Ústav českého jazyka

MASARYKOVA UNIVERZITA Filozofická fakulta

Ústav českého jazyka

Bakalářská diplomová práce

2015

Petra Slámová

MASARYKOVA UNIVERZITA Filozofická fakulta Ústav českého jazyka Český jazyk a literatura

Petra Slámová

Diskuse k pravopisné reformě z roku 1993 Bakalářská diplomová práce

Vedoucí práce: Mgr. Petr Malčík

2015

Prohlášení

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.

…………………………………………….. Podpis autorky práce

Poděkování Velmi děkuji vedoucímu této bakalářské diplomové práce Mgr. Petru Malčíkovi za nesmírně trpělivé a vstřícné vedení, cenné výchovné rady a připomínky, důvěru ve mě vloženou, a také za celkový nadstandardní přístup v průběhu psaní této práce.

Obsah ÚVOD ......................................................................................................................... 6 1. 1.1

Charakteristika pravopisu ............................................................................... 8 Český pravopis ............................................................................................ 8

2.

Pravopisné příručky 20. století ..................................................................... 11

3.

Pravidla českého pravopisu 1993 ................................................................. 15

3.1

Co přinášejí nová Pravidla českého pravopisu ............................................. 16

3.2

Komparace Pravidel 57 a Pravidel 93 .................................................... 18

3.3

Dodatek Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR ............... 24

4.

Diskuse o pravopisné reformě...................................................................... 26

4.1

Fonetizace a demokratizace pravopisu.................................................. 26

4.2

Majuskule ................................................................................................... 28

4.3

Kvantita vokálů ......................................................................................... 29

4.4

Kulturně-politické hledisko ..................................................................... 30

4.5

Kritiky kritik a reakce čtenářů................................................................. 31

4.6

Minoritně zastoupené kritiky .................................................................. 32

4.7

Olomoucká konference ............................................................................ 34

5.

Shrnutí diskusí ................................................................................................ 36

ZÁVĚR ...................................................................................................................... 40 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY ................................................................... 43

ÚVOD Předložená bakalářská práce si klade za úkol zmapovat diskuse týkající se vydání Pravidel českého pravopisu z roku 1993. Ta přinesla změny v oblasti psaní velkých písmen či přejatých slov a po jejich uveřejnění se tyto pravopisné úpravy staly tématem rozličných polemik. Řada bohemistů i laické veřejnosti projevovala své názory v odborných publikacích či v denním tisku. Bakalářská práce se pokusí shromáždit značnou část z těchto diskusí a podat přehled o nejčastěji diskutovaných tématech. I v současné době si můžeme povšimnout vzrůstajícího zájmu o modernizaci českého pravopisu, především pak v otázce používání velkých písmen, což je považováno za dlouhodobě nevyjasněný problém a zároveň jeden ze složitých pravopisných jevů českého jazyka. Dlouhodobě se také objevuje mínění některých jazykovědců o zjednodušení užívání i/y, respektive zachování ypsilonu pouze v určitých případech (např. po h, ch, d, t, n, r) a v ostatních nadále používat pouze jotu. Dlouhodobým zastáncem reformy týkající se ypsilonu je lingvista Petr Sgall, k tomuto tématu se vyjadřuje například v Rozhovorech s českými lingvisty II [CHROMÝ – LEHEČKOVÁ 2009: 259], nebo v publikaci Čeština bez příkras [SGALL - HRONEK 1992: 127]. Objevuje se také názor, který říká, že Pravidla českého pravopisu v podobě, jaká je nám známá, jsou již nevyhovující a měla by být nahrazena slovníky češtiny. O tom hovoří Dušan Šlosar opět v Rozhovorech s českými lingvisty II [CHROMÝ – LEHEČKOVÁ 2009: 304]. Šlosar zde mj. dodává, že by také měla být jednou za generaci sepsána zevrubná synchronní gramatika. Diplomová práce se v teoretické části zaměří na charakteristiku pravopisu, specifikaci českého pravopisu a podá stručný přehled kodifikačních příruček, jež vyšly během 20. století. Poté se bude podrobněji zabývat samotnými Pravidly českého pravopisu z roku 1993. Bude nastíněno, co předcházelo jejich vydání, a jaké změny přinesly v komparaci s Pravidly českého pravopisu z roku 1957. Následovat bude část věnována pravopisným debatám, kde se zaměříme na sběr diskusí k pravopisné reformě v novinových článcích, sbornících a jiných

6

tematických publikacích. Budeme pracovat výhradně s diskusemi uveřejněnými mezi lety 1993 až 1994, vzhledem k tomu, že právě debaty v tomto časovém období vedly v roce 1994 k přehodnocení některých nových změn a k dodatečné úpravě Pravidel českého pravopisu. Tato úprava je reflektována v Dodatku Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR k Pravidlům českého pravopisu (viz kap. 3.3). Potřebný materiál jsme získali pomocí Bibliografie české lingvistiky Ústavu pro jazyk český AV ČR, kde jsme v tematickém rejstříku č. 5 „Čeština“, podkapitola 5.6 – Spisovný jazyk a jeho kultura → 5.63 Pravopis: obecné otázky, dílčí příspěvky dohledali novinové články z let 19931994 týkající se Pravidel 93. Dále jsme prověřili odborné sborníky a statě, které v týchž letech vyšly. Vzhledem k rozsahu a počtu diskusí, nebylo možné obsáhnout všechny komentáře k reformě, mj. i proto, že mnoho z periodik, kde se diskuse vyskytly, jsou regionálního rázu a již je nebylo možné dohledat. V závěru bakalářská práce zhodnotí nejčastěji diskutované pravopisné úpravy, jež se u veřejnosti nesetkaly s pochopením, a pokusí se nalézt a shrnout hlavní důvody pro jejich nepřijetí.

7

1. Charakteristika pravopisu Pro charakteristiku pravopisu uvádíme několik definic. Pravopis (ortografii) lze formulovat jako soubor pravidel umožňujících přechod od projevů mluveného jazyka k soustavě jazyka psaného [VACHEK 1942: 288] nebo také jako „soubor pravidel o reprezentaci fonému (a hlásek) v písmu“ [PANEVOVÁ 2002: 337]. „Skutečným pravopisem, ortografií, je však až soubor zásad, jež přiřazují písmena jednotlivým zvukům jazyka“ [KRČMOVÁ 2007]. Ortografie poučuje o správném používání grafických prostředků jazyka [ČECHOVÁ et al. 2000: 47]. Pravopisná kodifikace je pak činnost, při níž se výsledky pravopisných řešení uveřejňují a jsou považovány za společensky závazné [KRAUS 1991: 6]. Pravopis tedy koresponduje s grafikou, kodifikovaná a unifikovaná grafická podoba slova by měla zamezit výskytu chyb [ČERMÁK 2011: 34]. V rámci uvedeného můžeme tedy pravopis definovat jako prostředek unifikace zvukové podoby jazyka do podoby písemné.

1.1 Český pravopis V českém pravopise používáme grafémy zaznamenané v české abecedě, přičemž ze 42 liter je jich 5 cizího původu (f, g, q, x, w). Jedinečný je grafém ch, který vznikl spojením c a h, jedná se tedy o spřežku. Český pravopis užívá hláskového písma, jehož podstatou je rozložení zvuku řeči na fonémy [KRČMOVÁ 2007]. Nověji toto písmo označujeme také za fonologické, jelikož odráží ty jevy zvukového jazyka, které mají schopnost rozlišovat význam. Grafické zásady bývají nazývány jako pravidla předepisující způsob psaní odlišný od formy zvukové, proto hovoříme o pravopisu lexikálním, morfologickém a syntaktickém [ČECHOVÁ 2000: 48]. V české ortografii se uplatňuje několik navzájem se prolínajících principů. Pro naši práci jsou důležité především principy, které se užívají v lexikálním pravopise – tedy v psaní jednotlivých slov. Jde o princip fonologický, jenž se projevuje tím, že se v písmu odráží jevy zvukové formy řeči, které mají na úrovni hlásek a hranic výrazů fonologickou funkci [KRČMOVÁ 2007]. Některé hlásky bez rozlišovací funkce 8

však svůj grafém nemají. Například ř zaznamenává výslovnost znělou i neznělou, ale pro jeho ráz neexistují dva různé grafémy [KRČMOVÁ 2010: 14]. Fonologický přístup se prolíná s morfologickým, díky němuž při flexi nedochází ke změně kořene slova, přestože výslovnost je rozličná. Např: had [hat]/ had-a [hada]. Morfologický princip je tedy nadřazený fonologickému. Oba souvisí také s etymologickým principem, u kterého je nutné si uvědomit, že grafická podoba slova může být motivována jeho etymologií. Okazionálně se uvádí také historický princip, který se v českém pravopise projevuje například rozlišováním i/y a í/ý ve vyjmenovaných slovech a v jejich odvozeninách [KRČMOVÁ 2007]. Přístupy k definici principů uplatňujících se v pravopise se mohou různit, pro naše potřeby vycházíme ze skript Marie Krčmové [KRČMOVÁ 2007]. Pravidla pro používání pravopisných zásad v českém jazyce jsou zachycena v Pravidlech českého pravopisu, jejichž poslední úprava proběhla v roce 1993 (více viz kap. 2 a 3). Nelze však zaměňovat pravidla pro český pravopis za gramatiku českého jazyka. Gramatikou se rozumí „organizovaný úhrn pravidel jazykového systému chápaný jako principy tvorby a organizace vět, promluv, textů, a tedy komplexních jednotek jazyka a jejich skládání z elementárních“ [ČERMÁK 2011: 130]. Přestože neexistuje úplná shoda v otázce, co vše lze za gramatiku považovat, vycházíme z definice uvedené v České mluvnici: „Gramatika poučuje o stavbě jazyka a skládá se z fonetiky a fonologie, morfologie a syntaxe“ [HAVRÁNEK – JEDLIČKA 1981: 6].1 Existuje však jistá paralela mezi gramatikou a českými pravidly pravopisu. Ještě do poloviny dvacátého století totiž Pravidla českého pravopisu obsahovala také kapitoly zaměřené na morfologii. Tato část se dnes již v akademickém vydání nevyskytuje, avšak stále ji můžeme nalézt ve školním provedení Pravidel. Můžeme tak říct, že Pravidla českého pravopisu jsou příručkou nejen pravopisnou, ale také gramatickou, přestože by z její deklarace být neměla.

1František

Čermák v publikaci Jazyk a jazykověda také uvádí, že Ferdinand de Saussure upozorňoval na to, že by se od gramatiky neměl oddělovat ani lexikon, zatímco Noam Chomsky ztotožnil gramatiku se syntaxí, což Čermák považuje za extrémní hledisko [ČERMÁK 2011: 130].

9

V českém pravopise sledujeme značné ovlivňování psané podoby slov výslovností. Tato skutečnost se výrazně objevuje především u přepisu slov cizího původu do češtiny – píšeme např. sherry i šery [KRČMOVÁ 2007]. Ostatně, přiblížit grafickou stránku slov k výslovnosti je zcela jasná tendence nejen posledních pravopisných úprav z roku 1993. Zaregistrovat ji můžeme již v třicátých letech 20. století, kdy lingvisté Vilém Mathesius, Roman Jakobson a Bohuslav Havránek začali upozorňovat na nepřesné zachycení spisovné normy v kodifikačních příručkách ve tvarech jako teku, oři, švižný, mištička, jejichž běžná výslovnost však byla: teču, ořu, svižný, mistička. V momentě, kdy byly kodifikovány nové tvary teču, svižný atd. se ukázalo, že dřívější grafické formy zmíněných slov mají knižní ráz a naprosto se přestaly vyskytovat i v psaném textu [SGALL – HRONEK 1992: 107-108]. Lze tedy říci, že vývojová tendence českého pravopisu je silně ovlivněna spisovnou výslovností. Návaznost na tento směr je patrná i v poslední reformě českého pravopisu z roku 1993, jelikož sami autoři Pravidel deklarovali pravopisné úpravy na základně kontinuity s výslovnostním územ.

