Upíří kronika Cesta do minulosti

Upíří kronika Cesta do minulosti také v tištěné verzi

Objednat můžete na www.fragment.cz

Doporučujeme další e-knihy: Michaela Burdová – Poselství jednorožců – Strážci dobra Michaela Burdová – Poselství jednorožců – Zrádné hory Dragor Henry H. Neff – TAJEMSTVÍ GOBELÍNU – Probuzení Astarotha Henry H. Neff – TAJEMSTVÍ GOBELÍNU – Na pokraji zkázy Petra Klabouchová Upíří kronika – Cesta do minulosti – e-kniha Copyright © Fragment, 2011 Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bez písemného souhlasu majitelů práv.

Ilustroval Petr Palma

 1

Poslední sluneční paprsky jemně pohladily vrcholky kopců nad Horním Transilburgem a chladivý stín zahalil i ostré stěny Černé skály. V okénku zvonice na hradě Špičáku nesměle poblikával slabý plamínek svíčky. Jeho světlo se odráželo od drsných kamenných zdí, které pamatovaly doby tak dávné, že by se z toho obyčejnému člověku až hlava zatočila. Uúúúúú, úúúúúú, úúúúúúúúúú… Tmou se z  rozeklaného cim­buří najednou rozlehlo vlčí vytí a psi v městečku v údolí se rozštěkali. „No tak, Lupusi! Nech mě být! Šup do kouta!“ rozkřikl se hrabě Drákula XXIV. na prošedivělého vlkodlaka, který ho radostně vítal pod oknem, jímž právě vletěl do zvonice. „Já se ti divím, Lupusi, už ti pomalu táhne na tři sta šedesát devět let a pořád se chováš jak vlkodlačí ště­ně. Kdo má ten plášť pořád prát? Už se mi v pravém rohu páře a reklamace berou v obchodním domě Srk&Kous jen pade­sát let po zakoupení. Ještě že jsem si nekoupil nějaký značkový, třeba Vamparmani. To bych ho teď mohl rovnou zahodit,“ lamentoval nad proděravěným cípem černého pláště hrabě. Lupus se uraženě stáhl do kouta hodovního sálu a rozzlobeně slíznul z podlahy několik velkých červených mravenců, co se mu připletli mezi packy. Poslední dobou jich bylo na hradě čím dál tím víc. Naštěstí chutnali po vanilce. Tiše 5

se uvelebil na starém baldachýnovém polštáři a rozhodl se, že zde počká až do svítání, kdy se opět vrátí do své normální podoby komorníka. A mezitím může aspoň v klidu okusovat tu kost, co před chvilkou objevili s krysákem Múzákem v hradní hladomorně. S  tím však Múzák až tak úplně nesouhlasil. Měl přece nárok alespoň na polovinu kosti a ten prohnaný Lupus si ji ukořistil sám pro sebe jenom proto, že je mnohem větší. Taková nespravedlnost! Od té doby, co se před rokem přestěhovali na hrad Špičák s krysákovou paničkou Vampirií, nemohl toho uslintaného polosluhu-polovlka ani vystát. Nesnášeli se i před tím, ale teď, když žili pod jednou střechou, to bylo ještě horší. Cupitavými krůčky se začal odhodlaně přibližovat k Lupusovi, aby ukořistil alespoň malý kousíček křupavé dobroty. Ten se zarazil a přestal na chvíli okusovat stoletou kost, sjel Múzáka rozzlobeným pohledem svých vlčích očí a výstražně zavrčel. „Grrrrrrrrrr.“ Pak se ohnal mohutným ocasem a chudák krysák odletěl jako tenisový míček až k protější stěně. Plesk! rozplácl se Múzák o zeď a sesunul se na podlahu. Ve vteřině zalezl do své díry za skříní, jen třesoucí se fousky mu vykukovaly. Tam si pak ještě dlouho olizoval natrženou špičku ocásku, kterou si odnesl z posledního boje s Lupusem o sušeného netopýra v tmavé čokoládě. „Fífífí… fífífí,“ ozývalo se potom ještě hodnou chvilku z myší díry. To Múzička, krysí komtesa z dobré rodiny, kterou Múzák poznal na loňském veletrhu sýrů v Holandsku, a  nyní už vlastně mladá paní Múzáková, nadávala svému čtyřnohému manželovi. 6

7

„Má pravdu Múzička. Jediná z  vás má rozum. Takoví staří braši a nedáte si pokoj. A ty, Múzáku, bys měl myslet na jiné věci než na věčné hašteření. Slyšel jsem letem zpátky z práce šuškat si holuby na střeše hradu o jednom překvapení, co pro tebe Múzička má…,“ usmál se potutelně hrabě Drákula na šedivého krysáka. „No jo, ty chlupáči, nakonec z tebe bude na stará kolena taky táta,“ dodal ještě a Múzák překvapením vyvalil oči z důlků, že byly najednou velké jak pštrosí vajíčka. Múzička jen tiše přikývla čumáčkem a potvrdila radostnou zprávu: „Fífífí… fífífí.“ V prastarých kyvadlových hodinách to najednou zapraskalo a zadunělo. Pavučiny mezi rafičkami se přetrhaly a hodiny pětkrát odbily. Pět ráno. Pak se kyvadlo znovu zasta­ vilo a  pavouci se dali ihned do tkaní nových sítí kolem ciferníku. Bylo by nejlepší ten starý krám vyhodit do šrotu, stejně odbíjel jen jednou denně. Přesně v pět ráno. Hodiny ale byly vzácným dědictvím po prapraprapradědečkovi Vla­ dymírovi Drákulovi I. z patnáctého století, který si pravidelně v pět dával šálek teplé slepičí krve před usnutím. „Tak je čas, abych i já zkontroloval ta svá mláďata,“ usmál se hrabě, vznesl se několik centimetrů nad mramorovou podlahu a vyletěl na chodbu. Dva hlídkující netopýři z čestné hradní stráže mu u stropu zasalutovali. Opatrně otevřel těžká kovaná vrata dětského pokojíku a nahlédl dovnitř. Ve dvou dětských rakvičkách přímo pod okny spokojeně spali Vlady s Vampirií. Vlady zachumlaný do peřiny až pod bradu objímal svého plyšového pavouka Mydlifouse, Vampirie poslední číslo módního časopisu Trendy upírka. „Kdyby nebylo těch rakví a  špičáků o  něco delších než obvykle, 8

možná by si je někdo mohl i splést s normálními lidskými dětmi,“ usmíval se tiše hrabě Drákula XXIV. Pak jeho ostříží zrak zahlédl z okna rudou záři v dálce vycházejícího slunce. Svítání. Už uplynul jeden dlouhý rok od chvíle, kdy společně s Vladym odhalili velké upíří tajemství a nemusí se více před slunečními paprsky schovávat. Už jim nehrozilo znehmotnění. Stačí kapka mořské vody. Od té doby si hrabě nenechal ujít ani jeden východ slunce, ko­ nečně si mohl dosyta vychutnat tu zlatou nádheru. Dnes to ale bylo jiné. Náhle se ho zmocnil zvláštní pocit. Pocit neklidu a nebezpečí. Chlad mu projel do morku kostí. „Tak podivné svítání… Až moc rudé. Jako krev! A zrovna dnes, kdy se mám vydat až za oceán a nechat hrad na tři týdny jen v rukou Vladyho. Jako by ty červánky byly špatným znamením,“ honilo se hraběti hlavou, ale snažil se sám sebe uklidnit. „Vždyť je to jen pár červánků. Začínám být pověrčivý jako stará babka kořenářka. Navíc tu nebudou úplně sami. Na Lupuse je spolehnutí každý den až do půlnoci a na noční hlídání přiletí švagrová lady Pecholína Třináctá z Neapole.“ Naposledy se ohlédl, prodlouženou rukou poodhrnul Vladymu z čela pár kučeravých pramínků a vyšel z místnosti. Dveře se za ním samy tichounce zavřely. „Všechno bude v pořádku,“ opakoval si, když se vracel zpátky chodbou. Za jeho zády mezitím pronikl klíčovou dírkou dveří dětské komnaty první slabý sluneční paprsek. Úplně rudý. Jeho červená záře se pomalu rozlévala po kamenné dlažbě starého hradu jako krvavá skvrna… 9

