Masarykova univerzita Filozofická fakulta
Ústav pedagogických věd Sociální pedagogika a poradenství
Veronika Jaborková
Adaptace seniorů na život v domově pro seniory Bakalářská diplomová práce
Vedoucí práce: Mgr. Kateřina Lojdová
2012
Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury. …........................................... Veronika Jaborková 2
Poděkování Zde bych chtěla poděkovat vedoucí práce Mgr. Kateřině Lojdové za věnovaný čas a za odborné rady a připomínky, které napomohly ke zkvalitnění této práce. Dále bych chtěla poděkovat Mgr. Ivaně Bělochové za gramatickou a stylistickou kontrolu textu. 3
Obsah
Úvod..................................................................................................................................5 1. Teoretická část...............................................................................................................7 1. 1 Stárnutí, stáří a senior.................................................................................................7 1. 1. 1 Proces stárnutí a vývojová etapa stáří jako individuální změna........................7 1. 1. 2 Pojem senior podle funkčního věku...................................................................9 1. 1. 3 Tělesné, psychické a sociální změny ve stáří...................................................11 1. 2 Vstup do domova pro seniory...................................................................................14 1. 2. 1 Role státu v péči o seniory...............................................................................15 1. 2. 2 Domov pro seniory jako služba sociální péče..................................................16 1. 2. 3 Pobytové služby a jejich rizika........................................................................16 1. 2. 4 Pojem adaptace a její fáze................................................................................19 1. 2. 5 Přijímací procedura a individuální plán péče...................................................22 1. 3 Aktivitou ke spokojenosti.........................................................................................24 1. 3. 1 Od humanizace péče ke kvalitě života v domově pro seniory.........................25 1. 3. 2 Aktivizace jako součást animace.....................................................................27 1. 3. 3 Naplňování potřeb seniorů aktivitami..............................................................29 1. 3. 4 Předpoklady a přístup pracovníků v oblasti aktivizace seniorů.......................32 2. Empirická část.............................................................................................................35 2. 1 Metodologie výzkumu..............................................................................................35 2. 1. 1 Cíle výzkumu a výzkumné otázky...................................................................35 2. 1. 2 Výzkumná metoda...........................................................................................36 2. 1. 3 Výzkumný vzorek............................................................................................37 2. 1. 4 Vstup do terénu a zajištění etických aspektů výzkumu...................................38 2. 1. 5 Analýza dat.......................................................................................................39 2.2 Prezentace výsledků empirických dat........................................................................40 2. 2. 1 Okolnosti před vstupem do domova pro seniory.............................................40 2. 2. 2 Tři skupiny seniorů..........................................................................................45 2. 2. 3 Personální a materiální zázemí domova pro seniory.......................................48 2. 2. 4 Aktivizační služby............................................................................................52 2. 2. 5 Adaptace...........................................................................................................57 Závěr................................................................................................................................61 Použitá literatura a další zdroje:.....................................................................................63 Přílohy.............................................................................................................................67
4
Úvod Jako téma mé bakalářské práce jsem si zvolila Adaptaci seniorů na život v domově pro seniory. Ve své práci se zaměřuji na to, jakou úlohu sehrávají okolnosti, které nastávají před vstupem do domova pro seniory, vlastnosti seniora, personální a materiální zázemí domova pro seniory a aktivizační služby v procesu adaptace seniora na život v domově pro seniory. Pozornost věnuji především přístupu personálu k seniorům a způsobu aktivizace seniorů, která v uvedeném zařízení probíhá. Aktivizaci seniorů vnímám jako velmi důležitou a potřebnou, a to z toho důvodu, že ze života seniora vstupem do domova pro seniory zmizí mnoho aktivit. Proto je podle mne aktivizace nutnou součástí poskytování pobytové sociální služby domov pro seniory. Bez ní by senioři upadli do pasivity, která není prospěšná pro fyzickou, psychickou ani sociální stránku jedince. Práce je rozdělena na teoretickou a empirickou část. Teoretická část je dále strukturovaná do třech kapitol. V první kapitole jsou vymezeny základní pojmy jako stárnutí, stáří a senior. Dále se zaměřuji na periodizaci stáří a změny, jež v tomto období probíhají. V druhé kapitole se věnuji službě sociální péče domova pro seniory jako ústavní péči. Uvádím základní rizika ústavní péče, jež ovlivňují adaptaci seniora na život v domově pro seniory. V poslední podkapitole představuji proces individuálního plánování péče, jenž je účinným prvkem při dosažení dobré adaptace seniora. Ve třetí kapitole se pak věnuji aktivizaci seniorů. Vycházím z novodobého fenoménu humanizace péče v sociálních službách, kterou se myslí naplňování všech potřeb klientů. Dále se v této kapitole zaměřuji na vlastnosti, kompetence a vzdělání pracovníků v oblasti aktivizace seniorů. Empirická část práce se zprvu věnuje metodologii výzkumu. Jsou zde uvedeny cíle výzkumu a výzkumné otázky. Dále v metodologii výzkumu popisuji výzkumnou metodu a výzkumný vzorek. V neposlední řadě uvádím zajištění etických aspektů výzkumu a zpracování dat z výzkumu. V analytické části získaná data interpretuji a pomocí toho hledám odpovědi na hlavní výzkumnou otázku, jak probíhá adaptace seniorů na život v domově pro seniory? Poslední část této práce tedy nabízí již samotnou prezentaci výsledků. Na začátku popisuji kategorii okolností před vstupem do domova pro seniory, kterou označuji za vnější faktor vzhledem k domovu pro seniory. Na to navazuji popisem kategorií personální a materiální zázemí instituce a kategorií aktivizační služby, jež
5
označuji za vnitřní faktory vzhledem k domovu pro seniory. Tyto faktory pak působí na subjekt, jímž je senior se svými vlastnostmi a přístupem. Dochází tak k interakci mezi těmito faktory a subjektem. Od toho se pak vyvíjí adaptace seniorů na život v domově pro seniory, jež je poslední kategorií, kterou popisuji v interpretační části této práce. Cílem výzkumu je pokusit se blíže prozkoumat proces adaptace seniorů na život v domově pro seniory, odkrýt, jaké faktory na proces adaptace působí, a vysvětlit, jaký je vztah mezi těmito faktory. Získané informace mohou být využity k zefektivnění práce personálu v domově pro seniory anebo alespoň mohou přispět k diskusi o tom, zda má význam, aby personál věnoval svou energii v rámci adaptace seniorů na život v domově pro seniory.
6
1. Teoretická část 1. 1 Stárnutí, stáří a senior V první kapitole představím základní pojmy, jako jsou stárnutí, stáří a senior. Mým hlavním cílem bude představit proces stárnutí a vývojovou etapu stáří jako individuální změnu z negativního i pozitivního hlediska. Také vysvětlím, proč jsem se rozhodla použít právě označení senior a uvedu periodizaci stáří na základě věku a funkčního potencionálu jedince. Dále se zaměřím na změny, které v období stáří nastávají a ovlivňují život seniora. Popíši jak negativní, tak pozitivní změny. Všechny tyto informace jsou důležité nejen k pochopení myšlení a chování seniorů, ale také k uvědomění si, jaké možnosti a potřeby senioři mají.
1. 1. 1 Proces stárnutí a vývojová etapa stáří jako individuální změna Proces stárnutí lze definovat v užším i v širším smyslu. Definice vychází z otázky „Kdy člověk začíná stárnout?“. Křivohlavý odpovídá na otázku metaforou: „Stárnutím se rozumí děj, proces, obrazně řečeno: plynutí vody od pramene k moři“ (Křivohlavý, 2011, s. 17). Definuje tedy proces stárnutí v širším smyslu, kdy stárnutí člověka začíná početím. Na opačném konci stojí odpověď Pacovského, který označil proces stárnutí za „biologické předpolí stáří“ (Pacovský, 1990, s. 29). Pacovský (1990) odpovídá na otázku v užším smyslu. Podle něj je stárnutí přechodné období mezi dospělostí a stářím. Švancara to shrnuje: „Vzhledem k tomu, že termín stárnutí může mít význam etapy presenia, jako předstupeň stáří, je vhodné doplnit odpověď na tuto otázku konstatováním, že stárnutí je sestupnou
periodou
vývoje
a
začíná
již
v
dřívějších
vývojových
stadiích
(Švancara, 1983, s. 32). Podobnou odpověď nabízí také Mühlpachr: „Stárnutí (také gerontogeneze) je zákonitý, druhově specifický celoživotní proces, jehož involuční projevy se
stávají
zřejmější
ve
4.
deceniu,
event.
na
přelomu
4.
a
5.
decenia“
(Mühlpachr, 2009, s. 22). Rozhodnout, kdy jedinec začíná stárnout, tedy není jednoduché. Je to obtížné především proto, že proces stárnutí ovlivňují vnitřní a vnější faktory, jež jsou u každého jedince jiné. Vágnerová (2007) na základě těchto faktorů rozlišuje primárně a sekundárně podmíněné stárnutí. Základem primárně podmíněného stárnutí je, „že lidé mají ve svém genetickém programu zakódován počátek a průběh stárnutí i pravděpodobnou délku života“ (Vágnerová, 2007, s. 311). Jde o faktory vnitřní. A působením faktorů zevního 7
prostředí zase dochází k sekundárně podmíněnému stárnutí (Vágnerová, 2007). Baltes (in Gruss, 2009) blíže specifikuje faktory zevního prostředí na společenské, psychologické a náhodné procesy, které společně s genetickými procesy působí na stárnutí. „Stárnutí je tedy velmi složitý multifaktoriální děj“ (Pacovský, 1990, s. 30). Řečnické otázky „Je stará žena, která právě po složení všech rigorózních zkoušek dostává doktorát lege artis, a to ve chvíli, kdy jí je 85 let?“ (Křivohlavý, 2011, s. 17) a „Je starý muž, který musí skončit s profesionální kariérou krasobruslaře, přestože mu není ještě 30 let?“ (Křivohlavý, 2011, s. 17), které pokládá autor svému čtenáři, tak poukazují na individuální charakter stárnutí, jež právě souvisí s primárním a sekundárním stárnutím. Mühlpachr navíc uvádí, že „... i jednotlivé systémy a funkce organismu stárnou nerovnoměrně“ (Mühlpachr, 2009, s. 23). Proces stárnutí má tedy individuální charakter, ale týká se nás všech. Nikdo nezůstane navždy mlád. Všichni stárneme. A tím se přibližujeme k vývojové etapě, kterou nazýváme stáří. Co je stáří? I tady, podobně jako při definici stárnutí, je situace složitá. Většina autorů se však shoduje v tom, že stáří je poslední vývojovou etapou, která uzavírá lidský život. Názory autorů se však liší v tom, jak na stáří nahlížejí. Někteří autoři jako například Bromley (in Stuart-Hamilton, 1999) označují stáří za postvývojovou životní etapu, což znamená, že všechny schopnosti rozvoje byly již realizovány. Stáří Bromley (in Stuart-Hamilton, 1999) tedy vnímá jako období, kdy dochází pouze k negativním změnám, které se týkají nejen zdravotního stavu, ale také psychického vývoje a sociálního života. Také Sýkorová (2007) pohlíží na stáří z hlediska negativních změn. Píše, že stáří „znamená postupné ubývání sil, přibývání a kumulaci poruch a nemocí, zejména chronických, a výsledné celkové oslabení organismu člověka“ (Sýkorová, 2007, s. 93). Langmeier a Krejčířová (2006) se již dívají na stáří méně negativním pohledem. Vidí pojem stáří jako „souhrn změn ve struktuře a funkcích organismu, které podmiňují jeho zvýšenou zranitelnost a pokles schopností a výkonnosti jedince, jež kulminují v terminálním stádiu a ve smrti“ (Langmeier, Krejčířová, 2006, s. 202). V posledních letech se však o slovo hlásí pozitivní psychologie, která vidí na stáří nejen negativní změny, ale především ty pozitivní (Křivohlavý, 2011). Pichaud a Thareauová uvádějí, že „kdybychom na stáří pohlíželi jako na změnu, nebyli bychom překvapeni, že dochází také k určitým ztrátám a zhoršením. A brali bychom také v úvahu, že stárnutí má i druhou stránku, totiž že se dál vyvíjíme a že člověk získává něco nového“ 8
(Pichaud, Thareauová, 1998, s. 24.). Jak uvádí Rheinwaldová (1999): „Přísloví, že „starého psa novým kouskům nenaučíš“, platí snad o psech, ale rozhodně ne o lidech“ (Rheinwaldová, 1999, s. 9.). Rheinwaldová (1999) dále poukazuje na překonání mýtu, že stáří je nemoc. Uvádí, že „… tělo i mysl se dají vytrénovat, aby fungovaly lépe a zdravěji i v pozdějším věku“ (Rheinwaldová, 1999, s. 9). Důležité je tedy uvědomovat si jak negativní, tak pozitivní aspekty stáří. Nepovažovat stáří jen za chorobu a nespojovat stáří pouze se ztrátou soběstačnosti, ale také se zabývat tím, že „zdravotní a funkční stav seniorů se historicky, generačně zlepšuje a je účelné a smysluplné aktivně usilovat nejen o zabezpečení nemocných a závislých starých osob, ale především o další zlepšování zdravotního a funkčního stavu ve stáří a o prevenci závislosti“ (Mühlpachr, 2009, s. 16). I když dochází ke zlepšování zdravotního i funkčního stavu ve stáří, tak i poslední vývojová etapa stáří má, tak jako i ostatní vývojové etapy, svůj konec, jímž je smrt. Senior by se měl s blížící se smrtí vyrovnat se svým životem. Měl by ho přijat takový, jaký byl, a tím splnit vývojový úkol, jenž je podle Eriksona (1999) integrace, která je opakem zoufalství ve stáří. To, jak se starý člověk vyrovná se svou situací, však nezávisí jen na něm samotném, ale také na celé společnosti. Většina lidí si při vyslovení slova stáří vybaví spíše negativní asociace, jako například nemoc, smrt, samotu apod. Společnost, podobně jako někteří
autoři,
vnímá
stáří
jako
pasivní
období
s
negativními
změnami
(Čadková – Svejkovská, 2008). Tento společenský názor na stáří, který je plný stereotypů a předsudků, pak ovlivňuje to, jak sami sebe hodnotí senioři (Tošnerová, 2002). Z výše uvedeného vyplývá, že „stáří je zároveň tělesný, psychický, sociální a duchovní jev“ (Baltes in Gruss, 2009, s. 11.). Během procesu stárnutí dochází v těchto jednotlivých oblastech k pozitivním a negativním změnám, které mají individuální charakter. Z toho důvodu bychom měli při označení jedince za seniora vycházet nejen z toho, kolik mu je let, ale především z jeho celkového stavu, který je ovlivněn změnami v tělesné, psychické, sociální a duchovní oblasti. 1. 1. 2 Pojem senior podle funkčního věku Nejčastěji bývá však senior charakterizován dosažením určitého věku. Například Světová zdravotnická organizace za seniora považuje šedesátníka. Od této hranice pak kategorizuje období stáří dle věku: 60 – 74 let rané stáří, 75 – 89 vlastní stáří, 90 a více let 9
období dlouhověkosti (Haškovcová, 2010). Rozhodnout tedy o tom, kdo je senior, lze pouze na základě věku. Věk je jedna ze základních charakteristik člověka. Otázkou však je, jakou má vypovídající hodnotu. Ondrušová uvádí, že „kalendářní věk1 je sice jednoznačně vymezitelný, ale nevypovídá nic o involučních změnách, pracovních schopnostech či změnách sociálních rolí v životě člověka“ (Ondrušová, 2011, s. 16). Podobně Stuart – Hamilton píše, že kalendářní věk „nemůže být pokládán za spolehlivý predikátor životního stavu konkrétního jedince“ (Stuart – Hamilton, 1999, s. 19). Sýkorová (2007) uvádí dle výsledků výzkumu, že pro seniory není důležitý kalendářní věk. Citlivě vnímají především svůj zdravotní stav, podle něhož se rozhodují, jestli jsou staří nebo ještě mladí. Podle Sýkorové (2007) tedy můžou existovat u jedince značné rozdíly mezi kalendářním a funkčním věkem. Známe mladé staříky a staré mladíky. Posuzovat seniora bychom tedy měli individuálně a to z hlediska tzv. funkčního věku, protože každý člověk stárne jinak a populace seniorů je velmi heterogenní. „Funkční věk odpovídá skutečnému funkčnímu potencionálu člověka (věk skutečný) ... má charakteristiky biologické, psychologické a sociální“ (Pacovský, 1990, s. 16). Můžeme tedy mluvit o biologickém, psychologickém a sociálním věku. „Biologické stáří je hypotetické označení konkrétní míry involučních změn, obvykle těsně propojených se změnami způsobenými těmi chorobami, které se vyskytují s vysokou frekvencí převážně ve vyšším věku“ (Mühlpachr, 2009, s. 19). Dalo by se říct, že jde o určení věku jednotlivých orgánů lidského těla. Někdy v souladu a jindy v rozporu s biologickým věkem jsou výpovědi daného člověka o tom, jak je spokojen se svým životem a jak moc se cítí být starý (Křivohlavý, 2011). Senior je tak starý, jak starý se cítí být. Tyto subjektivní výpovědi lze označit za psychologický věk. S psychologickým věkem často souvisí věk sociální. „Za počátek sociálního stáří je obvykle považován vznik nároku na starobní důchod“ (Ondrušová, 2011, s. 17). Jde tedy především o změnu sociální role, životního způsobu a ekonomického zajištění. Z hlediska funkčního věku je pak stáří kategorizováno podle toho, kolik pomoci senioři potřebují od druhých. Stuart – Hamilton (1999) tak rozlišuje třetí a čtvrtý věk. Třetí věk podle něj označuje „aktivní a nezávislý život ve stáří, zatímco čtvrtý věk znamená 1
Kalendářní věk „Je tedy spíše administrativním nástrojem a nejčastěji je využíván v demografii a statice“ (Ondrušová, 2011, s. 16). A význam periodizace stáří dle kalendářního věku je především v „orientačním odhadu potřeb, rizik a nároků společnosti u osob určitého věku“ (Mühlpachr, 2009, s. 20).
10
období, kdy je člověk při zajišťování základních potřeb odkázán na druhé“ (Stuart-Hamilton, 1999, s. 20). Stuartem – Hamiltonem se inspiroval Mühlpachr (2009), který při kategorizaci stáří využívá jak kritérium věku, tak kritérium zachovaných schopností. Rozlišuje tři kategorie stáří: 65 – 74 mladí senioři (problematika penzionování, volného času a seberealizace), 75 – 84 staří senioři (nižší adaptabilita a tolerance zátěže, atypický průběh chorob, osamělost), 85 a více velmi staří senioři (ztráta soběstačnosti a závislost na pomoci druhých) (Mühlpachr, 2009, Ondrušová, 2011). Hlavními kritérii pro označení jedince za seniora v mé práci jsou tedy jeho věk a funkční potencionál. Ale proč právě senior? Rozhodla jsem se pro označení senior především z toho důvodu, aby v práci byla jednotná terminologie. Budu se totiž zabývat službou sociální péče, která nese název domov pro seniory. Tato služba poskytuje „pobytové služby osobám, které mají sníženou soběstačnost zejména z důvodu věku, jejichž situace vyžaduje pravidelnou pomoc jiné fyzické osoby“ (Zákon č. 108/2006 Sb., §49), což je v souladu s výše uvedenými hlavními kritérii pro označení jedince za seniora.
1. 1. 3 Tělesné, psychické a sociální změny ve stáří Funkční potencionál seniora výrazně ovlivňuje jeho možnosti postarat se o sebe samého. Senior tak potřebuje stále větší pomoc druhé osoby, a to nejen při zvládání běžných úkonů, ale také v oblasti psychické a sociální. V životě seniora totiž přichází přímo smršť změn, které se vzájemně ovlivňují. V oblasti tělesných změn dochází s věkem ke snížení fyzických sil a ke změnám zevnějšku. „Stáří se stalo čitelným ve tvářích, v gestech, v chůzi. Vlasy šedivějí, u mužů častěji řídnou. Na tvářích žen přibyly vrásky. Svalstvo ochabuje, jeho pružnost klesá, kůže pigmentuje. Pohyby jsou zpomalené, postava se nachyluje a zmenšuje“ (Haškovcová, 2010, s. 31). Kromě snížení fyzických sil a změn zevnějšku dochází také ke změnám termoregulace,
změnám
činnosti
smyslů,
degenerativním
změnám
kloubů,
kardiopulmonálním změnám, změnám trávicího systému, změnám vylučování moči a změnám sexuální aktivity (Venglářová, 2007). Senioři na základě výše uvedených tělesných změn obvykle trpí polymorbiditou2, 2
„ … starší lidé dost často trpí větším počtem různých, zpravidla chronických onemocnění“ (Vágnerová, 2007, s. 312).
