40 LET CHRÁNĚNÉ KRAJINNÉ OBLASTI ŠUMAVA 40 LET CHKO ŠUMAVA
1
Mapa Železné Rudy z poloviny osmnáctého století.
Letecký snímek Železné Rudy z roku 1999.
ZÁKLADNÍ CHARAKTERISTIKY CHKO ŠUMAVA: Chráněnou krajinnou oblast Šumava vyhlásilo Ministerstvo školství a kultury 27. 12. 1963 výnosem č. 53855/63 v rozloze 160 300 ha. V roce 1975 Ministerstvo kultury ČSR výnosem 5954/75 upravilo podmínky ochrany přírody v tomto území. V březnu roku 1991 vyhlásila vláda ČR nařízením 163/1991 Národní park Šumava uvnitř dosavadní CHKO. Od této doby je rozloha CHKO Šumava nepokryté územím národního parku 99 400 ha. V této rozloze je zahrnuto 27,4 % zemědělské půdy (27 274 ha, z toho orná 9 tisíc ha, louky a pastviny 11 tisic ha), 57,6 % lesní půdy (57 232 ha) a 0,4 % zastavěné půdy (404 ha). Pralesovité porostní zbytky zaujímají cca 0,3 % rozlohy CHKO, ostatní plochy a sukcesní stádia cca 15% plochy. Rozpětí nadm. výšek se pohybuje od 498 (Víteň) do 1362 m (Boubín). Počet obyvatel je cca 21 000 (tj. asi 22 obyv. /km2)a počet evidovaných domů cca 4 500. Pavel Hubený
2
40 LET CHKO ŠUMAVA
ÚVODNÍK
ČTYŘICET LET CHKO Chráněná krajinná oblast Šumava je, měřeno délkou lidského života, právě v nejlepším produktivním věku. A zatímco pro lidské pokolení byla druhá polovina minulého století v českém pohraničí obecně, a tady o to víc, velmi obtížná, strastiplná a pro dnešní mladou generaci i těžko pochopitelná, šumavské přírodě dlouholetá existence železné opony objektivně přinesla mnoho pozitivního. Středoevropská krajina, kterou člověk po staletí ovlivňoval, byla na dlouhá desetiletí téměř zbavena lidských aktivit. Ani často kruté mocenské zásahy – rozsáhlá vojenská cvičiště, budování mohutných signálních stěn u státní hranice či nevzhledných vojenských objektů pro pohraničníky – nemohly totiž krajinu ovlivnit tak, jako člověku přirozené budování rodinných sídel, farem, soukromých penzionů, rozvoj turistiky a další formy smysluplného lidského podnikání. Uprostřed Evropy tak vznikl ojedinělý, souvislý přírodní celek, plný sukcesních stádií různého stupně vývoje, jenž nemá jinde obdoby a který je uznávanými světovými odborníky ceněn podobně jako známá šumavská rašeliniště či ledovcová jezera. I funkcionáři minulého režimu si v době mírného uvolnění socialistických opasků, tj. v šedesátých letech uvědomili, že jde o krajinu i přírodu jedinečnou a výnosem Ministerstva kultury ČSR vyhlásili na konci roku 1963 CHKO. Pro ochránce přírody to ale tehdy bylo trochu Pyrrhovo vítězství. Zásady ochrany v CHKO ležely na bedrech tzv. Poradního sboru, který se scházel nepravidelně a měl pouze poradní hlas. Na rozhodování úřadů měl jen nepatrný vliv. I po roce 1970, kdy okresní národní výbory zřídily správy CHKO v Sušici a později ve Vimperku, chyběly několika profesionálním zaměstnancům zcela základní kompetence. O to víc je z dnešního pohledu nutné ocenit jak pečlivě vedenou dokumentaci území a shromažďování odborných informací, tak i postupné budování naučných stezek, terénních stanic a dalšího vybavení pro turisty. Takový rozvoj v mezích zákona byl často prosazován za skřípění zubů státní moci – vždyť šlo o turistiku provozovanou na „pevné hrázi míru a socialismu“. Postupný profesionální růst „choškařů“ a dobrá znalost i orientace v krajině vyvrcholily v podobě návrhu Biosférické rezervace Šumava zapsané v roce 1990 do seznamu UNESCO v Paříži. Inu, štěstí (i doba) přály připraveným. Od roku 1991, s vyhlášením nejcennějších částí Šumavy národním parkem, se většina diskusí přesunula právě na park a problémy CHKO poněkud ustoupily do pozadí. Přesto se správci CHKO, spojeni se správci parku do jedné organizace (pozn.: tento model je v ČR ojedinělý, vychází ale z logického členění Šumavy) dočkali od roku 1992 konečně odpovídajících kompetencí. Za stovky každoročních konkrétních rozhodnutí nesou i odpovídající odpovědnost. V praxi to samozřejmě přináší řadu drobných i silnějších střetů s přirozenými lidskými zájmy a aktivitami. V ochraně přírody tomu pravděpodobně nemůže být a nebude jinak. Taková je zkušenost u solidně vedené státní správy v ochraně přírody ve všech vyspělých zemích. V době restitucí, privatizace i hledání vhodné polohy pro podnikání to je o to složitější. Přesto je na Šumavě za uplynulých 12 let vývoje demokracie ono
přirozené lidské snažení i rozhodování ochrany přírody vidět. Jen člověk s hodně temným pohledem na svět ignoruje pozitivní posun v krajině – při pohledu na šumavské stavby či pasoucí se dobytek na stráních. O něco méně výrazný je zatím posun v myšlení lidí. Téměř každý sice veřejně deklaruje svůj „opravdový“ vztah k přírodě, jakmile má ale přizpůsobit projekt vlastní garáže nebo rodinného domku, už je problém. I v této oblasti ale konfliktů v posledních letech ubývá. Co „chošce“ popřát do dalších let? Vedle pevného zdraví organizace, neboť i organizace by měla být zdravá, snad právě stále lepší symbiózu vzácné krajiny a přírody s lidmi, kteří ji ovlivňují. Jak s trvale žijícími šumaváky, tak i s přijíždějícími „lufťáky“. Co bych jí naopak nepřál? Lhostejnost a špinavé podnikání, které chce krajinu jen ždímat a nic jí nevracet. Šumava může – a mnohde jsme toho svědky – přinést lidem dobrou práci, prosperitu, pohodu i zdraví. Jen musíme znát míru a mít v sobě pokoru – tak jak je znali a měli naši předci. Ing. Ivan Žlábek ředitel Správy NP a CHKO Šumava
40 LET CHKO ŠUMAVA
3
NEŽIVÁ PŘÍRODA
Krystalické břidlice z povodí Otavy.
Foto: Markéta Rudlová
GEOLOGICKÁ STAVBA Šumavu tvoří moldanubické horniny staré zhruba 316–350 milionů let. Lze je rozdělit na dvě skupiny: První z nich, moldanubikum, je tvořené přeměněnými horninami, převážně krystalickými břidlicemi. Druhým je moldanubický pluton, budovaný starými hlubinnými vyvřelinami. Ve středně až silně metamorfovaných krystalických břidlicích moldanubika najdete zejména pararuly a migmatity, které místy prostupují vložky kvarcitů, erlanů nebo krystalických vápenců. V oblasti Královského hvozdu na severozápadě přecházejí pararuly přes svorové ruly do muskovit-biotitických svorů. Větší část moldanubika je typická stejnorodou podobou hornin a proto je zařazována do tzv. jednotvárné skupiny. Naproti tomu leží na jihovýchodě pestrá skupina moldanubika, ve které je mnohem rozmanitěji zastoupen krystalický vápenec, erlan, grafitické břidlice, amfibolit a jiné horniny. V oblasti Černé v Pošumaví například najdete lom na krystalický vápenec, ve kterém Správa CHKO objevila krasové jeskyně, nedaleko vápencového lomu stojí důl na již netěžená ložiska grafitu. V některých oblastech krystalických břidlic, které byly silně přeměňovány průniky vyvřelin, se vytvořily žíly zlatonosných křemenů. Vedle zlata jsou zde hojněji zastoupeny i jiné prvky, jako například wolfram. Zóny tohoto zrudnění najdete zejména v oblasti mezi Řetenicemi, Kašperskými Horami a Rejštejnem, dále mezi Velkým Babylonem, Hořejším Krušcem a Mochovem. Zlato se tu z kvartérních náplavů Otavy a jejích přítoků rýžovalo zřejmě už před naším letopočtem, těžba z primárních ložisek pak vrcholila ve 13. a 14. století. Ještě však na konci 20. století se kašperskohorské ložisko jevilo jako zajímavé pro těžbu. Odpor místních obyvatel a přísné podmínky ochrany přírody a krajiny však této těžbě zabránily. Moldanubický pluton vytváří ucelené masivy granitu, v CHKO Šumava je nejvýraznějším masivem Vyšebrodsko a masiv Plechého. V oblasti Želnavy tvoří mohutné těleso porfyrický durbachit. Vyvřelé horniny se rozpadají lépe než krystalické
4
40 LET CHKO ŠUMAVA
břidlice a také lépe uvolňují své chemické prvky do prostředí. Tento vliv se projevuje i ve stavbě biotopů a jejich schopnosti vyrovnávat se se změnami prostředí. Nejnáročnější podmínky pro život vegetace tak poskytují křemenné svory a křemeny prostoupené migmatity, lepší podmínky poskytují místa s vložkami erlanů a krystalických břidlic a také masivy vyvřelin. Půdy, zvětralinový plášť a sedimenty pocházejí převážně ze čtvrtohor, starší zvětraliny jsou vesměs zničeny erozním působením vod, mrazu a ledu v období dob ledových a meziledových. Současné kvartérní uloženiny tvoří zejména svahové uloženiny vytvořené soliflukcí, dále říční a potoční uloženiny šterkopísků a písků. Nejrozsáhlejším prostorem říčních sedimentů je vltavická brázda, bohužel většina sedimentů je dnes zanořena pod hladinu Lipenské nádrže. V nivách toků, zejména v oblastech mrazových kotlin, ale také na prameništích a na náhorních planinách nebo v bezodtokých pánvích, vznikla místy i značně mohutná rašeliniště. Přírodu CHKO Šumava vedle horninového prostředí ovlivňují i zlomové struktury, ve kterých převažuje směr západoseverozápadní až východojihovýchodní. Většinou tyto zlomy souvisejí s alpinským vrásněním a vytvořily se v třetihorách a na počátku čtvrtohor. Některé zlomové struktury využily řeky k tvorbě hluboce zaříznutých kaňonovitých koryt, jindy jsou zlomy vnějšímu pozorovateli téměř skryty. Při modelování povrchu Šumavy totiž vedle pohybů na zlomech, proti němuž vedla intenzivní práci eroze vodou, modelování hornin mrazovým větráním nebo modelací větrem, hrála svou roli i plastická tektonika celých masivů, tvořená prohyby a vyklenutími různých řádů. Proto Šumavu tvoří převážně mírně zvlněné horské hřbety oddělené mělkými údolími. V nich pak říční eroze vyhlodala kaňony nebo jednostranně zaerodovaná skalnatá údolí, přitom na erozi vystavených svazích zůstaly trčet výrazné skalní suky odolných hornin obklopené často kamennými moři nebo suťovými svahy. Pavel Hubený
NEŽIVÁ PŘÍRODA
KLIMA Klimatické podmínky Šumavy lze charakterizovat jako chladné, vlhké, se znaky rozhraní mezi vlivy oceanickými a kontinentálními. V Quittově klimatickém členění (1977) je řazena do chladné oblasti, mírně chladného až chladného horského regionu, pouze nejníže položená údolí spadají do mírně teplé oblasti a do mírně vlhkého až velmi vlhkého vrchovinného regionu. Rozdíly průměrných teplot jsou díky velkému rozdílu nadmořských výšek zřetelné a ovlivňují veškerou biotu. V 750 m nad mořem je průměrná teplota kolem 6 o C, ve 1300 m však už jen 3 o C. Náhorní planiny, mísovitá a inverzní údolí se vyznačují však lokálně extrémnějšími teplotními podmínkami. Například průměrná teplota Kvildského potoka pod Jezerní slatí, cca 1050 m n. m., činí 2 oC. Měření extrémních teplot v těchto lokalitách naznačují, že zejména zimní minima klesají běžně 5 až 10 oC (v extrémech i více) pod úroveň teploty okolní vzdušné masy. Maxima ji však mohou rovněž o 1 o až 2 oC převyšovat – efekt osluněného a před větrem chráněného údolí. A tak rozdíly v teplotách dna údolí a několik set metrů vzdáleného svahu či vrcholu dosahují v jednom dni 5 oC až 25 oC! Příkladem rozložení extrémně nízkých inverzních teplot může být 25. leden 2000: Minimální teplota Jezerní slati klesla na -35,5 oC. Údolí Křemelné u Zhůří na hranici CHKO (900 m n. m.) nebylo nijak výrazně teplejší. Zde jsme naměřili -34,1 oC. Ve stejný den byla minimální teplota na vrcholu Jezení hory (1340 m n. m.) jen -6,8 oC, u zamrzlé hladiny Černého jezera pak -19,3 oC. V Klatovech (420 metrů nad mořem) bylo -13 oC. Teplotní charakteristiky jsou rovněž odlišné na severozápadní a jihovýchodní části území. Průměrná teplota vnitrozemského a jihovýchodního okraje Šumavy je o 0,5 až 0,8 stupně C vyšší než průměrná teplota ve stejné nadmořské výšce na návětrné straně pohoří. Podobné je i rozdělení srážek. Nejnižší srážkové úhrny zjistíme na severovýchodním okraji Šumavy (800–900 mm za rok), v blízkosti hraničního hřbetu, na centrální Šumavě a v severozápadní části Šumavy množství srážek překračuje 900 mm za rok a v nadmořských výškách kolem 1100 m n. m. dosahuje kolem 1500 a 1600 mm. I na nejvlhčích místech jsou roční úhrny značně rozdílné. Například z historických záznamů z Březníku u Modravy je zřejmé, že roční úhrn může být jen 915 mm, zatímco maximum v jiném roce dosáhne 2 132 mm. Na území CHKO Šumava padají pravděpodobně nejvyšší srážky na vrcholu Jezerní hory, kde v roce 1999 spadlo dokonce extrémních 2700 mm. Průměrné hodnoty se tu však pohybují kolem 2000 mm za rok. O 20 m vyšší vrchol Boubína zdaleka takových srážkových úhrnů nedosahuje. Ale i v tomto plošném rozdělení srážek jsou lokální výjimky, tvořené zejména srážkovými stíny. Mezi typické lokality s výskytem tohoto jevu patří oblasti Stašské kotliny, Novohuťské kotliny, Horní Vltavice a Zátoně, Milešic a Záblatí. Viníkem je převažující západní vzdušné proudění. Změní-li se ovšem na méně časté severo-jižní, mohou zde spadnout extrémně vysoké srážky. Tak tomu bylo v srpnu 2002, kdy během 3 dnů spadlo přes 400 mm srážek. Nejvíce srážek prší v červnu a červenci, na návětrných svazích hor zjistíme ještě podružné maximum ročního chodu srážek v prosinci. Podíl zimních srážek činí v nižších polohách 20%, v horách však až 40%. Tam sněhová pokrývka leží průměrně 120–150 dnů a její mocnost se pohybuje kolem 100 až 150 cm. Nejsou vyloučeny extrémní situace, kdy výška sněhu dosáhne 300 až 400 cm. Ty se vyskytovaly i v nižších polohách (kolem 1000 m n. m.) zřejmě častěji v tzv. „malé době ledové“ v polovině 19. století. Na sníh a dobu jeho trvání
na zemském povrchu jsou bohatší severozápadní, návětrné a vysoké horské polohy. Méně sněhu a po kratší dobu leží v severovýchodní části CHKO Šumava a v podhůří. Šumava nepatří k právě větrným pohořím. Je například nevhodná pro výstavbu větrných elektráren, které potřebují co možná trvalý tah větru kolem 4 m/s. Vyhlášená je však extrémními vichřicemi, u nichž se nárazy větru pohybují sice jen mezi 30 až 40 m/s, nelze však zanedbat jejich pustošivý efekt. Nárazy větru kolem 30m/s a vyšší se ve vrcholových partiích Šumavy mohou objevovat 1× až 5× za rok, přesto ničivé jsou jen některé z nich. Zejména takové, které pronikají do otevřených porostních stěn lesů, které působí nad zamokřenými nebo podmáčenými lesy nebo větry s výraznou turbulencí (někdy nazývané přepadavými větry). Klima Šumavy není oddělené od evropského klimatu, podléhá tedy změnám a oscilacím stejně jako klima celé Evropy. Pro něj je typické v posledních desetiletích postupné zvyšování průměrné roční teploty, hromadění sněhové pokrývky spíše v závěrečné fázi zimy a extrémní teploty na počátku léta. Jedním z významných fenoménů klimatu je i chemické složení vzduchu a jeho reakce s přírodním prostředím. Pro Šumavu je typické, že leží ve značné vzdálenosti od průmyslových center a velkých měst, nebyla tedy nijak významně exponována přímými emisemi škodlivin do ovzduší. Imise ji ovlivňují a ovlivňovaly spíše dálkovými přenosy. Mezi opravdu ničivé imise patřily oxidy síry, jejichž množství postupně gradovalo od počátku 20. stol. do konce 80 let., od té doby postupně klesá. Pozvolnější gradaci, nicméně trvalou, zaznamenáme u oxidů dusíku. Ještě v polovině 90. let ročně „pršely“ 1 až 3 g síry/m2 (v roce 1999 je to už pod 1 g/m2/rok), oxidů dusíku to bylo kolem 15–20g/m2/rok (čistého dusíku cca 15–20kg/ha). Tyto vlivy, které acidifikovaly jinak už dosti kyselé přírodní prostředí, vyplavily z půd většinu živin, zejména Mg a Ca. Ty jsou dnes postupně nahrazovány zejména rozpadem hornin a rozpadem dřevin, do kterých se absorbovaly v posledních 50 až 150 letech. Pavel Hubený
Bouřkové mraky jsou projevem vertikálního proudění vzduchu nad Šumavou. Foto: Pavel Hubený
40 LET CHKO ŠUMAVA
5
PŘÍRODNÍ KRAJINA
NÍZKÉ ROZLIŠENÍ Náhorní planinu Jezerní hory porůstají pralesovité klimaxové smrčiny.
Foto: Pavel Hubený
PŘIROZENÁ LESNÍ VEGETACE Většina lesních porostů byla v poměrně hustě osídlené krajině CHKO pozměněna lidskou činností a přirozené typy lesní vegetace se zde dochovaly zpravidla jen ostrůvkovitě. I přesto zde máme stále jedinečnou možnost shlédnout pozoruhodné zbytky přirozených místy až pralesních porostů, jejichž význam dalece přesahuje rámec celého regionu. Přirozená lesní vegetace na území CHKO zahrnuje v prvé řadě zonální lesní společenstva, která víceméně odpovídají výškovým vegetačním stupňům a se stoupající nadmořskou výškou na sebe přibližně navazují. Kromě nich jsou v území zastoupeny i jednotky azonální lesní vegetace, které se utvářely na stanovištích s extrémními půdními poměry. Jedná se v prvé řadě o nejrůznější lesní mokřady na stanovištích ovlivněných podzemní vodou a dále o lesní porosty na balvanitých půdách s vysokým obsahem skeletu a na skalních výchozech. Tato lesní společenstva se pak objevují na odpovídajících stanovištích v různých nadmořských výškách bez ohledu na průběh vegetačních stupňů.
