Úvodník 2 Jiří Růžička Roz & Díl 2 Vojtěch Dvořák Peru 4 Petr Piechowicz. Marinelliho kuloárek 12 Lilan. Hruška v zimě 14 Mrazík

contents obsah Úvodník Editorial

Úvodník Jiří Růžička

2

Comiks Diff & Rence

Roz & Díl Vojtěch Dvořák

2

Peru Huascaran, Alpamayo and El Esfinge - these were the three goals of Czech expedition to Peru.

Peru Petr Piechowicz

4

Marinelliho kuloárek Lilan already described some of his solo climbs on our pages. This time good luck smiled at him.

Marinelliho kuloárek Lilan

12

Hruška v zimě Mrazík

14

Pionýrák v Kyrgyzstánském Karavishinu Most of the best Czech big wall climbers visited Kyrgyizstan this summer.

Pionýrák v Kyrgyzstánském Karavishinu Dušan Janák

16

Nejistá sezóna „Unguaranteed Season“ – new ascent in Bergel.

Nejistá sezóna Radek Lienerth

17

Hezoučká patnáctka Vilém Pavelka

20

Proč? Helbig

22

Ďúro Alpinismo Radek Lienerth

23

Horní Lačnovské skály Zdenek Luža

25

Žeňa Rosťa Tomanec

26

Canyoning Eda

28

Lezení ve Švédsku Břeťa Lebloch

32

Orel Houmles

36

Jakub Hlaváček Rosťa Tomanec

41

Devatenáctý fesťák 19th International Mountaineering Film Festival in Teplice nad Metují - reportage.

Devatenáctý fesťák Tomáš Roubal

42

Návrat do převisů Back to the overhangs. After a „sick-leave“ RT returned to high-grade sports climbing.

Návrat do převisů Rosťa Tomanec

44

ČHS Radek Lienerth

45

Jak a s čím? Vladimír Procházka

46

Hruška v zimě Five winter bivouacs in the massif of Mont Blanc with lucky ending.

Hezoučká patnáctka Fifteen years after ascent through „Fish“ on Marmolada, Vilda and Sinek repeated this route in AF style without technical aids. Proč? New ascent in High Tatras. Ďúro Alpinismo Repetition of some technical routes on Jastrabia veža in High Tatras. Horní Lačnovské skály A tip for a nice week on rocks in northern Moravia. Žeňa Jevgenij Krivošejcev - an effigy. Canyoning Canyoning in Slovenia. Lezení ve Švédsku Climbing in Sweden. Orel History of climbing on Czech sandstone. Prachov. Jakub Hlaváček An Effigy

ČHS News from the Czech Mountaineers Association Jak a s čím? Lessons.

Mix

47

Knihy Vladimír Procházka

48

Kýbl Houmless, R. Bzura, D. Janák, J. Novák, B. Merta

48

Galerie Jiří Novák

52

A jdi... D. Janák, T. Roubal

54

Info Tomáš Roubal

56

Závody Competitions

Závody D. Janák, Houmles

58

Hovory z Montany Epilogue

Hovory z Montany Jiří Růžička

60

Knihy New books. Kýbl From our readers. Galerie Info-section - Pizzo Torrone Occidentale (3.351 m) A jdi… Go for it… Info Some tips for climbing on Peilstein - Austria.

Titulní strana Cruz del Sur, 7c+, La Esfinge, Peru foto: Petr Piechowicz 2. str. obálky: Na vrcholu La Esfinge, 5.325 m foto: Petr Piechowicz 3. str. obálky: Pisco, 5.752 m foto: Petr Piechowicz

úvodník

Jiří Růžička

komiks

Kdysi v osmdesátých letech, za dob samizdatového HOTEJLa, zcela okouzlen prvními lezci v čelenkách a sedácích dovádějících na legračních stěnkách v podhůří Alp, jsem jednu ze svých optimistických úvah zakončil větou: „Skalkaři naučte se lézt v horách!“ Ještě dost dlouho před sametem byly první sedmičky na pětitisícovkách Fanských hor. Mám pocit, že Polda Páleníček s Jindrou Šustrem tam dost zaškodili. Zdola, samozřejmě! Docela jsem se zaradoval, jakýže to jsem prognostik a horolezecký vizionář. Tuhle sedím u čtvrtečního pivka a odkudsi slyším: „Ty vole, von tu nejtěžší třetí dýlku zmákl!“ „Jak, třetí, co bylo před tím?“ „No, von přes to slaňoval, ňák se cejtil, tak to šel zkusit a dal to!“ „A co ten spodek?“ „No, slanil eště ty dvě spodní dýlky a taky je vylez! Takže to má celý!“ Málem jsem se brněnskou cénkou zadusil. Že se ti „skalkaři“ v horách naučili setsakramentsky dobře, je jasná zpráva a dost stará. Že Jastrabia veža není zrovna velehorský velikán, vím také. Ale přesto – začínat shora? Kývl jsem na pinkla, dal cigárko a vzpomněl na Pavouka, oba Diešky a ostatní, co v Jastrabce začínali tenkrát nemožné. Tehdejší klasici nad jejich metodami kroutili pesimisticky hlavami: „… do boha, veď ti chalani nič nerešpektujú, treba jim to zakázať!“ Nebyl jsem a nejsem klasik. Zakázal bych leda závist. Jsem jenom starý – a to není zásluha. Ale protože starý, tak vím. Vím, že tudy cesta nevede. Jeden z prvních velkých, co hodně postrčili úroveň moderního horolezectví, Hermann Buhl, píše: „Současná hranice obtížnosti lezení se dá dosáhnout poměrně snadno. A co potom? Horolezectví nebude nikdy jenom sportovní výkon. A zůstane-li někomu jen ten, je mně ho líto“. Ne, to není sentiment, ten Buhlovi určitě nikdo nemůže podstrčit. To je jen jeden z docela skrytých důvodů, kvůli kterým jsme ochotni tahat krysy na zádech, mrznout v bivacích, bát se a léčit si natažené šlachy. Nemá smysl se za to stydět, i když v soutěživé době jednadvacátého století se to nenosí. Určitě to jednou zase bude „in“ – tak, jako se dnes už zase nikdo nebrání lezení po skobách. Vývoj čehokoliv jde opravdu po spirále, jde jen o to, dožít se dalšího závitu. A docela by mně nevadilo, kdybych byl v této předpovědi stejně úspěšný, jako v té úvodní. © watt design 2

3

Cestu jsme pøelezli, ale hory pokoøily nás

4

5

Huascaran, 6.768 m

ž mì docela štvou takové ty zaèátky èlánkù – „Jednou takhle sedíme u piva a kámoš mi povídá, co kdybychom jeli vylézt do Peru nìjaké kopce!…“ Pøipadá mi to, jako by horolezci nedìlali nic jiného než chlastali pìnivý mok, ale bohužel (nebo bohudík) i ta naše expedice vznikla asi u druhého škopku v naší oblíbené hospùdce ve Mlýnì. Asi u ètvrtého už vedeme silácké øeèi a plán vylézt Huascarán (6.768 m), Alpamayo (5.947 m) a La Esfinge (5.325 m) cestou Cruz del Sur (7c+) nám pøipadá docela geniální. A pak ráno, jak ráno. Hlava bolavá, myšlenky se pomalu vracejí… „Sakra, cože jsme to zase vèera probírali? Baby, ale které? Ne, hory a ne zrovna malé!“ Co se dá dìlat, nìkdy s tím èlovìk zaèít musí. 6

La Esfinge, 5.325 m

Výškový rekord každým krokem To co předchází lezení v horách mi připadá mnohem náročnější než samotné lezení, ale beru to jako přípravu. Předodjezdové nervy pracují, všechno však vychází. Třešničkou na dortu se stává až příhoda na letišti v Miami a hned posléze i v Limě, když klukům nepřiletí bágly s matrošem.

Představa, že bychom přišli o dva nejlepší lezce expedice je docela děsivá, ale doufáme a věříme leteckým společnostem. Nic jiného nám ani nezbývá. Do Huarázu dorážíme docela na kaši – od moře rovnou do tří tisíc. Kamzikovi nechutná jíst a tak to za něj dojíždí malý somrující klučina.

Ráno doráží Marťas i s batohem, takže úleva. Ještě Pen a tohle by bylo. První aklimatizaci podnikáme cestou k jezeru pod horu Churupé. Jezero leží ve výšce 4.450 metrů – první výškový rekord a taky se z toho hned pobliju. Dolů do Huarázu jedeme na korbě náklaďaku, spolu s několika sty kily brambor a vysmátými indiány, kterých na korbě během cesty přibývá. Výjimkou nejsou ani kojící matky. Jiný kraj, jiný mrav. Večer jsme všichni komplet, takže je důvod k oslavám. Pak nabalit „kolektivo“ a přesun do Yungay. Ubytujeme se v českém „bejzu“ Hostal Gledel, kde se mluví více česky než španělsky. Večeře, samozřejmě tradiční peruánská, dortík, hromada cervez, – pro neznalé španělského jazyka: piv – a hurá na kutě. Ráno přebalujeme hromadu haraburdí, bereme jen nejnutnější a vyrážíme do údolí Llanganuco na aklimatizační kopec Pisco 5.760 m. Tábor stavíme u krásného tyrkysového jezírka ve výšce 4.819 m – další výškový rekord, z čehož jsem se tentokrát pro změnu po…! Noci trávím halucinogenním putováním v poblázněném světě snů, které prokládám pobíháním promrzlou krajinou se svou řídkou stolicí. Úžasné, jsem ve formě. Kluci zvyklí na podobnou stravu předchozích akcí, mě uklidňují, že je to normální a že se to zlepší. No, doufám. Tržnice, kde dokupujeme potraviny, jsou nádherné svou barevností a smradem. Co se mi také hrozně líbí je komunikace s indiány, kteří na všechno přikyvují, což nám dodává sebedůvěru v tom, že naše španělština je dokonalá. Jak se později dozvídáme, mnoho lidí na těchto tržnicích vůbec španělsky neumí a mluví jen kečuánsky. Kluci odjíždějí pod Huascarán, náš první cíl. My s Miláněm dáváme o jeden den delší pauzu. Druhý den balíme a spolu s Machem jedeme, stoupáme a funíme do starého základního tábora, který se zřejmě přestane používat. Před dvěma lety totiž Peruánci poblíž otevřeli novou horskou chatu. U chaty potkáváme našeho druhého trekaře Otu, který se tady ubytoval. Večer dáváme pivko, italský chatař vytahuje „kajtru“ a po večerní modlitbě probíhá česko–peruánsko–italská pařba – v 4.670 m nad mořem, nádhera! Ráno se přesouváme do předsunutého základního tábora, kde přicházejí unavení, ale šťastní Pen s Peťou s tím, že: „Vrchol byl dobyt!“ Na horu vylezli také Šípek, Marťas a Borek, kteří jsou ještě v jedničce. Docela klukům závidím, že mají tu rasovinu za sebou. „Píp, píp, pííííp!“ Jak odporný zvuk! Rychle vylézt, než si to rozmyslíme, a uvařit polévku, čaj, zbalit zmrzlý stan, nahodit bágl na záda a stát se robotkem. „Levá, pravá, přední, zadní, pozor, vole, neupadni!“ Do jedničky dorážím zrovna ve chvíli, když nad Huaskošem vysvitnou první paprsky hřejivého sluníčka. Krásné pohledy. Přicházím ke stanu, ze kterého se zrovna sápe promrzlý

Marťas a Borek. Gratulace a opět tichá závist, že už to mají za sebou. Kluci mě povzbuzují: „To dáte, mákněte a je to vaše.“ Když tak vidím, v jakém jsou stavu, ani po tom moc netoužím. Musím jít, protože Milaňo nabral raketové tempo. Milan Benian, Cruz del Sur, 7c+, La Esfinge

„Levá, pravá, přední, zadní…“ Křup! Prásk! Několik metrů od nás padá sérak jak prase. Jsem ohromen a zděšen zároveň. Marťas na mně huláká: „Fotils to?“ Stojim s otevřenou hubou a nevěřícně kroutím hlavou. „Co tady dělám!? Levá, pravá, vole, vole!“ Sníh křupe pod nohama, svah pomalu stoupá. Kdy už budou trhliny, o kterých kluci mluvili? 7

Jsem zvědavý, ale že bych se na ně zrovna těšil… „Levá, pravá, přední…“ Počasí je parádní, sluníčko pere jak sedlák cepem. V kotli vidím sestupovat velkou skupinu. Moc se na ni netěším, jsou to záchranáři stahující těla mrtvých Rakušáků. Jak to na mě zapůCestou na Pisco - v pozadí Chopicalqui, 6.768 m

Nahazuji težký bágl na záda a pomalu stoupám pod sněhový žleb „Levá, pravá, přední, zadní, co tu děláš, vole?“ Stoupám pomalu, často odpočívám, to není dobré. Na prvním výšvihu vidím postavu. Je to můj spolulezec Milaňo. „Jak je? Dáš to, nebo balíme a jdeme dolů?“ Sílu ještě mám, ale motivace je na nule. Na Milaňovi vidím, že by šel dál. „Jo v poho, jdeme dál!“ Dostáváme se na vršek žlebu. Před námi je nekonečný traverz do sedla. Jsme přibližně v 5.800 metrech (další výškový rekord – v Yungay jsem se následně pořádně opil). Počasí se zhoršuje, začíná jemně sněžit, viditelnost je špatná. Sedáme do sněhu a chvíli mlčky odpočíváme. Milaňo zřejmě tuší na co myslím „Jdeme dolů?“ Vím, že to říká kvůli mně. Chvíli mlčím. „Jo! Tyhle podmínky nejsou pro další postup zrovna ideální a jsem docela unavený.“ Chvíle ticha. „Jo, jde se dolů.“ Milaňo vstává. Je to jen zlomek sekundy během kterého zahlédnu smyci, která se mu zachytne o hrot mačky. Padá. Naštěstí ke svahu. Následuje můj výlev sprostých slov, který zakončím: „Hoď tu smyčku do pr…, stejně ji máš na ho…!“ Dolů to jde dobře. V táboře vaříme polévku, čaj, stavíme stan. Mlčky sedíme a já vím, že Milaňo vzdal vrchol jen kvůli mně. V duchu mu děkuji, protože vím, že je velký bojovník a jen tak něco nevzdává. V Yungay nás kluci radostně vítají i přesto, že jsme nebyli na vrcholu. Jsou rádi, že jsme v pořádku. Pivečko, pořádný kus žvance a zase pivečko. Nadšeně si do noci vyprávíme čerstvé zážitky. Krásný večer. Přebalujeme věci a plánujeme další horu. Kluci odjiždějí do údolí Santa Cruz pod jednu z nejkrásnějších hor světa – Alpamayo 5.497 m. Já s Milaňem přehodnocujeme náš původní záměr navštívit tento peruánský diamant a po dvou dnech odpočinku vyrážíme do údolí Paron.

Radost a smutek ve velké stìnì

sobí, až je budu míjet? Nevím a příliš nad tím nepřemýšlím „Levá, pravá…“ Překonávám první nekonečně hluboké trhliny a moc nad tím nepřemýšlím. Výška přibývá, únava roste. Před sněhovým mostem, mezi dvěma trhlinami, potkávám první záchranáře. Sundávám bágl a dávám jim přednost. Obdivuji tyhle chlapy. 8

Naše „svině“ jsou těžké jako… jako svině. Není se co divit, čtyři sta metrů statických lan od Lanexu, jedno dvojče, tři sady skob, kladiva od Raveltiku, spousta karabin, smyček ještě víc, sedák, vše od Singing Rocku, dvoje lezečky od pavouka Saltic, frendy, vklíněnce, prostě hromada krámů jako hrom. Vyrážíme dodávkou do Caraz, kde se o nás začínají prát taxikáři. Slovo prát je možná přehnané, ale ten, který stál nejblíž u nás, když jsme vyslovili místo, kam chceme odvézt, popadl naše svině (poté co je sám nezdvihnul si zavolal kámoše) a šup s nimi do taxana. Následuje obvyklé smlouvaní provázené demonstrativním vystoupením z auta, a už se vezeme. Jen co jsme dorazili do cíle a sundali svině z auta, už u mně stojí indoš, jestli nepotřebujeme nosiče. Já že ne, ale po marném pokusu odejít s báglem od auta rychle měním názor. Sjednaní nosiči si berou ještě své pomocníky, asi dvanácti-

letého hocha, snad šedesátiletého dědu, jehož hnacím motorem jsou listy koky. Večer sedíme v základním táboře nad nákresem cesty a taktizujeme. „První tři délky prásknem zítra, 6b+, 7c, 7c+ a máme to nejtěžší za sebou. Pak bouchnem 7b+, 5a, 7b+, 7b a 6a+. Zafixujeme polovinu cesty (400 metrů), dáme dva dny oraz a není co řešit.“ „Píp, píííp,… vstávat, jde se do práce!“ Všechno je zmrzlé. Jsme ve 4.600 metrech. Tradiční ranní rituálek a jde se do stěny, přesněji pod stěnu. Rozdělujem matroš na potřebné a méně potřebné, a na závěr to nejlepší – je potřeba přemotat fixní lana. „Kdo nám to poradil, že si máme nechat celých dvě stě metrů v kuse?“ Přesto, že je chladno, začínám se potit. „Sakra, kde mám ten nůž? Já mu ukážu se motat!“ Naštěstí se podařilo vše přemotat, rozmotat, sbalit, přebalit a my konečně mohli začít lézt. Pr vní délku tahá Miláňo a samozřejmě si neodpustí svoje bručivé poznámky. „Jestli tohle je 6b+, tak nevím, co budeme dělat v dalších délkach!“ Pak lezu já, a jeko třetí Big John – svině. Ten však sám neleze. Takže nezbývá než ho vytáhnout. „Raz, dva, tři,… raz, dva,… zase se to seklo.“ Povolit a znovu. Aspoň se rozehřeju před další délkou. Je to nádherný, zespodu hladce vyhližející, koutek. Nalézam trochu neohrabaně, ale po pár metrech se to zlepšuje. Cvakám nýt a řeším první těžké kroky. Nádherné lezení, ze kterého mě vyrušila až myšlenka, že by nebylo špatné se zajistit. Pravou držím dobrý chyt a levou se snažím najit správný vklíněnec. Spára je však příliš plytká a já začínám tušit, že tady bude problém. Hlásím dolů, aby byl ve střehu, a mezi tím hledám skoby a kladivo. Špatné je, že do spáry nemůžu nahlédnout, protože jsem hodně bokem. Ruce natékají, nohy přestávají stát. Snažím se zatlouct skobu, ale vím, že to není ono. Pomalu si do skoby sedám a snažím se ji zatížit na páku. Už už sedím, když vtom zaslechnu líbezné „cink“ a já fičím dolů. Chvíli sedím v laně a čumím jak péro. Dobíram se ke Kamzíkovi, který se najednou objevil nade mnou. Dělám pořádek v materiálu a jdu na to znovu. Tentokrát mám připravený háček, pomocí kterého zajištuji klíčove místo. Zbytek délky je už v pohodě a konečně můžu zařvat – „štááánd!“ Dobírám Milaňa, připravujem kladku a taháme Johna. Ve stěně je stín, fouká studený vítr, před námi je nejtěžší délka a my jsme total na sračky. Pro dnešek balíme. „Píp, píííp, vstávat, jde se do práce!“ Nálada je perfektní, Milaňa začína bolet v krku. Převislá stěna s nejtěžší délkou výsměšně čeká na naše přelezení. Na řadě je Kamzík – mlčky se chystá na svůj boj. Po chvíli už nadává jak špaček, ale nakonec délku zajištěnou převážně skobami vyleze. Druhý lezu já a třetí náš přítel svině John. Pak jsem na řadě já a pak toho máme právě tak dost a pro dnešek končíme. Dole pod stěnou vychutnávám krásný pohled na zafixovanou

stěnu, ale zároveň podléhám malé depce, že máme nataženou pouze polovinu z původně plánovaných čtyř set metrů fixů. Ve stanu probíráme celou situaci. Milaňo není příliš optimistický, bolí ho v krku, je unavený a má horečku. Dávame odpočinkový den, který Milaňo celý proleží ve spacáku. Já sedím naproti Sfinze, mám depku a uklidňuji se fotografováním kytiček a nádherné krajiny. Odpoledne se zatáhne a lehce sněží. Odpoledne přišli kluci a s nimi i psychické uklidnění. Venku fouká silný nárazový vítr zvedající tuny prachu, které jsou úplně všude. V tom se fakt nedá žít! Budíček v pět třicet. Milaňo a Pen jdou do stěny, Šípek jede do Limy vyřídit formality kvůli ukradenému pasu, já uklízím a přesouvám náš špinavý stan. Když mám uklizeno, jdu za klukama do stěny. Ti natáhli délku za 5a a zrovna lezou nádhernou plotnu za 7b+. Než k nim vyžímaruji, jsou nalezlí v další délce. Dělám pár fotek a slaňuji dolů. Jdu do tábora uvařit baštu pro kamarády, kteří dneska odvedli kus práce. Mám dobrou náladu, protože vím, že náš sen se může stát skutečností. Do tábora doráží ještě Borek s Oťasem, takže večer je veselo. Jenom Miláňo stále lehce stůně. Při večerní partii kostek se rozhodujem, že pozítří zaútočíme na vrchol. První útočnou dvojku tvořím já a Miláňo, pokud bude zdráv. Druhý den děláme ve stěně pár fotek, rot punkt přelezy, ale hlavně jíme, jíme a jíme. Večer se přesouváme do bivaku pod stěnu. „Píp, píííp, vstávat, jde se do práce!“ Miláňovi není nejlíp a vařič lehce stávkuje. Až kolem šesté jsme pod stěnou. Vykonat potřebu a hurá na fixy. Na pár hodin máme postaráno o parádní zábavu. „Zdvihnout, postavit, zdvihnout, postavit a tak pořád dokola – čtyři sta metrů!“ Sluníčko pomalu vychází nad zasněžené kopečky a začíná příjemně hřát. Ranní scenerie jsou nádherné, ale není příliš času si je vychutnat. Konečně poslední fix. Nad námi je obrovská převislá stěna nahánějící hrůzu. Ne, my se ale nebojíme – možná trochu, tam někde uvnitř. Odlézám z velké police, sluníčko svítí, ale fouká studený vítr. Jsme navlečení jako koule, což trochu brání v pohybu. Přesto stále stoupáme. Třináctá délka za 7a+, štand na dvou skobách. Nad hlavami převis. Nakonec pouští středem, krásné lezení, jenom kdyby nebyla taková zima. Pohodový úsek, kterým se dostávám pod další převislou hradbu. Volám na Kamzíka kolik mám ještě lana a doufám, že řekne: „Máš už konec, zaštanduj!“ Opak je však pravda. „Máš tu dobrých patnáct metrů, klidně lez dál!“ „Ale když ty převisy… patří k mojí déce.“ Konečně je tu štand, dobíram Kamzoše nadávajícího na zimu a baťoh. Snažím se tvářit, že je všechno v pohodě, ale jsem také unavený a promrzlý jak špaček. „Dáme tyčinku, čaj a jdeme dál.“ Sluníčko za chvíli zajde za roh a před 9

námi jsou ještě tři délky. Sto osmdesát metrů. Na řadě je Kamzoš. Slovo „Štááánd!“ zní jako vysvobození. Čas se neúprosně vleče a my se pomalu prokousáváme dál a dál. Vidím vršek stěny a docela se těším, až budeme mít tuhle rasovinu za sebou. Zima je taková, že to ani nedokážu popsat. Snažím se lézt rychle, ale jsem ztuhlý zimou. Konečně jsem u Miláňa. Mlčky motáme lana, balíme nádobíčko, obouváme si pevné boty a vystupujem sutí na vrchol „La Esfinge“. Na skalnaté plošině si podáváme ruku. „Tak jsme to dokázali…“ Příliš se neradujeme, jsme unavení. Chvíli vychutnaváme příjemně hřející sluneční paprsky.

láňovi. Otočím kolečkem, lampa se mohutně rozzáří a zhasne. „Jak je to audorové vybavení spolehlivé, to by se jeden…!“ Kamzíkova čelovka na tom naštěsti byla líp. Konečně jsme na suti, kde nás čekají kluci. Krásný, nepopsatelný okamžik! Dva dny po nás jdou do stěny Pen a Šípek. Večer se přesunuli do bivaku stejně jako my, aby brzy ráno nastoupili. Já a Borek jdeme také do stěny, ale nespěcháme, protože jdeme sundat fixy. Dalekohledem pozorujeme kluky při výstupu. Je krásný, slunečný den, ale zase fouká studený vítr. Vůbec klukům nezávidím. S Borkem stoupáme až na poslední zafixovaný štand, dobrou polici, nad kterou je ob-

Pepe a Kamzík po úspěšném výstupu Cruz del Sur

Petr Šindel, Cruz del Sur, 7c+

Sestupujem po hřebenu stěny až narazíme na kamenné mužíky se slaňákem. Slaňujeme za šera, takže na dně kotle jsme až za tmy. Odtud už jdeme po svých. Vytahuji čelovku, abych posvítil Mi10

rovská převislá klenba. Už se chystáme k prvnímu slanění, když vtom kolem nás proletí obrovská kamenná lavina. Bleskově se tiskneme ke skále – „kur… co to bylo? Odkud to

Paron

spadlo?“ Dole jsou kluci, kteří pozorují výstup Šípka a Pena. Doufejme, že nikdo nebyl pod nástupem. Slaňujeme dolů a rušíme první fix. Trochu mi připadá jako bych zaslechl volání kluků, ale fouká silný vítr, který ohlušuje. Rušíme další délku a když jsme níž, zaslechnu opět lidské hlasy. Snažíme se rozluštit slova, která k nám přicházejí z třistametrové hloubky. „FííííííŠifíííípekfííííspadnulfííííPenfííívoláfíííííofííípomoc!“ Kameny? Už známe důvod jeho pádu. Nechaváme fixy na místě a slaňujeme dolů. Pod stěnou je Oťas líčící celou situaci. „Miláňo běžel do tábora pro potraviny, léky, Marťas do údolí zavolat záchranku. Šípek se nehýbe!“ Dávame dohromady všechna lana která máme. Hodně nám pomáhají holky od mexických lezců, kteří jsou také ve stěně. Balíme bágly, z bivaku bereme teplé oblečení, spacák a sutí stoupáme do kotle. Jsme unavení, ale kamarádi teď potřebují pomoc. A cesta k nim je dlouhá! Hodně dlouhá! Když jsme konečně dorazili pod kotel, Oťas na nás volá abychom dál nepokračovali. „Prrrróóóóč?“ „Co se dějééé?“ Těžce dýchame, v hlavě se mihotají myšlenky. „Pen ….. Pen, slaňuje dolů!“ Chvíli sedíme na kameni. Mlčíme. Hlavou se valí lavina

myšlenek. Ne, to bude dobré, musí to být dobré… Tento článek je věnován našemu kamarádovi Šípkovi. Tomáš Šíp 7. 4. 1968 – 27. 6. 2002 Torre del Esfinge, Peru text: Petr Piechowicz foto: P. Piechowicz, Martin Krejsa

Výprava horoklubu ALPA Ostrava se uskutečnila v červnu 2002. Zúčastnili se jí Petr „Pen“ Šindel, Martin „Marťas“ Krejsa, Petr „Pepe“ Piechowicz, Milan „Kamzík“ či „Miláňo“ Benian, Tomaš „Šípek“ Šíp, Libor „Bořina“ Merta, Petr „Hezoun“ Fajbiš, Otakar „Oťas“ Krč a Petr „Mach“ Macháček. Rádi bychom touto cestou poděkovali José Luisi Dextre Sorianovi, členovi peruánské záchranné služby, španělskému horolezci Joan Fra Farrerasovi a Jirkovi Harnovi z Olomouce, kteří pomohli při náročné záchranné akci a dalším. 11

Dufour a Margherita, vpravo onen žlábek

M a r i n e l l i h o

kuloárek Po návratu z Itálie, kdy jsem si podruhé vylezl severní s těnu Or tleru, jsem se doma moc neohřál, po třech dnech mám možnos t odjet do it alských Dolomit. Hned to využívám a jedeme na Misurinu. S kamarádem Lácou zdoláváme Cimu Grande sestupovou cestou. Ještě že jsme si nevzali lano, cestou se mi totiž podařilo ulomit slaňák, vypadal tutově, kulatina o průměru možná 1,5 cm, ale zůstal mi v ruce, jako by byl z čokolády. Dřík měl v sobě puklinku, která zvenku vidět nebyla. Pozor na to, mráz vykonává své Mým hlavním cílem ale byla Monte Rosa, a to z východní strany – kuloár Marinelli. Říká se, že je to největší alpská stěna. Něco na tom asi bude – vesnice Macugnaga je 1.300 m nad mořem 12

a vrchol má 4.634 m. Po vylezení Marinelliho mám v plánu přespat ve Švýcarsku, další ráno prostoupit severní stěnou Lyskammu a třetí den přes Jäger pass zpět do Itálie, pro schované věci a domů. Do italské Macugnagy se dostávám stopíkem přes Milán. Není to nejkratší cesta, ale je bezpečně nejrychlejší. První noc spím dole ve vsi a druhý den vyjíždím lanovkou na Belvedere, který má 1.900 m. Nad stanicí schovávám pod šutry spacák a ostatní krámy. Teď už musím po svých – až na vrchol. Do večera se dostávám do bivaku Marinelli, do výšky 3.036 m. Cestou předbíhám starého pána, vypadá tak na sedmdesát, ale běhá mu to. Jmenuje se Hans, a je z Německa. „Starý horský vlk“, říkám si, zná to tu dobře a říká, že letos ještě Marinelliho nikdo nelezl. Na chatě tomu začínám věřit, je konec července a jsem letos šestým návštěvníkem bivaku. Vrchol

jako cíl tam nikdo zapsaný nemá. Za dvě hodiny Hans přichází a vypráví o místních poměrech a podmínkách pro lezení. Padá do mdlob, když mu říkám, že nemám žádného průvodce a že jsem stěnu ještě vůbec ani neviděl. Ukazuje mi fotku ve svém průvodci a chce mi ho darovat. Knížka je v němčině, takže by mi byl stejně k na nic, na fotce to ale vypadá impozantně. Počasí zatím nic moc, stěna je pořád v mracích, vrchol jen tuším. Žlabem, kterým ráno polezu, jezdí jedna lavina za druhou – je to snad nějaké znamení? K večeru se zatahuje a začíná prudká bouřka s kroupami. Usínáme za burácení hromů a pomalu se loučím s výstupem a suchým spacákem. Vstávám ve dvě a nebe je jasné, jen tam, kde byla skála, je teď zmrzlá pěticentimetrová vrstva krup. Od bivaku je to do žlabu asi půl kilometru traverzu. Normálně by to byla procházka po skále, ale díky kroupám je to docela zajímavé popo-

lézání po ledu. Sníh ve žlabu je měkčí než jsem doufal, místy zapadám po kolena, bojím se lavin, a to je ještě noc. Po dvou stech metrech se situace mění, jen nevím, jestli k lepšímu. Pravý opak je to tvrdý led, mačky jdou zakopnout do půlky hrotů. Bloudím soustavami žlábků, na mnoha místech překračuji tekoucí vodu. Na ledu se ale cítím jistě, a postup je o dost rychlejší. Sklon není velký, lezení je dost jednoduché, Pallavicini hadr. Až na to převýšení. Po šesti hodinách kopání do zdi už toho mám plné kecky a vrchol pořád v nedohlednu. Naštěstí led končí – zase jsem v rozbředlé těžké kaši. Zatím nenadávám, únava vykonává své a kaše odpouští víc chyb, než tvrdý led. Dostávám depku, nebo co, vůbec se mi nechce nahoru a jsem příšerně unavený. Dolézám na velký balvan zamrzlý do žlabu a přes půl hodiny relaxuji a jím. Každý pohyb mě strašně vysiluje, přemýšlím, jestli nemám horečku, všechno mě hrozně bolí. Ta tam je obvyklá euforie z výstupu, z východu slunce, z nádherně nasvícených séraků a převějí, teď už nadávám úplně na všecko. Nejvíc na slunce, úmorně pálí a pekelně vysušuje. Poslední metry dolézám po pravé straně žlabu, po skále. Už mě nebaví okopávat zimní zahrádku. Konečně převěj a jsem v sedle (4.517m). Otevírá se mi pohled do Švýcarska, na Matterhorn, jak jsem se na něj těšil! Dufour Spitze je nalevo ode mě a ještě asi o sto metrů výš. Jsem úplně grogy, jdu proto nejdříve na severní vrchol – Nordend, kam se dá dojít skoro po rovině. Fotím, a vařím. Scházím zpět do sedla a vybírám si krásný strmý žlábek, který mě dovede přímo na nejvyšší vrchol Dufour Spitze (4.634m). Cítím se mnohem lépe, začínám zase vnímat okolní svět a krásu hor. Pouštím se do lezení a asi v polovině oblézám velký vklíněný šutr. Je na něm trochu místa, tak se rozhlížím po okolí a odpočívám. K vrcholku zbývá asi sedmdesát metrů. Mám na hlavě „windstoprdovou“ čepici a dokonce i helmu. Možná proto jsem něco přeslech. Na poslední chvíli se otáčím a napadá mě akorát vyskočit. Už ve vzduchu mě trefují první kameny a snaží se mi urazit nohy. Vklíněného balvanu, na kterém jsem stál už jsem se nedotkl, padám. Spadl jsem několik

metrů zpátky do strmého žlabu a po pás se tam zabořil do sněhu. Jak jsem byl teď rád, že je tak mokrý! Kdyby nebyl, kutálel bych se dál spolu s vagóny kamenů. Hraji si na želvu a zasunuji hlavu někam mezi ramena. Všechny ty pračky, ledničky a telefonní budky mi lítají nad hlavou přes ten balvan – jsem v jeho stínu. Morfiny mi stříkají z uší. Jediný, co cítím, je hrozný zápach síry. Nevím, kolik času uběhlo, ale vrtulník tu byl dost rychle. Asi ho zavolal některý z vůdců, kterých tu po vršcích chodilo docela dost. Vyhrabávám se a zkouším se postavit. Vrtulník přistává pode mnou v sedle a já k němu po svých scházím. Jsem jako ve snu, kdy se jen probudím? Skrz kalhoty prosakuje hodně krve, teče pomalu do bot, bojím se je vyhrnout. Od vrtulníku mi běží někdo naproti a pomáhá mi dovnitř. Mám v noze zaražený šutr a okolo několik doširoka otevřených ran. Doktor mi kámen vytáhl a hned to všechno zavázal. Necítím žádnou bolest. Na důkaz, že to nebolí, běhám kolem vrtulníku. Můžu normálně chodit, ani nekulhám. Jdu tedy dolů na Monte Rosa Hütte po svých. Z chaty mi vybíhá naproti paní domácí, nadává mi a převazuje rány. Nemám kromě skeletů ani jiné boty, sandále zůstaly spolu s ostatními věcmi v Itálii – dostávám skoro nové pěkné sandály. Moc se nezdržuji a téměř sbíhám dolů na ledovec. Přidává se ke mně Benjamin, dobrodruh z Německa. Od zubačky nám také přišel vstříc doprovod a vlak máme zdarma. Bloudíme Zermattem a hledáme sanitku, která tu už někde čeká. Noha už o sobě dává vědět, už začínám trochu kulhat. Jedeme sanitkou až do Brigu, do nemocnice. Hned jdu na sál a vytahují mi z nohy další kámen. Dostal jsem asi patnáct stehů a druhý den ráno jsem se nemohl skoro hnout, rány a modřiny přišly k sobě. Do večera jsem se rozhýbal a už docela i chodil. Jenomže když se doktor doslechl, že jdu na stopa a chci jet domů, tak mě nechtěl pustit. Benjamin tedy koupil hotel a na to už mě uvolnili. Druhý den ráno jdeme ještě znovu do nemocnice a pak už na stopa. Musím zpátky do Itálie pro věci, které tam mám schované. Benjamin jede taky, protože tam má auto. Je to skvělý člověk. Pracuje jen přes zimu a čtyři měsíce přes léto jen jezdí po horách a výletuje. Žil taky tři roky v Indii, má zdravý názory na život. Má malou, zcela poškrábanou Corsu, po střechu naplněnou „horampádím“. Neteř mu ji umyla šutrem, protože našla šutr, který se podobal houbě, kterou Benjamin auto několikrát myl V italské Macugnaze už o mé příhodě věděli a nechali mi zapnutou lanovku, abych si mohl nahoru pro věci – skvělý nápad, nechat si věci schované až nad horní stanicí. Čekal tam i Hans, který se to taky nějak dozvěděl a blahopřál mi k životu. Loučím se s Benjaminem a jedu přes Milán do Bolzana, za kamarády. Bouřlivá noc na peruánské diskotéce a ráno tradá na stopa a domů. Děkuji firmě Doldy za skvělý bágl, Sádlikovi za skvělý odvoz, pojišťovně, že tak rychle funguje, a taky všem českým řidičům, kteří mě (mrzáka) bez keců nabrali a odvezli domů. Největší dík ale patří Benjaminovi, bez kterého bych se asi tak rychle domů nedostal. Díky, Lilan 13