10

2. Pravopisné příručky 20. století Chceme-li na problematiku pravopisných debat nahlížet komplexně, musíme si představit kodifikační příručky, jež vyšly ve 20. století, v důsledku čehož můžeme nastínit jistý směr v předpokládaném vývoji českého pravopisu.

Rok 1902 První kodifikační příručka českého pravopisu Pravidla hledící k českému pravopisu a tvarosloví (dále Pravidla 02) vznikla na počátku dvacátého století v roce 1902 pod vedením Jana Gebauera. Byla to právě autorita Gebauera, co podněcovalo u společnosti pocit skutečné odbornosti a tím více byla veřejností pravidla akceptována a považována za závaznou kodifikaci [SEDLÁČEK 1991: 170]. Tato pravidla se zasadila především o počeštění přejatých slov, což souviselo s označováním kvantity. Aby však Gebauer došel k jistému jazykovému kompromisu, musel se uchýlit k vytvoření velkého množství dublet právě u kvantity: déšť/dešť, dveře/dvéře, chléb/chleb, léto/leto [SEDLÁČEK 1993a: 67]. Tato skutečnost však vyvolala negativní ohlasy, jež byly reflektovány a dublety na základě toho eliminovány v upraveném vydání Pravidel hledících k českému pravopisu a tvarosloví, které bylo vydáno v roce 1903.

Rok 1913 O deset let později proběhla pravopisná reforma a byla vydána nová Pravidla českého pravopisu s abecedním seznamem slov a tvarů (dále Pravidla 13). Zatímco u výše zmíněných Pravidel 02 znala veřejnost jméno autora, zde už autoři nejsou uvedeni a příručka se tak zdá být anonymní. Dochází zde k dalšímu počešťování přejatých slov, např.: sezona místo saisona, a ke zjednodušení zapisování souhláskových skupin th, rh, ae a oe. [SEDLÁČEK 1991: 172]. U slov, která tehdy byla ještě málo běžná, se stále dodržuje původní pravopis. Týká se to například slov football, lawntennis a dalších. V jistých případech dochází znovu i na dublety: thema i téma, musa i múza. Upravuje se také kvantita, kdy Pravidla 13 ruší Gebauerovy dublety a zavádí pouze jednu možnost: vypíti, 11

dolíti, prosníti [SEDLÁČEK 1991: 172]. V roce 1924 byla vydána zrevidovaná a upravená forma Pravidel 13, která však nereflektovala skutečný stav jazyka [KOMÁREK 2012: 53]. To se odráželo například v znovuzavedení krátkých vokálů (i ve výslovnosti) ve slovech jako mlaďátko, ptačátko, pronasledovatel.

Rok 1941 Dalších téměř třicet let nevznikla žádná nová pravopisná příručka, avšak potřeba aktualizovat český pravopis byla zjevná, především kvůli nesouladu s praxí u „dobrých spisovatelů“ [MARTINCOVÁ 1991: 15]. Česká akademie věd a umění ustanovila speciální komisi pro úpravu českého pravopisu, jejímž výsledkem byla Pravidla českého pravopisu s abecedním seznamem slov a tvarů vycházející v roce 1941 (dále Pravidla 41). Jména členů komise však zřejmě nebyla veřejnosti známa: „Nové vydání Pravidel českého pravopisu se začalo intenzívněji připravovat v druhé polovině 30. let, ale vyšlo až za války, v r. 1941. Bylo opět anonymní, autoři nejsou uvedeni, patřili však nepochybně do okruhu Naší řeči. Značný podíl na zpracování Pravidel měl zřejmě Vl. Šmilauer“ [SEDLÁČEK 1991: 178]. Negativní reakce vyvolal fakt, že vydání obsahovalo několik ne zcela pochopitelných změn, které vrátily vývojovou tendenci pravopisu před rok 1913. Znovu se například obnovilo psaní souhláskové skupiny th, kterou Pravidla 13 zjednodušila nebo se některá přejatá slova opět psala tím pravopisem, z nějž vzešla2. Nezavedlo se tak ani používání písmene z ve slovech jako fysika či konserva, přestože tato verze více korespondovala s výslovnostní praxí. A opět se ustanovilo psaní musa místo dříve kodifikovaného musa/múza [MARTINCOVÁ 1991: 21].

Rok 1957 K další přeměně českého ortografického systému došlo až v roce 1957, kdy vyšla Pravidla českého pravopisu (dále Pravidla 57) v akademickém vydání, o rok později, v roce 1958, se společnost setkala i se školní podobou Pravidel 2

Jedná se o slova typu: Attika, Gallie, atd.

12

českého pravopisu. Poprvé akademické vydání nezahrnovalo kapitoly o tvarosloví, Pravidla 57 tak obsahují pouze část pravopisnou. Morfologie zůstala pouze ve školní verzi příručky. Odbornou přípravu nové pravopisné příručky, která trvala několik let, mohla prostřednictvím odborného i denního tisku sledovat také laická veřejnost [KUCHAŘ – VÁHALA 1960: 41]. Pro novináře byla dokonce rok před vydáním Pravidel uspořádána schůze, na níž byl představen prozatímní návrh nových Pravidel českého pravopisu [KUCHAŘ – VÁHALA 1960: 41]. Veřejnost tak byla s chystanými změnami informována dostatečně dopředu a mohla se s aktualizací pravidel seznámit. Aby se reforma rozšířila do povědomí většiny lidí, začala periodika aktivně představovat čtenářům nový koncept českého pravopisu. Vycházely tak příručky pro novináře, jež jim měly ukázat, jak správně psát podle nových pravidel pravopisu, v Československém rozhlase zase byla vedena relace Jazykový koutek seznamující posluchače s novým pravopisem. Příručka Píšeme podle nových pravidel dokonce uvádí seznam slov, jejichž pravopis se liší od toho, který byl uveden v Pravidlech 41. Tato rozsáhlá reforma byla díky její popularizaci vnímaná jako národní událost a společností byla dle reakcí přijata víceméně kladně. Objevily se však i kritické ohlasy na nová Pravidla českého pravopisu, jelikož tato verze zavedla znovu velké množství dublet, což vyvolalo po jejich vydání jisté rozpaky a nechuť učit se něco nového [BĚLIČ 1960: 130]. Dále se negativně hodnotilo zčeštěné psaní přejatých slov, konkrétně značení kvantity u slov Ábel, citrón, benzín atd. Avšak právě to, že k používání nové pravopisné reformy aktivně přistoupili sami novináři, byl důkaz, že vývojová tendence českého pravopisu je správná [BĚLIČ 1960: 130]. Poprvé se u Pravidel českého pravopisu setkáváme s akademickou a školní verzí.

Rok 1993 Pravidla českého pravopisu, jež měla následovat po těch z roku 1957, se začala chystat již v roce 1964, kdy byla ustanovena pravopisná komise při Ústavu pro jazyk český AV ČR. Její činnost však byla po několika letech ukončena [ŠEFČÍK 2007: 529]. Práce na nové verzi tedy začaly znovu až v osmdesátých letech, 13

skončily v roce 1993, tedy více jak třicet let po poslední reformě. První vydání nových Pravidel českého pravopisu (dále Pravidla 93) vyšlo v roce 1993 a vzbudilo v české společnosti silné emoce, které se projevily v diskusích napříč odbornou i laickou veřejností. Minulá reforma byla sice také hojně diskutovaná jazykovědci i veřejností, avšak převažovala spíše kladná hodnocení. U Pravidel 93 byla situace odlišná, probíhající diskuse byly natolik závažné, že se v roce 1994 přistoupilo k dodatečné opravě některých pravopisných změn, zejména úpravě psaní s/z v přejatých slovech. Tyto opravy byly zmíněny v Dodatku Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR k Pravidlům českého pravopisu. Rozboru Pravidel 93 a diskusím k nim se budeme podrobněji věnovat v následujících kapitolách.

14

3. Pravidla českého pravopisu 1993 Zatím poslední Pravidla českého pravopisu pocházejí z roku 1993. Vypracoval je kolektiv autorů Ústavu pro jazyk český AV ČR a vydala je Akademie věd ČR. Nejdříve byla vydána školní verze Pravidel 93, později i akademická. Školní pravidla vydalo nakladatelství Pansofia, akademická pak nakladatelství Academia. Dnes se můžeme setkat také s verzemi jiných vydavatelství3. Obě publikace jsou rozděleny na dvě části: Pravopisná pravidla a Pravopisný slovník, přičemž akademická pravidla navíc obsahují také Pravidla pro přepis cizích slov do češtiny a Seznamy zeměpisných, rodných a antických jmen, které mají podat ucelený obraz o jejich používání. Pravopisná témata jsou v obou příručkách totožná, liší se rozsahem a způsobem výkladu. V akademických pravidlech jsou výklady o pravopisných jevech prohloubeny, pravopisný slovník je rozsáhlejší, obsahuje více jak 50. 000 lemmat. U školního vydání je obsah stručnější, přizpůsobený školským potřebám a pravopisný slovník obsahuje méně hesel, přibližně 40. 000 lemmat, a krom toho zahrnuje také informace o morfologii. Pravidla 93 se sestávají z následujících kapitol: Označování hlásek písmeny, Zkratky a značky, Psaní velkých písmen, Hranice slov v písmu a Členící znaménka. V pravopisném slovníku jsou obsažena slova obsahující složitější pravopisné jevy a také neologismy. Slovník také nemá informovat o tvarosloví a výslovnosti daných slov, ale pouze o jejich psaní. Výslovnost je uváděna pouze u slov s velkým rozdílem mezi grafickou a výslovnostní podobou, např.: design [dyzajn] [HLAVSA 1991: 2526]. Pravidla českého pravopisu byla koncipována jako doporučení pro běžného uživatele českého jazyka, nikoli jako striktní předpis [HLAVSA 1991: 24]. Před oficiálním uvedením Pravidel českého pravopisu vyšla brožura podávající přehled o chystaných změnách v českém pravopisu (viz kap. 3.1). 3

Pozdější verze Pravidel českého pravopisu vyšly například ve vydavatelství Lingea, etc., avšak informace v nich se mohou od akademického a školního vydání Pravidel, které připravoval kolektiv autorů Ústavu pro jazyk český AV ČR, lišit. Kodifikační platnost mají pouze ta, jejichž autory jsou pracovníci Ústavu pro jazyk český AV ČR [PRAVDOVÁ – SVOBODOVÁ 2014: 496].