ZONÁLNÍ LESNÍ VEGETACE Acidofilní doubravy (sv. Genisto germanicae-Quercion) Acidofilní doubravy zasahují na území CHKO pouze okrajově v nižších polohách Šumavského předhůří a do dnešní doby se prakticky nezachovaly. Většina lesních porostů tohoto typu byla buď zcela přeměněna na smrkové kultury nebo odlesněna a v současné době se na jejich místě nachází zemědělsky využívané pozemky. Společenstva acidofilních doubrav byla poměrně chudá a od společenstev bikových bučin se příliš nelišila. Ve stromovém patře byl pravděpodobně hojně zastoupen dub zimní (Quercus petraea), místy s příměsí břízy, lípy či borovice, dle podmínek stanoviště. V bylinném patře převládaly běžné acidofilní druhy. Pro náhradní společenstva kyselých doubrav v povodí Úhlavy je dnes charakteristický značný výskyt ostružiníků ze skupiny Rubus fruticosus. Acidofilní bikové bučiny (sv. Luzulo-Fagion) Bikové bučiny zřejmě tvořily nesouvislou přechodnou zónu
6
40 LET CHKO ŠUMAVA
PŘÍRODNÍ KRAJINA
mezi kyselými doubravami a pásmem květnatých bučin. Převažovaly spíše v nižších polohách v oblastech s méně členitým reliéfem a povlovnými svahy. Jejich nejnižší výskyt v severozápadní části CHKO je například udáván z poloh kolem 600 metrů. Odtud pak souvisle, s vtroušenými ostrůvky ochuzených květnatých bučin, vystupují do vyšších poloh, místy až do nadmořské výšky 900 metrů. Z dalších oblastí CHKO byly vymapovány například v okolí Vimperka a Kratušína. Pravděpodobně by původně zahrnovaly až cca 20 % rozlohy CHKO. Stromové patro bikových bučin tvořil buk lesní (Fagus sylvatica) s kolísající příměsí jedle bělokoré (Abies alba) a smrku, v nejnižších polohách i dubu letního (Quercus robur) a dubu zimního. Bylinné patro je dosti chudé, většinou v něm převládají acidofilní druhy jako metlička křivolaká (Avenella flexuosa) a brusnice borůvka (Vaccinium myrtillus). Z druhů charakteristických pro bučiny se zde vyskytuje především věsenka nachová (Prenanthes purpurea), častěji se objevují i druhy nižších poloh jako lipnice hajní (Poa nemoralis) nebo jestřábník zední (Hieracium murorum). Květnaté bučiny a jedliny (sv. Fagion, podsv. Eu-Fagenion, Galio-Abietenion) Květnaté bučiny byly původně převládajícím typem zonální lesní vegetace v území, především pak v jeho jihovýchodní části. V severozápadní části CHKO, ale například i na severních svazích Boubínské hornatiny, převládaly pak v mnoha porostech jedle a lesní vegetace tohoto typu bývá označována jako květnaté jedliny. V oblasti Královského Hvozdu se květnaté bučiny vyskytovaly jen roztroušeně na menších plochách. Květnaté bučiny zůstaly dodnes zachovány na řadě lokalit ve velmi přirozeném stavu. Nejcennější jsou porosty pralesního charakteru zejména v oblasti Chlustova, v Boubínské, Želnavské a Svatotomášské hornatině. Květnaté bučiny jsou obvykle vázány na výraznější reliéf v rozsahu nadmořských výšek přibližně 600 – 1100 m. Stromové patro je tvořeno převážně bukem, s příměsí jedle, smrku, případně i klenu (Acer pseudoplatanus). Zastoupení jednotlivých dřevin je přitom různé v závislosti na podmínkách stanoviště. Bylinné patro květnatých bučin je obvykle velmi bohaté s převahou náročnějších druhů, které mají vyšší požadavky na obsah živin a také potřebují příznivou půdní vlhkost. Patří mezi ně především kyčelnice cibulkonosná (Dentaria bulbifera), kyčelnice devítilistá (Dentaria enneaphyllos), samorostlík klasnatý (Actaea spicata), kostřava lesní (Festuca altissima), mařinka vonná (Galium odoratum), plicník lékařský (Pulmonaria officinalis), vraní oko čtyřlisté (Paris guadrifolia) nebo bažanka vytrvalá (Mercurialis perennis). Společenstva květnatých bučin a jedlin byla popsána v řadě asociací, z nichž v oblasti Šumavy a Pošumaví byly zaznamenány zejména as. Dentario enneaphylli-Fagetum, Festuco altissimae-Fagetum a Abietetum hercynicum. Acidofilní horské bučiny (sv. Luzulo-Fagion) Floristicky chudá společenstva horských bučin tvoří nejvyšší část bukového vegetačního stupně na přechodu mezi květnatými bučinami a klimatickými srmčinami. Svým výskytem jsou soustředěny především v oblasti šumavských plání odkud zasahují na hřebenové partie Královského Hvozdu a východním směrem k masivu Boubína, v nadmořských výškách přibližně nad 900 metrů. Přirozený charakter acidofilních bučin zůstal na území CHKO zachován pouze na některých lokalitách, všeobecně známé jsou například porosty v okolí Boubína nebo v oblasti Královského Hvozdu.
Stromové patro kyselých horských bučin je tvořeno zejména bukem a smrkem, s příměsí jedle a javoru klenu. Výskyt smrku je pro horské acidofilní bučiny charakteristický v celém jejich rozsahu, jeho kvantitativní zastoupení se s rostoucí nadmořskou výškou zvyšuje. Druhově chudé bylinné patro zahrnuje zejména běžné acidofilní druhy jako například metličku křivolakou (Avenella flexuosa), třtinu chloupkatou (Calamagrostis villosa) a brusnici borůvku (Vaccinium myrtillus), hojně se vyskytuje také šťavel kyselý (Oxalis acetosella), pstroček dvoulistý (Majanthemum bifolium) a řada dalších druhů. V porostech se často objevují i druhy klimatických smrčin jako podbělice alpská (Homogyne alpina), vranec jedlový (Huperzia selago) nebo bika lesní (Luzula sylvatica). Druhy bučin jsou zde reprezentovány například věsenkou nachovou (Prenanthes purpurea) nebo kokoříkem přeslenitým (Polygonatum verticillatum). Klimatické smrčiny (sv. Piceion excelsae) Klimatické smrčiny jsou vázány na nejvyšší horské polohy v nadmořských výškách nad 1200 metrů. Na území národního parku jsou soustředěny zejména na hřebenové partie centrální části Šumavy v oblasti šumavských plání, dále pak na vrcholové partie Plechého a Smrčiny. Na území CHKO se vyskytují pouze v pohraničním hřebenu Královského Hvozdu, v masivu Můstku a jako izolovaná enkláva v podvrcholovém svahu Boubína v jihovýchodní části CHKO. V současné době jsou nejlépe zachovány přirozené porosty horských smrčin (as. Athyrio alpestris-Piceetum) na svazích nad Černým a Čertovým jezerem. Stromové patro klimatických smrčin tvoří původní šumavský ekotyp smrku, v závislosti na podmínkách stanoviště s vtroušeným jeřábem. Bylinné patro je poměrně chudé a je tvořeno především acidofilními druhy. Často v něm převládá třtina chloupkatá (Calamagrostis villosa) spolu s brusnicí borůvkou (Vaccinium myrtillus), běžně se dále objevují sedmikvítek evropský (Trientalis europaea), žebrovice různolistá (Blechnum spicant), papratka alpinská (Athyrium alpestre) nebo vranec jedlový (Huperzia selago).
AZONÁLNÍ LESNÍ VEGETACE Rašelinné a podmáčené smrčiny a jedliny (sv. Piceion excelsae) Rašelinné a podmáčené smrčiny představují druhý, poměrně hojný typ přirozených smrčin na Šumavě. Vyskytují se na podmáčených stanovištích s vysokou hladinou podzemní vody v nadmořských výškách nad 600 m. Můžeme je nalézt zejména v širokých plochých sníženinách šumavských plání, často v návaznosti na prameniště a v okolí rašelinišť. Podmáčené smrčiny jsou kromě toho hojně zastoupeny i v závěru kotliny Křemelné a podél horní Vltavy. Stromové patro rašelinných smrčin (as. Sphagno-Piceetum) je obvykle přirozeně rozvolněné až mezernaté. Původní ekotypy smrku na silně zamokřených stanovištích jsou zpravidla nižšího vzrůstu až silně zakrslé. V bylinném patře se vedle běžných druhů klimatických smrčin objevují často i druhy rašelinišť jako suchopýr pochvatý (Eriophorum vaginatum), ostřice ježatá (Carex echinata) nebo ostřice zobánkatá (Carex rostrata). V rozvolněných porostech rašelinných smrčin můžeme nalézt i některé světlomilnější druhy jako například orchidej prstnatec listenatý (Dactylorhiza longebracteata). Velmi vzácně, většinou při březích drobných potoků, zde roste i lesní orchidej bradáček srdčitý (Listera cordata). V podmáčených smrčinách (as. Bazzanio trilobatae-Picee-
40 LET CHKO ŠUMAVA
7
PŘÍRODNÍ KRAJINA
tum) byla v nižších polohách vedle smrku zpravidla dobře zastoupena i jedle. Bylinné patro je charakteristické vyšším zastoupením vlhkomilnějších druhů jako je dřípatka horská (Soldanella montana), sedmikvítek evropský (Trientalis europaea) a zejména pak plavuň pučivá (Lycopodium annotinum), která může místy vytvářet i poměrně rozsáhlé kobercovité porosty. Údolní olšiny (sv. Alnion incanae) Přirozené olšiny jsou charakteristické zejména pro podmáčené údolní polohy a do dnešní doby se zachovaly většinou jen ostrůvkovitě podél vodních toků. Poměrně přirozené porosty se přitom v mnoha potočních nivách vytváří spontánní sukcesí na místě někdejších lučních enkláv. Pro olšiny nižších poloh je charakteristická přítomnost olše lepkavé (Alnus glutinosa), z dalších druhů se ve stromovém a keřovém patře může vyskytovat i jasan ztepilý (Fraxinus excelsior), javor klen (Acer pseudoplatanus) nebo střemcha (Prunus padus). V poměrně bohatém bylinném patře můžeme nalézt například sasanku hajní (Anemone nemorosa), blatouch bahenní (Caltha palustris ssp. laeta), devětsil lékařský (Petasites hybridus), orsej jarní (Ficaria verna), dymnivku bobovitou (Corydalis intermedia), plicník tmavý (Pulmonaria obscura) nebo kopytník evropský (Asarum europaeum). Stromové patro horských olšin naproti tomu tvoří především olše šedá (Alnus incana), místy s vtroušeným smrkem, klenem či vrbou jívou (Salix caprea). V bylinném patře tohoto typu olšin se již objevuje řada horštějších druhů jako například oměj šalamounek (Aconitum calibotryon), kamzičník rakouský (Doronicum austriacum), pryskyřník platanolistý (Ranunculus platanifolius) nebo žluťucha orlíčkolistá (Thalictrum aquilegiifolium).
Reliktní bory (sv. Dicrano – Pinion) Reliktní bory jsou v oblasti Šumavy nejlépe vyvinuty na silikátových skalách kaňonů v Povydří, dále podél Otavy a Losenice, kde několika ostrůvky zasahují i na území CHKO. Reliktní bory osidlují především izolovaná stanoviště skalních ostrožen a balvanitých sutí. Jejich rozloha nedosahovala ani 1% plochy CHKO. Oproti velmi chudému bylinnému patru s převahou acidofilních druhů, z nichž lze uvést například vřes obecný (Calluna vulgaris), metličku křivolakou (Deschampsia flexuosa) nebo méně častou kostřavu sivou (Festuca pallens), je bohatě vytvořeno patro mechové. Pro mechové patro je charekteristický výskyt epilitických druhů mechorostů: rody Grimmia, Racomitrium, Andreaea, Hedwigia, Tortella, Cynodontium. Z játrovek pak výskyt Diplophyllum albicans, Barbilophozia attenuata. Z terestrických druhů jsou charaktersitické Dicranum scoparium, D. spurium, Hypnum cupressiforme, Pleurozium schreberi. Vedle mechorostů jsou typickými průvodci reliktních borů také epilitické lišejníky, zvláště Umbilicaria hirsuta a Lasallia pustulata. Nejvyššího druhového bohatství dosahují dutohlávky (r. Cladonia). Suťové a roklinové lesy (sv. Tilio – Acerion) Tento typ lesní vegetace je vázán na území s výrazně členitým reliéfem například hluboká zaříznutá údolí toků, prudké svahy, suťové rozpady na vrcholech a pod temeny kopců, žleby, rokle, apod. Vzhledem k obtížné dostupnosti pro lesní hospodaření si dosud na řadě lokalit uchoval dosti přirozený ráz. Těžištěm výskytu suťových lesů je pásmo květnatých bučin, od nichž se floristicky jen málo odlišuje. Stromové patro charakterizuje vysoký podíl javorů a jilmu drsného. Iva Bufková
Původní smíšené horské lesy Šumavy lze spatřit v Boubínském pralese.
8
40 LET CHKO ŠUMAVA
Foto: Pavel Hubený
PŘÍRODNÍ KRAJINA
Podobně jako na rašeliništi Malý Polec byla v minulosti těžena rašelinná ložiska. Stopy po těžbě dnes pokrývá samovolně vzniklý les. Foto: Pavel Hubený
RAŠELINIŠTĚ Území CHKO je z větší části mnohem členitější a teplejší a také se vyznačuje celkově menším množstvím srážek v porovnání s vysoko položenými partiemi horské Šumavy na území národního parku. Rašeliniště se zde proto vyskytují především v místech přesahu horských úseků Šumavy do oblasti CHKO. Jedná se v prvé řadě o severní okraj šumavských plání v okolí Churáňova a Nových Hutí a také o okrajové části kotliny Křemelné a Horní Vltavy včetně přilehlých bočních údolí. Zejména v těchto oblastech se pak můžeme setkat s oběma typy ombrotrofních rašelinišť, tedy horskými i údolními vrchovišti, i s řadou minerotrofních rašelinišť, která se v podobě nejrůznějších rašelinných a ostřicových luk vytvořila na místě někdejších lesních mokřadů. Drobnější enklávy s lučními a lesními rašeliništi jsou kromě toho rozesety prakticky po celém území CHKO. Ombrotrofní rašeliniště neboli vrchoviště Vrchoviště představují snad nejnápadnější typ rašelinišť v území. Jsou obvykle vyklenutá a od svého okolí se nápadně odlišují svéráznou a pozoruhodnou vegetací. Označení těchto rašelinišť jako ombrotrofní vyjadřuje skutečnost, že jsou dnes
již sycena především vodou z atmosférických srážek. Nebylo tomu však vždy po celou dobu jejich vývoje. Prakticky všechna vrchoviště v území vznikala, přibližně na konci dob ledových a počátku holocénu, jako ostřicová minerotrofní rašeliniště. Ta byla sycená hlavně minerálně bohatší vodou z podloží a do stadia vrchovišť se dostala, za příznivých hydrologických a klimatických podmínek, teprve následným dlouhodobým vývojem. Na území Šumavy jsou obecně rozlišovány dva základní typy vrchovišť. V místech přesahu šumavských plání na území CHKO se nachází tzv. vrchoviště horského typu (slatě, německy Filzen), pro které jsou charakteristické porosty klečovitě vyhlížející borovice bažinné (Pinus x pseudopumilio). Ta je ovšem ve skutečnosti dávným (introgresivním) hybridem mezi kosodřevinou, tedy pravou borovicí klečí (Pinus mugo) a borovicí blatkou (Pinus rotundata). Protože na území CHKO nejsou přítomna velká činná horská vrchoviště s přirozeně vyvinutou nelesní centrální částí, zarůstá zde borovice bažinná obvykle celý povrch vrchoviště. Nelesní společenstva typická pro vrchoviště (zejména ze sv. Sphagnion medii) jsou zde přítomna většinou
40 LET CHKO ŠUMAVA
9
PŘÍRODNÍ KRAJINA
buď jako fragmenty na okrajích vrchoviště nebo v místech poznamenaných lidskou činností, například borkováním nebo odlesněním. Klasickým příkladem je rašeliniště Malý Polec u Churáňova. Vrchoviště s keřovitými porosty borovice bažinné, podobná spíše horskému typu, se pak nachází i v závěru údolí Křemelné pod Pancířem v západní části CHKO. I zde jsou však již silně ovlivněna působením člověka a vrchovištní vegetace tu přežívá jen v malých fragmentech, mimo jiné i v porostech vrchovištních smrčin se silně zakrslými formami smrku. Druhým typem vrchovišť v území jsou tzv. údolní vrchoviště (luhy, německy Auen). Na území CHKO jsou nejlépe vyvinuta při okrajích Hornovltavské kotliny. Tato vrchoviště většinou zarůstají víceméně zapojenými porosty borovice blatky (Pinus rotundata). V jejím podrostu převládají keříčkovitá společenstva s dominující vlochyní bahenní (Vaccinium uliginosum), kyhankou sivolistou (Andromeda polifolia) a vřesem obecným (Calluna vulgaris). Vzácně se objevuje i rojovník bahenní (Ledum palustre). Poměrně dobře zachovalým údolním vrchovištěm je Velká Niva u Volar. Zbytky někdejších poměrně rozsáhlých rašelinišť, které byly ovšem z větší části zatopeny Lipenskou přehradou, se pak nachází i v oblasti Pravobřežního Lipna (Kyselov). Zcela zvláštní postavení má izolované rašeliniště poblíž rybníka Olšina s porosty borovice lesní (Pinus sylvestris) a břízy pýřité (Betula pubescens). Toto rašeliniště má již poněkud kontinentálnější charakter, což do značné míry podtrhuje i výskyt rojovníku bahenního (Ledum palustre). Na území CHKO však můžeme nalézt i přechodné typy mezi údolním a horským vrchovištěm. Příkladem mohou být rašeliniště v údolí Vydřího potoka u Nových Hutí. Zde však byla vrchoviště narušena takovým způsobem, že se tu dnes většinou setkáme již jen se silně degradovanými typy vegetace, které svědčí o někdejší přítomnosti vrchovištního ekosystému. Přechodného rázu jsou pak i některé fragmenty rašelinišť v horní části kotliny Křemelné. Prostředí rašelinišť je pro život cévnatých rostlin v mnoha ohledech poměrně nepříznivé. Vyznačuje se trvalým zamokřením, nedostatkem kyslíku, extrémními teplotami a rosltiny zde musí odolávat konkurenčnímu tlaku stále rostoucích rašeliníků. Za takto nepříznivých podmínek může prospívat zpravidla jen několik dobře adaptovaných a velmi odolných druhů rostlin. Na vrchovištích v oblasti CHKO se poměrně běžně vyskytují druhy typické pro společenstva sv. Sphagnion medii (zejména horská vrchoviště) a sv. Oxycocco-Empetrion hermaphroditi (zejména údolní vrchoviště). Patří mezi ně v prvé řadě vlochyně bahenní (Vaccinium uliginosum), kyhanka sivolistá (Andromeda polifolia), klikva bahenní (Oxycoccus palustris), rosnatka okrouhlolistá (Drosera rotundifolia) nebo suchopýr pochvatý (Eriophorum vaginatum). Poměrně vzácně se pak objevují silně vlhkomilné druhy společenstev sv. Leuco-Scheuchzerion jako ostřice mokřadní (Carex limosa) a blatnice bahenní (Scheuchzeria palustris). Tyto druhy jsou tu paradaxně soustředěny na vrchovištích údolního typu (v oblasti Pravobřežního Lipna), zatímco ve vyšších polohách Šumavy, již na území národního parku, mají těžiště svého výskytu na činných horských vrchovištích v oblasti šumavských plání. Minerotrofní rašeliniště (rašelinné a ostřicové louky) Minerotrofní rašeliniště vznikala z větší části druhotně na plochách po odlesnění lesních rašelin. Jen poměrně vzácně se
10
40 LET CHKO ŠUMAVA
na území CHKO můžeme setkat s přirozenými společenstvy minerotrofních rašelinišť ze sv. Sphagno recurvi-Caricion canescentis, která jsou místy vytvořena v nejvyšších partiích horské Šumavy. Minerotrofní rašeliniště, jak již název napovídá, jsou na rozdíl od vrchovišť sycena především minerálně bohatší podzemní vodou. Z běžných typů ostřicových rašelinišť je možné zmínit především ostřicové louky s dominující ostřicí zobánkatou (Carex rostrata) z okruhu as. Sphagno recurvi-Caricion canescentis a luční rašeliniště se společenstvy ze sv. Caricion fuscae. Vedle rašeliništních druhů, mezi které patří například klikva bahenní (Oxycoccus palustris), ostřice šedavá (Carex canescens), ostřice ježatá (Carex echinata) nebo rosnatka okrouhlolistá (Drosera rotundifolia), jsou součástí těchto společenstev i mnohé luční druhy jako kohoutek luční (Lychnis flos-cuculi), pleška stopkatá (Willemetia stipitata), starček potoční (Tephroseris crispa) nebo violka bahenní (Viola palustris). Rašelinné a ostřicové louky jsou dále popsány v rámci kapitoly vegetace lučního bezlesí. Lesní minerotrofní rašeliniště Lesní rašeliniště velmi často obklopují vlastní vrchoviště a těžiště jejich výskytu jsou na území CHKO do značné míry společná. Lesní rašeliny se však mohou vyskytovat i samostatně a místy mohou dokonce vytvářet poměrně rozlehlé komplexy. Na nejvíce zamokřených stanovištích jsou obvykle vyvinuty rašelinné smrčiny z okruhu as. Sphagno-Piceetum, které bývají rozvolněné a mnohde až ztrácí charakter souvislého lesa. Smrky ve stromovém patře se vyznačují nižším až silně zakrslým vzrůstem. V bylinném patře rašelinných smrčin lze nalézt řadu rašeliništních druhů jako suchopýr pochvatý (Eriophorum vaginatum), ostřici šedavou (Carex canescens), ostřici ježatou (Carex echinata), nebo na silně podmáčených místech i ostřici zobánkatou (Carex rostrata). Některé rašelinné smrčiny vytváří přechodné formy k vrchovištím a hostí i řadu vrchovištních druhů, mezi jinými klikvu bahenní (Oxycoccus palustris) nebo suchopýrek trsnatý (Trichophorum caespitosum). Příklady takových porostů lze nalézt v západní části CHKO v pramenné oblasti Křemelné (Šmauzy, Starý Brunst). Podmáčené smrčiny as. Mastigobryo-Piceetum vytváří řadu typů dle charakteru stanoviště. Vyznačují se dobře vyvinutým mechovým patrem s hojným zastoupením játrovky Bazzania trilobata i rašeliníků. V bylinném patře převládají běžné lesní druhy jako brusnice borůvka (Vaccinium myrtillus) nebo třtina chloupkatá (Calamagrostis villosa). Často bývá přítomna také plavuň pučivá (Lycopodium annotinum) nebo dřípatka horská (Soldanella montana). Zvláštním typem lesních rašelin jsou tzv. rašelinné březiny. Vyskytují se hlavně v jihovýchodní části CHKO v okolí údolních vrchovišť. Ačkoli jsou pravděpodobně z větší části druhotného původu, mají velmi přirozený charakter. Často se také vyskytují jako náhradní společenstvo na narušených vrchovištích. Porosty jsou ve stromovém patře tvořeny břízou pýřitou (Betula pubescens), borovicí lesní (Pinus sylvestris) a smrkem (Picea abies). Někdy bývá přimíšena i krušina olšová (Frangula alnus). V bylinném patře obvykle přavládají bezkolenec modrý (Molinia caerulea), brusnice borůvka (Vaccinium myrtillus) nebo místy i ostřice zobánkatá (Carex rostrata). Iva Bufková
PŘÍRODNÍ KRAJINA
Porost kosatce sibiřského v Přírodní rezervaci Nebe.
