Úvod do metodologie praktické teologie Celoživotní vzdělávání kněží, KTF UK, 11. 9. 2007 , 10:20 – 12:00, Petr Hruška Cílem tohoto krátkého metodologického semináře je pomoci účastníkům reflektovat jejich vlastní pojetí praktické teologie1 ve světle dnešních metodologických diskusí v tomto oboru a poskytnout jim některé praktické inspirace jak pro vlastní pastorační službu, tak pro případné další studium. Motto (Gaudium et spes 1 a 4) Radost a naděje, smutek a úzkost lidí naší doby, zvláště chudých a všech, kteří nějak trpí, je i radostí a nadějí, smutkem a úzkostí Kristových učedníků, a není nic opravdu lidského, co by nenašlo v jejich srdci odezvu… Aby církev splnila tento úkol, musí neustále zkoumat znamení doby a vykládat je ve světle evangelia, aby mohla způsobem každé generaci přiměřeným odpovídat na věčné otázky, které si lidé kladou.
Obsah A.
B.
Prozkoumání našeho osobního pojetí ............................................................................................. 3 1.
Asociační cvičení ...................................................................................................................... 3
2.
Konceptuální cvičení ................................................................................................................ 3
3.
Prohloubení.............................................................................................................................. 3
4.
Pokus o shrnutí ........................................................................................................................ 3
Reflexe ve světle teologických pramenů ......................................................................................... 4 1.
Historická reflexe ..................................................................................................................... 4
2.
Příklady jednotlivých modelů................................................................................................... 5 Vidět – Soudit – Jednat .................................................................................................. 5 Teologie osvobození ...................................................................................................... 6 Regelkreismodel Rolfa Zerfaße ...................................................................................... 7 Církevní futurologie Paula M. Zulehnera ....................................................................... 8 „Fundamental Practical Theology“ Dona Browninga .................................................... 8
3.
Systematická reflexe ................................................................................................................ 9 „Method in Theology“ Bernarda Lonergana ................................................................. 9 „Hermeneutika mystéria“ Ctirada V. Pospíšila ............................................................ 10 Novější německá prakticko-teologická literatura ........................................................ 11 „Erkenntnis und Methode in der Praktischen Theologie“ Stephanie Kleinové ........... 11
4.
Shrnutí reflexe........................................................................................................................ 12
1
C.
Návrhy některých pracovních konceptů........................................................................................ 13 1.
Akademická praktická teologie .............................................................................................. 13 Metodologie praktické teologie podle Stephanie Kleinové ........................................ 13 Legenda ke schématu: ................................................................................................. 14 Základní strategie výzkumu a tvorby teorie ................................................................ 15 Konkrétní metody získávání dat .................................................................................. 15
2.
Modely „pastorační reflexe“ vhodné pro pastorační praxi ................................................... 16 Vidět – Soudit – Jednat ................................................................................................ 16 „Teologická reflexe“ podle Roberta Kinasta ................................................................ 16 „Method in Ministry“ podle manželů Whiteheadových.............................................. 16 „Social Analysis“ podle Joe Hollanda a Petera Henriota ............................................. 17 „Fundamental Practical Theology“ Dona Browninga .................................................. 17 Pastorační plánování či rozlišování .............................................................................. 18 Appreciative Inquiery .................................................................................................. 19 „Trojiční kompas“ Christiana Schwarze ....................................................................... 20 Duchovní rozlišování podle sv. Ignáce ......................................................................... 23 Proces duchovního rozlišování podle Morrise a Olsena .............................................. 23 „Tříbarevný valčík pastoračního rozlišování“ .............................................................. 24
D.
Příklady uplatnění některých konceptů......................................................................................... 25 Proces pastorační proměny v plzeňské diecézi ........................................................... 25 Pastorační vize a poslání Řk farnosti Cheb .................................................................. 26
E.
Praktické cvičení na základě těchto konceptů .............................................................................. 27
F.
Vyhodnocení semináře a volná debata ......................................................................................... 28
Bibliografie ............................................................................................................................................ 29 Vysvětlivky ............................................................................................................................................. 31
2
A. Prozkoumání našeho osobního pojetí 1. ASOCIAČNÍ CVIČENÍ Co se mi jako první vybaví, když se řekne „praktická teologie“? Jaké toto slovo ve mně vyvolává pocity?
2. KONCEPTUÁLNÍ CVIČENÍ Jak bych stručně vysvětlil mé osobní pojetí „praktické teologie“? Jak bych já osobně definoval „praktickou teologii“? Jaké synonyma bychom mohli použít pro výraz „praktická teologie“?
3. PROHLOUBENÍ Zacílení: Co je podle mne vlastním cílem či účelem „praktické teologie“? Popis situace: PT pojmenovává a podrobně popisuje pastorační situaci či praxi Interpretace situace: PT se snaží do hloubky porozumět pastorační situaci či praxi Reflexe situace: PT reflektuje pastorační situaci či praxi ve světle teologických konceptů Návrhy na řešení: PT navrhuje pastorační koncepty podporující rozvoj pastorační praxe Aktivní proměna: PT vstupuje do pastorační situace jako účastník a snaží se o proměnu Oblast zájmu: Na jakou oblast či oblasti se „praktické teologie“ zaměřuje? Pastýři: PT se zaměřuje na pastorační činnost biskupů, kněží či jáhnů Pastorační pracovníci: PT se zaměřuje na pastorační činnost pastoračních pracovníků Komunita věřících: PT se zaměřuje na pastorační úkoly konkrétních komunit věřících Církev jako celek: PT se zaměřuje na poslání, život a službu církve jako celku Společnost ve vztahu k Bohu: PT se zaměřuje na rozvoj společnosti ve vztahu k Bohu Praxe lidského života ve vztahu k Bohu: PT se zaměřuje na lidský život ve vztahu k Bohu Oblasti použití: Jaký vztah má „praktická teologie“ k „pastorační praxi“ a k životu křesťana? Akademie: PT je disciplína s metodologií respektovanou ve světě humanitních věd Pastorace: PT je disciplína nabízející praktické postupy pro pastorační reflexi v terénu Život křesťana: PT je nástrojem pro reflektování života z evangelia každého křesťana Metodické kroky: Jaké postupy či směry uvažování používá „praktická teologie“? Teologické koncepty – pastorační praxe Porozumění situaci – teologická reflexe – pastorační praxe (atd.)
4. POKUS O SHRNUTÍ Je z toho co zaznělo možné vyčíst nějaký jeden souhrnný, v této skupině obecně přijímaný obraz nebo několik jasněji ohraničitelných obrazů „praktické teologie“?
3
B. Reflexe ve světle teologických pramenů 1. HISTORICKÁ REFLEXE Charakteristickým rysem praktické teologie posledních přibližně třiceti let je určitá poměrně radikální změna základního přístupu („změna paradigmatu“) oproti jejímu staršímu pochopení. Zde uvádíme stručný přehled tohoto procesu:2 Ve svých počátcích v době zřízení profesionálních kateder na univerzitách v německy mluvících zemích (od r. 1774; opat Franz Stephan Rautenstrauch, 1734 – 1785) byl objektem „pastorální teologie“ (jak se tehdy ve svém katolickém vydání obor jmenoval) pastorační akce, a to především pastorační akce kněží, v tehdejším kontextu hodně zaměřená nejen na církev, ale i na společnost (kněz jako nositel kultury a vzdělání). Později, v první polovině 19. století (Johann Michael Sailer, 1751 – 1832; Anton Graf, 1811 – 1867), byly pastorálky koncipovány více ekleziologicky a objektem zkoumání byla pastorační akce v kontextu celé církve (vliv Friedricha Schleiermachera, 1768 – 1834 a jeho pojetí „praktické teologie“ jako „koruny“ završující „kmen“ systematické teologie vyrůstající z „kořenů“ historické teologie). Avšak záhy se ve druhé polovině 19. století důraz pastorální teologie v katolickém podání vrátil opět na konání pastýřů, nyní však již hodně zaměřené dovnitř církve a s převažujícím základem v novoscholastice (tendence ke „klerocentrismu“). Přibližně po stu letech, kolem r. 1960, se vývoj obrací znovu k zaměření na konání církve jako celku. Programový počátek této obnovy pastorální teologie může být tentokráte spojován s publikací „Handbuch der Pastoraltheologie“ (Arnold, Rahner, Schurr, Weber, Klostermann aj. 1964 – 1972), jejíž podtitul zní: „Praktische Theologie der Kirche in ihrer Gegenwart“. Objektem, kterým se pastorální teologie zabývá, se stává církev a její vlastní rozvoj v nových podmínkách (tendence k „eklesiocentrismu“).3 Třetí přístup lze datovat od roku 1974, v souvislosti se vzpomínkou na 200 let praktické teologie jako univerzitní disciplíny. Při této příležitosti byla vydána publikace „Praktische Theologie heute“, která odráží myšlení v praktické teologii dané doby. V daném modelu byla církev umístěna do kontextu společnosti; do roviny ve které může přispívat k osvobození lidství a společnosti, s níž je spojena evangelijní praxí. Objektem pastorální teologie v tomto přístupu je tedy praxe církve či křesťanství obecně v kontextu moderní společnosti. Koncem 90. let pak bylo navrhováno zcela zrušit hranice jejího předmětu či je rozšířit na „praxi lidí obecně“ v jejich vztahu k Bohu.4 Zároveň je reflektována dále se rozvíjející potřeba spolupráce praktické teologie s jinými obory („interdisciplinarita“), kritického dialogu se současnou postmoderní kulturou („kritická dimenze“), rozvinutí spirituálního základu praktické teologie („mystagogická dimenze“) a angažovanosti praktické teologie ve prospěch trpících a marginalizovaných („diakonická dimenze“). Při tomto vývoji však šlo o důležitý posun nejen v předmětu zájmu (místo osoby a role duchovního pastýře a jeho vztahu k věřícím se dnes zájem rozšířil na společenství věřících a jeho diakonickou či evangelizační roli vůči širší společnosti, či dokonce na jakékoli jednání člověka jako takového, viděného v perspektivě důstojnosti před Bohem), ale také jak v metodě práce (místo lineárně sestupného deduktivního novoscholastického postupu od teorie k praxi nastoupil induktivní postup pohybující se v hermeneutickém kruhu od praxe k teorii a zpět).
4
2. PŘÍKLADY JEDNOTLIVÝCH MODELŮ Vidět – Soudit – Jednat Jedním z přístupů vyrostlých v pastorační praxi, které podstatně ovlivnily obnovu akademické praktické teologie v polovině 20. století, je pastorační metoda belgického kněze a pozdějšího kardinála Josepha Cardijna (1882 – 1967), zakladatele hnutí Křesťanské dělnické mládeže (kolem r. 1925; fr. JOC – „Jeunesse ouvriére chretiénne”; něm. CAJ – „Christlichen Arbeiterjugend“),5 na které navázala další podobná hnutí, jako Křesťanská zemědělská mládež (JAC – „Jeunesse agricole chrétienne“; 1929) či Křesťanská studující mládež (JEC – „Jeunesse étudiante chrétienne“; 1930). Po určitých iniciativách, které tímto směrem vyvinuli P. M. Habáň a částečně i P. S. Braito, u nás tyto přístupy šířil především chorvatský kněz, jezuita prof. Tomislav Poglajen (Kolakovič),6 který vystudoval teologii a byl vysvěcen na kněze v belgické Lovani (1935), dále studoval v Paříži, Lille a Římě, žil od r. 1943 na Slovensku a v letech 1945-6 položil i v Praze základy k hnutí vycházejícího z principů Josepha Cardijna, s nímž před tím v Belgii spolupracoval. Z kněží se na celém díle podíleli především P. J. Zvěřina, P. A. Mandl, P. A. Heidler, P. O. Mádr, P. J. Bárta a další. Joseph Cardjin v rámci práce s dělnickou mládeží vyvinul jedinečnou metodu, která se běžně nazývá "vidět, soudit, jednat“ (fr. voir, juger, agir; něm. Sehen, Urteilen, Handeln). Základními charakteristikami této metody jsou: je hluboce zakořeněna v komunitní praxi malých skupin; jejím základem jsou subjektivní životní zkušenosti těch, kdo jí používají; jejím východiskem je přesné vnímání a pozornost k nejprostším každodenním jednáním; její postup je induktivní, vycházející od konkrétního života a pokračující k tvorbě teorie; základním prostředím pro její praxi je společné zkoumání v malé angažované skupině.7 Charakteristiky jednotlivých kroků:8 1. Vidět (vnímat, naslouchat, pozorovat, vstoupit, nechat se zasáhnout): Prvním krokem či momentem je přesné, hluboké, od předsudků osvobozené vnímání konkrétní životní situace, při kterém dáváme do závorky jak vlastní, tak přejaté teoretické úsudky. Nejde zde však o rádoby objektivní sociální analýzu. Již při tomto pozorném vnímání zde člověk vstupuje do postoje úcty ke zkoumanému životu ve vší jeho jedinečnosti a zranitelnosti. Již tento první krok je krokem osobní víry, která zkoumanou situaci zevnitř proměňuje tím, že tato citlivá pozornost je odrazem milující Boží pozornosti. Víra je zde tedy podstatnou dimenzí tohoto počátečního vnímání a nepřistupuje teprve až ve druhém „kroku“ jako určitá normativní instance. Také třetí „krok“, jednání, je již imanentně obsažen v tomto počátku. 2. Soudit (přemýšlet, zkoumat, reflektovat, porozumět, srovnávat, vykládat): Tento druhý krok či moment směřuje ke hlubšímu porozumění vnímané zkušenosti skrze reflexi ve světle obecných teoretických a teologických poznatků o životě, srovnávání s podobnými zkušenostmi, porovnávání s životními příběhy druhých lidí či zasazení do širšího organizačního nebo kulturního kontextu. Podstatným nástrojem tohoto kroku je společný rozhovor, při kterém je rozšiřována perspektiva jeho účastníků o pohledy druhých, prohlubuje se schopnost kritiky běžně přijímaných teorií a odvaha k osobnímu obětavému nasazení se ve prospěch potřebných. Postoj víry, který je v procesu klíčový už od počátku, se zde rozšiřuje ve své perspektivě.
