únor osobnost Jaroslav Tomsa. historie Poèátky kinematografu vzpomínka Míla Myslíková

Nadaèní listy

è. 19/únor 2010

osobnost

Jaroslav Tomsa historie

Poèátky kinematografu vzpomínka Míla Myslíková

FRANK WILDHORN HUDBA

JACK MURPHY TEXTY

NORMAN ALLEN LIBRETO

GABRIEL BARRE REŽIE

PŘÍBĚH ZPRACOVALI EGON KULHÁNEK A ADAM NOVÁK

Vstupenky v síti TicketArt a CK Čedok, v obvyklých předprodejích a v pokladně divadla Křižíkova 10, Praha 8, tel.: 221 868 666 [email protected]

WWW.HDK.CZ

ENGLISH SUBTITLES

Slovo úvodem

Obsah

Také v únorovém vydání se nám sešla krásnì pestrá témata, i když pøi bližším zkoumání zjistíte, že jsou vlastnì svým zpùsobem propojena. Co mùžou mít napøíklad spoleèného taneèník David Stránský s kaskadérem Jaroslavem Tomsou? Oba zaèínali jako malí kluci hokejem. Sportem, který je pøíznaèný pro mìsto Kladno, v jehož Støedoèeském divadle pùsobila i hereèka Míla Myslíková.

NADACE ŽIVOT UMÌLCE Mezinárodní rozhlasová soutìž Concertino Praga

2

NADACE ŽIVOT UMÌLCE Hovoøí Ivan Pazour

6

Se staletou hornickou tradicí se seznámíme v jednom velmi zajímavém skanzenu, více než stoleté období si pøipomeneme také v souvislosti s významným výroèím narození Jana Wericha èi v poèátcích kinematografických obrázkù. Avšak nejen obrazem, ale i hudbou je èlovìk okouzlen. Ta, kterou hrají èlenové Èeské filharmonie, patøí k nejkrásnìjším, budeme si o ní povídat s nadaèním hostem Ivanem Pazourem. S hudbou, nebo lépe øeèeno s podmínkami Mezinárodní hudební soutìže Concertino Praga, nás zase seznámí její vedoucí MgA. Tomáš Chmelár. A co øíci závìrem? Snad už jen to, aś se vám únorové vydání líbí a pøi jeho listování si dejte tøeba kousek kvalitního sýru nebo sklenièku dobrého vína...

TALENT David Stránský

10

OSOBNOST Jaroslav Tomsa

14

KRÁSY NAŠÍ ZEMÌ Mìsto Kladno

20

ZDRAVÍ Není sýr jako sýr

26

HISTORIE Poèátky kinematografie

28

CO MOŽNÁ NEVÍTE 32 Výroèí narození Jana Wericha VZPOMÍNKA Míla Myslíková

34

KAM ZA KULTUROU

38

Alexandra Stušková, DiS. šéfredaktorka Nadaèních listù Šéfredaktorka: Alexandra Stušková, DiS. , [email protected] tel: 739 077 131, www.nadace-zivot-umelce.cz Grafická úprava: Blanka Roubíčková Redakce: Lýdie Soldánová, Mgr. Justina Kašparová, Pavel Sršeň, Antonín Růžička, Miroslava Pelnářová Nakladatelství STUŠKOVÁ IČ: 742 66 756, DIČ: CZ6757020127 R. č.: MK ČR E 18180 měsíčník č. 19/únor 2010, vychází 24. 2. 2010 příští číslo vyjde 24. 3. 2010 Tiskárna v Ráji s.r.o., V Ráji 906, 530 02 Pardubice

Poděkování inzerentům: Hudební divadlo Karlín, Český rozhlas – Concertino Praga, Pražský komorní balet Pavla Šmoka, Ateliér Winterová – Kladno, Francouzskésyry.cz, kino MAT, Městská divadla pražská, Herecká asociace.

1

N A DAC E Ž I V OT U M Ě LC E

Č L E N O V É S P R ÁV N Í R A DY:

Vladimír Prošek – předseda, dramaturg, hudebník, zástupce Uměleckého sdružení Artes Prof. Jiøí Hlaváè – profesor HAMU zástupce Asociace hudebních umělců a vědců.

Mgr. Vojtìch Jouza – člen České filharmonie, zástupce UNIE Odborový svaz orchestrálních hudebníků ČR RNDr. Jan Komín – hudebník, zástupce Svazu autorů a interpretů

Miroslav Svoboda – člen sboru Statní

NADAC

Mezinárodní rozhlaso Po reportážních stranách minulých dvou vydání, týkajících se slavnostních setkání výkonných umělců SENIOR PRIX, se nyní zaměříme opět na událost specifickou pro jednotlivý umělecký obor, konkrétně obor hudební. NADACE ŽIVOT UMĚLCE podporuje spoustu hudebních projektů. K těm se řadí i Mezinárodní rozhlasová soutěž mladých hudebníků Concertino Praga, na kterou nadace po dobu pěti let přispívá částkou 50 000 Kč.

opery Praha, zástupce UNIE Odb. svaz profesionálních zpěváků ČR

Marek Vašut – herec, zástupce Herecké asociace Č L E N O V É D O ZO R Č Í R A DY:

Ing. Michal Krùšek – předseda člen Pražského filharmonického sboru, zástupce UNIE Odborový svaz profesionálních zpěváků ČR

Ivan Pazour – člen orchestru České filharmonie, zástupce UNIE Odb. svaz orch. hudebníků ČR Cyril Jeníèek – hudebník, zástupce Svazu autorů a interpretů A PA R ÁT:

Ing. Dagmar Hrnèíøová výkonná ředitelka nadace

Lýdie Soldánová – tajemnice REDAKČNÍ RADA:

Ing. Dagmar Hrnèíøová výkonná ředitelka nadace

Mgr. Daniel Rùžièka – šéfproducent, Centrum vzdělávacích pořadů ČT Ing. Martin Maøan ředitel společnosti INTERGRAM

2

Tuto soutěž pořádá Český rozhlas již od roku 1966! Od roku 1993 pak ve spolupráci s Evropskou vysílací unií (EBU). Concertino Praga je také členem Evropské unie hudebních soutěží mládeže (EMCY). Vlastní soutěž se nekoná „fyzicky“. Účinkující v zahraničí nahrávají soutěžní snímky v příslušných rozhlasových stanicích sítě EBU a poté je zasílají do Českého rozhlasu. Soutěžícím v České republice nahrává snímky přímo Český rozhlas. Mezinárodní soutěži předchází nejprve Národní rozhlasová soutěž České republiky, na které se sejde pětičlenná porota, složená z renomovaných českých umělců. Těm jsou v poslechové místnosti anonymně přehrány jednotlivé snímky, které posoudí a vyhodnotí. Porota zná pouze čísla nahrávek a repertoár, kdo je interpretem netuší. Teprve po udělení všech cen se dozví jména kandidátů, kolik jim je let, odkud pochází apod. Nemůže tak dojít k žádnému upřednostňování konkrétního jednotlivce. Na letošním 44. ročníku národní soutěže Concertino Praga se dne 8. ledna 2010 sešla v prostorách Českého rozhlasu porota složená z těchto členů: kytarista Milan Zelenka (byl jejím předsedou) a houslista Jiří Tomášek, oba profesoři Akademie múzických umění v Praze, dále člen pražského kytarového kvarteta Marek Velemínský, klavírista Ivo Kahánek a violoncellista Petr Nouzovský. Poslední dva jmenovaní se této soutěže v minulosti sami úspěšně zúčastnili. K poslechu jim bylo předloženo cel-

CE ŽIVOT UMÌLCE

ová soutìž Concertino Praga 2010 Ceny Heleny Karáskové) se pak stala mladičká ruská klavíristka Anastazia Vorotnaya, která získala I. cenu a také zvláštní cenu za nejlepší provedení poCyklus soutěže je vždy tříletý. V následujícím vinné skladby. ročníku (2011) budou soutěžit: flétna – hoboj – klarinet – fagot – trubka; a o rok později (2012) Mezinárodní rozhlasová soutěž Concertino Prakomorní soubory: duo – trio – kvarteto – kvinte- ga probíhá každoročně v únoru. V červnu pak to. Stejné pořadí se bude opakovat i v následu- laureáti vystoupí na společném slavnostním jících letech. Od roku 2011 však bude jednotná koncertu v pražském Rudolfinu, za doprovodu Symfonického orchestru Českého rozhlasu věková hranice pro všechny obory 18 let. Mezinárodní porota zasedala v budově Čes- (SOČR). Koncert je vysílán také v přímém překého rozhlasu v sobotu 13. února 2010. Byla nosu, a to Českým rozhlasem 3 – Vltava nebo složena z těchto členů: Frank Reich (Německo), prostřednictvím audiovizuální techniky na inkterý byl předsedou ternetových stránkách Českého rozhlasu. V zasoutěže, zároveň je také hraničí jej vysílá Evropská vysílací unie (EBU). prezidentem Evropské unie hudebních sou- Kromě otevření krásné slavnostní Dvořákovy těží mládeže (EMCY), síně pražského Rudolfina se výhercům otevídále Čeněk Pavlík rají i jiné dveře. Jaké? Na to už jsme se zeptali osoby (Česká republika), Pavel Steidl (Česká republinejpovolanější, vedoucího souka), Raphael Wallfish (Velká Británie), Marián těže MgA. Tomáše Chmelára. Lapšanský (Slovensko), Alina Velea (Rumunsko Na slavnostní koncert v Rudolfi– EBU) a Marco Mauceri (Itálie – EBU). K poslenu, který se uskuteční 20. června chu jim bylo předloženo celkem 18 soutěžních nahrávek: klavír (5×), housle (7×), violoncello od 19.00 hod. a vítěze na něm bude doprovázet (2×) a klasická kytara (4×). Nahrávky pocházely Symfonický orchestr Českého rozhlasu (SOČR), z Běloruska, Bulharska, České republiky, Chorvat- navazuje poté Jihočeský festival Concertino Praska, Kanady, Irska, Rakouska a Ruska – člověka ga. Ten začíná 21. 6. v Českém Krumlově, pokrapřitom bezděky napadne známá myšlenka, že čuje 22. 6. v Bechyni, 24. 6. v Třeboni a končí 25. 6. hudba opravdu spojuje národy. Je proto krás- v Jindřichově Hradci. Koncert v Třeboni se koná né, že ze šesti českých postupujících čtyři v me- v barokním divadle, ostatní pak v překrásných sálech na místních zámcích. Účastníkům se tedy zinárodní soutěži uspěli. těch „krásných dveří“ otevře opravdu hned někoMagdaléna Hrudová (obor klavír, získala Čestné uznání) Barbora Brabcová (obor klavír, II. cena) lik… (smích) Na tomto koncertním turné získáJulie Svěcená (obor housle, I. cena) vají mladí umělci nové, a domnívám se, že i velmi Veronika Hrdová (obor klasická kytara, I. cena) cenné zkušenosti. Dále všichni laureáti (držitelé Absolutním vítězem Mezinárodní rozhlaso- 1. a 2. cen) obdrží kompilační CD se svými souvé soutěže Concertino Praga 2010 (držitelem těžními nahrávkami, které mohou použít ke své kem 12 soutěžních nahrávek, v oborech klavír (3×), housle (3×), violoncello (1×), klasická kytara (5×). Věkový limit soutěžících byl u klasické kytary 19 let, u ostatních oborů 16 let. Kytara byla do soutěže začleněna teprve v roce 2007, kdy přibyla k výše jmenovaným oborům.

3

N A DAC E Ž I V OT U M Ě LC E

propagaci. Absolutnímu vítězi navíc natočíme a zdarma vydáme vlastní CD. To je pro spoustu účastníků vysněnou metou, a pokud se jim tento sen splní, velmi si ho váží. Dále v průběhu roku zveme vítěze (zejména ty české) i na řadu jiných koncertů a podobných akcí. Rád bych zmínil také kooperaci s festivaly Moravský podzim, Za poklady Broumovska, Talichův Beroun aj. Rýsuje se i dlouhodobá spolupráce s festivalem „Rozhlasový podzim“, který pořádá Český rozhlas. Nejvíce vystoupení míváme samozřejmě v České republice, ale nezřídka se podaří zorganizovat i koncerty v zahraničí. V minulém roce jsme za pomoci českých ambasád a českých center se svým programem vystoupili v Bulharsku a na Slovensku. Vítězce z roku 2008, Denise Gřonkové, jsme zajistili účinkování ve World Youth Orchestra a European Union Youth Wind Orchestra, s nimiž vystoupila na koncertech v Turecku, v Nizozemí a v Lucembursku. Je těžké uspořádat takovou soutěž? Ačkoli se to nezdá, práce je na celý rok. V lednu zasedá národní porota, v únoru pak mezinárodní. Následuje tisková konference a od té doby probíhají intenzivní přípravy na červnové koncertní turné (dramaturgie koncertů, CD, kontakt se spolupořadateli, příprava festivalového katalogu, plakátů, propagace aj.). Do toho vyhlašujeme následující ročník soutěže, který propagujeme jak v ČR, tak i v zahraničí. V červnu vše vrcholí, nejprve tisková konference, zkoušení s orchestrem a našimi korepetitory a pak již hlavní program – koncert v Rudolfinu a festival. Prázdniny jsou celkem klidné (probíhá vyúčtování festivalu, archivace). Od září do listopadu opět natáčíme snímky do následujícího ročníku soutěže a vytváříme podmínky soutěže dva roky dopředu, propagace, sponzoři apod. A tak to jde každý rok. Jak dlouho jste vedoucím soutěže a jak jste se k této práci vlastně dostal? Vedoucím jsem od roku 2006, přičemž v prostředí soutěže a festivalu se pohybuji již od roku 2001. V té době jsem studoval obory klavír a hudební management na Hudební fakultě Akademie mú-

4

zických umění v Praze. Concertino Praga bylo tématem mé ročníkové práce, později i práce diplomové. K soutěži mám tedy osobní vztah a do funkce vedoucího jsem nenastoupil jako úplný nováček. Když jsem ještě studoval na pražské konzervatoři, chtěl jsem se s triem zúčastnit soutěže komorních souborů. Bohužel jsem byl asi o dva měsíce starší, než povolovala pravidla. Mí kolegové však limit splňovali, a protože o účast v soutěži hodně stáli, našli si za mě náhradu. Doteď mne trošku mrzí, že jsem se nemohl zúčastnit a zažít festival jako oni. Jaké jsou podmínky k přihlášení do Mezinárodní soutěže Concertino Praga? Přihlásit se může každý, kdo splňuje věkovou hranici 18 let, nastuduje povinný repertoár a volný program dle vlastního výběru v rozmezí 10–15 minut a odešle nám přihlášku do 24. září 2010. Podrobné podmínky, včetně přihlášek a často kladených otázek, pak zájemci naleznou na webových stránkách soutěže www.rozhlas.cz/concertino. Podmínky rozesíláme na jednotlivé školy také v tištěné podobě. Co byste vzkázal všem, kteří by se chtěli do soutěže příštím rokem přihlásit? Příští ročník se týká dechových nástrojů, konkrétně oborů flétna, hoboj, klarinet, fagot a trubka. Všechny hudebníky, kteří o soutěži uvažují, bych chtěl povzbudit, aby se nebáli zúčastnit, neboť kdo nic nezkusí, ten také ničeho nedosáhne. V letošním ročníku čtyři z šesti postupujících Čechů získali v mezinárodní soutěži cenu, a to je přece velký úspěch! A poslední otázka. Hudebníci, kteří by se chtěli přihlásit, musí studovat nějakou hudební školu nebo mohou být i takříkajíc i z ulice? Může to být víceméně kdokoliv, ale musí svůj nástroj dobře ovládat a mít hudební cítění. Vždyť Bedřich Smetana byl také samouk a kam až to dotáhl! (smích) redakènì zpracováno foto: Èeský rozhlas, Concertino Praga

Concertino Praga 2011 flétna fl étna hoboj klarinet fagot tru trubka rubka •

•

•

•

Îeský rozhlas vyhlašuje

)272 )27 ) 272'  '( (6,* (6, 6,*15 6 15( 1 5( 5 5 5( (* *(7 (7 (

URÏQ¯N 0H]LQ£URGQ¯ UR]KODVRY«VRXWÝŀH PODG¿FKKXGHEQ¯Nı

9HKěHMH 6ODYQRVWQ¯Y\VWRXSHQ¯ Y5XGROᅼQX vysílané Îeským rozhlasem a Evropskou vysílací unií. .RQFHUWQ¯WXUQ« QD-LKRÏHVN«PIHVWLYDOX

umení výýletu

1HMOHSģ¯PX]9£V QDWRϯPHDY\G£PH&' 3ěLKODVWHVHGR੶੶ • Îeský rozhlas – Concertino Praga • Vinohradská 12 • 120 99 Praha 2 .RQWDNW\ 22 155 1511 • 724 020 583 • [email protected] • www.rozhlas.cz/concertino

5

N A DAC E Ž I V OT U M Ě LC E

Hovoøí Ivan Pazour Na setkání se èlenem dozorèí rady NADACE ŽIVOT UMÌLCE a také èlenem orchestru Èeské filharmonie a prezidentem UNIE Odborového svazu orchestrálních hudebníkù Èeské republiky, Ivanem Pazourem, jsem se vypravila do pøekrásného prostøedí pražského Rudolfina… A jak bývá u nadaèních rozhovorù zvykem, povídali jsme si nejen o samotné nadaci, ale také o hudbì, o rodinì, o práci… a o životì vùbec. Právě tady, v Rudolfinu, probíhalo v červnu roku 1992 slavnostní zahájení činnosti NADACE ŽIVOT UMĚLCE, organizace, ve které působíte coby člen dozorčí rady. Co má taková rada za úkol? Hlavním úkolem dozorčí rady je kontrola finančních prostředků, zda byly vynaloženy účelně a prospěšně, dále namátkou vybíráme a zkoumáme příklady sociálních výpomocí a různých projektů, dohlížíme, zda jsou dodržována pravidla určená statutem nadace apod. Účetní správnost kontroluje audit, de facto účetní firma, která to umí profesionálně vyhodnotit, takže většinou žádné chyby nenacházíme. Vzácná shoda je také v tom, že správní rada, ať už ta minulá či ta současná, vždy jednala férově a objektivně. Představte si situaci, že Vy sám by jste měl velkou, ale opravdu velkou spoustu peněz. Na co byste je vynaložil? (smích) Tak o tom jsem nikdy nepřemýšlel, protože to se mi stát nemůže. Ale kdyby… jelikož je mi blízké „živé“ hudební umění, asi bych podporoval nějakého nadějného sólistu. Tím, že bych pro něj třeba koupil krásný hudební nástroj, což by zároveň byly i dobře investované peníze. Stal bych se vlastně takovým jeho mecenášem. Ještě za první republiky tady bývalo běžné, že movitější lidé někoho podporovali, ať už hudebníky, malíře nebo výtvarníky. Dnes podporují sami sebe. Ale takový druh mecenášství by se mi opravdu líbil, tomu bych rozuměl.

