Úvodník 2 Zdenka Šturcová Roz & Díl 2 Vojtěch Dvořák A o tom to celý vlastně je 4 Radek Lienerth Haute Route 9 Jiří a Klára Kočarovi

contents obsah Úvodník Editorial Comiks Diff & Rence A o tom to celý vlastně je New ascent on Tengi Ragi Tau South - Nepal Himalaya. Haute Route From Argentiére to Zermatt on skies. Description of the famous trans-Alp route.

Úvodník Zdenka Šturcová

2

Roz & Díl Vojtěch Dvořák

2

A o tom to celý vlastně je Radek Lienerth

4

Haute Route Jiří a Klára Kočarovi

9

Shisha Pangma Petr Novák

13

Americká diretka na Dru Bobr a Kuba

16

Ledoborci Bača

18

Sezóna 2002 D. Janák, R. Lienerth, P. Resch, R. Tomanec

19

Tenkrát na jihu Vilém Pavelka

22

Návrat do Čatyru Do not anticipate something large, but still you can spend two or three perfect climbing days here – a tip for climbing in North Moravia.

Návrat do Čatyru Petr Piechowicz

24

Kruh Curiosity! Where can you find an incisioned ring used for climbing protection?

Kruh Jirka Šuk

26

Petrohrad - Vyhlídková skála Petr Resch

27

RHM 2002 L. Štichauerová, A. Drahoňovská

32

ČHS J. Ottová, Z. Teplý

34

Kyazo Ri - Phari Lapcha - Machhermo Jiří Novák

35

Wattova patička Vojtěch Dvořák

36

Kýbl J. Puš, Himbajz, J. Kůrová, F. Švejcar, J. Juda

37

Shisha Pangma Two czech climbers reached the Shisha Pangma summit last autumn. One of them skied downhill from the elevation of 7.500 m above sea level. Americká diretka na Dru Westerly face of Petit Dru – the goal of many climbers from all over the world. Ledoborci Ice climbers are usually tough guys. Sezóna 2002 Recapitulation of the greatest successes of Czech climbers during last year. Tenkrát na jihu Memories of the first visit to Italian Dolomiti.

Petrohrad - Vyhlídková skála Petrohrad – some information about a bouldering area. RHM 2002 Report from the annual women-climbers meeting. ČHS News from the Czech Mountaineers Association Kyazo Ri - Phari Lapcha - Machhermo Tip for some “virgin” peaks in Nepal. Wattova patička Vojtěch „Watt“ Dvořák gives advice to all who feel like reading his advices. Kýbl From our readers.

Mix

37

Knihy V. Procházka, J. Růžička

40

Jak a s čím? Lessons.

Jak a s čím? Vladimír Procházka

41

Matroš Climbing gear.

Matroš Vladimír Procházka

45

Galerie Jiří Novák

46

A jdi... D. Janák, T. Bardas

48

Info Tomáš Roubal

51

Závody R. Tomanec, Kysilka, D. Kadlec, Houmles, T. Doubravský

53

Hovory z Montany Jiří Růžička

60

Mix Knihy New books.

Galerie Info - section - Roda Val della Neve (2.626 m) A jdi… Go for it… Info Some information on ice climbing in Argentiére. Závody Competitions Hovory z Montany Epilogue

Titulní strana Bobr při výstupu na Dome de Gouter při cestě na Mt. Blanc. foto: Jakub Frinta 2. str. obálky: Milan Benian, projekt, Odštěp, Čenkovice foto: Petr Piechowicz

úvodník

Zdenka Šturcová

komiks

Po cestě pod skalní stěnou korzovaly houfy turistů. Jak jinak, právě přijel vlak do Zadní Třebáně. Tatínkové tlačící kočárky, zpocené maminky v bavlněných nátělnících, mezi tím vším někdo na kole a pár psů. Mezi lezci vládla slunečná nedělní pohoda, ozývalo se cinkání karabin – zvuk, který si nelze splést – občas nějaký vtípek, kterému kolemjdoucí nerozuměli a sem tam výraz ne zrovna ze slovníku spisovné češtiny, to když se těm na vertikále nedařilo. U barevné hromádky matroše se povalovaly dvě plechovky piva a kluk, tak kolem dvaceti let. Jeho kamarád poměrně laxně jistil prvolezce – podivnou dlouhou osobu, co se pokoušela o osmičkový krok v šestkové cestě, aby po deseti minutách marného snažení pochopila, že v jednoduchosti je krása. Chlapci rozebírali přednosti G–Force dvojky, zřejmě nějakého hardwaru a jakési Lucinky, podle všeho něčí spolužačky. V klidu a pohodě, bez spěchu a nervozity, kdy už se ta šestka konečně tomu na prvním povede dolézt. Sehraný tým. Tatínkové se zastavovali a vysvětlovali ratolestem, že tohle by klidně vylezli taky, stačilo by jen nemít to operované koleno či před deseti lety zlomenou ruku, anebo taky deset kilo nadváhu, dětičky se s upřímností sobě vlastní dotazovaly, kdy že už ten horolezec spadne. Maminky je ze slušnosti okřikovaly, ale moc přesvědčivě to neznělo. Prvolezec konečně dobyl slaňák a stylem hodným příslušníka UNRY se snesl přesně mezi kočárek a zírajícího otce rodiny. „Dobrý, kluci. To byla určitě nejmíň sedma! Tak můžem na to pivo!“ „Jasně, lehčí to nebylo. Jo, ale až to polezeš příště, mami, tak nad tím druhým nýtem tak dlouho nepřemýšlej.“ A přihlížející rodinka se po sobě jen nechápavě podívala.

© watt design 2

3

Horolezectví není sport. Není to ale také jenom životní filozofie. Snad je to nìco mezi, hledání rovnováhy, balanc na hranì, možnost najití sebe sama. Každý, kdo se vydá touto cestou, nachází své naplnìní v jiné rovinì, v jiném pojetí a možná snad i v té velké mnohostrannosti, kterou lezení nabízí. Není vùbec dùležité, jak tìžká cesta je, zda byla vylezena celá a bylo dosaženo vrcholu. Hlavní je dosáhnout v plné míøe vrchol v sobì samém. A když se zadaøí i nìjaký ten vršek, tak to taky není špatné. Ale jen o tom, tak o tom to prostì fakt není. Everest z druhého bivaku

4

„Chtěj dva tisíce dolarů, místo litru a navíc styčáka!“ Lepší „jobovka“ snad týden před odletem nemohla dojít. Letenky konečně máme a všechno vypadalo jakože v pohodě a teď… „O kolik nám to zvedne cenu?“ „Nejmíň o dva a půl tisíce bucků!“ „…!“ Horečné přemýšlení, chuť na všechno se vykašlat, prostě dokonalý gulášek. „Nevím, přesně jsem to nepočítal, ale jedem. Ať to teď už stojí, co stojí!“ „Ale najradšej by som sa odjebal…“, třeba do Nepálu. O týden později, po prvním neúspěchu o stlačení ceny poplatku v Káthmándú a jednom veselém večírku, sedím znova na ministerstvu turistiky. Hlavu mám sice jako střep a malinovici nechci do konce života vidět, ale poplatek je nakonec jen tisícovka a … bohužel, druhá stránka věci, máme i styčáka. Přesněji styčnou důstojnici. To teda bude prča… Po takovém úvodu se není ani co divit, že při prvním pokusu o odlet zůstáváme viset v KTM, protože Lukla má hnusně. Ale „maňána“ a „vamos“ na památky – španělštinu nasbíranou v Patagonii tady Maťo sice moc neuživí, ale aspoň máme pár nových výrazů. Druhý pokus vyšel, a tak po dvou dnech chůze, vítej, sladký domove. Cho Oyu lodge v Thame prostě nikdy nezklame. „Škoda, že je zataženo a není vidět kopec.“ „Jen počkej až ho uvidíš, super skalní monolit.“ Natěšení na nádherný „bigwól“ uléháme do spacáčků a ráno, raníčko vyrazíme na obhlídku. Dobrou noc a spěte sladce. „To je ta cukrová homole?“

„Kokos! Bomba, ale není tam nějak moc sněhu?“ „Megadeath!“ A různé jiné i méně publikovatelné komentáře z nás vypadly po ránu, jen co jsme rozloupli oči a nahlédli na ten nádherný žulový monolit, který byl pro letošní sezónu oflákaný sněhem od úpatí až po vršek. Lezecký elán nám šel trochu k nule. Maťo a Duce se rozhodli nastoupit, já se Sašou volíme vyčkávací taktiku. Jdeme se aklimatizovat a Lea jde s námi na výlet, třeba až na Parchamo. Končíme v sedle Trashi Lapcha. Plno nového sněhu, pokročilá denní doba a ne úplné navyknutí výšce nás otáčejí zpět. Teď už by ale něco mohlo jít. Co takhle tady ten hezký hřeben na Tengi Ragi Tau South? Výška 6.180 m, pohodka, to by šlo. Po krátké otočce v BC mám na zádech „něco“, co vypadá jako velmi bojovně naladěný batoh. Koukají z „toho“ nějaké různé součástky, jako skelety, krumpáčky a tak. Docela dost „to“ váží a tak „toho“ máme brzo tak akorát. Kromě váhy obsahu však Cerro Torre z Trek Sportu nemá chybu. „Nebavili jsme se o tom, že jdeme nalehko vyběhnout tady ten pilíř?“ „Pilíř sice jo, ale jen nevím, jestli vyběhnout a jestli zrovna tohle znamená nalehko.“ Biváček v 5.100 je super a po dvou hodinách dřiny dokonce můžeme spát na rovné podlaze. Jen nevím, proč mě celou noc tlačil nějaký z těch báječných šutrů do boku. Stavařinu jsem fakt nevystudoval. Ráno konečně jdeme nalehko. V batůžkách jen lana a trochu matroše. Za den musíme být nahoře a zase zpátky. Tůdle nůdle… Je to pěkný, jen trochu těžší, než to vypadalo odspodu a lezečky jsou samo sebou v BC. No nic, aklimatizace je dobrá, sice sněží každý den, ale

Saša v klíčové bariéře „Like a Dhal Bhat“, v pozadí Kongde 6.192 m

už jenom odpoledne, tak dáme pokus o pilíř na Teng Kang Poche. Cíl, kvůli kterému jsme vlastně přijeli. Kopec, na nějž už půl roku koukám každý den na monitoru komplu a vybírám si trasu prvovýstupu. Kopec, kvůli kterému šly do hájů zelených všechny finanční rezervy. Kopec, který teď vypadá jako nádherná, brutálně sněhobílá pyramida. Kopec, na kterém jsme nevylezli ještě jediný metr a zatím tu jak ptáci běháme po dolinách s baťohy jak kráva. Na jaře tu někde uskutečnili pokus Francouzi. Bohužel, když jsem jim poslal mejla, jestli by nebyli tak hodní a poslali nám kudy šli a kam se dostali, tak se ani neobtěžovali nám odepsat. Prostě každý má jiný přístup. Informace o jejich pokusu tak máme velmi malé a zprostředkované. Když pak na druhé délce nacházím nýt a skobu, máme je naopak až příliš jasné. S každou další délkou se utvrzuji v tom, že si vybrali úplně stejnou lajnu. Vymotáváme všechna naše lana v docela dost mizerných podmínkách. Na monolitických a krásně ukloněných skalních plotnách leží kolem půl metru sněhu, a tak hledáme ostrůvky zakrslých rododendronů a lezení má skoro stejný charakter jako travní mixy v Tatrách. Maťo dokonce na pravém pilíři několikrát po tatransku zahlušil účko do drnu. Inu, co se v mládí naučíš… Večer opět sněží, zato tak, že pořádně. Chvíli přemýšlíme, ale nakonec bereme spacáky, všechno ostatní zůstává v ABC a mastíme do bejzu. Dorazila i naše styčná důstojnice. Poprvé v horách a je z toho tak trochu vyděšená. „Thame is very cold place.“

S naprostou samozřejmostí v tričku oproti její péřovce odvětíme, že: „Yes, you are right.“ Rozhodčí a styčný důstojník mají vždycky pravdu. Menší diskuze proběhla večer, kdy se nám s naprosto vážnou tváří pokoušela sdělit, že v BC zůstane a dokonce, že by ráda navštívila ABC. S mírně zatuhlým úsměvem jsem načal přesvědčovací boj, aby náhodou skutečně nezůstala. Už nevím, jaké bulíky jsme jí navěšeli na nos, ale nakonec myslím, že pomohlo počasí. Večer se totiž skutečně ochladilo a přesvědčování bylo snazší a nakonec i úspěšné. Mrs Gitta Agikari zmizela zpět do Káthmándú a my si to nerušeně mohli namířit za náhradním programem. Maťo s Ducem bojují už skoro deset dní ve stěně, krom malé přestávky, v níž nám v BC stihli sdělit, že veškerou zásobu vynikajících škvarků a jeden tahačák jim zcela zlikvidoval párek havranů. My jsme náš směr odpískali. Hodně sněhu, cesta prý vylezená až do vrcholového sněhového hřebene, tak trochu ztráta motivace. Zato ten kopec naproti… „Když nastoupíme do hřebenu zprava, tam jsou hezký plotny. A pak už se leze tím postaveným pilířem až pod vršek.“ „Jo, to by šlo. Ta druhá věž v pilíři je trochu převislá a ta plotna pod vrškem taky vypadá divně, ale třeba to půjde obejít.“ První délky skutečně vedou v excelentní skále. Sem tam jdeme lehčí pasáž současně, ale vcelku je to pořád solidní lezení. První věž je skoro za odměnu. Lezení jak Plšek na Ošarpance, jenom

Panenský vrchol Tengi Ragi Tau South, 6.180 m

5

Vrcholové partie „Like a Dhal Bat“, v pozadí Teng Kang Poche, 6.500 m

s tím rozdílem, že místo na Končistou koukám na Everest, Lhotse a Makalu. „Megadeath!“ Ani jsme se nestihli divit a jsme pod druhou věží. Celý den, stejně jako včera hodně fouká. My máme štěstí, že nás kryje ještě jeden hřeben a tak to nejhorší jde přes nás. Na kluky to jde zcela bez zábran. V tom směru kde jsou, je to fakt docela drsný. Sněhové závoje se smetají stěnou a v mrazivém stínu vytváří bizarní gejzíry a vodopády. Ještě že do nás pere sluníčko a vítr přefukuje. Horní převislou část věže zprava protíná spárka. Sice je přerušená, ale v tom místě se dá přejít do koutu doleva a výš snad zase doprava. „Oči, ty tě zavedou všude, ale co na to ruce, tak to fakt nevím.“ Jeden kamarád je na štandu, má lano a foťák. Další dva kamarády mám na začátku spáry, ale radši jim dávám držet jen to lano. Moc by toho totiž asi nevyfotili, všema čtyřma ručičkama se raději pořádně drží ve spáře, to kdyby panáček spadnul. Jemně na tření, trochu zabrat, Badille a osmičkový korejský fix se pomalu vinou ze štandu a délka je za mnou. Spárky dobrý, jen ty nohy nic moc a ty překroky, no zadarmo to nebylo. Když vytahuji batohy, které se lehce „hompají“ vzduchem, je klasa jasná. Sedm minus jak vyšitých. 6

Pokročilá denní doba a krásná police jsou dostatečným argumentem k zabivakování. Natahujeme ještě dvě délky a pak už jen kopat a kopat. Konečně je vykopáno, Everest natřený na všechny barvy spektra a nakonec i na černo. Hajdy na kutě, ráno se vstává. Ráno je pro změnu jasno, pro změnu taky fouká a aby bylo něco nového, tak víc než včera. Skalní prahy střídají kontinuálnější sněhovo-ledová pole. Poslední práh je zase mírně převislý a bohužel i docela rozbitý. Obouvám lezečky a s pocity ženisty na minovém poli vyrážím. Frend, čok a nakonec i skobka. Táhnoucí lano a konec přesně na začátku ledu. Chvíli koukám, co bych přidal k malému frendíku, ale raději ztrácím deset minut a vrtám nýt. Jediný v celé cestě. Poslední třetina pilíře je až na pár míst klasická otročina. „Ťuk, ťuk, kop, kop…“ „Ta skalní plotna půjde obejít zleva.“ „Ťuk, ťuk, kop, kop…“ Jen to prásk jsme si raději nelajzli. Ono přece jen při stylu štand–štand v ledu kolem padesáti až pětasedmdesáti stupňů není radno padat. Kolem půl druhé se hřeben pokládá a my stojíme na vršku. Pěkná „lóka“. Oproti loňsku nemá výhled chybu. Od Nangpai Gosum, přes Cho Oyu,

Everest, Lhotse a Makalu až k té potvoře na druhé straně údolí, co nám nedala. Vítr je dost silný a tak rychle fotíme a mizíme. Jídla je už docela málo a benzínu jakbysmet. Sněhový východní hřeben místy není naštěstí nijak strmý a až na výjimky potvrzující pravidlo není ani moc lavinézní. Dole jsme slanili dvě délky a „pohoda, jazz“, jsme na zemi. Nacházení bivaku pod stěnou, a tím pádem i schovaných věcí, se sice neslo tak trochu ve znamení Cimrmana – „Bloudíme v mlze“, ale konec dobrý, všechno dobré. Když potmě nacházíme vodu, bereme první rovnější plácek, a až do rána „tutáč tuháč“. V BC nás čeká malé překvapení. Maťo i Duce se vyhřívají ve spacácích na sluníčku. Vítr, který začal foukat v den našeho nástupu na Tengi Ragi Tau South, dal jejich pokusu definitivní stopku. Výsledkem bylo vylezených třináct délek klasifikace kolem čtyři až pět, převážně hákováno. Lezení strašné, boj ukrutný, pocity smíšené, kosy a sněhu „hafo“. V tom sněhu a kose to fakt dál nešlo a hluboce smekám už jen za to, jak dlouho vydrželi bojovat. Dva dny v BC strávené vesměs domácími pracemi, jako je praní a podobně, utekly jako voda. Naposledy jsme vyšlápli pod Teng Kang Poche pro věci a definitivně řekli stěně „adieu“. Lea si z treku do Tengboche přinesla nějakou zrádnou chorobu, a tak ji bohužel necháváme v BC na antibiotikách. Duce se rozhodl pro pokus o prvovýstup ve sněhových žlábcích vlevo od Teng Kang Poche. Maťo, Saša a já jsme vyrazili na Parchamo. Ze sedla na vrchol je to sice jen 600 výškových metrů, ale ty stály skutečně za to. Jakmile se člověk ocitl jen trochu ve stínu severní strany hřebene, mohl okusit kosu jak „v konečníku polárního ptakopyska“. Saša to v polovině kvůli omrzajícím nohám otáčí a Maťo se mnou pokračuje dál. Severní vítr ochlazuje ukrutným způsobem. Vršek je nádherný a pohled na ledovec zakončující údolí Rolwalingu je skoro jako z Aljašky, jen ta kosa je příšerná. Fotíme jak o život a nakonec se zmrzlými prsty rozhoduji vyměnit objektiv. Everest je skoro lepší než z Gokya a západní pilíř na Makalu si třístovkou ošahávám téměř rukou. Seběhnout do sedla je práce na hodinku. Balíme stan a ještě večer opět vychutnáváme pohodu BC v Thame. Po třech týdnech se nám s lodžií Cho Oyu a především s domácími loučí velmi těžko, ale bohužel, už musíme jít. Maťo s Ducem zůstávají ještě týden na trekking a tak nastal čas na správný zakončovací večírek. Myslím, že v rock pubu v Namche na nás chvíli nezapomenou. Expedice byla důstojně zakončena a i když by někdo o výsledcích mohl polemizovat, pro nás byla úspěšná, přímo velmi úspěšná. Mohl jsem totiž strávit pět perfektních týdnů ve společnosti lidí, s nimiž rád pojedu kamkoliv a za to vám Maťo, Sašo, Duce a Bambulko, hrozně moc děkuji, protože to je mnohem cennější než všechny vylezené kopce světa. Zoban

Resumé: Mezinárodní horolezecká Expedice Teng Kang Poche (6.500 m) 2002 Obsazení: Radek Lienerth (vedoucí), Martin Heuger, Alexadr Toloch, Jaro Dutka, Lea Baloníková 1.10. – 8.11.2002 Expediční aktivita: z Teng Kang Poche (6.500 m) – SV pilíř, vylezeno cca 500 m (do výšky 5.450 m), klasifikace 3 až 5, R. Lienerth, A. Toloch. z Teng Kang Poche (6.500 m) – S pilíř, vylezeno cca 700 m (do výšky 5.450 m), klasifikace 3 až 5, J. Dutka, M.Heuger. z Bezejmenný vrchol mezi Teng Kang Poche a Kongde Nup (6.000 m) – pokus o prvovýstup SV stěnou, dosažená výška 5.500 m, J. Dutka. z Tengi Ragi Tau South (6.180 m) – J hřeben, prvovýstup „Like a Dhal Bhat“ klasifikace ED/7–/75o, 21. 23. 10. 2002, R. Lienerth, A. Toloch. z Parchamo (6.190 m) – V hřeben, klasická cesta klasifikace AD+, 29. 10. 2002, M. Heuger, R. Lienerth. Za pomoc při uspořádání expedice a podporu děkujeme: Trek Sport, ČHS, JAMES, Triop, Singing Rock, Tilak a Raveltik

Závěrečné ledy „Like a Dhal Bhat“, v pozadí Parchamo, 6.190 m

7

Maťo těsně pod vrcholem Parchama, 6.190 m

Info aneb Jak na to: Kategorie expedičních kopců doznala v posledním roce v Nepálu významných změn. Byly zlevněny poplatky za vrcholy a vrcholy nižší 6.500 m jsou dokonce bez styčného důstojníka, čímž se značně přiblížily kategorii tzv. Trekking Peaků. Na vrcholy v kategorii 6.000–6.500 m n.m. stojí permit 1.000 USD. Pokud máte smůlu a máte kopec přesně na hranici, jako my, poplatek za kopec uhádáte (původně chtěli 2.000 USD), ale „styčáka“ vám napaří. Tahle sranda nás vyšla na 1.700 USD. Navíc je také potřeba počítat s depozitem na odpadky 500 USD, který vám po prokázání legální likvidace odpadků podle regulí vrátí. V optimálním případě je vhodné mít u agentury v KTM složen také depozit na záchrannou helikoptéru, stačí 2.000 USD. Co se týká dopravy do Nepálu, vcelku cenově výhodná je společnost Biman, ale jejich letový řád je trochu horší. Jediné, co pro ně stále hovoří, je vcelku pohodová možnost nadváhy z Evropy. Pozor, zpět to bývá mnohem horší. Vyřizuje nejlépe CK Kiwi Petra Schnabla. V KTM je nejvhodnější využít některou z místních agentur. S jednotlivcem se s vámi na ministerstvu dnes už příliš nebudou chtít bavit. Agentura a její služby, jako rezervace letenek do Lukly, vyřízení permitů a tak podobně, vás vyjde při takovéto expedici na cca 500 USD. Mohu doporučit agenturu Everest Adventure Mr. Nawang, kontaktní e-mail: [email protected],

8

na konkrétní dotazy vám velmi ochotně zašle odpověď. Doprava do hor je vcelku v pohodě. Pro oblast Everestu je nejlépe letět do Lukly, kdy zpáteční letenka včetně letištních poplatků vyjde na 200 USD. Pro dopravu věcí z Lukly pod kopec je nejlépe využít jaky. Cena za zavazadlo 25 kg se pohybuje od 200 do 450 nepálských rupií (cca 3 až 6 USD) za den. Pobyt v ubytovnách je levný, za noc se platí kolem 50 rupií za osobu, někdy i méně. Čím jdete výš, tím je dražší jídlo a především čaj. V horních partiích treku pod Everest se nezřídka setkáte s požadavkem až 500 rupií za 2l termosku. Pokud však dáte jasně najevo, že tuto cenu neakceptujete, ale jinak se vám ubytovna líbí a samo-

zřejmě budete i jíst, dá se stlačit cena na 150 rupií za černý, 200 rupií za mléčný čaj. S jídlem a ubytováním se dá vcelku v pohodě vyžít za cca 500–700 rupek na den, což je rámcově 7 až 10 USD. (V říjnu 2002 byl přesný kurz: 77,30 NRps za 1 USD.) Co se týká počasí, pro lezení je nejvhodnější druhá polovina října. V této době obvykle nesněží a ve dvou ze tří expedic nefoukalo a dobrá perioda počasí trvala 10–15 dní. Letos to trochu nevyšlo, ale hezky bylo taky, jen kratší čas. Je možno lézt i na jaře, je však nutné počítat s větším množstvím sněhu. Maoisté v Nepálu jsou, ale v oblasti Everestu s nimi zatím není ani nejmenší problém. Takže tak. Teď aspoň víte, o čem to taky mimo jiné je. Zoban

Kratký a strmý výstup do sedla Col des Ecandies (2.796 m) . V pozadi plato Trient.

Vše to začalo jednoho únorového rána nad víkendovým vydáním Mladé fronty, kde sportovní redaktor rozjímal nad zimními sporty a mimo závodů na sněžnicích zmínil i skialpinismus a jednu z nejpopulárnějších cest pro vyznavače tohoto sportu – The Haute Route. Poprvé tuto skialpinistickou túru zdolali členové Alpského klubu v roce 1903. Je mnoho cest, kterým by se dalo v Alpách říkat podobně, ale jen jedna vede z Chamonix do Zermattu. Znamená to asi 6denní náročný skialpinistický podnik od Mt. Blanku po Matterhorn, při kterém se střídají ledovce, vysoká sedla a firnové svahy v nejkrásnějších alpských panoramatech. A tak to začalo. Sehnat dva parťáky do auta, průvodce, mapy, zabukovat noclehy na chatách, získat v práci dovolenou a hlavně sledovat počasí a lavinovou situaci. Na poslední chvíli bylo nutno, právě kvůli vysokému stupni lavinového nebezpečí o tři dny posunout odjezd. Ve středu 25. dubna brzy ráno vyrážíme z Kunčiček, osádka Jirka a Klára, neboli Pažouti, směr Praha, kde brzo ráno nakládáme Paličovy, Lenku s Honzou. V podvečer přijíždíme do Chamonix, které je nezvykle vylidněné. Je vidět, že lyžařská sezóna je u konce a letní ještě nezačala. V kempu Les Drus, kde nocujeme, je jen jeden stan a jeho

osádka se zahřívá ve vytápěných umývárnách. 1. etapa Argentiére (Grand Montets 3.297 m) – Rognons Glacier – Argentiére Glacier (2.580 m) – Col du Chardonet (3.323 m) dolů na 3.091 m – Fenetra du Saleina (3.261 m) – Col d’Orny (3.098 m) – Trient Hut (3.170 m) Ráno se nám jako vždy nedaří vstát v čas a na lanovku do Argentiére dorážíme až na devátou ranní, kdy je tam již pořádný zastup lyžařů a skialpinistů. Kupujeme lístky do konečné stanice a po hodině čekání jedeme. Dole jemně prší, ale naštěstí nefouká a lanovka jede tedy až nahoru. V mezistanici Lognan je již slunečno a 10°C, a tady to rozhodně nevypadá na konec sezóny, sjezdovky jsou upravené a plné lyžařů. V mezistanici Palič zjišťuje, že ztratil součástku z hůlky. V půjčovně získává trochu starší hůlku, ale zato sjezdařsky vykrojenou. Kolem poledne jsme konečně na vrcholové stanici Grands Montets ve výšce 3.293 m. Je zde slunečné počasí a mírně větrno. Zde již nejsou sjezdovky upravovány. Čeká nás sjezd po ledovci Glacier des Rognons v půl metru hlubokém prašanu. Sníh je sice trochu těžší, ale je to paráda. Po sjezdu se dostáváme na

Glacier d'Argentiere a stoupáme asi 2,5 hodiny do sedla Chardonnet. Tady narazíme na první skupinu s průvodcem, která ze sedla slaňuje, hodnotíme úsek jako jetelný, přirovnáváme jej k Priečnemu sedlu v Tatrách. Po úspěšném sjezdu, kde jen Lenka láme hůlku, se přesouváme na plato ledovce Saleina, který nás dovede do příkrého sedla stejného jména. Sedlo je opravdu strmé a bez umění skialpinistické otočky si zde lyžař stěží poradí. Je zde rušno, někteří šlapou s lyžemi v náručí jiní zkouší otočku od svahu. Už abychom byli pryč, než nás někdo smete dolů. Ze sedla, které je 3.267 m vysoko, nás čeká asi hodinový, velmi mírný sjezd platem Trient k chatě, kterou již vidíme. A tak pospícháme, ať si ještě užijeme nějaké sluníčko v klidu před chatou. Plato ledovce Trient je nádherné, rozlehlé a neporušené jedinou trhlinou, je to výjimečný pohled na vlnky sněhu a ledu. 2. etapa Trient Hut (3.170 m) – Col des Ecandies (2.796 m) – Val d’ Arpette – Champex (1.460 m) – autobusem do Bourg St. Piere (1.632 m) Druhý den na The Haute Route je sjezdařský, od chaty sjíždíme vpravo nádherným strmým svahem a následně vybíháme krátký, ale příkrý úsek do sedla Escandies. 9

Pohled ze sedla Col des Grands Montets (3.233 m)

V údolí Arpette je pak již nekvalitní a velmi různorodý sníh, všichni jsme si vybrali svou dávku držkopádů. Čím blíže k městečku Champex se dostáváme, tím více sněhu ubývá, nakonec už není žádný a lyže dáváme na batohy. Pro dnešek už lyžování končí a čeká nás přesun autobusy do cíle dnešního dne, vesnice Bourg St.Pierre. Ubytováváme se v místním hostinci, večeříme tuhé steaky a jdeme brzy spát, protože třetí den budeme jen stoupat. 3. etapa Bourg St. Piere (1.632 m) – Chalet d’Amont (2.198 m) – Grands Plans (2.606 m) – Valsorey Hut (3.030 m) V sobotu 28. dubna je pod mrakem, čeká nás 1.400 metrů převýšení. Dnešní túra je rozmanitá, začínáme s lyžemi na zádech a až po dvou hodinách je nasazujeme. Část cesty vede úzkým kaňonem, kde je pod sněhem slyšet zurčící potok. Napravo vidíme chatu Velan, která svým tvarem a oplášťováním připomíná Prijut 11. Tohle ale není náš cíl, my musíme ještě o 500 metrů výše. Kolem poledne se slunce prodralo mezi mraky a začíná péct. Kdo neuteče, ten se upeče. Před závěrečným strmým svahem (cca 400 10

m převýšení) dáváme „karbošnek“, zalíváme ho vodou a valíme co se dá. Ve dvě hodiny jsme konečně na chatě Valsorey, kupujeme piva a až potom sundáváme batohy a hasíme s Jirkou žízeň. Paliči jsou v polovině svahu, mají to ještě hodinu do naší výšky – 3.030 m. Máme dnes celé odpoledne na odpočinek, sušení a vaření. Jen ty kadibudky jsou moc blízko a Klárčiny prdy vyvolávají aplaus Angličanů vyhřívajících se na terase. Celý zbytek dne je krásně, pozorujeme skialpinisty, jak putují po protějším Mt. Gouille a sledujeme první lavinky uvolněné prudkým odpoledním sluncem. Zítra budeme stoupat nebezpečně vyhlížejícím svahem nad chatou, který je zbrázděn od lavin spadnuvších z Grand Combinu. 4. etapa Valsorey Hut (3.030 m) – Plateau du Couloir (3.660 m) – Sonadon Glacier – Col du Sonadon (3.504 m) – Mt. Durand Glacier – Chanrion Hut (2.462 m) Kolem šesté ráno, ještě za šera, vyrážíme směrem k Plateau du Couloir. Znamená to překonat 550 výškových metrů po zmrzlém firnu. Všichni jdou na mačkách s lyžemi na batohu, jen my dva zkoušíme, kam až nás to

na lyžích vyzbrojených hřebeny pustí. Asi 100 m pod sedlem ale musíme lyže sundat a nazout mačky, terén je příliš strmý a vymletý lavinami. Lyže se nám začaly nebezpečně smekat. Kousek nad sedlem, které je pod jižní stěnou Grand Combinu, je na skále napravo vidět bivak Mussu, míjíme jej a pokračujeme sjezdem do sedla Sonadon. Počasí se začíná horšit, svítí ještě slunce, ale husté mraky věstí zhoršení. Na platu ledovce Mont Durand už vidíme jen na 20 metrů a mnohdy nedokážeme posoudit, zda jedeme nebo stojíme. S Paličem jsme se nečekaně srazili, a Lenka předvedla kotoul na lyžích, odnesly to brýle a opět hůlka, ale všichni jsme celí a bez újmy. Tady je neocenitelná naše GPS a mapa, kterou jsme si do ni doma nalili. Dnešní túra měla být jedna z nejzajímavějších, ale my nevidíme ani nebezpečný ledopád, který jsme podjížděli, ani vrcholy Tete Be a Tete Blanche. Viditelnost se zlepšuje, až když je chata Chanrion v dohledu, sníh je v závěrečném sjezdu mokrý a těžký jako beton. Chatař nás informuje, že se počasí neustále zhoršuje a doporučuje snídani na čtvrtou hodinu ranní. Kdo zde nechce zůstat, tak musí vyrazit včas.