11
s níž je spojen úbytek kompetencí, čímž dochází ke snížení soběstačnosti (Vágnerová, 2007). Mnohé tělesné změny zasahují do psychické a sociální oblasti. Jako příklad lze uvést nemoci pohybového ústrojí, jejichž důsledkem je omezení pohyblivosti a s tím související snížení soběstačnosti. Staří lidé mají často obavy z pádu nebo se také bojí jít nakupovat. Důsledkem je narůstající úzkost, která často vede k sociální izolaci. Starý člověk rezignuje na samostatný pohyb a setrvává pouze ve svém bytě nebo na pokoji v domově pro seniory (Vágnerová, 2007). Také změny smyslového vnímání značně působí na psychickou a sociální oblast seniora. Tyto změny negativně ovlivňují pocit jistoty a zvyšují závislost seniora. Dále znemožňují kvalitní komunikaci a přijímání zvuků okolí (Kalvach a kol., 2004). Psychika seniora je tedy ovlivňována jeho zdravotním stavem. A to nejen tím, že mozkové tkáně stárnutím ubývají a dochází k funkčním změnám mozku (Vágnerová, 2007), ale také tím, že mnohé tělesné změny senior negativně prožívá a to se projevuje na jeho psychice (Malíková, 2011). Mezi základní psychické změny patří dle Venglářové (2007) zhoršení paměti, obtížnější osvojování nového, nedůvěřivost, snížená sebedůvěra, sugestibilita, emoční labilita, změny vnímání a zhoršení úsudku. Říčan (2004) doplňuje tento výčet o celkové zpomalení duševní činnosti, zvýšenou opatrnost ve stáří, špatné snášení změn a snížení zájmu o své okolí, až netečnost. Psychické změny způsobují „demontáž osobnosti“, což Říčan (2004) vysvětluje tak, že stárnutí je spojeno se zjednodušováním osobnosti a primitivnějším způsobem řešení problémů, čímž se starý člověk přibližuje dítěti. Jedná se vlastně o postupný psychický rozklad
osobnosti,
který
v
nejhorším případě
končí
zmateností,
dezorientací,
nepoznáváním nejbližších, apatií, mrzoutstvím, egocentrismem a citovým vyhasnutím. Stáří se projevuje také v oblasti sociálních změn. Jak uvádí Vágnerová „v období stáří dochází k postupné diferencované proměně či redukci různých sociálních dovedností, kterou lze v krajním případě chápat i jako proces desocializace“ (Vágnerová, 2007, s. 350). Tento proces souvisí především s odchodem do důchodu, což často způsobuje, že senioři jsou izolováni od společenského dění a společnost už nemá takové vysoké nároky na jejich společenské chování. Z toho důvodu senioři některé sociální dovednosti nepoužívají, a tak dochází k jejich úpadku (Vágnerová, 2007). Na procesu desocializace se podílejí také problémy při komunikaci, které jsou většinou způsobené fyzickými nebo psychický změnami. „Efektivitu a uspokojivost 12
komunikace starších lidí mohou narušovat percepční a paměťové změny, významně souvisí i s aktuální úrovní jazykových schopností či zachovanou úrovní inteligence. Bez významu není ani specifičnost generační jazykové zkušenosti“ (Vágnerová, 2007, s. 351). K problémům komunikace dále patří nesrozumitelnost mluveného projevu seniora, ulpívání a zabíhání při komunikaci, nutkavé mluvení a komunikace prostřednictvím tělesných potíží (Vágnerová, 2007). Není tedy výjimkou, ale spíše pravidlem, že senioři se raději rozhovoru vyhnou, protože se cítí být nejistí. S procesem desocializace také souvisí proměna sociálních rolí. „Změny rolí, které jsou typické pro stáří, vedou ke stále větší homogenizaci a anonymitě, ke ztrátě mnoha individuálně specifických variant. Symbolizují ztrátu sociální prestiže a potvrzují zvýšení závislosti staršího člověka na společnosti a jiných lidech“ (Vágnerová, 2007, s. 354). Senior především ztrácí profesní roli a tím získává roli důchodce, jež má nižší sociální status. Ještě nižší sociální status než role důchodce mají role nemocného a role obyvatele domova pro seniory (Vágnerová, 2007). Také sociální změny, například ztráta blízkých lidí, stěhování a finanční obtíže působí na proces desocializace (Venglářová, 2007). Procesem desocializace tedy dochází k omezování sociálních kontaktů a senior se cítí být osamělý. Osamělost je významným sociálním problémem stáří. Změny ve stáří však nemusí mít pouze negativní charakter. Například v Japonsku je nahlíženo na seniory a jejich vrásky pozitivně. Podle Japonců „se ve stříbrných vlasech a vráskách odráží moudrost, dospělost a dlouhá léta služby“ (Tošnerová, 2002, s. 8). Už Cicero se snažil ukázat přednosti stáří a dokázat, že stáří nemusí nijak ubrat na svěžesti tělesných a duševních sil (Cicero, 1948). Rheinwaldová je dokonce přesvědčená o tom, že některým tělesným změnám se lze vyhnout vhodnou prevencí, protože „žádné studie nedokázaly, že hlavní příčinou nemocí je faktor stáří“ (Rheinwaldová, 1999, s. 8). A také poukazuje na to, že zdravotní stav lze zlepšit. Ve své publikaci popisuje studii, ve které skupina šedesátiletých začala s desetiletým cvičebním programem. Po skončení programu bylo prokázáno, že účastníci programu se cítí lépe a jejich výkony spolu s kondicí se zlepšily. Mnozí autoři poukazují také na pozitivní psychické změny stáří. Vágnerová (2007) uvádí, že senior má problém se naučit něco nového, protože jeho reakce už nejsou natolik flexibilní, ale na druhou stranu během svého života načerpal mnoho zkušeností a dovedností, které dokáže účelně využívat. Sýkorová (2007) dále vyzdvihuje zachovalou krystalickou paměť nad ubývající krátkodobou pamětí. Senior si tedy velmi dobře 13
pamatuje na své mládí, no mnohdy si nemůže vzpomenout, co dělal včera. Další pozitiva v životě seniora jsou vytrvalost, stálost ve svých názorech a ve svých vztazích, trpělivost, odpovědnost a také rozvážnost (Pacovský, 1990, Haškovcová, 2010). Grün (2009) dokonce vyzdvihuje ctnosti stáří, mezi které řadí vyrovnanost, trpělivost, pokoru, svobodu, vděčnost a lásku. Se stářím bychom tedy neměli spájet pouze úbytek tělesných a duševních možností. Aby si však starý člověk udržel nejen tělesnou kondici, ale i duševní pohodu, „vyžaduje to jeho nasazení a výdrž, a nejedná se tudíž o tolik oblíbený a příjemný „wellness“ program“ (Kempermann, in Gruss, 2009, s. 29). Studie však ukazují, že trénink paměti a jiných duševních činností se vyplatí. „Tréninkové studie paměti jasně ukázaly, že starší dospělí mohou tréninkem výrazně zvýšit výkon prostřednictvím paměťových úloh“ (Lindenberger, in Gruss, 2009, s. 138). Také sociální změny jako například odchod do důchodu nemusí pro seniora znamenat pouze ztráty. Senior by neměl na odchod do důchodu pohlížet negativně. Je potřeba naučit se v tomto životním období najít pozitiva (Říčan, 2004). Například Pichaud a Thareauová uvádí, že „v důchodovém věku je možné využít čas k realizaci plánů, ke kterým až do této doby nebylo možné přikročit, a je příležitost dál se plně rozvíjet“ (Pichaud, Thareauová, 1998, s. 27). Nebo „někteří starší lidé začnou mít pocit užitečnosti, když se stanou babičkou a dědečkem“ (Pichaud, Thareauová, 1998, s. 28). Lze také efektivně bojovat proti sociálním změnám, které způsobují samotu. Senioři užívají různé způsoby zvládání samoty. Podle Vágnerové (2007) senioři udržují sociální kontakt s lidmi z nejbližšího sousedství, dále využívají telefon jako prostředek k udržení sociálního kontaktu a často se stává náhradním společníkem i domácí zvíře či různá média. Mnozí staří lidé také sáhnou po dobrovolné činnosti nebo začnou navštěvovat kluby seniorů (Pichaud, Thareauová, 1998). Senioři se tedy musí ve svém životě vyrovnávat s velkým množstvím změn, které jsou, jak popisuji výše, negativní i pozitivní. Z toho důvodu je potřeba zabývat se při práci s nimi tím, které schopnosti a dovednosti ještě mají a které již z důvodu snížení funkčního potencionálu nedokážou využít.
1. 2 Vstup do domova pro seniory U některých seniorů dochází k tak výraznému poklesu funkčního potencionálu, že se stávají závislí na pomoci druhé osoby. Tato situace nutí seniory hledat nový způsob života, což se většinou projevuje hledáním vhodného místa pro život. Tímto vhodným 14
místem se mnohdy stává domov pro seniory. V této kapitole se budu věnovat službě sociální péče domov pro seniory jako ústavní péče. Uvedu základní rizika ústavní péče, jež ovlivňují adaptaci seniora na život v domově pro seniory. Pojem adaptace vysvětlím a uvedu její fáze. V poslední podkapitole představím proces individuálního plánování péče, jenž je účinným prvkem při dosažení dobré adaptace klienta.
1. 2. 1 Role státu v péči o seniory Venglářová (2007) uvádí, že většina seniorů žije ve vlastní domácnosti za podpory rodiny. Tento způsob považuje za nejlepší a doporučuje ho kombinovat s pečovatelskou službou3. Jako další variantu; při větších zdravotních problémech, osamělosti a nemožnosti pomoci ze strany blízkých; doporučuje ústavní péči. Z toho vyplývá, že „rodina se o starého, zvláště pak o nemocného člověka, může postarat jen do určité míry, za jistých možností a v jistém čase“ (Barvíková, 2005, s. 60) Zatímco „společnost se zcela musí postarat o ty, kteří nikoho nemají, a v dalších tzv. důvodných případech“ (Barvíková, 2005, s. 60). Kuchařová (in Rabušic, 1997) uvádí, že v péči o seniory je důležitá dělba rolí, a to mezi rodinou, státem, neformálním sektorem i komerčními institucemi. Role státu je chápána tak, „že stát má jednak podpořit rodinu v péči o své členy, jednak ji nahradit nebo doplnit tam, kde její síly nedostačují nebo kde rodina (rodinné vazby) chybí“ (Kuchařová in Rabušic, 1997, s. 135). Stát svou roli naplňuje prostřednictvím sociálních služeb. Sociální služba je činnost či soubor činností, které zajišťují „pomoc a podporu osobám za účelem sociálního začlenění nebo prevence sociálního vyloučení“ (Zákon č. 108/2006 Sb., §3, odst. 1). Podle Matouška jsou sociální služby „poskytovány lidem společensky znevýhodněným, a to s cílem zlepšit jejich kvalitu života, případně je v maximální možné míře do společnosti začlenit, nebo společnost chránit před riziky, jimiž jsou tito lidé nositeli“ (Matoušek, 2007, s. 9). Hlavní význam sociálních služeb spočívá tedy v jejich „působení, jež umožňuje lépe a důstojněji žít osobám, které by jinak měly vážné problémy nebo by byly ze společnosti vyloučeny“ (Holmerová, Jurášková, Zikmundová, 2002, s. 44). Zákon č. 108/2006 Sb. rozlišuje základní druhy a formy sociálních služeb. Mezi základní druhy sociálních služeb patří sociální poradenství, služby sociální péče a služby sociální prevence, které lze poskytovat pobytovou, ambulantní nebo terénní formou. 3
Pečovatelská služba „je terénní nebo ambulantní služba poskytovaná osobám, které mají sníženou soběstačnost z důvodu věku, chronického onemocnění nebo zdravotního postižení, a rodinám s dětmi, jejichž situace vyžaduje pomoc jiné fyzické osoby (Zákon č. 108/2006 Sb., § 40).
15
Pro tuto práci budou podstatné služby sociální péče, které jsou poskytovány pobytovou formou a jsou určeny pro seniory. Může se jednat o vícero forem zařízení. Já se však budu zabývat pouze jednou formou, a to konkrétně domovem pro seniory.
1. 2. 2 Domov pro seniory jako služba sociální péče Než se pustím do definování zařízení domov pro seniory, je vhodné vysvětlit pojem služby sociální péče. „Služby sociální péče napomáhají osobám zajistit jejich fyzickou a psychickou soběstačnost s cílem umožnit jim v nejvyšší možné míře zapojení do běžného života společnosti a v případech, kdy toto vylučuje jejich stav, zajistit jim důstojné prostředí a zacházení“ (Zákon č. 108/2006 Sb., §38). Domov pro seniory v porovnání s ostatními službami sociální péče je specifický v tom, že se jedná o pobytové zařízení, které poskytuje trvalou péči v ústavním zařízení pouze pro cílovou skupinu seniorů. Podle Zákona č. 108/2006 Sb. „v domovech pro seniory se poskytují pobytové služby osobám, které mají sníženou soběstačnost zejména z důvodu věku, jejichž situace vyžaduje pravidelnou pomoc jiné fyzické osoby“ (Zákon č. 108/2006 Sb., §49). Domovy pro seniory tedy představují „klasickou formu ústavní péče4 o seniory nabízející trvalé ubytování a široké spektrum služeb od péče o domácnost klienta, přes nejrůznější programy aktivit, až po náročnou ošetřovatelskou i rehabilitační péči o těžce zdravotně postižené seniory“ (Janečková in Matoušek, 2005, s. 179). Samozřejmě domov pro seniory poskytuje také základní poradenství, které je základní činností při poskytování všech druhů sociálních služeb a poskytovatelé jsou tedy povinni tuto činnost zajistit (Zákon č. 108/2006 Sb., §37). Domov pro seniory jako forma ústavní péče poskytuje seniorům péči v tělesné, psychické i sociální oblasti jejich života. O seniory je tedy postaráno po všech stránkách, ale málo z nich se se zařízením identifikuje a považuje ho za skutečný domov. Dosažení tohoto stavu značně komplikují rizika ústavní péče.
1. 2. 3 Pobytové služby a jejich rizika Ústavní péče je „do jisté míry světem pro sebe, ostrovem soběstačného řádu, v němž je život omezenější a předvídatelnější než v okolním sociálním prostředí“ (Matoušek, 1999, s. 19). Jde o místo, kde „skupina profesionálních zaměstnanců pečuje 4
Pojem ústavní péče odpovídá charakteristikám pobytové služby.
16
o skupinu nějak hendikepovaných lidí“ (Matoušek, 1999, s. 17). Matoušek (1999) dále uvádí, že ústavní péče může mít tři základní funkce, a to funkci péče a podpory, funkci léčby, výchovy a resocializace a funkci omezení, vyloučení a represe. Domov pro seniory a ostatní ústavní zařízení, která poskytují náhradu za nefunkční nebo chybějící rodinu, mají dle Matouška (1999) funkci péče a podpory. „Ve všech takových zařízeních je poskytováno chybějící zázemí či péče, bez nichž se klient nemůže obejít. Kdyby tyto ústavy neexistovaly, kvalita života jejich klientů by byla nepřiměřeně nízká, v některých případech by nebyli schopni v běžných podmínkách přežít“ (Matoušek, 1999, s. 22). Pobyt v ústavním zařízení však s sebou nese i rizika, která se mohou projevit již na počátku pobytu nebo až během něho. Tímto tématem se podrobně zabýval Matoušek (1999), který za nejzávaznější rizika ústavní péče považuje hospitalismus, ponorkovou nemoc, šikanování, vytváření kvazirodinných vztahů mezi klienty a personálem a ztrátu soukromí. Hospitalismus definuje jako „stav dobré adaptace na umělé ústavní podmínky doprovázený snižující se schopností adaptace na neústavní „civilní“ život“ (Matoušek, 1999, s. 118). A to z toho důvodu, že personál má tendenci pomáhat seniorům i tehdy, kdy to není nutné, ale třeba rychlejší. To však vede u seniorů „ k vypěstování zbytečné nesoběstačnosti, pasivity a k syndromu naučené bezmocnosti“ (Vágnerová, 2007, s. 421). Kromě redukcí nároků na seniory dochází také k omezení podnětů. Matoušek (1999) tento jev nazývá ponorkovou nemocí. „Stereotypní prostředí, z něhož se nedá uniknout, zvyšuje únavu a snižuje toleranci“ (Matoušek, 1999, s. 119). „Klient se stýká s omezeným počtem spoluobyvatel ústavu a s obvykle nepočetným týmem profesionálů. Pohybuje se v omezeném prostoru ústavu a jeho blízkého okolí“ (Matoušek, 1999, s. 118). Hospitalismus a ponorková nemoc mají tyto následky: ztrácející se zájem o lidi a svět, zhoršují se schopnosti komunikovat, navracení se do ranějších vývojových stádií, hledání náhradního uspokojování v jídle, nepřiměřeně dlouhý spánek apod. Lidé se stávají vztahovačnými a agresivními. Jsou introvertnější (Matoušek, 1999). Dalším významným rizikem ústavní péče je vytváření kvazirodinných vztahů mezi personálem a klienty. Vágnerová uvádí, že „umístění do cizího prostředí automaticky posiluje úzkost a pocity nejistoty“ (Vágnerová, 2007, s. 420). Senior tak ztrácí pocit bezpečí, cítí se být „odložený a opuštěný, a pokud má málo kontaktů, může se přehnaně upínat na někoho z personálu a hledat v tomto vztahu náhradní citové uspokojení“ 17
(Vágnerová, 2007, s. 420). Také personál může „hledat ve vztahu ke klientům náhradu za konfliktní či chybějící vztahy soukromé“ (Matoušek, 1999, s. 122). Oba dva případy vedou k infantilizaci klienta a ke snižování jeho odpovědnosti za sebe sama. Se vztahem personál a klient souvisí riziko šikanování. Personál má mnohdy tendenci s klienty manipulovat a vystupovat v nadřazené roli (Vágnerová, 2007). Je však jenom malý krůček od manipulace k šikanování. Matoušek (1999) upozorňuje, že domov pro seniory patří mezi ústavní zařízení, kde je právě zvýšené riziko šikanování, a to právě z toho důvodu, že se jedná o cílovou skupinu, která už nemá tolik síly ke své obraně. Posledním nejzávaznějším rizikem ústavní péče, které uvádí Matoušek (1999) je ztráta soukromí. „Ústavní zařízení je mnohem větší než teritorium, na které byl zvyklý, je zde mnoho různých lidí, zdejší život je organizovaný a musí se dodržovat určitá pravidla, např. doba jídla, klidu apod.“ (Vágnerová, 2007, s. 420). Senior se tedy musí přizpůsobovat režimu domova a i ostatním obyvatelům. Také nemůže být nikdy úplně sám sebou, protože je nucen dodržovat konvence svých společenských rolí. Friedman (in Mühlpachr, 2005) pak uvádí konkrétní problémy ústavní péče pro seniory, které jsou příčinou rizik, které popisuje Matoušek. Uvádí osm problémových oblastí, které dále rozděluje na vnitřní a vnější. Protože se ve své práci dále zabývám adaptací seniorů na život v domově pro seniory, uvedu problémy ústavní péče pro seniory dle Friedmana (in Můhlpachr, 2005), jež mají přímý vliv na proces adaptace. Jsou to: 1. vnitřní problémy klientely v ústavech pro seniory: ztráta vazeb s rodinou, ztráta společenských vazeb, omezené soukromí, dezorientace v novém prostředí, komunikace mezi příjemcem a poskytovatelem služeb, ztráta plnoprávné občanské pozice 2. vnitřní problémy poskytovatelů služeb v ústavech pro seniory: nevyváženost zdravotnického a sociálního modelu péče, práce ve stresu při zajištění péče, absence kontinuálního sociálního vzdělávání, malá spolupráce s rodinou, rivalita mezi poskytovateli zdravotnických
a sociálních
služeb,
nízká motivace
poskytovatelů, identifikace služby s budovou 3. vnitřní problémy organizace a řízení ústavů pro seniory: pracovní náplně nereflektují specifika klientely, obava z nových přístupů v řízení, nedostatečný týmový přístup, malá spolupráce mezi zařízeními, absence plánů náboru a práce s dobrovolníky 4. vnitřní problémy budovy ústavů pro seniory: prostorové přetížení, bariéry, absence zvláštního prostoru pro terminální stavy 18
5. vnitřní problémy vybavení ústavů pro seniory: nedostatečné vybavení pro imobilní klienty, nedostatečné vybavení pro aktivity 6. vnitřní problémy zdravotnické a další služby v ústavech pro seniory: absence komplexního přístupu ke klientovi, řeší se pouze okamžitý stav klienta, nediferencované umístění klientů Výše uvedené problémy negativně ovlivňují adaptaci seniora na život v domově pro seniory. Je tedy potřeba o aktuálních problémech ústavní péče pro seniory diskutovat a hledat jejich řešení. Tím můžeme seniorům usnadnit vstup do domova pro seniory a následně život v něm, jenž je velmi zátěžovou životní situací.
1. 2. 4 Pojem adaptace a její fáze Protože senior má při vstupu do domova pro seniory většinou již omezené adaptační schopnosti, je pro něj těžké vyrovnávat se s výše uvedenými problémy ústavní péče. Z toho důvodu je obtížnější a také déle trvající proces adaptace5. Jandourek definuje pojem adaptace z hlediska jedince jako „přizpůsobení se jedince buď okamžité situaci, v případě závažné osobní krize, nebo v procesu celoživotního přizpůsobování se prostředí (socializace)“ (Jandourek, 2007, s. 12). V rovině sociální pak považuje adaptaci za „začleňování jedince do struktury sociálních vztahů ve skupině a v organizaci“ (Jandourek, 2007, s. 12). Jedná se tedy o sociální adaptaci, jež je „posunem, k němuž dochází v sociálních, psychologických či kulturních postojích člověka po přechodu do nového prostředí“ (Hartl, Hartlová, 2010, s. 12). Součástí adaptace je akomodace a asimilace. Akomodaci bychom mohli označit za pasivní adaptaci, protože se jedná o „činnost, jíž se organismus přizpůsobuje požadavkům vnějšího prostředí“ (Hartl, Hartlová, 2010, s. 21) a asimilaci za aktivní adaptaci, protože jde o „aktivní činnost, jíž si jedinec přizpůsobuje prostředí“ (Hartl, Hartlová, 2010, s. 48). Zjednodušeně lze chápat akomodaci jako přizpůsobení se a asimilaci jako přizpůsobení si (Jandourek, 2007). Podobně na adaptaci nahlíží Paulík (2010), podle kterého adaptace od jedince vyžaduje, aby se dokázal přizpůsobovat podmínkám, které na něj z prostředí působí, a zároveň, aby se snažil přizpůsobit si své okolí sám sobě. Takto definovanou adaptaci považuje Venglářová (2007) za základní lidskou vlastnost, která umožňuje lidem přežít velmi těžké situace. Dodává však, že změn nesmí být příliš mnoho najednou a tyto změny musí mít pro danou osobu určitý smysl. 5
Adaptace z lat. adaptatio = přizpůsobení (Jandourek, 2007)
19
Hodnotit, jestli vstup do domova pro seniory má nebo nemá pro seniory nějaký smysl, je velmi individuální. Jak uvádějí Vohralíková a Rabušic, domovy pro seniory „pro některé seniory představují smutné místo, kam odcházejí dožít, jiní se zde cítí spokojeni, nacházejí nové přátele a zapojují se do nových aktivit, kulturních či společenských“ (Vohralíková, Rabušic, 2004, s. 72). Většina seniorů však vnímá umístění do domova pro seniory jako „signál blížícího se konce života“ (Vágnerová, 2007, s. 419). Uvědomují si, že život v domově pro seniory je poslední fází, po níž bude následovat smrt. Z tohoto důvodu senior nerad svoluje k přestěhování do domova pro seniory (Matoušek, 1999). K přestěhování dochází většinou až na poslední chvíli a to nejčastěji z důvodu špatného zdravotního stavu, z obavy z budoucnosti a ze strachu z osamělosti (Vohralíková, Rabušic, 2004). Senior se tedy už nedokáže postarat sám o sebe. Dochází k tomu, že se nachází ve stádiu, kdy jeho adaptační schopnosti jsou již velmi omezené a z toho důvodu je adaptace ještě obtížnější. Proto Venglářová (2007) doporučuje, aby se senior do domova pro seniory přestěhoval ještě ve stádiu, kdy je více aktivní a schopný adaptace na nové prostředí a jiný životní styl. Jindy je rozhodnutí jít do domova pro seniory spojeno s tlakem blízkých příbuzných, kteří se o seniora nechtějí nebo nemohou starat (Matoušek, 1999). Proces adaptace na život v domově pro seniory je tedy ovlivněn důvodem odchodu do domova pro seniory, funkčním potencionálem seniora (Jedlička in Hlaváčová, 2003) a záleží také na míře dobrovolnosti rozhodnutí (Vágnerová, 2007). Na základě míry dobrovolnosti rozhodnutí pak Vágnerová (2007) rozlišuje proces adaptace na nedobrovolné umístění do domova pro seniory a proces adaptace na dobrovolný odchod do domova pro seniory. Proces adaptace na nedobrovolné umístění do domova pro seniory má tři fáze: 1. Fáze odporu. Fáze odporu se projevuje tak, že senior je nepříjemný a agresivní vůči svému okolí. Jedná se většinou o obrannou reakci. Senioři totiž považují umístění do domova pro seniory za nespravedlnost, a proto se brání protestem. 2. Fáze zoufalství a apatie znamená rezignaci. Senior většinou zjistí, že odpor nevede k žádnému výsledku a ztrácí o všechno zájem, dokonce i o svůj život. Může se stát, že senior v této fázi setrvá až do smrti. Některým seniorům se podaří přehoupnout do fáze následující. 3. Fáze vytvoření nové pozitivní vazby. Senior naváže pozitivní vztahy s personálem a s ostatními obyvateli, zvládne se zorientovat v novém prostředí a přiřadí životu v domově pro seniory nějaký smysl (Vágnerová, 2007). 20
Proces adaptace na dobrovolný odchod do domova pro seniory je méně problematický a má dvě fáze: 1. Fáze nejistoty a vytváření nového stereotypu. Senior získává informace o životě v domově pro seniory a na základě získaných informací se v domově pro seniory orientuje. Často dochází také ke srovnávání domova pro seniory a původního domova. 2. Fáze adaptace a přijetí nového životního stylu. Postupně se senior smíří se ztrátou svého původního domova, přijme roli obyvatele domova pro seniory a začne si vytvářet nový životní stereotyp. Senior se však většinou s institucí neidentifikuje a málokdy ji považuje za svůj skutečný domov (Vágnerová, 2007). Z výše popsaných procesů adaptace vyplývá, že adaptace může trvat u každého jedince různou dobu a také k ní nemusí vždy dojít. V takovém případě pak mluvíme o maladaptaci6. Senior se tedy začne chovat nepřizpůsobivě.
