UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI Pedagogická fakulta Katedra antropologie a zdravovědy
Michaela Králová V. ročník – prezenční studium Obor: Učitelství sociálních a zdravotních předmětů pro střední odborné školy
Úskalí sociální práce v azylových domech pro ženy a matky s dětmi Diplomová práce
Vedoucí práce: PhDr. Ivana Knausová, Ph.D.
Olomouc 2010
1
Prohlašuji, ţe jsem svou diplomovou práci vypracovala samostatně a pouţila jsem jen uvedenou literaturu. V Olomouci dne 30.4.2010………………………………………….Michaela Králová 2
Děkuji PhDr. Ivaně Knausové, Ph.D., za odborné vedení diplomové práce, poskytování rad a materiálových podkladů. Dále bych chtěla poděkovat Mgr. Ivance Maderové za umoţnění odborné sociální praxe v Azylovém domě pro ţeny a poskytnutí potřebných materiálů k vypracování praktické části diplomové práce. 3
Obsah I Teoretická část ..................................................................................................................... 6 1.1 Vymezení základních pojmů ....................................................................................... 6 1.2 Faktory (příčiny) vyvolávající bezdomovectví .......................................................... 15 1.5 Legislativa .................................................................................................................. 38 1.6 Bezdomovectví u ţen ................................................................................................. 40 1.7 Muţi a ţeny – odlišnosti bezdomovectví ................................................................... 45 1.8 Postoje veřejnosti k bezdomovectví .......................................................................... 47 1.10 Etika a etické zásady v práci s bezdomovci ............................................................. 50 1.11 Historie přístupu k chudým a bezdomovcům .......................................................... 51 II Praktická část ................................................................................................................... 53 2.1 Příběh první – slečna Karolína................................................................................... 55 2.1.1 Kazuistika ........................................................................................................... 55 2.1.2 Individuální plán ................................................................................................. 55 2.1.3 Rozhovor ............................................................................................................. 56 2.1.4 Závěr ................................................................................................................... 58 2.2 Příběh druhý – paní Jana ............................................................................................ 60 2.2.1 Kazuistika ........................................................................................................... 60 2.2.2 Individuální plán ................................................................................................. 60 2.2.3 Rozhovor ............................................................................................................. 61 2.2.4 Závěr ................................................................................................................... 62 2.3 Příběh třetí – paní Zuzana .......................................................................................... 64 2.3.1 Kazuistika ........................................................................................................... 64 2.3.2 Individuální plán ................................................................................................. 64 2.3.3 Rozhovor ............................................................................................................. 65 2.3.4 Závěr ................................................................................................................... 67 2.4 Příběh čtvrtý – paní Petra........................................................................................... 68 2.4.1 Kazuistika ........................................................................................................... 68 2.4.2 Individuální plán ................................................................................................. 69 2.4.3 Rozhovor ............................................................................................................. 69 2.4.4 Závěr ................................................................................................................... 71 2.5 Diskuse....................................................................................................................... 72 III Závěr ............................................................................................................................... 74 IV Souhrn ............................................................................................................................. 76 IV Summary ......................................................................................................................... 77 Pouţitá literatura .................................................................................................................. 78 Přílohy.................................................................................................................................. 80 4
Úvod Ve své diplomové práci jsem se zaměřila na problematiku ţenského bezdomovectví. Myslím si, ţe v dnešní době je toto téma velice aktuální, nejen problém ţenského bezdomovectví, ale problematika bezdomovectví obecně. I kdyţ je podle mého názoru ţivotní úroveň v našem státě poměrně vysoká, lidí bez střechy nad hlavou paradoxně přibývá. Absolvovala jsem sociální praxi v azylovém domě pro ţeny Střediska Samaritán pro lidi bez domova a v Domově pro ţeny a matky s dětmi v Olomouci. Tyto praxe pro mě byly inspirací pro mou diplomovou práci. Problematika zvláště ţenského bezdomovectví mě zaujala natolik, ţe jsem se jí rozhodla věnovat hlouběji, neţ jen tím, ţe absolvuji v azylových domech pro ţeny své odborné sociální praxe. V teoretické části diplomové práci jsem vymezila základní pojmy, které se tohoto tématu týkají. Dále jsem uvedla které faktory a příčiny jsou nejčastějším důvodem, ţe člověk ztratí střechu nad hlavou. V další kapitole jsem zpracovala téma zdravotní péče a bezdomovectví, kde jsem věnovala i několik slov o ordinaci pro lidi bez domova, která je zřízená ve Středisku Samaritán pro lidi bez domova v Olomouci. Další část mé diplomové práce pokračuje zpracováním velice aktuálního tématu a také stěţejního problému bezdomovectví a to je chudoba. Zmínila jsem se i o zákonech, kterými se řídí Azylové domy pro ţeny a Domovy pro matky s dětmi. Ve zpracování samotného tématu ţenského bezdomovectví jsem rozebrala odlišnosti mezi muţi a ţenami bez domova, postoje a názory veřejnosti na ţenské bezdomovectví, prevence bezdomovectví a nechtěla jsem vynechat ani téma etika a etické zásady v sociální práci s lidmi bez domova. Poslední kapitolu teoretické části jsem věnovala přístupu společnosti k lidem bez domova v historii. V praktické části diplomové práce jsem zpracovala kazuistiky čtyř ţen, se kterými jsem vedla i rozhovory. Chtěla jsem znát jejich ţivotní příběhy a důvody, proč se dostaly na ulici a následně pak do Azylového domu pro ţeny. V závěru praktické části jsem zmínila i úskalí sociální práce v Azylovém domě pro ţeny.
5
I Teoretická část 1.1 Vymezení základních pojmů Bezdomovectví Co znamená, pokud označíme nějakou osobu bezdomovcem? Většinu populace napadne, ţe je to člověk bez přístřeší, sociálně nepřizpůsobivý občan, ve většině případů člověk bez práce, který je svým zevnějškem aţ odpudivý. Zdá se, ţe tento pojem lze lehce definovat – bezdomovec je člověk bez domova. Ale je to skutečnost? Nejsou bezdomovci také např. lidé ţijící v azylových domech, nebo v jiných ústavních zařízení, které nepovaţují za svůj domov? Bydlení je řazeno mezi nejdůleţitější lidské potřeby, protoţe vytváří základní podmínky pro celoţivotní realizaci kaţdého občana (Knausová, 2006). Bydlení lze definovat jako soubor činností, které souvisejí s uţíváním obydlí, způsob, jakým lidé uţívají obydlí. Bydlení a výdaje na jeho pořízení a provoz významně ovlivňují ţivotní úroveň domácnosti a naopak (Knausová, 2006). Je důleţité, abychom si uvědomili, ţe bezdomovectví není jen být bez přístřeší. Tato problematika je součástí procesu marginalizace, která je zaloţená na špatné přizpůsobivosti sociálně vyloučených osob, zařadit se zpět do společnosti. Otázkou však zůstává, jestli současná společnost je ochotna přijmout zpět „mezi sebe“ jiţ sociálně vyloučené osoby? Haasová uvádí ve své knize Jak ţijí v Olomouci ţeny bez domova, ţe bezdomovectví je způsob ţivota, který se vyznačuje absencí stálého a jistého bydliště, je to typ havarované ţivotní dráhy a současně je to absence sociálního statusu. Bezdomovectví je vedle dlouhodobé nezaměstnanosti a společenského postavení Cikánů nejvýraznějším fenoménem vyloučení nebo ohroţení (dalšími ohroţenými skupinami jsou zdravotně postiţení, staří lidé, neúplné rodiny a určité skupiny mládeţe). Bezdomovci jsou nejvíce viditelní v centru velkých měst (Hradecký, Hradecká, 1996). Kotýnková (2003) uvádí, ţe bezdomovec je ten, kdo postrádá trvalý a pravidelný nocleh, anebo ten, kdo jím disponuje, ale jde buď o dočasné ubytování ve veřejném nebo soukromém zařízení (azylové domy, noclehárny, apod.), nebo o veřejná či soukromá místa,
6
která nejsou určená k ubytování (opuštěné stavby, nádraţí, apod.). Tato definice je sice velmi široká, ale v určitých drobných obměnách pouţívána. Evropská federace národních sdružení pracující s bezdomovci FEANTSA popisuje bezdomovectví jako kontinuum důrazů, jako výčet jednotlivých faktorů, jako součást sociálního procesu, jako věc individuálního výběru, ale také jako důsledek sociálních a ekonomických sil. Věří, ţe bezdomovectví je nejlépe definováno jako kontinuum podmínek a potřeb. Na jedné straně jsou lidé bez střechy nad hlavou, snad spící na ulicích nebo jiných veřejných místech anebo ve squatech. Na druhé straně jsou lidé, jejichţ ubytování je nejisté, snad kvůli neplacení nájemného, nebo budova, ve které bydlí, je určena k demolici. Mezi těmito dvěma krajnostmi jsou lidé v rozličných ţivotních situacích, ti, kteří mají nouzové ubytování na kratší dobu, lidé, kteří mají sice samostatné bydlení, ale nedostává se jim základního zdravotního a jiného ţivotního standardu (Hradecký, Hradecká, 1996). Dále Haasová uvádí, ţe tak jako u termínu bezdomovec existuje jazyková různorodost, je stejná situace i v případě jazykově správných termínů – bezdomovectví a bezdomovství. Vývoj pojmu bezdomovec Termín bezdomovec v historii prošel významovým posunem. Původně se jak v jazyce českém, tak v ekvivalentním pojmu německém (Heimatlose) a podobně francouzském (sans-patrie) či anglickém (stateless) jednalo o označení osob bez státního občanství nebo domovského práva. V tomto významu rovněţ pojmu bezdomovec rozumí i český právní řád (Matoušek, Koláčková, Kodymová, 2005). Podle Matouška (2005) také totalitní reţim na dlouhou dobu omezil volný pohyb osob - kaţdý musel někam patřit a někde pracovat, byť to bylo zcela formální. Tento fakt velmi poznamenal percepci sociální marginality v české společnosti, která se teprve po roce 1990 začala proměňovat – jevy dříve skryté se stávaly zjevnými, s otevřením hranic se u nás objevili migranti legální i ilegální, s uvolněním represí se objevili první lidé veřejně marginální – tuláci a bezdomovci. A právě v této době, v reakci na okamţitou potřebu, se objevují první sluţby pro lidi bez domova.
7
Klasifikace bezdomovectví Haasová zjednodušeně rozděluje bezdomovectví do těchto tří skupin: 1. Zjevné bezdomovectví – je nejviditelnější, jedná se o osoby ţijící na nádraţích, na ulicích a na jiných veřejných prostranství. Tyto osoby vyhledávají pomoc v azylových domech pro ně určených, v noclehárnách či denních centrech pro lidi bez domova. Právě tato skupina je ve společnosti nejvíce vnímána, laická veřejnost si na základě setkání s nimi buduje mylnou představu o této problematice a celý tento závaţný jev zjednodušuje. 2. Skryté bezdomovectví – je poměrně špatně sledovatelné, protoţe tyto osoby se na sociální sluţby neobracejí. Počet těchto osob lze jen těţko odhadnout, protoţe se snaţí své problémy skrývat, tito lidé také vyuţívají jako přístřeší např. sklepy nebo squaty. Řadíme sem část populace bez trvalého bydliště, která často putuje z místa na místo a rychle mění své působiště. 3. Potencionální bezdomovci – úřady o jejich existenci moc nevědí, protoţe se většinou v závislosti na institucích brání. Jsou to osoby, které mají střechu nad hlavou, ale jejich přebývání je nejisté. Často se jedná o přelidněné, zchátralé a zdravotně závadné byty, holobyty, podnájmy apod. Do této skupiny bychom mohli zařadit i osoby propuštěné z výkonu trestu, léčeben, stejně tak i mladé lidi vycházející z ústavu sociální péče. Jejich největším problémem je pravděpodobně nedostupnost vlastního bydlení.
Bezdomovec Po roce 1989 se začaly pouţívat nové výrazy a pojmy. Mezi nimi i slovo bezdomovec, které se stalo označením pro osobu bez přístřeší. V zahraničí uţívaná označení jsou identická, např. homeles, obdachlos ( Haasová, 2005).
Marginalizace Marginalizace je vytěsňování společensky nepřizpůsobivých občanů na okraj společnosti. Dojde k postupnému sociálnímu vyloučení těchto osob.
8
Proces marginalizace není vyvolán jen bydlením, nebo finančním nedostatkem, ale i neschopností participovat na kvalitě ţivota a přizpůsobit se ostatní společnosti (Hradecký, Hradecká, 1996).
Squat Doslovný překlad squatu znamená neoprávněné obývání budovy. Squaty jsou většinou neobydlené budovy či domy, které vyuţívají lidé bez domova jako své útočiště, kde přespávají a pobývají i přes den.
Streetwork Streetwork reprezentuje metodu terénní sociální práce, která namísto pasivních stacionárních modelů řešení sociálních konfliktů nabízí aktivní vyhledávající formu sociální intervence a krizové pomoci. Sociální pracovník, vyuţívající ve své činnosti formu streetworku, tzv. streetworker, se orientuje na podporu zájmů skupin či jednotlivců při akceptaci jejich vidění světa, jejich názorů a způsobu ţivota. Streetworker se zabývá řešením problémů těchto skupin, ne problémů, které svým jednáním způsobují společnosti (Bednářová, Pelech, 1999). Streetwork v překladu znamená práci na ulici, kdy ulicí není míněna pozemní komunikace v pravém slova smyslu, nýbrţ jakékoli otevřené neinstitucionalizované prostředí, které je zastřešené ale i nezastřešené. Azylové domy Azylové domy jsou zařízení poskytující podporu a pomoc lidem, kteří se ocitli bez střechy nad hlavou a v obtíţné sociální situaci. Pomoc opět se postavit „na vlastní nohy“. Zároveň přispívají k prevenci kriminality a pomáhají mírnit dopady bezdomovectví na společnost. Poskytované služby: přenocování či bydlení, strava a potravinová pomoc, poradenství i sociální asistence, motivační a vzdělávací programy, aktivity zaměřené na pomoc obětem domácího násilí, aktivity zaměřené na pomoc lidem propuštěných z výkonu trestu (interní materiál SLD – Středisko Samaritán pro lidi bez domova, který jsem získala na odborné praxi v Azylovém domě pro ţeny v Olomouci). 9
V Olomouci je Azylový dům pro muţe a Azylový dům pro ţeny na Wurmově ulici (součást Střediska Samaritán pro lidi bez domova) jejich zřizovatelem je charita, Azylový dům pro muţe Statutárního města Olomouc (Řepčínská ulice), jehoţ zřizovatelem je Magistrát města Olomouce a Domov pro ţeny a matky s dětmi, který zřizuje také Magistrát města Olomouce, Fond ohroţených dětí Olomouc (je zde také azylový dům pro matky s dětmi, Sokolská ulice). Domov pro ţeny a matky s dětmi je účelovým zařízením sociální péče Statutárního města Olomouce provozovaným sociálně zdravotním odborem. Domov je určen pro krátkodobé ubytování ţenám, matkám s nezletilými dětmi a těhotným ţenám starším 18-ti let, pokud se ocitnou v mimořádně obtíţné ţivotní situaci. V Azylovém domě pro ţeny (Středisko Samaritán pro lidi bez domova, Charita Olomouc) je kapacita 10 lůţek, Azylový dům pro muţe (Středisko samaritán pro lidi bez domova, charita) má kapacitu 60 lůţek. Oba tyto azylové domy nabízí moţnost střednědobého pobytu v délce přibliţně půl roku, nejdéle však rok.
Denní centra Posláním denních center pro lidi bez domova je vytvoření základních podmínek k přeţití, navázání vztahu a podpora v řešení jejich obtíţné ţivotní situace směrem k návratu do společnosti. Denní centra nabízí lidem v nouzi: stravu, hygienické zázemí, ošacení, poradenství a popřípadě i doprovázení na úřady, pomoc při vyřizování dokladů apod. Cílem denních center je uspokojit základní ţivotní potřeby lidí ţijících na ulici, zlepšit kvalitu jejich ţivota, poskytovat pomoc v situacích ohroţující zdraví a ţivot v důsledku bezdomovectví. Poskytované služby: strava a potravinová pomoc, moţnost hygieny, praní oděvů a výměna šatstva, poradenství, sociální asistence (pomoc při vyřizování dokladů, hledání zaměstnání a ubytování,…), motivační a vzdělávací programy (interní materiál SLD – Středisko Samaritán pro lidi bez domova, který jsem získala na odborné praxi v Azylovém domě pro ţeny v Olomouci).
10
Noclehárny (nocležny) Noclehárny slouţí k akutnímu přespání a k zajištění základní hygieny. Účelem sluţby je akutně pomoci lidem, kteří se ocitli na ulici. V Olomouci je nocleţna pro muţe ve středisku Samaritán pro lidi bez domova na Wurmově ulici. Je zde kapacita 14 lůţek a nabízí zde krizové přespání na tři noci zdarma, noví zájemci o přespání se mohou hlásit v nocleţně kaţdý den do 21,00 hodin. (interní materiál SLD – středisko samaritán pro lidi bez domova, který jsem získala na odborné praxi v Azylovém domě pro ţeny v Olomouci). Tabulka 1.: Statistika služeb střediska Samaritán pro lidi bez domova Olomouc z roku 2008 (výroční zpráva 2008) Středisko,
Kapacita
Počet
Kapacita
Počet výkonů
Kontakty za
zřízení
zařízení za
uživatelů za
zařízení za
u klientů
rok
den
rok
rok
46
93
16836
pro ženy
10
30
3660
Noclehárna
14
236
4886
Azylový dům pro muže Azylový dům
Terénní 140
program
813
Ordinace lékaře
317
1985
Denní centrum
100
450
13653
Z této výroční zprávy vyplývá, ţe Azylový dům pro muţe má za rok 2008 kapacitu 16836 uţivatelů, Azylový dům pro ţeny 3660 uţivatelek a noclehárna 4886 uţivatelů. Terénní program je měl za rok 2008 140 uţivatelů, ordinace lékaře ošetřila za rok 2008 317 uţivatelů a denní centrum navštívilo za tento rok 450 uţivatelů.
11
Tabulka 2.: Délka pobytu ubytovaných uţivatelek v Domově pro ţeny a matky s dětmi Olomouc, do 30.6. 2008 (Interní materiál Domova pro ţeny a matky s dětmi). Průměrná délka pobytu
43 dnů
Nejkratší pobyt
1 den
Nejdelší pobyt
68 dnů
Tabulka 3.: Počty ubytovaných osob Domově pro ţeny a matky s dětmi Olomouc, do 30.6. 2008 (Interní materiál Domova pro ţeny a matky s dětmi). Ţeny
4
matky
29
děti
46
Z obou tabulek vyplývá, ţe v roce 2008 vyuţilo Domov celkem 29 matek a 46 dětí, 4 ţeny bez dětí vyuţily tuto sociální sluţbu. Průměrná délka uţivatelek tohoto zařízení byla 43 dnů, nejdelší pobyt uţivatelky pak 63 dnů. Sociální byty Jsou příleţitostí pro muţe a ţeny bez domova. Tato příleţitost k novému startu do ţivota je určena pro vybrané klienty z azylových domů. V Olomouci je pět takových bytů, disponující deseti lůţky, byty jsou velikosti 1+1 (interní materiál SLD – středisko samaritán pro lidi bez domova, který jsem získala na odborné praxi v Azylovém domě pro ţeny v Olomouci). Sociální bydlení Knausová uvádí ve svých skriptech Vybrané kapitoly ze sociální politiky (Olomouc, 2006), ţe se jedná o nájemní bydlení, kterým se snaţí veřejné instituce státu nebo obcí zajistit všeobecnou rovnováhu na trhu s nájemním bydlením a umoţnit těm sociálně potřebným skupinám obyvatel, které si ze sociálních či jiných důvodů nemohou zajistit bydlení na bytovém trhu, vyhovující bydlení pro jejich domácnosti. Základními aspekty sociálního bydlení je dosaţení celkové dostupnosti bydlení a finanční dostupnost bydlení. Tato forma bydlení umoţňuje finančně méně nákladné 12
bydlení, neţ je v bytech v soukromém trţním sektoru, ve vlastním bytě nebo rodinném domě. Definice bezdomovce v občanském právním řádu Podle Českého právního řádu jde o osobu bez státního občanství. V obvyklém uţití jde o osobu, která nemá vlastní domov, či si jej nenajímá, nebo neţije v takovém obydlí u osoby důvěrně blízké, či tento domov nemůţe, nebo z váţných důvodů nechce uţívat anebo takový domov uţívá protiprávně. Domov v této definici chápeme obecně jako místo, kam jeho uţivatel můţe de-iure jinému člověku zakázat, nebo umoţnit přístup. Podle zákona jde o osoby ohroţené sociálním vyloučením a státem zajišťovanou péči jako o „osoby bez přístřeší“ vymezuje zákon o pomoci v hmotné nouzi (resp. § 2, odst. 6 zákona 111/2006 Sb.) a zákon o sociálních sluţbách (resp. § 92, pís. b) zákona 108/2006 Sb. (zdroj www.wikipedia.cz/wiki/bezdomovectví). Krizová intervence Kaţdý člověk se v průběhu ţivota setkává s překáţkami, které se učí zvládat. Vytvoří si určitý inventář strategií, které mu pomáhají tyto situace dobře zvládnout. Pokud se člověk setká s překáţkou, kterou subjektivně vnímá jako existencionální ohroţení a není ji schopen zvládat vlastními silami, hovoříme o krizi. Krizi můţe vyvolat velmi intenzivní záţitek nebo dlouhodobě stresující situace. Krizovou intervencí nazýváme odbornou práci s člověkem, který je v akutní krizi. Zaměřuje se na zastavení kontraproduktivního jednání člověka v krizi, zpřehlednění jeho proţívání, strukturování situace, podporu jeho schopnosti a rozvoj kompetencí řešit situaci vlastními silami. Okamţitý, aktivní zásah odborného pracovníka můţe být realizován po telefonu (telefonická krizová intervence), a nebo tváří v tvář (face to face). Krizová pomoc Krizová pomoc je ambulantní nebo pobytová sluţba na přechodnou dobu (maximálně deset dnů) poskytovaná osobám, které se nacházejí v situaci ohroţení zdraví nebo ţivota, kdy přechodně nemohou řešit svoji nepříznivou situaci vlastními silami. 13
Služba obsahuje: a) Poskytnutí ubytování. b) Poskytnutí stravy (nebo pomoc při zajištění stravy). c) Terapeutické činnosti. d) Pomoc při prosazování správ a zájmů.
