Utajené dějiny Spojených států

Utajené dějiny Spojených států Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na www.cpress.cz www.albatrosmedia.cz

Oliver Stone, Peter Kuznick Utajené dějiny Spojených států – e-kniha Copyright © Albatros Media a. s., 2016

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bez písemného souhlasu majitelů práv.

Ohlasy na bestseller New York Times Olivera Stonea a Petera Kuznicka UNTOLD HISTORY OF THE UNITED STATES „Máme toho mnoho k přemýšlení. Takový je nezbytný pohled na věc. … V sázce je, zda se Spojené státy rozhodnou stát policistou ‚Pax Americana‘, což je zaručený recept na katastrofu, anebo partnerem jiných národů na cestě k bezpečnější, spravedlivější a udržitelnější budoucnosti.“ – Prezident Michail Gorbačov „Dílo plné odvahy, moudrosti a soucitu, které odolá zkoušce času. … Nelítostná kritika i vášnivý chvalozpěv na Stoneovu a Kuznickovu vlast.“ – Velvyslanec Akbar Ahmed, autor knihy The Thistle and the Drone „Konečně kniha, která má kuráž zpochybnit obecně přijímaný pohled na nedávné americké dějiny. … Tohle je kniha, která konečně pravdivě vypovídá o našem uplynulém století.“ – Bill Maher, autor bestselleru New York Times The New New Rules a moderátor Real Time na HBO „Nejvýznamnější vyprávění dějin tohoto století.“ – Martin Sherwin, spoluautor knihy American Prometheus a nositel Pulitzerovy ceny „Odvážná revizionistická studie, která otřásá mnoha mýty ohledně zahraniční politiky. … Udělejte si v knihovničce místo na tento přesvědčivý levičácký slabikář.“ – Douglas Brinkley, autor bestselleru New York Times The Great Deluge „Howard Zinn by byl z téhle knížky nadšen. … Je to strhující čtení: brilantní, mistrovské dílo!“ – Daniel Ellsberg, autor amerického bestselleru Secrets: A Memoir of Vietnam and the Pentagon Papers „Poutavější, poučnější a provokativnější než jakákoli jiná kniha o dějinách, jakou jste kdy četli. … Nedokážu ji slovy dost vynachválit.“ – Glenn Greenwald, The Guardian

3

Utajené dějiny Spojených států

„Nesmírně provokativní… osvěžující.“

– Kirkus Reviews

„Stone a Kuznick vzali takřka všechny závažné události z posledních devadesáti let americké zahraniční politiky a zkoncentrovali je do jediné knihy.“ – Jon Schwarz, MichaelMoore.com „Fenomenálně skvělá kniha. … Poctivý pohled na historii, který bourá mýty a předkládá realitu, jakou by většina Američanů nečekala – a podkládá ji dobře zdokumentovanými fakty.“ – David Swanson, autor knihy War Is a Lie „Tohle si prostě musíte přečíst! Tato kniha otřásá tolika předpoklady, na nichž se zakládá americká zahraniční politika.“ – Bill Fletcher, BlackCommentator.com „Oliver Stone a Peter Kuznick dokázali něco, co by leckdo považoval za nemožné. Napsali politické dějiny Spojených států ve dvacátém století, dějiny přesně popisující, jak se Spojené státy proměnily v impérium na základě svých vědomých rozhodnutí a jak boj o zachování tohoto impéria pokračuje bez ohledu na to, která politická strana je právě u moci. Je to úchvatný počin.“ – Lloyd C. Gardner, autor knihy The Road to Tahrir Square „Provokativní vyvrácení nacionalistických mýtů, které jsou až příliš často prezentovány jako historie. Stone a Kuznick nám připomínají, že dokud Američané nedostanou odvahu postavit se k realitě čelem, zůstanou polapeni v pasti svých vlastních iluzí.“ – Lawrence S. Wittner, autor knihy One World of None: A History of the World Nuclear Disarmament Movement Through 1953 „Stone a Kuznick předkládají odvážně kritický přehled nejbolestnějších aspektů amerických dějin. Zvláště poučný je jejich pohled na jadernou hrozbu.“ – Robert Jay Lifton, autor knihy Thought Reform and the Psychology of Totalism

4

„Stone a Kuznick odloupávají jednotlivé vrstvy zavádějících mýtů. … Některé to překvapí, jiné rozzlobí. Většina jen o hodně lépe pochopí svůj národ.“ – Jeff Madrick, autor knihy Taking America „Je čas, aby se seriózní lidé postavili k hlubokým, znepokojivým otázkám vyvolaným prací Stonea a Kuznicka čelem, místo aby se jim dále vyhýbali nebo se je snažili očernit. Autoři totiž pokládají (a zodpovídají!) všechny správné otázky.“ – Gar Alperovitz, autor knihy The Decision to Use the Atomic Bomb „Nesmírný přínos knihy spočívá v tom, že boří konvenční přesvědčení, vyzývá čtenáře, aby přehodnotili své pojetí role Ameriky ve světě. … Pro studenty americké historie je tohle dílo neocenitelné.“ – Carolyn Eisenbergová, autorka knihy Drawing the Line: The American Decision to Divide Germany, 1944–1949 „Fascinující a provokativní práce. Tato odvážná a pronikavá úvaha… je milníkem jednoho překvapivě málo zastoupeného knižního žánru, totiž kritické historie psané lidmi a pro lidi. Měla by si ji přečíst co nejširší čtenářská obec.“ – Bruce Cumings, autor knihy The Korean War „Perfektní fotografické ilustrace, dobrá argumentace, podmanivý sloh.“ – Marilyn Youngová, autorka knihy The Vietnam Wars „Jedna z nejvýznamnějších knih naší doby. Oliver Stone a Peter Kuznick nás vyvádějí z oblíbeného omylu, že tato země byla vždy silou prosazující ve světě dobro.“ – Marjorie Cohnová, autorka knihy Cowboy Republic: Six Ways the Bush Gang Had Defied the Law „Nejobsáhlejší a nejpronikavější kritika americké zahraniční politiky od druhé světové války, jakou kdy kdo napsal.“ – Allan Lichtman, autor knihy White Protestant Nation

Pro naše děti – Taru, Michaela, Seana, Lexie, Saru a Asmaru – a lepší svět, jaký si ony i všechny ostatní dětí zaslouží.

Poděkování

P

rojekt tohoto rozsahu si vyžádal podporu, pomoc a trpělivost nemalého počtu lidí. Na straně filmového ztvárnění bychom rádi poděkovali následujícím: Fernandu Sulichinovi za to, že sehnal financování a dovedl si zachovat klidnou mysl i v těžkých dobách; Rob Wilson a Tara Tremaineová nám byli oporou od samého počátku a pročesávali pro nás archivy po celém světě; Alex Marquez strávil nad naší prací s přestávkami čtyři roky a řadu bezesných nocí a při tom mu v různých dobách pomáhali Elliot Eisman, Alexis Chavez a Sean Stone. Po zvukové stránce nám pomáhali Craig Armstrong, Adam Peters a Budd Carr – a také Wylie Stateman; administrativní zápolení obstarávali Evan Bates a Suzie Gilbertová; a Steven Pines dokázal sehnat peníze prakticky z ničeho. Veliké díky Showtime, a to dokonce během dvou různých vlád; Davidu Nevinsovi za jeho postřehy; a díky za pomoc Bryana Lourda, Jeffa Jacobse, Simona Greena a Kevina Coopera. Co se týče knihy, jsme velkými dlužníky Peterových kolegů a studentů na katedře dějin American University. Max Paul Friedman nám propůjčil své odborné znalosti dějin americké zahraniční politiky, celý rukopis přečetl s puntičkářskou pečlivostí, zpochybnil některé z našich interpretací a ušetřil nám tak mnoho velkých i malých chyb. Jelikož americko-sovětské a americko-ruské vztahy hrají v našem příběhu tak zásadní roli, intenzivně jsme čerpali také z odborných znalostí ruského historika Antona Fedjašina, který byl vždy ochoten zodpovědět naše otázky a procházet ruskojazyčné zdroje, aby se ujistil, že jsme všechno pochopili správně. K dalším Peterovým kolegům, kteří velkoryse odpovídali na otázky ze svých oborů dějepisného vzdělání, patřili Mustafa Aksakal, Richard Breitman, Phil Brenner, Ira Klein, Allan Lichtman, Eric Lohr a Anna Nelsonová. 8

Poděkování

Z našich postgraduálních studentů bylo nepostradatelné zejména přispění Erica Singera a Bena Bennetta. Své vlastní výzkumy a práce ošidili o nesmírné množství času, jen aby nám pomáhali se spoustou rešeršních úkolů. Eric prokázal mistrovství při vyhledávání dobře ukrytých informací, které nedokázal najít nikdo jiný. Ben, vedle mnoha dalších přispění, se postaral o nalezení obrazových příloh, které dodaly této knize tak důležitý rozměr. K dalším současným a bývalým doktorandům, kteří na tomto projektu intenzivně pracovali, patří Rebecca DeWolfová, Cindy Gueliová, Vincent Intondi, Matt Pembleton, Terumi Rafferty-Osaki a Jay Weixelbaum. Další výzkumnou pomoc a plodné podněty nám poskytli Daniel Cipriani, Nguyet Nguyen, David Onkst, Allen Pietrobon, Arie Serota a Keith Skillin. Při vznikání této práce nám poskytli neocenitelnou pomoc také mnozí naši přátelé a kolegové. Daniel Ellsberg nám neuvěřitelně velkoryse nabízel své postřehy, návrhy, kritické poznámky i nadšenou podporu. Jeho znalosti značné části těchto dějin nemají prostě obdobu. K dalším odborníkům, kteří nám velkoryse věnovali svůj čas a odborné znalosti, zodpovídali naše otázky a doporučovali různé dokumenty, patří Gar Alperovitz, Robert Berkowitz, Bill Burr, Bob Dreyfuss, Carolyn Eisenbergová, Ham Fish, Michael Flynn, Irena Grudzinska Gross, Hugh Gusterson, Anita Kondoyanidiová, Bill Lanouette, Milton Leitenberg, Robert Jay Lifton, Arjun Makhijani, Ray McGovern, Roger Morris, Satoko Oka Norimatsu, Robert Norris, Robert Parry, Leo Ribuffo, Jonathan Schell, Peter Dale Scott, Mark Selden, Marty Sherwin, Chuck Strozier, Janine Wedelová a Larry Wittner. Jelikož tento projekt vznikal tak velice dlouho, s velkým smutkem jsme během práce na něm přišli o čtyři ze svých největších podporovatelů: Howarda Zinna, Boba Griffitha, Charlieho Wienera a Udaye Mohana. Barbara Koeppelová nám poskytla další pomoc s fotografickými přílohami a popisky. Eric Hamilton nabídl své cenné postřehy o Chile. Matt Smith a Clement Ho z knihovny American University nám neuvěřitelně pomohli s hledáním zdrojů i dalšími úkoly. Tým nakladatelství Gallery Books udělal všechno, co mohl, aby splnil naše často nelehké požadavky, když jsme začali spěchat, abychom oba projekty dokončili podle plánu. Zvláště zavázáni jsme svému redaktorovi Jeremiemu Ruby-Straussovi a jeho asistentce Heather Huntové. Rádi bychom také 9


poděkovali ostatním: Louise Burkeové, Jen Bergstromové, Jessice Chinové, Emily Drumové, Elise Rivlinové, Emilii Pisaniové, Tricii Boczkowské, Sally Franklinové, Jen Robinsonové, Larry Pekarkovi a Davině Mockové. Peterova dcera Lexie a jeho manželka Simki Kuznicková nám pomáhaly s rešeršemi a poznámkami pod čarou a Simki trpělivě pročítala nespočet konceptů tohoto rukopisu s dovedností redaktorky a okem básnířky.

10

1. kapitola

B

oj o prezidentský post v roce 2000 mezi Georgem Bushem a Alem Gorem postavil americkou veřejnost před neúprosnou nutnost rozhodování mezi dvěma naprosto odlišnými vizemi budoucnosti. Jen málokdo si pamatuje, že přesně o sto let dříve se Američané ocitli před nutností podobně závažné volby. Měli se rozhodnout, mají-li Spojené státy nadále pokračovat jako republika, nebo jako impérium. Vize americké budoucnosti úřadujícího republikánského prezidenta Williama McKinleyho spočívala ve „volném obchodu“ a zámořském impériu. Naopak demokrat William Jennings Bryan se netajil svým antiimperialismem. Jen málokdo věděl o třetí možnosti – socialistickém prezidentském kandidátovi Eugenu V. Debsovi. Socialistické hnutí reprezentovalo novou dělnickou třídu. Pro socialisty znamenalo impérium pouze jedno jediné: vykořisťování. McKinley sliboval rostoucí ekonomiku a vítězství nad Španělskem ve válce roku 1898. Věřil, že Amerika, aby přežila, musí expandovat. Bryan, nebraský populista známý jako „Velký muž z lidu“, byl naopak nepřítelem průmyslových magnátů a bankéřů. Byl přesvědčen, že McKinleyho vize povede ke katastrofě. S oblibou citoval výrok Thomase Jeffersona: „Je-li v mysli každého Američana jedna zásada zakořeněná hlouběji než všechny ostatní, je to ta, že bychom neměli mít nic společného s dobýváním.“ Nyní, když USA anektovaly několik zahraničních kolonií – Filipíny, Guam, Pago Pago, ostrov Wake a Midwayské ostrovy, Havaj a Portoriko – a stvrdily svou praktickou kontrolu nad Kubou, byly na nejlepší cestě zpronevěřit se nejdrahocennějšímu daru, jaký lidstvu daly. 11


Prezidentské volby v roce 1900 postavily proti sobě republikána Williama McKinleyho (vlevo), zastánce amerického impéria a horlivého obhájce východního establishmentu, proti demokratovi Williamu Jenningsi Bryanovi (vpravo), středozápadnímu populistovi a jednoznačnému odpůrci imperialismu. S McKinleyovým vítězstvím došlo k tomu, že Bryanova varování před americkým impériem bohužel nebyla vyslyšena.

Zatímco většina Američanů si myslela, že Spojené státy naplnily svůj „evidentní osud“, když se roztáhly přes celou Severní Ameriku, byl to William Henry Seward, ministr zahraničí Abrahama Lincolna i Andrewa Johnsona, kdo vyjádřil daleko grandióznější vizi amerického impéria. Ten si vytyčil za cíl získání Havaje, Kanady, Aljašky, Panenských ostrovů, Midwayských ostrovů a částí Santa Dominga, Haiti a Kolumbie. Značná část jeho snu se mu doopravdy splnila. Avšak zatímco Seward snil, evropská impéria začala jednat. V jejich čele kráčela v posledních třiceti letech devatenáctého století Británie, která pohltila přes dvanáct milionů čtverečních kilometrů území, což je oblast větší než celé Spojené státy. Británie, podobně jako kdysi Římané, věřila, že jejím posláním je přinést lidstvu civilizaci. Francie přidala dalších devět milionů 12

1. kapitola

čtverečních kilometrů. Německo, kvůli svému pozdnímu startu, přidalo „jen“ dva a půl milionu. Jediné impérium na ústupu bylo to španělské. V roce 1878 evropská impéria a jejich bývalé kolonie ovládaly 67 procent pozemského povrchu Země. A v roce 1914 měly kontrolu nad ohromujícími 84 procenty. Do 90. let 19. století si Evropané rozkrájeli 90 procent Afriky, z toho lví podíl připadal Belgii, Británii, Francii a Německu. Spojené státy měly strach, že nestihnou dohnat ztracený čas, a přestože pojetí impéria se Američanům – z nichž většina měla přistěhovalecké kořeny – nezamlouvalo, toto období patřilo zlým zbohatlíkům, zvláště aristokracii známé jako „vláda čtyř set“, s jejími velkolepými nemovitostmi, soukromými armádami a zástupy zaměstnanců. Lidé jako J. P. Morgan, John D. Rockefeller a William Randolph Hearst drželi v rukou nesmírnou moc. Kapitalistická třída, pronásledována přízraky revolucionářských dělníků, kteří tvořili Pařížskou komunu z roku 1871, evokovala podobné hrozivé vidiny radikálů, již chtějí svrhnout systém ve Spojených státech. Těmto radikálům či komunardům se také říkalo komunisti, a to více než padesát let před Ruskou revolucí z roku 1917. To nejhorší z loupeživých zbohatlíků ztělesňovala železniční síť Jaye Goulda o délce 24 000 kilometrů. Gould byl pravděpodobně nejvíce nenáviděným člověkem celé Ameriky, čemuž zřejmě nijak zvláště nepomohly jeho výroky, například že by si mohl „najmout jednu polovinu dělnictva, aby vyvraždila tu druhou“. Když Wall Street zachvátila v roce 1893 finanční panika „Černého pátku“, spustila dosud největší depresi tohoto národa. Mlýny, továrny, vysoké pece i doly byly všude ve velkém počtu zavírány. O práci přišly čtyři miliony dělníků. Nezaměstnanost dosahovala dvaceti procent. Železničářské odbory American Railway Union v čele s Eugenem Debsem reagovaly na zastavení prací a krácení platů ve firmě Palace Car Company George Pullmana a stávkou odřízly z provozu státní železnice. Na pomoc železničním magnátům v potlačení stávky byly vyslány federální vojenské jednotky; padly tam desítky dělníků a Debs strávil šest měsíců ve vězení. Domácí socialisté, odboráři i reformátoři namítali, že periodicky se opakující deprese kapitalismu jsou výsledkem nedostatečné spotřeby dělnické třídy. Jacob Riis svými průkopnickými fotografiemi šokoval národ, když 13


zdokumentoval bídu chudiny v New York City. Vůdci dělnické třídy vyzývali k přerozdělování domácího majetku, aby si pracující lid mohl dovolit kupovat zboží, které na amerických farmách a v továrnách sám produkoval. Ale oligarchové – „čtyři sta“ – na to řekli, že je to forma socialismu. Řekli, že více může dostat každý, a tvrdili, že USA musejí soupeřit se zahraničními mocnostmi a ovládnout světový trh, aby rostoucí přebytky Ameriky pohltili cizinci. Zisk ležel jednoznačně v cizině: v obchodu, levné práci a levných zdrojích. A nejzajímavější byla Čína. Aby mohly nakrojit tento obrovský tržní dort, potřebovaly by Spojené státy moderní, parou poháněné námořnictvo a základny po celém světě, aby mohly soupeřit s britským impériem, s jeho obrovskou výhodou přístupu do přístavu Hongkong. Zároveň se tam snažily proniknout i Rusko, Japonsko, Francie a Německo. Podnikatelé začali usilovat o průplav napříč Střední Amerikou, který by pomohl otevřít dveře do Asie. V roce 1898, v této atmosféře globální konkurence, Spojené státy anektovaly Havaj. Téměř o sto let později se Američané v rezoluci Kongresu omluvili „nativním Havajcům“ za to, že je připravili o jejich právo „na sebeurčení“. Kuba, ležící sto padesát kilometrů od břehů Floridy, se vzbouřila proti zkorumpované španělské nadvládě a Španělé reagovali tím, že uvěznili značnou část populace do koncentračních táborů, kde na různé nemoci zemřelo devadesát pět tisíc lidí. Jak se boj přitvrzoval, mocní bankéři a obchodníci jako Morgan a Rockefellerovi, kteří měli na ostrově investované miliony, začali vyžadovat od prezidenta nějakou akci – aby ochránili své zájmy. Prezident McKinley vyslal do přístavu Havana loď USS Maine jako signál Španělům, že Amerika si své zájmy bedlivě hlídá. Jednu únorovou noc roku 1898, v tropickém vedru dosahujícím takřka čtyřiceti stupňů, Maine náhle explodovala, při výbuchu zemřelo 254 námořníků, údajně v důsledku španělské sabotáže. Americká „žlutá žurnalistika“, zastoupena listy New York Journal Williama Randolpha Hearsta a New York World Josepha Pulitzera, zahájila fanatickou bulvární reakci, a vytvořila tak ideální atmosféru pro válku. Journal volal: „Na památku Maine nechť zhyne Španělsko!“ Přečetly si to miliony lidí přesvědčeny, že Španělsko, tato rozkládající se katolická mocnost, 14

1. kapitola

je pro zachování svého impéria schopna jakékoli špatnosti. Když McKinley vyhlásil válku, Hearst nezapomněl zdůraznit své zásluhy: „Jak se vám líbí válka Journalu?“ ptal se. Jak kdekdo díky symbolicky barvitému vítězství Teddyho Roosevelta na San Juan Hillu ví, španělsko-americká válka skončila během tří měsíců. Ministr zahraničí John Hay ji nazval „krásnou malou válkou“. Z téměř pěti a půl tisíce mrtvých Američanů padly méně než čtyři stovky v boji, ostatní vojáci podlehli chorobám. Tehdy šestnáctiletý Smedley Darlington Butler zalhal o svém věku a přihlásil se k námořní pěchotě. Stal se jedním z nejslavnějších vojenských hrdinů Ameriky a za svou kariéru, která byla svědkem počátku úpadku Ameriky do stavu globálního impéria, získal dvě čestná vyznamenání. S vítězstvím tam nakráčeli američtí podnikatelé, kořistili majetek, kde mohli, a v podstatě proměnili Kubu v protektorát. Korporace United Fruit Company si zabrala dva miliony akrů půdy na výrobu cukru. V roce 1901 vlastnily Bethlehem Steel a další americké podniky přes 80 % kubánského nerostného bohatství. O více než sedmdesát let později, v roce 1976, oficiální vyšetřování námořnictva (o kterém veřejnost nebyla nijak zvláště informována) odhalilo, že nejpravděpodobnější příčinou potopení Maine byl bojler, který explodoval vedrem a vyvolal výbuch lodních zásob munice. Spojené státy tak stejně jako u války ve Vietnamu a Iráku založily svou reakci na falešných zprávách a šly do války prostě proto, že chtěly. I v lesku vítězství však USA zjistily, že se ocitly uprostřed daleko větších potíží. Od Španělska získaly gigantické, ale zanedbané území na Dálném východě – Filipíny –, které bylo vnímáno jako ideální zastávka k natankování pro lodě plující do Číny. Stejně jako u invaze do Bagdádu v roce 2003 začaly tamější boje úspěšně. V květnu 1898 velitel George Dewey rozprášil španělskou flotilu v Manilské zátoce. Jeden antiimperialista poznamenal, že „Dewey zabral Manilu se ztrátou jednoho muže a veškerých našich institucí“. Anti-Imperialist League, založená roku 1898 v Bostonu, se snažila americkou anexi Filipín a Portorika zablokovat. K jejím členům patřil i Mark Twain, který položil proslulou otázku: „Máme ty, kdo žijí v temnotě, nadále obdařovat svou civilizací, anebo máme těm ubožákům dát pokoj?“ 15


Prezident McKinley dal přednost tomu prvnímu a nakonec se rozhodl pro anexi. „Nezbývalo nám nic jiného,“ prohlásil, „než se jich všech ujmout, vzdělat Filipínce, pozdvihnout je a civilizovat a pokřesťanštit a s Boží pomocí pro ně udělat to nejlepší, co můžeme, jako pro naše bližní, neboť i za ně Kristus položil svůj život.“ McKinley však narazil na jeden větší problém: na Filipínce samotné. Pod vášnivým vedením Emilia Aguinalda si Filipínci v roce 1899, kdy byli osvobozeni od španělské nadvlády, založili svou vlastní republiku a podobně jako kubánští rebelové očekávali, že ji Spojené státy uznají. Svého spojence přecenili. A tak začali vzdorovat. Po jednom z protestů se po ulicích Manily povalovali mrtví Američané. Americká žlutá žurnalistika volala po odplatě proti barbarům. Mučení, včetně waterboardingu, se stalo běžnou praxí. Do vzbouřenců či „malých hnědých bratrů“, jak je nazýval William Howard Taft, generální guvernér Filipín, lili slanou vodu, až byli nafouklí jako žáby, aby je „přiměli mluvit“. Jeden z vojáků psal domů: „Všichni jsme měli chuť zabíjet ‚negry‘. … Kam se na tohle střílení lidí hrabe lov králíků.“ Byla to válka zvěrstev. Když vzbouřenci přepadli americké jednotky na ostrově Samar, plukovník Jacob Smith poručil svým mužům zabít každého nad deset let a proměnit ostrov v „pustinu“. Z této partyzánské války, která trvala tři a půl roku, se domů nevrátily přes čtyři tisíce amerických vojáků. Zato filipínských partyzánů padlo přes dvacet tisíc a k tomu navíc zemřelo dvě stě tisíc civilistů, řada z nich na choleru. Ale kvůli překrouceným tiskovým zprávám se pevninští Američané mohli utěšovat myšlenkou, že mezi nerozvinuté chudáky rozšířili civilizaci. Americkou společnost tato válka otupěla. Doktrína anglosaské nadřazenosti, která ospravedlňovala existenci rodícího se impéria, otravovala společenské vztahy stejně tak i doma, kde jižní rasisté, uchylující se k podobným argumentům, přiostřili svou kampaň na zvrácení výsledků americké občanské války a přijali nové „zákony Jima Crowa“ prosazující nadřazenost bílé rasy a rasovou segregaci. V Číně vedla podobná touha po nezávislosti v letech 1898 až 1901 k tzv. Boxerskému povstání. Nacionalisticky uvažující Číňané povstali, zběsile vyvraždili misionáře a vyhnali všechny cizí vetřelce. McKinley poslal Evropanům a Japoncům na pomoc proti povstalcům pět tisíc amerických vojáků. 16

1. kapitola

NAHOŘE: Orba na kubánské cukrové plantáži. VPRAVO: Správní budova United Fruit Company v New Orleans. Španělsko-americká válka se pro americké podnikatele ukázala jako poměrně výnosná. Jakmile skončila válka na Kubě, United Fruit zabrala 1,9 milionu akrů kubánské půdy v ceně 20 centů za akr.

Nadporučík Smedley Butler byl členem této invazní jednotky a vedl svou námořní pěchotu do Pekingu, kde poprvé na vlastní oči spatřil, jak vítězní Evropané s Číňany zacházejí. Byl znechucen. 17


Během španělsko-americké války na Filipínách byly různé krutosti běžnou věcí. Americké jednotky používaly mučení, kterému dnes říkáme waterboarding. Jeden zpravodaj napsal: „Naši vojáci pumpovali do lidí slanou vodu, aby ‚je přiměli mluvit‘.“

A tak, podobně jako v roce 2008, se americké volby v roce 1900 konaly v situaci, kdy byly americké vojenské jednotky rozptýleny po několika zemích světa – tentokrát v Číně, na Kubě a na Filipínách. A přesto McKinley, vyhřívající se na výsluní vítězství nad Španělskem, porazil Bryana s větším náskokem než v roce 1896. Socialistu Eugena Debse s necelým jedním procentem sotva kdo vůbec zaznamenal. Američané se evidentně podepsali pod McKinleyho představu obchodu a impéria. Na vrcholu své popularity, v roce 1901, byl McKinley zavražděn jedním anarchistou. Vrah si stěžoval na zvěrstva, která Amerika napáchala na Filipínách. Nový prezident Theodore Roosevelt, který byl imperialistou ještě nestydatějším, v McKinleyho politice rozpínavosti pokračoval. Roosevelt, jenž zorganizoval revoluci v Panamě, kolumbijské provincii, podepsal s nově vzniklou panamskou vládou pakt o pronájmu průplavního pásma, čímž získal stejná práva na intervence, jaká si USA vynutily na Kubě. Kanál byl dokončen s velkými obtížemi a nakonec otevřen v roce 1914. 18

1. kapitola

Těla mrtvých Filipínců. Jeden filadelfský reportér napsal, že vojáci postavili Filipínce na most, postříleli je a těla nechali v řece plavat všem pro výstrahu.

