Úryvky z knihy UČEBNICE SEBELÁSKY. Lucie Kolaříková UČEBNICE SEBELÁSKY. Úryvky z knihy. 1

Úryvky z knihy UČEBNICE SEBELÁSKY

Lucie Kolaříková

UČEBNICE SEBELÁSKY Úryvky z knihy

www.luciekolarikova.cz

1

Lucie Kolaříková


“Dřív jsem mívala pocit, že všichni kolem mě jsou děsně v pohodě a jen já jsem divná. Když jsem se začínala učit „jak být v pohodě“, začínala jsem vnímat, že nikdo není úplně v pohodě, jen dobře ovládáme „hry na pohodu“. Opravdu jsem dosud nepotkala člověka, který by sám sebe, celého a bez výhrad, měl opravdu rád. Přitom se pohybuji mezi úspěšnými a inspirativními lidmi, podnikateli, lektory, ke kterým mnozí vzhlížejí s úctou a obdivem. Je jednoduše normální učit se sebelásce celý život. Opravdu není třeba se s někým se srovnávat, závidět někomu, vytvářet si domněnky o druhých, protože na tom nejsou líp, ani hůř. Důležitá je jen naše osobní cesta, náš vlastní růst.” - Lucie Kolaříková

Je jednoduše normální učit se sebelásce celý život.

Odmítání sebe sama Odmítání sebe sama ve všech formách má své důvody. Před našimi životy a během nich se často „seběhnou“ věci tak, že zpochybníme zcela přirozený postoj sebepřijetí a začneme sami sebe odsuzovat a očekávat od sebe především to, co od nás požaduje vnější svět. I přesto, že naše vnitřní podstata je jiná. Jistě je třeba se vnějšímu světu přizpůsobit, protože chceme mít hezké mezilidské vztahy, ale s láskou k sobě v těchto vztazích pak trvale zohledňujeme i sebe a nikoliv jen ty druhé.


2

Lucie Kolaříková


Je zajímavé pozorovat, jak je odmítání sebe sama spojené s příslušností ke kontinentu, národu, regionu i k rodině, ve které vyrůstáme nebo kterou sami založíme. Odmítání existuje opravdu všude, je zřejmě staré jako samo lidstvo a dnes už se domnívám, že se nedá v našem vývoji obejít. Naopak se jeví spíš jako jedna z nejdelších a nejvíce napínavých cest v životě člověka – naučit se sebelásce. Když se na odmítání sebe sama nedíváme jako na problém, ale jako na výzvu, zjistíme, že je velkým dobrodružstvím opět a zase, v každé situaci, hledat ten nejlepší způsob, jak láskyplně kooperovat sám se sebou, s ostatními lidmi a se světem. Je to umění, tvoření v nejčistší formě, plné rizik, s mnoha možnostmi a variantami chybování, proces s překvapivými výsledky a na domnělém konci vždy s možností další nové lekce hledání. Kdo se rád učí a objevuje nové, může si zařadit mezi své životní předměty sebelásku a láskyplnou komunikaci se sebou a s okolím. Zaručuji vám, že ani přes neustálý růst vaší osobnosti, toto učení nikdy neskončí. Přirozené sebepřijetí by se dalo nazvat jako přirozenost daná přírodou. Každý živý tvor a rostlina se přirozeně přijímají. Poznáme to podle toho, že jednoduše žijí a projevují sebe sama. Rostlina roste tak, jak byla naprogramována přírodou, nepřemýšlí nad tím, zda by měla růst jinak. Pampeliška se nesnaží být diviznou, protože jednoduše diviznou není, je pampeliškou. Je to pro ni samozřejmé, nevidí důvod, proč by měla vymýšlet něco jiného. Když rostlině něco stojí v cestě, najde způsob, jak i s touto překážkou naplnit svůj „úkol“, tedy jak i přes překážku růst, kvést, odkvést a rozsít své semeno. Nežádá matku přírodu o radu, jak růst na skále, kde není dost živné půdy. Nepožaduje, aby jí někdo odstranil překážky. Nepřemýšlí nad tím, zda roste dobře nebo špatně. Ví, kým je a roste, tečka. Představte si takovou zamyšlenou a vystresovanou pampelišku, která neví, co dělat. Není to legrační představa? Člověku přichází vedle přirozeného naprogramování přírodou do cesty také mysl, která v průběhu života jedince posbírala i jiné programy – společenské, rodinné, rodové, národní a státní pravidla a normy, které nám mají sloužit ke společnému


3

Lucie Kolaříková


fungování ve světě. Osobně se mi zdá škoda, že příliš mnoho pravidel je úplně odtržených od naší přirozenosti, nebo jdou dokonce proti ní. Člověk se kvůli propasti mezi společenskými pravidly a zvyky, ke kterým se v dětství „zavázal“, a svou přirozeností, dostává zákonitě do konfliktu sám se sebou. V dětství, kdy je zpravidla výchovou potlačována jeho přirozenost, dítě zažívá dlouhodobě konflikt se svou přirozenou divokostí, musí ji nedobrovolně krotit, a nabývá dojmu, že takové jaké je, není v pořádku. Později, když člověk přemýšlí, jak žít šťastnější a naplněnější život, dostává se do konfliktu s naučenými společenskými pravidly, protože srdcem cítí, že se musí vrátit ke své přirozené divokosti. Trpí zase naopak tím, že pro své štěstí musí nyní obětovat tak tvrdě naučenou slušnost.