 2

Crrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr!!! Nervy drásající rachot školního zvonku se rozlehl dlouhými chodbami transilburské základní školy. Prázdniny utekly jako stará pošťačka před Lupusem a už je tu zase první školní den. „Nazdar, bráško! Tak v tom zase lítáme, co?“ křičel už od dveří Junior Van Helsing, a aby dostál svým slovům, přišlápl si rozvázanou tkaničku a do třídy vletěl rovnou po hlavě. V letu ho zastavila až třetí lavice. „Auvajs, auvajs! To to zase pěkně začíná!“ nahmatal si Junior na pihovatém čele první nefalšovanou bouli nového školního roku. „Tak to jsem ráda, že se alespoň v něčem shodneme, Juniore!“ ozval se za zrzkovými zády hlas matikářky Harantové. Junior se hbitě zvedl z podlahy a posadil se do poslední lavice hned vedle Vladyho. Stejně jako každý rok. „A já se celé prázdniny modlil, aby nám změnili třídní učitelku…,“ procedil tiše mezi zuby mladý Van Helsing. „Jestli chceš, tak ji proměním v opelichanou netopýrku,“ zašeptal z legrace Vlady svému lidskému kamarádovi do ucha. Harantová dvakrát rozčileně udeřila ukazovátkem do katedry. „Doufám, že vás neruším, mládeži! Jestli máte něco důležitého na srdci, ráda vás nechám po škole, abyste si o tom mohli v klidu povyprávět.“ 10

V té chvíli Vlady jako by zkameněl. Blonďaté kučery kolem obličeje mu rozvlnil studený vánek, i když všechna okna byla zavřená. Tělem mu projel mrazivý chlad a zorničky modrých očí se mu zúžily na velikost makových semínek. „To máš z  Harantové takový strach?“ naklonil se k  jeho uchu Junior, ale Vlady mu neodpověděl. Jako by ho ani nevnímal. Skelným pohledem sledoval dveře třídy. Junior se nechápavě naklonil k  Vampirii. „Hej, Vampi. To jsi mu udělala ty?“ A zase žádná odpověď. Zvláštní, obvykle Vampirie slyšela i šepot ze zpovědnice kostela na náměstí. Obzvlášť když potřebovala znát nejnovější holčičí drby. Junior ji šťouchl tužkou do zad, ale ani se nepohnula. A pak si toho všiml. Zorničky očí. Malé, úplně maličké jako maková semínka. Vampirie i Vlady, oba nehnutě sle­dovali skel­ ným pohledem kliku dveří. Juniorovi se sevřelo srdce strachem. Tady něco nehraje! Ještě nikdy své dva kamarády takhle neviděl. Zoufale si přál, aby to všechno byl jen hloupý žert. Pak se chodbou rozlehly kroky. Zvláštní, nepravidelné. Naháněly strach. Najednou však utichly. Matikářka Harantová klidně pokračovala ve výkladu, nikdo si ničeho nevšiml. „To je ta tvoje fantazie, Juniore. Včera ses přece jenom neměl potají dívat na ten film o pirátech s hvězdičkou. Jasně že pak slyšíš kroky kulhavců s dřevěnou nohou i uprostřed vyučování,“ oddychl si Junior a  sám nad sebou zakroutil hlavou. Vtom sebou Vlady a Vampi škubli, jako by se oba dva najednou probudili ze spánku. A pak se klika ve dveřích třídy pomalu pohnula… 11

 3

Dveře se prudce otevřely a třídou na okamžik zavanul ledový průvan. Zvláštní, venku byl skoro letní den a  zářijové sluníčko mělo ještě pořád sílu. Tak odkud se vzal ten mrazivý vzduch? „Aá, tak pojď jen dál. Málem bych na tebe zapomněla,“ očistila si matikářka hbitě ruce od křídy a vtáhla za rameno do třídy černovlasého klučinu, který zůstal stát na prahu. Junior si ho ze své lavice podezřívavě prohlížel od hlavy až k patě. Vlasy černé jako havraní křídla mu splývaly na ramena. Oči tmavé jako půlnoční jezero. Pohled zvláštní, tvrdý, snad i  zlý. Jako by ani nepatřil obyčejnému dítěti. A pak ten úsměv… Junior se nervózně poškrabal na zrzavém temeni a posunul si brýle po pihovatém nose . Ten zvlášt­ ní úsměv… Jako by ho už někde viděl. Ale ano! Ten úsměv přece zná. Úzké bledé rty pečlivě sevřené, aby si nikdo nevšiml, co se za nimi skrývá. Zrovna tak se přece směje Vlady i Vampirie! To aby je neprozradily upírské špičáky. „Upír! Další upír! Před pár lety bych ani nevěřil, že vůbec existují, a  dneska jsou se mnou v  jedné školní třídě hned tři najednou!“ mumlal si mladý Van Helsing mezi rty a nevěřícně se otočil na Vladyho. Ten jen přikývl na souhlas. Jako obvykle už dávno přečetl svému lidskému kama12

rádovi všechny myšlenky. Junior se znovu podíval na neznámého cizince před tabulí. Na chvilku se mu zdálo, že i on mu souhlasně přikývl hlavou. „No nazdar! To mi tedy vážně chybělo ke štěstí. Další, kdo mi vidí do hlavy jako do ledničky,“ povzdychl si Junior a snažil se nemyslet vůbec na nic, což se mu občas dařilo opravdu dokonale. „Tak, děti, představuji vám vašeho nového spolužáka. Jmenuje se Paulus Augustus Nikus, přistěhoval se k nám do Transilburgu až z dalekých Uralských hor a doufám, že si s ním budete rozumět,“ usmála se svým kyselým úsměvem matikářka Harantová a popostrčila mladého upíra dopředu mezi lavice. „Vyber si, kam si chceš sednout, Paulusi, ať můžeme pokračovat ve vyučování dřív, než zazvoní.“ Paulus přikývl a dlouze se rozhlédl po třídě, až se jeho černé oči setkaly se zamyšleným zrakem Vladyho. Ten pohled trval několik krátkých vteřin, a  přitom Juniorovi sedícímu vedle svého upířího kamaráda připadal nekonečný. Vtom se stalo něco, co by mladý Van Helsing nikdy nečekal. „Prosím, paní učitelko, tady vedle mě je volné místo. Junior si beztak chtěl přesednout k Vampirii, poslední dobou se mu znovu zhoršil zrak a z poslední lavice nevidí na tabuli ani s těmi svými brýlemi. Že jo, bráško?“ šťouchl Vlady loktem do nechápajícího Juniora. Vampirie sebou překvapeně trhla. „A to je zase co? Další z těch přihlouplých klukovských plánů, do kterých mě nikdo nikdy včas nezasvětí…,“ brblala si sama pro sebe a rozčileně se otočila do lavice za sebou právě včas, aby si všimla zvláštního žlutého odlesku ve Vladyho modrých očích. Trval jen chvilinku, tak krátký okamžik, že si Vampi ani 13

nebyla jistá, zda se jí to nezdálo. Něco jí však ten zlověstný záblesk připomněl. Něco z  minulosti, co jí nahánělo husí kůži ještě dnes. Ale nemohla si ani za vysušeného upíra vzpomenout. Paulus bez dlouhého rozmýšlení vyrazil uličkou mezi stoly přímo do poslední lavice k Vladymu. Havraní vlasy rámovaly bílý přísný obličej. Děvčata ve třídě z něj nemohla spustit oči. Cosi tajemného a zvláštního v jeho pohledu na ně působilo jako magnet. Byl o hlavu vyšší než všichni ostatní a jeho krok byl hrdý a rázný, jak tomu bývá u důležitých vojáků či mocných pánů. Jen jednu vadu měl. Kulhal na pravou nohu. Pouze Vlady, Vampirie a Junior věděli, že se mu muselo stát něco opravdu hrozného. Vždyť upíři jsou nezranitelní, každá bolest se jim hojí během okamžiku. Jediné, co se nezahojí a  co je může zničit, je znehmotnění. Upíři nikdy nekulhají!

