Úvodní slovo. Vážení čtenáři, vážené čtenářky

Časopis HIPOrehabilitace 4/2012

strana 1

Úvodní slovo Vážení čtenáři, vážené čtenářky… Dostává se vám do rukou poslední číslo tohoto roku. Za oknem zima a pošmourno a za dveřmi netrpělivě postává Ježíšek. Jestlipak už schováváte ve skříni nějaké dárky? Nebo to necháváte na poslední chvíli? Mě se ve skříni v době psaní úvodníku netetelí ani jeden kousek a myšlenky na Vánoce mi v uších zní jako hodně vzdálená hudba. Raději myslím na sněhem zapadanou krajinu, všude okolo na mě působí bílé ticho, jen sem tam sedí nějaký ptáček ve větvích a tiše naslouchá lesu. Možná potkám pár srnek, nebo osamělého chodce. Kopyta koně se měkce boří do sněhu, který známě křupe pod nohama. Připadám si jako Popelka, když jezdívala lesem a uháněla za

Foto archiv autorky (Radovan Vlk)

princem. Pamatuji si, jak překonávala spadlý strom a já si vždycky přála být jako ona. Ano, i Popelka neodmyslitelně patří k Vánocům. Sedíte doma, v krbu praská dřevo, koně spokojeně přežvykují svojí dávku sena, vy popíjíte čaj a cítíte libou vůni vánočního stromku. Mám ráda vánoční klid a nesnáším vánoční shon. Ještě že doma už se na ten shon pomalu zapomnělo a začínají se ctít staré tradice a do světa civilizace se vydáváme zřídka. Udělejte si čas, uvelebte se v křesle, zatopte v krbu, připravte si čaj, zastavte se a ponořte se do řádků, které… Petra Malečková; [email protected]


strana 2

Téma - Zkoušky koní

OBSAH Úvodní slovo

Zkoušky koní jsou „bubákem“ mnoha lidí. Někdo se jich bojí, někdo je odmítá, někdo jim chvalořečí. Pojďme se podívat na několik pohledů, názorů na toto ožehavé téma. Na konferenci v Psychiatrické léčebně Kosmonosy, která se konala v roce 2011, to poměrně vřelo. Jedním důvodem byly právě nově uvedené zkoušky koní. K čemu to vlastně slouží? Máme se čeho obávat? To je otázka. Každé nové nastavení pravidel má svá „pro a proti“. My musíme zhodnotit, co je pro nás výhodnější a zda naše „pro“ převáží ona „proti“.

V podstatě jde o takový nejednotný „guláš“, který má být alespoň jakousi zárukou, že pes není nebezpečný a že může vykonávat canisterapii. Tímto se eliminují psi nevhodní. Na kolik tomu tak v reálu je, nevím. Vím, ale že žádný zákon zkoušky nepředepisuje, takže i když je nesložíte, nemusíte věšet hlavu a canisterapii můžete dělat dál. Tak trochu „na vlastní triko“. Na druhou stranu také vím, že psi, kteří neprojdou zkouškami, mohou být dobrými canisterapeutickými psy. Jen je musí vést člověk, který má rozum a ví, co si může dovolit. U koní tomu může být obdobně. foto psychiatrická léčebna Havlíčkův Brod

foto psychiatrická léčebna Havlíčkův Brod

1

Téma - Zkoušky koní

2

Glosa na téma Zkoušky koní Putování po hiporehabilitačních vlastech českých i moravských

4

Zkoušky v canisterapii a felinoterapii Rozvoj klíčových kompetencí prostřednictvím aktivit s využitím koní Bakalářská práce Léčba koněm – o knize Džigitovka jen pro velké?

Inspirace mohla vzniknout u canisterapie. Psi skládají zkoušky, kde se určí jejich způsobilost k dané formě terapie. Vzhledem k tomu, že canisterapie nemá žádnou zastřešující organizaci – byť k tomu jeden čas neměla daleko – nejsou ani jednotné zkoušky. Různé organizace vypisují různé typy zkoušek pro různé formy terapie. foto psychiatrická léčebna Havlíčkův Brod

Troufám si tvrdit, že v tuto chvíli zkoušky jsou jen dalším „papírem“ v řadě. Však kdo z klientů kontroluje vaše diplomy a další dokumenty? Nicméně by alespoň mohly být zárukou toho, že jste něco vystudovali – nikterak však Vaší kvality (jsou mi známi terapeuti, kteří nemají doktorát z psychologie a jsou vynikajícími terapeuty a naopak). Jsem přesvědčena, že zkoušky může vykonat skoro každý dobrý kůň, ale ne každý se hodí do provozu. Závisí pak ale na mě, jestli takového koně zařadím či nikoliv. Přenositelnost osvědčení je také spornou otázkou. Kůň je vázán na člověka, který s ním pracuje a dotváří jeho charakter. Dáme-li koni osvědčení a prodáme ho dál a dostane-li se do rukou nepovolaných, může se z koně stát špatný, někdy až nebezpečný terapeut. Nakonec je možná dobré mít koně, kteří zkoušky zvládli – přeci jen eliminujeme ty „kaskadéry“, kteří vytáhnou koně na terapii jednou za rok z pastviny. Kdoví… Petra Malečková Foto archiv Ing. Vanda Casková

Fond her

3

6

7 9

10 14

Vzdělávání a občanská sdružení Občanské sdružení Svítání

15 Jak jsem se stal paradrezurním jezdcem – očima rodičů…

16

Den otevřených dveří v občanském sdružení Ryzáček

17

Setkání s Gundulou Hauser

18

Odborná konference – PL Kosmonosy

20

Slezský norik a 5. setkání chovatelů slezského norika

21

Škola hrou: Setkání lektorů a pedagogů „využívajících koně“ na Vladykově dvoře

23


strana 3

Glosa na téma Zkoušky koní Zkoušky koní stále ještě pro celou řadu středisek diskutabilní záležitost, dovoluji si přidat osobní zkušenost našeho střediska. Zkouška se odehrála korektním, citlivým přístupem. Každý kůň, či poník byl nejen bodově ohodnocen, ale každý kůň byl brán jako individuální jedinec - osobnost, u níž se přihlédlo ke všem specifikům, které daný kůň má, či nabízí. Komise má zájem o to, aby s klienty pracovali koně, kteří mají dobrou úroveň. Zároveň nám podala komise nezkresleným pohledem informace, které při denní práci člověk ani nevnímá, nebo si je neuvědomí.

ku v absolutní pohodě a se zájmem. Pro náš tým to byla zkušenost připravenosti a vzájemné provázanosti. Na konci zkoušek se mi líbilo, že komise bez obalu ihned řekla názor na věc a poradila, co by v určité situaci mohlo pomoci. Můj názor je, že zkouška má smysl. Rovněž tak všechna pravidla, která zkouška obsahuje, jsou dobře nastavena. Týmy se foto psychiatrická léčebna Jihlava

foto psychiatrická léčebna Jihlava

nemají čeho obávat, pokud koně pracují denně a znají tuto problematiku. Toto je můj osobní pohled na zkoušky koní a jejich kvalitu. Bc. Yvonna Horská Foto archiv Ing. Vanda Casková Příkladem může být výrazná osobnost koně PL Jihlava Cyrila, který při nerovnoměrně rozloženém těžišti klienta dokáže pracovat tak, aby si jej sám srovnal a podložil. Tedy pánevní končetinu podsunuje tak, aby pomohl klientovi ke srovnání. Tenhle moment zaznamená vždy lépe ten, který má oko fyzioterapeuta. Přiznám se, že pokud jdete vedle klienta, nemůžete nikdy posoudit z dálky, jak kůň pomáhá. Z našeho týmu koní toto umí jediný Cyril. Všichni koně s profesionálním přístupem dokončili zkoušfoto psychiatrická léčebna Jihlava

foto psychiatrická léčebna Jihlava


strana 4

Putování po hiporehabilitačních vlastech českých i moravských aneb skromné zážitky užaslé členky zkušební komise hiporehabilitačních koní Vážení čtenáři, ráda bych se s vámi podělila o pár zážitků z průběhu letošních specializačních zkoušek hiporehabilitačních koní. Zkoušky byly velmi kontroverzním tématem, ale střediska, která se přihlásila, prokázala, že obavy z neznáma, jsou neopodstatněné. Všechna střediska měla na 100% připravené koně na vysoce profesionální úrovni lidmi, kteří své práci rozumí a vědí co, jak a proč dělají. Pro mě byly celé zkoušky velkým zážitkem a radostí z koní i lidí kolem nich, kteří s nadšením, a často ve velmi skromných podmínkách, dělají úžasnou práci, která je nedoceněná nejen finančně, ale i společensky. Přesto nebo právě pro to dělají to, co dělají, tak jak to dělají a za to jim všem patří můj obdiv a veliký dík. Každý z nás má trochu odlišný způsob práce s koňmi. Potěšilo mě, že výsledkem tohoto rozdílného působení jsou koně profesionálové, kteří jsou spolehliví a ochotní k práci s člověkem. Tento výsledek vůbec nezávisí na tom, zda jsou koně připravováni pro hipoterapii, aktivity s využitím koní (dále AVK) nebo pro psychoterapii pomocí koní (dále PPK).

konferenci o hiporehabilitaci v Aténách. Zkoušky byly odstartovány a s chutí jsme se mohli pustit do dalších.

Občanské sdružení RYZÁČEK, Vyšehorky (srpen 2012)

Vedro k padnutí, ale koně a jejich lidští partneři pracují výborně. Vše probíhá jako na drátkách. Vyskytují se malé problémy s kobylkou Pura Rasa Espaňola (P. R. E.), která není zvyklá na těžšího jezdce (pracuje pouze s malými dětmi). Zde se mi potvrzuje fakt, že je lepší hodnotit koně přímo při práci a ne s figuranty, ale ono to vždycky nejde. Vidím skvěle připravené koně. Je jasné, že toto středisko pracuje na vysoké úrovni a zkoušky toho byly důkazem. Vysoko nastavená lať pro ostatní střediska.

Občanské sdružení SVÍTÁNÍ, Jablonec nad Nisou - Liberec (srpen 2012)

To by nebylo Svítání, aby tady alespoň chvilku nepršelo. Zkoušky probíhají za plného provozu neb tu mají intenzivní týdenní pobyty, takže zkoušíme koně v jejich nejpřirozenější činnosti. Koníci pracují a komise to má celkem jednoduché, protože celý tým (koně i lidé) jsou „profíci“, kteří vědí, co a proč dělají. Mají výborně připravenou zkoušku ovladatelnosti - a jako vždy holky vymyslely nějakou lahůdku (přechod koní přes práskací folii). Skvělá práce, skvělí lidé, perfektně připravení koně.