6

To je hezké, škoda že dnes už to tak není. Ale přejděme nyní od „materiálních věcí“ k věcem duchovním, a to k hudbě. Právě jste přišel ze zkoušky České filharmonie – co zkoušíte? Zkoušíme na abonentní koncerty, které probíhají pravidelně vždy každý týden ve čtvrtek a v pátek. V pondělí začínáme zkoušet, v úterý by to mělo být v celistvějším stadiu, ve středu už bychom to měli znát a ve čtvrtek a v pátek hrát. Teď konkrétně zkoušíme stěžejní dílo příštího koncertu, jedenáctou symfonii g moll Dmitrije Šostakoviče. Na jaký hudební nástroj hrajete? Na violu. Jako malý chlapec jsem začínal na housle, ale na konzervatoři už jsem studoval hru na violu. S tímto hudebním nástrojem nelze začínat jako malé dítě, protože viola je moc velká. I hraní na ni je dost namáhavé, zejména pak na krční páteř, neboť viola se drží pod bradou. Volba hudebního nástroje bývá zpravidla něčím nebo někým ovlivněna. Jak tomu bylo u Vás? Ano, to máte pravdu, vždycky vás nějak ovlivní okolí. My měli rodinného přítele, který hrál v Symfonickém orchestru Českého rozhlasu (SOČR), znal mě, věděl, jak hraju, a jednou mi půjčil violu se slovy: „Zkus to, violistů je málo.“ A tak jsem to zkusil a už na ni hraju 45 let. Vzpomínám si, to mi bylo 15 let, jak mi pan profesor Zdeněk Benda, velmi výrazná osobnost České

filharmonie, vynikající hráč na kontrabas a zároveň profesor na Pražské konzervatoři, říkal: „Ukaž, jak už máš velké prsty, jestli tě nevezmou na violu, tak já tě vezmu na kontrabas.“ (smích) Vy jste se nakonec, stejně jako pan profesor Benda, stal také hráčem České filharmonie – významného českého hudebního tělesa. Jsem rád, že to tak vnímáte, neboť dnes ta reprezentativní úloha České filharmonie, coby předního českého tělesa vyvážejícího naši kulturu, jako by úplně vymizela. Je to velká škoda. Například takové Německo má jako jedinečný vývozní artikl Berlínskou filharmonii, stejně tak je tomu u vídeňských filharmoniků, jejich Novoroční koncert je úžasná vizitka města Vídně a vlastně celého Rakouska. Celý svět o nich najednou ví. Kdežto když se řekne Česká filharmonie, tak si to lidé pletou, nevědí ani, co přesně Česká filharmonie je, nehledě na to, že i na samotném názvu participují různé jiné orchestry. Kdo se v tom pak má vyznat. A lidé, kteří by o tom měli rozhodovat, zejména naši politici, pro to nedělají vůbec nic. Letos na podzim jsme například měli hrát na světové výstavě v Šanghaji. Je ekonomická krize, šetří se, nepojede se nikam. Chápu to, ale kdyby se šetřilo všude, nejen na kultuře. Nakonec to asi dopadne tak, že do Šanghaje poletí jenom politici, prezentovat sami sebe. Bohužel známá věc, že tam, kde se má šetřit, se nešetří a naopak. Pojďme ještě malinko do doby, kdy ekonomická krize nebyla, kdy Česká filharmonie častěji cestovala a reprezentovala… Měl jste možnost navštívit spoustu zemí. Ano, těch zemí byla celá řada. Jsou místa, kam se už léta jezdí pravidelně, například do Ra-

Z nahrávání filmové hudby pro Kevina Costnera

kouska, Anglie, Německa, Španělska nebo také do Japonska, kde začal velký zájem o českou hudbu narůstat už v sedmdesátých letech. Naopak jsou místa, do kterých se nejezdí a nejezdilo, například severské země: Norsko, Finsko, Švédsko… Je to škoda. Čím si to vysvětlujete? Buď je to dáno tím, že ty společnosti jsou více uzavřené, nebo to může být i naším managementem, malou snahou, nepokoušíme se více do těch zemí proniknout, navázat s nimi kontakty. Uvidíme, snad se to jednou podaří. A která země z těch, které jste navštívili, Vás osobně zaujala nejvíce? Byl jsem s Českou filharmonií jednou jedinkrát, v roce 1991, v Austrálii. Tam to bylo opravdu nesmírně zajímavé… i lidsky, neboť jsme se často dostali do společnosti Čechoaustralanů, kteří nás vítali s otevřenou náručí a byli velmi vděční za to, že s námi mohli pobýt. Oni jsou přece jen od kulturního dění ostatního světa trochu odtrženi, proto mají radost z každé nové události. Zejména když přijedou krajané. Ale takový zájezd není jednoduché zorganizovat, je to velmi nákladná záležitost. Určitě by byla snaha tam jezdit častěji, ale v dnešní době, kdy nejsou finance, se to asi hned tak nepodaří. Jak dlouho působíte v České filharmonii? Zrovna před měsícem jsem dostal od nového ředitele dopis s gratulací k významnému pracovnímu jubileu, ke třiceti letům působnosti v České filharmonii. Třicet let! Panečku, to už je doba. To je. Ani se to nezdá. Já jsem se při svém nástupu setkal ještě převážně s poválečnou generací. Do filharmonie jsem přišel v době, kdy ji vedl šéfdirigent Václav Neumann. To byla zlatá éra České filharmonie, hodně se nahrávalo a jezdilo, všude byla velká poptávka, stát měl enormní zájem na tom, aby se bylo čím prezentovat. My jsme byli pro Československo jedním z hlavních vývozních artiklů, asi jako hokejová reprezentace, když se jí dařilo. Žádné velké peníze se z koncertních turné asi nevozily, mnohdy to bylo možná i prodělečné, ale když se řeklo Česká filharmonie, mělo to všude velkou váhu.

7

N A DAC E Ž I V OT U M Ě LC E

V té době jste byl ještě svobodný? Ne, už jsem byl ženatý a měl i první dceru Lindu. K mým začátkům nástupu do filharmonie se váže i spousta úsměvných zážitků. Já jsem například nosil dlouhé vlasy a to se pochopitelně nelíbilo řadě, zejména starších kolegů. Vždycky mi říkali, že mám alespoň nosit koncertní stužku, která by barevně ladila k mému fraku. (smích) Nakonec jsem se stejně ostříhal. S dcerou Natalkou 2009

ně nevážná, provokující či žertovná. A klasická? Kdo jsou klasici? V každé době někdo jiný. Ať už tedy vážnou nebo klasickou, hudbu máte jistě rád. Mám ji velmi rád a stále mě moc baví. Hudbu se učíte chápat po celý život. Například skladby, nad kterými jsem v mládí kolikrát ohrnoval nos, si dnes zahraju s chutí a rád. Nemusel jsem třeba moc Brahmse, Beethovena nebo Brucknera, ale po čase v jejich skladbách nalézám velkou krásu a hloubku. Myslíte, že ji nalézají i dnešní mladí lidé? Já myslím, že ano, protože celkem radostně musím říci, že poslední dobou se například i na našich koncertech objevuje čím dál mladší obecenstvo. Návštěvnost je poměrně slušná a věkově vyvážená.

Zmínil jste dceru – také se věnuje hudbě? Já mám dcery dvě. Ta, o které jsem mluvil, je z prvního manželství a hudbě se nevěnuje. Dříve hrávala trošku na piano, zpívala i v Kühnově dětském sboru, se kterým dokonce byla už v jedenácti letech i na dlouhém turné po Japonsku. Z druhého manželství mám dceru Natálku, hraje celkem slušně na flétnu a na piano, ale nijak intenzivně se tomu nevěnuje. Moje manželka Barbara hraje, jako já, v České filharmonii, na harfu, a přestože jsme oba profesionální hudebníci, rozhodně nepatříme k těm ctižádostivým rodičům, kteří trvají na tom, že jejich dítě musí nutně vystudovat hudební akademii a vyhrávat různé hudební soutěže apod. Záleží jen na ní, co ji bude v životě bavit. S manželkou, bratrem a bratrancem

Povězte mi, říká se hudba vážná nebo klasická? Říká se oboje, i když ani jedno vyjádření není moc dobré. Ona i ta vážná hudba umí být pěk-

8

Hrajete také v Pražském barokním souboru, jak sám název napovídá, barokní hudbu. Ano, soubor byl založen z podnětu hobojisty Vojtěcha Jouzy v roce 1982. Naší specializací je hudba pozdního barokního období, tozn. Bach, Händel, Vivaldi nebo Zelenka, kterou provádíme v různých nástrojových sestavách. Pražský barokní soubor

To je krásná hudba, měla by být slyšena ze všech stran. Tak jako slýcháme čím dál častěji například hudbu muzikálovou. Líbí se Vám muzikály? Dnes je to velký byznys a na kvalitě příliš nezáleží. Často jsou ta představení neuvěřitelně kýčovitá, a přesto, anebo právě proto, na ně chodí ještě dost lidí. Je škoda, že muzikály téměř vytlačily klasickou operetu. Takové Karlínské divadlo mělo svou operetní prestiž a úroveň. V podstatě jako by dnes v tomto žánru přestalo existovat. To ve Vídni, tam si operetu drží pořád a jsou na ni patřičně hrdi.

Máte pravdu, tímto pohledem jsem se na to nikdy nedívala... Už jsme tedy spolu probrali vážnou hudbu, muzikály, operetu – co třeba rock? Samozřejmě hudba, kterou si velmi rád poslechnu. Vždyť jsem vyrůstal, jako řada lidí mé generace, v době, kdy se rocková hudba rodila. Moje začátky, to jsou Jimi Hendrix, Jethro Tull, Jim Morrison a Doors, Led Zeppelin apod. A také jsem rád, že i dnešní mladí začínají této hudbě znovu přicházet na chuť, ale takovému tomu klasickému rocku, ne co přišel potom. Když si třeba pustíte po létech Pink Floyd, tak to je opravdu zážitek. Tak to vám musím rychle položit jinou otázku, neboť i já bych si o rockové hudbě dokázala povídat celé hodiny a tolik místa ani času bohužel nemáme… Přejděme tedy pozvolna zpět k pracovním činnostem. Deset let působíte také coby prezident UNIE Odborového svazu orchestrálních hudebníků České republiky. Ano, jsem statutárním zástupcem, který je volený vždy na tříleté období. Unie orchestrálních hudebníků České republiky se skládá z pětadvaceti základních organizací, které jsou v jednotlivých orchestrech, a má celkem přes tisíc členů. Já mám za povinnost několikrát do roka svolat Radu, na jejímž zasedání řešíme problémy, které se objevují, anebo naopak, které si i sami vymyslíme. Už několik let se snažíme uzavřít kolektivní smlouvu se zaměstnavateli, která by se týkala všech profesionálních orchestrů v oblasti tzv. vážné hudby. Velký zájem z jejich strany není. Neuvědomují si, že by

Pražský barokní soubor

to byla užitečná věc i pro ně, zejména by mohl být vyřešen problém specifické pracovní doby umělců. Stává se, že do divadla, do opery nebo do orchestru přijde nový ředitel z jiné sféry

a obvykle se moc diví, proč nenaplňujeme čtyřicetihodinovou pracovní dobu a co děláme po zkoušce nebo po koncertě. Ale my se přece musíme také někdy naučit orchestrální noty, pracujeme doma i o víkendech. Nedá se nijak spočítat, kolik času té práci věnujeme. Dá se to přirovnat ke sportovcům. Ty také při tréninku nikdo nevidí, nikdo neví, jak dlouho a jak intenzivně trénují, ale pak podají výkon a to je ten jedině měřitelný výsledek jejich práce. U nás je tím výsledkem koncert nebo operní představení. Ale znalý ředitel snad pochopí. Ano, když je to člověk z oboru, tak ano. My bychom ale rádi docílili i jistých principů, které dnes žádný zákon neřeší. Ne že bych se chtěl nějak vracet do minulosti, ale dříve například existovalo něco jako metodický pokyn Ministerstva kultury nebo školství, nebo něco podobného, který takové věci v orchestrech částečně řešil. Nebo si třeba vezměte divadelní zákon, i když nebyl moc dobrý, celou oblast výkonného umění nějak ošetřoval. Brzy po revoluci byl zrušen a nic místo něj neexistuje. Teď se razí teze, že kultura si má poradit sama, všichni vidíme, jak to dopadá. Ale zpět k té mé funkci v Unii. Těch věcí, které máme na starosti, je samozřejmě více, například se musíme zabývat autorským zákonem a vším, co s ním souvisí, často řešíme různé snahy o likvidaci některých orchestrů, zabýváme se pomocí našim členům v sociální nouzi, ať už prostřednictvím nadace nebo přímo naší profesní organizace apod. Rád konstatuji, že hudebníci jsou opravdu velmi solidární. Stejně jako NADACE ŽIVOT UMĚLCE, ke které jsme se během našeho rozhovoru zase krásně obloukem vrátili. A tak na závěr vaše přání nadaci… Přál bych NADACI ŽIVOT UMĚLCE, aby nezapadla její myšlenka zřízení domova pro seniory. Doufám, že se dočkám dne, kdy budou osamělí umělci na penzi mít možnost trávit své stáří se svými kolegy v pěkném prostředí a s kvalitním servisem. Děkuji za rozhovor. text: Alexandra Stušková, DiS. foto poskytl: Ivan Pazour

9

talent

Umìní je odvozeno od slova umìt. Pokud nìkdo umí, øíkáme mu umìlec. A ten tvoøí umìní. Nìkdy lépe, nìkdy hùøe, nìkdy více, nìkdy ménì. Nìkterý druh umìní mùžeme dìlat po celý život, jiný jen do urèitého vìku, tøeba takový tanec – konkrétnì balet. A právì o nìm si budu povídat s taneèníkem, hercem a také choreografem, který umí… je totiž talentem od narození.