15

3.1 Co přinášejí nová Pravidla českého pravopisu Příručka Co přinášejí nová Pravidla českého pravopisu vyšla v roce 1991 v nákladu 2000 výtisků. Vznikla z iniciativy nakladatelství Učitelská unie, která je rovněž vydavatelem, o odborné zpracování se postaral kolektiv jazykovědců působících v Ústavu pro jazyk český ČSAV. Hlavním úkolem této příručky bylo seznámit veřejnost s chystanou pravopisnou reformou (vydání Pravidel českého pravopisu v roce 1993). Přináší tedy podrobný přehled úprav, které měly v českém pravopise nastat, spolu s odůvodněním, proč se k jednotlivým změnám přistoupilo. Příručka se dále věnuje pravopisné problematice v širším kulturním měřítku, což mělo čtenáři ozřejmit místo pravopisu v české společnosti a utvořit si jasný názor na nová pravidla pravopisu [MARTINCOVÁ et al. 1991: 4]. Autoři publikace jsou rovněž autoři Pravidel českého pravopisu 1993. Jmenovitě se jedná o Zdeňka Hlavsu, Jiřího Krause, Olgu Martincovou, Ivanou Svobodovou, Věru Vlkovou a Alenu Polívkovou. Každý z nich zpracoval jednotlivou tematickou kapitolu. Příručka je rozdělena do dvou oddílů, přičemž první z nich se věnuje zevrubnému seznámení s pravopisem a pravopisnými příručkami (kap. Pravopis jako součást kultury – nikoli jenom jazykové a Devadesát let pravopisných příruček). Druhý oddíl už podává přehled konkrétních chystaných úprav v českém pravopise (kap. Nová Pravidla českého pravopisu, Psaní velkých písmen, Pravopis přejatých slov, Spojovník, Přehled ostatních úprav v nových Pravidlech, Několik poznámek závěrem). Dílčí kapitoly zahrnují informace o tom, co a jak se mění v daném pravopisném jevu a uvádí příklady, na nichž autoři reflektují nová pravidla nebo jichž se změny dotýkají více. Jak bylo zmíněno, v příručce se neobjevuje pouze strohý výpis kodifikačních úprav, ale čtenář zde nalezne obsáhlou část o historii pravopisu, v níž představuje významné osobnosti, které se zasloužily o rozvoj české ortografie, počínaje Mistrem Janem Husem až po Jana Gebauera. Autoři také zmiňují první pravopisné systémy a vymezují hlavní zásady dnešního českého pravopisu. V další části se čtenáři dozvídají o pravopisných příručkách vydaných v po16

sledních devadesáti letech. Kapitola zachycuje nejen proměny českého pravopisu, ale také ortografických příruček samotných. Snaha autorů postihnout český pravopis v širším kontextu je jistě vhodným prostředkem jak nastínit uživateli jazyka nejen jeho vývoj, ale také důvody vedoucí ke změnám v pravidlech pravopisu. Autoři v publikaci také věnují prostor představení nových Pravidel českého pravopisu na technické úrovni. To znamená, že nastiňují, jak Pravidla vznikla, jaký byl postup při změnách pravopisu atd. Jako hlavní důvod ke vzniku nových Pravidel českého pravopisu uvádějí autoři nashromáždění pravopisných problémů, jejichž řešení společnost očekávala, ba přímo vyžadovala [HLAVSA 1991: 23]. Uvádí také zásadní informaci o tom, že ani mezi jazykovědci nepanovala naprostá shoda v tom, zda a nakolik je možné přistoupit k radikálnějším pravopisným změnám, což by dle autorů vyžadovalo spolehlivý sociolingvistický výzkum postojů veřejnosti [HLAVSA 1991:23]. Neuvádí však, z jakého důvodu zmiňovaný výzkum neprovedli. V dalším textu také uvádějí, že „se nejeví rozumné provádět v pravopisu výrazné změny, i kdyby se nové znění Pravidel českého pravopisu ukázalo jako provizorní“ [HLAVSA 1991: 24]. Zde tak vyvstává pochybnost, podle čeho se tedy tvůrci nových Pravidel 93 rozhodovali, když chystali změny v pravopisném systému; zda záleželo na jejich subjektivním pohledu či na konsensu pouze těch jazykovědců, kteří měli přípravu Pravidel 93 na starosti. Další skutečnost, u které v publikaci Co přinášejí nová Pravidla českého pravopisu postrádáme jasné vymezení, představuje zdůvodnění, jak a podle čeho jazykovědci v otázce pravopisných úprav postupovali, čím se řídili a na základě čeho došli k závěru, že daná pravopisná témata žádají úpravu. Vysvětlení, že se v poslední době nashromáždilo mnoho pravopisných problémů, či že bylo v posledních letech prohloubeno poznání české výslovnosti [HLAVSA 1991: 23] se v kontextu pozdějších diskusí zdá být nedostačující.

17

3.2 Komparace Pravidel 57 a Pravidel 93 Nyní budou představeny rozdíly mezi Pravidly 57 a Pravidly 93, abychom si vytvořili představu o tom, jakých tematických okruhů se pravopisné změny týkaly.

a) Psaní velkých písmen PRAVIDLA 57 Jedno z nových pravidel o psaní velkých písmen, které Pravidla 57 zavádějí, se týká psaní velkého písmene personálního pronomina 2. osoby. Dosud platilo, že majuskule se psala u vyjádření 2. osoby plurálu, tedy Vy. Nově je však možno psát velké písmeno i v případech, kdy se jedná o 2. osobu singuláru. Benevolentnější přístup také zavádí v psaní velkého písmene u zájmen ty, tvůj, vy, váš atd. v soukromé korespondenci. Starší pravidla lpěla na striktním psaní velkého písmene, nyní je to však ponecháno na pisateli. V případě, že je jedná o projev náboženské úcty, zachovává se pravidlo o psaní velkého počátečního písmene u slov jako Hospodin, Duch svatý či Matka boží. Pravidla 57 dále upřesňují psaní několikanásobných vlastních jmen. Kodifikuje čtyři typy:  Několikaslovný název v platnosti vlastního jména tvořený z několika jmen obecných. První písmeno se zde píše velké. Př.: Velký vůz, Staroměstská radnice.  Podobná varianta se pak uplatňuje u vlastního jména nebo názvu, které se stanou součástí několikaslovného názvu. Př.: Komunistická strana Československa, Ústav pro jazyk český Československé akademie věd.  V zeměpisných názvech mající jméno druhové a blíže určující znak (přívlastek) se rozlišující znak – atribut (kongruentní/nekongruentní) píše s velkým počátečním písmenem, zatímco druhové jméno se píše s malým. Př.: Jaderské moře, náměstí Míru.  U názvů osad se s velkým písmenem píší jak významová jádra, tak všechna jeho určení. Př.: Spišská Nová Ves, Hora Svaté Kateřiny.

18

Dále k typu, kdy se píše pouze velké počáteční písmeno, řadí Pravidla 57 například tyto možnosti:  Historické názvy osob – Panna orleánská, Mnich sázavský;  Zeměpisné názvy – Daleký východ, Blízký východ, Moravský kras;  Názvy státních a mezinárodních diplomatických aktů a smluv – Zlatá bula sicilská, Postupimská dohoda;  Názvy svátečních, památných dnů – Den horníků, Mezinárodní den žen. Upravuje se také psaní oficiálních názvu jedinečných institucí, jako Národní shromáždění, Nejvyšší soud, Kancelář presidenta republiky. PRAVIDLA 93 Autoři Pravidel 93 zdůrazňují, že se jedná o jeden z nejobtížnějších jevů v českém pravopise. „Pokud jde o školskou praxi, měl by si učitel položit otázku, zda žák udělal onu chybu z neznalosti pravidla, anebo proto, že špatně pochopil označený jev mimojazykové skutečnosti, avšak pravopisnou zásadu uplatnil správně“ [HLAVSA 1991: 27]. Pravidla 93 se snaží celou problematiku co nejvíce zjednodušit. Zavádí tak například poučku o tzv. „hodnotícím hledisku“, kde se uvádí, že „užití velkého písmena jako prostředku k vyjádření úcty, hodnocení apod. se ponechává rozhodnutí píšícího, pokud by ovšem nebylo v závažném rozporu s jinými pravopisnými zásadami“ [HLAVSA 1991: 28]. Význam hodnotícího hlediska si můžeme uvést na následujícím příkladu: před vydáním Pravidel 93 se dle pravopisné normy mělo psát pouze Česká a slovenská federativní republika, avšak pro tehdejší zákonodárce bylo malé s v přívlastku slovenská zřejmě málo prestižní, proto zavedli výjimku, která psaní tehdejšího názvu republiky upravila na Česká a Slovenská Federativní Republika, tedy se všemi velkými počátečními písmeny. Zavádí se tak nové pravidlo, jež by situaci mělo ulehčit (viz výše) [HLAVSA 1991: 28]. Změny se také dotkly psaní počátečních písmen ve vlastních jménech a názvech. Bylo zjištěno, že se v těchto jevech často chybuje a proto zde byla opět snaha o zjednodušení. Například u názvů ulic, náměstí, parků atd. hned po obecném jménu, které udává typ objektu, bude následovat písmeno velké.

19

Př.: ulice Bratří Čapků, náměstí Mezi Zahrádkami, hospoda Pod Nádražím. Pro nejasné psaní velkého písmena po prepozici se také zavedlo pravidlo o používání majuskule ve všech případech, což by mělo usnadnit psaní vlastních názvů. Pisatel se nyní nemusí zabývat původem slova po předložce, ale pro všechny typy podstatných jmen po prepozici platí stejné pravidlo. Př.: síň U Hybernů. Další bod se týká psaní jmen městských sídlišť. Pro psaní velkého písmena u slova sídliště rozhoduje fakt, zda může slovní spojení za ním stát samostatně či ne. Př.: sídliště Červený Vrch – bydlí na Červeném Vrchu × Sídliště Antala Staška – bydlí na Sídlišti Antala Staška. Dále se zavádí psaní velkého písmena ve slovech Vánoce a Velikonoce. Změna také nastává u jmen společenských institucí, kterých se užije oficiálně. Nyní se zavádí psaní majuskule v prvním slově sousloví. Př.: Městský úřad v Táboře. Autoři připouštějí jisté kolísání v tomto jevu, kdy nemusí být zcela jasné, zda se názvu užívá oficiálně, či ne. Ospravedlňují se však předcházejícími pravidly, která toto kolísání rovněž povolila. Tuto změnu přičítají nynějšímu

převažujícímu

úzu.

Malé

písmeno

je

povoleno

například

v množném čísle. Př.: městské úřady v Táboře a Plzni rozhodly. b) Pravopis přejatých slov PRAVIDLA 57 Standardním přístupem k psaní přejatých slov v kodifikačních příručkách před rokem 1957 bylo psát vžitá slova počeštěným přístupem, zatímco méně obvyklá slova nepočešťovat. Hranice mezi těmi typy slov však byla velmi volná, což vyžadovalo kodifikační úpravu. Pravidla 57 tak zavádějí poučku o psaní přejatých slov počeštěným způsobem v těch případech, kde se jen trochu jedná o běžně užívaná slova, mimo řídké výjimky [JELÍNEK 1960: 151] Začala se tak označovat délka, např.: rádio, zjednodušilo se psaní zdvojených souhlásek, např.: bula nebo se zavedlo psaní t místo skupiny th ve slovech jako teze4. Původní pravopis se zachovává u slov, jež jsou úzce odborná, tedy omezená na úzký okruh uživatelů, nebo mají povahu mezinárodních značek, dále 4

Ve slově teze se také nově používá litery z, místo s, jak tomu bylo doposud.

20

cizojazyčné citáty. Př.: grandetta, watt, de facto. Píší se tak také cizí slova, u nichž pozorujeme příliš velký rozdíl mezi psanou a vyslovovanou podobou. Pravidla 57 přicházejí se změnou v psaní písmene c ve slovech, kde se vyslovuje, jako k. Nahrazeno bude taktéž písmenem k. Př.: streptokokus. Zjednodušení nastává i u hláskových skupin ae, oe (é/e), qu (kv), gu (gv) či rh (r). Zřejmě nejvíce žádoucí úprava se týkala psaní z ve slovech většinou latinských či řeckých. Jazykovědci zde chtěli psanou podobu slov co nejvíce přiblížit výslovnosti, což znamenalo zavést u většiny přejatých slov psaní se z.5 Jelikož by to však ovlivnilo psanou formu u většiny slov, bylo nutné zvolit pozvolný přechod na nový způsob. Pravidla 57 to řeší zavedením dublet, kdy vedle slov se z, lze uplatnit i dosavadní varianty se s. Př.: exploze/explose; analýza/analysa. Dublety se nezavádějí u slov, jež se již dříve psala se z (váza, fáze). Předpokladem je, že se postupně vžije podoba se z a nadále se bude užívat jen tato možnost [DANEŠ 1958: 30]. Zásada o psaní slov původním pravopisem pak logicky zůstává u cizích jmen vlastních a cizích jmen zeměpisných. PRAVIDLA 93 K úpravě psaní přejatých slov se přistoupilo vzhledem k přibývajícímu počtu slov cizího původu a také vzhledem k širším kontaktům češtiny s cizími jazyky [VLKOVÁ 1991: 34]. Bylo tedy nutné nastavit pravidla k jejich užívání. Hlavním předmětem změny je psaní s a z a také kvantita samohlásek. Pravidla 93 se však řídí, podobně jako ta předcházející, zásady zdomácnění a rozšíření daného slova v češtině, což o jeho psané formě rozhoduje. Uplatnění této zásady však není zcela jednoznačné, neboť hranice mezi zdomácnělým a nezdomácnělým slovem není mnohdy rozpoznatelná. [VLKOVÁ 1991: 34] Tato skutečnost vede i k dvojímu psaní slov jako jazz/džez, make up/mejkap atd. Pravidla 93 upravují psaní slov zakončených na -ing , která jsou úzce odborná (telerecording), nebo ne zcela rozšířená (dancing, happening). Oboje si zachovává původní koncovku -ing. U více frekventovanějších slov, lze užít Existují odkazy na starší podoby slov, kde se v psané formě také objevovalo z, např. ve slově fantazie atd. Proto byla snaha se k tomuto stylu psaní vrátit [DANEŠ 1958: 30]. 5