Vím, že je to ve všem tom pracovním shonu téměř nemožné, ale občas nezaškodí zajet se podívat, jak to dělají jinde. Třeba se člověk i něco přiučí nebo naopak může předat nějaké zkušenosti druhým. Opravdu to stojí za to!

P. S.: Když jsme zkoušely jejich úžasného koně Dana, nikoho z nás nenapadlo, že za 14 dní už Dan nebude mezi živými. Odešel na věčné pastviny, které si opravdu zaslouží!

Pár postřehů a dojmů z jednotlivých středisek:

Psychiatrická léčebna KOSMONOSY (srpen 2012)

Občanské sdružení EPONA, Brno (listopad 2011)

Tak tady to všechno začalo, listopadový sychravý den roku 2011. Spousta nervozity, spousta očekávání jestli to, co bylo tak dlouho připravováno bude fungovat. Aby toho nebylo málo, tak se všechno natáčelo na kameru. Zkoušeli se koníci jak pro hipoterapii, tak pro AVK a i když to byly úplně první zkoušky, bylo vidět, že koně jsou velice dobře připravení a nemají problém v hiporehabilitaci pracovat. Filmový záznam, který byl pořízen, byl nejprve ukázán na konferenci ČHS v Brně a poté i na mezinárodní

Navštívili jsme druhé středisko v jednom dni - ze Svítání se přímo do Kosmonos. Vzhledem k tomu, že pracuji v léčebně, nechci hodnotit naše koně. Jen si dovolím malý postřeh doc. Ing. Jiskrové, že zavede v hodnocení výživné kondice koní další termín ,,kosmonoská kondice“, protože „přes ty špeky se nedá dělat řádný zootechnický popis“.

Středisko hiporehabilitace Pirueta, Psychiatrická léčebna HAVLÍČKŮV BROD (září 2012) Zde jsem viděla bezproblémové zkoušky koní pracujících v PPK a krásný den babího léta na Vysočině. Zkoušky pro-

Časopis HIPOrehabilitace 4/2012 bíhaly tentokrát s figuranty a koníci zvládají vše bez problémů. Vysoce profesionální středisko, skvělí koně, fajn lidi.

Psychiatrická léčebna JIHLAVA (září 2012)

Pokračování babího léta a zkoušek na Vysočině probíhalo jen o pár kilometrů dál. Spatřili jsme další skvěle připravené koně pro PPK, zde s převahou plemen pony. Na tento typ koní jsou tu specialisti a je vidět, že někteří z týmu své práci opravdu rozumí a umí koně výborně připravit. Zkoušky probíhají s figuranty a bezproblémově. Opět šikovní koně, šikovní lidé kolem nich a středisko na výborné úrovni.

HAMZOVA ODBORNÁ LÉČEBNA pro děti a dospělé, Luže – Košumberk (listopad 2012)

Na tyto zkoušky jsem nejela z čistě osobních důvodů. Nemohu přeci zkoušet koně a styl práce svého učitele a jeho lidi, kteří mě toho tolik naučili. Toto středisko samozřejmě prošlo zkouškami bez zaváhání a koníci složili zkoušky na výbornou.

STÁJ ROZÁRKA, o. s., BYKÁŇ (listopad 2012)

Odpoledne se připojuji ke komisi, která míří na zkoušky na „ Košus“. Fouká studený vítr, ale v Rozárce je mile, tak to ani nevadí. Obdivujeme úžasné koně, kteří chodí snad na myšlenku. Komisi nezbývá než na konci zkoušek zatleskat! Za tento zážitek jsem opravdu moc ráda. Díky.

KONÍČEK, o. s., SKŘIDLA (listopad 2012)

Kousek od Českých Budějovic se nachází malé středisko se spoustou zvířat a zapálených lidí, kteří v tomto koutě jižních foto psychiatrická léčebna Havlíčkův Brod

strana 5 Čech dělají skvělou práci. Jejich zaměření AVK pro seniory mě nadchlo. Nevím, jestli tohle ještě někdo u nás dělá. Zkoušky proběhly bez problémů a koníci je zdárně složili.

JK VLADYKŮV DVŮR, o. s., ROUDNÉ (listopad 2012)

Tady jsme zkoušely zatím největší počet koní, celkem sedm. Středisko, které se zaměřuje především na AVK, svoji činnost s koňmi soustřeďuje především na práci ze země a přirozenou komunikaci. Na koních je to krásně vidět, nemají problém vlastně s ničím, co se na nich na zkouškách vyžaduje, jsou předváděni v rámci jejich práce v kroužku přirozené komunikace, který tady výborně funguje. To je pro letošní rok všechno. Zážitků bylo určitě víc, ale nechci vás unavovat čtením dalších superlativů. Zmíněná střediska jsou opravdu špičkou toho, jak se má hiporehabilitace a především práce s koňmi dělat, a tomu jsem opravdu moc ráda. Ještě bych moc ráda poděkovala všem komisařkám, které se svých úkolů hodnotit hiporehabilitační koně zhostily zodpovědně a objektivně. Pro rok 2012 to byly: doc. Ing. Jiskrová, CSc., Ing. Casková, Ing. Petlachová, Ing. Píšová, Ing. Škardová, Bc. Vejměnková, Houdová a Petrová. Protokoly ze zkoušek budou umístěny na webových stránkách České hiporehabilitační společnosti a těším se na další setkávání a to nejen u zkoušek. Kamila Petrová Foto archiv Ing. Vanda Casková


strana 6

Zkoušky v canisterapii a felinoterapii Na zkoušky se díváme očima lidí, kteří pracují převážně s koňmi. Pojďme se podívat do světa lidí, kteří využívají k terapii i jiná zvířata – psy nebo kočky. Jak to vlastně je s těmi ošidnými zkouškami u nich? Máte psa. Pes je hodný, nekouše, dívá se na vás laskavým pohledem a se sousedovic dětmi si vždy rád pohraje. Občas zaštěká na příchozího, ale nikdy nikoho nekousl, ani pošťáka ne. Napadlo vás, že by takový pes mohl pomáhat lidem. Zatím nemáte představu jak, ale už tušíte, že to bude něco stát. Myslím tím třeba to, že psa bude muset někdo otestovat, zda je opravdu tak vhodný, či nikoliv. Na našem území působí velké množství organizací, které pořádají canisterapeutické zkoušky, jejichž úroveň je různá. Mohou se například lišit: 1. Dobou trvání samotné zkoušky: Na některých zkouškách strávíte jeden den (odzkouší psa a jedete domů), jinde strávíte víkend, nebo dokonce týden. 2. Vzděláním psovoda: Existují organizace, které vzdělání psovoda vyžadují, jiné organizace mohou nabízet možnost jeho doplnění, někde ne. Podobné je to i s doprovodem na první canisterapeutickou návštěvu a pomoc v začátcích. Mohou vám tedy pomáhat, anebo vás hodí do vody se slovy „plavte“. 3. Nutností opakovat zkoušku: Zkouška může být platná pouze rok, či dva roky a pak je vyžadováno přezkoušení psa, v jiných případech je platná po celý život psa Minimální věk psa je u všech zkoušek obdobný, až na drobnější odchylky. Obsah zkoušek se většinou také příliš neliší. Je ovšem rozdíl, jestli zkouška probíhá „na louce“ nebo v cílovém zařízení mezi klienty. Některé organizace dovolují u povahově vhodného jedince, který se nesnese s ostatními psy jeho využití při individuální práci, jiné zakazují práci takového zvířete úplně. U některých organizací je možnosti složit zkoušku se specializací - pouze na děti, pouze na seniory aj. Ostatní zkoušky platí ve všech zařízeních. Obsahem zkoušek obvykle bývá: Základní poslušnost, ovladatelnost na vodítku i bez něho, aport, reakce na hluk, pachy a nečekané podněty, dále reakce na věci, se kterými se může setkat v cílových zařízeních (berle, chodítka, vozíky,…), reakce na nepříjemné podněty (mírné zatahání za ucho…), reakce na ostatní psy (někde i na jiná zvířata), reakce na skupinu lidí, doteky všude na těle (malý pes se bere do náruče a nese, velký se třeba podlézá, nebo překračuje vleže).

Felinoterapie

Myslíte si, že by kočka nemohla být terapeutem? Mýlíte se. Felinoterapie u nás vznikla v Mladé Boleslavi a založila ji paní Daniela Hypšová. Nejnižší věková hranice kočky je podobně jako u psů 1 rok. U žadatele o návštěvní službu je to však již 12 let (zákonný zástupce by měl být přítomen u zkoušky) a u žadatele o terapeutickou práci 18 let. Zkouška platí dva roky a certifikát dostává felinoterapeutický tým. Dobrovolník návštěvní i terapeutické služby musí být členem Nezávislého chovatelského klubu (NCHK) alespoň jeden rok. Žadatel návštěvní služby musí absolvovat školení z anatomie, etiologie a chovatelských znalostí. Žadatel o terapeutickou práci absolvuje navíc školení z psychologie, případně pedagogiky. Zkouška má pět stupňů: 1. Návštěva doma: Hodnotí se, jak kočka žije, jak přijímá návštěvy, jak reaguje na svého majitele, jak si nechá obléct postroj a jak reaguje na jiná zvířata v domácnosti pohlazení majitele, zkoušejícího, rychlejší pohyb majitele, zkoušejícího, do náruče vezme majitel, zkoušející. 2. Zkouška se skupinou sedících cizích lidí v uzavřeném prostoru. Lidé si postupně kočku pohladí, vezmou si ji na klín, učešou nebo nabídnou hračku. 3. Zkouška v otevřeném prostoru - skupina sedících lidí na louce nebo v parku. Mohou si ji pohladit nebo vzít do náruče. 4. Zátěžová zkouška v uzavřeném prostoru - znovu sedící skupina, ale kolem hloučku proběhne hlučící člověk, figurant se psem, kočárek s dítětem, spadne židle, zakřičí dítě, někdo může mít na oblečení nebo rukou dezinfekci. 5. Zátěžová situace venku - kolem hloučku běžec, figurant se psem na vodítku, hlučící dvojice, cyklista aj. Po vykonání zkoušky je povinností žadatele odpracovat alespoň 10 hodin za rok a z každé návštěvy poslat kopii zápisu do NCHK. NCHK přispívá na odčervení a očkování kočky. Nyní už je možno skládat zkoušky i v jiných organizacích než v Nezávislém chovatelském klubu.

