Předmluva Brána do tajuplné minulosti „Záhady jsou fascinující. Když se jim věnujeme, můžeme i dnes narazit na neprůchodné stezky, ze kterých věda budoucnosti vydláždí bulváry.“ VINCENT GADDIS, AMERICKÝ AUTOR
Existují věci, které trvale utvářejí lidský život. Setkáváme se s neobyčejnými lidmi a zaobíráme se myšlenkami, které dosud nepředvídaným způsobem naznačují nový směr životní cesty. V uplynulých letech mi bylo umožněno na vlastní kůži poznat, že taková setkání vedou člověka zcela nečekaným směrem. Pokud se však ohlédnu, jsem nevýslovně vděčný za to, že to bylo právě tak, a ne jinak. Ono to tak nejspíš muselo být. Psal se rok 1968. Bylo mi dvanáct let a navštěvoval jsem tehdy gymnázium v městečku Burghausen v jihovýchodním Bavorsku. Společně s jedním spolužákem jsme měli na starosti obsah skleněné vitríny stojící vedle dveří do naší třídy. My žáci jsme v ní mohli vystavovat vše, co jsme považovali za zajímavé. Můj kamarád přinesl jednoho dne pečlivě vystřiženou stránku mnichovského bulvárního listu, kde začínal nový seriál. Byl věnovaný právě vydané prvotině mladého Švýcara, který šokoval celý svět neslýchaně opovážlivou tezí. Veřejnost vybuchla nadšením, vědecké kruhy byly naopak jako ochromené. Zmíněný Švýcar – to jste už určitě uhádli – nebyl nikdo menší než Erich von Däniken. Svou knihou způsobil v moderním myšlení neopakovatelné zemětřesení. Nejen v následujících měsících, nýbrž až dodnes diskutuje stále otevřenější a přístupnější veřejnost o vzrušující otázce, jestli naše planeta zažila návštěvu mimozemských inteligencí – a jestli by zdejší život mohl být nějak touto případnou návštěvou ovlivněn. 9
Tehdy, koncem šedesátých let, to byla fascinující doba. Světem tehdy zmítalo pozdvižení: lidi ovládla popová hudba, mládež demonstrovala proti válce ve Vietnamu (je opravdu načase, abychom si i dnes z toho vzali příklad!); současně se Spojené státy chystaly poslat první astronauty na Měsíc. Kosmický let s lidskou posádkou prorazil zdánlivě neproniknutelný příkrov nerealizovatelných utopií. Dokonce i vědecké instituce, otřesené fenoménem UFO, začaly váhavě diskutovat o formách mimozemského života. Nelze pochybovat o tom, že se tady otevřela dosud uzavřená brána do jiné, tajuplné minulosti, která si najednou žila svým životem mimo naše „nesporné školské znalosti a vědomosti“. Úvodem zmíněnou Dänikenovu knihu – ostatně jako všechny následující – jsem zhltnul. Následovala fáze skepse, avšak poté jsem pocítil nezkrotné přání se jednou na těchto otázkách, které dokázaly mé současníky polarizovat jako málokterá jiná idea, podílet a přispět k jejich řešení. Zmíněný tematický okruh – „mimozemské inteligence“ stejně jako jiné nevysvětlené fenomény – zásadním způsobem ovlivnil mou další životní cestu. Erich von Däniken a řada dalších obdobně smýšlejících kolegů patří dnes k mým přátelům. I mé přání z mládí se splnilo: dodnes jsem napsal na „naše“ téma slušnou řádku knih, které přinášejí radost čtenářům i nakladatelům v mnoha zemích. Navíc jsem měl štěstí, že jsem při pátrání po nevysvětlených reliktech a fantastických fenoménech procestovalčetnázákoutí tohoto světa. Přímo na místě jsem získal mnohem přesnější představu, než by to bylo možné z určitého, případně značného odstupu. Když člověk cestuje, může pak leccos vyprávět. Pokud je na čtyřech kolech tak často jako já v uplynulých letech, nabízí se, aby své zkušenosti shrnul a sepsal. Vždy se totiž najde dost lidí, kteří se nemíní spokojit s tím, že o fantastických místech na naší planetě budou jen číst. Tato kniha se proto trochu vymyká nejen z rámce jiných publikací mých vzorů a spolubojovníků, ale i mých vlastních zveřejněných titulů. Za prvé v ní popisuji svá konkrétní šetření na místě činu na všech kontinentech, objevy – ale také protivenství, která každou podobnou aktivitu neodmyslitelně provázejí. Zainteresovaný čtenář však stejně tak najde mnoho vědecky hodnotného 10