21

dubletní koncovky -ing/-ink. Př.: briefing/brífink, někdy také v obráceném pořadí -ink/-ing. Př.: dopink i doping. U slov zdomácnělých a rozšířených je jediné možné zakončení, a to -ink. Př.: dispečink, trénink. Podle pravopisu přejímaného slova se píšou pouze odborná pojmenování, především chemická, dále slova úzce spojena k jazyku, z něhož pocházejí, nebo slova, jež nelze počeštit kvůli rozdílu v psaném projevu a výslovnosti. Některá slova je možno psát v původním pravopise i v českém přepisu. Striktní je užití původního pravopisu v citátových výrazech. Pravidla reagují i na psaní souhláskové skupiny th, kdy u slov řeckého původu se píše pouze t, avšak u odborných (nejčastěji chemických) názvu se nadále užívá th. Př.: methan, ethan. Zůstává zjednodušené psaní zdvojených souhlásek jako ss a ll, či u hláskových skupin jako ae, oe, qu a rh. Př.: asistent, bula, kvóta. Původní hláska c s výslovností k, se nadále bude psát jen jako k. Př.: kakao, kaňon [VLKOVÁ 1991: 36] Největší změnou prošla psaná podoba přejatých slov obsahující písmeno s. Vzhledem k tomu, že by měl pravopis následovat spisovnou výslovnost v češtině, rozhodli se autoři Pravidel 93 kodifikovat jako jedinou možnost psaní písmena z v cizích slovech. Jedná se především o slova typu: analysa, hypotesa atd. Nová správná forma zní analýza, hypotéza. Nově se také mají se z psát všechna slova zakončená na -ismus, tj. mechanismus, organismus (nově mechanizmus, organizmus) apod. Důvodem těchto změn je skutečně pouze fakt, že se v těchto slovech vyslovuje z. Autoři vyhodnotili tento jev, za tak rozšířený, že již není potřeba dubletních tvarů, které byly zavedeny v Pravidlech 57, a je nyní možné používat pouze z. Změna se dotkla i slov jako je kurs, která se nyní mají psát taktéž pouze ze z, tedy kurz. Jedná se o všechna slova zakončená na souhlásky typu -ns, -rs, -ls. Dubletní užívání podob se s a z, však zůstává u slov, u nichž je dubletní také spisovná výslovnost. Tedy u slov typu diskuze/diskuse, dizertace/disertace.

22

c) Předložky a předpony s/z PRAVIDLA 57 Rozlišení případů, ve kterých se má použít prepozice s a ve kterých z, činilo uživatelům značné potíže. Proto bylo žádoucí, aby došlo k úpravě, čemuž bylo vyhověno. Dříve se muselo rozpoznávat, zda hudba zní s gramofonových desek nebo z gramofonových desek, či jestli se lidé sbíhali se všech stran nebo ze všech stran. Bylo tedy učiněno rozhodnutí, že s genitivem se prepozice s a z rozlišují dál podle jejich významu (povrch nebo vnitřek), ale ubylo možností, kde se dá toto použít. V kontextech, ve kterých se nemusí rozlišovat povrch a vnitřek, se užívá pouze předložky z. Pravidla po používání předpon s/z byla definována takto: a) předpona s dává slovům tyto významy: 

směřování dohromady (sejít se, sebrat, složit)



směřování shora dolů nebo s povrchu pryč (scházet, stékat, snést, setřít)

b) předpona z se používá takto: 

k nedokonavým slovesům tvoří dokonavou formu (organizovat – zorganizovat, zfilmovat, zlámat)



k přídavným a podstatným jménům tvoří dokonavá slovesa ve významu „učinit nebo stát se tím, co znamená slovo základní“ (starý - zestárnout, chutný - znechutit) [DANEŠ et al. 1958: 24]

PRAVIDLA 93 Zde se pravidla o užívání předložek i předpon s/z téměř nemění. U předložek se stále zachovává jako správná varianta užití z v případě genitivu, pouze pokud je potřeba naznačit, že se jedná o směr dolů či z povrchu pryč, lze užít i předložky s. Taktéž se nijak razantně nemění pravidla pro používání předpon s/z, pouze se zjednodušila výkladová část o tomto pravidle. Samostatně stojí část o dvojicích, které jsou významově rozlišeny (spravit – zpravit). Zjednodušil se i výklad o dvojicích, kde předpony s/z jen málo zasahují do významu (skrápět – zkrápět), zde se výčet případů zúžil. 23

d) Kvantita vokálů PRAVIDLA 57 Pravidla 57 upravují celou řadu jevů, v nichž se označuje kvantita vokálů. Především se jedná o střídání krátkých a dlouhých vokálů, u kterých dříve platilo, že u substantiv utvořených z verb obsahujících dlouhý vokál uprostřed a přípony -č, -tel, -dlo -tko, -ář, -árna, -írna, se zapisovaly krátké vokály (lámati – lamač). Pravidla 57 tento jev upravují a zavádí psaní stejného vokálu u substantiva, jako u slova základního (vypínati – vypínač) [DANEŠ et al. 1958: 26]. PRAVIDLA 93 Pravidla 93 řeší pravidla pro zápis kvantity vokálů v závislosti na spisovné výslovnosti. Tam, kde se jasně vyslovuje samohláska dlouhá, se také píše. U slov s nepevnou výslovností délky se již diakritické znaménko pro označení délky (čárka) nepíše. Týká se to slov zakončených na -iv, -iva, -ivum, -emie, -erie, -on, -onek, -fuze či –ped apod. U termínů chemických či lékařských se toleruje i dlouhá koncovka, přesto se jako vhodnější doporučuje krátká [VLKOVÁ 1991: 4142].

3.3 Dodatek Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR Dodatek Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR k Pravidlům českého pravopisu vznikl v roce 1994 jako reakce na proběhlé debaty o úpravách pravopisu, s nimiž se společnost neztotožnila, aby došlo k jistému kompromisu mezi jazykovědci a uživateli češtiny. Dodatek obsahuje znovuzavedení některých dubletních tvarů, a to v těch případech, kdy Pravidla z roku 1993 uvádějí pouze psaní z místo s, a pouze krátké samohlásky místo dlouhých [HLAVSA et al. 1993: 390]. Počet dubletních tvarů se rozšiřuje u zdomácnělých slov, kde je znovu možno používat i tvary se s, avšak podoby se z jsou považovány za základní, tedy stylově neutrální [HLAVSA et al. 1993: 390]. Př.: analýza – analysa, exkurze – exkurse, geneze – genese atd. Slova zakončená v nominativu na vyslovovanou skupinu [-ns, -rs , -ls], a kde se v jejich odvozeninách a dalších pádech vyslovuje

24

[-nz, -rz, -lz], je nyní možné psát opět s. Tedy: diskurz – diskurs, pulz – puls (od toho pulzní i pulsní) apod. [HLAVSA et al. 1993: 391]. Dublety se zavádí u slov s koncovou příponou [-izmus], kde je nyní opět možné psát podoby se s i z: mechanizmus – mechanismus. Tam, kde je spisovná dvojí výslovnost [s/z] se za slohově neutrální považují podoby se s: diskuse – diskuze, renesance – renezance. [HLAVSA et al. 1993: 391]. Úpravy se týkají i kvantity; tam, kde Pravidla 93 zavedly psaní pouze s krátkou samohláskou, je nyní možné psát i dlouhou: vagon – vagón, archivní – archívní, leukemie – leukémie. Samotný Dodatek je určen především učitelům, kteří by neměli hodnotit jako chybné užití pravopisu dle Pravidel 57 v určených pravopisných jevech. Jednalo se o výše zmíněné používání s/z a také o vyznačování kvantity ve slovech jako milión, intenzívní, čímž se vyhovělo jak veřejnosti, tak části lingvistů [HLAVSA 1996: 28]. Tato kodifikace byla chápaná také jako přechodné období, což mělo být v Dodatku vyjádřeno slovy: „Předpokládáme, že po několika letech bude možné počet dublet omezit tam, kde se úzus přikloní na stranu jedné z podob.“ Nakonec se však k tomuto vyjádření nepřistoupilo na základě domluvy mezi autory Dodatku [HLAVSA 1996: 28].

25

4. Diskuse o pravopisné reformě O pravopisné reformě se diskutovalo ještě před vydáním nových Pravidel českého pravopisu, často v reakci na příručku Co přinášejí nová Pravidla českého pravopisu, v níž byly uveřejněny změny v českém pravopise. Největší vlna diskusí nastala po vydání Pravidel 93; tehdy se společnost velmi ostře vyjadřovala k jejich novému provedení a záporně či kladně se vyzdvihovaly konkrétní pravopisné jevy, které prošly úpravou. Negativní hlediska na nový pravopis však převažovala a témat, u nichž se změny nesetkaly s pochopením, byla celá řada. Vyskytovaly se reakce na celkovou koncepci pravidel 93, na tým, který je tvořil; někteří kritici považovali Pravidla 93 za politický akt pokračující devastace českého jazyka či za nerespektování jeho historie. Termíny, které se často objevovaly v souvislosti s novým pravopisem, byly např.: demokratizace pravopisu, fonetizace pravopisu, technické pojetí jazyka, či bolševická devastace jazyka. Docházelo také k vzájemným projevům nesouhlasu mezi bohemisty, kteří se k novým Pravidlům vyjadřovali v tisku. V naší analýze budeme vycházet z příspěvků uveřejněných v Lidových novinách, Literárních novinách, Českém deníku, Telegrafu, Češtině doma a ve světě, Respektu, Proglasu, Blesku a v Češtináři, přičemž jsme prošli několik desítek diskusí. Diskutované problémy jsme rozdělili do několika tematických celků, jimiž se budeme zabývat v následujících podkapitolách.

4.1 Fonetizace a demokratizace pravopisu Fonetizaci

a

demokratizaci

pravopisu

zmiňovali

kritikové

především

v souvislosti s počešťováním slov cizího původu, což se týkalo zejména změny psaní s za z v základu slova nebo v koncovkách -ismus (nyní -izmus), ale také úpravy přejatých slov, jejichž forma se přiblížila k mluvené praxi (brífink, mejkap). Tato pravopisná úprava se setkala zřejmě s největší negativní reakcí. Autoři Pravidel 93 tuto změnu zaštiťovali spisovnou výslovností, avšak proti tomu se postavilo hned několik argumentů. Například, že i anglická výslovnost koncovek -ism zní [-izm], avšak píše se stále se s, či že pokud se mění psaní 26

s → z v závislosti na ortoepii, mělo by se tedy změnit i psaní g místo k ve slovech jako demokracie (demogracie). Nesouhlasná stanoviska se dotkla také skutečnosti, že počeštěné koncovky dle výslovnosti se mohou používat pouze u zdomácnělých slov, avšak o míře zdomácnění rozhodují jazykovědci. Dubletní tvary u jmen Alojs/Alojz a Josef/Jozef byly považovány za vzdalování se od jazyka civilizovaných národů [MÁCHAL 1994]. Pro některé pak nový pravopis u slov diskuze, kurz, impulz svědčil o neznalosti latiny tvůrců pravidel, slova materializmus, či realizmus byla zase hodnocena jako příklon k ruskému jazyku a tedy celkové východní kultuře a jazyku, jenž je založen právě na silné vazbě mezi ortoepií a ortografií. Ve prospěch této změny se vyjadřuje v dopise do Telegrafu čtenářka Hettlišová [HETTLIŠOVÁ 1993], která uvádí, že i jiné jazyky si cizí slova přejímají dle svých jazykových zvyklostí, což demonstruje na příkladu anglického transformation, které se v italštině vyslovuje jako [transformacio:ne]. Eva Škamlová ve svém příspěvku do Českého deníku [ŠKAMLOVÁ 1994] označila fonetizaci pravopisu za nešťastnou událost, vzhledem k tomu, že mladá generace, jež se bude učit zjednodušený pravopis, se nedokáže zorientovat v literatuře napsané původním pravopisem a porozumět jí, což by vedlo k narušení kontinuity kulturního vývoje země6. Martin Daneš ve svých pojednáních do Českého deníku [DANEŠ 1993] zmiňuje, že tvary se z (prezident, režizér, atd.) jsou pro něj spíše kodifikací pokleslé mluvy ulice do spisovného jazyka, než odrazem spisovné výslovnosti. Již sami autoři Pravidel 93 uvedli v příručce Co přinášejí nová Pravidla pravopisu tezi, že „podoby se -s- pak dodávají textu slohový odstín vyšší, kultivovanější, podoby se -zodstín hovorovější, slohově nižší [VLKOVÁ 1993: 39]. Simeon Romportl [ROM-

6

Zde si dovolíme, uvést argument proti úsudku paní Škamlové. Pokud by měla pravdu,

pravděpodobně by kontinuita byla narušená již mnohem dříve, vzhledem k tomu, že mnoho památek ze starší české literatury psaných např. bratrským pravopisem, nedokáže bez studia příslušného pravopisu přečíst nejen mladá generace.

