ÚVOD KNIHA PRVNÍ: 40 LET BOJE SE SOBECTVÍM I. DÍL: 40 LET BOJE

Raoul Follereau se narodil 17. srpna 1903 v Neversu. Svůj život věnoval skutkům lásky k bližnímu. Pomáhal především nemocným, zejména pak malomocným. Na svých cestách světem studoval v táborech, pro ně zřízených, jejich životní podmínky. Osobně sebral miliony a ty rozdělil mezi své chráněnce. Ve svých četných publikacích se Follereau neustále zabývá malomocnými a láskou k bližnímu. Už po několik desítek let cestuje tento „tulák lásky k bližnímu“ světem a navštěvuje chudé a malomocné. V nespočetných přednáškách uspořádaných v nejrůznějších zemích opakoval své heslo: Láska k bližnímu zachrání svět. Follereau je presidentem Řádu milosrdenství, členem Akademie koloniálních věd, a také čestným členem Akademie morálních a politických věd. Dvakrát obdržel Prix Monthyon od Francouzské akademie, je rytířem Čestné legie a komandérem Řádu Svaté stolice, dále doktorem honoris causa university Snerbrocke v Kanadě.

ÚVOD Tuto knihu napsal muž, jehož jméno vyslovují dnes s bezmeznou vděčností statisíce malomocných, neboť pro ně znamená naději, záchranu a bez nadsázky zcela nový život. Avšak znají ho i mocní tohoto světa; neohroženě jako prorok Starého zákona je zapřísahal a zdůrazňoval jim bez váhání, upřímně a bez obalu, co je jejich povinností vzhledem k 15 milionům malomocných, kteří mohou být všichni vyléčeni, dostane-li se jim potřebné pomoci. Jeho životní dílo se vyrovnává co do velikosti a významu nejsmělejším podnikům našeho století. Jeho úspěchy za posledních 40 let si vynutily hlubokou, úctu a vážnost, a to nejen papežů a státníků. Tento muž ochránil milionům lidí život a sám o svém životě napsal tyto řádky: „…Čtyřicet let bojů, zpočátku zcela sám nebo téměř sám. Procestoval jsem dva miliony kilometrů (z toho dvě třetiny letadlem), tisíckrát jsem překročil hranice. Malomocným jsem rozdal dvě miliardy starých franků. To je suma mého života. Nyní nastalá chvíle, abych si na to vzpomněl. A pokud měl můj život vliv na životy jiných, na životy mladých, chci na to vzpomínat zcela hlasitě…“ Od svých patnácti let byl Raoul Follereau prodchnut jediným přáním, jedinou touhou: pomáhat druhým, aby mohli žít. V těchto vzpomínkách a odkazech odhaluje tajemství své schopnosti a vytrvalosti, své životní odvahy a odhodlanosti a své radosti ze života. „Člověk musí mít ve svém srdci podivuhodnou moc a sílu, má-li si být jist, že koná dobro.“ Tato odvážná angažovanost dává ovšem podnět k těmto otázkám. Proč pohrdal autor pohodlím, bezstarostným životem a finančně zajištěným blahobytem? Proč byl podezírán, že je utopista? Proč snášel, aby byl po léta odmítán těmi, jimž chtěl pomoci. Proč sklidil povýšený posměch od těch, které prosil o pomoc? A konečně (čtenář si tuto otázku zajisté klade též): Proč riskoval tento „tulák blíženecké lásky“ nevoli i rozhořčení mnohých křesťanů jen proto, že jim kladl nepohodlné otázky, konfrontoval je s bídou malomocných a vnášel neklid do jejich dosud klidného svědomí? Kdo by se nyní ptal, proč Raoul Follereau uveřejňuje tuto bilanci svého života – „sestavenou co nejpoctivěji“ – a proč uvádí takové, množství příkladů a odezvy, kterou nalezly jeho výzvy a provolání, pak je na to pouze jedna odpověď: Chtěl by přesvědčit pokud možno co nejvíce lidí o tom, že pravé štěstí spočívá v obšťastňování druhých. Odpověď dává tato kniha. Více než nějaké pojednání nebo zpráva (a v této knize je obsaženo tolik zajímavých a poutavých zpráv) dává odpověď dojemné vyznání a strhující apel muže, jenž v těchto nejubožejších slouží Kristu. VĚNOVÁNÍ: Tyto vzpomínky, tato svědectví a tyto pokyny věnuji milionům mladých chlapců a děvčat ze 104 národů, kteří se mnou žádali „Jeden den války pro mír“, neboť jsem si jist, že značný počet z nich bude ochoten pokračovat na započaté cestě, a vztyčí i v budoucnu posvátnou pochodeň.

KNIHA PRVNÍ: 40 LET BOJE SE SOBECTVÍM I. DÍL: 40 LET BOJE Vázanka a vycházková hůl Pokud mě neklame paměť, vzpomínám si, že mou toužebnou a největší vášní byla svoboda. Po celý můj život provázely mne důkazy této lásky k svobodě- Snad lépe než „důkazy“ by se dalo říci „symboly“, které mnozí považovali za něco zcela neobvyklého a provokativního. Lidé shovívaví budou 1

možná dojati zjištěním, že jsem si po tolika letech zachoval věrnost k těmto „symbolům“ a že ji zachovávám i nadále. V tomto případě nejde o nic jiného než o mou černou kravatu s širokými stuhami, jakou nosívali umělci, a jakou já nosím již celých 50 let. Považovali to za jakýsi druh vyzývavosti a výstřednosti vůči veřejnému míněni. Přiznávám se, že to byl především můj protest proti zotročení a výstřelkům ve věcech módy, kterým tak ochotně podléháme. „Proč nosíte tak nápadnou kravatu?“ ptal se mně kdysi pan Mussolini v náladě velmi podrážděné a dodal: „Tyhlety věci totiž v Itálii rádi nevidíme.“ Já sám jsem měl náladu výbornou, lepší než Duce, a odpověděl jsem mu: „Tuto otázku jsem si již také častokrát kladl. A vy jste mi na ni dal odpověď. Tato kravata je pro mne znamením mé svobody.“ Přes svou neomalenost se dovedl ovládat a mou odpověď s úsměvem spolkl. Milá, stará kravato! Jak se ti posmívali, tobě i tomu, jenž tě nosil! V očích konformistů mne zesměšnila… Ale být posmíván a zesměšňován celých padesát let, to dodává sílu. Ze svého postoje, abych „nebyl jako ostatní“, jsem měl opravdu radost. Zářivým vzorem mi byl člověk, jemuž ještě dnes jsem za to vděčný. Byl to básník, velký básník a zároveň vzácný a ušlechtilý člověk -Edmond Rostand. Za války 1914-1918 byla pro mne smrt Guynemersova podnětem k napsání sonetu. Sebejistý a opírající se o svých patnáct jar opovážil jsem se poslat básníku Rostandovi své básnické výplody. Padesát let mezitím přešlo, přesto však ještě dnes ve svých myšlenkách a vzpomínkách se zarážím nad svou tehdejší opovážlivostí. Lekám se a jsem současně zmaten, neboť tento velký básník mne uznal za hodná odpovědi… Každý ví, že sonet se skládá ze čtrnácti veršů. Můj sonet obsahoval mimoto čtrnáct chyb. Edmond Rostand mě na tyto chyby upozornil, jeho jemnocit však nalezl způsob, aby mi přitom udělal poklonu. Říká se tomu magie srdce. Byl jsem ohromen a dnes jsem ohromen ještě víc. Kdyby byl mnou pohrdl nebo kdyby mne byl odmítl, bylo by moje tak nemotorné a křehké povolání asi bídně zahynulo. A já bych se byl stal jen kýmsi…, možná i bohatým mužem. Jean Mermoz by pak mohl o mně říci, co tak rád říkával o nasycených, avšak bojem zemdlených bojovnících: „Svou zkázu si zavinili sami.“ Zač však Edmundu Rostandovi především děkuji, je úcta před mládím a neustálá starost o to, abychom nezradili jeho ideály. Když dávali „Cyrana“ tleskal jsem jako ostatní rukama i nohama. Nejvíce mne však ovlivnil „Chantecler“. A přes propast půl staletí pociťuje ještě dnes něžné a jemné volání, dotýkající se mého srdce, když jsem poprvé četl tato jeho slova: „Věřit ve světlo je nádherné teprve v noci.“ A tak se stalo, že jednotlivá slova ve mně vyrůstala v majáky a vůdčí hvězdy. …Buenos Aires, letiště Pachece. Moje žena a já poletíme poprvé přes horské velikány And. Vedle stroje, který se nám zdál příliš křehký a směšný, stál mladý, vytáhlý muž; byl to Jean Mermoz. Zdálo se nám, že Mermoz má nějaké starosti. Slyšel jsem, jak stále stejným, monotónním hlasem opakoval rozkaz: „Vyrozumějte nouzová letiště Soler a Mercedes“ a ještě něco: „Upevněte na podvozek světelnou bombu!“ Ve své naivitě jsem se odvážil poznamenat: „K čemu tolik bezpečnostních opatření? Koneckonců můžeme zemřít jenom jednou.“ Jean Mermoz se na mne díval, ba ne, on mne prokoukl skrz naskrz. A tónem stejně klidným, jakým dával své rozkazy, mi odpověděl: „Nejde o to abychom zemřeli, ale o to, abychom doletěli.“ Ve svém životě jsem již nikdy neměl takový pocit studu sám před sebou jako tenkrát. A uvědomil jsem si, že mu musím poděkovat. Od něho jsem se naučil, že sleva o „plnění povinností“ v sobě skrývají nesmírnou hodnotu. A navíc jsem pochopil, že odvaha těch, jimž je svěřeno nějaké poslání, se musí stát heroismem naučeným… …Mermoz pak občas nosil bílou kravatu jako já svou černou, jako by byla skrýší pro nějaký tajný sen… Kromě mé kravaty existovala ještě jedna nepatrná maličkost: byla to moje vycházková hůl. Darovala mi ji moje matka k mým 20. narozeninám. Nahoře byla ozdobena vyřezávanou medvědí hlavou. Tato hůl z rákosu měla být duchaplnou a laskavou důtkou adresovanou mně. Již od mých mladých let mě totiž zajímalo takové množství sociálních problémů, že jsem o problémy tzv. „vyšší společnosti“ neprojevoval vůbec zájem. Nic než tato medvědí hlava nemohla lépe vyjádřit pověst, jakou jsem měl ve své rodině. A tak mě tento medvěd provázel po celých čtyřicet let a ani jednou mě neopustil. Nikdy a nikde jsem nebyl bez něho, Tisíce a tisíce doteků mé ruky vykonalo na medvědích uších ze slonoviny své zhoubné dílo. A tak se stal z drsného a rozpustilého medvěda nakonec docela obyčejný pes. A zasloužil si to, neboť jeho ctností byla věrnost. Nedlouho po svém zvolení poctil mě 2

papež Jan XXIII. tím, že mi poskytl zvláštní audienci. Již pětkrát předtím předsedal na mých konferencích jako nuncius v Paříži a v Remeši, pak jako kardinál v Benátkách, a pokaždé mi prokazoval svou velkou a chápající přízeň. Když Svatý otec vstoupil, poklekl jsem. Beze slova se postavil přede mne a shlížel na mne s údivem. Poněkud zneklidněn jsem čekal, pravděpodobně hledal něco, co mu chybělo… Konečně na to přišel, viděl jsem to na jeho očích! „Ale, ale, kdepak máte svou hůl?“ ptal se mě. Kravatu patrně zpozoroval ihned. Svatý otec opakoval: „Kde je vaše hůl?“ „Tam v koutě,“ odpověděl jsem. „Vaše Svatost si zajisté vzpomněla, že se bez ní nemohu zvednout.“ „Ale ano!“ pravil dobrý papež Jan. „Tentokrát vám pomohu já,“ a podal mi obě ruce. Znal jsem čtyři papeže: Pia XI. – muže s vážným pohledem, s duší ze skály a se srdcem ohnivým, jenž mne přijal v předvečer mé první cesty do Jižní Ameriky. Pia XII. – kterého jsem znal jako nuncia a pak jako státního sekretáře; byl mému dílu upřímně a přátelsky nakloněn, což dokázal, bylo-li třeba, i svými skutky. A pak jsem znal Jana XXIII, jenž si ostatně dobyl srdce všech. A nyní Pavel VI., jemuž se dnes otevírají všechna srdce a jenž svým nádherným proslovem v Bombaji se stal hlasatelem mého volání o pomoc, volání, které jsem podal u OSN pod názvem „Jeden den války pro mír“. Ještě se mi naskytne příležitost, abych se o tom podrobněji zmínil. Při psaní těchto řádku, kdy si osvěžuji vzpomínky na své zesnulé přátele a dobrodince, vynořují se v mém srdci tyto ubohé verše. Dal jsem jimi nezřetelný výraz tomu, co se mělo stát zlatým pravidlem mého života:.. Člověk musí mít v srdci podivuhodnou silu, chce-li mít jistotu, že činí dobro. Že našemu ideálu nebudou rozumět, že jej nepochopí? Co na tom záleží? Že bude hojně štiplavých, zbabělých a pomlouvačných poznámek? Přátelé, buďte dobré mysli! Boj nás nikdy nemůže vyčerpat, neboť nikdy není sen dost veliký! Nejnádhernější odměnou, nejšlechetnějším díkem – musíme-li bojovat proti přesile a když už se téměř hroutíme -je slovo, které čteme v hloubi svých srdcí, slovo napsané zlatými písmeny naším svědomím „Nikdy jsem tebou nepohrdal.“ V roce 1929 jsem napsal v básni „Vykoupeni“: Žádný sen není nikdy dost velký: nezastav se, jdi dál. Hrdost, aby člověk žil ve velikosti, je nejušlechtilejší ctnost, a jediným tvým útočištěm je láska. A v roce 1933 v básni „Ostrovy milosrdenství“: Bože, odpusť mi, že životu jsem nerozuměl, neboť láska mi chyběla. Ve své dojímavé a ve velkodušné knize připomíná Elisée Servigne mé řádky, které, jsem napsal, když mi bylo dvacet let: „O utrpení hovoříme k těm, kteří ještě nikdy netrpěli… Skutečnými zločinci v životě jsou ti, kteří neustále říkají: Já, pouze já… Pravdu je nutno do světa řvát… Žít znamená vytvořit předpoklady pro život. Kdo chce být šťasten, musí štěstí darovat druhým.“ Elisée Servigne doplňuje mé myšlenky denními zkušenostmi muže, jemuž se podařilo přiblížit své vznešené ideály lidem, když píše: Šťastni jsme pouze tehdy, když jsme své štěstí darovali. Svět lační po chlebu a lásce. Pracujme! 3

Mluvit, jásat, plakat a obžalovávat viníky nemá cenu. A někdy je to ještě bezcennější než holé NIC, když nás všechno ponouká, abychom ne-podnikali vůbec nic. Moje největší příležitost Největším štěstím mého života byla má žena. Když jsme se zasnoubili, bylo nám oběma dohromady 30 let. Naši rodiče byli rozumní: pousmáli se tomu… Od té doby uplynulo téměř 50 let; dnes jsme to my, kteří se usmíváme. Nikdy jsem necestoval bez ní. Doprovázela mě při všech mých návštěvách ve stanicích pro malomocné na celém světě. Byla vždy mou oporou a velmi často i útěchou. Upřímně se přiznávám, že jsem jen stěží dovedl krotit svou podrážděnost, když některá dáma závistivě řekla mé ženě: „Přes všechny překážky máte ale štěstí, viděla jste pěkný kus světa.“ Ve většině případů na to vůbec neodpověděla. Pouze se usmála. Možná, že přitom vzpomínala na onu noc, kterou jsme byli nuceni strávit v chatrči hluboko v Brazílii; chatrč nám přenechali Indiáni kmene Quiohua. Onemocněla tam náhle na podráždění slepého střeva. Byli jsme právě asi tisíc kilometrů od ordinace nejbližšího lékaře. Noc byla tmavá, měsíc nesvítil. Slyšel jsem její sténání a představoval jsem si, jak se asi svíjí bolestí. K obraně a její ochraně jsme neměli nic než můj porouchaný revolver, dva centimetry svíčky a tři zápalky. V této tísnivé temnotě jsem cítil – a byl to zvláštní pocit, jenž mi nahnal hrůzu – že jsem zešedivěl. Bylo mi tenkrát třicet let. Nebo se možná vzpomínky mé ženy vrátily k onomu večeru, kdy nám vynechával a až se úplně zastavil motor naší loďky uprostřed Amazonky, a to za hrozné bouřky křižované oslňující blesky. Namáhali jsme se tehdy ze všech sil, abychom dopluli k břehu. Pádlovali jsme plechovkami od konzerv, a když jsme konečně dosáhli břehu, uvízli jsme v rákosí, kde se váleli ohromní krokodýli a kde se to jen hemžilo mračny bodajících komárů. Nebo snad vzpomínala na onu noc, na kterou jsem již zapomněl, ale která se hrozivě vynořila v mé paměti v okamžiku, kdy jsem vzal do ruky svůj cestovní deník? Bylo to ve ztracené vísce v Kasai. Čtu: Včera jsme měli oba velkou horečku. Leželi jsme vedle sebe a celou noc jsme blouznili. Naše zmatené představy a řeči se různily natolik, že jsme se nemohli dorozumět.: Co povídáš?: –: Nerozumím ničemu z toho, co povídáš.: -A pak jsme se opět jeden druhému vzdalovali, nepřátelsky, neústupně, tajemnými cestami… Byla to hrozná trýzeň. Ale zrána příštího dne jsme se vydali opět na cestu. Pouze ve dvou je člověk nepřekonatelný. Mé největší bohatství Mým největším bohatstvím byli moji přátelé. Nikdy nenajdu vhodná slova, kterými bych jim to řekl. Ani jediný den – po dobu téměř 40 let mne nenechali bez pomoci. Ve chvíli, kdy sestavuji bilanci svého života, co možná nejpoctivěji a nejpřesněji, jsem myšlenkami u nich, u těch, kteří mi rozuměli, pomáhali a kteří mě milovali. Vzpomínám na přítelkyni, která nechce být jmenována. S dokonalým sebe-zapřením a s obdivuhodnou odevzdaností vyřizovala po celé čtvrtstoletí po své normální pracovní době v zaměstnání bezplatně mou korespondenci, a to bez jakékoli odměny, ledaže musela snášet nálady i vrtochy svého „chlebodárce“, který krom toho byl velmi svéhlavý a náročný. Vzpomínám na svou nemocnou sekretářku, která byla přetížena množstvím úkolů a starostmi. Dojížděla po dlouhá léta vlakem dvě hodiny denně a ještě další dvě hodiny podzemní drahou, aby mi mohla být k disposici. To jsou příklady obětavosti a věrnosti. Vzpomínám na další přítelkyni, která po dlouhá léta spolupracovala na mém díle tím, že neustále psala adresy na obálky a poštovní pásky k objemnějším zásilkám, a také na tu, která se ujala mého archivu. A vzpomínám na další a další… je jich mnoho. Musíme z lidí udělat opět lidi Včera plameny válečného požáru pohltily celou zeměkouli. Ještě dnes doutná tento hanebný požár… A kdykoli z něho vylétnou občas nějaké jiskry, tuhnou lidská srdce. Svět po pět let skrápěný krví, týraný a terorizovaný, není schopen najít svou cestu k sobě zpět. Je sice pravda, že svět hledá mír. Každý však požaduje svůj mír, takový mír, jak si jej představuje sám, jako by ještě dnes existoval ve světě národ, který by byl schopný určovat svůj vlastní osud bez ohledu na ostatní národy. Na čem lze budovat? Na pokroku? Pokrok je nádherná věc, dnes jsme toho svědky, avšak koneckonců je to pouze ohromný stroj na zabíjení. A stavět na lidský rozum? Byl popliván, zneuctěn a stržen do bláta. Celých pět let vedl člověk lidstvo k sebevraždě; cílem jeho usilování byly hromadné hroby: promarnil a vyplýtval své síly a svůj majetek neustálým zabíjením a naučil se být nemilosrdným. A přesto: lidé musí opět nalézt cestu zpět, musí se navzájem uznávat a znovu se sjednotit. Stranou všech zájmových sdružení a dohod mezi vládami se musí ti, kteří chtějí žít, naučit rozumět si a uvě4

domovat si své lidství. Musí se stát skutkem, aby lidé všech zemí se stali světovými občany a byli opravdu lidmi, aniž by obětovali cokoli ze své národní důstojnosti a hrdosti založené na pravém podkladě a ze své zdravé lásky k vlasti. Všechny dnešní problémy jsou universální- Pouze universální duše je schopna přijmout je, rozumět jim a vyřešit je. Jak to provést, aby tato duše byla ztvárněná tak, aby myslela universálně? Jak lze lidi sjednotit? Velké ideje utrpěly krvavý bankrot, velké sny se samy utopily v moři nenávisti. Zbývá, jedině láska, pravá láska k bližnímu. Skrze lásku k bližnímu lze sjednotit svět, skrze lásku k bližnímu lze zachránit svět Srdce všech lidi dobré vůle krvácejí, když vidí nespravedlivou bídu a nouzi. A pokud je v jejich moci zmírnit tuto bídu, učiní něco podle svých možností. Vždyť je to přirozený instinkt „být člověkem“, jenž takové jednání podněcuje. Proto těm, kteří to nevědí, říkejte: Vy bydlíte! – Jsou však miliony chudáků, kteří mrznou, nemají domov ani přístřeší. Vy jste obědval, večeřel! – Jsou však milióny lidských bytostí, které ročně umírají hladem. Když jste nemocní, zavoláte lékaře! – Je však 700 milionů lidí, kteří lékaře ještě neviděli, 600 milionů, kteří ještě nikdy nebyli očkováni. Malomocenství je skutečností, která Vámi pohne a nažene Vám hrůzu! Ve světě žijí miliony malomocných, kteří umírají v nepředstavitelné bídě, bez ošetření, péče, bez pomoci, bez lásky. Uvedená čísla byla statisticky zjištěna v dobách míru. Toto tedy je bilance našeho „století civilisace“… A kdo by spočítal všechny zvěrstva války a kdo by vůbec popsal nespočetné druhy bídy! Pravda, takový úkol by byl nad lidské síly. A odstranit všechnu tu bídu – na to zatím nestačíme. Jsme však schopni usušit leckterou slzu, můžeme těšit, léčit, uzdravovat. Především však můžeme učinit jednu věc: svým příkladem strhnout ty, kteří jsou větší a mocnější než my a kteří jsou ochotni nás napodobit. Udělejme tedy pokus a dejme podnět k celosvětovému hnutí skutečné lásky k bližnímu. Pokusme se vybudovat na půdě lidského soucitu a milosrdenství sjednocení všeho lidstva. Vytvořením mezinárodního komitétu dejme lidským srdcím stejný rytmus lásky; pomozme, aby tentýž soucit pohnul všemi a aby je prodchnul tentýž elán a totéž nadšení. To bude nejpřednějším a hlavně nejjistějším prostředkem k tomu, aby se lidé vymanili ze stavu rozháranosti a sjednotili se. Přesvědčme je, že tajemství jejich štěstí spočívá v pravé lásce k bližnímu. Sobec je smutný, vždy osamělý a vždy se tváří tak, jako by byl nesmírně šťasten. Uprostřed svých vyumělkovaných radostí zjišťuje, že cely jeho život je smutný a nesmyslný, protože je nelidský. Neboť jedině láska k bližnímu je schopna, aby člověka pozvedla nad jeho závislost na smrti; láska k bližnímu je Božím poslem, jiskrou věčnosti. Nesmírný výkřiky bídy vystupuje a zaznívá dnes z tisíců trýzněných těl a srdcí. Kdo by se chtěl uzavírat těmto výkřikům, kdo by je nechtěl slyšet, když doléhají až k nám? Láska nepodvádí! Láska sebe samu nešálí! Uprostřed tolika omylů, rozčarování a zklamání je láska jedinou jistotou! Láska zachrání svět! Hodina pro chudé Kdysi jsem napsal: K tragice minulých dob přidružuje se dnes pro všechny, kteří dovedou myslet a upřímně milovat, trýznivá vidina strašných následků každé války: bída, zkáza a rozklad, zničené štěstí, zklamané naděje – kdo by pak byl ještě schopen znovu budovat, mírnit bol a milovat? Ti, kteří to zavinili, to určitě neudělají. My musíme pomáhat, každý člověk může pomoci. A proto jsme si mysleli, že by byl učiněn velký krok na cestě za osvobozením lidstva, kdyby byla věnována míru a pokojnému štěstí pouze částečka z toho, co lidé vyplýtvali v krvi, vynalézavosti, tvrdé práci a penězích, aby se mohli navzájem ničit a vraždit. A z této myšlenky se zrodila „hodina pro chudé“. V čem spočívá „hodina pro chudé“? „Hodina pro chudé“ požaduje od každého, aby věnoval výdělek pouze jedné hodiny ze svého příjmu, a aby takto pomáhal nešťastným. Je to čin pro každého snadno proveditelný. Je to čin, který v sobě. skrývá velký význam. Přitom nejde o nějaký milodar, který někdy bezmyšlenkovitě bereme ze své peněženky, abychom se zbavili dotěrného žebráka. Dávat jednu hodinu – nebo i více – za rok chudým znamená především, že jim darujeme tento úsek svého života, že na ně myslíme, že jim věnujeme svou práci. Je to dílo lásky.