5
3. Jednat (navrhovat, konat, proměňovat, plánovat konkrétní akce): Posledním krokem či momentem je postoj zacílení k jednání, která má ovlivnit a pomoci proměnit životní situaci, všednodenní život, životní podmínky, osobnost a zralost víry účastníků i společenské vztahy a struktury. Základ této proměny je obsažen již v obou předchozích krocích či momentech, avšak zde se stává tento cíl explicitním. Celý proces vede k novým poznatkům zacíleným na nové jednání a proměněnou praxi jak lidí, kteří jsou předmětem našeho zkoumání, tak těch, kteří se účastní procesu tohoto zkoumání. Základní struktura metody „vidět-soudit-jednat“ byla později uznána jako vhodný přístup pro praxi sociální nauky církve v encyklice Jana XXIII. Mater et magistra z r. 1961: „Existují tři fáze, které by měly být běžně sledovány při převádění principů sociální nauky do praxe. Za prvé, prozkoumání konkrétní situace; za druhé, formování úsudku o této situaci ve světle zmíněných principů; za třetí, rozhodnutí, co v daných okolnostech může a má být vykonáno, aby byly tyto principy realizovány. To jsou tři fáze, které jsou obvykle pojmenovány třemi termíny: vidět, soudit, jednat. Pro mladé lidi je velmi důležité, aby si tuto metodu osvojili a aby ji praktikovali. Poznání získané tímto způsobem nezůstane na pouhé abstraktní rovině, ale je chápáno jako něco, co musí být realizováno v akci“ (čl. 236 – 236).9 Na Koncilu pak ovlivnila základní dynamiku Gaudium et spes (srov. především GS 4),10 ale např. i očekávání, která Koncil vložil do role diecézních pastoračních rad: „Úkolem této (diecézní pastorační) rady bude zkoumat vše, co souvisí s pastoračním působením, radit se o tom a vyvozovat praktické závěry“ (ChD 27).
Teologie osvobození Později se metoda „vidět-soudit-jednat“ skrze rozšíření hnutí křesťanské dělnické mládeže a Katolické akce dostala do Jižní Ameriky, kde byla široce přijata a dále modifikována jak teologií osvobození, tak latinskoamerickou biskupskou konferencí (Medelín 1968, Puebla 1979). Tato latinskoamerická kontextualizce metody především zdůraznila nutnost aktérů teologického zkoumání vstoupit do situace chudých a utlačovaných a zkoumat, posuzovat a proměňovat tuto situaci „zevnitř“. Tuto adaptaci můžeme vyjádřit např. takto:11
Reflexe víry Profesionální teologie osvobození Pastorační teologie osvobození
Metody Sociálně-analytické zprostředkování
Hermeneutické zprostředkování
Praktické zprostředkování
Vidět
Soudit
Jednat
Lidová teologie osvobození
Konfrontace: Evangelium - Život
Před-teoretická angažovanost
Praktická životní angažovanost na straně chudých
Metody a roviny teologie osvobození podle Leonardo a Clodovise Boffa12
6
Regelkreismodel Rolfa Zerfaße Přes Latinskou Ameriku se inspirace zmíněného „trojkroku“ vrátila zpět do Evropy a pod tlakem na „objektifikaci“ teologie prodělala různá „vědecká“ přizpůsobení, která většinou sledují základní dynamiku Cardijnova „trojkroku“, ale snaží se jej „vědecky“ objektivizovat ve sledu: vědecká situační analýza – posouzení ve světle tradice, církevní sociální nauky a teologie – do praxe orientované koncepty jednání. Jedním z příkladů je tzv. „Regelkreismodel“ Rolfa Zerfaße (1974):13
Praxe 1 1 2
4
3 5
platná tradice
situační analýza
7
6
8 9 prakticko-teologická teorie
13
12 10 11 Praxe 2
Regelkreismodel podle Rolfa Zerfaße14 „Jestliže se stará praxe (Praxe 1) ocitne v krizi a samozřejmá opora (2) o platnou tradici (4) problém spíše zesiluje, než řeší, nastává dříve či později nutnost přesné, metodami sociálních věd realizované situační analýzy (6) této původní praxe (3). Tato situační analýza ještě sama o sobě neprodukuje žádné návody k jednání, protože musí být nejprve konfrontována s platným nárokem tradice (5). Dále se pak hledá konvergence plynoucí z tvůrčího napětí mezi nárokem platné tradice („má být“) a situační analýzou („je“) a ze které lze na základě teologické (7) a humanitně-vědní (8) reflexe vyčíst nové impulsy k jednání. Toto je úkolem utváření prakticko-teologické teorie (9). Tato teorie musí zformulovat předpoklady a oblast platnosti hledaných impulsů k jednání (10), popřípadě určitého prakticko-teologického konceptu (11) pro novou praxi (Praxe 2). Následná zkoumání, tj. analýzy nové praxe (12), mohou tento prakticko-teologický teoretický rámec dále precizovat; zároveň však může být případně také ukázáno nové, prohloubené porozumění dosavadní tradici (13), protože se změnil horizont porozumění.“15
7
Církevní futurologie Paula M. Zulehnera Zerfaßův model dále rozvíjí rakouský teolog Paul Michael Zulehner (1989).16 Hlavní přínos této metody spočívá v tom, že klade důraz, resp. vytváří prostor, pro nutné stanovení teologických (biblických) kritérií pro křesťanskou praxi, čímž stanovuje pro křesťanskou praxi jasné cíle. Kriteriologie: První krok – kriteriologie je stanovením kritérií (cílů) pro křesťanskou praxi, která vycházejí zejména ze Zjevení, tzn. z Písma, a dále i z tradice a další teologické reflexe. Za základní kritérium, resp. cíl, pro křesťanskou praxi je považováno Ježíšem předané poslání hlásat evangelium, od kterého se odvozují další dílčí kritéria nebo cíle (např.: spravedlnost, mír, osvobození, život, lid Boží). Protože se kulturní kontext neustále mění, i formulace těchto cílů se musí stále přizpůsobovat situaci. Kairologie: Každé církevní jednání je vztaženo ke konkrétní situaci či praxi. Ta je zkoumána pomocí metod humanitních věd a reflektována na základě kritérií: jsou zkoumána znamení času, od toho kairologie (kairos = příhodný čas). Těm je pak dán dle stanovených kritérií a cílů teologický výklad. Praxeologie: Na tento výklad pak navazuje nová praxe, resp. její návrh – praxeologie, jež může často nabýt podobu prorocké kritiky současné praxe, pokud není zaměřena na hlavní cíl a neodpovídá současné situaci.
„Fundamental Practical Theology“ Dona Browninga Klíčovým dílem, které mně osobně otevřelo obzory takto zaměřené novější praktické teologie, bylo dílo amerického autora Dona S. Browninga, A Fundamental Practical Theology: Descriptive and Strategic Proposals (1991).17 V této knize Browning shrnuje vývoj teologie v 70. a 80. letech minulého století a navrhuje vnímat teologii jako celek, ve všech jejích disciplínách a v jejím vlastním jádře, jako výsostně praktickou.18 Centrálním v jeho přístupu je tradiční aristelovský pojem „praktické moudrosti“ či „praktického rozumu“ (fronésis, na rozdíl od theoria a techné),19 který aplikuje na místní komunity věřících. Praktický teolog má těmto komunitám pomáhat tuto „praktickou moudrost“ odkrývat a s její pomocí korigovat vlastní pastorační praxi.20 Teologii jako celek pak Browning navrhuje chápat jako „fundamentální praktickou teologii“, která v sobě zahrnuje čtyři podřazené a na sebe navazující pohyby, které Browning nazývá takto:21 deskriptivní teologie (tj. „hutný“ popis situace viděný očima věřícího teologa jakožto účastníka zkoumaných procesů zaměřující se na zachycení především těchto pěti rovin praktického myšlení přítomných ve zkoumané situaci: teologických horizontů či vizí; praktických důsledků pro život z vyznávané víry; různých tendencí a potřeb účastníků zkoumaných procesů; životního či sociálního prostředí; rozličných rolí a s nimi spojených pravidel a prostředků jednání); historická teologie (tj. pokračování kritické reflexe témat, které vyplynuly z deskriptivní teologie, a to na základě odpovídajících normativních textů bible, vyznání víry, tradice a učení církve); systematická teologie (tj. normativní, kritický a tvůrčí myšlenkový proces dialogu mezi teologickými pozicemi přítomnými v dané pastorační praxi a teologickými pozicemi vyčtenými z normativních textů s cílem nalézt „splynutí významových horizontů“ těchto pozic a dodat argumenty pro platnost této nové syntézy zdůvodňující nový způsob jednání); strategická praktická teologie (tj. formulování konkrétních způsobů a cest praktického uskutečnění toho, na čem praktická teologická reflexe pracovala v průběhu celého výše naznačeného procesu).