14
1.2 Faktory (příčiny) vyvolávající bezdomovectví Sociální sluţby určené pro lidi bez domova neřeší primární příčiny bezdomovectví, ale jeho následky. Haasová ve své knize Jak ţijí v Olomouci ţeny bez domova (Olomouc, 2005) rozděluje tyto faktory na objektivní a subjektivní. Faktory objektivní Faktory objektivní jsou ovlivnitelné především sociální politikou státu a jeho zákonodárstvím. Tyto faktory působí např. na dodrţování lidských práv, respektování zásady rovných příleţití pro všechny občany, právo na vzdělání, boj s nezaměstnaností, zabezpečení v nemoci a ve stáří, rovnost ţen a muţů, kriminalitu, problémy menšin a řadu dalších okolností. Faktory subjektivní Faktory subjektivní jsou ovlivněny jednotlivci, jejich rodinami, skupinami, jejich charakterem, věkem a dalšími okolnostmi. Dají se uspořádat do jednotlivých kategorií:
Materiální (ztráta bydlení, zaměstnání, nedostatečné příjmy,…).
Vztahové (rodinné nebo manţelské problémy, domácí násilí,…).
Osobní (duševní nebo tělesná choroba, alkoholismus či jiné závislosti).
Institucionální (propuštění z ústavu, vězení aj.).
Jednotlivé subjektivní faktory, které vyvolávají bezdomovectví, teď jednotlivě popíši. Jako zdroj pouţiji odbornou literaturu, ale také vlastní zkušenosti z praxe v Azylovém domě pro ţeny a z praxe v Azylovém domě pro ţeny a matky s dětmi.
15
Ztráta bydlení – materiální faktor Co je to bydlení a obydlí jsem definovala v předchozí části textu. Kvalitu domova nemohou nahradit jiná náhradní řešení, jako jsou např. sociální ústavy, azylové domy, noclehárny nebo v nejhorším případě ulice. Přitom ztratit domov můţe být neuvěřitelně rychlé a často souvisí s jinými ţivotními událostmi, jako je například ztráta zaměstnání, rozvod partnerů, domácí násilí a s tím spojený útěk týrané osoby před agresivním partnerem, zadluţení se, nesplácení dluhů a následná exekuce a vystěhování. Ztráta zaměstnání – materiální faktor Nezaměstnanost zasahuje do všech oblastí ţivota. Není jen problémem společenským, ale také psychologickým. Nezasahuje jen do ţivota nezaměstnaného, ale i do ţivota jeho nejbliţších. Podle Haasové se s nezaměstnaností zvyšuje počet chudých, stoupá kriminalita a objevuje se celá řada patologických jevů (alkoholismus). Nezaměstnanost postihuje v první řadě skupiny obyvatelstva, které jsou na trhu práce marginalizované. Jejich šance jsou značně zredukované a jsou zatlačeny do nevýhodných pozic nejčastěji na sekundárním trhu práce, jsou vystaveny vyššímu riziku nezaměstnanosti. Mezi marginalizované řadí Haasová lidi bez domova, kteří patří většinou mezi málo kvalifikované osoby a navíc nesplňují zákonné podmínky pro registraci na úřadu práce. Často nejsou schopni si uspořádat své osobní záleţitosti a chybí jim i nejrůznější doklady (nejčastěji občanský průkaz). Nezaměstnanost se vyznačuje ztrátou výdělku, vyplývající z nemoţnosti získat vhodné zaměstnání osobou, která je schopna pracovat a je pro výkon práce k dispozici. Sociální událost nezaměstnanost je definována nedobrovolným charakterem, pracovní schopností, připraveností pro výkon zaměstnání a aktivním hledáním zaměstnání (Knausová, Vybrané kapitoly ze sociální politiky, 2006). Mezi nejzávaţnější jevy bych zařadila dlouhodobou nezaměstnanost a tím způsobenou ztrátu kvalifikace, ztrátu pracovních návyků a zvyklost ţít ze sociálních dávek, kdy se člověk stává nezaměstnavatelným a dále pak nízké vzdělání. 16
Poznatky z odborné sociální praxe Při své praxi v Azylovém domě pro ţeny jsem se setkala s uţivatelkami, které byly negramotné. Mnoho uţivatelek tohoto zařízení má pouze základní vzdělání, na střední školu vůbec nenastoupily, v častějších případech ji nedokončily. Je také pravdou, ţe některé uţivatelky azylového domu jsou v částečném nebo plném invalidním důchodu. Část uţivatelek (za mé praxe 2 aţ 3 uţivatelky) pobírá starobní důchod. V azylovém domě pro ţeny se snaţí v první řadě nové uţivatelce pomoct zajistit potřebné doklady, pokud je nemá a motivovat ji k tomu, aby si začala hledat zaměstnání. Uţivatelky mají moţnost prodávat časopis Nový prostor, kdy z kaţdého prodaného výtisku mají 20 Kč (jeden výtisk Nového prostoru stojí 40 Kč). Z mého pohledu se lépe motivovaly k hledání zaměstnání ty uţivatelky, které mají děti. Z důvodu ztráty bydlení, a nebo ţivotu v nevyhovujících podmínkách, jim byly děti odebrány z péče a umístěny do ústavních zařízení nebo byly svěřeny do péče pěstounů. Většina uţivatelek chtěla svou ţivotní situaci řešit a napravit hlavně kvůli dětem, chtěla je dostat zpět do své péče a k tomu potřebují nejen zaměstnání, ale i postavit se na „vlastní nohy“ a zajistit si bydlení. Podle Haasové lidé bez domova přijímají spíše příleţitostnou práci, často nelegální a bez jakékoliv dohody. Dostávají se tak do závislosti na zaměstnavateli a mnohdy nejsou za odvedenou práci náleţitě odměněny. Většinou si neuvědomují ten fakt, ţe nelegální práce není sociálně a zdravotně pojištěna a to znamená, ţe nejsou zajištěni do budoucna v případě úrazu, nemoci či stáří. Osoby této skupiny obyvatelstva ztrácejí všechny výhody lidí v řádném pracovním poměru (podpora v nezaměstnanosti, moţnosti rekvalifikace, práci v chráněných dílnách, veřejně prospěšné práce a jiné). Zdravotní postižení – osobní faktor Nemoc, jak fyzická tak i duševní se řadí mezi další faktory, které vedou k bezdomovectví. Při své praxi v Azylovém domě pro ţeny, jsem se setkala s uţivatelkou, která trpěla maniodepresivní poruchou. Kdyţ ještě ţil její manţel, tak pravidelně brala léky a její stav byl stabilizovaný. Po smrti manţela se její stav rapidně zhoršil, ţena nebrala pravidelně své léky, vzala si půjčky (na popud její dcery, která matčina stavu zneuţívala) jak od různých firem tak od známých a postupně se tak zadluţila, ţe jí byl exekučně 17
vystěhován byt a ţena se ocitla na ulici bez prostředků. Střídavě ţila u známé v zahradním domku a v psychiatrické léčebně, kdyţ uţ byla její situace neúnosná, zaţádala o ubytování v Azylovém domě pro ţeny, kde je doposud a její stav je opět stabilizovaný. Zdravotní stav lidí na ulici je ovlivněn nevhodnou stravou, velmi špatnou hygienou, nadměrnou konzumací alkoholu či jiných návykových látek. Takový jedinci pak podléhají různým koţním onemocněním, tuberkulóze, infekcím, cirhóze jater, hepatitidě, diabetu, onemocnění srdce, …(Haasová, 2005). Alkoholismus, užívání drog a kriminalita – osobní faktory Uţívání návykových látek má obrovský podíl na bezdomovectví. Také je nutné zmínit i patologické hráčství a s ním spojená zadluţenost. Mé poznatky z odborné sociální praxe Jako příklad bych uvedla krátký příběh jedné z uţivatelek Azylového domu pro ţeny, se kterou jsem později pracovala více, vzhledem k tomu, ţe jsem zpracovala její kazuistiku ve své diplomové práci: Tato ţena bydlela s manţelem a svými třemi v bytě 3+1, jak mi sdělila, ţilo se jim celkem pěkně. Ţena byla (a stále je) v částečném invalidním důchodu, manţel pracoval jako dělník u jedné firmy. Jednoho dne však manţel ztratil zaměstnání z důvodu sniţování stavu ve firmě. Zpočátku se dala situace nějak unést, protoţe muţ pobíral dávku v nezaměstnanosti, časem se situace ale zhoršovala. Muţ si našel asi po půl roce další zaměstnání a tam se podle slov uţivatelky „naučil“ pít. Na alkoholu si postupně vypěstoval závislost, ţenu a někdy i děti fyzicky napadal a později, kvůli alkoholu, ztratil i zaměstnání. Uţivatelka zjistila, ţe muţ rodinu zadluţil, dluhy nebyli schopni splácet, nakonec byli nuceni z bytu odejít (pro neplacení nájemného). Přespávali u známých, různě. Později jim byly děti odebrány z péče do ústavního zařízení a manţelé zůstali na ulici. Téměř tři roky přespávali ve stanu. Uţivatelka uţ situaci a manţelovo šikanování (nutil ji pít alkohol s ním, i kdyţ věděl, ţe bere léky na epilepsii) odmítla snášet a zaţádala si o ubytování v azylovém domě a později i o rozvod. Jejich děti jsou nyní v pěstounské péči a ţijí s pěstounkou v SOS vesničce. Jejich matka je ale pravidelně navštěvuje, posílá jim drobné dárky, dopisuje si s nimi. 18
V tomto případě si v podstatě uţivatelka za svoji situaci tak úplně nemůţe, byla do ní jistým způsobem „vmanévrována“ svým muţem. Mezi uţivatelkami Azylového domu pro ţeny jsou i narkomanky. Kdyţ jsem se při své praxi s nimi setkala, první co mě napadlo, byla otázka: Kde na drogy berou peníze? Přece jenom na alkohol se dají peníze vyţebrat, ale drogy jsou mnohonásobně draţší neţ např. krabicové víno. Při rozhovoru s jednou uţivatelkou, která bere tvrdé drogy, mi sdělila, ţe se peníze vţdycky nějak seţenou. Na mou otázku jak, mi zprvu nechtěla odpovědět, později mi řekla, ţe se setkává s lidmi, kteří drogy přímo vaří, a kdyţ jí nechtějí drogu poskytnout zdarma, tak si na ni vydělá vlastním tělem. Chtěla bych zdůraznit, ţe této dívce bylo nedávno pouhých 20 let. Haasová ve své publikaci Jak ţijí ţeny bez domova v Olomouci, uvádí, ţe velká část společnosti spojuje bezdomovce s kriminalitou. Jedná se o případy majetkové kriminality, o násilí či mravnostní delikty. Bezdomovcům jsou však často přisuzovány činy, které nejsou schopni spáchat. Najdou se mezi nimi samozřejmě i ti, kteří si ve věznici odseděli dlouhá léta za násilné trestné činy. Většinou ale mají za sebou spíše drobnou kriminalitu, jako jsou např. krádeţe v obchodech. Propuštění z ústavního zařízení, vězení – faktor institucionální Značnou část lidí bez domova, tvoří také mladé osoby propuštěné z ústavních zařízení, výchovných ústavů pro mládeţ či dětských domovů. Tito mladí lidé jsou často nedostatečně připraveni na samostatný ţivot ve společnosti a končí na ulici. Další část lidí bez domova tvoří lidé propuštěni z výkonu trestu, kteří přišli o svůj domov a kontakt s rodinou právě kvůli svému uvěznění. U řady lidí je propuštění z vězení spojeno kromě svobody také s řadou nejistot, asi čtvrtina z nich potřebuje intenzivnější poradenství. Klíčovou nejistotou bývá problém v otázce bydlení. Především ti propuštění, kteří neví, kde budou bydlet, bývají klienty dalších sociálních sluţeb, jako jsou azylové domy. Propuštěním z vězení se z těchto lidí stávají bezdomovci. Snaţí se svoji situaci řešit sami, a aţ kdyţ neuspějí, přicházejí vyhledat pomoc sociální sluţby. Bohuţel se však objevují aţ v situaci, kdy se ocitli na 19
pomyslném společenském dně či se dopustili dalšího trestného činu. Je důleţité stavět svou práci v azylových zařízeních na individualizovaném přístupu k uţivateli, vidět jednotlivé rozdíly mezi uţivateli. Prinz ve svém příspěvku ve sborníku z konference „Z vězení venku“ zdůrazňuje, ţe celý systém od spáchání trestného činu aţ po plné začlenění propuštěného člověka z vězení do společnosti musí být propojen a musí v něm hrát svou roli různé subjekty. Ať uţ jsou to státní orgány a úřady, neziskové organizace či církve. Materiál pro tuto část (faktor institucionální) jsem získala ze sborníku z konference „Z vězení venku“ (Olomouc, 2007) Nefunkční rodina, rodinné problémy, domácí násilí – vztahové faktory Do pojmu domácí násilí zahrnujeme všechny projevy fyzického, psychického a sexuálního násilí. Domácí násilí je velmi rozšířená forma agrese a prochází napříč všemi sociálními vrstvami bez ohledu na vzdělání, náboţenství, věk, sociální nebo etnický původ. Násilí v rodině můţe mít různé podoby od týrání a zanedbávání dětí, přes ubliţování seniorům a aţ po fyzické a psychické násilí mezi muţem a ţenou (Interní materiál Domova pro ţeny a matky s dětmi Olomouc). Podle definice Ministerstva práce a sociálních věcí je domácí násilí tělesné týrání, fyzické i slovní útoky, omezování osobní svobody, vydírání, sexuální zneuţívání, výhruţky apod. Toto chování vyvolává trvalý strach oběti ze svého trýznitele, coţ umoţňuje násilníkovi udrţovat nad obětí neomezené mocenské postavení a donutit ji, aby se podřídila jeho vůli. Kontrolu veškerého ţivota oběti uplatňuje násilník jako svůj samozřejmý nárok. Mé poznatky z odborné sociální praxe Jako příklad bych uvedla jednu uţivatelku z azylového domu pro ţeny, která byla velmi zadluţená, dluhy nebyla schopná splácet, i toto byl jeden z důvodů, proč se dostala na ulici. Tato klientka měla partnera, který pouţíval fyzické útoky, kterými ţeně vyhroţoval, pokud nebude plnit jeho „příkazy“. Muţ nutil ţenu, aby si brala různé půjčky, i kdyţ věděl, ţe nebude schopná dluhy splácet. Pokud ho ţena neposlechla, zbil ji.
20
Znaky domácího násilí jsou: intimní vztah mezi obětí a agresorem (manţelský nebo partnerský vztah), dlouhodobost páchaného násilí, nerovnost postavení oběti a agresora, domácí násilí bývá většinou skryté, oběť pro strach z agresora nejde podat trestní oznámení na policii, nehledá chyby u partnera ale u sebe (interní materiál Domova pro ţeny a matky s dětmi). Formy domácího násilí jsou: fyzické násilí (fyzické útoky), psychické násilí (těţko dokazatelné, patří mezi ně poniţování, zastrašování, vyhroţování, vydírání,…), emocionální násilí (agresor se orientuje na osoby, věci nebo zvířata, ke kterým má oběť citový vztah, např. děti jako prostředek nátlaku), sociální násilí (agresor se zaměřuje na sociální postavení a prostředí oběti, např. zákaz kontaktu oběti s přáteli, rodinou apod.), sexuální násilí (znásilnění, nucení k různým sexuálním praktikám, sexuální napadání,…), ekonomické násilí (pachatel omezuje oběti přístup k penězům, neposkytuje peníze na společnou domácnost případně i na děti). Stockholmský syndrom Na závěr bych se chtěla zmínit o tzv. Stockholmském syndromu. Tento syndrom byl poprvé popsán v roce 1974, kdyţ byli ve Stockholmu zajati 4 lidé jako rukojmí a byli drţeni bankovními lupiči po dobu 6 dnů. V průběhu této doby se vytvořil mezi zajatci a únosci specifický vztah a oběti začali vnímat policisty jako nepřátele a své únosce bránily. Stockholmský syndrom se můţe rozvinout, kdyţ je ohroţen ţivot oběti, oběť nemůţe uniknout, je izolována od okolí a pachatel projevuje oběti přechodně jistou míru náklonnosti či laskavosti. Pokud agresor projeví na pár chvil svou přátelskou tvář, týraná ţena dostane pocit, ţe není tak zlý a ţe by mu měla dát ještě jednu šanci, začne ho obhajovat a bránit (Interní materiál Domova pro ţeny a matky s dětmi). Poznatky z odborné praxe S těmito projevy jsem se setkala i při své praxi v azylových domech pro ţeny, kdy uţivatelka se stále se svým násilnickým partnerem stýkala, před sociálními pracovníky ho obhajovala, některé uţivatelky opustily azylový dům a vrátily se k partnerovi i za cenu toho, ţe budou ţít na ulici nebo v nějakém provizorním bydlení nebo squatu.
21
Základní zásadou práce v azylových domech s týranými ţenami je jejich podporování, dodávání jim síly a sebevědomí, aby ţeny nad svými ţivoty přebraly kontrolu. V azylových domech jsou jistá pravidla, ale určitě by neměly představovat další místo, kde ţena nemůţe rozhodovat sama o sobě, případně o svých dětech. Konečné rozhodnutí vţdy zůstává na ţeně, pracovnice azylových domů jen asistují při naplňování jejich potřeb a zájmů a při utváření vlastního ţivota nezávisle na násilném partnerovi (Interní materiál Domova pro ţeny a matky s dětmi). Pomoc osobám ohroženým domácím násilím v Olomouckém kraji zajišťují: Intervenční centrum Olomouc, Bílý kruh bezpečí – regionální pobočka Olomouc, Poradna pro rodinu při poradenském centru sociálních sluţeb Olomouckého kraje p.o., Orgán sociálně-právní ochrany dětí (nutné vyhledat vţdy pokud jsou v rodině nezletilé děti). Dále pak Linka důvěry Olomouc, DONA linka (nonstop linka). Syndrom týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte – vztahové faktory Postřehy z odborné praxe v Azylovém domě pro ženy Myslím si, ţe k příčinám bezdomovectví patří také tato problematika. Při své odborné praxi v Azylovém domě pro ţeny jsem se setkala s několika klientkami, které byly jako děti týrány, sexuálně zneuţívány či zanedbávány. Tato otřesná zkušenost v nich nechala následky, které si s sebou nesly aţ do dospělosti a často to byl také důvod neschopnosti ţeny začlenit se do společnosti, najít si dobrého partnera a ţít běţným ţivotem. Také je to důvod jejich sociálních patologií jako např. alkoholismus nebo braní jiných návykových látek, prostituce, krádeţe apod. Mladá dívka uţ nedokáţe ţít v prostředí, kde je či byla nějakým způsobem týrána a zneuţívána a proto po dovršení plnoletosti z „domova“ odchází i za cenu toho, ţe bude ţít na ulici nebo ve squatu. Syndrom týraného, zneuţívaného a zanedbávaného dítěte je tzv. syndrom CAN (Child Abuse and Neglect). Týrání můţe být fyzické (nepřiměřené fyzické tresty nebo bezdůvodné bití) nebo psychické (poniţování dítěte, shazování, podtrhávání jeho sebedůvěry a sebeúcty).