V následujících letech byla americká námořní pěchota opakovaně posílána chránit americké obchodní zájmy do míst, která dnes nazýváme „banánové republiky“, o nichž se mělo za to, že jsou zaostalá a potřebují pevnou ruku někdy velmi brutálních diktátorů schopných cpát americké obchodní zájmy do chřtánů vzdorujícím dělníkům a rolníkům. Kuba. Honduras. Nikaragua. Dominikánská republika. Haiti. Panama. Guatemala. Mexiko. Americká okupace trvala mnohdy dlouhá léta, někdy i desetiletí. Nikdo neměl se zasahováním v cizích zemích více bezprostředních zkušeností než Smedley Butler, nyní generálmajor námořní pěchoty. Jeho muži ho zbožňovali a pro jeho zranění, které utrpěl v Hondurasu, ho nazývali „Old Gimlet Eye“. A na konci své dlouhé a bohatě ověnčené služby Butler o svých letech v uniformě hodně vyprávěl. Ve své knize War Is a Racket napsal: „Strávil jsem třiatřicet let a čtyři měsíce v aktivní vojenské službě jako člen nejhbitější vojenské síly této země, námořní pěchoty. Sloužil jsem ve všech udělovaných hodnostech od poručíka po generálmajora. A za tu dobu jsem většinu času trávil jako vysoce postavený ranař zastupující Velký 19


Generál Smedley Butler bojoval na Filipínách, v Číně a ve Střední Americe. Později napsal, že byl „vysoce postavený ranař zastupující Velký byznys, Wall Street a bankéře… gangster kapitalismu“.

byznys, Wall Street a bankéře. Stručně řečeno jsem byl bandita, gangster kapitalismu. V té době jsem měl podezření, že jsem byl jen součástí velkých čachrů. Nyní jsem si tím jist. Tak jako všichni členové vojenské profese jsem nikdy nedisponoval vlastními myšlenkami, dokud jsem službu neopustil… V roce 1914 jsem pomáhal zabezpečit Mexiko, zvláště Tampico, pro americké ropné zájmy. Pomáhal jsem proměnit Haiti a Kubu v místo příjemné pro chlapce z National City Bank, aby tam mohli vybírat své příjmy. Pomáhal jsem vyplenit půl tuctu středoamerických republik ve prospěch Wall Streetu. Seznam takových vyděračských skutků je dlouhý. V letech 1909–1912 jsem pomáhal vyčistit Nikaraguu pro mezinárodní bankovní dům Brown Brothers. V roce 1916 jsem nachystal Dominikánskou republiku pro americké cukrovarnické zájmy. V Číně jsem pomáhal dohlédnout na to, aby tam Standard Oil mohl nerušeně expandovat. Za ta léta jsem měl, jak by se řeklo, parádní kšeft. Když se ohlédnu zpátky, mám pocit, že jsem mohl dát Al Caponemu 20

1. kapitola

pár skvělých tipů. On se vzmohl na to, že řádil ve třech obvodech. Já na třech kontinentech.“ Butlerovi jeho otevřenost později přišla dost draho, když byl přeskočen jako velící důstojník námořní pěchoty, kterou proto roku 1931 za vášnivých sporů opustil. Jestliže „jsou válka jen čachry“, jak Butler prohlásil, tak první světová válka patřila mezi nejsmutnější epizody čachrování vyděračství v lidských dějinách. Jednou z méně známých skutečností tohoto příběhu je, že v předvečer první světové války se banky britského impéria ocitly v krizi. Britský ekonomický model vybrakování ekonomik částí zeměkoule rostoucích pro vlastní přežití a neinvestování do vlastní domácí výroby začínal selhávat. Začala přicházet periodicky se opakující období deprese. Naopak nově sjednocené impérium německé se postavilo do čela národů kontinentální Evropy v tažení směrem pryč od volného obchodu a k protekcionistickým opatřením, která podporovala růst domácí průmyslové základny, jež nebyla na kolonizaci tolik závislá. Německo představovalo velkou konkurenci ve výrobě oceli, elektrické energie, chemické energie, v zemědělské výrobě, produkci železa, uhlí a textilu. Jeho banky a železnice se rozrůstaly a v boji o ropu, nejnovější strategické palivo, které bylo nezbytností pro pohánění moderního námořnictva, začínalo německé obchodní loďstvo rychle dohánět to britské. Anglie, která nyní byla těžce závislá na dovozu ropy z USA a Ruska, zoufale potřebovala najít potenciální nové zásoby na Středním východě, který byl součástí hroutící se Osmanské říše. A když Němci počali budovat železnici, aby mohli ropu dovážet z Bagdádu do Berlína díky spojenectví s touto Osmanskou říší, Británii se to vůbec nelíbilo. Došlo k ohrožení zájmů jejích nedalekých říší v Egyptě a Indii. Až obrovské nepokoje v balkánských státech, zvláště v Srbsku, pomohly dokončení železnice z Berlína do Bagdádu zablokovat. Byla to vlastně jen malá aférka v Srbsku, která nakonec spustila řetězec událostí první světové války, když byli v horkém létě roku 1914 na ulicích Sarajeva zavražděni arcivévoda František Ferdinand, dědic rakousko-uherské říše, a jeho manželka. Situace se rychle vyhrotila a série komplikovaných spojenectví mezi konkurenčními ekonomickými impérii vedla k dosud největšímu válečnému konfliktu v historii lidstva. 21


Tato válka byla od počátku do konce krveprolitím v rozsahu zcela nepochopitelném pro veřejnost. Již v prvních bojích na řece Marně v roce 1915 utrpěli Britové, Francouzi i Němci po pěti stech tisících obětí. Trvání války předčilo veškerá očekávání. Za jediný den bitvy na řece Sommě přišla Británie o šedesát tisíc vojáků. V roce 1916 v bitvě u Verdunu ztratily Francie a Německo téměř milion mužů. Francie, která opakovaně nařizovala svým vojákům, aby se vystavovali německým kulometům a dělostřelectvu, nakonec přišla o polovinu svých mladých mužů od patnácti do třiceti let. Německo ve druhé bitvě u Ypres v dubnu 1915 poprvé, po nevydařeném pokusu u Bolimówa na východní frontě, použilo jedovatý bojový plyn, který pokryl francouzské oddíly v šesti kilometrech zákopů. Washington Post napsal, že francouzští vojáci šíleli a umírali trýznivým dušením, zatímco jejich těla nabírala černou, zelenou a žlutou barvu. Britové oplatili útok plynem v září u Loosu, jen aby se stali svědkem toho, jak se vítr obrací a odnáší plyn zpátky nad britské zákopy. Výsledkem bylo více obětí na straně Británie než Německa. V roce 1917 Německo použilo opět u Ypres ještě účinnější yperitové zbraně, tentokrát proti Britům. Romanopisec Henry James napsal: „Pád civilizace do této propasti krve a temnoty je něco, co promarňuje celou tu dlouhou dobu, během níž jsme si mysleli, že se svět bude postupně zlepšovat.“ Woodrow Wilson byl ztělesněním Jamesova předválečného ideálu naděje a civilizace. Poprvé byl zvolen prezidentem v roce 1912 a odrážel solidárnost většiny Američanů ke spojencům (Británii, Francii, Itálii, Japonsku a Rusku) proti Centrálním mocnostem (Německo, Rakousko-Uhersko a Osmanská říše), ale do války se nezapojil – s tímto vysvětlením: „My musíme být neutrální. Protože jinak naše smíšené populace povedou válku proti sobě navzájem.“ Další volby v roce 1916 vyhrál se sloganem: „Uchránil nás před válkou“, tento směr se však chystal brzy obrátit. Wilson byl zajímavý člověk. Byl rektorem Princetonské univerzity a guvernérem New Jersey. Jako potomek presbyteriánských duchovních z obou větví rodiny projevoval silné moralistické sklony a někdy až farizejskou neústupnost. Také pociťoval onen misionářský smysl pro globální roli Ameriky a věřil v export demokracie – a to i do zemí, které nebyly ochotny ji přijmout. Sdílel 22

1. kapitola

Američtí vojáci při protiplynovém výcviku v Camp Dix v New Jersey. Přestože je civilizace po staletí zakazovaly, během první světové války se používání chemických zbraní stalo rozšířenou praxí. Při útocích jedovatými plyny zahynuly tisíce lidí.

také přesvědčení svých jižních předků o nadřazenosti bílé rasy, takže podnikal kroky k opětovné segregaci. Na petici od delegace Afroameričanů odpověděl: „Segregace není ponížením, nýbrž přínosem.“ Starý antiimperialista William Jennings Bryan, který nyní sloužil jako Wilsonův ministr zahraničí, se americký smysl pro neutralitu ve válce snažil udržovat, ale jeho snahy zabránit americkým občanům v cestování na lodích válčících národů Wilson odmítl. Británie, která svou vynikající námořní silou již téměř sto let ovládala Atlantik, spustila blokádu severní Evropy. Německo reagovalo vysoce 23


účinným ponorkovým tažením, které, jak se zdálo, rovnováhu sil v oceánu poněkud vychýlilo. V květnu 1915 německá ponorka potopila britský parník Lusitania, a připravila tak o život 1 200 lidí včetně 128 Američanů. Byl to naprostý šok. Mnozí volali po vstoupení Ameriky do války. Jenže po počátečních odmítnutích vyšlo najevo, že loď doopravdy porušila zákony o neutralitě a vezla do Británie velký náklad zbraní. Bryan trval na tom, aby Wilson odsoudil jak britskou blokádu Německa, tak německý atak, neboť obojí považoval za porušení neutrálních práv. Když Wilson odmítl, Bryan rezignoval na znamení protestu a z obavy, že Wilson se pomalu blíží k válce. A měl pravdu. Wilson si stále více myslel, že když se USA do války nezapojí, bude jim odepřena role při utváření poválečného světa. A v lednu 1917, celkem teatrálně, pronesl první oficiální prezidentský projev před Senátem od dob George Washingtona. Dovolával se „míru bez vítězství“ na základě ústředních amerických principů sebeurčení, svobody moří a otevřeného světa bez zapřádání spojenectví. Středobodem takového světa by měl být svaz národů, který bude prosazovat mír. Wilsonův idealismus byl vždy trochu podezřelý, protože se zdálo, že jeho politika jej nepřetržitě podkopává. Americká neutralita v této válce byla ve skutečnosti spíše principem než praxí. J. P. Morgan a Rockefeller ze Standard Oil byli dvěma největšími titány amerického finančnictví od občanské války. Morgan zemřel roku 1913, ale jeho syn, J. P. Morgan jr., jako bankéř Ameriky účinně sloužil britskému impériu v letech 1915 až 1917, kdy do války vstoupily USA. Spojené státy zpočátku nedovolovaly americkým bankéřům půjčovat peníze válčícím stranám, protože věděly, že to podryje výroky o americké neutralitě, ale v září 1915, během svého prvního funkčního období, Wilson – navzdory Bryanovým radám – změnil názor. A hned tentýž měsíc poskytl Morgan Británii a Francii půjčku 500 milionů amerických dolarů. V roce 1917 mělo britské ministerstvo války od Morgana a dalších bank z Wall Streetu vypůjčeno téměř 2,5 miliardy dolarů. Zato Německo dostalo půjčku pouhých 27 milionů dolarů. V roce 1919, po válce, Británie dlužila Spojeným státům ohromnou sumu 4,7 miliardy dolarů: Přepočteno na dnešní dolary by to dělalo asi 61 miliard. 24

1. kapitola

Morgan se také stal jediným prodejním zástupcem britského impéria v USA, s asi 20 miliardami dolarů v objednávkách a s provizí 2 % z ceny veškerého zboží, přičemž dával přednost svým přátelům jako např. majitelům Du Pont Chemical nebo Remington and Winchester Arms. Socialista Eugene Debs mezitím neustále podněcoval dělnictvo, aby se postavilo proti válce, v tomto smyslu: „Nechte kapitalisty, aby si bojovali sami a zásobovali válku vlastními mrtvolami, a uvidíte, že na Zemi již nikdy žádná válka nepropukne.“ Ať to bylo z finančních, nebo idealistických důvodů, v dubnu 1917 Woodrow Wilson každopádně požádal Kongres o vyhlášení války se slovy: „Musíme učinit svět bezpečným pro demokracii.“ Proti bylo šest senátorů, včetně Roberta La Follettea z Wisconsinu, stejně jako padesát reprezentantů ze Sněmovny, včetně Jeannette Rankinové z Montany, první ženy všech dob, která byla do Kongresu zvolena. Wilsonovi oponenti ho napadali jako nástroj Wall Streetu. „Dáváme na americkou vlajku znaménko dolaru,“ protestoval senátor George Norris z Nebrasky. Opozice dělala, co mohla, ale Wilsonovi se jeho přání splnilo. Navzdory výzvám vlády, že je zapotřebí milionu dobrovolníků, však zprávy o hrůzách zákopové války nadšení výrazně oslabovaly, a tak se za prvních šest týdnů přihlásilo jen třiasedmdesát tisíc mužů, takže Kongres byl donucen uspořádat odvod. Počátkem roku 1918 se zdálo, že by Centrální mocnosti mohly válku doopravdy vyhrát a spojence porazit, což by vedlo k tomu, že by se američtí bankéři ocitli v obrovské finanční propasti. Amerika se vzchopila s pomocí vlasteneckých dluhopisů Svobody. A řada předních pokrokářů národa – včetně Johna Deweyho a Waltera Lippmanna – se postavila na Wilsonovu stranu. Ale byli to středozápadní republikáni jako La Follette a Norris, kteří pochopili, že válka je umíráček jakékoli smysluplné domácí reformy. A Kongres to záhy potvrdil tím, že schválil několik z nejrepresivnějších zákonů v dějinách země – včetně zákona o špionáži z roku 1917 a zákona o pobuřování z roku 1918 –, které umlčovaly lidi a vytvářely atmosféru nesnášenlivosti vůči opozici. Univerzitní profesoři, kteří byli proti válce, byli buď propuštěni, nebo zastrašováni k mlčení. Stovky lidí skončily ve vězení za to, že promluvily, včetně 25


Robert „Fighting Bob“ La Follette z Wisconsinu byl jedním ze šesti senátorů, kteří hlasovali proti vstupu USA do první světové války.

vůdce odborové organizace Industrial Workers of the World (IWW) „Velkého Billa“ Haywooda. Také Eugene Debs opakovaně protestoval a nakonec byl v červnu 1918 uvězněn i on, když řekl: „Války v celých dějinách byly vedeny kvůli dobývání a loupení, a to je také stručná definice války. … Války vždycky vyhlašovala vládnoucí třída. A boje vždycky bojovala třída podřízená.“ Ještě než byl odsouzen, stihl Debs v soudní síni pronést velmi výmluvný projev: „Slavný soude, již před lety jsem si uvědomil své příbuzenství se všemi živými bytostmi a došel jsem k závěru, že nejsem ani o píď lepší než ti nejhorší na Zemi. Řekl jsem si, a říkám to i teď, že dokud je dělnická třída, patřím do ní; dokud je na světě zločinný element, jsem jím i já; a dokud je ve vězení živá duše, ani já nejsem svobodný.“ Debs byl odsouzen k deseti letům ve vězení. Odseděl si tři roky, v letech 1919 až 1921. S Wilsonovým svolením ministerstvo spravedlnosti zlikvidovalo také členy IWW – „Wobblies“. Zatímco někteří Američané pochodovali do války 26

1. kapitola

za zvuků populární písně „Over There“, Wobblies odpověděli parodií na „Onward Christian Soldiers“ (Kupředu, křesťanští vojáci) nazvanou „Christians at War“ (Křesťané ve válce), která končila verši: „Do dějin se zapíšete jako smečka bohem zatracených bláznů.“ Sto šedesát pět vůdčích představitelů organizace bylo obviněno ze spiknutí za účelem bránění odvodu a z povzbuzování k dezerci. Velký Bill Haywood uprchl do revolučního Ruska, ostatní ho záhy následovali. Němečtí Američané byli vyčleňováni se zvláštním nepřátelstvím. Školy, z nichž mnohé nyní vyžadovaly od učitelů sliby věrnosti, vyloučily z kurikula němčinu a orchestry musely ze svých repertoárů vypustit německé skladatele. Podobně jako když kongresoví xenofobové, rozzuřeni francouzskými protesty proti invazi do Iráku v roce 2003, přejmenovali hranolky („French fries“) na „freedom fries“, za první světové války byly hamburgery přejmenovány na „sendviče svobody“ a Sauerkraut (kyselé zelí) dostalo název „zelí svobody“. Zarděnky („German measles“) byly brzy nazývany „liberty measles“ a němečtí ovčáci se proměnili v „policejní psy“.

Na základě zákona o špionáži z roku 1917 uvěznily Spojené státy stovky odpůrců odvodu vojáků, včetně vůdce IWW „Velkého Billa“ Haywooda a socialisty Eugena Debse. Debs (na fotografii při projevu před chicagským davem v roce 1912) vyzýval dělnictvo, aby protestovalo proti válce: „Nechte kapitalisty, aby si bojovali sami a zásobovali válku vlastními mrtvolami, a uvidíte, že na Zemi již nikdy žádná válka nepropukne.“

27


Válečná léta měla později přinést bezpříkladnou konspiraci mezi velkými korporacemi a vládou ve snaze stabilizovat ekonomiku, ovládnout nespoutanou konkurenci a zaručit zisky výrobcům munice, kterým se často říkalo „obchodníci se smrtí“. Trvalo déle než rok od vyhlášení války, než americké jednotky konečně dorazily do Evropy: Bylo to v květnu 1918, půl roku před skončením války, kdy pomáhaly obléhaným francouzským jednotkám zvrátit situaci u řeky Marny. Díky lidským zdrojům a průmyslové moci měla přítomnost USA ohromný psychologický válečný efekt a demoralizovala Němce, kteří nakonec kapitulovali. Dlouhá a bezútěšná válka skončila 11. listopadu 1918. Ztráty byly enormní. Ze dvou milionů amerických vojáků, kteří dorazili do Francie, přes 116 000 padlo a 204 000 bylo zraněno. Evropské ztráty se příčily zdravému rozumu: Odhady mluvily o 8 milionech vojáků a 6 až 10 milionech mrtvých civilistů, často v důsledku nemocí a hladomoru. Ale – podobně jako později ve druhé světové válce – žádný lid neutrpěl touto válkou více než Rusové, s 1,7 milionu padlých a takřka 5 miliony zraněných. Ti, kdo přežili, měli žít ve zcela novém uspořádání světa. Británie a Francie byly zle oslabeny. Německé impérium se zhroutilo. Rakousko-Uhersko, říše stará přes padesát let, skončilo a výsledkem byla chaotická restrukturalizace východní Evropy. A veliká mnohojazyčná Osmanská říše složená z Arabů, Turků, Kurdů, Arménů, muslimů, křesťanů a židů, která trvala přes šest set let, se nyní rozdrobila na kousky. V Rusku tajemná skupina revolucionářů známých jako bolševici, která naslibovala lidem chléb, půdu a mír, převzala v říjnu 1917 moc ve zruinované říši cara Mikuláše II., který přišel na jatkách první světové války o svou armádu a spolu s ní i o důvěru jak vojáků, tak dělníků, kteří měli brutality této války tak akorát dost. Bolševici byli velmi silně inspirováni německo-židovským intelektuálem Karlem Marxem, který vyzýval k sociální a ekonomické rovnosti lidí. A okamžitě zahájili reorganizaci ruské společnosti od základů: Znárodnili banky, pozemky a nemovitosti rozdali rolníkům, dělníkům svěřili vládu nad továrnami a církevní majetky zkonfiskovali. A v březnu 1918, osm měsíců před skončením první světové války a téměř dva měsíce předtím, než se do boje ve Francii pustily americké jednotky, 28

1. kapitola

Vladimir Iljič Lenin a bolševici se zmocnili Ruska 7. listopadu 1917, čímž dramaticky změnili chod světových dějin. Leninova vize celosvětové komunistické revoluce uchvátila představivost dělníků a rolníků po celé zeměkouli a stala se přímým protikladem k vizi liberální kapitalistické demokracie Woodrowa Wilsona.

vůdce bolševiků Vladimir Iljič Lenin podepsal mírovou dohodu s Německem, čímž ruské jednotky z války stáhl. Woodrow Wilson a spojenci zuřili. Bolševici přísahali, že zlikvidují staré tajnůstkářské praktiky kapitalismu a imperialismu a odhodí je na smetiště dějin. Bláznivě slíbili světovou revoluci a následovala povstání v Budapešti, Mnichově i Berlíně. Zbývající evropské mocnosti, Belgie, Británie a Francie, se třásly strachy. Od dob Francouzské revoluce, která proběhla zhruba před 125 lety, Evropou nic tak neotřáslo a tolik ji nezměnilo. Vlna naděje, inspirována ruskou revolucí, zachvátila kolonizované a utiskované národy na šesti kontinentech. Jediným otrlým činem vyplenila Leninova Rudá garda staré ministerstvo zahraničí a zveřejnila, co našla: tkanivo tajných dohod mezi evropskými spojenci rozdělujícími poválečnou mapu světa na výlučné zóny vlivu. Podobně jako u reakce Spojených států na zveřejnění svých diplomatických depeší Wikileaks v roce 2010 byli tehdy spojenci pobouřeni tímto porušením starých 29


diplomatických protokolů, které odhalilo celou planost volání Woodrowa Wilsona po právu na „sebeurčení“ po válce. Wilson, jakkoli byl Leninovými činy zděšen, již tedy věděl – a také tím byl patřičně znechucen – na čem se Francie a Británie tajně dohodly. I přesto však poslal americké jednotky bojovat za francouzské a britské impérium. Konzervativní kontrarevoluce proti bolševikům byla urputná. Jednotlivé armády útočily na nové Rusko ze všech stran – nativní Rusové i kozáci, československé legie, Srbové, Řekové, Poláci na západě, Francouzi na Ukrajině a k tomu nějakých sedmdesát tisíc Japonců na Dálném východě. V reakci na to Leninův revoluční spoluvelitel Lev Trockij nemilosrdně sestavil Rudou armádu složenou z asi pěti milionů mužů. Přímočarý a vlivný exlord admirality Winston Churchill řekl: „Bolševismus je třeba zadusit v zárodku.“ Do Ruska dorazilo odhadem čtyřicet tisíc britských vojáků, někteří byli umístěni na Kavkaze, aby chránili zásoby ropy v Baku. Třebaže většina bojů skončila do roku 1920, ložiska odporu tam vytrvala až do roku 1923. Jako jakási předzvěst toho, co mělo následovat o šedesát let později, vytrvalo ve střední Asii až do 30. let hnutí odporu muslimů. Wilson zpočátku váhal, má-li se připojit k invazním silám, myšlenku svržení nového režimu odmítal, nakonec však vyslal přes třináct tisíc amerických vojáků a pomáhal vyzbrojit a financovat protibolševické síly. Senátor Robert La Follette toto jednání odsoudil jako výsměch Wilsonovu idealismu. Aby sebral kontrarevolucionářům hlavní předmět jejich sjednocení, nařídil Lenin v červenci 1918, v drtivém kontrastu ke způsobům předválečné Evropy, popravit cara a jeho rodinu. Skryti před zraky lidí byli všichni hromadně postříleni a brutálně dobiti bajonety kdesi ve sklepeních. Leninova tajná policie, Čeka, byla velmi úspěšná co do likvidace řady zbývajících nepřátel bolševiků. Na západ se nesly zvěsti o „rudém teroru“, často zveličované. A když Wilson povolil, aby americké vojenské jednotky zůstaly v Rusku do roku 1920, hluboce tím zasáhl kořeny jakéhokoli budoucího americko-ruského vztahu. USA neuznaly sovětské Rusko až do prezidentství Franklina Roosevelta v roce 1933. Po příjezdu do Evropy, na Pařížskou mírovou konferenci v prosinci 1918, obklopily Wilsona zbožňující davy. V Paříži ho nadšeně zdravily dva miliony 30

1. kapitola

Prezident Woodrow Wilson řeční v amfiteátru v kalifornském Berkeley, září 1919. V roce 1916 byl opět zvolen do úřadu prezidenta pod volebním sloganem „Uchránil nás před válkou“. Roku 1917 vstoupil do první světové války v naději, že tím zajistí Spojeným státům určité slovo při vytváření poválečného světa. Tímto i dalšími skutky poznamenal svůj úřad i celou zemi svým osobním otiskem v daleko větším rozsahu než jeho předchůdce i nástupci.

lidí. Když vstoupil do Říma, ulice byly poprášeny zlatým pískem, jak určovala starověká tradice. Italové ho prohlašovali „Bohem míru“. Dne 12. ledna 1919 se v Paříži setkali zástupci sedmadvaceti států. Wilson byl hvězdou celé konference. Svět se měl od základu změnit. Wilson se považoval za „osobní nástroj Boha“ a mírová konference byla vrcholným okamžikem celého jeho božského poslání. Opravdu to byl jeho nejslavnější okamžik, ale – tak jako u Alexandra v Babyloně, Césara v Římě a Napoleona na hranicích Evropy – svůj zenit měl jeho úspěch již za sebou. Ve svém ideologickém přehodnocení první světové války, po vzoru válek Francouzské revoluce o století dříve, Wilson prohlašoval, že toto je válka, která změní lidstvo, válka, která ukončí veškeré válčení. V projevu k Senátu 31


USA toho roku pronesl, že cesta Ameriky na scénu světa „se neodehrála podle plánu našich představ, nýbrž rukou Boží. … Právě o tomto jsme snili od svého zrodu. Amerika má vpravdě ukazovat cestu.“ Z Wilsonova hlediska již evidentním osudem Ameriky nebyla kontinentální expanze. Nyní to bylo rovnou Bohem nařízené poslání lidstvu. Tato představa záchrany lidství se stala podstatou mýtu amerického národa ve všech následujících válkách. Ve snaze čelit Leninovým revolučním výzvám Wilson o rok později, když ještě stále zuřila válka, vyhlásil soubor mezinárodních demokratických principů včetně volného obchodu, otevřených moří a otevřených dohod mezi národy, které se stanou základem nového mezinárodního míru. Program nazval Čtrnáct bodů. Němci kapitulovali právě na základě Wilsonových Čtrnácti bodů, protože věřili, že je Wilson ochrání před rozkouskováním mezi spojence. Dokonce

Zleva doprava: Britský premiér David Lloyd George, italský premiér Vittorio Orlando, francouzský premiér Georges Clemenceau a Wilson na Pařížské mírové konferenci. Na konferenci většinu z vznosné rétoriky Wilsonových Čtrnácti bodů odmítli ostatní spojenci, kteří dychtili po odplatě, nových koloniích a námořní dominanci v poválečném světě.

