03
Úvodní slovo
Obsah:
Milí čtenáři, oproti zavedenému zvyku tentokrát nebudu komentovat obsah aktuálního čísla, chci se věnovat období mezi tímto a minulým vydáním bulletinu. Krize sice ještě trvá, práce není, a přece si někteří politici vzpomněli na cizince – bylo totiž před volbami. Novináři konstatovali, že kampaň byla tento rok velmi agresivní; strany se mezi sebou napadaly, urážely, verbálně fackovaly a mezi jejich populistickými projevy našla své místo i migrace. Před volbami politici pečlivě sledují průzkumy nálad české společnosti, a proto nepřehledli, že polovina respondentů březnového výzkumu společnosti CVVM soudí, že je v České republice příliš mnoho cizinců. Některé strany právě tam hledaly voliče, vymezovaly se vůči přistěhovalcům a zneužívaly xenofobní náladu ve společnosti, aby voliče upoutaly. Zdá se Vám to ubohé? Bohužel, taková je realita současných předvolebních kampaní nejen u nás, ještě agresivnější bývá v západoevropských zemích s několikrát větší imigrací – cizinci z třetích zemí přeci nejsou voliči! Imigrace nebyla tahákem českých voleb, většina stran se ale shodla na přísnějším přístupu k cizincům. A tak: zastupitelka místního zastupitelstva Prahy-Libuše Pavla Jedličková, která je i předsedkyní výboru pro multikulturní soužití, označila SAPU za „ghetto“ a „záležitost bezpečnosti celé České republiky“. Následně libušský starosta Petr Mráz v otevřeném dopise ministru vnitra rovnou vyzval „k razantnímu zásahu orgánů státu“ kvůli „kriminální činnosti vietnamské komunity“ a neúnosné situaci v soužití s vietnamskou komunitou v Libuši“. Prý se tu už začala formovat jakási domobrana, kdy „občané vezmou vše do vlastních rukou“. Policie však mezitím nezaznamenala žádný zvýšený nárůst trestné činnosti v SAPĚ a blízkém okolí. SAPU před volbami chtěla zneužit i Dělnická strana sociální spravedlnosti, před vietnamskou tržnici svolala mítink, na němž vystoupil předseda zakázané Dělnické strany Tomáš Vandas. Jeho projev nebyl výjimečně moc agresivní, jenom si posteskl nad tím, že Češi musí zbohatlým Vietnamcům hlídat děti. Nenadchl několik přítomných Čechů a Vietnamci si ho ani nevšimli. Tak skončilo jedno nepříliš úspěšné předvolební shromáždění. ČSSD prohlásila: „Budeme preferovat imigraci převážně ze slovanských zemí jižní a jihovýchodní Evropy“. Přestože počet migrantů z muslimských zemí u nás tvoří několikatisícovou menšinu, požadovala KDU-ČSL debatu o „míře a mezích možné islamizace“. Domnívám se, že jsem Vás citacemi předvolebních hesel a volebních programů (ve kterých se rádo slibuje nemožné) příliš nevyděsil. Ostatně příležitost předvést, jak moc politikům leží na srdci osud 430 tisíc cizinců a jejich soužití s českou většinou, budou mít politické strany záhy po volbách. Do parlamentu totiž míří obsáhlá reforma zákona o pobytu cizinců. Na jejím schvalování se teprve ukáže, co z programů byly jen povinné předvolební fráze a co skutečné nápady. Příjemné čtení vám přeje Dragoljub Matić
02
10
Úvodní slovo
03
Den v Centru podpory cizinců Prostějov
05
Seminář o praktických otázkách života cizinců v ČR
06
Zaostřeno na ženy migrantky
07
Brno se stává kosmopolitním městem
12
Česká společnost v jejím objektivu
20
V Angole jsou lidi veselejší
22
Romano voďori – časopis pro multikulturní mládež
24
Omluva Během grafické úpravy minulého čísla bulletinu omylem vypadlo jméno autorky textu Divadlo bourající hranice – Pavly Frýdlové. Za chybu se omlouváme.
Informační bulletin pro cizince a o cizincích vydává občanské sdružení SLOVO �1
Redakce: Dragoljub Matić (šéfredaktor) Goranka Oljača, František Kostlán, Tran Vu Van Anh ADRESA VYDAVATELE: Francouzská 2, 120 00 Praha 2 Tel. | fax: 222 520 037 e-mail:
[email protected] GRAFIKA: Adam Bláha
[email protected] TISK: Datapont s. r. o. OBÁLKA: o.s. Humanitas Afrika
04
Text:
Lenka Malíčková, sociální pracovnice
Den v Centru podpory cizincU ProstEjov zrizovatel Žebrík, o. s.
Občanské sdružení Žebřík je organizace místních křesťanů založená s cílem podporovat integraci osob ohrožených sociálním vyloučením. Působí v olomoucké oblasti a jeho snahy nejlépe charakterizuje její motto „Praktická pomoc potřebným“. Na Prostějovsku žije okolo 1280 cizinců a velká část jich přišla za prací do závodu Oděvní podnik Prostějov již v 90. letech. I když ekonomická krize textilní odvětví citelně zasáhla a o práci přišlo mnoho lidí, na počtu cizinců v Prostějově se to prakticky neprojevilo, a nadále stoupal počet lidí s trvalým pobytem, kteří jsou zde již usazeni. Projekt Informačního a poradenského střediska pro podporu integrace cizinců na Prostějovsku Žebřík založil v lednu 2008 pod názvem Centrum podpory cizinců. Centrum získalo podporu městského a krajského úřadu i okolních organizací. Hlavně si do něj našli cestu naši klienti. Nabízíme poradenství, kurzy českého jazyka pro začátečníky, základní úroveň i pro pokročilé, dále kurzy obsluhy počítačů, internet s asistencí zdarma a další aktivity. Působím zde jako sociální pracovnice v poradně a provedu vás jedním svým pracovním dnem. Přicházím do Domu
služeb, kde naše Centrum sídlí. Otvírací doba je od 8:30 a končíme v 17:30. Zapínám počítač a vtom přichází první klientka. Mladá slečna z Ukrajiny je těhotná a pomáháme jí vyřizovat potřebné doklady. Dívka je značně nervózní a ukazuje nám doklad o zamítnutí žádosti o peněžitou pomoc v mateřství. Vloni jí skončilo trvalé zaměstnání, pak dělala různé brigády, práce na živnostenský list apod. Nyní má několik týdnů před porodem a dozvěděla se, že nemá nárok na peněžitou pomoc v mateřství ani na 3letý rodičovský příspěvek. „Vždyť jsem si platila zdravotní pojištění, každý měsíc,“ naříká nešťastně. Dívka je jedna z mnohých, kteří se neorientují v našem sociálním systému. Kolegyně se jí ujímá a spolu řeší další náležitosti, potom jí nabízí asistenci na městském úřadě a společně odchází. Mezitím mi volá mladá žena z Vietnamu, telefon pak předá starší Češce, která se snaží vše za ni vyřídit. Mladá žena má 6letého syna, nejdříve o něj pečovala sama, pak se o něj starala jeho babička. Syn dosáhl věku školní docházky a při zápisu do školy se zjistilo, že jeho čeština nestačí na zvládnutí učiva. Ženy nás prosí o pomoc. Nad tímto požadavkem váhám. Kurzy pro dospělé i pro děti pořádáme, ale zde se jedná o předškolní věk, navíc
by rodina musela lektora platit. Beru si kontakt a slíbím, že se pokusím něco zajistit. Po poradě s kolegyní se obracím na dobrý kontakt – dobrovolnici Alenu z naší partnerské organizace Apoštolská církev Prostějov, která se věnuje hlavně ženám. Alenka souhlasí, jako učitelka má zkušenosti, jako matka pochopení a jako dobrovolník může doučovat bezplatně. Volám tuto zprávu paní z Vietnamu, která opět telefon dává do ruky Češce. Při telefonátu se snažím paní motivovat, aby se také zapojila do kurzů češtiny. Češka u telefonu mi namítá, že mladá Vietnamka už mluví dobře (pravděpodobně umí několik obchodních frází a pasivně rozumí). Argumentuji tím, že jako matka se bude potřebovat s dítětem připravovat do školy, chodit k lékaři, na třídní schůzky... Ze zkušenosti s několika případy vím, jak mnoho času stráví ženy v práci, v obchodě či v domácnosti, a pro svoje vyžití, vzdělání mají opravdu málo času. Přitom kurzy češtiny jsou tak důležité a zlomové pro jejich integraci. Snad budu úspěšnější při osobním setkání. Každý klient a intervence v jeho případě se musí zapsat do evidence. Tak si můžeme lépe předávat s kolegyní informace, můžeme hodnotit naši práci a je to také nezbytné pro každoroční statistiku
Kurz češtiny v Centru podpory cizinců Foto: o.s. Žebřík
poradny. Zapisuji údaje do počítače a už přichází kolegyně, která byla asistovat mladé těhotné ženě při jednání s městských úřadem. Sděluje mi výsledky a poté pátrá v internetu po dalších informacích, zejména jaké poradny pro ženy fungují v našem městě, kde jí mohou pomoci s výbavičkou pro dítě nebo bezplatnou předporodní přednáškou. Objevuje se další klient, muž středního věku. Představuji se mu jménem, vysvětlím možnosti organizace. Muž mi sdělí, že je z Moldávie a víc o sobě neprozrazuje. Jeho cílem je dozvědět se, jestli potřebuje výpis z rejstříku trestů z Moldávie, když žádá o zdejší živnostenský list. Respektuji jeho přání zůstat v anonymitě, pozvu si ho dále do poradny k počítači a ukazuji mu, na kterých stránkách se může dovědět více informací, které webovky jsou v ruštině, což je mu bližší, než jen ty v češtině. Vytisknu mu materiály, a pak přidávám leták o našich službách a kurzech. Muž se mezitím rozhlíží po místnosti a začíná se vyptávat – kdo vás platí, kolik je tu cizinců, s čím se chodí lidé poradit... Počáteční nedůvěra se rozplývá, muž si dokonce bere další informační leták a ruský deník. Se zájmem sleduje, když mu představuji kurzy obsluhy počítače. Nakonec spokojeně odchází, na
příští kurz už možná máme zájemce. Po pauze na oběd nastává chvilku klidu. Projíždím důležité stránky – aktuality ministerstva práce a sociálních věcí, statistiky, maily od krajské koordinátorky, zprávy kolegyně z komunitního plánování sociálních služeb. Posílám slibované materiály pro komisi pro ochranu dětí, i paní docentce, která dělá rozhovory s uživateli naší služby. Dívám se taky na náš účet, jestli už dorazila dlouho očekávaná dotace, ale ještě si musíme počkat. Přiblížil se čas kurzu obsluhy počítačů. Už přišly klientky z Ukrajiny, mají zde trvalý pobyt. Zdravíme se, připravuji čaj, občerstvení a prezenční listiny. Do dveří vchází lektor – „Zdrástvujtě, děvočky!“. Ženy září, Jirka je jejich. Mladý učitel má manželku z Ukrajiny, dobře ukrajinsky i rusky rozumí a o přestávkách si povykládají o všech místech, která na Ukrajině navštívil. Počítače už startují a ženy se noří do spletitých zákrutů internetu a mailové pošty. Po hodině je přestávka, svým způsobem velmi důležitá část kurzu. Klientky se právě tady svěřují se svými problémy, mladému lektorovi naprosto důvěřují a on jim může pomoci svými zkušenostmi nebo je přivede do poradny. Mnoha klientům bylo takto pomoženo. Zatím se rozhovor stáčí na Nikolu Šuhaje,
protože jedna z žen pochází z Koločavy. „Byl to darebák, zabil bratra mého dědy,“ zlobí se drobná žena. Další žena převádí řeč jinam: „Viděli jste ten parád v neděli? Ten v Moskvě!“ Matně si vzpomínám, že jsem v televizi viděla ukázku vojenské přehlídky k 65. výročí konce 2. světové války. Pocházím z vesnice blízko vojenského výcvikového prostoru a dobře si vzpomínám, jak v noci sovětské tanky řadily před naším oknem. Dívka je ale mladá, takové věci nezažila, a vojenská přehlídka ji velmi uchvátila. Nakonec se mluví jako vždy o práci. Děvče šije v oděvní firmě, teprve je ve zkušební době a doufá, že se osvědčí. „Za rukáv mám 5 korun. A mistrová chodí s metrem, jak je to víc než 5 milimetrů, tak to musím přešít. Je to jiná práce než v OP (Oděvní podnik Prostějov), ale zase lepší než u toho gyrosu, tam mi ani neplatili pojištění.“ Další žena jen pokyvuje hlavou, za sebou má dlouholetou těžkou práci v truhlářské firmě. Nyní je na úřadě práce, má uznané vysokoškolské vzdělání a pomýšlí na lepší zaměstnání. Čas jako vždy rychle uběhl, moje pracovní doba končí. Loučím se s lektorem i s klientkami a spěchám na autobus. Dnes byl dobrý den. •
06
Text:
Komentár
Tereza Rejšková
SemináR o praktických otázkách života cizincU v CR
Dne 25. května 2010 se v Informačním centru OSN v Praze konal Seminář o praktických otázkách života cizinců v ČR. Byl určen pracovníkům neziskových organizací, iniciovala ho Cizinecká policie Praha a spoluorganizovalo ho Multikulturní centrum Praha. Cílem semináře bylo umožnit setkání pracovníků státní správy a neziskového sektoru, kteří běžně nemají prostor pro výměnu informací cenných pro obě strany. I pro zástupce státní správy bylo podle jejich slov přínosné se setkat navzájem. Okolo třiceti posluchačů vydrželo soustředěno poslouchat a diskutovat téměř celý den. Pohled svých institucí na otázky praktického života cizinců prezentovali Jana Gavendová z oddělení zahraniční zaměstnanosti Úřadu práce hl. m. Prahy, Jitka Luciani z pražské krajské pobočky Všeobecné zdravotní pojišťovny, Josef Šídlo a Martina Staňková z živnostenského úřadu, Pavel Šimek z Arcidiecézní charity Praha a zástupci Cizinecké policie Praha, David Lisztvan, František Vavroch, Michaela Reichertová a další. Jana Gavendová ve svém příspěvku vysvětlila nejdůležitější body zákona o zaměstnanosti ve vztahu k cizincům. Podle ní během května Úřad práce naplňoval pokyn MPSV ve smyslu upřednostňování zaměstnávání občanů EU před občany třetích zemí. Na dotaz z publika, zda úřady práce neprodlužují pracovní povolení ani v případě, že cizinec práci má, reagovala tím, že i v současnosti se ÚP snaží maximálně vyhovovat žádostem o prodloužení, neboť při rozhodnutí berou v potaz stupeň integrace cizince. Dále bylo řečeno, že ÚP nesledují, zda konkrétní „neprodloužené“ místo je obsazeno následně českým občanem. Nelze tedy potvrdit, že by toto opatření vedlo ke snižování nezaměstnanosti českých občanů. Účastníci semináře si vyměnily své zkušenosti s paní Gavendovou ohledně problémů, které cizincům často vznikají, když je zaměstnavatel odhlásí z pracovní pozice, na které i nadále pracují. Cizinec se většinou nemá šanci v takové situaci domoct svých práv. Paní Gavendová dále apelovala na pracovníky NNO, aby uvědomovali své klienty o nebezpečí plynoucí z udělení plné moci třetí osobě. Zástupci cizinecké policie k tomu radili, že v případě, že plná moc je někým zneužita, má cizinec okamžitě vystavit plnou moc nové osobě, čímž ta původní zaniká. Na závěr se diskutovalo o pracovních povoleních pro těhotné cizinky. ÚP prý při prodlužování povolení těhotným ženám nedělá problémy, ale pokud zaměstnavatel ukončí pracovní poměr, není možné takovou situaci řešit, protože český zákon nezná dlouho-
