Úvod do právní teorie a praxe

ESF projekt OP vzdělávání pro konkurenceschopnost

„Inovace a modernizace výuky a zvyšování odborných kompetencí“

Pavel Godický

Úvod do právní teorie a praxe

Opava 2011

Obecná charakteristika práce Tento studijní materiál vznikl v rámci projektu „Inovace a modernizace výuky a zvyšování odborných kompetencí“, který je spolufinancován Evropským sociálním fondem (ESF) a státním rozpočtem České republiky. Registrační číslo projektu:

CZ.1.07/2.2.00/15.0173

Oblast podpory:

7.2.2 Vysokoškolské vzdělávání

Datum zahájení realizace projektu:

1. 10. 2010

Datum ukončení realizace projektu:

31. 12. 2012

Název:

Úvod do právní teorie a praxe

Autor:

Pavel Godický

Vydání:

první, 2011

Jazyková korekce: autor studijní opory Počet stran:

109

© Pavel Godický © Slezská univerzita v Opavě, Fakulta veřejných politik v Opavě

Obsah 1

Úvodem ......................................................................................................................................................... 7

2

Rychlý náhled studijního materiálu.............................................................................................................. 8

3

Stát a právo ................................................................................................................................................. 10 3.1 Stát.......................................................................................................................................................... 11 3.1.1 Státní moc ..................................................................................................................................... 12 3.1.2 Územní organizace obyvatelstva................................................................................................... 13 3.1.3 Existence práva ............................................................................................................................. 13

4

3.2

Funkce státu............................................................................................................................................ 13

3.3

Vztah práva a státu................................................................................................................................. 14

Právo ........................................................................................................................................................... 17 4.1

Právo v objektivním a subjektivním smyslu ............................................................................................ 18

4.2 Světové právní kultury ............................................................................................................................ 19 4.2.1 Kontinentální systém..................................................................................................................... 19 4.2.2 Angloamerický systém .................................................................................................................. 19 4.2.3 Islámský systém............................................................................................................................. 20

5

4.3

Prameny práva........................................................................................................................................ 20

4.4

Prameny práva v České republice ........................................................................................................... 21

Právní norma............................................................................................................................................... 24 5.1

Struktura právní normy........................................................................................................................... 25

5.2

Druhy právních norem ............................................................................................................................ 25

5.3 Působnost právní normy ......................................................................................................................... 26 5.3.1 Časová působnost ......................................................................................................................... 26 5.3.2 Prostorová působnost právní normy............................................................................................. 27 5.3.3 Osobní působnost právní normy ................................................................................................... 28 5.3.4 Věcná působnost právní normy .................................................................................................... 28 5.4 Právní předpis ......................................................................................................................................... 28 5.4.1 Formální znaky právního předpisu ................................................................................................ 28 5.4.2 Struktura právního předpisu ......................................................................................................... 29 5.4.3 Legislativa ...................................................................................................................................... 29 6

Právní vztahy............................................................................................................................................... 31 6.1 Právní vztahy a právní skutečnosti.......................................................................................................... 31 6.1.1 Právní úkon.................................................................................................................................... 32 6.1.2 Protiprávní úkon............................................................................................................................ 33 6.1.3 Právní události............................................................................................................................... 33 6.1.4 Individuální právní akty ................................................................................................................. 34 6.2 Prvky právního vztahu............................................................................................................................. 34 6.2.1 Subjekty právního vztahu a právní subjektivita............................................................................. 34 6.2.2 Právní subjektivita fyzické osoby................................................................................................... 35 6.2.3 Právnické osoby............................................................................................................................. 35 6.2.4 Stát ................................................................................................................................................ 35 6.2.5 Obsah právních vztahů .................................................................................................................. 36

3/109

6.2.6 7

Objekt právních vztahů ................................................................................................................. 36

Systém práva............................................................................................................................................... 38 7.1

Systém práva........................................................................................................................................... 39

7.2 Právní odvětví ......................................................................................................................................... 39 7.2.1 Právní instituty .............................................................................................................................. 40 7.3

Právo mezinárodní a vnitrostátní............................................................................................................ 40

7.4 Právo veřejné a soukromé ...................................................................................................................... 40 7.4.1 Metody regulace ........................................................................................................................... 41 7.4.2 Právní skutečnosti ......................................................................................................................... 41 7.4.3 Subjektivní práva a povinnosti ...................................................................................................... 42 7.4.4 Právní záruky ................................................................................................................................. 42 7.5 8

Právo hmotné a procesní ........................................................................................................................ 43

Ústavní právo .............................................................................................................................................. 45 8.1

Prameny ústavního práva ....................................................................................................................... 45

8.2 Ústava České republiky ........................................................................................................................... 46 8.2.1 Hlava první - základní ustanovení.................................................................................................. 46 8.2.2 Hlava druhá - moc zákonodárná ................................................................................................... 46 8.2.3 Hlava třetí - moc výkonná ............................................................................................................. 47 8.2.4 Hlava čtvrtá - moc soudní.............................................................................................................. 48 8.2.5 Hlava pátá - Nejvyšší kontrolní úřad ............................................................................................. 48 8.2.6 Hlava šestá - Česká národní banka ................................................................................................ 49 8.2.7 Hlava sedmá - územní samospráva ............................................................................................... 49 9

Listina základních práv a svobod................................................................................................................ 52 9.1

Listina základních práv a svobod ............................................................................................................ 53

9.2 Obsah Listiny........................................................................................................................................... 53 9.2.1 Lidská práva a občanské svobody ................................................................................................. 54 9.2.2 Politická práva ............................................................................................................................... 55 9.2.3 Práva národnostních a etnických menšin...................................................................................... 55 9.2.4 Hospodářská, sociální a kulturní práva.......................................................................................... 55 9.2.5 Právo na soudní a jinou právní ochranu........................................................................................ 56 10

Mezinárodní právo...................................................................................................................................... 58 10.1

Předmět mezinárodního práva........................................................................................................... 59

10.2 Subjekty mezinárodního veřejného práva.......................................................................................... 59 10.2.1 Státy.......................................................................................................................................... 59 10.2.2 Mezinárodní organizace ........................................................................................................... 60 10.2.3 Jednotlivci................................................................................................................................. 60 10.3 Prameny mezinárodního práva veřejného ......................................................................................... 61 10.3.1 Mezinárodní smlouva ............................................................................................................... 61 10.3.2 Mezinárodní obyčej .................................................................................................................. 61 10.3.3 Pomocné prameny ................................................................................................................... 62 10.4 Odpovědnost v mezinárodním právu veřejném ................................................................................. 62 10.4.1 Odpovědnost a donucení ......................................................................................................... 62 10.5 Právo mezinárodního obchodu .......................................................................................................... 63 10.5.1 Mezinárodní ekonomické právo............................................................................................... 64 10.5.2 Právo zahraničního obchodu .................................................................................................... 64 10.6

Právo Evropských společenství........................................................................................................... 64

4/109

11

Občanské právo – obecná část ................................................................................................................... 66 11.1 Osoby ................................................................................................................................................. 66 11.1.1 Fyzické osoby............................................................................................................................ 67 11.1.2 Způsobilost k právům ............................................................................................................... 67 11.1.3 Způsobilost k právním úkonům ................................................................................................ 68 11.1.4 Skupiny osob............................................................................................................................. 68 11.1.5 Právnické osoby........................................................................................................................ 68 11.2 Zastoupení osob ................................................................................................................................. 69 11.2.1 Zákonné zastoupení.................................................................................................................. 69 11.2.2 Smluvní zastoupení................................................................................................................... 69 11.3 Věci a jiné hodnoty jako objekty práv a povinností............................................................................ 69 11.3.1 Věci ........................................................................................................................................... 70 11.3.2 Práva a povinnosti .................................................................................................................... 70 11.3.3 Jiné hodnoty ............................................................................................................................. 70 11.4 Právní skutečnosti .............................................................................................................................. 70 11.4.1 Právní úkony ............................................................................................................................. 71 11.4.2 Náležitosti právních úkonů ....................................................................................................... 71 11.4.3 Protiprávní úkony a stavy ......................................................................................................... 72 11.4.4 Jiné právní skutečnosti ............................................................................................................. 72 11.4.5 Presumpce a fikce..................................................................................................................... 72 11.5 Působení času a jeho vliv na vznik a zánik práva ............................................................................... 72 11.5.1 Promlčení.................................................................................................................................. 73 11.5.2 Prekluze .................................................................................................................................... 73

12

Občanské právo - věcná práva.................................................................................................................... 75 12.1 Vlastnické právo................................................................................................................................. 75 12.1.1 Obsah vlastnického práva......................................................................................................... 76 12.1.2 Výkon vlastnického práva; tzv. právo sousedské ..................................................................... 76 12.1.3 Zákonná omezení vlastníka ...................................................................................................... 77 12.1.4 Omezení vlastníka úředním výrokem ....................................................................................... 77 12.1.5 Držba ........................................................................................................................................ 77 12.1.6 Vznik vlastnického práva .......................................................................................................... 78 12.1.7 Zánik vlastnického práva .......................................................................................................... 78 12.2 Spoluvlastnictví .................................................................................................................................. 79 12.2.1 Podílové spoluvlastnictví .......................................................................................................... 79 12.2.2 Společné jmění manželů........................................................................................................... 79 12.3 Věcná břemena .................................................................................................................................. 79 12.3.1 Kategorizace věcných břemen.................................................................................................. 80 12.3.2 Vznik a zánik věcných břemen.................................................................................................. 80

13

Trestní právo ............................................................................................................................................... 82 13.1

Prameny trestního práva.................................................................................................................... 83

13.2 Základy trestní odpovědnosti ............................................................................................................. 83 13.2.1 Trestný činu a jeho skutková podstata ..................................................................................... 83 13.2.2 Objekt trestného činu............................................................................................................... 84 13.2.3 Objektivní stránka trestného činu ............................................................................................ 84 13.2.4 Subjekt trestného činu ............................................................................................................. 84 13.2.5 Subjektivní stránka trestného činu ........................................................................................... 84 13.2.6 Věk a příčetnost........................................................................................................................ 84 13.3 Ukládání trestů................................................................................................................................... 84 13.3.1 Druhy trestů.............................................................................................................................. 85

5/109

13.4 Ochranná opatření ............................................................................................................................. 85 13.4.1 Druhy ochranných opatření...................................................................................................... 86 13.5

Zvláštní část trestního zákona............................................................................................................ 86

13.6 Trestní řízení....................................................................................................................................... 87 13.6.1 Trestní řád ................................................................................................................................ 87 13.6.2 Základní zásady trestního řízení ............................................................................................... 87 14

Občanské soudní řízení............................................................................................................................... 91 14.1

Prameny civilního procesu.................................................................................................................. 92

14.2

Zásady civilního procesu..................................................................................................................... 92

14.3 Subjekty civilního řízení ...................................................................................................................... 92 14.3.1 Soudy ........................................................................................................................................ 92 14.3.2 Účastníci řízení.......................................................................................................................... 93 14.3.3 Procesní úkony ......................................................................................................................... 94 14.4 Řízení v prvním stupni ........................................................................................................................ 94 14.4.1 Průběh řízení ............................................................................................................................ 94 14.4.2 Rozhodnutí ............................................................................................................................... 95 14.5 Opravná řízení .................................................................................................................................... 95 14.5.1 Odvolání ................................................................................................................................... 96 14.5.2 Žaloba pro zmatečnost ............................................................................................................. 96 14.5.3 Žaloba na obnovu řízení ........................................................................................................... 96 14.5.4 Dovolání.................................................................................................................................... 97 14.6 15

Exekuční řízení.................................................................................................................................... 97

Vybraná odvětví práva................................................................................................................................ 99 15.1 Soukromé právo ............................................................................................................................... 100 15.1.1 Právo duševního vlastnictví .................................................................................................... 100 15.1.2 Obchodní právo ...................................................................................................................... 101 Podnikatel a podnikání .............................................................................................................................. 101 Obchodní firma.......................................................................................................................................... 102 Hospodářská soutěž .................................................................................................................................. 102 Obchodní rejstřík ....................................................................................................................................... 102 Obchodní společnosti ................................................................................................................................ 102 Obchodně závazkové vztahy...................................................................................................................... 103 Cenné papíry.............................................................................................................................................. 103 15.1.3 Pracovní právo........................................................................................................................ 103 Pracovní poměr ......................................................................................................................................... 103 Kolektivní pracovní právo .......................................................................................................................... 104 15.1.4 Rodinné právo ........................................................................................................................ 104 15.2 Veřejné právo ................................................................................................................................... 105 15.2.1 Finanční právo ........................................................................................................................ 105

16

Závěr.......................................................................................................................................................... 108

17

Použitá literatura a zdroje ........................................................................................................................ 109

6/109

1 Úvodem Cílem tohoto studijního materiálu není poskytnout studentům hlubší poznatky o českém právu, nýbrž podat základní výklad o našem právním řádu obecně a o jeho odvětvích zvláště. Orientace v systému našeho práva umožňuje podřadit právní otázku pod příslušnou oblast a tak nalézt základní právní předpis, obsahující danou tématiku. Druhým cílem je vysvětlit studentům nejvýznamnější právní pojmosloví a instituty a to zejména pro potřeby dalšího studia právních předmětů. Fakulta veřejných politik klade značný důraz na výuku práva a to zejména v oboru „veřejná správa a regionální politika“. Základnu této výuky představuje předmět Úvod do právní teorie a praxe, na který navazují předměty věnované správnímu právu a některým vybraným tématům jiných právních odvětví. Proto je zcela nezbytné, aby naši studenti na „prahu práva“ nabyli vědomosti o tom co právo je, jak vzniká, jaké zákonitosti je ovládají a jak lze systematicky k tomuto fenomenu přistupovat.

Absolventi naší fakulty budou směřovat do praxe, kde právní dovednosti mohou sehrát důležitou roli v jejich profesionálním růstu. Vzhledem k faktu proměnlivosti práva v návaznosti na rozvoj společnosti, je tento text koncipován co nejobecněji ve snaze poskytnout vědomosti setrvalé hodnoty. Nelze ve všech tématech zacházet do jejich hlubších vrstev, to bude úkolem u některých z nich v dalších textech obdobného rázu. Proto většina údajů má zjednodušující povahu a nelze je brát jako zdroj pro řešení faktických problémů. K tomu mohou sloužit jen právní předpisy, na které text odkazuje.

Ve srovnání s jinými vědními obory, které se promítají do výuky na fakultě, právo vykazuje specifika, která se odrážejí v jeho „přístupnosti“ studentům. Může působit jednak příliš komplikovaně a doslovně a jednak věcně a konkrétně. Tak či tak si jistě všichni uvědomujeme jeho zcela institucionální význam v naší existenci. Moderní demokratický stát stojí a padá s právem, bez něj by naše společnost nemohla poskytovat ochranu potřebám všech jeho obyvatel. Proto jeho studium patří do základní výbavy každého vzdělaného člověka.

7/109

2 Rychlý náhled studijního materiálu Předkládaný studijní materiál je věnován problematice právně teoretickým pojmům, sytému práva a charakteristikám jednotlivých právních odvětví. Struktura a obsah textu vychází z potřeby vybudovat základnu pro další výuku práva. Cíle studijního materiálu: Po prostudování studijního materiálu by měli studenti v prvé řadě nabýt znalosti potřebné k dalšímu studiu právních témat a také pochopit společenský význam práva jako jediného prostředku regulace moderních vztahů mezi obyvateli tohoto státu. Budete umět: Orientovat se v českém právu, zapamatovat si základní prameny práva jednotlivých odvětví českého práva a uvědomit si význam vybraných právních pojmů. Získáte: Představu o významu a původu práva, o jeho tvorbě a o teoretických zákonitostech v právu panujících. Budete schopni: Podřadit právní otázku pod prameny příslušného odvětví a nabyté znalosti využít v dalších právních předmětech. Průvodcem studiem: Text studijního materiálu je rozvržen do třinácti témat. Nejdříve je věnován teorii státu a práva, dále pak jednotlivým odvětvím českého práva v pořadí dle jejich prvořadosti jak objektivní, ve smyslu pramenů práva, tak subjektivní co do významu studia práva na této fakultě. Na úvod každé kapitoly je podána její stručná charakteristika,

včetně

očekávaných

8/109

účinků

u

studentů,

zahrnující

výčet

nejdůležitějších pojmů. Závěr kapitoly obsahuje vždy její shrnutí, otázky ověřující pochopení jejího obsahu, námět k úvaze o tématu a odbornou literaturu, která se tématu věnuje podrobněji.

Prvních pět kapitol obsahuje výklad teoretický, zaměřený na základní pojmy spjaté se státem a právem. Předně je zde podána zjednodušená geneze práva a jeho formy jak v právu tuzemském tak v zahraničním. Česká republika není izolována vůči státům ostatním, je tedy nutné uvědomit si právní odlišnosti dané různým historickým vývojem států. Další témata jsou zaměřena na teoretické principy tvorby právního předpisu a právní normy, která je stavebním kamenem právního řádu, na strukturu právních vztahů, které jsou smyslem existence práva a jejich předpokladům a na sytém panující v právu, který je rovněž základem pro výuku práva.

Další kapitoly jsou věnovány odvětvím českého práva a obsahují vždy jejich prameny, předmět úpravy a nejvýznamnější instituty. Základní význam je pořadím přisouzen právu ústavnímu a právu mezinárodnímu, když na jejich „poli“ se rodí prameny českého práva. Následuje právo občanské, které je základnou soukromého práva, obsahující otázky statusové a majetkové a na které jsou „napojeny“ ostatní odvětví práva soukromého. Právo trestní, chránící zájmy celé společnosti, je zde popsáno jak v oblasti hmotné, vymezující zejména trestní odpovědnost, tak stručně v oblasti procesní. Specifickou kapitolou je téma občanského soudního řízení, procesu, při kterém soudy poskytují ochranu právům a právem chráněným zájmům fyzický a právnických osob. Poslední kapitola obsahuje charakteristiky vybraných odvětví práva soukromého a veřejného, které jsou úvodem k dalšímu studiu některých těchto témat.

9/109

3 Stát a právo

RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY Tato kapitola je věnována státu jako vrcholné organizaci společnosti na určitém území, který k zabezpečování jejích potřeb používá právo CÍLE KAPITOLY Po prostudování této kapitoly Budete umět: Definovat stát a jeho moc, vysvětlit podmínky vzniku práva a popsat funkce státu. Získáte: Představu o provázanosti státu a práva Budete schopni: Vysvětlit příčiny vzniku práva a jeho význam v moderní společnosti. KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY Stát, právo, státní moc, funkce státu, znaky státu, právní stát, legalita a legitimita. PRŮVODCEM STUDIEM KAPITOLY Tato kapitola popisuje historické podmínky vzniku společnosti organizované ve stát, znaky, kterými se stát vyznačuje, funkce, které stát naplňuje a vazby mezi státem a právem.

10/109

3.1 Stát Přirozeností lidí je sdružovat se v malá i velká společenství za účelem naplnění zájmů vlastních jejich členům. Existence vedle sebe a navzájem k sobě vede k přirozené potřebě ujednotit se na pravidlech daného soužití. Bez těchto pravidel by společné zájmy oněch společenství byly jen stěží dosažitelné, mnohdy by existence společenství byla ohrožena ve své podstatě. Představíme-li si zájem prvobytně pospolné společnosti na přežití ve světě plném nebezpečí, pak nepochybně stanovení a dodržování řádu v rámci rodové pospolitosti bylo nutnou podmínkou jejího bytí. Vytvořená pravidla se stali obyčeji tradovanými předky na jejich potomky. Jelikož se jednalo o společenství rovných sobě, ustanovovali tyto zvyky nejzkušenější z nich a předpokládalo se jejich dobrovolné zachovávání všemi. Případné prohřešky byly řešeny svépomocně, opět podle zvyklostí, přičemž nejzávažnější z nich vedlo k vyobcování z rodu. S postupným vývojem společnosti, zejména s prohlubováním sociálních rozdílů, se systém obecně uznávaných, z vnitřního přesvědčení dodržovaných pravidel měnil. Tato pravidla začala být nahrazována jinými pravidly, která jsou produktem cílevědomé činnosti osob, které postupně vytvářejí zvláštní systém veřejné moci. V oněch dávných lidských společenstvích dochází ke společenské dělbě práce a následně ke vzniku majetku jako přebytku z některých uskutečňovaných činností. Existence majetku vyvolává potřebu jeho ochrany mnohem intenzivnější, než byla pouhá ochrana příslušníků rodu. Pod tlakem zájmových střetů v rámci mezilidských vztahů vzniká potřeba formulovat obecně závazná pravidla chování, která by zabezpečovala i ve změněných podmínkách vývoje relativní stabilitu. Dochází tak k formování základů právního systému jako soustavy závazných norem, které formulují pravidla chování osob v rámci stávajících společenských vztahů a postupně se prosazují jako srovnatelné měřítko chování osob různého společenského postavení. Vytvářejí tak jednotný normativní celek. Nositelem potřeby stabilizovat rozvinutější společnost je úzká vrstva jejích členů, vyznačující se poskytováním ochrany ostatním jakožto specifické formy „společenské práce“ a to výměnou za zbylé výnosy. Pakliže dostatečně chráněná společnost přestane migrovat a usadí se trvale, tenduje k přeměně ve společnost onou elitou nejen chráněnou, ale také řízenou. V této etapě společenské vývoje se z rodové společnosti vytváří stát a ona pravidla stávají se právem.

11/109

Sepětí práva a státu je od samého počátku úzké a je také možno ho označit jako existenční. Stát vystupuje jako subjekt práva zvláštního druhu, což je zdůvodňováno zejména tím, že stát je současně tvůrcem práva, jeho realizátorem a současně i adresátem. V podstatě to znamená, že stát se při realizaci mocenských, výkonných, organizačních a jiných činností musí řídit normami, které sám vydal. Tato subjektivita není pochopitelně ani libovolná, ani neomezená. Stát jako právodárce je při své činnosti do značné míry vázán tzv. přirozeným právem, to je právem odvozeným z přirozeného uspořádání lidí a věcí v přírodě a zavazujícím veškeré lidstvo.

Stát je forma organizace společnosti, podléhající celé řadě vlivů: přírodních, historických, náboženských, demografických a jiných. Proto se setkáváme s různorodými podobami státu v dějinách lidstva i v současnosti. Nicméně lze konstatovat určité základní, tedy společné znaky státu, kterými jsou -

státní moc

-

státní území

-

územní organizace obyvatelstva

-

existence práva

3.1.1 Státní moc Státní moc je zvláštním druhem moci veřejné. Ve státě nevykonává veřejnou moc společnost jako celek, ale vykonávají ji zvláštní od společnosti oddělené a nad společností postavené instituce, státní mechanismy nebo státní orgány. Státní orgány se člení podle několika hledisek, za základní se považuje dělení podle pravomocí, kterými disponují. Z tohoto pohledu je důležité členění na orgány moci zákonodárné, výkonné a soudní, pro které platí moderní demokratická zásada jejich oddělenosti, nezávislosti a rovnováhy moci. Státní orgány tak mají určitou pravomoc, a to normotvornou, výkonnou a nařizovací a kontroly, dohledu a dozoru. Stát musí vykazovat navenek suverenitu a výlučnost, jakožto nezávislost státní moci na jakékoliv jiné moci, jak uvnitř, tak i mimo hranic státu. Právním výrazem suverenity je, že státní moc může svými právními akty regulovat společenské vztahy a není při tom vázána žádnými jinými akty, které by vznikly nezávisle na této státní moci. Suverenita má dvě

12/109

stránky, vnější, kdy představuje vztahy státu s druhým státem a je založena na rovnosti států, a vnitřní kdy představuje suverenitu uvnitř státu a projevuje se v tom, že státní moc může fungovat nezávisle na jakýchkoli politických organizacích, ale tyto organizace jí podléhají a podléhají ji i všichni obyvatelé, kteří na území státu žijí. Výlučnost státu znamená, že stát je jedinou organizací svého druhu na daném území. 3.1.2 Územní organizace obyvatelstva Předpokladem územní organizace obyvatelstva je jeho setrvalost v určitém místě na povrchu planety. Kočovnictví jakožto způsob existence některých národů neumožňuje ze své podstaty vznik státu. Státní moc nemůže trvale fungovat mimo reálný územní prostor, protože se vyznačuje vždy určitou perspektivou své činnosti spojenou s daným místem. Jak již bylo řečeno, územní faktor společenského vývoje v něm sehrává nemalou roli. Navíc stát svého území využívá jako prostoru uspořádání obyvatelstva za účelem efektivního výkonu státní moci. Stát pomíjí příbuzenská, profesní či jiná kritéria, platná v prvobytně pospolné společnosti a obyvatelstvo dělí na principu teritoriality tak, že státní moc a právo určitého státu se vztahuje na všechny, kteří pobývají na daném území a také často podle toho, v jaké jeho části. 3.1.3 Existence práva Právo je prostředkem uskutečňování vůle státu v jeho rámci. Funkce práva spočívá v tom, že udržuje sociální pořádek, propůjčuje legitimitu výkonu veřejné moci, vymezuje právo a povinnosti ve společenských vrstvách, usnadňuje vzájemné jednání, podporuje a garantuje smluvní formy jednání.