22
Sexuální zneužívání dotykové penetrativní, kdy dochází k sexuálnímu styku s dítětem a dotykové nepenetrativní (např. hlazení na intimních místech dítěte). Sexuální zneužívání nedotykové (vystavování dítěte porno materiálu, vystavování pohlavnímu styku dospělých, sledování dítěte, ze kterého má dotyčný sexuální uspokojení či vzrušení, vyrábění dětské pornografie). Zanedbávání dítěte je pravděpodobně nejčastější forma špatného zacházení s dětmi. Oběti zanedbávání, pokud nejde o nejtěţší formy zanedbávání, bývají společně s oběťmi psychického násilí nejhůře zjistitelné. Zanedbávající rodiče své dítě ignorují, jejich interakce
s dětmi
často
kolísá
z extrému
do
extrému
v řadě
nesoustavných,
nepředvídatelných a často násilných epizod s cílem mít od dítěte klid a oddechnout si od chaosu v rodině. Přestoţe zanedbávání často souvisí s ekonomickou chudobou rodiny, muţe se především, ale nejen výchovné zanedbávání, vyskytnout v kterémkoli společenském okruhu (Bechyňová, Konvičková, 2008). Bechyňová a Konvičková popsaly čtyři typy zanedbávání:
Fyzické – neuspokojování tělesných potřeb dítěte (výţiva, ošacení, přístřeší, ochrana před nebezpečím).
Výchovné – nezabezpečení moţnosti vzdělávání ve škole, chybějící ochrana před dětskou prací,…
Emoční – neuspokojování citových potřeb dítěte (náklonnosti, lásky, pocitu, ţe někam patří).
Zanedbávání zdravotní péče – zanedbávání preventivní péče i péče specifické, které dítě potřebuje.
V rodině se tyto typy zanedbávání většinou vyskytují společně.
23
1.3 Zdravotní péče a bezdomovectví Světová zdravotnická organizace se v posledních letech začala intenzivně zabývat problematikou zdravotního stavu bezdomovců a dostupností zdravotnických sluţeb pro tuto populační skupinu. Začátkem roku 2005 formulovala doporučení pro své členské státy (Barták, Hnilicová, Horáková, 2006):
Dostupnost primární zdravotní péče jako základní předpoklad efektivního řešení zdravotních problémů lidí bez domova.
Odstranit bariéry v dostupnosti zdravotní péče, jakými jsou např. chybějící zdravotní pojištění, ale také kulturní bariéry, které jsou způsobeny stigmatizací nebo nedostatkem znalosti u zdravotníků.
Nedostatek znalostí je třeba řešit dostatečným školením zdravotníků.
Je třeba odstraňovat bariéry, které stojí v cestě spolupráce různých organizací, tak, aby byla lidem bez domova zajištěna dostupnost zdravotní péče, stejně jako dostupnost bydlení a finanční podpora (WHO 2005).
Asi kaţdý z nás má obavu, ţe mu lékař sdělí, ţe je váţně nemocný a tato obava s přibývajícím věkem vzrůstá. Velmi podobné obavy mají lidé bez domova. Na rozdíl od většiny z nás hodnoty jako rodina či moţnost seberealizace v práci téměř nic neznamenají. Často jedna z mála věcí, která lidi bez domova aktivizuje k nějaké činnosti, je potřeba alkoholu. Dále je pro ně důleţitá komunita lidí, se kterou ţijí a která jim nahrazuje rodinu. Právě obava z toho, ţe by v nemocnici neměli přístup k alkoholu, byli bez lidí, na které jsou zvyklí, ale také, ţe by se museli podřídit určitým pravidlům, vede lidi bez domova k tomu, ţe se často lékařské péči vyhýbají. Většina lidí ţijících na ulici trpí více chorobami najednou, nejčastěji pak různými virózami a respiračními nemocemi, dále pak koţními onemocněními jako jsou bércové vředy, omrzliny, popáleniny a různými parazity jako jsou blechy, vši, často také svrab. Velká část lidí bez domova má také problémy se zuby, trávicí problémy, trpí různými psychickými potíţemi (deprese, úzkosti). Dalším významným faktorem jsou také různá zranění a úrazy. I přes to, ţe mají tito občané opakované zdravotní potíţe, nevyhledávají odbornou lékařskou pomoc (Sborník z konference Zdravotnická péče a bezdomovectví, Olomouc 2008).
24
Sociálně zdravotní péče o bezdomovce Materiály pro tuto část jsem získala ze sborníku z Olomoucké konference Zdravotní péče a bezdomovectví (2008), kde svůj příspěvek prezentovala i sociální pracovnice Fakultní nemocnice Olomouc paní Judita Půrová. Lidé bez domova tvoří zvláštní problematiku sociální práce ve fakultní nemocnici. Většinou nemají v pořádku zdravotní pojištění, jsou bez osobních dokladů, bez peněz, nejsou registrováni na Úřadu práce, bez nároku na sociální dávky, trvalé bydliště mají dlouhodobě fiktivní, bez rodinného zázemí. Sociální oddělení Fakultní nemocnice Olomouc často řeší problém, kam s nemocnými bezdomovci, kteří na akutních lůţkách nemohou zůstávat déle neţ je nezbytně nutné. Tyto občany jakákoliv zařízení následné péče přijímají jen s obtíţemi vzhledem k tomu, ţe pacienta po ukončení léčby není kam propustit. Těmto klientům je sociálním oddělením zajišťováno především oblečení, vyřízení nových dokladů, umístění v zařízení následné péče, zajištění místa na ubytovnách, porady a také pomoc při vyřizování ţádostí o invalidní důchod, vyplňování ţádostí do domovů důchodců i ţádostí o sociální dávky a další záleţitosti dle individuální situace klienta. Mnozí klienti přesto odmítají spolupracovat, jsou nepřizpůsobiví. Opakovaně se stává, ţe sociální oddělení zajistí vyřízení nových dokladů, které pak klientovi při další hospitalizaci opět chybí a nemohou si tak následně vyzvednout důchod či sociální dávky. Půrová uvedla, ţe jejich typický klient je většinou muţ kolem padesáti let, svobodný nebo rozvedený, dlouhodobě bez
kontaktu s rodinou, nezaměstnaný,
zpravidla
neevidovaný na Úřadu práce, často bez nároku na sociální dávky, bez dokladů, abusus alkoholu. Klienti většinou nevyuţívají sluţeb Azylových domů (nebo jen občas a v minimální míře). Většinou přicházejí z ulice (nádraţí Českých drah, polorozpadlé chaty či domy, sklepy panelových domů apod.). Zejména u opakovaných hospitalizací lidí bez domova, se uţ tak často, podle sociální pracovnice Fakultní nemocnice Olomouc, nesetkávají s odmítavým postojem, daří se jim 25
komunikovat a v některých případech získávat i ke spolupráci rodinu. Přesto řeší pořád dokola tytéţ situace a nikdy neví, jak se po propuštění klient zachová. Většinou však návrat na ulici znamená sklouznutí ke stejnému způsobu ţivota jako předtím. Klient bez domova na Oddělení urgentního příjmu Práci s lidmi bez domova ztěţuje zdravotnickým pracovníkům především naprostá asociálnost, absence hygienických návyků, zanedbaný klinický stav a v neposlední řadě potíţe s umístění těchto nemocných. Klienti bez domova se na urgentní příjem dostávají v 90% Rychlou záchrannou pomocí, v 10% jsou odesláni z ambulance praktického lékaře (ordinace Středisko samaritán pro lidi bez domova Olomouc) a zcela výjimečně přijdou sami. Mezi nejčastější zdravotní potíţe patří úrazy, omrzliny, popáleniny, onemocnění dýchacích cest včetně tuberkulózy, onemocnění zaţívacího traktu, zejména hepatopatie, vředová choroba gastroduodena, parazitární onemocnění, infekční choroby, závislosti, koţní choroby. Postup na oddělení urgentního příjmu: stabilizace klinického stavu, očista, vyšetření, diagnostické metody, stanovení dg., léčba a pak nastupuje deratizace, dezinsekce a úklid. Pokud to klinický stav dovolí a je příhodná hodina (mimo noční klid), je pacient umístěn do azylového domu, v případě nutnosti hospitalizace jsou umístěni na interní, neurologické, chirurgické či koţní klinice ve Fakultní nemocnice, při nutnosti ošetřovatelské péče vypomáhá Odborný léčebný ústav Moravský Beroun či Červená Voda, Psychiatrická léčebna ve Šterneberku. Intoxikované nemocné přijímá Záchytná stanice ve Vojenské nemocnici Olomouc (materiály ze sborníku z konference Zdravotní péče a bezdomovectví, Olomouc 2008, příspěvek prezentovala MUDr. Křivánková a Bc. Ročková).
26
Ordinace pro lidi bez domova v Olomouci Potřebnost vzniku ordinace zaznamenali ve středisku Samaritán v roce 2005, po zřízení Denního nízkoprahového centra, kdy začali poskytovat sluţby lidem, kteří přicházejí přímo z ulice. Klienti z ulice většinou nemají doklady, nemají hrazené zdravotní postiţení a jsou ve velmi špatném zdravotním stavu. Zajištění zdravotnické péče je pro tyto uţivatele velmi obtíţné, aţ nemoţné, navíc tito klienti jsou i velmi obtíţnými pacienty. Proto se pracovníci Střediska Samaritán pro lidi bez domova snaţili zajistit speciální zdravotnickou péči pro své uţivatele. Ordinace byla otevřena v prosinci 2007, ale protoţe smlouvy s pojišťovnami se podařilo uzavřít aţ od ledna 2008, tak lékař v prosinci zajišťoval péči ve spolupráci s dalšími zařízeními (materiály získané se sborníku z olomoucké konference Zdravotní péče a bezdomovectví 2008, příspěvek o ordinaci Střediska Samaritán pro lidi bez domova prezentovala Bc. Martínková a MUDr. Kvapil). Poslání ordinace:
Zajištění zdravotní péče pro lidi bez domova.
Omezení zneuţívání Rychlé záchranné pomoci a pohotovostních sluţeb.
Sníţení rizika šíření infekčních a parazitárních onemocnění.
Řešení nedostatků zákona o veřejném zdravotním pojištění v oblasti regulačních poplatků pro osoby v hmotné nouzi.
Vytvoření platformy pro komunikaci mezi zdravotnickými zařízeními.
Jiţ první rok fungování této ordinace ukázal, ţe se podařilo tyto cíle naplňovat. Samotný provoz ordinace zajišťoval péči praktického lékaře a ve spolupráci s dalšími zdravotnickými zařízeními je zajištěna další péče. SPEA Olomouc umoţňuje uţivatelům laboratorní vyšetření a vyšetření u dalších specialistů (např. gynekologická vyšetření pro uţivatelky Azylového domu pro ţeny, ale i pro těhotné ţeny ţijící na ulici). Také plicní sanatorium zajišťuje vyšetření v rámci prevence tuberkulózy, během roku si vytvořili pracovníci ordinace dobré vztahy s Fakultní nemocnicí Olomouc a s Vojenskou nemocnicí v Olomouci. Získali také sponzorskou pomoc lékárny u sv. Josefa.
27
Ordinace je umístěna v komplexu sluţeb Střediska, coţ přináší výhody. Klienti toto prostředí znají, a proto je pro ně Ordinace dobře dostupná a navíc můţe vyuţívat spolupráce ostatních pracovníků střediska a šatníku denního centra. Ordinace má k dispozici hygienické zázemí, která zároveň slouţí projektu noclehárny pro muţe. Zdravotnická péče v této ordinaci je velmi specifická a Bc. Martínková ji rozdělila na tři hlavní oblasti:
Náročná komunikace s pacientem – jeden uţivatel potřebuje téměř 3krát více času neţ běţný pacient.
Zanedbaný zdravotní stav – u lidí v nouzi nefunguje preventivní péče, přicházejí, aţ kdyţ je nemoc v závaţném stavu.
Nutnost hygienického zázemí – pro odvšivování i pro hygienu pacientů před příchodem do ordinace či před odesláním na další vyšetření.
Čím se ordinace liší od ostatních: Ordinace je a bude jistě ztrátová, protoţe poskytuje péči v drtivé většině těm, kdo nemají na registrační poplatek, nebo těm, kdo jsou pojištěnci pojišťoven, které nemají s ordinací uzavřenou smlouvu, dokonce je nízkoprahově dostupná pro všechny, kdo nejsou pojištěni vůbec, včetně cizinců. Dalším podstatným rozdílem je skladba pacientů. Nejsou to však jen majetkové poměry a úroveň hygieny, čím se liší, je to především jejich povaha – chybí jim často vůle a schopnost podrobit se léčbě či jakýmkoli dalším povinnostem. Určitě ale nejde o jednotnou skupinu jedinců podobající se jeden druhému. Pracovníci ordinace se snaţí uţivatelům zdravotnickou péči zajistit, někdy je k ní i přimět, dodat jim důvěru v její smysl. Snaţí se proto vytvořit v ordinaci prostředí, kde se pacienti nemusejí cítit méněcenní ani mít pocit, ţe jsou na obtíţ, místo, kde jim není dáváno najevo pohrdání, kde je respektována jejich lidská důstojnost. Nicméně i tak chtějí, aby pacienti přišli co moţná čistí, střízliví a v ordinační době – a to nejsou tak malé poţadavky, jak by se mohlo zdát. Jednání s nimi vyţaduje trpělivost, dostatek času a jen těţko by to bylo moţné při tak velké frekvenci pacientů, jaká je obvyklá v ordinacích praktických lékařů.
28
U lidí v hmotné nouzi musí však myslet nejen na diagnózu a vhodnou terapii, ale také na to, zda mají moţnost dodrţet nutný klid v teple, správnou ţivotosprávu a také zda mají na doplatek na léky. Velkou většinou jsou bezdomovci nezaměstnaní, často jiţ několik let a mnozí jiţ chuť sehnat si nějakou práci ztratili, pokud ji vůbec kdy měli. Části z nich je dokonce zatěţko i jít se ve stanovenou dobu hlásit na Úřad práce a ztratí tak i sociální podporu. Těţko z nich pracovníci dostávají, z čeho vlastně ţijí. Nemají na poplatky, přesto většina z nich vykouří více neţ 10 – 20 cigaret denně a něco je stojí i alkohol. V péči ordinace Střediska Samaritán pro lidi bez domova mají např. bezdomovce s těţkým diabetem, který by si měl aplikovat inzulín několikrát denně a samozřejmě i dodrţovat patřičnou dietu. Z azylového domu odešel a pak byl aţ za nějakou dobu objeven na nádraţí v těţkém prekómatózním stavu. Pobyl si v nemocnici několik měsíců, po propuštění začal bydlet opět v azylovém domě, kde dodrţoval nutný reţim, otázkou však zůstává, zda bude chodit na pravidelné kontroly do diabetické poradny a respektovat její pokyny a po odchodu z Azylového domu dodrţovat reţim. Neochota podrobit se kázni vede často k zanedbání stavu. Několik týdnů se zdravotničtí pracovníci z ordinace ve spolupráci se streetworkry z denního centra snaţili najít a přimět k léčbě pacientku se selhávajícími ledvinami, aţ zemřela náhle ve squatu. Ze squatu také přišel do ordinace pacient s těţkými projevy srdeční nedostatečnosti, ţe byl dušný i v klidu, s otoky, které odhadem podle změny váhy činily aţ 15 litrů. Souhlasil s odesláním k hospitalizaci, sanitku odmítl s tím, ţe dojde sám. Telefonicky však lékař zjistil, ţe se do nemocnice vůbec nedostavil, takţe ho tam aţ následující den odvezla sociální pracovnice, která ho našla ve squatu. Dalším příkladem nedůslednosti a slabé vůle je případ mladé epileptičky, která odmítla brát léky, protoţe, jak říká, by musela přestat pít alkohol a toho se vzdát nehodlá. Alkohol vše komplikuje. Opakovaně někteří uţivatelé slibují, ţe se půjdou ze své závislosti léčit, vyţádali si k tomu i doporučení, k realizaci však nedošlo, protoţe se nakonec k léčbě nedostavili. Recidivy jsou však i u těch léčených alkoholiků.
29
Pro pracovníky ordinace je jistě úspěchem, ţe se podařilo tuto komerčně ztrátovou ordinaci zřídit, najít pro ni prostředky a tak něco udělat pro ty, kdo to potřebují. Stala se něčím, s čím se počítá. Našla své místo, odezvu i uznání nejen u pacientů, ale i u odborníků, na které se obracejí s prosbou o pomoc, kdyţ to potřebují. I kdyţ jejich práce a ordinace přináší jiný uţitek neţ materiální, plní tím své poslání.
30
1.4 Chudoba Definovat tento pojem lze několika způsoby. Obecně řečeno je to stav, kdy si lidé nejsou schopni zajistit prostředky pro svou vlastní existenci a je spojována s hmotnou nouzí a deprivací. Reakce na chudobu vychází z myšlenky, ţe kaţdý jednotlivec, případně kaţdá rodina potřebuje určité mnoţství materiálních zdrojů a sluţeb, aby mohla důstojně ţít. Jiné pojetí, označované jako relativní koncepce chudoby, srovnává postavení jednotlivců a rodin s populačním průměrem. Pokud má určitá část populace příjem výrazně niţší neţ průměrný – patří např. k 20% nejméně majetných – je povaţována za skupinu ohroţenou chudobou (Matoušek a kol., 2007). Podle Matouška (2007) se stává větším problémem, pokud se chudoba pojí s dalšími rizikovými faktory, ke kterým patří: rodiny s jedním rodičem (většinou matkou), rodiny s mnoha dětmi, příslušnost k etnické menšině, nedospělost, stáří, nedokončené nebo minimální vzdělání, nezaměstnanost, bydliště v městské oblasti označované jako slum, dále jakékoli zdravotní postiţení, chronická nemoc, závislost na návykových látkách, psychiatrická porucha, sníţené rozumové schopnosti aj. Tyto osoby jsou také více ohroţeni sociálním vyloučením. Systém sociálních zabezpečení v ČR definuje poskytování dávek osobám, které se ocitly v hmotné nouzi, zákonem 111/2006 Sb. a zákonem 110/2006. Poskytují se tři typy dávek: příspěvek na ţivobytí (v případě, ţe příjem posuzované osoby a osob společně posuzovaných nedosahuje tzv. částky ţivobytí), dále je to pak doplatek na bydlení (vyplácí se tomu, komu by po zaplacení poplatků za bydlení klesl příjem pod hranici částky ţivobytí) a nakonec mimořádná okamţitá pomoc. Při poskytování dávek se bere na zřetel snaha posuzovaného zvýšit si příjem vlastní prací. Pověřenými orgány pro tuto dávkovou agendu jsou obecní a krajské úřady a také MPSV. Dvě příjmová minima, která jsou definovaná platným zákonem 110/2006 Sb., jsou ţivotní minimum a existenční minimum, tj. minimální příjem zajišťující přeţití. Do těchto částek se nepočítají náklady na bydlení, pouze náklady nutné k zajištění výţivy a ostatních základních potřeb (Matoušek a kol. 2007). 31
Chudobu lze definovat také takto: chudoba označuje sociální status člověka vyznačující se sociálním nedostatkem (www.wikipedia.org/wiki/chudoba). V dnešní době se díky medializaci pojem chudoba spojuje zejména s ţivotními poměry lidí v rozvojových zemích a pouţívá se pro stav, který nezajišťuje člověku základní podmínky pro důstojný ţivot a uspokojení nejzákladnějších lidských potřeb. Je spojen se značnou hmotnou nouzí, nedostatkem potravin, nezávadné pitné vody, ošacení, špatné situace s bydlením, nedostatečným či ţádným přístupem k základní zdravotní péči, vzdělání, ap. Důsledkem chudoby bývá chronický hlad, podvýţiva, nedostatečná imunita nebo nevzdělanost, náchylnost k nemocem, vysoká dětská úmrtnost, nebo nízká střední délka ţivota. Je stavem, kdy jsou ţivotní podmínky člověka v rozporu se základními lidskými právy. Z hlediska sociální politiky představuje chudoba jeden z nejobtíţněji řešitelných problémů. Zároveň chudoba představuje jeden z nejvýraznějších motivačních prvků, kdy je motorem vzdělání, migrace obyvatelstva atp. Chudobu lze v zásadě rozdělit na dvě velké skupiny, které se dále dělí. Horším stadiem chudoby je tzv. absolutní chudoba, o které hovoříme v případě, ţe se člověk dostane do stavu, kdy není schopen uspokojit své nejzákladnější potřeby, jako je zajištění potravy a ošacení. Tento druh chudoby můţe dojít aţ do stavu, kdy je ohroţen ţivot takto postiţené osoby. Druhým druhem je tzv. relativní chudoba coţ je stav, kdy jedinec nebo rodina uspokojují své sociální potřeby na výrazně niţší úrovni neţ je průměrná úroveň v dané společnosti. Dalším dělení rozlišuje chudobu na objektivní a subjektivní. Objektivní chudobu určuje stát, který konkrétně řekne, co znamená uspokojování základních lidských potřeb a určí, komu přísluší jaká pomoc (www.wikipedia.org/chudoba). Subjektivní chudoba je vlastní hodnocení svého stavu, nemusí být shodné s objektivní chudobou a neplynou z toho ţádné důsledky (www.wikipedia.org/chudoba).