5. etapa Chanrion Hut (2.462 m) – Otemma Glacier – Col de Chermontane (3.053 m) – Col. de Vignettes – Vignettes Hut (3.160 m) Do dnešního cíle, chaty Vignette, je možné dojít dvěma variantami, ale hustá mlha nám diktuje tu bezpečnější přes Otemmský ledovec. O druhé variantě přes vrchol Pigne Arola (3.796 m), který je mimo jiné populární pro heliskiing, si můžeme nechat jenom zdát. Cesta přes ledovec je dlouhá a úmorná. Po několika hodinách se dostáváme do sedla Chermontane 3.053 m, pořádně tady fičí a moc toho nejde vidět. Pokračujeme dále do sedla Vignetts a pak již vidíme chatu přilepenou na konci hřebene. Počasí je každou minutou horší, nasazujeme mačky, připevňujeme lyže na batohy a po čtyřech s cepínem v ruce překonáváme úzký sněhovo-skalní hřeben vedoucí k chatě. Je to jen kousek, ale vítr se nás z hřebenu snaží strhnout. Za pár minut jsme již bezpečně na chatě Vignette, 3.160 m, kde je skoro prázdno a zima. Objednáváme si horké jídlo a ptáme se chataře na počasí. Na příští tři dny je předpověď velmi špatná, a tak se naše touha dojit k Matterhornu úplně rozplynula.

Nechceme zde zůstat uvězněni a tak spěšně balíme kufry a sjíždíme dolů ledovcem Piece do Arolly. Je to nebezpečné, viditelnost je stále menší a vítr neustále zesiluje. Tento úsek navíc v GPS nemáme. Jirka alespoň zapsal na chatě z mapy do přístroje záchytné body cesty. Ledovec ústí v lyžařskou sjezdovku, která nás dovedla až do vesnice Arolla. Jsme ve Švýcarsku a zpět do francouzského Argentiére je to asi 150 km, musíme improvizovat a nejlepší variantou se nám v této situaci zdá taxi. Švýcarský strejda nás za 330 CHF zavezl až k našemu autu do Argentiére, odkud jsme před 5 dny vyrazili.

6. etapa Vignettes Hut (3.160 m) – sjezd na 3.053 m – Col de l’Eveque (3.392 m) – Col du Mont Brulé (3.213 m) – Col de Valpelline (3.568 m) – Stockji glacier – Zermatt glacier (2.200 m) – Zermatt (1.600 m) Tentokrát nám počasí nedovolilo dojít až na konec The Haute Route, ještě tam tedy „musíme“ a už teď se na to těšíme. Může se hodit: Průvodce: z   The Haute Route Chamomix–Zermatt od Petera Cliffa

11

Strmý výstup do sedla Fenetre de Saleina (3.261 m)

Mapy: z  Arolla 283, Martigny 282 Nejvhodnější období: z  duben až květen Horské chaty: z  čekejte bohatou večeři, ale chudou snídani, několik dnů starý chléb s marmeládou je železným pravidlem. Doporučujeme něco malého na zpestření z  za nocleh zaplatíte od 15 do 20 CHF (pro členy OAEV), platit lze jen hotově z  večere přijde na 20 CHF, snídaně asi na 10 CHF, teplá voda na 2 fufníky Doporučená výbava: z  batoh by neměl být těžší než 12–14 kg, lehký batoh znamená rychlost a také jistě neomezuje prožitky z  skialpinistické lyže a boty (pohodlné), stoupací pásy (pro skupinu jedny náhradní), hřebeny na lyže, mačky, cepín, lavinový přístroj, lopata, úvazek, lano, materiál pro záchranu z trhlin, krém na obličej a rty, sluneční a lyžařské brýle, lékarnička, výškoměr, kompas (GPS), mapy, ždárák, vhodné oblečení, termoska, sjednané pojištení, batoh 40–45 litrů s poutky na lyže Některé možné varianty: z  častěji se chodí cesta ze západu na východ než opačně, hlavně z důvodu lepšího sněhu ve sjezdech, ale možné je jít i celou cestu naopak z  cestu lze prodloužit o přechod z Zermattu do Saas Fee o dva dny z  přesun z Champexu do Bourg St. Pierre lze vynechat, ale znamená to prodloužení o jeden až dva dny. Pro tuto variantu je velmi Majestatný Mont Blanc (4.807 m) a Aiguille du Midi (3.842 m) z Les Grands Montets (3.300 m)

důležité dobré počasí a minimální stupeň lavinového nebezpečí z  varianta přes Verbier, chatu Mt. Fort, Prafleuri a Dix je více oblíbená skupinami s horskými vůdci Na www.hauteroute.horolezci.cz/ naleznete: z  telefonní čísla na chaty z  data pro GPS (tracks a waypoints) z  fotogalerii z  www odkazy související s cestou A na závěr ještě jedna zajímavost. V roce 1990 jeden horský vůdce z Ženevy zvládl cestu z vrcholu Mont Blancu na vrchol Monte Rosa za 36 hodin. Na chatě Valsorey pojedl, osprchoval se a 20 minut spal. text: Jiří Pažout & Klára Clarion Kočarovi foto: Pažout

12

kialpinistická a lezecká sezóna mi vyšla v loňském roce na více než sto procent, když vyvrcholila výstupem na osmitisícovku Shisha Pangma. Při sestupu z vrcholu jsem potom sjel na lyžích z výšky 7.500 metrů. Výpravě do Himálaje předcházel půlroční trénink v Evropě a na Kamčatce. Prvním loňským výkonostnním cílem se staly sopky na Kamčatce, na něž jsem se připravoval přes zimu, kdy jsme byli s lyžemi například v Rakousku na Grossvenedigeru (3.667 m), poté týden ve Vysokých Tatrách a nakonec týden v rumunském pohoří Paring. Po tomto tréninku jsme odjeli na Kamčatku, kde se nám podařilo dosáhnout mnoha významných českých prvovýstupů a prvosjezdů v zimně-jarních podmínkách. Po letním odpočinku a chaosu doprovázejícím každou přípravu na osmitisícovku, přišel začátek září a odlet. Zajištění expedice na

Shisha Pangmu bylo díky Pepovi Šimůnkovi z Himalaya 8000 bez problémů. Z organizačního hlediska vše klapalo super, ale počasí bylo na nic. Aklimatizace na nižší výšky probíhala u nás všech (s výjimkou doktora) bez problémů. Expediční lékař se tak musel předčasně vrátit do České republiky. My ostatní jsme došli do jedničky, kdy už při prvním pobytu napadlo přes noc kolem padesáti centimetrů sněhu a počasí se jevilo jako značně nestabilní. Při druhém aklimatizačním výstupu už přišly na řadu skialpinistické lyže. Výstup v hlubokém prašanu za totálního „tyfusu“ tak byl dost náročný. Čekali jsme další den a noc v jedničce na zlepšení počasí, ale pak spadlo několik lavin, které strhla velká skupina sestupujících Angličanů. Díky soustavné chumelenici se nám tak nepodařilo dostat se ani do dvojky – alespoň na jednu noc kvůli aklimatizačnímu přespání. Za to

jsme si parádně zalyžovali z výšky 6.400 metrů dolů v hlubokém prašanu. Všechny expedice se neúspěšně vracely z hory a vypadalo to, že se tam letos nikdo nedostane. Šimon už na letišti určil datum 5. a 6. října na vrcholový útok. Nakonec se ukázalo, že jenom v tyto dny se dalo jakžtakž dostat na vrchol. Deset dní předtím ovšem napadlo ve vrcholových partiích kopce přes metr sněhu, tak si každý asi umí představit, jaký to výstup. Na výšvihu pod třetím výškovým táborem zatím stál pouze stan Angličanů, kteří to už zabalili. Jejich stan se tak prodával z expedice na expedici, aniž se vědělo, jestli tam vůbec stojí. Ve skutečnosti už byl větrem zničen. Při vrcholovém pokusu byl sníh ve spodní části výstupu díky silnému větru a dobrému počasím naštěstí poměrně slehlý. Poprvé nám bylo dopřáno vystoupit do C2. To už jsme měli za sebou dřinu v C1, kde byly stany zcela zasypány sněhem a museli jsme se k nim prořezávat pilou. Některé expedice tam už své stany ani nenašly. Po noci v C2 Šimon opouští náš tým a říká, že na hřebenu řádí bouře a nemáme šanci pokračovat z C3 dále za tohoto počasí. My se ale nevzdáváme.

13

Do 7.100 metrů se dalo jít skoro všude na lyžích, výše potom už jenom po svých. Lyže jsem táhl za sebou až do 7.500 metrů, kde byl třetí výškový tábor. Dále by to bylo šílené, moc jsem se bořil, a postupovat s lyžemi by bylo zcela nereálné. Hlavně ale riziko lavinového nebezpečí bylo tak velké, že nemělo cenu lyže tahat výše a zbytečně se tam „zrakvit“. V trojce foukal silný vítr, ale stan se za 1,5– 2 hodiny podařilo postavit. Čekali jsme, jestli se hora do rána umoudří. Ráno jsme se probudili do úplně nádherného dne, ideální vrcholové počasí a šerpa, který se vracel do

dvojky, přišel sice se zpožděním, ale měl fixy, a tak začala tvrdá práce. Každý krok dost bolel a stále bylo nutné se přemlouvat, že to ještě kousek zvládneme. Boříme se místy až po pás a brzo víme, že vrchol nezvládneme. Sherpovi došly fixy a oznamuje nám, že to balí, vrchol dnes stejně nestihneme. Snažíme se ho s Milanem Sedláčkem přesvědčit, že si chceme udělat výškový rekord, což se mu sice moc nezdá – ostatně, kdo by se chtěl za těchto podmínek zbytečně dřít? – ale nakonec souhlasí. Půjdeme do 16:00 hodin a potom se podle pokynu Pepy Šimůnka otočíme dolů. Za námi jde další tým – dva šerpo-

vé a dva horolezci. Mají další fixy, a tak je šance, že se dostaneme vysoko. Před horolezci je vysoká skalka, přes niž vede cesta dál. Velkou část výstupu panují obavy, že se někde utrhne lavina, a teď nastane krize na této padesátimetrové skalce, kde leží spous-

ta prašanu. Mexičané mají místo fixového lana snad prádelní šňůru, nebo co to mělo být, a vůbec na něm nedrží Tibloc. Na konci tohoto vyčerpávajícího úseku jsou právě čtyři hodiny a tedy čas k zahájení sestupu. Oznamujeme šerpovi, že je konečná a začíná sestup. Šerpa se však směje, že už jsme, teda že za půl hodiny budeme, na vrcholu. Myslíme si, že si dělá srandu, ale po několikáté opakuje to samé. Z našeho místa nebylo vidět za malou skalku, za níž nás šerpa posílá, abychom se přesvědčili sami. Opravdu, v tu chvíli už nám 14

zbýval jenom kousek vrcholového hřebene. Rozhodujeme se pokračovat, a po celkově desetihodinovém výstupu se nám zadařilo v pozdním odpoledni, přesně v 16:40 hodin. Do základního tábora hlásíme dosažení vrcholu vysílačkou. Po nezbytné dokumentaci našeho výkonu jsme začali rychle, ale pokud možno bezpečně, sestupovat. Stále máme strach z laviny! Na vrcholu jsem díky vyčerpání moc nepřemýšlel. Spíše mi to docházelo až při sestupu a v základním táboře. Myslel jsem na rodinu a na svého tátu, který už mezi námi není. Podařilo se nám to, ale dost pozdě, díky čemuž byl sestup dost náročný a skutečně to byl chvílemi boj o život. Byl jsem totálně „na šrot“ a sotva jsem stál na nohou. Druhý den

byla za posledních deset let z hlediska počasí nejhorší. Kromě dvojice Petr Novák a Milan Sedláček, který na lyžích sjel z 6.900 metrů, unikl vrchol o kousek Martinu Kratochvílovi. Zdravotní problémy spolu s výškovou nemocí způsobily, že se musel přibližně v 7.850 metrech otočit a sestoupit dolů. Dalším členem týmu byl potom Branislav Adamec, který zůstal při pokusu o vrchol sám a rozhodl se otočit ve výšce 6.950 metrů, odkud sjel na lyžích. Karel Čuda s Petrem Hojnou byli nejvýše v 6.500 metrech. Na další sezóny už máme spousty plánů, jejich realizace však závisí na financích. Chceme jet skialpovat na sopky do Chile a opět zavítat na extrémní lyžování na Kamčatku.

jsme potom sbalili C3 a já sjel na lyžích s těžkým batohem z výšky 7.500 metrů do 5.800 metrů. Upřímně řečeno se můj výkon moc nedal nazvat lyžováním, neboť terén byl velice složitý, a navíc veškerý pohyb ovlivňovala velká nadmořská výška, těžký bágl a stupeň vyčerpání. Po dvou hodinách bourání stanu v 7.500 metrech a se zátěží na zádech jízda snad ani nemohla splňovat nějaké přísné estetické a sportovní nároky. Šlo pouze o to dostat se živý a zdravý dolů z kopce… Dost tu chybí kyslík, uděláš maximálně dva tři oblouky a člověk musí zastavit, vydýchat a zase chvíli pokračovat. Počasí se po těchto dvou dnech natolik zkazilo, že pouze sedm horolezců (dva Češi a dva Mexičané) a další den tři Španělé byli jediní, kdo se letos na podzim dostal na vrchol Shisha Pangmy. Bohužel, zbývající členové české expedice už v těchto dnech nebyli v takové fyzické kondici, aby prošlapanou cestou zajištěnou fixními lany vystoupili na vrchol. Nakonec šerpové a zkušení horolezci z dalších expedic potvrdili, že tato sezóna

Chtěl bych poděkovat všem, kteří mi drželi palce a hlavně sponzorům: firmě Nový věk, Karosa, Fomei, RVI Zlín, Hannah, Kama a Bollé, bez kterých bych se expedice nemohl účastnit. Další informace a fotky jsou na http://www.volny.cz/palicvs text a foto: Petr Novák Některé významnější aktivity z poslední doby: 2001 – Pik Lenina (7.134 m) – světový prvovýstup levou částí severní stěny a český prvosjezd na lyžích přibližně kopírující výstupovou trasu. Článek o výpravě najdete v podzimní Montaně plus 2001. 2002 – Kamčatka – české prvosjezdy pěti sopek na Kamčatce včetně nejvyšší Ključevské (4.750 m). 2002 – výstup na Shisha Pangmu (8.012 m n.m.) v Himálaji a sjezd z výšky 7.500 m na lyžích. 15

Kuba při výstupu na Mt. Blanc v pozadí hřeben Bionassay

Felinka lačně polyká kilometry cesty z Chamonix do Prahy a nám do rytmu vyřvává své feťácké sprosťárny Jimmy Čert. Hlavou mi probíhá kaleidoskop vzpomínek na poslední tři týdny. A je na co vzpomínat, za tu krátkou dobu jsem toho prožil tolik, co normálně za rok. Před třemi týdny na stejné cestě, jen opačným směrem, jsem měl také plnou hlavu, ale ne vzpomínek, ale plánů. Bylo jich skutečně požehnaně, od těch „realistických“ až po ty, co jsou spíše z kategorie snů. Mezi nimi byly však dva, které mne zaměstnávaly nejvíce. Jedním byl přechod Mont Blanku z italské strany (Grand Traverz) a druhý byla západní stěna Petit Dru, přesněji, americká diretka Hemming– Robbins. Nestává se to příliš často, ale na této akci se mi splnily cíle oba. Tento úspěch byl ještě překvapivější tím, co mu předcházelo. Cesta z Prahy začala poměrně optimisticky. Sehnali jsme jídlo na měsíc, rakev na tu spoustu krámů, všechen matroš, který mělo smysl brát a dokonce i dvě spolujezdkyně do auta. Po příjezdu do Chamonix se však tato idyla začala postupně kazit. A kazila se stejně neúprosně jako počasí. Zprvu nebyla předpověď tak hrozná, s dostatkem optimismu se dalo očekávat i něco na rozlezení a aklimatizaci. Proto jsme zamířili na Plan de L’Aiguille, známou to mezistanici lanovky na Aiguille du Midi. Dostali jsme se odtud až po osmi dnech. Během této doby jsme si stihli sáhnout na dno svých psychických sil. Ono se to nezdá, ale více jak šedesát hodin deště bez přestávky je opravdu silné kafe. Během nich jsme stihli vypít, sníst a vykouřit vše, co mohlo ukrátit naši dlouhou chvíli. Během ostatních dnů, kdy občas pršelo pouze půl dne, jsme stihli vylézt dvě cesty na okolní věže. První byla šestnáctidélková na Gendarme a druhá pěkná plotnovačka Le Ticket, le Carré, le Rond et la Lune na Ag. Peigne. Také jsme se rozloučili s našimi kamarády Lubošem a Skotem, kterým z počasí již ruply nervy. Po tomto zajímavém úvodu se počasí naštěstí umoudřilo a přálo nám až do konce zájezdu. Vzhledem ke sněhu ve stěně Dru jsme se rozhodli nejdříve pro přechod Mont Blanku. Ten jsme zahájili na italské straně masivu, kam jsme se dostali proslaveným a naštěstí již fungujícím tunelem (tam a zpět za cca 30 Euro). První den je pohodička. Jdete si po ledovci Ghiacciaio del Miage, sluníčko vám opéká lýtka a vy se těšíte z okolních hor. Chata Gonella je položená na ostrohu čnícím nad ledovcem. Vzhledem k tomu, že bylo po dlouhé době nádherné počasí, tak je úplně plná a na chatařovu otázku: „Máte rezervaci?“ nejsou argumenty a tak stavíme hned první den stan. Stavíme ho na ledovci asi dvě stě metrů od chaty na pěkné plošince uprostřed ledovce, po 16

Americká

diretka na

Dru

Petit Dru, Bobr na štandu mezi dvěma délkami za 6c lezených převážně technicky

kterém ráno půjdeme. Druhý den je proti předešlému nesrovnatelně náročnější, ostatně jinak bych se k vstávání ve čtyři ráno asi nepřinutil. První část dne se jde krásně osaměle na hřeben Bionnasay a potom po pěkném hřebínku až na Dome du Gouter. Tady začíná ta horší část výstupu, protože se napojujete na normální cestu. Nechci být moralista, ale to, co turisti, zhusta Češi, na normálce předvádějí, je děs. Nejenom že jsou nepřipraveni fyzicky, ale ani materiálně, a ještě se tím chlubí. Věty typu: „Hulím a chlastám nejvíc z našeho autobusu, ale nahoru vyjdu i po čtyřech!“ nejsou vůbec výjimkou. Dosahujeme vrcholu, ze kterého jsou nádherné výhledy na všechny ty kopce kolem. Jen pro naladění atmosféry například Aig. Verte, Matterhorn nebo Monte Rosa. Po povinné vrcholové fotce utíkáme davu směrem ke Col du Midi. Ale sebevražedné turisty potkáváme i tam. U jediného kolmějšího úseku sestupu je hrozen lidí a my brzy zjišťujeme proč. Nejenom že nemají lano na slanění, ale ani sedák. Poté co jim svůj matroš půjčujeme a děláme malý kurz slaňování, někteří klidně odchází bez poděkování! Hmm, lidé jsou různí, nejčastěji… Po sestupu přes chatu Torino se nám již začalo stýskat po v té době navlhlých Čechách, a tak rychle plánujeme přelézt Dru a pak hajdy domů. Počasí je kupodivu stále dobré, a tak, až na pochmurné zprávy o dvou mrtvých Češích, nás od našeho snu nic neodrazuje. Kolem poledne vyrážíme vláčkem na Montenvers. Odsud již musíme po svých, a tak se spouštíme svahem na ledovec Mer de Glace. Zde přesně podle instrukcí kamarádů kufrujeme a na úbočí Dru se sápeme infarktovým suťovým svahem kolem hučícího potůčku. Z krátké a příjemné vycházky se stává odporná a dlouhá otročina. Jak se říká, co není v hlavě, musí být v nohách. Pod severní stěnou nás již čekají prosluněné bivaky s nádherným výhledem na cestu. Akorát ji slaňuje jedna německá dvojka a tak se můžeme krásně zorientovat. Z toho pohledu je mi až úzko, stěna se zdvihá hladkými plotnami protkanými převisy do neuvěřitelné výšky. Z průvodcem slibovaných pětatřiceti délek bude pohodových jen minimum. Na večer losujeme o náš jediný spacák, Kuba kupodivu vyhrává ,a tak noc mimo něj připadá na mne. Nakonec to docela šlo. Ráno nás probouzí budíček a posléze také pětice lezců – Španělů, kteří nastupují do stěny. Zůstali jsme na ně koukat jak opaření, ale nic se již nedalo dělat. Nakonec, oproti jiným hrozným zkušenostem, to bylo docela příjemné. Španěláci byli docela milí, lezli rychle a s šutry až překvapivě šetřili. Prvních sedm délek je celkem v pohodě. Nechápu proč, ale štandy i postupová jištění jsou vyborhákované. Svou hustotou připomínají Kamýk či Srbsko. Od police po sedmé délce se však charakter cesty mění. Borháky mizí a skála se výrazně přibližuje kolmici. Úžasné plotny jsou protkány soustavou spár, koutků a sokolíků mizících za obzorem. Jištění je většinou vlastní, až na některé těžší úseky. Zde můžete nalézt smyci zaklíněnou za balvanem nebo starého frienda. Po asi 7 délkách nad policí, tj. po 14 délkách celkem, se cesta lehce pokládá a je již lehčí. Kolem půl páté dolézáme na Bloc Cointe a 20 délek prvního dne je za námi. Sedíme na místě bivaku a koukáme, jak hrozen Španěláků visí ve skobách délku nad

námi. Mají v plánu bivakovat někde výš. Poté, co to přehákovali, je řada na nás. Naši těžkou, hnusnou krysu necháváme u bivaku a nalehko lezeme a hákujeme tenkou koutovou spárku za 6c a 6c+ (vystačili jsme se sadou stoperů a sadou friendů o deseti kusech, jsou tam také skoby a nějaké stálé friendy). Tím naše dnešní práce už opravdu končí. Necháváme v každé délce viset jedno lano a už baštíme večeři a připravujeme se na noc. Výhled je naprostá paráda, vpravo dole Chamonix zalité sluncem, vlevo nahoře nádherné kopce s dominující Aig. du Midi. Okolo nás se prohánějí padáčkáři a podle nadšeného výskotu je poznat, že si to také užívají. Noc pod jedním spacákem je v naprosté pohodě a kolem půl osmé už prusíkujeme ty dvě délky, co jsme si porenčovali večer. Z naší krysy děláme pomocí pytle, který nese na zádech prvolezec, batoh, se kterým se už docela dá lézt. Po dvou těžkých délkách (vylezeno večer) následuje kyvadlový traverz, je tam i lano na přidržení, ale lepší slanit na jednom vlastním, pozor, ať se vám taky nesekne. Následuje dalších cca 7 délek lezení na hranu se severní stěnou a poté dalších pět na vrchol. Dejte bacha, ať se neprásknete moc vpravo ke hraně, jde to tam taky, ale… Na vršku už vychutnáváme sluníčko a pohodu, že už nemusíme dál lézt. Následuje sestup, před kterým jsme byli varováni ať dáváme pořádně pozor, a důvod byl. Asi 10 metrů pod hranou, na které vylezete, začíná slanění koutem. Je třeba slanit cca 55 metrů, ale není problém cestou přesednout. POZOR, poté následuje cca 30 metrů vodorovný TRAVERZ doprava (doprava když stojíte čelem ke skále). Je tam i lano a pár štandů na zajištění. Sestup dál pokračuje slaňováním a scházením stále doprava a dolů, až dorazíte na hřeben Flammes de Pierre (sestup je pěkně orientačně nakreslen v českém průvodci Skalní výstupy v oblasti Mont Blanku, jen metry někdy nesedí). Kousek sestup po hřebeni a potom mělkou výraznou rýnou slaňováním a scházením doleva (doleva, když jdete po hřebeni dolů) směrem k chatě Charpoua. Intuitivně je v jednu chvíli třeba uhnout doprava (stojíte-li čelem ke skále) a po lávkách dojít k ledovci Charpoua. Tam nazouváme mačky (my měli jedny na dvojku), do ruky cepín. My každý s jednou mačkou a jedním cepínem navázaní vyrážíme skrz séraky k chatě. Máme štěstí a cesta je vyšlapaná, jinak vede víceméně po vrstevnici skrz séraky a až pak klesá dolů. Unavení, ale šťastní dorážíme kolem osmé hodiny k chatě a zvesela se ptáme, jestli můžeme přespat. Slova „chata je plná“ nás nejdříve lehce zaskočí, ale začínáme si zvykat. Rychle tedy shazujeme matroš, přebalujeme a za počínajícího soumraku spíše sbíháme než scházíme na ledovec Mer de Glace, kam dorážíme za úplné tmy. Potom již následuje jen proběhnutí napříč ledovcem, kdo zná, ví…, a vylezení po žebříkách. Stojíme u vláčku a koukáme na přicházející bouřku a nádherné blesky. Následuje poslední bivak u nástupiště a ráno nasedáme na první vláček a mizíme do údolí s pocitem uspokojení. Tady končí můj proud vzpomínek a mysl se vrací do reality, do auta, na silnici. Ale červík vzadu v hlavě už zase začíná vymýšlet další plán, který bude vyžadovat ještě více energie a plánování. text a foto: Bobr a Kuba 17

Tak nám po uzávěrce přišel mail od jednoho známého. Přepsali jsme jej do češtiny a rádi se s vámi podělíme.

V zahuleným stanu je slyšet tři rákosníčky. „Ty vole, vyvětráme, ne?“ Dlouze natáhnu těžce ubalený cigáro a vyfouknu dým na ty kapky, co mi furt kapou v noci do spacáku. Zatracený vlhko, takhle nám ty ledy roztajou jak pěkná ženská po láhvi bojolais. Celý Rakousko se válí v bahně a přívaly vody nedávají žádnou šanci ani tušit, že se blíží silvestr. Pomalu stoupáme na Rudolfshütte s nadějí, že král této oblasti, velký Gross Glockner, svou chladnou krásou přemění kapky deště v sníh. Naše touhy se vyplnily a přemrzání prstíků se ocitlo na denním pořádku. Kousek od Rudovy chaty se rozkládá pás skal, kde se slaněním dá dostat k jejich úpatí, a potom se nechat vést vzhůru linií cest, kde jedna vedle druhé znamenají krásné lezení v pevné žule, modrém ledu i zatraceně tenké glazuře. Cesty jsou obtížností od čistě ledového lezení WI3–4, přes mixovou pochoutku M4– 5, po křehké visící smrkance obtížnosti WI7, či atletického drytoolingu M7 a výše. V okolí se po vyjasnění zjeví okolní štíty, ke kterým vede nesčetně krásných skialpových túr. Bača P.S.: Před nalezením do Mordoru (v Bad Gasteinu) spadla z vedle visícího Superwaisera almara dva metry ode mne a v druhé délce se Superwaiser urval celej. 50 m, 50 tun visícího ledu šlo na nástup, kde jsme před hodinou stáli. A to jsme ho chtěli lízt. Ty vole, už nikdy nelezu ledy, jdu večer na vyhřátou boulderovku. Malé resumé: On Line M6 WI6, 60 m Holiday from Ice M7, 80 m (jedna držka) Alarm M6 WI6+, 80 m Renault Route M6 WI5, 60 m Výborný průvodce: http:// www.bergsteigen.at/ice1/salz/ icesalz.html

18

V rukou držíte první letošní číslo Montany. Jako tradičně učiníme krátké ohlédnutí za uplynulou sezónou, proneseme pár slov závěrem, poděkujeme, učiníme „sčot“, podtrhneme a posléze vzhlédneme opět vpřed ke světlým zítřkům.

Následující výčet výstupů se pokouší přinést to nejlepší, co v roce 2002 čeští přeborníci vylezli, vybáli, přetrpěli a přestáli na domácích i zahraničních horolezeckých terénech. Že si zároveň tento výčet nečiní nárok na absolutní přesnost a úplnost, není nutné dvakrát zdůrazňovat. Zdroji informací nám jsou oficiální zprávy z ČHS, došlé zprávy do redakce, články otisknuté v Montaně a potom mravenčí práce našich redaktorů. Kvůli co nejkvalitnější úrovni podávaných informací bychom chtěli všechny čtenáře a potenciální přispěvatele požádat o dodání informací o vlastních výstupech, nebo výstupech vašich kamarádů a známých, hodných prezentace. Představu o úrovni takových výkonů si můžete utvořit z následujících řádků. Takže falešnou skromnost stranou(!), i když je pravdou, že nejintenzivnější zážitky se neváží vždy nutně k papírově nejtěžším výstupům. V „objektivním“ hodnocení sezóny však nejde o pocity, ale čísla, rekordy, časy a výšku. Takže tady je máte.

Kopce nejvyšší Vrcholy ležící nad osmitisícovou hranicí, na které vystoupili v roce 2002 čeští horolezci jsou, tři: Kanchenjonga, Everest a Sisha Pangma. Sezóna „osmičkářů“ začala na jaře. Zejména lehkou expedici R. Jaroše, M. Minaříka a V. Hrubého lze hodnotit velmi kladně. Kanchenjongu 8.598 m vylezla tato trojice ve velmi lehkém expedičním stylu, bez výškových nosičů, kdy veškerou práci na kopci odvedli sami. 14.5. 2002 stanul na vrcholu M. Minařík a o den později R. Jaroš. Z. Hrubý výstup vzdal kvůli omrzlinám v 8.000 m. Druhou jarní akcí byla dvojexpedice M. Cabana na Cho Oyu a na

Sezóna 2002 Kanchenjonga

se o alpský styl, by se dalo polemizovat, každopádně šlo o výborný fyzický výkon. Na podzim se na osmitisícovky uskutečnila expedice skupiny Himalaya 8000 na Shisha Pangmu 8.013 m. Velmi špatné počasí loňského podzimu málem přivodilo celé expedici neúspěch. Vrcholu nakonec 5. října dosáhli P. Novák a M. Sedláček s podporou výškového šerpy.

Tengi Ragi Tau South

Kopce vysoké

Shisha Pangma

Everest. Na Cho Oyu výstup ukončili v 7.200 m pro špatné počasí. Na vrchol Everestu se M. Cabanovi zadařilo vystoupat po severním hřebeni 17. května loňského roku. Tak jako u první akce můžeme styl označit za velmi dobrý, s tím, jednalo-li

V kategorii nižších „vyšších“ kopců se letos uskutečnily dvě akce. Expedice Talung a expedice Teng Kang Poche. První výpravě se pokus o výstup severním pilířem pro nepřízeň počasí nezdařil, vrcholu dosáhl západní stěnou pouze P. Kolouch. Expedice Teng Kang Poche 6.500 m se také potýkala s výraznými problémy meteorologického rázu. R. Lienerth a A. Toloch zakončili pokus o prvovýstup po 500 m lezení, M. Heuger a J. Dutka po 700 m lezení. Výsledkem činnosti expedice byl nakonec prvovýstup na sousední Tengi Ragi Tau South 6.180 m J hřebenem. A. Toloch a R. Lienerth vylezli cestu „Like a Dhal Milan Benian, Cruz del Sur, 7c+, La Esfinge, Peru foto: Petr Piechowicz

Bhat“ klasifikace ED/7–/750 za tři dny 21.–23.10.02.