dobé vízum za účelem mateřství. Paní Luciani na úvod svého příspěvku osvětlila problematiku zdravotního pojištění různých kategorií cizinců, upřesnila, kdo spadá do systému veřejného zdravotního pojištění a kdo ne. Z praktického hlediska apelovala na NNO, aby svým klientům zdůrazňovaly, že musí nahlašovat všechny změny – novou adresu, narození dítěte apod. Všichni cizinci, kteří nespadají do systému veřejného zdravotního pojištění, mají povinnost být pojištěni komerčně. To se týká i dětí cizinců, kteří sice spadají do veřejného zdravotního pojištění, ale mají pouze přechodný pobyt. Toto může mít neblahé důsledky, např. v případě, že se dítě narodí s vrozenou vadou, kdy je prakticky nepojistitelné, což paní Luciani považuje za velmi nešťastné. Zástupci živnostenského úřadu seznámili posluchače se zněním relevantního zákona. Společně s cizineckou policií pak potvrdily, že existuje rozpor mezi cizineckým a živnostenským zákonem, který může cizinci způsobit zásadní problémy. Vzniká tím, že ŽÚ dá cizinci lhůtu 30 dní na to, aby si na základě potvrzení z ŽÚ zajistil na CP povolení k pobytu. CP má ovšem na takové rozhodnutí lhůtu 60 dní. ŽÚ sice tento legislativní nedostatek může zohlednit, ale často kvůli tomu řízení ukončí. Tuto „smyčku“ v zákoně vyřeší až novela živnostenského zákona, účinná od 1. 9. 2010. Co se týče kontrol podnikání cizinců, ŽÚ funguje v součinnosti s CP a podává jí o každé kontrole zprávu. Po příspěvku Arcidiecézní Charity Praha, v němž byly představeny projekty této organizace, se ujali slova zástupci cizinecké policie. Na úvod byla prezentována současná data CP o legální a nelegální migraci a kontrolách cizinců. Ve volné diskusi pak policisté uvedli, že si uvědomují, že někteří cizinci se bojí kontaktu s cizineckou policií i v případě, že mají všechny doklady v pořádku, což by CP ráda změnila. Policisté na dotaz z publika potvrdili, že v současnosti při žádání o změnu účelu na podnikání vedou s řadou cizinců kontrolní pohovory. Dále se diskutovalo o tom, zda cizinecká policie ruší pobyt cizincům za tři drobné přestupky. Policisté upřesnili, že se nemusí jednat konkrétně o tři přestupky, ale o přestupky opakované. Poté, co policisté upřesnili podmínky pro různé lhůty, vyslechli několik konkrétních stížností na fungování CP a vstřícně k nim navrhli řešení, nabídli pracovníkům NNO možnost další spolupráce formou dalších informativních seminářů, pomoci s řešením konkrétních případů a spolupráce při oboustranném šíření informací. •
Text:
Jiřina Šiklová
PhDr. Jiřina Šiklová
Jde to pomalu, ale jde to!
Kurdská rodina Foto: Archiv
Aneb i v Americe šlo prosazování práv minorit pomalu! Když před více jak dvěma sty lety sepisovali „otcové americké demokracie“ první ústavu, dobře věděli, že většina, a zvláště silná většina, se vždycky prosadí. V nejhorším případě svojí silou. Proto se zaměřili na zdůrazňování práv a zajištění možnosti prosazení zájmů u těch, kteří byli v menšině. Stručně a jednoduše řečeno: šlo o to, jak zajistit, aby, když všichni v demokratickém systému dostanou volební právo, nebyli slyšet a vidět jen ti, kdo jsou silnější a kterých je více a hlasitěji křičí. Demokracie je rovná možnost pro prosazení se nejen těch silných, ale i minorit. Hlasitost a síla není a nemusí být správným řešením. Harmonie je tvořena z různých, někdy i velice odlišných tónů, a i ten, kdo má odlišný názor, názor menšinový, má mít možnost a právo ho říci nahlas. Zásady jsou to hezké, ale jak je prosadit, zvláště v době, kdy společnost je tak složitá, že všemu nemohou lidé rozumět? A i ti, co vidí jen svůj zájem a nechápou problematiku v celku, by
měli mít možnost ovlivnit řešení a říci svůj názor. Zvláště v případě, když některá z minorit neumí ani jasně vyjádřit svoje požadavky a začlenit je do celkového programu. Severní Amerika, tedy USA a Kanada, patří mezi nejbohatší státy na světě a jejich vojenská síla je největší, přesto by pro nás neměly být ve všem vzorem. V jedné oblasti je ale můžeme obdivovat. Zhruba před 50 lety začaly systematicky posilovat ty, kteří byli v menšině, pomáhaly těm, kteří se v politice a veřejném životě příliš nevyznali, především tedy černochům. V ústavě sice rovnost všech byla zakotvena, v praxi, v životě převládaly negativní předsudky vůči „negrům“. A tak především mladí lidé a z nich vysokoškolští studenti začali bojovat o naplnění práv těch, kteří byli v nevýhodném postavení minority a byli prohlašováni za nepřizpůsobivé. Došlo i ke střetům na ulicích, jeden z mluvčích černochů, Martin Luther King, byl dokonce zastřelen, v některých čtvrtích hořela auta.
Současně ale jiní točili filmy proti těmto rasovým předsudkům.Třeba ten slavný film „Hádej, kdo přijde na večeři“, ve kterém dívka z bohaté a vážené americké rodiny představí svým rodičům jako budoucího manžela amerického občana s černou pletí. Šlo to pomalu, ale šlo to vpřed. Dnes tento boj za lidská práva minorit má již svoje dějiny a svoje vzory. Sídlem vlády USA ve Washingtonu je stále ještě Bílý dům, ale prezident v něm sídlící, je černý. Kritizují ho, ale ne proto, že má tmavou pleť, ale třeba proto, že se neztotožňují s jeho názory a plány. To však patří k demokratickému systému. A závěrem? Veřejné mínění se dá ovlivnit, ale musí se to dělat systematicky, pomalu, nedát se odradit vstupními neúspěchy. A s prosazování práv menšin by měli vždy přijít ti, co představují momentálně většinu. •
08
Text:
Projekty
Pavla Frýdlová
ZaostReno na ženy migrantky
K 31. 12. 2009 bylo v ČR evidováno celkem 433.305 cizinců, z toho 178.416 žen (41,2 %). Největší počet žen pochází z Ukrajiny, Slovenska, Vietnamu a Ruska. České statistiky zatím ve velmi omezené míře zohledňují kategorii gender, z těch dostupných je možné konstatovat, že většina žen, stejně jako mužů přichází do ČR za účelem zaměstnání či podnikání, sloučení rodiny je zastoupeno v menší míře. Ale oficiální, administrativní účel pobytu často neodpovídá skutečným příčinám, které vedou k emigraci. Stejně jako v jiných zemích i v ČR narůstá počet žen, které migrují samostatně, důvodem je například získání finančních prostředků pro život dětí, rodiny, ale také potřeba seberealizace (vzdělávání, profesní uplatnění apod.). Většinou se vždy jedná o komplex příčin osobního, ekonomického či politického charakteru. Nejen na toto téma jsem diskutovala s pracovnicemi EKS, Kateřinou Machovcovou, Hanou Víznerovou a Helenou Košťálovou, které se dlouhodobě problematikou žen migrantek zabývají jak po stránce výzkumné, tak zejména praktické. Zaměřily jsme se hlavně na překážky integrace, s nimiž se migrantky v ČR setkávají. Tradiční genderové role a stereotypy posílené specifickou situací migrantů
a migrantek vedou k sociální a kulturní izolaci, nedostatečné znalosti fungování českých institucí a legislativy k ekonomické nesoběstačnosti. Migrace také způsobuje střet tradičních a nových vztahů mezi ženami a muži. U nich doma jsou třeba muži živitelé a reprezentanti rodiny a ženy jsou v domácnosti, ale v nové zemi jsou nuceni pracovat oba. A dokonce jsou to často spíše ženy, kdo si najde dříve práci – jsou levnější a flexibilnější pracovní silou, zejména ve službách, často nacházejí pracovní uplatnění v šedé či černé ekonomice (jako pomocnice v domácnosti, uklízečky pod.). Nezřídka se stává, že muž práci delší dobu nenajde a „živitelkou“ se stává – aspoň na čas – žena. Muži se s touto situací těžko srovnávají a svou frustraci ventilují mnohdy formou domácího násilí. Jedním z největších problémů je zdravotní pojištění, bez nějž není nárok na legální pobyt v zemi. Podle současné legislativy mohou využít veřejné zdravotní pojištění pouze osoby s trvalým pobytem nebo osoby s přechodným pobytem v zaměstnaneckém poměru. Všichni ostatní, tedy i podnikatelé a podnikatelky, se musí pojistit komerčně. Takové pojištění však pokrývá velmi omezený rozsah péče. Nemají navíc vůbec záruku, že je pojišťovna pojistí nebo zda jejich nárok na proplacení ošetření následně uzná. To se
týká zejména narozených dětí nebo osob ve vyšším věku, případně osob s vrozenými či chronickými problémy. Ze základního komerčního pojištění není rovněž hrazena předporodní a poporodní péče o matku, ani o narozené dítě. Pokud jim je lékařská péče v těchto případech poskytnuta, dostávají se ženy nebo jejich rodiny do situace, kdy musí zaplatit zdravotnímu zařízení vysoké finanční částky. Ale nejen to. Těhotenství a péče o narozené děti představuje pro cizinky bez trvalého pobytu velmi komplikovanou a rizikovou situaci. Hrozí jim, že ztratí povolení k pobytu, které je vázáno na zaměstnání – mají smlouvu na dobu určitou a zaměstnavatelé je dále s malým dítětem nezaměstnají. Když se tady migrantce, která je bez partnera, narodí dítě, riskuje, že bude muset odejít, protože nebude moci vykonávat „důvod“ svého pobytu, tedy pracovní nebo podnikatelskou činnost, a nebude jí prodlouženo vízum. Většina žen ze zemí s tradičním modelem partnerských vztahů a fungování rodiny se musí poprvé vyrovnávat s otázkou slaďování rodiny a práce. To, co zažívají české matky: nedostatek jeslí a školek, nedostatek financí platit si chůvu, zažívají cizinky ve zvýšené míře – školky a jesle jsou pro ně pro omezený počet míst prakticky nedostupné, navíc tu nemají zázemí širší rodiny. Ženy, které
Workshop Evropské kontaktní skupiny Foto: EKS
zůstanou doma s dětmi, jsou v naprosté izolaci, neučí se jazyk, nemají žádné nebo minimální sociální kontakty. Uvědomují si nutnost naučit svoje dítě česky, ale to nemohou samy, protože neumí nebo mluví s přízvukem. Nejschůdnější cestou se jeví mateřská centra, kde se migrantky mohou setkávat s ženami z majority. Záleží to nejen na odvaze každé z nich tam přijít – nemá tam žádné vazby, žádné přítelkyně, žádné známé, sama dobře nerozumí –, ale když bude mít štěstí a narazí na otevřené lidi, tak jí pomůžou. Například migrantky v Plzni vyzdvihují, jak jim mateřské centrum pomáhá, jednak pohlídáním dětí, když si potřebují něco zařídit, jednak možností zapojení se do společnosti Češek. Některé rodiny řeší péči o předškolní děti tím, že k nim najímají české chůvy, ale to si může málokdo dovolit, snad vietnamští obchodníci, kteří pracují od nevidím do nevidím. Důležité je také, aby při pořádání aktivit, zejména kurzů pro cizince, mohlo být zajištěno hlídání dětí. To ženám hodně umožňuje se kurzů, tolik pro ně důležitých, zúčastnit. Co EKS pro migrantky dělá a co připravuje V současné době připravujeme workshop s političkami a migrantkami, kde se cizin-
ky zhostí rolí lektorek. Předpokládáme, že celodenního workshopu se zúčastní především komunální političky (zájem z jejich strany tomu nasvědčuje), jimž umožníme nahlédnout do základních problémů migrantek. V rámci workshopu lektorky představí možné způsoby, jak mohou napomoci lepšímu soužití migrantek s majoritní společností. Od loňského roku se v EKS pravidelně schází tzv. migrantská lobby – skupina aktivních žen z různých komunit, které mají snahu něco dělat, změnit. Sdílíme s nimi naše profesní zkušenosti, připravujeme pro ně vzdělávací semináře, snažíme se jim pomoci vrátit se do svých původních, často kvalifikovaných, profesí, poskytnout jim podporu v realizaci jejich nápadů. Vytyčily jsme si tři okruhy aktivit: 1/ integrace, především prostřednictvím kultury 2/ zprostředkování informací migrantkám, které přicházejí buď se zkreslenými informacemi o životě v Čechách nebo vůbec s žádnými 3/ spolupráce s migrantkami v jiných evropských zemích. V současné době také v rámci migrantské lobby probíhá vzdělávací cyklus, skládající se ze tří navazujících lekcí, nazvaný „Jak založit neziskovou organizaci“. •
Téma genderového aspektu integrace migrantů a migrantek, zohlednění genderově specifických zájmů a potřeb příchozích stále není v ČR předmětem hlubší veřejné diskuse, neodráží se cíleně ani v legislativních opatřeních a koncepčních dokumentech. O situaci migrantek je třeba mluvit, upozorňovat na ni, věnovat se jí a cíleně zaměřit zdroje tam, kde je třeba řešit ty nejzávažnější problémy.