David Stránský

Pojďme k tomu narození. U kolébky vám stály určitě múzy pohybu, stáli tam ale také rodiče... To oni vám dali do vínku pohybové nadání? (smích) Přímo do vínku ne, ale čím dnes jsem, za to vděčím jednoznačně mamince. Pocházím z hodně sportovně založené rodiny, kde už od dětství hrají všichni chlapi hokej. Ani mě tedy hokejka neminula, jenže běhání za pukem mě nebavilo. Trenér mě pak ještě chtěl dát do brány, ale k tomu už nedošlo. Zkoušel jsem pak ještě i judo, neboť v rodině máme příbuzného trenéra v judu, ale jelikož nejsem žádný rváč, ani u toho jsem nevydržel… Až jednou mě maminka u nás v Jihlavě zavedla do tanečního kroužku. Poradila jí to její kamarádka, jejíž dcera tam už tancovala, když se jí maminka svěřila, že doma pořád hopsám u televize. Bylo mi tehdy osm let a pamatuji si to jako dnes, když jsme tam prvně přišli. Doslova mi spadla brada a zíral jsem s otevřenou pusou. Věděl jsem, že to je ono, to mě bude bavit. Horší to však bylo doma s tátou, ten nadšený nebyl. Pořád měl nějaké narážky, že to není pro kluka apod. Možná to bude tím, že u nás panují o tanečnících zažité předsudky, že téměř všichni jsou gayové, přitom vy jste zářným příkladem toho, že tomu tak není, máte rodinu, děti… To určitě, navíc pocházím z malého města, kde se bere všechno jinak, a pak také… to tátovo zklamání, že nejsem hokejistou, jako většina kluků v naší rodině. Vaše začátky mi velmi připomínají britský taneční film Billy Elliot. I tam byl tatínek od samého začátku proti tancování svého syna, chlapi si ho v práci dobírali, chtěl z něj mít boxera. Pak, když měl v závěru filmu Billy už jako dospělý hlavní roli v Labutím jezeře a vyskočil na jeviště, jeho tátovi stékaly v hledišti slzy po tváři a byl na něj neuvěřitelně pyšný. Je to pře-

10

krásný film. Stejně tak musel být pyšný táta i na vás, když seděl spolu s maminkou v roce 2006 v hledišti Národního divadla a vaše jméno se četlo v nominaci na Cenu Thálie. Ano, to máte pravdu. Byl to nádherný pocit, jak určitě pro mé rodiče, tak i pro mě samotného, pro mou manželku, která tam byla se mnou, pro známé, kteří to sledovali… Musím upřímně říct, že jsem opravdu nikdy nedoufal, že se mi jednou něco takového podaří. Ten pocit, že stojíte na pomyslném stupínku tří nejlepších, které hodnotí odborná porota, to je něco neskutečného. Ale můj táta mě na rozdíl od toho filmového začal nakonec podporovat dříve a na stranu maminky se postavil už při přijetí na konzervatoř. (smích) Co všechno se událo v období mezi tanečním kroužkem v Jihlavě a již zmiňovanou Thálií? Tak toho bylo opravdu hodně. Po základní škole jsem se vyučil pekařem, neboť i můj děda byl pekařem, ale bylo mi líto, že už škola skončila, a chtěl jsem ještě něco studovat. Tak jsem si při práci podal přihlášku na Nástavbové studium umělecko-řemeslných prací, myslel jsem, že by mě to mohlo bavit. Ale školu jsem nedodělal, osud to zaonačil jinak. A jak? Stále hledám tu souvislost s baletem. (smích) Už se k tomu pomalu dostávám. Pořád

jsem totiž chodil i do toho Jihlavského tanečního kroužku. Jmenovali jsme se Hotch – Potch a uměli jsme skoro všechno. Dodnes na tu dobu velmi rád vzpomínám. Opravdu hodně jsem se tam naučil. Po čase jsem dokonce začal dělat i pomocníka vedoucí kroužku a sem tam také nějaké choreografie… Jednou přišla jedna z mladších členek souboru s tím, že by chtěla jít na přijímačky na soukromou taneční konzervatoř do Hradce Králové. Samozřejmě bylo podmínkou, že musí něco předvést. Měli jsme hotový duet na Flashdance a ona za mnou přišla, že se jí to moc líbí, jestli bych ji to naučil a nejel pak do toho Hradce s ní. Tak jsme to nacvičili a jelo se… A dopadlo to nakonec tak, že nás na tu konzervatoř přijali oba.

To jednoznačně, poněvadž vaše jména dnes v taneční oblasti něco znamenají. Děkuji. Nechci, aby to vyznělo nějak vychloubačně, ale na konci studia jsme dokonce dostali s Tomášem i Cenu pro nejlepší studenty, což bylo tenkrát nevídané, protože většinou to dostávali jen studenti z klasického odvětví.

Tak to je paradox. Netušila jsem, že v Hradci Králové je konzervatoř. Už není. A to je vlastně další životní paradox…? Ještě než jsem na tu školu nastoupil, oslovil jsem svého kamaráda, také jihlavského rodáka, Tomáše Rychetského (známý člen baletu Národního divadla v Praze – pozn.), jestli by to nezkusil se mnou. Přijali nás oba, ale už během prvních tří měsíců jsme zjistili, že se na té škole děje něco divného, a tak jsme si i s Tomášem podali žádost o rozdílové zkoušky na Taneční konzervatoř hl. m. Prahy. Když to pak po nás udělala i řada ostatních, komise začala zjišťovat důvod odchodu tolika studentů a objevila opravdu spoustu nejasností, takže tu konzervatoř později zrušili. S Tomášem jsme se do Prahy dostali, a to byl velký životní posun, ke kterému by v Hradci nedošlo. Průběh našeho přijetí byl zajímavý. Taneční konzervatoř hl. m. Prahy, to je totiž klasika, a kdo na ní studuje, tancuje už nejméně od pěti let. V době, kdy jsme se tam hlásili my dva, byla už škola rozdělena na dva tábory. Na ty z oboru klasického, kteří nás absolutně odsuzovali, a pak na tzv. modernisty a lidovkáře, kteří nás zase absolutně podporovali. Přijali nás i díky tomu, že na konzervatoři už probíhal program speciálka – tedy specializace na moderně-lidový tanec. První ročník už byl ale pryč, tak nás vzali na zkoušku, na 14 dní, rovnou do ročníku druhého, s tím, že jestli nám to nepůjde a nebudeme se snažit, vyhodí nás. Nemusím vám říkat, že jsme se oba snažili, jak nejlépe jsme uměli.

Máte raději tanec nebo choreografii? Neumím to rozlišit. Pro mě je to jeden celek. Choreografie je vlastně jakési vyústění pocitů, které se ve vás nashromáždí a chtějí ven. To samé dáváte do tance.

Pojďme nyní opět k vám samotnému. Uvedla jsem, že děláte tři profese: tanečník, herec, choreograf. Jdou nějak chronologicky za sebou nebo probíhají souběžně? Myslím, že jdou naprosto ruku v ruce, je to takový přirozený vývoj. Nehraju čistou činohru, ale v podstatě každý tanečník musí být zároveň dobrým hercem.

Máte nějakou nejoblíbenější roli? Mám jich hodně, ale nejvíc asi Sen noci svatojánské, za který jsem byl vlastně nominován i na Thálii. Je to dáno i tím, že choreograf Libor Vaculík mi tam nechal velký prostor k improvizaci, a to mě opravdu bavilo. Když se řekne Pavel Šmok… V prvé řadě velká osobnost. Pod jeho vedením jsem tančil spoustu choreografií, ve kterých Pavel Šmok dokázal vždy věrně zachytit a vystihnout české nebo všeobecně slovanské poměry, to co je nám všem blízké a srozumitelné. Jeho odkaz dodnes stále velmi dobře funguje, neboť on skoro jako jediný jezdil s tancem po celé republice, aby si získal srdce všech lidí, i v těch nejzapadlejších vesničkách. Ukazoval jim, že tanec není jenom klasický balet, ale je to něco, co může pochopit každý. To byla velmi cenná práce, a opravdu, ať už přijedeme s prezentací jména Pavel Šmok kamkoliv, vždycky je tam plno. Myslím, že z nás má radost.

11

talent

MEDAILONEK David Stránský se narodil 22. 7. 1978 v Jihlavě. Tančí od osmi let. Úspěšně absolvoval Taneční konzervatoř Praha v oboru moderní a lidový tanec. Hned po studiích se stal členem Pražského komorního baletu. Od roku 2005 přešel do souboru Laterny magiky a od roku 2008 se stal opět členem Baletu Praha – Pražského komorního baletu Pavla Šmoka, již pod vedením Lucie Holánkové. Tančil v choreografiích předních českých i světových umělců – P. Šmoka (Záskok, Zjasněná noc, Sinfonieta, Golem, Stabat mater, Svatby) J. Kyliána (Šest tanců), Ch. Bruce (Sen seržanta Erlyho), L. Vaculíka (Sen noci svatojánské, Don Juan, Slovanské dvojzpěvy, Edit Piaf), P. Zusky (Sonáta, Mariin sen), B. Taylora, R. Northa, J. Kodeta, P. Delacroixe, V. Kuneše, J. Bubeníčka a dalších. Choreografii se věnuje již od dob studií na Taneční konzervatoři, kde spolu s Tomášem Rychetským vytvořil choreografie Extáze, Vlasy, Kdysi, Alterego, Šťastná sedma. Později oba založili TODAnce comany o.k. a představili choreografie Pozitivní…?, Čtyři a Nanopicture. V roce 2005 byl v širší nominaci na Cenu Thálie za výkon v představení Time of pain (chor. B. Roznos) a v roce 2006 byl nominován na Cenu Thálie za roli Puka v baletu Sen noci svatojánské (chor. L. Vaculík). Od roku 2007 působí jako pedagog na Taneční konzervatoři hl. města Prahy. Choreografie Za oponou je jeho třetím a největším samostatným projektem po Chyť mě a Bjerkely-Březový háj (2008). Je šťastně ženatý, otcem dvou synů.

Organizace takových zájezdních vystoupení není jednoduchá. To není, ale snažíme se. Velkou zásluhu na fungování Pražského komorního baletu Pavla Šmoka má zejména naše dramaturgyně Ladislava Jandová, jejíž organizační schopnosti jsou naprosto neuvěřitelné. Stejně velkou zásluhu má i vedoucí souboru Lucie Holánková, a tak bych mohl jmenovat dále, v podstatě všechny, díky kterým se podařilo PKB po různých peripetiích obnovit a osamostatnit. Dneska se uživit tancem není totiž vůbec jednoduché. Současný trend, podporovaný ještě i vládou a politiky, směřuje k tomu, že umění a kultura nic nepotřebuje, ale tak to není. Umění dává obrovskou možnost rozvoje každému jednotlivci a svědčí o kulturní vyspělosti daného národa. Je to vlastně zrcadlo doby, a kdo to nechce vidět, dělá velkou chybu. To přece není možné, aby se z nás stali takoví kulturní barbaři, kteří si budou umět zapnout jen televizi.

12

Co u vás doma? Děti zapínají televizi? Jsou ještě malinké, samozřejmě sledují Večerníčka. (smích) Ale jinak se snažíme s nimi být co nejvíce venku, sportovat, jezdit na výlety, chodit na procházky. Filípkovi budou v březnu čtyři a Adámkovi jsou necelé dva roky. Ten starší miluje divadlo a ten mladší – stačí, když cinkne lžička v hrnku, a už začíná tancovat. Tak doufejme, že jen vysedávání u televize jim nehrozí. Jak dlouho jste ženatý? S manželkou Lenkou spolu chodíme už od patnácti let, ve vztahu jsme 16 let a brali jsme se po deseti letech. Je také z Jihlavy, ale s tancováním nemá nic společného – je lepší, když je každý z jiného oboru. Máme krásné a šťastné manželství, to je také pro práci hodně důležité – mít dobré zázemí. Moc hezky mluvíte o své rodině… a také o svých kolezích a kolegyních. Co byste vzkázal Lucii Holánkové, která je na Cenu Thálie nominována letos? Ať si to moc užije, protože ten pocit je nádherný. Je to ohodnocení celé naší práce, u které si uvědomíme, že má a dává smysl. Moc jí přeju, aby tu cenu získala. A co byste na závěr vzkázal klukům, kteří by chtěli začít s tancem? Ať jdou do toho, ať zahodí všechny předsudky. Hodně lidí se naučilo znát tanec pouze ve formě baletu, spojují si to vždy s tím, že vidí kluka v elasťákách pobíhat po jevišti a dělat pohyby, kterým ani sami nerozumí. Nic si nenalhávejme, spoustu tanečníků jsou gayové, a je to svým způsobem i pochopitelné, neboť tanec, zejména baletní, je určitou formou zjemnění, které musí tělem projít, a k tomu tito kluci sklon mají. Ale samozřejmě to není pravidlem… a už vůbec ne podmínkou. Takže, ať do toho ti kluci jdou, ale s naprostou pokorou. Vůči umění i vůči třeba tomu úplně nejprvnějšímu učiteli. Protože k tanci ta pokora neodmyslitelně patří, bez ní daleko nedojdou... text: Alexandra Stušková, DiS. foto: Ivan Malý, rodinné David Stránský

PRAŽSKÝ KOMORNÍ BALET PAVLA ŠMOKA ® TANEČNÍ KOMORNÍ VEČER 4 CHOREOGRAFŮ

OKNA DO DUŠE / VEČER MARTINŮ dne 28. února a 24. března v 19 hodin Divadlo v Dlouhé Nominace sólistky a umělecké vedoucí souboru Lucie Holánkové na Cenu Thálie 2009 za mimořádný umělecký výkon v duetu Lyrická.

Program:

Jan Kodet: Doteky snáře Lucie Holánková: Tobě ztracena, sobě zatracena. Petr Zuska: Lyrická David Stránský: Za oponou Zakoupení vstupenek on-line: www.rezervace.divadlovdlouhe.cz Večer Martinů vznikl za finanční podpory Ministerstva kultury, Magistrátu hl.města Prahy, Nadace Život Umělce a Nadace Bohuslava Martinů. www.balet-praha.cz

13

osobnost

V umìleckých kruzích nalézáme osobnosti herecké, pìvecké, hudební, taneèní… a co kaskadérské? Jedná se v tomto pøípadì také o umìní? Bezesporu ano, je to umìní nebezpeèné, vzrušující, dobrodružné, zábavné. Umìní, bez kterého by nemohl být natoèen témìø žádný film… a nebýt filmu, nebylo by hercù, nebýt hercù, nebylo by hereckých osobností. A tak jsme se dostali opìt na zaèátek, k osobnostem z øad hereckých… a také kaskadérských. Obojí zastupuje únorový oslavenec,

pan Jaroslav Tomsa Rozhovor s kaskadérem jsem ještě nikdy nedělala, jsem malinko nervózní, nevím jak začít, logicky asi otázkou sportovního zaměření. Nemýlila jsem se, pan Jaroslav Tomsa je sportovcem téměř od „narození“. (smích) „Myslím, že přesněji od doby, kdy jsem se naučil chodit a běhat, tak mi to alespoň říkávali rodiče. Prý jsem byl už odmalička abnormálně pohyblivé dítě. Avšak největší zásluhu dalšího sportovního vývoje přisuzuji mému o rok a půl staršímu bratrovi Mášovi (Tomáš – pozn.), který začal s různými dětskými sporty velmi brzy, a díky němu jsem tak v ještě dřívějším věku začal i já, v těsném závěsu za ním. Byl to takový můj tahoun, prostě starší brácha. Všechno jsme začínali spolu. Klasické dětské sporty; fotbal, hokej, i když ten o maličko později, neboť „mičudu“ vlastní téměř každý kluk, kdežto hokej je co do vybavení přece jen náročnější a my byli dva kluci, nic nebylo zadarmo.“

S bratrem Tomášem (Mášou) 1932

14

Pan Jaroslav Tomsa se narodil 19. února 1930 v pražských Holešovicích. Je tedy přímo „křtěný Vltavou“. Jeho křest mu zabezpečil dlouhý a plodný ži-

vot. Letošní osmdesátník je plný energie, síly a optimismu. Bohužel takové štěstí neměl jeho bratr Máša, který v pouhých dvaatřiceti letech tragicky zemřel na otravu plynem. Dříve byly tyto případy v bytech velmi časté (podobně zahynul také Jiří Šlitr) a dlouho se s tím nic nedělalo. Ještě dnes se tu a tam něco takového přihodí. Bohužel životy těm lidem už nikdo nevrátí, ale můžeme na ně alespoň s úctou zavzpomínat. Pan Tomsa vzpomíná na svého bratra velmi rád. „Jsem opravdu pověrčivý a věřím i na osud, co se má stát, to se stane, neboť celá ta událost byla neuvěřitelná. Bratr byl stejně jako já boxerem, potom také ještě trenérem Slavoje Žižkov. Boxovali jsme ligu a ten osudný den jsme měli zápas v Karlových Varech. Byl už odpoledne, takže do Prahy jsme se ten den vrátili poměrně brzy. Nechtělo se nám domů, a jak už to po zápasech bývá, šli jsme ještě posedět. Ale ne všichni, někteří kluci jeli rovnou domů, šli jsme jenom já, brácha, Láďa Hrbek a Pavel Cechl. Seděli jsme, klábosili a pak že půjdeme ještě k bráchovi. Bydlel tehdy na Letné, v bytě, kde jsem dříve bydlel nějakou dobu po svatbě i já. On byl sice starší, ale v ženitbě jsem ho předběhl, a to mě tehdy možná i jistým způsobem zachránilo. Jak jsme totiž přišli k tomu baráku, mně se to najednou nějak rozleželo v hlavě a povídám: ,Hele brácho, já asi půjdu domů, žena by zas měla řeči, také ráno vstávám do práce, necháme to na jindy,‘

vrátil jsem se na tramvaj a jel domů. Kluci šli nahoru. Druhý den ráno jsem bráchovi volal, nikdo mi to nebral. To bylo divné, a tak jsem se tam rozjel. Vejdu do baráku a vidím – dveře od bytu zalepené... a to už mi paní správcová se slzami v očích běžela naproti: ,Jaroušku, stalo se neštěstí, dva jsou mrtví.‘ Pořád jsem si opakoval, dva mrtví, to znamená jeden živý, to je určitě Máša, absolutně jsem si nepřipouštěl, že by to tak nebylo. Bohužel bylo. S bratrem jsme měli velmi silný vztah, pořád jsme byli spolu. Byl to velmi chytrý a nadaný kluk. Vždycky se dobře učil, dobře sportoval. Chybí mi, ale to je bratr Máša osud, asi to tak mělo být.“ Chvilku mlčíme, až mě mrazí v zádech. Jsou chvilky, kdy je člověk opravdu smrti na dosah. Kdyby pan Jaroslav tehdy nejel domů, asi by tu dnes se mnou neseděl. Paradoxně si ještě vybral povolání, které svým způsobem někdy se smrtí hraničí, jako by se jí za bratra vysmíval. Mám samozřejmě na mysli povolání kaskadérské. Předcházela mu ale ještě řada událostí… a doslova i ran. Třeba ledním pukem nebo boxerskou pěstí. „Já hokej miloval, doslova jsem na zimáku spal, i s kamarádem Mirkem Novým, se kterým jsme pak coby ještě dorostenci vyjeli s prvním mužstvem na utkání do Švédska a Finska. To mi bylo čerstvých osmnáct. Ve Finsku jsme odehráli pět zápasů, další jsme pak měli odehrát ve Švédsku, ale byl únor 1948, takže z toho nakonec sešlo a k zápasům nedošlo. Z Finska jsme se pak přes Švédsko vraceli domů, dva z nás tam zůstali. Kolikrát se mě ptali, proč jsem nezůstal také, ale copak člověk v osmnácti už věděl, co chce, co bude dál?“ HC stadion dorost leden 1947, J. Tomsa první zleva