Hruška

lá, uznáváme proto nevhodnost výběru a bivakujeme namáčknuti u skalní stěny. V průběhu dne a noci vidíme a slyšíme dalších asi deset lavin a znovu přemýšlíme o smysluplnosti našeho snažení. Čekáme na svítání a znovu, tentokrát s definitivní platností, se rozhodujeme do stěny nastoupit. Překonáváme dva lavinové žlaby a jinak poklidný průběh slunečního dne narušuje pouze Střihoun svým poněkud zcestným návrhem. („Viď Střihoune?“) Návrh se zamítá a my se ocitáme pod nástupem Hrušky. Vaříme a ještě nenavázaní popolézáme k prvnímu štandu. Cestu nám zpestřuje prachová lavina, která se přes nás převalí. Dušan se Střihounem se střídají na prvním a já si důvěrně tykám s jumarem. Některé délky fakt nejsou zadarmo, ale odpoNeznámý vrchol

Tak konečně, vyrážíme. Je neděle večer 10.3. a servery s předpovědí počasí slibují v oblasti Mont Blancu tři dny pěkného počasí. To by nám mělo v pohodě na náš plán stačit. Kuchař to v létě vylezl za jeden den. Naším cílem je vylézt ve stěně Brenvy Hrušku, o které výše zmíněný píše ve své knize Deset velkých stěn. Ráno dorážíme do Chamonix, zjišťujeme počasí a hurá lanovkou na Midi. Spolu s další snad stovkou lyžařů docházíme pod vrchní stanicí lanovky. Všichni nasazují lyže a sjíždějí po ledovci zpátky do Chamonix. My se kousek vezeme s nimi, ale za chvilku se odpojujeme, nasazujeme tuleně a stoupáme po pláni pod Velkým Kapucínem k chatě Fourche, odkud se do cesty nastupuje. Pod hřebenem, za kterým se skrývá bivak bouda, necháváme lyže a poprvé vytahujeme pikle a vzlínáme nahoru. Boudu v pohodě nalézáme, ale po poradě jí opovrhujeme a pokračujeme dál, přes další ledovcovou pláň, na 14

další hřebínek. Tam hrabeme plošinu pro bivak a seznamujeme se Střihounovým nejčastějším přáním pro dalších pět dní: „pořádně se zakopat!“. Vaříme, odpočíváme, někdo kope jeskyni, prostě pohoda. S Dušanem přemítáme jestli do toho půjdeme, protože kvůli sněhu nejsme zrovna nejrychlejší. Jeskyňář se do rozhovoru nezapojuje, má dost práce. Necháváme rozhodnutí na zítra a soukáme se do spacáků. Ráno je krásně, takže první co si oblékám jsou sluneční brýle. Rozhodujeme se nalehko zkusit pár délek a uvidíme. Střihoun se zatím dá dohromady, přechozená chřipka mu dělá problémy a než se vrátíme, tak něco uvaří. Po pár délkách se vracíme a jdeme do toho. Super počasí, klid, pohoda v mysli a děsná dřina. Na dálku vybíráme další místo na bivak, na „támhletom hřebínku“. Plány nám však překazí lavina, která se přes náš hřebínek za deset minut přežene. Není zrovna ma-

ledne je Hruška bez výraznějších problémů za námi. Teď následují cca 50° až 60° ledíky a sněhy, ve kterých dostávám šanci já. Za tmy dolézáme pod obrovskou trhlinu pod kterou bivakujeme. Střihoun opět kope jeskyni a pro samou práci ani nemá čas se najíst. V noci začíná sněžit a foukat. Vstáváme ve 3:00 a brodíme se po pás ve sněhu podél trhliny do míst, kde nebude tak převislá a půjde přelézt. To místo nalézáme a při navazování ztrácí Dušan v prachovém sněhu vrchní rukavice. Přelézáme trhlinu a následuje monotónní postup v ledu, kde jsme doufali, že bude sníh. Je mlha, že na sebe moc nevidíme, vítr s námi u štandů mlátí ze strany na stranu, občas nás přejede menší lavinka, led z vnitřku šroubů už nejde dostat, takže místo abych je šrouboval, tak je tam všechny dotloukám, závit nezávit, zkřehlé ruce občas nemají ten správný cit pro manipulaci s matrošem a tak ve vypjatějších situacích strkám karabiny do

pusy. Vím, že to není dobrý nápad, ale teprve když mám celý jazyk krvavý tak se těchto chyb přestávám dopouštět. No prostě prima den. 1. bivak

a my lehce tušíme, že nám to trochu komplikuje situaci. V tom zazvoní Dušanův mobil: „Čau vole, koukej zejtra přijít na fotbal, hrajem vod čtyř“. Jaká byla odpověď však netuším, odnesl ji poryv větru. No a tak sedíme, čekáme, přemýšlíme, nemyslíme a hlavně doufáme. Včera se navečer rozjasnilo a třeba to bude tak i dnes. Kolem 18 hod je počasí pořád stejné a nás tedy čeká další bivak na tomto nehostinném místě. Zaléháme a každý si řešíme vlastní problémy jak strávit noc. Dušan nemá karimatku, ta zmizela v dolině a tak uléhá na lana a na Střihouna. Ten není zrovna nadšen, ale statečně drží aniž by vznesl námitek. Všichni spíme v botách, protože bychom si je ráno těmi zmrzlýma rukama neobuli. Můj hlavní problém jsou prstíky na nohách.

za 20 litrů. Ačkoliv jsem si byl vědom toho, že kdyby ten bágl chtěl zahodit, tak bych absolutně neprotestoval. On byl v tu chvíli anděl, a andělům se neodporuje. Pak následoval božský pohled z lana navijáku, visíce pod vrtulníkem, na ty krásné hory všude okolo. Z letiště nás odvezli do nemocnice v Aostě v Itálii. Když nás ošetřili a nechali na chodbě než nás odvezli na rentgeny, krevní testy, EKG, KGB, THC a jiné, všimnul jsem si na digitálním ukazateli datum. Bylo 16.3. a přesně před sedmadvaceti lety jsem se ve městě Chomutov narodil. Pro Dušana a mě pak už následovala jedenáctidenní pohoda na nemocničním oddělení „vascollare“, šťastnější Střihoun byl doma už pátý den. Naštěstí se ty naše omrzliny pěkně doplňovaly, já nemohl na nohy, ale měl 1. délka

K večeru ale mlha mizí a my konečně vidíme vrcholový hřeben. Po chvíli ho zdolávám a ještě stíhám shodit na Dušana lavinu. Konečně, vylezli jsme to. Zpátky je to přes vrchol Blancu a já chci ještě dnes dojít na bivakovací chatu Valotte, protože tuším možné problémy s prsty u nohou. Dušanovi už slušně stačily omrznout prsty u rukou. Střihoun se chce zakopat. Trhám partu a pokouším se po vrcholovém hřebínku, zalitém v nejtvrdším vodním ledu co jsem kdy zažil, dostat na vršek a přes něj dolu na Valotku. Po chvíli se pro nemožnost postupu v tomto terénu vracím. Společně se ukládáme na nevelké poličky ve velmi strmém svahu a trávíme zde noc. Já si ještě vařím, protože mám příšernou žízeň. Nedočkavě házím do vlažné vody šumivý mulťák a piju. „Fuj“, mulťák mi nesedne, chci ho nalít do termosky, ale ta je zamrzlá a já mám takovou chuť na čaj, že musím ešus vylít, abych měl v čem uvařit čaj. Činím tedy tak a chci zapálit vařič, abych mohl uvařit ten vytoužený čaj. V tomto snažení pokračuju ještě dobrou hodinu, ale nedaří se, nefungují zapalovače. Ten hnusný mulťák, kterej jsem vylil, bylo to poslední co jsme si uvařili. Ráno se vydáváme na cestu přes vrchol, ale nedojdeme ani do míst, kam jsem došel já včera, potvrzujeme si nemožnost chůze po mírně nakloněném tvrdém vodním ledu a rozhodujeme se volat vrtulník. Dušanovy prsty vypadají úžasně, i přesto však tahá z kapsy mobil, a protože neznáme číslo na záchranku, rozjíždí megaakci „Zachraňte Prachováky“ Nejtěžší prý bylo přemluvit kolegy v práci, že to myslí fakt vážně, a že to s tou záchranou, není sranda. Nakonec se akce o nalezení čísla zdaří a Dušan popisuje místo, kde se nacházíme, francouzským záchranářům. K naší smůle se zvedá mlha, začíná foukat

Noc popisovat nebudu, neboť byla nejdelší co jsem zažil, a popsat ji, by proto bylo hrozně dlouhý. Ale po noci vždycky následuje ráno a i v našem případě tomu nebylo jinak. Ráno bylo krásné. Mrazivé, ale krásné. Krásné proto, že telefon ještě chvilku fungoval a Dušanovi se podařilo ještě jednou potvrdit naši situaci záchranářům. V půlce toho hovoru telefon fungovat přestal. Krásné taky proto, že do hodiny po tom hovoru jsme uslyšeli vrtulník. A krásné taky proto, že nás v těch obrovských horách našel a snesl nám anděla. Tím byl italský záchranář, který k nám byl spuštěn na navijáku a hned začal jednat. V první řadě nás nekompromisně zbavil věcí, které by mohl vztlak vrtulníku vyzdvihnout do vzduchu a způsobit vrtulníku potíže. V překladu to znamená to, že nám vzal ždáráky se spacáky a věcmi co jsme měli uvnitř a zahodil je do doliny. Ve skrytu duše jsem doufal, že to samé se nestane s mým baťohem, který skrýval mnoho drahých věcí, mimo jiné i Roubičův foťák

jsem pohyblivé ruce, Dušan chodil, ale nemohl nic dělat s rukama. Takže, když jsem šli na kapučíno, Dušan to „došel“ objednat, poslal za mnou servírku a já jí „podal“ peníze. Dokonalá symbióza. V závěru podobných článků se píší faktografické údaje o cestě a různá poděkování. Ani já se tedy nebudu odlišovat. Takže: cesta Hruška, stěna Brenvy v oblasti Mont Blancu celkem 5 bivaků cestou nahoru, cesta dolu trvala cca 15 minut. Průměrná teplota během posledních dvou dní podle meteorologů – 20° lezci: Dušan, Střihoun a Mrazík Obrovský dík chceme tímto projevit všem lidem, kteří nám jakkoli pomohli. Opravdu děkujeme! Hore zdar, Mrazík

15

P

atagonské tvary, yosemistská žula, pamirská nadmořská výška – to jsou kvality, za kterými se vyplatí vyjet. Jiný horolezecký magazín zase sliboval, že údolí Ak–su a Karavishin v Kyrgyzstánu mají tolik granitu jako Chamonix a Yosemity dohromady. Proto se skupina jedenácti českých a moravských horolezců ochotných vypít (až na čestné výjimky) téměř cokoliv a následně i cokoliv vylézt (bez výjimek) odpoutala 14. 7. 2002 z podlahy domácích kiosků a na palubě „samaljotu“ společnosti Aeroflot zamířila směr Asie – Kyrgyzstán – Karavishin. Kolektivní „ruský styl“ není v Čechách oblíbeným způsobem překonávání lezeckých obtíží, a proto skupina roztříštila své síly do čtyř teamů, řečeno terminologií výkonnostního sportu, či družinek – pokud použijeme terminologii letních pionýrských táborů, které tento zájezd možná připomínal víc. Tři skupiny si vybraly za svůj cíl místního „Starostu“ – Pik 4810 a jeho 1.200 metrů vysokou severozápadní stěnu, takže to přece jen mohlo připomínat starou dobrou sovětskou alpiniádu, kdy se hromada lidí vrhla na jeden kopec, nebo spíš pionýrskou hru „Boj o vlajku“. Snad tady něco podobného dříve proběhlo – čtyři ze sedmi existujících cest byly vylezené v roce 1988. Čtyřčlenná družina ve složení Jan Kreisinger, Jirka Šrůtek, Petr Balcar a Mirek Turek vylezla novou cestu při levé hraně stěny. Asan a Usen

Pionýrák Výstup ukončili napojením do starší cesty z roku 1994 na začátku vrcholového hřebene (klasifikace 8–/A2). „Trojčlenka“ Vašek Šatava, Pavel Jonák a Marek Holeček vylezli novou linii v levé části stěny. Po patnácti samostatných délkách se napojili do stejné cesty jako zmiňovaná čtveřice, kterou dolezli na vrchol. Celá linie je přelezená volně obtížnosti 9–/9. Dvojice Jan Doudlebský a Dušan Janák se po neúspěšném pokusu o prvovýstup, který překazilo déle trvající špatné počasí, zahryzla do cesty Križok, vedoucí zhruba středem stěny, klasifikace 6b ruské stupnice se 180 metry vlastní varianty. Prvovýstupci si nedali moc práce s hledáním volně lezitelné linie a hroutili to přímo vzhůru, došlo i na há16

v Kyrgyzs tánském Karavishinu kování. Klasifikace přelezu 8+/9– (PP), A4– (nejtěžší hákovačka je ve vlastní variantě na 20. délce) Původně dvoučlenný tým T. Zákora a Pavel Kopáček se pustil do prvovýstupu v 500 metrů vysoké východní stěně Žluté stěny, ležící naproti přes údolí. Z této stěny byli v roce 2000 sestřeleni a uneseni tři američtí horolezci, zůstali po nich jen rozstřílené tahačáky a postele.

Po asi 200 metrech se museli Kopis se Zákořkou kvůli špatnému počasí stáhnout (jako všichni) do BC. Kopis odjel a tak Zákořka dokončil prvovýstup za 6 dní sólo (klasifikace 9–/9 A3). A co dodat závěrem? 28. 8. dosedlo letadlo na ruzyňské letiště a parta se rozprchla s velkou žízní do kiosků a restauračních zařízení a s velkým průjmem do lékařské péče. Stoupa

Dva klasičtí obři - Cengalo a Badille

Nahoru, dolů, nahoru dolů. Pokud by mě někdo viděl, bude si myslet, že jsem blázen. Pětková cesta a nějaký magor to leze pětkrát za sebou. Nahoru a dolů. „Ještě to dám nahoru a dolů a půjdeme na Palice, ať si taky zalezeš.“ Nahoře si to však rozmyslím, dolů už nepolezu. Je to přece jen otrava jenom jistit a navíc ještě tak monotónní trenink, ať už jdeme, spuštění bude rychlejší. „Dober, spustíš mě a jdeme pryč!“ Pak už to najednou bylo móc rychlý a divně krátký. Jede to nějak rychle a asi v polovině vidím že lano je nějak mimo ruce slečny. „NePUSŤ…!!!“ A zbytek jsem už doříct nestačil. Zoufalý pokus o dopad a pak jen strašný proud vjemů a myšlenek. Dotek nohou kotníky v hajzlu, co dál? Záda – pravý loket – a už nějak ležím. Tělo zaplavené adrenalinem je najednou úplně v klidu. Jen se převalím na bok a nechte mě být. „Co je ti?“ Probírá mě něžná a starostlivě vyděšená otázka. Musíš se sebrat, je vyděšená víc než ty… „Nevím Nikdy to nesmíš pustit. Nikdy.“ První reakce jsou prostě někdy tak trochu neobvyklé. Vrtulník se nakonec nekonal a když se to nakonec sečetlo, jakýmsi zázrakem to odnesl jen pravý loket, z něhož mi v nemocnici vyjmuli karabinu, no a samo sebou celkové natlučení. Na to, že to byla pecka tak z patnácti, tenké lano a jako jistítko jsme měli kyblík Prostě zas jednou nebyl pánbů doma. Nebo byl? Prostě stává se to i v lepších rodinách

Klid na lůžku, který mi doktor předepsal, jaksi moc nefungoval. Za pár dní sedím na kole a taky lezu. Ruka bolí, ale po první rehabce s ní konečně můžu i hýbat, takže jaképak šetření. Písek, Kras, Tatry a i ta milá krásná Vysočina. „No pain, no game!“ Ale už by to fakt mohlo přestat bolet. Na konci července pak konečně odjíždíme do Bergelu. Cíl je jasný, sestava řádně nadržená a rozlezená, „prváč“ jasnou lajnou na Scioru nám nemůže utéct. Jen to počásko bylo jaksi jiného názoru. První noc držíme stan a tak trochu přemýšlím, jestli uletí hned, nebo až v následující vteřině. Ráno vysvitne sluníčko, pošimrá paprskem pod nosem a plným úsměvem se veselí, jak nás noční bouřka vypekla. V poledne jdeme aspoň na Gemeli vylézt klasickou Žehličku. Nádherné lezení pětkovým pilířem. Jenom časově se nám to trochu zvrtlo. „Doktor mně zakázal běhat!“ Přece jen ten Sašův kotník není co to bývávalo před dvěma lety. „Však neběžíme, lezem!“ Jen nevím, jestli jsou stejného názoru italské dvojky, které necháváme ve vynýtované lajně a objíždíme zleva, nebo zprava. Podle potřeby. Hoďka a půl na vršek, tři čtvrtě hodinky dolů. Při slanění padá pár kapek, ale zatím jsme v klidu. Ještě mažem omrknout nástup na Scioru. Vypadá to hezky, jen to počasí nás zahání odpolední bouřkou zpátky do stanu.Večer se trochu vyjasňuje a zítra tedy bude den D. Pomalu stoupáme v serpentýnách po le17

dovci směrem k nástupu a oči vyhledávají přesnou cestu v ideální linii. Je to darda, na rychlý výstup můžeme přímo zapomenout a tak necháváme věci na ledovci pod kamenem a plynule pokračujeme pro tahačák a hamaky až dolů k autu. Večer se pro změnu zatahuje a končí poslední den pěkného počasí zájezdu. V krátké přestávce mezi bouřkami jsme došli pro věci na ledovci, a těsně před velkou vodou projeli přes Evropu zpátky do Brna. Saša už další dlouhé volno až do odletu do Nepálu nenajde a tak sháním spolulezce na onen zamýšlený tutáč prváč. Marně. Drobné intermezzo v Tatrách a aspoň na čtyři dny by se dalo odjet zpět do Bergelu s kluky Vidlákovic a Tomem Lencem. Sciora je sice v hlavě, ale počasí nic moc a navíc budeme tam jen čtyři dny. Tak co teď? Luboš s Tomem mají plán jasný. Žehličku a pak pilíř na Cengalo. My nakonec volíme s Tomem Lencem variantu obdobnou. Kratší prvovýstup v levé stěně Žehličky a pak velkolepé Cengalo jako vychutnávku nádherné klasiky. Celonoční cesta a výšlap pod Gemeli jsou za námi a můžeme si vychutnat večerní atmosféru v tak vybrané společnosti, jako jsou Pizzo Badille, Pizzo Cengalo, Gemeli a samozřejmě Sciory. Kluci ráno nastupují do klasiky a my začínáme pomalu ukrajovat metry mezi dvěma vynýtovanými liniemi v levé stěně. Pokud to půjde, tak s co nejmenším vrtáním nýtů a co nejvíc volně.

Je libo se osprchovat? Slaňte si v dešti!

Saša ve vrcholových délkách Žehličky

18

První délka je běh v nádherných plotnách vyhlazených ledovcem. Závěr druhé délky se staví do koutku a pak konečně začíná správná sranda. Spáry vedoucí pod převis jsou lehce zahliněné a protože se stále nevzdávám myšlenky volného přelezu, odjišťuji první těžší místo dvěma nýty a pod převis jde skobka. Nad převisem je hlaďas, tak holt nezbývá než to odjistit pro někoho lepšího, zvládajícího umění levitace a nějak přelézt výš. Pár dírek na háčky, tři nýty a už to jde zase volně. Ještě jeden nýtek, pak zhluboka nadechnout a ponořit. Nohy na tření, prsty svírají jemné kyzy a stoupám po plotně v úžasné scenerii rozervaného ledovce po levici. Pomalu se blíží konec lana a tak je třeba myslet na štand. Nádherná miska na háček přináší úlevu odsednutí, teď jen odedřít to navrtání dvou nýtů. Úder, otočit, úder, otočit, úder. „Jeden už mám!“ Úder, otočit, úder, otočit, úder. „Mám štand! Zruš!“ Nad hlavou se nám tyčí strmé plotny a ještě jeden pás převisů. V levé části převisu je nepatrné lomení, které dává nad hranou tušit spáru a tedy i možnost volného přelezu.

Krásné odlezy v plotnách, do horších míst osazení nýtů pro snazší přelezy později, nějak se ta idea bez nýtů trochu zvrtla. No i tak, čtyři nýty na čtyřicet metrů, to jde. V převise sice chyty jsou tak jak jsem předpokládal, háček je v tom, že jsou mokré. Krátké zaváhání a nakonec to řeší friend. K vrcholu už teď pokračuje jen čistá linie ploten a odštěpů, nic co by nás mělo zastavit. Tom dolézá po chvíli na štand a já můžu zase vyrazit dál. Lezení začíná jít konečně jistit podle mého gusta. Šedesát metrů, dva nýtky v nejkompaktnější plotně uprostřed a nádherné odlezy v lehce dunivých lupenech. Nad dalším štandem se k nám zprava přiblížily nýty staršího projektu. Dva nýty lezu společně, pak stará smyčka a výš opět pole neorané. Začalo to trochu dunět a tak se asi chlapci rozhodli cestu ukončit, nebo slanit. Lehké pokapkávání a hustá oblačnost urychlují lezení do nejvyšších obrátek a poslední jištění je o hodně níž než nohy. Poslední štand se při vrtání nýtu celý trochu otřásá, ale když to nespadlo doteď, tak proč zrovna se mnou, že? Poslední odlez a cvakám jeden z posledních štandů Žehličky a chystáme slaňák. Pokapávání se mění v déšť a poté v liják. Slaňáky mám naštěstí nacvičené a šedesátky urychlují postup, těsně před tmou jsme dole. Sice mokří, ale celí a k bivaku už jen seběhneme kousek po policích a sněhu. Přes den to vlevo od nás docela lítalo, ale teď už je tma. Sice prší, ale jinak pohoda. „Jsem poslouchal, ale teď už tam docela dlouho nic nespadlo.“ Přitakám jako že to je v pohodě a nahodím batoh. Jdeme. V okamžiku, kdy mi chybí na sníh asi pět metrů, zaslechnu slabé zahřmnění. „Sakra, bouřka nám tak chyběla!“ Přemýšlím nahlas a hned navazuje trochu nejistě Tom: „Já nevím, je to bouřka?“

Vteřiny letí a my jsme v nejohroženějším úseku cesty do bezpečí. Koukám nahoru, ale žádné jiskry od šutrů nevidím. Instinkt ale velí pryč. Oba jsme krutý žert osudu pochopili současně. Tom snad o půl vteřiny dřív. Stáváme se aktéry něčeho mezi katastrofickým filmem a hodně drsnou groteskou. Jen ty šutry kolem nás nejsou z polystyrenu. „Do pr zdrhej!!!“ Na víc jsem se nezmohl, stejně jako Tom. Stala se z nás malá zvířátka bojující o svůj život. Bojující? Jak směšné, když mi těsně před nohama třískne do kuželu čelovky metrový balvan, vždyť jsem po až za ušima. Kdybych se mohl zmenšit, chtěl bych být úplně malý a úplně jinde. „Proč takhle blbě.“ Tom se přede mnou najednou hroutí na zem, snažím se vyhnout, ale mokrá a vyhlazená žula klouže, takže přes něj přepadávám a choulím se pod nejbližší větší balvan s báglem jako směšným štítem nad sebou. Ticho, absolutní ticho a klid, který ruší jen tlukot vlastního srdce. Málokdy bych řekl, že je ticho hrobové, považoval bych to za lehce morbidní, ale tady skutečně bylo. Až po chvíli začínám slyšet pleskání dešťových kapek a dochází mi, že jsem asi celý. Tom se pomalu zvedá. Moc neví co se stalo, jen brýle má na kousíčky a je tak trochu dost potlučený. Chvíli sedíme a dýcháme. „My dejcháme!“ „Tý vole “ Další komentář by byl publikovatelný až po dvaadvacáté hodině a tak ho raději vynechám. Prostě jsme se sesbírali a seběhli dolů k bivaku. Luboš s Tomem nás už trochu netrpělivě čekali, podle dvou čelovek už ale věděli, že se asi nestalo nic vážného. V posledních zbytcích světla viděli, jak se to na nás valí a nevím pro koho z nás to asi bylo delší. Všechny věci jsou „durch“ a tak se rychle navečeříme a do stanu, do spacáku. Nad ránem přichází další bouřka a z okolních stěn se ozývá rachot padajících kamenů. Dneska už nelezeme. Tom má ráno vizáž Mika Tysona po souboji o titul mistra světa a dochází i na citace Pulp Fiction, oba jsme tak trochu... Vychází sluníčko a tak sušíme věci a rozhodujeme se pro sestup a že si zalezeme někde po cestě zpátky. Martinswand u Innsbrucku nás neláká scenerií, u Kitzbuhlu prší a tak poslední přespání na Peilsteinu. Nad ránem začíná obligátně pršet a tak brzy odjíždíme do Brna. Prima zájezd, krásné zážitky, jen by to, soudruzi, chtělo takový vzdělávací náboj. Lidé se zasmějí, to jo, ale... Prostě zatím tak trochu „Nejistá Sezóna“ Zoban 19

Už je to tak. Od RP přelezu tehdy největšího „volného“ problému Dolomit, „Cesty přes rybu“, uplynulo již 15 let. Samotné rybě je však trošku víc. To jen tak, aby se vědělo. Před každou sezónou se hodí něco málo naplánovat, že ano? A protože ne vždy všechno vyjde tak, jak si bohatýr přeje, není na škodu navymýšlet i nějaké blbosti či spíše velká sousta. Pokud se bohatýr na „to“ zrovna necítí, snadná pomoc. Nalepte si nákres věhlasného výstupu na stěnu tak, aby vás neustále bil do očí a uvidíte. Po čase zjistíte, že na „to“ máte, ovšem o kilometrech shybů je lépe mlčet – přece jen trénink je (nebo alespoň býval) projevem slabosti. Plánování je důležité, ale realita si s vámi leckdy dokáže lehce poradit. To stačí polapit nějakou bestii osypavou a je na měsíc posekáno. Najednou dochází fantazie i technika a v jinak lehkých cestách nacházím dosud nepoznané bouldery. Vše nakonec zachrání šomtání po Krase a vydařený výlet na Hochkönig. Ale pěkně od začátku. To se tak jednou v krčmě ke mně namotal Sinek a praví: „Hošánku, jel bych na Marmoladu, co takhle v červenci?“ a upil ze svého žejdlíku. Usrknu si také a na otázku: „Vo co ti de?“ se mi dostane velice stručné odpovědi: „Ryba“. Hned máme jasno i ve stylu, ovšem volné arampikátoření v tamtěch plotnách bude chtít určitě víc, než se naučit nákres nazpaměť. Ale co, do léta je času dost a to se dá stihnout věcí. Půllitry se opět srazí. Od Staníka s Tónem získáváme důležité informace o cestě, z nichž lze vytušit jediné, je to opravdu kulinářský zážitek, tahle Ryba. Mlsná a vypečená. Za necelý půlrok jsme k zastižení v oblíbených Dolomitech, ovšem místo výšlapu pod stěnu čekáme na onu pověstnou periodu pěkného počasí. Po pár hodinách se však na to můžeme tak akorát něco a jedeme se projet po Dolomitech. Výlet s výhledem na Torre Trieste se celkem líbil, ale počasí však dělá divy a tak posléze mizíme ve vykřičeném Arcu. Svět, jak známo, je docela malý, takže se není čemu divit, když zde potkáváme duchovního otce RP na Moravě Hormona. Kupodivu nám tenhle atlet doporučuje vzít si s sebou do „Fišle“ háčky, což je zcela v rozporu s jeho lezeckým myšlením a naším předsevzetím. Když ještě do debaty předhodím styl AF OS, v horách a na písku myslím celkem použitelný (a používaný), je o zábavu vystaráno. Ještě se stihneme podívat do prvních pěti délek cesty „Festival“ vedoucí na Colodriádu a můžeme, trošku promoklí, zajet zpátky do Malgy. 20