32

1. kapitola

i změnili svou formu vlády, přijali republiku a postavili se proti císaři, který brzy zmizel do exilu. Spojené státy se staly novou vládnoucí mocí světa. Přestože ještě roku 1914 byly zadluženým národem s dluhem 3,7 miliardy dolarů, v roce 1918 už byly národem věřitelů, kterému jeho spojenci dlužili 3,8 miliardy dolarů. Nicméně staré, mnohonárodní říše, které trvaly již od středověku, neměly o Wilsonův idealismus zájem: Zajímala je pomsta, peníze a kolonie. Britský ministerský předseda Lloyd George poznamenal, že ve Spojených státech nebyla válkou zničena „ani bouda“. Francouzský premiér Georges Clemenceau, jehož země přišla o více než milion vojáků, dodal: „Pan Wilson mě svými Čtrnácti body nudí. Propána, vždyť i všemohoucí Bůh jich má jen deset!“ V důsledku tohoto přístupu byly některé z Wilsonových nejasně vymezených Čtrnácti bodů z Versailleské mírové smlouvy odstraněny. Británie, Francie a Japonsko si rozdělily bývalé německé kolonie v Asii a Africe a Winston Churchill a britské ministerstvo zahraničí, mazajíce med kolem úst Arabů, kteří se bouřili proti Osmanské říši a jimž slibovali sebeurčení, říši rozdělili, čímž vytvořili nové závislé země, například Mezopotámie byla svévolně přejmenována na Irák. V dopise britského ministra zahraničí Arthura Balfoura židovskému bankéři lordu Rothschildovi byla také nastíněna naděje na budoucí židovskou vlast v Palestině. Společnost národů založila protektorát nad Palestinou. Zhruba 85 % tamějšího obyvatelstva tvořili palestinští Arabové, zatímco Židi tam byli zastoupeni necelými osmi procenty. Stará impéria své jednání omluvila tím, že nazvala tyto nové kolonie „mandátními územími“ a Wilson to schválil svým tvrzením, že Němci své kolonie bezcitně vykořisťovali, zatímco spojenci se k těm svým chovali lidsky – toto hodnocení bylo obyvateli Francouzské Indočíny přijímáno se značnou skepsí. Ho Či Min si ještě jako mladík půjčil smoking a buřinku a navštívil Wilsona s peticí za nezávislost Vietnamu. Podobně jako další přítomní vůdci třetího světa se Ho dozvěděl, že k osvobození může dojít pouze v ozbrojeném konfliktu – a nikoli jen ze štědrosti Woodrowa Wilsona. Přestože Lenin do Paříže pozván nebyl, setkání prostupovala i přítomnost Ruska. Lenin nazýval Wilsona „zamlouvačem“. Říkal: „Věřit se dá jen opravdovým revolucionářům!“ A zatímco delegáti seděli na setkání, komunisti obsadili Bavorsko a Maďarsko a vyhrožovali Berlínu a Itálii. 33


Leninovo volání po celosvětové revoluci bylo vyslyšeno také ve třetím světě, v zemích tak vzdálených jako Čína a Latinská Amerika. Wilsonovi, jenž se urputně soustředil na svou Společnost národů, kterou považoval za nezbytnou pro zabránění budoucím válkám, se však nepodařilo zabezpečit ten druh netrestající dohody, který veřejně obhajoval. Británie a Francie zvrhle použily Wilsonův koncept sebeurčení proti Německu – a tak miliony obyvatel uvízly mimo své nové, značně smrštěné hranice. Ve slavné klauzuli o válečné vině svalovala Versailleská smlouva veškerou vinu za zahájení války na Německo, nikoli na další koloniální říše, a požadovala po něm, aby zaplatilo spojencům téměř 33 miliard ve válečných reparacích. Bylo to více než dvojnásobek toho, co Německo očekávalo. Čelním představitelem Wilsonovy delegace byl přední partner Morganova impéria Thomas Lamont, na kterého Wilson hodně spoléhal.

Ho Či Min z Francouzské Indočíny si vypůjčil smoking a buřinku a navštívil Wilsona a americkou delegaci na Pařížské mírové konferenci. Přinesl s sebou petici požadující nezávislost Vietnamu. Podobně jako většina dalších přítomných nezápadních světových vůdců se Ho dozvěděl, že k osvobození může dojít pouze ozbrojeným konfliktem, nikoli jen z velkorysosti kolonizátorů.

34

1. kapitola

Lamont zajistil, aby platby Německa Británii a Francii zase umožnily těmto zemím vrátit jmění, které si vypůjčily na Wall Streetu, aby válku přežily. Skutečnost se měla tak, že celé nové uspořádání mezinárodního peněžnictví stálo na vratkých základech německých válečných reparací, které měly brzy nato přispět k ekonomickému zhroucení Německa, z něhož se měl následně vynořit Adolf Hitler. V nadcházejících letech se americký Kongres pustil do vyšetřování machinací takzvaných obchodníků se smrtí. Těmi byli průmyslníci a bankéři, kteří na válce nemravně vydělali. Nikdo nebyl odsouzen, nic se neprokázalo. Co však zůstalo, byl přetrvávající pocit nedůvěry lidu k celé první světové válce. Řada lidí, včetně mnoha předních představitelů Kongresu, měla pocit, že miliony lidí byly ve finančnických čachrech obětovány pro bankéře a další, kteří na válce vydělali. A tento pocit doprovázelo velmi intenzivní rozhořčení. Tento most Společnosti národů navrhl prezident USA

Jak ukazuje tento Punch komiks z prosince 1919, odmítnutí Kongresu, že by se Amerika zapojila do Společnosti národů, dodalo Společnosti punc bezmocnosti. Wilson porážku Společnosti pomohl zajistit tím, že potenciální antiimperialistické spojence za války umlčel.

35


Wilson se navrátil domů do vlasti, kde americké dělnictvo překypovalo nespokojeností a zoufale toužilo po reformě. Například jen v roce 1914 zemřelo v důsledku pracovních úrazů 35 000 dělníků. Jen v roce 1919 vstoupily do stávky přes čtyři miliony dělníků: například 365 000 ocelářů, 450 000 horníků, 120 000 pracovníků v textilním průmyslu. Generální stávka v Seattlu umrtvila celé město. V Bostonu vyšel do ulic i policejní sbor, až i Wall Street Journal varoval: „Lenin a Trockij jsou na cestě.“ Prezident Wilson zareagoval snahou zdiskreditovat Leninovo poselství. Komunismus je evropskou posedlostí, trval na svém, nikoli americkou. V takzvaném „rudém létě“ roku 1919 se vymkly kontrole rasové nepokoje v Chicagu a několika dalších městech, včetně Washingtonu, D. C. Opět nastolit pořádek musely až federální jednotky. Prezident Wilson nadále jezdil po zemi a rozhlašoval, že USA musejí ratifikovat Versailleskou smlouvu a s pomocí Společnosti národů zajistit jeho vizi světového míru. Pokrokoví republikáni odsuzovali Wilsonovu Společnost národů jako Společnost imperialistů, která usiluje

V roce 1919 stávkovaly čtyři miliony amerických dělníků za vyšší mzdy, lepší podmínky a organizaci práv. Jak ukazuje tento leták z generální stávky v Seattlu, zvýšenou bojovnost dělnictva pomohla inspirovat i ruská revoluce.

36

1. kapitola

o porážku revolucionářů a obranu svých vlastních imperiálních tužeb. Kritikové volali po změnách, ale pro Wilsona nebyly žádné úpravy přijatelné. Wilsona začalo trápit zdraví a na posledním projevu v coloradském Pueblu v září 1919 zkolaboval. Prodělal těžkou mrtvici, která ho na celý zbytek života zneschopnila. V listopadu 1919 ministr spravedlnosti A. Mitchell Palmer pustil z řemene své federální agenty v rámci první řady útoků na radikální a dělnické organizace po celé zemi. Celou operaci vedl čtyřiadvacetiletý šéf oddělení ministerstva spravedlnosti pro vyšetřování radikalismu: J. Edgar Hoover. Bylo zatčeno mezi třemi a deseti tisíci disidentů, z nichž mnozí byli vězněni po mnoho měsíců bez obvinění. Stovky radikálů zahraničního původu, včetně Emmy Goldmanové narozené v Rusku, byly deportovány ze země, zatímco byly stále více porušovány občanské svobody a disent začínal být spojován s neamerikanismem. Versailleská smlouva Senátem o sedm hlasů neprošla. Společnost národů se sice zrodila, avšak byla ochromena neúčastí Spojených států. Wilson zemřel roku 1924 jako zlomený člověk. Počátkem 20. let přestala Amerika Jeffersonova, Lincolnova a Williama Jenningse Bryana existovat. Nahradil ji svět Morgana, bankéřů z Wall Streetu a obřích korporací. Wilson doufal, že změní svět, ale jeho dědictví nakonec příliš pozitivní nebylo. Zatímco podporoval sebeurčení a odporoval formálnímu imperialismu, současně opakovaně zasahoval do vnitřních záležitostí jiných států včetně Ruska, Mexika a větší části Latinské Ameriky. Podporoval reformy, ale zároveň choval hlubokou nedůvěru k tomu druhu zásadních – a někdy i revolučních – změn, které by mohly doopravdy změnit lidské životy k lepšímu. Schvaloval lidské bratrství, ale zároveň byl přesvědčen, že ostatní rasy kromě bělochů jsou podřadné, a opětovně segregoval federální vládu. Velebil demokracii a zákonnost, ale zároveň přehlížel do nebe volající porušování občanských práv a svobod. Wilsonova selhání korunovala období, kdy jedinečná americká směsice idealismu, militarismu, hrabivosti a diplomacie hnala zemi k tomu, stát se novým impériem. V roce 1900 veřejnost odmítla Williama Jenningse Bryana a přivítala vizi Williama McKinleyho, vizi obchodu a prosperity, a tím legitimizovala imperiální dobývání USA. Volby z roku 1900 skutečně vyslaly Spojené státy cestou, ze které od té doby není cesty zpět. 37

2. kapitola

K

dyž se vojenské jednotky po válce navrátily ze zámoří, republikánský prezidentský kandidát Warren G. Harding sliboval „návrat k normálnímu životu“, čímž zahájil jedno z nejkonzervativnějších období amerických dějin. Jeho vládu však zaplavila aféra Teapot Dome, která odhalila, že ministr vnitra je podplacen společností Big Oil, která drancuje veřejné pozemky. A nakonec se ukázalo, že 20. léta 20. století budou desetiletím smělých kulturních experimentů smíšených s politickým konzervatismem: stará kultura nedostatku versus nová kultura hojnosti. Toto období bylo pokřtěno jako „bouřlivá dvacátá léta“. Morální reformátoři se obávali, že američtí vojáci, jakmile objevili něco, co mnozí nazývali „francouzskými způsoby“, zatíží svou nově vzniklou zálibou v orálním sexu a následnými přenosnými chorobami nevinné americké dívenky. Nemravní Francouzi se koneckonců nabídli, že pro americké vojáky vybudují nevěstince podobné těm, které sloužily jejich vlastním bojujícím mužům, na základě představy, že se díky tomu udrží zdravotní standardy a morálka. Americké úřady však tvrdošíjně odmítaly. A doma moderní morální křižáci využívali válečných obav k uzavírání čtvrtí červených lampiček po celé zemi, zaháněli prostitutky do ilegality a nutili je tak k hledání ochrany mezi gangstery a pasáky. V roce 1919 byl schválen osmnáctý dodatek, který zakazoval výrobu a prodej alkoholu ve Spojených státech. Tuto reformu vydatně podporovala především ženská protialkoholická hnutí, podpořily ji některé protestantské sekty, znovuzrozený Ku Klux Klan a někteří progresivisté. Alkohol však – podobně jako u války proti drogám později v tomto století – zůstával celkem běžně dostupný všem, kdo po něm prahli, a válka proti alkoholu skončila tím, že vedla k fantastickým ziskům nové vrstvy kriminálních živlů, mezi nimiž převažovaly italské, irské a židovské přistěhovalecké gangy. 38

2. kapitola

Smedley Butler byl svědkem toho nejhoršího násilí první světové války i korupce, jež následovala. Ale nyní, kdy měl od armády volno, byl přidělen na ulice Filadelfie. Butler zavřel celkem šest stovek lokálů, které prodávaly alkohol bez licence – včetně dvou, kterým nadržovala městská elita, která Butlera také následně nechala vyhodit. „Úklid Filadelfie,“ napsal, „byl náročnější než všechny bitvy, které jsem kdy bojoval.“ K dalším represivním stránkám nového amerického života patřily reformy zákonů o přistěhovalectví, které uvalovaly přísné kvóty na imigranty z jižní a východní Evropy a zcela zakázaly přistěhovalectví z Japonska, Číny a východní Asie. Poválečnou Ameriku zaplavil antisemitismus. Řada lidí spojovala židy s komunismem a radikalismem. Jiní si mysleli, že židi uplatňují až příliš velký vliv v Hollywoodu, obchodě i akademickém světě. Harvard osekal přijímání židovských studentů z 28 % v roce 1925 na 12 % v roce 1933. Další přední univerzity jeho příklad brzy následovaly. Další přijatá opatření se týkala „nežádoucích osob“. V roce 1911, ještě jako guvernér New Jersey, nadšený přívrženec eugeniky Woodrow Wilson podepsal zákon, který povoloval sterilizaci vězňů, epileptiků a slaboduchých. Během následujících desetiletí bylo sterilizováno asi šedesát tisíc Američanů, z nich více než třetina z Kalifornie. Stát se zvláště zaměřoval na sexuálně aktivní ženy. Budoucí německý vůdce Adolf Hitler tento vývoj v USA pozorně sledoval a prohlásil, že některé své strategie „nadřazené rasy“ založí na amerických modelech, které opěvoval, ale kritizoval za to, že nebyly dotaženy do konce. To on je dotáhl dále. Mnohem dále. V letech 1920 až 1925 se tři až šest milionů Američanů přidalo do řad rasistů, antisemitů, antikatolického Ku Klux Klanu, který ovládal politiku v Indianě, Coloradu, Oregonu, Oklahomě a Alabamě a vyslal stovky svých delegátů na demokratické shromáždění roku 1924. Podivuhodným faktem je, že v roce 1925 přihlíželo čtvrt milionu lidí tomu, jak Washingtonem, D. C., pochoduje a manifestuje pětatřicet tisíc členů Ku Klux Klanu. Srdcem země se rozlévala nenávist. Henry Fonda, budoucí filmová hvězda, vzpomínal, jak ve čtrnácti letech sledoval z tiskárny svého otce v nebraském městě Omaze lynčování: „Byl to nejpříšernější pohled celého mého života. Uzamkli jsme tiskárnu, sešli dolů a mlčky dojeli domů. Ruce 39


jsem měl zpocené a v očích slzy. Jediné, na co jsem byl schopen myslet, byl ten černošský mladík, jak se houpe na konci lana.“ Podobný osud čekal další stovky Afroameričanů. Lynčování, často všeobecně inzerováno předem, připomínáno na pohlednicích a zvukových nahrávkách, se proměnilo ve zvrácené rituály znesvěcení plné trhání na kusy, kastrací a schovávání částí těla jako suvenýrů. Množily se také provinční biblické instituty. Rozšiřoval se antiintelektualismus. V roce 1925 byl obžalován, odsouzen a pokutován učitel z Tennessee jménem John Thomas Scopes za to, že ve škole vyučoval Darwinovu evoluční teorii. První světová válka vedla k nadvládě USA a Japonska, které se staly jejími faktickými vítězi. Americe přinesla bezpříkladnou konspiraci bankéřů, podnikatelů a vládních činitelů, jejímž cílem bylo napravit ekonomiku a zaručit zisky. V roce 1925 produkovaly USA přes 70 % světové ropy, která poháněla spojenecká válečná námořnictva, letectva, tanky a další motorizovaná vozidla. New York vystřídal Londýn v pozici centra světového hospodářství. Velikost americké ekonomiky zcela zastínila své nejbližší rivaly. Lidé bez iluzí a plni cynismu z brutální války lačnili po užívání si života více než kdy dřív. Zavládly nový materialismus založený na úvěrech, rádio, filmové paláce a zlatý věk reklamy, která zdokonalila kapitalistickou uměleckou formu manipulování nejen s nadějemi a fantaziemi spotřebitelů, ale také s jejich obavami a nejistotou. Henry Ford prodal 15 milionů modelů T, než v roce 1927 přešel na módnější model A. Značně se rozšířila obliba jazzu, jehož kořeny sahaly na afroamerický Jih. Holky, petting, lokály s alkoholem, Harlemská renesance, sporty a divoké nové filmy – to nyní bylo vidět na každém rohu. Na scénu přišli také buřičští mladí spisovatelé. Objevil se nový expresionismus v dílech E. E. Cummingse, Johna Dos Passose, T. S. Eliota, Ernesta Hemingwaye, Ezry Pounda, Williama Faulknera, Lawrence Stallingse, Sinclaira Lewise, Eugena O’Neilla, Willy Catherové, Langstona Hughese nebo Daltona Trumba. Řada z nich, v zoufalství z plytkosti americké kultury, přesídlila do Evropy. F. Scott Fitzgerald v roce 1920 napsal: „Byla tu nová generace…, která vyrostla do světa, kde byli všichni bohové mrtvi, všechny války byly 40

2. kapitola

vybojovány, veškerá důvěra v člověka byla otřesena.“ Gertrude Steinová, lesbická spisovatelka žijící v Paříži, řekla Hemingwayovi a jeho opilým přátelům: „Všichni jste mladí lidé, kteří sloužili ve válce. Jste ztracená generace.“ V průběhu roku 1920 se prosperita stále více zakládala na tom nejnejistějším základě: bezpříkladném vypůjčování, masivních spekulacích a německých válečných reparacích. Zemědělství bylo po celé desetiletí zbídačeno. Výroba automobilů a výstavba silnic se zpomalovaly. Investic do bydlení ubývalo a rychle se prohlubovala propast mezi bohatými a chudými. Kapitál se přetahoval o výnosná spekulativní odbytiště. Aby napomohl splácení německých válečných reparací, německý ministr zahraničí Walther Rathenau, přední židovský průmyslník, rozšířil ekonomické, diplomatické, a dokonce i vojenské vazby s komunistickým Ruskem – vytvářeje tak most mezi dvěma národy, které byly vynechány z Versailleské smlouvy –, aby dal znovu dohromady jejich válkou zpustošené společnosti. To rozzuřilo nejen Anglii a Francii, ale také členy německých násilnických pravicových Freikorps, kteří byli již dost rozlíceni z toho, že Německo musí platit reparace. V roce 1922 Rathenaua zavraždili. Německá ekonomika trpěla inflací, která neměla v dosavadních dějinách obdoby. Plná kolečka bezcenných německých marek se používala jako palivo. V roce 1923 již nedokázalo ožebračené Německo splácet reparace Francii a Británii, které na oplátku na americké vládě žádaly o odpuštění miliardových válečných dluhů. „Rozhodně ne,“ odpověděl spartánský, nový republikánský prezident Calvin Coolidge. Roku 1924 již evropské ekonomiky balancovaly na pokraji zhroucení. Tehdy, a o čtyři roky později nanovo, komise bankéřů a podnikatelů, vedené Morganem a jeho spojenci, sestavovaly plány pro ekonomické zotavení Německa, které by zaručilo pokračující – ač o něco zvladatelnější – placení reparací. V podstatě to bylo tak, že USA půjčovaly peníze Německu, aby mohlo platit reparace Francii a Británii, které potom tyto peníze použily ke splácení válečných dluhů USA. Bankéři bohatli, lidé zůstávali chudí., Přestože platilo ohromné reparace, v roce 1933 dlužilo Německo spojencům více než v roce 1924. A právě v tomto klimatu ekonomické krize na Západě a komunistické revoluce na Východě se zrodil nový netvor jménem nacismus. 41


Odděleně a stranou od Německa v Itálii v roce 1922 převzal moc Benito Mussolini a jeho fašisté a začali decimovat komunisty v krvavých pouličních potyčkách. A jak se rok 1925 chýlil ke konci, Morganova banka půjčila Mussoliniho vládě 100 milionů dolarů na splacení italských válečných dluhů Británii. Morganovi dělala Mussoliniho represivní politika proti dělnictvu velikou radost. V roce 1923 se do města Mnichova přihnali nacisté – pod vedením desátníka z první světové války Adolfa Hitlera. K jeho stoupencům patřili váleční veteráni, kteří nebyli schopni přizpůsobit se civilnímu životu, dožadovali se šance potlačit komunistické vzpoury a později tvořili páteř Hitlerových úderných jednotek. Za svou účast na nezdařeném puči strávil Hitler devět měsíců ve vězení, takže měl čas své plány ještě zdokonalit. Jeho řvavé výroky, že německá armáda vyhrála válku, jen aby dostala ránu do zad od domácích politiků, si získávaly stále více přívrženců. Růst jeho popularity se ještě uspíšil, když v roce 1929 centrální bankéři nakráčeli rovnou do nenadálé katastrofy: Velké hospodářské krize. Montagu Norman, v letech 1920 až 1944 guvernér soukromé Bank of England, byl paranoidní antikomunista a antisemita, který cestoval zásadně inkognito, aby se vyhnul atentátům. Požádal guvernéra newyorské federální rezervní banky o zvýšení úrokových sazeb, aby zpomalil prudce stoupající spekulace s akciemi na Wall Streetu. Ironickým faktem bylo, že o dva roky dříve právě Norman pomáhal přesvědčit předchozího guvernéra ke snížení sazeb, které podnítilo orgie spekulací, jež nyní systémem otřásaly. Morganův starší společník Thomas Lamont považoval Normana za „nejmoudřejšího člověka, se kterým se kdy setkal“. Ale americká burza, podobně jako v roce 2008, odvedla své peníze a úvěry od výroby ke spekulaci, půjčovala si až do nejzazších mezí, aby mohla vyrabovat hospodářství pro co největší zisky. Když anglické a americké banky zvýšily své sazby, světové úvěry se rychle zpřísnily a americké banky, „příliš velké, než aby selhaly“, začaly panikařit. Velké banky v Rakousku a Německu je následovaly. Krach skoncoval s americkými půjčkami Německu. A v zimě 1931–1932 se německý průmysl definitivně zhroutil. Nezaměstnanost přeletěla hranici třiceti procent a miliony rozhněvaných lidí se ocitly na ulicích. Kapitalisté 42

2. kapitola

a konzervativní politici měli obavy z hrozícího komunistického převratu, a tak vládnoucí třídy pozvaly do vlády Hitlera, nejradikálnějšího německého antikomunistu. Přestože dosud zastupoval radikální, menšinovou stranu, v lednu 1933 se Hitler stal německým kancléřem. Ve svých strhujících projevech zabrnkal Hitler na citlivou strunu mnoha Němců, když jim přislíbil něco, na co si již sotva vzpomínali: hrdost. Hitlerův vzestup k moci však následovaly zmatky, když záhadně vyhořel německý národní parlament, Říšský sněm. Hitler pohotově obvinil komunisty a řada z nich skončila v koncentračních táborech. Hitler rychle zahájil masivní program opětovného vyzbrojování, se kterým vystoupil na veřejnost v roce 1935. A jakmile se jeho ministrem hospodářství stal Hjalmar Schacht, získal zásadní bankovní úvěry od Montagu Normana, jenž roku 1934 řekl jednomu partnerovi: „Hitler a Schacht jsou v Německu baštami civilizace… Bojují válku našeho společenského systému proti komunismu.“ Řada amerických bankéřů s tím souhlasila, svému příteli Schachtovi důvěřovala a doufala, že Hitler splatí aspoň část reparací a rovněž rozdrtí německé komunisty. Také Amerika se nacházela v hluboké krizi. Republikán Herbert Hoover nyní usiloval o zmírnění Velké deprese bezvýsledně. Přes dvacet, možná až čtyřicet tisíc rozezlených amerických veteránů známých jako „Bonus Army“ napochodovalo do Washingtonu s požadavkem odměn za službu ve válce, které se až do roku 1945 neměly vyplácet. Postavili si stanové město na Anacostia Flats ve Washingtonu. Vzali s sebou své ženy a děti. Žili v souladu s vojenskou disciplínou: s každodenním apelem a přísným zákazem alkoholu. Svou podporu jim přijel vyjádřit i generál Smedley Butler. „Vím, díky komu v této zemi stojí za to žít!“ řekl jim. „Je to díky vám, chlapi. Podívejte, zatraceně mě štve, že o vás tolik lidí mluví jako o ‚pobudech‘. Bože, v letech 1917 a 18 vám pobudové neříkali. Ujišťuji vás, že tohle je největší demonstrace amerikanismu, jakou jsme kdy zažili. Čistého amerikanismu.“ Zaplavil ho dav veteránů, kteří si s ním chtěli promluvit. Až pozdě do rána s nimi seděl v jejich stanech, naslouchal jejich příběhům o ztraceném zaměstnání, zoufalých rodinách a starých válečných zraněních. 43


Když se demonstranti střetli s místní policií, prezident Hoover nařídil generálu Douglasu MacArthurovi opět nastolit pořádek. Ten byl přesvědčen, že Bonus Army je předvojem komunistického převratu, a tak – a nebylo to v jeho legendární kariéře poprvé ani naposledy – neuposlechl prezidentových rozkazů a vyrukoval proti veteránům s tanky, bajonety a slzným plynem. MacArthur, k jehož pobočníkům patřili budoucí generálové Dwight Eisenhower a George Patton, pronásledoval prchající veterány přes řeku a jejich provizorní městečko podpálil. Poprvé se tak od občanské války stalo, že američtí vojáci vědomě napadli jiné americké vojáky. Ale když Bonus Army pochodovala dalšího roku do Washingtonu znova, v Bílém domě již seděl jiný prezident a ten vyslal první dámu Eleanor Rooseveltovou, aby pomáhala servírovat veteránům kávu a tři teplá jídla denně. Jeden z veteránů poznamenal: „Hoover poslal armádu, Roosevelt poslal svou manželku.“ O několik dní později se Bonus Army rozhodla rozejít. Nový prezident dal mnoha veteránům práci v programu Civilian Conservation Corps. Ve svém slavném inauguračním projevu v březnu 1933 Franklin Delano Roosevelt povzbudil národ prohlášením, že „jediné, čeho se musíme bát, je vlastní strach“. A v tom se skrývala stručná charakteristika celého jeho mimořádného života. Ve skutečnosti musel čelit pohromě. Nezaměstnanost dosahovala 25 %. Hrubý národní produkt poklesl o polovinu. Farmáři přišli o 60 % svých příjmů. Průmyslová výroba o 50 % poklesla. V letech 1930 až 1932 se zhroutilo 20 % amerických bank. Ve všech městech stály fronty na chleba, který měl nakrmit hladovějící. Lidé bez domova bloumali po ulicích a spali v obrovských městech z chatrčí, kterým se říkalo „Hoovervilles“. Neexistovala žádná záchranná síť, která by zoufalcům pomáhala. Bída byla všudypřítomná. Roosevelt sjednotil Američany okolo poselství inkluze – v protikladu k Hitlerovi. „Míra zotavení,“ říkal, „závisí na tom, v jakém rozsahu dokážeme využít sociální hodnoty ušlechtilejší než jen pouhý peněžní zisk.“ V tomto duchu vyzýval také k „přísnému dozoru nad veškerým bankovnictvím a úvěry a investicemi“ a ke „konci spekulací s penězi jiných lidí“. Zavedl Nový úděl (New Deal). A přestože mohl znárodnit banky, aniž by kdo cokoli namítl, rozhodl se pro daleko konzervativnější postup. Vyhlásil čtyřdenní státní svátek, hned první den strávený v úřadě se poradil s předními 44