10
Text:
František Bradáč, koordinátor projektu
Integrace cizincU na MC Praha 14
V roce 2009 iniciovalo Ministerstvo vnitra ČR realizaci takzvaných emergentních projektů zaměřených na integraci cizinců ze třetích zemí. Zapojení se do projektu bylo nabídnuto jen těm městům a městským částem, ve kterých došlo k významnému nárůstu počtu cizinců, nebo ve kterých je velký počet zahraničních pracovníků. Emergentní projekt je reakcí na zaznamenané problémy spojené s nárůstem počtu cizinců. Jedná se zejména o vytváření uzavřených jednojazyčných komunit, jejichž členové (typicky matky na rodičovské dovolené) nevládnou českým jazykem, nemají dostatečné povědomí o české kultuře a zvycích a mají jen omezené sociální kontakty s lidmi mimo komunitu. V tomto prostředí mají také děti ztížené podmínky pro navazování sociálních kontaktů a pro osvojování nových znalostí a zkušeností nutných pro život v ČR. Městská část Praha 14 je jednou z obcí zapojených do projektu z důvodu poměrně velkého nárůstu počtu cizinců trvale nebo dlouhodobě zde žijících. Kromě městské části Praha 14 byly emergentní projekty MV v roce 2009 realizovány také v Plzni, Havlíčkově Brodě, v Pardubicích a v městských částech Praha 12 a Praha-Libuš. Nositeli největšího potenciálu v procesu změny jsou cizinci plnící povinnou
školní docházku. Pokud bude ve školách věnována zvýšená péče dětem-cizincům a budou zapojovány do mimoškolních aktivit, je tak možné zlepšit jejich pozici ve školních kolektivech a usnadnit tak jejich integraci. Děti také mohou působit na své rodiče, přenášet získané znalosti, dovednosti a sociální kontakty do rodiny a napomáhat k její úspěšné integraci. Hlavním cílem projektu, který jsme si vytyčili, bylo zkvalitnění soužití mezi cizinci a většinovou společností a jejich podpora při integraci do společnosti. V rámci projektu bylo podpořeno 6 dílčích projektů, jejichž realizátory bylo 5 základních škol a jedna nestátní nezisková organizace, občanské sdružení Fuertos. Celkem se do dílčích projektů zapojilo cca 190 cizinců, zejména žáků základních škol a jejich rodičů. Aktivity jednotlivých realizátorů je možné rozčlenit do několika kategorií. První, a jednou z nejdůležitějších činností byla podpora výuky českého jazyka a předmětů jako je vlastivěda, občanská výchova nebo dějepis zaměřených na poznání českých reálií, formou skupinového nebo individuálního doučování a individuální péče. Nabídku doučování českého jazyka a českých reálií využilo celkem 108 cizinců. Mgr. Radka Krejzová, vyučující českého jazyka a občanské výchovy na ZŠ Bratří Venclíků, řekla po zakončení projektu:
„Žáci-cizinci vyžadují ve škole individuální přístup a péči. V prvé řadě je určitě nutné pomoci jim ovládnout český jazyk, neboť je to základní předpoklad k úspěšné integraci. Osvojováním si českého jazyka se postupně učí i nové kultuře. Bohužel v hodinách ČJ není dostatek času a prostoru k tomu, aby žákům-cizincům byla věnována potřebná pozornost. Domnívám se, že právě tyto hodiny doučování ČJ pro žáky-cizince jsou dobrou cestou, jak těmto dětem pomoci.“ Na základní škole Bratří Venclíků byl uskutečněn také tříměsíční kurz českého jazyka pro rodiče žáků, kterého se zúčastnilo 6 žen, jinak prakticky izolovaných. Dle vyjádření Mgr. Marcely Kosteasové, které bylo vedení kurzu svěřeno, měly všechny ženy, které se kurzu účastnily, minimální zkušenosti s českým jazykem, přestože již několik let žijí v ČR. Jedná se o ženy v domácnosti, které česky běžně téměř nehovoří ani nepíší, a doma užívají pouze svůj rodný jazyk. V průběhu kurzu si účastnice osvojily základy českého jazyka, počínaje abecedou a správnou výslovností českých hlásek, přes četbu a psaní tiskacích písmen, až po jednoduchou konverzaci při sociálním kontaktu. Ke konci kurzu ženy dokázaly porozumět kladeným otázkám, odpovídat celou větou a pra-
Výlet žáků-cizinců do historického centra Prahy Foto: Archiv
covat s tvary slov. Vedle základních škol byly výukové a osvětové činnost provozovány také občanským sdružením Fuertos. Z aktivit zaměřených na nezletilé cizince proběhl cyklus přednášek „sociokulturní minimum“. Přednáškový cyklus byl prezentovaný sloganem „Poznej společenské zvyky a kulturu země, ve které žiješ“ a byl určen dětem, které si potřebují osvojit či prohloubit základní sociokulturní hodnoty české společnosti. Obsahem přednášek bylo například stručné seznámení s historií naší země, základními geografickými údaji, státními symboly, svátky, tradicemi, náboženskými zvyklostmi a pravidly společenského chování. Na dospělé cizince a cizinky, které doma pečují o malé děti, bylo zaměřeno pravidelné setkávání v komunitním centru Oáza v blízkosti stanice metra Černý Most. Hlavním přínosem těchto setkání bylo navazování sociálních kontaktů mezi cizinci a jejich českými sousedy. Podařilo se tak alespoň částečně kompenzovat nevýhody prostředí sídliště, které nenabízí mnoho možností k seznámení. Občanské sdružení Fuertos a některé základní školy také zajistily multikulturní dílny zaměřené na seznámení českých dětí s kulturou, zvyky, tradicemi a způsobem života v nejčastějších
zemích původu cizinců, se kterými se setkávají – Vietnamem, Ukrajinou, Kazachstánem a Ruskem. Ke stejnému cíli vedly také národně kulturní projekty v režii základní školy Generála Janouška a den asijských kultur na základní škole Bratří Venclíků. Při těchto aktivitách měli žáci možnost prezentovat svou kulturu před ostatními dětmi. Do již tak velmi širokého spektra aktivit a služeb realizovaných v rámci Emergentního projektu zapadají ještě výlety a pobyty doplňující výuku českých reálií a umožňující seznámení a lepší semknutí žáků-cizinců s jejich českými vrstevníky. Byly uspořádány například výlety do historického centra Prahy, nebo víkendové pobyty v Kutné Hoře a na Rabí. Kromě doplnění výuky a upevnění vztahů mezi dětmi měly výlety také významnou funkci smysluplného, aktivního vyplnění volného času dětí. I v rámci těchto aktivit se podařilo navázat kontakt s dětmi, které byly téměř úplně izolované od vrstevníků, neměly zde žádné kamarády a většinu svého volného času trávily doma ve společnosti rodičů. V průběhu výletů a víkendového pobytu se i tyto děti zapojily do kolektivu a navázaly nová přátelství. Za účelem zvýšení informovanosti cizinců s dětmi o službách a volnočasových aktivitách, které jsou jim k dispo-
zici, byl občanským sdružením Fuertos vydán a distribuován leták v anglickém jazyce, ukrajinštině a vietnamštině. Záběr aktivit uskutečněných v rámci Emergentního projektu byl skutečně velmi široký. Na základě zpětných vazeb od jednotlivých realizátorů a účastníků jsme si mohli vytvořit poměrně dobrou představu o současné situaci v oblasti integrace cizinců. Byly identifikovány oblasti, na které se bude třeba v budoucnu ještě nadále zaměřit a do kterých bude nutné směřovat finanční prostředky. Jako nejpotřebnější aktivitu, kterou jsme se rozhodli podpořit i v případě, že nám pokračování v projektu již nebude nabídnuto, jsme vyhodnotili rozšířenou výuku českého jazyka a českých reálií a zvýšenou individuální péči věnovanou cizincům na základních školách. Projekt „Podpora integrace cizinců na území městské části Praha 14“ považujeme za úspěšný a velmi přínosný pro zlepšení situace v oblasti integrace cizinců v našem správním obvodu. Aby byl ale skutečně efektivní, a odrazil se v dlouhodobém měřítku, je třeba v započatých aktivitách pokračovat a nadále věnovat této cílové skupině zvýšenou pozornost. •
12
Text:
Z regionu
Iveta Kováčová
Brno se stává kosmopolitním mEstem
Kateřina Dubská
Počet cizinců, kteří do Brna přijíždějí za prací a studiem, se za posledních deset let výrazně zvýšil. V současnosti žije ve městě cca 30 tisíc zahraničních pracovníků. Z tohoto počtu jednu třetinu tvoří lidé ze zemí EU, USA a Švýcarska, nejpočetnější zastoupení mají Slováci. Další významnou skupinu představují Ukrajinci a lidé ze zemí třetího světa vykonávající především nekvalifikovanou práci. Předsedkyně Výboru pro národnostní menšiny Magistrátu města Brno Kateřina Dubská dohlíží na stav brněnského centra a na dění v brněnských lokalitách sociálního vyloučení. Vystudovala Filozofickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci, obor andragogika a sociologie dospělých. Je zakladatelkou Nadačního fondu Verda, který se již osmým rokem zabývá podporou romských studentů. Jakou účinnou radu má pro ty, kteří mají problém přijmout jinaké spoluobčany? Musíme si uvědomit, že náš svět se zmenšuje. Dnes už není problém se během jednoho dne přesunout na druhou stranu zeměkoule a my všichni se můžeme kdykoli rozhodnout žít někde jinde a jinak. Kromě toho si myslím, že rozdíly mezi národy a národnostmi se stále více stírají. Už nyní se řada z nás cítí být více Evropany než občany jedné republiky. I když řada našich spoluobčanů má stále problém uvědomit si, či se smířit s tím, že patříme k 10 % obyvatel této planety,
kteří se mají dobře. Žijeme na takové úrovni, která nám připadá zcela běžná, ale pro zbytek (tj. 90 % obyvatel naší planety) je pouhým snem. Jsou místa, kde lidé umírají hlady a problémy, které my považujeme za velké a nepřekonatelné, jsou pro ně směšné. Je to jen o úrovni vnímání a ztotožnění se s ostatními. Stačí navštívit Afriku či Asii a vnímáte věci jinak. Člověk začne pohlížet na lidi, kteří přicházejí do naší země a do Evropy s tím, že se chtějí mít lépe, s mnohem větším pochopením. Jak se zajímat o ty, kteří jsou u nás cizinci, a jak jim účinně pomáhat? Asi před dvěma lety jsme se začali z pozice brněnského Výboru pro národnostní menšiny zabývat problematikou cizinců a nejen národnostních menšin. První impuls vyšel od tzv. expats – tj. lidí, kteří pobývají v Brně několik let, vykonávají především specializovanou a kreativní práci, mnohdy na vysokých manažerských pozicích zahraničních firem. Vzhledem k tomu, že Brno se stává také městem studentů a vysokých škol, často jde i o vysokoškolské pracovníky a zahraniční studenty. Řada z těch, kteří sem přijíždějí s rodinami, se potýká s problémem najít vhodné školy pro své děti. Mají problém domluvit se se státní a veřejnou správou, najít lékaře, kteří umí cizí jazyky, mají problém najít kvalitní služby i řemeslníky. Ve chvíli,
kdy začala celosvětová ekonomická krize, uvědomili jsme si, že se musíme začít zabývat i těmi, kteří se nalézají na druhé straně žebříčku, tj. s těmi, kteří sem přijíždějí vykonávat práci v tzv. montovnách. Došlo nám, že tito lidé budou mezi prvními, kteří budou a jsou zasaženi propouštěním a budou mít i problémy vrátit se zpět do své vlasti. Náš výbor inicioval ve spolupráci s Poradním sborem pro integraci cizinců zřízeným MMB vznik pracovní skupiny, která se začala připravovat na možné problémy spojené s hromadným propouštěním těchto lidí a schopností města na tuto novou situaci reagovat. Bylo zajímavé, že jsme si v pracovní skupině čítající zástupce Jihomoravského kraje, brněnského Úřadu práce a dalších organizací dlouhodobě se zabývajících problematikou cizinců včetně zástupců města Brna uvědomili problémy, které změnou ekonomických podmínek nastaly. Stejně jako jsme věděli, že jsme je zavinili sami tím, že jsme umožnili vznik montoven, že legislativa našeho státu dostatečně nechrání pracovní trh, a umožňuje tak zneužívání některých zákonů. Proto vznikl v rámci této pracovní skupiny i návrh Deklarace, jejímž cílem bylo upozornit na to, že z každé krize je potřeba se poučit, a pokud se nezmění legislativa, budou města a kraje doplácet na její nedostatečnost a řešit něco, co vlastně řešit ani nemají.