Nepřizpůsobivé
(maladaptivní) chování je důsledkem „nadměrného selhávání v uspokojování důležitých potřeb jedince při interakci s fyzikálním i sociálním prostředím; pravidlem je snížené soustředění, snížená vytrvalost i pozornost“ (Hartl, Hartlová, 2010, s. 204). Dále se maladaptace „projevuje navenek výskytem četných obtíží, nedorozumění a konfliktů s ostatními lidmi, prožíváním vnitřních rozporů, nízkým sebehodnocením, nesamostatností, nespokojeností atd.“ (Paulík, 2010, s. 13). Adaptaci tedy můžeme rozdělit na dobrou, zhoršenou a nedostačující. Dobrá adaptace je dle Pacovského (1994) taková, kdy „obyvatel spolupracuje s personálem z vlastní iniciativy, je přátelský k obyvatelům, projevuje zájem o okolí, je klidný, vyrovnaný, optimistický, přijímá jídlo a těší se na ně, pohybuje se sám bez výzvy, zapojuje se do činností v ústavu, má záliby a věnuje se jim“ (Pacovský, 1994, s. 91). Zhoršená adaptace se projevuje tak, že „člověk spolupracuje s personálem jen na výzvu, s obyvateli se nebaví, ale setrvává v jejich společnosti, neprojevuje aktivní zájem o okolí, občas je podrážděný, plačtivý a pesimistický, občas odmítá jídlo, pohybuje se jen na výzvu, o činnosti v ústavu se nezajímá, ale zjevně je neodmítá, nepěstuje žádné záliby“ (Pacovský, 1994, s. 91) Pro nedostačující adaptaci jsou typické projevy chování, kdy „geront nespolupracuje s personálem, je negativistický, vyhýbá se ostatním obyvatelům, nemá zájem o okolí, je trvale depresivní, apatický, často odmítá jídlo, nemá záliby a nechce se nic učit, odmítá se zúčastňovat různých akcí“ (Pacovský, 1994, s. 91). Domov pro seniory by měl usilovat o to, aby jeho klienti dosáhli stavu dobré 6
Maladaptace: „nepřizpůsobivost; selhávání schopnosti organismu vytvářet si během ontogeneze účinné interakce s prostředím; projevuje se poruchami různého stupně“ (Hartl, Hartlová, 2010, s. 292).
21
adaptace. 1. 2. 5 Přijímací procedura a individuální plán péče Jedním ze způsobů, jak seniorům ulehčit vstup do domova pro seniory a tím jim napomoci k dobré adaptaci, je správně nastavená přijímací procedura. Proto by se měl domov pro seniory snažit vytvořit takové podmínky při přijímání klientů, které by umožňovaly co nejplynulejší přechod z původního sociálního prostředí klienta do domova pro seniory a usnadnily mu adaptaci na nové prostředí. Janečková uvádí, že „pro seniora je výhodné, když jde o změnu plánovanou. … Je pro něj také výhodné, když zná prostředí, do kterého se bude stěhovat, a má co nejvíce informací o tom, co ho bude čekat“ (Janečková in Matoušek, 2005, s. 181). Z toho důvodu personál informuje zájemce o sociální službu srozumitelným způsobem o možnostech a podmínkách poskytování sociální služby a projednávají s ním jeho požadavky, očekávání a osobní cíle, které by vzhledem k jeho možnostem a schopnostem bylo možné realizovat prostřednictvím sociální služby. Klient je také seznámen s provozem zařízení, do něhož bude nastupovat (Standardy, Výkladový, 2008). Po dohodě následuje uzavření smlouvy, jež obsahuje rozsah a průběh poskytování sociální služby s ohledem na osobní cíl závislý na možnostech, schopnostech a přáních osoby (Standardy, Výkladový, 2008). Obsah smlouvy vychází tedy z toho, co si klient sám přeje a potřebuje (Standardy, Příručka pro uživatele, 2008). Doporučuje se vyhotovit smlouvu větším písmem, doplnit ji o obrázky nebo symboly, případně ji vyhotovit v Braillově písmu, aby byla pro zájemce snadno čitelná a přehledná (Standardy, Výkladový, 2008). Smlouva je tedy vytvořena cíleně pro konkrétní osobu tak, aby odpovídala osobnímu cíli budoucího uživatele. Takto vytvořená smlouva odpovídá požadavku na individualizaci (Standardy, Výkladový, 2008). Významnou roli při přijímání klienta má sociální pracovník, který společně s klientem stanoví jeho osobní cíl, jenž bude hlavní součástí individuálního plánu péče. Děje se tak prostřednictvím rozhovoru s klientem o jeho situaci a potřebách nebo prostřednictvím rozhovoru s jeho rodinou (Standardy, Výkladový, 2008). Při stanovení osobního cíle často vznikají problémy. Někteří klienti se stanou pasivními příjemci poskytované sociální služby. Nemají zájem spolupracovat a často se chovají odmítavě. Dalším častým problémem je, že klienti sami nevědí, čeho by chtěli dosáhnout. Navíc vidí svou budoucnost neperspektivně a nevidí smysl v tom, aby si něco plánovali (Malíková, 22
2011). Pracovníci však svým přístupem mohou změnit klientův postoj a pomoci mu zvládnout jeho situaci. Při přijímání klienta je důležité, aby byl přítomen nejen sociální pracovník, ale i ostatní pracovníci, kteří budou v přímém kontaktu s klientem. Většinou se jedná o vedoucího zařízení, vrchní sestru, všeobecnou sestru, pracovníka v sociálních službách, fyzioterapeuta a pracovníka pro volnočasové aktivity. Každý z těchto pracovníků informuje klienta o náplni své práce a zároveň si plní svou funkci při procesu přijímání klienta. Po přijetí nového klienta následuje vytvoření individuálního plánu péče. Individuální plán péče vychází „ze zhodnocení zdravotního a duševního stavu klienta, odhaduje jeho soběstačnost a posouzení potřeb. Plán stanoví nejzávažnější problémy klienta a postupné kroky, které mohou napomoci zlepšit jeho aktuální stav nebo alespoň zlepšit kvalitu jeho života“ (Janečková in Matoušek, 2005, s. 182). Individuální plán péče je tedy úkol pro celý tým, který s klientem pracuje. Sociální pracovník může být vhodnou osobou, jež celý proces koordinuje. Je důležité, aby nový klient hned od počátku dostal svého klíčového pracovníka, osobu, která mu bude v celém zařízení nejblíže, na niž se s důvěrou může obrátit, jež mu bude věnovat, zejména zpočátku, maximální pozornost“ (Janečková in Matoušek, 2007, s. 181). Nejdůležitějším aktérem však při sestavování individuálního plánu péče je samotný klient. Klient tedy společně s personálem naplánuje průběh poskytování sociální služby s ohledem na osobní cíle a své možnosti. Všechny
služby
jsou
pak
klientovi
poskytovány
na
základě
společně
vypracovaného individuálního plánu péče, který vychází z osobního cíle, jenž představuje důvod, proč klient do domova pro seniory přichází (Standardy, Výkladový, 2008). Po zkoumání situace, ve které se klient nachází (hledání osobního cíle) a společném vypracovávání
individuálního
plánu
péče,
následuje
jeho
realizace.
Realizace
individuálního plánu péče má podle Malíkové (2011) za cíl: − zohledňovat klientovy potřeby, aktuální situaci, jeho požadavky i změnu požadavků; − vést k pocitu uživatele, že všechny prováděné činnosti a úkony slouží jako prostředek k dosažení jeho osobního cíle; − podporovat klienta, aby si dělal vše sám a tím udržoval svou (alespoň částečnou) soběstačnost; − dosáhnout sociálního začlenění klienta
23
Vše je pak průběžně hodnoceno. Porovnávají se dosažené cíle s realitou (Malíková, 2011). A podle hodnocení lze cíle měnit. Klienti mají tedy možnost samostatně se rozhodovat, uplatňovat svá práva, ale samozřejmě přijímají také povinnosti, které z práv plynou (Standardy, Příručka uživatele, 2008). Z výše uvedeného vyplývá, že individuální plánování je proces složený ze čtyř fází: zkoumání situace, tvorba plánu, realizace plánu a vyhodnocení. Tyto čtyři složky se pak neustále v pravidelném cyklu opakují (Standardy, Výkladový, 2008). Na základě individuálního plánování tedy domov pro seniory může poskytnout klientům to, co si přejí a potřebují, a zároveň může vytvářet takové aktivity, které budou chtěné a vyhledávané. Rheinwaldová (1999) uvádí, že senioři by měli v domově pro seniory najít „nový, bezpečný domov, kde budou moci spokojeně žít. Nový domov by měl poskytovat nejen důstojné bydlení a nutnou zdravotní péči, ale také moderní prevenci patologického chátrání, a to jak fyzického, tak duševního“ (Rheinwaldová, 1999, s. 10). Činnost pracovníků domova pro seniory by se tedy v rámci sociální práce měla postupně rozšiřovat. A to zejména do oblasti individuální práce, individuálního plánování, sociálního poradenství a aplikace různých terapií. Pracovníci by měli být více v kontaktu s klienty a také jejich rodinami (Malíková, 2011). Postupně se tedy upouští od názoru, že domov pro seniory je zařízení, jehož hlavní úlohou je starostlivost o seniory pouze po zdravotní stránce. „Zopakujme, že původně byly domovy důchodců budovány výhradně jako sociální zařízení bez zdravotnické komponenty“ (Haškovcová, 2010, s. 242). A to z toho důvodu, že v nich bydleli senioři, kteří byli zdraví. Jak však postupně stárli, začaly se u nich objevovat zdravotní problémy. Museli být hospitalizováni a pak se opět vrátili do domova pro seniory. Tento proces se opakoval i několikrát. Proto se jako vhodné řešení ukázalo doplnit sociální službu zdravotní službou. Začala se tak naplňovat idea sociálně zdravotní a zdravotně sociální péče (Haškovcová, 2010). Na pořadí slov zdravotní a sociální nezáleží, protože zdravotní a sociální péče by měly být vyvážené, ani jedna by neměla být nadřazená či podřazená. Jde o dvě rovnocenné oblasti činností v domově pro seniory.
1. 3 Aktivitou ke spokojenosti V poslední kapitole se budu zabývat ideou sociálně zdravotní nebo zdravotně sociální péče v domově pro seniory. Budu vycházet z novodobého fenoménu humanizace péče v sociálních službách, kterou se myslí naplňování všech potřeb klientů. Vysvětlím, co 24
je to potřeba, a rovněž uvedu způsoby, jakými lze potřeby uspokojovat a dosáhnout tak kvalitu života. Jako první popíši animaci a pak aktivizaci, jež budu chápat jako součást animace. V poslední podkapitole se zaměřím na vlastnosti, kompetence a vzdělání pracovníků v této oblasti. Pozornost budu věnovat gerontopedagogice, která by měla být základním vzděláním těchto pracovníků.
1. 3. 1 Od humanizace péče ke kvalitě života v domově pro seniory O proměně péče o seniory na zdravotně sociální nebo sociálně zdravotní péči hovoří Rheinwaldová, která zdůrazňuje, že péče o seniory by se měla odklonit „od čistě lékařského modelu k modelu holistickému a humanistickému“ (Rheinwaldová, 1999, s. 11). Mělo by jít tedy o biopsychosociální přístup, jenž je „orientován k prevenci neboli k hledání a rozvíjení faktorů, které udržují člověka v dobrém stavu, tento stav dále zlepšují a pozitivně ovlivňují“ (Štilec, 2004, s. 19), a to jak v biologické, tak v psychické a sociální oblasti života seniora. Takto orientovaný přístup pak vede k proměně péče o seniory, jež by měla „pomáhat lidem žít, bavit se, mít se na co a z čeho těšit“ (Rheinwaldová, 1999, s. 10). Pozornost by měla být tedy věnována seniorovi jako holistické individuální bytosti a nikoli jen jeho nemoci. Důraz by měl být kladen na komplexní přístup ke každému seniorovi. Dochází tak k postupné humanizaci péče, jež je významným fenoménem posledního desetiletí. Humanizace péče znamená, že poskytovaná péče má odpovídat a reagovat na všechny potřeby svých klientů (Jurečková, 2003). „Potřeba je určitá síla, která člověkem hýbe a posunuje ho směrem k člověku, předmětu nebo činnosti“ (Pichaud, Thareauová, 1998, s. 36). Nejde tedy pouze o něco, co člověku chybí, jde především o to, kam prostřednictvím potřeby člověk směřuje. Potřeby tedy nutí jedince k aktivitě. Důležité je si uvědomit, že senioři mají stejné potřeby jako ostatní. Nemají žádné speciální potřeby a ani nejsou jejich potřeby redukovány na úroveň fyziologického zajištění. Rozdíl je však v naplňování potřeb a jejich subjektivním významu (Nešporová, 2008). Tento rozdíl souvisí s tím, že potřeby seniorů odrážejí „proměnu jejich fyzického i psychického stavu, úbytek soběstačnosti i sociálních kontaktů a s tím související subjektivní prožívání kvality vlastního života“ (Vágnerová, 2007, s. 413). Pokud chceme, aby se novodobý fenomén humanizace péče v domovech pro seniory rozvíjel, je důležité, abychom změnili pohled na poslední etapu života. Měli 25
bychom si osvojit „realistický, pozitivní a humanistický pohled, založený na hlubokém respektování každého jedince, jemuž chceme pomoci v jeho pokročilém věku“ (Pichaud, Thareauová, 1998, s. 9). Jak uvádí Šiklová (in Nešporová, 2008), základní potřeby seniorů jsou v naší společnosti, a tedy také v domově pro seniory uspokojovány, problém však nastává v uspokojování potřeb psychických a sociálních. Výzkum Nešporové a kol. (2008) ukazuje, že v sociálních službách by se do popředí měly dostávat potřeby sociálních kontaktů, pocitu bezpečí, důstojnosti a respektu. Nešporová a kol. (2008) dále uvádí, že důležitou potřebou je i potřeba spirituality. Měli bychom se tedy seniorům naučit naslouchat, abychom zjistili, jaké jsou jejich potřeby, pomáhat jim je naplňovat a tím jim zajistili kvalitní život v domově pro seniory. Pro zlepšení kvality života seniorů je tedy nezbytná znalost jejich potřeb. Kvalita života znamená „spokojenost se životem, nebo může jít o prožívanou subjektivní pohodu. Koncepce individuální kvality života vychází z teorie pociťované kvality života jako subjektivní spokojenosti, respektive nespokojenosti s vlastním životem a jeho jednotlivými oblastmi na základě vlastních představ, nadějí, očekávání a přesvědčení“ (Žumárová, Tesková, in Žumárová, Balogová, 2009, s. 14). Jde především o „úroveň fyzických, psychických a sociálních aktivit člověka ve vztahu k jeho ekosystému. Týká se to hlavně naplnění životních potřeb a spokojenosti v životě“ (Jesenský, 2000, s. 81). Pouze člověk sám tak může rozhodnout, jestli je, nebo není spokojený se svým životem. Na kvalitě života ve stáří se podílí především zdravotní a psychický stav, úroveň bydlení a péče, finanční zajištění, začlenění do společnosti a možnost komunikace s ostatními lidmi, zajištění nezbytné pomoci a trávení volného času (Zavázalová, 2001). Domov pro seniory by měl podporovat kvalitu života svých klientů a to tím, že bude pozitivně působit na složky, které kvalitu života ovlivňují. Například by se měl zaměřit na jev, který uvádí Bočková (2011), že senioři mají hodně volného času a někteří nevědí co s ním. A to se může projevit negativně na jejich psychice a celkové spokojenosti se životem. Domov pro seniory by tak měl umožnit klientům smysluplnější trávení volného času a tím jejich kvalitu života zvýšit (Matoušek, 1999). Podobně by měl působit i na ostatní oblasti, které ovlivňují kvalitu života ve stáří. Venglářová (2007) uvádí sedm bodů, ze kterých by měli pracovníci domova pro seniory vycházet při naplňování kvality života v domově pro seniory. 1. Dobrá příprava seniora na stěhování do zařízení. 2. Seznámení seniora i rodiny se zvyklostmi daného zařízení. 26
3. Znalost rituálů, zvyků a co možná nejširší přizpůsobení seniorovi. 4. Ponechání osobních věcí, umožnění kontaktu s lidmi a prostředím, na které je senior zvyklý. 5. Přístup ke člověku, „jaký byl“ před vstupem do sociálního zařízení. 6. Akceptace povahových rysů 7. Respektování přání klienta. Vše, co poskytuje zařízení, bereme jako nabídku. Zapojení se do aktivit je svobodná vůle seniora. I když víme, že nečinnost zhoršuje zdravotní i psychický stav, nutit nikoho nebudeme Pomocí těchto sedmi bodů se zabraňuje tomu, že pracovníci budou věnovat pozornost pouze základním fyzickým potřebám. Nestačí jen jíst, pít, spát. To je pouze přežívání. Ale žít, a to kvalitní život, znamená udržet si vitalitu. Vitalita je „životní síla, fyzická energie, mentální činnost a nadšení pro život. Bez vitality není život plnohodnotný v žádném věku“ (Rheinwaldová, 1999, s. 15). Stáří tedy lze prožít aktivně, smysluplně a spokojeně rovněž v domovech pro seniory. A to tehdy, když domov pro seniory bude vycházet z potřeb a aktuálních možností svých klientů, pomocí čehož dosáhne spokojenosti klientů se svým životem. 1. 3. 2 Aktivizace jako součást animace Jedním z prostředků, které domov pro seniory může využít k dosažení určité kvality života svých klientů, je animace7, jež vychází z toho, že „ke kvalitě života ve starším věku přispívá především aktivita, svoboda vybírat si a rozhodovat se, zájem a podpora rodiny, zachované duševní schopnosti, soběstačnost a především schopnost vyrovnat se s nepříznivými skutečnostmi“ (Mátl a Jabůrková, 2007, s. 37). Smékal používá pro animaci pojem psychosociální opora, jež se podle něj projevuje už tím, že „dokážeme po příchodu na oddělení, např. v domově důchodců pozdravit tak, že každý z přítomných cítí, že se obracíme k němu osobně“ (Smékal, 2004, s. 55). Animace v tomto pojetí zahrnuje nejen všechny aktivity organizované v domově pro seniory, ale animuje se i celkový přístup ke klientům a prostředí v zařízení. Pichaud a Thareauová uvádějí, že animace znamená „pomáhat obyvatelům žít“ (Pichaud, Thareauová, 1998, s. 118). Děje se tak prostřednictvím oživování všedního života v domově pro seniory. Klienti mají možnost přinést si do domova pro seniory svůj nábytek, postel, drobné předměty, fotografie, díky čemuž mají pocit vlastního domova. Budova s dostatkem světla zase podporuje dobrou náladu. 7
„Animace (animation z lat. slova anima – duše, animer – fr. oživit, oduševnět, podnítit, rozhýbat)“ (Pichaud, Thareauová, 1998, s. 10).
27
Součástí animace je tedy i prostředí domova pro seniory, jež využívá různé podpůrné technologie8. Tyto podpůrné technologie výrazně mění život seniorů v domově pro seniory v oblasti každodenního života. Senioři díky nim mají více času, svou pozornost můžou věnovat jiným činnostem (Lindenberger in Gruss, 2009, s. 140). Je vhodné, když klienti mají možnost vykonávat běžné činnosti, jako například zamést si pokoj. Tímto způsobem lze animovat všechny každodenní činnosti (stravování, mytí, oblékání apod.). Tento typ animace bychom mohli označit za animaci všedního dne. Pokud se tato animace uskuteční, měl by být věnován prostor i dalším typům animace, jež jsou doplňková animace9 (aktivity námi organizované), smluvená animace (vystoupení různých umělců nebo skupin zvnějšku) a kontakt s okolím (činnost dobrovolníků, výlety obyvatel atd.) (Pichaud, Thareauová, 1998). Hlavním cílem animace je všímat si a podpořit všechno, co už klienti dělají. Úlohou animátora je pak činnosti zhodnotit, povzbudit klienty v pokračování a dále je rozvíjet. Při realizaci animace bychom tedy měli vycházet od samotných klientů, od každého jednotlivce zvlášť. Měli bychom mít však na paměti i přiměřenost animace, což znamená, že animace nesmí klienty vyčerpávat fyzicky ani psychicky. Proto bychom neměli zapomínat na odpočinek a nečinnost, protože odpočinout si a nic nedělat patří také k životu. „Člověk nemusí být aktivní po celý den. Musí mu zbýt čas na rozjímání, pozorování i prosté bytí“ (Zgola, 2003, s. 90). Doplňkovou animaci, smluvenou animaci a kontakt s okolím bychom mohli označit za aktivizaci. „Aktivizace je specifický způsob intervence do života člověka s cílem uspokojení jeho fyzických, duševních, společenských a duchovních potřeb a rozvoje či udržení jeho schopností a dovedností v rámci jeho stávajících možností“ (Jurečková, 2003, s. 144). Zgola (2003) také hovoří o tom, že aktivizace by měla vyhovovat potřebám a zájmům klientů a přizpůsobovat se jejich schopnostem. Aktivizace pak působí jako prevence patologického chátraní seniorů a dává smysl a hodnotu jejich životu (Jurečková, 2003). Aktivizace tak může mít funkci primární prevence nebo také funkci léčebnou, čímž se myslí terapie (např. kognitivní rehabilitace po cévních mozkových příhodách), a funkci sekundární prevence (např. u lidí s počínající demencí může aktivizace zpomalit postup choroby a zlepšit tak kvalitu života) (Langmeier, Krejčířová, 2006). 8
9
Podpůrné technologie jsou „takové přístroje a prostředí, které rozeznají, osvojí si a aktivně podpoří způsob chování, jednání a zvyklosti svých uživatelů a obyvatel“ (Lindenberger in Gruss, 2009, s. 140). Jurečková (2003) dále dělí doplňkovou animaci na individuální a skupinovou.
28
Stáří je sice vnímáno jako období zaslouženého odpočinku, ale odpočinek může být i aktivní. (Dušová, 2011) Aktivita seniorům přináší mnoho výhod. Například dochází k rozvoji dovedností, zlepšení fyzické aktivity, zvýšení kreativity a vlastního vyjádření, pocitu užitečnosti a zodpovědnosti, možnosti vyjádření názoru, možnosti spolupráce, důvodu k vycházení z domu, setkávání se apod. (Bočková, 2011). Aktivizace by se tak měla týkat jak fyzické, tak psychické a sociální oblasti. Domov pro seniory by se měl tedy snažit o to, aby senioři využívali svých možností ve všech oblastech svého života, a tak se z nich stali aktivní jedinci. Senioři mají totiž hodně volného času, který můžou smysluplně využít. „V každém domově důchodců je o seniory postaráno do té míry (vaření, úklid, praní, žehlení), že se staří lidé ocitají v nadbytku volného času“ (Matoušek, 1999, s. 85). Aby však nedošlo k promarnění tohoto nadbytku volného času, je vhodné vytvářet v domovech pro seniory aktivity.