2. kapitola

Franklin Delano Roosevelt a Herbert Hoover na cestě do amerického Kapitolu na Rooseveltovu inauguraci, 4. března 1933. Jeho inaugurace vzbudila velký optimismus. Will Rogers okomentoval první dny Rooseveltova úřadování takto: „Kdyby podpálil Kapitol, provolávali bychom mu slávu a volali: ‚Dobře, aspoň něco jsme dokázali zažehnout‘.“

bankéři státu a podepsal zákon Emergency Banking Act, který sestavili z větší části sami bankéři. Bankovnictví bylo v podstatě vzkříšeno, a to bez radikálních změn. A přestože byl obviňován z toho, že zradil svou třídu, Roosevelt paradoxně zachránil kapitalismus před samotnými kapitalisty. Roosevelt, který si uvědomoval selhání nespoutaného kapitalismu, nyní uvolnil moc federální vlády. Za prvních sto dní úřadování přijal zákony, které založily vládní organizace Agricultural Adjustment Administration, jež zachránila zemědělství, Civilian Conservation Corps, která dala mladým mužům práci v lesích a parcích, Federal Emergency Relief Administration, jež poskytla federální pomoc státům, Public Works Administration, která koordinovala projekty veřejných staveb velkého rozsahu, a National Recovery Administration (NRA), jež podporovala ekonomické zotavení, a navíc 45


Run na banku, únor 1933. V letech 1930 až 1932 zkrachovala jedna pětina amerických bank. V době Rooseveltovy inaugurace bylo bankovnictví po celé zemi naprosto zmrzačeno nebo výrazně limitováno.

k tomu i Glass-Steagallův zákon, který oddělil investice a komerční bankovnictví a ustanovil federální pojištění bankovních vkladů. Zrušil také prohibici a řekl k tomu: „Myslím, že je nejvyšší čas dát si pivo.“ Roosevelt se obklopil týmem vizionářů. Byl mezi nimi Rooseveltův hlavní poradce Harry Hopkins, šéf vládního výboru National Youth Administration Aubrey Williams, Rexford Tugwell, Adolf Berle nebo ministr vnitra Harold Ickes. Patřila k nim i impozantní Frances Perkinsová, americká ministryně práce a vůbec první žena, která se kdy ocitla v americkém kabinetu. Tomuto týmu se začalo říkat New Dealers. Jedním z jejich prominentů se stal Henry A. Wallace, mladý genetik z Iowy. Pocházel z republikánské zemědělské rodiny, která tamější zemi obdělávala od nepaměti. Jeho otec Harry sloužil jako ministr zemědělství za prezidentování Warrena Hardinga a Calvina Coolidge. 46

2. kapitola

Roosevelt řekl Wallaceovi, aby podnikl jakékoli kroky potřebné k nápravě zdevastovaného zemědělského odvětví státu. Jeho řešení byla kontroverzní: Aby zastavil nadvýrobu, zaplatil farmářům, aby zničili 25 % úrody bavlny, která byla ještě v zemi. Nařídil také porazit 6 milionů selat. Přestože zajistil, aby ministerstvo zemědělství rozdělilo velkou část vepřového, sádla a mýdla potřebným Američanům, rozzuření farmáři ho nyní napadali. Rozhodl se svůj program obhájit v rozhlasu. Pod názvem „Deklarace vzájemné závislosti“ předložil národu tuto filosofii: „Ničím neřízený tlak na drsný individualismus měl možná své ekonomické ospravedlnění v dobách, kdy jsme měli pro dobývání a osidlování celý Západ. Tato země se však dodnes naplnila a vyrostla. Už tu nejsou Indiáni, abychom s nimi bojovali. … Musíme razit nové cesty směrem k řízenému hospodářství, zdravému rozumu a společenské slušnosti.“ Wallaceův plán nakonec fungoval výborně. Ceny bavlny se zdvojnásobily. Příjmy zemědělců stouply v letech 1932 až 1936 o 65 %. Ceny kukuřice, pšenice a vepřového se stabilizovaly. A z farmářů se stali Wallaceovi nejvěrnější zastánci. Jako člověk, jenž strávil celé roky zdokonalováním odrůdy hybridní kukuřice a který věřil, že dostatek zásob potravin je nezbytnou podmínkou světového míru, byl Wallace zděšen nešťastnými zprávami o jeho politice: „Zaorání 10 milionů akrů bavlny a porážka 6 milionů selátek v září 1933 nebyly činy idealismu v duševně zdravé společnosti. Bylo to jednání z nouze, které se stalo nezbytným kvůli téměř šílenému nedostatku státnictví ve světě v období let 1920 až 1932.“ Veřejnost, která obviňovala podniky z toho, že zavinily Depresi, přivítala Roosevelta s velkým nadšením a nadějí, že dokáže nastartovat obnovu. Ale Roosevelt byl hádankou, když jednou vedl kampaně jako velký vládní liberál, který vytahoval jeden nový vládní program za druhým, a jindy jako konzervativec, který přemýšlí o každém dolaru. Část lidí ho považovala za socialistu následujícího tradici Eugena Debse či Normana Thomase. Jiní ho měli za fašistu nebo korporativistu, který podporuje fúzi státu a moc korporací. Jeho program průmyslového zotavení NRA reguloval výrobu, konkurenci a minimální mzdové tarify, z čehož část zaváněla italským fašismem. 47


(NAHOŘE) Mužstvo Civilian Conservation Corps (CCC) pracuje v idažském státním lese nedaleko od města Boise. (DOLE) Přidavači Public Works Administration (PWA) nosí stavební bloky na výstavbu střední školy v New Jersey. PWA a CCC byly součástí Rooseveltova ambiciózního plánu obnovy, který předložil již během prvních sto dní v úřadu.

48

2. kapitola

Ve skutečnosti byl však Roosevelt spíše pragmatik než ideolog. Nicméně velký byznys mu neporozuměl. Otevřené odporování Wall Streetu přispívalo k jeho chytré politice, ale vedlo také k trvalému nepřátelství konzervativních republikánů, kteří napadali jeho inflační politiku jako protiústavní. „Tiskárna na peníze,“ říkali tomu. A co hůř, Roosevelt odvedl USA od zlatého standardu. Obětoval zahraniční obchod a jeho zisky, aby povzbudil domácí zotavení. Také podnikl kroky k redukci již tak dost malé armády čítající 140 000 mužů. V roce 1934 znova vstoupil na scénu vysloužilý generál Smedley Butler, když předložil šokující informace speciálnímu Sněmovnímu výboru pro neamerickou činnost. Protirooseveltovské oligarchy, včetně Jacka Morgana, syna J. P. Morgana, a zámožného obchodnického klanu du Pontů, Butler obvinil z toho, že se ho snažili přesvědčit, aby vedl povstání zoufalých veteránů, jehož cílem mělo být svrhnutí Roosevelta z jeho úřadu. Tisk to zcela zavrhl jako „Business Plot“ – spiknutí byznysu, paranoidní komplot. V čele stál magazín Time Henryho Lucea. Jenže když si vyslechl Butlerovo svědectví, sněmovní výbor, jemuž předsedal budoucí předseda Sněmovny John McCormack z Massachusetts, oznámil, že se mu všechna relevantní tvrzení generála Butlera podařilo ověřit a došel k závěru, že pokusy o založení fašistické organizace ve Spojených státech „byly projednávány, byly plánovány a mohly být i uskutečněny, kdyby to finanční podporovatelé považovali za vhodné.“ Výbor se kupodivu rozhodl, že řadu ze zapletených osob – včetně neúspěšného prezidentského kandidáta z roku 1928 Ala Smitha, Thomase Lamonta od Morgana, armádního generála Douglase MacArthura, různých vysoce postavených vedoucích pracovníků korporací, bývalého velitele Americké legie nebo vedoucího NRA – k podání svědectví nevyzve. Divoké a děsivé vyhlídky na fašistický převrat byly zpopularizovány ve veleúspěšném románu držitele Nobelovy ceny Sinclaira Lewise U nás se to stát nemůže, který popisoval sérii událostí podobných těm, o nichž vypovídal Butler. Později se podobná zápletka objevila v rovněž velmi populárním filmu Franka Capry To je John Doe. Al Smith, jenž se stal řečníkem pravicové Americké ligy svobody, Roosevelta ostře kritizoval. „Může být jen jediné hlavní město, Washington, anebo 49


Moskva. … Může být pouze buď čistý, ryzí, čerstvý vzduch svobodné Ameriky, anebo smrdutý dech komunistického Ruska. Může být jen jediná vlajka, hvězdy a pruhy, anebo prapor bezbožného Sovětského svazu.“ Přestože média mohla brát výslechy Smedleyho Butlera na lehkou váhu, Morganovo impérium a čtyři bratři du Pontové byli skutečně přizváni ke svědectví na jednom z nejpozoruhodnějších slyšení v Kongresu v amerických dějinách: slyšení senátního výboru vyšetřujícího muniční průmysl a vedeného pokrokovým republikánem Geraldem Nyem ze Severní Dakoty. Cíl: válečné kšeftaření nepředstavitelného rozsahu a tajná spolupráce s německým nepřítelem za první světové války. Nye, který tušil, že se blíží další válka, podporoval znárodnění válečného průmyslu a zvýšení daně z příjmu nad deset tisíc dolarů na 98 % v den, kdy válka začne. Vyšetřování dosáhlo svého vrcholu počátkem roku 1936, kdy byly předvolány Morganovo impérium a další firmy z Wall Streetu. Byla pravda, že Morgan a další podniky tlačily USA do války kvůli náhradě ohromných sum, které propůjčily spojencům? Morgan jr. společně s Thomasem Lamontem a dalšími partnery to zavrhnul jako fantastickou smyšlenku a prohlásil, že vstup USA do první světové války by pro ně nepředstavoval žádnou materiální výhodu, protože americké podniky prosperovaly již díky tomu, že zásobovaly spojence. Jeden skeptický senátor se bankéřů zeptal: „Myslíte si, že Velká Británie by své dluhy splatila, kdyby válku prohrála?“ Jeden z bankéřů odpověděl: „Ano, i kdyby válku prohrála, zaplatila by.“ Ale my se musíme ptát: Opravdu by zlomená a zkrachovalá Británie své dluhy splatila? Třebaže se Nyeovi a jeho komisi válečné čachrování nepodařilo zastavit, podařilo se jim informovat veřejnost a také vytáhnout na povrch další znepokojivou otázku, která dodnes trápí historiky: Jak to bylo s příspěvky amerických podniků do německé ekonomické a válečné revitalizace. Druhá světová válka je dodnes jedním z nejheroičtějších období v americké historii i mytologii. Moderní mediální průmysl knih, televizních show a filmů jako Zachraňte vojína Ryana aplauduje přispění Ameriky k porážce Hitlerova nacistického režimu. Všichni však ignorují, zapomínají nebo přehlížejí skutečnost, že řada prominentních amerických byznysmenů i občanů – hnaných chamtivostí, ale někdy i sympatiemi s fašismem – Třetí říši vědomě napomáhala. 50

2. kapitola Republikánský senátor Gerald Nye ze Severní Dakoty vedl v roce 1934 výslechy prominentů amerického zbrojního průmyslu, které odhalily hanebné praktiky a obrovské válečné zisky amerických společností vyrábějících munici. „Výbor den co den poslouchal muže, kteří se snažili obhajovat jednání, jež z nich nedělalo nic jiného než mezinárodní podvodníky, kteří ohýbali záda jen pro svůj zisk, když vyzbrojovali svět, aby mohl bojovat sám proti sobě,“ řekl. K usvědčujícím podrobnostem, které při těchto slyšeních vyšly najevo, patřil fakt, že americké zbrojní společnosti pomáhaly opět vyzbrojit nacistické Německo.

IBM vedená Thomasem Watsonem získala na počátku 20. let rozhodující podíl v německé firmě Dehomag, který si ponechala i poté, když se moci chopili nacisté. V den svých pětasedmdesátých narozenin v roce 1937 přijal Watson Velký kříž Řádu německé orlice za pomoc, kterou poskytla německá pobočka IBM vládě při tabelování výsledků sčítání lidu s pomocí stroje na zpracování děrných štítků. Tato technologie se později velmi osvědčila, mimo jiné při identifikaci židů a ještě později při organizaci včasných odjezdů vlaků do Osvětimi. Alfred Sloan z General Motors pomáhal prostřednictvím své německé pobočky Adam Opel v ještě větším rozsahu, když vyráběl auta a dopravní prostředky pro německou armádu. V předvečer německé invaze do Polska Sloan řekl, že jeho společnost je příliš velká, než aby ji ovlivnila nějaká „malicherná mezinárodní rozepře“. Německá pobočka Henryho Forda vyráběla vozový park válečných vozidel po celou válku, a to s požehnáním mateřské společnosti v Michiganu. Sám 51


Německé vydání Mezinárodního žida Henryho Forda, sbírky antisemitských článků, ve které si s velkou oblibou četli budoucí nacističtí velitelé.

Henry Ford dříve publikoval řadu článků, později i knihu s názvem Mezinárodní žid: světový problém. Hitler si ve své mnichovské úřadovně vyvěsil Fordův portrét a roku 1931 řekl Detroit News: „Heinricha Forda považuji za svou inspiraci.“ Když byla roku 1939 vyhlášena válka v Evropě, Ford a GM se navzdory pozdějšímu popírání odmítly zbavit svých německých majetků, a dokonce se podrobily nařízením německé vlády k přestavbě pro válečnou výrobu, zatímco podobným požadavkům od americké vlády se bránily. Ford, GM, Standard Oil, Alcoa, ITT, General Electric, výrobce munice Du Pont, Eastman Kodak, Westinghouse, Pratt & Whitney, Douglas Aircraft, United Fruit, Singer a International Harvester pokračovaly v obchodech s Německem až do roku 1941. Přestože Spojené státy prohlásily řadu z těchto obchodních aktivit za ilegální na základě zákona o obchodu s nepřítelem, některé korporace stále dostávaly zvláštní licence k pokračování činnosti v Německu. Na zablokovaných bankovních účtech se hromadily zisky, zatímco Američané umírali na bitevních polích. K dalším, kdo profitovali z vazeb s německým obchodem, patřil Prescott Bush, otec budoucího prezidenta George H. W. Bushe a dědeček George W. a Jeba Bushových, kterému americká vláda v roce 1942 zkonfiskovala pět bankovních účtů. 52

2. kapitola

V roce 1943 tvořili polovinu německé pracovní síly pracovní otroci nebo – jak je nazývali nacisté – „zahraniční dělníci“. Přestože ztratil přímou kontrolu, Ford na těchto lidech nadále vydělával a po válce získal miliony ze zabavených kapitálů. Ford měl užitek také ze svého spojenectví s IG Farben, chemickým kartelem, který vybudoval chemický závod Buna v Osvětimi, kde se vyráběl Cyklon B, jedovatý plyn, který zahubil tolik lidí. Farben zaměstnával osmdesát tři tisíc nucených pracovníků z Osvětimi a vlastnil 15 % akcií pobočky Ford-Werke. V srpnu 1942 již americké úřady věděly o táborech smrti, ale veřejnosti nic neřekly. Nakonec mlčení prolomil koncem roku rabín Stephen Wise. Příběh byl zveřejněn na straně deset v New York Times, a nikdo si z něj nic moc nedělal. Po válce IBM bojovala o to, aby získala nazpět své zabavené zisky, a to s úspěchem. A jak Ford, tak GM reabsorbovaly své německé pobočky a ještě měly dost drzosti se (úspěšně) soudit o reparace pro tyto evropské továrny, které byly zničeny a poškozeny při bombardovacích náletech spojenců – v případě GM to bylo 33 milionů dolarů. Tyto korporace samozřejmě podnikly kroky k tomu, aby svou účast zastřely. Dokumenty byly spáleny nebo se zničehonic ztratily, zvláště v bývalých, nacisty okupovaných oblastech. Téma kolaborace zůstává dodnes absolutně tabu. Pro uskutečnění takovýchto transakcí bylo pochopitelně zapotřebí i bank a právnických firem. Právnická firma Sullivan and Cromwell, která zastupovala gigantické korporace a jejímž ředitelem byl budoucí ministr zahraničí John Foster Dulles (který měl za partnera svého bratra Allena Dullese, budoucího šéfa CIA), měla za klienty řadu z těchto mocných institucí, včetně velmi významné Banky pro mezinárodní vypořádání (BIS), jež byla založena roku 1930 ve Švýcarsku k vypořádání prvoválečných reparací mezi USA a Německem. I po vyhlášení války tato banka nabízela své finanční služby Třetí říši. Většina zlata ukořistěného během nacistického podrobení Evropy skončila v trezorech BIS, což umožnilo nacistům přístup k penězům, které by byly běžně uzavřeny na zablokovaných účtech. Na vysoké úrovni v tom bylo zapleteno několik nacistů a jejich stoupenců, včetně Hjalmara Schachta a Walthera 53


Funka, kteří oba skončili na lavici obžalovaných při norimberských procesech, třebaže Schacht byl zproštěn viny. Celý proces řídil americký právník a předseda banky Thomas McKittrick, který se hlásil k „neutralitě“ ve Švýcarsku. Rooseveltův ministr financí Henry Morgenthau se po válce neúspěšně pokusil banku zavřít s tím, že sloužila jako agent nacistů. Morganova Chase Bank nadále spolupracovala s vichystickou Francií, klientským státem a prostředníkem Třetí říše. Její vklady se během válečných let zdvojnásobily. V roce 1998 banku zažalovali přeživší holocaustu, kteří tvrdili, že zadržovala zablokované účty z té doby. Morgan Bank, Chase Bank, Union Banking Corporation a BIS byly čtyři hlavní banky, kterým se kolaboraci s nacisty dařilo skrývat. William Randolph Hearst, novinářský magnát, který s takovou hrdostí vyprovokoval španělsko-americkou válku, byl dosud naživu a odcestoval do Německa, aby se setkal s Hitlerem, kterého velmi obdivoval. Po celá třicátá léta jeho noviny démonizovaly Sovětský svaz, zatímco nacisty ve svých článcích ukazovaly v „přátelském světle“. Americký hrdina Charles Lindbergh, jeden z nejoslavovanějších Američanů 20. let, se společně s Jackem Dempseyem, Babe Ruthem a Charliem Chaplinem stal tváří nového hnutí America First. Ihned po vpádu Adolfa Hitlera do Francie se Lindbergh obával konečné porážky Německa a začal vyzývat americkou veřejnost: „Hitlerova zkáza zanechá Evropu otevřenou pro plenění, rabování a barbarismus sil sovětského Ruska, což může v důsledku znamenat fatální ránu pro celou západní civilizaci.“ Lindbergh byl Hitlerem fascinován a málem se do Německa přestěhoval. Roosevelt měl podezření, že za Lindberghovým pacifismem se ukrývá jakási temnější realita, a v roce 1940 poznamenal: „Pro případ, že bych měl zítra zemřít, bych vám rád řekl toto: Jsem absolutně přesvědčen, že Lindbergh je nacista.“ Většině Američanů se fašismus hnusil, a tak Lindberghovy pravicové názory zavrhovala, pamatovala si však na hrůzy první světové války, a proto chtěla, aby se USA držely od evropských válek dále. Dokonce i generál Smedley Butler se stihl přidat do řad izolacionistů, ale zemřel roku 1940, ještě než USA do války vstoupily. 54

2. kapitola

Z amerického hlediska, v srdci Velké deprese 30. let, v době nesmírných morálních zmatků, kdy byl celý svět vzhůru nohama, kdy dokonce i nekonformní samorost jako Smedley Butler se přidal na stranu izolacionistů a kdy dělníci nedůvěřovali americkému byznysu, právě probíhal gigantický, celosvětový boj. V podstatě to byla bitva mezi pravicí a levicí. Mezi komunismem na jedné straně extrému a fašismem na druhé. Mezi těmito dvěma póly ležela Amerika jako mladý titán – rodící se impérium, procházející právě porodními bolestmi – zmatena, úzkostná, vyděšena. Co s ní jen bude? Z dnešního pohledu nazpět by se dalo říci, že nevměšování Spojených států do španělské občanské války, které Roosevelt později nazval „závažným omylem“, nastartovalo pozdější směřování strnulé neutrality mezi fašismem a komunismem, které americké veřejnosti pořádně zamotalo hlavu. Popsali jsme vychylování směrem k fašismu, které skončilo druhou světovou válkou, ale ani zápas s komunismem nepřestával strašit americkou obrazotvornost po několik dalších desetiletí. V roce 1931, kdy nezaměstnanost v USA dosáhla 25 procent, zoufalí Američané hledající práci bezhlavě zaplavovali sovětské úřady v USA. V očích chudých lidí totiž v Sovětském svazu existovala ona velká naděje, že se svět stane lepším místem. Kombinace levicových sklonů Kongresu, vybuzené pokrokové populace a v této době přístupného prezidenta Roosevelta umožnila dosud nejrozsáhlejší období sociální experimentace v amerických dějinách. Dnes to vidíme na vášnivých dílech Dosa Passose a Clifforda Odetse, ikonických fotografiích Dorothei Langeové, na strhujícím poselství filmu Pan Smith přichází podle scénáře Sidneyho Buchmana, který byl členem komunistické strany, na slovech „Over the Rainbow“ Yipa Harburga či „This Land Is Your Land“ Woodyho Guthrie, i na jednom z největších románů té doby, Hroznech hněvu držitele Nobelovy ceny Johna Steinbecka, kde všude spatříme temný optimismus obyčejného Američana. Statisíce lidí buď vstoupily přímo do komunistické strany, anebo prošly oblíbenými krycími organizacemi v letech 1935 až 1939, kdy strana apelovala na progresivní demokraty, včetně Roosevelta, aby se spojili se Sovětským svazem proti fašistické agresi. Komunisté nejenže vedli boj proti fašismu, ale také poskytovali pěšáky k budování velkých průmyslových spolků CIO (Kongresu průmyslových 55


NAHOŘE: Pochod nezaměstnaných, Camden, New Jersey. V roce 1934 došlo k velkým stávkám v Toledu, Minneapolisu a San Francisku, stejně jako k velké stávce pracovníků v textilním průmyslu, když se dělníci uchylovali pod vůdcovství radikálních skupin. Rady nezaměstnaných a ligy nezaměstnaných vedly nezaměstnané dělníky k tomu, aby stávky raději podporovali, než aby přijímali místa jako stávkokazové. DOLE: Násilně vystěhovaní pachtýři kolem Highway 60, New Madrid County, Missouri. Během Velké deprese bylo ekonomické strádání Afroameričanů ještě ztíženo rasismem a diskriminací.

56

2. kapitola

organizací) a k bojům za občanská práva Afroameričanů, v čemž byli o desítky let napřed. Mnohým se proto zdálo, že tak reprezentují morální svědomí národa. K sympatizantům s komunisty patřili i největší američtí spisovatelé jako Sherwood Anderson, James Farrell, Richard Wright, Odets, Hughes, Hemingway, Dos Passos, Steinbeck a Lewis. Proslulý spisovatel a kritik Edmund Wilson navštívil Rusko a prohlásil, že se cítil, jako by se ocitl „na morální špičce vesmíru, kde světlo nikdy doopravdy nevyhasne“. V roce 1932 napsal: „Pro spisovatele a umělce mé generace, kteří vyrostli v éře Velkého byznysu a nikdy neschvalovali jeho barbarství…, nebyla tato léta depresivní, ale povzbuzující. Člověk si nemohl pomoci, a při náhlém a nečekaném kolapsu toho hloupého gigantického podvodu se cítil rozjařen. Dalo nám to nový pocit svobody a nový pocit síly k tomu, abychom pocítili, že my jdeme stále ještě dále, zatímco bankéři pro změnu dostávají pořádný výprask.“ Byl komunismus pro Ameriku tím pravým? Všeobecné mínění dosud přijímalo Rusko jako odpudivé. Henry Wallace, symbol nového „soucitného kapitalismu“ Nového údělu, sám sebe prohlašoval za obdivovatele sovětských sociálních programů, které nabízely občanům všeobecnou zdravotní péči, bezplatné veřejné vzdělávání a příspěvky na bydlení. Rooseveltovi republikánští oponenti však byli zděšeni. Věci se ještě zhoršily, když Wallace pronikl roku 1938 na titulní stránku časopisu Time jako Rooseveltův logický následovník. Wallace, podobně jako mnoho dalších Američanů, se soustředil více na úspěchy Sovětského svazu než na odpornou a z větší části stále zatajenou brutalitu stalinistické represe, o které se dozvěděl až později a kterou odmítal. To, co tito lidé viděli v SSSR, bylo prospívající, státem řízené hospodářství s plnou zaměstnaností. Zakládalo se, počínaje rokem 1928, na pětiletce, která měla v plánu vybudovat velké a dobře viditelné projekty – přehrady, ocelárny, kanály – na základě podporované vědy a technologie. Progresivisté již dlouho dávali přednost tomuto druhu inteligentního plánování před kořistnickou etikou kapitalismu, ve kterém rozhodují jednotlivci pouze na základě vlastního maximálního zisku. Koncem 20. let se bolševický pohlavár Josif Stalin vyšvihl k moci pomocí pečlivě vykalkulované série vražd a krutostí. Někteří ho nazývali „Rudým 57


carem“. V jiném století by Stalin jednoduše jako každý jiný král prohlásil sám sebe za boha a vládl by bez nejmenších námitek. Ve skutečnosti se choval častěji jako tradiční car, který využíval komunismu jen jako hrubého nástroje, s jehož pomocí může vládnout. Během 30. let začaly ze SSSR pronikat na veřejnost kontroverzní zprávy, kterým američtí progresivisté často nevěřili: zprávy o hladomoru a krajní nouzi, politických procesech a represích, tajné policii, krutých věznicích a ideologické ortodoxii. Stalinův despotický režim stál život přes 13 milionů lidí. Kulaci byli buď zavražděni, nebo jim bylo dovoleno umírat hlady za to, že odporovali vynucené kolektivizaci zemědělství. Veškeré organizované náboženství bylo potlačováno. Vědci byli zavíráni do vězení. V obrovských vykonstruovaných veřejných procesech probíhaly čistky vojenských velitelů loajálních k ruské revoluci v roce 1917. Byl to zaostalý policejní stát, který neměl s vizí Karla Marxe vůbec nic společného. Stalin si myslel, že Západ se nakonec spojí a pokusí se rozdrtit revoluční Rusko stejně, jako to udělal roku 1918. Ale přestože hájil sovětské zájmy v zahraničí, v první řadě se zabýval tím, udržet si svou kontrolu doma. Svou válku nevedl se světem, nýbrž se svým vlastním lidem. V porovnání s Hitlerem, který byl mysticky oddán své nacistické ideologii, byl vysoce paranoidní Stalin jen ubohým žákem komunismu kázaného Marxem, Leninem a také jeho neúprosným nepřítelem, kterého roku 1929 poslal do vyhnanství, Lvem Trockým. Trockij měl pocit, že Sovětský svaz se svým ohromným rolnictvem a malou průmyslovou základnou je hospodářsky příliš málo rozvinutý a nedokáže to ustát samostatně, zvláště když jej obklopují nepřátelské mocnosti. Proto vyzýval ke stálé celosvětové revoluci, aby bolševickou vizi transformace realizoval. Stalinovou reakcí byl však „socialismus v jedné zemi“, kterou myslel SSSR. A když Stalin přímočarého idealistu Trockého nakonec jednou provždy umlčel pomocí cepínu, který mu roku 1940 zasekl do lebky jeden ze Stalinových agentů v Mexiku, na Západě jen málokdo pochopil, že tato vražda znamenala ve skutečnosti konec, nikoli začátek: konec revolučního hnutí směřujícího k mezinárodnímu komunismu. Stalin, na rozdíl od Trockého i Lenina, nakonec nebyl skutečným komunistou o nic více, než jakým se stal Mao Ce-tung v Číně. Na cestě za svým 58

2. kapitola

nacionalistickým cílem Stalin, obklopen nepřátelskými kapitalistickými národy a obávající se nové války s Německem, po svém posledním zoufalém pokusu o vytvoření spojenectví, které by Hitlera zastavilo, uzavřel s Hitlerem pakt o neútočení. Z dnešního pohledu to byl Stalin, kdo měl o Německu pravdu, nikoli Spojené státy. Musel se připravit na nejkrvavější válku v dějinách lidstva. Západ nejenže vymalovával Stalina jako zrůdu, kterou koneckonců opravdu byl, ale přidal k tomu i od základů tragický omyl, že Rusko samotné i Stalinovy oběti čili takřka 200 milionů obyčejných Sovětů jsou ve skutečnosti stejně nesmiřitelné zrůdy usilující o dobytí celého světa. Z faktů však vychází najevo, že během 30. let to byli antikomunističtí fašisté, kdo doopravdy šířili světovou revoluci, které jsme se tolik báli, nikoli Stalin, jenž proměnil zaostalé Rusko v průmyslového giganta, třebaže za cenu ohromných lidských obětí, tak aby se mohlo postavit nacistům samo za sebe. A právě z tohoto zmatení a nedůvěry vyrostl základ těžkého a politováníhodného budoucího neporozumění mezi Západem, zvláště Spojenými státy, a Sovětským svazem, které hned po skončení druhé světové války vyústilo ve stejně nebezpečnou válku studenou. V protiproudech 30. let 20. století se Spojené státy potácely mezi izolacionismem a úmluvami, mezi nenávistí a strachem z komunistického Ruska a přátelstvím a spojenectvím s tímtéž. Jenže nato znova spustily jednoznačnou oponu nenávisti a strachu. A s nesmírnou brutalitou a hrůzami druhé světové války, které měly již brzy vyjít na světlo, se chystal do lidského vědomí vstoupit i nový pesimismus. Naděje byly opětovně zadupány hluboko do země vojenskými botami fašismu, války a velkého byznysu, a tak si obyčejný člověk musel najít své vlastní, jednooké způsoby, jak přežít v království slepců.