Střední velehory a Big Walls Tyto kategorie uvádíme společně, protože nejvýznamnější výstupy ve středních horách se uskutečnily ve skalních stěnách vícedenního typu za využití fixů a/nebo závěsných postelí. Zároveň je tato „škatulka“ také nejnabitější a nabízí výstupy srovnatelné se světovou úrovní. z  Patagonie: východní stěna Centrální věže Paine: „Riders on the Storm“, 1.200 m – výška stěny, 38 délek, 9–/A3. Pravděpodobně 1. opakování cesty z roku 1991 (prvovýstup trval 40 dní, autoři: Güllich, Albert, Arnold, Batz, Dietrich) se podařilo Davidu Šťastnému a Janu Kreisingerovi za 12 dní ve stěně. Cestu vylezli v jednom zátahu bez návratů na zem. Svůj podnik věnovali památce Filipa Šilhana. Tento výstup obdržel u ČHS ohodnocení výstup roku v kategorii střední hory/ big walls. Patagonie

Everest

z  Peru: Torre del Esfinge (5.325 m): „Cruz del Sur“, 750 m, 16 délek, původní klasifikace 7c+ – autoři M. Bole, S. Karo. Úspěšný volný výstup ostravských dvojek Milana Beniana a Pet19

ra Piechowicze a Petra Šindela s Tomášem Šípem touto cestou, po předchozím přelezení a zafixování prvních 400 metrů, přebila tragédie, která se přihodila druhé dvojici. V horních partiích stěny po něšťastném pádu zemřel Tomáš Šíp. Výstup Milana Beniana a Petra Piechowicze byl oceněn čestným uznáním ČHS v kategorii hory nad 5.000 m skalního charakteru. n  Kyrgyzstán, Karavšin: Pik 4810 a Žlutá stěna. Všechny čtyři výstupy uskutečněné v rámci jediné expedice dosahují vysokého standardu i v mezinárodním měřítku a stojí za zmínku. Tři z nich se uskutečnily v severozápadní stěně Piku 4810. z  Pik 4810 – „Zlaté písky“ – prvovýstup, 1.000 m, 24 délek, 8/A2. Po zafixování prvních 350 metrů dolezla čtveřice Jiří Šrůtek, Jan Kreisinger, Miroslav Turek a Petr Balcar v jednom zátahu za sedm dní na začátek vrcholového hřebene do spojení se starší ruskou linií. Jedna délka představovala technické lezení, ostatní délky byly vylezeny OS. Pik 4810

z  Žlutá stěna: Meresjev, 600 m, 14 délek 9–/9 /A3. První polovinu vylezli volně společně Tomáš Zákorys s Pavlem Kopáčkem a byli nuceni se pro nepřízeň počasí stáhnout po zanechaných fixech do BC a Pavel Kopáček až do ČR. Cestu dokončil za 6 dní převážně technickým lezením Tomáš Zákorys sólo. Vysloužil si tím čestné uznání ČHS v kategorii velehory do 5.000 m.

Nižší (vele)hory: V této kategorii, kam lze zařadit v podstatě téměř jakékoli vícedélkové výstupy, nad všechny ostatní výkony jednoznačně vyčnívá výstup Tomáše Sobotky a Pavla Rývy v Mexiku: El Portero Chico – centrální pilíř El Torro: „El sendero Luminoso“ 5.12d (9/9+ UIAA) stylem On Sight! (autoři: J. Jackson, K. Smith, P. Peacock) Jedná se o 15délkovou cestu, z níž plných 10 délek je ve stupni 5.12b–5.12d. Zajímavý je i čas výstupu 8,5 hodiny. Jedná se o výstup roku ČHS v kategorii střední hory, sportovní charakter do 3.000 m.

20

Ostatní námi uváděné výkony jsou o třídu níže. Mezi ty lepší výstupy patří AF opakování „Cesty přes Rybu“ na Marmoladě dvojicí Vilém Pavelka a Pavel Svoboda za dva dny. Zůstaneme-li v Dolomitech, pak zajímavým přelezem je málo opakovaná Španělská cesta na Cima

zeny vícedélkové cesty klasifikace M8 a jednodélkové dokonce M11. Klasifikaci M12 má zatím jediná cesta Musashi od Wila Gadda v Kanadě, nazvaná podle jednoho z nejslavnějších japonských šermířů a samurajů 17. století.

Bouldery

Meresjev

El Portero Chico

z  Pik 4810: „Otíkovy mokré sny“ – prvovýstup, 1.100 metrů na hřeben, 23 délek, klasifikace 9–/9 AF. Po zafixování cca 350 metrů a vylezení patnácti nových a obtížných délek se cesta spojuje s původní ruskou hákovačkou (do které se napojují i Zlaté písky), jíž Pavel Jonák, Venca Šatava a Marek Holeček pokračovali volným lezením až na vrchol. Konečný zátah zabral 8 nocí ve stěně. Výstup roku ČHS v kategorii velehory do 5.000 m. z  Pik 4810: cesta „Križok“ (opakování) + 180 těžkých metrů vlastní narovnávací varianty „Patnáctka v komíně“, 1.200 m na hřeben, 26 délek, 8+(PP)/A4–. Tento výstup se v jednom zátahu (+jeden den fixování) podařilo uskutečnit dvojici Jan Doudlebský a Dušan Janák za celkově 10 dní a 8 nocí strávených ve stěně.

Cesta přes Rybu

Grande dvojicí Pavel Kryze a Richard Jurečka klasifikace 6+/A3 za dva dny se závěsnou postelí. V Tatrách se podařilo Dušanu Janákovi s Richardem Jurečkou přelézt v jednom dni cesty Sunset boulevard 9–/9 (PP) a Pochylého plotny 8 OS (kromě nejlehčí délky). V Paklenici se Pavlu Kryzemu s Kubou Novákem zadařilo přelézt kombinaci cest Miešečica + Via Velebita klasifikace 7c+, bohužel AF. V Rätikonu uniklo jen o chlup Luboši Mázlovi s Jitkou Kuhn–Gaberovou OS přelezení cesty Schatila (8 délek) klasifikace 9. Takže se konalo taky „jen“ AF.

Zimní mixy Jsou staronovou disciplínou prodělávající v současnosti prudký rozvoj směrem ke sportovnímu pojetí a je na místě je alespoň stručně zmínit. Hodně dobrým výkonem je 9. místo Luboše Mázla na Mistrovství světa v rakouském Pitztalu. Co se týče mixů v přírodě, za zmínku stojí prvovýstup cesy Matrix M6+/A2 a asi 2. „volné“ opakování Ruské rulety za M6 (RP) dvojicí Pavel Vrtík a Dušan Janák – vedoucích vedle sebe v severní stěně Malého Kežmarského štítu, dále cesty Crystal M7 WI5 (winter–ice – stupnice pro hodnocení ledů), 90 m a Nuit Blanche WI6+ na ledech v Argentiére v Chamonix dvojicí Pavel Vrtík a Jan Doudlebský, který přelezl s jedním pádem také Tomáš Roubal s Martinem Sedláčkem. Prvně jmenovaná dvojice si vyrazila ještě těsně před Silvestrem na ledy v okolí Salzburgu v Rakousku a i přes silné teplo si něco přivezla: Holiday from Ice M7 (jedna tlama), 80 m a Alarm za M6 WI6+, 80 m v oblasti Rudosfshüte a 300 m dlouhý Mordor za WI5 z oblasti Bad Gasteinu, který vylezl také Josef Straka s „druhem“. Za světovou úrovní ovšem všechny zmiňované cesty o pořádný skok zaostávají – v horách jsou už vyle-

Stručnou zmínku si zaslouží i snad nejdynamičtěji se rozvíjející druh lezení – bouldering. Nejtěžší bouldery za nejkratší dobu vždy přelézal a přelézá Martin Čermák. Postava to trochu záhadná. Málokdo ho viděl lézt, a jak píše Petr Resch: „Tomu, kdo ho viděl (včetně mě) ukázal, že na ohlašované obtížnosti nemá výkonnost. Navíc jsem viděl jeho nejtěžší nahlášený prásk v Labáku, a výsledek je asi stejný, jako byl před lety s Rečkovým Chantierem – nelezitelné a tudíž nevylezené. Boulder jsme hodnotili s Rosťou Štefánkem a on ho i zkoušel. Končí to krokem, který je za hranicemi rozpažení Martina Čermáka a skočit to nejde.“ O Čermákových ohlášených výkonech jsme psali v rubrikách „A jdi…“, takže bude nejlépe, když si názor uděláte sami. Nejtěžší boulder v Česku vznikl v září 2002, jmenuje se Autoportrait a je za 8b Fb, autor Rosťa Štefánek. Nejtěžší traverz je asi Porta Bohemica za 8b/b+ Fb tr, autor a lokalita stejná, doba vzniku poněkud dříve. V roce 2002 u nás ještě Rosťa stihl „Esperanza“ za 8a+ na Mlýnském vrchu a několik 8a (Labák, Mlýnský vrch, Petrohrad). V žebříčku českých 8a je i kousek Andreje Chrastiny nazvaný Hip Hop, který vylezl na Mlýnském vrchu počátkem léta 2002, jedná se spíš o 7c+/8a, či lehčí 8a. Na Ostaši jako 8a označený boulder „Troll“ je spíše jen 7c+, maximálně 7c+/8a – což zpětně uznává i jeho autor Andrej Chrastina. Posledním 8a boulderem České kotliny je Reschův kousek „No Entry“ na Petrohradu, taktéž z loňska. 8a vloni vylezl i Štěpán Neústupný, byla to jakási kombinace na Frankenjuře. Klasifikace boulderů (těch našich) se samozřejmě mění a měnit bude, ale uvedená obtížnost by měla odpovídat. Až přibudou zkušenosti, bude jasněji.

Skály Tomáš Mrázek: 9a a 8b+ OS, Věra Kotasová a Simona Ulmonová: 8b. Vynikající výkon předvedl početným divákům Tomáš Mrázek při

druhém přelezení cesty UNDERGROUND 9a v Massone v Itálii. Ačkoli Tomáš letos nebušil na skalách tolik jako jiná léta – přece jenom se také on zařadil do kolonky závodník a většinu i letního času trávil na bouldrovkách – přesto stihl jakoby jen tak, mimochodem, ve volné chvilce mezi tréninkem a závody (s „restdayem“ tři dny) bleskově přelézt jednu z nejtěžších cest světa! Zatím Underground přelezli tři lidé: Hirayama, Mrázek a Christian Bindhammer. Brněnský lezec to však zvládl nejrychleji. Svou příslušnost k absolutní světové špičce i ve skálolezení pak jen potvrdil neuvěřitelným OS cesty KAJ TI JE DECLICA 8b+ v Ospu! Rosťa Štefánek se s podobnou klasifikací vytasil již v březnu, cestu FESTIN DE PIERRES 8c+/9a vylezl v oblasti Le Saussois jižně od Paříže. Pavel Kořan se i tento rok prezentoval prvovýstupem ve stupni 8c a po čtyřech letech to bylo opět v Thajsku: HOT SPRINGS 8c, projekt vytvořili s Tomášem Pilkou v roce 1999. V obtížnosti udělal hezkou sérii Martin Fojtík, pátý Čech s trofejí PIETRY MURAT Y 8b+, v Massone. Další 8b+ padlo v Ospu (Missink Link), dvě 8b/b+ a jedno 8b padlo ve Višňovém, respektive v Mo-

a AKUMULÁTOR XIb/c, 4. RP, Teplické skalní město. K tomu v Labáku FLASH: POSLEDNÍ RELIKVIE Xb a BLEJSKÁNÍ NA LEPŠÍ ČASY Xb.

Těžká karta XIa

omáčka IXb, Labák. Flash: TAJNÁ CHODBA IXc, Labák, Modrá krev IXb/c, Teplice! (sic!) Bride of Frankenstein 5.13d

Ženy sice lezou trochu ve stínu mužů, přesto nezřídka podají výkon, před kterým smeknem. Nejaktivnější byla Simona Ulmonová až za „Velkou louží“, kde vylezla v oblasti Rifle své vysněné 8b, BRIDE OF FRANKENSTEIN 5.13d. K ní přidala ještě DUMSTER BARBECUE 8a+ ve stejné oblasti. Věra Kotasová přelezla pro nás známější linii LAHKO NOC IRINA 8b v Ospu. Obdivuhodný FLASH se podařil Sylvě Nagyové v Saint Leger: MAGNE TOU CUL

Junioři se už také na skalách vyučili a na výkonech je to znát! Především vzbuzuje pozornost to, co předvádí devítiletý Adam Ondra. Cesty 7c a 7c+ leze jako na běžícím pásu. On sight přelezl: JSFK 7c+, Osp a 32metrový 7c+, Massone. V Paklenici došlo i na 8a na druhý pokus, FUNKY SHIT. Incredible! Tereza Kysilková (15) dala flash ROCK'N'ROLL 7c/c+ v Ospu. Silvie Rajfová (13) vylezla tři 7c: v Arcu SHAVED BEAVER a ABISSI a v Ospu MATAMOROS. No a Petru Solanskému (18) mnoho nechybělo, aby

Tomáš Mrázek, Underground, 9a, Massone, Arco foto: Petr Piechowicz

ravském krasu. Letos to 8c bude určitě. Všestranně zaměřený lezec Luboš Mázl vytvořil na Písku dnes už nevídanou sérii jedenáctek: TĚŽKÁ KARTA XIa, 3. přelez, Teplické skalní město, SKLENĚNÝ FOTBAL Xc, 1. RP, Labák, BOD ZLOMU XIa, 2.p., Teplické skalní město, POWERMETAL XIb, Teplické skalní město

PAS LA VOIE 7c+! Jitka Kuhn–Gaberová je už dlouhá léta královnou pískovcových stěn, vloni však překonala i samu sebe a prolomila bariéru stupně XI (9+/10–): TĚŽKÁ KARTA XIa, Teplické skalní město. Její série OS je neméně obdivuhodná: APOLLO IXb/c, Teplice, Baron Prášil IXb, Teplice, Stěna železem zdobená IXa/b, Teplice a Ďábelská

znovu omráčil náš malý lezecký svět. Po třech dnech zkoušení mu v Massone chyběl jediný krok na vrchol Reini's Vibes 8c/c+! Ohlédnutí za uplynulou lezeckou sezónou pro vás připravili: Dušan Janák, Radek Lienerth, Petr Resch a Rosťa Tomanec. 21

Via Cassin, Vilda

ak by se mohlo zdát, tak nám skalní sezóna skončila, ale to je jen zdání. Kdy jindy, milí přátelé zeleného údolí, je v Krasu, ale nejen tam, takový klid a čisto. Kdy jindy než v prosinci či únoru dosáhne lepička na leštěném vápně takové skvělé adheze. Pravda, chce to vyčkat na chvíli, kdy sluneční paprsky roztopí sníh a ohřejí skálu na přijatelnou „teplotu“. Někdo zase opráší „železo“, přebrousí hroty a hurá do toho krásného, nevinného a přece krutého bílého skupenství vody. Kdo měl vydělaných pár kaček, motyky používá v zahradě na Krtky (promiň) a „škvarky“ dává leda tak do míchaných vajíček, ten radši pojede kalit cervezu třebas do „Makáču“ či jinam. V takových oblastech bývá i v zimě tepleji a na minusové teploty si ani nevzpomene. Přesto ale asi většina z nás bude vydýchávat už tak vzdýchaný vzduch v – v dnešní době nezbytných – „továrnách na svaly“. Zima, to jsou ale především dlouhé večery, které se dají úspěšně krátit v různých „nálevnách“, kde jak známo se spousta věcí vyřeší, naplánuje a případně i na místě realizuje. Také se dozvíte zaručené novinky a poslechnete stokrát vyslechnuté příběhy, kdy se z pětimetrových pádů stávají „poctivý dvacítky“ (čím starší zážitky, tím větší je snaha si vymýšlet) a při kterých běhá mráz po zádech či naopak vzbuzujících úsměv všech naslouchajících. Před více než čtyřmi roky jsme se Stoupou (s kým jiným taky) strašili v něčem novém na Býčině a jen tak mezi pokusy jsme si pohrávali s myšlenkou vyrazit někam do hor. A že toho prašivého vápna nemáme dost, padla volba na Dolomity. Cestu jsme nakonec vylezli, plány ukuli – jak jinak, než Tre Cime, když jsou tak na raně. Místo Maovy „rudé knížky“ máváme A6 (to jako formát) sprievodcom od brachů Packovců a drtíme kiláky z pro nás tehdy neznámé trasy do Misuriny. Neznalí poměrů se zalekneme závory u mýta a jdeme pěšky už odspodu. První pohled na „brdky“ z jihu dává tušit, s čím se zde setká každý a pokaždé, totiž nepříjemné sestupy. Zkrátka, jak se říká, že výstup v horách končí až sestupem do bezpečí „rifůdžia“ či pro našince k pečlivě schovaným a už nevím z kolikátýho schodu vychlazeným plecháčkům. Severní stěny si pro nás spolu se západem slunnce secvičily scénku na uvítanou. Nádherná podívaná, vzbuzující obdiv a zároveň respekt. Ve dvě v noci počne (až tak?) Stoupa šramotit a hekat, přestože máme budík nastavený na půl šestou. Na moji dotěrnou otázku, co že v tuto pokročilou hodinu blbne, vyzvrátí celou večeři před stan a spí dál. No, to jsem to zase chytl spolulezce – navíc už tenkrát psychologa amatéra. Po noci plné vášní mažeme nicméně zkusit cestu vylezenou Comicim na největší z tria – Cimu Grande. Jen tak mimochodem, cesta byla „nalezena“ radši ani nechtějte vědět kdy, a tenkrát použitých asi devadesát skob bylo trnem v oku většině tehdejších arampikátorů. Dnes, v době úvazů, lepiček a magnesia, jestli v cestě není skob dvě stovky, tak tam není žádná, tak. Jinak je to klasika klasik. Nevědouce, co nás tam čeká, bereme s sebou jakousi povinou zátěž ve formě smyc, frendů, skob a kladiva, dohromady snad půl metráku „hárdwéru“. Pro samotné jištění vystačíte jen s expreskami, pár smycemi a možno i nějakým frendem. 22

Cesta je to skutečně pěkná, vzdušná a tím pádem i oblíbená, což potvrzují další tři dvojky. „Rozhašenej“ dolez na vrchol si s radostí necháme ujít a asi jako většina lidí ho elegantně oběhneme po polici. Sestup je v pohodě až po slanění komínem, kdy se stěna rozestoupí a mužici se rozprchnou – jsou všude. Navíc víte, že doleva je to na pohodu a kdosi říkal, že vpravo se to dá slanit. A teď babo raď (no, ještě tam nějakou potkat). Přestože sestup bývá považován za nejpitomější část túry, nám se nic nestalo a tak si můžeme dopřát teplou večeři s podchlazeným plecháčkem. Kousek vpravo od „Velké“ se prsí Cima Ovest čili Západní. Asi hezkou cestu v její severní stěně „našel“ ještě před válkou víc než známý Cassin s kámošem Rattim. Užuž jsme se viděli ve fotogenických traverzech, když vtom…! Vidím to jako včera. Vzduch jako mačeta protnul strašný řev.

Zkuste si v klidu sedmkrát říct „jednadvacet“ (je to sakra dlouho) a představte si, že se celou tu dobu díváte na dvě postavy spojené lanem a nepříjemně rychle se blížící k zemi. Daly by se zavřít oči, ale to si moc nepomůžete. Pár kroků ode mě tupá rána a řev utichl. Co se stalo? Těžko říct, možná už byli v lehkým a nejistili nebo šli zároveň, kdo ví. Do patnácti minut je tu helikoptéra, vyskáčou borci, rozbalí pytelvaky… Spodek Cassina je najednou kupodivu volný, stejně tak se vyprazdňují cesty na Cimu Grande. Kabrousci z Polska nás lákají na bonbóny, abychom si za nima mlaskli „Veverky“, ale nějak se nám do toho nechce, přestože jde o velice vyzývavou a vzdušnou linku. Dáme si okružní procházku kolem Čim, přičemž potkáváme zvídavé turisty, pozorující dálkohledy bušící lezce-horolezce (nehodící se škrtněte). „Jé, divé, támhle jsou. Cožé? Né, spadnout ne-

může, dyť leze po laně.“ No, nevím. Další dny se proháníme v nižších, JV stěnách. Vždy takové povyražení na odpoledne: Colo Santton, pečenější a opravdu „nie je preistené“, „malý“ Cassin či „žlutka“, z nichž kladněji hodnotíme „Cassina“. Dost však bylo kostek vápna (dolomitu), tudíž přejíždíme na Cinque Torri. Klasik zajásá – mádžo, nýty po dvou metrech, nástup dle kondice 1–10 minut, zelená travička, výhledy působivé. Zkamenělé ticho skalních velikánů však narušuje necelá triliarda arampikátorů, z nichž půlka jsou manekýni s drahými polovičkami v asi oblíbené roli jisticích (a nejen to) strojků a ta druhá zase armádní lezci. Borci v „zeleným“ spořádaně stoupají jako dým ve vybraných cestách. Hmm. Ovšem lze potkat i pravé horské mužiky v „hrůzných kamizolách“ a se seriozně jetým matrošem, kteří potvrzují, že nejste někde na kolotočích či na cvičáku. Nejen skalkami je však lezec živ, proto po pár dnech lenošení využíváme azurové oblohy pro nasáčkování se do něčeho většího. Přestože „stěnou stěn“ bývá nazývána SZ stěna Civetty, jižní stěna Marmolady je přinejmenším stejně tak působivá a určitě krásnější. Cestu má Stoupa namyšlenou už z domu: Gogna, 6 A4, lezeno čistě to vyjde tak za 7 uijajá. Na chatě Falierce nám skoro domácí Igor (ne snad?) poradí „pekný variant“ do velké police, to prej abychom se nenamočili v komíně. Zářící hvězdičky dávají naději na pěkný den. Nepříjemně brzy pípá budík a i přes mou promyšlenou lest, že spím nebo že zde nejsu, mě Stoupa ve finále vzbudí. Snídaně je vskutku královská – dokonce si můžeme vybírat. Z čeho? Z ovsáků vylepšených pavučinami a kdoví, čím živým ještě nebo trochu „dušenýho pod krkem“, čehož můžeme mít co hrdlo ráčí (první je lepší). Navíc se k obojímu podává tzv. „horolezecký čaj“, čímž vzniká menu s přívlastkem keltské, vyžadující otrlé jedince. A zde si dovolím trochu žalování na Stoupu. Jak jste si jistě stačili z popisu všimnout, huby jsme po snídani zamaštěné od sádla neměli a čaj byl, jaký byl. Chvíli něco hledám a najednou: „Jé, Stoupo, ty máš ještě vitacit? To ho dáme do čaje, né?“ Milej Stoupa mně však sáček sebere s tím, že si ho chce nechat na další akci! Sedím, zírám a chvíli přemýšlím, že se mi zrovna nechce lézt a vůbec jsem jaksi unaven. Nakonec jsem to skousl (ty ovsáky) a bylo. Po kulinářském zážitku již vesele klapeme pod stěnu, přičemž včera odhadovaných patnáct se mění na minut čtyřicet. Den je jako víno (nikoliv „vino tinto“ – pozor, to je běs!) a navíc jsme v celé, několik kilometrů široké stěně maximálně čtyři dvojky, z čehož máme náramnou radost. Spokojeně stupáme v prvních délkách a vychutnáváme si nádherné spárky a plotny v kompaktním drsném šedém vápně, což je po Čimách příjemná změna. Naše tempo se však výrazně sníží po nalezení do variantičky, kde najednou zmizí skobky. Štand u třech čtyřčelisťových mechanických zajišťovadel, přičemž každé z nich je tutové, se jeví po

délce, sice lehké,ale vymotané skoro sólo, jako „špaténka“. Stejně tak další dvě délky do police. „Hele, sušenky.“ Díky krátkým lanům musím počkat na Stoupu, aby on později odhalil tajemství zanechané našimi předchůdci a zjistil, že se jedná o podlý čin. Syčáci. Obal, vypadající na to, že bude plný dobrot, byl prázdný. Navíc, abychom si o sobě moc nemysleli, stěnu zahalily mraky, ze kterých začalo „překvapivě“, po deseti dnech azura, pršet. Po chvíli se do toho vložila krupice, a to celkem zostra. „Hele, blésklo se, jednadvac…“ prásk! Rána jak z děla a další. Naštěstí jsme se zrovna dostali do jeskyňky, takže nezakalíme. Veselou společnost nám dělají dva arampikátoři, kteří lezli něco vpravo od nás. Po půl hodině se déšť uklidňuje a borci hned vyskočí, jakože vpravo je nějaký žlabo–komín od pana Livanose, což je v tuto chvíli zajisté lepší řešení, než se v bouřce placatit na určitě hezkém pilíři. Spěcháme krupicí a ani si nestíháme vychutnat krásné výhledy, především na „Palu“, kde zrovna skotačí buřina. Borci na nás čekají na stanici, ale náš plán, že se dolů povezeme lanovečkou, hatí lokaj prodávající lístky, který si dovolí po nás chtít 40 tisíc těch jejich tehdejších peněz, přičemž námi nabídnutých pět tisíc bere jako blbý vtip – potvora. Zlé jazyky tvrdí, že se do jisté doby lezci vozili zadarmo. Pak ovšem přišel den, kdy byli drsní alpinisti nuceni čekat na odvoz do údolí. Nejezdilo se snad kvůli větru, ale o to tady nejde. V dlouhé chvíli se pokusili navodit atmosféru svých oblíbených rockpubů a počali na stanici bodat nože do stolů. To se samozřejmě nelíbilo personálu a bylo posekáno. Takto jsem to slyšel a půlku si ještě vymyslel. Borci, snad na důkaz česko-italského přátelství, se nás zastanou a poté, co mu určitě něco hezkého řekli, jdou s námi po ledovci. Háček je však v tom, že nevíme kudy. Dolů přece! Je však nutno dávat bacha, kam šlapete (třebas hromádky od kamzíků pozn, RT), protože teorii, že spadnout na Marmoladě do trhliny je stejně pravděpodobné, jako stejná nehoda na Sahaře, lze brát v úvahu pouze jako dobrý fór.

Po zdárném seběhnutí z kopce nás nakonec naši noví známí zavezli až do Malgy, čímž nás ušetřili od „báječné“ okružní procházky přes půlku Dolomit. Na parkále vybalí docela férový soudek vína a hned je lepší nálada. Něco málo pojíme, saluti a čao. Na kopec k Falierce jsme zůstali už zase jen my dva, na krabicové archivní vínisko taktéž. Ráno s hrůzou zjišťuji, že mám podezřele vystouplá žebra, o lícních kostech nemluvě. Po válečné poradě je rozhodnuto, že je nejvyšší čas „zajet si do Billy, pro klobás z kobyly“, zkrátka jet se domů „spravit“. A jak řekli, tak i udělali. Už tenkrát jsem si říkal, že jsem zde nebyl naposledy a taky že ano. Pravda, sem tam se vám něco pod rukou ulomí, ale kde ne, že? Navíc, Dolomity nejsou jen Tre Cime nebo Marmoša a na ně vedoucích pár oblíbených klasik (mimo jiné). A argument, že: „nepolezu žádný rozbitý pětky“? Posledních, dejme tomu deset, dvacet let vznikají cesty nové až nejnovější nebo se volně přelézají staré „hákovačky“ ve velkých stěnách, čímž vzniká možnost popasovat se až s „desítkovým“ (dokonce i 11–) lezením v seriózních podmínkách. Dnešní horolezec potřebuje obojí, jak sílu fyzickou, tak psychickou, a právě takové požadavky kladou na zdejší lezce tyto cesty. Chce se to jen trošku dívat, ale i doufat, že domácí vylepšili nýty alespoň štandy. Prostě těžké sportovní lezení i s tou pověstnou trochou adrenalinu, co víc si může dnešní moderní lezec přát? Jinak, pokud se vám v nějaké takové „hákovací“ cestě bude lepit na žebříčky někdo s pár expreskami a maglajzákem, nelekejte se, možná právě potkáte skalně-mixovou opici značky Bubu. V pochybných nálevnách pobřežního města Terst se proslýchá, že za mrzkých 5 Euro vám tato živá legenda vytetuje vlastní podpis. Borcům na bicák, holkám… a to byste chtěli vědět kam, co? Tak. Mějme se co nejlíp a važme si i zdánlivých blbostí, protože „doba je zlá a lidi jsou špatní“. A ještě něco. Všimli jste si, jak jsou tuto zimu kosáci a drozdi vypasení? Já ano. Čao. Vilém Pavelka

23

Radim Kellner, Bouldr osamělých lezců, 6b, Odštěp

Psal se rok 1984, poslední den školního roku. Nedočkavě odpočítávám minuty zbývající do konce poslední vyučovací hodiny. Už aby ta otravná škola skončila. „Crrrrrn!“ Konečně! Balím aktovku a snažím se co nejrychleji opustit toto mučicí zařízení. V šatně mě zastavuje jeden spolužák a ptá se: „Kam jedeš na prázdniny? Já jedu s našima do Bulharska k moři!“ Chvástá se. Je mi to vcelku ukradené, protože: „Já jedu do Čenkovic!“

24

opsat nádherné chvíle, které jsme s bratrancem Radimem strávili na maličkých skalách u vesničky Čenkovice v Orlických horách, by určitě stálo za to, ale koho to dneska bude zajímat? Roky šly dál, školní lavici vystřídala nutnost vydělávat si na obživu (jak rád bych se vrátil do onoho „mučicího zařízení“), nových lezeckých oblastí a zkušeností přibývalo. A Čenkovice? Na ty jsem tak trochu zapomněl. Až jednoho dne, kdy jsem měl takovou malou životní krizi, povídám Radimovi: „Co tak si zajet do Čatyru (tak jsme oblast přezdívali)?“ „Není co řešit!“ Balíme nádobíčko, lezečky, maglajzpytlík a hurá do Orlických hor. Vesnička Čenkovice je nevelká rekreační oblast, takže zorientovat se tady není problém. Výchozím bodem k nalezení skal je pozdně barokní kostel sv. Vavřince, odkud vyrazíte po modré značce směr Bystřec. Minete obchod a restauraci – dobré si zapamatovat – a pokračujete dál po značce, která vás dovede k prvním stěnkám. Po jedenácti letech se nám skály zdají poněkud malé, špinavé, no prostě nic moc. Není se co divit, po těch všech Buouxech, Súlo-

Milan „Kamzík“ Benian, projekt, Odštěp

vech, Rätikonech! Rozlézáme se na starých cestách jako „Převislý kluzák“, „ORC – 1“, „Zelenáč“ nebo „Krokodýl“, přičemž se nám navracejí staré vzpomínky. Ne, je tady krásně, klid, žádné davy, prostě pohoda. Jediné, na co je potřeba dávat pozor, jsou volné kameny a špinavé výlezy. Od prvního sektoru pak můžete jít dál po modré, až do místa, kde se cesta kříží s potokem. Tady opustíte značku a pokračujete rovně po vyšlapané stezce. Cestička vás zavede do lesa, kde v jeho pravém břehu narazíte na další stěnky. Převislá jeskyně (zrcadla), na kterou jsme kdysi pohlíželi s úctou, dnes nabízí několik krásných bouldrů, jako například „Velký návrat“ (6a+). Bouldry se tady nelezou až nahoru, kvůli již zmíněným nejistým a špinavým výlezům. Pokud si však chcete vylézt až na onen pomyslný vrchol, vřele doporučuji balvan „Řezník“, který je vpravo nad jeskyní. Už sám název napovídá, o jaký druh lezení jde, takže pokud na prstech nemáte hroší kůži, může se vám stát, že už si v dalších dnech nezalezete. Dole pod jeskyní, přímo u cesty, je další převislá stěnka, kterou na první pohled možná přehlédnete. Nevýrazný, silně převislý odštěp však nabízí ty nejkrásnější a nejtěžší bouldry v Čenkovicích. Všechny „boulderproblems“ začínají ze sedu a končí na hraně převisu. Lahůdkou je „Oddělená skutečnost“ (6b+), jak sám název napovídá, spárová to záležitost. „Bouldr osamělých lezců“ (6b), nebo sám „Ježíš“ (6b+) zase prověří sílu vašich prstů. Při řešení problémů není na škodu strčit pod zadek bouldrmatku, případně pohotové ruce kamaráda. Kromě těchto tří základních linií označených šipkou je zde několik projektů čekajících na vyřešení. Pokud budete mít dost bouldrování v převisu, stačí vyběhnout nad „Odštěp“, kde je krásně červená stěnka, kterou protíná několik starých výstupů. Cestou do vesnice Bystřec se dá zalézt ještě na dalších stěnkách,

jako ORC–3 , nebo na dominantním zrcadle ORC–5. Při lezení buďte opatrní – skála může být místy lámavá a špinavá . Dorazíte-li až do Bystřce, můžete na jeho začátku navštívit „Muší masív“ a vyzkoušet bouldrproblem „Duo“ (6a). Ve vesnici je hospoda, kde se dají příjemně zchladit prolezené prsty na sklenici oroseného piva. I přesto, že bych vám rád nabídnul více lezení v čenkovickém údolí, je to to jediné, co je zde k mání. Není toho moc, ale na dva dny parádního lezení to určitě postačí. Ty dva dny berte vážně, abych po čase nedostával výhružné dopisy typu: „Ty v..e, proč nám dáváš tip na takový kvak, když já chtěl strávit dovolenou v lezeckým ráji!“ Dovolenou v přírodním ráji mohu určitě zaručit, ale to lezení… přijeďte a uvidíte. text a foto: P. Piechowicz