materiálu a také „tajné tipy“, aby se mohl osobně vypravit na cestu a navštívit tato místa. Sám se tak může rozhodnout, jaké závěry vyvodí z existujících faktů. Svým výkladem věcí se nijak netajím, ale rozhodnutí, jestli má cenu mě na popsaných cestách následovat či nikoli, je pouze a jedině na čtenářích. „Jednou vidět je lepší než desettisíckrát slyšet,“ tvrdí starobylé čínské přísloví. Chtěl bych jen dodat, že využívání stále otevřenějšího světa k tomu, jak se vypořádat se záhadami minulosti, je nejlepší způsob, jak úzkoprsost a dogmatismus zadusit – a nejlépe hned v zárodku. Tato kniha není průvodcem v běžném smyslu – marně byste v ní hledali odkazy na starobylé památky v Šanghaji nebo nejvstřícnější prodavače koberců na káhirských bazarech. Zato se ale dovíte všechno, co byste měli mít na zřeteli, aby opravdu našli všechna fascinující místa, která se nezřídka skrývají stranou vyšlapaných turistických stezek. NeboM aM už se tam v šerém dávnověku nebo i v novější době odehrálo cokoli, nemění to nic na skutečnosti, že tyto ohromující lokality existují! Nyní si vás dovolím pozvat, vážené čtenářky a čtenáři, abyste mě následovali při šetřeních přímo na místech, kde jsem se vždy setkal s čímsi novým a nepochopitelným. Náš svět pořád ještě překypuje fantastickými nálezy a strhujícími příběhy a skutečnostmi.
11
1. „Hvězdné dítě“ z Waldenburgu Nejzáhadnější německý muzeální exponát „Mimozemské a nadpozemské jsou jen slabé a nedostatečné termíny k vyjádření toho, co zřejmě existuje na odvrácené straně toho, co můžeme vidět, slyšet, hmatat a pochopit. Země, a tudíž i lidstvo, my všichni jsme nepochybně spojeni celou sítí nepochopitelně rozvětvených a neuvěřitelně mocných forem inteligence.“ DR. JOHANNES FIEBAG (1956–1999), BADATEL A SPISOVATEL
Je to jen malé muzeum, „vlastivědné muzeum a kabinet přírodnin“ v saském Waldenburgu, který se rozkládá mezi Glauchau a Chemnitzem. Nachází se v něm však – uložená ve formaldehydu – největší německá záhada. Napěchovaný do zkumavky vysoké sotva 40 centimetrů tu existuje tajuplný exponát, k němuž byste marně hledali obdobu na celém světě. V roce 1840 získal kníže Otto Viktor I. von Schönburg-Waldenburg (1785–1859) od lipské lékárnické rodiny Linckových historický kabinet přírodnin a umění. V následujícím roce se tato sbírka, doplněná o několik přírodovědných kolekcí novějšího data, dostala do Waldenburgu a byla tam vystavena nad jezdeckou dráhou místní stáje. Dodnes svědčí ve své původní podobě jako univerzální muzeum 17. a 18. století o duchovních hodnotách tehdejšího měšManského osvícení a předcházející barokní kultury. Téměř nepřehledná změM četných anatomických exponátů, nerostů, výrobků uměleckých řemesel, nástrojů a zvířecích i rostlinných preparátů měla lidem co nejobsáhleji zrcadlit bohatství okolního světa. Kabinety přírodnin a umění byly ve své době velmi rozšířeným 12
zařízením. Nezřídka se v nich shromažVovaly i vzácné skvosty z dalekých a neznámých zemí; takové předměty byly katalogizovány s nebývalou pozorností. Občas se do těchto kabinetů dostávaly i podivné „kuriozity“ podbízející se voyeurismu prostých lidí. Byla to prostě opravdová „freak show“ pro naše praprapředky. V roce 1844 se waldenburská sbírka, označovaná jako Knížecí kabinet přírodnin, přestěhovala do budovy muzea vedle dnes už dávno neexistujících stájí; muzeum bylo postaveno výhradně pro zmíněný odkaz Linckových. V letech 1933/34 se tato kolekce čítající přes 8000 artefaktů dočkala obsáhlého vědeckého zpracování a nového systematického uspořádání. Bez úhony přečkala druhou světovou válku i následující roky „reálného socialismu“. Dnes je spravována jako Vlastivědné muzeum a přírodovědný kabinet města Waldenburgu. A je to právě jeden jeho exponát, který se v posledních letech postaral o neklidný spánek mnoha lidí v naší zemi. Dopřejme si teV malý výlet do minulosti. V roce 1735 Johanna Sophia Schmiedová z městečka Taucha, které se nachází nedaleko Lipska, počtvrté otěhotněla. Jestliže předtím přivedla na svět tři zdravé děti, porodila tentokrát strašlivě zrůzněné monstrum. Rodina, která – jak bylo tehdy obvyklé – byla u porodu přítomna, ze sebe hrůzou nevypravila ani slovo.