5

„Hodina pro chudé“ nemá být almužnou, nýbrž, skutkem bratrské lásky, u bohatých pak má být důkazem, že se od chudých odlišují pouze tím, že právě nyní mohou dávat víc. Avšak každý člověk, i ten nejchudší, je schopen učinit totéž, darovat jednu hodinu svého života, aby bylo pomoženo jinému nešťastnému. Jeho zásluha je stejně hodnotná jako zásluha boháčova, protože se mu stal „bratrem v lásce“. A takto mají všichni možnost vychutnávat obšťastňující radost z toho, že mohou napřáhnout své ruce nikoli, aby o něco prosily, nýbrž aby darovaly.. Na celém světě není podobného štěstí, které by tylo tak nezkalené a hřálo tak jako toto. Prostřednictvím „hodiny pro chudé“ chceme vytvořit dokonalý a nekonečný řetěz lásky. Přáli bychom si, aby tato požehnaná hodina odbíjela neustále a aby v každé minutě kdesi na zemi žily bytosti, které by se na jeden jediný okamžik zřekly sobectví, nenávisti a závisti a které by pracovaly s radostí, aby mohly pomáhat, uzdravovat a „těšit“. Nadarmo byly podnikány pokusy o sjednocení lidí na základě velkých idejí, které velmi často nebyly ničím jiným než holými frázemi., Připoutejme je všechny k témuž dílu lásky, snad potom najdou opět cestu k bratrskému soužití. „Hodina pro chudé“ je celosvětová a má misionářské poslání. Nečiní rozdílů mezi věřícími a nevěřícími. Stačí, že existují nešťastní a že se jim může poskytovat pomoc. Každý, kdo je ochoten věnovat výdělek nebo zisk jedné hodiny tomuto dílu, nechť uvede, na jaký jmenovitý úkol jej věnuje, anebo v jakém duchu se má použít. Miliony lidí, z nichž mnozí jsou našimi spoluobčany, všichni pak našimi bratry, trpí a zoufají si. Všichni jim můžeme pomoci, můžeme je povzbudit a podle svých možností a sil je léčit. Jednu hodinu ročně: aby mohly být v naší vlasti i na celém světě budovány nemocnice, polikliniky, dětské jesle, domovy pro přestárlé, školy a aby tyto ústavy mohly být udržovány… Jednu hodinu v roce… Kdo by se zdráhal? To je dílo, které vám nabízíme a chceme uskutečnit spolu s vámi. Odměnou vám budiž dobro, jež činíte druhým, a pokoj, který poskytne tento dobrý skutek sám… Štěstí, že chudí mají chudé Takováto myšlenka se zdála být za daných okolností své doby odvážná a utopická… A právě tehdy mi začali pomáhat ti, kteří mi vždy a všude rozuměli více než ostatní, víc než všichni ostatní mě účinně podporovali a víc než všichni ostatní dovedli milovat: totiž všichni ti malí a pokorní, všichni, pro které je všední život neustálým bojem, kteří právě proto jsou opravdu bohatí a mocní. Jsou blahoslavení. Kolikrát jsem mohl s obdivem opakovat: Jaké to štěstí, že chudí mají chudé. Chudí! Přispěchají na pomoc! Najdeme je při každém velkém skutku a díle, najdeme je neustále. Poslouchejte! Chudý muž, jenž ještě pracuje: „Zde je můj nepatrný, příliš skrovný dar. Téměř se stydím, že Vám posílám tak málo.., ale je to od srdce…“ Nemocná žena: „Nemohu dát víc. Jsem v životě zcela sama a nadto jsem již dvacet let chromá, nemohu již pracovat a mám starobní důchod 4000 franků. Přesto posílám 150 franků.“ (U uvedených částek jde buďto o staré, nebo nové franky, dle toho, v které době byly věnovány.) Jiná osamělé žena: „Není mi tentokrát možné, abych Vám jako obvykle posílala peníze. Proto Vás prosím, abyste přijal těchto několik knížek pro děti a dvě panenky. Snad se Vám nebudou zdát hezké, pro mne však je to památka, s níž se loučím jen s těžkým srdcem. Patřily mé dcerušce, kterou Bůh povolal do nebe, ještě když byla velmi mladá. Až do dnešního dne jsem tyto hračky opatrovala, ale je přece možné přinést aspoň malou oběť pro jiné děti, nešťastné, vyděděné a zbavené svých práv.“ Naše přítelkyně Anna: „U příležitosti svých desátých narozenin posílám Vám šek na 500 franků, které rozdělte mezi maličké.“ Dělnice, která vyrábí umělé květiny: „Psala mi moje přítelkyně a prosila mě, abych jí zhotovila umělé květiny. Za tím účelem mi poukázala 1000 franků. Za nákup papíru jsem vydala pouze 300 franků, zbytek peněz – toť můj výdělek – dávám pro ty, kteří jsou nešťastnější než já.“ A další a další dopisy: „Přijměte, prosím, těchto 400 franků od člověka, jemuž byly amputovány obě nohy. A přeji Vám, aby Vás milý Pán Bůh ještě dlouho zachoval tomuto ubohému světu, pro který máte takovou velkou cenu.“ „Jsem pouhým dělníkem, a proto nejsem bohatý. Mám však porozumění a soucit s bídou na světě. Zde posílám 100 franků.“ „Tento šek představuje úsporu za víno, jehož jsme se v rodině zřekli za poslední tři měsíce.“ „Mám od své matky zlatý snubní prsten, který jsem doposud opatroval s velkou láskou, neboť je to jediná památka na ni. Když jsem četl Vaše provolání o nesmírné bídě, bylo mým jedinýma přáním pomoci, a proto jej daruji pro chudé. Je to snubní prsten té, která sama zemřela chudá, a já jsem přesvědčen, že matka je s tím srozuměna.“

6

A nakonec: „Posíláme Vám 2000 franků. Jsou to úspory mého syna., který zemřel v koncentračním táboře v Dachau hladem. Přijměte je jako památku na jeho otce, kterého nacisté zastřelili. Nechť Vám tyto peníze pomohou zmírnit bolesti a utrpení. Bilance V roce, kdy byla založena akce „Hodinu pro chudé“, jsme měli 25 000 členů a rozdali jsme 24 pomocným akcím 497 000 franků. Během deseti let bylo možno – díky této iniciativě a konferencím jejího průkopníka – rozdělit 250 milionů franků mezi více než 500 různých organisací. 1946 – Tři páry bot před krbem Páter de Foucauld napsal své sestře: „Vzpomínáš na vánoce našeho dětství? Jsou to skvostné vzpomínky, které blaží a hřejí po celý život. Připrav svým dětem také krásné vánoce a udělej vše, aby i jim zůstaly vánoce vždy příjemnou a nesmazatelnou vzpomínkou.” V třicátý výroční den úmrtí tohoto muže, jenž sama sebe nazval „bratrem všech“, jsme založili dílo „Vánoce pátera de Foucaulda.“ Viděl jsem v tom možnost dalších skutků lásky, které budou mít spojitost s onou svatou nocí, v níž bylo světu darováno největší poselství a v níž se zrodila, nejradostnější zvěst lásky. Svým životem a ideálem jevil se mi tento „rytíř písku“ de Foucauld jako úchvatný symbol bratrské lásky k bližnímu. Abych mohl jeho poselství rozšířit po celém světí, založil jsem před válkou „Nadaci Karla de Foucaulda“. Tento podnět a četné další akce vyvěrající z víry a lásky umožnily dostavbu kostela v El Golea vedle jeho hrobu a zbudování kapličky v Adraru a Timioumu. První naše výzva zněla takto: „Vánoce, noc naděje a slavnost lásky! Jak a pro koho chceš prožít tuto noc? Sám pro sebe? Chudáku! Pro své drahé, pro své děti? To je dobré, avšak přece to nestačí. Vánoce musí být skutkem celosvětové lásky. Tvým přičiněním nebude v tento den kdesi nějaký stařeček cítit svou samotu a leckteré dítě se bude moci usmívat… Když vy rodiče před vánočními svátky připravujete s takovou láskou všechny ty radosti pro své děti, pamatujte také na ty ubohé děti, které nedostanou nic a pro které je Štědrý den stejně všední jako všechny ostatní dny, kdy budou hladovět, mrznout a chřadnout ve své samotě. Pamatujte též na všechny opuštěné starce a stařeny, jejichž jedinou naději je smrt a která jim tak často připadá nekonečně pomalá… Ať i pro ně zazáří trochu lásky z vánoční radosti! Na Štědrý den budete vy děti obklopeny blahodárným teplem své rodiny; rodiče pro vás chystají dárky, neboť vás máji rádi. Neměly byste si uvědomit, že na světě žijí tisíce malých dětí, které by se chtěly také smát a být veselé, které však v tento den nedostanou nic a budou hořce plakat? Když se narodil Ježíšek, byl chudý. Viďte, že byste se bývaly chtěly s ním rozdělit o své sladkosti a hračky? Ale přece vždyť Ježíšek žije v každém malém dítěti a čeká na to, že mu neodepřete svou pomoc. Dávám vám tento návrh: poproste na Štědrý den svého tatínka a svou maminku, aby vám dovolili postavit před krb tři páry bot, dva páry pro vás, jak jste tomu zvyklé a třetí pár pro některé nešťastné dítě, které díky vašemu daru v den svátku, všech malých dětí zapomene na svou osamělost a své utrpení a bude mít radost. A tak bude vaše radost o to větší, kolik dobrých skutků jste vykonaly.“ Toto dílo se dočkalo okamžitě nádherného úspěchu. Přicházely balíčky se všech konců Francie v takovém množství, že jsme byli postaveni před obtížný problém. Tehdy zabraly naše kanceláře již dvě ze čtyř místností mého bytu, v němž jsme bydleli již třicet let. Protože bylo naprosto vyloučeno uložit tam všechny tyto balíčky, musili jsme požádat o pohostinství jednoho přítele. Pan Hauguel, člen naší správní rády a zároveň náš tiskař, neměl vzhledem k své činnosti místa ani o chlup víc. Dovedl však velmi dobře srovnat různé skřínky, takže se tím uvolnilo několik cenných čtverečních metrů. Po několik let jsem tam se svou ženou, matkou a několika přáteli strávil vždy šest týdnů před vánocemi. Přes svůj pokročilý věk byla moje matka z nás všech nejobětavější. Vidím ji stále před sebou, jak se plahočí s některým nepoddajným balíčkem a jak pak při, každém novém objevu jásá radostí: „Raoule, pojď sem a podívej se!“ A tak jsem přišel, abych se podílel na její radosti. Když byla večer už k smrti unavena – za jisté víc než my ostatní, což však nedala na sobě znát – řekla obrácena k hromadě dosud neotevřených balíčků: „Na shledanou zítra ráno!“ Drahá maminko, ty, která jsi vykonávala s takovou samozřejmostí a s úsměvem i ty nejprostší práce: tvůj úsměv zůstal v mém srdci jako sluneční záře. Jeden z nás byl pověřen úkolem donášet pytle, které nám neustále docházely poštou. Bylo jich mnoho a byly velmi těžké. Pan Marize byl zaměstnán jako dělník v naší tiskárně. Když večer byli jeho kamarádi již dávno doma, nosil s úsměvem na rtech pytle do poschodí, aby nás na příští den zásobil další prací. 7

Když mu pan Hauguel na základě mé prosby chtěl zaplatit přesčasové hodiny, udiveně se na nás podíval a konečně vypravil ze sebe: „Zaplatit mně… zač? Snad mi nebudete bránit v tom, abych pomáhal druhým!“ Drahý pa-ne Marizi.. Nevím, čím jste se stal ve svém dalším životě, ale v mých vzpomínkách žijete dál… Nyní nám už nedocházely pouze balíčky. Když jsem se večer vracel domů, čekala mne ještě hromada korespondence, kterou jsem musel vyřídit. Bylo v ní tolik pravé lásky k bližnímu! Bylo to od přátel! Byli zde se svými skrovnými dary a milými dopisy, se svými pokornými, ale triumfujícími srdci. Je Štědrý den… A náhle cítím, že mě přemáhá únava. Nebo ztrácím snad odvahu? Ne, zajisté ne. Odvahu nikdy neztratím. Ale snad je to přece jen únava a snad jsem poněkud víc dojat nesmírným úspěchem, který měla naše výzva.. Někdo zvoní. A ještě jednou. Zvonek u dveří zněl dnes pouze jedenkrát. Poněkud netrpělivě otvírám. Přede mnou stojí malé, velmi bledé dítě s velkýma očima. Aniž by promluvilo, podalo mi dopis a než jsem se vzpamatoval, bylo pryč. Když jsem se probral ze svého překvapení, pokusil jsem se je dohonit, ale bylo to marné. Dítě bylo již dole pod schodištěm a na ulici mi zmizelo z očí docela. Otevřel jsem dopis: bylo v něm 25 franků a malý útržek papíru, na němž bylo napsáno: „Velmi vážený pane! Při lásce Boží Vás prosím, abyste přijal od dělníka, který je již 6 let nemocen, tento malý dárek. Neberte mu radost, že chce pomáhat jiným nešťastníkům. Nechci být jmenován.“ A s tímto pokladem v ruce vracím se zahloubán k svému psacímu stolu přetíženému písemnostmi. Ze skříňky na dopisy jsem vytáhl modré desky. Jsou naplněny samými malými, zdánlivě nepatrnými útržky. Na všech jsou věty napsány neumělou rukou. Všechny pravopisné chyby, které je možno vymyslit, měly v těchto dopisech své dostaveníčko. Čtu: „Posílám Vám 100 franků pro Vaše vánoční dílo. Budu pak mít o něco méně hraček, to však není důležité: mám hodně zábavy na našem selském dvoře, mohu se tedy hraček vzdát.“ Děvčátka Aleth a Marie-Francoise obdržela vždy, když pomáhala při mytí nádobí nebo čistila zeleninu, tři franky. Za tyto peníze koupila panenku a nyní ji posílají nějakému malému děvčátku, které žádné hračky nemá. Je mi pět let. Maminka Vám letos nemůže nic poslat. Moje sestra a já jsme proto vybrali 100 franků ze své pokladničky, aby se na Štědrý den jiné malé děvčátko mohlo usmívat na Ježíška a děkovat mu. Po dětech starci a stařenky. „Jsem sám a již dvacet let chromý. Je mí sedmdesát a žiji ze starobního důchodu. Mohu Vám dát pouze 100 franků.“ „Jsem stále churav a k životu mi musí stačit můj invalidní důchod a to, co si vydělám malými opravami.. Jsou však lidé, kteří jsou ještě nešťastnější než já, a tak Vám posílám třicet franků.“ Patnáct franků s „omluvami“ od jedné ženy, která po hospodářské stránce nemá na růžích ustláno. Píše: „Tento dopis je mzda, kterou jsem dostala za dvě odpracované hodiny. Moje dcera musí za to jednu hodinu podávat na poli snopy.“ A tato další žena – toť, vskutku heroická láska! – má ve svém utrpení neodolatelnou touhu, aby štěstí,. kterého se jí nedostalo, darovala jiným: „Pro malé siroty od mé jediné dcerky, která se 30. října 1917 ve věku sedmi let vrátila do náruče Boží. Otec ji tam o 6 let dříve předešel.“ Blahoslavení lkající… „Za několik dní obdržíte balík obsahující šaty, a hračky, jakož i dětské jízdní kolo. Všechno to patřilo našemu malému chlapci, který před několika týdny zemřel. Nechť tyto věci připraví radost jiným dětem. Připojím ještě poštovní poukázku, abych Vám ve Vašem díle pomohl. Nechť Bůh žehná Vám i Vaší svaté vášni dávat jiskru radosti dětským očím.“ Blahoslavení, kteří jsou pronásledováni… „Posílám Vám tento šek jako vzpomínku na své děti, které byly jako já z rasových důvodů internovány. Moje dcera, má vnučka a můj zeť byli v roce 1943 deportováni a vězněni bez možnosti obhajoby. Bezprávně byli mučeni a pak zavražděni. Moje žena zemřela za okupace žalem. Všechny tyto vzpomínky nabádají k velké lásce k bližnímu. Ve jménu svých drahých zesnulých Vám posilám svůj příspěvek 1000 franků.“ Zavírám modré desky a najednou pozoruji, že jsem si začal zpívat. Neboť nyní jsem si jist, že svou odvahu nikdy neztratím a že již nikdy nebudu unaven! Již nikdy! A že již nikdy nebudu netrpělivý, a to ani tehdy ne, bude-li večer po vyčerpávajícím dni zazvoněno u mých dveří třeba stokrát. Vždyť mohu doufat, až je otevřu, že opět spatřím ono dítě, onen malý, bledý dětský obličejíček s velkýma

8

očima, které hledí…kam, to nevím nyní, A vím také, „co vidí“… Toto malé dítě přišlo na Štědrý den, abych se znovu naučil lásce. V roce 1947 bylo dílo „Vánoce pátera de Foucaulda“ vyznamenáno cenou Francouzské akademie. V roce 1960 mohlo už toto dílo lásky poskytovat 80 000 starým lidem a dětem pomoc, dobrodiní a radost. Podnět „třetího páru bot před krbem“ zapustil kořeny a zdomácněl. Páter Peyriguere a „chininová bitva“ Prostřednictvím pátera de Foucaulda jsem poznal jeho dvojníka – pátera Peyriguerea. Poprvé jsem se a ním setkal na jedné konferenční cestě, která mě vedla Marokem. Obšťastnil mě královským darem svého přátelství a byl mi věrný do smrti. Během více než patnácti let byla naše vzájemná důvěrná korespondence svědkem a rádcem v našich bojích. Toto přátelství bylo pro mne radostí i ctí, neboť jsem mu někdy mohl pomáhat v jeho mimořádném apoštolátu. Naši staří přátele vzpomínají především na „chininovou bitvu“ z r. 1942, kterou jsem s nimi probojoval pro něho. Dne 24. září jsem obdržel od pátera Peyriguera naléhavou výzvu SOS: v berberských horách se rozšířila opovážlivá epidemie bahenní horečky. Francie byla tehdy obsazena nepřítelem, život byl okleštěn a neradostný. Jak: sehnat v tak zvané svobodné zóně mé vlasti pro Maroko tak nezbytný chinin? Obcházel jsem se svými přáteli všechny lékárny. Díky naší dovednosti v přemlouvání podařilo se nám sehnat za několik hodin více než 12 000 krabic chininu. Ty jsem pak nejkratší cestou poslal do Kebbabu. A potom ještě dalších 60 000 krabiček, ale ty došly na místo až po vyhrané bitvě. Touto bleskovou ofenzívou byla bahenní horečka zdolána. Berbeři si oddychli. Dne 8. října mi došel telegram od pátera Peyriguea: „Epidemie na totálním ústupu díky Vaší pomoci. Srdečný dík.“ Chtěl poděkovat svým dobrodincům v osobě toho, jenž tuto akci uvedl do pohybu. A když jsem se v roce 1949 vydal na další cestu Marokem, byl v Kebbabu velký svátek, samozřejmě podle tradičního obyčeje berberských radovánek. Jak byl neúprosně tvrdý vůči sobě samému, tak byl páter Peyriguere shovívavý vůči druhým. A při podobných příležitostech to bylo možno poznat. Prostě, bratrsky a s úsměvem účastnil se radovánek jako všichni ostatní. Ještě dnes vidím v duchu onoho starého „marabuta“, jak přede mnou sedí na zemi se zkříženýma nohama, a jak tleská do taktu tančícím berberským dívkám, které k naší poctě přišly ze svých hor. Muži zpívali ódu, kterou sami složili pro pátera Peyriguera: „Ó, ty nádherný strome, do jehož stínu ubožáci prchají.“ 1947 – Velký pátek – „hodina pro chudé“ Abychom „hodinu pro chudé“ posílili v její působivosti a vyvolali u křesťanů určitou duchovní odezvu, navrhli jsme, aby se konala na Velký pátek. Boj proti sobectví! – tak zněla naše výzva. „Věnujte lásce hodinu, kdy se zrodila Láska.“ Velký pátek, 15 hodin! Hodina, kdy sobci a mravně zpustlí zabili Toho, jenž řekl: Milujte se! Hodina, kdy tekla Kristova krev, aby lidé byli vysvobozeni skrze lásku. Velký pátek, 15 hodin! Nemůžete přece tuto hodinu prožít jako sobci, jen sami pro sebe! Dejte lásce onu hodinu, kdy se zrodila Láska! Jak? Pracujte na Velký pátek mezi 15. a 16. hodinou nebe přibližně v tuto dobu pro chudé. Dejte jim mzdu nebo zisk této hodiny! Velký pátek, 15 hodin! Nastala hodina lásky! Všichni jsou přítomni! Komu ji dáme? Zcela prostě některému Vám známému dobročinnému dílu, které Vaši pomoc tolik potřebuje. Rok co rok jsme rozeslali toto provolání ve statisících výtiscích všem dobročinným institucím bez rozdílu vyznání, které jich mohly použít podle vlastního uvážení. „Postačí“ řekli jsme jim, „když nám na volném místě napíšete svou přesnou adresu a potřebné údaje, abychom vám mohli poslat dary přímo.“ „Je naším úmyslem vytvořit v hodině, kdy každý křesťan v hloubi své duše je dojat, velké, jednotné dílo lásky, aby nás všechny v této chvíli naplnila jediná láska… Existuje lepši prostředek k vzájemnému sblížení a sjednocení?“ Tato iniciativa i přesto vynesla ostrý, dokonce velmi ostrý, zlomyslný a urážlivý článek v jednom pařížském týdeníku. Protože šlo o časopis, který se tvářil, jako by byl zavázán katolické církevní hierarchii, byl jsem vyveden poněkud z míry. Rozhodl jsem se proto napsat do Říma. A zde je odpověď, kterou jsem obdržel:

9

SEGRETARIA DI STATO DI SUA SANTITA N 216 628

Dal Vaticano, il 17 dicembre 1949

Vážený pane! V audienci, kterou Vám poskytl papež před několika týdny, ráčila Jeho Svatost projevit osobní zájem o účelnou iniciativu lásky, kterou vyvíjíte pod heslem „hodina pro chudé Velkého pátku.“ Je bohužel mnoho křesťanů, kteří vzhledem ke svým povinnostem v zaměstnání nemají možnost, aby se v hodině smrti našeho Pana shromáždili k modlitbě. A proto se zdá být obětování této hodiny trpícímu Kristu v osobě chudáků velmi žádoucí. Vždyť toto je přece cíl, který sledujete, když vybízíte každého, aby výtěžek ze své práce z této hodiny věnoval dobročinným skutkům. Jedna hodina dne, který je svatý nám všem. Jak by si Svatý otec neměl přát, aby se toto hnutí co nejvíce rozšířilo! Svatý otec vyprošuje z nebe pro Vaše dílo bohatou milost pravé lásky a udílí znovu z celého srdce Vám, všem Vašim spolupracovníkům i všem, kteří na Vaši výzvu budou odpovídat, své Apoštolské požehnání. Přijměte výraz mé náboženské oddanosti. J. B. Montini Subst. (Tento dopis, napsaný jménem Svatého otce, podepsal ten, jenž o patnáct let později se stal papežem Pavlem VI.)