Radim Kelner a Kamzík, Řezník -1 (S), Řezník

25

Jelikož počasí posledních několika týdnů nesplňuje naše kritéria pro pohodové lezení, a navíc na písku už je i po sezóně, využíváme s mou partnerkou víkendová volna na prospektorské výpravy, abychom zjistili, kde by se nechalo lézt, až se zase oteplí a skály budou suché. A tak nás poslední listopadový víkend zanesl na Drábské světničky. Celkem normální výlet. Ale při prohlídce skalního hradu jsme našli něco, o čem jsme sice věděli, ale když jsme to spatřili na vlastní oči, přece jen nám to trochu vzalo dech. Ale nejdříve retro: O loňských Vánocích jsem navštívil známého, Z. S., který dělá kastelána na nedalekém Valečově. Z doby, kdy jsme s bráchou na Valečově montovali slavnostní osvětlení, znám Z. jako mírně fanatického staromilce zahleděného do středověké minulosti, pro normální svět tak trochu ztraceného. Věděl jsem o něm, že má soukromě v pronájmu skalní hrad Drábské světničky a od kolegů jsem zase měl informace, že si Zdeněk prosadil v areálu hradu a jeho blízkosti zákaz lezení a že těm, kdo toto neakceptovali, dokázal působit různé problémy. Tak jsem se Z. na Drábské světničky zeptal. Prostě jsem nahodil téma a on se rozpovídal. Vyprávěl, jak měl Drábky pronajaté od lesní správy, jak všemožně hrad zušlechtil, jak mu horolezci, ti lumpové (nevím, co si myslel, že je moje maličkost, která mu před třemi lety šplhala s vrtačkou po Valečově) likvidují jeho práci odvetou za to, že se postaral, aby byl hrad ochráněn před jejich neblahou činností pro příští generace. „Oni prostě vidí skálu a myslí si, že tu je proto, aby po ní mohli lézt. Vůbec si neuvědomují, že je to HRAD. Nemají pražádné úcty k dílu předků,“ pravil (on takhle spisovně fakt mluví i když má v hlavě). „A ten kruh jsem naříznul jenom proto, že jsem ho neuříznul. Protože se bojím výšek… Neusiloval jsem nikomu o život,“ pokračoval. Nastražil jsem uši a v němém úžasu sledoval, jak dál vypráví. Dozvěděl jsem se, jak ON musel každou činnost na hradě konzultovat s památkáři. Jaká složitá jednání s nimi musel vést a jak horolezci si na hradě úplně normálně, aniž by se kohokoliv ptali, osadili KRUH. Než se ho jal začít odstraňovat, ještě si důkladně prověřil, zda čistě náhodou neměli horolezci ZÁSAH do historického objektu povolen. Neměli. A tak pílil a pílil. Ale nedopílil. No a světe, div se, oni ho snad dokonce chtěli žalovat. 26

Já jsem se tedy spíš divil, že mu někdo nedal úplně normálně přes hubu. Osobně jsem měl pro jakékoliv podobné jednání „svázané ruce“, neboť jsem byl hostem u Zdeňkovy štědrovečerní tabule a navíc jsem věděl, že by to asi nemělo cenu, protože on by to stejně asi nepochopil, protože je mimo. Uklidnilo mě, když jsem se dozvěděl, že se změnila příslušná lesní správa a nový správce Zdeňkovi písemně a beze slova vysvětlení vypověděl z hradu nájem. „Za vše, co jsem pro hrad učinil, toto…“ Bylo mi Zdeňka líto, ale říkal jsem si, že to vlastně dobře dopadlo. Svým moudrým rozhodnutím totiž jakýsi pracovník lesní správy zřejmě zachránil někomu život (to bude v plné míře platit, až kruh někdo vymění, nebo alespoň odstraní) a Zdeňkovi svobodu. Potud tedy retro. Během roku jsem celou story párkrát vyprávěl různým kamarádům, ale v podstatě jsem ji odložil na HDD ve své hlavě do archivu. Když jsme teď náhodou našli naříznutý kruh, napadlo nás, že by asi bylo dobré in-

formovat lezeckou veřejnost o tom, s jakým artefaktem se v Drábských světničkách může setkat. Doufám, že je jediný svého druhu – nejen v Drábkách, ale i na celém světě. Jo, ještě jsme v těch Drábkách chtěli také po více než dvaceti letech nalézt takový skalní balkónek, který jsme náhodou objevili s kámošem někdy na konci prvního ročníku střední školy. A povedlo se nám to. S průvodcem v ruce jsme ho identifikovali jako Lanclovu vyhlídku. Vede na ni „Anonymní cesta“ za VIIb. Zdraví Jirka Šuk

Rakeťák, 7a+

jet do Petrohradu, z hlavní sjet doleva a asi po 2 km dojet (stále po hlavní) na náves, kde zaparkujete. Z petrohradské návsi asfaltovou silničkou od zrcadla, (přijíždíme-li z Chotešova, je to v zatáčce doleva), do kopce až na její konec. Na konci asfaltky doprava dobře vyšlapanou cestičkou do lesa, nejprve hustým, posléze vysokým lesem až téměř na vrchol. Vpravo jsou viditelné balvany Vyhlídkové skály. yhlídková skála je součástí Petrohradských skal, v rámci kterých se tu lezlo již někdy před dvaceti lety. Vlna boulderingu však koncem léta roku 2002 zasáhla i tyhle šutry stojící ve svahu nad Petrohradem. V porovnání s ostatními boulderovými oblastmi žulového ráje Jesenicka je tu lezení velmi převislé a tudíž i silové. Najdou se však i klasické lištovky či technické výlezy. Velmi pozitivní je jistě fakt, že žula zde tolik nerve bříška prstů, takže se rozhodně rychleji unavíte, než si prolezete prsty. Potenciál lesa v okolí Petrohradu zdá se být nekonečný, Vyhlídková skála má výhodu v tom, že je tu hodně věcí na jednom místě a i tady ještě nejsou rozhodně všechny možnosti vyčerpány. A jak se sem dostanete? Petrohrad je malá víska nedaleko Kryr v jižní části Lounského okresu. Od křižovatky silnic Praha–K.Vary a Most–Plzeň jede motorizovaný lezec asi 3 km směr Plzeň (Jesenice) a odbočí doprava přes Chotešov do Petrohradu. Ze jmenované křižovatky je též možné pokračovat na K.V., do-

Levej, 7b+

27

Obtížnostním stropem Petrohradu jsou (zatím) dvě 8a a dvě 7c+ Fb, obě v části „Větrná hůrka“, o které napíšu zase někdy příště. Na Vyhlídkové je nejtěžší „Tanec s trpaslíky“ za 7c/c+ a „Brízolit“ za 7c. Mezi nejhezčí a zejména nejoriginálnější věcičky patří určitě „No Hand“, který i přes svůj velmi trefný název vede stropem. Nočník je jeden z nejhezčích šutrů, který jsem na boulderování viděl. Leze se po převážně slušných chytech, které jsou však daleko od sebe, a ty stupy! „Flaying boy“ představuje bláznivý skok, který je po několika pokusech sám o sobě schopen člověka pěkně vyždímat, vedle toho „Orbit“ je ultraoriginální snad dvacetimetrový traverz po oblé hraně, jehož vyčištění dalo pořádně zabrat. Kdo rád lišty, zařádí si v kolmici na „Nejťáku“, silové lezení ve stropě nabízí „Delfín“, ačkoli „Pinožení“ je poměrně zdatný technický prstolam. Je tu prostě všechno, momentálně víc jak stovka hotových kusů + potenciál na projekty. Autorem drtivé většiny boulderů je Petr Resch, na přelezech a čištění se dále podílí zejména Karel Hegr, všechny popsané bouldery vznikly během dvou měsíců. Celkově se v petrohradských lesích skrývá určitě kolem tisícovky směrů, z nichž zhruba dvě stovky jsou hotové. Přeji hezké polezeníčko a až se budete chtít projít, zavítejte na sousední kopec, tzv. Bránu, kde najdete další desítky panenských šutrů. text: Petr Resch foto: Karel Hegr A teď pěkně popořádku jednotlivé balvany: Označení SD je ze sedu, někdy i z lehu, CH je z označeného chytu, na rozdíl od víceméně oficiálního značení „sedavých“ boulderů šipkou s vodorovnou čárkou, pod níž je možné brát všechny chyty, je tu šipka vetšinou poblíž chytu, ze kterého se startuje, v budoucnu se budeme snažit tuto chybu napravit. Hodnocení boulderů jako ve škole od 1 do 5, první číslo je kvalita lezení, druhé kvalita odskoku. Jedná se o výběr toho (snad) nejzajímavějšího: 1) Ementál (kolmý, asi 6 metrů vysoký masiv s dírami) a) 5a 2/2 přes převis vlevo od komína b) 4 2/2 c) Spára 4+ 2/3 d) Těžká stěnka 6a 1/3 e) Hrana 5b 1/3 f) 4 1/3 g) 4+ 1/2 h) 4+ 2/2 2) Nočník (převislý a kolmý balvan se všemi druhy lezení, převládá silové po dobrých chytech) a) Tupoun 6b+ SD 1/1 b) Orbit 6c+ tr SD 1/1 c) Doba kamenná 6a SD 2/1, ze stoje 4+ 2/1 d) Rock tools 6b+ SD 2/1 28

Flaying Boy, 7c

e) Bujón 7b SD 1/1 nástup pouze z pravého chytu u šipky Ujón 6a+ SD 1/1 nástup ze sedu z obou děr f) Levý skok 3 3/1 g) Pravý skok 3 4/1 h) Flaying boy 7c CH 1/1 z lišty skok na vrchol i) Lopatěv 7b+ SD 1/1 ze spoďáku u šipky přes hranu do lišty a na vrchol j) Traverz 5a 1/1 náskokem a traverz doleva do f) k) Žiletka 6c+ SD 1/1 l) Výprodej koberců 5b SD 1/1 m) Steel tools 6b+ SD 2/1 3) Půlnočník (převislý balvan se všemi druhy lezení) a) Přímej 6b SD 1/1 neodlézt moc doleva! b) Hnidy 7a SD 1/1 traverz za „Hnidy“ doprava a do madla c) projekt d) Levej 7b/b+ SD 2/1 e) Pravej 6b+ SD 1/1 f) Falko 5b SD 2/2, ze stoje 2 2/2 g) Levá spára 5a 2/1 h) Pravá spára 5b 2/1 i) Shyb 6b SD 2/2 z lišt skokem do madel a na vrchol j) Žlab 4+ 1/2 k) Hever 7a SD 1/2 l) Přehazovačka 6b 1/1 m) Aničce 2 1/1

4) Smrťák (převislý balvan s lištami, dírkami a špatným odskokem) a) Smrťák 7a/a+ SD 1/3, ze stoje 6a 1/3 b) Vpravo hleď 6c CH 1/3 c) Spokojenej parchant 7a CH 1/2 5) Delfín (převislý balvan se stropem, ale i technickými pasážemi) a) Cedník 4+ 2/1 b) Pinožení 7a+ 1/1 c) Viktor čistič 5b 1/1 d) Lomeňák 6b+ SD 2/1 e) ? 5a SD 2/2, ze stoje 2 1/2 f) ? 4 SD 2/2, ze stoje 1 1/2 g) Kubínek 6b SD 1/1 traverz po hraně h) Vrátka 6c+ SD 1/1, ze stoje 5b 1/1 i) Akvárium 6c SD 1/1 j) Přes díru 5b 1/1 k) Hrobař 6b+ SD 1/1 l) Bachar 6c+ SD 2/1 prodloužení Hrobaře o spodní krok m) Tanec s trpaslíky 7c/c+ SD 2/1 z ozn. chytu stále stropem doleva po spárce a poté v opačném směru „Kubínkem“ n) Siloměr 6c+ tr SD 1/1 z chytu na hranu a po ní doprava traverz až do začátku „Kubínka“ o) ? 6b+ SD 2/1 z chytu přes hranu na vrchol 6) Nejťák (kolmice po lištách) a) Skřipec 5b 2/2

Tanec s trpaslíky, 7c

b) c) d) e) f)

Přes nýt 4+ 1/3 Omítka 7a/a+ SD 1/2 bez kamene vlevo Tapeta 7b SD 1/1 bez kamene vlevo SDK 7b SD 1/1 absolutně přímo Brízolit 7c SD 1/2 z chytu bez horní hrany traverz doleva do Omítky a tou na vrchol g) Hranka 5a SD 2/1 hranou a výlez c) 7) Stříška a) Klasik 6a 1/1 b) No Hand 6c 1/2 8) Benzínka a) Natural 5c 1/2 b) Diesel 7a SD 2/1 bez výrazné spáry vpravo, přímo po hraně

9) a) b) c) d)

Branka Spára 1 1/1 ? 5a 1/1 Panty 7b+ SD 1/2 Stmívání 6a SD 1/1

10) a) b) c) d)

Uvítací výbor Pytel strachu 5b 1/4 Vklíněnec 6b SD 2/2 Mejdlon 7a+ SD 2/1 Tvrdý přistání 6b+ SD 1/1

11) a) b) c) d) e)

Čichal Wave up 7a SD 1/2 Čmuchací traverz 6b SD 1/1 Überhang 6a SD 1/1 Tahoun 6a+ SD 1/1 Švihoun 5a SD 1/1

29

30

31

N

evím, zda se zúčastním. Před chvílí jsem se vrátila ze srazu ve Švédsku a jet znovu na další babinec? 30. června odjíždíme. Eva napekla pro všechny chleba, letos je ještě chutnější než vloni. Veze mě do Prahy svým červeným autíčkem s červenými potahy, oděna v červeném kompletku a vytahuje červený mobil. Na „hlaváku“ přesedám do auta k Ale, přehazujeme věci a nedomlouváme si po cestě nikde žádný sraz, víme, že je to zbytečná komplikace, přesto se však potkáváme téměř na všech parkovištích, máme i společný nocleh. Aktivní Eva nás v 6.30 budí s tím, že jedeme do hor a ne na dovolenou. Chtěla jsem jet na dovolenou a ne se někde dřít s batohem. Spát do deseti, opalovat se a koupat se v moři. Jedeme přes Chamonix, najednou Marie vystrkuje ruku a na něco horlivě ukazuje. Nic nevidíme. Sraz začíná až následující den, a tak spíme v Chamonix a další den jdeme lézt tam, kam Marie předešlý den tak horlivě ukazovala. Byla to vynýtovaná plotna na tři délky lezení po levé straně, když přijíždíte ze Švýcarska do Chamonix. Vyblbnuté dorážíme večer do údolí Pralognan la Vanoise, kde se koná sraz. Nikdo neví, kam jít další den lézt. Italka Gloria má předem připravený projekt, vytahuje průvodce a nabízí mi osmidélkovou cestu 6c/7a. Jsem rozlezená, láká mě to, těžší úseky by asi stejně byly na ní. Zmiňuji se Ale, ale ta ztropí málem žárlivou scénu, že bych ji chtěla na jeden den opustit a tak jdu lézt věrně se svou spolulezkyní. Jdeme do osmidélkové cesty klasifikace 6a na vrcholek La Grand Marchet, East face 2.651 m. Samozřejmě s sebou nemáme průvodce, jen víme jak ta zeď asi vypadá. Jako vždy vyrážíme později, asi v 11 hodin a ve 14 hodin jsme pod nástupem. Bezradně čučíme do zdi, slunce pálí, nikde ani živáčka, svlékám si zpocené tričko. Najednou přede mnou dva muži, Francouzi. Zřejmě otec se synem. Oba něco žvatláme na omluvu, střídavě se červenáme. Rozpaky se mění ve 32

RHM 2002

smích. Všichni se chechtáme a on mně moc děkuje za to, že jsem mu dodala energii do lezení. Mají s sebou průvodce, a tak nacházíme podle nákresu naši cestu, kluci nastupují do lehčí cesty vedoucí v pravé časti stěny. 6a v horách bych si představovala malinko lehčí. Alena se na

třetí délce vrací od druhého nýtu a mě posílá dopředu se slovy, že mně to určitě sedne. Měla pravdu, těžké místo hravě překonávám a ani si nestačím všimnout, že se mi záhadně otevřela expreska, vyklouzlo z ní lano a mně hrozí dlouhý let a přistání na polici. Chladně se vracím,

cvakám lano a pokračuji dál. V kempu předáváme informace o cestě a plánujeme další den. Je to vynáška na Refuge de la Vanoise (2.500 m) a následující den chceme severní stěnou na La Grande Casse 3.852, (led 50o), sestup Par la Voic Normale des Grands Couloirs (led 45o). Vstáváme ve tři ráno, před námi nastupují Francouzky. Cesta do sedla je nekonečná. Jdeme v mačkách, terén vypadá bezpečně. Nikoho z nás by nenapadlo, že se tam dá zapadnout do trhliny. To se stalo o dva dny později italské dvojici. Claudii najednou zmizela spolulezkyně a skončila o 4 m níže v trhlině. Naštěstí šly hned za sebou a ne rozcourané po celém ledovci jako my. Konečně jsem se dohrabala do sedla. Traverz sněhem a už jenom stoupáme na předních hrotech, ťukáme zbraněmi, občas zavrtáme vývrtku a hrozně funíme. Kazí se počasí, ale přesto nezrychlujeme. Nejde to. Konečně dosahujeme vrcholového hřebene. Traverzujeme do sestupové cesty. Občas se mra-

ky roztrhnou a my spatříme kolmo ubíhající led pod námi. Už se nejistíme, jdeme jen navázané, vzájemně věříme svým krokům. Začínají padat kroupy, hřmí, kolem šlehají blesky, kroupy se mění v déšť. Je zima. Přicházíme ke skalám, které hrozně kloužou, v bakelitových botách půjdou těžko lézt. Alena zakládá smyčku a už obě jedeme dolů. Tam poskakuje Jitka a utíká nám připravit něco dobrého (instantní hrachovou polévku) k večeři. Za deště přicházíme utahané k chatě, jde nám naproti chatař, nabízí pomoc s batohem, obě hrdě odmítáme (já vzápětí lituji). Z okna si nás prohlížejí místní turisti, sledují každý náš pohyb, připadám si jako v zoo. Další den sestupujeme, obdivujeme rozkvetlé kytičky, jejich krásné seskupení, barvy, tvary, stále se zastavujeme, něco nového objevujeme, nevycházíme z údivu. V Alpách právě začíná jaro. Nad kempem se tyčí zelený kopec Le Morion se skalní stěnou uprostřed. Jí vede jedenáctidélková cesta Al Ete Indien. Jsme unavené, ale přesto se do ní následující den snažíme nastoupit. Snažíme je výstižné slovo, protože Alena nejprve vytahuje délku, která nikam nevede. Zřejmě zde udělali několik sportovních cest a tak se na nástupu vracíme o několik desítek metrů níže do cesty, do které v žádném případě nechtěla nastoupit. Začínám tedy já. Je 14 hodin. Lezení není nejlehčí, ale rozradostněná z vybojované první délky dávám pokyn k pokračování. Ala nasazuje batoh a za chvíli je u mě. Upalujeme nahoru, nad námi se začínají honit mraky. Přicházejí první kapky a první lezecké rajbákové potíže. Ala znalá pískovcové techniky se nedá ničím zaskočit a letíme nahoru. Odvážný výlez za viklající se stromeček a jsme na další rozkvetlé zahrádce, kterou sestupujeme dolů. Další den naštěstí prší, a tak odpočíváme, povídáme si s kamarádkami a odpoledne vyrážíme na organizovanou botanickou vycházku. Za deště se šplháme do prudkého kopce, který mně připomíná Velký hang

v Malé Studené dolině. S odpočinkem to nemá moc společného. Mezi francouzskými a latinskými názvy vzácných kytek také rostou jahody, a tak se přednáška dá vydržet. Vyčerpané jak z hodnotného výstupu se vracíme zpět do tábořiště, kde nás vítá pobavená pracovnice chráněné oblasti Český Ráj se slovy: „Já jsem vás varovala.“ Neděle, poslední den srazu, a většina účastnic odjíždí. I Eva, která tvrdila, že jede do hor a ne na dovolenou, ujíždí k moři. Je krásný den, v horách pofukuje svěží větřík, ve slunci na nás blikají vrcholky hor. Jdeme lézt na místní skalky. Já nastupuji do jedné cesty 7b, od pohledu mi připadá docela lezitelná. Při prvním kroku si proříznu prsty ostrým chytem na levé ruce a druhý už ani neudělám. Vzdáváme se dalších pokusů o extrémní lezení a spokojíme se s několika méně náročnými cestami. Je pondělí, prý poslední den hezkého počasí. Vyrážíme zase do hor, na vrchol Petit Arcelin cestou Sud Volevion 6b+, asi 10 délek lezení. Konečně jsme se to naučily. Docela brzy vstáváme, včasně jsme na nástupu, rychle lezeme, vzorně slaňujeme, odpoledne sestupujeme. V úterý prší. Přejíždíme do Les Chapleux, chodíme na treky, lezeme po místních skalkách, hádáme se a poslední den se ujišťujeme, že už to tentokrát bylo opravdu naposledy, co jsme spolu někam jely. Cestou zpět se zastavíme v Chamonix, kde se právě koná světový pohár. Z filmu na velkém plátně vidíme jak se doopravdy leze v ledu. Vracíme se domů, hádání pomalu ustává a při loučení si slibujeme, že to spolu ještě jednou, pokud možno co nejdříve, zkusíme. Lenka Štichauerová Alena Drahoňovská P.S.: Srazy RHM se konají pravidelně od poloviny minulého století ve význačných horských a skalních oblastech Evropy. Jednou ze zakladatelek těchto setkání je Bláža Karasová, která na letošním srazu oslavila své osmdesátiny. 33

čhs POZVÁNKA NA VALNOU HROMADU ČESKÉHO HOROLEZECKÉHO SVAZU, která se bude konat v sobotu 8. března 2003 od 10.00 do 16.00 hodin Místo konání: Velká aula v budově ČSTV Praha 6 Strahov (vchod z prostoru mezi stadiony spartakiádním a atletickým) Prezentace: od 9.00 hodin. Žádáme o včasnou prezentaci, aby bylo možno dodržet časový plán. Při prezentaci předloží delegáti platný členský průkaz ČHS. Doprava: Karlovo náměstí bus 176 konečná zastávka Stadion Strahov Dejvická bus 217 zastávka Stadion Strahov Hradčanská tram 8 zastávka Malovanka Vzhledem ke změnám dopravy po povodních je lépe se informovat na informacích DP těsně před VH. Klíč ke stanovení počtu delegátů: Na VH je přítomen pouze 1 delegát z každého oddílu, jeho hlas se přepočítává podle následujícího klíče: do 20 členů

1 hlas

21–35 členů

2 hlasy

36–80 členů

3 hlasy

nad 80 členů

4 hlasy

Cestovné bude proplaceno registrovaným delegátům v ceně jízdenky hromadné dopravy. Valná hromada bude volební, návrhy na předsedu ČHS, 2 místopředsedy a 4 členy VV pošlete nejpozději do 14.2.2003 na sekretariát ČHS. Dodatečný návrh lze ještě uplatnit těsně před začátkem VH u místopředsedy

ČHS, který jej předá předsedovi volební komise. Seznam navržených kandidátů bude zveřejněn na www.horosvaz.cz nejpozději 14 dní před VH.

ČLENSKÉ PŘÍSPĚVKY ČHS PRO ROK 2003 Věříme, že jste si již zvykli na nové laminované členské kartičky ČHS, které nahradily starý průkaz s vylepovanými známkami. Z našeho hlediska splnily, co jsme od nich očekávali. Zpřesnila se evidence členů, vychytaly se chybičky v databázi, adresné kartičky nemohou putovat mezi různými členy ČHS, nedají se dát někomu jinému, než pro koho byly objednány. A navíc vydrží i nějaký ten déšť a mokro v batohu. Počítáme tedy s nimi i v dalších letech. Změna je pouze v barvě a v době platnosti. Kartička pro rok 2003 platí od 1.1.2003 do 31.1.2004. Průkazky máme k dispozici už od listopadu. Dovolujeme si všechny zájemce o členství v ČHS na rok 2003 upozornit, že loňský průkaz platí pouze do konce ledna tohoto roku. Způsob objednávání na rok 2003 zůstává stejný. Objednávka musí obsahovat jména a příjmení, abychom věděli, pro koho kartičky vytisknout, dále kopii dokladu o zaplacení příspěvků a adresu, kam vše poslat. Číslo účtu ČHS: 1727209504/0600, var. symb. 111, spec. symb. číslo oddílu. POZOR! Od roku 2003 je změna ve výši příspěvků ČHS: děti a mládež do 18 let (ročník 1985 a mladší) 140 Kč dospělí od 19 let (ročník 1984 a starší) 300 Kč Ke každé objednávce, která se vyřizuje poštou, stále platí zaslat 18 Kč na poštovné. Pro usnadnění a urychlení práce s objednávkami prosíme o pečlivé vyplnění variabilních a specifických symbolů u plateb. Dále doporučujeme před-

ČHS, Atletická 100/2, pošt. schránka 40, 160 17 Praha 6 – Strahov tel./fax: 220 513 697, tel.: 233 017 347 e-mail: [email protected] http://www.horosvaz.cz 34

sedům a hospodářům oddílů provádět platby převodem z účtu, případně vložením hotovosti do GE Capital Bank. Je to rychlejší, vyhnete se frontám na poště a také poštovním poplatkům. Jarmila Ottová

POJIŠTĚNÍ ZAHRANIČNÍCH VÝLOH PRO HOROLEZCE NA ROK 2003 Pojišťovna České spořitelny Pojistná smlouva č. 77 0000 0468 Pojištěné osoby: Členové ČHS, kteří mají na příslušný rok zaplacené příspěvky ČHS. Rozsah pojištění: Pojištění se vztahuje na pojistné události, ke kterým dojde mimo území ČR (tedy celosvětově), a u kterých horolezecký oddíl potvrdí, že k pojistné události došlo při pojištěné činnosti, tj. při akci sportovního charakteru, která souvisí s činností pojistníka (tedy s horolezectvím), přičemž cílem této činnosti není dosažení zisku. Pojistná událost je vznik oprávněných nároků na náhradu nákladů v souvislosti s léčením úrazu nebo nemoci, které vyžadují neprodlené ošetření nebo léčení (včetně úrazů při dopravě). Plnění: n kumulovaný limit na jednu pojistnou událost je 500.000 Kč, přičemž na záchrannou akci (vrtulník, horská služba) je limit 100.000 Kč n limit na ošetření zubů je 77 Euro Pojistné: 890 Kč na rok Pojištění platí od 1. ledna do 31. prosince 2003 ÚRAZOVÉ POJIŠTĚNÍ PRO ROK 2003 Pojišťovna České spořitelny Pojistná smlouva č. 590 0029 901 Pojištěné osoby: Členové ČHS, kteří mají na příslušný rok zaplacené členské příspěvky. Rozsah pojištění: Pojištění se vztahuje na pojistné události, ke kterým dojde při

horolezectví a činnostech s ním souvisejících. Pojistná událost: a) smrt následkem úrazu b) trvalé následky úrazu Plnění: V případě smrti – pojistnou částkou ve výši: 50.000 Kč. Za trvalé následky úrazu s progresivním plněním ve výši příslušného procenta z pojistné částky ve výši: 100.000 Kč. Pojistné: 230 Kč na rok, platné vždy od 1. ledna. JAK SE POJISTIT Organizace pojištění přes oddíl 1. Domluvit se se svými kamarády z oddílu. 2. Sepsat seznam zájemců o pojištění s rodnými čísly a druhem pojištění (léčebné výlohy, úrazové) na přihlášce uveďte číslo a název oddílu. 3. Zaplatit pojistné na účet GE Capital Bank a.s., číslo účtu 1727209504/0600, variabilní symbol 10006, specifický symbol číslo oddílu a zaslat potvrzení o zaplacení pojistného spolu se seznamem na adresu ČHS (Český horolezecký svaz, Atletická 100/2, PS 40, 160 17 Praha 6). 4. Na adresu vašeho oddílu (adresa předsedy nebo jiné kontaktní osoby) vám zašleme kartičky pojištěnce, které si v oddíle rozdělíte. Individuální přihlášení Zaplatit pojistné na účet GE Capital Bank a.s., číslo účtu 1727209504/0600, variabilní symbol 10006, specifický symbol rodné číslo pojištěnce. Zaslat jméno, příjmení, rodné číslo, název a číslo oddílu, potvrzení o zaplacení pojistného a adresu, na kterou má být kartička pojištěnce zaslána. Přihlašovat se lze i během roku, ale pojištění bude platit vždy od uhrazení pojistného (v celoroční výši) do 31. prosince. GE Capital Bank a.s. Vítězné nám. 2 Praha 6 číslo účtu 1727209504/0600 variabilní symbol: 10006 specifický symbol:  rodné číslo, u hromadných obj. číslo HO

Kyazo Ri

foto: J. Novák

Kyazo Ri (6.186) – Phari Lapcha (6.017) – Machhermo (6.273 m) V rámci oslav 50. výročí prvovýstupu na Mount Everest pořádá nepálská horolezecká asociace NMA (Nepal Mountaineering Association) výpravu k panenským vrcholům v oblasti Mahalangur Himal, které jsou zařazeny jako nové vrcholy na seznam štítů povolených k výstupu v rámci trekingu s permitem NMA. Oficiálně na ně nebyl realizován žádný výstup. Akce tak umožňuje realizovat na tyto šestitisícovky různé prvovýstupy. Organizátoři zatím na vlastní výstup vyčlenili poměrně malý ča-

sový úsek. O prodloužení pobytu v základním táboře jednám se zástupci nepálské asociace NMA. Informace budou zveřejněny na webových stránkách ČHS. Cena: 800 USD na osobu (bez dopravy do Káthmándú a zpět) Cena zahrnuje: 5 nocí v Káthmándú v hotelu Yak & Yeti, let do Lukly a zpět, poplatek do vstup do národního parku, doprava z (na) letiště, ubyto-

vání a strava během treku a výstupu, vybavení základního tábora, společné vybavení pro výstup (stany, lana) Kontakt: Nepal Mountaineering Association G.P.O. Box 1435 Nagpokhari, Naxal Káthmándú, Nepal Fax.: 00977–1–434578 E–mail: [email protected] www.nma.com.np Jiří Novák

Program výpravy: 1. den (12. 5.) Přílet do Káthmándú, ubytování v hotelu Yak & Yetti 2. den Pobyt v Káthmándú 3. den Let z Káthmándú do Lukly, přechod do Phakdingu 4. až 7. den Trek do Namche Bazaru, Khumjungu, Dolle a Machharma 8. den Dosažení základního tábora, společného pro všechny tři vrcholy 9. až 11. den Výstup na vrcholy 12. až 15. den Sestup do Lukly 16. den Odlet z Lukly do Káthmándú 17. a 18. den (29. 5.) Pobyt v Káthmándú, včetně účasti na závěrečné ceremonii k 50. výročí prvovýstupu na Mt. Everest 19. den Eventuální odlet z Káthmándú

35

wattova patička

Zimní bouldering Zimní bouldering není pro každého. Vaše nohy a ruce řádně promrznou a prsty mohou bolet jako čert. Dále pak roztávající sníh či led lezení nepřidá. Jsou tací, kteří mají bouldrování v zimě raději než v ostatních ročních obdobích. Tření je perfektní, sluníčko svítí tak nízko a tak zvláštně a většinou není ani to Mg zapotřebí. Díky krátkým ces-

V této rubrice bych rád občas nechal promluvit hvězdy z těch nejpovolanějších. Dnes vám přináším rozhovor s jedním „sharmantním“ mladíkem.

ží vás nejsnáze v teple a nedovolí vám prochladnout.

