UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI Pedagogická fakulta Ústav pedagogiky a sociálních studií
MARIE GOLIÁŠOVÁ V. ročník - prezenční studium Obor: Pedagogika - Sociální práce
VÝCHOVA DĚTÍ V SOUČASNÉ RODINĚ Diplomová práce
Vedoucí práce: Mgr. Tomáš Kadlec
Olomouci 2010
Prohlášení Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně, a že jsem použila jen uvedených pramenů a literatury. V Olomouci, dne 1. 4. 2010 ………………………………
Poděkování Tímto bych chtěla moc poděkovat svému vedoucímu práce Mgr. Tomáši Kadlecovi za odborné vedení a poskytování cenných rad a materiálních podkladů k práci. Dále děkuji své rodině a příteli za veškerou podporu a pomoc po celou dobu studia.
Obsah ÚVOD ..................................................................................................................... - 6 1. SOUČASNÁ SPOLEČNOST A PROMĚNY RODINY .................................. - 10 1.1 Rodina v širším kontextu ............................................................................. - 10 1.2 Problematika vymezení termínu společnost ................................................ - 11 1.3 Moderní společnost ..................................................................................... - 11 1.4 Proměny rodiny od tradiční k moderní rodině ............................................ - 14 2. RODINA, VÝCHOVA A SOCIALIZACE JAKO STĚŽEJNÍ POJMY .......... - 18 2.1 Rodina ......................................................................................................... - 18 2.1.1 Vývoj rodiny ......................................................................................... - 20 2.1.2 Funkce rodiny ....................................................................................... - 21 2.1.3 Typy rodiny........................................................................................... - 24 2.2 Výchova....................................................................................................... - 26 2.2.1 Typy výchovy – výchovné styly ........................................................... - 31 2.3 Socializace ................................................................................................... - 34 2.3.1 Primární socializace .............................................................................. - 36 3. DALŠÍ SYSTÉMY, KTERÉ VSTUPUJÍ DO VÝCHOVY DĚTÍ V SOUČASNÉ RODINĚ................................................................................................................ - 39 3.2 Rodinné prostředí ........................................................................................ - 42 3.2.1 Rodiče a děti ......................................................................................... - 42 3.2.2 Problematika gender ............................................................................. - 44 3.2.3 Sourozenci ............................................................................................ - 49 3.2.4 Prarodiče a širší příbuzenstvo ............................................................... - 52 3.3 Masmédia .................................................................................................... - 55 3.4 Škola ............................................................................................................ - 58 4. ČESKÁ RODINA A TRENDY SOUČASNÉHO SOUŽITÍ............................ - 60 4.1 Co ovlivnilo vývoj dnešní české rodiny ...................................................... - 60 -
4.2 Výběr partnera ............................................................................................. - 62 4.3 Názory na manželství a rodičovství ............................................................ - 63 4.4 Rodina budoucnosti? ................................................................................... - 74 5. CHARAKTERISTICKÉ ZNAKY ČESKÉ RODINY PODLE VYBRANÝCH AUTORŮ (Proměny týkající se manželství a rodičovství)................................... - 77 5.1 Podle Možného ............................................................................................ - 77 5.2 Podle Šulové ................................................................................................ - 78 5.3 Podle Matouška ........................................................................................... - 78 5.4 Podle Pláňavy .............................................................................................. - 79 5.5 Podle Krause................................................................................................ - 80 5.6 Podle de Singlyho ........................................................................................ - 80 ZÁVĚR ................................................................................................................. - 81 RESUMÉ .............................................................................................................. - 83 SUMMARY .......................................................................................................... - 84 LITERATURA...................................................................................................... - 85 PŘÍLOHY ............................................................................................................. - 91 ANOTACE.......................................................................................................... - 102 -
-6-
ÚVOD "Výchova dětí je činnost, při níž musíme obětovat čas, abychom ho získali." Jean Jacques Rousseau Je zřejmé, že rodina hraje v životě každého z nás důležitou roli. My všichni do nějaké rodiny patříme, vyrůstáme v ní, jsme zde vedeni k určitým postojům, hodnotám a zásadám. Ať chceme či nikoli, rodina na nás působí. Ne vždy pouze v pozitivním, ale někdy i v tom negativním smyslu. Každý z nás si jistě uvědomuje, že během našeho života nás naše rodina ovlivňuje, a otázkou pouze zůstává, do jaké míry tomu tak je. Problematika výchovy, rodiny, vztahů v rodině a všeho s tím spojeným se tedy týká každého z nás. A právě z toho důvodu jsem si pro svoji závěrečnou diplomovou práci zvolila téma, které se týká problematiky výchovy dětí v rodině současné doby. Je to téma, které se zajímá o něco zcela přirozeného, jako jsou rodinné vztahy, podoby rodiny a také výchova. V této práci se zabývám nejen tím, jak vlastně výchova v současných rodinách vypadá ale také tím, do jaké míry je výchova a rodina v dnešním světě ovlivňována společností, médiemi či vrstevnickou skupinou dětí. V souvislosti s tím objasňuji pojem rodiny jako takové, zamýšlím se nad jejími základními funkcemi a jejími typy. Zmiňuji proměny rodiny a její současné podoby, také se věnuji rozdělením rolí v rodině, tedy problematice gender.
Dále
se
zabývám
současnými
podobami
rodinných
vztahů,
proměnami tradičního modelu rodiny- manželství a rodičovství versus model (post) moderní rodiny- nesezdaná soužití, singles a bezdětnost a mnoha dalšími specifiky, se kterými se rodiny v dnešní společnosti potýkají. V posledních několika letech si nemůžeme nevšimnout, že rodina prochází určitými výraznými změnami, a to nejen ve své struktuře, ale i v individualizaci a demokratizaci vzájemných vztahů jak mezi rodiči, tak také mezi dětmi. Společností po spoustu let uznávaný a víceméně i jako jediná možnost přijímaný model tradiční rodiny tvořený manžely a dětmi už dnes není zdaleka jedinou možnou podobou rodiny. A rodiny mohou být různé.
-7-
Lidé odkládají své rodičovství stále do pozdějšího věku, mnoho párů nevstupuje
do
manželství,
ani
narození
dítěte
není
v dnešní
době
dostatečným důvodem pro uzavření manželství. Spousta dětí vyrůstá v rodinách neúplných, v rodinách s jedním rodičem nebo v rodinách nesezdaných rodičů. Otázka rodiny a rodinných vztahů byla, je, a myslím si, že i nadále zůstane stále aktuálním tématem. Do jaké míry se liší výchova dítěte, popř. dětí, které vyrůstají v rodině úplné, tedy s oběma rodiči, oproti výchově, která probíhá v rodině neúplné tedy v rodině jen s jedním rodičem?
Je rozdíl v tom, jak je vychováván
jedináček a dítě, které vyrůstá společně se sourozenci? Co fenomén rodiny a trhu práce? Jak moc ovlivňuje zaměstnání ženy, popř. obou rodičů rodinný život? Jsou v současné rodině jasně vymezeny a stanoveny role mezi oběma rodiči, jako tomu bylo dříve?
V této práci analyzuji, nakolik je výchova
a rodina ovlivněna právě těmito a mnoha dalšími faktory. V diplomové práci se nechci zabývat pouze výchovou jako takovou. Věnuji se také podobám dnešní rodiny a současným formám soužití. Domnívám se, že výchova jedince a vzájemné sociální interakce jsou ovlivňovány nejrůznějšími okolnostmi a z největší části je to právě rodina a její podoby, kdo jedince a jeho výchovu nejvíce ovlivňuje. O východě dětí v současné rodině, tak podle mého názoru, můžeme hovořit teprve tehdy, poznáme-li, co je vlastně ta současná „dnešní“ rodina. Nejde tedy jen o výchovu v současné rodině, ale také o „současnou rodinu.“ Hlavním cílem mé diplomové práce je tedy zmapování situace nejen ohledně toho, jak vypadá výchova v současné rodině, ale také toho, jak vlastně vypadá současná rodina. Jinými slovy, nezabývám se výchovou v izolovaném slova smyslu, ale v relativně širokém kontextu rodiny, školy, vrstevnické skupiny a vzdáleněji i celé společnosti. Je to z toho důvodu, že právě kultura a společenské instituce vytvářejí, definují a určují obsahy a také cíle výchovy.
Struktura práce V první kapitole Současná společnost a proměny rodiny uvádím rodinu do širšího kontextu, tedy jak ovlivňuje rodinu společnost. Dále se
-8-
zmiňuji o proměně rodiny tradiční k rodině postmoderní. Zajímám se o proměny rodinných vztahů z pohledu času. Ve druhé kapitole Rodina, výchova a socializace jako stěžejní pojmy se věnuji pojmu rodina jako takovému, vymezuji zde co je to rodina, jaké mohou být její typy, jaké má základní funkce, dále co je to výchova, jaké jsou výchovné styly a co je socializace. Třetí kapitola Další systémy, které vstupují do výchovy dětí v současné rodině, se věnuje vlivu prostředí, které jedince ovlivňuje a rodině, do které jsem zařadila rodiče, sourozence, prarodiče a bližší příbuzenstvo.
V souvislosti
s rodinou
a
rodiči
jsem
se
věnovala
i problematice genderu. Mezi dalšími významnými systémy, kterými jsem se v textu zabývala, jsou škola, vrstevníci a rovněž masmédia, která dnes musíme chápat jako nezanedbatelného činitele při výchově. Ve čtvrté kapitole Česká rodina a trendy současného soužití se věnuji proměnám rodinného soužití a současným trendům soužití. Zmiňuji i proměny významu lásky, manželství, rodičovství a sexuality. V páté a současně poslední kapitole Charakteristické znaky české rodiny podle vybraných autorů uvádím hlavní charakteristiky, znaky či proměny, které souvisí s proměnou týkající se manželství a rodičovství podle uvedených autorů- Možný, Šulová, Matoušek, Pláňava, Kraus a F. de Singly.
Práce je multidisciplinární a také interdisciplinární. Multidisciplinární přístup znamená přiřazení několik věd vedle sebe a shrnutí toho, co jsou jednotlivé vědy schopné vypovídat ze svého hlediska o předmětu zkoumání. Interdisciplinární přístup vypovídá o zvnitřnění vztahu o souvislost, tedy vzájemné působení a propojení a možnost interakce mezi různými vědami. 1 Práce se tedy dotýká více disciplín a vědních oborů a to především sociologie, psychologie a pedagogiky. Všechny tyto disciplíny se věnují problematice výchovy a rodiny a zároveň z těchto disciplín přednostně vycházím. Tyto disciplíny spolu úzce souvisí, navzájem se prolínají a vzájemně se doplňují. Proto jsem se rozhodla je ve své práci neoddělovat, naopak jsem se pokusila využít jejich různé pohledy na danou problematiku. 1
BARTOŇKOVÁ, H. Andragogika jako věda induktivní, interdisciplinární a transdisciplinární. IN RYŠAVÝ, D. SOCIOLOGICA-ANDRAGOGICA 2006. 2006: 89-92
-9-
Dalším důvodem je, že studuji na pedagogické fakultě obor pedagogikasociální práce, což jsou multidisciplinární obory, které se neomezují a ani nemohou na jeden jediný přístup. A právě z těchto důvodů, vycházím především z poznatků psychologie, pedagogiky a sociologie.
Zhodnocení dosavadního zkoumání problematiky Při studiu literatury jsem vycházela především z oblasti sociologie a pedagogiky a také z oblasti psychologie. Rodině a výchově dětí se věnuje celá řada jak českých, tak i zahraničních autorů. Otázky týkající se rodiny, rodičovství, výchovy dětí, socializace, partnerských vztahů, genderu aj. jsou dnes velmi populární, a to nejen v odborných publikacích, ale i v populárně naučné literatuře. Z pohledu sociologie mě oslovil autor Ivo Možný, který se zabývá sociologií rodiny. Nejvíce mě zaujala jeho publikace Rodina a společnost, ve které se věnuje problematice vývoje rodinných vztahů, jejich proměnám z pohledu času, fungování rodiny, vzniku manželství, sexualitě, současné české rodině a dalším tématům souvisejících s problematikou rodiny. Z dalších autorů, kteří mi byli na poli sociologie velkým přínosem, bych chtěla zmínit Ladislava Rabušice, Petra Mareše a Tomáše Potočného, dále Lenku Šulovou, F. de Singlyho, Danu Hamplovou, Alvina Tofflera, C. M. Renzetti, Igora Nosál, Josefa Alana, Ludmilu Fialovou a další. Co se týče oblasti pedagogiky a psychologie, rodinou a výchovou se zabýval jeden z našich nejznámějších dětských psychologů Zdeněk Matějček. Z dalších autorů z hlediska pedagogiky a psychologie pro mne byli přínosem, např. Jiří Pelikán, Oldřich Matoušek, Ivo Pláňava, Josef Výrost, Ivan Slaměník a další. Díky této práci jsem se dozvěděla spoustu nových a zajímavých informací. Rodina mě vždy zajímala, ale až díky své diplomové práci jsem měla možnost se na ni podívat z různých úhlů pohledu a také v různých souvislostech. Rodině, rodinnému uspořádání a problematice výchovy dětí bych se chtěla do budoucna určitě věnovat, a to nejen ve své profesi.
- 10 -
1. SOUČASNÁ SPOLEČNOST A PROMĚNY RODINY 1.1 Rodina v širším kontextu Chceme- li se věnovat rodině či problematice výchově dětí v současné rodině, měli bychom si uvědomit vzájemnou spojitost mezi rodinou a ostatními činiteli, které na ni působí, které ji nějakým způsobem formují a které ji více méně i utváří. Je nezbytné si uvědomit, že rodina jako instituce nikdy neexistuje sama o sobě. A taktéž není možné, aby fungovala sama o sobě. Na rodinu je tedy nutné pohlížet v širším kontextu. Jak jsem již zmínila,
rodina
není
uzavřená
instituce,
která
je
nikým
a
ničím
neovlivnitelná. Právě naopak. Nelze zapomínat na podmínky, ve kterých rodina žije, a také na různé faktory, které ji nějakým způsobem ovlivňují. Ať už jsou to vzájemné vztahy, a to nejen v rámci rodiny, ale i mimo ni, prostředí, doba ve kterém rodina žije, různé ekonomické, sociální, politické aj. podmínky, je potřeba tyto faktory brát v potaz. Samozřejmě nelze opomíjet ani samotnou společnost, která rodinu svým způsobem ovlivňuje a více či méně i formuje. Právě společnost je to, co nějakým způsobem vytváří rodinu a podmínky pro to, aby rodina mohla vůbec existovat a fungovat. „Dětství je takové, jaká je společnost (nebo prostředí), v níž dětství probíhá…společnost je taková, jací jsou lidé, kteří v ní vyrůstají.“ 2 Rodina prošla během své existence mnohými proměnami a proměňuje se i nadále. Podle Hintnause je prvním rodinným typem na počátku vývoje lidstva tlupa a lidská rodina je teprve produktem lidské civilizace. 3 Od prvotních společenství, tlup, přes rodinu tradiční, rodinu více-generační až po rodinu, jakou ji známe dnes. Jenže jaká je ta dnešní rodina? Manželský pár s dětmi, nebo manželský pár bez dětí? Anebo třeba nesezdaný pár s dětmi, rodiče samoživitelé atd.? Podle mého názoru je důležité věnovat se v úvodní kapitole nejen proměnám rodiny samotné, ale i problematikou pojmu společnost, moderní společnost a hlavními problémy současné moderní společnosti. Co myslíme tím, když mluvíme o společnosti? Co nás napadá? 2 3
ALAN, J. Etapy života očima sociologie. 1989: 78-80 HINTNAUS, L. Člověk a rodina smysl a funkce rodiny. 1998: 6
- 11 -
Možná lidé, skupina lidí, národ, společnost lidí na nějakém území? A když řekneme moderní společnost, moderní doba? Máme na mysli dnešní společnost, současnost, ve které žijeme? Nebo snad něco, co již bylo, anebo právě naopak, co nás teprve čeká? A co jsou největší problémy současné moderní společnosti- problémy, které více či méně určitým způsobem ovlivňují existenci a fungování rodiny současné doby? Na tyto otázky se pokusím najít odpověď v následujícím textu. 1.2 Problematika vymezení termínu společnost Samotné vymezení termínu společnost není lehké. Podle Kellera v nás pojem společnost vyvolává určitou představu společnosti moderní, která má určité znaky, jako je vysoká míra industrializace, urbanizace, masové komunikace apod. Podle autora je mnohdy zavádějící mluvit o tradičních formách
soužití
jako
o
„společnostech.“
A
konečně,
společnost
ve skutečnosti neexistuje. Společnost existuje, pokud se lide chovají tak, že existuje. Ve skutečnosti existují pouze lidé se svými zájmy a se svým jednáním. Je tedy zavádějící hovořit o „potřebách společnosti“, protože mnohdy se jedná spíše o potřeby jednotlivců, kteří o potřebách společnosti mluví. 4
1.3 Moderní společnost „Žijeme v době, kdy moderní společnost prochází velice výraznými změnami. Převratnost těchto změn je natolik zřejmá, že lze dokonce vést určité analogie mezi bouřlivým obdobím, z něhož se zhruba před dvěma sty lety vynořili instituce moderní společnosti, a radikálními proměnami dneška, v jejichž důsledku jsou tyto instituce v mnoha ohledech zpochybněny a jejich šance na přežití se stává problematickou.“
5
Stejně jako na přelomu 18. a 19. století, tak i dnes dochází ke stejnému vzestupu individualismu a také k podobné erozi sociálních institucí. Na jedné straně se hovoří o „novém individualismu“, na straně druhé o „konci subjektu“. Jedni mluví o nástupu „neomodernizace“, druzí
4 5
KELLER, J. Úvod do sociologie. 2002: 11 KELLER, J. Dějiny klasické sociologie. 2004: 13
- 12 -
uvažují o „konci modernity“. Znovuzrození občanské společnosti oproti rozpadu společnosti.
6
„Tehdy (přelom 18. a 19. stol. Pozn. M.G.) byl potvrzen rozpad velké rodiny a spolu s ním zmizely také tradiční formy domácnosti, které po dlouhou dobu vytvářely hlavní osu sociálního zajištění. Dnes se diskutuje o krizi nukleární rodiny, jež se stále více proměňuje jen v relativně nezávazný svazek dočasných partnerů, který již nemá žádné větší ambice v oblasti zajištění, pocitu bezpečí a skupinové identity svých členů. 7 Mluvíme- li o krizi nukleární rodiny (pojem nukleární rodina zavedl T. Parsons), máme na mysli manželský pár a nezaopatřené děti. 8 Rodiny, které tvoří manželský pár a jejich děti, stále existují, a dovolím si říci, že se pořád ještě jedná o většinovou společnost, a však podoby rodiny se neustále proměňují. Více a více dětí nemá možnost v takovéto rodině, kde jsou oba rodiče vyrůstat. „Často
protikladné
hodnocení
povahy
moderní
společnosti…je
důsledkem ambivalentnosti povahy samotné moderní doby. Určité rysy dávají za pravdu těm, kdo oslavují modernitu jako dobu emancipace a osvobození člověka, rysy jiné naopak podporují mínění, podle něhož moderní vývoj přináší nebezpečně vysokou míru disciplinizace a manipulace s lidmi, s jejich potřebami i s jejich postoji.“ 9 Vývoj moderní společnosti můžeme interpretovat dvěma odlišnými způsoby. Na jedné straně je to „diskurs osvobození“, který zdůrazňuje emancipaci modernity na rozdíl od společnosti tradiční. Moderní poměry vedou k osvobození jedince od pověr, despotismu starého režimu, neustálého dozoru. Oproti tomu je „diskurs kontroly“ neboli disciplinizace. Moderní společnost s sebou přináší masovou manipulaci s lidmi a nové skryté a nenápadnější, o to však účinnější a všudypřítomnější formy moci. 10 Moderní společnost tedy na jedné straně odbourává strnulé přežitky tradiční společnosti, zrovnoprávňuje ženu v rámci rodiny a různě majetné vrstvy obyvatel, ustanovuje lidská a občanská práva, dále pověřuje instituce, 6
KELLER, J. Dějiny klasické sociologie. 2004: 13 KELLER, J. Dějiny klasické sociologie. 2004: 14 8 PARSONS, T. The system of modern societies. 1971: 100 9 KELLER, J. Úvod do sociologie. 2002: 19 10 KELLER, J. Dějiny klasické sociologie. 2004: 27 7
- 13 -
jejímž úkolem je dohlížet na dodržování a zachovávání těchto práv, a na straně druhé moderní společnost postupně oslabila či zcela zničila řadu institucí, které v tradiční společnosti dokázaly samy ochránit své členy a zájmy vlastní skupiny. Lidé se sice osvobodili z tradičních pout, avšak za cenu silného a všudypřítomného dohledu státní moci. Druhou stránkou této emancipace dochází k zániku významu rodinných institucí, které dokázaly dříve skupinové zájmy svých členů nejen naplnit, ale i ochránit. 11 Podstatou modernity je hlavně proces individualizace a generalizace společenských vztahů. 12 Proces individualizace (vznik většího prostoru pro individua) i proces generalizace (nová podoba organizování společnosti) můžeme hodnotit pozitivně i negativně. Individualizace s sebou přináší sice více svobody a pocit autenticity, ale zároveň i více nejistoty, osamění a odcizení. Generalizace přináší vyšší efektivitu a vyšší stupeň racionality, ale také i určitý způsob dohledu, kontroly a manipulace. 13 „Vnitřně rozporná podoba moderní společnosti tedy připouští dvojí výklad: na jedné straně vyzvedává individuální autonomii, na straně druhé vyžaduje určitá omezení v zájmu koordinace. Sociologie na různých úrovních abstrakce hledá vyváženou polohu obou požadavků. Z jedné strany ji přitom vede obava ze stavu anomie…či dokonce znemožňoval ustavit konsensus ohledně základních hodnot mezilidského soužití. Na straně druhé číhá nebezpečí
potlačování
individuality…kdy
údajné
ospravedlnit redukci základních lidských svobod.“
zájmy
celku
mají
14
„Koncem 20. století tak moderní společnost stojí před problémy, jež jsou
v mnohém,
protikladné
ústředním
problémům
konce
století
devatenáctého. Zatímco tehdy byl aktuální problém masově zakoušeného sociálního vykořenění a hledání kolektivních jistot, nyní naopak sílí volání po zvětšení prostoru pro individuální volbu, po oproštění se od přílišné tíhy organizačních tlaků.“
11
15
KELLER, J. Úvod do sociologie. 2002: 19 KELLER, J. Dějiny klasické sociologie. 2004: 15 13 KELLER, J. Dějiny klasické sociologie. 2004: 27 14 KELLER, J. Úvod do sociologie. 2002: 20 15 KELLER, J. Úvod do sociologie. 2002: 23 12
- 14 -
Německý sociolog F. Tönnies staví do kontrastu tradiční pospolitost a moderní společnost. Tradiční pospolitost je vázána na kladné citové vazby, které mají původ v rodinném soužití. Oproti tomu vztahy v moderní společnosti jsou neosobní, odlišné zájmy zde vedou ke vzájemnému odcizení a lidské jednání slouží pouze k dosažení vlastních cílů.