8
3. SYSTEMATICKÁ REFLEXE „Method in Theology“ Bernarda Lonergana Jedním z klíčových systematicko-teologických východisek pro pochopení metodologie dnešní praktické teologie, zvláště v jejím anglosaském vydání, je dílo kanadského teologa Bernarda Lonergana a obzvlášť jeho poslední kniha Method in Theology (1971).22 Klíčovým je zde pochopení Lonerganova pojetí „objektivity jakožto autentické subjektivity“, k níž se lze blížit tím, že vnímáme, chápeme, reflektujeme a respektujeme základní strukturu a proces vědomí, myšlení a poznávání spočívající ve čtyřech na sebe navazujících rovinách zahrnujících čtyři odpovídající „imperativy“:23 experiencing (zakoušení; empirická rovina; „Buď vnímavý!“) understanding (porozumění; intelektuální rovina; „Buď chápavý!“) judging (posouzení; racionální rovina; „Buď uvážlivý!) deciding (rozhodování; odpovědnostní rovina; „Buď zodpovědný!“) Dalším důležitým vhledem do teologické práce byl pro mě Lonerganův přístup k dělení teologie na různé specializace. Lonergan rozlišuje mezi třemi přístupy k tomuto dělení:24 1) podle druhů zkoumaných dat („oblastní dělení“: např. biblická studia Starého či Nového zákona, patristická studia, studium středověké teologie apod.); 2) podle různých způsobů klasifikace výsledků zkoumání („oborové dělení“, např. textová kritika, literární kritika, lingvistika, historie, fundamentální teologie, dějiny dogmatu apod.); 3) podle různých fází procesu od zkoumání vstupních dat ke komunikaci výsledků celého procesu („funkční dělení“). Lonergan pak navrhuje osmidílné členění celého procesu teologického zkoumání ve smyslu výše zmíněného třetího přístupu.25 Těchto osm „funkčních specializací“ (functional specialties) je navíc rozděleno do dvou čtveřic26 odpovídajících výše uvedeným čtyřem rovinám vědomí a myšlení a od sebe oddělených nutností či předpokladem osobní křesťanské „obrácení“ (conversion) zkoumajícího subjektu:27 První, „vzestupná“ fáze teologického procesu (tzv. „zprostředkující teologie“, auditus fidei): 1) výzkum (odpovídá empirické rovině zkušenosti) zpřístupňuje data relevantní pro teologické zkoumání; 2) interpretace (odpovídá intelektuální rovině porozumění) zprostředkovává porozumění, co tato data znamenají; 3) historie (odpovídá racionální rovině posouzení) nám říká, kde, kdy, co kdo udělal či prožil a jaký to přineslo výsledek; 4) dialektika (odpovídá odpovědnostní rovině rozhodování) kriticky zkoumá to, co je v dějinách křesťanského myšlení rozporuplné, snaží se zformulovat celkové porozumění těmto konfliktům a jejich vnitřním předpokladům a stanovuje, kde jsou tyto různé pohledy nesmiřitelné, kde komplementární a kde jsou výsledkem postupného růstu.
9
Druhá, „sestupná“ fáze teologického procesu (tzv. „zprostředkovaná teologie“, intellectus fidei): 5) základy (odpovídají odpovědnostní rovině rozhodování) se formulují do té míry, do jaké se stává explicitní životní osobní křesťanská konverze zkoumajícího subjektu a v jejím světle také křesťanská „konverze“ zkoumaných komunitních dějů, osvětlují konflikty zkoumané v dialektice a nabízejí tak horizont, uvnitř kterého může být pochopen smysl zkoumané nauky); 6) doktríny (odpovídají racionální rovině posouzení) vyjadřují posouzení faktů a hodnot ve světle základů v různých oblastech teologie (dogmatické, morální, asketické, mystické, pastorální apod.); 7) systematika (odpovídá intelektuální rovině porozumění) se pokouší odpovídat na otázky vzniklé z formulace doktrín a nabízet odpovídající ucelené systémy pro jejich pochopení, pro odstranění zdánlivých rozporů a pro prohloubení do roviny života a spirituality; 8) komunikace (odpovídá empirické rovině zkušenosti) se zabývá teologií v jejích vnějších vztazích, např. vztahem k ostatním disciplínám, komunikací s dnešními myšlenkovými proudy a kulturami a různými způsoby a médii zprostředkování křesťanské zvěsti. Pro systematické pochopení metody praktické teologie je zde důležitý Lonerganův důraz na nezbytnou plynulou návaznost jednotlivých fází zkoumání na sebe navzájem a klíčovou roli osobní křesťanské konverze zkoumajícího subjektu především pro „sestupnou“ část teologického procesu. Na první pohled by se mohlo zdát, že obor, který nás zde nejvíce zajímá, praktická či pastorální teologie, bude patřit do Lonerganovy osmé specializace, komunikace. Avšak takovéto ztotožnění by vypovídalo o nepochopení rozdílu mezi klasickým dnešním „oborovým dělením“ a Lonerganovým „funkčním dělením“. Všechny Lonerganovy „funkční specializace“ jsou svým způsobem aplikovatelné na jakýkoli teologický obor, včetně praktické či pastorální teologie, či dokonce na jakoukoli jinou interpretační vědu.28
„Hermeneutika mystéria“ Ctirada V. Pospíšila Další důležitou perspektivu do hledání přiměřené metody pro praktickou teologii je dílo Ctirada V. Pospíšila Hermeneutika mystéria: Struktury myšlení v dogmatické teologii (2005).29 Toto dílo totiž obsahuje výzvu k tomu, abychom teologii jako celek, včetně prakticko-teologického zkoumání, vnímali jako „participaci na životě Trojjediného“,30 protože, jak je to vyjádřeno v (dle mého) klíčovém konstatování celého díla, „nejsme to my, kdo se zmocňuje Božích pravd a Nejvyššího, nýbrž je to sám Trojjediný, kdo uchvacuje nás, což teologii činí, na první pohled paradoxně, vědu povýtce svobodnou.“31 Přesto, že Pospíšil svoji práci psal především z hlediska systematické či dogmatické teologie, základní zde zdůrazňované principy, autorem souhrnně nazývané „hermeneutika mystéria“, jsou platné pro celou oblast teologie.32 Z metodologického hlediska klíčovým je zde jak důraz na osobní spiritualitu jako součást teologovy práce (u Lonergana vyjádřený výše zmíněným důrazem na nezbytnost osobního obrácení), tak i (u Lonergana ne příliš rozvinutý)33 důraz na christologické a trinitární principy myšlení34 v srdci jakéhokoli teologického oboru. V neposlední řadě pak byl pro mě, zaměřujícího se na obor spirituality a praktické teologie, velmi důležitý a orientující Pospíšilův důraz na organický a obousměrně se obohacující vztah vzájemné závislosti mezi systematickou teologií a spiritualitou či mezi systematickou teologií a ostatními
10
teologickými disciplínami (včetně praktické teologie).35 Obecně je tento vztah podle Pospíšila podmíněn vztahem mezi ortodoxií a ortopraxí charakterizovaným trvalou „oscilací“: od původní nereflektované ortopraxe, přes reflektovanou ortopraxi, čili ortodoxii, po budoucí hlubší ortopraxi ve světle předchozí reflexe.36 Co se týče vztahu dogmatické či systematické teologie a ostatních teologických disciplín, Pospíšil jej chápe jako „různé varianty hermeneutického kruhu a vzájemného prostupování“.37 Vzhledem k praktické či pastorální teologii konstatuje, že tyto obory na jedné straně dodávají systematickým teologům důležitá data o kultuře a způsobu života lidí žijících v kontextech, o kterých se daná systematická práce zajímá, na straně druhé je pak sama zaměřena na prohloubené hlásání, katechezi či popularizaci pravd víry.38
Novější německá prakticko-teologická literatura Další důležitou orientaci lze najít v novějších dílech německých autorů, např. ve sborníku Praktische Theologie: Bestandsaufnahme und Zukunftperspektiven (2005)39 Zde uvedeme jen souhrn impulsů, které tento sborník směřuje k dnešní a zítřejší praktické teologii: Manfred Belok – praktická teologie rozvíjející vnímavost pro znamení doby Rainer Bucher – praktická teologie obsahující i tvůrčí konfrontaci naší existence a evangelia Norbert Mette – ekumeničtější a sebevědomější praktická teologie jako nástroj reformy církve Paul M. Zulehner – interdisciplinární praktická teologie zakořeněná ve spiritualitě rozlišování
„Erkenntnis und Methode in der Praktischen Theologie“ Stephanie Kleinové Posledním a svým způsobem výše uvedené důrazy shrnujícím pramenem pro orientaci v základních cílech a přístupech dnešní praktické teologie, který zde představím, je studie Stephanie Kleinové Erkenntnis und Methode in der Praktischen Theologie (2005).40 Jako klíčový a vše ostatní pronikající postoj představuje Kleinová první odstavec Gaudium et spes, o kterém říká: „Žádný jiný text není tak často citován jako tento, když se jedná o reflexi sebeporozumění katolické praktické teologie. Jeho široké přijetí ukazuje, jak intenzivně se základní teologický úmysl Koncilu, který v těchto větách našel svůj programový výraz, stal konstitutivním pro sebepochopení praktické teologie.“41 „Radost a naděje, smutek a úzkost lidí naší doby, zvláště chudých a všech, kteří nějak trpí, je i radostí a nadějí, smutkem i úzkostí Kristových učedníků, a není nic opravdu lidského, co by nenašlo v jejich srdcích odezvu. Jejich společenství se totiž skládá z lidí, kteří jsou sjednoceni v Kristu, při svém putování do Otcova království jsou vedeni Duchem svatým a přijali zvěst o spáse, kterou mají předložit všem. Proto také toto společenství cítí, že je opravdu těsně spjato s lidstvem a jeho dějinami“ (GS 1). Kleinová shrnuje koncilní výzvy dnešní pastoraci a potažmo i dnešní praktické teologii takto: (a) uvědomění si nového určení oblasti zájmu praktické teologie spočívající v příklonu ke konkrétním, živým, jedinečným lidem, především k chudým a jakkoli trpícím, a jejich radostem a bolestem; (b) potřeba rozvinout odkrývající, vnímavý, participující, či dokonce soucitný základní postoj bezpodmínečné úcty ke konkrétním lidem uvnitř jejich konkrétních situací realizující se ve vědecky podložených participativních přístupech výzkumu;
11
(c) potřeba rozvinout metodologicky podpořenou vnímavost pro mnohotvárné formy praxe víry, které se nekryjí pouze s praxí institucionalizované církve, ale nacházejí se jako „kvas“ také v praxi následování jednotlivých věřících, rodin či místních komunit.42 Kleinová pak reflektuje historii přejímání Cardijnova „trojkroku“ na akademické půdě a tvrdí, že ačkoli se na první pohled může zdát, že základní dynamika byla v celém tomto procesu adaptace zachována, nastaly zde některé závažné posuny, jako např. „vymizení“ věřícího subjektu, ztráta pojítka mezi jejími třemi částmi a umělá „objektivizace“ rozměru víry.43 Podle Kleinové je třeba v metodologii praktické teologie rozlišovat:44 metody podporující konkrétní oblasti pastorační praxe (zde již byl v rozhovoru s humanitními vědami rozvinut a prakticko-teologicky reflektován poměrně široký repertoár, jako např. metody pastýřské, poradenské či diakonické služby, křesťanského vzdělávání, katecheze, organizačního rozvoje, kázání, evangelizace apod.) metody prakticko-teologického získávání dat z praxe a metody utváření teorií o praxi (zde se situace teprve postupně vyjasňuje; mnozí si při své práci poslouží metodami přejatými ze sociálních věd nebo svá data čerpají přímo z různých sociologických analýz, inspirativní je také výměna s různými fenomenologickými a estetickými přístupy) základní metodickou strukturu celkového procesu prakticko-teologické práce (v německé jazykové oblasti a v latinskoamerické teologii osvobození se jako základní metodická struktura téměř všeobecně prosadila nějaká modifikovaná podoba trojkroku „vidět – soudit – jednat“, v anglosaském světě převažuje vliv Bernarda Lonergana a Dona Browninga)
4. SHRNUTÍ REFLEXE V této druhé části našich metodologických úvah jsme naše předchozí zkušenosti a koncepty praktické teologie konfrontovali s historickými a systematickými prameny. Zjistili jsme podstatnou pluralitu v pojetí praktické teologie, a to jak v diachronní, tak synchronní perspektivě. Na druhou stranu lze také konstatovat určitý všeobecný konsensus, který charakterizuje praktickou teologii dneška: konstruktivně-kritická teologická reflexe života křesťana v dnešní společnosti induktivně vycházející z konkrétní jedinečné situace zkoumající tuto situaci pohledem víry zkoumajícího subjektu vracející se zpět do praxe s cílem pomoci tuto praxi ovlivnit pracující v dialogu s ostatními teologickými disciplínami rozvíjející se v dialogu s ostatními humanitními vědami rozlišující metody výzkumu situace, celkovou metodickou stavbu a metody podporující praxi: o svědectví: homiletika, misiologie, katechetika; o služba: poimenika (pastorálka v úzkém slova smyslu), diakonika; o slavení: liturgika, mystagogika, hymnologie; o společenství: církevní vedení a řízení, praktická ekleziologie, církevní právo apod.