II. DÍL: ČERNÁ KNIHA PENĚZ Odezvy na boj proti sobectví Milosrdný člověk je pro prospěcháře nepřítelem. Jelikož požaduje spravedlnost a nezištnou lásku, je rušivým živlem. (Páter L. J. Lebret) Tyto komentáře, prohlašované za senzační, vytištěné v novinách palcovými písmeny, provázené někdy pochopením a označované za význačné informace, tyto komentáře předávám vám, chlapcům a děvčatům, kteří jste odpověděli na mou výzvu – abyste se mohli se mnou podílet na mém hněvu, než se stanete zcela mými přáteli. V r.1947 jsem napsal: Pomoc! Pomoc! Pomozte člověku, všem lidem! Člověku, jenž svým sobectvím a svou nenávistí živí svou vlastní zkázu. A přece je na zemi. dostatek všeho, čím by bylo možno uživit a učinit šťastnou každou bytost dobré vůle. Lidé však vytvořili mezi sebou cosi ďábelského: bohatství. Vystavěli si pevnosti, v nichž jedni, zahrnuti pohodlím a penězi, nechávají s necitelným srdcem umírat druhé, jimž chybí to, čeho oni mají nadbytek. Nikdo nemá právo být šťasten sám. Přebytek bohatých Prosté statistiky: v roce 1960 bylo ve Francii prodáno: 27 200 000 rtěnek za 8 miliard starých franků 11 226 000 pudřenek za 5 miliard 600 milionů starých franků, 10 110 000 lahviček laku na nehty za 2 miliardy starých franků 7 364 000 krabiček s krémem na pokožku za 13 miliard starých franků a krémů na opalování za 2 miliardy starých franků. Asi 48% Francouzů hraje a sází v národní loterii částkou 70 miliard starých franků. Paříž se svým venkovským obvodem sází 180 miliard v koňských dostizích. V prosinci 1962 činily sázky na jediného koně 2 miliardy! V posledním roce bylo zakoupeno lyžařské výstroje za 20 miliard, na obohacení vánočního stolu bylo vydáno 70 miliard, z toho 3 miliardy za husí játra, 15 miliard za ústřice, 20 miliard za hračky. Francouz spotřebuje 400 miliard starých franků za tabákové výrobky, 50 miliard za alkohol. Podobné statistiky s jinými čísly, ještě vyššími nás poučují, jakou měrou jsou tyto vášně rozšířeny v tzv. civilizovaných zemích. Tak např. si můžete v amerických novinách Time přečíst toto: Odhaduje se, že v USA byly v roce 1957 vydány téměř 4 miliardy dolarů za kosmetiku a prostředky pěstění krásy.“ – „V Americe existuje 110 000 institutů, zabývajících se pěstěním krásy.“ V Rubinsteinových salónech v Manhattanu bývá ročně ošetřováno asi 74 000 žen, které hledají uvolnění ze své nervozity, dávají se masírovat a: učesat.“ Žena, která v tomto institutu stráví celý den, zaplatí až 1 200 dolarů. Aby mohla být obnovena pokožka jednoho malomocného a aby mu mohl být znovu darován život, na to stačí celkem 10 nových franků. Deset nových franků! To je tolik, kolik se zaplatí v Manhattanu za jedinou minutu. Ale člověk těchto 10 nových franků vždycky nemá… Zatímco se povrchní nebo cynické ženy namáhají, aby dohonily svou prchající krásu (za cenu 10 nových franků za minutu), jsou ve světě ponechávány miliony lidi bez péče, bez pomoci a bez lásky. Svatý Augustin řekl: „Přebytek bohatých je majetkem chudých.“

10

Nebezpečný člověk Tento člověk se jmenuje Arthur Forster. Je mu sedmadvacet let. Zdědil velké jmění a učinil zvláštní rozhodnutí, že totiž celé toto bohatství rozdělí mezi chudé. Policejní zprávy sdělují, že prý chodil v městě Baltimore od domu k domu, od jedněch dveří ke druhým a ptal se lidí: „Jste chudí? Dám-li vám peníze, budete je užívat účelně a rozumně?“ Podle toho, jakou dostal odpověď, předal udivené hospodyňce 25 nebo 50 dolarů. Někde mu přirazili dveře před nosem. Pak chvíli počkal, zaklepal znovu a podal své peníze. Zatkli ho. Křížový výslech na policii byl nekonečný. O tom, že by ho tam byli zmlátili, nebylo nic slyšet a on sám o tom také nemluvil. Žádný alkohol v krvi, v jeho rodině žádný slabomyslný… A potom? Ach ano, potom – v tom spočívá veškerá tragikomika celého případu – potom se zjistilo, že celé zákonodárství USA, jinak tak přesné a úzkostlivé, něco takového nepředvídalo! A tak ho museli propustit na svobodu, protože policii se nepodařilo – tak zněla zpráva tiskové agentury – najít jediný paragraf, jenž by občanu zakazoval rozdávat nebo darovat své peníze někomu jinému. To je vše, a připojit k tomu něco není snad třeba… … Blahoslavené zlaté časy, kdy směl svatý Vincenc z Pauly obsluhovat „naše pány, naše chudé“ a nevydávat se přitom v nebezpečí, že skončí ve věznici v místnosti pro zvláštní „péči“. Blázen! Kočka nemůže být dědičkou… Bezpochyby to potěší 800 milionů lidí, kteří dnes večer nemají nic, vůbec nic, čím by utišili svůj hlad. „Svou poslední vůlí odkázala Mrs. A. Ch. své černé kočce Opál třetinu svého jmění, totiž 83 333 dolarů, aby mohla žit v přepychu. Soud však rozhodl, že kočka nemůže být dědičkou. Částka odkázaná kočce Opál se rozdělí mezi ostatní dědice. Sestra zemřelé Mrs. M. F. se zavázala, že se bude o kočku starat až do její, smrti.“ A přitom ještě někdo tvrdí, že prý civilizace nedělá pokroky. Láska podobná kosti, hozené psu „Milostivá paní, sbírají pro chudé!“ Paní volá z koupelny: „Dejte ten starý oblek mého muže a panenku, kterou Marlene již nechce… Ah…také toho malého medvídka, vy víte, ten, co je pohozen na skříni. Je sice rozbitý, ale ONI si s tím již poradí.“ A když obtížný trapič mnohokrát poděkoval a dveře se za ním zavřely, natáhla se milostivá paní opět ve své koupací vaně a byla dojata svým dobrým skutkem. Byl to však skutek zlý. Ne, milostivá paní, chudáci nepotřebují vaše bezcenné zbytky. Vzdát se něčeho „ve prospěch“ chudáka nebo dávat něco do rukou jejich malých dětí, co byste s určitostí byla odhodila do popelnice, je špinavý skutek. A není na něm vůbec nic, čím byste mohla očistit své srdce… „Milostivá“ paní, vy jste nepocítila, že chudí a jejich děti jsou také lidé a že nechtějí to – i když z nejtrpčí nutnosti něco přijímají — co vy už nechcete. Takhle by měla vypadat láska?… Asi jako když se psovi hodí kost. Velmi „vznešená“ dáma mi píše na voňavém papíru: „Prosím Vás, neposílejte mi již žádná takové sešity s hroznými obrázky malomocných. Celé dvě noci mě děsily úzkostné sny. Přikládám 10 franků pro malomocné, ale pro lásku Boží, (jak by láska Boží mohla u ní spočinout?) dejte mi s tím už pokoj!“ Odpověděl jsem: „Nechť Vám Bůh ponechá Vaše úzkostné sny, milostivá paní. To je největší poklad, který Vám mohu přát až do chvíle, kdy tyto fotky, které se Vám zdály tak hrozné (kdybychom tak mohli fotografovat duše!), vzbudí ve Vás nejen zděšení, nýbrž účinnou a odvážnou lásku. Vracím Vám Vašich 10 franků, jelikož byly podány špatně a protože nevím, co bych si s nimi počal. Sama je dáte některému chudákovi, až budete schopna vidět chudákovu bídu a podat mu pomocnou ruku. Vy jste si myslela, že konáte dobrý skutek? Ve skutečnosti jste nás chtěla mít s krku, nás i chudáky. Je to láska? Ano, láska, ale jako když máte ráda psa a hodíte mu kost!“ Když pan Vincenc vypravil poprvé jednu ze svých „dcer lásky“, aby navštívila hladovějící, řekl jí: „Vzpomeň si, že je zapotřebí velké lásky, aby chudí, jimž přinášíš chléb, ti odpustili.“ Prvním znakem lásky je spravedlnost. Ovocem spravedlnosti je mír. Láska nesmí být povýšením sytého nebo libovůlí, které se s uspokojením učiní zadost; láska je úkolem, který nás všechny zavazuje. Daruj lásku a všechno se poddá a urovná samo od sebe. Bůh nechť nám všem dá takové úzkostné sny, které by nás vedly k našim bratřím. Bůh nechť nám dá milost zděšení vzhledem k celosvětové bídě a nouzi, abychom my, kteří jsme šťastni, byli způsobilí omluvit se za své štěstí tím, že se naučíme opravdově milovat. 11

Civilisace Podle úřední statistiky byl v roce 1958 v USA každých 11,3 vteřin spáchán jeden těžký zločin. Každých 3,9 minut se stala vražda, neúmyslné zabití, znásilnění nebo pokus o vraždu. Podle údajů federální policie zvýšila se v letech 1953-1958 kriminalita mládeže dvaapůlkrát víc než přírůstek obyvatelstva. V roce 1957 bylo mladistvými ve věku pod 18 roků spácháno 47% z celkového počtu těžkých zločinů. Statistiky FBI uvádějí za rok 1957 celkem 2 796 400 těžkých zločinů, což znamená přírůstek o 23,9% v porovnání s jejich průměrným počtem za posledních pět let. Ať si nyní nikdo nemyslí, že se u těchto čísel jedná o něco zcela mimořádného nebo jen o rekordy. President Johnson prohlásil s odvážnou otevřeností a upřímností která je mu ke cti, že kriminalita mládeže, beztak již hrozivá, se v uplynulém roce zvýšila o dalších 130%. Ve státech Nevada, Kalifornie a Arizona připadá průměrně 13 zločinů na 1000 obyvatel, z toho 37% na mladistvé ve věku do 18 let. Opustí-li láska svět, je hrubec princem a nestvůra králem. A k tomu by ještě chtěli mír. Snad si leckdo vzpomene na skandál, který se udal mezi dvěma světovými válkami; tehdy byl šálek zrnkové kávy v Rakousku nesmírně drahým a nesnadno dosažitelným druhem zboží, zatímco nadprodukce kávy sloužila v Brazílii k vytápění železničních lokomotiv. Ale to byl pouze začátek. Uvedu aspoň jeden rok a několik čísel: zatímco v roce 1934 zemřelo hladem na celém světě 2 400 000 lidí, zničili ti, co žili v nadbytku, dobrovolně: 200 000 železničních vagónů kávy, 258 000 vagónů cukru, 26 000 tun rýže a 25 000 tun masa. A od té doby se uskutečnily ještě horší věci. 1959. Několik řádků bez nadpisu, několik čísel v rohu stránky jedněch novin, téměř schovaných, jako by se styděly. Porozumíme proč: „Úroda pšenice Spojených států byla toho roku největší za celou dobu jejich dějin: 1 300 milionů bušlů oproti 500 milionům v roce 1953.“ Financování těchto přebytků si vyžaduje od vlády vydání ve výši vojenského rozpočtu. Kdyby USA nevyrobily v tomto roce ani jediné zrnko pšenice, zbylo by ještě v roce 1960 téměř 325 milionů bušlů.“ A to v době, kdy polovina lidstva hladoví… Zpráva, kterou jsme obdrželi z Ghany: „Za přítomnosti předsedy vlády a ministra pro hospodářství zapálil prezident ghanského komitétu mezinárodní kontrolní komise pro kávu 500 tun kávy, pocházející z úrody r. 1964. – Podobné akce se budou periodicky opakovat, až se roční produkce kávy zmenší o 5% a bude dosaženo normy stanovené mezinárodní komisí.“ A telegram ještě zvlášť zdůrazňuje, že se tato velkolepá ceremonie odehrála „uprostřed jásajícího davu.“ Zatímco v Asii umírají stamilióny hladem, pohrává si Čína s atomovou bombou. Indie a Pákistán vydávají čtyřikrát víc peněz na zbrojení než na zemědělství. Hitler, jenž chtěl nahradit máslo kanóny, byl v tomto směru pouhým učednickým břídilem. A k tomu by chtěli ještě mír.

III. DÍL: BLAHOSLAVENÍ Pane, obtěžkej nás utrpením druhých V roce 1947 jsem napsal: Na celém světě se nyní musí ozvat jediné volání: Láska! Jediné heslo: Láska! Ani Vy, ani já nebudeme schopni, abychom vymýtili ze světa utrpení a bolest. Ale když se přičiníme, Vy i já, abychom učinili to, co je nejnezbytnější a ještě víc než to, zachráníme přece jen několik lidí, několik našich bratří. Často slýcháváme říkat: „Co já zmohu? To je přece tak nepatrné, tak málo.“ Jste si opravdu tak jist? Je Vám známo, že za peníze, které vydáváte za krabičku cigaret, lze koupit dvě ampulky očkovací látky, která nám umožní, aby byli dva lidé uchráněni nákazy tyfem nebo cholerou anebo zachráněni před smrtí? Je Vám známo, že cena za aperitiv se rovná ceně pěti ampulek chininu, nebo ceně rtuťového bijodidu proti malárii nebo syfilidě? Balíček cigaret, jeden aperitiv – přichází to pro Vás vůbec v úvahu, kdyby šlo o záchranu lidského života nebo kdyby bylo možno vyrvat dokonce někoho jisté 12

smrti? Přichází to v úvahu, když jde o to, aby byly zmírněny bolesti a utrpení nemocného nebo aby byl úplně vyléčen? To je ono „málo“, co zmůžete. A nyní přerušte čtení a postavte se před zrcadlo. Podívejte se na svůj odpočatý obličej a na své čisté šaty. Podívejte se na svůj útulný domov, na své drahé, kteří Vás milují, na svůj život, jenž je zajištěn ve všech směrech. A rozhodněte se, prosím. Poselství milánských dětí všem dětem na světě Když mi děti města Milána r. 1964 předaly výtěžek svých drobných obětí a odříkání, nádherných a zároveň i dojímavých, svěřily mi také poselství, které bezpochyby zaujme srdce mladých lidí na celém světe: Děti dneška jsou zodpovědné za svět roku 2000. Dospělí mluví o dobývaní, my však chceme milovat. Dospělí nás učí, abychom hromadily peníze, my chceme dávat. Až do dnešního dne nám bylo zatajováno, že existují bratři a sestry hladovějící, trpící a nevědoucí. My chlapci a děvčata chceme být užiteční pro chudé na celém světe. Chceme, až budeme dospělí, zabránit vzniku válek. Jsme všichni zdraví a nic nám nechybí: jíme, máme-li hlad, spíme v postelích, zatímco 400 milionů dětí musí snášet nejkrutější bídu a utrpení. My děti dneška cítíme svou zodpovědnost za svět roku 2000. Až doposud jsme byli plni nadšení pro výkony a úspěchy ve sportu, pro dobývání vesmíru, dnes ale chceme pozvat všechny děti, aby se sdružily do jediného velkého hnuti, které by mělo své hranice na zemském obvodu, a to s jediným cílem: dát světu víc štěstí a hlavně: méně utrpení, méně nemocí, méně hladu, méně bídy. A abychom s tímto cílem započali okamžitě, přinášíme Vám, pane Follereau, výtěžek obětí mnoha chlapců a děvčat z Milána, abyste mohl pomáhat co nejvíce těm dětem, které nejsou tak šťastné jako my. Děkujeme Vám za to, že jste nás naučil této pravdě. Nikdo nemá právo, být šťasten sám. V Miláně dne 9.března 1964 Skromní, avšak obdivuhodní vítězové Boj, který jsem bojoval po dobu tolika let, a první vzpomínky na tuto dobu, kterými jsem vyplnil předchozí stránky, boj, v němž neustanu po všechny dny, které mi k životu ještě zbývají, bych nemohl vést bez vás, přátelé. Kdybyste mi vy, prostí bojovníci za věc nejušlechtilejší, vy bezejmenní harcovníci, pokorní a obdivuhodní vítězové, nebyli den co den pomáhali, byl bych brzy zemdlel, snad bych se byl všeho vzdal a utekl od toho. Svým příspěvkem a podílem na „hodině pro chudé“, tím, že jste přiměli děti, aby se účastnily díla „tři páry bot před krbem“, svou účastí na boji se sobectvím a na akci velkopáteční, stali jste se pomocníky dobra a budete jimi i do budoucna pro dílo Adzopé, pro malomocné, pro celosvětový den boje proti malomocenství, o němž v dalším bude ještě podrobná zmínka. Vždy a všude jste byli při tom a byli jste mi oporou při mém obtížném snažení a vzestupu a velmi často jste mi ukazovali, aniž byste si to byli uvědomili, správnou cestu. Že jsem v tomto dlouhotrvajícím a obtížném boji mohl obstát a dovést jej částečně až do úspěšného konce, bylo mi umožněno vámi, jejichž jména jsem často ani neznal, neboť vy jste mi rozuměli a měli jste mě rádi, vy nepatrní a malí, dělníci, skromní, trpící a přece tak bohatí. Být vyslancem chudých u chudých, to byl můj život. Mou slávou, mým největším pokladem nejsou vyznamenání, kterými mne na různých místech světa zahrnovali, a také ne radost z dosaženého vítězství, vykoupeného často velmi draze, nýbrž jsou to, ony „modré desky“, v nichž již více než 30 let uschovávám důkazy vaší lásky. Otevírám-li tyto desky, než budu pokračovat cestou mých vzpomínek, činím tak proto, že bez vás by se nebylo uskutečnilo nic. Drazí neznámí přátelé, kteří jste zapsáni v této knize, budete tak dobří, že nebudete nikdy pochybovat o dobrotě, soucitu a o všem, co jsem nazval „Láska zachrání svět“? Chcete jednou provždy uvěřit, že člověk – přes své tolikeré slabosti a chyby – je přece jen na cestě za spásou? A že století atomové bomby může být také stoletím lásky? Proto čtěte dál! (Tato svědectví jsem uveřejnil ve svých knihách již dříve. Protože však tato kniha je jakýmsi souhrnem mého života a synthesou jeho díla, které jsem chtěl uskutečnit, musel jsem těmto svědectvím popřát místa i zde). Pro Adzopé zříká se mladá dívka zásnubního prstenu „Současně a tímto dopisem posílám Vám šek na 10 000 franků ve prospěch Adzopé. Když jsem se dozvěděl, že Vaše cesta povede kolem nás, chtěl jsem u svých známých mladých lodí pořádat sbírku ve prospěch Vašeho díla. Všechno se však utvářelo zcela jinak. Co Vám nyní dávám. je dar, který jsem nabídl své nevěstě k našemu zasnoubeni. Souhlasila s tím, a proto jsem dvojnásob šťasten, když 13

Vám mohu nyní tento obnos poslat. A chcete-li, jak jste navrhl, pojmenovat jeden z pavilónů nějakým jménem, prosím dejte mu jméno Jacqueline a Pierre. Možná, že jednou budou na předních stranách jednotlivých pavilonů jiná jména, jména našich dětí. Doufám, že Vaše okružní cesta Francií způsobí i jinde podobné nadšené a že nebudeme sami, kdož se budou radovat ze své pomoci při výstavbě Adzopé. Vážený pane, ujišťuji Vás o svém bezmezném obdivu k dílu, které chcete uskutečnit.“ Šťastná to rodina, která má své základy na takové a oslňující lásce! Návštěva Po jedné mé přednášce v okolí Paříže přišla ke mně chudá, skromná žena, žijící osaměle a v ústraní, a zašeptala mi: „Chtěla bych s vámi mluvit, ale úplně o samotě.“ Dnes ráno tady přišla do mé kanceláře a řekla mi: „Je tomu již hodně dávno, kdy jsem vás slyšela poprvé mluvit. Od onoho dne však jsem téměř posedlá myšlenkou vám pomoci, abyste vyhrál bitvu, kterou vedete s malomocenstvím. Pro své živobytí nemám nic víc než starobní důchod a ten mi stačí, abych mohla být živa. Protože však mám v sebe ještě dost síly, mohu občas leckde pracovat jako pomocnice v domácnosti. A co si vydělám, ukládám již několik let stranou pro malomocné. Moje pracovní hodiny jsou tedy věnovány malomocným, a zde vám pro ně přináším a předávám tyto úspory.“ Pak vyndala ze své staré kabelky malý baliček. Otevřel jsem jej: bylo v něm 50 000 franku. Padesát tisíc franků! V tehdejší době to pro pomocnici v domácnosti znamenalo čtyřista pracovních hodin. Takto se tato prostá žena zříkala několikaměsíčního přilepšení a bezpochyby velmi často i něčeho nezbytného, aby mohla pomáhat jiným nešťastným lidem, které nikdy neviděla a neuvidí… Dva Pierrové Jmenuje se Pierre a je má patnáct let. V r.1957 jsem ho objevil v jedné chatrči v hlubinách afrického buše. Vytrhli ho z gymnasia a poslali do vyhnanství. Jeho zločin: malomocenství. Rozsudek: Malomocný až do smrti. Ještě dnes ho vidím, jak přede mnou stojí se skloněnou hlavou, s neklidným pohledem. Vypadal jako malé, štvané zvířátko. Ve svém zoufalství se téměř odnaučil mluvit. Člověk musí něco podobného prožít, aby tomu mohl uvěřit. Teprve když jsme mu dlouho a laskavě domlouvali, mohli jsme ho obejmout, a pak teprve se jeho tvář rozjasnila a nesmělý úsměv ozářil hroznou noc jeho obličejíčku. O několik týdnů později mi napsal: „Kéž by se Vám podařilo umístit mě na nějakém dobrém místě, kde bych bez překážek mohl pokračovat ve svých studiích! Všechny mé myšlenky krouží kolem tohoto problému a všechny mé sny se týkají Vás.. Vaší dobrotě děkuji za to, že má duše jásá.“ Jmenuje se Pierre, je mu patnáct let. Tento Pierre je bohudíky zdráv a bydlí v Paříži. Z našich oznámení se dozvěděl o osudu svého malého, neznámého a tak nešťastného kamaráda. A toužil, aby pro něho mohl něco udělat… Jeho rodina však byla velmi chudá… A tu se jednou v neděli vydal se stejně starými kamarády na venkov. Prošli křížem krážem poli a lukami. Trhal po celé odpoledne květiny.. Večer pak se postavil u jednoho nároží a prodal je… pro svého malomocného. Utržil 200 franků. Zdálo se mu to však málo, a proto se neopovážil peníze mi poslat. Přítel to učinil za něho. A to bylo vlastně vše… Jmenuje se Pierre a je mu patnáct let. A ani neví, že vykonal velký, dojímavý a zároveň důležitý čin. Vydal svědectví o tom, že ani moc ani peníze nezvítězí, nýbrž že to bude jen a jen láska, bez níž nelze učinit nic. A naším nejvznešenějším vítězstvím je tento malý nemocný v jednom ztraceném táboře afrického buše, je šťasten, protože nám jiné dítě nabídly u jednoho pařížského nároží květiny… Velkolepý skutek Bologna. Po skončené přednášce odcházím. Tu se náhle nám do cesty staví mladý muž, kterého znetvořila neúprosná spinální dětská obrna – byl úplný mrzák. A my jsme se ho ani neopovážili dotknout, protože jsme se obávali, že by mohl spadnout se schodů. Nepromluvil jediné slovo. Vzal obě berly do levé ruky a pravou rukou uvolnil na svém krku řetízek, na němž se pohupovala zlatá medaile. Určitě ji dostal darem ke svému prvnímu svatému přijímání. Byla to tedy jeho nejdrahocennější památka, snad to byl dokonce jeho jediný poklad. Položil řetízek i medaili do mé ruky a zmizel v davu, který se valil po schodech dolů. Kdo to byl? Já to nevím. Nikdy se to nedozvím, nikdy ho již nespatřím. Ale navždy zůstane v mých vzpomínkách a v mém srdci.

14

Dopis „Vážený pane! Snažně Vás prosím, abyste přijal těchto několik bankovek, které jsme uchovávali jako památku. Náš druhý osmnáctiletý syn přišel nedávno při horolezeckém výstupu o život; pohřbila ho sněhová lavina. Teprve o jedenáct dní později ho našli a v jeho náprsní tašce těchto několik bankovek, které se dlouhotrvajícím působením sněhu a vlhkosti značně poškodily. Jménem svého syna, kterého neustále oplakáváme, bychom si přáli, aby Vám pomohly při zachraňování několika malomocných. Právě my Vám musíme poděkovat za příklad, který nám dáváte v boji za lásku k bližnímu, a prosíme Vás, abyste byl ujištěn o našich citech největšího obdivu pro Vaše dílo.“ Láska jé mocnější než nenávist Ze své fary v okolí Říma mi píše tamní farář: „Vyprávěl jsem chlapcům své malé obce o Vašem pomocném díle pro malomocné. Předali mi své příspěvky a dary, které Vám současně posílám. Tyto dary mají značnou cenu, protože jsou důkazem bratrské lásky. Bylo by naším nejvřelejším přáním, kdybyste těchto příspěvků použil na zřízení nemocnice nebo sanatoria v bývalém belgickém Kongu. Má to být důkazem pro tamní obyvatelstvo, které jednoho pochmurného listopadového dne roku 1961 zavraždilo v Kiwu třináct italských pilotů, příslušníků Červeného kříže, že jim bratrsky odpouštíme.“ K tomuto daru byly na týž úmysl přiloženy dva zlaté řetězy a těchto několik řádků napsaných neumělou dětskou rukou: „Nechť jim Bůh všem odpustí, tak jak nám dal milost, abychom jim mohli odpustit.“ Dva snubní prsteny Navštívil mě mladý přítel a vyprávěl mi: „Za necelý jediný rok jsem matku a otce ztratil., Nyní jsem zcela sám a nemám již nic, co by mi byl milé a drahé. Mám pouze snubní prsteny svých zemřelých rodičů. Dávám Vám je pro malomocné.“ Pak se rychle vzdálil, abych neviděl slzy v jeho očích. A já jsem ho nezdržoval, aby neviděl zase moje slzy. Tyto snubní prsteny, tyto symboly nejdojímavější a nejvyšší lásky, jsem velmi často ukazoval. Nyní je však již ukazovat nemohu, neboť jsem je daroval – podle přáni našeho přítele. V Tokiu jsem je dal velkému a milému Mitsudovi, který mě ujišťoval: „Vy jste mě přesvědčil.“ Dověděl jsem se, že v Nagašimě byly provedeny slavnostní oddavky dvou malomocných. Stalo se to poprvé, že byli vyňati z hnusné a nelidské sterilisace, která by z nich byla udělala „lidi jiné než ostatní.“ Páter van Wesel, který oddavky prováděl, navlékl tyto prsteny na jejich. zohavené prsty… A Mitsuda, jenž trval na tom, aby předávání prstenů by-lo zvěčněno fotografií, jako každá velká událost, dal svému srdci volnost a usmál se na ně, neboť nyní byl skutečně jejich otcem. A ty, drahý Pierre, až to uslyšíš, usměješ se též, se slzami v očích, ale tentokrát to budou slzy radosti. Zázrak bonbónů Malé děvčátko, které se dobře učilo a prospívalo ve své třídě, dostalo za odměnu malý sáček bonbonů. Nebylo jich moc, ale i málo bonbonů způsobí radost, zejména když jsou dávány málokdy. Maličká si vzala napřed jeden bonbón sama, a pak dala taká každé ze svých spolužaček po jednom. Když je všechny podělila, nakoukla ještě jednou do sáčku: zbyl tam pouze jediný. Byl také tento poslední pro ni? Na to vůbec nemyslila. Její kamarádky dostaly po jednom, proč by tedy ona měla mít dva? A tu měla nápad. Krásný, obdivuhodný nápad. Nápad, jaký mohou mít jen malá, chudá děvčátka. Tento bonbón nabídne Madoně! To jí zcela jistě udělá velikou radost. Farář seděl v kostelní lavici a modlil se breviář. Pozoroval, jak se dítě blíží k soše a natahuje k ní svou ruku. „Co to děláš?“ ptal se farář. „Nesu něco Madoně,“ odpověděla maličká. „A copak?“.„Bonbón.“ Starý farář byl dojat, nedal to však na sobě znát. „Matka Boží je příliš velká, než aby si brala bonbóny,“ zašeptal ji farář. „Vyslovuje ti však za to srdečný dík a prosí tě, abys bonbón dala nejchudšímu a nejopuštěnějšímu dítěti, které potkáš.“ A tu si maličká vzpomněla na malomocné. „Pošlu tenhle bonbón některému malomocnému,“ prozradila svým kamarádkám. A tyto jí odpověděly: „Proč by neměla každá z nás udělat totéž?“ Uspořádaly sbírku a všude prosily: u rodičů, u kupce, u přátel, u lidí, které potkaly na ulici, u každého. A stále táž prosba: „Chceme poslat malému malomocnému bonbóny.“ Tak jako kdysi Kristus svým požehnáním rozmnožil chleby a ryby, rozmnožily se také jejich bonbóny. Sebraly pět tisíc lir, aby mohly koupit bonbóny. A tak se stalo, že pro celé hejno malomocných dětí v jedné malé africké vísce byla hromada sladkostí a radosti… Není to příběh, který by mohl být obsažen v evangeliu?

