Úvod Cesta, na niž se nevydáváme každý den
Bylo 8. července 1993. Byl u mě na návštěvě Erich von Däniken a měl přednášku s diapozitivy o studijní cestě do Peru a Bolívie. Přijel kvůli tomu ze svého švýcarského domova do Burghausenu, malého bavorského města na rakouské hranici. Zainteresované publikum mu za to poděkovalo tím, že obsadilo sál do posledního místečka. Asi pět set posluchačů zapomnělo na teplý letní večer a dalo diapozitivům našeho švýcarského přítele přednost před jinou zábavou. Krátce předtím jsem do nakladatelství poslal rukopis své první knihy Bílá pyramida – tehdejší název zněl Návrat žlutých bohů a navazoval na titul starší knihy mého nynějšího spoluautora Petera Krassy.1 Nastal čas pro doplnění a vylepšování, nadešla chvíle pro lektorát. A mně málem praskala hlava: tolik nápadů na další možná témata se mi honilo hlavou. Můj lektor Hermann Hemminger mi nedával vydechnout. A Erich von Däniken mi poskytoval cenné informace ohledně mé cesty do Jižní Ameriky, plánované na říjen. Z vlastní zkušenosti ví nejlépe, na kterých místech je možno se nadít opravdu senzačních nálezů, jež však oficiální průvodci cizinců ukazují turistům jen neradi. Než jsme stačili zakončit úspěšný večer v restauraci jednoho bývalého bavorského ministra vnitra, přihlásil se o slovo jistý pan Čchen Ťien-li. Jak už jeho jméno napovídalo, byl to Číňan, a navíc pocházející ze Si-anu: po úspěšném zakončení studia turistiky pracuje v Německu. Toho večera jsem mu vyprávěl o záhadných artefaktech z jeho domoviny, o nichž jsem psal ve svém právě dokončeném rukopise. 15
Mimo jiné i o obrovských pyramidách z okolí jeho rodného města Si-anu. Bedlivě naslouchal a hned doplnil, že sám slyšel o více pyramidách v okolí města. Ba co víc, mohl uvést názvy lokalit. Několik velkých pyramid prý stojí nedaleko Mao-lingu, asi 50 kilometrů na západ od Si-anu. S plošinami na vrcholech, podobně jako je tomu u pyramid v Mexiku a Guatemale. Rozvinula se živá a zajímavá diskuse, v jejímž průběhu mi přátelský Číňan učinil lákavou nabídku. Má dobré přátele na vlivných místech lidové republiky a pokusí se využít všech svých styků. Rád by umožnil mně a případně ještě několika dalším zájemcům cestu na tato tajuplná místa. Jako Číňan ví až příliš dobře, že v jeho vlasti je mnoho koutů, kam se nedostane ani „normální Číňan“. Proto rozhodně nepokládá zprávy o záhadných nálezech a obrovských pyramidách v Říši středu za nesmysl, Nemohlo to dopadnout jinak: bylo mi jasné, že zase musím do Číny.
Setkání v Las Vegas 2. srpna 1993, sotva o čtyři týdny později na opačném konci světa. V Las Vegas začal světový kongres Ancient Astronaut Society (Archeoastronautické společnosti – AAS). Slavilo se dvacáté výročí existence organizace, jejíž členové shromaž\ují a publikují indicie, které ukazují na mimozemské návštěvy v historii lidstva. Úspěšně jsem bez problémů přestál vstupní a celní formality na L. A. International Airport: imigrační důstojník mluvil rychle, ale přátelsky. Američané mají obyčejně málo času, a proto mluví o to rychleji. Hodinový let do Las Vegas, největšího hráčského doupěte světa v Nevadské poušti. A venku panovalo pekelné vedro: 48 stupňů Celsia – ve stínu ovšem, budiž poznamenáno! V klimatizovaném Imperial Palace Hotelu jsem potkal Petera Krassu. Teprve před několika dny jsem ho dopisem prosil o pomoc při shánění jediného do té doby známého snímku „Bílé pyramidy“ – poprvé byl zveřejněn v mé stejnojmenné knize. Te\ jsme to mohli probrat lépe osobně. Petera pochopitelně téma Číny a Dálného východu více než zajímalo, sám přece vydal dvě poutavé knihy o tamějších 16