12
C. Návrhy některých pracovních konceptů 1. AKADEMICKÁ PRAKTICKÁ TEOLOGIE Metodologie praktické teologie podle Stephanie Kleinové Předchozí historicko-systematickou reflexi lze považovat za určité vymezení „prostředí“, ve kterém se praktická teologie chce dnes pohybovat. Každý vědecky zakotvený proces zkoumání však navíc k tomu potřebuje i určité přesnější vymezení základních souvztažností, tedy určitou základní metodickou strukturu či „kostru“. Protože struktura navržená Stephanií Kleinovou v její již dříve představené práci45 zcela odpovídá většině výše načrtnutých metodologických východisek, představíme si jí zde podrobněji jako důležitou inspiraci pro další metodologický rozvoj praktické teologie i pro osobní práci. Samozřejmě, že každé grafické znázornění zároveň s sebou nese nutnou redukci reálné komplexity věci, a tím i nebezpečí určitého zkreslení. Přesto tento náčrt metodické struktury považuji za důležitou pomůcku pro svoji práci a snad i pro čtenáře, kterému může usnadnit porozumění určité její vnitřní dynamice.
Život a víra zkoumajícího subjektu
v socio-historických kontextech volby, zájmy, otázky, cíle
PRAXE 1
PRAXE 2
SUBJEKT
teolog / teoložka VÝZKUM
humanitní vědy
teologické disciplíny
reflexe v horizontu přítomnosti
„v horizontu víry“ PRAKTICKÁ TEOLOGIE
dialog a
diskuse reflexe tvorba teorie
humanitní vědy
spolupráce
filosofie
v horizontu tradice
filosofie
metody tvorby teorie
Tradice
zkoumání života, víry, inovativní praxe
metody pastorační praxe spolupráce
koncepty podporující praxi
pastorační pracovníci
metody získávání dat
PRAXE 1
zkušenosti, procesy utrpení a jednání, významy, hodnoty
Život a víra lidí
PRAXE 2
v jejich socio-historických kontextech
Pracovní model metodického procesu v praktické teologii (Stephanie Klein)46
13
Legenda ke schématu:47 Spodní šedý pruh představuje oblast zájmu praktické teologie, přičemž cílem jejího působení je posun od původní „Praxe 1“ k proměněné „Praxi 2“ (která pak zas může být předmětem zkoumání a situační analýzy, aby v ní byla potvrzena účinnost či neúčinnost navrhovaných pastoračních konceptů. V našem případě se zde jedná o celou oblast služby farních pastoračních rad v české církevní provincii. Dvě široké šipky uprostřed nad spodním pruhem představují dvě centrální oblasti úkolů praktické teologie: zkoumání zkušeností, jednání a víry konkrétních lidí či skupin (vzestupná šipka „zkoumání života, víry, inovativní praxe“) a rozvoj koncepcí podporujících pastorační praxi (sestupná šipka „koncepty podporující praxi“): o Vzestupná oblast empirického výzkumu praxe služby farních pastoračních rad, pro kterou lze používat různé základní metodické strategie a metody tvorby teorie, stejně jako jednotlivé metody získávání dat. o Sestupná oblast konceptů pro novou pastorační praxi pastoračních rad vyplývajících z celého prakticko-teologického procesu často doplněná o návrh několika metod či pomůcek pro podporu této nové praxe. Ve své teoretické dimenzi je praktická teologie ve stálém rozhovoru s jinými teologickými disciplínami a s dalšími vědními obory. To je znázorněno dvěma boxy vlevo a vpravo od centrálního boxu „praktické teologie“: o Levý box („teologické disciplíny“) znázorňuje obousměrnou komunikaci mezi praktickou teologií a ostatními teologickými disciplínami (které samy vedou vlastní dialog s humanitními vědami a filosofií). Praktická teologie tyto teologické disciplíny zásobuje analýzami současné situace („reflexe v horizontu přítomnosti“), zatímco ony jí dodávají teologické poznatky relevantní k jejím oblastem zájmu („reflexe v horizontu tradice“). o Pravý box („humanitní vědy a filosofie“) znázorňuje obousměrnou komunikaci a spolupráci mezi praktickou teologií a humanitními vědami či filosofií („dialog a spolupráce“). S těmito vědami praktická teologie spolupracuje na řešení otázek budoucnosti lidstva, případně se zapojuje i do sporu o definici reality. Ze strany humanitních věd může kriticky absorbovat výsledky vědeckých výzkumů z této oblasti. Biblická a církevní tradice a jí odpovídající církevní učení (box „Tradice“) je praktické teologii zprostředkovávána prostřednictvím jiných teologických disciplín. Zároveň je však toto poselství evangelia v bezprostředním a obousměrném kontaktu s konkrétní praxí uprostřed zkoumané situace, takže se může stát předmětem našeho empirického zkoumání. Konstitutivní místo v prakticko-teologickém výzkumném procesu má zkoumající subjekt dotyčného teologa či teoložky (box „subjekt“ spolu s celým horním šedým pruhem). Teologické znalosti, teologické schopnosti, znalosti humanitních věd, ale také všechno, z čeho se skládá běžný osobní život této osoby včetně jejího socio-historického kontextu, finančních, lokálních či časových limitů, subjektivní víry, teologických preferencí a přesvědčení a osobních schopností, to vše spoluurčuje výsledné získané poznatky a způsob utváření výsledné teorie. Působením praktické teologie se má proměňovat nejen praxe v rámci zkoumané situace, ale v rámci výzkumného procesu se často mění i postoj či jednání vlastního zkoumajícího subjektu (to je zachyceno v horním šedém pruhu opět hesly „Praxe 1“ a „Praxe 2“). Ústřední box („praktická teologie“) je místem, kde se všechny výše zmíněné procesy setkávají v plodné tvůrčí syntéze („diskuse, reflexe, tvorba teorie“), ze které pak vyplývají výsledné koncepty podporující praxi.
14
Základní strategie výzkumu a tvorby teorie Jestliže metodologická východiska spolu s inspiracemi pro vymezení vlastního oboru praktické teologie byla přirovnána k „prostředí“ a výše načrtnutá základní metodická struktura ke „kostře“ celého procesu, v jeho průběhu je také zapotřebí udržovat určitý celkový směr, v čemž nám může pomoci „orientační směrovka“ či základní strategie výzkumu a způsobu utváření výsledné teorie. Takových základních strategií či přístupů se z oblasti sociálních věd nabízí poměrně hodně, jako např. případová studie, etnografický přístup, fenomenologické zkoumání, historický výzkum, akční výzkum, evaluační výzkum apod.48 Jedním z těchto přístupů je také strategie výzkumu nazvaná grounded theory, kterou Stephanie Kleinová ve své, zde již hojně citované studii hodnotí jako přístup v mnohých aspektech odpovídající požadavkům, které od metody používané v rámci praktické teologie očekáváme:49 Název této strategie, grounded theory (někdy překládaný jako „zakotvená teorie“), může být trochu matoucí, protože to, co označuje, není nějaká specifická teorie, ale určitý specifický, empiricky zakotvený způsob utváření teorie o zkoumané sociální realitě, neboli, jak ji charakterizují její původci,50 způsob „odkrývání teorie na základě dat“.51 Základním a charakterizujícím důrazem této výzkumné strategie je intenzivní vtažení zkoumajícího subjektu do procesu utváření teorie a snaha, aby tento proces byl v úzkém kontaktu s daty získanými během výzkumu (byl v nich „zakotven“). Další charakteristikou grounded theory je důraz na „otevřený začátek“. Výzkum nezačíná nějakou předem danou hypotézou, kterou je třeba ověřit, či otázkami, které je třeba zodpovědět, ale začíná tak říkajíc „s otevřeným hledím“: Na počátku je pouze vymezení oblasti zájmu a to, co se uvnitř této oblasti ukáže jako relevantní a důležité, to se objeví teprve v průběhu výzkumu. Podobně i přesnější ohraničení dané problematiky, volba konkrétních použitých metod získávání dat, určení dalšího směru výzkumu či formulace konkrétních výzkumných otázek se děje teprve v průběhu výzkumného procesu. Tím je kromě jiného zajištěna silná relevance teorie vzešlé z takovéhoto přístupu vůči praktickému uplatnění v dané oblasti.52 Třetí zásadní charakteristikou grounded theory je pojem „saturace“ generované teorie. Proces sběru dat je uzavřen, jestliže další data nepřispívají k dalšímu vývoji teorie (teorie je „saturována“). Obvykle se během výzkumného procesu počítá s vícenásobným vstupem do terénu, data jsou mezi těmito vstupy průběžně analyzována, přičemž výsledky této analýzy opět ovlivňují další zaměření výzkumu.53
Konkrétní metody získávání dat V rámci základní výzkumné strategie inspirované grounded theory je samozřejmě možné a nutné používat další konkrétní metody pro získávání dat a informací o dané oblasti zájmu. V rámci prakticko-teologického výzkumného procesu může jít především následující metody:54 dotazník (sondážní či orientační, s otevřenými otázkami) interview (strukturovaný, nestrukturovaný, neformální, narativní, skupinový) pozorování (úplný participant, pozorovatel jako participant, participant jako pozorovatel) dokumenty (veřejné, úřední, archivní, masmédia, soukromé, virtuální)
15
2. MODELY „PASTORAČNÍ REFLEXE“ VHODNÉ PRO PASTORAČNÍ PRAXI Vidět – Soudit – Jednat Metodu „vidět-soudit-jednat“ lze považovat za základní přístup k praktické pastorační reflexi. Základní popis metody viz výše v části B. 2: Příklady jednotlivých modelů. Na tuto metodu přímo či nepřímo navazují mnohé další.
„Teologická reflexe“ podle Roberta Kinasta55 Jeden z příkladů mnohých modelů tzv. „teologické reflexe“, často velmi příbuzných k předchozímu „vidět-soudit-jednat“ modelu:56 Volba konkrétní pastorační zkušenosti Popis vybrané pastorační zkušenosti Vstup a znovuprožití dané pastorační zkušenosti Učení se ve světle této zkušenosti a dalších pramenů Realizace nově získaných vhledů v pastorační praxi
„Method in Ministry“ podle manželů Whiteheadových57 Další z modelů je založený na zdůraznění třech „zdrojů naslouchání“ či třech různých „hlasů ve společné konverzaci“ (tradice, kultura a zkušenost), které nutně stojí v centru „naslouchací fáze“ celého reflektivního procesu v oblasti pastorační služby. Tyto hlasy jsou pak, v „reflexivní fázi“ procesu, uvedeny do vzájemného „tvůrčího rozhovoru“, aby bylo nakonec možné hledat konkrétní a realistické „pastorační odpovědi“ v „plánovací fázi“ procesu pastorační reflexe (viz diagram). Náboženská TRADICE
Okolní KULTURA
Reflektovaná pastorační
ZÁLEŽITOST
Individuální a komunitní ZKUŠENOST Grafické vyjádření metody “teologické reflexe v pastoraci“ manželů Whiteheadových
16
„Social Analysis“ podle Joe Hollanda a Petera Henriota58 Mnohé přístupy doplňují klasické tři kroky pastorační teologické reflexe ještě krokem čtvrtým, který doplňuje popis konkrétní situace její hlubší organizační či sociální analýzou. Zde je jeden z příkladů:
„Fundamental Practical Theology“ Dona Browninga V části B. 2 popsaný přístup Dona Browninga lze v menších rozměrech používat i pro praktickou pastorační reflexi. Na jednom místě své knihy Browning uvádí příklad vlastního experimentu, který prováděl se svými studenty v rámci úvodu do praktické teologie:59 Každý z nich si měl v rámci své seminární práce vybrat nějakou součastnou, pro ně živou otázku či problém z oblasti pastorace či křesťanského života obecně. Jako náznak prvního pohybu, deskriptivní teologie, měl pak každý z nich za úkol tuto zvolenou oblast prozkoumat pomocí osobního interview s někým, kdo se touto oblastí zabývá, a podrobně ji pak popsat. Druhý pohyb, historická teologie, zde byl zastoupen výběrem dvou relevantních knih a jejich recenzí. Třetí pohyb, systematická teologie, zde byl naznačen úkolem načrtnout témata z této četby relevantní k popsané zkušenosti a uvést je do dialogu s touto zkušeností. Čtvrtý pohyb, strategická praktická teologie, zde byl iniciován úkolem napsat praktické závěry a doporučení z tohoto zkoumání adresované tomu člověku, se kterým studenti vedli vstupní interview.