16
1.4 Proměny rodiny od tradiční k moderní rodině V Evropě v polovině 19. století, s příchodem průmyslové revoluce, vystřídala moderní společnost společnost tradiční. Vznik moderní společnosti se stal zároveň mezníkem vzniku sociologie. 17 Rodina byla po dlouhou dobu považována za morfostatickou, tzn. neměnnou, stálou instituci, která „chrání své členy, nemění svůj tvar, vnitřní uspořádání ani habitus, a změny ve svém okolí vyrovnává.“ Svojí stabilitou však umožňuje dynamiku společnosti. Předpokládalo se, že rodina je, a že i nadále zůstane stabilizujícím prvkem, díky kterému je společnosti zaručena soudržnost, a také že brání anomii. Toto přesvědčení trvalo od devatenáctého století až do poloviny století dvacátého.
18
Rodina byla v tradičních společnostech zpravidla velká a zahrnovala 19
široké příbuzenstvo a mnohdy i několik generací.
Rodinné vztahy a jejich hierarchické uspořádání od nepaměti úzce souvisely s hierarchickým uspořádáním ve vyšších společenských celcích. Respektování moci hlavy rodiny vedlo k respektu vůči moci panovníka.
20
V době křesťanství měla rodina po dlouhá staletí „monopol na legitimní sex“. Toto výhradní právo však skončilo. Legitimním se stal sex před vstupem do manželství. Monogamická párová rodina se přes to, že postupem času
ztratila
monopol
institucionalizovaná technologiím,
jakou
na
legitimní
legitimizace je
např.
sex,
reprodukčního hormonální
mohla aktu.
zachovat Díky
antikoncepce,
jako novým
vasektomie,
nitroděložní tělísko apod., byla poprvé v dějinách lidstva postavena hráz mezi sexem a početím. I poté, co došlo k legitimizaci mimomanželského 16
Cit. dle KELLER, J. Úvod do sociologie. 2002: 13 JANDOUREK, J. Úvod do sociologie. 2003: 19 18 MOŽNÝ, I. Rodina a společnost. 2008: 14-15 19 JANDOUREK, J. Úvod do sociologie. 2003: 20 20 MOŽNÝ, I. Rodina a společnost. 2008: 16 17
- 15 -
sexu, rodině stále po dlouhou dobu zůstával monopol na legitimizaci plození dětí. Od sedmdesátých let však stoupá počet nemanželských dětí, podle Možného je tedy těžké hovořit o „legitimitě či nelegitimitě dětí a o monopolu manželství na plození a socializaci dětí.“
21
Výběr manželského partnera nebyl dříve v rukou těch, co zakládali rodiny,
nýbrž
v rukou
jejich
rodičů.
Výběr
vhodného
partnera
tak
neovlivňovala láska a vzájemná přitažlivost, ale hlavně otázka zachování určitého společenského postavení rodiny. Tradiční rodina tak nepřímo přispívala ke stabilitě společnosti.
22
Jak již bylo zmíněno výše, v současné době již nemohou rodiče do výběru partnerů svých dětí zasahovat natolik, jako tomu bylo dříve. Přestože jistě mají snahu výběr svých dětí více či méně nějakým způsobem ovlivnit, ale už se tak neděje natolik intenzivně, jak tomu bylo v tradiční společnosti. Výběr tedy dnes zůstává na samotném páru. Přesto však svazky, zakládané v tradiční společnosti, byly stabilnější a trvalejší, než je tomu dnes. Proč je tomu tak? Byl snad svazek, který je založen na majetku a na tom, že rodina neztratí určité společenské postavení, stabilnější, než svazek založený pouze na vzájemné přitažlivosti a lásce? Podle Matějčka se dnešní manželství či partnerský vztah zakládá na lásce, což je vztah sice krásný, ušlechtilý a určitě vzácný, avšak mnohdy až příliš křehký. Zatímco dítě potřebuje podle autora „stálost“, máme této stálosti dnes ve vztazích čím dál méně. 23 Manželství bylo křesťanstvím pojímáno jako něco neměnného, stálého, jako smlouva, která se nedá zrušit. „Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj.“ To vše však bylo napadeno. Manželství bylo pojato jen jako občanská smlouva, jenž může být zrušena kteroukoli ze stran. Transcendentální pojetí manželského svazku se tak ztrácí. Svazky jsou zakládány na lásce a přitažlivosti obou partnerů.
24
Napadá mne, zda je manželství v současné době pouhým přežitkem? Nelze přehlédnout, že lidé dnes vstupují do manželství stále v pozdějším 21
MOŽNÝ, I. Rodina a společnost. 2008: 21 MOŽNÝ, I. Rodina a společnost. 2008: 21 23 MATĚJČEK, Z. Jeden pohled na vztahy dětí v předškolním věku. IN ŠULOVÁ, L., ZAOUCHEGAUDRON, CH. Předškolní dítě a jeho svět. 2003: 455 24 MOŽNÝ, I. Rodina a společnost. 2008: 22 22
- 16 -
věku a mnohdy ani manželství neuzavírají. Někteří zůstávají sami, žijí jako singles. Manželství dnes nemusí být nic trvalého a nezrušitelného. Pokud se tak rozhodneme, manželství není nic, co bychom nemohli ukončit. Stále více manželských svazků se rozpadá a mnoho rozvedených partnerů uzavírá nová manželství s partnery novými. Existují také páry, pro které není manželství podstatné, páry, které se rozhodnou pro celoživotní bezdětnost, páry promiskuitní, ale i páry homosexuální. To vše můžeme považovat za podoby dnešní rodiny. Můžeme mluvit o krizi, či rozpadu rodiny? Nebo pouze o jiné době, jiných podmínkách, o vývoji, kterým rodina prochází? „Není
možné
přehlížet
ani
fakt,
že…
nabývají
na
legitimitě
a na významu jiné typy domácností, od nejrůznějších typů nesezdaného soužití a sezdaného nesoužití přes…život mimo rodinné svazky či manželství po soužití homosexuálů a rodiny lesbiček s adoptovaným dítětem. S tím či oním můžeme nesouhlasit, nemůžeme to však nevidět.“ 25 „Prohlubující se dělba práce a rozvoj speciálních institucí vyvlastnily rodině řadu jejich tradičních funkcí.“ Po oslabení produkční funkce rodiny ztrácely na významu i další základní funkce rodiny. Kde byla rodina dříve nezastupitelná, nastoupili specialisté a formální organizace. Vzdělávání dětí převzala škola, monopol na socializaci k respektovaným hodnotám převzaly masmédia, péči o nemocné, postižené a staré osoby převzaly instituce lékařů, nemocnic a sociálních zařízení.
26
„Rodině zůstal konzum, zábava a citové bezpečí, z čehož jen v tom posledním je ještě nenahraditelná.“
27
Hlavním smyslem rodiny byla výchova dětí. Naše civilizace si vytvořila párovou monogamickou rodinu jako ochranu reprodukčního procesu. Od poloviny dvacátého století se stává masově dostupná a později i naprosto účinná antikoncepce. Rodina tak postupem času ztrácí i monopol na plození dětí. 28 Změnila se také povaha práce. To, že je žena fyzicky slabší než muž, ji již nehandicapuje. Od konce padesátých let ženy opouštějí domácnost kvůli profesní kariéře, která se pro ně stává stejně podstatnou, jako pro muže. 25
MOŽNÝ, I. Rodina a společnost. 2008: 24 MOŽNÝ, I. Rodina a společnost. 2008: 22 27 MOŽNÝ, I. Rodina a společnost. 2008: 22 28 MOŽNÝ, I. Rodina a společnost. 2008: 22 26
- 17 -
Několik let, které ženy věnují mateřství, se stávají z celoživotního údělu pouze přechodnou a dá se říct i poměrně krátkou epizodou. Postupně se začíná měnit obsah mužské a ženské role. To vše jsou naprosto podstatné změny, které velmi zasahují nejen sociální struktury, ale i všechny jednotlivé členy soudobé společnosti. 29 Postmoderní
rodiny
už
nejsou
zakládány
proto,
aby
sloužily
k reprodukci populace, jako tomu bylo dříve, ale jsou zakládány, aby byly uspokojovány citové potřeby partnerů, nikoli dětí. Stabilita těchto rodin proto je a končí s citovou bilancí partnerského vztahu. Protože city představují velmi křehké pouto, stala se tak i rodina velmi křehkou institucí. 30 Rodina tradiční, rodina moderní i rodina postmoderní se od sebe navzájem odlišují v několika hlavních bodech, jako je např. struktura rodiny, autorita v rodině, hlavní funkce rodiny, role v rodině, legitimizace atd. Tyto proměny můžeme sledovat v tabulce Základní charakteristiky tradiční, moderní a postmoderní rodiny. Viz příloha č. 1. (str. 91)
29 30
MOŽNÝ, I. Rodina a společnost. 2008: 23 MATOUŠEK, O. Metody a řízení sociální práce. 2003: 181
- 18 -
2. RODINA, VÝCHOVA A SOCIALIZACE JAKO STĚŽEJNÍ POJMY V druhé kapitole se věnuji termínu rodina a také tomu, kdo ji tvoří, dále jaké jsou základní funkce rodiny a jaké existují její typy. Popisuji, co je rodina nukleární a rozšířená, rodina úplná či neúplná, rodina orientační a prokreační, rodina funkční, afunkční a dysfunkční apod. Dále se zabývám pojmem výchova, a zmiňuji, jaké existují výchovné styly. V neposlední řádě se zde zabývám také předmětem socializace a primární socializace.
2.1 Rodina „I přes mnohé katastrofické vize a předpovědi o klesající soudržnosti dnešní rodiny, o hrozbách plynoucích z rozvolněnosti manželských vztahů a nárůstu rozvodů, zůstává rodina stále nejvýznamnějším opěrným bodem a institucí socializace člověka.“ 31 Definovat rodinu není až tak snadné, jak by se možná mohlo zdát. Definic rodiny je spousta. Na rodinu můžeme nahlížet z hlediska sociologie, pedagogiky, psychologie a mnoha dalších odborných věd a disciplín. „Sociologové preferují pojem sociální instituce nebo malá sociální skupina, sociální psychologové dávají přednost pojmu primární skupina před institucí, pedagogové zdůrazňují výchovně-socializační funkci rodiny.“ 32 Podle Velkého sociologického slovníku je rodina obecně původní a nejdůležitější společenská skupina a instituce, která je základním článkem sociální struktury i základní ekonomickou jednotkou, a jejímiž hlavními funkcemi je nejen reprodukce trvání lidského biologického druhu a výchova, respektive socializace potomstva, ale i přenos kulturních vzorů a zachování kontinuity kulturního vývoje. 33 Rodina je malá sociální skupina a její hlavní charakteristikou je vzájemná součinnost, tedy spolupráce všech jejích jednotlivých členů. Tito
31
SINGLY DE, F. Sociologie současné rodiny. 1999: 7 STAŠOVÁ, L. Rodina jako výchovný a socializační činitel. IN KRAUS, B., POLÁČKOVÁ, V. et. al. Člověk- prostředí-výchova. 2001: 78 33 MAŘÍKOVÁ, H., PETRUSEK, M., VODÁKOVÁ, A. a kol. Velký sociologický slovník II. 1996: 940 32
- 19 -
členové jsou navzájem spjati řadou vztahů, z nichž především ty citové zaujímají v dnešní společnosti přední místo. 34 Tvář rodiny, způsoby fungování i podoby rodinné intimity se proměňují. Současnou rodinu charakterizuje větší závislost na státu, větší nezávislost na příbuzných a větší nezávislost manželů na rodině. 35 Rodina je primární skupina, v níž se nejen od narození formuje osobnost dítěte, ale v níž prožíváme všechny fáze svého života. 36 „K vývoji
zdravé
osobnosti
potřebuje
dítě
nezbytně
uspokojení
základních psychických potřeb- stimulace, učení, jistoty, identity, životní perspektivy. A to může zaručit nejlépe prostředí trvalých vřelých citových vztahů, jaké za normálních okolností poskytuje právě rodina.“ 37 Rodinu je z hlediska jejího fungování možné chápat jako strukturovaný celek, systém, jehož smyslem je utvářet bezpečný, stabilní prostor a prostředí pro sdílení, reprodukci a produkci života lidí. Rodina žije v určitém vymezeném prostoru a má stanovenou zřetelnou, byť prostupnou hranici vůči okolnímu světu. Tento prostor si rodina vytváří, udržuje, případně rozšiřuje a mění. Má-li se obydlí stát domovem, je zapotřebí utvářet a udržovat kladné citové ladění, vzájemnou blízkost, akceptaci, podporu a kooperaci. Tento fyzický
i
psychologický
prostor
by
měl
naplňovat
svůj
smysl
a poslání, být relativně bezpečný a stabilní, což však neznamená, že by v něm nemohly nastat krize, problémy či nejistoty. Pocity bezpečí v rodině plynou ze skutečnosti, že rodiče ochraňují a zabezpečují své děti, zvládají krize a problémy a podporují se mezi sebou navzájem. 38 V rámci rodiny a rodinných vztahů se formují první sociální zkušenosti dítěte a první vzorce jeho sociálního chování. Rodina je nejdůležitějším převodním mechanizmem v předávání hodnot z generace na generaci. 39 Co však dělá rodinu rodinou z pohledu dítěte? Odpověď dává Matějček, který mluví o principech rodinné výchovy. Za prvé je to určitá vzájemnost potřeb a jejich uspokojování mezi dětmi a rodiči. Tato vzájemnost s sebou
34
MATĚJČEK, Z. Rodiče a děti. 1989: 279 SINGLY DE, F. Sociologie současné rodiny. 1999: 7-10 36 HAVLÍK, R., KOŤA, J. Sociologie výchovy a školy. 2002: 67 37 MATĚJČEK, Z. Rodiče a děti. 1989: 32 38 PLÁŇAVA, I. Manželství a rodiny. Struktura-dynamika-komunikace. 2000: 73-74 39 MÁCHOVÁ, J. Duševní hygiena rodinného života. 1974: 166-177 35
- 20 -
přináší určité uvolnění, spokojenost, radost, ale také starosti, zklamání a napětí. Za druhé je to utváření hlubokých a trvalých citových vztahů mezi dítětem a jeho vychovateli. Zde je důležitá psychická potřeba jistoty. Za třetí je podstatné naplnění a uspokojení psychické potřeby otevřené budoucnosti, tedy že je o dítě dobře postaráno a bude o ně stejně postaráno i později. Za čtvrté je v rodině na rozdíl od jiných institucí sdílen životní prostor a životní čas dítěte a vychovatelů. Za páté je pro rodinu typický interakční
model
výchovy,
tzn.,
že
výchova
není
pojímána
jako
jednostranné, záměrné a cílevědomé působení, které je směřováno k dítěti jako k pasivnímu objektu, ale jako vzájemné působení rodiče na dítě a naopak. A konečně za šesté je pro rodinu typické sdílení a soulad se svými dětmi i ostatními členy rodiny. 40 Rodina je místem uspokojování citových potřeb. Rodina je více než jindy útočištěm před veřejným světem, je společenstvím, ve kterém se mohou uplatňovat trvalé hodnoty. 41 Rodina je chápána jako prostor, kde může být jedinec snáze sám sebou. Vzájemná citová náklonnost umožňuje odkrýt svoji pravou identitu, která se skrývá pod maskami různých sociálních rolí. 42
2.1.1 Vývoj rodiny „Dějiny rodiny jsou dějinami vztahů mezi mužem a ženou, které se řídí…zákonitostmi biologickými, ale i sociálně psychologickými, vytvářenými v průběhu vývoje lidské society a sociální hereditou a výchovou předávané z populace na populaci.“ 43 Jak už jsem naznačila v první kapitole, rodina prošla během své historie několika různými vývojovými stádii. Podle Engelse bylo v historickém vývoji rodiny již od samého počátku jejím hlavním úkolem existenční a materiální zabezpečení všech svých členů. Podle zmíněného autora nejstarší a nejpůvodnější formou rodiny bylo skupinové manželství, následovala rodina pokrevních příbuzných, další formou rodiny byla rodina paluánská. Dalším vývojovým stupněm byla 40
MATĚJČEK, Z. Výbor z díla. 2005: 362-366 MATOUŠEK, O. Rodina jako instituce a vztahová síť. 1997: 29 42 SINGLY, de F. Sociologie současné rodiny. 1999: 92 43 HINTNAUS, L. Člověk a rodina, smysl a funkce rodiny. 1998: 14 41
- 21 -
párová rodina, kterou autor označuje za fázi matriarchátu, tedy rodinu, ve které vládla žena. Od párové rodiny Engels odlišuje monogamní rodinu, tedy patriarchát, vládu muže. Patriarchát tak tvořil další vývojový stupeň rodiny. Patriarchální pospolitá domácnost byla přechodným stupněm mezi mateřsko-právní rodinou, která se vyvinula ze skupinového manželství a mezi monogamní rodinou moderního světa. 44 „Máme tedy tři hlavní formy manželství, které vcelku odpovídají třem hlavním fázím lidského vývoje. Pro divošství je to skupinové manželství, pro barbarství
párové manželství, pro
civilizaci monogamie, doplňována
cizoložstvím a prostitucí.“ 45
2.1.2 Funkce rodiny Pro jedince by měla být rodina jako primární skupina hlavně určitým emocionálním zázemím, pilířem bezpečí a jistoty, stimulace podnětů a
uznání,
místem
elementárních
zkušeností
a
základem
pro
vstup
do společnosti. Na rodinu, která má plnit všechny tyto požadavky, jsou kladeny obrovské nároky. Můžeme se jen domnívat, nakolik je průměrná rodina za „normální situace“ schopna tyto nároky plnit. Podle Havlíka má neplnění základních funkcí má na jedince a na jeho socializaci vážné důsledky. Autor popisuje čtyři základní sociální funkce, které současná rodina plní. Za prvé je to funkce biologická a reprodukční včetně funkce ochranné, za druhé emocionální funkce a tvorba domova, za třetí je to ekonomická funkce a za čtvrté funkce socializační a výchovná. Naplnění těchto funkcí spolu úzce souvisí, povaha těchto souvislostí může ovlivňovat celou společnost. 46 Šulová hovoří taktéž o čtyřech základních funkcích rodiny, a to o funkci reprodukční, materiální, výchovné a emocionální. 1. Reprodukční
funkce
rodiny
byla
jednou
z nejobvyklejších
a nejpřijatelnějších důvodů pro existenci rodiny. Rodina však díky rozvoji genetiky a technického rozvoje, a to hlavně v oblasti medicíny, ztrácí svoji nezastupitelnou úlohu v procesu reprodukce. 44
ENGELS, B. Původ rodiny, soukromého vlastnictví a státu. 1979: 54-80 ENGELS, B. Původ rodiny, soukromého vlastnictví a státu. 1979: 92 46 HAVLÍK, R., KOŤA, J. Sociologie výchovy a školy. 2002: 68 45
- 22 -
V dnešní době existuje spousta alternativ soužití a reprodukčního procesu. Soužití biologických rodičů a jejich dětí, soužití rodičů s dětmi adoptovanými či s dětmi v pěstounské péči, soužití partnerů rozhodnutých nemít děti, dále bezdětní manželé bez možnosti mít vlastní děti přirozenou cestou, bezdětní manželé, kteří získají „vlastního“ potomka např. umělým oplodněním, žena nositelka cizího vajíčka aj. Autorka k těmto alternativám přidává také rodiče, kterým byly děti odebrány, protože nebyl ochotni či schopni se o potřeby dětí postarat, dále ženy, které vychovávají děti samy, bez toho aby informovaly partnera o narození dítěte, či homosexuální a lesbické dvojice pečující o dítě. To vše jsou alternativy soužití a reprodukce.
47
2. Materiální funkce měla v minulosti větší význam, než je tomu dnes. Rodina byla vnímána jako samostatně hospodařící jednotka a každý člen měl své povinnosti. Slabší členové byli odkázáni na materiální pomoc ostatních členů domácnosti. V současné době, pokud rodina nezvládá plnit tuto funkci, funguje ve společnosti určitý systém sociálních podpor. Můžeme říci, že v této oblasti je rodina jako systém zastupitelná společností. 48 Havlík tuto funkci nazývá funkcí ekonomickou. Autor tvrdí, že tato funkce patřila po staletí k nejvýznamnějším. Široká rodina byla prostorem pro život, ve kterém fungovala určitá rodinná dělba práce, která sloužila k produkování různých statků nutných k životu. Socializaci a výchovu můžeme tedy téměř ztotožnit se zapojením dětí do této rodinné dělby práce. 49 3. Šulová dále mluví o výchovné funkci, kdy rodina je prostředím, které poskytuje dítěti základní orientaci v okolním světě a poskytuje mu vše nezbytné pro plynulé zařazení do společnosti. V rámci rodinné interakce neprobíhá pouze výchova dětí, ale vzájemné působení ovlivňuje všechny členy rodiny. Právě rodina působí jako jistý regulátor nežádoucího chování. Tato funkce byla dříve považována za snadno nahraditelnou, přesto tomu tak dnes není. Rodina tvoří zcela 47
ŠULOVÁ, L. Člověk v rodině. IN VÝROST, J., SLAMĚNÍK, I. Aplikovaná sociální psychologie I. 1998: 325-326 48 ŠULOVÁ, L. Člověk v rodině. IN VÝROST, J., SLAMĚNÍK, I. Aplikovaná sociální psychologie I. 1998: 325-326 49 HAVLÍK, R., KOŤA, J. Sociologie výchovy a školy. 2002: 71
- 23 -
jedinečné
prostředí,
které
formuje
postoje
jedince
ke
světu,
k blízkému okolí i k sobě samému. 50 Havlík do výchovné funkce zahrnuje i funkci socializační a vzdělávací. Zdůrazňuje vliv vrstevníků, který bývá konfrontován s autoritou rodičů. Vzdělávací funkce přebírá převážně škola. Autor upozorňuje na důležitost pevného svazku rodičů. 51 4.