Co jste v poslední době pro cizince iniciovali – udělali? Ve zmíněné pracovní skupině jsme iniciovali program města Brna, který předjímal možné problémy, které s sebou krize přinesla a mohly by se odrazit na situaci ve městě. Začali jsme ve spolupráci s Úřadem práce Brno město pozorněji sledovat propouštění ve firmách, které ve zvýšené míře zaměstnávají cizince, abychom mohli zareagovat na případné hromadné propuštění. Začali jsme monitorovat situaci na ubytovnách, které využívají především zahraniční pracovníci, a domluvili jsme užší spolupráci s organizacemi, které cizincům pomáhají. Velmi nám pomohla iniciativa Jihomoravského kraje, díky němuž vzniklo Integrační centrum pro cizince, se kterým úzce spolupracujeme. Kam jste došli ve vnímání a přijímání cizinců na území Brna, jak se váš vztah k nim vyvíjí? Uvědomili jsme si, že mnohdy problémy, které vnímáme jako problémy cizinců, kteří do naší republiky přijeli za prací, spíše upozorňují na problémy našeho systému a naší legislativy. Kdyby v naší republice byla lépe podchycena a ošetřena problematika pracovních agentur, které sem cizince přivážely, nemusel by pak řešit stát svým programem Dobrovolných návratů těch, kteří přišli o práci. To vše už dávno mohla řešit povinná zodpovědnost pracovních agentur za pracovníky, které
sem dovezly a vybraly od nich provizi. Tato odpovědnost pracovních agentur stále neexistuje. O jejich vysokém počtu, nesrovnatelném s jinými státy Evropy, netřeba hovořit. Dalším problémem, na který jsme narazili, byly díry v zákonu o družstevnictví, který umožňuje vznik družstev založených cizími státními příslušníky a který pak následně umožňuje obcházet náš Zákoník práce a hygienické předpisy na pracovišti, umožňuje otrockou práci zahraničních pracovníků a zneužívání jejich nejisté pozice na našem pracovním trhu. V naší Deklaraci jsme tyto problémy pojmenovali a koncem června ji chceme předat vedení města Brna. Doufáme, že ve spolupráci s vedením Jihomoravského kraje tato Deklarace doputuje až k našim zákonodárcům. To nejhorší, co by se mohlo stát, by bylo to, že budeme v budoucnosti opakovat stále stejné chyby za veřejné peníze. Jakými projekty pomáháte k integraci cizinců v Brně teď a které chystáte (s jakým očekávaným efektem) do budoucna? Již nyní v rámci Komunitního plánu sociální práce v Brně úzce spolupracujeme s organizacemi, které se problematikou cizinců zabývají, spolupracujeme i s Jihomoravským krajem. Město také v posledních letech začalo lépe spolupracovat se školami, které navštěvují děti cizinců žijících v našem městě. Také doufáme,
že v rámci Centra národnostních menšin, které bude v červnu tohoto roku otevřeno na Staré radnici v samém centru Brna, vznikne místo, kam budou moci přijít cizinci žijící v Brně. Brno se totiž stává městem kosmopolitním, a takové místo skutečně potřebuje. Je Brno městem byznysmenů? Ovlivňuje nějak jejich působení příliv a život cizinců v Brně? Určitě – řada zahraničních firem v našem městě má vliv i na život města. Ze svého pohledu mohu jen říci, že nelze pouze pozvat zahraniční firmy do města, ale také je potřeba přemýšlet nad tím, jak budou cizinci v našem městě dobře a spokojeně žít. Odbor Strategie města Brna se již druhým rokem touto problematiku zabývá a učinil i řadu kroků, které by měly život cizincům v našem městě zpříjemnit. Ať se to týká lepší informovanosti, vzniku mezinárodní školy nebo lepší spolupráce se zahraničními investory. Máme tady i třetí ročník mezinárodního festivalu Babylonfest s podnázvem Brno – kosmopolitní město, jehož cílem je mimo jiné upozornit na to, že naše město se mění. A mění se i díky cizincům, pro které se stalo městem, ve kterém tráví svůj život. Město Brno si začíná uvědomovat, že cizinci, kteří zde žijí dlouhodobě, jsou spíše přínosem. •
14
Text:
Dvere ceské spolecnosti dokorán
Pavla Frýdlová
ZúroCení vlastní zkušenosti pRi integraci cizincU Džumagul Čotkarajeva pochází z Kyrgystánu, kde se narodila v roce 1962. Vystudovala právnickou fakultu v Biškeku (dříve Frunze) a jako právnička pracovala 15 let. Od roku 2002 žije v České republice. Při práci v různých manuálních zaměstnáních absolvovala na Karlově univerzitě kurz soudního překladatelství. Dnes pracuje nejen jako tlumočnice a překladatelka, ale především jako poradkyně a koordinátorka projektů integrace cizinců v Plzni, můžeme se s ní setkat na řadě akcí týkajících se problémů migrace. Už doma v Kyrgyzstánu byla totiž odbornicí na migraci, pracovala jako vedoucí odboru pracovní migrace Úřadu migrační služby Ministerstva zahraničních věcí. Ale o tom už hovoří sama. Slovo migrace se po rozpadu Sovětského svazu stalo módním, do té doby ho málokdo užíval. Dnes ho v Kyrgyzstánu zná každý, malí i velcí. Po vzniku samostatných států na území bývalého Sovětského svazu nastal obrovský pohyb statisíců, možná milionů lidí ze země do země. Do té doby žilo u nás spousty národností, nejvíc samozřejmě Rusů, a to už po několik generací. Kyrgyzů tolik jinde nežilo, migrační proces nastal až s masových úbytkem pracovních příležitostí, kdy se s privatizací zavřelo mnoho továren a podniků, rušily se ekonomické vazby, a hodně Kyrgyzů začalo jezdit za prací jinam. Třeba jen do sousedního Kazachstánu, Ukrajiny, Pobaltických států..., ale už to najednou bylo zahraničí. Stejně tak jako Rusko, kde bylo pracovních příležitostí nejvíc. Jaké problematice jste se jako právnička věnovala? Měla jsem na starosti jak pracovní migraci, a to jak problematiku přistěhování, tak
vystěhování, v ruštině se používá termín vněšnaja i vnutrenaja migracija. Vydávali jsme povolení cizincům, kteří přijížděli za prací do Kyrgyzstánu, ale především jsme řešili právní rámec podmínek výjezdů našich občanů za prací do ciziny. Šlo hlavně o právní ochranu našich občanů v zahraničí, kterou jsme se snažili řešit na úrovni mezistátních smluv. Byla to zajímavá práce, moc mě bavila. Přesto jste se rozhodla k odchodu do zahraničí. Proč? Důvodů mého odchodu ze země bylo několik, jak osobních, tak politických, nechci je rozebírat, situace v Kyrgyzstánu je stále nestabilní a výbušná. Když jsem se rozhodla odjet, bylo mi jedno kam, důležité bylo, abych se s dětmi cítila bezpečně. Obrátila jsem se na jednu firmu a oni mi nabídli, že mi opatří české vízum. Získat u nás vízum kamkoliv je nesmírně obtížné. Využila jsem té možnosti, a před osmi lety jsme přijeli sem. Staršímu synovi bylo tehdy 14 let, mladšímu teprve 3 roky. Když jsme do České republiky přijeli, tak mi lidi v táborech pro uprchlíky říkali, že tady taky není všechno růžové, abychom jeli dál na západ. Ale já se tu cítila s dětmi v bezpečí a nechtěla jsem je zase táhnout někam jinam. Brzy jsme získali trvalý pobyt, dnes máme i české občanství. První dva roky jsme žili v Havířově, teď bydlíme už šestý rok v Klatovech. Jsme tam spokojeni, líbí se nám tam, je to malé, hezké město, jako malá Praha. Výhodou bydlení v malém městě je, že nemusíme používat veřejnou dopravu nebo dokonce mít auto. Chodíme všude pěšky. Klatovy nám po všech stránkách vyhovují. I když teď dojíždím za prací do Plzně, děti se tam stěhovat nechtějí. Staršímu je už 22 let, příští měsíc končí učební obor kuchař-číšník, mladší chodí do páté třídy.
Váš univerzitní diplom a pracovní zkušenosti vám asi vzhledem k neznalosti češtiny nebyly ze začátku moc platné? Dělala jsem nejrůznější práce, napřed jsem doplňovala zboží v supermarketu, pak vyráběla kabely, na to jsem opravdu nepotřebovala 5 let vysoké školy. Diplom mi neuznali. Bylo obtížné sehnat jakoukoliv práci. Když jsem někam přišla, jakmile mě zaměstnavatelé viděli, hned mě odmítali s tím, že místo je už obsazené, přestože inzeráty běžely dál a lidi potřebovali. Byla to jasná diskriminace, ale nemohla jsem s tím nic udělat. Důležité bylo se naučit jazyk. Dětem to šlo mnohem rychleji, tlumočili mi na úřadech. Malý syn, který mě často na úřady doprovázel, se naučil takový hezký pozdrav: „Dobrý den, hezký den, usmívejte se celý den!“ Všichni se hned dobře naladili a vycházeli nám vstříc. Naštěstí umím rusky, ruština je češtině blízká a taky starší generace se ji učila ve škole. Necítila jste se na malém městě osamělá? Ne, protože jsem se brzy spřátelila se svými sousedy. Byli od začátku zvědaví, kdo jsme zač. Pak když jsem něco upekla nebo uvařila, tak jsem jim přinesla ochutnat, a tak začalo naše kamarádství. Jsou Romové, možná proto jsou otevřenější. Hodně mi pomohli, nestyděla jsem se, ptala jsem se na všechno. Dodnes, když nerozumím něčemu z toho, jak to v Čechách chodí, tak se zeptám a vždycky mi poradí a spousty věcí vysvětlí. Třeba jsem nemohla pochopit, proč nemohu jezdit s plzeňskou kartou MHD v Praze nebo v Klatovech, proč musím všude kupovat jízdenky zvlášť atd. Loni, když jsme odjeli do Kyrgyzstánu, tak nám chodili zalévat kytky, a když jsme se vrátili, hned nám sousedka přinesla upečené kuře a salát. Měla jsem velkou radost, bylo to stejné,
Džumagul Čotkarajeva
jako kdyby mě přivítal někdo z rodiny. Jak jste se dostala zpět ke své původní práci nebo aspoň blízko k ní? Od začátku jsem věděla, že bych mohla a chtěla pracovat s migranty. Jednak jsem v tom měla velkou pracovní zkušenost, jednak jsem sama celou procedurou prošla a věděla jsem přesně, jakou pomoc by migranti potřebovali. Zkusila jsem napsat projekt na podporu zaměstnávání cizinců. Napsala jsem ho v ruštině a známí, kteří tady už žijí dlouho, mi ho pomohli přeložit do češtiny. Projekt nevyšel. Nevím, zda důvodem byla ne úplně správná čeština, taky jsem neuměla udělat ekonomický rozpočet projektu a nenašla jsem nikoho, kdo by mi byl ochoten zadarmo pomoc. Ale přitom jsem si všimla, že v plzeňském kraji není kromě Charity nezisková organizace, která by se věnovala problémům cizinců. Musela jsem se obracet na neziskovky v Praze, a to nebylo vždy jednoduché, vzít si v práci volno, dojet do Prahy atd. Snažila jsem se sama takovou organizaci založit. Některé pražské neziskovky, věnující se problematice cizinců, mě zvaly na kulaté stoly a workshopy, bylo to zajímavé, ale konkrétní pomoc v našich problémech se tam řešit nedala. Kdy začala vaše spolupráce s Evropskou kontaktní skupinou? Jednou mě zavolali z EKS, že chtějí udělat rozhovor o tom, jak se cizinkám v Čechách žije. Napřed jsem odmítla, říkala jsem jim „všichni se ptáte na různé věci, ale nikdo nic konkrétního neudělá, cizinci jsou se svými problémy sami, komu záleží na tom, že jsme vzdělané, a nemáme tady práci atd.“ Ale paní Eva Hladíková mě ujistila, že se budou snažit naše problémy dostat do tisku, seznámit
s nimi veřejnost. Tak jsem souhlasila, přijela k nám do Klatov, rozhovor jsme natočily, a když se dověděla o mých zkušenostech a praxi, řekla, že by je možná EKS mohlo využít. Opravdu se mi ozvali, setkaly jsme se s ředitelkou EKS, Evou Kavkovou, ukázala jsem jí svůj projekt a zdůvodnila myšlenku potřeby organizace pomáhající cizincům v Plzni. Celý tým EKS o tom začal přemýšlet, brzy mi nabídli spolupráci, a já jsem před třemi lety pro ně začala pracovat na plný úvazek. A už jsem uvěřila, že moje kariéra v této oblasti se v Čechách může realizovat. Jakým způsobem se začala vaše vlastní zkušenost zúročovat? EKS začalo připravovat kurzy pro cizince. Říkala jsem jim, že migranti potřebují všechno od začátku, i takové základní až triviální informace, nad kterými se Češi budou smát, protože je to přece tak jasné. Vysvětlovala jsem to na příkladu veřejné dopravy, která má tady o víkendu velké intervaly, taky spousty obchodů, hlavně v menších městech, mají zavřeno. To je třeba u nás úplně obráceně. Nebo co jsou to přezůvky, proč děti musí do školy nosit nejen svačinu, ale i vodu atd. Podílela jsem se na přípravě projektu těch kurzů a dělala jsem pro ně nábor mezi cizinci v plzeňském kraji. A tak jsem se dostala na magistrát města Plzně, kde se chystali otevřít centrum pro cizince. Opět jsem nabídla své zkušenosti i to, že už pracuji pro EKS a na rok, po dobu trvání chodu centra, jsem se stala zaměstnankyní plzeňského magistrátu. Pak centrum převzalo ministerstvo vnitra a stalo se z něj Krajské integrační centrum pro cizince. Zůstala jsem v něm pracovat jako tlumočnice do letošního ledna, kdy jsme založili neziskovou