27

PORTL 1993c] považoval některé dřívější tvary se s za anachronismus, nicméně paušalizování z je dle něj násilnost. Nebylo výjimkou, že se jednotliví stěžovatelé vzájemně kritizovali kvůli svým postojům k tomuto pravopisnému jevu. Proti kritice psaní z místo s také několikrát zazněl argument, že pokud se jeví jako nesprávné následování vývojové tendence a tedy přizpůsobení psané formy formě mluvené v určitých slovech, pak by se tedy mělo také navrátit k psaní hláskových skupin th, ae apod. Fonetizace pravopisu se však netýká jen změny psaní s → z, ale také počeštěného zápisu přejatých slov: mejkap, ranvej atp. U této změny však převážná část kritiků spatřuje problém v nejednoznačnosti pravidel, ve kterých se na jedné straně doporučuje psát mejkap, na straně druhé pak playback. Opět jde o míru zdomácnění slova, o níž však rozhodují zřejmě jazykovědci. Tato disproporce je znatelná také u zmiňované změny s → z: deziluze, dezinfekce ale designace, disharmonie. Podle našeho názoru se tak nejedná o kritiku nedůslednosti autorů pravidel, ale spíše o kritiku subjektivních rozhodnutí, co je a co není zdomácnělé slovo.

4.2 Majuskule Velkými písmeny se v Literárních novinách zabýval spisovatel Michal Ajvaz [AJVAZ 1993]. Konkrétně hovoří o novém pravidlu psaní velké litery po prepozici u oikonym. Spatřuje v tom nemožnost čtenáře poznat, co je vlastní jméno a co obecné. Uvádí k tomu příklad: U hrušky odkazuje k jinému významu než spojení U Hrušky. Ajvaz tak zde naráží na problematiku geneze slova, k níž se ještě více vyjadřuje v souvislosti se změnou v zápisu s/z v cizích slovech. Podle Ajvaze je to důkaz tzv. technického pojetí jazyka, což má být pojetí, které prosazují dnešní lingvisté. Pravopisná pravidla majuskulí v Pravidlech 93 považuje Karel Oliva [OLIVA 1993] za složitější než kdy dřív. Obecně jde o komplikovaný jev, avšak přestože tvůrci pravidel avizovali zjednodušení v otázce psaní velkých písmen, dle Olivy došlo spíše k opačnému efektu. Kritizuje především pochopení rozdí-

28

lů mezi zeměpisnými/geologickými názvy nebo také psaní velké litery po prepozici, což by podle něj vyvolalo zmatek v mapách a přepisování cedulí by přišlo na obrovské peníze. K celé problematice by se podle něj dala napsat samostatná kritická studie. V diskusích se také ukázalo, že by měl být respektován hlavní úkol velkých písmen a to schopnost odlišovat od sebe vlastní a obecná jména (babička × Babička), a že by neměla dominovat prestižní funkce nad logickou v pravidlech o jejich používání; tedy neměla by se klást přílišná důležitost na tzv. hodnotící hledisko. Ojediněle se vyskytla i pozitivní hodnocení, např. v některých dopisech čtenářů v Telegrafu [HETTLIŠOVÁ 1993].

4.3 Kvantita vokálů Opětovné zrušení značení kvantity nad koncovými vokály ve slovech jako citron, kupon, tampon je dle kritických komentářů v rozporu s avizovaným sepětím ortografie s výslovností, jelikož v běžné mluvě se vyslovuje dlouhé ó. Jinde se i přes kladné reakce na krácení kvantity koncového vokálu ve slovech zakončených na -on objevily negativní reakce na změnu kvantity bez odůvodnění. Čtenáři tisku ve svých dopisech negativně hodnotili navrácení pravopisu ke stylu: „Piš, jak slyšíš,“ což se dříve projevovalo např. psaním Ámos místo Amos, přestože varianta s krátkým a je původní. Znovu se tak zde projevuje diskrepance mezi prohlášením autorů Pravidel 93, že půjde o zjednodušení pravidel. Paradoxně zde zavádějí poučky, které pravidla pravopisu od zjednodušení vzdalují. O tom se např. zmiňuje Martin Daneš a mj. uvádí, že autoři předesílali v příručce Co přinášejí nová Pravidla českého pravopisu dubletu vitamín/vitamin, avšak ve finální verzi Pravidel 93 se objevila už jen vitamin [DANEŠ 1993]. Další diskrepance Daneš demonstruje na slovech prézens, fúze, ale transfuze, difuze. Znovu se setkáváme s odkazem na nedůslednou koncepci Pravidel českého pravopisu, kterou bohemisté, učitelé i veřejnost v diskusích silně kritizovali. Netýkalo se to pouze kvantity, ale i přepisu cizích slov a pravidel psaní majuskulí.

29

Pozitivní změnu viděl ve změně kvantity vokálů v cizích slovech Romportl [ROMPORTL 1993], neboť dloužení samohlásky považoval za degradující. Souhlasil i s ponecháním krátké či dlouhé výslovnosti na rozhodnutí uživatele jazyka.

4.4 Kulturně-politické hledisko Polemiky nad novými Pravidly 93 se netýkaly jen úprav pravopisných zásad, ale také celkového společenského hlediska, mnohdy se silným politickým podtextem. Můžeme říct, že diskuse s kulturně-politickou tematikou se objevovaly v nadpoloviční většině diskusí, které jsme prošli. Zejména pro starší generace byl těžko přijatelný fakt, že se musí přeučit již třetí pravopisnou reformu. Společnost pátrala po tom, z jakého důvodu se přistoupilo k pravopisné reformě. Ukázalo se, že si velká část společnosti spojuje změnu pravidel pravopisu s politickou ideologií a především pak s pokračováním bolševismu. V debatách se uvádí, že podoby slov kurz, marazmuz atp. byly zavedeny vlivem bolševismu a sama fonetizace pravopisu je považována za směr vedoucí český pravopis na Východ [MARVAN 1993]. Nový pravopis byl také označován za projev pokračující devastace jazyka (opět vlivem bolševismu). Objevuje se též názor, že úpravy v pravopise se nesmějí dít na základě rozhodnutí politické strany, či v rámci politické ideologizace [KOSTLÁN 1993]. K povaze politicky laděných kritik patřily i názory na to, že reforma měla za úkol přiblížit český jazyk slovenskému a vytvořit tzv. československý jazyk. Podobně se vyjadřoval např. Antonín Kostlán, který považoval demokratizaci jazyka a přibližování českého pravopisu ke slovenskému za politický tlak normalizačního období. Ivana Svobodová, členka kolektivu, který Pravidla 93 připravoval, se vyjadřovala k dotazu, zda úprava pravopisu některých slov v nových Pravidlech českého pravopisu byla politicky motivovaná a měla sbližovat češtinu se slovenštinou. Svobodová odpověděla, že se jedná o návaznost na předešlý vývoj jazyka spočívající v přibližování psané formy výslovnostnímu úzu a že rozhodně není pravdivá myšlenka o politické motivaci.

30

Silně se vůči politické motivaci vymezoval Simeon Romportl [ROMPORTL 1993], autor série studií zaměřených na pravopis publikovaných v revue Proglas. Vrací se v nich již k pravopisné reformě z roku 1957 a zkoumá ji na základě politické angažovanosti při reformách pravopisu. Nejedná se o klasickou recenzi nových pravopisných pravidel, ale pouze o jeden ze způsobů, jak upozornit na závažné okolnosti kodifikační praxe. Manipulace s jazykem dle něj pokračuje od 50. let dodnes, přičemž si ani nemyslí, že by reforma z roku 1957 byla dílem lingvistů, ale vznikla po útlaku ÚV KSČ. Zainteresovaní lingvisté sice argumentovali přiblížením jazyka lidu, avšak Romportl zastává názor, že celá reforma měla jinou motivaci. Například změnu th → t pokládá za dezintelektualizaci jazyka a hovoří o oslabení vnímání genetické struktury výraziva. To vše má vést k vytvoření tzv. „cílového jazyka“, tedy jazyka, který zastává stejné jazykové principy, jako jeden slovanský „velevýznamný jazyk ve východní sféře“ [ROMPORTL 1993a].7 Tomu se však vymyká současná změna pravopisu, především v psaní z ve slovech zakončených na -rs, -ls atd., jelikož předpokládaný cílový jazyk má kurs – kursa a ne současné kurz – kurzu. Lingvisté provádí změny v pravopise na základě setrvačnosti a lze se jen domnívat, kam budou tyto změny směřovat v budoucnosti [ROMPORTL 1993c].

4.5 Kritiky kritik a reakce čtenářů Během prozkoumávání příspěvků v denním tisku se také ukázalo, že valnou část z nich tvoří vzájemné kritiky kritik někoho jiného, obvykle v protichůdném znění. K časté výměně názorů mezi přispěvateli však nedochází jen na úrovni stejných novinových titulů, ale také mezi příspěvky uveřejněnými v různých novinách. Kritici se pak odvolávají na články uveřejněné v určitém datu v konkrétním deníku. Často se vzájemně osočují a vytýkají si různé postoje k novému pravopisu. Nejvýrazněji se tento postup projevoval u Alexandra Sticha, Petra Fidelia, Ludvíka Vaculíka, Jiřího Marvana, Michala Ajvaze, Miroslava Červenky nebo Antonína Kostlána. Všichni si navzájem odpovídali na svoje komentáře, v některých případech dokonce opakovaně. O jakém slovanském jazyce Romportl ve svých statích mluví, se však pouze domníváme (ruština). 7

31

V polemikách o Pravidlech 93 se k tématu vyjadřovala také „laická“ veřejnost. Chápeme tím dopisy do denního tisku reagující na samotná Pravidla 93 nebo na uveřejněný názor některého bohemisty. Zřejmě nejvíce těchto materiálů bylo nalezeno v deníku Telegrafu. Zde čtenáři hojně reagovali na článek Antonína Kostlána, uveřejněný v Telegrafu dne 11. 6. 1993, ve kterém se autor staví k pravopisné reformě velmi negativně. Byl jím například Zdeněk Hlavsa, jeden z autorů novým Pravidel 93, který se ve svém dopise odvolává na skutečnost, že Kostlán o připravované reformě věděl a tedy mohl včas zasáhnout. Kostlán považoval kritiku nových Pravidel za zpolitizovanou, což mu čtenáři ve svých dopisech vytýkaly a hodnotili jeho postoje za bulvarizující. Objevily se i souhlasné postoje, když čtenářka vyjadřovala souhlas s Kostlánem v jeho názoru, že považuje za hloupé vydat Pravidla českého pravopisu a netrvat na jejich dodržování [HRABĚTOVÁ 1993] (viz avizování kolektivu autorů Pravidel 93 o tom, že mají pouze doporučující charakter).