14

 4

Jako vždycky se Junior dobelhal do školní jídelny mezi posledními. Mezi zakopnutím o práh ve dveřích třídy a uklouznutím na schodech mu cesta do jídelny pokaždé trvala déle než ostatním. Tentokrát mu však místo ve frontě u okénka nikdo nedržel. Marně se rozhlížel kolem. Až pak je spatřil. Vladyho s jeho novým upířím kamarádem. Společně u stolu v rohu jídelny, kde předtím sedával Vlady s Juniorem. Mladý Van Helsing nechápal, co se to s  Vladym děje. Během okamžiku jako by na něj dočista zapomněl. Všechno, co společně prožili, všechna jejich dobrodružství i rošťárny jako kdyby nikdy neexistovaly. Od chvíle, kdy ten neznámý černovlasý kluk vstoupil do třídy, měl malý upíří hrabě oči a uši jedině pro něj. „Tak si z toho nic nedělej. Pojď sem, já ti tu držím místo,“ uslyšel Junior z fronty konejšivý hlas Vampirie. „A ne aby sis myslel, že to dělám kvůli tobě,“ dodala okamžitě. „To ani náhodou, ty zrzoune pihovatej. Ale jelikož tvůj kamarádíček nechal na holičkách i mě a skutečná upíří lady nikdy neobědvá bez společníka, zkrátka se musím spokojit s tebou.“ Junior se rošťácky usmál a  zařadil se do fronty před Vampi. Znal už ji celý rok a věděl, že její urážky nesmí brát vážně. Snaží se dělat vznešenou upíří hraběnku, která nemá 15

nic společného s obyčejnými smrtelníky, ale ve skutečnosti je to ta nejlepší holčičí kamarádka, kterou kdy měl. I když to by jí nepřiznal, ani kdyby ho mučili špenátem. „Tak co, zrzku? Dvojitý kečup jako obvykle?“ zeptala se zvesela pro­ šedivělá kuchařka. „Jako obvykle,“ odpověděl Junior a zamířil s plným tácem rovnou k Vladyho stolu. Dva kroky za ním, tak aby si nikdo nevšiml, že spěchá, kvaltovala důstojně se svým tácem Vampirie. „Nazdar, bráško. Proč jsi na mě dneska nepočkal? Málem jsem si musel vystát celou frontu společně s prvňáčkama,“ zeptal se vyčítavě Junior. „No však ono by se toho zas tolik nestalo, že?“ otočil se na něj mrazivým pohledem Paulus a jeho dva špičáky se na chvilku nebezpečně zablyštěly. Vlady ani nezvedl oči od talíře a v klidu pokračoval v jídle, jako by Junior ani neexistoval. „No tak bráško, co je to s tebou? Vzal jsem pro tebe dvojitý kečup, nemáš chuť?“ položil mladý Van Helsing tác s jíd­lem na stolek a začal se rozhlížet po volné židličce. „To není třeba, Juniore. My už jsme dojedli,“ odpověděl mu Vlady chladně a zvedl se od stolu. Junior nemohl uvěřit svým uším. To bylo poprvé v životě, co mu Vlady řekl Juniore, a ne bráško. V tom okamžiku náhle ucítil v zátylku ledový dech. Jako by se ho dotkla samotná smrt. Bledé Paulusovy rty mu zašeptaly přímo do ucha, aby nikdo jiný neslyšel ani slovíčko: „Radši se někam zdejchni, dokud ti ještě zbývá v žilách trochu krve, človíčku! Mohlo by se to totiž brzy změnit. Hodně, hodně brzy…“ Junior vyděšeně ustoupil o dva krůčky. Strach a zklamání mu sevřely hrdlo tak, až mu chyběl dech. A pak najed16

nou ležel na zádech na podlaze mezi rajskou omáčkou, knedlíčkovou polévkou a  dvojitou porcí kečupu. Při svém krkolomném pádu se totiž snažil zachytit stolku a strhl na sebe ubrus i  s obědem. Celá jídelna se otřásala smíchem, nikdo si ničeho nevšiml. Všichni si mysleli, že jako obvykle zakopl, uklouzl nebo se mu zkrátka nějak zapletly nohy. Ale Junior věděl, že tentokrát tomu bylo jinak. Ještě teď cítil na ramenou dvě rány pálící jako samotné peklo. Ne, tentokrát neuklouzl. K zemi ho za ramena strhly dvě neviditelné ruce nadlidskou silou. „To jsi byl ty! Ty jsi mě povalil!“ zvedl se Junior rozčileně ze země a postavil se tváří v tvář Paulusovi. Ten se se samolibým úsměvem otočil k  Vladymu, jako by mu sám v  myšlenkách diktoval odpověď. „No tak, Juniore. Že se nestydíš, takhle hloupě si vymýšlet. Každý z nás viděl, že jsi upadl sám. Nemusíš hned tak žárlit. Dnes už jsem slíbil Paulimu, že ho navštívím na jeho hradě Krveštejně. Hrát si můžeme klidně zítra,“ klidným hlasem odpověděl Vlady a dodal. „Samozřejmě, jestli bude mít Pauli zítra chuť.“ Pak se oba otočili a bez pozdravu vyšli z jídelny. Paulus se ještě se zlověstným úšklebkem na okamžik otočil k Juniorovi zašpiněnému po celém obličeji od kečupu a zašeptal: „Dobře, že sis toho kečupu vzal dvě porce, človíčku! Slyšel jsem, že dělá dobře na pleť.“ A s hurónským smíchem za sebou zavřel dveře. Junior zůstal stát jako vyřezaný ze dřeva. Nechápal vůbec nic. Co se to jen stalo s  jeho nejlepším kamarádem? Jako by to ani nebyl on. „Pálí tě to moc, zrzku?“ uslyšel za svými zády tichý hlásek. Vampirie ho jemně hladila po bo17

lavých ramenou. „Tak ty jsi ho také viděla?“ zaradoval se Junior. „Ne, neviděla. Ale můžu ti číst v myšlenkách. A tak vím, že si nevymýšlíš,“ povzdychla si Vampirie. „Snad bude stačit studený zábal ze zmrzlého mamuta od severního pólu a do zítřka tě všechno přejde. Uvidíš. Řeknu Lupusovi, aby ti pro něj zaletěl na bleskovodu.“ Co však teď Vampirii nejvíc vrtalo hlavou, nebyl ani ledový zábal, ani Lupus, který nerad létá kamkoli na čemkoli, ale jak to, že když ona sama si mohla v Juniorových myšlenkách přečíst pravdu, nepřečetl si ji také Vlady. Tady něco nehrálo! A  navíc ten žlutavý záblesk ve Vladyho očích. Zdálo se jí to, nebo ho doopravdy znovu zahlédla, když Junior před chvilkou padal k  zemi? Kdyby si tak dokázala vzpomenout, kde už ten žlutavý pohled viděla…

18

 5

Uplynul jen jeden jediný týden od začátku školního roku, ale v Horním Transilburgu jako by uteklo najednou alespoň celé století. Vše se změnilo jako mávnutím kouzelného proutku. Dávno pryč byly letní dny plné slunce a vůně zralých malin a hrušek. Obloha nad městečkem se zatáhla tmavými mraky a  den ode dne byla černější a  černější jako před pořádnou bouřkou. Oráči na políčkách a stráních nad Transilburgem občas zvedali hlavy k  obzoru a  vyhlíželi v dálce první blesky, ale marně. Déšť nepřicházel. Stará statkářka Vondráčková, které už táhlo na devadesát devět let, bezradně kroutila hlavou a potichu si pro sebe stále dokola mumlala: „Tak už to přijde… Zrovna, jak kdysi říkávala prapraprababička Josefka. Až obloha zčerná jako smrt, země se vysuší na troud a tráva na popel, až z nebe zmizí měsíc a z Černé skály zaútočí na ves krvežízniví vetřelci, pak přijde konec světa… A já nebohá věřila, že se něčeho takového už nedožiji. Pán Bůh s námi a  zlé pryč…“ Nikdo si jí nevšímal, kdo by také věřil na takové babské řeči. Ale vesnicí se pomaličku začínal šířit strach. A pak to najednou přišlo. Nejdříve zmizela žlutavá kuřátka ze starostovic zahrady. Nejspíš nějaká drzá lasička 19