Aktivní hokej přišel na řadu ve čtrnácti. K tomu ještě fotbal a spolu s bratrem box. Oba sou-

rozenci zřejmě museli mít i sportovně založené rodiče, ale pan Tomsa mě vyvádí z omylu a rodiče mi „představí“. „Táta Josef byl mechanikem, stejně jako můj dědeček a poté i já. Měl mechanickou dílnu, ale když přišly různé ekonomické krize apod., začal pracovat jako vedoucí v podniku Primosa, to byla továrna na zlato, stříbro a podobné výrobky tohoto druhu. Já jsem tam byl pak po vyučení s ním, jako jemný mechanik, a musím říct, že mě ta práce opravdu bavila. Také jsem sám vyrobil svojí ženě šperkovnici,“ ukáže mi pan Tomsa téměř umělecký kousek i s takovým detailem, jako je jeho fotografie na víku. Která z nás by takový dárek nepřijala? Ale zpět k tatínkovi. „Žádný velký sportovec to nebyl,“ vzpomíná pan Jaroslav, „ale co po celý život neskutečně miloval a čeho byl velký fanda, to bylo divadlo. Léta hrál jako ochotník a podílel se i na založení hereckého spolku Domoviny v Holešovicích. Maminka Antonie také nijak nesportovala, byla ženou v domácnosti, jak tehdy bývalo běžné, a myslím, že s námi dvěma neposednými kluky měla práce až až.“ A z neposedných kluků se stávali skvělí sportovci. Jak jen by pohybová činnost prospěla i dnešním klukům, trávícím hodiny a hodiny u počítačů. Tehdy naštěstí počítačové hry nebyly, zato byly sportovní kluby a oddíly, soutěžilo se, zápasilo, hrálo se. Mladý Jaroslav Tomsa to dotáhl až do nejvyšší československé hokejové ligy za klub I. ČLTK (později Motorlet Praha – pozn.). Hrál hokej, fotbal, boxoval. Lze vůbec tyto tři náročné sportovní disciplíny nějak skloubit dohromady? „Tehdy to ještě šlo, dnes už ne, poněvadž hokejová sezona trvá cca 10 měsíců, dříve tak dlouhá nebyla,“ vysvětluje mi všestranně nadaný sportovec Tomsa. „Takže hokej jsem hrál v zimě, fotbal v létě a boxu se věnoval celoročně. Před nástupem na vojnu jsem pak byl v napjaté situaci, budu-li povolán k boxerům nebo k hokejistům. Bylo mi jasné, že o tom nebudu rozhodovat já, ale jiní. Čekal jsem, co pro mě vyberou… a vybrali box.“ A v tom dosáhl mladý Jaroslav opravdu vrcholu. 11. října 1951, těsně před vojnou, v pouhých 21 letech, se utkal v narvané pražské Lucerně v boxerském zápasu s olympijským

15

osobnost

vítězem Julou Tormou. „To bylo krásJ.Tomsa né období. Rád na støední váha 1951 to vzpomínám. My jsme boxovali nejdříve v Komárně, kde už jsem tajně doufal, že se s Tormou utkám, bohužel z nějakého důvodu tehdy nenastoupil, něco měl. Byl jsem trochu zklamaný, neboť Torma byl pojem, sen každého boxera se s ním utkat. To se mi nakonec podařilo doma, v Praze. V Lucerně byla odveta, kde bylo potvrzeno, že Torma opravdu přijede. Byl jsem v sedmém nebi, že s ním budu zápasit. Prohrál jsem na body, ale i to byl úspěch. U boxerů vždy hodně záleží na soupeři, nejen kvůli tomu, kolik vydrží a jak je dobrý, ale mezi samotnými boxery se často hodnotí i to, s kým byl zápas dobrý a s kým ne. Tento zápas byl dobrý po obou stranách a jsem na něj pyšný. A nebyl jediný, za rok jsem měl to štěstí podruhé, na Mistrovství republiky.“ Zápasy byly dobré i po stránce přátelské, neboť světový boxer Jula Torma se nakonec stal i svědkem na Svatební foto 1957, svìdek Jula Tomsově druTorma A J. Vojíø hé svatbě. Díky vynikajícím pohybovým schopnostem se Jaroslav Tomsa začal pozvolna dostávat i do prostředí filmového, ať už v roli herce, kaskadéra nebo poradce. Jeho úplně prvním filmem byli Ledoví muži (1960). „Ano, v této branži se objevila moje všestrannost, i když tento můj první film ještě nebyl o kaskadérské činnosti, ale o hokeji. V Ledových mužích jsem měl jen malou roli hokejisty. Hokej byl u mě vlastně, z hlediska filmu, začátkem úplně všeho. Pak přišla nabídka na další film Tarzanova smrt

16 6

(1962), kde už se prosadily náročnější kaskadérské kousky, následoval Limonádový Joe (1964) a další. Ono v těch dřívějších filmech tolik kaskadérských scén nebývalo, sem tam nějaká facka, když však začaly scénáře postupně nabývat na intenzitě, bylo zapotřebí i více kaskadérů. Nebezpečnost narůstala a bylo nutné zajistit bezpečnost. Například v tom Limonádníkovi (Limonádový Joe – pozn.) si mě už zavolal pomocný režisér Tomáš Svoboda, který o mně věděl z předchozích filmů, abych mu poskytl pár kaskadérských rad. Takové to kaskadérské zázemí, technika pro kaskadéry, bezpečné provedení akcí, to vše se začalo při natáčení filmů postupně stávat nutností. Když se pak začal v roce 1968 natáčet film Most u Remagenu, bylo zapotřebí někoho, kdo by s americkým koordinátorem pracoval, poněvadž on ty naše kluky neznal. V té době začala vznikat i první ucelenější kaskadérská skupina, a protože už svým prvním filmem jsem měl oproti ostatním klukům trochu předstih a také jsem byl jeden z nejstarších, došlo postupně, řekl bych, k prvnímu oficiálnímu šéfovství ve vznikající kaskadérské skupině filmového studia Barrandov, předchůdci pozdější kaskadérské agentury FILMKA.“

Ètyøi vraždy staèí, drahoušku, 1970

Jáchyme, hoï ho do stroje, 1974

Kkaskadérská bitka

S Ivanem Pokorným ve filmu Koncert, 1980

Akce U Hybernù

Ještě než se dostaneme k představení samotné agentury FILMKA, jsem zvědavá a zajímá mě divoké prostředí filmového zákulisí, ve kterém pan Tomsa, zpočátku externě, později na plný úvazek, léta pracoval. Na jaké filmové zážitky či osobnosti vzpomíná nejraději? „Poznal jsem spoustu zajímavých osobností, je určitě těžké vybrat a vzpomenout jen na jednoho. Kdo na mě ale zapůsobil asi nejvíce a s kým se mi nejlépe pracovalo, byl režisér Karel Kachyňa. Působil velmi přirozeně, na nic se nehrál. Vzpomínám si na jednu historku, to jsme zrovna natáčeli v Paříži film Poslední motýl, a tam byla scénka, kdy měla mladá kaskadérka přelézt z balkónu v druhém patře na rampu a na další balkón. Přelezla to a chtěla pak po záběru odejít, a vtom Kachyňa zvolal: ,Néé, znovu, počkej, neodcházej.‘ Tak ona počkala, Kachyňa šel nahoru, my mysleli, že jí jde ukázat, jak se má správně chytit nebo něco takového, a najednou vidíme, jak to zábradlí přelézá sám. Ukázal jí to rychle a rázně, ostatně jak bylo jeho zvykem, a to už nebyl v tu dobu nejmladší.“ Setkání s Karlem Kachyňou by byl jistě zážitek pro každého. Ať už přímo s ním nebo s jeho „neobvyklými detailními nápady“. Pan Tomsa by mohl vyprávět. A také vypráví. „Nebo se točil film Smrt krásných srnců. Přišli za mnou z produkce, že Kachyňa chce, abych mu půjčil co nejvíce fotografií z boxerských utkání. Ptám se, jestli i nějaká konkrétní jména, a že ne, že jenom spoustu fotografií. Tak jsem mu to poslal. Pak mě zavolali v natáčecí den, ať se přijedu podívat… a ony ty fotografie byly všechny vylepeny v maringotce, všude dokola, kolem postele, a záběry na nich sloužily k milostné scéně. To znamená, on byl dole, ona nahoře a přitom se dívala na ty fotografie. Takový byl ten Kachyňa detalista.“ (smích) Pan Jaroslav Tomsa se ale neobjevoval jen na fotografiích. Například ve slovenském filmu ze 70. let Víťaz, hrál přímo hlavní roli bývalého boxera. Na Slovensko vůbec jez-

dil hrát i dělat poradce často. A odtud pochází i další historka, která mě opravdu pobavila. „Do Bratislavy jsem jezdil často. Jednou mi volali, že by chtěli udělat pád, ale že to nebudu dělat já, že mají nějakého svého sportovce. Chtěli jen, abych mu k tomu řekl všechno potřebné, kolik je zapotřebí krabic na dopad apod. Tak jsem jim to hlavní vysvětlil, a jelikož jsem s nimi už dříve něco dělal, tak jsem se o to více nestaral a považoval svoji radu za hotovou. A oni vám na druhý den přivezli krabice od bot. Snad tisíc jich bylo. Mě by vůbec nenapadlo jim ještě říkat, že to mají být krabice kartonové. Tak jsem jim pak řekl, že do toho bych si tedy netroufl skočit ani já.“ (smích) e ská ká O hodně úspěšněji už dopadla poradenská mu činnost u Tomsova nejoblíbenějšího filmu 86 rere z boxerského prostředí Pěsti ve tmě (1986, mě daa žie J. Soukup). Těch filmů bylo samozřejmě Pìsti ve tmì

eb boťť leko více, ale na tento se ptám záměrně, neboť bo era box mě zajímá, jak se podařilo udělat z „neboxera oxe xe a – – herce“ Marka Vašuta dokonalého „boxera cí,í takakk herce“. „Markova maminka byla tanečnicí, ssobě. bě že i ten kluk měl pohybový předpoklad v sobě. sam moo Kdyby ho tam neměl, tak bych to z něj sa samoole zřejmě nikdy nedostal. Než byl však do téé role Souk oukup up obsazen, probíhal casting, na který mě Soukup ch… h… … to zavolal, a při těch kamerových zkouškách… ich h bylo teda něco. Povětšinou boxeři, každýý z n nich néé p ecchtěl tu roli dostat, tak do toho šli na plné pecec y… eck … ky, a já už toho měl za chvíli také plné pecky… a Soukupovi se však pořád nikdo nezdál a naett toho to oho ho konec mi povídá: ,Hele, budeme zkoušet pad a alo Vašuta a já potřebuju, aby to fakt vypadalo tá á opravdově,‘ tak jsem ho začal trénovat. N Natáoxery, ry čelo se to v Polsku, Poláci mají špičkové box boxery, a i ti pak oceňovali, co je to za ,herce – boxera‘, že je tak dobrý. To byla vlastně i pro mě velká

17

osobnost

pochvala. A od té doby nás také pojí s Markem Vašutem přátelství.“ Pan Jaroslav Tomsa má spoustu přátel, neboť je to člověk přátelský, upřímný a také veselý. Bylo mu však vždy do smíchu? Co třeba při některé z mnoha kaskadérských scén? Nebál se někdy? Neměl někdy strach? „Jednou“ ano. To bylo ve filmu Hrozba. Nejnebezpečnější scény pro kaskadéra jsou totiž ty, které nemůže sám nijak ovlivnit, a to se přihodilo právě tady. Natáčeli jsme v Ostravě scénu, kdy prchám po plynovém potrubí. Ve spoji toho potrubí pak jakože ucházel plyn a vznikl velký požár. Já jsem měl doběhnout těsně k tomu ohni a pak spadnout dolů do krabic. Jenže tady zasáhla příroda. Najednou zafoukal vítr a oheň šel na úplně opačnou stranu, než jsme předpokládali. Nemohl jsem nic dělat. K ohni jít nešlo, dolů skočit nešlo, poněvadž jsem ještě nebyl nad těmi krabicemi… ale pak už štáb dole zjistil, co se děje, rychle natočili záběr a já v poslední chvíli spadnul. Tím ohněm jsem byl už ale celkem dobře ,olíznutý‘.“ A to jste na sobě neměl žádný ochranný oblek? divím se. „Neměl, nikdo s něčím takovým nepočítal. Jak říkám, jsou prostě situace, které nepředpokládáte a neovlivníte.“ Díky herecké a kaskadérské činnosti se pan Tomsa podíval také do světa. Například při natáčení seriálu Třicet případů majora Zemana to byla Kuba. Velmi známá je scénka z epizody Rukojmí z Bella Vista, kde Jirka Hradec (v podání Rudolfa Jelínka) zápasí na lodi s mužem, který přepadne přes palubu. Tím mužem nebyl nikdo jiný než Jaroslav Tomsa. „V době natáčení jsem právě točil v Bratislavě již zmiňovaný film Víťaz, kde jsem měl hlavní roli. Na Kubu mě sice pustili, ale s tím, že se mi nesmí nic stát. To víte, roztočený film, kdyby se něco stalo, tak to byly velké peníze. Při natáčení Zemana jsem měl dvojí úlohu. Za prvé koordinační, tzn. vymyslet scénu tak, aby působila věrohodně, a za druhé ještě zahrát ten pád do vody. Místní domorodci nás však naštěstí varovali, že ve vodě jsou velmi nebezpečné ryby, a tak jsem nakonec do ní nešel, filmovým střihem jsem padal do plachty. Hlavně, že mě ještě v Bratislavě varovali, že se mi nesmí nic stát, a oni by mě tam málem hodili žralokům.“ (smích)

18

Major Zeman

Kaskadérská práce, to jsou pády z výšky, rány pěstí, průchod ohněm, automobilové honičky a spousta dalších napínavých akcí. V začátcích pana Jaroslava Tomsy, coby kaskadéra, byli všichni jemu podobní většinou samouci, nikdo je nic neučil. Ani jak mají vypadat údery, ani jak mají sebou házet či dopadat. Jak však postupně přibývalo nebezUSA Vlci pečných a čím dál akčnějších scén, přibývalo také nároků na kaskadéry. Možná si málokdo uvědomuje, že čeští kaskadéři patří ve světě k absolutní špičce. Jak mi pan Tomsa potvrdil, například na takovém natáčení velkofilmu Titanic v roce 1997 zůstali v konečných, nejnebezpečnějších scénách už jen kaskadéři z Čech a Ameriky. Naši filmoví kaskadéři pochází většinou z kaskadérské agentury FILMKA, jejímž zakladatelem je právě Jaroslav Tomsa. Tuto agenturu pak předal svému mladšímu kolegovi Ladislavu Lahodovi, který ji vede stejně tak zodpovědně a úspěšně, o čemž ostatně svědčí i trojí prestižní nominace na cenu Taurus, hollywoodského kaskadérského Oscara, v letech 2002, 2006 a 2009. S Láïou Lahodou, nástupcem

P.Bozdìch, R.Brùna, R. Vrba, L. Lahoda, nominace kaskadérský oskar, cena Taurus 2006