4.6 Minoritně zastoupené kritiky V této kapitolce představíme stanoviska týkající se reformy pravopisu, které se v tisku vyskytovaly v minoritním zastoupení a přidáme některé samostatné komentáře bohemistů. V diskusích vyvstala například otázka, z jaké moci jsou Pravidla závazná a jaké je stanovisko MŠMT? Ministerstvo totiž mj. vydalo pokyn, že se učitelé mají během školního roku 1993/1994 a jarních přijímacích zkoušek nadále řídit pravopisem z roku 1957, což někteří považovali za zcela scestné ministerské jednání. Diskutující nesouhlasili se stanoviskem, že Pravidla nejsou závazná, a pokud jsou, tak pouze pro školáky. Podivovali se také nad tím, že pracovníci masmédií nesvolali žádné shromáždění, na kterém by se nová reforma pravopisu probrala, a neobjevily se ani protesty proti „nebývalému prznění češtiny,“ [VEJVODOVÁ 1993]. Veřejnosti také vadila argumentace autorů Pravidel, že pravopis se musí vyvíjet, pokud se vyvíjí i jazyk. Někteří považovali Pravidla 93 za soukromý projev autorů, a tedy ne tolik za příručku národní, ale spíše soukromou [VEJVODOVÁ 1993]. Reforma

32

byla dokonce bulvárním deníkem Blesk označena za partyzánský počin malé skupiny lingvistů [SOUKUP 1993]. Kritizována byla i skutečnost, že pravidla, která vytvořila malá skupinka reformátorů, mají být závazná [TUČEK 1993]. Jako řešení se často objevovalo zrušení Pravidel 93 v plném rozsahu [VEJVODOVÁ 1993]. Petr Fidelius [FIDELIUS 1993] tvrdil, že není v povaze pravopisu, aby se neustále vyvíjel, ale naopak, aby se zakonzervoval v ustálené podobě. Proto prosazoval ono zakonzervování jazyka, tak jak je zvykem u nejvyspělejších západních jazyků. Diskutující, obvykle z řad učitelů, komentovali celkovou úroveň výuky pravopisu ve školách, zejména snížení významu pravopisu v učebních plánech. Učitelé také zdůrazňují, že zásahy do českého pravopisu mohly být mnohem hlubší, pokud by se prosadila reforma z 90. let, kdy se avizovala změna ů → ú či y → i, v rámci přiblížení českého jazyka ke slovenskému a vytvoření tzv. československého jazyka. Objevila se i kritika přechylování u ženských příjmení, především u příjmení cizího původu. Častým jevem v diskusích k reformě byla vulgarizace tématu. Mnozí se vyjadřují velmi nevybíravě, objevuje se například spojení: „prznění pravopisu“, „prznitelská mise“apod. V dopisech čtenářů se vyskytlo i mínění, že výslovnost byla „zprzněna“ Husákovým pravopisem, nikoli jejím vývojem. Tyto vulgární výrazy však podněcují správnost názorů, které tvrdí, že diskuse mají laickou a bulvární úroveň. Pokud jde o vyjádření bohemistů, většinu z nich jsme uvedli v rámci konkrétních jevů, jež se setkaly s kritikou. Nyní uvedeme ještě pohled Jaromíra Slomka, jenž v Literárních novinách ironizuje neologismy ve školním vydání Pravidel 93, kam pronikly i termíny ze sexuologie, např.: prezervativ, vagina či orgasmus/orgazmus. „Inu, Pravidla opustila starý kurs a nabrala nový kurz. Ale proč?“ [SLOMEK 1993]. Karel Oliva ml.8, někdejší člen Ústavu pro jazyk český se též v Literárních novinách hodnotí Pravidla českého pravopisu jako celek a také rozebírá dílčí praRod Olivů tvoří tři pokolení. Karel Oliva st., Karel Oliva ml. a Karel Oliva nejml. – současný ředitel Ústavu pro jazyk český AV. V naší práci hovoříme o polonistovi Karlu Olivovi ml., který působil na Slovanském ústavu ČSAV a Ústavu pro jazyk český AV ČR. 8

33

vopisné změny. Vyjadřuje pochybnosti o výroku autorů Pravidel 93, že se řídí spisovnou výslovností, a zamýšlí se nad pojetím spisovné výslovnosti vůbec – kdo ji určuje a kde se dá poučení o ní nalézt. V Pravidlech je sice zmíněno, že poučení o ortoepii nalezne uživatel ve speciálních příručkách, neříkají však už v jakých. Oliva tak považuje ono opírání se o spisovnou výslovnost spíše za subjektivní hodnocení autorů příručky, jelikož k němu došli bez jakékoli veřejné diskuse.

4.7 Olomoucká konference V srpnu roku 1993 se v Olomouci konala konference s názvem Spisovná čeština a jazyková kultura, jejímž cílem bylo zhodnotit vývoj spisovné češtiny. Konference se zúčastnily zhruba tři stovky jazykovědců. Přednesené příspěvky se týkaly různých oblastí, v nichž se uplatňuje spisovná čeština a jejímu dnešnímu postavení v lingvistice. Pravopisnou reformou se účastníci ve svých textech zabývali spíše ojediněle, většinou ji pouze zmínili v souvislosti s hlavním tématem svého příspěvku, nebo také se současným stavem výuky pravopisu ve školách. Obsáhlejší komentář zazněl pouze od Oldřicha Uličného, který tak reagoval na vystoupení Zdeňka Hlavsy a Miroslava Grepla, již se ve svých příspěvcích během konference explicitně vyjadřovali k pravopisné reformě a hodnotili ji. Miroslav Grepl [GREPL 1993] hodnotí současné diskuse kolem pravopisné reformy jako nekompetentní, bez rozlišování mezi pravopisem a gramatikou. K tomu uvádí, že je to částečně vina lingvistů, neboť ačkoliv chtějí, aby se rozlišovalo mezi pravopisem, výslovností a gramatikou, tak pravidla pravopisu jsou z tradice i příručkou mluvnickou [GREPL 1993: 82]. Mnohým kritikám by se podle něj jazykovědci vyhnuli, pokud by jasně oddělili příručku pravopisnou od výslovnostní. Zdeněk Hlavsa, který promluvil o jazyku masmédií, se zmínil o tom, že se v médiích v souvislosti s pravopisnou reformou téměř neobjevily argumenty odborníků, zatímco názory nepoučených laiků byly stavěny právě na úroveň odbornou, což podle něj snižuje celkovou úroveň oboru [HLAVSA 1993: 153]. Uličný na to reagoval tím, že před vydáním Pravidel 93 neproběhla žádná

34

odborná diskuse, což je důvod, proč se začaly objevovat polemiky především neodborné [ULIČNÝ 1993: 155]. Dále zdůrazňuje fakt, že po uveřejnění Pravidel 93 se profesionální uživatelé jazyka, jako administrativní pracovníci řídili heslem: „Piš, jak slyšíš.“ Krom toho Uličný uvádí příklad kolísání mezi Pravidly a Mluvnicí češtiny 2 [KOMÁREK – KOŘENSKÝ – PETR - VESELKOVÁ 1986], kdy se v Pravidlech neuvádí tvar 3. osoby plurálu slovesa kupovat, přičemž v Mluvnici češtiny 2 je uvedena varianta oni kupují i kupujou (hovor. spis.) a právě takovéto situace vedou k nejistotě mezi uživateli Pravidel [ULIČNÝ 1993: 155]. Uličný vyjadřuje i myšlenku, že by nemělo docházet k zavádění spisovné varianty nespisovných jevů podle subjektivního pohledu jazykovědců. Doporučuje čtyři postupy, které by měly předcházet kodifikační reformě. Jsou to: a) reprezentativní průzkum jazykového úzu b) zajištění statistických údajů o frekvenci jazykových jevů c) brát v úvahu celoúzemní přijatelnost jevu předkládaného ke kodifikaci a za d) předložení návrhů na kodifikaci laické veřejnosti v tisku před vydáním kodifikační příručky [ULIČNÝ 1993: 83].

35

5. Shrnutí diskusí Několik měsíců po vydání Pravidel 93 byl v odborném časopisu Naše řeč uveřejněn článek Ivany Svobodové Sto a několik dní Pravidel českého pravopisu v jazykové poradně [SVOBODOVÁ 1994], který reflektuje dotazy veřejnosti právě v jazykové poradně. Svobodová v článku uveřejňuje přepisy některých telefonátů do poradny a také se snaží o sumarizaci nejčastějších výtek vůči pravopisným změnám a důvodům, proč se reforma neujala. Svobodová také shrnula dotazovatele/stěžovatele do tří skupin. Stěžující si v první skupině odmítají nová Pravidla jako celek, aniž by blíže určili, co jim přesně vadí. V druhé skupině šlo také o celkové odsouzení, avšak na pozadí jednotlivých změn a v třetí se pak zaměřovali na kritiku pravopisu jednotlivých slov [SVOBODOVÁ 1994: 51]. K podobnému závěru jsme dospěli i v naší práci. Svobodová však zároveň dodává, že většina tazatelů autoritu nových pravidel přijímá. K pravopisné reformě a diskusím kolem nich se o několik let později věnuje ve své stati Ondřej Šefčík. Studie byla uveřejněná v Kapitolách z české jazykovědné bohemistiky [PLESKALOVÁ – KRČMOVÁ – VEČERKA – KARLÍK 2007]. Dle Šefčíka existují čtyři hlavní faktory, které vedly k nepřijetí nových Pravidel. Prvním z nich je nedostatečná komunikace autorského týmu s veřejností. Přestože nová Pravidla byla určena především právě široké a laické veřejnosti, neproběhla žádná diskuse, jež by reflektovala místa, v nichž je potřeba upravit pravidla používání. Kritické hlasy tak tvrdily, že kolektiv autorů tvořil Pravidla mimo obzor společnosti [ŠEFČÍK 2007: 531]. To však nebylo zcela pravdivé, protože dva roky před vydáním Pravidel byla sepsána příručka Co přinášejí nová pravidla pravopisu, která měla seznámit čtenáře s chystanými změnami (viz kap. 3.1). Tato příručka však vyšla v nákladu 2000 výtisků a vzhledem k tématu není jasné, jak velký počet lidí zasáhla a kolik uživatelů jazyka se tedy o připravované reformě dozvědělo. Dalším vlivem zřejmě byl i fakt, že veřejnost neznala či neuznávala autory spojené s novými Pravidly [ŠEFČÍK 2007: 531]. Především jde o to, že jakákoliv starší Pravidla byla pode36