59

3. kapitola

P

ohoří Sangre de Cristo neboli „Kristova krev“ je jedním z nejodlehlejších a nejnerozvinutějších krajů ve Spojených státech. Dne 16. července 1945, na jedné odloučené farmě, se v chladném ranním vzduchu nervózně shromáždili nejlepší vědci na světě, mnozí z nich původem z Evropy. Nedaleko od nich v temnotách, na železné věži, něco viselo. Byla to bomba. Po třech letech byli konečně připraveni ji vyzkoušet. Test měl krycí jméno TRINITY. Inspirace: John Donne – oblíbený básník Roberta Oppenheimera. Tento přední vědec své doby miloval literaturu a pustiny jihozápadu USA. Byl to mírumilovný muž, který snad jen náhodou koordinoval stvoření té nejdestruktivnější zbraně všech dob. Jen o několik kilometrů dále čekal vojenský velitel projektu, brigádní generál Leslie Groves, muž zodpovědný za výstavbu nového gigantického hlavního stanu ministerstva války ve Virginii známého jako Pentagon. Nelíbilo se mu, že se má spoléhat na nespolehlivé civilní vědce. Ve hře byla celá jeho kariéra. V posledních okamžicích zavládlo ticho, jak pokračovalo odpočítávání… Deset, devět, osm, sedm, šest, pět, čtyři, tři, dva, jedna. V 5 hodin, 29 minut a 45 vteřin bomba explodovala. Její svit byl jasnější než slunce. Při sledování exploze si Oppenheimer vzpomněl na verš z hinduistické posvátné knihy Bhagavadgíta: „Jsem vše pohlcující smrtí. Jsem zdrojem věcí budoucích.“ Tato úděsná zbraň vyslala Spojené státy na novou cestu – a proměnila útočiště Otců zakladatelů v militarizovaný stát. Generace Američanů se ve škole učily, že Spojené státy shazovaly atomové bomby s odporem až na konci druhé světové války a jen proto, aby zachránily životy statisícům mladých mužů poslaných na smrt při invazi do Japonska. Jenže celá záležitost byla ve skutečnosti trochu složitější, zajímavější a daleko znepokojivější. 60

3. kapitola

Řada Američanů vzpomíná na druhou světovou válku s nostalgií jako na „dobrou válku“, ve které USA a jejich spojenci triumfálně zvítězili nad německým nacismem, italským fašismem a japonským militarismem. Jiní, kterým se takového požehnání nedostalo, si druhou světovou válku pamatují jako nejkrvavější konflikt v dějinách lidstva. Když válka skončila, 60 až 65 milionů lidí bylo mrtvých, včetně odhadem 27 milionů Sovětů, asi 10 až 20 milionů Číňanů, 6 milionů Židů, více než 6 milionů Němců, 3 milionů nežidovských Poláků, 2,5 milionu Japonců a 1,5 milionu Jugoslávců. Rakousko, Británie, Francie, Itálie, Maďarsko, Rumunsko a Spojené státy čítaly každý po čtvrt až půl milionu padlých. Na rozdíl od první světové války ta druhá začala pomalu a postupně. První výstřely padly již roku 1931, když rychle se industrializující Japonsko poslalo do Mandžuska svou Kuantungskou armádu, která čínské jednotky zcela rozdrtila. V Evropě začínalo budovat válečnou mašinerii Německo s nacistickým vůdcem Adolfem Hitlerem, které se potřebovalo pomstít za svou devastující porážku v první světové válce. Hitlerův spojenec, italský fašistický vůdce Benito Mussolini, napadl v říjnu 1935 Etiopii. A Spojené státy, Británie a Francie nijak zvláště neprotestovaly. A díky tomu došel Hitler k závěru, že velké západní národy nemají na válku žaludek. V březnu 1936 obsadily německé jednotky demilitarizované Porýní. Byl to Hitlerův největší dosavadní hazard a fungoval. „Těch osmačtyřicet hodin po obsazení, to byly nejvíce nervy drásající chvíle mého života,“ vypověděl. „Vojenské prostředky, které jsme měli k dispozici, by byly naprosto nedostatečné i v případě mírného odporu. Kdyby do Porýní napochodovali Francouzi, museli bychom se staženými ocasy ustoupit.“ Chabá mezinárodní reakce na španělskou občanskou válku byla ještě více skličující. Boje propukly v roce 1936, když jednotky generála Francisca Franca zahájily tažení ke svržení zvolené Španělské republiky a nastolení fašistického režimu. Republika si nadělala nepřátele mezi představiteli americké vlády a korporací svými pokrokovými opatřeními a přísnou regulací obchodu. Francovi vyjadřovala podporu řada amerických katolíků, stejně jako Hitler a Mussolini, kteří mu posílali vydatnou pomoc i tisíce mužů. Hitler mu 61


poskytl svou obávanou legii Kondor, jejíž svržení bomb na Guerniku zobrazil Pablo Picasso na svém slavném obraze. Sovětský vůdce Josif Stalin vyslal zbraně a poradce na pomoc loajalistům. Francie, Anglie a Spojené státy však nepomohly ničím. USA s prezidentem Franklinem Delano Rooseveltem zakázaly dopravování zbraní kterékoli ze stran, což slabé vládní síly oslabilo ještě více. Zato Ford, General Motors, Firestone a další americké podniky zásobovaly fašisty náklaďáky, pneumatikami i stroji. Texaco Oil Company, kterou vedl profašista, slíbila Francovi na úvěr veškerou naftu, kterou bude potřebovat. Roosevelt zuřil, vyhrožoval embargem na ropu a napařil Texacu pokutu. Texaco si však nedalo říci, nenechalo se zastrašit a dodávalo naftu nadále i Hitlerovi. Boje se vlekly celé tři roky. Asi osmadvacet tisíc udatných Američanů se dovleklo až do Španělska, aby bojovali proti fašistům, většina z nich pod záštitou brigády Abrahama Lincolna podporované komunisty. Bezmála tisíc se jich domů nevrátilo. Franco však triumfoval a na jaře 1939 republika padla a spolu s ní nejen přes sto tisíc republikánských vojáků a pět tisíc zahraničních dobrovolníků, ale také naděje a sny progresivistů po celém světě. V roce 1939 Roosevelt svému kabinetu oznámil, že jeho politika ve Španělsku byla závažným omylem, a varoval, že za to všichni brzy zaplatí. Tatáž politika však současně přesvědčila Stalina, že západní mocnosti nemají žádný skutečný zájem na kolektivním jednání, které by postup nacistů zpomalilo. Sovětský diktátor celá léta vyzýval Západ, aby se sjednotil proti Hitlerovi a Mussolinimu, a v roce 1934 dokonce vstoupil do Společnosti národů. Sovětské prosby však byly opakovaně ignorovány. A brzy, v roce 1937, propukla válka v plném rozsahu v Číně, když silná japonská armáda začala kořistit jedno město za druhým. Čankajškovy nacionalistické síly se daly na ústup a v prosinci 1937 japonští vojáci zmasakrovali obyvatele Nankingu, kde vyvraždili mezi dvěma a třemi stovkami tisíc civilistů a znásilnili desítky tisíc žen. Japonsko brzy ovládalo celé východní pobřeží Číny s jeho dvěma sty miliony obyvatel. 62

3. kapitola

Mezinárodní situace se ještě více zhoršila v roce 1938 s německou anexí Rakouska a britskou a francouzskou kapitulací před Hitlerem v Mnichově, kdy bylo rozděleno Československo a Německo dostalo české Sudety. Britský ministerský předseda Neville Chamberlain pronesl neblaze proslulé prohlášení, že toto urovnání přineslo „mír pro naši dobu“. USA a jejich spojenci také neudělali mnoho pro pomoc zoufalé židovské komunitě v Německu, když byly koncem roku 1938 rozpoutány orgie násilí Křišťálové noci a plenění a vraždění prastaré židovské populace začalo eskalovat. Podobně jako Evropa ani USA nijak zvláště nepomohly, když v letech 1933 až 1945 přijaly jen asi dvě stě tisíc židů. Povzbuzený Hitler udeřil znova v březnu 1939, kdy svůj slib porušil a vtrhnul i do zbytku Československa. Stalin si konečně uvědomil celou pravdu: Jeho země nyní čelila smrtícímu nepříteli sama. Potřeboval získat čas, a protože se bál, že německo-polská aliance zaútočí na SSSR, šokoval Západ tím, že podepsal pakt o neútočení s Hitlerem a rozdělil si s ním zbytek východní Evropy. Stalinovou hlavní starostí byla bezpečnost jeho vlastního národa. Sovětský diktátor ve skutečnosti navrhoval totéž spojenectví i Británii a Francii, ale ani jedna z nich nepřijala Stalinův požadavek na umístění sovětských jednotek na polskou půdu jako způsob blokování Němců. Necelé dva týdny po podepsání paktu Hitler napadl Polsko od západu. Británie a Francie, spojeny s Polskem, se Hitlerovi konečně postavily a vyhlásily válku. O dva týdny později, 17. září, vtrhnul do Polska i Stalin. Brzy nato Sověti vyhlásili svou kontrolu nad baltskými státy Estonskem, Lotyšskem a Litvou a vpadli také do Finska. Svět se znova ocitl ve válce. Nepřemožitelná německá armáda si nato v rychlém sledu podrobila Dánsko, Norsko, Holandsko a Belgii. Kdysi velká armáda Francie, která byla zdecimována na jatkách první světové války, se zhroutila v červnu 1940 po pouhých šesti týdnech bojů. Většina její vládnoucí třídy, skrznaskrz konzervativní a antisemitské, se rozhodla pro kolaboraci. Nyní Hitler obrátil svou pozornost k Anglii a spustil ničivý letecký úder jako předzvěst invaze přes La Manche.

63


Hitler a Mussolini utvořili roku 1936 Osu a zahájili kampaň agrese v Etiopii a Španělsku. Pro jejich zastavení činily západní mocnosti zpočátku jen málo.

Nový válečný vůdce, Winston Churchill, však svůj národ sjednotil. A v rámci něčeho, co lze nazvat zázrakem, dokázalo potlučené vojenské letectvo udržet Němce v historické bitvě o Británii v šachu. Churchill to nazval jejich nejskvělejší hodinou. A jako nový vůdce britského lidu se stal živou legendou. Přestože většina Američanů chtěla, aby válku vyhrála Británie a Francie, podle Gallupova průzkumu v říjnu 1939 si 95 % lidí přálo, aby se USA do války nepouštěly v podstatě ze strachu, že Británie opět – jako v roce 1917 – zatáhne Ameriku do zbytečného světového konfliktu. Roosevelt ve volbách v roce 1940 slíbil, že již „žádní američtí chlapci nepůjdou do cizí války“. Přesto však nyní věřil, že Hitler je odhodlán podrobit si celý svět. A se zákony o neutralitě a vojenské připravenosti na nižší úrovni Roosevelt nicméně provedl několik smělých tahů. Poněkud si přizpůsobil pravidla a unilaterálně poslal do Británie padesát starých torpédoborců. A aby vyhnal 64

3. kapitola

Japonce z Číny, uvalil několik embarg na tok životně důležitých surovin, které měly pro japonskou válečnou mašinerii kritický význam. V září 1940 mu to Japonsko oplatilo tím, že společně s Německem, Itálií a dalšími uzavřelo Tripartitní pakt. V této chvíli, kdy se začala stahovat válečná mračna, udělal Roosevelt nejodvážnější ze svých tahů. Porušil slavný precedens George Washingtona a vyhlásil, že bude v roce 1940 potřetí kandidovat na prezidenta. V prezidentských volbách bylo jen málokdy více ve hře než nyní a Roosevelt si v tomto duchu zvolil za kandidáta na viceprezidenta svého kontroverzního ministra zemědělství Henryho A. Wallace. Wallace se vyskytoval v řídicím centru Rooseveltova úspěchu při překonávání nebezpečí Velké deprese a pomáhal vládními dotacemi farmářům zůstat ve hře tím, že snižoval produkci. Pro městskou chudinu zajistil Wallace potravinové poukázky a školní obědy. Zahájil programy územního plánování a ochrany půdy. Wallace, považovaný za největšího spojence vědecké komunity, také intenzivně otevřeně vystupoval proti vytváření falešných rasových teorií v rámci kritiky Hitlerovy politiky v Německu. Pro vyvrácení vše prostupujících předpokladů rasové hierarchie citoval příklad průkopnického botanika George Washingtona Carvera: „George Carver, narozen v otroctví, nyní chemik na Tuskegee University, specializován na botaniku, mě jako první zasvětil do tajů hnojení rostlin. Strávil jsem mnoho let šlechtěním kukuřice, protože tento vědec dokázal prohloubit mé pochopení pro rostliny způsobem, na který nemohu nikdy zapomenout. Vynikající schopnosti nejsou výlučným majetkem žádné rasy ani žádné třídy za předpokladu, že lidé dostanou správné příležitosti.“ Vedení Demokratické strany se obávalo Wallaceových progresivních názorů a vypadalo to, že Wallaceova kandidatura shoří jako papír, když vtom rozčilený a znechucený Roosevelt napsal shromážděným delegátům jeden pozoruhodný dopis, ve kterém kandidaturu na prezidentský úřad kategoricky odmítl. „Demokratická strana,“ vysvětlil, „selhala…, když… spadla pod kontrolu těch, kdo uvažují v dolarech místo… lidských hodnot… Dokud Demokratická strana… nesetřese všechny řetězy kontroly, kterými ji spoutaly síly konzervatismu, politiky reakce a usmiřování, … nemůže pokračovat na své cestě k vítězství… Demokratická strana… nemůže hledět 65


dvěma směry naráz. A [proto] se tímto zříkám pocty kandidatury na prezidentství.“ Situaci zachránila jeho paní, Eleanor Rooseveltová. Jako první manželka prezidenta, která kdy mítink oslovila, sdělila rozladěným delegátům, že „nyní čelíme velmi vážné situaci“. Předáci strany nakonec ustoupili a Wallace na kandidátku napsali. Později si za to však měli vybrat svou daň. Krize vznášející se nad Wallacem však nikdy docela nezmizela. Předchozí viceprezident „Cactus Jack“ Garner, přívětivý a vstřícný Texasan, řekl: „Tahle práce nestojí ani za sud teplých chcanek.“ Wallace působil na Capitol Hillu jako pěst na oko. Byl to duchovní člověk fascinován náboženstvím kmene Navahů. Studoval buddhismus a zoroastrismus. Washingtonská scéna s koktejlovými večírky a kuřáckými kluby mu neseděla. Nepil ani nekouřil. Dával přednost tenisu a boxu. Rád trávil večery čtením knih a házením bumerangu u Potomacu. Na znamení své velké důvěry udělal Roosevelt z Wallace předsedu výborů Supply Priorities and Allocations Board a Board of Economic Warfare, čímž mu v podstatě dal na starost celou národní ekonomiku. Wallace nyní dosáhl zenitu svého vlivu ve Washingtonu. Rok 1941 byl rokem impozantních změn. Německý vůdce splnil svůj slib německému lidu a zvrátil potupu první světové války. Němci byli na vrcholu. S potravinami z Francie, Holandska, Dánska a Norska, s luxusním zbožím a prospívajícím průmyslem to vypadalo, že sny o tisícileté říši budoucnosti by se mohly nakonec doopravdy vyplnit. Jak však dějiny opakovaně ukazují, fatální chyby nepřicházejí nikdy zvenčí, ale vždy zevnitř. A tak Hitler, nyní na vrcholu své arogance, zaútočil na Sovětský svaz. Pojem Lebensraum – „životní prostor“ – popsal poprvé již v letech 1925–1926 ve své dvousvazkové autobiografii Mein Kampf (Můj boj). Prohlásil, že budoucnost německého lidu leží na Východě a bude třeba si ji dobýt od Sovětského svazu. A slovanský a židovský lid bude třeba eliminovat, aby udělal prostor vládnoucí germánské rase. Boje mezi Němci a Slovany o východní Evropu sahaly až k baltským křížovým výpravám třináctého století, v nichž němečtí rytíři bojovali proti Rusům, a později se vznikem národních států se ještě zintenzivnily. Nyní byl 66

3. kapitola

Hitler připraven tento úkol dokončit v přesvědčení, že rasově čisté Německo je předurčeno k tomu, aby úpadkové, rasově smíšené Slovany rozdrtilo. Uvažoval tak, že míšení ras způsobilo kolaps civilizace. Sám to zažil z první ruky ve své rodné zemi v mnohonárodním městě Vídni před první světovou válkou a nyní viděl, jak se totéž děje i ve zpustlé Británii a Spojených státech. Když nyní Anglie nepředstavovala žádnou výraznou hrozbu na Západě, Hitler byl připraven začít bojovat o tu největší cenu ze všech. Necelé dva roky po podepsání mírového paktu se Stalinem na něho udeřil. Vyslal tři miliony mužů a ti se v rámci bleskové války zakousli hluboko do sovětského území podél fronty dlouhé přes tři tisíce kilometrů, od Arktidy až na jih k Černému moři. Němci rychle zlikvidovali dvě třetiny sovětského letectva. Když se k tomu přidaly ztráty tanků a dělostřelectva, Stalinova masivní výstavba z let po roce 1939 se proměnila ve zbytečnou. Ze strachu, že Británie šíří dezinformace, aby tak vyvolala válku mezi Německem a SSSR, Stalin zprávám své vlastní zpravodajské služby o hrozící invazi neuvěřil. V čistkách 30. let Stalin zavraždil nebo uvěznil většinu vrchního velení Sovětu – asi čtyřicet tři tisíc důstojníků – kvůli jejich údajné loajalitě k zakladateli Rudé armády Lvu Trockému, kterého nechal o rok dříve v jeho mexickém exilu zavraždit. Stejně paranoidní, a oprávněně, byl Stalin také v otázce loajality sovětské populace, kterou zmasakroval v předválečných letech. Ale Hitler, místo aby se pokusil získat podporu této svéhlavé populace, se k ní choval ještě nelítostněji než Stalin a hodlal vyhladit Sověty v měřítku daleko širším než obyvatelstvo ve válce na Západě, a to i ve srovnání s obyvatelstvem židovským. Ukrajina padla v létě 1941 a bitva o Kyjev, nejstarší hlavní město v Sovětském svazu, stála půl milionu sovětských životů. Civilisté byli buď popraveni, nebo odsouzeni k otrockým pracím, a s pádem Ukrajiny bylo ztraceno také průmyslové srdce SSSR. Uhlí, ocel, plyn a minerální rudy Sovětského svazu byly nyní zabaveny Němci, kteří se na podzim 1941 začali přesouvat k Moskvě. Američtí a britští vojenští velitelé odhadovali, že SSSR nevydrží déle než tři měsíce a mohlo by se položit i během čtyř týdnů. Měli strach, že si Stalin vyjedná separátní mír. Vyhlídky byly tak strašlivé, že Churchill spolkl i svůj dlouholetý odpor vůči komunismu a slíbil Sovětskému svazu podporu. 67


Stalin naléhavě žádal Británii o dodávky vojenského materiálu a o to, aby v Evropě zaměstnala Hitlera na druhé frontě. A pro Západ bylo klíčové udržet Sovětský svaz ve válce, aby pohltil hlavní údery nacistické válečné mašinerie. V srpnu Roosevelt nařídil dodat do SSSR první stovku stíhacích letounů. Američtí velitelé, kteří měli v záměru budovat americkou obranu, však Rooseveltovy snahy zdržovali, a také Britové, posilujíce Stalinovu nedůvěru, měli proti přesměrování zásob námitky. Na Západě byli stále mnozí, kteří s radostí sledovali, že Sovětský svaz je konečně na kolenou. Missourský senátor Harry Truman na půdě Senátu v roce 1941 prohlásil: „Uvidíme-li, že Německo vyhrává, měli bychom pomoci Rusku, a bude-li vyhrávat Rusko, měli bychom pomoci Německu, aby se jich navzájem pozabíjelo co nejvíce.“ Roosevelt, ignoruje takové rady, v listopadu 1941 oznámil, že USA svou pomoc Sovětům rozšíří. V březnu toho roku se Rooseveltovi podařilo protlačit zdráhavým Kongresem zákon o půjčce a pronájmu. Nato poslal Británii prvních 7 miliard z částky, která nakonec vyrostla na 32 miliard dolarů. Sověti nakonec dostali 11 miliard dolarů. V srpnu 1941 se Roosevelt na Newfoundlandu tajně sešel s Churchillem. Z mlhy se vynořila další loď a zakotvila po boku Augusty. Byla to HMS Prince of Wales. Ministerský předseda přijel výhradně proto, aby přesvědčil USA, že nyní již do války vstoupit musejí. Elliott Roosevelt, jeden z Franklinových synů, který byl u toho jako vojenský atašé, popsal ve své knize As He Saw It (Jak to viděl on), jak na tomto pozdně večerním setkání Churchill stroze konstatoval: „Je to vaše jediná šance,“ řekl. „Budete do toho muset jít s námi.“ Elliott poté otce doprovázel zpátky do kajuty. Prezident o Churchillovi řekl: „To je ale starý konzervativec, viď? … Je to dokonalý válečný premiér. Jeden jeho velký úkol je dohlédnout, aby Británie tuhle válku přežila. Ale Winston Churchill, jak vede Anglii po válce? … To by nemohlo nikdy fungovat.“ „V sázce je celé britské impérium,“ také Roosevelt řekl svému synovi. „Je to věc, která se všeobecně neví, ale britští a němečtí bankéři mají v kapsách zašit světový obchod, a to již pěkně dlouho… Budeme si muset s Brity od samého začátku ujasnit, že nemáme v plánu dělat Británii šaška, 68

3. kapitola

který jí pomůže dostat impérium z bryndy, a pak se na něho navždy zapomene.“ Poté Roosevelt začal vysvětlovat svou vizi nového světa: „Myslím, že mluvím jako prezident Ameriky, když říkám, že Amerika nepomůže Anglii v téhle válce jen proto, aby si mohla dále v klidu tyranizovat svoje koloniální poddané.“ Srdcem Rooseveltovy vize bylo přesvědčení, že politická svoboda znamená svobodu hospodářskou, což však bylo v ostrém protikladu k úvahám britského impéria, které udržovalo kolonie chudé a na Londýně závislé. Rooseveltův globální Nový úděl měl vytvořit systém finančních úvěrů, které by koloniím rozvoj dovolily. Roosevelt připomněl Churchillovi, že americký koloniální vztah s Filipínami má být ukončen v roce 1946, a nutil Brity, aby se svým impériem udělali totéž. Churchill si uvědomil, že Rooseveltova velkorysost má své meze a že cenou za americkou pomoc bude odlišný svět po nastolení míru. Ve svém projevu o stavu Unie v lednu 1941 Roosevelt vyjádřil svou oddanost čtyřem svobodám, které se mají stát podstatou válečných cílů Ameriky: svobodě slova, svobodě vyznání, právu na přiměřenou životní úroveň a právu na život beze strachu. Na srpnovém setkání s Churchillem oba vůdci učinili další krok tím, že navrhli Atlantickou chartu, jež obsahovala osm bodů, které budou oba národy v poválečném světě podporovat. Byly to velké naděje, ale Atlantická charta byla skutečně vizionářským dokumentem, který se později stal základem manifestu Spojených národů: Univerzální prohlášení takového druhu, jaký byl vidět jen vzácně od časů Francouzské nebo ruské revoluce za práva mužů a žen po celém světě. Churchill, který měl strach z Rooseveltem navrhovaného znění, přidal odstavec, kterým si vymínil, že rovný přístup k mezinárodnímu bohatství bude zaručen „pouze s řádnými ohledy na již existující závazky“. Jenže, jak napsal Elliott Roosevelt: „Postupně, velmi postupně, a velmi tiše začal plášť vůdcovství klouzat z britských ramen na ta americká.“ Dalšího dne Prince of Wales zamířil „zpátky do válek“ – a cesty obou státníků se prozatím opět rozdělily. Churchill později řekl svému kabinetu, že Roosevelt prohlásil, že válku povede, ale že ji nevyhlásí. Bylo třeba udělat všechno pro to, aby byl násilně vyvolán nějaký incident. 69


Churchill a Roosevelt na palubě lodi Prince of Wales během konference o Atlantické chartě v srpnu 1941. Charta se zříkala řady imperialistických praktik a vyhlašovala témata jako samospráva a odzbrojování. Ze strachu, že Rooseveltovy formulace by mohly zlikvidovat britskou koloniální sféru, však Churchill přidal podmínku, aby rovný přístup k mezinárodnímu bohatství byl zaručen pouze „s řádnými ohledy na již existující závazky“.