Kaskadérem však nemůže být každý, kdo si to Sozanský, a opět… to jsou takové zajímavé žio sobě myslí. Je velmi votní cesty, já ho kdysi V roce 2000 obdržel Jaroslav Tomsa SENIOR legrační, když mi pan trénoval na box, a on PRIX. Cenu, kterou uděluje každoročně Tomsa předčítá pár doje dnes uznávaným NADACE ŽIVOT UMĚLCE jako poděkování za pisů případných uchamalířem, sochařem dlouholetou uměleckou činnost. zečů, nebo spíše jejich a grafikem, a ten mi důvody, proč chtějí být tedy přinesl kus mědi, kaskadérem. „Je to legrace, to nám třeba přišel jehlu a ať to prý zkusím. Tak jsem to zkusil…“ dopis od kluka, který píše, že by chtěl dělat kas- A z této „zkoušky“ vznikla i zdařilá vernisáž kadéra proto, že chce podniknout cestu kolem výstavy mědirytin. Další výstavu chystá pan světa, a u nás by si na to prý vydělal. Anebo Jaroslav Tomsa 4. březdalší, že se rozešel s holkou a už mu nezáleží na v 19 hod. v galerii na životě. A nejvíc mě pobavilo, kdy nám jistý NORA, v Truhlářské ulici zájemce napsal, že si myslí, že na tu práci urči- v Praze. Všichni jsou srtě má, že by byl ze všech nejlepší a že se nám dečně zváni, my přijdeohlásí hned po výstupu… já si říkal, po výstu- me určitě také, ale nyní S Jiøím Sozanským, 2007 pu z čeho? A ono to na další stránce pokračuje, je čas odejít… že až bude vystupovat z vězení… (smích) Naše povídání je čím dál veselejší a zajímavěj- Pan Jaroslav Tomsa byl dvakrát ženatý, poprší. Je toho tolik, na co bych se ještě ráda zepta- vé se ženil už v osmnácti a bezmála po roce se la, bohužel opět málo času a málo místa. Kdo rozvedl. Zato druhé manželství s paní Alenkou by si však chtěl o (nejen) kaskadérském životě trvá už 53 let! Mají spolu dvě dcery – Zuzanu, pana Jaroslav Tomsy přečíst více, může si půj- která žije v Praze, a Jáju, trvale žijící v Němecčit, sehnat či zakoupit knihu Františka Černo- ku. Když jsem se našeho slavného kaskadéra cha Pestrý život kaskadéra Jaroslava Tomsy, na úplný zákde se toho dozví více. věr zeptala, jak to dělá, Ještě ale stihneme alespoň krátce zmínit dalže je ve ší činnost pana Tomsy, a to je hra na foukací svém věku harmoniku, se kterou se zúčastnil dokonce stále tak i soutěže na mistrovství světa. „To jsem měl svěží a dobManželé Tomsovi, 2009 ještě před vojnou kamaráda Pepíka Höniga, ře vypadá, už je bohužel také ,nahoře‘, který byl vynikají- usměvavá paní Alenka z křesla zvolala: cím ,foukačem‘. Chodili jsme spolu do kavárny „Protože má slušné zacházení!“ Canada (pozdější název Ural – pozn.), kde se konaly hudební pořady pod názvem Volná tri- Takže, milý pane Tomso, všechno nejlepší buna, prostě kdo se přihlásil, ten zahrál, zazpí- k narozeninám a to slušné zacházení ještě nejval apod. Pepík tam pravidelně chodil, založil méně do sta let! Text: Alexandra Stušková, DiS. foukací skupinu ve čtyřech a pak přibrali jako Foto: Alena Tomsová a archiv J. Tomsy pátého i mě. ,S foukáním‘ jsme se v té době dostali například i do Belgie nebo do Švýcarska.“ Fotbal, hokej, box, také tenis, nohejbal, k tomu foukací harmonika, a aby toho nebylo málo, pan Tomsa se stal nakonec ještě i malířem a grafikem. (smích) „To bylo právě v době, kdy jsem přestal dělat kaskadérskou činnost a agenturu přenechal Láďovi Lahodovi. Nedokázal jsem prostě najednou jen tak sedět a nic nedělat. Tak jsem si začal nejdříve vyřezávat a potom malovat. Uviděl to můj přítel Jiří

19

krásy naší země

Kladno – to je to mìsto... Město, které je možná více než jiná česká města svědectvím doby nedávno minulé, jakýmsi skanzenem tvořeným architektonickými protiklady. Má však svoji specifickou atmosféru, pro kterou jsme se ho rozhodli navštívit a alespoň kousek té atmosféry pro vás zachytit. Kladno neupoutá bohatou historií, tak jako je tomu u jiných českých měst, neboť jeho rozkvět je spojován až s druhou polovinou 19. století, kdy se stalo významným centrem těžkého průmyslu. Dříve bylo vesnicí a teprve postupně se připojováním okolních obcí stávalo malým městem. Dnes je okresním městem s aglomerací celé řady obcí. Kladno je vzdáleno od Prahy 25 km a je zasazeno do Kladenské tabule, téměř ze všech stran obklopené lesy. Samotný název města je prý odvozen od slova kláda a vychází z domněnky, že původní vesnice byla vystavěná z klád. O něco rozšířenější je však druhý výklad, který upozorňuje na význam klády jako označení pro vzrostlý les, a odkazuje tak na lesnatou polohu někdejší osady. První zmínka o Kladně pochází z roku 1318, kdy bylo jako ves v držení rytířského rodu Kladenských z Kladna. Ti v ní vlastnili tři tvrze. Jména dvou šlechticů Jana a Přecha Kladenského si můžeme dodnes přečíst na dochovaných náhrobcích v přízemní chodbě zámku, kam byly přemístěny z původního kladenského kostela. Za připomenutí stojí i poslední příslušník rodu Zdeněk Kladenský, který panství odkázal svému synovci Oldřichu Žďárské-

20

mu ze Žďáru a jeho čtyřem synům. Oldřichův třetí syn se zasloužil o povýšení Kladna na městečko. Roku 1561 dostalo Kladno právo pořádat trhy a byl mu udělen znak (půlený modrý štít s polovinou stříbrné orlice pocházející z rodu Žďárských a s rysem v přirozených barvách). O umístění rysa do štítu se dodnes vedou spory. Většina se však přiklání k názoru, že rys byl v 16. století pro hluboké kladenské lesy natolik typickým zvířetem, že se stal heraldickou figurou. Vraťme se ale ještě zpět k Oldřichovi, který nechal na Kladně v roce 1566 vybudovat renesanční zámek a proměnil ho v reprezentativní sídlo hodné jeho postavení. Z rodu Žďárských bychom mohli vzpomenout ještě Ctibora Tiburcího a jeho manželku Sibylu, kteří mimo jiné založili první zdejší školu a špitál. Žďárští vlastnili Kladno do roku 1670, kdy rod vymřel po meči. Zámek

Po smrti posledního mužského potomka Františka Adama Eusebiua Serafika bylo rozsáhlé panství rozděleno mezi pět jeho sester. Kladenská část byla později prodána hraběnce

Cestovní kanceláře nabízejí lákavé dovolené i poznávací zájezdy téměř po celém světě. Kdo má dostatek financí, může si bez problémů zaletět skoro do všech koutů planety. Zná však člověk zajímavé kouty a zákoutí své vlastní země? Česká (a také Slovenská) republika má tolik přírodních krás, historických památek, měst a vesnic, že určitě stojí za to je navštívit. A nebudete k tomu potřebovat ani drahou letenku… ani vízum.

Toskánské, která ji postoupila řádu břevnovských benediktinů. V této době se Kladno opět pozvedlo, zásluhou Kiliána Ignáce Diezenhofera dostal novou podobu i zámek. Barokní úpravou prošla také Floriánská kaple a náměstí ozdobilo mariánské sousoší. Poklidný život městečka změnil kolem roku 1840 objev uhelných ložisek. Prvním dolem byla šachta Kateřina Josefa (1846–47) založená v místech, kde Jan Váňa poprvé nalezl uhelnou sloj. Nedlouho poté byla v roce 1855 zapálena první vysoká pec ve Vojtěšské huti, vůbec první kladenské huti majitele Vojtěcha Lanny. Její ředitel Karel Wittgenstein založil v roce 1889 další závod, Poldinu huť, kterou pojmenoval podle své manželky Leopoldiny. Wittgensteinovo působení dodnes připomíná tzv. Poldihaus – secesní budova pro ředitele Poldiny huti, vystavěná podle návrhu architekta Josefa Hoffmanna. Hornické město se záhy změnilo na hutnické, neboť na přelomu 19. a 20. století se hornictví na Kladně dostalo do krize a téměř všechny doly byly uzavřeny. Město se rázem stalo jedním z průmyslových center Čech a rychle rostlo počtem obyvatel, rozlohou i významem. Těžký průmysl však významně poznamenal zdejší životní prostředí. Po roce 1989 zasáhla zdejší průmysl neúspěšná privatizace, která znamenala ukončení řady provozů. S ekonomickými i ekologickými následky se město vypořádává dodnes. Ačkoli je panoráma Kladna dosud zčásti tvořeno industriální architektonickou kulisou, uvnitř města se již nepochybně prosazuje dlouhodobá snaha proměnit je v turisticky

přitažlivou lokalitu i příjemné prostředí pro život zdejších obyvatel. Svědčí o tom nejen investice do opravy historických památek, ale také revitalizace rozsáhlých sídlišť a bývalých průmyslových zón. Město se postupně vymaňuje ze značně zrezivělých okovů minulosti a pokouší se vyzdvihnout své přednosti. V jeho centru náš první pohled upoutal novorománský kostel Nanebevzetí Panny Marie a novorenesanční budova radnice. Dominantu náměstí Starosty Pavla dále dotváří mariánské sousoší. V těsné blízkosti náměstí se nachází nejvyhledávanější turistické místo – zámek s menším parkem a medvědáriem. Z glorietu zámeckého parku je při dobré viditelnosti vidět hora Říp stejně jako další výšiny českého středohoří. Naplánujete-li si návštěvu Kladna o něco později než my, potěšíte se i medvědicemi, které se v březnu probudí ze svého zimního spánku a zabydlí Medvedice Marta a Misa opět svůj venkovní výběh. Přijedete-li však dříve, můžete si projít expozice zámku – zrekonstruovanou domácí kapli sv. Vavřince a věrnou kopii hornické sloje v zámeckém sklepení. Při prohlídce se dozvíte mnoho zajímavého z historie zámku i města, většinu z vás jistě překvapí také méně známé detaily ze života horníků. Poutavý výklad v působivém prostředí zaujme dospělé i děti. Zájemcům o církevní památky doporučujeme navštívit kapli sv. Floriána na ulici T. G. Masaryka, kostel sv. Jana Křtitele na Dříni nebo kostel sv. Mikuláše ve Vrapicích.

21

krásy naší země

Vraťme se však zpět do Kladna. Na ulici T. G. Masaryka jistě nepřehlédnete novorenesanční budovu bývalé lékárny U České koruny. V roce 1891 ji přestavěl Václav Krotký, který k výzdobě fasády přizval malíře Mikoláše Alše. Jistou zajímavostí je, že Mikoláš Aleš se bál výšek, proto konečnou výmalbu na patrovém domě raději přenechal malíři Josefu Bosáčkovi. Významnou kulturStøedoèeské divadlo Kladno ní institucí města je Středočeské divadlo Kladno postavené v letech 1910–1912 podle projektu Emila Hraběte a Jaroslava Rősslera. Okolí divadla tvoří park se sochou Antonína Dvořáka. Z dalších sochařských děl, která zdobí kladenská veřejná prostranství, je asi nejpopulárnější sousoší horníků od Ladislava Nováka, které se nachází před gymnáziem a jehož součástí je tzv. Váňův kámen – mohutný buližníkový balvan, který původně označoval Váňovu náleznou šachtu. Milovníky industriálních památek zaujme jistě i unikátní hornický skanzen Mayrau v nedaleké obci Vinařice. V prostorách bývalého Dùl Mayrau

dolu si připomenete historii těžby uhlí, podobně jako v zámecké expozici se projdete řetízkovými šatnami, koupelnami, lampovnou, známkovnou a dostanete se až k samotné těžní jámě. Vápenné pece Návštěvníkům je zpřístupněno i 130 m důlních chodeb. Malé děti se zase mohou vydat do strašidelného podzemí. Dalším symbolem Kladna jsou také vápenné pece, Koksovny Vojtěšské huti či vrátnice Poldi Hűtte.

22

Velmi významné postavení má na Kladně sport. Zimní stadion je místem velkých úspěchů kladenských hokejistů. V této souvislosti nemůžeme nezmínit významného kladenského rodáka Jaromíra Jágra. Dalším velkým sportovištěm je Aquapark Kladno. Jak už bylo řečeno, bezprostřední okolí Kladna bylo z velké části zasaženo vlivem těžebního průmyslu. Přesto však zůstalo několik zelených zón, do nichž lze vyrazit na procházku či na cyklovýlet. Příjemný odpočinek nabízí přírodní vodní park Čabárna se záchrannou stanicí pro drobné živočichy. Zachovalý fragment kladenské přírody představuje i 12 zastávek Drvotovy naučné stezky, jejíž historicky cennou součástí jsou zbytky náspu koněspřežky z 1. poloviny 19. století. Nejvýše položenou lokalitou v blízkosti Kladna je Kožová hora s nadmořskou výškou 456 metrů. Na jejím vrcholu je možné navštívit turistickou chatu s rozhlednou. Mezi významné kladenské rodáky patří malíř Cyril Bouda či ilustrátor Zdeněk Miler. Žil zde i pátý československý prezident Antonín Zápotocký, kterého život na Kladně inspiroval k sepsání několika děl, mimo jiné i známé Barunky. Pobýval zde také básník Jiří Kolář a málokdo ví, že zde žili i rodiče Antonína Dvořáka. Jeho matka Anna je tu dokonce pochována. Ať už se do Kladna vypravíte za jakýmkoli účelem, věříme, že nebudete zklamáni. Město prochází řadou příznivých proměn a nabízí množství neopakovatelných zážitků. Ostatně písňový text skupiny Yo Yo band mluví za vše… „Kladno, to je to město, Kladno, to je ten hit! Kladno, to je to město, Kladno můj tajnej tip!“ A náš také… text: Mgr. Justina Kašparová zdroj: I. Vaverková: Kladno 2008, S. Krajník: Kladno 1993 foto: Josef Seifert a Mgr. J. Kašparová

Ateliér Winterová

T.G.Masaryka 7, 272 00 Kladno e-mail: [email protected] tel. 777 565 465 www.atelierwinterova.cz

Hledáte výjimečný dárek? Nevšední a originální dárky pro Vaše blízké i pro Vaše obchodní partnery najdete v útulné a oblíbené galerii "Ateliér Winterová", přímo v centru Kladna na pěší zóně. Keramické plastiky, užitková keramika, bytové doplňky, stříbrné a vintage šperky, obrázky a pletené oděvní originály, to vše pochází přímo z vlastní tvorby majitelky a výtvarnice Blanky Winterové nebo z jejích návrhů. Kromě maloobchodní prodejny nabízí také spolupráci bytovým studiím, hotelům a restauracím. Pro firmy vytváří netradiční dárky pro jejich významné klienty. Otevírací hodiny: pondělí–pátek 9.00–17.00, sobota 9.00–12.00

23

Hornický skanzen Mayrau byl zøízen na tehdy ještì fungujícím dole v srpnu 1994 pøi oslavách 120. výroèí zahájení hloubení jámy Mayrau. V prosinci téhož roku byl areál dolu prohlášen kulturní památkou. Díky tomu i po definitivním ukonèení tìžby v kladenském revíru, v roce 2002, zùstalo alespoò jedno místo, kde se mùžete doslova dotknout historie zdejšího kamenouhelného hornictví.

Hornický skanzen Mayrau Pokud se tedy město Kladno rozhodnete navštívit, určitě si zajeďte i o pár kilometrů dál, do těsného sousedství města, respektive jeho městské části Švermova. Ať už vlastním vozem, nebo autobusem MHD č. 9., který jezdí mezi Kladnem a Slaným. Zastávka Důl Mayrau je tou nejlepší tečkou za putováním po hornické oblasti Kladenska.

