Ústavní vývoj Československa v letech

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva a veřejné správy

Ústavní vývoj Československa v letech 1948 – 1968 Bakalářská práce

Autor:

Zuzana Dolejšová Právní administrativa v podnikatelské sféře

Vedoucí práce:

Praha

JUDr. PhDr. René Petráš, Ph.D.

Duben, 2013

Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a v seznamu uvedla veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámena se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.

V Praze dne 8. 4. 2013

Zuzana Dolejšová

Poděkování Touto cestou bych ráda poděkovala svému vedoucímu práce, JUDr. PhDr. René Petráši, Ph.D. za veškerou pomoc, zejména poskytování odborných rad a věcných připomínek, ochotu a vstřícný přístup během zpracovávání této bakalářské práce.

Anotace a klíčová slova Anotace Bakalářská práce analyzuje historický a politický vývoj Československa od poválečného období aţ do konce roku 1968 a jeho dopad na změny právního řádu, zejména v oblasti ústavního práva. První část je věnována období mezi lety 1945 a 1948, kdy došlo k přiklonění k Sovětskému svazu a etablování komunistického reţimu. V následující kapitole je popsán únorový mocenský převrat a nastolení diktatury komunistické strany, coţ mělo za následek odstraňování veškerých rysů právního státu na úkor totalitního reţimu. Další kapitoly analyzují cestu od upevňování socialismu a centralizování politické moci přes částečnou liberalizaci společnosti i KSČ aţ po federalizaci Československa s dopadem na ústavní vývoj. Bakalářská práce je zakončena událostmi roku 1968, kdy byly pokusy o reformy s cílem demokratizace politického systému a právního řádu zmařeny zásahem Sovětského svazu a následnou okupací s cílem „normalizace", jeţ měla obnovit v Československu sovětskou podobu totalitního reţimu komunistické strany. Klíčová slova: Sovětský svaz, únorový mocenský převrat, diktatura komunistické strany, liberalizace, federalizace, normalizace. Annotation The Bachelor thesis analyzes the historical and political developments in Czechoslovakia since the post-war period until the end of 1968 and its impact on the changes in the legal system, particularly in the area of constitutional law. The first part is devoted to the period between 1945 and 1948, when Czechoslovakia sided with the Soviet Union and the communist regime established. The following chapter describes the February coup and the establishment of the dictatorship of the Communist Party, which resulted in the removal of all the features of the rule of law at the expense of the totalitarian regime. Other chapters analyze the way from the consolidation of socialism and the centralization of political power through the partial liberalization of the Communist Party and to the federalization of Czechoslovakia with the impact on institutional development. The thesis is concluded by the events of 1968, when there were attempts at reforms to democratization of the political system and the rule of law invalidating the intervention of the Soviet Union and the subsequent occupation of the ' standardization'. Key words: Soviet Union, the February coup power, the dictatorship of the Communist Party, liberalization, federalization, standardization.

Obsah

1

Úvod .................................................................................................................................... 7

2

Zvolené metody zpracování ................................................................................................ 8

3

Poválečné Československo a etablování komunistického reţimu ...................................... 9 3.1

Národní fronta Čechů a Slováků .................................................................................. 9

3.2

Národní výbory ............................................................................................................ 9

3.3

Poválečné zákonodárství............................................................................................ 10

3.4

Prozatímní národní shromáţdění ............................................................................... 11

3.5

Ústavodárné národní shromáţdění ............................................................................. 11

3.6

Příprava nové ústavy .................................................................................................. 12

4

Únor 1948 a nastolení diktatury proletariátu .................................................................... 15

5

Ústava 9. Května a následný vývoj ................................................................................... 19

6

7

5.1

Ústava 9. května ......................................................................................................... 19

5.2

Ústavní poměry de iure a de facto ............................................................................. 22

5.3

Právnická dvouletka ................................................................................................... 25

5.4

Aplikace práva ........................................................................................................... 26

5.5

Politické procesy a perzekuce 50. let ......................................................................... 28

5.6

Hospodářský sektor.................................................................................................... 30

Ústava z roku 1960 a cesta od upevňování socialismu k politickému uvolnění ............... 32 6.1

Politické uvolnění a proklamace o vítězství socialismu ............................................ 32

6.2

Příprava nové ústavy .................................................................................................. 33

6.3

Ekonomický vývoj 60. let .......................................................................................... 38

6.4

Vývoj ústavního postavení Slovenska ....................................................................... 39

6.5

Právní a politický vývoj v průběhu 60. let ................................................................. 41

Československá federace .................................................................................................. 43 5

7.1

Praţské jaro ................................................................................................................ 43

7.2

Federalizace ............................................................................................................... 45

7.3

Poráţka praţského jara a normalizace ....................................................................... 46

7.4

Vznik československé federace ................................................................................. 48

8

Závěr ................................................................................................................................. 53

9

Seznam pramenů a literatury ............................................................................................. 54

6

1 Úvod Konec 2. světové války byl příleţitostí k zahájení nového demokratického vývoje v Evropě. Očekávání a nadšení občanů Československé republiky rázně a nekompromisně ukončil komunistický převrat v únoru roku 1948, který se zapsal na dlouhá desetiletí do dějin Československého státu jako rok nástupu totalitního reţimu řízeného Sovětským svazem. Vítězstvím komunistické strany byl zmařen konstruktivní, demokratický a svobodný vývoj v naší zemi a započalo období socialismu, které zanechalo závaţné a dlouhodobé následky nejen na českém státu, ale i na všech aspektech lidského ţivota. Vzhledem k závaţnosti a rozsáhlosti důsledků, i vzhledem k faktu, ţe tato část historie je relativně mladá, povaţuji znalost tohoto období našich právních dějin za velice důleţitou. Právě tato myšlenka byla důvodem k výběru tématu "Ústavní vývoj Československa v letech 1948 - 1968". Vlastní tělo bakalářské práce je chronologicky rozděleno do 5 částí: Poválečné Československo a etablování komunistického reţimu, Únor 1948 a nastolení diktatury proletariátu, Ústava 9. května a následný vývoj, Ústava z roku 1960 a cesta od upevňování socialismu k politickému uvolnění a Československá federace. Ústavní listina jako nejvyšší právní norma právního řádu vytyčuje nejen právní rámec a státní formu ale také postavení člověka ve státě. Je to výsledný dokument jistého historického a politického vývoje, kterým má být docílena určitá vize fungování státu. Cílem této práce je analyzovat historicko-politické okolnosti vedoucí ke vzniku květnové ústavy v roce 1948 a následný ústavní vývoj aţ do roku 1968, zejména klíčové momenty vedoucí k jednotlivým změnám ústav.

7

2 Zvolené metody zpracování Vzhledem k povaze tématu byla metoda zpracování omezena na existující prameny a literaturu. Z pouţité literatury byla nejpřínosnější díla zabývající se právním a ústavním vývojem, konkrétně zejména Dějiny československého práva 1945 – 1989, Jan Kuklík a kol. a Ústavní právo a státověda II. díl, Václav Pavlíček a kol. Pro studium samotných ústav a ústavních zákonů a s nimi souvisejících důvodových zpráv a dalších dokumentů, jsem kromě digitálního depozitáře na webových stránkách Poslanecké sněmovny parlamentu České Republiky vyuţila především Komentované dokumenty k ústavním dějinám Československa II, Ján Gronský, jejichţ součástí jsou cenné komentáře autora.

8

3 Poválečné Československo a etablování komunistického režimu 3.1 Národní fronta Čechů a Slováků Poválečné Československo se stejně jako ostatní, válkou zasaţené státy potýkalo s řadou sloţitých úkolů spojených s obnovou státu, zejména v oblasti hospodářské, politické a sociální. Právní řád sice navazoval na kontinuitu s právním řádem meziválečným, jeţ se vyznačoval tradicemi parlamentní demokracie, nicméně jeho proměna v „lidovou demokracii“, započala pod taktovkou Sovětského svazu jiţ v období po květnu 1945.1 První poválečnou vládou byla ustanovena Národní fronta Čechů a Slováků, která svůj program vyhlásila na osvobozeném území v Košicích dne 5. dubna 1945. Košický vládní program určoval základní vnitropolitickou a mezinárodní politiku ovlivněnou Sovětským svazem, jeţ se měla ubírat „lidově demokratickou“ cestou. Avšak jiţ samotný systém Národní fronty přinesl velké omezení principu parlamentní demokracie, patrné zejména na nemoţnosti vzniku nových a nemoţnosti fungování těch politických stran, jeţ neměly v Národní frontě zastoupení. Takto působily v českých zemích pouze 4 strany: čs. strana národně socialistická, čs. strana lidová, čs. strana sociálně demokratická a komunistická strana Československa a na Slovensku dokonce původně pouze 2, Komunistická strana Slovenska a Demokratická strana. Národní fronta fungovala zvláštním způsobem vládní koalice a její vliv byl velmi silný i ve veřejné správě a ekonomické oblasti.2

3.2 Národní výbory Vytvoření Národních výborů jako nových orgánů veřejné správy byl dalším z klíčových momentů centralizace moci. Základ pro jejich vznik byl připraven londýnským rámcovým dekretem prezidenta republiky č. 18 Úředního věstníku čsl., o národních výborech a Prozatímním Národním shromážděním ze 4. prosince 1944. Jejich vznik a působení poté upravilo Vládní nařízení č. 4/1945 Sb. z 5. května 1945, o volbě a pravomocích národních výborů, ve znění nařízení vlády č. 44/1945 Sb. ze 7. srpna 1945. Na území českých zemí se jednalo o národní výbory místní, okresní a zemské a Ústřední národní výbor hlavního

1

MALÝ, K. Vývoj práva v Československu v letech 1945-1989 jako předmět vědeckého zkoumání.

Univerzita Karlova v Praze: Nakladatelství Karolinum, Praha, 2004, s. 9 2

KUKLÍK, J. In: KUKLÍK J. a kol. Dějiny československého práva. Praha: Auditorium s.r.o., 2011, s. 11-13

9

města Prahy (ÚNV). Slovensko mělo v této věci vlastní dvoustupňový systém místních a okresních národních výborů.3 Národní výbory spadaly pod působnost ministerstva vnitra, nicméně vláda si vzhledem k jejich významu ponechala v některých otázkách rozhodující vliv, ten se týkal např. zásad sloţení výborů. Směrnice vlády také postupně zvyšovaly národním výborům rozsah pravomocí. Z původních pravomocí náleţejících prvorepublikovým správním úřadům se tak přidávaly např. působnosti ve věci průběhů retribučních řízení, které měly za cíl potrestat válečné okupanty, kolaboranty a domácí zrádce. Výborům také připadl nově vznikající Sbor národní bezpečnosti.4

3.3 Poválečné zákonodárství Normotvorba poválečného období spočívala nadále v rukou prezidenta a byla prováděna formou dekretů, které upravovaly všechny oblasti poválečného ţivota a napravovaly především důsledky války. Celkem bylo na osvobozeném území vydáno 98 dekretů rozličného charakteru. Patřily sem zejména dekrety o změnách Ústavy z roku 1920, rozsáhlá oblast retribučních dekretů, znárodňovacích dekretů a norem upravující obnovu národního hospodářství a financí a široké sociální oblasti. Dekretální období bylo časově omezeno do vzniku Prozatímního národního shromáţdění. Na Slovensku modifikoval dekretální normotvorbu jednokomorový orgán moci zákonodárné a výkonné Slovenská národní rada (SNR) a věci celostátní povahy projednával prezident se SNR společně. Obdobnou autoritu České národní rady (ČNR) se v českých zemích prosadit nepodařilo. ČNR vznikala postupně od podzimu 1944 do jara 1945 na jednáních domácích odbojových proudů, nicméně sovětské orgány proti ČNR zaujaly negativní stanovisko a její ambice převzít vládní a výkonnou moc se nepodařily uskutečnit.5 Obsah i způsob přijímání dekretů ovlivnilo přijetí Košického vládního programu a vliv prezidenta Beneše a jeho kanceláře se zmenšoval ve prospěch vlivu Národní fronty a vlády. V červenci 1945 se kupříkladu strany Národní fronty dohodly na znárodnění, které mělo být provedeno ještě před svoláním Národního shromáţdění, tedy pomocí prezidentského

3

Tamtéţ, s. 38

4

Tamtéţ, s. 39-40

5

Tamtéţ, s. 14-15

dekretu.

Znárodnění

zásadních

10

odvětví

průmyslu,

bankovnictví,

pojišťovnictví a dolů se sice předpokládalo jiţ v londýnském exilu a domácím odboji, spory se však týkali rozsahu a tempa znárodnění a také způsobu poskytování náhrad. Komunisté a sociální demokraté se silnou odborovou základnou prosazovali rozsáhlé a jednorázové znárodnění a k nátlaku na vládu pouţívali plošnou tiskovou kampaň, rezoluce národních výborů a závodních rad.6

3.4 Prozatímní národní shromáždění Dekretální období mělo být skončeno ustanovením Prozatímního Národního shromáţdění. Prezident republiky vydal dne 25. srpna 1945 ústavní dekret č. 47/1945 Sb., o Prozatímním Národním shromáždění. Podle článku 1 vykonávalo PNS zákonodárnou moc celého území Československa aţ do doby neţ se sejde Národní shromáţdění zvolené podle všeobecného, rovného, přímého a tajného volebního práva a podle zásady poměrného zastoupení. Volby do PNS se konaly prostřednictvím delegátů národních výborů a správních komisí na zemských sjezdech ve dvou volebních obvodech. Země Česká a Moravskoslezská tvořily jeden obvod a Slovensko obvod druhý. Kandidátní listiny mohly být podány pouze stranami Národní fronty Čechů a Slováků a organizacemi s nimi spojenými, např. Ústřední radou odborů nebo Jednotným svazem zemědělců. Podle dohody zástupců stran Národní fronty mělo být sloţení národních výborů paritní, ale tato zásada splněna nebyla, neboť zejména v klíčových pozicích předsednictev národních výborů získala KSČ nepoměrně výraznější vliv neţli strany ostatní. PNS vykonávalo svou činnost od 28. října 1945 do 18. července 1946, kdy se na základě výsledků voleb sešlo Ústavodárné Národní shromáţdění.7

3.5 Ústavodárné národní shromáždění Hlavním úkolem Ústavodárného Národního shromáţdění byla příprava a přijetí nové ústavy. ÚNS mělo být vytvořeno podle zásad demokratických voleb uvedených v Ústavní listině z r. 1920, reálné podmínky však prvorepublikovému období zdaleka neodpovídaly. Neuvaţovalo se o obnově Senátu, zásadním způsobem bylo upraveno aktivní i pasivní volební právo tak, aby byla posílena radikální levice. Kandidovat stejně jako v předchozích

6

KUKLÍK, J., RÁKOSNÍK, J. In: KUKLÍK J. a kol. Dějiny československého práva. Praha: Auditorium

s.r.o., 2011, s. 27 7


11

volbách mohly pouze strany Národní fronty a ty se dohodly na pravidlech volební soutěţe, jednou z podmínek byla např. ta, ve které se zavázaly, ţe nebudou napadat dosavadní vládní program.8 Volby do ÚNS proběhly 26. 5. 1946. V českých zemích zvítězila KSČ se 43,3% v Čechách a s 34,5% v zemi Moravskoslezské. Druhá skončila Československá strana národně socialistická. Zajímavý kontrast přinesly výsledky voleb na Slovensku, kde zvítězila Demokratická strana s 62% hlasů. 27. 5. 1946 dosavadní vláda vydala vládní nařízení č. 120 Sb., o obnovení národních výborů, na podkladě výsledků voleb do ÚNS. Na základě tohoto nařízení se sloţení všech národních výborů a jejich sloţek přizpůsobilo výsledkům voleb. Podobně byla obnovena Slovenská národní rada.9 Funkční období tohoto jednokomorového 300-členného parlamentu mělo trvat do doby, neţ se sejde zákonodárný sbor podle nové ústavy přijaté Ústavodárným národním shromáţděním. Jeho hlavními úkoly bylo tedy schválit novou ústavu a vykonávat zákonodárnou činnost, s výjimkou normotvorby příslušející Slovenské národní radě.10 Během období jednání o sestavení nové vlády, se sešly strany Národní fronty, aby „vyřešily“ volební vítězství Demokratické strany na Slovensku. Dne 27. června 1946 uzavřely tzv. Třetí praţskou dohodu, která omezila rozhodovací pravomoc slovenských orgánů, stanovila předběţné kontroly veškerých rozhodnutí SNR centrální vládou a opravňovala centrální vládu k přímému výkonu moci na Slovensku, především skrze podřízení pověřenců ministrům. 2. července 1946 byla znovuzvoleným prezidentem Benešem jmenována na základě výsledků voleb nová vláda, jejímţ předsedou se stal komunista Klement Gottwald.