V té době by nikoho nenapadlo, že tato cesta k válce povede přes Japonsko, nikoli přes Německo. Japonsko se vyhýbalo válce nacistů proti jejich starým ruským protivníkům, ve skutečnosti však bylo od Berlína odtrženo sovětsko-německou aliancí z roku 1939. Hitler, který považoval Japonce za rasově méněcenné, se ve své aroganci absolutně vůbec nepokusil svěřit se jim se svými plány na invazi do SSSR nebo jim za jejich podporu na Dálném východě nabídnout nějaké nové území. Z dnešního pohledu je jasné, že to mělo obrovské dopady na osud celého světa. Kdyby do války proti Stalinovi vstoupili Japonci, je takřka jisté, že by byl Sovětský svaz rozdrcen. 70

3. kapitola

Japonsko však chtělo, stejně jako Británie, Německo a Itálie, svoje vlastní koloniální království, a tak využilo vakua vytvořeného německým podrobením Francie a Holandska a neutralizací britské moci a v červenci 1941 se vydalo na jih do Indočíny hledat zdroje a vojenské základny. Spojené státy, které nyní produkovaly polovinu světových dodávek ropy, reagovaly tím, že uvalily kompletní embargo na veškerý obchod s Japonskem, a to včetně ropy. Japonské zásoby se začaly rychle ztenčovat, a proto se Japonci rozhodli zajistit si ropu od Nizozemské východní Indie, avšak americká flotila v Pearl Harboru jim tyto plány mohla dost výrazně narušit. A tak Japonci spustili mohutný překvapivý útok na námořní základnu USA v tomto přístavu na Havaji, kde po nich zůstalo téměř dva a půl tisíce mrtvých, a tím velkou část americké flotily zneschopnili. Američané věděli, že se útok blíží, ale většina z nich si myslela, že se bude týkat Filipín.

Americká námořní základna v Pearl Harboru při japonském bombardování 7. prosince 1941.

71


Dalšího dne USA a Británie vyhlásily Japonsku válku. Přestože mu jeho japonští spojenci o Pearl Harboru ani neřekli, Hitler nyní celkem zbytečně vyhlásil válku Spojeným státům, což byla chyba takřka stejně velká jako jeho invaze do Sovětského svazu. Roosevelt sice mohl vyhlásit populární válku proti Japonsku, ale nyní se mu od nesmírného břemena porušení jeho slibu americkému voličstvu ulevilo. Konečně mohl vyhlásit válku Německu. Chaos nyní zavládl po celém světě. Strategií Spojených států bylo shromáždit se a pozvolna postupovat do Pacifiku, zatímco hlavní pozornost se bude soustřeďovat na Němce. Porážkou Japonska, uvažoval Roosevelt, Němce neporazí, ale zato porážkou Německa dosáhne porážky Japonska. A jak se USA soustředily hlavně na Evropu, japonské dobývání mohlo z větší části pokračovat nerušeně. Japonsko se za pouhých šest měsíců zmocnilo šestiny zemského povrchu: Thajska, Malajska, Jávy, Bornea, Filipín, Hongkongu, Indonésie, Barmy. Obyvatelé těchto zemí Japonce často vítali jako osvoboditele od evropských koloniálních utiskovatelů, toto mínění jim však příliš dlouho nevydrželo. Prezident Roosevelt v soukromí řekl: „Ani na minutu si nemyslete, že Američané by umírali v Pacifiku…, kdyby nebylo krátkozraké nenasytnosti Francouzů a Britů a Holanďanů.“ V dalším velkém úderu na spojence omráčili Japonci počátkem roku 1942 Brity v Singapuru. Británie vyslala více jednotek na obranu Singapuru, než kolik jich bránilo samotnou Anglii. Osmdesát tisíc vojáků Commonwealthu – z nich mnoho Australanů – bylo zajato. Ale abychom měli představu o skutečných pocitech kolonizovaných národů, z pětapadesáti tisíc vojáků z Britské Indie, které Japonci uvěznili, se čtyřicet tisíc přidalo k Japoncům. Kdyby Japonci na východní Indii zaútočili a patřičně útok zkoordinovali s německým postupem na Blízkém východě před německou invazí do Sovětského svazu, pozice britského impéria v Indii by byla vážně ohrožena. Japonsko a Německo se však za celou válku nikdy nechovaly jako blízcí spojenci. Kritickou váhu měl fakt, že Japoncům se nepodařilo dotáhnout drtivý úder na Pearl Harbor, a spojenci zahájili protiofenzivu vedenou generálem Douglasem MacArthurem a admirálem Chesterem Nimitzem. V červnu 1942 72

3. kapitola

u Midway americké jednotky porazily japonské námořnictvo a zahájily strategii poskakování po ostrovech, které pokračovalo další více než tři roky. Japonci bojovali nelítostně ve snaze, aby vítězství přišlo za cenu velkých ztrát amerických vojáků. Ale v roce 1943 chrlily USA téměř sto tisíc letadel ročně, čímž zdaleka zastiňovaly japonských sedmnáct tisíc letadel vyrobených za celou válku. V létě roku 1944 měly USA rozmístěnu v Pacifiku téměř stovku letadlových lodí, což bylo daleko více než japonských pětadvacet plavidel. Také vědecké pokroky spojenců na všech frontách nápadně vyčnívaly. Vyvinutí radaru a přibližovacího zapalovače k vítězství významně přispěly. Ale byla to až atomová bomba, která měla změnit celý chod dějin. V prosinci 1938 dva němečtí fyzikové omráčili vědecký svět tím, že rozštěpili atom uranu, čímž teoreticky umožnili vývoj atomové bomby. V USA tento vývoj nejvíce znepokojil právě vědce – a mnozí z nich byli židé –, kteří uprchli z nacismem okupované Evropy a obávali se následků, kdyby se taková zbraň měla dostat do rukou Hitlerovi. Přistěhovalečtí vědci se pokoušeli vyburcovat zájem o tuto otázku na straně amerických úřadů, ale marně. V červenci 1939 se Leó Szilárd v zoufalství obrátil o pomoc k Albertu Einsteinovi a ten souhlasil s tím, že napíšou prezidentu Rooseveltovi naléhavou žádost, aby schválil americký program atomového výzkumu. Einstein později řekl: „V životě jsem udělal jednu velkou chybu – když jsem podepsal dopis prezidentu Rooseveltovi a doporučil mu, aby se začaly vyrábět atomové bomby.“ Zpočátku to byl malý projekt, ale v září 1942 byl „projekt Manhattan“ předán armádě. Nadřízení nařídili generálu Grovesovi, aby se dobral výsledků. Viceprezident Wallace, který vědecký vývoj podrobně sledoval, měl o Grovesovi nevalné mínění, maje ho za „lehce patologickou osobnost“, antisemitského „odpůrce Roosevelta“ a jednoznačného fašistu. Avšak kupodivu člověk, kterého Groves vybral pro cestu do projektové laboratoře v Los Alamos, Robert Oppenheimer, byl lehce neomalený levičák, který připouštěl, že byl členem každé krycí organizace komunistické strany na západním pobřeží – v jednu dobu dokonce posílal 10 procent svého měsíčního platu na podporu republikánských sil ve Španělsku. 73


Přestože byl absolutně protichůdné povahy, Groves s Oppenheimerovou pomocí nasbíral neuvěřitelnou skupinku mezinárodních vědeckých hvězd – včetně Enrika Fermiho a Lea Szilárda –, která dosáhla první jaderné řetězové reakce v jaderném reaktoru vystavěném na squashovém kurtu University of Chicago. Vědci pracovali dlouhé hodiny v poušti a obávali se, že v atomovém závodě v poslední minutě zvítězí Německo. Teprve koncem roku 1944 vyšla na světlo pravda, že Německo ve skutečnosti výzkumu jaderné bomby zanechalo již v roce 1942 a rozhodlo se raději investovat své vědce a zdroje do rozvíjení raketové techniky V1 a V2 – ale američtí vědci pokračovali ve výzkumu dále. Na východě se mezitím Sovětský svaz vznášel na pokraji katastrofy a nacisté hrozili dobytím Moskvy. V září 1941 prosil Stalin Brity, aby poslali do jeho vlasti pětadvacet až třicet divizí, a opět usiloval o druhou frontu v severní Francii. V květnu roku 1942 Roosevelt uznal, že „ruská vojska zabíjejí více personálu Osy a ničí více jejího materiálu než všech ostatních pětadvacet spojených národů dohromady“. Veřejně oznámil, že USA do konce roku 1942 otevřou druhou frontu v Evropě, a náčelník štábu generál George Marshall nařídil svému evropskému veliteli, generálu Dwightu Eisenhowerovi, sestavit plány na invazi do Evropy. Sověti byli nadšeni. Churchill však čelil obrovské krizi v severní Africe: Třicet tisíc britských vojáků se právě potupně vzdalo nacistickému vojsku polovičních rozměrů. Protože se obával krveprolití na francouzských březích, Churchill řekl, že Británie nedokáže shromáždit dostatek lodí na to, aby převezly invazní vojska přes La Manche, a přesvědčil Roosevelta, aby druhou frontu odložil a místo toho provedl invazi do severní Afriky. Když s tím USA souhlasily, Eisenhower předpověděl, že toto bude nejčernější den v dějinách; již předtím jednou řekl: „Neměli bychom zapomínat, že naším cílem je udržet osm milionů Rusů ve válce.“ Georgi Marshallovi, jenž invazi do Afriky odmítal jako „oždibování periferie“, připadalo, že Britové, na rozdíl od Sovětů, mají strach na Němce udeřit. Nad obrazotvorností Churchillovy vlády se dosud příliš těžce vznášely stíny první světové války. 74

3. kapitola

Britové však měli jinou strategii. Churchill, spoléhající na námořní síly a útočící na Hitlerovu slabší jižní frontu v Itálii, se chtěl vyhnout přímému zapletení německé válečné mašinerie a místo toho chtěl zajistit severní Afriku a Středomoří kolem Gibraltaru a následně také Blízký východ, aby si nato mohl ponechat tamější ropné zásoby a také si přes Suezský průplav zachovat přístup do Indie a zbytku svého východního impéria. Výslednou paranoiu na straně Sovětů nebylo radno podceňovat. Britové a Rusové byli rivaly již od devatenáctého století. Zvláště Stalin Britům vůbec nedůvěřoval, ale ostražitý byl i před Amerikou kvůli jejím zásahům proti komunistům o dvacet let dříve v ruské občanské válce. Churchill tehdy slíbil „zadusit bolševismus hned v zárodku“. A až do podepsání paktu o neútočení s Hitlerem se Stalin obával i toho, že Churchill a britské impérium by se mohli spřáhnout s nacistickým Německem a společně spustit obří tažení proti Sovětskému svazu. Ale navzdory vší pravděpodobnosti a k naprostému šoku většiny světa to měla být sama Rudá armáda, kdo průběh této války zvrátí. Byl by potřeba přinejmenším Tolstoj, aby popsal hrdinskou vytrvalost sovětských mužů a žen, která to nakonec umožnila. V té době význam vytrvalosti ocenil jen málokdo, ale – podobně, jako se to stalo Napoleonovi v zimě 1812 u Moskvy – nejmodernější německá válečná mašinerie se, dosud úplně poprvé, zastavila. Ale protože Japonci mašírovali na jih, Stalin nyní dokázal přivést zpět do Moskvy čtyřicet sibiřských divizí, které posílily vojska maršála Žukova. A byl to Žukov, kdo všechno změnil. Německé ztráty tu zimu obnášely kolem čtyř set tisíc mužů. Mezitím velké město Leningrad, dříve Sankt-Petěrburg, obléhali Němci, a to devět set dní v řadě, včetně dvou zim v letech 1941 a 1942. V roce 1941 obývalo město 2,5 milionu lidí. Po obléhání byl každý třetí mrtev. Nepřetržité bombardování, zima, hladovění, k jídlu polévky vařené z tapetovacího klihu, krys nebo i jiných lidí – toto všechno se tam odehrávalo v daleko větším rozsahu, než kdy kdo oficiálně připustil. Jaká musela být jejich hrdost, když řada civilistů odmítla město vyklidit, přestože dostala šanci. Na počest této oběti napsal Dmitrij Šostakovič svou slavnou sedmou symfonii. Orchestr ani při obléhání nepřestával hrát, dokud většina jeho členů nepadla hlady. Němci Leningrad nikdy nezabrali. Sovětské ztráty dosahovaly 75


Američtí pozorovatelé si zvláště všímali „heroického“ boje proti nacistickým útočníkům ze strany jak Rudé armády, tak sovětských civilistů. Shora ve směru hodinových ručiček: Skupina žen a starších lidí kope protitankový příkop u Moskvy; skupinka zoufalých žen v ukrajinském Kyjevě během nacistického útoku; vyděšené děti vyhlížejí z bunkru v Kyjevě během německých náletů; vojáci Rudé armády v Sovětském svazu.

76

3. kapitola

milionu lidí. Většina umělecké sbírky ze slavné Ermitáže byla převezena na Ural. Sověti zachraňovali, co mohli. Spoustu toho spálili, jen aby to Němci do rukou nedostali. Stalin, který příliš nespoléhal na to, že by Západ otevřel druhou frontu nebo poslal nějakou větší pomoc, nyní zahájil největší vynucenou migraci v historii lidstva: Asi 10 milionů lidí vystěhoval na východ od pohoří Ural a na jih do Kazachstánu, aby přestavěl SSSR ve druhé průmyslové revoluci, která se mohla rovnat té z 20. a 30. let. Na boj proti německé válečné mašinerii byly vybudovány téměř dva tisíce nových továren – a následovala ubytovací zařízení. Transferu největší části sovětského hospodářství bylo dosaženo po neuvěřitelných dvou letech, v roce 1943 se SSSR mohl rovnat kterékoli průmyslové velmoci v Evropě, a v produkci nechal za sebou dokonce i samotné Německo. Bylo vyrobeno čtyřicet tisíc tanků T-34, které předstihovaly německé panzery. A padesát tisíc letadel Iljušin, slavných IL-2, předčilo letadla německé Luftwaffe. Ocel, obilí a rudy ztracené roku 1941 společně s Ukrajinou byly postupně nahrazeny. Celá společnost, složená většinou z žen a dětí, pracovala na dvanácti – až osmnáctihodinové směny, aby přežila. To všechno pro matku Rus. Vlastenectví těchto lidí dosahovalo mimořádné úrovně. Své osobní bohatství poskytovali na financování války – svá dědictví, šperky, všechno. Celá společnost čelící hrozbě vyhlazení Hitlerem neměla jinou možnost než bojovat do poslední kapky krve, za vlastní životy i za svou zemi. Koncem roku 1942 Spojené státy, navzdory počátečním nezdarům, prosadily zákon o půjčce a pronájmu – týkalo se to téměř dvou milion tun zásob, zhruba 400 000 nákladních vozidel, 52 000 džípů, 7 000 tanků, artilerie, bojových vozidel, 15 000 letounů, 18 000 protileteckých zbraní, 8 000 železničních vozů a potravin. Za německými liniemi útočili ruští, ukrajinští a běloruští partyzáni z lesů a jeskyní, vyhazovali do povětří vlaky, narušovali přepravu a vůbec se ze všech sil snažili oslabit německou válečnou mašinerii. Zaměstnávali tím až 10 % německých okupačních vojsk. Partyzáni se stali nepostradatelným prvkem konečného vítězství sovětských jednotek. 77


Houfnice americké výroby připravené k transportu do Velké Británie roku 1941 v rámci programu půjčky a pronájmu na pomoc britskému válečnému programu. Zákon o půjčce a pronájmu prohloubil účast USA v evropské válce, čímž patřičně pobuřoval republikánské izolacionisty v Kongresu.

Následky však byly devastující. Němci reagovali dalším a horším terorem, věšeli partyzány i nevinné. Nikdo neví, kolik přesně jich bylo, ale podle odhadů padlo ve válce čtyři až osm milionů Ukrajinců. A Bělorusko ztratilo čtvrtinu své populace – přes 2,5 milionu mrtvých. Asi 200 měst a 9 000 vesnic lehlo popelem. Nejméně 100 000 partyzánů padlo nebo zmizelo. Hitlerovi generálové svého vůdce varovali, že současnou realitou je válka do vyčerpání. Zdálo se, že Sověti jsou schopni odolávat obrovským ztrátám. Jediné Hitlerovo vítězství spočívalo nikoli ve vyhlazení Slovanů, nýbrž v získání zdrojů Sovětského svazu. 78

3. kapitola

Německá kavalérie opouští ruskou vesnici v plamenech během operace Barbarossa, rozsáhlé německé invaze do Sovětského svazu v červnu 1941.

A tak se Němci pod vedením generála Friedricha Pauluse vydali na jih směrem k přístavu Baku, který byl velmi bohatý na naftu. Sověti v čele s maršálem Žukovem byli odhodláni je za každou cenu zastavit. Bez nafty by sovětská armáda nedokázala bojovat. Ztráta Baku by donutila Stalina ke kapitulaci. Cestu do Baku blokovalo jediné město: Stalingrad. A v zimě roku 1942 německá armáda konečně narazila na protivníka, který se jí mohl rovnat. V této největší bitvě lidských dějin Sověti ztratili více mužů než Britové nebo Američané za celou válku. Padlo tam odhadem půl milionu mužů. Němci přišli nejméně o 200 000 svých nejlepších vojáků, zřejmě to však bylo mnohem více. Počet mrtvých civilistů znám není. Němci mohli Stalingrad zničit, ale nikdy jej nemohli zabrat. Na základě Stalinových přísných rozkazů by se s každým, kdo by se dal na ústup nebo se vzdal, jednalo jako s vlastizrádcem a byla by uvězněna celá jeho rodina. Byla to jeho obávaná politika rozkazu: „Zpátky ni krok!“ U Stalingradu bylo přes 13 000 sovětských vojáků 79


zastřeleno svými vlastními druhy. Za celou válku padlo takovýmto způsobem 135 000 Sovětů. Čtyři sta tisíc mužů sloužilo v trestných praporech. Toho roku byly stále ještě čtyři miliony vězňů v gulazích. Avšak ať se jejich motivace zakládala na vlastenectví nebo strachu, sovětští vojáci s řekou Volhou za zády bojovali v této nejstrašnější ze všech zim od jednoho pouličního rohu k druhému. V lednu 1943 nastal konečně konec, když generál Paulus se zbytkem své 6. armády kapituloval. Začínal bojovat se 300 000 mužů a z nich se nyní 91 000 vzdalo; domů do Německa se po válce vrátilo živých jen asi 9 000 z nich. Hitler si údajně posteskl: „Bůh války se přidal na druhou stranu.“ A s tím, jak se začaly uplatňovat jejich nové zdroje – nové letectvo, nové dělostřelectvo –, nyní Sověti spustili ofenzívu. U Kurska, v největší tankové bitvě v dějinách, Němce znova porazili: Padlo 70 000 Němců a několikanásobně více Sovětů, ale Wehrmacht definitivně ztratil strategickou iniciativu. Po této kolosální porážce se německá armáda na východní frontě dala na ústup. Během těchto rozhodujících let Sověti pravidelně bojovali s více než dvěma stovkami německých divizí. Proti tomu Američané a Britové bojující ve Středomoří se jen vzácně střetli s více než deseti německými divizemi. Německo přišlo o více než šest milionů mužů v bojích se Sověty a asi o jeden milion vojáků na západních frontách. Přestože i nadále přežívá mýtus, že druhou světovou válku vyhrály Spojené státy, seriózní historici se shodují na tom, že to byl Sovětský svaz a celá jeho společnost, včetně jejího brutálního diktátora Josifa Stalina, kdo svým čirým zoufalstvím a neuvěřitelným stoickým hrdinstvím zakončil velký příběh druhé světové války – porazil zrůdnou válečnou mašinerii Německa.

80

4. kapitola

V

lednu 1943, jen několik dní před konečnou kapitulací Německa u Stalingradu, se v Casablance ve Francouzském Maroku setkali Roosevelt s Churchillem. Stalin přítomen nebyl. Stáhl i své velvyslance z Londýna a Washingtonu. Spojenectví bylo v krizi. Rudá armáda postupovala na západ proti Němcům. Hybný moment se posunul. V USA však konečně začali oceňovat obrovskou oběť Sovětů. Dokonce i vášnivý antikomunista, mediální baron Henry Luce, učinil Stalina v roce 1942 „Mužem roku“ magazínu Time, kde ocenil jeho industrializaci se slovy: „Stalinovy metody byly drsné, ale vyplatily se.“ Další Luceův magazín Life vykreslil Sovětský svaz jako kvazi Ameriku a jeho obyvatele za „neuvěřitelné lidi, kteří v pozoruhodné míře vypadají jako Američané, oblékají se jako Američané a uvažují jako Američané.“ Dokonce i Stalinova nemilosrdná tajná policie tam byla popisována jako státní policie podobná FBI. Roosevelt nyní cítil, že by měl začít jednat, protože jinak by čelil riziku rozpadu aliance. Jak on, tak Churchill se obávali, že Stalin by mohl skutečně uzavřít dohodu s Hitlerem – aby zachránil Sovětský svaz před další zkázou. Koneckonců jednou to již udělal. Byla však také pravda, že v mnoha otázkách se Roosevelt se Stalinem shodl. Oba chtěli oslabené, zemědělské poválečné Německo bez průmyslu. Byl to přece německý militarismus, co způsobilo takové nepokoje v Evropě. „Budeme muset Němce buď vykastrovat,“ varoval Roosevelt, „anebo se k nim budeme muset chovat tak, aby je přešla chuť plodit další lidi, kteří by chtěli pokračovat ve stejném duchu jako v minulosti.“ V Casablance prezident vyhlásil politiku „bezpodmínečné kapitulace“. Chtěl vyslat Stalinovi vzkaz, že USA nebudou mít klid, dokud nebude Hitlerovo Německo zcela zničeno. 81


„Bezpodmínečná kapitulace“ byla vlastně vyhlášením války, a to nejen nepřátelským vládám, ale také samotnému německému a japonskému lidu, a nezamýšleným následkem tohoto rozhodnutí byly později hrůzy bombardování civilních populací, jejichž vzdor vlivem bombardování ještě zesílil, což nakonec vedlo až k tomu nejspornějšímu rozhodnutí celé války: ke shození atomové bomby na Japonsko. Při dnešním pohledu nazpět lze tvrdit, že vyhlášení „bezpodmínečné kapitulace“ bylo jedním z Rooseveltových nejhrubších omylů. A aby toho nebylo dost, Roosevelt a Churchill v Casablance potvrdili spojenecké rozhodnutí vylodit se po severní Africe na Sicílii, čímž se druhá fronta v Evropě opět odložila a evropské národy opět spadly do pozice bezvýznamnosti co do rozhodování o výsledcích války. To vedlo ke katastrofálnímu italskému tažení v letech 1943–1945, které mělo tyto výsledky: Nelítostné pouštění žilou spojeneckým jednotkám na Sicílii a jatka při vylodění u Anzia a čtyřech bitvách o Monte Cassino, které způsobily nacistům jen nepatrné ztráty. Jak spojenci uvízli v Itálii na mrtvém bodě a Sověti byli ohledně britských záměrů stále podezíravější, deset měsíců po Casablance, v listopadu 1943, se v íránském Teheránu úplně poprvé sešli Roosevelt se Stalinem. Po neúspěšné snaze vyloučit z jednání Churchilla přijal Roosevelt Stalinovu nabídku zůstat na sovětském velvyslanectví. První tři dny jednání byl však Stalin vůči Rooseveltovi chladný a rezervovaný, a tak se americký prezident obával, že nemá šanci na úspěch. Čtvrtého dne, když si Roosevelt začal před Stalinem Churchilla dobírat kvůli jeho britství a věčným doutníkům, Churchill – jak později vyprávěl Roosevelt – začal rudnout a mračit se, a čím více se mračil, tím více se Stalin usmíval. Nakonec Stalin propukl v dlouhý a srdečný řehot na účet Churchilla a zanedlouho ho již Roosevelt oslovoval „Uncle Joe“. Ledy byly prolomeny a Roosevelt pocítil, že od nynějška si budou se Stalinem konečně povídat jako chlapi. Roosevelt sovětskému vůdci znova zopakoval, že dlouho odkládanou druhou frontu otevře hned dalšího jara. Churchill byl donucen se poddat, ale stále tvrdil, že k vylodění by mělo dojít na východě přes Balkán, aby se nadběhlo postupujícím Sovětům. Roosevelt si britské obavy vyhodnotil zcela přesně: „Premiér až příliš uvažuje o poválečné situaci a o tom, kde v ní bude mít místo Anglie. Má strach z toho, aby Rusové nezačali být příliš silní.“ 82

4. kapitola

Roosevelt jasně naznačil, že povolí Sovětům značnou volnost co do utváření budoucnosti východní Evropy a pobaltských států, přičemž žádal pouze to, aby Stalin zaváděl změny uvážlivě a neprohřešoval se proti světovému mínění. Roosevelt napsal Stalinovi osobní vzkaz, kde sliboval, že „Spojené státy nikdy a žádným způsobem neposkytnou svou podporu žádné prozatímní vládě v Polsku, která by odporovala vašim zájmům“. Klíčové bylo, že Roosevelt dosáhl významného pokroku tím, že přiměl Stalina souhlasit se vstupem do války proti Japonsku, jakmile skončí válka s Německem. Vyčerpaný Roosevelt poté o teheránské konferenci napsal: „Dosáhli jsme velkého pokroku.“ Sovětská válka pokračovala krvavým tažením v Bělorusku a v lednu 1944 se vojenské operace přenesly do Polska – odvěkého ruského nepřítele. Opětovné dobytí Polska a zvláště Varšavy je tragickým a krvavým příběhem. V této dlouhé válce jen málokdo trpěl tak jako Poláci. Válku jich nepřežilo šest milionů, z nich tři miliony židů. Ale také Sovětský svaz zaplatil za osvobození Polska vysokou cenu. Zahynulo tam šest set tisíc Sovětů. Právě tam v roce 1944 narazily sovětské jednotky na první tábory smrti, a tak mimo vší pochybnost odhalily světu obraz skutečné choromyslnosti Hitlerova režimu. Sověti rychle ustanovili spřátelenou vládu v Lublinu, která podnikla rázná opatření proti opozici, a zahájila tak občanskou válku. Vyloučili vášnivé antikomunistické zástupce polské exilové vlády, která vznikla v Londýně. Obyvatelé Západu je měli za demokraty, ale Stalin je nazval teroristy – následovníky bělogvardějců, kteří bojovali proti revoluci za ruské občanské války v letech 1919–1922. Aby obstál proti nenáviděným polským antikomunistům v Londýně, Stalin, který sám neměl k teroristickým taktikám nikdy daleko, se dopustil dvojích zvěrstev tím, že nejprve v roce 1940 vyvraždil tisíce polských armádních důstojníků při masakru v Katyni a poté, v roce 1944, nařídil, aby se Rudá armáda držela mimo hlavní město, když Němci rozdrtili varšavskou vzpouru. Obhájci Sovětů tvrdili, že Rudá armáda byla vyčerpána ze zničujícího postupu proti německým oddílům, dlouhého pětačtyřicet dní a přes sedm set kilometrů, kdy přesouvala svá sdělovací a zásobovací vedení, a tak se nyní potřebovala dát dohromady. 83


Odlišné názory na Polsko se nakonec staly jednoznačně největším zdrojem vzájemné nedůvěry mezi USA, Británií a Sovětským svazem během války i po ní. Ale abychom byli spravedliví, řada Zápaďanů nechápala ani to, že antisemitismus je již dávno běžnou věcí mezi významnou částí polských katolíků, ani že pro Stalina bylo Polsko otázkou života nebo smrti celého Sovětského svazu, protože polská území tvořila koridor, kterým se ve dvacátém století již dvakrát do Ruska dostali nenávidění Němci. Z těchto důvodů Stalin tolik vyžadoval a prosazoval spřátelenou vládu na svých hranicích. Nebylo to pro něho nic menšího než pro Spojené státy třeba nepřátelské režimy v Kanadě nebo Mexiku. V letech 1944 a 1945 Sověti dále postupovali, zabrali Rumunsko, Bulharsko, Maďarsko, Československo a, s výraznou pomocí partyzánů, také Jugoslávii. Míli za mílí, napříč celou východní a jihovýchodní Evropou, Němci bojovali do posledního muže. Města se stávala pevnostmi a končila v sutinách. Varšava, Budapešť, Vídeň – při osvobozování těchto míst padl odhadem jeden milion sovětských vojáků. A zatímco Sověti si z několika směrů probojovávali cestu k Berlínu, na západě byla 6. června 1944 – rok a půl po Rooseveltově prvním slibu Stalinovi – konečně otevřena dlouho odkládaná druhá fronta. Byla to největší armáda, jakou kdy svět spatřil. Měla 11 000 letadel a asi 4 000 lodí. Na francouzských plážích v Normandii se vylodilo přes 100 000 spojeneckých vojáků a 30 000 vozidel. Jen při vylodění zemřely odhadem tři tisíce mužů. Spojenecké síly se nyní přibližovaly k Německu jak z východu, tak ze západu. Vítězství již bylo nevyhnutelné. O měsíc později, v červenci 1944, krystalizovala klíčová událost, která měla ovlivnit celý další chod světa. V Chicagu byl zahájen sjezd Demokratické strany. Navzdory již evidentně chatrnému zdraví si Roosevelt snadno zajistil kandidaturu na bezprecedentní čtvrté volební období. Jeho viceprezident Henry Wallace byl zřejmě druhým nejoblíbenějším mužem v Americe, a tak ho lid opět chtěl mít viceprezidentem. Za ta léta si však nadělal i spoustu nepřátel. V květnu 1942 pronesl Wallace svou proslulou řeč o „století obyčejného člověka“, v níž zpochybnil uveřejněnou vizi americké globální dominance vydavatelského magnáta Henryho Luce a řekl: 84

4. kapitola

Pětadvacet tisíc lidí, kteří odráželi názory Američanů po celých Státech, se 24. září 1942 shromáždilo na newyorském Union Square s požadavkem, aby Spojené státy otevřely druhou frontu ve válce v západní Evropě, aby ulevily části ohromného tlaku kladeného na Rusko v jeho boji proti Němcům.