Konečně se zdá být trochu pěkně, takže si můžeme v poklidu vynést těch pár krámů potřebných k lezení pod stěnu. Pohled na věhlasné a čerstvými stříkanci vody vyšperkované „Stříbrné plotny“ prsící se nad chatou vyvolává smíšené pocity, které bude nejlépe zapít. Prvně se ale musíme ubytovat v liduprázdném (kam se všichni poděli?) hotelu „Tora Bora“, kde máme zajištěno bydlení. Servis – kromě pikolíků nosících zavazadla je zde perfektní a tak využíváme nabídky omrknout si nástup, známý svým záludným „pětpluskovým“ bouldrem hned na začátku. Abychom se zítra ráno nedivili, bereme si i něco na lezení s tím, že si délku dvě zkusíme. První délka svou rozhašeností připomíná lecjakou cestu na Rorejsech, takže nic nového. Po obhlédnutí dalšího směru jedem

s deštěm v patách dolů, kde na mě čeká deštník, nedílná to součást horolezcovy výstroje. Staník s Víťou si v délce nechávají natažený fix, což my, mladí, považujeme za nečestné a nesportovní. Díky právě probíhajícímu dešti nemáme problém s určením linie cesty „Vodní pás“ fakt to sedí, ale snad někdy jindy. Tak to bychom měli, otázkou však bude, jak nám „to“ půjde okolo samotné Rybičky, kde jak známo se láme chleba. Chtělo by to „Rybu“ plus délku nebo dvě nad či ještě lépe až do police hned první den, ale v reálu je vždy všechno jinak. 4.00. Čas, kdy končí ve všech směrech vydařené večírky a my jak na potvoru vstáváme. Důležité je se dobře, chutně a zároveň zdravě najíst, s čímž nemáme problém. Kus salámu z mrtvého čuňasa s chlebem okou-

saným od osla se jako zdroj kalorií přímo nabízí. Na nástup klapeme každý zavřený do sebe, přičemž Viktorova hláška: „To je lalaláč“ se nějak zasekává na jazyku. Borci vstávali ještě o hodinu dřív a po bloudění v mlze už mají vysmahlou první, zafixovanou délku. Posléze však zjišťují, že mají příliš těžkou kabelu. Tuto nepříjemnou situaci s přehledem vyřeší Staník zahozením mikrofriendu a flašky s vodou, což náležitě okomentuje. Po pár lehčích délkách se nabízí pohled na ničím nerušené úžasné moře ploten, končící po nějakých tři sta padesáti metrech ve velké polici. „Támhle to vypadá na Rybu. No, pár délek a jsme tam.“ Víťa načíná suchý kout v „Italii“, já pro změnu docela mokrý kout v „Rybě“. Čím výš se dostáváme, tím je skála i samotné lezení pěknější ostatně jako vždy. Vpravo od nás tomu je nejinak, ale vyskytly se problémy s dodržením výstupové lajny. Pro tentokrát „Italia“ odolala a borci mažou dolů. To už máme za sebou pověstné „bílé pásy“ a Sinek se řítí gajblíkem skoro 60 metrů až do makrely (Ryby). Čas máme celkem solidní, takže něco malého pojíst (třebas malé sele) a honem do dalších pěti délek na velkou polici, kde máme rezervačku v jeskyni. V první (vlastně už sedmnácté) délce začínám mít kousek pod štandem celkem nakoupeno, což se v druhé délce nad jeskyňkou projevuje i u Sinka. Naše fyzické rozpoložení „potvrzuje“ několikerým opráním do frienda, který naštěstí zů-

stal hoden svého názvu. K radosti nás obou se převazuji a jdu zkusit štěstí. „Pane, pojďte si hrát!“ Tato hra začíná být pěkně mlsná a vypečená a protože jsem vypasenější, montuji nad „kamaráda“ ještě trojitý kam (cože?) a hrnu se ke skobě. Aha, traverz po háčcích, však jich máme každý deset a to už je solidní výběr. Pravda, jsou sice už poněkud jeté, ale kůže je na nich stále dost. Po pár zaváháních se do lezení zapojí i hlava a máme další štand. Kyvadlo se zdá a prý i je na pohodu v laně. Ale vzhledem k zatím nalezeným metrům jeho přelezení nabývá zcela nové dimenze. Času máme jak ve vykradeném hodinářství, což dokazují kolem lítající sovy, takže zabrat a po pár zoufalých přesazích už koulím očima v jinak asi lehkém sokolíku. Poslední délku čestně vyzobává Sinek a odměnou mu je snad větší počet skob, než v předcházejících 20 délkách. 21.45. Čas, kdy začínají ve všech směrech vydařené večírky. Na polici se podávají bonbóny, oplatečky a dokonce i chleba se salámem, navíc je v jeskyňce zašitá flaška s minerálkou, takže spokojenost nejvyšší. „A na půl pátou bych si přál kávičku s vafličkou.“ Noc plnou hvězdiček trávíme každý po svém. Jeden se snaží zredukovat obsah snad pětikilového sáčku s bonbóny, druhý zase neúnavně šustí izofólií. Ráno raníčko svítí sluníčko, ale zatím jenom na protější kopce. Teprve teď si všímám, při pohledu na Civettu, jaké jsou v porovnání s její SZ stěnou Torre Trieste a Venezia doslova „prdy“. Na druhou

stranu, když stojíte pod Trieste Dolez o 16 délkách si ještě vybere sedm hodin. Sestup si skoro pamatuji z první návštěvy, takže lalaláč i když zrovna začíná „drobně“ krápat. To jsme ještě nevěděli, že v tu dobu byli Staník s Víťou čtyři délky od konce v Quijotovi. Později se dozvídáme, že lezení v dešti (poručíme větru) na Marmoladě nabývá zcela nových, nevídaných rozměrů. Jako solidní darda se ještě nakonec ukázalo vyběhnutí z Malgy do kopce, k našemu jeskynnímu hotelovému komplexu „Tora Bora“, kde nám speciálně vycvičení rangers v přestrojení za osly a kozy sežrali či alespoň rozkousali všechny neukryté zásoby. Potvory. Po krátké rehabilitaci se jdeme projít do sedla Ombretta, přičemž nádobíčko bereme radši s sebou. Jeden nikdy neví. Do oka nám padla cesta Vivat Gorbi, první cesta v téhle nádherné stěnce. Cesta šla „sajt“, no teda skoro. Vloni jsme se s Bačou podívali do prvních dvou délek, takže v té druhé můžu alespoň poradit. Staník prohlásil něco ve smyslu, že si ten „pětidélkovej štěk“ dají taky, ovšem nazvat cestu „štěkem“ byla asi chyba. Stěna je v této své části vskutku precizní a ten výšlap do sedla za to určitě stojí. Je zde ještě asi pět dalších cest, stejně dlouhých, těžších, zdravě zajištěných a jistitelných a hádejte od koho. Jak známo, počasí v červenci není zrovna z nejvychytanějších a předpověď na další den, z níž mají radost jenom pěstitelé rýže, nás v tom jen utvrzuje. Není se tedy třeba dlouho radit, abychom si sbalili svých pár švestek a odjeli se pochlubit s úlovkem. Ryba se tedy zadařila AF (allespoň frei) za necelých 24 lezeckých hodin. Oficiálně 38 délek, ale něco se dá spojit tedy pokud se zrovna „nepyšníte“ 40 m lanem. Délky 13, 15 a 17 „chtěly“ jedno sednutí, 18. a 19. už zlobily trochu víc. Pravda, odsednutí v délce není zrovna moderní, ale lidí, co k tomu mají oprávněně co říct, jsem zatím moc nepotkal. A co s sebou? Těch pár skob, co jsme vzali „kdyby něco“, nám akorát zatížilo kabelu, háčky je lepší mít v prstech a teorii různých „expertů na lezení v horách“, že v kopcích je měkká klasifikace, klidně nechejte dole. Jedině friendy 1 4, přičemž ty jednolankové jsou určitě lepší, abalaky či tri camy, smyce, nějakou tu expresku či volnou karabinu a kopu dobré nálady berte do stěny. Šplhadla pro druhého s batohem, která jsme neměli, jsou zbytečnost, další krám navíc. Lépe je odlézt volně či těžší pasáže po laně. Sklon skály to umožňuje. A jaká tedy „Ryba“ vlastně je? Geniální linie v super plotnách. Skoby jsou tam, kde mají být a stačí to. Pokud ne, je kolem docela dost jiných, určitě pěkných cest. Nic víc, nic míň. Hezký podzim a málo oslů žeroucích vám zásoby. Čao. Vilém Pavelka 21

Pro ten prožitek, pro pivo na chatě, pro... …sestupujeme. Už konečně chodník k plesu. Moc nemluvíme. Hodně věcí koncentrovaných do několika předchozích hodin, endorfiny rozlívající se po vysušené tělesné schránce a vytlačující adrenalin, pachuť strachu a pochybností nedávají šanci delšímu hovoru. Všechno podstatné bylo během posledních šesti hodin proneseno přes dva padesátimetrové sliby vzájemnosti. Jenom občas se dere na povrch myšlenka na pivo, baby, kámoše, pivo, pivo. Co to? Aha, to se jenom žízeň chytla drápem. Čekám nějakou úlevu, euforii, radost – nic takového se nedostavuje. Čím níž, tím víc se otvírá pohled do stěny na plotny. Ještě kousek a uvidíme do naší cesty. Najednou stojíme a čumíme – teď to přišlo. Pryč jsou dojmy z rozbitých délek , padajících šutrů, nejistoty ze zvoleného směru, sestupu a já nevím, čeho všeho ještě. Plotny nasvícené slunkem prodírajícím se přes mraky, tmavé pilíře a ticho nás dostávají. V duchu projíždíme délku po délce. Vše zlé zapomenuto. Pod vrchem Pohoda, jazz a azůro

Sestupujeme na Popradské. Před třemi roky tady na chodníku, po vcelku vydařené lezbě, padl při pohledu zpátky do stěny nápad si zalézt tam, kde není žádná cesta. A dneska nás vůbec netíží, že proti očekávání z toho byla jenom čtyřka. Z chaty se trousí poslední turisti, venku zapadá slunko, z baru se ozývá „cudzí hlas“ Vaša Patejdla a starého dobrého Elánu. Zdá se až kýčovitá idyla. Ale nám je dobře a nemůžeme se urvat od piva – těžká pohoda. A o pohodu přece jde, ne? Helbig

Do paměti se fixují jen krásné partie s pohodovým lezením a sluncem v zádech, výhledy na hřebeny, příjemné mrazení z expozice, radost z poctivého štandu a krásné spáry akorát na nožovku s jejím uklidňujícím zvukem. Ego se tlačí na povrch a dává na chvilku na 22

frak pochybnostem o vlastní vůli, smělosti a morálu. A kdyby pro nic, tak pro tu minutu to stálo za to. Kdybych ráno pod nástupem věděl, kde to přesně povede, řekl bych, že je to troufalost. Ale asi je dobré si občas troufnout.

JZ plotny Východného Mengušovského štítu, „Cesta splněných slibů“ 10 délek, 5h. kl. IV, 9.7. 2002 Aleš „Brychta“ Reichenbach, Pavel „Helbig“ Svoboda

Slunko se dotklo svým červeným prstem špičky Kolového štítu a vzápětí malíčkem lechtá i špičku Jastrabky. Průzračné zrcadlo plesa odráží svou tváří ten jedinečný obraz amfiteátru doliny. Ranní chlad přejede po zádech, ale uvnitř se rozlévá teplo. Teplo z radosti nového dne, modré oblohy, větru ve vlasech a svobody hor. Je jedno, jestli polezeme nějakou dardu za XY nebo klasickou túru za čtyři, je jedno, jestli bude žízeň nebo hlad, protože to všechno je po následující týden vedlejší. Hlavní bude lezenice a o tom to vlastně asi celé je.

S koncem řetězů do Zmrzlé se poezie rána kamsi vytratila. Slunko praží a do očí pálí kapky slaného potu. Technické lezení je sice sranda, ale nemohli by ty skoby dělat třeba z uhlíkových kompozitů říznutých héliem? Konečně poslední krok a batoh i s matrošem je vynesený až pod stěnu. Kultovní Pavoukova plotna v Jastrabce se tyčí přímo nad hlavou, ale vedle máme ještě něco lepšího.

Jet Stream, hitovka v hitparádě technických cest v Tatrách. Maťo s Ivanem se tu před dvěma lety docela pobavili a než jsem se tam stihl také vypravit, má cesta už další tři přelezy. První délka je krátké rozehřátí a pak už ostrý A2 start. Dva copperheady mě nenechávají na pochybách a iluze se definitivně vytrácí v následujícím háčku. Že jsem si as-

poň trochu nepotrénoval v Krasu. Co na tom, že v prstech mám největší sílu za poslední dva roky, když mě ta skobka neudrží… Nakonec dolézám do štandu a podle hodinek to nebylo ani až tak nejhorší. Slunko definitivně zmizelo za mraky a tak zatímco Petr čistí, provádím výkon hodný hadí ženy a oblékám pertexová gatiska a v mnohem větší pohodě i novou „Nowindovou“ bundu z Treksportu. Ta police je nic moc, přesněji spíš nic než moc. Vysoko v plotně svítí nýt, a tak se po nejbližší hodinku stává smyslem života. Jemné skobky a čočíky vedou mou váhu stále výš, a když nemůžu chvíli nic najít, kde se vzala tu se vzala dírka na háček. Ještě se chvíli drbu na hlavě, ale že by mě to přiblížilo k nýtu se jaksi moc říct nedá. „Tak pojď, ty jedna svi stříbrná. Nech se cvaknout, ty hajzlíku mrňavej!!!“ Jak správně dole v nákresu Ivan napsal: „Paličku rečkovičku nechte doma!“ Připravili byste se o srandu. Zbytek cesty už docela jde, jen v těch headech nesmíte moc skákat, to se jim pak chudáčkům trhají lanka, nebo nedej bože, že padnete vy, ale víte jak takový copperhead zabolí, když po zipu sjede po laně a praští se o vaši helmu? Matroš necháváme u Becka, který přišel dotvořit svůj projekt v západní stěně. Jen jeho vrtačka je jaksi poněkud odlišného názoru, a tak bereme dolů baterku, že se snad přes noc dobije. 23

Dneska je oddechový den. Podle plánu dáme jen na pohodku Červené previsy. Sedma s hvězdičkou, mňam, mňam. Tak ať mi někdo laskavě vysvětlí, proč když mám rest day, natažený prst z Krasu a je kosa jak v konci trávicího traktu polárního hrocha, tak proč

malu potmě a prsty jsou fakt docela dost hotový. Není nad to si při odpočinkovém dni řádně oddechnout. „Ten rurp je fakt kyselej, šel tam jak do másla. Ani se nedivím že se do něj Ricardovi nechtělo.“

malu se odklápějící lupen s rurpem natažený a zamotaný v žebříčcích. „Asi už moc dlouho nevydr…“ Jé, Kežmarák! A proč mám to pleso najednou nad hlavou? Na druhý pokus to už prošlo. Dírku jsem našel, ještě head a hurá rovně nahoru do plotny, malé narovnání neškodí. Jemné lezení, nádherná expozice, a pak už to šlo dokonce i docela zajistit. „Dlouhý lokty“ tak mají první opakování a narovnání. Nákres najdete na Brnčálce, tak neváhejte. Po zbytek týdne už jsme opravdu odpočívali a vychutnávali. Plotna na Žeruchovkách, červené terčíky jeřabin v zeleném moři kosovky. Romaticky nezajištěné a velmi „uvolněné“ lezení v prvních délkách Hrany Dieškova komína. Prostě dokonalá poezie. Když pak v neděli na Malém Kolovém štanduji v jedné staré ohnuté skobě a dvou velmi veselých čocích, málem se blahem rozplývám. Prostě „Ďůro Alpinismo“, to nemá chybu. Týden naplno a přitom na pohodku, prostě takové malé psychické „rest days“. Zoban

Resumé: Jastrabia veža: Jet Strem 6+/A3+ (podle mě spíš A3–) , Červené previsy 7 RP, Sunset Boulevard 9 RP (podle mě spíš 9–), Dlouhý lokty 6+/A3 (první opakování a narovnání 7–/A3), Hrana Dieškova komína 7 OS, Žeruchovky Korsvoldov tanec 6+ RP, Čepela 5+ OS, Malý Kolový Levé vhloubení 7– OS Radek Lienerth a Petr Kočvara

Petr čistí A1 v Dlouhých loktech Klíčový převis A3

probůh visím v klíčové délce Sunsetu a snažím se ho vylézt? Levačka drtí lištu, pravačka bočák. Srovnat nohy „Do pytle “ Vždycky jsem chtěl být aeroplán. Tak znova. Promotávám se převiskem, chvilka klidu na začátku plotny. Teď už jsou nohy správně a ty prsty nepovolí. Becko fotí jak o život, a s takovou psychickou podporou se prostě nedá spadnout. Blbé je, že tím pádem musíme dát ještě dneska i spodní dvě délky, a tak končíme po24

Ze štandu jen mlčenlivá odpověď a tak raději pokračuji v monologu, visíc v čoku vykamovaném skobou ve stropě. „Tady měli heada, ale jak ho vyčistili, tak tam teď nic nedám.“ „Hmmm.“ „Jdu jen za ten rurp.“ „Je dobrej, ne?“ Nechápu, kde berou druholezci svůj optimismus, který se zcela pravidelně s přechodem na horní konec lana překvapivě vytrácí. „Kde ten navrtal tu dírku na háček?“ Šátrám rukou nad hranou a pozoruji po-

Horní Lačnovské skály Chtěl bych vám představit nejkrásněji modelované skály na Valašsku. Horní Lačnovské skály se nacházejí na hřebenech východní části Vizovických vrchů, v nadmořské výšce 683 m, zhruba 3 km severně od obce Lačnov, na kopci se jménem Vrátnice.

Optimální přístup pro lezce jedoucí od Zlínska je z rozcestí Neratov, tj. 2 km za Prlovem, ve směru na Valašskou Polanku. Z rozcestí odbočíte doprava a pojedete údolím směrem na jih. Po 2,5 km jízdy odstavíte vozidlo u dřevěného loveckého zámečku vizovických pánů z 19. století – na Trubiskách. Odtud už musíte pěšky po žluté značce přes rozcestí Láz na skály. Vzdálenost cca 3,7 km s převýšením 183 m. Pokud se budete chtít vydat na Horní Lačnovky z Čertových skal, tak běžte západním směrem po modré značce 5 km na rozcestí Láz, odkud je to několik set metrů po žluté ke skalám. Ze strany od Klobucka je nejlepší přístup z Lačnova po žluté. Vzdálenost je zhruba stejná jako od Čertových skal. Pro místní, znalé zdejších terénních poměrů, je asi nejlepší přístup z údolí Mužíkova u Lužné. Z geologova pohledu vznikly tyto skály ve starších třetihorách v období eocénu, před 30 až 50 miliony let. Patří do luhačovických vrstev zlínského souvrství račanské jednotky magurského flyšového pásma.To by snad z geologického hledisky stačilo. Horní Lačnovské skály mají charakter okrajovky, jsou dlouhé okolo 70 metrů, vysoké v průměru 9 metrů s orientací k jihu. Nejvyšší stěnka má 11 m, přičemž skála je většinou kolmá. Svým tvarem nápadně připomínají některé pískovcové stěny v Čechách.Najdete zde převisky, výklenky,

skalní mísy, misky, malá skalní křesla, voštiny a na desítku pískovcových hodin. Pro horolezeckou veřejnost byly skály objeveny r. 1953 vsetínskými lezci B. Machalou a J. Vinarem. Tito přišli na skály od jihu z Lačnova a vytvořili první cesty do čtvrtého stupně obtížnosti. Z jejich cest vyniká linie trhlinou – „Hodinová“. O pět let později zvedli laťku obtížnosti O. Valečko a J. Leskovjan, cestou na tu dobu těžkou lezecky i morálově – „SV stěnka“ klas. 6. Svou stopu tu zanechala i vsetínská legenda V. Vaculín. Koncem padesátých let převzali štafetu prvovýstupců zlínští lezci Hančík, Davidov, Dobrovolný, Krhut a r. 1980 se tu ukázali I. Janas s R. Velískem. Za čtyři roky po nich přichází domácí vsetínští lezci Z. Luža + J. Machalová a cestou „JV stěnka“ zvedají obtížnost na 7–. O tři roky později vzniká „Hornolačnovská“ klas. 8–, autoři: Z. Luža a Z. Eichler. Od konce devadesátých let až po dnešní dobu bylo na Horních Lačnovkách vytvořeno na 20 nových cest převážně z dílny Z. Luži. Suma sumárum je zde něco kolem 50 cest a bouldrů. To už představuje lezení na celý den, takže se vyplatí sem přijet. Cesty jsou osazeny jedním, nebo výjimečně dvěma borháky. Morálně zdatní lezci se tu vůbec nejistí a skála má pro ně ryze bouldrový charakter. Mezi nejhezčí prásky patří: Májová a její hrana kl. 6, Setkání 6+, Vzdušný vlk 7, Ne nehledej 7-, Přímá Stříška 7–, Hornolačnovská 8–, Direttissima SV stěnky 6+, Zlínská cesta 6–, JV stěnka 7–, Copánek 6–, Hodinová 4 a Hrana 97 kl. 7. Co se týká materiálu, postačí vám kratší lano, sedák, 2 smyce na provázání hodin, 2 expresky, štandovací a jisticí karabina, pytlík s kouzelným práškem a nějaké papuče, galoše, či lezečky na nohy. Pokud budete zmírat žízní, tak nejbližší kvalitní studánka s živou valašskou vodou se vyskytuje něco přes kilometr po žluté značce směrem na Trubiska. Pokud vás lezení tak zaujme a nakonec tak unaví, že nebudete schopni pokračovat dál a zastihne vás soumrak, můžete přespat v bivaku na východním konci skal. Pro lezce milovníky přírody, nutno dodat, že z vrcholu skal se při pěkném počasí otevírá výhled k jihu na část Bílých Karpat s Klobuckem v popředí a SV směrem uvidí za pěkného počasí nejvyšší vrcholy Vsetínských vrchů a Beskyd. Oblast Vrátnice je také místem, kde každé jaro a podzim můžete slyšet a vidět klíny divokých hus. Nad skalami totiž vede trasa jejich tahu. Počátkem července se začínají v okolí skal objevovat krásné hrozny květů náprstníku červeného a pod skalami kvete hustě vrbka úzkolistá. Na skalách můžete objevit několik druhů kapradin a mechů. Také houbaři si zde přijdou na své. Na začátku září začínají v okolních smrkových lesích růst hřiby smrkové. Tak, a to je všechno, o co jsem se chtěl s vámi podělit. Takže hezké zážitky a hlavně: „Sápání zdar!“ Zdenek Luža 25

Žeňa Jevgenij Krivošejcev Mistr světa v ledovém lezení Zubatá přezbrojila?

S Žeňou se známe léta. Potkávali jsme se již na stěně v Ostravě, když pražské stěny ještě neexistovaly. Tehdy se připravoval pouze na rychlost a na obtížnost ho naši kluci poráželi. V roce 1993 pak na rychlost vyhrál slavný Rock Master. Často bydlel u Pepeho Piechowicze. Pepe dával k lepšímu historky o jeho disciplíně, přísných dietách (spíš hladovkách) před závody a koncentračních – jógových cvičeních. Byl a je mezi lezci velmi oblíbený pro svou upřímnou, přátelskou a vždy veselou povahu. Jeho obdivuhodná vůle ho brzy přivedla k úspěchům i v závodech na obtížnost, ač se zdálo, že k nim nemá dostatečný talent. Ovšem Žeňa nakonec všechny překvapil, když se vypracoval od občasných semifinálových umístění k třetímu místu v celkovém pořadí Světového poháru na obtížnost za rok 1998. O rok později byl druhý na závodech Světového poháru v Lipsku. Potom už začala jeho hvězda zvolna pohasínat s nástupem hubených juniorů a tvrdších, bouldrovějších kroků v závodních cestách. On byl vždy především vytrvalec. V roce 2001 najednou zkusil tehdy rok starou závodní disciplínu – lezení v ledu 26

a najednou znovu úročil své silné paže a nezdolnou výdrž. Bez jakékoliv přípravy (!) vyhrál hned třetí závod SP 2001 a vylezl svůj první mix on sight – „009“, obtížnost M9, údolí Valsavarenche. O rok později, v letošní zimě, se stal mistrem světa v ledovém lezení v rakouském Pitztalu.

na ně přijel, tály před očima a nakláněly se na stranu. Pět minut jsem po nich zkoušel lézt, než přišel strážník a vyhodil mě. Nezbylo mi než viset doma na liště na zbraních.

Žeňa vypráví: Poštovní zásilka Na závodech SP v boulderingu v Grenoblu 2000 jsme bydleli u našeho kamaráda, francouzského reportéra lezeckých magazínů a jeho napadlo, abych zkusil závody v ledu. Poprvé mi ukázal zbraně. Něco jsem zkoušel před deseti lety na Kavkaze, ale to nic nebylo. On pak zavolal do CASSINu a domluvil mi sponzorování. Byl to risk z jejich, ale i z mé strany. Vůbec jsem nemohl vědět, jestli mi to půjde. Později se přidaly KAYLAND a kanadská firma ARC'TERIX. V listopadu jsem se vrátil domů po Světových pohárech ve sportovním lezení a na ledové lezení jsem úplně zapomněl. Myslel jsem už jen na to, jak budu odpočívat, nedělat nic a najednou jsem měl na poště nějaké velké krabice od

První závody Doma v Oděse jsem zašel do alpinistického klubu, zda by mě podpořili. A tam mi řekli: „Jak ty chceš závodit? Vždyť jsi nikdy alpinismus nedělal! Jeď na Kavkaz, dva měsíce tam trénuj a další rok závoď.“ Nevěřili mi a nic mi nedali. Odjel jsem tedy na první závody SP do Pitztalu za své. Chtěl jsem tam přijet dřív a zkusit si lezení někde v ledu, ale zase jsem neměl štěstí. Cesta nám trvala příliš dlouho, přijeli jsme až v jedenáct v noci a šli spát. Druhý den se kvalifikace lezla flash, tedy se mohli všichni závodníci na sebe dívat. Jenomže já jsem měl číslo dvě a první lezec spadl už po dvou metrech, když utrhl kus ledu. Zase jsem nic neviděl. Udělal jsem dva kroky a začal hledat na zádech magnézium – naučený reflex – lidi se smáli. Pod vrcholem jsem i já utrhl led, ale zůstal viset na druhé zbrani. Přitom jsem však tečl nohou červenou čáru. Tam jsou rozhodčí strašně přísní a hned na mě křičeli, ať skončím. Já jsem je neslyšel a dolezl nahoru. Přesto jsem postoupil do semifinále. Lidi se divili, jak to, že jsem poprvé na závodech, a tak dobře lezu. Nevěděli, kolik mám za sebou ve skalním lezení. V semifinále jsem byl osmý spolu s jedním Rakušanem, ale rozhodčí z nějakého důvodu, asi proto,

CASSINu. Zbraně, mačky a takové věci. „Co budu dělat?“ Napadlo mě. „Znovu trénovat? Ale kde?“ Vůbec se mi nechtělo.

že jsem byl nováček, mě stáhli na deváté místo. Z šedesáti startujících to byl úspěch a představitelé Cassinu byli spokojeni.

Příprava V prosinci jsem zkoušel jet do Moskvy, ale tam nebyl led. Nebyla zima. Bylo pět stupňů nad nulou. V Moskvě je zimní středisko nazvané „Moskovskije Alpy“. Dvěstěmetrový násyp, na kterém jsou sjezdovky a z jedné strany dvacetimetrová ledová stěna, tedy pokud je zima. V Moskvě přitom chtěli dělat závody: X–Games. Vyřezali ledové desky v řece a postavili osmimetrové věže. Bylo však tak teplo, že když jsem

Finále Druhý závod byl ve Val Daone. Bylo to ledové lezení, avšak bouldering do výšky pět až šest metrů s horním lanem a musel ses vycvakávat z expresek. Bylo to těžké fyzicky, těžké fixy. Skončil jsem pátý. Startoval tam Davide Caude a mnoho dalších Francouzů, např. Lombard, Dulac, Lamiche i Liv Sansoz. Letos pak Misun Go – byla ve všech finále, vždy tak pátá šestá, Christoph Profit, Manu Pellissier a další. Taky

Setkali jsme se na SP v Bolzanu. Žeňa ještě nebyl dostatečně adaptován na umělou stěnu a obsadil 22. místo. Ovšem „vždy s úsměvem“. Vyprávění o jeho začátcích na závodech v ledu bylo tak zajímavé a zábavné, že jsem ihned vytáhl zápisník a visel mu na rtech.

Jerome Meyer, ale neuspěl. Jednou byl v semifinále, a pak už nic. Potřebuješ mít silné předloktí, aby ses udržel na zbraních. Lezeme bez poutek. Oni jsou hubení (francouzští boulderingoví závodníci), a když na sebe naskládají všechnu výstroj, tak ji neunesou. Vítězství Třetí závod se konal v Saas Fee. Byl to nejprestižnější závod. Drahé vysokohorské středisko ve Švýcarsku. Soutěž probíhá v podzemní desetipodlažní garáži na třicetimetrové skalní stěně, ze které je v zimě ledopád – přírodní mix. V zimě je uvnitř minus deset, takže pro komfort diváků je připraveno všechno možné: hoří táborák, led je posypán dřevěnými pilinami, stojí tu plynové ohřívače, připraveny jsou horké nápoje, hudba, slide show. Každý, komu se nelíbilo stát dole, mohl se dívat z vyšších pater jako z balkónu. Na finále nastupuji jako třetí. Dolezu do trhliny, kousek skály je ohraničen tak, že není kde se postavit. Visím jen na zbraních a snažím se přitáhnout výše, ale nohy mi kloužou po hladké skále, ruce se otevírají, jedna zbraň zůstává zaseknutá ve spáře… a pád. Zatím jsem první, ale na start čeká ještě šest sportsmenů vyšší úrovně než já. Všichni padají níže. Nemohu tomu uvěřit. První místo ve Světovém poháru, v první sezóně! První mix v životě: M9 OS V Chamonix byl opět bouldering a já jsem skončil desátý. V jednom bouldru mi spadla zbraň. Neměl jsem tehdy ještě na kalhotách suchý zip na zbraň a strčil jsem si ji za sedák a ona mi spadla. Top jsem sice dal, ale nebyl uznán, protože musíš zapíchnout do vrcholového čtverce obě zbraně. Mezi závody byl konečně čas na vyzkoušení nějakého mixu ve stylu „dry tooling“. V údolí Valsavarenche jsem se pustil do cesty „009“, M9. Lezl jsem ji třicet minut, měl jsem pořádně napuchlé ruce a silně jsem potrénoval svou vůli. Rozumíš, v mačkách se jen tak neodvážíš spadnout deset metrů, tak jsem to musel dát on sight. Byl to strašný adrenalin. Přitom na druhé straně soutěsky visel Bubu ve svém mixu „Mission Impossible“ a večer ho konečně vylezl, pak jsme to spolu oslavovali v kavárně. V té době to měl být nejtěžší mix na světě (Bubu ho označil za M11). Já jsem to chtěl taky vyzkoušet, ale on v tom visel až do večera. Bubu mi pak ukazoval, jak je třeba upravit hroty maček a dal mi mnoho rad. V únoru mix zopakoval za dva dny Steve Huston a snížil ho na M10+. Ale Bubu mu nevěří, protože Steve lezl vždy s poutky a tady poprvé tvrdil, že lezl bez poutek, a to nejde si tak rychle zvyknout. Taky prý nemá Huston dostatečnou vytrvalost. Letos jsem chtěl „Mission…“ vyzkoušet, ale cesta neexistovala, nebyl tam led. Příští rok to chci vylézt on sight. Bubu byl druhý ve Val Daone, ale u něho „nechvatajet psychika“ na závodech. On například zasekl zbraň tak, že ji pět minut nemohl vytáhnout, a potom mu došel limit! Zesílil jsem Tím lezením se zbraněmi jsem strašně zesílil. I vytrvalost šla nahoru. Třikrát za sebou se mi v létě podařilo přelézt v jeden den Maratonu 8b, Pietru Muratu 8b+ a Reini's Vibes 8c/ c+. Reini's jsem vylezl devětkrát za sezónu (!),

Valle Di Daone, SP

to je pro mě test formy. Loňskou sezónu jsem vylezl sedm 8a+ on sight, tři 8b on sight – z toho dvě v St. Leger a jedno v Ceredu, Dies Irae. Závodění v ledu byl tedy i dobrý trénink na skály. Dva měsíce po ledovém lezení jsem trénoval prsty a pátý a šestý měsíc jsem už byl ve formě. Po sezóně 2000 jsem neodpočíval vůbec. Možná týden. Vloni po Kranji jsem odpočíval dvacet dní, a pak třicet dní dělal fyzický trénink a lezl se zbraněmi na umělé stěně v Oděse. Sezóna 2002 Na prvních závodech v Kirovu mi to nevyšlo. Bylo tam minus třicet stupňů! I muži plakali, jak měli zmrzlé prsty, když je spouštěli dolů z věže. Na rychlost jsem udělal rekord tratě a vyhrál. Třicet metrů jsem přelezl za dvacet pět sekund a porazil druhého o čtyři sekundy. Bylo to kolmé a malé převisy. Na obtížnost jsem byl strašně zmrzlý, přehlédl jsem i díru pro hrot zbraně a nepostoupil ani do semifinále. Mistr světa V Pitztalu se letos konalo první mistrovství světa v lezení v ledu. Byl jsem první na obtížnost a druhý na rychlost. Na počátku semifinále byl skok. Lamiche i Lombard napoprvé neskočili a za druhý pokus už pak měli méně bodů a nepostoupili. Mně se to povedlo napoprvé. Finále jsem vyhrál, to byla radost a štěstí. Ve Val Di Daone jsem byl čtvrtý v boulderingu. V Sass Fee byl opět mix. Obsadil jsem deváté místo.