3.2 Funkce státu Funkcí státu jsou hlavní směry činnosti státu, slouží k plnění jeho úkolu v určitých podmínkách. Dělíme je na funkci vnější, zajišťující obranu státu a zahraniční záležitosti a pak vnitřní funkci v otázkách ekonomických a sociálních. Formou státu je způsob organizace státní moci a režim jejího fungování. Formou vlády rozumíme především vztahy obyvatelstva ke státní moci a povahu a složení nejvyšších státních orgánů. Soustava politických vztahů obyvatelstva ke státní moci, zejména pak jeho účast nebo neúčast na správě veřejných

13/109

záležitostí, na určování úkolu státu a na utváření organizace státní moci, určuje formu vlády jako demokratickou nebo nedemokratickou. Znaky fungování demokracie jsou občanská práva jedince, suverenita a národní svébytnost, vůle lidu se projevuje ve volbách do zastupitelských orgánů, ochrana menšin, právní jistota občana. Demokracie může být přímá, umožňující všem, kterým je přiznáno rovné právo účasti na správě státu, bezprostředně rozhodovat o veřejných záležitostech celostátního nebo místního významu a dále nepřímá, čili demokracie zastupitelská, kdy obyvatelstvo se účastní správy veřejných záležitostí nepřímo, to je prostřednictvím svých zástupců. Uspořádání nejvyšších orgánů státu a vztahy mezi nimi rozlišuje formu státu na monarchie nebo republiku.

3.3 Vztah práva a státu Sepjetí státu a práva je velmi úzké zejména v moderní době. Současné demokratické státy přisuzují právu zcela zásadní význam ve společnosti - fungování státu podřazují právu. V této souvislosti nelze pominout základní právní pojmy: legalita, legitimita a právní stát. Zákonnost čili legalita vyžaduje jednak, aby společenské vztahy byly upraveny právem a jednak vyžaduje zachování práva. Tento požadavek vyplývá z právních norem jako bezvýhradná právní povinnost všech subjektů práva. Požadavek tvorby práva nebývá vyjádřen v právních normách v tom smyslu, aby příslušným státním orgánům z nich vyplývala přesně vymezená povinnost tvorby těch či oněch právních norem, nýbrž hodnotami, které vyžadují to či ono pojetí legitimity jako spravedlnosti, resp. které jsou východiskem a funkcí právního státu. Ve státě se uplatňuje zákonnost, jestliže státní moc zabezpečuje jednak právní regulaci relevantních společenských vztahů, jednak realizaci práva. Legální jsou vztahy a chování, které jsou v souladu s platným právem, ilegální ty, které jsou s ním v rozporu. Při hodnocení z hlediska legality se vztahy a chování měří právě jen platným právem. Legitimita v právu vyžaduje spravedlnost samotného platného práva. Stát musí především zkoumat, zda právní úprava je výsledkem úvah řešení celospolečenských situací pod zorným úhlem přirozených práv člověka. Zejména tvorba positivního práva nemá podléhat vlivům partikulárním a přechodným ani stávající podobě rozložení politických sil v zákonodárném orgánu.

14/109

Koncepce právního státu vyjadřuje primát práva nad státem. Právní stát je takový stát, který je vázán právem. Kategorie právního státu zároveň značí určitý způsob řešení vtahu mezi státem a jednotlivcem: funkcí právního státu je garantovat všem jednotlivcům rovně svobodu v právním smyslu. Právní stát je stát, ve kterém právo má primát nad státem a současně jsou dodrženy dalších principy, jako je: -

zákonnost spočívá v důsledném podřízení všech právních subjektů právním normám

-

garantování základních práv a svobod, právní řád musí poskytovat ochranu základním lidským právům a svobodám, kterých se může občan domoci prostřednictvím nezávislých soudů

-

právní jistota, vyjadřuje ji stabilita právního řádu, která umožňuje předvídat postup státních orgánů ve vztahu k jedinci

-

omezení zásahu do svobody jedince, právní řád vychází s toho, že jedinci je dovoleno vše co není zákonem zakázáno, omezit svobodu jedince lze pouze v hranicích dovolených zákonem

-

dělba a kontrola moci, moc ve státě je rozdělena na zákonodárnou, výkonnou a soudní

-

legitimita státní moci a demokratismus činnosti státních orgánů, veřejné funkce jsou obsazovány v souladu s právními normami a výkon moci se realizuje na demokratických principech

-

suverenita lidu, základním nositelem státní moci jsou jeho občané

SHRNUTÍ KAPITOLY Stát ke své existenci potřebuje prostředek k ovládání jednotlivců v něm žijících. Jím uskutečňuje smysl své existence – přežití a rozvoj společnosti žijící na jeho státním území. Zabezpečuje potřeby vnitřní i vnější všech jeho obyvatel odpovídající jejich podílu na státní moci. Za tím účel vytváří organizační vazby mezi sebou a jednotlivci i společností jako celkem. Míra vázanosti státu jím vytvořeným právem vypovídá o politických poměrech ve státě.

15/109

KONTROLNÍ OTÁZKY Definujte stát pomocí jeho základních znaků. Jaké znáte funkce státu? Vysvětlete rozdíl mezi pojmy legalita a legitimita? Umíte uvést nějaký současný stát, který nenaplňuje kvalitu právního státu? ÚKOLY K ZAMYŠLENÍ Najdete v českých dějinách období, kdy se „předstátní“ společnost mění ve stát? V čem byste hledali nejzávažnější příčinu této transformace? Zamyslete se nad srovnáním současného českého státu s protektorátem a pokuste se o odlišení obou co do míry závaznosti práva pro jejich obyvatelstvo. V českých médiích se slova „legální“ a „legitimní“ používají často v nesprávném významu. Můžete se pokusit argumentovat ve prospěch legitimity vůči legalitě, nebo se jedná o zástupné pojmy? PRO ZÁJEMCE Boguszak, Jiří; Čapek, Jiří. Teorie práva. Praha: Codex Bohemia, 1997. ISBN 80-85963-38-8. Janků, M. a kol. Základy práva pro posluchače neprávnických fakult. 2. přepracované a doplněné vydání. Praha: C. H. Beck, 2006. 641 s. ISBN 80-7179-499-6. Spirit, M. a kol. Základy práva pro neprávníky. 2. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2008. 263 s. ISBN 978-80-7380-116-8.

16/109

4 Právo RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY Tato kapitola představuje právo v různých náhledech, zejména rozrůzněné do světových právních systémů, a vymezuje právní prameny. CÍLE KAPITOLY Po prostudování této kapitoly Budete umět: Vymezit právo objektivní a subjektivní, teorii pozitivně právní a přirozeně právní, světové právní kultury a prameny práva. Získáte: Představy o různorodosti forem práva. Budete schopni: Popsat rozdíly v tvorbě práva ve světovém měřítku. KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY Právo objektivní, právo subjektivní, teorie přirozeně právní a pozitivně právní, kontinentální právo, angloamerické právo, islámské právo, právní obyčej, precedens, normativní akt a normativní smlouva. PRŮVODCEM STUDIEM KAPITOLY V této kapitole je nejdříve pojednána teorie původu práva, následuje vymezení tří základních světových právních systému a jsou odlišeny prameny práva v České republice a ve světě.

17/109

4.1 Právo v objektivním a subjektivním smyslu

Pojmem práva se zabývají právní teorie od nepaměti. Zkoumají původ práva, jeho formy a jeho společenský smysl a zákonitosti v něm existující. Tyto teorie lze, s určitým zjednodušením, rozdělit na dva směry – přirozeně právní a pozitivně právní. Přirozeně právní teorie rozlišují právo přirozené, které vzniká a existuje nezávisle na vůli společnosti a právo dané, vytvořené lidmi, zejména zákonodárstvím, které je na přirozeném právu závislé, když v jeho mezích a duchu stanoví závazná společenská pravidla. Tyto teorie odvozují původ a existenci přirozených práv z přírody a vyššího v ní panujícího řádu. Pozitivně právní teorie se omezují na poznání obsahu právních norem platných pro společnost, chápou právo jako produkt sebeuvědomění se společnosti, tedy jako uměle lidmi vytvořený soubor pravidel podle představ jeho tvůrce. V obou těchto teoriích však platí, že právo jako společenský cílený systém působí ve společnosti a na společnost tím, že ovlivňuje chování lidí. Pod pojmem právo si lze pro názornost představit jakýsi soubor norem, vydaných nebo uznaných státem v písemné formě, které jsou pro společnost závazné, a jejich zachovávání je vynucováno státní autoritou. Těmito normami je regulováno chování fyzických osob, právnických osob a společnosti jako celku za účelem uspořádání vzájemných společenských vztahů. Děje se tak normativním způsobem, tzn., že pomocí zákazů, příkazů, dovolení se stanoví, jaké má být chování v těchto vztazích. Odchýlení se od právně žádoucího chování má za následek určitou újmu - sankci, jež je ukládána orgánem státní moci. Takto se právní normy zejména liší od norem etických, které postrádají donucovací působení. Soubor platných právních norem, vztahujících se na území určitého státu, označujeme jako objektivní právo, ve stejném smyslu se někdy hovoří o „platném právu" nebo o „právním řádu" určitého státu. Naproti tomu subjektivní právo, někdy označované jako „oprávnění", je právní možnost fyzické nebo právnické osoby určitým způsobem se chovat. Tato možnost je vyjádřena a zaručena objektivním právem. Fyzické nebo právnické osoby mají v mezích svého subjektivního práva možnost volby chování, tzn., že mohou, ale nemusí, své subjektivní právo vykonávat. Každé subjektivní právo má své hranice, ty jsou dány

18/109

subjektivními právy jiné fyzické nebo právnické osoby (práva jednoho končí tam, kde začínají práva jiného). Právo jakožto soubor právních norem, regulujících společenské chování je charakterizováno těmito znaky: -

je objektivním společenským jevem, tzn., že vzniká a úzce souvisí s existujícími společenskými vztahy, a mění se v závislosti na změnách těchto vztahů,

-

má zároveň i subjektivní (volní) aspekt, neboť je formulováno konkrétními osobami,

-

které při formulaci práva interpretují individuální společenské vztahy a potřeby,

-

musí splňovat formální znaky, tzn. že musí být přesnou státem uznanou formu a splňovat státem určená kritéria,

-

má normativní charakter, tzn. že je mocenským (vnějším) příkazem k určitému způsobu jednání.

4.2 Světové právní kultury V průběhu historického vývoje práva se vyvinuly, a v současné době ve světě existují, tři hlavní systémy (modely) práva: kontinentální, angloamerický a islámský. 4.2.1 Kontinentální systém Vznikl na základě recepce práva římského v kontinentální Evropě, a odtud se cestou kolonizace rozšířil i mimo Evropu. Člení se na několik okruhů: francouzský, španělský, švýcarský, německý, rakouský a skandinávský model práva. Je to systém práva psaného, základním pramenem práva je zákon. Jiné prameny práva mají jen subsidiární význam. Soudní rozhodnutí zavazují toliko účastníky řízení, takže podle tohoto systému soudce právo nalézá, avšak nevytváří. Přesto mají soudní rozhodnutí význam i pro rozhodování v obdobných případech, neboť je v konečném důsledku ovlivňují cestou interpretace a výkladu práva. 4.2.2 Angloamerický systém Vznikl v Anglii a v současné době se kromě Spojeného království Velké Británie a Severního Irska uplatňuje v zemích Britského společenství a s určitými odchylkami ve Spojených státech amerických.

19/109

Je to systém soudcovského práva, v němž, na rozdíl od systému předcházejícího, soudce právo nejen nalézá, ale i tvoří. Soudcovské právo je vytvářeno rozhodnutími soudu, která mají povahu precedentů. Precedentem rozumíme první individuální rozhodnutí ve věci, které řeší případ dosud právem neregulovaný, a pro příště nabývá obecné závaznosti, neboť v případě, že se v budoucnosti vyskytne stejný nebo obdobný případ, je rozhodování o něm vázáno právním názorem vysloveným při řešení prvního případu. Základním pramenem práva jsou v tomto právním systému precedenty a právní obyčeje. Vedle nich existují i jiné prameny práva, jejichž význam v poslední době vzrůstá, jako právo psané a právní literatura. Stále však platí, že soudcovské rozhodování má v praxi největší váhu. 4.2.3 Islámský systém Pro pochopení islámského systému práva je nutno si uvědomit, že je naprosto odlišný od obou zbývajících systémů, což souvisí se zcela jiným pojetím státu. Stát v islámském chápání je úzce spojen s islámským náboženstvím, je jím ovládán. Proto nemůže být stát tvůrcem práva (zákonodárcem), a představa práva jakožto systému norem vynutitelných státní mocí je islámskému systému zcela cizí. Jediným zákonodárcem je Bůh, jediným islámským božím právem je Šaria (universální systém závazných pravidel chování každého muslima, nikoliv však systém právních norem v našem chápání). Islámskými učenci, interprety islámu, nazývanými Ulamá, byla postupem času vypracována soustava základních (a závazných) pravidel lidského chování, označována názvem Fikh. Jedná se o výklad zákonů božích, které jsou jednou provždy dané, neměnné, avšak interpretační činností Ulamá tato neměnná pravidla postupem času lze aplikovat i na přirozeně se vyvíjející vztahy (pravidla chování) ve společnosti.

4.3 Prameny práva Pramenem práva se v právní teorii rozumějí prameny objektivního práva ve formálním smyslu, tedy formy, v nichž je právo obsaženo, a které jsou bezprostředním pramenem poznání práva. Evropská právní kultura rozlišuje čtyři hlavní druhy pramenů práva:

20/109

-

zákony a jiné normativní akty

-

právní obyčeje

-

soudní precedenty

-

normativní smlouvy

Normativní akty utváří právo psané, které plyne ze zákonodárné činnosti státu, výjimečně jiných subjektů, pokud jim je taková pravomoc zákonem svěřena (např. zastupitelstva územních samosprávných celků). Právní obyčej, jinak také právo obyčejové, neplyne z legislativní státní činnosti, nýbrž vzniká spontánním zachováváním určitých zvyklostí na určitém území. Aby byl obyčej pramenem práva, musí splňovat určitá kritéria: obyčej je dlouhodobě fakticky zachováván, přesvědčení o nutnosti zachovávat jej je všeobecné, obyčej je určitý, tzn., že lze stanovit jeho konkrétní obsah, ve svém důsledku je státem uznáno, takže lze jeho dodržování vynutit prostředky státního donucení. Soudní precedenty či také právo soudcovské na rozdíl od psaného práva je vytvářeno soudy, nikoliv zákonodárnými sbory nebo pověřenými výkonnými orgány. Rozhodnutí soudů jsou obecně závazná, nevztahují se pouze na jeden individuální případ, který se v daném soudním řízení projednává, nýbrž na řešení všech případů téhož druhu, které se v budoucnosti vyskytnou. Svým rozhodnutím tedy soudce právo nejen nalézá, ale i tvoří. Právo smluvní znamená, že smlouva jakožto shodný projev vůle dvou nebo více stran obvykle zakládá, mění nebo ruší pouze individuální právní vztah, a jako taková nemá obecný, tedy ani normativní význam. Pramenem práva se stává taková smlouva, jejíž alespoň některá ustanovení mají obecnou platnost a závazně regulují určitou skupinu právních vztahů stejného druhu blíže neurčeného počtu subjektů. Normativní smlouvy jsou hlavním pramenem práva v oblasti práva mezinárodního (jedná se tedy o určité mezinárodní smlouvy), ale také např. o kolektivní smlouvy z oblasti pracovněprávní.

4.4 Prameny práva v České republice V České republice jsou pramenem práva normativní akty a normativní smlouvy. Rozlišujeme normativní akty vydávané zákonodárnými orgány (zákony a zákonná opatření), orgány moci

21/109

výkonné (nařízení vlády a vyhlášky ministerstev a jiných ústředních státních orgánů) a orgány územní samosprávy (obecně závazné vyhlášky a nařízení).

Mezinárodní smlouvy, jakožto smlouvy normativní, jsou pramenem práva České republiky za předpokladu, že jsou schváleny Parlamentem, ratifikovány a vyhlášeny. Takovéto mezinárodní smlouvy jsou pak součástí právního řádu, jsou bezprostředně závazné a mají přednost před zákonem.

Nálezy Ústavního soudu mají význam rovnající se pramenu práva. Rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby, vyhlašují se ve Sbírce zákonů. Jsou to nálezy, jimiž se rozhoduje o zrušení právního předpisu nebo jeho jednotlivých ustanovení proto, že jsou v rozporu s ústavním zákonem, zákonem nebo mezinárodní smlouvou.

SHRNUTÍ KAPITOLY Teorie původu práva rozděluje nejen právní teorii, ale také praxi. Společnost musí při regulaci vztahů respektovat základní práva každého jedince, která se berou již od lidské existence v přírodě. Míra přirozenosti v objektivním právu odpovídá převládajícímu pohledu na uvozující problém. Odlišnosti se projevují zejména ve světovém měřítku v novotvorbě. Vzhledem k historickému vývoji v České republice převládá v praxi pozitivistický přístup k právu. KONTROLNÍ OTÁZKY Odlište právo objektivní od subjektivního. Do jaké míry se teorie o původu práva projevují ve světových právních systémech? Je precedens pramenem práva v České republice, a pokud nikoli, tak proč? Co je to normativní smlouva a znáte nějaký příklad? Uveďte prameny českého práva.

22/109

ÚKOLY K ZAMYŠLENÍ Zamyslete se nad důvody odlišnosti kontinentálního sytému od angloamerického. Jaké jsou asi příčiny takového rozdílu v pramenech práva a postavení soudců? Proč české právo spadá do kontinentálního a nikoli onoho druhého systému práva? Zkuste si představit rozdíly v aplikaci práva rozhodováním soud u nás, pokud by pramenem práva byly precedenty? PRO ZÁJEMCE Boguszak, Jiří; Čapek, Jiří. Teorie práva. Praha: Codex Bohemia, 1997. ISBN 80-85963-38-8. Janků, M. a kol. Základy práva pro posluchače neprávnických fakult. 2. přepracované a doplněné vydání. Praha: C. H. Beck, 2006. 641 s. ISBN 80-7179-499-6. Spirit, M. a kol. Základy práva pro neprávníky. 2. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2008. 263 s. ISBN 978-80-7380-116-8.

23/109

5 Právní norma RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY Tato kapitola se věnuje teorii právní normy a to jak jednotlivému pravidlu, tak i souboru takových pravidel, který upravuje určitou oblast společenských vztahů CÍLE KAPITOLY Po prostudování této kapitoly Budete umět: Definovat právní normu, popsat její strukturu, působnost a její druhy a též definovat právní předpis. Získáte: Povědomí o významných aspektech působení právních norem ve společnosti. Budete schopni: Popsat podmínky vydávání platných právních předpisů jejich dopad do společnosti. KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY Právní norma, hypotéza, dispozice a sankce právní normy, působnost časová, věcná, osobní a prostorová, normy zákonné a podzákonné, dispozitivní a kogentní normy, právní předpis a legislativa. PRŮVODCEM STUDIEM KAPITOLY V této kapitole naleznete vymezení pojmu právní norma a popis její struktury. Následuje rozdělení právních norem podle různých kritérií, dále její působnost a nakonec se představí právní předpis a jeho struktura.

24/109

5.1 Struktura právní normy

Právní norma je pravidlo chování, charakterizované specifickými znaky, které ji ve své komplexnosti odlišují od jiných společenských norem. Zejména to je všeobecná závaznost, kdy právní norma neupravuje pouze individuální situace ve společenských vztazích, nýbrž všechny situace typové, tedy případy téhož druhu. Dále již zmíněná státní mocí vynutitelnost předepsaného způsobu chování. Státem uznaná forma je pak jevovým znakem právní normy, neboť je vyžadována její vnější určitá podoba. Konečně normativnost právní normy představuje její obsahovou stránku, determinovanou přísnou účelovostí.

Právní norma, jako jedno ustanovení právního předpisu, je vnitřně uspořádána hypotézou, dispozicí a sankcí. Hypotéza stanoví předpoklady vlastního pravidla chování. Je to uvozující část právní normy, obsahující podmínky uskutečnění pravidla chování, určeného další částí právní normy. Dispozice stanoví vlastní pravidlo chování, když vymezuje, komu vznikají práva a povinnosti, jsou-li splněny podmínky stanovené v hypotéze. Následuje vždy v jednotlivém ustanovení právního předpisu po hypotéze. Sankce stanoví nepříznivé následky za porušení dispozice, tedy jaké důsledky musí strpět ten, kdo porušil dané pravidlo chování. Zejména v předpisech práva veřejného je sankce od ostatní části oddělena od obou předchozích částí právní normy, jinak tvoří její závěrečnou část.

5.2 Druhy právních norem Právní normy se rozdělují podle nejrůznějších kritérií do několika skupin. Jejich znalost nám usnadní orientaci v právních pojmech. Podle míry vázanosti adresátů právní normy lze rozlišit normy na kogentní a dispozitivní. Kogentní či donucující právní norma je pravidlo, od jehož dispozice se nelze odchýlit, aniž by došlo k porušení práva. Dispozitivní neboli podpůrná právní norma umožňuje dohodou osob, na které se vztahuje, upravit podle jejich vůle práva a povinnosti touto normou stanovené odlišně. Dispozitivní právní norma působí podpůrně, protože její dispozice je závazná, pokud se dané osoby na jiném způsobu vzájemného chování nedohodly.

25/109

Podle jazykového vyjádření lze dělit normy na zavazující a opravňující. Zavazující právní norma ukládá určeným osobám povinnosti, buď jako příkaz nebo jako zákaz. Opravňující právní norma poskytuje těmto určité oprávnění. Taková norma vymezuje pro účastníky právních vztahů možnost chovat se daným způsobem.

Právní normy lze také rozdělit podle jejich právní síly. Právní silou se rozumí vlastnost právního předpisu, v němž jsou právní normy obsaženy, ukládat svým adresátům právní povinnosti, tzn. právně je zavazovat. Obecně platí, že právní norma nižší právní síly nesmí být v rozporu s právní normou vyšší právní síly. Určitý právní předpis může být změněn nebo zrušen jen právním předpisem téhož nebo vyššího stupně právní síly. V tomto smyslu dělíme právní předpisy na primární (zákonné), vydávané Parlamentem, a právní předpisy sekundární (podzákonné), které jsou od primárních odvozeny, nesmějí jim odporovat a slouží k podrobnější právní úpravě věcí upravených primárními předpisy, vydávané výkonnou mocí a orgány územní samosprávy.

5.3 Působnost právní normy Právní působností se označuje oblast vztahů, které se právní normou řídí. Působnost právní normy lze označit taky jako stanovení rozsahu, v jakém se pravidlo chování v ní obsažené použije na konkrétní případ. Rozlišuje se působnost časová, prostorová, osobní a místní.

5.3.1 Časová působnost Časová působnost právní normy vyjadřuje od kdy a do kdy se vztahy podle ní upravují. Pro vymezení časové působnosti právní normy jsou určujícími aspekty platnost právní normy, účinnost právní normy a zánik právní normy. Platnost právní normy můžeme vyjádřit těmito podmínkami: - právní norma je součástí právního řádu, - právní norma splňuje předepsané náležitosti a stanovený postup k jejímu vydání, - právní norma byla vydána příslušným orgánem v mezích jeho pravomoci, - právní norma byla oficiálním způsobem vyhlášena (publikována).