organizaci. Jmenuje se zase Kontaktní centrum pro cizince, o. s. a máme zatím půlroční grant ministerstva vnitra, ale naději na další. Je nás tam šest migrantek, přímo z těch komunit, kde je třeba pomoci, vedoucí je Češka, Martina Hánová. Já pracuji hlavně s rusky mluvící klientelou. Konečně dělám to, co mě baví a co umím. Vím, jak lidem pomoci se lépe zorientovat, odstranit některé překážky. Kdo se na vás nejvíc obrací? Mnohem víc se na nás obracejí ženy. Když přijede celá rodina, tak začíná být aktivnější žena. Nese víc zodpovědnost za to, aby byla rodina zabezpečena. Ženy cizinky navštěvují mnohem víc úřady než muži, ženy jsou otevřenější, zvědavější, snaží se víc dovědět než muži. Ti se trochu stydí zeptat, požádat o pomoc, brání jim v tom jejich mužská hrdost. Ženy jsou rozhodně aktivnější. Máte pro nově příchozí nějakou radu na závěr? Nebylo to lehké, ani pro mě, ani pro děti, ale teď už jsme docela integrovaní. Z počátku jsem chtěla, aby se děti doma chovaly podle našich kyrgyzských tradic. Ale pak mě jednou sousedka upozornila, že tím vlastně svým dětem ubližuju, protože doma se musí chovat jako Kyrgyzové, ale když za sebou zavřou dveře bytu, musí se chovat jako Češi. Přemýšlela jsem o tom a uvědomila jsem si, že má pravdu. Když jsme v České republice, musíme se víc přiblížit české mentalitě. Všem cizincům, kteří tady chtějí žít, bych poradila, aby víc komunikovali se svými sousedy. To je první úspěch k integraci. •
16
Text: Foto:
Kapka Multikulturalismu
Iveta Kováčová Archiv
Každá mince má dvE strany V květnu to byly tři roky, co o. p. s. Čokoládové děti ve spolupráci s dramatikem Jiřím Pokorným uvedli v Divadle Na zábradlí nedokončenou PET-operu Milada. V režii Jiřího Ornesta tak obživl příběh Milady, osamělé ženy v nejlepších letech, kterou si zahrála Marta Vítů a příběh afrického milovníka z Čech. Martin Kříž
V bývalé trampské osadě je nedělní ráno a kluci od vedle se právě snaží pozvednout pokleslou mysl své sousedky Milady. Startují cirkulárku. Pokácený les odhalí úmysly osadníků i tajemství ženy, která teď plačky chroustá mrkev. Opustila místo redaktorky společenského magazínu a léčí si „splín“ v chatě malé trampské osady. Její muž se před mnoha lety ztratil v horách, jeho tělo se nikdy nenašlo. Dospělá dcera se osamostatnila. V osadě se postupně shroPavel Liška a Josef Polášek Foto: Martin Špelda
máždí pestrá společnost jejích ctitelů a kamarádek (Pavel Liška, Josef Polášek, Natálie Drabiščáková a Dáša Součková). Nečekaně se zjevuje i její domněle mrtvý manžel Bizon (Leoš Noha). Do spletitých citových vztahů i hledání vlastní identity všech zúčastněných přijíždí k jejich velkému překvapení i Miladin zazobaný exotický milenec z Afriky – Tundži (Gogo Jean Michel Francis), kterého si zahrál aktivista, tlumočník a překladatel Martin Kříž.
Čokoládové děti připravují také první velkou akci – Čokoládový mejdan. Půjde o pestře koncipovanou zážitkovou akci, která bude oscilovat mezi vnímanou zábavnou podívanou a interaktivitou účastníků. Součástí budou koncerty hudebních skupin, vystoupení street tanečníků, street sportovní aktivity – od streetbalu po skateboarding, hudební i výtvarné workshopy, interaktivní televizní studio, zážitkové expozice jednotlivých afrických kultur, rychlokurzy domorodých tanců... bude to jejích mejdan, na který pozvou své kamarády, ať už je jejich pleť jakékoli barvy. Podstatou je stará moudrost, že ruku napřaženou k přátelskému stisku je těžké odmítnout. Martin Kříž strávil většinu života jako etnická menšina či cizinec ve své vlastní zemi. Kromě toho, paradoxně jakožto český patriot, prožil několik let života také v zahraničí. Právě na území velkých národů zažil mnoho smutných i veselých projevů nekritického obdivu i kategorického odmítnutí. O to víc ale sílila jeho až dětská touha po bezpodmínečném přijetí, souběžně s jeho vůlí něčím někde a někomu být. „Potkával jsem takových „jiných“ lidí jako jsem já i u nás čím dál víc. Stálo za to vymyslet s přáteli a příznivci iniciativu www.cokoladovedeti.cz. Tam má každý, kdo je v podobné situaci, možnost tuto neodvolatelnou zkušenost „být jiný“ sdílet s ostatními „jinými“. A tím zakusit ten sladký pocit obyčejnosti na vlastní (jinou) kůži. Uvědomit si, že být jiný není ani prokletí ani požehnání, jen objektivní fakt. A nevěřili byste, jak může být takovéto zjištění a zážitek v určitém věku zásadní,“ potvrzuje smysl působnosti „čokoládové iniciativy“ Martin Kříž. Martin Kříž je lektorem a soudním tlumočníkem z jazyka čínského a ruského. Čínštinu vyučuje na Vysoké škole ekonomické. Pracuje též jako editor informačního a zpravodajského serveru o moderní Číně. Vystudoval VŠE, sinologii a překladatelství-tlumočnictví na Univerzitě Karlově. Část studií absolvoval v Pekingu a přímo z Číny pracoval jako externí zpravodaj pro Českou televizi. Pracoval též jako novinář a zahraniční korespondent pro Český rozhlas a BBC. „Maminka je Češka a tatínek pochází z Afriky, já se tu narodil a považuju se za Čecha. Už jako dítě mě přitahovala nejvzdálenější historie lidstva. Četl jsem nejstarší čínské památky přeložené do češtiny a zajímalo mě, jak by zněly v originále. U každého člověka, který se
zabývá jakoukoliv věcí profesionálně, se jeho vztah k ní vyvíjí – od začátečnického nadšení přes realistický postoj k pocitu nasycenosti až přesycenosti. To se cyklicky opakuje, ale vždy o spirálu výš. V současné době se věnuji (což jsem nikdy netušil, že je možné) čínštině i po pracovní stránce: pracuji jako tlumočník a překladatel a do Číny jezdím jednou, dvakrát ročně. Obvykle jako tlumočník nějaké delegace. Dokážeme vnímat a docenit svobodu jednotlivce? Většina lidí u nás i na Západě zastává názor, že lidská práva jsou všeobecně platná. Ale jak říká jedno indiánské přísloví: Aby člověk pochopil svého souseda, musel by alespoň týden chodit v jeho mokasínách (botách). Číňanů, ať už legálně nebo nelegálně, tady v Česku může být kolem tři tisícovek. Pomalu sem začínají jezdit i poměrně vzdělaní manažeři, kteří zde zakládají pobočky čínských firem. Příliv nelegálních migrantů, nekvalifikovaných prodavačů, trhovců sice pokračuje, ale nezvyšuje se už tak rapidně jako v polovině 90. let. Většina Číňanů tady žije pospolu a využívají veškerých služeb od svých krajanů. Číňan si zavolá čínského opraváře televize, čínského instalatéra, malíře a tak dále. Většina Číňanů ve středním nebo starším věku tady proto prakticky nepotřebuje češtinu. Je běžné, že pro ně tlumočí jejich školou povinné děti a oni, přestože tu jsou i několik desítek let, se český jazyk neučí. Všichni jakoby neustále stojíme na startovní čáře a hrdinsky voláme: teď může začít ten pravý a šťastný život. Ale nějak nám nechce naskočit motor, nebo co? Česká společnost je poměrně konzervativní. Mnohem více než je rasistická. Nám důvěrně známý fenomén nesnášenlivosti zajisté nepramení z pocitu výlučnosti či kulturní nadřazenosti, jako je tomu u velkých národů, ale spíše z nechuti ke změně a z obavy z neznámého. A to je pochopitelný důsledek soužití každého geneticky pestrého menšího národa koexistujícího po většinu své historie s většími státními útvary či v jejich soukolí. Být jiný je dnes docela takzvaně in. Inovovat a být kreativní je způsob, jak prožít opravdu zajímavý život. V západním světě je tenhle přístup zárukou jistot v nejistém a stále rychleji se vyvíjejícím
(kdy ten shon skončí?) 21. století. Je dobré si uvědomit, že každá mince má dvě strany a že je důležité prohlédnout si i tu odvrácenou. Přesto, když někdo svým úsilím neusiluje o to se odlišit, ale odlišný je – je to pro něj výhra v loterii, nebo spíše prokletí? Je jedno jakou má kočka barvu, hlavně když chytá myši... Tenhle výrok známého čínského vůdce Deng Xiaopinga, bych bral jako odpověď. A když o tom přemýšlím dál, vidím zapomenutou misku a bordel na laboratorním stole, který dal vzniknout ušlechtilé penicilinové plísni, která už zachránila více lidských životů než všichni milosrdní na celém světě. Myslím na pokřivené sklo, které při pohledu skrze něj zkresluje realitu a vytváří nepravdivý obraz. Když ho ale umístíme do tubusu, tak nám umožní hledět fascinovaně na vzdálené objekty ve vesmíru nebo částečky uvnitř hmoty a vidět jejich detaily, jako by byly přímo před našima očima. A konečně, chtěl jsem říci něco i o tom, co jsem viděl v tomto ohledu v Číně, kde jsem pracoval a studoval. Jak by se asi v Čechách tvářili, kdyby na ně někdo koukal spatra jako na příslušníky bílé rasy a nositele evropských kulturních hodnot? Asi bychom se všichni divili! A je to tak dobře, protože, není takhle ten život hezčí? Údiv jako první krůček k filozofování. Filozofování jako první krůček k poznání – sebe sama i druhých.
K originální dekoraci inscenace „Milada“, její autorka Veronika Richterová poznamenala: „Právě v době, kdy jsem snila o skvělých světelných a barevných efektech PET-lahví a jejich potencionálním využití na divadle, přišla nečekaně nabídka pana Jiřího Ornesta na vytvoření scény z plastu pro Divadlo Na zábradlí. Té výzvě nešlo odolat. Proto jsem scénu koncipovala důsledně ve stylu PET-ART.” Dramaturgie: Ivana Slámová Scéna: Martin Černý a Veronika Richterová Kostýmy: Milan Čorba Hudba: Michal Nejtek Pavel Liška, Josef Polášek, J. M. GoGo Francis / Martin Kříž
18
Text: Foto:
Zuzana Hájková o.s. Humanitas Afrika
Ples Afrika a NGO market
Zvuky bubnů Tam-Tamu Batucada dozněly. Třináctý a poslední ročník plesu Afrika se právě stával minulostí. Nás čekala ještě hromada práce, abychom dokonale zahladili všechny „viditelné“ stopy po tomhle úžasném dni: uklidili celou Lucernu, sbalili věci a vrátili vše do původního stavu. Tenhle den jsem si už dávno předtím v duchu pojmenovala „Nádherňajs“. Ten kdo viděl Alenku v říši divů, tak ví, o čem mluvím. Den, kdy Alenka přemohla draka, den který všichni dlouho očekávali a na který se těšili, ale já se ho zároveň i trochu obávala – 16.dubna 2010. Od rána jsme prezentovali Komunitu pro lidský rozvoj i další naše organizace na NGO marketu. I když je jasné, že organizace Humanistického hnutí, a Komunita pro lidský rozvoj zvlášť, nejsou žádné klasické neziskovky. Na rozdíl od humanitárních organizací, které se zabývají hlavně pomocí materiální a finanční (o jejíž potřebnosti nechci pochybovat), se Komunita zabývá jinou oblastí pomoci, snad ještě důležitější a potřebnější: oblastí duchovní, hledáním vyšších hodnot než materiálních a především uplatňováním nenásilí v sobě samém i v lidské společnosti. Proto si také jen stěží dovedu představit, že by pro Komunitu bylo na předním místě správně investovat do PR a značky a že by ke svým příznivcům přistupovala jako ke klientům či zákazníkům. Tak nějak to radila příručka, kterou jsme všichni nafasovali spolu se stanovištěm a dvěma lahvemi vody Bonaqua od jednoho ze sponzorů – Coca coly. I přesto jsem ale přesvědčená, že mělo smysl tam být a prezentovat Komunitu pro lidský rozvoj. Zvát lidi na ples Afrika i na naše semináře, a hlavně se s těmi lidmi setkat a mluvit s nimi, případně navázat kontakt. Vždyť to byla jedinečná příležitost.