Foto: Pavel Hubený
VEGETACE LUČNÍHO BEZLESÍ Celkový podíl luční vegetace je na území CHKO Šumava mnohem vyšší v porovnání s územím národního parku. Je to dáno především historií osídlení a také rozsáhlejší kultivací krajiny v nižších polohách šumavského podhůří. Také podíl jednotlivých typů luční vegetace, které se zde vytvořily v závislosti na podmínkách stanoviště i v důsledku různých způsobů obhospodařování, je odlišný. Poměrně často se zde již vyskytují teplomilnější luční společenstva, která se mnohde prolínají s horskými typy luk a pastvin a vytváří tak zajímavé a pestré kombinace. Louky příznivějších a mnohde i úživnějších poloh předšumaví jsou většinou i druhově bohatší. Druhová rozmanitost luk však je, bohužel, na řadě míst setřena příliš intenzivním zemědělským hospodařením. To za sebou zanechalo rozsáhlé plochy rekultivovaných jednotvárných luk, osídlených několika málo druhy běžně pěstovaných travin nebo melioracemi zjizvené a degradované luční mokřady. I přesto se však dodnes na území CHKO zachoval významný podíl druhově pestrých podhorských luk, které obohacují zdejší krajinu a poskytují útočiště mnoha ohroženým druhům rostlin i živočichů. Jejich ochraně je pak třeba věnovat velkou pozornost.
CHKO jsou také poměrně hojné ostřicové louky ze sv. Caricion fuscae s ostřicí obecnou (Carex nigra) a ostřicí prosovou (Carex panicea). Tyto louky, obzvláště jsou-li pravidelně koseny, jsou často druhově velmi bohaté a lze na nich spatřit například starček potoční (Tephroseris crispa), suchopýr úzkolistý (Eriophorum angustifolium), kozlík dvoudomý (Valeriana dioica) nebo z ohrožených druhů všivec mokřadní (Pedicularis sylvatica) či plešku stopkatou (Willemetia stipitata). Naopak řídce zastoupena jsou společenstva rašelinných luk a přechodových rašelinišť sv. Sphagno warnstorfiani-Tomenthypnion s neobyčejně vzácnými druhy jako ostřice dvoudomá (Carex dioica) nebo suchopýrek alpský (Trichophorum alpinum). V nižších polohách předšumaví je pak možné se leckde setkat i s poměrně vzácnými společenstvy s ostřicí Davalovou (Carex davalliana). Tyto ostřicové louky jsou však již vázány na živinami mírně bohatší a méně kyselá stanoviště. Častěji se vyskytují například v širším okolí Kašperských Hor, většinou však jen v podobě drobných fragmentů, které degradují v důsledku splachu živin z okolí a díky nedostatku vhodného hospodaření (pravidelného ručního kosení).
Zrašelinělé ostřicové louky Společenstva krátkostébelných, často zrašelinělých ostřicových luk osidlují silně zamokřená místa zejména v okolí pramenišť nebo v terénních sníženinách, kde je dlouhodobě zadržována voda. Protože jsou syceny převážně podzemní vodou a dochází na nich k částečnému hromadění organické hmoty z nerozložených zbytků rostlin, jsou tyto luční mokřady také označovány jako tzv. minerotrofní rašeliniště (viz kapitola rašeliniště). Ve výše položených polohách CHKO ještě vyznívají typy ostřicových luk běžné na území horské Šumavy. Jedná se například o rašelinné louky s dominující ostřicí zobánkatou (Carex rostrata) ze sv. Sphagno recurvi-Caricion canescentis. Na území
Luční prameniště Luční prameniště se poměrně často vyskytují v otevřených komplexech luk a pastvin v místech, kde podzemní voda vystupuje na povrch. Většinou jsou jen maloplošná, mají však velký význam z hlediska ochrany vodního režimu a podstatně ovlivňují charakter svého okolí. Ve společenstvech lučních pramenišť převládají silně vlhkomilné druhy jako ptačinec mokřadní (Stellaria alsine), řeřišnice hořká (Cardamine amara), rozrazil potoční (Veronica beccabunga) nebo psineček psí (Agrostis canina) a psineček výběžkatý (Agrostis stolonifera). Méně častá jsou prameniště se vzácnou zdrojovkou pobřežní (Montia hallii), která vytváří typické sytě zelené kobercové porosty.
40 LET CHKO ŠUMAVA
11
PŘÍRODNÍ KRAJINA Vlhké pcháčové louky Vlhké pcháčové louky se společenstvy sv. Calthion se v území vyskytují poměrně hojně na podmáčených stanovištích, zpravidla s vyšším obsahem živin. Většinou se jedná o dvousečné louky v podmáčených svahových polohách, potočních nivách nebo v aluviích řek. Pcháčové louky jsou poměrně heterogenní a zahrnují celou škálu různých společenstev. Na silně zamokřených místech se nejčastěji setkáme s vegetací, ve které jsou hojně zastoupeny širokolisté bylinné druhy jako blatouch bahenní horský (Caltha palustris ssp. laeta), děhel lesní (Angelica sylvestris), pcháč bahenní (Cirsium palustre), krabilice chlupatá (Chaerophyllum hirsutum) nebo v nižších polohách také pcháč zelinný (Cirsium oleraceum). Běžně však na nich roste i sítina rozkladitá (Juncus effusus), pomněnka lesní (Myosotis palustris), skřípina lesní (Scirpus sylvaticus) nebo přeslička bahenní (Equisetum palustre). Místy se můžeme na mokrých bylinných loukách setkat s prstnatcem májovým (Dactylorhiza majalis), v podhůří pak i s méně hojnou ostřicí Hartmanovou (Carex hartmanii). Na silně podmáčených stanovištích, často v návaznosti na prameniště, může zcela převládat skřípina lesní (Scirpus sylvaticus), která pak vytváří charakteristické porosty (as. Scirpetum sylvatici). Na nekosených podmáčených loukách se obvykle šíří tužebník jilmový (Filipendula ulmaria), jehož vysokobylinné porosty řazené do podsv. Filipendulenion mohou postupně ovládnout celé stanoviště. Pcháčové louky méně zamokřených a spíše jen vlhčích míst se naproti tomu vyznačují značným podílem travinných druhů jako je například metlice trsnatá (Deschampsia caespitosa) nebo ostřice třeslicovitá (Carex brizoides). Pravidelně se na nich objevuje dále pcháč různolistý (Cirsium heterophyllum) nebo rdesno hadí kořen (Bistorta major). Ostřice třeslicovitá velmi často expanduje zejména na vlhkých loukách dlouhodobě ponechaných ladem, kde často vytváří druhově velmi chudé zcela zapojené porosty. Střídavě vlhké bezkolencové louky Bezkolencové louky sv. Molinion se na území CHKO vyskytují většinou maloplošně, na stanovištích se silně rozkolísaným vodním režimem. Bezkolenec modrý (Molinia caerulea), od nejž je odvozeno označení tohoto typu luk, však paradoxně nemusí být v porostech vůbec přítomen. Z druhů, které indikují louky sv. Molinion jsou nejvýznačnější především betonika lékařská (Betonica officinalis), čertkus luční (Succissa pratensis), olešník kmínolistý (Selinum carvifolia) nebo řebříček bertrám (Achillea ptarmica). Můžeme se zde setkat i s řadou vzácnějších či méně běžných druhů, jako příklad lze uvést ostřici stinnou (Carex umbrosa), hadí mord nízký (Scorzonera humilis) či svízel severní (Galium boreale). Mezofilní louky Mezofilní louky jsou nejrozšířenějším a plošně asi nejvýznamnějším typem luk v území. Osidlují stanoviště středně zásobená vodou i živinami a kdysi představovaly základ květnatých luk typických pro podhorskou i horskou část Šumavy. Kvůli příznivým stanovištním poměrům však byly tyto louky snad nejvíce poznamenány intenzivním hospodařením. V „původní“ druhově bohaté podobě se proto zachovaly jen na malých plochách, například na hůře přístupných strmějších svazích nebo na ručně kosených záhumencích v blízkosti osad. Mezofytní louky také poměrně rychle degradují, jsou-li ponechány ladem. Příklady nejrůznějších degradačních stadií mů-
12
40 LET CHKO ŠUMAVA
žeme v hojné míře pozorovat třeba v bývalém VVP Boletice. Na území CHKO lze vpodstatě zaznamenat dva základní typy mezofytních luk. První z nich, teplomilnější ovsíkové louky ze sv. Arrhenatherion elatius, se vyskytují zejména v nižších polohách předšumaví. Na úživnějších stanovištích se zde vytvořily vysokostébelné louky s dominantním ovsíkem vyvýšeným (Arrhenatherum elatius), ve kterých jsou hojně zastoupeny dále ovsíř pýřitý (Avenula pubescens), kopretina irkutská (Leucanthemum ircutianum), chrastavec rolní (Knautia arvensis), mrkev obecná (Daucus carota) nebo místy i lomikámen zrnatý (Saxifraga granulata). Pro živinami chudší stanoviště, často na strmějších svazích, je kromě toho typický výskyt i tzv. kostřavových luk. Ty jsou obvykle tvořeny travinami nižšího vzrůstu, například kostřavou červenou (Festuca rubra s. lat.) nebo psinečkem obecným (Agrostis capillaris), které pravidelně provází máchelka srstnatá (Leontodon hispidus) a kokrhel menší (Rhinantus minor). Trojštětové louky ze sv. Polygono-Trisetion, které představují horštější typ mezofilních luk, se naproti tomu vyskytují zejména ve vyšších a chladnějších polohách, i když místy vyznívají poměrně hluboko do vnitrozemí. Najdeme na nich například zvonečních černý (Phyteuma nigrum), řeřišničník hallerův (Cardaminopsis halleri) nebo v hojné míře kakost lesní (Geranium sylvaticum). Z ohrožených druhů se na mezických loukách vzácně vyskytuje vstavač mužský (Orchis mascula), častější jsou pak oba druhy vemeníků – vemeník zelenavý (Platanthera chlorantha) i vemeník dvoulistý (Platanthera bifolia), či bradáček vejčitý (Listera ovata). Krátkostébelné suché louky a pastviny Krátkostébelné suché louky a pastviny jsou na území CHKO poměrně hojné. Najdeme je na výslunných živinami chudých stanovištích, obvykle na prudších jižně orientovaných svazích. Jako celek jsou řazeny do svazu Violion caninae, ačkoli také vytváří bohatší teplomilnější a chudší horštější typy. První z nich se vyznačuje celkově nižším zastoupením smilky tuhé (Nardus stricta) a neobyčejně pestrou druhovou skladbou. Ta zahrnuje velké množství vzácných a ohrožených druhů, z nichž lze uvést například orchideje vstavač kukačku (Orchis morio), pětiprstku žežulník (Gymnadenia conopsea), prstnatec bezový (Dactylorhiza sambucina), kapradinku vratičku měsíční (Botrychium lunaria) nebo časně zjara kvetoucí penízek modravý (Thlaspi caerulescens). Horštější typ je naproti tomu utvářen především nízkými travinami, v nichž jednoznačně převládají smilka tuhá (Nardus stricta) a metlička křivolaká (Avenella flexuosa). Také zde se ovšem vyskytuje řada význačných a ohrožených druhů, mezi jinými také prha arnika (Arnica montana) nebo hadí mord nízký (Scorzonera humilis). Na suchých pastvinách se také místy vyskytuje jalovec obecný (Juniperus communis). Vřesovištní a kamenitá lada Vřesovištní a kamenitá lada se ostrůvkovitě vyskytují na chudých a mělkých půdách po celém území CHKO. Jsou porostlá drobnými keříčky vřesovcovitých rostlin, v nichž převládají vřes obecný (Calluna vulgaris), brusnice borůvka (Vaccinium myrtillus) a brusnice brusinka (Vaccinium vitis-idaea). Na vřesovištích se často vyskytují horské druhy a druhy smilkových luk jako například zlatobýl obecný (Solidago virgaurea) nebo prha arnika (Arnica montana). Iva Bufková
PŘÍRODNÍ KRAJINA
Druhotné lesy vznikly nejčastěji na vodou ovlivněných stanovištích. Na Pasecké slati u Nových Hutí je tvoří převážně bříza se smrkem. Foto: Pavel Hubený
SAMOVOLNĚ VZNIKLÉ LESY Biotopy samovolně vzniklých lesů na kdysi odlesněné, ale lidmi opět opuštěné půdě, patří k Šumavě stejně jako pralesy, rašeliniště nebo endemické druhy rostlin a živočichů. Staré legendy se zmiňují o několikerém střídání lesa a polí. Kronika Hojsovy Stráže z roku 1945 uvádí legendu, že již devětkrát se pole změnila na les, J. CH. Ševětínský na konci 19. století vzpomíná legendy o tom, že Šumava již po třikráte byla zcela prosta lesa… I 19. a 20. století přineslo situace, ve kterých se les postupně vrátil na místa, na kterých byl již nemilosrdně zničen. Od konce 19. století lidé opouštěli chudé a neúživné zemědělské půdy v horách, v mokřinách a na kamenitých svazích. Nejdříve je jen pásli, ale už na počátku 20. století se objevila místa vpravdě zapomenutá a pro jakékoli využívání nezajímavá. K nim se přidaly velké plochy opuštěných zemědělských pozemků a zaniklých samot a vsí po odsunu německého obyvatelstva v roce 1945 a 1946, v místech nově zřízeného a pro hospodaření těžko přístupného hraničního pásma a dvou vojenských újezdů. Některé vesnice a jejich zemědělské pozemky však zanikly, aniž
by ležely v těchto vojensky ovládaných územích. Takový byl osud Pasek, Suchých Studánek, Rapatic, Slatiny, Mílova a řady dalších… Na přelomu 20. a 21. století Správa ověřovala transektovým snímkováním, jaký charakter mají druhotně a samovolně vzniklé lesy na zaniklých zemědělských půdách nebo na zaniklých sídlech. Už při laickém pohledu bylo zřejmé, že druhová i prostorová skladba dřevin je v takových lesích velmi různorodá, a že narůstá jejich rozmanitost s dobou, po kterou jsou tyto lesy opuštěny, a vrcholí ve stádiu zhruba 100 let od počátku sukcese. Správa vyhodnotila na cca 950 transektech druhové složení porostů, rámcovou hustotu dřevin a trend vývoje rýsující se ve zmlazení. Velmi obecně řečeno: sukcese lesa na opuštěné zemědělské půdě jde zřejmě podobnou cestou, jakou probíhal v době poledové do přelomu letopočtu nástup dřevin. Jen nepochybně výrazně rychleji:
40 LET CHKO ŠUMAVA
13
PŘÍRODNÍ KRAJINA
– První dominovaly borovice s břízou a vrbou (Klečkou nazýváno doba „borová“). Dnes tu máme sukcese s větší účastí břízy, smrku, olše a níže dubu. – Následovalo období smrkové s výraznou dominancí smrku, místy přimíšeným dubem ( v nižších polohách s dominancí dubu). a významnou účastí lísky. Dnes se silně prosazuje olše, klen, a smrk, místy jasan a osika. Samovolně vzniklé bory a březiny i dnes podrůstají smrky. – S pomalým poklesem dominance smrku se začal prosazovat buk, za ním v mírném zpoždění jedle, která nakrátko převzala dominantní roli. Dnes se ve starých sukcesích více prosazuje buk než jedle, před cca 100 lety se však výrazněji na sukcesi podílela jedle. – V období, kdy se rámcově vyrovnají podíly smrku, buku a jedle, vymizí líska. I ta v současné době ve starých sukcesích mizí. – A v závěrečné fázi, představující snad posledních 500 let, opět ustoupil buk a narůstal podíl smrku a borovice společně s jedlí. Ale to jde už o lesy ovlivněné významně člověkem. Naše transekty sukcesí staré 30 až 100 let zachycují rychlou dynamiku vývoje lesa. Pionýrské druhy ustupují ( bříza, vrba, borovice), výrazně se prosazuje smrk ( v nižších polohách dub a klen), expanze lísky prožívá svůj vrchol. V následujících fázích vývoje se přiřadí buk a jedle, pokud bude v okolí dostatek semenných stromů. Mezistupněm, těžko říci jak dlouhým, budou pak strukturálně i druhově bohaté smrčiny, javořiny, olšiny a místy i doubravy.... Podstaným zjištěním je, že někde v rozmezí nadmořských výšek 900–1000 m dochází k zásadnímu přechodu mezi druho-
vě a strukturálně rozmanitými samovolně vzniklými lesy na spontánní smrčiny. V některých povodích je tomu již o 100– 200 m níže. Protože u přírodních lesů je tento přelom spíše v nadmořských výškách kolem 1100 m, je možné, že za vytlačení smrku z těchto poloh mohl původně konkurenční tlak buku a jedle. Znamená to, že s nemalými plochami samovolně vzniklých smrčin s atributy přirozeného lesa je nutné počítat už od cca 900 m n. m. Jejich další chování je dnes nečitelné: pravděpodobně vytvoří vzrůstné vysoké lesy, které se do 100–200 let uzavřou v souvislé korunové úrovni (nebudou-li selektovány dříve), v této fázi vrcholné lability je zřejmě čeká velkoplošná skoková selekce, kterou mohou využít vyčkávající druhy (jeřáb, olše, buk, klen, jasan nebo jedle). Nástrojem takové selekce bude nepochybně vítr a kůrovec, přidá se nepochybně i člověk. Další podstatnou informací je, že velmi staré sukcese mají spíše tendenci stát se smrčinami a jedlinami, teprve posledních cca 20 let se objevuje expanze buku, a to v nadmořských výškách kolem 900–1100 m n. m. Může jít o náznak příchodu přirozených bučin. Co jejich nástup brzdilo dříve, nelze uspokojivě vysvětlit. Bylo to snad chladné počasí do 40. let? Nebo množství zvěře a razantní okus? Nebo jim pomáhají snad rostoucí imise NOx? Směr vývoje sukcesí v nižších nadmořských výškách CHKO je dosti nečitelný. Jasno je snad pouze v poněkud přímočarém vývoji olšin s klenem a jasanem. Na sušších stanovištích však nastává zdánlivý chaos: Nezdá se, že by cílem měly být ve všech případech doubravy. Pravděpodobně půjde o pestrou mozaiku doubrav, javořin, jasenin, smrčin a olšin s relativně stabilními keřovými porosty trnky, lísky, střemchy a hlohu, místy mohou vznikat i lipové, osikové a jilmové lesy. Teprve dlouhodobý nerušený vývoj těchto biotopů může na otázku budoucnosti těchto lesů přesněji odpovědět. Sukcese lesa na opuštěné zemědělské pozemky nastává v drtivé většině případů do 10 let od jejich opuštění. Dřeviny expandují na cca 5-10 % transektů, tj. v početnosti cca 50-160ks či skupin /ha, místy však i mnohem více (až 70% kroků transektu, tj. kolem 800 ks či skupin jedinců/ha). Od nástupu dřevin jejich zahušťování postupně roste, nicméně až 100 let zůstávají dřevinami neobsazená nemalá místa (často 20–40% kroků transektu, odpovídající ploše cca 2000–4000m2/ha). Zdá se, že někde mezi pionýrskými druhy a klimatickými druhy jsou druhy nebo typy populací přechodných, které se buď podílí na všech stádiích sukcese (smrk,osika, dub) nebo nastupují zejména v přechodové fázi (líska, klen, aj.).
Samovolně vzniklé lesy ve výšce nad devět set metrů nad mořem tvoří převážně smrk. Podél toku Řezné přežívají i smrkové vývraty. Foto: Pavel Hubený
14
40 LET CHKO ŠUMAVA
V každém případě druhotně vzniklé lesy dnes pokrývají nezanedbatelné území CHKO. Patří k druhově i strukturálně nejrozmanitějším biotopům. jejich struktura u pokročilých sukcesí se podobá přírodním lesům, kterých se tu však zachovalo mnohem méně. Vedle těchto výjimečných ekologicko stabilizačních vlastností mají však ještě jiné kouzlo: Už se dlouho vyvíjejí bez podstatných zásahů člověka... To je hodnota, zůstane-li respektována, která nám v budoucnu může přinést mnoho důležitých a zajímavých informací o samořídících schopnostech lesa, a může zajistit existenci sice druhotných, přece ale velkolepých pralesovitých scenérií. Pavel Hubený
PŘÍRODNÍ KRAJINA
Kriticky ohrožená zmije obecná obývá kamenné snosy a opuštěné zemědělské plochy.
Foto: Pavel Hubený
FAUNA Fauna Šumavy se dotvářela do dnešní doby během postglaciálu a původně měla téměř výhradně lesní charakter. Výraznější změny spektra zoocenóz nastaly v souvislosti s větší kolonizací Šumavy člověkem. S novými krajinnými prvky došlo k diverzifikaci fauny vlivem průniku nových druhů vázaných na otevřenou krajinu a druhů synantropních. Na druhé straně se výrazně snížila početnost některých živočišných forem vázaných na přirozená stanoviště, došlo ke změnám ve strukturách zoocenóz a k fragmentaci populací. Některé druhy zmizely vlivem přímého pronásledování člověkem, především některé velké druhy savců, kopytníci, šelmy, ale také některé druhy dravců a sov. Vlk měl poslední zástřel na bavorské straně kolem roku 1835. Původní šumavský jelen byl zcela vybit v první polovině 19. stol. Později byl nahrazen jelení zvěří unikající ze Schwarzenberských obor na Boubíně. Opět se však objevil los (pravý břeh Lipna) a byl znovuvysazen rys ostrovid. Ze zoogeografického hlediska se na dnešním složení fauny oblasti Šumavy u různých taxonomických skupin podílí jednak formy s širokým holarktickým či palearktickým rozšířením, středoevropské prvky fauny včetně alpských a karpatských forem, ale také prvky subatlantské a atlantské, vzácněji ponto-mediteránní a jiné. Kromě toho existují i endemitské šumavské či např. šumavsko-alpské druhy a poddruhy (zejména významné u některých skupin hmyzu).