nebo neposlušná kočka, mysleli si všichni. Nic zvláštního v  těchto krajích. Ale druhý den ráno polovina vesničky marně svolávala domů svá koťata a  štěňata. Nic naplat. Chlupáčci nadobro zmizeli, jako by se po nich slehla zem. Až druhý den za rozbřesku… „Sněhurkóóó,“ rozlehl se Horním Transilburgem vyděšený výkřik staré Vondráčkové. Tolik strachu bylo v  jejím hlase, že každému, kdo ji zaslechl, se na okamžik hrůzou zastavil dech. Rozsvícená okna domků kolem náměstí se otvírala jedno po druhém a rozespalí sousedé zjišťovali, co se to té bláznivé babce zase přihodilo. Okolo prastaré kašny uprostřed náměstí stál hlouček prvních zvědavců. Vystrašeně se skláněli nad něčím u jejich nohou a školník Kotásek podpíral roztřesenou Vondráčkovou, která nepřestávala lomit rukama. Junior s Vampirií byli zrovna o dvě ulice dál, když zaslechli všechen ten lomoz z náměstí. Cesta do školy je okamžitě přestala zajímat, něco takového si přece nemohli nechat ujít. „Tak poběž, ty zrzavý hlemýždi,“ pokřikovala ne­dočkavě Vampi na mladého Van Helsinga, který utíkal pár kroků za ní, až mu školní taška za hlavou nadskakovala. „Takhle nám uteče i stará Vondráčková. Jak je možné, že jsi nepropadl z tělocviku, to opravdu nechápu.“ Vtom ji popadly za ramena silné mužské paže, až zůstala viset pár centimetrů nad zemí. „Kdepak, holčičko. Tohle není hezký pohled pro malé slečinky jako ty,“ postavil ji zpátky na zem školník Kotásek a zatarasil jí svým mohutným tělem výhled na kašnu. „Kdyby tys, človíčku, spatřil jen polovinu toho, co jsem viděla já, hrůzou by ti vlasy zbě20

lely,“ rozčileně si pomyslela Vampirie, ale slůvka, která se jí už už drala z úst, raději rychle spolkla. Ostatně vůbec jí nevadilo, že jí někdo zatarasil výhled vlastním tělem. Koukat skrz lidské bytosti ji kdysi dávno pratetička Tiranie naučila už ve třetí lekci základních znalostí mladého upíra. Usmála se nevinně na starostlivého škol­ níka a mezitím pořádně zaostřila přes jeho svalnatou hruď směrem ke kašně. Nejdříve uviděla zelený svetr, co měl školník Kotásek pod kabátem. Pak bílé spodní tílko a potom…“ No fuj, jestli já se někdy vdám, tak můj muž určitě nebude mít chlupy i na zádech. To tedy ani omylem,“ prolétlo jí hlavou a znechuceně ohnula svůj hraběcí nosík. Ale ostřila dál. Až se jí před očima začala rýsovat kamenná kašna. A pak ji spatřila. Sněhurka! Bělavé koťátko, které občas hladívala cestou do školy. Její maličké a měkounké tělíčko leželo nehybně na vlhké dlažbě náměstí přímo u nohou staré Vondráčkové. Bílý kožíšek byl smáčený kapkami rudé krve vytékající ze dvou maličkých dírek na krku koťátka. „U smradlavého česneku!“ Vampirii zamrazilo až do morku jejích upírských kostí. „Až obloha zčerná jako smrt, země se vysuší na troud a tráva na popel, až z nebe zmizí měsíc a z Černé skály zaútočí na ves krvežízniví vetřelci, pak přijde konec světa…,“ tiše opakovala stále dokola hlasem bez života stará Vondráčková dávné proroctví své prapraprababičky a tentokrát se jí už nikdo neodvážil smát. „Upíři! Vidíte to kousnutí? To může znamenat jedinou věc. Sněhurku zabili upíři. Bůh nás ochraňuj!“ šeptali si mezi sebou vesničané s  očima ­plnýma hrůzy. 21

Vampirie věděla, jak moc se pletou. Žádní upíři. Nikdo z nich nemá tak malá ústa a zuby tenké a ostré jako injekční jehličky. Tohle nebyla práce žádného z  vampýrů. Sněhurku zabil někdo mnohem nebezpečnější. Někdo, kdo v sobě nemá nic lidského, žádný rozum, aby mohl kontrolovat své činy, jen zvířecí pud. Létající pánové noci! Okřídlení vládci temnoty! Netopýři! Jedno ale Vampi nechápala. Kde se v transilburském kraji vzali krvelační netopýři? Ona sama o nich slyšela vyprávět jen ve starých upírských legendách. Jediní netopýři široko daleko byli přece ti z ochranné stráže hradu Špičáku a ti nikdy neublížili ani kuřeti. Alespoň dodnes…

22

 6

Větev dubu Oprátkovce třikrát udeřila do okna hodovní­ ho sálu. Jako obvykle ohlašovala příchod nezvaných hostů k branám hradu na Černé skále. Prošedivělý komorník Lupus se naklonil z hradní zvonice, aby lépe viděl na padací most a  cestu vedoucí k  bráně Špičáku. Radostný úsměv mu přeletěl přes vrásčitou tvář. „No to jsou k nám hosti, jen račte dál,“ zavolal z  okna a  během okamžiku seběhl pra­ staré schody ze zvonice do uvítacího sálu. „Lupusi, ty jeden nechápavý vlkodlačí dědku, kolikrát ti mám opakovat, abys nikoho nevpouštěl dovnitř. Chceš snad zase skončit bez večeře?“ rozkřičel se za komorníkovými starými zády známý hlas. „Aá, to jste vy? No to nám byl Nosferatu dlužný… Tak jen pojďte dál, když už jste tady,“ uvítal Vlady nevrle staré kamarády. Vampi s  Juniorem si vyměnili nechápavý pohled. Tohle přece vůbec nebyl Vlady, kterého oba znali. Lupus u dveří utrápeně sklopil zrak k zemi a tiše si povzdychl mezi prošedivělými fousy. „Co to má znamenat, Lupusi? Co se to tu u všech netopýrů děje?“ zeptala se ho v myšlenkách opatrně Vampirie tak, aby ji Vlady, který právě zmizel v  jídelním sále, nemohl zaslechnout. Múzák s Múzičkou mezitím pomalu, pomaličku vystrčili čumáčky z  díry za schodištěm, chvějícími se 23

fousky větřili, zda jim nehrozí žádné nebezpečí, a  začali radostně skákat Juniorovi po nohou. „Sám nechápu, mladá paní. Od té doby, co se do hradu nastěhoval ten neznámý cizinec Pauli a vy jste odešla k Juniorově rodině, všechno jako by se zbláznilo,“ šeptal v myšlenkách Lupus a opatrně se rozhlížel kolem. „Mladý hrabě se změnil k nepoznání. Rozkazuje, ničí, uráží, trestá… Všichni z něj mají strach. A nebudu vám ani vyprávět, co ti dva provedli lady Pecholíně, která přijela na přání hraběte Drákuly XXIV. předevčírem, aby tu na všechno dohlédla…“ Vtom dřevěné schodiště za jejich zády zaskřípalo. „No to jsem si mohl myslet, Lupusi, že tě zase načapu, jak si stěžuješ,“ zasyčel mezi bledými rty Pauli a zlověstně zapráskal bičíkem na koně, co držel v rukou. Kulhavým krokem sešel ze schodů až do vstupní haly. Pomalu a důstojně, jako kdyby mu celý hrad už dávno patřil. „Přece byste mu nevěřili. Chudák starý, už to má v hlavě všechno popletené,“ usmál se, jemně sklonil hlavu a políbil Vampirii ruku na uvítanou jako pravý gentleman. Zdálo se jí to, nebo i v jeho očích na docela malou chviličku zahlédla ten záhadný žlutavý odlesk? Junior, který jako jediný neuměl číst v myšlenkách a neslyšel vůbec nic z celého jejich rozhovoru, zatím zmateně tápal po vstupní síni. Hrad byl najednou mnohem tmavší než kdykoli předtím. Střepy z překrásných lustrů s žárovkami naplněnými světluškami, které byly pýchou Vladyho tatínka, křupaly Paulimu pod podrážkami jeho vojenských bot. Svíce i louče na chodbách někdo zapomněl zažehnout už několik nocí, protože byly opředeny hustými pavoučími 24

