Ústav religionistiky. Religionistika

MASARYKOVA UNIVERZITA Filozofická fakulta

Ústav religionistiky Religionistika

Jaroslava Smištíková

Hora Kailás: Posvátné místo čtyř náboženství Bakalářská diplomová práce

Vedoucí práce: doc. PhDr. Luboš Bělka, CSc.

2011

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury. …………………………………………….. Podpis autora práce

2

Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucímu práce za pomoc a vstřícný přístup a svým rodičům za možnost studovat.

3

Anotace Hora Kailás, nacházející se v západním Tibetu, je posvátná pro čtyři náboţenské systémy: hinduismus, buddhismus, dţinismus a tibetské náboţenství bön. Je spolu s okolními krajinnými prvky, z nichţ nejvýznamnějším je jezero Manasaróvar, tradičním poutním místem pro všechny čtyři zmíněné náboţenské systémy. Tato práce se zabývá hlavními poznatky týkající se této lokality nejen u kaţdého náboţenského systému jednotlivě, ale popisuje i jejich vzájemnou koexistenci. Eviduje nejdůleţitější boţstva a mýty a tím poskytuje základ pro moţnost bliţšího pochopení významu poutě ke Kailásu z religionistického hlediska.

Anotation The mountain Kailas, located in west Tibet, is a sacred place for four religious systems: Hinduism, Buddhism, Jainism and the Tibetan religion Bön. Together with surrounding landscape features, the most importantly lake Manasarowar, it is a traditional place of pilgrimage for all the above-mentioned religious systems. This thesis deals with the main study of religions knowledge regarding this location, not only within each of the religious systems individually, but also describes their mutual coexistence. It lists the most significant deities and myths and thus gives the basis for a better understanding of the importance of the pilgrimage to Kailas from the study of religions point of view.

Klíčová slova Kailás, posvátná hora, Manasaróvar, posvátné jezero, pouť, parikrama, kora, Tibet, buddhismus, bön, hinduismus, dţinismus, Méru, Šambhala

Keywords Kailas, sacred mountain, Manasarowar, sacred lake, pilgrimage, parikrama, kora, Tibet, Buddhism, Bön-po, Hinduism, Jainism, Meru, Shambhala

4

Obsah Poznámka o přepisu orientálních jazyků do češtiny ......................................................... 6 Úvod.................................................................................................................................. 7 1. Hora Kailás jako posvátné místo ................................................................................ 9 1.1. Základní pojmy .................................................................................................... 9 1.1.1. Varianty názvů a jmen .................................................................................. 9 1.1.2. Základní geografické údaje ........................................................................... 9 1.2. O posvátných krajinných prvcích obecně .......................................................... 10 1.3. Kailás jako posvátné místo ................................................................................ 11 1.3.1. Vodní toky .................................................................................................. 13 1.3.2. Dvě posvátná jezera .................................................................................... 15 1.3.3. Pouť a poutníci............................................................................................ 17 1.3.4. Hora Méru ................................................................................................... 19 1.3.5. Střed Šambhaly ........................................................................................... 21 1.3.6. Kailás a Čínská lidová republika ................................................................ 22 1.3.7. Kailás a horolezectví ................................................................................... 23 2. Čtyři velká náboţenství ............................................................................................ 24 2.1. Bön ..................................................................................................................... 25 2.2. Buddhismus ....................................................................................................... 30 2.2.1. Velký souboj magie mezi buddhismem a bönem ....................................... 34 2.3. Hinduismus ........................................................................................................ 41 2.4. Dţinismus .......................................................................................................... 48 Závěr ............................................................................................................................... 50 Resumé............................................................................................................................ 51 Resume............................................................................................................................ 52 Seznam pouţitých zdrojů ................................................................................................ 53 1. Prameny a literatura .............................................................................................. 53 2. Internetové a audiovizuální zdroje ........................................................................ 54 Seznam ilustrací .............................................................................................................. 55

5

Poznámka o přepisu orientálních jazyků do češtiny Vzhledem k nejednotnosti přepisu orientálních jazyků do češtiny byl vybrán systém transkripce, který pouţívá Jan Filipský pro Lexikon východní moudrosti1. U tibetštiny se práce přidrţela přepisu zavedeného Josefem Kolmašem2, ovšem nepouţívá pomlčky spojující slabiky v jednotlivá slova. Podkapitola 1.1.1. Varianty názvů a jmen uvádí i soupis různých moţností transkripce, které mají návaznost na literaturu vyuţitou k sestavení této práce.

1

Lexikon východní moudrosti : buddhismus, hinduismus, taoismus, zen, Olomouc : Votobia 1996. Přeloţil Jan Filipský. 2 Josef Kolmaš, Slovník tibetské literatury, Praha : Libri 2010.

6

Úvod Hory, které jsou pro obyvatele okolního regionu nějakým způsobem posvátné, tajemné či opředené legendami, existují prakticky v kaţdé kultuře. Ne všechny mají nadnárodní formát, tak jako je tomu u tibetské hory Kailás. Ale je dobré si uvědomit, ţe spojitost hory jako krajinné dominanty a zároveň místa, které je nějak vázáno na náboţenské nebo lidové představy, není nijak ojedinělá. Posvátné hory nalezneme na celé planetě. Jsou to hory mytické i hory, na které si můţeme sáhnout. Ararat, Vesuv, Fudţi, Machu Picchu, pohoří Black Hills – všechny jsou spojeny s náboţenstvími. Přitom tato náboţenství, která mají ony hory v úctě, nic na první pohled nespojuje. Nakonec, chceme-li nalézt posvátné hory, není potřeba cestovat do zahraničí. Česko má svůj Blaník se spícími rytíři a spoustu křesťanských poutních míst jako je Svatý Kopeček poblíţ Olomouce nebo Velehrad. Tato místa mají své příběhy a zázraky; konají se k nim poutě. I na úrovni obyčejného českého venkova najdete lokální pověsti vztahující se k místním krajinným dominantám. Nijak se tím nesrovnávají česká poutní místa nebo pověsti s Tibetem, ale je pravda, ţe kdyţ se ke mně dostala první zmínka o Kailásu, zaujala mne právě ona mimočasová, mimoregionální a náboţenským systémem nijak nepodmíněná podobnost. Kailás je výjimečný tím, ţe se netýká jednoho náboţenství. Na hranici vysoké nadmořské výšky se po staletí setkává buddhismus, hinduismus, dţinismus i náboţenství tibetské lidové tradice bön. Cílem práce je zmapovat náboţenské skutečnosti a mýty lokality kolem hory Kailás a jezera Manasaróvar a dát je do kontextu všech čtyř náboţenských tradic, které se setkávají u této jediné posvátné hory. Předem je nutno si uvědomit, ţe kaţdá dlouhodobá koexistence částečně stírá hranice. Proto vymezení toho, co by šlo bez diskuze katalogizovat pouze k tradici jedné, nebude v mnoha případech zcela přesné. Nicméně, i tento proces synkreze spolu s tím, jak se „východní“ tradice začleňují do „západní“ kultury, jsou pro religionistiku cenným materiálem. V předmluvě ke knize Johna Snellinga The Sacred Mountain : The Complete Guide to Tibet's Mount Kailas3, která byla jedním z materiálů pro tuto práci, hovoří

3

John Snelling, The Sacred Mountain : The Complete Guide to Tibet's Mount Kailas, East-West Publications, London and The Hague 1990.

7

Dalajlama o „…bázni vzbuzující fyzické podstatě hory a duchovním ideálům, které k ní vedou poutníky.“4 Buddhismus je na Západě velmi populární a zájem o něj roste. Západní čtenář – a po částečném otevření hranic Číny snad je moţné říci, ţe i turista či poutník ze západu – vychází z jiného kulturního a společenského systému. Většina odborné literatury je, zcela pochopitelně, napsána západními badateli. Nabízí se tedy další otázka, která se bude rozkrývat velmi sloţitě: Nakolik je západní povědomí o východních náboţenských tradicích týkající se hory Kailás pozměněno k obrazu Západu? Protoţe rozsah této výzkumné otázky by byl tak velký, ţe sama diplomová práce ani bakalářská, ani magisterská, by jej těţko obsáhla plně, bude rozdělen na dvě části. Tato bakalářská diplomová práce zachycuje hlavní mýty, legendy a náboţenské souvislosti týkající se posvátné hory Kailás a jednotlivých ze čtyř náboţenství, která mají k hoře Kailás vztah. Přestoţe se jedná o tématicky ucelený výzkum, slouţí zároveň jako podkladová příprava pro práci následující. Otázka samotného průběhu pouti kolem hory Kailás a také západního, akademického i cestovatelského pohledu v konfrontaci s ţitými náboţenstvími bude ponechána pro práci magisterskou. S pohledem výzkumu souvisí i otázka po zdrojích informací. Nelze říci, ţe by k tomuto tématu byl nedostatek literatury či materiálů, lze ale diskutovat o nezkreslenosti některých z nich. Existují dokonce monografie týkající se hory Kailás. Při bliţším religionistickém ohledání části takové literatury zpravidla vychází najevo, ţe některé z nich jsou religionisticko-turistickými průvodci a historickými cestopisnými deníky, občas s dávkou senzace. Tyto publikace obsahují velmi cenné informace o religiozitě týkající se Kailásu, které nelze získat jinak neţ terénním výzkumem, byť třeba religionisticky nijak necíleným. Je však třeba rozlišit a pokud moţno ověřit podávané informace.

4

John Snelling, The Sacred Mountain : The Complete Guide to Tibet's Mount Kailas, East-West Publications, London and The Hague 1990, x.

8

1. Hora Kailás jako posvátné místo 1.1. Základní pojmy Přestoţe se na první pohled některé informace nemusí nutně zdát relevantní z religionistického hlediska, i geografické podmínky hrají roli v ţitém náboţenství. Pouť ke Kailásu je vzhledem k jeho nadmořské výšce velmi fyzicky náročná dokonce i pro místní obyvatelstvo, které je na specifika krajiny zvyklé. Z hlediska jazykového, s ohledem na různá vyznání i národnosti poutníků, je třeba pro dobrou orientaci v pramenech evidovat více názvů jednotlivých – a to v důsledku nejen krajinných – prvků.

1.1.1. Varianty názvů a jmen Protoţe neexistuje jednotná transkripce, je moţné se v literatuře setkávat s různými variantami názvu hory Kailás i okolních krajinných prvků. Zpravidla se v českém jazyce pouţívá Kailás, Kailáš nebo Kailása, v anglickém jazyce Kailas nebo Kailash. Tibetský název hory je Gang Rinpočhe, tj. „Sněţný klenot“, podle Wilieho transkripce Gangs Ri-po-che. Můţeme se setkat i s čínským názvem Gang Tise, hora Tisé, Mt. Tise nebo s jinou variací. Bönistický název Kailásu je Jungdung Guceg, pálijský Kélása. Dţinismus pouţívá název Aštápada. Pro jezero Manásarówar, případně Manasaróvar je tibetský název Maphamccho nebo Ccho Mapham (Jezero nepřemoţitelných buddhů), pálijský název Anótatta. Jezero Rakas Tal je tibetsky nazýváno Langak-ccho, Lha Nag ccho (Jezero temných boţstev). Pouť kolem kolem hory Kailás se v tibetštině nazývá kora nebo korwa, pouţívá se i sanskrtský výraz parikrama. Cirkumambulace, neboli obcházení posvátné hory, se v sanskrtu nazývá pradakšina.

1.1.2. Základní geografické údaje Hora Kailás se nalézá v západním Tibetu, na území dnešní Autonomní oblasti Tibet, která je začleněna do Čínské lidové republiky. Je součástí hřebenu Transhimálaje,

9

konkrétně jihovýchodní části nazývané Gangkar Tise. Výška Kailásu je udávána 6 714 m nadmořské výšky a zdaleka tedy není nejvyšší horou Transhimálaje. Průměrná výška Tibetské náhorní plošiny je 4500 metrů nad mořem a klima odpovídá této výšce, je suché, sráţky nejsou časté a roste zde velmi málo stromů. Většina vegetace je převáţně travnatá.5 Hlavní rozdíly ve vegetaci, teplotě a osídlení jednotlivých oblastí udává jejich nadmořská výška a to, zda je v krajině vodní tok.

1.2. O posvátných krajinných prvcích obecně Prakticky u všech náboţenství můţeme pozorovat integraci význačných krajinných prvků do náboţenských systémů. Protoţe cílem práce není bádání v tomto směru, pouţijme jako výchozí bod prostou formulaci této skutečnosti: Význačné krajinné prvky často hrají v náboţenských systémech velkou roli. Takto náboţensky význačným krajinným prvkem se zpravidla stává krajinný prvek, který je nějakým způsobem odlišný od ostatních, běţných krajinných prvků. Klasickým případem je osamocená hora nebo hora pravidelného tvaru, hora na rozdíl od ostatních pokrytá ledovcem, s holým vrcholem nebo význačně převyšující ostatní hory v pohoří, případně aktivně činná sopka. Zvláštní náboţenský význam můţe mít i jezero, řeka, údolí; tento význam získává pro svůj tvar nebo polohu. V určité lokalitě se pak můţou nalézat menší krajinné prvky, například les, pusté místo, osamoceně stojící strom, skála, kámen, vodní pramen, jeskyně. Častá je kumulace těchto posvátných prvků v jedné lokalitě. Krajinný prvek můţe být sídlem boţstva nebo boţstev nejrůznějšího významu a postavení, spojnicí s nebesy, s podsvětím, místo, kde se udál náboţensky významný akt. Posvátnost krajinného prvku můţe mít význam lokální i lokalitu přesahující. Jedná-li se o místo, které má význam širší, například pro region nebo celé náboţenství, můţe se toto místo stát navštěvovaným – tedy můţeme hovořit o poutním místu. Důvody poutě se liší podle tradice, která se ke konkrétnímu místu váţe. Můţe se jednat o poutě s vírou v uzdravení, odpuštění hříchů, získání zásluh pro sebe či jiné osoby a s cíly podobnými.

5

Kenneth Pletcher (ed.), Understanding China. The geography of China: Sacred and historic places, New York: Britannica Educational Publishing 2011, 293 – 297.