26/109

Platná právní norma obvykle ještě nepůsobí právní následky (tzn. nelze podle ní ještě postupovat a používat ji k řešení právních vztahů), tyto působí právní norma až po nabytí účinnosti. Platnost právní normy je předpokladem její účinnosti. Zpravidla norma nabývá účinnosti až po určitém čase od okamžiku, kdy nabyla platnosti. Období mezi okamžikem, kdy právní norma nabyla platnosti, a okamžikem, kdy nabude účinnosti, se označuje jako doba legisvakance. Účinnost právní normy označuje dobu, od kdy je nutno podle právní normy postupovat, jelikož se stala závaznou. Den účinnosti právní normy je obvykle přímo v právní normě výslovně uveden, a pokud není uveden, platí obecné pravidlo, že normy vyhlašované ve Sbírce zákonů nabývají účinnosti 15. dnem po vyhlášení. Většinou právní normy upravují právní vztahy, které vznikly po dni, kdy norma nabyla účinnosti, výjimečně však působí právní normy i zpětně, tzn., upravují i právní vztahy vzniklé před tímto dnem (retroaktivita). Výjimečnost retroaktivity má velký význam z hlediska právní jistoty, protože retroaktivní právní norma vymezuje subjektům plnění povinností, které v době, kdy je měly splnit, vůbec jako právní povinnosti neexistovaly. Vyloučení retroaktivity je významné zejména v trestním právu, kde platí zásada, že nikomu nelze uložit trest za čin, který nebyl zákonem označen jako trestný čin v době, kdy byl spáchán.

K zániku právní normy může dojít uplynutím času, na který byla právní norma vydána nebo jejím zrušení jinou právní normou. Velmi často pak dochází ke zrušení jen některých ustanovení právní normy, někdy je původní text některých ustanovení právní normy nahrazen textem novým nebo jsou do právní normy doplněna zcela nová ustanovení. V těchto případech jde o novelizace právní normy.

5.3.2 Prostorová působnost právní normy Prostorová působnost právní normy vymezuje území, na kterém právní norma platí. Celostátní prostorovou působnost mají právní normy, které platí na celém území ČR. Takové právní normy vydávají orgány moci zákonodárné a výkonné a stejnou prostorovou působnost mají mezinárodní smlouvy závazné pro Českou republiku. Omezenou

27/109

prostorovou působnost mají právní normy, které platí jen na určitém omezeném území obce nebo kraje, pokud právní normu vydal orgán územní samosprávy. Exteritoriální prostorová působnost u právní normy znamená, že norma platí i mimo území ČR, přičemž typickou právní normou s touto působností je trestník zákoník.

5.3.3 Osobní působnost právní normy Osobní působnost právní normy vymezuje okruh osob, na jejichž právní poměry se norma vztahuje. Rozlišují se právní normy platné pro všechny osoby, které se nachází na území ČR, tedy občany ČR, cizince a osoby bez státní příslušnosti, což je pro právní normu nejtypičtější. Dále jsou to právní normy, které se vztahují i na občany ČR, kteří se nachází v zahraničí. Konečně lze uvést právní normy vztahující se jen na skupiny osob s určitým osobním nebo profesním statusem, jako jsou například podnikatelé, původci odpadů nebo obyvatelé obce.

5.3.4 Věcná působnost právní normy Věcná působnost právní normy vymezuje okruh společenských vztahů, na které se právní norma vztahuje, tzn., které vztahy upravuje. Může to být oblast velmi široká, jako například pracovně právní vztahy, nebo úzká, jako například vztahy vznikající při ochraně osobních dat.

5.4 Právní předpis Právní předpis je právní norma vyjádřena písemně spisovným úředním jazykem, např. ve formě zákona, vládního nařízení či vyhlášky ministerstva. Jeden právní předpis obsahuje celou řadu právních norem, tedy jednotlivých závazných pravidel chování. Právní předpisy vytvářejí vnitřně propojenou a uspořádanou soustavu, tj. právní řád. V českém právním systému jsou právní předpisy převažujícím pramenem práva.

5.4.1 Formální znaky právního předpisu Formální znaky právního předpisu jsou dány jednak pravomocí orgánu, který předpis schválil, jednak zákonným postupem, kterým byl právní předpis vytvořen a konečně stanovenou

28/109

forma publikace právního předpisu. Právní předpisy moci zákonodárné a výkonné jsou publikovány ve Sbírce zákonů, právní předpisy územní samosprávy pak na tzv. úřední desce.

5.4.2 Struktura právního předpisu Právní předpis má svůj název a pořadové číslo jeho vydání, které umožňují zejména orientaci ve sbírce zákonů. Jeho text je tvořen částmi, které mají daná označení. Úvodní část právního předpisu se označuje jako preambule, která však nemusí být vždy jeho součástí. Je to předmluva právního předpisu, v níž je zpravidla slavnostní formou vyjádřen účel následujícího normativního textu a shrnuty principy jeho tvorby. Další část textu právního předpisu se člení do několika skupin různě označovaných a ještě dále členěných celků. Nejčastěji se používá označení části, hlavy, oddíly, články, paragrafy. Tyto celky tematicky právní předpis rozdělují. Součástí většiny právních předpisů jsou také rubriky. Jde v podstatě o nadpisy určité části právního předpisu a slouží k lepší orientaci.

5.4.3 Legislativa Legislativa je označení pro tvorbu právních předpisů, především zákonů. Tvorba právních předpisů se řídí stanovenými procedurálními pravidly, jako je jednací řád Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. SHRNUTÍ KAPITOLY Tvorba právních norem podléhá celé řadě pravidel. Jednak formálních co do jejího vydání a jednak obsahových co do účinků, jaké působí v společenských vztazích, které reguluje. Legislativa musí při své činnosti vzít v potaz všechny, jinak regulace nedosáhne očekávaných výsledků. Právní předpis musí být zpracován a schválen se stejnou pečlivostí a stejným cílem, má-li být platnou a efektivní právní normou. KONTROLNÍ OTÁZKY Vyjmenujte prvky struktury právní normy. Jaký je rozdíl mezi normou dispozitivní a kogentní? Co je to retroaktivita právní normy?

29/109

Zkuste popsat legislativní proces vydání zákonné normy. Který strukturální prvek právního předpisu je vjímaný? ÚKOLY K ZAMYŠLENÍ Pokuste si vybavit v minulosti našeho státu situace, kdy došlo k vydání právního předpisu s retroaktivní účinností. Který předpis to byl a jaké negativní důsledky tato jeho účinnost měla? Lze ospravedlnit takový legislativní počin, a jaké důvody ke zmíněnému vedly? Proč je společensky retroaktivita právní normy nepřijatelná? PRO ZÁJEMCE Boguszak, Jiří; Čapek, Jiří. Teorie práva. Praha: Codex Bohemia, 1997. ISBN 80-85963-38-8. Janků, M. a kol. Základy práva pro posluchače neprávnických fakult. 2. přepracované a doplněné vydání. Praha: C. H. Beck, 2006. 641 s. ISBN 80-7179-499-6. Spirit, M. a kol. Základy práva pro neprávníky. 2. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2008. 263 s. ISBN 978-80-7380-116-8.

30/109

6 Právní vztahy RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY Tato kapitola se věnuje právním vztahům, tedy společenským vztahům regulovaným právem. CÍLE KAPITOLY Po prostudování této kapitoly Budete umět: Vymezit právní skutečnosti a prvky právního vztahu. Získáte: Přehled o skutečnostech ovlivňujících existenci právního vztahu a tom, z čeho je každý právní vztah složen, co jej tvoří. Budete schopni: Vysvětlit dopad lidské vůle do právních vztahů a jeho předpoklady stanovené právem. KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY Právní vztah, právní skutečnosti, právní úkony a události, individuální právní akty, fyzické a právnické osoby, právní subjektivita a subjektivní práva a povinnosti. PRŮVODCEM STUDIEM KAPITOLY V této kapitole nejdříve najdete okolnosti způsobující vznik, změnu a zánik právního vztahu a pak strukturu právního vztahu, tvořenou jeho subjekty, předmětem a obsahem.

6.1 Právní vztahy a právní skutečnosti Právní vztah je vztah mezi lidmi nebo jejich organizovanými kolektivy, v němž lidé vystupují jako nositelé práv a povinností, které stanoví právní norma. Je to společenský vztah upravený právní normou. Společenský vztah se stává právním vztahem v důsledku určité

31/109

právní regulace. Potřeba regulovat společenské vztahy vzniká a mění se v důsledku vývoje a potřeb společnosti. Právní vztah v jednoduché formě je utvářen tak, že jeden subjekt (účastník) má subjektivní právo a druhý subjekt má tomu odpovídající subjektivní povinnost. Takových jednoduchých vztahů je ovšem málo, pravidlem jsou vztahy obsahově složitější, kdy každý z účastníků právního vztahu má více práv i více povinností. Nejsložitějšími právními vztahy jsou vztahy smluvní, kdy smluvní strany jsou provázány subjektivními právy a povinnostmi směřujícími k naplnění účelu smlouvy.

Právní vztahy vznikají, mění se a zanikají na základě podmínek, s nimiž právo spojuje tyto právní následky. Právní normy upravují práva a povinnosti subjektů jednotlivých právních vztahů. Zároveň právní normy stanoví, s jakými skutečnostmi, společenskými nebo přírodními jevy je spojen vznik, změna a zánik jednotlivých právních vztahů. Tyto okolnosti se označují termínem právní skutečnosti. Obecným předpokladem vzniku, změny nebo zániku právního vztahu je tedy právní norma a právní skutečnosti předvídané v hypotéze této právní normy. Právní skutečnosti dělíme na subjektivní a objektivní podle vlivu lidské vůle na jejich uskutečnění. Subjektivními označujeme ty, které spočívají v lidském chování a jsou projevem vůle lidí. Označují se termínem právní úkony. Skutečnosti objektivní nejsou projevem lidské vůle, nastávají nezávisle na lidské vůli a označují se termínem právní události. Typickým právním úkonem je uzavření smlouvy, zatímco právní událostí může být smrt člověka nebo plynutí času.

6.1.1 Právní úkon Právní úkon je jednání v souladu s právními normami. Je to projev vůle určitého subjektu, který takto dává druhé osobě svůj úmysl založit, změnit nebo ukončit právní vztah. Právní úkony lze dělit na základě různých kritérií. Komisivní právní úkon je projev vůle uskutečněný konáním, například dodáním zboží objednateli do místa jeho trvalého pobytu. Omisivní právní úkon je projev vůle uskutečněný nekonáním – nečinností. Vycházeje ze známé právní fráze „mlčení neznamená souhlas“ je nutno podtrhnout, že nečinnost lze považovat za právní úkon, pouze pokud ji takto kvalifikuje právní předpis nebo smlouva. Takto lze za právní úkon považovat nesplnění povinnosti poskytnout pomoc zraněnému.

32/109

Jednostranný právní úkon je projev vůle uskutečněný jedním subjektem bez ohledu na vůli jiných osob, jako například předání výpovědi zaměstnavateli. Dvoustranný právní úkon je projev vůle uskutečněný dvěma subjekty, tedy z obou stran shodně k určitému cíli. Vícestranný právní úkon je projev vůle uskutečněný více subjekty, například uzavřením mezinárodní smlouvy. Výslovné právní úkony jsou projevy vůle směrem k druhému subjektu, z jejichž obsahu tento může rozpoznat úmysl jejich vyjadřovatele, ať mají podobu ústní nebo písemnou. Opakem jsou právní úkony konkludentní či projevené mlčky tak, že subjekt se chová tak, jak by se zachoval poté, co svůj úmysl vyjádřil výslovně. Příkladem může být přijetí objednávky zboží jeho dodáním objednateli zcela podle objednávky, bez jejího předchozího výslovného přijetí.

6.1.2 Protiprávní úkon Protiprávní úkon je jednání v rozporu s právní normou, důsledkem je právní odpovědnost toho subjektu, který se protiprávního jednání dopustil. Tzn., že rušitel je zásadně postižen nepříznivé následkem, který právní norma za takové jednání stanoví. Protiprávní úkony lze třídit na trestné činy, správní přestupky a správní delikty, občanskoprávní delikty a pracovněprávní delikty. Trestné činy jsou protiprávní jednání s vysokým stupněm společenské nebezpečnosti, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně, přičemž za spáchání trestného činu ukládá trest soud. Správní přestupky a správní delikty jsou protiprávní jednání s nižším stupněm společenské nebezpečnosti, za které ukládají sankce orgány veřejné správy. Občanskoprávní delikty jsou protiprávní jednání vymezené občanským zákoníkem, které mají za následek majetkoprávní odpovědnost za škodu, případně jiné zákonem stanovené následky. Pracovněprávní delikty jsou protiprávní jednání vymezené zákoníkem práce spočívající v porušení pracovní disciplíny, za které ukládají disciplinární sankci vedoucí pracovníci.

6.1.3 Právní události Právní události jsou právní skutečnosti, které nastávají nezávisle na lidské vůli, např. uplynutím času skončí lhůta k podání odvolání, smrtí zaměstnance zaniká pracovní poměr,

33/109

narozením vzniká právní poměr mezi rodiči a dětmi. Mezi nimi lze rozlišovat stavy, které vznikají v důsledku právních událostí a jsou v souladu s právem a protiprávní stavy, které jsou výsledkem nezaviněného chování nebo události v rozporu s právem. Z toho plyne povinnost takový stav napravit nebo odstranit., povinnost odstranit protiprávní stav právo ukládá někomu, kdo sám protiprávní stav svým jednání nezavinil. Takto odškodňuje zaměstnavatel pracovní úraz zaměstnance, i když úraz vznikl vlivem počasí.

6.1.4 Individuální právní akty Mezi právními skutečnostmi mají specifické postavení úřední rozhodnutí jakožto individuální správní akty. Jde o rozhodnutí státních orgánů, především soudů a správních orgánů, které jsou důvodem pro vznik, změnu či zánik právních vztahů. Příkladem může být rozhodnutí soudu, kterým se rozvádí manželství a rozhodnutí stavebního úřadu, kterým se vydává stavební povolení.

6.2 Prvky právního vztahu Strukturu právního vztahu tvoří jeho prvky: subjekty těchto vztahů, dále jejich obsah a objekt.

6.2.1 Subjekty právního vztahu a právní subjektivita Subjekty právních vztahů jsou ti, kterým v právním vztahu vznikají práva a povinnosti. Jsou to jejich nositelé a právní teorie je obecně označuje jako osoby a právní vztahy mohou panovat pouze mezi osobami. Subjekty právních vztahů jsou jednak osoby fyzické, lidé, a osoby právnické, neživé osoby, a dále stát a jeho orgány, což jsou právnické osoby svého druhu. K tomu, aby určitý subjekt mohl být účastníkem právního vztahu, musí mít tzv. právní subjektivitu, tedy způsobilost být subjektem právního vztahu. Právní subjektivita zahrnuje způsobilost k právům a povinnostem, způsobilost k právním úkonům a způsobilost k protiprávním jednáním. Způsobilost k právům a povinnostem je způsobilost subjektu mít práva a povinnosti v právních vztazích. Způsobilost k protiprávním jednáním je způsobilostí jednajícího subjektu nést právní odpovědnost za vlastní protiprávní chování.

34/109

Způsobilost k právním úkonům je způsobilost vlastním jednáním zakládat, měnit nebo rušit právní vztahy neboli vlastními právními úkony nabývat práv a brát na sebe povinnosti.

6.2.2 Právní subjektivita fyzické osoby Předpoklady pro to, aby fyzická osoba mohla být subjektem jednotlivých právních vztahů stanoví vždy příslušné právní normy. V některých případech je možnost fyzické osoby být subjektem určitého právního vztahu vázána na dovršení určitého věku, případně na stav duševního zdraví. Obecnou hranicí právní subjektivity fyzické osoby je 18 let jejího věku, kdy nabývá způsobilosti k právním úkonům, způsobilost k právům a povinnostem nabývá narozením a odpovědnostní způsobilost postupně dovršováním různého věku. Právní subjektivita zaniká smrtí fyzické osoby. V případě, že určitý subjekt tuto způsobilost nemá nebo ji má jen částečně, jedná za něj jeho zákonný zástupce.

6.2.3 Právnické osoby Právnická osoba je společenský útvar, jemuž byla právem daná způsobilost vlastním jménem vystupovat v právních vztazích, čili konat právní úkony a má i majetkovou odpovědnost z těchto vztahů vznikající. Právnická osoba má tedy způsobilost mít práva a povinnosti, způsobilost k protiprávním jednáním i způsobilost k právním úkonům. V právních vztazích za ni jedná, tedy činí právní úkony, statutární orgán. Právní subjektivitu právnická osoba nabývá zápisem do zákonem stanoveného a státem vedeného rejstříku právnických osob, nejčastěji do obchodního rejstříku, a zaniká výmazem z téhož. Druhy právnických osob jsou veřejnoprávní korporace, jako např. politické strany nebo samosprávné orgány územních celků, dále soukromoprávní korporace, jako např. obchodní společnosti či družstva, a nadace a fondy, čili sdružení majetku k určitému cíli či účelu.

6.2.4 Stát Stát je subjektem zejména v mezinárodněprávních vztazích a v právních vztazích v oblasti veřejné správy. V konkrétních vztazích jednají jménem státu státní orgány.

35/109

6.2.5 Obsah právních vztahů Obsahem právních vztahů jsou subjektivní práva a povinnosti subjektů těchto vztahů. Oprávnění je míra možnosti chování se subjektu určitým způsobem a je chráněna a zaručena právem. Právní povinnost je nutnost subjektu chovat se tak, jak přikazuje právní norma, jinak subjekt porušuje právní normu a vystavuje se možnosti uplatnění sankce vůči němu. Rozlišují se čtyři druhy právních povinností: -

povinnost něco dát,např. zaplatit náhradu škody způsobenou sousedovi,

-

povinnost něco konat, např. odstranit větve přesahující na pozemek souseda,

-

povinnost něčeho se zdržet, např. obtěžování souseda v noci hlukem,

-

povinnost něco strpět,např. přecházení přes vlastní pozemek sousedem.

6.2.6 Objekt právních vztahů Objektem právního vztahu je to, k čemu směřují vzájemná práva a povinnosti subjektů, zpravidla účel nebo důvod existence právního vztahu. Objekty právních vztahů mohou být zejména věci a ovladatelné hmotné přírodní síly jako je budova, auto, elektrická energie, výsledky tvůrčí duševní činnosti, jako vynálezy, díla umělecká či vědecká, lidské chování nebo činnost a jejich výsledek, jako lékařské ošetření nebo soužití manželů, hodnoty lidské osobnosti nemajetkové povahy, jako zdraví a důstojnost a práva, jako právo užívat věc.

SHRNUTÍ KAPITOLY Existenci právních vztahů odvozujeme od právní normy, jejíž úpravy je předmětem, a od právních skutečností, které vyvolávají jeho vznik, změnu a zánik. Ty jsou jednat povahy subjektivní, plynoucí z vůle člověka a jednak objektivní, stojící mimo ni. Rozhodujícím prvkem právního vztahu jsou jeho účastníci, když z jejich vůle a pro jejich společný účel tyto vztahy existují, přičemž právo jim dává obsah souhrnem práv a povinností. Jen osoby s právní subjektivitou v právních vztazích mohou sehrát aktivní roli.

36/109

KONTROLNÍ OTÁZKY Odlište právní úkon od právní skutečnosti. Co je to individuální právní akt? Vyjmenujte prvky právního vztahu. Definujte právní subjektivitu. Uveďte druhy právních povinností ÚKOLY K ZAMYŠLENÍ Zamyslete se nad příčinou existence právnických osob. Lze si představit moderní společnost bez nich? Jaké právní problémy by to vyvolalo? Proč je právní subjektivita fyzické osoby chápána odlišně než u osoby právnické? Z jakého důvodu způsobilost k právům a povinnostem člověk nabývá již narozením? PRO ZÁJEMCE Boguszak, Jiří; Čapek, Jiří. Teorie práva. Praha: Codex Bohemia, 1997. ISBN 80-85963-38-8. Janků, M. a kol. Základy práva pro posluchače neprávnických fakult. 2. přepracované a doplněné vydání. Praha: C. H. Beck, 2006. 641 s. ISBN 80-7179-499-6. Spirit, M. a kol. Základy práva pro neprávníky. 2. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2008. 263 s. ISBN 978-80-7380-116-8.

37/109

7 Systém práva RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY Tato kapitola se věnuje systematice v právu, tedy rozlišování celku objektivního práva podle různých aspektů. CÍLE KAPITOLY Po prostudování této kapitoly Budete umět: Vymezit systematické členěné českého práva. Získáte: Představu o určovatelích právních podsystémů. Budete schopni: Popsat charakterizovat odlišnosti jednotlivých právních podsystémů. KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY Systém práva, právní odvětví, vnitrostátní a mezinárodní právo, veřejné a soukromé právo, právo hmotné a procesní a právní kodexy. PRŮVODCEM STUDIEM KAPITOLY V této kapitole naleznete právní podsystémy, které díky svým charakteristickým odlišnostem pomáhají porozumění aplikaci práva i jeho studiu. Celek objektivního práva, tvořící český právní řád, se rozkládá na právní odvětví, právo vnitrostátní a mezinárodní, právo veřejné a soukromé a právo hmotné a procesní.

38/109

7.1 Systém práva Systémem práva rozumíme jeho jednotu a současně členitost, která plyne z přístupu k právu jako celku. Právní řád, tvořený všemi prameny práva ve státě, vytváří jednotný celek. Vnitřní uspořádání tohoto celku pak lze nahlížet podle určitých aspektů a z nich plynoucích specifických znaků a tak vnímat jeho systém. Systematika slouží vědeckým a pedagogickým přístupům k právu a jeho zkoumání. Praxi pak poskytuje významnou pomůcku pro orientaci v regulaci právních vztahů. Strukturování práva podle zvolených kritérií, využívající logické postupy uvažování, označujeme jako systemizaci práva. Dané kriterium umožňuje nalézat rozdíly vedoucí k rozlišování částí zkoumaného celku, jevících společné znaky, a vůči ostatním pak odlišnosti. Za takový funkční aspekt lze považovat celou řadu přístupů k právu jako celku, například metoda regulace právních vztahů využíváním norem povahy kogentní nebo dispozitivní či postavení subjektů právních vztahů k sobě navzájem. Základní a nejvýznamnější členění práva pro potřeby právní praxe je členění na -

právní odvětví

-

právo mezinárodní a vnitrostátní

-

soukromé a veřejné

-

hmotné a procesní

7.2 Právní odvětví Jedním ze základních systematických přístupů k právu je jeho dělení na odvětví práva. Kritériem pro odlišení částí systému práva nazývaných odvětvími je zde vždy určitý okruh společenských vztahů, které jsou předmětem jednotlivé sféry právní regulace. Tento přístup je využíván zejména pro účely pedagogické a právně vědní. Právo České republiky se takto člení na tradiční odvětví: právo ústavní; správní a finanční; občanské a rodinné; obchodní; pracovní, veřejného pojištění a sociálního zabezpečení; občanské neboli civilní procesní; tzv. mezinárodní soukromé a procesní; trestní hmotné a procesní.

39/109

7.2.1 Právní instituty Právní institut je soubor právních norem upravujících stejnorodé vztahy, přičemž tyto normy se nacházejí v různých odvětvích práva. Jedním z nejvýznamnějších právních institutů je institut vlastnictví, jakožto soubor právních norem upravujících vlastnické vztahy. Normy upravující vlastnictví jsou součástí práva ústavního a vymezení práva vlastnického nalezneme v právu občanském.

7.3 Právo mezinárodní a vnitrostátní Prvořadým členěním práva z pohledu tvorby pramenů práva, jejich právní síly a aplikace a vynutitelnosti právní regulace je dělení na právo mezinárodní a právo národní. Mezinárodní právo upravuje vztahy mezi státy a stanoví práva a povinnosti státům v jejich vzájemných vztazích. Vnitrostátní právo upravuje vztahy mezi subjekty podřízené státní moci určitého státu, tedy zásadně mezi osobami na jeho státním území. Práva a povinnosti státu plynoucí z mezinárodního práva se často dotýkají také fyzických a právnických osob. To pak vyvolává nutnost sladit vnitrostátní právo s právem mezinárodním, což bývá také jednou s povinností plynoucích pro stát z norem práva mezinárodního. Z tohoto faktu jednoznačně plyne nadřazenost práva mezinárodního nad právem národním. Současné ústavní právo využívá často nejjednoduššího způsobu včlenění mezinárodního práva do práva národního obecným ustanovením ústavy. Ústavní právo v některých státech stanoví mezinárodní smlouvu jako pramen národního práva bez zmíněné transformace, tedy že norma mezinárodního práva je součástí národního práva, pokud je podle příslušné procedury závazná pro stát.