„Monstrum Humanum Rarissimum“ Lipský ranhojič dr. Gottlieb Friderici se o této podivné události doslechl a okamžitě se odebral k porodnímu lůžku nešMastné ženy. Stvoření krátce po porodu zemřelo, a tak si mrtvolku odnesl, aby ji podrobil zevrubné pitvě. Pak nechal tu „věc“ zakonzervovat v lihu, aby i budoucím kolegům poskytl možnost řešit pochmurnou záhadu této tajuplné bytosti. Tušil snad, že s tímto „Monstrum Humanum Rarissimum“ není něco v pořádku? K pozdějšímu muzejnímu exponátu Friderici přiložil také ještě dvaatřicetistránkové pojednání v latinském jazyce, ve kterém kromě matčina chorobopisu nesmírně důkladně zaznamenal výsledky vlastních šetření a zjištění v průběhu pitvy. 13
Ponořme se tedy do nanejvýš podivných propastí, které tu před námi zejí. Lékař začal své záznamy líčením všeobecných životních okolností Johanny Sophie Schmiedové, neopomněl však hned nabídnout „vysvětlení“ v duchu tehdejšího smýšlení: „Neblahá matka oné příšery tedy pochází z chudobných poměrů; žije v Tauše, městečku nedaleko Lipska. Je jí 28 let, má nevysokou postavu a křehké tělo. Sledujeme-li její temperament, je cholericko-melancholická. Před deseti lety se provdala za jakéhosi hrbáče, přivedla na svět tři chlapce, všechny bez jakýchkoli tělesných nedostatků. Když otěhotněla počtvrté, porodila toto strašlivé monstrum, které jsem si tu osobně předsevzal popsat. Vzhledem k tomu, že defektní úkazy tohoto druhu bývají všeobecně připisovány příliš silné představivosti rodičky, považoval jsem za svou povinnost dovědět se přímo od té ženy veškeré okolnosti, které by se k tomu mohly vztahovat. Především jsem se jí chtěl zeptat, jestli se jí po početí něco nepřihodilo, co by ji svým zjevem rozrušilo tak, že by se otřásla hrůzou. Popřela však, že by se setkala s něčím, co by se dalo jakkoli srovnat s příšerou, kterou přivedla na svět. Přesto však byla nucena přiznat, že jí uprostřed těhotenství, právě když vycházela z domu, nahnal strach pohled na kunu; pocítila obavu, jestli tím neuškodila svému nenarozenému dítěti.“1
Těžký porod Zde se setkáváme s prastarou lidovou vírou, jež se udržovala dlouho a houževnatě. Tvrdila, že defekty u novorozenců lze vysvětlit nečekaným šokem, který matka utrpěla během těhotenství. Ve stávajícím případě však Johanna Sophia Schmiedová zcela rozhodně zpochybňovala, že by se příčina znetvoření dala odvozovat od pohledu na zmíněnou kunu. Pročítáme-li další zápisky dr. Fridericiho, zjistíme, že samotný průběh čtvrtého těhotenství dotyčné ženy vypadal poněkud neobvykleji ve srovnání se třemi předcházejícími případy. „Když zcela uplynula průměrná doba těhotenství, vnímala sice těhotná žena obvyklý pohyb plodu, ale byl nezvykle slabý, stěží ho 14
Obr. 1. Už v roce 1735 pitval dr. Gottlieb Friderici „monstrum“, které se narodilo ve městě Taucha u Lipska. Výsledek pitvy vyložil v latinsky sepsané odborné zprávě.
