Úrazy hlezenního kloubu ve fotbale a jejich prevence

MASARYKOVA UNIVERZITA Fakulta sportovních studií Katedra kineziologie

Úrazy hlezenního kloubu ve fotbale a jejich prevence Diplomová práce

Vedoucí diplomové práce:

Vypracoval: Bc. Jan Muţík

Mgr. Martina Bernaciková, Ph.D.

Obor: TV45 Brno, 2010

Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci vypracoval samostatně a na základě literatury a pramenů uvedených v Seznamu pouţité literatury.

V Brně dne 11. dubna 2010

............................................... Podpis

Poděkování: Upřímně děkuji Mgr. Martině Bernacikové Ph.D. za její cenné rady, odborné vedení a pomoc při vypracování mé diplomové práce. Rovněţ děkuji všem hráčům 1. Gambrinus ligy, kteří se podíleli na vyplňování dotazníků, za jejich ochotu a vstřícnost.

OBSAH ÚVOD

7

1. STAV DOSAVADNÍCH POZNATKŮ

9

1.1 Anatomie hlezenního kloubu

9

1.1.1 Kloubní plochy

9

1.1.2 Kloubní pouzdro

11

1.1.3 Vazy tibiofibulárního spojení

11

1.1.4 Systém postranních vazů

12

1.1.5 Kolemkloubní svaly

14

1.1.6 Cévní zásobení

15

1.1.7 Nervové zásobení

16

1.1.8 Pohyby v hlezenním kloubu

17

1.2 Poranění hlezna ve fotbale

19

1.2.1 Pohmoţdění

19

1.2.2 Poranění vazů

20

1.2.2.1 Nataţení vazů

20

1.2.2.2 Částečné přetrţení vazů

21

1.2.2.3 Úplné přetrţení vazů

21

1.2.3 Chronická stádia

23

1.2.4 Zlomeniny kotníků

23

1.2.5 Tříštivé zlomeniny hlezna – zlomeniny pilonu tibie

26

1.2.6 Zlomeniny hlezenní kosti

27

1.3 Příčiny vzniku úrazů hlezna ve fotbale

30

1.3.1 Osobní vlastnosti

30

1.3.2 Vliv druhé osoby

30

1.3.3 Charakter fotbalu

31

1.3.4 Terén a klimatické podmínky

31

1.3.5 Technické vybavení

32

1.3.6 Nedostatečné rozehřátí a rozcvičení

32

1.3.7 Organizační činitel a únava

32

1.4 Prevence úrazů hlezna 1.4.1 Taping

34 35

1.4.1.1 Pouţití tapu

35

1.4.1.2 Materiál

37

1.4.1.3 Zásady správného tejpování

39

1.4.1.4 Taping hlezenního kloubu

40

1.4.1.4.1 Jednostranná fixace zevní strany

41

1.4.1.4.2 Oboustranná fixace po podvrtnutí

42

1.4.1.4.3 Oboustranná fixace po hrubých distorzích

43

1.4.2 Ortézy a bandáţe

44

1.4.2.1 Kotníkové ortézy

44

1.4.2.2 Kotníkové bandáţe

46

1.4.3 Kloubní výţiva jako doplněk stravy

47

1.4.4 Posilování stabilizátorů hlezna

48

1.4.4.1 Posilovací pomůcky

49

1.4.4.2 Cviky na posílení stabilizátorů hlezna

52

1.4.4.2.1 Zahřívací cviky

52

1.4.4.2.2 Posilovací cviky

53

1.4.5 Regenerace ve sportu 2. CÍLE, VÝZKUMNÉ OTÁZKY A ÚKOLY PRÁCE

59 62

2.1 Cíl práce

62

2.2 Výzkumné otázky

62

2.3 Úkoly práce

62

3. METODIKA PRÁCE

63

3.1 Popis zkoumaného souboru

63

3.2 Pouţité metody

63

3.3 Organizace práce

64

4. VÝSLEDKY PRÁCE

65

4.1 Lokalizace fotbalových úrazů

65

4.2 Úrazy opakované a nejčastěji se vyskytující

66

4.3 Úrazy podle postu hráčů

68

4.4 Úrazy hlezenního kloubu

69

4.5 Poslední zranění hlezna

69

4.5.1 Typy poranění

70

4.5.2 Mechanismus vzniku úrazu

71

4.5.3 Léčba

72

4.6 Prevence poranění hlezenního kloubu

74

4.6.1 Míra vyuţití prevence

74

4.6.2 Typy vyuţívané prevence

76

4.6.3 Efektivita prevence

78

5. DISKUSE

80

6. ZÁVĚRY

82

6.1 Závěry pro praxi SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY PŘÍLOHY RESUMÉ

82 84

ÚVOD Téma, které jsem si zvolil pro svoji diplomovou práci je silně spjato s mým nadšením k fotbalu, ve kterém uţ od útlého věku vidím krásu a smysl mého sportovního ţivota. Ovšem jako kaţdý jiný sport i tento má své stinné stránky, mezi které patří poměrně vysoká úrazovost. Během kariéry kaţdého fotbalisty můţe dojít k mnoha úrazům, někdy méně váţným a někdy naopak kariéru ukončujícím zraněním. Vzhledem k vlastním zkušenostem, týkajících se poranění hlezenního kloubu, která jsem během své relativně krátké fotbalové kariéry stihl prodělat, jsem se rozhodl ke zvolení právě tohoto tématu. Při výběru mi dále pomohl fakt, ţe publikací na toto téma není mnoho a nejen široká veřejnost, ale i hráči samotní jsou často ohledně této problematiky nedostatečně informováni. Cílem této práce je tedy přiblíţit problematiku týkající se úrazů hlezenního kloubu ve fotbale a především jak těmto poraněním předcházet pomocí mnoha preventivních metod. Dále by práce měla nastínit skutečnou situaci v dnešním profi-fotbale, především míru vyuţití a efektivitu prevence proti těmto úrazům, které jsou mnohdy ze strany hráčů i trenérů podceňovány. Zvoleným způsobem dosaţení cíle v teoretické části práce byla analýza odborné literatury, článků v odborných časopisech a článků na internetových stránkách. Hlavní metodou ve výzkumné části práce byla zvolena explorační metoda pomocí dotazníků. Práce je rozdělena do několika na sebe navazujících kapitol. Nejprve je popsána anatomie hlezenního kloubu, na kterou navazuje kapitola týkající se poranění hlezna ve fotbale a dále kapitola objasňující hlavní příčiny vzniku těchto úrazů. Poté následuje rozsáhlejší kapitola zabývající se prevencí úrazů hlezna, se zaměřením především na taping a posilování stabilizátorů hlezna. Ve výzkumné části práce je pak přiblíţena situace v současném profi-fotbale, neboť jak uţ je

7

výše zmíněno, tato problematika je i mezi vrcholovými fotbalisty často opomíjena.

8

1.

STAV DOSAVADNÍCH POZNATKŮ

1.1

ANATOMIE HLEZENNÍHO KLOUBU Horní zánártní „hlezenní“ kloub (articulatio talocruralis) je označován jako

kloub sloţený kladkovitý, ve kterém se setkávají kost lýtková (fibula), kost holenní (tibia) a kost hlezenní (talus). Obě bércové kosti tak tvoří jamku kloubu s hlavicí reprezentovanou kladkou hlezenní kosti. Jedná se tedy o kloub, který spojuje nohu s kostmi bérce (obr. 1 a 2).

Obr. 1: Hlezenní kloub – artikulující kosti

Obr. 2: Hlezenní kloub – radiogram

(pravá noha – pohled zezadu).

(pravá noha – pohled zezadu)

Zdroj: Behnke, R. S., 2001.

F – fibula, LM – malleolus lateralis, MM – malleolus medialis, T – tibia, TA – talus Zdroj: Netter, F. H., 2005.

1.1.1

Kloubní plochy Hlavici kloubu představuje trochlea tali s kloubními povrchy na proximální ploše i na obou bočních plochách. Tvarem kloubní plocha připomíná nepravidelný lichoběţník (obr. 3).

9

Obr. 3: Kost hlezenní (pravá noha – pohled shora) Zdroj: Putz, R. Pabst, R., 2007.

Jamka je vidlice tvořená distálními konci tibie a fibuly (obr. 4). Distální konec tibie vybíhá ve vnitřní kotník (malleolus medialis), za kterým je poměrně hluboký ţlábek, kde jsou uloţeny šlachy, cévy a nervy. Lýtková kost se klade do zářezu na malíkovém okraji tibie. Pro spojení s hlezenní kostí nese distální plocha tibie nepravidelně čtyřúhelníkovitou kloubní plochu. Distálněji neţ vnitřní kotník vybíhá masivní zevní kotník (malleolus lateralis) připomínající hadí hlavu. Na vnitřní straně kotníku se nachází malá ploška pro spojení s tibií a pod ní je trojúhelníkovitá kloubní plocha pro spojení s hlezenní kostí. Šlachy lýtkových svalů probíhají hlubokou a drsnou jamkou za kloubní plochou. Neboť je trochlea talu vpředu širší, má při dorsální flexi v kloubu tendenci roztlačovat oba kotníky směrem od sebe. [2, 6, 8]

10

Obr. 4: Kost holenní a kost lýtková (pravá noha – pohled zdola) Zdroj: Putz, R. Pabst, R., 2007.

1.1.2

Kloubní pouzdro Aţ na malé výjimky se pouzdro kloubu upíná na okrajích kloubních ploch.

Vnější plochy kotníků jsou mimo kloub. Vpředu i vzadu je kloubní pouzdro poměrně slabé a volné, ale je zesíleno třemi systémy mohutných vazů. Vazy tzv. tibiofibulární syndesmózy stabilizují tibiofibulární vidlici a trochlea talu je k oběma kotníkům připojena dvěma systémy postranních vazů. [2, 6, 8] 1.1.3

Vazy tibiofibulárního spojení Spojení mezi tibií a fibulou je v distální části bérce a v oblasti hlezna

zajištěno třemi mohutnými vazy (obr. 5 a 7). Distálním pokračováním mezikostní membrány (membrana interossea cruris), která vyplňuje štěrbinu mezi tibií a fibulou a slouţí jako počáteční plocha pro bércové svaly, je ligamentum tibiofibulare interosseum. Dalšími dvěma zesilujícími vazy tohoto spojení jsou přední tibiofibulární vaz (lig. tibiofibulare anterius) a takřka plynule přecházející do lig. tibiofibulare interosseum zadní tibiofibulární vaz (lig. tibiofibulare posterius).

11

Obr. 5: Vazivový aparát hlezenního kloubu (pravá noha – pohled zezadu) Zdroj: Netter, F. H., 2005.

1.1.4

Systém postranních vazů Jedná se o dva systémy postranních vazů – vnitřní a zevní postranní vaz. Vnitřní

postranní

vaz

(lig.

collaterale

mediale),

pro

svůj

trojúhelníkovitý tvar téţ nazýván lig. deltoideum (obr. 6), je silná vazivová vrstva pevně srůstající s kloubním pouzdrem. Povrchovou část tohoto vazivového systému lze podle místa úponu rozdělit do čtyř pruhů

–

pars

tibionavicularis,

pars

tibiotalaris

anterior,

pars tibiocalcanearis (tibiocalcanea) a pars tibiotalaris posterior. Pro stabilitu kloubu na vnitřním okraji nohy má však hlavní význam hluboká vrstva deltového vazu, jejíţ vazivová vlákna se sbíhají do samostatných svazků. Zevní postranní vazivový komplex (lig. collaterale laterale) představuje slabší protějšek vnitřního deltového vazu. Největší význam v tomto komplexu má přední talofibulární vaz (lig. talofibulare anterius), který je hlavním stabilizátorem hlezenního kloubu a při inverzně působícím násilí zároveň i nejčastějším místem poranění zevního vazivového komplexu. V případě přetíţení kloubu je vaz

12

hlavním

zdrojem

kolaterálního

vazu

bolestivé jsou

signalizace.

dále

lig.

Součástí

talofibulare

laterálního posterius

lig. calcaneofibulare (obr. 7). [1, 2, 4]

Obr. 6: Vazivový aparát hlezenního kloubu (pravá noha – pohled z mediální strany) Zdroj: Netter, F. H., 2005.

Obr. 7: Vazivový aparát hlezenního kloubu (pravá noha – pohled z laterální strany) Zdroj: Netter, F. H., 2005. 13

a

1.1.5

Kolemkloubní svaly V oblasti hlezna probíhá řada šlach mohutných bércových svalů. Ovšem

ţádný z nich se neupíná přímo na talus, který se pouze přizpůsobuje změnám polohy okolních kostí, se kterými je spojen četnými mohutnými vazy. Podle polohy a funkce lze svaly rozdělit do čtyř skupin – extenzory, peroneální svaly, povrchové a hluboké flexory. Mezi extenzory patří přední holenní sval (musculus tibialis anterior), dlouhý extenzor palce (m. extensor hallucis longus) a dlouhý extenzor prstů (m. extensor digitorum longus). Šlachy těchto svalů probíhají po přední ploše hlezna směrem na dorzum nohy a jsou pod kůţí dobře hmatné i viditelné. Peroneální svaly, dlouhý lýtkový (m. peroneus longus) a krátký lýtkový (m. peroneus brevis), přecházejí ve šlachy probíhající za zevním kotníkem, kolem kterého se otáčejí jako kolem kladky na zevní plochu nohy (obr. 8). Do skupiny hlubokých flexorů se řadí zadní holenní sval (m. tibialis posterior), dlouhý ohybač prstů (m. flexor digitorum longus) a dlouhý ohybač palce (m. flexor hallucis longus). Jejich šlachy probíhají za vnitřním kotníkem. Povrchovými flexory jsou označovány dva svaly upínající se na hrbol patní kosti. Jedním je slabý chodidlový sval (m. plantaris) a druhým je trojhlavý lýtkový sval (m. triceps surae), skládající se ze dvou povrchových hlav formujících m. gastrocnemius a jedné hluboké hlavy m. soleus. Tento jeden z nejmohutnějších svalů v lidském těle na spodní straně přechází v nejsilnější šlachu lidského těla, Achillovu šlachu (tendo calcaneus – Achillis). [2, 8]

14

Obr. 8: Svaly bérce (pravá noha – pohled z laterální strany) Zdroj: Netter, F. H., 2005.