7.4 Právo veřejné a soukromé Z praktického hlediska, tedy jak pro legislativní orgány, tak pro subjekty právních vztahů, je u států kontinentálně evropského typu práva nejvýznamnější členění práva na veřejné a soukromé. Veřejné právo charakterizuje zejména nadřazenost veřejné moci, která je subjektem vztahů tímto právem regulovaných na straně jedné, vůči ostatním subjektům, vystupujícím v těchto vztazích vždy na straně druhé. Nadřazenost plyne z funkce a účelu veřejného práva stanovit práva a povinnosti zejména tam, kde se jednak ustavují právní

40/109

základy společnosti ve státě a jednak prosazuje ochrana veřejných zájmů. Právo soukromé pak na zásadě rovnosti všech subjektů, včetně státu, upravuje vztahy vznikající při uspokojování individuálních potřeb a zájmů jednotlivých fyzických a právnických osob. Nejvýznamnějším odvětvím práva soukromého je právo občanské.

7.4.1 Metody regulace Metodou regulace rozumíme způsob stanovení práv a povinností subjektům právní regulace s přihlédnutím k jejich individuální vůli. Pro volbu metody je rozhodující objekt, účel a předpoklad efektivnosti regulace, tedy dosahování účelů a cílů sledovaných danou právní úpravou. Smyslem rozlišování metod regulace právních vztahů je porozumění a využití různých povah formulování předepsaných způsobů chování právních subjektů z pohledu jeho variability a předvídatelnosti. Neznamená to však, že pro dané odvětví práva nutno využít výhradně jediné metody. Soukromé právo upravuje vztahy, které mezi subjekty vznikají nejčastěji na základě smlouvy, a proto nutně musí právní regulace ponechat těmto vůlím dostatečný prostor k sebevyjádření. Proto zásadně používá pro regulaci smluvních vztahů metodu podpůrnou, tedy normy dispozitivní. Pouze tam, kde je nezbytné v zájmu subjektů samých zabezpečit neměnnost regulace, např. v otázce využití některého ze smluvních typů, neumožňuje subjektům odchýlit se od svých ustanovení. Veřejné právo naopak, s ohledem a nutnost zajistit dodržování celospolečenských standardů všemi subjekty ve státě, aplikuje metodu, která odchylný způsob chování nepřipouští. 7.4.2 Právní skutečnosti Vznik, změna a zánik soukromoprávních vztahů jsou spojovány s právními úkony, jakožto projevy vůle navzájem rovných subjektů. Jejich existenci nelze účastníkovi vnutit a jeho nečinnost tyto vztahy nemůže ovlivnit. To znamená, že ve vztazích soukromého práva subjekty nabývají subjektivních práv a povinností jen na základě své vůle, nejčastěji smlouvou. Ve veřejném právu subjektivní práva a povinnosti naopak vznikají z právních aktů, tedy jako výsledek činnosti státních orgánů, a to z vůle ostatních subjektů veřejného práva nebo z úřední povinnosti. Státní orgán v rámci své pravomoci je sám oprávněn závazně posoudit

41/109

soulad chování subjektů s právní normou a s jeho rozhodnutím je spojen předpoklad správnosti.

7.4.3 Subjektivní práva a povinnosti Soukromoprávní vztahy se vyznačují pestrostí zájmů, účelů a hodnot co do jejich individuální podoby a soukromoprávní subjektivní práva a povinnosti jeho účastníků závisí na jejich vůli v rozsahu, v jaké to dispozitivní normy připouští. Náplň veřejnoprávních subjektivních práv a povinností je vždy určena kogentními právními normami. Vzhledem k účelu veřejného práva, ochraňovat a rozvíjet veřejné zájmy, nelze připustit individuální volbu způsobu chování jiného, než předepsaného v právní normě. Původce odpadu si nemůže vybrat jak naloží se svým nebezpečným opadem, má-li být zabezpečena ochrana životního prostředí. Subjektivní práva soukromoprávní povahy vznikají smlouvou a vyznačují se vzájemností práv a povinností. Cíle nebo účelu své existence dosahují zásadně reciproční součinností subjektů. Nelze zbudovat dům, aniž majitel pozemku poskytne dodavateli stavby svůj pozemek. Tito si také poskytují navzájem protiplnění věcná, peněžitá nebo v podobě výkonů a to subjektivně stejné hodnoty, nejčastěji za smluvenou úplatu. Naproti tomu veřejná subjektivní práva vznikají buď bezplatně, anebo nezávisle na principu ekvivalence a co se týče práv a povinností nejsou reciproční a ani oboustranně nezbytné. Správní poplatky nevyjadřují žádnou hodnotu činnosti státního orgánu a subjekt, vůči němuž činnost vykonává, není sám žádné činnosti povinen. Vedle toho veřejnoprávní subjektivní právo nebo povinnost vzniká vůči všem subjektům bez ohledu na existenci vzájemného právního vztahu.

7.4.4 Právní záruky Právními zárukami označujeme způsoby nápravy protiprávních stavů vzniklých v důsledku protiprávních jednání subjektů práva z titulu odpovědnost za právní delikt. V soukromém právu tuto funkci plní právní institut náhrady škody, spočívající zásadně v poskytnutí ekvivalentu způsobené majetkové nebo nemajetkové újmy poškozené osobě, není-li možné uvedení věci do stavu původního. Realizaci této právní záruky státní mocí zabezpečují soudy,

42/109

které na základě individuálních žalob rozhodují o jejich uplatnění. Pouze soudy jsou oprávněny autoritativně posoudit zákonnost jednání subjektů soukromého práva. Veřejnoprávní záruky se realizují vždy aktem úřední moci. Představují je odpovědnost za veřejnoprávní delikt a povinnost snášet sankce, které jsou právem stanoveny pro takový delikt. Plní zásadně funkci postihovou a prevenční a lze je uplatnit již při ohrožení chráněné hodnoty. Má-li delikt negativní hmotný efekt, zvyšuje to jeho společenskou nebezpečnost a státní orgán uplatní sankci postihující zejména majetkovou sféru odpovědné osoby. V případě trestných činů pak její osobní svobodu. V právu veřejném náhrada škody plní funkci záruky až sekundárně ba dokonce i jen eventuálně.

7.5 Právo hmotné a procesní Rozlišování práva na hmotné a procesní plyne z nutné existence dvou odlišných avšak vzájemně propojených právních úprav, mezi kterými panuje vztah účelu a prostředku. Hmotné právo prvotně utváří právní vztahy mezi právními subjekty stanovením subjektivních práv a povinností. Civilní kodexy, občanský, obchodní a pracovní, všem subjektům v daném právním postavení, například každému účastníku smlouvy. Využití těchto práv a povinností je na vůli a v moci subjektů soukromoprávních vztahů. Obdobně v rovině veřejnoprávní hmotné právo formuluje objektivní práva a povinnosti adresátů dané úpravy, vždy v souladu s účelem a cílem ochrany veřejných zájmů, například provozovateli živnostenského podnikání. Procesní právo utváří právní vztahy v případech, kdy k dosahování účelu sledovaného hmotně právní úpravou je zapotřebí ingerence orgánu veřejné moci. Právní subjekt nemůže bez vydání individuálního právního aktu, například stavebního povolení, realizovat své subjektivní právo. Stejně tak bez obdobného aktu veřejné moci nelze právní subjekt ke splnění subjektivní povinnosti donutit, například ke splnění povinnosti plynoucí ze smlouvy. Procesní právo stanoví postupy k vydání aktu aplikace práva, rozhodnutí orgánu státní moci, jehož dodržení je základní podmínkou jejich platnosti. Současně organizuje veřejnou moc za účelem tvorby a vydávání příslušných aktů, stanovením kompetencí státních orgánů. Ku příkladu pro prodej nemovitosti prohlášené za kulturní památku je nutný předchozí souhlas ministerstva kultury, zabezpečujícího úkoly státní správy na úseku péče o kulturní hodnoty.

43/109

Procesní právo je kodifikováno: občanské soudní řízení v občanském soudním řádu, trestní soudní řízení v trestním řádu a správní řízení ve správní řádu. Hmotné právo je kodifikováno jen ve sféře soukromoprávní a to občanským, obchodním a pracovním kodexem.

SHRNUTÍ KAPITOLY Systematický přístup k právu se promítá v pochopení jeho svébytných odlišností charakteristických pro jeho podsystémy. Důsledkem je uvědomění si nadřazenosti práva mezinárodního nad právem vnitrostátním, služebnosti práva procesního právu hmotnému a nutnosti zásadně respektovat rozdíl v metodě regulace vztahů právem veřejným a právem soukromým. KONTROLNÍ OTÁZKY Vyjmenujte klíčová odvětví českého práva. Jaký je vztah práva mezinárodního k vnitrostátnímu? Popište význam práva procesního pro hmotné. Jaké metody regulace zásadně využívá právo veřejné a soukromé? Co je to právní kodex a které znáte? ÚKOLY K ZAMYŠLENÍ Zamyslete se nad praktickými dopady vazeb u jednotlivých podsystémů práva. Proč jsou dány a co by způsobilo jejich nerespektování? Zkuste si představit podobu vztahů regulovaných právem soukromým, pokud by zde neplatila např. autonomie vůle, dispozitivita právní regulace a ekvivalence práv a povinností. Dokázali byste navrhnou a obhájit další právní záruky v právu soukromém? PRO ZÁJEMCE Boguszak, Jiří; Čapek, Jiří. Teorie práva. Praha: Codex Bohemia, 1997. ISBN 80-85963-38-8 Janků, M. a kol. Základy práva pro posluchače neprávnických fakult. 2. přepracované a doplněné vydání. Praha: C. H. Beck, 2006. 641 s. ISBN 80-7179-499-6. Spirit, M. a kol. Základy práva pro neprávníky. 2. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2008. 263s. ISBN 978-80-7380-116-8. 44/109

8 Ústavní právo RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY Tato kapitola vymezuje ústavní pořádek České republiky. CÍLE KAPITOLY Po prostudování této kapitoly Budete umět: Popsat Ústavu České republiky a její jednotlivé hlavy. Získáte: Představu co tvoří základ české státnosti v právní formě. Budete schopni: Vysvětlit politický systém a územní samospráv a vyjmenovat orgány státu. KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY Ústava České republiky, ústavní zákony, politický systém, orgány moci zákonodárné, výkonné a soudní, územní samospráva, Nejvyšší kontrolní úřad, Česká národní banka. PRŮVODCEM STUDIEM KAPITOLY V této kapitole se seznámíte s právním významem ústavy a s její strukturou, vycházející zejména z dělby státní moci a zakotvující politické zřízení a základy organizace státu.

8.1 Prameny ústavního práva Předmětem úpravy ústavního práva jsou základy politického zřízení ve státě, základy organizace státu a základní práva a svobody. Utváří politickou organizaci společnosti a fungování veřejné moci, upravuje vztahy vznikající při jejím výkonu státní moci a vymezuje práva svobody každého člověka ve státě a stanoví záruky jejich respektování. Prameny

45/109

ústavního práva představují právní předpisy a to jednak ústavní zákony a zákony týkající se témat jako je státní občanství, území státu, zákon o právu petiční atd. Dalšími prameny jsou mezinárodní smlouvy, které prošly ratifikačním a schvalovacím procesem, nálezy Ústavního soudu a konečně ústavněprávní smlouvy, které byly v minulost uzavřeny

orgány

československými a slovenskými. Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod a ostatní ústavní zákony tvoří ústavní pořádek.

8.2 Ústava České republiky Ústava je základním pramenem ústavního práva. Je to normativní právní akt, který se od jiných právních norem liší jak obsahem, tak formou. Utváří základ veřejného práva, který umožňuje zákonné fungování politického systému a státních orgánů. Rovněž buduje principy vztahu a postavení občana ke státní moci. Formou se Ústava liší od jiných právních norem svým specifickým názvem a nejvyšší právní silou. Ústavu a ústavní zákony schvaluje třípětinová většinou všech poslanců Poslanecké sněmovny a třípětinovou většinou přítomných senátorů Senátu. Ústava České republiky, tedy Ústavní zákon č. 1/1993 Sb. obsahuje Preambuli, osm hlav a 113 článků.

8.2.1 Hlava první - základní ustanovení V této hlavě Ústavy jsou zejména obsažena ustanovení vymezující základy politického systému. Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát, založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Zdrojem veškeré státní moci je lid, který ji vykonává prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní nebo přímo. Politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran, odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů.

8.2.2 Hlava druhá - moc zákonodárná Zákonodárnou moc představuje Parlament České republiky, složený ze dvou komor, Poslanecké sněmovny a Senátu. Jedině Parlament může schvalovat ústavní zákony a zákony.

46/109

Poslaneckou sněmovnu tvoří 200 poslanců volených podle zásad poměrného zastoupení na dobu 4 let z řad občanů České republiky, kteří mají právo volit a dosáhli věku 21 let. Senát má 81 senátorů volených systémem většinovým na dobu 6 let s tím, že každé dva roky se volí třetina senátorů. Do Senátu může být zvolen každý občan České republiky, který má právo volit a dosáhl věku 40 let. Členové parlamentu jsou chráněni při výkonů svých funkcí imunitou. Obě komory Parlamentu působí v řadě věci společně. Jedná se např. o schvalování ústavních zákonů a mezinárodních smluv při volbách prezidenta, přijetí volebního zákona nebo vyslání ozbrojených sil mimo území České republiky. V těchto věcech Ústava vyžaduje souhlas obou komor Parlamentu. Naopak v některých věcech jsou obě komory Parlamentu postaveny proti sobě. Například Senátu může vetovat zákon schválený Poslaneckou sněmovnou a Poslanecká sněmovna takovýto zákon může následně potvrdit. Senátu má také stabilizující funkci, když na rozdíl od Poslanecké sněmovny jej nelze rozpustit. V době, kdy je rozpuštěna Poslanecká sněmovna, přísluší Senátu přijímat zákonná opatření ve věcech, které nesnesou odkladu a vyžadovaly by jinak přijetí zákona. Ústavní pozice Poslanecké sněmovny je silnější, neboť může rozhodujícím způsobem ovlivňovat zákonodárnou funkci Parlamentu, vládní složku výkonné moci volbou prezidenta a vyslovením důvěry vládě a zčásti k moci soudní schválením návrhu prezidenta na soudce Ústavního soudu Senátem.

8.2.3 Hlava třetí - moc výkonná Tuto složku státní moci podle Ústavy představují prezident, vláda a státní zastupitelství. Prezidenta republiky volí Parlament na společné schůzi obou jeho komor. Volební období prezidenta republiky trvá pět let, je neodvolatelný a z výkonu své funkce není odpovědný. Prezident má četné pravomoci výlučné (např. jmenování a odvolávání předsedy vlády) a vázané na spolupodpis předsedy nebo pověřeného člena vlády (např. udělování amnestie). Vláda je vrcholný orgán výkonné moci a skládá se z předsedy vlády, místopředsedů vlády a ministrů. Její věcná působnost je všeobecná, významnou pravomocí je vydávání vládních nařízení k provedení zákona a v jeho mezích. Vláda je odpovědná poslanecké sněmovně. Výkonnou moc dále tvoří ministerstva a jiné správní úřady, které mohou na základě zákona a jeho zmocnění také vydávat vyhlášky ministerstev a jiné právní předpisy.

47/109

Posledním orgánem moci výkonné je státní zastupitelství, jehož hlavním posláním je postavení veřejného žalobce v trestním řízení.

8.2.4 Hlava čtvrtá - moc soudní Soudní moc vykonávají jménem republiky nezávislé soudy a zahrnuje soudní ochranu ústavnosti, poskytování ochrany právům a výlučné rozhodování o vině a trestu. Ochrana ústavnosti je svěřena do rukou Ústavního soudu, který rozhoduje zejména o zrušení zákonů i jiných právních předpisů pro rozporu s ústavním zákonem nebo ratifikovanou a vyhlášenou mezinárodní smlouvou o lidských právech a základních svobodách. Pokud jde o poskytování ochrany právům a výlučné rozhodování o vině a trestu, toto je svěřeno soustavě tzv. obecných soudů, kterou tvoří Nejvyšší soud, Nejvyšší správní soud, vrchní, krajské a okresní soudy. Při plnění tohoto poslání tyto soudy tedy rozhodují o právech, povinnostech a právem chráněných zájmech fyzických a právnických osob a státu, o vině obžalovaného a o ukládání trestů a přezkoumávají zákonnost rozhodnutí orgánů veřejné správy.

8.2.5 Hlava pátá - Nejvyšší kontrolní úřad Nejvyšší kontrolní úřad je samostatný a nezávislý orgán, který nenáleží do tripartity moci a který kromě kontrolních oprávnění nemá mocenská oprávnění ve vztahu k jiným vrcholným ústavním orgánům. Tento úřad vykonává kontrolu hospodaření se státním majetkem a plnění státního rozpočtu. Dále kontroluje státní závěrečný účet, zadávání státních zakázek, ministerstva, jiné správní úřady a státní orgány, jakož i fyzické a právnické osoby, v souladu s kompetencí svěřenou mu zákonem. Do této nespadá Česká národní banka. Úřad provádí kontrolu činnosti těchto orgánů a osob z hlediska jejího souladu s právními předpisy, jakož i správnost, účelnost a zejména hospodárnost této jejich činnosti při jejich nakládání s majetkem státu.

48/109

8.2.6 Hlava šestá - Česká národní banka Postavení České národní banky je velmi vymezeno jejím základní poslání, kterým je péče o cenovou stabilitu. Za tímto účelem, při jehož zabezpečování je Česká národní banka nezávislá na pokynech vlády, tato zejména určuje cenovou politiku, vydává bankovky a mince, řídí peněžní oběh, platební styk a zúčtování, vykonává dohled nad prováděním bankovní činnosti a pečuje o bezpečné fungování a účelný rozvoj bankovního systému v České republice a provádí další činnosti podle zákona o České národní bance a podle zvláštních zákonů. Česká národní banka dále stanoví úrokové sazby, vede účty bank a přijímá jejich vklady, vede účty státního rozpočtu, státních fondů a státních finančních aktiv a pasiv. Vedle toho vyhlašuje kurs české měny k cizím měnám, spravuje měnové rezervy ve zlatě a devizových prostředcích a má řadu dalších významných pravomocí. Nejvyšším řídícím orgánem České národní banky je sedmičlenná bankovní rada, kterou tvoří guvernér a dva viceguvernéři České národní banky a další čtyři vedoucí pracovníci této banky, jež všechny jmenuje na dobu šesti let prezident republiky.

8.2.7 Hlava sedmá - územní samospráva Sedmá hlava Ústavy vymezuje členění České republiky na obce, které jsou základními územními samosprávnými celky a kraje, které jsou vyššími územními samosprávnými celky. Dále vymezuje pojem územního samosprávného celku jako územního společenství občanů, který má právo na samosprávu a je samostatně spravován zastupitelstvem. Stát pak může zasahovat do činnosti obcí a vyšších územních samosprávných celků jen vyžaduje-li to ochrana zákona a jen způsobem stanoveným zákonem. Konečně tato hlava Ústavy obsahuje i ustanovení, vztahující se k volbám členů zastupitelstev a jejich funkčnímu období. Obec je vždy součástí vyššího územního samosprávného celku. Obec je právnická osoba, která v právních vztazích vystupuje svým jménem a nese odpovědnost z těchto vztahů vyplývající. Má vlastní majetek a finanční zdroje, s nimiž za podmínek stanovených zvláštním zákonem samostatně hospodaří. Své záležitosti obec spravuje jednak v samostatné působnosti a jednak vykonává státní správu v rozsahu stanoveném zvláštními zákony v tzv. přenesené působnosti. Do samostatné působnosti obce patří zejména:

49/109

- schvalování programu rozvoje územního obvodu obce, - hospodaření s majetkem obce, sestavování rozpočtu obce, - vydávání obecně závazných vyhlášek, - volba, zřizování a ustanovování orgánů obce, - místní záležitosti veřejného pořádku a řada dalších záležitostí. Obecně lze do samostatné působnosti obce zahrnout zajišťování hospodářského, sociálního a kulturního rozvoje příslušného územního obvodu, ochranu a tvorbu zdravého životního prostředí apod. Jelikož Ústava předpokládá dvoustupňový systém územní samosprávy, zakládá přímo i dělbu působnosti ve věcech samosprávy mezi zastupitelstva obce a zastupitelstva vyšších územních samosprávných celků a to tak, že musí být stanoveny kompetence zastupitelstev vyšších územních samosprávných celků, jinak náleží rozhodnutí o ní zastupitelstvu obce. Přímo Ústava umožňuje zastupitelstvům obcí i vyšších územních samosprávných celků v mezích jejich působnosti vydávat obecně závazné vyhlášky a nařízení, tedy právní předpisy. Ty musí být v souladu se zákony, s nařízeními vlády a vyhláškami ministerstev a jiných správních úřadů k jejich provedení. Tyto vyhlášky musí být vyhlášeny vyvěšením na desce obecního úřadu. SHRNUTÍ KAPITOLY Ústavní právo je pilířem jak českého státu, tak českého právního řádu. Prvému dává právní základ existence, druhému základnu pro veškerou tvorbu práva. Strukturovaně upravuje politický systém svodné soutěže politických stran a dělbu státní moci mezi orgány zákonodárné, výkonné a soudní. Ústava České republiky zahrnuje základní občanská práva s politické svobody jeho obyvatel. KONTROLNÍ OTÁZKY Jaké je postavení ústavního zákona v českém právu? Mezi které orgány státu a jak je dělena státní moc? Popište vazby mezi mocí zákonodárnou a výkonnou. Jaké je postavení NKÚ a ČNB v ČR?

50/109

Vysvětlete principy územní samosprávy. ÚKOLY K ZAMYŠLENÍ Vybavte si historicky nejstarší ústavy na světě a zkuste se zamyslet nad odlišnostmi okolností mezi jejich vznikem a vznikem ústavy české. Jaký důsledek pro občany státu, nemajícího ústavu, tento stav přináší? Uvědomíte si, ve kterém období naše ústava neměla právní sílu nejvyššího zákona? PRO ZÁJEMCE Janků, M. a kol. Základy práva pro posluchače neprávnických fakult. 2. přepracované a doplněné vydání. Praha: C. H. Beck, 2006. 641 s. ISBN 80-7179-499-6. Spirit, M. a kol. Základy práva pro neprávníky. 2. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2008. 263 s. ISBN 978-80-7380-116-8.

51/109

9 Listina základních práv a svobod RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY Tato kapitola se věnuje dokumentu stanovícímu v našem státě základní občanská práva a politické svobody. CÍLE KAPITOLY Po prostudování této kapitoly Budete umět: Obsahově popsat Listinu a její jednotlivé části. Získáte: Vědomosti o rozsahu garance základních práv člověka v našem státě. Budete schopni: Vysvětlit význam jednotlivých práv a svobod. KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY Listina základních práv a svobod, lidská práva, občanská práva, politické svobody, práva národnostních menšin, hospodářská, kulturní a sociální práva, právo na soudní a jinou právní ochranu. PRŮVODCEM STUDIEM KAPITOLY V této kapitole naleznete výklad Listiny podán systematicky dle jejího členění na různá práva a svobody. Vydána formou ústavního zákona je tak Listina součástí ústavního pořádku České republiky.

52/109

9.1 Listina základních práv a svobod Východiskem pro právní úpravu základních práv a svobod je teorie přirozených lidských práv, která již byla vyjádřen v Deklaraci práv člověka a občana z r. 1789. Především se vychází z nedotknutelnosti a universálního charakteru přirozených lidských práv, která existují nezávisle na vůli státu. Stát tato práva a svobody pouze uznává, prohlašuje a utvrzuje jejich nezcizitelnost a neporušitelnost. Z této povahy lidských práv a svobod také vyplývá, že jejich platnost nemá záviset na státních hranicích, neboť jejich ochrana je podřazena mezinárodněprávním zárukám. Tyto principy navazují na obecně sdílené hodnoty lidství, jež mají dávné tradice a v poválečném období byly vyjádřeny ve Všeobecné deklaraci lidských práv, přijaté Valným shromážděním OSN v r. 1948. Později byly obsaženy zejména v Mezinárodním paktu o občanských a politických právech a v Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech.