17
Pastorační plánování či rozlišování60 Níže uvedený diagram představuje určitou myšlenkovou pomůcku pro vedoucí různých služeb ve farnosti či organizátory akcí. Model je nesen myšlenkou, že v základu dobrého vedení pastorační či charitativní služby nebo organizace jakékoli akce je vědomí napojení na společné poslání a vizi farnosti jako celku, se kterým pak koresponduje formulace „poslání“ (úkolu) a „vize“ (cíle) té které služby či akce. Kolem tohoto jádra se pak točí praktické kroky na cestě k cíli. V symbolice putování je to nalezení samotné cesty či směru (manažersky řečeno „priority“, tj. na co se budeme zaměřovat především), učinění konkrétních kroků na této cestě (potřebné „nástroje“, tj. jaké konkrétní projekty, akce, úkony apod. jsou potřeba) a obstarání zásob nutných ke zdárné realizaci této cesty (nutné „zdroje“, tj. potřebné finanční, materiální a personální zabezpečení). Obvodová kružnice pak může pomoci k ještě podrobnějšímu uvažování, které plyne z pojmenování si celkového poslání a vize: CO máme dělat především (strategie), JAK to můžeme uskutečnit (taktika), KDO uskuteční jednotlivé kroky (delegování úkolů), KDY budou jednotlivé kroky realizovány (implementace) a PROČ se to či ono podařilo či nepodařilo (evaluace). Z toho pak opět plyne otázka v dalším kole spirály, na CO je třeba se zaměřit příště či v dalším období atd.
Strategie CO?
Evaluace PROČ?
Implementace KDY?
Taktika JAK?
Delegace KDO?
Model pastoračního plánování založený na centralitě poslání a vize farnosti či komunity
18
Takto inspirování si pak můžeme na základě pečlivého naslouchání mnohotvárnosti hlasů v našem pastoračním prostoru uprostřed tvůrčího rozhovoru a modlitby klást např. následující klíčové otázky: Situace (Kde jsme nyní? Z jakých zdrojů života čerpáme?) Poslání (Kým jsme jako církev? Jakou službu životu od nás očekává Bůh?) Vize (Kam chceme dojít? Jak bude vypadat naše diecéze za 10 let, když bude naplno žít své poslání uprostřed dnešního světa?) Priority (Na co se chceme zaměřit? Jaké zdroje života rozvineme v nejbližší době?) Nástroje (Jak toho dosáhnout? Jak se těmto zdrojům života otevřeme?) Zdroje (Jaké dary a prostředky k tomu již máme? Co je třeba se naučit, získat či si vyprosit?) Teprve na základě citlivého, ale důsledného kladení těchto klíčových otázek pak může probíhat vlastní služba doprovázení pastorační proměny či služba „pastoračního rozlišování“. Tak se také může celý proces pastorační proměny stát skutečnou „ikonou“, tj. prostorem proměny církve uskutečňující se na základě setkání s Božím tajemstvím uprostřed dnešního světa.
Appreciative Inquiery61 Další z těchto modelů vychází z přístupu zvaného „Appreciative Inquiry“ (zkr. AI, dosl. „oceňující zkoumání“),62 který zdůrazňuje nutnost odkrývat především „zdroje života“ a „pozitivní sny“, navazovat na ně a hledat odvážné cesty k jejich rozvinutí (viz následující graf):
1. ODKRÝVÁNÍ „Co dává život?“ (To nejlepší, co je za námi, mezi námi a kolem nás)
Oceňující zkoumání
2. SNĚNÍ „Kam život ukazuje?“
4. PŘETVÁŘENÍ „Jak to uskutečníme?“
0. ZAMĚŘENÍ „Co je pro nás důležité?“
(Uschopňování, učení, plánování, improvizace)
(Jaké specifické oblasti toužíme rozvinout)
(Po čem touží okolní svět, my sami a Bůh)
Určení oblastí zkoumání
Rozvíjení vize
Stálá transformace
3. NAVRHOVÁNÍ „Co z toho uskutečníme?“ (Provokativní návrhy kroků k ideální podobě organizace)
Rozlišování cesty
Proces organizační proměny zvaný „Appreciative Inquiry“
19
Za velmi inspirativní pro pastorační praxi lze považovat v předchozím grafu znázorněný čtyřfázový proces používaný v AI („ODKRÝVÁNÍ“ pozitivního v minulosti i přítomnosti - „SNĚNÍ“ o ideální budoucnosti - „NAVRHOVÁNÍ“ odpovídajících struktur - „PŘETVÁŘENÍ“ do nové podoby), stejně jako důraz na důležitost jazyka a přístupu oceňujícího pozitivní rozměry a důvěřujícího jejich síle pro překonání negativních či důraz na vhodnost intenzivní počáteční iniciace procesů změny pomocí organizace co nejvíc zainteresovaných lidí zahrnujícího shromáždění („Summit AI“) doplněného osobními rozhovory a prací v malých skupinách. Všechny tyto postupy se zdají být velmi vhodné především tam, kde panuje nedůvěra, velký strach ze změny a každá negativní kritika či „diagnostická“ analýza situace se považuje za osobní útok či ohrožení tradice. Za velmi důležitý pro praktickou pastorační reflexi lze také považovat důraz AI na vyváženost kontinuity (stability, návaznosti, tradice, respektu k trvalým hodnotám) a novosti (otevřenosti novému, experimentování, vnímavosti pro nové potřeby) v citlivém procesu transformace (vyvážené zvládání procesu změny). V naší praxi často vnímáme konflikt mezi přílišným či jednostranným důrazem na kontinuitu a přílišným či jednostranným důrazem na novost. Procesy pastorační transformace však musí respektovat obojí a snažit se obojímu vytvořit dostatečný prostor, aby bylo možné učit se nahradit konflikt tvůrčím doplněním.
„Trojiční kompas“ Christiana Schwarze63 Podobně jako Boží trojiční tajemství není ve svém vnitřním společenství uzavřeno samo do sebe, ale láskyplně se otevírá vůči zraněnému stvoření v poslání Syna a Ducha, tak i posláním církve je být „ikonou Trojice“, aby, jak říká nový katechismus, „celé lidstvo vytvořilo jeden Boží lid, srostlo v jedno tělo Kristovo a bylo vybudováno v jeden chrám Ducha svatého“ (KKC 776). Užitečným nástrojem pro mapování konkrétní situace i pro její následnou reflexi ve světle tohoto trojičního pohledu může být model nazvaný jeho autorem Christianem Schwarzem „trojiční kompas“. Tato pomůcka používá symboliku tří barev, které vyjadřují tři různé způsoby zjevení v dějinách spásy a jim odpovídající obrazy církve, tři základní tendence lidského života, tři teologické proudy v církvi a tři související nebezpečí: Stvořitelská zelená (barva přírody): zjevení skrze stvoření (Stvořitel, Bůh „nad námi“, stvoření, spravedlnost, církev jako „Boží lid“ či „společnost“), které je společné všem náboženstvím i všem rozumně myslícím lidem (důraz na racionalitu, vědu, dialog se společností, toleranci, politiku, kulturu, moudrost, reformu, sociální spravedlnost či charitu); reflexivní tendence zdůrazňující informaci (důraz na rozum či hlavu); v církvi tomu odpovídají různé liberální či reformní směry; v izolaci tyto důrazy sklouzávají k nekritickému přejímání všech možných duchovních proudů (synkretismus). Kristovská červená (barva oběti): zjevení skrze kříž (Ježíš, Bůh „mezi námi“, vykoupení, pravda, církev jako „tělo Kristovo“ či „organizace“), ve kterém nám Bůh jednoznačně ukázal, kým pro nás je a jaká je cesta spásy (důraz na Boží slovo, tradici, etické zásady, vydanost, věrnost, evangelizaci, pastýřskou službu, učednictví, řád či svátosti); proaktivní tendence zdůrazňující aplikaci (důraz na vůli či ruce); v církvi tomu odpovídají různé konzervativní či tradičně evangelikální směry; v izolaci tyto důrazy sklouzávají k absolutizaci řádu, litery a tradice (fundamentalismus). Duchovní modrá (barva oblohy): zjevení skrze zkušenost (Duch, Bůh „v nás“, posvěcení, milost, církev jako „chrám Ducha“ či „organizmus“) je zaměřeno na to, aby dar, který nám Bůh v Kristu objektivně přinesl, jsme si také byli schopni subjektivně přivlastnit (důraz na zkušenosti,
20
charismata, obnovu, společenství, zmocnění, modlitbu, chvály či víru); afektivní tendence zdůrazňující transformaci (důraz na city či srdce); v církvi tomu odpovídají různá obnovná hnutí či charismatické a letniční skupiny; v izolaci tyto důrazy sklouzávají k absolutizaci subjektivního prožitku (spiritualismus).
zelená
modrá
červená
Bible nás učí, že se Bůh zjevil trojím způsobem: jako Stvořitel (zelený segment), v Ježíši (červený segment) a v Duchu svatém (modrý segment). Každý z těchto tří způsobů zjevení odpovídá určitému specifickému způsobu, jak můžeme Boha zakoušet. Jakmile jednu z těchto tří „barev“ zabsolutizujeme a postavíme do protikladu k oněm druhým dvěma, začnou problémy.
Podobně jako v Boží Trojici neexistuje nic, co by jedna osoba dělala bez druhých dvou, každý extrémní důraz pouze na jednu či dvě je z dlouhodobého hlediska destruktivní. Jednotliví lidé či různé skupiny, komunity a hnutí v církvi vždy budou samozřejmě v té či oné oblasti mít tendenci zdůrazňovat tu či onu barevnou kombinaci. Avšak církev jako celek je povolána k vyvážené trojiční pestrobarevnosti a jen tak je schopná růstu. Pokud je tedy v běžné farnosti vše zabarveno převážně do modra, červena či zelena, „trojiční kompas“ nám může včas ukázat cestu tím směrem, kde je některá z barev podezřele vybledlá. Aby se i vaše farnost stávala plněji „ikonou Trojice“, měla by s vaší pomocí hledat způsoby, jak právě tuto barvu ve svém praktickém životě, slavení a službě odkrýt
zelená
zelená
modrá
červená
modrá
zelená
červená
modrá
červená
21
či oživit.
zelená
zelená
modrá
červená
modrá
zelená
červená
modrá
červená
Výše uvedené diagramy nám mohou pomoci reflektovat určité jednostranné důrazy v naší životní či pastorační praxi, v teologii či v církvi obecně. Poslední diagram uvedený níže pak ukazuje specificky tři dimenze naší služby. Podle toho, kde náš osobní či komunitní „kompas“ ukazuje nejslabší stranu, můžeme napřít další pastorační či formační aktivity.
Tento diagram představuje tři dimenze služby (zmocnění, vydanost a moudrost) a jejich vztah ke třem barvám modré, červené a zelené. Na vašem vlastním východisku záleží odpověď na otázku, co právě vy nejnutněji potřebujete, abyste ve své oblasti zodpovědnosti mohli být efektivnější. Pro některé křesťany bude největší potřebou otevřít se Božímu zmocnění, pro jiné vydat se více Kristu a nasadit se pro službu lidem a opět pro jiné růst v moudrosti.
zelená
modrá
červená
Všechny diagramy v tomto oddíle jsou přejaty z pracovního překladu německé verze knihy Christiana A. Schwarze, Tři barvy Tvých darů: Trinitární přístup k rozvinutí duchovních darů, pro vnitřní potřebu vydala Řk farnost Cheb: Cheb, 2005.
