Obsah:
ÚVOD
5
KRITIKA PRAMENŮ A LITERATURY
6
1. Ve službách benediktinů na Broumovsku
9
2. Kostel Všech svatých v Heřmánkovicích
12
3. Kostel sv. Markéty v Šonově
24
4. Kaple Panny Marie na Hvězdě
35
ZÁVĚR
39
PRAMENY A LITERATURA
41
SEZNAM PŘÍLOH
44
4
Úvod
V broumovském výběžku se nachází skupina barokních kostelů, které se v literatuře občas objevují pod názvem Broumovská skupina. Přestože se tyto kostely neřadí k nejvýznamnějším stavbám českého baroku, jsou důležité z hlediska mapování vývoje architektury v 1. třetině 18. století. Broumovskou skupinou se rozumějí kostely spadající pod hlavní „centrálu“ benediktinů ve východních Čechách - broumovský klášter. Jedná se o kostely v Heřmánkovicích, Ruprechticích, Vernéřovicích, Otovicích, Šonově, Vižňově, Broumově, Božanově, na Hvězdě u Křinic a pod Policko spadajícím Bezděkově. Hlavním objednavatelem těchto staveb byl břevnovsko-broumovský opat Othmar Zincke, jenž svou činností značně oživil zdejší kraj. Stavby jsou připisované Dientzenhoferům, Kryštofovi a jeho synovi Kiliánu Ignácovi. Právě na raném díle Kiliána Ignáce bych chtěla ukázat spojitost s Kryštofem, neboť je zajímavým mezičlánkem řetězce jeho a Kryštofovy tvorby. Chtěla bych se věnovat především typologii Kiliánových kostelů z této skupiny a možné inspirace pro stavby. Pro tento svůj záměr jsem si vybrala tři zástupce typické pro rozdílné kompozice prostoru a zacházení s hmotou, na nichž bych chtěla ukázat pravděpodobné předlohy v podobě srovnání s podobnými kostely a vývoj architektova stylu, jenž je na jednotlivých stavbách patrný. Předmětem mého zájmu bude tedy kostel Všech svatých v Heřmánkovicích, kostel sv. Markéty v Šonově a kaple Panny Marie na Hvězdě u Křinic.
5
Kritika pramenů a literatury
Důležitým zdrojem k této tématice je Soupis památek historických a uměleckých Cechnera.
v politickém Tento
okresu
soupis
broumovském
nejprve
připravovali
(1930)
od
Antonín
Antonína Podlaha
s
broumovským historikem Vavřincem Winterou. Po jejich smrti se práce ujal právě Cechner a sepsal ji za dva roky (1928-1930). Publikace je zaměřena především na církevní památky, méně na historické a přírodní. Soupis je důležitý především pro některé fotografie, které často zachycují stav, v jakém se objekty již nenacházejí. Zápornou stránkou jsou časté chyby v datacích, ale protože se někdy jedná i o časový posun dvou století, mnohdy jsou to pravděpodobně překlepy. Některá jména obcí či osob
jsou
napsána
po
starším
způsobu
(Heřmanice,
namísto
Heřmánkovic) nebo jsou mírně pozměněna (Alligio, namísto Allia). Přes tyto drobné nedostatky je Cechnerův soupis důležitým zdrojem informací, které v žádné jiné publikaci nenalezneme. Mezi autory, zabývající se dientzenhoferovskou tématikou patří Miroslav Korecký, který jako první sepsal přehled díla Kiliána Ignáce Dientzenhofera1. Dále pak norský historik umění Christian NorbergSchulz, autor knihy Kilian Ignaz Dientzenhofer e il barocco boemo (1968). Norberg-Schulz popsal jak dílo Kiliána Ignáce, tak i jeho otce Kryštofa, o jehož autorství některých staveb se vedou neustálé spory2, rovněž označuje Kryštofa za autora českého radikálního baroku. Další jeho publikací věnující se této tématice je kniha s názvem Spätbarock und Rokoko (1985), popisující, jak už z názvu vyplývá, stavby pozdního baroka a rokoka významných stavitelů, ovšem s důrazem na oba Dientzenhofery, jejichž dílo je ještě podloženo názornými schématy. Heinrich Gerhard Franz se věnuje Broumovské skupině v knize Bauten und Baumeister der Barockzeit in Böhmen (1962), kde Kiliánovo 1
Tvorba Kiliána Ignáce Dienzenhofera, in: Zprávy památkové péče 11/12. 1951-52.
2
Spory mezi M. Horynou a P. Vlčkem.
6
dílo rozdělil do kapitol od strany 135. V první kapitole popisuje architektovo
rané
dílo,
z Broumovské
skupiny
zmiňuje
Kryštofovy
realizace ve Vernéřovicích a Ruprechticích. Další kapitolu rozdělil do let 1725-1730, kde je již zmíněno Kiliánovo působení na Broumovsku se stručným popisem zaměřeným na prostorové kompozice jednotlivých kostelů. Dále to je především Milada Vilímková, která v minulosti provedla rozsáhlé archivní průzkumy a své poznatky zpracovala v několika článcích, především ale v knize Stavitelé paláců a chrámů (1986), zaměřenou převážně na Dientzenhofery, od popisu jejich původu až po sepsání jejich díla. Ve spolupráci s Pavlem Preissem vznikla kniha Ve znamení břevna a růží (1989), která je věnována dějinám benediktinského řádu, ale i ostatním umělcům ve službách benediktinů. Tato kniha měla být jakýmsi soupisem před výročím tisíce let Břevnovského kláštera roku 1993. Mojmír Horyna sepsal ve spolupráci s Jaroslavem Kučerou publikaci shrnující všechny stavitele z rodu Dientzenhoferů a jejich stavby pod názvem Dientzenhoferové (1998), v roce 2005 vydal Horyna knihu k 350. výročí narození Kryštofa, jež pojmenoval Kryštof Dientzenhofer (16551722). Zaměřuje se tu nejen na tvorbu Kryštofa, kterého se snaží ukázat jako opravdového génia, ale i na syna Kiliána Ignáce. V roce 1993 vyšel katalog k tisícímu výročí založení Břevnovského kláštera, v němž Horyna stručně popisuje i Broumovskou skupinu, avšak v krátkém článku o kapli na Hvězdě je uveden chybný letopočet dostavby 1738, který se v žádné jiné literatuře ani na desce nad vchodem do kaple nevyskytuje. Pavel Vlček se zaměřuje především na srovnání Dientzenhoferů s Johannem Lucasem von Hildebrandtem a v mnoha svých článcích popírá Kryštofovo autorství kostela ve Smiřicích a snaží se prokázat Hildebrandtovo autorství3.
3
Např.: Umění 52/2004, s. 310-330.
7
Publikace Krajinou českého baroka – Církevní stavby Kryštofa a Kiliána Ignáce Dientzenhoferů na Broumovsku (2004) od autorů Giovanni Dentiho a Alexandra Skalického st. nemá být odbornou publikací, nýbrž stručným a přehledným soupisem jednotlivých kostelů Broumovské skupiny, který upozorňuje na špatný stav objektů.
Archiválie k tématu se téměř nedochovaly. V Národním archivu v Praze, ve fondu pod názvem Řád břevnovských benediktinů je pouze účetní kniha novostavby broumovského kláštera, na jejíž titulní straně je uvedeno jméno Kiliána Ignáce Dientzenhofera s letopočtem přestavby kláštera 1727-1733. V knize jsou však pouze tabulky s výdaji za stavební materiál. Další, pro toto téma méně podstatná archiválie je Úmrtní kniha, kde můžeme nalézt záznam o úmrtí opata Othmara Zincka, či Pamětní kniha, obsahující klášterní a mnišské záležitosti. Vilímkovou uváděný Velkostatek Broumov z OA Zámrsk je zatím nezpracovaný a tudíž nepřístupný. Nová zaměření a fotografie staveb jsou dostupná v NPÚ v Pardubicích. Veškeré barevné fotografie v příloze a grafická schémata v textu jsou má vlastní.
8
1. Ve službách benediktinů na Broumovsku Zásluhu na působení obou Dientzenhoferů na Broumovsku měl opat Othmar Zincke, zvolený do své funkce 17. listopadu roku 17004. Pravděpodobně byl opat Zincke velmi pokrokový a iniciativní člověk, neboť již krátce po svém nástupu do funkce se rozhodl přestavět břevnovský klášter, zpustlý ještě od husitských válek, aby tak mohl opět reprezentovat významný řád benediktinů. Pro svůj záměr si najal stavitele Pavla Ignáce Bayera, který se na stavbě podílel již za Othmarova předchůdce – Tomáše Sartoria. Postupně opatovi předkládal projekty, z nichž si Othmar vybral až ten čtvrtý.