1.1.6

Cévní zásobení Cévní zásobení hlezenního kloubu vzniká z větví tří magistrálních tepen –

přední a zadní holenní tepna a lýtková tepna (obr. 9). Přední holenní tepna (arteria tibialis anterior) prochází mezi svaly na přední straně bérce a mezi šlachami se dostává na hřbet nohy jako a. dorsalis pedis. Vydává celkem šest větví, které zásobují hlezno – a. malleolaris anterior medialis, a. malleolaris anterior lateralis, aa. tarseae mediales, rr. talares laterales, a. tarsea recurrens medialis a a. tarsea lateralis. Zadní holenní tepna (a. tibialis posterior) probíhá mezi hlubokou a povrchovou vrstvou svalů lýtka a následně se za vnitřním kotníkem

15

dostává do plosky nohy. Vydává celkem čtyři větve – rr. malleolares mediales, rr. calcanei, a. canalis tarsi a rr. deltoidei. Lýtková tepna (a. peronaea fibularis) odstupuje ze zadní holenní tepny a probíhá po interoseální membráně. Těsně nad zevním kotníkem vydává následující větve – r. perforans, rr. malleolares laterales a rr. calcanei. [2, 6, 8]

Obr. 9: Větvení magistrálních tepen v oblasti hlezna (pravá noha) a) mediální strana: 1 – a. tibialis anterior, 2 – aa. tarseae mediales, 3 – a. tarsea recurrens medialis, 4 – a. plantaris lateralis, 5 – a. plantaris medialis, 6 – rr. deltoidei, 7 – a. canalis tarsi, 8 – rr. calcanei, 9 – a. tibialis posterior, b) laterální strana: 1 – a. peronaea, 2 – a. malleolaris anterior lateralis, 3 – a. sinus tarsi, 4 – větvička pro sinus tarsi z a. tarsea lateralis, 5 – a. tarsea lateralis, 6 – rr. talares laterales, 7 – a. tibialis anterior Zdroj: Bartoníček, J. Heřt, J., 2004.

1.1.7

Nervové zásobení Pouzdro hlezenního kloubu je zásobováno pěti jednotlivými nervy –

konstantně z n. tibialis a n. peronaeus profundus a nekonstantně pak z n. saphenus, n. suralis a n. peronaeus superficialis. Přední plocha pouzdra dostává vlákna z n. peronaeus profundus a laterální polovina je nekonstantně zásobena z n. peronaeus superficialis. Zadní plocha pouzdra je oproti přední části zásobena hůře. Dostává vlákna z n. tibialis a nekonstantně větvičky z n. suralis a n. saphenus. [2, 6]

16

1.1.8

Pohyby v hlezenním kloubu Při normálním stoji zaujímá kloub základní postavení, z něhoţ jsou moţné

tyto pohyby (obr. 10 a 11): plantární flexe v rozsahu 30-50 º, dorzální flexe (extenze) v rozsahu 20-30 º. Celkový rozsah flexe a extenze je tedy 50-80 º. Při dorzální flexi dochází k roztlačování vidlice bércových kostí širším předním okrajem trochlea tali, coţ pohyb brzdí a ukončuje. Plantární flexe je zakončena napětím kloubních vazů a opřením proc. posterior tali o tibii. Při plantární flexi, kdy se trochlea tali s vidlicí bérce stýká svou uţší částí, jsou moţné viklavé pohyby a snáz tak v této poloze dojde k vykloubení. Vlivem tvaru kloubních ploch není pohyb v horním hlezenním kloubu zcela čistý a při plantární flexi tak současně dochází k inverzi (= supinace a addukce) a při dorzální flexi k everzi (= pronace a abdukce). [6, 8]

Obr. 10: Hlezenní kloub – pohyby v sagitální rovině Zdroj: Carola, R. Harley, J. P. Noback, Ch. R., 1992.

17

Obr 11: Hlezenní kloub – pohyb mediálním a laterálním směrem Zdroj: Carola, R. Harley, J. P. Noback, Ch. R., 1992.

18

1.2

PORANĚNÍ HLEZNA VE FOTBALE Hlezenní kloub je jedním z nejčastěji poraněných kloubů ve sportovní

traumatologii vůbec. Úraz vzniká poměrně snadno špatným našlápnutím, sklouznutím nebo zakopnutím na nerovném terénu. Ve fotbale je pak kotník ohroţen o to více, neboť velmi často dochází i ke kontaktu s druhou osobou. 1.2.1

Pohmoždění Pohmoţdění (kontuze) je způsobeno působením tupého násilí na oblast

kloubu. Například nárazem nebo pádem cizího předmětu na končetinu. V případě fotbalu můţe jít o střet s protihráčem (nakopnutí), naraţení nohy o konstrukci branky nebo pád. Kolem kloubu se z pohmoţděných tkání rozlévá krev a vzniká tak krevní výron (obr. 12). Součástí mohou být různé oděrky či jiné krvácející rány. Můţe také dojít k částečnému natrţení vazivového pouzdra nebo při větším násilí můţe být poškozena i synoviální výstelka kloubu, stejně jako chrupavka či kost.

Obr. 12: Krevní výron v oblasti hlezna Zdroj: Find Me A Cure, 2008.

Příznaky: Bolest – okamţitá, veliká, postupně ustupující. Otok – vlivem krevního výronu se můţe bolest postupně zvětšovat. Hybnost nemusí být zpočátku omezena (podle stupně poškození).

19

Léčba: Znehybnit, popřípadě ošetřit povrchová poranění a omezit vznikající otok chlazením. Při nejasnosti rozsahu poranění je nutné dopravit postiţeného do místa odborného ošetření (chirurgická ambulance). Následně je vhodná fixace (elastická bandáţ, popř. ortéza) a pro tlumení bolesti a otoku je moţné vtírat masti či gely. [20] 1.2.2

Poranění vazů Poranění vazivového aparátu hlezna je jedním z nejčastějších úrazů vůbec.

K tomuto ligamentóznímu postiţení dochází v běţném ţivotě, ale především u všech sportů, fotbalu nevyjímaje. A jelikoţ fotbalisté nepouţívají vysokou obuv chránící kotník, je u nich riziko vzniku tohoto typu poranění o to vyšší. Nejčastějším úrazovým mechanismem tohoto charakteru je podvrtnutí (distorze), ke kterému častěji dochází inverzí (addukcí se supinací). Při tomto nekontrolovaném došlapu vzniká násilí, při kterém dojde k nataţení, ale při pokračujícím násilí se vazivové struktury trhají. Z hlediska patologickoanatomického lze tedy rozlišit tři stupně poranění vazů – nataţení, částečné přetrţení a úplné přetrţení. [18, 24, 25] 1.2.2.1

Natažení vazů

Při nataţení vazů (distenze) nedochází k porušení zevní struktury ani pevnosti vazu, ale vznikají drobné (mikroskopické) trhlinky (obr. 13), které se hojí jizvou. Funkce kotníku je mírně zhoršená. Příznaky: Otok a bolestivost, která limituje ve sportovní činnosti. Léčba: Okamţitý klid, zaledovat poškozený kotník, přiloţit elastickou bandáţ a umístit končetinu do vyvýšené polohy. Pro přesné určení vzniklého poškození je vhodné navštívit lékaře. Od druhého dne je moţné tlumit bolest a otok mastmi či

20

gely. Končetinu je moţné zatěţovat jen lehce při fixaci elastickým obinadlem a při opadnutí otoku pevnějším typem obvazu. [24] 1.2.2.2

Částečné přetržení vazů

Druhým stupněm poškození je částečné přetrţení vazů neboli parciální ruptura. V tomto případě uţ je struktura vazu narušena, ale vaz není úplně přetrţen (obr. 14). Při špatném došlapu je moţné pocítit rupnutí. Poškozeno je i kloubní pouzdro, které je protkáno cévami. Funkce kotníku je narušená. Příznaky: Bolestivost, vznik otoku v místě poškození, krevní výron (hematom). Promodrávání v místě hematomu je důleţitým znamením pro rozlišení prvních dvou stupňů poškození. Léčba: Okamţité ukončení činnosti, poškozenou končetinu zaledovat, přiloţit elastickou bandáţ a pacienta dopravit k lékaři, který na základě RTG snímku stanoví stupeň poškození. Následně je vhodná sádrová fixace či nechodící ortéza na čtyři týdny a poté je moţné postupné zatěţovaní s chodící ortézou, pevnějším typem obvazu či pevným tapem. Pro tlumení otoku a bolesti lze pouţít masti či gely. [24] 1.2.2.3

Úplné přetržení vazů

U třetího stupně poškození dochází k úplnému přetrţení vazů – totální ruptura (obr. 15). Stabilita kloubu je porušena a dochází k výraznému poškození kloubního pouzdra. Je moţné i poškození chrupavek. Funkce kotníku je váţně narušená. Příznaky: Stejné jako při poškození druhého stupně, ovšem hematom bývá výraznější.

21

Léčba: Postup při předlékařské pomoci by měl být stejný jako u parciální ruptury. Do dvaceti čtyř hodin by měly být vazy operačně sešity a následovat by měla fixace. V případě, kdy není pacient operován, je nutná fixace sádrou pod koleno po dobu šesti týdnů. Dále následuje postupné zatěţování s chodící ortézou, tapem nebo pevnějším typem obvazu. Je vhodné vtírat masti či gely. [24]

Obr. 13-15: Jednotlivé typy poranění vazů Zdroj: Vorvick, L. J., 2009. 22

1.2.3

Chronická stádia Vlivem neléčeného přetrţení vazů dochází k uvolnění přetrţených struktur a

následnému přechodu do chronického stádia, čímţ vzniká nestabilita kloubu. Důsledkem je poškození chrupavek kloubu, projevující se bolestí, opakovanými náplněmi kloubu a následně omezením tréninkové a sportovní činnosti fotbalisty. Nestabilita kloubu můţe vzniknout i nesprávně vedenou léčbou nebo dokonce opakovanými úrazy. Příznaky: Vlivem podklesávání a opotřebovávání chrupavek, s následnou tvorbou osteofytů (nárůstků) a obroušením chrupavky vznik artrózy. Výrazná bolestivost těţko ovlivnitelná léky. Léčba: V případě imobilizace fixací sádrou je třeba vyuţívat tzv. izometrického posilování svalů, které jsou v důsledku znehybnění v nečinnosti, aby se tak předešlo jejich vychudnutí. Proti ochabnutí je dále vhodné protahovat a zapínat svaly stehenní a zádové. [24] 1.2.4

Zlomeniny kotníků Zlomeniny

horního

hlezenního

kloubu

(maleolární

fraktury)

jsou

nejčastějšími zlomeninami na dolní končetině. Vznikají násilnou inverzí, everzí nebo rotací, kdy dochází k poškození kostí jak dolního konce kosti lýtkové, tak holenní. Úraz vzniká obdobně jako u ligamentózních poranění. Jedná se tedy převáţně o nepřímé mechanismy, i kdyţ ve fotbale jsou tato poranění častá naopak vlivem přímého nárazu. Můţe jít tedy o špatné došlápnutí při běhu, špatný doskok po hlavičkovém souboji nebo velmi často o kontakt s protihráčem. Podle intenzity vyvolávajícího násilí tak můţe dojít k odlomení zevního nebo vnitřního kotníku a v případě zlomeniny obou kotníků k tzv. bimaleolární fraktuře (obr. 16). Někdy můţe být vedle kotníku poraněna i zadní hrana tibie (tzv. Volkmanův trojúhelník) – jedná se o tzv. trimaleolární frakturu.

23

Obr. 16: Bimaleolární zlomenina Zdroj: Calvagna, M., 2008.

Neboť se tyto zlomeniny dnes většinou operují, je cennější klasifikace AO, která vychází z rozsahu anatomické škody a posouzení rentgenových snímků, čímţ je usnadněna operační indikace. Podle Webera se luxační zlomeniny hlezna rozlišují na tři základní typy podle výše lomné linie fibuly vzhledem k tibiofibulárnímu spojení (obr. 17). Typ A – fibula je zlomena pod tibiofibulární syndesmózou a přední tibiofibulární vaz je zachován. Deltový vaz i vazy syndesmózy zůstávají intaktní. Typ B – linie lomu je ve výši syndesmózy a přední tibiofibulární vaz můţe být přetrţen nebo zachován. Současně vţdy dochází k odlomení vnitřního kotníku nebo přerušení deltového vazu. Typ C – kost lýtková je zlomena nad úrovní tibiofibulární syndesmózy. Vţdy je přítomna ruptura deltového vazu nebo příčná zlomenina vnitřního kotníku a současně je roztrţen i přední tibiofibulární vaz. Často je poškozena i membrana interossea – čím výše je fibula zlomena, tím větší je rozsah jejího poškození. V krajním případě, kdy je fibula zlomena aţ pod hlavičkou, můţe být aţ kompletně roztrţena – tzv. Maissonneuova zlomenina (obr. 18).

24

Typ A

Typ B

Typ C

Obr. 17: Dělení zlomenin hlezna podle Webera Zdroj: Your Orthopedic Connection, 2007.

Podle Dungla (1989) jsou nejčastější zlomeninou hlezna poranění typu B a to v poměru 20:50:30 (A:B:C).

Obr. 18: Maissonneuova zlomenina Zdroj: Ochoa, L. W. Hutchinson, M. R., 2010.