Poslední emocionální funkci považuje Šulová za zcela jedinečnou a nezastupitelnou. Právě tato funkce určuje význam rodiny, která je jakousi spojnicí mezi společností a jedincem. Rodina poskytuje zázemí, bezvýhradné přijímání, pomoc a podporu, klid, uvolnění, důvěru, společné rituály, perspektivy, plány atd. V dysfunkční rodině tomu může být právě naopak, právě emoční oblast je ta, která nejvíce zraňuje a která bývá nejhlouběji postižena. 52 Havlík mluví taktéž o emocionální funkci a tvrdí, že její význam
v současné době roste, a zároveň že patří k nejzásadnějším funkcím vůbec. Dříve byla rodina hlavně hospodařící domácností, ani založení rodiny nestálo tolik na emočním základu, jako je tomu dnes. Důraz na osobní vztahy změnily manželský svazek na vztah, vzniklý vzájemnou volbou partnerů. Autor upozorňuje, že se změnila i pozice dítěte, zatímco dříve se dítě co nejdříve zapojovalo do rodinného hospodářství, dnes se z něj stává objekt péče, ochrany a lásky. 53 Také autorka Máchová uvádí, že rodina plní funkci ekonomickou, výchovnou, biologickou a emocionální. Autorka dále zmiňuje funkce rodiny jako malé skupiny: rodina je prostředím, v němž dochází k předávání životních hodnot, rodina tvoří citové zázemí pro jedince, poskytuje mu pocit bezpečí, spolehlivosti a opory. Dále je institucí ochrany, ale zároveň je institucí trestu a v neposlední řadě je podle Máchové rodina pro jedince ekonomickým východiskem. 54
50
ŠULOVÁ, L. Člověk v rodině. IN VÝROST, J., SLAMĚNÍK, I. Aplikovaná sociální psychologie I. 1998: 326-327 51 HAVLÍK, R., KOŤA, J. Sociologie výchovy a školy. 2002: 73 52 ŠULOVÁ, L. Člověk v rodině. IN VÝROST, J., SLAMĚNÍK, I. Aplikovaná sociální psychologie I. 1998: 327 53 HAVLÍK, R., KOŤA, J. Sociologie výchovy a školy. 2002: 70-71 54 MÁCHOVÁ, J. Duševní hygiena rodinného života. 1974: 38-44
- 24 -
Podle Matějčka rodina postupem času ztratila řadu svých významných funkcí a dnes plní především funkce dvě: Za prvé zajišťuje citové zázemí všem svým členům a za druhé připravuje děti pro život v dané společnosti. 55 „Citový vývoj a rozvoj dítěte je významnou součástí výchovy jedince a jednou z podmínek úspěšného vrůstání dítěte do interpersonálních a společenských vztahů.“ 56
2.1.3 Typy rodiny Typům rodiny se věnuje mnoho autorů. Někteří na rodinu pohlíží z hlediska funkčnosti rodiny, jiní se zvlášť věnují rodině, ve které vyrůstáme a rodině, kterou zakládáme. Rodinu můžeme porovnávat podle velikosti, např. jestli spolu žije více generací. Na rodinu můžeme dále nahlížet z pohledu úplnosti či neúplnosti, nebo např. jestli se jedná o rodinu vlastní, nebo rodinu nevlastní. Havlík rozděluje rodinu orientační (výchozí) a rodinu reprodukční a dále rodinu nukleární a rozšířenou. Rodinu orientační chápe jako rodinu, ve které vyrůstáme a se kterou zůstáváme většinou celý život v kontaktu. Rodina reprodukční je ta, kterou zakládáme a kde sami přebíráme rodičovské role. Rodina nukleární je tvořena rodiči a dětmi a vzniká tím, že mladí odcházejí od svých rodičů a zakládají vlastní domácnost. Tato rodina nás ovlivňuje podle autora nejvíce. Rodina rozšířená se skládá z více generací, zahrnuje rodiče, prarodiče, sourozence i jiné příbuzné. Tato rodina si zachovává významné funkce hlavně v menších obcích a také v kritických životních situacích. 57 Máchová rozlišuje rodinu základní, rozšířenou, orientační a rodinu rozmnožující. Rodina základní znamená bezprostřední skupinu, žijící pohromadě, která se skládá z matky, otce a dětí. Rodina rozšířená (široká) zahrnuje další příbuzné (prarodiče, tety a strýce, bratrance a sestřenice). Rodina orientační je rodina, do které se narodíme. Rodina rozmnožující je ta, kterou zakládáme manželstvím. 58 55
MATĚJČEK, Z. Rodiče a děti. 1989: 32 GILLERNOVÁ, I. Citový vývoj dítěte a úloha dospělého v jeho rozvoji. IN ŠULOVÁ, L., ZAOUCHEGAUDRON, CH. Předškolní dítě a jeho svět. 2003: 433 57 HAVLÍK, R., KOŤA, J. Sociologie výchovy a školy. 2002: 67 58 MÁCHOVÁ, J. Duševní hygiena rodinného života. 1974: 34 56
- 25 -
Matoušek se zmiňuje o rodině orientační a rodině prokreační. Upozorňuje na to, že rodina orientační nás dále ovlivňuje i v rodině prokreační, tedy v rodině, kterou zakládáme. Autor říká, že nejvíce jsme ovlivněni rozdělením moci v původní rodině a dále sourozeneckou pozicí. 59 Stašová taktéž hovoří o moderní rodině, která je tvořena párem rodičů a dětmi, jako o rodině nukleární. Rozšířením rodiny o blízké příbuzné, prarodiče,
strýce,
tety atd.
vzniká
rodina rozšířená.
Taktéž
mluví
o rodině orientační a rodině prokreační a také o rodině úplné a neúplné. Dále zdůrazňuje, že z hlediska průběhu socializačního procesu má zásadní význam, jakým způsobem se rodině daří plnit základní funkce. Hovoříme tedy o rodině funkční (přiměřeně plní všechny funkce), afunkční (ve které někdy dochází k poruchám v plnění jedné, nebo i více funkcí, které však zásadně negativně neovlivňují vývoj dítěte) a dysfunkční (kde dochází k vážnějším poruchám a je narušován socializační proces dítěte). 60 Voiland a Buell se zabývali „Disordered family types“ tedy rodinami, které jsou nějakým způsobem „v nepořádku“. (Překl. M.G.) Autoři je rozdělují na perfekcionistické, nepřiměřené, egocentrické a asociální. Perfekcionistická rodina neboli represivní, úzkostně neurotická, je vysoce konformní s většinovou kulturou. Od svých členů vyžadují úspěch ve všech situacích, nadměrně zdůrazňují žádoucí způsoby chování, jejichž neplnění či nedodržování způsobuje vysokou úzkost. Nepřiměřené rodiny chápeme jako nezralé, dětinské, neadekvátní. Tyto rodiny spoléhají na vnější pomoc, kterou většinou nacházejí v širší rodině. Jsou zcela nesamostatné, neumí hospodařit s penězi a nezvládají výchovu dětí. Egocentrická rodina je rodina prestižní, chladná, rozštěpená. Rodiny tohoto typu jsou většinou velmi dobře finančně zajištěny, rodiče, nebo jeden rodič jsou často zcela pohlceni svoji kariérou. Mnohdy je pro tyto rodiny důležitá reprezentace navenek. Asociální rodina je rodinou delikventní, agresivní, deviantní. Chování v těchto rodinách je impulzivní, agresivní, až nezákonné. Uspokojování vlastních potřeb řeší bez ohledu na platné právní normy. 61
59
MATOUŠEK, O. Rodina jako instituce a vztahová síť. 2003: 63 STAŠOVÁ. L. Rodina jako výchovný a socializační činitel. IN KRAUS, B., POLÁČKOVÁ, V. et. al. Člověk, prostředí a výchova. 2001: 78-79 61 Cit. dle MATOUŠEK, O. Metody řízení sociální práce. 2003: 194-195 60
- 26 -
Grecmanová zmiňuje rodinu vlastní a nevlastní a dále rodinu úplnou a neúplnou. Rodina vlastní je ta, kde je dítě spojeno pokrevními vztahy s rodiči. Oproti tomu je rodina nevlastní neboli náhradní, v níž dítě není pokrevně spjato s rodiči. Za jeden z typů nevlastní rodiny je považována také rodina, ve které jeden z rodičů není vlastní. Rodina úplná je tvořena dvěma rodiči
a jejich dítětem, popř. dětmi.
V neúplné rodině žije jeden
z rodičů alespoň s jedním dítětem, druhý rodič v rodině chybí z různých důvodů, jakým je např. úmrtí, rozvod, svobodná matka, svobodný otec apod. 62 Rodině úplné a neúplné se věnuje i Matějček. Ve své knize Rodiče a děti pěkně vystihuje, že ne vždy je rodina úplná lepší, než rodina neúplná. „Úplnost“ rodiny sama o sobě není rozhodně žádnou zárukou štěstí a výchovného úspěchu. Znamená to jen výhodnější výchovnou situaci, nebo poněkud lepší výchovné předpoklady.“ 63 Stále větší počet dětí prochází během svého života různými typy rodinného uspořádání a mnoho dětí tak žije v neúplných rodinách jen s jedním rodičem nebo v rodinách rekonstruovaných. 64
2.2 Výchova Osobnost jedince se vyvíjí jednak pod vlivem spontánního utváření, ale i vlivem cíleného, záměrného utváření, tedy procesem výchovy. Výchova může být účinná pouze tehdy, je-li respektován celkový vývoj jedince s ohledem na vlivy všech působících faktorů, tedy i těch, které působí spontánně. Je tedy zcela nezbytné individuální chápání každého jedince a vytváření podmínek pro jeho další vývoj. 65 Na výchovu se snažím podívat z více úhlů pohledu a vědeckých disciplín. Je to z toho důvodu, že každá z těchto disciplín, ať už je to sociologie, psychologie, nebo pedagogika, se zabývá něčím jiným. Jde mi
62
GRECMANOVÁ, H., HOLOUŠOVÁ, D., URBANOVSKÁ, E., BŮŽEK, A. Obecná pedagogika II. 2003: 2327 63 MATĚJČEK, Z. Rodiče a děti. 1989:60 64 ŠŤASTNÁ, A. Rozvody a děti: vliv rozvodů na životní dráhu dětí. IN HAMPLOVÁ, D., ŠALAMOUNOVÁ, P., ŠAMANOVÁ, G. Životní cyklus. Sociologické a demografické perspektivy. 2006: 188 65 PELIKÁN, J. Výchova jako teoretický problém. 1995: 65
- 27 -
především o určitý průřez a multidisciplinární zmapování situace, ohledně výchovy. Sociální pedagogika definuje výchovu „jako regulování, záměrné a cílené vstupování do celoživotního procesu zespolečenšťování jedince, probíhající v jistém konkrétním kulturně společenském systému.“ 66 Velký sociologický slovník definuje výchovu jako proces, v němž společnost
(jednotlivci,
skupiny
a
instituce)
v souladu
se
svými
reprodukčními potřebami zájmy a cíli působí na jednotlivce a utváří tak individuální předpoklady k zastávání společenských pozic a rolí u další generace a její předpoklady k využití a rozvinutí hodnot dané kultury. 67 Pelikán rozlišuje výchovné působení na přímé a nepřímé. Přímé výchovné působení spočívá v přímém vlivu pedagoga (rodiče) na osobnost vychovávaného a tato činnost je řízena. Oproti tomu při nepřímém výchovném působení, pedagog neřídí situaci přímo, ale vytváří vnější podmínky pro ovlivnění situace. 68 Výchova je tedy cílevědomým a záměrným vytvářením a ovlivňováním podmínek
umožňujících
optimální
rozvoj
každého
jedince
v souladu
s individuálními dispozicemi a stimulujících jeho vlastní snahu stát se autentickou,
vnitřně
integrovanou
a
socializovanou
osobností.
Takto
pojímaná výchova má několik základních rysů. Výchova je zasazena do širších spojitostí zejména se spontánním formováním osobnosti. Výchova by měla působit nejen na kognitivní stránku jedince, ale i na stránku emocionální. Dítě by mělo být vedené k tomu, aby se otevíralo světu a aby si ujasnilo vlastní místo v něm. Jedinec se musí naučit zdolávat překážky, rozhodovat se, nést odpovědnost za své jednání. Dále je podstatné upevnění autenticity jedince a vytváření prostoru pro individualitu. Výchova by měla vést k integraci osobnosti, vytvoření vlastních hodnot a mravních zásad a
k aktivní
adaptaci,
tj.
takovému
přizpůsobení
podmínkám,
které
nepotlačuje osobitost jedince. Je podstatné si uvědomit, že jedinec není pouhým objektem výchovy, ale především subjektem, a má velký podíl 66
KRAUS, B. Společenská determinace výchovy. IN KRAUS, B., POLÁČKOVÁ, V. et al. Člověk, prostředí a výchova. 2001: 41 67 MAŘÍKOVÁ, H., PETRUSEK, M., VODÁKOVÁ, A. a kol. Velký sociologický slovník II. 1996: 1402 68 PELIKÁN, J. Výchova jako teoretický problém. 1995: 70-71
- 28 -
na svém vlastním formování, na sebepoznání. Výchova by měla dále směřovat k vyšším hodnotám, překročení sebe sama, pochopení kdo jsme a kam směřujeme. Výchova, která učí respektovat vnitřní svobodu druhých lidí. Výchova jako prevence konformity. Taková by měla být výchova každého jedince. 69 Je nezbytné si uvědomit, že efektivita výchovného snažení v dnešní době
je
ovlivňována
stavem
a
celkovou
úrovní
dané
společnosti.
Vychovávaný jedinec žije v určitých sociokulturních poměrech, jako je např. úroveň bydlení, životní styl rodiny, sociální status apod. Na jedince působí některé bezprostřední podmínky (rodina, škola, zaměstnání), dále podmínky, které se vyskytují v širší rovině (místo bydliště, kraj) až nakonec celospolečenské poměry. 70 Výchova dítěte je během jeho prvních let života jen stěží možná mimo rodinu. Všechny instituce, které se pokoušely rodinu jakýmkoli způsobem nahradit, časem uznaly nenahraditelnost rodiny. Dítě nemůže získat základní pocit jistoty, bez opory, jakou nachází v blízkých lidech. Nemůže si osvojit žádoucí postoje, hodnoty a dovednosti, aniž by nebylo vystaveno trvalému působení dospělých. Je obtížné, aby se dívka stala ženou, pokud nemá vzor matky každý den na očích a totéž platí i pro chlapce. Stejně tak i pro dospělé je rodina nenahraditelnou institucí. Mít stálého partnera a mít děti jsou hodnoty, kterých si cení mnoho společností. 71 Matějček mluví o několika principech rodinné výchovy neboli rysech rodinného
soužití.
V rodině
dochází
ke
vzájemnému
uspokojování
psychických potřeb, dítě poznává trvalost a hloubku citových vztahů, má příležitost setkat se se sociálními vztahy, dále má možnost setkat se s funkcemi v rodině, a to s funkcí matky, otce, sourozenců a prarodičů, poznává role mužské a ženské a dále se setkává i se vztahy k lidem mimo rodinu. 72 Pelikán rozlišuje čtyři základní fáze výchovného procesu. První fáze se nazývá fází situační. Jedinec se během svého života dostává do různých 69
PELIKÁN, J. Výchova jako teoretický problém. 1995: 36-39 KRAUS, B. Společenská determinace výchovy. IN KRAUS, B., POLÁČKOVÁ, V. et. al. Člověk, prostředí a výchova. 2001: 43 71 MATOUŠEK, O. Metody a řízení sociální práce. 2003: 183 72 MATĚJČEK, Z. Rodiče a děti. 1989: 23-26 70
- 29 -
konkrétních situací, ve kterých na něj působí zcela konkrétní podmínky dané situace. Jedinec je analyzuje na základě dosavadních zkušeností. Druhá fáze se nazývá fáze fixační. Při opakování těch samých situací dochází k upevňování postojů a ke vzniku zvyků jako ustálených reakcí na modelově podobné situace. Třetí fáze je fáze generalizační. V této fázi dochází k vytvoření zobecněných myšlenkovým modelů situací v psychice jedince. Nejedná se už jen o situace podobné si zvenčí jako u předcházející fáze, ale naopak situace, které jsou si blízké vnitřním zaměřením situace. Poslední fáze je osobnostně-integrační. Pro tuto fázi je charakteristická integrace dosavadního vývoje v celistvé, integrované a autentické osobnosti. 73 Pelikán uvádí sociální potřeby, které mají velký význam pro interakci ve výchovném procesu z pozice dítěte: potřeba bezpečí, potřeba odezvy, potřeba sounáležitosti a lásky, potřeba hry, potřeba přátelství aj. V útlém dětství kromě zabezpečení základních fyziologických potřeb jsou z výše uvedených potřeb nejdůležitější potřeby bezpečí a odezvy, později to je potřeba lásky a sounáležitosti. Tyto potřeby nejlépe uspokojují rodiče, hlavně matka. To vytváří podmínky pro první vzájemnou interakci. Rodiče vkládají do výchovy nejen své postoje, ale často přejímají model své vlastní výchovy. 74 Vztah matky a dítěte daleko přesahuje meze sociálních vztahů, je to mnohem hlubší vazba, která nemá v oblasti sociálního života obdoby. Citová vazba matky a dítěte se utváří již v prenatálním období, tedy v době těhotenství matky. Zatímco vazba matky s dítětem je primární, vazba s otcem je až sekundární. Citově primární vliv pro dítě představuje matka, hodnotově a intelektuálně primární vliv představuje otec. 75 Význam matky pro dítě je odborníky zkoumán už v prenatálním období. Matka přivádí dítě na svět a má primární význam pro dítě má i po jeho narození. Dítě v děloze bylo součástí matky, po jeho narození jednota s matkou pokračuje, i když už nepřímo. Matka je zdrojem potravy, příjemných pocitů, pokračují vjemy jejího těla. Dítě vnímá matku jako nedílnou součást sebe, až později si začíná uvědomovat sama sebe. Kontakt 73
PELIKÁN, J. Výchova jako teoretický problém. 1995: 74-76 PELIKÁN, J. Výchova jako teoretický problém. 1995: 88-89 75 MÁCHOVÁ, J. Duševní hygiena rodinného života. 1974: 138-140 74
- 30 -
dítěte s matkou a také její výchovná péče v raném dětství jsou základem pro zdravý vývoj dítěte. Pro osobnost dítěte je nejdůležitější hlavně emocionální, tedy citová stránka. 76 Cvekl uvádí, že dítě při svém zrození nemá žádné myšlení a reaguje jen reflexně. Po osmém dni po narození začíná dítě reagovat na signály, přesto všechny reakce na vnější stimul probíhají pod tlakem vnitřních potřeb. Tyto potřeby zprostředkovává převážně matka. Pocit uspokojení se spojuje s matkou a její tváří. Matka však není vnímána jako matka, ale pouze lidská tvář, která může být eventuálně nahrazena maskou. Tím dochází k trvalému spojení mezi potřebou a člověkem, který tyto potřeby uspokojuje. 77 V prvních dvou měsících se dítě chová téměř zcela pasivně. Za počátky aktivity dítěte můžeme považovat úsměv a také křik. Dítě vynaloží určité úsilí, aby mohlo křičet, což vyžaduje energii a zároveň dítě tuto činnost kdykoli ovládá. 78 Nedostatek přiměřených podnětů v raném dětství má za následek mnohdy emocionální, sociální a senzorickou deprivaci. Negativní vliv může mít jak nedostatek potřebných kontaktů, tak i jejich přemíra. Nedostatek, ale i přemíra kontaktů mohou vést ke komplexu méněcennosti. Dítě se pak stává nesamostatné, neschopné samostatného řešení problémů a spoléhá na pomoc druhých.