3.6 Příprava nové ústavy Spory mezi komunisty a ostatními stranami se objevily jiţ před sestavením ústavní komise. Orgán komise měl vypracovat návrh nové ústavy a na jeho existenci se vláda i ÚNS shodli. Komunisté se však snaţili vyuţít své silné pozice ve vládě a navrhovali, aby komise

8

Tamtéţ, s. 46-47

9

PAVLÍČEK, V. a kol. Ústavní právo a státověda II. díl. 2. vydání. Praha: Linde Praha, a. s., 2008, s. 181

10


12

spadala pod ministerstvo vnitra. Myšlenku, aby byla zákonodárná iniciativa zachována vládě, odůvodňovali vládním programem, který mimo jiné zahrnoval i vypracování nové ústavy. Nekomunistické strany oproti tomu argumentovali významem ÚNS, které, jak uţ bylo řečeno, bylo ustaveno právě pro účel vytvoření nové ústavy.11 Pro účel přípravy nové ústavy byl nakonec na podnět sociálních demokratů dne 17. října 1946 přijat ústavní zákon č. 197/1946 Sb., o ústavním výboru ÚNS. Ústavní výbor tvořený 36 členy zastupujícími poměrně strany Národní fronty, měl za úkol vypracovat návrh nové ústavy a předloţit ho sněmovně. Výbor si zřídil sbor expertů z řad odborníků, z nichţ se někteří podíleli na ústavě z roku 1920 a dalších znalců, zejména v oblasti ústavního práva. Výboru předsedal sociální demokrat dr. John a funkce generálního zpravodaje ústavy se ujal komunista Vladimír Procházka. Diskuze a jednání ústavního výboru byly doprovázeny politickými i právními spory, zejména v otázkách míry decentralizace, postavení národních výborů, státoprávního řešení vztahů Čechů a Slováků, ústavního zakotvení znárodnění a naopak garancí soukromého vlastnictví, pojetí občanských práv i vzájemných vztahů nejvyšších ústavních orgánů. Komunisté ve svých návrzích prosazovali diskontinuitu s předmichovským obdobím, coţ byl postoj dokazující jejich revoluční a socialistické cíle.12 Vyjadřovali např. odpor k přímé demokracii, odmítavý postoj zaujali i k ústavnímu a správnímu soudnictví.13 Nekomunistické strany povaţovaly Ústavu z roku 1920 naopak za vzor, tato ústavní listina měla být následně upravena podle Masarykových ideálů socializující demokracie. Tohoto konceptu se ve svém návrhu ústavy drţel prof. JUDr. Vladimír Kubeš, představitel národních socialistů. Doslovně převzal preambuli i některá další ustanovení. Odmítal asymetrické postavení Slovenska a naopak se přikláněl k zemské decentralizaci a existenci zemských sněmů, které se měly dělit o kompetence přímo s parlamentem. Socializující prvky byly novinkou a zahrnovaly mimo jiné i právo na práci a povinnost pracovat.14

11

GRONSKÝ J. Komentované dokumenty k ústavním dějinám Československa II. Praha: Karolinum, 2006,

s. 228 12

Tamtéţ

13

PAVLÍČEK, V. a kol. Ústavní právo a státověda II. díl. 2. vydání. Praha: Linde Praha, a. s., 2008 s. 185

14

PAVLÍČEK, V. a kol. Ústavní právo a státověda II. díl. 2. vydání. Praha: Linde Praha, a. s., 200 s. 186-187

13

Další významný návrh v duchu předmnichovských tradic pocházel z pera JUDr. E. Táborského, blízkým exilovým spolupracovníkem prezidenta Beneše. Ten se nechal inspirovat přímo dílem dr. Beneše - Demokracie dnes a zítra. Významným zdrojem inspirace mu byl také Petiční výbor Věrni zůstaneme. Táborský rovněţ vycházel z představy o pouhém doplnění ústavní listiny z r. 1920. Přikláněl se spíše k formě prezidentské republiky a sympatie k přímé demokracii projevil např. také návrhem na rozšíření referenda, kterým by se mohla měnit ústava. Věnoval se však detailně i oblasti sociální. Sociální práva navrhoval rozšířit o rozsáhlá práva v oblasti vzdělávání a zdravotní péče.15 Nekomunistické návrhy ústavy se v podstatě podobaly těm západoevropským, např. italskému či francouzskému. Oproti těm však zdůrazňovaly potřebu právní stability a ukončení revolučních procesů.16 Politický souboj, později nazývaný „bojem o ústavu“ reflektoval tehdejší politickou a společenskou situaci v Československu. Boj byl definitivně ukončen v únoru roku 1948 nastolením totalitního reţimu.17

15

PAVLÍČEK, V. a kol. Ústavní právo a státověda II. díl. 2. vydání. Praha: Linde Praha, a. s., 2008 s. 187-

188 16


17


s. 229

14

4 Únor 1948 a nastolení diktatury proletariátu Mezníkem při vytváření východního bloku se stal rok 1947. Komunisté soustavně pracovali na převzetí veškeré moci ve státě, Národní fronta jim však přestávala slouţit coby prostředek k dosaţení tohoto cíle. Nekomunistické strany měly k politice KSČ stále větší výhrady, ale nepodařilo se jim vytvořit dostatečně širokou koalici. Moskva se obávala vlivu USA na poválečnou Evropu, jejíţ část zahrnující Československo chtěla získat do svého mocenského vlivu. Československá vládní delegace v červenci 1947 vyhověla Stalinovi, kdyţ odmítla účast na Marshallově plánu obnovy Evropy, čímţ se Československo

definitivně

přiklonilo

k Sovětskému

svazu.

Nastolení

absolutní

komunistické moci v této zóně se tak stalo hlavním cílem sovětské politiky. Postoj sovětského svazu výrazně ovlivnil praktiky KSČ, komunisté potřebovali získat moc ještě před volbami do parlamentu, jeţ se měly konat v květnu 1948 a to za vyuţití jakýchkoliv prostředků.18 KSČ mezitím vytvářela strategie na nastolení své absolutní moci neparlamentní cestou. Snaţila se zejména o vnitřní rozloţení ostatních stran, zformování komunistických frakcí uvnitř stran, případně rovnou jejich rozštěpení. Komunisté jiţ od roku 1945 nasazovali do řad nekomunistických politiků „svoje lidí“, nebo se snaţili o získávání politických činitelů na svou stranu. Oficiálně se KSČ od srpna 1947 snaţila o obnovu socialistického bloku, jeţ krátce působil v roce 1945, tedy o spolupráci levicově orientovaných stran – strany národně socialistické, sociálně demokratické a komunistické. Neoficiální síla potom spočívala v komunistickém nátlaku uvnitř nekomunistických strana zastrašováním nejen jejích členů ale také sympatizantů z řad veřejnosti. Jak jiţ bylo zmíněno, komunisté se nevyrovnali s volební poráţkou na Slovensku a na základě vykonstruovaného „protistátního spiknutí“ zahájili rozsáhlé zatýkání podezřelých, které v listopadu 1947 nahradili novými členy Sboru pověřenců.19 O tom, ţe komunisté opravdu neváhali pouţít jakýchkoliv praktik, svědčí mimo jiné i tzv. Krčmaňský případ, kdy 10. září 1947 obdrţely sekretariáty nekomunistických ministrů Zenkla, Drtiny a Masaryka balíčky s třaskavinou. Aféra se okamţitě stala předmětem sporu mezi komunisty a jejich koaličními partnery, zejména národními socialisty. Ti zjistili, ţe

18

KAPLAN, K. Pět kapitol o Únoru. Brno: DOPLŇEK, 1997, s. 27

19

KUKLÍK, J. In: KUKLÍK J. a kol. Dějiny československého práva. Praha: Auditorium s.r.o., 2011, s. 76

15

orgány komunistického ministerstva vnitra vedou vyšetřování pokusu o atentát záměrně nesprávným směrem. Poté, co do případu vstoupili soudní vyšetřovatelé, se situace vyjasnila i přes veškeré snahy komunistů vyšetřování zmařit, stopy vedly ke členům KSČ v Krčmani – odtud název Krčmaňská aféra). Při domovní prohlídce sekretariátu KSČ se navíc našly zbraně, které měly být vyuţity v případě, ţe boj o moc přeroste v ozbrojený konflikt.20 Bezpečnostní sloţky, ve kterých stále větší vliv uplatňovali komunisté, se staly hlavním důvodem k propuknutí vládní krize. Především ministři národně socialistické strany protestovali na zasedání vlády uskutečněném 13. února 1948 proti přeloţení některých velitelů SNB, čímţ měl být posílen vliv KSČ. Ministr vnitra Nosek však své rozhodnutí nezrušil ani přes většinové usnesení vlády a ministři nekomunistických stran proto odmítli účast na příštím zasedání vlády. 20. února 1948 podalo 12 ministrů tří nekomunistických stran (strany národně socialistické, strany lidové a Demokratické strany) demisi do rukou prezidenta republiky. Vedle komunistů však nepodali demisi ani Sociálnědemokratičtí ministři a dva nestraníci J. Masaryk a L. Svoboda a vláda tak zůstala usnášeníschopná. Ministři, kteří demisi podali, tak učinili s představou, ţe komunisté buď ustoupí, nebo ţe prezident jmenuje vládu přechodnou a dojde k novým volbám. Tento způsob však neměl nezbytnou oporu v ústavě, která byla zaloţena na principu parlamentní republiky. Tak byla vláda odpovědna poslanecké sněmovně, jejíţ většina by musela projevit vůli demisi prosadit. Předsednictvo Národního shromáţdění svůj postoj vyjádřilo 23. února rozhodnutím, ţe se plánovaná schůze sněmovny odkládá aţ do vyřešení vládní krize.21 KSČ vyzývala k plnění vládního programu a vládu povaţovala samozřejmě za funkční. Zaměřila se také na hledání kolaborantů se svým reţimem v Národní frontě, přičemţ otevřeně hovořila o tzv. „obrozené Národní frontě“. Pro účely „očisty“ veškerého veřejného ţivota byly vytvořeny tzv. akční výbory Národní fronty (AVNF) - orgány, které byly zakládány v obcích, závodech, nekomunistických stranách a v parlamentě. Ty sehrály v následujících týdnech klíčovou roli v odstraňování odpůrců nového reţimu.

20

KAPLAN, K. Pět kapitol o Únoru. Brno: DOPLŇEK, 1997, s. 119 - 122

21

PAVLÍČEK, V. a kol. Ústavní právo a státověda II. díl. 2. vydání. Praha: Linde Praha, a. s., 2008, s. 189 -

191

16

25. února prezident republiky pod nátlakem přijal demisi ministrů a jmenoval nové členy vlády podle návrhu předsedy vlády Kl. Gottwalda. Nejméně desetitisícový pochod studentů a dalších občanů, kteří šli na hrad vyjádřit podporu prezidentu Benešovi, byl surově potlačen oddíly pohotovostního pluku SNB se samopaly a oddílem ozbrojených Lidových milicí. Ještě ten samý den ministerstvo vnitra začalo s legalizací čistek v národních výborech vyhláškou o přechodné úpravě odvolávání členů národních výborů č. 305 Úředního listu. Podle této úpravy ke ztrátě členství docházelo i tehdy, navrhl-li to příslušný AVNF. Další vyhláška ze dne 27. února o přechodné úpravě doplňování národních výborů č. 314 Úředního listu právně zakotvila doplňování chybějících členů osobami navrţenými AVNF. Nová vláda poţádala 10. března parlament o vyslovení důvěry. Ze 300 poslanců ÚNS všech 230 přítomných poslanců odhlasovalo akční program obrozené vlády národní fronty. Několik týdnů tak akční výbory působily protiústavně jako rozhodující mocenskopolitická síla v zemi. Hromadná očista měla za následek, ţe ve všech orgánech moci, hospodářského řízení a společenských organizací získali většinu komunisté anebo jejich příznivci. V Československu byla nastolena diktatura komunistické strany.22 Gottwaldova nová vláda si nyní dala za cíl legislativně zabezpečit vítězství komunistické strany v nadcházejících parlamentních volbách naplánovaných na 30. květen 1948. Dne 16. dubna 1948 byl přijat ústavní zákon č.74/1948 Sb. jímž se na přechodnou dobu do účinnosti nové ústavy upravovala volba a pravomoc Národního shromáždění a činnost Ústavodárného Národního shromáždění. Stávající ÚNS pokračovalo ve své činnosti do plánovaných voleb, nejdéle však do 17. června 1948. NS tímto zákonem zůstalo jednokomorovým parlamentem s 300 členy, avšak volební období bylo stanoveno na 6 let. Podmínky aktivního a pasivního práva a povinnosti volit byly upraveny tentýţ den zákonem č. 75/1948 Sb., o volbách do Národního shromáţdění. Ten vycházel z volebních zákonů z roku 1946, byl však rozšířen o další překáţky k výkonu volebního práva. Rozšířil se počet osob vyloučených z volebního práva, o čemţ rozhodovaly místní volební komise na návrh AVNF. Taktéţ byla narušena tajnost hlasování. Komunisté si nebyli volebním výsledkem jisti, a proto se rozhodli, ţe bude do voleb předloţena jednotná kandidátka a

22

termín „diktatura proletariátu“ nebyl v dané souvislosti pouţit záměrně. Fakticky se jednalo o diktaturu

jedné strany, KSČ. Převzato z: PEŠKA, P. Úvahy nad popřením ústavnosti v letech 1948 – 1989. In MALÝ, K. – SOUKUP, L. Vývoj práva v Československu v letech 1945 – 1989. Praha: Karolinum, 2004, s. 196, 201

17

přistoupili ke „sloučení se sociální demokracií, jejíţ členové však museli ke členství znovu podat přihlášku. Volby samotné proběhly v atmosféře zastrašování. Pro kandidátku Národní fronty hlasovalo 87,1% voličů, prázdné lístky vhodilo 9,3% voličů neplatných hlasů bylo 3,6%.