25

Příznaky: Bolestivost hlezna (často na vnitřní i na zevní straně), rychle se rozvíjející hematom a otok. Vlivem těţkých úrazů můţe být patrná i deformita oblasti hlezna. Léčba: Okamţité ukončení sportovní činnosti, zaledování končetiny, znehybnění dlahou a transport k lékaři. Na základě RTG snímků se rozhodne o dalším postupu – zda je nutná operace či ne. V případě, ţe není zlomenina dislokována, je moţné přiloţit sádrovou nebo jinou fixaci na dobu 5 – 6 týdnů. Pokud je ale patrný větší posun mezi fragmenty, je nutné operovat. Operovat je vhodné co nejdříve od úrazu (odloţení pouze v případě velkého otoku). Podle rozsahu poranění se po operaci přikládá fixace na dobu 8 – 12 týdnů a aţ poté následuje postupná mobilizace a zatěţování hlezna. [7, 18, 24, 25] 1.2.5

Tříštivé zlomeniny hlezna – zlomeniny pilonu tibie Zlomeniny tibiálního pilonu vznikají převáţně při špatných doskocích, ke

kterým můţe dojít po vzdušných soubojích, které jsou běţnou činností kaţdého fotbalisty během celého utkání. Dále můţe k tomuto poranění dojít zaklíněním chodidla a hlezna při pádech apod. Příčinou je násilí působící ve směru dlouhé osy bérce. Typ zlomeniny tak závisí na postavení hlezenního kloubu v okamţiku poranění (obr. 19). při noze v dorzální flexi se láme přední hrana, při noze v plantární flexi se odlamuje zadní hrana, je-li chodidlo ve středním postavení, dochází k roztříštění na několik úlomků (odlomení přední a zadní hrany). Deltový vaz nebývá poškozen u ţádného z těchto tří typů. Poranění však můţe být kombinované se zlomeninou zevního kotníku, případně kompresivní zlomeninou hlezenní kosti.

26

Obr. 19: Typy zlomenin distálního pilonu tibe A – při noze v dorziflexi se láme přední hrana, B – při noze v plantiflexi se odlomí zadní hrana, C – zlomenina z vertikální komprese Zdroj: Dungl, P., 1989.

Příznaky: Prvním příznakem bývá bolest a deformita v místě poranění. Dislokované úlomky napínají kůţi a snadno dochází k poruchám prokrvení, velkým otokům, tvoří se buly a nedojde-li k včasnému ošetření, můţe dojít ke koţní nekróze. Léčba: Přerušení činnosti, zaledování a znehybnění končetiny, okamţitý transport k lékaři. Podle RTG snímků následuje konzervativní nebo operační léčení. Konzervativní léčení je přípustné u nedislokovaných nebo málo dislokovaných zlomenin, nevýhodou je však nezbytné znehybnění hlezna na 8 – 12 týdnů s následným omezením pohybu. Častěji se však jedná o dislokované zlomeniny, které jsou vlivem obtíţné repozice indikovány k operativní léčbě. Po operaci následuje fixace a aţ poté rehabilitace a postupná zátěţ. [7, 18, 25] 1.2.6

Zlomeniny hlezenní kosti Co se týče frekvence, jsou zlomeniny talu na druhém místě všech zlomenin

tarzu. Ovšem jde-li o izolované zlomeniny bez poranění kotníků, jsou poměrně vzácné. K úrazu nejčastěji dochází při nevyváţených doskocích a dopadech.

27

Szyszkowitzova klasifikace: Typ I – periferní zlomeniny, Typ II – centrální zlomeniny nedislokované, Typ III – centrální zlomeniny dislokované, Typ IV – centrální zlomeniny luxační (luxace subtalární nebo talokrurální). Periferní zlomeniny zahrnují processus lateralis, processus posterior, distální krček a hlavici talu. Centrální zlomeniny představují zlomeniny proximálního krčku a těla talu včetně trochley (obr. 20). U čtvrtého typu je tělo talu nejčastěji dislokováno mediálně mezi tibii a Achilovu šlachu, nebo méně často laterálně. Můţe také dojít k rotaci těla talu.

Obr. 20: Zlomenina krčku a těla talu Zdroj: Ochoa, L. W. Hutchinson, M. R., 2010.

Příznaky: Intenzivní bolest hlezna a nohy, otok a moţné deformity. U velkých dislokací těla talu často dochází k otevřeným poraněním či ischemii kůţe. Léčba: Postup při předlékařské pomoci je stejný jako u ostatních zlomenin. Je nutný RTG snímek. Při konzervativní léčbě periferních a centrálních nedislokovaných zlomenin se přikládá fixace na dobu 6 – 8 týdnů.

28

U dislokovaných zlomenin je třeba repozice a následná imobilizace na dobu 8 – 12 týdnů. [18, 25, 32]

29

1.3

PŘÍČINY VZNIKU ÚRAZŮ HLEZNA VE FOTBALE Vznik jednotlivých úrazů je často ovlivněn několika faktory zároveň. Celá

řada těchto faktorů se vzájemně prolíná a jen část z nich můţe fotbalista ovlivnit nebo alespoň sníţit jejich působení. Některé další faktory jsou bohuţel neovlivnitelné. 1.3.1

Osobní vlastnosti Tuto skupinu tvoří antropologické vlastnosti hráče – stavba kostí, svalů a

kvalita vazivového aparátu. Neboť v určitém věkovém období jsou tkáně různě odolné, je nutné respektovat i věk. V dětství jsou zranitelnější kosti, během dospívání růstová chrupavka a v dospělosti především vazivové struktury a šlachy. Důleţité jsou i psychické vlastnosti – nepozornost, roztrţitost, nedbalost. Jejich vlivem nemusí být hráč schopný poznat a respektovat moţná rizika. Vliv na vznik zranění má i psychická nestabilita, kdy v afektu můţe snadno dojít k vlastnímu poranění. Tyto psychické vlastnosti lze ovlivnit postupným působením trenéra i tréninkové skupiny. Dalšími ovlivnitelnými faktory je výkonnost a zdatnost jedince a jeho současná kondice. Je tedy důleţité nepřeceňovat schopnosti sportovce, coţ můţe vést vlivem únavy ke ztrátě koordinačních schopností a tím i ke vzniku úrazu. Jde především o dlouhé sportovní akce, někdy i vícedenní, při nichţ nebývá regenerace dostatečná. Rozhodující roli má i aktuální zdravotní stav, neboť organismus, který není zdravotně v pořádku, podléhá úrazům častěji. Toto platí i pro nedoléčená zranění. Není-li tkáň zcela zhojena, můţe vlivem předčasné zátěţe dojít k jejímu dalšímu poškození, mnohdy i horšího charakteru. [22, 24] 1.3.2

Vliv druhé osoby Do této skupiny příčin vzniku úrazů lze zařadit vliv trenéra, ale i rodičů,

kteří nemusí vţdy odhadnout schopnosti a stav trénovanosti fotbalisty, jeho 30

fyzický a psychický rozvoj. Následně pak můţe dojít k takové situaci, ţe například ţák hrající s dorostenci je nešťastně zraněn výrazně mohutnějším protihráčem. Dalším, těţko ovlivnitelným, faktorem je vliv spoluhráče či protihráče, kteří mohou v zápalu boje způsobit hráči zranění. Vzhledem k častému fyzickému kontaktu, který je nedílnou součástí fotbalu, je právě tento faktor jeden z nejčastějších příčin vzniku poranění hlezna. Nepřímý vliv na vznik mnoha úrazů ve fotbale má rozhodčí, který můţe do utkání zasahovat formou usměrňování hráčů a dodrţování pravidel, čímţ lze předejít často zbytečným úrazům ve vyhrocených utkáních. [24] 1.3.3

Charakter fotbalu Fotbal stejně jako i jiné sporty inklinuje svým charakterem ke vzniku

určitých druhů úrazů. Během kaţdého utkání dochází velmi často k nechtěným pádům a střetům s protihráčem či spoluhráčem. Vznikem úrazu můţe být i nekoordinovaný pohyb nezaviněný druhou osobou – doskok, výskok, otáčení, start, brţdění či zrychlení. [22, 24] 1.3.4

Terén a klimatické podmínky Špatný povrch hřiště můţe být závaţným problémem vedoucím ke

zbytečným úrazům. Terén by měl být uzpůsobilý tomu, aby poskytoval hráčům potřebnou oporu během všech moţných pohybů – např. brţdění, rychlé změny směru běhu, doskok apod. Nepříznivé počasí a extrémní teploty mají negativní vliv na celkový stav organismu, jeho pohotovost k výkonu a tím i na vznik úrazů. Vysoké teploty a zvýšená vlhkost vzduchu vede k rychlejšímu rozvoji únavy a vzniku úrazu. Naopak vlivem chladu jsou ztuhlé svaly, coţ má za následek poruchu koordinace pohybů. [22, 24]

31

1.3.5

Technické vybavení Ve fotbale do této skupiny patří vhodná výstroj a ochranné pomůcky, jako

jsou především chrániče holení pro všechny hráče včetně brankáře. Kaţdý hráč si můţe sám zvolit obyčejné chrániče holení nebo kotníkové, které zvyšují ochranu kotníků a achillovky. Brankář je dále vybaven rukavicemi pro tlumení mnohdy tvrdých střel a samozřejmě i vypolstrovaným dresem a kalhotami či trenkami kvůli častým dopadům na zem. Důleţité je také věnovat pozornost výběru obutí, neboť u mnoha hráčů hraje hlavní roli vzhled kopaček před správnou velikostí, tvarem, pruţností, pevností, prodyšností a vhodnou podráţkou. Všechny tyto pomůcky a správná výstroj mají zabránit vzniku úrazu nebo jej alespoň do určité míry omezit, proto není radno jejich pouţití a výběr podceňovat. Jedná se spíše o problém mladých a výkonnostních fotbalistů, kteří často podceňují investice do ochranných pomůcek. [22, 24] 1.3.6

Nedostatečné rozehřátí a rozcvičení Dále je třeba myslet na rozcvičení a zahřátí celého organismu, vynechání

můţe způsobit váţné zranění. Při nedostatečném zahřátí dochází vlivem chladu ke sníţenému prokrvení tkání, sníţení jejich elasticity, svaly jsou tak ve větším napětí a koordinace pohybů je narušena. To můţe mít za následek poškození svalů a šlach. [22] 1.3.7

Organizační činitel a únava Vliv na vznik úrazu má také uspořádání zápasů a tréninků. Organizace

tréninku je jedním ze základních faktorů, neboť při nevhodném plánování můţe snadno dojít k přetrénování a následnému vzniku úrazu a poškození pohybového ústrojí. Organismus se pak proti přetíţení a samozničení automaticky brání únavou, coţ je fyziologický stav, při kterém tělo zpracovává zplodiny, které vzniknou během vykonané práce. Po kaţdém výkonu tedy nastává únava. Při nedostatečné nebo špatné léčbě tohoto stavu můţe přejít do chronického stádia, coţ můţe mít za následek výrazné omezení výkonnosti fotbalisty či ohroţení jeho zdraví nebo i

32

ţivota. Je dokonce prokázáno, ţe pokud je organismus unavený, zhoršuje se nejen koordinace pohybů, ale i předvídavost před moţným vznikem úrazu a dochází tak ke zraněním častěji. Únavu lze tedy povaţovat za jeden z nejvýznamnějších faktorů vzniku úrazu. [24]

33

1.4

PREVENCE ÚRAZŮ HLEZNA Fotbal je kolektivní míčová hra, která patří nejen v naší zemi

k nejpopulárnějším a nejoblíbenějším sportům. Na celém světě je tedy počet aktivních fotbalistů značně vysoký a tím i počet úrazů vzniklých na fotbalových hřištích. Vzhledem ke skutečnosti, ţe se jedná o kontaktní sport, dochází zde k řadě zranění způsobených právě náhlými střety a často i nadměrnou zátěţí. Přitom 75% všech těchto zranění jsou vyhnutelná (Shamus, 2001), neboť dodrţováním správných preventivních opatření jak ze strany fotbalisty tak i trenéra lze těmto problémům předejít. To platí i pro úrazy hlezna, které je nejčastějším místem poranění u fotbalistů. V předešlé kapitole jsme shrnuli moţné příčiny vzniku úrazů hlezna ve fotbale, které je třeba dostatečně respektovat. Jde především o zaměření se na ty faktory, které můţe hráč či jeho trenér ovlivnit. Stručné zásady prevence úrazů: dobrá informovanost ohledně základních pravidel úrazové prevence ve fotbale a jejich dodrţování, fyzickou aktivitu přizpůsobit aktuálnímu zdravotnímu stavu, stupni trénovanosti a fyzické i psychické kondici, dostatečné rozcvičení a rozehřátí organismu před začátkem kaţdého tréninku i zápasu – na závěr je vhodné zařadit strečinkové cviky na uvolnění a protaţení svalstva, důsledné pouţívání vhodné výstroje a ochranných pomůcek – alespoň těch základních, zajištění bezpečnosti sportoviště a jeho bezprostředního okolí – odstranit nerovnosti terénu, kluzká místa (např. v hale či na tréninkové dráze), nevhodné předměty apod., nepřeceňovat vlastní síly, respektovat projevy únavy a vyhnout se trénování v případě nemoci či v období rekonvalescence. Vedle dodrţování těchto zásad však existují i další způsoby, jak se preventivně chránit před úrazy hlezna. Mezi takové patří – taping, pouţívání 34

kotníkových ortéz a bandáţí, kloubní výţiva jako doplněk stravy a v neposlední řadě cviky posilující stabilizátory hlezna. [22, 24, 28] 1.4.1

Taping Taping nebo jinak tejpování je druh fixace vyuţívající speciálních náplastí

aplikovaných přímo na kůţi nebo na speciální podkladový materiál. Tato náplasťová fixace tvoří přechod mezi lehkou elastickou bandáţí a tuhou sádrovou fixací a lze jí tak aplikovat na jakékoliv postiţené struktury pohybového aparátu – klouby, vazy, šlachy či svaly. Vzhledem k značnému rozšíření a mnohdy i nepříliš obtíţné technice je tape nakládán nejen odborníky, ale i samotnými sportovci. Co se výhod tapu týče, je jich hned několik. Především ale zabraňuje dosahování hraničních rozsahů pohybů a působí tak jako prevence vzniku úrazu či usnadnění a urychlení jeho hojení. Mezi další pozitivum patří lepší vnímání postiţeného místa vlivem koţní stimulace způsobené naneseným tapem – mozek si tak danou oblast lépe hlídá. Dokonce dochází k podobnému efektu jako při klasické masáţi – zvyšuje prokrvení podkoţí, zlepšuje lokální lymfatickou cirkulaci a působí tak na vstřebání otoků a hematomů. Pozitivně můţe působit i na psychiku, neboť sportovec tak můţe mít větší pocit jistoty. Další nespornou předností tejpování je tzv. funkční fixace – nanesení pásky je přizpůsobeno konkrétnímu směru pohybu, ve kterém má tato zevní podpora fungovat. Tento funkční obvaz má proti konvenčním obvazovým metodám a především totální imobilizaci výhody pro velký počet indikací. [22, 24] 1.4.1.1

Použití tapu

Ohledně tejpování je vhodné se předem poradit s odborníkem, neboť ne vţdy je vhodné tape aplikovat. Indikace k použití: Prevence – i u zdravého sportovce je vhodné taping pouţít na nejrizikovějších částech těla, kde slouţí jako preventivní opatření před moţností vzniku úrazu vlivem dlouhodobé zátěţe a následné únavy.