1. 3. 3 Naplňování potřeb seniorů aktivitami Domov pro seniory dosahuje kvality života svých klientů pomocí animace, kterou popisuji výše, a také pomocí aktivizace, do níž zahrnujeme doplňkovou animaci, smluvenou animaci a kontakt s okolím tím, že vytváří individuální a skupinové aktivity, které vycházejí z potřeb seniorů. Individuální aktivity v domově pro seniory jsou většinou určeny klientům, kteří jsou zmatení, dezorientovaní, nemluví a nereagují. Jsou postiženi určitou formou demence (Rheinwaldová, 1999). Dále se individuální aktivity zaměřují na klienty, kteří nemají rádi společnost nebo jejichž zájmy jsou velmi specifické (Jurečková, 2003). Většina aktivit je však v domovech pro seniory organizována ve skupinách. Skupinové aktivity jsou vhodným způsobem k aktivizaci klientů a to z toho důvodu, že se sdružuje více klientů, kteří tak mohou prožívat společně své starosti a sdílet podobné zájmy. Ve skupině dochází k naplňování základních sociálních potřeb, jako být ve vztahu s ostatními a sdílet informace. Senioři se tedy účastní skupinových aktivit především proto, aby sdíleli své vzpomínky, navzájem se podporovali a společensky byli aktivní (Matoušek, 2008). Klienti se navzájem seznámí a necítí se být tak osamělí. Podle Rheinwaldové (1999) dojde k propojení ostrovů a vznikne živý celek. Ostrovy označuje klienty v domově pro seniory, protože jsou stejně izolováni a osamoceni, jako jsou ostrovy izolované vodou od pevniny. Skupinové aktivity tak nabízejí příležitost k společenskému životu a rovněž stimulují fyzickou a psychickou činnost. 29
Snahou skupinových aktivit tedy není jen vyplnit volný čas seniorům z toho důvodu, aby něco dělali, když už je zabezpečena základní péče o ně, ale jde také o to, aby se u klientů obnovil pocit sebe samého jako ceněného a zodpovědného (Zgola, 2003). Aktivity mají tedy i terapeutický účinek. Z toho důvodu by se mělo při realizaci skupinových aktivit dávat pozor na to, aby aktivity „nebraly klientům aktivitu, která je pro ně smysluplná, a nevnucovaly jim situace, které pro ně žádný smysl nemají“ (Zgola, 2003, s. 159). Pozorovat ptáky z okna může být pro některé klienty smysluplnější činnost než se pasivně účastnit na skupinové aktivitě. Skupinové aktivity by měly být tedy činnosti, které mají smysl pro klienty a nikoli jen pro personál. Nikdo přece nedělá nic, co by nemělo nějaký konkrétný účel. Účelem přitom může být i jen to, že z činnosti má člověk dobrý pocit. Důležité je si uvědomit, že pro seniory už není nejdůležitějším smyslem hodnota výkonu, ale do popředí se dostávají hodnoty prožitků (umění, vzájemnosti vztahů, pěkného prostředí atd.) a hodnota postoje“ (Smékal, 2004). Dále by se nabízené skupinové aktivity měly pohybovat v rámci seniorových schopností, čímž se zabezpečí to, že senior bude v aktivitách úspěšný. Neúspěchu by se mělo předcházet, protože senioři se s tímto jevem velmi těžce vyrovnávají a mohlo by je to odradit od další činností. Senioři by se skupinových aktivit měli také účastnit dobrovolně a to proto, že nedobrovolná účast pro ně nemá žádný smysl (Zgola, 2003). Jde tedy o dobrovolné činnosti, které mají smysl pro klienty, a klienti prostřednictvím nich dosahují úspěchy. „Proto musí být skupina uzpůsobena tak, aby vyhovovala potřebám osoby, a nikoli naopak“ (Zgola, 2003, s. 168). Prostřednictvím skupinových aktivit dochází tedy k naplňování potřeb klientů. Z fyzických potřeb jde o tělesné kontakty, projevy emocí (smích, pláč) a relaxaci. Dále skupinové aktivity stimulují člověka k úpravě zevnějšku, a tím dochází k naplňování fyzické potřeby péče o sebe. Senior také musí na skupinovou aktivitu většinou někam přijít. Díky tomu se pohybuje a dostane se tak mimo svůj pokoj. Aby se klient skupinových aktivit zúčastňoval, musí se odehrávat v bezpečném a důvěrném prostředí. Klient tak může sdílet svá citlivá témata a projevovat city. Jde o naplnění psychické potřeby bezpečí. Klient má také prostor ke sdělení svého životního příběhu a je pochopen. Cítí se být přijat, má pocit, že někam patří. Skupinové aktivity dále poskytují klientům oporu. Klienti tak mají pocit blízkosti. Cítí se být důstojní a hodnotní. Skupinové aktivity naplňují další psychické potřeby, jako podporu myšlení, udržení 30
intelektuální úrovně, cvičení paměti a potřebu vzdělávání. Ze sociálních potřeb je to pak potřeba informovanosti, potřeba náležení k nějaké skupině, potřeba sociálního kontaktu, potřeba vyjadřovat se a být vyslechnut, potřeba uznání, vážnosti a užitečnosti, kulturní potřeby a potřeby zlepšení sociálních dovedností (Králíček, Králíčková, 2004). Výše uvedené potřeby Jurečková (2003) kategorizovala na potřeby fyzické10, psychické11, sociální12 a duchovní13. A pak vytvořila typologii aktivit podle těchto kategorií potřeb, které uspokojují, nebo také oblastí, které rozvíjejí či procvičují. 1. aktivity uspokojující fyzické potřeby: sportovní a pohybové, hudební (sluch, dýchání), ruční a výtvarné práce (jemná motorika), péče o flóru a faunu 2. aktivity uspokojující psychické potřeby: hudební (relaxace), společenské (soutěživé hry – pocit sebeúcty), informační (pocit bezpečí), duchovní, cvičení paměti a vzdělávací aktivity (kognitivní funkce), ruční a výtvarné práce (rozvoj kreativity), péče o flóru a faunu (pocit zodpovědnosti, petterapie – relaxace, pozornost) 3. aktivity uspokojující sociální potřeby: obecně veškeré kolektivní aktivity (kontakt s
druhými),
kulturní,
společenské,
participační
(možnost
samostatného
rozhodování), duchovní, ruční a výtvarné práce (pocit uznání, užitečnosti) 4. aktivity uspokojující duchovní potřeby: duchovní (hledání smyslu života) Na závěr bych uvedla ještě pár příkladů konkrétních činností jednotlivých aktivit, které uvádí Jurečková (2003) a Rheinwaldová (1999): 1. sportovní, pohybové aktivity: vycházky, cvičení, rehabilitace, sportovní odpoledne, taneční zábavy, hraní divadla … 2. hudební aktivity: poslech hudby, zpěv, hra na hudební nástroj, koncerty … 3. péče o flóru a faunu: pěstování květin a bylin v zahradě nebo za oknem, aranžování květin, zahrady se zeleninou, chování zvířat, petterapie … 4. společenské, kulturní aktivity: oslavy, zábavné večery, společenské hry, kavárna, karneval, koncerty, divadlo, módní přehlídky, promítání filmů, besídky … 5. informační aktivity: čtení novin, sledování zpráv v televizi či rádiu, debaty, 10
11
12
13
„Fyzické potřeby: výživa, vylučování, dýchání, spánek, odpočinek, pohyb, chůze, hygiena, správná teplota, zdraví, tišení bolesti, smích, pláč (jako fyzická záležitost), fyzické kontakty, udržování těla v tělesné aktivitě“ (Jurečková, 2003, s. 142). „Psychické potřeby: potřeba bezpečí, respektování lidské důstojnosti, udržení vyjadřovací schopnosti, projevování citů, vyjadřování prožitků, udržení intelektuální úrovně“ (Jurečková, 2003, s. 142). „Sociální potřeby: potřeba informovanosti, potřeba náležet k nějaké skupině a stýkat se s ní, potřeba kulturního vyžití, potřeba lásky, potřeba vyjadřovat se a být vyslechnut, potřeba autonomie, pocit uznání, vážnosti, pocit užitečnosti“ (Jurečková, 2003, s. 142). „Duchovní potřeby: seberealizace, hledání smyslu života, odpouštění“(Jurečková, 2003, s. 142).
31
připomínka svátků … 6. duchovní aktivity: bohoslužby, modlitby v průběhu dne, biblický kroužek, světonázorová hnutí … 7. cvičení paměti a vzdělávací aktivity: reminiscence, memoáry, luštění křížovek, poznávací hry, dokumentární filmy, poznávací výlety, odborné přednášky, rozbory literárních děl … 8. ruční a výtvarné práce: šití, pletení, pečení, vaření, kreslení, malování a další výtvarné techniky … Tento seznam činností není vyčerpávající. Existuje mnoho dalších činností, které lze v domovech pro seniory realizovat. Aby však nešlo jen o pouhé vyplnění volného času, ale o aktivizaci, kterou vysvětluji výše, je důležité, aby činnosti organizovali kvalifikovaní pracovníci.
1. 3. 4 Předpoklady a přístup pracovníků v oblasti aktivizace seniorů Problematické však je, kdo má tyto činnosti organizovat. Po zodpovězení této otázky si můžeme položit hned další otázku, a to, co všechno spadá do jeho náplně práce. Janečková (2003) považuje za vhodného vedoucího těchto činností ergoterapeuta nebo také speciálního či sociálního pedagoga. Podle Rheinwaldové (1999) však u nás vedou programy buď sestry, nebo sociální pracovníci. Jen některé domovy pro seniory mají ergoterapeuta. Úkolem ergoterapeuta pak je „školit sestry a sociální pracovníky, navrhovat programy, hodnotit jejich prospěšnost a koordinovat je s ostatními aktivitami a denním chodem domova“ (Rheinwaldová, 1999, s. 20). Rheinwaldová (1999) dále uvádí možnost zapojení dobrovolníků, což by řešilo problém nedostatku odborného personálu a nedostatku finančních prostředků. Dalším možným řešením je zapojení veškerého personálního týmu. Je však potřeba tým v této oblasti zaškolit, protože špatně provedené aktivity jsou v lepším případě neúčinné a v tom horším mohou i ublížit (Zgola, 2003). Důležitý je tedy týmový přístup k práci. Na plánování a realizování aktivit by se měli podílet všichni pracovníci společně. Jedinec, který dané činnosti organizuje, by měl být schopný identifikovat potřeby seniorů a také zhodnotit jejich funkční potenciál a jejich možnosti. Rovněž by se měl orientovat „v široké škále nejrůznějších aktivit, technik, programů povzbuzujících kreativitu, vyvolávajících zvědavost a chuť něco dělat, něčemu se učit. Měl by znát vlastnosti jednotlivých činností tak, aby mohl vhodným způsobem propojit činnost 32
s vnitřní potřebou a možnostmi jednotlivců“ (Janečková, 2003). Vedoucí aktivit vystupuje v roli facilitátora. „Povzbuzuje zdrženlivé a mírní upovídané, sleduje, naslouchá a využívá myšlenek a nápadů všech přítomných“ (Zgola, 2003, s. 176). Nejdůležitější je, aby byl pro účastníky vzorem a tím určoval normy chování. Přístup pracovníka a jeho postoje jsou velmi důležité, protože nevhodné chování pracovníka může výrazně podkopat humanizaci péče (Zgola, 2003). Velký důraz se klade na komunikační dovednosti vedoucího aktivit. Podle Bočkové (2011) by měl pracovník brát v úvahu komunikační bariéry seniorů, měl by s nimi udržovat oční kontakt, měl by mluvit jasně a srozumitelně, neměl by používat složité věty a cizí slova, neustále by měl ověřovat, jestli mu senioři rozumí, měl by se snažit aktivně vtáhnout seniory do dění, respektovat jejich nižší schopnost udržovat pozornost a z tohoto důvodu dělat častěji přestávky a v neposlední řadě by neměl zapomínat na individuální přístup ke každému klientovi. Pracovníky jsou velmi oblíbení klienti, kteří se rádi účastní všech aktivit. Personál by se však neměl věnovat pouze této kategorii klientů. Velkou pozornost by měl právě věnovat klientům, kteří se aktivit účastnit nechtějí. Pracovníci by měli najít důvod, proč klienti o aktivity nemají zájem. Měli by takto váhavého klienta pozvat pouze na návštěvu aktivity, aby se jí třeba účastnil jako pozorovatel. Většinou se pak klient sám připojí k aktivitě. Pracovníci by neměli zapomenout klienta za účast pochválit (Rheinwaldová, 1999). Měli by tedy ke klientům přistupovat rovně a hlavně individuálně. Předchází se pak tomu, že klienti se musí přizpůsobovat aktivitám, protože má jít o jev opačný, aktivity se mají přizpůsobovat klientům (Zgola, 2003). Vedoucí aktivity by dále měl informovat klienty o jednotlivých aktivitách, které by měl také důkladně popsat (kde se bude aktivita konat, co se bude dělat, co aktivitou klienti získají, jak dlouho bude aktivita trvat atd.). Klienti se pak cítí bezpečně a rádi se těchto aktivit zúčastní (Rheinwaldová, 1999). Na vedoucího aktivit jsou kladeny nejen požadavky v oblasti vzdělání a určitých kompetencí, ale i v oblasti osobních vlastností. Vedoucí aktivit by měl být taková osobnost, která svou přítomností a přístupem dokáže vytvořit příjemnou atmosféru. Úspěšné aktivity jsou především ty, při kterých se vedoucí aktivit dokážou zasmát i sami sobě. Vedoucí aktivit by měli přistupovat ke klientům s pochopením, měli by s nimi jednat trpělivě a s náležitou úctou (Rheinwaldová, 1999). Dále je důležité, aby byli příjemní a empatičtí, bránili se předsudkům a stereotypům. Dále by měli být dobří posluchači a pozorovatelé. Co se týče vzdělání, by měli vedoucí aktivit mít znalosti z oblasti 33
gerontopedagogiky. Gerontopedagogika, tj. pedagogika starých lidí, je velmi mladá pedagogická disciplína, vznikla koncem 20. století a vychází z gerontologie. Je součástí andragogiky. Zabývá se výchovou a vzděláváním seniorů. Výchova a vzdělávání jsou tedy již chápany jako celoživotní proces (Mühlpachr, 2009). V širším slova smyslu můžeme gerontopedagogiku chápat jako disciplínu, která zabezpečuje „komplexní péči, pomoc a podporu seniorům při uspokojování jejich potřeb (mezi ně patří i ony vzdělávací potřeby) v nemedicínské dimenzi, ale paralelně s ní“ (Mühlpachr, 2009, s. 11). Gerontopedagogika je tedy multioborová disciplína a to z toho důvodu, že dnes se problematika seniorů jeví nejen jako medicínský a andragogický problém, ale také jako problém sociální, ekonomický, právní a v neposlední řadě i sociálně pedagogický a speciálně pedagogický (Mühlpachr, 2009). Z výše uvedeného vyplývá, že gerontopedagogika patří do systému věd o výchově a v jejich rámci je andragogickou disciplínou. Jejím předmětem je tedy edukace (výchova a vzdělávání).
34
2. Empirická část 2. 1 Metodologie výzkumu 2. 1. 1 Cíle výzkumu a výzkumné otázky Na začátku každého výzkumu je potřeba stanovit si výzkumný problém (Hendl, 2005). „Od formulace výzkumného problému se odvíjí všechny následující části práce a právě výzkumný problém určuje, jaké budeme mít výzkumné možnosti pro jeho řešení“ (Miovský, 2006, s. 121). Realizovala jsem výzkumnou sondu (pozn. dále výzkum), ve které je za výzkumný problém zvolena oblast adaptace seniorů na život v domově pro seniory. K volbě tohoto výzkumného problému mě motivovala moje babička, jež žije v domově pro seniory. Jednou mi povídala o životě v domově pro seniory. Stěžovala si téměř na všechno a zmínila se i o aktivitách, které pro ně personál organizuje. Popisovala tyto aktivity především negativně. Říkala, že se jich nezúčastňuje, protože jsou to podle ní činnosti jako pro malé děti. A tehdy jsem si položila otázku, jestli je to jen názor mé babičky nebo to tak pociťují i ostatní klienti domova pro seniory. Začalo mě zajímat zda je možné, aby senior byl v domově pro seniory spokojený a jak mu lze k této spokojenosti napomoct. Z výzkumného problému se pak určují cíle výzkumu a výzkumné otázky. Výzkumné otázky může výzkumník během výzkumu modifikovat, ale cíl výzkumu je nutné stanovit definitivně (Hendl, 2005). Při stanovení cílů jsem vycházela z Maxwellova rozlišení tří typů cílů (Švaříček, Šeďová a kol., 2007). Intelektuálním cílem výzkumu je pokusit se blíže prozkoumat proces adaptace seniorů na život v domově pro seniory, odkrýt, jaké faktory na proces adaptace působí, a vysvětlit, jaký je vztah mezi těmito faktory. Praktickým cílem je, že získané informace mohou být využity k zefektivnění práce personálu v domově pro seniory anebo alespoň mohou přispět k diskusi o tom, zda má význam, aby se personál procesem adaptace seniora na život v domově pro seniory zabýval. A pro mě osobně, tedy personálním cílem je kromě dosažení akademického titulu, také seznámení se na odbornější úrovni s cílovou skupinou senioři a snaha najít možné uplatnění v zařízení domov pro seniory jako sociální pedagog. V souladu se stanovenými cíli a výzkumným problémem si dále výzkumník klade výzkumnou otázku, jež představuje další zúžení a konkretizování výzkumného problému a ukazuje výzkumníkovi kudy výzkum vést (Švaříček, Šeďová a kol., 2007). 35
V tomto výzkumu je formulována následující výzkumná otázka: Jak probíhá adaptace seniorů na život v domově pro seniory? Tato základní otázka byla rozložena do čtyř specifických otázek: 1. Jaké okolnosti před vstupem do domova pro seniory ovlivňují vstup seniora do domova pro seniory? 2. Jaké vlastnosti seniora ovlivňují proces adaptace? 3. Jak adaptaci ovlivňuje personální a materiální zázemí domova pro seniory? 4. Jaká je role aktivizačních služeb v procesu adaptace? Takto formulované výzkumné otázky jsou vhodné pro kvalitativní výzkum. „Kvalitativní výzkum je proces hledání porozumění založený na různých metodologických tradicích zkoumání daného sociálního nebo lidského problému. Výzkumník vytváří komplexní, holistický obraz, analyzuje různé typy textů, informuje o názorech účastníků výzkumu a provádí zkoumání v přirozených podmínkách“ (Creswell in Hendl, 2005, s. 50).
2. 1. 2 Výzkumná metoda Zvolenou metodou výzkumu je polostrukturovaný hloubkový rozhovor, viz příloha. Zvolená metoda musí přesně korespondovat s výzkumnou otázkou a s následnou analýzou dat (Švaříček, Šeďová a kol., 2007). Polostrukturovaný hloubkový rozhovor můžeme definovat jako „nestandardizované dotazování jednoho účastníka výzkumu zpravidla jedním badatelem pomocí několika otevřených otázek“ (Švaříček, šeďová a kol., 2007, s. 159). Od nestrukturovaného rozhovoru se polostrukturovaný liší tím, že vychází z předem připraveného seznamu témat a otázek (Švaříček, Šeďová a kol., 2007). K vytvoření schématu polostrukturovaného rozhovoru jsem využila pyramidový model podle Wengrafa. Základní výzkumnou otázku jsem rozložila nejdříve na specifické otázky a specifické otázky jsem dále rozložila na otázky tazatelské (Wengraf in Švaříček, Šeďová a kol., 2007). To Miovský (2006) označuje jako jádro rozhovoru. Schéma rozhovoru jsem z větší části dodržovala. Jen v některých případech jsem některé otázky vynechala a to tehdy, když na otázku informant odpověděl v rámci jiné otázky. Také jsem používala otázky doplňující, když jsem potřebovala, aby informant svou výpověď zpřesnil nebo vysvětlil. Na konci každého rozhovoru jsem zařadila otázky ukončovacího typu, jako například Chtěl/a byste zdůraznit ještě něco, na co jsem se 36
nezeptala? Rozhovory byly provedeny s osmi informanty. Délka rozhovoru byla od 20 minut, kdy informant na otázky z minulosti nedokázal odpovědět z důvodu zapomínání, až po délku 70 minut. Každý rozhovor jsem nahrávala na diktafon. Na začátku rozhovoru jsem postupovala na základě rad Švaříčka, Šeďové a kol., jež doporučují „znovu se zeptat na souhlas účastníka s nahráváním, ujištěním o anonymitě a důvěrnosti a vysvětlit projekt výzkumu“ (Švaříče, Šeďová a kol., 2007, s. 180). Informanti s nahráváním na diktafon neměli problém. Rozhovory jsem postupně přepisovala, abych mohla následně provést analýzu a interpretaci získaných dat. Rozhovory jsem přepisovala v plném znění. Zaznamenávala jsem také emoce jako například smích, pláč a také paralingvistické prvky komunikace, jimiž bylo například zvýšení hlasu, šeptání apod. Při přepisu dat jsem dále použila techniku anonymizace dat, „která slouží k ochraně jmen účastníků a organizací“ (Švaříček, Šeďová a kol., 2007, s. 183). Používám tedy pseudonymy. Většina rozhovorů s informanty proběhla v jejich bytě. Jako možnost realizace rozhovoru jsem nabídla informantům kavárničku (malá místnost zařízena podobně jako obývací pokoj, která slouží ke kulturním akcím). Tato místnost působí velmi útulně. Kavárničku jsem nabídla z toho důvodu, že jsem si myslela, že některým informantům bude nepříjemné, když jim „polezu“ do bytu. Právě jako druhou variantu jsem informantům pro realizaci rozhovoru navrhovala jejich byt, protože jsem si myslela, že někteří informanti se ve svém bytě cítí nejlépe a jejich vystupování bude uvolněné a přirozené. Informanti volili většinou druhou možnost. Tedy uskutečnit rozhovor v jejich bytě. Zdůvodňovali to větším soukromím a pohodlím. Informanti mi většinou nabídli něco k pití, kávu nebo čaj. Tím sami vytvořili příjemnou atmosféru pro rozhovor. Jen ve dvou případech jsem realizovala rozhovor v kavárničce. V prvním případě byly důvodem rekonstrukce, které v bytě informantky byly prováděné, a v druhém případě v bytě odpočívala manželka informanta. Rozhovor byl proveden s každým informantem zvlášť a nebyla u něj přítomna žádná jiná osoba kromě tazatele (tzn. mě) a informanta. 2. 1. 3 Výzkumný vzorek Na rozdíl od kvantitativního výzkumu v kvalitativním není cílem to, aby výzkumný vzorek reprezentoval populaci, ale aby reprezentoval určitý problém (Švaříček, Šeďová 37
a kol., 2007). Problém, na který je tato práce zaměřena, je adaptace seniora na život v domově pro seniory. Výzkumným vzorkem tedy byli senioři, jež jsou obyvateli domova pro seniory. Informanti byli vybíráni metodou prostého záměrného výběru. Tato metoda spočívá v tom, že „vybíráme mezi potenciálními účastníky výzkumu (tj. účastníky splňujícími určité kritérium nebo soubor kritérií) toho, který je pro účast ve výzkumu vhodný a současně s ní také souhlasí“ (Miovský, 2006, s. 136). V tomto výzkumu byla čtyři základní kritéria při výběru výzkumného vzorku. Prvním kritériem bylo pohlaví a druhým kritériem byl věk. Protože cílem výzkumu nebylo porovnávat muže a ženy a rovněž ani ne různé věkové skupiny seniorů, bylo důležité, aby věkové rozmezí a pohlavní zastoupení bylo vyvážené. Třetím kritériem byla délka pobytu a to proto, že se ve výzkumu zabývám procesem adaptace. Výzkumný vzorek tedy tvoří senioři, kteří se v domově pro seniory nacházejí v rozmezí jednoho roku. Posledním, čtvrtým kritériem, byla účast aktivizačních služeb v domově pro seniory. Senioři, kteří se aktivizačních služeb neúčastní, nejsou relevantní, aby tyto služby hodnotili. Tabulka č. 1: Vybraná kritéria výzkumného vzorku Jméno
Pohlaví
Věk
Měsíc vstupu do domova pro seniory
Účastník aktivizačních služeb
pí. Nováková
žena
85
prosinec/2010
ano
p. Hájek
muž
85
říjen/2010
ano
pí. Dvořáková
žena
87
duben/2010
ano
p. Pokorný
muž
79
červen/2011
ano
pí. Procházková
žena
90
květen/2011
ano
pí. Černá
žena
79
duben/2011
ano
p. Veselý
muž
84
červenec/2011
ano
p. Kučera
muž
80
listopad/2010
ano
2. 1. 4 Vstup do terénu a zajištění etických aspektů výzkumu Do terénu jsem vstupovala v roli zasvěceného. Tuto roli popisují Švaříček, Šeďová a kol. jako člověka, „který se stýká se svými respondenty i mimo rámec výzkumu“ (Švaříček, Šeďová a kol., 2007, s. 76). A to z toho důvodu, že v domově pro seniory, ve kterém jsem výzkum realizovala, jsem absolvovala dlouhodobou individuální praxi. Tato praxe probíhala během jednoho semestru. Navštěvovala jsem domov pro seniory jednou
38
týdně. V dopoledních hodinách jsem se zúčastňovala centra a v odpoledních hodinách pak aktivizačních činností, jako například poslechu vážné hudby, promítání dokumentů apod. To se stalo výhodou při oslovování potencionálních účastníků výzkumu. Senioři mě znali jménem a znali i důvody, proč do domova pro seniory chodím. Byla jsem s nimi v pravidelném kontaktu, což se pak projevilo na ochotě zúčastnit se výzkumu a také na jejich otevřenosti při realizaci rozhovorů. V centru jsem si vytipovala vhodné seniory dle zvolených kritérií na realizaci rozhovorů. S výběrem mi pomohly i sociální pracovnice, se kterými jsem svůj výběr diskutovala a které mi poskytly informace o délce pobytu seniorů v domově pro seniory. Při oslovování potencionálních účastníků výzkumu jsem vždy vysvětlila účely a cíle výzkumu. Rovněž jsem nezapomněla upozornit na to, že rozhovor budu nahrávat na diktafon a získaná data budu anonymizovat. Možná právě z toho důvodu, že mě senioři znali, mou nabídku zúčastnit se výzkumu přijali. Jenom v jednom případě jsem byla odmítnuta kvůli zhoršenému zdravotnímu stavu. Jeden informant si dokonce na rozhovor připravil báseň na téma adaptace, viz příloha, kterou před začátkem rozhovoru přednesl. Domnívám se, že velkou motivací pro seniory byl i pocit, že budou užiteční.