Po několikerém odkládání byl
základní kámen položen 30. května roku 17085.
Bayerovo působení
v Břevnově se však příliš neslučovalo s Othmarovými požadavky a představami o novostavbě kláštera, proto v benediktinských službách příliš práce nevykonal.
Již při pokládání základního kamene opat
stavitele Bayera vyzval ke svědomitější práci, ale protože nebyl vyslyšen, Othmar jej zanedlouho ze svých služeb propustil. Na jeho místo dosadil právě
Kryštofa
Dientzenhofera,
jehož
provázela
jen
samá
kladná
hodnocení. Opatovi se rovněž líbily Kryštofovy nápady na stavbu kláštera. Dientzenhofer měl tedy nejlepší předpoklady pro to, aby ho opat pověřil stavbou. V roce 1710 podepsal s opatem Othmarem
smlouvu na
tovaryšský groš, přičemž jeho mzda byla 100 zlatých rýnských na rok6. V téže době byl Kryštof také povolán na přestavbu tzv. Nového stavení u brány broumovského kláštera, latinských škol, lékárny, výstavbu teras před vstupem do kostela, ale i samotný zdobený portál do klášterního kostela v Broumově. Klášter s kostelem nebylo nutné upravovat či dostavovat, neboť jejich přestavbu po ničivém požáru v roce 1684
4
M. Vilímková – P. Preiss, Ve znamení břevna a růží, Praha 1989, s. 73.
5
Tamtéž, s. 75. M. Horyna – Vladimír Uher, Kryštof Dientzenhofer (1655-1722), K 350.
výročí narození génia českého baroka. Praha 2005. s. 53. 6
M. Vilímková - Preiss, Ve znamení břevna a růží. Praha 1989, s. 78.
9
nedlouho předtím dokončil Martin Allio z Löwenthalu7, jenž v kostele zrušil původní dvoulodí a změnil jej na loď jednu, zato širokou s hlubokými postranními kaplemi. Protože ze smlouvy, kterou Kryštof s Othmarem uzavřel vyplývalo, že bude projektovat a dohlížet na všechny stavby břevnovsko-broumovských benediktinů, začal mimo jiné projektovat i venkovské kostely na Broumovsku. Na místech určených pro stavbu kostelů byly původně již dosluhující středověké dřevěné kostelíky. O tom svědčí i fakt, že na místě heřmánkovického kostela Všech svatých stál kostel ze 14. století, který musel být v poslední třetině 17. století nahrazen novým dřevěným. Dalším podnětem, který zřejmě dal vzniknout novým kostelům, byla silná rekatolizace území a vezmeme-li v úvahu Othmarovu „obnovitelskou“ povahu, i to byl jistě jeden z důvodů pro založení kostelů. Jako první postavil Kryštof kostel sv. Archanděla Michaela ve Vernéřovicích
(1719-1722),
dalším
byl
kostel
sv.
Jakuba
Většího
v Ruprechticích (1720-1723) a předpokládá se i projekt pro kostel sv. Barbory v Otovicích (1725-1727), postavený však až po Kryštofově smrti. Pravděpodobný podíl měl Kryštof na přestavbě kláštera v Polici nad Metují. Syn Kryštofa – Kilián Ignác, spolupracoval s otcem pro benediktiny již od roku 17168. Protože po otci podědil nejen stavitelské umění, ale i „poctivost, svědomitost a pečlivost“, neváhal jej Othmar po smrti Kryštofa9 obsadit do funkce svého stálého architekta. V roce 1721 Kilián Ignác navrhl dlažbu pro broumovský klášterní kostel sv. Vojtěcha, mezi léty 1727-1733 tu přestavěl konvent i prelaturu s konvexními ústředními částmi. V roce 1729 byl podle jeho projektu postaven kostel sv. Václava v Broumově na půdorysu řeckého kříže. 7
Práce provedeny v roce 1687 in: Horyna, (1993), s. 78.
8
Tamtéž, s. 80.
9
Kryštof zemřel 20. června 1722, M. Horyna in: Tisíc let benediktinského kláštera
v Břevnově. Praha 1993, s. 80., M. Horyna, Kryštof Dientzenhofer. Praha 2005, s. 68.
10
Kilián Ignác na Broumovsku pokračoval v projektování a stavění dalších vesnických kostelů, od kostela Všech svatých v Heřmánkovicích (1722-1726), až po kostel sv. Máří Magdalény v Božanově (1735-1743). Většina těchto kostelů je postavena na vrcholku kopce, což byl požadavek, vycházející z benediktinských předpisů10. Kilián Ignác se také více zabýval dispozicí kostelů, což je patrné u heřmánkovického nebo šonovského kostela. Architekt si pohrává s propojením s významným centrem – broumovským klášterem. Je možné, že i toto byl požadavek stavebníka. Poslední realizací Kiliána Ignáce Dientzenhofera na Broumovsku byla rezidence benediktinů v Meziměstí, postavená v roce 1750, tedy rok před Kiliánovou smrtí.
10
H. A. Meek, Guarino Gaurini and his architecture. New Haven and London 1988. s.
170.
11
2. Kostel Všech svatých v Heřmánkovicích
Tento kostel Broumovské skupiny byl první stavbou postavenou Kiliánem Ignácem Dientzenhoferem v broumovském výběžku. Stavebníkem byl Othmar Zincke a stavět se začalo nejspíš již v roce 1722, poté, co byl 8. listopadu položen základní kámen11. Stavba zřejmě pokračovala velmi rychle, neboť nad portálem do lodi kostela je vsazena deska s letopočtem 1723. V roce 1724 byl kostel již vysvěcen a mohl tedy být používán pro bohoslužby. Na místě dnešního kostela stával až do 17. století dřevěný kostelík ze 14. století. V roce 167212 byl nahrazen novým dřevěným kostelem, který tu nestál více než půl století, neboť jej vystřídal právě Kiliánův nový zděný kostel.
Stavba je situována na vyvýšeném místě nad obcí, pozemek je obehnán hřbitovní zdí a mírně se svažuje k jihu. Přicházíme-li po cestě od Broumova, spatříme nejprve věž. Při větším přiblížení ke kostelu se před námi objeví zvlněné tělo kostela. Objekt se rozkládá na půdorysu mírně deformovaného oktogonu. Po obou protilehlých stranách jsou umístěny dvě půdorysně čtvercové stavby – sakristie, naproti hranolová věž. Oba tyto přístavky poukazují na centrální charakter stavby. Fasáda lodi, o třech okenních osách, je z vnějšku konkávně deformována. Hranolová věž o čtvercové základně se zaoblenými nárožími je ke stavbě připojena v průčelí natočeném směrem k východu. Završena je cibulovou střechou s lucernou, na níž je menší báň. Zvnějšku je věž příčně rozdělena na dvě části neprofilovanou dvoudílnou kordónovou 11