sítěmi. Junior se otočil k východu, ale právě v ten okamžik zaslechl, jak se těžká kovaná brána za jeho zády se strašidelným vrznutím zabouchla. „Tak a je to tady. Sám s třemi upíry a jedním polovičním vlkodlakem zamčený v naprosté tmě. Já to věděl, že tohle nakonec nemohlo dobře dopadnout. Jakže to říkala Vampiriina pratetička Tiranie? Lidé s lidmi, upíři s upíry. A měla pravdu, babizna jedna, krví nasátá. Co já teď tady? Taková smůla, umřít zrovna když maminka připravuje k večeři borůvkové knedlíky. A tvarohem sypané,“ rozklepala se Juniorovi kolena a  cítil bušit srdce až v krku. Rychle si pravou rukou udělal na čele křížek, jak ho to kdysi dávno učila babička a tiše šeptal modlitbičku, kterou si ještě z těch dob pamatoval. „Pán Bůh s námi a zlé pryč, Pán Bůh s námi a zlé pryč, Pán Bůh s ná…“ Ještě ji nezopakoval ani potřetí a kamenná podlaha pod jeho nohama se zachvěla. Nejdřív nepatrně, pak o  něco silněji a  nakonec tak, až se hrad Špičák se strašlivým rachotem otřásl ve svých staletých základech. „Co to na nás zkoušíš, človíčku? Nevíš, jak se mají chovat hosté? Svého Boha si nech pro sebe a ostatní smrtelné, neschopné nebožáky! Stejně ti nepomůže! Tady určitě ne,“ temný hlas Pauliho se odrážel od kamenných zdí jako hrozivá ozvěna. „Nyní na Černé skále vládne někdo úplně jiný, a jestli ještě jednou jedinkrát urazíš síly temnoty a zla, moc rádi vyzkoušíme, jestli stále funguje podzemní mučírna pod hradem. Mám pravdu, Vlady?“ Malý upíří hrabě se snesl z výšky na podlahu přímo před Juniora, pohrdavě mu pohlédl do očí a  přikývl. „On byl pihoun stejně vždycky 25

málo chápavý. Tak na skřipci, co dole zbyl z doby pálení čarodějnic, by se mu mohlo konečně rozsvítit,“ rozesmál se Vlady mrazivým smíchem na celé kolo, až se skla oken zatřásla v prastarých rámech. Na hradbách se vyděšené hejno netopýrů zvedlo k letu. Jejich tmavé obrysy za pár okamžiků zmizely proti slunci, právě zapadajícímu nad transilburskými kopci.

26

 7

Junior začal bázlivě ustupovat krok za krokem směrem k hradní bráně. Marně šmátral třesoucíma se rukama tmou kolem sebe, zdi byly daleko a všude kolem prázdná temnota. Ozvěna Vladyho pohrdavého smíchu se stále ještě odrážela od hradních stěn tam a  zpátky. Kam se jen poděla Vampi a Lupus? A Múzák s Múzičkou? Copak ho tu nechali všichni samotného ve spárech toho upířího cizince a Vladyho, který náhle docela ztratil rozum? Pak najednou v temnotě ucítil chvějící se ruku Vampirie. Byla ještě studenější než obvykle. Pevně ji sevřel v  dlani a jako na znamení se oba dva úprkem rozběhli přes vstupní halu hradu rovnou ke kovaným dveřím. Rychle. Ještě rychleji. Pryč odtud. Vampi svým upířím zrakem viděla jako ve dne, mladý Van Helsing však klopýtal po kluzké dlažbě a zakopával na každém kroku. Brýle mu při běhu sklouzly z nosu a roztříštily se o podlahu na tisíce střípků. Už se skoro dotýkal konečky prstů těžkých vrat před sebou… A vtom se mu mezi nohy připletlo cosi kulatého. Něco, co tam rozhodně být nemělo. Junior zavrávoral. Ztratil rovnováhu a rukama se marně snažil ve tmě něčeho zachytit. „Zrzku jeden zrzavý, pusť mě…,“ stihla ještě vykřiknout Vampirie, než ji Junior strhl při svém krkolomném pádu 27

k zemi. Oba dva sebou společně plácli do temné prázdnoty pod jejich nohama. Vzduchem zavířil prach a pak už bylo ticho. „Tma je, tma není. Upír chce, upír změní,“ rozkřikl se mocně chodbou Vlady a  dávné upíří zaříkávadlo zažehlo svíce po obou stranách temné haly. Najednou vzplály vysokým plamenem. Jejich mihotavé světlo rázem ozářilo chodbu i velké hradní schodiště. „To by nebyl Junior Van Helsing, aby po každých deseti metrech neupadl,“ zakroutil Vlady pohrdavě hlavou směrem k  Juniorovi a  poklepal uznale na rameno Paulimu vedle sebe. „Měl jsi pravdu, bráško. S těmi člověčími budižkničemy jsem jen zbytečně ztrácel čas.“ Vampirie se celá rozlámaná pomaličku zvedla z podlahy a naštvaně si oprašovala krajkovou sukni. „Po dlouhé době s tím hraběcím buranem musím souhlasit i já. Podívej se, co jsi udělal s mojí sukní. Víš vůbec, že než černé vdovy svýma pavoučíma nožkama utkají metr téhle krajky, uplyne tři sta let? Kdy se konečně zapíšeš do kurzu chůze po dvou končetinách na vzdálenost delší než pět metrů, ty nemehlo nemožné,“ prskala vztekle Vampi a z očí jí sršely blesky na všechny strany. „Promiň, Vampi. Něco se mi připletlo pod nohy,“ omlouval se potichu Junior a hladil si naražené koleno, které mu začalo modrat jako zralá švestka. „Pro tebe nejsem žádná Vampi. Kolikrát ti to mám opakovat. Pro tebe i ty dva upíří chudáky tady na schodech jsem jednou provždy hraběnka Vampirie Krvemila Mladší! A co je vlastně tohle?“ ohrnula znechuceně svůj hraběcí nosík a špičkou střevíčků z měkké 28

kůže pijavic kopla vší silou do neznámé koule válející se na podlaze. Ta se rozletěla po kamenné dlažbě, dva skoky ode zdi ke zdi, doprava, doleva, znovu doprava a skončila přímo v Juniorově náručí. Tedy nejdřív na jeho hlavě. „Auvajs, auvajs,“ vypískl Junior a rázem zapomněl na bolavé koleno. Popadl kouli do rukou a už už s ní chtěl mrsknout někam do kouta, když se koule náhle sama pohnula. Jen trošku, tak lehce, že si Junior ani nebyl jistý, jestli se mu to všechno jenom nezdálo. A pak se pohnula znovu. „Ježkovy oči,“ vyděsil se mla­dý Van Helsing a koule mu okamžitě vyklouzla z rukou na podlahu. Bez brýlí si Junior neviděl ani na pihy na vlastním nose, světlo svící mu teď bylo úplně k ničemu, a tak jen poslepu šátral. Na docela krátký okamžik ucítil lehoučký závan vůně divokých růží. Opatrně se prsty znovu dotkl podivného míče před sebou. Nejdřív cítil, že je koule na povrchu krásně měkká a  sametová jako zralá broskev. Nahoře jako by bylo přilepeno spousta dlouhých, hebkých nití a zepředu... zepředu měla dvě zvláštní bulky. Dvě bulky, které... právě teď obě najednou mrkly! „Šmankote, to nejsou žádné nitě ani žádné bulky, a už vůbec ne míč!“ blesklo Juniorovi hlavou, než se celý svět kolem něj roztočil a před očima se mu rozprostřela tma. Byl už zvyklý na ledacos, ale o uťatou lidskou hlavu zakopl ve svém životě opravdu poprvé.