Bylo teplo a led se lámal. Přede mnou lezci už velký kus nalomili a se mnou se pak utrhl. To se normálně stává na takových závodech. Stefan Husson do toho moc udeřil a zůstala tam prasklina, kterou jsem já pak utrhl. Poslední závod byl v Quebecu v Kanadě. Skončil jsem sice stejně s Dmitrijem Byčkovem, ale na čas jsem byl druhý o pět sekund. Na těchto závodech se vedle výšky měří i čas. Mám znovu naději, že to bude dobré i na skalách. Avšak musím ještě něco shodit, abych měl na Mrázka… (úsměv). Sponzoři CASSIN, FIVE TEN, ARC'TERIX, KAYLAND, ALPIN CLUB ODESSA, UVEX. Rostislav Tomanec Foto: P. Piechowicz a T. Nylova 27

Canyoning přestává být i u nás v poslední době neznámým pojmem. Kaňony pro tenhle druh sportovní aktivity u nás sice nejsou, ale do vyhlášených oblastí Španělska nebo Francie to není zas tak daleko. Slovinsko je ještě blíž, ale oproti Francii nebo Španělsku má jednu podstatnou nevýhodu. Získat informace o kaňonech, kterých tam není zrovna málo, je velmi obtížné. Takže často nezbývá nic jiného, než vzít mapu Julských Alp, vytipovat si vhodná místa, připravit se na možné i nemožné a pak si užít ty fantastické pocity objevitele toho, co často překoná i tu nejbujnější fantazii.

Ze začátku to zase vypadalo jako panenský kaňon. Nikde žádný nýt, žádná stará smyčka někde pod balvanem. Tentokrát jsem ale měl podstatně víc informací a věděl, že nás čeká „Gregorčičev slap“, 88 metrů. Bereme proto stovku lano, další padesátku a 60 metrů repšňůry. Stovku má Radek na zádech v nepromokavém vaku. Až se lano namočí, bude vážit dvakrát tolik. Beru nýty, nýtovačku a pár borháků. Na smyčky mám přes 20 metrů dalšího lana, které budu postupně uřezávat. Jídlo, pití, lékárnička, mobil, foťák, jümary, bivakovací folie. Jsme připraveni na všechno. Na jedno jsem ale přece jen připravený nebyl. Tak drsnou přírodu jsem ještě v žádném kaňonu neviděl. Kalná šedomodrá voda, žádné průzračně modré tůně. Temně šedočerné skály, prapodivně vodorovně vrstvené. A do toho zlověstný hukot vody. Působí to hrozně depresivně. A hned začátek je docela ostrý. První třicetimetrový vodopád slaňujeme přímo největším proudem. Padesátka na polovinu nedá. Používáme jednolanovou techniku. Slaňujeme na jednoducho a repšňůrou stahujeme lano dolů. Další vodopád 25 metrů a pak zas třicítka. Ani stopy po tom, že by tu šel někdo před námi. Tolik vodopádů mezi 20 a 40 metry jsem opravdu nečekal. 28

Kolmé stěny nahoru. Tak asi 20 metrů. Ale to už je jedno kolik, stejně už není úniku. Původně jsem si myslel, že tu snad ani žádný kaňon nebude. Jen pár menších vodopádů někde v lese mezi stromy, pak zlom 88 metrů a konec. A teď tohle. Ještě, že je polovina července a teče málo vody. I to málo je ale v některých místech na můj vkus docela dost. Konečně jsme narazili na první

nýt. Vedle něj je ve spáře ještě rezavá skoba. Možná by šla vyndat rukou. Vytahuji nýtovačku a přidávám o půl metru dál další nýt. Netrvalo to ani 10 minut. Pod námi je další čtyřicetimetrový vodopád a nýty jsou umístěny tak, že slaňujeme vodou největším proudem. Voda mi buší do přilby s takovou silou, že si myslím, že mi ji rozbije. Hlavu mám skloněnou na prsa, abych měl prostor

pro dýchání. Dole plavu na zádech, pod vodou odepínám osmu a zápasím s vracákem. Vítězím až když najdu vpravo na skále pár chytů. Druhá jde jako obvykle Zuzi. Držím konec lana a pomáhám ji z vývařiště. Musím se smát. Jednou při povodni jsem viděl topící se myš. Zuzi měla stejně vyděšené oči, ale nevzdala se. Její strejdové Pochylí by z ní měli radost. Další vodopád a další vrtání do skály. Tentokrát ale dáváme borhák od Pestra. Myslím, že by udržel lokomotivu. Šest centimetrů je šest centimetrů. Petzl má na sobě napsáno 2200 kg – věřil bych tomu, kdybych nevěděl, že je ve skále pouhé 2 až 3 centimetry. Čtyřicítka slanění za jeden nýt, to není v tuto chvíli nic pro mě. Psychicky už se připravuji na finále s názvem „Gregorčičev slap“, ale pořád nic. Další vodopády, hukot vody a kolmé hladké stěny. Kdybych jen tušil, že těch 88 metrů slanění nebude finále, ale jen mezihra! Občas slaní jen první z nás, prozkoumá hloubku a pak skáčeme. Maximálně tak 10 metrů. A najednou je tady slunce. Z tůňě se nalevo zvedá šikmá plotna, na které se dá stát. Vpravo od ní průrva tak 2 metry široká, potom hrana vodopádu a pak už jen bezedná hlubina. Radek se oběma rukama chytá za hlavu a šklebí se na mě. „Ty krááávo“... Tak tuhle větu už znám. Nalevo v průrvě je vidět nýt. Kousek za ním je další a stará smyčka. Raději půl hodiny tlučeme další borhák od Pestra. Vyměňuji smyčku, dávám do ní pro jistotu dvě mailonky vedle sebe, abych zvětšil poloměr hrany, přes kterou budeme pak lano stahovat. Konečně přichází ke slovu naše suchá stovka. Upevňuji ji ke smyškám, do šroubovací karabiny cvakám padesátku a na její konec přivazuju repšňůru. Celý ten balík opatrně spouštím proudem dolů aby se nezamotal. Sedám si do speciální kaňonářské osmy od Petzla a jedu jako první. To co jsem uviděl pod sebou mi bere dech. Voda se řítí dolů šílenou rychlostí. Tříšť kapek vytváří pode mnou duhu, takže až dolů nevidím. Pět, nebo kolik, způsobů založení lana do speciální osmy je mi úplně k ničemu, protože proud vody se tak mohutně opírá do lana, že ho stejně jednou rukou neuzvednu. Pomalu se sunu dolů. Snažím se jít mimo proud, ale

přesto do mě voda tluče tak, že mám strach, že mi urazí hlavu. Mám hrůzu z toho, co se stane, když mi ujedou nohy. Sunu se dolů, snažím se utéct z vody a najednou je to tady. Pravá noha mi klouže přímo do největšího proudu a nemám šanci ji udržet na skále. Hlavně ne obličejem! Reflexivně se obracím k proudu zády a voda do mě buší neskutečnou silou. Těžiště se posouvá někam úplně jinam a už visím hlavou dolů. Ptám se sám sebe, co tam přímo uprostřed vodopádu, ještě dobrých 30 metrů nad zemí vůbec hledám. Vodní dělo dokáže odhodit člověka několik metrů. Tady se jich do mě strefuje hned několik. A já tu visím a utěšuji se tím, že lano vydrží minimálně 2 tuny a každá kaňonářská osma od Petzla je individuálně testovaná. Chvíli slaňuji hlavou dolů a pak se mi podaří dostat mimo proud. Cítím, že mám vyhráno. Dole na balvanu vytahuji z kapsy píšťalku anglických námořníků. Prý je naladěna v tónině, která je nejlépe slyšet v hukotu vody. Asi je to pravda, protože za chvíli vidím Zuzi, jak jde na to. Vyndávám z vaku fotoaparát a fotím jako zběsilý. Pak chytám lano a jistím Zuzi kdyby nastaly problémy podobné mým. Zvládá to ale lépe než já a daří se jí dlouho jet téměř mimo vodu. Zato Radek si to vychutnává! Přímo vodou. Největším proudem. Zuzi drží konec lana a sleduje každý jeho pohyb. Poskakuji s fotoaparátem po balvanech a hledám nejlepší záběry. Konečně jsme dole všichni. Podáváme si ruce a objímáme se. Vytahuji mobil a posílám SMS Michalovi, který čeká někde ve vesnici na konci kaňonu, že jsme v pořádku. Jsou 4 hodiny odpoledne. Vyšli jsme v 10 dopoledne a odhaduji, že jsou před námi ještě tak 2 až 3 hodiny v kaňonu. To jsem ale ještě nevěděl jak velké problémy nastanou za chvíli se stažením lana. Tušil jsem, že nějaké asi budou, ale ne takové. Proud vody řítící se dolů 88 metrů působil na lana takovou silou, že i váha tří lidí nedokázala pohnout lanem za hodinu víc než asi o 3 metry. Začal jsem už přemýšlet o kladkostroji z karabin a jümarů, jaký se používá při záchraně raněných, který by znásobil naši sílu. Po téměř dvou hodinách námahy ale vítězíme i bez kladkostroje. Začíná mne znepokojovat, že do kaňonu už začal padat stín, po nějakých nýtech nebo starých smyčkách opět nikde ani stopy a před námi hučely další vodopády od 20 do 40 metrů. Snažili jsme se zrychlit tempo na maximum. Smyčka za balvan, lano dolů, masáž ve vodopádu, chvilka plavání ve vývařišti a za chvíli to samé znovu. Připadalo mi to nekonečné. Víc než 20 metrů lana určeného na smyčky bylo pryč a začínalo se stmívat. Plahočili jsme se téměř potmě přes balvany a jen jsem doufal, že už nebude další slanění. Úprk z kaňonu mi připomínal noční výcvik Zelených baretů. Je mi příšerné vedro. Každou chvíli si cákám vodu na obličej, nebo se rovnou celý nořím do tůně. Neoprenovou botu mám roztrženou. A najednou je před námi světlo. V šeru vidím betonový jez. Výška tak 7 metrů. Nahoře nad ním nějaké chalupy. Ocelový žebřík, zamčené dveře a za nimi schodiště nahoru. Nedá se nic dělat – sápeme se téměř potmě po příkré stráni plné ostnatých keřů a kopřiv. Ujíždí mi noha a chytá mě křeč. Když si podáváme ruce s Michalem, je přesně 10 hodin večer. Za 10 minut byla taková tma, že nebylo vidět ani na krok. Eda 29

30

31

NP SAREK, vpravo v mraku vrchol 1.805 m vysokého BOARKJĹHKKĹ

Jste unavení z nacvičování těžkých cest v jižní Evropě? Hledáte něco nového, něco exotického? Preferujete dlouhé linie nebo kratší cesty? Lezete raději skryti v hlubokých lesích nebo blízko centru města? Spáry nebo stěny? Tradiční nebo sportovní cesty? Skalní lezení ve Švédsku splňuje všechny tyto atributy. (Jonas Paulsson, On The Edge č. 76) Do nově zakoupené ojeté Felicie Combi jsme s Mackem naházeli hlavně lezecký vercajk, nějaké to jídlo, pak jsme ještě po cestě přibrali Helenu a Břéťu staršího zvaného též Břeh a vyjíždíme na sever. Druhý den přijíždíme do Göteborgu, naší první lezecké zastávky. Je sobota a strach, že jediný lezecký obchod o kterém víme z OTE bude zavřený, nás žene asi dvacet minut městem na ulici Torggattan. Až téměř na jejím úplném konci nalézáme jen prázdné výlohy s napůl strženými samolepkami High Sport. Situace se zlepšuje po optání v sousedních potravinách, kde nám prodavač prozradil novou adresu – asi pět minut volné chůze od našeho auta, jen na opačnou stranu. Celí zoufalí běžíme zpátky a na Fabrikgattan po chvilce nacházíme malý lezecký obchůdek s dobrou bouldrovkou. Převisy všech sklonů všu32

de okolo, obrovské množství lištovek a borci, kteří se tváří minimálně jako mistři svět, i když lezečky a maglajzpytlík mají půjčené ze zdejší půjčovny. V High Sportu jsme koupili průvodce Klättring i Sverige od Patrika Leje a Jonase Paulssona (r. v. 1996), jimž se podařilo sestavit knížku s celkem „450 the best“ výstupy z 16 krajů Švédska a z celkově 37 jednotlivých oblastí. Jejich výběr byl vskutku pečlivý. Prodavač se ukázal jako správný „kluk“ kolem čtyřicítky, který si nechával říkat Mr. Spud. Provedl nás po Göteborgských oblastech Utby a Fjälbo se skalními masivy vyrůstajícími nedaleko centra na okraji čtvrti zvané Utby. Oblasti Utby a Fjälbo poskytují jak čistě tradiční, tak kombinované (jištění jen tam, kde už opravdu nic nevnutíte) až plně sportovní (nýty po 2 metrech) cesty okolo 25 metrů délky. Naše snaha projet co nejvíce oblastí, co nejvíce toho vylézt a zkusit, vyžadovala taktiku jednoho jediného pokusu v každé cestě. Nenacvičovali jsme proto žádné „těžké“ prásky a snažili se lézt na OS. Prvními cestami, které jsme ve Švédsku společně s Mackem okusili byly Snett t höger 5 (UIAA asi 5+; v závorkách za švédskou klasifikací budu vždy psát klasifikaci podle UIAA) a Snett t vänster 6 (6+/7–). Ještě další den jsme cítili únavu z dlouhého řízení a lezecké výkony neodpovídaly našim před-

stavám, ale i přesto jsme si vcelku dobře zalezli. Na rozcvičení jsem vytáhl klasické cesty Spagaten 5+ (6–) a Torrsimmet 5– (5). Po přesunutí do Fjälbo přišlo na řadu i pár cest s nýty na Hollywoodväggen, v kterých ovšem nebylo od věci před prvním ještě něco založit. Ve čtyři jsme měli sraz se Spudem pod sportovní stěnou, což byl masiv vskutku podle sportovního gusta vytrvalostní linie do mírného převisu, nýty po dvou metrech (někde i hustěji) a hlavně to bylo tak 200 metrů od parkoviště. Závěr dne trávíme na nejvzdálenějších skalách Fjälbo, kde nám Spud doporučil výstup na Disk, nádhernou žulovou věž ve tvaru disku postaveného na hranu a způli zabořeného do země. Na vršku jsme se zapsali do vrcholové knížky, první a poslední, na kterou jsme ve Švédsku narazili, čímž jsme se, jak poznamenal Mr. Spud, stali součástí Göteborgských dějin lezení. Další den prší. Po jednodení pauze vyplněné procházkou po Göteborgu se vydáváme dál na sever. Vyjíždíme na dálnici směřující na Oslo, která nás zavede až do kraje Bohuslän. Cestou jsem přímo fascinován kopečky s žulovými vršky, které jsou všude okolo. Občas se na jedné straně takové vršku objeví větší masiv. A právě tři takové masivy se chystáme v následujících dnech navštívit. Celkem snadno nalézáme první z nich, monumentální stěnu protnutou přímými spárami

a kouty od nástupů až k vrcholu to je Hallinden, ležící u stejnojmenné vesnice. V průvodci nacházíme sedm doporučených směrů od 30 do 50 metrů délky, ale možností je mnohem víc, především ve spodní převislé části stěny, kde vedou těžší a kratší, sportovní i klasické cesty. Vybíráme si kout Prisemaster 6– (6–/6) vedoucí levou částí velké stěny a užíváme si dvě délky krásného a dobře odjistitelného lezení. Ráno začíná znovu pršet. Skály jsou mokré a tak odjíždíme k osadě Välseröd, kde na tamní padesátimetrové žulové stěně doufáme najít pěkné lezení. Další den splní naše očekávání, a poté co se přesouváme pod Bohuslänskou perlu Häller, se shodujeme, že Välseröd a Häller jsou nejlepšími lezeckými oblastmi Švédska. Zejména ve druhé ze jmenovaných oblastí můžete propadnout Häller syndromu, který údajně lezci při prvním kontaktu s tamní žulou získávají, a jen obtížně se ho zbavují. Tak třeba námi lezená legenda mezi legendami Mallorol 6– (6+) je opravdový skvost. Krásné lezení v kolmé, převislé i mírně ukloněné skále se spárami, vlastní jištění, dva roupy (rozuměj lana z anglického rope), západ slunce a pohoda na vrcholu… Po několika dnech trekování a cestování po Švédsku je zde opět lezecký den. Ráno jsme natrefili na člověka, který nás poslal správným směrem, a po chvíli jsme už slaňovali pod žulové útesy Brattberget. Plnil se mi další sen. Lézt u moře s tím šumivým zvukem za zády, s tříštícími se vlnami okolo. Bylo to krásné lezení asi do 30 met-

Lezení u Baltského moře útesy Brattberget, B. Lebloch jun. leze neznámé 6+ (7)

Břeťa Lebloch jun. leze LANGFREDAGSLEDEN 6–, oblast Häggsta, Stockholm foto H. Leblochová

rů, poměrně hodně odjištěné. Problémem bylo se zorientovat ve velkém počtu cest, z nichž byla v průvodci uvedena asi jenom třetina. Nevím tedy, co všechno jsme lezli, ale cesty to byly sportovní, tradiční i smíšené v obtížnosti 6 až 7+/8– UIAA. Další lezeckou zastávkou je skalní masív kousek od Stockholmu – Häggsta. Polezeníčko zde bylo skvělé, smrděla nám tam k tomu mrtvola (to asi ten blízký hřbitov) a pařilo na nás horké, nízko položené slunce. Pozdě odpoledne jsme se

ochladili v blízkém jezeře, přičemž nacházíme ještě další lezecké sektory. Po povinné prohlídce Stockholmu přejíždíme ke Grönbrinksbergetu. Toužil jsem i po něčem těžším, aspoň to zkusit. Pořádně jsem se navázal, třikrát si uzel zkontroloval a pak něco málo přes hodinu bojoval v 30 metrové Löjliga familjen 7 (7+/8–), což bylo docela těžké lezení, samá vyvažovačka, nohy až k uším a já nevím co ještě. Nakonec jsem stejně spadl, takže z toho bylo jenom AF. Ale dobrodružství to bylo pěkné. Ještě před koncem lezení dorazili ke skále dva pohodoví Holanďani s buzolou na krku, kteří Grönbrinksberget našli podle souřadnic pro GPS získaných z internetu. Byli to vskutku skvěli chlapíci, lezli na pohodu, měli za sebou cestu mořským kajakem s Finska do Stockholmu a svou prázdninovou pouť směřovali zakončit někam do Turecka. Autíčko nás ještě večer zavezlo do další oblasti, ležící tentokráte poblíž města Norrköping a nazývané podle jezera Ĺgelsjön, kolem něhož skály vyrůstají. Když po dvou dnech balíme tá-

bor a vyjíždíme na další pouť, shodujeme se, že zde bylo nádherně. Směrem na jih, u města Karlshamn, nacházíme po malém trápení poslední oblast, kterou na tomto zájezdě navštívíme. U jezera Blekinge leží podkova žulových masivků s cestami do 25 metrů výšky zvaná Valberget. První pohled na skály nás moc nepotěšil, jsou v lese plném komárů, působí vlhce a jsou nízké. I zde si však nakonec skvěle zalezeme a utvrdíme se v tom, že průvodce, podle kterého jsme se při našich lezeckých pokusech řídili, je sestaven opravdu dobře. Nejkrásnějšími výstupy na Valberget pro nás byly cesty That’s What Friends Are For 6 (7–) asi desetimetrová zahnutá a mírně převislá sokolíková spára, Sknsk dynamit 7 (7+/8–) sportovní převislina po dobrých chytech s dlouhými šáhy asi 15 metrů dlouhá, Enhörningen 6 (7–) dlouhá asi 20 metrů s nádherným sokolem na konci a Fem myror är fler än fyra elefanter 6– (6+), která byla tou opravdu poslední cestou ve Švédsku. Celkem jsme najeli 6493 km (z toho asi 2000 bez rezervy), ušli během třídenního treku v Sare33

Oblast Hallinden Storabergett

Praktické informace: Výhodné spojení trajektem do Švédska je u společnosti Scandlines při použití tras Rostok Gedser a Helsingor Helsingborg společně. Tato tzv. Green line stojí celá pro auto do 6 metrů a až pro 9 pasažérů v něm 88 EUR (samotná cesta přes most Dánsko, Švédsko stojí cca 270 SEK). Zpět jsme jeli se stejnou společností linkou Trelleborg Sassnitz za 104 EUR. Benzín Natural 95 stojí od 9,40 do 9,60 SEK (kolem dálnic je benzín dražší, stejně tak je dražší na severu). Téměř všichni Švédové mluví anglicky (alespoň na váš dotaz zda to tak je všichni odpovídají yes, yes) a opravdu všichni se vám snaží pomoci i pokud nerozumí. Stanovat se dá téměř všude, je ale dobré spát raději mimo dohled obydlených stavení. Chleba se dá pořídit od 10 do 30 SEK.

Pro lezce: ku skoro 60 kilometrů, vylezli více jak 50 cest o celkové délce téměř 2000 metrů. Dozvěděli jsme se, že ve Švédsku RUM neznamená to co u nás, ale že je to prý něco jako zimmer frei, ale to taky nevím co je, takže je to jedno, a že län a land je kraj a kommun je okres, tack je prosím anebo taky děkuji a bultar jsou skoby a žula je tu místy pěkně ostrá. Tož celkem dobré ne? Na závěr bych chtěl poděkovat Honzovi

z Katmai sportu za částečnou finanční podporu při získávání potřebného matroše do nejen švédských stěn a Mackovi za neutuchající trpělivost při jištění a skvělé naplánování celé akce. Břeťa Lebloch (Katmai team, HK Uh. Hradiště) foto: Leblochovi Kráceno, kompletní text najdete v prosinci na www.montana.cz.

DRÖMDIEDRET 6/6+ (7–/7), oblast Ĺgelsjön, sektor Sjöklippan, leze B. Lebloch jun.

34

Doporučuji používat poloviční lana. Většinou se lezou delší cesty, ve kterých to oceníte. Vezměte si s sebou všechna možná jistítka všech možných rozměrů určitě je využijete. Pokud máte možnost volby, dejte při balení přednost dlouhým expreskám. Rozhodně si nezapomeňte dostatečné množství smyček. Skoby nejsou zapotřebí. Magnézium je všude tolerováno a používáno a v teplejších dnech ho určitě oceníte. Pokud jsou cesty zajištěny, jsou použity nýty, takže doporučuji pro případ předčasného ústupu ze stěny mít u sebe tenkou smyčku na slanění. Slaňáky bývají ve dvou bodech spojených řetězem, často ale úplně chybí a ke slanění se využívá stromů nebo jistítek, ze skal se však v takovém případě dá většinou sestoupit obcházením. Švédská klasifikace se odlišuje od klasifikace UIAA. Převodní tabulky, podle kterých jsem se orientoval, nejsou úplně přesné a již po přelezení pár cest zjistíte, že každý švédský stupeň má určitý (někdy dost široký) rozsah, se kterým je třeba počítat. Klasifikaci UIAA, kterou uvádím v závorkách jsem psal podle svého pocitu po konzultaci s ostatními lezoucími z našeho zájezdu. Zmíněný horolezecký průvodce se dá pořídit za 299 SEK v horolezeckých obchodech v Göteborgu (High sport poblíž stadionu uprostřed města, ulice Fabriksgattan), Stockholmu (Outside na jedné z hlavních ulic s obchůdky (Kungsgattan) nedaleko královského paláce) i jinde. Vyšel i nový průvodce speciálně pro Bohuslän, ten je však dražší a je pouze pro tuto oblast. Poměrně hodně informací se dá získat na internetu. Další informace můžete získat v časopise On The Edge č. 76 (článek Jonase Paulsona), který byl i pro mne prvním a základním zdrojem informací. Jakékoli dotazy ohledně lezení ve Švédsku rád zodpovím na emailové adrese [email protected].

placená inz erce inzerce

Od „Boleritky“ k Viperu Boleritka, přesně tak se v totalitních dobách lidově nazývalo jediné lano, ke kterému měl běžný lezec přístup. Bílé, červené a modré s jednou či dvěma kontrolkami se stalo natrvalo součástí dobových fotografií, stejně jako ručně šité oblečení z pořád toho samého červeného šustáku, nebo kopačky s uřezanými špunty či papuče s přezkou. Po několika týdnech lezení nenapodobitelně tuhé, v zimě schopné sbalení jenom stylem skládací metr. A ty závistivé pohledy na šťastnější kamarády, kteří na skalách machrovali s originál chlupatou a jako had se vinoucí Edelritkou… Bezkonkurenční postavení Boleritky na pomyslném žebříčku nejpoužívanějšího lana mezi tuzemskými lezci se začalo hroutit s příchodem revoluce. Tržní mechanismus s sebou přinesl tolik očekávané Edelritty, Mammuty, Edelweissy, na které se zpočátku bivakovalo před těmi pár obchody s lezeckým matrošem od brzkých ranních hodin. Postupem času se vše přeměnilo k obrazu dnešní doby, kdy má lezec spíše problém z toho kvanta zboží vybrat to pravé ořechové, blízké jeho vkusu či jeho kapse. Boleritka upadla v zapomnění… O tom, že se v Bolaticích na výrobu lan nezapomnělo, se v lezecké komunitě ví. Boleritku vystřídalo nejprve lano Pantheon, které pověstné Edelritky napodobovalo alespoň barevným provedením, když už ne počtem normových pádů nebo vysněnou měkkostí chlupatice. Dalším vývojovým stupínkem v oblasti horolan představoval model Montana, který již splňoval přísné požadavky normy U.I.A.A., nikoliv však představy stále více zhýčkaných práskačů. Po čase následovala exploze dalších typů Altea, Tarra, Badile, Eiger, Rocky a když se na skalách objevilo lano pronikavé žluté barvy, provokující okololezoucí nejenom svým vzhledem, ale i chováním, začalo se i konzervativně založeným borcům zdát, že se v těch Bolaticích fakt snaží a co za tím „slavným“ Viperem vězí za čertovinu… V podobném duchu vznikl i následující rozhovor s Janou Pilátovou z oddělení technického rozvoje Lanexu Bolatice, která je tou nejpovolanější osobou na zodpovězení následujících otázek: Takže, Jano, co opravdu vězí za tím vaším žlutým hadem? Přirozeně dlouholetý vývoj a hlavně spousta práce. Počátky výroby horolezeckých lan u nás v Bolaticích je úzce spjat s osobou pana Hendrycha, který jejich vývoj a výrobu pojal jako svého koníčka. Byl vedoucím pletárny a v oblasti horolan to chtěl opravdu někam dotáhnout. Začalo se nejprve se statickými lany, následovala lana dynamická. V počátcích se zkoumaly vzorky konkurenčních lan, nakoupil se speciální pletací stroj a začala dlouholetá spolupráce s dodavatelem polyamidového vlákna, tenkrát s Chemlonem Humenné. Pletení lana má na výslednou kvalitu velký vliv, ale nejpodstatnější je právě použitý materiál. Postupem času nám v Humenném byli schopni dodávat suroviny přesně podle našich představ. Když už se první horolezecké lano vyrobilo, bylo ho také nutné otestovat a to představovalo další překážku na cestě k dnešnímu Viperu. Nebyly k dispozici odpovídající zkušebny, testy jsme prováděli v Ostravě Radvanicích, a abychom tam nemuseli běhat s každým vzorkem, zkoušelo se také u nás na dvoře. Byla tam venku taková provizorní zkušebna, kde se uvázalo lano se závažím a pak se rychle utíkalo pryč… Dneska už je to jinak, máme moderní zkušebnu. Obrovským úspěchem pak bylo, když jsme se postupným vývojem dostali k lanu, které už vydrželo 5 normových pádů. Pak jsme se spojili se zahraničními konzultanty a s jejich pomocí jsme se dopracovali k technologii úpravy dodávaných vláken. Díky tomu námi používaný materiál disponuje vlastnostmi, které předepisují velmi přísné normy pro výrobu horolezeckých lan. Výsledkem všeho pak bylo první opravdu dobré lano – Altea s průměrem 10,5 mm. Museli jsme také rozšířit sortiment,

jeden typ lana je pro horolezce málo a tak se na trh uvedly další modely s větším či menším průměrem. Zaměřili jsme se rovněž na lana pro horské specialisty a tak současně vyrábíme dvojčata a poloviční lana. Na závěr jsme pak měli snahu vytvořit lano, které by bylo co nejlehčí. Výsledkem byl typ Rocky s průměrem 9,8 mm a se 7 normovými pády. Horolezci s ním byli velmi spokojení… a to už se pomalu dostáváme k dnešnímu nejmodernějšímu lanu z naší výrobny k Viperu. Na začátku jeho vývoje stál Radek Fáborský, ale po jeho odchodu z naší firmy jsem pomyslný štafetový kolík převzala já. Uvažovalo se, jak již tak úspěšný model, jako bylo lano Rocky, vylepšit. Zdali je u něj ještě možné snížit hmotnost a přitom zlepšit jeho vlastnosti. Každé lano se skládá z nosného jádra a z opletu, který má spíše funkci ochrannou. Postupem času jsme se dopracovali k naprosto optimálnímu poměru mezi opletem a jádrem a díky tomu má Rocky takového úspěšného bratříčka. Lano je měkké, příjemné do ruky, má menší hmotnost a vydrží 6 normových pádů. Když pak chcete takové lano uvést na trh, musíte pro ně získat mezinárodně uznávaný certifikát CE a UIAA. Certifikace je důležitá, lano musí splňovat požadavky normy EN 892, která definuje předepsané hodnoty dynamických lan normové pády, maximální rázovou sílu nebo maximální posun opletu vůči jádru. Vše dopadlo dobře, certifikát jsme pro toto lano získali na základě zkoušek, které se provedly ve zkušebně ve Vídni. A úplně nakonec jsme uvažovali o designu. V oddělení marketingu vznikla velice dobrá myšlenka srovnání lana s hadem. Vymyslel se nádherný plakát s bezvadným sloganem a Viper byl na světě. Lano se začalo vyrábět ve výsledné žluté hadí barvě. Protože se ale tato barva také ráda špiní, vyrábíme Viper také v barevném odstínu bordó. Všiml jsem si, že se Vipery prodávají s různými úpravami… Lano se upravuje trojím způsobem a tyto úpravy děláme podle přání zákazníka. Standardní úprava zajišťuje pouze základní odolnost lana proti oděru. Dalším stupněm je vodoodpudivá úprava (WR) a kvalitativně nejvyšším stupněm úpravy použitého vlákna je technologie C.I.A.P., která zajišťuje minimální nasákavost lana. Také se snažíme označovat polovinu lana, protože si to lezecká praxe vyžaduje. Většina horolezců používá k označení půlky lana pásku kobercovku, ale to je docela nebezpečné. Lepidlo pásky chemicky působí na oplet lana a snižuje tak jeho nosnost. Máme odzkoušené, že takové lano vydrží o jeden až dva normové pády méně a skutečně praská přesně v místě, kde byla původně nalepená ta páska. My polovinu lana označujeme barvou, kterou jsme vybírali docela dlouho, aby se chemicky snesla s použitým materiálem. Taky zkoušíme u některých typů dělat každou polovinu lana jinou barvou, ale to je technologicky velice náročné. Budete v budoucnu měnit design Viperu nebo snad chystáte další model? Design měníme u každého typu lana po roce, dělá to tak většina světových výrobců lan. Snažíme se navrhnout nové módní barvy, aby to lezcům ladilo s oblečením. Nová kolekce lan se veřejnosti představuje vždy na podzimním veletrhu ve Friedrichshafenu, kde každoročně vystavují největší světoví výrobci outdoorového vybavení. Letos bychom tam také rádi předvedli úplnou novinku, ale to se nechte překvapit. Jsou horolezecká lana z Lanexu úspěšná na zahraničním trhu? Naše firma hodně exportuje a na tomto vývozu se značnou měrou podílejí právě horolezecká lana. Zbytek naší produkce pak tvoří pracovní postroje a sportovní úvazky, velkoobjemové vaky na sypké materiály a lana všeho druhu ze všech možných i nemožných vláken pro vodní sporty, pro papírenské stroje nebo s třeba lodní lana až do tloušťky 100 milimetrů. 35

(Biskup) Komíny. Kdekomu při tomto slovu vytane na mysli úděsný zážitek z půldne stráveného v nejištěné široké puklině, kde už nelze nahoru ani dolů, kruhy nikde a morál pod nástupem. Nohy do praku, ruce už na skálu ani nedosáhnou a není cesty nahoru. A raději ani dolů Pokud tyto pocity znáte, tak víte, o čem dnes bude řeč o ponurých nevlídných a nejištěných komínech, do kterých se, naštěstí jen teoreticky, dnes podíváme trošku hlouběji. Jistě se najde spousta oponentů, kteří naopak tyto rozporuplné zážitky vyhledávají, není jich však příliš mnoho a většinou ze svých oblíbených vertikálních jeskyň ani nevylézají a tudíž zůstávají v anonymitě. Přesto se jim za svá hanlivá slova o komínech a „kominících“ omlouvám, možná skutečně nevím oč přicházím, ale má zatuhlá kloubní pouzdra mi nedovolují podobnou artistiku, jakou vidíte na obrázcích.