Listina základních práv a svobod byla vyhlášena usnesením předsednictva České národní rady z 16. 12. 1992 pod č. 2/1993Sb. a je součástí ústavního pořádku České republiky. Znamená to, že je součástí souboru předpisů tvořících Ústavu České republiky. Listina základních práv a svobod byla již v roce 1991 tehdejším Federálním shromážděním ČSFR schválena jako ústavní zákon č. 23/1991 Sb. a vyhlašovacím aktem předsednictva ČNR bylo vyjádřeno, že práva a svobody v tomto předpisu obsažené prohlašuje za základní práva a svobody znovu i parlament tehdy vznikající samostatné České republiky.

9.2 Obsah Listiny Listina, při rozlišování základních práv na lidské a občanské, vychází z představy, že některá základní práva náleží člověku na základě příslušnosti k lidské rase a jiná pak vyplývají z jeho postavení občana. Původ lidských práv je přičítán přírodě, Bohu nebo rozumu. Naproti tomu občanská práva jsou lidu dávána státní mocí za účelem ochrany a prosazování svých lidských práv. Systematicky jsou v Listině základní práva členěna na práva: -

lidská a občanské svobody,

-

politická ,

53/109

-

národnostních a etnických menšin,

-

hospodářská, sociální, a kulturní,

-

na soudní a jinou právní ochranu.

Mimo základní práva a svobody obsahuje Listina v Hlavě první základní principy právního státu, jejichž úkolem je vytvořit podmínky pro vyvážený vztah člověka a státu a současně zajistit ochranu lidí před zneužitím státní moci. Listina jako celek má zásadní význam nejen pro vymezení postavení člověka a občana v našem státě, ale představuje i základ pro jakoukoli normotvornou a výkonnou činnost státu. Současně slouží jako základ interpretační a rozhodovací činnosti Ústavního soudu České republiky.

9.2.1 Lidská práva a občanské svobody Jsou jimi práva, kterými je člověk charakterizován jako lidská bytost a která jsou určující pro jeho místo v přírodě a společnosti. Těmito právy jsou chráněny základní hodnoty jako lidský život, osobní svoboda, možnost přisvojování prostředků, lidská důstojnost a soukromí i svoboda přesvědčení. Mezi ně patří tedy např. -

právo na život,

-

nedotknutelnost osoby,

-

zákaz nucených prací nebo služeb,

-

právo vlastnit majetek,

-

právo domovní svobody, listovního tajemství,

-

svoboda pobytu,

-

svoboda smýšlení, svědomí a vyznání,

-

svoboda projevu,

-

a řada dalších základních práv a svobod.

54/109

9.2.2 Politická práva Politická práva jsou prostředkem k účasti na politickém životě státu a jejich využívání umožňuje a ochraňuje především svobodnou soutěž politických sil v demokratické společnosti. Jedná se např. o: -

právo projevit svobodně svůj názor na kteroukoli záležitost,

-

zákaz cenzurních zásahů,

-

právo petiční,

-

svoboda shromažďovací,

-

svoboda sdružování,

-

právo podílet se na správě věcí veřejných,

-

a řada dalších politických práv.

9.2.3 Práva národnostních a etnických menšin Třetí skupina základních lidských práv vyplývá z existence národnostních menšin v České republice. Tyto menšiny mají podle třetí hlavy Listiny základních práv a svobod právo: -

rozvíjet vlastní kulturu,

-

rozšiřovat a přijímat informace v jejich jazyce,

-

spolčovat se v národnostních sdruženích,

-

a další práva národnostních menšin.

9.2.4 Hospodářská, sociální a kulturní práva Mezi hospodářská, sociální a kulturní práva lze obecně vzato zahrnout práva fyzických osob či občanů v ekonomické sféře, v sociálních vztazích, ve sféře vzdělávací a ekologické. Tato úprava navazuje na rozsáhlou úpravu obsaženou v mezinárodních dokumentech (zejm. na Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech). Podrobnější úpravu těchto práv pak najdeme v řadě dalších zákonů, a proto se také k většině z nich vztahuje v Listině zakotvené interpretační pravidlo, podle něhož se lze těchto práv domáhat pouze v

55/109

mezích zákonů, které tato ustanovení Listiny provádějí. Jde o nejobsáhlejší skupinu základních práv a svobod, mezi ně patří např. právo. -

na svobodnou volbu povolání,

-

podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost,

-

na stávku,

-

na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní podmínky,

-

žen, mladistvých a zdravotně postižených v souvislosti s výkonem práce,

-

na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci,

-

právo na ochranu zdraví,

-

právo na vzdělání,

-

právo přístupu ke kulturnímu bohatství,

-

právo na příznivé životní prostředí,

-

a řada dalších hospodářských sociálních a kulturních práv.

9.2.5 Právo na soudní a jinou právní ochranu Právo na soudní a jinou právní ochranu je chápáno všeobecně jako právo domáhat se jakéhokoli práva stanovené právním řádem, včetně práv ústavně zakotvených především Listinou základních práv a svobod. Takto komplexně pojaté právo na soudní ochranu (a ve stanovených případech i na ochranu u jiného orgánu) stanoví možnosti i soudního přezkumu rozhodnutí orgánu veřejné správy. Vedle obecného zakotvení práva na soudní ochranu jako základního rysu právního státu, obsahuje dále pátá hlava Listiny řadu principů výkonu spravedlnosti, systému soudnictví a procesních práv osob jako účastníků jednání před soudy. Jde např. o právo: -

na zachování příslušnosti soudu i soudce,

-

na projednání věci veřejně,

-

na právní pomoc v řízení před soudy a jinými orgány,

-

užívat vlastního jazyka v soudním i jiném řízení,

56/109

-

odepřít výpověď, při způsobení nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobě blízké.

SHRNUTÍ KAPITOLY Zásadně významným dokumentem v síle nejvyšší právní normy je Listina základních právních norem, vydaný jako ústavní zákon. Garantuje všem občanům České republiky základní práva a svobody povahy lidské, občanské, politické a jiné tím, že tvorba práva a jeho aplikace nesmí být v rozporu s práva a svobodami zde stanovenými. KONTROLNÍ OTÁZKY Kdy a jak vznikla česká Listina? Vyjmenujte práva a svobody garantované Listinou. Který orgán státu bdí nad respektováním ústavy v rovině legislativní i soudní? ÚKOLY K ZAMYŠLENÍ Pokuste se porovnat znění české Listiny s Deklarací práv člověka a občana z r. 1789. Jaký je posun ve vnímání těchto práv za uplynulých dvě stě let? Pokuste si vybavit praktický dopad Listinou garantovaných práv a svobod do české reality rozhodování soudů na nějakém případě z minulosti. PRO ZÁJEMCE Janků, M. a kol. Základy práva pro posluchače neprávnických fakult. 2. přepracované a doplněné vydání. Praha: C. H. Beck, 2006. 641 s. ISBN 80-7179-499-6. Spirit, M. a kol. Základy práva pro neprávníky. 2. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2008. 263 s. ISBN 978-80-7380-116-8.

57/109

10 Mezinárodní právo RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY Tato kapitola se věnuje mezinárodnímu právu jakožto právnímu prostředku zabezpečení mezinárodní spolupráce. CÍLE KAPITOLY Po prostudování této kapitoly Budete umět: Definovat jeho subjekty a prameny. Získáte: Představu o oblastech regulovaných mezinárodním právem. Budete schopni: Vysvětlit pojmy mezinárodního práva KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY Suverénní stát, mezinárodní organizace, jednotlivec, mezinárodní smlouva, mezinárodní obyčej a zdvořilost, mezinárodní delikt, odpovědnost a donucení v mezinárodním právu. PRŮVODCEM STUDIEM KAPITOLY V této kapitole se dozvíte o subjektech mezinárodního práva a jeho pramenech, zvláštním postavení jednotlivce v mezinárodním právu, o pramenech tohoto práva a o odpovědnosti za mezinárodní delikt a donucení ji naplnit.

58/109

10.1 Předmět mezinárodního práva Mezinárodní právo je soubor právních norem mezinárodního společenství zajišťujících jeho plynulý vývoj, spolupráci a mírovou existenci. Představuje jednotný systém postavený na obecném mezinárodním právu, jež zavazuje všechny státy bez rozdílu. Mezinárodní právo a jeho konsensuální povaha vyplývající z podmínky vzájemného souhlasu států s právní regulací určitých vztahů na jedné straně a jen zdánlivou absencí donucovacího mechanismu na straně druhé, jsou charakteristické svou rozumovostí, progresivitou a účelovostí v tom nejpozitivnějším slova smyslu.

Předmětem mezinárodního práva jsou zejména vztahy mezi svrchovanými státy, suverény. Nic si nemůže po právu podřídit svrchovaný stát, leda jeho vlastní vůle. Normy mezinárodního práva a vztahy mezi státy tak mají volní povahu. V jeho rámci rozlišujeme pro pedagogické a vědecké účely mezinárodní právo veřejné, zabývající se obecnou rovinou vztahů mezi státy a pak právo mezinárodního obchodu. V právní teorii se setkáváme ještě s mezinárodním právem soukromý, které však spadá do sféry práva občanského, když jeho předmětem jsou vztahy soukromoprávní, mezi fyzickými a právnickými osobami, obsahující tzv. mezinárodní prvek. Specifickou oblast mezinárodního práv představuje právo Evropských společenství. Jeho předmětem jsou teritoriální vztahy států evropského kontinentu, jejichž základnu tvoří zakladatelské smlouvy Evropských společenství. Fungování nadstátních Společenství je postaveno na vlastním právní řádu, který reguluje nejen vztahy mezi Společenstvími a členskými státy, ale i některé vztahy mezi Společenstvími a jednotlivci mezi těmito jednotlivci a příslušnými členskými státy.

10.2 Subjekty mezinárodního veřejného práva V mezinárodním právu jsou vybaveny právní subjektivitou tři subjekty: stát, mezinárodní organizace a jednotlivec. 10.2.1 Státy Subjektem mezinárodního práva veřejného je především stát. Jedině stát je schopen prosazovat své nároky, plnit své závazky a nést odpovědnost vůči jiným státům a za své

59/109

jednání. Suverénním státem, tedy státem v rovném postavení k ostatním státům, pak je útvar vybavený státní mocí nezávislou na moci jiného státu. 10.2.2 Mezinárodní organizace Odvozenou právní subjektivitou jsou obdařeny mezinárodní organizace vládní povahy právnické osoby vzniklé společnou iniciativou států. Mezinárodní organizace vládní povahy jsou právnickými osobami založenými mezinárodní smlouvou za účelem obstarávání určitých činností v oblasti touto smlouvou vymezené a to vlastním jménem a vlastními orgány. Právní subjektivita zde vzniká z vůle členských států zakladatelů a států, které k této smlouvě přistoupily. Univerzální mezinárodní organizací je OSN - Organizace spojených národů. Je to organizace založená s cílem udržet bezpečnost a světový mír, rozvíjet hospodářskou, sociální kulturní a humanitární spolupráci mezi státy a rozvíjet přátelské vztahy mezi státy. 10.2.3 Jednotlivci Mezinárodní právo veřejné přiznává výjimečně právní subjektivitu i jednotlivcům - fyzickým osobám žijícím na území některých států. Tyto osoby se v několika málo případech mohou stát účastníkem právního vztahu k "cizímu" státu nebo mezinárodní organizaci. Je nutno zdůraznit, že se nikdy nejedná o osoby reprezentující stát, v němž žijí. Tato možnost je dána tím, že jednotlivci, soukromé osobě, jsou mezinárodním právem garantovány nejzákladnější práva a svobody a na druhé straně svým jednáním jednotlivec nesmí překročit určité meze v zájmu ochrany lidstva této planety.

Základní lidská práva Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (1966 OSN) garantuje každému člověk právo mimo jiné na život, svobodu, zdraví, důstojnost, svobodu myšlení a projevu, pokojného shromažďování a sdružování. Občan státu, signatáře Paktu, je oprávněn stěžovat si u Výboru pro lidská práva (Ženeva) na porušování svých práv, pokud před podáním stížnosti vyčerpal všechny vnitrostátní prostředky právní ochrany. Výbor pak sděluje stěžovateli a označenému státu jen svůj názor, nemá rozhodovací pravomoc. V prostředí evropském plní obdobný účel Evropská úmluva o lidských právech (Řím 1950), zde však

60/109

kompetentní orgány, Evropská komise pro lidská práva a Evropský soud pro lidská práva, mohou na základě Úmluvy pro dotčený stát závazně rozhodnout.

Humanitární práva V roce 1949 byly v Ženevě uzavřeny úmluvy chránicí oběti války, zejména Úmluva o ochraně civilního obyvatelstva za války a Úmluva o zacházení s válečnými zajatci. V obou případech je příslušným orgánem k projednání stížnosti proti porušení úmluvy signatářským státem Mezinárodní výbor Červeného kříže, případně ochranná mocnost.

Mezinárodní právo trestní Jednotlivci jsou odpovědni mezinárodnímu společenství za trestné činy proti lidskosti, míru, válečné zločiny, zločin genocidy a další, byť je spáchaly jménem státu. Toto postavení je nezbavuje trestní odpovědnosti, protože povinnost respektovat mezinárodní právo nemůže být dotčena a omluvena jednáním na příkaz státu. Mezinárodní soudní tribunál jménem mezinárodního společenství jejich jednání posuzuje a při zjištění viny pachatele odsuzuje.

10.3 Prameny mezinárodního práva veřejného Mezinárodní právo veřejné nezná definici a výčet vlastních pramenů. Lze proto brát za základ specifikace forem, ve kterých se projevuje, ustanovení Čl. 38 Statutu Mezinárodního soudního dvora, které obsahuje výčet závazných druhů právních pravidel. 10.3.1 Mezinárodní smlouva Mezinárodní smlouva je ujednání dvou nebo více států (pak mezinárodní úmluvy) o jejich vzájemných právech a povinnostech. Mezinárodní smlouva vzhledem k proceduře vzniku její závaznosti pro účastnické státy, je vždy sjednána písemnou formou. Její porušení je porušením mezinárodního veřejného práva. 10.3.2 Mezinárodní obyčej Vzhledem k historickému vývoji mezinárodního společenství si vedle smluv podržuje zásadní postavení formálního pramene mezinárodního práva veřejného i mezinárodní obyčej. Je to nepsané pravidlo chování států ve vzájemných vztazích vzniklé dlouhodobým

61/109

zachováváním a přesvědčením o jeho závaznosti. Porušení obyčeje je tedy rovněž porušením práva. Od mezinárodního obyčeje je nutno odlišit mezinárodní zvyklost či zdvořilost jakož to normu chování států, jež nemá právní závaznost a jejíž porušení tedy není porušením práva, může však mezistátní vztahy narušit. 10.3.3 Pomocné prameny Vzhledem k výše uvedenému je zřejmé, že mohou nastat situace, kdy při právním posouzením mezinárodního problému nenajdeme opory ve smlouvě ani obyčeji a proto se za vedlejší prameny považují obecné zásady právní a rozhodnutí mezinárodních orgánů a rozhodnutí mezinárodních soudních orgánů.

10.4 Odpovědnost v mezinárodním právu veřejném Každé odvětví práva definuje podmínky odpovědnosti účastníků specifických právních vztahů za porušení práv a povinností, které těmto účastníkům normy práva stanoví. 10.4.1 Odpovědnost a donucení Odpovědnost v mezinárodním právu veřejném vzniká okamžikem, kdy stát jednáním v rozporu s mezinárodním právem veřejným jinému státu způsobil škodu, tzv. mezinárodní delikt. Obsahem odpovědnosti je právo poškozeného státu požadovat odčinění újmy a současně povinnost nést takovýto následek protiprávního jednání odpovědným státem. Jako odčinění újmy přichází v úvahu -

restituce uvedením v předešlý stav,

-

reparace náhradu škody v penězích,

-

satisfakce v případě újmy nemajetkové povahy omluvou. Přimět stát, aby odčinil mezinárodní delikt, znamená použít legálních prostředků

donucení k vyvinutí nátlaku tehdy, když odpovědný stát se nemá k odčinění škody. Pokud se minou účinkem politická jednání za účelem odškodnění poškozeného státu, přicházejí na řadu donucovací opatření. Donucovací opatření jsou mocenským zásahem do sféry zájmu státu, vyvolaným chováním státu v rozporu s mezinárodním právem veřejným. Má formy retorze, represálie a opatření v sebeobraně.

62/109

Retorze Odvetné opatření v mezích práva poškozující faktické zájmy donucovaného státu, jako například uzavření hranic pro zboží nebo státní příslušníky z donucovaného státu, omezení vůči diplomatické misi, zákaz dovozu a vývozu, zvýšení cel a daní nebo neuzavření projednávané smlouvy apod. Represálie Opatření poškozující právem chráněný zájem státu, aby tento byl donucen upustit od protiprávního jednání a odčinit újmu je označováno jako represálie. Příkladem může být vypovězení příslušníků donucovaného státu z vlastního území, neplnění platné smlouvy, zadržení lodi v přístavu, zmrazení tuzemských finančních účtů fyzických i právnických osob ze státu porušujícího právo a pod. Podmínkou pro použití represálií, jež by jinak byly samy mezinárodním deliktem, je přiměřenost porušení práva donucovaným státem a dále aby toto porušení práv trvalo v době jejich použití. Nikdy však při represáliích nesmí být použito vojenské síly. Opatření v sebeobraně Pouze v případě ozbrojeného útoku je napadený stát oprávněn použít k sebeobraně vojenských válečných prostředků. Pouze obranná válka je považována za válku spravedlivou podle mezinárodního práva veřejného. K vojenské obraně je vedle napadeného státu oprávněn rovněž stát, který se k vojenské pomoci smluvně zavázal, případně kolektivní vojenská obrana na základě rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN.

10.5 Právo mezinárodního obchodu Právem mezinárodního obchodu je myšlena oblast právních vztahů, zasahujících řadu sfér mezinárodně ekonomických vztahů, které jsou realizovány na třech úrovních: -

v rovině vztahů mezi státy či mezinárodními organizacemi,

-

v rovině vztahů mezi státem a tuzemskými subjekty zahraničně ekonomické,

-

v rovině vztahů mezi obchodníky z různých států.

63/109

10.5.1 Mezinárodní ekonomické právo Termínem "mezinárodní ekonomické právo" se označuje ta část mezinárodního práva veřejného, která se zabývá právní regulací ekonomických vztahů mezi státy a mezinárodními organizacemi. Vnitřní strukturu tohoto odvětví mezinárodního práva veřejného tvoří zejména úprava mezinárodního obchodního systému, mezinárodní finanční a měnové právo a právo mezinárodních investic. 10.5.2 Právo zahraničního obchodu Termínem "právo zahraničního obchodu" se označují vztahy vznikající v rovině vnitrostátního veřejného práva. Jde o vztah stát jako zákonodárce a podnikatel jako subjekt realizující své ekonomicko-podnikatelské aktivity na území jiného státu. Vývoz, dovoz či tranzit zboží, služeb a kapitálu je ovlivněn přímo či zprostředkovaně existencí různých obchodně politických či ekonomických opatření. Vedle cel, daní, poplatků jsou to různá úřední povolení, osvědčení či jiné dokumenty, bez nichž není možná realizace transakce přes hranice země, anebo není možné například následné uvedení výrobku či služby na trh. Právo regulující obchodní transakce s mezinárodním prvkem Právním základem transakcí v oblasti mezinárodního obchodního styku jsou smlouvy obsahující tzv. mezinárodní prvek. Mezinárodním prvkem se rozumí například rozdílná státní příslušnost stran, rozdílné bydliště stran, sídlo společnosti či místo jejich podnikání v různých státech atd. Existence mezinárodního prvku ve smlouvě znamená, že její regulace nadále nepodléhá právu obchodnímu, občanskému či pracovnímu, ale regulace podléhá mezinárodnímu právu soukromému.

10.6 Právo Evropských společenství Téma práva Evropských společenství je součástí pozdější výuky a je obsaženo v jiném textu.

64/109

SHRNUTÍ KAPITOLY Mezinárodní právo je budováno na shodě vůle států vázat se v mezistátních vtazích právními normami. Jen z jejich vůle se v tomto prostředí setkáváme s jinými subjekty: mezinárodními organizacemi a jednotlivci. A konečně jen z jejich vůle lze odvozovat odpovědnost za porušení norem tohoto práva. KONTROLNÍ OTÁZKY Definujete suverénní stát. Co je to mezinárodní organizace vládní povahy? Které prameny utváří mezinárodní právo veřejné. Definujte právo mezinárodního obchodu. Jaké znáte donucovací prostředky mezinárodního práva? ÚKOLY K ZAMYŠLENÍ Zamyslete se nad prameny mezinárodního práva a odpovědností za mezinárodní delikt. Proč nemohou být pramenem mezinárodního práva zákony a jiné normativní akty? V čem vidíte slabiny odpovědnosti států za mezinárodní delikt? Proč není možné silou vynutit plnění mezinárodních smluv? PRO ZÁJEMCE Janků, M. a kol. Základy práva pro posluchače neprávnických fakult. 2. přepracované a doplněné vydání. Praha: C. H. Beck, 2006. 641 s. ISBN 80-7179-499-6. Spirit, M. a kol. Základy práva pro neprávníky. 2. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2008. 263 s. ISBN 978-80-7380-116-8.

65/109

11 Občanské právo – obecná část RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY Tato kapitola se věnuje obecným tématům občanského práva. CÍLE KAPITOLY Po prostudování této kapitoly Budete umět: Popsat účastníky občanskoprávních vztahů a jejich úkony. Získáte: Přehled o předmětu občanského práva. Budete schopni: Vysvětlit právní subjektivitu fyzických a právnických osob. KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY Fyzická osoba, právnická osoba, právní subjektivita, právní úkon, zastoupení, věci, promlčení. PRŮVODCEM STUDIEM KAPITOLY Text

11.1 Osoby Občanské právo hmotné je soustava právních norem upravujících lidské společenské chování stanovením subjektivních oprávnění a povinností daným osobám. Naproti tomu chování soudu a osob před ním uplatňujících své subjektivní právo, je upraveno v občanském právu procesním. Systém našeho občanského práva je člení na tyto základní části -

obecné instituty

-

věcná práva

66/109

-

závazkové právo

-

právo osobní a rodinné

-

právo dědické.

Tento text se věnuje pouze obecným institutům a věcným právům.

Subjektivní práva a povinnosti mohou náležet pouze lidem, jakožto tzv. fyzickým osobám; nositeli těchto nemohou být tedy jiné bytosti, tedy zvířata. Proto se z právnického hlediska nesprávně razí pojem práv zvířat, jelikož zvíře v právním smyslu je věcí a právně mu lze zajišťovat jen jistou ochranu. Až 19. století dovršilo vytvoření konstrukce tzv. právnických osob, jež jsou rovněž nositeli uvedených práv a povinností. 11.1.1 Fyzické osoby Fyzickou osobou je každý člověk. Vedle způsobilosti k právům, příslušející všem lidem, tedy jak vlastním občanům, tak cizincům musíme definovat i způsobilost k právním úkonům, což je schopnost vlastním počínáním brát na sebe práva a povinnosti: ta přísluší jen těm subjektům, jimž ji právní řád přiznává. K tomu přistupuje způsobilost k zaviněným protiprávním úkonům, což je schopnost založit vlastními úkony svou civilněprávní odpovědnost a nést její důsledky.

11.1.2 Způsobilost k právům Způsobilost fyzické osoby mít práva a povinnosti vzniká jejím narozením. Lidskému plodu v těle mateřském přísluší tato způsobilost jen podmínečně, pokud dojde k narození živého dítěte. Zánik této způsobilosti nastává smrtí člověka; zde se uplatňuje nyní hledisko tzv. mozkové smrti. Tělesné pozůstatky požívají určité ochrany i po zániku fyzické osoby. Nelze-li smrt prokázat úmrtním listem, po ohledání vystaveným, slouží k důkazu smrti institut prohlášení fyzické osoby za mrtvou, například u osob zahynulých při katastrofách bez nalezení či identifikace pozůstatků. Tohoto postupu se používá i při prohlášení za mrtvé osoby nezvěstné, pokud lze dojít k závěru, že již nežije vzhledem k určitému uplynutí doby i okolnostem, za nichž zmizela. Pokud soudní rozhodnutí o tom bude jako nesprávné zrušeno,

67/109

uvedená osoba od prvopočátku nabývá znovu svých práv a povinností. Výjimku tvoří zúžení možnosti obnovení manželství.