22
Duchovní rozlišování podle sv. Ignáce64 Mnohé výše uvedené modely pastorační reflexe mohou být velmi dobře doplněny hlubší spirituální dimenzí, která může čerpat např. z pravidel rozlišování duchů sv. Ignáce z Loyoly, v jejichž světle si můžeme v různých kontextech klást tři základní otázky: 1. Komu patřím a kam jdu? ("východisko a základ") DC (Duchovní cvičení sv. Ignáce) 23, 169, 179, 184 (východisko, cíl, indiference, obraz vah) 2. Pod jakým vlivem právě teď stojím? ("pravidla rozlišování duchů") Dva základní směry (DC 314 - 315; 335) Dvě základní zkušenosti člověka, který "postupuje ve službě Bohu"(DC 316 - 317): útěcha a neútěcha 3. Co mám konkrétně dělat? ("pravidla pro správnou volbu") Východisko dobré volby (nejdůležitější!!!) - pohled na to “Komu patřím” Tři druhy voleb: změnitelné volby - v jádře jisté volby - nezměnitelné volby (DC 170 - 174) Tři "doby" (způsoby, cesty) rozlišování podle sv. Ignáce (DC 175 - 178) a jejich provázanost
Proces duchovního rozlišování podle Morrise a Olsena65 Následující proces pastoračního rozlišování je aplikací výše uvedených pravidel na práci ve skupině: A) „VÝBĚR SETBY“ (DEFINICE TÉMATU) 1. ZAMĚŘENÍ procesu rozlišování: Určení konkrétní otázky či oblasti rozlišování Boží vůle. Záležitosti, které mají být do procesu rozlišování zahrnuty, jsou uspořádány a souhrnně popsány jednoduchým a srozumitelným způsobem. B) „ORBA A ROZSÉVÁNÍ“ (KULTIVACE POSTOJŮ) 2. UZEMNĚNÍ v základních principech: Upřesnění základního vůdčího principu, který bude celý proces rozlišování doprovázet a poskytovat základní hranice. Tento princip je nesen hodnotami, přesvědčením a celkovým posláním dané rozlišující komunity. 3. ODEVZDÁNÍ vlastních preferencí: Odevzdání tíhnutí vlastního já zatíženého předsudky, dřívějšími zkušenostmi, falešnými předpoklady, zaujatostmi a předem danými preferencemi tak, aby rozlišující osoby byly schopné svobodného rozhodování. 4. ZAKOŘENĚNÍ v Písmu a tradici: Napojení se na biblickou zvěst žitou v živé tradici daného církevního společenství a konfrontace, potvrzení, usměrnění či transformace procesu rozlišování biblickými a dalšími duchovními příběhy, obrazy, učením či teologickou reflexí. C) „TRPĚLIVÁ PÉČE“ (DIVERGENTNÍ MYŠLENÍ) 5. NASLOUCHÁNÍ různosti hlasů: Vytvoření prostoru pro naslouchání hlasu Božího Ducha, hlasů všech z rozlišující komunity, hlasu společenského a církevního kontextu a hlasů všech, kterých se výsledek procesu rozlišování může jakkoli dotknout. 6. ZKOUMÁNÍ různých alternativ: Podpora rozvoje tvůrčí představivosti, která pomůže identifikovat množství různých možných alternativ, způsobů a cest, které leží uvnitř hranic vymezených základním vůdčím principem a jejich prozkoumání. 7. ROZVINUTÍ několika možností: Několik vybraných možností či alternativních řešení je podrobněji rozvíjeno a je prohlubován jejich popis, dokud nejsou vylíčeny v co nejlepším světle tak, že je můžeme považovat za součást Božích přání.
23
D) „SKLIZEŇ ÚRODY“ (KONVERGENTNÍ MYŠLENÍ) 8. ZVAŽOVÁNÍ daných možností: Vybrané možnosti jsou reflektovány a zvažovány ve světle vanutí Božího Ducha a předchozích reflexí pomocí různých přístupů k duchovnímu rozlišování postavených na zkušenosti různých duchovních tradic. 9. UZAVŘENÍ procesu rozhodování: Proces rozhodování je zde doveden do svého závěru volbou jedné či několika z daných možností, které byly nejjasněji potvrzeny Duchem a základní dynamikou komunitního procesu rozlišování. 10. SPOČINUTÍ ve zvoleném rozhodnutí: Účastníci procesu rozlišování zde vnímají, zda-li je učiněné rozhodnutí v jejich srdci potvrzováno zkušeností útěchy (pokojné tíhnutí k Bohu) či zpochybňováno zkušeností neútěchy (neklidné odvádění od Boha).
„Tříbarevný valčík pastoračního rozlišování“66 Nakonec uvádíme tzv. „valčík pastoračního rozlišování“ inspirovaný kombinací dvou z výše uvedených přístupů: „vidět-soudit-jednat“ a „tříbarevného kompasu“. Jako každý valčík, i tento má své tři základní kroky: 1. ZMAPOVAT danou situaci; 2. POSOUDIT ji ve světle evangelia; 3. NAVRHNOUT, co dělat. A takto stále dokola, v neustále se prohlubující spirále. Pokud byste dali přednost pomalejšímu procesu, změňte valčík na tango. Dvě první fáze si pak pěkně ladně užijte, ve fázi třetí s sebou pak hezky akčně škubněte… A k tanci samozřejmě patří i osobní rozhovor i nějaká ta večeře při svíčkách. Proto i náš pastorační trojkrok má být ponořen do atmosféry modlitby a slavení velikonočního tajemství. Zeptat se, jestli situaci skutečně dobře vnímáme, a ptát se, co k ní říká evangelium, to je to nejpraktičtější, co vůbec můžeme udělat. Šířku a hloubku těchto kroků je třeba samozřejmě přizpůsobit. Avšak zcela tyto první dva kroky přeskočit a vrhnout se rovnou k „praxi“, to znamená taneční sebevraždu. Z ladného valčíku (citlivě vnímajícího vnitřní tíhnutí i situaci na parketu) se stává vojenský pochod (směřující hlava nehlava za svým předem daným cílem).
24
D. Příklady uplatnění některých konceptů Proces pastorační proměny v plzeňské diecézi67
pastorační průzkum teologická reflexe rozlišování vnímání Božích darů v diecézi a společnosti
OSOBNÍ
POVOLÁNÍ osobní spiritualita rozvoj charismat široké konzultace osobní i společná dotváření vize modlitba duchovní 5. USCHOPNĚNÍ doprovázení KE ZMĚNĚ formace ZMĚNA poradenství SMÝŠLENÍ doprovázení cesta obrácení odstranění četba Písma překážek a teologická pomůcky a reflexe podpůrné osobní studium struktury kritická 6. SLAVENÍ sebereflexe POŽEHNÁNÍ SPOLEČNÉ podpora a vnímání HLEDÁNÍ CESTY částečných změn
4. SDÍLENÍ VIZE
3. NASLOUCHÁNÍ BOŽÍ VIZI síť spolupracovníků formace a sžívání povolání do týmu slavení 2. FORMACE TÝMU eucharistie vědomí naléhavosti vnímavost pro hlubší souvislosti organizační zázemí propojenost spiritualita diecézní a farní osobní vztahy roviny 1. PŘÍPRAVA široké spektrum hlasů PŮDY JEDNOTA V RŮZNOSTI dynamická pastorační spolupráce a služba spontánní pokračování proměny
vedení jako služba efektivní spolupráce
vzájemná důvěra otevřenost a úcta společné duchovní přizpůsobení struktur rozlišování konstruktivní diskuse a tvůrčí dialog hluboké procesy proměny podoby Boží TÝMOVÁ SPOLUPRÁCE vnímání iniciace místních projektů vize uprostřed nás 7. VYTRVÁNÍ NA CESTĚ otevřená komunikace důvěra v Boží moc s celkem diecéze
8. ZAKOŘENĚNÍ V ŽIVOTĚ
doplňování se v rozdílnosti darů a schopností
vděčné slavení Božího požehnání
25
Pastorační vize a poslání Řk farnosti Cheb68
26
E. Praktické cvičení na základě těchto konceptů Pastorační rada farnosti jako nástroj pastorační reflexe? (metoda: „tříbarevný pastorační valčík“) 1. Krok: Prozkoumání současné situace a. Modrá: Jaké jsou moje osobní zkušenosti s pastorační radou ve farnosti? V kolika a jak velkých farnostech jsem měl možnost účastnit se na službě nebo poznat službu PR? Kde kolem sebe vidím místa růstu? Kde kolem sebe vidím místa bolesti? b. Zelená: Jaké pojetí poslání a role pastorační rady já osobně zastávám? Jak bych podle mého krátce shrnul základní poslání, úkol a role pastorační rady? Co je dle mého největší šancí a největším problémem služby PR dnes? c. Červená: Jaké koncepty, zásady či pravidla PR, se kterými mám zkušenost, používají? Z čeho tyto rady čerpají? Čím se řídí? Jaké prameny pro svoji službu používají? 2. Krok: Reflexe situace ve světle evangelia a. Červená: Která místa z Písma mi napadají, když myslím na poslání a roli PR? Které situace z historie církve mohou být inspirací pro pochopení služby PR dnes? Které obecné teologické koncepty souvisí s posláním PR? b. Modrá: Jaké jsou zkušenosti se službou PR u „sousedů“ (v sousední farnosti, v jiné diecézi, v zahraničí, v literatuře…)? Mohu popsat některé pozitivní či negativní příklady služby PR? c. Zelená: Co by nám k roli PR mohly říct humanitní vědy (psychologie, sociologie, teorie organizace, teorie řízení)? Jaké zkušenosti (pozitivní či negativní) mohou být pro službu PR inspirativní z praxe vedení a řízení dnešních organizací? Jak toto všechno souvisí se současnou praxí PR, ve které jsem činný (nebo které vidím kolem sebe)? Co z této reflexe současné praxi odpovídá? Co v této praxi ve světle této reflexe vyžaduje nějakou korekturu? Kde ve světle této reflexe vidím v praxi PR šance a místa růstu? Kde v tomto světle vidím problémová místa? 3. Krok: Návrhy na prohloubení pastorační praxe Jaké konkrétní kroky bych ve světle předchozí reflexe navrhoval, abychom se ve službě PR, ve které jsem činný (nebo PR v mém okolí) posunuli k pastorační praxi, která bude přinášet trvalé ovoce evangelia? a. b. c.