M. Vilímková, Stavitelé paláců a chrámů, Kryštof a Kilián Ignác Dientzenhoferové.
Praha 1986., s. 119. 12
M. Horyna in: Tisíc let benediktinského kláštera v Břevnově. Praha 1993. s. 95.
12
římsou. Římsa tak volně přechází z profilované korunní římsy lodi v kordónovou římsu věže. Korunní římsa je profilovaná a odstupňována směrem dolů. Fasáda věže je rozčleněna dvěmi vrstvami lesénových rámů, přičemž spodní vytváří zaoblené rohy, vrchní vrstva je masivnější a pravoúhlá. Tyto prvky se objevují po celé fasádě kostela. Část fasády nad kordónovou římsou je formována lesénami, které přesně kopírují tvar zaoblených rohů dolní fasády pod římsou, stejně tak jsou vytvořena nároží věže, čímž je vytvořen zajímavý plastický prvek. V horní části jsou po všech třech bocích umístěna jednoduchá půlkruhová nezasklená okna, orámovaná nevýraznou šambránou s jemným klenákem nepřevyšujícím šířku šambrány, jednoduchými hlavicemi a patkami. Přibližně ve středu průčelní (východní) stěny věže je půlkruhové okno zasklené
6 x 6
tabulkami, půlkruh je tvořen paprskovitě. Ve spodní části této stěny je malé obdélníkové okno. V dolním úseku jižní stěny je hlavní portál kostela – obdélné dveře s tvarovanou šambránou a ušima. Mezi zvonicí a lodí kostela je část, v níž se nachází kruchta. Na jižní straně stavby jsou v dolní polovině nad sebou umístěna dvě malá a na severní straně kostela čtyři oválná okna, orámovaná šambránou. Fasáda lodi kostela o třech okenních osách je formována pomocí lesénového rámu, který bych mohla popsat jako inverzní ke zbylým polím kostela. Lesény tu nevystupují na povrch, jako je tomu např. u věže, nýbrž ustupují do hloubky a vytváří tak zaoblené hrany, jejichž charakter je jinak obdobný jako u celé stavby. Okna jsou jednoduchá, půlkruhová, umístěná zhruba ve středu fasády. Rozčlenění oken je v poměru 8 x 6 tabulek, půlkruh je vytvořen paprskovitě a některé z tabulek jsou dekorovány hvězdicemi a kříži. Pod tímto půlkruhem je vložena čtvercová tabulka o šířce dvou tabulek se zdobným motivem, v některých oknech se tyto tabulky nedochovaly. Šambrána oken je komponována shodně s okny věže tzn. pomocí nízkého klenáku, jemných nevýrazných hlavic a patek. Ve střední části jižní stěny je ve stejné ose s oknem umístěn vedlejší
13
portál, rovněž obdélný, ale subtilnější, než u portálu hlavního. Korunní římsa je opět odstupňovaně profilovaná a je shodná s korunní římsou zvonice. Závěr kostela (západní část) je dekorován opět shodně jako horní část zvonice. Těsně nad sakristií je slepé půlkruhové okno, znovu s typickou šambránou a detaily, avšak toto okno je celkově širší a nižší, než ostatní okna stavby. Po obou stranách (severní a jižní) se opět objevují půlkruhová okna se šambránami umístěná přibližně ve dvou dolních třetinách fasády. Valbová střecha lodě kopíruje přesně půdorys stavby, což způsobuje její zdeformování. Fasáda sakristie je tvořena, na rozdíl od fasády celého kostela, pomocí masivnějších pilastrů podpírajících římsu v průřezu obdélného tvaru. Nároží jsou tu vytvořena podobným způsobem jako u celého kostela. V západní stěně je umístěno přibližně čtvercové okno (4 x 4 tabulky) se segmentovým
zakončením.
Okolo
je
rámováno
poměrně
širokou
šambránou s ušima, bez klenáku a patek. V jižní stěně jsou umístěny dveře také se segmentovým zakončením s obdobnou šambránou s ušima jako u zmiňovaného okna. Všechna nároží lodi kostela jsou konkávní, ostatní nároží jsou konvexně zaoblená a zvýrazněná lesénami. Původní omítku již není možné uspokojivě popsat, neboť zhruba na 80 % fasády zcela chybí, část zbylé omítky je podfouklá a odlupuje se. Nad lodí je valbová střecha, na věži cibulová a nad sakristií valbová.
Hlavní vchod v jižním boku věže vede do menší, přibližně čtvercové předsíně. Nad vstupními dveřmi do samotné lodi je vytesán nápis HONORI OMNIUM SS.TEMPLUM HOC ÆDIFICATI 1723 O.A.B.13 Podkruchtí má po obou stranách konvexně vypouklé zdi, za nimiž jsou ukryta v mocnosti 13
Ant. Cechner, Soupis památek historických a uměleckých v politickém okresu
broumovském. Praha 1930, s. 198.
14
zdiva točitá schodiště. Prostor kostela je jednolodní s postranními výklenky kolem celého obvodu, zaklenut je zrcadlovou klenbou. Obdélné, výklenku,
příčně
připojené
kněžiště
je
umístěno
do
středního
po obou stranách má podlouhlé niky, ve kterých jsou
umístěna půlkruhově završená okna. Celé kněžiště je sklenuto českou klenbou.
Uprostřed
je
umístěn
hlavní
oltář.
V obou
postranních
výklencích jsou umístěny vedlejší oltáře. Mezi
jednotlivými
výklenky
překrývají
zalomené
pilastry
se
zvýrazněnou hlavicí profilovanou římsu (shodná s vnějšími římsami lodě). Tato římsa obíhá
těsně nad drobnými klenáky konvexně zaoblených
výklenků kolem celého vnitřního prostoru a odděluje tak spodní část od sklenutí lodi zrcadlovou klenbou. V pěti těchto výklencích je přibližně v polovině balustráda s ochozem, v kněžišti a postranních výklencích s vedlejšími oltáři balustráda není. Nad vstupními dveřmi je empora, na niž vedou schodiště z podkruchtí. Na schodišti jsou nad sebe kladena malá okénka. V hlavní klenbě lodi je freska orámovaná iluzivním štukem, který je použit i pro výzdobu výklenků a kněžiště, pochází pravděpodobně z pozdější doby. Místy odlupující se omítka klenby odkrývá trámový strop.
Jak je z popisu patrné, jedná se o kostel, jehož základní tvar půdorysu – oktogon je převeden protažením na zpodélněnou centrálu, ke které jsou po obou stranách přidány části, kněžiště se sakristií a kruchta se zvonicí. Zpodélnění je zvýrazněno trojdílným oltářem a ochozy s balustrádou ve zbylých výklencích. Při bližší prostorové interpretaci tohoto kostela bychom se měli zaměřit na hledání předloh, kterých pravděpodobně Kilián Ignác využil. Nejbližším a pro tuto chvíli nejlogičtějším zdrojem inspirace byl pro Kiliánovu ranou tvorbu zcela jistě otec Kryštof, jenž byl také prvním
15
Kiliánovým učitelem14. Co mohlo být pro začínajícího Kiliána snazší, než vytvářet
projekty
podle
zkušenějšího
otce
a
postupem
času
je
přepracovávat na základě svých vlastních zkušeností nebo ovlivněním novými trendy. Po smrti Kryštofa se stal hlavním architektem břevnovskobroumovských benediktinů Kilián Ignác, kráčející v otcových šlépějích a navazující na jeho projekty. Je nepravděpodobné, že by si za předlohu pro svou zdejší nastávající tvorbu vzal Kryštofovy projekty z jiné části země. Logické bylo sáhnout po předlohách v rámci Broumovské skupiny, neboť tu měl vlastně navázat na místní tradici a nedokončené dílo Kryštofovo. Na stavění otcem vyprojektovaných kostelů se snad i sám Kilián podílel tím, že tu vykonával stavební dozor15. V době, kdy se Kilián chopil dostavby Broumovské skupiny byly Kryštofem vystavěny zatím jen dva kostely, které měl Kilián k dispozici. Jednalo se o kostel Nejsvětější Trojice a sv. Michaela, archanděla ve Vernéřovicích (1719-1722) a kostel sv. Jakuba Většího v Ruprechticích (1720-1723). Mladší stavbou byl sv. Jakub, byl tedy časově blíže kostelu heřmánkovickému a na Kiliána mohl tedy mít větší vliv, neboť tak mohl lépe navázat na tvorbu otce.
Půdorys kostela sv. Jakuba Většího v Ruprechticích byl patrně hlavním zdrojem pro půdorys kostela Všech svatých, neboť jeho základ tvoří
rovněž
protažený
osmiúhelník
(obr.1)16.
Tento
tvar
je
v Heřmánkovicích navíc deformován pomocí vnějších tlaků procházejících jednotlivými okenními osami, čímž je dosaženo rovnoměrného konkávního prohnutí
po
celé
výšce
fasády.
V Ruprechticích
bylo
prodloužení
osmiúhelníku provedeno vložením jedné okenní osy, u heřmánkovického kostela natažením původního osmiúhelníku v podélné ose, aniž by byla 14
B. J. Dlabacz, Künstler-Lexikon. Prag 1815, s. 323-327.
15
M. Vilímková, Stavitelé paláců a chrámů. Praha 1986, s. 118.
16
Šipky na půdorysech naznačují trojlístek oltářů a menší čárkované šipky ukazují
výklenky s ochozem.
16
vložena okenní osa. K tomu jsou po obou stranách připojeny přístavky kněžiště a sakristie na jedné straně, kruchta a zvonice na straně druhé (obr.2).