11.1.3 Způsobilost k právním úkonům Na rozdíl od způsobilosti k právům, způsobilost k právním úkonům vzniká postupně, protože se k ní vyžaduje nejen jistá neporušenost vůle, ale i jistá intelektuální vyspělost, které se i u normálního lidského jedince dostavují v průběhu jeho vývoje. Tato způsobilost je vyloučena, případně aspoň omezena u osob nezletilých, u osob ve stavu trvalé duševní poruchy nebo jen přechodné, u nichž učiněný právní úkon je ze zákona absolutně neplatný.

11.1.4 Skupiny osob V občanském právu jistý právní význam má spojení určitého okruhu osob jistými osobními svazky. Rozlišujeme osoby příbuzné a to v přímé linii, tj. osoby, v nichž jedna pochází od druhé a v linii pobočné, tedy ostatní mající společného předka. Zde se stupně určují podle počtu narození zprostředkovávajících tento vztah. Zcela jiná hlediska hrají roli pro pojem osob blízkých. Ten sice zahrnuje příbuzné v přímé linii, sourozence a manžela, ale také jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném, jestliže újmu, již by utrpěla některá z nich, by jiná pociťovala jako vlastní újmu.

11.1.5 Právnické osoby Právnickými osobami jsou sdružení osob fyzických a právnických, tzv. korporace, kdy významnou roli v právních vztazích sehrává jejich personální složení, nebo sdružení majetku, tzv. nadace a fondy, kdy rozhodujícím právním aspektem je věcný substrát právnické osoby. Základními znaky právnické osoby jsou -

existence jejího vlastního a samostatného majetku,

-

samostatná způsobilost k právům a povinnostem,

-

vlastní organizační struktura.

-

název a sídlo.

68/109

Vznik právnické osoby probíhá zpravidla dvoufázově. Napřed je třeba jejího zřízení smlouvou nebo zřizovacím aktem a pak následuje zápis do zákonem určeného seznamu, zejména obchodního rejstříku, či jiného registru. Obdobně je tomu i se zánikem, kde první fázi tvoří zrušení právnické osoby a pak následuje výmaz z rejstříku.

11.2 Zastoupení osob V právních vztazích mohou osoby s právní subjektivitou jednat bezprostředně nebo jinou osobou, u právnické osoby pak jinou než jejím statutárním orgánem. Tuto osobu označujeme jako zástupce a její jednání jako zastoupení. Zastoupení rozlišujeme na zákonné a smluvní; k jeho průkazu slouží plná moc.

11.2.1 Zákonné zastoupení K zákonným zastoupením dochází u osob, které nejsou způsobilé k právním úkonům pro nedostatek věku nebo duševní poruchu, u osob, jejichž pobyt není delší dobu znám a v případě střetu zájmů zákonného zástupce a zastoupeného. Zákonným zástupcem jsou rodiče nebo jiná vhodná osoba.

11.2.2 Smluvní zastoupení Smluvní zastoupení vzniká smlouvou mezi zastoupeným a zástupcem. Zástupce se prokazuje plnou mocí osobě, se kterou jedná za zastoupeného. Plná moc zaniká zejména splněním zadaného úkolu, jednostrannou výpovědí zmocněnce či odvoláním ze strany zmocnitele a smrtí, resp. zánikem některé ze smluvních stran.

11.3 Věci a jiné hodnoty jako objekty práv a povinností Občanské právo rozlišuje osoby a věci, aniž by byla dána nějaké třetí kategorie uprostřed mezi nimi. Toto dělení vyvolává určité potíže vzhledem k rozvoji moderní vědy, zvláště při řešení otázek, jak posuzovat právní povahu orgánů, tkání a jiných elementů lidského těla. Živé lidské tělo ovšem není věcí vůbec a tzv. ostatky jsou podrobeny zvláštnímu právnímu režimu. Patří totiž mezi věci, které jsou z právních dispozic buď vyňaty, nebo dispozice jimi 69/109

jsou omezeny. Předmětem občanskoprávních vztahů mohou být tedy jen jiné věci, resp. práva a hodnoty.

11.3.1 Věci Věc je hmotný předmět, který je objektivně ovladatelný a užitečný. Rozlišujeme mezi věcmi -

jednotlivými a hromadnými;

-

zastupitelnými a nezastupitelnými;

-

druhovými a jednotlivými;

-

nezuživatelnými, zuživatelnými resp. opotřebitelnými;

-

reálně dělitelnými a nedělitelnými.

Snad nejvýznamnější je rozlišování mezi věcmi nemovitými a movitými, které je zakotveno přímo v zákoně. Nemovitými věcmi se rozumějí pozemky a dále stavby spojené se zemí pevným základem. Ostatní věci jsou movité.

11.3.2 Práva a povinnosti Právo nebo povinnost může být objektem práva, jestliže to připouští jeho povaha a povaha dotyčného právního vztahu. Typickým převoditelným právem je pohledávka, tedy nárok věřitele vůči dlužníku na poskytnutí plnění.

11.3.3 Jiné hodnoty Do skupiny dalších objektů subjektivních práv patří další hodnoty, především majetkové. Náležejí sem však i výsledky lidské tvůrčí činnosti, jež mají hmotný substrát a dokonce i nehmotné hodnoty, bez takového substrátu. Spadají sem i přírodní síly, pokud jsou ovladatelné a lidem užitečné, především energie.

11.4 Právní skutečnosti Subjektivní práva a povinnosti vznikají ze zákona jen výjimečně. Zpravidla jejich vznik, změna či zánik jsou podmíněny existencí další právně významné skutečnosti. Tou je na základě

70/109

zákona buď konstitutivní rozhodnutí státního orgánu, nebo chování subjektu práva, či skutečnosti na něm nezávislé. Právní skutečnosti, jež působí právní následky jsou buď závislé na lidské vůli, což jsou zejména právně relevantní úkony; nebo jsou na ní nezávislé a to jsou zejména právně významné události.

11.4.1 Právní úkony Úkony lze definovat jako právní skutečnosti, spočívající ve vědomém a chtěném lidském chování. Dělí se na právní úkony, jež právo schvaluje a protiprávní úkony, které právo zakazuje. Jde-li o aktivní volní činnost, mluvíme o konání, opakem je nečinnost a to tam, kde by činnost byla na místě. Sem se řadí jak opomenutí, tak zdržení se něčeho a strpění něčeho. Občanské právo definuje právní úkony jako projevy vůle, směřující ke vzniku, změně nebo zániku práv a povinností nebo ke způsobení jiných právních následků, které právní předpisy s takovými projevy vůle spojují. Vůlí se rozumí psychický vztah člověka k zamýšlenému následku jeho činnosti. Projev je vnější manifestací vůle, jíž se tato stává poznatelnou. To je možné výslovnou formou, nebo konkludentním způsobem, kdy vyplyne z doprovodných okolností a někdy výjimečně i mlčky, lze-li z mlčení vyvodit existenci projevu vůle určitého obsahu. Pokud jde o druhy právních úkonů, lze rozlišovat, mimo jiné: -

adresované nebo neadresované;

-

mezi živými a na případ smrti;

-

úplatné a bezúplatné, jakož i smíšené;

-

synallagmatické a asynallagmatické (závislé nebo nezávislé na vzájemném plnění);

-

kauzální a abstraktní (je-li nebo není-li zřejmý důvod závazku);

-

formální a neformální (zejména písemné a na druhé straně ústní);

-

pojmenované a nepojmenované (podle toho, jde-li o v zákoně uvedené typy či nikoliv).

11.4.2 Náležitosti právních úkonů Občanské právo stanoví náležitosti právních úkonů jako podmínky jeho právní závaznosti. Náležitost osoby předpokládá způsobilost k právnímu úkonu toho, kdo jej činí. Náležitost

71/109

vůle se rozumí její svoboda, vážnost, oproštění od omylu a absence tísně a nápadně nevýhodných podmínek. Náležitosti projevu vyžaduje, aby právní úkon byl určitý a srozumitelný. Forma je předepsána pouze někdy zákonem, jindy je zůstavena dohodě stran. Náležitost předmětu právního úkonu vyžaduje jeho možnost a dovolenost.

11.4.3 Protiprávní úkony a stavy Protiprávní úkony vyvolávají jako civilní delikty za určitých předpokladů odpovědnost dotyčné osoby, zejména pokud jde o náhradu škody. Protiprávní stavy mohou, avšak nemusejí být vyvolány lidským chováním a i ony mohou vyvolávat případně sankce.

11.4.4 Jiné právní skutečnosti Tyto zahrnují vytvoření věci či díla, konstitutivní rozhodnutí soudů a jiných orgánů státu a také události. Ty jsou na lidské vůli nezávislé. Mezi nimi zvláštní význam přísluší času a jeho plynutí.

11.4.5 Presumpce a fikce Právní domněnky jsou buď nevyvratitelné, nelze jim oponovat, nebo vyvratitelné, kdy je možný důkaz jejich neexistence. Od nich třeba odlišit fikce, při nichž fingovaná skutečnost vyvolává určité právní důsledky, ač předpoklad ve skutečnosti není dán.

11.5 Působení času a jeho vliv na vznik a zánik práva Významnou právní skutečností objektivní povahy je běh času způsobující vznik změnu a zánik právních vztahů. Jednak právní vztahy mohou být vědomě jejich subjekty vázaný na dobu určitou či neurčitou a jednak tyto vztahy podléhají jeho vlivu i mimo volní aspekt jejich existence. Právo zvláště stanoví dopad času do oblasti občanskoprávní promlčením nároků a jejich zánikem tzv. prekluzí.

72/109

11.5.1 Promlčení Promlčení práva nastává, jestliže uplyne zákonem vymezený čas, aniž oprávněný uplatnil své právo. Právo samo v důsledku toho sice nezaniká, ale oprávněný je již nemůže soudně vymáhat, pokud se povinný dovolal námitky promlčení. Nemajetková práva se nepromlčují, zejména se nepromlčuje právo vlastnické. Obecná promlčecí lhůta je tříletá. Zvláštní promlčecí lhůty jsou dvouleté nebo desetileté. Pokud jde o počátek promlčecí lhůty, pak dle obecného pravidla začíná běžet dnem, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.

11.5.2 Prekluze Výjimečně jsou některé lhůty k uplatnění nároku propadné, tzv. prekluzivní. To znamená, že po jejich marném uplynutí nárok zaniká a nemůže být soudem přiznán. Typickou prekluzivní lhůtou je lhůta reklamační.

SHRNUTÍ KAPITOLY Občanské právo je obecnou právní regulací všech soukromoprávních vztahů. Je významné pro posouzení postavení jeho účastníků a jejich právní způsobilosti. Stanoví podmínky platnosti právních úkonů a upravuje další okolnosti působící na právní vztahy. KONTROLNÍ OTÁZKY Jak vzniká právní subjektivita fyzických osob? Definujte právnickou osobu. Jaké známe věci? Uveďte podmínky platnosti právních úkonů. Jak ovlivňuje běh času subjektivní práva? ÚKOLY K ZAMYŠLENÍ Zamyslete se nad právním postavením člověka a jeho schopností ovlivňovat právní vztahy. Je možné, aby člověk mladší 18 let platně uzavřel smlouvu, když v praxi tyto osoby smlouvy

73/109

běžně uzavírají? Srovnejte obecnou způsobilost k právním úkonům se způsobilostí zaměstnance a hledejte příčiny odlišného přístupu práva. PRO ZÁJEMCE Janků, M. a kol. Základy práva pro posluchače neprávnických fakult. 2. přepracované a doplněné vydání. Praha: C. H. Beck, 2006. 641 s. ISBN 80-7179-499-6. Spirit, M. a kol. Základy práva pro neprávníky. 2. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2008. 263 s. ISBN 978-80-7380-116-8.

74/109

12 Občanské právo - věcná práva RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY Tato kapitola je věnována věcným právům, tedy právu vlastnickému a některým právům k cizím věcem. CÍLE KAPITOLY Po prostudování této kapitoly Budete umět: Definovat vlastnické právo a věcné břemeno. Získáte: Přehled o nabytí a zániku těchto práv. Budete schopni: Vysvětlit postavení vlastníka věci k ostatním osobám. KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY Věc, vlastnické právo, držba, vlastník, spoluvlastnictví, věcné břemeno, vydržení. PRŮVODCEM STUDIEM V této kapitole je vymezeno vlastnictví jako základní věcné právo a to i ve formě spoluvlastnictví. Dozvíte se, jak lze vlastnictví nabýt, jaký je jeho obsah a jak zaniká. Z ostatních věcných práv zde naleznete úpravu věcného břemene.

12.1 Vlastnické právo Věcná práva se vyznačují tím, že mají povahu absolutní. To znamená, že působí vůči všem osobám, které jsou v zásadě povinny nerušit oprávněného ve výkonu jeho práva. Zejména vlastník věci je chráněn před zásahem do jeho vlastnických práv jakoukoli osobou. Objektem věcných práv mohou být pouze věci hmotné.

75/109

Soustava věcných práv se rozpadá do dvou základních podskupin: právo vlastnické, k němuž se řadí i držba a věcná práva k cizí věci, jako právo zástavní, práva odpovídající věcným břemenům, právo zadržovací a právo předkupní. Tento výčet je úplný a nelze jej smluvně rozšiřovat. Vlastnické právo je zabezpečeno přímo v Ústavě včetně Listiny, od níž se odvíjí jeho ochrana v občanském zákoníku. Všechny subjekty mají stejnou možnost vlastnictví nabývat a vlastnické právo kteréhokoliv z nich je obdařeno stejnou právní ochranou. Vlastník je oprávněn předmět svého vlastnictví držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat jím v mezích zákona. Vlastnické právo není při tom časově ohraničeno, má trvalou povahu.

12.1.1 Obsah vlastnického práva Vlastnické právo je utvářeno konglomerátem oprávnění. Oprávnění věc držet vyplývá z vlastníkova ovládání věci, projevujícího se v její držbě. Tato však může existovat i odděleně od vlastnictví a vlastník a držitel věci mohou být tedy dvě rozličné osoby, jak se děje při nájmu věci. Oprávnění věc užívat znamená jak věc využívat pro své potřeby, tak ji případně nechávat nevyužitu. Vlastník může také věc přenechat za účelem využití i jinému subjektu ať již úplatně, nebo bezúplatně, ať již dočasně nebo trvale. Oprávnění věc požívat je širší, než prve uvedené oprávnění, protože obsahuje i braní plodů a užitků či přírůstků. Oprávnění věcí nakládat znamená disponování věcí, zejména za pomoci právních úkonů mezi živými nebo pro případ smrti. Vlastník může věc i opustit nebo ji zničit, pokud to zákon nezakazuje.

12.1.2 Výkon vlastnického práva; tzv. právo sousedské Výkonem vlastnického práva se rozumí realizace shora uvedených dílčích oprávnění, případně i dalších, jež z vlastnictví vyplývají. Překročí-li vlastník při tom meze, které mu ukládá zákon, nešlo by již o výkon vlastnického práva, ale o protiprávní úkony z jeho strany. Jak Listina, tak OZ obsahují zákaz zneužití vlastnického práva a tak jeho výkon pojmově omezují. To vše vyplývá již ze zásady, že "vlastnictví zavazuje", nehledě na meze, dané jinými

76/109

zákazy, obsaženými v zákoně, nebo ve výroku soudním či úředním, nebo založeném právními úkony.

12.1.3 Zákonná omezení vlastníka I když to v OZ není výslovně uvedeno, je vlastník povinen počínat si tak, aby při výkonu svých práv nerušil jiné subjekty v jejich právech, zejména své sousedy. Podle Listiny je povinen vyvarovat se poškozování lidského zdraví, přírody a životního prostředí. Zvláštní skupinu omezení vlastníka tvoří zákaz tzv. imisí a tzv. zákonná věcná břemena. Pod pojem imisí řadíme takový výkon vlastnického práva, jímž se neoprávněně zasahuje do cizího vlastnického nebo jiného práva nad míru přiměřenou poměrům. V té souvislosti hovoříme o tzv. sousedských právech. Jde tedy o obtěžování hlukem, pachem, parami, odpady, vibracemi, stíněním nebo naopak světlem, vnikáním zvířat atd. Tak zvaná zákonná břemena spočívají v zabezpečení vstupu na cizí pozemek nebo do stavby na něm zřízené, pokud není možný jinak, jde-li o nezbytnou údržbu či obhospodařování sousední nemovitosti. Občanský zákoník zná i použití věci bez souhlasu vlastníka ve stavu nouze nebo v naléhavém veřejném zájmu, nelze-li účelu dosáhnout jinak a to na dobu nezbytnou k dosažení účelu, v míře nezbytné a za náhradu.

12.1.4 Omezení vlastníka úředním výrokem Omezení vlastníka úředním výkonem má svůj nejmarkantnější výraz ve vyvlastnění. To je přípustné pouze ve veřejném zájmu, k účelu, který je veřejným zájmem dán, nelze-li účelu dosáhnout jinak a to pouze na základě zákona a vždy za náhradu, při čemž účinky nenastávají zpětně. Vyvlastňovací řízení provádí stavební úřad. Případně vlastnické právo může být jen omezeno úředním výkonem tak, že bude zřízeno věcné břemeno.

12.1.5 Držba Držba je zvláštním druhem věcného práva. Při držbě věci se vyžaduje, aby u držitele byly splněny dva základní znaky, jednak musí mít věc ve své skutečné moci a současně musí mít vůli nakládat s věcí jakožto vlastní. Právní důsledky držby vystupují do popředí teprve tehdy, když držitelem věci je jiná osoba, nežli vlastník a kdy je tedy třeba řešit právní poměr mezi 77/109

oběma. Oprávněným držitelem je ten, který se zřetelem ke všem okolnostem je v dobré víře, že věc mu patří, jinak jde o držitele neoprávněného. Nabýt věci vydržením může pouze oprávněný držitel, při čemž jeho dobrá víra musí trvat po celou vydržecí dobu.

12.1.6 Vznik vlastnického práva Pokud se vlastníkem věci stane někdo, kdo jím doposud nebyl, protože věc vlastnila jiná osoba nebo věc nevlastnil nikdo, mluvíme o původním nabytí vlastnického práva. K takovému nabytí může dojít mezi živými nebo i v případě smrti předchozího vlastníka. Nabytím odvozeným se rozumí, jestliže nový vlastník odvozuje své vlastnictví od svého předchůdce. Pokud jde o jednotlivé druhy nabytí vlastnictví, nečastějšími způsoby nabytí vlastnictví jsou

-

převodní smlouvou kupní, směnnou nebo darovací,

-

vydržením s tím, že současně musí být dána jak předepsaná vydržecí doba, tak kvalifikovaná nepřetržitá držba,

-

zhotovením věci nové věci z vlastního materiálu

-

zpracováním věci použitím cizího materiálu,

-

přírůstkem přirozeným, jako jsou plodiny, mláďata apod. a stejně tak jiným výnosem, jako jsou úroky, dividendy apod.

12.1.7 Zánik vlastnického práva Absolutní zánik vlastnického práva je takový, při němž již žádný další subjekt vlastnictví k věci nabýt nemůže, tak je tomu zejména při zániku věci. Relativní zánik vlastnictví nastává tím, že na místo předchozího vlastníka věci jí nabude jiný subjekt a to buď děděním, nebo jednáním mezi živými, zejména smluvním převodem.

78/109

12.2 Spoluvlastnictví Občanské právo zná dvě varianty stavu, kdy vlastnictví k téže věci sdílí více osob. Jde jednak o podílové spoluvlastnictví, jednak o společné jmění manželů.

12.2.1 Podílové spoluvlastnictví Při podílovém spoluvlastnictví je více osob dílčími vlastníky určité věci, jejž lze vyjádřit buď zlomkem či procentem. Není-li velikost podílů spoluvlastníků stanovena právním předpisem nebo jejich dohodou, jsou jejich podíly rovné. Dispoziční právo spoluvlastníka je omezeno v tom, že převod jeho spoluvlastnického podílu je mu volný jen na osobu blízkou; jinak ostatní spoluvlastníci mají předkupní právo. Podílové spoluvlastnictví zaniká obecnými způsoby, jimiž zaniká výhradní vlastnictví. Může být však také zrušeno dohodou spoluvlastníků a soudním rozhodnutím na návrh některého ze spoluvlastníků.

12.2.2 Společné jmění manželů Tato forma spoluvlastnictví je dostupná pouze manželům, každý z nich vlastní celek majetku. Pokud manželé se smlouvou nedohodli jinak, náleží sem veškerý majetek, jehož nabyli od uzavření manželství, kromě pěti výluk: věcí nabytých děděním nebo darem, sloužících k osobní potřebě, výkonu povolání nebo nabytých v rámci restituce některým z nich. Smluvně manželé mohou rozsah spoluvlastnictví jak rozšířit tak zúžit, nikoliv však vyloučit. Společného jmění manželů vzniká uzavření manželství a zaniká smrtí jednoho z manželů, rozvodem nebo rozhodnutím soudu za trvání manželství ze zvláštních závažných důvodů, například na návrh nepodnikajícího manžela, je-li druhý manžel podnikatelem.

12.3 Věcná břemena Nejvýznamnějšími právy k cizí věci jsou věcná břemena. Tato poskytují práva k nemovitosti osobě jiné než je její vlastník a tento je tak ve výkonu svých práv omezen. Omezení vlastníka tzv. služební nemovitosti slouží buď k prospěšnějšímu využívání jiné tzv. panující nemovitosti, nebo k prospěchu určité fyzické nebo právnické osoby.

79/109

Právům z věcných břemen odpovídá závazek vlastníka ve prospěch někoho jiného něco trpět, něčeho se zdržet nebo i něco konat. Věcné břemeno váže každého vlastníka služebné nemovitosti, takže změna v jeho osobě nemůže být na újmu vlastníku panující nemovitosti nebo jiné oprávněné osobě.

12.3.1 Kategorizace věcných břemen Občanské právo rozlišuje věcná břemena polní a domovní, tzv. služebnosti jako je například povinnost vlastníka služebného pozemku trpět vlastníku panujícího pozemku právo chůze a jízdy. Dále pak věcná břemena osobní, která nevyžadují, aby oprávněný byl snad vlastníkem jiné nemovitosti. Nejznámější je tzv. výměnek, což je konglomerát různých dílčích oprávnění jako právo bydlení, nárok na různé naturální, případně peněžní dávky, služby a podobně.

12.3.2 Vznik a zánik věcných břemen Věcná břemena vznikají smlouvou, děděním, rozhodnutí státního orgánu a to buď soudu nebo úřadu, jmenovitě stavebního nebo pozemkového, na základě ustanovení zákona jakožto veřejnoprávní omezení vlastníka z důvodu veřejného zájmu, zejména například ve vodohospodářství, elektrifikaci, telekomunikacích a konečně vydržením, jestliže právo bylo vykonáváno nejméně 10 let nepřetržitě a byly splněny i další zákonné podmínky. Zánik věcných břemen nastává obecnými způsoby, jako například smrtí oprávněného, nebo trvalou změnou poměrů. Ke zvláštním způsobům náleží smlouva, případně soudní či správní rozhodnutí a ustanovení zákona.

SHRNUTÍ KAPITOLY Vlastnickému právu poskytuje absolutní ochranu jak právo ústavní tak občanské. Vlastník věci je omezen jen zákonem či vlastní vůlí. Musí však respektovat ostatní vlastníky, zejména sousedících nemovitostí. Nejčastěji v praxi se vyskytujícím věcným právem k cizí věci je věcné břemeno, jež omezuje vlastníka věci ve prospěch jiné osoby mající právo k téže věci, které jinak náleží jen jejímu vlastníkovi.