2. 1. 5 Analýza dat Kvalitativní analýza znamená „systematické nenumerické organizování dat s cílem odhalit témata, pravidelnosti, datové konfigurace, formy, kvality a vztahy“ (Hendl, 2005, s. 223). Výzkumník se pomocí kvalitativní analýzy snaží nalézt odpověď na položenou výzkumnou otázku (Hendl, 2005). Všechny provedené rozhovory byly přepsány. Získala jsem tak rozsáhlá a nestrukturovaná data, jež byla dále analyzována technikou otevřeného kódování. Otevřené kódování považují Švaříček, Šeďová a kol. (2007) za univerzální a velmi efektivní způsob, jak nastartovat analýzu dat. Otevřené kódování je „analytickým procesem, jímž jsou pojmy identifikovány a rozvíjeny, ve smyslu jejich vlastností a dimenzí“ (Strauss, Corbinová, 1999, s. 43). Text byl tedy rozdělen na jednotky a každé jednotce byl přidělen kód. Byl vytvořen seznam se všemi vzniklými kódy a následně byly vytvořeny kategorie. To znamená, že kódy, které vzešly z otevřeného kódování, byly seskupené podle podobnosti (Švaříček, Šeďová a kol., 39
2007). Kategorizovaný seznam kódů byl podroben další analýze, při které se definovaly vztahy a závislosti mezi jednotlivými kategoriemi. Vznikla tak kostra analytického výzkumu, jež znamená „jednoduchý popis našich kategorií a vztahů mezi nimi“ (Švaříček, Šeďová a kol., 2007, s. 239). Vodítkem pro vytvoření kostry analytického příběhu byla základní analytická linka. Linku tvořilo rozdělení kategorií na vnější a vnitřní faktory vzhledem k domovu pro seniory. Za vnější faktor byla označena kategorie okolnosti před vstupem do domova pro seniory a za vnitřní faktory byly označeny kategorie personální a materiální zázemí instituce a aktivizační služby. Mezi faktory byly popsány vztahy, a to především, jak vnitřní a vnější faktory ovlivňují subjekt, jímž je klient, čímž byl zjištěn proces adaptace klientů. Celý tento proces vytváření analytického příběhu byl prováděn technikou vyložení karet.
2.2 Prezentace výsledků empirických dat 2. 2. 1 Okolnosti před vstupem do domova pro seniory V této kapitole se zabývám okolnostmi před vstupem do domova pro seniory. Tedy situací než se senior stal klientem domova pro seniory. Z výpovědí informantů vyplývají čtyři hlavní okolnosti, které ovlivňují průběh vstupu seniora do domova pro seniory. Patří mezi ně: předkontakt s domovem pro seniory, důvody vstupu do domova pro seniory, zkušenost s pečovatelskou službou a úloha rodiny při vstupu seniora do domova pro seniory. První okolností, které se věnuji, je ta, kterou označuji jako předkontak neboli přípravná fáze. Do okolnosti předkontaktu pak zařazuji rychlost stěhování, zkušenost s centrem denních služeb, jestli vstupuje do domova pro seniory pouze jedinec nebo manželé a zkušenost s jiným domovem pro seniory. Vstup seniora do domova pro seniory je velmi zátěžovou situací. Nedostatkem je především to, že senioři mají podanou žádost na umístění do domova pro seniory, ale na tuto životní změnu se nepřipravují. Senioři většinou čekají delší dobu, než se uvolní místo v domově pro seniory, ale samotný proces stěhování je pak velmi rychlý a všechno probíhá, jak řekla jedna informantka „takovým kvapem“ (p. Nováková). Senioři se nestačí ani ohlídnout a nachází se v cizím prostředí, kde nikoho neznají. Protože se však adaptační schopnosti seniorů snižují, je důležité, aby přechod
40
z původního domova do domova pro seniory byl pomalý a plynulý. Domov pro seniory tak nabízí svým budoucím klientům možnost denních návštěv před trvalým nástupem. „Nastoupila jsem 5. srpna a začalo to tak, že jsem prostě během té doby tady jezdila prakticky každý den. Tady jsem pracovala v centru a pak mě zase v poledne odvezli domů“ (p. Dvořáková). Senioři si tak můžou pomalu zvykat na nové prostředí a postupně navazovat kontakt jak s personálem, tak s ostatními klienty. Senior se seznámí s prostředím domova pro seniory a vstupuje pak již do známého prostředí. Necítí se být cizincem a dokáže se v novém prostředí lépe orientovat. „A nakonec jsem to nepotřebovala ani vědět. Protože jsem věděla, kde je jídelna, kde je prádelna, kde je centrum, kde se budeme scházet“ (p. Dvořáková). Informantka zmiňuje sociální službu centrum denních služeb. V poslední době se o tuto službu začínají zajímat domovy pro seniory a poskytují ji jako doplňkovou službu. Nicméně v domově pro seniory, ve kterém jsem prováděla výzkum, tuto službu využívali jen tři jedinci. Většina klientů tedy této možnosti předkontaktu s domovem pro seniory nevyužívá. O zkušenosti s centrem denních služeb mluví pouze jedna informantka, která zdůrazňuje jeho pozitivní vliv při adaptaci seniora na život v domově pro seniory. „Protože už jsem sem jezdila tu dobu, tak jsem si tady na to zvykla. Tak jsem si říkala, když to bude možné, tak půjdu, tak paní ředitelka mě tady vzala“ (p. Dvořáková). Dále výpovědi informantů ukazují, že vstup do domova pro seniory je snadnější pro manžele než pro jednotlivce. „No, tak zorientovali jsme se poměrně snadno, protože jsme více méně byli taky samostatná jednotka, takže člověk tady nebyl jako sám. To je obrovskej rozdíl, jestliže jsou tady manželé nebo jestli je tady jednotlivec, po všech možných stránkách. Takže ta orientace byla velice jednoduchá“ (p. Hájek). Manželé se tedy v prostředí domova pro seniory necítí být osamoceni, protože mají jeden druhého. Prožívají společně tuto náročnou životní změnu a navzájem si jsou oporou. Adaptace je tak pro ně jednodušší. „My jsme to zvládli velice dobře oba dva. Neměli jsme sebemenší problémy s takovou aklimatizací. Že by na nás padala nějaká deprese, tak to vůbec ne“ (p. Hájek). Někteří informanti mají dokonce zkušenost i s jiným domovem pro seniory. I tato zkušenost ovlivňuje vstup do domova pro seniory. „Já jsem přišel z jednoho domova do druhého. Tak musím říct, že jsem udělal změnu k dobrému a ta vždycky probíhá pozitivně. Páč člověk má pocit, že vyhrál loterii“ (p. Veselý). Můžeme usuzovat, že adaptace seniora na prostředí domova pro seniory pak probíhá podle toho, jestli senior vnímá domov pro seniory, do kterého vstupuje po druhé, jako lepší nebo horší než ten před tím. 41
Další významnou okolností, jež ovlivňuje vstup do domova pro seniory, jsou důvody, kvůli kterým senior vstupuje do domova pro seniory. Důvody vstupu do domova pro seniory člením na základě výpovědí informantů na zdravotní, sociální a psychické. Jako hlavní důvod vstupu do domova pro seniory informanti uvádějí zdravotní problémy. „To víte, kdybych byla zdravá, tak tady nejsu, tak bych byla doma“ (p. Mittnerová). Senioři většinou trpí polymorbiditou, jež často způsobuje omezení soběstačnosti a pohyblivosti. „Už jsem byla taková nemožná. Nemohla jsem se učesat, utentovat. Pořád bych někoho potřebovala. Potřebuji rohlíky, chleba. Už jsem nemohla jít ani do koupelny. Teď kafe si nemůžu uvařit, protože neuzvednu konvici. Tak se mnou byl takový problém, proto jsem jako někde musela jít“ (p. Nováková). Dalším důvodem vstupu do domova pro seniory podle výpovědí informantů může být zhoršený zdravotní stav partnera. „Manželka byla o dvou berlích francouzských a byla hodně nemocná. No, a já sám o sobě, už taky jsem nebyl schopen se o ni postarat a o tu rodinu“ (p. Červek). Informant by sám vstoupit do domova pro seniory nemusel. Nestačí se však starat o svou těžce nemocnou manželku a zároveň obstarávat domácnost. Z toho důvodu vstoupí do domova pro seniory společně s manželkou. Když manželka zemře, nenastane návrat do původního domova. Tento důvod stojí na pomezí zdravotních a sociálních důvodů vstupu do domova pro seniory. Mezi sociální důvody vstupu do domova pro seniory patří strach ze samoty, jež souvisí s omezením pohyblivosti. „Ale hlavně ty schody. Že jsem nemohla jít stejně vůbec ven. A voni jsou celej den v práci stejně do čtyř hodin. A já bych byla stejně celej den sama“ (p. Nováková). Senioři často bydlí v bytech, které nejsou bezbariérové. Jsou tak prakticky uvězněni v bytě, protože schody jsou pro ně z důvodu omezení pohyblivosti nepřekonatelnou překážkou. Domovy pro seniory jsou většinou bezbariérové a tím tento problém řeší. Dalším sociálním důvodem vstupu do domova pro seniory je ztráta partnera. „To bylo nejhorší, co bylo, že manžel odešel, že zemřel. A to už bylo takový nabouraný. Už to nebylo vono“ (p. Neveselá). Se ztrátou partnera přichází pocit osamění. „Byl jsem sám. Člověk nechce být sám“ (p. Pokorný). Kromě zdravotních a sociálních důvodů uvádějí informanti i důvody psychické. „Tak už ztrácím tu paměť. No nedá se nic dělat. Paměť ztrácím a už nejsem ta, co jsem bývala“ (p. Procházková). Výše uvedené zdravotní, sociální a psychické důvody vstupu do domova pro seniory lze řešit i jiným způsobem než vstupem do domova pro seniory, a to například 42
pečovatelskou službou nebo společným bydlením s rodinou. Informanti však považují pečovatelskou službu za nedostačující vzhledem ke svému zdravotnímu stavu, ve kterém se nacházejí, a vzhledem k potřebě být mezi lidmi a být v bezpečí. „Já jsem doma měla už tu službu, že mně nosili obědy, že mně chodili nakupovat, uklízeli. Tu pečovatelskou službu. No, ale není to ono. Jste tam pořád sama a tady přece jenom jste mezi lidma. Jste taková klidnější, když by se vám něco stalo, tak máte pomoc, že nejste tady sama“ (p. Procházková). Někteří klienti tedy mají zkušenost s pečovatelskou službou, ale považují ji za nedostačující řešení jejich stávající situace. Senioři si touto zkušeností můžou více uvědomit, že se nacházejí v situaci, kterou sami už nezvládnou ani s pomocí pečovatelské služby, a tím jsou vděčni za pobyt v domově pro seniory, jenž se může pozitivně odrážet v adaptaci klienta. „Takže jsme byli velice vděční tomu, že jsme se semka dostali. Takže jsme byli vlastně ohromně spokojeni“ (p. Hájek). Další významnou okolností je postoj rodiny. Některé rodiny seniorovi nabídnou společné bydlení, některé se však o seniora starat nemůžou nebo nechtějí. Stává se také, že rodina svým chováním donutí seniora přestěhovat se do domova pro seniory. Od postoje rodiny se pak vyvíjí proces stěhování a návštěvnost seniora rodinou. Někteří klienti se rozhodují mezi domovem pro seniory a společným bydlením s rodinou. „A chci říct, že jsem prvně chtěla jít jako k dceři. Ona chtěla vyměnit třípokojový byt za čtyřpokojovej. Ale potom jsem si to zase rozmyslela. Já jsem si říkala, budu tam zase překážet“ (p. Nováková). Senioři tedy volí pobyt v domově pro seniory před bydlením s rodinou a to především proto, že nechtějí být rodině na obtíž. Důvodem tedy je, aby rodinu zbavili starostí. „Na jedné straně se jim ulehčilo, že jo, že jsme tady“ (p. Kučera). Pro mnohé seniory je však domov pro seniory jediným možným řešením jejich situace. Některé rodiny se o seniory starat nechtějí nebo nemůžou. „Já jsem nechtěl jít do domova natrvalo. Já jsem šel, jen na tu dobu než manželka vyléčí to koleno, ale ona bohužel zemřela. Mně se tam upřímně řečeno nechtělo a oni mě přemlouvali, abych tam šel. Že to bude dlouho trvat, že mám nemoci. Že on jeden pracuje ve Vídni a druhý v Lednici“ (p. Veselý). Děti tedy přemluvily svého otce k nástupu do domova pro seniory, protože bydlí daleko, a kdyby jejich otec neodešel do domova pro seniory, byla by to pro ně velká starost. Dochází i k situacím, kdy jsou senioři vyhnáni ze svého domova chováním své rodiny. „Já jsem svůj byt nechala vnukovi. On převzal ten můj byt a já jsem tam bydlela s ním a jeho holkou. A mezi náma to nedělalo dobrotu. Ta děvčica jako ke mně nebyla 43
dobrá“ (p. Černá). Pokud je senior přesvědčován k nástupu do domova pro seniory nebo donucen chováním rodinných příslušníků, můžeme to považovat za nedobrovolný vstup do domova pro seniory, jenž je spojen s náročnějším procesem adaptace, než když se senior rozhodne vstoupit do domova pro seniory dobrovolně. Podpora nebo naopak nezájem rodiny má vliv na průběh vstupu seniora do domova pro seniory. Podporující rodina seniorovi pomáhá se stěhováním. „Ale já, když jsem se sem nastěhovala, tak už moje děti mně to tady všechno nachystaly“ (p. Nováková). Děti pomáhají rodiči se stěhováním do domova pro seniory především proto, aby mu ulehčily práci a vytvořily příjemné prostředí. Nezájem rodiny se pak často projevuje tím, že neproběhne proces stěhování. „Nábytek jsem nepotřebovala, ten tady byl. Akorát takové pitomosti, jak jsem říkala, hrníčky a takový. To vzali do tašek a přivezli mi to“ (p. Dvořáková). Lze usuzovat, že když neproběhne proces stěhování, ale pouze „stěhování v taškách“, senior má pocit, jako by byl jen na návštěvě nebo nějakém pobytu. Rozlišuje pak, co je jeho a co domova pro seniory. Zařízení, které mu poskytl domov pro seniory, nepovažuje za svůj a tím nedochází k ztotožnění se s domovem pro seniory jako s vlastním domovem. „Ne, tak to oni tady nechali, to patří té správě. Ale takový ty skleničky, to jsem si vzala sama z domu. To je moje. Ale tady ten sekretář, tak to je jejich ještě. To tady už bylo“ (p. Černá). Postoj rodiny se pak dále projevuje také na intenzitě návštěvnosti klienta v domově pro seniory, kterou ovlivňuje i vzdálenost domova pro seniory od původního domova. Kontakt s rodinou se považuje za velmi pozitivní adaptační prvek při vstupu do domova pro seniory. „Tady za mnou chodí na návštěvy. Oni bydlí tady nedaleko. Jeden syn bydlí tady na Maliňáku, dcera bydlí na Bezručové. Jeden bydlí v Ostravě. A oni tady bydlí poblíž, tak jsou tady hrozně často. A ten třetí, ten je dost daleko, ten je uměleckej kováč, ten má práce nad hlavu. Teda ten nechodí tak často, tak jednou za 14 dní“ (p. Nováková). Funguje tedy přímá úměra. Čím blíže rodina bydlí, tím častěji chodí na návštěvy. Okolnosti před vstupem do domova pro seniory, které můžou mít vliv na adaptaci seniora na pobyt v domově pro seniory, jsou: jestli se senior na vstup do domova pro seniory připravuje nebo nikoliv, jestli vstupuje do domova pro seniory sám nebo s partnerem, jestli má již nějakou zkušenost s jiným domovem pro seniory, jestli využije příležitost navštěvovat domov pro seniory před trvalým nástupem, jestli senior vstupuje do domova pro seniory ze zdravotních, sociálních nebo psychických důvodů, jestli je domov pro seniory jediným možným řešením jeho situace, jestli má senior zkušenost s pečovatelskou službou a jestli seniora rodina navštěvuje. To jsou okolnosti, které 44
nějakým způsobem nastávají. Mohli bychom je označit za vnější faktory vzhledem k domovu pro seniory, na které by měl personál jako vnitřní faktor vzhledem k domovu pro seniory působit. Vnější a vnitřní faktory pak působí na subjekt, kterým je senior. 2. 2. 2 Tři skupiny seniorů V této kapitole pojednávám o třech skupinách seniorů, jež jsem vytvořila na základě výpovědí informantů. Hlavními kritérii pro rozdělení seniorů do skupin jsou jejich vlastnosti, způsob trávení volného času a důvod účasti na aktivitách, které organizuje domov pro seniory. První skupinu tvoří senioři, kteří jsou společenští a dokážou si svůj čas naplnit sami. Aktivity domova pro seniory využívají především proto, aby byli mezi lidmi a jen tehdy, pokud nemají v plánu jinou vlastní aktivitu. Druhou skupinou jsou společenští senioři, ale sami si čas vyplnit nedokážou a tím se stávají závislí na personálu a aktivitách jimi organizovanými. Aktivit domova pro seniory se tedy tito klienti zúčastňují, aby byli mezi lidmi a smysluplně trávili svůj volný čas. Třetí skupinu tvoří senioři, kteří si svůj volný čas vyplňují o samotě vlastními zájmy. Mohli bychom je označit za samotáře. Zúčastňují se však i aktivit domova pro seniory a to ze zájmu o některou aktivitu. Při procesu adaptace na život v domově pro seniory tedy záleží i na vlastnostech klienta. Společenští klienti většinou snadno navazují kontakty s ostatními klienty. „A už to tam bylo a už jsem se tam seznámila. Jenže já jsem takovej společenskej tvor. Tak mně to tak nedělá potíže navazovat nové kontakty. Někdo by tak třeba nebyl, ale já su taková ukecaná“ (p. Nováková). Tito klienti jsou většinou i klienty aktivními. Nečekají jen na zprostředkování informací od personálu, ale sami se zajímají o nové prostředí. Zjišťují si, co potřebují a co je zajímá. „A co jsme potřebovali, tak jsme si okamžitě zjistili. A co jsme nepotřebovali, tak na to byl ještě čas“ (p. Hájek). Společenští a aktivní klienti mají často připomínky k životu v domově pro seniory, čímž dochází k aktivní adaptaci. „Já si nevzpomínám, že bych si jako na něco stěžoval. Spíš člověk má někdy připomínky k něčemu. Člověk tak jako se dívá, co by se dalo zlepšit a co by mohl doporučit někomu“ (p. Pokorný). Senioři tedy nepřijímají všechno automaticky a nepřizpůsobují se hned všemu. Snaží se také něco změnit připomínkami a tím si přizpůsobují prostředí sami sobě. 45
I společenští klienti mají přirozeně obavy ze vstupu do domova pro seniory. „Měla jsem z toho strach. Jak to tady bude všechno. Já jsem si myslela, že si nezvyknu“ (p. Nováková). Ale díky svým vlastnostem si tito klienti na nové prostředí většinou zvyknou. „Takže já jsem přišla jako, že si nezvyknu, ale zvykla jsem si hned. To byla bašta“ (p. Nováková). Někteří klienti jsou společenští, ale mají problémy s navazováním kontaktů s ostatními klienty. Potřebují tedy v této oblasti podporu. „Ty vztahy tady ještě nejsou dobrý. Já třeba bych potřebovala takovou přítelkyni. A to bohužel tady nemůžete najít. Akorát v tom centru“ (p. Černá). V domově pro seniory se však nacházejí i klienti, kteří mají rádi samotu. „Já totiž mám ráda samotu. Já takové vykládání o chorobě nebo vo tom. Já to nedovedu vykládat. Tak mám problémy, co je komu potom“ (p. Dvořáková). Vlastnosti klienta pak souvisí s jeho chováním a celkovým přístupem k domovu pro seniory. Společenští senioři si většinou udržují svou autonomii. Co dokážou ještě sami, tak to dělají. Rovněž se věnují svým zálibám a sami si naplňují svůj volný čas. „No, a jinak dělám nějaké nákupy nebo jdu ven, pokud to jako umožňuje počasí a můj zdravotní stav. Ale většinou pečuji tady o tuto domácnost, ty věci, které si jaksi člověk musí v té domácnosti tak nějak udělat. No, a samozřejmě, že čtu, televize nebo sem tam nějaká ta křížovka“ (p. Hájek). Tito klienti udržují i kontakt s lidmi mimo domov pro seniory. „A vodpoledne mi přijde kamarádka. Ona bydlí tady kousíček, takže ona je tady cupy dup. Tak ve dvě hodiny říkala, že přijde. No, tak si uvaříme spolu kafčo a budeme tady kecat“ (p. Nováková). Tím, že senior vstoupil do domova pro seniory, nekončí vztahy s ostatními lidmi, kteří v domově pro seniory nebydlí. Jde o stěhování jako každé jiné. Tito klienti tedy vnímají domov pro seniory jako místo pro svůj život a chovají se způsobem, jakým by se chovali, kdyby žili v původním domově. Snaží se být co nejvíce autonomní, organizují si svůj volný čas a jsou v kontaktu nejen s klienty domova pro seniory a s personálem, ale také s celou rodinou, přáteli a známými, kteří žijí mimo domov pro seniory. Někteří klienti si snaží udržovat svou autonomii. „Já se ještě sama umývám. Nohy si, jak vidíte, si musím balit, tak to si každý ráno takhle fáčuju. Takže já ještě nikoho nepotřebuju. A řikám, dokud si to můžu udělat, tak si to udělám“ (p. Procházková). A mají i dobré vztahy s rodinou. „Chodí sem kamarádka za mnou. Dcera a vnučka sem taky chodí. A potom i snacha. Takže za mnou chodí, no. A ještě si i telefonujeme“ (p. Procházková). Problém však nastává v trávení volného času. Jedna informantka 46
odpovídá dokonce, že nedělá nic. „Nic. Nic nedělám“ (p. Procházková). Tito klienti si nedokážou sami smysluplně vyplnit svůj volný čas. „No, a já jdu všude, ať je, co chce, ať se podniká, co chce, tak já jdu všude, abych byla mezi lidma, víte. Číst nemůžu, psát nemůžu, tak co bych dělala, jenom tady seděla takhle a čučela“ (p. Procházková). Klientka se snaží trávit co nejvíce času mimo pokoj, snaží se být mezi lidmi. Možná právě z toho důvodu, že se na pokoji cítí být sama. Klientka se dokonce zúčastňuje i aktivit, do kterých se nemůže aktivně zapojit. „No, a když to nemůžete dělat, tak tam sedíte a díváte se na ně a třeba se tam o něčem mluví,no“ (p. Procházková). Klienti samotáři rádi tráví svůj čas na pokoji. Mnohdy se jedná o zdánlivé nic nedělání „Rád si chvíli tady sednu do toho křesla a popřemýšlím si, třeba co ještě udělat“ (p. Veselý). Nebo přijdou do centra a věnují se své zálibě. A to z toho důvodu, že centrum jim poskytuje třeba potřebný materiál k provozování jejich záliby. Většinou se jedná o stereotypní zálibu. „Já pletu každý den. Takový šátečky pletu a voni, že se to dá nějak dohromady, že se to sešije a že z toho bude nějakej takovej kobereček“ (p. Černá). Chování klienta a jeho celkový přístup k domovu pro seniory společně s jeho vlastnostmi pak souvisí s tím, proč se klienti zúčastňují aktivit, které pro ně organizuje domov pro seniory. Hlavním důvodem účasti na aktivitách domova pro seniory společenských klientů, kteří si dokážou vyplnit svůj volný čas, je být mezi lidmi. Pokud klienti nemají co jiného dělat, tak se těchto aktivit zúčastňují, aby byli ve společnosti. Pokud je tu však jiná možnost trávení volného času, tak tuto možnost upřednostní před aktivitami organizovanými domovem pro seniory. „Odpoledních aktivit, těch já poslední dobou nevyužívám, protože počasí to zatím umožňovalo. Takže jsem chodil po tom odpoledním odpočinku ven. Ale jinak samozřejmě, když to počasí prostě není vhodné nebo jiná je okolnost, takže se toho, pokud můžu, účastním. Samozřejmě si vybírám. Některé činnosti třeba upřednostňuji a některým se věnuji méně nebo vůbec. To záleží už na charakteru té činnosti“ (p. Hájek). Společenští klienti, kteří si svůj volný čas nedokážou vyplnit sami, se zúčastňují aktivit domova pro seniory pravidelně. Účastní se, aby smysluplně trávili volný čas a také byli mezi lidmi. „Aspoň mám co dělat a jsem ráda, když přijdu mezi lidi“ (p. Procházková). Někteří klienti mají rádi samotu. Mají klid ve svém pokoji. Spí, odpočívají, čtou nebo se věnují jiným zálibám. Tráví čas sami, ale necítí se být osamoceni. Ale také rádi chodí do centra a zúčastňují se aktivit, ale ne proto, aby byli mezi lidmi, ale především kvůli té aktivitě, která se organizuje. „Já jen zasednu a můžu pracovat. Já totiž vyrábím 47
tašky. To, co tam všechno visí, jo, tak to jsem všechno dělala. Nebo sklenice dělám. Barvím. A mě ta práce baví, tak co“ (p. Dvořáková). Je důležité si tedy uvědomit, že do domova pro seniory vstupují senioři s různými vlastnostmi. Od vlastností klientů se pak vyvíjí jejich chování a celkový přístup k domovu pro seniory, jenž může mít vliv na průběh adaptace.