15
cítila. Naopak sama zjistila, že se jí břicho nezaobluje do patřičného a u ostatních porodů obvyklého tvaru. Na tyto záležitosti, které se výrazně odlišovaly od předchozích těhotenství, nikoli bez obav z hrozícího neduhu často upozorňovala manžela. Když konečně uplynula doba těhotenství tak, jak si ji žena spočítala, začal se těhotenský stav odchylovat od obvyklých příznaků brzkého porodu. A od jedenácté hodiny noční až do šesté ranní (…) bylo nakonec dílo dokončeno a místo běžného dítěte byla přivedena na svět strašlivá a v žádném případě očekávaná příšera.“1 Zpráva o „monstru“ se nepochybně šířila rychlostí blesku, jinak by se lékař tak rychle nedostavil na místo. Ten ještě přizval kreslíře, který pro udivené potomstvo zvěčnil nevídaného tvora ve všech jeho tělesných proporcích na dvou tabulkách. Po krátkém vnějším ohledání se dr. Friderici věnoval pitvě tvora, „vnitřní anatomii příšery, do které se bez dlouhých okolků pustil“.
Neobyčejný vnitřní život „Hlava se stala první obětí anatomického nože, a ačkoli pohled na ni zpočátku naznačoval vodnatelný mozek, přesvědčil nás odřízlý záhyb kůže o tom, že jde o něco jiného. Nenalezl jsem totiž tady ani ve zbytku dutiny lebeční žádnou tekutinu, nýbrž úděsnou mozkovou hmotu vážící sedm uncí a obklopenou nepatrným množstvím krve, ve které byla ponořená mozkovna. (…) Jinak se při obnažení mozku objevily nervy v odpovídajícím počtu a bezchybném uspořádání. Po ukončeném vyšetření hlavy jsem otevřel hruV se žebry, která byla v odpovídajícím počtu, správné velikosti i přirozené poloze; byla uprostřed vybavena hrudní kostí. V pravé žeberní dutině se dokonce nacházel plicní vak, z jehož levé výduti ihned po chirurgickém řezu začala vytékat vazká tekutina. Zpočátku to navozovalo domněnku o vodnatelnosti. Poté jsem ještě víc otevřel hruV a objevilo se velké srdce, zcela bez perikardu (srdeční vak); spočívalo ve zvláštní blance, která se táhla od větších srdečních tepen až na protější stranu, byla silně přirostlá k bránici a pohrud16
Obr. 2. I stavbou kostí se tato záhadná bytost odlišuje od normálního člověka. Podpaží a holeň jsou tvořeny jednou kostí namísto dvou. 17
nici a zřejmě vyplňovala místo perikardu. Obsahovala tekutinu, do které bylo srdce ponořené. Když jsem nakonec pitevním nožem tuto blánu odstranil, ukrýval se tam druhý plicní vak.“1 Od normálně vyvinuté lidské bytosti se však v několika nápadných podrobnostech neodlišovalo jen vnitřní uspořádání tohoto tvora. Jak zjistil horlivý medicus v průběhu pitvy, týkalo se to i stavby kostí. „Konečně mi ještě zbývá popsat končetiny, protože jak předloktí, tak i holeň nesestávaly oproti přirozenému stavu z dvojité, nýbrž jednoduché kosti. U spojení stehna s kostí holenní chyběla na každé noze čéška a kosti bylo od sebe možné oddělit jen s velkou námahou. Avšak ostatní kosti, které tyto údy spojovaly (…), byly ohledně počtu a vzhledu vybaveny přirozeně, ovšem bez nezbytných svalů. Proto se domnívám, že toto stvoření mohu pojmenovat monstrum, protože jeho vnější vzhled ani vnitřní ústrojenství neodpovídají běžné lidské anatomii. Jednou jde o rozdíly ve velikosti, jindy v uložení, ba dokonce určité části zcela chybějí a některé naopak působí nepřirozeně nápadným dojmem.“1
Konzervováno na věčnost V další části traktátu, který věnoval svému příteli, lékařskému radovi, se dr. Friderici zamyslel nad možnými příčinami těchto hrůzných znetvoření. Přitom odmítl tehdy velmi rozšířenou lidovou pověru, že matka se během těhotenství něčeho polekala, což přispělo ke vzniku zrůdy. Přikláněl se spíš k názoru, že plod nebyl dostatečně vyživován, což údajně mohlo zapříčinit naprostou druhovou odlišnost. Možná existuje ještě jiné – ovšem velmi fantasticky znějící – vysvětlení původu popsané jedinečné bytosti, ale k tomu se vrátím o něco později. Nyní bych chtěl ještě uvést, jaké byly další osudy tohoto mimořádného stvoření. Po ukončení výzkumu dr. Gottlieb Friderici konzervoval záhadnou „věc“ v lihu, aby budoucí generace „mohly rozmnožit poznatky o takových záležitostech a využít je ve prospěch rozvoje 18