10

K význačným krajinným prvkům se váţou náboţenské i historické události. Vznikají příběhy a legendy, které jsou komponovány do náboţenského systému. Z hlediska věřícího jsou tyto legendy vyjádřením náboţenské skutečnosti. Integrace krajinného prvku do náboţenského systému můţe vzniknout nejen přímo v náboţenském systému samotném. Můţe být převzata z jiného náboţenského systému, který byl v dané lokalitě náboţenským systémem předchozím a nyní se jiţ v původní formě nevyskytuje, nebo jej část obyvatelstva opustila.

1.3. Kailás jako posvátné místo Toto stručné obecné shrnutí o spojitosti význačných krajinných prvků a náboţenských systémů se dá aplikovat i na tibetskou horu Kailás. Není však moţno určit, kdy poprvé začala být náboţensky uctívána; nicméně jiţ v nejstarším sanskrtském eposu, dochovaném ze 4. století před naším letopočtem, je zmínka o posvátnosti Kailásu.6 Kailás, i kdyţ není nejvyšší horou Transhimálaje, se od ostatních vrcholků hřebenu význačně odlišuje. Tvar hory je pravidelný čtyřstěn s výrazně vyznačenými hranami. Vrchol vytváří pravidelnou špičku. Na rozdíl od okolních vrcholků je pokryt trvalým ledovcem a jeho umístění je takové, ţe je moţné tento vrcholek vidět z velmi velké vzdálenosti. Lokalita Kailásu ovšem neznamená jen horu samotnou, v jeho blízkosti jsou další krajinné prvky s náboţenským významem. Poutní okruh obsahuje velké mnoţství náboţensky významných prvků. Na úpatí Kailásu se jedná o jeskyně, průsmyk kterým vede pouť, kameny s prohlubněmi v podobě šlépějí Buddhy a světce Milaräpy, okolní vrcholy niţších hor připisované bódhisattvům, jezírko, které smývá lidská provinění. Lidská činnost krajinu upravila a druhotně vznikla i další krajinná místa náboţenského charakteru, například zdi a valy postavené poutníky z kamenů mani, čörteny, modlitební praporky zavěšené na kůlech, jejichţ modlitby vítr roznáší po kraji.

6

Franz Binder, Tibetská hora bohů : cesta na Kailás, Praha : Ivo Ţelezný 2004, 20.

11

Obr. 1

Oblast kolem hory Kailás a jezera Manasaróvar s umístěním jednotlivých klášterů. Mnohé z nich jsou dnes zničeny.

(Převzato z Franz Binder, Tibetská hora bohů : cesta na Kailás, Praha : Ivo Ţelezný 2004, [vnitřní obálka knihy].)

12

1.3.1. Vodní toky V okolí Kailásu pramení čtyři velké řeky, které jsou z hlediska rázu krajiny velmi významné a překračují hranice Tibetu. To vedlo k rozšíření náboţenského významu lokality. Hinduisté totiţ věřili, ţe u Kailásu pramení dokonce nejposvátnější řeka Indie, Ganga.7 Severně od Kailásu pramení Sindh neboli Indus, jiţně Karnáli, na východě Cangpo neboli Brahmaputra a na západě Satladţ neboli Sutledţ. Poměrně dlouho se na základě lidových vyprávění věřilo, ţe řeky pramení přímo u hory samotné, aţ pozdější výzkum odhalil jejich prameny ne přímo u hory, ale v její poměrné blízkosti. Časté jsou zmínky o tom, ţe řeky horu obtékají, většinou sedmkrát, coţ je odkaz na uspořádání vodních ploch okolo hory středu světa, Méru8. Ve starých textech jsou tyto řeky popisovány jako odtoky z jezera Manasaróvar na úpatí hory Kailás a říká se o nich, ţe předtím, neţ odplývají různými směry, obtékají sedmkrát posvátný okrsek a tak vzdávají úctu trůnu bohů podle starého rituálu obcházení (skt. pradakšina). Tibeťané nazývají Brahmaputru, jejíţ pramen je na východě v oblasti Kailás-Manasaróvar, „Tamčhog Khabab“, řeka „vytékající z koňské tlamy“. Satladţ, jehoţ pramen je na západě, je nazýván „Langčhen Khabab“, tj. řeka „vytékající ze sloní tlamy“. Indus, jehoţ pramen je severně od Kailásu, je nazýván „Segge Khabab“, tj. řeka „vytékající ze lví tlamy“; a Karnali na jihu (která se v rovinách stává Gogrou) je nazývána „Magčha Khabab“, tj. řeka „vytékající z pavího zobáku“. Tato zvířata jsou „nosiči“ či trůnními symboly čtyř dhjánibuddhů. Jména řek tak indikují, ţe jsou povaţovány za součást univerzální mandaly, jejímţ středem je Kailás. 9

7

Viz níţe 2.3 Hinduismus. Viz níţe 1.3.4 Hora Méru. 9 Anagárika Brahmacari Góvinda, Cesta bílých oblaků : buddhistický poutník v Tibetu, Praha : Eminent 2005, 258 – 259. 8

13

Obr. 2

Prameny řek v okolí hory Kailás

(Převzato z Lee Feigon, Odtajněný Tibet : odhalená tajemství Země sněhu, Praha : Volvox Globator, 2006, 53.) 14

1.3.2. Dvě posvátná jezera V blízkosti hory Kailás se nalézají dvě sladkovodní jezera, kruhovité Manasaróvar a srpovité Rakas Tal. Větší z nich a zároveň nejvýše poloţené sladkovodní jezero světa, Manasaróvar, má rozlohu 520 km2 a maximální hloubku 82 m. Obě jezera jsou propojena kanálem Gangačhu a je-li v jezeru Manasaróvar dostatek vody, odtéká část do jezera Rakas Tal. To je povaţováno za dobré znamení pro celý Tibet. Zajímavá je aplikace těchto předpovědí na aktuální politické dění: Kanál po roce 1950 zhruba na 30 let vyschnul.10 Jezera Manasaróvar a Rakas Tal mají symboliku v protikladu a dualitě. Větší a kruhovité Manasaróvar, kolem kterého vede poutní trasa, má za symbol slunce a znázorňuje síly světla, potaţmo dobra. Menší jezero Rakas Tal svým srpovitým tvarem symbolizuje měsíc a temnotu. Je také posvátné, ale poutníci se mu vyhýbají.11

Obr. 3

Oblíbený symbol tibetského buddhismu: Kombinace svastiky, slunce a měsíce.

(Převzato z Anagárika Brahmacari Góvinda, Cesta bílých oblaků : buddhistický poutník v Tibetu, Praha : Eminent 2005, 270.)

10

Andreas Gruschke, Posvátná místa království tibetského: báje a pověsti od Kailásu po Šambhalu, Praha : Volvox Globator 2001, 101. 11 Ibid., 101, 104.

15

„Manas“ (skt.) znamená mysl nebo vědomí: sídlo sil poznávání, světla a konečně osvícení.12

Hinduistická tradice povaţuje obě jezera za analogii k posvátným rituálním vodním nádrţím u indických chrámů. Podle pověsti, kdyţ Brahma cestoval na návštěvu k Šivovi na vrchol Kailásu, stvořil jezera ze svého ducha13, aby se bylo moţno se v nich rituálně očistit.

14

Brahmovi synové u jezera meditovali 12 let, neţ na vrcholu Kailásu

spatřili Šivu a jeho manţelku Parvátí, uprostřed jezera Šivův lingam a nebeské labutě rajahány.15 Uprostřed jezera Manasaróvar, lidským očím neviditelný, roste boţský strom džambu, taktéţ stvořený Brahmou. Dal kontinentu u hory Méru jeho jméno – Dţambudvípa – země růţových jablíček. Díky němu jsou vody jezera natolik mocné, ţe dokáţí uzdravovat a odčinit zlou karmu. Proto kaţdý, kdo se vykoupe ve vodách jezera Manasaróvaru, dotkne se země v jezeru, získá zásluhy pro lepší znovuzrození.16 Poutníci nabírají vodu a kamínky z jezera a okolí a nosí je s sebou zpět domů, protoţe věří v jejich léčivý účinek. Za vítaný léčivý nález, tzv. pradásam, dar bohů poutníkovi, je povaţována i ryba vyplavená na břehu jezera. Samozřejmě, ţe rybolov nebo lov zvěře je

vzhledem

k zásadě

ahimsá,

tedy

neubliţovat

ţádným

ţivým

bytostem,

nemyslitelný.17 V jezeru Manasaróvar sídlí král nágů, hadích bytostí, který můţe poutníky obdarovat. Kusem zlata, pírkem, rybou.18 V buddhismu je jezero Manasaróvar spojeno se sestoupením bódhisattvy do jeho posledního ţivota, ve kterém dosáhne probuzení a buddhovství. Matka Buddhy Šákjamuniho, královna Mája, měla v noci před jeho zrozením sen. Ochranná boţstva ji přenesla k jezeru Manasaróvar, a Mája se v jeho vodách vykoupala. Tím ze sebe smyla

12

Anagárika Brahmacari Góvinda, Cesta bílých oblaků : buddhistický poutník v Tibetu, Praha : Eminent 2005, 260. 13 Franz Binder, Tibetská hora bohů : cesta na Kailás, Praha : Ivo Ţelezný 2004, 19. 14 Lee Feigon, Odtajněný Tibet : odhalená tajemství Země sněhu, Praha : Volvox Globator, 2006, 54. 15 Franz Binder, Tibetská hora bohů : cesta na Kailás, Praha : Ivo Ţelezný 2004, 134. 16 Anagárika Brahmacari Govinda, Cesta bílých oblaků : buddhistický poutník v Tibetu, Praha : Eminent, 2005, 261. 17 Ibid., 271 – 272. 18 Franz Binder, Tibetská hora bohů : cesta na Kailás, Praha : Ivo Ţelezný 2004, 135 – 136.

16

všechny lidské nečistoty, aby příští Buddha, v podobě bílého slona v mraku, mohl vstoupit do jejího lůna.19 Obdobná legenda o králi nágů srovnává jezero Manasaróvar s mytologickým jezerem Anavátápta, které smývá všechny pozemské nečistoty a hříchy a v jehoţ středu sedí na lotosovém květu Buddha. I to Mája před svým porodem navštívila.20 V okolí jezera Manasaróvar leţí mnoho klášterů, které poskytují poutníkům kolem jezera přístřeší. Jejich rozmístění zachycuje Obr. 1, viz výše. „Rakas“ či správněji „rákšas“ znamená démon, takţe Rakastal znamená „Jezero démonů“.21

Ernst Rifgatovič Muldašev zachytil rozhovor o Kailásu s laickým Tibeťanem. Ten popisuje vodu jezera Rakas Tal (Rakšaš) jako jedovatou, člověk po jejím vypití chrlí krev a zemře. U jezera jsou údajně nebezpeční hadi a jezero „polyká lidi“ pokud, se na ně vypraví s loďkou nebo by se v něm chtěli koupat.22 Z religionistického hlediska by byl zajímavý terénní výzkum, který by se podrobněji zaměřil na varianty mýtů tradované mezi poutníky. Franz Binder uvádí legendu, ţe voda jezera Rakas Tal byla jedovatá předtím, neţ se kanálem spojilo s jezerem Manasaróvar. Tento kanál vznikl tím, ţe nepřítel pronásledoval zlatou rybku a ta, aby mu unikla, vyhloubila kanál mezi jezery. Voda z výše poloţeného Manasaróvaru pak jed v Rakas Talu neutralizovala.23

1.3.3. Pouť a poutníci Tarthang Tulku, tibetský lama ţijící ve Spojených státech, napsal knihu Posvátná místa buddhismu24, ale horu Kailás zde budeme hledat marně, i kdyţ o jejím posvátném významu pro buddhismus není sporu. O buddhistických poutích a poutnících hovoří Tarthang Tulku takto: 19

Anagárika Brahmacari Govinda, Cesta bílých oblaků : buddhistický poutník v Tibetu, Praha : Eminent, 2005, 261. 20 Franz Binder, Tibetská hora bohů : cesta na Kailás, Praha : Ivo Ţelezný 2004, 137. 21 Anagárika Brahmacari Góvinda, Cesta bílých oblaků : buddhistický poutník v Tibetu, Praha : Eminent 2005, 260. 22 Ernst Rifgatovič Muldašev, Hledání města bohů, Český Těšín : TML 2006, 152 – 153. Tento titul ovšem nelze, vzhledem k jeho celkovému obsahu, zařadit mezi akademické tituly. Nicméně ve svých třech dílech obsahuje několik religionisticky zajímavých poznatků. 23 Franz Binder, Tibetská hora bohů : cesta na Kailás, Praha : Ivo Ţelezný 2004, 132. 24 Tarthang Tulku, Posvátná místa buddhismu, Praha : Pragma 1994.