32
Příčiny chudoby Faktorů, způsobujících chudobu je celá řada, za hlavní příčiny lze ale označit nemoci, nevzdělanost, vládní selhání, nepříznivou geografickou polohu nebo chudobu samotnou. Chudoba jako moderní společenský jev je pak spojena s prudkým hospodářským rozvojem posledních dvou století (www.wikipedia.org/chudoba/příčiny). Potírání chudoby Boj s chudobou je velmi problematický, jeho velkým problémem je vznik závislosti na sociálních dávkách a nedostatek peněz. Cílem je, aby pomoc umoţnila člověku důstojný ţivot, ale aby ho zároveň motivovala k vymanění se z této pomoci. Nastavení takovýchto podmínek je velmi obtíţné a dosahuje se ho jednak pomocí s dobou klesajících dávek a motivačními programy směřujícími k rozšíření kvalifikace. V rozvojových zemích je problematika často spojena s nestabilní politickou situací, coţ často vede k velmi obtíţně řešitelné situaci (www.wikipedia.org/chudoba/potíráníchudoby). Rada Evropy vydala „Akční program na potírání chudoby“, který říká, ţe chudí lidé jsou osoby, rodiny nebo skupiny osob, které nedostatek prostředků (materiálních, kulturních, sociálních), vylučuje z účasti na způsobu ţivota, který je přijatelný ve státě, v němţ ţijí. Sociální vyloučení je nutno povaţovat za nejzávaznější důsledek chudoby v moderní společnosti. Občan, který je ve stavu sociální nouze má právo na nezbytnou pomoc zajištění svých základních sociálních potřeby (http://cs.wikipedia.org./wiki/chudoba). Chudoba v ČR V České republice existuje pouze chudoba neohroţující ţivot člověka, přesto je nucena vynakládat nemalé prostředky na boj s chudobou. Pokud člověk přijde o zaměstnání, ocitne se v krizi, vyhoří, onemocní, stane se obětí trestného činu a podobně, je nucen usilovně pracovat na tom, aby se jeho ţivotní situace stabilizovala. Někteří lidé se v takové situaci neobejdou bez cizí pomoci a obrací se na rodinu a nejbliţší přátele, nebo na různé instituce, pokud takovou moţnost mají. Lidé, kteří v krizové situaci setrvávají dlouhodobě, se ocitají v ohroţení sociálního vyloučení. Nejohroţenější jsou ti, kteří se dostávají do více 33
krizových situací najednou, nebo ti, kteří jednu krizi nedokázali vyřešit a nabalují na sebe další, související problémy. V sociálním vyloučení se často ocitají lidé, kteří neznají dobře svá práva a povinnosti, jsou zadluţeni, nějakým způsobem diskriminováni, mají špatné vzdělání, nejsou schopni uplatnit se na trhu práce, mají špatné rodinné zázemí, jsou to lidé z menšin, cizinci, handicapovaní, atd. Někteří jsou v této situaci proto, ţe zanedbali vlastní povinnosti, jiní prostě nedokázali uspět ve společnosti i přes snahu prosadit se v konkurenci. Často jde o kombinaci těchto důvodů. V sociálně vyloučených lokalitách ţijí zejména lidé, kteří se v krizi ocitli jiţ před delší dobou a nejsou s to se z ní vymanit, a tato krize se prohlubuje a transformuje také do dalších oblastí ţivota. V sociálním vyloučení dobrovolně zůstává jen nepatrný zlomek lidí (http://clovekvtisni.cz/index2.php?id=217). Češi a chudoba – Evropský rok 2010 boj proti chudobě a sociálnímu vyloučení Česká republika jako první z členských států EU oficiálně zahájila Evropský rok boje proti chudobě a sociálnímu vyloučení na národní úrovni. Evropský rok 2010 boj proti chudobě a sociálnímu vyloučení je především informační a osvětovou kampaní, podpořenou vybranými projekty, které jsou jedním ze základních způsobů naplnění cílů a priorit Evropského roku 2010. Program Evropského roku 2010 přizpůsobený specifikům českého prostředí připravilo Ministerstvo práce a sociálních věcí v souladu s rámcovou politikou Evropské unie se soustředí se na pět prioritních oblastí:
Prevence sociálního vyloučení v důsledku zadluţenosti.
Zlepšení přístupu na trh práce osobám vzdáleným tomuto trhu.
Aktivizace územní veřejné správy při tvorbě a hodnocení akčních plánů boje proti chudobě a sociálnímu vyloučení.
Zvýšení úrovně vzdělanosti a konkurenceschopnosti chudých a vyloučených lidí na trhu práce.
Podpora přiměřeného bydlení sociálně vyloučených skupin a řešení problému bezdomovectví.
Evropský rok zaměřený na aktuální téma vyhlašuje Evropská komise uţ od roku 1983. Jedná se o osvětové kampaně, jejichţ úkolem je informovat občany a povzbudit je k aktivnímu dialogu. Podstatou Evropského roku 2010 je zapojit celou občanskou 34
společnost, soukromé i veřejné subjekty, sociální partnery, místní a regionální samosprávy, nevyjímaje ty, kdo mají s chudobou přímou či nepřímou zkušenost (www.EY2010.cz, www.mpsv.cz). Rychle se globalizující ekonomika je pověstná tím, ţe vytváří stále hlubší propast mezi bohatstvím a příjmem nejvyšších a nejniţších vrstev světové populace (a to i v rámci jednotlivých společností). Tato ekonomika také odsuzuje stále větší část populace k ţivotu v chudobě, bídě a krajní nouzi (Bauman, 2004). Bauman ve své knize Individualizovaná společnost uvádí, ţe v jednom podstatném ohledu mají chudí něco, co by si vroucně přál zbytek světa (na co si ale netroufne): jsou zproštěni nejistoty. Nicméně jistota, kterou oplátkou získávají, přichází v podobě ulic zamořených nemocemi, zločinem a drogami (pokud např. ţijí ve Washingtonu, D.C.), nebo jako pomalé (ale jisté) umírání na podvýţivu (pokud jsou obyvateli Súdánu). Můj názor na Baumanovo pojetí chudoby a postřehy z odborné praxe Tato Baumanova úvaha o jistotách chudých je velice krutá, v jistých ohledech i pravdivá. Na druhou stranu, pokud bychom se zeptali některého uţivatele denního centra, který si kaţdý den přichází do tohoto centra pro polévku a na chvíli si odpočinout v teple, jestli cítí, ţe má ve svém ţivotě na ulici jistoty, nejsem si jistá, zda by jeho odpověď byla kladná. Co je jistotou člověka ţijícího na ulici nebo ve squatu? Podle mého názoru kaţdý večer usínají tak, aby se druhý den ráno zase probudili. To znamená, ţe kaţdou noc, převáţně v zimě, usínají s nejistotou, jestli se ráno probudí. Nemyslím tím jen to, ţe by mohli do rána umrznout, ale také ten fakt, ţe se stále objevují případy surové napadení bezdomovců či upálení nebo uhoření bezdomovců ve spánku (a to záměrné, způsobené násilníkem nebo nezáměrné, kdy si lidé ve squatu zatopili, ale oheň nedokázali dostat pod kontrolu). Dále usínají s nejistotou, zda si druhý den seţenou něco k jídlu nebo spíše, zda si vyţebrají nějaké peníze na, pro ně potřebný, alkohol nebo cigarety. Kaţdého z nás jistě napadne, proč si spíše nekoupí za vyţebrané peníze nějaké to jídlo, ale lidé na ulici přemýšlí jinak. Vědí, ţe jídlo si mohou sehnat i jiným způsobem (vybíráním popelnic, v lepším případě návštěvou denního centra, kde dostanou polévku a krajíc chleba). Oni si raději koupí alkohol, aby ten další den na ulici nějak přeţili (tohle není můj názor, tyto postřehy a názory jsem získala po dobu své praxe v Azylovém domě, kdy jsem měla 35
moţnost setkat se s sociální pracovnicí Azylového domu pro muţe a se sociální pracovnicí a streetworkrem z denního centra Střediska Samaritán pro lidi bez domova, kteří mi sdělovali své postřehy ze své praxe a různé ţivotní příběhy jejich klientů). Co tedy můţeme nazvat jistotou člověka na ulici? Podle mého názoru to, ţe pokud nebudou chtít svou ţivotní situaci nějak řešit a hlavně zlepšit, zůstanou dále ţít na ulici, kde mohou i zemřít. Jenomţe tohle zní velmi jednoduše, lidé na ulici přemýšlí jinak, to co je pro lidi, kteří mají kde bydlet, zcela běţné, je pro lidi na ulici spíše druhořadé. Pokud chceme s těmito klienty pracovat a nějak se jim snaţit pomoct, musíme jejich „ţivotní filosofii“ a jejich priority nejdříve pochopit. Pokud jim chceme pomoct, musíme dělat to, co ve skutečnosti chtějí oni a ne to, co chceme my, jako sociální pracovníci, to co nám doporučují standardy sociálních sluţeb. Často se totiţ představy sociálních pracovníků a jejich klientů liší a to pak způsobuje, ţe je práce sociálních pracovníků s klientem spíše kontraproduktivní. Na tento fakt mě často upozorňovali sociální pracovníci při mé praxi v Azylovém domě pro ţeny, kdyţ jsem například vytvářela s nově přijatou klientkou její individuální plán, čeho by chtěla během svého pobytu v tomto zařízení dosáhnout. I kdyţ jsem se snaţila klientkám naslouchat, zjistila jsem, ţe je velice těţké rozpoznat, co ve skutečnosti chce a kdy jen interpretuje vaše představy, co by měla chtít. V případech, kde figurovaly i děti klientek, bylo jednání s nimi moţná jednodušší, protoţe většina ţen chtěla své děti zpět do své péče a byly ochotny proto bojovat a tím i svou ţivotní situaci nějakým způsobem zlepšit. Bohuţel ale musím i konstatovat fakt, ţe jsem se setkala s případem, kdy ţena měla dítě, svou situaci původně chtěla řešit, ale jak se později ukázalo všechna práce s klientkou byla úplně zbytečná. Této problematice sociální práce s klientkami v Azylovém domě pro ţeny se budu ještě věnovat v další části své práce, kde se i vrátím k tomuto případu nezdařené sociální práce s popisovanou klientkou (u tohoto případu jsem si pokládala otázku, kdo nebo co selhalo, jestli sociální pracovník, a nebo přístup a práce sociálních pracovníků s uţivatelkou). Průdková a Novotný (2008) uvádí, ţe absolutně chudý je člověk, který nemá dostatek prostředků k zajištění přeţití. V našich podmínkách se absolutně chudí lidé vyskytují výjimečně, ovšem v mnoha rozvojových zemích tvoří drtivou většinu populace. Relativní chudoba je obvykle určena jistou vzdáleností od průměrného ţivotního standardu (např. průměrného čistého příjmu připadajícího na osobu). Tato chudoba je 36
charakteristická pro vyspělé země a mezi nimi také pro náš stát. Prevence a řešení chudoby je výrazem humanity společnosti, v úsilí o eliminaci chudoby je potřeba spojit síly - participovat musí stát, dobrovolníci i sami chudí.
37
1.5 Legislativa Bezdomovci podle našich zákonů v podstatě neexistují, protoţe kaţdý občan České republiky má v občanském průkazu zaznamenáno trvalé bydliště. Některé magistráty a městské úřady bezdomovectví legalizují tím, ţe lidem bez domova poskytují fiktivní trvalé bydliště na adrese magistrátu města či městského úřadu (bezdomovci mají tuto adresu uvedenou v občanském průkazu). Sociální pomoc poskytována státem je však většinou vázána na místo trvalého pobytu. Je nutné si však uvědomit, ţe bezdomovci většinou nemají ţádné osobní doklady (ani pas, ani rodný list). Člověk bez domova zpravidla není schopen si je sám obstarat a mnohdy se o to ani nesnaţí, protoţe doklady pro něj nejsou tak důleţité. Častým jevem u bezdomovců je chorobný strach z jednání na úřadech, bez doprovodu se nedokáţou uspořádat své záleţitosti. Jednak se neorientují v mnoţství formulářů, nevědí co má který úřad v kompetenci, odradí je sloţitost procesu získávání osobních dokladů a mají s úřady také špatné zkušenosti. Listina základních práv a svobod, která je nedílnou součástí Ústavy České republiky, zaručuje všem občanům určitá práva. Kaţdý, kdo je v hmotné nouzi, má právo na takovou pomoc, která je nezbytná pro zajištění základních ţivotních podmínek (Průdková, Novotný, 2008).
Činnost všech sociálních pracovníků, dobrovolníků a dalších zaměstnanců v azylových a domech a jiných zařízeních pro lidi bez domova musí být v souladu s níže uvedenými zákony:
108/2006 Sb. Zákon o sociálních sluţbách, ve znění pozdějších předpisů
Vyhláška 505/2006 Sb. kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních sluţbách
110/2006 Sb. Zákon o ţivotním a existenčním minimu, ve znění pozdějších předpisů
552/1991 Sb. Zákon o státní kontrole, ve znění pozdějších předpisů
111/2006 Sb. Zákon o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů
500/2004 Sb. Správní řád, ve znění pozdějších předpisů 38
2/1993 Sb. Ústavní zákon, Listina základních práv a svobod
Vyhláška č. 150/1958 Zákon o vyřizování stíţností, ve znění pozdějších předpisů
101/2000 Sb., Zákon o ochraně osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů
109/2006 Sb., Zákon, kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím Zákona o sociálních sluţbách
64/1964 Sb., Zákon o rodině, ve znění pozdějších předpisů
117/1995 Sb., Zákon o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů
3/2002 Sb., Zákon o církvích (uvádím ho zde proto, ţe Středisko Samaritán pro lidi bez domova je církevní organizací), ve znění pozdějších předpisů
198/2002 Sb., Zákon o dobrovolnické sluţbě, ve znění pozdějších předpisů
359/1999 Sb., Zákon o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů
104/1991 Sb., Úmluva o právech dítěte
1099/2002 Sb., Zákon o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních, ve znění pozdějších předpisů
39
1.6 Bezdomovectví u žen Mezi bezdomovci můţeme najít více muţů neţ ţen, myslím tím teď, ţe mezi zjevnými bezdomovci můţeme najít více muţů neţ ţen. Je však pravdou, ţe ţen, které nemají svůj domov stále přibývá, i kdyţ o nich mnohdy nevíme. Ţeny se spíše řadí do skupiny skrytých bezdomovců.
Mladé dívky bez domova Mezi lidmi bez domova se stále častěji objevují mladé dívky, nevědomé a neodpovědné. Přicházejí z dětských domovů, výchovných ústavů či z domova, který pro nějakou příčinu opustily, nebo byly z něho vyhnány. Bez pocitu strachu se, mnohdy lehkomyslně, střídají své partnery, jejich přátele, skupiny a tlupy mladých (Hradecký, Hradecká, 1996). Tyto mladé dívky dříve nebo později nechtěně otěhotní, na potrat většinou nemají peníze, proto ihned po porodu své dítě opouštějí a zanechávají v porodnici. Poznatky z odborné sociální praxe Při své praxi v azylovém domě pro ţeny jsem se setkala se ţenou bezdomovkyní, která navštěvovala spolu se svým přítelem denní centrum. Tato ţena byla jiţ v pokročilém stadiu těhotenství a ţila ve squatu. Na pravidelné těhotenské prohlídky chodívala jen občas, tvrdila, ţe ţádné problémy nemá. Při rozhovoru se sociálními pracovníky denního centra jsem se dozvěděla, ţe tato ţena byla jiţ pětkrát těhotná, vţdy se jí narodily zdravé děti a vţdy je hned po porodu nechávala v porodnici. O děti nikdy nejevila zájem, ani jedno nemá ve své péči, v kojeneckém či dětském domově je nenavštěvuje. Vzhledem k ţivotu, jaký tato klientka vede, je to pro ty děti lepší. Zbývá jen doufat, ţe se dostanou do dobré adoptivní rodiny, kde je členové rodiny budou milovat a vychovávat. Poznatky z odborné sociální praxe Na své odborné praxi v azylovém domě pro ţeny jsem se také setkala s mladou uţivatelkou azylového domu, která odešla ze svého domova dobrovolně. Ţila v pěstounské rodině. Na dotaz proč nezůstala bydlet u svých pěstounských rodičů bydlet (dívce nebylo 40
ještě 19 let a v době svého odchodu z domu studovala učiliště), nechtěla nejdřív odpovědět. Později se svěřila, ţe byla svým pěstounem sexuálně zneuţívána. Dále o tom uţ nikdy nehovořila, nechtěla se k tomu vracet. Tato mladá ţena si našla o několik let staršího partnera, se kterým čekala dítě (v době pobytu v Azylovém domě pro ţeny byla jiţ v pokročilém stadiu těhotenství). Ještě před narozením si svého druha vzala. Po narození dítěte ji manţel opustil, ţena bydlela v Domově pro ţeny a matky s dětmi v Olomouci. Později z tohoto Domova odešla a naposledy se sociálním pracovnicím Azylového domu pro ţeny ozvala téměř před rokem z jednoho města ve Slezsku, odkud původně pocházela. Dítě uţ neměla ve své péči, čekala na rozvod a ţila u nového přítele. Destabilizující dopad chudoby a vyloučení atakuje muţe, ţeny i děti. Nicméně poslední jmenované vidíme ve všech statistikách na nejvyšším stupni zjištěných hodnot. Závratná eskalace bídy postihuje tvrdě zvláště ţeny a děti v situacích uprchlíků, extrémně bídných ţivotních podmínek, nízkého vzdělání, analfabetismu, obětí agrese a negativního účinku rozvodů (Hradecký, Hradecká, 1996). Poznatky z odborné sociální praxe Na své odborné praxi v Azylovém domě pro ţeny jsem se také setkala se dvěma uţivatelkami tohoto domu, které byly negramotné. V dnešní době je to aţ neuvěřitelné. Tyto ţeny byly obě důchodového věku, ale i přesto. Uměly se podepsat a znaly několik číslic. Při jednání na úřadech potřebovaly doprovod buď sociálního pracovníka, nebo člena rodiny, který číst a psát uměl. Ptala jsem se jedné z těchto dvou uţivatelek na důvod její negramotnosti, jak to její rodiče vysvětlovali, kdyţ je zavedená povinná školní docházka. Tvrdila, ţe byla z deseti dětí nejstarší a proto musela pracovat na poli nebo se starat o mladší sourozence. Kdyţ přišly na její rodiče stíţnosti ze školy pro neomluvené hodiny a sociální pracovnice přišla tuto situaci nějakým způsobem řešit, rodiče i s dětmi se buďto odstěhovali jinam, nebo ji na pár měsíců do školy poslali. Podepsat se ji naučil aţ její manţel, všechny úřední věci za ni vyřizoval on nebo jiný rodinný příslušník, který byl gramotný. Při pobytu v Azylovém domě jsme společně se sociální pracovnicí pro tuto uţivatelku vymyslely jednoduché piktogramy, pomocí kterých věděla uţivatelka, kdy má jít na úřad práce, kdy si má zajít k lékaři apod.