18

5 Ústava 9. Května a následný vývoj 5.1 Ústava 9. května Únorový mocenský zvrat rozhodl vleklý spor o novou ústavu mezi komunisty a nekomunistickými politiky. Ústavní výbor se poté stal pouhým schvalovatelem návrhů odhlasovaných předsednictvem ÚV KSČ. Na konci března 1948 bylo jiţ základní znění ústavy připraveno a schváleno i ústředním výborem „obrozené“ Národní fronty. Dne 9. května 1948 (datum, které dalo nové Ústavě název, bylo symbolické, mělo připomínat osvobození Prahy sovětskou armádou v roce 1945) se ve Vladislavském sále Praţského hradu naposledy sešlo ÚNS, aby všech jeho 246 přítomných poslanců ústavu přijalo. Prořídlost ÚNS byla výsledkem „čistek“ AVNF. Hlasovalo se celkem třikrát, o kaţdé části ústavy – Prohlášení, 12 základních článcích a deseti kapitolách zvlášť a hlasování bylo jednomyslné pokaţdé.23 Prezident Beneš odmítl novou ústavu podepsat a 7. června 1948, ještě před nabytím účinnosti Ústavy abdikoval. Dne 14. června 1948 byl prezidentem zvolen Kl. Gottwald. Na nové ústavě bylo pozoruhodné to, ţe oproti ostatním „lidově demokratickým“ státům si zachovala některé demokratické principy. Jednalo se např. o některé rysy formální parlamentární demokracie s dělbou mocí, utvrzení práv a svobod občanů a koncepce nezávislého soudnictví.24 Důvodem mohl být nedostatek času na kompletní přepracování demokratických návrhů ústavy v poúnorovém období, ale také záměr komunistické strany formálně zachovat zdání demokracie.25 Obsahově se tedy Ústava skládala ze dvou sloţek: jedné „starší, kterou přejímáme z první ústavy, pokud ovšem její ustanovení vyhovují dnešním poměrům,“ a druhé, „která je zcela nová a je založena na vymoženostech národní a demokratické revoluce z roku 1944 a 1945. Těžisko leží zajisté v těchto nových partiích; ovšem také starší partie ústavy dostanou jimi nový smysl.“26„Burţoazní“, tedy

23


s. 329 24

Tamtéţ

25

PEŠKA, P. Úvahy nad popřením ústavnosti v letech 1948 – 1989. In MALÝ, K. – SOUKUP, L. Vývoj

práva v Československu v letech 1945 – 1989. Praha: Karolinum, 2004, s. 205 26

Důvodová zpráva k Ústavě 9. května - Ústava 9. května, Orbis. Praha 1951, str. 79-81. Převzato podle:


19

předúnorová právní věda byla všeobecně vystavována posměchu. V novém reţimu jiţ nebylo místo pro vědu zkoumající ústavní a normativní realitu. Ústavní právo, v demokratickém reţimu oddělené od politické sféry, se systematicky přizpůsobovalo potřebám KSČ a stalo se vlastně prostředkem k dosaţení cílů této jediné strany. Vykládání ústavy náleţelo interpretaci strany, nikoliv vědy. Od této chvíle tedy nelze mluvit o ústavní vědě, protoţe věda jako taková v oblasti ústavního práva prakticky neexistovala.27 Formálně se Ústava 9. května skládala ze tří částí: 1. Prohlášení, 2. Základních článků, 3. Podrobných ustanovení. Prohlášení bylo podle důvodové zprávy k Ústavě povaţováno za „nejdůleţitější interpretační pomůcku“.28 Proklamovalo důrazně ideologii socialismu a poměrně rozsáhle se zabývalo historií českého a československého státu za pouţití marxistické rétoriky. Následovalo celkem 12 základních článků. Článek I definoval Československý stát jako „lidově demokratickou“ republiku a lid jako jediný zdroj veškeré moci ve státě. V článku II byla nově uznána svébytnost slovenského národa a jeho rovnoprávnost s českým národem. Přestoţe Slovenské národní radě byly formálně uznány jisté pravomoci, faktická moc náleţela praţskému centru a s ním kolaborujícím slovenským zástupcům.29 Následoval článek III, který udával „obecnou“ povinnost „práce ve prospěch celku a účast na obraně státu.“ Zároveň zaručoval základní občanské svobody a práva a nově i sociální práva, jako právo na vzdělání, právo na práci, na spravedlivou odměnu za vykonanou práci, odpočinek po práci a pojištěním i zaopatření při nezpůsobilosti k práci. Články IV – VII a XI zakotvovali dělbu moci. Volební právo do jednokomorového NS mělo být obecné, rovné, přímé a tajné. Věková hranice aktivního i pasivního volebního práva byla oproti ústavě z roku 1920 sníţena na 18 a 21 let.30 Hlava státu, prezident republiky, byl

27

ŠIMÍČEK, V., KYSELA, J. Ústavní právo. In BOBEK, M. - MOLEK, P. – ŠIMÍČEK, V. (eds.)

Komunistické právo v Československu. Kapitoly z dějin bezpráví. Brno: Mezinárodní politologický ústav, Masarykova univerzita, 2009, s. 299 28


29

PEŠKA, P. Úvahy nad popřením ústavnosti v letech 1948 – 1989. In MALÝ, K. – SOUKUP, L. Vývoj

práva v Československu v letech 1945 – 1989. Praha: Karolinum, 2004, s. 205 30

Ke sníţení věkové hranice došlo jiţ před volbami do ÚNS, kdy bylo třeba kvůli širokým omezením

volebního práva navýšit počet voličů. Převzato z: KUKLÍK, J. In: KUKLÍK J. a kol. Dějiny československého práva. Praha: Auditorium s.r.o., 2011, s. 45

20

volen NS na dobu sedmi let. Nejvyšším orgánem moci výkonné a vládní byla vláda, odpovědná NS a jmenovaná a odvolávaná prezidentem. V článku X byly charakterizovány národní výbory jako „vykonavatel státní moci v obcích, okresech a krajích a stráţce práv“. Článek XI formálně zakotvil nezávislost soudů. Ti měli svůj úřad vykonávat nezávisle a být vázáni „jen“ právním řádem lidové demokracie. V článku XII ústava potvrdila hospodářství zaloţené na znárodnění nerostného bohatství, průmyslu, velkoobchodu a peněţnictví a na vlastnictví půdy podle marxistické zásady „půda patří tomu, kdo na ní pracuje“. Drobné a střední podnikání mělo být chráněno a osobní majetek byl nedotknutelný. Základní články Ústavy byly podrobněji rozváděny ve třetí části Ústavy. Podrobná ustanovení, rozčleněna do 10 kapitol mnohdy působila směrem k Základním článkům jako lex specialis.31 Kapitola první specifikovala práva, povinnosti a svobody občanů a právě tato kapitola byla nejvíce v rozporu s ústavní skutečností. Navzdory tomu však nebyla po celou dobu platnosti Ústavy měněna, ani doplňována.32 Rozvedena byla koncepce „základních povinností občana ke státu a ke společnosti“, jako např. povinnost dbát, aby nebyl národní majetek zkracován a poškozován a povinnost pracovat „podle svých schopností“. Kapitoly druhá, třetí a čtvrtá zakotvovaly strukturu a vztahy Národního shromáţdění, vlády a prezidenta parlamentní formou, fakticky však byla politická i státní moc soustředěna v politickém byru ÚV KSČ.33 Ústavní soud v nové ústavě zakotven nebyl vůbec a kontrola ústavnosti měla být v kompetenci 24 – členného předsednictva Národního Shromáţdění.34 Ústava 9. května jiţ např. v návaznosti na poválečnou situaci a odsunu obyvatel německé a maďarské národnosti nezakotvovala menšinová práva.35 Kapitola šestá, Národní výbory ustanovuje národní výbory „pouze“ jako orgány lidové správy, které “vykonávají veřejnou správu ve všech jejích oborech“. Terminologie článku X „vykonavatel státní moci

31


32


s. 329 33


34

Tamtéţ s. 204

35


s. 329

21

v obcích, okresech a krajích a stráţce práv“ jiţ vystihovala lépe sovětskou koncepci, která byla později do ústavního práva zcela implantována zákonem č. 12/1954 o národních výborech.36 Osmá kapitola zcela nově a po vzoru sovětské úpravy zakotvovala hospodářské zřízení republiky. Výrobní prostředky byly majetkem bud národním, nebo majetkem lidových druţstev nebo byly soukromým vlastnictvím jednotlivých výrobců. Ústava taxativně vymezila druhy majetku, které mohly být pouze majetkem státu. Majetky slouţící převáţně obyvatelům některého správního celku, mohli být v tzv. komunálním vlastnictví (tzn. svazky lidové správy). Forma tohoto vlastnictví však byla zákonem č. 272/1949 Sb., o finančním hospodaření národních výborů zrušena. Ústava také „zaručovala“ soukromé vlastnictví podniků do 50 zaměstnanců a půdy do 50 hektarů v případě pokud zemědělci tuto půdu sami obdělávali. Kapitola devátá pojednávala o státním občanství, hranicích, hlavním městě, krajským zřízením37 a státních symbolech. Nejvýznamnějším ustanovením kapitoly desáté byl § 171, podle kterého: „Všechny části této ústavy (prohlášení, základní články a podrobná ustanovení) platí jako celek“ a „při výkladu jednotlivých ustanovení této ústavy je třeba vycházet z ducha tohoto celku a ze zásad, na kterých je zaloţen.“ Právě toto ustanovení bylo záminkou legalizované neústavnosti a nezákonnosti.38

5.2 Ústavní poměry de iure a de facto Doba platnosti Ústavy 9. května, tedy padesátá léta 20. stol., byla charakteristická tím, ţe faktické ústavní poměry se postupem času téměř zcela odchýlily od znění Ústavy. Jak jiţ bylo zmíněno, květnová ústava připomínala v mnoha ohledech ústavu z roku 1920. Nová ústava byla proto v období vrcholícího stalinismu opakovaně měněna a doplňována formou ústavních zákonů v duchu sovětizace. Přesto nebyly odchylky od praxe v drtivém měřítku

36


s. 332 37

Krajské zřízení v době přijetí ústavy ještě neexistovalo, ústava s ním však počítala a kraje byly zřízeny

později zákonem č. 280/1948 Sb. o krajském zřízení a krajské národní výbory začaly svou činnost 1. 1. 1949. Převzato podle: GRONSKÝ J. Komentované dokumenty k ústavním dějinám Československa II. Praha: Karolinum, 2006, s. 367 38


22

odstraněny a ústavní zákony byly soustavně porušovány a obcházeny legislativními, politickými i administrativními zásahy, čemuţ napomáhaly i neexistence ústavního soudu a ovládnutí soudnictví komunistickou stranou.39 Argumentem se stala ideologická koncepce „třídního pojetí práva“.40 Podle této teorie, ústava:„vyjadřuje vůli (zájem) dělnické třídy a ostatních pracujících ‚povýšenou na zákon‘ a odráží objektivní potřeby života společnosti a činnosti socialistického státu.“41

Řada nových zákonů spustila vlnu politických represí, svobody a práva občanů byly postupně likvidovány a 1. kapitola Ústavy se stala téměř bezobsaţnou deklarací. V první řadě je třeba zmínit zákon č. 213/1948 Sb., o úpravě některých poměrů na ochranu veřejných zájmů, z 21. července, který vystihl velice přesně absurditu doby, protoţe v podstatě zpětně legalizoval nelegální jednání akčních výborů Národní fronty v únoru a v poúnorovém období.42 Zákon č. 68/1951 Sb., o dobrovolných organizacích a shromáţděních, ze dne 12. července zase upřesnil výkon shromaţďovacího práva tímto způsobem: „Ve shodě se zájmy pracujícího lidu je občanům zaručen výkon shromažďovacího práva, pokud se jím neohrožuje lidově demokratické zřízení nebo veřejný pokoj a řád.“ Osobní svoboda byla porušována v obrovském měřítku, např. zákonem č. 247/1948 Sb., o táborech nucené práce a rovnost občanů před zákonem byla degradována samotným třídním pojetím „lidové demokracie“.43 Zvláště nebezpečný byl zákon č. 231/1948 Sb., na ochranu lidově demokratické republiky, který svým pojetím skutkových podstat zejména politické povahy umoţňoval rozsáhlé represe a s ním související zákon č. 232/1948 Sb., o Státním soudu, přijatý téhoţ dne. Tímto zákonem se stal státní soud nejvýznamnějším soudním orgánem pro provádění politicky motivovaných procesů.44 Zákon č. 319/1948 Sb., o zlidovění soudnictví zřizoval institut soudců z lidu. Zákony č. 94/1949 Sb. o vydávání a rozšiřování knih, hudebnin a jiných neperiodických

39

KUKLÍK, J. In: KUKLÍK J. a kol. Dějiny československého práva. Praha: Auditorium s.r.o., 2011, str. 86

40


41

Zdobinský, Matoušek, cit. výše, pozn. č. 1, str. 10, Převzato z: Šimíček, V., Kysela, J.Ústavní právo. In

Bobek, M. - Molek, P. - Šimíček, V. (eds.) Komunistické právo v Československu. Kapitoly z dějin bezpráví. Mezinárodní politologický ústav, Masarykova univerzita: Brno, 2009, 42


43


44

Tamtéţ s. 111

23

publikací a č. 184/1949 Sb., o vydávání časopisů a o Svazu československých novinářů byla zrušena svoboda a zavedena cenzura tisku. Dalšími zákony byla fakticky zrušena svoboda pobytu a pohybu.45 V souvislosti s protiústavností je však nutno funkci jiţ zmíněné vlády specifikovat podrobněji. Vláda, jmenovaná prezidentem republiky se skládala z předsedy a jeho náměstků, ministrů a státních tajemníků (funkce tajemníků, která měla svůj původ v Košickém vládním programu, se od června 1948 neobsazovala). Vláda měla být odpovědna Národnímu shromáţdění, jeţ mohl vládě či jednotlivým členům vyslovit nedůvěru, která by vedla k demisi a odvolání prezidentem. Působnost a pravomoc vlády měla tedy v podstatě charakter parlamentní demokracie. Který člen vlády bude řídit které ministerstvo, určoval prezident. Podle původního znění Ústavy se ministerstva zřizovala zákonem. Avšak ústavní zákon č. 47/1950 Sb., o úpravách v organizaci veřejné správy, přinesl zásadní změny. Ode dne jeho vyhlášení, dne 18. května 1950, bylo zřízení, změna působnosti i zrušení ministerstev v kompetenci vlády samotné a probíhalo tedy formou nařízení.46 Vládní návrh tohoto ústavního zákona odůvodnil posl. Procházka na schůzi NS mimo jiné „vrcholným principem jednotné státní politiky - o které mluví § 131 Ústavy“, kdy „vedení jednotné státní politiky - a zejména také příprava a provádění jednotného hospodářského plánu přísluší především vládě“.47 Jednalo se o vůbec první ústavní zákon přijatý po schválení Ústavy 9. května.