17

Pouť vykonaná se zboţností obrací mysl k poznání a bourá bariéry vztyčené pochybnostmi o sobě a strachem; obdiv k těm, kdo ukázali cestu k dosaţení, probouzí vizi a rozvíjí lásku ke všem bytostem a ţiví vřelé přání přispět k jejich štěstí. V rámci této širší vize na sebe pouť bere vlastnosti modlitby; spojením hlubokého vnitřního společenství s vnější formou zboţnosti se pouť stává oslavou lidského potenciálu, způsobem participace na líle, kosmické hře plné probuzených bytostí. Kráčení v Buddhových stopách poutník zakouší, byť krátce, zášleh osvícení, které dává vzniknout nekonečnému procesí buddhů. Se srdcem upevněným ve víře se poutník vrátí z této cesty do světa transformovaného na stupeň na cestě k dosaţení. 25

Přestoţe se jedná o tibetský buddhismus, jednoduchou linii motivace, tedy získání zásluh pro lepší znovuzrození nebo k okamţitému probuzení, můţeme přičíst všem poutníkům – buddhistickým, bönistickým, hinduistickým i dţinistickým. Samotný okruh parikramy kolem Kailásu měří 32 mil, tedy přibliţně 52 km. Poutník její trasu absolvuje za dva aţ tři dny. Někteří Tibeťané se ji pokouší zvládnout za jediný den. Existuje také další způsob absolvování parikramy, a to prostrací. Poutník, který má zpravidla ochrannou zástěru a návleky na rukou, se pokloní aţ si lehne na zem a odměří délku svého těla. O tuto délku popojde a znovu se pokloní. Tento fyzicky velmi náročný způsob parikramy kolem Kailásu trvá přibliţně 15 aţ 20 dní.26 Po vykonání 13 poutí kolem Kailásu je poutníku dovoleno vstoupit na vnitřní část parikramy. O tomto menším okruhu vedoucím blíţe k úpatí samotné hory není mnoho známo, západní badatelé ctí toto pravidlo, přestoţe je nikdo nekontroluje.27 Obejít jeden okruh kolem Kailásu poutníkovi zaručuje, ţe z něj budou sňaty karmické prohřešky jeho ţivota. Třináct okruhů platí pro karmické prohřešky kosmického věku. Sto cirkumambulací zaručuje dosaţení buddhovství v tomto ţivotě.28 Pro hinduistické poutníky je cílem poutě i jezero Manasaróvar.29 Poutní okruh kolem jezera má délku přibliţně 90 km a poutníci jej absolvují za tři nebo čtyři dny. Z mnoţství poutníků přicházejících ke Kailásu však absolvuje pouť kolem jezera Manasaróvar jen část z nich.30 25

Tarthang Tulku, Posvátná místa buddhismu, Praha : Pragma 1994, 7. John Snelling, The Sacred Mountain : The Complete Guide to Tibet's Mount Kailas, East-West Publications, London and The Hague 1990, 38. 27 Franz Binder, Tibetská hora bohů : cesta na Kailás, Praha : Ivo Ţelezný 2004, 156. 28 Toni Huber, Sacred spaces and powerful places in Tibetan culture : a collection of essays, Dharamsala : Library of Tibetan Works and Archives, 1999, 139. 29 Franz Binder, Tibetská hora bohů : cesta na Kailás, Praha : Ivo Ţelezný 2004, 134. 30 Ibid., 137 – 138. 26

18

Není moţno zjistit, kdy a jak vznikla tradice pouti k hoře Kailás. Teoreticky je moţné, jak uvádí Franz Binder, ţe se mohlo jednat o tradice starší neţ oba eposy Rámájana a Mahábhárata, ať jiţ v té době lokální nebo rozšířenější.31 Vzájemné vlivy všech čtyř zmiňovaných náboţenství, hinduismu, buddhismu, dţinismu i bönismu, dnes nedovolí určit, jak se ve vztahu k hoře Kailás ovlivňovaly. I přes nesporný význam Kailásu, do Evropy se povědomí o této hoře dostalo aţ relativně pozdě, teprve počátkem 18. století. Výpravy badatelů následovaly od poloviny 19. století.32

1.3.4. Hora Méru Hora Méru je mytickým středem vesmíru a země. Jednotnou lokalizaci hory na konkrétní místo nelze provést, avšak lze se setkat se ztotoţněním hory Méru (někdy pojmenovanou i jako Suméru) a hory Kailás. Robert Beer horu Méru v knize Symboly tibetského buddhismu33 popisuje tak, jak bývá znázorňována graficky: Hora Méru má stupňovitý tvar a její čtyři stěny jsou různobarevné. Severní stěna je zlatá, jiţní modrá nebo také safírová či azurová, východní stěna je bílá či stříbrná a západní je rubínově červená. Samotná hora Méru (tib. rirab) je stupňovitá a na jejích stupních se nacházejí říše nágů, garudů, rakšásů a dánavů, jakšů střeţících poklad. Následují dvě nebe „bohů dlících na zemi“. Uprostřed kaţdé stěny ţije mocný král-stráţce a na vrcholku hory Méru se nachází ráj „třiatřiceti“ nebes, kde sídlí v paláci Indra. Nad vrcholkem hory jsou další čtyři nebe „bohů sídlících na nebesích“, často znázorněných obláčky. Hora Méru je zvenčí ohraničena sedmi prstenci zlatých horských hřebenů, mezi nimiţ jsou sladkovodní jezera. Po nich následuje kruhový slaný oceán a okraj světa, kterým jsou ţelezné hory. V oceánu se nalézají 4 kontinenty, z nichţ kaţdý má svůj tvar a barvu a je obklopen dvěma subkontinenty poloviční velikosti. Kaţdý kontinent leţí ve svém kvadrantu, který koresponduje s jednou stěnou hory Méru. Náš svět se nachází v jiţním kvadrantu, na modrém hlavním kontinentu jménem Džambudvípa, coţ znamená „Ostrov růţových jablíček“ neboli plodů džambu.

31

Franz Binder, Tibetská hora bohů : cesta na Kailás, Praha : Ivo Ţelezný 2004, 20 – 21. Ibid., 21. 33 Robert Beer, Symboly tibetského buddhismu, Praha : BB art, 2005, 281. 32

19

Andreas Gruschke34 uvádí popis a vznik hory Méru (tib. Rirab Lhünpo) z kousku země na hřbetě ţelvy, která se usídlila v mytickém oceánu. Kousek země postupně rostl, aţ vznikla hora Méru, na jejímţ vrcholku stojí trůn boha Brahmy, stvořitele světa. Slunce a Měsíc kolem hory ze zlata a perel krouţí a tím jí vzdávají úctu. Z úpatí čtyřhranné hory Méru pramení čtyři posvátné řeky. Severní strana hory je smaragdová, jiţní z lápisu, východní z křišťálu a západní z rubínu. Kolem hory je systém sedmi sladkovodních jezer nazývaných Sita, sůl v moři pochází z pozemské nečistoty. V moři jsou uloţeny čtyři pevniny. Gruschke na rozdíl od Beera uvádí podrobnější popis podzemních jeskynních světů, Jamovy říše zesnulých. Jeskyně jsou horké i studené a sídlí v nich zesnulí prétové – strašidla hladu a jiné raraši, kteří občas straší v našem světě. V nitře velehory Méru sídlí asurové. Kailás má tvar pravidelného čtyřstěnu, který navíc odpovídá svou polohou čtyřem světovým stranám. Na jeho úpatí pramení čtyři řeky a je na pohled význačnou dominantou krajiny. V mnoha atributech koresponduje s popisem mytické hory Méru a bývá s ní proto ztotoţňován, viz Lama Anagárika Góvinda: …[V]ěhlas Kailásu se šířil nade všechny posvátné hory světa a od nepaměti inspiroval lidské bytosti. Neexistuje ţádná jiná s Kailásem srovnatelná hora, protoţe on tvoří osu dění dvou nejdůleţitějších starobylých civilizací světa, jejichţ tradice zůstaly po tisíciletí nedotčeny; Indie a Číny. Pro hinduisty stejně jako pro buddhisty je Kailás středem vesmíru. Podle nejstarší sanskrtské tradice je nazýván Méru či Suméru a je povaţován nejen za fyzický, ale i metafyzický střed světa.35

V hesláři Malé encyklopedie buddhismu Vladimír Miltnera je Kailása také ztotoţněna se středem a osou světa.36 V této souvislosti je vhodné si povšimnout spojitosti Kailás – Méru – mandala, kdy při cirkumambulaci (tedy náboţenském obcházení svatého místa) poutníci vzdávají úctu středu vesmíru.

34

Andreas Gruschke, Posvátná místa království tibetského: báje a pověsti od Kailásu po Šambhalu, Praha : Volvox Globator 2001, 17 – 20. 35 Anagárika Brahmacari Góvinda, Cesta bílých oblaků : buddhistický poutník v Tibetu, Praha : Eminent 2005, 257 – 258. 36 Vladimír Miltner, Malá encyklopedie buddhismu, Praha : Libri 2002, 123; 161.

20

V hinduismu není indentifikace hory Méru s horou Kailás nebos jakoukoli jinou horou tak jednoznačná. Představa o uspořádání světa a jeho středu je zachycena v Puránách.37

Obr. 4

Hinduistické zobrazení světa jako Velkého lotosu pocházející z Purán

(Převzato z John Snelling, The Sacred Mountain : The Complete Guide to Tibet's Mount Kailas, East-West Publications, London and The Hague 1990, 49.)

1.3.5. Střed Šambhaly Nejen v souvislosti s tvarem, Kailás lze propojit i s dalším buddhistickým pojmem, s mýtem o Šambhale, kterým se zabýval Luboš Bělka v knize Buddhistická eschatologie:

Šambhalský

mýtus.38

Šambhalu,

která

je

na

západě

spíše

37

John Snelling, The Sacred Mountain : The Complete Guide to Tibet's Mount Kailas, East-West Publications, London and The Hague 1990, 48 – 51. 38 Luboš Bělka, Buddhistická eschatologie : Šambhalský mýtus, Brno : Masarykova univerzita 2004, 27.

21

přetransformována do pojmu Šangri-la, je lépe pro identifikaci s faktickou horou nahlédnout především z jejího lidového významu: Pro prosté Tibeťany, Mongoly, Burjaty, Bhútánce atp. je Šambhala „čistou zemí“, rájem, který se nachází na Zemi a tím se liší od jiných buddhistických rájů.39

Luboš Bělka uvádí ve své knize výňatek z Kálačakratantry, tj. Tantry o kole času v českém překladu40. Autorství je připisováno prvnímu vládci Šambhaly, Sučandrovi. Ve skutečnosti Kálačakratantra pochází přibliţně z 10. století a má neznámého autora.41 V popisu průběhu Šambhalské bitvy, která se ovšem bude odehrávat mimo Šambhalu samotnou, najdeme i krátkou zmínku o Kailásu: (I.161) Na konci éry Čakrina vyjde tento světový vládce z Kálapy, města bohů postaveného na hoře Kailáš, a se čtverou armádou udeří v boji na barbary.42

Vzniká trojúhelník významů. Kailás tak pro buddhismus mytologicky propojuje horu Méru, neboli mytický střed světa, spolu s mýtem o nenalezitelném pozemském ráji Šambhale.

1.3.6. Kailás a Čínská lidová republika Po dalajlamově odchodu z Tibetu v roce 1959 byly uzavřeny Tibetské hranice. Byla znemoţněna pouť k hoře Kailás jak z Indie a Nepálu, tak z různých tibetských provincií. Tibeťanům byly zakázány náboţenské projevy a cestování, obcházení posvátných hor se tak stalo nelegálním. Po celém Tibetu došlo k ničení tibetských klášterů, ať uţ buddhistických nebo bönistiských. To se nevyhnulo ani oblasti Kailásu a většina chrámů, jak v okolí hory samotné, tak u jezera Manasaróvar, byla zničena. Obnovy se později dostalo jen některým z nich.43 Později se podmínky mírně uvolnily a poutě Tibeťanů ke Kailásu byly trpěny v rámci lidové zboţnosti. První hinduističtí poutníci, kteří byli schváleni čínskou

39

Luboš Bělka, Buddhistická eschatologie : Šambhalský mýtus, Brno : Masarykova univerzita 2004, 27. Ibid., 36 – 37. 41 Ibid., 35. 42 Ibid., 37. 43 Franz Binder, Tibetská hora bohů : cesta na Kailás, Praha : Ivo Ţelezný 2004, 21. 40

22

vládou, směli pouť opět vykonat aţ v roce 1981 a od roku 1984 bylo moţné, aby se ke Kailásu v omezené míře dostali i poutníci, badatelé a turisté ze západu.44 V současné době lze cestovat na Kailás dokonce přes cestovní agenturu i z Česka, ovšem s upozorněním, ţe trasa je fyzicky velmi náročná.

1.3.7. Kailás a horolezectví Hovoří-li tato práce o hoře Kailás, je vhodné podotknout, ţe není myšlen jen vrcholek hory samotné. Pouť k hoře Kailás neznamená, tak jak je tomu většinou pro západní turisty a horolezce, ţe se jedná o výstup na vrcholek hory. Kailás je jednou z mála doposud „nedobytých“ hor. Vzhledem k sakrální povaze hory by byl výstup na její vrcholek pro věřící nepředstavitelný, i pokud by se o něj chtěli pokusit horolezci. A tak zatímco výprava na Mount Everest (tib. Chomolungma) skutečně znamená výstup na vrcholek hory, výprava na Kailás by byla v tomto ohledu nesprávným vyuţitím nuancí českého jazyka. Podle Franze Bindera sice koluje fáma, ţe jeden z význačných horolezců vystoupil tajně a v noci na Kailás přes jeho západní hřeben, ale je spíše pravděpodobné, ţe se jedná pouze o fikci.45 Přestoţe Kailás byl po dlouhou dobu lokalitou, kam Čínská vláda zamezila přístup prakticky všem, natoţ pak cestovatelům, v polovině osmdesátých let bylo povolení pro výstup na Kailás nabídnuto horolezci Reinholdu Messnerovi. Messner Kailás obešel, ale výstup na horu odmítnul s odůvodněním, ţe to vzhledem k posvátnosti hory není vhodné.46 Další povolení k výstupu na Kailás bylo Čínskou vládou v roce 2001 uděleno španělské expedici. Charakter výstupu měl být kolektivní a z vrcholu se mělo vyslat poselství míru. Plánovaná výprava však vzbudila vlnu odporu po celém světě, coţ se týkalo náboţenských představitelů, horolezců i spolků pro podporu Tibetu.47

44

Franz Binder, Tibetská hora bohů : cesta na Kailás, Praha : Ivo Ţelezný 2004, 21. Ibid., 116. 46 Ibid., 117. 47 Ibid., 116 – 117. 45

23

2. Čtyři velká náboženství Jak jiţ bylo řečeno výše, lokality hory Kailás není významná pouze pro jedno náboţenství. Hora je posvátná pro čtyři náboţenské systémy a pro všechny z nich je poutním místem. Jednotlivé prvky poutě mají pochopitelně mírné rozdíly změny, ale hlavní motiv poutníků je stejný – věří, ţe vykonáním pouti k hoře Kailás získají velké karmické zásluhy pro lepší ţivot i znovuzrození. Zatímco evropský pohled je spíše zvyklý čekat mezi náboţenstvími u jednoho poutního místa rozpory, u Kailásu zdroje uvádějí náboţenskou tolerantnost a snášenlivost poutníků. Pro porozumění je vhodné dotknout se věrouky jednotlivých náboţenství, protoţe kaţdé ze čtveřice buddhismus, hinduismus, dţinismus i bön má horu Kailás spojenu s trochu jiným významem v pozadí. Následující text se věnuje popisu základních mýtů a legend jednotlivých náboţenství souvisejících s horou Kailás. I přes tematicky nezbytná úvodní představení některých prvků náboţenství si neklade si nárok na celistvost popisu jejich nauk, nýbrţ vybírá poznatky týkající se Kailásu a představuje s horou spojené mýty a boţstva. Všechny čtyři náboţenské systémy, které se u Kailásu setkávají, mají své společné kořeny v Indii a dlouhá staletí se vzájemně ovlivňovaly. Ke Kailásu bylo od 19. století podnikáno mnoho výprav. Zápisky z nich postupně určují západní vědomosti o parikramě, tj. náboţenské praktice, „cestě, která vede kolem posvátného místa“. Anglicismem ji lze vyjádřit slovem cirkumambulace. Západní pohled má tendence posvátné věci, místa, praktiky a mýty přesně zařadit. Následující nástin samozřejmě je a musí být dělením, ale zároveň je třeba vzít na vědomí, ţe by bylo z religionistického pohledu mnohem zajímavější netřídit a nepopisovat jednotlivé legendy, mýty a praktiky pouze podle psané literatury. Klasickým zdrojem informací na toto téma jsou dostupné aktuální i historické cestopisy. Ke Kailásu putují poutníci z nejrůznějších, velmi vzdálených končin. I kdyţ samozřejmě hlavní myšlenky v rámci jednotlivého náboţenství budou vţdy stejné, kaţdý poutník si sebou přináší svoji místní variantu. Religionistice bylo vţdy známo, ţe ţité, lidové náboţenství se více či méně odlišuje od psaných doktrín. Je proměnlivé, reaguje ve svých styčných bodech a dokáţe přejímat jednotlivé prvky, aniţ by vnímalo hranice. Pro laika se význam konkrétního náboţenského aktu, předmětu nebo myšlenky změní zpravidla mnohem dříve, neţ se tyto změny dostanou do doktrinální podoby náboţenství, nebo alespoň do písemné zmínky.