Petterapie

První člověk, kdo získal v ČR oficiální licenci ministerstva na testování drobných zvířat, je Hana Mösnerová. Zkouší individuálně drobná zvířata (morčata, králíky), které nechává chovat na klíně cizími lidmii, ukazuje jim psy. Sleduje, jak reaguji na nečekané zvuky a podněty. Mgr. Jana Slováková Zdroj: http://nchk.sweb.cz/onas_soubory/zkus_rad_zo.htm http://www.kamaradiotevrenychsrdci.cz/


strana 7

Rozvoj klíčových kompetencí prostřednictvím aktivit s využitím koní Bakalářská práce Svoboda, nezávislost, respekt, úcta - slova, která mne často napadají při pohledu na koně. Koně v nás vyvolávají touhu po dobrodružství. Toužíme se s nimi přátelit, a to nás motivuje k učení. Učení je však dlouhý a složitý proces. Až po tvrdé dřině plné úskalí můžeme sklízet ovoce a mít požitek ze vzájemné důvěry. Koně jsem milovala od dětství. V té době by mě však nenapadlo, že je to vlastně začátek celého mého životního směřování. Láska nejen ke koním, ale i k ostatním zvířatům mě přivedla ke studiu Střední odborné školy veterinární. Od roku 2003 pravidelně docházím do občanského sdružení JK Vladykův Dvůr. Specifickou zvláštností této organizace je otevřenost k alternativ-

ním metodám výcviku koní a hlavní náplní její činnosti je nabídka kroužků Přirozené komunikace s koňmi pro děti a mládež v rámci aktivit s využitím koní (dále AVK). Práce s dětmi mě natolik nadchla, že při výběru vysoké školy padla jasná volba na studium oboru Pedagogiky volného času na Teologické fakultě v Českých Budějovicích. V dnešní velice uspěchané době je problematika trávení volného času čím dál více aktuální. Určitě i proto, že množství sociálně patologických jevů u dětí je alarmující. K dispozici je sice nepřeberný výběr oblastí trávení volného času, avšak stává se, že děti postrádají správné vedení, jak svůj čas smysluplně využít. Moje láska ke koním a nadšení pro práci s dětmi se tedy mohou smysluplně propojit.

Časopis HIPOrehabilitace 4/2012 V průběhu svého studia jsem se mimo jiné seznámila s další zajímavou oblastí volnočasové pedagogiky - zážitkovou pedagogikou. Nejen v rámci školy, ale i mimo ní jsem měla možnost absolvovat několik kurzů zážitkové pedagogiky, které mi ukázaly úžasné možnosti jejího působení a pomohly mi přemýšlet i o tom, jak ji uplatnit při AVK. Zážitková pedagogika pracuje s principy, které lze při AVK dobře využít. Zdá se, že nejlépe se tyto principy uplatňují v rámci systému přirozené komunikace s koňmi. V zahraničí se se zážitkovou pedagogikou prostřednictvím koní již mnoho let pracuje a veřejnosti je známá pod názvem Horses Assisted Education (Vzdělávání pomocí koní). Tato oblast poskytuje mnoho programů, jako jsou teambuldingy, koučování, leadership a další programy podporující rozvíjení osobnosti. Při mé práci s dětmi a koňmi mě zajímalo, zda lze pomocí AVK rozvíjet u dětí klíčové kompetence. (Pod pojmem klíčové kompetence rozumíme souhrn vědomostí, dovedností a postojů, které si během vzdělávání musíme osvojit, abychom byli samostatně a zodpovědně schopni nakládat se svým životem a fungovat ve společnosti.) Problematika klíčových kompetencí se sice orientuje především na školní vzdělávání, které vymezuje Rámcový vzdělávací program, stále více však roste zájem pracovat s klíčovými kompetencemi také v neformálním vzdělávání. V posledním ročníku studia jsem se proto rozhodla zaměřit svoji bakalářskou práci na oblast rozvíjení klíčových kompetencí prostřednictvím AVK a ráda bych vám ji v tomto článku představila. Jejím cílem bylo ukázat AVK jako prostředek rozvoje klíčových kompetencí u dětí. Dále mě zajímalo, jakým způsobem lze klíčové kompetence rozvíjet prostřednictvím přirozené komunikace s koňmi. Teoretickou část jsem proto doplnila o metodiku aplikace přirozené komunikace s koňmi při rozvoji klíčových kompetencí a o projekt, ve kterém jsem si rozvoj kompetencí ověřovala. Vzhledem k jeho malému rozsahu a subjektivitě vyhodnocení dat však tento projekt slouží pouze jako doplněk celé bakalářské práce. V práci se nejprve zabývám zájmovými činnostmi obecně a objasňuji zde základní pojmy spojené s výchovou mimo vyučování. Dále popisuji funkci zájmových činností a to, jaký mají vliv na rozvoj klíčových kompetencí. V další části práce uvádím cíle zájmových činností s koňmi a jednotlivé oblasti působení těchto činností ve volném čase dětí. V hlavní části práce představuji Aktivity s využitím koní a zmiňuji se o důležitých faktorech, které při provádění AVK hrají klíčovou roli. Dále popisuji oblasti působení AVK a možnosti rozvoje klíčových kompetencí prostřednictvím AVK. Přestavuji přirozenou komunikaci s koňmi jako edukační metodu využitelnou při rozvíjení klíčových

strana 8 kompetencí. Ve své práci si všímám i principů působení zážitkové pedagogiky v rámci této metody a doplňuji tuto oblast o informace o tzv. vzdělávání za pomoci koní (Horse Assisted Education). V praktické části práce jsem, jak již bylo zmíněno, vypracovala projekt, ve kterém uvádím příklady rozvíjení jednotlivých klíčových kompetencí prostřednictvím systému přirozené komunikace s koňmi. Hlavním cílem projektu bylo nalézt a vyzkoušet metodický postup ověřování, zda AVK může rozvíjet klíčové kompetence u dětí a mládeže a jakými prostředky. Během dvou měsíců, ve kterých probíhalo pozorování, nebylo možné dostatečně srovnat a posoudit míru vývoje klíčových kompetencí. Tento projekt by musel být mnohem rozsáhlejší a vyžadoval by dlouhodobý výzkum s podrobnými daty. Působením AVK a jejími metodami se však chci nadále zabývat a v navazujícím studiu tuto oblast rozšířit o rozsáhlejší výzkum. Zpracovávání této práce mi přineslo ještě větší touhu proniknout hlouběji do oboru Aktivity s využitím koní. Při mé pravidelné práci s dětmi při AVK si stále více uvědomuji zvláštnosti jednotlivých dětí a cítím potřebu děti neustále podněcovat k odpovědnému přístupu ke koním i lidem. V AVK vidím vynikající nástroj pro posilování sociálních kompetencí. Myslím si, že celková koncepce AVK otevírá nespočet možností jak poznávat sám sebe a pomáhá k harmonickému rozvoji osobnosti. Koně jsou úžasné bytosti, které nám poskytují spoustu podnětů k učení a rozvíjení naší osobnosti. Jsou nestranní, nastavují nám zrcadlo našeho jednání. Pomáhají nám učit se z chyb a jsou schopni nám tyto chyby odpustit. To vše může opravdu významně pomoci při vývoji jedince nejen k sociální adaptaci, ale hlavně k přijetí sebe sama v našem světě. Bc. Martina Votípková Ilustrační foto Lucie Továrková

Plný text této bakalářské práce najdete zde: http://www.theses.cz/vyhledavani/?search=martina+vot%C3%ADpkov%C3%A1


strana 9

Léčba koněm – o knize Tato kniha se mi dostala do ruky čirou náhodou, když jsem procházela knihovnou a hledala něco odborného. Místo toho mi padla do oka „Léčba koněm“ a už jsem si ji spokojeně nesla domů. Samozřejmě jsem musela do knihovny znovu, protože nic odborného jsem si ten den již nevypůjčila. V Texasu se cestovateli a bojovníkovi za práva Křováků (Rupertovi) a psycholožce narodil autistický syn. Nejprve se jevil jako tiché dítě, ale až později začali rodiče zjišťovat, že něco není v pořádku. Kolem třetího roku mu byl diagnostikován autismus. Život se synem byl popisován jako malé vězení, kdy rodiče neměli možnost nalézt žádné hlídání, protože Rowan nesnesl cizího člověka a dostával záchvaty. Střídavě se o něj proto starali. Včetně toho, kdo bude Rowana přebalovat (nebyl schopen si dojít sám na záchod). Rowan nemluvil a měl rád přírodu. Nejhodnější byl, když mohl běhat za domem po lese. Rodiče vyzkoušeli všechny možné metody speciálních pedagogů a terapeutů. První zlom nastal, když přijeli Křováci na sněm, kde pořádali šamanské rituály, a protože byl Rupert jejich přítel, vzal ženu a syna s sebou. Po jednom takovém rituálu Rowan promluvil. Podobná událost se stala i při vycházce, když malý Rowan utekl do výběhu s koňmi a lehl si na břicho před přední nohy dominantní kobyly. Klisna sklonila hlavu a začala se olizovat. Od té doby začali na místní ranč chodit pravidelně, aby si na koni zajezdili. Byly to chvíle, kdy Rowan mluvil, zprvu jen slova, posléze i věty. Na základě těchto zkušeností vznikl nápad jet do země, z které koně vzešli a odkud pochází mnoho šamanů – do Mongolska. Manželka byla nejprve proti, ale nakonec svolila a jela také. Po přistání bylo Rowanovo chování dost nepřijatelné. Hned druhý den následovalo devět rituálů od devíti šamanů. Rowan se setkával s cizími lidmi a s novým kamarádem Tomóem, kterého si v průběhu cesty oblíbil – poprvé v životě si hrál. Putovali autem i na koních než došli k poslednímu šamanovi. Rowan tou dobou docela dobře

mluvil a u posledního šamana začal zvládat postupně svoje nálady a úzkosti. Po příjezdu domů se mu ještě nějaké ataky vrátily, ale postupně vymizely. První polovinu knihy což bylo přibližně do té doby, než odcestovali do Mongolska, jsem přečetla téměř na jeden nádech. Na cestování po Mongolsku jsem se docela těšila, ale byla jsem mírně zklamaná. Kdo nemá rád tajemné rituály a šamany, tak by se do druhé půlky snad ani neměl pouštět. Bylo to dlouhé a náročné, místy absurdní až někdy k neuvěření. Podotýkám, že se to zakládá na reálné události. V podstatě je ale celý příběh o malém zázraku, který hovoří o tom, že uzdravení autismu je vlastně možné. Petra Malečková Foto: http://obalky.kosmas.cz/ArticleCovers/161310_big.jpg Zdroj: Autor knihy: Rupert Isaacson Vydal: Portál, Praha 2011; ISBN: 978-80-7367-878-4 http://www.horseboyfoundation.org/ http://www.horseboymovie.com/