Noste opravdu teplou bundu! Noste tu nejteplejší bundu co seženete. Asi nejlepší je péřová. Ne-

W: Obligátní otázka na začátek. Kdy jsi začal lézt? Ch: Ve třinácti na bouldrovce v tělocvičně naší školy. K lezení mě přivedl kamarád. Byli jsme taková veselá parta. Po čase jsem lezení propadnul úplně – dřel jsem několik hodin denně a nechodil do školy. Když o tom ale teď přemýšlím, lezl jsem vlastně ještě dříve, než jsem chodil. Ostatně jako každé malé dítě (smích). W: Nejoblíbenější lezečky? Ch: Anasazi Velcro, protože jsou skvělé na hranky a do dírek. A taky se lehce nazouvají a vyzouvají. W: Máš ještě nějaké další sponzory? Ch: PrAna, Petzl, Cordless. W: Jaká je tvoje nejoblíbenější lezecká oblast? Ch: Nemám žádnou vyloženě oblíbenou oblast. Na světě je plno perfektních míst. Byl jsem už na nějakých bezva místech, ale ješte je tu spousta oblastí na objevování.

tám, možnostem častého opakování a rychlým návratům na zem je bouldering v tomto období ve výhodě oproti klasickému skalkaření. Nikdo přece nechce stát na štandu a vzdorovat větru a mrazu (jestli tedy neprovádíte lezení v ledu, ale to už je jiná kategorie). Jestliže jste neotočili list, bude možná pro vás zimní bouldering to pravé. Následující rady vám mohou pomoci strávit příjemné chvilky v zimní přírodě.

Udržujte své nohy v teple! Jednou z nejzákladnějších věcí je udržovat nohy v teple. Totiž nohy se vůbec nejhůř rozehřívají, když už jednou promrznou. Takže klidně už na tom můžete pracovat během jízdy

dovolí vám vychladnout mezi pokusy a zároveň zahříváte lezečky.

Kdo nemá termosku, musí ji mít! Kafe, čaj, kakao. Jak je libo. Dvě věci. Je fajn popíjet teplý nápoj v takovém mrazu a zároveň si zahřívat ztuhlé prsty (nepijete-li z vakuového hrníčku).

Jih Za jasného počasí mohou být prosluněné a tím pádem i teplejší cesty orientované na jih. Rozdíl mezi severem a jihem může být klidně i 10 o Celsia. U sportovního lezení bývají skalky většinou orientovány jedním směrem, ale u šutrů si většinou můžete docela lehce vybrat slunné a závětrné místo.

Noste plachtu! Už proto, že všude může ležet sníh. Igelit nebo autoplachta vytvoří suché místo pro nazouvání a odkládání věcí. Taky je fajn si ihned po příchodu omést sníh z dolezů a dopadišť.

Rukavice a čepice

autem. Dejte si vaše lezečky blízko topení a ohulte to. Druhá věc je jak už dlouho ty vaše boty s vámi lezou a aby celá ta jejich historie nevyplnila kabinu vašeho vozu. Pak, hned jak dorazíte na místo, dejte si je za bundu a mějte je tam až do doby prvního použití. A tak stále dokola.

Investujte do microfleecu! Asi nejvhodnějším oblečením jsou fleecové kalhoty a mikina. Udr36

Rukavice určitě nezapomeňte! No a teplou čepici přece pravověrný bouldrista neodkládá ani ve sprše.

W: No a tvůj nejoblíbenější boulder? Ch: Jednoznačně „Thundebird Up“ v Tuolomne. Udělal jsem tomu první přelez a je to jeden z nejlepších boulderů, který jsem kdy udělal. Je to perfektně zaoblené, začátek je ze sedu („sit down start“) z dobrých chytů, pak následují dlouhé kroky po malých lištách, technické lezení a nepřehledný závěr. No prostě od každého kousek. W: A cesta? Ch: Realization. Protože je to tak krásná cesta a navíc je v mém stylu lezení. Kolmé, převislé lezení v krásné lokalitě. Přelezení této cesty byla pro mě cenná zkušenost. W: Co děláš, když zrovna nelezeš? Ch: Rád hraji na japonskou flétnu. Studoval jsem hru na ni posledních šest měsíců. A taky rád čtu a někdy jen tak tiše sedím a sleduji svůj vlastní dech. W: Máš nějaký tip na místo, kde jsi ještě nebyl? Ch: Rád bych zakusil bouldering v Castle Hill. Rád bych se podíval do Austrálie. Taky jsem neviděl ještě plno míst v Evropě. A taky do Jižní Afriky. A do Tibetu. W: Kdo tě inspiruje? Ch: Lidé, kteří jsou v harmonii se svým lezením. Takoví lidé mají lezení jako prostředek k meditaci. Cení si lezení pro pobyt v přírodě a protože se naladí na správnou vlnovou délku. W: Prozraď něco na sebe. Něco, co by nás skutečně překvapilo. Ch: Tak třeba, že mám někdy i vyloženě špatné lezecké dny. Někdy nemůžu přelézt 5.10. Někdy lezu opravdu mizerně. Občas mám utvrzelou představu, že nejsem tak silný, jak si o mně někteří myslí. Nemám přehnané představy o svém lezení. Neočekávám to, že bych mohl být nejlepší, úspěšný; to mi pomáhá relaxovat, místo toho abych se srovnával s ostatními a dral se na špici. Myslím si, že nemít přehnané představy o sobě mi dovoluje být sám sebou a nebýt nervozní. W: Co máš rád? Ch: Přátele. Dobrá místa. Dělání věcí naplno a pořádně. W: Co nemáš rád? Ch: Nesoustředěnost a přílišný spěch. Nedostatečná koncentrace mě fakt ničí. Nebo když příliš pospíchám a nedávám věcem ten správný čas. W: Oblíbená restaurace? Ch: Nemám, ale mám rád thajskou kuchyni. W: Nejlepší místo, země, které jsi navštívil? Ch: Byl jsem opravdu na dost pěkných místech a nejde říct, který místo je nejlepší. Ale nejlepší prožitky mám z Japonska a Indie. W: Hodně štěstí a děkuji za rozhovor! Nápady a připomínky můžete zasílat na [email protected]. Bouldering je nebezpečný. Můžete se vážně zranit nebo zabít. Nenesu žádnou zodpovědnost za případná zranění či způsobené škody. Více podrobností v příbalovém letáku. Případné nežádoucí účinky konzultujte s vaším lékárníkem. Nakupujte u odborníků.

kýbl

mix

Poslyšte píseň o radostech pískových Vzhůru na Cenoman, ano byl to on. Co u Turnova leží, slavný Panteon. Já a moje žena, ale k tomu též slovutný horolezec, tenhle Václav Š. Na Trollryggenu a dalších stěnách on se pochlapil. Aby bylo jasno, on to teda byl. Už stojíme pod čímsi, převislým a bez chytů a Širl hnedle volá: „Cesta vede tu!“ Už se sápe, funí, kleje, dosahuje kruh. My voláme uchváceni: „Lezeš jako Bůh!“ Teď moje žena plavným stylem vzhůru za ním pílí, když tu ouha, znenadání ji opouštějí síly. Volá Václav: „Hola, tohle se nezmění. Spěchej vzhůru, milý Jene, to chce saské stavění!“ Vyrazil jsem tedy směle, nějak to překlepal a po nějaké chvíli, už jsem u ní stál. Do spárky dal jsem uzlík, lehce odsedl. Že nevypadne, to jsem věřil, jak jen jsem dovedl. Potěchou mi bylo míti ženu milenou postavenou přímo na mých mužných ramenou. Když však stála na mé hlavě, a k tomu na špičkách, o výsledek téhle akce počal jsem mít strach. Leč již drží chyt a jako kočka skáče po kruhu nakonec i já šťastně sedím u druhů. Jak však všichni víme, až na vrcholu má cesta konec a tak Václav opět v akci, věru, je to borec. Co tam dělá, tázal jsem se, za děsné koniny, proč na hlavu nám hází kýble zeminy? Zešílel, to je jasné, či se začal bát – a vzpomenuv vojenských let chce se zakopat? Možná také správně situaci zhodnotil a maká, maká, maká – by hrob si zhotovil. Pak lezla žena, a drahý hochu, tohleto mi věř kolem hlavy prolétl mi každou chvíli keř. Když řada přišla na mne, trochu jsem se bál, bylo to mnohem horší, ten hliněný val. Však nakonec na vrcholu sešli jsme se zase jeden každý spokojený … a špinavý jak prase, Turisté tu na prohlídce nás filmovali hlavně, dlouho necítil jsem se teda takhle slavně. Jan A. Puš

Tak je tu zase paní Zima Jak říká klasik – „Usilovným zahříváním se nám podařilo vyhnat rtuť teploměru z baňky na pozoruhodných 15 oC“. Jak jsem již mnohokrát psal, odebírám se s novou, tiskařskou černí vonící Montanou do mé jasné, milé a útulné čítárny. Mňó, je to pořád ten stejný (nevytápěný) záchůdek. (Už si připadám jak ouchyla, který si s šibalským úsměvem ve tváři odnáší barevný voskovaný časopis na toaletu.) Teď vážně! Dostalo se nám do rukou velice pěkné čísílko – číslo šest, které se pánům redaktůr-

kům velice povedlo. Za zvláštní zmínku stál Houmyho článek o Prachůvku. Je vidět, že se „starej“ dobrej Houmy opět překonal. Strhující a přesné shrnutí přeskoků je přesnou tečkou za úspěchy všech borců a borkyň v roce 2002. A jaký vůbec byl rok 2002? Myslím, že tento rok byl opět úspěšný. Pomiňme věčné celoroční debaty o sekání chytů, zbytečným nebo v tom horším případě nepovoleným mágování, či rozebírání hádek rodičů nad křivdami, které určitě každý posílá na jejich dítka. (Ale přiznejme si, že my vlastně ani neumíme říci ne, když se nás někdo zeptá třeba na mag-

lajz. Ba naopak. S vervou se vrhneme do další debaty, abychom příště mohli křičet: „Ne, už ne“ a zase tak pořád dokolečka.) Jo, jo, už mlčím, nebojte! Nechci a nebudu pitvat nějakej maglajz. Teď jsem nějak odbočil. No, hlavně je mi zima. Dámy prominou, ale s holým zadkem se psát nedá. Ne že bych byl tak chudej – to ten záchod. Co jsem to vlastně chtěl? Jo, ten rok co končí a další začíná. Ta prožitá krása, ta vůně skal. No jo, skála také voní. Voní vodou, mechem, větrem, občas nějakou tou houbou. (Houbou! Ne tím co myslíte a tím co ten nedoběhnuvší „hodil“ v komíně pod skálou.) Teď, u stolu a v teple domova, kdy ukazatel venkovního teploměru ukazuje něco okolo 0 oC. V tom čase, kdy se připravujeme na zimní lezení a jiné potrhlé akce, které nám napomáhají přežít tu zimu s velkým Z. U kamen a pivka vzpomínáme s přáteli na jarní, letní a podzimní dny dobře prožité na skále. Každý z nás se už těší na ten svůj první výstup v roce 2003. Teď nemyslím ten zimní. Myslím ten jarní. Ten, kdy se naše ruce vysápou na první suchou věž. Hrdě se postavíme a nasajeme tu jarní vůni. Úplně cítím tu krásu. Ještě studený jarní větřík nás hladí po tváři a my hledíme vpřed těm příslovečným ideálům. Říkáme si: „Tak támhleto 8céčko tenhle rok dám,“ „Tahle mrška čtyřka mě už pustí,“ „Skočím dneska tu věž nebo ne?“, „Co si asi tenhle rok zlomím?“ No já nevím přesně, ale s jistotou tygra před útokem vím, že to bude zase to koleno, ten loket a to už vůbec nemluvím o prstech. A nabízí se ta každoroční otázka: Proč já mezek to vůbec dělám? Hmm, toť otázka. Ani se na ni nebudu snažit odpovědět. Stejně to nemá cenu. Doufám jen, že cenu bude mít to lezení. A když ne lezení, tak ať alespoň vychováme pár nových horo/ lezců. Jo, jo, vím. Je to nějak dlouhé. Tak už jen závěrem. Děkuji redakci za pěkný rok 2002, děkuji všem přátelům a kamarádům za hodně zážitků a hlavně děkuji mojí manželce Radunce za velkou trpělivost, kterou se mnou má. Vše nejlepší v novém roce 2003, hodně cest, míru a smíru. PF 2003, Himbajz

l  Harrerův svět pohledem českých cestovatelů Nepokořené vrcholy hor, tajemná krása Tibetu, neznámé domorodé kmeny v neprobádaných oblastech Nové Guineje, střední Afriky či Amazonie. To je svět rakouského spisovatele a horolezce, který první pokořil severní stěnu Eigeru a jehož poutavá vyprávění o průkopnických cestách do zapomenutých míst planety se stala inspirací několika dalších generací lidí stejně dobrodružné krve. Cestovatelské sdružení Horizont a klub příznivců Heinricha Harrera připravují na 11.–12. dubna první ročník festivalu „HARRERŮV SVĚT“ v Blansku. Návštěvníkům umožní nahlédnout do nejzajímavějších míst Země pohledem českých cestovatelů a dobrodruhů s odstupem času zaznamenávajícím vliv civilizace. Nebude chybět doprovodný program, výstava „Tibetská medicína na rituálních obrazech thangka“ a exkluzivní filmová projekce slavného amerického filmu „Sedm let v Tibetu“, který zachycuje autentické Harrerovy zážitky. Blíže o programu festivalu na [email protected], adrese www.horizont.bk.cz nebo na tel. č. 723 091 241. –Dy– l  Okem dobrodruha Pro všechny amatérské filmaře, kteří objektivem svých videokamer objevují svět dobrodružství, dalekých cest a krás přírody, je již tradičně sdružením HORIZONT vyhlašována soutěž OKEM DOBRODRUHA. Její třetí ročník proběhl jako součást cestovatelsko outdoorového festivalu Rajbas * OUTDOOR * Kotlík závěrem roku 2002 v Blansku. Hlavní cenu z rukou zástupce hlavního partnera soutěže firmy Gemma převzal Petr Baran z Brna za snímek představující nikdy nepokořenou zemi „Skotsko“ prostřednictvím filmových obrazů nádherné přírody, prehistorických kamenů a památek v doprovodu skotské hudby a básní Roberta Burnse. Na šest stovek diváků hlavní festivalové scény mělo příležitost zhlédnout i druhý oceněný film „Amazonie: Peklo či ráj?“ autorů Václava Lomiče a Saši Ryvolové z Prahy snažící se zachytit dobrodružnou cestu džunglí jiným zorným úhlem než ji můžeme poznat z produkce hollywoodských filmových společností. Třetí cenu získal snímek „Na kole na 37

mix Kolu“ v němž autor Vojtěch Zvěřina líčí cyklistické zážitky z cesty se svou přítelkyní přes ruskou Karelii po asfaltu i tajgou na poloostrov Kola. Stejně jako v létech předchozích je pro všechny tvůrce otevřena i v roce 2003 možnost prezentace v širším kruhu lidí stejných zájmů. Účast ve čtvrtém ročníku soutěže je podmíněna pouze amatérismem, tematickým zaměřením na cestování, přírodu, outdoorové a adrenalinové sporty a maximální délkou 15 minut. Do termínu uzávěrky soutěže dne 24.10.2003 je (možná jen zdánlivě) dostatek času. Bližší informace a přihlášky: Sdružení HORIZONT, Oblá 69, 634 00 Brno, tel. 723 091 241, e–mail: [email protected] nebo na www.horizont.bk.cz Dy– l  I v roce 2003 bude pokračovat slibně rozjetý kolotoč regionálních závodů (letos celkový ranking čítá více jak 350 dětí a juniorů z celé České republiky a Slovenska!) a potěšující je, že i druhý ročník proběhne pod záštitou firem Lanex a.s. Bolatice a Šifra Floorball Lanškroun. Předběžné termíny závodů: 8. února – Hejnice 1. března – Jičín 8. dubna (úterý!) Újezd nad Lesy a v podzimních termínech opět Trutnov, Bělá a Beroun. Pravděpodobně bude vytvořena „moravská sekce“, kde jsou zatím jisté závody v Orlové (11. 1.) a podzimní v Pustiměři. Další moravští zájemci ať kontaktují Jirku Sedláčka ([email protected]), nebo Vláďu Slouku ([email protected]). Houmy

38

kýbl Příspěvek Survival mládeže

„Brendy 2002“ aneb Závod a sranda na n-tou Po přečtení článku v minulém čísle Montany mi to nedalo a rozhodla jsem se doplnit informace o této akci. Tentokrát jde o pohled z druhé strany. Když to vezmu jako celek, i včasné dosažení prostoru startu jsme si museli vybojovat. Takže teď pěkně od začátku. V pátek hned po škole vyrážíme na vlak. Na brněnských informacích máme zjištěny vlaky, a tak jsme celkem v klidu. Už při prvním přestupu ale zjišťujeme, že vlaky prostě nejedou. Dali nám nedělní jízdní řád. Celý zbytek dne se snažíme nějak dostat do Adršpachu. Spravilo to pět přestupů. V Ádru vystupujeme až v devět večer. Hodlaly jsme jet potmě na kole tam, kde budeme zítra závodit. Jenomže naše plány nám pěkně zhatila příjemně roztomilá a ochotná paní na nádraží. Odmítla nám vydat kola. Potkáváme pár kluků z Prahy. Vypadá to, že to tu dobře znají. Nakonec se k nim připojíme a jdeme nocovat do velkého přístřešku. Naši noví známí mají malého hyperaktivního ratlíka. Až máme strach, že nás sežere. Ráno vstáváme brzo, jdeme si vyzvednout kola. A pak se ženeme co nejrychleji na start. S těmi těžkými batohy na zádech je to docela velká sranda, brzo necítíme záda. Když se dostaneme do nejšílenějšího kopce, zastaví nám auto zdravotníků naší akce a vezme nám je. Jak jsme poznaly v průběhu celého závodu, nadstandard je zde samozřejmostí. Brzy dorazíme na start a zaregistrujeme se. Startujeme jako poslední. Do té doby promrzneme až na kost. Musíme makat, protože nejvíce nám záleží na vodě. Ta se zavírá v 18:00 hod a nyní je už půl jedenácté. Soutěží se po dvojicích. Náš jediný tým HO Lokomotivy Brno se skládá ze dvou nováčků, Lenky Procházkové a mě. Nikoho jiného se nám nepodařilo zlanařit. Jedeme na kole podle mapy a cestou hledáme kontroly. Některé se špatně hledají, ale podle mapy se jede docela dobře. První kontrola s úkolem je orienťák. Jsou tu už všichni závodníci. Nakonec se nám i zde podaří najít všechny rafinovaně umístěné orientační body. Navíc stíhám ještě dvakrát šlápnout do vosího hnízda. I přesto jsme stá-

le poslední (jako ostatně celý závod). Další kontrolu nemůžeme najít. Zato jsme našli kočičí lebku i se zubama, bohužel, cestou do cíle z větší části vypadaly. Až nakonec dorazíme k boulderingu. Je tu fronta, a tak vyrážíme zpátky a kontrolu po chvíli bloudění nakonec najdeme. Je zbořená a vůbec není vidět. Vede tu shnilá lávka a skoro se přes ni nedá projít. Na boulderingu se nám moc nedaří. Každá z nás jeden ze čtyř bouldrů nevyleze. Naše další cesta vede rovnou ke startu (i cíli). Spěcháme, protože chceme stihnout tu vodu. Únava už je slabě cítit. Překonáme nejhorší, pomalu snad převislý, kopec v našem životě. Po krátkém bloudění dorážíme k lezení. Zde se čekají docela dlouhé fronty. Lezení nám jde docela dobře a lanové lávky také. Nakonec vylezeme všechno. V poslední cestě docela bojuju, ale nakonec to zvládám. Start vody se o hodinu posunul, a tak rychle utíkáme k lodi. Startujícím sdělujeme, že jsme v kánoi v životě neseděly. Prý nejsme první a máme si pospíšit, ať to stihneme alespoň za hodinu. Ten potok je prý Metuje. Neustále najíždíme na mělčiny, je to šílený. Dvakrát přenášíme jezy, z čehož jednou nastupujeme z hlubokého, šťavňatého hnoje. V cíli jsme asi po dvou hodinách. Čekáním znudění rozhodčí mají evidentně velikou radost, a tak si nás ochotně odchytli, abychom nepluly dál. Přistát se nám dnes povedlo alespoň stokrát, ale na blbých místech. Chtějí nás odvézt do cíle, protože už se stmívá. My ale chceme závod dojet, a tak pokračujeme. Je taková tma, že další dvě kontroly nehledáme a jedeme rovnou do cíle. Ten „strmilovák“ raději sejdeme pěšky. Když dorážíme do cíle, pořádně šlápneme do pedálů, div se nepřipečeme pneumatikami do trávníku. Ze tmy se ozve hlasitá otázka: „To jsou ještě závodníci?“ „Jo.“ zní opověď z cíle. Na to se ozvalo hlasité tleskání a pískání. To nám udělalo obrovskou radost. V budově se suší ti, co přehlídli jez. Potom je vyhlášení. Jediný zraněný závodník dostává čestnou cenu v podobě brendy. Slibuje, že ji zakope na zahradě a za deset let ji vypije, tady na závodech s dnešní nejmladší kategorií. Poté se podle pořadí vybírají ceny. My jsme skončily devátí z jedenácti. Na každého nějaká ta hezká cena zbyde. Hned nato se sbalíme a jedeme zpět do Adršpachu, aby-

chom zítra stihly vlak. Dnes jsme na kole ujely asi 50 km. Na to, co jsme u toho ještě stihly, je to docela solidní. Jako akce to bylo absolutně super! Dík všem organizátorům. Jana Kůrová ml.

Vážená redakce, nevím, jestli je vám něco známo o problému vzniklém při přejišťování skal ve Žďárských vrších. Pro větší informovanost lezecké veřejnosti bychom byli rádi, kdybyste zveřejnili toto upozornění, pokud možno v únorovém čísle. Věříme, že i tímto způsobem se dá předejít nějakému úrazu, protože Drátník je navštěvován i v zimních měsících. Díky. Předseda VK Vysočina Jarda Juda

Nebezpečí na Drátníku trvá Pro špatný stav starých kruhů na skalách Žďárských vrchů rozhodla Vrcholová komise Vysočina, že se letos začne přejišťovat Drátník, protože patří k nejnavštěvovanějším. 27. června 2002 proběhlo přejištění Orlí stěny několika členy Vrcholové komise a bylo přidáno několik slaňáků. Použité lepidlo a borháky dodal ČHS. Jednalo se o lepidlo Ausmark CHEMSET a borháky Raveltik. Z naší strany byl dodržen technologický postup udávaný prodejcem lepidla. Stejným lepidlem bylo přejištěno i několik cest na Paseckých skalách, konkrétně všechny na Pernštejně a v cestách Kůrka, Diretka, Kamenný kvítek, Balistická hrana a Kocour. Několik dní na to se uvolnilo několik slaňáků, vrtaných dva vedle sebe a jeden dobírák na vrcholu. Přiznávám, že je opravdu smutné, že jsme tuto skutečnost zjistili až v září; hned jsme oslovili výrobce a svaz. Počáteční verdikt zněl: nedodrželi jste technologický postup. Proto jsme uvolněné borháky neodstranili a označili cedulkami, abychom je mohli ukázat při reklamaci. V půli října přijel prodejce lepidla a já mu na Drátníku ukázal uvolněné borháky, o kterých jsme věděli. Jeden jsme těžce vykroutili. Znepokojen odjel. Začátkem října přijel technik výrobce a státní zku-

šebna. Dostavil se i Petr Hejtmánek za ČHS. Provedli trhací zkoušky na třech vzorcích. Dvou uvolněných a jednom, který si technik vlastnoručně navrtal a zalepil. Oba uvolněné borháky povolily při zatížení zhruba 1,1 tuny a dále musely být vytahovány silou 800 až 900 kilogramů. Stejných hodnot dosáhl i třetí vzorek (osazený technikem), který byl pobouchán kladivem na zkrut. Potvrdil, že toto lepidlo bylo testováno pouze pro stavební účely. Spojil se i s výrobcem borháků, zda by nešel pozměnit tvar. Ten nehodlá nic měnit. S P. Hejtmánkem se domluvili, že provedou řadu testů, které jasně prokážou, v čem je problém. Vzájemně jsme se dohodli, že další přejišťování bude pozastaveno, dokud se věc nevyřeší. Koncem listopadu jsme dostali výsledky testů, které potvrdily, že lepidlo je pro horolezecké účely nevyhovující a nebezpečné. Proto VV ČHS rozhodl, že BK ČHS provede testy všech dostupných lepidel a po výsledcích doporučí, které lepidlo používat. Tímto chce Vrcholová komise upozornit na stále trvající nebezpečí, protože se už hýbou i některá postupová jištění a nedoporučuje v uvedených lokalitách lézt. Polezete-li na vlastní nebezpečí, používejte co nejvíce vlastní jištění (čoky, frendy apod.). Vzhledem k teplotě a vlhkosti bude možné problémové borháky vyměnit až na jaře. To už snad ČHS problém s lepidlem vyřeší. My se nyní musíme zamyslet nad co nejšetrnějším způsobem, jak je dostat ven, aby se dala použít už navrtaná díra. Za Vrcholovou komisi předseda Jarda Juda

Kámen V létě mám tuto cestu schozenou mnohokrát a stejně mi vždy připadá zvláštně a tajemně, ale dnes je celá pokryta sněhem, chůze po ní je velice monotónní plahočení se stálými podkluzy a bořením. Během tohoto pochodu člověk neustále přemítá o smyslu plahočení a že u praskajícího krbu s hrníčkem svařeného vína z rukou krásné dívky také není špatně, ale když v lese vykoukne první část zasněženého hřebene, je s krbem konec, batoh jako by ubral na váze, do nohou vejde nová energie.

Stojíme před značenou (pro nelezoucí jedince) cestou na vrchol, je celá pokryta ušlapaným sněhem, na nejž dopadají odpolední sluneční paprsky. Nádherná scenerie. Naše srdce však touží po jiném způsobu stanutí na vrcholu. Vydáváme se tedy zasněženou plání podél jižní stěny, jakmile oči oslní mohutný záblesk od několika rampouchů, je o našem dalším osudu rozhodnuto. S největší precizností začínají naše boty obepínat řemínky maček, ruce těžknou pod váhou cepínů a úvazky zvoní materiálem. Ještě několik doušků teplého čaje, rutinní: „jistím… jdu… jistím“ a již se tříští ledová krusta pod předními hroty maček. Pravý cepín spolehlivě drží několik centimetrů v ledové bouli, levá ruka trpělivě čistí plotnu od sněhu, na níž by se měl kdesi vyskytovat chyt, levá noha stabilně v ledu, a druhá v gymnastické póze vyvažuje o šikmou sněhovou polici… přenesení váhy a zase jsem o nějaký ten decimetr výše. Zatlouct skobku, pojistit malým frendem a již topůrka obou cepínů bořím ve vysněženém kuloárku, jenž končí pod kolmou skalní hradbou. Několik marných pokusů určuje, že dál to půjdu bez rukavic. Nástup do traverzu, pojištěný viklajícím se frendem, vypadá velice slibně, na řadu přišel vklíněnec a po dalších dvou krocích visím ve skyhooku a vím, že i tenké windstoperové rukavice musí dolu. Ovazuji hodiny a přemýšlím, co je příjemnějšího než zabořit holou ruku do sněhu a odlupovat kousky ledu z ostrých chytů… Mačky vydávají příšerné skřeky, čas plyne strašně pomalu, jen cepíny bezvládně zvoní na poutkách. Další krok obrací mou mysl na skobu, již jsem před chvilkou zatloukl… drží pevně… helma je správně utažena… jistič dává pozor… sucho v krku nedovoluje vydat hlásku, jen oči se s orlí ostrostí zaměřují na hranu, za kterou je možné se přitáhnout a přelézt do mírné vrcholové pasáže. Jediné, co slyším, je srdce připomínající zvon kostela a dech je jak lodní siréna. Levačka drží hranu, mohutným skokem se ocitám na šikmé rampě pod vrcholem, rázem jako by vše spadlo, cítím se volný a lehký. Zpět do tvrdé reality mě dostává zaseklé lano, musím se vrátit o několik kroků zpět. Pocit volnosti rychle vystřídá pocit vzteku a snůška slov, jenž se v přítomnosti žen neříkají, ale pak již jen vychutnávám sluneční paprsky při jištění a za několik minut se mi dostává objetí od krásné spolulezkyně. Filip Švejcar 39

knihy Moravské skály Vladimír Skýpala, Vladimír Wolf a ostatní

Dlouho očekávaný souhrnný lezecký průvodce po moravských skalách popisuje terény Pálavy, Moravského krasu, Moravských pískovců a skály v okolí Moravské brány. Od r. 1960 si konečně někdo dal práci a sestavil průvodce po celé Moravě. A podařilo se! Perfektní černobílé nákresy masivů a cest, ve kterých jsou označeny i pevné jisticí body tvoří 99 % obsahu. U každé cesty je uvedena obtížnost, datum prvovýstupu a jména autorů. Pečlivost autorů je vidět z každé stránky. Jednotlivé oblasti zahrnují všechny ochranáři povolené výstupy do října 2002. Možná je to škoda – zákazem cesta nezanikne. Na druhé straně se zmenšuje riziko konfliktu – když o cestě není zmínka, těžko ji kdo poleze. Orientace v průvodci je velmi snadná, slouží k tomu i praktické piktogramy, které dávají i neznalému představu, co ho kde může potkat a co si má přibalit do báglu. Samozřejmostí je popis přístupových cest ke skalám. U každé oblasti je uvedena stručná slovní charakteristika terénu, kvality skály, možnosti zajištění a případná specifická „pravidla hry“. Zkrátka dílo, které oceníte skoro každý víkend. V. Skýpala, V. Wolf, T. Žert, M. Zavřel, P. Weisser, J. Babača, S. Miloš. Moravské skály, lezecký průvodce. 190 stran, měkká vazba, formát 14,5 x 21 cm, barevná laminovaná obálka. Průvodce dostanete v každé horolezecké prodejně, můžete si jej objednat na stránkách www.horokupectvi.cz nebo poslat 230 Kč poukázkou C na adresu: Montana, Moravské náměstí 13, 602 00 Brno. Do „Zprávy pro příjemce“ napište „Moravské skály“. Knihu zašleme obratem. 40

Die Welt der Berge 2003 Německý Alpenverein (DAV) pokračuje v novodobé tradici vydávání netradičních kalendářů. Netvoří žádnou ediční řadu, každý je jiný a svým způsobem výjimečný. Z poslední doby připomeňme „horomalířský“ Mit Pickel und Palette 2001 nebo loňský Reinhard Karl – Erlebnis Berg, který byl vzpomínkou na tuto legendární postavu německého i světového horolezectví.

Stejně tak již po prvním prolistování letošního kalendáře DAV Die Welt der Berge 2003 je zjevné, že nejde o nějakou nástěnnou obvyklost. Zaujme již svým velkým formátem 45 x 48 cm (š x v), hned nato mezilisty z hutného pergamenu, oddělujícími kalendářní listy jednotlivých měsíců ze silné lesklé křídy. Na pauzách jsou typograficky zajímavě upravené výňatky z textů řady autorů – defilují tu Walter Bonatti, Viktor E. Frankl, Reinhard Karl, Andreas Kubin, Malte Roeper, Gertrude Reinisch a řada dalších. Vlastním kalendářním listům pochopitelně vévodí vyšité fotografie, doplněné příhodnými a trefnými příslovími či citáty slavných myslitelů (Seneca, Exupéry) i horolezců. Na každém listu podle potřeby individuálně upravené neobvyklé kalendárium by mohlo a mělo být přehlednější. Fotografie jsou převážně ódou na čistou krásu hor. Lidiček (a stop jejich činnosti) tu je k vidění jen minimum. Snímky se tu hlavně blýsklo známé kvarteto editionBerge Mathis–Ritschel– Winkler–Zak (Heinz nejvíce, hned pěti fotkami), ale i další fotografové: Birgit Gelder, Thomas Holzmann, Martin Krinner a létající Uli Wiesmeier. Kdybych si z obrazů měl vybrat pár favoritů (přestože je to těžké, všechny jsou parádní), sáhl bych nejspíše po Zakově přísvitu ve Wettersteinu, Winklerových z mlhy vystupujících Tre Cime, Torri Vajolet na nezvyklém pohledu od Gelderové či Zakově titulním masivu Fitz Roy.