15

Ne, maminko „Chceš, bonbón?“ – „Ne, maminko.“ – „Čokoládu, lízátko?“ – „Děkuji, maminko.“ – „Tak řekni, co bys chtěla k svačině?“ – „Nic, maminko. Ale snad přec.“ – „Tak dobře. Řekni to.“ – „Chtěla bych místo toho raději peníze.“ – „A co si s nimi počneš?“ – „Dám je na malomocné.“ Podobné dialogy se opakovaly po tisících v četných místech a vesnicích Rakouska; desetitisíce rakouských dětí se zřekly zákusku, nějaké pochoutky nebo sladkosti, aby tím bylo pomoženo některému malomocnému daleko, daleko od jejich domova, lidem, které nikdy neviděly. Uspořádaly velmi dojemnou a pohnutou slavnost a předaly mi částku 2 200 000 franku. Kolik to asi bylo svačin, bonbónů, čokolády… Po celý svůj život budu na tento den vzpomínat. Rád bych jim byl vysvětlil, že udělaly něco nesmírně velkého, nádherného, něco, co má nekonečně větší cenu než ohromná částka peněz, kterou sebraly. Rád bych jim byl poděkoval; a zatím děkovaly ony za to, že jsem k nim přišel. Viděl jsem jejich učitele: byli šťastni, přešťastni. K tomuto štěstí se nedalo již nic připojit. Pronesl jsem několik slov, bezvýznamných slov, aby nebylo znát, že pláču radostí. Na kolenou Poštovní šek na sto franků s touto poznámkou na druhé straně: „Sbírka v domově s pětatřiceti tělesně postiženými – pro malomocné.“ Takový dar by bylo nutno přijmout na kolenou. A další a další… Polovina toho, co vydělám: „Jsem šťasten, že přes své stáří jsem mohl pracovat po dobu vinobraní a posílám Vám polovinu svého výdělku. Druhou polovinu poukazuji jinému podpůrnému dílu. Mohu Vás ujistit, že mám velkou radost, když mohu pomoci.“ Osamělý a téměř nepohyblivý: „Tři franky; přál bych si, abych mohl dávat víc, sám jsem však velmi nemocen, takže jsem byl nucen jít do nemocnice. Jsem zcela osamělý a mohu se jen stěží pohybovat. Posílám ještě několik poštovních známek, abych ušetřil porto za poštovní poukázku.“ Rýžový den: „Dvěstě franků. Místo sbírky, která by pravděpodobně byla neměla žádný výsledek, neboť žádná z našich internátních žákyň nemá kapesné, jsme vymyslily určitý druh omezení pro všechny. Daly jsme ve všech třídách o zamýšlených opatřeních hlasovat. A tak jsme se rozhodly zavést jeden rýžový den. Oběd a večeře v tento den se skládaly z rýžové kaše, což nám umožnilo ušetřit dvěstě franků, které Vám současně posíláme.“ Můj muž je chromý: „Sto franků. Nevím, budu-li ještě napříště moci poslat svůj pravidelný příspěvek, neboť můj muž je již šest měsíců chromý a již téměř rok nesmí opustit lůžko. Svůj dům jsme prodali a nastěhovali se do menšího bytu. Poslední matčina bankovka: „Jako obvykle posílám svůj příspěvek na boj s malomocenstvím. Tentokrát Vám posílám ve svém dopise desetifrankovou bankovku. Posilám Vám tuto určitou bankovku, nikoli šek, neboť peněženka mé drahé zesnulé, mé milované matky, obsahovala právě tuto poslední bankovku. Ve chvíli, kdy Vám tuto bankovku posílám, je mi, jako by byla matka se mnou a jako bychom to dělali společně.“ Denní půldruhé hodiny domácí práce: „V této obálce najdete 10 000 franků. Je mi 74 let. Prosím však Boha o sílu, abych mohl vykonávat domácí práce a něco si přivydělávat. Jsem živ ze svého starobního důchodu. Prací trvající půldruhé hodiny (myji nádobí) si přivydělávám 150 franků za den, neboť výše mé mzdy se řídí podle mých fysických sil.“ Jsem komunista: „Právě jsem slyšel z rádia Vaši výzvu ve prospěch ubohých malomocných. Jsem otřesen obsahem Vašeho provolání. Vaše poslední myšlenka o lidskosti je hrozně pravdivá: Co jsem udělal já? Mou odpovědí je vlastně otázka: Co budu moci udělat? Řekněte mi to. S radostí se budu řídit Vaší radou. Je pravda, že s Vámi v mnohých věcech nesouhlasím, neboť jsem komunista, a ujišťuji Vás, že jsem na to hrdý. Průsečíkem, v němž se naše názory překrývají a ztotožňují, je úkol daný nám všem s pomáhat všem nešťastným bratřím a podporovat je.“ Volnomyšlenkář: „Jsem řemeslník a přesvědčený volnomyšlenkář. K Vám však chovám hluboký obdiv a též ke všem, kteří se přičiňují a obětují pro blaho lidstva bez rozdílů rasy nebo světového názoru. Proto Vám posílám 1500 franků.“ Z třídy oktavánek: „Stydíme se za nepatrnou částku, kterou Vám posíláme, a prosíme o prominutí. Pociťujeme však přesto uspokojení, protože jsme si tyto peníze ušetřily odříkáním. Některé z nás daly něco ze své střádanky, jiné se zase po určitou dobu vzdaly sladkostí. Veronika se zřekla v horkých dnech zmrzliny a přitom se dívala, jak její sestra si na ní náramně pochutnává. Ušetřené peníze vě-

16

novala nemocným. Doufáme, že Vašim nemocným tyto peníze způsobí radost a že Vy sám, který se o ně tolik staráte, nabudete nové odvahy.“ Jízdenky z tramvaje: „Peníze jsou od mé ženy a jsou určeny pro malomocné. Ušetřila je frank po franku za četné jízdy tramvají tím, že obstarávala své nákupy pěšky.“ Veto nenávisti: „Prosím Vás, pane Follereau, abyste přijal těchto tisíc franků. Je to část odškodného, které mi jakožto oběti nacismu bylo vyplaceno. Jsem kněz. Byl jsem třiatřicet měsíců vězněn a vytrpěl jsem si své. Nabízím Vám je jako výkupné za své utrpení pro Vaše malomocné.“ Sklerosa: „Nemocný, zachvácený po celém těle sklerosou, Vám posílá z nemocnice dva tisíce franků. Uvědomuji si svou povinností vůči všem Vašim chráněncům.“ Nemocný obrnou: „Přijměte skrovnou částku 500 franků pro Vaše dílo lásky a dobroty, pro všechny Vaše nemocné. Jelikož já sám, otec dvou dětí, jsem postižen spinální dětskou obrnou, vím, kolik bolestí a chudoby přináší s sebou nemoc.“ Nabývá opět rozumu: „Formou poštovních známek posílám Vám 200 franků pro Vaše dílo Hodina pro chudé a malomocné. Jsou od staré slečny, které je již 82 let. Je velmi chudá a k tomu vážně nemocná. Pozbývá postupně zdravého rozumu a sužují ji nadto neduhy všeho druhu. Přesto však nabývá občas opět jasného rozumu a pak myslí na Vaše nádherné dílo a chce mu zůstat věrna.“ Aby bylo méně utrpení…: „Posilám 10 000 franků na památku nemocné, která strašně trpěla, aby na světě bylo méně utrpení.“ Neumřete nám!: „Ano, pane Follereau, pokračujte dále ve svém velkolepém díle a darujte lásku těm nejvíce postiženým a vyvrženým. Jak bychom se neměli obdivovat tomu, co Vy děláte a k čemu nabádáte, aby úděl těchto lidí byl aspoň poněkud zmírněn? Zachovejte si zdraví a především svou morální sílu… a neumřete nám!“ Oběť jednoho života: „Že by to mělo být skutečně naposledy, kdy Vám píši? Budiž!… V současné době mě léčí neustále injekcemi, snáším je jen proto, abych lékaři udělal radost. Když jsem prosil Boha, aby mě uzdravil, prosil jsem opravdu o zázrak zcela zbytečný. Je přece lépe, je-li dlouhý život dopřán člověku, jakým jste Vy. Představujete velkou morální hodnotu a máte možnost vykonat zde na zemi ještě tolik dobra, zatímco já, malý pisálek bez naděje… ne, tak je to lepší.“ Silnější než smrt: „Posilám Vám pro malomocné tuto nepatrnou částku v naději, že mi Bůh za to odpustí mou zbabělost. Z velkého žalu jsem si chtěl vzít život. Ale pak jsem si vzpomněl na tělesná a duševní utrpení malomocných, vzchopil jsem se a rozhodl se, že budu bojovat dál.“ Až budu skutečně chudý…: „Přijměte, prosím, těchto 20 franků. Vím, že to opravdu není nic, jsem však bez prostředků. Teprve v ten den, kdy navzdory všemu odříkání nebudu moci již darovat vůbec nic, budu vědět, že jsem opravdu chudý.“ Skromní a obdivuhodní vítězové, vy jste mi dávali víru, sílu a radost. Vy nespočetní a neporazitelní předáte tuto víru a sílu a radost mládeži zítřka, která nastoupí po nás.

KNIHA DRUHÁ – REVOLUCE LÁSKY K BLIŽNÍMU V roce 1948 jsem uveřejnil bilanci druhé světové války, tak jak byla právě sestavena úředně: 14 450 000 mrtvých vojáků a důstojníků 29 650 000 raněných nebo válkou poškozených vojáků a důstojníků 2 800 000 civilních osob zabitých při náletech 21 245 000 zraněných a poškozených při náletech 11 000 000 internovaných v koncentračních táborech a věznicích, z nichž mnozí zemřeli 3 500 000 zabitých v plynových komorách, spálených, zavražděných 32 000 000 lidí bez přístřeší 16 000 000 zničených budov administrativních, obchodních nebo průmyslových 2 500 000 zničených veřejných budov 100 000 kilometru zničených železničních kolejí 1 000 000 kilometrů zničených silnic 10 000 zničených mostů a viaduktů. Přitom se tyto statistiky nezmiňují o kostelích, školách, nemocnicích, muzeích, divadlech a o všem tom, co již nelze spravit, zaplatit, nahradit nebo napravit. K takovým koncům vede nenávist. A k tomu dodávám: „Kdyby se bylo použilo jen části, docela mizivé části důmyslu, duchaplnosti a peněz k účelné péči o člověka, k jeho vzdělávání, k výstavbě a budování, jaké štěstí by dnes vládlo na 17

zemi!. Krvavé a hrozné poučení nechť konečně osvítí svědomí a srdce. Pouze láska k bližnímu zachrání svět.“ To byl počátek mého boje, jemuž jsem dal r.1949 dynamický výraz v provolání: Atomová bomba, nebo láska k bližnímu? Aspoň dnes je to docela prosté… Není již místa a prostoru pro takové, kteří klesají na mysli a váhají a nabízejí životu nedůstojné kompromisy. Dnes se musíme rozhodnout, okamžitě a provždy. Buďto naučíme lidi vzájemné lásce a člověk bude konečně žít pro člověka, anebo lidé zahynou, všichni, a to všichni společně. Toto provolání bylo přeloženo do patnácti jazyků a rozšířeno ve statisících výtiscích. A nezůstalo bez odezvy. V roce 1957 prohlásila anglická královna Alžběta ve svém poselství Commonwealthu: „Bez dobré vůle vůči lidem nemůže být na zemi mír. Vědci mluví dnes o řetězové reakci. Musím tuto zásadu uplatnit u největší ze všech sil – u lásky k našim bližním.“ V roce 1958 potvrdil Nehrú: „Svět musí volit mezi Buddhou a atomovou bombou.“ 160 000 mrtvých za minutu Pan Chruščev si nic nepředstíral, když prohlásil: „Během šedesáti hodin po vypuknuti nějakého válečného konfliktu napočítali bychom 500 až 70O milionů lidských obětí.“ To tedy znamená 160 000 mrtvých za minutu! President Johnson potvrdil tato čísla, když před Kongresem USA prohlásil, že explose atomové bomby nad Hirošimou před dvaceti lety byla pouhou „bledou hvězdou“ v poměru k modernímu nukleárnímu potenciálu. Současně uvedl, že toho času má jediný bombardér na palubě nukleární zbraně, jejichž explozivní síla je větší než síla všech bomb, které byly svrženy za druhé světové války. Významný a odvážný John Kennedy řekl několik dní před tím, než byl zavražděn: „Lidstvo musí válkám učinit konec, jinak bude válkou zničeno.“ Láska k bližnímu, nebo záhuba. Není jiné volby. Masakr ve velkém Všechno, co je spojeno s válkou, je zajisté velmi drahé, to si dovedeme představit, ale máme o tom pouze mlhavý pojem. Zde je několik čísel pocházejících z věrohodného místa – z francouzského, ministerstva obrany. Slyšte tedy, vy poplatníci ve Francii a v ostatních zemích, co všechna nabízel v roce 1962 katalog smrtí za „ceny bezkonkurenční“: 1 tank střední velikosti … 180 milionů starých franků 1 vrtulník, Frelon … 500 milionů 1 letadlo, Mirage III … 700 milionů 1 bombardér, Mirage IV … 2 500 milionů 1 bojové letadlo proti ponorkám … 20 000 milionů 1 doprovodná loď k ochraně konvoj … 9 000 milionů mechanizovaná baterie Pershing … 30 000 milionů mateřská letadlová loď … 40 000 milionů (bez letadel) Výběr je velký a pro odborníky velmi lákavý. Co byste si však počali s jediným tankem, jediným letadlem, jedinou mateřskou letadlovou lodí? Ty se nevyrábějí po kusech. Buďme proto uváženými pozorovateli a podívejme se na věci střízlivě. Materiálové vyzbrojení jedné pancéřové divize stojí ve skutečnosti 200 miliard franků. Kompletní mateřská letadlová loď se vším příslušenstvím a doprovodnými loděmi o něco méně „pouhých“ 100 miliard… Raketa Polaris stojí 500 milionů franků. Ponorka na atomový pohon přijde na cca 40 miliard. Ale pozor – bez strojů a bez atomového paliva. Kompletní továrna na výrobu isotopů stojí 350 miliard franků – podle oznámení francouzského ministerstva.

18

Zajisté, je to spousta peněz. Jeden americký senátor vypočítal, že v poslední válce stál každý zabitý americký voják Spojené státy 50 000 dolarů… Nad tím by zrudnul každý mrtvý. Podle toho si dovedeme představit, že národy a státy zaměstnané zbrojením nemají za podobných okolností kdy myslet na bídu jiných. A to musí pochopit chudáci…, nechť se sami přičiňují, nechť jsou trpěliví… A co si vlastně myslíte? Nelze přece připravovat konec světa a zároveň poskytovat prostředky k životu těm, kteří jsou v nebezpečí, že by to přežili… Slavnost mrtvých A tak se po skončené válce a po znovu dosaženém míru slavnost mrtvých koná dále, ba pokračuje ještě hrozivěji, šíleněji a ještě nesnesitelněji. Na naší planetě je 800 milionů lidských bytostí, které na jeden rok svého života mají méně peněz, než náš dělník na jeden měsíc. Nedávno napsal kardinál Sunens: „Mezi deseti matkami je sedm, jejíchž dítě se nedožije 15 let života.“ – Zemře hladem. Chtěl by snad někdo ještě další číselné údaje? Máme jich dostatek a též dostatek pracovníků zabývajících se statistikami. Z tisíce dětí narozených v Indii nedožije se 125 svých prvých narozenin. Aby si mohl koupit jeden litr mléka, musí dělník v Asii pracovat desetkrát déle než v Americe nebo v Evropě. A ti, kteří zůstanou naživu, dosahují v Indii průměrného věku 30 roků, zatímco v Evropě 60-70 let. Proč? Angličan vydává ročně 7500 starých franků pro své zdraví, Indonésan pouhých 150. Ostatně, kdyby chtěl volat lékaře častěji, kde by ho sehnal? V Evropě připadá jeden lékař na 1000 obyvatel, v Asii na 20 000! V Pákistánu jsem kdysi viděl malomocného ve stavu nepopsatelné zemdlenosti a bídy; byl na cestě k nám. Jeho nohy byly nahlodány malomocenstvím a potřísněny krví, nikoli však od malomocenství, ale od chůze. Tento člověk přišel z malého údolí, ztráceného kdesi v daleké Himaláji. Aby se dostal k nám, ušel pěšky 1200 kilometrů. A po celou tu dobu nenašel lékaře, jenž by mu pomohl… Jak asi žil během tohoto strašlivého pochodu? Ani si netroufám učinit si o tom představu. Jeden americký badatel napsal: „Kdybychom krmili krysy tím, co požívá bengálský rolník, zdechly by.“ A to se stává i člověku, jenže člověk je zvyklý trpět, a proto to u něho trvá déle. Avšak co dělají mezitím šťastní příslušníci bohatých a mocných národů, jejichž země jsou osídleny jen řídce? Neuvěřitelné, kontrasty Tito šťastlivci, tito nesmírně šťastní lidé nedělají nic. Nechtějí rozumět, nechtějí chápat. Mají pochopení jen pro to, aby jejich zažívání nebylo ničím rušeno. Ve svých novinách si bez zájmu přečtou rubriku novinek, kde nějaký bezmyšlenkovitý pisálek nebo cynický redaktor uveřejňuje vedle sebe například toto:. „Na světě je 38 milionů uprchlíků.“ „Papoušek dědicem 20 000 dolarů.“ „Na světě je 15 milionů válkou poškozených.“ „Jeden Američan zanechává 3 miliony dolarů na péči o hrob svého závodního koně.“ A zatímco 400 miliónů dětí hladoví, filmové hvězdy se koupají v 250 litrech mléka. Mrznou a mrznou miliony lidí, zatímco se vyrábějí klimatizované boudy pro luxusní psy. A tito strašně šťastní lidé si prohlížejí fotku herečky, vystupující z mléčné lázně nebo fotku pejska navlečeného do persiánu a zdvihajícího pacičku před svým klimatizovaným palácem. Maloměšťák věčnosti A což křesťané? Copak tomu říkají křestané? Přece existují, dokonce ve velkém počtu. A opět statistiky: odhadují jejich počet na víc než jednu miliardu. A to by mělo něco znamenat… Avšak přesto, jací to křesťané…! Říká se o nich také, že jsou dobromyslní. Bezpochyby, vždyť jsou dobré mysli sami k sobě… méně však vůči druhým. Jsou přesvědčeni – a to s odzbrojující dobrosrdečností – o tom, že stačí, když zachovávají církevní zvyklosti, když se modlí a dělají vše potřebné pro svou spásu. Zda je s nimi spokojen milý Pán Bůh? To je otázka, kterou si nikdy nekladli. Opravdu, to by tak ještě scházelo! Přistupovali ke všem předepsaným svátostem, při křtu a při sňatku hýřilo okolí oltáře květinami a varhany burácely! V pátek – kdepak maso, a v neděli bezpodmínečně účast na mši svaté. Ba dokonce na Hod Boží přítomnost na zpívané mši. Přesně platí farní poplatky. Mají předplaceny své církevní noviny. A při odchodu z kostela dávají pokaždé jednu minci „svému“ žebráku nebo chudému 19