Nadměrné množství kontaktů může mít zcela opačné důsledky
a může vést ke komplexu všemohoucnosti. Dítě pak má pocit, že může vše, že jej nic neomezuje a že má lidi, kteří za něj vše zařídí. 79 Pelikán uvádí, že úspěšnost v životě úzce souvisí s charakteristikami rodiny. Na formování osobnosti jedince se významně podílí zejména celková péče rodiny, zájem rodičů o dítě, jeho problémy a materiální i duchovní zázemí rodiny. Péče rodičů dále ovlivňuje vlastnosti osobnosti jakými je sociabilita, dominance, radikalismus a závislost na skupině. Akceptace rodiny, jejího životního stylu, norem, vztahů a postojů se dále odráží do vlastností, jako jsou disciplinovanost, sebekontrola, adaptace a nové prostředí atd. 80 76
HINTNAUS, L. Člověk a rodina, smysl a funkce rodiny. 1998: 32-33 CVEKL, J. Člověk v psychoanalytickém poli. 1969: 153 78 CVEKL, J. Člověk v psychoanalytickém poli. 1969: 153-154 79 PELIKÁN, J. Výchova jako teoretický problém. 1995: 90-91 80 PELIKÁN, J. Výchova jako teoretický problém. 1995: 93 77
- 31 -
2.2.1 Typy výchovy – výchovné styly Vágnerová uvádí tři hlavní výchovné styly rodičů, a to styl autoritářský, liberální a demokratický. 1. Pro autoritářský styl výchovy je typické užívání zákazů, příkazů, vyžadování poslušnosti, odmítání samostatnosti dítěte a trest při neuposlechnutí. 2. Liberální styl, neboli také výchova bez hranic. Zde rodiče preferují výchovu bez jakýchkoli omezení, dítě nemá stanovené limity, nezná hranice a neví, co může, a co už ne. 3. Demokratický styl vede dítě k samostatnosti a zodpovědnosti. Děti dostávají prostor pro svobodu a samostatnost s ohledem na jejich věk a možnosti. 81 Hintnaus zmiňuje čtyři typy výchovných cílů: výchova protektivní a ctižádostivá, autoritativní ctižádostivá, liberální empatická výchova a demokratická empatická výchova. 1. Výchova protektivní a ctižádostivá používá povzbuzující pozitivní motivaci a citovou závislost dítěte. 2. Autoritativní ctižádostivá výchova se opírá o kázeň, požadavky, tresty a submisi dítěte. 3. Liberální empatická výchova vychází vstříc potřebám a přáním, není v ní však kladen důraz na požadavky a cíle. 4. Demokratická a empatická výchova respektuje práva, potřeby a individualitu dítěte a klade na ně přiměřené požadavky k prospěchu vývoje osobnosti. Tato výchova kooperuje s dítětem. V konkrétní výchově se uplatňují vždy všechny uvedené prvky, avšak v různé míře a vzájemném poměru, který není nikdy zcela rovnovážný. 82 Je jasné, že prvotní vliv rodiny má pro vývoj jedince velký význam. Pro normální vývoj dítěte je nezbytná láska k dítěti, láska ve vztahu, pocit bezpečí, přičemž láska nesmí přerůst v přehnanou péči a starostlivost, v nadměrnou ochranu a závislost dítěte na rodičích. 83
81
VÁGNEROVÁ, K. Minimalizace šikany. 2009: 58-60 HINTNAUS, L. Člověk a rodina, smysl a funkce rodiny. 1998: 45-46 83 PELIKÁN, J. Výchova jako teoretický problém. 1995: 180-181 82
- 32 -
Naopak neadekvátní výchova může výrazně ovlivnit další vývoj dítěte. Podle petrohradských dětských psychoterapeutů V. Garbuzova, A. Zacharova a D. Isajeva existují tři takové základní typy nesprávné výchovy: výchova typu nepřijetí, výchova hypersocializující (protektivní) a výchova egocentrická. 1. Výchova typu nepřijetí může mít několik různých variant, jako např. nepřijetí pohlaví dítěte, narození neplánovaného dítěte, nebo narození postiženého dítěte. Tento stav může ovlivnit nejen postoje rodičů k dítěti, ale i výchovu samotnou. Tato výchova pak bývá mnohdy tvrdá a tyranská, může vést k přezírání, ironizování nebo nezájmu o dítě. U dětí často vznikají komplexy méněcennosti a bázlivosti s labilním postojem k životu. 2. Výchova hypersocializujícího typu se většinou vyskytuje v rodinách s jedním dítětem, dále v rodinách, kde se dítě narodí starším rodičům, nebo v rodinách, kde se narodí dítě postižené, nemocné, apod.
Tito
rodiče se na dítě mnohdy upnou, typická je pro ně úzkostlivost, přehnaná obava o dítě, přehnaná péče, snaha poskytnout mu vše, co potřebuje, a také odstraňovat všech překážky a obtíže. Často dochází k projekci vlastních aspirací do dítěte, které je tak mnohdy zahlcováno informacemi a přetěžováno, což může paradoxně vést k neúspěchu a ke komplexu méněcennosti. Tyto děti jsou zvyklé, že za ně všechny těžkosti a překážky vyřeší někdo jiný. 3. Egocentrická výchova se v některých rysech podobá výchově hypersocializujícímu typu. V egocentrické rodině se dítě stává centrem pozornosti celé rodiny a má pocit všemohoucnosti. Rodiče se tak mnohdy obětují pro své dítě. Autor říká: „Malý tyran může dělat, co chce a ví velice dobře, na co jsou rodiče citliví- na pláč, slzy, nebo naopak křik apod.“ Dítě není zvyklé se někomu, nebo něčemu přizpůsobovat, naopak je zvyklé, že se všichni přizpůsobí jemu. Vzniká tak spotřební vztah k ostatním. Při přechodu dítěte do nového prostředí,
kde
již
není
středem
pozornosti,
může
docházet
k bezmocnosti, méněcennosti až k agresi. V dospělosti jednají tito jedinci mnohdy infantilním způsobem, snaží se být ve středu pozornosti, úspěch přičítají vždy sobě a neúspěch druhým.
- 33 -
4. Ještě s jedním typem výchovy se můžeme setkat, jedná se o výchovu autokratickou, která se vyskytuje nejen u dětí nechtěných, ale i jako cílevědomý výchovný záměr. Rodiče při ní mnohdy zakrývají svoji nejistotu tvrdostí. 84 Při výchově je vždy nutné usilovat o vyváženost různých výchovných hledisek. Výchovné prostředky musí brát v potaz všechny podmínky, situace a možnosti dítěte. Mezi další negativní výchovné styly tedy můžeme zařadit i výchovu bez lásky, příliš hýčkající výchovu, omezující výchovu, výchovu založenou na přísné kázni a poslušnosti, výchovu s nesrozumitelnými požadavky na dítě, výchovu ambiciózní, přehnaně ctižádostivou nebo výchovu ponižující. Všechny tyto typy výchovy, pokud dojdou do přílišných krajností, mají negativní dopad na vývoj jedince. 85 Pro rodinu a zdravý vývoj dítěte existuje několik významných faktorů, které ovlivňují celkové fungování rodiny: atmosféra v rodině, vzájemné vztahy mezi jejími členy, rodina jako místo bezpečí, soulad mezi rodiči, porozumění dítěte s otcem a matkou, smysl rodičů pro spravedlnost, zájem o partnera, zdravotní stav rodičů, životní úroveň rodiny, atd. 86 Výchovný styl rodičů je ovlivňován především jejich osobností rodičů. Z osobnostních faktorů je to temperament, psychická stabilita, hodnotová orientace, vzdělání, sociální postavení a národní příslušnost. Styl výchovy ovlivňují také faktory sociální a zdravotní. Výchovu ovlivňují samotné děti, jejich povaha, nadání, schopnosti, ale třeba i jejich počet v rodině. Výchovný styl je také více méně ovlivňován i věkem rodičů. 87 Autorka Šulová v knize The individual and the process of socialisation in the environment of current society nemluví o výchovných stylech, ale uvádí několik současných trendů, které se uplatňují ve výchově dětí. Autorka zmiňuje tři hlavní trendy. První je přístup orientovaný na dítě „childcentered
approach“,
dalším
je
moderní
přístup
„modern
approach“
a posledním je hledající nebo zkoumající přístup „exploring approach“. Autorka zmiňuje, že se společnost od prvního přístupu, který je „zaměřený na dítě“, odklání. Společnost začíná zdůrazňovat právo všech 84
Cit. dle PELIKÁN, J. Výchova jako teoretický problém. 1995: 182-186 HINTNAUS, L. Člověk a rodina, smysl a funkce rodiny. 1998: 50-54 86 PELIKÁN, J. Výchova jako teoretický problém. 1995: 187 87 HINTNAUS, L. Člověk a rodina, smysl a funkce rodiny. 1998: 47-48 85
- 34 -
členů společnosti a také rodin na plnohodnotný život ve všech stádiích vývoje. Avšak stále mnoho rodin má sklon prosazovat a zdůrazňovat pouze potřeby a touhy dětí. Skupina lidí se tak zaměřuje pouze na péči o děti a jejich vývoj. Děje se tak především v chudých částech světa. Druhý „moderní přístup“ je typický pro tu část lidí, která požaduje dodržování individuality každého jedince, s ohledem na to, aby byla naplněna jeho očekávání. Lidé se tedy pro dítě mohou rozhodnout. Pro rodiče je dítě symbolem genetického a rodičovského úspěchu. Rodiče očekávají, že vývoj dítěte proběhne bez větších problémů. Je zde silná orientace na výkon dítěte. Třetí „zkoumající přístup“ se zaměřuje na tu část populace, která je dost stará na to, aby byla rodiči, avšak která hledá alternativní způsoby života. Obrací se zpět k přírodě jako reakce na současný uspěchaný a náročný životní styl. Pokud se tito lidé stávají rodiči, hledají alternativy i ve výchově dětí. Nacházejí inspiraci u skupin, které sledují přirozený způsob života (např. domácí porody bez přítomnosti lékaře, kojení dítěte po dlouhou dobu, nošení dítěte v šále apod.) 88 (Překl. M.G.)
2.3 Socializace „Socializace je pojímána jako proces přípravy pro život ve společnosti, jako akulturace využívající vedle výchovy i řady sociálních vlivů k formování osobnosti člověka.“ 89 Socializace jedince probíhá v průběhu celého jeho života, člověk zraje nejen po stránce biologické, ale i psychické a sociální. 90 Socializací
označujeme
proces
aktivního
přizpůsobování
jedince
společenskému systému. Sociologie zdůrazňuje, že jedinec se jako sociální bytost nerodí, ale stává se jí. Psychologie se zaměřuje v procesu socializace především na utváření lidské osobnosti a psychiky. Pedagogika vychází z analýzy výchovy, kterou pokládá za cílevědomé a záměrné působení
88
ŠULOVÁ, L. Searching for optimal facilitation of early childhood development. IN. ŠULOVÁ, L. GILLERNOVÁ, I. The individual and the process of socialisation in the environment of current society. 2008: 134-135 (překl. M.G.) 89 PELIKÁN, J. Výchova jako teoretický problém. 1995: 132 90 HAVLÍK, R., KOŤA, J. Sociologie výchovy a školy. 2002: 47
- 35 -
na člověka, které je nemožné bez celostního pohledu na jeho začleňování do společnosti. 91 Socializace člověka je na jedné straně procesem včleňování jedince do společnosti, na straně druhé pak procesem formování autenticity jedince. Nelze hovořit o autenticitě, není-li budována v kontextu se sociálními vztahy, do nichž se člověk dostává. 92 Proces socializace se realizuje jako činnost osobního působení všech členů rodiny navzájem, a to včetně kladných, ale i záporných vlivů a vzorů chování. Rodiče se stávají dítěti představiteli možného partnerského vztahu a dítě má možnost sledovat, jak takový vztah vypadá a jak funguje. Dítě má díky
tomuto
vztahu
možnost
čerpat
jistotu
pro
své
první
kroky
ve společnosti. Dále se učí řešení konfliktů a napětí v partnerském, nebo jiném mezilidském vztahu. Rodinná socializace je tedy nejen prostorem pro socializaci dítěte a dalších členů rodiny, ale je zároveň určitým modelem pro osvojování sociálních rolí muže a ženy a dále otce a matky. 93 Lidská bytost je od narození ovlivňována jednak fyzikálním a jednak společenským
prostředím. Jedinec je utvářený společenskými vztahy
a od narození až do dospělého věku je lidská bytost předmětem společenského nátlaku, který se však projevuje různě v různých vývojových etapách. Společenské prostředí vyvolává vzájemnou interakci mezi jedincem a jeho okolím. Podle Piageta v sobě socializace tedy zahrnuje dva protikladné procesy akomodaci a asimilaci. Akomodaci chápe autor jako vliv prostředí na jedince a asimilaci naopak jako vliv jedince na prostředí. 94 Osobnost jedince je ovlivňována působením jak vnitřních dispozic, tak i vnějších vlivů. Nejen prostředí ovlivňuje jedince, ale také jedinec ovlivňuje prostředí. Každý je neopakovatelnou bytostí, ale zároveň i produktem našeho prostředí. Nástrojem mezi jedincem a společností je právě socializace. Jedinec se tak z biologického tvora stává kulturní a sociální bytostí, která
91
POLÁČKOVÁ, V. Socializace a výchova. IN KRAUS, B., POLÁČKOVÁ, V. et. al. Člověk, prostředí a výchova. 2001: 54 92 PELIKÁN, J. Výchova jako teoretický problém. 1995: 131 93 STAŠOVÁ, L. Rodina jako výchovný a socializační činitel. IN KRAUS, B., POLÁČKOVÁ, V. et. al. Člověk, prostředí a výchova. 2001: 80-82 94 PIAGET, J. Psychologie inteligence. 1970: 132-137
- 36 -
jedná podle určitých pravidel, plní jistá očekávání a role a respektuje určité normy a hodnoty. 95 Podle Bergera a Luckmanna se jedinec členem společnosti nerodí. Členem společnosti se jedinec stává právě socializací. 96 Smyslem socializace je interiorizace neboli zvnitřnění kulturních norem a hodnot, kdy jedinec tyto hodnoty a normy přijímá za své, nejedná už jen díky určitému tlaku z vnějšku. 97
2.3.1 Primární socializace Primární socializace je první socializací, kterou jedinec prochází v období dětství a skrze kterou se stává členem společnosti. 98 Primární socializace začíná bezprostředně po narození dítěte. Jedinec se rodí do světa, kde se setkává se svými nejbližšími, hlavně s matkou a dalšími členy rodiny, na kterých je závislý. Dítě se setkává s určitými definicemi situací, tyto situace jsou mu předkládány a dítě se s nimi ztotožňuje, neboť jiné definice reality pro něj nejsou dostupné. 99 Nejranější socializace se nazývá primární. Jedná se o socializaci dítěte během několika prvních měsíců, která probíhá v bezprostředním světě rodiny. Primární socializace utváří své „já“ jako vědomí vlastní identity odlišné od druhých. V prvních měsících dítě nechápe rozdíly mezi vlastním „já“ a „ty“. Tyto rozdíly si začíná uvědomovat asi až od dvou let. 100 Dítě začíná již brzy po narození vnímat své okolí, ale ještě dlouho si neuvědomuje svoji samostatnou existenci. Již od nejútlejšího dětství usiluje o realizaci vlastních základních potřeb (ukojení hladu, žízně, potřeby čistoty a spánku atd.), ale protože tyto potřeby uspokojuje někdo jiný, nedochází ještě, k pochopení vlastního já. 101 V o období do dvou let můžeme mluvit o elementární socializaci, při níž se dítě zcela identifikuje s matkou a tím současně utváří i vztah k sobě, ale nejprve v pocitu „my“. V období do čtyř let mluvíme o rodinné 95
HAVLÍK, R., KOŤA, J. Sociologie výchovy a školy. 2002: 43-44 BERGER, P. L., LUCKMANN, T. Sociální konstrukce reality. Pojednání o sociologii vědění. 1999: 128 97 HAVLÍK, R., KOŤA, J. Sociologie výchovy a školy. 2002: 44 98 BERGER, P. L., LUCKMANN, T. Sociální konstrukce reality. Pojednání o sociologii vědění. 1999: 129 99 ŠEĎOVÁ, K. Děti a rodiče před televizí, rodinná socializace dětského televizního diváctví. 2007: 20 100 HAVLÍK, R., KOŤA, J. Sociologie výchovy a školy. 2002: 45 101 PELIKÁN, J. Výchova jako teoretický problém. 1995: 178 96
- 37 -
socializaci. Dítě potřebuje zažít pocity lásky a bezpečí. Podmínkou zdravé socializace je vytvoření trvalých vazeb s jinými lidmi a postupné vybudování emoční jistoty a stability. Ani v nejranější fázi vývoje není dítě pasivním objektem, ale naopak aktivním subjektem. Reaguje na chování druhých a stejně jako rodiče formují osobnost svého dítěte, tak i dítě ovlivňuje své rodiče a dochází mezi nimi ke vzájemné interakci. 102 O interakci hovoří i Pelikán a zdůrazňuje, že se nejedná o jednosměrný proces, ale o vzájemné ovlivnění dvou nebo více subjektů. Dále zmiňuje dva druhy interakce, a to intrapsychickou interakci (komunikace vlastního Já) a interpersonální interakci (interakci s druhými). 103 V období batolete a v počátcích předškolního věku dochází k budování stability, jistoty a identifikace vlastního místa v rodině a vznikají první sociální reakce a osobnostní struktury, které později usnadňují či znesnadňují další socializaci. Od jednoho do 4-5 let se dítě učí disciplíně. V další etapě socializace
roste
sebeovládání
a
sebekontrola
a
s tím
je
spojeno
i osamostatňování dítěte. Formuje se základ pro přijetí kulturních norem a hodnot. Dítě rozlišuje roli otce, matky, sourozenců a dalších blízkých, případně cizích. Novým prvkem je pro dítě příchod do školy, rodina už nezůstává jediným zázemím socializace. 104 „Podstatou socializace je každopádně interakce jedince s druhými lidmi.“ 105 Rodina jako socializační činitel má v prvních letech života dítěte naprosto výhradní vliv. Později působení rodiny mírně ustupuje do pozadí a do hry vstupuje škola, vrstevníci a media. Rodina má však velký význam i nadále. 106 V dětství dochází k vytváření vztahů s okolím, je to období učení, získávání a osvojování návyků a dále období, ve kterém se jedinec začleňuje do společnosti. Vzájemnou interakcí s druhými lidmi nebo s institucemi, jako jsou mateřská škola, základní škola, zájmové kroužky a především rodina,
102
HAVLÍK, R., KOŤA, J. Sociologie výchovy a školy. 2002: 51-52 PELIKÁN, J. Výchova jako teoretický problém. 1995: 82 104 HAVLÍK, R., KOŤA, J. Sociologie výchovy a školy. 2002: 49-52 105 ŠEĎOVÁ, K. Děti a rodiče před televizí, rodinná socializace dětského televizního diváctví. 2007: 14 106 ŠEĎOVÁ, K. Děti a rodiče před televizí, rodinná socializace dětského televizního diváctví. 2007: 1424 103
- 38 -
dochází k socializaci. V rodičích má většina dětí své vzory, díky nim se učí navazovat kontakt s okolím, učí se komunikovat. Rodina předává dětem určité způsoby a vzory chování, které děti jednou samy použijí při výchově vlastních dětí. 107 „Děti...nejsou pasivními čekateli na dospělost, jsou aktivními tvůrci svého života. Dětství je strukturovaným i strukturujícím konceptem.“
107
DEDKOVÁ, M. Práva a povinnosti dětí v rodinách. IN NOSÁL, I. (ed.) Obrazy dětství v současné české společnosti. 2004: 91-92 108 DOPITA, M., SKOPALOVÁ J. Politika v životě dětí. IN NOSÁL, I. (ed.) Obrazy dětství v současné české společnosti. 2004: 153
108
- 39 -
3. DALŠÍ SYSTÉMY, KTERÉ VSTUPUJÍ DO VÝCHOVY DĚTÍ V SOUČASNÉ RODINĚ Tato kapitola se bude věnovat dalším činitelům, které vstupují do výchovy dítěte. V první řadě zmiňuji prostředí, které každého z nás více či méně ovlivňuje a dále zmíním, jaké mohou být jeho typy. Mezi hlavní systémy ovlivňující výchovu jsem zařadila také rodinu, tedy rodiče, sourozence a prarodiče, respektive širší příbuzenstvo. V souvislosti s rodinou jsem se v této kapitole věnovala i problematice gender, tedy rozdílům mezi muži a ženami a také rozdělením rolí. Gender je určitě významným faktorem, který ovlivňuje každého jedince, a tedy i výchovu. Další nezanedbatelnou roli ve výchově dětí hraje také škola společně s vrstevnickou skupinou a v neposlední řadě také masmédia. „Jedním ze základních předpokladů zdravého duševního vývoje dítěte je, aby vyrůstalo v prostředí citově vřelém a stálém...Je třeba...hodně sil, abychom tyto dvě podmínky splnili. Ta první požaduje, aby rodiče měli své dítě rádi. Ta druhá požaduje, aby se měli rádi navzájem.“ 109
3.1 Prostředí a jeho vliv na jedince Životní prostředí vytváří podmínky, neboli prostor pro život. Životní prostředí je to, co člověka ovlivňuje a člověk na ně určitým způsobem reaguje. Jedná se o podmínky přírodní, ale i kulturní a společenské. 110 Individuální vývoj každého jedince je podle Pelikána určován na jedné straně širším sociokulturním prostředím a na straně druhé nejužším společenským prostředím. Do nejširšího sociokulturního prostředí patří makroklima (stav společnosti, ve které jedinec žije) a mezoklima (příslušnost jedince k určité společenské vrstvě, národnosti, instituci). Nejužším společenským prostředím je mikroklima (sem patří hlavně rodina, později přátelé, vrstevnická skupina, partneři aj.) 111
109
MATĚJČEK, Z. Rodiče a děti. 1989: 9 KRAUS, B. Prostředí a jeho vliv na jedince. IN KRAUS, B., POLÁČKOVÁ, V. et. al. Člověk, prostředí a výchova. 2001: 99 111 PELIKÁN, J. Výchova jako teoretický problém. 1995: 33-32 110
- 40 -
Co
se
týče
prostředí,
inspirací
nám
může
být
psycholog
Bronfenbrenner, který se zabýval interakcí mezi vývojem dítěte a působením prostředí. Autor zdůrazňuje čtyři základní typy prostředí, které na jedince v různé míře působí a ovlivňují jej. Jsou to mikrosystém, mezosystém, exosystém a makrosystém.
Mikrosystém je nejbližší okolí dítěte, např.
rodina a třída, která působí na jedince přímo. Zpočátku je mikrosystém malý, ale tím že dítě vyrůstá, se jeho nejbližší okolí rozšiřuje o kamarády, spolužáky, rodiny partnerů, apod. Mezosystém tvoří dva mikrosystémy ve vzájemné interakci, které na rodinu neustále působí, jako jsou např. původní rodiny rodičů, škola a vrstevnické skupiny apod. Exosystém je systém, který nepůsobí přímo na členy rodiny, ale pouze na prostředí a ovlivňuje jejich rozvoj. Patří sem např. pracoviště rodičů, které ovlivňuje, jak moc času tráví rodič v zaměstnání či kolik času stráví prací doma. Pracoviště tak nepůsobí na dítě přímo, ale přesto ovlivňuje množství času, které může rodič s dítětem strávit. A nakonec makrosystém, což je vlastně interakce jedince s širšími kulturními souvislostmi, jako jsou např. národnost, životní a kulturní prostředí, postoje, hodnoty, normy, očekávání apod. (Překl. M.G.) 112 Matějček hovoří o rodině jako o mikrosystému, který je však zapojen do širšího společenského systému- mezosystému, do kterého patří širší příbuzenstvo, sousedé, přátelé a ti, kdo jsou s rodinou ve styku. Ovlivňují ji, ale jsou jí také ovlivňováni. Rodina je však zapojena ještě do dalšího, širšího systému sociálních vztahů tj. exosystému. Jedná se o instituce, jakými jsou služby, poradna, škola, zaměstnavatel aj. Společně s tímto exosystémem je rodina obklopena dalším, ještě širším okruhem společenských institucí, tzv. makrosystémem. Tento systém je zcela neosobní, má celospolečenský dosah, charakterizuje danou společnost a udává společenské normy, hodnoty, postoje, zákony, zvyky, tradice aj. 113 Kraus uvádí z hlediska prostoru taktéž makroprostředí (prostor, který vytváří podmínky pro existenci společnosti), dále regionálním prostředí (rozsáhlejší teritorium uvnitř nějaké společnosti), lokální prostředí (okolí 112
University of Akron [online]. 2009 [cit. 2010-03-29]. http://gozips.uakron.edu. Dostupné z WWW: . 113 MATĚJČEK, Z. Výbor z díla. 2005: 360
- 41 -
jako např. obec, městská čtvrť, bydliště) a nakonec mikroprostředí (bezprostřední prostředí, ve kterém jedinec pobývá). Zásadní roli v utváření jedince hraje mikroprostředí, protože působí bezprostředně, intenzivně a s vysokou frekvencí. Z hlediska charakteru zmiňuje autor prostředí kulturní, přírodní a společenské. Dále z hlediska působících podnětů a jejich frekvence zmiňuje prostředí podnětově chudé a přesycené. 114 Jedince nejčastěji ovlivňuje právě mikroklima.