24

Tak, jako můţe být pro laika zobrazení na thance boţstvem v téměř fyzické podobě, pro mnicha se jedná pouze o vizualizaci charakteristických vlastností, bez toho, aby jim přikládal význam boţské osoby.

2.1. Bön Bön je oproti jiným náboţenským tradicím stále ještě ne zcela do detailů popsané náboţenství. Přesto, ţe existují samostatné publikace na toto téma nebo na téma hory Kailás, informace související s bönismem a zároveň s horou Kailás jsou spíše kusé, rozeseté v jednotlivých publikacích jako malé zmínky. Úřad pro informace a mezinárodní vztahy Tibetské exilové vlády v Dharmasale se rozhodl roku 1993 vydat publikaci Tibet: Providing Truth From Facts48. Zde můţeme najít krátkou definici bönu: Nejstarším tibetským náboţenstvím je bön. Vzniklo v západním Tibetu, jeho zakladatelem je Šenrab Miwo ze Ţangţungu. S příchodem buddhismu ztrácel bön postupně svůj vliv, jeho tibetští stoupenci se však dodnes soustřeďují v několika komunitách v Indii a Nepálu. Mezi nejvýznamnější kláštery patřily v minulosti Taši Mänri, Jungdungling a Kharna. Během staletí společného vývoje vstřebal bön četné charakteristické rysy buddhismu, ale i buddhismus se v mnohém obohatil bönem.

49

Význam slova bön dnes jiţ nelze přeloţit, ale Helmut Hoffman předpokládá, ţe můţe mít spojitost s pokusem zaříkávat boţstva magickými formulemi.50 Karel Werner51 udává, ţe bön je sice často v protikladu k buddhismu povaţován za původní tibetské lidové náboţenství, nicméně jeho podoba se na tu, jeţ známe dnes, měnila a konstituovala aţ teprve po příchodu buddhismu do Tibetu. Dnes v tradici bön můţeme pozorovat integraci prvků buddhismu a hinduismu, stejně tak jako prvky neznámé, spadající pravděpodobně do předbuddhistické Číny. Bön má ve své dnešní podobě vizuálně blízko k tibetskému buddhismu. Bönistické kánony se nazývají stejně – Kandžur a Tandžur a bön má i svůj klášterní systém s mnichy, kteří ţijí v celibátu.52

48

Pravda o Tibetu : fakta a svědectví, Praha : Lungta 1999. Ibid., 67. 50 Helmut Hoffmann, The religions of Tibet, New York : Macmillan Company 1961, 14. 51 Karel Werner, Náboženské tradice Asie : od Indie po Japonsko : s přihlédnutím k Přednímu východu, Brno : Masarykova univerzita 2002, 603 – 604. 52 Ibid., 608 – 610. 49

25

Dřívější podoba tradice bönu nebyla zaznamenána písemně a pravděpodobně se velmi lišila podle jednotlivých oblastí Tibetu. Důvodem nebylo pouze to, ţe lidové tibetské náboţenství bylo ţité, ale i to, ţe písmo se do Tibetu dostalo aţ v polovině sedmého století spolu s buddhismem.53 Tibetské písmo vzniklo na popud krále Songcän Gampa, jehoţ ministr Thönmi Sambhóta byl v roce 632 našeho letopočtu vyslán do Indie. Tibetské písmo vzniklo na základě sanskrtu.54 Dá se předpokládat, ţe původní podoba bönu byla šamanistická a animistická, s velkým počtem boţstev a démonů. Svět je prostoupen magií a rozdělen na tři sféry – nebe, zemi a podsvětí55. Přestoţe v bönu existuje dualismus, nejsou bohové ani démoni výlučně dobří nebo zlí56. Důraz byl kladen na uctívání nebes. S tím se pojí mýtus o vzniku kultu králů, kteří později sjednotili Tibet57. Karel Werner jej popisuje takto: …[J]ednoho dne sestoupil po posvátné šňůře z nebe první král, potomek bohů, na vrcholek posvátné hory v údolí Jarlung (Yar-lung), kde jiţ byl očekáván ţreci, předáky i pastevci. Byl jimi slavnostně přijat za panovníka a vládl pak střednímu Tibetu. Král měl tedy v archaickém Tibetu boţský původ, z nějţ vyplynula jeho sakrální funkce, na níţ závisel blahobyt podaných. Kdyţ vypršel jeho čas, vyšplhal se opět po posvátné šňůře do nebe, takţe po něm nezůstaly ţádné ostatky, které by bylo nutno pohřbít. Tak to pokračovalo po šest generací, sedmý král však byl zabit v souboji, který sám vyprovokoval. Protoţe se nemohl vrátit do nebe obdobným způsobem jako jeho předchůdci, byl pohřben za doprovodu obětních rituálů[.]…58

Helmut Hoffmann uvádí popis vzniku kultu králů obdobně, nicméně namísto posvátné šňůry pouţívá výrazu ţebřík. Ten byl během magického souboje přeťat králem vejpůl a to bylo důvodem přerušení cesty z vrcholku posvátné hory do nebe. S Wernerovou verzí nesouhlasí ani počet králů, neboť ţebřík byl porušen za krále osmého – před ním následoval král první a dalších šest generací. 59 Tarthang Tulku uvádí verzi, která popisuje i narození nového krále:

53

Helmut Hoffmann, The religions of Tibet, New York : Macmillan Company 1961, 15. Helmut Uhlig, Tibet : tajemná země na střeše světa, Praha : Ivo Ţelezný 2002, 13 – 14. 55 Ibid., str. 17. 56 Karel Werner, Náboženské tradice Asie : od Indie po Japonsko : s přihlédnutím k Přednímu východu, Brno : Masarykova univerzita 2002, 607. 57 Není myšlena dnešní geografická rozloha státu. 58 Karel Werner, Náboženské tradice Asie : od Indie po Japonsko : s přihlédnutím k Přednímu východu, Brno : Masarykova univerzita 2002, 603 – 604. 59 Helmut Hoffmann, The religions of Tibet, New York : Macmillan Company 1961, 20. 54

26

Bönistická tradice hlásá, ţe první tibetský král vzešel z rodu nebeských bohů a ţe sestoupil na jistou horu v Tibetu pomocí provazu mu, který ho spojoval s nebesy. Král se oţenil s královnou z rodu „ne-lidí“ mimajinů a zplodil syna, který, kdyţ dosáhl patřičného věku, se stal králem. Jeho královský otec se poté s pouţitím nebeského provazu vrátil do nebe a zmizel jako duha. Tito boţští králové se takto objevovali v Tibetu po sedm generací. V osmé generaci však byl nebeský provaz přeseknut a od té doby tibetští králové zanechávali svá těla po smrti na zemi.60

Další verzi mýtu o původu králů přináší Andreas Gruschke ve sbírce Tibetské mýty a legendy61. V zemi Bäsale se králi narodil syn s šupinami na očních víčkách a plovacími blánami mezi prsty. Lidé se ho báli a v kotli ho po řece Ganze poslali pryč. Ten se časem dostal do Tibetu a po duchovních ţebříku vystoupil na horu Jarlha Šampo, kde přemohl dva rarachy. Šamani ho poté označili za „Syna nebes“ a učinili z něj krále. Odhlédneme-li od nejednotnosti mýtu, s důrazem na téma této práce je vhodné si povšimnout, ţe za pozemskou část spojnice mezi nebem a zemí byl povaţován vrcholek posvátné hory. Kult králů má tedy návaznost na pohřební rituály bönu. Helmut Hoffmann uvádí příklad pohřebního rituálu bönu z doby před vlivem buddhismu. Je zajímavé si povšimnout, ţe se pohřbívalo nikoli vzdušným pohřbem, jak je nyní v Tibetu zvykem, ale navršením mohyly. Tělo mohlo být na pohřeb připravováno dlouhou dobu a během pohřbu byly končetiny uspořádány do symbolu svastiky.62 Teoreticky je tedy moţno odvodit spojitost s posvátnou horou jak pomocí mohyly, tak symbolem svastiky. Svastika je symbol starý a v Asii hojně vyuţívaný v mnoha kulturách. Zápornou konotaci, kterou si v Evropě dodnes udrţuje, získala aţ s rozmachem německého nacismu ve 20. století. Pro bön je svastika významným symbolem a často je pouţívána v kombinaci s číslem devět, neboť nauka bönu má devět stupňů.63 Je tibetsky nazývána jungdung, coţ znamená „věčný nebo neměnný“ a je tak ekvivalentem buddhistické vadžry v jejím významu nezničitelného a neměnného diamantu jako symbolu prázdnoty64. Jungdung je výchozí bod učení bönu, takzvané „neměnné cesty“ bönu, tib. jungdung bön. Bönistická svastika má jednu výraznou odlišnost, její ramena směřují

60

Tarthang Tulku, Starověký Tibet, Praha : Vyšehrad 2006, 151. Andreas Gruschke, Tibetské mýty a legendy, Praha : Volvox Globator 2001, 95 – 97. 62 Helmut Hoffmann, The religions of Tibet, New York : Macmillan Company 1961, 22 – 24. 63 Franz Binder, Tibetská hora bohů : cesta na Kailás, Praha : Ivo Ţelezný 2004, 80. 64 Karel Werner, Náboženské tradice Asie : od Indie po Japonsko : s přihlédnutím k Přednímu východu, Brno : Masarykova univerzita 2002, 194. 61

27

proti směru otáčení hodinových ručiček.65 Proto, putují-li bönističtí poutníci kolem Kailásu nebo jiného posvátného místa, pouť se taktéţ odehrává proti směru hodinových ručiček. Bönistického poutníka lze tedy identifikovat podle toho, v jaké směru posvátné místo obchází. Případně i podle často vyslovované mantry, která se od buddhistické liší a zní Om matri muje sale du.66 Otázkou odlišení tradice bönu a buddhismu se v knize The Bon religion of Tibet67 zabývá i Per Kvaerne. Jeho shrnutí je velmi výstiţné, zachycuje míru integrace obou náboţenství: Pro náhodného pozorovatele je těţké rozlišit, kteří z Tibeťanů následují tradici bönu a kteří náleţí k buddhistické víře. Všichni sdílejí společné tibetské dědictví. Zejména v ohledu na lidové náboţenské praktiky je zde velmi malý rozdíl. Tradičně, všichni Tibeťané horlivě vykonávají ty samé metody shromaţďování náboţenských zásluh. Jejich konečným cílem je výhled na takové znovuzrození v budoucím ţivotě, aby se opět stali lidskou bytostí anebo obyvatelem jednoho z mnoha rajských světů tibetské (buddhistické a stejně tak bönistické) kosmologie. Tyto praktiky zahrnují otáčení modlitebních mlýnků, drţených v ruce nebo rozpohybovaných větrem nebo proudem; obcházení posvátných míst jako jsou kláštery nebo svaté hory; vyvěšování modlitebních praporků; a prozpěvování posvátných formulí nebo jejich vyrývání na kameny a útesy. Pouze jsou-li tyto praktiky zkoumány blíţe, objevují se rozdíly; rituální pohyb je, jak jiţ bylo zmíněno, vţdy proti směru hodinových ručiček a posvátná mantra není buddhistická „Om mani padme hüm“, ale „Om matri muye sale du“. Podobně, kult nespočetných boţstev tibetského náboţenství, ať buddhismu nebo bönu, se můţe zpočátku zdát nerozlišitelný; ale opět, boţstva jsou ve skutečnosti rozdílná (i kdyţ náleţí do stejného rozsahu boţských kategorií) s ohledem na jejich jména, mytologické původy, charakteristické barvy a objekty, které drţí v rukou nebo zdobí jejich těla. 68

V historii existovala samostatná bönistická říše Ţangţung, faktických údajů o ní však není mnoho. Andreas Gruschke se domnívá, ţe právě v blízkosti Kailásu a v kaňonu řeky Satladţ, směrem na západ, se mezi 7. a 8. stoletím našeho letopočtu nacházelo jedno ze dvou hlavních center říše Ţangţung.69 V Tibetských mýtech a legendách je Ţanţungu věnována samostatná kapitola70. 65

Robert Beer, Symboly tibetského buddhismu, Praha : BB art 2005, 114 – 115. Franz Binder, Tibetská hora bohů : cesta na Kailás, Praha : Ivo Ţelezný 2004, 74. 67 Per Kvaerne, The Bon religion of Tibet : The iconography of a living tradition, London : Serindia Publications 1995. 68 Ibid., 12 – 13. 69 Andreas Gruschke, Tibetské mýty a legendy, Praha : Volvox Globator 2001, 88. 70 Ibid., 73 – 94. 66