strana 10

Džigitovka jen pro velké? O prázdninách jsem jela navštívit přítelovu dlouholetou kamarádku do Hůreckého Dvora, který se nachází kousek od Krušovic. Mimo jiné je vlastníkem čtyř koní. Výlet jsem si velice užila. Strávila jsem tam několik krásných dní. V průběhu mého pobytu přicestoval na Dvůr tábor s dětmi různého věku, který zde měl dvoudenní zastavení u koní. Viděla jsem malé děti, které nikdy nejeli na koni, jak ve cvalu vyskakují na poníkovský hřbet. Koně perfektně chodili, nikde žádný problém. Jaké bylo moje překvapení, že se jedná o stádo složené převážně hřebci. Dozvěděla jsem se, že děti běžně s koňmi vycházejí a že na nich tropí různé cirkusové kousky. A tak jsem se začala vyptávat Hanky Neugebauer dál…

i kraje. Je možné k nám jen tak přijet a pobýt. Oficiálně ubytování nenabízíme, ale střechu nad hlavu poskytneme každému. Jsme registrovaní na Couchsurfingu, tak je možné využít i tuto cestu. Zatím se k nám sjíždí cestovatelé ze světa, kteří chtějí poznat český venkov, koňáci, kteří přijeli nabrat inspiraci pro práci s dětmi nebo s koňmi, pomocní-

ci, kteří tu pro nás nebo pro sebe vyrábějí zbraně na LARPy nebo jen tak pomáhají s budováním a opravami domu. Zkrátka nikdy nevíš, koho tu potkáš, ale určitě to bude zajímavé a pestré, hlavně v létě.

Nabízíte ustájení nebo tu máte zatím jen svoje koně?

Co to vlastně Hůrecký dvůr je? Kde jste brali inspiraci k názvu? Hůrecký dvůr asi nejvíc ze všeho vystihuje pojem rodinný statek nebo rodinná stáj, i když samozřejmě máme oba s manželem IČO. Dvůr se jmenuje podle vesnice Hůrka z Tolkienovy knížky Pán prstenů. Bylo to místo, kde žilo velice pestré obyvatelstvo a všichni spolu dokázali vycházet. Chtěli bychom vytvořit podobně pohodové prostředí pro zvířata i lidi. Je po nás důležité, aby bylo o všechny dobře postaráno po fyzické i psychické stránce. Snažíme se, aby všechna zvířata měla nejen dost potravy, ale i dostatek podnětů a zábavy. To samé platí i o dětech. Dvůr je zajímavý sám o sobě, bydlíme tu teprve rok a musím říct, že mě opravdu baví odhalovat minulost domu

Koně tu máme zatím jen vlastní. Chytáme ustájení typu paddock paradise - zatím není kompletně dokončené, ale koně už se nachodí docela dost. Navíc tu máme čtyři boxy, jsou poměrně malé, ale poníkům nebo jako přechodné ustájení pro koně hostů bohatě stačí.


strana 11

Co máte za koně? Myslím, že je to druhově docela pestré. Jací jsou charakterově?

Vilík je hřebeček „velše“, který dokazuje, že i hřebci se k dětem hodí.

Každý z našich koní je neuvěřitelná osobnost, těžko se takhle představují na dálku, člověk je musí zažít. Nejmladší je tu Guláš, dvouletý hřebeček fjorda, užívá si mládí a lehké tréninky ze země - hlavně cirkus, nic náročného. S dětmi zatím nedělá nic. Občas je trošku jako hrom do police a bojím se, aby nám někoho nezašlápl. Ale je neuvěřitelně

Má s dětmi větší trpělivost než vlastní máma. I když se ve volnosti dokáže pěkně rozdovádět, jakmile na něj posadím dítě, ihned se zklidní. Samozřejmě je chytrý, trochu „vyčůraný“, nadšený cirkusák, na poníka poměrně dobře přiježděný a nově i zatahaný. Je zajímavé, jak trpělivě se snaží vyhovět dětem, i když nepoužívají korektní pomůcky, zatímco skoro škodolibě školí dorost a dospělé. Trevora máme nejdéle, je pomalu důchodce, který si to omítá přiznat a řádí s námi i s koňmi jako zamlada. Je napůl Shagya, napůl jezdecký pony. Kombinace plnokrevné anglické a arabské a krve se nezapře. I teď to s radostí odpíchne z místa takovou rychlostí, že mu nikdo nestačí. Je to takový náš „pokusný králík“, s ním jsem objevovala první záhady PNH, NHS, Hempflingů, ale taky Zálišů, Branderupů a podobně. Je dobrý a nadšený cirkusák, rozený „performer“, jakmile má

aktivní, chytrý a zvědavý. Všechno ho baví. Amor je kříženec belgika a českého teplokrevníka. Máme ho rádi, ale je to ryzák a to je diagnóza. Je to zajímavá kombinace neuvěřitelně hrdé a současně obětavé povahy. Je

reflektory a dost lidí, žádné jiné stádo už nepotřebuje. Murphyho zákon praví, že neposlušnost koně stoupá s velikostí publika. U něj stoupají výkony. Bohužel se na něm podepsalo i naše dětské ježdění po lese s hlavou v oblacích a problémy se zády jsou znát. Snažíme se ho šetřit a pracuje ze země nebo s dětmi. Přílišnou snahou vyhovět není ale úplně vhodný pro začátečníky - moc odpouští chyby.

poměrně mohutný, ale přesto hodně citlivý na hubu i na záda a slouží tak často jako školitel příliš sebejistých začínajících jezdců. S nejedním z nich couval jízdárnu kolem dokola, protože nebyli schopní uvolnit sed, nebo odešel úplně pryč, protože tahali doprava, ale seděli doleva. Děti ho sice milují, ale pracuje s nimi málo, protože nenávidí práci na lonži a děti tu máme zatím opravdu hodně malé.

Celé tvé stádečko je tvořeno třemi hřebci. Jak to jde dohromady s dětmi? Není to nebezpečné? To je otázka. Je na ní ošemetné odpovídat, protože na to existuje spousta vyhraněných názorů:) Já například nemám ráda české teplokrevníky, ale netvrdím, že s nimi nikdo nemá pracovat. A stejně nevím, proč bych já neměla pracovat s hřebci, když je někdo jiný nemá rád nebo to s nimi neumí. Mě hřebci baví. Jsou stejně (ne)vypočitatel-


strana 12

ní jako jiní koně. Jsou často neuvěřitelně charakterní. Nemívají potřebu si něco dokazovat. Od přírody pečují o své stádo a chrání ho, i když jiným způsobem než kobyly. Vilík je toho živým důkazem. Pro děti je perfektní maminka. Děti mu mohou chodit pod břichem, klouzat se mu po zádi a běžně s ním manipulují při práci ze země do všech stran. Nikdy jim nešlápl na nohu a nikdy jim nijak neublížil, i když mu upadli přímo pod nohy nebo s ním na ruce skočili přes překážku a zastavili se hned za ní. Nikdy bych je s ním nenechala bez dozoru, ale to bych je nenechala ani s kobylou. Nevidím prostě důvod, proč by někteří hřebci nemohli být na podobnou práci vhodní. Znám nejednoho hřebce, u kterých i zkušení koňáci

nevěřili, že to není valach. Prostě je potřeba vybrat koně s vhodnou povahou a samozřejmě výchovou a výcvikem. Je jedno, jestli je to kobyla, valach nebo hřebec. Naopak si myslím, že, díky náladovosti by se v průměru našlo méně vhodných kobyl než hřebců, ale výzkumem to podložené nemám. Ono vlastně, už ta definice vhodného koně je dost ošemetná, že?

Čím se vlastně zabýváš na tom vašem Dvoře? Jejda, to je otázka. Toho je. Výhodou živnostníka je, že dělá, co chce, kdy chce a občas vidí i nějaké peníze. I když

ne moc často:) Živí nás náš obchod U Hobitů s potřebami pro LARP (life action role playing) a Living history. Tomu věnuju nejvíc času. A pak jsou tu další projekty, u kterých jde hlavně o zábavu a snahu, aby nebyly vyloženě ztrátové. V Hředlích máme malý jezdecký oddíl Špalíček pro děti od tří let. Jsem spoluzakladatel a nadšenec projektu „Džigitovka jako sport i pro děti“. K tomu se váže náš další projekt Džigishopu, což je obchod s potřebami pro jezdectví a džigitovku zaměřený na děti. Ráda bych sortiment postupně rozšířila i o různé výcvikové pomůcky a hračky pro koně. Často totiž narážím na lidi, kteří by rádi s koněm něco podnikli, jen jim chybí nápad. Nebo na dočasně „vyhořelé“ koňáky, kteří jsou ze sebe nebo z koně zoufalí a neví jak dál. Většinou je přitom pomoc úplně jednoduchá. Takové lidi u nás vidím nejraději, jsem hrozně ráda, když pak slyším, jak odjeli a vztahy se zlepšili, jak mají nové nápady a chuť něco dál podnikat.

Co jsi vlastně vystudovala? Nic moc. Začali jsme moc brzy podnikat. Nikomu to při škole nedoporučuju. Člověk totiž zjistí, že studuje především pro radost a v určitém okamžiku si musí vybrat mezi povinnostmi a zábavou. Během základky jsme byli tři roky ve Švýcarsku a mám rakouskou střední, takže umím dobře německy, obstojně anglicky, ale jinak nic. Protože mě práce s dětmi vždycky bavila, šla jsem studovat speciální pedagogiku pro vychovatele, ale obor jsem nedokončila. Chybí mi poslední ročník a pochybuju, že to někdy dokončím. Bylo to moc zajímavé, hodně mi to dalo a k některým skriptům a poznámkám se dodnes vracím. Ale jak jsem řekla, byla to zábava. Rozhodně to není obor pro uživení se.