80/109

KONTROLNÍ OTÁZKY Jaký je rozdíl mezi vlastnictvím a držbou? Definujte obsah vlastnického práva. Jaký je rozdíl mezi podílovým a bezpodílovým spoluvlastnictvím? Vysvětlete věcná břemena. ÚKOLY K ZAMYŠLENÍ Zamyslete se nad významem věcných břemen v dnešní společnosti zejména po restituci rozsáhlého nemovitého majetku, která proběhla v 90. letech. Řeší zákonná úpravy všechny problémy, které v té souvislosti v naší společnosti vznikly. Umíte si představit jak si sjednat ve svůj prospěch věcné břemeno? PRO ZÁJEMCE Janků, M. a kol. Základy práva pro posluchače neprávnických fakult. 2. přepracované a doplněné vydání. Praha: C. H. Beck, 2006. 641 s. ISBN 80-7179-499-6. Spirit, M. a kol. Základy práva pro neprávníky. 2. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2008. 263 s. ISBN 978-80-7380-116-8.

81/109

13 Trestní právo RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY Tato kapitola se věnuje trestnímu právu hmotnému a procesnímu. CÍLE KAPITOLY Po prostudování této kapitoly Budete umět: Definovat trestný čin. Získáte: Představu o rozdílu mezi obecnou a zvláštní částí trestního zákoníku Budete schopni: Vysvětlit základy trestní odpovědnosti. KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY Trestní právo hmotné a procesní, trestní zákoník, trestní odpovědnost, trestný čin, zločin a přečin, skutková podstata trestného činu, tresty, ochranná opatření, trestní řízení. PRŮVODCEM STUDIEM KAPITOLY V této kapitole se dozvíte, že trestní právo chrání zájmy společnosti a ústavní zřízení České republiky, práva a oprávněné zájmy fyzických a právnických osob. Ochraňuje je pomocí norem trestního práva hmotného, které určují, co je trestným činem, stanoví za tyto činy tresty a také prostřednictvím norem trestního práva procesního, které zase upravují postup orgánů činných v trestním řízení při zjišťování trestných činů, při rozhodování o nich a při výkonu rozhodnutí těchto orgánů.

82/109

13.1 Prameny trestního práva Jako pramen trestního práva může být použit jen zákon stanovící, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit. Hlavním pramenem trestního práva hmotného je zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon. Tento zákon se člení na dvě základní části. Na část obecnou, která obsahuje ustanovení společná všem trestným činům a upravuje základy trestní odpovědnosti, ukládání trestů a ukládání ochranných opatření. A na část zvláštní, která obsahuje znaky jednotlivých trestných činů, rozdělených do dvanácti hlav podle druhového objektu trestných činů. Hlavním pramenem trestního práva procesního je zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení (trestní řád).

13.2 Základy trestní odpovědnosti Normy trestního práva hmotného chrání společenské i individuální zájmy především tím, že určují, co je trestným činem. Jeho spáchání je základem trestní odpovědnosti.

13.2.1 Trestný činu a jeho skutková podstata Trestným činem je čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně. Těmito znaky jsou znaky jeho skutkové podstaty, jeho protiprávnost a stanovený věk a příčetnost osoby, která trestný čin spáchala. Znamená to, že pokud některé nebezpečné činy nemají formální znaky v trestním zákoně popsané, nemůže se u nich jednat o trestné činy. Souhrn typových znaků trestného činu určitého druhu tvoří skutkovou podstatu trestného činu. Těmito znaky se od sebe trestné činy odlišují. Jednotlivé skutkové podstaty trestných činů jsou charakterizovány čtyřmi skupinami znaků: objektem, objektivní stránkou, subjektem a subjektivní stránkou. Není-li skutková podstata trestného činu naplněna ve všech těchto čtyřech jeho zákonných znacích, nemůže se jednat o trestný čin.

83/109

13.2.2 Objekt trestného činu Objektem jsou společenské vztahy, hodnoty a zájmy popsané v trestním zákoníku, proti nimž trestný čin směřuje.

13.2.3 Objektivní stránka trestného činu Objektivní stránku charakterizuje způsob spáchání trestného činu a jeho následky. Proto k ní obligatorně náleží způsob jednání, následek trestného činu a příčinný vztah mezi jednáním a následkem.

13.2.4 Subjekt trestného činu Subjektem je pachatel, který svým jednáním uskutečnil všechny znaky trestného činu. Může jím být jen fyzická osoba.

13.2.5 Subjektivní stránka trestného činu Subjektivní stránka zkoumá zavinění, kterým je psychický vztah člověka k jím páchanému činu v míře jeho vědění a vůle. Podle nich je v zákoně vymezeno zavinění úmyslné a zavinění z nedbalosti. Platí zásada, že k trestnosti činu je třeba zásadně zavinění úmyslného, nestanoví-li zákon výslovně, že postačí zavinění z nedbalosti.

13.2.6 Věk a příčetnost Věková hranice odpovědnosti za trestný čin je v trestním právu spojena s dosažením věku 15 let, přičemž zvláštní režim při ukládání trestů a ochranných opatření je období mezi 15. a 18. rokem věku tzv. mladistvého pachatele.

13.3 Ukládání trestů Trest je jedním z prostředků státního donucení k ochraně společnosti a občanů před trestnými činy. Účelem trestu, který by měl být projevem jednoty represe a prevence, je chránit společnost před pachateli trestných činů, bránit pachateli v dalším pokračování v

84/109

trestné činnosti a vychovat pachatele k tomu, aby vedl řádný život a současně působit výchovně i na ostatní činy společnosti.

13.3.1 Druhy trestů Jen zákon může stanovit druh trestu a podmínky jeho ukládání, přičemž za trestný čin mohou soudy ukládat jen tyto tresty v zákoně uvedené, tedy trest -

odnětí svobody v délce nejvýše patnácti let,

-

domácí vězení

-

obecně prospěšné práce v délce od 50 do 400 hodin,

-

ztráta čestných titulů a vyznamenání,

-

ztráta vojenské hodnosti,

-

zákaz činnosti,

-

zákaz vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce,

-

propadnutí majetku,

-

peněžitý trest ve výměře od 2.000 do 5.000.000 Kč,

-

propadnutí věcí nebo jiné majetkové hodnoty,

-

vyhoštění - pachateli, který není občanem ČR,

-

zákaz pobytu na dobu jednoho roku až pěti let.

Kromě těchto druhů trestů zákon připouští i uložení výjimečného trestu, kterým se rozumí jednak trest odnětí svobody nad patnáct až do dvaceti pěti let, jednak trest odnětí svobody na doživotí.

13.4 Ochranná opatření Ochranná opatření jsou vedle trestů jedním z prostředků k dosažení účelu trestního zákona. Ochranná opatření mají výhradně speciální preventivní charakter. Na rozdíl od trestu neobsahují ochranná opatření negativní morální hodnocení, typické pro tresty.

85/109

13.4.1 Druhy ochranných opatření Ochranné léčení Je možno je uložit vedle trestu nebo při upuštění od potrestání, zejména v případě, kdy soud upouští od potrestání za situace, jelikož pachatel spáchal trestný čin ve stavu zmenšené příčetnosti a soud má za to, že ochranné léčení zajistí nápravu tohoto pachatele a ochranu společnosti lépe než trest. Ukládá se obligatorně, například když pachatel není trestně odpovědný pro nepříčetnost nebo fakultativně, pokud například pachatel spáchal trestný pod vlivem návykové látky.

Ochranná výchova Jejím účelem je řešit vhodnou výchovou následky výchovy zanedbané, jednak u osob mladších než 15 let a u tzv. mladistvých pachatelů trestné činnosti, pokud o jejich výchovu není náležitě postaráno, tato byla zanedbána, nebo vyžaduje-li to prostředí, v němž mladistvý žije.

Zabrání věci Jedná se o věc, které bylo užito ke spáchání trestného činu nebo věc, která byla k jeho spáchání určena, příp. získána trestným činem ap., obvykle za situace, kdy nelze pachateli uložit trest propadnutí této věci, neboť náleží pachateli, kterého nelze stíhat nebo odsoudit.

13.5 Zvláštní část trestního zákona V této části zákona jsou popsány znaky skutkových podstat všech trestných činů, a u každého trestného činu je zde vymezena také příslušná trestní sankce. Jsou zde systematicky rozděleny do dvanácti hlav podle druhového objektu trestného činu, tedy podle společenských vztahů, hodnot či zájmů, vůči kterým určitá skupina trestných činů směřuje.

86/109

13.6 Trestní řízení 13.6.1 Trestní řád Trestní řád je rozdělen do těchto pěti částí: I. Společná ustanovení - zde jsou upravena obecná ustanovení, problematika pravomoci a příslušnosti soudů a osob na řízení zúčastněných, ustanovení o úkonech trestního řízení, zajištění osob a věcí, dokazování, rozhodnutí a nákladech trestního řízení ap. II. Vyšetřování trestných činů - zde je popsán postup před zahájením trestního stíhání a dále pak ustanovení vztahující se k zahájení trestního stíhání a dalšímu postupu v něm až po podání obžaloby u soudu. III. Řízení před soudem - v této části je upraveno celé soudní řízení trestní od předběžného projednání obžaloby, přes podrobnou úpravu průběhu hlavního líčení, veřejného a neveřejného zasedání soudu, odvolání a řízení o něm, mimořádné opravné prostředky, až po zvláštní způsoby řízení, vykonávací řízení a zahlazení rozhodnutí. IV. Některé úkony související s trestním řízením - zde se jedná o úpravu udělení milosti a použití amnestie a právního styku s cizinou. V. Přechodná a závěrečná ustanovení

13.6.2 Základní zásady trestního řízení Tyto zásady jsou vymezeny jak v Ústavě, tak i v Listině základních práv a svobod a rovněž přímo v trestním řádu. Na základních zásadách trestního řízení je postavena úprava všech ustanovení upravujících toto řízení. -

zásada zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností. Jedná se o vůdčí zásadu vyjadřující jeden z cílů trestního řízení, podle níž orgány činné v

trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. -

zásada řádného zákonného procesu.

Trestní stíhání je nutno vést pouze v souladu se zákonem, a proto i postup příslušných orgánů, jehož cílem je mimo jiné pravdivé skutkové zjištění, musí být vždy v souladu se zákonem. Skutkové zjištění nesmí být nikdy nadřazeno zásadě řádného zákonného

87/109

procesu, neboť to vede ke snaze docílit zjištění pravdy za každou cenu, tedy i za cenu porušení zákona. -

zásada přiměřenosti.

Podle této zásady nikdo nemůže být stíhán jako obviněný jinak než ze zákonných důvodů a způsobem, který stanoví trestní řád. -

zásada rychlého procesu.

Co nejrychlejší provedení trestního řízení vede k naplnění jeho smyslu, neboť průtahy v řízení a celková délka procesu negativně ovlivňují množství a kvalitu důkazů. -

zásada zajištění práva na obhajobu.

Každý, proti němuž je vedeno trestní řízení musí být ve všech jeho fázích poučen o právech umožňujících mu plné uplatnění obhajoby, a to jak obhajoby vlastní, tak i uplatnění práva zvolit si obhájce a radit se s ním. V řadě případů zákonem stanovených dokonce obviněný obhájce mít musí, takže nezvolí-li si ho sám, je mu ustanoven. -

zásada oficiality.

Orgány činné v trestním řízení postupují v tomto řízení z úřední povinnosti, což znamená, že musí z vlastní iniciativy provést všechny úkony vedoucí ke splnění účelu trestního řízení. -

zásada legality.

Podle této zásady je státní zástupce povinen stíhat všechny trestné činy, o nichž se dozví, pokud zákon nebo vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, nestanoví jinak. -

zásada obžalovací.

Trestní stíhání před soudy je možné jen na základě obžaloby podané státním zástupcem. -

zásada veřejnosti.

Tato zásada, která významně zaručuje zachování všech práv obžalovaného a současně zajišťuje kontrolu občanů nad výkonem soudnictví, stanoví povinně účast veřejnosti na soudním řízení. -

zásada vyhledávací.

Orgány činné v trestním řízení bez návrhu stran objasňují stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného, což samo o sobě nevylučuje pravidlo, že strany mohou důkazy samy předkládat nebo jejich provedení navrhovat. -

zásada bezprostřednosti.

88/109

Trestní řád ukládá soudu při jeho rozhodování přihlížet jen k těm důkazům, které byly při soudním jednání provedeny. -

zásada ústnosti.

Ústní jednání v řízení před soudem zaručuje již Ústava a podle ní i trestní řád stanoví, že důkaz výpověďmi svědků, znalců a obviněného se provádí zpravidla tak, že soud uvedené osoby sám vyslýchá. -

zásada presumpce neviny.

Podle této zásady dokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu není vina vyslovena, nelze na toho, proti němuž se vede trestní řízení hledět, jako by byl vinen.

SHRNUTÍ KAPITOLY Trestný čin a trestní odpovědnost jsou základními tématy trestního práva. Při dodržení zásad stanovených pro trestní řízení, ve kterém se zjišťují trestné činy a jejich pachatelé, se za ně ukládají zákonné tresty a ochranná opatření. Jsou stanovena objektivní a subjektivní kriteria vylučující trestnou odpovědnost pachatele trestného činu. KONTROLNÍ OTÁZKY Definujte trestný čin, zločin a přečin. Čím se liší obecná část trestního zákoníku od části zvláštní? Uveďte podmínky vzniku trestní odpovědnosti. Jaké známe tresty a ochranná opatření? Uveďte nejvýznamnější zásady trestního řízení. ÚKOLY K ZAMYŠLENÍ Zamyslete se nad podmínkami trestní odpovědnosti za spáchaný trestní čin. Proč nemůže být pachatelem trestného činu právnická osoba? Jaký zastáváte názor na snížení věkové hranice trestní odpovědnosti? Pokuste se obhájit prvořadou preventivní funkci ukládání trestů za spáchaný trestný čin.

89/109

PRO ZÁJEMCE Janků, M. a kol. Základy práva pro posluchače neprávnických fakult. 2. přepracované a doplněné vydání. Praha: C. H. Beck, 2006. 641 s. ISBN 80-7179-499-6. Spirit, M. a kol. Základy práva pro neprávníky. 2. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2008. 263 s. ISBN 978-80-7380-116-8.

90/109

14 Občanské soudní řízení RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY Tato kapitola je věnována civilnímu procesu, tedy občanskoprávnímu soudnímu řízení, ve kterém se uplatňují nebo poskytuje ochran občansko právním nárokům. CÍLE KAPITOLY Po prostudování této kapitoly Budete umět: Definovat základní instituty civilního řízení. Získáte: Přehled o soustavě obecných soudů a jejich pravomoci. Budete schopni: Pospat průběh občanského soudního řízení. KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY Soustava obecných soudů, účastník řízení,žaloba, sporné řízení, nalézací řízení, právní moc, opravné prostředky řádné a mimořádné opravná řízení, exekuční řízení, vykonatelné rozhodnutí. PRŮVODCEM STUDIEM KAPITOLY V této kapitole najdete základní zásad, podmínky a pravidla ovládající civilní proces. Počínaje zahájením nalézacího řízení a rozsudkem na jeho konci, přes řízení opravná sloužící nápravě vadných rozhodnutí až po případné exekuční řízení, kterým se vynucuje rozsudkem stanovená povinnost dosud dobrovolně nesplněná.

91/109

14.1 Prameny civilního procesu Soudní řízení, či také proces, lze chápat jako souhrn právních norem, jimiž se stanoví postup, v němž soud vyvíjí činnost k vydání rozhodnutí, jehož vykonatelnost je zaručena státem. Jedním z druhů tohoto procesu je občanskoprávní, též civilní, proces jako postup při působnosti soudu a dalších procesních subjektů v soukromoprávních věcech, vyplývajících z občanských a dalších hmotně právních vztahů. V rámci civilního procesu rozlišujeme -

nalézací řízení, v němž soud zjišťuje, co je právem nebo dotčeného subjektu

-

řízení vykonávací neboli exekuční, v němž jde o vynucení rozhodnutí

-

řízení insolventní pro řešení úpadku;

-

řízení zajišťovací, v němž jde o zatímní úpravu v průběhu nalézacího řízení

Pramenem práva občanské soudního řízení je občanský soudní řád, tedy zákon č. 99/1963 Sb. o občanském soudním řízení.

14.2 Zásady civilního procesu Civilní proces ovládají některé zásady, jako zásada rovnosti účastníků řízení, veřejnosti, ústnosti a přímosti řízení, zásada projednací, zásada volného hodnocení důkazů a zásada efektivnosti řízení.

14.3 Subjekty civilního řízení Subjekty, které svou činností ovlivňují civilní soudní proces a jsou vybaveny v jeho rámci procesními právy a povinnostmi jsou soud a účastníci řízení. 14.3.1 Soudy Obecnou soustavu soudů tvoří Nejvyšší soud, vrchní soudy, krajské soudy a okresní soudy. Základním článkem soudní soustavy jsou okresní soudy. Tyto soudy rozhodují jako soudy prvního stupně ve všech případech, v nichž občanský soudní řád neurčuje pro první stupeň příslušnost soudu krajského. Na území hl. Prahy vykonávají působnost okresních soudů soudy obvodní, v Brně pak městský soud.

92/109

Krajské soudy působí zásadně jako soudy odvolací, tedy jako soudy druhého stupně ve věcech, které v prvním stupni rozhodovaly soudy okresní. V prvém stupni řízení krajské soudy projednávají věci vyjmenované v občanském soudním řádu, například spory ve věcech ochrany osobnosti nebo spory o nárocích vycházejících z autorského práva. Na území hl. m. Prahy vykonává působnost krajského soudu městský soud. Vrchní soudy působí zásadně jako soudy odvolací ve věcech, o nichž v prvním stupni rozhodovaly krajské soudy. Na vrcholu pomyslné pyramidy tvořící systém obecných soudů pak stojí Nejvyšší soud, také někdy soud dovolací, který rozhoduje o dovolání, tedy o mimořádném opravném prostředku proti rozhodnutím odvolacích soudů. Nejvyšší soud navíc jako vrcholný soudní orgán zajišťuje jednotu rozhodování soudů tak, že sleduje a vyhodnocuje pravomocná rozhodnutí soudů a zaujímá stanoviska k rozhodovací činnosti soudů ve věcech určitého druhu. Občanský soudní řád řeší vedle věcné příslušnosti soudů, tedy, který druh nebo stupeň soudů rozhoduje v prvním stupni řízení, také místní příslušnost, tedy soud které lokality je povolán věc rozhodovat. Kritériem obecným pro určení, který ze všech věcně příslušných soudů je příslušný místně, je adresa v evidenci obyvatel nebo právnických osob, na které je evidována osoba, proti které byl podán návrh na zahájení řízení. Podle Ústavy nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, což zajišťuje rozvrh práce, stanovený u každého soudu předem. Nepodjatost soudců zajišťuje možnost, aby účastník směl namítat pochybnosti o této nepodjatosti pro poměr soudce k věci nebo k účastníkům či jejich zástupcům; soudce sám je povinen v takovém případě zdržet se výkonu své funkce.

14.3.2 Účastníci řízení Způsobilost být účastníkem řízení, tzv. procesní způsobilost, má ten, kdo má právní subjektivitu. Procesně nezpůsobilý účastník musí být zastoupen zákonným zástupcem. Tzv. procesní legitimace stanoví, že účastníkem řízení je jen ten, kdo je subjektivním právem nebo povinností stanovenou hmotným právem. Ve sporném řízení jsou účastníky žalobce a odpůrce žalovaný. Na každé straně může být více účastníků. V nesporném řízení jsou účastníky ti, jež zákon za účastníky označuje, nebo ti, o jejichž právech a povinnostech má být jednáno.

93/109

Pouze účastník řízení je vybaven procesními právy a povinnostmi. K těmto právům patří právo uplatnit návrh, disponovat jím, činit další podání, vyjadřovat se v řízení, být předvoláván, dostávat doručeny písemnosti v procesu vydané, včetně obeslání. Také jen on může mít zmocněnce, ať už v podobě advokáta nebo obecného zmocněnce na podkladě plné moci.

14.3.3 Procesní úkony Procesní úkony jsou projevy nebo jednání subjektů procesu, mající vliv na jeho průběh. Procesní úkony činí především soud v podobě svých opatření nebo rozhodnutí. Procesní úkony účastníkům mají pokud jde o někdy předepsánu formu i obsah, jinak mohou být neformální.

14.4 Řízení v prvním stupni Nalézací řízení v prvním stupni je diferencováno na řízení sporné a nesporné. Základní je řízení sporné, kde soudy projednávají a rozhodují spory. V řízení nesporném soudy projednávají a rozhodují právní věci, kde je cílem úprava poměrů účastníků do budoucna a nejde tedy o spor. Základní procesní podmínkou k tomu, aby soud mohl jednat a rozhodovat ve věci samé, je ve sporném řízení žaloba neboli návrh. Ten z účastníků, kdo podává žalobu, v níž uplatňuje právo na poskytnutí ochrany svému subjektivnímu právu, je žalobcem. Žalovaným je pak ten, kdo podle žalobcova tvrzení jeho právo ohrožuje nebo porušuje, čímž vyvolává nutnost této ochrany a koho proto žalobce za žalovaného označuje.

14.4.1 Průběh řízení Žaloba je dispoziční procesní úkon žalobce, jímž ten u soudu uplatňuje ochranu svého tvrzeného, ohroženého či porušeného subjektivního práva proti konkrétnímu žalovanému. Na základě žaloby dochází k zahájení občanského soudního řízení, jehož účelem je, aby soud přezkoumal žalobcův uplatněný nárok po stránce skutkové i právní a rozhodl, zda tento nárok je či není důvodný.

94/109

K projednání věci samé je předepsáno řízení s jednáním. Jednání připraví předseda senátu tak, aby bylo možno rozhodnout o věci zpravidla při jediném jednání. Dále předseda senátu dbá o odstranění nedostatků a neúplností v návrzích účastníků, zajišťuje, aby bylo možno při jednání provést potřebné důkazy. Účastníci mají povinnost tvrzení, tedy povinnost uvést všechna potřebná skutečnosti významné pro vydání rozhodnutí v jejich prospěch. Tvrzení je třeba doplnit ještě uvedením důkazů, jimiž má být prokázána jejich pravdivost.

14.4.2 Rozhodnutí Soudní rozhodnutí je autoritativní a závazný výrok soudu při výkonu soudnictví. K tomu, aby soud mohl rozhodnout, tedy vynést rozsudek ve věci samé, si opatřuje podklady pro své rozhodnutí. Jsou jimi zejména důkazy a tvrzení účastníků. Občanský soudní řád umožňuje vydat rozhodnutí ve věci samé v tzv. zkráceném řízení sporném, aniž nařídí jednání. Jde jednak o zkrácené řízení rozkazní a jednak o zkrácené řízení ve věcech směnečných a šekových.

14.5 Opravná řízení Ani při dodržení všech záruk spravedlivého procesu nelze vyloučit, že v civilním soudním řízení může dojít k pochybení ať již po stránce skutkové, nebo po stránce právní nebo v obou ohledech. K nápravě takových rozhodnutí slouží opravné prostředky, jež dělíme na řádné a mimořádné podle toho, zda se jedná o přezkum nepravomocného nebo pravomocného rozhodnutí. Pravomocné rozhodnutí je rozhodnutí závazné pro všechny subjekty civilního procesu. Řádným opravným prostředkem proti rozhodnutí nepravomocnému je pouze odvolání. Naproti tomu pravomocná rozhodnutí lze zkoumat jen výjimečně a jen aby byla zajištěna ještě vyšší míra správnosti rozhodování. Tomuto účelu jako mimořádné opravné prostředky slouží tři procesní instituty a to žaloba pro zmatečnost, žaloba na obnovu řízení a institut dovolání.

95/109

14.5.1 Odvolání Odvolání je řádným opravným prostředkem proti rozhodnutí, které dosud nenabylo právní moci. K odvolání je legitimován účastník řízení, který nesouhlasí s rozhodnutím. Odvolání musí mít předepsané náležitosti, zejména z něho musí být patrno, kdo je podává, do kterého rozhodnutí, co vytýká a čeho se dožaduje a musí být také odvolatelem podepsáno. Odvolání má dva základní účinky: totiž suspenzívní, tedy odkladný, protože odkládá právní moc rozhodnutí a devolutivní, protože přenáší řízení k vyšší soudní instanci. Odvolání se podává vždy u soudu první instance v odvolací lhůtě 15 dnů od doručení rozhodnutí odvolateli Odvolací soud, tedy soud druhé instance, má několik možností jak odvolání vyřídit. Jednak svým rozsudkem napadený rozsudek potvrdí, pokud rozhodnutí soudu prvé instance shledá správným. Nebo rozhodnutí soudu prvé instance změní, jestliže rozhodnutí soudu prvé instance nebylo správné. Anebo rozhodnutí soudu prvé instance zruší, nejsou-li podmínky pro některý z předcházejících postupů. Odvolacím soudem je krajský soud, rozhodoval-li v první instanci okresní soud, nebo vrchní soud, rozhodoval-li soud krajský.