FAUNA PŘIROZENÝCH EKOSYSTÉMŮ
Rašeliniště: Zejména významná je fauna bezobratlých, mezi kterými jsou vytvořena specifická rašeliništní společenstva s řadou reliktních forem. Mezi typické druhy rašeliništní arachnofauny patří např. Pardosa sphagnicola, Arctosa alpigena lamperti, Pirata uliginosus, Gnaphosa badia, vzácný Haplodrassus moderatus aj. Některé druhy jsou v Čechách známy pouze ze šumavských vrchovišť: Clubiona norvegica, Dictyna major, Gnaphosa microps, Pardosa hyperborea. Arachnofauna rašelinišť je typická vysokým zastoupením reliktních druhů. Jedná se většinou o psychrofilní druhy, které tvoří dominantní složku arachnocenóz (více než 40%). Další skupinou hmyzu, která patří mezi dlouhodobě zkoumané, jsou motýli (Lepidoptera). Mezi typické zástupce boreomontánní a boreoalpinní fauny patří např.: Colias palaeno ssp. europome, Proclossiana eunomia, Boloria aquilonaris, Pediasia truncatella, Xestia rhaetica, Xestia sincera, Xestia alpicola. Z dalších tyrfobiontů jsou to druhy Anarta cordigera, Acrinicta menyanthidis, Carsia sororiata, Epinotia gimmerthaliana, Chinodes nebulosella, Athrips pruinosella, Blastesthia mughiana. Z různých čeledí brouků (Coleoptera) je známo mnoho druhů vázaných na rašelinné biotopy. Některé významné druhy šumavských rašelinišť: Agonum ericeti, Carabus menetriesi, Pterostichus rhaeticus, Patrobus asimilis (Carabidae), Plateu-
40 LET CHKO ŠUMAVA
15
PŘÍRODNÍ KRAJINA
maris sericea discolor, Donacia obscura, Chrysomela lapponica, Cryptocephalus decemmaculatus, Altica aenescens (Chrysomelidae), Coeliodes nigritarsis, Polydrusus ruficornis, Notaris aethiops, Magdalis phlegmatica (Curculionidae), Ilybius crassus, Ilybius aerescens, Agabus wasastjernae (Dytiscidae), Crenitis punctatostriata (Hydrophilidae), Pityogenes conjunctus, Pityophthorus glabratus (Scolytidae). Velké množství tyrfobiontů a boreoalpinních druhů je u vážek (Odonata): Aeschna subarctica, Aeschna juncea, Aeschna coerulea, Sympetrum danae, Somatochlora alpestris, Somatochlora arctica, Leucorrhinia dubia, Coenagrion hastulatum. Také společenstva vodních ploštic (Heteroptera) vykazují na rašeliništních biotopech vysoký stupeň reliktnosti. Význačnými druhy jsou zde hlavně Notonecta reuteri (glaciální relikt, tyrfobiont) či vzácnější eurosibiřské druhy Notonecta lutea, Cymatia bonsdorfii, zoogeograficky významný je i výskyt některých atlantských a mediteránních prvků (Notonecta obliqua resp. Notonecta maculata). ze suchozemských ploštic jsou po faunistické stránce zajímavé nálezy druhů Salda muelleri a Globiceps dispar. Kary a ledovcová jezera: Jedná se o zcela specifické biotopy s řadou reliktních či zvláště ohrožených forem živočichů jako Oreonebria castanea ssp. sumavica (Carabidae), z obratlovců sokol stěhovavý (Falco peregrinus), vše ve stěně Černého jezera. Oživení vlastního vodního prostředí ledovcových jezer je poměrně chudé. Systematický výzkum fauny Černého a Čertova jezera má dlouhou tradici, již od konce 19. století. Vlivem změn chemismu vody zde však vymizely nejen ryby, ale i mnohé druhy drobných korýšů. Dodnes v Černém jezeře přežívá například perloočka Ceriodaphnia quadrangula, vyvíjejí se zde larvy chrostíka Molanna nigra. Balvanité sutě: Tato stanoviště byla vždy tradičně chráněna jako geologický
Mlok skvrnitý žije v povodí Zelenského potoka.
16
40 LET CHKO ŠUMAVA
útvar, jejich exploatace pro minimální surovinové zdroje prakticky neexistovala. Stejně tak byla ovšem donedávna opomíjena jejich živočišná složka. Ukazuje se, že díky specifickým podmínkám, zejména mikroklimatu, že zde žijí jednak severské formy bezobratlých, jednak formy jeskynní i specifické pro sutě: Acantholycosa norvegica, Pholcus opilionoides, Sitticus pubescens, Bathyphantes similimus, Trogloneta granulum, Clubiona alpicola, Diplocentria bidentata, Theonoe minutissima, Leptyphantes notabilis, Porrhoma egeria, Rugathodes bellicosus (Aranae), Leptoiulus weberi (Diplopoda), Chionea araneoides (Diptera), Pterostichus negligens (Carabidae), Glis glis, Eliomys quercinus (Mammalia). Vodní toky: Velmi významné jsou přežívající populace perlorodky říční (Margaritifera margaritifera). Z hlediska biodiverzity vodního hmyzu jsou významné některé druhy jepic (Ephemeroptera): Baetis digitatus (boreoalpinní druh s disjunktivním rozšířením), Rhitrogena hercynia (středoevropský endemit s centrem rozšíření na Šumavě), Ecdyonurus austriacus, což je alpsko-šumavský endemit, stejně jako Leuctra alpina v případě pošvatek (Plecoptera). Další významnou, druhově velmi bohatou skupinou jsou chrostíci (Trichoptera). Řada druhů byla v Čechách zjištěna pouze v této oblasti (např. Rhyacophila hirticornis). Podél vodních toků se vyskytují některé vzácnější formy brouků, např. Amara tibialis, Bembidion ascendens, atrocoeruleum, Epaphius rivuralis (Carabidae), Pteroloma forsstroemii (Agyrtidae). Z rybovitých obratlovců jsou dominantní druhy pstruh obecný (Salmo trutta m. fario), vranka obecná (Cottus gobio). Prakticky všechny vodní toky na území je možno přiřadit do pstruhového pásma, včetně Vltavy, kde však je složení ichtyofauny silně ovlivňováno druhy pronikajícími sem z Lipna. Břehové porosty vodních toků jsou významným biotopem pro poměrně bohaté hnízdní ornitocenózy. Přímo na vodní biotop jsou po-
Foto: Pavel Hubený
PŘÍRODNÍ KRAJINA
travně či jinak vázáni skorec vodní (Cinclus cinclus), ledňáček říční (Alcedo atthis), částečně konipas horský (Motacilla cinerea). Vzhledem k vysoké zachovalosti přirozeného charakteru toků a jejich minimálnímu či malému zasažení škodlivinami je celá Šumava a Pošumaví jednou z nejvýznamnějších oblastí výskytu vydry říční (Lutra lutra) v ČR. Členitější přirozené břehy malých vodotečí zvláště ve vyšších polohách jsou biotopem rejska horského (Sorex alpinus). V závěru 90. let se na Šumavě objevují sporadicky jednotlivé exempláře bobra evropského (Castor fiber), který pravděpodobně přes Šumavu migruje z bavorských toků k severu. Přirozené smíšené lesy: Ve smíšených porostech přirozeného charakteru existují významná společenstva suchozemských měkkýšů, vykazující vysokou druhovou diverzitu i vyrovnanost (např. na Stožci zjištěných 41 druhů). Kromě druhů běžných a typických pro středoevropský horský les se zde vyskytují i některé vzácnější formy, např. Macrogastra badia. Na Šumavu navíc zasahují prvky malakofauny karpatské (Vestia turgida) a západoevropské (Petasina edentula). Z hmyzu jsou na těchto biotopech rovněž některé zoologicky či ochranářsky významné druhy např.: Carabus irregularis, Carabus silvestris, Pterostichus selmanni roubali, Cychrus attenuatus (Carabidae), Ceruchus chrysomelinus (Lucanidae), Otiorhynchus lepidopterus (Curculionidae), Danosoma fasciata (Elateridae), bělopásek topolový (Limenitis populi), batolec duhový (Apatura iris). Přirozené smíšené lesy jsou rovněž významným refugiem některých zvláště ohrožených druhů obratlovců, např. strakapoud bělohřbetý (Dendrocopos leucotos), puštík bělavý (Strix uralensis), lejsek malý (Ficedula parva), rys ostrovid (Lynx lynx), jeřábek lesní (Bonasa bonasia), netopýr velkouchý (Myotis bechsteini) a jiné. Přirozené horské smrčiny: Jsou velmi významným ekosystémem z hlediska biodiverzity Šumavy. Jeho zoocenózy jsou tvořeny množstvím boreomontánních a boreoalpinních druhů bezobratlých i obratlovců. Např. Harpalus solitaris, Leistus piceus, Trechus alpicola, Carabus arcensis (Carabidae), kobylka smrková Barbitistes constrictus, kobylka horská Isophya pyrenaea (Ensifera), okáč rudopásný (Erebia euryale) (Lepidoptera), sýc rousný (Aegolius funereus), kulíšek nejmenší (Glaucidium passerinum), tetřev hlušec (Tetrao urogallus), kos horský (Turdus torquatus) (Aves), netopýr severní (Eptesicus nilssoni) (Mammalia).
STANOVIŠTĚ PODMÍNĚNÁ ČINNOSTÍ ČLOVĚKA Antropogenní bezlesí: Člověkem vytvořená nelesní stanoviště jsou velmi významným prvkem šumavské krajiny a jsou také neopominutelná z hlediska celkové zoologické rozmanitosti. Z významných druhů, typických pro šumavské bezlesí, lze jmenovat alespoň následující: kobylka hnědá Decticus verrucivorus (Ensifera), otakárek fenyklový (Papilio machaon), ohniváček modrolesklý (Lycaena alciphron), střevlíci Amara erratica, nigricornis, Harpalus quadripunctatus, svižníci Cicindela campestris, sylvicola (Carabidae), zdobenec Trichius fasciatus (Scarabeidae), majky Meloe sp., chřástal polní (Crex crex), tetřívek obecný (Tetrao tetrix), bekasina otavní (Gallinago gallinago), bramborníček hnědý (Saxicola rubetra), linduška luční
Populace tetřeva hlušce je ohrožena turistickým ruchem a nevhodným lesnickým hospodařením. V posledních deseti letech se její pokles zastavil. Foto: Pavel Hubený (Anthus pratensis), cvrčilka zelená (Loscustella naevia), hýl rudý (Carpodacus erythrinus), skřivan lesní (Lullula arborea), strnad luční (Miliaria calandra), slavík modráček (Luscinia svecica cyanecula), pěnice vlašská (Sylvia nisoria). Stadia lesa na původním bezlesí: Velmi typickou součástí krajiny dnešní Šumavy je mnoho ploch původního bezlesí v různém stupni zarůstání, tzv. přirozené sekundární sukcese. Obecně lze konstatovat, že tato společenstva jsou nositeli vysoké druhové pestrosti v krajině. Na sekundární bezlesí je svým výskytem vázáno množství typických i vzácných šumavských druhů či společenstev. Například pestrá druhová skladba ptáků je dána kombinací druhů obývajích bezlesí (skřivan, rehek, linduška, ťuhýk, chřástal aj.) a vysloveně lesních (pěnice černohlavá, drozd, kos, červenka apod.), druhů typických pro raná stadia vývoje lesa s vysokým podílem pionýrských dřevin jako jeřábek lesní (Bonasa bonasia), budníček větší (Phylloscopus trochilus) a jiné. I zcela umělá stanoviště mohou být místech výskytu některých vzácných druhů. Například uměle vytvořené podzemní prostory jsou v některých případech významnými úkryty mnoha druhů netopýrů, jako je tomu v případě zbytků středověkých zlatodolů v okolí Kašperských Hor a Hartmanic či v částech dolů u Černé v Pošumaví. Pro přežívání mnohých původních lesních druhů živočichů je Šumava významným refugiem také díky tomu, že se jedná o poměrně rozsáhlý lesnatý celek. Přesto, že valná část plochy lesů je přeměněna v jehličnaté monokultury a přirozené lesy se vyskytují jen fragmentárně, přežívají na Šumavě vzácnější druhy velkých lesních obratlovců. Příkladem mohou být tetřevovití ptáci. Populace tetřeva hlušce (Tetrao urogallus) je v současnosti prakticky jedinou reprodukceschopnou populací v Čechách a tvoří prakticky 90% výskytu v rámci celé republiky. Díky omezení využití a rozvoje v posledních 50 letech nabylo území na přírodovědné hodnotě. Některé původní druhy velkých savců se na Šumavu vrátily díky umělému znovuvysazení, jako například rys ostrovid (Lynx lynx) nebo i v důsledku přirozeného šíření či migrací, jako vzácně se vyskytující los evropský (Alces alces). Luděk Bufka
40 LET CHKO ŠUMAVA
17
KULTURNÍ KRAJINA
OSÍDLENÍ ŠUMAVY Osídlení Šumavy bylo postupné a relativně pomalé. Tento postup byl ovlivněn periferní polohou oblasti a komplikovanými přírodními podmínkami. V mladší době kamenné zřejmě pronikaly jednotlivé skupiny lovců až do šumavského podůří (Lipensko, Sušicko). Další stopy kolonizace předhůří Šumavy a výjimečně i Šumavy (Obří hrad) lze přisoudit Keltům, přesněji etnikům obývajícím českou kotlinu v době halštatské a laténské. Jejich odliv nastal na přelomu letopočtu a byl vystřídán krátkodobými vlivy germánských kmenů, v 5. a 6. století nahrazených Slovany, kteří území kolonizovali jak od severu, tak od Dunaje. Do šumavského předhůří pronikla stabilnější slovanská sídla snad až v 9. století v době hradištní, pravděpodobně však po tomto období opět nastal odliv obyvatel. Středověkou kolonizaci, která se nejvíce vryla do tváře současné krajiny, a která přinesla skutečnou a dlouhodobou kolonizaci podhorského a horského prostoru můžeme zjednodušeně popsat v těchto etapách: 1. Původní středověká kolonizace přinesla osídlení do předhůří Šumavy a do jejích okrajových částí ve 13. století. Území dnešní CHKO tvořilo v té době jižní hranici této kolonizační vlny, některé prvky osídlení však pronikly i do vnitřní Šumavy (CHKO a NP), a to především při trasách obchodních stezek. Nejmarkantnější vstup osídlení lze v té době mapovat v okolí stezky Strážný–Vimperk. Ostatní území Šumavy pokrýval původní prales. Součástí této kolonizace nebyl jen průnik nového osídlení na hranice hvozdu, ale i jeho postupná stabilizace, odlesňování okolí sídel, snad i výstavba samot ve spádovém území nových sídel. Přesto na konci této kolonizační vlny zůstalo neosídleno cca 85 – 90 % plochy dnešní CHKO a NP Šumava. Po expanzi ve 13. století nastal odliv osídlení z periferních oblastí, například opuštění železnorudské kotliny a větší části Úhlavského údolí u Hamrů a podobně. Základním urbanistickým prvkem této kolonizace je umělá tvorba celých sídelních systémů vzájemně propojených na objednávku vlastníků nebo nájemců pozemků (šlechta, kláštery apod.). Sídelní systémy byly konstruovány tzv. lokátory, kteří
18
40 LET CHKO ŠUMAVA
pevně stanovovali prostorové členění sídla se zřetelnými velkými zkušenostmi a citem pro potřeby sídla. Sídelní jednotky (domy, dvory apod.) jsou vesměs sdružené kolem centrální zóny (obdélníkového, kruhového, výjimečně ulicového charakteru) a přecházejí vně sídla v radiálně či pásovitě rozdělených pozemcích (plužinách) přes zahrady a sady do prostorů s intenzivním zemědělským hospodařením. Tyto pásy se někdy váží i na srovnatelně dělené části lesa, nicméně častější situací je úplné odlesnění. Méně hodnotné pozemky jsou ponechány jako obecní draha, jsou využívány extenzivně, anebo nepravidelně. U velkého množství sídel byl tento charakter zachován až do současnosti. Výjimečné byly do rozsáhlých lesů vysunuté hutě nebo doly. Tyto enklávy po opuštění zanikly a podlehly sukcesi. 2. Pozdní kolonizace okrajů hvozdu souvisí se skupinou obyvatel nazývaných Králováci. Písemné stopy zanechala až v 17. století, přitom je ovšem pravděpodobné, že nastupovala od 16. století, zejména s expanzí sklářství. Vzhledem k tomu, že Králováci byli především tvořeni německým etnikem, není vyloučeno, že šlo o zbytky obyvatel uměle umístěných ve 12. a 13. stol. při přesunu některých osad na Sušicku do správy hrabat von Bogen nebo o rodiny horníků z kašperskohorského a hartmanického rudního revíru. Královácké osídlení odpovídalo zcela volnému využívání půdy jednotlivými rodinami. To znamená, že jednotlivé sídelní jednotky tvořily více méně izolované bezlesé niky, ve více odlesněných částech se objekty sdružovaly obvykle podél komunikací do sídel, ve kterých byly mezi objekty poměrně značné odstupy. Část této kolonizační vlny zcela zanikla během třicetileté války v 17. století, kdy řada sídel zpustla. O množství obyvatel si můžeme udělat jen rámcový obrázek ze starých matrik, ve kterých je zachycen počet tzv. poplatných rodin. Množství obyvatel bylo jednoznačně velmi nízké, a to i v situaci, kdy počet poplatných sedláků násobíme deseti. 3. Novověká kolonizace proběhla na konci 18. století. Vedle skláren se rozvíjí zemědělství, graduje exploatace dřeva z pohraničních lesů, která trvá celé 19. století. Znamenala zásadní průnik nových obyvatel do dosud neosídlených částí hvozdu.
KULTURNÍ KRAJINA
Tento průnik byl způsoben především změnou majetkoprávních vztahů, rozvojem sklářství, zemědělství a moderněji pojímaného lesnictví a dřevařství. Tato kolonizační vlna dala vzniknout dodnes existující sídelní struktuře, která se dále rozvíjela a stabilizovala až do 2. světové války. Znamenala nejmasivnější odlesnění krajiny a expanzi osídlení tvořeného především samotami a malými sídelními jednotkami. Na konci této kolonizační vlny zůstalo neosídleno necelých 20 % plochy území dnešní CHKO a NP Šumava. I tato plocha však podlehla radikální exploataci dřevní hmoty, a to zejména v první polovině 19. století. Lze pozorovat určité regionální diference v rozvoji osídlení. Tato kolonizační vlna zasáhla nejdříve oblast mezi Vimperkem a Strážným a navazující údolí, také celé údolí Vltavy, pronikla údolím Řezné k Železné Rudě a proti proudu Úhlavy, Otavy a Křemelné do povodí těchto řek. Vrcholným projevem této kolonizace bylo proniknutí rozptýlené výstavby a sídel do dosud nepřístupných příhraničních částí Šumavy, jako byl např. Gsenget, Josefov, Filipova Huť, Březník a jiné. Nově tvořená sídla vesměs postrádají typickou urbanistickou koncepci. Vznikala, podobně jako dříve královácké usedlosti, zcela volně na výhodných lokalitách jako řady domů s většími odstupy kolem přístupové komunikace nebo prostě jako samoty. 4. Období odlivu obyvatelstva následuje po novověké kolonizaci. Jeho signály se objevují v centrálních lokalitách Šumavy už ve druhé polovině 19. století. Na počátku 20. století lze pozorovat pokles sumárních hodnot počtů obyvatel oproti roku 1869, v závěru 30. let je však odstartován výrazný rozpad sídelní struktury, způsobený: – odsunem českého obyvatelstva z pohraničí – odsunem německého obyvatelstva z pohraničí – vytvořením neosídlených ploch vojenského újezdu a hraničního pásma v trvání až do počátku 90. tých let 20. století. Tato změna osídlení znamenala pokles z původních cca 140 tisíc obyvatel (v řešeném území ÚP VÚC Šumava žijících na 200 000 ha) na cca 60 tis. obyvatel, tzn. na 43 % původního stavu. Z vývoje obyvatelstva v jednotlivých sídlech lze také usoudit, že tvorba sídelní struktury na konci 30. let ještě nedospěla do stádia zralosti, tedy do stavu zesílené gravitace větších sídel. Zatímco ve vnitrozemní části Šumavy působení této gravitace můžeme pozorovat už v polovině 19. století, u šumavských sídel se do 30. let 20. století výrazněji neprojevuje. Nicméně porovnání součtových hodnot stavu populace v roce 1869 a 1930 na srovnatelných plochách naznačují, že ke globálnímu odlivu docházelo ve srovnatelném měřítku jak v centrální Šumavě, tak jejím předhůří, a to již před rokem 1900. Nutno uvést, že v poválečném období také zmizela celá řada jednotlivých sídel i celých sídelních útvarů. V roce 1654 zde žilo odhadem cca 10 000 obyvatel (při cca 8 osob/usedlého). V době vyhlášení CHKO tu žilo cca 22 tis. obyvatel. Od roku 1961 do roku 1991 klesl celkový počet obyvatelstva o 4,5% (ve srovnatelně velkých sídlech mimo CHKO byl pokles o 17%). V současné době leží v CHKO Šumava cca 80 různě velkých sídelních útvarů. V nich v roce 1991 žilo 20 584 obyvatel. Průměrná hustota obyvatel na území CHKO tedy činí 22,13 obyvatel/km2. Jako území s nejvyšší hustotou obyvatel lze označit oblast Nýrska a Zelené Lhoty (do 250 obyv. /km2) a dále okolí Vimperka (do 125 obyv. /km2).