35

Ovšem sportovci tuto moţnost velice často podceňují a s tejpováním se seznamují aţ po vzniku prvních zranění. Posttraumatické – velké vyuţití má tato fixace také po předchozích úrazech, kdy hrozí jejich další poškození. Tape tak odlehčuje exponované části, které uţ nejsou vlivem dřívějších poranění tak pevné a dochází k jejich nestabilitě. Léčba akutního úrazu – jedná se o tzv. léčebný taping. Touto metodou funkčního léčení lze nahradit resp. zkrátit totální imobilizaci např. po operaci kloubů apod. Protoţe má ale určitá omezení, je nutná indikace lékařem. Poslední formou, kterou vţdy indikuje opět jedině lékař, je tzv. rehabilitační tape – při doléčení úrazů. Je nutné stanovení vhodné formy a přiměřeného stupně zátěţe. [22, 24] Kontraindikace: Svaly – tejpovat není vhodné v těchto případech svalových poranění – kompletní utrţení svalu, jeho částečné ruptury, masivní pohmoţdění, rozsáhlé svalové záněty a hematomy, svalová zranění s tepenným krvácením, rozsáhlé ruptury svalových fascií, zánětlivý revmatismus, blokáda nervu. Kosti – tape se také nepouţívá, jedná-li se o zlomeninu s dislokací, únavové zlomeniny, rozsáhlé poškození periostu, nekrózy kloubu, vytrţení vazu s částí kosti. Vazy, kloubní pouzdra a šlachy – mezi další okolnosti, které zabraňují aplikaci tapu, patří – kompletní prasknutí kloubního pouzdra a vazů, vytrţení vazu, vytrţení šlachy z úponu nebo její prasknutí, nenapravená vykloubení, zvrtnutí, dna. Chrupavka – tejpování dále brání masivní defekty chrupavky, její prasknutí, artritida, pokročilá artróza.

36

Mezi všeobecné kontraindikace patří rozsáhlé hematomy svalů a kloubů, poškození koţního krytu ve větší míře, alergické koţní projevy a všechna diagnosticky neobjasněná onemocnění a zranění. [22, 24] 1.4.1.2

Materiál

Vyuţít lze k tejpování i běţné lékařské potřeby, ovšem v dnešní době je jiţ značné mnoţství materiálu vyráběného přímo k tomuto účelu, je proto vhodnější investovat do speciálních tejpovacích pásek. Pevné pásky (obr. 21-23) – jedná se o speciální neelastický materiál, nejčastěji bavlněný nebo méně často hedvábný či syntetický. Důleţitá je dobrá přilnavost materiálu, jeho pevnost v tahu, prodyšnost a odolnost proti vodě. Páska by také měla být dobře trhatelná jak v příčném, tak i v podélném směru.

Obr. 21: Extra lepivá tejpovací páska

Obr. 22: Prodyšná sportovní tejp. páska

Zdroj: Mueller product catalog, 2007-08.

Zdroj: Mueller product catalog, 2007-08.

Obr. 23: Tejpovací pásky v týmových barvách Zdroj: Mueller product catalog, 2007-08.

37

Elastické pásky (obr. 24) – základem tohoto speciálního materiálu bývá bavlněná nebo kombinovaná tkanina. Typická je tuhá elasticita a vysoká přilnavost. Tyto materiály jsou protaţitelné, a proto při pohybu dobře kopírují elastický pohyb kůţe, čímţ eliminují vznik bolestivých odřenin a puchýřů. Často dochází ke kombinovanému pouţití s pevnými paskami.

Obr. 24: Pružné tejpovací pásky Zdroj: Mueller product catalog, 2007-08.

Podtejpovací pásky (obr. 25) – tzv. podtape představuje vrstvu mezi tapem a pokoţkou – s jeho pouţitím není nutné oholení tejpovaného místa. Páska se pouţívá k ochraně kůţe při tejpování, ovšem lze vyuţít i k upevnění např. chráničů, ponoţek apod.

Obr. 25: Barevné podtejpovací pásky Zdroj: Mueller product catalog, 2007-08.

38

Podkladové materiály – většinou ze syntetického materiálu někdy v kombinaci s bavlnou. Jde především o různé typy molitanů různé tloušťky, sniţující přímý tlak na kůţi, její dráţdění a tím i moţnost vzniku následných otlaků. Lepidla (obr. 26-27) – jejich aplikace je vhodná v případě, kdy tape nejčastěji vlivem vlhkého prostředí či pocení špatně drţí na kůţi. Existuje však riziko poškození kůţe při odtrţení a sejmutí tapu nebo dokonce vlivem působení na pokoţku vznik následné alergie. Proto je nutný výběr vhodného lepidla. [22, 24]

Obr. 26: Bezbarvé rychleschnoucí lepidlo

Obr. 27: Předtejpovací lepidlo

Zdroj: Mueller product catalog, 2007-08.

Zdroj: Mueller product catalog, 2007-08.

1.4.1.3

Zásady správného tejpování

Aby měl tape správný účinek, je třeba respektovat několik zásad. Smysl tejpování – nejdůleţitější je uvědomit si, jakou funkci má tape plnit. Na základě toho lze vybrat vhodný druh tapu a typ materiálu. Například při poškození vazů nahrazuje tape funkci kloubních stabilizátorů a pro změnu při poranění svalové šlachy odlehčuje většinou elastickým tapem jejímu tahu. Vhodný materiál – výběr vhodné pásky (pevné či elastické) a její šířky vzhledem k fixované části těla je jedním z hlavních předpokladů správné funkce tapu. 39

Příprava tejpované části těla – vţdy před nanesením tapu je potřeba připravit kůţi v místě, kde bude fixace provedena. Pro lepší přilnutí pásky a její snadné pozdější sejmutí je třeba zbavit kůţi ochlupení. Kůţe se musí také odmastit – nejlépe pomocí lékařského benzínu, který je moţné později vyuţít i na umytí zbytků lepidla, kdyţ se tape odstraňuje. Po úplném odstranění tapu je vhodné vysušenou kůţi ošetřit regeneračním krémem. Poloha tejpovaných segmentů těla – fixovaná část těla (především klouby), musí být v neutrálním postavení. Aby fixace při pohybu pevně přilnula, ale zároveň neškrtila, je dále nutné končetinu při tejpování odlehčit a svaly mít uvolněné. Nanesení tapu – pevné pásky je nutné přikládat bez napínání či stahování na kůţi, zatímco elastické v lehkém přepnutí – při nedostatečném napnutí neplní svoji funkci a naopak při nadměrném přepnutí mohou strhnout kůţi nebo škrtit. Doba ponechání – je různá podle formy pouţití. Preventivní tape je moţné sejmout hned po utkání či tréninku, zatímco léčebný tape se mění dle potřeby a jeho stavu po delší době – obvykle jednou týdně. V případě alergické reakce (zarudnutí kůţe, svědění) by se měl tape okamţitě sejmout. Dodržení správného postupu – celý proces tejpování je poměrně jednoduchý, ale měla by jej vţdy provádět pouze zkušená osoba, která je s problematikou tejpování a jeho technikou dostatečně obeznámena. Vţdy je vhodná konzultace s lékařem. [24] 1.4.1.4

Taping hlezenního kloubu

Hlezenní kloub je komplexem jednotlivých anatomických součástí, tudíţ moţností jeho poškození je mnoho. Nejčastěji se jedná o překročení rozsahu pohybu hlezna s následným poškozením vazů. Při kontaktních sportech, jakým je právě fotbal, často také dochází ke zhmoţdění spojenému s výronem a otokem

40

v místě poranění. Vlivem dřívějších úrazů můţe dokonce vzniknout chronická nestabilita hlezna – tzv. viklavost kloubu. Vzhledem k těmto faktům není divu, ţe se taping stává tak rozšířenou metodou prevence nejen na vrcholové, ale i na výkonnostní úrovni dnešního sportu. Je totiţ nutné těmto problémům předcházet ještě před tím, neţ dojde k prvnímu případu poranění. Mezi výhody tejpování hlezna patří především zabránění opětovnému vzniku úrazu, neboť omezuje pohyb do neţádoucího směru, dále přes kůţi dráţdí centra mozku určená kotníku, čímţ je zajištěna jeho vyšší kontrola a stabilizace, a s vyřazením bolestivého podnětu rychleji dochází k hojení. Navíc například pro fotbalistu je mnohem příjemnější menší vrstva pásek nanesená na kotník, oproti méně pohodlné ortéze, která se do fotbalové obuvi bohuţel moc nehodí. Technik pro nanesení tapu na kotník je více, ale my dále uvedeme tři z nich – preventivní tape, fixaci po podvrtnutí s nataţením vazů a tape vhodný po hrubých distorzích s větším poškozením vazivového aparátu. 1.4.1.4.1

Jednostranná fixace zevní strany

Jedná se o preventivní tape za pouţití pevných pásek. Postup podle Pilného (2007) – fixace začíná nalepením pásky na chodidlo pod patou a jejím vedením po vnitřní straně paty přes Achillovu šlachu na zevní stranu hlezna (obr. 28a). Dále je páska vedena přes nárt nohy opět na vnitřní stranu hlezna a na plosku nohy, kde je přelepen začátek pásky (obr. 28b). Následuje pokračování stejnou páskou přes zevní kotník asi do třetiny bérce (obr. 28c,d). Tímto způsobem můţe být páska aplikována vícekrát – dle pevnosti materiálu. V závěru je fixace zajištěna jednou otočkou těsně nad kotníkem a další otočkou je zajištěn konec pásky z předešlého kroku (obr. 28e). Tento způsob brání vzniku distorze a zároveň tolik neomezuje v pohybu – je tedy vhodný pro běh v těţkém terénu nebo i při fotbalovém utkání. Tape mírně brání krajním polohám, čímţ také předchází vzniku bolestivých nárůstků (osteofytů), které vznikají vlivem poškození přední či zadní části dolního konce

41

kosti holenní. K předejití moţných odřenin v oblasti Achillovy šlachy lze v těchto místech pouţít podkladový materiál. [24]

Obr. 28: Jednostranná fixace zevní strany hlezna Zdroj: Pilný, J., 2007.

1.4.1.4.2

Oboustranná fixace po podvrtnutí

Tento způsob fixace je vhodný při vzniklých distorzích a je třeba pouţití elastické i pevné pásky. Postup podle Pilného (2007) – fixace začíná nalepením otočky elastickou páskou asi v jedné třetině bérce – důleţité je její pevné přilnutí, ale zároveň nesmí při pohybu škrtit. Na tuto pásku následuje na vnitřní straně nalepení další elastické pásky a její vedení po vnitřní straně bérce dále pod patu, kde je poté páska pod zevním kotníkem roztrţena – zatímco přední část roztrţené pásky je následně přes nárt nalepena na pruh na vnitřní straně bérce, zadní část směřuje na stejné místo přes Achillovu šlachu (obr. 29). Vnitřní kotník je moţné oblepit stejným způsobem, ovšem zrcadlově. Na závěr je ještě nutné v místě základní otočky elastickou pásku zajistit proti uvolnění pevnou páskou. Tato fixace sice omezuje pohyblivost více neţ předešlý způsob, ale její výhodou je lepší pevnost. Citlivější místa v oblasti Achillovy šlachy je proti poškození kůţe opět moţné podloţit molitanem apod. [24] 42

Obr. 29: Oboustranná fixace hlezna po podvrtnutí Zdroj: Pilný, J., 2007.

1.4.1.4.3

Oboustranná fixace po hrubých distorzích

Tento tape je vhodný při doléčení poškození a opět jsou zapotřebí oba druhy pásek. Postup podle Pilného (2007) – důleţité je drţení nohy tak, aby hlezenní kloub svíral pravý úhel. Prvním krokem je vedení jedné otočky asi ve třetině bérce (vhodnější je elastická páska) a druhé otočky v místech příčné klenby (obr. 30a). Dále se přikládá pevná páska z otočky po vnitřní straně bérce pod patu a následně na zevní stranu bérce opět aţ do výše základní otočky. Páska je lepena více vzadu a následující pruhy jsou přikládány postupně více vpřed s částečným překryvem těch předešlých (obr. 30c). Střídavě s těmito páskami se nanáší další pásky, začínající na zevní straně otočky a pokračující přes klenbu a přes Achillovu šlachu na vnitřní část otočky, kam se dostane přes vnitřní část klenby (obr. 30b,c). K fixaci je vhodné pouţít střídavě alespoň tři a tři pásky – v závislosti na její šířce. Na závěr opět nesmí chybět zajišťovací otočky v místech těch úvodních (obr. 30d). Při této fixaci je hlezno pevné, ovšem vzhledem k velkému omezení pohyblivosti je moţné tuto techniku tapu vyuţít k běhu a jiným činnostem jen

43

omezeně. Proti poškození kůţe v oblasti Achillovy šlachy je opět moţné pouţít podkladového molitanu. [24]

Obr. 30: Oboustranná fixace hlezna po hrubých distorzích Zdroj: Pilný, J., 2007.