28

Zmínku o Kailásu a posvátném jezeru v jeho blízkosti zachytil Andreas Gruschke v legendě o zrození zvěstovatele nauky bönu, Tönpy Šenraba: …[K]raj Olmolungring v říši Ţangţung, kde je jak svatá hora Jungdung Guceg (Kailás), tak jezero, v němţ pramení čtyři velké řeky. 71

I Helmut Hoffman uvádí, ţe podle tradice bönu si Tönpa Šenrab, stejně jako Buddha, vybral své místo a okolnosti zrození. Podíval se z nebe po krajině a rozhodl se pro říši Ţangţung poblíţ svaté hory Kailás72, na jejímţ úpatí posléze, podle údajů v ţivotopisu, těsně před svým odchodem do nirvány meditoval73. Zde je v souvislosti s výše pouţitou citací z knihy Pravda o Tibetu, fakta a svědectví74 vhodné podotknout, ţe jména Tönpa Šenrab, Tönpa Miwo a nebo Tönpa Miwočhe jsou označením jedné a té samé osoby. Pro bönisty byla hora Kailás aneb Jungdung Guceg sídlem boţstva Tise Lhacän. Toto horské boţstvo ze skupiny boţstev Cän je zobrazeno na malbě v bönistickém klášteře Jungdung Ling v údolí řeky Cangpo. Andreas Gruschke jej přirovnává k podobě tibetského hrdiny Gesara Linga. Boţstvo má bílou zbroj, v pravé ruce nese kopí a v levé modrý klenot splněných přání. Má i toulec se šípy a meč, cválá na sněţném lvu. Lemuje ho duhová svatozář, na níţ je osm šťastných symbolů, totiţ zprava proti směru hodinových ručiček: nekonečný uzel (znak nevyčerpatelného bohatství), rybí dvojice (znak plodnosti), ţehnající mušle, štít (chrání před úpalem vášně), nádobka se ţivou vodou s pokladem přání (dlouhý ţivot), kruhová korouhev (symbolizuje střed vesmíru na svaté hoře Kailás), kolo zákona (dharmačakra) a (pod lvem) lotosový květ (čistota).75

Doba vzniku této malby není uvedena, těţko tedy usuzovat, zda a jak velký vliv měl na tuto podobu bönistického boţstva tibetský buddhismus. Podle pouţitých symbolů, které korespondují, ale nejsou zcela totoţné s významy tibetských symbolů uvedených v knize Roberta Beera76, nezbývá neţ podotknout, ţe tato symbolika by si

71

Andreas Gruschke, Tibetské mýty a legendy, Praha : Volvox Globator 2001, 79. Helmut Hoffmann, The religions of Tibet, New York : Macmillan Company 1961, 86. 73 Ibid., 93. 74 Pravda o Tibetu : fakta a svědectví. Praha : Lungta 1999. 75 Ibid., 170. 76 Robert Beer, Symboly tibetského buddhismu, Praha : BB art 2005. 72

29

zaslouţila podrobnějšího probádání. Spojení hory Kailás s mytickou horou Méru se věnuje samostatná kapitola této práce, viz výše. Per Kvaerne uvádí, ţe s říší Ţangţung jsou spojena ochranná boţstva Welčhen Gekhö a Meri. Sídlem starověkých tibetských ochranných boţstev Gekhö je Kailás. Jejich počet je 360, stejně jako počet dnů v lunárním roku. Jméno Welčhen Gekhö má mnoho podob a nejúplnější z nich je verze Welčhen Gekhö Düdül Sangwa Dagčhen. Přívlastek Düdül znamená „Pokořitel démonů“. Ikonograficky je na thangkách znázorněn s devíti hlavami; hlavy nalevo jsou červené, napravo bílé. Tělo a prostřední hlavy jsou modro-černé. Má šestnáct rukou a bývá zobrazován ve spojení se svou partnerkou Logbar Came, „Paní udeřujícího blesku“, která je červeno-ţlutá, má tři tváře a šest paţí.77 Z doby, kdy jiţ vedle sebe v Tibetu koexistoval bön s buddhismem se ke Kailásu váţe legenda o souboji bönistického a buddhistického učence, viz níţe.

2.2. Buddhismus Tibetský buddhismus je tantrického charakteru a výrazně se odlišuje od théravádového směru. Byl do země uveden za vlády krále Soncän Gampa v 7. století našeho letopočtu. Tím, ţe byl Tibet dlouhá staletí odloučen, mimo jiné i díky své geografické poloze, se jeho podoba zachovala v duchu indické mahájánové tradice a tantrismu.78 V současné době se buddhismus na západě těší velkému zájmu, a to se samozřejmě týká i tibetského buddhismu, který je svou malebností a zároveň politickým příběhem útlaku v pozadí velmi přitaţlivý. Karel Werner poukazuje na mnohotvárnou povahu lidového tibetského buddhismu. Ten uznává velký počet boţských bytostí a jejich rodin a meditace je přetvořena a znázorněna do podoby rituálu, časté jsou modlitební mlýnky, získávání zásluh opakovanou recitací manter, jejich vyrývání do skal a navršování kamenů do hromad podél poutních tras.79 Jak jiţ bylo doloţeno u bönu citací Per Kvaerna, viz výše, podoba tibetského lidového buddhismu s bönem na první pohled výrazně splývá. Nabízí 77

Per Kvaerne, The Bon religion of Tibet : The iconography of a living tradition, London : Serindia Publications 1995, 80 – 83. 78 John Snelling, Buddhismus, Praha : Ikar 2000, 147 – 149. 79 Karel Werner, Náboženské tradice Asie : od Indie po Japonsko : s přihlédnutím k Přednímu východu, Brno : Masarykova univerzita 2002, 642 – 643.

30

se tedy otázka, proč je bön na rozdíl od tibetského buddhismu v podstatě neznámý širším západním vrstvám. S ohledem na působení 14. dalajlámy ve světě a k politickým událostem v Tibetu po roce 1959 je moţné, ţe toto jednostranné vakuum vzniklo tím, ţe bön je jednak menšinový a jednak nemá ve svém čele tak výraznou osobnost, jakou 14. dalajláma beze sporu je. V tibetském buddhismu mají velký význam bódhisattvové, bytosti na cestě k probuzení. Soucitně pomáhají jiným bytostem trpícím v koloběhu znovuzrozování namísto toho, aby ze sansáry unikli jen oni sami. Bódhisattva je nejvyšším ideálem mahájánového buddhismu.80 Podle Karla Wernera je lidový kult bódhisattvů analogií s hinduistickými bohy: Na soucitného bódhisattvu je moţné se obracet i s kaţdodenními světskými problémy, kterým je Buddha uţ příliš vzdálen.81 Na trase parikramy kolem Kailásu jsou přilehlé skalní vrcholky zasvěceny Avalokitéšvarovi, Maňdţušrímu, Vadţrapánimu, najdeme zde Táru, průsmyk, jehoţ ochránkyní je Dolma, zrozená ze slzy Avalókitéšvary, dákyní, vrcholek přisuzovaný Gesaru z Lingu i stopy ve skále, jeţ zde zanechal Buddha.82 Podle tradice se světec Padmasambhava, který pocházel ze země Udjána (přibliţně oblast Svát v severozápadním Pakistánu) a v 8. století byl do Tibetu pozván králem Thisong Decänem na popud jiného učence, Śántarakšity, zaslouţil o uvedení vadţrajánového buddhismu do Tibetu.83 Padmasambhava je tradičně spojován s univerzitou v Nálandě a se stavbou kláštera Samjä blízko Lhasy. Podle tradice oplýval magickými silami a ovládal jógačárovou filozofii a praxi levorukého tantrismu.84 Klasickou stavbou mýtů o Padmasambhovi je to, ţe pomocí své moci místní bönistická boţstva a démony obrátil na buddhismus a učinil tak z odpůrců buddhismu jeho ochránce.85 Příkladem je moţno uvést legendy zaznamenané Andreasem Gruschkem: O stavbě kláštera Samjä, které bránili místní raraši a nágové86 a o obrácení boţstva Jarlha Šampo, které se v podobě 80

Franz Binder, Tibetská hora bohů : cesta na Kailás, Praha : Ivo Ţelezný 2004, 199. Karel Werner, Náboženské tradice Asie : od Indie po Japonsko : s přihlédnutím k Přednímu východu, Brno : Masarykova univerzita 2002, 172. 82 John Snelling, The Buddhist handbook : A complete guide to Buddhist teaching, practice, history and schools, London : Rider 1987, 36. 83 Josef Kolmaš, Slovník tibetské literatury, Praha : Libri 2010, 105. 84 Karel Werner, Náboženské tradice Asie : od Indie po Japonsko : s přihlédnutím k Přednímu východu, Brno : Masarykova univerzita 2002, 612 – 614. 85 John Snelling, The Buddhist handbook : A complete guide to Buddhist teaching, practice, history and schools, London : Rider 1987, 196. 86 Andreas Gruschke, Tibetské mýty a legendy, Praha : Volvox Globator 2001, 113 – 115. 81

31

bílého jaka snaţilo zabránit Padmasambhovi ve vstupu do Tibetu87. Je zde vidět pomalý ústup významu bönu před buddhismem a postupné začleňování prvků bönu do buddhismu.

Obr. 5

Padmasambhava

(Převzato z Franz Binder, Tibetská hora bohů : cesta na Kailás, Praha : Ivo Ţelezný 2004, 125.)

87

Andreas Gruschke, Tibetské mýty a legendy, Praha : Volvox Globator 2001, 31 – 32.

32

33

Obr. 6

Trasa parikramy kolem hory Kailás

(Převzato z John Snelling, The Sacred Mountain : The Complete Guide to Tibet's Mount Kailas, East-West Publications, London and The Hague 1990, 31 – 35. 36 – 37.)

2.2.1. Velký souboj magie mezi buddhismem a bönem Nejčastější spojnicí mezi Kailásem a tibetským buddhismem je příběh, který popisuje zápolení buddhistického světce Milaräpy88 a bönistického ţrece Naro Bönčhunga přímo na úpatí Kailásu. Tento souboj je v literatuře, ze které tato práce vychází, uváděn několikrát. Protoţe podání v Tibetských mýtech a legendách89 je spíše čtivým vyprávěním, práce se přidrţí varianty, kterou publikoval John Snelling v knize The Sacred Mountain s podtitulem „Velký souboj magie“90. Následující komentovaný

88

Shrnutí Milaräpova ţivotopisu uvádí ve svém cestopisu Fosco Maraini, Skrytý Tibet, Praha : Paseka 2005, 261 – 266. 89 Andreas Gruschke, Tibetské mýty a legendy, Praha : Volvox Globator 2001, 27 – 31. 90 John Snelling, The Sacred Mountain : The Complete Guide to Tibet's Mount Kailas, East-West Publications, London and The Hague 1990, 31 – 35.

34

příběh je volnou citací (kniha nevyšla česky) – jedná se o převyprávění děje s vynecháním některých drobných narativních prvků, avšak s přesným obsahem a posloupností děje. Milaräpa putoval se skupinou ţáků. Kdyţ se dostal k hoře Kailás, byl přivítán místními boţstvy, ale od bönistického učence Naro Bön-čhunga nikoli. Při prvním setkání u jezera Manasaróvar ho naopak, bez ohledu na jeho reputaci v mystických znalostech, Naro Bön-čhung vyzval, aby buď Kailás opustil anebo, pokud by si přál zůstat a meditovat, aby přestoupil na víru bön, protoţe právě bön má posvátnou horu ve vlastnictví. Milaräpa mu odvětil, ţe naopak sám Buddha předpověděl, ţe Kailás se stane vlastnictvím dharmy. Navíc, sám Milaräpův učitel Marpa mu o hoře vyprávěl. Proto i Milaräpa vyzval Naro Bön-čhunga, aby odstoupil od své víry, a přešel k buddhismu. To ovšem odmítl zase Naro Bön-čhung a poté navrhl, ţe ten, kdo prohraje v magickém souboji, horu opustí a přenechá ji vítězi.91

Je vidět, ţe situace mezi bönem a buddhismem nebyla vyřešená ještě ani v době, kdy básník Milaräpa ţil, tj. mezi 11. a 12. stoletím92. Buddhismus se stal státním náboţenstvím, ale bön byl stále odpovědný například za pohřební rituály králů.93 Souboj začal na břehu jezera Manasaróvar, kde se Naro Bön-čhung usadil a začal zpívat. Zpěvem chválil svoji mystickou zdatnost a vysmíval se Milaräpově. Milaräpa odpověděl tím, ţe svým tělem pokryl celé jezero, ale přitom své tělo nijak nezvětšil a pak zazpíval odpověď. Nakonec si celé jezero usadil na špičku prstu, ale přitom neublíţil ţádnému ţivému tvoru v něm. Naro Bön-čhung uznal svoji úvodní poráţku, ale poţadoval další soutěţ. Začal obcházet Kailás proti směru hodinových ručiček, coţ se později [sic!] stalo pro přívrţence jeho víry příznačné. Milaräpa a jeho ţáci začali obcházet po způsobu buddhistů, po směru hodinových ručiček, coţ se později [sic!] stalo zavedenou praxí pro buddhisty. Kdyţ se setkali, začali se přetahovat. Nakonec se Milaräpovi podařilo přetáhnout bönistu, aby pokračoval po směru hodinových ručiček.94

91

John Snelling, The Sacred Mountain : The Complete Guide to Tibet's Mount Kailas, East-West Publications, London and The Hague 1990, 31. 92 John Snelling, Buddhismus, Praha : Ikar 2000, 152. 93 Karel Werner, Náboženské tradice Asie : od Indie po Japonsko : s přihlédnutím k Přednímu východu, Brno : Masarykova univerzita 2002, 612. 94 John Snelling, The Sacred Mountain : The Complete Guide to Tibet's Mount Kailas, East-West Publications, London and The Hague 1990, 31 – 33.