41
Ženy ohrožené bezdomovectvím Ţeny ohroţené bezdomovectvím mají tendenci hledat si partnery, kteří disponují přístřeším. Ţeny mají bohatší sociální síť, většinou jsou schopny vytěţit její zdroje a v krizi se obrátit na někoho, kdo se o ně postará. Aţ na výjimky se jako muţi tolik neostýchají poţádat své příbuzné či přátele o pomoc nebo vyuţít jejich nabídky dočasného ubytování. Současně je muţům přirozenější tendence demonstrovat své bezdomovectví tím, ţe aktivně vyhledávají nabízené sluţby nebo jsou na ulici. Také velké riziko znásilnění odrazuje ţeny od nocování venku, přímo na ulici (Průdková, Novotný, 2008). Reakce společnosti na ženy bezdomovkyně Podle Průchové a Novotného (2008) odsuzuje společnost více ţeny bezdomovkyně neţ muţe. Ţeny ukrývají své „stigma“ i za cenu utrpení. Někdy zcela přesvědčivě tvrdí, ţe mají kde bydlet, i kdyţ to není pravda. Můţeme se pouze domnívat, kolik ţen bez domova se ţiví prostitucí. Nebo pro lepší představu – kolik českých prostitutek je bez domova. Tyto ţeny většinou tají své bezdomovectví, proto o nich téměř nic nevíme. Bezdomovkyně pod vlivem prostředí přizpůsobují muţům-bezdomovcům. Zhrubnou, zdrsní a někdy se i vzhledem přibliţují muţům, rezignují o péči o sebe. Nepochopitelné se můţe zdát, ţe nejeví zájem o své děti, mají-li je, nemluví o nich (viz příběh ţeny z denního centra, který jsem uváděla výše). Nadměrné poţívání alkoholu je po všech stránkách devastuje mnohem více neţ muţe. Reakce lidí na bezdomovectví ţen je daleko nepřátelštější a ve své negaci daleko pronikavější. „Tvrdé odsouzení bolí bezbranné poníţené, trápí ohroţené, popouzí k nenávisti nejisté, prozatím pokorné.“ (Hradecký, Hradecká, 1996). Poznatky z odborné sociální praxe To, ţe ţeny bez domova vyhledávají partnera, který má určité přístřeší, nebo např. ţije ve squatu, jsem si potvrdila i při své praxi v azylovém domě pro ţeny. Kdyţ jsem na praxi nastupovala, sociální pracovnice zrovna přijímala jednu klientku. Vydrţela v Azylovém domě asi dva měsíce, potom podle sdělení sociální pracovnice pobyt ukončila. Tuto ţenu potkávám téměř kaţdý den kousek od mého bydliště, ţije se svým partnerem na zahradě 42
v maringotce. Takţe důvod jejího ukončení pobytu v azylovém domě je jasný. Šla za svým partnerem i za cenu toho, ţe bude ţít v zahradním domku, bez topení, bez sociálního zařízení. V ČR je přibliţně 10 – 15% ţen bezdomovkyň, v USA a EU aţ 25% ţen bez domova (internetový zdroj www.getsemany.cz/node/292). Podle Haasové jsou ţeny schopny si najít na krátkou dobu bydlení u někoho jiného. Vymykají se jakékoli sledovanosti či kontrole, aţ na výjimky těch, které náhodně spatříme na ulici. V roce 2001 bylo mezi bezdomovci přibliţně 85,5% muţů a 14,5% ţen. Dá se předpokládat, ţe bezdomovkyně jsou většinou skryté, protoţe na veřejných místech je vídáme jen velmi zřídka, z toho vyplývá, ţe poznatky o jejich počtu jsou docela určitě zkreslené, ani výše uvedený údaj o poměru muţů a ţen mezi bezdomovci tedy nelze povaţovat za přesný (Průdková, Novotný, 2008). Matky s dětmi na ulici Kromě osamělých ţen se na ulici ocitají matky s dětmi, které často prchají před násilím a týráním ze strany otců dětí či otčímů. Tyto případy jsou obvykle těţko řešitelé, protoţe oběti své problémy skrývají. V současné době existuje řada organizací, které se speciálně touto problematikou zabývají. Např. Fond ohroţených dětí, občanské sdruţení Rosa, Azylové domy pro matky s dětmi,…. (Haasová, Jak ţijí ţeny bez domova v Olomouci, 2005). Poznatky z odborné sociální praxe v Domově pro ženy a matky s dětmi Absolvovala jsem také odbornou sociální praxi v Domově pro ţeny a matky s dětmi v Olomouci. Některé uţivatelky s dětmi utíkaly před násilím svého partnera, ale bohuţel byly zde i případy, kdy se rodina ocitla na ulici kvůli obrovské zadluţenosti. Ţena s dětmi našla své útočiště v tomto azylovém domě, muţ buď zůstal na ulici, nebo byl ve výkonu trestu či v azylovém domě pro muţe. Smutnou pravdou je tzv. azylová turistika. Často ji praktikují lidé bez domova, kdy postupně střídají azylové domy, po roce pobytu jsou nuceni odejít, ocitají se znovu na ulici, a proto vyhledávají další azylový dům. Nejhorší na tom je, 43
podle mého názoru, ţe tohle všechno absolvují spolu s matkou i děti. Mnohdy děti školou povinné. Ţeny nemají potřebu či zájem svou situaci řešit, toto východisko je pro ně pohodlnější a snazší. Bohuţel bez ohledu na potřeby dítěte a často i s rizikem odebrání dítěte z péče po roce odcházejí z Azylových domů pryč a hledají jiný příbytek. V těchto případech je to o to horší, kdyţ v takovém prostředí vyrůstají děti. Vidí jasný vzor ve svých rodičích a v dospělosti se pak chovají podobně. Jde potom o „začarovaný kruh“, děti většinou nedokončí střední vzdělání a v dospělosti ţijí podobně jako jejich rodiče.
44
1.7 Muži a ženy – odlišnosti bezdomovectví V první části své práce jsem se zmínila o faktorech bezdomovectví. U muţů, starších i mladších, je častější zjevný faktor bezdomovství. Podle Hradeckého existují i další rozlišné faktory, které etablují rozdíly mezi muţi a ţenami. Muţi bezdomovci nebyli nikdy ţenatí, rozvedení nebo separovaní. S velkou pravděpodobností můţeme mezi bezdomovci naleznout muţe svobodné, zatímco ţeny jsou vdané, nebo byly vdané. Jen malá část ţen bezdomovkyň je svobodných. Společné sociální deficity u žen bezdomovkyň a mužů bezdomovců Co však mají ţeny a muţi bezdomovci společné je vleklá chronicita chudoby a zní plynoucí anomální jevy jako např. mentální retardace, sociální nezralost a emoční nevyrovnanost. Tyto sociální deficity, které jsou důsledky např. špatného zacházení v dětství (zanedbávání, týrání), nevhodné sociální prostředí, zapříčiní, ţe osoby tohoto typu negativně působí na sociální poměry, dopouštějí se protisociálního jednání kriminálního charakteru, porušují trestní řád a končí často ve věznicích (Hradecký, Hradecká, 1996). Hradecký uvádí, ţe muţi objevující se na ulici, vykazují niţší stupeň schopnosti spolupracovat, niţší stupeň spolehlivosti, ochoty a vůle jednat, niţší stupeň cílevědomosti neţ ţeny. Ţeny mají, podle Hradeckého, více sebekázně, kooperativnosti, adaptability a solidarity, bývají submisivnější, častěji je však u nich plachost, nesmělost, bázlivost a tréma. S tímto úsudkem bych si dovolila z části nesouhlasit. Poznatky ze sociální praxe v Azylovém domě pro ženy Při své praxi v Azylovém domě pro ţeny jsem se setkala s ţenami, které se snaţily svoji situaci co nejdříve vyřešit a byly velmi ochotné spolupracovat, ale narazila jsme i na takové uţivatelky, které si myslely, ţe jejich situaci za ně vyřeší sociální pracovnice. Ano, sociální pracovník je zde proto, aby klientkám pomohl, nasměroval je na „správnou cestu“, poradil jim v úředních věcech, ve kterých byly klientky často ztracené, ale jen s ţeninou cílevědomou spoluprací je schopen situaci dát určitým způsobem do pořádku. Jako příklad bych uvedla těhotnou uţivatelku tohoto azylového domu, která měla přítele a ten ji fyzicky opakovaně napadal (bez ohledu ne její stav), sociální pracovnice domluvila 45
klientce přestěhování do Domova pro ţeny a matky s dětmi, kde by mohla po porodu bydlet se svým dítětem, ale pod podmínkou, ţe se přestane se svým přítelem stýkat (muţ ţenu vyuţíval, pod pohrůţkou násilí ji nutil, aby si brala na sebe úvěry a půjčky, ţenu se snaţil několikrát navštívit i v azylovém domě, kam měl zakázaný přístup, zákaz vstupu měl i do Domova pro ţeny a matky s dětmi). Klientka tedy slíbila, ţe přeruší veškerý kontakt s tímto muţem, ţe teď musí myslet hlavně na dítě a ţe se bude snaţit svoji situaci řešit tím, ţe začne splácet některé půjčky (spolu se sociální pracovnicí vypracovaly splátkový kalendář, podle kterého byla klientka schopná svůj dluh pravidelně splácet). Avšak pár dní před tím, neţ mělo dojít k přestěhování do Domova si klientka svého přítele, který ji týral, vzala, v Domově vydrţela pár týdnů a pak odešla. Tento případ můţe dokazovat nespolehlivost či nevyzrálost klientky, ale také otázkou zůstává, zda vůbec tato ţena chtěla svoji situaci takto řešit, zda chtěla skutečně svého přítele opustit. Nechtěla to jen sociální pracovnice? I zde vidíme úskalí této sociální práce – co chce ve skutečnosti klient a co chce a zároveň mu nabízí sociální pracovník. Společné znaky mužů bezdomovců a žen bezdomovkyň Muţům i ţenám je např. společná nevíra v úspěch, kterou získali po neustálých debaklech, ztráta sociálních kontaktů, deziluze, uzavřenost do sebe, neschopnost udrţet pozornost a z toho plynoucí roztrţitost, nesoustředěnost a náhlá únava. Oběma je také společná vertikální sociální mobilita, vţdy však směrem niţšího zařazení (Hradecký, Hradecká, 1996).
46
1.8 Postoje veřejnosti k bezdomovectví Jak se staví naše společnost k bezdomovectví, je problematika, kterou povaţuji za důleţitou a proto se jí budu věnovat v této kapitole. V části mé práce s názvem Ţenské bezdomovectví jsem zmínila postoje a reakce lidí na ţeny bezdomovkyně. V této části se budu věnovat postojům veřejnosti na bezdomovectví v globále. Podle Hradeckého a Hradecké (1996) veřejné mínění soudí bezdomovce jako „smečku“ špinavých pobudů, štítící se práce, nebezpečných asociálů a bezcitných obejdů. Po letech poznání bezdomovectví, jeho strádání, chudoby, hladu a krutého zacházení, se dnes uţ nemůţeme divit, kdyţ při evokacích vzpomínek na nějakou dobře proţitou chvíli, muţi i ţeny pláčou. Postoje společnosti k bezdomovství jsou různé, pohybují se na škále, kde jedním extrémem je nekritický soucit a druhým je pohrdání a nenávist. Málokdy je však přístup laické veřejnosti k této problematice věcný a racionální, bývá silně ovlivněn emocemi a zkušenostmi s chováním jednotlivců z řad bezdomovců. Na základě jediné zkušenosti si člověk často vytvoří obrázek o všech bezdomovcích a bývá skálopevně přesvědčen o hloubce svého vhledu do celé této sloţité problematiky. Podobný efekt mají zmínky o bezdomovectví v médiích, protoţe téměř vţdy jde o jednostranný pohled, jehoţ cílem je zřejmě upoutat pozornost (Průdková, Novotný, 2008). Z výzkumu veřejného mínění Institutu pro výzkum veřejného mínění z roku 1997 vyplývá, ţe téměř polovina naší populace si myslí, ţe bezdomovci jsou bez domova, protoţe nechtějí pracovat. Postoje veřejnosti k bezdomovectví úzce souvisejí s atribuční chybou, která spočívá v tom, ţe neúspěchy druhých připisujeme jejich neschopnosti či lenosti, zatímco za příčinu vlastních neúspěchů povaţujeme nepříznivé okolnosti. A naopak - úspěch druhých vidíme jako náhodu a vlastní úspěch připisujeme svým schopnostem, píli, pečlivosti, vytrvalosti a vynaloţenému úsilí (Průdková, Novotný, 2008). Velká část společnosti pak povaţuje za příčinu bezdomovectví lenost bezdomovců, neochotu pracovat, ochotu páchat trestné činy, nezájem o změnu ţivota a o zařazení do poučnosti, neochotu převzít odpovědnost za svůj ţivot. Lidé si často myslí, ţe za situaci, do které se bezdomovci dostali, si mohou sami (Průdková, Novotný, 2008). 47
Veřejná sbírka charity „Krajíc chleba“ a postoje veřejnosti k této sbírce S názory, ţe jsou bezdomovci líní alkoholici a za situaci, ve které se nachází, si mohou sami, se sociální pracovníci setkali při veřejné sbírce „Krajíc chleba“, kterou kaţdý rok před Vánocemi pořádá charita. Nejčastější reakcí veřejnosti byla slova – ať jdou bezdomovci pracovat, ţe jsou líní, a kdyby chtěli, vţdy si nějakou práci najdou, místo alkoholu si mají ten chleba koupit apod. Peníze vybrané při této sbírce jsou věnovány např. do denního centra Střediska Samaritán pro lidi bez domova, kam si lidé bez přístřeší chodí kaţdý den od 11 do 16 hodin na polévku, krajíc chleba a čaj (to dostanou zdarma). Mohou se zde za malý poplatek vysprchovat, vyprat si a odpočinout chvíli v teple neţ se vrátí zpět na ulici či do squatu. Tuto sluţbu lidé bez domova hojně vyuţívají. Ale peníze se sbírky neputují jen do denního centra, ale také na jiné sluţby, jako je nocleţna pro muţe či ordinace lékaře (vše v areálu Střediska Samaritán pro lidi bez domova), kde je kaţdá částka uţitečná. Bezdomovci jako oběti násilí V médiích jsme se jiţ několikrát setkali se zprávou o napadení bezdomovců, ať uţ se jednalo o zbytí bezdomovce, či jiný násilný útok, který zapříčinil smrt bezdomovce. Proto si myslím, ţe je důleţité se o tomto tématu zmínit. Některé útoky jsou totiţ velice surové a jejich brutalita by neměla nechávat veřejnost klidnou. Nejedná se jen o útoky jednotlivce proti bezdomovci, ale celé skupiny proti jednomu člověku. Nevím, zda si útočníci neuvědomují, ţe člověk bez domova, který spí na ulici, je také lidská bytost, nebo zda jsou tak krutí. Je otřesné, ţe dokáţou polít spícího člověka hořlavinou a zapálit (případ z května 2005, bezdomovec byl polit benzínem a zapálen v lesoparku. Průdková, Novotný, 2008). Další případ zapálení bezdomovce se stal v tramvaji, kde muţ bez domova usnul a neznámý útočník ho polil hořlavinou a zapálil, řidič tramvaje si toho všimnul, bezdomovce uhasil a zavolal mu lékařskou pomoc. Oba tyto útoky naštěstí muţi přeţili, ale s trvalými následky. Pracovníci denních center se často setkávají se zraněnými uţivateli. Zranění však nejsou vţdy způsobeny cizími násilníky. Stane se, ţe si zranění způsobí bezdomovci sami, kdy například v opilosti upadnou. Pokud však mají svá zranění způsobená jinou osobou, jsou surově napadeni, na policii to nehlásí. Nevěří v nápravu a dopadení pachatele. 48
1.9 Prevence bezdomovectví Předcházet bezdomovectví je efektivnější, rozumnější, finančně méně nákladně a v neposlední řadě mnohem humánnější, neţ řešit následky ztráty domova. V naší republice strategie prevence vzniku bezdomovectví dosud neexistuje. Je obtíţné, jak bude ta která preventivní metoda účinná, zda v konečném důsledku opravdu povede k eliminaci bezdomovectví. Navíc na českých ulicích pořád ještě ţije přespříliš zuboţených lidí, a pomoc se jim zdá být naléhavějším úkolem (Průdková, Novotný, 2008). Prvky prevence bezdomovectví Co tedy povaţuje Průdková a Novotný (2008) za prvky prevence bezdomovectví? Jednak je to podpora fungování rodiny (primární prevence vyloučení začíná ve funkční rodině), dále je to pak boj s nezaměstnaností, protoţe i ztráta zaměstnání je často příčinou bezdomovectví (zmiňuji se o tomto faktoru v části Příčiny bezdomovectví). V oblasti bytové politiky zmiňuje Průdková větší dostupnost sociálního bydlení a poskytování sociálních půjček na nájemné, kdy klient splácí pouze zapůjčenou splátku bez úroků. V dětských domovech a výchovných ústavech jsou děti připravovány na běţný ţivot ve společnosti a pomáhají jim s tím i zařízení, tzv. domy na půl cesty, tyto sluţby vyuţívají i lidé opouštějící psychiatrické léčebny, terapeutické komunity a věznice. Je potřeba individuální a intenzivní práce s člověkem ohroţeným bezdomovectvím. Poskytnout mu informace o jeho právech a zákonných nárocích. Důleţitá je taky motivace k vyřešení problému a s tím související psychická podpora. Poradenství má klientovi osvětlit moţnosti, které ve své situaci má a jejich moţné důsledky tak, aby se klient mohl odpovědně rozhodnout. Poradenství by mělo klienta zorientovat v jeho situaci, ale zároveň poradce nemá rozhodovat za klienta, ten by v ideálním případě neměl vůbec poznat, jaké řešení by volil sociální pracovník na jeho místě. Velmi důleţité je, aby bylo poradenství časově i místně dostupné a bezplatné, jedině tak se dostane pomoci těm, kteří to opravdu potřebují.
49
1.10 Etika a etické zásady v práci s bezdomovci Etika a etické zásady jsou velmi důleţité v kaţdé pomáhající profesi, v sociální práci nevyjímaje. Proto jsem zařadila do své práce i tuto kapitolu.
Etické zásady a pravidla etického chování sociálního pracovníka upravuje Etický kodex sociálních pracovníků ČR, který vydala roku 1995 Společnost sociálních pracovníků vzniklá roku 1990. Etický kodex je pro sociální pracovníky inspirací, pomáhá jim při rozhodování se v nejednoznačných situacích, je kritériem pro hodnocení praxe z pohledu etického tím, co pomáhá udrţovat identitu jejich profese (Průdková, Novotný, 2008). Etické zásady
Sociální práce je zaloţena na hodnotách demokracie a lidských práv. Sociální pracovníci dbají na dodrţování lidských práv u skupin i jednotlivců tak, jak jsou vyjádřeny v Chartě lidských práv Organizace spojených národů a v Úmluvě o právech dítěte.
Sociální pracovník respektuje jedinečnost kaţdého člověka bez ohledu ne jeho původ, etnickou příslušnost, rasu či barvu pleti, mateřský jazyk, věk, zdravotní stav, sexuální orientaci, ekonomickou situaci, náboţenské i politické přesvědčení a bez ohledu na to, jak se podílí na ţivotě celé společnosti.
Sociální pracovník pomáhá jednotlivcům, skupinám, komunitám a dobrovolným společenským organizacím svými znalostmi, dovednostmi a zkušenostmi při jejich rozvoji a při řešení konfliktů jednotlivců se společností a jejich následků.
Sociální pracovník chrání klientovo právo na soukromí a důvěrnost jeho sdělení, data a informace poţaduje s ohledem na potřebnost při zajištění sluţeb, které mají být klientovi poskytnuty. Ţádnou informaci o klientovi neposkytne bez jeho souhlasu. Výjimkou jsou osoby s omezenou způsobilostí k právním úkonům, nebo jestliţe jsou ohroţeny další osoby.
Etickou stránku má také vědecká a výzkumná činnost v oblasti bezdomovectví.
50
1.11 Historie přístupu k chudým a bezdomovcům Tuto kapitolu jsem do své diplomové práce zařadila z důvodu porovnání sociální práce v dnešní době a v minulosti. Jaké přístupy měla dřívější společnost k chudým a jak se jim snaţila pomoct v jednotlivých obdobích.
Kořeny péče o potřebné, jak je vnímáme dnes, nalézáme v křesťanství a jeho pohledu na člověka. Člověk je zde chápán jako důstojná bytost, vrchol stvoření, který má svou velikost od okamţiku početí, v důsledku prvotního hříchu je však schopen i hříchu dalšího, selhání. V dobách biblických bili chudobní lidé povaţováni za potřebné, mezi příznaky chudoby se řadily nouze, ţebrání, poníţení a ztrápenost. Dobrovolná chudoba je v církvi vytouţeným ideálem, ale nedůstojná bída je z pohledu Starého i Nového zákona nepřijatelná. Péči o potřebné zajišťovala po celý středověk církev. Cílem charity bylo pouze uspokojit ty nejzákladnější potřeby chudých, zajistit, aby lidé neumírali hlady. Kostely a kláštery rozdávaly bez ohledu na míru potřebnosti, individuální přístup prakticky neexistoval. Významným mezníkem ve vývoji přístupu k chudým a jinak potřebným byla reformace. S ní byl úzce spojen protestantský princip pomoci spočívající ve výchově práceschopných k práci a v podpoře těch, kteří z různých důvodů nemohou pracovat a zabezpečit tak uspokojení svých základních ţivotních potřeb. Středověká společnost a pomoc chudým Středověká společnost dávala jednotlivci minimum svobody, ale na druhé straně kaţdý člověk přesně věděl, kde je ve společnosti jeho místo. Výraz sociální vyloučení, pokud by ho ve středověku někdo pouţil, by měl mnohem osudovější význam, neţ má dnes. Člověk bez rodiny a bez práva nebyl plnohodnotný, ocitl se mimo společnost a neměl ţádná práva (Průdková, Novotný, 2008). Průdková a Novotný (2008) uvádí, ţe chudoba znamenala nedostatek ochrany, bezprávnost, nedostatek společenského respektu a odkázanost na cizí pomoc. Za chudého byl povaţován člověk, který si vlastními silami nemohl opatřit stravu, oblečení nebo přístřeší, jako chudý si ale mohl připadat i ten, kdo nemohl ţít tak, jak by odpovídalo jeho stavu.