1.4.2

Ortézy a bandáže Vyuţití těchto dvou ochranných pomůcek má v dnešním sportu čím dál

větší uplatnění. Mezi jejich hlavní účinky totiţ patří nejen ochrana před vznikem zranění, ale umoţňuje i jeho rychlejší hojení a zabraňuje sekundární traumatizaci. Dalšími výhodami jsou – termický efekt, pozitivní prokrvení postiţené krajiny, antiedematózní a myorelaxační účinek, propriorecepční stimulace a změna biomechaniky. Ortézy i bandáţe jsou tedy často nedílnou součástí mnohých sportovců, kteří všechna tato působení vyuţijí. [13] 1.4.2.1

Kotníkové ortézy

Ortéza je tvořena pevným materiálem, doplněným o dotahovací pásky nebo šněrovadla, pomocí kterých se připevňuje na kotník (obr. 31-32). Slouţí tak jako náhrada zhoršené nebo ztracené biomechanické funkce pohybového aparátu a má především omezit zatíţení jeho oslabené části – kloubu, vazu, svalu či šlaše.

44

Obr. 31: Vysoce výkonnostní ATF kotníková ortéza Zdroj: Mueller product catalog, 2007-08.

Obr. 32: Fotbalová kotníková ortéza Zdroj: Mueller product catalog, 2007-08.

Nošením kotníkové ortézy dochází ke značnému omezení rozsahu pohybu do krajních poloh – především v inverzním a everzním směru. Mnoho těchto ochranných pomůcek tak brání dobrým běţeckým, skokanským a jiným výkonům. Ovšem novější testy naopak naznačují, ţe někteří dnešní výrobci 45

dokáţou vyrobit i takové ortézy, které nebudou v těchto výkonech sportovce nijak omezovat nebo jej omezí jen minimálně (obr. 33).

Obr. 33: Vliv Mueller ATF kotníkových ortéz na výkon Zdroj: Mueller product catalog, 2007-08.

Pouţití je vhodné po těţších úrazech hlezna – hrubá distorze, přetrţené vazy, zlomeniny hlezna apod. Vţdy jsou ortézy indikovány lékařem – chirurgem, rehabilitačním lékařem nebo ortopedem. 1.4.2.2

Kotníkové bandáže

Bandáţe na rozdíl od ortéz nemají pevný základ (obr. 34) a i funkcemi se liší – kotník sice stáhnou, zahřejí, ale podpůrná funkce je minimální. Ovšem pomocí přídavných pruţných pásek, které se obtáčí kolem obou kotníků, lze stabilizaci kloubu ještě o něco zvýšit (obr. 35). Oproti ortézám však mají výhodu v tenkém materiálu, který umoţňuje pohodlnější nošení ve sportovní obuvi (v kopačkách). Nejčastěji se jedná o neopren, drytex (náhrada neoprenu) nebo o jiné elastické materiály. Indikace k pouţití – zhmoţdění a otoky hlezna, distorze, akutní či chronické záněty šlach, stabilizace po plastikách vazů, artróza, artritida hlezna, postoperativně po poranění vazů a pouzdra, syndrom tarzálního tunelu apod.

46

Obr. 34: Kotníková neoprenová bandáž Zdroj: Mueller product catalog, 2007-08.

Obr. 35: Fotbalová kotníková bandáž s přídavnými paskami Zdroj: Mueller product catalog, 2007-08.

1.4.3

Kloubní výživa jako doplněk stravy Postupným stárnutím organismu dochází k jistým fyziologickým změnám,

které často vyústí v nepříjemné zdravotní komplikace. Mezi takové patří právě opotřebení kloubní a pojivové tkáně, coţ je u sportovců ještě umocněno a urychleno pravidelnou fyzickou zátěţí. Velmi tímto efektem trpí například běţci, neboť neustálé tvrdé dopady při běhu působí na jejich klouby nepříznivě. I mezi fotbalisty by tedy toto nemělo být podceňováno, obzvláště absolvují-li zimní přípravu na tvrdém povrchu v halách apod. U některých hráčů navíc často dochází i k prolínání fotbalu s futsalem během zimního období. To samozřejmě regeneraci kloubů příliš neprospívá. 47

Dalším negativem můţe být nedostatečná výţiva, která rovněţ můţe zhoršovat regeneraci pojivových tkání, tvořících strukturu šlach, vazů, chrupavek, kloubní tekutiny a pouzdra, kloubů i tkáně kostí. Běţnou stravou je tedy třeba zajistit kvalitní kloubní výţivu pravidelným příjmem vitamínu C a kvalitních bílkovin, obsahujících vysoké mnoţství specifických aminokyselin, které se spolupodílejí na budování struktury pojivové tkáně. Ovšem i přes tuto snahu je sportovec často nucen sáhnout po kloubní výţivě ve formě doplňku stravy. Kloubní výţiva jako doplněk stravy nabízí velké mnoţství různých preparátů s obsahem spektra zajímavých látek. Mezi ty nejčastěji pouţívané látky patří kolagenní bílkovina, která je zdrojem širokého spektra aminokyselin a peptidů, spolupůsobících při tvorbě kolagenu, který je základem správného vývoje, výţivy a ochrany chrupavek všech kloubů. Dalšími spotřebiteli nejvíce vyhledávanými látkami je – glukosamin a chondroitin. Glukosamin působí v kloubu především jako lubrikant, neboť zadrţováním vody uvnitř kloubu tlumí nárazy, ale dále se spoluúčastní i na tvorbě chrupavky a celkovém zpevnění kloubu. Často v doplňcích dochází ke kombinaci glukosaminu společně s chondroitinem, který zachycuje a udrţuje ţiviny uvnitř pojivové tkáně a zabezpečuje tak dobrou elasticitu a pohyblivost kloubů. Tyto doplňky stravy se nejčastěji vyrábějí v podobě tablet, ale k dostání jsou i v pitné formě, která zajišťuje lepší absorbci všech účinných látek. Dále je moţné se setkat i s práškovou formou s různými příchutěmi. Kaţdý sportovec samozřejmě preferuje jinou formu, ale co by měl respektovat kaţdý uţivatel, je pravidelnost uţívání těchto doplňků a především doporučené dávkování. [15] 1.4.4

Posilování stabilizátorů hlezna Neboť cviky posilující stabilizátory hlezna zajišťují nejen léčebný účinek po

jeho zranění, ale slouţí i jako prevence, měly by být pravidelně začleňovány do tréninkových jednotek. Vzhledem k technické i časové nenáročnosti těchto cvičení je moţné jejich provádění i mimo trénink v pohodlí domova. Posilování je moţné jednak bez jakéhokoliv náčiní, jednak za pouţití speciálních pomůcek. 48

1.4.4.1

Posilovací pomůcky

Dnešní doba nabízí velké mnoţství rehabilitačních pomůcek, které začaly být postupně vyuţívány i jako preventivní. My jsme vybrali jen několik nejběţnějších. Úseče (obr. 36) – jsou pomůckami k procvičení rovnováhy a posílení stabilizátorů nejen hlezna. Vyrábí se kulové a válcové úseče, v plastovém i dřevěném provedení. Vhodný je zdrsněný povrch pro lepší dráţdění koţních receptorů.

Obr. 36: Válcová a kulová dřevěná úseč Zdroj: Flusserová, Š., 2008.

Dynair (obr. 37) – je balanční poduška určená pro sport, terapii, rehabilitaci a silový sport. Velikost a nafouknutí lze snadno regulovat samotným uţivatelem (více nafouknutý – větší labilita). Na jedné straně jsou malé zaoblené výstupky, které dostatečně stimulují reflexní zóny chodidla, zatímco druhá strana má více hladký povrch. Pro rovnováţná cvičení je tedy vhodnější strana s výstupky.

Obr. 37: Dynair v různém barevném provedení Zdroj: Flusserová, Š., 2008.

49

BOSU (obr. 38) – jedná se o nafukovací kopuli, kterou lze pouţívat jak stranou vypouklou, tak i rovnou. Pomůcka je určena pro široké vyuţití – balanční, rehabilitační, relaxační a posilovací cvičení. Není tedy divu, ţe se s ní lze setkat v aerobních centrech, sportovních oddílech, rehabilitačních centrech i domácnostech.

Obr. 38: BOSU Zdroj: Aerobics.cz, 2005.

Balancestep (obr. 39) – jsou polokoule z pruţné gumy, které se pomocí suchého zipu upnou na pevnou podráţku sportovní obuvi. Jedná se o balanční pomůcku na stejném principu, jako jsou balanční sandály (obr. 40), ovšem u balancestepu je umoţněno posouvání balanční plochy v předozadní ose chodidla. Má preventivní, léčebné i posilovací účinky, je dobře skladný, snadno přenosný a cenově dostupný.

Obr. 39: Balancestep

Obr. 40: Balanční sandály

Zdroj: Mareš, V., 2009.

Zdroj: Flusserová, Š., 2008.

50

Overball (obr. 41) – jedná se o malý měkký rehabilitační míč, který je moţné nafouknout do poţadované velikosti a tvrdosti – lze cvičit s plně nafouknutým či s podhuštěným míčem.

Obr. 41: Overball v různém barevném provedení Zdroj: Kupteonline.cz, 2005.

Thera-Band (obr. 42) – cvičební pruţné pásy „terabandy“ jsou levnou, mnohostrannou posilovací pomůckou. Jsou vyuţívány např. v oblasti ortopedie, rehabilitace a sportovního lékařství při terapii svalů a kloubů. Podle velikosti odporu jsou tyto cvičební gumy odlišovány různými barvami (ţlutá – velmi nízký odpor, červená – středně silný odpor, zelená – silnější odpor, modrá – silný odpor). [11, 19, 26]

Obr. 42: Thera-Bandy podle velikosti odporu od nejmenšího zleva Zdroj: Simeco-Sport, 2010.

51

1.4.4.2

Cviky na posílení stabilizátorů hlezna

Samotným posilovacím cvikům by měla předcházet rozcvička se zaměřením na dostatečné rozehřátí oblasti hlezna a protaţení kolemkloubních svalů. Cviků existuje mnoho variant, proto uvádíme jen několik vybraných. 1.4.4.2.1

Zahřívací cviky

V pohybu (pokud není uvedeno jinak, myšleno ve směru vpřed): Chůze po špičkách. Chůze po patách. Chůze po vnějších hranách chodidel. Chůze po vnitřních hranách chodidel. Liftink. Předkopávání. Poskoky na jedné noze. Cval stranou. Ve stoji na místě: V přednoţení dolů jednou nohou střídavě plantární a dorzální flexe v hlezenním kloubu. Krouţení střídavě levým a pravým kotníkem (s oporou o špičku, bez opory). Liftink. Snoţné poskoky. Poskoky na jedné noze. V podporu na předloktích vzadu sedmo: Střídavě plantární a dorzální flexe v hlezenním kloubu. Vtáčení a vytáčení chodidel – inverze a everze hlezenního kloubu. Krouţení kotníky.

52

1.4.4.2.2

Posilovací cviky

Bez pomůcek: Pomalé výpony s výdrţí v horní poloze (ze stoje spojného, ze stoje spatného, ze stoje spojného – paty od sebe). Stoj na jedné noze se zavřenýma očima. „Holubička“ – váha předklonmo. Ze stoje spojného pomalý dřep a vztyk. V dřepu kolébání se ze špiček na paty a zpět. Dorzální flexe v podporu na předloktích vzadu sedmo s výdrţí. Silové tlačení špičkami proti sobě ve vzporu sedmo s výdrţí. Houpavá chůze – přes patu na špičku a do výponu. Chůze prodlouţeným krokem v podřepu. Chůze ve výponu po vytyčené trati – např. po vlnovce, v osmičce apod. Poskoky na místě střídavě z jedné nohy na druhou do výponu s výdrţí. Snoţné poskoky střídavě vpřed a vzad. Snoţné poskoky střídavě vlevo a vpravo. Další obměny snoţných poskoků – do kříţe, po stranách pomyslného čtverce, trojúhelníku apod. Běh na místě po pomyslné osmičce. Balanční plochy: Balancování na obou nohách na úseči – z mírného podřepu hlubší podřep s výdrţí a zpět (obr. 43-44).

Obr. 43-44: Na balanční ploše z mírného podřepu – hlubší podřep Foto: Muţík, J., 2010. 53

Balancování na obou nohách na úseči se zavřenýma očima. Balancování na jedné noze na úseči (obr. 45).

Obr. 45: Balancování na jedné noze na úseči Foto: Muţík, J., 2010.

Balancování na jedné noze na dynairu se zavřenýma očima (obr. 46). Balancování ve výponu na jedné noze na dynairu (obr. 47).

Obr. 46: Balancování na jedné noze na dynairu Obr. 47: Balancování ve výponu na jedné noze na dynairu Foto: Muţík, J., 2010.

Balancování na jedné noze na BOSU se zavřenýma očima. Balancování na jedné noze na BOSU se současným přehazováním míče z levé ruky do pravé a zpět. Poskoky z pravé na levou a zpět na BOSU – výdrţ po kaţdém poskoku ve stabilním postoji (obr. 48-49).

54

Obr. 48-49: Poskoky z pravé na levou a zpět na BOSU s výdrží Foto: Muţík, J., 2010.

Přecházení z jednoho BOSU na druhý a zpět – ve směru vpřed a vzad, stranou. Přecházení po různých balančních plochách (válcové a kulové úseče, dynairy, BOSU) s krátkou výdrţí na kaţdé z nich. Pomalá chůze po rovné čáře s balančními sandály (obr. 50).

Obr. 50: Chůze po rovné čáře s balančními sandály Foto: Muţík, J., 2010.

Pomalé přenášení váhy s balancestepem ze špiček na paty a zpět. Stoj na jedné noze s balancestepem s výdrţí. „Holubička“ – váha předklonmo s balancestepem (obr. 51).