Kosmonautická cesta, Z. Flamberková a Z. Koťátko

Takže komíny. „Komín je skalní trhlina umožňující speciální lezeckou techniku protitlaků. Rozlišujeme komín úzký (do kterého se vejde tělo lezce), středně široký (60–120 cm) a široký (možnost kontaktu těla s obě36

ma stranami komínu).“ Tolik teorie z encyklopedie, ale realita je přeci jen trošku jiná. Pokusme se pana Diešku trošku doplnit. Prvním typem komínu je opravdu úzká trhlinka zvaná „kazajka“, kde se nezkušený komínobijec může natolik „zašprajcnout“, že teprve několikadenní půst v sevření komínu mu dovolí z něj vypadnout a nikdy více se již do něj nevrátit! Posun v „kazajce“ je možný pouze náročnou metodou nádech – výdech, přičemž je potřeba dávat bedlivý pozor na hluboký výdech, který může mít fatální následky! Při mírném rozšíření rovnoběžných vertikálních stěn komínu můžeme nasadit metodu píďalkovitého postupu, kdy se poněkud nedůstojnými pohyby suneme velmi velmi pomalu vzhůru. Tyto pohyby daly i název typu komínu „píďalka“, krajově i „žížalka“ či „housenka“. Z tohoto úzkého komínu se prý nedá vypadnout, ale „ my víme svý!“ A pozor! U této klaustrofobní „škudliny“, stejně jako u předchozí „kazajky“, platí staré dobré komínové pravidlo: vzhůru, zpátky ni krok (toto horolezecké pravidlo bylo v době totality hanebně zneužito bolševickými ideology)! Směrem dolů totiž „píďalka“ není zcela funkční a tak občas následuje sestupová varianta zvaná volný pád, lidově tlama!

Pokud se komín rozšíří ještě více, dostáváme se již ke kategorii komínů zvaných rozporové, které se dělí také na několik podskupinek, podle stylu a použitých částí těla k postupu. Tak nejprve je postup umožněn použitím kolen, zad a podzadí, neboli hyždí. Nebál bych se tento styl nazvat „hýžďák“. Napadají mne i jiná, výstižnější synonyma, ale to nechám již na vaší fantazii a vychování. Postup je poměrně bolestivý a odřená kolena a kostrč jsou jasným důkazem lezcovy snahy o dobytí skály tímto způsobem. Od „hýžďáku“ je jen krůček k „sedáku“, kdy opět pracuje pr, pardon hýždě, ale tentokrát umožňuje postup vzhůru ve spolupráci s chodidly, v horším případě s palci u nohou. Další rozdíl je jen v tom, že si místo kolen ostrouháte nehty na obou nohách až k patám. Dalším zajímavým „rozporákem“ je takzvaný „stoják“. Nehledejte v názvu nic příjemného, bohužel je to docela nehorázná a naprosto neerotická dřina! Jak již název napovídá, rozporují ruce a nohy a díky opravdu jen malým styčným plochám jde o pohyb velmi exponovaný a někdy těžko udýchatelný. Bolestivou variantou je široký „stoják“, známější pod výstižným názvem „tříslák“. Jeho

uživatelé se poznají podle kolébavé chůze a širokého sedu v občerstvovnách. Velmi oblíbený je především u žen, kdy u některých opravdu trénovaných jedinkyň přechází až v naprosto dokonalý a ideální rozpor všech rozporů rozpor „provazák“, ze kterého však již bohužel většinou nebývá návratu, a co je horší, mohou u některých osob, zejména pak u mužů, nastat při jeho častém používání i nevratné změny v nejnamáhanějších místech. Bohužel jsou známy i případy, kdy došlo k politováníhodné změně pohlaví (v některých, převážně severních oblastech je tento druh komínu slangově nazýván i „vyklešťovák“). Ale to jsme opravdu už příliš hluboko a tak zpět na denní světlo, protože následující hóódně široké komíny jsou ho již plny. Slunce se sice opírá do jejich hladkých a kolmých stěn, ale to je asi jediné pozitivum! Stěny jsou již tak vzdáleny, že lezec se stává ležcem a jeho rychlost postupu je metr za tři, u opravdu silných jedinců za dvě hodiny. Jsou to doslova vyležené metry, ale skutečně není co závidět. Velkým problémem u tohoto druhu komínů je častá ztráta opory na jedné

Komín „sedák“ v podání Josky Janeby, 1933

Ve „stojáku“ pózuje opět Joska Janeba, 1933

Odvážná varianta „stojáku“ takzvaný „nofoot“, neznámý lezec, 1932

straně kolmice a z rozporu ležmo se stává rozpor letmo.A dlužím ještě název tohoto „pastylu“ „ležák“ (název opět příznačný, jelikož po přežití si většina ležců naordinuje několikadenní léčebnou kúru místním světlým ležákem!

No a naprostým extrémem používaným jen opravdu poněkud „úchylnými“ jedinci, (nic ve zlém, chlapci, každý máme svou úchylku, že?!) je takzvaný rozpor vícemužný, pracovně bych ho nazval „mnohochlapák“, kdy si naprosto vyšinutí „kominičtí“ lezci navzájem lezou po hlavách aby takto vytvořili požadovanou šířku rozporu v několikametrových trhlinách a pokoušejí se tak dostat o pár metrů výše, aby vzápětí zjistili, že jich je stejně málo a po hromadném pádu se odebírají hledat posily do nedaleké „posilovny“. Nová doba přinese jistě i nové metody přelézání stále širších komínů a pokud tomu již tak je, prosím touto cestou jejich autory

o zveřejnění na stránkách Montany či v případě autorova ústavního léčení i v periodiku bohnické kliniky. Krátce bych se ještě zastavil u výstroje a výzbroje pravověrného dobyvatele komínů. K výzbroji jen krátce, když pominu žebříky, výsuvné plošiny, vrtulník a sbor záchranářů, tak vlastně nic nepotřebujete, protože stejně nic nezaložíte! O to důležitější je správně zvolená výstroj. Dlouhé vlněné „vícestěnné“ tepláky se zpevněnými koleny a sedací částí, svetr z pravé ovčí vlny (tento materiál vykazuje podle posledních testů UIAA nejlepší adhezi v pískovcových komínech), lněná čepice (z hlavy se používá v komínech nejen obsah, ale často i obal, jako jedna ze součástí rozporového řetězce a pískovcový lišej na čele je horší, než ten asfaltový z minulého návratu z Turisťárny), a ještě takovou drobnůstku – morál jako prase! Ale to už jsme trošku jinde a tak se už konečně pojďme podívat do reálných „živých“ komínů. První písemně dochovaný záznam o výstupu komínem na pískovcovou věž či masív je z roku 1848, kdy 19. března sedmnáctiletý kominický tovaryš Sebastian Abratzský vystoupil bos a bez jakýchkoliv pomůcek komínem na masív saského Königsteinu. Jeho pohnutky nebyly sice ještě ryze sportovní, chtěl si pouze prohlédnout nedostupnou pevnost, která dodnes leží na celé ploše této pískovcové „stolové“ hory zhruba 100 metrů nad hladinou Labe, ale byl to již opravdový horolezecký výkon, protože v dnešních průvodcích je tato cesta hodnocena stupněm III. A už od pohledu to žádná procházka není! O tomto mladém odvážlivci víme dnes proto, že byl na vrcholku lapen místní „ochrankou“ a odměněn za svůj prvovýstup dvoutýdenním vězením (že by právě na Königsteinu?), což by zasloužili i někteří současní tvořitelé nových cest, kteří občas jsou spíš prznitelé a jejich výtvory by snesly i vícedenní arest! Tak bacha, jo?! Většina výstupů na konci předminulého století, tedy v opravdu hlubokém lezeckém dávnověku, vedla právě soustavou komínů, ve kterých měli tehdejší lezci se svou chatrnou výbavou jistě větší pocit bezpečí, než v otevřených stěnách a exponovaných hranách. Takto byly dostoupeny i dominanty saských pískovců Wehlturm, Torstein, Rauschenstein, Blosztock, Falkenstein a řada dalších. I v Českých zemích se poprvé dostávali horolezci na vrcholky komíny a jejich kombinacemi. Klárka v Labáku, Milenci (1923), Sta-

37

Typický beznávratový „ležák“, 70. léta

rosta i Starostová (1928) v Ádru, Maják, Blatník a Dominstein na Hrubici, no a především desítky věží na Prachově, kam vlastně naše váhavé kroky od začátku směřují. Tak konečně Prachov a jeho komíny. Nejsou zde takové komínové bomby jako v Ádru či Teplicích, ale i tady se najde pár lahůdek ani ne tak co do obtížnosti, ale co do „krajinomalebnosti“. Většina místních komínů je i dostatečně psychicky náročná, o čemž svědčí i pár kruhů umístěných zcela netradičně přímo v jejich útrobách. A to i v komínech trojkových, což by měli být teoreticky „choďáky“, ale skutečně tedy nejsou. Prvními věžemi zdolanými v Prachovských skalách byly Mnich, Krkavčí skály, Orel, Drážďany, Hendrychovka a Rektorky. Vše v obdo38

bí 1907 – 1908 a vše komíny do V stupně obtížnosti! Někdy až budete mít depku, že máte špatnou lezeckou sezónu, tak si dejte dvojkový komín na Mnicha, trojkový „Dlouhý komín“ na Krakonoše či Pavlíkův čtyřkový komín s kroužkem na Drážďany a urychlí vám to vaše rozhodnutí o prodeji matroše v nejbližším „bazoši“! Tehdy ti hoši takové cesty lezli bez pořádného matroše, ale zato s pořádnou dávkou odvahy! Dnes se konkrétně podrobněji koukneme na další z prachovských dominant, a to na jednu z prvních věží zdolanou v roce 1908 jičínskými studenty a prvními členy v té době již rok fungujícího LKP, na věž nazývanou současnými lezci Orel. V pravěku lezení na Prachově zvali tuto věž lezci z okruhu pana

Kubína a Hendrycha Biskup s ministranty, protože připomínala, cituji z prvního průvodce Josky Janeby: „...z Hraběnčiny vyhlídky biskupa v ornátě a ministranti se mu uklánějí. Turisté znají od dob nejstarších jen název Biskup, zatím co lezci jičínští přinesli jméno Orel (v roce 1908). Vrcholek podobá se hlavě a přilehlé skály mírně rozpjatým křídlům nějakého dravce.“ První výstup na Orla byl proveden panem Jožou Kubínem roku 1908 a to velmi originálním způsobem, kdy výstup vede vnitřním uzavřeným komínem, a trošku toho světla a průvanu do jinak ponuré komínařiny přinášejí dvě velká okna v severní stěně (z nich lze i nepozorovaně verbálně i materiálně, kamení je tu dost, „hovořit“ s turisty prochá-

Komornější dvoumužná varianta „mnohochlapky“, 70. léta

zejícími pod severní stěnou). Od té doby vzniklo mnoho variant výstupu soustavou komínů a spolu s jihovýchodní spárou se staly v třicátých letech minulého století velmi oblíbenými, o čemž svědčí originální zápisy ve „Staniční knize“ svazu lyžařů, kde během léta roku 1932 byl Orel doslova v obležení lezců s konopnými lany. V tom roce na něj vystoupilo celkem 38 dvojic, přičemž se stále opakovala jména jako Janeba, Šolc, Meluzin a Kern. V roce předcházejícím, 1931, došlo na Prachově ke třicetimetrovému slanění, „ dosud nejdelšímu našemu slanění ve skalách Prachovských “. Ony se tu vůbec při výstupech na tuto dominantu děly věci, což dokazují i některé výtažky z výše zmiňované dochované relikvie. Například lezeckou sezónu 1932 zahájil Joska Janeba výstupem na Fráňovu věž a na Orla, kdy především výstup na Orla mohl být docela zajímavý: „Orel výstup normální Janeba pí Šolcová. Lezení vel-

mi obtížné jelikož skály byly pokryty hladkým ledem.“ Celkem není divu, kalendář ukazoval 17. ledna! Tutéž sezónu ukončil opět Janeba těmito řádky: „Zakončuji letošní lezeckou sezonu nočním výstupem na Orla při měsíčku.“ (dne 10. prosince!). Dochovaly se i záznamy humornější, jako například Janebův popis pokusu pana Kuhna o výstup na Orla právě vnitřním komínem: „7. října 1933 Orel vnitřním Komínem, Janeba, Schier. Zima byla, vítr foukal, starý Kuhn se z okna koukal. Kuhn se nechal vylákat k výstupu na Orla a předsliboval se slečnou Boženkou Lhotkovou, ale již několik metrů nad zemí chytl ho strašný ,houser’ do zad a prý i do noh, ale pokračoval dále až do vnitřních komínů, kde dostal velký strach ne snad z toho výstupu, ale že si nechal dole kabát a v něm zlaté hodinky a zlatý řetízek a prý celou týdenní tržbu a ještě řadu jiných věcí, a z obavy, aby mu to někdo neodcizil ,podnikl’ krkolomný sestup pod naším dozorem a majetek svůj našel opět nedotčený, ale v tom kabátě byl jen ,fórový’ řetízek a staré ,remontérky’ a v portmonce několik ,šestáků’ a nic více tak skončil prvý horolezecký pokus našeho ,grobiana’ Kuhna.“ Ač je Orel „zemí zaslíbenou“ pro milovníky komínového plahočení, i na jeho stěnách vzniklo pár náročných stěnových cest. Jako první pokus o opuštění vžitého zvyku lézt komíny a spáry lze brát výstup jihovýchodní cestou z roku 1931, kdy už část cesty vede stěnkou přes „koně“ a dolézá se typickým prachovským dvoukrokovým rajbáskem, většinou nejtěžším místem celé cesty. Holt eroze je eroze! Ale teprve v letech šedesátých se po zdolání všech spár pustili tehdejší lezecké hvězdy do „odblaňování“ kolmých a rajbasových stěn Orla. Vznikla tak především nádherná a poměrně morálová rajbásková lahůdka „Kosmonautická cesta“ z hlavy, rukou a nohou prachovského klasika Jardy Havlíka (VII,

1962). Nástup sice, jak jinak než komínem, pak ale po nedýchavém traverzu do západní stěny následuje přes dva kruhy jedno z nejkrásnějších rajbasových lezení na Prachově. Pokud nechcete nedýchat v traversu, máte možnost se zadýchat v Nudistické variantě (VIIIb, 1972), na svou dobu odvážně převisem vedené narovnání Kosmonautů. Od konce let sedmdesátých do začátku let devadesátých vzniklo na Orla několik těžkých a na psýchu náročných cest především od Romana Vacka, který byl znám svou silou jak fyzickou, tak psychickou a jeho boje o dodělání prvovýstupů a následné dlouhé lety jsou dodnes vděčnou thémou u pivka na Turisťárně. (Cesta pro Alenku VIIIc, 1985 a Nikotin Blues RP IXc, 1991). Ony pevné nervy a silný paže budete potřebovat i v cestách Míry Beny, Standy Šilhána a Jindry Šustra, kde není zrovna plýtváno železem a je to všechno takové nějaké převislé a vosolené, sem tam nějaká spárka, sokol a stavění. No a samozřejmě dolez obou cest je opět komínem, jak taky jinak na Orlovi, že?! (Cesta k slunci VIIc, 1979 a Science Fiction VIIc, 1982). Na své dokončení čekají ještě dva rozdělané projekty a zvláště ten v severní stěně bude asi pěkný oříšek. Před lety tam Vacan se Zdenálem Šlachtou nabušili tři kruhy a cesta spolu s prvním od Science Fiction jich má tedy poměrně dost, ale i tak zatím není dolezená. Chleba se láme už mezi 2 a 3 kruhem, kde je docela jemně ohozená „omítka“, ale teprve ten správný „chlebalom“ je odlez od posledního kruhu a ty zhruba 4 metry na vršek. Tam už, kromě mechu, není opravdu nic. Tady bych rád přidal dobový komentář samotného Vacana, aby ti mladší viděli, s jakým nasazením se tvoří nové cesty na pískách: „...v poněkud lepší formě se pouštím se Šléňou do severního Orla. Strach, jenž určoval pomalost postupu ke kruhu Science Fiction, bere za svý po desetimetrový tlamě

39

z místa již panenského nad tímto kruhem. Škrabka nevydržela nemám tyhle situace rád, když nic nečekám a najednou tradá do doliny tentokrát však měkce do převisu a další pokus již absolvuju uklidněn. Tentokrát je vrtání lahůdkou. Zdenál to má při dalším kruhu trochu horší, jenže on si to nepřipouští, není tak jemných citů jako já. Ovšem s přibývající výškou graduje i obtížnost. S chutí nastupuju a blížím se k rajbasu. Tam někde má být kruh. Už na druhej pokus dolézám do vytoužených končin. Stát se dá dobře, ale jen na jedný noze, rukama držím balanc. Noha bolí, cosi se tam drolí a tak aspoň kladivem symbolické ťuk ťuk a s úlevou si skáču odpočinout. Za chvíli zase ťukám. Stojím na pravý noze, která mě bolí, ale zatím se neklepe, levou nohu mám ve výši pasu a vyvažuju s ní spoďár na levačku ve stejné výši. K tomu pravá ruka vyšponovaná vzhůru a ťuk ťuk do borku, jehož smyčku držím zubama. Vůlí ždímám co to jde, když mezi vzdechy slyším někoho volat. Kouknu k Drážďanům a tam Víťa (Chloupek) pohodlně uveleben v písku vznáší dotaz, kdy už konečně spadnu. Kretén, jak mu závidím!“ Toliko Vacan, jeden z autorů tohoto projektu budoucnosti. Cestu hodnotí jako „těžkou“, ale bohužel ji už se Šléňou nedodělá, a Zdenál se určitě tam z vršku kouká a čeká, jak si s jejich nápadem poradí nastupující generace pískařů. Jenže v posledních letech nepatří výstupy na Orla mezi ty příliš frekventované. Trochu více se leze, a to zcela právem snad jen „Kosmonautická“ a potom klasická „Jihovýchodní spára“ jakožto pohodové polezeníčko pro příležitostné lezce. Ale i v novodobých vrcholových knihách se najde lecjaká perlička: „17. 9. 1974 družstvo zjazdárok ČSSR komínem: Kuzmanová Soňa, Droppová Hana, D. Dvoršťáková, Nováková Táňa, J. Havranová, Kuzmanová Dáša, Věra Brixiová, Olga Charvátová“. Na tom vršku bych chtěl v té chvíli být! Pěkný babinec! Objevují se tu i celkem zdařilé ač trošku sebechvalné veršíky, jež jistojistě vznikaly v útulném a inspirativním prostředí Turbázy: „Orlí píseň Orlům vzali jsme křídla díky mrštnosti veverek a síle lvích drápů Pěšákům pevnou jistotu vyšlapaných cest za cenu nastavení vlastního života Zkoušíme pevnost pout přátelství na stovkách věží roztodivných jmen Houpáme se ve slanění, když překonáme pohodlnost vlastní slabosti a strach A bojujeme ze všech sil.“ Takže žijte a lezte ze všech sil! Jako ti lvi, orlové, veverky a jiná havěť Houmles a spol. 40

Orel západní stěna, 35 metrů 1 – Science fiction VIIc (1982 J. Šustr, S. Šilhán, R. Brt)  ( 2 – Západní cesta V (  (1908 Lezecký kroužek Prachov) 3 – Kosmonautická cesta VII (1962 J. Havlík, J. Flamberg) 4 – Nudistická varianta VIIb, (8a–b) (1972 L. Benešová stř. V. Zemančík, V. Dědeček, M. Ent) 5 – Pouťová cesta VIIb (1967 P. Mocek, M. Myslivcová, V. Těšitel) Projekt II – ?

Orel severní stěna, 30 metrů 1 – Science fiction VIIc (1982 J. Šustr, S. Šilhán, R. Brt)  ( 2 – Západní cesta V (  (1908 Lezecký kroužek Prachov) 6 – Severní stěna VIIb (1961 M. Smrček, I. Špitálský) 7 – Cesta pro Alenku 8c (1985 R. Vacek, L. Groh) 8 – Nikotin blues 9b, RP 9c (1991 R. Vacek, L. Arndt) 9 – Cesta k slunci VIIc (1979, M. Bena, S. Šilhán, V. Cajtháml) Projekt I (1992, R. Vacek a Z. Šlachta)

Jakub

Hlaváček l

Pavouk umělých stěn

Pr vní kroky Rodiče nás vedli k lezení od mala. Jezdili jsme na skály okolo Prahy, do Šárky. Od dvanácti let jsem začal s Honzou a někdy i s tátou chodit na stěnu do Ruzyně a na závody. Táta byl před dvěma roky na Everestu, ale nahoru se nedostal. Máma už moc neleze. Závody Poprvé jsem byl první až druhý se Slávou Hrkalem v Chocni na závodech Českého a Slovenského poháru juniorů. S Hrkalem jsme se potom střídali ve vítězstvích. V jednom roce jsem skončil do pátého místa na Evropském poháru. (V šestnácti letech patřil do absolutní české špičky. Už v patnácti startoval na Světovém poháru v Praze, ale nakonec byl z výsledkových listin vyškrtnut pro nízký věk. Na Mistrovství České republiky 2000 obsadil v osmnácti letech druhé místo, MČR 2001 stříbrnou pozici za Mrázou obhájil.) Trénink Chybí mi síla. Neposiluju, jenom lezu. Sílu trénuju jen bouldrováním. Mně nějak ty svaly nerostou. Nějak to na mě není vidět. Trénuji spíš na vytrvalost. Třikrát týdně. Nejdůležitější je stejně odpočívat, takže to nemusím přehánět. Teď kvůli maturitě trénuji jen dvakrát týdně dvě a půl hodiny. Jednou na stěně na Brumlovce nebo na Ruzyni anebo na bouldrovce v Boulder Baru. Teď lezu zrovna s Jirkou Šeflem, protože Honza studuje na ČVUT a má čas jindy. Já to dělám pro zábavu a kdybych měl lezení dělat jinak, tak by mě to asi ani nebavilo.

„Lezení dělám pro zábavu“ Věk: 20 let Míra: 193 cm Váha: 65 kg Závody: 2. místo na Mistrovství ČR 2001 a 2000. 1. místo v Českém poháru v Lomnici n/P 2002. Skály: Bastard 10–/10, Frankenjura Scontro Finale 8a+, Ceredo. Kuba Hlaváček pochází z lezecké rodiny. Má dva bratry, starší Honza (21 let) rovněž závodí, nejmladší má šest let. Kubovou doménou jsou umělé stěny, zvláště pokud se naklánějí až do stropu – tam je nezastavitelný a nepolapitelný jako pavouk. Kolikrát byl ve finále na Brumlovce v převislé stěně už na pád, těžko se dostával do stropu, tam však najednou pookřál a spadl až zase ve výlezu z něho. Přírodou nadaný, leč bez řádného tréninku.

Co mě baví Jezdím na snowboardu. Hraju si na počítači. Když mě napadne, že bych mohl něco naprogramovat, tak programuji nebo hraju hry. Takže víc času trávím u počítače než na stěně. Chvíli mě to vždycky baví, a pak zase ne, zase mě baví lezení. St u d i a Jsem na škole v programátorský třídě a chtěl bych jít na Matematicko–fyzikální fakultu UK, na programování. Cíle v lezení Asi ne. Já to dělám spíš jako odreagování. Chci samozřejmě vyhrát někde na závodech, ale nechci jenom lézt. Skály V létě jezdím do Frankenjury. Nejtěžší tam mám vylezeného Bastarda 10–/10 vloni. Asi deset desetminusek. V Ceredu mám 8a+, Scontro Finale. Vylezl jsem ho asi předloni. Lezl bych víc na skalách, ale musí se jet někam daleko a na to nemám moc času. Abych jel v zimě někam do Španělska na měsíc, tak to nemůžu. Sponzoř i TRIOP, BB klan, RUZYNĚ, HO BRUMLOVKA. Rosťa Tomanec 41

Středa Na Fesťák jsme letos přijeli o trochu dřív. Že si to tady jako trochu projedeme na kole a něco málo polezeme, dřív než se přihrnou davy. Na středu vyšly kola. Ženatí vědí, o čem je řeč. Rozhodně ale nelituji. Je to tu zvláštní kraj. Minulost se něčím nehmatatelným, ale přesto stále přítomným, odráží ve zdejším životě. Jedete několik kilometrů hustým lesem po klikatící se silnici, kterou snad v zimě ani neudržují, a přijedete do středověké vesnice s tak typicky českým názvem, že je na mapách jen o něco málo déle než půl století. Velká selská stavení, často bez plotu, a stále ještě trochu rozpadlý obrovský barokní kostel. Jakoby být za dobře s Bohem bylo nutným předpokladem k tomu tady přežít. Zahoukání vláčku člověku připomene, že to tu kdysi musel být bohatý kraj. Ještě štěstí, že dneska už tomu tak není, vedla by tu dálnice. V Broumově se v bistru „Sudetka“ zastavujeme na kafe. Neumím to popsat lépe, ale Fesťák prostě patří sem.

Čtvrtek Ráno jdeme na „Křižák“. Jedno zapytlené „osmbéčko“, pár lehčích cest. Hlavně nic neuspěchat. Písek je písek. Pod Křížovým Králem mažeme chleba sýrem. Tak ještě „mlaskneme“ něco tady – zahajovací ceremoniál bude stejný jako loni, tak jim tam snad chybět nebudeme. Nikde nikdo, po sýru přichází na řadu ještě paštika. Začíná se zatahovat, dolů slaňujeme s prvními kapkami. A pak už rychle do Teplic, naplno se ponořit do toho všeho mumraje kolem. Výstavy fotografií Igora Kollera „Lezení na písku“ a Juraje Gažovčiaka „Tibet, Nepál o životě lidí“ a honem na večerní banket. Snad toho neprozradím příliš, když napíšu, že hvězda letošního festivalu, Kurt Diemberger na sebe na zahajovacím večírku hodil chlebíček a ze všech nejživěji konverzoval s mladými děvčaty. Inu měl na to věk.

Pátek Skály jsou mokré, takže to vypadá na filmový den. Mimo jiné jsme shlédli Tomaže Humara v jeho slavném sólu ve východní stěně Dhaulágirí, Mária Boleho kterak s cepíny v rukou předvádí neuvěřitelný boj s gravitací, i dobové dokumenty o dělání prvovýstupů na místních věžích. Asi nezapomenu větu jednoho z protagonistů, který nastupoval do panenské plotny se slovy: „Když to nepůjde mě, tak to půjde jinýmu…!“ Zvláštní zmínku si zaslouží nakonec neoceněný film Jana Špáty „Svítí slunce?“ o nevidomém horolezci Josefu Kuhnovi, který se díky podpoře kamarádů a příbuzných vrátil k lezení. Tento ani ne dvacetiminutový snímek sklidil při obou promítáních bouřlivý potlesk. Odpoledne jsme dali přednost na poslední chvíli zařazené Pepeho daishow z Peru. Kdo přišel o autorův osobitý přednes, nechť vezme za vděk alespoň článkem v této Montaně. 42

A už je tu večer a s ním „koupák“, pivo, Kollerovy diáčky převážně z písku a večerní koncert skupiny Trash. Jak to bylo dál neprozradím. Ne proto, že bych si nepamatoval, ale odebral jsem se do hajan, ono někdy bývá dobré v nejlepším přestat.

Zvláštní kategorie: Historické filmy věnované lezení na pískovci l Okamžik radosti Jan Špáta / Česká republika Skupina horolezců z Náchodska v dobách, kdy horolezectví u všech ostatních ještě vzbuzovalo posvátnou hrůzu.

Sobota Dnes už se srdnatí vyznavači spár a hladkých rajbasů nemají na co vymlouvat, a mnozí proto odchází cuchat své nervy mezi nemnoho kruhů roztroušených po okolních věžích. Slečna prodávající zmrzlinu v cukrárně na náměstí si hlasitě přála ať už je po Fesťáku, turisti ve Skaláku obdivovali pískolezce, a pálící sluníčko a zbytky alkoholu v krvi dodávaly všemu kolem zvláštní pomalost a ospalost. Tak typickou pro dny, kdy se nikam nespěchá a člověk ví, že svému večernímu osudu stejně neuteče. Došlo samozřejmně i na filmy. Profesionální snímky dokumentující osudy vysokorozpočtových výprav střídaly krátké amatérské dokumenty. Kromě filmů, o nichž se dočtete na konci tohoto článku, vzpomeňme francouzský La voie du milieu (Střední cesta), jemuž vtiskla osobitý půvab tlumočnice, jež se své role zhostila na Oskara. A už je tu večer, tentokrát s obrázky od Kurta Diembergra. Pamětník a druh Hermanna Buhla odvedl profesionální práci a několikrát svými komentáři pobavil přítomné. („…Před jednou z výprav do Himálaje mi Buhl oznámil: ,Ty budeš lékařem, protože jako jediný z nás jsi studoval.’ Marně jsem se bránil, že jsem studoval ekonomii. V Německu jsem vyfasoval 27 kg léků s popisem, k čemu slouží a stal jsem se lékařem…“). A potom už následovala klasická triáda: pivo, disko, lezci.

Cena poroty nebyla udělena Tak takový byl devatenáctý Fesťák. Škoda, že (kvůli povodním) přijelo méně lidí než loni, díky všem organizátorům a nashle za rok. Tomáš Roubal foto: Petr Piechowicz

Profesionálně zpracovaný dokument o malém himálajském království Mustang. Kategorie A – horolezecké sporty l La Cordée de Réve Gilles Chappaz / Francie Záznam jednoho přechodu Alp. P. Berhault přešel či přejel na kole za 167 dní na 25.000 km napříč Alpami. Z kuloárů prosákla informace, že snímek porotce nadchnul sepjetím s přírodou a syrovou jednoduchostí nápadu a jeho realizace. V dnešní přetechnizované době se není čemu divit.

Neděle

Kategorie B – sporty v přírodě l Cannondale Rallye Sudety 2001 Jiří Středa / Česká republika Jak známo, v okolí Teplic n. M. se dá nejen lézt, ale i jezdit na kole. Film pojednává o loňském ročníku 125 km závodu, který se stal zároveň 1. mistrovstvým ČR v jízdě na horském kole. Jenom na okraj, ze 768 startujících jich dojelo 211.

Poslední den Fesťáku a my jdeme lézt. To vás zřejmě moc nezajímá, což je v pořádku. I přesto, že si kupujete lezecký časopis, je vám tak jako mě jasné, že s lezením je to jako se sexem. Lepší je ho provozovat, než o tom někde číst. A tak se radši koukněme na výsledky.

Kategorie C – člověk a hory l Off the Rails Richard Dennison / Austrálie 11.000 km za 13 měsíců. Přes tundru, tajgu, Poušť Gobi až do Mongolska. Dva dvacetiletí Australané se pěšky vydali za svým snem.

O přízeň diváků se ucházelo takřka třicet filmů a porota ve složení: Kurt Diemberger, Marco Grandi, Pierre Simoni, Josef Šimůnek a Vlastimil Žán neměla snadnou práci. Hlavní cena/ Cena města Teplice nad Metují l Mustang Pavol Barabáš / Slovensko Propašovaná kamera, audience u krále, buddhističtí mniši, a to vše v kraji, kde se zastavil čas.