„Někteří hovoří o americkém století. Já tvrdím, že století, do něhož vstupujeme, století, které vzejde z této války, může a musí být stoletím obyčejného člověka. … Nesmí v něm existovat ani vojenský, ani hospodářský imperialismus. Pochod za svobodu posledních 150 let se stal velkou revolucí lidstva. Odehrály se americká revoluce… francouzská revoluce… latinskoamerické revoluce… ruská revoluce. Každá z nich byla za obyčejného člověka. Některé sahaly až do krajnosti, ale lidé si prorazili svou cestu ke světlu.“ Wallace se domáhal celosvětové revoluce a konce kolonialismu. Za Atlantikem byla jeho řeč přijata dost chladně. Churchill pověřil své tajné agenty v USA, aby Wallace špehovali. Bylo jasné, že Wallace britské impérium 85


nenávidí. Sám Wallace popsal své setkání s Churchillem takto: „Řekl jsem mu bez obalu, že podle mě představa anglosaské nadřazenosti, která je neodmyslitelnou součástí Churchillova přístupu, připadá mnohým nepřístojná… Churchill se napil whisky… a řekl, proč bychom se měli cítit provinile kvůli anglosaské nadřazenosti, když jsme nadřazeni, když máme společné dědictví, které bylo vybudováno za dlouhá století v Anglii a které naše zřízení ještě zdokonalilo.“ Wallaceova zášť vůči imperialismu byla obecně známa a také široce přijímána. V březnu 1943 ho Roosevelt poslal do Latinské Ameriky na cestu dobré vůle – a tajně ho pověřil, aby národy naverboval na stranu spojenců. V Kostarice ho vítalo pětašedesát tisíc lidí, 15 % tamější populace. Když jeho kolona projížděla ulicemi Santiaga v Chile, zdravil ji milion lidí. Viceprezident se vrátil s tím, že Německu vyhlásilo válku dalších dvanáct zemí. Bylo to více, než kdokoli považoval za možné. Doma v Gallupově průzkumu vybralo 57 % demokratických voličů Wallace za Rooseveltova nástupce. Ale uvnitř strany proti němu stála obrovská opozice. Nato se Wallace dostal do rozepře o hospodářské politice s Jesse Jonesem, který byl spřízněn s velmi mocnou skupinou šéfů Demokratické strany, vedenou pokladníkem strany a ropným milionářem Edwinem Pauleyem, který jednou prohlásil, že vstoupil do politiky, jakmile si uvědomil, že vyjde levněji zvolit si nový Kongres než skoupit ten starý. Šampionem této skupiny, kterou spojovala nenávist k Wallaceovi, byl muž, kterého mnozí přezdívali „zastupující prezident“. James Byrnes byl vychován ve skleníkové politice parné Jižní Karolíny, v prostředí, kde nadřazenost bílých a rasová segregace přebíjely jakékoli ostatní otázky. Byl hybnou silou skrytou za zablokováním návrhu federálního zákona proti lynčování v roce 1938. Jméno si udělal tím, že na Jihu rozdrtil odborové svazy, načež se stal mocným senátorem USA. Když jste chtěli, aby se na Capitol Hillu něčeho opravdu dosáhlo, narazili jste na Jimmyho Byrnese. V roce 1943 se nálada ve Washingtonu dost změnila. „Nový úděl“ již nefungoval, Roosevelt odvolal Wallace z Bureau of Economic Warfare a Byrnesovi dal na starost nový Úřad válečné mobilizace. Wallace měl však i nadále mocného podporovatele: amerického dělníka. 86

4. kapitola

Dnes si jen málokdo pamatuje, že navzdory odborovým slibům, že nebudou žádné stávky, se za druhé světové války odehrála stávek celá řada. Jen v roce 1944 stávkoval v tu či onu dobu celkem milion dělníků. Válka osvěžila americký kapitalismus. Zisky korporací stouply z 6,4 miliardy dolarů v roce 1940 na 10,8 miliardy roku 1944. Jednoduše řečeno, válka byla dobrý byznys. Ale navzdory stoupajícím ziskům velkých korporací byly mzdy dělníků zmrazeny, což vedlo k hrubé nespokojenosti dělníků a k vlně stávek, které otřásaly celým národem. Klíčovým městem Rooseveltova „arzenálu demokracie“ byl Detroit. Na sever se za prací v továrnách na výzbroj vydala řada afroamerických rodin. Rasové napětí začalo brzy eskalovat. Jeden z demonstrujících se poškleboval: „Radši bych viděl Hitlera a Hirohita než pracovat u montážní linky vedle negra.“ V červnu tam explodovalo násilí, které ještě zjitřovala skutečnost, že takřka celý policejní sbor města tvořili běloši. Pořádek tam přijely zjednat federální oddíly – s ostrým střelivem. Za nepokojů zemřelo čtyřiatřicet lidí, z nich pětadvacet černochů. Wallace odjel do Detroitu celou záležitost vyšetřit. Byl zděšen. „Prostě není možné, abychom v zahraničí potírali nacistickou brutalitu,“ pronesl, „a doma přehlíželi rasové nepokoje.“ O mnoho let později tuto poznámku zopakoval bojovník za lidská práva Martin Luther King jr. v souvislosti s válkou ve Vietnamu. V roce 1944 se vlivní dělničtí předáci Sidney Hillman a Skot Phil Murray, kteří vyjadřovali svou naprostou důvěru ve Wallace, zprotivili novým lidem jako Byrnes, kteří nyní přebírali moc ve Washingtonu. Protiwallaceovské síly však prezidentovi řekly, že opětovné jmenování Wallace viceprezidentem způsobí rozkol ve straně. Prezident na jejich ultimátum neodpověděl: Hrál o čas. Eleanor Rooseveltová mu připomínala, že Wallace byl po jeho boku od samého začátku, kolega vizionář. Ale prezidentův vztah k Wallaceovi zůstal přesto hádankou, což konzervativní bossy povzbudilo k tomu, aby pokračovali ve svém tažení proti němu. Roosevelt vyslal Wallace na průzkum zapomenuté válečné fronty v Číně. Americký spojenec Čankajšek bojoval proti Japonsku již od počátku 30. let 87


a společně se svou ženou Sung Mej-ling, mocnou paní Čankajškovou, která získala americké vzdělání, měl silné vazby na americké konzervatisty. Wallace byl však svědkem rostoucí moci komunistické armády Mao Ce-tunga a Čankajškovou budoucností si nebyl tak docela jist. Jeho závěrečná zpráva byla považována za příliš kontroverzní, a tak se ututlala. Hned po svém návratu byl Wallace povolán k prezidentovi. Kandidátka se stala předmětem vášnivé diskuse. Byla to chvíle, které se Wallace děsil. Později vzpomínal: „Jeho zalíbení v mé osobě mi připadalo ničím nezkalené. Vzpomínám si, že si mě přitáhl k sobě, až měl pusu přímo u mého ucha, a řekl: ‚Henry, doufám, že to bude zase náš starý dobrý tým‘.“ Když byla zahájena schůze, Wallace čekal na prezidentovu podporu. Jenže prezident, který byl stále slabší a nemocnější, a proto při vedení kampaně spoléhal na své šéfy, zůstal v San Diegu a poslal pouze vzkaz: „Kdybych byl na tomto shromáždění jako delegát, volil bych Henryho Wallace.“ Navzdory jeho slovům to byla krutá rána. Prezident již nebyl ochoten za svého viceprezidenta bojovat. Přesto Wallace zůstával favoritem. Dělnictvo prezidentovi řeklo, že stávkokaz Jimmy Byrnes je pro ně nepřijatelný. Byl z toho venku. Zoufalí straničtí šéfové pod vedením Edwina Pauleyho, předsedy strany Roberta Hannegana, Eda Flynna, Eda Kelleyho a dalších, potřebovali nějakého náhradníka na poslední chvíli. A tak se dohodli na missourském senátorovi Harrym Trumanovi, který měl omezené způsobilosti, zato jen málo nepřátel. Absolvent střední školy Truman měl za sebou hned tři selhavší podniky. Se ctí sloužil v první světové válce. Jeho nejambicióznější podnik, obchod s galanterií, zkrachoval v roce 1922 a roku 1933 napsal: „Zítra mi bude čtyřicet devět, ale když se vezme všechno, čeho jsem dosáhl, dalo by se z toho klidně čtyřicet vypustit.“ O rok později Tom Pendergast, politický šéf Kansas City, si vybral jako kandidáta do Senátu padesátiletého Trumana. Když se ho jeden reportér zeptal proč, Pendergast odpověděl: „Chtěl jsem ukázat, že dobře promazaný stroj dokáže poslat svého poslíčka až do Senátu.“ Truman, kterému se většina ostatních senátorů vyhýbala a zavrhovala ho jako „senátora za Pendergasta“ a kterému se ve snaze o opětovné zvolení nepodařilo získat ani podporu prezidenta Roosevelta, nyní tvrdě pracoval 88

4. kapitola

na tom, aby si aspoň ve svém druhém senátním období získal trochu vážnosti. Ale v Gallupově průzkumu v den zahájení sjezdu v roce 1944 se ukázalo, že na pozici viceprezidenta podporuje 65 % lidí Wallace – Jimmy Byrnes dosáhl tří procent hlasů a Truman byl na osmém místě se dvěma procenty. Když na sjezd dorazil Wallace, dělničtí předáci Hillman a Murray dostáli svému slibu. Wallaceových podporovatelů tam byly tisíce. Murray se svým silným skotským přízvukem na své muže křičel: „Wallace – to je ono! Jen nepřestávejte!“ Wallace nadále podporoval Rooseveltovu kandidaturu. Směle prohlásil: „Budoucnost musí přinést rovnoprávné mzdy za rovnoprávnou práci – bez ohledu na pohlaví nebo rasu.“ Neustále ho přerušoval aplaus. Halu zaplnilo skandování „My chceme Wallace“. Někdo se zmocnil reproduktorů a přehrál na nich píseň Wallaceovy kampaně s refrénem: „Iowa, Iowa, s vysokými kukuřičnými stvoly!“ Rozzuřený Ed Pauley pohrozil, že reproduktory odpojí. Vítězná volba byla téměř jasnou věcí: Wallaceovo vítězství bylo jisté. Floridský senátor Claude Pepper si uvědomil, že kdyby se Wallaceovo jméno objevilo na kandidátce hned, Wallace by okamžitě zvítězil. Pepper si začal razit cestu davem, aby se dostal k mikrofonu. Straničtí předáci, když to viděli, se začali dožadovat, aby předseda sjezdu Samuel Jackson jednání okamžitě odročil. Takový zmatek je nebezpečný, křičeli. Jackson, který nevěděl, co má dělat, vyzval k odročení zasedání. Několik lidí souhlasilo, ale převážná většina burácela nesouhlasem. Jackson si však přesto dovolil oznámit, že bylo odhlasováno odročení. To delegáty pobouřilo. Sál zaplnila vřava. Pepper došel k prvnímu schůdku na pódium, na vzdálenost nějaké dva metry – snad devět vteřin – od mikrofonu, když straničtí bossové vynutili přerušení proti vůli delegátů. Kdyby se mu podařilo navrhnout Wallace v tuto chvíli, nebylo pochyb, že by se Henry Wallace drtivou většinou stal viceprezidentem. „Pochopil jsem,“ napsal později Pepper, „že ať to znamená cokoli, tu noc v Chicagu se dějiny obrátily vzhůru nohama.“ Samuel Jackson se Pepperovi dalšího dne omluvil. Pepper ve své autobiografii napsal, že Jackson mu řekl: „Měl jsem 89


od Hannegana jasné instrukce, že ten večer nesmím sjezdu za žádnou cenu dovolit nominovat viceprezidenta.“ Hillman a Murray shromáždili na další den tytéž podporovatele, aby se konečně domohli vítězství. Jenže ještě v noci se Edwin Pauley a protiwallaceovské síly sjednotily za osobou Harryho Trumana. Tím se vše rozhodlo. Rozdělily se úkoly. Místa velvyslanců. Vedoucí pozice. Finanční odměny. Straničtí šéfové obvolali předsedy ze všech států a řekli jim, že Roosevelt chce za svého kandidáta na viceprezidenta missourského senátora. Bob Hannegan dokázal sestavit šestnáct favorizovaných kandidátů, aby Wallace připravil o co nejvíce hlasů, a tyto hlasy přesměroval na Trumana. I přesto se dalšího dne, když začalo hlasování, začaly věci posouvat opět Wallaceovým směrem. Po prvním hlasování vedl Wallace nad Trumanem 429 : 319. Poté se rozběhlo druhé hlasování – a nyní přišly ke slovu dohody velkých šéfů. Jackson oznámil, že druhé hlasování začne ihned – a proto nebudou uznány žádné nové kandidátky. Policie chicagského starosty Edwarda Kellyho vykázala další tisíce Wallaceových podporovatelů ze sálu. Ale ti, kdo zůstali, začali opět skandovat – ve snaze jednání překřičet. I ve druhé tajné volbě začal Wallace pevně ve vedení, ale postupně ztrácel ve prospěch Trumana, jak kandidáti dosazení Hanneganem přepisovali své hlasy jeden po druhém na Trumana. Truman se dostal do vedení. Bylo po všem. Přesně jako když si Jefferson Smith, kterého v úchvatném filmu z roku 1939 Pan Smith přichází ztvárnil Jimmy Stewart, uvědomil, že ho porazili zkorumpovaní zasvěcenci z Washingtonu. Jenže na rozdíl od hollywoodského konce, který si Frank Capra prosadil navzdory námitkám scenáristy Sidneyho Buchmana, Henry Wallace svou porážku přijal a přislíbil loajalitu vůči Rooseveltově/Trumanově kandidátce. Na prezidentovo naléhání souhlasil, že zůstane v kabinetu jako ministr obchodu. Dnes, pod nánosem tradičních historek o druhé světové válce, jsou události ze sjezdu Demokratické strany v roce 1944 z velké části zapomenuty. Přesto však změnily chod dějin. Muž, který se klidně mohl stát prezidentem, nyní mohl přihlížet sledu událostí jen zpoza postranní čáry. 90

Fotografie Benutzer: Fb78 přes Wikimedia Commons: strana 297 Corbis Images: strany 229,230 Federální úřad pro vyšetřování: strana 164 Franklin D. Roosevelt Presidential Library / National Archives: strany 46, 48, 56, 70, 71, 78, 107 George Bush Presidential Library and Museum / National Archives: strana 280 George W. Bush Presidential Library / National Archives: strana 294 Gerald R. Ford Presidential Library: strany 238, 239, 240 German Federal Archive: strany 64, 79, 156 Harry S. Truman / National Archives: strana 97 Harry S. Truman Presidential Library: strany 146, 151, 162 Harry S. Truman Presidential Library / National Archives: strany 95, 116, 136, 139 Information of New Orleans přes Wikimedia Commons: strana 277 Jim Kuhn přes Wikimedia Commons: strana 296 Jimmy Carter Library / National Archives: strany 243, 244 John F. Kennedy Presidential Library: strany 180, 189 John F. Kennedy Presidential Library / National Archives: strany 184, 191, 200 Library of Congress: strany 12, 17, 26, 27, 31, 34, 45, 51, 56, 76, 118, 182, 206, 210, 241 Library of Congress, University of Minnesota, National Archives: strana 106 Library of Congress, Wikimedia Commons / Public Domain: strany 111, 112, Lyndon Baines Johnson Presidential Library: strana 205 319


Lyndon Baines Johnson Presidential Library / National Archives: strany 212, 216, 218, 219 Nasser Sadeghi přes Wikimedia Commons / Public Domain: strana 166 National Archives: strany 19, 32, 93, 108, 121, 122, 124, 144, 160, 170, 172, 185, 188, 207, 211, 215, 222, 242, 290 National Archives, Wikimedia Commons / Public Domain: strana 124 National Museum of the U.S. Air Force: strana 157 New Yorker Magazine: strana 18 New York Times: strana 85 Official White House Photograph: strany 308, 309, 310 Osobní sbírka Olivera Stonea: strana 214 Osobní sbírka Petera Kuznicka: strana 214 Photos of the Great War: World War I Image Archive: strana 23 Public Domain: strany 29, 35, 36, 52, 252 Richard Nixon Presidential Library / National Archives: strany 221, 225 Ronald Reagan Presidential Library: strany 249, 250, 258, 259, 262 Ronald Reagan Presidential Library / National Archives: strany 258, 260, 268 S laskavým svolením Los Alamos National Laboratory: strana 126 S laskavým svolením Ministerstva energetiky USA: strana 114 Sue Ream přes Wikimedia Commons: strana 271 U.S. Air Force: strana 312 U.S. Army: strany 202, 224 U.S. Department of Defense: strany 181, 246, 254, 272, 274, 277, 278 U.S. Information Agency: strany 76, 158 U.S. Marine Corps: strany 20, 126, 228, 254 U.S. Navy: strana 295 Utilizator:Mihai.1954 přes Wikimedia Commons: strana 91 Wikimedia Commons / Public Domain: strany 120, 244 William J. Clinton Presidential Library / National Archives: strana 282

320

Rejstřík (BIS), 53–54 (FBI), 81, 128, 138, 142, 161, 162– 164, 213, 217 (NRA), 45, 47, 49 (PWA), 48 “Atoms for Peace” program, 165 “Terror Bombing,” 110 “Thank God for the Atom Bomb”, (kniha), 127 “zastřel si svého souseda“, fenomén, 186 11. září 2001, 246, 290, 291, 292, 294, 307, 309 1984 (Orwell), 297 30 minut po půlnoci (film), 310 60 Minutes, 283

A

Abrams, Elliott, 261 Abu Ghrajb vězení, 296 Adams, John Quincy, 222 Adams, John, 234 Addington, David, 292 Afghánistán, 140, 225, 231, 245, 246, 256

−

Sovětský svaz a válka v Afghánistánu, 245–246, 256, 257, 261 − USA a válka v Afghánistánu, 294–296, 305, 307 − útoky z 11. září, 292 AFRICOM, 313 Afrika, 13, 33, 74–75, 82, 91, 101, 154, 168, 169, 176, 297, 313 Afroameričané, 23, 40, 56, 57, 87, 286, 303 Aguinaldo, Emilio, 16 Acheson, Dean, 99,128,192 Ailes, Roger, 247 Al - Kájda, 253, 283, 292, 300 Albrightová, Madeleine283, 317 Alexander Veliký, 153, 245 Allard, Kenneth, 298 Allende, Salvador, 227, 229 Alone with Myself (Gorbačov), 281 American University, 8, 9, 103, 199, 200 Americká liga svobody, 49 Americká válka proti drogám, 272, 273

321

Utajené dějiny Spojených států and Vietnam War, 193–194, 197–198, 200, 201, 201, 204–205, Anexe, 15, 16, 63 Angleton, James Jesus, 229 Anglosaská doktrína nadřazenosti, 16, 86 anthrax, 253, 300 Antisemitismus, 39, 84 Árbenz Guzmán, Jacobo, 167 Argentina, 228 Armed Forces Journal, 224 Armey, Richard, 279 As He Saw It (Roosevelt), 68 Ashcroft, John, 293 Atlantická charta, 69 Attlee, Clement, 133

B bailout, 2008, 302, 303 Baku, 30, 79 Balfour, Arthur, 33 banánové republiky, 19 Bandung, 171 Banka pro mezinárodní vypořádání Banking Act, 45 Bartky, Walter, 113 Bartlett, Bruce, 299 bataanský pochod smrti, 105 Batista, Fulgencio, 175, 182 Berle, Adolf, 46 berlínská krize, 1961, 184–186 Berlínská zeď, 186, 248, 271 berlínský letecký most, 147 Bernardová, Cheryl, 262 322

Bevelacqua, Robert, 298 bin Ládin, Usáma, 261, 283–284, 289, 291, 292, 295, 310 Bitva o Británii, 64 Black Hawk Down (film), 298 blokáda Berlína, 147–148 blowback, 167 bojový jedovatý plyn, 22, 23, 53 bolševici, 28–30, 57, 58, 75 Bonus Army, 43,44 Bosch, Juan, 207 Bouřlivá dvacátá léta, 38 Brazílie, 206, 228 Brettonwoodská dohoda, 231 Bryan, William Jennings, 11, 12, 18, 23, 24 Brzezinski, Zbigniew, 239, 241, 242, 243, 245, 246, 294 Bundy, McGeorge, 179, 180, 208 burzovní krach 1929, 42 Bush, George H. W., 52, 125, 233, 238, 267, 268 Bush, George W., 11, 52, 129, 149, 167, 236, 286 Bush, Jeb, 52 Bush, Prescott, 52 Butler, Smedley Darlington, 15, 17, 19, 21, 39, 43, 49 Byrnes, James, 86, 87, 88, 97, 98, 103, 113, 133

C Cagney, James, 145 Calero, Adolfo, 262

Rejstřík Camp David, 239 Capra, Frank, 90, 303 Carter, Jimmy, 238–239, 241–242, 243, 245, 246 Carver, George Washington, 65 Casablanca, 81–82 Casey, William, 246, 248, 249–250, 251, 263, 270, 272 Castillo Armas, Carlos, 168 Castro, Fidel, 175–176, 181–182, 186–187, 190, 193 Central Intelligence Agency (CIA) − Aféra Írán-contras, 251–252 − Afghánistán, 295 − Angleton, 229 − Brazílie, svržení Joao Goularta, 206 − drony, 312, 313 − Guatemala, svržení Guzmána 167 − Chile, puč 227–228 − Indonésie, puč 208 − Indonésie, svržení Sukarna, svržení,171, 173, 208 − Írán, svržení Mosaddeka, 166–167 − Panama, 272 − podpora contras, 251, 272 − podpora Josepha Mobutua, 176 − podpora ukrajinské partyzánské skupiny Nightingale, 145

− Střední Amerika 167, 168, 251, 253, 260 − Warrenova komise, 201 − záškodnictví na Kubě, 199 − Zátoka sviní, 182, 183 Civilian Conservation Corps (CCC), 44–45 Clarke, Richard, 288, 292 Clemenceau, Georges, 32, 33 Clifford, Clark, 142 Clinton, Bill, 233, 264, 271, 279, 280, 281, 282 Clintonová, Hillary, 300, 302, 306, 308 Cole, loď, 283 Connally, John, 201 Conrad, Joseph, 175 contras, 251, 252, 262, 272 Contreras, Manuel, 228 Coolidge, Calvin, 41, 46 Cooper, Charles, 212 Cousins, Norman, 199, 200

Č Čankajšek, 62, 87, 88, 149 černý pátek 1893, 13 Československo, 63, 84, 145, 151, 266, 270 Čína, 14 − Boxerské povstání, 16 − Japonsko-čínská válka 1937– 1945, 62 − komunistická revoluce, 149 323

Utajené dějiny Spojených států − Náměstí nebeského klidu, masakr 270 − Obamova vláda, 315 − válka v Koreji, 156 − vstup do OSN, 159 Čou-En laj, 171

D Davies, Joseph, 101 Dayová, Dorothy, 121 De Gaulle, Charles, 92 Dean, John, 223 Debs, Eugene V., 11, 13, 18, 25, 26, 27, 47 Democratic strana, sjezd v Chicagu 1968, 219 Den D, výročí, 268 Den poté, (film), 255 détente, 238, 239 Detroit News, 52 Dewey, George, 15 Dewey, John, 25 Dewey, Thomas, 148 Diem, Ngo Dinh, 169, 170, 187, 198 Dobrynin, Anatolij, 195 Dominikánská republika, 19, 20, 206, 207 Donahue, Phil, 298 Donne, John, 60 Druhá světová válka, 28, 50, 55, 59, 60–62, 68–69, 74, 77, 80, 87, 103, 119, 125, 131, 132, 143, 144, 163, 168, 172, 221, 234, 245, 248, 264, 267, 313, 315 324

Druhý Vatikánský koncil, 196 družice, 173 Dukakis, Michael, 267 Dulles, Allen, 53, 99, 174, 176, 181, 183, 186, 201 Dulles, John Foster, 53, 155, 163, 166, 167, 169 Dyson, Freeman, 125 džihád, 246, 261, 262

E Eden, Anthony, 92, 98 Einstein, Albert, 73, 138 Eisenhower, Dwight D., 44, 74, 119, 154–156, 158, 159, 161–166, 169–178, 180, 181, 182, 183, 187, 188, 192, 220, 226 Ellsberg, Daniel, 9, 190, 198 Emanuel, Rahm, 302 Enola Gay, 119, 120 Eugenika, 39

F fašismus, 54, 55, 59, 155, 309 Federal Bureau of Investigation Federální rezervní banka, 302 Feingold, Russ, 293 Fellers, Bonner, 113 Fermi, Enrico, 74 Filipíny, 11, 15, 16, 18, 20, 69, 71, 150, 226, 232, 306 finanční krize, 2008, 301 Fitzgerald, F. Scott, 40