stopách bohů.1, 2 Když jsem mu byT velice opatrně naznačil své možné vyhlídky na cestu do některých zakázaných míst v Čínské lidové republice, dostal i on hned expediční horečku. A tak jsem se ho ještě zatepla zeptal, jestli by si dovedl představit, že se takové výzkumné cesty zúčastní. Hned řekl ano – a já jsem byl rád, že budu mít takového kompetentního průvodce. Jeho cílevědomá spontánnost mi imponovala. Nebyla mi tak docela cizí, vždyT jsem sám téměř tři měsíce v roce na cestách a rád se nechávám unést náhlými nápady. Dva následující týdny jsem cestoval s Erichem von Dänikenem po Mexiku. Navštívili jsme nejdůležitější místa v této zemi známá z jeho knih: Chichén-Itzá, Teotihuacán, a především Palenque. Tam je hluboko v pyramidě ukryta náhrobní deska, kterou tolik proslavila Erichova prvotina.4 Dolů k ní vedou strmé, kluzké schody. Kdo před ní pak po cestě, jež není prosta nebezpečí, stane a nezaujatě si ji prohlédne, tomu rytina, která je na ní zvěčněna, opravdu připomene technický náčrt. Nad pokusy klasické archeologie o výklad – „stylizovaný vous boha větru“ nebo „mytologické obludy“ a podobné pitoresknosti – jsem se už mohl jen pousmát. Podobnost s astronautem v jeho kosmické lodi udeří diváka přímo do očí. Pro mě samotného představovala tato cesta vyvrcholení dosavadních snah. Téměř na den přesně pětadvacet let od chvíle, kdy jsem se poprvé začal zajímat o tyto hádanky lidských dějin, stál jsem na jednom z jejich hlavních jevišT. Společně s člověkem, který celou tu lavinu uvedl do pohybu. Cítil jsem se skvěle, navzdory bezmála stoprocentní vlhkosti vzduchu v tropickém pralese. Ta mi – spolu s hojným potem – jednoduše stékala po těle. Avšak vraTme se k plánované expedici do Číny. Již v Las Vegas mi diplomovaný knihovník Ulrich Dopatka vtiskl do ruky mapu provincie Chu-nan. V ní leží – rovněž v oblasti uzavřené pro turisty – tajuplné jezero Tung-tching. Také tam jsme byli prvními cizinci, kterým bylo dovoleno hledat, a při druhé expedici v říjnu 1994 jsem se s touto uzavřenou oblastí seznámil blíže. Mapa a kopie satelitních snímků nám měly u jezera Tung-tching ještě prokázat dobré služby.
17
Honba za přízrakem Po návratu do Německa jsem začal plány konkretizovat. Na která místa bychom se měli zaměřit? Existuje spolehlivý a přesný mapový materiál, nebo jsou tyto lokality stále z vojenských důvodů velice přísně utajovány? Nade vším se však stále ještě vznášel Damoklův meč, jestli vůbec dostaneme povolení vytoužená místa navštívit. NeboT před námi se tam, přinejmenším v uplynulých 50 letech, nepodařilo dostat nikomu! Pokud šlo o mapy, moji čínští kolegové z turistické branže je hledali až do ledna 1994. V každém případě způsobili ve své domovině hotové pozdvižení jen proto, že si dva spisovatelé umanuli nanejvýš dobrodružnou a neslýchanou věc. Celá akce totiž nabývala povážlivě často charakteru honby za přízrakem. V mezičase jsem se vrhl na podrobnosti plánu cesty. Výchozím i konečným bodem mělo být hlavní město Peking – vždyT tam je nejlepší mezinárodní letecké spojení z celé Číny (pomineme-li ovšem Hongkong). Z Pekingu jsme měli pokračovat do hlavního města provincie Šan-si Si-anu, kde na nás čekaly vlastní cíle cesty: muzeum Pan-pcho a především sporné pyramidy v širším okolí města. Dále letadlem do Lan-čou a Ťiou-čchüanu, východiska pro plánovanou odbočku do pouště Gobi. Dostaneme se do Char Chota, tohoto záhadného místa na sever od legendární Hedvábné cesty, nedaleko mongolských hranic? A nakonec do Čchang-ša v provincii Chu-nan, což je letiště ležící nejblíže pověstnému jezeru Tung-tching. Peter Krassa toužil navštívit tato místa už bezmála dvacet let. Ještě v roce 1982 mu byl přístup kategoricky zakázán a nyní se na výzkumnou cestu soustředila všechna jeho očekávání. Čím více se však blížil den odjezdu, jedna věc nám byla stále zřejmější: budeme muset hodně improvizovat! A tato nutnost nebyla dána jen nedostatkem ochoty Číňanů spolupracovat. To rozhodně nikoli. V Číně nastává jiný, také dávno známý problém. Země je obrovská, získat informace je v drtivé většině případů věcí štěstí. A mnohá z míst nejsou pro státní turistickou organizaci Lü-sing-še (anglická zkratka CITS) zkrátka a dobře zajímavá, protože se jednoduše nehodí do běžného schématu cest po Číně. 18