– přece si mohou dovolit mít svého vlastního chudáka nebo žebráka, tak jako mají v kostele svou vlastní židli nebo svou vlastní lavici. A dovolí-li to čas, plýtvají přitom jakožto lidé prázdnými, nadějí prošpikovanými slovy. Dělají to, čemu je naučili. Nedělají nic z toho, co jim bylo zapovězeno. Je tedy nabíledni, že milý Pán Bůh je jim dlužen ráj. Ostatně máji tam své místo již zajištěno, vždyť mají na ně předplatné. Potkají-li však řádovou sestru, která vyčerpána po dlouhé službě opouští nemocnici, nebo nějakého misionáře, přicházejícího od malomocných, nezapomenou připomenout: „Modlete se za mne!“ – Opravdu, je vždycky dobře občerstvit paměť Pánaboha, to přece nemůže škodit. Pro ně je náboženství jakousi protipožární pojistkou proti peklu. Ale přirozeně, my víme, že jiní mají bídu… Slyší to z kazatelen a od jisté doby je jejich povznášející četba přerušována – jak je to nemilé – povídáním o bídě. Kdyby však našli odvahu, napodobili by kancléře Seguiera, který se prý osopil na svatého Vincence slovy: „Před vámi, můj milý, existovali také chudí, ale ti nerušili slušné lidi ve spánku. Nyní jich je všude plno. Na mé čestné slovo, člověk by skutečné uvěřil, že vy je vynalézáte.“ A než usnou, vzpomínají si tito „maloměšťáci věčnosti“ na říkadlo svého dětství: „Každý pro sebe, milý Pán Bůh pro všechny.“ „Kdo někoho oloupí o oděv, je nazván zlodějem; a ten, kdo nahého člověka neoděje, i když to může udělat, nezasluhuje si téhož názvu? Chléb, který schováš, náleží tomu, jenž má hlad; kabát, který ukrýváš ve svém kufru, patří tomu, jenž je nahý; boty, které u tebe doma plesnivějí, by měl dostat ten, který je bos; peníze pečlivě schované nebo zahrabané náleží chudým. A, tak se dopouštíš tolika nespravedlností, kolik je lidí, jimž bys mohl něco dát.“ To řekl svatý Basilius před 1600 lety. A svatý Augustin připojil: „Nadbytek boháčů je majetkem chudiny,“ „Maloměšťáci věčnosti“ si však ve vší tichosti myslí, že tamti byli pouhými blouznivci; dnes by se jim říkalo rušitelé míru. Bylo by opravdu záhodno, aby „podobné učení, rušící veřejný pořádek“, se dalo číst pouze v latině. Neboť oni jsou mírumilovní lidé, kteří si nepotrpí na podobné povídačky. Jsou pro ustálený řád a zlatý střed. Je tedy nutné a nezbytné postarat se o obráceni těchto „nových“ křesťanů. To znamená naučit je lásce k bližnímu. Láska k bližnímu neznamená dávat, ale dělit Svatý Augustin řekl: „Dej svůj chléb tomu, jenž hladoví. Lépe by však bylo, kdyby nikdo nehladověl.“ Láska k bližnímu není totožná se soucitem. Soucit, tato nadužívaná forma lásky, které pokrytecky užíváme a která je pro nás záminkou, abychom sami sobě vydávali svědectví o tom, že „milerádi“ a „z celého srdce“… „Jak velice ho lituji!“ Když takto mluví oni strašně šťastní lidé, jsou přesvědčeni, že tím je z velké části jejich povinnosti učiněno zadost. Zbytek přenechávají dílům dobročinnosti, ne-li dokonce sociálnímu zabezpečení, Vždyť koneckonců máme přece pokrok! Ne tak! Chudý, nemocný, nešťastný, ti všichni nepotřebují ani vybraná slova útěchy, ani umělé slzy. Ostatně oni pohrdají těmito karikaturami charity, které se tváří jako úředníci prodávající jim u přepážek nějaké formulář… Nejde o to přenechat jim něco málo z našeho přebytku, nýbrž považovat je za součást našeho bytí. Musíme mít odvahu pochopit, že sociální otázka nebude vyřešena vánočními stromky a že problém hladu neodstraním sbírkami. Chudý, nemocný a pronásledovaný má v sobě neurčitou touhu po orientaci, po uvědomění, že je také člověk jako ostatní, že má právo žít a povinnost doufat. Opatřit mu prostředky, sami se postarat o jeho existenci a jeho rodinu, nespokojit se tím, že mu dáváme trochu peněz, nýbrž mít účast na jeho utrpení, na jeho hněvu, přáních či radostech a umožnit mu účast na tom, co patři nám: to je skutečná a pravá láska k bližnímu. Rozdělujeme skutečně? Rozdáváme a rozdělujeme skutečně správně? Zde několik čísel, ke kterým není třeba komentáře. Každý americký občan platí ročně 1450 franků na obranu a věnuje 77 franků rozvojovým zemím. Každý francouzský občan platí ročně na obranu 475 franků a pro rozvojové země 84 franky. A přece: 20

za cenu jednoho leteckého torpéda bylo by možno poskytovat dětem živořícím v bídných obydlích 16 000 prázdninových dnů; cena jednoho tanku se rovná hodnotě 84 zemědělských traktorů; za cenu jedné mateřské letadlové lodi mělo by co jíst po celý rok 400 000 lidi; za cenu jednoho hypermoderního bombardéru dalo by se postavit 30 škol, každá s 20 třídami… Nebude-li rychle, co nejrychleji nastoupena jiná cesta, dojde ke katastrofě. A hlad lidstva přivodí konec světa ještě rychleji. Je nezbytné proměnit smrtící zbraně v díla a skutky lásky. Provolání k mocným První dopis generálu Eisenhowerovi, presidentu USA, a panu Malenkovovi, ministerskému předsedovi SSSR. „Vážení páni presidenti! – Vážení pánové! Budete tento můj dopis číst? Dojde-li až k Vám, budete jej číst. A i když mi neodpovíte, budete v hloubi svého srdce povinni, abyste odpověděli. Vždyť máte srdce, to je jisté. Srdce skryté pod vojenskou uniformou nebo pod proletářskou halenou – a to srdce velmi živé. Máte však kdy, abyste naslouchali jeho tlukotu? Nasloucháte-li mu občas, nechť Vám hovoří o stamiliónech jiných srdcí na světě, která z Vašeho popudu buší někdy rychleji a bouřlivěji… Neboť jednoho krásného dne by kvůli Vám mohla přestat tlouci vůbec. Jsem člověk dobré vůle. Jako Vy. Já však jsem vypátral a probádal jiné oblasti utrpení. Jsem člověk, jenž ještě věří v dobrou vůli. A proto Vám píši. Vy oba pánové, jste nejmocnější lidé na světě. Vám že to neříká mnoho: Mocní nejsou nikterak svobodni, aby mohli něco udělat, kromě zla. Oč Vás však prosím, je tak nepatrné…téměř nic… Dejte mi jedno letadlo, každý z Vás jedno letadlo, jeden bombardér. Dozvěděl jsem se totiž, že každý z těchto smrtonosných strojů stojí asi pět miliard franků. A tu jsem si vypočítal, že za cenu těchto letadel bylo by možno pečovat o všechny malomocné na světě. O jedno letadlo méně na obou stranách nezměnilo by nic na poměru Vašich ozbrojených sil. Mohli byste i nadále klidně spát. A já, já bych spal lépe. A miliony chudáků by se konečně vyspaly. Vy jste polobozi tohoto století. Kdysi šel z polobohů strach, obdivovali je pouze z dálky. Nevzpomínám si, zda je národy milovaly, byli příliš vzdáleni… A tak i Vy, Vy jste tak moc vzdáleni, že můj dopis snad nikdy číst nebudete. A přece jsem si jist, že jste dobří, že skutečně usilujete o mír a o štěstí pro všechny… Jenže jste příliš vzdáleni… a příliš daleko od sebe. Nedomníváte se, že by to byla nádherná příležitost, aby se něco udělalo? Deset milionů chudáků neznamená ještě zdaleka všechnu bídu světa, avšak znamená velkou bídu. Dva bombardéry! A člověk by měl v ruce všechny nezbytné léky, aby o ty ubožáky mohl pečovat! Dva bombardéry! Jediné, co byste si přitom mohli přát: aby oba ve svých hangárech zrezivěly, aniž by jen jedenkrát vyletěly do vzduchu… Tím že by tento problém ještě nebyl vyřešen? Já to vím, že by nebyl. Dáte-li však dvě letadla, uvidíte, jak tento problém nabude jasných rysů. A jaká naděje se pak probudí v srdcích milionů chudých, nejen v srdcích malomocných!“ Leckdo, si asi myslí: Takováto naivita! Nevzdávám se a nastupuji znovu do útoku. O malomocné lze účinně pečovat, často dokonce někoho z nich vyléčit. Nicméně jsou odsouzeni k „malomocenství na doživotí“. Dne 20. září l952 jsem poslal na OSN žádost. Prosil jsem, aby byly zrušeny „věznice pro malomocné“, hřbitovy malomocných a hromadné hroby pro živé malomocné. Prosil jsem o vypracování statutu o malomocných, jenž by civilizovaným národům uložil povinnost, aby se o své nemocné hromadně staraly a aby v případech, bude-li jejich nemoc uznána jako ne nakažlivá, byla jim zajištěna svoboda a zaručeno právo na život. Doposud jsem odpověď neobdržel. Naléhal jsem. Marně. Francouzský parlament schválil jednohlasně návrh odpovídající mé žádosti. Přijetí tohoto návrhu na denní pořad příštího jednání bylo doporučeno. Nic se však nestalo. Nikdo nehnul prstem. Vy mocní, na koho se mám obrátit? Presidenti, sekretáři, komisaři, radové, poslanci, přidělenci velvyslanectví, ani už nevím, na kterého úředníka bych se měl se svými prosbami obrátit… Vy, kteří jste tolik mocní, mohli byste mi to říci? 21

Během tří let umírali malomocní po tisících, umírali ti, o které bylo ještě možno pečovat a kteří mohli být ještě zachráněni. Nevadí to někomu v OSN v klidném spánku? Dostávám odpověď: „Záležitost je bezpochyby předmětem jednání…“ Kdo o tom jedná, jak se o tom jedná? Zatím smrt není „předmětem jednání“. Ohrožuje miliony bytostí, které mohou být ještě za chráněny, kdyby se trochu méně „jednalo“, kdyby bylo více odvahy a lásky k bližnímu. Mám jinou myšlenku, jednodušší… Je tak nesmírně jednoduchá… Vysoce vážení pánové! Statistikové – tito neúprosní lidé – nás poučili, že zbrojní rozpočty tří velkých států (USA, SSSR a Velké Británie) dosáhly v roce 1954 výše 750 miliard dolarů. Je to nestvůrné, příšerné, není-liž pravda? A tu jsem začal přemýšlet. Podle odhadů odborníků žije dnes na světě dvě a půl miliardy lidí. To činí něco kolem miliardy rodin. Za hodnotu děl, letadel a bomb bylo by možno v uplynulém roce dát každé rodině důchod ve výši 262 000 franků. A nikdo by tím nezchudl. Avšak nikdo by již od tohoto okamžiku nebyl chudý. Vidíte, kdyby nebylo tolik nespravedlivé bídy, byly by šance pro další války přece jen menší. Je můj návrh absurdní? Dokažte mi to! … Vysoce vážení pánové, páni nad válkou a mírem, cožpak vám nikdy nezbude tisícina částky z toho, co za ta léta minulá, bylo obětováno na zabíjení, na nenávist a zkázu, aby bylo možno postarat se o péči, výživu a výchovu těchto chudáků? Tuto otázku vám klade každý člověk, příslušník každého národa. Ať k tomu budete mlčet nebo ne, lidé se budou radovat, když v tomto směru aspoň. něco uděláte, anebo budu konstatovat, že jste selhali; na žádný způsob však neuniknete jejich soudu. Vy mi však odpovíte, jsem si tím jist, vždyť jsme vás viděli na plátně kin, kde jste se tak mile usmívali.. A Vy všichni dohromady přijdete na pomoc osamělým lidem, lidem bezrukým, kteří vám nemohou tleskat, lidem němým, kteří nemohou nikoho vypískat. Bossuet řekl: „Prokleta budiž věda, která se nepromění v lásku.“ Bude-li bitva s malomocenstvím vyhrána, nalezne toto století, jemuž bylo Vaší atomovou bombou vypáleno potupné znamení, opět svou čest. Pak budou dějiny vyprávět, že jste byli vskutku velcí… 1959 – Třetí dopis generálu Eisenhowerovi, presidentu Spojených států amerických, a panu Chruščevovi, ministerskému předsedovi Sovětského svazu. Vážení páni presidenti! Konečně jste pohromadě. Konečně budou moci mluvit páni tohoto světa jako muž s mužem. A všechny národy doufají a současně se chvějí. Je dobře známo, že prý pro štěstí člověka můžete udělat všechno, mimoděk však se myšlenky upírají především ke všem katastrofám, které by mohly vzniknout z Vaší nejednoty. My však také víme, že Vaše srdce tlučou jako ostatní srdce, rozčilují se jako naše a přejí si jen tlukot a rozčilení pro světový mír. Píši Vám, protože jsem si jist Vaší dobrou vůlí. Jsem člověk jako ostatní lidé, jako jeden z Vás, Člověk, jenž by rád večer usínal s myšlenkou a přáním, aby všichni ostatní byli šťastní. Vtom spočívá má síla a má víra. A to mi také dává právo k tomu, abych se na Vás obrátil. Vážení pánové, chcete zachránit patnáct milionů lidí, mučených největšími bolestmi, lidí ze všech nejopuštěnějších, ty, kteří jsou tak nešťastní a tak osamělí, že ani nevědí, do kterého tábora by asi mohli náležet. Patnáct milionů nešťastníků postižených nemocí, kterou Světová zdravotnická organisace právě prohlásila za téměř ne nakažlivou a dokonale vyléčitelnou, kteří však příliš často jsou zatracováni k nejhroznější smrti: jsou to malomocní, patnáct milionů malomocných. Chcete společně podepsat akt milosti pro patnáct milionů lidí? Chcete, aby Vaše první dohoda spočívala v osvobození patnácti milionů zajatců od nevědomosti, sobectví, zbabělosti, osvobození od těchto tří druhů malomocenství, které jsou mnohem nakažlivější a jejich léčení je značně obtížnější? Vy to můžete. Jedním jediným slovem. Oboustranným zřeknutím se jednoho letadla, jichž máte ve svých obrovských hangárech tak velký počet, že by jejich zmizení dokonce nikdo ani nezpozoroval. Každý z Vás nám dejte jedno letadlo, bombardovací letadlo, mistrovské dílo techniky a – hrůzu národů. Za cenu těchto smrtonosných strojů můžeme totiž nakoupit dostatek léků, abychom všechny malomocné na světě mohli ošetřovat a často i vyléčit. Zatímco někteří jsou nedůvěřiví nebo si hrají s umělými satelity ve stratosféře, řítí se svět zvětšenou rychlostí vstříc dějinnému převratu. V roce 1938 hladovělo 35% lidstva, dnes jsou to 2/3, za deset let to budou již 3/4. Jestliže nepohne lidským svědomím v tomto století nezadržitelný elán lásky k bližnímu, způsobí hlad zánik světa. 22

Dvě poselství mládeží světa 1961: Neříkejte: „Mám hlad.“ „Chcete-li jíst, neříkejte již: Mám hlad! Vzpomeňte naopak oněch 400 milionů mladých dívek a mužů, kteří dnes nebudou jíst. Neboť polovina mladých lidí trpí hladem. Máte-li rýmu, neříkejte: Bože, jak jsem nemocen! Vzpomeňte naopak všech těch, kteří trpí, oněch 800 milionů lidských tvorů, kteří lékaře nikdy neviděli, a zejména těch 15 milionů malomocných, kteří jsou světem prokleti a z nichž je 12 milionů bez péče, bez pomoci a bez lásky. Jakého zločinu se dopustili? Jsou nemocní. Jsou postiženi chorobou, o níž se dnes ví, že pouze ve zcela výjimečných případech je nakažlivá a že je docela dobře vyléčitelná. Tato nemoc se nazývá lepra – malomocenství. Nahání strach a stud. A tento strach – toť ona skutečná lepra – hlodá dál a dál… Abychom dvanáct milionů nemocných, tyto vyhnance našeho absurdního strachu objevili, o ně pečovali, je zachránili, a abychom „vyléčili“ z nerozumného a dokonce i hříšného strachu a hrůzy ony „zdravé“, položil jsem základy pro celosvětový „Den malomocných“. Chcete mi pomáhat? Za mého pobytu v Asii volali mě jednou k malomocné umírající ženě. Byla mladá, bylo ji dvaadvacet let, a byla dost vysoká. Viděl jsem ji, jak bezmocně v malých krátkých záchvěvech vydechuje svůj strastiplný život. Když zemřela, pojal jsem děsivé přání, abych ji zvážili. Vzal jsem do náruče uzlík ještě teplých kostí a odnesl jej na váhu. Malomocná, 22 roky stará, vážila 20 kilogramů… Nyní vidíte, na co umřela… Protože jsem tím byl zděšen a rozhořčen, řekli mi: „Tak je tomu od počátku světa, na tom nic nezměníte, to je vyloučeno.“ Nemožné? Jediné, co je nemožné, je skutečnost, že já, že my můžeme ještě jíst, spát a smát se, když víme, že jsou na zemi ženy ve věku dvaadvaceti let, které umírají, protože váží 20 kilogramů… Zůstane to tak, nezmění se to? Připustíme, aby miliony lidských bytostí umíraly a hnily, když máme přeci možnost pečovat o ně, zachránit je nebo je vyléčit? Takto je otázka kladena. Je to otázka, na kterou dáte odpověď vy, nikoli ten druhý. Jak? Tím, že svým přičiněním a svou láskou přispějete k nesmírnému sjednocení lidské solidarity, aniž byste si k večeru mysleli, že jste vykonali svou povinnost…Tak, to by tedy pro tento rok stačilo! Ne, nestačí, abyste se cvičili v lásce k bližnímu pouze jeden den. Vaše uznání a odvážná láska bude nyní chtít bojovat nejen za naše ubohé přátele, ale také proti další bídě, dalšímu utrpení, další hanbě a potupě. Budete-li chtít jíst, neříkejte již nikdy: Já mám hlad… Zpočátku mají pocit velké slabosti… Jakýsi druh ztuhnutí, zákeřný, neúprosný, vystupující od nohou nahoru. Někdy je to hrozná vodnatelnost. Kůže je napjata k prasknutí, někdy i praskne… Někdy zase vysychá celé tělo. Svalstvo se ztrácí, jako by je hltalo nějaké neviditelné, neustále nenasycené zvíře… A potom? Po dlouhé, předlouhé době nejhroznějších bolestí – smrt. Jaká je to ohavnost? Je to spává nemoc, nemoc hladu. Vy jste ji nikdy neviděli? Já ano, já ji viděl za vás. Jen když člověk toh1e viděl, trvá mu velmi dlouho, než nalezne opět svůj spánek. A nyní jste mi rozuměli. Nejedná se o to setřít si z očí nějakou tu slzičku. To jde příliš rychle. Nejde ani o to mít na chvilku soucit. To je příliš prosté. Jde o to uvědomit si to a nespokojit se s touto skutečností. Nespokojit se již nikdy s tím, že jako střed budeme vidět sebe a své drahé, kteří nám náležejí, přičemž budeme očekávat svůj malý podíl na účasti v ráji. Zdráhat se, rozjímat a odpočívat, když všechno kolem zoufale křičí. Zabránit takové existenční formě, která není ničím jiným než neustálým selháváním člověka. Neuplatňovat již nikdy negativní křesťanství, které maloměšťáci věčnosti škrtí a dusí v labyrintu formulí a zákazů. Nespokojit se již nikdy s tím, že chceme být šťastni sami. Nevzdávejte se již nikdy vzhledem k bídě a nespravedlnosti! Nekapitulujte! Nebuďte nikdy spokojeni! Útočte! Zodpovědné lidi nenechte spát! Svět lační po chlebu a lásce! Pracujme! 1962: Na vás je řada, abyste bojovali „Na vás mladých všech zemí záleží, k vám se obracím. Neboť vy disponujete největší mocí světa: budoucností. Byl jsem sotva o málo starší než vy, když jsem zahájil boj s malomocenstvím. Lidé, kteří to někam dotáhli – jak se říká – pohlíželi na mne s nedůvěrou a zvědavostí. Malomocní prý byli vždycky, tedy 23

budou i nadále. To platilo jednou provždy. Po 30 let – dlouhých třicet let – ' jsem se snažil, abych zodpovědným činitelům bránil ve spaní. Dnes jsou již vyléčeny dva miliony malomocných: to je výsledek! Další miliony však jsou ponechávány bez péče, bez pomoci, bez lásky. Boj s malomocenstvím ještě neskončil. Před třiceti lety jsem vypadal jako vy. Mezitím se stal ze mne starý muž; domnívám se však, že se vám stále ještě podobám. Síly sice ochably, srdce však je mladé jako vaše a žádná porážka jím neotřásla. A znovu a opět vám říkám: Chcete mi pomoci vystřídat stráž, bojovat jediný boj, který má význam: boj s nevědomostí, sobectvím a zbabělostí. Před několika lety jsem napsal oběma nejmocnějším: Budete-li i nadále zbrojit, zemřete, a my zemřeme s Vámi. A nebudeme vědět proč. Zemřeme, aniž jeden nebo druhý z Vás to chtěl, ale jen proto, že žádný z Vás nenašel cestu k opačnému jednání. Má slova zůstala bez odezvy, vždyť pocházela jen od muže, jenž je sám a jenž mluví jménem ubožáků, kteří nemají ruce, aby mohli někomu tleskat, a nemají hlas, aby mohli někoho vypískat. Nyní je tedy řada na vás, abyste bojovali, vy mladí světa! Stane-li se tato výzva vaším majetkem, máte v rukou všechny prostředky, aby vás bylo slyšet. Lidstvu zbývá pouze již tato alternativa: Láska k bližnímu, nebo zánik. Musíme se rozhodnout, neprodleně a provždy. Vy to budete, kteří rozhodnou. Podaří-li se vám uskutečnit proměnu smrtících zbraní v díla a skutky života, vyhrajete nejen boj s malomocenstvím, ale i se strachem a nenávistí, a zbavíte se slepé víry v osud. V tomto směru vám dávám tyto pokyny: Buďte nezlomní ve své povinnosti milovat bližního. Neustaňte, nespokojujte se a neustupujte! Vysmívejte, se každému, kdo vám bude mluvit o opatrnosti a účelnosti, kdo vám bude radit, abyste zachovávali rovnováhu, toho tak běžného bojovníka zlatého středu. Především však věřte v dobrotu lidí. V srdci každého člověka spočívá ohromná schopnost lásky. Je na vás, abyste tuto schopnost pro budili a rozdmýchali. Nejhorší, co by vás mohlo postihnout, by bylo to, že byste pro nikoho nebyli užiteční, že by před vámi nebyl vůbec žádný úkol. Buďte hrdí a nároční. Buďte si vědomi, že je vaší povinností usilovat o štěstí pro všechny lidi, pro vaše bratry. Nedovolte, abyste byli zavaleni písečnými přesypy neschopných a bezmocných. Bojujte s otevřeným hledím. Odhalujte bídu a zlořády jasným hlasem. Nestrpte kolem sebe žádné podvody. Zůstaňte věrni sami sobě a vítězství bude vaše. Jeden den války pro mír Dopis panu U Thantovi, generálními sekretáři OSN V Paříži, l. září 1964 Vysoce vážený pane generální sekretáři! V roce 1944 – před 20 lety – jsem napsal z vesničky ve Francii, kam jsem musel uprchnout, presidentu Rooseveltovi: „Jednoho dne tato válka skončí. Jako všechny přestane i tato válka tam, kde vlastně měla začít: u míru. Navrhuji Vám, Vašim spojencům a Vašim protivníkům, abyste nepřátelské akce teoreticky prodloužili o 24 hodin. Aby mi bylo rozuměno, mám na mysli toto: válka nechť na dobu 24 hodin ještě něco stojí, avšak nechť již neničí. Peníze, které Vám už pět let dovolují zabíjet, by se určitě našly, že ano, aby se mohlo zabíjet ještě další den? Dejte tyto miliardy dohromady, aby bylo možno obnovit některé díla, která, představují vlastnictví a důstojnost člověka a která válka nechtěně a nevšímavě zničila. Chtěl jsem skoro říci: kromě toho zničila. Po takovém množství trpké beznaděje byl by to pro naše národy první důvod, aby opět nabyly naděje.“ Nedostal jsem žádnou odpověď. V roce 1954 – před deseti lety – jsem napsal oběma mocným tohoto světa? „Zřekne-li se každý z Vás jednoho bombardéru, budeme schopni postarat se o dostatečnou péči pro všechny malomocné na světě.“ A opět žádná odpověď. V roce. 1955 jsem podnikl další kroky. Marně. Můj čtvrtý dopis z 15.září 1959 – před 5 lety – měl stejný osud. V roce 1962 rozeslal jsem všem státníkům světa poselství… Jaká to tvrdošíjnost, mohl by si člověk myslet. Přesto, že mě nechtějí slyšet, není to ještě důvod k tomu, abych mlčel. Anebo se mám smířit se zjištěním, že slova hlad, bída, bratrství není možno přeložit ani do jednoho jazyka užívaného na mezinárodních shromážděních? Ještě jedenkrát, patrně již naposledy, obracím se k svědomí velmocí a k srdcím všech národů. Činím tak s důvěrou, kterou ve mně posiluje Vaše přítomnost. Vždyť Vy náležíte do země, do světadílu, kde není třeba napřed chodit do školy, abychom se dověděli něco o hladu a bídě. Příliš mnohým je toto důvěrně známo, hned jak se narodí… Zde je moje přání, vyslovené už před 20 lety:

24

Nechť všichni, kteří jsou přítomni na schůzích OSN, dají stranou každoročně u příležitosti Světového dne míru tolik ze svého současného roz-poctu, kolik je sto jí jeden den zbrojení. Tuto částku pak nechť složí dohromady, aby bylo možno bojovat proti hladu, bídě, nakažlivým chorobám, které jsou příčinou úbytku lidstva. Jeden den války pro mír… Někdo si asi pomyslí, že nejsem zrovna příliš náročný. Tato první proměna smrtících zbraní v díla a skutky života byla by však činem, který by nabádal k napodobení a ve svých důsledcích by byl prostředkem k spasení lidstva, které se svázanýma rukama a zavřenými ústy bezmocně přihlíží svému zániku. V roce 1959 jsem napsal Chruščevovi: „Budete-li nadále zbrojit, zemřete. A my všichni zemřeme s Vámi. Pro nic a za nic. Kvůli Vám. I když ani jeden nebo druhý z Vás nemá úmysl zabíjet. Ale jen proto, že žádný z Vás nenašel cestu k opačnému jednání. Zde je tedy cesta, cesta zajisté skromná, která však pootevírá malá dvířka k naději. Odzbrojte, abyste mohl pomáhat.“ „Toto se opovažuji říci Vaším prostřednictvím Spojeným národům. Jsem si totiž jist, že u všech národů, které tato organisace spojuje, jsou miliony lidí, kteří budou mít radost, když uslyší, že jsem to řekl. Nechť se proto každý národ rozhodne tak, jak mu jeho svědomí přikazuje. Zcela odpovíte nebo zůstanete-li vůči tomuto mému poslednímu provolání netečný a lhostejný, na to si vzpomene budoucí svět, a nikdo nebude moci zabránit jeho soudu. Pokud se mne týče, doufám dál.“ Mládeži světa, čemu dáš přednost? Novému bombardéru (prototyp s vybavením) nebo 75 nemocnicím s 1000 lůžky? V některých chudých zemích mají pouze 1/50 zdravotnického zařízení v porovnání s bohatými zeměmi. Novému bombardéru (prototyp s vybavením) nebo 30 fakultám, z nichž každá by pojala na 1000 studentů? nebo 250 000 učitelů, kteří mohou poskytovat vzdělání nevědomým lidovým masám, v nichž každý druhý mladý člověk do 15 let neumí číst ani psát? Novému bombardéru (prototyp s vybavením) nebo 50 000 traktorům nebo 15 000 kombajnům? Tato čísla jsou obsažena v „Kurýru UNESCO“ z listopadu 1964. Mládeži světa, čemu dáš přednost? Pádný důkaz Dne 4. prosince 1964 prohlásila Jeho Svatost papež Pavel VI. v Bombaji: „Národy nechť skončí závody ve zbrojení a místo toho nechť věnují své finanční prostředky a svou energii na bratrskou pomoc rozvojovým zemím. Každý národ, mající mírové úmysly a nepomýšlející na útisk a války, nechť věnuje pouze část svého zbrojního rozpočtu velkému světovému fondu, aby bylo možno vyřešit četné problémy, jakými jsou výživa, ošacení a lékařská péče. Toho všeho se tolika lidem nedostává.“ První úspěchy Íránský šáh věnuje jednodenní náklad na zbrojení své země na boj proti bídě. Dne 3.května 1966 dalo Jeho Veličenstvo šáh Íránu vyhlásit, že se rozhodl věnovat protihodnotu jednoho celého dne z vojenského rozpočtu, tj. 700 000 dolarů, aby bylo možno – tak zní jeho poselství – „uvolnit pro 2/5 lidstva, dusícího se v bahně nevědomosti, cestu k světlu a k hospodářskému a sociálnímu vývoji.“ Dr Dolo Somine, ministr veřejného zdravotnictví republiky Mali, prosí na Valném shromáždění Světové zdravotnické organisace o „Jeden den války pro mír“: „Páni poslanci! Vzhledem k vznešeným cílům naší organisace dovoluji si Vám a vaší pozornosti předložit toto prohlášeni velkého humanisty Raoula Follereaua, které adresoval mládeži světa: Jeden den války pro mír. Je to prohlášení, které právě podepsalo více než milion mladých lidí ze všech zemí světa a odeslalo generálnímu sekretáři OSN, aby si vlády a lidé uvědomili, že pro každého z nás se jednou bude zvonit umíráčkem, a aby ve světě vládlo a bylo domovem více lásky a bratrství. Pak budeme schopni zvítězit nad nemocemi, nevědomostí a bídou.“ Milion mladých lidí mi odpovědělo Mladá studentka: „Chtěla bych Vám zcela prostě vyjádřit svůj obdiv a poděkovat Vám za Vaše snažení Jeden den války pro mír. Není-li v našem současném světě možné, aby byl ignorován problém míru a hladu, pak jste Vy první, jenž nám mladým navrhujete přijatelný způsob jednání. Diskusí a konferencí týkajících se problému míru a hladu, bylo již dost. Dokonce byl o tom natočen film. Doposud však nás nepřesvědčil nikdo činem. Když v nás probudili naši citlivost, spokojili se pak většinou s tím, že od nás žádali peníze. Pro nás mladé to však nestačí… Probouzíte v nás velkou naději. My můžeme něco udělat, i když nemáme peníze, i když jsme ještě mladí. Sama jsem činná ve skupině mladých dívek a chtěla bych Vám říci, jak silně na ně zapůsobil Váš život a Vaše dílo. Konečně můžeme věřit, že láska je skutečně silou, která je s to, aby byl svět uveden 25

do pohybu. Jsem naprosto přesvědčena, že díky Vám a Vašim knihám leckterá dívka mé skupiny najde konečně smysl svého života. Ráda věřím, že dojdeme cíle. I když Vaše polní tažení nebude mít v OSN strhující úspěch, jsem si jista, že značný počet mladých bude pojímat život z jiné stránky a že pak skutečně něco podnikne. Pokud se týče mne, zachovávám si svou důvěru ve Vás a děkuji Vám za Váš životní odkaz.“ Duchovní jednoho gymnasia: „Jsem Vám vděčen za to, že jste mezi námi, zejména mezi mladými znamením velké naděje. Jsme hrdí, že můžeme říci, že jste křesťan. Ujišťuji Vás o své pomoci a své modlitbě duchovního pro Vaše dílo, které se tak podivuhodně staví do řady Jana XXIII., Pavla VI. a koncilu.“ Osmnáctiletá dívka: „Všichni mluví o odzbrojení a o hladu ve světě. Všichni o tom mluví, nikdo však nic nepodniká. A nyní přišel dospělý muž, v tomto případě Vy, jenž se rozhodl jednat. Za to bych Vás chtěla ujistit především o své opravdové a upřímné úctě a vděčnosti. Je mi teprve 18 let a měla jsem takový hrozný strach, že žádný dospělý nedá příklad, abychom se ubírali cestou správnou. Věřím v mír, ve skutečný mír, jenž je cenou a odměnou za boj vedený proti sobectví, nikoli v takový mír, který je založen pouze na nedbalosti. A věřím také, že mír a láska jsou silnější než nenávist a že nad nenávistí již zvítězily.“ Rozhodl jste se pro víru a naději Rozhodl jste se pro víru a naději, zatímco tolik tisíců se potácí a popírá dobrotu a bratrství člověka. Pokračujte s rozhodností ve svém poslání, proti příteli či nepříteli. Tisíce srdcí, tím jsem si jist, tlučou pro Vás a Vaše dílo jako Vaše, tisíce srdcí mladých, nespočetná srdce, která jsou vášnivě přesvědčena o tom, že láska nakonec zvítězí nad nenávistí. Mládež světa je na Vaši straně. Byli jsme šťastni, když jsme zjistili, že uprostřed světa, jenž svou nenávistí a rivalitou spěje do zkázy a k zániku, jsou ještě lidé, jejichž ideálem je láska. Mládež celého světa, pane Follereau, je zde, je na Vaší straně a s Vámi chce milovat. Mluvte bez bázně a strachu, neboť miliony mladých hlásků a hlasů jsou zde, aby Vás podporovaly.“ Mladí ze 104 zemí, kteří odpověděli na mou výzvu ve jménu jednoho milionu: Jim jsem věnoval tyto důkazy a směrnice. „Vy jste těmi, kteří řeknou své NE k sebevraždě lidstva. Vy budete těmi, kteří budou požadovat od tohoto světa, zmítajícího se mezi hanebnou marnotratností a beznadějným hladem, mezi prázdným žaludkem a zkaženým břichem, aby lidé dneška brali na sebe odpovědnost před vámi, muži a ženami zítřka. Se mnou jste požadovali Jeden den války pro mír. Od nynějška a po celý Váš další život musíte každodenně požadovat mír. Musíte dennodenně svá NE říkat hladu a smrti. Převezmete tuto pozůstalost jako svou svatou povinnost. Určitě se tím obohatíte více než všemi poklady světa. Dnes existují tři mocné prvky, které něco znamenají a docházejí sluchu a vážnosti: množství, moc a peníze. Je Vaším lidským úkolem: nedopustit, aby ve světě bylo rozhodujícím činitelem množství ve spojení se zlovolnou mocí a zkázonosnými penězi, nýbrž aby byly postaveny do služeb zářící lásky. Je jen jediná pravda: navzájem se milovat. Proto se nesmíte spokojit s tím, že budete pasivně všechno přijímat. Vy musíte naopak budovat, hájit, uvědomovat. Nikdo nemá právo, aby byl šťasten sám. Nebudete tedy spokojeni vědomím, že jste žili jen proto, abyste získali zásluhy o svůj vlastní život. Za svých nejlepších dvacet let života jsem bojoval proti nesmyslnému zbrojení, proti tupé nedůvěře a běsnící nenávisti, abych zachránil Vás. A na vás nyní je, abyste se bránili.“ EPILOG Milostivá paní Milostivá paní, vznášíte se tak lehounce, když jdete touto zahradou, za ruku držíc své dítě… Myslela jste někdy na to… Dnes večer, dnes jako každého večera, až budete unavena, najedena a půjdete tiše do pokojíku, kde v bílých peřinkách spí obraz vašeho života. 26

Zcela polehoučku se dotknete jakoby pohlazením andělským rukou a pak svými rty čílka, zabořeného do měkkých podušek, jen docela polehoučku, abyste nevzbudila toho šťastného tvorečka. Až budete laskat, milostivá paní, dnes večer a všechny ostatní večery, dnes a napořád své dítě, svůj poklad, svého miláčka, vzpomeňte si, že na zemi žije jiné dítě, právě tak krásné jako vaše, právě tak nevinné jako Vaše, které nespí. Nespí, protože má hlad. A pláče, protože má hlad. A bude mít hlad také zítra, příští den a pořád, každý den. Má hlad a s ním hladoví 400 milionů jiných. Proč ne vaše? Proč dostává vaše jíst, proč vaše je opatrováno a ochraňováno? Milostivá paní, myslela jste již někdy na to? Pane, co jsme z tebe udělali? Pane, co jsme z Tebe udělali? účetního, pokladníka, který zaplatí za výhodně prodané dobré skutky. Mstivého a proklínajícího kouzelníka. Kramáře prodávajícího svatouškům krajíčky ráje. Ty, jehož moc je dokonalá a klíčí a rozpouští se v nejpokornějším ladění lásky. Myšlenky Člověk je ve svém životě svobodný jako ryba v řece: mezi pramenem a mořem. Máme jen jedinou volbu: buď rozumět jak umřít, anebo nežít. Ti, kteří se bojí smrti nejvíce, nikdy nežili. Mudrcem je ten, kdo je schopen rozhodnout se pro něco, aniž by předem uvažoval. Vznešená výjimečnost srdce! Na zemi nám není umožněno znát Boha. Můžeme ho však milovat. Svatost je milost konat věci pokořující ve znamení věčnosti. Miluji svaté, kteří nejsou žádnými anděly. Šťasten je ten, kdo žije v Bohu; požehnaný umírající, který Ho hledá. Boha neznám, ale On zná mne; v tom spočívá má naděje. Proč bychom si zoufali, když je nad námi takové nesmírné, blankytné nebe? Naděje je loď, která se plaví za objevením nového světa: za vírou. Avšak jedině láska k bližnímu může uvolnit lodní lana.. Láska k bližnímu je nejúčinnější modlitbou, protože je nesobecká. Kdyby almužny měly být důkazem milosrdenství, kde by se pak vzaly zásluhy a radost? Kdo daruje bez lásky, uráží druhého. Srdce, které se při pohledu na bídu nevzrušuje, je velmi ubohé. Jak by mohl být šťasten? Vždyť miluje jen sám sebe. Člověk musí mít již mnoho vykonáno, než pochopí, že nevykonal ještě dost. Kdyby bylo možno sestoupit do hlubin vlastního srdce, jak velká by asi byla útrpnost a soucit nad sebou samým. Kultura bez lásky podobá se státu termitů. Štěstí je to jediné, jehož vlastnictvím jsme si jisti, když jsme je darovali.. Odměnou je mít někoho, jenž na tebe čeká.

27

Abychom „získali“ nebe? Začněme především tím, že se o ně zasloužíme.

Z KNIHY „CESTY KOLEM SVĚTA ZA MALOMOCNÝMI“ (1953). Ostrov přátelství Naše malé aerotaxi startuje a hbitě se: vyšvihne do výše podél Pacifiku. Je zářící jitro. Zelenavé, fialové nebo modré vlny lemují honolulskou pláž svými letmými a stříbrnými hřebeny. Náš zrak však na nich neulpívá, neboť hledáme za obzorem jiné, tajemné a tragické místo. Domorodci je nazývají „ostrovem přátelství“. Po dlouhou dobu však to byl „ostrov hrůzy“: Molokai, ostrov malomocných. Více než tisíc jich bylo, když tam páter Damian vystoupil na zem. Posbírali je na nejrůznějších místech, násilně je naložili na loď, na tomto ostrově je vyložili a přenechali je jejich osudu. Výkřiky nenávisti a zoufalství rozléhaly se na „ostrově přátelství“. Tu se však sem nastěhovala láska k bližnímu. Chudý muž, zcela sám, jeho hrdinská dobrota vzrušila srdce, zahanbil sobce a zbabělce. Protože páter Damian s těmito malomocnými žil a ve styku s nimi se sám stal malomocným a v jejich středu zemřel, stal se tento ostrov přátelství zemí zaslíbení a naděje. Klavír Bylo jich více než tisíc, když páter Damian vystoupil v Molokai na břeh. Neměl, co by jim mohl poskytnout než svou lásku. Byla to však právě láska, které jim bylo zapotřebí především. Páter Patrick mne představil v každém sále těmito několika slovy: „Toto je přítel pátera Pierra.“ A tu jste měli vidět jejich tváře, jak se náhle rozzářily. „Jakpak se daří páteru Pierrovi? Kdypak zase přijede?“ Jedna stařena mi řekla: „Kdybyste věděl, jak velice on nás miluje!“ Pierre d'Orgeval, misionář, strávil svá nejlepší léta mezi nimi, celým srdcem miloval jejích život, rozložil jim večer jejich ložní prádlo, hrál na klavír, aby tím mírnil jejich utrpení, a opustil je teprve tehdy, když všichni usnuli, aby si pak na chvíli odpočinul vedle toho, jenž malomocné vyléčil. Svým zpěvem je učil zpívat, svou láskou je učil žít. Před několika lety se vrátil do Francie, své vlasti. Ve svém rodném městečku byl starý misionář vítán s dojímavými poctami. Zatím vyhlížejí v Kalipapa malomocní bez ustání do dálky a doufají, že se zase vrátí. Láska, vždycky je to láska, která všechno zmůže. Apoštol malomocných V údolí stojí těsně vedle sebe kostel postavený páterem Damianem a kostel protestantský. Dva apoštolově tam žili, byli to přátelé. Jaký to příklad, jaký to vzor! A zde je náhrobek, velmi prostý, zcela černý, s vysokým křížem a stříbrným nápisem: Postaven jako vzpomínka na důstojného pátera Damiana Deveustera, jenž zemřel jako mučedník své lásky k bližnímu dne 15.dubna 1889. Jeho kosti zde jíž nejsou. Ubohý malomocný opustil zemi svého utrpení a své radosti, neboť musel přijmout pocty a slávu. Návrat mrtvého byl triumfální. Na nábřeží rodné Belgie očekával misionáře král. V Kalawao mezitím zdobili malomocní jeho hrob. Tak jak zůstal na poušti Charles de Foucauld, zůstává také duše pátera Damiana na Molokai, tam kde zůstala jeho láska k bližnímu. A znovu do nemocnice S vyhaslým zrakem sedí na své posteli, usmívá se, snad se mu něco pěkného zdálo, já nevím… Vedle něho leží kytara. „Chceš nám něco zahrát?“ ptá se páter Patrick. „To je skladatel,“ připojil, aby rozptýlil mé pochybnosti. Hrát? Proti své vůli se leknu, vždyť ten člověk nemá žádné prsty. Sotva centimetr prvního článku. Malomocný váhá, otálí, říká něco šeptem. Misionář se hlasitě zasměje: „Představte si, on má trému!“ – Trému! Kdyby byl mohl v tomto okamžiku vidět mne,. poznal by, kdo z nás má trému… A tak se to stalo. Malomocný hrál svým bezprstýma rukama. Pod jeho ztracenými prsty se linula něžná, smutná a sladká melodie. Tolik smutná a jemná, že by nad ní mohl člověk zaplakat… mé sklíčenosti by to bylo udělalo dobře, kdybych byl mohl zaplakat, byli tu však ostatní malomocní, kteří se kolem shromáždili a zkoumali soustředěně naše tváře. Něžná kantiléna, zpěv o lásce a míru, jenž se vznáší vzhůru, skomírá a znovu stoupá, tak jako utrpení a naděje. Konečně ticho se nyní sklání nad ostrovem přátelství. Ubohé, nestvůrné hlavy se pohybují v rytmu melodie. Od tohoto okamžiku vidíme pouze duše. A škaredá smrt, smrt v temnotě, se již neodvažuje šklebit se. Tu se na okamžik cosi sneslo s nebe – páter Damian se vrátil.

28

Ostrov prokletí Ne, není to hrůzostrašná pohádka – a ani se to neudalo ve středověku. Taenga. Jeden z osmdesáti ostrovů, korálových ostrovů ztracených v Pacifiku. Když se dostavil lékař – přicházívá jednou do roka – vyšetřil mladou ženu. Podezřelé skvrny. „To by mohla být lepra“, řekl tlumeným hlasem. „Je nezbytné, abych ji ještě jednou viděl.“ Řekl to však příliš hlasitě. Sotvaže odešel na loď, dal náčelník „podezřelou“ ženu zajistit. Vyrvali ji manželovi a jejím pěti dětem. Násilím ji naložili na kanoe a odvezli ji i jejího psa do separace vzdálené od ostrova osm kilometrů. Neobměkčily je ani její slzy, ani srdcervoucí vytí zděšeného psa. Této ženě bylo pětadvacet let. Od té doby uplynulo šest let. Již šest let je sama. Sama se svým psem, kterého vycvičila pro lov ryb. Pes jí přináší tuto ubohou stravu. Jednou týdně se k těmto prokletým břehům přiblíží kanoe. Aniž by přistál a aniž by z něho někdo vystoupil, vyhodí někdo na břeh trochu potravin a láhev s vodou. Potom ze všech sil veslují nazpět. Již šest let. „Když jsem ji viděl naposled,“ řekl mi úředník, „byla již úplně nahlodána. Její nohy ji už neunesly. Zanechal jsem jí trochu mouky, ale co si s ní asi počne? Její prsty jsou už natolik shnilé, že při hnětení těsta by v něm nechala cáry vlastního masa… Také pes zestárnul. Koukal lstivě a zákeřně a potuloval se kolem svého bídného pelechu.“ Nastala pomlka; tento hodný muž se ode mne odvrátil, abych neviděl, jak se jeho oči naplňují slzami. Náhle zvolal: „Jak to skončí? Já vám to povím! Jednoho dne nebude už mocí vstát. Pes bude hladový, velmi hladový. Bude očichávat umírající ženu. A jakmile bude mrtva, nebude-li již předtím příliš hladový, tak ji sežere. Vidíte, pane, a já nemohu nic, vůbec nic dělat…“ Pak mne tento hodný muž opustil. A viděl jsem, jak sebou jeho ramena škubala, než se ztratil v noční temnotě. „Je tomu tak,“ řekl mi lékař. „Také já jsem ji viděl, když jsem měl co dělat na Tuamoto. Můj škuner se blížil k ostrovu. Spočítal jsem oněch osm kokosových palem, které jsou jedinou ozdobou tohoto ostrova. A kolem nich několik zakrnělých křovisek. To je vše. Rozpadlé zdivo, zbudované z ničeho. Vyšla – tenkrát ještě mohla chodit - a volala na mne: Nepřibližujte se! Jsem Malomocná… Odpověděl jsem: K čertu, copak mi to může vadit? Jsem vojenský lékař. Tu se na mne usmála. První její úsměv po tolika letech. Úpěnlivě mě prosila, abych ji vzal s sebou. Nemohl jsem. Posádka lodi se zdráhala a prohlásila, že opustí loď, nastoupí-li tato žena. Uhádl jsem, proč se bojí, proč mají zlost… Lékař na mne hleděl a pak dobrotivě řekl: „Neprojevila žádný hněv, ani zatrpklost. Řekla pouze: Chápu. A pak jsem pocítil nutkání prosit ji za odpuštění.“ Je to událost hrozná a srdcervoucí. Vím, že jste přesvědčeni, že o ní nevyprávím teď poprvé. Ale velmi rychle mi porozuměli a pomohli. Za pět dní nato odejel tento hodný muž, správce ostrovů Tuamoto a jeden ošetřovatel na palubě lodi Tamara do Taengy. Při svém návratu obdržel jsem v San Franciscu tento telegram: „Malomocní Taengy zachráněni. Všechno jste svými slovy a příkladem zařídil. Díky.“ Odsouzeni podle Božího zákona. Chtěl jsem navštívit vyhnance. Co jsem viděl, přesahuje míru zděšení. Jak mohou žít, jak to mohou nadále vydržet? Jak mohou tak houževnatě lpět na životě? Jsou nacpáni do chatrčí zhotovených z neřádu a výkalů a pokrytých starými novinami. A co si počnou, co budou dělat, jak se budou křečovitě držet života za dva měsíce, až nastane období monsunu, až bude pršet během sta dní nejméně dvacet dní v měsíci a někdy bude déšť tak prudký, že se auta na ulicích budou brodit ve vodě až po nápravy? Zemřou… zase bude o jednoho méně… o deset, sta, tisíce!… A vše, co by bylo možno jim přát, je, aby zemřeli rychle, aby se dlouho netrápili. A ostatní? Jsou jich tisíce, statisíce, miliony! Je jich příliš mnoho. Chtěl jsem je navštívit, abych jim pomohl. Co jsem to však provedl! Sotva jsme vystoupili z taxíku, obklopila mě vyhladovělá, kvílící a hrozivá smečka, vrhla se na mne, věšejí se na moje šaty, drápou se na mne, chytají mne za ruce… Mám děsivý dojem, že budu povalen, rozšlapán, udušen dřív, než budu moci těmto ubožákům říci, že je mám rád. Bezpochyby by se tomu smáli, zdálo by se jim to jako nepodařený žert. Anebo dokonce jako urážka. Nikdo je nikdy nemiloval. Proč tedy já, jehož neznají? A kromě toho, co by jim to bylo platné? Neptají se a nemají zájem, aby byli milováni. Mají hlad. To je vše. Jsou příliš hladoví. Pokouším se o uvolněni, abych zachytil svou brašnu. Mám něco pro ně… Ale je to nemožné: všechny tyto kvílící tváře, které se na mne šklebí, mi brání, všechny mi svírají ruce. Jsem jejich zajatcem a tak rád bych byl jejich přítelem. Bylo nezbytné, aby mě policie – ano, čtete správně – vysvobodila… Musím utéci z této bídy, musím se bránit všem, jimž jsem chtěl pomoci. Nechápou to… 29

A co ty vlastně měli pochopit? Jsou hladoví, příliš hladoví. Můj osvoboditel se zatím na mne dívá káravým pohledem. Vlastně by mi měl uložit pokutu. Domnívám se, že kvůli „zvláštnímu druhu potulky“. Opravdu, je to prazvláštní. A ke všemu: jsem zde člověk naprosto neznámý. Hledím mu do tváře, nevidím tam nic, co by se mohlo podobat soucitu. Pro něho i pro všechny ostatní je bída trestem nebes. Hlad je trest, je to odměna za všechny chyby a poklesky dřívějšího života. Ubožáci jsou odsouzeni z Boží milosti. Splácejí Pánu Bohu svůj dluh, jako trestanci splácejí státu. Kde zůstala láska k bližnímu? To je slovo, které nemá vůbec žádný význam, neboť chudoba je trest a nesluší se vzpouzet Boží vůli. V této hrozné zemi není nakažlivá pouze láska k bližnímu. Domov hrůzy Dnes je Bílá sobota. Bílá sobota – to jsou vlastně již velikonoce. Je to den, kdy na nikoho nečekáme, tedy jsme také nic nepřipravili. Doprovázel mě americký lékař. Typ vskutku odvážný. Zanechal za sebou svou vlast a svůj dům a vyměnil to všechno za tuto pustou zemi ve víře a naději, že tu bude činit dobro. Činit dobro je úkolem jeho života. A pokouší se o to s naivitou, které nechybí nic na velikosti; pečuje o lidí, kteří se mu posmívají a bezohledně ho šidí… Došli jsme k domovu malomocných. U vchodu stojí stráž – s puškami a rádiem. Pušky! Proklatě! Strážný neměl už kdy, aby se převlékl za ošetřovatele nemocných. Volám na svého přítele, který se zastavil před rádiem a vrtí smutně hlavou. Rádio je americký dar – pro malomocné. Abychom se však dostali k malomocným, musíme napřed jít kolem strážných. A strážci – donesete-li nějaké rádio – si snadno představí, že malomocní jsou oni, že tedy rádio je jejich. Na zdech dvorany visí statistiky, jež říkají pravdu: 297 nemocných. A slyším, jak mí dobrák doktor šeptá: „Přece se mluvilo o šesti stech. Posílám vždy peníze a potraviny pro šest set!“ Milý doktore, jsou tu také strážci, ti jsou velmi hladoví. Především jsou hladoví, když dávají Američané a Francouzi… Vejdeme dovnitř. Jedním slovem: hnusné, hanebné! Jsou tu idioti s pohledem do prázdna, chromí, epileptikové, vřískající pomatenci a přirozeně též malomocní. Musejí tu přece být, vždyť se to tu nazývá „domov malomocných“. Není to však žádný domov pro malomocné. Je to jáma špíny a hnisu. Páté přes deváté jsou sem vrženy odpadky lidské společnosti. Protože ti, kteří je sem poslali, jsou příliš zbabělí na to, aby je zabili, a proto je zde nechávají hnít. A napomáhají ze všech sil, aby shnili. Nedomnívám se, že jsem kdy viděl něco hnusnějšího. Cítím, jak jsme bezmocní, zbyteční, spoutaní. Chtěli bychom být daleko odtud, pryč, přejeme si, abychom sem nebyli nikdy vkročili, abychom nikdy nic nebyli viděli. Nyní jsme to my, kteří jsou zbabělí… Nemám odvahu vyfotografovat toto kvílící, zkroucené stvoření, jehož nohy a ruce jsou neustále vykloubeny a jež s odvrácenou tváří naplňuje svým řevem domov malomocných.. Neodvažuji se vyfotografovat tohoto snětí postiženého a chřadnoucího muže, jehož zavřené oči jsou pokryty bílou plísní. Musím se přemáhat, abych na něho nezavolal: „Pospěš si přece umřít!“ Přemáhám se, abych nekřičel. Neodvažuji se zachránit toto děťátko ležící smutně vedle těchto lidských odpadků, ani nemám sílu, abych se přiblížil k této dýchající mrtvole, na jejíž rozpukané pokožce mokvá žlutavá, zapáchající tekutina. Nemám odvahu. Nemám síly k ničemu. Stydím se. Hledíme na sebe, starý lékař a já. A beze slova se bereme spolu za ruce, neboť v této chvíli nemůžeme být sami, abychom nepociťovali strach. Neboť strach to je, jenž v nás roste. Pochmurný byl náš návrat za soumraku. Strážci bezpochyby viděli, jak my dva cizinci odcházíme mlčky, jak se držíme za ruce a jak jim mizíme z očí v nastávající noci. A pak si pustili z rádia veselou písničku. Nastupujeme zpáteční cestu. Nad kanálem leží nesmírné ticho. Potkáváme kocábky s milenci, kteří se objímají a zpívají. A znovu a znovu vidíme onoho pomatence, který se svíjí a kroutí jako, nestvůrný červ. A shnilého muže, jenž nechce zemřít, a pušky a strážce a stařičkou slepou, která žne plevel na nepatrném oploceném místě, kde latě mají podobu křížů. Dobrák lékař uhodl mé myšlenky a tiskne mi ruku: Jsme přátelé, spojenci, protože oba milujeme ty, které nikdo nemiluje, tam, v tom hrozném hromadném hrobě. Milujeme ty, kteří umírají tak, jak se narodili a jak žili: bez naděje. Domov malomocných bez lásky je hřbitovem… Sestra Colette Jmenovala se Colette. Sestra Colette.