Moudrost je vlastně stav, kdy prohlédneme nastavení a omezení naší mysli (jsou v ní uloženy všechny programy zmíněné v předešlých kapitolách) a kdy se naší myslí necháváme strhávat pořád méně a méně a dáváme stále větší průchod svému přirozenému nastavení, svým talentům, schopnostem a svým potřebám, tedy znovu divočíme.

A pro tento krok od myšlení k moudrosti potřebujeme většinou sebelásku, protože ta nám pomáhá pochopit, že naše přirozené nastavení si zaslouží více respektu a méně odsuzování. Chováme se tedy podle svého přesvědčení, ale i současně v rámci společenských pravidel. www.luciekolarikova.cz

4

Lucie Kolaříková


Jak se chová ten, kdo ve svých očích není dost dobrý? - Odpírá si tam, kde nemusí a nechá se přemlouvat („Děkuji, nedám si kávu, nechci obtěžovat.“ Namísto upřímného „dám si ji, mám na ni chuť“). Chová se tedy falešně skromně, nevyjadřuje upřímně své potřeby, je kvůli tomu špatně čitelný a zároveň je těžké ho uspokojit a snadné zranit. - Srovnává se s okolím v těch oblastech, kde se necítí být dost dobrý („Sousedka už zase pere záclony, já nejsem tak dobrá hospodyně“, „Kamarádka s manželem mají mnohem lepší dovolenou, mají all inclusive a my si budeme muset sami vařit jako nějaké socky“). - O sobě nemluví vůbec, nebo převážně negativně. - Stejně negativně jako na sebe, nahlíží i na to a na ty, kdo k němu patří. Matky, které samy sebe nemají rády, navenek doufají, že jejich děti budou lepší. Na hlubší psychologické rovině však dětem vysílají jen to, čemu samy věří – že v jejich světě není nic dost dobré, tedy ani jejich děti. - Srovnávají své děti s ostatními dětmi („No podívej, Pepík už jde na osmileté gymnázium a ty trčíš na obyčejné základce, nic z tebe nebude“), rozplývají se nad cizími dětmi, zatímco nad svým www.luciekolarikova.cz

5

Lucie Kolaříková


dítětem ne a nechají své dítě, aby u toho bylo přítomné („Ta Pavlínka je tak úžasná tanečnice, radost na ni pohledět.“ Zatímco vlastní dcera Petruška stojí opodál a na Pavlínku žárlí). - Sám sebe neumí chválit a uznávat. Věří větě: „Samochvála smrdí.“ V jeho hlavě probíhá hlavně sebekritika. Přesto však touží slyšet slova uznání. Jedna z metod, kterou se uznání snaží získat je tzv. fishing for compliments (přeloženo jako „lovení komplimentů“). Jak to probíhá? Udělá například něco mimořádného pro přátele a čeká na jejich chválu a uznání. Pokud se chválení nedostaví, může se cítit zraněný a urazit se. Když se chválení dostaví, pustí se do následující komunikační hry, ve které fishing for compliments rozvine do hotového umění společně se všemi příslušnými neverbálními projevy (stydlivé úsměvy, klopení očí, odmítavé mávání rukou, hlasitý smích, apod): „To nestojí za řeč, ani mě nechvalte, vždyť se mi to jídlo ani nepovedlo.“ (jídlo je vynikající a skvělá hospodyně u sporáku stála od rána) „Ale stojí, tak úžasně jsi to uvařila, úplně se to rozplývá v puse, že, děti?“ „Ale neuvádějte mě do rozpaků, vždyť je to normální.“ (úsměvy, klopení očí, nakládání dalších porcí, nevědomě hraný ostych) „Opravdu jsi prvotřídní kuchařka...“ „Ale už toho nechte, uvádíte mě do rozpaků...“ (rozpačitý, hlasitý smích) I přes toto náročné dohadování není jisté, že se tato skvělá hospodyně cítí večer dobře, protože její bolest z dětství („nejsem dostatečná“) možná nemohou komplimenty od druhých utěšit. Velmi pravděpodobně už ráno, aniž by věděla proč, hledá další možnost udělat pro druhé něco úžasného, aby dostala další porci uznání a pochvaly.