Říkala jsi, že děláš džigitovku pro děti. Proč ne s dospělými? Když jsem začínala učit němčinu, chtěla jsem učit děti, nedokázala jsem si představit vysvětlovat něco dospělým. Nakonec jsem ale postupně skončila hlavně u dospělých a děti jsem odmítala. U dětí u koní to mám obráceně:) Děti

Časopis HIPOrehabilitace 4/2012 jsou nadšené, poslušné a úkoly neřeší, ale plní. Ono se to nezdá, ale na koni je to ohromná výhoda. Dospělí, kteří na koni s trenérem diskutují, jsou pro mě psychicky nároční, i když zrovna nejsem ten trenér.

strana 13 mile překvapila a další závody jsme se rozhodli uspořádat dvoudenní. Pokud vím, tak se v současnosti džigitovce jako sportu pro děti věnují čtyři stáje, ale snad počet poroste. Je to skvělý způsob, jak si udržet dlouhodobě i kluky, což většina stájí ocení:) Jsme ochotní i kamkoli zajet a udělat malý úvodní kurzík, kdyby někde chtěli začít a nevěděli přesně jak. Je to zábavné nejen pro děti, ale i pro koně, kteří se odreagují od jízdárenské rutiny. Stájím, které mají zájem, nabízíme zdarma propagaci na stránkách džigitovky a za symbolickou cenu i subdoménu dzigitovka.cz.

Jaký má džigitovka vliv na děti a jejich blízké okolí?

A kde se vzal nápad té džigitovky? Džigitovka je vlastně taková náhoda. Já vím, že je to klišé, ale je to tak:) Teda, vždycky jsem s dětmi dělala různě opičárny, cirkus, různě sesbírané, upravené a vymyšlené pseudo-voltižní cviky na rovnováhu. A taky jsme šermovali z koně, stříleli z luku a tak, ale nemělo to žádnou formu. Pak jsem objevila Horseback archery a nadchlo mě to. Hlavně že mají pravidla a pořádají i mezinárodní soutěže. A někdy tou dobou jsem se seznámila i s Petrem Vlasákem, který byl jeden z těch, kteří džigitovku přivedli do Čech. Nejdřív jsem tak občas vzala na lonž jeho děti – člověk nikdy nesmí trénovat vlastní příbuzné. Znáš to, nějak na ně nemá tu správnou trpělivost. Pak se uspořádal tábor, založil oddíl. Vlásek má dva kluky a na ty se musí jinak, když jim to má vydržet. Nebaví je jen jezdit, musí se přidat trochu napětí a akce, nějakou rytířskou disciplínu. Pak mi vyprávěl o nápadu, který měli s Evičkou Maredovou o projektu džigitovky jako adrenalinového sportu. Začali se i překládal ruská pravidla, kde je tento sport silně ovlivněný vojenskou tradicí. Současná pravidla jsou v neustálém vývoji a jsou ovlivněná ruskými pravidly džigitovky, pravidly pro Mounted games a Horseback archery, pravidly pro pony sport i naším selským rozumem. Tradiční střelbu z pistole jsme nahradili lukostřelbou. Šavle nejsou pochopitelně ostré. Triky jsou o trošku jednodušší, hlavně pro nejmenší, ale mnozí dospělí jsou překvapení, co všechno děti dokážou. V současnosti za sebou máme nultý, pokusný ročník závodů v Leči a teď čerstvě i první oficiální závody. Na internetu je o nich na stránkách dzigitovka.cz pod názvem Memoriál Evy Maredové. Účast na letošních závodech nás

Nejsem si jistá, na co se ptáš. Džigitovka děti baví. Díky tomu docházejí pravidelně a ty na ně můžeš nějak výchovně působit. Fyzicky získávají samozřejmě výbornou rovnováhu a velice všestranně procvičují motoriku. Při vhodném vedení se i ti nejmenší učí odhadnout vlastní síly. Závody přitáhnou také rodiče a já jsem vždy ráda, když se do něčeho zapojí celá rodina. Hodně děti ovlivní i přístup trenéra. Nakolik je vede k tomu vážit si koně nebo spíš nutí do práce. Nakolik dokáže děti odhadnout, povzbudit nebo naopak uklidnit ve správnou chvíli. A taky jak moc ho to doopravdy baví a jaký mají s dětmi vztah. Díky za rozhovor 

Foto archiv Hana Neugebauer

Zdroje: Co je to LARP: http://cs.wikipedia.org/wiki/Larp U Hobitů: http://hurka.uhobitu.cz Dvůr Hůrecko: http://dvur.hurecko.cz Džigitovka: http://dzigitovka.cz, http://dzigitovka.hurecko.cz


strana 14

Fond her V minulém čísle jsme se dozvěděli, že je dobré mít fungující skupinu, kterou žene motivace kupředu k plnění úkolů. Může se stát, že naše skupina, která je běžně plná elánu a motivovaná, nebude chtít nic dělat. Prostě její nálada bude „pod psa“. V tuto chvíli můžeme sáhnout po hře, která zahřeje (minimálně ruce a stehna) nejen u srdce. Velká Pardubická, jak se tato hra nazývá, je velmi dobře známý dostih i mezi laiky. Dokonce i některé druhy překážek lidé mají v paměti. Kdo by zapomněl na Zahrádky, Taxis nebo Irskou lavici? Je to dostih, ve kterém se jednou v roce skáče nejtěžší překážka sezóny – Taxisův příkop. Je to trať, která je dlouhá a nesmírně náročná. Nemálo koní v tomto dostihu přišlo o život. Velká Pardubická má svou historii, svoji vážnost, s kterou se snoubí adrenalinový sport. Půjčíme si kousek té naší památky a „zahrajeme si jednu takovou hru“.

Popis: Spolu s účastníky utvoříme kruh. Každý by měl mít kolem sebe dost místa, přibližně na půl paže postačí. Všichni se postaví mírně rozkročmo a povolí v kolenou, jako by si chtěli podřepnout. Položíme své dlaně na stehna, do kterých budeme v rytmu (klusu, cvalu) plácat dlaněmi. „Dnes je váš den. Dnes někdo z vás zvítězí. Dnes je ten den, kdy pojedeme největší, nejlepší a nejtěžší steeplechase dostih sezóny. Dnes sedláte ty nejlepší koně Evropy. Dnes pojedeme Velkou Pardubickou! Než se pustíme do tohoto nebezpečného dostihu, je potřeba mít dobrou kondici a proto nejprve pojedeme zlehka rámcový dostih dnešního dopoledne. Nasedněte na své koně a pomalu se vydáme na start (pomalu se začneme plácat do stehen), klušeme (mírně zrychlíme). Jsme na startu. Go! Byla odstartována Cena Labe. (zrychlíme plácání).“ Terapeut v pozici komentátora - jezdce provází celý závod. „Koně se blíží k první pravotočivé zatáčce (nahneme se celým tělem vpravo, levou nohu dáme až do boku), a rovinka (vrátíme se do původní polohy) a první proutěná překážka (vyskočíme).“ V podobném duchu se odehrává celý závod – malé zahrádky představují okopávání záhonu, vodní příkop (chytneme se za nos, „potápíme se“ a děláme „glo, glo“), hadí příkop (děláme „Sssss“ a rukou napodobíme hada), Poplerův skok (zasalutujeme generálu Poplerovi), tribuna dam („oooo“), tribuna pánů („kouříme doutník“), tribuna japonských turistů atp. Doporučuji nastudovat trať Velké Pardubické (viz příloha) a hledat inspiraci tam. Celý dostih pak projedeme ještě jednou. Po překonání Taxisova příkopu mohou klienti jeden po druhém kreativně tvořit průběh dostihu a vytvářet vlastní tratě s jejich záludnostmi. Pozn.: Trať reálného dostihu se může měnit (obrázek je z roku 2010)

Velká pardubická

Cíl: icebreaker (uvolní napětí ve skupině), uvolnění stresu fyzickou aktivitou, zahřátí, kreativita při tvorbě nových překážek a událostí Čas na hru: 10 – 20 minut Forma: skupinová Období: vhodné pro každý věk Motivace: Úvod hry by rozhodně neměl přesáhnout dobu hraní. Obvykle by měl být dlouhý maximálně jednu čtvrtinu hry. V tomto případě můžeme využít příběhy slavných koní, vyprávění o slavných žokejích, o vítězství, o prohrách – prostě o Velké Pardubické.

Nejsem autorem této hry. Získala jsem ji v rámci zážitkové pedagogiky, kterak se předává z instruktora na instruktora. Petra Malečková Foto:http://storage0.dms.mediafax.cz/media/1/1/1689/3109387/2/velka-pardubicka.jpg?width=600&height=456 Zdroj: Malečková, P. (2012). Diplomová práce: Metodika a techniky při práci s klienty v psychoterapii pomocí koní a v aktivitách s využitím koní. Brno


strana 15

Vzdělávání a občanská sdružení Občanské sdružení Svítání Za devatero horami a devatero řekami …

Pamatuji si, že na Ještědu ještě bylo vidět sněhové ostrůvky, když jsem na jaře poprvé vkročila do občanského sdružení Svítání, které se nachází kousek od sjezdovky v okrajové části Liberce. Na vyjížďky mají k dispozici velmi krásné prostředí Přírodního parku Ještěd a jeho okolí. Moje kroky vedly neznámou klikatou ulicí. Uprostřed zástavby rodinných domků jsem objevila jeden malý travnatý výběh a nad ním pomalu začala vystrkovat růžek druhá ohrada. Než jsem se nadála, stála jsem na příjezdové cestě k jezdeckému areálu pyšnícímu se dvěma velkými budovami – stájemi a velkou krytou halou. Za areálem v mírném svahu se pokojně páslo menší stádečko spokojených koní, kteří si mohli své namožené nohy chladit v protékajícím potůčku, podél něhož je prováděna hipoterapie. S rozpaky mě přivítala terapeutka Radka Copová – ačkoliv jsem moji návštěvu nahlásila dostatečně předem, nějak se na mě zapomnělo. Nic to ale nezměnilo na vřelém přivítání a následné péči o moji osobu. Ukázala mi stáje, kde se nacházelo několik nájemních koní – mezi nimi naprosto nezapomenutelný, mohutný, černý hřebec (norik x fríský kůň). V druhé části stáje stáli koně občanského sdružení – Guliver (11 let, hnědák A1/1), Basia (6 let, ryzák ČMB x HF), Luky (6 let, strakáč, český sportovní pony) a slezský norik Dan, který opustil tento svět letos v září v úctyhodném věku 23 let.