Vývoj populací na Šumavě. Většina sídel v posledních 20-ti letech (1971–1991) snižuje počet obyvatel. U menších sídel převažuje v letech 1971–1991 migrační úbytek nad přirozeným přírůstkem, u sídel Žel. Ruda, Nové Hutě a Frymburk přirozený přírůstek převažuje nad migračním přírůstkem, u Kubovy Hutě, Lenory, Volar a Borových Lad přirozený přírůstek převažuje nad migračním úbytkem. Pavel Hubený
Vývoj odlesnění Šumavy od šestnáctého století do současnosti.
40 LET CHKO ŠUMAVA
19
KULTURNÍ KRAJINA
Struktura mezí, cest a kamenných snosů zdůrazněná nálety stromů a stromořadími kolem Kašperských Hor Foto: Pavel Hubený
KRAJINA
Výsledkem působení vývoje, a to jak samovolných schopností přírody, tak působením člověka, vznikla na území Šumavy kulturní krajina, která má všechny atributy periferní a polopřírodní kulturní oblasti. Nejdříve území pokryté převážně pralesy a přírodní krajinou, bylo postupně odlesněno a změněno na horskou zemědělskou krajinu. Vyčerpání většiny dřevních zásob započalo proces chudnutí, definitivní zlom však způsobily odsuny obyvatelstva ve 30. a 40. letech 20. století a studená válka, která znemožnila efektivní rekolonizaci území. Výsledkem je krajina, ve které se zachovalo nebo dotvořilo rámcově podobné zalesnění prostoru, jaké tu mohlo existovat v počátcích kolonizace někdy v 15. až 17. století. Některé vsi se dokonce za posledních 300 let formálně příliš nezměnily, zůstal zhruba stejný počet domů, ale v krajině přibylo více lesnatých ploch. Znovu jsou zde velké neosídlené plochy, ve kterých lze nacházet více či méně nápadné stopy historické lidské činnosti. Přírodní rozměry krajiny modelují člověkem neovlivněné tvary: vyklenuté hřbety, náhorní planiny, zaerodovaná údolí řek, místy kańonovitého charakteru. Střední sklon Šumavy se pohybuje kolem 7,5 stupně. Mimo rozlehlou hladinu Lipna a nýrské přehrady, a několik železničních staveb, jejichž plochy nebo násypy zakrývají či mění estetiku původních mělkých údolí, a mimo velká sídla žádné lidské stavby či zásahy nezkreslují nebo nezakrývají přirozenou dynamiku svahů vytvořených přírodními procesy. Až na několik detailů jsou zde dodnes zachovány všechny přírodní tvary středních rozměrů: skalní výchozy, mrazové sruby, kryoplanační terasy, skalní suky, suťová pole, kamenná moře nebo říční terasy. Základní tvary přírodní krajiny jsou tedy zachovány. Kulturní rozměry krajiny mají převážně historické kořeny a ovlivňují naše vnímání především ve středních až detailních rozměrech. Nejzřetelnějšími kulturními artefakty jsou sídla, vodní nádrže a přehradní, železniční či silniční násypy. Sídelní útvary se za posledních cca 400 let ze samot a shluků nezapojených dvorů
20
40 LET CHKO ŠUMAVA
postupně přeměňují na venkovská až městská urbanizovaná jádra, přitom samot ubývá. V době vrcholné kolonizace, na počátku 18. století, kolem samot a malých sídel ležely rozsáhlé odlesněné plochy. Dnes se les vrací na uvolněné plochy a postupně uzavírá urbanizované enklávy. Les se při svém návratu však ke kulturní krajině nechová destruktivně. Pod korunami lesů jsou dosud zachovány mnohé zbytky staveb, kamenných snosů rozdělujících pozemek, kamenných zídek, cest, křížků, sejpů, starých důlních děl a jiných prvků. Dodnes tyto prvky, každý po svém, ovlivňují stanovištní podmínky nového lesa a sdělují tak přítomným, jak dalece významný byl zásah provedený za tím či oním účelem. Kouzlo Šumavy je nepochybně v těchto detailech, které jednomu dávají víru v sílu člověka, který dokázal to či ono, jinému naopak v sílu přírody a filosofování o marnosti lidského snažení. V obrazu krajiny se najednou propojují stará díla Keltů se stavbami starými sotva 200 let. Veškerá činnost člověka se zde vrství, neztracena, nezapomenuta, pod shovívavým baldachýnem větví nového lesa.... To, čím je šumavská krajina výjimečná, lze popsat rámcově následujícím způsobem: – dodnes si zachovala všechny atributy přírodní krajiny lesnatého pohoří střední Evropy, – dosud poskytuje nespočet přírodních zákoutí nabízejících dojem divočiny a člověkem neovlivněné krajiny, – poskytuje místa dalekých rozhledů, v těchto dálkových pohledech převažují přírodní fenomény jako horské hřbety a rozlehlé plochy lesa, – nabízí řadu detailů jak přírodní, tak kulturní krajiny, díky původně rozlehlému osídlení území lze detaily svědčící o činnosti člověka nacházet celoplošně, – nabízí vesnice a města, které nejsou zásadně esteticky pozměněny, oproti dojmu okolní krajiny, v sídlech lze dosud najít zřetelné stopy po původní zástavbě a estetice domů, – krajina je člověkem nejvíce pozměněna ve větších sídlech. Pavel Hubený
KULTURNÍ KRAJINA
Venkovské chalupy v Michalově u Stach nesou všechny znaky šumavského domu.
Foto: Pavel Hubený
ŠUMAVSKÉ CHALUPY Ke krajinnému rázu Šumavy patří jednoznačně typická estetika historických objektů. Jejich odlišnost je dosud zřetelná a každý návštěvník si jí všimne. V 19. a na počátku 20. století byla však ještě zřetelnější, jak vysvítá ze starých pohlednic a popisů venkovských chalup současníky. Tuto odlišnost má na svědomí několik okolností. První z nich spočívá v samotném vývoji území. Jeho zastavěnost rostla od poloviny 18. století a vrcholila v 19. století, v tomto rozmezí cca 150 let byl stavební způsob venkovských domů do jisté míry uniformní, neboť domy stavěly převážně rodiny místních stavitelů s jistou rutinou a s vědomím maximální účelnosti staveb. Druhou z nich je skutečnost, že Šumava ležela po celý středověk na rozhraní dvou odlišných stavebních vlivů roubených venkovských staveb. Vedle pronikání alpského domu k severu tu působilo pronikání středočeského roubeného domu k jihu. Na kontaktu těchto stavebních stylů vznikl pás „hybridních domů“, zužitkující výhody každého z modelů. Tato kombinace vytvořila typ domu, jehož estetický kánon je poměrně stabilní a umožňuje v podstatě jen detailní odchylky. Třetím vlivem byla nepochybně chudoba, která neumožňovala příliš velký rozmach stavebníků, ome-
zovala okázalost a tlumila touhu po odlišnostech. Výsledkem tohoto vlivu je skutečnost, že bohatší domy byly spíše větší, a že jejich zdobení bylo propracovanější a bylo použito na více detailů. Alpský roubený dům, pronikající z jihu k severu, byl rozšířen všude v Bavorském lese a pronikl ve své téměř čisté podobě na české území zejména na Železnorudsku (ojediněle až do oblasti Suchých Studánek), jednotlivě do centrální Šumavy, do oblasti Strážného, Stožce a do údolí Vltavy pod Horní Planou k Vyššímu Brodu. Nikde však netvořil většinu (mimo Volary, ale to je trochu jiný případ). Šlo o přízemní domy převážně s obdélníkovým půdorysem, plochou střechou (kolem 15 až 25 stupňů) zatíženou velkými balvany. Nízký půdní prostor byl mírně nadezděn několika trámy roubení. V části domu byly obytné místnosti, často dvě vedle sebe, ze kterých se přes síň u vchodu (nazývanou „dům“) přecházelo do maštalí v zadní části domu. Štít přesahoval často více jak 1 m nad okna ve štítě, stejný přesah mívalo zápraží. Karel Klostermann je ve Skicách ze Šumavy z roku 1890 popisuje takto (Vchynice–Tetov): „…půjdeme kolem všelijak roz-
40 LET CHKO ŠUMAVA
21
KULTURNÍ KRAJINA
troušených chatrčí dřevorubců. Jsou to malé, až nepatrné domečky, ve kterých světlo a vzduch je spíš na obtíž. Okénka o ploše necelém čtverečné stopy jsou důmyslně zatarasena. Nedají se otevřít, aniž by se rozbila. Vnitřek chatrčí je nevábný, lidé i zvířata žijí společně v jedné místnosti, kouř z ohniště uniká přímo dveřmi a střechu chrání před nárazy vichřice těžké kameny…“ Alpský dům se na Šumavě kombinoval se středočeským roubeným domem, jehož krajové odchylky najdete všude kolem severní hranice CHKO Šumava, zejména na Zdíkovsku a Vacovsku. I ten měl obdélníkový půdorys, sedlovou střechu, někdy opatřenou menší polovalbou. Sklon střechy se zpravidla pohyboval kolem 40 až 45 stupňů a střecha nebyla zatížena kameny. Půda nikdy nebyla nadezděna. Místnosti byly však menší a řazeny za sebou. Vedle hlavní obytné světnice nebyla komora, tu umisťovali až za dům směrem k maštalím. Do maštalí se zpravidla nechodilo domem, ale zápražím. Tyto chalupy bývají spíše malé, v čelním štítě bývají jen dvě okna umístěná symetricky kolem osy domu, hlavní světnice má pak většinou jen jedno boční okno. Výsledkem mísení obou stavebních stylů vznikl typ objektu, který můžeme nazvat domem šumavským. Z alpské chalupy si přinesl řazení místností vedle sebe a průchodnost celého domu jeho nitrem. Podkroví štítu je také více nebo méně předsunuto nad okna v čelní stěně. Největší předsunutí u dodnes stojícího domu dosahuje kolem 2 m. Další stopou je mírný sklon střechy, většinou mezi 37 až 43 stupni. Ze středočeského domu si zas přinesl polovalbu, která bývá větší a strmější, chybějící nadezdění podkroví (při vyšších sklonech střech tu byl dostatečný volný objem). Typickým znakem domu je to, že je v podstatě celý zděný, roubená zůstává jen hlavní světnice umístěná na čelním nároží domu. V této světnici je ve vnitřním koutě pec
Příklad alpského domu, který dosud stojí v Železné Rudě. podle starých pohlednic více podobných chalup stálo jak v Železné Rudě, tak pod Pancířem,ale i jinde po celé Šumavě.
Středočeský roubený dům, jak pronikl na území Šumavy.
22
40 LET CHKO ŠUMAVA
navazující na černou kuchyni. Tu najdete přímo naproti vstupním dveřím v „domě“. Proto také komín stává přímo proti vstupu na protilehlé straně střechy. Komora, umístěná vedle světnice, bývá již celá zděná, stejně jako maštale a stodola. Zápraží bývá přestřešené přesahem střechy tak, aby se i za deště dalo chodit mezi stodolou, maštalí a obytnou částí. Někdy jsou na spodní části střechy použity námětky, které zmírňují její sklon. Hlavní světnice mívá čtyři okna, dvě na čelní, dvě na boční stěně, vždy dělená na 4 nebo 6 okenních tabulek. Okno do komory bývá jen jedno v čelní stěně a může být menší než okna hlavní světnice. Všechny dřevěné části staveb bývaly natírány volskou krví, jejich barva se tedy pohybovala od zašedle hnědé po černohnědou. Šindelové střechy byly šedohnědé a modrošedé, podle jejich stáří. Jednotlivé domy se liší pak už jen v detailech: – půdorys může být zalomen do „L“, přičemž přistavena bývá stodola k zadní části domu – některé samoty bývají ve vrcholu čelní polovalby opatřeny barokní věžičkou – množství, strmost a velikost použitých polovaleb – námětky na spodní části střechy zmírňující její sklon – některé mají v čelním štítě zapuštěnou pavlač, jiné ji nemají, prkna pavlače bývají odlišně zdobena – zdobením zhlaví trámů, – krytí roubené části šindelem a jeho zdobení – zdobení rámů oken Pro všechny venkovské domy Šumavy je ale typické, že historičtí stavebníci se vyhýbali velkým výkopům a přesunům zeminy. Sklepy bývají malé, dům není umisťován na upravený zarovnaný povrch, ale je zasunutý přímo do terénu, takže zásadně nemění tvar okolního svahu. Takto umístěný dům působí sám o sobě přirozeně a jaksi splývá s okolní přírodou. Zejména, když se okraj střech na některém místě téměř dotýká zemského povrchu. Dům také neměl kolem sebe žádné velké zpevněné plochy. Velkými balvany býval vyskládán chodník pod zápražím, některé domy mají z kamenů vyskládaný vjezd do podkroví z přikloněného svahu. Neobklopovaly je také žádné výrazné ploty. Nejčastěji naproti čelní stěně ležela zahrádka na květiny a zeleninu a ta byla oplocena plaňkovým plotem. Hnojiště bývala přímo proti vratům z maštale pod vyvýšeným chodníkem zápraží. Zcela jedinečnou lokalitou z hlediska historické architektury jsou Volary. Zde pravděpodobně v obyvatelstvu převládly skupiny přistěhovalců z alpské oblasti, kteří sem přinesli svůj stavební styl. Podle dochovaných údajů se Volarští po celý středověk výrazně odlišovali od ostatních obyvatel Šumavy a dokonce úmyslně udržovali svou etnickou „čistotu“. Proto i „volarský dům“ je jistou jedinečností, extrémem v lidovém stavitelství Šumavy. Má mnoho znaků, jaké jsme opsali u alpského domu. Jeho půdorys však nebývá obdélníkový, ale spíše lichoběžníkový, nebo téměř čtvercový. Představuje v podstatě dva oddělené objekty, jedním z nich je shluk světnic a komor, druhý tvoří maštale a hospodářská zařízení, mezi nimiž je velká chodba, kterou projede i vůz. Oba objekty i chodba jsou pak přestřešeny roubeným podkrovím, výrazně nadezděným, zakrytým plochou střechou (sklon kolem 15 až 18 stupňů). Ve štítě bývá podkroví propojeno dlouhou, extrémně zdobenou pavlačí. V minulosti se do podkroví chodilo také po žebříku z této pavlače přimknutému k čelní stěně. Zatímco objekt určený k bydlení bývá roubený, stáje mohou být i zděné. Pro lepší tepelnou izolaci je roubení často z vnější strany překryto šindelem. Na sklonku 19. století byly Volary svébytnou enklávou, jaké nebylo v Čechách ani na Šumavě k vidění. F. A. Borovský ve
KULTURNÍ KRAJINA
Potud staré roubené stavby, jejichž stáří můžeme odhadovat na 200 až 300 let. Už v 19. století se ale ve venkovské architektuře začínají objevovat jiné domy. Vedle malých domků bezzemků a drobných řemeslníků, které kombinují stavební prvky šumavského domu se středočeským, ale chybí mu hospodářská část, se objevují zcela zděné stavby. Na bohatém východě pronikl až na území Šumavy z Rakouska „vierkant“, velký, patrový zděný dům, často uzavřený do dvorce, který kryje valbová nebo polovalbová střecha. Takové domy je možno najít východně od Pěkné, téměř celou vesnici tvoří v osadě Pernek. Dalšími výjimečnými domy jsou stavení se zvláštní funkcí, buď schwarzenberské hájovny nebo dělnické domy u sklárny v Lenoře. Společným znakem obou je to, že jde o domy přízemní a překryté vysokými valbovými střechami, odlišují se pak tím, že hájovny bývají stavěny do uzavřeného dvorce, zatímco lenorské chalupy jsou spíše jakýmisi „dvojdomky“. Od poloviny 19. století je ale nejcharakteritičtější a nejhojněji užívanou stavbou zděný dům obdélníkového půdorysu s polovalbovou střechou. Formátem ploch, výškou, objemem i sklony střech navazuje na tradiční šumavský dům, dispozice místností je však již odlišná. Pavel Hubený
Mezi typické šumavské chalupy patří objekt v lokalitě Stachy Chalupy. Charakteristickými znaky jsou velké strmé polovalby, předsunutý štít, roubená světnice, zděné chlévy a komora. Autor nákresů: Pavel Hubený
výpravné publikaci Čechy – Šumava tyto rozdíly poměrně barvitě popisuje: „…Po zmíněném již požáru r. 1863 nahrazena většina starých budov v městě Volarech stavbami podle obecného nového způsobu, jen menší část požárem ušetřená jeví se v podobě staré. Jest to až na malé odchylky, k nimž potřeby místní nutily, způsob stavby Alpské. Stavení pro obydlí hospodářovo bývá obyčejně bez patra, ale značně široké, až i 15 metrů. Vchod jest skoro vždy uprostřed strany průčelní, obrácené do ulice, kde jsou v městě při obydlí hospodářská stavení, jest často zřízen vedle budovy pro obydlí zvláštní vjezd do dvora. Sínec zaujímá buď celou přední čtvrť domu, nebo jest úzký a po obou stranách jeho jsou dvéře do světnic. Řídké jsou budovy jednopatrové, tu pak vedou téměř zpravidla do vyššího patra schody zvenčí, a sice obyčejně na pavláčku nad dolejším vchodem. Mimo základy a nízkou podezdívku jsou domy celé z mohutných klád, otesaných pouze na stranách, kde na sebe připadají. Nejnápadnější je střecha. Nízký krov zbudován jest ze slabých, neotesaných trámců a tyček se sklonem asi 22 stupňů a pokryt jest štěpinným šindelem (bez ryh) i přes 1 metr dlouhým, přes nějž po celé délce střechy často dosti hustě upevněny jsou tyčky a celá střecha pak zatížena kamením. Volaři jsou lid otužilý, pracovitý a poctivý, ale neobyčejně surový a rvavý. Odlučujíce se i od nejbližších svých sousedů, brousí mrav i vtip svůj jen v obcování se sobě rovnými, ký div tedy, že v ohledu tom zůstali na stupni velmi nízkém. Téměř za zradu na domově považuje se, vyvdá-li někdo dítě do cizí obce, nebo přižení-li se někdo na volarský statek…“
Starý mlýn na Žezulce stojí v Pekelském údolí přes dvě století. Typická je strmá polovalba, předsunutí štítu, roubená světnice a zděná komora. Foto: Pavel Hubený 40 LET CHKO ŠUMAVA
23
KULTURNÍ KRAJINA
LESY Lesy porůstají převážnou část Šumavy, stejně tak i CHKO Šumava. Ačkoli se obecně má za to, že jde o lesy zcela přeměněné a kulturní, skutečnost je mnohem složitější. Především je jisté a zřejmé, že do existence všech šumavských lesů zasáhl ať přímo nebo nepřímo člověk. Postupná kolonizace spojená často s odlesňováním nebo minimálně s ovlivňováním života lesů, pochopitelně zanechala své stopy. Vedle ní však měly na vývoj lesů významný vliv i přírodní pochody spojené s migrací dřevin po době ledové, při které jednotlivé druhy postupně obsazovaly volné niky, vzájemně si konkurovaly nebo dokonce i částečně a dočasně spolupracovaly. Nepochybná je jistě skutečnost, že v posledních cca tisíci letech hrály významnou roli ve stavbě lesů smrky a buky, doprovázené jedlí. Smrky, až na drobné výjimky zřejmě vždy zcela dominovaly 1200 m nad mořem na severních, severovýchodních svazích a na trvale zamokřených lokalitách jejich dominance pronikala však i mnohem níže pod tuto hranici. Nad 900 metrů nad mořem byl pravděpodobně smrk vždy běžným členem přirozeného lesa. Buk přišel mnohem později, nicméně v nadmořské výšce 1000 m, na jižních svazích až 1200 m, se stal významnou a místy i dominantní dřevinou. Právě nedostatek buku odlišuje nejvíce současné šumavské lesy od jejich pravděpodobně nejpřirozenější podoby. Dalším významným druhem je jedle, která dokázala jednotlivě pronikat i do smrkových nadmořských výšek a v nižších polohách zcela nahradit buk, takže zcela nepochybně místy, v dlouhodobých periodách možná i plošně pod 1200 m nad mořem mohla dominovat. Do nadmořské výšky 1100 až 1200 m však zasahovaly a zasahují další dřeviny, které však nikdy plošně nepřevažovaly. Typickými představiteli takových dřevin je javor klen, jilm horský, bříza a olše, v nižších polohách lípa, dub, javor mléč, jasan a jiné. Původně v době poledové hojná borovice zůstala jako relikt na stanovištích, kde není ohrožována konkurencí smrku a jiných dřevin, zejména na skalách a rašeliništích. Místy se vyskytuje jako součást smrkových jedlin. Zvláštní postavení mezi dřevinami Šumavy má nepochybně modřín opadavý, který zde není geograficky původní dřevinou, ale lze jej považovat za dřevinu zdomácnělou a poměrně rozšířenou, zejména při severní a východní hranici CHKO Šumava. Dosavadní vývoj lesů lze stručně nastínit následujícím způsobem: Do přírodních lesů na okrajích dnešní CHKO nepochybně