Rejstřík Flynn, Ed, 88 FMLN, 243 Fonda, Henry, 39 Ford, Gerald, 226, 237, 238, 239, 240, 241 Ford, Henry, 40, 51, 52, 53 Forrestal, James, 99, 115, 128, 138, 143, 150, 151, 153 Fort Bragg, Severní Karolína, 309 Francie − invaze v Normandii, 84 − komunismus ve Francii, 132 − NATO, 147 − sexuální chování, 38 − v Africe, 169 − v Druhé světové válce 63, 74 − v První světové válce, 22, 24, 28 − ve Vietnamu, 169 Franco, Francisco, 61, 62 František Ferdinand, arcivévoda, 21 Fuchs, Klaus, 116 Fukuyama, Francis, 270 Funk, Walther, 53 Fussell, Paul, 127

G Gaither Report, 174 Garner, “Cactus Jack,” 66 Gates, Robert, 248–251, 270, 306, 308 Gehlenova organizace, 146 Geithner, Timothy, 302anšlus Rakouska, 63 Generál Patton (film), 223

George, Lloyd, 32Berlínská krize, 1961, 184 Gladiátor, (film), 287 Glaspieová, April, 273 Glass-Steagallův zákon, 46 Goldmanová, Emma, 37 Goldsmith, Jack, 305 Goldwater, Barry, 198, 209, 260 Goodman, Melvin, 248 Gorbačov, Michail, 196, 246, 248, 256, 257–260, 264, 266, 267–273 Gore, Al, 11, 284, 285, 286 Goulart, João, 206 Gould, Jay, 13 Greenwald, Glenn, 306 Grenada, americká invaze, 253, 254 Gromyko, Anatolij, 129 Gromyko, Andrej, 117, 129, 137, 245 Groves, Leslie, 60, 73, 74, 103, 113, 114, 118, 119, 134 Guantánamo, Kuba, 187, 295, 296 Guatemala, 19, 167, 204, 243

H Haig, Alexander, 249 Halifax, Lord, 98 Halsey, William “Bull,” 104 Hannegan, Robert, 88, 90 Harding, Warren G., 38, 46 Harriman, Averill, 98–99 Harris, Sir Arthur “Bomber,” 109 Harrisová, Katherine, 286 Havaj, 11, 12, 14, 71 Hay, John, 15 325

Utajené dějiny Spojených států Hayden, Michael, 306 Haywood, “Big Bill,” 26, 27 Hearst, William Randolph, 13, 14, 15, 54 Hedges, Chris, 290 Hekmatjár, Gulbuddin, 253 Hemingway, Ernest, 40, 41, 57 Hersh, Seymour, 220, 224 Hillman, Sidney, 87, 89, 90 Hilsman, Roger, 198 Hirohito, císař, 87, 118, 125, Hirošima, 104, 119, 120–123, 126, 127, 129, 132, 186, 283 Hitler, Adolf, 35, 39, 42–44, 50, 52, 54, 58–59, 61–68, 70, 72, 73, 75, 77–78, 80–81, 83, 87, 101, 113, 146, 155, 165, 269, 275 Hizballáh, 252 Ho Či Min, 33, 34, 168, 169, 171, 209, 220, 222 Honduras, 19, 168, 207, 243, 251 Hoover Institution, 264 Hoover, Herbert, 43, 45, 95 Hoover, J. Edgar, 37, 138, 142, 162, 164, 217 Hoovervilles, 44 Hopkins, Harry, 46 Horton, Willie, 268 Hull, Cordell, 92 Humphrey, Hubert, 221

Ch Chamberlain, Neville, 63 326

chemické zbraně, 23, 209, 232, 253, 273, 276, 600 Cheney, Dick, 238, 269, 274, 275, 281, 287, 288, 291 Chicago Tribune, 136 Chile, 9, 86, 227, 228 Chomejní, Ajatolláh, 167, 242 Chomsky, Noam, 232 Chruščov, Nikita, 171–174, 183–186, 190, 193–197, 199, 200, 202, 203, 256, 317 Churchill, Winston, 30, 33, 64, 67– 70, 74–75, 81–82, 85–86, 91–92, 93, 95, 96, 98, 102, 110, 116, 129, 133, 135–137, 141, 148, 152, 154, 155, 159, 164, 174, 187, 267, 270, 317

I I Sung-man, 149 Ickes, Harold, 46 imperialismus, 12, 29, 37, 85, 86, 137, 144, 183 Inaugurace, inaugurační, 44, 45, 46, 154, 202, 203, 286 Incident v Tonkinském zálivu, 209 Indočína, 92, 139 Indonésie, 72, 169, 171, 173, 208 Industrial Workers of the World, 26 international finance Invaze v Zátoce sviní, 182–183 Irácko-Kuvajtská válka, 273, 274, 275

Rejstřík Irák, 15, 27, 33, 140, 181, 209, 225, 231, 260, 266, 273, 275–276, 291– 292, 297–302, 305, 307, 308, 309 Irák, válka 299–300 Írán, 135, 137, 165–168, 242, 244– 245, 253, 260, 262, 266, 273, 276, 282–283, 307, 308, 311 Íránský puč, 167 Íránský šáh, 167, 244 islámská revoluce, 167 islámský fundamentalismus, 245, 246, 294 Iwodžima, 105 izolacionismus, 54, 55, 59, 78, 91 Izrael, 171, 175, 231, 239, 266, 283

J Jackson, Henry “Scoop,” 137 Jackson, Samuel, 89–90 jaderné zbraně, 74, 113, 123, 125, 127, 128, 134, 163, 164, 165, 170, 174, 176, 177, 183, 193–196, 209, 261, 270, 280 Jaltská konference a dohoda, 93–100, 103, 270 James, Henry, 22 Jan XXIII., Papež, 196 Japonsko − Americká invaze, 107 − bitva u Midway, 73 − bombardování Tokia, 110–111 − Hirošima, shození atomové bomby, 104, 119–123, 126– 129, 132, 186, 289

− Japonsko-čínská válka, 1937– 1945, 62 − masakr v Nankingu, 62 − Nagasaki, shození atomové bomby, 123, 125, 126, 128, 289 − Sovětská invaze, 123 − spojenectví s Německem, Tripartitní pakt, 65 − útok na Pearl Harbor, 71, 72, 104 − ve Druhé světové válce, 65–127 Jelcin, Boris, 279, 280, 281–282 Jemen, 305, 312 Jižní Korea, 149, 158 Johnson, Chalmers, 284, 291, 313 Johnson, Lyndon B., 173, 179, 186, 187, 201, 203, 204, 205, 206, 208– 219, 225, 226, 233, 297 Jones, Jesse, 86

K Kadáffí, Muammar, 313 Kagan, Robert, 287 Kambodža, invaze 223–224 kapitalismus, 13, 20, 29, 45, 57, 87, 130, 143, 281 Karzaj, Hámid, 309 Kawabe, Torashir, 123 Kelley, Ed, 88 Kelly, Edward, 90 Keňa, útok na americkou ambasádu, 283 Kennan, George, 159, 235, 281 327

Utajené dějiny Spojených států Kennedy, John F., 102, 103, 143, 174, 176, 179–205, 208, 213, 217, 219, 269, 307, 318 Kennedy, Robert, 195, 198, 201, 217 Kent State University, střelba, 223 Kerry, John, 300 Khalilzad, Zalmay, 262 Kim Ir-sen, 149 King, Edward P., Jr., 119 King, Martin Luther, Jr., 87, 204, 213, 290 King’s Row (film), 247 Kissinger, Henry, 220–221, 223, 226– 227, 230, 238, 240, 241, 307 Kjótský protokol, 288 Komunismus a komunisté − bolševismus 29–30 − fašismus, 42–43 − pád komunistických režimů ve východní Evropě, 270 − převrat v Československu, 145 − převrat v Maďarsku, 140 − v USA, 55, 163 − v Polsku, 151 − ve Francii, 29 Konoe, Fumimaro, 115 Korea, 129 Korejská válka, 149, 154, 156, 158– 159, 160, 161 Král Fahd, Saúdská Arábie, 273, 274 Kristol, William, 287 Křesťanství, 196, 248, 263 Ku Klux Klan, 38, 39, 236 328

Kuba, 14 − Embargo, 175 − karibská krize, 190–196 − kubánská revoluce, 175 − tajné operace CIA, 175 − Zátoka sviní, invaze, 182–183 Kuvajt, invaze, 273–274 Kuznick, Peter, 214 Ky, Nguyen Cao, 212

L La Follette, Robert, 25, 26, 30 Lamont, Thomas, 34, 35, 42, 49 Lansdale, Edward, 186 Latinská Amerika, 34, 37, 85, 86, 187, 192, 196, 205, 227, 243 Le Duan, 222 Le Duc Tho, 226 Leahy, William, 94, 99, 119 Leeová, Barbara, 300 LeMay, Curtis, 109–111, 113, 119, 147, 157, 191, 196, 220 Lemnitzer, Lyman, 183 Lenin, Vladimir, 29–30, 32, 33, 34, 36, 58, 311 Lewis, Sinclair, 40, 49 Libanon, útok na kasárna, 253 Libby, Scooter, 294 Libye, 301, 305 Life, časopis, 81, 149, 177 Lindbergh, Charles, 54 Lippmann, Walter, 25, 151 Loupeživí zbohatlíci, 13 Lovett, Robert, 99

Rejstřík Luce, Henry, 49, 81 Lumumba, Patrice, 175, 176 Lusitania, potopení, 24 lynčování, 39, 40, 86

M MacArthur, Douglas, 44, 49, 72, 115, 119, 149, 156, 157 Maďarsko, 33, 61, 84, 140, 151, 172–173 Maine, USS, 14, 15, 186 Manhattan Projekt, 73, 114, 162 Manhattan, projekt, 73, 114 Manning, Bradley, 305 Mansfield, Mike, 197 Mao Ce - tung, 58, 88, 149, 158, 168, 172 Marshall, George, 74, 99, 107, 117, 130, 143, 149, 161, 178 Marshallův plán, 144, 145 Marx, Karel, 28, 58 Masaryk, Jan, 145, 151 McCain, John, 302 McCarthy, Joseph, 161, 162, 164, 179 McCarthyová, Mary, 163 McCloy, John, 99 McCone, John, 150 McCormack, John, 49, 174 McCoy, Alfred, 315 McCullough, David, 129 McGovern, George, 213, 225 McKinley, William, 11, 12, 14, 15, 16, 18, 37 McKittrick, Thomas, 54

McNamara, Robert, 113, 179, 180, 186, 187, 192, 194, 195, 197, 209, 212, 215 Mein Kampf (Hitler), 66 mezikontinentální balistické rakety, (ICBM), 180, 181, 190 Mezinárodní měnový fond, 132, 281 Mezinárodní žid: světový problémInternationa (kniha), 52 Midway, bitva, 73 Mikuláš II., car, 28 Miller, Merle, 105 Mitchell, John, 236 Mobutu, Joseph, 176 Molotov, Vjačeslav, 98, 100, 116, 133 Monroeova doktrína, 140 Montt, Efraín Ríos, 251 Morgan, J. P., 13, 14, 24 Morgan, J. P., Jr., 24, 37, 42, 49 Morgan, Jack, 49 Morgenthau, Henry, 54 Morse, Wayne, 198, 209 Mossadek, Muhammad, 166–167 mučení, 16, 18, 105, 141, 167, 206, 208, 243, 295, 296, 304 mudžáhid, 246, 257, 263 Murray, Phil, 87, 89 Mussolini, Benito, 42, 61, 62, 64, 115 Muste, A. J., 152 My Lai, masakr, 221, 224

N Nader, Ralph, 288 nadřazenost bílé rasy, 16, 23, 37, 39 329

Utajené dějiny Spojených států Nagasaki, bombardování, 123, 125, 126, 128, 289 Námořní pěchota, 17, 19, 21, 187, 253 Národní studentská asociace, 213 Násir, Gamál, 171 National Recovery Administration National Security Agency (NSA), 293, 304, 305, 306 Nehrú, Džaváharlál, 165, 171 Německo − anšlus Rakouska, 63 − Berlínská krize, 1961, 184 − Berlínská zeď, 185, 186, 198, 248, 270 − bombardování Brity a Američany, 109, 110 − invaze do Sovětského svazu, 67, 70, 72, 79 − Německo-sovětský pakt o neútočení, 59, 63 − Sovětská blokáda Berlína, 147 − v První světové válce, 22–24 − válečné reparace, 34, 35, 41, 94, 137, 147 − ve Druhé světové válce 61–110 neokonzervativci, 287, 289, 301, 305 Nevins, Allan, 104 New York Journal, 14 New York Times, 53, 136, 140, 157, 164, 240, 245, 267, 273, 298 New York World, 14 Newsweek, 106, 274 330

nezaměstnanost, 13, 42, 44, 55, 231, 303 Nikaragua Nimitz, Chester, 72, 119 Nitze, Paul, 99, 159, 174, 192, 257 Nixon, Richard, 159, 175, 179, 203, 210, 219–227, 229, 230, 231, 233, 236, 237, 238, 239, 247, 261, 263, 268 Nkrumah, Kwame, 171 Nobelova cena míru, 178, 204, 213, 226, 307 Noriega, Manuel, 271, 272, 273 Norman, Montagu, 42, 43 Normandie, vylodění, 84 Norris, George, 25 North, Oliver, 251, 261, 262, 272 Nový úděl, New Deal, 44, 69, 86, 237 NSC-68, zpráva, 159, 161 Nye, Gerald, 50 Nye, Joseph, 316

O O’Donnell, Kenny, 192, 197 O’Neill, Tip, 198 Obama, Barack, 167, 179, 233, 255, 264, 301, 302–305, 307, 309, 311, 312, 313, 315 Occupy Wall Street, hnutí, 304 Okinawa, 107, 195 On the Beach (kniha), 174 OPEC, 231 Operace Condor, 228 Operace Downfall, 104

Rejstřík Operace Just Cause, 272 Operace Pouštní bouře, 276–278 Oppenheimer, Robert, 60, 73–74, 103, 114, 127, 128, 149 Organizace spojených národů (OSN), 134, 149, 158, 159, 165, 170, 175, 181, 182, 227, 266, 267, 276, 283, 287, 297, 299, 300, 313 Orszag, Peter, 302 Orwell, George, 297 Osmanská říše, 21, 28, 33 Oswald, Lee Harvey, 201 Ottawská úmluva, 284 Oxfam, 316

P Pákistán, 133, 246, 261, 262, 295, 307, 312, 313 Palestina, 33, 133, 266 Palmer, A. Mitchell, 37 Pan Smith přichází (film), 55 Panama, americká invaze,272, 273 Panama, invaze 271–272 Panamský průplav, 165 Panetta, Leon, 307 Papandreu, Georgiou, 207 Pařížská mírová konference, 30, 34 Patriot Act, 293 Patriot Act, U.S.A., 293 Patton, George, 44 Pauley, Edwin, 86, 88, 89, 90 Paulus, Friedrich, 79–80 Pearl Harbor, Havaj, útok, 71–72, 104, 105, 247

Pendergast, Tom, 88 Pentagon, 60, 142, 145, 150, 151, 180, 183, 196, 215, 239, 256, 280, 284, 288, 289, 298, 314 Pepper, Claude, 89, 137 Perkinsová, Frances, 46 Perle, Richard, 257 Perot, Ross, 279 Perský záliv, válka, 275–276 Phoenix Program (Vietnam), 213 Picasso, Pablo, 62 Pinochet, Augusto, 227, 230 Pokroková strana, 130, 147 Pol Pot, 224 Polsko, 63, 84, 91, 94, 99, 151, 270, 281, 295 Pope, Al, 173 Portoriko, 11, 15 Portugalsko, 170 Postupimská konference, 103, 113, 114, 115, 116, 117 Pouštní bouře, operace, 276–278 Powell, Colin, 181, 273, 274, 277, 280, 294, 300 Power, Thomas, 192, 193 Prince of Wales, HMS, 68, 69, 70 Profily odvahy, (kniha), 179 Prohibice, 46 Projekt pro nové americké století (PNAC), 287 protest proti válce protest proti válce-v Iráku, 297, 302 protest proti válce-ve Vietnamu, 215, 216, 221, 223 331

Utajené dějiny Spojených států protest proti válce-v Zálivu, 275, 277 protiatomové kryty, 185–186 protiatomový kryt, 185–6 První světová válka, 21, 23, 26–28, 31, 35, 39, 40, 42, 50, 54, 61, 63, 66, 74, 88, 91, 94, 109, 299 Public Works Administration Pulitzer, Joseph, 14 Pullman, George, 13 Putin, Vladimir, 282, 289 Pyle, Ernie, 104

Q Quainton, Anthony, 249

R Rakousko, 61 Rakousko-Uhersko, 21, 22, 28 Ramparts magazín, 213 Randolph, USS, 194 Rankinová, Jeannette, 25 rasismus, 16, 39, 56, 105, 236, 268 Rathenau, Walther, 41 Reagan, Nancy, 248 Reagan, Ronald, 142, 203, 233, 235, 236–237, 246–265, 267, 268, 287, 288, 290, 299 realpolitik, 234 Reston, James, 164, 240 Riceová, Condoleezza, 129, 288–9 Ridge, Tom, 293 Riis, Jacob, 13 Rockefeller, David, 239, 242 332

Rockefeller, John D., 13, 24 Rockefeller, Nelson, 198, 238 Rogers, Will, 45 Romero, Oscar, 243 Roosevelt, Elliott, 68 Roosevelt, Franklin Delano, 30, 44– 49, 54–55, 57, 62, 64–66, 68–70, 72–74, 81–84, 86–87, 89–102, 105, 107, 109, 115, 123, 131, 133, 134, 135, 152, 154, 237, 264, 267, 269, 270, 282, 293 Roosevelt, James, 137 Roosevelt, Theodore, 15, 18, 304 Rooseveltová, Eleanor, 66, 87, 137, 138, 179 rudá hrozba, 163 rudé léto, 1919, 36 Rudí Khmerové, Khmer Rouge, 223 Rumsfeld, Donald, 237–239, 253, 287, 288, 292, 293, 299, 308 Ruská občanská válka, 30 Ruská revoluce, 13, 28, 29, 36

Ř Řecká občanská válka, 140–141

S Saddám Husajn, 253, 273, 274, 275, 276, 283, 287, 292 Sachs, Jeffrey, 280–281 SALT I a SALT II, smlouvy, 237, 238, 239, 242, 245

Rejstřík SALT, smlouvy, 237, 238, 239, 242, 245 Salvador, 243, 250, 252 sandinisté, 243, 251, 264 sandinisté, 243, 251, 264 Saturday Review, 199 Saúdská Arábie, 246, 274, 275, 283, 291, Savickij, Valentin, 194 Sawyerová, Diane, 304 Scobie, Ronald MacKenzie, 92 Scopes, John Thomas, 40 Scowcroft, Brent, 238, 240, 275 Sedm dní v bílém domě, (kniha), 201 segregace, 16, 23, 86, 148 Severní Korea, 149, 158, 160, 288, 311 Severoatlantický pakt, (NATO), 147, 150, 152, 167, 173, 181, 196, 249, 271, 281, 308, 313 Seward, William Henry, 12 Shirer, William, 95 Shultz, George, 257 Shute, Nevil, 174 Schacht, Hjalmar, 43, 53 Schlesinger, Arthur, 183, 187, 194, 198 Schwarzkopf, Norman, 273, 274, 277 Singapur, 72, 91 Sloan, Alfred, 51 Smith, Al, 49 Smith, Jacob, 16 Smlouva o částečném zákazu jaderných zkoušek, 200

Smlouva o jaderných zbraních středního doletu, 261 Sněmovní výbor pro neamerickou činnost, 49 Snowden, Edward, 305 socialismus, 11, 14, 58, 99, 133, 171 Sorensen, Ted, 1989, 200, 201 SOUTHCOM, 313 Sovětský svaz − Berlínská krize, 1961, 184 − blokáda Berlína, 147 − bolševická revoluce, 28, 29 − karibská krize, 189–191,201, 203, 245 − německá invaze, 67, 70, 72, 79 − porážka Kvantunské armády, 123 − privatizace ekonomiky, 280–281 − převrat v Československu, 145 − převrat v Maďarsku, 140, 151 − revoluce v Maďarsku, 172, 173 − rozpad, 249 − spojenectví s Německem, 59, 63 − Sputnik, 173, 174, 181 − válka v Afghánistánu, 245, 246, 256, 261 − ve Druhé světové válce, 66–133 Společnost národů, 33, 34, 36, 37 Sputnik I a II, 173, 174, 181 Srdce temnoty, kniha, 175 Stahl, Lesley, 283 333

Utajené dějiny Spojených států Stalin, Josif, 57–59, 62–63, 67–68, 70, 74–75, 77, 79–84, 91–96, 100–103, 114, 116–118, 123, 134, 136, 139, 141, 145, 147, 149, 150, 152, 154, 156, 158, 163, 167, 168, 171, 172, 317 Star Wars, 256 START I, smlouva 279, 280 START I, smlouva 279, 280 START I, smlouva, 279, 280 Steinová, Gertruda, 41 Sterlingová, Claire, 249 Stettinius, Edward, 98 Stevenson, Adlai, 181 Stewart, Jimmy, 90 Stimson, Henry, 99, 103, 113, 115, 116, 117, 119, 127, 106, 108, 110, 117–118, 120 Stone, I. F., 163 Stone, Oliver, 214 Strategic Air Command (SAC), 157, 192, 193 Strategická obranná iniciativa, SDI), 256, 257, 258, 259, 260 Studená válka, 59, 102, 129, 131, 135, 138, 149, 151, 157, 161, 171, 173, 199 Suezká krize, 177, 245 Suharto, 208, 210 Sukarno, 171, 173, 208, 210 Summers, Lawrence, 281, 302 Suskind, Ron, 298 Suzuki, Kantaro, 124 Světová banka, 215, 216, 227 334

Szilárd, Leo, 73, 74, 113

Š Šostakovič, Dmitrij, 75 Španělská občanská válka, 61 Španělsko – americká válka, 15, 18 Španělsko, 14, 17

T Taft, William Howard, 16 Taguba, Antonio, 296 taking oath of office, 194 Tálibán, 246, 283, 271, 295 Tanzánie, útok na americkou ambasádu, 283 Taylor, Glen, 148 Taylor, Maxwell, 197 Taylor, Telford, 126 Tea Party, 236, 279, 304 Teapot Dome, aféra, 38 Tenet, George, 288 teorie dominových kostek, Eisenhower, 187, 226 Terror Network, The (kniha), 248 terrorismus, 293–294 Thieu, Nguyen Van, 212 Thyssen, Fritz, 269 Tchaj-wan, 171, 177, 226 Tibbets, Paul, 119, 120 Time, časopis, 49, 57, 81, 99, 104, 129, 143, 156, 166, 173, 300 Tito, Josip, 141, 171 To je John Doe (film), 49, 303

Rejstřík Tripartitní pakt, 65 Trockij, Lev, 30, 36, 58 Truman, Harry, 68, 88–90, 95–98, 100–105, 107, 113–118, 121, 123, 125, 127–140, 142–143, 145–150, 152, 156, 157, 158, 161, 168, 245, 269, 290, 301, 315 Trumanova doktrína, 145, 146, 245 Trumanová, Margaret, 129 Tugwell, Rexford, 46 Turecko, 22, 135, 140, 146, 192, 193, 195 Twain, Mark, 15

U U nás se to stát nemůže, (kniha), 49 U-2, letoun, 173, 189, 190, 194, Ukrajina, partyzánská skupina Nightingale, 145 United Fruit Company, 15, 17, 52, 167, 175, 182 Urey, Harold, 113

V V píscích Iwo Šimy, (film), 107 válečné reparace, 34, 35, 41, 43, 53, 94, 225 válka s drogami, 38, 234, 236, 272, 273, 280 válka v Zálivu, 276, 279, 283 Varšavská smlouva, 172, 185, 196, 271 Velká Británie

− bombardování Německa, 109, 110 − konflikt o ropu se Sovětským svazem, 165 − krize v Řecku, 139–140 − v Druhé světové válce, 61–114 − v První světové válce, 22–28 Velká deprese, 43, 47, 55, 56, 65, 132 Venezuela, 311, 313 Versailleská smlouva, 33, 34, 36, 37, 41 Vietnam, válka, 87, 168, 188, 196, 197, 198, 204, 207, 208, 209–233 vodíková bomba, 128, 149, 152, 154, 164 vodíková bomba, 128, 149, 152, 154, 164, 165 Volcker, Paul, 303 Voltaire, 298 Vzestup a pád Třetí říše (kniha), 95

W Wall Street Wall Street Journal, 36 Wallace, George, 219, 236 Wallace, Henry A., 46–47, 57, 65–66, 85–90, 96–97, 99, 123, 127, 128, 130–131, 134, 137–140, 148 War Is a Racket (kniha), 19 Washington Post, 22, 143, 174, 267, 276, 297, 301, 305 Watergate, aféra, 226, 229, 236, 237, 241 Watson, Thomas, 51 335

Utajené dějiny Spojených států Wayne, John, 107 Weinberger, Caspar, 261 West Point, projev, 299 West Point, vojenská akademie, 188, 299, 307 Where’s the Rest of Me? (kniha), 247 WikiLeaks, 29, 305 WikiLeaks, 29, 305 Will, George, 276 Williams, Aubrey, 46 Wilson, Edmund, 57 Wilson, Charles, 99 Wilson, Woodrow, 22–26, 29–37, 39 Wise, Stephen, 53 Wolfowitz, Paul, 277, 281, 287, 292, 294 Woodward, Bob, 297

336

Z

Zákon o národní bezpečnosti, 143 Zákon o obchodu s nepřítelem, 52 zákon o pobuřování, 25 Zákon o půjčce a pronájmu, 68, 77, 78 Zákon o špionáži, 1917, 25 závody ve zbrojení, 113, 128, 131, 138, 149, 174, 238, 256, 257 zbraně hromadného ničení, 283, 297, 301 Zia-ul-Haq, 253 zlatý standard, 49, 231, 237 zlatý standard, 49, 231, 237

Ž

železnice, 13, 21, 114, 147 žlutá žurnalistika, 14, 16, 174 Žukov, Georgij, 75, 79, 154

Utajené dějiny Spojených států Oliver Stone a Peter Kuznick Překlad: Eva Kadlecová Jazyková korektura: Michal Bečvář Odborná korektura: prof. PhDr. Jaroslav Vaculík, CSc. Obálka: Adam Pižurný Sazba: Radek Střecha Odpovědný redaktor: Dalibor Kumr Technický redaktor: Radek Střecha Authorized translation from the English language edition The Concise Untold History of the United States. Originally published by Gallery Books, a Division of Simon & Schuster, Inc. Copyright © 2014 by Secret History, LLC Translation © Eva Kadlecová, 2015 Objednávky knih: www.albatrosmedia.cz [email protected] bezplatná linka 800 555 513 ISBN tištěné verze 978-80-264-0812-3 ISBN e-knihy 978-80-264-1167-3 (1. zveřejnění, 2016) Vydalo nakladatelství CPress v Brně roku 2015 ve společnosti Albatros Media a. s. se sídlem Na Pankráci 30, Praha 4. Číslo publikace 23 052. © Albatros Media a. s., 2015. Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být kopírována a rozmnožována za účelem rozšiřování v jakékoli formě či jakýmkoli způsobem bez písemného souhlasu vydavatele. 1. vydání

Kompletní nabídku titulů naleznete na www.albatrosmedia.cz

Utajené dějiny Spojených států

Recommend Documents