48

Význam vlády se stal postupem času v systému

socializace státu klíčovým, čemuţ dopomohl také zákon č. 241/1948 Sb., o první pětiletce, jeţ vládu v rámci plnění pětiletého plánu zmocnil vydávat nařízení se silou zákona. Další zákony podřídily vládě národní výbory. Tak moc vlády narůstala spolu s centralizací moci do Ústředního výboru KSČ. Šlo o zmocnění mimořádně široká a jednoznačně

45

PAVLÍČEK, V. a kol. Ústavní právo a státověda II. díl. 2. vydání. Praha: Linde Praha, a. s., 2008, s. 202 –

203 46


47

Zpráva výboru ústavně-právního o vládním návrhu ústavního zákona (tisk 464) o úpravách v organizaci

veřejné správy (tisk 470). POSLANECKÁ SNĚMOVNA PARLAMENTU ČESKÉ REPUBLIKY. Digitální depozitář. Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/1948ns/stenprot/045schuz/s045005.htm 48


24

protiústavní.49 Postavení Národního shromáţdění tím naopak ztrácelo svůj původní význam. Komunistický reţim úpravami voleb (ale i samotným průběhem voleb) kontroloval jeho sloţení a výše zmíněnými právními normami omezil jeho zákonodárnou moc takovým způsobem, ţe fakticky ţádnou moc nemělo.50

5.3 Právnická dvouletka Vedení KSČ jiţ brzy po únorovém převratu rozhodlo vedle ústavy přiblíţit novým poměrům ve státě i celý právní řád, který měl být podle vládního programu přizpůsoben „všem společenským a hospodářským změnám, které přinesly národní a demokratická revoluce a které dovršily únorové události,“ tedy aby lépe vystihoval nové poměry „lidově demokratického“ státu. Stranickým orgánům vadily „burţoazní“ zákony, jeţ měly bránit budování socialismu. Mělo se jednat o zásadní přestavbu celého právního řádu formou kodifikace. Kromě toho mělo být právo unifikováno pro celé státní území Československa. Proces vytvoření nové kodifikace, (zejména zcela nové občanské a trestní právo - hmotné i procesní, třídní pojetí práva a odmítnutí rozlišování veřejného a soukromého práva)51 byl naplánován na dobu dvou let. Dne 7. a 14. července 1948 bylo přijato usnesení vlády, které uloţilo ministerstvu spravedlnosti vypracování osnovy těch zákoníků, které spadaly do jeho působnosti. Jednalo se o normy hmotněprávní, procesněprávní a změnu v organizaci soudnictví. Na právnické dvouletce se podílelo i ministerstvo vnitra a to zejména na kodifikaci trestního zákona správního a s ním souvisejících procesních předpisů. Kromě odborníků se měl na kodifikaci podílet i „lidový prvek“, který měl zastoupení v kodifikačních komisích. Členy komisí se stávali např. dělníci, odboráři, či prověření mládeţničtí funkcionáři. Ti měli poţadavky zejména na „stručnost a srozumitelnost“ a poţadovali, aby se zákoník „vyhýbal výrazům, kterým rozumějí jen právníci“. IX. sjezd KSČ, který se uskutečnil v květnu 1949, výrazně zasáhl do přípravných prací, protoţe vytyčil generální linii výstavby socialismu a nová kodifikace práva měla být jedním z prostředků jejího naplnění. Hlavním vzorem pro kodifikační práce mělo být právo sovětské. Tak bylo vytvořeno právo, které nepokrytě prosazovalo třídní, ideové a politické zájmy nového reţimu.

49


50


51


25

Právnická dvouletka přinesla nový zákon č. 265/1949 Sb., o právu rodinném, trestní zákon č. 86/1950 Sb., trestní řád č. 87/1950 Sb., občanský zákoník č. 141/1950 Sb., občanský soudní řád č. 142/1950 Sb. a některé další zákony a dílčí normy. Zejména trestní právo slouţilo k zastrašování společnosti a perzekuci otevřených odpůrců komunistického reţimu.

5.4 Aplikace práva Z dosavadního textu je jiţ nyní zřejmé, ţe není moţné pochopit povahu reţimu pouze z textu právních předpisů, bez znalosti aplikační praxe a dobového kontextu. Doba stalinismu, jak jiţ bylo řečeno, pojímala právo čistě jako prostředek k dosaţení svých cílů, tedy instrumentálně. Jedním z hlavních cílů komunistické moci byla represe a případná likvidace všech osob, které se s totalitním reţimem navenek neztotoţňovali, coţ se neobešlo bez rozsáhlého teroru ve všech sférách veřejného i soukromého ţivota. Zákon byl v ohromném měřítku aplikován tehdy, bylo-li to politicky účelné. Tento model aplikace práva vycházel ze Stalinova učení o jazykovědě. „Nadstavba je vytvářena základnou, to však vůbec neznamená, že jen odráží základnu, že je pasivní, neutrální, lhostejná k osudu své základny, k osudu třídy, k charakteru zřízení,“říká Stalin. „Naopak, nově zřízená nadstavba se stává obrovskou aktivní silou, aktivně napomáhá své základně, aby se zformovala a upevnila, činí veškerá opatření k tomu, aby pomohla novému řádu zničit a zlikvidovat starou základnu a staré třídy.“52 To znamenalo, ţe prvky nadstavby jako např. právo měly moc ovlivňovat základnu – tedy společnost.53 Klíčovými osobami ve vývoji práva byli soudci a především prokurátoři. Jejich poslání bylo zcela otevřeně politické, ve svých rozhodnutích měli pouţívat marxistickou rétoriku a rozhodovat ideologicky. Podle komunistického ministra Fierlingera bylo právo věcí politickou a soudce politickým člověkem popularizujícím sovětské zákony a usnesení strany, jehoţ kvalita v roli soudce se odvíjí od toho, nakolik mají jeho rozhodnutí politický

52

Původně publikováno v Pravdě 20. 6. 1950, 4. 7. 1950 a 2. 8. 1950. Česky Stalin, J. V. O marxismu v

jazykovědě. Svoboda: Praha, 1950. Převzato z: KÜHN, Z. Ideologie aplikace práva v době reálného socialismu. In BOBEK, M. - MOLEK, P. – ŠIMÍČEK, V. (eds.) Komunistické právo v Československu. Kapitoly z dějin bezpráví. Brno: Mezinárodní politologický ústav, Masarykova univerzita, 2009, s. 60-92. 53

KÜHN, Z. Ideologie aplikace práva v době reálného socialismu. In BOBEK, M. - MOLEK, P. – ŠIMÍČEK,

V. (eds.) Komunistické právo v Československu. Kapitoly z dějin bezpráví. Brno: Mezinárodní politologický ústav, Masarykova univerzita, 2009, s. 67

26

význam.54 Personální sloţení soudů se samozřejmě neobešlo bez personálních čistek. Zákonem 319/1948 Sb., přijatým 22. prosince 1948, byl do československé soudní soustavy zaveden institut soudců z lidu, jeţ měl zajistit „lidové“ pojetí spravedlnosti. Za soudce z lidu měly být vybírány zejména osoby z dělnické třídy, jeţ se měly řídit třídním instinktem a třídním pohledem na spravedlnost. Odborná úroveň měla být zajištěna soudci z povolání, ti však měli být v menšině. Vedle zlidovění měl zákon zajistit také „zlevnění“ a „zefektivnění“ soudnictví. Nově byla zavedena dvojinstančnost řízení, namísto původní trojinstančnosti a soudní sestava se zásadním způsobem změnila. V roce 1952 došlo ke kvalitativní ústavní revizi justice, zejména v její organizaci a činnosti. Byl přijat ústavní zákon č. 64/1952 Sb., o soudech a prokuratuře, kterým byla nepřímo změněna kapitola sedmá Ústavy. Postupně tak byla vytvořena zcela nová struktura soudnictví a organizace prokuratury podle sovětského vzoru. Soudní soustavu tvořily obecné a zvláštní soudy. Do skupiny obecných soudů patřily soudy lidové (dříve okresní), krajské a Nejvyšší soud. Zvláštními soudy byly soud vojenský a soud rozhodčí. Nejvyšší soud byl jediným nejvyšším orgánem, který měl dohlíţet na rozhodovací činnost všech ostatních soudů.55 Místní příslušnost lidových a krajských soudů odpovídala místní příslušnosti okresních, respektive krajských národních výborů.56 Prokuratura se tímto zákonem v ústavním systému dočkala velikých změn svého postavení. Generální prokurátor se oddělením od ministra spravedlnosti stal samostatným orgánem, který stál v čele třístupňové centralistické soustavy prokuratury a jemuţ náleţel nejvyšší dozor nad správnou a jednotnou aplikaci práva a zachováváním právních norem všemi výkonnými orgány a úřady ale i jednotlivými občany. Generální prokurátor byl jmenován a odvoláván prezidentem republiky a ze své funkce byl odpovědný vládě. Nezávislost soudů a prokuratury byla, stejně jako v celém státním aparátu pouze formální. Soudcové a prokurátoři se plně podřizovali direktivám stranických orgánů všude, kde se dala uplatnit jiţ výše zmíněná účelovost politického zájmu.57

54

tamtéţ s. 69- 70

55


56


57

PAVLÍČEK, V. a kol. Ústavní právo a státověda II. díl. 2. vydání. Praha: Linde Praha, a. s., 2008 s. 207 -

208

27

Také advokacie prošla postupně kompletní přestavbou. Personální očista byla zajištěna vytvořením akčního výboru a dohled nad výkonem advokacie vykonávalo Ministerstvo spravedlnosti. Dosavadní advokátní komory byly zrušeny a vznikla krajská sdruţení advokátů (KSA), tvořená v sídlech všech krajských soudů. Stát plně převzal kontrolu nad advokátním stavem a od advokátů se samozřejmě očekávala oddanost lidově demokratickému zřízení.58

5.5 Politické procesy a perzekuce 50. let Komunistická trestněprávní perzekuce, zaloţená zejména na zákonu č. 231/1948 Sb., na ochranu lidově demokratické republiky, zákonu č. 247/1948 Sb., o táborech nucené práce, trestním zákonu a trestním zákonu správním, se stala tragickým specifikem doby stalinismu. V období 1948 – 1955 byla snaha o masovou likvidaci odpůrců reţimu zcela plánovitá a systematická. V letech 1948 – 1954 fungoval v Československu systém táborů nucených prací (TNP). Do nich byli umisťováni odsouzení pachatelé trestných činů a přestupků (zejména na základě zákona na ochranu republiky a zákonů č. 15 a 27/1947 Sb.), bývalí ţivnostníci, podnikatelé, soukromí zemědělci a příslušníci „burţoazní“ inteligence, a mimo to i osoby „práci se vyhýbající“. Jedním z důvodu existence TNP byl nedostatek pracovních sil v dolech a v těţkém průmyslu. Internovaní museli tedy těţce fyzicky pracovat, často ve velmi špatných podmínkách. Zařazení do TNP bylo často provázeno dalšími opatřeními, jako např. nuceným vyklizením bytu, zabavení majetku, odejmutím ţivnostenského oprávnění a určení místa bydliště po propuštění z tábora.59 Hlavní represivní sloţkou byla státní bezpečnost (StB), která měla funkci zpravodajskou, policejní a vyšetřovací. Mezi běţné praktiky StB patřily provokace, nasazování agentů, fyzické i psychické týrání zatčených, obviněných, i vězněných osob. Příslušníci StB byli napojeni na sovětské zpravodajské sloţky a od roku 1949 zde působili sovětští poradci, kteří sehráli významnou roli zejména při politických procesech. Politické procesy a monstrprocesy v Československu se vyznačovaly neobvyklou krutostí, početností a vysokým počtem trestů smrti. Jeden z nich byl dokonce vykonán na ţeně, nechvalně proslulý proces Miladou Horákovou se stal jedním ze symbolů krutosti 50. let. Kromě

58

VOJÁČEK, L., SCHELLE K., KNOLL V. České právní dějiny. 2. upravené vydání. Plzeň: 2010, s. 552

59

KUKLÍK, J. In: KUKLÍK J. a kol. Dějiny československého práva. Praha: Auditorium s.r.o., 2011, s. 121 -

122

28

komunistických oponentů z předúnorového období se politické perzekuci nevyhnuli ani např. vyšetřovatelé tzv. Krčmaňské aféry, představitelé údajného spiknutí na Slovensku z listopadu roku 1947, bývalí důstojníci československé armády, církevní představitelé i věřící, vrcholoví sportovci, zemědělci.60 Perzekuce se týkala i představitelů Sokola a dalších typicky prvorepublikových mládeţnických organizací, ale dokonce i některých vysokých funkcionářů komunistické strany. Politické procesy byly předem projednávány politickými a bezpečnostními orgány, které rozhodovaly o průběhu procesu, vině i výši trestu, ale také o jejich ideologickém zaměření. Vybrané procesy slouţily k propagandistickým účelům. Na obţalované byl vyvinut enormní nátlak, kterým měli být donuceni, aby vypovídali podle potřeb vyšetřovatelů. V ţádném případě se nedá hovořit o legitimních procesech, proto jsou v této souvislosti často pouţívané termíny jako „zinscenované procesy“, či „justiční vraţdy“.61 Počet obětí politických procesů, perzekučních rozhodnutí vojenských soudů a rozhodnutí NV o zařazení do TNP se odhaduje na 200 000– 220 000 osob. Komunistický reţim však vyuţíval mnohem širší spektrum perzekucí v oblasti administrativní, majetkové, pracovně právní, vzdělávací, apod. Cílem KSC bylo nastolení atmosféry strachu a podezřívání vedoucí k zastrašení společnosti a dosaţení její pasivity k veřejnému dění a tím posílit vládnoucí reţim. Komunistům se politickými procesy a perzekucemi prakticky podařilo rozbít potenciální organizační a personální základnu protikomunistického odboje.62 Na Slovensku měly politické perzekuce jiný průběh. První vlna na počátku 50. let neměla tak brutální charakter jako v českých zemích a nepadaly tak přísné tresty. Dalším specifikem byl tzv. „burţoazní nacionalismus“, za nějţ byl kvůli podpoře větší autonomie Slovenska v roce 1954 odsouzen i vysoký funkcionář StB G. Husák a to na doţivotí.63 Přitvrzení politického kurzu po roce 1956 vedlo na Slovensku k nové vlně procesů a rok

60

kulacké procesy se zemědělci byly zaměřeny proti „vesnickým boháčům či kulakům“, měly zastrašit

případné odpůrce zdruţstevňování. Převzato z: KUKLÍK, J. In: KUKLÍK J. a kol. Dějiny československého práva. Praha: Auditorium s.r.o., 2011, str. 129 61

KUKLÍK, J. In: KUKLÍK J. a kol. Dějiny československého práva. Praha: Auditorium s.r.o., 2011, s. 123-

124 62


63

Husák byl v roce1960 po rozsáhlé amnestii prezidenta A. Novotného propuštěn a v roce 1963 plně

rehabilitován.