Zvláštní ocenění poroty l Expedícia Sibír Pavol Barabáš / Slovensko Sjíždění rozbouřené Altaje se zúčastnili jak profesionálové, tak ryzí amatéři. Lidé, kteří se bojí, buď podceňují sílu přírody či přeceňují svou vlastní – kovové desky se jmény obětí na březích řeky jsou důrazným varováním. l Tool’em All Cristian Furlan / Itálie Gymnastický koncert jednoho muže. Výběr nejatraktivnějších pasáží z mixového lezení Mario „Bubu“ Boleho podkreslený k tomu účelu vhodnou hudbou. Co dodat víc? Cena diváka l Expedícia Sibír Pavol Barabáš / Slovensko 43

Rosťa Tomanec, Zlé časy, 10+/11-, Višňové

Dva a půl měsíce nucené přestávky mě znovu přesvědčily o tom, že to nejlepší, co mohu na tomto světě dělat, je lézt. Brazílie se stala mistrem světa ve fotbalu a prst začal držet – šťastná souhra. Po třech týdnech na skalách jsem znovu zažíval onen blažený pocit, kdy prsty drží a v převisech nevnímám gravitaci. Samozřejmě, už koncem června jsem začal posilovat na své „pyramidě“ (kterou jsem v květnu postavil pro děti – pochopitelně tak, aby splňovala mé požadavky na silový trénink), čímž se mi návrat do formy velmi urychlil. V půlce července jsem začal sedmičkami v Súlově (a večer jsem většinou končil ještě Šamanem ve Višňovém). Po lezení jsem zpočátku tři, po měsíci už jen dva dny odpočíval. Po celé „prázdné“ dny jsem měl na prstu kostivalový zábal. Večer jsem na něj nanášel gely – ice gel, muskusan plus thrombareduct. 9. srpna jsem jel poprvé na Velkou (malou) pec s cílem vylézt nejlehčí ze tří projektů. Deset velmi silových kroků střechou asi za 7c+ jsem dal na druhý pokus – VAMPÝR. Ovšem můj kamarád Marek Leitman svou výškou eliminoval nejtěžší nástupový boulder, takže jsme to nechali za 7c. Marek z Prievidze ho zopakoval také na druhý pokus. Já už jsem ovšem projekt zkusil vloni. Za týden, 17. srpna, jsme tady byli znovu – cíl BARRACUDA 10, nejdelší projekt, dvacet dva silových a hodně gymnastických pohybů za sebou pouze 44

pět až sedm metrů nad zemí. (Silová smrt, do Višňového jsme si s Markem jezdili druhý den odpočinout…) Druhým pokusem se mi otevřely prsty v posledním těžkém kroku. Krev se mi řinula ze hřbetu ruky po jediném přidržení v ostré slepencové spáře – „Barracuda, název je jasný“, pomyslel jsem si. (Pracovní název byl Anac.nda.) Při třetím pokusu – poslední šance – se mi před spárou odlepil konec pásky, chránící odřeninu, pusou jsem ho dolepil, založil ruku, abych posunul nohu výš a dokončil pro mě psychicky zničující kříž. Zbývajících pět těžkých kroků jsem překonal v transu, na totální doraz. Celkem dva dny, šest pokusů a nějaké pokusy vloni. Zbývá tedy poslední, čtvrtá linie. Děsivá horizontála! Tadej Slabe. Přesně tytéž pohyby, které předvádí „kapr“ Tadej v jeskyňce v Ospu. Marek se v tom s masochistickou radostí ničí a nahlas vyjadřuje své nadšení: „Vlani som sa nad tvojím článkom smial, keď si to opisoval a teraz som z toho vedľa! To musím vyliezť!“ Za měsíc se vrátím. Na Tadeje musím dotrénovat. Prst musí držet jako by byl z oceli. Dalším cílem je PANTER 10+ ve Višňovém. Dlouho jsem to odkládal a lezl jiné svoje projekty. Těch téměř třicet vyčerpávajících kroků, kde se svou technikou nic nezmůžu, mě vždy děsilo. Člověk naskočí první chyt a musí „valit“ – takové lezení mě psychicky

deptá. Dávám si na přelez tři dni, stejně jako loni. Ovšem loni jsem to nestihl. První dva dny zkoušení jsou tři chyty mokré. Dám tři – spíš dolaďovací – pokusy. Třetí den je skála suchá celá. Nacvakám. Druhým pokusem padám z finálního dlouhého skoku (rozumí se pro mě… a Fojtíka). Třetím pokusem jdu na jistotu. Ověřuji si formu. Pro mou postavu jasné 8b+. Vylezl jsem spoustu 8b, 8b/b+ a toto je citelně těžší. Po zranění jsem šel nahoru pomalu přes 8a, 8a+, 8b, znovu jsem přelézal staré cesty, takže je mohu porovnat. Výborné pokusy v Panterovi měl i Marek Leitman (19 let), velký talent z Prievidze. Jemu je Panter šitý na míru (dlouhý, hubený, silný). Posledních pět pokusů padal v závěrečných spoďácích. Teď už to má jistě vylezeno. Po Panterovi jsem hned nastoupil do „Zlých časů“ Marka Repčíka, asi 10+/11–, – nejkrásnější a nejvytrvalostnější spojení ve Višňovém. Po čtyřech dnech mi z padesáti osmi kroků zbývalo ještě šest – závěrečný bouldr za malé lišty… Do Višňového mě několikrát doprovodil také Pavel Solanský (15 let). Dva výjezdy potřeboval na zasvěcení Šamanem 7c+, čímž prošel višňovským testem síly. Pavel: „Je to tak 7c+/ 8a, je tak těžký jak Gillotina (8a) v Ospu. Jenže Gillotinu jsem dal na třetí a tady Šamana tak na osmý pokus.“ Technického Baskervila 8a+ poté s hrůzou zanechal, zato těžší Maratón 8a+ mu vcelku šel. Inu, Višňové vyžaduje častější návštěvy! Rosťa Tomanec Zico foto: Petr Piechowicz P.S.: 4. září, po šesti dnech zkoušení a třinácti pokusech, se mi podařilo „Zlé časy 10+/11–“ přelézt.

čhs MEZINÁRODNÍ KONGRES „FUTURE OF MOUNTAIN SPORTS“ Innsbruck 6. až 8. 9. 2002 Druhý zářijový víkend se v Innsbrucku sjeli vůdčí osobnosti horolezeckého sportu uplynulého století, současná lezecká špička horského lezení a zástupci horolezeckých organizací a diskutovali o budoucnosti horolezeckého sportu v horách. Výsledkem kongresu je „Tyrolská deklarace“, určitý souhrn, kodex k provozování současného alpinismu. Český horolezecký svaz reprezentovali Jiří Novák, Igor Novák a Radek Lienerth. V úvodním ceremoniálu pronesli proslovy jak zástupci pořádajícího DAV a OAV, v kterých zazněly myšlenky zdůvodňující pořádání této akce, tak i zástupci horolezců. Své teze o současném pojetí alpinismu přednesly Reinhold Messner a Alexander Huber. Reinhold Messner se dotkl především problematiky pojetí horolezectví expedičního. Etiky, kdy uvedl příklady, v nichž horolezci na Everestu stoupají kolem umírajících k vrcholu, aby bez mrknutí oka na sestupu prošli kolem týchž osob, již mrtvých. Nadnesl otázku závodu slepých, jednonohých a jinak indisponovaných na normálních cestách a takřka úplné absence podniků s extrémní sportovní hodnotou. Thomas Huber se ve svých několika větách zaměřil obecně na etiku holezeckého sportu. Užívání fixů, nýtů, sekání chytů, ale také rozšíření horolezectví mezi širší lezeckou obec a z ní v posledních letech i vyplývající otázky dojišťování některých tradičních a populárních cest. V neposlední řadě také nadnesl hledisko odpovědnosti horolezců k sobě, přírodě i budoucím generacím. Úvodní večer uzavřela „Symfonie hor“. Záběry Heinze Zaka byly ve svém jedinečném sledu a kompozici doplněny krásnou hudbou. Následující večeře se nesla ve velmi společenském duchu, vzájemném představování a seznamování. Sobota a neděle se pak vyjma sobotního večera už nesly pouze v pracovním duchu. V pěti pracovních týmech se diskutovalo na tato hlavní témata: 1/ Riziko, Odpovědnost a sociální chování, Riziko a osobní odpovědnost horolezce, Týmový duch a chování v horolezecké komunitě.

2/ Speciální problémy v alpské interakci, Horský vůdce a klient, Pomoc, Umírání a smrt. 3/ Přístup a Ochrana přírody, Principy trvale udržitelného přístupu a sociální aspekty. 4/ Lezecká etika, Styl, Přejišťování a prvovýstupy. 5/ Horolezectví a ekonomika, Lezení a média, Sponzorství a reklama V některých skupinách byla diskuse i velmi bouřlivá, ale ve všech případech velmi konstruktivní. Už před sobotním večerem byly znát první výsledky a tak se všichni nerušeně mohli věnovat večernímu programu. Archivní diapozitivy z prvovýstupu na Brod Peak a Dhaulágirí promítl stále velmi vitální Kurt Diemberger a sklidil velký úspěch. Následující záběry Douga Scotta byly poutavé, ale bohužel jeho přednášce tak trochu chyběla ucelená koncepce a tak byla poněkud zbytečně dlouhá. Závěr večera patřil Thomasovi Huberovi. Jedinečná multimediální show o prvovýstupech v Pákistánu na Ogre III a jižním pilířem na Ogre I. Vynikající záběry, sladění hudby a videa vtáhlo snad každého do opětovného prožití opravdu čistého sportovního výkonu, který podal Thomas a jeho tým v roce 2001 v Pákistánu. V neděli se ve všech skupinách dokončily debaty a odsouhlasila se znění jednotlivých článků „Tyrolské deklarace“. Jelikož se jedná o delší materiál, v ucelenější podobě se s ním seznámíte až v některém z příštích čísel Montany. Už teď vám ale můžu sdělit, že zejména po stránce etiky obsahuje informace týkající se snad každého lezce a horolezce v ČR. Závěrem snad jen několik myšlenek některých předních světových horolezců, které na přednášce zazněly: R. Messner: „Budeme li vše dojišťovat, jako např. i klasickou cestu v severní stěně Eigeru, nebo Matterhornu, pak musíme tyto stěny zalít cementem, protože jinak neeliminujeme pád lavin a kamení.“ P. Croft: „Nebudujme na vrcholy dálnice.“ L. Houlding: „Styl výstupu je víc než výstup za každou cenu.“ I. Mc Naught: „Lezení je svobodný a mnohostranný spor t, vytvářejme doporučení, návod k čistotě sportu, ale nenařizujme jej.“ Radek Lienerth

POJIŠTĚNÍ LÉČEBNÝCH VÝLOH V ZAHRANIČÍ PRO HOROLEZCE PRO ROK 2003 Pojišťovna České spořitelny Pojistná smlouva č. 7700000395 Podmínky pojištění se nemění, pro bližší informace, rozsah a výši plnění atp. se koukněte do Montany 6/01 na str. 32 Pojištěné osoby: Členové ČHS, kteří mají na příslušný. rok zaplacené známky ČHS. Rozsah pojištění: Pojištění se vztahuje na pojistné události, ke kterým dojde mimo území ČR (tedy celosvětově), a u kterých horolezecký oddíl potvrdí, že k pojistné události došlo při pojištěné činnosti, tj. při akci sportovního charakteru, která souvisí s činností pojistníka (tedy s horolezectvím), přičemž cílem této činnosti není dosažení zisku. Pojistná událost je vznik oprávněných nároků na náhradu nákladů v souvislosti s léčením úrazu nebo nemoci (včetně úrazů při dopravě, sportu atd.). Pojistné: 890 Kč na rok Pojištění platí od 1. ledna do 31. prosince 2003.

ÚRAZOVÉ POJIŠTĚNÍ PRO ROK 2003 Pojišťovna České spořitelny Pojistná smlouva č. 590 0017 855 Rozsah pojištění: Pojištění se vztahuje na pojistné události, ke kterým dojde při horolezectví a činnostech s ním souvisejících. Pojistná událost: a) smrt následkem úrazu b) trvalé následky úrazu

Plnění: V případě smrti: pojistná částka 50.000 Kč. Za trvalé následky úrazu s progresivním plněním z pojistné částky 100.000 Kč. Progrese trvalých následků od 5.1 % tělesného poškození Pojistné: 230 Kč na rok, platné vždy od 1. ledna. JAK SE POJISTIT? Organizace pojištění přes oddíl 1. domluvit se se svými kamarády z oddílu a 2. sepsat seznam zájemců o pojištění s rodnými čísly a druhem pojištění (léčebné výlohy, úrazové) na přihlášce uveďte číslo a název oddílu 3. zaplatit pojistné na účet GE Capital Bank a.s. č.ú. 1727209504/0600, variabilní symbol 10006, specifický symbol číslo oddílu a zaslat potvrzení o zaplacení pojistného spolu se seznamem na adresu ČHS (Český horolezecký svaz, Atletická 100/2, PS 40, 160 17 Praha 6) 4. na adresu vašeho oddílu (adresa předsedy nebo jiné kontaktní osoby) vám zašleme kartičky pojištěnce, které si v oddíle rozdělíte Individuální přihlášení Zaplatit pojistné na účet GE Capital Bank a.s., č.ú. 1727209504/0600, variabilní symbol 10006, specifický symbol rodné číslo pojištěnce. Zaslat jméno, příjmení, rodné číslo, název a číslo oddílu, potvrzení o zaplacení pojistného a adresu, na kterou má být kartička pojištěnce zaslána. Přihlašovat se lze i během roku, ale pojištění bude platit vždy od uhrazení pojistného (v celoroční výši) do 31. prosince.

ČHS, Atletická 100/2, pošt. schránka 40, 160 17 Praha 6 – Strahov tel./fax: 02–20513697, tel.: 02–33017347 e-mail: [email protected] http://www.horosvaz.cz

45

jak a s č ím?

Co vydrží lano? V návaznosti na článek „Pády na písku“ v jarní Montaně Plus 2002 jsme dostali několik příbuzných dotazů: 1) Ozývám se s jedním takovým nápadem ohledně lan. Pádový faktor a počet pádů na visačce na laně v obchodě je sice hezká věc, ale čistě praktický problém: přivážu lano napevno a 50 cm nad uvázaným koncem ho procvaknu expreskou. Jak vysoko můžu vyzvednout 80kg závaží a pustit ho dolů, aniž by se lano přervalo? 2) Existuje nějaký takový měření? 3) To není sranda! K týhle úvaze mě vyprovokoval ten tvůj článek o pádech. Prostě štand u kruhu a v něm jistitel, jištěnec stoupá v rajbasu vzhůru. Co se stane, když odpadne? Dalo by se to nějak spočítat? Je mi jasný, že každý centimetr lana nad délku pádu snižuje pádový faktor, ale v praxi bývá jeden kruh jako štandovací a zároveň jako první (někdy i poslední) jištění, takže jediný lano navíc je od jištění k osmě na jistitelově sedáku. No já jen tak, že by to mohlo být zajímavý. Nemyslím tím žádný složitosti, jako je tření lana při prokluzu a tak. Jenom čistě teoreticky, JAK DLOUHEJ PÁD při výše popsaných a tedy reálných podmínkách dnešní moderní lano může vydržet…? Takže, podívejme se na to podrobněji. Pro začátek něco na uklidnění: Je empiricky dokázáno, že moderní dynamické horolano se „jen tak“ nepřetrhne, a to ani při nejtvrdším pádu. Ale hned dodejme: z pokud má atest podle normy EN 892 a v souladu s ní je používáno (např. nepoužijeme jediný pramen dvojitého lana – „dvojčete“) z pokud nebylo narušeno kyselinou nebo jejími výpary z pokud při zachycení pádu není vedeno přes „ostrou“ hranu z pokud není příliš opotřebeno (nemluvě o „flanelu nadranc“) Vraťme se nyní k nastoleným otázkám Ad 1) Přepokládejme, že máme nové jednoduché dynamické horolano s atestem podle normy EN 892 (ČSN EN 892). Je použito v jednom pramenu a mezi 46

„štandovým“ ukotvením a padajícím 80kg závažím se kromě karabiny v expresce ničeho nedotýká. Když je dolní karabina expresky, (kterou je lano procvaknuto) 50 cm nad kotevním „štandem“, závaží můžeme „vyhnat“ 3 metry nad ní a nechat ho padnout 6 metrů – v takovémto případě by lano mělo vydržet tolik pádů, kolik psáno na visačce! Jak to? Inu, stejný poměr délky pádu k délce lana pracujícího na jeho zachycení – jinými slovy stejný pádový faktor – jako při povinných, normou předepsaných pádových zkouškách! Ad 2) Samozřejmě, měření obdobného typu se provádí – právě při oněch povinných normově pádových zkouškách, bez jejichž úspěšného absolvování lano nesmí na trh! Rozdíl je v tom, že při normových pádových zkouškách se nemění délkové poměry pádu a lana v práci. Pádový faktor je konstantní (cca 1,714) a zjišťuje se rázová síla při zachycení pádu a kolik jich lano přežije. Pádové zkoušky se liší podle toho, do které ze tří kategorií dynamických horolan to které lano patří. Zkoušejí se buď v jednom nebo ve dvou pramenech, s různými závažími, a norma EN 892 od nich žádá přežití určitého množství pádů. Zopakujme si: Jednoduché lano v jednom pramenu se závažím 80 kg musí vydržet alespoň 5 pádů, rázová síla nesmí překročit 1200 daN. Poloviční lano v jednom pramenu se závažím 55 kg, alespoň 5 pádů, rázová síla maximálně 800 daN. Dvojité lano – „dvojče“ – ve dvou pramenech musí přežít alespoň 12 pádů se závažím 80 kg a rázová síla nesmí přesáhnout 1200 daN. (Schéma normových pádových zkoušek naleznete např. v „Pit–knize“ Riziko… na str. 68 nebo v Montaně Plus podzim–zima 2000 na str. 10.) Ad 3) Padač není nepoddajné závaží (jaké je u tvrdých normových pádových zkoušek). Nikoli nevýznamná část pádové energie je absorbována deformační prací těla padajícího příp. i jističe (jistí-li „přes tělo“, s jistítkem zapnutým do úvazu) – může to být v rozmezí 20 až 40 %. To lanu výrazně pomáhá, stejně tak prokluz (i relativně malý) při dynamickém jištění. Naproti tomu při pádových normozkouškách

„se jistí staticky“ – lano je ukotveno napevno a pokud je zjištěn „prokluz“ 20 mm (až po posledním pádu, třeba devátém!), zkouška neplatí! Proto se v praxi netřeba obávat přetržení lana ani při pádu na plnou délku s faktorem 2 (přímo do štandu) – opět za předpokladu, že jde o nezestárlé, mechanicky a chemicky nenarušené a správně používané horolano podle normy EN 892 a že se při zachycení pádu nedře o nic, natož o hranu. Ve výhodě jsou všeobecně bezpečnější lana „mnohopádová“, více na pozoru bychom měli být v případě lan těsně na hranici normy a u lan superlehkých, u nichž se projevila tendence praskat v uzlu (viz „Lehká, tenká a…“ na konci M+ jaro–léto 2001 a opravenka k tomu v M+ jaro–léto 2002 na str. 34–35). Tolik k otázkám. Doteď jsme se zabývali jen šancí lana na přežití. Že se při superdlouhém letu může padač výrazněji zranit než při středním nebo dokonce krátkém, je snad jasné – na delší dráze má více příležitostí potkat polici apod. – a když potká, tak při nesrovnatelně vyšší rychlosti. Na konci 5m pádu letí rychlostí 36 km/h, při 10 m 50 km/h, na 25 m má 79 km/h, při 40 m již 100 km/h, 60 m 125 km/h, 80 m 142 km/h… Co udělá „malé drcnutí“ loktem o skalní hrot na konci pádu na celou délku raději nedomýšlet! Brutálním pádům se raději vyhnout, a když už k nim dojde, lano (pokud si je z piety neschovají pozůstalí) okamžitě vyřadit! Ostatně tato stará dobrá poučka platí pro každý těžký pád – nikdy nelze odhadnout natož zjistit, co se v lanu odehrálo! Pro představu jaké rázové síly vznikají v laně při zachycení pádu při různých pádových faktorech a váze padače poslouží graf. Už kdysi byl sestaven na základě pádových zkoušek s jedním konkrétním typem jednoduchého dynamického horolana a proto beze zbytku platil právě jen pro ně. Toto lano při normové pádové zkoušce vykazovalo rázovou sílu cca 930 daN. Jednotlivé křivky odpovídají různé hmotnosti padajícího. Vybereme-li 80kg křivku, pro f = 0,8 odečteme rázovou sílu asi 685 daN, pro f = 1,14 800 daN, pro f = 2 asi 990 daN atd. Obdobně za pomoci jiné křivky můžeme určit rázové síly odpovídající jiným padačům.

Opakujeme, pro každý typ lana budou křivky jiné! Proto uvedený graf slouží pouze k názorné představě o závislosti mezi hmotností padajícího, pádovým faktorem a rázovou silou. Nemůžeme odečítat absolutní hodnoty pro naše lano. V závislosti na jeho jiné charakteristice a „startovní“ rázové síle by průběh křivek v grafu byl více či méně odlišný, nikoli však „fatálně“. Proto nás graf alespoň může uklidnit, pokud jde o nezávratný rozdíl mezi rázovou silou odpovídající „normovému“ pádu s faktorem okolo 1,7 a „maxiráně“ s f = 2. Z „křivkového“ grafu je velmi dobře patrná důležitost snižování pádového faktoru postupovým jištěním – k co nejmenší délce pádu zapojit do práce co nejdelší kus lana. Jiný graf – nomogram pádového faktoru – sestavili „dobří duchové“ pro ty z nás, kteří neradi počítají a již při pouhém pohledu na zlomek se jim dělá nanic nebo jim slézají nehty. Vlevo je stupnice délky lana nad posledním postupovým jištěním (1/2 h, tedy polovina délky pádu), na pravé stupnici je vzdálenost od štandu (resp. od jističe) k postupovému jištění (l’), a na diagonále najdeme stupnici pádového faktoru (f). Ke zjištění pádového faktoru stačí propojit odpovídající hodnoty na levé a pravé stupnici přímkou, na jejím průsečíku odečteme pádový faktor. Na jednom ze znázorněných příkladů vidíme polovinu délky pádu (1/2 h) 8 m a vzdálenost štand–postupo-

mix – a proto můžeme uvažovat rázovou sílu „visačkové“ hodnoty. Bod postupového jištění dostane pecku dvojnásobnou. Odolá?

jistka (l’) 12 m, čemuž odpovídá pádový faktor (f) 0,8. Ověřme výpočtem podle známého vzorce f = h : l, kde h je délka pádu a l délka lana v práci. Délka pádu v našem příkladu je 2 x 1/2 h = 2 x 8 = 16 m, délka lana v práci l’ + 1/2 h = 8 + 12 = 20 m. Tedy f = 16 : 20 = 0,8. Se znalostí pádového faktoru se nyní můžeme vrátit ke „křivkovému“ grafu. Pokud bychom měli totéž lano, pro které byl graf sestaven, pro 80kg padače bychom našli rázovou sílu 685 daN. K čemu by to mohlo být dobré? Ke zjištění, zda postupové jištění pád uvedených parametrů může vydržet či nikoli. Nejen lanem živ je člověk – stejně jako u lana nás musí bytostně zajímat, jaké zatížení působí i na ostatní součásti zajišťovacího systému a zda právě ony nebudou slabým článkem řetězce. Jak známo, bod postupového jištění je při zachycení pádu namáhán téměř dvojnásobkem rázové síly, pro zjednodušení uvažujme dvojnásobek – v našem příkladu tedy 2 x 685 daN = 1.370 daN. Bude-li na postupovém jištění „předpisový“ nýt a kvalitní expreska s karablbinami o nosnosti 2.200 daN, tak daný pád s rezervou vydrží. Pokud tam ale místo toho bude vklíněnec s nosností 1.100 daN, je zle! Za součinnosti obou grafů můžeme zjistit nejen prosté „vydrží – nevydrží?“, ale dokážeme odpovědět i na další otázky: Jakou výšku pádu může přežít skoba o dané nosnosti? V jaké vzdálenosti musím dát další?

Řekněme že 80kg lezec v pevné skále po 12 m zatloukl tutovou kalenou skobu, která spolehlivě vydrží zatížení 1.600 daN. Aby vydržela, rázová síla v laně tedy nesmí překročit 800 daN. Na křivkovém grafu zjistíme tomu odpovídající pádový faktor 1,14, který pro šanci na bezpečné zadržení pádu nesmí být překročen. Na druhém grafu – nomogramu – spojíme bod pro pádový faktor 1,14 s bodem na pravé straně, označujícím 12m vzdálenost skoby od stanoviště. Prodloužením spojovací přímky doleva dostaneme údaj označující polovinu kritické délky pádu 16 m. Tedy nejpozději 16 m nad „naší“ skobou musí být založeno další postupové jištění – nebude-li a stoupač poleze výš, „naše“ skoba případný pád delší než 32 m nevydrží…. Pozor, vše berme jako orientační údaje pro pochopení principu! Pádové faktory platí s libovolným „špagátem“, ale jak už jsme si řekli, k pádovým faktorům „náležející“ rázové síly u našeho lana budou „trochu“ jiné! Při zachycení pádu lezce s faktorem 2 (pád přímo do štandu) můžeme uvažovat rázovou sílu zhruba takovou, jaká je uvedena na visačce našeho lana. Ta sice byla zjištěna při příznivějším faktoru cca 1,7, ale s tvrdým závažím. Měkký lezec rozdíl z rázových sil z titulu rozdílu pádových faktorů kompenzuje. V případě dlouhého pádu do bodu postupového jištění těsně u stanoviště bude faktor téměř 2

Pozor na to, zdaleka ne všechny běžně používané zajišťovací pomůcky jsou dimenzovány na dvojnásobek „visačkové“ rázové síly lana! Mnoho jich je hluboko pod touto hranicí! A dále, nosnost na nich uvedená je mez jejich pevnosti, při zatížení třeba jen mírně vyšším již „smějí“ prasknout! Nutnou bezpečnostní rezervu si musíme vytvořit sami, zapojit hlavu – mimo jiné proto, že pomůcky s udanou nosností vsazujeme do skály „bez visačky s údaji“ a „bez záruky“. Proto pamatujme: postupové jištění zakládat co nejčastěji, jistit dynamicky s prokluzem, zajišťovací prostředky udržovat v dokonalém stavu, včas je obnovovat a zdokonalovat se v jejich správném používání. Zpět k lanům – shrnutí: Pokud v praxi lano o nic nebude dřít a pádový faktor udržíme pod 1,7 (cca normový faktor), od neopotřebovaného a kyselinou nenarušeného lana bychom mohli očekávat přežití alespoň stejného počtu pádů jako na visačce. Má to ovšem několik háčků. Za prvé, v terénu nikdy nemůžeme zaručit stejné podmínky jako ve zkušební laboratoři, většinou jsou nedefinovatelné a lano se se skálou často potká. Za druhé, přestože „drba“ (rázová síla) při zachování stejného pádového faktoru bude stejná bez ohledu na délku pádu (např. 5m pád do 5m lana nebo 20 m pád do 20m lana, oba f = 1), dlouhý pád je těžší než krátký – zatížení lana a dalších částí zajišťovacího systému včetně zúčastněného člověčenstva trvá delší dobu! Za třetí, případů kdy používáme neopotřebované lano, je minimum – a „pádová kapacita“ lana poměrně rychle klesá (s každým zachyceným pádem – i lehkým, s každým spouštěním či slaněním – viz M+ podzim 2000 str. 15–17). Za čtvrté, rázová síla u každého dalšího pádu je o něco vyšší (lano s každým pádem „tvrdne“, byť třeba na omak měkne až zflanelovatí). Za páté, lano zdaleka nevydrží tolik, pokud není zachována „karabinová hladkost průvlaku“ – při jištění lanem přímo provlečeným kostrbatě rezatým kruhem (viděli jsme!)… Vladimír Procházka

l Začátkem roku vznikla vrcholová komise pro lezení na Vysočině. Předkládáme aktuální pravidla pro lezení v této oblasti. PRAVIDLA SPORTOVNÍHO LEZENÍ NA VYSOČINĚ Platnost pravidel z Tato pravidla nabývají účinnost dne: 15.1. 2002 Základní ustanovení z Každý lezec je povinen dodržovat pravidla CHKO Žďárské vrchy. Lezcům je zakázáno: z jakýmkoliv způsobem měnit povrch skály ( sekání stupů, chytů, apod.) z přidávat postupové jisticí prostředky poškozující skálu ( doskobování, apod.) z ubírat, přemisťovat, nebo přidávat fixní jištění, o výjimce rozhoduje Vrcholová komise z při výstupu používat stoupací železa a cepíny. Fixní jištění z musí odpovídat požadavkům dlouhodobé životnosti a způsob osazení musí zajišťovat jeho maximální spolehlivost. Zjistí-li lezec, že některé fixní jištění je nespolehlivé, má povinost vyrozumět Vrcholovou komisi, z za spolehlivost fixního jištění je zodpovědný lezec, který je osadil. Prvovýstupy z jsou zakázány prvovýstupy, které by svým fixním jištěním snížily hodnotu nebo změnily charakter sousedních cest z fixní jištění je třeba použít v přiměřené míře s přihlédnutím k možnostem přírodního jištění a charakteru cesty Prvovýstupce je povinen: z navrhnout pro cestu název a klasifikaci z do tří měsíců zaslat Vrcholové komisi kompletní informace o prvovýstupu z nárok na dokončení prvovýstupu trvá dva roky a je označen smyčkou s volnými konci v prvním jištění z VK má právo rozhodnout o zrušení prvovýstupu Dohled na dodržování pravidel sport. lezení z dohled nad dodržováním těchto pravidel přísluší členům Vrcholové komise a členům Vrcholové komise ČHS. Lezec je povinen prokázat se oprávněným kontrolním orgánům platným členským průkazem ČHS. 47

mix Kontakt na Vrcholovou komisi: Jaroslav Juda Vepřová 93 592 11 Velká Losenice ing. František Trefulka Jiřího z Poděbrad 704 591 01 Žďár nad Sázavou e–mail: [email protected] l Správa CHKO Labské pískovce se k 1. 7. 2002 přestěhovala do nového sídla Nová adresa je: Správa CHKO Labské pískovce Teplická 424, 694 05 Děčín Telefonní čísla: 412 518 202, 412 518 287 a 412 518 929 (fax). l Letos počtvrté se v Blansku uskuteční festival „RAJBAS * OUTDOOR * KOTLÍK“ určený všem vyznavačům outdoorových aktivit a cestování. Pořádající Sdružení HORIZONT s pomocí řady dalších spolupořadatelů a za podpory sponzorů i Ministerstva kultury ČR připravilo návštěvníkům pestrou směsici filmů, fotek a diapozitivů, besed s cestovateli a osobnostmi sportů v přírodě i netradiční sportovní soutěže a doprovodný kulturní program. V prodloužené době konání akce (20. – 24. 11. 2002, letos tedy již od středy) zavede účastníky setkání programová nabídka například do hor Himálaje, Ťan–Šanu, Karakorámu či novoguinejských Jayawijaya. Své nové „prásky“ z Kyrgyzstánu představí špičkový pražský lezec Mára Holeček a tradičně nebude chybět současně nejúspěšnější česká výšková horolezkyně Soňa Boštíková–Vomáčková. Příznivce extrémně náročných treků jistě potěší Libor Hnyk. Podle dostupných informací je prvním Čechem, který uskutečnil přechod celého centrálního pohoří Karakorám z Hunzy do Hushe. Hory samozřejmě nebudou jediným tématem. Úspěšnou Expedici 100 – první přelet Středozemního moře ultralehkým letadlem (296 kg) z Brna do Luxoru a zpět představí Miloš Druckmüller. S divočinou Západní Papui seznámí Alena Žákovská a Milan Daněk, účastníci rovněž úspěšné „Expedice Asmat 2002“. Letos po čtyřiceti létech zopakovali průkopnickou cestu legendárního Heinricha Harrera přes drsné hory, deštné pralesy, labyrinty řek a bažin k jižnímu pobřeží ostrova, teritoria potomků obávaných kanibalů a lovců lebek. Vodáci jistě uvítají programový blok věnovaným sjezdům divo48

knihy ALPENVEREINSKALENDER HÜTTEN UNSERER ALPEN 2003 Populární „chatové“ kalendáře Alpenvereinu jsou věrným průvodcem tisíců horolezců a vysokohorských turis-

tů již více než pětadvacet let. Na rozdíl od mnoha jiných kalendářů však nemívají jepičí život – po splnění roční úlohy si je totiž většina majitelů pečlivě uschovává již od počátků této edice. Důvodem jsou náměty na túry se všemi potřebnými informacemi na rubech „měsíčních“ listů i titulního krycího listu. Tradice nebyla porušena ani tentokrát, nový kalendář představuje třináct dalších horských chat, rozesetých po celých Alpách (v závorkách oblast či horská skupina): Purtschellerhaus (Berchtesgaden), Marteller Hütte (Ortler), Chamanna Diavolezza (Bernina – největší barák), Hochrieshaus (Chiemgau), třítisícovka Müllerhütte aneb Riffugio Cima Libera (Stubai), Flaggenschartenhütte (Sarntal), dolomitská Saltnerhütte (Schlern), další třítisícová Refuge Grands Mulets (Mont Blanc), Rifugio Genova – Schlüterhütte (Geisler), Weissmieshütte (Wallis), Ackerlhütte (Kaiser), Rifugio Antermoia (Catinaccio) a Straubinger Haus (Chiemgau). Mne obrazově zaujaly únorová Diavolezza s Pizem Cambrena, dubnová Müllerhütte, listopadová Antemoia a prosincový Straubinger Haus. Neporušitelnou tradicí je i naprosto stejná úprava jako u předchozích ročníků. Na lícech listů výškového formátu 38 x 30,5 cm prvotřídní velkoformátové barevné snímky chat s popisky v němčině, pod nimi přehledné čtyřjazyčné (něm., angl., franc., it.) měsíční kalendárium. Na rubových stranách listů nalezneme hlavní předmět již zmíněné sběratelské vášně – velmi užitečné průvodcovské informace, kde chata vězí, jak dojet do oblasti, kudy k boudě vyšlápnout po svých, na které vrcholy z ní nejlépe vystoupit. Nechybí soupis doporučených map a průvodců. Německý text na každém listu je doplněn výřezem z turistické mapy 1:50.000 a jednou či dvěma barevnými fotkami z okolí útulny. Praktický doplněk! Lze si jen postesknout, že ani tentokrát nebyl obnoven historický seriál. Kdysi na rubech listů bývaly fotoportréty s biografií největších osobností horolezeckého objevování Alp. V letech 1990 až 1997 jich byla představena téměř stovka. Kalendář vydalo mnichovské nakladatelství Bergverlag Rother (www.rother.de) a stojí 12,90 EUR. Vladimír Procházka

kýbl

Chápu…!? Jak by tady bylo krásně kdyby tady nebyli ti psi, děti, maglajz... Ne, vážně, nevadí mně ve skalách slušní a spořádaní lezci se svými ratolestmi a čtyřnohými miláčky, ale někdy bych to vyhnal ze skal všechno. Naše děcka s námi jezdila do skal od narození, psa s sebou taky taháme odjakživa, ale asi jsme fakt ještě ze starý školy a snažili jsme se v dětech i v tom přitroublým psovi vytvořit trošku té úcty k přírodě, která tu není kvůli nám, ale my jsme tu díky ní! Proto mě fakt drtí, když vidím a slyším (!) na Prachově hrát nelezoucí příslušníky „hororodin“ odbíjenou, badminton či fotbálek mezi čerstvě osázenými smrčky, zahrabávat pos..., pardon, použité pampersky pod vrstvu jehličí a škubat borůvky i s kořeny! A vůbec, ale vůbec je přitom netrápí, že jsou v místech, kde by bez průkazu ČHS neměli co dělat! (Jen tak lehce z „Pravidel“: „...chovat se tak, aby nebylo narušováno přírodní prostředí hlukem, odhazováním a zahrabáváním odpadků, terénními úpravami “) Je mi jasné, že rodinky chtějí být o víkendu pod skalami pospolu, ale sakra trochu toho rozumu a slušnosti by asi leckdy neuškodilo! Kapitolou samou pro sebe je víkendový „přepsíno“ ve skalách. Nic proti pejskům, sám si bez toho svého bastarda neumím představit žití, ale pes je od toho, aby poslouchal a choval se tak, jak jeho pán vyžaduje. Horší je, když sám majitel neví, jak se ve skalách chovat a chudák psík pak musí poslouchat debilní povely typu: „Azore, běž si hrabat tu díru jinam, prášíš nám do báglu!“ (odposlechnuto nedávno na Prachově). Zkuste si po víkendu projít skalák a uvidíte co je pod kořeny nových „nor“ po vymatlaných majitelích. Ano, majitelích, protože zodpovědnost za chování svého zvířete má vždycky a pouze jeho majitel. Ať už se jedná o pokousané dítě na sídlišti, nebo přehrabanou půlku Skaláku! To je ale spíš jako příspěvek do

časopisu o psech a nám jde víc o tu přírodu „neživou“. Ta se nemůže bránit ani nájezdům hororodin a horopsů, ale ani stále častějším nájezdům „maglajzistů“ na našich českorájských píscích. Nejsem zapšklým odpůrcem maglajzu jako takového, jsem „potivec“ a upřímně i mně občas na Prachůvku či na Suškách chybí ten kouzelný prášek, na který jsme zvyklí z vápna a umělotin, ale jednou je pískovcovými pravidly zakázaný a tak, dokud se to třeba časem nezmění, musím zákaz prášení ctít! Chápu, že některé cesty nejdou na slunci lézt a že jste přijeli až z druhého konce republiky s cílem tu svou vysněnou cestičku „vysádlit“. Nám letos ve Francii taky ze tří týdnů 14 dní prolilo a nic s tím nenaděláme; ve velkých kopcích zase silný vítr nebo metr nového prašanu nedovolí vystoupit těch posledních pár metrů na vrcholek a lezci tomu obětují měsíce příprav a statisíce peněz! A nic s tím taky nenadělají! Takže pokud vám potící se ruce nedovolí vylézt vaši vytouženou devítku či desítku na písku, nesmutněte, život nekončí a příště už to může vyjít. (V Sasku nám kolikrát některý „wegy“ odolávaly až do podzimu, kdy se ochladilo a šlo „to“ lézt. Tam se za maglajz střílelo a střílí dodnes.)