30

Bylo to v roce 1872, kdy vystoupila na Pobřeží otroků na břeh. Pečovat, učit, utěšovat – to se stalo jejím denním programem po celý její život, den co den po celých 24 let. Tři generace vychovala. A s jakou prozíravostí a s jako něžností! Každý ji nazýval tím nejvzácnějším a nejkrásnějším jménem, které se pro ni hodila: mamá. Zemřela jako opravdová misionářka, vytrvalá, vzpřímená. Bylo jí 70 let. Položil jsem květiny na její hrob v Porto Novo. Jmenovala se opět Colette. Sestra Colette. V roce 1947 se odebrala do střední Afriky, aby tam založila novou misijní stanici. Aby pokračovala v cestě obtížné a podivuhodné. Při odjezdu řekla: „Daruji jim celý svůj život.“ A skutečně jim věnovala celý svůj život. Ale její život byla pouhá dvě léta. Dvě podivuhodná léta zápasů a radostí. V roce 1949 zemřela na následky žlučové hematurie. Bylo jí 46 let. Položil jsem květiny na její hrob v ubohoučké vesnici v Čadu. Jmenovala se Colette. Sestra Colette. Slyšel jsem ji, jak skládala svůj první řeholní slib před biskupem, který několik týdnů před tím požehnal hrob druhé Colette. A pak jsem ji viděl večer v řeholních šatech – bílých cestovních šatech – tváří štěstím rozzářenou. A jako na starou a známou přítelkyni jsem se na vás, sestro Colette III., usmál, když jste se vydávala na cestu za láskou k bližnímu. Lékař mi řekl… „Kolik je zde malomocných?“ zeptal jsem se starého lékaře. „Snad 20 nebo 30 tisíc.“ „A o kolik z nich se staráte?“ „Asi o 750.“ Protože jsem mlčel, pokračoval tento vynikající lékař a člověk, který se zcela obětoval svému povolání: „Jistě se divíte, snad se nad tím pohoršujete… Dříve však, než vás kdokoli posoudí nebo i odsoudí, musíte vědět, že malomocenství je zde nemocí fetišovou. Tuto zvláštnost má malomocenství společnou s neštovicemi a tuberkulosou. Lepra je nemoc, kterou seslal některý bůžek, protože byl překročen zákon nebo že nebyl dodržen některý zákaz, např. zákaz zabít nebo sníst některé zvíře, protože v něm žijí dále jeho předkové.“ „Nesmějte se. Malomocenství je trest bůžků a malomocný náleží kouzelníkovi. Malomocný mu musí draze zaplatit, žádá-li ho, aby se pokusil jeho očistit, zatímco jeho sousedé nezaplatí o nic méně za to, aby je také nestihl trest. Zemře-li, malomocný bez slibovaného vyléčeni, je to bůžek, jenž po něm všechno zdědí. A ještě více: on zdědí i mrtvolu, kterou prodá ještě dráže rodině, která se na dlouhá léta zadluží, aby mrtvola mohla být vykoupena od toho, kdo ji ukradl.“ „To je odporné.“ „Je tomu skutečně tak. A nikdo by se neopovážil ani hlesnout, neboť kouzelník zná velmi dobře tajemství jedů. A užívá jich… A to je právě důvod, proč tento či onen se třese a chvěje před kouzelníkem, zaplatí svůj poplatek a provozuje modloslužbu jako všichni ostatní. Vidíte tam toho udavače, jak si počíná velkopansky ve svém autě a považuje se za člověka pokrokového a civilizovaného? Ten je ochoten dát nám zítra obsáhlou lekci z civilizace – třese se před kouzelníkem.“ „Je nutno rozlišovat.“ „Je jich dost, kteří dělají z křesťanského náboženství a ze své staré víry prapodivnou míchanici. Není vzácností, najdete-li v témž domě nebo bytě bůžka Atigaliho – toho času je právě ve velké módě – vedle obrazu Srdce Ježíšova. Modloslužebníci pohřbívají své mrtvé ve vlastním domě, což je vám jistě známo. Půjdete-li nyní do místního kostela, zjistíte, že je přeplněn. Odeberete-li se pak na křesťanský hřbitov, budete překvapen, že hroby jsou zvláštním způsobem roztroušeny.“ „Z toho by se spíš dalo soudit – je to můj názor – že se dosud nevzdali svých starých obyčejů, a to není příliš povzbudivé.“ „Vůbec ne. Stačí vzít v úvahu pouze celé toto okolí, staleté pověry, kterými jsou zatíženi, hrůzu, která je zachvacuje i nadále a koneckonců vliv rodinného prostředí.“ „Křesťané, kteří se nevzdávají, jsou zajisté hodni chvály, neboť znamenají budoucnost.“ – „A co malomocní?“ – „Ano, na ty jsme zapomněli. Tedy s malomocnými je práce velmi obtížná. U některých kmenů je nemožno se k nim dostat, neboť je jim zakázáno, aby se dali léčit. Je to oblast kouzelníkova, jeho vyhrazené loviště. A to vynáší.“ „To je nejodpornější kšeftování, jaké znám.“ „Tady život jinačí není. Černoch tomu již dávno nevěří, ale přetvařuje se, protože má strach.“ Nastala tíživé mlčení. Pak starý lékař pokračoval hlasem, který se zdál přicházet z velké dálky, jakoby vzpomínkou na své mládí: „Brzy již pokvetou v Normandii jabloně…“

31

Každý den – již po 40 let Nebyla nikdy přebornicí ani hvězdou. Její jméno nebylo zapleteno do žádného skandálu, nikdy se nedala rozvést, nikdy nepřekonala rekordy, nikdy neztratila perlový náhrdelník. Jmenuje se – jakpak se vlastně jmenuje? Nikdo se to nedověděl. Pro ostatní misionářky, své sestry, pro malomocné a jejich děti, se jmenovala Anna Marie, sestra Anna Marie. Když přišla do tohoto ztraceného domova pro malomocné na náhorní planině Madagaskaru, bylo jí 26 let, byla mladá, velmi hezká a velmi čilá. To bylo před čtyřiceti lety. Za necelých 40 let své místo neopustila, ani na vánoce nebo velikonoce. Ani na jediný den. Nikdy si neodpočinula. Skloněna nad malomocnými nevzhlédla nikdy, kromě chvíle, kdy upírala svůj zrak k nebi. Z hezké mladé dívky, která zasvětila svůj život nejvznešenějšímu a nejbolestivějšímu apoštolskému povolání, stala se scvrklá stařenka s lícemi ožehnutými tropickým sluncem. Ale ty její oči.. Pohybuje se malými krůčky, jako myška cupitá širým domovem malomocných. A když přechází kolem, propuká ohromné nadšení… a každý malomocný, mající na svých rozežraných rtech nesmělý a zkřivený úsměv, ji zdraví těmi prostými slovy: „Dobrý den, mama!“ Pohřeb Zatímco jsem navštívil domov malomocných, zazněl zvonek. Byl to umíráček. Člověk se diví, že v tomto městě stíženém neštěstím neslyší zvonit umí-ráček neustále. Dnes ráno skončilo jednomu malomocnému jeho utrpení. Za chvíli bude předán do země. Zde je nutno jednat rychle… Odpočívá v otevřené rakvi… Snad je to poprvé, kdy skutečně odpočívá. Oči má zavřené, rysy uvolněné. Kolem krku mu položili řetěz květin, na prsa kříž. Dvě svíce plápolají. Mlčky stojí kolem v kruhu nemocní. A každý se na mne smutně usmívá, když jdu kolem. Každý mi podává ruku, je to projev soustrasti. Neboť oni všichni „patří do rodiny.“ Oni jsou rodinou, neboť jeho rodina zde není. Malomocný! Pomyslete si přece! Dokonce je malomocný i jako mrtvý. V hloubi svých otrlých duší si jeho rodina oddychla nad trapnou zprávou. Zapomeňte na něho. Vy nejste hodni ani jeho utrpení, ani jeho smrti. Nepotřebuje vás, aby mohl spát. Jeho přátelé, kteří mu připravili květiny, jsou zde. A bílé misionářky, jimž říkají „mama“ a které o něj pečovaly, milovaly ho, láskyplně se za něho modlily, klečí na holé zemi. Již nepotřebuje nikoho. Je vyléčen. Vyléčen, rozumíte? Zatímco vy hnijete neustále ve svém špinavém sobectví a svých předsudcích. A protože je u Boha, ví nyní, kdo jsou ti skuteční malomocní.

Z KNIHY „TULÁK Z LÁSKY K BLIŽNÍMU“ (1958). Odsouzen k smrti Řekl: „Nechci tu zůstat.“ Zákonem je však výslovně stanoveno: „Malomocní musejí být isolováni a zavřeni.“ Případu se chápe policie. Snad uhádnete, jak. Utekl. Chytili ho a přivedli zpět. S pouty na rukou. Řekl: „Udělám to znovu.“ Udělal to znovu. Podruhé ho policie pronásledovala. Chytili ho, svázali a přivedli zpět. Řekl: „Jestli mě opět chytnou, vezmu si život.“ Vzal si život. Provždy Nemocnice se 120 lůžky v „koloniálním“ slohu… Je příliš veliká, neboť v této zemi člověk příliš často stůně. Domov malomocných je oddělen od ostatních budov malým mřížovím. Zde neexistuje elektřinou nabitý ostnatý drát, jak jsem to viděl jinde! Je zde dvanáct nemocných, dvanáct malomocných. Je o ně pečováno důkladně a všichni jsou se svým osudem spokojeni. Dobrá. Ale co tu má co dělat tato malá dívenka, stará asi 12 let? Nic jí není, nic jí neschází. Je neporušena. Pouze skutečnost, že se narodila u malomocných, je jí na závadu. A porodili ji malomocní. Tedy zůstává mezi malomocnými. Kam by také měla nebo mohla jít? „Odkud pocházíš?“ – „Od malomocných.“ – „A co tví rodiče?“ – „Jsou mrtvi, byli malomocní.“

32

A tohle stačí, aby malá, zdravá dívenka, nevinná a roztomilá, byla odsouzena na doživotí do domova malomocných. Odsouzena lidmi, kteří chodí na mši a jsou přesvědčeni, že je s nimi milý Pán Bůh nadmíru spokojen. Žádní malomocní „Zde nemáme žádné malomocné“ řekl mi ministr zahraničí této země. Mám mu poslat adresy? Několik kilometrů za městem je poušť. A v poušti se krčí ubohoučké hliněné chatrče. To je vše. Žádná zeleň. Žádná voda. Sto padesát nemocných zde čeká na smrt. Nedělají nic a pro ně též nikdo nedělá nic. Jeho Excelence arcibiskup a já jsme přivezli trochu potravin, které mezi ně rozdělujeme. Resignovaně, bez známky úsměvu nebo radosti, je přijímají. Pouze jeden stařec, jehož zarudlé oči slzí pod krutým slunečním žárem, spíná ruce na znamení díků, když mu podávám své brýle… Co by se jim mělo říci? Co jim mám slíbit? Cítím svou bezmocnost. Zde prostě malomocní „nejsou“. Jedeme zpátky kolem bahnitých a špinavých rybníků, v nichž se povalují obrovití krokodýli. Večer se sklání nad zsinalou, chmurnou a neutěšenou krajinou. Supi táhnou v širokých kruzích okolo „věže mlčení“, kde Parsové (příslušníci staroindického náboženství Zoroastrova) pohazují mrtvoly svých lidí, jimž předtím zlámali hnáty. Supi… opravdu, pouze supi jsou zde šťastní! Malomocný na doživotí Když se narodil, svěřili ho misionářům. Vyrostlo z něho hezké, silné a veselé dítě. Když šel ve dvaceti letech k odvodu, byl uznán schopným pro vojenskou službu. Voják, poddůstojník, vzorné chování, odvážný v boji. Pro něho opravdu boj, při němž musel riskovat svůj život, neznamenal to nejhorší, ale nejhorší pro něho byl strach, když se vrátil do kasáren. Každý se mu vyhýbal, každý před ním utíkal. Jistě je to nepěkné, je-li někdo tak zbabělý. Vmyslete se však do jejich situace. V jeho vojenské knížce stálo černé na bílém: „Narodil se v domově malomocných v…“ Rozumějte: umřít neznamená nic, ale přiblížit se k malomocnému, dotknout se jeho ruky… Že není malomocný? Zajisté byl lékařsky vyšetřován a prohlédnut, dali ho pozorovat, odevzdali dobrozdání… Přesto však se mohou mýlit… Zajisté je dobrým, poctivým a udatným kamarádem. Jak by byli šťastni a jak by si to považovali za čest být jeho přáteli… Ale on je malomocný. Dostala se mu do rukou má adresa. Napsal mi smutný dopis: „Měli by opravit mou vojenskou knížku, vyškrtnout tu zatracenou řádku. Jakpak mohu žít, když nikdo nechce, abych žil?“ Zahájil jsem kroky, intervenoval jsem… Ale pochodil jsem velmi zle. Změnit osobní údaje? Copak si myslíte? Hanebná nespravedlnost, vždyť se jedná o muže, který neví již jak dál… Ale vážený pane, jsou přece předpisy, ne? Byl jsem nucen navštívit osobně prezidenta republiky, aby tato hanebná řádka byla vyškrtnuta a aby tento zdravý, statečný a dobrý člověk nebyl již nadále odsuzován k doživotnímu malomocenství. Štěstí za jednotnou cenu Domov malomocných, o nic hnusnější a o nic lepší než četné jiné. Malomocným se dostává všeho, co potřebuji, a to v takové míře, aby nezemřeli. Aby však mohli žít… Zde je dítě, chlapec ve věku sedmi let, který má na čele malou skvrnu, známku začínajícího malomocenství, které by se jednou provždy dalo vyléčit sulfonem. Ocitl se však v domově malomocných, z něhož se již nedostane, a to ani kdyby byl mrtvý, neboť dokonce i jejich hřbitov je obehnán ostnatým drátem. Lékař je churavý slaboch. Říkám mu: „Doktore, toto dítě, to vy víte lépe než já, není nakažlivé. Za několik týdnů jeho nemoc pomine. Zůstane-li však zde, uprostřed všech těchto malomocných, těchto bytostí ohlodaných syfilidou a nahnilých malomocenstvím, bude ztraceno. Shnije jako všichni ostatní. Přece vidíte, chlapec je mladý, tak mladý, a dovede se ještě usmívat. Otevřte mu dveře!“ A protože neodpověděl, naléhal jsem. „V tomto věku potřebuje člověk ještě matku. Musí přece mít někde matku.. Musí se dostat ke své matce.“ Tu se na mne lékař podíval a rozhořčeně mi řekl: „Ale pane, on je zde velmi šťasten. Přece jsme mu koupili jízdní kolo!“ Co k tomu dodat? Já jsem zde pouhým cizincem, já jsem zde v cizině. A jak bych měl dát na srozuměnou tomuto nebohému, že civilizace, která předstírá, že by matku mohlo nahradit jízdní kolo, je smutným barbarstvím?

33

Gotemba Shi Na konci vesnice stoji při silnici kůl, ukazatel, na němž je napsáno: Nemocnice vzkříšení. Je to starý domov pro malomocné, nejstarší v Japonsku, založený zde r. 1889 francouzským misionářem páterem Testevidem. Tento nápis, láskou a sluncem prozářený, popisuje lépe než cokoli jiného atmosféru, která nás v tomto místě lásky k bližnímu prolíná a námi proniká… Přijímají nás tři kanadské misionářky, původem Francouzky, a dva otcové z cizí misie. Jeden, ještě zcela mladý, pochází z Lotrinska, druhý je Bask, páter Ancheru, a je v Japonsku již dvaadvacet let. U druhého konce stolu sedí mlčky a usměvavě ošetřovatelka nemocných. Byla mi představena, pozdravil jsem ji, a pak už jsem jí nevěnoval pozornost. Nebylo to ode mne správné a nyní se sám na sebe zlobím, neboť tato žena, slečna Hori, je hrdinkou. Když sem přišla před několika lety, nebylo to kvůli tomu, aby se stala ošetřovatelkou. Vlastně sem ani nepřišla: uvěznili ji zde. Byla sirotek. Její rodiče si našli, záminku, aby se jí zbavili v nejbližším domově malomocných. Tehdy, aby se někdo stal malomocným, bylo dostačujícím důvodem, aby bydlel v domově pro malomocné. Teprve po několika letech se přišlo na to, že dívenka, kterou sem přivedli, není malomocná a že malomocná nikdy nebyla. Z dívenky se pak stala dospělá dívka. Odmítla svobodu, kterou jí nabízeli a kterou jí byli dlužni. Bez zatrpklosti vzpomíná na své rodiče, své trýznitele a katy, kteří jsou ve svých srdcích nahlodáni tolikerým malomocenstvím. Jejich zbabělé hanebné jednání určilo pak budoucí povolání dítěte a dívky. V „Řádu malomocenství“ dosáhla již dvou stupňů: stala se ošetřovatelkou nemocných a křesťankou. A již po celé čtvrtstoletí pečuje tato stále se usmívající dívka o své druhy, kteří skrze její lásku k bližnímu se stali jejími bratry. Co je ráj? Vzájemná láska. „Vidím.“ Už mnoho let žil v koutě své ponuré chatrče, obklopen dvojnásobnou nemocí…byl slepý. Jeho malomocenství ho připravilo o zrak… Shnil v tomto hrobě, odsouzen, neschopen jakékoli činnosti. Zajisté užíval sulfon, který mu misionářka, denně přinášela. Dělal to kvůli ní, neboť za tou svou noci tušil její úsměv. „Nechce jít ven,“ pravila mi jednoho dne, když jsem k němu přišel na návštěvu. „Řekněte mu, že je to od něho nerozumné.“ Řekl jsem mu to a dodal jsem: „Půjdeš ven, a to hned. A já tě dovedu.“ Mezitím jsem ho pozvedl a vzal za ruku. Udělali jsme několik klopýtavých kroků až ke dveřím. A tu se stalo něco, nač do konce svého života nezapomenu. Jakmile jsme vyšli do plného slunečního jasu, vydal tento muž ze sebe hrozný výkřik: „Vidím.“ Poprvé od té doby, kdy malomocenství rozprostřelo kolem něho tmu, dralo se světlo do jeho temnoty. A křičel na všechno, na stromy, na kameny, na nebe: „Vidím, vidím…“ Neviděl však ještě tolik, aby spatřil naše oči zalité slzami… Já se tam vrátím V sedm hodin ráno klepe někdo za moje dveře v hotelu Pacifik v Noumea. Stoji tam dva dělníci, kteří mi ještě před svým odchodem do práce přinášejí po 100 francích pro malomocné. V poledne přijde dalších dvaasedmdesát. A tito, muži a ženy, mi přinášejí své skromné, ale dojemné dárky. A dárek nejkrásnější? 1000 franků sebraných mezi nemocnými a mezi personálem domorodým a evropským na plicním oddělení nemocnice. Nemocní tuberkulosou posílají malomocným. Existuje dojímavější symbol lásky k bližnímu, který má spasit svět? V malé posteli leží sestra – ošetřovatelka, bílá jako povlaky její postele. Umírá. Ošetřovatelka v Ducosu, kde ošetřovala malomocné; krutý osud ji nakazil tuberkulosou, která pro ni znamená smrt. Přemožena horečkou šeptá v deliriu: „Já se tam vrátím… Já se tam vrátím.“ A v její upřeném pohledu čteme náhle smrtelnou úzkost… „Já se tam vrátím…“ To byla její poslední slova. Silnější než smrt Domov pro nalomené, nejhnusnější a nejotřesnější. Lidé nic nedělají,. pro ně též nikdo nic nedělá. Chodí po dvoře kolem dokola jako v kleci. Lidé osamělí. A ještě hůře: lidé opuštění, pro které všechno je pouhým mlčením a tmavou nocí. Jeden však – jeden jediný – si uchoval jasné oči. Umí se usmívat a říkat „děkuji“, když mu něco nabízíme. Jeden z nich – jeden jediný – zůstal člověkem. Řádová sestra chtěla vypátrat příčinu tohoto zázraku. Chtěla vědět, co ho udržuje při životě. A pozorovala ho.

34

A tak viděla, jak se nad vysokou a pevnou zdí denně objevuje tvář nějaké ženy. Kousek ženské tváře, velké jako pěst, tvář, která se usmívala. Muž tu stál, aby se dočkal tohoto úsměvu, chleba své síly a své důvěry. Také se usmíval a tvář za zdí zmizela. A opět nastalo další jeho vyčkávání až do příštího dne. Když ho misionářka překvapila, řekl prostě: „Je to má žena.“ A po chvíli dodal: „Než jsem přišel sem, pečovala o mě tajně vším, co jen, mohla opatřit a sehnat. Jeden kouzelník jí dal mast, kterou mi denně potírala obličej… až na malé místo, právě dost velké, aby mě tam mohla políbit… Bylo to však zbytečné. Sebrali mě. Ona však šla za mnou. A tak každý den, když ji spatřím, uvědomuji si, že žiji…“

Z KNIHY „TŘICETKRÁT KOLEM ZEMĚKOULE“ (1961) Klec V nějakém městečku onemocněl známý a vážený muž. Zavolali lékaře, jenž konstatoval malomocenství. A tím to všechno začalo. Již ho na ulici nikdo nespatřil. Ani v jeho domě ho nebylo vidět. Jeho rodina ho isolovala. Zavřela ho v jeho vlastním pokoji! A ani ne v jeho pokoji, nýbrž v jeho posteli, zahalené do sítě proti moskytům. Zakázali mu opustit postel, aby prý nezamořil nákazou vzduch domu. Pod jeho postel mu přistrkovali trochu potravin, což byl jediný ústupek. A tak ho nechali žít. Sít proti moskytům se stala jeho vesmírem. Jednou se mu konečně podařilo osvobodit se. Uprchl. A aby se osvobodil doopravdy, vzal si život. Byl to muž známý a vážený. Jeho sebevražda rozvířila veřejné mínění. Skláněli se nad jeho mrtvolou, prohlédli ji a vyšetřili. Byl to omyl. Mýlili se. Mrtvý muž nikdy malomocný nebyl. Nic naplat byl mrtev. Mrtev proto, že prý byl malomocný. Kdo ho však skutečně zabil? Domov strašidel-- domov malomocných Stojí asi patnáct kilometru za velkým městem a je v něm umístěno či pohřbeno dvaadvacet malomocných. Přicházíme samozřejmě nehlášeni, neočekáváni. Již dlouho zde nikoho neočekávali. Tvář poznamenaná utrpením s vyhaslýma očima. To je vedoucí. Vrávoravě nás vede… návštěvu je brzy skončena. Není zde vidět nic, co by stálo za to, leda zkáza a bída. V „lékárně“, mají pouze 3 balíčky obsahující obvazový materiál. Uschovávají je jako zvláštnosti, neboť rány malomocných jsou krvavé a nepokryté. Nejpodivnější však je, že zde lékárnu vůbec mají. O podobném zařízení není totiž v záznamech zdravotnické služby žádná zmínka. Strašidelný domov malomocných, pouhých patnáct kilometru za městem. Ptáme se slepých? „Jak je to se stravou?“ „Dostáváme (od koho asi?) sto kilogramů rýže každé tři měsíce.“ To dělá – počítám-li správně – 50 gramů rýže na den pro každého malomocného… Ale počítám to opravdu správně? Cítím jak jsem rozčilen a jak to ve mně vře. Pravím vedoucímu: „Vašemu utrpení je konec. Slibujeme, že vás budeme živit a že se o vás postaráme. A to hned.“ Chce něco říci. Co mi řekne? Protože váhá, snažím se mu pomoci. „Chceš něco? Něco jiného? Jen to řekni bez bázně?“ A tu mi tento slepec odpovídá neobvykle zvláštním a mírným hlasem: „Nemohl bys nám poslat jednu lopatu a jednu motyku?“ A hlasem ještě tišším, skoro stydlivým: „Abychom mohli pohřbívat své mrtvé. Rozumíš? Podívej se na naše ruce…“ Je nám do pláče. A zatínáme pěsti. A tu se stalo, že jedna amputovaná a úplně chromá žena, vlekoucí se jako rozkouskovaný červ po zemi, se blíží ke mně a nabízí mi vajíčka, celé své jmění. Viděla nás, jak jsme přijeli v krásném autě, viděla nás vystoupit v našich čistých šatech, viděla naše pitomě šťastné tváře. Neví o nás nic, snad jen to, že máme všechno, čeho se jí nedostává. Nepokusila se házet po nás kamením. Nikoli, přišla, aby nám mohla dávat, aby k nám mohla napřáhnout svou dlaň. S těžkým srdcem musíme vajíčko přijmout, musíme jí dopřát potěšení, že je to ona, kdo dává první. Chceme odejít. Sotva se odvažuji podat jim ruku. A přece toto gesto to je – nikoli to, co jsem jim slíbil – co na jejich tvářích vyvolává úsměv. Pomalu, pomaloučku se rozjíždíme, abychom ani sami před sebou neupadli do podezření, že odtud prcháme… Třicet franků za vraha, osm franku za malomocného Snad tohle není ani možné, ale je to pravda, dokonce svatá pravda. V provincií jedné země, kterou jsem nedávno navštívil, vydává státní správa denně třicet franků na výživu vězňů a osm franků pro malomocné. Předstíralo se, že prý se o tom nevědělo, Vzhledem k podobné nehoráznosti ztrácí pojem „správa“ svůj význam. Třicet franků na výživu jednoho vězně. Osm franků na jednoho malomocného. 35