29

1958 je dokonce v povědomí Slováků znám jako „rok procesů“. Soudní perzekuce probíhaly ve dvou základních rovinách. Občansko-politické procesy byly zaměřeny proti všem „nepřátelům reţimu“ v politické sféře, tedy např. trockismu, sociální demokracii, nacionalismu. Druhou rovinu tvořily církevně – politické procesy namířené na boj proti „náboţenským přeţitkům“, tyto perzekuce pokračovaly aţ do počátku roku 1963.64

5.6 Hospodářský sektor Naprosté ovládnutí ekonomické oblasti státem byl jedním z nejcharakterističtějších rysů lidově demokratického zřízení. Hlavním nástrojem plánovitého řízení a usměrňování vývoje národního hospodářství byly dlouhodobé závazné hospodářské plány, v Československu pětileté (tzv. pětiletky). Přechod od kapitalismu k socialismu znamenal likvidaci kapitalistických výrobních vztahů. Jedním z hlavních symbolů nového reţimu se stalo znárodnění. Na první vlnu znárodnění z roku 1945, navázala hned po únoru 1948 vlna druhá, kterou zakotvily zejména zákony č. 114 a 1145/1948 Sb. Znárodnění se týkalo podniků, jeţ měly nad 50 zaměstnanců a v některých oblastech se znárodňovaly podniky všechny.65 Komunisté své hospodářské i sociální cíle zakotvily v Ústavě 9. května. Podle článku XII: „hospodářská soustava Československé republiky je zaloţena na znárodnění nerostného bohatství, průmyslu, velkoobchodu a peněţnictví, na vlastnictví půdy podle zásady „půda patří tomu, kdo na ní pracuje“, na ochraně drobného a středního podnikání a na nedotknutelnosti osobního majetku“. Ústava měla zaručovat soukromé vlastnictví pro podniky do 50 zaměstnanců a půdy do 50 hektarů, s podmínkou ţe zemědělci na půdě sami pracují. Toto ustanovení však bylo pouze formální. Drobní ţivnostníci a zemědělci byli nuceni různými formami nátlaku ke vstupu do zemědělských, výrobních a jiných druţstev. Soukromé vlastnictví výrobních prostředků bylo uţ v první polovině padesátých let téměř zcela odstraněno. K tomu podstatně přispěl § 164 odst. 2. Ústavy, podle něhoţ „osoby fyzické i právnické jsou povinny přizpůsobit svou hospodářskou činnost jednotnému hospodářskému plánu“. Prohlášení přispělo svou deklarací vůle československého lidu

64


– 131 a PEŠEK, J. Slovensko na prelome 50. a 60. rokov, politicko – mocenské aspekty vývoja. Brno: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 2005, s. 91 65


30

„dojít k společenskému řádu, v němţ bude odstraněno vykořisťování člověka člověkem – k socialismu“, coţ se s vlastnictvím podniku o 50 zaměstnancích či půdy do 50 ha podle komunistů jistě vylučovalo.66

66


209

31

6 Ústava

z roku

1960

a

cesta

od

upevňování

socialismu

k politickému uvolnění 6.1 Politické uvolnění a proklamace o vítězství socialismu Druhá polovina padesátých let se nesla v duchu jistého politického uvolnění. Svou roli v tomto směru sehrál i přístup Stalinova nástupce Nikity S. Chruščova v čele sovětského státu.67 Mezníkem v tomto ohledu se stal XX. sjezd KSSS a následná celostátní konference KSČ v červnu 1956. Novým sovětským trendem bylo opuštění od teorie zostřování třídního boje a kritika kultu osobnosti charakteristická pro předchozí „Stalinovo období“. Propagován byl nadále princip kolektivního vedení a v základní rovině byla potvrzena „linie výstavby socialismu“, dominantní úloha strany a zásada „demokratického“ centralismu. Jakkoli byl sovětským vedením a posléze i KSČ kritizován předchozí dogmatismus a kult osobnosti, Českoslovenští straničtí funkcionáři byli obezřetní a náznaky „nadbytečné“ kritiky odsuzovali.68 Situace se vyostřila po nepokojích v Polsku v červnu a říjnu 1956 a obzvlášť po maďarském povstání na podzim roku 1956. Společným jmenovatelem byl protest proti reţimu. Následkem těchto událostí byla rozsáhlá kampaň proti revizionismu v mezinárodním dělnickém hnutí. Ideologický tajemník Jiří Hendrych poté na zvláštním zasedání ÚV KSČ v červnu 1957, jehoţ tématem byly ideologické otázky, vystoupil se svým hlavním referátem. Zabýval se zejména významem výchovy v socialistickém duchu, stranické propagandy a ideologie. Vyzdvihl také nutnost vyjasnit boj proti schematismu a dogmatismu a zároveň daleko závaţnější boj proti třídnímu nepříteli a revizionismu. Revizionismus současně označil za „zbraň imperialismu proti komunistickým stranám“.69 Částečně se zmírnila trestní represe, ale zároveň byly rozvíjeny utopické představy o vítězství socialismu.70

67 68

VOJÁČEK, L., SCHELLE K., KNOLL V. České právní dějiny. 2. upravené vydání. Plzeň: 2010, s. 568 KÁRNÍK, Z., KOPEČEK, M. Bolševismus, komunismus a radikální socialismus v Československu,

Svazek II. Praha: Dokořán a Ústav pro soudobé dějiny, 2004, s. 69

Tamtéţ, s. 175 - 176

70


32

6.2 Příprava nové ústavy Koncem 50. let vedení KSČ usoudilo, ţe je Ústava 9. května z roku 1948 se svými demokratickými prvky stále více v rozporu s povahou tehdejšího reţimu, a ţe je tedy nezbytné vypracování a přijetí ústavy nové. Potřeba nové ústavy souvisela i s otázkou dosaţení základů socialismu. V červnu 1958 bylo na XI. sjezdu KSČ konstatováno, ţe v Československu byla dovršena „socialistická výstavba, byly odstraněny zbytky vykořisťovatelských tříd a vbrzku bude předstižena úroveň vyspělých kapitalistických států“. V této souvislosti bylo potom mottem nové pětiletky vytvoření „materiální základny nové společnosti“. Na XXI. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu (KSSS) v roce 1959 byly vyhlášeny ideologické vize rozvoje socialistické společnosti a budování společnosti komunistické. Podle vedení KSČ, měla být nová československá ústava jiţ ústavou socialistického státu, který překonal etapu přechodu od kapitalismu.71 Přijetí nové ústavy předcházel ústavní zákon č. 35/1960 Sb., o změně ústavního zákona o volbách do Národního shromáţdění a o volbách do Slovenské národní rady a ústavního zákona o národních výborech. Účelem tohoto zákona, schváleného Národním shromáţděním, bylo stanovit počet poslanců NS a SNR a všech národních výborů a vymezit ukončení jejich volebního období, aby byly volby do všech zastupitelských sborů v tentýţ den.72 Volby, opět absolutně nesvobodné, proběhly 12. 6. 1960 a byly spojeny s „všenárodní diskuzí“. Ta proběhla v Národní frontě a plně pod kontrolou funkcionářů KSČ. Celkem se konalo 47 400 veřejných schůzí a k ústavě se údajně vyjádřilo 732 800 občanů. Původní návrh ústavy hovořil o ústavě „Československé republiky“, nikoliv „Československé socialistické republiky“ a není jasný moment, ve kterém by byl vznesen poţadavek přidat do názvu státu slovo „socialistická“, přestoţe diskuze byly detailně řízeny.73 Návrh ústavy byl projednán na III. celostátní konferenci KSČ ve dnech 5. – 6. července 1960 a jiţ 11. července 1960 schválen Národním shromáţděním jako ústavní

71


72


73


s. 499

33

zákon č. 100/1960 Sb., Ústava Československé socialistické republiky. Účinnosti nabyla dnem, kdy byla schválena (čl. 112 odst. 1).74 Socialistická ústava byla rozdělena do Prohlášení a devíti hlav, ty se skládaly ze 112 článků. Zcela ideologicky mířené Prohlášení se jiţ oproti předchozí ústavě nezabývalo rozsáhle historií českého státu, ale zato zmínilo Velkou říjnovou revoluci jako vzor. Zabývalo se spíše obdobím od roku 1945, které spojilo s úspěchy, „jaké byly za kapitalismu nemyslitelné“. Deklarovalo ţe „socialismus v naší zemi zvítězil“ a „přecházíme k budování socialistické společnosti a shromaţďujeme síly pro přechod ke komunismu“. Hlava první, Společenské zřízení, zakotvila ČSSR jako „socialistický stát, zaloţený na pevném svazku dělníků, rolníků a inteligence, v jehoţ čele je dělnická třída“, stát dvou rovnoprávných národů, Čechů a Slováků a součást světové socialistické soustavy. Politický systém zakotvila na vládě jedné strany („Vedoucí silou ve společnosti i ve státě je … komunistická strana Československa), transmisním systému role Národní fronty a na koncentraci dělby moci v zastupitelských sborech všech stupňů, čímţ oficiálně opustila parlamentní

formu

vlády.

Jako

ekonomický

základ

ČSSR

Ústava

definovala

„socialistickou hospodářskou soustavu“ vylučující „vykořisťování člověka člověkem“ v jakékoliv formě a plánovité řízení národního hospodářství. Ústava jasně omezovala soukromé vlastnictví. Zakotvila vlastnictví státní jako majetek národní a vlastnictví druţstevní jako majetek lidových druţstev. Otázka vlastnictví půdy byla vyřešena tak, ţe „půda sdruţená ke společnému druţstevnímu hospodaření je ve společenském uţívání jednotných zemědělských druţstev“ (JZD). Původní majitelé půdy tedy formálně jejími majiteli zůstali, ve skutečnosti však zde však chyběly veškeré prvky vlastnického vztahu. Pojem „soukromé vlastnictví“ se v Ústavě nevyskytoval.75 Druhá hlava Ústavy – Práva a povinnosti občanů – zůstala za Ústavou 9. května pozadu obsahově, rozsahem i formou. Základní koncepce byla vyjádřena prohlášením, ţe „ ve společnosti pracujících, ve které je odstraněno vykořisťování člověka člověkem, jsou rozvoj a zájmy kaţdého jejího příslušníka v souladu s rozvojem a zájmy celé společnosti“. Toto a jemu podobná zakotvení občanských práv, svobod a povinností v podstatě

74


75

Tamtéţ, s. 214 - 215

34

omezující se na „soulad se zájmy pracujícího lidu“ umoţnily široký a svévolný výklad a úpravy dalšími právními normami. Nejobsáhleji a na prvním místě byla vymezena práva hospodářská, sociální a kulturní, naopak byly jiţ zcela opuštěny zásadní principy právního státu zaloţené prvorepublikovou ústavou. Ústava ČSSR tak např. vůbec nezmiňovala zásadu, ţe kaţdý můţe činit, co není zákonem zakázáno a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá, nebo zásadu, ţe státní moc lze uplatňovat jen v případech, mezích a způsobem stanoveným zákonem. Nebylo zakotveno ani právo na svobodný pohyb a pobyt apod.76 Občanské povinnosti byly pojaty široce a téměř všechny obsahovaly vztah k socialistickému zřízení, či pracujícímu lidu. Zájmy společnosti byly jasně stavěny nad práva jednotlivce.77 Soustavu nejvyšších státních orgánů tvořilo stále Národní shromáţdění, prezident republiky a vláda, nicméně ústavní regulace jejich vztahu postrádaly právně relevantní hodnoty.78 Na Slovensku zůstala pouze Slovenská národní rada, sbor pověřenců zakotven nebyl.79 Celá třetí hlava Ústavy byla věnována Národnímu shromáţdění, které mělo formálně klíčovou pozici nositele „úplnosti moci“ na níţ byl závislý vznik, působnost a pravomoc všech ostatních orgánů moci. Je však třeba si také uvědomit, ţe podle čl. 4 měla vedoucí úlohu KSČ a skutečná moc se soustředila v předsednictvu a sekretariátu ÚV KSČ. Národní shromáţdění zůstalo jednokomorové a skládalo se z 300 poslanců volených na 4 roky. Poslanecký mandát byl imperativní, coţ znamenalo, ţe poslanci zároveň nadále vykonávali svá povolání. To však nebylo větší překáţkou, legislativní činnost NS byla víceméně formální, kontrolní činnost neexistovala a schůze poslanců byly jen sporadické, coţ však neplatilo o schůzích předsednictva národního shromáţdění (PNS).80 Mezi základní pravomoci NS patřila legislativní činnost a to i ústavní, ratifikace mezinárodních smluv, schvalování plánů rozvoje národního hospodářství a státního rozpočtu a zkoumání jejich plnění, vyslovování souhlasu s programovým prohlášením vlády, projednávání zpráv vlády o plnění ročních plánů a státního závěrečného účtu.

76


77


78


79


80


35

V rámci bdělosti nad zachováním ústavy mohlo i zrušit zákon Slovenské národní rady, nařízení či usnesení vlády, či obecně závazné nařízení krajského NV. NS také volilo prezidenta republiky, který mu byl ze své funkce odpovědný. Volilo a odvolávalo i členy Nejvyššího soudu a zákonem zřizovalo ministerstva a jiné ústřední orgány. Mohlo se dále usnášet na vypovězení války, v případě ţe by byla republika napadena a na změně státních hranic.81 30členné Předsednictvo Národního shromáţdění (PNS) bylo voleno NS na celé volební období NS. PNS vykonávalo působnost NS v době, kdy NS nezasedalo, nebo uplynulo jeho volební období. Mezi pravomoci PNS (v šedesátých letech hojně vyuţívané) patřilo vydávání zákonných opatření, která měla právní sílu zákonů a která musela být schválena na nejbliţším zasedání NS.82 V čele státu stál prezident republiky, tato funkce však byla v ústavní koncepci čistě reprezentativní. Naprosto jinou dimenzi ovšem získala spojením s funkcí prvního tajemníka ÚV KSČ. Pohled KSČ na poměr těchto funkcí je zřejmý ze striktního protokolárního pravidla, jakákoliv zmínka o této osobě začala slovy „první tajemník ÚV KSČ a prezident republiky“.83 Pravomoci prezidenta republiky se příliš nelišily od těch v Ústavě 9. května, funkční období se však zkrátilo na pět let a nově byl prezident ze své funkce odpovědný, a to orgánu NS.84 Hlava pátá patřila vládě, jako „nejvyššímu výkonnému orgánu státní moci“. Vláda i její jednotliví členové byly ze své funkce odpovědní NS. Skládala se z předsedy, místopředsedů a ministrů. Důleţitou roli mělo předsednictvo vlády, jehoţ počet se pohyboval mezi třemi aţ pěti. Zřízeno bylo jiţ vládním nařízením č. 5/1953 Sb., podle něhoţ mělo „vyřizovat běţné práce vlády mezi jejími zasedáními a operativně řídit a kontrolovat činnost členů vlády“. Ústava 9. května výslovně stanovila, kdy musely vlády rozhodovat ve sboru. Takové ustanovení však socialistická ústava nezakotvila. Ústavní úprava vlády byla spíše všeobecná, coţ vystihuje tehdejší bezkonfliktnost státních orgánů a faktickou moc aparátu KSČ.85