35

Jak tato práce dokazuje v kapitole o bönu, k vytyčení směrů cirkumambulace nemohlo dojít takto. Zda se jedná o lidově pozměněnou variantu legendy nelze ověřit, neboť není jednoznačně uveden zdroj. Verze Andrease Gruschkeho, byť opatřená přímými řečmi, naopak udává, ţe směry jiţ byly dávno ustanoveny, citace řeči Milaräpy: „…spíš se hodí, když půjdeš za mnou kolem hory tak, jak chodí buddhisté.95“ Gruschkeho verze navíc dodává, ţe postrkující se učenci zde zanechali na kamenech spoustu stop.96 Kdyţ se společně dostali do údolí na západní straně Kailásu, navrhl Naro Bön-čhung souboj o to, kdo má větší sílu. Zvedl kámen velikosti jaka. Ničím neznepokojen, zvedl buddhista nejen kámen, ale s ním i bönistu. Pak, kdyţ seděl v Lotosové jeskyni (Pema Puk) na Západní straně Údolí hradu natáhl nohu rovnou do ústí jeskyně na východní straně, kde v té době seděl bönista. Ten se pokusil o to samé, ale zoufale neuspěl, nad čímţ nebeští ‚pozorovatelé, jeţ nebyli lidského rodu‘ začali sténat smíchy. I přes velkou potupu a stud, Naro bön-čhung byl odhodlán zápasit dál. Opět začal po svém způsobu obcházet horu. Kdyţ se s Milaräpou opět potkal, začalo pršet. Oba se dohodli, ţe je třeba vybudovat přístřešek a bönista si sám vybral, ţe jeho starostí bude poloţit střechu. Dali se do práce, ale to se brzo zvrtlo v soutěţ, kdo rozštípne největší kámen. Samozřejmě, Milaräpovi se velice dařilo. Pak své magické síly vyuţil docela neférově, protoţe Naro Bön-čhungovi připravil kamennou střechu tak těţkou, ţe ten ji nedokázal uzvednout. Sám si tím opět připravil moţnost ukázat svůj um. S kamenem manipuloval velmi zručně a zanechal na něm otisky svých rukou, nohou a hlavy. Takto vytvořená jeskyně se stala velmi slavnou a byla nazvána Jeskyně zázračného konání (Zutrul Puk). Opět pokořen, byl Naro Bön-čhung nucen přiznat poráţku. 97

Jeskyně Zutruk Puk, nalézající se na východní straně Kailásu, je poutníky na vnější parikramě (poutní trase kolem Kailásu) hojně navštěvována. V jejím okolí jsou další jeskyně, svatyně, chrám, dům pro poutníky a místo pro stany. Přesto ta poráţka nebyla poslední. Mezi dvěma oponenty se událo ještě mnoho soubojů, neţ byl smluven ten poslední. Vlastnictví Kailásu připadne tomu, kdo patnáctého dne v měsíci první stane na vrcholku hory. Naro Bön-čhung začal ihned vytrvalou přípravu. Velmi brzo onoho smluveného rána jej Milaräpovi ţáci uviděli letět po obloze. Měl na sobě zelený plášť a hrál na buben.

95

Andreas Gruschke, Tibetské mýty a legendy, Vyd. 1. Praha : Volvox Globator 2001, 28. Ibid., 28. 97 John Snelling, The Sacred Mountain : The Complete Guide to Tibet's Mount Kailas, East-West Publications, London and The Hague 1990, 33 – 35. 96

36

Protoţe jejich vlastní učitel ještě nevstal, byli ţáci pochopitelně rozčileni. Toţ se ještě vystupňovalo tím, ţe kdyţ oznámili učiteli co se děje, neprojevil o to zájem a ani se nehnul. Samozřejmě, ţáci neměli důvod k obavám. Na poslední chvíli zastavil Milaräpa naro Bön-čhungův let jediným gestem. Potom, jak se rozednívalo, luskl prsty, oblékl si svůj plášť a vznesl se k vrcholku. Objevil se na něm ve chvíli, kdy se ho dotkl první sluneční paprsek. Kdyţ ho tam Naro Bön-čhung uviděl jako samo zboţštění vítězství, co mohl udělat jiného, neţ potupně spadnout po úbočí hory? A jeho buben rachotil za ním. Později, kdyţ konečně překonal svoji duchovní aroganci, poţádal Naro Bön-čhung s pokorou Milaräpu, aby bönisté mohli pokračovat v cirkumambulaci hory svým vlastním způsobem; a také, zda by nemohli dostat místo, ze kterého by byl vidět Kailás. Milaräpa se zaručil za první ţádost a jako odpověď na druhou si nabral plnou hrst sněhu a hodil ho na vrcholek blízké hory – která byla potom nazvána Bönri – a tím ji odkázal bönu. 98

Celý příběh je legendou o vítězství buddhismu nad bönem, ale zároveň zobrazuje koexistenci obou náboţenství. Hora Bönri skutečně existuje, leţí na dohled od Kailásu a poskytuje výhled i na jezera Manasaróvar a Rakas Tal. Na hoře byl klášter, který před čínskou kulturní revolucí trvale obývalo 10 – 12 mnichů. Nyní je ale klášter, jako mnoho ostatních, zničen. Obnoven nebyl.99 V současné době jiţ rivalita mezi buddhisty a bönisty vymizela, aspoň co se týče pohledu ze západu. Dalajlama oficiálně staví bön na úroveň čtyř hlavních směrů tibetského buddhismu a bönisté jsou zastoupeni jak v národním shromáţdění tibetských exulantů, tak v parlamentu.100 Skutečný vztah obou náboţenství na lidové úrovni a jejich prolínání by bylo vhodné blíţe prozkoumat v terénním výzkumu. Tantrický, vadţrajánový buddhismus, který je pro Tibet tak typický, zahrnuje pouţívání manter, klade důraz na typické gesta mudrá a posunuje význam mandaly z meditační pomůcky na magicko-mystický prostředek k navození vyššího stavu mysli. Symbolicky mandala zobrazuje strukturu osobnosti a vesmíru a celou cestu k probuzení.101 Má kruhový tvar, v jejím středu je znázorněno hlavní boţstvo, vevnitř

98

John Snelling, The Sacred Mountain : The Complete Guide to Tibet's Mount Kailas, East-West Publications, London and The Hague 1990, 35. 99 University of Colorado, Bonri [online, cit. 3. prosince 2011]. Dostupné z: . 100 Franz Binder, Tibetská hora bohů : cesta na Kailás, Praha : Ivo Ţelezný 2004, 83. 101 Karel Werner, Náboženské tradice Asie : od Indie po Japonsko : s přihlédnutím k Přednímu východu, Brno : Masarykova univerzita, 2002, 192.

37

kruhu jsou čtvercové půdorysy jednotlivých sfér existence.102 Prakticky se tedy jedná o uchopení, transformaci a vizualizaci meditativních technik praktikovaných jednotlivcem do podoby rituálu. Dhjána, neboli meditace, má čtyři stupně podle pokročilosti meditujícího.103 Podstatou kaţdé věci je v tantrickém buddhismu to, ţe má v sansáře svoji polaritu. Proto kaţdý muţský prvek je doplněn ţenským pólem, platí to pro i pro mandalickou vizualizaci dhjánibuddhů a boţstev. Kaţdá muţská postava je doplněna svojí rituální partnerkou, šaktí, v rituálním pohlavním spojení v lotosové pozici maithuna104, coţ je nejviditelnější právě při znázorňování na thangkách. Martin Slobodník popisuje thangku jako barevný nezarámovaný obraz malovaný na látku, nejčastěji hedvábí a plátno, případně brokát. Nejčastějším motivem tibetských thanek jsou světci buddhistického panteonu, ale i mandaly a nejrůznější boţstva, včetně těch, se kterými se lze setkat v bardu, posmrtném stavu mezi smrtí a znovuzrozením105. Malba thangky má svá přesná pravidla a při znázornění jednotlivých postav jsou jejich atributy většinou předem určeny tradicí. Nejvyšší metou tibetského umělce je tedy namalovat thangku přesně a zachovat tradiční styl, nikoli vytvářet inovace v uměleckém díle.106 Franz Binder napsal v souvislosti s anonymitou tibetských umělců: Tibetské umění slouţí výhradně náboţenským účelům. Obrazy a sochy jsou pořizovány pouze za účelem uctívání a zboţňování[.]…107

Buddhisté spojují Kailás s tantrickým meditačním boţstvem Demčhog, (skt. Čakrasamvara), v překladu ‚Nejvyšší blaţenost‘. Patří do skupiny ochranných boţstev jidam. Demčhog je personifikací vlastností lidské povahy v jejich absolutní podobě, zvláště pak vlastností vášnivých a hněvivých. John Snelling popisuje tuto bytost jako mocnou a vzbuzující strach. Hněv a vášeň mohou přinášet velké utrpení, ale

102

Martin Slobodník, Vít Fila, Tibet : krajina, dejiny, ľudia, kultúra, Bratislava : FiDaT 1996, [strany nečíslovány]. 103 Vladimír Miltner, Malá encyklopedie buddhismu, Praha : Libri 2002, 123; 99 – 100. 104 Karel Werner, Náboženské tradice Asie : od Indie po Japonsko : s přihlédnutím k Přednímu východu, Brno : Masarykova univerzita 2002, 197. 105 Více viz Josef Kolmaš, Tibetská kniha mrtvých : Bardo Thödol : (vysvobození v bardu skrze naslouchání). Praha : Aurora 1998. 106 Martin Slobodník, Vít Fila, Tibet : krajina, dejiny, ľudia, kultúra, Bratislava : FiDaT 1996, [strany nečíslovány]. 107 Franz Binder, Tibetská hora bohů : cesta na Kailás, Praha : Ivo Ţelezný 2004, 87.

38

mohou i přinést skutečnou moudrost, je-li s nimi zacházeno podle patřičných duchovních mezí, jak říká buddhistická tradice.108 Na thangkách bývá Demčhog zobrazován se svojí tantrickou partnerkou Dordţe Phamo, (skt. Vadžravárahí). Ta společně s Demčhogem tvoří jednotu „nejvyššího blaţenství a moudrosti“109. Je jí zasvěcen malý vrcholek Tijung, který má tvar pyramidy a přiléhá ke Kailásu.110 Demčhog má v tradičním v tradičním zobrazení na thangkách čtyři obličeje, z nichţ kaţdý má jinou barvu. Jsou to barvy základních elementů vesmíru (červená, modrá zelená a bílá111), které prostupují čtyřmi boţskými vlastnostmi celý prostor ve všech čtyřech směrech. Těmi to vlastnostmi jsou láska, soucítění, účastná radost a vnitřní klid.112 Kaţdý z obličejů má tři oči. Na hlavě má korunu z lidských lebek a jeho modré tělo je opásáno tygří kůţí. Pod nohami mu leţí dvě klanící se figury. Ve dvanácti rukou drţí symbolické předměty, jako je hromoklín, sloní kůţe, dýka, pohár a podobně. Spolu s ním bývá v rituálním spojení zobrazena i neoděná, červená Dordţe Phamo. Mívá jednu tvář a dvě ruce, ve kterých drţí zahnutý nůţ a pohár z lebky.

108

John Snelling, The Sacred Mountain : The Complete Guide to Tibet's Mount Kailas, East-West Publications, London and The Hague 1990, 27. 109 Anagárika Brahmacari Góvinda, Cesta bílých oblaků : buddhistický poutník v Tibetu, Praha : Eminent 2005, 326. 110 John Snelling, The Sacred Mountain : The Complete Guide to Tibet's Mount Kailas, East-West Publications, London and The Hague 1990, 27. 111 Ibid., 27. 112 Anagárika Brahmacari Góvinda, Cesta bílých oblaků : buddhistický poutník v Tibetu, Praha : Eminent 2005, 325 – 326.

39

Obr. 7

Demčhog a Dordţe Phamo

(Převzato z John Snelling, The Sacred Mountain : The Complete Guide to Tibet's Mount Kailas, East-West Publications, London and The Hague 1990, 26.)

40

Kailás není jediná hora, která je spojena s Demčhogem. Podle Snellinga, který uvádí za svůj zdroj Swami Pranavánandu, je Demčhog spojován s horou Lapčhi blízko Nepálu a Cari, leţící 200 mil jiţně od Lhasy.113 Lama Anagárika Góvinda popisuje chrám zasvěcený mandale Demčhoga v Caparangu, hlavním městě jiţ dávno zaniklé tibetské říše Guge.114 Kailás, ale i jiné hory, území, chrámy, si lze představit jako gigantické mandaly, v jejímţ středu můţe být Buddha, jakýkoli z bódhisattvů, Demčhog, hora Méru atd. Typickým symbolem tibetského buddhismu je mantra Om mani padme hum, coţ doslova znamená „Sláva buď klenotu v lotosu“. Lze se s ní setkat nejen při jejím slovním opakování věřícími, ale kdekoli – na zdech a kamenech, v modlitebních mlýncích nebo na modlitebních praporcích.115

2.3. Hinduismus Kořeny buddhismu, hinduismu i dţinismu se setkávají v Indii. Hinduismus se vyvinul ze starší védské tradice a je starší neţ buddhismus a dţinismus. Jiţ v nejstarších dochovaných védských eposech, Rámájaně a Mahábháratě je moţno nalézt zmínky o posvátnosti hory Kailás ve spojitosti s bohy.116 Hinduisté povaţují celý Himálaj za boţstvo Himavat, které se svou chotí, bohyní zvanou Menaka, sídlí v paláci vysoko na zasněţených vrcholcích, obklopeno a střeţeno nebeskými bytostmi.117

Boţstvo Himavat doporučoval jako hodno uctívání i indický básník Kálidása, autor legendy Kumárasambhava.118 Pro Hinduisty je Kailás posvátným sídlem boha Šivy a jeho manţelky Párvatí. Šiva, spolu s Brahmou a Višnuem patří k třem nejvýznamnějším bohům hinduismu.119 Brahma svět stvořil, Višnu jej udrţuje a Šiva je jeho ničitelem. Tento

113

Ibid., 27. Anagárika Brahmacari Góvinda, Cesta bílých oblaků : buddhistický poutník v Tibetu, Praha : Eminent 2005, 322 – 329. 115 John Snelling, The Buddhist handbook : A complete guide to Buddhist teaching, practice, history and schools, London : Rider 1987, 212. 116 Franz Binder, Tibetská hora bohů : cesta na Kailás, Praha : Ivo Ţelezný 2004, 16. 117 Franz Binder, Tibetská hora bohů : cesta na Kailás, Praha : Ivo Ţelezný 2004, 16. 118 Ibid., 17. 119 Blanka Knotková-Čapková, Základy asijských náboženství, Praha : Karolinum, 2004, 128. 114

41

proces se cyklicky opakuje.120 Šiva je zosobněním cyklické setrvačnosti Tamas, tendence světa ke zničení. Aţ je svět zničen, spočívá před svým novým počátkem v Šivovi a odtud vzejde znovu, přeneseně se tedy i Šiva podílí na stvoření světa a jeho setrvávání. Trojice hinduistických bohů Brahma – Višnu – Šiva je tedy v určitém pohledu velmi úzce provázána.121

Obr. 8

Šiva

(Převzato z Swami Harshananda, Hindu gods and goddesses, Madras : Sri Ramakrishna Math, 1987, 58.) 120 121

Swami Harshananda, Hindu gods and goddesses, Madras : Sri Ramakrishna Math 1987, 19. Ibid., 57 – 59.