Osobnost člověka je
utvářena jak na základě genetických, vrozených dispozic, tak i v procesu interakce
s okolním
prostředím.
V rámci
této
interakce
dochází
k tzv. sociálnímu učení. Působení na utváření osobnosti jedince může probíhat třemi různými formami. V první řadě je to spontánní utváření, v tomto případě není záměr působícího jedince měnit osobnost příjemce, přesto je jeho chování a jednání ovlivňováno. Druhou formou je tzv. situačně cílené utváření, kde má působící jedinec záměr ovlivnit jednání a chování recipienta, avšak pouze ve zcela konkrétním případě a situaci. Nejde jen o donucení jedince, aby něco konal či nekonal, ale aby jedinec změnil svůj postoj, názor a vztah. Třetí formou je cílevědomé a systematické utváření osobnosti, jejímž cílem je dosáhnout trvalejších změn v osobnosti recipienta, v jeho chování a jednání. Cílem je tedy změna samotné osobnosti a její formování- v tomto případě mluvíme o výchově jedince. 115 Vlivu dědičnosti, prostředí a výchovy se věnuje i Grecmanová. Podle autorky je chování zejména v raném věku ovlivněno především vrozenými dispozicemi, postupně však získává rozhodující vliv výchova spolu s prostředím. 116 Podle Cvekla je dědičnost člověka vždy dvojí povahy, a to biologická a kulturní. Obě složky jsou přítomny, ale hranice mezi nimi je proměnlivá. Sociálně a kulturně orientované směry budou minimalizovat význam dědičných a vrozených faktorů, a naopak biologizující směry budou mít sklon k minimalizaci kulturních dědičností. 117
114
KRAUS, B. Prostředí a jeho vliv na jedince. IN KRAUS, B., POLÁČKOVÁ, V. et. al. Člověk, prostředí a výchova. 2001: 100-102 115 PELIKÁN, J. Výchova jako teoretický problém. 1995: 33-32 116 GRECMANOVÁ, H. HOLOUŠOVÁ, D., URBANOVSKÁ, E. Obecná pedagogika I. 2002: 41 117 CVEKL, J. Člověk v psychoanalytickém poli. 1969: 146-147
- 42 -
Dítě se rodí do určité rodinné konstelace, je ovlivněno citovým a výchovným klimatem rodiny, které ovlivňují dominujícím způsobem zvláště rodiče. A právě rodiče přistupují k dítěti s určitými očekáváními a požadavky a připisují mu určitou roli. 118 Rodinné prostředí však není všemocné. Dítě přichází na svět s určitými zděděnými dispozicemi a jeho temperament může být ovlivněn jak dědičností, tak i vývojem. Rodina je jedním z vnějších vlivů, které na dítě v dětství působí. 119
3.2 Rodinné prostředí 3.2.1 Rodiče a děti „Moderní rodina je pro děti bránou do sociálního světa a pro dospělé bezpečným útočištěm, kam se z tohoto světa vracejí.“ 120 Rodiče se na výchově svých dětí podílejí největším dílem. Jsou to právě rodiče, kdo uvádějí své dítě do společnosti, ukazují mu, jak taková společnost funguje a osvětlují mu pravidla, normy a zákonitosti, jež si jedinec musí osvojit a naučit se je respektovat, aby mohl žít a přežít. Snaží se mu předat své zkušenosti a vědomosti. 121 Rodič vkládá do výchovy dětí své aktuální postoje a vlastní zkušenosti, které pro něj hrály důležitou roli v různých fázích jeho života. Otec i matka tedy přistupují při výchově dětí poznamenáni vlastními zkušenostmi, postoji i potřebami. 122 Postoje rodičů se mohou odrážet přímo v chování, v zacházení s dítětem či ve výchovných praktikách. Nejvíce je dítě ovlivňováno rodičovskými postoji ve věku od dvou do čtyř let. Utváření rodičovských postojů je utvářeno
kulturně,
dále
jejich
zkušenostmi
i
historií
jejich
vztahů
a životní dráhy. Do rodičovských postojů patří nejen vztah k dětem a výchovné metody, ale i postoje rodičů ke společnosti a vztahy k druhým lidem. Dítě od raného dětství přijímá informace o světě, o sobě samém,
118
CVEKL, J. Člověk v psychoanalytickém poli. 1969: 178-179 MATOUŠEK, O. Rodina jako instituce a vztahová síť. 1997: 82 120 ŠEĎOVÁ, K. Děti a rodiče před televizí, rodinná socializace dětského televizního diváctví. 2007: 21 121 DOUBRAVOVÁ, M. Tak takhle ne, milí rodičové. IN NOSÁL, I. (ed.) Obrazy dětství v současné české společnosti. 2004: 136 122 KOTÁSKOVÁ, J. Socializace a morální vývoj dítěte. 1987: 12-13 119
- 43 -
o vztahu k jiným lidem a o hodnotách z chování, jednání a postojů rodičů. Během dalšího vývoje dochází vlivem dalších socializačních činitelů ke změnám. Rodiče tak už nejsou jediným socializačním činitelem 123 Větší pracovní nároky moderní doby a zároveň častější uplatňování žen na trhu práce s sebou přináší změnu i v životě dětí. Dítě se tak často ocitá bez dozoru rodičů. Děti jsou tak nuceny k větší samostatnosti a k tomu, aby se o sebe dokázaly postarat. 124 V současné společnosti jsou převažující normou domácnosti se dvěma živiteli. Dnes je zcela běžné, že je zaměstnaný jak muž, tak i žena. Profesní aktivita žen tak výrazně stoupla.
Dříve náležela ženě především péče
o domácnost a výchova dětí. Ideál manželky a matky, která se věnuje výhradně svým dětem, dohlíží na jejich zdraví a školní povinnosti, tak postupně mizí. Ženská profesní aktivita je dnes běžnou podmínkou ženské existence,
stala
se
hodnotou
a
nástrojem
osobního
naplnění
a seberealizace. 125 Střední
Evropa
byla
dříve
tradičně
spojována
s patriarchálními
rodinnými strukturami. Muž byl živitel rodiny, měl většinou vyšší vzdělání, příjem i společenské postavení. Jeho pozice v rodině byla respektována. Role muže se však změnila a rozpadá se postupně i tradiční rozdělení ženských a mužských rolí v rodině. Žena má mnohdy vyšší vzdělání, než má muž a stejně tak se i žena uplatňuje na trhu práce. 126 Současná česká rodina je podle Matouška, „rodinou zaměstnané ženy“. Málokterá rodina by dnes vystačila s jedním platem, a proto je pro většinu rodin nutností, aby byli oba partneři zaměstnaní. Žena je mnohdy přetížena souběžnými požadavky práce a domácnosti. Přesto od muže očekává nejen pomoc v domácnosti, ale hlavně citový souzvuk a vztahové porozumění. 127 Chtějí-li dnešní rodiče skloubit rodičovství s prací, nemají příliš mnoho možností, jak tuto situaci řešit. S posunováním věku odchodu do důchodu dochází k nemožnosti využít pomoci prarodičů. Určitým řešením mohou být
123
KOTÁSKOVÁ, J. Socializace a morální vývoj dítěte. 1987: 26-28 DEDKOVÁ, M. Práva a povinnosti dětí v rodinách. IN NOSÁL, I. (ed.) Obrazy dětství v současné české společnosti. 2004: 92 125 LIPOVETSKÝ, G. Třetí žena. Neměnnost a proměny ženství. 2007: 219-239 126 KOVAŘÍK, J., ŠMOLKA, P. Současná rodina. Problémy-konstanty-proměny-naděje. 1996: 11-12 127 MATOUŠEK, O. Rodina jako instituce a vztahová síť. 1997: 35 124
- 44 -
tzv. tety na hlídání, po finanční stránce však tato možnost nemusí být přístupná všem. Rodičům tak mnohdy nezbývá nic jiného, než nechat děti doma samotné. Mění se tak role dětí, z pasivních příjemců péče se děti dostávají na místo plnohodnotných partnerů při dělbě práv a povinností v rodině. Stávají se tak samostatnými, rovnoprávnými a zodpovědnými členy rodiny. 128
3.2.2 Problematika gender Gender
je
jedním
z faktorů,
který
podmiňuje
místo
jedince
ve společenské hierarchii. Vlastnosti a schopnosti muže jsou hodnoceny výše než vlastnosti a schopnosti, které jsou spojovány se ženami. Dívky a chlapci jsou vychováváni k tomu, aby byli takovými, jak se o ženách a mužích věří, že jsou. Dívky a chlapci jsou tedy vychováváni podle svého genderu.
Děti se tedy ve vlastní rodině postupně seznamují s tím, co
znamená být dívkou nebo chlapcem skrze míru tradičního pojetí role může a ženy. 129 Moderní společnost s sebou přinesla změnu způsobu života, životních drah mužů i žen a zároveň změnu v mužských i ženských rolích. 130 Od mužů je očekávána jistá míra dominantního chování, kdežto u žen je představa submisivní a podřízené ženy. Už od dětství se člověk stává ženou nebo mužem. Lidé hodnotí chování své i druhých na základě jistých stereotypů a předsudků a očekávají to samé i od dítěte. Mezi hlavní znaky maskulinity patří průbojnost, realismus, ctižádostivost, samostatnost, odvaha, uvážlivost, rozhodnost, vůdčí postavení, aj. Mezi znaky feminity patří romantičnost,
jemnost,
citovost,
závislost,
impulzivita,
podřízenost,
ostýchavost, zranitelnost, aj. 131 Jste-li žena, společnost od vás bude očekávat spíše pasivitu, závislost a citové založení, a také že se rozpláčete snadněji než muž. Dále se od vás očekává pečovatelský přístup, smysl pro romantiku, starost o svůj zevnějšek
128
DEDKOVÁ, M. Práva a povinnosti dětí v rodinách. IN NOSÁL, I. (ed.) Obrazy dětství v současné české společnosti. 2004: 116-117 129 JARKOVSKÁ, L. Role pohádek a dětské literatury v reprodukci genderových nerovností. IN NOSÁL, I. Obrazy dětství v dnešní české společnosti. 2004: 58-59 130 ŠMÍDOVÁ, I. Matkové. IN MAREŠ, P., POTOČNÝ, T. Modernizace a česká rodina. 2003: 160-161 131 ALAN, J. Etapy života očima sociologie. 1989: 142-144
- 45 -
a nepříliš velká technická zdatnost. Jste-li muž, lidé budou očekávat spíše nezávislost, touhu prosadit se a schopnost ovládat své emoce. Dále lze od mužů očekávat soupeřivost, ambicióznost, velká zaujatost vlastními zálibami, prací či studiem a také určitá technická zdatnost. 132 V maskulinní společnosti se od mužů očekává rozhodnost, soutěživost, asertivní chování, výkonnost a úspěšnost. Ženám jsou přisuzovány tradiční hodnoty, vlastnosti a schopnosti, jako jsou umírněnost, solidarita, péče o druhé, citlivost a prohlubování mezilidských vztahů. Pro tradiční model rodiny je typická představa muže jako hlavy rodiny a živitele. Žena by měla zůstat v domácnosti, případně si najít práci, která by ji však umožňovala dostatek času pro rodinu a děti. 133 Hlavní rolí ženy je role matky, ženě jsou tak přisuzovány role pečovatelky
a
vychovatelky.
Další
nadstavbové
role,
které
s touto
determinací až tak nesouvisí, jsou role pracovní, jedná se hlavně o konstrukci neslučitelnosti role matky a role zaměstnané ženy. 134 Ideál ženy, která od přírody patří k rodině, se rozvíjel v důsledku odmítnutí ženy jako individua, ženy rovnoprávné a nezávislé. Moderní hodnoty však oslavují svobodné zacházení se sebou samým. Nová kultura je orientována na svobodnou volbu jednotlivce. Společenské uznání ženské práce je projevem uznání práva na vlastní život a na určitou hospodářskou nezávislost. 135 Postava
otce
je
ovlivňována
různými
stereotypy,
které
působí
neuvědoměle a které nekontrolovatelně ovlivňují naše chování. Muž bývá obecně prezentován jako vzdělaný, nezávislý, silný, úspěšný a odhodlaný kdykoli jednat. Je zde požadavek na odlišnost od matky. Za mužské se tak považuje to, co není ženské. Od otců se očekává racionálnost a ovládání emocí. Naopak emocionalita a iracionální chování vzbuzuje nevoli až odpor. Již od dětství jsou chlapci vedeni k tomu, že muži nepláčou. Tlak na muže, aby si vytvořili stereotypní mužské chování tak působí už od raného dětství.
132
RENZETTI, C. M., CURRAN, D. J. Ženy, muži a společnost. 2005: 20 MORGENSTERNOSVÁ, M. Kulturní aspekty socializace dítěte v předškolním věku. IN ŠULOVÁ, L., ZAOUCHE-GAUDRON, CH. Předškolní dítě a jeho svět. 2003: 419 134 KŘÍŽKOVÁ, A. Česká žena v práci a rodině posledního desetiletí. IN MANSFELDOVÁ, Z., TUČEK, M. Současná česká společnost. Sociologické studie. 2002: 150-151 135 LIPOVETSKÝ, G. Třetí žena. Neměnnost a proměny ženství. 2007: 228-246 133
- 46 -
Muži jsou zažitými stereotypy velmi ovlivněni, přesto se najdou tací, kteří se aktivně podílejí na rodinném životě, chodu domácnosti i péči o děti. Tito muži se však nevyhnou negativním reakcím svého okolí. V souvislosti s dnes už zcela běžným dvoukariérovým manželstvím jsou muži okolnostmi donuceni se podílet na domácích pracích a péči o děti. Muž nepřebírá roli ženy, pouze se k ní připojí. Od muže je stále očekáváno především ekonomické zajištění a postavení rodiny. Tento nový otec, který se zapojuje do chodu domácnosti a který pečuje společně s manželkou o svoje děti, tak svým dětem předává pozitivní alternativu k obrazu mužství. 136 Jsme-li přesvědčeni, že je výchova pouze ženskou záležitostí, pak učíme své syny, aby ignorovali své rodičovské cítění. Naopak dívky získávají od dětství možnost pečujícího a vychovávajícího chování. Už od dětství se chlapci učí, že by neměli plakat, že je to něco nepříjemného a nepřirozeného a mnoho mužů není schopných nejen dávat najevo svoje emoce, ale také rozumět svým vlastním pocitům. 137 Podle Renzetti a Curran se genderové stereotypy projevují i ve výchově dítěte. Dítě je vychováváno jako chlapec nebo jako dívka. Velký podíl na socializaci podle autorů mají hračky a dětská literatura. Typické hračky pro dívky jsou např. panenky, domečky pro panenky, kuchyňské náčiní; naopak chlapci si nejčastěji hrají se stavebnicemi, s auty, vláčky, apod. Svou roli hraje určitě i dětská literatura. Mužské postavy jsou většinou zobrazovány v rolích aktivních dobrodruhů a vůdců, ženské hrdinky jsou většinou právě naopak v rolích pasivních společnic a pomocnic. Je také zajímavé, že u chlapeckých hrdinů hraje hlavní roli důvtip, chytrost a výkon, u dívek je to často přitažlivý vzhled. 138 Pohádky mají ve výchově a vzdělávání dětí nepostradatelné místo, přestože vedou děti určitým způsobem k tradičním mužským a ženským rolím. Muži zde většinou zaujímají vyšší pozice než ženy, jsou aktivní, a svobodnější. Ženy mají mnohdy funkci objektu udíleného za odměnu muži.
136
ŠMÍDOVÁ, I. Matkové. IN MAREŠ, P., POTOČNÝ, T. (eds.) Modernizace a česká rodina. 2003: 159167 137 WARSHAK, R. A. Revoluce v porozvodové péči. 1996: 86 138 RENZETTI, C. M., CURRAN, D. J. Ženy, muži a společnost. 2005: 111-117
- 47 -
Ve většině pohádek jsou nejúspěšnější ty ženy, které jsou sice důvtipné, ale především krásné. 139 Dítě se identifikuje s pohlavní rolí asi ve věku kolem čtyř let. S pohlavní rolí je regulována celá řada projevů emocí, např. u dívek je tolerován pláč mnohem více, než je tomu u chlapců, naopak agresivní chování u dívek je více znepokojující, než totéž chování u chlapců. U dívek se akceptují více projevy závislosti, u chlapců projevy dominance. 140 Dítě se chová podle rodičovského vzoru a napodobuje rodiče stejného pohlaví. Je prokázáno, že otcové zvyšují ženskost svých dcer tím, že je odměňují za jejich tradiční ženské projevy (pasivita, závislost, podrobnost). Matky naopak podmiňují u svých synů chování tradičně mužské. Dítě si z původní rodiny neosvojuje pouze izolovaný obraz jednoho rodiče, ale všímá si vzájemné interakce mezi dalšími členy. 141 Rodiče často věnují větší pozornost dítěti stejného pohlaví. Již novorozené děti jsou popisovány z hlediska tradičních mužských a ženských vlastností. Děvčátka jsou menší, hezčí, roztomilejší, více podobná matkám, synové jsou hodnoceni jako větší, silnější a pozornější. 142 Sbližování a prolínání mužské a ženské role v moderní společnosti vede ke zvýšeným nárokům na muže i ženy. Od mužů se očekává více zájmu o rodinu, dále že budou více pomáhat s péčí o děti a v neposlední řadě také vyšší podíl na domácích pracích. Od žen se naopak očekává sebeprosazení, výkonnost, nezávislost a odolnost proti stresu. 143 V naší populaci můžeme sledovat větší zapojení mužů do rodiny a jejich větší angažovanost v rodině, než tomu bylo u starší generace. Toto zapojení do rodiny může probíhat dvěma směry. Muži mohou buď zcela převzít výkon nějaké činnosti (např. výchovy dětí), spíše však mohou partnerce v domácnosti a výchově dětí pomáhat. 144
139
JARKOVSKÁ, L. Role pohádek a dětské literatury v reprodukci genderových nerovností. IN NOSÁL, I. Obrazy dětství v dnešní české společnosti. 2004: 59-61 140 GILLERNOVÁ, I. Citový vývoj dítěte a úloha dospělého v jeho rozvoji. IN ŠULOVÁ, L., ZAOUCHEGAUDRON, CH. Předškolní dítě a jeho svět. 2003: 433 141 MATOUŠEK, O. Rodina jako instituce a vztahová síť. 1997: 55 142 MATOUŠEK, O. Rodina jako instituce a vztahová síť. 1997: 59 143 MATOUŠEK, O. Rodina jako instituce a vztahová síť. 1997: 16 144 MAŘÍKOVÁ, H. Genderový aspekt rodičovství. IN HAMPLOVÁ, D., ŠALAMOUNOVÁ, P., ŠAMANOVÁ, G. Životní cyklus. Sociologické a demografické perspektivy. 2006: 157
- 48 -
Kromě sdíleného rodičovství se někteří otcové stávají i primárními rodiči. Nejedná se pouze o vdovce či rozvedené otce, ale také o otce, kteří zůstávají na rodičovské dovolené dobrovolně a pečují o své dítě. Šmídová je nazývá „matkové“. Důvodem může být první řadě ekonomická stránkanezaměstnanost muže či lépe placená práce partnerky. 145 Německá socioložka Elisabeth Beck-Gernsheim dává do souvislosti problematiku gender a generační problematiku. Role ženy a muže byly dříve jasně vymezeny.