Ten den byla totiž Národní technická knihovna místem s vysokou koncentrací alternativních i zajímavých lidí. Lidí, kteří nejsou lhostejní k lidskému utrpení, jsou aktivní, chtějí pomáhat, mají zkušenosti a jsou ochotní se o ně podělit a naslouchat zkušenostem jiných. Takže bylo velmi pozitivní prezentovat zde svoje myšlenky, na rozdíl od akcí při jiných příležitostech, po kterých se často dostavila spíše frustrace. NGO market probíhal až do osmi, ale my jsme už kolem páté vše sbalili a rychle se přemístili do Lucerny, kterou už naši přátelé několik hodin připravovali na ples Afrika. Navzdory nepříliš příznivé prognóze z prodeje lístků se ten večer přišlo pobavit na ples dost velké množství lidí. Program byl pestrý, a protože každé číslo mělo jen zhruba čtvrthodinové vystoupení, byl průběh plesu svižný a měl spád. Také jsme končili oproti některým jiným ročníkům relativně včas. Naposledy se tedy parket rozvířil rytmy afrických tanců a rozezněl hudbou plnou zvučných tónů a energie. Naposledy se Lucerna zaplnila lidmi v neformálních letních oděvech, nebo v šatech afrického stylu. Naposledy se nad hlavami návštěvníků objevily oranžové balónky, tradiční to výzdoba každého našeho plesu. Byly zde také bannery našich sponzorů i jednotlivých organizací a nechyběl ani velký transparent Humanistického hnutí. Na chodbách byly rozestavěny stánky s tombolou, s prodejem fair-trade výrobků i s letáčky a informacemi, které ochotně poskytl kdokoliv z našich členů. Atmosféra byla úžasná jako na každém plesu Afrika i přesto, že tohle byl ples poslední. Mnoho lidí se ptalo proč? Proč už nebudeme v této tradiční akci pokračovat i v dalších letech? „Vždyť je to přece super akce,“ říkali s nostalgií. Ale čísla statistik jsou neúprosná. Ty tam jsou časy, kdy Lucerna byla narvaná a čtyři tisícovky návštěvníků se sem málem nevešly. V posledních letech klesala návštěvnost s každým dalším rokem a na letošní ročník dorazilo „pouhých“ 1700 lidí. „Zkrátka a dobře,“ vysvětlovala jsem na NGO marketu i na plese, „je to čím dál tím těžší zaplnit Lucernu lidmi, peníze vydělané prodejem lístků sotva stačí pokrýt náklady na pronájem Lucerny, propagaci a další výdaje s plesem spojené. A hlavně odezva lidí už není odpovídající vzhledem k obrovské energii a času, který do toho dáme.“ Chybí pak už i chuť a motivace, zvlášť když poslední ples Táňa připravovala téměř sama. Možná je to i tím, že na scéně už je příliš mnoho různých akcí, fesťáků a koncertů, na rozdíl od dřívějších dob, kdy byl ples Afrika skutečnou událostí. Jediná smysluplná akce roku už zkrátka lidi netáhne. Proto byl tento ples plesem posledním. Nicméně je potřeba hledat další a jiné cesty k lidem. Protože je stále ještě dost úžasných lidí. Protože to nejlepší je vytvářet něco společně se svými přáteli. S pocitem radosti a s jasným smyslem. Pak už možná ani tolik nezaleží, kolik lidí vlastně dorazí.
Text: Foto:
Iveta Kováčová Archiv umělce
Íránské flamengo stRíknuté jazzem a s mystickou tvárí východu žije v Praze Zcela mimořádný muzikant, šestatřicetiletý iránský kytarista Shahab Tolouie, který žije v Praze, vydal loni své první album Tango Perso. Hudbu, španělskou kytaru i flamengo studoval nejen doma, odjel za ním také do Sevilly, kde strávil dva roky. Před časem se usadil v naší zemi, která je kulturou i temperamentem jeho vlasti značně vzdálená, přesto Shahab oslovuje, a to nejen české publikum. Odsud snadněji než jiní, boduje i na zahraniční scéně.
Kromě toho mám hotové materiály pro další album, které chci nahrát se svým Quartetem. V poslední době mě hodně inspirovaly prastaré perské ukolébavky. Vzniklo několik nových melodií pro kytaru v komornějším formátu, které v budoucnu míním také nahrát.“
Vizitka: „Na svých koncertech nepotkávám publikum stylově vyhraněné nebo věkově ohraničené. Myslím že je to tím, že ve stylu, který hraji najde každý, co potřebuje slyšet. Líbí se mi pocit, který vytváří technická a rytmická část flamenga a jazzu, v propojení s mystickou a etnickou tváří východu. Vždy jsem se snažil, aby posluchač mé hudby měl stejný pocit jako já. I lidé v Česku poznají a mají rádi kvalitu, jsou ochotní poslouchat i neobvyklou hudbu, zároveň jsou ale stydliví a jakoby tajili své vlastní emoce. Ty pak častěji projeví až po koncertě, kdy přijdou a poděkují za krásný zážitek. Jsem v Čechách rád, ale jako téměř každý cizinec s láskou vzpomínám na lidi doma, slyším tamní hudbu, moře, představuji si naše domácí jídlo, obyčejnou trávu a přírodu vůbec. Album „Tango Perso“ bylo mým prvním oficiálním titulem na českém trhu. Nový styl jsem prezentoval pod názvem „Ethno-Flamenco anebo Persko-španělská fúze“. Je ve svém druhu prvním pokusem na světě. Zajímalo mě, jaká bude reakce lidí. Už teď jsem zvědav, jak bude přijat můj nový samostatný projekt, který jsem předběžně nazval „Perská Opera“. Název formy zároveň naznačuje velikost obsazení. Píšu to pro kytaru se symfonickým orchestrem. Tady spolupracuji s vynikajícím perským dirigentem (Farzad Goodarzi) z Varšavy.
Shahab Tolouie hraje na kytaru od svých osmi let. Je autentickým, přirozeným nositelem perské lidové kultury, která je základem jeho hudební tvorby. Shahab je interpretem perské hudby a zároveň výtečným flamengovým virtuózem. Ve své rodné zemi je uznávaným mistrem, je čelním členem Domu íránské hudby (vrcholná íránská hudební asociace) a autorem populární učebnice hry na kytaru. Důvod, proč tento významný íránský hudebník zamířil před několika lety právě do Prahy, zná jen osud. Pro česká pódia se stal Shahab zpestřením i velkým přínosem, jelikož patří k tvůrčím osobnostem, které proslavily nejen svou vlast, ale i místo, kde žijí, pracují a čerpají inspiraci.
CD „Tango Perso“ obsahuje celkem 7 nenapodobitelných strhujících skladeb doplněných charismatickým zpěvem Shahaba. Na desce uslyšíte hudební nástroje, z nichž některé důvěrně znáte, jiné možná uslyšíte poprvé v životě, avšak hlavní roli hrají perský setar a španělská kytara ve virtuózním podání Shahaba Tolouie
20
Text: Foto:
Umení
Tran Vu Van Anh David Neff
Ceská spoleCnost v jejím objektivu Svou druhou velkou výstavu fotografií známých osobností v dubnu uspořádala fotografka Nguyen Phuong Thao. V Galerii Platýz vystavila 30 fotografií, které vybírala velice pečlivě – fotografie, na které měla hezké vzpomínky, fotografie, které byly něčím výjimečným nebo se prostě povedly.
Vietnamská fotografka Nguyen Phuong Thao se narodila 10. října 1972 v Hanoji. Přijela do Československa studovat začátkem devadesátých let. Na základě zahraničního stipendia určeného nejlepším studentům vystudovala žurnalistiku na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Jak už to tak v životě bývá, tato talentovaná fotografka se ke své práci dostala díky náhodě. Kamarádka ji přemluvila, aby se s ní zapsala do kurzu fotografie. Půjčila jí i starou zenitku, a tak začaly její první kroky směrem ke kariéře fotografky. Dnes se věnuje hlavně fotografování pro magazín DNES. Zůstala jste žít v České republice, netrápí Vás stesk po vlasti? Samozřejmě, Vietnam je pořád můj domov. První roky byly strašné, byla jsem přesvědčená, že potřebuji vystudovat co nejrychleji, a pak se vrátit domů, protože bez rodičů jsem si nedokázala představit svůj život. I teď se mi pořád stýská, ale mám pocit, že se ten svět nějak zmenšil. Díky dnešním komunikačním prostředkům jako je Internet a Skype můžu být jakoby pořád s nimi. Sedím tady a vím, co dělají rodiče na druhém konci světa. Kdykoliv se na sebe můžeme podívat přes kameru. Když jste se přizpůsobovala české společnosti, musela jste něco obětovat? Jak vnímáte střetávání vietnamské a české kultury? Pro mě je to přirozené. Já jsem Vietnamka, která tady žije dvacet let. Moji nejlepší kamarádi jsou Češi. A přitom si pořad myslím, že je důležité si zachovat tradice, neztratit a nezapomenout svůj původ. Neměla jste na začátku své kariéry fotografky problémy kvůli tomu, že jste jiná? Ne. Myslím si, že je to dokonce velký bonus. Vypadám jinak, jsem odněkud jinud a k tomu ještě žena, takže jsem zapadla velice dobře. Na začátku jsem dostávala jen focení do kulturních rubrik, chodila jsem na vernisáže, koncerty a do divadel. Doopravdy si mě hned zapamatovali. Bylo to velice příjemné. Pamatujete si na první reakce fotbalových fanoušků, když jste začala fotografovat na zápasech?
Fotila jsem spíše na druhé lize, ale i tam jsem se setkala s nepříjemnou reakcí. Jeden pán mi vynadal se slovy: „tady ta opice ukradla Čechům práci“. Teď je to na stadiónech ještě horší, protože fotbaloví fanoušci některých velkých klubů jsou mírně řečeno výbušní. Pohybuje se mezi nimi spousta pravicových extremistů, tam bych nešla ani náhodou. Trvalo to dlouho a stálo vás to velké úsilí prosadit se jako fotografka v české společnosti? Nenarazila jste přitom na xenofobii? Asi ano, myslím, že jako cizinec se člověk musí ještě více snažit, aby se realizoval. Jednou, když jsem fotila na novoroční oslavě, jsem zažila velkou nepříjemnost. Všimla jsem si veselé skupiny lidí a přišla jsme k nim, abych si je nafotila, ale jeden z nich mě zkopal na zem a strašně hrubě a rasisticky mi nadával. Ačkoliv policista stál o pět metrů dále, prý si ničeho nevšimnul! Koho nebo co nejraději fotíte? Asi herce, protože umějí výborně vyjádřit emoce. Mě focení modelek a krásek moc nezajímá. Fotila jste spoustu českých celebrit, pamatujete si některou ze zajímavých historek? Těch příběhů je hodně. Před každým focením se připravuji, zajímám se o osobnost, kterou budu fotit, jaké jsou její vlastnosti, vím, co a jak dělá, s kolegy si vyměňujeme informace a zkušenosti. Ale i tak, stejně, když přijde na věc, nejsem v pohodě a v klidu – pořad se stresuji. Často je to tak, že osobnost něco neudělá přesně tak, jak jsme si to naplánovali. Třeba focení s Martinou Sáblíkovou, to bylo hodně stresující. Připravovali jsme tematický magazín k zimní olympiádě a snažili jsme se ji sehnat už od léta, ale ona neměla čas, pořad a pořad trénovala. Pak zavolala a jediný možný termín byl 25. prosince, což bylo skoro nerealizovatelné. Byla jsem schopna za ní jet, ale nebylo možné dát dohromady tým, protože jsme měli v plánu focení s velkou produkci – měla jsem vizi, že bych Martinu vyfotila jako ledovou královnu. Takové focení se dělá v ateliéru a s hodinovou přípravou. Až před jejím odletem do Kanady si našla čas, a my jsme museli cestovat za ní do Itálie, právě v době, kdy
byla v Evropě největší sněhová kalamita. Tam si našla dvě hodiny času po tréninku a focení proběhlo v kanceláři. Jak vypadá jeden váš pracovní den? Na této práci je nejvíce zajímavé, že každý den je něco nového. Není to rutina, vlastně není moc věcí, které bychom mohli plánovat dopředu. Hodně rámujeme na aktuální věci a nedá se to takhle přesně popsat. Jezdíte často do Vietnamu? Fotíte hodně i tam? Jezdím tak jednou za rok, na Nový rok, a také tam i fotím. Chtěla bych, ale s vietnamským pasem nemůžu moc cestovat na zahraniční služební cesty. A jako žena bych se také neprosadila například v tématech válečných konfliktů, zemětřesení, tsunami… Na ty nebezpečné mise cestují spíše kolegové a já jim to docela závidím. Studovala jsem žurnalistiku a nejvíce si cením této novinářské práce v první linii. Proto, když jezdím domů, si to snažím vynahradit. Trošku cestuji a dokumentuji. Měla jste i ve Vietnamu výstavu fotografií? Neměla. Ve Vietnamu nejsem vůbec známá. Nemá smysl vystavovat české celebrity ve Vietnamu, ale dostala jsem nabídku, že bych mohla nafotit některé vietnamské známé osobnosti. Je to zatím jen věc, o které přemýšlím do budoucna. Myslíte si, že se změnila doba, a mladí cizinci mají více možností a šancí na úspěch, než když jste Vy začínala? Určitě. Oni se narodili tady, chodí do českých škol, mluví dobře česky, znají velice dobře českou kulturu – cítí se spíš jako Češi než jako cizinci. Hlavně vietnamští studenti jsou strašně houževnatí, takže doufáme, že naše mladší generace bude lepší a že vylepší naši reputaci. Máte ještě nějaký cíl v profesním životě, kterého byste chtěla dosáhnout? Profesní? Tak to nevím. To spíše, aby se to nezhoršilo a abych měla pořad ze své práce radost. Mám doopravdy štěstí, že dělám práci, která mi přináší radost. Nechodím do práce jenom proto, abych měla peníze – tato práce mě opravdu baví a přináší mi radost. •
22
Text: Foto:
Lucie Němečková Archiv
V Angole jsou lidi veselejší S Paulem Americanem se známe už dobrých deset let. Poprvé jsme se setkali v červnu 2000 na festivalu Divadlo evropských regionů v Hradci Králové, kde vystupoval s Divadlem na voru v komponovaném „africkém“ divadelně-hudebním večeru Člověk v ohni. Paul se tehdy představil jako herec, zároveň tanečník, režisér a spoluautor divadelní hry o capoeře. Na první pohled mě zaujal, inscenace taky. Proto když jsem o rok později založila festival Tvůrčí Afrika aneb Všichni jsme Afričani, Paul u toho nemohl chybět a v příštích ročnících se potom víceméně pravidelně objevoval ve festivalovém programu. Tu jako tanečník a choreograf skupiny AngoBraz, jindy zas třeba jako moderátor Africké noci. V roce 2006 stál u zrodu Divadla bez hranic, divadla českých Afričanů. Naší první společnou inscenací byla již zmíněná hra o cestě capoery – tance, bojového umění, sportu, filosofie z Afriky do Brazílie a odtud do celého světa. Režisér Tomáš Žižka původní text s herci rozšířil o jejich vlastní zpovědi, dílem veselé, dílem smutné. Paulův příběh, hudebně podbarvený jímavou angolskou hymnou, o tom, jak ho ještě jako dítě násilím naverbovali do války, v níž byl nucen pozvednout zbraň i proti vlastnímu bratrovi, na nás všechny mocně zapůsobil. Brněnské nakladatelství Větrné mlýny hru s názvem Capoera aneb Z Afriky a Brazílie do Prahy vydalo v ediční řadě nových českých her. Inscenaci jsme hráli až do loňského roku. Na posledním červnovém představení, pro tři stovky nadšených diváků na královehradeckém Open air festivalu, jsem Paula viděla naposled. Proto, když mě pan šéfredaktor vybídl k rozhovoru do Slova, nadšeně jsem přikývla, neboť to byl alespoň důvod k setkání s Americanem po roční pauze. Samozřejmě jsem byla hned zvědavá, co je u něj nového.