42

Šiva bývá zobrazen jako mladík s kafrově bílou kůţí, většinou se čtyřmi paţemi potřenými popelem. Dvěma paţemi drţí trojzubec a buben damaru, zbylé dvě zobrazují gesta dávající poţehnání a dobrodiní. Paţí ovšem můţe být mnohem více. Na čele mezi obočím má třetí oko. Jeho vlasy jsou dlouhé, husté a kadeřavé. Zdobí ho diadém ze srpku měsíce a opasek, náhrdelník, náramky vytvořili hadi. Je oděn tygří a sloní kůţí. Neopomenutelný je jeho náhrdelník z lidských lebek okolo modrého krku. 122 Šiva má krk modrý od spolknutí jedu, který by jinak zničil svět.123 Tygří a sloní kůţe mají také symbolický význam, jsou to trofeje přemoţených protivníků, chtíče a pudů. 124 Bývá zobrazován v meditaci i v tanci, jako ničitel i dobrotivé boţstvo. Je nutné vzít v úvahu, ţe všechny Šivovy aspekty a jejich odlišnost jsou zřejmě výsledkem postupné synkreze různých tradic. …[P]rávě toto prolínání protikladných a zdánlivě neslučitelných charakteristik je pro toto boţstvo charakteristické; je hrozivý i milostivý, je ničitelem i stvořitelem, reprezentuje přírodní divokost a materiálnost, i asketismus a meditaci; spojuje maskulinitu i femininitu jako duálně propojené charakteristiky, jejichţ vyváţenost je nezbytným předpokladem harmonie ve smyslu kosmickém, i společensky a individuálně lidském.125

V souvislosti s horou Kailás je Šiva často zobrazován buď v pozici meditujícího jogína anebo v tanci. Meditující Šiva není zobrazení charakteristické jen pro Kailás, naopak zobrazení této jeho pozice lze nalézt velmi často. Podle tradice neměl být nikým rušen, protoţe se v meditaci věnuje tvoření.126 Šiva tančící na vrcholu Kailásu představuje nekonečný proces vznikání, setrvávání v bytí a zániku. I kdyţ je zobrazován ozdoben lidskými lebkami, podobně jako buddhistický Demčhog, není vnímán negativně. Svět se v cyklickém čase po svém zániku zase obnovuje a jeho zánik je nutno nahlíţet s pochopením touhy po vysvobození z tohoto koloběhu. Hinduisté pokládají Šivu za pána tance, hudby, umění a jógy. Všech 108 druhů tance pochází od něj, ikonograficky je popsáno devět figur a 122

Swami Harshananda, Hindu gods and goddesses, Madras : Sri Ramakrishna Math 1987, 60. Ibid., 61. 124 Více o symbolice ibid., 62 – 65. 125 Blanka Knotková-Čapková, Základy asijských náboženství, Praha : Karolinum, 2004, 128 – 129. 126 Ibid., 128. 123

43

nejčastěji je moţno se setkat s figurou Natarádţi, kdy Šiva levou nohou stojí na démonovi Apasmárapuruša, který je zosobněním nevědomosti. Šiva tančí na vrcholu Kailásu kaţdou noc, aby ulehčil všem trpícím bytostem a pobavil ostatní bohy, kteří se kolem shromáţdili. 127

Obr. 9

Tančící Šiva – Natarádţi

(Převzato z Swami Harshananda, Hindu gods and goddesses, Madras : Sri Ramakrishna Math, 1987, 70.) 127

Swami Harshananda, Hindu gods and goddesses, Madras : Sri Ramakrishna Math 1987, 69.

44

Šivovým jízdním zvířetem je býk jménem Nandi, který je ztotoţněn s jedním ze skalních útvarů u hory Kailás. Prý vzhlíţí k vrcholu hory, kde Šiva přebývá. Šiva bývá uctíván také v abstraktní formě a pak je jeho zobrazením lingam. Ten bývá často popisován jako falický symbol, symbol muţské plodivé síly, atd.128 Nejčastějším materiálem je kámen. Doplněním falického lingamu je jóni, symbol ţenských pohlavních orgánů.129 Lingam se nachází u mnoha hinduistických oltářů. Také samotná hora Kailás můţe být označena za gigantický kamenný lingam, právě díky svému pravidelnému tvaru. Nicméně, Swami Harshananda podává více moţných vysvětlení, jako jsou védická úvaziště pro oběť, takţe hinduistické chrámy by v podstatě byly symboly védických obětišť.130 Nabízí se vhodnost podrobnějšího zkoumání této otázky. Je-li doloţeno základní chápání lingamu jako zpodobnění muţské plodivé síly, musí mít svůj ţenský protějšek, tj. pozůstatek principu Velké matky jako udrţovatelky rodu. Stejně jako u vadţrajánového buddhismu, kaţdý muţský princip je doplněn ţenským, tedy kaţdý bůh má svůj ţenský protějšek, Šakti. V šivaismu, tedy v tom proudu hinduismu, ve kterém je Šiva uctíván jako Mahádéva – nejvyšší boţstvo, je Šiva ve spojení s ţenským principem Šakti zdrojem všeho ţivota a symbolizuje zrušení polarity.131 Šivovou partnerkou je Parvátí, dcera boţstva Himavat. Je druhou Šivovou Šakti, ale je chápána jako znovuzrození té první, Satí, která zemřela skokem do ohně a svůj návrat předpověděla. Parvátí má mnoho podob a jmen, jako je tomu u celého hinduistického panteonu. Jako Parvátí nebo Uma symbolizuje mírnou stránku a je zobrazována buď se Šivou, nebo samostatně. Podobně jako je tomu u ztotoţnění Šivy a hněvivého Rudry132, Parvátí má i svou hněvivou stránku, Kálí133.

128

Blanka Knotková-Čapková, Základy asijských náboženství, Praha : Karolinum 2004, 128. Franz Binder, Tibetská hora bohů : cesta na Kailás, Praha : Ivo Ţelezný 2004, 95. 130 Swami Harshananda, Hindu gods and goddesses, Madras : Sri Ramakrishna Math 1987, 65 – 67. 131 Franz Binder, Tibetská hora bohů : cesta na Kailás, Praha : Ivo Ţelezný 2004, 103. 132 Swami Harshananda, Hindu gods and goddesses, Madras : Sri Ramakrishna Math, 1987, 91 – 94. 133 USRHS-PHA, Tantrický buddhismus, Plzeň : Vadţrajóginí 1997, 139. 129

45

Obr. 10

Parvátí

(Převzato z Swami Harshananda, Hindu gods and goddesses, Madras : Sri Ramakrishna Math, 1987, 92.)

46

Šiva a Parvátí spolu mají dva syny, Ganéšu a Skandu. Ganéša, hinduisty všeobecně oblíbený bůh se sloní hlavou, pomáhá překonávat překáţky a je patronem studia a literatury.134 Hinduisté věří, ţe Ganga, bohyně stejnojmenné posvátné řeky a dcera boţstva Himavat, stéká skrze Kailás na zem přes Šivovy kadeře vlasů. Franz Binder se zabývá příběhem Gangy obsaţeným v Rámájaně: Světec se modlil za sestup bohyně Gangy, ale ta si nepřála opustit nebesa. Jeho modlitby ji k tomu však přinutily proti její vůli. Ganga se rozzlobila a chtěla se na zem vrhnout z nebes se vší svou ničivou mocí. Šiva meditující v té chvíli na vrcholu Kailásu tomu však zabránil. Vody Gangy zachytil svým obočím a její sílu ztlumil kadeřemi svých vlasů.135 Ve skutečnosti Ganga pramení v ledovci přibliţně 250 km západněji. Více o vodních tocích a obou jezerech viz výše136. Podle Kálidásovy básně Meghadūta sídlí Kubéra, bůh bohatství a Šivův přítel, v blahobytném městě Alakā, které se nalézá na Kailásu nebo blízko něj. Osm okolních vrcholků kolem města jsou skryté pokladnice.137 Většina hinduistů cestující k hoře Kailás vykoná při této příleţitosti i pouť kolem jezera Manasaróvar a zastávku v Tírthapuri, kde se mimo jiné nalézá velká červená skála představující Šivův lingam.138 Tvar Kailásu byl inspirací pro stavbu chrámu Kailasantha v Elloře, který je vytesán do skály.139

134

Karel Werner, Náboženské tradice Asie : od Indie po Japonsko : s přihlédnutím k Přednímu východu, Brno : Masarykova univerzita 2002, 82 – 83. 135 Franz Binder, Tibetská hora bohů : cesta na Kailás, Praha : Ivo Ţelezný 2004, 16. 136 1.3.1. Vodní toky; 1.3.2. Dvě posvátní jezera 137 John Snelling, The Sacred Mountain : The Complete Guide to Tibet's Mount Kailas, East-West Publications, London and The Hague 1990, 25. 138 Franz Binder, Tibetská hora bohů : cesta na Kailás, Praha : Ivo Ţelezný 2004, 109. 139 John Snelling, The Sacred Mountain : The Complete Guide to Tibet's Mount Kailas, East-West Publications, London and The Hague 1990, 24.

47

Obr. 11

Porovnání Kailásu a chrámu v Elloře

(Převzato z John Snelling, The Sacred Mountain : The Complete Guide to Tibet's Mount Kailas, East-West Publications, London and The Hague 1990, 24.)

2.4. Džinismus Zakladatelem dţinismu, poměrně malého náboţenství se zhruba 3,2 milionu věřících, je Vardhamána Mahávírá. Jeho ţivotopis a způsob, jakým přemohl koloběh znovuzrození, je podobný jako ţivotopis Buddhův. Byl i přibliţně Buddhovým současníkem a pocházel z kasty kšátrijů, tedy vládců a bojovníků, z rodu Šákjů.140 Datum jeho smrti bývá uváděno kolem roku 486 př. n. l.141 Důvodem, proč se i přes podobný myšlenkový základ dţinismus více nerozšířil, je zřejmě jeho v porovnání s buddhismem velmi tvrdá askeze a mnoţství pravidel upravující ţivot věřících. V dţinismu totiţ neexistuje postupné zbavování se špatné karmy během několika ţivotů, a tak se přechodu do absolutna dá dosáhnout pouze přímo pomocí askeze a dodrţováním zásad dţinismu. Tento přímý přechod se nazývá paršvanátha. Dţinismus uznává existenci mnoha bohů, ale osvobození je dosaţitelné pouze vlastní osobní snahou, nikoli milostí některého boha.142

140

Franz Binder, Tibetská hora bohů : cesta na Kailás, Praha : Ivo Ţelezný 2004, 105 – 108. Blanka Knotková-Čapková, Základy asijských náboženství, Praha : Karolinum 2004, 174. 142 Franz Binder, Tibetská hora bohů : cesta na Kailás, Praha : Ivo Ţelezný 2004, 106. 141

48

Nejdůleţitější zásadou dţinismu je ahinsá – neubliţování ţivým tvorům a pět základních přikázání – nezabít nebo nezranit, nelhat, nekrást, dodrţovat sexuální zdrţenlivost a vzdát se majetku. Dţinistická karma se nazývá džáina, má osm rozličných projevů a tím, jak ulpívá na duši, způsobuje koloběh znovuzrozování. Vardhamána Mahávírá je podle dţinistické nauky 24. a zároveň posledním světcem, „tvůrcem brodu“ neboli tírthangkarou. První tírthangkara se jmenoval Rišhábha, a právě on má spojitost s horou Kailás, kterou dţinisté nazývají Aštápada, coţ znamená osminoţec.143 Na jejím vrcholu dosáhl probuzení pomocí velmi přísného půstu a v meditační pozici tam zemřel. Právě asketická smrt vyhladověním je v dţinismu jedna z nejuznávanějších cest k probuzení.144 Osvícený Rišábha měl syna jménem Bhárata, který vládl v Indii a své zemi dal jméno Bhárat. Po Rišábhově smrti provedli bohové zpopelnění jeho těla. Bhárata chtěl na hoře Kailás, kde jeho otec došel probuzení, vybudovat chrám. Jeho synové se ale obávali, ţe poklady svatyně přilákají lupiče a začali kolem hory budovat vodní příkopy. To ale velmi rozzlobilo nágy ţijící pod Kailásem a jejich král zahubil Bháratova syna. Bhárata ale vyjednal s nágy smír a spolu se svým vnukem odešel, chrám tedy nevznikl.145 Dţinisté, stejně jako buddhisté a hinduisté, obcházejí horu Kailás ve směru hodinových ručiček. Kolik dţinistických poutníků navštěvuje Kailás není známo. Předpokládá se, ţe mnoho jich není, protoţe jednou ze zásad tohoto náboţenství je i omezení cestování.146

143

Franz Binder, Tibetská hora bohů : cesta na Kailás, Praha : Ivo Ţelezný 2004, 108. Ibid., 106. 145 Ibid., 108. 146 Ibid., 108. 144

49

Závěr Ve filmovém dokumentu V kruhu znovuzrození147 jsou zachyceni poutníci na trase parikramy i během konání náboţenských obřadů. Nelze si nepovšimnout všudypřítomné pokojné atmosféry, přestoţe je na lidech patrná únava a námaha, kterou vynakládají. V porovnání s obrázky, které denně vysílá zpravodajství z jiných končin, vypadá vše aţ neuvěřitelně klidně. Působí naprosto přirozeně, ţe část popela Mahátmy Ghándího, který svůj ţivot zasvětil nenásilnému řešení konfliktů, byla rozprášena u jezera Manasaróvar. Mírumilovná atmosféra tohoto místa odpovídá Ghándího ţivotnímu odkazu.148 Kailás a jeho okolí jsou a zatím i přes veškerou snahu Čínské lidové republiky zůstávají krajinou silně prostoupenou ţitými náboţenstvími. Tato skutečnost po staletí umoţňovala vznik různých mýtů a jejich variant. S přihlédnutím k výzkumné otázce práce, tedy podat takový přehled o Kailásu, aby bylo moţno porozumět základním vztahům jednotlivých náboţenství k tomuto posvátnému poutnímu místu, je moţno konstatovat, ţe tento cíl se naplnit podařilo. Je ovšem vhodné podotknout, ţe se jedná sice o ucelený přehled, ale nelze ho zdaleka chápat jako přehled definitivní a vyčerpávající. Nabízí se mnoho následných výzkumných otázek, které by práci mohly vyuţít jako svůj základ, včetně rozpracování samostatných podrobnějších statí k jednotlivým náboţenským systémům. Ke Kailásu bylo, ať jiţ v dobách minulých nebo nyní, podnikáno mnoho výprav. Cestovatelé měli různé cíle, od politických a obchodních přes vědecké aţ po náboţenské. Nakolik se liší jimi přinesené informace díky tendencím, se kterými byly nabyty? V tomto ohledu se nabízí dvě moţnosti výzkumu, případně vypracování obou a jejich porovnání. První z variant je terénní výzkum přímo mezi poutníky u Kailásu. Druhou moţností je získat cílené poznatky a materiály (např. interview, fotografie, předměty) od cestovatelů a badatelů, kteří lokalitu Kailásu navštívili. Tuto otázku lze rozvíjet po mnoha rovinách obsahu, ať se jedná o porovnání lidových náboţenských tradic v porovnání s oficiálními verzemi mýtů, o samotný průběh parikramy, atd.