Trocha historie V roce 1775 Václav Burgr a Jakub Oplt z Buckova našli na úbočí vrchu Vysoký u Vrapic výchoz uhelných slojí, které se staly základem dolů buštěhradské vrchnosti. Tento nález je opředen pověstí, ve které hraje významnou roli krtek, jenž měl vynést na povrch spolu s hlínou i kousky uhlí, které Burgr s Opltem našli a donesli je ke kováři Václavu Linhartovi do Brandýska. Ten hodil lesklé černé kamínky do kovářské výhně, kde jasně vzplanuly. Ale ať už kousky uhlí vynesl na denní světlo krtek nebo je nálezci objevili jinak, jejich historická úloha je nepopiratelná. Ve 30. letech 19. století se v souvislosti s dolováním na buštěhradském panství znovu objevuje jméno brandýského kováře Václava Linharta (snad syna či vnuka výše zmíněného), který se stal jedním ze společníků Václava Černého z Buštěhradu, jenž rozšířil vyhledávání uhlí také směrem k Dubí. Přes všechny úspěchy v hledání se ale největší slávy kladenských dolů nedožil. Věhlasu dosáhli až Antonín Vítek a Václav Novotný z Prahy, kteří do svých služeb angažovali jako dozorce nad kutacími pracemi Jana Váňu. Ten v roce 1846 narazil v Újezdu pod Kladnem na Jan Váòa uhelné ložisko, které bylo o rok

24

později úřady přiřknuto Václavu Novotnému. V té době však společník Novotného, Antonín Vítek, zemřel – a na scénu jako noví partneři vstoupily osoby, které se v příštích letech nesmazatelně zapsaly do dějin průmyslu na Kladensku – českobudějovický loďař a velkoobchodník s dřívím Vojtěch Lanna a bratři František a Albert Kleinové, stavitelé železnic ze Sobína na Moravě. Novotný, Lanna a bratři Kleinové založili v roce 1848 Kladenské kamenouhelné těžařstvo a jeho jménem si podali žádost o povolení ke zřízení železáren. V dubnu 1854 byla zahájena stavba první vysoké pece v Kladně a 8. ledna následujícího roku byla zapálena jako vůbec první vysoká pec na koks v Čechách. Původní kutací společnost se v roce 1857 přeměnila na Pražskou železářskou společnost, která začala v roce 1874 na vrchu Homolka u Vinařic s hloubením jámy. Uhelná sloj o mocnosti devět metrů byla odkryta 28. září 1877 v hloubce 515,2 metru. Důl byl slavnostně pojmenován po tehdejším předsedovi správní rady PŽS JUDr. Kajetánu Mayerovi z Mayrau.

A více už vám z historie neprozradíme. Zajeďte si do Vinařic sami a další sled historických událostí se v tamním skanzenu určitě dozvíte…

na areál dolu a jeho okolí z ptačí perspektivy. A pokud se nebojíte, můžete se vypravit i do podzemí, které je plné strašidel a strašáků. Díky spolupráci s občanským sdružením Arteum najdete v Hornickém skanzenu Mayrau i neustále doplňovanou industriální galerii, kterou tvoří díla Kurta Gebauera, Tomáše Kůse, ad.

Souèasnost … a nejen to. Budete moci navštívit také řetízkové šatny, těžní budovu jámy Robert, v Homoli projdete asi 130 metrů štoly s původním vybavením, v budově dýmnice zhlédnete expozici báňského záchranářství. Uvidíte také tři těžní stroje v původních strojovnách. K největším pokladům Hornického skanzenu Mayrau však patří nejen unikátní technické vybavení, ale především lidé, kteří v něm pracují. Návštěvníky tu provázejí bývalí horníci, kteří jinak „mrtvé“ prostory dokážou oživit příběhy a zážitky ze své dlouholeté práce v podzemí. Těžba na Dole Mayrau byla ukončena 30. června 1997, některé prostory však zůstaly uchovány přesně tak, jako by je právě horníci opustili. Model posledního pracovního dne je základním motivem prohlídky, kterou Hornický skanzen Mayrau nabízí.

Také areál skanzenu je velmi zajímavý. Byla v něm zřízena naučná stezka po někdejší haldě, která se po skončení těžby stala domovem některých druhů chráněných rostlin a živočichů. Z bývalé budovy záplavu je úžasný pohled

Na začátku ledna 2010 Hornický skanzen Mayrau odkoupil Středočeský kraj od společnosti RPG RE Property, a. s. Ostrava a předal areál do správy Sládečkova vlastivědného muzea v Kladně.

Adresa: Hornický skanzen Mayrau, Vinařice u Kladna Otevřeno denně (pondělí – neděle) od 9.00 do 15.00. » Od května do září je o víkendech otvírací doba prodloužena až do 17.00. » Poslední prohlídka je hodinu před koncem otvírací doby. » Vstupné plné 40,– Kč, snížené 20,– Kč (senioři, děti do 15 let, studenti a předplatitelé časopisu Dějiny a současnost). » Zdarma držitelé průkazů ZTP, ZTP-P, AMG, ICOM. Nabídka programů pro školy: » od dubna do října GEOLOGICKÁ DÍLNA „ZKAMENĚLÉ DĚJINY“ seznámení se s geologickou a industriální historií Kladenska prostřednictvím výzkumu » na haldě (délka programu asi 4 hod.) » od března do listopadu EXPEDICE HORNÍKŮM V PATÁCH » procházka s průvodcem stezkou Po lesních cestách do historie dolování uhlí na Kladensku; začátek u kostela sv. Mikuláše v Kladně – Vrapicích (délka vycházky asi 5 hod.) » K programům jsou připraveny pracovní listy. Časový plán lze upravit. Rezervace nutná na tel. 312273067, 312274126. Více na www.omk.cz

V druhé polovině roku 2006 bylo založeno Občanské sdružení Klub přátel hornických tradic – Kladno. Svým působením navázalo na činnost kladenské pobočky Klubu přátel Hornického muzea v Ostravě. Klub sdružuje zájemce o hornickou tematiku a ve své sbírkové činnosti polupracuje především s Hornickým skanzenem Mayrau a Národním technickým muzeem v Praze. Mimo jiné si členové klubu 23. září 2008 připomněli například důlní neštěstí na Dole Nosek, kde v roce 1960 při požáru zahynulo 20 horníků. Protože v té době se informace o důlních neštěstích utajovaly a mrtví horníci nebyli nikde připomenuti, členové Klubu přátel hornických tradic – Kladno ve spolupráci s Hornickým skanzenem Mayrau instalovali malý pomníček s pamětní deskou v areálu skanzenu.

25

zdraví

Zdraví – velmi rozsáhlý pojem na tematické èlánky. Mùžeme psát o sportu, o relaxaci, o zdravém pohybu… anebo také o zdravé stravì. Minule jsme mìli rybièku, co si dnes dát sýreèek? A k tomu sklenku dobrého vína. Vždyś øada umìlcù, aś už malíøi, výtvarníci, herci èi zpìváci, je napøíklad svojí sklenièkou vína povìstná. Takový Miroslav Horníèek nebo Jan Werich dokonce øíkávali, že teprve až po sklence dobrého vína se jim zaènou bystøit smysly a napadají je vznosné myšlenky. Proè si tedy také nezbystøit mysl a k tomu si ještì nepochutnat na nìèem dobrém a navíc i zdravém? Sklenièka dobrého vína je lék.

Talířek

dobrého sýra je j kter kt eré é trávicí tráv tr ávic icíí ústrojí dokáže dobkteré stře sst ře eba bat. t. Totéž platí pro vápník ře vvs vstřebat. váza vá z ný n za naa aaminokyseliny. Sýry obvázaný sahu sa hu ují rovněž rrov ovně n velké množství betaně sahují karo ka rotte enu nu (vitaminu (v karotenu A), postrádají po p ou uzze vi vvitamin tam ta m C a vlákninu. Avšak pouze spol sp spol olu lu s dostatkem dostat dost do stattke st kem o ov voc oc a zeleniny vytvářejí spolu ovoce témě té émě měř do d doko oko kona nale alle ev yv y vá ážž téměř dokonale vyvážený jídelníček.

Není Ne N enníí sýr sýr ýr jako jak ako sýr ako ssýýr Sýr je je jedním jed dní ním z nejstarších ním nejs ne jstaarš jsta ršíc í h druhů drruh uhů ů potravin po otr trav aavvin vin vvyyy-ráběný člověkem. První důkaz o sýrech podává již sumerský rukopis z období kolem roku 3000 př. n. l. Ze stejné doby nejspíš pochází i nářadí na výrobu sýra, jehož pozůstatky byly objeveny v Evropě a Egyptě. Můžeme se však pouze dohadovat, kdo a kdy položil základy sýrařství. Podle nejpravděpodobnější teorie se tak stalo před 10 000 lety př. n. l., kdy zdomácněly ovce a kozy a první pastevci začali využívat toho, že kyselé mléko se přirozeně odděluje na pevnou hmotu, sraženinu a syrovátku. Po odkapání, vytvarování a vyschnutí poskytla sraženina prostou a výživnou stravu. Sýry z kravského mléka jsou o dvě či tři tisíciletí mladší, protože skot zdomácněl podstatně později.

Výživná hodnota sýra Pro svou vysokou výživnou hodnotu se sýr doporučuje dětem i starším lidem. Ve srovnání s mlékem obsahuje stejné živiny ve vyšší koncentraci, konkrétně tuky, bílkoviny, minerální látky (vápník, fosfor), vitaminy (A, B) a méně vody. Bílkoviny jsou změněny v aminokyseliny,

26

Pro P Pr ro výrobu ro výro výro vý r bu u většiny vě ěttši šiiny n sýrů ny sýýrr se využívá zejména mléko kravské, kozí a ovčí. Podle technologie vysrážení mléčné bílkoviny a vzniku sýru se pak rozlišují sýry přírodní (sladké a kyselé) a sýry tavené (připravované tavením ze sýrů přírodních). Avšak není sýr jako sýr. U mléčných výrobků se často nahrazuje mléko nebo smetana rostlinným tukem a dochází tak k výrobě alternativ másel i sýrů. Imitace sýrů se konkrétně vyrábějí z kaseinů, rostlinného tuku, soli a vody. Mléčná bílkovina bývá nahrazena bílkovinou rostlinnou nebo škroby, což výrobek zlevňuje, tudíž i výrobky s náhražkou bývají levnější a mléko jako základ byste v nich hledali marně. Nejsme tak bohatí, abychom si mohli dovolit kupovat levné věci… a my dodáme – které nám pak nechutnají, nesníme je a následně vyhodíme. Stále platí, že nejkvalitnější sýry lze koupit pouze u speciálních prodejců. Třeba máte takovou prodejnu právě za rohem, ani o ní nevíte a denně ji míjíte. Zkuste vejít a my vám zaručujeme, že se do ní rádi vrátíte…

Jeden z mála obchůdků, kde dobře nakoupíte, se nalézá v Husinecké ulici na Žižkově a v pražské tržnici na Vinohradech. Malý rodinný podnik patří sympatické manželské dvojici, která různé druhy vynikajících sýrů, výběrového skvělého vína, ale i jiných dobrůtek dováží přímo z Francie, kde si je sama vybírá od konkrétních výrobců. Ne však od nějakých velkofirem, ale od malých farmářů, kteří již po generace své sýry vyrábí kvalitně a s poctivostí. Francouzské farmářské sýry podléhají přísné klasifikaci, obdobné jako u vín (AOC – Appella-

jeho doplňkem tion Original Contrólée). Je přesně vymezeno, z jakého mléka, v jakém ročním období a jakými postupy má být sýr vyroben. Sýry se vyrábějí ručně podle tradičních receptů a obvykle z nepasterizovaného mléka (výjimka v EU – u nás je výroba z nepasterizovaného mléka zakázána), což dává sýru rozmanitou chuťovou škálu. Skoro každá vesnička má „svůj“ sýr, druhů jsou desetitisíce.

A na závìr malá rada od majitele Pro dobré uchování: nejlépe se sýru daří ve schránce na zeleninu. Sýr má být jen lehce překrytý, aby mohl „dýchat“. V tom je velký rozdíl oproti komerčním produktům, které koupíte v běžném obchodě. Sýr z nepasterizovaného mléka se stále vyvíjí, a tak podobně jako víno, má-li dobré podmínky, vydrží i několik měsíců, přičemž se jeho chuť stále proměňuje. Před samotnou konzumací je sýr zapotřebí „připravit“, proto ho nechejte hodinku v pokojové teplotě.

Přejeme dobrou chuť Vinohradský Pavilon – suterén Vinohradská 50, Praha 2 otevřeno denně 12.00–21.00 Husinecká 3, Praha 3 otevřeno pondělí až pátek 13.30–18.30 www.francouzskesyry.cz

Malá ochutnávka COMTÉ (100 g, 59,– Kč) Patří mezi nejoblíbenější a nejkomplexnější tvrdé sýry ve Francii. Vyrábí se v pohoří Jura, na jeden bochník (okolo 35 kg) se spotřebuje denní produkce mléka 30 dojnic. Povrch sýra je plochý s vlhkou kůrou v odstínech šedé, žluté a hnědé. Na řezu je hmota pevná a vláčná, na jazyku se rozplývá a zanechává sladkou chuť. Slanost je vyvážená, s oříškovými tóny. Comté je všestranně využitelný sýr do salátů, výborně chutná s ovocem, v toastu či jako fondue, hodí se k přípravě slaných koláčů i pro přímou konzumaci. Pije se k němu sladké či aromatické bílé víno.

CHAOURCE (250 g, 148,– Kč) Podle znalců je jedním z nejchutnějších francouzských sýrů. Pochází ze Champagne a Auxerrois, kde se vyrábí již od středověku. Měkký, kulaťoučký sýr s hebkým až sametovým povrchem, ukrývá jemnou a krémovou chuť plnotučného mléka krav pasoucích se na šťavnatých zelených loukách. Po vysrážení se sýry nechávají 20 hodin odkapat ve formách a poté se solí. Svou ovocnou příchuť a oříškové odstíny uvolňují po dvou až třech týdnech zrání na žitných podložkách. Dobrý Chaource voní po čerstvé smetaně a žampionu. K tomuto sýru se pochopitelně hodí nejlépe Champagne.

SELLES-SUR-CHÉRE (150 g, 136,–Kč) Vyrábí se z plnotučného syrového kozího mléka plemen Alpine a koz Sánských v okolí stejnojmenného městečka. Po vysrážení mléka se hmota ručně vkládá do forem. Mladý sýr se lehce postříká směsí soli a popela z dřevěného uhlí, zraje 10 dnů až 3 týdny. Jde o jemný, měkký sýr s hutnou strukturou. Chuť je rafinovaná a mléčně svěží s nádechem lískových oříšků. Sýr se podává na toastech jako předkrm nebo zákusek. Při konzumaci se neodstraňuje povlak popela, protože ten dává sýru zvláštní a mimořádnou chuť. Pije se k němu mladé červené víno, nejlépe Gamay.

ROQUEFORT (100 g, 78,– Kč) Přírodní sýr vyrobený z ovčího nepasterizovaného mléka. Výskyt roquefortu je zaznamenán v díle z roku 79. Jde o první francouzský sýr s doložkou AOC. Za roquefort lze označit pouze sýry, zrající nejméně 3 měsíce v jeskyních hory Mont Combalou poblíž stejnojmenné obce. Jeho chuť je jedinečná, výrazně slaná, pikantní a komplexní, hmota pak vlhká a drolivá, proto je dobré sýr krájet nahřátým nožem. Nejlépe chutná v závěru jídla spolu s bílým Sauterne, ale lze k němu podat i Muscat.

27

historie

Po historiích rùzných pøedmìtù a vìcí významných nebo zajímavých pro život èlovìka èi ovlivòujících technický vývoj spoleènosti se vracíme opìt k historii umìlecké. K historii, týkající se prostøedí filmového, divadelního, hudebního, malíøského a øady podobných oborù. Ode dneška se tak budete po nìkolik dalších vydání postupnì seznamovat napøíklad s historií prvních filmových páskù, prvních divadelních kulis, prvních zvukových záznamù… seznámíme vás se vzácnými archivními materiály èi dávno zapomenutými umìleckými obrazy a fotografiemi. Budeme si povídat se zajímavými lidmi z té èi oné umìlecké branže, zavzpomínáme na ty, kteøí po sobì zanechali významný odkaz pro nás ostatní. Vìøíme, že novì pojatá rubrika Historie vás zaujme stejnì, jako nás zaujala myšlenka na její realizaci.

Spousta našich čtenářů nás opakovaně žádá o úplně první vydání nadačních listů ŽIVOT UMĚLCE, kde jsme mimo jiné psali o velmi zajímavé historii kinematografu. První čísla jsou již bohužel beznadějně rozebrána, ale snad malinko vyhovíme alespoň tím, že na uvedený článek, jehož hlavními hrdiny byli vynálezci bratři Lumièrové či náš slavný Jan Kříženecký, navážeme a rozšíříme ho o spoustu dalších zajímavých informací.