27
F. Vyhodnocení semináře a volná debata
28
Bibliografie BREITSCHING, K., Wissenschaftliches Arbeiten in der Praktischen Theologie, WS 2006/2006. BRANSON, M.L., MEMORIES, Hopes, and Conversations: Appreciative Inquiry and Congregational Change, Herndon, Virginia: The Alban Institute, 2004 BROWNING, D. S., A Fundamental Practical Theology: Descriptive and Strategic Proposals, First Paperback Edition, MN: Fortress Press, 1996 – first published 1991 COOPERRIDER, D.L., D. WHITNEY & J.M. STAVROS, eds., Appreciative Inquiry Handbook: The First in a Series of AI Workbooks for Leaders of Change, Bedford Heights, OH: Lakeshore Publishers, 2003 HASLINGER H. (ed.), Handbuch Praktische Theologie : Band 1., Grundlegungen, Mainz 1999. HENDL, J., Kvalitativní výzkum: Základní metody a aplikace, Praha: Portál, 2005 HOLLAND J. & P. HENRIOT, Social Analysis: Linking Faith and Justice, Revised and Enlarged Edition, Washington: Orbis Books, 1983 IGNÁC Z LOYOLY, Duchovní cvičení, Řím – Praha, 1990 KILLEN, P. O’CONNELL & J. DE BEER, The Art of Theological Reflection, New York: Crossroad, 1994 KINAST, R. L., Let the Ministry Teach: A Guide to Theological Reflection, Collegeville, MN: The Liturgical Press, 1996 KINAST, R. L., What are They Saying about Theological Reflection? New York/Mahwah, NJ: Paulist Press, 2000 KLEIN, S., Erkenntnis und Methode in der Praktischen Theologie, Stuttgart: Kohlhammer, 2005 KNOBLOCH, S., Praktische Theologie: Ein Lehrbuch für Studium und Pastoral, Herder: Freiburg 1996 KONZULTAČNÍ TÝM, „Neboj se…“ (jídelníček), „Vstaň a jez…“ (kuchařka) a „Připravte cestu…“ (dezert), vše k dispozici na http://www.farnostcheb.cz menu Dokumenty – Pastorační reflexe – Plzeňská diecéze LEHNER M., Prokrustovo lože: Systematizační pokusy v pastorální teologii, in: TT 5/1996, 148151. LEHNER, M., „Praktische Theologie zwischen Kirche und Gesellschaft,“ in Pastoraltheologische Informationen, Heft 2 (1998) 249nn LONERGAN, B., Method in Theology, London: Darton, Longman & Todd, 1971 MORRIS, D. E. & CH. M. OLSEN, Discerning God’s Will Together: A Spiritual Practice for the Church, Bethesda: The Alban Institute, 1997 NAUER, D., R. BUCHER & F. WEBER (ed.), Praktische Theologie: Bestandaufnahme und Zukunftsperspektiven, Stuttgart: Kohlhammer, 2005 OPATRNÝ, M., Přehled metod pastorační práce: Skriptum k předmětu Speciální okruhy pastorace, České Budějovice: TF JU v Českých Budějovicích, 2005
29
PADDOCK, S.S., Appreciative Inquiry in the Catholic Church, Plano, TX: Thin Book Publishing, 2003 POSPÍŠIL, CTIRAD V., Hermeneutika mystéria: Struktury myšlení v dogmatické teologii, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2005 SCHWARZ, CH. A., Farbe bekennen mit natürelicher Gemeinde-entwicklung: Wie kann ich mein Christsein kraftvoll leben und entfalten? Emmelbüll: C&P Verlagsgesellschaft, 2005 SCHWARZ, CH. A., Die dreifache Kunst Gott zu erleben: Die befreiende Kraft eines trinitarischen Glauben, Emmelbüll: C&P Verlagsgesellschaft, 1999 SCHWARZ, CH. A. , Die 3 Farben deiner Gaben, Wie jeder Christ seine geistlichen Gaben entdecken und entfalten kann, C & P Verlag: Emmelsbüll, 2001 SCHWARZ, CH. A., The 3 Colors of Ministry, A trinitarian approach to identifying and developing your spiritual gifts, ChurchSmartResources: St. Chales, IL, 2001 WHITEHEAD, J.D. & E.E. WHITEHEAD, Method in Ministry: Theological Reflection and Christian Ministry, Revised Edition, Franklin, Wisconsin: Sheed & Ward, 1995 ZULEHNER P. M., Pastoraltheologie : Band 1, Fundamentalpastoral – Kirche zwischen Auftrag und Erwartung, Düsseldorf 1991. ZULEHNER P. M., Pastoraltheologie: Band 2, Gemeindepastoral – Orte christlicher Praxis, Düsseldorf 1991
30
Vysvětlivky Terminologická poznámka: V literatuře dnes často dochází k náhradě termínu "pastorální teologie" termínem "praktická teologie". Aţ na výjimky je lze dnes většinou povaţovat za synonyma. 2 Viz např. R. L. KINAST , What are They Saying about Theological Reflection? (New York/Mahwah, NJ: Paulist Press, 2000) 52; stejně tak S. KNOBLOCH, Praktische Theologie: Ein Lehrbuch für Studium und Pastoral (Herder: Freiburg 1996) 18, s příslušnou bibliografií v poznámkách. Podrobně a přehledně tento vývoj pochopení praktické teologie jak v katolické, tak nekatolické, německé i anglosaské oblasti shrnuje S. KLEIN, Erkenntnis und Methode in der Praktischen Theologie (Stuttgart: Kohlhammer, 2005) 38 – 53. 3 Jiţ brzy po Rahnerově představení praktické teologie jako „existenciální ekleziologie“ a po jeho určení předmětu praktické teologie jako „sebeuskutečňění církve“ (materiální předmět) v konkrétní „vţdy aktuální situaci“ (formální předmět) bylo toto pojetí kritizováno jako příliš „ekleziocentrické“. V 70. a 80. letech se pak, paralelně s vývojem v protestantské teologii, katolická praktická teologie definovala jako „vztaţená ke křesťanství“ (např. Zerfaß a Zulehner) nebo jako „společensko-kriticky“ orientovaná věda o praxi (např. Steinkamp, Mette,a Fuchs). 4 Tak např. H. Haslinger ve svém Handbuch der Praktischen Theologie, viz níţ pozn. Chyba! Záložka není definována.); viz W. FÜRST, „Praktische Theologie – Wissenschaft von Praxi sund Kunst der Pastoral,“ D. NAUER – R. BUCHER – F. WEBER (ed.), Praktische Theologie: Bestandaufnahme und Zukunftsperspektiven, Ottmar Fuchs zum 60. Geburtstag (Stuttgart: Kohlhammer, 2005) 71 – 76 (71 – 72); viz také N. METTE, „Vom Säkularisierungs- zum Evangelisierungsparadigma,“ in Diakonia 21(1990) 420 – 429.; J. VAN DER VEN, Ecclesiology in Kontext (Michigan/Cambridge: Eerdmans Publishing, 1996); M. LEHNER, „Praktische Theologie zwischen Kirche und Gesellschaft,“ in Pastoraltheologische Informationen, Heft 2 (1998) 249nn. 5 Viz http://www.joc.be; http://www.joc.asso.fr; http://www.caj.de; http://www.jociycw.net; http://www.joceurope.org; http://www.cardijncentre.net. 6 Viz např. Václav Vaško, „Profesor Kolakovič – mýty a skutočnost,“ in Impulz Revue, 3 / 2006, k dispozici na http://www.impulzrevue.sk/article.php?135; srov. také nepodepsanou studii pro Plenární sněm „O evangelizačním úsilí v českých zemích po druhé světové válce a v současnosti,“ k dispozici na http://snem.cirkev.cz/index.html?menu=72&id=884. 7 Viz KLEIN, Erkenntnis und Methode, 60 – 69. 8 Viz KLEIN, Erkenntnis und Methode, 71 – 76. 9 Jan XXIII., Mater et magistra: Encyclical of Pope John XXIII on Christianity and Social Progress, May 15, 1961; k dispozici např. na http://www.vatican.va/holy_father/john_xxiii/encyclicals/documents/hf_j-xxiii_enc_15051961_mater_en.html. 10 Viz také text uvedený jako motto této práce: „Aby církev splnila tento úkol, musí neustále zkoumat znamení doby a vykládat je ve světle evangelia, aby mohla způsobem kaţdé generaci přiměřeným odpovídat na věčné otázky, které si lidé kladou“ (GS 4). Zde je načrtnuta cesta celé církve k naplnění poslání církve „pokračovat v Kristově díle“ (GS 3) tak, ţe jsou zdůrazněny podobné momenty, jako v metodě „vidět-soudit-jednat“: „zkoumat“ znamení doby – „vykládat“ je ve světle evangelia – „odpovídat“ na otázky dnešních lidí. 11 Viz KLEIN, Erkenntnis und Methode, 77 – 85. 12 KLEIN, Erkenntnis und Methode, 79. Viz L. & C. Boff, „Wie treibt man Theologie der Befreiung,“ in I. Ellacuuría & Jon Sobrino (ed.), Mysterium Liberationis: Grundbegriffe der Theologie der Befreiung, Bd. 1. (Luzern, 1988) 63 – 97. 13 Viz KLEIN, Erkenntnis und Methode, 86 – 94. 14 KLEIN, Erkenntnis und Methode, 91; podle R. Zerfaß, „Praktische Theologie als Handlungswissenschaft,“ in F. Klostermann & R. Zerfaß (ed.), Praktische Theologie heute (München Mainz, 1974) 164 – 177. 15 KLEIN, Erkenntnis und Methode, 90. 16 Viz P. M. ZULEHNER, Pastoraltheologie, Band 1: Fundamentalmoral (Düsseldorf, 1989); viz také K. BREITSCHING, Wissenschaftliches Arbeiten in der Praktischen Theologie (WS 2006/2006). 17 D. S. BROWNING, A Fundamental Practical Theology: Descriptive and Strategic Proposals, First Paperback Edition (Minneapolis, MN: Fortress Press, 1996, první vydání 1991). Browning, autor protestantské provenience a klasik v tomto oboru v rámci anglosaské teologie, byl v době prvního broţovaného vydání této knihy v r. 1996 profesorem náboţenství a psychologických studií na Divinity School, University of Chicago. V jeho díle jej velmi ovlivnil katolický teolog David Tracy, který svůj přístup „kritické korelace“ rozvinul na základě metodologického modelu svého učitele Bernarda Lonergana. Viz KLEIN, Erkenntnis und Methode, 52. 18 „Pojetí teologie, které jsem načrtnul, nemá být vnímáno jako nějaká podřazená specializace zvaná praktická teologie. Naopak, toto je můj navrhovaný model pro teologii jako takovou. Rád bych dosáhl přijetí toho, ţe křesťanská teologie má být viděna jako praktická skrz naskrz a ve svém vlastním jádře. Historická, systematická a praktická teologie (v úzkém slova smyslu) by měly být chápány jako podřazené specializace v rámci širší disciplíny nazvané fundamentální praktická teologie.“ BROWNING, A Fundamental Practical Theology, 7. 19 Viz např. BROWNING, A Fundamental Practical Theology, 2, 10, 34 – 42. 20 Toto zaměření na konkrétní komunity víry Browning v průběhu své knihy dokumentuje na jakýchsi třech „případových studiích“ tří velmi odlišných kongregací a jejich prakticko-teologické reflexe. BROWNING, A Fundamental Practical Theology, 15 – 33, 110 – 136, 211 – 242, 243 – 277. 21 Viz BROWNING, A Fundamental Practical Theology, 7 – 8, 47 – 54 a další podrobný výklad knihy. 22 B. LONERGAN, Method in Theology (London: Darton, Longman & Todd, 1971). Bernard J. F. Lonergan (1904 – 1984), kanadský jezuitský kněz, svoji Method in Theology vytvořil jako své poslední dílo. 23 Pro podrobný výklad tohoto jeho východiska viz LONERGAN , Method in Theology, 4 – 25. 24 Viz LONERGAN, Method in Theology, 125 – 126. 25 Viz LONERGAN, Method in Theology, 127 – 133. 26 K níţe zmiňovaným pojmům auditus fidei a intellectus fidei, které přiřazujeme k Lonerganovým pojmům „zprostředkující teologie“ a „zprostředkovaná teologie“ srov. např. POSPÍŠIL, Hermeneutika mystéria, 70. 27 Viz LONERGAN, Method in Theology, 123 – 136. K pojmu „obrácení“ srov. také POSPÍŠIL, Hermeneutika mystéria, 19. 1
31