6

Lucie Kolaříková


“Já” je jedna velká parta Můžeme se na vnitřní omezující programy, své masky a své „nevhodné“ chování dívat jako na obtížné a můžeme se je snažit v rámci osobního rozvoje za každou cenu odstranit. Je-li však jejich odstranění hlavním cílem a je provázeno nechutí je blíže poznat (tedy sebe sama), neodstraníme je nikdy, pouze je potlačíme a ony se při nejbližší vhodné příležitosti zase objeví. Jak už bylo popsáno výše, všechno v nás si přeje být přijato. To znamená, že to, co je naše, potřebujeme prozkoumat zblízka - očichat, ochutnat a postupně s láskou uznat a nakonec poděkovat, že to dosud dobře sloužilo. Je to jediná zaručená cesta k tomu, že omezující program a masky postupně odložíme, zahojíme svá zranění a budeme autentičtější, než kdy dříve. Odborně se procesu „očichávání“ a přijímání sebe sama, říká integrace. Cokoli žádoucího nebo nežádoucího chceme do sebe a svého života plně integrovat, musíme to přijmout a milovat. Pokud si tohle nemyslíte, natož abyste to dělali, spolehněte se, že vše neintegrované na vás znovu vykoukne a opakovaně bude žádat vaši pozornost. Tak, jak doporučuji procházet osobním rozvojem s postojem zvědavého dítěte, stejně doporučuji další láskyplný akt vůči svému vnitřnímu „balastu“, a to - navázat s ním hluboký osobní vztah. Není to snadné, osobně to dobře znám, ale vždy, když se to děje, přináší to velkou úlevu a moře úlevných a uzdravujících slz. Seznámením se s nežádoucími částmi sebe sama proces nekončí, ale začíná. Vzniká prostor klást svým nežádoucím částem, programům, myšlenkám a pocitům různé otázky, které vám pomohou porozumět, jakou plní ve vašem životě funkci. Pro pojmenování a lepší identifikaci svých nechtěných částí se hodí představit si je jako postavy, bytosti, personifikovat si je (výše popisuji práci s vnitřním dítětem a strachem, obojí rovněž skrze personifikaci). Každý jeden program, nebo celý jejich soubor, si můžete představit jako člověka, jako bytost, která ve vás sídlí a má svůj vlastní charakter. Budete se možná divit, kdo a co


7

Lucie Kolaříková


všechno ve vás bydlí! Možná muži i ženy, pohádkové postavy, zvířata. Cokoli objevíte, je to v pořádku, jste to vy! Chce to zase jen popustit uzdu fantazii a ponechat jí volnost. Martina se objednala na osobní koučink. Nejprve hodně plakala a přála si naučit se přijímat sama sebe, protože její vlastní výčitky ji zraňovaly. Styděla se za většinu svého myšlení, cítění i chování a ve svém vyprávění se v každé druhé větě omlouvala a kritizovala. Z mého pohledu nedělala nic odsouzení hodného, ale z jejího pohledu byla jednoduše nemožná. Na konci třetího sezení jsem jí zadala na celý měsíc úkol - popsat své vnitřní postavy. Zadání bylo volné – cokoli tam je, ať co nejpravdivěji popíše. V prvních dvou týdnech nedělala nic a jen mi psávala, že se cítí velmi špatně a bojí se napsat, co cítí. Nicméně do měsíce mi přišel předlouhý email a nestačila jsem se divit nad její upřímností. Popisovala důležitou paní právničku, vylekanou holčičku, krutou čarodějnici, nebezpečnou lvici, nafoukanou pávici, závistivou drbnu, moudrou ženu, chápající partnerku, milující mámu a další její vnitřní postavy. Následně jsme pracovaly na přijímání jejích odmítaných částí. Protekly potoky slz, ale Martině se začalo ulevovat díky tomu, že jednoduše přijímala. Naše konzultace jsme ukončily v době, kdy přiznala něco, za co se styděla asi nejvíc: že jí působí potěšení být občas zlá, krutá a nehodná. Takový hluboký pohled pravdě do očí však Martině pomáhal léčit svá zranění ještě rychleji a pomohl dojít k poznání, že zbytečně zlá a krutá jednoduše nepotřebuje být. Když postavy své „vnitřní party“ přijímáme, pomáhá jim to v tom, aby na sebe