2. 2. 3 Personální a materiální zázemí domova pro seniory V první části této kapitoly se zabývám personálním zázemím domova pro seniory a navazuji na něj v druhé části kapitoly materiálním zázemím domova pro seniory. V části o personálním zázemí domova pro seniory píši, jak personál vnímají klienti a jak hodnotí jeho přístup. Personál by měl reflektovat okolnosti před vstupem do domova pro seniory a skupiny seniorů. A podle toho by měl zvolit vhodný přístup. Na začátku se personál každému klientovi představí. „Sestřičky byly velice milé. Všechny se nám představily, byly velice příjemné a hodné“ (p. Nováková). Senior má tak povědomí o tom, s kým se bude stýkat a na koho se s čím má obrátit. Nepotkává na chodbě cizí lidi. Získává také jakýsi první dojem o personálu, jenž se může projevit při adaptaci klienta na život v domově pro seniory. Personál také pomáhá klientům s navazováním sociálních kontaktů. Aby se senior necítil jako cizinec, je důležité, aby i jeho znal nejen personál, ale i ostatní senioři. Z toho důvodu personál při každé příležitosti představuje nového klienta ostatním klientům. „Kamilka mě představila v tom centru, to je novej obyvatel paní Nováková, a tak hezky jako. No, a potom zase v jídelně, zase mě představili. Tady jako každej, kdo přijde novej, tak ho tady představujou jako všem těm obyvatelům, aby věděli, že přišel novej klient“ (p. Nováková). Mohli bychom to označit za psychickou podporu klientů. První krok při seznámení provede za klienta tedy personál. Představí ho ostatním klientům. Při přijímací proceduře kromě toho, že se personál novému klientovi představí a seznámí ho se svou funkcí v domově pro seniory, také ho informuje o chodu zařízení. Poskytuje mu základní informace o životě v domově pro seniory. „Tak oni mi hnedka řekli, že je tady centrum, taky kavárnička, tam se chodí jednou týdně, jsou tady různé aktivity, tělocvična, různé masáže. A to nás jako hnedka se vším seznámili. Co tady pro nás teda je. Takže jsem to hnedka věděla. Nemůžu říct, že bych byla v úplné nevědomosti. Že bych nevěděla, co se tady v tom baráku děje“ (p. Nováková). Život v domově pro seniory je jiný než život v původním domově. Při vstupu do domova pro seniory je proto senior 48
informován o tom, jak to v domově pro seniory chodí, kdy je oběd, kdy se chodí do centra, že je tu nějaký odpočinkový čas apod. Jsou mu tak poskytnuty informace, díky kterým se v domově pro seniory orientuje, a tím se v domově pro seniory může cítit bezpečněji. Některým seniorům počáteční informace stačí. Udělají si tak přehled a pak na základě svých potřeb a zájmů využívají nabídky domova pro seniory. „Jo, většinou se účastním tady těchto akcí, pokud samozřejmě spadají do té sféry mých zájmů“ (p. Hájek). Jiní potřebují být nějakým způsobem stimulováni. Někdy je to spojeno se ztrátou paměti. „Někdy, když to trvá, tak se přijde zeptat někdo, co se mnou je. Já vobyčejně řeknu, víte co, tak mě tam vodvezte, protože já už jsem tam měl být. Já na to zapomněl“ (p. Pokorný). Zvaní a doprovázení klientů do centra a na jiné aktivity probíhá většinou u nových klientů. „No, oni vás zvou, oni nás zvali, jestli nechceme jít do centra“ (p. Kučera). Přímo sociální pracovnice chodí zvát nové klienty do centra a na ostatní aktivity. Oznamují, že je tady ta možnost, co se tam dělá, jak to probíhá atd. Někdy klienta zpočátku do centra doprovází. „Z centra přišla Monika a říká, já vás tam zavezu, ať víte, kde máte chodit, kde budete chodit“ (p. Veselý). Sociální pracovnice zpočátku tedy klienta do centra doprovází, aby mu ukázaly, kde se centrum nachází, a představily ho ostatním klientům, kteří centrum navštěvují. Slouží to i jako psychická podpora. Možná by klient sám nenabral odvahu přijít mezi cizí lidi. Personál se ptá, co klienti chtějí dělat, co je zajímá, na co mají chuť. Takže klientům aktivity nenutí, ale jen nabízí. „No, a jenom tam přijdete a oni už se vás ptají, co chcete dělat. Když řeknu nic, jsem dneska líná, tak nic dělat nebudu. Oni vás nenutí“ (p. Procházková). Klienti hodnotí pozitivně, že se personál zajímá o to, co oni chtějí dělat. „Chovají se velice vstřícně, velice srdečně s námi jednají a snaží se také najít takové činnosti, které nás zajímají a baví“ (p. Hájek). Mezi klientem a personálem by se měl vytvořit rovnocenný vztah. Informanti si váží toho, když k nim personál přistupuje rovnocenně a s úctou. „Oni nerozlišujou, jestli ty seš taková nebo ty seš lepší nebo ty seš taková. Ne, my jsme všichni v jedné rovině. Ne, že by řekli, že ona už nic nepotřebuje, ta už je taková. Ne, oni si každýho vážijou, ať je taková nebo taková. A to je právě dobře“ (p. Nováková). Ke všem tedy přistupuje personál stejně, nedělá rozdíly. „Nikdo není podceňován ani přeceňován“ (p. Veselý). Informantka zdůrazňuje, že senioři takovýto přístup potřebují. „Víte, starý člověk tohle potřebuje. Kdyby se na něho houkalo nebo odmítalo, tak to by na toho starýho člověka strašně působilo“ (p. Procházková). Díky tomuto rovnocennému přístupu klienti personálu důvěřují a často si k němu 49
chodí pro rady. „Co jako potřebujete, tak vám jako poradí, vyřídí třeba, jo“ (p. Maršálková). „Já, když něco potřebuji, tak vždycky jdu za nimi a oni vám ochotně vyhoví a pomůžou vám, poradí vám“ (p. Procházková). V neposlední řadě informanti zdůrazňují fyzický kontakt s personálem. Podle výpovědi jedné informantky stačí mnohdy jen pohlazení. „To stačí, že takhle přijdou a takhle pohladí ruku“ (p. Černá). Seniorům chybí fyzický kontakt a projevy náklonnosti. Pohlazení je tedy pro ně příjemný emotivní zážitek. Můžeme mluvit o terapii dotykem. Klienti také hodnotí pozitivně přístup ředitelky domova pro seniory. Především to, že jde mezi klienty a je otevřená k připomínkám. „Že i vedení má zájem, občas nás i navštíví podle svých možností. A věřím, že kdybychom za ní přišli i s pejskama s hotovým návrhem, že by si nechala taky čas“ (p. Veselý). Z výše uvedeného vyplývá, že je důležitý první dojem, který zanechá personál na klientovi. Můžeme usuzovat, že od tohoto prvního dojmu se pak vyvíjí chování klienta. Podle výpovědí informantů na klienty personál zanechává velmi pozitivní první dojem. Dále personál poskytuje klientům informace o životě v domově pro seniory a pomáhá klientům s navazováním sociálních vztahů. Této podpory si klienti velmi váží, protože díky tomu se v domově pro seniory cítí být bezpečnější a necítí se být sami. Dále personál klienty stimuluje k aktivitě. Pouze nabízí aktivity. Nenutí klienty, aby se jich zúčastňovali, a tak se chová ke klientům s úctou. Tohoto přístupu si klienti velmi váží. Toto všechno je možné realizovat jen v případě, když mezi klientem a personálem je vytvořený rovnocenný vztah, čehož si klienti cení, a projevu se to tím, že personálu důvěřují a chodí si k němu pro rady a pomoc. V neposlední řadě velmi pozitivně klienti hodnotí i fyzický kontakt s personálem a přístup paní ředitelky. Mají k personálu důvěru a vědí, že se na něj můžou s čímkoliv obrátit. Personál je však pouze jednou součástí domova pro seniory. Druhou součástí je jeho materiální zázemí. Do materiálního zázemí domova pro seniory patří: možnost vytvořit si iluzi domova, bezbariérové prostředí, prostory domova pro seniory a jeho lokalita. Jako praktický problém uvádějí informanti stěhování se z bytu nebo dokonce z rodinného domku do jednoho pokoje. Do malého pokoje v domově pro seniory se nemůže vměstnat všechno. Senior si musí vzít jen to nejdůležitější. S některými věcmi se musí rozloučit, což může být pro seniora velmi náročné. Mnohdy jsou pak zbývající věci zničené „A z bytu ten nábytek, všecko prádlo, šaty, knížky, to naházeli do pytlů a vyhodilo se všecko“ (p. Procházková). 50
Domov pro seniory však umožňuje klientům zařídit si pokoj dle vlastního vkusu a přání. Klienti si tak vytvoří iluzi svého původního domova, což může mít pozitivní vliv na adaptaci. „Naše děcka mně tady natáhly koberec a poličky nazdobily. Nábytek z mýho bytu mi sem donesly. Já jsem sem přišla, jako kdybych přišla do svýho bytu, a už jsem nemusela vůbec s ničím hejbat“ (p. Nováková). Klienti mají tedy možnost zařídit si pokoj svými vlastními věcmi. Klienti, kteří tuto možnost vytvoření si iluze svého původního domovu nevyužili, protože o tom nevěděli nebo o to neměli zpočátku zájem „No, já jsem si říkala, já tam žádné krámy brát nebudu, jenom to nejnutnější“ (p. Procházková) nebo jim neměl kdo se stěhováním pomoct, toho dnes litují. „Jenom jsem udělala hloupost, že jsem si sem nevzala nějaký svý věci. A doporučovala bych, kdo sem jde, aby si vzal svý věci, že si dřív jako zvykne, že bude dřív jako doma“ (p. Procházková). Klientka si vzala málo věcí ze svého původního domova. Teď toho lituje. Má totiž pocit, že kdyby si věcí vzala víc, tak by si i dřív zvykla. Kdyby se na ty věci koukla, měla by pocit, že je vlastně doma. Ze své zkušenosti doporučuje ostatním, aby si pokoj zařídili co nejvíce tak, aby se podobal původnímu domovu. Ne všichni senioři však mají tuto potřebu. Některým stačí třeba jen nějaký předmět nebo fotografie, které vyvolávají vzpomínky. „Ano, bylo to tady. Poznám to podle fotografií mé zesnulé ženy. Takže jsem určitě v tom pokoji, do kterého jsem původně přišel“ (p. Pokorný). Senior má velmi blízký vztah k fotografiím své zesnulé ženy. Je mu tedy jedno, kde se nachází, důležité jsou pro něj ty fotografie. Domov pro seniory se snaží být co nejvíce jako původní domov. Jsou povoleny i psí návštěvy. „Oni mají povolený, že můžou chodit tady se psama k nám jako na návštěvy“ (p. Nováková). Za klientem může přijít i návštěva se psem, jako by mohla přijít, kdyby bydlel klient doma. V tomto směru není v domově pro seniory tedy žádné omezení. Dalším prvkem materiálního zařízení domova pro seniory, jenž může sloužit k lepší adaptaci klienta na život v domově pro seniory, je lokalita domova. Lokalitu můžeme označit za externí materiální zázemí instituce. „Vidíte, výhled je tady pěkný“ (p. Procházková). „Když je pěkné počasí, tak se jdu podívat tady ven, tady je pěkné posezení“ (p. Černá). Dále domov pro seniory nabízí bezbariérové prostředí. Bezbariérové prostředí domov pro seniory zabezpečuje například výtahem, jenž má i další funkce. Například jsou ve výtahu vyvěšené letáky s informacemi, co se ten který měsíc bude v domově pro seniory konat. „Ve výtahu, kdo jede, si to přečte“ (p. Nováková). Výtah tedy slouží jako 51
informační centrum. Dále je pro některé klienty výtah orientačním bodem. „Ale já jsem se orientovala docela dobře. Tak mně to jako nedělalo potíže, že vím, jako že mám sjet do toho prvního poschodí a co je v tom prvním poschodí“ (p. Procházková). Klienti mají také k dispozici různé kompenzační pomůcky, díky kterým si udržují svou autonomii. „Já se ještě sama umývám, mám tam v koupelně různé ty pomůcky. Tak se tak sama ještě osprchuji“ (p. Procházková). Výhodou je, když je domov pro seniory dobře vybaven nejen po technické stránce, například na každém pokoji je telefon. „Vždycky někomu zatelefonuji. Máme tady tu pevnou linku. A máme to zlevněný ty hovory, tak si vždycky s někým povykládám“ (p. Nováková). Ale výhodou je i to, když má domov pro seniory prostory, kde se můžou konat různé akce, jako jsou například vánoční či velikonoční besídky nebo divadelní představení apod. Jako kulturní centrum slouží tzv. kavárnička. „Třeba dneska je zase zpívání s paní Dášou nebo tam v té kavárničce se budou zpívat koledy“ (p. Procházková). Ke kulturním akcím je využívána i jídelna. „Hráli na tom jevišťátku v té jídelně, tak tam hráli Mrazíka“ (p. Kučera). Místnosti domova pro seniory mají tedy většinou multifunkční charakter vzhledem k prostorovým možnostem domova pro seniory. Je tedy výhodou, když domov pro seniory poskytuje bezbariérové prostředí a má k dispozici místnosti, kde může organizovat různé aktivity pro klienty. Pozitivem je rovněž lokalita domova pro seniory a možnost vytvořit si iluzi domova. Z výpovědí informantů lze však usuzovat, že materiální zařízení instituce je až na druhém místě. Informanti totiž na tazatelskou otázku „Co byste změnili na centru?“ odpovídají většinou v tomto smyslu: „Je škoda, že ty prostory pro to nejsou větší. Ideální by bylo, kdyby se s tím jako v těhlech domovech počítalo, aby pro to byla projektovaná místnost. Ale my jsme rádi i za to, co máme. Pokud jde o fungování toho centra jako takovýho, o ten program a přístup těch pracovnic, tak nemáme připomínek. Toho si vážíme“ (p. Hájek). Na základě toho, jaké je personální a materiální zázemí domova pro seniory, se pak odvíjí charakter aktivizačních služeb v domově pro seniory.