Neobyčejný kalendář je za 19,80 Euro. kontakt@dav–lifealpin.de www.dav–lifealpin.de. Vladimír Procházka

Berg 2003 Nejčerstvější 127. ročenku všech tří Alpenvereinů (DAV, ÖAV, AVS) redakčně vzorně zpracovali Lutz Borman a Georg Hohenestr. Již první prosvištění palcem 320 stránkami knihy napoví, že při (chvályhodně) tradičním členění BERG stále zraje do nové krásy. Mraky parádních fotek, přehledná úprava, brilantní tisk na slabším a příjemně matném kříďáku, tu preciznost snad lze jen tiše závidět. Úvodní KARTENGEBIET je zaměřen na Granatspitzgruppe, kde v poslední době probíhají kurzy instruktorů ČHS. Ty by proto (kromě celé kapitoly) měla zaujmout příloha knihy, perfektní Alpenvereinskarte 39 Garanatspitzgruppe 1:25.000. Mapa byla pro toto nové vydání (2002) digitálně zpracována a je opatřena souřadnicovou kilometrovou sítí UTM/WGS84 pro plnohodnotné a přesné využití s GPS.

Další kapitola ALPENVEREINSGEBIET je věnována Berchtesgadenským Alpám, fotka úchvatné východní stěny Watzmannu nad Königsee proto zdobí přebal knihy. První ze dvou článků je ohlédnutím za 25 lety národního parku Berchtesgaden, druhý textem i obrazem přináší průřez horolezecké historie této oblasti od nejstarších dob k dnešku. Obzvláště zajímavá je navazující historická kapitola GESCHICHTE DER BERGE. Najdeme v ní pojednání o zrodu expedičního horolezectví, za nějž je považována Humboldtova výprava na Chimborazo, dále o průzkumných výpravách na Ťan Šan počátkem minulého století. Příspěvek věnovaný kulatému výročí prvovýstupu na Everest dokumentuje sto padesát let pokusů a lezení na třetí pól Země – v přehledné tabulce jsou zachyceny neúspěš-

né výpravy 1849–1952, prvních deset výstupů „starou cestou“, všechny prvovýstupy a výstupy německých, rakouských a jihotyrolských horolezců. A každého klasika potěší – „sportovní lezce“ patrně dloubne a dech zastaví – ohlédnutí za devadesátiletým obdobím heroického, udatného alpinismu (1890–1980). Jádro ročenky tvoří nejobsažnější kapitola BERGSPORT HEUTE s téměř desítkou rozmanitých článků. Z rámce obvyklosti asi nejvíce vybočuje pojednání o „šedých panterech“, důchodcích, pro něž je lezení ideálním seniorským sportem, a shrnutí toho nejvýznamnějšího v mezinárodním horo&lezectví v roce 2001. Horolyžaře zaujme příspěvek o skialpinistických závodech, jejichž současnost je vypíchnuta na pozadí historického vývoje. A horské skálolezce nenechá na pokoji článek o „jiné skutečnosti“ – skok do ní začal před 25 lety, kdy D. Scott s Ch. Boningtonem vylezli Ogre a odstartovali éru netušeného vývoje volného lezení ve velkých stěnách vysokých hor. V kapitole WISSENSCHAFT UND KULTUR našince–pískaře asi nejvíce osloví příspěvek o vývoji lezecké fotografie, dokumentovaný (jak jinak) řadou starých předválečných čb snímků. Cenné je Zebhauserovo ohlédnutí za nejtemnějším obdobím Alpenvereinu (1920–1945), dále článek k zamyšlení o vztahu člověka k „svatému světu hor“ – kontrast představ a skutečnosti se odráží i v jízlivě výmluvných doprovodných kresbách, které připomínají i leccos z „naší skutečnosti za tisíc“ (třeba: uprostřed špinavé průmyslové zóny oplocená skála s cedulí „Přírodní památka – lezení zakázáno“. A nejen za povšimnutí stojí článek „Everest der Bergbücher“ ke stému výročí knihovny DAV světového významu. Základem bylo více než 5.000 (!) svazků, které jí do vínku daroval horolezec, zeměpisec a badatel Willi Rickmer Rickmers. Poslední kapitola NATUR UND UMWELT přináší kritický pohled na 50 let činnosti Mezinárodní komise pro ochranu Alp CIPRA a vizi budoucnosti. Sympatický je rejstřík všech přispěvatelů UNSERE AUTOREN. BERG 2003 je za 14,90 Euro e–mail: kontakt@dav–lifealpin.de internetshop: www.dav–lifealpin.de Vladimír Procházka

Iglú Často jedinou šancí na přežití při náhlém zvratu počasí bývá prostý sněhový záhrab. Na rozdíl od něj (jako „nouzovky“) je iglú úplný hotel. Využití iglú při zimním horolezectví a expedicích, leckdy směřujících i do arktických oblastí, je zcela logické. Tyto pozoruhodné stavby – klasické sněhové dómy – mají ve srovnání se stany ohromné výhody. Jsou teplejší, sušší, tišší a mohou být i prostornější. Poskytují dokonalou ochranu i v dlouhé sněhové bouři. Arktický badatel Stefansson již roku 1912 zjistil, že uvnitř iglú může být až o 55 oC tepleji než venku! Když bylo venku –45 oC, teplota ve vstupním tunelu byla –40 oC, v průlezu z tunelu do vlastního iglú –18 oC, u podlahy iglú bylo –7 oC, ve výši ramen sedící osoby již +4 oC a u stropu dokonce +16 oC! Zimní hory a velehory se „pohodou“ od arktického terénu zpravidla liší jen málo. Je zima, vítr, množství sněhu. Horolezci, vysokohorští tutisté a zimní táborníci proto mohou využít výhod iglú právě tak jako polární badatelé.

Jak postavit iglú? Popisované „pravé“ iglú je nejlépe označit jako „horské“ nebo „iglú v hlubokém sněhu“. Předpokládá dostatečnou vrstvu sněhu, která dovoluje stavět stejně dobře nahoru i do hloubky. S malými obměnami může být podobné iglú postaveno i v oblastech s menším množstvím sněhu. Stavba „pravého“ iglú se zcela liší od toho, co lze občas vidět při skautských zimních hrách apod. (nemluvě o dětském „bunkru“ vydlabaném v hromadě sněhu).

čení. Ruce jsou obzvlášť zranitelné. Chráníme je velkými gumovými (nebo jinými nepromokavými rukavicemi), do nichž vsuneme běžné vlněné. Ruce sice budou stále vlhké od potu, ale studená voda se k nim nedostane. Jinou možností jsou naopak zcela prodyšné rukavice z flísu. Ve velkém mrazu s vlhnutím nejsou starosti, a při teplotách kolem 0 oC iglú stejně není vhodné.

Kvalita a příprava sněhu

Ubytování v iglú patřilo krátce po válce k dobrým mravům cvičitelských kurzů v Tatrách. Jak vidno, stavělo se nevýhodně „po zednicku“. Historický snímek ze sbírky Břetislava „Slávka“ Vorla ml.

Místo skládání sněhových kostek „naležato“ na způsob cihel při zdění baráku se pravé iglú staví z deskovitých sněhových bloků, postavených zprvu téměř vertikálně a postupně více a více nakláněných – s tím, že se bloky navzájem dotýkají „hranami“, nikoli velkými plochami. Stěny pravého iglú jsou tenčí než u „cihlového“. Protože stěhujeme menší množství materiálu, stavění je méně únavné a rychlejší – tedy pokud získáme potřebný fortel. Podle slov Jardy „Tučňáka“ Pavlíčka, který tento článek lektoroval, jde o první rozumný návod, jak postavit iglú. „Tučňák“ dále říká: „Dva zruční lidé stavějí iglú pro dva o průměru 180 cm nejméně dvě hodiny. Jen při ideálním sněhu, počasí a nářadí se daří stavbu urychlit. Když dva začátečníci postaví iglú za osm hodin, je to úspěch. Předností iglú je sucho a teplo, naproti tomu stan se postaví za pár minut. ČÍM VĚTŠÍ MRÁZ A DELŠÍ POBYT, TÍM JE VÍCE DŮVODŮ PRO IGLÚ. A opačně… pro stan. Záhrab by však měl zvládnout každý. Před lety Horská služba v zimě na 1

Gerlachu hledala dvě Polky. Foukalo 150 km za hodinu při –30 oC, zachraňovat se nedalo, Polky již prakticky každý odepsal. Za šest dní, když se vichřice utišila, vylezly Polky v pohodě ze záhrabu.“ Tolik J.T.P.

Výbava Sněhová pila (obr. 1) je sice jediný, ale zato bezpodmínečně nutný speciální nástroj! Nejdůležitější je správná délka pily (optimálně okolo 50 cm), neboť určuje maximální rozměr řezaných bloků. Pila musí být i dostatečně široká (asi 5 cm), aby umožňovala snadné nabírání odříznutých bloků. Na tvaru zubů tolik nezáleží, vyhoví i pouhé trojúhelníkové zářezy. Ideálním materiálem je 3mm plech z tvrdého duralu – pila musí být dostatečně tuhá a lehká. Sněhová lopata velice zjednodušuje určité fáze stavby, ale lze se bez ní obejít (jako méně účinné náhrady lze použít lyží, sněžnic nebo plastových saní). Při práci se neubráníme, abychom nebyli obaleni sněhem. Nepromokavá větrovka a kalhoty jsou tedy jediné vhodné oble-

Zkušený stavitel může postavit iglú téměř z každého druhu sněhu. Dobrý sníh však stavbu usnadňuje a urychluje. Ideální je větrem zhutnělý, udusaný sníh. Pokud na něm boty zanechávají jen téměř neznatelné stopy, mohou se rovnou řezat bloky. Nejčastěji je ale sníh hluboký a kyprý – pak podnikneme přípravu. Ušlapeme místo o něco větší než zamýšlené iglú, nejdříve lyžemi nebo sněžnicemi, pak botami. Dokončíme uhlazení místa spodkem lopaty. Několik vrchních centimetrů se možná nezpevní a sníh zůstane sypký, ale to nic, dobrý sníh je vespod. Po tomto zhutňování necháme přepracovaný sníh usadit. Asi tak za dvacet minut se mezi sněhovými částečkami vytvoří nové vazby a hmota bude celkem soudržná. Čím hlouběji, tím bude sníh lepší a soudržnější. Pokud je sníh obzvlášť špatný, je dobré připravit dvě místa – jedno bude staveništěm, druhé zdrojem sněhových bloků. Jakmile místo vybereme a případně upravíme, už po něm nešlapeme! Jinak ve sněhu vzniknou skryté trhliny a bloky se po zvednutí budou lámat.

Výběr a rozvržení staveniště Staveniště nemusí být na rovině. Iglú může být vestavěno do stráně ve vydolovaném terénu, poskytujícím stavební bloky. Ale to vyžaduje určitý fortel a zkušenost, a tak se začátečníkům doporučuje vodorovné nebo téměř vodorovné místo. Nejdříve nakreslíme kruh. Průměr okolo 185 až 200 cm je ideální. Dokončené iglú bude mít uvnitř průměr podlahy asi o 50 až 60 cm větší, neboť v průběhu stavby vyřezáváme bloky z podlahy do hloubky i do šířky. Zároveň rozvrhneme vstupní koridor. Měl by ležet v pravém úhlu k převládajícímu směru větru, aby sníh volně odletoval a vchod nezanášel (obr. 2). 41

jak a s čím?

Motto: Sir Leopold Mc Clintock byl určitě jedním z prvních polárních badatelů – pokud ne úplně první – který poukázal na to, že sněhové domy jsou natolik komfortní, že by jejich využití mohlo pobyt při arktickém bádání učinit jednodušším, bezpečnějším a radostnějším. Zároveň se však vyjádřil, že je běloch bohužel nedokáže postavit… Stefansson, 1915 The Friendly Arctic

2

5

3

6

4

Řezání Jakmile se sníh po přípravě usadil (asi po 20 minutách), začneme vyhloubením jámy v místě vchodu do budoucího tunelu (obr. 3). Jdeme do hloubky dvou bloků, tj. asi 1 m. Pak si prořezáváme cestu do kruhu iglú. Vzniká tak příkop, základ tunelu (obr. 2). Bloky, které přitom vyřežeme, odkládáme zatím stranou. Pokud je sníh špatný, vrchní vrstva bloků může být nepoužitelná. Nepodléhejme panice, spodní vrstvy budou lepší. Řezání bloků vyžaduje fortel, na pilu netlačíme. Klíč je v tom, že se blok musí uvolnit jedině odříznutím, nikoli páčením nebo vylamováním. Nejprve zarovnáme jednu svislou stěnu stavební jámy pro odebírání bloků (obr. 4). Pak uděláme dlouhý svislý řez, rovnoběžný se zarovnanou stěnou (obr. 5) – uvnitř kruhu iglú bude tento řez i přes několik bloků dlouhý (obr. 2). Dále uděláme dva mělké vertikální řezy (obr. 6) – ale pozor, použijme druhou ruku na listu pily jako omezovač hloubky ře42

zu – pokud zajedeme příliš hluboko a prořízneme skrz první řez, bloky další řady se budou lámat právě v tomto místě! Tyto dva mělké řezy by se měly lehce rozbíhat, aby blok šel snáze vyjmout (bez zachytávání na hranách). Poslední, vodorovný řez uvolní spodní hranu (obr. 7). Pokud jsme udělali vše správně, blok si sedne se slabým „žuchnutím“. „Nežuchne-li“, znamená to, že je někde nedokončený řez. Páčit nemá smysl, blok zbytečně praskne. Je nutné projet znovu všechny řezy. Když je blok volný, zastrčíme pilu zhora do prvního (vertikálního) řezu a nakloníme jej k sobě (obr. 8). Do vzniklé mezery vsuneme ruce, prsty uchopíme spodní hranu a blok vyjmeme.

Začínáme stavět Iglú se nejlépe staví ve dvou (alespoň) – „stavitel“ je uvnitř a „pomocník“ (či pomocníci) vně stavby (když je potřeba něco podat, přidržet, ucpat sněhem škvíry a tak). Postup stavby iglú je ale popsán z pohledu „stavitele“.

7

8

Stoupneme si dovnitř kruhu iglú. Začneme největším blokem, který použijeme k překlenutí příkopu vstupního tunelu. Blok nakloníme k sobě a použijeme další jako prozatímní oporu. Praváci od tohoto „základního kamene“ pokračují ve stavbě doleva,

proti směru hodinových ručiček, leváci naopak. Při dodržení tohoto pravidla máme „nešikovnou“ ruku volnou k přidržení dalšího bloku, zatímco „šikovná“ ruka s pilou upravuje spojení. Usazování bloku je druhou fortel vyžadující operací při stav-

„šichty“ bloků navazovaly na hrany bloků spodní řady! Přesazování bloků na způsob cihlové zdi je chybou – uvnitř kupole vznikají převislé hrany a rohy, z nichž na spáče kape odtávající voda. Vnitřní stěny iglú mají být co nejhladší, čehož mj. docílíme systémem „hrana na hranu“. Mnoho lidí se domnívá, že uzavření kupole je obtížné. Přirovnávají vrcholový blok ke klíčovému kamenu oblouku nebo klenby. Není tomu tak, ve skutečnosti je to nejjednodušší blok k usazení a struturálně nepříliš významný. K uzavření otvoru uřízneme poněkud větší blok. Nakloníme jej na hranu, aby šel vsunout do otvoru a pokládáme ho na místo. Upravujeme přitom další hrany, dokud nezapadne.

Práce skončí tím, že zvenčí sněhem pečlivě ucpeme všechny mezery.

Problémy při stavbě iglú

z  Bloky při stavbě praskají: Jako zdroj bloků použito nepřipravené místo. Chozením vytvořené skryté trhliny. Naříznuté bloky při řezání předchozí řady. Vrstva jinovatky ve sněhu (odstraňme ji, jděme do větší hloubky). Bloky jsou uvolňovány vylamováním místo odřezáváním. z  Bloky po usazení padají dolů: Příliš svislé stěny (bloky mohou být správně usazeny jen s patřičným náklonem). Příliš velký kruh (v podstatě z toho plyne předchozí případ). Nesprávné body dotyku (bloky nejsou v rovnováze, převracejí se). Předchozí blok ne-

9

bě iglú. Ale i to je v podstatě jednoduché, jakmile porozumíme základnímu principu: blok může držet v jakékoli poloze (včetně vodorovné), podepřeme-li dva úhlopříčně protilehlé rohy – třetí bod podepření pouze zabraňuje převracení (obr. 9 a 10). Nejprve postavíme blok svisle, základnou na správné místo. Blok je stále ještě pravoúhlý, tak, jak byl uříznut. Přizpůsobení tvaru přijde později. V této chvíli je skutečně důležité, aby blok stál svisle, bez ohledu na sklon sousedního bloku, k němuž bude později připasován. Strčíme pilu do spáry u základny a tu uprostřed trochu odřízneme, aby blok spočíval pouze na dvou malých ploškách na obou koncích základny (obr. 11). Pak nakláníme blok k sobě a odřezáváme svislou hranu, až nakonec blok zapadne na místo a dotýká se sousedního pouze malou ploškou u horního rohu (obr. 12). Postrčením protilehlé svislé hrany dorazíme blok k sousednímu, pak přitlačíme na horní hranu ke zpevnění usazení – a hotovo. Váhu bloku nyní drží dva diagonálně protilehlé rohy, zatímco třetí zabraňuje převracení. Aby výše popsaný princip skutečně fungoval, je bezpodmíneč-

ně nutné, aby již první řada bloků měla sklon dovnitř (obr. 13). Nebojte se takto včas „ujímat“, jinak se bloky kácejí, případně postavíte neuzavřené „obilné silo“!

10

Pokračujeme nahoru Postavení první řady není problém, ale jak dál? Bloky druhé řady již potřebují mít sklon asi 45o – bez sousední opory by se nám je ale takto nepodařilo usadit. Pomoc je jednoduchá. Horní hrana bloků první řady se odřízne k vytvoření spirály (obr. 14). Přirozeně, není to geometricky přesná spirála, nemusí ani obepínat celý obvod. Krátká náběhová rampa na čtvrtině až třetině obvodu stačí a umožní začít další řadu. K usnadnění práce vyřízneme spirálu v sektoru, kde se nemusíme ohýbat (usazovat bloky dolů je velmi obtížné a namáhavé). Jakmile spirála jednou existuje, stavba pokračuje nepřerušovaně (obr. 15). Na obr. 16 pomocník zvenčí utěsňuje spáry sněhem, zde neznázorněný hlavní stavitel je stále uvnitř kruhu. Dvě další řady – a pouze malý, nepravidelný otvor zůstane ve vrchlíku iglú. Dávejme přitom pozor na to, aby svislé hrany další

11

12

43

Pár poznámek a podnětů

13

14

15

16

správně usazen (padá). Předchozí blok „nepřivařen“ (čekejme pár minut mezi jednotlivými bloky, aby se mohly zformovat, přimrznout). Bloky jsou příliš malé (používejme největší, s nimiž dokážeme manipulovat). z  Sníh nedostatečně hluboký: Řežme bloky z jiného místa (třeba návěje) a ne z podlahy iglú. V mělkém sněhu užijme pohyblivý blok k uzavírání vchodu místo průlezového tunelu s příkopem (ale nezapomeňme na ventilaci). V úplně mělkém sněhu řežme bloky vodorovně místo svisle.

Vchod Klasický tunelový vchod není nutný. Jeho účelem je udržet vířící sníh z dosahu vchodového průlezu. Nejjednodušší je vyhloubit hlubší příkop a zastřešit jej dvojicemi bloků, vzájemně zapřenými do „A“ (obr. 17). Širší vchod může vyžadovat „tříblokový oblouk“. Očekáváme-li silný vítr, je nezbytná ještě jedna věc. Hrubé, větrem hnané sněhové a ledové částice obrušují stěny iglú a během dlouhé zimní bouře je mohou zcela narušit. Nízká stěna, postavená ve směru proti větru, odstraní tento problém – chrání iglú jako štít.

Obytný prostor Když je přístřeší hotovo, je ještě zapotřebí pár vnitřních dokončovacích prací. Především odstraníme všechny úlomky po stavbě, pečlivě uhladíme stěny a rozšíříme lůžkovou plochu. Tam, kde jsou skuliny zvenčí málo ucpány, prosvítá více světla. V takových místech přidáváme sníh do skulin zvenčí i zevnitř a zároveň stěny uhlazujeme. Vě44

17

nujte tomu dostatečnou péči! Z kostrbatých stěn na vás bude kapat odtávající voda, po hladkých stéká dolů, nebo se do nich vsakuje (iglú je v podstatě porézní piják) a mrzne – v iglú je pak sucho. Existují dvě základní uspořádání obytného prostoru. Nejobvyklejší interiér je „celolůžková“ podlaha s výjimkou malého otvoru vedoucího dolů pod vchodový blok a do tunelu (obr. 18). Toto řešení dovoluje sice maximální využití prostoru podlahy, ale vlézání a vylézání může být problematické, zvláště pokud vstupní příkop není dost hluboký. U jiného uspořádání jsou dvě lůžkové plochy po stranách prodlouženého vlezového příkopu. Je tam méně prostoru na spaní, ale dá se tam sedět v normální poloze. Vlézání a vylézání je mnohem jednodušší a příkop slouží k uložení batohů a ostatní výbavy (obr. 19). Při delším pobytu si iglú sedá. Je-li sníh hluboký, postupně prořezáváme podlahu do hloubky. Ventilace v iglú není problémem. Protože průlez je níže než lůžková plocha, za bezvětří může být ponechán stále otevřený bez ztráty tepla. Vařič ovšem

z  Bloky, které před použitím chvíli leží, získají na pevnosti. Ucpávejme mezery mezi jednotlivými bloky co nejdříve, hned jak jsou správně usazeny – zpoždění usazování dalšího bloku dává potřebný čas k přimrznutí předchozího, ucpání škvíry „za tepla“ zesiluje vazbu mezi bloky. z  Započněmež se sklonem dovnitř hned u první řady. Sklon zmenšuje poloměr a ulehčuje usazování bloků. Přibývající sklon zajišťuje správný kupolovitý tvar. z  Potřebujeme-li „ubytovat“ více lidí, postavíme místo jednoho velkého raději několik menších iglú a spojíme je navzájem tunely – je to rychlejší a jednodušší. z  Potřebujeme-li iglú zpevnit, aby vydrželo delší dobu, uvnitř zatopíme a ucpeme ventilák/y i vchod (obyvatelstvo předtím evakuujeme!). Po „namokvání“ vnitřní stěny otevřeme všechny otvory a pustíme dovnitř mrazivý průvan – stěna iglů promrzne na kost a je pak odolnější. Vladimír Procházka kresby Jarda Juda – volně podle Igloo, Building Eskimo Snowhouses, Off Belay Reprint Series 1975 a HORY 20.

spotřebuje velké množství kyslíku a produkuje kysličník uhličitý, uhelnatý a další zplodiny. Kysličník uhelnatý je lehčí než vzduch a hromadí se pod vrchlíkem iglú. Proto vyřízneme malý větrací otvor (stačí 5–10 cm v průměru) kdekoli ve vrchní třetině iglú. Pokud bude později příliš zima, můžeme větrák ucpat rukavicí. Ve dne proniká stěnami do iglú dostatek světla. Pro lepší osvětlení Eskymáci někdy vsazují větší oválný blok čirého ledu na východní stranu kupole asi do poloviny její výšky. V noci jedna svíčka stačí prakticky na všechno, při dvou lze pohodlně číst, bílé stěny světlo krásně odrážejí.

Lektoroval Jaroslav Pavlíček, specialista na zimní pobyt ve velehorách a vedoucí řady úspěšných expedic, zakladatel první české antarktické stanice, autor příručky Člověk v drsné přírodě.

Obměny Například „příkopový dům“ může poskytnout rychlé přístřeší pro dva. A staví se lépe ve stráni než na rovině. V podstatě to je vstupní tunel iglú bez iglú. Příkop se začne vyhloubením, pak vyřezáním bloků, kterými je potom zastřešen. Pokud se příkop neudělá zbytečně příliš široký, stačí jednoduchá „A–stříška“. Později, když už jsme chráněni před nepohodou, můžeme prostor uvnitř zvětšovat hloubením sněhové jeskyně.

18

19

Na letošní zimní sezónu připravila firma Raveltik dvě novinky: stoupací železa SPIDER a cepín DEMON Super Cup. Oba produkty jsou určeny do nejnáročnějších mixových a ledových cest, ale hodí se i pro klasické výstupy. Spider jsou rámová stoupací železa navazující na starší model Phantom. Jejich základem je tuhá rámová konstrukce z Cr–Mo oceli, která Spiderům dodává velkou odol-

nost a nízkou hmotnost (990 g). Od staršího typu se liší hlavně zcela novou bočnicí a standardně montovaným monohrotem. Bočnice se skládá ze tří hrotů, což velmi rozšířilo možnosti pro postavení nohy. Poslední hrot bočnice navíc směřuje dozadu a umožňuje háčení třeba na hraně převisu. Železa mají rozšířený patní rám a vyhnuté boční hroty, takže velmi dobře kopíruje tvar bot. Řada hrotů a drobných zoubků po celém obvodu stoupacích želez zaručuje stabilní postoj na kterékoliv části rámu. Uklouznutí na ledových boulích a kamenech zabraňují dva malé

hroty umístěné pod středem nártu, které zároveň chrání sněhový vyhazovač. Spidery jsou díky celkové konstrukci a geometrii monohrotu vhodné do převislého terénu stejně jako do kolmého. Malá dosedací plocha monohrotu se „kousne“ i v mělkých miskách a plotnách. Pevné upnutí rychloupínacího systému ještě podporuje profilování dosedací plochy pod patou boty. Stoupací železa SPIDER se vyrábí ve dvou velikostech a lze k nim zakoupit sněhový vyhazovač Bouncer, klasické vertikální přední hroty a také náhradní monohrot. DEMON Super Cup je cepín s „duralovou“ hlavicí, zkonstruovaný pro lezení v nejtěžším ledu a mixech. Tomu odpovídá velký prostor v oblouku rukojeti, umožňující háčení na ledových boulích či skalních římsách a anatomicky tvarované madlo s velkou opěrkou pro prsty. V základní sestavě je cepín osazen stejnými díly jako DEMON Mountain. Je to především inverzní hrot Cascade, dostatečně pevný do skály a tenký, aby neštípal led. Stejně jako hrot je i tlouk a lopatka vyrobena z Cr–Mo oceli. Tlouk je na

matroš

SPIDER a DEMON Super Cup

konci rozšířen jako vklíněnec a kvůli zatloukání je značně odsazen od rukojeti. Cepín je osazen lehkým, snadno ovladatelným poutkem. K popisovanému cepínu je k dostání celá řada dalších komponentů. Lopatka MIX je určena hlavně do mixových cest. Má protáhlý tvar, díky kterému jde výborně zakládat do spár o různých šířkách. Také základní poutko lze vyměnit za jiný model. Tím je CLIP, anatomicky tvarované poutko se stahováním kolem zápěstí. Poutko je k cepínu „cvaknuté“ karabinou, se kterou se snadno manipuluje i v rukavicích. Novinkou je výměnný spodní hrot. Standardně montovaný ostrý hrot lze vyměnit za spodní hrot ACROBAT, zaoblený model určený k tréninku na stěně, nebo za spodní hrot BENGEE, prodávaný ve stejnojmenném setu spolu s webingem. Po navlečení webingu (smyčka s gumou) do spodního hrotu a cvaknutí na úvaz brání systém BUNGEE ztrátě cepínu. Délka cepínu je 50 cm, váha sestavy 700 g s tloukem a 710 g s lopatkou. Více informací naleznete na www.raveltik.cz

Osmokarabina podruhé K napísaniu ma priviedol článok z M 6/02 od autora Mareka Odvárku osmokarabina. Nechcem ho sklamať, ale nie je prvý, koho to napadlo, no nie presne v takejto podobe. V roku 1993 sme začali vo VSŽ Košice robiť výškové práce vo väčšom rozsahu. Tam som stretol bratov Krížovcov a od nich som okukal pracovnú zlanovaciu osmu, ktorú som si vylepšil tým, že som použil na spodnú časť hasičskú karabinu. Takto ju používam dodnes, no nikdy ma nenapadlo ju použiť pri lezení na istenie alebo zlanovanie. Je to pre mňa proste pracák a pri lezení používam klasiku podľa horolezeckej metodiky. V jednom má Marek pravdu, je to praktickejšie, ale z vlastných skúseností môžem povedať, že všetko je vec zvyku. Mal som od Petzla brzdu Simple podobnú ako Stop a kvôli manipulácii som si na ňu nezvykol. S osmou je to jednoduchšie. Myslím že keby sa našiel výrobca tak by sa v praxi uplatnila. Jožo Kolesár

Dodatek redakce Před časem nám donesl Pavel Žofka podobné „udělátko“ přímo do redakce s tím, že je to odkudsi z Německa a že to používal při výškovkách. Pro úplnost přikládáme obrázek, jakže vypadá karabinoosma vyráběná profesionálně.

45

galerie

Roda Val della Neve Pohoří: Bergell, oblast Val Bregaglia Severozápadní stěna Převýšení: 650 m

(2.626 m) Závěrečný úsek přímého JZ pilíře (VI) na Torre del Piz dal Päl. Nad hladinou jezera Albigna zleva: Piz Frachiccio (2.905 m), Al Gal (2.774 m), Vergine (2.708 m) a Roda Val della Neve.

Roda Val della Neve (též Pizzo Valle della Neve) představuje mezi českými lezci málo známý vrchol, přestože je s naším horolezectvím spojen dvěma okolnostmi. V únoru 1978 prostoupili SZ stěnou v prvovýstupu Petr Bednařík a „Mauglí“ Jiří Beneš obtížnou cestou, a to za velmi tvrdých klimatických podmínek. Navíc k nástupu (patrně také prvovýstup) se probojovali roklemi přímo „z údolí“ od Vicosoprana. Další prvovýstup realizovali v SZ stěně velcí přátelé čs. horolezců – Renata Rossi a Franco Giacomelli. SZ stěna vyniká nádhernou pevnou horninou (granodiorit) a vedou v ní krásné klasické cesty obtížnosti IV. a V. stupně i těžší cesty s úseky po skobách, které je možno absolvovat volně v úrovni VII. a VIII. stupně. Na rozdíl od nástupů k jiným stěnám v Bergellu, je SZ stěna za použití lanovky poměrně rychle a snadno dosažitelná. Východiska z  Vicosoprano (1.067 m), camping Albigna, 1 km ke stanici lanovky. z  Pranzaira (1.200 m), parkoviště u lanovky vedoucí k přehradě v údolí Albigna. z  Capanna da l'Albigna CAS (2.336 m). Přístup Lanovkou z lokality Pranzaira – v provozu od 1.6. do 30. 9. v době od 7.00 hod do 16.45 hod., jízdu lze objednat s úhradou celé kapacity osmi osob i v jiném období. Od horní stanice po pohodlné cestě 40 až 50 min. k chatě. Od údolní stanice pěšky po značené cestě celkem 3,5 hod.