Tak jak žiješ?
Co tím myslíš?
Děkuju, dobře. Pořád hraju v Činoherním klubu, u Radka Brzobohatého a v Národním, točím filmy, teď právě jdu z televize, kde jsem namlouval upoutávku na Mistrovství světa ve fotbale v Jižní Africe...
Že jako Afričan hraju skoro vždycky zase Afričana, a když ne Afričana, tak sluhu nebo kriminálníka. Ve slovenském sitcomu Profesionálové jsem hrál vědce, jenže anglického. Jako českého nebo slovenského vědce vás s černou barvou pleti prostě neobsadí. Je to předsudek. I když výjimky jsou. Třeba zrovna v Balbínově poetické vinárně hraju v Camiho Robinsonu Crusoovi právě Robinsona, a ne Pátka, jak by se očekávalo. Nebo v Ivanovovi v Činoheráku alternuju s jedním českým hercem postavu Gavrily, a pokud vím, Čechov ho původně jako černocha nenapsal. Obsadili mě tak asi pro ten fór. Třeba to jednou bude už úplně normální a nikdo se nad tím, že černoch hraje nečernošskou postavu, nebude pozastavovat. Vždyť Češi taky hrajou Hamleta, dánského prince, a přitom nejsou všichni blonďáci.
Zajímá tě fotbal? No jasně. Jako každého Angolana nebo Čecha, v tom jsme si podobní. Fotbal jsem dokonce hrál v Angole závodně. Jenže pak přišla armáda a mě v šestnácti odvlekli do války. Už jsem se k hraní fotbalu pořádně nevrátil, tak aspoň fandím.
Říkáš, že hraješ, točíš, uživíš se tím? Špatně. Příležitostí je málo, jsou to spíš jednorázovky. Kromě hraní musím dělat ještě něco jiného. Takže momentálně pracuju pro dvě obchodní firmy. Čeští režiséři mají pořád ještě k africkým hercům nedůvěru. Nejsou pro nás role, šance dělat s dobrými režiséry, kteří by se mnou herecky pracovali, je malá. Přesto jsem se za dobu patnácti let, co v Čechách žiju, setkal s vynikajícími režiséry. Na prvním místě musím jmenovat Romana Poláka, který mě obsadil do role vojáka v inscenaci Návrat do pouště v Činoherním klubu. Ten když o mně mluví, tak dodnes říká, že jsem jeho herec, což mě velmi těší. S Činoherákem, kam jsem se dostal díky dramaturgovi Romanu Císařovi, spolupracuju už deset let. Další pro mě podstatný režisér je Martin Čičvák. Hrál jsem v jeho Rodinné slavnosti v Činoheráku i třeba v Kupci benátském v Národním divadle. Většinou se ale v Čechách zatím Afričan nedopracuje k tomu, že dostane normální roli jako třeba v Americe nebo ve Francii. Tady ještě ve společnosti silně fungují stereotypy.
A co film? Tam taky tahle klišé fungují? U filmu je to možná o něco lepší. Už tím, že mám možnost dělat i se zahraničními produkcemi. Nedávno jsem například dostal zajímavou roli v ruském filmu Abel. Hraju dost drsného vězně, který má zabít hlavního hrdinu Abela, agenta KGB působícího v USA v době studené války. V americkém filmu Red Tails (Červené ocasy) hraju zas pro změnu klaďase, pilota. Ten film vytahuje na světlo fakta, o kterých se moc neví a nemluví. Jde o rasismus vůči Afroameričanům bojujícím za druhé světové války v americké armádě. Nemohli třeba lítat jako piloti, protože jim říkali, že mají malé mozky a nejsou na to dost chytří. Afroameričani si ale lítání nakonec vymohli a splnili daleko tvrdší podmínky, než měli při výcviku a potom i v boji jejich američtí kolegové. Dostávali třeba ta horší letadla, po-
sílali je na nejnebezpečnější mise, snad že se jich chtěli zbavit. Oni však i v těchhle těžkých zkouškách obstáli.
Jak vnímáš vztahy Čechů a Afričanů, kteří tady žijí? Myslíš, že to u nás mají Afričané těžší než rodilí Češi? Myslím, že jo. Češi si pořád ještě na Afričany, na cizince vůbec, nezvykli. A Afričani, cizinci zas někdy dělají chybu, že tu bariéru mezi nimi a Čechy nechtějí aktivně překonávat. Že se třeba pořádně neučí česky. Nebo nemají zájem proniknout víc do mentality lidí, nechtějí poznat místní zvyky. To pak vede k tomu, že na sebe jen vzájemně koukáte s podezřením a zlobou. I já to takhle kdysi bral. Když jsem přišel do Čech v roce 1995 studovat Fakultu sociálních věd, tak jsem neuměl vůbec česky. Umím sice portugalsky, španělsky a anglicky, ale česky jsem neuměl ani slovo. No a lidi třeba v obchodě nebo na ulici mi nerozuměli a nebyli příliš ochotní mi něco vysvětlovat. Chovali se neurvale, takže jsem zprvu vnímal Čechy nepřátelsky. Potom jsem se česky naučil a dnes kamkoli přijdu, potkávám jen samé ochotné lidi. Ptám se, čím to je? Už jen, když pozdravím česky, vysílám té druhé straně signál, že se s ní chci dorozumět, což se vždycky vyplatí. Bohužel stále potkávám studenty, kteří jsou na Čechy naštvaní, že jim nerozumějí, necítí se tu dobře. Občas se není čemu divit. Zažívají situace, v nichž jsou bezbranní. Na úřadech nebo když si třeba hledají byt. Cizinec tady nemá takové silné zázemí, nemůže a ani se často neumí bránit.
Jak z takové situace ven? Co bys v takových případech svým krajanům poradil? Učit se, učit se, učit se. Hlavně jazyk. To je
vstupenka do společnosti. U nás v Angole máme takové přísloví: „Vědomosti nezabírají místo“ a je to fakt, člověk by měl do hloubky poznat zemi, v níž žije, protože tím větší má pak naději, že druzí budou respektovat jeho i jeho vlastní zemi. Tím najdete společnou řeč. A pak je taky důležité najít si přátele. Bez nich se neobejdeš. Snažit se přizpůsobit, ale zároveň se nevzdávat, nenechat si všechno líbit, musí se bojovat.
Ty ses do české společnosti zařadil perfektně. Jakou roli při tom sehrálo herectví, divadlo? Mám to štěstí, že se pohybuju v prostředí vzdělaných, kulturních, kosmopolitních lidí. S rasismem a xenofobií jsem se setkal taky, podobně jako snad každý Afričan, ale snažil jsem se to řešit s humorem. Hraní a divadelní prostředí mi vůbec v mojí integraci moc pomohlo. Když se máte naučit nazpaměť v češtině text, je to něco jiného, než když si v hospodě objednáte pivo. Hodně jsem se pocvičil ve výslovnosti, rozšířil jsem si slovní zásobu. U divadla jsem našel něco jako svého druhého tátu, Petra Nárožného, kterého si moc vážím jako herce. Ondra Vetchý je zas jako můj starší brácha a mnozí další jsou mí kamarádi, třeba Vojta Kotek, Honza Dolanský, Kryštof Hádek, neskutečně dobrý člověk je Saša Minajev... Při zkoušení Kupce benátského v Národním jsme si padli do oka například s Jiřím Štěpničkou.
Co tvoje skutečná rodina? Jsi s ní v kontaktu? Jsem. Voláme si, mailujeme. Jsme velká rodina. Bylo nás pět kluků a pět holek. Já jsem poslední z kluků. Všechny nás naverbovali do války. Mně bylo tenkrát šestnáct let a dva měsíce. Jenže mí starší bráchové skončili na
druhé straně, a tak se stalo, jak jsem se po letech dozvěděl, že jsme bojovali vlastně proti sobě. Teď už nás je jen osm, moji dva bratři už nežijí. Ještěže si v Africe lidé dělají spoustu dětí, protože kdyby dodržovali v počtu dětí evropský průměr, moje maminka by zůstala úplně sama, i můj táta byl voják. Maminka a tatínek mi umřeli už dávno, byl jsem ještě mladý. Sestry žijí v Angole, ale do Evropy často jezdí. Hlavně do Lisabonu. Mám taky z bývalého vztahu v Angole osmnáctiletého syna. Je blázen do počítačů a chtěl by jít studovat do Evropy. Když jsem byl po osmi letech života v Čechách v Angole, první týden jsem si říkal, že je to paráda, ale už ten druhý se mi začalo stýskat a chtěl jsem jet domů.
Copak ty se cítíš být víc doma tady v Čechách, než-li v Angole? Jo, jsem tady doma. Cítím se už jako Čech. Na všechno jsem si v Čechách zvykl, jen na dvě věci si zvyknout nemůžu: na zimu a projevy xenofobie a rasismu. Taky mě štve politika. Vadí mi arogantní politici. Myslím, že arogance do politiky nepatří. Nemám žádnou stranu, kterou bych preferoval, ale vážím si jednotlivých lidí. Na Angole nechápu, jak si taková bohatá země může škodit tím, že většina toho bohatství končí v kapsách pár jedinců. Angola je rychle rostoucí, prosperující země, kde jsou lidi strašně bohatí, ale je tam taky spousta těch, kteří nemají nic. Často slyším, jak Češi nadávají, že mají málo peněz, že se jim vede špatně. V tu chvíli si vzpomenu na lidi v Angole, kteří kolikrát vydělávají jen pět dolarů, a přesto se snaží vyjít i s tím málem a jsou přitom veselí. Angolani mají přece jen jiný temperament než Češi. Jsou veselejší. •
24
Nové casopisy
Text: Foto:
Radka Steklá Archiv
Romano voDori – casopis pro multikulturní mládež
Letos začal vycházet nový dvouměsíčník pro multikulturní mládež Romano voďori (v romštině Romská dušička). Přestože je název romský, setkají se v něm čtenáři i s problematikou dalších minorit, a to jak z pohledu národnosti, tak sexuality, náboženského vyznání, genderu, apod. Časopis je specifický tím, že většinu příspěvků vytváří redaktoři, žáci 2. stupně základních škol, a do značné míry tak určují, o čem a v jaké podobě se budou jejich vrstevníci na stránkách časopisu dozvídat. Redaktoři sídlí v deseti školních redakcích, se kterými tým zaměstnanců sdružení ROMEA, které časopis vydává, systematicky pracuje. Ta hlavní funguje v základní škole mosteckého sídliště Chanov. Redakce Voďori je však otevřená dalším mladým lidem majícím chuť zapojit se do jedinečného multikulturního projektu a vyzkoušet si práci novináře. Již krátce po vydání prvního čísla časopis zaznamenal nárůst zájmu ze strany dalších žáků, kteří tak rozšířili jeho redakční základnu. Řady dětských redaktorů časopisu Romano voďori jsou protkané národnostní různorodostí. I přesto, že se na jeho vzniku podílejí zejména děti z majority, přispívají do něj pravidelně i děti romské
nebo vietnamské. V regionálních redakcích však nechybí ani děti s mongolskými či ukrajinskými kořeny. Pestrost se odráží i v obsahu. Například tématem prvního čísla časopisu byla homosexualita, druhého Asie, to nadcházející bude nést titul Ženy – Muži. Menšinová, ale i opomíjená a aktuální témata reflektují děti různého sociokulturního původu, tím se časopis stává příjemným mixem a současně odrazem toho, jak svět kolem sebe vnímá daná věková skupina. Kromě dětí přispívají do časopisu odborníci z různých oblastí. V prvním čísle španělská antropoložka Belén Molinuevo přiblížila historii a problematiku lidí s odlišnou sexuální orientací. V čísle věnovaném Asii experti osvětlovali situaci Vietnamců v České republice a seznamovali čtenáře s problémy, se kterými se zejména při ekonomické migraci mohou potýkat. Mladí redaktoři mají v rámci aktivit časopisu možnost potkat zajímavé osobnosti. Redakce kladrubské ZŠ tak realizovala obsáhlý rozhovor s íránským zpěvákem Alim Amirim, jindy zase společně s novináři z chanovské redakce zpovídali herečku Annu Polívkovou.