8


Lucie Kolaříková

přestaly přehnaně upozorňovat. Můžeme si v sobě nechat čarodějnici, a ona jednoduše přestane škodit, když je přijatá, a těší se z toho, že jsou uznané její čarodějnické schopnosti. Je důležité vidět svůj vnitřní svět pravdivě a nepředstírat si, že je to v nás snad lepší a exkluzivnější, než v nitru jiných lidí. Navíc, při personifikaci svých vnitřních částí, byť to není někdy příjemné, do sebe vnášíme jasno a určitou přehlednost – „Aha, ty jsi ten, ty jsi zase ta...“. Začneme mít víc jasno, proč jednáme tak, jak jednáme, a díky tomuto sebepřijetí snáze léčíme naše zranění, která v sobě tyto osoby nesou. Jednotnost, či jednolitost v lidské psychice však opravdu není, jen je to jedna z častých masek například „jsem tak vyrovnaný a pokaždé si vím rady“. Věřte, že takový člověk neexistuje. Další výhodou přijetí svých r ů z n ý c h p o s t a v, j e t a k é schopnost přijímat lépe lidi a situace, které se dějí „venku“. Jednoduše - čím víc podivností přijmeme v sobě, tím méně podivností potřebujeme soudit venku. Mimochodem, proto jsou vztahy s jinými lidmi dost složité mechanismy, protože se nikdy nesetkají pouze dva lidé, ale dvě celé party. A ty se třeba rozhodnou žít společně pod jednou střechou. Čím víc míru a pochopení máme pro svou partu, tím máme současně více pochopení pro partu druhou. Osobně vnímám jako výhodu vnitřní party, že nejdu životem sama, ale vždycky jdeme pohromadě (je nás víc, nebudeme se bát vlka nic :).


9

Lucie Kolaříková


Závist a žárlivost Ta podvědomá bolest a smutek při závisti a žárlivosti vytváří v nitru dojem, že já nemůžu a ostatní ano. Já to nemám a ostatní mají. Já se nemám tak dobře a ostatní ano.

Připomeňte si situaci z dětského hřiště, kdy jste možná sami také stávali někdy stranou a smutně se dívali, jak si celá parta dětí hraje, baví se, jsou spokojení a nic jim nechybí, zatímco vy byste se nejraději hanbou propadli a cítili jste se velmi opuštění. Přesně tyto pocity opuštění, stesku a nedostatku se spouští, když závidíme a žárlíme. Ti druzí měli něco, co jsme si tak přáli a přitom jsme to „nemohli“ mít. Nebo jsme si to netroufli vzít. To dělalo ty druhé v našich očích lepší, než jsme byli my sami. Léčit závist a žárlivost můžeme cestou sebelásky – budováním vlastní hodnoty, učením milovat to, kým jsme a co máme a vděčností za svůj vlastní život. Každý člověk je v životě dostatečně obdarován, ale když žárlí a závidí, znamená to, že to své nevidí. Zato hojnost u sousedů vnímá mnohem větší, než skutečně je. Sebeláska, pozornost k sobě sama, něha a péče o sebe sama, konejšení se ve chvílích závisti, bytí tu pro sebe dodá postupně pocit dostatku a pocit „jsem dost dobrý“. Závist a žárlivost jsou však také skvělými průvodci. Neboť podle toho na co a proč žárlíme, můžeme poznat naše touhy. A když o nich víme, můžeme se snažit je naplnit nebo zjistit, co se za nimi skrývá – co potřebujeme vyléčit, obstarat, zařídit...

Starat se o sebe a přestat se starat o druhé – to působí na zklidnění psychiky, pocity naplnění a spokojenosti, jako hotové kouzlo.


10

Lucie Kolaříková


Pozornost sama na sebe nám také umožní pořádně sami sebe poznat, pochopit a uvědomit si, co všechno už v životě máme a jak si toho vlastně vážíme. To, po čem toužíme ze všeho nejvíc, je, a vždycky bude, bezpodmínečná láska nás samotných! Když například závidíte a neodsoudíte se za to, ale naopak si na sebe vezmete čas a budete se zabývat svými pocity, tak zjistíte, že ze všeho nejvíc potřebujete, aby právě teď vás měl někdo rád. Tou první a hlavní potřebou je tedy stále, zase a opět láska!

Když si lásku dáte, můžete pozorovat, jestli chcete skutečně ještě i něco dalšího, nebo jestli láska stačila. S dostatkem lásky někdy až zázračně ubývají touhy a žádosti.


11

Lucie Kolaříková


TĚLO – PRAKTICKÁ ČÁST Přijímání dokonalosti svého těla Každé tělo je dokonalé, ale protože jsme plně sžití se svými soudy, těžko se nám chápe, že dokonalost má širší rozměr, než který nám nabízí naše hlava, případně společenské trendy. Vlastní pocit nedokonalosti a ošklivosti na fyzické rovině ovlivňuje pak negativně mnoho našich životních situací. Krásnému člověku se skutečně žije lépe než ošklivému, jenže obojí vzniká v našich hlavách. Proto je třeba, nezávisle na vzhledu, nastavit se na krásu a přestat spojovat se svou fyzickou stránkou ošklivost či nedokonalost. Pouze několik jednoduchých otázek a ochota otevřít svou mysl umožňují odpoutávat se od těchto omezujících přesvědčení a nacházet doslova jiné reality.