Takto také např. POSPÍŠIL, Hermeneutika mystéria, 18. C. V. POSPÍŠIL, Hermeneutika mystéria: Struktury myšlení v dogmatické teologii, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2005. Prof. Ctirad V. Pospíšil, Th.D. OFM přednáší dogmatickou teologii (metoda, tritinární teologie, christologie, mariologie) na CMTF UP v Olomouci a na KTF UK v Praze. Na HTF UK přednáší dějiny dogmatu a dějiny teologie. 30 POSPÍŠIL, Hermeneutika mystéria, 22. Tento důraz na důleţitost osobní víry je, jak Pospíšil sám uvádí, silně přítomen jiţ u Lonergana, i kdyţ ten to nevyjadřuje v trojičním rozměru víry, ale obecně pojmem „obrácení“. „Ţivá víra ve své poloze transcendentální a celek skutečnosti objímající zkušenosti je tudíţ nejzákladnějším předpokladem hermeneutiky mystéria.“ POSPÍŠIL, Hermeneutika mystéria, 19. 31 POSPÍŠIL, Hermeneutika mystéria, 11. 32 „V zásadě celá teologie je v analogickém slova smyslu systematická a organická… Hermeneutika mystéria se proto netýká výlučně dogmatické teologie jako takové, nýbrţ v jistém slova smyslu zasahuje do všech teologických disciplín, i kdyţ zároveň respektuje jejich metodologická specifika.“ POSPÍŠIL, Hermeneutika mystéria, 130. 33 „Teolog musí konstatovat, ţe Lonergan ne zcela dostatečně zohledňuje christologické a trinitární principy myšlení, jeţ jsou vlastní dogmatické teologii.“ POSPÍŠIL, Hermeneutika mystéria, 18. 34 S odvoláním na Katechismus katolické církve (čl. 234) Pospíšil konstatuje: „Pojednání o hermeneutice víry se tudíţ má v první řadě prolínat s tajemstvím Trojjediného, které slouţí jako světlo, v němţ vnímáme všechno ostatní v oblasti učení víry i ţivota z víry.“ POSPÍŠIL, Hermeneutika mystéria, 21. 35 Viz POSPÍŠIL, Hermeneutika mystéria, kap. II.4.2.3., 126 – 130. 36 Viz POSPÍŠIL, Hermeneutika mystéria, 127. Pospíšil se zde v poznámce pod čarou odvolává na výrok A. Acerbiho: „Takţe mezi praxí a teorií existuje jakýsi hermeneutický kruh: Východiskem je praxe, na jejímţ základě se hledá teologická formulace zkušenosti víry a pravdy přijímané a milované právě v této praxi, opačně pak jde o to, aby se v praxi ověřovala pravdivost teologické interpretace zkušenosti.“ POSPÍŠIL, Hermeneutika mystéria, 127, pozn. 189. 37 POSPÍŠIL, Hermeneutika mystéria, 128. 38 Viz POSPÍŠIL, Hermeneutika mystéria, s. 130. Jak autor na téţe stránce uzavírá: „Teologie bez hlásání je opět mrtvá, hlásání bez systematické teologie je ohroţeno sterilitou, moralizováním a určitou slepotou.“ 39 D. NAUER – R. BUCHER – F. WEBER (ed.), Praktische Theologie: Bestandaufnahme und Zukunftsperspektiven, Ottmar Fuchs zum 60. Geburtstag (Stuttgart: Kohlhammer 2005). Pro porovnání se současným vývojem praktické teologie v protestantských církvích viz např. E. HAUSCHILDT – U. SCHWAB, Praktische Theologie für das 21. Jahrhundert, Stuttgart: Kohlhammer, 2002. 40 S. KLEIN, Erkenntnis und Methode in der Praktischen Theologie (Stuttgart: Kohlhammer, 2005). Prof. Dr. theol. Dipl. päd. Stephanie Kleinová je docentkou pro oblast teologie a náboţenské pedagogiky na Univerzitě Salzburg a soukromou docentkou na Univerzitě Mainz. Zmíněná habilitační práce byla obhájena v letním semestru 2002 v oboru katolická teologie na Johannes Gutenberg Univerzitě Maninz pod titulem „Von der Erfahrung zur Teorie über die soziale Wirklichkeit. Prolegomena zu einer interdisziplinären und erfahrungsbezogenen Metodologie der Praktischen Theologie“. Prvním hodnotícím byl prof. Dr. Stefan Knobloch, druhým hodnotícím prof. Dr. Werner Siomon. Text byl pro kniţní vydání přepracován a aktualizován. 41 Viz KLEIN, Erkenntnis und Methode, 31 – 36. 42 Viz KLEIN, Erkenntnis und Methode, 36 – 38. 43 Zatímco předpokladem pro původní Cardijnův trojkrok „vidět – soudit – jednat“ bylo jeho zakořenění v komunitní praxi (studijní krouţky), pojítkem jeho tří poloh byly subjektivní ţivotní zkušenosti věřícího zkoumajícího subjektu, jeho jádrem byla víra v důstojnost a povolání člověka a jeho dynamikou byly tři ne konsekutivní, ale spíše paralelní momenty celistvého formačního a poznávacího procesu, v jeho latinskoamerické variantě se stal centrálním pojítkem subjekt (osoba a role) příslušného věřícího teologa naslouchajícího a solidarizujícího se s chudými v kontextu „církve chudých“ a „obce pro chudé“, v evropských „vědeckých“ variantách trojkroku pod tlakem (domněle) vědeckých nároků „objektivity“ byl z metody zcela vytlačen zkoumající věřící subjekt. Tím však byl také ztracen vztaţný bod sjednocující všechny tři momenty metody, které se staly třemi lineárně po sobě následujícími „kroky“, stejně jako význam ţivotní zkušenosti, víry a společenské praxe zkoumajícího subjektu. Také víra obecně zde ztratila své konstitutivní místo a teologie musela být najednou do metody implantována jakoby zvenčí, do „druhého kroku“ posouzení situace ve světle evangelia, zatímco v původní metodě byl rozměr víry přítomen od začátku do konce a druhá fáze metody, trochu nešťastně zvaná „soudit“, neznamenala nic jiného neţ rozšíření jiţ v první fázi přítomného obzoru zkušenosti a víry a porozumění této situaci ve světle tohoto rozšířeného obzoru. Těmito posuny však bylo způsobeno, ţe se nejen ještě zostřil problém způsobu zprostředkování mezi prvním a druhým „krokem“, ale v extrémních případech se mohla vstupní situační analýza stát jen pouhým ilustračním materiálem pro skrytě deduktivní (shora, z předem daných principů systematické teologie odvozované) postuláty pro praxi. Viz KLEIN, Erkenntnis und Methode, 69 – 72, 76, 85, 87 – 88, 92 – 93. Ke Kleinové návrhu dalšího rozpracování „trojkroku“ v kontextu evropské praktické teologie, které by překonalo výše zmíněné nedostatky, viz KLEIN, Erkenntnis und Methode, 120 – 125. 44 Viz KLEIN, Erkenntnis und Methode, 54. 45 Viz KLEIN, Erkenntnis und Methode, 118 – 120. 46 KLEIN, Erkenntnis und Methode, 119. 47 Legenda je zpracována, někdy s doslovnými citacemi, podle KLEIN, Erkenntnis und Methode, 118 a 120. 48 Publikacemi, které mi pomohly orientovat se v této problematice, jsou především J. HENDL, Kvalitativní výzkum: Základní metody a aplikace (Praha: Portál, 2005); M. DENSCOMBE, The Good Research Guide for small-scale social research projects (Buckingham: Open University Press, 1998); W. R. MYERS, Research in Ministry: A Primer for the Doctor of Ministry Program, 3rd ed. (Chicago, IL: Exploration Press, 2000) a D. Coghlan – T. Brannick, Doing Action Research in your Own Organization (London: Sage, 2001). 49 Viz KLEIN, Erkenntnis und Methode, 240. Kleinová tento přístup představuje a podrobně analyzuje v páté kapitole své studie, KLEIN, Erkenntnis und Methode, 239 – 265, dále se s ním setkáme v DENSCOMBE, The Good Research Guide, 109 – 129 a v HENDL, Kvalitativní výzkum, 125 – 128 a 243 – 260. 50 Původci grounded theory jsou dva američtí sociologové, Barney G. Glaser a Anselm L. Strauss, viz jejich originální dílo B. G. GLASER – A. L. STRAUSS, The Discovery of Grounded Theory: Strategies for Qualitative Research (New York, 1967). 28 29
32
Ačkoli např. HENDL, Kvalitativní výzkum, pouţívá překlad „zakotvená teorie“, v této dizertaci, podobně jako Stephanie Kleinová ve své studii, zahováme originální anglický termín grounded theory. V německé jazykové oblasti je tento termín někdy překládán jako „gegenstandsnahe Theoriebildung“, „gegenstandsbezogene Theoriebildung“ či „empirish fundierte Theoriebildung“; viz KLEIN, Erkenntnis und Methode, 240 pozn. 546. 52 Viz KLEIN, Erkenntnis und Methode, 245. 53 Viz HENDL, Kvalitativní výzkum, 128. 54 Základní orientaci v těchto metodách jsem získal především v HENDL, Kvalitativní výzkum, 161 – 206; DENSCOMBE, The Good Research Guide, 131 – 229 a N. AMMERMAN et al., Studying Congregations: A New Handbook (Nashville, TN: Abingdon Press) 196 – 239. 55 Viz R. L. KINAST, Let the Ministry Teach: A Guide to Theological Reflection (Collegeville, MN: The Liturgical Press, 1996). 56 Viz např. R. L. KINAST , What are They Saying about Theological Reflection? (New York/Mahwah, NJ: Paulist Press, 2000) a P. O„. KILLEN – J. DE BEER, The Art of Theological Reflection (New York: Crossroad, 1999). 57 V anglické literatuře se pro tento praktický přístup k teologické reflexi pastoračních záleţitostí pouţívá termín „theological reflection in ministry”. Uvedený diagram vychází z přístupu, který rozvinuli E.E. Whitehead & J. D. Whitehead ve své knize Method in Ministry: Theological Reflection and Christian Ministry. Revised Edition (Franklin, Wisconsin: Sheed & Ward, 1995). 58 Viz J. HOLLAND – P. HENRIOT , Social Analysis: Linking Faith and Justice, Revised and Enlarged Edition (Washington: Orbis Books, 1983). 59 Viz BROWNING, A Fundamental Practical Theology, 72 – 74. 60 Tento model, inspirovaný různými spirituálními, pastoračními i manaţerskými přístupy, byl autorem těchto skript vyvinut v letech 2006 – 2007 rámci pastoračních reflexí v Řk farnosti Cheb. 61 Následující graf čtyřech základních kroků Appreciative Inquiry je vytvořen podle D.L. Cooperrider, D. Whitney & J.M. Stavros, eds., Appreciative Inquiry Handbook: The First in a Series of AI Workbooks for Leaders of Change (Bedford Heights, OH: Lakeshore Publishers, 2003) 30. Pro aplikaci AI na diecézní poměry, srov. např. jeho uplatnění v diecézi Cleveland, OH, která jiţ po několik let pouţívá AI jako hlavní rámec a celkový přístup k diecéznímu pastoračnímu plánování (viz Vibrant Parish Life, http://www.dioceseofcleveland.org/vibrantparishlife/vpl_initiative.html); viz také M.L. Branson, Memories, Hopes, and Conversations: Appreciative Inquiry and Congregational Change (Herndon, Virginia: The Alban Institute, 2004) nebo S.S. Paddock, Appreciative Inquiry in the Catholic Church (Plano, TX: Thin Book Publishing, 2003). 62 Tento přístup, inspirovaný metodologií pocházející z oblasti organizační změny, je dnes pouţíván v mnoha pastoračních projektech, komunitách i diecézích. Jeho anglický název je do češtiny jednoduše nepřeloţitelný (v němčině „Wertschätzende Unternehmensentwicklung“) a ve zkratce znamená způsob zkoumání („inquiry“) organizace a doprovázení organizační změny, který vyhledává, uznává a oceňuje („appreciative“) pozitivní a ţivotodárné procesy v minulosti i přítomnosti organizace a hledá cesty, jak na ně navázat, vytvořit jim prostor k ţivotu a podle nich přizpůsobit i formální strukturu organizace. 63 Viz Ch. A. Schwarz, Farbe bekennen mit natürelicher Gemeinde-entwicklung: Wie kann ich mein Christsein kraftvoll leben und entfalten? (Emmelbüll: C&P Verlagsgesellschaft, 2005); viz také Ch. A. Schwarz, Die dreifache Kunst Gott zu erleben: Die befreiende Kraft eines trinitarischen Glauben (Emmelbüll: C&P Verlagsgesellschaft, 1999); CH. A. SCHWARZ, Die 3 Farben deiner Gaben, Wie jeder Christ seine geistlichen Gaben entdecken und entfalten kann (C & P Verlag: Emmelsbüll, 2001); CH. A. SCHWARZ, The 3 Colors of Ministry, A trinitarian approach to identifying and developing your spiritual gifts (ChurchSmartResources: St. Chales, IL, 2001); dále viz http://www.ncdnet.org. 64 IGNÁC Z LOYOLY, Duchovní cvičení (Řím – Praha, 1990). 65 Podle knihy Danny E. Morris & Charles M. Olsen, Discerning God’s Will Together: A Spiritual Practice for the Church, Bethesda: The Alban Institute, 1997, zpracoval Petr Hruška. 66 ´Terminologie byla převzata ze seriálu Petr Hruška, „Přemítání o farnosti,“ Zpravodaj plzeňské diecéze 2006 / 2007. 67 Komentář k těmto procesům viz dokumenty konzultačního týmu nazvané „Neboj se…“ (jídelníček) a „Vstaň a jez…“ (kuchařka); vyhodnocení pokusu o iniciaci těchto procesů v diecézi viz dokument „Připravte cestu…“ (dezert); vše k dispozici na http://www.farnostcheb.cz menu Dokumenty – Pastorační reflexe – Plzeňská diecéze. Tento proces, alespoň tak, jak je zde navrhován, nebyl v praxi nikdy realizován a na impulsy ze závěrečného dokumentu „Připravte cestu…“ nebylo doposud (podzim 2007) nijak reagováno. 68 Výsledek procesu tvorby pastorační vize farnosti je zachycen v dokumentu pastorační rady nazvaném „Pastorační vize Řk farnosti Cheb: Žít život sloužící životu,“ k dispozici na http://www.farnostcheb.cz menu Dokumenty – Dokumenty farnosti – Koncepční dokumenty farnosti. 51
33