A tak nám počátkem února 1994 přišla z Číny telegraficky překvapená otázka: „Co a kde je Char Choto?“ Když mě trochu přešlo první zděšení, otevřel jsem starý osvědčený atlas světa, pořídil jsem zvětšenou fotokopii příslušné stránky a poslal ji Čchen Ťienlimu s prosbou, aby ji hned předal dál. Nakonec měli i naši partneři v lidové Číně dostat i od nás co nejvíce informací. Abychom předeslali: na průzkum pouště Gobi jsme museli zatím zapomenout. Mělo to dva důležité důvody. Za prvé v této oblasti operují čínské jednotky vyzbrojené taktickými jadernými zbraněmi. Zakázané území, s tím se nedá nic dělat, vždyT i v západních zemích musí každý, kdo do takové oblasti vnikne, počítat s rizikem, že bude obviněn ze špionáže. Druhý důvod byl ryze praktický, jak jsme se mohli přesvědčit již při pouhém pohledu z okénka letadla. V polovině března vládla v Gobi ještě hluboká zima, všude ležel sníh! A letiště v Ťiou-čchüanu bylo zavřené. Ale přes to všechno: s prázdnýma rukama – ani co se týče Gobi – jsme se přece jen nevrátili. A odložit přece ještě neznamená zrušit…
Horká stopa? Někdy na přelomu let 1993/94 zazvonil telefon. Peter Krassa volal z Vídně a velice tajuplnými narážkami naznačoval, že je na stopě ještě „zcela horké“ věci. Jistý profesor Wilhelm Leitner má prý informace o nezvěstné části slavné mapy Piriho Reise. Na mapách, náhodně znovuobjevených v roce 1929 v jedné vedlejší místnosti paláce Topkapi v Istanbulu, vidíme pobřežní linie Jižní Ameriky a oblasti Antarktidy. Pikantní je, že v podobě před poslední dobou ledovou – jsou totiž přesně zachyceny i obrysy jednotlivých zátok, které jsou dnes pod ledem. Bylo zjištěno, že převážná část údajů na mapách používaných počátkem 16. století přímo neuvěřitelně přesně odpovídá skutečnosti. Jedno však bylo kartografům, kteří je v padesátých a šedesátých letech podrobně zkoumali, záhy velice nápadné: zkreslení, které budilo dojem, jako by byly mapy (vlastně jejich předlohy) pořízeny z velké výšky. A to před začátkem poslední doby ledové! 19
Srovnání s moderními snímky ukazují zarážející shody. Kdo byly ty neznámé bytosti, které naši planetu před dávnými časy z takové výšky zaměřily a pořídily mapy? Dosud neznámá a už staletí ztracená část těchto map, zachycující východní polokouli, měla být ukryta v nějakém pekingském archivu. Mému spoluautorovi Peteru Krassovi se po krátkém hledání opravdu podařilo onoho profesora Leitnera najít. Pár týdnů před naším odjezdem do Číny se s ním sešel v hlavním městě Štýrska Štýrském Hradci (Graz) k rozhovoru. Existovaly nějaké záchytné body, aby se dalo zjistit, kde je zbytek, jehož objev by znamenal hotovou senzaci? Profesor Leitner přispěl k našemu pátrání po stopách odkazem, že hledaná část je pravděpodobně uložena v archivu Čínské akademie věd v Pekingu – nezměrně cenný relikt, na který celý svět zapomněl. Museli bychom se pak na místě pokusit najít odpovědného experta.5 Čekalo nás příslovečné „hledání jehly v kupce sena“ – přesto se nám mělo v poslední chvíli dostat vysoce cenné podpory ze zcela nečekaného směru!
Pomoc a ochrana Jako třetí opěrný sloup našeho spolku se k expedici přidala ještě Julia Zimmermannová. Dnes je na penzi a žije v Bonnu, ale dlouhou dobu pracovala jako knihovnice na düsseldorfské univerzitě. Několik let žila v Indii, kde působila jako spolupracovnice profesora Dileepa Kumara Kanjilala. Tento hluboký znalec sanskrtu podrobně zdokumentoval6 „vimany“ ze staroindických eposů a jednoznačně a nad jakoukoli pochybnost dokázal, že jde o létající zařízení technického původu. A Julia Zimmermannová přeložila jeho dílo do němčiny. Julia se mimo jiné zajímá o podivné kruhy v obilí a v této souvislosti učinila neobyčejný objev. Jen velice stručně jej načrtl Peter Krassa v obrazové části své předešlé knihy.7 Upoutalo ji, že vzhled jednoho kruhu v obilí v Anglii se téměř navlas přesně podobá půdorysu chrámu nebes v Zakázaném městě v Pekingu. Je to všech20
no jen náhoda, nebo se za tím skrývá cosi tajemného? Julia Zimmermannová nám ve své knize přináší o této zvláštní shodě veškeré podrobné informace.8 O pár let dříve Julia procestovala legendární Hedvábnou cestu, autobusem a ve velké skupině turistů. Protože se stejně jako Peter Krassa a já zajímá o stopy bohů v doposud opomíjené východní Asii, sbalila si kufry a letěla s námi. Čínské dobrodružství mohlo začít. H. H.