Obr. 51: Váha předklonmo s balancestepem Zdroj: Mareš, V., 2009. 55

Pomalá chůze s balancestepem – postupné zrychlování (ze začátku moţnost přidrţovat se zdi). Směrovaná chůze s balancestepem po vytyčené trati – např. po vlnovce, po oblouku, v osmičce apod. „Provazochodec“ – podřep přednoţný pravou (levou) s balancestepem, chodidla v přímce za sebou (obr. 52).

Obr. 52: „Provazochodec“ Zdroj: Mareš, V., 2009.

„Provazochodec v pohybu“ – s balancestepem mírný podřep přednoţný pravou, výdrţ 2-3 sekundy, krok vpřed do podřepu přednoţného levou, výdrţ 2-3 sekundy, atd. Sbírání předmětů (tenisové míčky, slalomové značky apod.) ze země s balancestepem (obr. 53).

Obr. 53: Sbírání předmětů ze země s balancestepem Zdroj: Mareš, V., 2009.

Stoj na jedné noze na trampolíně se zavřenýma očima. Nízké poskoky na trampolíně střídavě z jedné nohy na druhou s výdrţí. 56

Overball: Silové stlačení míče špičkami proti sobě ve vzporu vzadu sedmo s výdrţí (obr. 54-55).

Obr. 54-55: ZP – stlačení overballu špičkami proti sobě Foto: Muţík, J., 2010.

Silové stlačení míče špičkami proti zdi ve vzporu vzadu sedmo s výdrţí (obr. 56-57).

Obr. 56-57: ZP – stlačení overballu špičkami proti zdi Foto: Muţík, J., 2010.

Thera-band: Plantární flexe v podporu na předloktích vzadu sedmo s výdrţí – teraband zaháknutý za špičky (obr. 58-59).

57

Obr. 58-59: ZP – plantární flexe s terabandem Foto: Muţík, J., 2010.

Vytáčení špiček od sebe (abdukce) v podporu na předloktích vzadu sedmo s výdrţí – teraband zaháknutý za špičky (obr. 60-61).

Obr. 60-61: ZP – vytáčení špiček od sebe s terabandem Foto: Muţík, J., 2010.

Vytáčení špiček od sebe (abdukce) v sedu na fitballu s výdrţí – teraband zaháknutý za špičky. Vytáčení pat od sebe v sedu na fitballu s výdrţí – teraband zaháknutý za paty (obr. 62-63).

Obr. 62-63: ZP – vytáčení pat od sebe s terabandem na fitballu Foto: Muţík, J., 2010.

58

Švihadlo: Snoţné přeskoky přes švihadlo (s meziskokem, bez meziskoku). Přeskoky přes švihadlo na jedné noze (s meziskokem, bez meziskoku). Přeskoky přes švihadlo střídavě 2x na levé a 2x na pravé bez meziskoku. Ve dvojicích: Vychylování z postojů (stoj na jedné noze, podřep, apod.) na balančních plochách – druhý z dvojice se snaţí cvičícího zezadu mírným dotykem vychylovat do všech směrů. Dvojice čelem k sobě se snaţí drţením za ramena jeden druhého vychýlit ze stoje na jedné noze. Autové vhazování na jedné noze (na balančních plochách) ve dvojicích. „Stínování“ – jeden z dvojice se pohybuje do všech směrů (vpřed, vzad, vlevo a vpravo) a druhý zrcadlově kopíruje tyto pohyby na balancestepu. [14, 19] 1.4.5

Regenerace ve sportu Jak jsme jiţ v kapitole týkající se příčin vzniku úrazů hlezna zmínili, únava

je jedním z hlavních faktorů podílejících se na vzniku úrazu během sportovní činnosti. Nejen fotbalisti, ale i ostatní sportovci by si tedy měli uvědomit, ţe není důleţité pouze trénovat, ale je nutný i odpočinek a vhodná regenerace. Při kaţdé zátěţi se v organismu hromadí zplodiny a při jejich překročení jisté hranice se organismus brání únavou. Nedostatečným odpočinkem pak můţe snadno dojít k přetrénování, které se zpočátku projeví jako nechuť k tréninku s následným poklesem výkonnosti. Při prvních příznacích přetrénovaní je třeba sníţit objemy tréninku a během plánování tréninku je vhodné uţívat princip střídavého zatíţení. Na regeneraci má vliv mnoho faktorů – správná výţiva, omezení přísunu toxických látek (alkohol, kouření, léky), forma odpočinku, spánek, nemoc, nevhodný trénink či krátké intervaly mezi tréninky a zápasy. [24]

59

Typy regenerace podle Pilného (2007): Aktivní regenerace Jedná se o činnosti sportovce bezprostředně po fyzické zátěţi (trénink, zápas), které jsou cílené ke zkrácení času potřebného k obnově správné činnosti svalstva. Patří sem: Snížení tělesné teploty – okamţité vyklusání po výkonu mírným tempem. Uvolňující cvičení – zaměřená na nejvíce namáhané svalové skupiny během výkonu (protřásání svalstva, poskoky apod.). Strečink – protaţení zatíţených svalových skupin, ale i těch, které nebyly příliš zapojeny. Mělo by se jednat o statický strečink – pomalé cviky s výdrţí v poloze aspoň 10-30 s. Automasáž – jednoduchá tření zatíţených svalů. Pasivní regenerace: Sprchování – pro prokrvení a regeneraci pokoţky a svalů je vhodné sprchování střídavě vodou teplou a studenou – např. jednu minutu teplou vodou a deset sekund studenou v několika sériích. Koupel – působí na svalovou tkáň mechanicky a termicky. Nejvhodnější je teplota kolem 35-38 ºC po dobu asi 20 min v době do dvou hodin po výkonu. Sauna – nejvhodnější je sauna suchá při teplotě 80-90 ºC. Zahřátím organismu se rychleji odbourávají zplodiny v těle a sportovec tak pasivně regeneruje. Během sauny je ale důleţité dodrţovat pitný reţim. Ozáření svalů infračerveným či polarizovaným světlem – rovněţ se jedná o metodu, která vlivem prohřátí kůţe zvyšuje látkovou výměnu a tím zrychluje regeneraci. Vhodná doba je 10-15 min. Je zde riziko vzniku úţehu či úpalu.

60

Masáž – jedná se o často pouţívanou metodu. Jemné povrchové promasírování svalů má výborné regenerační účinky.

61

2. 2.1

CÍLE, VÝZKUMNÉ OTÁZKY A ÚKOLY PRÁCE Cíl práce Cílem této práce je vytvořit přehled o úrazech hlezenního kloubu a zjistit

míru

vyuţití

a

efektivitu

prevence

těchto

úrazů

u

současných

profi-fotbalistů. 2.2

Výzkumné otázky VO1:

Bude hlezenní kloub u fotbalistů nejčastějším místem poranění a často se opakujícím?

VO2:

Jaký bude nejčastější charakter poranění hlezenního kloubu a jeho mechanismus?

VO3:

Podceňují hráči profi-fotbalu poranění hlezna, např. vlivem nátlaku ze strany trenéra a nutnosti hrát i při neúplném doléčení?

VO4:

Jaké prevenci poranění hlezenního kloubu dávají hráči přednost a v čem vidí na základě vlastních zkušeností její pozitiva?

2.3

Úkoly práce U1: Nastudovat odbornou literaturu týkající se dané problematiky. U2: Stanovit cíle, výzkumné otázky a úkoly práce. U3: Vytvořit smysluplný dotazník. U4: Zajistit dostatečné mnoţství hráčů, kteří dotazník vyplní. U5: Získané údaje zpracovat a vyhodnotit výsledky.

62

3. 3.1

METODIKA PRÁCE Popis zkoumaného souboru Pro tento výzkum byli osloveni hráči tří oddílů účinkujících v nejvyšší

fotbalové soutěţi u nás, tedy hráči 1. české fotbalové ligy téţ nazývané 1. Gambrinus liga. Výzkumný soubor tvořila skupina 44 dotazovaných pouze muţského pohlaví, ve věku v rozmezí od 19 do 36 let, tedy zahrnující pouze kategorii muţů. Průměrný věk hráčů byl 27,3 let a převáţná většina z nich se začala fotbalu věnovat jiţ ve věku 5 – 7 let. Soubor tvořili hráči všech postů – 6 brankářů, 13 obránců, 12 záloţníků a 13 útočníků. Jednalo se o aktivní hráče, trénující převáţně 6 x během týdne. Tab. 1: Věkové zastoupení hráčů ve výzkumném souboru počet hráčů

procentuální zastoupení (%)

20 a méně

5

11

21 – 25

10

23

26 – 30

14

32

31 – 35

14

32

36 a více

1

2

věk (let)

3.2

Použité metody Hlavní metodou pouţitou při tomto výzkumu byla explorační metoda

pomocí dotazníku (viz. Příloha č. 1). Tento anonymní sociologický dotazník tvořilo celkem 24 otevřených, polootevřených a uzavřených otázek. První část otázek se týkala běţných informací o kaţdém hráči – pohlaví; věk; jak dlouho se hráč věnoval fotbalu; soutěţ, ve které zrovna působil; na kterém postu hrál a kolikrát týdně trénoval. Další sada otázek byla zaměřena na úrazovost u fotbalistů obecně a dále především na úrazy týkající se hlezenního kloubu, zjištění jejich četnosti, charakter, mechanismus vzniku, způsob a dobu léčby. Poslední část dotazníku 63

byla směrována na otázky týkající se preventivního opatření proti zranění hlezna, především jeho míru a způsob vyuţití mezi jednotlivými hráči. 3.3

Organizace práce Během dvou měsíců byla pomocí dotazníků sesbírána potřebná data, která

jsme následně zpracovali a vyhodnotili. Zasláno bylo celkem 25 kopií kaţdému ze tří vybraných týmů, přičemţ vyplněných se vrátilo dohromady 44.

64

4.

VÝSLEDKY PRÁCE

4.1

Lokalizace fotbalových úrazů V části dotazníku týkající se úrazů vzniklých při fotbale, byli respondenti

poţádání, aby na přiloţeném obrázku vyznačili ta místa, na kterých vlivem fotbalu

byli

v minulosti

alespoň

jedenkrát

zraněni.

Převáţná

většina

zaznamenaných úrazů se týkala dolních končetin, konkrétně kolenního a hlezenního kloubu, přičemţ právě oblast hlezna představovala nejčetnější místo poranění. V rámci dolních končetin se pak dále jednalo především o svalová zranění svalů kolenního kloubu na přední a zadní straně stehna, svalů vnitřní strany stehna a trojhlavého lýtkového svalu. S těmito třemi skupinami svalů měl v minulosti problémy přibliţně stejný počet dotazovaných. Mezi další častá místa poranění dolních končetin zjištěná pomocí dotazníků, patřila oblast kyčelního kloubu, článků prstů nohy a pak jiţ méně často kost patní či lýtková, nárt a Achillova šlacha. Dalším nejčastějším místem vzniku úrazu hned po hlezenním a kolenním kloubu byla hlava, ramenní kloub a články prstů ruky. Nejméně četnými místy poranění byla mezi dotazovanými oblast ţeber, břišních svalů, ve dvou případech dokonce i krční páteře a v rámci horních končetin loketní kloub, předloktí a zápěstí. Jak je na následující tabulce č. 2 vidět, více neţ tři čtvrtiny ze všech dotazovaných hráčů (77,3%) prodělaly alespoň jedno zranění hlezenního kloubu a více neţ polovina hráčů (54,5%) měla problémy s kolenním kloubem. Dále mělo vysoké procento hráčů zkušenosti s poraněním hlavy (34,1%), ramenního kloubu (22,7%) a článků prstů ruky (20,5%).

65

Tab. 2: Nejčastější místa poranění ve fotbale počet hráčů (z celkového počtu 44)

procentuální zastoupení u hráčů (%)

hlezenní kloub

34

77,3

kolenní kloub

24

54,5

hlava

15

34,1

ramenní kloub

10

22,7

články prstů ruky

9

20,5

svaly zadní strany stehna

6

13,6

svaly přední strany stehna

5

11,4

svaly lýtka

4

9,1

články prstů nohy

4

9,1

kyčelní kloub

4

9,1

zápěstí

3

6,8

svaly břišní

3

6,8

svaly vnitřní strany stehna

2

4,5

kost patní

2

4,5

krční páteř

2

4,5

loketní kloub

1

2,3

předloktí

1

2,3

ţebra

1

2,3

kost lýtková

1

2,3

Achillova šlacha

1

2,3

nárt

1

2,3

poraněná část těla

4.2

Úrazy opakované a nejčastěji se vyskytující Hráči byli dále dotazováni, zda některá zranění prodělali opakovaně.

Poměrově mezi nejvíce opakovaná patřila zcela jednoznačně zranění týkající se hlezenního kloubu a svalů dolních končetin (obr. 64). Následovala zranění kolenního kloubu, hlavy a opakované byly také problémy s články prstů u rukou. Pouze pět hráčů nemělo ţádná opakovaná zranění. Dále bylo zjištěno, ţe u více jak třetiny hráčů, kteří měli někdy problémy s hlezenním kloubem, se tyto problémy týkaly obou dolních končetin.

66

Obr. 64: Opakovanost fotbalových úrazů

Na otázku, jaké zranění vlivem fotbalu jednotliví hráči prodělali nejčastěji, převáţná většina z 39 hráčů odpověděla, ţe se jednalo o zranění hlezna (46%). Menší poměr zastoupení pak měla zranění kolena (15%) a hlavy (10%). Poměr zbylých opakujících se míst poranění je moţné vidět na obr. 65.