Obr. 1 Ruprechtice
Obr. 2 Heřmánkovice
V ruprechtickém kostele jsou kněžiště a
kruchta umístěny přímo
v mocnosti zdiva, kde jsou zasazeny rovněž i schůdky na tribunu. Stejně jako v Ruprechticích je k heřmánkovickému kostelu přistavěna v závěru
17
kostela přibližně čtvercová sakristie. Kostely mají rozdílně řešeny zvonice, kostel sv. Jakuba Většího má věž zcela mimo stavbu kostela, zatímco heřmánkovická zvonice je přistavěna k průčelí kostela. Vnitřní prostory lodí obou těchto kostelů jsou řešeny na stejném principu. Pro sjednocení prostoru byl využit systém „Wandpfeilerhalle“17, kdy je zatížení od stropu roznášeno přes oblouky výklenků do pilířů mezi okny. V interiéru tak nemusí být již žádný opěrný prvek a prostor vnitřní tak kopíruje vnější. Jedinými nosnými prvky jsou tu tedy pouze ploché meziokenní pilíře, které jsou překryty pilastry. To, že se jedná o pilířovou halu nemusí být až tak patrné, neboť pilíře nejsou zvýrazněny kosým připojením a vrstvami pilastrů, jako je tomu např. u kostela sv. Markéty v Břevnově či sv. Mikuláše na Malé Straně. Tyto pilíře jsou nevýrazné, nezasahují do vnitřního prostoru a pilastry, které je překrývají jsou rovněž ploché a decentní. Vzniklý prostor je zaklenut plochou zrcadlovou klenbou. Ruprechtický a heřmánkovický kostel mají podobně řešen prostor s oltáři, v těchto výklencích je vynechán ochoz s balustrádou, čímž jsou oltáře opticky odděleny. Většího oddělení je dále docíleno psychologicky, pouhým schůdkem, čímž je dosaženo jakési vyvýšené plošiny, na které jsou oltáře umístěny a zároveň jsou tak povýšeny. U heřmánkovického kostela jsou použity jemnější klenáky výklenků a užší šambrány, než u ruprechtického kostelíku, naopak pilastry mezi výklenky jsou tu hrubší a výrazněji přesahují přes římsu obíhající kolem celého prostoru. Zvnějšku mají tyto dvě stavby společný tvar oken, ale heřmánkovická okna jsou nepatrně více protažená, šambrány včetně klenáků, hlavic a patek
jsou
shodné.
Rozčlenění
fasády
do
lesénových
polí
je
v Ruprechticích ozvláštněno ještě přilepením pilastrů mezi jednotlivá pole. Profilované korunní římsy jsou naprosto shodné u obou kostelů. Velmi podobné jsou i valbové střechy. 17
H.G.Franz používá tento výraz pro přízední pilíře u některých středoevropských
kostelů.
18
Půdorys kostela Nejsvětější Trojice a sv. Michaela, archanděla ve Vernéřovicích se celkovou kompozicí podobá heřmánkovickému kostelu. K původnímu tvaru elipsy byly přidány na podélné ose protilehlé stavby, sakristie a zvonice. Kruchta a kněžiště jsou vloženy do výklenků, stejně tak i schodiště na tribunu. Hlavním rozdílem půdorysů obou lodí je počet okenních os, heřmánkovický má tři, jak jsem již zmiňovala a vernéřovický kostel má čtyři osy, avšak půdorys nevznikl prodloužením o okenní osu (jako v Ruprechticích), nýbrž je afinní variací původního kruhu, čímž vzniklo zpodélnění (obr. 3). Hlavní vchody obou kostelů jsou zasazeny do přízemí věže s tím rozdílem, že v Heřmánkovicích není umístěn kolmo k podélné ose kostela jako ve Vernéřovicích, ale rovnoběžně s touto osou.
Obr. 3 Vernéřovice
19
Vnitřní prostory obou kostelů jsou řešeny obdobně. Interiér je opět sjednocen prostřednictvím systému „Wandpfeilerhalle“, přičemž pilíře jsou řešeny podobně jako u heřmánkovického kostela, rovněž zaklenutí je provedeno zrcadlovou klenbou. Shodné je i oddělení oltářů od lodi vyvýšenou
plochou,
balustrádou.
Rozdíl
přičemž mezi
zbylé
interiéry
výklenky
jsou
zmiňovaných
opět dvou
obehnány kostelů
je
v některých použitých prvcích. Vernéřovický kostel má okna i s výklenky završena segmentovým obloukem. Jemné pilastry mezi jednotlivými okny nejsou vedeny po celé výšce lodi až k římse, nýbrž jen k segmentům. Zvnějšku navazuje kostel Všech svatých na vernéřovický především zvonicí,
která
je
téměř
shodná
s heřmánkovickou,
liší
se
pouze
zaoblenými nárožími a podloženými lesénami v dekoraci fasády. Méně odlišným rozdílem jsou okna na průčelí zvonice, kdy se architekt neinspiroval kulatým a obdélným oknem, nýbrž do spodní části průčelí vsadil jedno půlkruhově završené okno. Totožným prvkem je tu plochá kordónová římsa.
Spojením půdorysů ruprechtického a vernéřovického kostela vznikl tedy s největší pravděpodobností základ pro řešení kostela Všech svatých v Heřmánkovicích a to nejen kompozicí zpodélněné centrály, ale i celkovým utvářením prostoru včetně použití základních rysů obou staveb, jako je vymezený prostor pro hlavní a vedlejší oltáře, balustráda ve výklencích nebo plochá zrcadlová klenba. Půdorysem tvaru protáhlého oktogonu připomíná Ruprechtice, prodloužením o protilehlé prvky, věž a sakristii Vernéřovice a konečně celkovým utvářením prostoru oba kostely dohromady. Důležitým prvkem, který Kilián Ignác přidal k tomuto typu kostela bylo zprohýbání fasády, které ve své pozdější tvorbě dále rozpracovával. Obdobné deformování je typické pro dynamický barok. Hmota je tvarována jako plastický materiál stlačováním nebo naopak natahováním, čímž je dosaženo požadovaného zvlnění.
20
Dalšími variantami tohoto typu kostela by mohl být kostel Narození sv. Jana Křtitele v Úterý z let 1695-1698, vystavěný Kryštofem vně na půdorysu oválu, uvnitř však osmiúhelného charakteru18. Tento kostel můžeme chápat dokonce jako předchůdce typologie pozdějších staveb. Jinými variantami je na Heřmánkovice navazující kostel sv. Vojtěcha v Počaplech
z let
1724-1726,
především
pro
půdorysný
základ
deformovaného osmiúhelníku, stejně tak kostel sv. Jana Nepomuckého na Skalce (1731-38), nebo celkovou kompozicí v rámci Broumovské skupiny kostel sv. Anny ve Vižňově, postavený mezi léty 1725-172719. Oba půdorysy kostelů v Heřmánkovicích a Vižňově mají společné utváření půdorysů pomocí tlaků, které deformují původní tvar půdorysu. Základem pro půdorys vernéřovického kostela byl ovál. Nově se tu objevuje zvýraznění středního pole lodi, kterého je dosaženo právě zmíněnou deformací. Ta v tomto případě byla provedena vnějšími tlaky do příčné osy lodi, což by vytvořilo jakousi osmu, proto je zevnitř použit tlak vedoucí
osami
zbylých
čtyř
oken,
vytvářející
opačné
prohnutí.
Zjednodušeně je fasáda zvlněna uprostřed konkávně, po stranách konvexně
(obr.4).
I
tady
byla
použita
koncepce
přičlenění
dvou
čtvercových staveb sakristie a zvonice přistavěných k obdélnému kněžišti a kruchtě, stejně jako u heřmánkovického kostela. Shodný je i počet okenních os v lodích. Řešení hlavního vchodu navazuje na vernéřovický kostel.
18
Horyna – Kučera, Dientzenhoferové. Praha 1998, s. 47, P. Vlček, Umění 52/2004, s.
317. 19
M. Vilímková, Stavitelé paláců a chrámů. Praha 1986, s. 119.
21
Obr. 4 Vižňov
Interiér je postaven na stejném principu jako předchozí kostely tohoto typu. Výrazné je zvlnění střední části. Od kostela Všech svatých se liší pouze výraznými klenáky výklenků a segmentovými okny. Z vnějšku jsou si kostely podobné především zvonicí, která je téměř shodná s heřmánkovickou, liší se pouze výraznou profilovanou kordónovou římsou.
Za pomoci těchto předešlých grafických schémat se ukázalo, že autor dokázal spojovat různé prvky obou předloh, aby tak vytvořil vždy nový kostel obdobného typu. Nepochybným vzorem či inspirací při projektování kostela Všech svatých byly tedy kostely v Ruprechticích a Vernéřovicích. Kryštofovy
předlohy
Kilián
Ignác
ozvláštnil
deformací
určitého
pravidelného tvaru půdorysu vnějšími či vnitřními tlaky, čímž vytváří ojedinělý prostor. K zakřivení linií došlo pod vlivem radikálního baroku, jenž do českých zemí přišel z Itálie prostřednictvím Guariniho projektů. Radikální barok je založen na principu prostupování prostorových jednotek,
čímž
vzniká
zajímavý
prostorový
zážitek
a
dochází
k transformaci rovných linií v křivky. U heřmánkovického kostela je tento princip zřetelný především u deformace fasády, jenž je prohýbána
22
vnějšími tlaky do jednotlivých polí a zdi se pak chovají jako plastická hmota.