destruktivně zasahovaly už osídlenci cca 500 let před naším letopočtem. Rýžovali zde zlato, stavěli kamenné stavby, udržovali obchodní stezky. Pravděpodobně tu lovili, pásli a lesy nepochybně vypalovali. Samovolná regenerace takto poškozených lesů zřejmě probíhala v prvním století po přelomu letopočtu, kdy bylo toto území zřejmě z větší části opuštěno silnějšími kolonizačními prvky. Byla to jistě dostatečně dlouhá doba na opětovnou regeneraci přirozených pralesů. Po další kolonizační expanzi ve 13. století, kdy noví osídlenci obsadili oblasti převážně dříve obydlené Kelty, nastal opět krátkodobý útlum ve 14. a 15. století. I toto období mohlo posloužit k částečné regeneraci poškozených lesů (jsou známy zprávy ze 16. století popisující stopy sukcese lesa na opuštěné pozemky). Od 16. století však již byly lesy postupně, zejména od severu, východu a z údolních poloh, vytrvale ničeny. Noví osídlenci se bránili samovolnému nástupu lesa, odlesněné plochy kultivovali a udržovali je bez stromů. Expanzi osídlení a odlesňování řídily zejména nově vznikající sklárny, které dokázaly na velkém území rychle spotřebovat veškeré dřevo a na rozsáhlých územích zlikvidovat původní bukové a smíšené porosty. Nejdéle tomuto tlaku odolávaly pohraniční hřbety, které ještě v 18. století porůstaly pralesovité lesy. Velký zájem o dřevo v 19. století spojený s novými technikami jeho dopravy a zpracování však způsobil téměř úplné vykácení i těchto lesů. Od konce 19. století tak na Šumavě převládají lesy vytvořené člověkem, a to buď lesy člověkem přímo vysázené jako kultury nebo lesy, které vznikly sukcesí nebo jako odrůstající etáž původně vykácených pralesů, ale které jsou již plné století kultivovány převážně k maximální produkci, tvárnosti a směřovány k představě o optimální stabilitě lesa při zachování jeho produkční funkce. Nutno vzít v úvahu, že současné lesnictví v CHKO Šumava nijak nepočítá s obnovu pralesů a klade poměrně zřetelný odpor i k zachování pralesovitých zbytků, pokud nejde o fragmenty historicky prohlášené za pralesy. Rozloha přírodních lesů a pralesovitých zbytků tak dnes na území CHKO Šumava nepřesahuje 5% její rozlohy, garantovaná ochrana těchto porostů před těžbou je však pouze na 0,6% území CHKO Šumava. Je tak pravděpodobné, že do budoucna bude zachována pouze desetina z toho, co ještě dnes můžeme obdivovat jako staré přírodní etážovité lesy. Pavel Hubený
Porovnání současné druhové skladby lesa podle rozličných režimů hospodářských zásahů a podle různých vlivů vývoje, nejlépe postihne následující přehled: Druh
24
Podle LHP ve všech lesích
podle transektního snímkování v hospodářském lese
přírodním lese
sukcesi do 100 let
starší 100 let
Smrk
79
70
40
20
48
Buk
5
8
35
0
2
Jedle
3
9
15
0
5
Borovice
3
4
2
8
6
Olše
2
2
2
5
7
Bříza
2
1
2
27
6
Klen
1
1
4
10
4
Modřín
2
1
0
0
0
40 LET CHKO ŠUMAVA
KULTURNÍ KRAJINA
Orná půda, louky, pastviny a jabloňové sady patří k typickému obrazu krajiny nižších nadmořských výšek CHKO Šumava. Foto: Pavel Hubený
ZEMĚDĚLSKÁ KRAJINA Zemědělská činnost patří k tradičnímu způsobu hospodaření na území CHKO Šumava. S rozvojem zemědělství ve středověku narůstalo odlesňování horských oblastí. Odlesnění krajiny vrcholilo v 18. a 19. století. Vedle intenzivního využívání půdy zorněním mělo po celý středověk až do novověku velký vliv pastevectví. Skot, méně často ovce a koně, se pásly nejen na vyklučených a odlesněných plochách, ale často také v lesích a na horských hřbetech. Z důvodu chovu skotu se také přikrmovalo větvemi listnáčů a jedlí. Na vzhled krajiny však mělo největší vliv hospodaření na orné půdě a na trvalých travních porostech. Z údajů berní ruly (1654) je zřejmé, že většina půdy na území CHKO Šumava byla považována za chudou a nevýnosnou, rolí bylo poměrně málo (kolem 3 až 6 ha/usedlost). V té době připadalo v Královském hvozdu v průměru na 1 osedlého poplatníka 0,4 koně, 9,4 ks skotu a 0,3 ks vepřů. Ještě v roce 1949 byla zemědělská krajina rozdělena na velké množství malých honů oddělených často mezemi, snosy či cestami. Jednotlivé hony většinou nepřesahovaly svou plochou 1 ha, nejčastěji se vyskytovaly hony o ploše 0,5 – 1,5 ha. Větší jen výjimečně. Ale i tyto většinou nepřesahovaly 3 ha. Za 50 let (1949 – 2000) tyto malé hony téměř zcela zmizely. Běžná velikost zemědělského honu se dnes pohybuje kolem 2,5 až 4,5 ha). Rozsah zemědělské půdy poklesl. V krajině, která byla zasažena minimálně sukcesí a zalesněním klesla rozloha o cca 9%, na výjimečných místech (VVP) o 100%. Sukcesní plochy na většině území zdvojnásobily svoji plochu, místy až zdesateronásobily. Celkový podíl sukcesních biotopů mimo les činí asi 5% celkové rozlohy CHKO. Přirozeně se vyvíjející společenstva s vysokou rozmanitostí se propojila do pásů a řetězců. Už
v 50. letech byla část zemědělských pozemků součástí pokročilých sukcesních stádií (lokálně až 30% plochy, jen výjimečně klesalo zastoupení sukcesí pod 10% (vztaženo k transektům o min. délce 3 km). V současné zemědělské krajině neklesá podíl sukcesních stádií pod 15%, výjimečně dosahuje cca 80%. Trendy posledních 10 let: zatravnění orné půdy a radikální pokles její rozlohy; pastva masných plemen skotu, zmenšení stád, snížení intenzity využívání krajiny; zachování většiny sukcesních ploch přirozenému vývoji; závislost zemědělského hospodaření na státních příspěvcích nebo dalších zdrojích. Ještě v 17. století zde probíhal trojhonný způsob hospodaření, koncentrace velkých dobytčích jednotek na 1ha katastru obce (nikoli na zemědělskou plochu) činil kolem 15 – 20 ha/VDJ (snad 5 – 10 ha zemědělské půdy/VDJ). Na Horské Kvildě byly koncentrace ovšem mnohem menší (153 ha půdy katastru/VDJ). Největší koncentrace však byly ve východní části v oblasti Želnavy a Volar (5 – 6 ha/VDJ). Po 30ti leté válce byly některé usedlosti pusté (průměrně 9,8% rozlohy rolí leželo ladem), zejména v podhůří a role ležela ladem (nejvíce v oblasti Štěpanice – Vel. Radkov, Chlum). S narůstající kolonizací rostou i plochy odlesněné půdy. Odlesnění vrcholí v 1. polovině 19. století, v té době rovněž vrcholí velkoplošné těžby lesních porostů a přírodní prostředí Šumavy je maximálně destabilizováno. Osídlení, alespoň dočasně, proniká až na úroveň 1200 metrů nad mořem. Ve druhé polovině 19. století však již dochází k ústupu osídlení z některých periferních oblastí, půda je pak ve větší míře opouštěna intenzivním hospodařením ve 30. letech a zcela významně v 50. letech 20. století. Pavel Hubený
40 LET CHKO ŠUMAVA
25
SPRÁVA CHKO
VZPOMÍNKY LADISLAV VODÁK Před 15 lety si povídal ing. Vratislav Francl s Ladislavem Vodákem o jeho vzpomínkách na vznik CHKO Šumava. Připomeňme si tedy teď některé z nich: Pokud mohu mluvit za sebe, inspiroval mne jako šumavského rodáka článek Dr. Julia Komárka „Poslední příležitost pro národní park“ publikovaný roku 1946. Právě v tom roce jsem podnikl s několika přáteli puťák po šumavských hřebenech a k pramenům našich řek. Naše prožitky v šumavské „divočině“ jen potvrdily oprávněnost Komárkova návrhu, takže jsme časem tyto výpravy zaměřili na další fenomény (slatě, jezera, pláně, Trojmezí, Boubínsko). V prosinci 1954 na zimním táboře na starém mlýně na Křemelné řece uzrála myšlenka, jak Komárkův návrh realizovat a organizačně jej zabezpečit. V roce 1958 jsem získal fundovaného a zaníceného spolupracovníka Pavla Trpáka, tehdy studujícího Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy. Jako zpravodajové státní ochrany přírody a členové nově vzniklého Sboru ochrany přírody (1958) jsme náš návrh Šumavské skupiny projednali na Státním ústavu památkové péče a ochrany přírody s vedením Sboru ochrany přírody, konkrétně manžely Leiskými, kteří se stali jeho garanty. To umožnilo Pavlovi a mně seznámit se s dalšími fandy Komárkova návrhu, ke kterým tehdy patřil ing. J. Fencl, Dr. J. Ebenhöh, A. Říha, ing. Skorunka a ing. V. Francl. Pověření k ochranářskému průzkumu vydal pro Pavla a mne sbor ochrany přírody 5. 1. 1960. Státní ústav památkové péče a ochrany přírody pak 12. 2. 1960, jihočeské a západočeské odbory školství a kultury 15. 7. 1960. Nemysleli jsme si, že se dobrá myšlenka jen tak sama prosadí. Do roku 1961 hradil přímé náklady Sbor, až od ledna 1961 přispěla i obě krajská střediska. Náš sekretariát neměl vlastní místnost, vše se odbývalo v bytech, věci byly uloženy na půdě. Pro náročné terénní úkoly jsem využíval vlastní džíp, na kterém bylo bezporuchově najeto 15 150 km. Za terénní stanice nám sloužila podkroví příbuzných a přátel v Hartmanicích, Rejštejně, Stožci, Kašperských Horách, Modravě, Špičáku a na Horské Kvildě a stanice krajského střediska státní památkové péče a ochrany přírody v Dobré a Hamrech. V roce 1964 byla získána v Sušici skladová místnost a výloha. Nečekali jsme uznání, ale měli jsme všichni dohromady dostatek houževnatosti a průkopnického ducha ve smyslu Goethova výroku: „Je-li v radostné práci nejvyšší štěstí života – pak nemáme se proč trápit.“ Stojí za zmínku, že projekt CHKO Šumava, jehož zpracování se zúčastnil Ing. Francl s J. Ebenhöhem a Pavlem Trpákem, byl sumarizován na základě výsledků průzkumu a dokumentací ve dvou dnech a hned byl rozeslán k připomínkám nadřízeným institucím a ostatním organizacím v počtu 80 exemplářů. Všechny připomínky byly kladné. Zvlášť vysoce projekt hodnotila Správa TANAP. Projekt je uložen na KSSPPOP v Českých Budějovicích. Dne 28. 9. 1962 byl návrh CHKO předložen ministerstvu školství a kultury a státnímu ústavu památkové péče a ochrany přírody. Poté byla po několika urgencích Šumava dne 27. 12. 1963 prohlášena za CHKO. V té době se stali dalšími aktivními spolupracovníky a bojovníky za ochranu Šumavy plk. ing. Našinec, ing. Achs, J. Vaněček, Dr. ing. Nováková, ing. Dr. Dyk, ing. L. Vala, E. Bouška, ing. Trágner, J. Šálek, A. Šatra a J. Kocourek. V neprospěch budování CHKO přispívala tehdejší neujasněnost názorů na velkoplošná chráněná území.
26
40 LET CHKO ŠUMAVA
Profesionálům se ekologicky pojatý návrh zdál často nadbytečný, takže jsme neměli tak lehký život. Prosazovali jsme též stanovisko vzniku jedné správy na úrovni obou KSSPPOP, protože Šumava byla jen jedna. Pro národní park nebyla v tehdejší době vhodná situace, a to ani na ústředních orgánech. Na otázku ing. Francla, jak hodnotí s odstupem 30 let činnost spolupracovníků ochranářského průzkumu Šumavy L. Vodák odpověděl: Slovy Jeana Dorsta v Knize „Ohrožená příroda“ odpovím: „Nedoceňujeme dosti roli amatérů v tomto hnutí, až podivné – je to tak – svědčí to v neprospěch kulturnosti lidstva, že je ochrana přírody odkázána na soukromý amaterismus.“ Bylo to tak i v době příprav CHKO. Však si vzpomínáš, jak nás považovali za romantické snílky, ale náš kolektiv důvěřoval ve výsledek své práce a nedal se odraditi nejrůznějšími obtížemi. Čas dal za pravdu nám, nikoli někdejším skeptikům, závistivcům či posměváčkům. Málokdo si uvědomí cenu, za kterou se podařilo sestavit, projednat a úspěšně v orgánech prosadit projekt CHKO. Byly to tisíce hodin, prakticky náš všechen volný čas, obětované dovolené. Stalo se tak za cenu šizení vlastních rodin a nastavování nocí. Nejedna cesta, materiál či literatura bývala tenkrát hrazena tak říkajíc z vlastní kapsy i ze studentského stipendia. Dělali jsme to pro Šumavu, aby její příroda poprvé v dějinách dostala pořádnou právní ochranu. (zkrátil a zpřehlednil P. Hubený)
ING. MILAN SKOLEK Zdá se to až neuvěřitelné, Chráněná krajinná oblast Šumava (dále jen CHKO) je „dámou v nejlepších letech“. Letos již oslaví svoji čtyřicítku, stejně tak jako náš nejstarší národní park – Krkonošský. Co všechno předcházelo tomuto výročí, co se za ta léta událo na Šumavě? Můžeme s lehkým srdcem vůči přírodě bilancovat? Takovýchto otázek bychom si mohli položit jistě mnoho a mohli bychom si na ně i odpovědět, ale každý asi ze svého vlastního pohledu. Začátky jistě nebyly lehké. Iniciátorem vyhlášení CHKO Šumava byl tzv. „Ochranářský průzkum Šumavy“, což bylo uskupení znalců, patriotů a milovníků Šumavy, které spojoval právě společný cíl, vyhlásit na Šumavě chráněnou krajinnou oblast, snad i národní park, o což se v minulosti již mnozí neúspěšně pokoušeli. Po dlouholetém úsilí se záměr vyhlásit CHKO zdařil. CHKO Šumava byla vyhlášena výnosem ministerstva školství a kultury č. 53 855 ze dne 27. prosince 1963, o vyhlášení CHKO Šumava. Od samého počátku celá tato oblast začala být v otázkách ochrany přírody spravována Krajským střediskem státní památkové péče a ochrany přírody v Českých Budějovicích. Velkou úlohu v ochraně šumavské přírody tehdy sehrál také Poradní sbor pro Šumavu, ustanovený v roce 1964, který prozatím nahrazoval samostatnou správu CHKO. Prvým oficiálním pracovníkem pro CHKO Šumava byl ing. Václav Hlaváč, který tuto činnost vykonával v letech 1969 – 1970. V roce 1970 byl odbornou správou oblasti pověřen Josef Vodák, který vypracoval první koncepci a zásady činnosti Správy CHKO Šumava a měl také zásluhu na vybudování sídla Správy jihočeské části CHKO Šumava na vimperském zámku. Skutečná oficiální činnost Správy jihočeské části CHKO Šumava (dále jen Správa) začala v září
SPRÁVA CHKO
1971 s působností cca na 2/3 území CHKO, na ploše 1 080 km2, v okresech Prachatice a Český Krumlov (zbývající, západočeská část byla spravována Správou v Sušici). Prvními stálými zaměstnanci Správy byli Ing. Václav Škopek, promovaný biolog Josef Albrecht a p. Mayer. V prosinci 1971 Josef Vodák odchází do důchodu a na jeho místo do funkce vedoucího Správy CHKO Šumava nastoupil Miloslav Hána, dříve zaměstnance LZ Vimperk. Pod vedením Miloslava Hány se začala zabezpečovat veškerá činnost spojená s ochranou přírody na daném území. Velká pozornost byla věnována územnímu plánování. Pro Šumavu byl zpracován tzv. „Rajonový plán“, který řešil rozvoj území komplexně a v dlouhodobém horizontu. Rozvíjela se i spolupráce s ostatními správami velkoplošných chráněných území v republice. Postupem času byli na Správu přijímáni další pracovníci. Důležitými pomocníky, zejména přímo v terénu byli profesionální, ale i dobrovolní strážci CHKO. Pro jejich další vzdělávání a lepší orientaci Správa vydala učební skripta a téměř každoročně pro ně organizovala odbornou exkurzi do některého z NP či ostatních CHKO v republice. V roce 1975 vstoupil v platnost výnos MK ČSR č. j. 5 954/75 o nové právní úpravě chráněné krajinné oblasti Šumava, který vymezil poslání oblasti, stanovil podmínky ochrany a určil kompetence při její správě. Jaký má Šumava význam pro národní hospodářství si uvědomovali, kromě jiných, také hydrologové. Z tohoto důvodu byla Šumava v roce 1978 nařízením vlády č. 40, v hranicích CHKO, prohlášena za chráněnou oblast přirozené akumulace vod (CHOPAV). V roce 1979 Vimperk oslavoval významné regionální pětisté výročí od jeho povýšení na město. Při této příležitosti pracovníci Správy vytvořili v muzeu ve vimperském zámku expozici o CHKO Šumava. Významnou akcí pro Šumavu bylo i IV. celostátní setkání správ velkoplošných chráněných území v roce 1981 ve Zdíkově, s nosným tématem odborného semináře „Kulturně výchovná činnost ve velkoplošných chráněných územích“. Tohoto odborného semináře se zúčastnili zástupci z 28 správ VCHÚ v ČSSR, včetně TANAPu, NAPANTu, KRNAPu, ministerstev kultury obou republik a dalších státních institucí a vzácných hostí. V roce 1982 Ústav krajinné ekologie ČSAV v Č. Budějovicích uspořádal odbornou konferenci „Ekologické problémy hospodaření v CHKO Šumava“, které předcházel několikaletý výzkum. Tato konference poukázala na nutnost řešení celé řady aktuálních problémů, zejména z oblasti zemědělství, lesnictví a komunální sféry. Za koordinace Správy probíhala na území CHKOŠ celá řada výzkumných úkolů, zejména v lesnictví, ale i na bezlesí, na rašeliništích a při ochraně flóry i fauny. Jedním z významných řešených úkolů byl i projekt „Lynx“, reintrodukce rysa ostrovida na Šumavě, záchrana perlorodky říční na řece Blanici, ochrana jilmů, akce formica a další. Pozornost v činnosti Správy byla zaměřena na budování sítě maloplošných chráněných území a péči o ně, na základě zpracovaných inventarizačních průzkumů a plánů péče. Samostatnou, velmi důležitou kapitolou v práci Správy byla kulturně výchovná, propagační a publikační činnost. Je nutno zejména vzpomenout dlouholeté vydávání časopisu Šumava, práci redaktora F. Kadocha a celé redakční rady. Pro veřejnost, zejména pro mládež se pravidelně provádělo velké množství přednášek a besed o Šumavě, o ochraně přírody a životním prostředí, zvláště ke „Dnům ochrany přírody“. Také se započalo s budováním terénních stanic, naučných stezek, vycházkových a poznávacích okruhů.
První terénní vozidlo sušické Správy CHKO bylo asi prvním motorovým vozidlem sloužícím ochraně přírody na Šumavě. Foto: Ladislav Vodák Dalším z větších úkolů, které bylo nutno realizovat bylo tzv. „Ochranářské mapování“, které spočívalo v inventarizaci území z hlediska přírodních kvalit a jeho potenciálního ohrožení. Při velikosti území a několika pracovnících Správy to byl úkol jistě nemalý a nelehký. Rok 1987 byl ve vnitřním životě Správy rokem zlomovým. Pro dlouhodobé vážné onemocnění přestává po 16 letech vykonávat funkci vedoucího Správy Miloslav Hána a odchází do invalidního důchodu. Od 1. 10. 1987 se funkce vedoucího Správy ujímá odborný pracovník Správy Ing. Milan Skolek. V té době bylo na Správě zaměstnáno celkem 9 pracovníků v kategorii THP a 2 v kategorii D. Z rozpracovaných úkolů byly v plném proudu tzv. „Prověrky VCHÚ“, které měly podat komplexní obraz o stavu každého velkoplošného chráněného území v republice, včetně Šumavy. Na tomto náročném úkolu se podíleli všichni odborní pracovníci Správy, včetně externistů. Zmíněný materiál jednoznačně prokázal nesmírné přírodovědné a kulturní hodnoty Šumavy, což vedlo k závěru navrhnout v určité podobě toto území za národní park. Současně s „Prověrkami VCHÚ“ byly započaty přípravné práce na územním plánu VÚC Šumava, který zpracovával Terplan Praha (rok schválení 1992). Pro tento plán bylo nutno vypracovat a předložit celou řadu odborných přírodovědných podkladů. Téhož roku se také připravil návrh na vyhlášení Biosférické rezervace Šumava (v rámci programu MaB) a byl odeslán do Paříže. Šumava pak byla za Biosférickou rezervaci vyhlášena v březnu 1990. V dubnu 1989 byla zahájena prvá jednání a přípravné práce na vyhlášení Národního parku Šumava. V březnu 1991 se dlouholetý sen ochranářů vyplnil a Národní park Šumava se stal skutečností, neboť byl oficiálně vyhlášen. Ministerstvem životního prostředí ČR byla od 1. 5. 1991 zřízena rozpočtová organizace – Správa Národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava se sídlem ve Vimperku. Jejím vedením byl pověřen stávající vedoucí CHKO Ing. Milan Skolek. Po nástupu ředitele Správy NP a CHKO Šumava Ing. J. Kece v září 1991 a později i dalších ředitelů se již píší „novodobé“ společné dějiny NP a CHKO Šumava. V závěru přeji pracovníkům Chráněné krajinné oblasti, aby se jim dařilo chránit šumavskou přírodu alespoň tak, jak se o to snažili ochranáři v minulosti.