81


82


83

Tamtéţ

84


85


36

Hlava šestá Ústavy ČSSR upravovala postavení Slovenské národní rady. SNR byla koncipována jako národní orgán „státní moci a správy na Slovensku“. Poslanci SNR byli voleni na dobu 4 let. Pravomoci SNR byly vymezeny jen na věci „národní a regionální povahy“. V zákonodárné oblasti musela být v souladu s celostátními zákony a návrhy zákonů podávala Národnímu shromáţdění. Sbor pověřenců byl zrušen a namísto něj byly vytvořeny komise SNR. Pravomoci SNR byly socialistickou ústavou podstatně zúţeny.86 Národní výbory byly zakotveny v hlavě sedmé. Nové postavení NV bylo vyřešeno jiţ při přípravách nové ústavy, a to zákony č. 65/1960 Sb. o národních výborech, vládního nařízení 66/1960 Sb. o úpravě některých poměrů poslanců NV a občanů zvolených za členy komisí národních výborů, vládního nařízení č. 71/1960 Sb., o rozšíření pravomoci a odpovědnosti národních výborů a o uspořádání a činnosti jejich orgánů, jakož i do dalších právních předpisů, jejichž vydání zákon o národních výborech nepředpokládal. Základní dělení státního území na kraje, okresy a obce zůstalo zanecháno, kraje a okresy se však zvětšily.87 Sovětský vzor, který se zde jiţ uplatnil zcela, je patrný z čl. 86 odst. 1, který charakterizoval NV jako „nejširší organizace pracujících“ a jako „orgány státní moci a správy“. Znalec ústavního práva Ján Gronský ústavní zakotvení NV popsal hesly: „deklarativnost, ideologická mnohomluvnost, nekonkrétnost a naprostý nedostatek právnické preciznosti.“ Novou ústavou však byla formální pravomoc NV zvýšena.88 Hlava osmá patřila soudnictví a prokuratuře. Zakotvení v podstatě odpovídalo předchozí ústavě a další úpravě z roku 1952. Soustava soudů byla tvořena Nejvyšším soudem, krajskými a okresními soudy, vojenskými soudy a zcela nově i soudy lidovými. Povaha komunistické ideologie se zde projevila jiţ v prvním odstavci. Podle čl. 97 (1) „Soudy a prokuratura chrání socialistický stát, jeho společenské zřízení i práva a oprávněné zájmy občanů a organizací pracujícího lidu“. Občané a lid jsou tedy chráněni aţ na druhém místě za státem. Chránit se také měly pouze „oprávněné zájmy“, tedy zájmy uznané vedením KSC. Soudy a prokuratura navíc měla občany „vychovávat“, mj. i k blíţe nespecifikovaným „pravidlům socialistického souţití“ (čl. 97 odst. 2). Místní lidové soudy (zákon č. 38/1961 Sb., o místních lidových soudech) měly projednávat a rozhodovat „méně

86


87


88


221

37

závaţné případy porušování socialistické zákonnosti“. Soudci místních lidových soudů nemuseli mít právnické vzdělání a byli voleni občany na shromáţděních. Institut místních lidových soudů se neosvědčil a v roce 1969 byl zrušen.89 Poslední, v pořadí devátá hlava nesla název Ustanovení obecná a závěrečná. Zakotvila mj. hranice, občanství, územní organizaci, „uspořádanou se zřetelem k hospodářským, politickým, sociálním a kulturním potřebám celé společnosti tak, aby všestranně napomáhala jejímu dalšímu rozvoji a zajišťovala co nejširší účast pracujících na správě státu a na řízení hospodářské a kulturní výstavby“. Významná však byla zejména změna státního znaku. Koruna na hlavě lva byla nahrazena pěticípou rudou hvězdou, sám lev byl upraven a na jeho hruď byla umístěna vatra pod Kriváněm – údajný symbol partyzánské slovenské tradice. Štít, do kterého byl lev zasazen, měl tvar husitské pavézy.90

6.3 Ekonomický vývoj 60. let Palčivým problémem Československa byly dlouhodobé ekonomické potíţe, kvůli kterým došlo dokonce k personálním změnám ve stranickém vedení. O tomto kroku rozhodly stranické orgány po rozšířeném plenárním zasedání ÚV KSČ, které se konalo ve dnech 29. – 30. května 1963. Kritizovány byly především neustále narůstající hospodářské problémy státu, neplnění pětiletého plánu a nekoncepčnost v řízení hospodářství. Předseda vlády Viliam Široký byl tedy v září roku 1963 nahrazen Jozefem Lenártem. Třetí pětiletka plánovaná na období 1961 –1965 měla za cíl výrazný nárůst průmyslové výroby a „předehnání“ evropských kapitalistických zemí ve výrobě na jednoho obyvatele. V roce 1962 však pětiletka zkrachovala. Ekonomika se tak stala největší výzvou tehdejší vlády a následovaly reformy, nařízení vlády a vyhlášky ministerstev, které měly vést k ozdravení ekonomiky. Ani to však kolabující hospodářství nezachránilo a v letech 1963 a 1964 propukla v Československu ekonomická krize. Nespokojenost obyvatelstva a rostoucí sociální napětí měly za následek diskuze o reformě centrálně řízené ekonomiky.91 Ke slovu se tak dostal reformní ekonom a ředitel Ekonomického ústavu ČSAV Ota Šik, pod jehoţ vedením se jiţ od počátku 60. let akademické myšlení posouvalo od komunistických klišé

89

Tamtéţ, s. 220

90

Tamtéţ, s. 220-221

91


212

38

směrem ke skutečným ekonomickým teoriím. Šik byl koncem roku 1963 postaven do čela vládní komise pro ekonomickou reformu. Cílem reformy bylo zejména zdokonalení systému řízení a plánování ekonomiky pomocí ekonomických nástrojů namísto dřívějšího plnění směrnic. Do socialistické ekonomiky měly být zavedeny prvky trţního mechanismu, zejména větší odpovědnost a samostatnost národních podniků. ÚV KSČ schválil základní prvky reformy v lednu roku 1965 a ve vybraných podnicích a organizacích se rozběhla experimentální reforma. I přes některé obtíţe byly výsledky spíše pozitivní, ekonomická aktivitu podniků a jednotlivců se zvýšila. XIII. sjezd KSČ poté na konci června 1966 směřování reformy schválil a zároveň upřesnil směřování čtvrté pětiletky. Veřejnost reformu vnímala pozitivně, byl to jeden z projevů upřednostnění odbornosti na úkor stranictví, coţ samozřejmě někteří funkcionáři KSČ nechtěli přijmout. Forma „trţního socialismu“ neměla v sovětském bloku obdoby a zejména sovětské vedení strany s Breţněvem v čele to přijalo se značnou nevolí. Rok 1968 a obsazení Československa armádami Varšavské smlouvy potom učinil reformním snahám přítrţ, většina ekonomů přišla o zaměstnání a mnoho z nich odešlo do exilu. 92 Postupné politické uvolňování, charakteristické pro období 60. let, bylo následkem zejména generační výměny v KSČ a společnosti vůbec. Nejvýraznějším kritikem reţimu byli studenti, kteří se stali významnou silou reformního hnutí známého pod označením „Praţské jaro“.

6.4 Vývoj ústavního postavení Slovenska Centralizační tendence na úkor Slovenska do praţského centra, ať uţ v praxi, či legitimně, probíhali jiţ od roku 1948. Ústava 9. května sice zakotvovala asymetrické státoprávní uspořádání, zároveň však slovenské národní orgány značně omezovala. V momentě schválení ústavy, mělo ministerstvo zahraničních věcí, ministerstvo zahraničního obchodu a ministerstvo národní obrany celostátní působnost a pravomoci slovenských národních orgánů byly na jejich úkor omezeny. Tento trend postupně pokračoval zejména v odvětvích národního hospodářství a národní bezpečnosti. Argumentem pro postupné narůstání centralizace byl socialistický způsob centralizace moci, čímţ byl podmíněn společensko-ekonomický vývin státu.

92

HOLMAN R. a kol., Dějiny ekonomického myšlení. 2. vydání. Praha: C.H. Beck, 2001, s. 511 - 512 a


39

Poměrně velké změny přinesl ústavní zákon č. 33/1956 Sb., o slovenských národných orgánoch z 31. července 1956, který jeho pravomoci posílil, coţ bylo následkem jistého politického uvolnění po XX. sjezdu KSSS. Konkrétněji se touto změnou zabývala celostátní konference KSČ 11. – 15. července 1956, krom jiného v rámci „boje proti byrokracii“. Jedním z předpokladů zesílení pravomoci Slovenských národních orgánů měl být přesun kompetencí ministerstev na pověřenectva. Slovenská národní rada (SNR) byla opět označena jako orgán státní moci na Slovensku. Mezi její pravomoci patřilo usnášení se na zákonech SNR, jmenování a odvolávání Sboru pověřenců a jeho členů a rozhodovat o jejich počtu a umístění do rezortů, dále projednávání a schvalování rozpočtu Slovenska a zabezpečování podmínek pro hospodářský a kulturní ţivot maďarské a ukrajinské národnosti. Širší záběr pravomocí také získala v oblasti věcí národní a regionální povahy. Některé dosavadní pravomoci vlády vůči SNR, zejména v oblasti legislativní, byly zrušeny, nebo omezeny. Sbor pověřenců, dosud podřízený vládě byl nyní zodpovědný SNR a vázanost na vládu se tak zmírnila.93 Decentralizační tendence však byla pouze přechodná a velký zlom a opětovná a velmi citelná centralizace nastala přijetím Ústavy z roku 1960. Kompetence SNR byly omezeny na minimum. Jozef Lenárt, který byl v letech 1962 – 1963 předsedou SNR svou funkci popsal takto: „Ode mne skoro nikdo nic v této funkci nechtěl. Z vlády mne nikdo nikam nevolal, vládní materiály mi neposílali, prostě dostával jsem státní plat, a kdybych se o věcech nedozvěděl v předsednictvu strany, tak bych se po státní linii nedozvěděl nic, co se v této republice děje.“ Vztah mezi vládou a slovenskými národními orgány nebyl v Ústavě přesněji vymezen a Sbor pověřenců byl zrušen.94 Zlomovým rokem pro postavení Slovenska byl rok 1963, kdy do čela KSS nastoupil jeden ze zastánců reforem, Alexander Dubček. Rehabilitace tzv. „burţoazních nacionalistů“ v roce 1963, jeţ probíhala v rámci rehabilitací komunistických obětí politických procesů, otevřela problematiku státoprávního uspořádání. Vyplynulo to logiky, ţe rehabilitace konkrétních lidí s sebou nese i poţadavek rehabilitace institucí, ve kterých tito lidé působili a myšlenek, které podporovali. Významný historik Miloš Gosiorovský vypracoval studii

93

PEŠEK, J. Slovensko na prelome 50. a 60. rokov, politicko – mocenské aspekty vývoja. Brno: Ústav pro

soudobé dějiny AV ČR, 2005, s. 43 - 43 94


soudobé dějiny AV ČR, 2005, s. 48 a 53 - 54

40

K niektorým otázkam vzťahu Čechov a Slovákov v politike Komunistickej strany Československa, ve které vyzdvihl myšlenku federace, coţ bylo do té doby tabu. Vedení KSČ, ale i KSS to však rezolutně odmítlo.95 Nepolevující liberalizace a ekonomická krize však vytvořila potřebnou atmosféru pro nové otevírání diskuzí na téma decentralizace a případné federativní uspořádání státu. V roce 1964 dosáhli slovenští komunisté částečného úspěchu v posílení svých pravomocí, a to zákonem NS č. 93/1964 Sb., o určení úseků státní správy, ve kterých působí pověřenci SNR.96 Decentralizační úsilí Slováků na pozadí pokračujícího politického uvolňování v průběhu šedesátých let pokračovalo a vygradovalo v roce 1968 přijetím ústavního zákona č. 143/1968 Sb., o československé federaci.

6.5 Právní a politický vývoj v průběhu 60. let Socialistická ústava byla dokumentem hlavně politickým. Vyznačovala se absurdními ideologickými frázemi a mizivou právní hodnotou, na druhou stranu ale nebyla tolik v rozporu s ústavní skutečností jako Ústava 9. května.97 Ambiciózní cíle stanovené v prohlášení byly naprosto nereálné a zůstaly nenaplněny. Socialistická ústava do velké míry jen zakotvovala ústavní skutečnost poúnorového vývoje, coţ bylo veřejností vnímáno negativně. Ţádných větších změn se však ústava nedočkala. Do roku 1968 proběhlo celkem pouze pět ústavních změn, z nichţ tři byli dokonce jen jednorázovými akty. Zabývaly se skončením volebního období NS, SNR, NV a soudů. Další dva ústavní zákony se týkaly ústavního zakotvení druhů národních výborů.98 Z prováděcích zákonů potom stojí za zmínku především zákon č. 113/1967 Sb., o volbách do Národního shromáždění. Volební systém tímto zákonem doznal významnějších změn. Jistá opatření měla umoţnit tajné hlasování, kandidáti na poslance NS měli být před registrací posuzování a vybíráni na shromáţděních voličů. Nicméně základní povaha voleb, tedy vedoucí úloha KSČ při přípravách voleb stejně jako omezení výběru na kandidáty NF, zůstala zachována. Tento zákon se uplatnění v praxi nedočkal. Volby

95


soudobé dějiny AV ČR, 2005, s. 48 a 54 96


97


98

Tamtéţ s. 222

41

plánované na jaro 1968 byly opakovaně odkládány a konaly se aţ v roce 1971 na základě nové právní úpravy.99 V první polovině 60. let došlo i ve straně ke střetu generací, kdyţ dospěla nová generace členů KSČ, jeţ se vyznačovala liberálnějším přístupem a představami modernizace jak strany, tak celé společnosti. Mladí funkcionáři navíc nehodlali být spojováni s obdobím teroru padesátých let a v srpnu 1962 byla sestavena komise na přezkoumání politických procesů pod vedením Drahomíra Koldera, tedy tzv. Kolderova komise. Na základě jejího šetření došlo k vlně rehabilitací odsouzených a k propouštění vězněných osob, ale také odstranění komunistů za perzekuce přímo odpovědných. Přesto se však rehabilitace opět týkala pouze perzekucí postiţených komunistů. Uvnitř strany vzrůstalo napětí mezi zastánci reforem a představiteli konzervativních komunistů, mezi něţ patřil zejména sám první tajemník ÚV KSČ a prezident republiky A. Novotný. Spory se vyostřily na XIII. sjezdu KSČ v roce 1966, kde byla pozice A. Novotného oslabena. Stoupenci reforem se naopak dostali do popředí, patřil mezi ně zejména A. Dubček, D. Kolder, L. Štrougal a F. Smrkovský. Reformy se vzhledem k ekonomickým potíţím zpočátku týkaly oblasti hospodářské, nicméně postupně se dostaly i do jiných sfér. Zejména představitelé inteligence, a to i stranické a studenti kritizovaly dosavadní řízení státu a poţadovali další reformy a kritika prostoupila dokonce i do médií. Druhá polovina šedesátých let se tak nesla ve znamení liberalizace zejména svobody slova a tisku a svobody pohybu včetně vycestování za hranice, jeţ nebyla v socialistické ústavě zakotvena.100 Například studenti mohli vycestovat na krátkodobé i delší studijní pobyty, jako au-pair, či na různé brigády a letní kurzy. Byl jim tak zprostředkován přímý kontakt se západním světem.101 Především mezi roky 1967 a 1969 bylo vycestování za hranice fakticky uvolněno.