Po prohlídce areálu jsme si vzaly židličky a slunili se v záři prvních teplejších jarních paprsků. Radka vyprávěla a já s kolegyní, která zde byla na týdenní stáži, jsme poslouchaly. Po příjemném rozhovoru jsme se šly podívat do obrovské jezdecké haly, kde bývá prováděna terapie při nepřízni počasí a kde stojí rampa. Radka nám ukázala pomůcky, s kterými pracují a jak s nimi pracují. Zanedlouho poté přijeli první klienti a než jsem se nadála, byla jsem vtáhnuta do terapie. Potůček vesele bublal a první kočičky začaly rozkvétat. Po terapii klienti směli koně nakrmit. Prostředí stáje a týmové klima na mě působilo příjemným a pohodovým dojmem, stejně tak spokojení koně. Kromě terapie Svítání také nabízí vzdělávání v mnoha oblastech. Na rok 2013 si připravilo semináře s MVDr. Švehlovou o hřbetu a kopytech (víkend v březnu a květnu). Dále nabízí týdenní intenzivní praxe hipoterapie se základní teoretickou výukou nebo týdenní intenzivní praxe se zaměřením na přípravu koní v hiporehabilitaci. Doufám,

že na příští rok přichystá více zajímavých vzdělávacích programů pro náš obor. Myslím se, že je důležité se dál vzdělávat a nezůstávat stále v „zajetých kolejích“. Petra Malečková Na památku Danovi foto Občanské sdružení Svítání


strana 16

Jak jsem se stal paradrezurním jezdcem – a

Chtěli bychom Vám představit příběh mladého paradrezurního jezdce, který ve svých třinácti letech čím dál častěji poráží na drezurním obdélníku i zkušené „paramazáky“. Obvykle bývají podobné příběhy interpretovány terapeuty, cvičiteli či trenéry. My jsme však požádali o krátké shrnutí příběhu samotné rodiče, kteří svého syna maximálně podporují. Jsou to totiž ti, kteří svého potomka musí pravidelně na tréninky přivážet, trpělivě čekat na konec jeho výcvikové hodiny, připravovat svačinky, balit batůžky, prát a žehlit jezdecký úbor, pomáhat a zvládat stres při závodech, při nezdaru utěšit, při vítězství chválit, při flákání okřiknout… Jednoduše jsou to ti, kteří se stávají součástí stáje i přesto, že na koni sami nikdy neseděli.

Lukášek se narodil ve 26. týdnu těhotenství s váhou 740 g, měřil 33 cm. Bojoval statečně a po třech měsících ho pustili z nemocnice domů. Rozjel se kolotoč rehabilitace, návštěv u lékaře a psychomotorického rozvoje. V roce a půl nám oznámila ošetřující neuroložka diagnózu DMO

(dětská mozková obrna). Začali jsme jezdit na léčebné pobyty, a to až třikrát ročně. Kolem třetího roku jsme se rozhodli vyzkoušet další léčebnou metodu – hiporehabilitaci. Luky se koní nebál, z každé jízdy měl velikou radost. Začínal jezdit vleže na břiše. Z této polohy přešel do podpory na předloktích, postupně do vzporu. Všechny tyto polohy byly zády ke směru jízdy. Hiporehabilitace Lukymu velmi prospívala. S přibývajícím věkem začal jezdit čelem ve směru jízdy. Někdy to byl boj s gravitací, Lukymu se muselo neustále připomínat narovnání zad. Díky pravidelnosti a důslednosti Lukymu hiporehabilitace výrazně zlepšovala držení zad a postavení kyčlí, které u spastických dětí s DMO často doprovází luxace, případně subluxace. Lukyho koně bavili a stále mluvil o tom, že by chtěl koně sám „řídit“. Po-

stupem času začal zkoušet paradrezuru pod vedením Zuzky Fialové (zkušené parajezdkyně a předsedkyně občanského sdružení Stáj Rozárka). Nejprve s vodičem a později i samostatně. V současné době je Lukymu 13 let a již jezdí sám dva roky. Nevyhnul se ani pádu z koně. Nic vážného se nestalo a Luky hned s chutí usedl zpět do sedla a pod trpělivým vedením trenérky dál sbírá zkušenosti na závodech. Největším jeho úspěchem je 4. místo na Mistrovství ČR v paradrezuře v roce 2011. Se získanými floty (stužkami) se vždy rád pochlubí ve škole svým zdravým spolužákům. Jen díky hiporehabilitaci se Luky dostal ke sportu, který ho opravdu baví, dává mu pocit volnosti a současně mu prospívá i po stránce fyzické. Luky by si moc přál jednou také jezdit na koni jen tak do přírody… Kolektiv Stáje Rozárka, o. s. Foto archiv autorů.


strana 17

Den otevřených dveří v občanském sdružení Ryzáček V sobotu 15. září se konal již po čtvrté den otevřených dveří. V tento významný den mají návštěvníci možnost nahlédnout pod pokličku naší usilovné práce v oblasti hiporehabilitace, zjistit pokroky, kterých se nám podařilo dosáhnout, a vidět na vlastní oči rozvoj naší organizace.

Celou akci netradičně zahájili naše nejmladší členky Kamilka (5 let) a Monička (6 let) ukázkou souhry s koněm za doprovodu flétny, na kterou hrál Jakub (10 let). Po této úchvatné ukázce následovalo představení koní působících v hiporehabilitaci. V Ryzáčkovi již používáme 6 koní různého typu, které divákům představily děti z dětského domova Černá Voda. Tyto děti následně ukázaly, co se u nás s koňmi naučily a jak dokáží koně vodit se zavázanýma očima, přes překážkovou dráhu, kdy je slovně navádí kamarád, kterého si sami vyberou a důvěřují mu.

Diváci dále mohli vidět vystoupení „kůň a pes, Cookie a Clowy“. Toto vystoupení většině návštěvníků vyrazilo dech a nezbývalo než obdivovat práci zvířat i lidí a jejich vzájemnou souhru. Tanec člověka s koněm a souběžně člověka se psem nám předvedl tým slečny Plačkové ze Zlína. Následovala ukázka hipoterapie, která je naší hlavní aktivitou. Při hipoterapii vodíme koně zezadu na dvou lonžích a letos poprvé si diváci mohli toto vodění zezadu sami vyzkoušet. Chvíli jsme museli diváky přemlouvat (nejspíš měli strach postavit se koni za záď), ale když viděli prvního odvážlivce, kterým byl herec Václav Vydra, přidali se i další diváci. Návštěvníci také měli možnost vyzkoušet si vodění koně v zápřahu za polní brány. Tuto aktivitu používáme jako pracovní terapii a zjistili jsme, že má skrytý potenciál. Následně návštěvníci zhlédli ukázku práce tažných koní, kterou nám předvedl pan Sysel ze Svinova se svou stylově nastrojenou kobylkou Keily. Zakončením celého odpoledne bylo vožení dětí na rehabilitačních koních. Pro velký zájem se ukončení prodloužilo nejméně o hodinu, což nás všechny velmi těší.

Celým odpolednem nás provázela odborným komentářem magistra psychologie Zuzka Šperlichová. Mezi jednotlivými ukázkami benefičně hrála country kapela Pracka z Rájce, která dokázala roztančit skoro všechny zúčastněné. V areálu byl také po celou dobu k dispozici stánek s občerstvením, který zajistily členky Českého červeného kříže Líšnice a za symbolické ceny mohli všichni ochutnat domácí štrůdly a chleba s loštickými tvarůžky. Výtěžek z tohoto stánku byl následně věnován na provoz OS Ryzáček. I přes chladné počasí nás navštívilo cca 100 diváků, což nás všechny velmi potěšilo a doufáme, že se se všemi setkáme i na příštím ročníku. Váš zájem o dění v Ryzáčku a Vaše podpora nám pomáhá fungovat a pokračovat v mnohdy nelehké práci. Děkujeme! Kolektiv o. s. Ryzáčka Foto archiv autorů


strana 18

Setkání s Gundulou Hauser “Člověk nepotřebuje vědět, co je dobré a co špatné, člověk potřebuje pocítit, co je lepší nebo horší”

dopoledním teoretickém bloku se ujišťuji o tom, že paní Gundula je skutečně krom všeho dalšího také systemická terapeutka, a že spolu tedy sdílíme stejné paradigma. Je to neuvěřitelné, jak v životě věci přicházejí často samy bez plánování. Zároveň ale začínám mít obavy o účastníky workshopu, kteří se dosud s žádným psychoterapeutickým paradigmatem nesetkali. Představuji si jejich narůstající zmatek a nejistotu, kterým se v sebeobraně můžou přirozeně uzavřít anebo s rizikem nejistoty můžou zkusit začít přijímat jiný pohled na svět. Uvědomuji si, že to není jednoduché. Nikdo se nestává psychoterapeutem za jeden víkend, vždyť se jedná o mnohaletý, mnohdy bolestný, proces. Ale každá cesta musí mít zákonitě někdy a někde svůj začátek. Paní Gundula začíná hovořit o energii a intuici, je zřejmé, že o strukturovaných jasných informacích, které mnozí očekávali, tento víkend spíše nebude. Před praktickými cvičeními se paní Gundula seznamuje s našimi šesti koňmi a zcela neomylně vyřadí unaveného Tondu a poněkud kontroverzní Sáru. To jakým způsobem zachází s koňmi, jak je k nim vnímavá a jak o nich hovoří, je zcela jistě inspirující pro většinu přítomných. Je zde vyslovena myšlenka o cestě partnerství člověka s koněm a snad nekončících možnostech zjemňování vzájemné komunikace, respektu, důvěry a spolupráce.

Dne 13. - 14. 10. 2012 se uskutečnil intenzivní teoreticko-praktický víkendový workshop zaměřený na možnosti terapeutické práce s koněm - systematické základy a metody v psychoterapii pomocí koní. Lektorkou byla Gundula Hauser z Rakouska. Pořadatelem tohoto workshopu bylo Středisko hiporehabilitace Pirueta v Psychiatrické léčebně Havlíčkův Brod. Je říjen, páteční večer a prší jako z konve. Na havlíčkobrodském nádraží vystupuje z vlaku štíhlá, sportovně elegantní dáma v brýlích odhadem asi sedmdesátiletá. Rozhodně a s úsměvem nám jde vstříc. Už po společné cestě autem do hotelu mám zřetelný pocit, že nás čeká zajímavé setkání. K mému překvapení je sobotní ráno jako vymalované, slunce září na modré obloze, a tak to i zůstane až do neděle, přestože předpověď hlásala něco jiného. Po prvním

Během říjnového víkendu zazní od paní Gunduly mnoho myšlenek a je poskytnuto mnoho inspirací. Záleží na každém zvlášť, co si dokáže či dovolí či může odnést, jak moc se nechá či nenechá svázat svým dosavadním poznáním a věděním.


strana 19

Zaznamenávám, s jakou lehkostí paní Gundula celý seminář vede, jak je profesionální a přitom velmi lidská a všímavá. Je zřejmé, že nikdo z nás nebude dělat terapii jako paní Gundula, protože ona je originál stejně, jako každý z nás je originál. „Já jsem já, můžu si dovolit mít se rád/ráda, pečovat o sebe, abych byl/byla platný/platná pro své pacienty nebo klienty“ vnímám jako jedno z důležitých sdělení podepřených vlastní zkušeností, které se nám snažila na svém semináři sdělit.