Nástup ke stěně Od horní stanice lanovky, resp. od betonové přehradní hráze (objektu Casa dei Guardiani – 2.163 m) k úpatí masivu Spazzacaldeira a dále k sedlu Passo Val della Neve (2.365 m). Strmým kuloárem sestoupíme pod stěnu, 1 hod. Výstupové cesty Pozn.: Pro výstup jsou u všech cest nutné k dojištění vlastní jisticí prostředky – vklíněnce, smyčky a několik skob. 1. Severovýchodní hřeben Walter Risch v sólovýstupu, 1921 Obtížnost: III–, krásná „krajinově kouzelná“ cesta bez technických obtíží, 2 hod. ze sedla Passo Val della Neve. 46

2. Via Canali E. Bozzi, J. Canali, R. Merendi, 26. 7. 1959 Obtížnost: Jeden úsek VI+ (V/A0), jeden úsek IV, často III, závěrečná část po SV hřebeni II. Jedná se o nádhernou a lezecky zajímavou cestu v pevné skále, vedoucí kouty, komíny, plotnami a hřebenem. Převýšení 550 m, 4 až 5 hod. 3. Via dei Gufi F. Giacomelli, R. Rossi, 15. 7. 1978 Obtížnost: Jedna délka V, 2 délky V–, převážně III až IV+, vděčný výstup v nádherné skále, převýšení 600 m, 4 hod. 4. Niedermannova cesta M. Niedermann, E. Näf, U. Hürlimann, P. Frei, 26. až 27. 7. 1975

Literatura z  Masino – Bregaglia – Disgrazia, volume I, A. Bonacossa, G. Rossi, CAI, TCI, 1977 z  Bergell, P. Nigg, různá vydání, Bergverlag R. Rother z  Masino – Bregaglia – Disgrazia, Montagne per quattro stagioni, G. Maspes, G. Miotti, 1996 z  Bündner Alpen, Band IV Südliches Bergeller Berge und Monte Disgrazia, 5. vydání, R. Bachmann, SAC, 1992. z  Albigna, F. Giacomelli, R. Rossi, Edizioni Albatros, 1992 Mapy z  Landeskarte der Schweiz, Blatt 1276 (Val Bregaglia), 1:25.000 z  Kompass, č. 92, 1 : 92, 1:50.000 Jiří Novák Obtížnost: 1 úsek VI–, A0 (RP VII), 2 délky VI, další úseky ve stěně IV a IV+, závěrečná část po ZSZ hřebeni III a IV, 1 délka V. Cesta je vhodná k výstupu za suchého období, kvalitní pevná skála, převýšení 600 m, 6 až 7 hod. 5. Kout „Bednařík/Beneš“ P. Bednařík, J. Beneš, 1. 3. 1978 Obtížnost: V+, A1 a A2 (RP VIII), cesta vedoucí výraznými kouty s často vlhkými úseky, prvovýstup byl realizován v zimním období a byl původně ohodnocen převážně A2, k jištění i silnější „U“ skoby. Převýšení 350 m na ZSZ hřeben, 6 až 7 hod. 6. Niggova cesta P. Nigg, L. Blättler, E. Neeracher, 29. 7. až 1. 8. 1968 Obtížnost: 3 délky VI/A0, A1 (RP VIII–), náročná cesta v pevné skále, částečné vyskobování. Převýšení: 300 m stěna, 350 m ZSZ hřeben, čas výstupu 7 až 9 hod. Sestup SZ hřebenem lehce směrem k masivu Vergine. Ze sedélka sestoupíme po pěšině k přehradě v údolí Albigna.

47

a jdi... Za demotivaci neručíme!

K výkonům Martina Čermáka nám přišel následující mail. Rádi upřesňujeme některé informace: „V poslední Montaně byla zprávička o přelezech M. Čermáka ve Frankenjuře a Bleau. Chtěl bych jenom upřesnit, že ne všechno jsou bouldery. Byl jsem s ním ve Frankejuře právě když přelezl bouldery: Crowbar 8B+, Superman 8A. Další co lezl v Juře byly už cesty: Raubritter 8b+/c, Nightmare 8b, Prawda 8a+, Lugenbaron 8a+. To jen aby si někdo memyslel, že přelezl boulder za 8C. Většinou se píše u boulderů velké písmeno a u cesty malé. To jen tak na upřesnění… Zdraví, Filip Daněk.“

Z redakční pošty: „Ahoj Montano, S potěšením sděluju, že dnes 11.1. vylezla Terka své první 8a. Stalo se tak v Thajsku, v hlavní lezecké oblasti Ton Sai, cesta se jmenuje Phet Maak,… Vrátíme se 15.1., donesu fotky. Ciao z tepla do zimy, Sawasdee Kyslíci“

Seznam Top –boulderů na zeměkouli Bouldering je lezeckou disciplínou zaznamenávající dnes velký rozmach. Situace u těch nejtěžších prásků, které jsou dnes hodnoceny 8C stupnice užívané ve Fontaineblau, evropské kolébce boulderingu, je podobná té, jež vládne ve skalním lezení. Každá z cest má minimum opakování. Vedle silného Freda (Nicola) se na top scénu boulderingu protlačil neméně silný Bernd (Zangerl) – oba mají po dvou vlastních prvovýstupech a Bernd navíc ještě zopakoval Fredův „Dreamtime“. Známých 8C boulderů je zatím osm. 1. (dosud bez názvu), 8C (poctivých) autor: Bernd Zangerl opakování: 0 oblast: Magic Wood, Švýcarsko 2.: Viva la Evolution, 8C (poctivých) autor: Bernd Zangerl opakování: 0 oblast: Alm, Rakousko 48

3. Black Eagle ze sedu 8C autor: Fred Nicole opakování: 0 oblast: Rocklands, Jižní Afrika 4. Walk Away ze sedu, 8C autor: John Gaskins opakování: 0 oblast: Fairy Steps, Velká Británie 5. Banshousha, 8C autor: Tokio Muroi opakování: 0 oblast: Ogawayama Crystal Slab 6. Gossip, 8C autor: Markus Bock opakování: 0 oblast: Frankenjura, Německo poznámka: Tento problém se Markus Bock rozhodl zvednout na 8C, protože po zvážení naznal, že Gossip je těžší než všechny ostatní 8B+, která zkoušel. Doposud Bock přelezl 5 boulderů obtížnosti 8B+ (Crowbar, Zerberus, Semper FI, Mantra, Bügeleisen) a jedno 8C (Gossip)

Chris Sharma opakuje Dreamtime Sedm dní obléhání se vyplatilo. Ráno 30. října zchladil Chris v blízkém vodopádu své tělo na bojovou teplotu, absolvoval krátký zahřívací program, aby úspěšně spojil všech 22 náročných pohybů. Cresciano bylo jednou ze zastávek v Sharmově několikaměsíční lezecké cestě po Evropě. „Dreamtime 8C (Fb)“, extrémně dlouhá a těžká cesta od Freda Nicola, byla samozřejmě také na jeho seznamu přání. Z party, která Chrise hecovala k výkonu, zde byli i Dave Graham – boulder opakoval už dříve – a Lauren Lee, která překvapila druhým místem při svém debutu na závodech v Roveretu.

7. Dreamtime, 8C autor: Fred Nicole opakování: 3. Zangerl, Graham, Sharma oblast: Cresciano, Švýcarsko 8. Emotional Landscapes, 8C autor: Klem Loskot, opakování: 0 oblast: Maltathal, Rakousko

Další 8c+ za humny? Šest dní potřeboval dvaadvacetiletý Bernhard Fiedler na přelez 8c+ projektu v našimi horolezci poměrně často navštěvované oblasti Adlitzgräben v Rakousku. Projekt navrtal Chris Helma. Napalm in the morning je 30 metrů dlouhá převislá linie s boulderovým místem uprostřed. Nyní se čeká, kdo další se pokusí o její zdolání a vyjádří se ke klasifikaci.

Mandala – boulder za 8A+(fb) – přelezena flash Anthony Lamiche vlastní pravděpodobně první flash Sharmova boulderu Mandala (8A+) v Bishopu (USA). Mandala byla vytyčena před více než dvěma lety a tehdy se o ní spekulovalo ja-

Za družbu! Vladimír Putin pogratuloval mírovému lezeckému týmu Skupina ruských a tádžických horolezců uskutečnila v srpnu expedici na Pamír. Expedice si předsevzala propagovat mír a spolupráci v tomto válkou sužovaném regionu. Výprava byla vedena Jurijem Baikovskim a organizovaná Valerijem Kuzinem – viceprezidentem Ruského olympijského výboru. Jeden z panenských nepojmenovaných vrcholů, kterého tým dosáhl, si vysloužil pojmenování „Štít přátelství“ a na jeho vrcholu lezci vztyčili vlajky ruskou, tádžickou, vlajku Spojených národů a UIAA. Členové úspěšného týmu obdrželi gratulace od ruského prezidenta Vladimira Putina. Občané válkou sužovaného regionu byli šlechetností horolezců i ruského prezidenta určitě hluboce dojati.

V elitním OS klubu přibývá valem členů

foto: H. Erber

ko o možném 8B+. Sharma sám kromě toho, že „…je to hrozně těžké“ přesnou klasifikaci nevyslovil. Mandala je kupodivu relativně dost zkoušený boulder a byla postupně „snížena“ až na 8A+ nebo dokonce „jen“ na 8A. Lamiche, jeden z následujících dnů svého pobytu v Bishopu přidal ještě start ze sedu a celý boulder ohodnotil jako 8B. Mimo Mandaly se mu také podařilo zopakovat i Spectre 8B/B+.

Život začíná po padesátce! Erri De Luca z Itálie přelezl ve svých 52 letech cestu „Viggio Infinito“ klasifikace 8b+, a je tak možná jedním z nejstarších přeborníků v této výkonnostní kategorii. Kromě toho je to asi klasik jako řemen – nepoužívá při lezení magnesium.

Koncem listopadu se mezi nejužší světovou špičku v OS lezení, mezi kterou se také můžete dostat přelezením 8b+ OS, zařadil i Ramón Julián, a to poměrně suverénním způsobem – stylem „on sight“ přelezl cesty „Les Elements (8b+)“ a „Hiderofobia (8b)“. Les Elements už onsightoval také Pablo Barbero a Hiderofobii stylem „flash“ přelezla Katie Brownová a Tommy Caldwell z USA. Hiderofobia byla původně také hodnocena jako 8b+, ale později byla její klasifikace snížena. V klubu nejlepších OS lezců světa jsou: Elie Chevieux: Massey Fergusson, Maldita Maria (1995) Garth Miller: Bether than Life (1997) Yuji Hirayama: Mortal Kombat (listopad 1999) Cristian Brenna: Mortal Kombat (leden 2002) Christian Bindhammer: Millenium (duben 2002) Steve McClure: Indian summer (srpen 2002) Tomáš Mrázek: Kaj ti je deklica (září 2002) Chris Sharma: Biotop (září 2002) Pablo Barbero: Les Elements (září 2002)

Ramón Julián: Les Elements, Hiderofobia (listopad 2002) Edu Marin: Les Elements, Hiderofobia (ve stopách Juliána – listopad 2002)

Gresham zopakoval Equilibrum, E10 7a Neil Gresham uskutečnil druhý výstup cestou Equilibrum E10 7a, projektu Neila Bentleyho na britském pískovci v Burbage. Po řadě pádů z klíčového místa v průběhu rozličných dní, kdy si pokaždé vyčistil řadu jištění a už už propadal zoufalství, nalezl Neil trochu odlišnou pozici pro kladení nohou, díky níž si byl v klíčovém kroku jistější. Hned poté ale následoval další pád ze závěru nejtěžší pasáže – těsně před oblastí „zemovky“. Neil dal druhý pokus, přelezl klíčové místo a přenesl se do série lehčích kroků za 6c (9 UIAA) s možností pádu končícího na zemi. Naštěstí se další pád nekonal, Neil přelezl relativně lehký terén a dal top. Jedná se o první opakování cesty ohodnocené E10. Gresham cestu okomentoval jako jednoznačně těžší, než ostatní cesty za E9 6c, které dosud lezl, a tak potvrdil E10 klasifikaci. V boulderové klasifikaci uvažoval Gresham o cestě jako jako o V10 nebo 8b francouzské stupnice.

Pákistánský turistický ruch nebyl v minulém roce moc úspěšný

Která umělá stěna je největší na světě? Na severní polokouli je indoorová lezecká sezóna v plném proudu a neustále vznikají nové a lepší umělé stěny. Největší koncentraci takovýchto tělocvičen na světě lze nalézt bezpochyby v okolí Amsterodamu. Během hodiny můžete objet více než deset prvotřídních tělocvičen, mezi jinými i obrovský mrazák, kde je možné zkusit ledové lezení. V největší z nich by mohla parkovat malá letadlová loď – je 21 metrů vysoká a 50 metrů dlouhá s lezeckou stěnou o ploše 2.500 m2. Největší umělou lezeckou stěnou je ale asi Klettercentrum v Zürichu se svými 3.200 m2 a kapacitou 320 lidí. Je situováno v bývalé plynárně.

který 5.8. vystoupal na vrchol Gasherbrumu I – 8.068 m. Při sestupu Goto ztratil v táboře č. 3 vědomí a přežil čtyři dny bez jídla, než ho helikoptéra přepravila do Skardu.

V souvislosti s popisovanou krizí vyhlásilo ministerstvo turismu slevy na horolezecké expedice v roce 2003. Pro zajímavost přikládáme ceny (v USD) pro expedice do sedmi členů. Cena ve druhém sloupci je příplatek za každého člena navíc. K2 (8.611 m): $6.000 a $3.000 kopce do 8.500 m: $4.750 a $1.000 7.501–8.000 m: $2.000 a $500 7.001–7.500 m: $1.250 a $300 6.000–7.000 m: $750 a $200 Na kopce do 6.000 m není v otevřených zónách potřeba permit.

První polská cesta na El Capa V noci z 20. na 21. listopadu zakončil Jacek Czyz na vrcholu El Capitanu v Yosemitech novou cestu, vedoucí v pilíři nalevo od cesty Nose v blízkosti cest Muir

Hurá na tunely! Na konci prosince 2002 a začátku ledna 2003 na trati Brno – Blansko (poslední tunel před Blanskem směrem od Brna) vzniklo několik mixových cest, a to kupodivu (vzhledem k dnešnímu trendu) dokonce i s ledem. „Sektor“ byl objeven dvojicí P. Nesvadba a P. Holzer, kteří zde vymezili základní směry a přelezli „Kout“ a „Ice kvak“ na balkon. Později dvojice P. Vrtík a V. Dvořák natáhla „Ice kvak“ z balkónu přes převisek do topu a zopakovali „Kout“. Posledně jmenovaný se už o týden později vrátil na místo činu a provedl RP přelezy „Ice Kvak direktu“ (bez balkónku) a „Orient Expresu“. Délka cest je cca 10 metrů a obtížnost od M2 do M5+.

S nadále trvajícím indicko– pákistánským konfliktem, katastrofickými zemětřeseními v horských regionech a důsledky teroristického útoku 11. září v USA, nebyl rok 2002 pro pákistánskou turistiku příliš úspěšný, a to navzdory tomu, že loňský rok byl vyhlášen „Mezinárodním rokem hor“. Počet turistů klesl až o 90 % oproti roku 2001. Počet horolezců potom klesl ve stejném období asi na polovinu. Ze 39 zaregistrovaných horolezeckých expedicí pouze 29 dorazilo do Pákistánu (K2 – 8, Nanga Parbat – 2, Gasherbrum I – 2, Gasherbrum II – 2, Broad Peak – 6, ostatní – 9). V loňském roce dosáhl pouze jeden horolezec vrcholu osmitisícovky – japonský alpinista Fumiaki Goto, 49

a jdi... Za demotivaci neručíme!

Wall a Dorn Direct, se kterými má společných šest délek z celkových dvaadvaceti. Skoro všechny délky měří plných 60 metrů. Je to tvrdá hákovačka klasifikace 5.9 A4+ se čtyřmi délkami za A4/4+. Klíčová šestá délka za A4+ obsahuje 10 metrů po háčcích, kyvadlo a pokračování po rurpech a cooperheadech. Dalších 14 délek je za A3. Celá cesta zabrala 25 dní, posledních deset v jednom tahu až na vrchol El Capa. V cestě zůstalo zhruba 40 nýtů, z toho 30 na štandech. Použito bylo kolem 40 rivet. Cesta dostala název Quo Vadis. Její autor Jacek Czyz není v horách ani bigwallech žádným nováčkem, je mu 44 let a má za sebou řadu letních i zimních výstupů v Tatrách i Alpách. Do Yosemit jezdí od roku 1997 pravidelně minimálně jednou ročně. Na El Capa vylezl už 14 cest včetně nejtěžší hákovačky Reticent Wall (jediná A5 po přehodnocení) a Zanyatta Mondatta (A4). Obě samozřejmě sólo. V El Capovi dosud strávil 80 bivaků.

Horolezecké muzeum

Bride of Frankenstein, 8b

foto: T. Bardas

álně. Po zimním tréninku Simča sice nevyrostla, ale zesílela a již druhým dnem (po půlroční pauze v cestě) ji vylezla. K tomuto výkonu se propracovala přelezením mnoha technických cest ve stupních 7b+ až 8a+ (viz minulé Montany). Cestou do Yosemit se Simona na pár dnů zastavila v oblasti Maple canyon (Utah). Po pár poBride of Frankenstein, 8b

kusech vylezla po jedné cestě za 8a, 7c+ a mnoho lehčích 7b+ – 7c. Poslední týdny před odletem domů strávila v Kentucky v oblasti Red River Gorge. Jedná se o pískovcovou oblast s převislými cestami vytrvalostního charakteru o délce až 40 m. K aklimatizaci potřebovala jen pár dnů, aby zjistila že je „doma“. Vylezla

zde zatím své nejlepší onsighty za 7c+ a to hned tři cesty. To jen předznamenalo její další zdejší řádění. Pouhé čtyři pokusy potřebovala ke zdolání nekonečně dlouhého a převislého 8a+ „Flower power“. Bohužel nepřízeň počasí ukončila podzimní sklizeň a tak hurá domů. Lezení zdar! T. „Bambus“ Bardas

foto: M. Baarová

V Yosemitech se plánuje a jedná o možnosti vybudování horolezeckého muzea. K vidění by zde měly být předměty a relikvie z lezecké historie Yosemitského údolí, včetně „noh od kamen“, které Waren Harding použil do široké spáry při prvovýstupu cesty Nos v roce 1957, nebo výbavy Johna Salathého, kterou používal ve čtyřicátých letech. Neměl by chybět také rurp Royala Robinse, jenž zachytil jeho pád při první sólovém výstupu na El Capitan cestou Muir Wall.

Podzimní sklizeň Chtěl bych upřesnit kusé a mnohdy i neúplné informace o výkonech Simony Ulmonové v Americe. Závěrečný tříměsíční výlet po lezeckých oblastech USA Simča zahájila v srpnu sklizní v „domovské“ oblasti Rifle (Colorado), kde završila své dvouleté působení v této oblasti přelezením svého prvního (a ne posledního) 8b „Bride of Frankenstein“. Cestu zkoušela na podzim předešlého roku, avšak po opakovaném neúspěchu v „dlouhém“ přesahu se spojení cesty nejevilo re50

Zpracováno podle serverů: www.lezec.cz, www.webcrack.com, www.climbing.com, www.digitalrock.de, www.8a.nu, www.planetmountain.com, www.webclimbing.com, www.klettern–magazin.de

info

Ledy v Argentiére Nikde není psáno, že se v této rubrice musíte dočíst jenom o letních horách či skalách, proto pro změnu nabízíme něco z jiného soudku. Tentokrát se podrobněji podíváme na některé ledy na začátku argentiérské doliny.

šemu dvacet let starému volkswagenu upřímně popřeje, abyste vůbec do té Francie dojeli. Dodám snad jen, že někteří jezdí přes celé Německo tak, že objíždí Švýcarsko a tím se vyhnou kupování švýcarské dálniční známky. Při cestování ve dvou se to možná ještě vyplatí, ale jinak se to – už s ohledem na relativně nízké ceny benzínu v zemi helvétského kříže – jeví jako hloupost.

Pár slov úvodem Hned na začátek je potřeba říct, že jet přímo do Chamonix pouze za cíli, které níže popíšu, by bylo málo. Zapřisáhlí ledoborci se obvykle vyřádí někde blíž k naší vlasti. Jenže když už v Chamonix či někde poblíž jste, a ne-

Obecná charakteristika Ledy vznikají po obou stranách kotliny vymleté dnes už ustupujícím ledovcem. Najdete zde ledy různých sklonů a obtížností, vyhlášené místní problémy dosahují délky 140 m a jejich pře-

Odtud pár kroků na hranu (doleva) a slaněním do sektoru 2c

vislé varhanovité píšťaly mají obtížnost nejvíce WI 6+. V případě dlouhé chvíle či touhy po změně si najdete i nějaký ten „mixoidní“ vyledněný žlábek. To, že na ledy se leze nejlépe v zimním období (ideálně v lednu a únoru, ovšem podle podmínek), je snad nejapná připomínka. Zdejší ledy můžeme rozdělit do tří oblastí, výchozím bodem pro všechny z nich je parkoviště u spodní stanice lanovky na Grand Monte. „Chlupaté“ lyže nejsou nutně podmínkou, ale nástupy s nimi nebo se sněžnicemi jsou výrazně snazší. K většině ledů v pravé části ledovce (při pohledu z vesnice Argentiére) se k začátkům cest slaňuje, takže můžete zkusit i něco těžšího „s horáčkem“. V první polovině devadesátých let se zde hodně bavil děláním prvovýstupů Thierry Renault.

Něco k cestám La crémerie. První, nejbližší, a lezecky nejlehčí oblastí je La crémerie (1), česky Mléčný bar. Nadmořská výška 1.350 m, ledíky do sklonu 80o, orientace na sever. Žádné těžké či dlouhé lezení. Prostě místo, kde si potomek či milovaná dívka pod dohledem zkušeného „himálajského tygra“, tedy vás, poprvé zasekne zbraň do ledu. Název snad vystihuje vše. Druhá oblast (2) sestává ze tří sektorů označených písmeny. Už při letmém pohledu na mapku mi asi dáte za pravdu, že nejlepší je oželet 7 Euro za lanovku do mezistanice Lognan a takto urychlit nástup. Navíc nečekejte, že je jednoduché jít po ledovci přímo nahoru! Nikdo to tak nedělá, spodní část ledovce je rozbitá a nebezpečná. Takže i když budete chtít odspodu na lyžích, nejsnazší je stoupat většinu cesty po sjezdovce. Prvním, nejnižším sektorem je Mur du bas (2a), kousek pod hotelem Chalet. Od hotelu sejdete k ledovci a při chůzi podle skal narazíte postupně na pět ledů. Hned ten první má 60 m, obtížnost WI 4. Se sklonem do 80o bude pro pohodové lezce určitě skutečnou lahůdkou. Čím půjdete dál, tím těžší věci na vás čekají. Ale vezměme to všechno popořadě: Další na řadě je La Goulotte (WI 3, 80o, 80 m), ale hned vedle najdete doporučovanou Délicatesse (VI 4+, 90o, 80 m). Poslední dva výraznější ledy jsou blízko sebe: Tri–Hai–Ho (WI 5, 80 m) a úplně vlevo, stojíte-li čelem ke skále, impozantní Ghost (4+, 90 m). Jestliže zrovna neholdujete stylu „dry–tooling“, tedy lezení „ledů

ní zrovna nejlepší počasí, nemusíte zrovna sedět v chatě či v baru. V popisovaných sektorech jsme lezli za teplot kolem nuly, při snížené viditelnosti, občas sněžilo. Dalo se akorát lyžovat a na Midi či Grand Monte vůbec nejela lanovka. Dalším plusem je fakt, že díky blízkosti lanovky se můžete k některým ledům dostat celkem rychle, takže takový půldenní výpad nalehko se může stát vítaným zpestřením pobytu v Chamonix. Cesta do Mekky alpského lezení je našincům zpravidla dostatečně známa. Evropa se zmenšila a máte-li štěstí, ještě vám v Rozvadově celník směrem k va51

bez ledu“, vězte že obě posledně jmenované cesty se lezou jen za dobrých podmínek a i sklon cest je proměnlivý. Obě cesty jsou v podstatě kolmé. Mur de Nuit blanche (2b): Nástup slaněním přímo od horní stanice nákladní lanovky. Lanov-

sky, vytušil jsem, co to znamená „Danger de Mort“. Přímo nad ledem totiž vede spolu s kabelem k lanovce i elektřina…

Levá část sektoru 3...

foto: Martin Sedláček

Mur des Dents de la mer (2c): Nástup obdobně jako k Nuit blanche. Místo ke slanění je ale o několik set metrů výš. Snad mé-

Pravá část sektoru 3 (pohled přes ledovec) z vršku Nuit blanche

ka jezdí zpravidla jenom ráno a odpoledne, kdy vozí glaciology do práce, tedy kamsi do útrob země. Horní stanice této lanovky je poměrně snadným orientačním bodem. Budete-li stoupat od Lognanu po sjezdovce dál vzhůru, držte se stále vlevo a na výraznější cestě odbočte ostře do leva. Půjdete-li od stanice pár kroků ke kraji srázu, a potom podle něj asi dvacet či třicet metrů směrem od boudy dolů, najdete slaňovací štand. Pozor! Zasněžené keříky a kusy ledu na okraji stěny mohou být zrádné, i při hledání slaňáku je lepší se jistit. Je docela pravděpodobné, že uvidíte vyšlapanou pěšinku od vašich předchůdců. Když jsem popis, který jste si právě přečetli, řekl horolezcům z Británie, odvětili něco v tom smyslu: „No jo, to je celá Evropa, všude, i ve čtyřech kilometrech můžeš někde najít nějaký ten pos… nýt.“ Inu, klasici z ostrovů, ale řekl bych, že až štand na kameni zavátém sněhem objevíte, budete z něj mít spíš radost. Tady, slaněním na ledovec, totiž začíná Haston/Naudinova vyhlášená specialita Nuit blanche, česky Bílá noc. Led se v průběhu sezóny mění, ale připravte se na převislé varhánky (WI 6, 90 o, 110 m). Těžší se mi zdála spodní pasáž, takže ti, kdož si netroufají, si mohou zkusit TR pouze horní část cesty. O kus níže po ledovci byste ještě našli osamocený Cristal. Bližší informace vám ovšem nepodám. I když neumím francouz52

ně namáhavé než šlapat sněhem, je vrátit se na sjezdovku a odbočit z ní o kus výš. Podejdete skalní hřbet a nedaleko před místem, kde se ledovec láme, najdete osamělý kámen s dírou po borháku. Odtud je to jen pár kroků k hraně, kde je nachystaný štand. Cesta by měla být vyšlapána, ale pro jistotu otiskujeme informační fotografii. Jako takovou ji i berte. Dolů budete slaňovat po „Déferlante“ (WI 4, 85o, 40 m) – pevný kompaktní led, pěkná cesta. Poté, co sjedete až k ledovci, po vaší pravici uvidíte „Mini culoir“ (WI 4, 80o, 60 m). V blízkosti najdete pár dalších ledů srovnatelné obtížnosti. K zahození nejsou ani zdejší mixy. I když je pravda, že těch je v okolí Chamonix plno i na impozantnějších stěnách. Do tohoto sektoru zavítají nejspíš ti, kdož touží po pohodovém ledolezení. Nezapomeňte ale, že poté, co si stáhnete lano, musíte alespoň jednu cestu vylézt až nahoru! Poslední zdejší oblast (3) je vidět z Mur de Dents de la mer (2c) či Mur de Nuit blanche (2b), přímo naproti přes ledovec. Doporučujeme spíše ostřílenějším lezcům. Nástup je od hotelu Chalet, odkud jde nejsnáze sejít dolů a poté přejít ledovec. Přecházení jinde může být nebezpečné. Při pohledu z protějšího svahu vás určitě zaujme velké množství drobných ledů. Až na výjimky jde o lezení WI 5–6, přičemž, díky orientaci, jsou tyto ledy více závislé na počasí. Lo-

ni v únoru, po několika dnech teplot kolem nuly, se kus ledu z hukotem odporoučel do údolí. Druhý zleva, trošku osamocený a impozantní, je Shiva Lingam (WI 6, 90o, 120 m – autoři: Renault/Ritz), místní specialita. Dál doprava je potom celá řada ledových pětek či šestek mezi 80o. a 90O, všechny kolem 120 metrů. Přesné dělení nemá význam – cesty se všelijak proplétají a kříží. Půjdete-li po ledovci výš, ještě před jeho zlomem najdete několik kratších a lehčích cest kolem WI 4 a sklonem do 80o.

Závěrem Z lan doporučuji dvojčata, nejlépe šedesátky. Vedle bezpečnosti jde totiž i o to, že se rychle dostanete slaňováním k nástupu. V těžších ledech (o mixech ani ne-

mluvím) se hodí mít vedle „skrutek“ i pár normálních skob. Tak kupříkladu lana při slaňování první délky do Nuit blanche končí na ledové polici, kdy vlastní odlez je po ledu mírně vlevo. Skoba do skály ale přidá na jistotě – ostatně, jak říká jeden známý, jistota je kulomet. Mým soukromým názorem je, že stupnice ledového lezení (WI – winter ice) jakoby odpovídá „klasické“ stupnici UIAA. Ten kdo nemá moc zkušeností může začít na trojce či čtverce. Po chvíli vám ale otrne, a tak i průměrně nadaný nováček „dá“ po pár dnech pětku. Obecně lze asi říct, že těžší ledy než WI 7 nejsou, to už se totiž z ledů stávají mixy. Pevný led, svěží švih v pažích a nikdy se netupící zbraně vám přeje Tomáš Roubal

foto: Petr Piechowicz

závody

Věra Kotasová, Boulder Contest

Boulder Contest 2002 Mistrovství Slovenska Mejcup ŠEJK.r HO TJ Spartak Ústí nad Labem Evropský pohár juniorů Mládež ukončila sezónu 2002 Korzo Open

53

Boulder Contest 2002 w 30.11., Praha, Sky Club Brumlovka. w Nečekaným vítězem se stal Karel Černý. Unavený Mráza se porazil sám. w Věrka Kotasová dala všech osm bouldrů on sight! Úžasný závod se odehrál v hale pražské Brumlovky, tentokrát ne na domácí stěně, nýbrž na mobilní věži se čtyřmi bouldrovými stěnami po obvodu. Celkem sto metrů čtverečních pro lezení uprostřed haly. Pořadatelé klubu Boulder Bar Jirka Oliva a Andrej Chrastina se se svým týmem při zajištění této megaakce pořádně zapotili, zato slavili úspěch na všech frontách. Rekordní účast závodníků: 63 mužů a 11 žen z Česka, Slovenska a díky pracovnímu pobytu Pavla Niedoby v Göteborgu také i Švédska! Přijela rovněž hvězda první velikosti Tomáš Mrázek. Objevily se zde osobnosti z jiné branže – Honza Šibík, prestižní fotograf Reflexu, Lukáš Pollert, olympijský medailista ve slalomu na divoké vodě a vše snímal štáb České televize. Diváci? Prostě bouře. Hlavní sponzoři: OCÚN, ROCK PILLARS, VOLNÝ. Andrej s Oliváčem připravili dost tvrdé bouldry už na kvalifikaci. Jediný top na čtyřech stěnách stačil na postup do dvanáctičlenného finále. Pouze Tomáš Mrázek (Rock Pillars/Ocún) topoval čtyřikrát. Jednou na třetí pokus, jinak on sight. Tři bouldry dali Jirous Přibil (BB/Ocún), Marek Repčík (Anatomic/SLK) a Kuba Hlaváček (Triop/BB Klan). Čtyři ženské bouldry vylezla on sight jen Věra Kotasová (Rock Pillars/Ocún). Lezlo se ve skvělé atmosféře. Bouldry byly spíše technické, ale sem tam i silové. A všechno: Rajbasové výlezy, gymnastické vzpory, skoky, fixy, prostě bouldering se vším všudy. Finále žen začalo v naprosto našlapané atmosféře. Kolem věže houstl vzduch z magnézia i hlasivek asi pěti stovek diváků. A Věra byla znovu bezkonkurenčí. Sem tam zabrala, ale jinak překonala čtyři problémy s naprostou elegancí opět na první pokus. Druhé místo uhájila dorostenka Silvie Rajfová (Triop/Sokol Brno 1) se třemi topy a čtyřmi pokusy před silnou Helenou Lipenskou (Sun Sport/Sensor), která na tři topy potřebovala pokusů šest. Čtvrtá skončila Švédka Jenny Förander (Göteborg) se dvěma topy a pátá Lucka Rajfo54

vá (Triop/Sokol Brno 1), která vylezla nahoru jen jednou. Finále mužů začalo vřít už na prvním bouldru, když ho neznámý mladík David Minařík z Brna a po něm silák Petr Resch z Berouna i ostřílený „kozák“ Radek Souček dali on sight! Což se už pak nepodařilo nikomu, ani Mrázkovi! Mráza finále zprvu dost podcenil. Vůbec si nedával pozor na nohy a ani se sekvencí rukou si hlavu nelámal. Vzpamatoval se až v poslední minutě na druhém bouldru, kdy po pěti pokusech stále neměl top! Až sedmým pokusem, dvacet sekund před koncem, pochopil správně pořadí chytů a za frenetického řevu publika dvě sekundy před limitem dal top. V tu chvíli nikdo nečekal, že tím Mráza zachránil alespoň „stříbro“. Diváci šíleli. Tomáš se však zničil tak, že to už nerozchodil. Přitom třetí a hlavně čtvrtý bouldr šel úplně nadoraz! Finální dva bouldry nikdo nedal. Ovšem nástup do čtvrtého byl přepálený a jediný Mráza dal zónu. Jenomže s technikou byl tentokrát na štíru. Možná nezvyk z „obtížnosti“ na docela jiné pohyby a hlavně stupy. Poslední šanci měl na čtyřce. Nástup udržel s vlajícíma nohama jenom silou vůle, kruté lišty v převise vydrtil, doskočil do zóny a vzpíral se na horní hranu stěnky. Jeho prsty bezmocně šátraly po ukloněné ploše nad hranou, ale nikde se nezachytily. Dolezl nejdál, ale nevyhrál! A právě v tom je bouldering krutý. Nedáš top a máš smůlu, je jedno, zda jsi dolezl pod vrchol anebo jen do zóny. Karel Černý (HO Zlín) asi nepočítal ani s medailí, do finále postupoval ze sedmého místa, a vyhrál! První problém padl na druhý pokus, druhý na třetí a bylo to. Ovšem Karel Černý není panem „Nikdo“, jeho talent oslňoval už ve druhé půli devadesátých let. Na velké vítězství si však musel počkat až do dneška – o to bylo sladší… Třetí místo se štěstím, ale zaslouženě s jediným topem on sight uhájil fenomén boulderingu Radek Souček před Davidem Minaříkem a pátým Petrem Reschem. Zlatý hřeb. Se čtvrtým bouldrem se ještě dlouho po závodech nemohli rozloučit nejen zá-

vodníci, ale ani diváci, kteří v riflích a ponožkách zkoušeli závěrečný vzpor na velikém „bochníku“. Nastoupil proto mág Pilka, do jehož matrací se celý závod padalo, udělal na bochníku „šuku“ a dal první top! (Ovšem bez úvodních pěti kroků.) Závod poté vyvrcholil rockovou show dvou bezvadných kapel, zpěvem, pivem a tancem. RT Boulder Contest 2002 Muži 1. Karel Černý HO Zlín 2. Tomáš Mrázek Rock Pillars/ Ocún/Van Gansewinkel 3. Radovan Souček Brno 4. David Minařík Brno