51
Nejčastější příčiny zchudnutí Podle Průdkové a Novotného patřilo k nejčastějším příčinám zchudnutí ztráta ţivitele, nemoc, neštěstí a stáří. O strukturálních příčinách chudoby se příliš nemluvilo, ale roli hrál hlavně prudký růst obyvatel v letech 1500-1800. Mnozí lidé trpěli hladem. Reakcí na rostoucí chudobu byly migrace (putování za prací), emigrace (odchod do ciziny, nejčastěji za moře), protesty a vzpoury, hledání lepších moţností obţivy, kriminalita. Dalším mezníkem ve vývoji péče o potřebné bylo domovské právo, z nějţ byla odvozena povinnost obce postarat se o osoby do něj příslušející (Matoušek a kol., 2007). Průmyslová revoluce a pomoc potřebným Průdková a Novotný (2008) uvádí, ţe na přelomu 18. 19. století docházelo ke zesvětšťování a centralizaci péče o potřebné, vše se registrovalo. Světská moc redukovala počet klášterů, které se staraly o lidi v nouzi, musela se tedy o ně postarat sama. Na našem území se z iniciativy císaře Josefa II. budovaly útulky pro chudinu a řada dalších specializovaných zařízení pro osoby v nouzi. Průmyslová revoluce, industrialismus a nástup kapitalismu představovaly obrovskou změnu, otřes stability a hlubokou restrukturalizaci společnosti. Průmyslová revoluce vyprodukovala řadu sociálních problémů, na které charita nebyla připravena, protoţe problém byl v nespravedlivých sociálních strukturách a v nespravedlivém zákonodárství. Stát a církev se spojily v pokusu o řešení situace chudiny, přičemţ garantem pomoci byl stát a přecházela na něj také odpovědnost za péči o potřebné. Bezdomovcům v dnešní době pomáhají sociální pracovníci. Sociální práce vznikla v průmyslových zemích Západu na sklonku 19. století jako reakce na názor, ţe příčinou sociálního selhání je ve většině případů osobní nedostačivost, neschopnost, ne-li přímo lenost lidí ocitajících se na dně společnosti. Tento názor je bohuţel dodnes ve společnosti poměrně rozšířený (Matoušek a kol., 2007).
52
II Praktická část V praktické části své diplomové práce se chci zaměřit na úskalí sociální práce v azylovém domě pro ţeny. Mým motivem byla odborná sociální praxe ve Středisku Samaritán pro lidi bez domova – v Azylovém domě pro ţeny. Cílem této části by mělo být upozornění na úskalí sociální práce v zařízení a s tímto typem uţivatelů. Chtěla bych také upozornit na jeden významný problém a to je – co ve skutečnosti chce uţivatelka a co sociální pracovnice, protoţe ne vţdy jsou pohledy na jeden problém stejné. Rozhodla jsme se pracovat se čtyřmi uţivatelkami Azylového domu pro ţeny. Nejdříve jsem zpracovala jejich kazuistiky, které jsem získala při praxi v tomto zařízení. Dále jsem pracovala s jejich individuálním plánem, který má kaţdá uţivatelky při svém pobytu v zařízení a který vypracovává spolu se sociální pracovnicí. Nakonec jsem s kaţdou uţivatelkou vedla rozhovor. Některé mi vyprávěly svůj ţivotní příběh, některé o minulosti hovořit příliš nechtěly, spíše se upínaly na budoucnost. Bohuţel jsem neměla moţnost si hovory s klientkami nahrávat na diktafon, takţe jsem si po kaţdém rozhovoru svoje poznatky zapsala. Chtěla bych také zdůraznit, ţe věk klientek i jejich iniciály jsem ve své práci změnila, také místa jejich dřívějšího pohybu či bydliště. Před kaţdým rozhovorem jsem se ţeny zeptala, zda souhlasí s tím, ţe pouţiji její ţivotní příběh ve své diplomové práci a ţe pokud mi něco nebude chtít sdělit, budu to plně respektovat. Do Azylového domu jsem také docházela jako dobrovolnice a pomáhala při různých akcích. Tímto způsobem jsem chtěla, aby si na mě uţivatelky zvykly, abych si u nich získala určitou důvěru a neměly pocit, ţe hovoří s úplně cizím člověkem, kterému sdělují velmi soukromé informace. U třech ţen se mi podařilo navázat dobrý vztah a neměly problém semnou hovořit. U čtvrté ţeny to bylo horší, tato uţivatelka trpí psychiatrickým onemocněním a i tento fakt komplikoval práci s ní. Typ rozhovoru jsem zvolila volný. Nechtěla jsem ţenám klást přímé otázky, nechala jsem je zprvu hovořit samotné. Také jsem si při rozhovoru nedělala ţádné poznámky, vţdy aţ po ukončení rozhovoru v kanceláři sociální pracovnice. Já sama bych se cítila nepříjemně, kdybych hovořila a někdo by si přede mnou psal něco na papír. Chtěla jsem většinou navodit dobrou atmosféru, aby ţeny věděly, ţe semnou hovoří ne proto, ţe musí, 53
ale proto, ţe chtějí. Myslím, ţe podle získaných informací se mi to podařilo. To, co jsem se během rozhovoru s uţivatelkou dozvěděla, jsem nikdy nerozebírala se sociálními pracovnicemi, zůstalo to vţdy jen mezi mnou a uţivatelkou. V této tabulce jsem pro přehled uvedla ţeny, se kterými jsem pracovala, jejich přibliţný věk, dosaţené vzdělání a jejich momentální pracovní situaci (zdůrazňuji, ţe jména jsou smyšlená a věk je pouze přibliţný, pro lepší orientaci v příběhu, pracovní situaci jsem uváděla tu, kterou měla uţivatelka při pobytu v zařízení). Tabulka 4.: Uživatelky se, kterými jsem pracovala v rámci praktické části své diplomové práce Jméno
Věk
Dosažené vzdělání
Pracovní situace
Karolína
20 let
základní
Nezaměstnaná, vedená na úřadu práce
Jana
základní
25 let
Nezaměstnaná, v době pobytu byla v jiném stavu
Zuzana
vyučená
38 let
V částečném invalidním důchodu
Petra
vyučená
58 let
V plném invalidním důchodu
Podle tabulky vidíme, ţe jsem pracovala s ţenami do 58 let věku, dvě mají dokončené střední vzdělání (vyučeny v oboru), další dvě dosáhly pouze základního vzdělání (většinou ze střední školy odešly). Jedna z ţen byla v době pobytu v Azylovém domě těhotná (vyřizoval se jí pobyt v Domově pro ţeny a matky s dětmi), jedna uţivatelka byla v částečném invalidním důchodu a jedna v plném invalidním důchodu.
54
2.1 Příběh první – slečna Karolína 2.1.1 Kazuistika Tato mladá ţena přišla do Azylového domu v září 2009. Před tím ţila střídavě na ulici a střídavě u přítele. Partner ji fyzicky napadal, proto od něj odešla. Vyrůstala v neúplné rodině, rodiče se rozvedli, kdyţ byla ještě na prvním stupni základní školy. Ţila s matkou a dvěma staršími bratry, s otcem se pravidelně stýkala. Na druhém stupni základní školy začala mít problémy s prospěchem a docházkou, často chodila za školu, experimentovala s drogami a alkoholem. S matkou špatně vycházela, s otcem se přestala stýkat po té, co se znovu oţenil. Nejlépe vycházela s bratrem a s babičkou, kterou navštěvuje dodnes. Po základní škole nastoupila na střední školu, kterou nedokončila. Z domu odešla ihned po svých osmnáctých narozeninách. Přiznala, ţe má zkušenosti s drogami (uţívání tvrdých drog, patrné na rukou), ale nikdy se neléčila ze závislosti. Ţena přišla do Azylového domu ve zuboţeném stavu, měla modřiny v obličeji. Podle stavu oblečení a celkového vzhledu bylo patrné, ţe její hygiena je na velmi nízké úrovni. Neměla u sebe osobní doklady, přinesla si s sebou pár osobních věcí (oblečení, šminky, apod.). Byla ubytovaná a seznámena s řádem Azylového domu. Pobyt v Azylovém domě jí zařídila její příbuzná, která pracuje na úřadu práce. Slečna Karolína má dluhy u dvou telefonních společností a u dvou společností, které poskytují tzv. „rychlé půjčky“. Tyto dluhy nesplácí, určitou částku za ni splatili rodiče. Ţena neví, kolik momentálně dluţí.
2.1.2 Individuální plán V individuálním plánu měla uţivatelka jako první vyřízení občanského průkazu (musí se jít vyfotit a vyplnit potřebné formuláře), zaţádat o dávku v hmotné nouzi a o doplatek na bydlení. Promyslet si splácení dluhů a spolu se sociální pracovnicí vypracovat splátkový kalendář. Zjistit výši dluhů.
55
Klientka měla na splnění tohoto plánu měsíc, začala si vyřizovat občanský průkaz, zjistila, kolik dluţí společnostem, zpočátku velmi dobře spolupracovala a svůj individuální plán plnila.
2.1.3 Rozhovor Se slečnou Karolínou jsem vedla rozhovor několikrát, dalo by se říct, ţe s touto uţivatelkou jsem navázala nejbliţší vztah. Karolína mě během mé praxe několikrát vyhledala sama, chtěla si semnou popovídat, s něčím se mi svěřit. První kontakt s Karolínou proběhl, kdyţ jsem jí doprovázela do města, chtěla vědět, kde mají pobočku telefonní společnosti, kde měla dluh. Cestou jsem se Karolíny zeptala, odkud pochází a jestli se jí v Olomouci líbí. Byla velice sdílná, projevila radost, ţe ji doprovázím, protoţe se ve městě ještě moc nevyzná. Další rozhovory proběhly na pokoji uţivatelky. Zpočátku jsme hovořily o obecných věcech, jak se jí daří plnit individuální plán apod. Postupně se ţena rozhovořila o svém dětství, dospívání, proč odešla z domu, co by chtěla do budoucna, jak vidí svoji momentální situaci. Dětství měla, podle jejího názoru, celkem spokojené, sice se její rodiče rozvedli, ale ona to brala jako nutnou věc. Zůstala ţít s matkou a dvěma staršími bratry, s prostředním bratrem měla velmi dobrý vztah, který trvá dodnes, otce pravidelně navštěvovala, přestala, jakmile se znovu oţenil a se svou partnerkou čekali dítě (coţ se stalo, kdyţ jí bylo třináct let). S matkou uţ jako dítě dobře nevycházela. Na druhém stupni základní školy začala mít Karolína problémy. Jak mi sdělila „začala kašlat na školu a flákat se“. Přišly první zkušenosti s drogami, nejdříve marihuana, hašiš, později i tvrdší drogy, měla zkušenosti i s alkoholem. Matka si s ní nevěděla rady, ale bratr si k ní dokázal najít cestu a nějakým způsobem se ji snaţil „správně nasměrovat“. Karolína tedy dokončila základní školu a dostala se na střední školu, na obor s maturitou, během školního roku však byla nucena přestoupit na jinou školu, na učební obor. Sdělila mi, ţe v té době nechodila do školy téměř vůbec a měla i problémy s prospěchem. V této době měla údajně začít experimentovat s tvrdými drogami, nejdříve šňupala, později začala drogy uţívat nitroţilně. Tvrdila, ţe nikdy nebyla na drogách závislá, ţe je spíše brala pro pobavení, nikdy drogu 56
nepotřebovala, nesetkala se s abstinenčními příznaky. Problémy s matkou se stále stupňovaly. Dospívání Jak uţ jsem se zmiňovala, na střední škole začala Karolína ve značné míře experimentovat s drogami, konflikty s matkou se stále stupňovaly, se školu to šlo podle jejích slov „z kopce“. Při jednom z našich rozhovorů se mi svěřila, ţe se pokusila o sebevraţdu. Podřezala si ţíly, doma v koupelně. Bratr s matkou ji našli, poskytli první pomoc. Po tomto incidentu byla Karolína hospitalizovaná na dětské psychiatrii (bylo jí 16 let), její maminka je zdravotní sestra a po domluvě s ošetřující lékařkou ji brzy propustili z nemocnice domů. Po této události podle jejích slov „sekala latinu“. Coţ jí ale nevydrţelo dlouho, začala se opět scházet s kamarády, se kterými měla lehký přístup k drogám. Po dovršení svých osmnáctých narozenin odešla definitivně z domu. Nejdříve bydlela u babičky, kde bydlel i její strýc, se kterým nevycházela dobře. Na mou otázku co se mezi nimi stalo, nechtěla zprvu vůbec odpovědět, nakonec mi sdělila, ţe strýce nenávidí za to, co jí udělal (dále o této záleţitosti nechtěla vůbec hovořit). Je moţné, ţe ji strýc nějakým způsobem napadl, nebo sexuálně zneuţil. Po nějakém čase (po několika měsících) od babičky odešla a začala ţít se svým přítelem. Společně uţívali drogy a popíjeli alkohol, přítel ji v opilosti několikrát napadl, později ji napadal i za střízlivého stavu. Po roce od něj odešla a začala ţít na ulici. Stále uţívala drogy, zeptala jsem se jí, kde na to brala peníze, nechtěla mi odpovědět s tím, ţe peníze se vţdy nějak seţenou. Později se mi svěřila, ţe se prodávala. Buď to prodávala drogy, nebo svoje tělo. Pobyt v Azylovém domě Ţila několik měsíců na ulici, pak se opět vrátila ke svému příteli, který ji fyzicky týral. Po jednom útoku to jiţ nechtěla snášet, opět odešla na ulici. Později vyhledala pomoc známé, která jí zajistila ubytování v azylovém domě. Jak jsem jiţ popisovala v kazuistice, ţena byla přijata téměř v katastrofálním stavu. Řekla mi, ţe měla modřiny nejen po celém těle, ale údajně i na genitáliích (na dotaz, zda-li byla znásilněna, nechtěla odpovědět, později se svěřila, ţe jí to udělal kamarád od jejího přítele, dostala za to drogy), měla vytrhané vlasy, zničené oblečení.
57
V azylovém domě se aklimatizovala celkem rychle. Neměla problém ani se spolubydlící. Řekla mi, ţe se spolu skamarádily, jsou téměř stejného věku a rozumí si. Zpočátku se Karolíně v Azylovém domě líbilo, postupem času jí však začal vadit reţim a řád v domě. Řekla mi, ţe si našla nového přítele. Měl být údajně o několik let starší, ale prý ţije sám v bytě, má práci i auto a pomáhá jí s finanční situací. O pár týdnů později se mi svěřila, ţe tento vztah ukončila a našla si nového přítele. Tento muţ ţil ve squatu a pohyboval se mezi lidmi, kteří obchodovali s drogami, tyto drogy i sami vyráběli. Karolína tak jednoduše přišla k drogám. Opět jsem se jí zeptala, kde na drogy bere peníze, řekla mi, ţe prostitucí, partnerovi to údajně nevadí a denně si chodí do P-centra pro čisté jehly a kondomy. Některé zákazníky jí zajišťovala spolubydlící z Azylového domu. Vize Karolíny do budoucna Na otázku, jak to vidí do budoucna, mi řekla, ţe by se opět chtěla vrátit do místa bydliště, ţe by tam měla mít zajištěné bydlení a práci u přátel, ale ţe má strach, ţe pokud se tam vrátí, spadne do drog „na tvrdo“. Odchod z Azylového domu plánovala před Vánoci 2009. Z toho nakonec sešlo a Karolína zůstala i v novém roce v Azylovém domě. V lednu jsme se jednou sešly, říkala mi, ţe se stále stýká se skupinou lidí, kteří „jedou ve fetu“, ale pořád ţije v domě. Další schůzku jsme měly domluvenou za několik týdnů, na tu jiţ nepřišla. Šla jsem tedy do Azylového domu a ptala se po ní. Sociální pracovnice mi řekla, ţe Karolína v Azylovém domě uţ není, ţe byla naposledy viděna na nádraţí, ţe si ani nevyzvedla své osobní věci. Půjčky nejspíš nesplácí, byla i vyřazena z úřadu práce. Karolína si nakonec pro své osobní věci do Azylového domu nepřišla. Uţ nebyla ani spatřována na nádraţí ČD, ani v okolí Střediska Samaritán. Údajně ji měla vidět její spolubydlící v parku, Karolína ji však nepoznala, nejspíš byla pod vlivem drog.
2.1.4 Závěr Příběh této ţeny nedopadl jistě tak, jak by sociální pracovník chtěl. Zpočátku Karolína velmi dobře spolupracovala, chtěla se zbavit dluhů a začít znovu, sdělila mi dokonce, ţe by se chtěla přihlásit znovu na střední školu. Bohuţel změna přítele s sebou nesla i to, ţe se dostala do společnosti, kde se opět dostala k drogám a prostituci. Nechtěla dále respektovat řád a pravidla Azylového domu (s tímto měla, podle mého názoru, problém i od v dětství 58
a dospívání) a nakonec odešla, není známo kam. Její osud je velice smutný, veškerá práce a pokrok, který Karolína po dobu svého krátkého pobytu v Azylovém domě dokázala, vešla vniveč. Karolína je však dospělá a svéprávná, tudíţ za sebe a za své činy zodpovědná. Myslím si, ţe zde nebyl problém v tom, co chce klient a co chce sociální pracovník, protoţe mi Karolína říkala, ţe chce své problémy opravdu řešit. Zde spíše zvítězila chuť na drogu nad vlastním rozumem. Karolína je velice mladá a o to je tento příběh, alespoň pro mě, velmi smutný a tvrdý. Bohuţel svůj osud si zvolila sama. Myslím si, ţe Karolína nebyla v Azylovém domě naposled, jen doufám, ţe příště nebude hledat pomoc v azylovém domě i se svým dítětem.
59
2.2 Příběh druhý – paní Jana 2.2.1 Kazuistika Tato uţivatelka přišla do Azylového domu na jaře 2009. Byla v osmém měsíci těhotenství. Před pobytem ţila na ulici nebo u známých. Dítě čeká se svým druhem, který byl ubytován v Azylovém domě pro muţe Střediska Samaritán, ale pro hrubé porušování domovního řádu byl ze Střediska Samaritán pro lidi bez domova vyloučen (nesmí navštěvovat ani noclehárnu, denní centrum ani dvůr Střediska Samaritán). Paní Jana vyrůstala v dětských domovech, střídavě byla v dětském domově nebo v diagnostickém ústavu, později byla umístěna do pěstounské péče. Ţena tvrdí, ţe ji její druh fyzicky napadal, nutil ji brát si půjčky, které nebyla schopná splácet, bere jí její sociální dávky, protoţe sám ţádné nepobírá a je vyřazen z úřadu práce. I přes to se s ním paní Jana nadále schází mimo Azylový dům a nosí mu jídlo, popřípadě půjčuje peníze. Sociální pracovnice vyřídila uţivatelce pobyt, na její ţádost, v Domově pro ţeny a matky s dětmi. V devátém měsíci těhotenství by se měla paní Jana stěhovat. Sociální pracovnice upozornila ţenu na to, ţe její druh by ji neměl navštěvovat v tomto zařízení, protoţe zde má taky zákaz vstupu. Byla tam ubytovaná jeho předchozí partnerka, muţ se snaţil do tohoto zařízení pod vlivem alkoholu dobývat a musela na něj být přivolaná policie. Paní Jana tvrdí, ţe uţ nechce mít se svým druhem nic společného a ţe se s ním po přestěhování do Domova přestane stýkat. Údajně ji měl znovu fyzicky napadnout. Chce se věnovat svému dítěti a snaţit se splácet dluhy, aby mohla být schopná uţivit sebe i dítě a nemusela být na nikom závislá. Ţena pravidelně dochází k psychiatrovi, který spolupracuje se Střediskem Samaritán. Podle něj je tato uţivatelka lehko zmanipulovatelná a velmi důvěřivá. Její partner toho zřejmě vyuţívá.
2.2.2 Individuální plán Paní Jana spolu se sociální pracovnicí vypracovala splátkový kalendář, podle kterého bude schopná splácet půjčky. Uţivatelka musí pravidelně docházet na gynekologické prohlídky, protoţe před svým příchodem do Azylového domu téměř na ţádné nechodila. 60
Paní Jana sdělila sociální pracovnici, ţe podle poslední prohlídky má dítě nízkou váhu. Často také trpí na gynekologické záněty, coţ není vzhledem k jejímu stavu dobré. Paní Jana je kuřačka a i přes vysvětlení všech rizik kouření v těhotenství nepřestala. Do konce měsíce by si měla uţivatelka nakoupit alespoň základní výbavu pro miminko, v Domově pro ţeny a matky s dětmi jí bude něco poskytnuto, ne však úplně vše. Ţena půjde na nákup se sociální pracovnicí.