40 LET CHKO ŠUMAVA
27
SPRÁVA CHKO
VÝKON SPRÁVY CHRÁNĚNÉ KRAJINNÉ OBLASTI V roce 1964 byl zřízen poradní sbor funkcionářů a vědeckých pracovníků, měl hlas poradní a konzultační, týkající se jen základních otázek existence CHKO. Od roku 1970 existovaly dvě Správy CHKO Šumava. Vznikly pod patronací okresních národních výborů, později však přešly pod Krajská střediska státní památkové péče a ochrany přírody, sušická podléhala středisku v Plzni ( zřízena 1.5.1970), vimperská (zřízena 1. 9. 1971) pod stejnou institucí v Českých Budějovicích. Orgány ochrany přírody tehdy byly okresní národní výbory (zejména ve věci kácení stromů rostoucích mimo les), krajské národní výbory a Ministerstvo kultury ČSR. Správy CHKO měly pouze hlas poradní, konzultační. Výnos z roku 1975 a statut CHKO vymezoval kompetence okresních, krajských úřadů a působnost Ministerstva kultury. V polovině 80. let obě KNV vydaly tzv. statut CHKO Šumava, kterým stanovily doporučující zásady pro CHKO Šumava. Správy CHKO orgánům státní ochrany přírody poskytovaly pouze tzv. odborná stanoviska, ta však pro rozhodování orgánů ochrany přírody nebyla závazná. Ve druhé polovině 80. let pracovalo na obou Správách celkem 20 zaměstnanců (9 v Sušici a 11 ve Vimperku). Po celou dobu existence Správ pomáhali při kontrole území a při osvětě mnozí dobrovolníci, jejichž počet byl vyšší než počet profesionálů, a kteří této dobrovolné práci zasvětili většinu svého volného času. Zvrat ve vývoji kompetencí Správy přinesl zákon č.114/1992 Sb., který ze správ CHKO vytvořil autonomní správní orgány s pravomocí prvoinstančně rozhodovat o souhlasech ke stavbám, kácení dřevin rostoucím mimo les, k lesním hospodářským plánům a podobně. V té době byl už vyhlášen Národní park Šumava a státní správu na území CHKO Šumava vykonávala jediná organizace: Správa NP a CHKO Šumava. Do roku 1992 vykonávalo státní správu pro celé území několik odborníků v oddělení státní správy, od roku 1993 do konce roku 1994 to byl již úřad ochrany přírody o 40 pracovnících, zahrnující
nejen kompetentní úředníky, ale i odborné specialisty. Tehdy však byl již vyhlášen národní park a tento úřad zajišťoval státní správu a odborný dohled i pro území Národního parku Šumava. Od roku 1995 státní správu v CHKO Šumava vykonává specializovaný útvar, který měl do roku 2002 17 zaměstnanců. Z tohoto počtu 11 specialistů vykonávalo přímo funkci správního úřadu. Čtyři pracovníci zajišťují provoz informačních zařízení a vykonávají strážní službu, práci úřadu pak zajišťují 2 administrativní pracovnice. V roce 2003 přibyli dva pracovníci pro mapování a vyhodnocování biotopů soustavy Natura 2000. Útvar vydává kolem 400 rozhodnutí ročně (podrobněji v přiložené tabulce). Převaha rozhodnutí se týká vydávání souhlasů k územním a stavebním řízením, v druhém pořadí nejvyšší četnost patřila do roku 2001 vydávání povolení ke kácení (od roku 2002 jde o kompetenci obcí). Pracovníci Správy dále ukládají pokuty za nedovolenou změnu dochovaného přírodního prostředí nebo za nedodržení podmínek rozhodnutí či ustanovení zákona. Dále formou rozhodnutí Správa omezuje některé hospodářské činnosti, které by mohly nevratně změnit druhovou a strukturální rozmanitost vybraných biotopů. Týká se to zejména samovolně vzniklý lesů a mokřadů. Na bedrech útvaru dále leží příprava a projednání zón CHKO Šumava, vytvoření a projednávání plánu péče o CHKO, vyhlašování a péče o zvláště chráněná území, vymezování a projednávání územních systémů ekologické stability krajiny a monitoring přírodního stavu celého území. Útvar provozuje informační středisko na Idině Pile, které leží na hlavní přístupové trase k Boubínskému pralesu. Každoročně využije jeho služeb kolem 35 000 návštěvníků. Správa dále instalovala a průběžně udržuje celkem 293 stojanů s informačními tabulemi a 439 označníků hranici CHKO a přírodních rezervací nebo přírodních památek. Na kontrolní a dohledové práci Správy se podílejí i dobrovolníci stráže přírody. Nejvíce dobrovolníků, celkem 14, pracuje každoročně v oblasti Boubína, další dva na železnorudsku. Pavel Hubený
Přehled o činnosti útvaru CHKO Šumava za posledních 6 let 1996
1997
1998
1999
2000
2001
2002
počet rozhodnutí
413
420
524
415
373
415
383
v tom souhlasy ke stavbám
267
308
341
249
242
277
224
uložená omezení hospodaření
4
21
57
4
1
4
4
pokuty
9
10
9
15
11
11
17
počet stanovisek
534
785
1121
1460
3695
2667
5299
vyhlášená ZCHÚ
1
0
1
2
2
0
2
19
17
17
17
17
17
17
počet zaměstnanců
28
40 LET CHKO ŠUMAVA
SPRÁVA CHKO
Březové lesy na rašeliništích Onoho Světa rostou v I. zóně CHKO Šumava.
Foto: Pavel Hubený
ZÓNY CHKO ŠUMAVA Zóny rozdělují plochu území CHKO do čtyř odlišných kategorií. Jejich smyslem je odlišit přírodně nejhodnotnější území – I. zóna, od nejvíce poškozených, pozměněných, nebo „obětovaných“ území – IV. zóna. Mezi nimi leží krajina se středními přírodními hodnotami, z nichž ta hodnotnější území se zařazují do II. zóny, ta méně hodnotná do zóny III. Potud smysl. Skutečnost je však mnohem barvitější. Odhlédneme-li od skutečnosti, že i názory na přírodní hodnotu jako takovou se i v odborných kruzích pohybují v jistých odchylkách, je tu ještě nezbytná podmínka, dosáhnout při vymezování zón maximálního možného konsenzu s ostatními stranami, zejména obcemi a vládními rezorty, jejichž zájmy již nejsou nikdy prvoplánově ochranářské. Hotová zonace každé CHKO je pak politickým produktem dohod, ústupků a přijatelných řešení a nemusí tak plně odrážet skutečné kvality přírody. Tato skutečnost, je-li zřetelná, může dlouhodobě snížit její důvěryhodnost. Tvorba zón CHKO Šumava prošla mnoha vývojovými stádii. V polovině 80. let obě tehdejší Správy, sušická a vimperská, vytvořily první kompletní zonaci CHKO Šumava podle v té době platných metodik. Jejich cílem bylo vymezit velké a souvislé krajinné bloky zařazené vždy do jedné zóny, jejichž zařazení by odráželo nejen převažující přírodní hodnoty, ale také společenské zájmy na tom či kterém území. Tato zonace byla ovšem jen vnitřním pracovním nástrojem orgánů ochrany pří-
rody a neměla závazný charakter při rozhodování v území. Slabou stránkou velkoplošných zón byla jejich mozaikovitost: V I. zóně byly přítomny vedle přírodně špičkových biotopů i biotopy značně pozměněné, ve IV. zóně to mohlo být naopak. S takovou zonací se tedy dalo těžko argumentovat při prosazování řady omezení. Její výhodou bylo, že mohla být použita jako vyjednávací předpolí pro vytýčení a nakonec vyhlášení národního parku. V roce 1992 schválila poslanecká sněmovna zákon č. 114/ 1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, který poprvé zóny institucionalizoval a navázal na jejich vymezení i zákonná omezení. Původní zóny CHKO Šumava pak platily při působnosti tohoto zákona do 31. 12. 1994. V letech 1993 a 1994 připravovala Správa novou zonaci, která měla maximálně odrážet idee zákona. Klíčovým momentem bylo kritérium, že všechny biotopy, které jsou buď v zákoně vyjmenované jako významné krajinné prvky, tedy – lesy, potoční nivy, rašeliniště a podobně a všechny biotopy mající charakter významných krajinných prvků, budou zařazeny do I. nebo II. zóny. Toto pojetí se však ukázalo jako příliš přísné, neboť se dostávalo do těžko řešitelné kolize se zájmy lesníků, kteří obecně považují lesy spíše za hospodářskou kulturu, ať jsou přírodní či nikoli. Nakonec nebylo přijatelné ani pro schvalující orgán, neboť od druhé poloviny 90. let byla vytvořena a schválena nová metodika tvorby zón CHKO.
40 LET CHKO ŠUMAVA
29
SPRÁVA CHKO
Ta počítala s tím, že do prvních zón budou zařazena zejména přírodní stanoviště nebo stanoviště se silně a kriticky ohroženými druhy, do druhé zóny pak ostatní přírodní stanoviště, zejména smíšené lesy a druhově a strukturálně bohaté biotopy. Nové pojetí zónování upustilo od původního záměru velkých ucelených ploch a formulovalo jednotlivé zóny co nejefektivněji, tj. rýsuje jejich hranice co nejtěsněji kolem jednotlivých typů biotopů, pokud možno po hranici pozemkových parcel, terénních překážkách nebo hranicích lesních porostů. Za minimální velikost segmentu zóny byla navržena plocha 3 ha, nicméně v průběhu projednávání byly prováděny dodatečné arondace, vesměs ve prospěch III. zóny, takže řada menších nebo izolovaných hodnotných biotopů přešla ze II. do III. zóny. Na základě požadavků ministerstva obrany byla zcela zásadně redukována I. a II. zóna na území vojenského prostoru Boletice tak, že na tomto území zóny skutečně nijak nezachycují reálný přírodní stav. Mimo několika ostrovů I. zóny dlouhodobě akceptovaných jako záměry rezervací, je zde zahrnut do III. zóny veškerý les a do IV . zóny veškeré nelesní plochy. Přitom Správa většinu nelesních ploch navrhovala zařadit do I. zóny a většinu lesních ploch do zóny II. Při schvalování však bylo nezbytné respektovat tento zvláštní veřejný zájem. Správa proto v roce 1998 připravila nový návrh zón, který pak projednávala společně s MŽP plné 3 roky. Schválen byl vyhláškou MŽP č. 422/2001 Sb.
V SOUČASNÉ DOBĚ LZE ZÓNY CHARAKTERIZOVAT TAKTO: I. zóna Je územím všech vyhlášených maloplošných chráněných území, mimo část přírodní památky Královský hvozd. Dále jsou sem zařazeny všechny přírodní lesy, tedy s přirozenou druhovou skladbou a věkově strukturované, a všechna zřetelně ohraničitelná území, na kterých se trvale vyskytují kriticky a silně
ohrožené druhy rostlin. Jsou sem zahrnuta rašeliniště a významné mokřady, dále větší plochy samovolně vzniklých lesů. Při projednávání byla původně Správou navrhovaná rozloha 15 % zredukována na současných 10 %. II. zóna Zahrnuje všechny biotopy druhově nebo strukturálně rozmanité s výskytem chráněných druhů rostlin a živočichů. Nezbytnou podmínkou u lesů bylo přiměřené zastoupení druhů přirozené skladby, která zajišťuje jejich alespoň 40% podobnost s druhovou skladbou přirozenou. Díky této úvaze byla do II. zóny zahrnována i většina smrkových porostů nad nadmořskou výškou 900 m. Do této zóny Správa také zařadila lokality se zachovalou historickou krajinnou strukturou, jejíž biotopy tvoří jen travní porosty, lesy nebo samovolně vzniklé lesy. Po složitých jednáních bylo schváleno zařazení 40% rozlohy CHKO Šumava do této zóny. Společně s I. zónou tedy představuje 50% rozlohy CHKO s nadprůměrnými či jedinečnými přírodními biotopy. III. zóna Toto území zahrnuje všechna menší sídla, většinu samot, ornou půdu a intenzivně využívané trvalé travní porosty na orné půdě. Dále všechny stejnověké a monokulturní lesy a lesy nezahrnuté do II. zóny. Ve třetí zóně leží rovněž hladiny obou velkých vodních nádrží. Jde o nejrozsáhlejší zónu na území CHKO Šumava, která zahrnuje 44 % rozlohy území. Tento výsledek je však výsledkem kompromisů z projednání zonace, v původním návrhu Správy měla rozlohu cca 38 %. Tato odchylka je nepochybně logická, neboť po 40 let chráněné území CHKO by mělo mít větší podíl hodnotných biotopů než nechráněná krajina, jejímuž statutu s jistou nadsázkou můžeme přiřadit III. a IV. zónu. IV. zóna Zahrnuje všechna větší sídla s rozvojovými plochami stanovenými územním plánem, skládky a deponie. Její podíl na celkové ploše CHKO Šumava je 6%. Pavel Hubený
Vodní nádrž Lipno a zemědělské plochy u Horní Plané jsou zařazeny do III. zóny.
30
40 LET CHKO ŠUMAVA
Foto: Pavel Hubený
první zóna
Legenda
Legenda
druhá zóna
1:400 000
1:400 000
SPRÁVA CHKO
40 LET CHKO ŠUMAVA
31
SPRÁVA CHKO
Ledovcový kar Černého jezera je součástí Národní přírodní rezervace Černé a Čertovo jezero.
Foto: Pavel Hubený
PŘÍRODNÍ REZERVACE A PŘÍRODNÍ PAMÁTKY Tato maloplošná chráněná území zajišťují dlouhodobou ochranu výjimečných biotopů a garanci jejich dlouhodobého monitorování. V zásadě je možno je rozlišit na 3 rozdílné kategorie: 1. Pralesy a přírodní nepozměněné mokřady – Boubínský prales, Velká niva, Zátoňská hora a jiné, na nichž se sleduje samovolné chování přirozených lesů. 2. Samovolně vzniklé lesy a druhotné mokřady – Chřepice, Velké Bahno, Pravětínská lada, Nebe, určené ke sledování samovolného nástupu lesa a prostorové flexibility rostlinných druhů ovlivňovaných tímto lesem. 3. Lokality ochrany výjimečných druhů – Blanice, Pod Popelní horou, Vyšný a podobně, zajišťující ochranu ohrožených nebo typických druhů živočichů nebo rostlin. Přírodní lesy jsou chráněny pouze na cca 1300 ha (v tom cca 180 ha rašelinišť). Přírodní lesy jsou lokalizovány většinou na závětrných svazích, tedy severovýchodní a východní straně. Před rokem 1900 vzniklo jen jedno chráněné území, mezi roky 1900 až 1950 byla vyhlášena dvě chráněná území, mezi roky 1950 až 1990 pak 9 chráněných území, od roku 1990 do současné doby 27 zvláště chráněných území.
32
40 LET CHKO ŠUMAVA
Národní přírodní rezervace Bílá strž (1972 – 79,02 ha) – zaerodované údolí Bílého potoka s 13 m vysokým vodopádem. Svahy porůstají cca 150 let staré lesy hercynské směsi. Ačkoli byly lesní porosty alespoň jednou zcela vykáceny, v současné době se samovolným vývojem dostávají do podoby přírodního pralesovitého lesa. Převažuje smrk s jedlí, vtroušen je buk, který jen výjimečně tvoří téměř čisté porosty. Cíl: sledování přirozeného vývoje přírodního smíšeného lesa. Boubínský prales (1858 – 677,33 ha) – pralesní zbytek po původní rezervaci o rozloze 155 ha, pralesovité zbytky a lesní porosty na vrcholu a úbočí Boubína a Pažení. Jeden z prokazatelně pralesovitých zbytků v Čechách (o rozloze 47 ha) je od 70. let podrobně zmapován a je sledován jeho vývoj. Ten zatím pozvolna směřuje od jedlosmrkového lesa (v polovině 19. století) po smrkobukový (v současné době). Vrchol Boubína dosahuje nadmořských výšek typických pro klimatické smrčiny, jednotlivé smrky zde však dosahují výšky přes 25 metrů. Hnízdí zde kos horský, holub doupňák, strakapoud bělohřbetý. Cíl: sledování přirozeného chování pralesa, pralesovitých zbytků a postupná přeměna kulturních porostů na blízké původním.
SPRÁVA CHKO
Černé a Čertovo jezero (1911 – 174,86 ha) – ledovcová jezera s nejstrmějšími částmi ledovcových karů s porosty přírodních a původních lesů. Jeden z nejstarších smrkových lesů CHKO s pralesním vývojem (nejstarší stromy staré kolem 350 let). Hnízdí zde mimo jiných druhů kulíšek nejmenší, tetřev hlušec, kos horský, datlík tříprstý a sokol stěhovavý. Povodí obou jezer patří k nejlépe monitorovaným malým povodím na Šumavě (zkoumání vývoje vztahu srážky – půdní voda – odtok). Cíl: Sledování přirozeného vývoje lesa v 7. a 8. lvs., ochrana kriticky silně ohrožených druhů. Velká niva (1989 – 120,31 ha) – blatkové rašeliniště a podmáčené smrčiny. Blatkové rašeliniště patří nepochybně k původnímu lesnímu porostu, je obklopené rašelinnými smrčinami s borovicí lesní. Vyskytuje se zde jeřábek lesní a tetřev hlušec. Cíl: sledování samovolného vývoje blatkového rašeliniště.
kou rašelinných březových borů. Lesy jsou vytvořeny samovolným vývojem a nejsou obhospodařovány. Hnízdění tetřívka obecného, výskyt losa evropského. Cíl: Sledování samovolného výboje mokřadu. Lakmal (2003 – 41,08 ha) – mozaika samovolně vzniklých lesů na opuštěné zemědělské půdě. Nejstarší skupiny náletů dřevin dosahují věku cca 120 let. Porost tvoří strukturálně a druhově rozmanité lesní biotopy se zastoupením břízy, jasanu, jilmu, klenu, smrku, jedle, olše, střemchy, lísky, několika druhů vrb a dubů. Cíl: Sledování samovolného vývoje lesa. Losenice (1998 – 2,70 ha) – Potoční niva s druhotně samovolně vzniklým lesem. Asi 80 let stará olšina se na potočních terasách mění v druhotné smrčiny s borovicí lesní a jedlí bělokorou. Hojný výskyt měsíčnice. Cíl: Sledování samovolného vývoje lesa.
Přírodní rezervarce Amálino údolí (1994 – 80,93 ha) – zaerodované údolí Zlatého potoka s mísovitým prameništním komplexem na jižním svahu Ždánova. Polopřirozené a samovolně vzniklé lesy na skalnatých stráních, v nivě toku a v prameništích. Lesní porosty tvoří samovolně vzniklé olšiny na podmáčených stanovištích a bory na skalnatých a suťových stanovištích. Přechodová stádia tvoří javořiny se smrkem, lískou a břízou. Cíl: sledování samovolného vývoje druhotného lesa. Čertova stráň (1992 – 20,34 ha) – strmé svahy údolí Cikánského potoka s přírodními bučinami, jedlinami a smrčinami. Na skalnatém svahu a jeho suťových polích jsou vytvořeny mozaiky bučin, jedlin a smrčin propojené smíšenými porosty. Les je dlouhodobě ponecháván bez hospodářského využití. Cíl: sledování přirozeného vývoje lesa. Datelovská strž (2003 – 5,78 ha) – hluboce zaerodovaná strž s druhotnými lesními porosty vysoké druhové a strukturální rozmanitosti. Porost tvoří porosty břízy, lísky, smrku, klenu a jeřábu s vtroušenými dalšími druhy dřevin. Cíl: Sledování samovolných procesů vývoje lesa a mokřadů. Hamižná (1995 – 14,89 ha) – skalnatý hřbet s reliktními bory, v okolí zbytky luk s hořečkem mnohotvárným českým. Cíl: sledování samovolného vývoje lesa, ochrana druhů. Házlův kříž (1992 – 69,90 ha) – mezofilní a mezohygrofilní lučiny s prameništními rašeliništi. Ta jsou prostoupena ostrovy druhotných samovolně vzniklých lesů. Cíl: ochrana druhů a sledování samovolného vývoje mokřadů. Chřepice (1994 – 16,89 ha) – odvodněné luční rašeliniště ve spontánní samovolné revitalizaci. V současné době je plocha porůstána vrbinami, březinami a olšinami. Samovolně sem pronikají chráněné druhy rostlin (upolín, prstnatec aj.) Cíl: Sledování samovolných procesů vývoje lesa a mokřadů. Kepelské mokřady (1995 – 67,93 ha) – rašeliniště, rašelinné louky a rašelinné smrčiny. Les tvoří převážně podmáčená smrčina lokálně přecházející v březiny. Hojný výskyt prstnatců, prhy chlumní a jiných druhů rostlin. Cíl: sledování samovolného vývoje mokřadů. Kyselovský les (1995 – 6,79 ha) – lesní rašeliniště s mozai-
Velká niva je jedinečná rozsáhlým a minimálně přeměněným porostem borovice blatky. V okrajových částech rašeliniště mezi blatky pronikají borovice lesní a smrky. Díky nestabilnímu povrchu rašeliniště se větší stromy vyvrací. Foto: Pavel Hubený
40 LET CHKO ŠUMAVA
33
SPRÁVA CHKO
Sledování samovolného vývoje lesa a flexibility rostlinných druhů. Prameniště (1994 – 335,27 ha) – rašeliniště, prameniště a přírodní lesy v pramenné oblasti Křemelné. Jsou tvořeny převážně podmáčenými rašelinnými smrčinami s porosty břízy a borovice (včetně blatky). Hnízdění tetřeva hlušce a jeřábka lesního. Cíl: Sledování samovolného vývoje mokřadů a lesa. Pravětínská Lada (2000 – 49,32 ha) – samovolně vzniklé biotopy lesa, lučních rašelinišť na opuštěné zemědělské půdě. Mokré louky s jednotlivými balvany dnes postupně porůstá mladý les tvořený břízami, smrky a borovicemi. Většina míst je však dosud bez náletu dřevin. V mokřadech se hojně vyskytuje oměj horský. Cíl: Sledování samovolného nástupu lesa. Rašeliniště Borková (1995 – 47,48 ha) – blatkové rašeliniště, částečně vytěžené. V současné době se na části vytěženého rašeliniště objevují iniciální stádia druhotného lesa. Vyskytuje se zde tetřívek obecný. Cíl: Sledování samovolného vývoje rašeliniště. Svobodova niva (1996 – 8,61 ha) – samovolně vzniklé nezapojené lesy v druhově rozmanitých lučních porostech. Mozaika březin, jasenin a smrčin se skupinami buků a javorů mleč. V podrostu kombinace jasenin, bučin a javořin. Výskyt mloka skvrnitého, silná populace lilie zlatohlavé, vemeníku dvoulistého a dalších chráněných druhů. Cíl: Sledování samovolného vývoje lesa a flexibility rostlinných druhů.