A pochopil bych i to, že se někomu fakt nechce čekat až na příznivý klima a jde do pro něj těžkých cest hned a s pytlíkem vepředu i vzadu. Ale co už opravdu nepochopím a ani nechci pochopit, proč někdo leze i dvojkový cesty s maglajzem! Že je maglajz na „Baušovce“ na Mravenčí (klas. V), to mě štve už pár let, ale letos jsem „scházel“ položenou stupňovitou jižní spárou z Bella Visty a zaplouváky a hodiny v téhle dvojce byly omatlané maglajzem jak nejfrekventovanější chyty na

mix rok nečištěný bouldrovce. Chápu, že každý má svůj výkonnostní strop jinde (proto je dost obtížný povolit maglajz do těžkých cest, pro někoho je těžká dvojka, pro někoho až „desina!“), chápu, že je vedro, ale nechápu, proč raději takovýhle patlal nejde do nějaký stinný cesty či stinný hospody! Chápu i to, že jsme každý jiný a jinak vychovávaný a vychovaný. Chápu i to, že leckdo úmyslně nedodržuje psaná i nepsaná pravidla v civilním životě, kde se asi všichni snažíme všelikými cestičkami vybabrat s různými berňáky a sociálkami. A chápu i to, že to děláme ve svůj prospěch. Ale to, že porušujeme jasně daná pravidla pohybu v chráněných oblastech (prakticky všude lezeme na výjimky, tak bacha!) a jasně daná pravidla lezení na píscích, tak to bohužel děláme opravdu jen a jen ve svůj neprospěch a časem se to může nehezky obrátit proti nám! A docela bych chápal, že nám jednoho krásného dne (a bude to pro nás asi poslední krásný den!) zavřou Prachov, Hrubici či Sušky. Leckomu by se tak od základu změnil život a jeho smysl! Proto fakt pozor sami na sebe a používejme, když už ho máme, taky občas mozek! I tady platí „jaký si to uděláme, takový to budeme mít“, protože jak se zdivočelými dětmi a psy, tak s patláním maglajzu si kálíme do vlastních skal a mocným státním orgánům jednou ta trpělivost dojde a budeme všichni v p…, pardon v tělocvičnách!! Potom už to snad všichni pochopíme, ale to může být bohužel už pozdě! A asi pochopím i to, že někoho tímhle svým plkáním naštvu, ale zkuste i vy pochopit, že ty naše jedinečný písky stojí za naše slušné a ohleduplné chování a aspoň při pohybu na skalách a mezi nimi dodržujme daná pravidla, ať už se nám líbí či nikoliv! Houmless P.S.: No jo, taky nemám rád takovýhle přemoudřelý mentorský řeči starých vysloužilých lezců, ale fakt někdy odcházím z Prachova hódně naštvanej a musel jsem se konečně už někde vyventilovat chápejte!

Magnézium Vážená redakce Montany! Včera jsem obdržel nové číslo vašeho časopisu. Jsem velice potěšen jeho stále rostoucí grafickou i informační hodnotou. Jedna věc mne ale přece jenom velice zarazila. Na titulní straně je vyfotografována jedna z našich předních horolezkyň Lenka Trnková v cestě IXb v Labáku. Na sedáku má pytlík s magnéziem a pod sebou znatelné bílé stopy v každém chytu. Byl zrušen zákaz používání magnézia na pískovcových skalách? Nějak jsem tuto informaci nezaznamenal. Předpokládám, že prvovýstup cesty byl dělán odspodu a bez maglajzu. Nedokážu posoudit negativní vliv magnézia na pískovcové skály, ale i tak, bílé fleky snižují hodnotu přelezu pro další lezce vzhledem k tomu, že mají označen každý chyt a jsou tím připraveni o hledání a notnou dávku nutné fantazie (tato věta byla možná zbytečná – maglajz je prostě zakázaný stejně jako friendy, nebo vklíněnce…). Sám si občas šlápnu na kruh či lehce pomůžu, ale snižuji tím pouze hodnotu svého výstupu, nikoho neomezuji a neničím tím ani skálu a samozřejmě se takovými výstupy ani nechlubím. Pokud je skutečnost u našich předních lezců taková, neměly by být takové fotky na titulní straně, ale v kolonce „co by se dít nemělo“. Děkuji za vaše vyjádření ať již veřejné, nebo pouze mailové (i když si myslím, že tato fotka nezarazila pouze mne). Radim Bzura

Předevčírem jsme slanili ze stěn. Včera jsme se doštrachali do „bejsu“. Když jsme se po slanění líně přebalovali na ledovcové moréně na cestu dolů do údolí, vychutnávali, jak ještěrky slunce a revidovali pozůstalost v naší spižírně, napočítali jsme zbyteček lovečáku, pár bramborových kaší, na pití pytlík instantních polívek (šumáky a vitacity s půl štanglí salámu nám upadly v půlce vý-

stupu do doliny) a v přihrádce „dobrůtky“ dvě čokoládové tyčinky, jednu Delinu a jednu Tribitku. Obaly už nevypadaly příliš lákavě, Tribitka tyčinku připomínala jen vzdáleně díky tomu, jak za uplynulý měsíc opakovaně zakoušela bod tání i bod mrazu, ale příslib laskominy v nás spolehlivě probudily. Tak jsme popili výborné instantní polévky, nacpali se skvělou bramborovou kaší smíchanou s gulášovkou, vyvalovali se na kamenech a podobni předoucím kocourům mžourali v odpoledním sluníčku na stěnu a pomalounku uždibovali z našich dvou sladkostí. „Já jsem teď spokojenej úplně na max,“ řekl jsem. „Já taky“ ozvalo se z vedlejší karimatky. „To je zajímavý, jak to lezení zintenzivňuje prožitky úplně obyčejných věcí jako je třeba tahle užmoulaná čokoláda nebo žrádlo, na který bych se normálně ani nepodíval,“ začal jsem rozpřádat filozofickou úvahu na téma lezení, vesmír a vůbec. „Zajímavý je, že člověk musí nejdřív utratit strašnou spoustu peněz, aby zjistil, že mu ke spokojenosti stačí strašně málo,“ utnul mě hlas na druhé karimatce lakonicky a po chvíli volně navázal: „To třeba bajkeři jsou stejná sorta jak lezci. Všechno co mají vrazí do kola. Třeba Vlčák od nás má dvoupokoják a v něm lustr a kola. Tuhle jsem ho potkal v krámě a musel jsem mu podat ze spodního regálu šest rohlíků a cibule, nemohl se ohnout, jak se někde na kole rozsekal.“ „Kolik mu je?“ „Člověče, už mu bude přes čtyřicet.“ „Hmm...“ Je to snad nějaký světový princip, že dlouhou cestou člověk dojde někam, co na první pohled vypadá jako začátek? Mudrc roky medituje a čumí do zdi a řekne, že není co říct. Někdo po čtyřicítce všechno co má investuje do toho, aby se projel na bicyklu. Babky se tetelí radostí až uvidí vnoučata a upečou jim buchty. Řada důchodců je po letech životního pachtění nejšťastnější

kých řek Laponska a příznivce baiků určitě nezklame populární cyklotremp, spisovatel humorista Honza Vlasák. který si to netradičně zamířil až do Mexika. Tolik namátkou z hlavního programu. Všichni jste srdečně zváni. –Dy– l ALPINE SHOW 2002 Ve dnech 6.–7. 9. se konal, pod záštitou Českého horolezeckého svazu a Klubu českých turistů, ve sportovní hale v Praze na Chodově 2. ročník kontraktační výstavy specializované na horolezectví, pěší a vodní turistiku. Letošního ročníku se zúčastnilo 30 vystavovatelů včetně německého výrobce materiálů Gore–tex a Windstopper W. L. GORE & Associates GmbH. Nejsilněji byli zastoupeni výrobci oblečení, obuvi a batohů. Slušná nabídka byla i v oblasti horolezeckého vybavení. Více než 400 obchodníků, kteří se na výstavě zaregistrovali, mělo tedy z čeho vybírat. Součástí výstavy pořádané STUDIEM AXIS byla i řada doprovodných programů. Redakce SVĚTA OUTDOORU připravila pro obchodníky i výrobce seminář a pro návštěvníky tipovací soutěž o nejlehčí outdoorové vybavení. Během páteční večerní party se vystavovatelé i návštěvníci mohli pobavit při hudbě a rautu a zhlédnout zajímavou diashow firmy WARMPEACE z expedic v Peru a na kajacích kolem Sardinie a Islandu. Sobotní dopoledne bylo určeno zájemcům o bouldering na umělé stěně. Do soutěže ve volném lezení, podporované firmami SALTIC a SINGING ROCK, se přihlásilo přes 20 lezců. Vstupenky na výstavu byly slosovatelné a výhercem zájezdu s CK ALPY se stala Eva Valchářová z Havířova. l Nové české smyčky na trhu Jak ten čas letí! Když jsem vešel poprvé do brněnského SUN SPORT, byl to malý obchůdek v suterénu jednoho činžáku. Moc toho tam neměli, ale snažili se. Před nedávnem se mi hoši v témže obchodě (dnes již na jedné z rušných ulic města) pochlubili novinkou – nechávají šít vlastní smyčky. Od krátkých expresek až po dlouhé sešité „plocháče“. Vše s atestem, pevnost 2,2 tuny, předpokládaná cena jako u nejlevnější konkurence. Takže až budete třeba někdy cvakat smyčku s logem sluníčka, vzpomeňte, že kde je vůle, tam je cesta. –bkr– 49

9. délka 6b! Mlékárny Kunín a.s., Poldi Kladno, České aerolinie. 10. délka pětkové dolezy. Především děkujeme firmě Kameny. Bez jejich lištových tréninkových desek bychom to nedali. Měli jsme jich v baťůžku pět a před každou těžší délkou jsme se na nich důkladně rozcvičili.

u keříků rybízů na zahrádce nebo nedělní houbařské výpravě. Po překonání celodenního lezeckého martýria chvalořečíte nudlovou polévku a výrobce toho nejlevnějšího instantního kapučína jste ochotni nazývat bratrem či pasovat na rytíře. Mě osobně teď nejvíce vzrušuje představa čerstvých rohlíků nebo štrůdlu a už se těším na večerní instantní kávičku s trochu zkyslým mlíkem páchnoucím kouřem a ještě čímsi, které přinesl předevčírem v plastikovém kanystru pastucha z „naší“ doliny. A představa zahrádky s keříky rybízu na stará kolena mi není vůbec nepříjemná. Až se vrátíme, mohli bychom s přítulkyní zajít na hříbky. Myslím, že porostou václavky Těšte se z volovin. 13.8. 2002 v base campu – Asan–Usen, údolí Kara–su, Kyrgyzstán Dušan „Stoupa“ Janák

K penězům snadno a rychle Paklenica (Miešečica + Via Velebita) 7c+ 8. března 2002 Brnčálova chata, Vysoké Tatry, 18.35h 50

„Hajzle, kdes sehnal takový parádní gorekomplet? Já to chci taky!“ „To víš, musíš napsat do nějakého časáku jak jsi něco vylezl, zmíníš se tam jen tak mimochodem o nějakých firmách, které tě jako sponzorují a oni ti už něco pošlou.“ „Jo, to jde, zkusím to taky.“ Pozor! Pozor! Výstup roku! NOVÁK JAKUB a Pavel Kryze vylezli 7c+ ve 350metrové velké stěně Aniči Kuk! Kameny. Elias. Hudy sport! 1. délka 6b! Singing Rock, Ocún, Boreal, Scarpa! 2. délka 7c+! Slovnaft, Aeroflot Vodochody, Kameny Pilka, Elias. Sun sport! 3. délka 7b+! Marlboro, Tic Tack, McDonald‘s, Gambrinus, Triop, Saltic! 4. délka 6b! Tradiční česká pražená káva Dadák! 5. délka 7b+! Baťa, Black Diamond, Kovošrot Třinec, OMV, Spoříme s liškou! 6. délka 6c! Elias, Saltic, Kameny, ODS. 7. délka 2! 8. délka 6c+! Pohřební ústav Hromek a syn, Masážní salon Lada.

Prachy posílejte: Novák J., Polní 1630, Dubňany Mačky už mám, ty nechci, ale nové zbraně by se hodily. P.S.: Další parádní výkon oceněníhodný se mi podařil u Svišťě na bouldrovce. Na jeho campusboardu jsem doručkoval až k předposlední liště (té malé!) Tedy už mně chybí jen jedna k Topu! Dobrý, né? Algida. Danone. Panasonic. Pravé slovenské brynzové halušky. P.P.S.: Jenom tak na okraj. Další dva členové našeho výletu do Chorvatska Ricardo Jurečka a jeho operační, létající asistentka Vevina, se za tři dny prokopali nejšílenější, technickou cestou v Paklenici, jejíž název „Jogonanda“ bliká ve všech průvodcích čer-

veným neonovým světlem na znamení: Pozor! Kriminál! Psycho! Pozor! O tom už ale bylo v minulé Montaně. text: Jakub Novák foto: archiv autora

Nezodpovědné a pravidla nerespektující mládí? Kdepak, kupodivu spíše pomatené stáří. Pokud by se vám někde zdála stará trojka příliš těžká, tak vemte kladivo a majzlík a vylepšete chyty podle svých představ. Špatný sen? Kdepak, současná realita. Jaro 2002 Komorní Lhotka u Frýdku–Místku. Jeho odpověď? Nechtějte raději znát. Třeba si jednou ve svém svědomí odpoví sám. Doufám že tentokrát už správně. A veřejná ostuda před lidem lezeckým budiž mu trestem. Viděl, slyšel a vyfotil Borek Merta

51

galerie

Pizzo Torrone Occidentale (3.351 m) Pohoří: Bergell, oblast Val Másino Západní stěna Převýšení: 300 m Řada našich horolezců zná velmi dobře některé populární vrcholy Bergellu především ze severu, z údolí Bondasca a také v poslední době lezecké cíle ve stále populárnějším lezeckém centru v údolí Albigna. Nádherné stěny nabízí také jižní stěny, např. Piz Cengala a Piz Badile. Pravý lezecký ráj je ale z italské strany zejména v údolích Valle Zocca a Valle Torrone. V některých stěnách se do horolezecké historie zapsali v r. 1980 čs. lezci např. prvovýstupy na Puntu Allievi, Cima di Castello, Picco Luigi Amadeo a Puntu Ferrario. Italové tuto jižní oblast nenazývají Bergellem, ale horskou skupinou Másino. Jednoznačně převažující horninou je „ghiandone“ světlý granodiorit s řídce rozptýlenými krystaly živce, umožňujícími výstup po zdánlivě nelezitelných plotnách. Nejzajímavější cesty vedou na Cima Torrone Occidentale v pravé části masivu v západní stěně JZ výšvihu. Hlavním centrem je horské středisko San Martino Val Másino (923 m). Východisko Rifugio Allievi (2.387 m), nástup po značené cestě ze S. Martina. Nejprve údolím Val di Mello, později údolím Valle Zocca. Ze S. Martina je možno pokračovat autem až k lokalitě Ca dei Rogni. V hlavní sezóně od poloviny července do konce srpna zde však platí zákaz stání na dobu delší než 24 hod. Od parkoviště k chatě 4,5 – 5 hod. Nástup ke stěně Od chaty Allievi po značené cestě Sentiero Roma směrem k sedlu Passo del Torrone. Po mírném stoupání, v místě prvního sestupu na této cestě, odbočíme doleva k úpatí stěny, 45 min. – 1 hod. Výstupové cesty 1. SZ hřeben C. C. Branch, E .J. Garwood, E. Kingscote a vůdci A. Rauch, M. Schober, 30. 8. 1891 Obtížnost: III, 5 – 6 hod. Prvovýstup byl uskutečněn do sedla Colle Rasica ze severu, z jižní strany od chaty Allievi, vede do sedla strmý žlab. Podmínky výstupu ovlivňuje kvalita sněhu a vzhledem k možnosti pádu kamení je vhodný včasný nástup. 2. ZJZ stěna, SZ hřeben A. a R. Balabia, M. Debenedetti, 7. 9. 1909 Varianta nástupu na hřeben, ke které chybějí podrobnosti, cesta je ohrožovaná kamennými lavinami. 3. Západní stěna E. Bozzoli Parasacchi, V. Bramani, E. Castiglioni, 29. 6. 1937 52

Punta Allievi

Punta Ra `sica

Pizzo Torrone

chata Allievi

Podrobnosti chybějí, patrně nopakovaná cesta. 4. Meloni Maspes crack G. Maspes, O. Meloni, 12. 7. 1990 Obtížnost: krátký úsek VI, převážně IV a V, stanoviště jsou vybavena skobami, resp. spity. K jištění sada vklíněnců a friendů do velikosti 3, 7 délek na vrcholový hřeben JZ výšvihu. Krásná cesta podél spár, pevná skála, podél trasy je možno slanit. 5. Guronsan G. Maspes, G. Ongaro, 17. 9. 1997 Obtížnost: 4 délky VI, dále V a V+, štandy jsou vybaveny skobami. K jištění: poloviční lana

50m délky, 10 expresek, vklíněnce, friendy, 9 délek, lezecká délka 400 m. Nádherná cesta, ve spodní části je často sníh, resp. led, cestou je možno slanit. Prvovýstupci však klasifikaci podcenili (viz skica), takže délky V+ lze považovat rozhodně za úseky klasifikace VI. 6. Parpufone J. Merizzi, Pasqualotto, 1991 Obtížnost: VI+, podrobnosti chybějí. 7. Cortiho cesta M. Colombo, C. Corti, 21. 7. 1955 Obtížnost: místy VI, převážně V+. Cesta vedoucí převislými spárami, která je jen zřídka lezena. 8. Cesta „Gugiatti“ E. a F. Gugiatti, 13. 7. 1974 Obtížnost: V a VI+, krátké úseky A1 a A2. Zajímavá cesta vedoucí ve spádnici velkého převisu, sledující převážně komíny a spáry. Patří k oblíbeným klasickým cestám v oblasti chaty Allievi. 9. El Diablo G. Maspes, S. Righetti, 19. 8. 1994, po předchozích pokusech s C. Perlinim a U. Delfattim. Obtížnost: 1 úsek VIII+/IX–, 1 úsek VIII–, převážně VII a VII+, 1 místa A1 (cliff v 8. a 9. délce), kvalitně vyskobováno, k dojištění sada vklíněnců a friendů, 12 expresek, 10 délek. Obtížná a namáhavá cesta plotnami a převisy, vyžadující jemnou lezeckou techniku a dobrou kondici, pevná skála. 10. Complicazioni collaterali M. Motto, G. Predan, R. Vogler, 19. 6. 1994 Obtížnost: 1 úsek VIII, často VI až VII+, vybavení spity (v horní části ve větších vzdálenostech), k dojištění vklíněnce a friendy střední velikosti, 6 délek.

Punta Ra `sica

Cesta vedoucí plotnami, v horní části pak stěnou vpravo od velkého koutu. 11. Maspesova cesta G. Maspes v sólovýstupu, 1992 Obtížnost: VI–, další údaje chybějí. 12. Jižní hrana J. Merizzi, G. Miotti, červen 1975 Obtížnost: IV a V, částečně vyskobováno, nutné vlastní jisticí prostředky: smyčky, vklíněnce a friendy do velikosti 3, 10 délek. Nádherná klasická cesta, patřící k nejoblíbenějším v údolí Val di Zocca. Ve spodní části klade nároky na orientaci,v horní části sleduje výraznou hranu pilíře.

Pizzo Torrone Occidentale

Punta Rerra `rio

z Některými cestami (viz výše) je možno slanit. Pro cesty v pravé části JZ výšvihu je vhodné slanění podél cesty „Clota Cicoz“ v JV stěně. Od dolezení cesty č. 11 (Merizzi Miotti) krátkým sestupem na JV dosáhneme první slaňovací skoby.

per quattro stagioni, G. Maspes, G. Miotti, 1996 z Bündner Alpen, Band IV Südliches Bergeller Berge und Monte Disgrazia, 5. vydání, R. Bachmann, SAC, 1992.

Literatura z Masino – Bregaglia – Disgrazia, volume II, A. Bonacossa, G. Rossi, CAI, TCI, 1975 z Masino – Bregaglia – Disgrazia, Montagne

Mapy z Landeskarte der Schweiz, Blatt 1276 (Val Bregaglia), 1:25.000 z Landeskarte der Schweiz, Blatt 1296 (Sciora), 1:25.000 Jiří Novák

13. Varianta „Placche oloceniche“ P. Marchetti se spolulezci Obtížnost: VI+ Cesta s nástupem ve výrazném koutu 30 m vlevo od nástupu Jižní hrany. 14. J stěna, J hřeben, Luraniho cesta E. Albertario, F. Lurani, A. Baroni, 12. 8. 1882 Obtížnost: místy III. Cesta prvovýstupců na vrchol Cima Torrone Occidentale. Zajímavý a pěkný výstup, který není ohrožován pádem kamení. 15. JJZ hřeben A. Bonacossa, C. Negri, 12. 9. 1935 Obtížnost: IV a V v prvním úseku 120 m na hřeben, dále II a III, 4 hod. od nástupu. Zajímavá cesta v kouzelném prostředí, kvalitní hornina. Sestup z Z vrcholu Torrone Occidentale východním hřebenem (III) do údolí Valle Torrone a přes sedlo Passo del Torrone zpět k chatě Allievi, 2,5 – 3 hod. 53

a jdi...

Tufi je ve formě jako nikdy Rudo Tufi Tefelner z Lelekovic u Brna je po několikaměsíční přestávce na konci minulého roku letos opravdu v záviděníhodné formě. Na kontě již má tři osmbé: HAREMHEB 8b/b+, MARATONA 8b (Massone) a MAKARÓN 8b (Višňové). A jako obvykle, všechno má pěkně teoreticky i prakticky srovnané. Tufi: „Jsem rád, že mi pokusy vycházejí tak, jak jsem si je naplánoval. Vždycky mě potěší, když si cestu rozplánuji, kam bych chtěl zhruba kterým pokusem dolézt a tak mi to i vyjde. Cesty mám obtížnostně seřazené a sedí mi to i na počty pokusů. Haremheb je nejtěžší a dal jsem v něm jedenáct pokusů, v Makaróně deset a v Maratoně v Arcu devět. Makarón je poctivá desítka, dal jsem v ní šest pracovních a čtyři ostré pokusy v průběhu čtyře dní.“ MAKARÓN je cesta Ďura Repčíka z minulého roku a Tufi si připsal první opakování. Jedná se o spojení Pialova Maratónu 8a+ s výlezem Mrázkovým Los Brňos 8c. Cesty spojuje krutý natahovák ze spoďáku do nehluboké misky. Úžasné na Tufim je, že se drží ve vrcholné formě už v podstatě ve třetí generaci špičkových závodníků: Hudečkově, Havlíkově a nyní Mrázkově. Pravda, Mrázovi už asi konkurovat nebude (ačkoli za takových deset let…), ale příkladem je pro všechny! RT

@

4. září se Davidu Mazákovi podařilo ve Višňovém přelézt cestu Panther 10+. Cestu už zkoušel vloni s Tomášem Dubským a letos uspěl v krátkém čase. RT

Simona v USA končí a dává 5.13d Poslední léto ve Státech si vychutnávala Simona Ulmonová a bušila na skalách, jak je pro ni obvyklé. Za oběť jí padla nejnověji cesta DUMSTER BARBECUE 8a+ v Rifle. Když neleze, tak posílá balíky domů, prodává auto, moc už s přítelem nepracují a sní o tom, jak na jaře procestují Evropu, a potom se podívají na lezení ve Vietnamu. Simča: „Ve Vietnamu jsou tři nové oblasti, jednu z nich otevřela také Lynn Hill. Lynn vyšla teď knížka a je parádní, 54

@ @

Na začátku srpna v oblastech Citta dei Sassi (Passo di Sella) a Algund u Merana, vylezl pár těžkých boulderů Martin Čermák. V oblasti Citta dei Sassi dal první přelez Redline Offside Fb 8A/A+ a vlastní travers je Dolomitenmann Fb 8A+, k tomu přidal čtyři bouldery 7C až 7C+ (Mecca Fb 7C se mu podařila OS). V oblasti Algund potom přidal dvě sedmcéčka (z toho jeno flash) a jedno 7C+.

nechám si ji od ní podepsat. Koncem července vylezli s Tomem ve stejný den Dumster Barbecue, k názvu se pojí strašidelná historka. Lidé říkají, že je to jedno z nejtvrdších 8a+ v Rifle. Možná 8a+/b a podle toho, jak to nacvičoval Tomáš, tak to nebude jen tak. Lezeme ráno a večer, neboť červenec je na ,chcípnutí’.“ Začátkem srpna dostávám další mail, ve kterém Simča píše: „Tak jsem včera tak napůl brečela a napůl řvala do kraje. Vylezla jsem svoje první 8b (10), které jsem zkoušela vloni a vzdala kvůli dlouhému kroku. Teď jsem ho vylezla druhý den po Tomášovi. Jsem šťastná. V Rifle je zrovna na měsíc Legrand a zkouší 8c a 8c+. Spal vedle nás na parkovišti. Doufám, že se s ním dáme do řeči, zůstaneme tu měsíc.“ RT

Helena Lipenská vylezla 8a Dne 25.8. se podařilo Heleně Lipenské z Brna přelézt cestu „Němá barikáda“ klasifikace 9+/10– (8a) na Lidomorně v Moravském krasu. Autorem této částečně umělé linie je Tomáš Sedláček ze Zlína. „Barikáda“ je atletickou sportovní linií a vede na Lidomorně velkým převisem vlevo od Kašpárkova hrobečku.

Nová tréninková pomůcka K dalšímu rozvoji tréninkových metod přispěl svým dílem i známý horolezec Pavel Weisser z Brna. Jím vyvinutý tréninkový prostředek se nazývá MiLAn (mistrovská limitace anatomie). Jedná se o zátěž použí-

vanou při boulderingu nebo lezení, umístěnou na přední straně trupu zhruba v úrovni žaludku. Díky tomuto umístění máte při lezení těžiště posunuté více od stěny, což vás nutí o to více zabírat rukama. Pavel Weisser je známý svými sportovními cestami v Moravském krasu a přelezy nejtěžších cest místních cest devadesátých let. Na svém kontě má i řadu horských výstupů a nějakou tu A5 v Yosemitech. Mistr si novou tréninkovou pomůcku natolik oblíbil, že ji prý neodkládá ani po lezení. O jeho nové tréninkové metodě se s ním můžete poradit (po zaplacení vstupného) v jeho brněnské posilovně spojené s bouldrovkou. –stup–

Dvě 7c+ RP a pět 7c OS možná nebude znít tak zajímavě, kdyby nebylo jedné věci… Adam Ondra z Brna má pouze 9 let!

Novinky ze světa boulderingu Mladý rakouský boulderista Bernd Zangerl má asi opět fazónu. Minulý rok se mu podařilo zopakovat „Dreamtime“ – první boulder na světě výlezený a ohodnocený Fredem Nicolem ve stupni 8c. 9. srpna Bernd udělal další krok (nebo krůček?) vpřed svým boulderem „Viva la evolution“, ležícím v Tyrolsku (Flirsch Tyrol) v nadmořské výšce 2.300 m. Bernd boulder popisuje jako tvrdé 8c a jako určitě nejtěžší boulderproblém, který kdy přelezl. Při pokusech prý ze závěrečného dy-

@ @

nama vypadl víc jak čtyřicetkrát. Klíčové místo přichází až po osmi krocích, které samotné mohou být podle Zangerla tak za 8b. Autor „Dreamtime“ Fred Nicole zatím taky nepověsil lezečky na hřebík a vytvořil nový boulder za 8c – jednoduše tak, že si sednul na nástup boulderu „Black Eagle“ za 8a+ v Rocklands (Jihoafrická republika). Poslední pecka, kterou uvádíme, je od „klasika“ Jerry Moffata nazvaná Ard Ay klasifikace 8b také v Jihoafrické republice v oblasti Topside.

Iker Pou zopakoval Silbergeiera Iker Pou zopakoval cestu Silbergeier v Rätikonu, jejímž autorem je domácí pán Beat Kammerlander z Feldkirchu. Silbergeier je 200metrová cesta za 8b+ rozdělená do sedmi vyrovnaných délek. Kvůli špatnému počasí v době Ikerova dvoutýdeního pobytu v oblasti – nebylo jediného dne bez deště – nepřelezl Pou všechny délky v kuse, takže se bude muset vrátit ještě minimálně jednou někdy později. Silbergeier je jednou z nejtěžších vícedélkových cest na světě, překonaný snad jedině Bella Vistou na Tre Cime či „Unendliche Gesichte“ taktéž v Rätikonu. Výzvou do budoucna může být další Kammerlanderův projekt – WoGu obsahující pravděpodobně dvě délky za 8c+. Tak trénujte.