2.2.3 Rozhovor S touto ţenou jsem se setkala při své první praxi v Azylovém domě pro ţeny, kterou jsem vykonala na jaře 2009. Její příběh mě natolik zaujal, ţe jsem se rozhodla zařadit ho do své práce. S paní Janou jsem mluvila několikrát, vytvářela jsem s ní i individuální plán. Zpočátku mi připadalo, ţe ţena chce svoji situaci vyřešit, proto mě velmi překvapilo, jak se nakonec paní Jana zachovala. Dětství a dospívání Paní Jana vyrůstala v dětském domově, byla i několikrát umístěna do diagnostického ústavu (nesdělila mi však důvod). Svým biologickým rodičům byla odebrána, protoţe ji fyzicky týrali. Ve dvanácti letech byla umístěna do pěstounské péče, odkud byla po nějaké době opět „vrácena“ do dětského domova, protoţe ji údajně pěstouni také fyzicky týrali, mělo zde docházet k sexuálnímu zneuţívání. Ţena o pobytu v pěstounské rodině nechtěla příliš mluvit. Po dovršení plnoletosti opustila dětský domov a ţila u přátel, později však odešla a ţila na ulici, někdy přespávala ve squotu. Později se seznámila se svým partnerem, se kterým brzy otěhotněla, s partnerem ţila u jeho známých, pak společně odešli a ubytovali se ve Středisku Samaritán pro lidi bez domova. Pobyt v Azylovém domě Ţeně se v Azylovém domě líbilo, na pokoji bydlela sama. Po příchodu do azylového domu začala i pravidelně navštěvovat gynekologa (Středisko Samaritán spolupracuje s gynekologickou ordinací na poliklinice SPEA). Těhotenství probíhalo celkem bez problémů, ke konci těhotenství začala ţena trpět na gynekologické záněty. Paní Jana se mi svěřila, ţe je ráda, ţe jiţ její partner nebydlí v Azylovém domě pro muţe, protoţe od ní 61
vţdycky pouze vyţádal peníze a odešel pryč, kam chodí, jí neřekl. Podle slov paní Jany, jí měl její partner fyzicky týrat, i v těhotenství ji několikrát napadl. Nutil ji brát si na sebe půjčky, pod pohrůţkou násilí. Ţena je velmi naivní a také důvěřivá. Před stěhováním do azylového domu se přestala údajně se svým partnerem stýkat, tvrdila, ţe z něho má strach. O několik dní později přišla paní Jana do Azylového domu se správou, ţe ji její přítel poţádal o ruku a ţe se budou příští týden brát. Muţ to byl uţ zařídit na radnici. Ptala jsem se jí, zda si uvědomuje všechna rizika, pokud s tímto muţem zůstane a ona tvrdila, ţe ano. Tvrdila, ţe zatím zůstane bydlet v Domově pro ţeny a matky s dětmi, ale jen načas, dokud jim její přítel nezajistí bydlení a nenajde si práci. Paní Jana se za svého partnera tedy vdala, brzy po svatbě se odstěhovala do Domova pro ţeny a matky s dětmi. Ţeně se narodila holčička o pár týdnů dřív, neţ byl termín porodu, ale byly obě v pořádku. Později, kdyţ jsem navštívila Azylový dům, mi sociální pracovnice sdělila, ţe paní Janě několik týdnů po svatbě její manţel sdělil, ţe si našel přítelkyni a ţe se chce rozvést. Paní Jana tedy podala ţádost o rozvod. Několik týdnů ještě pobývala v Domově pro ţeny a matky s dětmi, ale později i s dcerkou odjela do města, kde ţila v dětském domově. Do Azylového domu prý několikrát volala a chtěla mluvit se sociální pracovnicí. Sdělila jí, ţe ţije i s dcerkou u přátel a daří se jim celkem dobře. Kdyţ volala asi za měsíc podruhé, sdělila pracovnici, ţe jí dcerku odebrali z péče a dali ji do kojeneckého ústavu, protoţe s ní ţila v nevyhovujících podmínkách. Ona ale na bytě, kde bydlela dříve s dcerkou, zůstala, protoţe zde ţije i její nový přítel. Po tomto telefonátu uţ sociální pracovnice Azylového domu nekontaktovala. Vize paní Jany do budoucna Ještě kdyţ byla paní Jana v Azylovém domě, tak mi sdělila, ţe chce ţít dočasně v Domově pro ţeny a matky s dětmi. Věří, ţe jí její manţel seţene bydlení a najde si práci, aby je mohl ţivit. Chce splácet dluhy a společně s manţelem vychovávat jejich dceru.
2.2.4 Závěr Příběh paní Jany taky nedopadl podle očekávání, nedopadl ani tak, jak si paní Jana představovala do budoucna. Teď však s odstupem času zjišťuji, ţe paní Jana říkala jen to, co jsme si přáli, jako sociální pracovníci, slyšet. Myslela jsem, ţe dítě pro ni bude silnou 62
motivací ke zlepšení její ţivotní situace, ale mýlila jsem se. Tomu, ţe tento příběh dopadne, tak jak dopadl, uţ nasvědčovalo to, ţe si paní Jana vzala muţe, který ji týral. Vzala si muţe, který nepracoval a vyuţíval ji pro peníze a ona mu i přesto uvěřila, ţe bude schopen zajistit pro ni a její dítě bydlení a najde si práci. Paní Jana je velmi důvěřivá a lehce ovlivnitelná ţena, teď můţeme jen doufat, ţe přítel, se kterým momentálně ţije, nebude tak vypočítavý jako její manţel a ţe se jejich ţivotní úroveň nějakým způsobem zlepší.
63
2.3 Příběh třetí – paní Zuzana 2.3.1 Kazuistika Tato ţena přišla do Azylového domu v létě 2009. Neţ byla ubytována v tomto zařízení, ţila na ulici nebo u známých. Před tím ţila tři roky ve stanu se svým manţelem. Paní Zuzana po příchodu do Azylového domu zaţádala o rozvod, protoţe si našla nového přítele (ten ţije u své matky, paní Zuzana je tam navštěvuje, občas tam i přespí, vţdy hlásí dopředu, ţe nebude spát v Azylovém domě). Paní Zuzana je v částečném invalidním důchodu. Je epileptička, pravidelně uţívá léky, po ubytování v azylovém domě byla na prohlídce na neurologii. Ţena má tři děti, které jsou v SOS vesničce v západních Čechách. Paní Zuzana je byla před prázdninami navštívit, pravidelně jim píše. Snaţí se s nimi udrţovat co největší kontakt. Jejich pěstounka se snaţila bránit paní Zuzaně v kontaktu s dětmi, ale na upozornění sociální pracovnice s OSPOD, která má tento případ na starosti, musela dětem umoţnit kontakt s matkou. Uţivatelka dluţí peníze společnosti, která zprostředkovává tzv. „rychlé půjčky“, dále dluţí peníze na výţivném.
2.3.2 Individuální plán Uţivatelka spolu se sociální pracovnicí zaţádala o sníţení výţivného na děti. Vypracovaly společně splátkový kalendář na splácení dluhu na výţivném a splácení dluhu společnosti poskytující půjčky. Paní Zuzana nakoupila dárky pro své děti a má v plánu je svým dětem poslat do SOS vesničky. Po Vánocích chce děti opět navštívit. Ţena chce poţádat svého lékaře o formuláře pro ţádost o plný invalidní důchod vzhledem ke svému onemocnění. Se svým přítelem si podali ţádost o sociální byt a čekají, zda ho dostanou, prozatím bude paní Zuzana ţít v Azylovém domě pro ţeny.
64
2.3.3 Rozhovor Dětství a dospívání Paní Zuzana vyrůstala v úplné rodině, o sourozencích nikdy nehovořila. Její rodiče byli alkoholici, jako dítě byla zanedbávaná. Podle jejich slov jim pomáhala sousedka, dala jí jídlo, někdy jí i vyprala oblečení. Chodila do speciální základní školy, pak navštěvovala dvouleté učiliště. O svém dětství nechtěla ţena hovořit, říkala, ţe na toto období nerada vzpomíná. S rodiči se uţ 15 let nestýká, ani neví, jestli ještě ţijí. Rodiče se ji nikdy nesnaţili kontaktovat. Jak se žena dostala do Azylového domu Dokončila studium na speciálním učilišti, našla si přítele a odešla od rodičů. Tohoto muţe si vzala a má s ním tři děti. Podle jejich slov si ţili celkem dobře. Po úrazu hlavy začala paní Zuzana trpět epileptickými záchvaty, proto přestala pracovat a začala pobírat částečný invalidní důchod. Její manţel měl práci, pravidelně platili nájem, dokázali uţivit sebe i děti. Později však manţel přišel o zaměstnání, byl na podpoře. Neztrácel však naději a hledal si práci, občas dělal nějakou brigádu „na černo“. I kdyţ se museli uskromnit, pořád to nějakým způsobem zvládali. Pak si manţel paní Zuzany našel práci u stavební firmy, zpočátku bylo vše v pořádku, po nějakém čase se začal scházet se svými spolupracovníky v hospodě, začal pít. Nejdříve chodíval do hospody, později pil doma i na pracovišti, několikrát nebyl schopen přijít do práce, přestal nosit domů peníze. V opilosti paní Zuzanu několikrát fyzicky napadl, někdy zbil i děti. Paní Zuzana přestala situaci zvládat, neměla peníze na jídlo ani na nájem. Od manţela peníze neviděla, někdy jí ukradl peníze, které měla schované pro sebe a děti a utratil je za alkohol či prohrál v automatech. Dluhy rostli a manţelé je přestali zvládat, aby mohla paní Zuzana zaplatit za manţela alespoň část vypůjčených peněz, vzala si půjčku od jedné společnosti. Nájem nadále nebyli schopni splácet a tak byli exekučně vystěhováni, děti jim byly odebrány z péče. Paní Zuzana se manţelem ocitla na ulici. Začali tedy bydlet ve stanu na odlehlém místě poblíţ Olomouce. Takto tam přeţívali 3 roky. Manţel paní Zuzany stále pil, nutil pít i svou ţenu, ale té to nedělalo dobře, vzhledem k tomu, ţe stále brala léky na epilepsii. Ţili z částečného invalidního důchodu paní Zuzany.
65
Ptala jsem se jí, proč od manţela neodešla dříve, ţe mohla se svými dětmi bydlet v Azylovém domě pro matky s dětmi. Řekla mi, ţe nevěděla, ţe tato moţnost existuje. Také nechtěla manţela opustit, protoţe ji potřeboval. Kaţdého z nás jistě překvapí fakt, ţe zůstala s muţem, který ji fyzicky napadal, někdy zbil i děti, který je alkoholik. Zůstala s ním i za cenu toho, ţe ztratila své děti. Paní Zuzana po třech letech bydlení ve stanu poznala svého nynějšího přítele. Tento muţ, pomohl paní Zuzaně odejít od svého manţela. Doporučil jí, aby se ubytovala v Azylovém domě pro ţeny. On sám ţije s matkou, bohuţel byt je malý. Ţena je tam téměř kaţdý den navštěvuje, chodí tam na obědy, ale přespávat tam můţe jen občas. Ţena je stále v kontaktu se svými dětmi, o prázdninách je byla navštívit v SOS vesničce a představila jim svého přítele. Řekla jim, ţe si našla bydlení a ţe uţ nebydlí ve stanu. Děti se nechtějí se svým otcem stýkat, mají z něj strach. Paní Zuzana si s dětmi pravidelně píše, koupila jim drobné dárky k Vánocům a bude jim je posílat balíkem. Své děti má ráda, a kdyţ o nich semnou mluvila, vţdy se rozplakala. Pobyt v Azylovém domě Paní Zuzana plní všechny povinnosti, které v Azylovém domě má. Bydlela na pokoji s ţenou, ale moc dobře spolu nevycházely. Tato uţivatelka jí kradla jídlo a léky, které nosila svému příteli. Několikrát spolu měly incident, slovně se napadaly. Na ţádost paní Zuzany ji sociální pracovnice přestěhovala na jiný pokoj. Nyní je paní Zuzana celkem spokojená, v Azylovém domě se přes den moc nezdrţuje, chodí ke svému příteli. Pokud má nějaké povinnosti, vţdy je splní podle individuálního plánu. Pravidelně navštěvuje lékaře a uţívá léky na epilepsii. Vize paní Zuzany do budoucna Ţena se chce se svým přítelem odstěhovat do sociálního bytu, uţ si podali společně ţádost. Pokud byt dostanou, chce více navštěvovat své děti, uvaţovala i o tom, ţe by zaţádala soud o znovu navrácení dětí do péče. Momentálně je pro ni nejdůleţitější splatit dluhy a získat sociální byt a jak sama řekla postavit se na „vlastní nohy“. 66
2.3.4 Závěr Paní Zuzana patřila k těm uţivatelkám Azylového domu, které chtěly svoji situaci co nejdříve a co nejlépe vyřešit. Ke svým problémům se stavěla zodpovědně. Měla jsem pocit, ţe je pro ni její přítel oporou a ţe se snaţí svoji situaci řešit i kvůli němu. Řekla bych, ţe také jako jedna z mála ţen, které byly ubytovány v Azylovém domě, nebrala toto zařízení jako levný hotel, ale pouze jako dočasné ubytování po dobu nezbytně nutnou. Přišla si pro radu, jak svou situaci vyřešit, jak se zbavit dluhů. Nyní ţije paní Zuzana se svým přítelem na sociálním bytě. Byt jim byl nakonec přidělen. Podle informací sociální pracovnice se jim daří dobře, nemají problémy se splácením nájemného, splácením dluhů ani s ostatními nájemníky. Jsem ráda, ţe tento příběh dobře dopadl. U ostatních ţen, se kterými jsem pracovala tomu tak nebylo. Je dobré vidět v této práci i případy, které končí dobře, nejen uţivatelky, ale i sociální pracovníci musí mít dobrý pocit, ţe jejich práce nebyla marná.
67
2.4 Příběh čtvrtý – paní Petra 2.4.1 Kazuistika Paní Petra byla přijata do Azylového domu na jaře 2009. Před ubytováním Ve Středisku Samaritán pro lidi bez domova ţila ţena v zahradním domku. O byt přišla kvůli dluhům na nájemném, byla exekučně vystěhována. Ţena byla v plném invalidním důchodu, nyní pobírá starobní důchod, má duševní poruchu. Několikrát byla hospitalizovaná v psychiatrické léčebně (její sestra a dcera trpí stejnou poruchou jako paní Petra). Po dobu, co ţila v zahradním domku, si nevyzvedávala důchod, ztratila doklady a nevěděla kam si má pro důchod chodit (důchod byl po celou dobu posílán na účet jejího bratra, proč paní Petru její bratr o tomto neinformoval, není známo). Ţila v zahradním domku u jedné známé, občas jí vypomáhala v obchodě s potravinami za jídlo nebo oblečení. Paní Petra je nezpůsobilá k právním úkonům a k manipulaci s penězi. Opatrovníka jí dělá Magistrát města Olomouce (oddělení opatrovnictví nesvéprávných osob). Není sama schopná jednat s úřady a institucemi. Pobyt v Azylovém domě jí zařídil její bratr, opatrovníka jí však dělat odmítl. Podle lékařské zprávy z psychiatrické léčebny, byla paní Petra hospitalizována celkem 15krát, od roku 1967. První hospitalizace byla po sebevraţedném pokusu medikamenty (v té době se s ní rozešel její přítel). Druhá hospitalizace byla také po sebevraţedném pokusu strangulací, prohlubující se depresivní stavy a sebevraţedné úvahy. Naposledy byla hospitalizovaná v roce 2007 pro hluboký depresivní stav, kdy nejedla, nekomunikovala a v průběhu hospitalizace v psychiatrické léčebně prodělala stav manický. Paní Petra o sobě tvrdí, ţe není psychicky nemocná, léky ale pravidelně uţívá. Navštěvuje svou dceru, která je momentálně také hospitalizovaná v psychiatrické léčebně. Uţivatelka má peníze za důchod uschovávány v pokladně v kanceláři sociálních pracovnic Azylového domu pro ţeny, má povoleno manipulovat maximálně s 1500 Korunami měsíčně.
68
2.4.2 Individuální plán V individuálním plánu této uţivatelky bylo vyřízení dokladů (občanského průkazu). Prohlídka u psychiatra, který ţeně předepsal léky. Paní Petra je pravidelně uţívá. Chce také navštívit svou dceru v psychiatrické léčebně. Spolu se sociální pracovnicí vypracovala splátkový kalendář na splácení dluhu.
2.4.3 Rozhovor Dětství a dospívání Dětství měla paní Petra podle svých slov spokojené. Ţila v úplné rodině, má bratra a sestru. Ona se narodila jako druhé dítě. Na základní škole příliš neprospívala, kázeňské problémy neměla. Po základní škole absolvovala odborné učiliště, které dokončila. Po škole pracovala jako kuchařka, později jako ošetřovatelka v nemocnici. Od malička měla problémy s udrţením pozornosti, také mi říkala, ţe se jí velmi často střídaly nálady. Někdy prý neměla chuť na jídlo, vůbec nedokázala vstát z postele. Zeptala jsem se jí, zda si připadá nemocná, ona mi odpověděla, ţe ne a léky které bere má na tlak. Řekla mi, ţe se jednou v mládí pokusila o sebevraţdu poté, co se s ní rozešel přítel. O ostatních pokusech či myšlenkách na sebevraţdu nemluvila, pokud jsem se na toto téma zeptala, řekla mi, ţe se o sebevraţdu pokusila jen jednou. Proč se žena dostala do Azylového domu Paní Petra po první hospitalizaci v psychiatrické léčebně (první pokus o sebevraţdu) začala pracovat jako kuchařka a ve svém zaměstnání se seznámila se svým manţelem. Vdávala se poměrně mladá. Se svým muţem ţila ve třípokojovém bytě a měli spolu jedno dítě (dceru). Podle paní Petry bylo manţelství spokojené, manţela měla velmi ráda. Kdyţ byla s ním, cítila se dobře, neměla špatnou náladu (manţel nejspíš na paní Petru dohlíţel, brala pravidelně léky). Manţel paní Petry před několika lety náhle zemřel (údajně infarkt). Paní Petra osaměla, dcera jiţ v té době u rodičů nebydlela. Přestala brát léky, neplatila nájemné, nevyzvedávala si důchod, sociálně se izolovala. Podle jejich slov na ni sousedé zavolali policii, protoţe se v noci hlasitě hádala s dcerou, nechtěla s nimi vůbec mluvit ani 69
spolupracovat (byla odvezena na sluţebnu, údajně měla policistu napadnout fyzicky, poté byla opět hospitalizovaná v psychiatrické léčebně. Tyto informace jsem získala z dokumentace paní Petry, ke které byla přiloţena její lékařská zpráva). Krátce po tomto incidentu byla ţena ze svého bytu exekučně vystěhována. Začala bydlet u sousedky, která vlastnila zahrádku a dala jí k dispozici zahradní domek. Občas jí vypomáhala v obchůdku s potravinami, který sousedka vlastnila, ona jí za to dala jídlo, někdy peníze, jindy jí zase vyprala oblečení, nebo jí dala nové. Důchod si po dobu pobytu v zahradním domku nevybírala, podle jejich slov zapomněla, ţe nějaký důchod pobírá. Peníze chodily na účet jejího bratra, proč a za jakých okolností tam byly peníze převedeny, uţivatelka nevěděla. Bratr paní Petry ji po nějaké době odvedl ze zahradního domku a našel jí ubytováni v Azylovém domě pro ţeny. Sociálním pracovnicím předal nějaké osobní věci paní Petry a řekl, ţe byla zbavena svéprávnosti a opatrovníka jí děla Magistrát města Olomouce. Pobyt v Azylovém domě Paní Petra si v zařízení rychle zvykla, na pokoji byla ubytovaná sama. Neměla ţádné zdravotní potíţe. Léky brala pravidelně, měla je u sociální pracovnice v kanceláři. Kaţdé ráno si je byla vyzvednout. Někdy i dvakrát, nepamatovala si, ţe uţ si léky vzala, proto bylo důleţité, aby léky brala pod dohledem a neměla je u sebe. Problémy s ostatními uţivatelkami Azylového domu neměla. Vize paní Petry do budoucna Paní Petra mi řekla, ţe o budoucnosti nepřemýšlela, ale ţe jí sociální pracovnice nabídla moţnost, ţe by mohla po ukončení pobytu v Azylovém domě pro ţeny jít bydlet do domova pro seniory (s duševním onemocněním). Řekla mi, ţe si to ještě rozmyslí, ale ţe s touto nabídkou bude nejspíš souhlasit, protoţe se nechce vrátit do zahradního domku. Chce však nadále navštěvovat svou dceru v léčebně (důvod, proč byla její dcera hospitalizovaná na psychiatrii jsem se od ţeny nedozvěděla) a mrzí ji, ţe po propuštění z léčebny nebude moct dcera bydlet s ní.