Při nenásilném probouzení vnitřního dítěte v nás se na jízdárně ozývá perlivý smích, účastníci workshopu se uvolňují a uvolňují se i koně. Zdá se mi, že tento prožitek bude společný většině přítomných lidí a že o něm ví i koně: pan Alan, Janička, Operka i Mates. Paní Gundula s úsměvem dodává, že by bylo dobré se ještě z radosti vyválet v písku jako koně, ale to že by asi vypadalo divně - tak to doporučuje jen v soukromí.

Když pak v neděli odpoledne sedíme spolu s Katkou Převorovou a paní Gundulou na peroně a sdílíme poslední myšlenky, než přijede její vlak, je to, jakoby odjížděl známý a milý člověk. Pro mě je to nevšední zážitek. Všechno dobré, paní Gundulo. MUDr. Andrea Mašková Foto archiv Pirueta PL Havlíčkův Brod


strana 20

Odborná konference – PL Kosmonosy Hiporehabilitace – psychoterapie pomocí koní V listopadu za příjemného polojasného, ale mrazivějšího, dne se konalo další pokračování konference v Psychiatrické léčebně Kosmonosy. Sešli jsme se v hojném počtu, převážně žen. Úvodní slovo Petry Černé Rynešové jsem bohužel nestihla. Mohu jen říci, že hovořila o vývoji v oboru psychoterapie pomocí koní (dále PPK). Celkem vystupovalo pět přednášejících, včetně Petry Černé Rynešové, přičemž Stanislava Tilešová účinkovala dvakrát. Konference byla protkána přestávkou na kávu a na oběd. V obědové přestávce byla možnost pod vedením Kamily Petrové účastnit se exkurze do výběhu, kde se páslo několik koní, které nám představila. Největší novinkou v jejich stádečku byla malinká rezavá a velmi komunikativní ponička. V prvním bloku hovořila Stanislava Tilešová o práci s psychiatrickými pacienty v akutní fázi onemocnění a na konci konference o pohybovém dialogu s koněm. Její přednášky byly obsahově zajímavé, leč poněkud zdlouhavě rozbředlé a místy se ztrácela logika plynutí textu i slov. Místy člověk musel držet myšlenku, než přišel na to, že by od ní měl už dávno upustit. Chyběla mi větší struktura, ocenila bych méně čtení ze slidů, méně textu na slidech a více lidského prostého mluvení o zkušenostech a postřezích z praxe. Kolegyně ze Slovenska, Lenka Kňazovická, byla pro mě zajímavějším článkem konference. Hovořila o svobodném projevu dětí předškolního věku. Do práce s dětmi a koňmi vložila principy Montessori a celkově byl její přednes příjemnou procházkou lesem, o němž nám na začátku vyprávěla.

Pavla Vitmajerová se zabývala imaginacemi a relaxacemi na koni, či u koní, zejména se zaměřila na autogenní trénink a imaginativní techniky. Posledním přednášejícím byla Jitka Bartošová, která opět nezklamala svým nadšením pro věc a zajímavými poznatky z oboru připouštění, které byly přednášeny trochu hravou formou. Možná bych ocenila hlubší informace, nebo témata bližší pro PPK. Vždy jsme něco „nakousli“ a nedojedli a to mě osobně trápí nejvíc. Nedopovězené mě totiž zajímalo ve stejné míře, ne-li více. Z celé konference bych si pro sebe odnesla jednu velice nosnou a několikrát opakovanou myšlenku a to tu, že člověk chce-li být terapeutem, měl by mít zameteno před vlastním prahem a jeho vnitřní dítě by si mělo prožívat poklidné dětství. Petra Malečková


strana 21

S Slezský norik a a 5. setkání chovatelů a slezského norika Chov slezského norika… … vzestup a pád tohoto plemena bylo zaznamenáno do současné doby mnohokrát, vždy podle hospodářského využití. Přesto v roce 1991 exaktní původové genové analýzy potvrdily oprávněnost prohlášení slezského norického koně samostatným plemenem. V roce 1996 byl slezský norik vyhlášen genovou rezervou České republiky.

Slezský norik

Historie a důvody vzniku plemene se dají přesně datovat. Na začátku byla stále větší poptávka zemědělců po výkonném hospodářském koni a jejich tlak na ministerstvo orby, které svým výnosem číslo 16.250/1950 ze dne 16. 6. 1903 rozdělilo Slezsko na dvě chovné oblasti. Východní Slezsko se drželo chovu polokrevného (arabský a anglický) a západnímu Slezsku byl povolen chovný směr norický. Od roku 1903 byli této oblasti přidělováni hřebci noričtí, přičemž již v roce 1897 byl ve Slezsku zařazen první norik 364 Grenzer a dán do soukromého ošetřování. Nároky obdělávání těžkých půd na Opavsku a v okolí vyžadovaly koně silného a zároveň pohyblivého, který jako dospělý a zralý byl následně prodáván do Pruska. Importovaní hřebci byli připařováni k zemským teplokrevným klisnám, které v sobě nesly i krev norfolkskou (The Great Gun) ale i krev kmene Nonius, starokladrubskou krev a kmene Gidran, výjimkou nebyla ani krev lipická. Importováno bylo i několik čistokrevných norických klisen, které se staly součástí zemského chovu slezského koně brázdového. (Zdroj: Quido Riedel.)

Jeho typickými znaky jsou dlouhý tělesný rámec ve tvaru obdélníku s měkkými proporcemi. Zvláště krk je dlouhý nebo střední a kupředu nesený, mohutná hlava, často s naznačeným klabonosem, široký hrudník, dobře klenutá a delší bedra, záď typická „žabími“ stehny z pohledu zezadu. Oválný trup je nesen suchými „teplokrevnými“ končetinami s jasně znatelnými klouby. Pod slezského norika „fouká“, tzn., že je opticky na vyšší noze, mírně porostlé rousy na spěnkových kloubech. Přední končetina má strmější lopatku, která umožní v těžkém tahu dobré usazení chomoutu do těla koně a umožní vysoký využitelný výkon. Tato lopatka a častý mírný hákovitý postoj zadních končetin umožňují velmi prostorný pohyb koně v kroku i v klusu. Barvy se vyskytují ve všech možných variantách. Slezský norik mentálně i tělesně vyspívá až v pěti letech, přesto je to dobře ovladatelný a učenlivý kůň, zdravý a plodný, velmi dobře krmitelný bez vysokých nároků na skladbu potravy. Výsledným chovatelským produktem je kůň velmi adaptabilní s velkými fyzickými možnostmi. Jedná se o chladnokrevný typ koně s velkou pohyblivostí, jeho „software“ je velmi příjemný, pochopitelný. Pokud je tento kůň dobře veden již od hříběcího věku, je slezský norik příjemným společníkem ale současně výkonným hospodářským koněm vhodným i pro rekreační účely. Jedná se o plemeno, které v sobě sdružuje velkou barevnou rozmanitost. Příhodnější současné označení je farmářský rodinný kůň. …a jeho mimořádné psychické vlastnosti ho předurčují i jako úžasného hiporehabilitačního koně zejména pro dospělou klientelu…. 24. 11. 2012 Krňovice – Setkání chovatelů slezského norika Oproti předchozím čtyřem setkáním chovatelů slezského norika nové téma parajezdectví a paradrezury zahájilo akci, pořádanou pro širokou veřejnost, která má zájem o aktuální informace v chovu a využití slezských noriků. Paní Zuzana Fialová z občanského sdružení Stáj Rozárka představila svou disciplínu – paradrezuru - prostřednictvím videa z XII. Mistrovství České republiky v paradrezuře, jehož byla aktivní účastnicí v pozici závodníka. Zajímavé bylo zejména osvětlení situace v ČR s přípravou koní pro jezdce paradrezury v porovnání se situací v zahraničí, zejména v Rusku, jehož zástupci se MČR rovněž účastnili a jejichž koně byli výkonnostně na zcela odlišné, vyšší úrovni, než koně čeští. Paní Zuzana Fialová pohovořila o činnosti své organizace (Stáj Rozárka) v tomto oboru, a mimo jiné také o důležitosti práce dobrovolníků. Nebylo překvapením, že využívá pro


strana 22

dospělé pacienty s nadváhou a mentálně postižené pacienty slezského norika Goméze, který je na tuto činnost vhodný pro svou klidnou, komunikativní a vyrovnanou povahu.

dobré dát těmto koním „čas“ a neuspěchat jejich přípravu. Svou dlouhověkostí a využitím zkušeností Vám to celé mnohonásobně vrátí.

Podrobně na téma hiporehabilitace pohovořila Ing. Vanda Casková z České hiporehabilitační společnosti a ze sdružení Epona, a to zejména z pohledu Specializačních zkoušek pro koně zařazovaných do hiporehabilitace, které postupným vývojem vyplynuly z Řádu České hiporehabilitační společnosti proti týrání koní. Jedná se o propracovaný systém přezkoušení minimálně 5letých koní určených pro využití v hiporehabilitaci, jehož vizí je nemožnost koní bez certifikátu provozovat hiporehabilitaci za úplatu. Cílem využití pouze prozkoušených koní je snížení rizika selhání koně při provozování hiporehabilitace na minimum. V současné době se systém nachází v testovací 2-leté fázi, na jejímž konci bude vyhodnocen. Součástí přednášky paní Caskové bylo video a fotografie z průběhu Specializačních zkoušek.

Praktickou ukázku přípravy koně na situace, které mohou při hiporehabilitaci nastat, ukázala Zuzana Fialová. Ukázka proběhla ve venkovním prostředí skanzenu a příjemně rozdělila přednáškový den na 2 bloky. Účastníkům setkání byla předvedena klisna slezského norika 46/804 Striga (po 245 Gosun z 49/391 Síla Vůle po 2373 Gomur). Na reakcích této 6ti leté klisny bylo předvedeno použití pro koně neobvyklých předmětů, které bývají součástí běžné praxe s klienty. Přednáška „Rekvalifikace begana na koně pro hiporehabilitaci“ Vandy Caskové odkryla techniky přípravy koně do využívaného pro práci v lese na náročné poslání – tzv. rekvalifikaci pro hiporehabilitaci. Ukázalo se, že kůň, využívaný pro práci v lese, má mnoho potřebných a požadovaných vlastností a dovedností, které mu pomáhají rychle se „přeorientovat“ na jinou práci. Zaujala nás zdůrazňovaná potřeba pasivního i aktivního odpočinku rehabilitačních koní, což koně pracující v lese nemusí tolik řešit. Návazná diskuse se nesla v duchu možné spolupráce zúčastněných organizací (ČHS, Epona, Centrum rozvoje chovu SN) při prosazování společných zájmů.