V mnoha přírodních rezervacích rostou silné populace prstnatců. Na snímku je prstnatec listenatý na přechodně chráněné ploše Malý Babylon. Foto: Pavel Hubený Městišťské rokle (1994 – 168,91 ha) – náhorní plošina s rašeliništěm, mezofilními a rašelinnými loukami, kaňonovité údolí s přírodními lesy, samovolně vzniklé lesy. Lesní porosty tvoří místy druhotné jedliny pralesovitého charakteru. Cíl: Sledování samovolného vývoje přírodního lesa a ochrana rostlinných druhů Milešický prales (1989 – 8,29 ha) – zbytek pralesního komplexu, který byl původně součástí rozlehlého Lukenského pralesa na Boubíně. Malý zbytek pralesa nedotčeného vichřicí z roku 1870. Později začleněn do obory a poškozen pastvou jelení zvěře, v současné době z obory vyplocen a ponechán samovolnému vývoji. Cíl: sledování přirozeného vývoje pralesa.
Zátoňská hora (1989 – 49,29 ha) – přírodní pralesovitý zbytek lesa. Bučina smíšená se smrkem, jedlí a javorem klenem, v podrostu hojně buk a místy lýkovec jedovatý. Hnízdění čápa černého, sýce rousného a jiných druhů. Cíl: Sledování samovolného vývoje pralesobité bučiny. Zelenský luh (2003 – 16,65 ha) – samovolně vzniklé olšiny v nivě Zelenského potoka. Porost tvoří cca 40-50 let staré olšiny olše lepkavé na potočních terasách přecházející do samovolně vzniklých březin se smrkem, lískou a klenem. Výskyt vydry říční. Cíl: Sledování samovolného vývoje lesa a flexibility rostlinných druhů. Zhůřská pláň (2000 – 131,94 ha) – samovolně vzniklé nezapojené lesy v druhově rozmanitých lučních prostech. Od bezlesých mrazových kotlin s rašelinnými loukami se suchopýrem pochvatým, všivcem a prstnatci, po mozaiku samovolně vzniklých lesů tvořených břízou, střemchou, borovicí a smrkem. Cíl: Sledování samovolného vývoje lesa a flexibility rostlinných druhů.
Nebe (1995 – 13,89 ha) – samovolně vzniklé nezapojené lesy v druhově rozmanitých lučních porostech. Vysoká koncentrace chráněných rostlinných druhů jako vemeník dvoulistý, bradáček vejčitý nebo kosatec sibiřský. Cíl: Sledování samovolného vývoje lesa a flexibility rostlinných druhů.
Zhůřský lom (1999 – 0,75 ha) – druhově rozmanité biotopy a druhotně vzniklé rašeliniště na dně opuštěného lomu. Počáteční stádia sukcese tvoří druhově a strukturálně rozmanité biotopy s vysokými koncentracemi rosnatky okrouhlolisté, prtnatce májového a listenatého. V ploše se zmlazuje olše a smrk. Cíl: Sledování samovolného vývoje lesa a flexibility rostlinných druhů.
Pateříkova Huť (2003 – 7,04 ha) – svahové rašeliniště na prameništích, rašelinné louky. Mozaika nelesních a lesních biotopů s hojným výskytem prstnace májového a listenatého. Lesní porosty tvoří samovolně vzniklé nálety vrb, bříz a smrku. Cíl:
Přírodní památky: Národní přírodní památka Blanice (1989 – 294,68 ha) – tok Blanice s největší evropskou populací perlorodky říční s navazujícími mokřady a prameništi. V rámci přírodní památky
34
40 LET CHKO ŠUMAVA
SPRÁVA CHKO
je v provozu odchovna perlorodek. V toku Blanice žije největší populace tohoto mlže v Čechách.
promísené nálety smrku, borovice lesní a břízy (výjimečně jedle bělokoré). Prováděny prosvětlovací zásahy k udržení plodné populace jalovce.
Jasánky (1992 – 105,20 ha) – mozaika lesních, lučních a samovolně vzniklých biotopů v hospodářsky opuštěné zemědělské příhraniční krajině. Mozaika rašelinných luk a druhotných lesů tvořených zejména nálety jasanu, břízy, osiky nebo lísky a kombinace těchto druhů. Výskyt čápa černého a hnízdění chřástala polního.
Poušť (1992 – 47,16 ha) – kulturní smrkové lesy s mimořádnou koncentrací populace mravence Formica polyctena. Rozsáhlé komplexy mravenčích hnízd, přičemž některé z kup dosahují výšky přes 1,5 m.
Jilmová skála (1985 – 8,12 ha) – smíšený les na sutích a skalním hřbítku. Les má místy pralesovitý charakter, jde pravděpodobně o první, popř. druhý les po pralese. Původně velká populace jilmu zničená grafiózou v 70. letech, jilm se v podrostu opět hojně vyskytuje. Hnízdění jeřábka lesního.
Prameniště Hamerského potoka (1992 – 54,83 ha) – komplex pramenišť Hamerského potoka s lučními a prameništními rašeliništi. V prostoru jsou rozptýleny různě staré ostrovy samovolně vzniklého lesa tvořené vrbinami, březinami či smrčinami. Nejstarší sukcesní stádia tvoří borovice lesní s podrostem smrku a krušiny. Hnízdí zde chřástal polní, bekasina otavní, hýl rudý a jiné druhy ptáků.
Královský hvozd (1991 – 2020,85 ha) – komplex starých lesních porostů, mokřadů, sutí a skalních výchozů v několika oddělených segmentech uzavřených do ochranného pásma Královského hvozdu. Zahrnuje pralesovité zbytky smíšených horských lesů a přírodní lesy (první a druhý les po pralese). Typické je silné zastoupení jedle jak v korunové úrovni, tak v podrostu. Hnízdění tetřeva hlušce, datlíka tříprstého, kosa horského, jeřábka lesního.
Račínská prameniště (1992 – 123,27 ha) – komplex prameništní, luční a rašeliništní vegetace s druhotně a samovolně vzniklými lesy. Vedle vemeníku zelenavého nebo zvonečníku klasnatého zde roste prha arnika, pleška stopkatá nebo prstnatec májový. Pravidelně se zde vyskytuje žluťásek borůvkový a perleťovec mokřadní. Hnízdiště hýla rudého.
Lipka (1933 – 0,96 ha) – druhotný les na opuštěné louce, původně jediné místo na Šumavě s výskytem všivce žezlovitého. V současné době původně mokrou rašelinnou louku pokrývá z větší části samovolně vzniklý les s vysokou druhovou a strukturální rozmanitostí. Lokálně prováděny pokusy obnovy biotopu rašelinné louky. Křišťanov – Vyšný (1989 – 4,41 ha) – mezofilní louky s populací šafránu bělokvětého. Největší výskyt této rostliny v CHKO Šumava. Každoročně jsou místa s tímto druhem kosena. Malý Polec (1982 – 11,20 ha) – rašeliniště, převážně vytěžené, v samovolném vývoji. Jedno z mála rašelinišť náhorních planina na území CHKO Šumava. Větší rašeliniště leží v Národním parku Šumava). Hnízdění jeřábka lesního a výskyt tetřeva hlušce.
Svatý Tomáš (1992 – 53,05 ha) – zbytky přírodních smíšených lesů. Na suťových svazích původně zcela odlesněného kopce jsou dnes vytvořeny smíšené smrkobukové lesní porosty charakteru přírodního lesa. Lokálně porosty vrance jedlového a kapradě rozložené. Hnízdí zde holub doupňák, sýc rousný, lejsek malý a jiné druhy. Velké Bahno (1992 – 85,76 ha) – podmáčené smrčiny, rašelinné bory a olšiny. Rozlehlé rašeliniště nad Lipenskou nádrží porostlé nezapojenými druhotnými lesy tvořenými vrbami, břízou, smrkem, krušinou a jinými druhy. V mokřadech přežívá tolije bahenní, klikva bahenní nebo některé vzácné druhy hub. Pavel Hubený
Multerberské rašeliniště (1992 – 9,12 ha) – klečové a blatkové rašeliniště. Jako relikt původních rašelin údolí Vltavy zatopeného Lipnem. Vyskytuje se zde střevlík Menetriesův. Pravidelně se zde vyskytuje los evropský. Probíhá sledování samovolného vývoje mokřadu, provedena drobná revitalizační opatření. Pasecká slať (2000 – 89,55 ha) – údolní niva s rašeliništi a rašelinnými loukami. Větší část rezervace pokrývají samovolně vzniklé klesy různého stáří, lokálně se zbytky jalovcových pastvin. Tokaniště tetřívka obecného. Pestřice (1992 – 106,58 ha) – vlhké louky, luční rašeliniště a prameniště. Rozsáhlý komplex zemědělských půd opuštěných v polovině 20. století, samovolně přeměněný na mozaiku druhotných lesů (březin, vrbin, smrčin a borů), pcháčových a tužebníkových lad, rašelinných luk a rašelinišť. Pod Popelní horou (1985 – 6,10 ha) – fragment původní jalovcové pastviny. Dnes kompaktní porosty jalovce obecného
Prameniště Zlatého potoka v Přírodní rezervaci Amálino údolí bývalo ještě na počátku 20. století plné luk a pastvin. Dnes jej porůstají samovolně vzniklé lesy tvořené olšinami, javořinami a skupinami borovic a smrků. Foto: Pavel Hubený
40 LET CHKO ŠUMAVA
35
SPRÁVA CHKO
Staré pokroucené buky na Hadím vrchu u Zhůří pamatují původní obyvatele této zaniklé vsi, přežily i mnohá vojenské cvičení. Dnes jsou součástí chráněné skupiny památných stromů. Foto: Martin Milfort
PAMÁTNÉ STROMY NA ÚZEMÍ CHKO ŠUMAVA Úvodem je nutné charakterizovat význam pojmu památný strom. Většina z nás si pod tímto pojmem představí mohutný strom značného stáří. Tato představa není mylná, přesto je nutné ji doplnit. Za památné stromy lze vyhlásit rovněž dřeviny, které například byly vysazeny k určitému významnému datu, případně stromy v dané lokalitě původní, avšak vyskytující se, ať díky působení člověka či vlivu přírody ojediněle. Nemusí být ani značného stáří nebo rozměrů. Za památné stromy lze vyhlásit rovněž stromy, ke kterým se váže legenda. Výše jsou vyjmenovány nejčastější důvody vedoucí k vyhlášení památných stromů, ale jistě by se našly důvody další. Dále je nutno rozdělit, zda je vyhlašován jako památný strom pouze jeden strom, případně několik (dva, tři v těsné blízkosti), pak je vyhlašována skupina památných stromů nebo zda jsou vyhlašovány stromy umístěné v řadě podél nějaké linie, např. komunikace, zdi, či meze, pak je vyhlašováno stromořadí. Zákonem jsou památné stromy definovány jako stromy mimořádně významné a nikde nejsou uvedeny žádné minimální rozměry obvodu či výšky. Důvody pro vyhlášení památného stromu mohou být rozličné. Jednou je to abnormální stáří stromu, jindy jeho krajinotvorná či estetická funkce, dále historický význam a podobně. Každý z nás má jiný vztah k přírodě. Někdo v lese tráví veškerý volný čas, na druhé straně jsou bohužel i tací jedinci, kteří přírodu a stromy považují za něco zbytečného, za něco, co jim překáží a co je nutné poškodit, zničit a porazit. V případě, že fyzická osoba bude chtít porazit jakýkoliv strom mimo les, je nutné povolení obecního úřadu. Vydá-li obecní úřad souhlasné povolení, lze strom pokácet. Nebude-li vydáno souhlasné povo-
36
40 LET CHKO ŠUMAVA
lení, může být udělena pokuta za přestupek. V případě, že dojde k poškození a pokácení památného stromu, je pokuta podstatně vyšší než u stromu, který není vyhlášen jako památný. U památného stromu může zrušit jeho ochranu jenom orgán ochrany přírody, kdy jiný veřejný zájem převyšuje nad zájmem ochrany přírody. Pro památný strom je rovněž vyhlášeno ochranné pásmo ve tvaru kruhu o poloměru desetinásobku průměru kmene měřeného ve výši 1,3 m nad zemí. Tímto je zabezpečeno, aby nedošlo k poškozování dřeviny vlivem okolí, například výkopy pro kabely, navážky. Zároveň, je-li strom vyhlášen jako památný, na údržbu lze získat státní finanční prostředky. Údržba běžných stromů je financována na náklady žadatele a často i na náklady obce. První historické zmínky o ochraně stromů nalezneme již v předpise „Právo českého knížete Konráda Oty“ z 12. století. Na počátku 20. století byly hojně zakládány „okrašlovací spolky“, jejichž členové se významnou měrou podíleli na ochraně stromů a výsadbě nových. Dokladem předchozí věty je výsadba Zdíkovské aleje památných stromů, realizovaná právě členy Okrašlovacího spolku Zdíkovska. První ucelenou publikací o památných stromech je práce Jana Evangelisty Chadta Ševětínského „Staré a památné stromy v Čechách na Moravě a ve Slezsku“ z roku 1908 s popisem 165 vzácných stromů. Po druhé světové válce byly památné stromy označovány termínem chráněné přírodní výtvory nebo chráněné přírodní památky. V současné době je ochrana památných stromů vymezena zákonem č. 114/92 Sb. . Vyhlášení památných stromů je prováděno formou správního řízení. Každý památný strom musí být evidován
SPRÁVA CHKO
v ústředním seznamu ochrany přírody, který je veřejný a každý občan do něj může nahlédnout. V terénu památný strom poznáte podle toho, že vedle stromu je tabule s malým státním znakem České republiky a nápisem památný strom. Jak již dříve bylo zmíněno o většinu, ne-li o každý památný strom, je nutné se starat a provádět jeho údržbu. Nutnost péče o cenné stromy je vyvolána jejich častým umístěním ve stísněném antropogenním prostředí v blízkosti nemovitostí. Cílem péče je především udržet strom v co nejlepším zdravotním stavu, co nejvitálnější, prodloužit jeho životnost a zajistit stabilitu stromu s ohledem na bezpečnost občanů a nemovitostí. Za tímto účelem provádíme údržbu formou různých druhů řezů. V následujícím odstavci bude ve stručnosti uveden výčet řezů a jejich význam. Je nutné si zároveň uvědomit, že při ošetření stromu (např. odříznutím větve, která způsobuje vychýlení těžiště stromu nad nemovitost) postupujeme s určitým cílem ke zlepšení jeho celkového stavu, ale zároveň tímto zásahem ve většině případů způsobujeme stromu poranění. Při údržbě stromu se používá řez výchovný, zdravotní, bezpečnostní, redukční a speciální. Ve většině případů by se ošetření mělo provádět, v době kdy je strom nejaktivnější a nejlépe reaguje na vzniklé poranění. Zjednodušeně lze říct, že roční doba pro realizaci zásahu připadá na první polovinu vegetačního období (neplatí např. na břízu). Kvalitní řez poznáme podle toho, že řezná plocha by měla být minimální. A nyní k jednotlivým řezům. Výchovným řezem upravujeme tvar koruny. Při realizaci zdravotního řezu odstraňujeme větve suché, odumírající a větve napadené patogenními organismy. Cílem bezpečnostního řezu je zajistit odstranění větví, kde hrozí nebezpečí pádu. Při použití redukčního řezu dochází ke snížení počtu větví z určitého důvodu (použití nevhodného taxonu do dané lokality, nevhodné stanoviště, uvolnění překážky v koruně). Speciální řez, jak již napovídá název je prováděn za nějakým speciálním účelem, například při celkové rekonstrukci koruny. Závěrem tohoto odstavce je nutné konstatovat, že práce při údržbě památných stromů by se měly zadávat odborným firmám, a to ještě takovým, u kterých je záruka jak kvalitního projektu, tak samotné práce. Neodborným zásahem dochází k nevratnému snížení kvality stromu. Na území CHKO Šumava je celkem vyhlášeno 829 ks památných stromů. Toto číslo se na první pohled zdá vysoké, ale pro objasnění je nutné dodat, že zahrnuje rovněž počty dřevin ve skupinách a alejích. Budeme -li si pro dokreslení definovat jednotlivý památný strom či skupinu či stromořadí jako jednu lokalitu, lze konstatovat, že památné stromy se nacházejí v 99 lokalitách na území CHKO Šumava. Například skupina stromů s názvem Stromy na Zhůří čítá 83 ks, alej stromů mezi obcí Buk a Šumavské Hoštice zahrnuje 208 ks, Volarská alej čítá 303 ks. Mezi nejčastěji vyhlašované stromy patří lípa srdčitá a velkolistá, javor klen a buk lesní. Ač na Šumavě velmi často se vyskytující smrk ztepilý, jako památný strom je vyhlašován ojediněle, a to většinou jako jedinec značných rozměrů. Naopak druhům dřevin, kterých je ve volné přírodě co do počtu kusů minimálně, je nutné věnovat zvýšenou ochranu vyhlášením jako památných. Dokladem je tis červený v katastrálním území Zahrádky. Na závěr několik údajů o nejstarším památném stromu na území CHKO Šumava. Jedná se o strom s názvem Husova lípa. Jak samotný název napovídá, legenda hovoří o tom, že pod tímto stromem již kázal Mistr Jan Hus. Lípa je na pozemku p. č. 2/2 (PK), k. ú. Chlístov. Strom je na okraji jmenované obce, zhruba 30 m od komunikace a doporučuji každému tuto ojedinělou dominantu zhlédnout. Stáří stromu je odhadováno na 700 let, obvod kmene činí 948 cm s rozsáhlou otevřenou dutinou kme-
ne. Výška stromu je pouze 11 m, neboť koruna je tvořena již jen sekundárními výhony. Průměr koruny je 10 m a výška koruny 8 m. K poslednímu významnému poškození stromu došlo v roce 1995 vlivem větrné vichřice. V současné době je naší povinností uchování této dominanty vysoké historické hodnoty pro budoucí generace a velice uvážlivě realizovat případné zásahy směřující ke zlepšení vitality stromu. Není žádnou výjimkou, že firma postaví celý rodinný dům za jeden rok. Na to, aby strom dosáhl rozměrů, které má v dospělosti, se čeká desítky let. Tento zásadní rozdíl nelze ničím smazat a při vydávání povolení k odstranění stromu by každý měl mít tuto skutečnost na paměti. Jak uvádí zákon, povinností vlastníka je o dřeviny pečovat, udržovat je a ošetřovat je. Tato povinnost by neměla být vynucována za cenu udílení pokut, ale měla by obecně vejít do povědomí každého. Vždyť je to jen jiná forma slušného zacházení… Miroslav Tomášek
K jednomu z památných stromů na Šumavě patří i velký buk na Brčálníku u Hojsovy Stráže. Foto: Pavel Hubený
40 LET CHKO ŠUMAVA
37
OBSAH: 3 – Čtyřicet let CHKO Neživá příroda 4 – Geologická stavba 5 – Klima Přírodní krajina 6 – 8 Přirozená lesní vegetace 9 – 10 Rašeliniště 11 – 12 Vegetace lučního bezlesí 13 – 14 Samovolně vzniklé lesy 15 – 17 Fauna Kulturní krajina 18 – 19 Osídlení Šumavy 20 – Krajina 21 – 23 Šumavské chalupy 24 – Lesy 25 – Zemědělská krajina Správa CHKO 26 – 27 Vzpomínky pamětníků 28 – Výkon Správy CHKO 29 – 31 Zóny CHKO 32 – 35 Přírodní rezervace a přírodní památky 36 – 37 Památné stromy
38
40 LET CHKO ŠUMAVA
Oblast Zátoně na mapě z poloviny osmnáctého století.
Oblast Zátoně na mapě z poloviny osmnáctého století.
40 let Chráněné krajinné oblasti ŠUMAVA: Vydává Správa Národního parku a chráněné krajinné oblasti Šumava u příležitosti 40. výročí vzniku. Adresa: 1. máje 260, 385 01 Vimperk, http: www.npsumava.cz Zpracoval: kolektiv autorů Správy CHKO Šumava Redakčně připravili: Vlaďka Hradská a Robert Malota Adresa redakce: Správa Národního parku a chráněné krajinné oblasti Šumava, 1. Máje 260, 385 01 Vimperk, tel.(zázn.)/fax: 388 450 260, 388 450 261, fax: 380 413 019, e-mail:
[email protected] Tiskne: PB tisk s.r.o., Prokopská 8, Příbram VI Grafické zpracování : Vladimír Viener, Mírová 434, 385 01 Vimperk Distribuce : Transpress Praha, Mediaprint Kapa, Mapcentrum a další distributoři Náklad: 3 000 výtisků Cena výtisku: 35 Kč Foto na obálce: Buk na Hadím vrchu u Zhůří: © Martin Milfort
40 LET CHKO ŠUMAVA
39
Cena 35 Kč
40
40 LET CHKO ŠUMAVA