70
2.4.4 Závěr Podle informací sociální pracovnice byla paní Petra v novém roce ubytována v Domově pro seniory s psychickou poruchou. Její dcera byla nedávno z léčebny propuštěna a svou matku v domově navštěvuje. Paní Petra vypadala spokojeně a byla ráda, ţe ji tam dcera můţe navštěvovat. I tento příběh neměl smutný konec, otázkou je jak se bude paní Petře dařit dál. Můţu jen doufat, ţe dobře a ţe konečně našla svůj domov pro spokojené stáří.
71
2.5 Diskuse Problematikou ţenského bezdomovectví se také zabývala Mgr. Jana Haasová. Napsala knihu Jak ţijí v Olomouci ţeny bez domova. Z této publikace jsem také čerpala zajímavé poznatky ve své diplomové práci a z části byla i mou inspirací při vybírání tématu své práce. V praktické části své práce jsem se zaměřila na příběhy čtyř ţen, které se ocitly na ulici a následně pak v Azylovém domě pro ţeny Střediska Samaritán pro lidi bez domova. V tomto středisku jsem vykonávala svou odbornou sociální praxi a působila jsem zde i jako dobrovolník. Zajímaly mě jejich ţivotní příběhy a důvody, proč se dostaly na ulici. Zda to bylo vlivem orientační rodiny a ţivotních podmínek, ve kterých vyrůstaly, vlivem reprodukční rodiny, nebo z jiných důvodů (alkoholismus, drogy, domácí násilí,…). První uţivatelka, slečna Karolína, vyrůstala sice v neúplné rodině, ale v dobrých sociálních podmínkách. Dostala se tzv. do „špatné party“ svých vrstevníků a tím se dostala k drogám. Nedokončila střední školu a brzy po svých osmnáctých narozeninách odešla z domova. Bydlela u známých, později u svého přítele, který ji fyzicky týral. Po odchodu od přítele se dostala do Azylového domu pro ţeny. U této dívky měly největší vliv na její ţivot drogy tedy osobní faktory bezdomovectví. Momentálně je tato ţena opět na ulici, z Azylového domu v lednu 2010 odešla. Druhá uţivatelka, paní Jana, byla při přijetí do azylového domu v pokročilém stavu těhotenství. Tato ţena vyrůstala v dětském domově, kam se dostala, kdyţ byla svým biologickým rodičům odebrána pro fyzické týrání a zneuţívání. Nějaký čas strávila i v pěstounské rodině, odkud však opět odešla, údajně z důvodu fyzického týrání. Paní Jana se brzy po odchodu z dětského domova ocitla na ulici, kde později otěhotněla. U této uţivatelky měla vliv na její osud orientační rodina, kde docházelo k fyzickému týrání a zneuţívání. Paní Jana z Azylového domu odešla, nyní ţije údajně u svého přítele na severu Moravy. Třetí ţena, paní Zuzana, ţila tři roky ve stanu se svým manţelem. Společně přišli o byt. Manţel ztratil zaměstnání a začal pít, paní Zuzana je v částečném invalidním důchodě. Manţelé nebyli schopni splácet nájem i půjčky, byli exekučně vystěhováni a dostali se, tímto způsobem, na ulici. Tuto ţenu nejvíce ovlivnila reprodukční rodina, alkoholismus
72
manţela, fyzické týrání ze strany muţe, ztráta zaměstnání a bytu. Paní Jana se během pobytu v azylovém domě rozvedla a nyní ţije s přítelem na sociálním bytě. Čtvrtá ţena, paní Petra, trpí psychickým onemocněním. Po smrti manţela nebyla schopná se o sebe sama postarat. Několikrát byla hospitalizovaná v psychiatrické léčebně. Neplatila nájem, byla exekučně vystěhována a dostala se na ulici. Před příchodem do Azylového domu ţila v zahradním domku. Tuto uţivatelku nejvíce ovlivnily osobní faktory bezdomovectví, tedy její duševní onemocnění. Mgr. Haasová prováděla výzkum u sedmi ţen. Jednu z ţen přivedlo do Azylového domu těhotenství, dvě ţeny duševní onemocnění a alkoholismus, tři ţeny ekonomická situace z toho jedna byla ve vězení. Po svém výzkumu mohu říct, ţe se z části shoduje s výzkumem paní Haasové, kdy snad největší podíl na našem následném ţivotě má primární (orientační rodina). Dále pak partnerské vztahy a souţití v reprodukční rodině. Zdraví je také neodmyslitelnou součástí našeho ţivota a toho, co nás z velké části ovlivňuje.
73
III Závěr Svou prací jsem upozornila na tuto problematiku, přiblíţila to, jak tyto ţeny ţijí či ţily. Zdůraznila jsem se také to, jak je práce s těmito uţivatelkami sloţitá a bohuţel v některých případech i marná. Sociální práce s ţenami bezdomovkyněmi má řadu úskalí. Za největší úskalí povaţuji, ţe ţena se opět vrátí na ulici, vrátí se ke stejnému způsobu ţivota. Buď se vrací ke svému muţi zpět na ulici, nebo spadne znovu do drog, či odejde z Azylového domu kvůli alkoholu, bez kterého nemůţe být. V první části své diplomové práce jsem přiblíţila tuto problematiku vysvětlením základních pojmů. Vysvětlila jsem problematiku zdravotní péče u bezdomovců, popsala problematiku chudoby. V konečné fázi teoretické části jsem se věnovala samotnému ţenskému bezdomovectví, rozdíly mezi muţi a ţenami bez přístřeší a postoje společnosti k ţenám bez domova, také jsem se zmínila o prevenci bezdomovectví. V praktické části své práce jsem zpracovala příběh čtyř ţen, které ţily na ulici a následně se dostaly do Azylového domu, ve kterém jsem měla příleţitost s nimi pracovat. U kaţdé ţeny jsem vypracovala kazuistiku, kterou jsem získala z dokumentace těchto ţen. Individuální plán, který si kaţdá ţena zpracovává během svého pobytu v Azylovém domě spolu se sociální pracovnicí, a pak jsem zpracovala samotný příběh ţeny. Ptala jsem se jich na dětství, dospívání, jejich vzdělání a práci a na důvody, proč se dostaly na ulici a na jejich vizi do budoucna. Na konci kaţdého příběhu jsem napsala závěr a zda-li se ţena vrátila zpět na ulici nebo ne. Cíle, které jsem si stanovila v úvodu praktické části, jsem, podle mého názoru, splnila. Upozornila jsem na úskalí sociální práce v azylových domech pro ţeny a zdůvodnila tato úskalí.
74
Pro přiblíţení, s jakými ţenami jsem pracovala, jsem vypracovala tuto tabulku: Tabulka 5. Jméno
Věk
Vzdělání
Rodinný stav
Karolína
20 let
základní
svobodná
Jana
25 let
základní
rozvedená
Zuzana
38 let
vyučená
rozvedená
Ekonomická situace
Petra
58 let
vyučená
vdova
Duševní onemocnění
75
Důvody příchodu Fyzické násilí ze strany přítele Ústavní výchova
Děti bezdětná Jedno dítě v ústavním zařízení Tři děti v pěstounské péči Jedno dítě (zletilé)
IV Souhrn Ve své diplomové práci jsem se zaměřila na problematiku ţenského bezdomovectví a úskalí sociální práce v Azylových domech pro ţeny. Toto téma jsem si vybrala, protoţe mě tato problematika zaujala. Absolvovala jsem odborné praxe v Azylovém domě pro ţeny ve Středisku Samaritán pro lidi bez domova a v Domově pro ţeny a matky s dětmi v Olomouci. V teoretické části své diplomové práce vysvětluji základní pojmy, které se týkají bezdomovectví, popisuji problematiku chudoby a zdravotní péče o lidi bez domova a nakonec jsem zpracovala samotné téma ţenského bezdomovectví. V praktické části diplomové práce jsem uvedla čtyři kazuistiky ţen, které byly v Azylovém domě pro ţeny ubytované. Po dobu své odborné sociální praxe v tomto zařízení jsem sbírala materiály o těchto ţenách a navazovala s nimi kontakt. Do Azylového domu jsem chodila také několik měsíců jako dobrovolnice, aby si na mě uţivatelky zvykly. Oslovila jsem tedy čtyři ţeny ve věku od 20 let do 58 let. Ţenám jsem vysvětlila postup svojí práce a zda by souhlasily s tím, ţe bych jejich ţivotní příběhy pouţila ve svojí diplomové práci, samozřejmě se změnou jména a věku, neuváděla jsem ani odkud ţeny pocházejí. V kaţdém příběhu jsem nejprve popsala kazuistiku, kterou jsem si vypracovala na odborné praxi, individuální plán, který si uţivatelky Azylového domu vytvářejí spolu se sociální pracovnicí, a nakonec jsem se věnovala jejich ţivotnímu příběhu. Jaké měly dětství, v jaké rodině vyrůstaly, jakou školu studovaly a zda ji dokončily, důvody proč se dostaly do Azylového domu a jaké mají vize do budoucna. Na konci kaţdého příběhu jsem vypracovala závěr, jestli ţena své představy do budoucna splnila nebo ne. Na konci praktické části mám diskusi o tomto tématu a také celkový závěr k čemu jsem ve své práci došla. Soustředila jsem se hlavně na příčiny jejich bezdomovectví a na to jak se ke svojí ţivotní situaci, do které se dostaly, staví.
76
IV Summary This diploma thesis focuses on the issue of homeless women and the difficulties of social work in women´s shelters. I find this theme interesting, therefore I chose it as the topic of my thesis. I gained practical experience in the Women´s shelter in the Samaritán Center for homeless people and in the Shelter for women and mothers with children in Olomouc.
The basic terms concerning homelessness are explained in the theoretical part of my diploma thesis, as well as the issue of poverty and healthcare for homeless people, and finally the theme of female homelessness itself is covered.
In the practical part of my diploma thesis, I dealt with the casuistries of four women who had been staying in the Women´s shelter. While gaining practical experience in social work in this facility, I collected materials of these women and made contact with them. I had also worked in the shelter as a volunteer for several months in order to enable the inhabitants to get accustomed to my presence. I approached four women aged 20 to 58. I explained the procedure of my work and asked their permission to process their life stories in my diploma thesis – naturally, I changed their names and age, I did not even specify their birthplaces.
First, I described the casuistry of each case, which I had elaborated while gaining my practical experience; then an individual plan, which the inhabitants of the shelter make together with a social worker; and finally I concentrated on their life stories: their childhood, the families they had grown up in, which school they had attended and whether they had completed their studies, why they had ended in the shelter, and what their future prospects were. I summarised each story at the end stating whether the particular woman had fulfilled her expectations or not.
There is a discussion on this theme at the end of the practical part, as well as a final summary of my work. I mainly focused on the causes of their homelessness and on how they cope with their life situations.
77
Použitá literatura 1. BAUMAN, Z. Individualizovaná společnost. Praha: Mladá Fronta 1999. ISBN 80-204-1195-X 2. BEDNÁŘOVÁ, Z., PELECH, L. Sociální práce na ulici. Brno: Doplněk 1999. ISBN 80-7239-048-1 3. BECHYŇOVÁ, V., KONVIČKOVÁ, M. Sanace rodiny. Praha: Portál 2008. ISBN 978-80-7367-3925 4. HAASOVÁ, J. Jak ţijí v Olomouci ţeny bez domova. Olomouc, 2005. ISBN 80-244-1238-1 5. HRADECKÝ, I., HRADECKÁ, V., Bezdomovectví – extrémní vyloučení. Praha: Naděje 1996. ISBN 80-902292-0-4 6. KNAUSOVÁ, I. Vybrané kapitoly ze sociální politiky. Olomouc: UP Olomouc 2006. ISBN 80-244-1021-4 7. KOTÝNKOVÁ, M. Trendy v prevenci bezdomovectví. Praha: Naděje 2003 8. KOUKOLÍK, F., DRTILOVÁ, J. Vzpoura deprivantů. Praha: Galén 2008. ISBN 978-80-7262-410-2 9. MATOUŠEK, O. A KOL. Sociální sluţby. Praha: Portál 2007. ISBN 978-80-7367-310-9 10. MATOUŠEK, O., KOLÁČKOVÁ, J., KODYMOVÁ, P. Sociální práce v praxi. Praha: Portál 2005. ISBN 80-7367-002-X 11. NOVOTNÝ, P., PRŮDKOVÁ, T. Bezdomovectví. Praha: Triton 2008. ISBN 978-80-7387-100-0
Použité zdroje 1. BARTÁK, M., HNILICOVÁ, H., HORÁKOVÁ, P. Zdravotní potřeby bezdomovců v doporučení světové zdravotnické organizace a v realitě České Republiky. Sociální práce – časopis pro teorii, praxi a vzdělávání v sociální práci, 2006 2. ASOCIACE VZDĚLAVATELŮ V SOCIÁLNÍ PRÁCI. Sociální práce – role sociálního pracovníka. Sociální práce – časopis pro teorii, praxi a vzdělávání v sociální práci, 2007 3. Interní materiály Domova pro ţeny a matky s dětmi Olomouc 4. Interní materiály Střediska Samaritán pro lidi bez domova – informace o Azylovém domě pro muţe, o Azylovém domě pro ţeny a o Denním centru. 78
5. SBORNÍK Z KONFERENCE Sociální vyloučení a ztráta domova v kontextu závislostí. Olomouc: Charita Olomouc, 2006 6. VÝROČNÍ ZPRÁVA 2008 Statistika sluţeb Střediska Samaritán pro lidi bez domova. Olomouc: Charita Olomouc, 2008 7. SBORNÍK Z KONFERENCE Zdravotní péče a bezdomovectví. Olomouc: Charita Olomouc, 2008 8. SBORNÍK Z KONFERENCE Z vězení venku. Olomouc: Charita Olomouc, 2007 9. http://clovekvtisni.cz/index2.php?id=217 10. www.EY2010.cz 11. www.getsemany.cz/node/292 12. www.mpsv.cz 13. www.wikipedia.org/wiki/bezdomovectvi 14. www.wikipedia.org/wiki/chudoba
79
Přílohy Ve své diplomové práci jsem pouţila přílohy interních materiálu Azylového domu pro ţeny Střediska Samaritán pro lidi bez domova. Je to Evidenční karta uţivatele, Individuální plán a doplňující individuální plán, Ţádost o umístění na sociálním bytě Charity Olomouc a Dotazník při ukončení pobytu.
80
EVIDENČNÍ KARTA UŽIVATELE Příjmení:
Jméno:
Rodné číslo:
Datum příchodu:
Datum a místo narození:
Odkud klient přichází: Občanský průkaz:
Náhradní doklad:
Platnost do: Trvalé bydliště:
Platnost do: Stav: Státní příslušnost:
Přeji si, aby mě v azylovém domě mohli kontaktovat telefonicky či osobně jiné osoby (přátelé, známí, rodina, zaměstnavatelé atd.). ANO
NE
Souhlasím s archivací výše uvedených údajů (podle § 16 odst. 3 zákona č. 101/2000 Sb. o ochraně osobních údajů). Beru na vědomí, ţe pracovníci azylového domu jsou povinni spolupracovat se státními orgány a poskytnout informaci, zda dotyčný vyuţívá sluţeb našeho zařízení.. ………………………………… podpis klienta
Povolání:
Vzdělání:
Trvalý pracovní poměr:
Evidován na ÚP:
Soc. dávky: Od kdy:
Pracovník ÚP:
Kolik: Soc. pracovník:
Trestán:
Výhody ZTP:
Kurátor:
Zdravotní pojišťovna:
Brigáda: Jiné: Důchod: Druh: Částka: Den výplaty: Od kdy: Lékař: Vyţivovací povinnost: Okolnosti příchodu:
Chronické nemoci, závislosti: Ve váţném případě uvědomit:
Okolnosti odchodu: Tímto dávám souhlas ke shromaţďování a archivaci výše uvedených osobních údajů pro případ opakovaného vyuţívání sluţeb v budoucnosti (pouze pro potřeby zařízení). …………………………………………..
podpis klienta
81
Charita Olomouc, Středisko pro lidi bez domova Samaritán, AD pro ženy, Wurmova 5, 771 11 Olomouc INDIVIDUÁLNÍ PLÁN UŽIVATELKY: Datum:
Provedl pracovník:
Zhodnocení z minula (jak splnila):
____________________________________________________________ _______ Komentář (výchozí situace uživatelky):
___________________________________________________________________ _________ Cíl (čeho chce dosáhnout):
Úkoly (konkrétní kroky: co, do kdy, komu to předá, jak se to ověří):
Podpis klientky:
Termín příštího setkání:
82
Doplňující individuální plán – podmínky pobytu
Popis situace:
Cíl:
Úkoly a podmínky uţivatele:
Úkoly a podmínky zařízení:
V Olomouci Podpis uţivatele: Podpis sociálního pracovníka:
Konzultující pracovníci:
83
Žádost o umístění na sociálním bytě CHO Jméno a příjmení:
R.Č.:
Trvalé bydliště: Datum podání (vyplní vedoucí AD):
Doklad o poplatku č.:
Jak přidělení bytu prospěje klientovi v řešení jeho situace (co bude lepší a co proto klient udělá, práce …):
Další poznámky:
Sociální byt je jinde umístěná část AD. Nejedná se tedy o nájemní smlouvu na byt, nýbrţ o obdobu pobytu na AD, ale v bytové jednotce ve městě Olomouci. S pomocí vyplnit tuto ţádost se můţe klient obrátit na kteréhokoliv pracovníka AD. Součástí této ţádosti je zaplacení administrativního poplatku 50,- Kč. Ţádost se předkládá vedoucímu AD s předloţením dokladu o zaplacení 50,- Kč
84
Dotazník při ukončení pobytu Vyplňuje sociální pracovník Jméno a příjmení: Horn Vladimír
Datum narození:14.07.1964
Uživatel odchází: Do jiného azylového zařízení Na ulici Do zařízení soc. služeb
Do zdravotnického zařízení Do vlastního bydlení
K rodině, známým Na ubytovnu Neznámo Komentář:Klient opakovaně pobýval po ukončení výkonu trestu. Nyní naposledy od 00.00. 2006, do 31.7.2007.Pro neplnění plateb za ubytování ukončen pobyt. Typ ukončení:
Sankčně
Neprodloužením smlouvy
Dohodou se zařízením
Sám - neoznámil
Zanechal dluh? (částka) Měl uživatel podmínečné ukončení (v současnosti): Předpokládá se s uživatelem další spolupráce: Hodnocení uživatele (1 nejlepší - 5 nejhorší): Spolupráce na IP Soužití se spolubydlícími Iniciativa - zapojení do chodu služby
1 1 1
2 2 2
3 3 3
4 4 4
5 5 5
Platby za služby Plnění povinností
1 1
2 2
3 3
4 4
5 5
Odhad změny situace uživatele oproti příchodu (1 výrazně lepší - 5 výrazně horší): Doklady a osobní dokumenty 1 2 3 4 5 Hledání zaměstnání 1 2 3 4 5 Komunikace s rodinou 1 2 3 4 5 Řešení zdravodního stavu Finanční situace a hospodaření Celkově – přispěla služba ke zlepšení Poznámka:
1 1 1
Podpis pracovníka:
85
2 2 2
3 3 3
4 4 4
5 5 5
ANOTACE Jméno a příjmení:
Michaela Králová
Katedra:
Antropologie a zdravovědy
Vedoucí práce:
PhDr. Ivana Knausová, Ph.D.
Rok obhajoby:
2010
Název práce:
Úskalí sociální práce v azylových domech pro ţeny a matky s dětmi
Název v angličtině:
Pitfalls of social work in shelters for women and mothers with children
Anotace práce:
Ve své diplomové práci se zaměřuji na uţivatelky azylových domů pro ţeny. V teoretické části jsem vysvětlila základní pojmy, které patří k tématu bezdomovectví, další kapitoly se věnují bezdomovectví obecnému a bezdomovectví u ţen. V praktické části jsem zpracovala kazuistiky čtyř ţen, které byly v Azylovém domě pro ţeny. Popsala jsem jejich ţivotní příběhy, z jakého důvodu se dostaly do Azylového domu a jejich vize do budoucna. Bezdomovectví, sociální vyloučení, azylové domy, ţivot na ulici
Klíčová slova: Anotace v angličtině:
Klíčová slova v angličtině:
In my diploma thesis I focus on the users shelters for women. In the teoretici part I explained the basic concepts that are the subjects of homelessness, other chapters deal with general homelessnes and homelessness among women. In practical part, I worked a case study of four women who lived in a Shelter for women. I wrote about thein life stories, why get into the Shelter for women and thein visions for the future. Homelessness, social exclusion, shelter, life on the street
Přílohy vázané v práci:
Formulář Individuálního plánu a doplňující individuální plán, Evidenční karta uţivatelky, Ţádost o umístění na sociálním bytě Charity Olomouc, Dotazník při ukončení pobytu.
Rozsah práce:
85
Jazyk práce:
Český 86
87