Meditace Udělej si alespoň 10 minut času, pohodlně se posaď a zavři oči. Udělej několik hlubokých nádechů a velmi pomalu vydechuj. Při každém výdechu uvolňuj své tělo. Dovol mu, aby se plně rozpustilo v uvolnění. Až nastane správná chvíle, pomalu a postupně si polož následující otázky a vnímej, jaké na ně dostáváš odpovědi. Jaký by byl můj život, kdybych věřil/a, že mé tělo je dokonalé? Jak by vypadaly moje vztahy? Jak bych si užíval/a sex a intimitu? Jak bych jednal/a s lidmi? Jak bych řešil/a každodenní situace? Atd.

Nespokoj se s jedním obrazem, dej si čas, aby z podvědomí mohly vyplout i odvážné www.luciekolarikova.cz

12

Lucie Kolaříková


představy, na které si netroufáš pomyslet. Můžeš si vybrat jen některé otázky a ostatní si nechat na příště, můžeš se zastavit u některých otázek déle, pokud si s nimi chceš víc pohrát. Jakmile už po nějakou dobu žádné obrazy nepřicházejí a cítíš, že jsi právě teď objevil/a všechny možnosti, můžeš se pomalu protáhnout, rozhýbat tělo, otevřít oči a meditaci ukončit. Po skončení meditace si můžete odpovědi na otázky napsat, nakreslit nebo jinak vrýt do paměti. V druhé části vás zvu, abyste se začali chovat, jako by vaše tělo opravdu krásné a dokonalé bylo. Abyste začali žít své představy z předešlé meditace. Na vašich vztazích, intimních prožitcích i na řešení situací se to projeví! Žena není krásná pouze tehdy, když má tělo jako z photoshopu, ale spíše tehdy, když tak o sobě smýšlí. Muž nepůsobí silně pouze tehdy, když má svaly, ale když se silný skutečně cítí. V životě můžete jít třemi cestami: 1. budete čekat, až se začnete sami sobě líbit a představovat si „jaké to bude, až...“ důvod být dlouhodobě frustrovaní, protože rozpouštění omezujících programů je dlouhý proces a možná je to „čekání na Godota“. Vnitřní změny se bez současných změn vnějšího chování dějí velmi pomalu. 2. rozhodnete se, že vám vaše tělo nikdy dost dobré nebude, nepřijmete ho a budete občas snít o tom „jaké by to bylo, kdyby...“ - důvod cítit se často jako oběť, zažívat pocit závisti vůči těm, kteří se se sebou cítí dobře a mít hromadu pocitů méněcennosti. Zavřeli jste si všechny dveře a okradli se o dostupné šance. 3. cesta, kterou navrhuji - budete žít, jako by už ve vaší hlavě byl program „JSEM dost dobrý/á, dokonalý/á, krásný/á“. Jako byste už teď byli se sebou spokojení. Protože tento stav už žijete a zároveň si s pokorou stále zůstáváte vědomi, že se učíte do tohoto vnitřního stavu skutečně dospět, přimějete vaše odmítající programy, aby byly postupně přemazány láskou a respektem k sobě sama.


13

Lucie Kolaříková


Tip pro meditaci: Zatímco si pokládáte během meditace otázky a hledáte na ně odpovědi, mohou se ve vás ozvat různé zákazy a omezení typu „To já přece nemůžu a nesmím.“, „To je moc troufalé.“ Vnímejte jen, že tam jsou, nesnažte se je odhánět a zároveň vedle nich rozvíjejte dál svou naplňující představu jiné reality.

NEBO

Vnímání těla jako větší, než jsme my sami Skutečnost, že kritizujeme a hodnotíme, je často ukázkou, že nemáme tušení, o čem vlastně mluvíme. Zapomněli jsme na určitou dávku pokory a respektu k něčemu, o čem nemáme vlastně ani páru a necháme naše ego řádit. Když například stavař, zabývající se konstrukcí staveb, poučuje právníka o paragrafech trestního práva, je to podivná směs nevědomosti a nepokory. A my se zase domníváme, že jen proto, že jsme uživatelé našich těl, máme právo je soudit a vylepšovat. Kdykoli nás tedy napadne na svém těle něco kritizovat, navrhuji vzpomenout si na nutnost pokory a položit si například tyto otázky: „Můžu své tělo soudit, když ho neznám do hloubky, nevím, jaké má důvody pro svůj vzhled/nemoci, když nevím, jak všechny procesy v něm spolu souvisí?“ „Můžu s naprostou jistotou říct, že moje tělo není pro nikoho na světě krásné/ přitažlivé /dokonalé/příjemné?“ „Pokud existuje na světě někdo, kdo může soudit krásu a dokonalost mého těla, jsem to opravdu já/jsou to opravdu módní časopisy a reklamy?“ Nebojte se zpochybnit svoje obvyklé smýšlení a svou kompetentnost celkově. Je úlevné, když uznáme, že nám to nepřísluší, že je nad naše schopnosti pochopit celou pravdu našich těl, a proto se ani nemusíme zatěžovat jeho soudy. www.luciekolarikova.cz