Kilián Ignác změněnou „guariniovskou“ práci s prostorem a varianty zpodélněných centrál dále rozpracovával např. u kostela sv. Jana Nepomuckého v Praze (1731-38), či u sv. Máří Magdalény v Karlových Varech (1732-1737). V samotném broumovském prostředí je tato jeho práce vidět u kostela sv. Anny ve Vižňově (1725-1727) nebo u kostela sv. Markéty v Šonově (1726-1730).
23
3. Kostel sv. Markéty v Šonově Kostel sv. Markéty v Šonově patří nejen pro samotnou podobu kostela,
ale
i
pro
jeho
promyšlené
zasazení
do
krajiny
mezi
nejvýznamnější Kiliánovy práce vůbec20. Kostel patřil pod benediktinské panství, objednavatelem stavby byl opět Othmar Zincke. Stavba tohoto kostela byla započata roku 1726, dostavěna byla zřejmě již v roce 173021. Původně stál ve vesnici, zřejmě na hřbitově, farní dřevěný kostel sv. Jana Evangelisty ze 14. století, který shořel v roce 1775, poté se stal farním kostel sv. Markéty22, jakým byl tento kostel do té doby, není známo. Vzhledem k jeho formě a dispozici nemůžeme vyloučit, že mohl splňovat nějakou speciální funkci v prostředí benediktinského kláštera.
Kostel je situován mimo ves těsně u vrcholku kopce a je orientován. Podélná
osa
kostela
tak
přímo
navazuje
na
bývalou
cestu
od
broumovského kláštera. Přicházel-li někdo od kláštera, zpoza kopce se vynořilo průčelí se dvěma věžemi, po chvíli příchozí mohl spatřit celý kostel. To, že architekt umístil kostel pod vrchol a ne přímo na kopec byl jistě záměr a snaha o připoutání pozornosti příchozího, stejně jako tomu bylo v Heřmánkovicích. Půdorys kostela tvoří základní prodloužený oktogon s nastavěným konvexním průčelím a závěrem kostela. V obou těchto částech jsou diagonálně připojené čtvercové části, v průčelí jsou to dvě věže, propojené chodbou kopírující konvexní zakřivení a křížící se se třemi vstupy.
20
V Horynově knize Dientzenhoferové je Šonov vybrán jako zástupce Broumovské
skupiny, dokladem významu by mohly být i fotografie kostela v jeho publikacích. 21 22
K. I. Dientzenhofer a umělci jeho okruhu. 1989, s. 78. Ant. Cechner, Soupis památek historických a uměleckých v politickém okresu
broumovském. Praha 1930, s. 295.
24
V závěru jsou to dvě boční sakristie, napojené po obou stranách na kněžiště. Na toto obdélné kněžiště připojené k závěru lodi navazuje segmentová apsida. Tento segmentový prvek se opakuje i v podkruchtí. Vše je zastavěno v mocnosti zdiva. Průčelí kostela tvoří dvě diagonálně natočené věže, svírající trojdílný štít. Střední část štítu je završena profilovanou římsou, která je ve středu segmentově zakřivená a kopíruje tak oválné okno, zasazené pod římsu. Štít je od spodní části oddělen profilovanou kordónovou římsou, měnící se ve střední části v trojúhelný fronton. Ve střední dolní části je hlavní, půlkruhově završený vchod do kostela bez šambrány, avšak s vysokým klenákem procházejícím přes ostění až ke dveřím. Nad tímto vstupem je umístěno poměrně velké okno (6 x 8 tabulek) s odsazeným segmentovým zakončením, orámované tvarovanou šambránou s ušima. Postranní části průčelí jsou symetrické, nahoře završeny mírně prohnutými volutami, v dolní části jsou použity stejné vstupy a okna jako ve střední části. Věže jsou rozděleny na dvě části výrazně tvarovanou kordónovou římsou navazující na římsu průčelní. Nahoře jsou po všech čtyřech bocích umístěna půlkruhově završená okna, v dolní části po jednom obdélném okně. Obě zvonice jsou zastřešeny polocibulovou střechou. Celé průčelí je dekorováno lesénovými rámy a pilastry s tvarovanými hlavicemi. Fasáda lodi je rovněž rozdělena do tří částí, přičemž ústřední je vytvořena jako konkávní rizalit. Okno v této části je shodné s okny v průčelí.
Dole
je
umístěn
jeden
z vedlejších
vchodů,
orámovaný
tvarovanou šambránou s ušima a nahoře pod korunní římsou se nachází malé oválné okénko. Okna v postranních částech jsou segmentově završena. Na severní straně kostela je přístavek nad vedlejším vchodem. Závěr kostela má ve střední části segmentově zakončené okno. Ve vedlejších polích jsou dole na každé straně vždy po jednom malém čtvercovém okně.
Diagonální nároží mají nad sebou po obou stranách
dvě obdélná okna. Objekt je zastřešen valbovou střechou. Všechna nároží kostela jsou vymezena lesénami.
25
Celý obvod kostela je obtažen velmi výraznou korunní římsou, která v průčelí přechází v římsu kordónovou. Vnější pilastry jsou toskánské.
Průčelní vchody vedou do předsíně, kterou zároveň protíná chodba spojující schodiště obou věží. Všechny tyto tři vchody ústí do podkruchtí. Loď kostela je jednolodní, rozdělená do tří aditivně řazených polí, přičemž střední pole tvoří konkávní segment. Zdi postranních polí jsou rovné. Strop je plochý, klenutý zrcadlovou klenbou. Obvodové zdi osmiúhelných polí
jsou
tvořeny
segmentově
završenými
výklenky
s výrazným
podlouhlým klenákem a tvarovanou šambránou. Tyto výklenky nejsou ve středním poli, které je tvořeno pouze segmentově zakončenými okny, opět se tu opakují stejné klenáky a šambrány. Pilíře zdí jsou dekorovány výraznými pilastry s hlavicemi, v úrovni segmentu oken přerušeny jemnější římsou. Oltářní část je oddělena pomocí vyvýšené plochy vymezené balustrádou. Do prostoru lodi zasahuje z obou stran tribuna vedoucí od začátku lodi až do dvou třetin její délky. Kněžiště
je
obdélného
tvaru,
příčně
připojené
k lodi
kostela,
v konkávním závěru kněžiště je umístěn hlavní oltář. Přímo za jeho vrcholkem je segmentově završené okno propouštějící světlo do vnitřního prostoru. Sklenuto je českou plackou. Po obou stranách kněžiště jsou symetricky umístěny chodby spojující presbytář se sakristiemi, v těchto chodbách se také vstupuje na schůdky do patra. Vedlejší oltáře jsou umístěny ke skoseným stěnám oktogonu, hned vedle výklenků. Pilastry v kněžišti a kruchtě mají iónské hlavice, pilastry v rozích lodi jsou dórské. V klenbě lodi je vymalována freska s iluzivním štukem, který dekoruje také výklenky a kněžiště. Výraznými typickými prvky, objevujícími se i na jiných Kiliánových stavbách jsou propadlá nároží vymezená plochými lesénami, okna s odsazeným segmentovým zakončením, profilované římsy, podložené pilastry, trojdílný štít v průčelí s frontonem ve střední části.
26
Budeme-li ovšem zkoumat podrobnější podstatu prostoru tohoto kostela, měli bychom použít stejného způsobu jako v předchozím případě. Avšak tentokrát bude nutné hledat předlohy pro kostel sv. Markéty i mimo
Broumovskou
skupinu.
Částečně
stavba
navazuje
na
typ
vižňovského kostela, jenž byl variací na heřmánkovický kostel, avšak do vývoje Kiliánova stylu ovšem musely zasáhnout ještě jiné vlivy, což je na šonovském kostele zcela zřejmé. Půdorys
lodi
vižňovského
kostela
by
se
mohl
zdát
podobný
šonovskému, neboť jeho zdivo je rovněž zvlněné jako u kostela sv. Markéty. Zásadním rozdílem je tu však vytváření prostoru. Zatímco hmota vižňovského a heřmánkovického kostelíku je zpracovávána najednou a pomocí různých tlaků (obr. 4), vnitřní prostor šonovského kostela je vytvářen na pronikovém principu. Dva pravidelné oktogony pronikají z obou stran do středního oválu, přičemž základem těchto tří jednotek je protažený oktogon, který je průnikům vlastně opsán (obr. 5). Prostor, jehož základ tvoří osmiúhelník, použil Kilián Ignác již v Heřmánkovicích, ale tady jej dále rozpracoval právě pomocí průniků jednotek. Počet oken v lodi se shoduje s Kiliánovými předchozími kostely Broumovské skupiny. Přístavky sakristie a zvonice jsou tu rovněž dále rozpracovány jejich zdvojením. Kostel má tak dvě věže v průčelí a dvě sakristie v závěru.