29

30

 8

„Byla bych vám přřřevelice vděčná, mládeži, pokud byste do mne propříště nekopali jak do fotbalového míče. Vždyť již mám za sebou nějaké to staletí strašení, měli byste míti úctu k přřřevelice starým lebkám. Jako komtesa Pecholína Třináctá z Neapole, dědička a potomek prastarého slavného rodu, dcera Bílé paní z  Florencie a  Bezhlavého rytíře z Miramare, mám také svou hrdost! Sice jsem přislíbila otci vašemu, že o vás starati se budu po dobu jeho nepřítomnosti na hradě Špičáku, ale o kopancích do mé šlechtické čelisti tu řeči nebylo. Capito, bambini?“ promluvila uťatá hlava na podlaze a  Junior, který se právě probral, znovu omdlel. Komtesa Pecholína přiletěla na blesku přímo z Neapolského zálivu v daleké Itálii při poslední bouřce minulý týden. Měla štěstí, od té doby totiž nad Transilburgem ani nesprchlo, i když nebe zůstávalo černé ve dne jako v noci. Seznámila se s Vladyho tatínkem kdysi dávno na začátku osmnáctého století, kdy oba dva ještě studovali na slavné univerzitě v  Horrorbridge. Hrabě Drákula XXIV. tenkrát docházel na fakultu krevní chemie a úplňkové fyziky, mladá komtesa Pecholína studovala cizí jazyky, vlkodlačtinu a záhrobštinu. 31

Říkalo se o ní, že zamlada byla velkou krasavicí. Za ta staletí popletla svou nadpřirozenou krásou hlavu nejednomu italskému mladíkovi. Prý je pak lákávala na širé moře, aby zjistila, zda jejich láska je opravdová, nebo ne. Tam jim totiž za úplňku na vratké loďce uprostřed modravých vln Neapolského zálivu odhalila své tajemství. To, že po svém otci, Bezhlavém rytíři, podědila nejen zámek na útesech nad mořem, ale i  takovou jednu skoro nepodstatnou ma­ ličkost. Sťatou hlavu! Obvykle ji nosila jako ostatní smr­ telníci pěkně na krku, aby nebudila v ulicích města zbytečný rozruch, ale když potřebovala přemýšlet nad něčím hodně důležitým, pomáhalo jí vzít svou hlavu pěkně pevně do rukou. A občas ji v noci ztrácela v posteli mezi polštáři. Chudák Pecholína znovu a  znovu doufala, že tentokrát konečně objevila pravou lásku. Mladíčci ale pokaždé raději skočili z  loďky do vody a  zvolili jistou smrt v  mořských hlubinách, než aby vydrželi pouhý pohled na bezhlavou komtesu. Ona jim pak z  nešťastné lásky házela na vodní hladinu květy divoké růže. Když ráno v  přístavu vídávali pohupovat se na vlnách nový růžový květ, věděli, že další z námořníků se už víckrát nevrátí domů. A tak nakonec nešťastná Pecholína zůstala navždy sama a nikdy se nevdala. Zato se stala nejoblíbenější chůvou malých potomků všech slavných upírských rodů od Transylvánských Karpat až po zapovězené území mocného Praupíra. I o Vladyho se už kdysi starala. To bylo tenkrát před lety, když hrad Špičák postihlo hrozné neštěstí. Tehdy se Vladyho maminka Azzurina kvůli úkladům podlého vládce všech 32

upírů a  vlkodlaků Panikuse znehmotnila. Cimbuří hradu bylo pokryto smutečním černým suknem tkaným z půlnoční tmy a netopýři na věži pěli truchlivé pohřební zpěvy každou noc až do východu prvních slunečních paprsků. Vlady byl tehdy ještě malé upíří pískle. Plakal a plakal, jako by se jeho azurové oči změnily v moře nekonečných slz. Bez maminky byl jako bez duše. Jen její modravý medailonek mu po ní zbyl. Tenkrát ještě nemohl tušit, jak bude jednou důležitý pro celý upíří národ. To byly ale jiné časy. Od těch dob se toho na hradě Špičáku změnilo tolik, kolik vody proteklo řekou Zubnicí. „Dobrý upíří den, lady Pecholíno Třináctá. Je mi nesmírnou ctí, že vás konečně poznávám. Mé jméno je Vampirie Krvemila Mladší a vy jste vždy byla mým velkým vzorem v  otázce krásy a  elegance. A  vaše vznešené ráčkování je prostě nenapodobitelné,“ zrudla hanbou Vampirie, když v mi­hotavé záři světel konečně pochopila, co to před chvilkou nakopla špičkou střevíce. „Ciao, bambina. Bejvávalo, bejvávalo. Čas nikdo nezastaví. Ale děkuji ti přřřevelice. I z tebe jednou bude pravá upíří šlechtična, soudím podle tvé přřřevelice elegantní obuvi, kterou jsem před chvilkou měla možnost spatřit hodně, hodně zblízka. Kůže pijavic říčních, řekla bych.“ Usmála se hlava komtesy Pecholíny na podlaze a snažila se očima dohlédnout na otisk boty, pod kterým jí přesně uprostřed čela rašila velká boule. „Pijavice jezerní. Poslední model od Vamparmaniho,“ špitla zničeně Vampirie. Vlady a  Pauli s  uštěpačným pohledem shlíželi na dění pod schodištěm. Měli všechny pěkně ve své hrsti, nikdo 33

nemohl uprchnout ani se jim postavit. Teď se jen spokojeně bavili na účet svých bývalých kamarádů. Junior držel tu šlechtickou hlavu co nejdál od těla. Komtesa nekomtesa, co kdyby ho chtěla pokousat? „Dobrý den, lady bezhlavá…,“ pozdravil neobratně a přemýšlel ze všech sil, kam jen by tu hlavu odložil. Přece ji nemůže zase jen tak zahodit na zem. Ale nosit ji navěky v  podpaží se mu také příliš nechtělo. „A kdepak jste si to, komteso Dvanáctá, jak bych to jen řekl… No, kde jste nechala váš šlechtický zbytek?“ rozpačitě to zkusil Junior. „Mladíčku! Mé jméno je komtesa Pecho­ lína Třináctá! Žádná Dvanáctá! Já jsem přřřevelice hrdá na třináctku, kterou máme v erbu. Žádné jiné číslo nenosí tak krásně smůlu jako to naše. Capito, bambino?“ uraženě mu odpověděla hlava Pecholíny. „No to mi tak ještě chybělo, jako bych té smůly už nenosil dost já sám,“ pomyslel si nešťastně Junior. Kde ale Pecholína zapomněla tělo, stále ještě nepochopil. Rozhlížel se hradní chodbou, ale po těle bez hlavy nikde ani stopy. To by přece nepřehlédl ani bez ­brýlí. „Máš pravdu, bambino. Tělo je pryč. Fuč. Zmizelo. Přřřevelice se vypařilo. Zkrátka není k nalezení,“ četla mu Pecholína v myšlenkách. Junior si nedůvěřivě přiblížil komtesinu hlavu k očím a nechápavě se na ni podíval. „A to se vám stává často, lady Třináctá?“ On sám už toho ztratil hod­ ně, dodneška si myslel, že vlastně všechno, co jen ztratit jde. Brýle snad tisíckrát, boty, kalhoty, kšiltovku, kapesné, žákovskou, školní tašku, křečka, tříkolku, dokonce i paměť, ale tělo tedy ještě nikdy. Konečně ho někdo předstihl!