147

V kruhu znovuzrození : Pouť na posvátnou horu Kailás (V. Poltikovič, 2003). The Complete Site on Mahatma Gandhi [online 16. prosince 2011]. Dostupné z: < http://www.mkgandhi.org/> 148

50

Resumé Hora Kailás, leţící v západním Tibetu, je místem, kde se setkávají čtyři náboţenství: buddhismus, hinduismus, bön a dţinismus. Společná existence těchto náboţenství na jednom poutním místě je poklidná a přátelská. Počáteční zmínky o posvátnosti hory Kailás a jezera Manasaróvar můţeme najít ve védském náboţenském systému, který předcházel hinduismu. Jak vznikla tradice poutí jiţ není moţno zjistit. Je pravděpodobné, ţe roli zde hrál jak tvar a vzhled hory, tak čtyři významné řeky, které pramení v její blízkosti. Fyzicky velmi náročnou pouť k hoře i samotnou parikramu, poutní okruh kolem ní a jezera Manasaróvar, vykonávají poutníci pěšky. Často s minimálním vybavením, coţ můţe v nadmořské výšce kolem pěti tisíc kilometrů znamenat i ohroţení ţivota. Vykonání parikramy přináší velké karmické zásluhy a pokrok na cestě k probuzení. Někteří z poutníků vykonávají tuto namáhavou cestu tak, ţe se s modlitbou pokloní aţ k zemi a popojdou vţdy jen o délku svého těla. Pro buddhisty je Kailás sídlem Demčhoga a jeho druţky Dordţe Phamo, gigantickou mandalou leţící v krajině, s okolními vrcholky zasvěcenými bódhisattvům. Poblíţ meditovali dva největší učenci, Padmasambhava a Milaräpa, událo se zde i vítězství buddhismu nad bönem v podobě magického souboje Milaräpy a Naro Bönčhunga. Pro hinduisty je vrcholek hory sídlem Šivy a jeho druţky Parvátí, místem, kde Šiva tančí svůj kosmický tanec a kde medituje jako vzor jogínů. Skrze jeho kadeře stéká z nebe na zemi řeka Ganga. Jezero Manasaróvar je pro ně posvátnou očistnou nádrţí, kterou ze svého ducha stvořil Brahma. Pro následovníky tibetského náboţenství bön je Kailás místem, kde na zem z nebes sestoupil Tönpa Šenrab a duchovním středem starobylé říše Ţangţung. Horu obcházejí svým vlastním způsobem, proti směru hodinových ručiček. Pro přívrţence dţinismu je hora Kailás posvátná proto, ţe první tvůrce brodu, tírthangkara jménem Rišábha, dosáhl na jejím vrcholu pomocí asketické smrti vyhladověním probuzení. Hora Kailás je poměrně často, i kdyţ ne bezvýhradně, spojována se středem světa – mytickou horou Méru. Na jejím vrcholku se podle některých tradic nalézá hlavní město bájné říše Šambhaly, Kálapa, jehoţ vládcem je Rudra Čakrin.

51

Resume Mount Kailas, located in west Tibet, is a place of meeting for four religions: Hinduism, Buddhism, Jainism and the Tibetan religion Bön. Together they meet in friendship and peace at this sacred place of pilgrimage. The first mention of the sanctity of Mount Kailas and the lake Manasarowar is found in Vedic religious system that preceded Hinduism. However, a beginning of the pilgrimage tradition cannot be traced. It is highly probable that the shape of the mountain, surrounding landscape features and springs of four significant rivers are responsible. A pilgrimage to Mount Kailas named parikrama that circles the mountain and Manasarowar lake is very physically demanding. On foot, often with minimum equipment, pilgrims test the very bottom of their physical endurance in height above five thousand meters to gain great karmic merit and progress towards the enlightenment. Some of them even do parikrama by an exhaustive prostration. In Buddhism, Kailas is a gigantic mandala, a place where tantric deity Demchog and his sakti Dorje Phamo live. Surrounding peaks are dedicated to bodhisattvas. Two greatest gurus of Buddhism, Padmasambhava and Milaräpa meditated nearby and the great contest of magic between Buddhism and Bön-po took place. In Hinduism, there is a residence of Shiva and his consort Parvati at the top of the Kailas. Shiva dances his cosmic dance here and meditates as the master of yoga. Ganga river flows from heavens down to earth through Shiva’s matted hair. Manasarowar lake was created by Brahma from his own spirit. For followers of the Tibetan religion Bön, Kailas is a place chosen by Tönpa Shenrab for his descend from heavens and the centre of ancient Zhang Zhung Empire. They circumambulate the mountain in their own way, anti-clockwise. In Jainism, the first tirthankara Rishabha, the maker of the religious ford, reached enlightenment by ascetic starvation to the death at the very top of Kailas. Kailas is very often associated with the mythic mount Meru, the centre of the world. Some traditions also say that there is a fabulous city Kalapa at the top of Kailas, the centre of Shambhala ruled by Rudra Chakrin.

52

Seznam použitých zdrojů 1. Prameny a literatura BEER, Robert. Symboly tibetského buddhismu. 1. vyd. v českém jazyce. Praha : BB art, 2005. 281 s. ISBN 8073416743. BĚLKA, Luboš. Buddhistická eschatologie : Šambhalský mýtus. Vyd. 1. Brno : Masarykova univerzita, 2004. 171 s. ISBN 8021034912. BINDER, Franz. Tibetská hora bohů : cesta na Kailás. Vyd. 1. Praha : Ivo Ţelezný, 2004. 204 s. ISBN 8023737929. FILIPSKÝ, Jan. Lexikon východní moudrosti : buddhismus, hinduismus, taoismus, zen. 1. vyd. Olomouc : Votobia, 1996. 565 s. ISBN 8071981680. GOVINDA, Anagárika Brahmacari. Cesta bílých oblaků : buddhistický poutník v Tibetu. Praha : Eminent, 2005. 368 s. ISBN 8072811703. GRUSCHKE, Andreas. Posvátná místa království tibetského: báje a pověsti od Kailásu po Šambhalu. Vyd. 1. Praha : Volvox Globator, 2001. 282 s. ISBN 8072073818. GRUSCHKE, Andreas. Tibetské mýty a legendy. Vyd. 1. Praha : Volvox Globator, 2001. 199 s. ISBN 807207380X. HARSHANANDA, Swami. Hindu gods and goddesses. 1st publ. Madras : Sri Ramakrishna Math, 1987. 177 s. ISBN 8171201105. HOFFMANN, Helmut. The religions of Tibet. 1st publ. New York : Macmillan Company, 1961. 199 s. HUBER, Toni. Sacred spaces and powerful places in Tibetan culture : a collection of essays. 1st print. Dharamsala : Library of Tibetan Works and Archives, 1999. 403 s. ISBN 8186470220. KNOTKOVÁ-ČAPKOVÁ, Blanka. Základy asijských náboţenství. 1. vyd. Praha : Karolinum, 2004. 269 s. ISBN 8024608324. KOLMAŠ, Josef. Slovník tibetské literatury. 1. vyd. Praha : Libri, 2010. 207 s. ISBN 9788072774531. KOLMAŠ, Josef. Tibetská kniha mrtvých : Bardo Thödol : (vysvobození v bardu skrze naslouchání). Vyd. 4. Praha : Aurora, 1998. 198 s. ISBN 8085974517. KVAERNE, Per. The Bon religion of Tibet : the iconography of a living tradition. London : Serindia Publications, 1995. 155 s. ISBN 0906026350. MARAINI, Fosco. Skrytý Tibet. Vyd. 1. Praha : Paseka, 2005. 430 s. ISBN 8071856460.

53

MILTNER, Vladimír. Malá encyklopedie buddhismu. 2. vyd., v Libri 1. Praha : Libri, 2002. 287 s. ISBN 8072771116. Ernst Rifgatovič Muldašev, Hledání města bohů, Český Těšín : TML 2006. PLETCHER, Kenneth (ed.). Understanding China. The geography of China: Sacred and historic places. Vyd. 1. New York: Britannica Educational Publishing, 2011. 382 s. ISBN 978-1-61530-182-9. Pravda o Tibetu : fakta a svědectví. 1. české vyd. Praha : Lungta, 1999. 107 s. ISBN 8090265006. SLOBODNÍK, Martin; FILA, Vít. Tibet : krajina, dejiny, ľudia, kultúra. Bratislava : FiDaT, 1996. SNELLING, John. Buddhismus. Vyd. 1. Praha : Ikar, 2000. 206 s. ISBN 807202616X. SNELLING, John. The Buddhist handbook : A complete guide to Buddhist teaching, practice, history and schools. London : Rider, 1987. 373 s. ISBN 0712615547. SNELLING, John. The Sacred Mountain: The Complete Guide to Tibet's Mount Kailas. East-West Publications, London and The Hague, 1990. ISBN 0-85692-173-4. TARTHANG TULKU. Posvátná místa buddhismu. Praha : Pragma, 1994. 434 s. ISBN 8072059556. TARTHANG, Tulku. Starověký Tibet. Vyd. 1. Praha : Vyšehrad, 2006. 375 s. ISBN 8070218444. UHLIG, Helmut. Tibet : tajemná země na střeše světa. Praha : Ivo Ţelezný, 2002. 240 s. ISBN 8023736884. USRHS-PHA. Tantrický buddhismus. 1. vyd. Plzeň : Vadţrajóginí, 1997. 159 s. WERNER, Karel. Náboženské tradice Asie : od Indie po Japonsko : s přihlédnutím k Přednímu východu. 1. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 2002. 711 s. ISBN 80-2102978-1.

2. Internetové a audiovizuální zdroje University of Colorado, Bonri [online, cit. 3. prosince 2011]. Dostupné z: . The Complete Site on Mahatma Gandhi [online 16. prosince 2011]. Dostupné z: < http://www.mkgandhi.org/> V kruhu znovuzrození : Pouť na posvátnou horu Kailás (V. Poltikovič, 2003).

54

Seznam ilustrací Obr. 1

Oblast kolem hory Kailás a jezera Manasaróvar s umístěním jednotlivých klášterů. Mnohé z nich jsou dnes zničeny. [Převzato z Franz Binder, Tibetská hora bohů : cesta na Kailás, Praha : Ivo Ţelezný 2004, vnitřní obálka knihy].

Obr. 2

Prameny řek v okolí hory Kailás [Převzato z Lee Feigon, Odtajněný Tibet : odhalená tajemství Země sněhu, Praha : Volvox Globator, 2006, 53.]

Obr. 3

Oblíbený symbol tibetského buddhismu: Kombinace svastiky, slunce a měsíce. [Převzato z Anagárika Brahmacari Góvinda, Cesta bílých oblaků : buddhistický poutník v Tibetu, Praha : Eminent 2005, 270.]

Obr. 4

Hinduistické zobrazení světa jako Velkého lotosu pocházející z Purán [Převzato z John Snelling, The Sacred Mountain : The Complete Guide to Tibet's Mount Kailas, East-West Publications, London and The Hague 1990, 49.]

Obr. 5

Padmasambhava [Převzato z Franz Binder, Tibetská hora bohů : cesta na Kailás, Praha : Ivo Ţelezný 2004, 125].

Obr. 6

Trasa parikramy kolem hory Kailás [Převzato z John Snelling, The Sacred Mountain : The Complete Guide to Tibet's Mount Kailas, East-West Publications, London and The Hague 1990, 31 – 35. 36 – 37.]

Obr. 7

Demčhog a Dordţe Phamo [Převzato z John Snelling, The Sacred Mountain : The Complete Guide to Tibet's Mount Kailas, East-West Publications, London and The Hague 1990, 26.]

Obr. 8

Šiva [Převzato z Swami Harshananda, Hindu gods and goddesses, Madras : Sri Ramakrishna Math, 1987, 58.]

Obr. 9

Tančící Šiva – Natarádţi [Převzato z Swami Harshananda, Hindu gods and goddesses, Madras : Sri Ramakrishna Math, 1987, 70.]

Obr. 10

Parvátí [Převzato z Swami Harshananda, Hindu gods and goddesses, Madras : Sri Ramakrishna Math, 1987, 92.]

Obr. 11

Porovnání Kailásu a chrámu v Elloře [Převzato z John Snelling, The Sacred Mountain : The Complete Guide to Tibet's Mount Kailas, East-West Publications, London and The Hague 1990, 24.]

55