14


Lucie Kolaříková

„Vím, že nic nevím“ (Sokrates) – Áááááách, to je úleva! Na závěr vám chci doporučit knihu „Uzdrav svá vnitřní zranění“ od Lisy Bourbeau. Popisuje překvapivě výstižné souvislosti mezi psychickými zraněními v dětství a fyzickým vzhledem, a jak s tím souvisí neláska k sobě sama. Tělo na sebe bere takovou podobu, ze které můžeme poznat, co nás vnitřně trápí. Až své trápení vyléčíme (láskou samozřejmě), tělo se promění. Tak obětavé a úžasné je naše tělo.

Všední dny s vnitřním dítětem Je dobré přijmout vnitřní dítě jako součást svého života a přijmout ho pomyslně do každé své situace. Díky tomu si začnete všímat toho, jak se kdy cítíte (jak se cítí vaše dítě) a můžete na to vždy hned zareagovat. Obecně platí, že dítěti je třeba dát lásku, kdykoli se přihlásí strach, nízké sebevědomí, únava, jakýkoli nepříjemný pocit. Všechno to jsou pocity vnitřního dítěte. Stačí mu dát najevo, že v tom není samo, že jste neustále s ním. Toto vnitřní rozdvojení na dětskou a dospělou část vám pomáhá se v sobě zorientovat. Když se například s někým hádáte a jste zaplavení pocity, máte před sebou dva úkoly: pracovat s konfliktem, ale také se www.luciekolarikova.cz

15

Lucie Kolaříková


postarat o své pocity. Většinou se lidé zaplavení pocity pustí do řešení konfliktu. To vlastně znamená, že do hádky pošlou své dítě. To však konflikt s jinou dospělou osobou nedokáže vyřešit, protože je menší. Proto je třeba si uvědomit, že pocity (vnitřní dítě) potřebují vědomé uklidnění naší dospělou částí - ta pomyslně vezme malé dítě ve vás do náruče a konflikt jde řešit ona. Dítěti je také třeba říct, že mu to nepřísluší, ať se ničeho nebojí, že vy (dospělá část) to za něj vyřešíte. Už v tu chvíli můžete pocítit uklidnění, protože dítě není na tak těžkou situaci samo. Právě fakt, že v tom obvykle necháváme vnitřní dítě opuštěné a že naše dospělá část není vědomě rozvinutá, způsobuje, že pro mnohé z nás jsou konflikty doslova nesnesitelné, příliš bolestivé a raději se jim rovnou vyhneme nebo je vidíme jako konec vztahu. Díky vědomé péči o naše vnitřní dítě se rozvíjí i naše dospělá část, proto zde neuvádím žádné cvičení na rozvoj vnitřního dospělého. Chcete-li zajistit, že budete ve všedním dni pečovat o své vnitřní dítě, zvu vás, abyste se co nejčastěji ptali sami sebe na své potřeby a pocity: Na co mám/máš skutečně chuť? Co mi/tobě udělá dobře? Je mi/tobě dobře v této spolupráci? Jak je mně/tobě v této situaci? Můžu nějak přispět k tomu, aby mi/tobě v ní bylo lépe? Můžu/můžeš ještě pokračovat nebo potřebuji/potřebuješ několik minut odpočinek? Baví mě/tě to, čím se zabývám? Pouhý fakt, že máte kousek své pozornosti často pro sebe a své potřeby, je průběžně nasycuje. Zkrátka - konečně si vás někdo všímá, konečně někoho opravdu trvale zajímáte! Vnitřní děti, stejně jako „živé“ děti, milují pozornost, povídání a objetí. Rády vypráví, jak se mají a cítí, mají rády blízký kontakt se svým rodičem. Když se rozhlédnete kolem sebe a vidíte ustarané, unavené, nemocné a nespokojené dospělé, věřte, že