Co se týká výměny zkušeností se zahraničím, uvedla Ing. Vanda Casková své postřehy z XIV. mezinárodního kongresu o hiporehabilitaci v Aténách 2012, kde se česká prezentace provádění hiporehabilitace dočkala označení „inovativní“ a plemeno slezský norik zde (právem) vzbudilo zájem. Na základě dlouholetých zkušeností v roli fyzioterapeuta v hiporehabilitaci, pracujícího s různými typy koní (především co se týká povahových vlastností i tělesné konstituce, mechaniky pohybu a temperamentu), zhodnotila Ing. Vanda Casková využitelnost slezského norika v hiporehabilitaci jako velmi dobrou. Ve svém sdružení Epona pracuje již několik let s klisnou slezského norika Úhlavou - Bublinou (po 2001 Hegar z SM 2103 Irma po 2005 Šemur), která ve svých 21ti letech stále představuje základní pilíř týmu koní využívaných pro hiporehabilitaci. Předností slezského norika je zejména vynikající mechanika pohybu vycházející z relativně dlouhého trupu. Ten vyhovuje i dospělým klientům, kteří se potřebují celým svým tělem např. pohodlně na koně položit. Výbornou mechaniku pohybu doplňuje vesměs i vynikající pracovní charakter. Potvrzuje se ale, že slezský norik je plně dospělý až v 5-6ti letech, v rámci výchovy a výcviku je

Reportáž Jindřišky Svobodové z Mistrovství Evropy v těžbě dřeva koněm APF 2012 v Alcesteru, jehož se zúčastnili jako jediní reprezentanti ČR členové Centra rozvoje chovu slezského norika Hradčany spolu s klisnami slezského norika soukromého hřebčína Hradčany, přinesla zajímavé postřehy jak ze samotného závodu, tak o rozdílných mentálně-kulturních zvyklostech zahraničních závodníků a jejich prostředí. Na účasti české ekipy byly sympatické výrazné projevy českého patriotismu např. v podobě označování svého stanoviště i samotných závodních klisen českými vlajkami. V samotné soutěži bylo inspirující vyhlášení motivačních cen: např. Ceny za nejlépe vychované koně nebo např. Ceny za nejprofesionálnější přístup k mladému koni. Není tajemstvím a dovolím si tvrdit ani náhodou, že právě tyto ceny si odvezli čeští účastníci závodu. Po celou dobu trvání akce měli účastníci možnost vybírat z kvalitních sedlářských výrobků – výstroje z dílny přítomného sedláře Luboše Jelínka z Hanušovic, vystavených v přednáškovém sále za účelem prodeje. 5. setkání slezského norika udělalo pomyslnou tečku za aktivitami pořádajícího sdružení v roce 2012, které bude v příštím roce čelit novým výzvám i hrozbám na českém, a možná opět i na zahraničním poli. Jindřiška Svobodová Ing. Vanda Casková Foto archiv autorek


strana 23

Škola hrou: Setkání lektorů a pedagogů „využívajících koně“ na Vladykově dvoře Máme-li učit děti hrou, a to ještě při práci s koňmi, potřebujeme nejen dychtivé malé zvědavce, ale především hravé učitele a spolupracující, neotrávené koně. Metodologie radostné a inspirující práce s dětmi a koňmi byla náplní semináře vedeného počátkem listopadu Mgr. Jindřiškou Vladykovou na jihočeském Vladykově dvoře. Česká hiporehabilitační společnost ukrývá poklady, jež jest v zájmu zvýšení welfare lidstva i koní radno vykopat, podrobit konzervačnímu programu a trvale udržitelně těžit. ČHS už poodkryla vrchní vrstvy národního pedagogického bohatství, když zapojila Jindřišku Vladykovou do správy sekce Aktivity s využitím koní (AVK). Sílu a potenciál hlubších pater tohoto živelného zdroje prověřil seminář na téma metodologie a organizace práce s dětmi, který se konal 3. listopadu na Vladykově dvoře v Roudném u Českých Budějovic (www. vladykuvdvur.cz), a to na popud sdružení SRAZ (Společně za radostí a zdravím) z pražského Toulcova dvora.

tovat chvílemi přerůstala spíše ve workshop, což umožnilo společný hlubší ponor do specifických otázek, se kterými si účastníci denně lámou hlavu (welfare dětí vs. welfare koní vs. bezpečnost provozu, časově striktně vymezený kontakt dětí s koňmi, radost z pohybu a kontaktu s koněm vs. soutěživost a výkonnostní metály, apod.).

Hra s míčem: nejde o branky, ale dodržování komunikačního systému, na kterém se jezdec s koněm „domluvil“. Míč oživí stereotypní práci a otestuje, jsou-li signály dobře upevněné. Pokročilí mohou určovat, která noha koně míč vykopne.¨

Zpestření výcviku trochou adrenalinu při „dostizích vodičů“. Vyhrát nemusí nejrychlejší, často víc záleží na vzájemné komunikaci a schopnosti vodiče motivovat koně k výkonu. Účastníci semináře, jak vidno, motivovaní byli.

Na „dvoře“ i v útrobách Vladykovic statku se sešla, radostně a ve zdraví, bezmála dvacítka účastníků z různých koutů republiky od Budějic po Liberec, vesměs lektorů a cvičitelů jezdeckých kroužků a aktivit v různé fázi své pedagogické ontogeneze. Jindřiška za podpory domácích, slibně dorůstajících lektorek shrnula své zkušenosti s organizací a managementem jezdeckých kroužků, a poté vystavila účastníky praktické empirii ve stádě místních koní. Původní forma semináře vzhledem k přirozené potřebě části účastníků disku-

Vyjasňování nedorozumění: konflikty s koněm nastanou a jsou tu od toho, aby se řešily. Pokud možno v zárodku, než přerostou v problém pro velmi zkušené ruce.


strana 24 monstrovat rozvíjení sociálních a komunikačních dovedností a vůbec osobnosti dítěte „na pozadí“ práce s koněm. Jako etolog a vysokoškolský pedagog oceňuji především práci se stádem, a to jak koňským, tak tím lidským, a důraz na pochopení a respektování základní biologie a chování obou zúčastněných živočišných druhů. To je v dnešní přetechnizované společnosti, plné automatizovaných klecí a krmných/ výživových aditiv, počin na nominaci na Nobelovu cenu za všední život.

Jindřiška Vladyková (vpravo) vysvětluje odlišnosti v uchopení a ovládání „mrkvové“ hůlky oproti klasické tušírce.

Po představení pořádajícího lidského i koňského týmu došlo na podrobné seznámení s organizací jezdeckých kroužků na Vladykově dvoře a detailně zpracovanou, ucelenou metodikou práce s dětmi a mládeží jednotlivých věkových kategorií, založenou na jejich specifických vlastnostech, potřebách a vůbec vnímání světa v postupujících vývojových fázích. Dopoledne velmi osvěžilo sdílené rozjímání nad prioritami během práce dětí s koňmi (schválně, jak si pro sebe podle důležitosti seřadíte „komodity“ jako bezpečnost dětí, zdraví koní, welfare koní, zábava dětí nebo vzdělávání dětí?). Cílem praktické části bylo ukázat systém ovládání koně, který se osvědčil na Vladykově dvoře, a zejména de-

Počáteční rozcvička: odveď koně ze stáda jen za pomocí svého šarmu a hůlky. Na Vladykově dvoře upřednostňují ze země a částečně i ze sedla „bezdotykové“ ovládání koně a hojně využívají ukazovací gesta.

Seminář si nejvíce užili ti, pro něž „kompetence“ neznamenají jen dělbu pravomocí v politických tělesech, ale v první řadě vědomosti, dovednosti, schopnosti, postoje a hodnoty klíčové pro osobní rozvoj a uplatnění každého jedince ve smyslu Rámcového vzdělávacího programu. V Jindřišce Vladykové se šťastně potkalo pedagogické vzdělání s darem zaujmout posluchače a vlídně a nenuceně vzdělávat sebe i druhé. To je obrovská deviza v době, kdy pozitivní motivace řady učitelů živoří pod tlakem existenciálních starostí. Jsem přesvědčená, že startovací seminář se povedl, a doufám, že další aktivity zaměřené na vzdělávání lektorů a pedagogických pracovníků vychovávajících nové generace v duchu fair play a welfare bude pokračovat. Jitka Bartošová článek vznikl v rámci řešení projektu 7. RP EU „AWIN“ Fotografie archiv autorky


strana 25

HIPOrehabilitace Vydává Česká hiporehabilitační společnost, o. s. (www.hiporehabilitace-cr.com) Adresa sídla společnosti: Zemědělská 1, 613 00 Brno Korespondenční adresa: Měšická 247, 250 63 Mratín IČO: 15054411 ISSN: 1804-3291

Za obsah článků ručí jejich autoři. Uveřejněné texty nemusí vyjadřovat názory a postoje redakce a vydavatele. Redakce si vyhrazuje právo texty krátit a upravovat.

Mgr. Petra Malečková, DiS. Redakce, psycholog, terapeut o. s. Epona, inzerce [email protected]

Hana Neugebauer Hůrecký dvůr, džigitovka pro děti [email protected]

Stašek Ulenfeld – Korektury [email protected]

Kamila Petrová Vedoucí Hipocentra PL Kosmonosy a hlavní cvičitel koní [email protected]

Grafické studio Green Mango Sazba časopisu www.greenmango.cz Spolupráce redakce: Jitka Bartošová VÚŽV Uhříněves [email protected]

Uzávěrka: 15. 2. 2013

Mgr. Jana Slováková Psycholog, student ergoterapie, dobrovolník Adra (canisterapie), [email protected] Bc. Lucie Továrková Ilustrační fotografie, http://www.fairyhorse.net/ [email protected]

Ing. Vanda Casková Fyzioterapeut, o. s. Epona [email protected]

Jindřiška Svobodová Centrum rozvoje chovu slezského norika Hradčany, o. s. [email protected]

Bc. Yvonna Horská terapeutka v zookoutku při PL Jihlava [email protected]

Bc. Martina Votípková Absolvent Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, teologická fakulta – pedagogika volného času

MUDr. Andrea Mašková Psychiatr, rodinný a systemický terapeut, vedoucí týmu Pirueta PL Havlíčkův Brod [email protected]

ilustrační fotografie Lucie Továrková

Úvodní slovo. Vážení čtenáři, vážené čtenářky

Recommend Documents