psána zvučnými jmény, „jako je Gebauer či Havránek, zatímco dnes je prestiž lingvistů u veřejnosti téměř nulová, a jejich jména jsou známá maximálně mezi úzkým okruhem jazykovědců“ [ŠEFČÍK 2007: 530]. Šefčík dále zdůrazňuje rozdíl mezi předchozími etapami vývoje českého jazyka, které byly důsledně sledovány českým lidem, který vzhlížel k otázce národa a národního jazyka, což se se společností konce dvacátého století nedá srovnat. Což můžeme podložit i citací z knihy Vladimíra Macury Znamení zrodu [MACURA 1995], v níž se zabývá obdobím národního obrození, o tom, že: „[…] pravopis není chápán jen jako více méně libovolný prostředek písemného záznamu jazykových projevů. Je přijímán i tvořen jako autonomní hodnota spjatá s různými jevy estetickými i politickými“ [MACURA 1995: 43]. Naproti tomu Ivana Svobodová v knize Čeština, jak ji znáte i neznáte [ČMEJRKOVÁ  DANEŠ  KRAUS  SVOBODOVÁ 1996], komentuje vnímání pravopisu následovně: „Domníváme se totiž, že pravopisná stránka je sice důležitá kapitola našich znalostí o mateřštině, nikoliv však nejdůležitější. Neměla by se tedy přeceňovat. Uživatelé češtiny by si měli uvědomit, že Pravidla jsou pouze jednou z jazykových pomůcek, a ne pomůckou jedinou a univerzální“ [SVOBODOVÁ 1996: 253]. Konečně poslední faktor pro nepřijetí reformy komentuje Šefčík takto: „odhození spousty reglementovaných předpisů a prázdných nařízení zbytnělé administrativy do značné míry inspiruje a inspirovalo i k odmítnutí představy úředních pravidel jako byrokracií posvěcené danosti“ [ŠEFČÍK 2007: 531]. Z našeho sběru novinových článků a témat pravopisných diskusí vyšlo najevo, že většina společnosti se negativně stavěla k pravopisné úpravě přepisu cizích slov, nejvíce pak k zavedení psaní z místo s. V menší míře se přispěvatelé ohrazovali proti systému v psaní velkých písmen, nebo kvantity vokálů. Silně se objevovaly kulturně-politické komentáře, kde vinili příslušníky minulého režimu z devastace národního jazyka. Názory na reformu se také ostře vymezovali vůči nedůslednému zpracování koncepce Pravidel 93 a celkově proti změně pravidel pravopisu, která dle mnohých nebyla vůbec nutná. Ač bylo deklarováno zjednodušení pravidel českého pravopisu, došlo spíše k opaku, proto si společnost žádala vysvětlení, na základě čeho se autoři rozhodovali, 37

když změny připravovali. Nakonec i sami autoři v příručce Co přinášejí nová Pravidla českého pravopisu přiznávají určitý rozpol mezi jazykovědci v otázce pravopisných úprav. Další fakt, kterého jsme si během sledování polemik o pravopisu povšimli, je, že debaty probíhaly především v denním tisku, zatímco v úzce odborných publikacích se připomínky k novému pravopisu téměř nevyskytovaly. Nejostřejší část diskusí se odehrála na stránkách žurnálů, kde si spisovatelé, bohemisté, vyměňovali své názory a vzájemně se oslovovali a osočovali (např. spory v Literárních novinách mezi Michalem Ajvazem, Alexandrem Stichem, Miroslavem Červenkou a Jiřím Marvanem). Výměna názorů probíhala nejen na úrovni stejných novin, ale diskutující na sebe vzájemně odkazovali v odlišných novinách. Vedle bohemistů, novinářů či učitelů, se k reformě vyjadřovali i laičtí uživatelé jazyka, jejichž hlediska byla zastoupena ve stejné, ne-li větší míře. Své názory sdělovali pomocí dopisů do redakcí. Později na tuto skutečnost upozorňuje mj. Zdeněk Hlavsa a Ondřej Šefčík: „Polemiky, která se rozpoutala kolem nové verze Pravidel českého pravopisu (1993), se zúčastnilo mnoho lingvistů i laiků […] a přece odborné výsledky jsou celkem hubené. Není to jen tím, že většině účastníků scházela potřebná lingvistická erudice, ale také proto, že ani sami jazykovědci zatím dostatečně nezobecnili poznatky, které z diskusí mohli získat“[HLAVSA 1996: 28]. „Tak zejména v polemikách o nových Pravidlech českého pravopisu se hlas odborníků téměř neozval; je jistě možné, aby s tím či oním řešením některý jazykovědec nesouhlasil, ale neměl by připustit, aby odborný argument měl v diskusi o jazyce a pravopisu stejnou váhu jako argument nepoučeného, zato militantního laika“ [HLAVSA 1995: 153]. „Ze všech námitek, které zazněly, jich jen málo bylo vyřčeno profesionálními bohemisty, ať už po stránce odborné skutečně souhlasili s autory nových Pravidel, nebo jen mlčeli čistě z kolegiality“ [ŠEFČÍK 2007: 530]. Podobné ohlasy o neodbornosti diskusí se příležitostně objevovaly i v některých kritických ohlasech na Pravidla 93. Jako protiargument k tomuto

38

stanovisku zde uvedeme komentář Bohumila Nusky: Přitom tak významná záležitost, jakou je kodifikace našeho pravopisu, se týká nejen všech občanů, ale povýtce především příslušníků inteligence, publicistů, literátů, umělců výtvarných i vědců všech oborů, a nikoliv pouze určitého okruhu odborníků (lingvistů) – anebo dokonce jen vlastních kodifikátorů Pravidel - povolaných se k věci kvalifikovaně vyjadřovat“ [NUSKA 1993]. Z výše uvedeného je patrné, že skutečnost, že se pravidla českého pravopisu změnila v takové míře, v jaké je představili lingvisté v roce 1993, vzbudila u veřejnosti velké emoce, které se prostoupili napříč denním tiskem i odbornými studiemi. Ať už se lidé vyjadřovali kladně či záporně, je evidentní, že otázka pravopisu je pro českou kulturu významnou záležitostí. Přestože i sami autoři pravidel nabádají k tomu, aby se důležitost pravopisu nepřeceňovala, mělo by se dle našeho názoru přistupovat k jakékoliv úpravě přinejmenším velmi rozvážně: „Kodifikace pravopisná by měla vystihovat fonologickou soustavu, nikoli fonetickou realizaci. Nemá se často měnit. Nemá být rozdíl mezi pravopisnou soustavou slov domácích a přejatých. Změny v pravopise mají být opřeny o studium pravopisných chyb vyskytujících se ve spisovné praxi“ [ŠLOSAR  VEČERKA  DVOŘÁK  MALČÍK 2009: 128].

39

ZÁVĚR V bakalářské práci jsme se zabývali diskusemi k pravopisné reformě z roku 1993, tedy jednou ze zásadních událostí v dějinách české lingvistiky. Předmětem naší práce byly především ty diskuse, které proběhly v tisku i odborných publikacích po vydání zmiňovaných Pravidel 93 a měly tedy zásadní vliv na pozdější úpravy reflektované v Dodatku Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR. Tyto úpravy spočívaly v obnovení dubletních tvarů u vybraných pravopisných jevů, zejména se jednalo o ty případy, které byly veřejností nejvíce kritizovány. Aby bylo možné na téma pravopisných diskusí nahlížet objektivně, bylo nutné podložit jej teoretickým úvodem, jenž spočíval v definování termínu pravopis  nejprve v obecné rovině, poté v úzkém pojetí pravopisu českého (kap. 1). Dále jsme představili pravopisné příručky 20. století, na čemž jsme demonstrovali vývoj českého pravopisu (kap. 2). Nezbytné také bylo představit samotná Pravidla českého pravopisu 1993, uvést co jejich vydání předcházelo, jakou mají formální strukturu a také jak se diskuse projevily na další podobě Pravidel 93. Teoretický závěr pak představuje komparace kodifikačních změn mezi Pravidly 57 a Pravidly 93 (kap. 33.3). V druhé části bakalářské práce jsme se blíže zabývali samotnými debatami k pravopisné reformě. K tomuto účely jsme prozkoumali značný počet materiálu, který jsme vyhodnotili a rozdělili podle nejčastěji diskutovaných témat (kap. 4). Ukázalo se, že nad reformou se nejvíce polemizovalo v denním tisku, tedy v médiích, které nejsou explicitně zaměřené na lingvistická témata, zatímco v odborných publikacích se debaty vyskytovaly minimálně. Došli jsme k závěru, že pravopisná reforma byla hodnocena na třech úrovních – estetické, politické a historické. Všechny tyto pohledy se navzájem prolínaly. Dle estetického hlediska byla reformátorům vytýkána přílišná kontinuita s výslovnostním územ, kvůli čemuž pronikly do grafické formy cizích slov podoby se z – kurz, pulz, režizér apod. Změnily se i koncovky slov dříve zakončených na -ismus, nyní -izmus. To bylo označeno například za kodifikaci 40

pokleslé mluvy ulice do spisovného jazyka. Nebývale silně se v debatách projevoval názor, že reforma je politicky motivovaná, a tedy že změny v pravopise jsou výsledkem a pokračováním bolševické snahy o degradaci českého jazyka. Za politický počin se chápalo i přibližování češtiny slovenskému jazyku, což se opět odráželo ve fonetizaci pravopisu, jelikož tvary slov se z jsou typičtější pro slovenštinu. Optikou historického hlediska byly kritizovány nejen podoby se z, ale také psaní velkých písmen. Oboje úpravy nedávaly uživatelům češtiny dostatečný prostor pro rozeznání geneze slova, která se odrážela právě v zápisu daných slov. Jednalo se například o slovo filosofie (nově filozofie), kde původní s odkazovalo na řecký základ filein a sofía. Týkalo se to i psaní majuskulí u toponym, obvykle dvouslovných variant. Srov. restaurace U krále × restaurace U Krále, čtenář zde nepozná motivaci názvu. V důsledku výše zmíněných skutečností můžeme vyslovit závěr, že pravopisná reforma z roku 1993 byla veřejností nepřijata a v mnoha ohledech odsouzena. Aby bylo dosáhnuto určitého kompromisu, přistoupili lingvisté, kteří se podíleli na tvorbě této příručky, a Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ČR ke konsensu, v rámci kterého byly znovu zavedeny dublety u vybraných problematických případů. Učitelům bylo doporučeno řídit se v jistých pravopisných jevech Pravidly 57. Formální výsledek tohoto konsensu představuje dodnes platný Dodatek Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR k Pravidlům českého pravopisu. Předkládaná bakalářská práce tak představuje prvotní sondu do diskusí k pravopisné reformě z roku 1993. Jistě by se dalo na téma navázat v diplomové práci, vzhledem k tomu, že diskuse o pravopisu a jeho reformě se objevovaly již před rokem 1993, pokračovaly i po uveřejnění Dodatku a trvají dodnes. Nelze tedy debaty postihnout komplexně, lze však na toto zkoumání navázat v několika rovinách výzkumu, jež by tvořily: a) diskuse před vydáním Pravidel 93; b) diskuse navazující na diskuse z roku 1993–1994; c) sběr diskusí objevujících se v posledních letech, popř. jejich srovnání a hledání společných témat s diskusemi staršími, na čemž by bylo možné demonstrovat pokrok v chápání pravopisu, či změny v postoji k problematickým pravopisným jevům dříve a 41

dnes. Samotná bakalářská práce pak může sloužit jako materiál ke studiu o českém pravopise, jeho vývoji a historii pravopisných příruček u nás.

42

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY PRIMÁRNÍ LITERATURA HAVRÁNEK, Bohuslav – TRVÁNÍČEK, František: Pravidla českého pravopisu. 1. vyd. Praha: Nakladatelství ČSAV, 1957. 477 s. HLAVSA, Zdeněk et al: Pravidla českého pravopisu. 1. vyd. Praha: Academia, 1993. 389 s. HLAVSA, Zdeněk et al.: Pravidla českého pravopisu s Dodatkem Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy České republiky. 1. vyd. Praha: Academia, 1998. 391 s. MARTINCOVÁ, Olga (ed.): Co přinášejí nová Pravidla českého pravopisu. Praha: Učitelská unie, 1991. 51 s. MARTINCOVÁ, Olga et al.: Pravidla českého pravopisu: školní vydání. Praha: Pansofia, 1993. 383 s. PRAVDOVÁ, Markéta – SVOBODOVÁ, Ivana (edd.): Akademická příručka českého jazyka. 1. vyd. Praha: Academia, 2014. 533 s.

SEKUNDÁRNÍ LITERATURA AJVAZ, Michal: Písmena a smysl. Literární noviny. 14. 10. 1993. č. 41, s. 4. BĚLIČ, Jaromír: Patnáct let nové republiky a český jazyk. Naše řeč 43, 1960, č. 5, s. 129–134. ČÁPOVÁ, Hana. Vyšla nová pravidla pravopisu. Respekt. 20. 5. 1993. č. 22, s. 5. ČECHOVÁ, Marie et al.: Čeština  řeč a jazyk. 2., přeprac. vyd. Praha: ISV nakladatelství, 2000. 407 s. ČERMÁK, František: Jazyk a jazykověda. 4. vyd. Praha: Univerzita Karlova, 2011. 341 s. DANEŠ, František: Psaní slov přejatých. Naše řeč 41, 1958, č. 1, s. 30–34. DANEŠ, František et al.: Píšeme podle nových Pravidel. 1. vyd. Praha: Orbis, 1958. 141 s. DANEŠ, Martin. Posseur Stich. Český deník. 24. 7. 1993. č. 169, str. 10.