Obr. 65: Místa nejčastěji se vyskytujících fotbalových úrazů

67

4.3

Úrazy podle postu hráčů Z vyplněných dotazníků lze vysledovat, ţe zatímco některá zranění byla

běţná u všech hráčských postů, jiná byla naopak typická pro jednotlivé posty. Při pohledu na tabulku č. 3 je tedy patrné, ţe úrazovost hlezenního a kolenního kloubu byla u všech postů poměrně vyrovnaná, zatímco svalová poranění dolních končetin, především pak přední a zadní strany stehen, byla častější u útočníků a obránců. Stejně tak lze pozorovat rozdíly v úrazech hlavy, které byly častější spíše u bránících hráčů – nejčastěji šlo o zlomeniny nosu, roztrţené obočí a otřes mozku. V případě brankářů byla vysledována vyšší úrazovost horních končetin – např. zranění lokte, zápěstí a článků prstů ruky. Výjimkou byla poranění ramenního kloubu, která byla častá nejen u brankářů, ale i u útočníků a záloţníků. Tab. 3: Úrazy podle hráčských postů brankáři (6)

obránci (13)

záložníci (12)

útočníci (13)

hlezenní kloub kolenní kloub hlava ramenní kloub

3 2 3 3

12 5 6 1

9 8 5 3

10 9 1 3

články prstů ruky svaly zadní strany stehna svaly přední strany stehna svaly lýtka články prstů nohy kyčelní kloub

3 0 0 0 1 2

3 2 2 2 2 0

1 0 0 1 0 2

2 4 3 1 1 0

zápěstí svaly břišní svaly vnitřní strany stehna kost patní krční páteř loketní kloub

2 0 0 0 1 1

1 1 0 0 1 0

0 1 1 0 0 0

0 1 1 2 0 0

předloktí ţebra kost lýtková Achillova šlacha nárt

0 0 0 0 0

0 0 1 1 0

1 1 0 0 0

0 0 0 0 1

poraněná část těla

68

4.4

Úrazy hlezenního kloubu Jak lze z předchozích tabulek vyčíst, z celkového počtu 44 dotazovaných

nemělo pouhých 10 během své fotbalové kariéry ţádné poranění hlezenního kloubu. To naopak prodělalo celkem 34 hráčů, coţ je 77,3% z celého zkoumaného souboru. Navíc u 24 hráčů se dokonce zranění opakovalo více neţ jedenkrát. Za posledních 5 let tomu bylo následovně: 1-2x – 22 hráčů, 3-5x – 8 hráčů. Dále čtyři hráči uvedli sice opakovaná zranění hlezna, ovšem poslední z nich bylo před více neţ pěti lety. Nejčastějším charakterem zranění bylo u zkoumaného souboru nataţení a částečné přetrţení vazů, tedy 1. a 2. stupeň poškození vazivového aparátu hlezna (obr. 66). Časté byly i zlomeniny kotníků, zatímco k úplnému přetrţení vazů došlo jen v několika málo případech.

Obr. 66: Charakter poranění hlezna ve fotbale

4.5

Poslední zranění hlezna V této části bylo cílem zjistit bliţší informace o posledním prodělaném

zranění hlezna mezi jednotlivými hráči. Tato část se tedy týkala 34 respondentů, kteří měli s tímto zraněním jisté zkušenosti. Jejich úkolem bylo odpovědět na otázky zjišťující charakter tohoto posledního poranění,

kdy a jakým

mechanismem k němu došlo, jestli následně došlo i k odborné lékařské pomoci a 69

v případě ţe ano, tak jaká byla lékařská doporučení, jakým způsobem a jak dlouho léčba ve skutečnosti probíhala a jestli hráč začal kotník zatěţovat aţ po úplném doléčení. Pro lepší věrohodnost těchto informací nás zajímalo, kdy naposled měli hráči hlezno poraněné. Jelikoţ se jedná o poměrně časté zranění a většina z těchto hráčů jej měla opakovaně, doba od posledního poranění byla ve většině případů do dvou let (obr. 67).

Obr. 67: Doba od posledního zranění hlezna

4.5.1

Typy poranění Při zjišťování charakteru poranění, rovněţ i u těchto posledních zranění

hlezna se nejčastěji jednalo o první dva stupně poškození vazů (obr. 68). Nataţené vazy mělo 19 hráčů a částečně přetrţené 11. Zcela přetrţené vazy měli pouze 2 hráči a ke zlomeninám došlo ve 3 případech – z toho se jednalo pouze o jeden případ souběţné zlomeniny kotníku a úplného přetrţení vazů.

70

Obr. 68: Charakter posledního zranění hlezna

4.5.2

Mechanismus vzniku úrazu Nejčastějším mechanismem vzniku úrazu byl špatný doskok po vzdušném

souboji a téměř stejným poměrem došlo ke zranění i vlivem střetu s druhou osobou (především s protihráčem). Dále se jednalo např. o nekoordinovaný pohyb, špatné došlápnutí vlivem nekvalitního terénu a v jednom případě i o přisednutí nohy při nepovedeném skluzu (obr. 69).

Obr. 69: Mechanismus vzniku úrazu

71

4.5.3

Léčba Následně po vzniku zranění navštívili lékaře téměř všichni hráči, aţ na dva

z nich. Jednalo se o dva hráče, jejichţ zranění hlezna (nataţené vazy) nebylo váţnější povahy, tudíţ nepovaţovali návštěvu lékaře za nutnou. Podle charakteru poranění pak u zbývajících hráčů, kteří vyhledali odbornou lékařskou pomoc, byla doporučena vhodná léčba. Doba léčby, především úplný klid (obr. 70) a následná rehabilitace (obr. 71), se odvíjela od typu poškození. Hráči s nataţenými vazy měly samozřejmě celkovou dobu rekonvalescence kratší neţ hráči se závaţnějšími typy poranění.

Obr. 70: Doba úplného klidu

Obr. 71: Doba rehabilitace

72

Rovněţ i doporučený způsob léčby se odvíjel od závaţnosti poranění. Hráčům s nataţenými vazy bylo vedle úplného klidu doporučováno ledování a pouţití mastí či gelů pro tlumení bolesti a otoku. Některým pak byla doporučena elektroléčba, vodoléčba apod. U váţnějších poranění byla doporučována fixace nechodící ortézou a aţ poté začít zatěţovat nohu s chodícím typem ortézy či tapem. Jen v malém počtu případů byla doporučena fixace hlezna sádrou – především v případech, kdy se jednalo o zlomeninu či úplné přetrţení vazů. Vzhledem k faktu ţe doporučená léčba odborníkem a léčba skutečně zvolená samotným hráčem jsou dvě odlišné věci, v dotazníku nás tedy zajímalo, jak ve skutečnosti u kaţdého z hráčů léčení probíhalo (obr. 72).

Obr. 72: Způsob léčby

V neposlední řadě nás také zajímalo, jaké procento hráčů začalo zraněné hlezno zatěţovat skutečně aţ po jeho úplném doléčení. Jak lze vidět na obrázku č. 73, tento poměr mezi zcela doléčeným a neúplně nedoléčeným hleznem je naprosto vyrovnaný. Hráči jako důvod zátěţe při neúplném doléčení nejčastěji uváděli nutnost hrát či trénovat. Z těchto odpovědí byl zcela patrný jasný tlak na hráče ze strany trenérů. Jen výjimečně hráči uvedli jako důvod úplné vymizení příznaků zranění (bolest a otok). Nutno také podotknout, ţe i zde se projevil typ zranění – hráči s váţnějšími případy totiţ léčení a rehabilitaci nebrali na lehkou váhu a k zátěţi se vrátili aţ se zcela doléčeným hlezenním kloubem.

73

Obr. 73: Poměr mezi úplným a neúplným doléčením

4.6

Prevence poranění hlezenního kloubu V této části dotazníku jsme se snaţili zjistit míru vyuţití prevence poranění

hlezenního kloubu u všech dotazovaných hráčů a vzhledem k jejich osobním zkušenostem i efektivitu těchto preventivních opatření. 4.6.1

Míra využití prevence Ze

všech

44

respondentů

celkem

31

z nich

vyuţívalo

některá

z preventivních opatření poranění hlezna. Jednalo se sice o převáţnou většinu hráčů (obr. 74), ale z toho připadlo malé procento na hráče, kteří nikdy neprodělali ţádné zranění hlezna (obr. 75). Proto jen u malého počtu hráčů bylo důvodem vyuţití prevence předejití prvnímu poranění. Většina z nich totiţ shodně odpověděla, ţe s prevencí začala aţ po vzniku prvního úrazu nebo dokonce aţ po opakovaných problémech.

74

Obr. 74: Míra využití prevence poranění hlezna

Obr. 75: Poměr využití prevence poranění hlezna mezi hráči s prodělaným zraněním hlezna a bez prodělaného zranění hlezna

Z grafu na obrázku č. 75 lze tedy vypozorovat, ţe prevenci nevyuţívají pouze hráči, kteří mají jisté zkušenosti se zraněním hlezna, ale i hráči, kteří tyto zkušenosti nemají. Z celkového počtu 44 hráčů pak poměr vyuţití prevence poranění hlezna vypadal asi následovně – 26 hráčů z 34 s prodělaným zraněním

75

hlezna vyuţívá prevence tohoto poranění a dále jej vyuţívá 5 hráčů z 10 bez prodělaného zranění hlezna (obr. 76).

Obr. 76: Míra využití prevence poranění hlezna

4.6.2

Typy využívané prevence Ze zjištěných odpovědí jsme zjistili, ţe nejvyuţívanějším typem

preventivního opatření mezi hráči byly cviky posilující stabilizátory hlezenního kloubu. Rovněţ bylo poměrně vyuţíváno tejpování hlezenního kloubu a kloubní výţivy jako doplňku stravy (obr. 77). Jiţ méně vyuţívanou prevencí bylo pouţití bandáţí a ortéz. Mezi další prevenci samozřejmě u většiny fotbalistů patřilo důkladné rozcvičení před následující zátěţí (především v rámci rozcvičení celého těla).

76

Obr. 77: Využití jednotlivých typů prevence

Nejčastěji vyuţívanými pomůckami během cvičení posilujících stabilizátory hlezna byly u hráčů především balanční plochy (obr. 78) – především úseče a BOSU. Dalšími vyuţívanými pomůckami byly rehabilitační míče (overbally) a cvičební gumové pásy (terabandy).

Obr. 78: Využití cvičebních pomůcek

Dále nás zajímalo, jestli hráči tejpují kotník a nosí ortézy či bandáţe pouze po zranění nebo jestli vyuţívají těchto opatření preventivně. Z počtu 19 hráčů mělo mírnou převahu tejpování a nošení ortéz či bandáţí pouze po zranění (obr. 79). 77

Obr. 79: Tejpování a používání ortéz či bandáží

4.6.3

Efektivita prevence Na otázku, v čem vidí hráči především na základě svých zkušeností hlavní

pozitiva prevence, odpověděla většina z celkového počtu hráčů, ţe především ve zmenšení rizika vzniku zranění a také v získání pocitu jistoty (obr. 80). Někteří hráči dále viděli výhody některých preventivních metod v rychlejším zotavení po vzniklém zranění – především díky tapingu, vyuţívání ortéz a kloubní výţivy jako doplňku stravy.

Obr. 80: Pozitiva prevence na základě zkušeností hráčů

78

Vzhledem k výše zmíněným pozitivům pak nebylo překvapující, ţe naprostá většina všech hráčů souhlasila s tvrzením, ţe preventivní opatření jsou opravdu efektivní. Mezi nejčastější odůvodnění patřila lepší funkčnost celého kloubu, pevnější vazy a v neposlední řadě jako dobrý psychický účinek.

79

5.

DISKUSE Se získáním potřebných údajů formou dotazníků nenastal ţádný problém,

i kdyţ původně očekávaný počet navrácených vyplněných dotazníků byl přeci jen vyšší. I přesto jsme ale s průběhem této fáze naší diplomové práce spokojeni. Rovněţ vyhodnocování dotazníků proběhlo bez menších problémů, tudíţ sestavení otázek vzhledem k dané problematice povaţujeme za vhodné. První část dotazníku nám poslouţila jako informativní pro popis zkoumaného souboru, coţ bylo předem zamýšleno. Při zpracování druhé části dotazníku bylo zajímavé sledovat výsledky, které se týkaly úrazů ve fotbale a jejich nejčastějšího místa vzniku, kterým byla právě oblast hlezenního kloubu, jehoţ se týkala další sada otázek. Většina respondentů byla poctivá a na přiloţeném obrázku nejen vyznačila místa poranění, ale dále i připsala poznámky týkající se těchto úrazů – o jaké zranění přesně se jednalo, jestli bylo opakované a jestli se například v případě hlezna týkalo obou dolních končetin. Otázky týkající se posledního poranění hlezna byly rovněţ většinou respondentů zodpovězeny zodpovědně. Věrohodnost těchto údajů povaţujeme za uspokojivou, neboť dvě třetiny hráčů toto poslední zranění prodělaly v době posledních dvou let. Poslední část dotazníku týkající se prevence poranění hlezenního kloubu byla na celkovém vyhodnocování asi nejjednodušší. Bylo tomu tak nejspíše proto, ţe většina otázek byla vcelku stručně zodpovězena a nebylo tedy časově náročné tyto odpovědi zpracovat a vyhodnotit. V konečném porovnání našich výsledků s jinými autory došlo k jisté shodě. Například podle studie National Electronic Injury Surveillance System bylo během roku 1990 aţ 2003 zjištěno, ţe nejčastější fotbalová poranění se týkají poškození svalových partií, různých pohmoţděnin či oděrek a o poranění hlezna se jednalo v 18% ze všech případů (Hasic, M., 2008). Stejně tak podle další studie

80

(Ekstrand, J. Tropp, H., 1990) se jedná o fotbalové úrazy hlezna v rozmezí 17 – 20% ze všech zjištěných úrazů během jednoho roku. Preventivní opatření jsou všeobecně povaţována za efektivní a to i ve fotbale, coţ dokazuje program zabývající se účinností prevence fotbalových poranění (Junge, A. et al., 2002). Díky jiţ zmíněnému zodpovědnému vyplnění dotazníků ze strany hráčů a dle našeho názoru vhodnému sestavení otázek nám byly poskytnuty potřebné informace k zodpovězení našich výzkumných otázek, a proto jsme s výsledky práce spokojeni.

81

6.