Tradiční úlohou ženy byla vždy péče o rodinu, děti
a domácnost, kdežto úlohou muže bylo rodinu zabezpečit a uživit. Dnes je běžné, že se ženy chtějí také uplatnit na trhu práce. Avšak i nadále jim zůstává na starost převážná část péče o rodinu a děti, přestože se muži začínají více podílet na chodu domácnosti a péči o děti. Na ženě tak stále zůstává velké břímě. Ženy se vždy staraly o malé děti a o stárnoucí rodiče, protože rodiny byly dříve spíše větší a pospolu žilo více generací. Současný pohled na tyto rodiny je však značně idealizovaný. Rodiny spolu dříve žily spíše z důvodu nutnosti pro přežití, než že by si tuto formu soužití samy zvolily. Dnešní rodiny jsou více rozdělené. Současně vedle rodiny existují i jiné formy soužití, jako např. singles, nesezdaná soužití, rodiny osamocených rodičů, rozvedení, bezdětní aj. Problém nastává, že se pak o stárnoucí rodiče pak nemá kdo postarat a rodinu tak musí nahradit jiné instituce. Přesto by podle autorky měla tato starost zůstat povinností rodiny. Problém skloubit zaměstnání i rodinu je tak velkým problémem, který je pro ženu velkou zátěží. Jedinou možností je podpora společnosti a pomoc partnera. Podle autorky tak soužití mezi generacemi závisí na tom, jak úspěšná bude dohoda mezi pohlavími. 146 (Překl. M. G.) Role žen byla dříve silně ztotožňována se sférou rodiny. Většina českých žen považuje svoji úlohu v domácnosti a péči o děti za stále důležitou. Ženy většinou nespojují svoji identitu pouze s profesním uplatněním ani výhradně s péčí o rodinu, ale s kombinací těchto dvou sfér. Značná část žen tak chce skloubit péči o rodinu a děti se zaměstnáním. Vysoký podíl žen se shoduje na tom, že je důležité, aby se na tradičně 145
ŠMÍDOVÁ, I., Matkové. IN MAREŠ, P., POTOČNÝ, T. (eds.) Modernizace a česká rodina. 2003: 168172 146 BECK-GERNSHEIM, E. Reinventing the family. 2002: 64-85
- 49 -
ženských činnostech v rodině začali podílet, více než tomu bylo doposud, i muži 147
3.2.3 Sourozenci Ve výchově dítěte se odráží klima rodiny, přičemž toto celkové klima rodiny určuje vedoucí partner v rodině. Dříve byl představitelem rodiny otec, dnes to může být i matka, ale podstatné je, že v rodině by měla být daná jasná hierarchie moci a rozdělení rolí a kompetencí. Kromě vzájemného vztahu partnerů a rodičů jsou v rodině důležité i vztahy mezi všemi jednotlivými členy. Vztahy rodičů ke všem dětem nebývají podle odborníků stejné. Vztahy a určité preference rodičů se přenášejí i na vztahy mezi sourozenci, to se může projevovat žárlivostí a soupeřením. Výzkumy dále uvádí, že vztahy mezi sourozenci souvisí s počtem dětí v rodině a také s pořadím jejich narození. Největší soupeření je mezi sourozenci, kteří jsou si věkově velmi blízcí. Méně rivality bývá mezi sourozenci, které odděluje větší věkový rozdíl. Mladší sourozenec se tomu staršímu snaží vyrovnat, kdežto vztah staršího k mladšímu bývá často protektorský a ochranitelský. Nejsnazší situace bývá v rodinách, které mají tři a více dětí, zde je totiž prostor pro rozdělení autoritativních, projektivních i submisivních rolí. Výjimečnou sociální situaci mají jedináčkové, kteří v rodině neprožívají soutěžení o sociální pozici a do života jdou často nepřipraveni. Pro dítě je výhodné, pokud má sourozence opačného pohlaví, má tak možnost poznat role druhého pohlaví. 148 Sourozenci jsou hned po rodičích našimi nejbližšími lidským bytostmi a nejdůležitějšími vychovateli. 149 Dnes už neplatí, že jedináčci bývají rozmazlení, jako tomu bývalo dříve. Právě naopak jsou dnes dětmi spíše přetěžovanými a úzkostně sledovanými. V početnější rodině se nároky rodičů na děti přeci jen trochu rozdělí. 150
147
CHALOUPKOVÁ, J., ŠALAMOUNOVÁ, P. Postoje k manželství, k rodičovství a k rolím v rodině v České republice a v Evropě. 2004 : 49-50 148 HINTNAUS, L. Člověk a rodina, smysl a funkce rodiny. 1998: 26-28 149 MATĚJČEK, Z. Rodiče a děti. 1989: 52 150 MATĚJČEK, Z. Rodiče a děti. 1989: 54
- 50 -
V každé rodině tvoří sourozenci určité společenství a jeden sourozenec bývá tomu druhému zdrojem vývojových podnětů. Vztahy mezi sourozenci jsou ovlivněny povahovými a temperamentovými vlastnostmi, ale i dalšími činiteli, jako jsou např. věk a sourozenecké pořadí. 151 Americký psycholog Leman se zabývá „sourozeneckou konstelací“ a děti v rodině rozděluje na prvorozené a jedináčky, druhorozené a prostřední děti a nakonec na nejmladší děti neboli benjamínky. Autor zdůrazňuje, že pořadí, v jakém jsme se narodili, ovlivňuje celý náš život, volbu povolání i partnera, a že má vliv i na naši osobnost. Prvorozené charakterizuje perfekcionismus,
spolehlivost,
svědomitost,
kritičnost,
systematičnost,
vážnost a tito jedinci jsou často studijní typy. Prostřední děti Leman charakterizuje jako vyjednavače, nezávislé a individualisty, kteří mají silné vazby ke skupině vrstevníků a často se vyhýbají konfliktům. Nejmladší děti se rádi předvádí, upoutávají na sebe pozornost, jsou intrikáni, často svádí vinu na druhé, jsou okouzlující a také společenské. Podle autora jsou vztahy v rodině proměnlivé a dynamické. Pokud se rodičům narodí další dítě, rodinné prostředí se mění. 152 Sourozenecké vztahy jsou komplexní a vztahy, které se utvářejí mezi jednotlivými členy sourozenecké skupiny, se budou měnit podle počtu dětí a jejich pozice podle pohlaví a věkového rozdílu mezi nimi. Mladší sourozenec se často snaží překonat (nej)staršího a pokouší se dosáhnout všeho co možná nejdříve. Soutěží tak se svým starším sourozencem. Nejstarší se naopak ocitá v postavení, kdy musí hájit své jednou získané role v rodině a je konzervativní. Nejstarší se často, aniž by si to sám přál, ocitá v roli rodiče a učí se být zodpovědný za své mladší sourozence. Nejstarší rovněž představuje určitého průkopníka, mladší tak může mít pocit, že již bylo vše vykonáno před ním. Při výchově dalších dětí jsou rodiče také více uvolnění a méně nároční, než u prvního dítěte. Prostřední děti často trpí tím, že jsou prostřední. Nejsou ani nejstarší, ani nejmladší. Tyto děti mohou mít pocit, že nemají ani prestiž nejstarších, ani výhody nejmladších. Autor je
151 152
MATĚJČEK, Z. Rodiče a děti. 1989: 54 LEMAN, K. Sourozenecké konstelace. 2008: 14-20
- 51 -
nazývá „dětmi středu“. Tyto děti se mohou cítit neuznávané a mohou si myslet, že nejstarší a nejmladší na sebe strhávají pozornost. 153 Sourozenecká pozice hraje ve vývoji dítěte důležitou roli. Starší sourozenec se snaží vést a pomáhat tomu mladšímu. Mladší sourozenec se tak učí přijímat vedení a spoléhat na ně. Není překvapením, že pokud jsou oba partneři, kteří zakládají rodinu, nejstaršími mezi sourozenci, mají často problém s tím, že budou v budoucnu oba chtít přebírat zodpovědnost a vedení. Naopak pokud zakládají rodinu nejmladší, mají zcela opačný problém, tedy že se nikdo z nich nechce ujmout vedoucího postavení. Pro jedince je velmi výhodné, pokud má z původní rodiny zkušenost se sourozencem opačného pohlaví. 154 Sourozenci jsou si věkově blízcí (přinejmenším je mezi nimi menší věkový rozdíl než mezi dětmi a rodiči). Mají tedy i podobné zájmy a potřeby. Sourozenci jsou si na jedné straně partnery, ale při různých konfliktech i rivaly. 155 Spojenectví mezi sourozenci hraje v rodině významnou roli. Dítě se učí solidaritě a formuje roli partnera, kterou bude později zastávat vůči spolužákům, kamarádům, kolegům, i partnerům v lásce. Prvorozené děti jsou často více orientovány na svět dospělých než na svět dětí, jsou svědomité, senzitivní, vážné a mnohdy orientované na studium. Druhorozené děti snadněji vycházejí se svými vrstevníky, jsou společenské, veselé, mírné a také bezstarostnější a lehkomyslnější, než jejich starší sourozenci. 156 Sourozenci jsou jedinci, kteří jsou si vzájemně blízcí, nejsou však totožní. Jsou vybaveni jinými vlastnostmi, žijí však se stejnými lidmi, ve stejném prostředí a v určitých sociálních vazbách a vztazích. Ve vztahu sourozenců se může na jedné straně objevovat určitá rivalita a soupeření, ale sourozenecký vztah může být i příležitostí pro vývoj sourozenecké náklonnosti, lásky, solidarity, spolupráce, obětavosti, ale třeba také respektu k zálibám a svobodě druhého. 157
153
FÉCHANT-PITAVY, H. Role sourozenecké skupiny ve vývoji dítěte:představení dvou výzkumných proudů. IN ŠULOVÁ, L., ZAOUCHE-GAUDRON, CH. Předškolní dítě a jeho svět. 2003: 113-116 154 MATOUŠEK, O. Rodina jako instituce a vztahová síť. 1997: 55 155 MATĚJČEK, Z. Rodiče a děti. 1989: 55 156 MATOUŠEK, O. Rodina jako instituce a vztahová síť. 1997: 81 157 MATĚJČEK, Z. Výbor z díla. 2005: 367
- 52 -
Mezi sourozenci navzájem vznikají nejen partnerské vztahy, ale také vztahy, které jsou hierarchizované např. podle věku, úspěchu nebo síly. Hierarchie vztahů mezi sourozenci je dána jednak pořadím narození, pohlavím, ale také i povahovými vlastnostmi. 158 Rabušic zmiňuje, že pořadí dětí s sebou přináší rozdílné hodnoty. První dítě je často narozeno na počátku manželství a rodiče tedy tuto událost vnímají velmi emocionálně. Další děti tak přicházejí na svět často proto, aby dělaly tomu prvnímu společnost a aby prvorozené dítě nebylo samo. Narození dalších dětí je motivováno různě, ať už životní orientací manželů, životními postoji či hodnotami nebo i sociální a ekonomickou situací v rodině. 159
3.2.4 Prarodiče a širší příbuzenstvo Oddělení pracovních organizací a domácnosti je příčinou, že některé ekonomicko-produktivní činnosti byly odstraněny z domova. Ve společnosti, která je zaměřena především na výkon, musí živitel rodiny často opustit domácnost a odcházet za zaměstnáním. Závislost rodiny na příjmu a výdělku tak vyžaduje určitou pracovní mobilitu a přizpůsobivost. Tato geografická mobilita způsobuje oslabení příbuzenských vazeb. To vše vytváří tlak na vznik nukleární rodiny (manželský pár a nezaopatřené děti) a její následnou izolaci od širší rodiny. Tato izolace však neznamená radikální rozbití vazeb se širším příbuzenstvem. Vztahy s nejbližší rodinou, většinou s rodinami manželů, zůstávají stále důležité. Rodina stále poskytuje svým členům bezpečí, citovou blízkost a podporu. 160 (Překl. M.G.) Rodina poslední dobou zaznamenává, že se zužuje rozšířená rodina a naopak se rozšiřuje rodina nukleární, tedy rodiče se svými dětmi. Dochází k uvolňování vztahů mezi rodinou prokreační a orientační, tedy mezi rodiči nukleární rodiny a jejich rodiči. Právě oslabování mezigeneračních vztahů k původním rodinám, jakmile je založena rodina nukleární, je součástí modernizačního procesu. Zároveň je typické i oslabení generačních vztahů mezi rodiči a dětmi, tedy v samotné nukleární rodině. Určitý podíl na tom 158
MÁCHOVÁ, J. Duševní hygiena rodinného života. 1974: 142 RABUŠIC, L. Kde ty všechny děti jsou? Porodnost v sociologické perspektivě. 2001: 168 160 PARSONS, T. The system of modern societies. 1971: 100-101 159
- 53 -
nese vrstevnická skupina, masová kultura a média. Jistým předpokladem rozvětvené rodiny je i fyzická blízkost či společné bydlení rodiny orientační a prokreační a jejich četné kontakty. 161 Rodina omezuje míru kontaktů s širším příbuzenstvem a převažuje návštěvní typ styku. Vztahy mezi rodiči a dětmi mívají povahu občasné materiální výpomoci nebo služby. 162 Prarodiče, babička a dědeček, mohou výrazným způsobem zasahovat do rodiny svých dětí. Mohou například protestovat proti narození dítěte, nesouhlasit s tím, že se má vnuk či vnučka narodit, nebo naopak mohou až naléhat, že už je nejvyšší čas, aby se nějaké to dítě narodilo. Prarodiče mohou zásadním způsobem ovlivňovat funkce rodiny. Velmi zásadně mohou také vstupovat a ovlivňovat výchovu nejen svých vnoučat, ale i jejich rodičů svými postoji, hodnotami a názory. 163 Přechod do role rodiče a narození dítěte se netýká pouze rodičů samotných. Matějček upozorňuje, že taková událost je výrazným zásahem, do života širší rodiny ať už v pozitivním či negativním smyslu. Nejen rodiče se dostávají do nové role, a to do role rodičů, ale i rodiče obou partnerů se dostávají do nové role prarodičů. Autor mluví o zralosti pro prarodičovství, která ovlivňuje pozdější vztah k narozenému vnoučeti. Tuto zralost ovlivňuje několik faktorů, jako např. věk prarodičů, postavení rodiny, kariéra, místo, kde rodina žije, počet vlastních dětí, věk, ve kterém se prarodičům narodily, ekonomická situace rodiny, ale také postoje ideové a náboženské. Samotný vztah prarodičů k vnoučeti je ovlivňován různými okolnostmi, např. zda se jedná o naše první, druhé či páté vnouče, dále kterému z našich dětí se dítě narodilo, jaký s ním máme vztah, ale také třeba jaký je vztah k partnerovi našeho dítěte, tedy ke snaše či zeťovi. 164 Narození potomka má většinou příznivý vliv na vztahy v rodině nejen mezi rodiči samými, ale zároveň upevňuje i mezigenerační vztahy, tedy vztahy mezi rodiči a prarodiči navzájem. 165 161
MOŽNÝ, I. Modernizace české rodiny a mezigeneračních vztahů v mezinárodním srovnání. IN MAREŠ, P. POTOČNÝ, T. (eds.) Modernizace a česká rodina. 2003: 11-15 162 ALAN, J. Etapy života očima sociologie. 1989: 81 163 MATĚJČEK, Z., DYTRYCH, Z. Radosti a strasti prarodičů, aneb když máme vnoučata. 1997: 16 164 MATĚJČEK, Z., DYTRYCH, Z. Radosti a strasti prarodičů, aneb když máme vnoučata. 1997: 22-25 165 KUCHAŘOVÁ, V. Některé obsahové změny postojů k manželství a rodičovství. IN MAREŠ, P., POTOČNÝ, T. (eds.) Modernizace a česká rodina. 2003: 201
- 54 -
Pro sociální vývoj dítěte je dobré, pokud má možnost komunikovat s generací prarodičů a pokud panují mezi rodiči a prarodiči dobré vztahy. 166 Prarodiče jsou svým vnukům přirozenými nositeli rodové tradice a dějinnosti. Dětem je mnohdy blízké a srozumitelné vykládání jejich prarodičů. Prarodičům se tak nabízí velká výchovná příležitost. Sami vědí, které hodnoty jsou pro život nezbytné, a mohou je svým vnoučatům poměrně lehce předávat. Ne řečí, ne kázáním, ale svými vyprávěními a příběhy. Hlavní funkcí prarodičů je příprava dětí na život. 167 Rodiče se často ztotožňují se svými dětmi a jejich chyby či neúspěchy vztahují na sebe. Prarodiče nenesou přímou odpovědnost za výchovu, s odstupem mohou vnímat a naslouchat, jaká jejich vnoučata skutečně jsou. Prarodiče jsou svým vnukům průvodci za poznáním. Zároveň jsou ztělesněním dějin. Děti si uvědomují, že existuje čas, který existoval před nimi a který neprožily. Díky prarodičům se dozvídají, jak tomu bylo dříve. 168 Sama existence starších lidí, jejich způsob života, jejich prožívání, to vše dětem ztělesňuje minulost. Prarodiče jsou pojítkem mezi minulostí a přítomností. Prarodiče nemají nic společného s abstraktními hrdiny, které známe z filmů a knih, a přesto jsou vyprávění a příběhy prarodičů svým vnukům bližší, jsou osobnější, jsou přizpůsobeny posluchačům a vypravěč sám je často protagonistou příběhu. 169 Prarodiče jsou pro své vnuky nenahraditelnou součástí života. Jsou svědectvím o běhu času, děti se díky nim seznamují s tím, že i jejich rodiče a později i oni sami budou jednou staří. Podle Matějčka jsou prarodiče svým vnoučatům „školou života“. 170 Rodinné vztahy se dnes v důsledku často se střídajících partnerství stávají komplikovanější. Proto i příbuzenské vztahy jsou obtížnější. Rozpad širší rodiny s širokými příbuzenskými vztahy je často následován i rozpadem rodinné buňky s rodiči a dětmi. Zatímco počet narozených dětí klesá,
166
HINTNAUS, L. Člověk a rodina, smysl a funkce rodiny. 1998: 28 MATĚJČEK, Z., DYTRYCH, Z. Radosti a strasti prarodičů, aneb když máme vnoučata. 1997: 62-75 168 HAUSEROVÁ- SCHONEROVÁ, I. Děti potřebují prarodiče. 1996: 22-36 169 HAUSEROVÁ- SCHONEROVÁ, I. Děti potřebují prarodiče. 1996: 54-55 170 MATĚJČEK, Z., DYTRYCH, Z. Radosti a strasti prarodičů, aneb když máme vnoučata. 1997: 128 167
- 55 -
příbuzní jsou roztroušeni do všech koutů a z dětí, přestože někdy vyrůstají společně dvě nebo tři, se stávají osamělé bytosti. 171 Vztah prarodičů a vnuků má většinou silný emocionální charakter. Prarodiče a děti vytvářejí určité společenství, dětem je poskytováno určité citové zázemí. Toto společenství je často zdrojem radosti prarodičů a obohacením pro vnoučata. 172 Prarodiče znamenají pro dítě do budoucnosti velkou a důležitou výchovnou hodnotu. Uvádí dítě do svého světa, seznamují ho s minulostí i současností, předávají mu tradice a osvědčené hodnoty. Dítě si tedy utváří vztahy a postoje ke svým rodičům i prarodičům, a tak, jak se chovají rodiče ke svým rodičům, tedy k prarodičům dítěte, bude se jednou dítě stejně chovat ke svým rodičům, až budou staří. Prarodiče mohou v případě potřeby rodiče zastoupit a pomoci jim, ale nemají je nahrazovat. 173
3.3 Masmédia Hromadné sdělovací prostředky, masová komunikační média, masmédia a média. To vše má podobný význam, který zahrnuje určité sdělovací systémy a prostředky, pomocí nichž jsou zprávy předávány velkému, anonymnímu a heterogennímu souboru konzumentů. Média mohou být tištěná (noviny, časopisy, knihy) a elektronická (televize, počítač, internet, rozhlas aj.). Existuje mnoho způsobů, jak mohou být různé sdělení a zprávy pomocí masmédií předávány, jako např. rozhlas, televize, tisk a v poslední době hlavně internet. Internet umožňuje nejen vyhledávat a přijímat informace, vzdělávat se, ale umožňuje také prostor pro komunikaci a vzájemnou výměnu informací. Internet však s sebou přináší i různé celospolečenské problémy. 174 V životě každého jedince plní masmédia celou řadu různých funkcí. Mezi ty základní funkce patří: informativní, komunikativní, formativní a rekreativní funkce.
171
HAUSEROVÁ- SCHONEROVÁ, I. Děti potřebují prarodiče. 1996: 26-27 HAUSEROVÁ- SCHONEROVÁ, I. Děti potřebují prarodiče. 1996: 68-69 173 MATĚJČEK, Z. Rodiče a děti. 1989: 85-86 174 SPOUSTA, V. Hromadné sdělovací prostředky a výchova. IN KRAUS, B., POLÁČKOVÁ, V. et. al. Člověk, prostředí a výchova. 2001: 61-63 172
- 56 -
1) Informativní funkce: masmédia jsou chápány jako nositelé informací, předávají adresátovi určitou informaci nebo zprávu. Toto sdělení ovlivňuje vědomí, názory a postoje adresáta. 2) Komunikativní (intermediární) funkce: umožňuje spojení a přenos sdělení a také dorozumívání mezi lidmi. 3) Formativní (přesvědčovací) funkce: masmédia ovlivňují náš život významněji, než si to mnohdy uvědomujeme. Tato funkce výrazně ovlivňuje utváření našich postojů a názorů. 4) Rekreativní
funkce:
umožňuje
odpočinek,
zotavení,
relaxaci
a regeneraci sil. Zároveň umožňuje jedinci určitou formu odreagování se od každodenních starostí a problémů. 175 Šeďová zdůrazňuje negativní vliv médií, hlavně televize, a to nejen na dítě, ale i na celou rodinu. Autorka uvádí, že kromě rodiny a školy je jedním
z nejvýznamnějších
socializačních
činitelů
televize
a
média.