27
Obr. 5 Šonov
Prostor kostela působí více členitě než prostor v předchozím Vižňově či Heřmánkovicích. Pomineme-li novější tribunu zasahující po obou stranách do prostoru23, má na celkovém prostorovém dojmu podíl především střední oválná jednotka, tvarující výrazně konkávně zeď (obr.6 – na schématu není naznačena novější kruchta). Jediným integrujícím prvkem je zrcadlová klenba a obíhající římsa. Segmentové oblouky výklenků s vysokým klenákem opět zvýrazňují významnou část kostela – oltáře, hlavní v kněžišti a vedlejší v postranních oratořích, umístěné na vyvýšené ploše. Novější empora, zasahující do prostoru lodi překrývá tvarování zdiva. Původní návrh byl pravděpodobně zamýšlen bez tribuny, nebo jen s menší kruchtou pro varhany. Vzhledem k celkovému symetrickému charakteru stavby byl zřejmě první pár výklenků, kde je dnes tribuna, shodně řešen jako
výklenky
před
presbytářem.
Přestože
prostor
je
centrálně
komponován, oltáře byly i původně zamýšleny na tomtéž místě, kde jsou dnes, tedy v závěru lodi. Centrální elipsovitá část lodi má funkci dělící 23
Podoba kruchty pochází z úpravy koncem 18. století, Ant. Cechner, Soupis památek.
1930, s. 297. K úpravám se vztahují zřejmě letopočty 1791 a 1792 v podezdívce stavby.
28
prostor na dvě části – pro duchovní a pro veřejnost, zároveň jsou tu dva vedlejší vchody do kostela.
Obr. 6 Šonov
Vnější fasáda lodi je obdobně řešena jako ve Vižňově, také se tu objevuje ústřední konkávní rizalit, zvýrazňující příčnou osu kostela. Řešení věží je opět podobné s vižňovským kostelem, avšak stržené hrany nároží navazují spíše na vernéřovickou věž. Vrchní část průčelního štítu pravděpodobně navazuje na ruprechtický štít, ale tento je již více propracován a členěn výraznými prvky.
Řešení starších kostelů Broumovské skupiny by však nestačila pro navržení projektu šonovského kostela, přestože svůj podíl nepochybně mají. Svou pozornost musíme tedy obrátit i vně Broumovskou skupinu a hledat ještě jiné zdroje Kiliánovy tvorby. V úvahu by mohla připadat starší, mimobroumovská Kiliánova nebo Kryštofova tvorba, nebo inspirace u jiného současného stavitele.
29
Dvě věže diagonálně připojených v průčelí používal ve svých návrzích J. L. Hildebrandt, z těchto jeho staveb bych mohla jmenovat kostel sv. Petra ve Vídni nebo kostel sv. Vavřince v Jablonném v Podještědí, kde použil rovněž dvě sakristie přičleněné kolmo k závěru a dvě věže umístěné diagonálně v průčelí stavby. Kilián tyto jeho prvky patrně převzal a vymodeloval je tak, aby přesně kopírovaly osmiúhelný základ lodi šonovského kostela.
Již jsem popsala pravděpodobný zdroj pro průčelí a dvojici sakristií, který Kilián Ignác pravděpodobně našel u Hildebrandta. Nyní zbývá zjistit odkud Kilián Ignác čerpal utváření prostoru na pronikovém principu. V Guariniho návrhu pro teatinský kostel sv. Kajetána je použit pronikový princip24 obdobně jak jej vidíme v Šonově, avšak střední oválná část je výraznější a zasahuje do menších postranních oválných polí. Tato realizace by se dala považovat za jeden ze zdrojů Kiliánových prostorových řešení. Na tento Guariniho koncept navazoval zřejmě i Kryštof při projektování klášterního kostela sv. Josefa v Obořišti (1702-1712). V tomto případě pronikají dva ovály do ústřední, nepatrně menší elipsy, přičemž klenební řešení je symetrické podle středního pole a prostor je centralizován (obr. 7). Obdobným řešením je také Kryštofův projekt pro Kostel sv. Kláry v Chebu (1708-1711), jehož půdorys tvoří základní dva stejně velké ovály pronikající do středního malého, čímž je vytvořeno konkávního prohnutí ve středním poli vnitřní stěny (obr. 8). Na obě tyto realizace navázal Kilián návrhem pro kostel sv. Františka Xaverského v Opařanech (1732-1735). Také tento půdorys je tvořen dvěma výraznými ovály, jež se dotýkají a pronikají do úzkého nevýrazného oválu, který na zdech vytváří mírné konkávní prohnutí (obr. 9).
24
Barock in Böhmen. 1964, s. 34.
30
Obr. 7 Obořiště
Obr. 8 Cheb
31
Obr. 9 Opařany
Obr. 10
Rajhrad
Šonov
Velmi příbuznou koncepci prostoru bychom nalezli v kostele sv. Petra a Pavla v Rajhradě (1722-1739)25. Základ půdorysu rajhradského klášterního kostela je obdobný s kostelem sv. Markéty, avšak důležitým
25
F. M. Žampach, Architektonické dílo Giovanni Santiniho, Žďár-Rajhrad-Zábrdovice. Brno
1944, s. 14.
32
rozdílem je koncepce prostoru, neboť rajhradský kostel není navržen na principu pronikových jednotek. Jednotlivé části jsou na sebe nalepeny tak, že se nepronikají, nýbrž na sebe těsně navazují. Postranní jednotky jsou kruhového základu, střední je oktogonální, což je opak kostela sv. Markéty (obr. 10). Půdorys šonovského kostela bychom mohli považovat za jednu z variací rajhradského klášterního kostela. Tento Santiniho projekt byl tedy pravděpodobně nejvýraznější inspirací pro šonovský kostelík. K této rajhradské předloze přidal Kilián Ignác pronikání jednotlivých polí tak, jak to používal jeho otec v již zmíněných kostelech. Ve Státní knihovně v Bambergu byly nalezeny tři nerealizované projekty rajhradského klášterního kostela26. Na druhém z nich (1718-1721) je jedna z průčelních věží ke stavbě připojena diagonálně, což by mohl být také jeden ze zdrojů pro šonovský kostel. Pro kosé připojení pouze jedné z věží je jednoduché vysvětlení, architekt tu do jednoho plánu navrhl dvě možné varianty průčelí. Mezi těmito nakoso natočenými věžemi mělo být konkávní průčelí, což je opět inverzní varianta Šonova. Nápadnou podobu konvexního průčelí a diagonálních věží můžeme vidět i u dalšího Santiniho kostela sv. Máří Magdalény v Deštném v Orlických horách (1723-1725). Průčelí o třech okenních osách je rovněž konvexně zaobleno a napojuje se na dvě diagonální věže. Je tedy velmi pravděpodobné, že Kilián Ignác tyto Santiniho projekty znal a nechal se jimi inspirovat. Nepochybný vliv na mladého Dientzenhofera měl i vídeňský styl, především Hildebrandt a jeho řešení dvou věží v průčelí a zdvojených sakristií v závěru kostela. Mladý Dientzenhofer si dokázal zvolit ty nejlepší inspirace, které s citem převedl do svých vlastních realizací a vytvořil tak originální řešení v podobě šonovského kostela. V prvé řadě nejspíš navázal na Santiniho projekty, či realizace, což byl 2. nerealizovaný rajhradský projekt, ze kterého přetvořil vybrané prvky do jakési inverzní varianty. Kostel sv. Máří Magdalény v Deštném v Orlických horách, mohl být zase inspirací 26
M. Horyna a kol., in: Historická architektura. Praha 1995, s. 15-16.
33
na řešení věží a konvexně zakřivené průčelí. Toto ještě povýšil o pronikové prostorové jednotky, kterými navazuje na Kryštofovy realizace v Chebu a Obořišti. Pravděpodobným zdrojem jsou i Hildebrandtova průčelí. Pozoruhodné na tomto kostele je především spojování jednotlivých částí. Stavba působí dojmem, že byla vytvořena z jakési plastické hmoty, která byla „nabalena“ na jádro lodi a těsně ji tak obepíná. V takovéto podobě již žádný jiný kostel Kilián Ignác nevytvořil. Přestože kostel se řadí spíše k „chudším“ Kiliánovým kostelům, mohli bychom jej zařadit mezi jeho nejlepší realizace vůbec. Domnívám se tak právě pro umístění kostela, prostorovou koncepci a vynikající skládání jednotlivých částí stavby k sobě.