Poèátky kinematografu část první Purkyòùv Phorolyt s obrázkovými kotouèky

Purkyòùv Kinesiskop

K četným vynálezům, mimo jiné Reynaudova praxinoskopu a Edisonova fonografu, které předcházely zrod kinematografu, přispěl zásadním způsobem i český vědec Jan Evan-

28

Kotouè s fotografickým portrétem J. E. Purkynì

Kotouè s kresbou tepajicího lidského srdce

gelista Purkyně, když zdokonalil stroboskop a nazval ho phorolytem (kinesiskopem). Stroboskop byl mechanický přístroj, který sloužil k syntéze pohybu rozloženého na jednotlivé fáze, ty byly zakresleny na obvodu točícího se kruhu. Purkyně kreslené obrázky nahradil fotografiemi a tím se na rozdíl od jiných vynálezců více přiblížil iluzi skutečného pohybu. Jistou zajímavostí je, že jediný známý exemplář kinesiskopu na světě byl objeven v roce 1937 v Písku. Přístroj byl zprvu využíván samotným Purkyněm k demonstračním a popularizačním účelům. Zachycoval například let motýla nebo běh ještěrek. Slavnější je však až jeho pozdější využití jako pomůcky pro přiblížení krevního oběhu anebo tepu lidského srdce. Vůbec první kinematografická představení se datují od roku 1985. Za nejvýznamnější je do-

dnes považováno veřejné představení bratří Lumièrů z Lyonu, které se uskutečnilo 28. prosince 1895 na bulváru Kapucínů v Paříži. Lumièrové svůj vynález zpočátku neprodávali, najali si několik kinooperatérů, kteří jezdili po světě natáčet významné události, jež byly poté prezentovány na zájezdech po různých evropských městech. Například u nás američtí agenti filmové společnosti bratrů Lumièrů poprvé natáčeli v roce 1897 tzv. Hořický pašijový film. Jednalo se o záznam pašijového představení v Hořicích na Šumavě. Po čase Lumièrové opustili svoji zásadu přístroje neprodávat a začali s nimi hojně obchodovat. Jejich zásluhou se ještě v roce 1896 dostal kinematograf do celého vyspělého světa, tedy i Rakouska-Uherska, jehož byly České země součástí. První filmová projekce na našem území se uskutečnila 15. července 1896 v Karlových Varech. Brzy následovala i představení v dalších českých městech, v Mariánských Lázních, Brně, Ústí nad Labem a Moravské Ostravě. Prahu navštívily francouzské a anglické filmové podniky až v říjnu a listopadu.

kem 15 licencí. Skutečné číslo by ale bylo pravděpodobně mnohem vyšší, neboť řada vlastníků kinematografu o povolení ani nežádala. Zkrátka promítal každý, kdo měl dostatek obchodní kuráže a komu to finanční prostředky dovolily. Kolik podnikatelů se tímto způsobem zrodilo, se dnes už ale není možné dopátrat. Jisté je, že velká většina z nich dříve či později narazila na finanční anebo technické problémy. Mezi našimi prvními známými putovními kinematografisty byl Ignác Schächtl nebo Viktor Ponrepo. Ti však ještě vlastní filmy nenatáčeli, pouze přejímali aktuality od Lumièrů.

Projektor bøí. Lumi`eru pøedvedený v Praze roku 1895

Pùvodní plakát bratøí Lumi`erù Vývìsní oznámení Schächtlova kinematografu

Věrně reprodukovaný pohyb „oživené fotografie“ okouzlil i řadu českých podnikatelů, kteří zažádali o udělení kinematografické licence. Filmoví historikové uvádějí, že v období let 1896–1898 bylo na našem území uděleno cel-

Živnostenský list Ignáce Schächtla

Obecně můžeme říci, že film byl ve svém počátku spíše zábavnou podívanou (atrakcí) než uměleckým vyjádřením. Proto dnes rané období kinematografie označujeme jako film atrakcí. Film je v tomto období mnohem více obrazovou podívanou než vyprávěním příběhu. Důležitou úlohu mají tzv. filmové aktuality, které naplňovaly touhu „ukazovat svět na dosah ruky“. Z toho

29

historie

důvodu asi také výrazně převládají nad hranými filmy, které se jednoznačně orientovaly na komediální žánr. Po vzoru divadla se vše natáčelo v jednom statickém záběru, snímaném nehybnou kamerou. Jan Køíženecký

Výstavní párkaø a lepiè plakátù natoèený roku 1898

Josef Šváb Malostranský

Vznik prvních českých filmů se datuje až od roku 1898, kdy byl v rámci Výstavy architektury a inženýrství v Praze představen i tzv. Český kinematograf, iniciovaný zaměstnanci vystavovatele Janem Kříženeckým a Františkem Pokorným. Byl to právě Jan Kříženecký, kdo přišel s nápadem oživit výstavu kinematografem zakoupeným od bratří Lumièrů a vytvořit s ním vlastní filmy. Své první aktuality natáčel už přímo v prostorách výstaviště a v jeho bezprostředním okolí. Podle francouzských vzorů pak natočil sérii dokumentárních snímků, které ovlivnily jeho hrané filmy: Pražský párkař a lepič plakátů (krátký žert ústící ve rvačku lepiče s párkařem), Švábovo zmařené dostaveníčko (anekdota o dotěrném švihákovi) nebo Sólový výstup pana Švába (zachycení tváře přecházející od smíchu k pláči). Jak už názvy napovídají, hlavním protagonistou prvních Kříženeckého filmů byl tehdy populární kabaretiér Josef Šváb Malostranský, známý spíše z pozdějších němých filmů, v nichž ztělesňoval tzv. fráternický typ.

30

Malostranského lze současně považovat za našeho prvního filmového herce. Po skončení výstavy Kříženecký v natáčení nepokračoval, až teprve v roce 1907 vytvořil filmové reportáže z Všesokolského sletu a záběry z pražského života, které však nepřestaly mít povahu pouhé atrakce. Skutečnost, že Kříženecký natočil první filmy už v roce 1896, staví naši domácí kinematografii v počátečním období na přední místa v Evropě. Teprve po Praze se začaly točit filmy v okolních metropolích – ve Vídni, Budapešti a v Krakově. Na druhou stranu je však nutné zmínit, že filmy vznikaly pro potřeby výstavy, jako pouťové atrakce, a nestaly se proto základem systematické filmové výroby. Mnohaleté přestávky v Kříženeckého tvorbě, finanční problémy a další okolnosti, nakonec vedly k zaostání za jinými evropskými zeměmi, kde se z filmu jako z pouťové atrakce postupně stávalo samostatné umění. Naše kinematografie tak ustrnula ve stadiu prvních slibných filmových krůčků – a zpoždění, projevující se v oblasti technické, ekonomicko-organizační a umělecké, dohonila až na počátku 30. let. Počáteční opojení filmovým pohybem postupně pomíjelo, neboť programová i tematická nabídka kinematografů se neměnila a stávala se pro diváka nudnou. Filmová představení musela být stále častěji doplňována kouzelnickými, kabaretními nebo hudebními výstupy. Po roce 1907 došlo k postupnému úpadku kočovných kin a ke vzniku stálých biografů. Nejen o nich, ale i o vzniku prvních českých filmových společností si napíšeme příště. Text: Mgr. Justina Kašparová zdroj: L. Ptáèek, Panorama èeského filmu. Olomouc – Rubico, 2000 J. Brož, Historie ès. filmu v obrazech 1898–1930. Praha – Orbis, 1959

Karlovo náměstí č. 19. Praha 2

Máme rádi film. Co vy? Pak přijměte naše pozvání. MAT – to je ... • filmová restaurace • kino na špičkové technické úrovni • DVD bar, DVD půjčovna • salonky

MAT – nabízí ... • snídaně, obědy, večeře • prostory pro TK, semináře, firemní prezentace, abiturientské večírky, svatby • rauty, catering (u nás i u vás)

Promítání pro veřejnost – denně od 18.00 a od 20.30 hod. v sobotu a v neděli dětská představení od 15.00 hod. V případě delších filmů mohou být časy pozměněny.

Pokladna je otevřena: » říjen–duben od 14.00 hod. » květen–září hodinu před začátkem prvního představení.

více na www.mat.cz, tel.224913688

Ve všední dny od 9.00 do 17.30 hod. si lze kinosál pronajmout k pracovním či soukromým projekcím případně k tiskovým konferencím. S určitým časovým předstihem je možné si kinosál pronajmout i ve večerních hodinách.

Těšíme se na vaši návštěvu

31

co možná nevíte

Jak jste si jistì povšimli, tuto pravidelnou rubriku jsme tentokrát umístili na ponìkud nezvyklé strany a s ponìkud odlišnìjším obsahem než minule. Ale klíèová otázka zùstává stále stejná: Co možná nevíte? Odpovíme v souvislosti s nedávnou velmi významnou událostí, o které vìdìl opravdu málokdo. Právě před 105 lety, dne 6. února 1905, se v Praze narodil jeden z nejvýznamnějších českých filmových a divadelních herců, spisovatel, dramatik a filmový scenárista, významný představitel meziválečné divadelní avantgardy a poválečné české divadelní kultury – Jan Werich. Spolu se svým společníkem Jiřím Voskovcem odpočívá na Olšanských hřbitovech v Praze 3, na místě, které má už sedmým rokem v opatrovnictví NADACE ŽIVOT UMĚLCE. Dvě slavné postavy poválečné avantgardy se spolu mohly tímto způsobem znovu „setkat“ až po revoluci, v roce 1990, kdy byla na Olšanech za účasti členů rodiny uložena po boku Jana Wericha i urna s popelem Jiřího Voskovce. Desky na zemi, které tehdy místo označovaly, byly pouhým provizoriem, ale přetrvaly třináct let. Až v roce 2003 vyhlásila NADACE ŽIVOT UMĚLCE sbírku na vytvoření důstojnějšího pietního místa odpočinku obou těchto našich velikánů a myšlenka se v průběhu stejného roku stala skutečností. O slavnostním odhalení náhrobku jsme vás informovali již v zářijovém čísle nadačních listů, nyní se vrátíme k události nedávné. Přesně v den výročí Werichova narození, 6. února, uctili na zasněženém hřbitově zástupci NADACE ŽIVOT UMĚLCE, výkonná ředitelka Ing. Dagmar Hrnčířová a člen správní rady Mgr. Vojtěch Jouza, spolu se zástupci sdružení Werichovci, odkaz jednoho z největších umělců naší kultury… a na Jana Wericha společně zavzpomínali.

Pietní akce se kromě nich zúčastnila asi desítka lidí. Hned v úvodu přednesl krásný proslov zástupce sdružení Werichovců, herec Jiří Brož, s ním přišla i pražská bidelnice tohoto sdružení, paní Eva Gutová, dále byl přítomen pan Jiří Mihule, vynikající český hobojista a bývalý hráč České filharmonie, také pedagog Akademie múzických umění v Praze a velký znalec české filmové historie, obdivovatel umění Voskovce a Wericha. Zúčastnil se rovněž zástupce ČTK a několik náhodných návštěvníků.

32

My věříme, že si cestu na toto pietní místo naleznete také. Abyste zavzpomínali… a třeba si i připomenuli jeden z mnoha slavných Werichových citátů. Ten, který jsme vybrali, se nám zdá pro dnešní dobu nejpříznačnější.

„Když už èlovìk jednou je, tak má koukat, aby byl. A když kouká, aby byl a je, tak má být to, co je, a nemá být to, co není, jak tomu v mnoha pøípadech je.“ Jan Werich (6. února 1905 Praha – 31. října 1980, Praha) S Jiřím Voskovcem vytvořili dvojici v roce 1926. Nejprve spolupracovali v redakci časopisu Přerod, brzy nato začala i jejich divadelní spolupráce v Osvobozeném divadle a trvala až do roku 1935. V letech 1935–1937 ppůsobili pů soobi bilili ppod od hhla lavi vičk čkou ou ttzv. SSpoutaného poutaného ho divadla, ddiv ivad adlla, poté se vrátilii k Osvobozenému Osvo Os vobo boze zené nému mu divadlu. To bylo v roce hlavičkou 1938 19 38 uzavř uzavřeno. řeno. Werich, Voskovec a jejich hudební autor Jaroslav Je Ježe Ježek žekk by bylii nnuc nuceni ucee opustit Československo. V roce 1945 se pokusili Osvobozené divadlo lo oobn obnovit, bnov ovitit, av avšak vz vzhl vzhledem h ed edem em k ppol politické olititicické ké situaci to bylo nemožné. V roce 1950 Werichův partner Jiří Voskovec Voskkov Vo ovec ec emigroval eemi migr grov oval al do do USA. USA. A

Jiří Voskovec (19. června 1905, Sázava – 4. července 1981, Pear Blossom, Kalifornie, USA) Spoluzakladatel Osvobozeného divadla. I přesto, že žil ve třech zemích, stále tvrdil, že se narodil a byl vychován jako Čech. V roce 1955 se stal občanem USA, to už byl v Americe známý pod jménem George Voskovec. Poslední rok svého života prožil v Kalifornii, Jana Wericha přežil o pouhých osm měsíců.

NADACE ŽIVOT UMÌLCE si letos pøipomene také 105. výroèí narození Jiøího Voskovce, a to 19. èervna v 10 hodin na místì jejich odpoèinku, na Olšanských høbitovech, a také 30. výroèí úmrtí Jana Wericha, dne 31. øíjna v 10 hodin tamtéž. Všichni jsou na tento pietní akt srdeènì zváni.

redakènì zpracováno foto: NŽU a archiv ŽU

33

vzpomínka

Známá a oblíbená hereèka, na kterou budeme dnes vzpomínat, má s hereèkou minulého vydání totožný mìsíc narození i úmrtí… Zvláštní souhra náhod? Osud? Kdo ví, jak tomu bude u další vzpomínky, v bøeznu. Každopádnì u obou jmenovaných bychom byli radìji, kdyby tu s námi ještì nìjaký èas pobyly a i nadále rozdávaly radost a smích… Velmi krásnì se kdysi umìla smát hereèka

Míla Myslíková To „kdysi“ je bohužel příznačné ještě i pro život paní Myslíkové. Na jeho sklonku se už totiž moc nesmála, vlastně se nám vytratil z obzoru nejen její zářivý smích, ale i ona sama. Málokdo ví, jak smutný měla konec. Pojďme ale nejprve zavzpomínat na radostné začátky. Míla (vlastním jménem Bohumila) Myslíková se narodila 14. února 1933 v Třebíči. Dětství prožila v rodinné půjčovně krojů, kostýmů a masek, kterou založila její babička a poté převzala i maminka. Malá Míla zde často pomáhala, a od kostýmů a masek pak už byl jen krůček k divadlu. Svoji první roličku dostala v třebíčském ochotnickém spolku Tyl. Hrála tehdy „vítr“, který v lese všechno rozechvívá. „Muselo to být úděsné, holčička při těle představovala v bleděmodrých šatičkách něžný vánek…, navíc se mi podařilo při jedné zkoušce propadnout do nápovědní budky. Premiéru jsem sice dohrála, ale tradovalo se, že nemám talent,“ vzpomínala s úsměvem paní Myslíková při různých rozhovorech a setkáních na své první začátky. Přesto se ani po tomto „nezdaru“ divadla nevzdala, na nějaký čas objevila loutkové divadlo, kde

34

propůjčovala dřevěným hercům „alespoň svůj hlas“. Míla Myslíková se od útlého mládí toužila stát také spisovatelkou, jelikož ale neměla představu, o čem by měla psát, rozhodla se nakonec pro herectví. Inspirována prostředím rodinné půjčovny kostýmů, přihlásila se na brněnskou JAMU… a zde již započala její dlouholetá herecká kariéra. Brzy pak přešla do Prahy jako členka hereckého souboru Čs. filmu a Filmového studia Barrandov. Po absolvování JAMU získala nejprve angažmá v Divadle bratří Mrštíků, poté prošla Státním divadlem Brno a v roce 1964 nastoupila do Divadla Jaroslava Průchy v Kladně (dnes Středočeské divadlo Kladno). Zde vytvořila řadu postav, především v klasickém reperto-

áru. Jejímu naturelu odpovídaly role komediální i charakterní. Hrála např. Kuličku Guy de Maupassanta, Emílii v Shakespearově Othellovi, ráznou Kláskovou v Jiráskově Lucerně a mnoho dalších krásných rolí. Její doménou však byl film a televizní obrazovka. Už jako studentka si v roce 1954 zahrála po boku Vlasty Buriana malou roli Květy, ve svém prvním filmu Nejlepší člověk, v režii Václava Wassermana a Iva Nováka. Filmové prostředí ji natolik očarovalo, že ačkoliv měla divadlo opravdu ráda, po třinácti letech jeviště

kladenského divadla opustila. Od roku 1977 se pak stala herečkou na volné noze. Míle Myslíkové nikdy nedělalo problém hrát tzv. druhé housle. Svůj herecký talent uplatňovala stejně dobře v rolích malých i velkých. Těch neustále přibývalo. Její korpulentní postava se stávala velmi přitažlivou v úlohách vitálních a temperamentních žen, skvěle dokázala zahrát také naivky, ale snad nejvíce jí seděly ženy starostlivé a chápavé. Po debutu Nejlepší člověk a dvou malých roličkách ve filmech Nevěra (1956) a U nás v Mechově (1960) se Míla Myslíková zaskvěla počátkem 60. let v roli Anny ve filmu Kde řeky mají slunce (1961), který podle předlohy Marie Majerové Nejkrásnější svět natočil Václav Krška. Velkou příležitost dostala také od režiséra Jiřího Menzela, jenž ji obsadil do role paní Kateřiny, záletné manželky Rudolfa Hrušínského v adaptaci Vančurova Rozmarného léta (1967).