99

Tamtéţ, s. 222-223

100


214 101

PAŢOUT, J. Reakce československých studentů v době Praţského jara na protestní hnutí na Západě. In

KÁRNÍK, Z., KOPEČEK, M. Bolševismus, komunismus a radikální socialismus v Československu, Svazek II. Praha: Dokořán a Ústav pro soudobé dějiny, 2004, s. 215

42

7 Československá federace 7.1 Pražské jaro Postupné politické uvolňování, charakteristické pro období 60. let, bylo následkem zejména generační výměny v KSČ a v celé společnosti vůbec. Stranické spory vyvrcholily v druhé polovině roku 1967, kdy se neostalinský systém v čele s A. Novotným dostal do krize. Zlomovým bodem se stalo zasedání ÚV KSČ v prosinci roku 1967, na kterém bylo rozhodnuto o výměně A. Novotného ve funkci prvního tajemníka ÚV KSČ. Novotný doufal, ţe se dočká zastání u prvního tajemníka KSSS, Leonida I. Breţňěva, který byl v Československu na státní návštěvě, nicméně Breţněv problémy uvnitř KSČ prozatím řešit nehodlal a Novotný se tak podpory se nedočkal. Novým tajemníkem strany byl plénem ÚV KSČ 5. ledna 1968 zvolen Alexander Dubček. Tak začal „obrodný proces“, který do československých dějin vstoupil jako „Praţské jaro“. A. Novotný přišel i o funkci prezidenta republiky, ve které ho nahradil generál L. Svoboda.102 Začátkem dubna 1968 byl po sérii zasedání ÚV KSČ schválen tzv. Akční program, který se stal v rámci praţského jara nejvýznamnějším programovým dokumentem. Definitivní úpravy programu byly plánovány na září 1968, kdy se měl konat mimořádný sjezd KSČ. Akční program hodnotil vývoj Československa a kritizoval dosavadní způsoby řízení strany, jeţ označoval jako „byrokraticko-centralistické“ a „sektářské“a které se podle něj v praxi neosvědčily.103 Postoj ke stávajícímu ústavnímu postavení Slovenska vyjádřil slovy: „musíme rozhodně odsoudit všechny projevy, které porušují zásadu rovnoprávnosti a suverenity obou socialistických národů a ke kterým v minulosti docházelo. Jednotu Čechů a Slováků je možno upevňovat jen na základě svobodného rozvoje jejich národní svébytnosti v souladu s rozvojem hospodářství, s objektivními změnami v sociální struktuře obou národů a na základě naprosté rovnoprávnosti a dobrovolnosti.“

Poţadoval vyrovnání ses chybami minulosti a uskutečnění reforem politického a ekonomického systému, zejména posílení role volených orgánů, ústavních orgánů a dalších orgánů státu, federalizaci Československa a ústavní zakotvení práv národností. Cílem

102

PAVLÍČEK, V. a kol. Ústavní právo a státověda II. díl. 2. vydání. Praha: Linde Praha, a. s., 2008, s. 224 a

KUKLÍK, J. In: KUKLÍK J. a kol. Dějiny československého práva. Praha: Auditorium s.r.o., 2011, s. 214 215 103

Tamtéţ, s. 215

43

programu ovšem nebylo odstranění socialismu jako takového, ale nastolení reţimu, pro který se ujal výraz „socialismus s lidskou tváří“. Akční program v sobě obsahoval vnitřní rozpory a veřejností nebyl přijat s velkou důvěrou. Kritika upozorňovala zejména na fakt, ţe reforma socialismu bez reformy základů reţimu nemůţe být úspěšná.104 Role ústavních orgánů oproti stranickému vedení skutečně posílila a po výměně prezidenta i ostatní zastánci stalinského fundamentalismu byli ve svých funkcích nahrazeni. 8. dubna 1968 byla jmenována nová vláda, jejímţ předsedou se stal Oldřich Černík. K personální výměně došlo i ve funkci předsedy NS (J. Smrkovský), předsedy ÚV Národní fronty a v mnohých dalších stranických a státních postaveních. Nová vláda počátkem května předstoupila před NS s vládním prohlášením obsahujícím zejména reformy uvedené v Akčním programu. 3. května NS vládní prohlášení schválilo a vláda začala připravovat konkrétní návrhy právních norem a opatření.105 V rámci demokratizace došlo oblasti legislativy k významným změnám. Zákonem č. 84/1968 Sb. a vládním nařízením č. 69/1968 Sb. byla zrušena cenzura.106 Uvolnění reţimu se projevilo i do svobody spolčovací. Vznikla např. politická organizace KAN – Klub angaţovaných nestraníků, či K231 – organizace osob postiţených na základě zákona na ochranu lidově demokratické republiky. Objevily se snahy o aktivizaci nekomunistických stran Národní fronty a došlo téţ k pokusu o obnovení sociálně demokratické strany. Za stávající situace se stala otázka změny ústavy nevyhnutelnou. Ústavní předpisy měly zakotvit zejména zásadní cíle reforem praţského jara. Ústavní zákon č. 81/1968 Sb., z 25. června 1968, jímţ se přechodně upravují některé otázky voleb soudců, dal NS a SNR pravomoc volit a odvolávat soudce pro zvláštní rehabilitační senáty zřizované podle zákona č. 82/1968 Sb., o soudní rehabilitaci z téhoţ dne. Tím byla zahájena rehabilitace obětí politických a soudních represí.107 Plně rehabilitován byl např. i Vladimír Kubeš, jiţ zmiňovaný národně socialistický navrhovatel nové ústavy, která byla nakonec schválena

104


105

Tamtéţ, s. 215-216

106


107

KUKLÍK, J. In: KUKLÍK J. a kol. Dějiny československého práva. Praha: Auditorium s.r.o., 2011, str.

216 - 217

44

jako Ústava 9. května. Prof. Kubeš byl v letech 1949 – 1956 vězněn za „pokus o ilegální přechod hranic“.108

7.2 Federalizace Zásadním cílem Akčního programu z dubna 1968 se stala koncepce federalizace Československa. Vláda k tomuto účelu sestavila zvláštní výbor, v jehoţ čele stanul předseda vlády Černík. Dále byla vytvořena komise expertů, především z řad právníků, ekonomů a historiků. Odborné práce řídil místopředseda vlády G. Husák, který sám měl titul doktora práv. Diskuze komise zformovaly tři moţnosti symetrického uspořádání vztahů: 1) dvojčlennou federaci, 2) konfederaci států Čechů a Slováků a 3) trojčlennou konfederaci, ve které by zvláštní roli získala také Morava. Myšlenka konfederace však byla všeobecně odmítnuta, protoţe by s sebou nesla oslabení státu, coţ bylo za daných podmínek neţádoucí – zejména kvůli sílícímu tlaku proti reformám ze strany Sovětského svazu, ale i Polska a NDR. Moţnost trojčlenné konfederace našla pozitivní odezvu zejména na Moravě a ve Slezsku, ale slovenští představitelé tuto alternativu jednoznačně odmítli, federativní uspořádání chtěli podrţet na principu národním. Nakonec tedy zvítězila alternativa dvojčlenné federace, která měla zaručovat rovnoprávnost dvou národů, Čechů a Slováků.109 Československý federativní stát měl být tvořen Českou socialistickou republikou a Slovenskou socialistickou republikou, jeţ měly část své suverenity svěřit společné federaci a tím postavit naroveň suverenitu národních států a suverenitu federace. Proces federalizace započal ústavním zákonem č. 77/1968 Sb., o přípravě federativního uspořádání ČSSR, na jehoţ základě bylo 10. července 1968 zvoleno 150 poslanců České národní rady, budoucího zákonodárného sboru České socialistické republiky. Česká národní rada byla vytvořena jako česká paralela SNR, coţ bylo předpokladem pro federativní uspořádání státu. Výše uvedený ústavní zákon č. 77/1968 Sb. také zakotvil zákaz majorizace (tedy zákaz přehlasování početnějším národem). K přijetí ústavního zákona o federalizaci Československa tak bylo potřeba souhlasu tří pětin poslanců NS zvolených v českých zemích a tří pětin poslanců NS zvolených na Slovensku.110

108


s. 237 109


110


45

Počátkem srpna 1968 předloţila odborná komise vedená Husákem státním a politickým orgánům Návrh zásad federativního uspořádání Československa. Návrh obsahoval ústavněprávní otázky, zejména rozdělení kompetencí a podobu ekonomiky. Předpokládala se „syntéza národních ekonomik“ s „jednotným socialistickým trhem“. Trh měl být zaloţen na jednotné měně, jednotných zásadách hospodářské politiky a jednotné soustavě řízení a pohyb pracovních sil měl být volný. Dokument byl zajímavý myšlenkou uplatnění principu socialistické demokracie.111 Srpnové události roku 1968, při kterých došlo k okupaci Československa vojsky pěti zemí Varšavské smlouvy jako odpovědi na probíhající demokratizaci, práce na novém ústavním zákonu částečně přerušila.Vznik československé federace se však nakonec uskutečnil v plánovaném termínu.112

7.3 Porážka pražského jara a normalizace Dne 27. června 1968 proreformní komunista, spisovatel a novinář Ludvík Vaculík zveřejnil svůj manifest nazvaný Dva tisíce slov. Upozornil v něm na hrozící nebezpečí ze strany Sovětského svazu a jeho přisluhovatelů zejména z Polska a NDR ale také ze strany Československých „konzervativců“. Vedle představitelů reformního smýšlení zde totiţ stále byli i komunisté, kteří nechtěli omezovat moc Sovětského svazu v Československu a měli strach z následků procesu demokratizace na osud mocenského postavení KSČ. Reformní snahy povaţovali za „kontrarevoluci“ a spoléhali se na pomoc sovětských komunistů. Do této skupiny politiků patřili např. Vasil Biľak, Alois Indra a Miloš Jakeš. Moskevské vedení do vývoje v Československu skutečně zasáhlo. V květnu 1968 se na jednání v Moskvě zformovala skupina pěti států tzv. Varšavské smlouvy – SSSR, NDR, Polsko, Maďarsko a Bulharsko a začalo hrubé vměšování se do politického vývoje Československa. V červenci 1968 byl vedení KSČ zaslán dopis s poţadavky na zastavení reformního procesu. Zároveň Sovětské vedení začalo připravovat vojenské řešení situace. Jednání československé a sovětské delegace započaly 27. července 1968 v Čierne nad Tisou. Sověti poţadovali ukončení procesu demokratizace, coţ československá delegace odmítla s tím, ţe má situaci pod kontrolou a reformy mají socialismus naopak posílit. Byla

111


112


46

ochotna přistoupit na určité kompromisy v oblasti cenzury tisku a politických práv, především vůči organizacím KAN a K321.113 V srpnu 1968 se V. Biľak, D. Kolder, A. Indra, A. Kapek a O. Švestka na schůzce v Bratislavě domluvili na spolupráci s KSSS a poţádali sovětské vedení o pomoc v boji s kontrarevolucí. 18. srpna 1968 Sovětský svaz definitivně rozhodl o vojenské intervenci. V noci z 20. na 21. srpna 1968 vstoupila intervenční vojska na území Československa. Protireformní členové ÚV KSČ navrhovali intervenci nazvat „bratrskou výpomocí“, coţ předsednictvo odmítlo a intervenci naopak odsoudilo jako vojenské napadení, jeţ odporuje normám mezinárodního práva a toto vyjádření bylo předáno i sdělovacím prostředkům.114 Ani pětičlenná skupina Československých „zvatelů“ tak nezajistila legitimitu akce a intervence byla v mezinárodním měřítku chápána jako bezdůvodná agrese a okupace.115 Reformní představitelé ÚV KSČ Dubček, Černík, Smrkovský, Kriegl, Šimon a Špaček byli internováni a odvezeni do SSSR. Protireformní komunisté, kteří plánovali spolu s vojenským vpádem také politický převrat, narazili na tvrdý odpor vlády i předsednictva NS a masový odpor občanské společnosti. Sdělovací prostředky v prvních dnech fungovaly naprosto svobodně. Vlny občanského odporu provázely vojska na kaţdém kroku, coţ si vyţádalo 90 civilních obětí na ţivotech a 300 zraněných. Od 23. do 26. srpna probíhala v Moskvě jednání mezi sovětským vedením a československými státními a stranickým orgány, jeţ byli donuceni podepsat tzv. Moskevský protokol, čímţ bylo reformní hnutí zmařeno. Funkcí byli zbaveni V. Mlynář, O. Šik, J. Hájek, J. Pavel a F. Kriegl, který Moskevský protokol nepodepsal a jeho návrat z internace si ostatní reformní představitelé museli vynutit. V prosinci 1968 J. Smrkovský rezignoval na funkci předsedy NS. Následující období bývá nazýváno obdobím tzv. normalizace. Československo přišlo přítomností okupačních vojsk o svou suverenitu, protoţe i kdyţ byla 16. října podepsána smlouva o pobytu sovětských vojsk na území ČSSR, o demokratickém rozhodování

113


219 114

Tamtéţ, s. 219

115

Sedm praţských dnů. 21.-27. srpen 1968. Dokumentace, Praha 1968 převzato z: BENČÍK, A. Srpnová

intervence a role intervenčních armád v systému velmocenského nátlaku Moskvy a varšavské pětky v plánech na poráţku reformního hnutí, In: KÁRNÍK, Z., KOPEČEK, M. Bolševismus, komunismus a radikální socialismus v Československu, Svazek II. Praha: Dokořán a Ústav pro soudobé dějinv, 2004, s. 230

47

československých činitelů nemohla být ani řeč. Začalo období otevřeného zasahování Sovětů do československých poměrů a návrat k prosovětskému totalitnímu reţimu. Někteří původně proreformní komunisté se v nové situaci rychle zorientovali. Plenární zasedání ÚV KSČ Praţské jaro odsoudilo a pro normalizaci se vyslovil i prezident republiky Svoboda. Gustáv Husák, původně zastánce reforem, dokonce normalizace vyuţil pro kariérní postup a v dubnu 1969 nahradil ve funkci generálního tajemníka Alexandra Dubčeka, jeţ zůstal ve svém postoji izolován.116 Období normalizace s sebou přineslo i nezbytné legislativní změny, jeţ měly odstranit normotvorbu praţského jara. Zákonem č. 126/1968 sb., o některých přechodných opatřeních k upevnění veřejného pořádku z 13. října, došlo k omezení svobody shromaţďovací a spolčovací. Ten samý den byla zákonem č. 127/1968 Sb., o některých přechodných opatřeních v oblasti tisku a ostatních hromadných informačních prostředků, znovu zavedena tvrdá cenzura, k čemuţ byl zřízen Úřad pro tisk a informace. Tyto normy měly zajistit „pokojný vývoj“ a ochranu vnitřních i zahraničněpolitických zájmů státu. Odstranění neţádoucích osob v KSČ, státních orgánech, bezpečnosti a téměř všech společenských a uměleckých organizacích a svazech zajistili, stejně jako téměř dvacet let předtím, personální čistky. S novými politickými poměry se nedokázala smířit veřejnost a především studenti. 28. října 1968 proti normalizaci a okupaci státu uspořádali demonstraci. Následovaly demonstrace 6. a 7. listopadu v Bratislavě a Českých Budějovicích. Demonstrace byly potlačeny útvary státní bezpečnosti a lidovými milicemi. Koncem listopadu potom studenti vyhlásili třídenní stávku vysokých škol. Bezmoc veřejnosti v boji proti takové velmoci, jakou byl Sovětský svaz, vedla k postupným projevům jisté rezignovanosti, i kdyţ i v následném období „budování reálného socialismu“ sedmdesátých a osmdesátých let se vţdy našla skupina bývalých politiků, intelektuálů či jiných „nepřátel reţimu“, která podle vlastních moţností projevovala nesouhlas s nesvobodou.117