ZÁVĚRY Na základě zjištěných výsledků byl hlezenní kloub u vybraných fotbalistů

nejčastějším místem poranění, mnohdy opakujícím se a často postihujícím obě dolní končetiny. Z převáţné většiny se jednalo o první dva stupně poškození vazivového aparátu, tedy o nataţení vazů či jejich částečné přetrţení. Nejčastějším mechanismem úrazu hlezna bylo podvrtnutí, zapříčiněné především střetem s druhou osobou či špatným doskokem po vzdušném souboji. Vzhledem k častým případům neúplného doléčení poranění hlezna především vlivem nátlaku ze strany trenéra, tedy nutnosti trénovat a hrát, a dále i vzhledem k ignorování pozitivních účinků prevence těchto poranění lze usoudit, ţe hráči současného profi-fotbalu nevěnují poranění hlezna potřebnou péči a naopak jej často podceňují. V rámci prevence poranění hlezenního kloubu dávají hráči přednost především cvikům posilujícím stabilizátory kotníku, tejpování a nijak náročnému uţívání kloubní výţivy jako doplňku stravy. Na základě svých zkušeností s touto prevencí pak shledávali hlavní pozitiva nejen ve funkčním zlepšení celého kloubu, ale i v psychických účincích, konkrétně v získání pocitu jistoty. 6.1

Závěry pro praxi Prokázali jsme, ţe k úrazům hlezenního kloubu dochází ve fotbale velice

často, ovšem mnohými hráči jsou tato poranění podceňována. Tato skupina hráčů by si měla uvědomit váţnost tohoto problému, neboť opakovaným zraněním hlezna či jeho neúplným doléčením můţe poškození přejít do chronického stavu a mít tak za následek i konec sportovní kariéry. Není však vhodné čekat aţ na první zranění, ale snaţit se tomuto případu předcházet právě pomocí preventivních opatření, která povaţujeme na základě našeho výzkumu za efektivní. Tato práce by tedy měla přiblíţit problematiku týkající se úrazů hlezenního kloubu a jejich prevence nejen fotbalistům, trenérům a sportovním manaţerům, 82

ale i široké veřejnosti, neboť předcházení úrazům a přetíţením je jedním z hlavních předpokladů pro dosahování dobrých sportovních výsledků.

83

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY 1.

Aerobics.cz [online]. 2005 [cit. 2010-03-30]. BOSU - jak na něj. Dostupné z WWW: .

2.

BARTONÍČEK, J. HEŘT, J. Základy klinické anatomie pohybového aparátu. 1. vyd. Praha : MAXDORF-JESSENIUS, 2004. 256 s. ISBN 80-7345-017-8.

3.

BEHNKE, R. S. Kinetic Anatomy. Champaign : Human Kinetics, c2001. xiii, 281 s. ISBN 0-7360-0016-X.

4.

CALVAGNA, M. Beliefnet: Health and Healing [online]. 2006, 2008 [cit. 2010-0330]. Ankle Fracture. Dostupné z WWW: .

5.

CAROLA, R. HARLEY, J. P. NOBACK, Ch. R. Human anatomy. New York : McGraw-Hill, 1992. xxviii, 697 s. ISBN 0-07-010527-8.

6.

ČIHÁK, R. Anatomie 1. 2. upr. a dopl. vyd. Praha : Grada, 2001. 497 s. ISBN 80-7169-970-5.

7.

DUNGL, P. Ortopedie a traumatologie nohy. Vyd. 1. Praha : Avicenum, 1989. 285 s.

8.

DYLEVSKÝ, I. Funkční anatomie. 1. vyd. Praha : Grada, 2009. 532 s. ISBN 978-80-247-3240-4.

9.

EKSTRAND, J. TROPP, H. PubMed.gov [online]. 1990 [cit. 2010-03-30]. The incidence of ankle sprains in soccer. Dostupné z WWW: .

10. Find Me A Cure [online]. 2008 [cit. 2010-03-30]. Injuries in Toe, Foot, and Ankle. Dostupné z WWW: .

11. FLUSSEROVÁ, Š. Ronnie.cz [online]. 2008 [cit. 2010-03-30]. Senzomotorika III. - dynairy, úseče, nestabilní plochy. Dostupné z WWW:

84

. 12. HASIC, M. Soccer Training Guide [online]. 2008 [cit. 2010-03-30]. Soccer Injury Statistics. Dostupné z WWW: .

13. HRAZDIRA, L. Ochranné a podpůrné pomůcky, bandáţe a ortézy. Medicina Sportiva Bohemica et Slovaca. 2006, roč. 15, č. 2, s. 65. ISSN 1210-5481. 14. HROMÁDKOVÁ, J. a kol. Fyzioterapie. Vyd. 1. Jinočany : H & H, 1999. 428 s. ISBN 80-86022-45-5. 15. JELÍNEK, M. Sportsite.cz [online]. 2008 [cit. 2010-03-30]. Kloubní výţiva. Dostupné z WWW: . 16. JUNGE, A. et al. Prevention of Soccer Injuries : A Prospective Intervention Study in Youth Amateur Players. The American Journal of Sports Medicine [online]. 2002, vol. 30, no. 5, [cit. 2010-03-30]. Dostupný z WWW: .

17. Kupteonline.cz [online]. 2005 [cit. 2010-03-30]. Over ball - Softgym over. Dostupné z WWW: .

18. MAŇÁK, P. WONDRÁK, E. Traumatologie : repetitorium pro studující lékařství. 5. vyd. Olomouc : Univerzita Palackého, 2005. 96 s. ISBN 80-2441009-5. 19. MAREŠ, V. Balancestep.cz [online]. 2009 [cit. 2010-03-30]. Dostupné z WWW: . 20. MOSTER, R. MOSTEROVÁ, Z. Sportovní traumatologie. 2. přeprac. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 2007. 106 s. ISBN 978-80-210-4312-1. 21. NETTER, F. H. Anatomický atlas člověka. Vyd. 2., rozš. Praha : Grada, 2005. 542, 40 s. ISBN 80-247-1153-2.

85

22. NOVOTNÝ, J. a kol. Kapitoly sportovní medicíny [online]. 2003 [cit. 201003-30]. Dostupné z WWW: . 23. OCHOA, L. W. HUTCHINSON, M. R. Anatomical visual guide to sports injuries. Skokie, IL : Wolters Kluwer Health/Lippincott Williams & Wilkins, 2010. 90 s. ISBN 978-0-7817-7361-4.

24. PILNÝ, J. a kol. Prevence úrazů pro sportovce : taping : popis zranění, první pomoc, léčba, rehabilitace. 1. vyd. Praha : Grada, 2007. 103 s. ISBN 978-80247-1675-6. 25. POKORNÝ, V. a kol. Traumatologie. 1. vyd. Praha : Triton, 2002. 307 s. ISBN 80-7254-277-X. 26. PSOTTA, R. a kol. Fotbal : kondiční trénink : moderní koncepce tréninku, principy, metody a diagnostika, teorie sportovního tréninku. 1. vyd. . Praha : Grada, 2006. 219 s. ISBN 80-247-0821-3. 27. PUTZ, R. PABST, R. Sobottův atlas anatomie člověka : tabulky svalů, kloubů a nervů. 1. čes. vyd. Praha : Grada, 2007. 76 s. ISBN 978-80-247-1870-5.

28. SHAMUS, E. SHAMUS, J. Sports injury : prevention & rehabilitation. New York : McGraw-Hill, 2001. xiii, 513 s. ISBN 0-07-135475-1. 29. Simeco-Sport [online]. 2010 [cit. 2010-03-30]. Artikelen. Dostupné z WWW: .

30. VORVICK, L. J. A.D.A.M. Multimedia Encyclopedia [online]. 2009 [cit. 2010-0330]. Ankle sprain - series. Dostupné z WWW: .

31. Your Orthopedic Connection [online]. 1995, 2007 [cit. 2010-03-30]. Ankle Fractures. Dostupné z WWW: .

32. ŢÁK, I. a kol. Traumatologie ve schématech a RTG obrazech. 1. vyd. Praha : Grada, 2006. 205 s. ISBN 80-247-1347-0.

86

PŘÍLOHY Příloha 1 (Dotazník) Jmenuji se Jan Muţík a jsem studentem magisterského studijního programu Tělesná výchova a sport na Fakultě sportovních studií Masarykovy univerzity v Brně. Tento dotazník je zcela anonymní a veškeré údaje, které vyplníte, budou pouţity pouze pro účely osobního výzkumného projektu. Vámi zvolené odpovědi označte, příp. odpovědi vypište. Předem děkuji za vyplnění tohoto dotazníku.

□ Muţ □ Ţena

1.

Pohlaví:

2.

Věk: ……… let

3.

Jak dlouho hrajete fotbal? ……… let

4.

Soutěž, ve které nyní působíte: …………………………………………………………………..

5.

Na kterém postu hrajete?

6.

Jak často během týdne trénujete? ……… x

7.

Na následujícím obrázku vyznačte místa, na kterých jste byl/a zraněn/a vlivem fotbalu:

□ Brankář

□ Obránce

87

□ Záloţník

□ Útočník

8.

Byla některá z výše uvedených zranění opakovaná?

□ Ano. Jaká? ………………………………………………………………………………………. ……………………………………………………………………………………………………….

□ Ne 9.

Jaké zranění jste vlivem fotbalu prodělal/a nejčastěji? ………………………………………… ………………………………………………………………………………………………………. Dále jen otázky týkající se zranění kotníku

10. Měl/a jste někdy zraněný kotník vlivem fotbalu? 11. Jak často za posledních 5 let?

□ 1-2 x

□ Ano

□ Ne (přejděte k otázce č. 21)

□ 3-5 x □ 6 a vícekrát

12. Jaký charakter měla zranění, která jste během kariéry prodělal/a? (více moţností)

□ Nataţené vazy

□ Natrţené vazy

□ Přetrţené vazy

□ Zlomenina

13. Kdy naposled jste měl/a zraněný kotník? …………………… 14. Jakého charakteru bylo toto zranění?

□ Nataţené vazy

□ Natrţené vazy

□ Přetrţené vazy

□ Zlomenina

15. Jakým mechanismem zranění vzniklo?

□ Střet s protihráčem nebo se spoluhráčem □ Špatný doskok □ Došlápnutí na míč □ Nekoordinovaný pohyb (náhlá změna směru apod.) □ Vlivem špatného terénu □ Jiný. Jaký? ………………………………………………………………………………………. 16. Navštívil/a jste lékaře?

□ Ano □ Ne. Proč? (přejděte k otázce č. 18) ….…………………

………………………………………………………………………………………………………. 17. Jaká byla jeho doporučení? ……………………………………………………………………… ……………………………………………………………………………………………………… 18. Jak léčba probíhala? (více moţností)

□ Operace 88

□ Fixace elastickým obinadlem nebo pevnějším typem obvazu □ Fixace chodící ortézou □ Fixace nechodící ortézou □ Fixace sádrou □ Pouţití mastí a gelů pro tlumení bolesti a otoku 19. Jak dlouho léčba probíhala? úplný klid: ……… dní rehabilitace: ……… dní 20. Začal/a jste kotník opět zatěžovat až po úplném doléčení?

□ Ano

□ Ne. Proč? …………………………………………………………………………….

21. Využíváte některá preventivní opatření proti zranění kotníku?

□ Ano. Odkdy a proč? ……………………………………………………………………………. □ Ne. Proč? ………………………………………………………………………………………… 22. O jakou prevenci se jedná? (více moţností)

□ Cviky posilující stabilizátory kotníku. Jaké? (stručný popis) …………………………………… ………………………………………………………………………………………………………. ………………………………………………………………………………………………………. Využíváte některé z těchto pomůcek? (více moţností)

□

Balanční plochy – např. válcová / kulová úseč, dynair, BOSU, balanční sandály, balance step, minitrampolína apod.

□ Teraband – cvičební gumové pásy □ Overball – rehabilitační míče □ Jiné. Jaké? ……………………………………………………………………………………………. □ Protahovací cviky před zátěţí. Jaké? (stručný popis) ……………………………………………… ………………………………………………………………………………………………………….. …………………………………………………………………………………………………………..

□ Tejpování. Kdy jste začal/a? Pouze po zranění nebo preventivně? ……….……………………… …………………………………………………………………………………………………………..

89

……………………………………………………………………………………………………………

□ Pouţívání ortézy / bandáţe. Kdy jste začal/a? Pouze po zranění nebo preventivně? ……………. …………………………………………………………………………………………………………… ……………………………………………………………………………………………………………

□ Kloubní výţiva jako doplněk stravy. Jaká? ……………………………………………………….. ………………………………………………………………………………………………………….

□ Jiná prevence. Jaká? …………………………………………………………….………………….. …………………………………………………………………………………………………………… 23. V čem vidíte hlavní pozitiva prevence vzhledem k Vašim zkušenostem? (více moţností)

□ Rychlejší zotavení po zranění

□ Získání pocitu jistoty

□ Menší riziko vzniku zranění

□ Jiná. Jaká? ……………………………………………………………………………………………. 24. Souhlasíte s tvrzením, že preventivní opatření jsou opravdu efektivní?

□ Ano. Proč? …………………………………………………………………………………………… □ Ne. Proč? ………………………………………………………………………………………………

90

RESUMÉ Tématem práce jsou úrazy hlezenního kloubu ve fotbale a jejich prevence. Práce je rozdělena na část teoretickou a výzkumnou. V teoretické části je popsána anatomie a úrazy hlezenního kloubu, příčiny vzniku těchto poranění a dále jejich prevence. Cílem výzkumné části je vytvořit přehled o úrazech hlezenního kloubu v současném fotbale a zjistit míru vyuţití a efektivitu jejich prevence. Z informací získaných z dotazníků jsme zjistili, ţe k úrazům hlezenního kloubu dochází ve fotbale velice často a mnoho hráčů tato poranění podceňuje.

SUMMARY Subject of the work are ankle joint injuries in soccer and their prevention. The work is divided into theoretical part and experimental part. The theoretical part describes the anatomy and ankle injuries, the causes of these injuries and their prevention. The aim of research is to create an overview of ankle injuries in soccer and determine utilization rates and effectiveness of their prevention. We found out from the informations of the questionnaires that the ankle injuries are very often in soccer and many soccer players understimate these injuries.

91