Rozmarné léto Záletná paní Kateøina

S Rudolfem Hrušínským v Rozmarném létì (1967)

35

vzpomínka

Do dějin kinematografie se výrazně zapsaly i další role. Měla totiž štěstí, že i když to nebyly role nijak velké, rozhodně patřily k „velkým filmům“. A tak její nápadnou postavu a nenapodobitelný hlas můžeme vidět a slyšet v takových snímcích jako: Spalovač mrtvol (1968), kde hrála hloupou ženu v klobouku, po boku Vladimíra Menšíka, ve Skřiváncích na niti (1969) měla roli trestankyně Elzy, ve filmu Petrolejové lampy (1971) roli Hilmarové. Zahrála si také starostlivou maminku ve filmu Metráček (1971), další role maminky jí byla svěřena v Dívce na koštěti (1971), neminulo ji ani obsazení ve slavné pohádce Tři oříšky pro Popelku (1973). Jako rázná vedoucí skladu se projevila ve filmu Holky z porcelánu (1974) a opět rázná, ale i starostlivá byla coby maminka Kroupová v úsměvném filmu Marečku, podejte mi pero! (1976). K neMaminka Kroupová ve filmu Mareèku, smrtelným postapodejte mi pero! vám Míly Myslíkové patří bezesporu role Její Excelence Matyldy ve vodnické komedii Václava Vorlíčka Jak utopit doktora Mráčka (1974), kde si s chutí zahrála po boku Miloše Kopeckého. A tak bychom mohli pokračovat ještě hodně dlouho. Výčet větších i menších filmových rolí paní Myslíkové čítá bezmála stovku, k tomu se řadí ještě role televizní, například v seriálu Hříšní lidé města pražského (1970), mohli jsme ji vidět i v řadě inscenací, třeba v Moskalykově zpracování Babičky (1971), kde hrála paní Proškovou, či v bláznivém sci-fi seriálu Bambinot (1984).

36

Nejslavnější postavou Míly Myslíkové, jíž se zapsala do srdcí diváků nejvíce, už ale asi navždy zůstane především laskavá a starostlivá maminka Štěpána Šafránka v prvních čtyřech dílech filmové série o bás-

S Milošem Kopeckým, Jak utopit dr. Mráèka

nících. Díky pokračování „Básníků“ se pak ještě párkrát na plátnech kin nebo na televizní obrazovce objevila, avšak už jen velmi zřídka. Její život začínal dostávat jiný směr. Páté pokračování „Básníků“ již odmítla. Jejím posledním filmem byl v roce 1993 Konec básníků v Čechách. Když se jí přátelé ptali, zda nelituje přerušení herecké práce, říkávala, že nikoli, a k tomu ještě dodávala: „A to je dobře, že mě v Básnících pohřbili, alespoň budu dlouho živa.“

Maminka Štìpána Šafránka

Po listopadové revoluci si začala Míla Myslíková plnit své sny z mládí. Například cestování. Podívala se do Řecka nebo do Finska, kde objevila nádherné mýty a magický svět plný skřítků. Začala také koketovat s dřívější vysněnou

kariérou spisovatelky. Svoji první knihu vydala už v roce 1982 pod názvem Finský maraton. Pojednává o tom, co by měl člověk vědět, když se chystá do Finska, doporučuje poznat lidi, kulturu, umění, literaturu, architekturu i dějiS Josefem Kemrem, Parta hic

života, čím dál víc. Podle slov její neteře byla teta hodná a laskavá, ale také velmi důvěřivá a naivní. Byla i silně věřící, a tak se ke všemu dala lehce omámit i slovy jisté náboženské sekty, které věnovala téměř veškeré své úspory. V okruhu Míly Myslíkové se čím dál častěji nacházeli lidé, kteří její dobroty a naivity zneužívali a chtěli ze života kdysi slavné herečky alespoň něco vytěžit. Míla Myslíková byla velmi krátce vdaná za brněnského herce Štěpána Zemánka. Děti bohužel neměla, jen pár příbuzných a milovanou fenku Bětušku, která zemřela krátce před její smrtí. V té době už herečka ztrácela sílu žít. Na vině byly také zdravotní problémy, v posledních letech trpěla cukrovkou a Parkinsonovou chorobou. Tato kdysi slavná a usměvavá herečka žila ve svém pražském bytě sama. Údajně neměla ani televizor, „pohyblivé obrázky“ ji přestaly zajímat, obrázky, ve kterých kdysi tak excelovala. Dávala přednost knihám a uzavírala se čím dál víc do sebe. V závěru svého života žila doslova na pokraji chudoby. Na ty nejnutnější výdaje dostávala podpory od nadací. Lidé, kterým rozdávala radost a smích, ji nakonec podvodem o vše připravili. Ti, kterých se to týká, se však nikdy nepřihlásí, a tak je jen na nich, jak se jednou oni sami vypořádají se svým svědomím …

V roce 2003 obdržela Míla Myslíková SENIOR PRIX. Cenu, kterou každoročně uděluje NADACE ŽIVOT UMĚLCE jako poděkování za celoživotní uměleckou činnost.

ny. U finské tematiky pak zůstala i u následně vydané publikace V zemi Kalevově. V ní vypráví o životě Finů, kteří si váží svých venkovských tradic, rozvíjí je a staví na nich svou budoucnost. Další knihy paní Myslíkové pak vznikaly na náměty lidových písní. Za každou pohádkou jsou noty nějaké české skladbičky. Tímto způsobem bojovala za lidové písně, aby se opět dostaly do popředí. Knihy vyšly pod názvem Lásko, Bože, lásko, Ta naše písnička česká a V dobrém jsme se sešli, z nichž první byla roku 1998 oceněna Zlatou stuhou za originální využití folkloru v dětské literatuře. V roce 2000 jí byla publikována kniha Narodil se nám spasitel – téměř autentické vyprávění o jednom roce života betlemáře z doby, kdy v Třebíči žili význační výrobci betlémů. V roce 2003 ještě chystala vydání knihy Koupím já si koně vraný a pár dnů před svým „odchodem“ odevzdala jistému nakladatelství také knihu svých pamětí, v níž vzpomíná na dětství, hereckou kariéru i na své přátele. Ze strany nakladatele však došlo k nepříjemným nesrovnalostem, souvisejícím s financemi. Tvrdí se, že paní Myslíková naletěla podvodníkům. Těch bylo ostatně kolem ní, zejména na sklonku jejího

Text: Alexandra Stušková, DiS. Foto: filmový archiv Antonína Rùžièky

Míla Myslíková zemřela 11. února 2005 v Praze na opakovaný záchvat mozkové mrtvice. Její ostatky jsou uloženy na hřbitově v Polné u Jihlavy.

37

k am za kulturou

Kam za kulturou Praha 11. března / David Harrower – Blackbird. Dramatické setkání muže a ženy, jež kdysi pojila velká láska, za kterou muž zaplatil vězením. Premiéra v Divadle Kolowrat od 19.00 hod. www.narodni-divadlo.cz 25. března–3. dubna / Febiofest 2010. Mezinárodní přehlídka filmů, televize a videa. Součástí festivalu bude také výstava sochaře Jaromíra Šimkůje. www.febiofest.cz

Mariánské Lázně 2. března–30. dubna / Prostorem a časem. Výstava stereofotografií 2. poloviny 19. století, kterou si můžete prohlédnout za použití 3D brýlí. Přenesete se do zlatého věku Mariánských Lázní a spatříte město v prostoru i v podobě dávno minulé. www.muzeum-ml.cz

Líbeznice u Prahy 5. března 2010 / Mezinárodní festival moderní magie – součástí 7. ročníku přehlídky českých a zahraničních kouzelníků je i vyhlášení Velké ceny Divadla kouzel 2010 v Líbeznicích. www.divadlokouzel.cz

Hradec Králové 11. března / Wagner – Siegfriedova idyla, Zimmermann – B. A. Hobojový koncert, Rihm – Hudba pro hoboj (Vilém Veverka) a orchestr, Beethoven – Symfonie č. 8. Koncerty diriguje A. S. Weiser v sále Filharmonie Hradec Králové. Začátek od 19.30 hod. 15. března / Verdi – Simon Boccanegra. Slavnou operu v režii Michala Taranta diriguje Martin Doubravský. Jedná se o inscenaci libereckého Divadla F. X. Šaldy, oceněnou na festivalu Opera 2009. Začátek v 19.00 hod. v sále Filharmonie Hradec Králové. www.fhk.cz

Třebíč 27. března / Třebíčské loutkářské jaro. 44. ročník tradiční soutěžní přehlídky amatérského loutkového divadla. www.mkstrebic.cz

Plzeň 27. března / Velikonoční koncert Jaroslava Svěceného. Společně s cembalistkou Jitkou Navrátilovou zahrají v Korandově sboru od 19:00 hod. skladby českých i zahraničních houslařů. www.plzen.eu

Tábor Listopad 2009–31. března 2010 / Ty děti mi největší starost dělají… Výstava fotografií věnovaná rodině Boženy Němcové ke 130. výročí úmrtí Josefa Němce. Expozice přináší vůbec poprvé příležitost nahlédnout do životních příběhů potomků Boženy Němcové. www.sechtl-vosecek.ucw.cz

Železný Brod prosinec 2009 – březen 2010 / Zimní sklářské pátky v Železném Brodě. Přijeďte v zimě do města s dlouholetou sklářskou tradicí. Budete moci sledovat předvádění různých sklářských řemesel a zároveň nakoupit české sklo za nejlepší ceny přímo od výrobců. www.zeleznybrod.cz kulturní výbìr sestavila: Mgr. Justina Kašparová

38

Kalendárium Pan Bøetislav Ludvík (Unie – Odborový svaz orchestrálních hudebníků ČR)

NADACE ŽIVOT UMÌLCE dodateènì blahopøeje všem uvedeným jubilantùm k jejich narozeninám.

Pan Jiøí Bezdìkovský (Unie – Odborový svaz orchestrálních hudebníků ČR) narozen 3. 2. 1920, SENIOR PRIX udělena v roce 2000

Únor 2010

SENIOR PRIX – cena, kterou udìluje NADACE ŽIVOT UMÌLCE jako podìkování za celoživotní umìleckou èinnost.

narozen 2. 2. 1920, SENIOR PRIX udělena v roce 1995

Pan Karel Dragoun (Unie – Odborový svaz orchestrálních hudebníků ČR) narozen 13. 2. 1920, SENIOR PRIX udělena v roce 2001

Pan Karel Urbánek (Herecká asociace) narozen 13. 2. 1930, SENIOR PRIX udělena v roce 1999

Pan Jaroslav Tomsa (Herecká asociace) narozen 19. 2. 1930, SENIOR PRIX udělena v roce 2000

Pan Ivo Dominák (Svaz autorů a interpretů) narozen 20. 2. 1935, SENIOR PRIX udělena v roce 1998

Paní Božena Böhmová (Herecká asociace) narozena 22. 2. 1925, SENIOR PRIX udělena v roce 1995

Pan Karel Petr (Společnost koncertních umělců) narozen 26. 2. 1930, SENIOR PRIX udělena v roce 1995

Pan Rudolf Jelínek (Správní rada NADACE ŽIVOT UMĚLCE) narozen 27. 2. 1935, SENIOR PRIX udělena v roce 2005

 _ ___ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ __________________ PØEDPLATNÍ LÍSTEK NA NADAÈNÍ LISTY ŽIVOT UMÌLCE Nadaèn í listy

Nadaèní listy Nadaèní listy Nadaèní listy

Nad aèní listy

Nadaè N d è níí listy

Nadaèní listy

Na daè ní list y

JAR OS LAV ÈEJKA básník pohybu

ZITA

JJiøí Jiø øøíí SUCHÝ S SUC SU U UC HÝ Ý Gentlemanem Ge entlemanem KAREL FIALA v kkaždé aždé dobì zpíval lidem ze støech...

28.5.2008 9:33:41

-slo 2 final.indd

zpíval lidem ze støech...

Zo rk a Ko Antonie nie ohho o h outo vá dech e ovky Hegerlíková r l íkko o v á Královna èeské dde o Dáma (nejen) nneejen) s kam kaméliemi ...

è.4/08 èervenec srpen è.6/08 è.6/0 08–øíjen

Nadaèní listy

è.4/08 8 èervenecc – srpen è. 19/únor 2010

1

è. 11/duben 2009

è.7/08 èè.7/0 .7 7/0 7/08 7/08 /0 08 8 listopad llis listo isto stoppad paadd

8 8:41:18

15.4.200

Nadaèní listy ty

è. 14/èervenec–srpen 14/èerven /èervenec–srp èervenec–srpen pen 2 2009 009

Nadaèní N Nad d listy

è. 16/øijen 2009

Nadaèní listy

Jaroslav Jarosla Jaro oslav slav l vS Suchánek á n ek

Eva Hruškováá

Eva Pilarová ill a rová

… ctí ct èeský skýý jjazyk azyk az

– šśastná Popelka ellk a

èè. 13/èerven 2009 9

è.8/prosinec 08–leden 09

osobnost

Jaroslav Tomsa historie

Ema Skálová

Krása a temperament...

osob osobnost vzpomínka Waldemar vzp ar Matuška fenomén Z Zlatý latý Slavík la

Poèátky kinematografu vzpomínka Míla Myslíková

Nadaèní listy

osobnost

Soòa S oò Èervená

Mikulov Václav Žilka

krásy naší zemì krá vzpomínka vzpo

osobnost

talent è. 12/kvìten 200 2009 09

Nadaèní listy

è 15/záøí è. 15// áøí 2009 2009

Nina Jiránková

Jan Hofman • vzpomínka Nelly Gaierová

TAJENKA: první film Jaroslava Tomsy

Tajenka: Ledoví muži

 _____ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ __________________

PØEDPLATNÍ LÍSTEK

NA NADAÈNÍ LISTY ŽIVOT UMÌLCE

............................................................................................................................................................................... Jméno a příjmení objednávajícího ............................................................................................................................................................................... Adresa a PSČ ............................................................................................................................................................................... Telefon / e-mail půlroční předplatné 150 Kč

roční předplatné 300 Kč

V ceně je zahrnuto balné a poštovné Kupon zašlete na adresu: A. Stušková, Mánesova 983/36, 120 00 Praha 2, Vinohrady. Předplatné zašlete na uvedenou adresu nebo na číslo účtu 1830237001/5500, variabilní symbol: 20042008

Datum ......................................................

40

Podpis ..................................................................

VŠE O MÉ MATCE

poprvé na českém jevišti

Adaptace slavné filmové předlohy španělského režiséra Pedra Almodóvara o pouti matky, kterou postihla nejtěžší životní ztráta, za novou nadějí, byla na prknech Divadla ABC uvedena v české premiéře v režii Petera Gábora 20. února 2010. Španělský režisér Pedro Almodóvar (narozen 1949) má na kontě přes dvě desítky filmů. Vše o mé matce z roku 1999 patří podle kritiků k přelomovým snímkům tohoto tvůrce. Enfant terrible evropské kinematografie dokáže překvapovat a šokovat. Nikoli tím, jaká si volí témata, ale tím, do jakých hloubek je schopen zajít při jejich zpracovávání. Nezastaví se na hranicích konvenčního vnímání a konvenčního vkusu, překračuje veškerá tabu. Cílem však není pohoršovat či děsit, Almodóvar, přes všechnu svou kontroverznost, patří k tvůrcům něžným a laskavým. Nechce měnit svět, ale díky otázkám, jež ve svých filmech pokládá, mění úhel pohledu a ukazuje jej v naprosto nečekaných souvislostech. Výsledkem je nová naděje a nová šance.

Cesta k uvedení Vše o mé matce na jevišti Divadla ABC nebyla jednoduchá: „Práva na oscarové drama Pedra Almodóvara nám trvalo získat dva roky. S autory jsme museli konzultovat nejen obsazení, ale například i velikost písma na propagačních plakátech či v programu, ale trpělivost i několikaleté úsilí se vyplatilo“ prozradila dramaturgyně MDP Věra Mašková. V inscenaci Petera Gábora se v hlavní roli Manuely představí Dana Batulková, jejím synem Estebanem je Viktor Dvořák. Krásné herecké příležitosti čekají také např. na Danu Syslovou (Huma), Evellyn Pacolákovou (sestra Rosa) či hostujícího Vladimíra Marka, jež svou Agrado vidí jako mnohovrstevnatou postavu: „Jako muž podstoupila operaci, protože se chtěla živit jako prostitutka a věděla, že se tak velmi dobře uživí. Je to pragmatická bytost. Je praktická, ironická, je s ní sranda. Rychle mění nálady – urazí se, ale vzápětí vychladne. Miluje všechny kolem sebe, i když jí mnozí ublížili, ráda pomáhá a dává lidi dohromady.“ Inscenaci Vše o mé matce, jež Městská divadla pražská uvádí v české premiéře, můžete vidět v Divadle ABC 1., 3. a 24. března. Více informací najdete na www.mestskadivadlaprazska.cz

HERECKÁ ASOCIACE Senovážné nám. 23, 110 00 Praha 1 tel.: 224 142 672, www.hereckaasociace.cz