16

Lucie Kolaříková


uvnitř v sobě nosí smutné, unuděné a zanedbávané vnitřní děti, které už jim dávno nevěří. Ale děti po lásce a pozornosti nikdy nepřestanou toužit, proto nikdy není pozdě začít je svému vnitřnímu dítěti věnovat. Z mé vlastní péče o vnitřní dítě jsem zjistila, že se cítilo trvale zanedbávané, protože v mém životě mnoho let převládaly povinnosti. Nabídlo mi tedy, abych přemýšlela, jak skloubit svou práci (= povinnost), která mě živí, se zábavou. Zjistila jsem, že si přeje, abych já, ta dospělá část sebe sama, dohlížela na to, jak se stravuje a dávala mu tím najevo, že mi záleží na jeho zdraví. Přálo si, abych mu ukázala, kdy je třeba jít do postele, protože když to neudělám, ponocuje nad plytkými filmy na internetu. Přálo si, abych se ho každý večer ptala, jak se celý den mělo a zpočátku každý večer plakalo a choulilo se mi do náruče (já jsem plakala a schoulená v posteli jsem objímala sama sebe). Moje vnitřní dítě toužilo po rozvolnění přísného denního režimu, toužilo mít méně povinností a více zábavy, ale zároveň toužilo po láskyplně stanovených hranicích. Chtělo méně sportu kvůli štíhlé postavě a namísto toho dostatek pohybu jen tak pro radost. Moje nespokojenost s mým tělem ho velmi zraňovala. Moje výčitky, když jsem nedodržela nějaký svůj přísný plán, ať v jídle, sportu nebo práci, ho ubíjely. Protože vždycky to bylo vnitřní dítě, které můj režim svými potřebami „rozhodilo“ a potřebovalo být milované i takhle „neukázněné“. Pečuji o své vnitřní dítě stále a stále nově hledám rovnováhu. Každý den chce moje vnitřní dítě něco jiného a v žádném případě se nedá vypnout. Známka toho, že se vnitřní dítě sytí a je spokojenější, je vaše vlastní spokojenost a stabilní, příjemná nálada, pocit bezpečí a důvěry. Svět se začne jevit bezpečnější. Budete se cítit lépe a to bez zjevných důvodů. Dítě se totiž přestane cítit samo. Má se na koho obrátit - na svého rodiče. Strach z budoucnosti, finančního nedostatku, nedůvěra v lidi, strach o zdraví apod., to vše jsou příznaky opuštěného, smutného a neutěšeného vnitřního dítěte.


17

Lucie Kolaříková


Jedna má kamarádka dokonale sytí své vnitřní dítě a moc ráda ji pozoruji, když ho projeví. Například když spokojeně říká, že má patnáctery plavky, protože má ráda, že jich má moc. Ráda spí, proto podniká tak, že k nám z Číny dováží hedvábné peřiny. Když vypráví, jak příjemné je položit hlavu na hedvábný polštář, jak lehoučká a příjemná je hedvábná peřina, září jí oči a usmívá se. A její vnitřní dítě si u toho vrní. Na zahradě zrušila záhon se zeleninou, protože nemá čas ji pěstovat, a místo záhonu si s manželem udělali pláž. Jiná má kamarádka si zařídila pokoj jako princezna. S romantickou postelí, měkkým bílým kobercem, velkou skříní pro všechny její šaty. Hedvábná peřina, pláž na zahradě a vyřezávaná postel v ložnici, to nejsou nutně praktické věci. Můžeme se jich zříci, nebo je pořídit v levnějším provedení. Péče o vnitřní dítě je však spojena s ochotou přestat se neustále zříkat a naopak plnit své sny – hmotné i nehmotné. Na seminář Zrození Bohyně, který se koná na Hawaii, přijíždějí ženy, které se rozhodly něco si dovolit a dopřát. Čas jen pro sebe, bez dětí a muže, pobyt v ráji u oceánu, pod palmami. Investují velké peníze pouze do sebe, sáhnou do svých úspor. Ohromně je to rozzáří a vnitřně posilní. Především vyrostou jako ženy, bohyně, a jakmile se žena posílí ve svém ženství (muž ve svém mužství), je automaticky posilněné vnitřní dítě. Jejich záře, uspokojení a radost, které tam zažívají, to vše je možné jen díky šťastnému vnitřnímu dítěti, kterému se plní sen.