2. 2. 4 Aktivizační služby V této kapitole se budu věnovat aktivizačním službám. V domově pro seniory, kde jsem prováděla výzkum, zabezpečovaly aktivizační služby dvě sociální pracovnice, které organizovaly aktivity jak v dopoledních, tak v odpoledních hodinách. V dopoledních hodinách se klienti scházeli ve dvou místnostech, kde na ně čekala vždy jedna pracovnice 52
s připraveným programem na celé dopoledne. Tyto dopolední aktivity organizované ve dvou místnostech personál a klienti označovali jako centrum. Odpoledne pak probíhaly aktivity v jiných místnostech, jako například v kavárničce nebo v jídelně. Kromě aktivit v rámci domova pro seniory sociální pracovnice organizovaly rovněž aktivity i mimo domov pro seniory. Na začátku této kapitoly nejdřív uvedu tři hlavní důvody, proč klienti aktivizačních služeb využívají. Pak představím jednotlivé aktivity, které domov pro seniory nabízí, a také uvedu, jak jsou s aktivizačními službami klienti spokojeni. Informanti ve svých výpovědích uvádějí jako hlavní důvody účasti aktivizačních služeb: potřebu společenského kontaktu, vhodné kompenzační prostředí a smysluplně strávený volný čas. Klienti nechtějí trávit veškerý svůj volný čas o samotě. Chtějí být mezi lidmi. A právě navazování společenských kontaktů jim umožňují aktivizační služby. „To je velká hodnota pro ty lidi, kteří tady jsou pochopitelně takhle osamělí. Člověk sice může vyvíjet kdejakou činnost takhle o té samotě, od televize až po čtení a nevím co všechno. Ale tohle to centrum a ty různé aktivity, to je jako prostřednictvím toho kontaktu s těmi ostatními lidmi nenahraditelný“ (p. Hájek). Aktivizační služby mají tedy významnou roli při navazování společenských kontaktů mezi jednotlivými klienty a centrum je také vhodným místem na seznámení se s ostatními klienty. „S jinými obyvateli jsem se seznámila jedině tím centrem. Že jsem tam jako začala chodit, a tak jsem navázala teda ty styky s těmi obyvateli“ (p. Nováková). Aktivizační služby tak umožňují kontakt s ostatními klienty, jenž je účinným nástrojem proti samotě. „Akorát v tom centru, tam jako su ráda, že můžu chodit, že přeci slyším ty lidi a někoho jiného“ (p. Černá). Scházením se v centru nebo na jiných aktivitách dochází ke vzájemné komunikaci a interakci. „Že se tam lidi sejdou a že se povykládá vo ledacoms, všechno možný kolikrát kritizujeme. No, kecáme do toho. A to je dobrý“ (p. Kučera). Klienti dále zavítají do centra nebo se zúčastní nějaké aktivity z toho důvodu, že kvůli nějakému svému handicapu nemůžou tu aktivitu, která je baví provádět sami. A právě aktivizační služby se snaží přizpůsobit možnostem klientů. Aktivizační služby tak vytváří kompenzační prostředí, jímž se myslí, že aktivity jsou pozměněné tak, aby vyhovovaly možnostem klientů. „No, ale teď si nemůžete ani ten časopis, ani ty noviny přečíst. Tak to je člověk vděčnej za to, že v tom centru vám to přečtou“ (p. Procházková). Domov pro seniory si tedy uvědomuje složení své cílové skupiny a podle toho 53
organizuje všechny aktivity. „Tak vono pro nás je to takový trošku komplikovaný, že jo, protože každej je nějakým takovým způsobem prostě trošku brzděn, že nemůže všechno, že. Takže kolikrát to obdivuji, že se jim podaří něco takovýho zorganizovat“ (p. Pokorný). Někteří klienti se účastní aktivit i z toho důvodu, že mají právě zájem o ty jednotlivé aktivity. Naplňují jimi tak smysluplně svůj volný čas. „No, těším se tam jako na to společenství těch lidí, na ten kontakt, který tam vzniká a samozřejmě na průběh těch činností, které pro nás ty pracovnice připravují, kvízy a tyhle věci“ (p. Hájek). Tyto aktivity můžeme tedy chápat jako jakousi prevenci nicnedělání a koukání do zdi. „My tady nesedíme jenom tak, že bychom tady seděli a furt koukali do zdi. Oni mají pro nás hnedka nějaký program“ (p. Nováková). Život v domově pro seniory je tak zajímavější. „Není to pro mě pak takový fádní, když jsem v tom centru“ (p. Kučera). Prostřednictvím aktivizačních služeb tedy dochází k naplňování základních sociálních potřeb, jako být ve vztahu s ostatními a sdílet informace. Aktivizační služby tak nabízejí příležitost k společenskému životu a rovněž stimulují fyzickou a psychickou činnost, jež je vidět na aktivitách, které jsou v domově pro seniory organizované. Nyní tyto aktivity představím a rovněž uvedu spokojenost klientů s těmito aktivitami. Domov pro seniory zabezpečuje pravidelné pohybové aktivity, které jsou vedené jak fyzioterapeuty, tak sociálními pracovníky nebo dobrovolníky. Klienti jsou spokojeni se všemi třemi variantami. „Pohybové aktivity máme v tělocvičně, teda to dvakrát týdně máme cvičení s těma fyzioterapeutama. To je jako taky dobrý“ (p. Nováková). Pohybové aktivity organizované fyzioterapeuty jsou důležité především pro zdravotní stránku jedince. Pohybové aktivity organizované sociálními pracovníky si již za hlavní cíl nekladou zlepšení zdravotního stavu klientů, ale vnímají pohybové aktivity jako aktivní relax. „Ale to zase Lenka to má takové cviky, kdy jako sedíme a cvičíme podle toho jejího a to se mně moc líbí. A ona nám u toho třeba i říká, jak máme dýchat, co si máme jako myslet, představovat v hlavě a tak, no. Je to takové fajn uvolnění“ (p. Dvořáková). Personál přizpůsobuje pohybové aktivity možnostem klientů alternativními činnostmi, jako například cvičení na židličkách. Pohybové aktivity centrum organizuje i mimo domov pro seniory, využívá k nim externí prostory. „A v létě s centrem se chodíme ven projít na chviličku a pak si sedneme tam v tom altánku. No, a už to tam je veselejší. Vidíme jezdit autobusy a lidi tam taky chodí“ (p. Procházková). V oblasti pohybových aktivit se realizují také dobrovolníci. Konkrétně se jedná 54
o vedení jógy. „Pohybových aktivit těch si taky velice vážím a probíhají tedy výborně. Ale jóga, jóga, to je super jednička“ (p. Hájek). Jóga je velmi pozitivně hodnocena především díky přístupu dobrovolnice, která jógu vede. Mnohdy tedy nezáleží na aktivitě jako především na přístupu personálu. Domov pro seniory udržuje kontakt s pěveckými sbory a se základními školami, jež si pravidelně připravují hudební vystoupení pro klienty v domově pro seniory. Hudební aktivity tak do jisté míry zabezpečují i mezigenerační kontakt a rovněž je klientům zprostředkován kontakt se společností. Klientům se hudební aktivity velmi líbí. „Ó jej. To je taky krásný. Ze švédské školy nám tady děvčata zpívaly. Taky se mně to moc líbí“ (p. Nováková). Centrum organizuje dále v kavárničce hudební koncerty. „Poslední akce byl Evžen Oněgin. To je opera. Já mám rád vážnou hudbu. Radši než, já tomu řikám, křidílková, to jako na vesnici se daly křidílky do hrnce a zaklepalo se s nima“ (p. Veselý). Klienti nejsou jen posluchači různých hudebních vystoupení, ale sami si také třeba na závěr centra zazpívají, což může mít funkci relaxace. „Někdy si tam zazpíváme taky, obyčejně ještě ke konci se zpívají takový ty národní a lidový písničky.“(p. Procházková). I do oblasti hudebních aktivit se zapojují dobrovolníci. „Chodí sem jedna zpěvačka, vždycky přijde a zpívá s nama, kdo jako umí zpívat, to je jasný. Takže my se taky zapojíme a je to fajn“ (p. Černá). Hudební aktivity jsou pozitivně hodnoceny klienty. „No těch souborů, Slavíček a já nevím, jak se jmenujou, to je tu každou chvíli. Zvlášť v té předvánoční době. Takže to je takový osvěžení, že jo“ (p. Kučera). Dále se v centru někteří klienti věnují individuálně výtvarným činnostem. „Já vyrábím tašky, to co tam všechno visí, jo, tak to jsem všechno dělala. Teď jsem dokončila jednu tašku a sestřička na mě křičí, že už je prodaná. Nebo sklenice dělám, barvím je. Práce mě baví. Jsem spokojena“ (p. Dvořáková). Klientka má pocit úspěchu, když se věci, které vyrobila, prodají. Může to prospět jejímu sebehodnocení. Má pocit, že ještě něco dokáže. Především jí však centrum umožňuje trávit čas, jak ji to baví. Poskytuje jí také materiální zajištění k výkonu její záliby. Odpoledne pak centrum nabízí možnost přijít a společně si něco vytvořit. „A dneska odpoledne se budou dělat ty koule nějaký z provázku. Nebo ta keramika se bude taky polívat. Že prý se udělá taková nějaká kašička a tím, že se to bude barvit, a dá se to jako vypálit. Tak se už moc těším“ (p. Procházková), “A děláme tam taky třeba adventní věnce nebo věnce k dušičkám. To je fajn“ (p. Kučera). 55
Klienti mají také možnost účastnit se petterapie. „Ještě tady někdy přijde slečna s pejskem. Každý si ho jako pohladí. Abychom tady měli nějaký to zvířátko. A teďka začala chodit nějaká slečna s kočičkou. Takže se zvířátky tady máme spojení. A to je dobře. Nejsme tady bez zvířátek. Máme tady i ty ptáčky“ (p. Nováková). Klienti zvířata v domově pro seniory vítají. „No, občas se tady objeví nějaký ten pejsek. Takže to vítám. A ty andulky taky velice vítám“ (p. Hájek). Ale o zvířata se nestarají. „No, tak já se domnívám, že je vo ně postarané a že prostě ty zvířata jako takový netrpí nějakou ujmou“ (p. Pokorný). Klienti o zvířata tedy mají zájem a jsou za kontakt se zvířaty vděční, ale jen ve formě petterapie. „Já ani ne. Kdyby to někdo měl a já se s tím pomazlila, tak to jo, ale sama bych to nechtěla. To sem chodí ta Péťa se psem. On vždycky chce piškotek. Tak vona ta Péťa má vždycky sáček piškotů a dá nám to na stůl, abychom mu to dávali. Tak to, když tam tak přijde, tak to je milý“ (p. Procházková). Dalšími aktivitami jsou aktivity vzdělávací, mezi něž patří čtení novin a cvičení paměti. V centru se pravidelně čtou noviny. „Tak nám to tam přečte, abychom byli jako, abychom nebyli odpoutaní vod lidí, abychom věděli, kde co se stalo. A věříte, že ty zprávy, že jsou dobrý z těch novin, co nám čtou“ (p. Černá). Cvičení paměti pak slouží k udržení vitality. „A potom tam zase děláme ty všelijaké kvízy a ty se nám líbí, aspoň se nám bystří mozek trochu s těma kvízema. To máme strašně rádi, když nám teda ta vymýšlí nějaký ty kvízy. A potom ještě někdy děláme ty paměťové hry. A to je taky dobrý“ (p. Nováková). „Pak od té půl jedenásté je nějaký ten AZ – kvíz nebo takový něco“ (p. Černá). Zdrojem vzdělávání je také časopis domova pro seniory, jenž má na starost jeden z klientů. Časopis působí jako vzdělávací médium. „Teď jim tam budu dávat ty postavy českých dějin jako Sámo, Pribina. Vždycky na jedné stránce jich bude myslím takových deset. A skončím to až naším prezidentem Havlem“ (p. Kučera). Dále domov pro seniory organizuje různé kulturní a společenské akce, které se pořádají jak v domově pro seniory, tak i mimo domov pro seniory. Pro kulturní a společenské akce je většinou vyhrazeno odpoledne. „Odpoledne většinou jsou, dneska to tam bude vlastně taky. Odpoledne jsou většinou filmy nebo něco takovýho“ (p. Veselý). Akce jak v domově pro seniory, tak mimo domov pro seniory jsou většinou inspirované svátky a tradicemi. „To byla teďka poslední největší akce, vánoční besídka. Vystoupení těch různých skupin a souborů. Před těmi Vánoci, toho jsem se všeho zúčastnil 56
a velice se mi to líbilo. Zvláště ta aktivita těch dětí, i když samozřejmě to odpovídalo jaksi k tomu věku, ale nic proti tomu, bylo to velice milé“ (p. Hájek). Kontakt s dětmi vyvolává u klientů pocit radosti a štěstí. „Tak to se asi líbí tam nám všem. Ty děti, to je radost. To když vidíte, jak to tam tancuje nebo jak to zpívá“ (p. Procházková). Akce mimo domov. „Tady je akcí! My jsme tak spokojeni. Minulý týden jsme byli na tom, na vánočních trzích. Oni nás vzali, kdo se jako přihlásil. Tak jsme jeli třema autama. Nebo jsme byli kolikrát na podzim ve vinným sklípku. Byl dobrej program, tancovalo se, všechno toto. Vždycky nás někde vezmou. Různé ty akce se tady pořádají“ (p. Nováková). Klienti se rádi účastní aktivit mimo domov pro seniory. „No, to víte, že se zúčastňuji výletů. Jenom se vždy zeptám, jestli počítají s tím, že su na vozíku. Když řeknou ano, to je možné, to my máme zabezpečené, tak jdu, to víte, že jo. Su rád mezi lidma“ (p. Pokorný). Domov pro seniory nabízí pestrou nabídku aktivit mimo domov pro seniory. „Zažil jsem tu výlet do Lednice, pak jsme byli v té, no tady té vile, teď si nemůžu vzpomenout, jak se jmenuje, potom výlet na ty vánoční trhy ve městě, tak to je fajn. Nebo chodíme na pivo, jsme byli v Břeclavě na pivě a držkové nebo tady kousek asi 500 metrů je senzační hospoda“ (p. Kučera). Domov pro seniory nezapomíná ani na duchovní aktivity. „Pak ve čtyři bude ta mše nahoře v kapli. To je tam každý pátek. To je dobře, že tu máme tu kapli, aspoň nemusíme chodit nikam daleko do kostela tady někde“ (p. Kučera). S uvedenými aktivitami jsou klienti spokojeni, protože jim tyto aktivity vyhovují. Aktivizační služby tedy zprostředkovávají společenský kontakt klientům, naplňují jim smysluplně jejich volný čas a vytvářejí bezpečné prostředí.
2. 2. 5 Adaptace V této kapitole se budu zabývat tím, jak skrze aktivizační služby, personální a materiální zázemí domova pro seniory dochází k adaptaci seniora na život v domově pro seniory. Aktivizační služby a personální a materiální zázemí domova pro seniory jako vnitřní faktory vzhledem k domovu pro seniory působí na seniora, jenž má určité vlastnosti, podle kterých se chová. Vnitřní faktory dále musí brát v úvahu vnější faktor vzhledem k domovu pro seniory, který rovněž působí na seniora a může ovlivňovat jeho chování. Vnějším faktorem jsou okolnosti před vstupem klienta do domova pro seniory. 57
Výše uvedený průběh adaptace znázorňuje následující obrázek. Obrázek č. 1: Proces adaptace
Hlavním cílem výše uvedených vnitřních faktorů je usnadnit seniorům adaptaci na život v domově pro seniory. A to především prostřednictvím toho, že seniorovi pomáhají s navazováním sociálních kontaktů, dále se snaží napomoct seniorovi k pocitu domova a vytvořit v domově pro seniory příjemnou atmosféru. Tyto jevy popíši volně svými slovy bez uvádění citací informantů. Vycházím z předcházejících kapitol, kde o jednotlivých jevech píši více a uvádím k nim i citace. Personál pomáhá klientům navazovat sociální kontakty s ostatními klienty v domově pro seniory. Doprovází klienty do centra nebo jídelny, kde je představuje všem přítomným klientům. Dále domov pro seniory může usnadňovat navazování sociálních kontaktů tím, že jim zprostředkovává sociální kontakt prostřednictvím výletů mimo domov pro seniory a prostřednictvím hudebních a jiných vystoupení v domově pro seniory. Navazování sociálních kontaktů usnadňují i kolektivní aktivity, které mohou uspokojovat potřebu být mezi druhými. Stejně tak mohou kolektivní aktivity přispívat k uspokojení potřeby udržování komunikačních schopností a mít někoho na blízku. Posezení u kávy zase dává možnost komunikovat, vyměňovat si názory, být vyslechnut. Také účast na bohoslužbách podporuje sociální kontakt se stejně smýšlejícími lidmi. Výtvarné a ruční aktivity zase mohou dodávat pocit uznání a užitečnosti. K pocitu domova může napomoci možnost vytvořit si iluzi domova při stěhování 58
se klienta do domova pro seniory. Dále se klient může cítit jako doma i díky tomu, že se může věnovat aktivitám, které vykonával ve svém původním domově. Jedná se mnohdy o přirozené aktivity, jako čtení novin, povídání si u kávy, procházky v okolí apod. Také dodržování svátků a tradic může napomoci k pocitu domova. Oslavy narozenin zase mohou vzbuzovat pocit, že na člověku někomu skutečně záleží, že je kolem něho někdo, kdo ho má rád, že vlastně domov pro seniory tvoří jednu rodinu. Domov pro seniory se také snaží vytvořit příjemnou atmosféru. Klienti se mohou cítit v domově pro seniory v bezpečí především díky bezbariérovosti domova pro seniory. Čtení zpráv může pomáhat klientovi zase v orientaci v čase a prostoru, a tak navodit pocit psychického bezpečí. Petterapie může zlepšovat psychickou pohodu, vyvolávat příjemné pocity a působit relaxačně. Také lokalita domova pro seniory může vytvářet příjemnou atmosféru. Domov pro seniory se dále snaží přizpůsobit tempu klientů. Život v domově pro seniory je tak pomalejší než normální život. I tempo života v domově pro seniory může mít vliv na celkovou atmosféru domova pro seniory. „Takže v těch Řečkovicích jsem měl celkem honičku a tady jsem měl pokoj. Taková harmonie tu je“ (p. Kučera). Můžeme usuzovat, že díky tomuto jsou klienti spokojeni se životem v domově pro seniory, a tak mohla proběhnout dobrá adaptace klientů na pobyt v domově pro seniory. „A tady, jak vám můžu říct, že v životě jsem se neměl tak jak tady. Vždycky jsem měl plno, zvlášť když jsem byl v důchodě, plno starostí a honičky, tady jsem jak v peříčku, bych mohl říct“ (p. Kučera), „Ale říkám vám, slečno, já jsem tady maximálně spokojena“ (p. Dvořáková). Jeden informant ukončuje rozhovor větou „Je mě tady dobře“ (p. Pokorný). Většina klientů však uvádí, že si v domově pro seniory vlastně nemůžou na nic stěžovat, že jsou se vším spokojeni, ale přece to není jejich domov. „Já tady jsem se vším spokojena, já si nemůžu na nic naříkat, opravdu ne, tedy. Protože všecko tady mám. Každý je na mě hodný. Zacházejí se mnou skutečně pěkně, tedy. A ten pokoj, jak vidíte, je taky docela pěkný. Jak svobodárna, že? A já tady nejsem doma, si představte“ (p. Procházková). Po racionální stránce mluví o domovu pro seniory jako o domovu, ale v myšlenkách zůstává jejich domovem domov původní. „No, a pak se sbalím a jdu. Jdu domů, no. Já tomu řikám domů. Já jsem totiž dříve nedovedla pochopit, co je to domů, až mně to Kamilka vysvětlila, že domů je to, kde teďka momentálně bydlím. Jsme spokojeni, všichni. Jídlo máme, prádlo máme čistý, povlíknutý máme. Řikám, co si ještě můžu přát, já nevím“ (p. Dvořáková). Výzkum se v tomto shoduje s literaturou, ve které se píše, že jen málo jedinců 59
přijme domov pro seniory za svůj vlastní domov, za domov v pravém slova smyslu. Konkrétně se tímto jevem zabývá Vágnerová (2007), podle níž se senior většinou s institucí neidentifikuje a málokdy ji považuje za svůj skutečný domov. Adaptace může trvat u každého jedince různou dobu a také k ní nemusí vždy dojít. Vnitřní faktory však usilují o to, aby k adaptaci došlo. A v případě, že nedojde k úplné adaptaci, tak se vnitřní faktory snaží aspoň o to, aby klient byl v domově více méně spokojený a hlavně neupadal do depresí.
60
Závěr Ve své práci jsem se zaměřila na problematiku adaptace, a to konkrétně na průběh adaptace seniorů na život v domově pro seniory. Snažila jsem se přijít na to, jak proces adaptace funguje. Především jsem chtěla zjistit, co všechno adaptaci ovlivňuje a jakým způsobem. V úvodu teoretické části jsem nejdřív představila proces stárnutí a vývojovou etapu stáří jako individuální změnu z pozitivního i negativního hlediska. Snažila jsem se upozornit na heterogenitu skupiny seniorů a prezentovat období stáří jako období, kdy není ještě všechno ztraceno. Tím jsem narazila na to, že při vstupu seniora do domova pro seniory nezáleží ani tak na věku seniora, jako především na jeho funkčním potencionálu. V další části jsem popsala, co znamená funkční potencionál, a jeho snižování jsem označila za důvod vstupu do domova pro seniory. Službu domov pro seniory jsem detailně popsala, abych zjistila, do jakého prostředí vlastně senioři vstupují. Zaměřila jsem se nejen na materiální zázemí a legislativu, ale i na přijímací proceduru seniora do domova pro seniory, která jde ruku v ruce s vytvářením jeho individuálního plánu péče, jež tvoří jakýsi pilíř dobré adaptace. Pojem adaptace jsem vysvětlila a uvedla jsem její jednotlivé fáze. Poté jsem již mohla přistoupit k novodobému fenoménu v oblasti sociálních služeb, jímž je humanizace péče. Pokusila jsem se vysvětlit cíl humanizace péče, kterým je uspokojovat všechny potřeby klientů, a tím dosáhnout kvalitu života. Dále jsem uvedla seznam aktivit, které jsou rozděleny na základě toho, jaké potřeby naplňují. Věnovala jsem tedy pozornost tomu, jak v domově probíhá animace a aktivizace. Teoretická část reflektovala cíl výzkumu. Cílem výzkumu bylo pokusit se blíže prozkoumat proces adaptace seniorů na život v domově pro seniory. Odkrýt, jaké faktory na proces adaptace působí, a vysvětlit, jaký je vztah mezi těmito faktory. Cíl vycházel z výzkumné otázky: Jak probíhá adaptace seniora na život v domově pro seniory? Ve výzkumu bylo zjištěno, že skrze aktivizační služby i personální a materiální zázemí domova pro seniory dochází k adaptaci seniora na život v domově pro seniory. Aktivizační služby a personální a materiální zázemí domova pro seniory jako vnitřní faktory vzhledem k domovu pro seniory působí na seniora, jenž má určité vlastnosti, podle kterých se chová. Vnitřní faktory dále musí brát v úvahu vnější faktor vzhledem k domovu pro seniory, který rovněž působí na seniora a může ovlivňovat jeho chování. Vnějším faktorem jsou okolnosti před vstupem seniora do domova pro seniory. Na závěr bychom mohli říct, že práce poodkryla faktory, které napomáhají
61
seniorům při adaptaci na život v domově pro seniory. A také vysvětlila vztahy mezi těmito faktory. Bylo by zajímavé blíže zkoumat překážky adaptace. Díky těmto informacím si myslím, že by faktory pomáhající seniorům při adaptaci na život v domově pro seniory mohly být více zacílené na určitou překážku adaptace.
62
Použitá literatura a další zdroje: BALTES, Paul B. Stáří a stárnutí jako oslava rovnováhy: mezi pokrokem a důstojností. In GRUSS, Peter. Perspektivy stárnutí: z pohledu psychologie celoživotního vývoje. 1. vyd. Praha: Portál, 2009. 222 s. ISBN 9788073676056. BARVÍKOVÁ, Jana. Rodinná péče a profesionální péče. In JEŘÁBEK, Hynek. Rodinná péče o staré lidi. 1. vyd. Praha: CESES FSV UK, 2005. 99 s. BOČKOVÁ, Lenka, HASTRMANOVÁ, Šárka, HAVRDOVÁ, Egle – VOJTKOVÁ, Michaela. 50+ Aktivně. Fakta, inspirace a rady do druhé poloviny života. 1. vyd. Respekt institut, 2011. 191 s. ISBN 9788090415324. CICERO, Marcus Tullius. Tuskulské hovory. 1. vyd. Praha: Samcovo knihkupectví, 1948. 217 s. ČADKOVÁ – SVEJKOVSKÁ, Michaela. Sociální práce se seniorem s duševním onemocněním. In MAHROVÁ, Gabriela, VENGLÁŘOVÁ, Martina. Sociální práce s lidmi s duševním onemocněním. 1. vyd. Praha: Grada, 2008. 168 s. ISBN 9788024721385. DUŠOVÁ, Bohdana. Aktivizace ve stáří [Online]. [cit. 2012-04-15]. Dostupné z
. ERIKSON, Erik H. Životní cyklus rozšířený a dokončený: doplněné vydání o devátém stupni vývoje od Joan M. Eriksonové. Praha: Lidové noviny, 1999. 128 s. ISBN 807106291X. FRIEDMAN, Václav. Aktuální problémy ústavní péče. In MÜHLPACHR, Pavel. Schola gerontologica. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 2005. 314 s. ISBN 8021038381. GRÜN, Anselm. Umění stárnout. Kostelní Vydří: Karmelitanské nakladatelství, 2009. 143 s. ISBN 9788071953166. HARTL, Pavel, HARTLOVÁ, Helena. Velký psychologický slovník. 4. vyd. Praha: Portál, 2010. 797 s. ISBN 9788073676865. HAŠKOVCOVÁ, Helena. Fenomén stáří. 2. přeprac. a dopl. vyd. Praha: Havlíček Brain Team, 2010. 365 s. ISBN 9788087109199. HENDL, Jan. Kvalitatvní výzkum: základní metody a aplikace. 1. vyd. Praha: Portál, 2005. 407 s. ISBN 8073670402. HLAVÁČOVÁ, Gabriela. Přechod seniorů do domova důchodců. Sociální práce, 2003, roč. 21, č. 2, s. 153 – 166. HOLMEROVÁ, Iva, JURAŠKOVÁ, Božena, ZIKMUNDOVÁ, Květa. Vybrané kapitoly z gerontologie. Praha: Gema, 2002. 110 s.