Na rozdíl od rodiny a školy nenese televize, přestože má obrovský vliv, žádnou zodpovědnost za socializaci dětí. Jejím hlavním cílem je sledovanost a s tím související zisk. Typickou vlastností televize je její nonedukativní charakter, tzn., že televize nemá za úkol děti učit, a přesto je učí. Další vlastností televize je její nezacílenost. Pořady jsou potencionálně přístupné komukoli a děti tak často sledují pořady, které nejsou určeny jejich věkové kategorii. Ze všech masových médií proniká televize nejhlouběji a zároveň nejsnáze do intimního života rodiny. Lidé věnují sledování televize ohromné množství času a televize se tak stává mnohdy nezbytnou součástí rodinného života lidí po celém světě. Televize je rodinou užívána s ohledem na rodinné návyky, hodnoty, cíle a potřeby. 176 Na každého jedince působí několik socializačních činitelů současně, jejich vlivy se mohou prolínat, vzájemně posilovat nebo omezovat. V dětství je hlavním socializačním činitelem rodina, jejíž vliv je nejvýznamnější. Rodič se často snaží kontrolovat vlivy, které na dítě působí. Rodina tak působí jako určitý filtr, přes který procházejí ostatní socializační činitelé. A tak i televizní konzumace dítěte souvisí s názory a postoji jeho rodičů. 175
SPOUSTA, V. Hromadné sdělovací prostředky a výchova. IN KRAUS, B., POLÁČKOVÁ, V. et. al. Člověk, prostředí a výchova. 2001: 64-69 176 ŠEĎOVÁ, K. Děti a rodiče před televizí, rodinná socializace dětského televizního diváctví. 2007: 2832
- 57 -
Rodič tak ovlivňuje působení televize na dítě a také na jeho vztah k televizi. 177 Masová
média
hrají
v každodenním
životě
současných
lidí
nezanedbatelnou roli. Prostřednictvím médií získáváme informace i zábavu. Většina toho, co nám sdělují, vyjadřuje určité postoje, normy a hodnoty a mnohé z nich se týkají také genderu. Média tak hrají důležitou roli i v genderové socializaci. Genderové stereotypy se tak velmi snadno dostávají k lidem skrze televizi, internet, tisk a reklamu. 178 Komunikační média se v dnešní společnosti stala neodmyslitelnou součástí kultury. Masová média však mnohdy ohrožují postoje a chování nejen nejmladší generace, ale i generace dospělých. Dochází k masivní devalvaci hodnot, ke ztrátě mravní zodpovědnosti, absenci morálních zábran, ale i k deformování estetického cítění a vkusu. Je nám stále zdůrazňováno, že není podstatné být, ale něco mít! 179 Fromm se ve své knize Mít nebo být? zabývá otázkou, zda je hlavní orientací člověka mít, nebo být. Autor upozorňuje, že dnešní společnost se orientuje spíše na to, něco mít. Je nám vsugerováváno, že není podstatné být, ale něco mít. V dnešní společnosti jsem tím víc, čím víc mám a kdo nic nemá, ničím není. 180 Televize je nástroj, kterým můžeme teoreticky velmi snadno zasáhnout velké množství lidí. Reklama a televize se tak stává snadným prostředkem a nástrojem masové manipulace. 181 Podle Baumana dochází k nárůstu násilí, krutosti, zločinnosti, agrese a také nátlaku. Autor mluví současné době jako o „době násilí“ a současně podle jeho názoru, dochází také ke změnám hodnot a vztahů. 182 Při utváření osobnosti jedince ovlivňují masmédia osobnost komplexně, avšak velmi individuálně. Média spoluutvářejí duchovní svět a hodnotovou strukturu každého z nás. Přesto jsou média nepostradatelným a významným
177
ŠEĎOVÁ, K. Děti a rodiče před televizí, rodinná socializace dětského televizního diváctví. 2007: 35 RENZETTI, C., M., CURRAN, D. J. Ženy, muži a společnost. 2005: 173-199 179 SPOUSTA, V. Hromadné sdělovací prostředky a výchova. IN KRAUS, B., POLÁČKOVÁ, V. et. al. Člověk, prostředí a výchova. 2001: 70-75 180 FROMM, E. Mít nebo být? 1992: 12-64 181 BOURDIEU, P. O televizi. 2002: 10-14 182 BAUMAN, Z. Individualizovaná společnost. 2004: 240-254 178
- 58 -
prostředkem vzdělávání a výchovy, akulturace, multikulturality a socializace jedince. 183 Dříve, když ještě nebyly televize a rozhlas, spolu rodina trávila mnohem více času a často se vyprávěly různé příběhy. Hrdinové těchto příběhů však byli konkrétní lidé a blízké osoby a děj se odehrával ve známém prostředí. Dnes děti sledují jiné příběhy a vžívají se do jiných hrdinů, a to do těch televizních a seriálových. Prožívají s nimi dobrodružství a utvářejí si podle nich své postoje. Přesto tito hrdinové zůstávají pro dítě cizí, jakkoli jsou oblíbeni. Pro dítě má mnohem větší význam ten, koho dítě zná, koho obdivuje a koho má rádo. 184 „Technický
pokrok,
nové
objevy
ve
zdravotnictví,
nové
formy
společenského styku, nová organizace práce- to všechno se samozřejmě promítá do denního života každé naší rodiny. Jde jen o to, aby se při všem tom pokroku neztrácely hodnoty, které jsou vzácné a důležité.“ 185
3.4 Škola Vstup do školy je výrazným mezníkem nejen pro dítě, ale pro celou rodinu. Dítě musí přijmout novou roli, roli žáka. Dítě musí být schopné přijmout autoritu učitele, dokončit úkol, který ho nebaví, musí se naučit vycházet se spolužáky. Dítě se tak setkává s novými vzory, kromě rodičů a nejbližších příbuzných jsou to učitelé, vedoucí zájmových kroužků, spolužáci, vrstevníci a kamarádi. 186 Škola, ať už mateřská či základní, představuje pro dítě nové sociální prostředí, ve kterém platí jiná pravidla než v rodině. Dítě se srovnává s jinými dětmi, rodiče srovnává s učiteli a svoji rodinu srovnává s rodinami ostatních dětí. V dospívání se referenční skupinou stávají vrstevníci a rodina tak pomalu ustupuje do pozadí, dítě tak hledá vlastní totožnost. 187
183
SPOUSTA, V. Hromadné sdělovací prostředky a výchova. IN KRAUS, B., POLÁČKOVÁ, V. et. al. Člověk, prostředí a výchova. 2001: 70-75 184 MATĚJČEK, Z. Rodiče a děti. 1989: 202 185 MATĚJČEK, Z. Rodiče a děti. 1989: 206 186 GILLERNOVÁ, I. Citový vývoj dítěte a úloha dospělého v jeho rozvoji. IN ŠULOVÁ, L., ZAOUCHEGAUDRON, CH. Předškolní dítě a jeho svět. 2003: 434 187 MATOUŠEK, O. Rodina jako instituce a vztahová síť. 1997: 61-62
- 59 -
Vstupem do školy se dítě osamostatňuje od své rodiny. Škola se stává zprostředkovatelem vědění. Stává se pro dítě faktorem organizace denního života a rodina se tak stává její doplňující složkou.
Dítě se setkává
s prostředím, kde dospělí nejsou pouhým útočištěm, ale jsou především autoritou. 188 Dětská skupina je pro každého jedince prostředím, kde se učí spolupráci s druhými, toleranci, dodržování určitých zásad a také zodpovědnosti. V rámci vrstevnických skupin se utvářejí pravidla a normy, které určují vztahy mezi jednotlivými členy. Vrstevnická skupina tak hraje v roli každého jedince nezanedbatelnou roli. 189 Kontakty s vrstevníky jsou pro dítě velmi důležité. Již v předškolním věku začíná dítě navazovat kontakty se svými vrstevníky.
Vztahy mezi
vrstevníky jsou jiné, než vztahy mezi sourozenci. Kamaráda si dítě může do jisté míry vybrat samo. Kamarádství v dětství jsou často proměnlivá, krátkodobá, ale jsou podnětem rozvoje citů a sociálních kontaktů. 190 Škola je nepochybně velmi důležitou socializační institucí. Do popředí zájmu se dnes dostává nejen vzdělávání, tedy hlavní funkce školy, ale např. i příprava jedince na život ve společnosti, adaptace na společenské změny a zodpovědnost za jednání své i druhých. Jako zásadní se ukazuje potřeba naučit mladé lidi vzdorovat negativním vlivům, jakým je např. alkohol, drogy, hrací automaty apod. 191
188
ALAN, J. Etapy života očima sociologie. 1989: 114-115 ALAN, J. Etapy života očima sociologie. 1989: 111-112 190 GILLERNOVÁ, I. Citový vývoj dítěte a úloha dospělého v jeho rozvoji. IN ŠULOVÁ, L., ZAOUCHEGAUDRON, CH. Předškolní dítě a jeho svět. 2003: 433 191 KRAUS, B. Sociálně psychické klima ve výchovných zařízeních. IN KRAUS, B., POLÁČKOVÁ, V. et. al. Člověk, prostředí a výchova. 2001: 86 189
- 60 -
4. ČESKÁ RODINA A TRENDY SOUČASNÉHO SOUŽITÍ Proměny rodiny, manželství a rodičovství, nové trendy soužití, to vše je předmětem čtvrté kapitoly. Rodina se neustále proměňuje a v současné době se stále více můžeme setkat s různými formami soužití, jako jsou např. nesezdaná soužití, opakovaná manželství, rodiny jednotlivců- Singles, bezdětné páry, soužití homosexuálních párů apod. Jaké jsou postoje a názory dnešních mladých lidí k manželství a rodičovství? Co vede mladé lidi k odkládání
manželství
a
rodičovství?
Co
ovlivňuje
samotný
výběr
budoucího partnera a co vlastně ovlivnilo současný stav české rodiny? To vše je předmětem této kapitoly.
4.1 Co ovlivnilo vývoj dnešní české rodiny Tak, jak se reprodukují celé společnosti, reprodukují se i rodiny a platí to i naopak. Tak, jak se reprodukují rodiny, reprodukují se i celé společnosti. 192 Vývoj rodinného chování v české republice po roce 1989 je ovlivněn dvěma významnými faktory: každým rokem ubývá sňatků a rodí se méně dětí. Tento vývoj si můžeme vysvětlit zděděnou deformací české populační struktury z minulého režimu, vyšší nabídkou možností seberealizace a také tíživou situací na trhu s byty. Tyto na první pohled na sobě nezávislé omezení vedou společně k proměně populačního klimatu, které se u mladé generace projevují dvěma odklady, odkladem zakládání nové domácnosti a odkladem v rozhodování o prvním dítěti. 193 Není však realistické očekávat, že se všechny dnes odkládané sňatky uskuteční, a že se všechny děti odsunuté na později narodí. Stejně tak nelze očekávat, že párům, které odkládají sňatek na později, se narodí obvyklý počet dětí, i když ho sami zatím plánují.
192
194
MAREŠ, P. Sňatkový trh-koncepty a modely: východisko výzkumu reprodukce rodin. IN MAREŠ, P. POTOČNÝ, T. (eds.) Modernizace a česká rodina. 2003: 76 193 MOŽNÝ, I., RABUŠIC, L. Česká rodina, sňatkový trh a reprodukční klima. IN VEČERNÍK, J. Zpráva o vývoji české společnosti 1989-1998. 1998: 92 194 MOŽNÝ, I., RABUŠIC, L. Česká rodina, sňatkový trh a reprodukční klima. IN VEČERNÍK, J. Zpráva o vývoji české společnosti 1989-1998. 1998: 92-108
- 61 -
Zhruba od poloviny 60. let se ve všech socialistických zemích, včetně České republiky, vytvořil tzv. východoevropský model demografického chování. (Blíže viz příloha č. 2 Hajnalova linie- typy evropské rodiny; str. 92). Státy se snažily zajistit alespoň prostou reprodukci obyvatelstva. Společnost vytvářela takové podmínky, které i při zaměstnání obou rodičů usnadňovaly založení rodiny a péči o děti. Součástí sociálního systému byly např. nízko úročené novomanželské půjčky, prodlužující se mateřská dovolená, dostatečné množství mateřských škol a jeslí, dotované ceny potravin a dětského zboží apod. 195 Komunistický stát se snažil manipulovat s demografickým vývojem. Sociální politika byla zaměřena na podporu sňatečnosti a porodnosti podle zásady čím dříve, tím lépe. Čím dříve totiž lidé uzavřou sňatek, tím dříve mají děti a zároveň je větší pravděpodobnost, že budou mít dětí více. I matky měly objektivní zájem na tom, aby se jejich dcery staly matkami co nejdříve. Pro ně to totiž znamenalo, že budou mít včas volné ruce od pomoci s vnoučaty a zbudou jim potřebné roky, aby mohly pomoci vlastním rodičům, až budou staří. 196 Velké ztráty způsobené válkou rozkolísávají počty narozených o to více, že jsou následovány kompenzačními baby-boomy. Výkyvy se pak zákonitě projevují v další generaci, kdy se nacházejí v plodném věku silné, nebo naopak slabé ročníky potencionálních matek. Poválečný baby-boom u nás začal od poloviny sedmdesátých let. Vládě G. Husáka se podařilo díky pronatalitní politice, zastihnout silné ročníky matek, narozených z poválečné vlny,
a jejich
propopulační opatření,
zvýhodnění mateřských dávek
a prodloužení mateřské dovolené oslovily mnoho rodin. 197 Dříve bylo manželství a rodičovství pro mnohé jedinou smysluplnou kariérou, pro kterou se mohli sami a svobodně rozhodnout. Omezené možnosti cestovat, studovat a uplatnit se pracovně i společensky nacházeli
195
FIALOVÁ, L., HAMPLOVÁ, D., KUČERA, M., VYMĚTALOVÁ, S. Představy mladých lidí o manželství a rodičovství. 2000: 10-11 196 MOŽNÝ, I., RABUŠIC, L. Česká rodina, sňatkový trh a reprodukční klima. IN VEČERNÍK, J. Zpráva o vývoji české společnosti 1989-1998. 1998: 101 197 MOŽNÝ, I., RABUŠIC, L. Česká rodina, sňatkový trh a reprodukční klima. IN VEČERNÍK, J. Zpráva o vývoji české společnosti 1989-1998. 1998: 93-94
- 62 -
pouze ti, kteří sympatizovali se stávajícím režimem, to vše vedlo ke hledání jiných hodnot. 198 Až do roku 1989 musely mladé generace počítat s tím, že o jejich osudu mohou rozhodovat druzí, např. rodiče, učitelé, sousedé, nadřízení rodičů apod. Dnešní mladí lidé mají tu možnost se sami rozhodnout, co chtějí v životě dělat a jak toho dosáhnout. Mladá generace tak věnuje podstatně více úsilí, energie a času tomu, aby získala vzdělání. Poté u ní často následuje období, ve kterém se snaží zorientovat na trhu práce. Mladí lidé hledají zaměstnání a budují si profesní kariéru a určitou profesní pozici. Teprve později zvažují založení rodiny a rodičovství. 199 Česká rodina se v posledních desetiletích dosti vzdálila v Evropě po tisíciletí ustálenému modelu, ovlivněnému převážně křesťanstvím (s tím souvisí
přísná
monogamie,
zákaz
sexu
mimo
manželství,
vzájemně
komplementární role muže a ženy). Tuto změnu iniciovalo na jedné straně několik vynálezů, např. rozšíření spolehlivé a dostupné antikoncepce, a na straně druhé společenské změny, jako např. pracovní uplatnění žen na trhu práce, nabídka nových možností, studium, podnikání, cestování apod. 200
4.2 Výběr partnera Pro každý vztah je důležitý už samotný výběr partnera. Hamplová uvádí, že výběr životního partnera je nelehká záležitost, ve které se projevují emoce, sociální normy, očekávání, zkušenosti z vlastní rodiny a samozřejmě i naše vrozené dispozice a genetické předpoklady. 201 Výběr partnera je ovlivněn nejen osobními představami, potřebami, přáními a touhami, ale je silně ovlivněn i kulturními hodnotami, normami, vzorci chování, které jsou podobné v rodině a ve společnosti, v níž jedinec vyrůstal. Původní rodina tak má možnost vykonávat na jedince určitý tlak při výběru partnera. Rodina působí nepřímo i svými postoji, hodnotami, vzorci 198
KOVAŘÍK, J., ŠMOLKA, P. Současná rodina. Problémy-konstanty-proměny-naděje. 1996: 9-10 FIALOVÁ, L., HAMPLOVÁ, D., KUČERA, M., VYMĚTALOVÁ, S. Představy mladých lidí o manželství a rodičovství. 2000: 40-45 200 MOŽNÝ, I. Česká společnost. Nejdůležitější fakta o kvalitě našeho života. 2002: 21-24 201 HAMPLOVÁ, D. Láska, evoluce nebo neviditelná ruka sňatkového trhu? IN HAMPLOVÁ, D., ŠALAMOUNOVÁ, P., ŠAMANOVÁ, G. (eds.) Životní cyklus. Sociologické a demografické perspektivy. 2006: 44 199
- 63 -
chování a rozdělením rolí v rodině, které jedinec odpozoruje. Rodina tak staví před své děti vzory jejich budoucích partnerů. 202 V literatuře se můžeme setkat s několika teoriemi a modely výběru partnera. Je to sociobiologický model, fázový model formace vztahů, teorie směny (exchange theory), teorie sňatkového trhu (theory of the marriage market) a teorie lidského kapitálu. 203 Mezi nejdůležitější vlastnosti budoucího partnera řadí mladí lidé především
vlastnosti
spojené
se
zodpovědným
přístupem
k rodině
a manželství, jako je např. zodpovědnost a poctivost, kladný vztah k dětem, smysl pro rodinný život apod. Mezi dalšími vlastnostmi jsou např. rozhodnost, hezký vzhled a příjemné vystupování, tolerantnost, finanční a hmotné zázemí atd. 204 Mezi nejdůležitější vlastnosti životního partnera patří dobrý vztah k dětem, zodpovědnost a poctivost, smysl pro rodinný život a tolerantnost. Určitou roli hraje tedy i fakt, jestli si partner či partnerka přeje mít děti. Ženy častěji očekávají zabezpečení materiálních potřeb rodiny, muži zdůrazňují fyzickou atraktivitu partnerky. Při výběru životního partnera hraje důležitou roli nejen osobnostní založení jedince, ale i jeho rodinné prostředí a výchova. Rodina, v niž mladí lidé vyrůstají, tak působí na jejich budoucí názory, postoje a hodnoty, týkající se výběru budoucího partnera. 205
4.3 Názory na manželství a rodičovství Manželství jako legitimní svazek muže a ženy bylo dříve jedinou možnou formou soužití. Jakékoli narušení pravidel manželského svazku si zasluhovalo
opovržení.
Mimomanželský
poměr,
předmanželský
sex
a homosexualita byly nemyslitelné a odsouzeníhodné. Společnost se snažila zúžit oblast sexuality na heterosexuální a legitimní pár. Prosazovaná idea se
202
MAREŠ, P. Sňatkový trh-koncepty a modely: východisko výzkumu reprodukce rodin. IN MAREŠ, P. POTOČNÝ, T. (eds.) Modernizace a česká rodina. 2003: 88 203 MAREŠ, P. Sňatkový trh-koncepty a modely: východisko výzkumu reprodukce rodin. IN MAREŠ, P. POTOČNÝ, T. (eds.) Modernizace a česká rodina. 2003: 83 204 HAMPLOVÁ, D., PIKÁLKOVÁ, S. Manželství, nesezdaná soužití a partnerský vztah. IN MANSFELDOVÁ, Z., TUČEK, M. Současná česká společnost. Sociologické studie. 2002: 137-139 205 FIALOVÁ, L., HAMPLOVÁ, D., KUČERA, M., VYMĚTALOVÁ, S. Představy mladých lidí o manželství a rodičovství. 2000: 101-131
- 64 -
snažila
redukovat
sex
pouze
na
jeho
reprodukční
funkci
a
také
na jeho heterosexuální a manželskou legitimitu. 206 Názory na manželské a rodinné vztahy se v průběhu času měnily přes zdůrazňování hierarchie v rodině až k ideálu rovnocenného vztahu mezi mužem a ženou. Liberalizuje se postoj k rozvodům, ideálem je oddělené bydlení nukleárních rodin a menší kontakt s širší rodinou, stoupá tolerance k předmanželskému sexu a experimentům v partnerských vztazích. Měřítkem funkčnosti rodiny je emoční spokojenost manželů a emoční uspokojení dětí. 207 V dnešní době existují současně s konvenčním manželstvím 208 i jiné komplementární a konkurenční formy soužití. Mezi nejčastější formy patří nesezdané soužití, neboli kohabitace. Tato forma soužití nepředstavuje formální svazek a poskytuje tak určitý stupeň nezávislosti a svobody. Můžeme se však jen domnívat, zda se jedná o novou formu soužití, nebo jestli se jedná pouze o přechodný stav na cestě k tradičnímu manželství. Další komplementární formou je osamělé rodičovství, které přestalo být nejen stigmatizováno, ale stalo se výhodnou a přijatelnou reprodukční strategií. Podle Mareše se jedná o „soužití se sociálním státem“. Singles, neboli lidé, kteří zůstávají svobodní a praktikují pouze příležitostná soužití. Singles žijí osamoceně či odděleně, ale rezignují na to mít děti. Může se jednat o důsledek emancipace žen, nebo důsledek dekonstrukce tradičního mateřství se změnami hodnoty dítěte. Určitý podíl na tomto způsobu života mají i technické pokroky, jako antikoncepce, asistovaná reprodukce a rozvoj sociálního státu, který umožňuje dítě nemít, ale i možnost pořídit si dítě bez nutnosti mít konkrétního partnera. 209 Pro dnešní společnost se často jako moderní varianta partnerského života uvádí nesezdaná soužití. Mladí lidé nemají potřebu svůj vztah formálně stvrzovat. Zatímco pro manželství je charakteristický společný mravní základ étos, lidé v nesezdaných soužitích jsou orientováni spíše individualisticky. Pro manželství jsou důležité společné investice např. 206
FOUCAULT, M. Dějiny sexuality I. Vůle k vědění. 1999: 47-127 MATOUŠEK, O. Rodina jako instituce a vztahová síť. 1997: 41 208 Konvenční manželství je legitimizováno církví, nebo úřady státu. 209 MAREŠ, P. Sňatkový trh-koncepty a modely: východisko výzkumu reprodukce rodin. IN MAREŠ, P. POTOČNÝ, T. (eds.) Modernizace a česká rodina. 2003: 77-78 207
- 65 -
do dětí, do vztahu (právě tyto investice jsou důležitým faktorem stability svazku), dělba práce a vzájemná podpora. Naopak v nesezdaném soužití je důležitý hlavně momentální přínos partnera. Lidé žijící v nesezdaných soužitích méně přijímají tradiční rozdělení rolí, chtějí méně dětí a je méně pravděpodobné, že vytvoří pevný a stálý vztah. Mnoho partnerů považuje za výhodné si vztah s partnerem nejprve vyzkoušet, avšak manželství uzavřená po nesezdaném soužití se rozpadají častěji, než tzv. přímá manželství. 210 Odkládání vstupu do manželství a sňatky starších a vyzrálejších jedinců bohužel nevedou automaticky ke stabilnějším a kvalitnějším manželstvím. 211 Rabušic kromě manželství a kohabitace uvádí i další formy intimního životního stylu, které existují v současných moderních společnostech. Oddělené soužití, čili stav, kdy dva lidé opačného pohlaví patří k sobě, jejich okolí ví, že spolu žijí, ale každý z partnerů má své vlastní bydlení a hospodaří sám. Další formou soužití jsou trvale svobodní. Dá se předpokládat, že díky větší tolerantnosti k individualizovaným formám soužití bude počet celoživotně svobodných v moderní společnosti narůstat. Další formou partnerského vztahu je soužití dvou lidí stejného pohlaví. Tato forma soužití je dnes mnohem více akceptována, než tomu bylo dříve. V současné době jsou tak vedle manželského soužití i další formy soužití. 212 Nejčastějšími podobami současných intimních vztahů jsou podle Renzetti a Curran heterosexuální manželství, rodiny s jedním rodičem, samostatně žijící osoby (singles), soužití nesezdaných párů, samostatně žijící gayové a lesby a soužití homosexuálních párů. Pro vztahy v manželství byla dříve typická určitá mocenskost, tzn., že muž (manžel) měl obvykle moc nad ženou (manželkou). Dnes se mnohé páry snaží o větší rovnost v manželství. Mezi rodiny s jedním rodičem patří např. ženy, které zůstávají neprovdány či lesbické ženy, které využily možnost některé z metod asistované reprodukce, dále jsou to ovdovělé osoby, ale také rodiče, kteří zůstali sami po 210
rozvodu.