Žádal jsem vládu, aby byl stanoven lepší a odpovídající poměr a aby do doby, než se tak stane, bylo administrativní cestou provedeno zrovnoprávnění malomocných s trestanci. Jsou však ještě takoví, kteří umírají hladem Misionářka žijící v opuštěnosti africké buše vyprávěla: „Protože nemáme, dostatek náplastí a obvazů, obvazujeme pouze ty nejvíce nemocné. To by však nebylo ještě to nejhorší. Velkou starost nám působí nedostatek potravin. Tito ubožáci jídají pouze jednou denně, a to ještě ne všichni. Kromě toho jejich strava neobsahuje posilující živiny nezbytné pro jejich stav. Tito lidé neznají maso, ryby, cukr, mléko nebo vejce. Jedinou jejich stravou je proso a omáčky kořeněné zdejšími bylinkami. A což teprve děti! Některé nemají co jíst i po několik dní. Příšerná bída v této ubohé zemi, o kterou se nikdo nestará.“ „Mnoho malomocných umírá prostě hladem.“ A nyní hleďte na sebe do zrcadla – a vyvoďte závěry! Vítězství Když se naše letadlo z Paříže dotklo v Lamentine pevné země, hned jsme je objevili. A od tohoto okamžiku jsme viděli pouze je. Dvanáct děvčat oděných do pestrobarevných krojů Antil. Dvanáct mladých, svěžích, krásných děvčat. Zpívaly na uvítanou: Monsieur Follereau, rozkošný ostrov Martinique Vás opět srdečná vítá. Dvanáct děvčat, která se v slunečním jasu srdečně smála a radovala. Dvanáct děvčat malomocných. Přítomen je dr. Montestruo, tento dobrácký obr přátelství, on to byl, jenž je přivedl, pouze jemu se to povedlo. Ještě před deseti lety – a snad ani ne tak dávno – nebyl by k tomu dal nikdo svolení. Představte si jen: na letišti! Ale s úsměvem se to podařilo. Před deseti lety by se také žádná dívka nebyla odvážila přijít na letiště. Byly by se styděly a bály. Nyní však jsou zde; protože se staly mladými dívkami, takovými, jako jsou všechny ostatní. Před deseti lety by se byly zástupy odvrátily, s hrůzou a ošklivostí, dnes jim zástupy jásají vstříc. A zatím dívky zpívají: Vaše přítomnost mírní a tiší naši bídu, neboť víme, že nás milujete. A když se. jich pak táži: „Která z vás by mě chtěla obejmout?“, padne mi všech dvanáct kolem krku. S otisky rtěnek na obou tvářích vypadám jako tetovaný Indián. Příštího dne nabízejí mladí chovanci Hansenova sanatoria v kinu PAX obyvatelům večerní „zábavu“. Přijde vůbec někdo? Uvažte! Malomocní! A k tomu v městském kině! Dokonce uprostřed města! Kino PAX má 600 míst. Přišlo více než 1000 osob, aby tleskaly, našim malým nemocným, kteří tančili se strhujícím půvabem za hudebního doprovodu vynikající krojované skupiny z Martinique. Toto představení budou naše tanečnice a jejich přátelé za 48 hodin opakovat a to ještě důkladněji. Ale tentokrát to bude u nich doma, tj. v nemocnici Clarac. Obecenstvo sice vidělo jejich vystoupení v městském kině, bude však mít odvahu přijít za nimi do nemocnice – k malomocným? Začátek byl stanoven na šestou hodinu ráno. V půl páté nebylo již volného místa. A zástupy lidí – opravdové zástupy – tísnily se všude, kde to jen bylo možné. Opravdové zástupy lidi, kteří již tak časně zrána spěchali směrem k Hansenovu sanatoriu. Tohoto dne, 31.ledna 1960, se totiž slavil VII. celosvětový den malomocných. Ráno byla před prefektem a všemi vynikajícími osobnostmi departmentu celebrována pontifikální mše. Pak se zástupy rozptýlily po celém areálu sanatoria. Výstavka prací a uměleckých předmětů, které zhotovili nemocní, je vzata útokem a brzy vyprodána – takřka vypleněna. Kdo to mluvil o bázni nebo strachu? Jistě by se smáli tomu, kdo by neměl odvahu stisknout ruku některému malomocnému. Po celý den neustává v sanatoriu veselé hemžení a strkání a písním a smíchu není konce… Nastává již noc a každý se s politováním loučí, ale ve svém srdci se raduje. I my odcházíme. Po večeři však se znovu vracíme. Slavnost totiž ještě neskončila. Dnes večer je velký ples. Ples malomocných? Ano, ples malomocných a „nemalomocných“. Pozváni, jsou všichni, kteří mají chuť přijít a tančit s malomocnými. Za zvuku gramofonu tančí všichni. Leckomu se klíží oči, občas se zpomaluje i rytmus. Upřímně řečeno, po takovém dnu klesá únavou většina našich přátel. Malá zpěvačka, známá z letiště, mě s úsměvem vyzývá k tanci. I ty hlupáku!

36

Pročpak jsi se nenaučil tančit, dokud jsi byl ještě mladý?… Ale bylo to opravdu poprvé v mém životě, kdy jsem toho litoval.

Z KNIHY „BOJ – ZCELA JINÝ“ (1964) Dvě vesnice Tuto vesnici byste nenašli na žádné mapě. Nevede tam žádná silnice. Kdykoli jeli kolem „lepší“ lidé, zavřeli rychle okna vozu, aby nemuseli dýchat morový vzduch. V této proklaté vesnici nebyl kostel. Jak by se mohl, někdo domnívat, že pro tyto lidi zde existuje vůbec nějaký Pán Bůh? Podle matrik jejich rodné země jsou považování za mrtvé. (To bylo jednoduché). Jiní zase nebyli v matrikách vůbec zapsáni, tedy administrativně se vůbec nenarodili. (To bylo ještě jednodušší)… Prostě neexistují. Tím bylo řečeno vše, vlastně mělo by tím být řečeno vše, kdyby tito lidé klidně zemřeli a nerušili příliš šťastné lidi. Avšak tito malomocní -ano, malomocní – byli docela živí. A protože je společnost nebrala na vědomí, byly na ně zákony krátké! Čas si krátili různým způsobem, nejslušnější a nejneškodnější bylo tajné pálení lihovin. Jeden policista chtěl proti tomu zakročit. Záležitost byla brzy vyřízena – přeložen až na druhý konec země. A tato vesnice chyběla i nadále na každé zeměpisné mapě. Deset let později. Na tomto druhém konci světa přeje president republiky malomocným k jejich „Celosvětovému dni“ hodně dobra a radosti. V čele impozantního průvodu kráčí po nové silnici, stavěné na místě kdysi ubohé cestičky. A náš zrak upoutají velké tabule s těmito nápisy: „Zasadili jsme tisíc olejových palem.“ „Z úhoru jsme udělali úrodná pole.“ „Vymýtili a zúrodnili jsme 24 hektary půdy.“ „Zelené louky jsou naším dílem.“ A o koho se vlastně jedná? O malomocné. Zde malomocní mají již jméno, mají zde totožnost, rodinu a budoucnost. Svou prací nalezli cestu zpět do společnosti. Pracují, tedy jsou lidmi, lidmi jako ostatní, a proto zpívají. Mezi tehdejšími vzpurnými, zoufalými malomocnými, zabývajícími se tragickou činností – a dnešními veselými rolníky v St. Agnes se tyčí jako nepřekonatelný předěl vítězná a triumfální láska. Dotýkati se malomocných je zakázáno Vedoucí tohoto domova pro malomocné je celkem vzato dobrý a bodrý muž, který se až dojemně víc a víc zajímá o nemocné; tím však ještě není učiněno za dost všemu nezbytnému. Představují mi malomocnou ženu mluvící francouzsky. Jmenuje se Stella. Podávám jí ruku, ona však skryje své ruce za zády. „Zakázáno,“ říká nepopsatelným hlasem. Vedoucí je ve velkých rozpacích. Protože už od rána mi nebylo jaksi do řeči, ptám se ho, co si mám o tomhle hloupém dětinství myslet. „Zakazují snad předpisy také, abych ji objal?“ Sláva! Předpisy tento případ nepředvídaly! A tak jsem Stellu objal… Celý tábor; mě provází. Hádají se a strkají. Všichni by chtěli, všichni se snaží být v mé blízkosti a doufají, že je budu tahat za uši nebo jim budu kroutit nosem… Můj Bože, je to přece tak snadné – darovat štěstí! Bylo to tak prosté První dvě děti této malomocné zemřely. Třetí dítě by určitě zemřelo také, zcela určitě, nikoli však na malomocenství, ale hladem. Stejný osud hrozil také této ženě. Jenže u dospělých to trvá přirozeně trochu déle. Měla hlad, a proto byly její prsy bez mléka, takže se její kojenci vyčerpali marným sáním a slábnoucím hlasem žalostně bědovali… až do okamžiku, kdy se jejich rtíky přestaly pohybovat. Nyní bylo na řadě její třetí dítě. Lékař, který toto nebožátko na své okružní cestě územím Křováků našel, vzal ženu i dítě beze slova s sebou. Souhlasila, bylo jí jedno, má-li zemřít zde nebo jinde… Byla se svým dítětem okamžitě převezena do nemocnice. Lékařova žena měla kojence stejně starého, roztomilého a pro dostatek mateřského mléka zdravím kypícího. Nebylo s to vyčerpat své zásoby potravy. Proč tedy tato zásoba by neměla vystačit pro dva? A vystačila. Malý „příživník“ byl sice zpočátku plachý, jakoby tomu nevěřil. Ale když začal být chtivý, bylo to znamením jeho záchrany. Když byla malomocná vyléčena, vrátila se do své vesnice. Kde je asi teď onen lékař a jeho mladá žena-matka? Bezpochyby by se velmi divili, že si tuto záležitost ještě pamatuji. Pro něho to nebylo naprosto nic mimořádného. A pro ni? Udělala to, protože měla dobré srdce, protože chtěla činit dobro, aniž by se proto považovala za hrdinku nebo za světici. Kdybyste jí snad chtěli říci: „Jednala jste podivuhodně“, hleděla by na vás bez porozumění. A takoví jsou ti, kteří vyhráli boj s malomocenstvím.

37

O tom nechť uvažují všichni „hodní“ a „blahosklonní“, kteří se zrakem upřeným neustále k nebi očekávají gloriolu a mají v úmyslu, že se „někdy“ budou o malomocné starat. Děkuji Neznám nic protivnějšího, než když při návštěvě malomocných cítím za svými zády ošetřovatele nemocných držícího v rukou láhev s lihem a ručník, aby mě „očistil“, kdykoli jsem stiskl ruku některému nemocnému. Považuji za naprosto správné, že lékaři, kteří se dotýkají ran, odstraňují obvazy a znovu je přikládají, své ruce desinfikují. To platí o všech ranách a nemocech, tedy i těch nenakažlivých. Je to hygienická nutnost a záležitost naprosté čistoty. Když vám však před zraky malomocných nalijou na ruce – a to s velkou pečlivostí – alkohol, pak je to právě tato nešetrnost, která říká: „Zde je pro nás nebezpečí, pro nás zdravé. Je to bezpečnostní opatření. Vlastně z vás máme strach.“ Je to směšné a někdy i sprosté. Ošetřovatel nemocných, který onoho dne vykonal svou nezáviděníhodnou po-vinnost, byl vyléčený malomocný. Jako spráskaný pes chodil za mnou… Dvakrát nebo třikrát mi, dával znamení. Ale protože jsem se odvrátil, nechal toho. Po skončené návštěvě však nabyl opět odvahy a se skloněnou hlavou se postavil přede mne se svou lahví a ručníkem. Měl jsem toho právě dost a již jsem se neudržel: „Ne,“ řekl jsem mu, „cožpak jste ještě nepochopil?“ Tu se jeho dosud nevýrazný obličej rozzářil. Díval se na mne očima plnýma radosti a slz. „Ach,“ pravil, „Vy…“ Ostatní slova zanikla v jeho pláči. Nastalo mlčení. Pak mi řekl tichým hlasem jediné slůvko: „Děkuji…“ Nejkrásnější milostná povídka Byl jednou jeden muž a jedna žena, kteří se velice milovali. On neměl již prsty a malomocenství zachvátilo též jeho nohy. Ji stravovala rakovina, jejíž hrozivý postup bylo možno pozorovat… Prokletá manželská dvojice, od níž se každý zděšeně odvrátil. Přirozeně nebyli způsobilí nebo schopní vykonávat jakoukoli práci. A proto ta velká bída. Ale – ta velká láska. S trpělivostí a nekonečnou něžností snažil se obnovit svýma bezprstýma rukama hnusné obvazy, jichž se nechtěl nikdo dotknout. Neohrabané, nemotorné hmaty mrzákovy způsobily bolestné výkřiky umírající ženy. A tu mohl pouze plakat… Když jsem toho rána navštívil jiné malomocné, dozvěděl jsem se o tomto případě. Prodral jsem se labyrintem bezejmenného a rozpadlého zdiva a v jámě plné neřádu a špíny jsem nalezl bídnou chatrč. Žena v noci zemřela. Oblékl ji, čímž zakryl její hrozné rány. Do dlouhých, jemných rukou jí vložil růženec. A tak stál vedle ní, nevzhlédl, nemluvil… Vím, říkáte, je to hrozné. Avšak počkejte si na konec a dávejte pozor. Nyní teprve přijde to hrozné… Teplota v chatrči 30 stupňů. Aby mrtvá mohla být pohřbena, požaduje se 35 000 franků! Kdo stanovil tuto nelidskou sumu? A peníze složit okamžitě! On nemá nic. Již po delší dobu se vydal ze všeho, aby její úmrtní den mohl oddálit. Stojí vedle ní, aniž by vzhlédl, aniž by cokoli řekl. Mrtvá tu leží bez rakve. A v chatrči panuje nesnesitelné vedro – 30 stupňů. Je zapotřebí 35 000 franků. A to ihned. Podávám mu ty peníze. Bere je a sotva něco zamumlal… Snad čekal na podobný zázrak… A zasloužil si jej přece tak velice… Odcházíme, já a moje žena a moji přátelé, rozrušení a se smutkem v srdcích. Nejkrásnější zelné hlávky Oáza Miria v oblasti Zinder. Pramenitá voda, nebesky krásná krajina, ráj v očistci skal pukajících vedrem… Za mnou se tísní zástup zvědavců, četní úředníci. Někdo se prodírá kruhem mých přátel. Postaví se přede mne, hrdý a přímý, v náručí drží plný koš zelných hlávek; v náručí, protože na jeho rukou není již ani jediný prst, pouze pahýl dlaně… Hledí na mne a říká: „Otče malomocných, slyš mé osudy. Ano, měl jsem nemoc. Ano, byl jsem hlupák. Když přišel saniťák, aby o mne pečoval, utekl jsem. A tak jsem ztratil, jak vidíš, své; prsty a dlaně. Když se pak nemoc přenesla na moje nohy, pochopil jsem, jak jsem byl hloupý, a přišel jsem. Lékař doporučil dobrý lék. Saniťák mi jej přivezl při každé své návštěvě. Mé nohy byly zachráněny. Lékař však není Alláh, a tak pro svůj nerozum jsem přišel o ruce. Neztratil jsem však odvahu. Nechtěl jsem být příživníkem. Chtěl jsem být člověkem, který pracuje a zpívá, tak jak jsi nás to učil. A naučil jsem se užívat svých rukou bez prstů a dlaní. Bylo to hrozné a těžké. Stokrát mi vypadlo nářadí na zem. Stokrát jsem se musel shýbnout, abych je zvedl. A začal jsem znovu a znovu. Naučil jsem se je kopat bez dlaní, sít a sázet bez dlaní, sklízet bez dlaní. A právě teď jsem si došel pro svou první zeleninu. Vidíš, je to zelí. Je krásné, že ano? Jsem přesvědčen, že to jsou nejkrásnější zelné hlávky na světě. Všechny jsou z mé zahrady. Daruji ti je, neboť ty jsi 38

mi vštípil, že jsem člověk. Nyní to vím i já, protože si vydělávám na své živobytí.“ Zástup se ztišil. Nemohl jsem říci nic, vůbec nic, nebyl jsem schopen něco udělat. Mohl jsem ho pouze obejmout. Velká svatba. Patřil do skupiny „čtyř mušketýrů“, kteří se rozhodli, že budou mými společníky po celou dobu mého pobytu v Řecku, když jsem poprvé navštívil Santa Barboru. Uhodli jste: malomocní. Protože se mu dostávalo pravidelné péče, uzdravil se velmi brzy. Porozumění a přátelství ostatních mělo na něho blahodárný vliv, stal se z něho člověk, jakými byli všichni ostatní. Našel si práci, žil se svou matkou, všichni ho měli rádi. Navštěvovali jsme společně divadlo a koncerty a večeřeli v Athénách v rozkošné malé hospůdce. Dokonce jsem měl dojem, že v mé společnosti je předmětem velké pozornosti. A korunou všeho pak bylo, když se odhodlal ucházet o dívku, která se mu líbila a které nebyl lhostejný. Napsal mi o tom později tento dopis: „Její rodiče mi odpověděli: Slyšeli jsme Raoula Follereaua, když mluvil v Parnasu. Přesvědčil nás, a my mu věříme. Proč bychom Vám tedy měli odepřít svou dceru, když jste přece člověk jako všichni ostatní a když se máte rádi?“ Toto štěstí bylo naším vítězstvím. …a další důkazy Jsme ve všeobecné nemocnici Réunion u doktora Sarthra na dermatologickém oddělení. Právě probíhá vizita. „Zde leží malomocný,“ praví Dr. Sarthre s velkým důrazem. „Tento ne, ale tamten.“ – „Cožpak nemáte zvláštní oddělení, zvláštní sál pro malomocné?“ divil jsem se. „To už něco znamená, vidí-li člověk malomocného v normální nemocnici, určené též pro jiné ne-moci.“ – „Zvláštní sál? A k čemu? Jsou to přece nemocní jako všichni ostatní, mají stejnou stravu, dostává se jim stejné péče a jsou, je-li to podle okolností nezbytné, podrobováni týmž isolačním opatřením. Co byste ještě chtěl?“ – „Já? Nic, vůbec nic. Absolutně nic. Bravo!“ „Pro lidi postižené jinými chorobami není zde dostatek místa. Jelikož se však jedná většinou o lidi vetché, a protože máme dost místa v oddělení pro malomocné, navrhl jsem jim, aby si šli lehnout tam. Vědí, že je tam nebude nikdo rušit, že jim bude zaručena dobrá strava a že budou naprosto svobodní a volní.“ – „A tito lidé, tito nemalomocní, jdou beze všeho k malomocným?“ – „Ano. Obávám se jedině, že o toto umístění bude příliš mnoho žádostí. Je jim tam dobře, tak co byste ještě chtěl?“ „Já? Nic, vůbec nic. To je vítězství!“ MODLITBY Modlitba za všechny ubožáky světa Pane, nauč nás, abychom nemilovali jen sebe samy, abychom se nespokojili s tím, že budeme milovat své drahé, ty, které máme tak rádi. Pane, nauč nás, abychom mysleli pouze na ty druhé a milovali především ty, které nemiluje nikdo. Pane, dej nám pocítit bolesti a utrpení druhých. Pane, dej nám milost, abychom pochopili, že v každé vteřině našeho života, Tebou blahovolně opatrovaného, žijí miliony lidských bytostí, které jsou tvými dětmi a našimi bratry, a umírají hladem a ne zasluhují si, aby umíraly hladem, a umírají zimou, a nezasluhují si, aby umíraly zimou. Pane, smiluj se nad všemi ubožáky světa. Smiluj se nad malomocnými, na které jsi se kdysi na zemi tak láskyplně usmíval. Jsou to miliony malomocných, kteří své ruce bez dlaní vzpínají k Tvému milosrdenství. A odpusť nám, že jsme je příliš dlouho z bídného strachu nechávali na holičkách.. Pane, nedovol nám již nadále, abychom byli šťastni sami. Vnukni nám strach před utrpením celého světa a vysvoboď nás od nás samých …pokud je to Tvá vůle . Modlitba u hrobu Julietty U hrobu této malé a nevinné, 39

která zemřela, protože chtěla milovat ty, kteří se nemilovali, prosíme, Pane: Daruj nám milost lásky. Daruj nám milost, abychom milovali celý svět, všechno na zemi, především ty, kteří jsou našimi bratry, tak častokrát bratry nešťastnými. Abychom milovali i ty šťastlivce,. kteří bývají pouze ubohými hlupáky. Dej nám sílu milovat především ty, kteří nás nemilují, především ty, kteří nikdy nemilovali, a také ty, pro které je všechno jednou provždy skončeno. když udeřila jejich hodina. Kéž by byl náš život odrazem Tvé lásky. Dej nám sílu, abychom milovali svého bližního, Toho cizince, jenž bydlí blízko nás, abychom ho utěšovali, odpustili mu a přijali ho do svého náručí… Dej nám sílu, abychom milovali ty, kteří myslí jen na sebe, kteří se vyčerpávají na zbytečných cestách: sobce, skeptiky, zhoubce, neboť zsinalá poušť jejich srdcí není s to přijmout živoucí pramen. dej nám sílu, abychom zachránili ty, kteří jsou osamělí, a napřímili ty, kteří byli sraženi k zemi, abychom dovedli úsměvem otvírat srdce, abychom pomáhali a milovali… Potom změní mohutné jaro celou zem a všechno v nás rozkvete. Pane, já bych tak rád Pane, tak rád bych pomáhal ostatním, všem ostatním, svým bratřím, kteří se lopotí a trpí, aniž by věděli proč, a pouze doufají, že na ně smrt nezapomene. Pracují, aby měli co jíst a, jedí, aby mohli pracovat dál, a na konci pak stáří, smrt. Ne, tohle není ten mír, který jsi nám slíbil. Pane, já bych tak rád pomáhal ostatním žít nikoli almužnou či skrovnými dary soucitu. Dobře činí, kdo brání ubožákům v umírání. Když jim však bráním proto, aby po celý svůj život umírali hladem, když připouštím, aby jejich život se podobal nekonečnému umírání, pak na této vraždě se stávám spoluviníkem, protože jsem si pro sebe ponechal příliš mnoho, co oni k životu potřebují. V přátelství rozdělit poklady země – to je náš podíl na Tvém stvoření. Pane, já bych tak rád druhým pomáhal, všem ostatním, svým bratřím, kteří se potýkají s prázdnotou a vrávorají v osamělosti. Dopřej mi, Pane, abych obětoval svůj život a pokusil se o jejich vysvobození od nesmyslného chvatu, neboť i oni mají dospět k Tobě, od hluku, neboť i oni máji slyšet Tvůj hlas, od bohatství, neboť i oni mají pochopit Tebe, a od marnivosti a ješitnosti, aby nalezli mír, jejž jsi přislíbil, …ale staň se vůle Tvá.

40

Obsah: ÚVOD.......................................................................................................................................................................1 KNIHA PRVNÍ: 40 LET BOJE SE SOBECTVÍM..................................................................................................1 I. DÍL: 40 LET BOJE..........................................................................................................................................1 II. DÍL: ČERNÁ KNIHA PENĚZ....................................................................................................................10 III. DÍL: BLAHOSLAVENÍ.............................................................................................................................12 KNIHA DRUHÁ – REVOLUCE LÁSKY K BLIŽNÍMU....................................................................................17 Z KNIHY „CESTY KOLEM SVĚTA ZA MALOMOCNÝMI“ (1953)...............................................................28 Z KNIHY „TULÁK Z LÁSKY K BLIŽNÍMU“ (1958)........................................................................................32 Z KNIHY „TŘICETKRÁT KOLEM ZEMĚKOULE“ (1961)..............................................................................35 Z KNIHY „BOJ – ZCELA JINÝ“ (1964)..............................................................................................................37

41