63
JANDOUREK, Jan. Sociologický slovník. 2. vyd. Praha: Portál, 2007. 285 s. ISBN 9788073672690. JANEČKOVÁ, Hana. Sociální práce se starými lidmi. In MATOUŠEK, Oldřich, KOLÁČKOVÁ, Jana, KODYMOVÁ, Pavla. Sociální práce v praxi: specifika různých cílových skupin a práce s nimi. 1. vyd. Praha: Portál, 2005. 351 s. ISBN 807367002X. JANEČKOVÁ, Hana. Motivace obyvatel ústavů k činnosti. Zpravodaj Asociace ústavů sociální péče České republiky [online]. 2003, č. 3, s. 19. [cit. 2012-04-15] Dostupné z: . JESENSKÝ, Ján. Andragogika a gerontagogika handicapovaných. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2000. 354 s. ISBN 8071848239. JUREČKOVÁ, Petra. Aktivizace seniorů. Sociální práce: odborná revue pro sociální práci, 2003, roč. 21, č. 2, s. 140 – 152. KALVACH, Zdeněk a kol. Geriatrie a gerontologie. 1. vyd. Praha: Grada, 2004. s. 861 ISBN 8024705486. KEMPERMANN, Gerd. Nevydán na milost a nemilost času a světu: plasticita stárnoucího mozku. In GRUSS, Peter. Perspektivy stárnutí: z pohledu psychologie celoživotního vývoje. 1. vyd. Praha: Portál, 2009. 222 s. ISBN 9788073676056. KRÁLÍČEK, Lukáš, KRÁLÍČKOVÁ, Tereza. Komunitně – skupinová práce se seniory v adaptačním období. Sociální práce, 2004, č. 2, s. 143 – 147. KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Stárnutí z pohledu pozitivní psychologie: možnosti, které čekají. 1. vyd. Praha: Grada, 2011. 141 s. ISBN 9788024736044. LANGMEIER, Josef, KREJČÍŘOVÁ, Dana. Vývojová psychologie. 2., aktualiz. vyd. Praha: Grada, 2006. 368 s. ISBN 8024712849. LINDENBERGER, Ulman. Technologie ve stáří; šance z pohledu výzkumu chování. In GRUSS, Peter. Perspektivy stárnutí: z pohledu psychologie celoživotního vývoje. 1. vyd. Praha: Portál, 2009. 222 s. ISBN 9788073676056. MALÍKOVÁ, Eva. Péče o seniory v pobytových sociálních zařízeních. 1. vyd. Praha: Grada, 2011. 328 s. ISBN 9788024731483. MATOUŠEK, Oldřich. Metody a řízení sociální práce. 2. vyd. Praha: Portál, 2008. 380 s. ISBN 9788073675028. MATOUŠEK, Oldřich. Základy sociální práce. 2. vyd. Praha: Portál, 2007. 309 s. ISBN 9788073673314. MATOUŠEK, Oldřich. Ústavní péče. 2. rozš. a přeprac. vyd. Praha: Sociologické nekladatelství, 1999. 159 s. ISBN 8085850761. MÁTL, Ondřej, JABŮRKOVÁ, Milena. Kvalita péče o seniory: řízení kvality dlouhodobé 64
péče v ČR. 1. vyd. Praha: Galén, 2007. 176 s. ISBN 9788072624997. MIOVSKÝ, Michal. Kvalitatvní přístup a metody v psychologickém výzkumu. 1. vyd. Praha: Grada, 2006. 332 s. ISBN 8024713624. MÜHLPACHR, Pavel. Gerontopedagogika. 2. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2009. 203 s. ISBN 9788021050297. NEŠPOROVÁ, Olga, SVOBODOVÁ, Kamila, VIDOVIČOVÁ, Lucie. Zajištění potřeb seniorů s důrazem na roli nestátního sektoru. 1. vyd. Praha: VÚPSV, 2008. 85 s. ISBN 9788087007969. ONDRUŠOVÁ, Jiřina. Stáří a smysl života. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2011. ISBN 9788024619972. PACOVSKÝ, Vladimír. O stárnutí a stáří. 1. vyd. Praha: Avicenum, 1990. 135 s. ISBN 8020100768. PACOVSKÝ, Vladimír. Geriatrie: geriatrická diagnostika. 1. vyd. Praha: Scientia Medica, 1994. 150 s. ISBN 8085526328. PAULÍK, Karel. Psychologie lidské odolnosti. 1. vyd. Praha: Grada, 2010. 240 s. ISBN 9788024729596. PICHAUD, Clément, THAREAUROVÁ, Isabelle. Soužití se staršími lidmi: praktické informace pro ty, kdo doma pečují o staré lidi, i pro sociální a zdravotnické pracovníky. 1. vyd. Praha: Portál, 1998. 156 s. ISBN 8071781843. RABUŠIC, Ladislav. Česká společnost a senioři. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1997. 189 s. ISBN 8021017295. RHEINWALDOVÁ, Eva. Novodobá péče o seniory. 1. vyd. Praha: Grada, 1999. 86 s. ISBN 8071698288. ŘÍČAN, Pavel. Cesta životem. 2. přeprac. vyd. Praha: Portál, 2004. 390 s. ISBN 8071788295. SMÉKAL, Vladimír. Možnosti poskytování psychosociální a duchovní opory seniorům v rodině a v zařízeních sociální péče. Sociální práce: odborná revue pro sociální práci, 2004, č. 2, s. 50 – 62. ISSN 1213-6204. Standardy kvality sociálních služeb – Výkladový sborník pro poskytovatele Dostupné z: . Standardy kvality sociálních služeb – Příručka pro .
uživatele
Dostupné
z:
STUART-HAMILTON, Ian. Psychologie stárnutí. 1. vyd. Praha: Portál, 1999. 319 s. ISBN 8071782742.
65
SÝKOROVÁ, Dana. Autonomie ve stáří: kapitoly z gerontosociologie. 1. vyd. Praha: Slon, 2007. 284 s. ISBN 9788086429625. STRAUSS, Anselm, CORBINOVÁ, Juliet. Základy kvalitativního výzkumu: postupy a techniky metody zakotvené teorie. 1. vyd. Boskovice: ALBERT, 1999. 196 s. ISBN 808583460X. ŠTILEC, Miroslav. Program aktivního stylu života pro seniory. 1. vyd. Praha: Portál, 2004. 135 s. ISBN 8071789208. ŠVANCARA, Josef. Psychologie stárnutí a stáří. 2. přeprac. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1983. 111 s. ŠVAŘÍČEK, Roman, ŠEĎOVÁ, Klára. Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách. 1. vyd. Praha: Portál, 2007. 377 s. ISBN 9788073673130. TOŠNEROVÁ, Tamara. Ageismus: průvodce stereotypy a mýty o stáří. 1. vyd. Praha: Ambulance pro poruchy paměti, 2002. 45 s. ISBN 8023895060. VÁGNEROVÁ, Marie. Vývojová psychologie II. Dospělost a stáří. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2007. 461 s. ISBN 9788024613185. VENGLÁŘOVÁ, Martina. Problematické situace v péči o seniory: příručka pro zdravotnické a sociální pracovníky. 1. vyd. Praha: Grada, 2007. 96 s. ISBN 9788024721705. VOHRALÍKOVÁ, Lenka, RABUŠIC, Ladislav. Čeští senioři včera, dnes a zítra. Brno: Výzkumný ústav práce a sociálních věcí, 2004. 90 s. ZAVÁZALOVÁ, Helena. Vybrané kapitoly ze sociální gerontologie. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2001. 97 s. ISBN 8024603268. Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách Dostupné z: . ZGOLA, Jitka. Úspěšná péče o člověka s demencí. 1. vyd. Praha: Grada, 2003. 226 s. ISBN 8024701839. ŽUMÁROVÁ, Monika, TESKOVÁ, Jana. Pohled sociálního pedagoga na kvalitu života seniorů. In ŽUMÁROVÁ, Monika, BALOGOVÁ, Beáta. Medzigeneračné mosty. 1. vyd. Tlačiareň svidnická pre MENTA MEDIA, s.r.o. 2009. 112 s. ISBN 9788089392087.
66
Přílohy Příloha č. 1: Struktura otázek rozhovoru TO1: Já bych si s Vámi dnes nejdřív chtěla tak trochu zavzpomínat. Zajímalo by mě, jestli si pamatujete, jak probíhaly Vaše první dny tady v domově pro seniory? TO2: Co se stalo, že jste museli do domova pro seniory odejít? TO3: Protože (se Vám zhoršil zdravotní stav, jste začali zapomínat, Vám umřel partner …), rozhodli jste se přestěhovat do domova pro seniory. Jak na Váš odchod reagovaly Vaše děti a ostatní příbuzní? TO4: Já jsem ráda, že jste si se mnou zavzpomínali na Vaše první dny v domově pro seniory. A jak se máte dnes? Co máte v plánu? nebo Co jste celý den dělali? (podle doby rozhovoru) TO5: Jak často chodíte do centra? Co děláte, když nejste v centru? TO6: Mohli byste mi popsat, co v centru děláte? Jak probíhá den v centru? TO7: Co máte rádi na centru? Na co se vždy těšíte? TO8: Co Vám na centru vadí? Co byste změnili? TO9: Jakých dalších akcí se zůčastňujete? TO10: Jak se zapojujete do dění v domově pro seniory? Jak probíhala akce, kterou pro Vás připravil některý obyvatel? (Já jsem si pro Vás připravila takovéto tři smajlíky. Ten napravo se usmívá, je spokojený, šťastný. Smajlík uprostřed je neutrální a ten třetí smajlík vlevo je smutný, nespokojený.) TO11: Jakým smajlíkem byste ohodnotili sociální pracovnice? TO12: Jakým smajlíkem byste ohodnotili rukodělnou místnost v centru? TO13: Jakým smajlíkem byste ohodnotili paměťovou místnost v centru? TO14: Jakým smajlíkem byste ohodnotili výlety, které domov pro seniory organizuje? TO15: Jakým smajlíkem byste ohodnotili představení MŠ, ZŠ, SŠ a přednášky? TO16: Jakým smajlíkem byste ohodnotili pohybové aktivity, kterých se můžete účastnit? Příloha č. 2: Ukázka z přepisu rozhovoru s informantkou paní Novákovou T: Já bych si s Vámi chtěla nejdřív tak trochu zavzpomínat. Zajímalo by mě, jestli si pamatujete, jak probíhaly Vaše první dny tady v domově? I: Tak první dny tady probíhaly, to víte, takovým kvapem a tím takovým, já nevím, jak
67
bych to řekla. No měla jsem z toho strach, že. Jak to tady bude všechno. Ale já, když jsem se sem nastěhovala, tak už moje děti mi tady jako, mně to tady všechno nachystaly, všechno mně to tady. Já jsem si mohla vzít ještě svůj nábytek ze svýho bytu a všechno, takže já jsem sem přišla tak, jakože už jsem to měla. Koberce jsem tady měla daný a všechno. Tak jsem přišla jako domů. Já jsem měla, takže jsem si nepřipadala tak jako v cizím prostředí. Tak hned jsem jako to měla tady takový a už se mně začalo hnedka líbit. Já jsem si myslela, že si nezvyknu, jsem byla 37 let, tam bydlela v jednom bytě, že. V jednom tom a říkala jsem si já si tady nezvyknu. Najednou jiný. Jak když starý strom přesadíte. Ne opravdu, já jsem si tady hned zvykla a hned jako. Sestřičky byly velice milé. Všechny se nám představily, tady si sedly, představily se, byly velice příjemný a hodný. Takže já jsem přišla jako. Já jsem si říkala, já si nezvyknu, ale zvykla jsem si hned druhej, třetí den tady. To byla bašta. Já nevím no. Hnedka jsem si zvykla. T: A jak jste navázali vztahy s jinými obyvateli, jak jste se seznámili? I: S jinými obyvateli jedině tím centrem. Že jsme jako. Začala jsem tam chodit. To oni mi to řekli., jestli chci chodit do centra, že tam se jako scházíme, abych jako se tam. Já jsem tam šla. No a tak, tak jsme navázali teda ty styky s těma obyvatelama v tom centru, jsme se představili, že ona Kamilka nás tam jako, ta Kamilka představila, to je novej obyvatel, tady tohoto domu paní Nováková a tak hezky jako to. No a potom zase v jídelně zase mě představili. Tady jako každej kdo přijde novej, tak ho tady představujou jako všem těm obyvatelům, aby věděli, že přišel nový, novej klient, teda tak se to tady dělá. T: A o tom centru jste se jak dozvěděli? I: O tom centru to jako nám hnedka tady ty pečovatelky, jak jsem sem nastoupila. Tak oni hnedka mě tady přišly dvě a hnedka řekly, budete chodit do centra, je tady kavárnička, tam se taky chodí jednou týdně, jsou tady různé, tělocvična, různý ty masáže. Jako nás hnedka se vším seznámili. Co tady pro nás teda je. Takže jsem to hnedka věděla ten druhý den. Teda mě to tak řekli. T: No vidím, že jste se s prvními dny moc dobře popasovali. I: Ano moc dobře se tady, já teda aspoň osobně nemůžu říct, že bych teda byla v úplné nevědomosti. Že bych nevěděla, co tady se děje. Tady v tom baráku, teda. Všechno nám jako vysvětlili. Hned nás zavezli třeba do toho centra na třetí den nebo já nevím druhej den. A už to tam bylo a už jsem se tam seznámila. Jenže já jsem takovej společenskej tvor. Takže mně to tak nedělá tak potíže navazovat, jako víte, tak jako navazovat nové kontakty. Někdo třeba by tak nebyl, ale já že su taková ukecaná. Takže já lehko navazuju takhle kontakty. 68
T: A můžu se zeptat, co se stalo, že jste museli odejít do domova? I: No právě to, já mám progresivní polyatritidu. A teda revma. A já jsem měla domek, kde byly schody. No a to, už jsem byla taková nemožná, že jsem se nemohla učesat, utentovat a děti jsou všechny v práci, mám tři, a už chodili do práce, tak by tam museli se mnou pořád být nebo pořád bych někoho potřebovala. Potřebuji chleba, rohlíky. Obědy jsem teda měla, že mi je dováželi domů, ale už dva roky. To už by nebyl problém. Ale hlavně ty schody. Že jsem nemohla jít stejně vůbec ven a po těch schodech. Jsem nemohla jít do koupelny, jsem se jenom tak pohybovala v té kuchyni a teď kafe si nemůžu uvařit, protože neuzvednu tu konvici, no ne, tak se mnou byl takový, proto jsem jako musela někde jít. A chci říct, že jsem prvně chtěla jít jako k dceři, ona chtěla vyměnit třípokojový byt za čtyřpokojovej, ale potom jsem si to zase rozmyslela. Já jsem si říkala budu tam zase překážet, ale voni budou celej den v práci stejně do čtyř hodin do pěti. Já tam budu stejně celej den sama. Tak to je strašný. Tak jsem říkala ne, ja musím jít mezi lidi, já su zvyklá mezi lidmi a tak a tam bych trčela sama, ne. Tak jsem šla teda tady sem. T: Takže především kvůli zdravotním problémům jste odešla do domova. I: Ano kvůli zdravotním problémům, jinka bych sem nemusela. T: A co vaše děti, jak na to reagovaly? Co na to říkaly? I: Moje děti. Tak to víte voni už jsou dospělí lidi kolem 50 let. Ale mě to právě jenom doporučovaly. Říkaly mi, mami ty si zvykneš, ty si taková společenská. Tam uvidíš to je pěknej domov tady na Slatině. Tak mě to doporučovaly teda. T: A jste i říkali, že Vám pomáhaly se zařizováním pokoje. I: Ano, všechno mi to zařídily než jsem se sem nastěhovala. Představte si, že oni mi řekli budete se stěhovat já nevím 23., já jsem se stěhovala 25. a naše děcka hnedka tady jak voni to spravili, tak naše děcka mně tady daly koberec natáhly a poličky nazdobily, jako udělaly ty, aby se pověsily hodiny, aby se to. Nábytek mi sem donesly. Teďka tady všechno to udělaly. Já jsem sem přišla jako kdybych přišla do svýho bytu a už jsem nemusela vůbec s ničím hejbat. Tady to bylo tak jak to je teď. Takže jako to jako kdybych přišla do svýho pokoje. Naši jsou ale hrozně hodní. Tady za mnou chodí na návštěvy. Oni bydlí tady nedaleko. Jeden syn tady bydlí na Maliňáku, dcera bydlí na Bezručové. Jeden bydlí v Ostravě. Mám tři děti. A oni tady bydlí poblíže tak jsou tady hrozně často. Dcera mi tady všechno dělá, ta mi nakoupí a vykoupe mě, mě tady nemusí koupat. Já jsem říkala dokud ještě ona může, tak aby mě vykoupala, bude to lepší, když ten rodinnej příslušník vás vykoupe, je to dcera, tak nebo mě převleče peřiny. Nakoupí mě mandarinky, nakoupí mě všechno, takže já mám postaráno. I ten syn sem chodí se psem a jak mě vidí tak mě 69
zamává. Tak jako mám to dobrý. A ten třetí je teda v té Ostavě, ten je dost daleko, ten je uměleckej kováč, ten má práce nad hlavu, no a tak. Teda ten nechodí tak často, tak jednou za 14 dní. Pořád tak jako mám hodné děcka. Musím říct. Opravdu. Na Vánoce jdu teďka taky tady k dceři na ty dva dny a tak dobrý. T: Tak to jsme si tak trochu zavzpomínali. A jak se máte dnes? I: Dobře. Já si tady nestěžuju. T: A co máte dnes v plánu? Třeba, když dokončíme rozhovor? I: Co mám. Já jsem chtěla teď telefonovat s tou snachou. Mi volala. Teď jsem tady měla Moničku, takže jsem jako nemohla s ňou mluvit, tak ji zavolám teď. Vždycky někomu zatelefonuju. Máme tady tu pevnou linku. A máme to zlevnění ty hovory, takže. Tak si vždycky s někým povykládáme nebo potom jdu do toho centra a potom jdeme třeba cvičit, máme ve 10:45 to cvičení, takže jako dopoledne uteče jako voda. To je fakt strašný, protože tady furt máme nějaký program. No a už je oběd. A vodpoledne mi přijde kamarádka, ve dvě hodiny tady mám pozvanou kamarádku, ona za mnou chodí. Ona bydlí tady kousíček, takže ona je tady cupy dup, tak ve dvě hodiny říkala, že přijde. No tak si uvaříme spolu kafčo a budeme tady kecat. T: Tak to máte hezký plán na dnešek. I: Mám dneska. A skoro každý den mám takovýho něco. No dobrý. Já si opravdu nemůžu stěžovat. To víte, kdybych byla zdravá, tak tady nejsu že, tak bych byla doma. Ale když nemůžete, tak musíte tady být. T: A jak často chodíte do centra? I: No většinou, když se tady nic neděje nebo nepřijde za mnou návštěva nebo někdo se neohlásí, tak jsem chodila skoro každý den. Ale třeba ve středu to máme holiča nebo pedikúru nebo něco takovýho dopoledne tak už tam nejdu, ale většinou teda chodím, dost často teda jako, určitě třikrát, čtyřikrát v tom týdnu. T: A mohli byste mi popsat, co v tom centru děláte? Jak tam probíhá den? I: No tak je to tam prima. Pěkně se nás zeptají, jestli chceme kávu, čaj nebo šťávu, tak nám dají co si přejeme. Třeba mě někdy kafe někdy čaj. No a potom teda čteme noviny. Nám říkají, co je novýho ve světě. Já sice odebírám Blesk, ale to je taková drbárna, ale tam taky se dozvím všechno. Ale potom tam zase děláme ty všelijaký kvízy a ty se nám líbí, aspoň se nám bystří mozek trochu s těma kvízema, to jsme strašně to máme rádi, když nám teda ta vymýšlí nějaký ty kvízi. No a potom zpíváme nebo cvičíme, podle toho která je tam ta sestřička. No a opravdu, oni mají pro nás hnedka nějaký program teda, ne že bychom tam seděli a koukali na sebe. Oni mají pro nás vždy moc dobrej program. Vždycky. Potom ještě 70
někdy po obědě třeba v jednu hodinu nebo ve dvě nás zavolají a děláme na počítači různý ty, ta Lenka nám vymyslí takový věci na počítač, nás dá a jako ty na tu hlavu. Jak se to jmenuje. Nevím si vzpomenout. Ty paměťové hry. No taky máme vždycky jednou týdně nebo jak nás tam pár zavolá. No takže pořád se o nás starají. Ne my tady nesedíme jenom tak, že bychom tady seděli a furt tady koukali do zdi. Ne opravdu máme, mají o nás zájem tady. T: A co se Vám tam nejvíc líbí? Na tom centru? I: Že se všichni sejdeme dohromady za prvé, to je strašně důležitý, protože tam jsme. Tak se mi tam líbí. Všechno. Všechno se mi tam líbí. Že jsem tam všichni pohromadě a bavíme se dohromady. A děláme různé ty hry nebo testy. Nebo malujeme. Taky jsem jeden čas malovávala, tak abych to zase těma rukama trošku hejbala, tak jsem malovala obrázky. Teď už to zas nemaluju, protože se mi někdy nechce. Takže tak. Já nevím, no. T: A změnili byste tam něco, v tom centru? I: Ne, já myslím, že ne. Já teda ne osobně. Nevím, co by se tam. Mělo by to být větší. Opravdu větší. To je tak malý, že oni nás musí, když furt přehazovat, protože když někdo chce jít ven, na záchod nebo chce jít tam že a zas jde cvičit a zas nazpátek. Je to tam malý jako. Takže, ale nejde to prý udělat jako větší, protože tam jsou jakési nosní zdi nebo co. Oni mysleli, že to probourají prvně, že budou ty dvě místnosti dohromady. Nejde to. Tak někteří jsou tam vedle. Tam pletou, háčkují nebo co a my jsme zase tady, děláme ty kvízy nebo zpíváme, cvičíme a tak dále. Tak je to rozdělený na polovinu. T: Takže větší byste to chtěli? I: Ano větší, větší. T: A jakých dalších akcí se tady ještě účastníte? I: Jé, tady je akcí. My jsme tak spokojení. Minulý týden jsme byli na tom, na vánočních trzích. Oni nás vzali, kdo se přihlásil, tak jsme jeli, třema autama nás vzali pečovatelé. Jeli jsme na Náměstí, byli jsme jak na Náměstí, tak na Zelném rynku tam podívat se na ty vánoční trhy. Dali jsme si tam pěkně medovinu, mohli jsme si dát, co jsme chtěli. Neměli jsme na nic chuť, protože jsme byli po snídani, ale mohli jsme si dát. Tak nás povozili po těch stánkách. Nebo jsme byli kolikrát na podzim ve vinném sklípku. Tak jsme zase měli půl dne tam. Byl dobrej program, tancovalo se, všetko toto. Nebo já nevím. Vždycky nás někde vezmou. Různé ty akce se tady pořádají. Kdo se přihlásí. Třeba dneska je zase zpívání s paní Dášou nebo tam v té koledy se budou zpívat v té kavárničce. Pořád jsou, teď jsme měli tu vánoční besídku v neděli, měli jsme tam pohoštění s paní ředitelkou a s těma pečovatelama, děvčata tady z té cirkevní školy, co to tam tancovali. Takže pořád máme 71
nějakej program. My tady nesedíme, že bychom koukali jen tak do zdi. Opravdu, tady se o nás starají s tím programem T: A zapojujete se i vy nějak do dění domova? Že něco naplánujete vy sama? I: Ne, já teda ne. Toto mě nejde. Já su společenská, ale takhle že bych se do něčeho takhle tak jako zapojila, něco vymyslela. Jo my jsme pekli na Vánoce vlastně cukroví tady v centru. My jsme pekli cukroví a já jsem se tam zapojila, bylo nás tam ale osm, tak nás tam Kamilka jako vzala a já jsem válela ty, dělala ty rohlíčky a dávali jsme to na plech, potom zase formičky nám dali, dělali jsem ty pracny. Tak jsem to do toho mačkala. Byli jsme tam ale tři hodiny vodpoledne, od jedné do čtyř. A pekli jsem cukroví. Druhej den jsme zase pekli, kuličky jsme dělali a já nevím co. Takže jsme se zapojili tímto. Jo to sem tam dělala. Tak tak ty akce. Ale ináč tak né no. Příloha č. 3: Báseň informanta pana Kučery Mgr. Ladislav Kučera Náš osud Chvíle šťastné i horší na nás v Řečkovicích přišly, náš osud radostmi i strastmi naplnily, zdraví časem nemoce pak ukrátily. Slatina však vše v dobro obrátila, práce personálu naši mysl rozjasnila. Kus domova tu máme, ze zdí naše chaloupka a naši milí na nás shlíží, nechť osud zdejší je na nás stále milý a kříž, který jsme si z domova přivezli, nechť nás stále chrání.
72