43

DANEŠ, Martin. Terorizmus režizérských kanónů. Český deník. 12. 5. 1993. č. 108, s. 3. FIDELIUS, Petr: O přirozenosti a nepřirozenosti v pravopise. Literární noviny. 25. 3. 1993. č. 12, s. 7. GREPL, Miroslav. K aktuálním otázkám jazykové kultury. In: Janáčková, Jana  Komárek, Miroslav  Uličný, Oldřich (edd.): Spisovná čeština a jazyková kultura 1993. Sborník z olomoucké konference 23. – 27. 8. 1993. Svazek 1. Praha: Univerzita Karlova, 1995, s. 80–83. HAVRÁNEK, Bohuslav – JEDLIČKA, Alois: Česká mluvnice. 6. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1988. 592 s. HETTLIŠOVÁ, Ivana: Dopisy. Telegraf. 3. 7. 1993. č. 228, s. 14. HLAVSA, Zdeněk: K persvazivním prostředkům české publicistiky. In: Janáčková, Jana  Komárek, Miroslav  Uličný, Oldřich (edd.): Spisovná čeština a jazyková kultura 1993. Sborník z olomoucké konference 23. – 27. 8. 1993. Svazek 1. Praha: Univerzita Karlova, 1995, s. 149–154. HLAVSA, Zdeněk: Kritéria kodifikace. In: Šrámek, Rudolf (ed.): Spisovnost a nespisovnost dnes: sborník příspěvků z mezinárodní konference Spisovnost a nespisovnost v současné jazykové a literární komunikaci: Šlapanice u Brna 17.19. ledna 1995. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1996, s. 120- 124. HLAVSA, Zdeněk: Nová Pravidla českého pravopisu. In: Martincová, Olga (ed.): Co přinášejí nová Pravidla českého pravopisu. Praha: Učitelská unie, 1991, s. 2326. HLAVSA, Zdeněk: Psaní velkých písmen. In: Martincová, Olga (ed.): Co přinášejí nová Pravidla českého pravopisu. Praha: Učitelská unie, 1991, s. 27–33. HRABĚTOVÁ, Radka: Dopisy. Telegraf. 3. 7. 1993. č. 228, s. 14. CHROMÝ, Jan – LEHEČKOVÁ, Eva (edd.): Rozhovory s českými lingvisty II. 1. vyd. Praha: Akropolis, 2009. 344 s. JELÍNEK, Milan: Spisovná čeština po roce 1945. In: Závodský, Artur (ed.): Vám poděkování a lásku Vám. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1960, s. 139166. KOMÁREK, Miroslav: Dějiny českého jazyka. 1. vyd. Brno: Host, 2012. 276 s. KOMÁREK, Miroslav – KOŘENSKÝ, Jan – PETR, Jan – VESELKOVÁ, Jarmila (edd.): Mluvnice češtiny 2. 1. vyd. Praha: Academia, 1986. 536 s. 44

KOSTLÁN, František: „Zvoňte na poplach, stavte barikády“. Telegraf. 26. 7. 1993. č. 251, s. 6. [KOSTLÁN 1993a] KOSTLÁN, Antonín: Políček české kultuře a tradici. Telegraf. 11. 6. 1993. č. 205, s. 4. [KOSTLÁN 1993b] KRAUS, Jiří: Pravopis jako součást kultury – nikoli jenom jazykové. In: Martincová, Olga (ed.): Co přinášejí nová pravidla pravopisu. 1. vyd. Praha: Učitelská unie, 1991, s. 5–12. KRČMOVÁ, Marie: Úvod do fonetiky a fonologie pro bohemisty. 3. vyd. Ostrava: Ostravská univerzita, 2010. 216 s. KUCHAŘ, Jaroslav – VÁHALA, František: Ohlas nového vydání Pravidel pravopisu a dnešní pravopisná praxe. Naše řeč 43, 1960, č. 1–2, s. 41–54. MACURA, Vladimír: Znamení zrodu: české národní obrození jako kulturní typ. 2., rozšíř. vyd. Jinočany: H & H, 1995. 264 s. MÁCHAL, Aleš: Alojze nebrat. Český deník. 5. 6. 1993. č. 129, s. 6. MARTINCOVÁ, Olga: Devadesát let pravopisných příruček. In: Martincová, Olga (ed.): Co přinášejí nová Pravidla českého pravopisu. Praha: Učitelská unie, 1991, s. 13–22. MARVAN, Jiří: Quo vadis, lingua bohemica? Spor o ekologii ducha. Literární noviny. 21. 10. 1993. č. 42, s. 4. NUSKA, Bohuslav. Kdyby ta pravidla. Literární noviny. 28. 10. 1993. č. 41, s. 5. OLIVA, Karel: Pravidla českého pravopisu  opus post humum. Literární noviny. 7. 1. 1993. č. 49, s. 6. PANEVOVÁ, Jana: Pravopis. In: Karlík, Petr – Pleskalová, Jana – Nekula, Marek (edd.): Encyklopedický slovník češtiny. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002, s. 337. POLÍVKOVÁ, Alena: Několik poznámek závěrem. In: Martincová, Olga (ed.): Co přinášejí nová Pravidla českého pravopisu. Praha: Učitelská unie, 1991, s. 50–51. PLESKALOVÁ, Jana  KRČMOVÁ, Marie  VEČERKA, Radoslav  KARLÍK, Petr (edd): Kapitoly z dějin české jazykovědné bohemistiky. 1. vyd. Praha: Academia, 2007. 683 s. ROMPORTL, Simeon: Dílo nepovolaných. Proglas 4, 1993. č. 1, s. 26. [ROMPORTLa] 45

ROMPORTL, Simeon: Umělá selekce. Proglas 4, 1993. č. 4, s. 1622. [ROMPORTLb] ROMPORTL, Simeon: Dílo Setrvačná síla. Proglas 4, 1993. č. 8, s. 2125. [ROMPORTLc] ROMPORTL, Simeon: Slovakobohemika. Proglas 4, 1993. č. 9-10, s. 5966. [ROMPORTLd] SEDLÁČEK, Miloslav: K vývoji jazykové kultury češtiny v letech 19181945. Naše řeč 74, 1991, č. 45, s. 169180. SEDLÁČEK, Miloslav: K vývoji českého pravopisu. 1. část. Naše řeč 76, 1993, č. 2, s. 57–71. [SEDLÁČEK 1991a] SEDLÁČEK, Miloslav: K vývoji českého pravopisu. 2. část. Naše řeč 76, 1993, č. 3, s. 126138. [SEDLÁČEK 1991b] SGALL, Petr – HRONEK, Jiří: Čeština bez příkras. 1. vyd. Jinočany: H&H, 1992. 181 s. SLOMEK, Jaromír: Průlom. Lidové noviny. 11. 5. 1993. č. 107, s. 16. SOUKUP, David: Nová pravidla češtiny jsou partyzánštinou. Blesk. 10. 4. 1994. č. 53, s. 8. SVOBODOVÁ, Ivana: Spojovník. In: Martincová, Olga (ed.): Co přinášejí nová Pravidla českého pravopisu. Praha: Učitelská unie, 1991, s. 43–45. SVOBODOVÁ, Ivana: Přehled ostatních úprav v nových Pravidlech. In: Martincová, Olga (ed.): Co přinášejí nová Pravidla českého pravopisu. Praha: Učitelská unie, 1991, s. 46–49. SVOBODOVÁ, Ivana: Sto a několik dní Pravidel českého pravopisu. Naše řeč 77, 1994, č. 1, s. 5156. SVOBODOVÁ, Ivana: Kde se můžeme poučit o češtině. In: Čmejrková, Světla  Daneš, František  Kraus, Jiří  Svobodová, Ivana (edd.): Čeština, jak ji znáte i neznáte. 1. vyd. Praha: Academia, 1996, s. 251–253. ŠEFČÍK, Ondřej: Od národního obrození do současnosti. In: Pleskalová, Jana  Krčmová, Marie  Večerka, Radoslav  Karlík, Petr (edd.): Kapitoly z dějin české jazykovědné bohemistiky. 1. vyd. Praha: Academia, 2007, s. 516–531. ŠKAMLOVÁ, Eva: Piš, jak slyšíš. Český deník. 23. 6. 1994. č. 147, s. 8. ŠLOSAR, Dušan: Opera Bohemica Minora. 1. vyd. Brno: Host, 2010. 230 s. 46

ŠLOSAR, Dušan – VEČERKA, Radoslav  DVOŘÁK, Jan  MALČÍK, Petr: Spisovný jazyk v dějinách české společnosti. 3., opravené a doplněné vyd. Brno: Host, 2009. 180 s. ŠRÁMEK, Rudolf (ed.): Spisovnost a nespisovnost dnes: sborník příspěvků z mezinárodní konference Spisovnost a nespisovnost v současné jazykové a literární komunikaci: Šlapanice u Brna 17.19. ledna 1995. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1996. 261 s. TUČEK, Miroslav: Dogmata reformátorů. Telegraf. 20. 4. 1994. č. 157, s. 5. ULIČNÝ, Oldřich: K referátu Miroslava Grepla. Janáčková, Jana Janáčková, Jana  Komárek, Miroslav  Uličný, Oldřich (edd.): Spisovná čeština a jazyková kultura 1993. Sborník z olomoucké konference 23. – 27. 8. 1993. Svazek 1. Praha: Univerzita Karlova, 1995, s. 8384. ULIČNÝ, Oldřich: K příspěvku Z. Hlavsy. Janáčková, Jana (ed): Spisovná čeština a jazyková kultura 1993. Sborník z olomoucké konference 23. – 27. 8. 1993. Svazek 1. Praha: Univerzita Karlova, 1995. s. 155. VACHEK, Josef: Psaný jazyk a pravopis. In: Havránek, Bohuslav – Mukařovský, Jan (edd.): Čtení o jazyce a poesii. 1. vyd. Praha: Družstevní práce, 1942, s. 285298. VEJVODOVÁ, Anna: Hora porodila myš. Telegraf. 28. 7. 1993, č. 242, str. 10 VLKOVÁ, Věra: Pravopis přejatých slov. In: Martincová, Olga (ed.): Co přinášejí nová Pravidla českého pravopisu. Praha: Učitelská unie, 1991, s. 34–42.

INTERNETOVÉ ZDROJE KRČMOVÁ, Marie. Fonetika [online]: Brno: Masarykova univerzita 2007 [cit. 2015-11-05]. Dostupné z: http://is.muni.cz/elportal/estud/ff/js07/fonetika/materialy/index.html Bibliografie české lingvistiky [online]: Ústav pro jazyk český AV ČR, 2011 [cit. 2015-11-25]. Dostupné z: http://bibliografie.ujc.cas.cz/

47

Anotace Bakalářská diplomová práce se zabývá diskusemi o pravopisné reformě z roku 1993, které měly vliv na pozdější úpravu Pravidel českého pravopisu z téhož roku, reflektované v Dodatku Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR. Cílem práce bylo dané diskuse zmapovat, vyhodnotit nejčastěji diskutovaná témata a pokusit se nalézt důvody k nepřijetí této reformy veřejností.

Klíčová slova: Pravopis, diskuse, Pravidla českého pravopisu, pravopisná reforma

Annotation The Bachelor´s thesis deals with the "Discussion of Orthography Reform" from year 1993. This discussion had an practical impact on the "Rules of the Czech Orthography" publication from the same year, as it spawned the "Supplement of Ministry of Education, Youth and Sports", which reflected the professional public's objections. The aim of this thesis is to map the discussions itself, evaluate the most frequently discussed topics and try to find the reasons for non acceptance of the pristine "Orthography Reform" by the public.

Key words: Orthography, discussion, Rules of the Czech Orthography, Orthography Reform

48