34
4. Kaple Panny Marie Sněžné na Hvězdě
Pozoruhodnou realizací, kterou pro benediktinskou Broumovskou skupinu Kilián Ignác vytvořil je kaplička Panny Marie Sněžné na Hvězdě u Křinic. Přibližně v místech kapličky, tehdy ještě Polické hoře, nechal opat Tomáš Sartorius v roce 1670 vztyčit kříž s pozlacenou hvězdou z kláštera pro snadnější orientaci pocestných. Jeho nástupce Othmar Zincke tu nechal vystavět v roce 1733 kapli Panny Marie Sněžné a učinil z Hvězdy poutní místo. Po Josefínských reformách byla kaple zrušena a měla být zbourána. Na likvidaci naštěstí nebylo dost finančních prostředků, proto ze záměru sešlo. K obnově došlo až v polovině 19. století za opata Jana Rottera, který kapli koupil a v roce 1852 ji nechal opravit.
Kaple je umístěna na vrcholku kopce na skalnatém severovýchodním svahu. Prostranství je ze severu a severovýchodu obehnáno kamennou zídkou napojující se ke zdi kapličky. Ke vchodu kaple vede od jihozápadu kamenný most překlenující cestu mezi skalami. Půdorys kaple je ve tvaru pěticípé hvězdy na kruhovém základu. V cípech jsou zasazeny půlkruhové výklenky. Mezi jednotlivými cípy jsou čtyři okna a z mostku vedoucí vstup do kaple. Stavba je vystavěna z opracovaných pískovcových kvádrů. Vnější fasáda je členěna trojdílným lesénovým rámem, který se opakuje po celém obvodu, završen je jemně profilovanou římsou. Po čtyřech stranách jsou vždy ve středním poli fasády umístěna obdélná okna završená odsazeným segmentem a orámovaná plochou šambránou. Ve
středech
segmentů
jsou
kruhové
barevné
vitráže
s šesticípími
hvězdami. Všechna okna mají poměr tabulek 6 x 4. Vstupní dveře rámuje široká tvarovaná šambrána. Nade dveřmi je umístěna segmentová deska s nápisy SACELLUM B.V.M, AEDIFIC. AN. 1733, SUPREFS. AN. 1786,
35
RESTAUR. AN. 1853. Tato deska je završena ve středu segmentovým bohatě profilovaným frontonem. Kolem celého obvodu obíhá
tvarovaná
korunní římsa. Střecha je kopulová, nad cípy valbová. Na vrchlíku vypouklé střechy je posazena lucerna s pěti malými obdélnými okny. Zastřešení lucerny je provedeno kuželovou střechou, na jejímž vrcholku je pozlacená šesticípá hvězda.
Vnitřek kaple je jednotný, kruhový. Po celém vnitřním obvodu je pravidelně umístěno pět shodných výklenků ve formě větších nik. Strop je zaklenut kopulí s lucernou a od zdi je oddělen dvěma profilovanými římsami
přerušované
celkem
deseti
pilastry
se dvěma
nad
sebou
umístěnými výraznými hlavicemi, přičemž pod spodní hlavicí jsou dekorační prvky s oválnými vlysy. Okna jsou orámována nevýraznou šambránou, obtahující vysoký klenák a římsu, čímž jsou vytvářena plastická pole. Pilastry s hlavicemi jsou rovněž i ve výklencích. Oltář je umístěn ve výklenku přímo proti vstupu.
Kaple byla navržena tak, aby její tvar vypovídal o místu a byl souhlasný s jeho názvem. Má tedy zároveň symbolický význam. Není to jen kaple na Hvězdě, ale i na hvězdě, ve smyslu tvaru půdorysu. V roce 1721 vyšlo ve Vídni tiskem 79 kreseb s projekty Johanna Bernarda Fischera z Erlachu27, což by mohl být zdroj pro hvězdicové řešení půdorysu kaple, neboť půdorys tohoto tvaru a jeho různé variace se staly Fischerovým oblíbeným námětem, poté, co se při návštěvě Prahy inspiroval letohrádkem Hvězda na Bílé hoře28 a tento poznatek pak použil pro návrhy letohrádků, které jsou variacemi na hvězdicový půdorys. Jeden letohrádek, jehož návrh byl vypracován dvakrát, jednou v roce 27
P. Prange, Entwurf und Phantasie, Zeichnungen des Johann Bernard Fischer von
Erlach (1656-1723). Salzburg 2004, s. 46. 28
Hans Sedlmayr, Johann Bernard Fischer von Erlach, Wien 1976, s. 59.
36
1694, podruhé roku 1712, je navržen půdorysně ve tvaru šesticípé hvězdy, obehnaný vodním příkopem a valem. Další
Fischerův
projekt
z vydaných
kreseb
je
pro
„Kapli
u
Salcburku“29, vzniklý patrně v 90. letech 17. století, neboť Fischer z Erlachu vytváří od r. 1694 nejvýznamnější projekty pro salcburského arcibiskupa J. Ernsta hraběte Thuna30. Rovněž veškeré variační projekty letohrádků o
„hvězdicovém základu“ pocházejí přibližně z roku 169431.
Projekt pro „Kapli u Salcburku“ je téměř shodný s Kiliánovou realizací na Broumovsku, můžeme tedy předpokládat, že Kilián Ignác tyto vydané projekty znal. Jedná se rovněž o pěticípou hvězdu, uvnitř kruhového tvaru. Základ křinické kaple je kruh, jenž z tvaru hvězdy vystupuje a zaobluje tak i vnější fasádu. V každém z cípů jsou umístěny oválné kaple s pěti oltáři. Kilián Ignác kaple pozměnil do jednoduchých půlkruhových nik o pouhém jednom oltáři. Jednotlivé cípy mají mezi sebou více prostoru pro umístění vchodů, nad nimiž jsou ještě velká okna. Kilián Ignác použil pouze jediný vchod, neboť místo, kde kaple stojí je přístupné pouze z jedné strany. Vchody z pěti stran tu tedy nepřicházely v úvahu. Kopule s lucernou jsou odlišné od křinické kaple, neboť tato je vyšší a velmi se podobá kopuli u fischerovského kostela Karla Boromejského ve Vídni (1715-1737), či Kolegiálnímu kostelu v Salcburku (1696-1702), zatímco kopule kaple Panny Marie je zvnějšku opticky potlačena vystupujícími ostrými jehlany nad výklenky. Lucerna je na průřezu pěticípé hvězdy a je tvořena kulatými sloupky, křinická lucerna je válcová s pěti okny, kopíruje kruhový základ kopule a dává vyniknout pozlacené hvězdě. Výrazným rozdílem je rovněž dekorace. Salcburská kaple je bohatěji dekorována balustrádou, volutami, sochami v nikách a na balustrádě, zatímco vnější výzdoba křinické kaple je více decentnější. 29
v projektu taktéž jen pod názvem „ Kapelle mit fünf Altären und fünf Eingängen“,
Hans Sedlmayr, Johann Bernard Fischer von Erlach. Wien 1976, s. 61, 108. 30
Baroko, s. 246.
31
Hans Sedlmayr, Johann Bernard Fischer von Erlach. Wien 1976, s. 87.
37
Jedním z důvodů rozdílnosti je určitě cit Kiliána Ignáce pro uměřenost a začlenění stavby do krajiny. Fasáda kaple ladí se skalnatým podložím a celkovým rázem krajiny. Kaple tak působí dojmem, že vyrůstá přímo ze skály. Na poměrně střízlivé fasádě můžeme nalézt, pro Kiliána Ignáce neobvyklé, hluboké lesénové rámy. Jak můžeme vidět z většiny jeho realizací, používal Kilián Ignác spíše nižší a širší lesény, které jsou obvykle „srostlé“ s podkladem a fasáda nepůsobí tak vrstveně. Obdobné hluboké rámy, jaké jsou právě na Hvězdě, používal Kiliánův otec Kryštof, jak to můžeme vidět např. na fasádě kostela sv. Kláry v Chebu nebo na pilastrech u kostela sv. Markéty v Břevnově. Fasáda tak působí, jako by byla sestavena z několika různých vrstev přikládaných na sebe. Tento dojem je umocněn ještě režným kamenem, který dodává stavbě hrubší podobu, odpovídající umístění kapličky. Mohli bychom se domnívat, že Kilián Ignác se při stavbě kaple na Hvězdě inspiroval nejen u Fischera z Erlachu st., ale i u svého otce, jak tomu bylo i u jeho starších realizací.
Kilián
Ignác
nerealizovaného
Dientzenhofer projektu
J.