Časopis vychází v nákladu 3000 kusů, které jsou distribuovány do 300 základních škol v ČR. Je realizován v rámci projektu Vzájemnou spoluprací neromských a romských žáků k odstranění rasismu a xenofobie ve školách a ve společnosti a je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem ČR.
Voďori pomáhá i baví Psychologická poradna Voďori, která kromě časopisu funguje i na stránkách www.romanovodori.cz, pomáhá řešit problémy se vztahy v rodině, ve škole, s láskou, nabízí i řešení, jak zvládat obtížné životní situace. Čtenáři časopisu a uživatelé webových stránek mohou anonymně zasílat dotazy, na které ochotně odpovídá psycholožka Dana Hajná. Voďori však nezapomíná ani na to, co dětem dělá radost. Proto redaktoři přispívají články o módě a technice do rubriky Trendy, v Blešáku vyměňují věci, které již nepotřebují a chtějí za ně získat jinou neokoukanou věc. Jindy potěší vtipným fejetonem či zamilovanou básní. Odlehčením a současně potěchou pro oko je alternativní komiks uznávané romské malířky Laďi Gažiové. Od běžné komiksové produkce se liší hned v několika směrech. Především vizualizací všední reality, kdy hrdiny nijak neheroizuje, a naopak si k ztvárnění vybírá příběhy obyčejných lidí a jejich běžné problémy. Kromě toho jde o komiks dvojjazyčný, kdy se vedle českého překladu objeví tu romština, tu vietnamština a další více či méně známé jazyky. •
Ukázky z casopisu Romano vodori Afghánistán, moje vlast!
Donya Rakin
Moje vlast je mi drahá, je mým srdcem. Moje vlast, rodná země a můj lid jsou mojí láskou, mou úctu mají. Jsem pyšná na svůj lid – důvod k hrdosti mi dává. Jsem pyšná na mateřskou zem – je pro mě nejbohatším přínosem. Ach jak je krásné v ní žít, jak je úctyhodné k ní patřit.
Mám ráda Afhgánistán, svoji vlast, nosím jej v srdci, v krásných vzpomínkách, neustále ve svých myšlenkách. Můj národ, můj lid je mi vším, je mou láskou. Milovaný a obětavý národe, čeká Tě budoucnost jasná, čeká nás spojení nekonečné. Ze srdce a z celé duše Ti přeji budoucnost nádhernou a šťastnou.
Má národnost je nade vše mi vzácná, k ní patřit chci do konce života. Každý den si představuji, jak jsem šťastná, obklopena svým národem – to je mým největším snem. Vážím si toho statečného národa, na který můžu být hrdá. Být jiné národnosti, ztratila bych pocit radosti.
Pham Hai Yen Lenka ZŠ Mánesova,Stříbro
Pro svůj národ udělám vše, co bude v mých silách, vždyť k němu patřím, celým srdcem, celou duší si ho vážím. Žít společně teď není možné a není ani jednoduché a radostné, když tvůj národ není blízko tebe, není vůbec příjemné a veselé, když tvůj národ trpí a není šťastný.
Jmenuju se Lenka a jsem vietnamské příslušnosti. Bydlím ve Stříbře a chodím tu také do školy v Mánesově ulici. Žiju tu od narození se svojí maminkou, sestrou a kdysi ještě s tatínkem, jenže ten zemřel, když mi bylo 9 let. Život v Čechách je moc hezký. Jsou tu velmi pěkné památky a různé jiné věci, které třeba ve Vietnamu nemáme. Ale má
Můj život v Čechách
Láska prochází žaludkem… Praví české přísloví a ve svých programech pro veřejnost vycházíme právě z něj. Jestliže chceme, aby byli cizinci přívětivě přijati v České republice, nejlépe začít od jídla. Proto nabízíme prakticky na všech akcích pro veřejnost osvědčené dobroty z kuchyní různých národů. V komunitním centru InBáze totiž pracuje hodně žen, hodně žen je i mezi cizinci, kteří s námi spolupracují, a jak známo, ženy jsou hodně praktické. Místo dlouhých integračních proslovů raději nabídnou chačapuri z Gruzie, naan a gušefi z Afghánistánu, borani z Íránu, medovník z Arménie, čebureki z Čečenska… Je zajímavé, jak se kolem jídla velice často rozproudí
to i druhou stránku. Moje maminka prodává v obchodě, kde má spoustu zboží. Jenže někteří lidé jsou na nás nepříjemní, a někteří dokonce hrubí. Já ve škole s učením nemám moc problém, ale problém mám se spolužáky nebo vrstevníky. Někdy na chodbě slyším narážky a podobné věci. Jiní lidé s námi mají soucit a chovají se k nám velmi slušně. Vietnamští lidé nejsou takoví, jak si mnoho lidí může myslet. Vietnamci pracují velmi tvrdě a i já sama je velmi obdivuji. Někteří, co tady jsou poměrně dlouho, a vydělávají si hodně peněz, posílají do Vietnamu příspěvky na charitu – postiženým lidem, nemocným, ale i na povodně, kdy tvrdě pracující lidé ztrácejí svůj majetek, dům, peníze, a někteří dokonce ztratí i své blízké. Čechy jsou mou rodnou zemí. Kdyby se mě někdo zeptal, abych si vybrala mezi Vietnamem a Čechami, tak nevím, jak odpovědět. Obě země pro mě moc znamenají.
zajímavé debaty, které hned na začátku postrádají jistý osten, který je jinak ve vztahu k cizincům z těchto zemí často přítomný. Taky jak mít osten, když se tak dobře najím a jak známo láska… Se stejným záměrem byla přichystána i nabídka jídel na akci Refubenefice v paláci Akropolis. Jako obvykle i zde se setkala s velkým zájmem, následně odměněna mnoha pochvalami, a tak bylo potěšení na všech stranách. Strávníci byli příjemně zasyceni, my rozradostněni, neboť jsme něco málo vydělali do našeho Ethnocateringu. Ethnocatering je sociální podnikání InBáze Berkat a pomáhá přes rok vykrýt různé výpadky ve financování našich ostatních nevýdělečných aktivit. Ty se zaměřují na to, abychom se my seznamovali s různými kulturami a cizinci, kteří sem přišli, se zase seznamovali s tím, jak žít u nás. Někdy je to hodně náročné pro obě strany a z obou stran je potřeba trpělivosti, laskavosti, vstřícnosti a pochopení pro odlišnost toho druhého. Bedřiška Kotmelová
26
Text:
Jiří Šíma
Naším cílem je podpora vztahU s Mongolskem a dalšími asijskými zemEmi Letošní rok je jubilejním rokem pro obě naše občanská sdružení spojená s Asií: Společnost přátel Mongolska si připomíná 20 let od svého založení v červnu 1990 a následné registrace Ministerstvem vnitra, Klub přátel Asie Pražská jurta má za sebou 15 let své existence. Společnost přátel Mongolska, čítající dnes kolem 200 členů, si od počátku vytkla za hlavní cíl podporovat tradiční dobré vztahy s Mongolskem, podávat našim spoluobčanům objektivní informace o této zemi, historii, životě i současnosti Mongolů v Mongolsku i o dalších mongolských národech a národnostech dnes žijících v Číně, Rusku a dalších zemích. Na druhé straně usilujeme o udržování kontaktů s občany mongolských národů (s Mongoly, Burjaty a Kalmyky), kteří u nás žijí, studují nebo pracují. Snažíme se jim pomáhat při začleňování do multikulturní společnosti, překonávání jazykové bariéry, pochopení současné situace a poznávání naší země. Pořádáme přednášky, besedy, filmová představení a výstavy. Vzhledem k tomu, že si letos připomínáme důležité 60. výročí navázání diplomatických vztahů s Mongolskem, připravujeme koncem června několik větších akcí. Klub přátel Asie Pražská jurta fungoval původně jako soukromé zařízení a od r. 2002 je registrován Ministerstvem vnitra rovněž jako občanské sdružení. Cíle tohoto sdružení i rozsah působnosti jsou podstatně širší: všestranná podpora rozvoje vztahů s Čínou (s Čínskou lidovou republikou včetně Tchajwanu), Mongolskem, oběma korejskými státy, Japonskem, Vietnamem, Ruskem (jmenovitě s oblastmi tradičně obývanými asijskými národy od Kalmycka na západě po ruský Dálný východ) a s postsovětskými stře-
doasijskými republikami. Zaměřujeme se zejména na historii a sledování tradic vzájemného poznávání od nejstarších dob po současnost, snažíme se dokumentovat zajímavé stránky bilaterálních vztahů. Naším hlavním cílem je vybudování Malého asijského muzea v Ledcích u Kladna, kde jsme si v roce 2005 pronajali prázdnou budovy bývalé školy. Obě naše občanská sdružení spolu od počátku těsně spolupracují, mezi našimi členy jsou i občané Slovenské republiky. Už od roku 1990 každoročně organizujeme přátelská společenská setkání v různých místech naší republiky i na Slovensku nazvaná Jurta. Součástí programu je vždy stavba originální mongolské jurty, přednášky a neformální besedy, krátký kulturní program, někdy doprovázené promítáním filmu, soutěžemi nebo tématickými výstavkami. Za dosud nejlepší považujeme Poděbradskou jurtu v roce 2000, kdy díky mimořádnému pochopení a ochotě starosty Poděbrad pana Ing. Durčanského a ředitele muzea PhDr. Vindušky proběhla celá akce včetně profesionální výstavy s velkým ohlasem a úspěchem. Obě naše sdružení jsou kolektivními členy o. s. Kontinenty, spolupracují s řadou velvyslanectví asijských států, se skupinami přátel v Parlamentu ČR, s Českou orientalistickou společností, Kazachstánským kulturním centrem Elim-aj, s o. s. Most pro lidská práva v Pardubicích, s Centry pro integraci cizinců, a k naší radosti také s o. s. Slovo 21 a dalšími nevládními organizacemi. Ve spolupráci s centrem Elim-aj jsme např. uspořádali v obci Ledce originální I. setkání kočovníků, ve spolupráci s knihovnou v Havlíčkově Brodě Dny mongolské kultury, které byly bohužel narušeny skupinou extremistů a jejich neomluvitelnou akcí pálení mongolské vlajky
a vyvolávání protimongolských hesel. Vedení obou našich organizací se snaží pomáhat pouze těm cizincům, kteří se kvůli hospodářské krizi, neserioznosti mnohých zprostředkovatelů a zprostředkovatelských agentur dostali do složité osobní finanční situace. Nepřetržitě od roku 1990 vydáváme Informační bulletin, jehož obsah i výtvarné zpracování rok od roku zkvalitňujeme. V letošním významném roce chystáme koncem června 2010 v Praze – opět po 5 letech – již třetí celodenní konferenci k výročí navázání diplomatických vztahů s Mongolskem, ve spolupráci s městskou částí Prahy 3 připravujeme XX. jubilejní setkání členů a příznivců našich sdružení v Praze 3 s kulturním a sportovním programem – turnajem v tradičním mongolském zápase o putovní pohár Společnosti přátel Mongolska, výstavku o historii a současnosti česko-mongolských vztahů a o práci našich občanských sdružení. Všechny naše akce jsou nevýdělečné. Největší problém a starost v současnosti přináší finanční stránka projektů, protože v minulosti jsme občas dostávali finanční dotaci od Ministerstva zahraničních věcí a ve třech případech sponzorský dar. V letošním jubilejním roce nám bohužel MZV a Městská část Prahy 3 neposkytly dotaci a k tomu nám ještě Obecní úřad v Ledcích o 20 % zvýšil nájem. Můžeme tedy pro práci využít pouze členské příspěvky a dále se spoléhat pouze sami na sebe: na vlastní ochotu pracovat zcela zdarma a platit nájem ze soukromých prostředků. Abychom mohli ve své činnosti zdárně pokračovat i v budoucnu, hledáme vážné zájemce o členství a další ochotné spolupracovníky a sponzory. Můžete nás kontaktovat na mailové adrese sim.j@ centrum cz.