21
1. Synové nebes přišli z nebe Kosmické lety ve staré Říši středu
„A more open China is waiting for you“ – „Otevřenější Čína čeká na vás“, tak znělo motto na plakátu vyšším než dům, když jsme se po nově postavené Airport Expressway, pekingské městské dálnici, vydali do závratně rostoucího hlavního města Čínské lidové republiky. Před necelou hodinou jsme přistáli po klidném, o něco více než devět hodin trvajícím přímém letu Boeingu 747 německé Lufthansy. Pasové formality byly vyřízeny překvapivě rychle, ve shonu letiště nás už čekali řidič a tlumočník. Te\ jsme si říkali, nakolik můžeme asi mít důvěru v obrovské uvítací heslo. VždyT náš výlet byl konečně vším jiným než jedním ze standardních programů, které jsou nabízeny turistům všech zemí světa. Ti se již několik let – po nešTastných událostech na náměstí Nebeského klidu – do Číny zase hrnou v zástupech. Jedno je jisté: Velká ze\ a terakotová armáda patří stále ještě k nepopiratelným magnetům mezi čínskými turistickými atrakcemi. To cíle naší cesty rozhodně nebyly! A přesto nám přišla na mysl pochmurná pověst, která je se vznikem těchto úžasných reliktů z velkolepé minulosti Říše středu spojena.
Krutý osud Krvavá daň, kterou zaplatili před zhruba 2200 lety budovatelé Čínské zdi, je strašlivě vysoká. Každý den zemřelo mnoho dělníků při nehodách, na nemoci či jednoduše vyčerpáním. Stavebníka, 23
císaře Čchi Š’-chuang-tiho (259–210 př. n. l.), to ovšem zajímalo pramálo. Před očima měl jediný cíl: zabezpečit severní hranici říše před „barbary“ a „démony“ ze severu. My přinejmenším víme, kdo byl označován za „barbary“: Mongolové. Na stavbu opevnění nasadil císař nejprve svou armádu. Podle záznamů tehdejších historiků se na pracích podílelo 300 000 vojáků. Práce však nepostupovaly tak rychle, jak si císař přál. A tak otevřel vězení a poslal na veliké staveniště také lupiče, vrahy a další těžké zločince. Jako další nechal neúprosný stavebník zapojit učence a dějepisce – dnes bychom řekli „intelektuály“. A když ani tato opatření nestačila, mobilizoval bez velkých okolků velkou část populace. Podle dobových záznamů byl na stavbu zdi poslán každý třetí dospělý Číňan mužského pohlaví. „Narodí-li se ti dcera, utop ji,“ zpívá se v jednom čínském žalozpěvu z těch dní, „ale když se ti narodí syn, nevychovávej ho. Copak nevidíš, že se Velká ze\ staví na hromadách mrtvol?“ Když se počet obětí začal šplhat do hvězdných výšin, šířilo se mezi utiskovanými neblahé proroctví. Než bude položen poslední kámen a dílo bude dokončeno, najdou v něm hrob desetitisíce lidí. Předpově\ se záhy dostala až k císaři Š-chuang-timu. Ten nařídil zajistit, aby se splnila, neboT počítal tím, že se počínající nepokoje mezi dělníky opět uklidní a ti pak budou dřít ještě usilovněji. Poslal své pochopy hledat po celé říši muže, který by se jmenoval „Wan“, což v čínštině znamená „deset tisíc“. Na nebožtíka čekal krutý osud: byl zaživa pohřben do „Zdi tisíce mil“, čili čínsky „wan-li čchang-čching“. Jeho jméno si lidé zapamatovali jako připomínku nelidského osudu, který mu čchinský císař uchystal. A jeho kosti jsou dodnes pohřbeny pod zdí, stejně jako pozůstatky statisíců jiných, kteří spolu s ním propadli smrti. Čínská ze\ vstoupila do dějin jako „val z krve a slz“.9, 10 S neblahou stavbou Velké zdi je však spojován i docela jiný příběh. Mnoho Číňanů shodně tvrdilo, že v posledních letech pozorovali v hornatých krajích provincie Chu-pej „opičí lidi“. Jednoho svědka prý tyto bytosti dokonce napadly. Nakonec si nemohl pomoci jinak, než že po celém těle osrstěného tvora probodl. Svérázný výklad původu těchto opičích lidí najdeme v jedné 24