B.
při
projektování
Fischera
této
z Erlachu
kaple pro
využil
„Kapli
u
Salcburku“, ale přetvořil ho pro podmínky Broumovska tak, aby tu stavba nepůsobila nepatřičně, ale aby svou formou ladila s okolím. Dalším zdrojem mohla být zřejmě i Kryštofova hlubší lesénová pole, která umocňují přírodní „skalnatou“ podobu stavby. Řešení kaple Panny Marie Sněžné na Hvězdě je u Kiliána Ignáce naprosto ojedinělé a je opět dokladem autorovy flexibility a geniality. Kilián Ignác touto realizací opět dokázal svůj cit pro vhodný výběr jednotlivých prvků, které dané místo pozdvihují, přesto však nepůsobí přehnaně, či uměle. Promyšlené je i jeho zasazení stavby do okolí tak, aby z různých pohledů působilo vždy impozantně.
38
Závěr Prostřednictvím této práce jsem se pokusila vysledovat tři cesty, které vedly k projektování staveb, jež jsem si zvolila jako zástupce celé Broumovské skupiny. Pro názornost jsem text doplnila vysvětlujícími grafickými schématy. První cesta heřmánkovického kostela nás dovedla k tvorbě Kiliánova otce Kryštofa, především k jeho dvěma kostelům skupiny, kostelu sv. Archanděla Michaela ve Vernéřovicích a kostelu sv. Jakuba Většího v Ruprechticích. Zakřivení fasády vnějšími tlaky vede ke Guariniho realizacím. Druhá cesta šonovského kostela je více rozvětvená. Nejsilnější vliv měl na Kiliána patrně Santini a jeho projekt pro rajhradský klášterní kostel či jeho kostel v Deštném v Orlických horách. Značný vliv měl opět Kryštof a jeho pronikové kostely v Obořišti nebo v Chebu. Velkou inspirací byl i pobyt Kiliána Ignáce ve Vídni, kde se setkal s tvorbou Hildebrandtovou. Společně se Santiniho řešením zdvojených věží v průčelí, měl jistě vliv na Kiliánovu tvorbu právě Hildebrandt, jenž používá i zdvojené sakristie v závěru kostela. Třetí
cesta
nás
zavádí
k nerealizovanému
projektu
„Kaple
u
Salcburku“ od Johanna Bernarda Fischera z Erlachu. Návrh byl součástí souboru projektů, které Fischer z Erlachu st. vydal v roce 1721. Vzhledem k nápadně podobnému řešení obou kaplí se můžeme domnívat, že projekt „Kapelle mit fünf Altären und fünf Eingängen“ se stal pro Kiliána Ignáce velkou inspirací při projektu kaple Panny Marie Sněžné na Hvězdě. Také u této realizace bychom mohli nalézt pravděpodobný vliv otce Kryštofa, především u řešení fasády. Kilián Ignác tu použil hluboké lesénové rámy, které se liší od jeho mělkých a plochých lesén. Nyní tedy můžeme říci, že největší inspiraci Kilián Ignác Dientzenhofer nacházel u svého otce Kryštofa, neboť k jeho tvorbě se neustále vracel a
39
navazoval na jeho prvky, k čemuž přidával nové trendy. Můžeme tu tedy sledovat spojnici otce a syna a vývoj „dientzenhoferovského“ stylu.
40
Prameny a Literatura
Prameny • NAČR – ŘBB (Řád Benediktinů Břevnov), Baurechnungen für den Neubau des Klosters Braunau 1727-1733, 1735 • ŘBB, Pamětní kniha kláštera v Broumově • ŘBB, Úmrtní záznam Othmara Zincka
Literatura • Antonín
Cechner,
Soupis
památek
historických
a
uměleckých
v politickém okresu broumovském. Praha 1930. • Barock in Böhmen. München 1964. • Baroko: architektura, plastika, malířství. Praha 1999. • Bohumír Jan Dlabacz, Allgemeines Künstler-Lexikon für Böhmen und zum Theil auch für Mähren und Schlesien. Drei Bände in einem Band / gesammelt und bearbeitet von Gottfried Johann Dlabacž. Praha 1815. • Bohumír
Kotora,
Dientzenhoferové
–
géniové
českého
baroka.
Architekt 9/2005, s. 58-63. • Bohuslav Syrový a kol.: Architektura, svědectví dob. Praha 1987. • Dějiny českého výtvarného umění II/2, Od počátku renesance do závěru baroka. Praha 1989. • Encyklopedie architektů, stavitelů, zedníků a kameníků v Čechách, Pavel Vlček (ed.). Academia Praha 2004. • F. M. Žampach, Architektonické dílo Giovanni Santiniho, Žďár-RajhradZábrdovice. Brno 1944. • Giovanni Denti - Alexandr Skalický st., Krajinou českého baroka – Církevní stavby Kryštofa a Kiliána Ignáce Dientzenhoferů na Broumovsku. Praha 2004. • H. A. Meek, Guarino Gaurini and his architecture. New Haven and London 1988.
41
• Hans Sedlmayr, Johann Bernard Fischer von Erlach. Wien1976. • Heinrich Gerhard Franz, Bauten und Baumeister der Barockzeit in Böhmen. Leipzig 1962. • Historická architektura, věda, výzkum, praxe. Sborník k poctě Milana Pavlíka. Praha 1995. • Christian Norberg-Schulz, Spätbarock und Rokoko. Stuttgart 1985. • Jiří Kroupa, Klášterní chrám v Břevnově a česká architektura kolem roku 1709. Umění, roč. 30, 1982, s. 280-283. • José Pijoán, Dějiny umění 7. Praha 1981. • Kilián Ignác Dientzenhofer a umělci jeho okruhu. Praha 1989. • Lidmila Hanušová, Dientzenhoferovské stavby v našem kraji. Rodným krajem– Vlastivědný sborník kraje Aloise Jiráska, Boženy Němcové a bratří Čapků, č. 14, 1997, s. 19-21. Červený Kostelec 1997. • Michael Kitson, Barok a rokoko. Praha 1972. • Milada Vilímková, Marginalia k architektonické tvorbě 1. poloviny 18. století, Kryštof Dientzenhofer, Jan Blažej Santini, Kilián Ignác Dientzenhofer. Umění, roč. 26, 1978, s. 414-436. • Milada Vilímková – Pavel Preiss, Ve znamení břevna a růží. Praha 1989. • Milada Vilímková, Stavitelé paláců a chrámů, Kryštof a Kilián Ignác Dientzenhoferové. Praha 1986. • M. M. Buben, Encyklopedie řádů a kongregací v českých zemích, II. díl/2. svazek. Praha 2004. • Mojmír Horyna, Jan Blažej Santini – Aichel. Praha 1998. • Mojmír Horyna – Jaroslav Kučera, Dientzenhoferové. Praha 1998. • Mojmír Horyna – Vladimír Uher, Kryštof Dientzenhofer (1655-1722), K 350. výročí narození génia českého baroka. Praha 2005. • Od Kladského pomezí, Vlastivědný sborník pro politický okres broumovský, náchodský, novoměstský a trutnovský, roč. 7, 19291930, s. 108-113.
42
• Od Kladského pomezí, Vlastivědný sborník pro politický okres broumovský, náchodský, novoměstský a trutnovský, roč. 10, 1932 – 1933, s. 15. • Pavel Vlček, Kilian Ignaz Dientzenhofer und Johann Lukas von Hildebrandt – Zur Problematik des Guarinismus in Mitteleuropa. Umění, roč. 52, 2004, s. 310-330. • Pavel Vlček – P. Sommer – D. Foltýn, Encyklopedie českých klášterů. Praha 1997. • Peter Prange, Entwurf und Phantasie, Zeichnungen des Johann Bernard Fischer von Erlach (1656-1723). Salzburg 2004. • P. Franz Beda Menzel O.S.B., Die Barockkunst unter den Äbten von Braunau. Broumov 1933. • Tisíc let benediktinského kláštera v Břevnově. Praha 1993. • Ulrich Thieme – Felix Becker, Allgemeines Lexikon der bildenden Künstler, von der Antike bis zur Gegenwart, zwölfter Band – Fiori-Fyt. Leipzig. • Zdeněk Boháč, Poutní místa v Čechách. Praha 1995.
43
Seznam příloh
1. Titulní list účetní knihy broumovského kláštera
2. Kostel Všech svatých v Heřmánkovicích
44
3. Kostel sv. Markéty v Šonově
4. Šonov – letopočet 1792 v podezdívce
45
5. Kaple Panny Marie Sněžné na Hvězdě
6. Santini – Deštné v Orlických horách
46
47