7.4 Vznik československé federace V podmínkách probíhající normalizace sice nové státoprávní uspořádání Čechů a Slováků proběhlo, ale politické změny se promítly i do příprav ústavního zákona o federaci. Dne

116


117

Tamtéţ, s. 223-224

48

27. října 1968 proběhla schůze NS, ta se však nesla, po vzoru předchozí podoby reţimu, ve znamení spíše formálních projevů nejvyšších státních a stranických představitelů. Návrh zásad federativního uspořádání Československa byl na konci září vydán k veřejné diskuzi, ta však do jeho podstaty významněji nezasáhla. Při přijímání zákona o československé federaci byla uplatněna zásada zákazu majorizace, nicméně nikdo nehlasoval proti ani se nezdrţel hlasování.118 Dne 27. 10. 1968 byl slavnostně přijat ústavní zákon č. 143/1968 Sb., o československé federaci, jeţ nabyl účinnosti 1. 1. 1969. Vyhlášen byl 4. 11. 1968 a tímto dnem nabyla účinnosti některá přechodná a závěrečná ustanovení. Ústavní zákon byl uveden krátkou preambulí. Preambule vyjadřovala jménem českého a slovenského národa „oboustrannou vůli žít ve společném státě“ a potřebu „náš vzájemný vztah vybudovat na nových a spravedlivějších základech“, „respektujíce suverenitu každého národa a jeho právo utvářet si svobodně způsob a formu svého národního a státního života“. Rozsáhlé a bezobsaţné ideologické fráze předchozích dvou ústav zde nenajdeme. Zmínka o socialismu se v preambuli omezila na značně reformní proklamaci rozhodnutí „vytvářet ve společném federativním státě v duchu humanitních ideálů socialismu a proletářského internacionalismu podmínky pro všestranný rozvoj a blahobyt všech občanů a zaručovat jim rovná, demokratická práva a svobody bez rozdílu národnosti“. Následovalo osm hlav: 1. Základní ustanovení, 2. Rozdělení působnosti mezi federaci a republiky, 3. Federální shromáţdění, 4. Prezident Československé socialistické republiky,

5.

Vláda

Československé

socialistické

republiky,

6.

Ústavní

soud

Československé socialistické republiky, 7. Státní orgány České socialistické republiky a Slovenské socialistické republiky, 8. Přechodná, obecná a závěrečná ustanovení. Hlavy byly dále rozděleny do 151 článků.119 Ústavní zákon zakotvil velkou část původně sporných otázek, jako rozsah pravomocí federálních orgánů, koncepci zákazu majorizace, volby Sněmovny národů a název státu, kterým byla nadále Československá socialistická republika, ta se však skládala z České socialistické a Slovenské socialistické republiky.

118


119


49

Ústavní zákon pouze měnil příslušná ustanovení ústavy z roku 1960, která jinak zůstala v platnosti. Kvůli rozsáhlosti změn se pro něj však ujal i název „malá ústava“.120 Kaţdá z republik měla udělovat vlastní občanství a zároveň mělo fungovat i občanství federativní a občané měli mít v obou republikách stejná práva a povinnosti. K tomuto účelu byly vydány nové normy, zejména zákon č. 165/1968/ Sb., o zásadách nabývání a pozbývání státního občanství, zákon č. 39/1949 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství ČSR a zákon č. 206/1968 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství SSR. Obě republiky postoupily část svých pravomocí ve prospěch federálního státu. Do výlučné pravomoci federace patřila zahraniční politika, obrana státu, federální státní hmotné rezervy, federální zákonodárství, kontrola orgánů federace a kontrola federální ústavnosti. Mezi „záleţitosti společné“, které byly řízeny a spravovány federací a republikami, patřilo plánování, finance, ceny, průmysl, zemědělství, zahraniční hospodářské vztahy, mzdová a sociální politika, doprava, pošty a telekomunikace, právní úprava tzv. sociálního podnikání, míry a váhy, patenty a vynálezy, vnitřní pořádek, bezpečnost státu, tisk a informace a také otázky normalizace. Veškeré další záleţitosti náleţely do výlučné působnosti republik.121 Soustava nejvyšších státních orgánů federace byla tvořena Federálním shromáţděním, prezidentem ČSSR, vládou ČSSR, federálními ministerstvy a ostatními federálními orgány federace, Ústavním soudem ČSSR, který však nikdy nebyl vytvořen, Rady obrany státu, Nejvyšším

federálním

soudem

a

generálním prokurátorem

ČSSR.122

Federální

shromáţdění (FS) vykonávalo moc zákonodárnou na úrovni federace a společné působnosti federace a republik. Působily v něm dvě rovnoprávné komory - Sněmovna lidu s 200 poslanci a Sněmovna národů se 150 poslanci. První sněmovna lidu vznikla přetvořením z Národního shromáţdění. Poslanci Sněmovny národů byli voleni z poloviny v ČSR a z druhé poloviny v SSR. Ústavní zákony, volba prezidenta či vypovězení války muselo být odhlasováno třípětinovou většinou českých a třípětinovou většinou slovenských poslanců Sněmovny národů. Prostá většina se zásadou zákazu majorizace ve Sněmovně národů byla potřeba pro zákony o státním občanství, při schvalování

120


221 121


122


50

hospodářského plánu i rozpočtu, při projednávání hospodaření federace nebo při zřizování federálních orgánů. Nejvyššími orgány státní moci a zároveň zákonodárné orgány v ČSR a SSR byly Česká národní rada (200 poslanců) a Slovenská národní rada (159 poslanců). Národní rady disponovaly legislativní pravomocí patřící výlučně do působnosti republik a ve věcech společné působnosti federace a republik. Podobně jako FS měly obě národní rady předsednictva, která jmenovala a odvolávala předsedu a členy republikových vlád a v době mezi zasedáními vykonávala většinu rozhodnutí. Nejvyššími výkonnými orgány republik, byly vlády. Vládu republiky tvořili předseda, místopředsedové a ministři. Ze své činnosti se měly zodpovídat národním radám. Federalizace republiky se náleţitým způsobem promítla také do úpravy postavení prezidenta republiky, federální vlády, republikových vlád, státní správy a justiční soustavy. Významným momentem v rámci změn ústavy při příleţitosti federalizace, byla diskuze o vytvoření federálního Ústavního soudu, i kdyţ ten měl spíše dohlíţet na soulad zákonů Federálního shromáţdění a národních rad a vládních nařízení s ústavou a řešit kompetenční spory. Přesto měl jako „orgán ochrany ústavnosti“ rozhodovat i o ústavních stíţnostech ve věcech porušení ústavou zaručených občanských práv a svobod, i kdyţ pouze v případech, kdy nebylo moţné věc rozhodnout jiným soudem.123 S ústavním zákonem č. 143/1968 Sb. byl zároveň schválen ústavní zákon č. 144/1968 Sb., o postavení národností v ČSSR. Ten v prvním článku označoval ČSSR „jako společný stát českého a slovenského národa a národností žijících na jeho území“ a zabezpečoval „maďarské, německé, polské a ukrajinské (rusínské) národnosti možnosti a prostředky všestranného rozvoje.“124 Poprvé od skončení druhé světové války tak byla ústavně zakotvena německá národnost a do určité míry uznána i národnost rusínská. Ústavní zákon dále zakotvil i právo na účast v zastupitelských sborech s ohledem na početnost národa, i kdyţ volby všeobecně byly vzhledem k povaze socialistického reţimu spíše formalitou. Článek 3 měl uvedeným menšinám zajistit „za podmínek stanovených zákony“ určité „(a) právo na vzdělání v jejich jazyku, (b) právo na všestranný kulturní rozvoj, (c) právo užívat jejich jazyka v úředním styku v oblastech obývaných příslušnou národností, (d) právo

123


124


51

spolčovat se v národnostních kulturních společenských organizacích, (e) právo na tisk a informace v jejich jazyku.“ Rozsah a podmínky měly být stanoveny prováděcími zákony, ty však jiţ přijaty nebyly. Nicméně výjimku tvořila např. úprava školství a náleţité zákony také národnostem umoţňovaly mít svůj tisk, divadla a spolky. Občané dále směli svobodně rozhodovat o své národnosti a příslušnost ke kterékoliv národnosti nesměla být občanovi na újmu. Zakázány také byly veškeré formy nátlaku k odnárodňování. Pro zabezpečování práv národností měly být zřízeny orgány.125 Ústavní zákony č.143/1968 Sb. a č. 144/1968 Sb. vznikaly v době Praţského jara a měly významné demokratické rysy, které se absolutně neslučovaly s podstatou následující normalizace. Cílem normalizace bylo opětovné nastolení neostalinismu s vedoucí úlohou KSČ a tím mělo dojít k opětovné centralizaci státní a politické moci. Proto nebyl nikdy vydán prováděcí zákon k ústavnímu zákonu č. 144/1968 Sb. a ústavní zákon č.143/1968 Sb. byl postupně významným způsobem změněn. Zákonem č. 125/1969 Sb. se prvotní koncepce reálné československé federace stala v podstatě fikcí a fakticky byl obnoven systém centralizované moci. Absurdně proto působil zejména fakt, ţe nejvýznamnějšími představiteli centralizace se stali reprezentanti Slovenska – G. Husák, V. Biľak a J. Lenárt.126

125

PETRÁŠ, René. Menšiny a národnosti v Československu. In: Kuklík, Jan a kol.: Dějiny československého

práva 1945-1989, Praha 2011 s. 331 - 332 126

PAVLÍČEK, V. a kol. Ústavní právo a státověda II. díl. 2. vydání. Praha: Linde Praha, a. s., 2008, s. 228-

229

52

8 Závěr Po druhé světové válce Československý právní řád navázal na předválečné období parlamentní demokracie, nicméně válka významně změnila poměry ve státě a to se přirozeně projevilo i v normotvorbě a v potřebě nové ústavy. V tomto období jiţ pod patronátem stalinského Sovětského svazu pracovali na převzetí moci ve státě komunisté. Boj o moc se vyznačoval zejména nelegitimností a vyvrcholil v únoru roku 1948, kdy nastal dramatický politický převrat, a byla nastolena diktatura komunistické strany. První ústava totalitního reţimu z roku 1948, Ústava 9. května, navenek nesla znaky demokratického státu, jako princip dělby moci, zakotvení práv a svobod občanů a koncepce nezávislého soudnictví. Prakticky však výklad ústavního práva náleţel interpretaci strany a Ústava 9. května se postupně téměř zcela odchýlila od faktických ústavních poměrů. Nelegitimnost byla nejcharakterističtějším prvkem nejen pro nástup komunistů k moci, ale i pro celé období platnosti ústavy, tedy aţ do konce padesátých let. Koncem padesátých let vedení KSČ usoudilo, ţe je potřeba vytvořit novou ústavu, která by odpovídala ústavní skutečnosti a která měla vyjadřovat ideologické vize vítězství socialismu a budování komunistické společnosti. Tak byla dne 11. července 1960 schválena Ústava Československé socialistické republiky, která do velké míry pouze zakotvovala ústavní skutečnost poúnorového vývoje v Československu. Tímto byl sice odstraněn předchozí enormní konflikt ústavy de iure a de facto, nicméně ideologické cíle nové ústavy zůstaly nenaplněny. Šedesátá léta se vyznačovala ekonomickou krizí a postupnou liberalizací společnosti, Proces liberalizace vyvrcholil tzv. praţským jarem v roce 1968, v jehoţ průběhu ÚV KSČ schválil Akční program, kterým chtěla strana dosáhnout „socialismu s lidskou tváří“. Kromě reforem politického i ekonomického systému mělo dojít k federalizaci Československa, čímţ mělo být vyřešeno dosavadní znevýhodnění v ústavním postavení Slovenska. 27. 10. 1968 byl přijat ústavní zákon č. 143/1968 Sb. o československé federaci, kterým byla měněna příslušná ustanovení ústavy z roku 1960. Reformní snahy byly v Československu zmařeny zásahem Sovětského svazu a následnou vojenskou intervencí pěti zemí Varšavské smlouvy. Nastalo období „normalizace“, jejímţ cílem bylo opětovné nastolení neostalinismu s vedoucí úlohou KSČ a opětovné centralizaci státní a politické moci. Přestoţe k federalizaci Československa skutečně došlo, demokratizující

53

rysy ústavního zákon č. 143/1968 Sb. byly postupně odstraněny pod taktovkou Sovětského svazu.

9 Seznam pramenů a literatury BOBEK, M. - MOLEK, P. - ŠIMÍČEK, V. (eds.) Komunistické právo v Československu. Kapitoly z dějin bezpráví. Mezinárodní politologický ústav, Masarykova univerzita: Brno, 2009, Elektronicky přístupné na http://www.komunistickepravo.cz GRONSKÝ J. Komentované dokumenty k ústavním dějinám Československa II. Praha: Karolinum, 2006, ISBN 80-246-1210-0 HOLMAN, R. a kol.: Dějiny ekonomického myšlení. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2001, ISBN 80-7179-238-1 KAPLAN, K. Pět kapitol o Únoru. Brno: DOPLŇEK, 1997, ISBN 80-85765-73-X KÁRNÍK, Z., KOPEČEK, M. Bolševismus, komunismus a radikální socialismus v Československu, Svazek II. Praha: Dokořán a Ústav pro soudobé dějiny, 2004, ISBN 8086569-77-2 KUKLÍK, J. a kol. Dějiny československého práva. Praha: Auditorium s.r.o., 2011, ISBN 978-80-87284-17-9 MALÝ, K. – SOUKUP, L. Vývoj práva v Československu v letech 1945-1989. Univerzita Karlova v Praze: Nakladatelství Karolinum, Praha, 2004, ISBN 80-246-0863-4 PAVLÍČEK, V. a kol. Ústavní právo a státověda II. díl. 2. vydání. Praha: Linde Praha, a. s., 2008, ISBN 978-80-7201694-5 PEŠEK, J. Slovensko na prelome 50. a 60. rokov, politicko – mocenské aspekty vývoja. Brno: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 2005, ISBN 80-7285-059-8 POSLANECKÁ SNĚMOVNA PARLAMENTU ČESKÉ REPUBLIKY. Digitální depozitář.

Společná česko-slovenská digitální parlamentní knihovna [online]. ©2013

Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/index.htm

54

55

Ústavní vývoj Československa v letech

Recommend Documents