14.5.2 Žaloba pro zmatečnost Žaloba na zmatečnost je mimořádný opravný prostředek sloužící k nápravě pravomocných rozhodnutí vydaných v řízení, které trpí zmatečnými vadami na straně soudu, bez ohledu na věcnou správnost rozhodnutí. Pro podání žaloby platí 3 měsíční lhůta od doručení napadeného rozhodnutí. Soud buď žalobu zamítne, nebo ji vyhoví a zruší napadené rozhodnutí. Žalobu projednává soud, který rozhodoval ve věci v prvém stupni.

14.5.3 Žaloba na obnovu řízení Žaloba na obnovu řízení je mimořádný opravný prostředek sloužící k nápravě pravomocného rozhodnutí na základě důkazů a skutečností, které nemohly být provedeny v původním řízení a mohou pro navrhovatele přivodit příznivější rozhodnutí. Pro podání žaloby na obnovu řízení platí 3 měsíční lhůta od okamžiku, kdy se žalobce dozvěděl o důvodu obnovy, avšak nejpozději do 3 roků od právní moci napadeného rozhodnutí. Dalším důvodem obnovy řízení je, že v neprospěch navrhovatele bylo rozhodnuto v důsledku

96/109

trestného činu. Zde tříletá lhůta běží od okamžiku, kdy se navrhovatel dozvěděl o trestném činu. Soud buď návrh na obnovu zamítne a věc tím končí, nebo ji povolí a následuje řízení obnovené. Podle jeho výsledku buď potvrdí původní rozhodnutí a návrh zamítne nebo je zruší a rozhodne ve věci. Žalobu projednává soud, který rozhodoval ve věci v prvém stupni.

14.5.4 Dovolání Dovolání je mimořádný opravný prostředek směřující k Nejvyššímu soudu. Je na ně právní nárok, avšak jen ve vymezeném okruhu případů rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolací důvody jsou velmi omezené a jsou vypočteny v občanském soudním řádu. Vždy však platí omezení minimální částkou žalovaného nároku 20.000,- Kč, resp. ve věcech obchodních 50.000,- Kč.

Lhůta k podání dovolání je vymezena jedním měsícem od právní moci

rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolání musí podat advokát, ledaže dovolatel sám má právnické vzdělání. Dovolací soud buď dovolání zamítne, nebo napadené rozhodnutí odvolacího soudu zruší a věc vrátí nižší instanci.

14.6 Exekuční řízení Jeho účelem je dosažení uspokojení věřitele nuceným provedením příkazu soudu nebo jiného orgánu, vyjádřeného v rozhodnutí, ve schváleném smíru či dohodě, popř. v platebním výměru, to vše za předpokladu, že dlužník se příkazu ve lhůtě k tomu určené dobrovolně nepodrobil. Způsoby výkonu rozhodnutí se dělí do dvou skupin. V prvé jde o výkon rozhodnutí pro peněžitá plnění, v druhé pak pro plnění nepeněžitá. Samostatnou skupinu představuje výkon rozhodnutí o výchově nezletilých dětí. Exekučním titulem jsou pravomocné rozsudky, usnesení, schválené smíry i dohody účastníků popř. platební rozkazy vydané v občanském soudním řízení, ale také rozhodnutí soudů a jiných orgánů činných v trestním řízení, ta však jen potud, pokud se v nich přiznává právo nebo postihuje majetek Z exekučního titulu musí vyplývat povinnost uložená povinnému ve prospěch oprávněného, spočívající v plnění, tedy v povinnosti něco dát, něco konat, něco strpět nebo něčeho se zdržet.

97/109

SHRNUTÍ KAPITOLY Civilní proces z pohledu praxe značně ovlivňuje zásada dispozitivity, dle které účastníci mohou řízení zahájit, měnit, ukončit, nechat přezkoumat rozhodnutí soudem vyšší instance a případně donutit protistranu podřídit se výroku rozhodnutí. Soudy dbají, aby všechny nároky byly oprávněné a řízaní probíhalo zákonně. KONTROLNÍ OTÁZKY Jak se označují účastníci sporného řízení? Definujte soudy prvního a druhého stupně. Uveďte rozdíl mezi řádným a mimořádným opravným prostředkem. Jaká znáte opravná řízení. Popište podmínky pro exekuci. ÚKOLY K ZAMYŠLENÍ Zamyslete se nad principy civilního procesu v souvislosti s množícími se případy, kdy občané tohoto státu jsou podrobeni exekuci. Co je důvodem této fáze soudního řízení. Jak je možné ji předejít či se alespoň chránit před jejími důsledky. Považujete exekuci prováděnou soukromými exekutory za spravedlivou? PRO ZÁJEMCE Janků, M. a kol. Základy práva pro posluchače neprávnických fakult. 2. přepracované a doplněné vydání. Praha: C. H. Beck, 2006. 641 s. ISBN 80-7179-499-6. Spirit, M. a kol. Základy práva pro neprávníky. 2. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2008. 263 s. ISBN 978-80-7380-116-8.

98/109

15 Vybraná odvětví práva RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY Systemizace práva podle odvětví sehrává významnou úlohu zejména v pedagogice, v rovině praktické pak napomáhá orientaci v právu a jeho pramenech. Přibližme takto vybraná odvětví práva soukromého a veřejného s přihlédnutím k obsahu další výuky práva a k ní určených studijních textů. CÍLE KAPITOLY Po prostudování této kapitoly Budete umět: Definovat pojmy vybraných odvětví soukromého a veřejného práva. Získáte: Představu o různorodosti vztahů regulovaných českým právem. Budete schopni: Vysvětlit odlišnosti v předmětu úpravy práva soukromého a veřejného. KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY Autorské právo, autorské dílo, právo průmyslového vlastnictví, vynález, ochranná známka, podnikatel, podnikání, firma, hospodářská soutěž, cenné papíry, pracovní poměr, rodina, fiskální a nefiskální finanční právo. PRŮVODCEM STUDIEM KAPITOLY V této kapitole naleznete charakteristiky a základní pojmy vybraných odvětví práva soukromého a veřejného. Z oblasti prvé právo duševního vlastnictví, právo obchodní, právo pracovní a právo rodinné, z druhé pak právo finanční.

99/109

15.1 Soukromé právo Z odvětví soukromého práva se budeme věnovat právu duševního vlastnictví, právu obchodnímu, právu pracovnímu a právu rodinnému. V těchto odvětvích je dána společná vazba na právo občanské – jsou vždy zvláštní úpravou k právu občanskému, které je v postavení obecném. Jeho pramenem je pokaždé zvláštní zákon (lex specialis) k občanskému zákoníku (lex generalis). To znamená, že použití zvláštního zákona na vztah z oblasti, která spadá do předmětu jeho úpravy, má přednost před použitím občanského zákoníku. Ten řeší pouze otázky zvláštním zákonem neupravené.

15.1.1 Právo duševního vlastnictví Zvláštním předmětem právních vztahů jsou nehmotné statky jako nehmotné výsledky duševní činnosti. Ačkoli jsou často zachycené na hmotném podkladě, nelze je s jejich hmotným podkladem zaměňovat nebo ztotožňovat, neboť je lze převést na jiný hmotný podklad. Z nehmotné povahy výsledků duševní činnosti plynou zvláštní vlastnosti - lze je užívat nezávisle na několika místech současně a užíváním neztrácí na kvalitě. Vztahy vznikající při duševní činnosti a užití jejích plodů reguluje právo duševního vlastnictví. Dělí se na právo autorské a práva s ním související a právo průmyslového vlastnictví. Autorské právo upravuje právo autora, tedy fyzické osoby, která nehmotný statek vytvořila svou duševní tvůrčí činností, k výsledku jeho tvůrčí duševní činnosti, kterým se říká autorská díla. Autor má k nim výhradní práva osobnostní, jako je právo dílo si osobovat, a majetková, tedy užívat je a licenční smlouvou umožnit jejich užívání jinou osobou. Právo autora vzniká vytvořením díla a majetková práva trvají 70 let po jeho smrti. Právo průmyslového vlastnictví se zbývá průmyslově využitelnými nehmotnými statky, tzv. průmyslovými právy. Jejich typickými zástupci jsou vynálezy, představující nejvýznamnější průmyslové právo tvůrčí povahy a ochranné známky, nejčastější průmyslové právo na označení. Vynález je průmyslově využitelné technické řešení, které je výsledkem vynálezecké činnosti jeho původce, fyzické osoby, a které je v celosvětovém stavu vědění nové a průmyslově využitelné. Aby byl vynález chráněn, je třeba jej přihlásit u Úřadu průmyslového vlastnictví. Ten po prozkoumání přihlášky a v ní popsaného vynálezu udělí přihlašovateli patent, pokud přihlašované řešení splňuje zákonná kriteria. Pouze držitel patentu má právo 100/109

vynález užívat a prostřednictvím licence povolovat užívání jiným. Patent lze převést na jiného majitele. Patent platí 20 let ode dne podání přihlášky. Ochranné známky jsou oprávnění vydávaná Úřadem průmyslového vlastnictví a to po prozkoumání přihlášky označení výrobku nebo služby k registraci v registru ochranných známek. Slouží k rozlišení stejných výrobků a služeb od různých výrobců a poskytovatelů. Ochranné známky mohou být textové, obrazové, trojrozměrné nebo kombinované. Pouze majitel ochranné známky je oprávněn užívat ji na své výrobky a služby a udělovat právo k jejímu užívání jiné licenční smlouvou. Ochranná známka je také převoditelná. Doba ochrany je 10 let od podání přihlášky a lze ji neomezeně prodlužovat vždy o dalších 10 let. Pramenem práva autorského je autorský zákon, zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů. Pramenem práva průmyslového vlastnictví je celá řada zákonů, například zákon č. 527/1990 Sb., o vynálezech a zlepšovacích návrzích a zákon č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách.

15.1.2 Obchodní právo Předmětem obchodního práva jsou právní vztahy související s podnikáním. Základním pramenem je zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník. K němu existují speciální předpisy jako např. zákon o ochraně hospodářské soutěže, zákon o cenných papírech, zákon o bankách, apod. Obchodní právo se systematicky člení na obecné pojmy a úpravu firemního práva, dále právo hospodářské soutěže, obchodního rejstříku a obchodních společností, obchodně závazkové právo, právo cenných papírů a dalších oblastí. Podnikatel a podnikání Subjektem obchodního práva jsou podnikatelé, tedy osoby provozující podnikání jako činnost soustavnou a samostatnou, vykonávanou vlastním jménem a na vlastní odpovědnost, přičemž jejím cílem je zisk. Podnikatelé jsou fyzické nebo právnické osoby, podnikající na základě živnostenského oprávnění nebo jiného oprávnění, které jsou vždy zapsány v obchodním či živnostenském rejstříku anebo v jiné evidenci.

101/109

Obchodní firma Dle obchodního zákoníku je obchodní firma, zkráceně firma název, pod kterým je podnikatel zapsán v obchodním rejstříku. Obchodní právo stanoví podobu firmy, která zejména nesmí být zaměnitelná s jinou firmou zapsanou v obchodním rejstříku. Hospodářská soutěž Právem podnikatele je soutěžit s ostatními za účelem dosažení hospodářského prospěchu v rámci hospodářská soutěž. Ta má svá pravidla, která musí podnikatelé dodržovat. Právo hospodářské soutěže se dělí na dvě větve: ochranu hospodářské soutěže a nekalou soutěž. Nad ochranou hospodářské soutěže bdí Úřad pro ochranu hospodářské soutěže. Kontroluje spojování podnikatelů, zakázané kartelové dohody a zneužívání dominantního postavení na trhu a trestá nedodržení jejich pravidel. Nekalou soutěží se rozumí jednání v hospodářské soutěži, které je v rozporu s dobrými mravy soutěže a které je způsobilé přivodit újmu jinému podnikateli nebo spotřebiteli. Ochranu před nekalou soutěží poskytuje soud na základě žaloby dotčeného soutěžitele nebo spotřebitele Obchodní rejstřík Obchodní rejstřík je veřejný seznam podnikatelů, kteří se do něj zapisují jednak povinně a jednak dobrovolně a to nejdůležitějšími údaji o sobě. Smyslem obchodního rejstříku je poskytnou všem možnost každého ověřit si základní údaje o zapsaných podnikatelích a nahlédnout do nejdůležitějších dokumentů, uložených v tzv. sbírce listin. Obchodní rejstřík vedou krajské soudy. Obchodní společnosti Obchodní společnosti jsou právnické osoby zakládané pro účel podnikání jejími zakladateli, později společníky. Obchodní zákoník upravuje čtyři typy obchodních společností a družstvo. Navzájem se liší především ručením společníků za závazky společnosti, povinností tvořit základní kapitál a rozsahem osobního podílení se společníků na podnikání jejich společnosti. Z těchto důvodů se obchodní společnosti dělí na společnosti osobní, jmenovitě veřejnou obchodní společnost a společnost komanditní, a společnosti kapitálové, jmenovitě akciovou společnost a společnost s ručením omezeným.

102/109

Obchodně závazkové vztahy Obchodně závazkové vztahy, vznikající mezi věřitelem a dlužníkem typicky při podnikání, upravuje obchodní zákoník a zákoník občanský ve shora popsané vazbě – zákoník obchodní jako lex specialis a občanský jako lex generalis. Pokud nejsou splněny okolnosti stanovené v obchodním zákoníku, je závazkový vztah, nejčastěji vztah založený smlouvou, vtahem občansko právním, nikoli obchodně právním. Některé smlouvy, jako například smlouva o běžném účtu, jsou vždy obchodně právní. Cenné papíry Cenný papír je listina spojená s existencí nějakého práva, vlastně právo samo. K uplatnění práva z cenného papíru není třeba nic jiného než cenný papír samotný. V případě zničení cenného papíru právo zaniká, naopak pokud cenný papír existuje, existuje i právo v něm vtělené Typickými cennými papíry jsou směnky a akcie.

15.1.3 Pracovní právo Pracovní právo reguluje právní vztahy při výkonu závislé činnosti zaměstnancem pro zaměstnavatele a také vztahy mezi těmito subjekty a odbory. Základním právním předpisem tohoto odvětví je zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce. Ten upravuje především pracovní poměr zaměstnávání na základě dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr. Dále reguluje pracovní dobu, bezpečnost a ochranu zdraví při práci, odměňování za práci, náhrady výdajů zaměstnanců, překážky v práci, dovolenou, péči o zaměstnance a odpovědnost za škodu. Pracovní poměr Základní formou zaměstnávání je pracovní poměr. Vzniká pracovní smlouvou nebo jmenováním. Jde o základní pracovněprávní vztah, kde povinností zaměstnance je konat pro zaměstnavatele dle jeho pokynů práci a povinností zaměstnavatele je práci zaměstnanci přidělovat, poskytovat mu podmínky pro její výkon a vyplácet mu za ní odměnu. Odměnou za práci ve veřejné sféře je plat, v soukromé sféře mzda.

103/109

Kolektivní pracovní právo Postavení zaměstnanců je dále posíleno možností se sdružovat v odborech na obranu svých zájmů. Zaměstnavatel může svým zaměstnancům poskytovat lepší podmínky a větší výhody než ukládá zákoník práce, a to svým vlastním rozhodnutím, nebo na základě dohody s odbory, která se nazývá kolektivní smlouva. Pracovní právo reguluje jednak samotné sdružování v odborech a jednak proces uzavírání kolektivní smlouvy, tedy kolektivní vyjednávání mezi odbory a zaměstnavatelem. Zvláštností kolektivní smlouvy je, že přestože ji uzavírá odborová organizace a zaměstnavatel, je závazná nejen pro tyto strany, ale také pro všechny zaměstnance tohoto zaměstnavatele, a to bez ohledu na to, zda jsou nebo nejsou členy této odborové organizace. Je tedy pramenem pracovního práva.

15.1.4 Rodinné právo Od občanského práva se teprve v nedávné době oddělilo právní odvětví zabývající se rodinnými vztahy a vztahy obdobnými. Rodinné právo reguluje manželství a partnerství, rodičovství, vztahy mezi manžely, vztahy mezi rodiči a dětmi, náhradní rodinnou péči a výživné mezi příbuznými. Základním pramenem rodinného práva je zákon č. 94/1963 Sb., zákon o rodině. Právem uznaným vztahem mezi jednotlivci, jehož předmětem je jejich trvalé soužití, jsou manželství a registrované partnerství. Vysokou právní ochranu však požívá pouze forma první a to včetně oblasti majetkové, jak bylo pojednáno výše. Zákon o rodině stanoví kdo je matkou a otcem dítěte a kdo tedy je nositelem rodičovských práv a povinností vůči dítěti a za dítě. Při nemožnosti či neschopnosti realizovat tzv. rodičovskou moc rodinné právo modeluje náhradní rodinnou péči jakožto právní prostředek, zabezpečující nutnou péči o dítě v české společnosti. Specifickým prostředkem je pak osvojení či adopce, kdy v souladu s právem vzniká nová rodina a dítě se stává jejím plnoprávným členem s novými příbuzenskými svazky. Vyživovací povinnost mají nejen rodiče vůči dětem, ale také děti ke svým rodičům, pokud ti již nejsou schopni zajistit si živobytí sami.

104/109

15.2 Veřejné právo V rámci veřejného práva mají nejčastější znaky veřejnoprávnosti zejména tato právní odvětví: ústavní právo, správní právo, trestní právo, finanční právo a právo sociálního zabezpečení. Veřejné právo není kodifikováno a je rozloženo do právních předpisů značného počtu. Z dosud nepojednaných odvětví se budeme věnovat jen právu finančnímu, jelikož právo správní a sociálního zabezpečení bude předmětem další výuky a dalších učebních textů.

15.2.1 Finanční právo Předmětem finančního práva jsou společenské vztahy, které vznikají, realizují se a zanikají v procesu tvorby, rozdělování, přerozdělování a užití veřejných peněžních fondů a společenské vztahy, které vznikají, realizují se a zanikají v rámci finančních činností, podrobených v určitém stupni a mezích ingerencím veřejné moci stát. Nejčastěji ve formě správního dozoru nebo dohledu s cílem korigovat tyto činnosti do souladu s hospodářskou politikou státu. Z toho je patrná jednak nebývalá šíře a rozmanitost společenských vztahů regulovaných normami finančního práva a jednak dvojí segment předmětu finančního práva – složka fiskální a složka nefiskální. Primárním účelem regulace vztahů spadajících do složky fiskální je zajištění materiálního základu poskytování veřejných statků, tedy zboží a služeb k uspokojování veřejných potřeb, a to cestou vytváření a fungování veřejných peněžních fondů, kdy i v určitém ohledu samotné poskytování prostředků z těchto fondů je veřejnou službou. U těchto vztahů je možné určit i kvantitu peněžních prostředků, které jsou v jejich objektu, jako jsou výše poplatku, daně, cla, dotace, finanční výpomoci, sociální dávky apod. Fiskální finanční právo sestává z -

rozpočtového práva,

-

berního práva,

-

celního práva,

-

právní regulace rozpočtových výdajů.

Naopak nefiskální vztahy, které spadají do předmětu finančně právní regulace, mají sice v objektu peněžní prostředky, ale jejich kvantita je primárně podružná. Jde o vztahy týkající

105/109

se samotné právní podstaty peněz, peněžní jednotky a jejího systému měny, ochrany měny, peněžnictví, fungování peněžních vztahů v souladu s ekonomickým modelem.

Nefiskální finanční právo sestává z -

měnového práva,

-

devizového práva,

-

veřejného bankovního práva,

-

veřejného pojišťovnického práva,

-

právní regulace dohledu nad kapitálovým trhem,

-

právní regulace dohledu nad družstevními záložnami,

-

puncovního práva.

SHRNUTÍ KAPITOLY Pro všechna odvětví práva soukromého je zejména charakteristická vazba na občanský zákoník, coby obecný pramen práva, a dále podpůrná povaha jejich ustanovení, vytvářející prostor pro individualizaci obsahu regulovaných vztahů podle vůle jejich konkrétních subjektů. Na druhou stranu některé právní instituty a mechanismy jsou právní normou upraveny kategoricky a to vzhledem ke sledované ochraně zájmů všech potenciálních subjektů. V právu veřejném a jeho odvětvích se zabezpečují zájmy všech osob a proto je nezbytné přesné definování regulovaných vztahů a donucovací utváření jejich obsahu. KONTROLNÍ OTÁZKY Co je předmětem úpravy práva duševního vlastnictví? Co je předmětem úpravy práva obchodního? Co je předmětem úpravy práva pracovního? Co je předmětem úpravy práva rodinného? Co je předmětem úpravy práva finančního?

106/109

ÚKOLY K ZAMYŠLENÍ Zamyslete se nad oblastmi soukromého a veřejného práva a jejich charakteristickými odlišnostmi. Co vede zákonodárce k volbě té či oné podobě regulace? Jak lze obecně popsat dovolenost chování v obou rovinách práva? Proč existuje zmíněná vazba mezi občanským zákoníkem na straně jedné a zákony oněch odvětví práva soukromého? Existuje nějaký obecný právní předpis či kodex v právu veřejném? PRO ZÁJEMCE Janků, M. a kol. Základy práva pro posluchače neprávnických fakult. 2. přepracované a doplněné vydání. Praha: C. H. Beck, 2006. 641 s. ISBN 80-7179-499-6. Spirit, M. a kol. Základy práva pro neprávníky. 2. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2008. 263 s. ISBN 978-80-7380-116-8.

107/109

16 Závěr Předložený studijní materiál odpovídá koncepci jak předmětu Úvod do právní teorie a praxe tak výuky práva na Fakultě veřejných politik. Má studenty uvést do práva jakožto oboru vzdělání hlubokého významu ve všech oblastech společenského života. Z jeho obsahu je patrný shora sledovaný studijní cíl, jakýsi první stupeň poznatků nezbytných k pokračování ve studiu. Hloubka záběru a odborný výklad jsou nastaveny do určité míry zjednodušujícím způsobem, neboť zde nebylo místa nejen pro jemné nuance té které úpravy, ale ani pro vyčerpávající odpovědi. To teprve v dalších právních předmětech. Lze se domnívat, že text vybaví studenty potřebnými znalostmi nejen ke zkoušce a k dalšímu studiu. Několikráte zde byla zmíněna snaha o sdělení poznatků praktického významu. V tomto smyslu nutno zdůraznit, že bez aktuálního znění příslušných právních předpisů a odborného jejich výkladu se neobejdeme v praxi ani teorii. Studenti a absolventi proto musí sáhnout po odborné literatuře, jejíž některé příklady jsou zahrnuty v tomto textu.

108/109

17 Použitá literatura a zdroje [1] Janků, M. a kol. Základy práva pro posluchače neprávnických fakult. 2. přepracované a doplněné vydání. Praha: C. H. Beck, 2006. 641 s. ISBN 80-7179-499-6, [2] Spirit, M. a kol. Základy práva. Praha: VŠE Praha, 2002. 203s. ISBN 80-245-0344-1. [3] BODUSZAK, Jiří; ČAPEK, Jiří. Teorie práva. Praha: Codex Bohemia, 1997. ISBN 80-8596338-8 [4] PAULÍČEK, V., HŘEBEJK, J. Ústava a ústavní řád České republiky. 1. díl Ústavní systém. Praha: Linde, a.s., 1994. 501 s. ISBN 80-85647-38-9. [5] PAULÍČEK, V. a kolektiv. Ústava a ústavní řád České republiky. 2 díl Práva a svobody. 2. doplněné a podstatně rozšířené vydání. Praha: Linde, a.s., 2002. 1164 s. ISBN 80-7201-391-2. [6] MALENOVSKÝ, Jiří. Mezinárodní právo veřejné. Brno: Masarykova univerzita, 1993. ISBN 80-210-0599-8 [7] ROZEHNALOVÁ, Naděžda. Mezinárodní obchodní právo. Brno: Masarykova univerzita, 1997. ISBN 80-210-1518-7

109/109