@

Mládencům ze Španěl to leze, až jeden jenom zírá

Edu Marin (16) a Ramon Julian (20) strávili deset dní v Gorges du Loup nedaleko Nice. Co tam vyváděli je téměř neuvěřitelné – statistika, u které není vypisování názvů cest to nejdůležitější, mluví za vše. Ramonet: jedno 8a+ OS, dvě 8b+ na druhý pokus, dvě 8b+/c na čtyři pokusy, tři 8c/c+ na 2 – 6 pokusů, dvě 8c+ na 2 až 3 pokusy a Kinematix za 9a na pět pokusů. Edu Marin je trochu větší „béčko“ než jeho starší spolulezec, ale 8c+ na dva pokusy taky vyleze. Tak nevíme, jestli čísla ve statistice udávající počet pokusů neoznačovala odsednutí, nebo zda nebyla užitá saská pískovcová klasifikační stupnice. Zkontrolujte sami na www.8a.nu.

aby to bylo trochu dramatičtější a záživnější, spadl těsně pod slaňákem. Co teda opravdu nedovedu pochopit je, jak si může někdo, kdo se chystá na „desetminusku“, zapomenout doma maglajzák. No ale naštěstí jsou na světě igelitové tašky a šňůrky, takže maglajzák nakonec ani nebyl potřeba a přelez se povedl. Mám z toho upřímnou radost hlavně proto, že odměnou za „Hradní spáru“ bylo pozvání na večeři do Holštejnské hospody. –MoPr–

Dolomitenmann Fb 8A+ Mecca Fb 7C OS

Před pár dny

Alex Huber, známý svými výstupy na El Capitana, 9a–čky ve Schleier Wasserfallu a výstupy v evropských i asijských velehorách, přidal do své sbírky další zajímavý výkon – dolomitskou klasiku na Cimu Grande –Diretissimu Hasse–Brandler klasifikace 8 UIAA FREE SOLO. Alex si vzal na výstup pouze lezečky a pytlík s magnéziem a potřeboval asi čtyři hodiny na přelezení této osmnáctidélkové cesty. Jako trénink na tento výstup absolvoval free solo několik cest na skalkách až do stupně 10– (konrétně „Cool your foot man“ na Wasserfallu).

nám došel od Thomase Hubera následující mail. „Drazí přátelé, 11. září 2002 bude navždy jeden z nejšťastnějších dní mého života. V 17.51 spatřil svýma tmavýma očima světlo světa náš syn Amadeus. Doufejme, že najde svět v míru a harmonii – budeme pro to dělat vše, co je v našich silách. Vše nejlepší! Thomas, Marion a naši synové Elias a Amadeus.“ Gratulujeme!

8b+ vyonsightované Stevem McClurem Steve McClure z Velké Británie vylezl stylem on sight cestu „Indian Summer“ – nové 8b+ v Kilnsey od Steva Dunninga. Dunning jeho výkon komentoval slovy: „Není jisté, že srazí klasifikaci. Jeho výborný výkon je potvrzený lidmi, kteří neuspěli při pokusu o rotpunkt…“ Silný Steve má na svém kontě i další těžký on sight – cestu Golpe de Gas 8b/ b+ v Terradets.

Yosemitská legenda Galen Rowell zemřel 11. srpna zahynuli při letecké havárii v nedaleko Bishopu v  Kalifornii světoznámý fotograf a horolezec Galen Rowell a jeho žena Barbara. Na palubě letadla byli celkem čtyři lidé a žádný z nich havárii nepřežil. Rowell, narozený v roce 1940, patřil mezi přední Yosemitské aktivisty v  šedesátých a sedmdesátých letech. Svou lásku k horám a  lezení dokázal spojit s povoláním fotografa přispívajícího nejen do horolezeckých časopisů, ale například i National Geographic a dalších. Mezi Rowellovy zářezy na pažbě, vedle Yosemit-

ských, stojí za připomenutí první jednodenní výstup na McKinley, první sjezd na lyžích z Muztagh Ata a zimní přechod Karakoramu.

Nadprůměrní v Ceúse Třiadvacetiletý Markus Hoppe zopakoval cestu „Biographie“ 8c+ v Ceuse. K tomu přidal ještě „Chronique de la haine ordinaire“ za 8c (také v Ceuse) a jako zákusek „Tendinike“ v Tarnschluchtu. Po měsíci stráveném ve Frankenjuře a krátkém intermezzu v Dolomitech, kde mu sněhová vichřice zničila stan, se pro Ceúse rozhodl i Adam Pustelnik – strávil zde celé tři týdny téměř výhradně pod skalami. Za tu dobu se mu podařilo vylézt osm „osmáček“ na on sight a dvě „osmcéčka“ na RP: „Dures Limites“ a „La Cadre“ dokonce hned druhým pokusem.

Zpracováno podle serverů: www.webcrack.com, www.climbing.com, www.digitalrock.de, www.8a.nu, www.planetmountain.com, www.webclimbing.com, www.klettern–magazin.de

Stín průměrnosti V rozhovoru uveřejněném v minulém čísle Montany Pavel „Pólo“ Kořan s trochou ironie řekl něco o průměrných lezcích lezoucích do 8b. Jen tak pro zajímavost jsme se pokoušeli tuto skutečnost „ověřit“ při surfování v internetovém kyberprostoru. Stačila návštěva několika málo serverů, abychom napočítali více jak dvacet lidí, schopných přelézt v době mezi uzávěrkou minulého a tohoto čísla cestu obtížnosti 8c+ a více. Takže na tom průměrném osmbéčkaři něco je. Taky jste nehorázně (pod)průměrní?

V červnu se Dušanu Janákovi – Stoupovi – z Brna podařilo vylézt „Hradní spáru 10–“ na Holštejně. Vylezl ji druhým pokusem toho dne (celkově asi šestým nebo sedmým), protože u prvního pokusu toho dne, 55

info

Peilstein Vápencová oblast nacházející se jižně od dolnorakouského městečka Alland, asi 35 km JV od Vídně. Hlavní hřeben se táhne od severovýchodu k jihozápadu, přičemž většina cest je otočena na západ. Několik set cest, většinou jedno – či dvoudélkových. Přibližně 20 min chůze JZ směrem se v lese, prakticky u silnice, nachází Thalhofer Grat – převážně jednodélkové cesty. Ideální oblast pro víkendové lezení, po několika návštěvách či po delším pobytu se vám může stát, že už moc pěkných nových cest ve své obtížnosti nenajdete.

Příjezd Nejlépe autem, i když do Bad Vöslau jezdí vlak. Pro cestu přes hraniční přechod Mikulov a dále přes Vídeň není bez zajímavosti, že se při dobré mapě a troše trpělivosti obejdete bez rakouské dálniční známky. Parkování buď ve vesnici Schwarzensee, nebo na parkovišti před vesničkou Holzschlag. Poslední možností, vhodnou spíše pro lezení na Thalhofer Gratu je malé parkoviště naproti statku Thalhof. Zde

56

začíná turistická cesta značená na mapách R14 a nutno podotknout, že odtud vypadá celý masiv Peilsteinu nejimpozantněji.

Ubytování Kousek nad hlavním skalním masívem, na turistické značce R11 stojí Peilstein Hütte. Na travnatém plácku u parkoviště před vesničkou Holzschlag je tolerováno spaní, a to i ve stanech. Kousek dál po cestě narazíte na nově postavenou hospodu (provoz zatím jen o víkendech) a pod ní je u cesty v lese studánka. Na parkovišti u Thalhofu jsme trávili povodně v roce 1997, ale v místě není pitná voda, na Peilstein je to dál a jste rovnou u silnice, takže celkově není o co stát.

Obecná charakteristika Lezení po převážně pevném vápenci, opravdu pro každého (III až IX UIAA). Pravdou ovšem je, že skuteční „práskači“ mají po víkendu na Peilsteinu posekáno – cest, které smrtelníci obchází velkým obloukem, není v oblasti mnoho. Ovšem my ostatní si vybereme. Oblíbené výstupy (zejména oblast

Zinnenkessel) už začínají být oklouzané. Většina cest je v obtížnosti VI a VII UIAA. Na Peilsteinu, zejména v sektorech Gr. Teufelsbadstubenwand (napravo od sektoru Kl. Teufelsbadstubenwand A) či Zinnenkessel (H) najdete dostatek cest kolem IV. a V. stupně UIAA. Nejtěžší v oblasti jsou převážně bouldery IX–/IX na úpatí stěny Enzianwand a v blízkém sektoru Duettpfeiler (F). Vzhledem k orientaci skal na západ a relativní blízkosti rakouské metropole se jedná, zejména v létě, o oblíbenou oblast pro „odpolední“ lezce z Vídně. Cesty jsou zajištěny nýty nebo borháky, v kratších cestách je na konci umístěn hák, mnou pracovně nazývaný „prasečí rypák“, umožňující komfortní spuštění prvolezce. Slyšel jsem i název „beraní rohy“, každopádně ale asi víte, o čem je řeč. Ačkoliv by se s trochou nadsázky dalo říci, že Peilstein je reklamou na Austrialpin, neboť tento nápis najdete na většině místních tenkých borháků, do starších cest ve spárách či koutech se pár větších frendů může hodit.

Na skalách není žádné významnější omezení lezení. Letos na jaře bylo v sektoru Uhuwinkel (B) zakázáno lézt kvůli zde sídlícím dravcům, což ale znamená, že nám na jaro zatrhli ne víc jak dvě desítky cest.

Vybrané cesty Vybírat něco jako „The Best Of“ mezi místními cestami je trošku problematické –každému sedne něco jiného. Vzhledem k tomu, jak jsou cesty odjištěny, si můžete zkusit i cesty na hranici (či mírně nad hranicí) toho, co vylezete, a když cesta nepustí, provléknete lano borhákem… Na Thalhofer Grat je nejlepší vypravit se od silnice do svahu podél skal a vybrat si tu svou cestu. Nemějte strach, určitě si vyberete, průvodce uvádí 120 cest, i když to mi přijde trochu nadnesené. A ted už hurá na Peilstein! Od parkoviště u Holzschlagu se vypravíte lesem po vrstevnici a asi po 15 minutách narazíte na skály. Cestička se klikatí podle stěn, a čím dál jdete, tím víc stěn na vás čeká. Lezci hledající krajino-

vě velkolepé výstupy se jistě neopomenou vysápat na místní Matterhorn a věž Cimone, které se vypínají mimo hlavní skalní masiv. Předkládáme nákresy tří významnějších stěn. Na Kl. Teufelsbadstubenwandu bych vyzdvihl vytrvalostní „Bad Vibration“ a nádhernou spáru „Hurra, wir kleben noch“ překřetěnou Pavlem D. na „Hurra, wir leben noch“. Znalci němčiny či Pavla D. to jistě ocení. Gr. Peilsteinwand se stane cílem klasiků hledajících dlouhé cesty dělané „starými fotry z Alpenvereinu“. Do Zinnenkesselu nejspíš zase zamíří pohodoví „pětkaři“, hledající relativně dlouhé výstupy. Ovšem nenechte se mýlit, dříve než zatočíte do kotle, uvidíte po své levici stěnu Hanenkamm, kde je jedna (lehčí) sedma vedle druhé (težší). A o pár metrů dál, na Hanen-

kammturmu (G) si můžete vychutnat „Air terminal 7–“ či vypečený nástup do cesty „Stand by 6+“ (nákres nepotřebujete, cesty jsou popsány přímo na skále). A lahůdka nakonec. Na konci Peilsteinu najdete osamocenou skálu nazývanou Spartastein. Leze se zde po dírkách v kompaktní skále. Měl-li bych jmenovat jen jeden výstup, bude to „Casino Royale“, ale obecně řečeno zde snad nenajdete cestu, kterou by nešlo doporučit svým známým. A perlička na závěr, podle dnes již předsedy Bezpečnostní komise UIAA Pitta Schuberta, zavdala tragická nehoda na Peilsteinu příčinu k prvním pochybnostem o absolutní bezpečnosti Dračí smyčky. Takže ať už se vážete jakkoliv, dělejte to opatrně a užijte si zdejší lezení. Tomáš Roubal

57

závody Světový pohár v Singapuru Ve dnech 23.–25.8. se v Singapuru usutečnily další závody světového poháru v lezení. Mezi ženami byly nejlepší: Muriel Sarkany (Bel), Sandrine Levet (Fra) a Emilie Pouget (Fra)

Ve dnech 7.–8.9. v Arcu proběhly tradiční a prestižní závody Rockmaster. Tradiční proto, že probíhají už od první poloviny 80. let, prestižní kvůli tomu, že se jich účastní jenom několik pozvaných nejlepších lezců. Specifičnost závodů Rockmaster spočívá mimo jiné v tom, že se neleze pouze stylem OS, ale také RP – závodníci mají příležitost si cestu v této kategorii předem vyzkoušet. V sobotu se začínalo klasicky OS lezením, kde náš Mráza skončil až čtvrtý, pravděpodobně díky technické chybě, kdy nepřehodil při lezení v záporném převisu nohy na druhou stranu jako většina ostatních. Toto kolo vyhrál Alexander Chabot. V neděli ráno se šla pracovní cesta na RP. K vidění byl pouze jediný top, jehož šťastným majitelem byl právě Mráza. Chabot skončil těsně za ním, dolezl jen o krůček níž. Jediný, kdo našel v cestě no hand rest, byl Francoise Legrand – zapření hlavou o bouli ve stropě, ale dostat se do a z tohoto odpočinkového místa bylo asi docela vyčerpávající, protože po přelezení do vedlejšího profilu Legrand upadl. Po této disciplíně skončil Mráza celkově druhý za Chabotem a před Ovčinnikovem a Petitem. Pro muže byly postaveny celkově čtyři bouldery. Jejich tvůrcem nebyl vybrán nikdo jiný, než známý boulderista z Fontainebleau Jacky Godoffe, mimo jiné druhý na Rockmaster v Arcu v roce 1986 a úspěšný řešitel prvního 8a problému v roce 1984 a 8b problému (Fat Man) v roce 1993. První v boulderech skončil Ital Mauro Calibani, druhý Angličan Malcolm Smith a třetí Salavat Rachmetov z Kazachstánu žijící v Mladé Boleslavi. Smith vypadal ve všech boulderech relativně nejnadějněji, ale v závěrečném čtvrtém boulderu uznali rozhodčí Calibanimu nepřesvědčivý top 58

Kategorii mužů vyhrál Alexander Chabot (Fra), před Flavio Grespim (It) a Gerome Pouvreauem (Fra). Čtvrtý byl Petit, náš Mrázek skončil pátý. s

– při vypadnutí tečoval vrch závěrečné obliny i druhou rukou – inu domácí je domácí. Závěrečnou disciplínou v kategorii mužů bylo lezení na rychlost, jehož se účastnili pouze první čtyři závodníci v sestavě Chabot – Petit, Mrázek – Ovčinnikov. Mráza je sice v této disciplíně docela silný v kramflecích, ale po cvaknutí prvního jištění mu jeden kramflek ujel a spadnul i s nadějí na první místo. Tak to aspoň natřel se slušným náskokem Petitovi, jenž předtím jen o vlásek podlehl Chabotovi. Škoda, že nemohl jít Mráza v duelu s Chabotem, protože kdyby… V ženských boulderech zvítězila Sandrine Levet (FR) před Muriel Sarkany (Bel) a Martinou Cufar (Slo). Naše Věra Kotasová také dostala pozvánku na Rockmaster jako Mráza, což už samo o sobě je určité ocenění, a mezi závodnicemi skončila na šestém místě. Všude je chleba o dvou kůrkách...

Zkušenosti a dojmy ze „svěťáku“, Rockmasteru a závodění vůbec jsme vyzvídali u našeho v současnosti nejlepšího závodníka Toma Mrázka.

Ale konkrétně Rockmaster má svou stabilní kvalitu, aspoň letos byl prý hodně moc dobrej… možná ještě lepší závod je Serre Chevalier, kde je to podle mě ještě lépe organizované a je tam víc diváků.

Jak dlouho se už účastníš svěťáku? Letos končím vlastně třetí rok.

No já měl na mysli, jestli má Rockmaster nějakou zvláštní atmosféru, protože je to Rockmaster. To určitě, určitě mezi lidmi. Vyloženě to bylo vždycky chápané jako neoficiální mistrovství světa a kolikrát to kdo posuzoval mnohem výš, protože tam se přece jen ukáže, že to není jenom takové z hloubi mnoha, ale je to z hloubi deseti nebo patnácti závodníků, navíc je to i OS i RP lezení dohromady. Myslím si, že to ukáže mnohem víc.

Když srovnáš současný světový pohár s předchozími ročníky? Mění se v tom, že je tam více sponzorů, diváků…? To je na srovnávání krátká doba, ty tři roky, ale jo, i tak zaznamenávám změnu v tom, použiji-li slov Slávka Vomáčky, že cesty jsou mnohem víc techničtější, ne tak silové, že lezci musí umět mnohem víc lézt a ještě jsou navíc cesty těžší a v otázce organizace jsou závody mnohem víc propracovanější. Jediné, co se zhoršuje, jsou „prize many“ (smích), ale to je možná tím, že je víc závodů a to dost podstatně. Dvojnásobek až trojnásobek. To ještě nepočítám závody Masters a mistrovství Evropy nebo světa. Když srovnáš „svěťák“ a Rockmaster, je to pro tebe nějaký výjimečný závod? To rozhodně. Hlavně bych řekl, že „svěťák“ se liší závod od závodu. Může být „svěťák“ lepší než mistrovství světa, když je toto špatně organizované a ti, co se mají starat a dostanou na mistrovství peníze, na všechno kašlou. Závody ale vesměs organizují místní nadšenci a kvalita jejich práce je různá.

foto: Luk

Na webu jsem si přečetl, že jsi dal jako jediný top v rotpunktu. No. A zajímalo by mě, jaký máš názor na Chabota. Co to je za borce? On má takový postupný vývoj a pořád se zdokonaluje. Je asi tak o rok starší než já, ale už myslím někdy v roce 1999 byl ve finále na mistrovství světa. Hlavně už leze asi deset let. On je takový, že jenom leze, chodí si čtyřikrát týdně zalézt.. To ty ale děláš taky. Já chci říct, že je to Francouz, umí lézt, má sílu, má vytrvalost, umí bouldrovat, umí všechno, protože je to třeba talent jako jeden z těch mnoha, co ve Francii jsou a umí se prosadit. Já si myslím, že je tak dobrý jako ještě nikdo nebyl. A hlavně se specializuje na závody, totálně, naprosto. On nejezdí lézt ven, jako třeba ty do Undergroundu, a zkoušet těžké cesty? Ne. On všechno absolutně podmiňuje závody. A já jsem zjistil, že si na to musím dávat bacha, když někam jedu a vydávám se v nějaké cestě. Já se po přelezení Undergroundu vydal tolik, jako za tři závody světového poháru. Musím se tak připravit na tu kterou těžkou cestu, tak se v ní vytnout, tolik psychiky tomu dát, že je to mnohem víc jak tři „svěťáky“, který samz o sobě jsou taky darda. Když máš za sebou nějaké kvalitní závody, je to jako by tě někdo zmlátil. (smích) Kromě Chabota jsou ještě další, co se specializují na závody?

Stará garnitura lezců leze na skalách, nebo minimálně lezla. Myslíš Legrand, Petit… Konkrétně Petit se podle mne spíš vždycky specializoval na závody, vylezl jednu dvě těžké cesty, a tím to skončilo. Ale jinak všichni lezou na skalách, protože do nich mají blízko. Bez skal by to nebylo lepší, ale můj názor je, že musíš hodně lézt i na té stěně, že kdybys lezl jenom na skalách, tak bys asi na závodech moc neuspěl, protože je to něco úplně jiného držet ty umělé chyty. Kdo s tebou jezdí na závody? Většinou sám, ale občas někdo jede se mnou. Mně se zdá, jako by to sportovní lezení u nás šlo hrozně dolů. Před čtyřmi lety bylo u nás čtyři nebo pět závodníků, kteří jezdili po významných závodech. Havlík, Benian, Činčis, Pólo, mezi holkama taky bývalo víc kvalitních závodnic. Teď tady není dalšího borce, který by mohl jet na „svěťák“. Z ženských jezdí Věrka na bouldry a další baba není. Takže my nemáme závodníky. Víš co mě nejvíc štve? Když já jsem na těch závodech sám, a pak jsem ve finále s pěti Francouzi. Jak chceš proti nim jít? A ten Chabot mě jednoznačně porazí kvůli tomu, že jich je tam prostě pět, je mezi nimi pohoda, oni si prostě dělají legraci, mají tam maséra co je namasíruje, mají tam někoho, kdo jim řekne: „Vy jste Francouzi!“ a podobně, trenéra, který je podpoří, projdou cestu spolu, je jich tam pět a jeden z nich zaleze. A já jsem tam sám. To je psycho jak prase… Když srovnáš minulý Arco a tohle…? Tak tohle bylo rozhodně lepší. Bylo perfektní počasí, odlezlo se, co se mělo a na závodníky čekaly perfektní cesty a parádní atmosféra. Jediný co tak takhle malinko chybělo tomu, že jsem se zbytečně zamotal v „onsajtovce“, nedal jsem si nohy napřed ve slezu, je tam takový pupek dolů a lezl jsem to hlavou napřed a ujela mi trochu špička, což mě rozhodilo, vyhodilo mě to nohy a vytrhlo mě to, jinak bych dolezl minimálně tak jak Chabot a mohl bych vyhrát. To se mi zdá, že on umí, mně chybí vždycky nějaký kousíček, smekne se mi noha, nebo jdu špatně nějakou krokovou pasáž, protože to nevidím, kdežto oni jsou tam tři nebo čtyři a poradí si a najdou správné řešení.

Taky když si to s někým probírám, tak on řekne: tam musíš jít pravou, tam levou a potom si řeknu a jo vlastně. A to je hrozně důležitý, protože závodní cesty se dnes staví tak složitý, že musíš dopředu vědět, kde vyměnit a tady jít levou, tady si dát patu, tam špičku a tady si dát koleno, protože když ho tam nedáš, tak nevyklepeš a jdeš. Není to úplná rudlovačka. To vůbec ne. Toto mi nikdo nevěří, ale cesta na závodech je obvykle tak technicky složitá, že těžko bys hledal takovou cestu na skále. Fakt. Můžeš třeba říct, že v Moravským krasu je plotna „Čarodějův učeň“ a ta je hrozně technicky náročná. To je blbost, já jsem to zkoušel a to je třeba totální rudlovačka a je to jenom o tom podržet malou lištu a nakulit se na nohu. Co to je za techniku? To děláš pořád to stejný. Kdežto tam, tam lezeš v kolmým a přeskakuješ po oblinkách, kroky musíš ladit a potom musíš dávat špičky a lézt ve stropu stropové lezení, brát chyty na šidítko, všechno prostě, má to své kouzlo. A co Singapur? Singapur? To…no to byly docela pěkný závody, no. Já jsem byl tak trošku mimo, protože jsem byl 14 dní nemocný a pak mi jednoduše nešlo lezení.

SP v boulderingu Ve dnech 14.–15.9. proběhly v italském Roveretu další ze série světového poháru v boulderingu. Věra Kotasová podala opět kvalitní výkon a obsadila 7. místo. První skončila Myriam Motteau (Fra), druhá Lauren Lee (USA), třetí Natalia Perlova (Ukr).

Mezi muži to dopadlo následovně: Christian Core (It), Chris Sharma (USA), Malcolm Smith (GBR), Tomas Oleksy (Pol) a Salavat Rachmetov (RUS). Naši Radovan Souček a Jiří Přibyl skončili na čtyřicátém respektive na dvaačtyřicátém místě. –stup–

Telegraficky z Jičína 2002 Rychlé a krátké pohárové závody mládeže. Krásné a těžké cesty Peti Solanského. Přesvědčivá a zasloužená vítězství favoritů. Hodní a štědří sponzoři Triop, Hudy, Lanex. Z Jičína Houmy Výsledky A  1. Aneta Hyvlová 2. Zuzka Zbranková 3. Dominika Kovačíková (SK) 1. Adam Ondra 2. Jan Janoušek 3. Martin Šifra B  1. Silva Rajfová

2. Terka Čermáková 3. Anna Čermáková 1. Martin Stráník 2. Jakub Kovačík (SK) 3. Vít Lachman C  1. Lucka Hrozová 2. Lucka Rajfová 3. Eliška Karešová 1. Štěpán Stráník 2. Pavel Solanský 3. Jakub Volf D  (pouze hoši) 1. Jan Zbranek 2. Jiří Kunc 3. Adam Hacura

A hodnocení tvého výkonu? Takže můj výkon… (smích) …můj výkon, to jako nebyl ani výkon, to nebyla žádná práce, to bylo úplně na… (smích). Ne, vážně. Můžu zhodnotit výkony této sezóny, že nejsou zas tak špatné, protože kromě dvou závodů jsem byl vždycky druhý nebo třetí, ale nikdy ne první. Myslím si, že je to lepší jak minulý rok, protože minulý rok jsem sice třeba dvakrát na konci vyhrál „svěťák“, ale to bylo, myslím si, tím, že mně ty stěny sedí, a že to třeba bylo hodně štěstím, kdežto letos to je mnohem vyrovnanější, ale není to nejlepší. Bohužel je jeden člověk, který je lepší. Jedinej. Tak to občas chodí… Ptal se Dušan Janák Poznámka redakce: Věru Kotasovou se nám zatím nepodařilo zastihnout (snad je stále v Itálii) a tak se na její skvělý výkon na Rockmasteru zkusíme blíže podívat v příští Montaně. s 59

hovory z montany Předplatné Montany 2003 Pravda, do konce roku 2002 je dost daleko, ale známe se, že ano! Předplatné na r. 2003 stojí 300 Kč, jeho výhodou je obdržení letní a zimní Montany Plus zdarma, takže ušetříte 80 Kč. Montana Plus se časem přerodila v tematický časopis, zdaleka ne jenom o materiálu a jeho používání. Uvidíte! l Přes Internet je předplacení Montany nejjednodušší, nejrychlejší a nejlevnější. Je jedno, jestli si otevřete stránky www.montana.cz nebo www.horokupectvi.cz. V obou případech si kliknete na políčko „předplatné Montana 2003“ a dál vás dovede neprůstřelně jasný návod k úspěšnému konci. Tímto způsobem můžete uhradit předplatné i převodem z jakéhokoliv typu svého účtu zcela bez problémů. Nesmíte ovšem postup „vylepšovat“. Tento způsob je velice vhodný i pro nové předplatitele. l Přiložená složenka A je druhou možností úhrady předplatného – jako každý rok. Složenku čitelně a úplně vyplníte, jako variabilní symbol napíšete svoje „montaňácké“ číslo (začíná 10), které je vytištěno na štítku nad vaší adresou u každé zásilky. Pokud jste už obálku zahodili, nevíte atd., napište tam 123, poradíme si s tím. V případě, že si Montanu předplácíte poprvé, napište jako variabilní symbol také 123. Bez vyplněného VS vám nebudou chtít složenku na poště vzít. l Poštovní poukázka typu C všechno jistí. Čitelně vyplněnou poukázkou pošlete 300 Kč na adresu: Montana, Moravské náměstí 13, 602 00 Brno. Metoda jednoduchá a spolehlivá, dostaneme peníze současně s vaší adresou. Jenom poplatek poště je vyšší. l Slovenští čtenáři si mohou Montanu 2003 předplatit přes Internet na www.horokupectvi.cz – jenom tam je možnost platit v Sk přímo na slovenský účet. Cena se automaticky přepočítává podle aktuálního kursu. Výhodné je to zejména pro majitele účtu v kterémkoliv slovenském peněžním ústavu. Pokud jste letos dostávali Montanu od slovenského ABOPRESSU, dostanete složenku na úhradu předplatného přímo z uvedené firmy. První číslo Montany 2003 vyjde 14. února 2003. Nedostanete-li předplacenou Montanu do konce měsíce, okamžitě nám to oznamte telefonicky nebo faxem: 541243333, e–mail: [email protected]. Chybu rychle napravíme!

60

Za deště čekáme s Tomem na babí léto a na burčák. Kolega vinař (alias účetní) nás pozval na vinobraní, ze kterého jsme se jako správní našinci vykroutili – jednalo se o práci. Úroda je asi dobrá, už čtvrtý den je v redakci ekonomický útvar neobsazený. Přesto najdete vedle tohoto povídání návod na úhradu předplatného v r. 2003. Jako každý rok jsme přesvědčeni, že je neprůstřelně jasný a jako každý rok počítáme s tím, že dostaneme platby od neznámých plátců. Proto pokud můžete, zařiďte si dodávání Montany přes naše internetové stránky (www.montana.cz nebo www.horokupectvi.cz). Je to spolehlivé, jednoduché, jde to i ze Slovenska a pokud máte jakýkoliv účet u nějaké banky je to nejlevnější. Nevyužitou přiloženou složenku pak dejte někomu, kdo má o Montanu zájem. Jinak bez oddechu se vrháme na podzimní Montanu Plus. Nebude už tak výrazně „materiálová“ – najdete v ní i velmi slušně zpracovaný článek o sněhových lavinách. To určitě přijde vhod „free“ lyžařům, skialpinistům a snowboardářům, kteří se v létě věnují extrémům na skalách a překližkách. Když už jsme u těch hor – určitě jste si všimli, že horolezecké články mají tentokrát společného jmenovatele – průšvih. To není záměr, prostě se tak sešly. Všechno nakonec dobře dopadlo, andělé (i ti strážní) byli ve službě. Ale nemusí být po ruce vždycky. Jsme rádi, že o tom můžeme napsat. Ne kvůli „bulvární krvelačnosti“, ale proto, aby se ostatní mohli podobných chyb vyvarovat nebo se alespoň dozvěděli, co v takových případech dělat a co ne. Citát Jeana Franca „Vždy jsem považoval horolezectví za hru, nehodu za chybu a smrt za svrchovaný neúspěch“ stojí za to převzít, ať už jste z kterékoliv lezoucí odnože. Všechno je to hra a chyba i svrchovaný neúspěch Vás může potkat i na skalách nebo na překližce. Ale velikou výhodou chyby je možnost ji neopakovat. Přeji Vám úspěšný a bezchybný podzim.

ČASOPIS PRO HOROLEZCE SKIALPINISTY A SKALKAŘE

5/02 ročník XIII (Hotejl XXXVI)

Vydavatelství a redakce: Moravské náměstí 13, 602 00 Brno

www.montana.cz www.horokupectvi.cz Redakce má připojení na Internet přes pevnou linku. Větší soubory můžete zasílat e-mailem na adresu: [email protected] nebo: [email protected]



Posílejte jen obrázky naskenované profesionálními studii. V opačném případě pošlete rovnou předlohu (dia, foto). Prosíme autory, aby uvedli celé jméno i kamennou adresu.

Vydavatel a šéfredaktor: Jiří Růžička tel.: 541 243 333 e-mail: [email protected] Vedoucí redaktor: Tomáš Roubal tel.: 541 243 333 e-mail: [email protected] Sekretariát: Radim Výrubek tel.: 532 163 627 e-mail: [email protected] Externí redaktor: Vladimír Procházka Vzdušná 10, 460 01 Liberec 1 Stálí spolupracovníci: Dušan Janák, Jiří Novák, Petr Piechowicz, Vladimír Slouka, Rostislav Tomanec Jazyková korektura: Pavel Bubla Grafická úprava a sazba: Martina Petrová [email protected] © autoři článků Autorem nevyžádané rukopisy a fotografie nevracíme Tisk: Moravská typografie Brno Vychází 6x ročně cena výtisku 50 Kč, roční předplatné 300 Kč ISSN 1212-7957 Registrováno MK ČR pod číslem 5208 ze dne 6.4.1990. MIČ: 46913.

Testy dělané Bezpečnostní komisí UIAA a některými výrobci lan ukázaly, že značení lan tekutinami, jimiž jsou myšleny i náplně plnicích per, může být nebezpečné. Výsledky testů ukázaly až 50% snížení absorpční kapacity lan. Proto Bezpečnostní komise UIAA varuje před označováním lan jakoukoliv látkou, která nebyla speciálně schválena výrobcem lana pro jeho výrobek. Není možné, aby Bezpečnostní komise UIAA testovala všechny na trhu dostupné látky užívané ke značení lan. Mimoto by bylo nemožné udržovat takové informace aktuální. UIAA se bude dále tímto problémem zabývat a dá horolezcům praktická doporučení. s

Bankovní spojení: ČS, a.s. č.ú. 1345370319 kód banky: 0800 název účtu: Jiří Růžička Distribuce na Slovensku: ABOPRESS, s.r.o. Radlinského 27, 811 07 Bratislava tel.: 012 – 52444979, 52444980, fax: 012 – 52444981 e-mail: [email protected] Příští číslo vyjde 2. 12. 2002

Redakční uzávěrka č. 6/02 je 1. 11. 2002