34

 9

Výhrůžná, tmavá oblaka nad Horním Transilburgem ještě víc zčernala a na vesnici v podhradí se pomalu snesl večer. Temný a  nepřátelský. V  oknech domků dole pod Černou skálou začala poblikávat první světélka, všechny dveře a branky byly již dávno zamčeny na deset západů. Nikdo se po setmění neodvažoval ani vystrčit nos. Kdesi v dálce vytrvale houkal sýček, ten noční posel smrti a neštěstí, jako předzvěst čehosi ďábelského, co se blížilo tmou. Jeho hlas se nesl chladným večerním vzduchem v opuštěných ulicích a lidé si před ním ve svých domovech hrůzou zacpávali uši. Městečko se začalo připravovat na další bezesnou noc v zajetí strachu. Kdyby někdo z vesničanů našel odvahu přiblížit se k oknu a na docela malou chvilku se podívat směrem k zřícenině hradu Špičáku, možná by u zvonice proti slabému svitu měsíce zahlédl zvláštní oblaka. A kdyby se díval o chvilinku déle, určitě by si všiml, že se ta tmavá mračna nějak podivně hýbou. Houfují. Jako by létala kolem dokola věže. A každou chvíli se k nim z dálky přidával nový a nový stín, až bylo mračno tak velké, že zakrylo celý měsíc. Teď už si nikdo nemohl nevšimnout, jak se ten obrovský mrak pomalu vznesl nad zvonici hradu, naposledy ji obkroužil a pak se 35

mávnutím tisíců malých černých křídel neslyšně rozletěl směrem k vesnici. Stará Vondráčková ve svém baráčku v každém okně zapálila svíčku proti zlým silám noci a tiše se modlila v koutě kuchyně před obrázkem Panenky Marie, který jí zbyl po prapraprababičce Josefce. Občas zvedla unavené oči od ­růžence v klíně a vystrašeným pohledem sledovala dvorek před okny v záři měsíce. Odříkala další modlitbičku a  opět se ustaraně podívala k oknu. Krve by se v ní v ten okamžik nedořezal. Za oknem byla tma jak v hrobě, všude černočerná temnota, po měsíčním světle ani památky. Hlavou jí zněla stále dokola slova dávné věštby: „Až obloha zčerná jako smrt, země se vysuší na troud a  tráva na popel, až z  nebe zmizí měsíc a z Černé skály zaútočí na ves krvežízniví vetřelci, pak přijde konec světa.“ Bělovlasá Vondráčková se rychle zvedla ze stoličky, doběhla do komory a v zástěře přinesla cop pletený z hlaviček česneku. Třesoucíma se rukama ho pověsila nad dveře, rovnou pod železný křížek. To by je mělo zastavit, bestie jedny krvavé. Alespoň tak nějak to tvrdívala prapraprababička ­Josefka. Pak najednou stará Vondráčková zbystřila. Jako kdyby zvenku zaslechla šumot padajícího listí. Slabé zašustění, jako když se uschlý lístek pomalu snese dolů z koruny stromu a lehce, jako motýlí křídlo, pohladí ostatní listy, co už na něj na zemi čekají. Zvláštní. Větve stromů na dvorku i v celém Transilburgu byly už totiž dávno holé. Ten zvuk však 36

nepřestával. Naopak. Byl stále silnější a silnější. Už nepřipomínal padající listí, už nepřipomínal ani šumění podzimního deště, ani vítr hrající si mezi větvemi. Stala se z něj dravá vichřice. Vondráčková stihla ještě na zlomek vteřiny zahlédnout tisíce a tisíce černých křídel, které během okamžiku naplnily celý dvorek. Bez váhání otevřela dveře staré dřevěné skříně, kde schovávala oblečení po nebožtíku Vondráčkovi. Rychle do ní vlezla a vší silou zabouchla. Zrovna ve chvíli, kdy se okno kuchyně s  rachotem rozletělo na tisíc střepů a dovnitř se vevalil černý oblak plný malých chlupatých tělíček s nabroušenými drápky a zoubky špičatými jako jehličky. Netopýři! Bylo jich tolik, že se ani spočítat nedali. Zaplnili rázem celou kuchyň, zahradu i  dům. Někteří se s  výhrůžným zapištěním otočili v  letu a  pokračovali dál směrem na vesnici. Další ale zůstali a začali svými drápy a zuby útočit na starou skříň v rohu. Cítili čerstvou krev! Jejich malá nebezpečná očka svítila podivným žlutavým odleskem. Stará Vondráčková se uvnitř začala modlit. Prosila, aby ta stoletá dubová skříň vydržela až do svítání. Slova její modlitby ale zanikla v ohlušujícím hukotu mávajících křídel.

37

 10

Komtesa Pecholína, tedy vlastně pouze její hlava v Juniorových dlaních, jen nešťastně mrkla očima na znamení beznaděje. Něco podobného se jí ještě za celý dlouhý život nestalo. Ráda by i pokrčila rameny na svou omluvu, ale bohužel neměla ani potuchy, kde se právě nacházejí. „Vůbec to nechápu, mládeži. Myslím, že tu máme přřřevelikou záhadu. Včera ráno jsem usnula jako obvykle a jsem si naprosto jistá, že jsem měla ještě hlavu na krku. Večer se vzbudím, koukám všude kolem, mezi polštáři i pod peřinou, ale nikde nic. Tak mi nezbylo nic jiného než se dokutálet až sem a najít někoho, kdo mi pomůže hledat… Protože jistě chápete, že v této situaci si bohužel nemohu otevřít ani dveře. A  nerada bych omylem skončila jako hračka pro toulavé kočky, to by rozhodně nebyl přřřevelice důstojný konec,“ snažila se lady Pecholína neztratit eleganci ani v této prapodivné situaci. Vlady a  Pauli se ze schodiště rozesmáli, až se za svá upírská břicha popadali. Junior sebou vyděšeně škubl tak, že mu hlava komtesy málem vyklouzla z rukou. Zdálo se ale, že pro dnešek už Vlady nemá tu nejmenší chuť lovit ani jeho, ani Vam­pirii. „No tak se podívej, Pauli, jakou chůvu mi sem táta poslal. A tahleta se o nás prý měla starat. Jak 38

asi, když se nepostará ani o vlastní tělo,“ škytal mezi záchvaty smíchu Vlady. „No jo. Jak jsem ti říkal, ono už to tvýmu fotrovi poslední dobou moc nemyslí,“ ušklíbl se jedovatě Pauli, zahodil zbytek cigarety na červený koberec na schodech a ještě hořící ho zašlápl koženou holínkou. „Jen se podívej kolem. Copak jsme ve středověku?“ pokračoval poté, co z prastarého kostlivce u dveří, který sloužil na hradě po staletí jako věšák, stáhl jeden z  oblíbených plášťů hraběte Drákuly XXIV. a přeleštil si s ním své nové boty. Prý byly dělány z kůže stažené ještě zaživa z ještěrčích mláďat. Čím víc pištěla bolestí, tím víc se potom holínky leskly. Začal se rozmachovat, jako by byl odjakživa vládcem hradu, a kritizoval s pohrdavým úsměvem všechno kolem. „Tak se koukni, tohle je podle tebe upírovize v roce 2008? Víš, co mám já na hradě Krveštejně? Obrazovku velkou přes celou stěnu, naplněnou krví mladých ostřížů pro lepší obraz a barvy. Sto padesát litrů se jí tam vešlo. A dálkové ovládání? Takový přežitek! Stačí nad televizi řetězy přikovat nějaké lidské škvrně, které ti na rozkaz změní program a ještě přeleští obrazovku svými slzami.“ Vampi, Junior a Lupus nemohli uvěřit vlastním uším. Něco takového by přece žádný rozumný upír nedovolil. Vždyť vampýři a lidé měli už navěky na přání mocného Praupíra a podle poselství Modré listiny žít v míru a přátelství. Vlady však uctivě přikyvoval na každé Pauliho slovo, jako by byl omámený. „Tak nemožné barvy koberců už jsem vážně dlouho neviděl. Vybledlé a zašlé. Ale stačilo by je jen přestříkat čerstvou krví a budou jako nové.“ Vlady znovu mlčky přikyvoval a oči mu plály žlutavým světlem. 39