18

Lucie Kolaříková


Pokud je vnitřní dítě příliš neskromné, je možné udělat zkoušku. Naplnit bez výhrad několik jeho náročných snů a zjistit, zda je to pro něj dlouhodobě uspokojující. Dříve nebo později totiž každý člověk ucítí, že nejvíce uspokojivé jsou krásné vztahy, láska v životě a jiné nehmotné hodnoty. Ale když se ani nepokusíme náročná přání svého vnitřního dítěte naplnit, zůstaneme žít v pocitu nedostatku (začátek žárlení a závisti), protože jsme si je nedopřáli a náročnost jsme si zakázali jako nehezkou vlastnost. Náročnost však sama zmizí, když ji nasytíme a zjistíme, že nás nevede ke štěstí. Péče o vnitřní dítě není primárně o penězích, ale o ochotě dopřát si podle svých možností a hojnosti. Častý pocit „to si nemůžu dovolit“ (vzít si čas jen pro sebe, jet na dovolenou, koupit si tričko, apod.) znamená, že jste byli v dětství učeni odpírat si často a mnohdy úplně zbytečně. Přílišné odpírání snižuje pocit sebehodnoty. Protože vytváří myšlenky „Já si to nezasloužím“, „Já na to nemám“, „Já toho nejsem hoden“, apod. Pro osobní rozvoj, konkrétně pro podporu sebevědomí, sebelásky a vlastní hodnoty, je dopřávání si neodmyslitelné. Každý nechť zvolí, co a jakou formou si dopřeje, hlavně ať to dělá. Jen sebevědomý člověk, který žije více z postoje „Můžu a Chci“, než „Musím nebo Nesmím“, se cítí se sebou dobře (má spokojené vnitřní dítě), je ochotnější podívat se také na své chyby a pracovat na nich. Jeho vlastní nedokonalost pro něho není už tak bolestivá a ohrožující jako dřív, kdy se jeho vnitřní dítě cítilo opuštěné a smutné, tedy neschopné postavit se bolesti vyplývající z jeho nedokonalosti. Být sám sobě dospělým a zodpovědným rodičem je tedy důležitý rámec, který nám poskytne bezpečí k tomu, abychom se mohli vyvíjet a růst.


19

Lucie Kolaříková


Podpora vlastních schopností Naše schopnosti mohou být výjimečné a zvláštní. Ale nemusíme předvádět velké věci, abychom si sami sebe vážili. Schopnosti jsou za vším, co děláme, ať se nám to v životě zdařilo nebo nezdařilo. Například jsme se naučili chodit. Měli jsme silně vyvinutou potřebu stále dokola to zkoušet, zvedat se mnohokrát zpátky na nohy, když jsme upadli. Je to sice už dávno a naučí se to postupně každý, ale proč se tvářit, jako by to nic neznamenalo? Kdysi jsme z toho byli tak šťastní! Byli jsme na sebe pyšní a rádi jsme tuto svou schopnost předváděli rodičům. Během života jsme se však kvůli kritice a odmítání postupně naučili své schopnosti považovat za menší, než jsou. „To není nic neobvyklého, to je snad samozřejmost!“, slýchali jste možná často. Ano, je to tak, z mnohého se „udělala“ samozřejmost, a bereme to tak dodnes. Ale ve skutečnosti je skvělé, že umíme, co umíme! Nejde o pochvalu, ale o uznání, o to být viděni, vnímáni v tom, kým jsme. Nejde ani o to, začít si o sobě něco domýšlet, ale být sami sebou i se svými schopnostmi. Nejsou k tomu zapotřebí druzí lidé, ale jen my sami. Když jsme nebyli viděni dříve, můžeme začít být viděni teď – sebou samými. Následující cvičení nabízím proto, abyste se učili sami sebe vidět a uznat. Je až s podivem jakou řadu svých schopností během dne nevnímáme a večer se cítíme špatně z toho, jak jsme neschopní. Ale náš večerní špatný pocit ze sebe sama se změní, když se naučíme naše schopnosti vidět. Ony nejsou žádné „nic“! Nejsou pouhou samozřejmostí!


20

Lucie Kolaříková


Deník Zvu tě k založení deníku, do kterého si každý večer zapíšeš stručný seznam činností a úkolů, které jsi za ten který den zvládl/a. Kromě úkolů a práce si napiš také, jak jsi trávila/a svůj volný čas, jak ses o sebe staral/a. To vše stojí za pozornost! Na základě seznamu se snaž pojmenovat, které schopnosti jsi v ten den uplatnil/a. Například „rychlost“, „schopnost zklidnit sebe sama“, „schopnost vycházet s lidmi“, „schopnost rozeznat, kdy potřebuji přestávku“, „schopnost chytře argumentovat“, a další. Nejprve pro tebe může být těžké své schopnosti vůbec jen vnímat. Budeš přemýšlet, jestli to, či ono, můžeš považovat za svou vlastní schopnost, nebo třeba jen za pouhou souhru okolností. Časem a cvikem však začneš vnímat víc a sepisování pro tebe bude jednodušší. Jen vytrvej alespoň 21 dní, to je nejkratší možný čas na vytvoření zvyku. Všimni si, že deník není zaměřený na výkon (kolik jsem toho dnes zvládl/a), ale skutečně jen na vnímání schopností, které se právě v daný den u tebe projevily, aby tě podpořily v tom, co děláš. Cílem není „ujíždět si“ na svých schopnostech („Já jsem king!“). Je to mnohem prostší – jen své schopnosti vidět a uznat je. Tvá sebedůvěra poroste, objevíš v sobě totiž nečekané zdroje.

Pozn.: Použité obrázky nejsou součástí Učebnice Sebelásky.


21

Úryvky z knihy UČEBNICE SEBELÁSKY. Lucie Kolaříková UČEBNICE SEBELÁSKY. Úryvky z knihy. 1

Recommend Documents