Tomáš Mrázek 2. místo

5. Petr Resch Beroun 6. Jakub Hlaváček BB Klan/ Triop/Ruzyně 7. Marek Repčík Anatomic/SLK 8. Ivo Kašpárek SK Přerov Ženy 1. Věra Kotasová Rock Pillars/ Ocún/Van Gansewinkel 2. Silvie Rajfová Triop/Sokol Brno 1 3. Helena Lipenská Sun Sport/ Sensor/HO Vertikal Brno 4. Jenny Förander Göteborg, Swe 5. Lucie Rajfová Triop/Sokol Brno 1 6. Silvie Nagyová Brno 7. Alena Zemanová BB Klan 8. Zuzana Ulrichová BB Klan

závody Lucie Rajfová

Pavel Riva

Silva Nagyová

foto: Petr Piechowicz

Věra Kotasová 1. místo

55

Mistrovství Slovenska

Mejcup

w 23.– 24.11. Považská Bystrica w Mistři: Marek Repčík a Zuzana Čintalová

Pak se nám sešel rok s rokem a máme tu další ročník proslulého závodu v „bóldrování“– MEJCUP. Dobité rameno mě určilo do role pasivního diváka, což není špatné, ovšem nepřítomnost kohokoliv z ČTK měla tím pádem za následek právě těchto pár řádků. Tak tedy:

Nová, jedenáct metrů vysoká, stěna v Hypernově v Považské Bystrici slibovala skvělý vytrvalostní závod, avšak naprosto bouldrový charakter cest připravil horké chvilky i favoritům. Stěna ovšem poskytuje i možnosti pro dlouhé tratě srovnatelné s pražskými závody. Pořadatelem byl Dino Kuráň z HK Manín a SHS JAMES. Startovalo 36 mužů a 11 žen. Cesty byly krátké, vedly jen přímo nahoru, dlouhé kroky, často bez stupů, malé lišty, nejvíc dvacet pět kroků. Běžné to parametry závodních cest na původní stěně před pěti lety… Horký favorit na titul Juraj Repčík (K2/Anatomic Žilina) se smekl v bouldru uprostřed semifinále a skončil až 13. Semifinále se jinak rozhodovalo až v dlouhých krocích (skocích) ve stropu a Martin Fojtík (Los Brňos) s Markem Repčíkem (K2/Anatomic) dali top. Z Čechů ještě startoval Rosťa Tomanec (Triop/TJ TŽ Kovosport Třinec), který postupoval z pátého místa. Ve finále se ovšem normálně lezlo jen do polovičky, pak začal krutý bouldering po lištách v podstatě bez nohou. Dlouhý krok do stisku v břichu a následný skok do lišty s nohama ve vzduchu zastavil většinu závodníků včetně Martina Fojtíka, který měl fazónu na vítězství, ovšem ne výšku… Za teč dalšího chytu a semifinále obsadil páté místo. Tomanec osmé. Medaile si rozdělili dlouháni, kteří předrtili ještě tři, respektive čtyři nemožné lišty! Po dvou letech vyhrál opět Marek Repčík před

Peterem Doležajem (CCC BBB) a objevem této sezóny Markem Leitmanem z Prievidze (K2/Extrém Žilina). Finále žen bylo přece jen lepší linií a bouldr za menší chyty ženy čekal až na konci stropu. Tady shodně spadly Petra Tomanová (HK Zlaté Moravce) a Katka Čintalová (MKŠK Modra), díky čemuž obsadily druhé místo. Zuzana Čintalová (MKŠK Modra) složitější místo vyřešila a znovu se stala slovenskou šampiónkou. RT Mistrovství Slovenska Považská Bystrica Muži 1. Marek Repčík K2/Anatomic Žilina 2. Peter Doležaj CCC BBB 3. Marek Leitman K2/Extrém Žilina 4. Peter Topercer Panter Trnava 5. Martin Fojtík Los Brňos 6. Ondrej Švub CCC BBB Ženy 1. Zuzana Čintalová MKŠK Modra 2. Petra Tomanová HK Zlaté Moravce Katka Čintalová MKŠK Modra 4. Lenka Mičicová Triop Slovakia Katka Fickuliaková Bloc Bratislava 6. Zuzana Bušfyová SHS JAMES Denisa Šulcová HK Filozóf Bratislava

56

1. 12. 2002 se konal v hale ÚJEP třetí ročník lezeckých závodů pořádaných

HO TJ Spartak Ústí nad Labem Závodilo se na obtížnost i na rychlost a zalézt si mohl opravdu každý. Nejstarší závodník měl sedmdesát! Cesty stavěl Petr Kouba a Patrik Černý z oddílu Slávie UL. Ceny věnoval horolezecký oddíl TJ Spartak ze svých skromných prostředků. Radim Bzura

Pro nedostatek místa se s vámi podělíme jen o vítěze lezení na obtížnost:

ŠEJK.r Tento ročník bouldrového závodu pod Pálavou byl již šestý v pořadí. O jeho oblibě svědčí pravidelně početné seskupení více či méně šlachovitých adeptů a ovšemže i dívčin se stejnými ambicemi nejen vyhrát, ale také se dobře pobavit. Bouldery stavěl malý, ale o to silnější Pólo Kořan a bylo vidět, že ne poprvé. Jako předlezkyně se představila překrásná doňa, jež si nepřála zveřejnit své jméno ani bydliště a vskutku předlézala jako kuna. Z borců si nejvíce odnesl jistý Petr

Závodníků bylo letos pro změnu kolem šedesáti, z čehož tak každá osmá byla holčina. Adepti na bednu se činili, seč jim síly a dovednosti stačily a tak to má asi být. Sestava pořadatelů a stavitelů, prý v čele s HI–TECH FOJT–em připravila vskutku pečené problémy, někdy nepřekonatelné bez cirkusových kousků, mezi nimiž jasně dominoval netopýr podle RT. Vítězové nám na rozdíl od minulého ročníku poněkud omládli, ale tak už to chodí i jinde ve světě. Nemalou zásluhu na tom měla i absence tradičně silné výpravy ze SR. Zlato si tedy odnesli mladej Honza Zbranek

Orság od Nového Města na Moravě, takže letošní vítězství uniklo místnímu duchovnímu vůdci, jímž není nikdo jiný než Ivoš David. V kategorii žen muselo o vítězce rozhodnout až superfinále, v němž Kristýnu O. přelezla o prsa nadějná Dita T. (obě z Brna). V zákulisí nám vítězka prozradila svoji strategii: prý co dítě, to zlepšení se o celý stupeň! Jak inspirující, že? Poděkování patří Boubelovi a spol. za pořadatelské nadšení. –HRV–

s ještě mladší Čermákovic Aňulou. Poté se všichni zábavychtiví odebrali do nejmenované „zotavovny“ nedaleko dětské nemocnice (to už nemůže být náhoda!), a jak už to bývá, pilo se a tančilo velice dlouho. Dokonce i alpinisti z undergroundu (Macochy) se přijeli podívat (tou dobou se už tuším neplatilo vstupné). Něco kolem půlnoci se mohl pozorný divák dozvědět, co všechno se dá vyvádět se svíčkou a je toho vskutku dost. Letošní novinkou byl kouzelník, rozdělávající záhadnou silou v sobě držící kruhy. Vrcholem představení pak mělo být znásilnění jedné ze závodnic právě oním kejklířem, což prý vzhledem k jeho stavu bylo fakt „o hubu“. Nakonec ale vše dobře dopadlo a vyděšení diváci si mohli vydechnout. Kdo očekával Požár, byl určitě zklamán. Malou náhradou snad mohly být příjemně sálající „petry“. Tak. –HRV–

Děti do 18 let 1. Jakub Žoha 2. Edita Vopatová 3. Vašek Starý

Muži 18–45 let: 1. Dan Kadlec 2. Mors Potůček 3. Albert Drahoš Ženy 18–45 let: 1. Jitka Tintěrová 2. Martina Hladká 3. Jaroslava Bzurová Veteráni nad 46 let 1. Jiří Rosol 2. René Hladík 3. Jaromír Rada Více informací na: www.volny.cz/hospul

závody

Stěna v Tarnovu

Evropský pohár juniorů w Závěrečné závody EPJ pro rok 2002 proběhly v bulharském Tarnovu a slovinské Kranji ších dorostencích přemožitele a zvítězil!

Kranj: 1. Lachat, 2. Solanský, 3. Huber

Závody v Bulharsku nás překvapily perfektní stěnou, organizací a přátelskou atmosférou, takže se těšíme na příští rok, kdy se zde bude konat MS juniorů. Malá česká výprava byla velmi úspěšná: Tereza Kysilková zvítězila v kategorii mladších dorostenek a ve stejné kategorii dorostenců obsadil Štěpán Stráník 3. a Pavel Solanský 4. místo. V juniorkách po vyhrané kvalifikaci obsadila Soňa Hnízdilová velmi pěkné 2. místo. V závodě na rychlost nenašel Libor Hroza v mlad-

Posledním závodem byl EPJ v Kranji, kde jsou kvalitní stěna, skvělá organizace a stavěč Tomo Česen vždy zárukou závodů nejvyšší kvality. Naše reprezentace byla opět mezi nejlepšími, o čemž svědčí 7 finálových účastí, přičemž Lucce Hrozové unikl postup o jedno místo. Na nejvyšším místě v kategorii mladších dorostenců se dokázal soustředěným výkonem bez chyb umístit Štěpán Stráník, zatímco Pavel Solanský po zazmatkování obsadil 4.–5. a Jakub Volf, ne zcela fit, 8. místo. Ve stejné kategorii děvčat by Terce Kysilkové stačilo na celkové vítězství v poháru 3. místo, ale jako by si vzala příklad z Pavla, zachybovala, skončila 4. a přišla o hymnu a velký pohár. Lucka Rajfová bez chyb, ale až pátá ve starších dorostenkách a Soňa Hnízdilová v kategorii juniorek s chybami na 6. místě, což však nakonec stačilo na celkové 2. místo. Na závěr nám udělal obrovskou radost Petr Solanský, který v kategorii juniorů – kde ještě vloni kraloval Mráza – předvedl nejlepší výkon za letošní rok, porazil několik stálých účastníků svěťáku dospělých, aby prohrál pouze s Cedricem Lachatem.

S. Hnízdilová, Kranj

57

Poháry za celkové umístění v Evropském poháru juniorů 2002 si tedy odvezli: Hnízdilová, Kysilková a Stráník za druhé místo a Pavel Solanský za místo třetí.

Co do kvantity tedy lépe jak vloni, kdy zvítězili Terka a Mráza. Příští rok sice opouští juniorský tým Soňa, ale jistě ho posílí Silva Rajfová. –O2–

Nejlepší juniorští závodníci roku 2002 Komise mládeže Českého horolezeckého svazu u příležitosti posledního závodu Českého poháru mládeže v Hořicích vyhlásila nejlepší závodníky v roce 2002. Nejlepší juniorka v lezení na rychlost v roce 2002: Eliška Karešová Nejlepší junior v lezení na rychlost v roce 2002: Libor Hroza Nejlepší juniorka v lezení na obtížnost v roce 2002: Tereza Kysilková Soňa Hnízdilová

Nejlepší junior v lezení na obtížnost v roce 2002: Štěpán Stráník Všichni byli vyhlášeni za svá výborná umístění na závodech Evropského poháru mládeže a Juniorském mistrovství světa. Především bych pak chtěl za ČHS ještě jednou poděkovat Elišce Karešové za 3. místo na JMS v lezení na rychlost a Štěpánovi Stráníkovi za 3. místo na JMS v lezení na obtížnost. Dále bychom rádi poděkovali firmě Hudysport, která darovala věcné ceny pro nejlepší a firmě Rock Empire za materiální podporu České juniorské reprezentace v roce 2002. Daniel Kadlec

T. Kysilková, Tarnovo

Mládež ukončila sezónu 2002

nickým a vytrvalostním cestám Petra Solanského mladšího podařilo zorganizovat více než důstojné finále ČPM. Petr zkušeně, ostatně jako vždy, odhadl výkonnost jednotlivých kategorií a tak závody proběhly bez zbytečných superfinálovek a své finálové cesty topovali skutečně jen ti nejlepší. Peťa tak opět dokázal, že je v současné době náš nejlepší stavěč mládežnických závodů. Celý závod proběhl bez překvapení a na stupně vítězů vystoupila „ozajstná“ současná česká špička. Stejně tak tomu bylo i při vyhlašování celkových výsledků za uplynulý rok. V celkovém pořadí poháru, s výjimkou dívčí kategorie B, ve které opět probíhal „sestrovražedný“ souboj vyrovnaných sester Čermákových, všichni vítězové získali maximální počet bodů a přesvědčili tak o své letošní suverenitě.

1. Štěpán Stráník (Rajče team Brno) 2. Pavel Solanský (Triop Zlín) 3. Jakub Volf (TJ Ruzyně Praha) Kategorie D: 1. Jan Zbranek (Saltic/Jeseník) 2. Jiří Kunc (Yetti club/ SSAR Trutnov) 3. Petr Caha (Alpin Třebíč)

Lanex cup 2002 V listopadu, a zejména pak v prosinci, proběhla na českých umělých stěnách doslova smršť regionálních mládežnických závodů, v letošním roce poprvé pod záštitou bolatické firmy Lanex a.s., generálního to sponzora tohoto seriálu masových mládežnických závodů! Po boku Lanexu stál na všech závodech další velice stědrý sponzor, firma Šifra Floorball z Lanškrouna. Obě firmy mají velkou zásluhu na vzrůstající kvalitě i oblibě těchto doposud podceňovaných regionálních závodů! Díky!

A celkoví vítězové Českého poháru mládeže pro rok 2002: Kategorie A: 1. Aneta Hyvlová (LK Prachov/ Lanex/Bufo) 2. Zuzka Zbranková (Jeseník) 3. Klára Vlčková (HK Babí lom DDM Kuřim)

Rozcvičkou před prvním podzimním závodem Lanex cupu (LC) byl již tradiční Přebor školní mládeže „O studentskou pečeť“ v Újezdě nad Lesy. Za neskutečné účasti 203 startujících dětí ve věku od 6 do 19 let zvládl ředitel závodu Míra Kůrka vydolovat z počítače v pozdních večerních hodinách následující vítěze:

1. Ondra Adam (Tesla Brno/Lanex) 2. Pavel Rozehnal (Triop/HO Rebel Pustiměř) 3. Jan Janoušek (Hejnice/Lanex)

Český pohár mládeže 2002 Nejprve se podívejme na poslední finálový závod Českého poháru mládeže, který se uskutečnil díky pochopení ředitelství Gymnázia a Střední odborné školy na zbrusu nové stěně v Hořicích. (Dík patří vedle obětavých pořadatelů i všem nezištným sponzorům, kteří neváhají vstu-

Kategorie B: 1. Tereza Čermáková (Sokol Brno 1/Lanex) 2. Anna Čermáková (Sokol Brno 1/Lanex) 3. Silvie Rajfová (Sokol Brno 1/ Triop) 1. Martin Stráník (Rajče team Brno)

58

Kategorie C: 1. Lucka Hrozová (Saltic Zlín/ Singing Rock) 2. Eliška Karešová (Slávia Liberec/Lanex/Bufo) 3. Světlana Kadlecová (Extrém team Kadaň/Bufo)

Vítězové hořického finále ze dne 30. 11. 2002 Kategorie A (1991 a ml.): Aneta Hyvlová (LK Prachov/Lanex/Bufo) a Pavel Rozehnal (Triop/HO Rebel Pustiměř) Kategorie B (1989–90): Anna Čermáková (Sokol Brno 1/ Lanex) a Martin Stráník (Rajče team Brno) Kategorie C (chlapci 1987– 88; dívky 1985–88): Lucie Hrozová (Saltic Zlín/Singing Rock) a Štěpán Stráník (Rajče team Brno) Kategorie D (chlapci 1985–86): Petr Caha (Alpin Třebíč)

V prosinci proběhly poslední závody jak Českého poháru mládeže, tak poháru Lanexu. Mladí sportovní lezci tak úspěšně uzavřeli svou letošní závodní sezónu a rozhodli tak i o celkových vítězích jednotlivých pohárů pro rok 2002. povat do českého mládežnického lezení a motivovat tak lezoucí „děti“ k ještě kvalitnějším výkonům: ČHS, Lanex Bolatice, Triop Zlín, Hudy sport, Šifra Floorball, RESTDAY Zlín /Cassin, Lizard/, Singing Rock, Janka, Erben. Na hořické, silně převislé a pro pohárové závody naprosto ideální, „překližce“ se díky skvělým tech-

2. Vít Lachman (LK Prachov/Lanex/Bufo) 3. Jindřich Bláha (Extrém team Kadaň/Bufo)

A – Tereza Schlöglová (HK Lanškroun) a Pavel Rozehnal (HO Rebel Pustiměř) B – Kateřina Burešová (Gekon) a Filip Šimůnek (Pardubice) C – Štěpánka Burešová (Gekon) a Jan Hladík (Yetti Trutnov) D – Karin Bílková (Praha) a Tomáš Fráz (HOM Alpin IV) E – Jana Krchová (Brno), Adam Hacura (Hradec Králové), Jiří Kunc (Yetti Trutnov) a Adam Ondra (Brno).

závody A rozcvičkou tentokrát před posledním pohárovým závodem byl pro změnu první podzimní Lanex cup v Trutnově. Opět mohutná účast, (tentokrát přijeli i pretekári zo Slovenska) a pěkné cesty na dvou rozličných stěnách. Finále se opět lezlo na originální dřevěné palubkové stěně, místy i po dřevěných samodomo chytech, ale na úrovni závodů to nic nesnížilo. Po finálovém maratonu se v pozdních večerních hodinách podařilo odměnit (Lanex, Šifra Floorball, Mates, Salewa) a vyhlásit následující vítěze: A – Lucka Kosinová (LK Prachov/Velenice) a Pavel Rozehnal (Pustiměř) B – Monika Kuhn–Gáberová (HO Vrchlabí) a Pavel Pfeifer (HKO Police) C – Štěpánka Marecsková (Jeseník) a Jan Hladík (Trutnov) D – Karin Bílková (Praha) a Tomáš Fráz (HOM Alpin IV) E – Linda Moravcová (Houby), Adam Hacura (HK) a Pavel Slouka (LK Prachov/Tukan climbing team) O týden později se celý závodní kolotoč LC přesunul do Bělé (Děčín) na komorní stěnku umístěnou na pódium místní sokolovny. Pěkné technické kvalifikační a dlouhé vytrvalostní finálové cesty prověřily dokonale všestrannost mladých lezců a některé výkony, zejména nejstarších chlapců, doslova zvedaly diváky z laviček. Těžké cesty, hodnotné ceny a celkově perfektní atmosféra, vyhecovaná ostříleným konferenciérem Liborem Hrozou starším, jen

potvrdily, že i na relativně malých stěnách lze uspořádat kvalitní závody na pohárové úrovni! A opět se rozdělovaly ceny (Lanex, Šifra Floorball, Rock Empire, Kur sport, Provide, Jiří Cermon, Husky, M.C. Bělásek a HK Sokol Bělá) a body do celkového pořadí: A – Lucka Kosinová (LK Prachov/Velenice) a Lukáš Novotný (Chřibská) B – Barbora Kolouchová (HOM Alpin IV) a Martin Šifra (HK Lanškroun) C – Nela Máchová (LK Prachov/ Tukan climbing team) a David Adámek (Chomutov) D – Dominika Dupalová (HOM Alpin IV) a Zdeněk Melichar (Hejnice/Lanex) E – Lenka Nedvědová (Újezd n. L.) a Pavel Slouka (LK Prachov/ Tukan climbing team) Ještě krátce k oběma závodům. Jak v Trutnově, tak i v Bělé se na stávajících umělých stěnách lezly regionální závody naposledy. Příští ročník LC se v obou městech uskuteční již na nově zbudovaných umělotinách, které určitě opětovně zvýší úroveň celého Lanex cupu 2003! Tak a jsme u posledního letošního závodu. V sobotu 21. prosince se v Berouně uzavřel celý kolotoč Lanex cupu 2002. Závod proběhl pod taktovkou neúnavné organizátorky akcí pro mládež Laďky „Bimbošky“ Bímové a pod bedlivým dohledem zástupců generálního sponzora firmy Lanex a.s. paní Lydie Peterkové a pana Jiřího Kašpárka, du-

chovních to rodičů celé myšlenky Lanex cupu. Krásné vytrvalostní cesty postavil zkušený sportovní lezec Petr Resch, který svou „onemanshow“ obohatil i o vystoupení v „dobových krojích“, kdy při odměňování a vyhlašování vítězů téměř nikdo nepoznal, že gratulující Děda Mráz je právě jeden z našich nejlepších bouldristů současnosti! A komu že to Mrazík vlastně potřásl pravicí? A – Tereza Schlöglová (HK Lanškroun) a Mir. Němec (Hejnice) B – Barbora Kolouchová (HOM Alpin IV) a Martin Šifra (HK Lanškroun) C – Nela Máchová (LKP/Tukan climbing team) a David Adámek (Chomutov) D – Martina Gláserová (Liberec) a Michal Kunc (Yetti Trutnov) E – Kristýna Ondrová (Tesla Brno) a Vojta Frölich (HOM Alpin IV) A na úplný závěr celkové pořadí Lanex cupu po šesti závodech uskutečněných na českých umělých stěnách v roce 2002: Kategorie A (do 9 let): 1. Tereza Schlöglová (HK Lanškroun) 2. Lucie Kosinová (LK Prachov/ Velenice) 3. Veronika Pražáková (LK Prachov/Velenice) 1. Tomáš Němec (Hejnice/Lanex) 2. Miroslav Němec (Hejnice/Lanex) 3. Radovan Šifra (HK Lanškroun) – 6 let!

Kategorie B (do 11 let): 1. Barbora Kolouchová (HOM Alpin IV) 2. Adéla Burdová (HUDY Děčín) 3. Aneta Hyvlová (LK Prachov/ Lanex/Bufo) 1. Martin Šifra (HK Lanškroun) 2. Lukáš Tesař (Hejnice) 3. Filip Šimůnek (Pardubice) Kategorie C (do 13 let): 1. Adéla Bímová (HOM Alpin IV) 2. Jana Hančová (Yetti Trutnov) 3. Monika Štrajtová (HUDY Děčín) 1. Jan Hladík (Yetti Trutnov) 2. Standa Koza (Kadaň) 3. David Adámek (Horoklub Chomutov) Kategorie D (do 15 let): 1. Dominika Dupalová (HOM Alpin IV) 2. Katka Borůvková (Yetti Trutnov) 3. Bohuslava Tomášková (Triop Zlín) 1. Zdenek Melichar (Hejnice/Lanex) 2. Michal Kunc (Yetti Trutnov) 3. Tomáš Fráz (HOM Alpin IV) Kategorie E (do 18 let): 1. Lenka Borůvková (Yetti Trutnov) 2. Lenka Nedvědová (Újezd n. L.) 3. Hana Stárková (Újezd n. L.) 1. Vojta Frölich (HOM Alpin IV) 2. Pavel Slouka (LK Prachov/Tukan climbing team) 3. Milan Procházka (HOM Alpin IV) A jinak šťastnej a veselej! Za regionálky Houmy

59

závody

hovory z montany

Korzo Open

Tak, čtrnáctá zahajovací řeč k novému ročníku. Jeden by řekl, že za ta léta už musíte stejně všechno znát a vědět. Omyl! Jako každý leden máme sice malou, ale významnou hromádku peněz, u kterých nemáme tušení, od koho jsou. Jakmile se totiž česká lidová tvořivost dostane do rutinního soukolí bank, je zle. Když zaplatíte převodem z účtu a zadáte jako variabilní symbol rodné číslo, tak sice máme radost, že víme, kdy popřát k narozeninám, ale bohužel nevíme, kam. Chvíli jsme se domnívali, že předplatné přes www.horokupectvi.cz se nedá pokazit. Cha! Už teď si příslušní programátoři trhají kučery po hrstech. Na kočku jim byla stáž u renomovaných amerických firem! Takhle krátcí jsou na oba abonenty – koumáky. No nic, jako každý rok – pokud bude někdo z vašich známých nadávat, že zaplatil a nic nedostal, ať se nám nějak ozve, napraví se to. Kontakty jsou v tiráži. Pokud nečtete Montanu odzadu, tak jste si určitě všimli, že autor komiksu se inspiruje aktuálními články, ne těmi z minulého čísla. Co si budeme namlouvat, vzpomenout si, co bylo před dvěma měsíci, se daří jen výjimkám. Na druhé straně – kdyby famózní Mráza víc trénoval paměť, nemusel by se tolik divit dost striktnímu předsilvestrovskému povolávacímu rozkazu. Nebo na vojnu chtěl? No, snad se mu v přijímači líbí… Nebojte se, oblíbený Houmyho seriál z Prachova bude pokračovat, jen co autor vydýchá připomínky kamarádů ke svému mile osobitému stylu. Jak ho znám, oklepe se brzy a možná to bude o Hruboskalsku. Holt, doma není nikdo prorokem, to víme všichni. Jak očko do prstýnku na tohle místo padne naše omluva za zmatečné (o pravopisu nemluvě) popisky u článku Zima v Totes Gebirge v předcházejícím čísle. Už se nám to nestane, vsaďte se! Po perfektně ustáté uzávěrce si teď v celé redakci chvíli brouká jenom pan hlavní redaktor Tom. Martina dělá z hromady fotek a textů časopis a zbytek (včetně ekonomického oddělení) připomíná na revers propuštěné osazenstvo ortopedického oddělení. Po některých pokukují i psychiatři, ale to už dávno. Takže vidíte, že je všechno, jak má být. Žádné strachy z dalšího roku s Montanou!

Ke konci léta se daly věci do pohybu a v novém fitcentru Korzo se začala stavět nová bouldrovka. Tu si vzal do parády Andrej Chrastina (A IX) s ostatními z BB klanu, a nutno dodat, že stavbu pojali skutečně velkoryse. Nevelkou rozlohu stěny v mnohém vzlepšují variabilní profily se spoustou hran, podepřené lahůdkovým sloupem. Zkrátka takový malý boulder bar a to i s tím barem. A právě sem se o třetí listopadové sobotě sjelo přes 20 siláků a společně se 4 zástupkyněmi něžného pohlaví se vrhli na úvodní 4 kvalifikační bouldery. Lezlo se samozřejmě na topy a zóny, vše stylem OS. Hned po prvních bouldrech bylo jasné, že závod bude našlápnutý a velmi vyrovnaný. Suk (Radek Souček) se kvalifikací prošel se 4 topy na 4 pokusy a společně s Kašpim (Ivo Kašpárek) byli jediní, kdo prošli kvalifikací bez ztráty kytičky. Vyrovnané bylo další pořadí. Se 3 topy šli do finále Andrejko s Příbou, Honzou Zbrankem, Davidem Mazákem, Kubou Hlaváčkem a dalšími. Celkem jsme měli 12 finalistů. Mezi ženami Věrča Kotasová tradičně neměla konkurenci, a po kvalifikační procházce usoudila, že si tréninkově dá i finále mužů. Silva Nagyová nezastínila svůj nedostatek síly slušnou technikou, neboť kvalifikace byla spíše silová, což nevyhovovalo ani Zuzce Ulrichové s Janinkou Andrýskovou, ale nějaké topy tam přece jenom byly. Mužské finále začínalo v mírně převislém bříšku (asi sedm silově –technických kroků přes lišty a obliny). Druhý problém vedl v obrácených schodech (velmi silový a téměř celý po samořezkách), třetí na již zmiňovaném sloupu (velmi technický, po hranách a samořezkách), a závěr patřil oblinám v pětačtyřicítce. Finále bylo koncertem Andreje Chrastiny, který topoval všechny 4 bouldery, jako jediný dal problém na sloupu. Následován dalším členem BB klanu Jirkou Přibilem (2), Ivošem Kašpárkem z Přerova (3), Honzou Zbrankem z Jeseníku (4) a Radkem Součkem z Brna (5) se 3 topy. Zde již rozhodovaly pokusy na topy. Věrča se prošla i babským finálem a suverénně se 4 topy vyhrála. V mužích skončila na obdivuhodném 10. místě. Silva Nagyová z Brna s jedním topem zůstala na druhém místě. Zuzka Ulrichová z BB klanu již bez topu, ale s elegancí skončila na třetím, a čtveřici uzavírala Janinka Andrýsková z Hranic na Moravě. Převážně mužské publikum jejich výkony ocenilo bouřlivou atmosférou. Zprávičku bych rád uzavřel poděkováním sponzorům, kteří tuto akci podpořili. Jsou to Obchodní Korzo a.s., Conto a.s., Direct Alpin, Singing Rock, Saltic a Šťáva. Jak řekl Andrej: „Na dobré stěně špatný boulder neuděláš,“ takže nashle v březnu v Šumperku, tentokrát už na závodě ČP. Tomáš Doubravský 60

ČASOPIS PRO HOROLEZCE SKIALPINISTY A SKALKAŘE

1/03 ročník XIV (Hotejl XXXVII)

Vydavatelství a redakce: Moravské náměstí 13, 602 00 Brno

www.montana.cz www.horokupectvi.cz Horolezectví je nebezpečný sport a redakce nezodpovídá za škody na zdraví a majetku vzniklé při jeho provozování. Posílejte jen obrázky naskenované profesionálními studii. V opačném případě pošlete rovnou předlohu (dia, foto). Prosíme autory, aby uvedli celé jméno i kamennou adresu.

Vydavatel a šéfredaktor: Jiří Růžička tel.: 541 243 333 e-mail: [email protected] Vedoucí redaktor: Tomáš Roubal tel.: 541 243 333 e-mail: [email protected] Sekretariát: Radim Výrubek tel.: 532 163 627 e-mail: [email protected] Externí redaktor: Vladimír Procházka Vzdušná 10, 460 01 Liberec 1 Stálí spolupracovníci: Dušan Janák, Jiří Novák, Petr Piechowicz, Vladimír Slouka, Rostislav Tomanec Jazyková korektura: Pavel Bubla Grafická úprava a sazba: Martina Petrová [email protected] © autoři článků Za věcnou správnost příspěvků zodpovídají jednotliví autoři. Autorem nevyžádané rukopisy a fotografie nevracíme Tisk: Moravská typografie Brno Vychází 6x ročně cena výtisku 50 Kč, roční předplatné 300 Kč ISSN 1212-7957 Registrováno MK ČR pod číslem 5208 ze dne 6.4.1990. MIČ: 46913. Bankovní spojení: ČS, a.s. č.ú. 1345370319 kód banky: 0800 název účtu: Jiří Růžička Distribuce na Slovensku: ABOPRESS, s.r.o. Radlinského 27, 811 07 Bratislava tel.: 012 – 52444979, 52444980, fax: 012 – 52444981 e-mail: [email protected] Příští číslo vyjde 9. 4. 2003

Redakční uzávěrka č. 2/03 je 7. 3. 2003