„No a tady? Krysí díry? Kde to vůbec jsme? Na hradě všemocného pána temnot nebo v  konírně? Krysy otrávit, než se začnou množit, díry zazdít!“ Múzák schovaný v noře zděšeně vypískl a  vyvalil oči jak dvě koroptví vajíčka. „Fíííííííí, fíííííí,“ rozčilila se Múzička při myšlence na svá krysátka, která měla na svět přijít už každým dnem. Pak bylo slyšet ťapot čtyř párů krysích paciček vzdalujících se plnou rychlostí z hodovního sálu. „Jo, a ten uschlý strom za okny? Hrůza! Pryč s ním!“ ukázal Pauli na dub Oprátkovec. Vlady znovu souhlasil. Oprátkovec jen tiše zašuměl starými větvemi a zalitoval, že nemá čtyři rychlé chlupaté nožky jako Múzák s Múzičkou. „No a tohle je opravdu vrchol,“ nadutě se postavil Pauli s rukama v bok před zdí u stolu v jídelně. „Copak než jsem přišel já, nikdo z  vás nepochopil, že některé věci vyšly z módy už před tisíci lety? Jak můžete každý den večeřet a  koukat se přitom na něco tak příšerného? Koho dneska zajímá špatně namalovaný portrét nějaké vybledlé při­ hlouplé chudinky v modrých šatech? I ona tedy měla mi­ mochodem vkus, že by z toho jeden brečel, kdyby to uměl. Fuj­tajbl,“ uplivl si pohrdavě Pauli před obrazem ve zlatém rámu. „Ruce pryč od toho obrazu, Pauli! Nikdy se ani myšlenkou neopovažuj,“ Vlady ho jediným pohybem odstrčil od zdi tak silně, až Paulus zavrávoral a málem spadl ze schodů. „Obraz mojí maminky Azzuriny nebude urážet nikdo! Ani ty, ani nikdo jiný!“ vykřikl rozzlobeně malý upíří hrabě a jeho oči byly najednou zase modré jako letní obloha po dešti. 40

 11

Pauli přejel všechny pohledem plným zloby a nenávisti. Z jeho černých očí sršely blesky na všechny strany. Takhle ho ještě nikdo nikdy neurazil. Jak si to ten malý důvěřivý upír mohl dovolit? „Však za to zaplatí, až přijde ten správný čas. A pořádně,“ dusil v sobě hněv Pauli a ze všech sil blokoval své myšlenky, aby do nich náhodou někdo z těch místních přihlouplíků nemohl proniknout. Na Vladyho se však omluvně usmál a přátelsky ho obejmul: „Však já vím, bráško, že je to tvoje maminka. Jen jsem žertoval. Tohle je ten nejkrásnější obraz, jaký jsem kdy viděl. A hraběnka Azzurina byla tak krásná, až se z toho ještě dneska tají dech,“ usmíval se Pauli tak sladce, že bylo těžké pochybovat o jeho slovech. Junior ale přece jenom necítil k Paulimu velkou důvěru. Ten prazvláštní odlesk v očích, žlutavý jak lež. A ten jeho pohled, tak zlý, tak podlý, tak prolhaný. Zrovna jako oči, které už jednou viděl, a málem ho to stálo život. A nebylo to tak dávno. Věděl ale, že toho netvora Panikuse tenkrát v Transylvánii s kamarády zneškodnili natrvalo. Na vlastní oči viděl, jak se hrozný vládce všech upírů a vlkodlaků proměnil pod slunečními paprsky na šedivý popel. Znehmotnil se. Jednou provždy. Panikus už nikdy nebude moci nikomu ublížit, to věděl Junior s jistotou. 41

Vlady neměl o  poctivosti Pauliho slov nejmenší po­ chybnosti. „Žádný problém, bráško. Přijímám tvoji omluvu. A teď se rychle pusťme do večeře. Lupus připravil moji oblíbenou rajskou omáčku s domácími knedlíky, tak ať nám nevystydne,“ posadil se malý hrabě do čela hodovního stolu a  přisunul si před sebe hrnec plný kouřící omáčky. „No a vy dva, když už jste se sem vetřeli bez pozvání, vyhánět vás nebudu. Večeře vystačí pro všechny, buďte pro dnešní večer našimi hosty. Už jsem řekl Lupusovi, aby pro vás prostřel v bývalé stáji,“ obrátil se Vlady otráveně k Juniorovi a Vampirii. Junior nevěřícně vyvalil oči. Takové ponížení by od svého upířího kamaráda nikdy nečekal. „Buď do maštale, nebo ven! Rozuměl jsi snad špatně, človíčku! Nebo tě má ven vyprovodit netopýří stráž hradu?“ bouchl Pauli panovačně pěstí do dřevěného stolu a ukázal bílou rukou za okno jídelny. V  černočerné temnotě za sklem poblikávala zvláštní žlutavá světélka. Jak žhavé uhlíky uprostřed vyhasínajícího ohniště. Jenže hodovní sál se nacházel až v posledním patře hradu, těsně pod cimbuřím. K jeho oknům stěží dosahovala poslední větev dubu Oprátkovce. A  pak už nic, jen nebe a  prázdnota. Co to tedy zářilo za okny ve tmě jako malé poletující hvězdičky? Junior dlouze zaostřil přes silné brýle, které mu Vampi před chvilkou čaroopravila. Stále ještě nechápal. Pro jistotu postoupil ještě o jeden malý krůček blíž k oknům. A v tom okamžiku pochopil. Ve stejné chvíli si to uvědomila i Vampirie. Kdyby ne­ byla tak dobře vychovanou mladou upíří dámou, určitě by vykřikla strachy tak, jako mladý Van Helsing. Takhle si 42

alespoň přikryla otevřenou pusu krajkovým kapesníčkem a snažila se naoko zachovat důstojnost. „Tak aby bylo jasné, vy dva ubozí upíří puberťáci, to je naposledy, co s  něčím takovým souhlasím. Hraběnka Vampirie Krvemila Mladší se nenechá od nikoho urážet. Obzvlášť od takových dvou nekňubů,“ popadla Vampi rozčileně hlavu komtesy Pecholíny ze stolu, druhou rukou chňapla Juniora za loket a ja­ ko zuřící tornádo vyrazila směrem ke vchodu do konírny. Obyčejně by se Vlady neopovážil ani nadechnout, když byla jeho sestřenka Vampirie rozdivočelá zlostí. Tentokrát se ale za zády odcházejících kamarádů společně s Paulim potupně chichotal. „Děkujte mé trpělivosti, jinak bych z vás udělala dva kynuté knedlíky a  snědla s  rajskou omáčkou. Štěstí, že jsem na dietě a rajskou nesnáším,“ mumlala si sama pro sebe Vampi a upíří krev se v ní vařila jako v papiňáku. Nejenže neměla nejmenší chuť ničit si dnes večer nové šaty, ale tentokrát vlastně ani neměla na výběr. Na Vladyho by její kouzla ještě stačila jako vždycky, na Pauluse už možná ne tolik, ale proti tak velké přesile? Sama se zrzkem a uťatou hlavou italské komtesy? Nezbývalo než poraženě ustoupit. Ta černočerná temnota za okny hradu Špičáku nebyla totiž jen tak obyčejná tma. A ona tajuplná světélka neměla nic společného s hvězdami. To tisíce a tisíce netopýřích křídel změnily oblohu nad Horním Transilburgem v neproniknutelnou čerň a nenávistná očka malých dravců svítila do tmy žlutavou září, stejnou, jakou znovu zaplály oči Vladyho.

43

 12

Všude kolem jen tma černá jako nejtemnější hrob a ticho dusivé jak smrt. Ani záblesk měsíce, ani ten nejslabší závan větru, ani zamňoukání toulavého kotěte. V celém Horním Transilburgu jako by se všechen život rázem zastavil. Takovou noc nikdo z místních nepamatoval. Hrad Špičák i Horní Transilburg byl neproniknutelně obklíčen. Kdo by se na sebemenší chvilku této noci ocitl venku, pro toho by už nebylo žádné pomoci. Juniorovi se sevřelo hrdlo strachy při myšlence na jeho rodiče a  kamarády dole ve vesnici. Jak jen se jim daří? Před očima stále viděl ten pekelný obraz, který před chvílí spatřil za oknem hodovního sálu. Chlupatá netopýří tělíčka létala kolem hradu v ďábelském kruhu, jako by čekala na čísi povel k útoku. Tisíce křídel, které se ani na chvilku nezastavily. Jeden z netopýrů se však toho houfování neúčastnil. Velitel zásahové jednotky hradní netopýří stráže Drapoun Páravý. Až do dnešní noci byl tím nejvěrnějším z nejvěrnějších, uctivým služebníkem hraběte Drákuly XXIV. a  Vladyho kamarádem už od upíří kolébky. Byl dvakrát větší, dvakrát rychlejší a  dvakrát ostražitější než všichni ostatní netopýři. Prodělal speciální tvrdý výcvik hradních stráží ve Vietnamu, stal se poručíkem zásahové jednotky 44

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.