Pod
pojmem
singles
si
většinou
představíme
mladé
HAMPLOVÁ, D., PIKÁLKOVÁ, S. Manželství, nesezdaná soužití a partnerský vztah. IN MANSFELDOVÁ, Z., TUČEK, M. Současná česká společnost. Sociologické studie. 2002: 127-129 211 FIALOVÁ, L., HAMPLOVÁ, D., KUČERA, M., VYMĚTALOVÁ, S. Představy mladých lidí o manželství a rodičovství. 2000: 78 212 RABUŠIC, L. Kde ty všechny děti jsou? Porodnost v sociologické perspektivě. 2001: 201-202
- 66 -
heterosexuální ženy a muže, kteří se ještě neoženili. Nesezdané soužití zůstává pro většinu mladých dospělých dočasným stavem před uzavřením manželství. Hlavními důvody odkládání manželství jsou pozitivní postoje společnosti k samostatnému životu, větší nechuť k manželství, která je zapříčiněna vysokou rozvodovostí, dále používání antikoncepce, ale také třeba finanční stránka. 213 Nesezdané soužití není pro většinu lidí ani celoživotní strategií, ani náhražkou legitimního manželství. Je spíše formou párového soužití, které navazuje na „chození“ jako další etapa vzájemného poznávání, zkoušení a testování partnera, zda je pro manželství „ten pravý“. Nesezdané soužití se tak stává společností a také rodiči tolerovanou formou předmanželského stádia života. 214 Jednou z nejdůležitějších podmínek uzavření sňatku a narození dětí je pro mladé lidi ekonomické a materiální zabezpečení, tedy možnost získat vlastní byt a bydlet samostatně, dále výdělečná činnost a trvalý vlastní příjem. Podmínkou může být splnění formálních podmínek, např. ukončené vzdělání. Dále hraje důležitou roli podpora ze strany rodičů a státu, na kterou se však dnes nelze v plné míře spoléhat. Mladí lidé si to dobře uvědomují a jsou si vědomi i toho, že hlavní zodpovědnost je na nich samotných. A v neposlední řadě je důležitý také kvalitní partnerský vztah. 215 Podle Becka existují názory, že zanikne nukleární rodina a bude nahrazena jiným typem rodiny. Pravděpodobnější však je, že bude vedle sebe existovat několik různých typů rodinných i nerodinných forem života. Některé z nich mohou být např. svobodný stav, předmanželské a manželské soužití, život v komunitách, různé formy rodičovství po jednom nebo i více rozvodech apod. Podle autora mnoho lidí vidí útěk od manželství v „bezbřehém individualismu“. Tato diferenciace a pluralizace životních forem je však přirozeným důsledkem modernizace. 216
213
RENZETTI, C., M., CURRAN, D. J. Ženy, muži a společnost. 2005: 228-248 FIALOVÁ, L., HAMPLOVÁ, D., KUČERA, M., VYMĚTALOVÁ, S. Představy mladých lidí o manželství a rodičovství. 2000: 132 215 FIALOVÁ, L., HAMPLOVÁ, D., KUČERA, M., VYMĚTALOVÁ, S. Představy mladých lidí o manželství a rodičovství. 2000: 59-82 216 BECK, U. Riziková společnost. Na cestě k jiné moderně. 2004: 194-195 214
- 67 -
Rodina a manželství nemizí, ani se nenachází v nějaké existenční krizi, pouze se vyvíjí. Tyto alternativní způsoby partnerského chování však vedou k tomu, že počty plozených dětí jsou nižší než v dobách, kdy byla rodina jedinou formou partnerského vztahu. Vývoj celé situace má však svoji logiku. Např. nesezdané soužití je nevyhnutelným jevem v situaci, kdy dospívající mladá generace zahajuje svůj sexuální život v poměrně časném věku. Jenže doba dospívání se prodlužuje v souvislosti s delší přípravou na zaměstnání a antikoncepční přípravky dokážou spolehlivě chránit před nechtěným těhotenstvím. Také stále vyšší rozvodovost způsobuje, že mladí lidé vstupují do manželství váhavěji, protože mnoho z nich má s ní zkušenost z vlastní rodiny. 217 Pokud děti vyrůstaly v
rodině, kde vztahy mezi rodiči byly
harmonické, je předpoklad, že i ony samy budou jednou v manželství úspěšní. Pokud však dítě vyrůstá pouze s jedním rozvedeným rodičem, je pravděpodobné, že jeho manželství bude taky jednou končit rozvodem. Rodiče, ač neuvědoměle, předávají svým dětem schopnost řešení konfliktů. Děti pozorně sledují, jak jejich rodiče konflikty řeší. To může být důvod, proč děti z rozvedených rodin často řeší manželské konflikty právě tímto způsobem. 218 Obecně platí, že žít v manželství je výhodnější než žít svobodný. Dokladem tomu může být vyšší naděje na dožití u vdaných a ženatých osob a jejich celkově lepší zdravotní stav. Tyto výnosy jsou však specifické v závislosti na věku. Ve věku zakládání rodiny u nás obvykle platí, že zůstat svobodný přináší větší výhody, které mohou přesahovat zisky ze života v rodině. Svobodný člověk může zůstávat v domácnosti svých rodičů, aniž by do ní adekvátně přispíval. Namísto práce může studovat, tím investovat do své budoucí hodnoty na pracovním i sňatkovém trhu. I když je zaměstnán a nežije s rodiči, ušetří náklady, jež by mu vznikaly přerozdělováním jeho příjmu v rodině. A v neposlední řadě se může věnovat svým zálibám, může svobodě cestovat a žít podle svých představ. 219
217
RABUŠIC, L. Kde ty všechny děti jsou? Porodnost v sociologické perspektivě. 2001: 203-204 WARSHAK, R. A. Revoluce v porozvodové péči. 1996: 38-54 219 MOŽNÝ, I., RABUŠIC, L. Česká rodina, sňatkový trh a reprodukční klima. IN VEČERNÍK, J. Zpráva o vývoji české společnosti 1989-1998. 1998: 98 218
- 68 -
Dnešní společnost nabízí velké množství nejrůznějších možností a příležitostí a člověk tak může smysluplně naplnit svůj život. Proto je rodičovství často odkládáno a odsunováno. 220 Možný tvrdí, že rodičovství ovlivňuje životní styl zcela zásadně. Volba rodičovství znamená pro mladé lidi zcela odlišný život, než jaký by měli jako bezdětní. Rodinný habitus je zcela odlišný než habitus svobodného a bezdětného člověka, protože člověk nerozhoduje už jen o sobě samém. Rodičovství tak dává lidem velkou motivaci na straně jedné, na straně druhé však ohromě svazuje. 221 Motivací k celoživotní bezdětnosti může být orientace na specifický životní styl a profesní kariéru, dále zhodnocení nevýhod plynoucích z rodičovství, ale třeba i sňatek v pozdějším věku a různé odklady rodičovství na později, až už to není možné. 222 Plození dětí a jejich výchova spotřebovává určitý čas všech členů domácnosti. Manželé, kteří se tak pro rodičovství rozhodnou, musí zvažovat podle Rabušice tzv. „užitek z dětí“ s jinými aktivitami, které by mohly provozovat, pokud by děti neměli. Čas věnovaný dětem autor vyjadřuje jako „náklady ztracených příležitostí“. Jeho cena je však v různých rodinách různá. Důležitým faktorem může být třeba vzdělání a příjem rodičů. Např. v rodině, kde má matka vysokoškolské vzdělání, můžeme říci, že náklady ztracených příležitostí jsou vysoké. Matka tím, že má dítě, přichází o svoji mzdu, kterou by měla, pokud by nebyla doma s dítětem, a dále se např. nemůže rozvíjet ve své profesi. Také ekonomická stránka a příjem rodičů hraje důležitou roli. Více dětí se rodí v domácnosti, kde je méně peněz. Důvodem může být menší přístup k antikoncepci. 223 S tím souvisí i skutečnost, že na plodnost českých žen má významný podíl
jejich
vzdělání.
Čím
vzdělanější
žena,
tím
méně
dětí
bude
pravděpodobně mít. Když má žena první dítě po třicítce, je velmi malá pravděpodobnost, že bude mít jednou rodinu se třemi či více dětmi, i dvě děti jsou málo pravděpodobné. 224 220
RABUŠIC, L. Kde ty všechny děti jsou? Porodnost v sociologické perspektivě. 2001: 139 MOŽNÝ, I. Rodina a společnost. 2008: 285 222 ALAN, J. Etapy života očima sociologie. 1989: 293 223 RABUŠIC, L. Kde ty všechny děti jsou? Porodnost v sociologické perspektivě. 2001: 121-122 224 MOŽNÝ, I. Rodina a společnost. 2008: 266-268 221
- 69 -
Plození dětí ztrácí na spontaneitě a stále více se stává věcí úvahy jednak finanční a jednak časové. Partneři rodičovství plánují s ohledem na svoji pracovní kariéru. Vzniká tak fenomén odložených mateřství. Řada žen se dostává do tzv. „planning trap“ tzn., že se vzrůstajícím věkem klesá pravděpodobnost početí a zároveň se zkracuje reprodukční cyklus ženy. 225 Podle
Kuchařové
existuje
typologie
postojů
k manželství
a rodičovství. Autorka zmiňuje tři typy těchto postojů. Za prvé sem zařazuje preferenci neformálních svazků. Lidé preferující neformální svazky, neuznávají nutnost formální legalizace partnerského soužití, nepovažují rodinu za nenahraditelnou, a spíše naopak uznávají možnost vychovávat dítě pouze jedním z partnerů. Za druhé jsou to lidé preferující tradiční manželství. Tito lidé vysoce hodnotí formální legalizaci soužití partnerů sňatkem. Manželství ani rodičovství nechápou jako omezující faktor. A zároveň v manželství vidí přednosti z hlediska výchovné, materiální i právně-zabezpečovací funkce. Třetí typ tvoří lidé preferující osobní nezávislost, pro které je manželství omezující faktor vlastní svobody. Uznávají některé jeho funkce, ale není pro ně důležité, zda je partnerské soužití legalizováno či nikoli. Toto soužití nevyhledávají, ale ani ho nezavrhují,
pokud
jim
však
zůstane
určitá
míra
osobní
svobody
a nezávislosti. 226 Rodina spojená s konvenčním manželstvím dnes ztratila výhradní postavení, přesto je stále chápána jako základní a standardní forma soužití. Předpokládá se, že manželství a založení rodiny se dříve či později stanou cílem většiny populace. Otřesení stability manželství nejen
posílily
přitažlivost alternativních forem soužití, ale změnily i povahu konvenčního manželství. Změnily se funkce, vnitřní struktura i role obou partnerů a také povaha vztahů mezi nimi. Už neplatí přísná dělba rolí v manželské rodině, zároveň je přirozené, že se oba partneři se podílí na trhu práce. 227
225
MAREŠ, P. Hodnota dítěte v životě českých rodin. IN SIROVÁTKA, T., HORA, O. Rodina, děti a zaměstnání v české společnosti. 2008: 105-106 226 KUCHAŘOVÁ, V. Některé obsahové změny postojů k manželství a rodičovství. IN MAREŠ, P. POTOČNÝ, T. (eds.) Modernizace a česká rodina. 2003: 196 227 MAREŠ, P. Sňatkový trh-koncepty a modely: východisko výzkumu reprodukce rodin. IN MAREŠ, P. POTOČNÝ, T. (eds.) Modernizace a česká rodina. 2003: 79
- 70 -
Hodnota manželství je i dnes stále spojována především s funkcí zázemí, které poskytuje materiální jistotu partnerům. Manželství s sebou přináší také právní záruky majetkových vztahů. Dnes už méně významnou, avšak stále nezanedbatelnou stránkou manželství, je zajištění citových vazeb a poskytování sociálního zázemí (tyto potřeby však může uspokojovat i nesezdané soužití). Manželství je pozitivně spojováno s jeho funkcí zázemí pro potomky. Ačkoli roste počet dětí narozených mimo manželství, je stále rodičovství spojováno s manželstvím. Dnešní populační vývoj je poznamenán na jedné straně sníženou sňatečností a na straně druhé stále rostoucí rozvodovostí. Rodina stále patří k preferovaným hodnotám, ale alternativní formy soužití jsou dnes stále více tolerovány a přijímány jako rovnocenné. 228 Postoje
k manželství
jsou
ovlivňovány
zkušenostmi
z dětství.
Manželství má vyšší podporu mezi těmi, podle kterých bylo soužití jejich rodičů šťastné a jejichž rodiče se nerozvedli. Na chování mladých lidí mají rovněž velký vliv postoje jejich rodičů a starších generací, které dávají přednost tradičním formám partnerského soužití. Česká společnost je k nesezdaným soužitím tolerantní, přesto pro většinu mladých lidí zůstává manželství
a
sňatek
samozřejmým
a
plánovaným
partnerských
uspořádáním. 229 Proměny životních hodnot a životních stylů se začaly objevovat i ve způsobech rodinného a partnerského života. Manželství jako určitý životní způsob postrádá tradiční fatálnost, neboť nabízející alternativní formy soužití jsou neméně zajímavé. Výraznou úlohu v těchto proměnách hraje vyšší sociální a ekonomický vzestup žen. Jejich vyšší vzdělanost a možnost uplatnit se na trhu práce vede k větší samostatnosti a nezávislosti na muži. Důraz na svobodu jedince a na rovné partnerství ve vztahu vede k novým
reprodukčním
a
partnerským
strategiím:
většímu
rozšíření
nesezdaných soužití, vyššímu počtu dětí narozených mimo manželství, k rodinám s jedním rodičem, zvýšení věku vstupu do prvního manželství, legitimitě chtěné bezdětnosti a celkovému omezování počtu dětí. Co se týče omezování počtu dětí, nesouvisí to ani tak s tím, že ženy rodí stále méně 228
KUCHAŘOVÁ, V. Některé obsahové změny postojů k manželství a rodičovství. IN MAREŠ, P. POTOČNÝ, T. (eds.) Modernizace a česká rodina. 2003: 192-194 229 HAMPLOVÁ, D., PIKÁLKOVÁ, S. Manželství, nesezdaná soužití a partnerský vztah. IN MANSFELDOVÁ, Z., TUČEK, M. Současná česká společnost. Sociologické studie. 2002: 131-145
- 71 -
dětí, ale že roste počet žen, které se rozhodnou pro celoživotní bezdětnost, a že se zvyšuje podíl neplodnosti a rizikových těhotenství, které se zařadily mezi běžné civilizační choroby. S tímto trendem je třeba počítat i u nás. Nemusí se ani změnit obvyklý obraz české rodiny- rodičů s dětmi, ale je zřejmé, že naroste počet párů, které se rozhodnou pro životní styl, kde není místo pro rodičovství. 230 Pro jedince již není manželství a rodičovství jedinou možností vlastního osamostatnění a seberealizace. Ubylo tak vnějších důvodů pro založení časného manželství a rodičovství. Lidem se otevírají nové možnosti, to může vést k zvyšování průměrného věku vstupu do manželství, ale i odmítnutí manželské či rodičovské kariéry. 231 Manželství a založení rodiny je záležitostí oboustranné shody partnerů. Tím nabývá na významu v rozhodování role mužů, kteří mají v průměru menší zájem o vstup do manželství a rodičovství. Mohou tak představovat významný faktor rostoucí bezdětnosti. V případě neshody tak dochází k odkladu rodičovství a někdy až k celoživotní bezdětnosti. 232 Sňatek už neznamená počátek společenského života a zároveň přestává být i jeho ochranou. Manželský život se stává nestálým a křehkým. Muži a ženy chtějí zůstat sami sebou i v rodinném životě a manželství je mnohdy chápáno jako možné uzavření do předem stanovených rolí. Klesá stabilita manželství a rozvíjí se soužití mimo manželství. Nesezdané soužití je tak mnohými oceňováno, protože vyhovuje individuálním požadavkům. Přechod od rodiny moderní k postmoderní rodině je zaměřen na vztahy. Vztahy již samy o sobě nemají hodnotu, důležité je uspokojení, které mají poskytnout každému členu rodiny. Podle Singlyho není ideálem „šťastná rodina, ale šťastný jedinec“. 233 Dítě se dnes pro partnery stává možností, přestává být imperativem. Mezi některé motivy, proč nemít děti, můžeme zařadit např. osvobození od odpovědnosti spojené s výchovou dětí a s tím související větší prostor pro
230
MOŽNÝ, I., RABUŠIC, L. Česká rodina, sňatkový trh a reprodukční klima. IN VEČERNÍK, J. Zpráva o vývoji české společnosti 1989-1998. 1998: 107-108 231 KOVAŘÍK, J., ŠMOLKA, P. Současná rodina. Problémy-konstanty-proměny-naděje. 1996: 25-26 232 SOBOTKA, T. Bezdětnost v České republice. IN HAMPLOVÁ, D., ŠALAMOUNOVÁ, P., ŠAMANOVÁ, G. (eds.) Životní cyklus. Sociologické a demografické perspektivy. 2006: 75 233 SINGLY, de F. Sociologie současné rodiny. 1989: 88-91
- 72 -
seberealizaci, spokojenější vztahy v manželství, pracovní kariéra ženy, finanční důvody, nechuť k dětem, negativní zkušenosti z vlastního dětství, pochyby o vlastních schopnostech být dobrým rodičem, obavy plodit děti do „takového“ světa aj. 234 Rabušic zmiňuje dva možné pohledy na pokles porodnosti. První, jehož je autor zastáncem, zdůrazňuje, že za vším stojí hluboká proměna hodnot mladých věkových skupin, která byla umožněna politickou změnou v roce 1989. Zastánci druhého přístupu se domnívají, že příčinou proměn je hrozící nezaměstnanost, snížená úroveň sociálního zabezpečení a snížená životní úroveň. 235 Dítě ani rodičovství nepřestává být uznávanou hodnotou, avšak přes všechny příležitosti, které jsou dnes mladým lidem mnohem dostupnější, se jen těžko hledá cesta, jak tyto hodnoty spojit. Mezi významné činitele, které mají vliv na snížení porodnosti, patří bezesporu ekonomické důvody (růst nákladů na děti, nejistota v zaměstnání, nárůst nezaměstnanosti), změna životního stylu a životních drah dnešní mladé generace (prodlužování délky studia, profesní kariéra) a s tím související hodnotová orientace (rodičovství je konfrontováno s úsilím o dosažení úspěchu a společenského postavení, či uplatnění vzdělání). A tak řešení dilematu zda, kdy a kolik dětí mít, je více subjektivním rozhodnutím, než tomu bylo dříve. Jednak proto, že je méně ovlivňováno tradicemi, postavení ženy není tolik ztotožňováno s mateřstvím a není tolik vázáno na postavení manžela, a jednak proto, že rodičovství a manželství jsou navzájem spojovanými hodnotami a životními etapami, a proto má pokles sňatečnosti má vliv i na pokles porodnosti. Rodičovství dnes v mnohých nutně nevyvolává nutně představu uzavírat sňatek. 236 Současné
odkládání
sňatku
je
podle
Rabušice
výrazem
velké
odpovědnosti mladé generace. V sedmdesátých a osmdesátých letech minulého
století
se
mladí
lidé
vdávali
a
ženili
mezi
osmnáctým
a dvaadvacátým rokem. Pro tuto dobu se chovali racionálně, nebyli však zralí ani po stránce sociální, ani po stránce ekonomické. Tyto „děti“ zůstávaly často i nadále značně závislé na svých rodičích. Na snížení sňatečnosti 234
RABUŠIC, L. Kde ty všechny děti jsou? Porodnost v sociologické perspektivě. 2001: 171-172 RABUŠIC, L. Kde ty všechny děti jsou? Porodnost v sociologické perspektivě. 2001: 205 236 KUCHAŘOVÁ, V. Některé obsahové změny postojů k manželství a rodičovství. IN MAREŠ, P. POTOČNÝ, T. (eds.) Modernizace a česká rodina. 2003: 199-201 235
- 73 -
přispívá i fakt, že jsou mladí lidé často i po dvacátém roce věku ještě „ve školních lavicích“. 237 „To, že současná mladá generace dává přednost poznávání života a snaze ekonomicky se zajistit, chápu jako výraz její nové odpovědnosti k vlastnímu životu a-koneckonců- i k životu zatím nenarozených dětí.“ 238 Postavení rodiny se v hodnotovém žebříčku významně nemění. Mění se však význam této hodnoty (způsob uzavírání manželství, zakládání rodiny a jejich načasování). V realitě se to projevuje snižováním počtu dětí, zvyšováním věku snoubenců a rodičů prvorozených (a tím i dalších) dětí a zároveň vysokou nestabilitou rodin. 239 Manželství a rodičovství však neztrácí z pohledu mladých lidí na významu a hodnotě, a to především po emocionální stránce. Jejich realizace je však posunuta do vyššího věku nejčastěji z důvodu absolvování úplné profesionální přípravy. Stejně tak i rodičovství a dětem přisuzují mladí lidé značnou životní hodnotu a význam. 240 Postoje k manželství, k rodičovství a k nesezdaným soužitím zůstávají v české společnosti převážně stabilní, přesto však můžeme zaznamenat určité změny. Např. dochází k oslabení sociálního imperativu na legitimizaci narození dítěte sňatkem jeho rodičů, pro českou společnost je dnes přijatelné, že se dítě narodí mimo manželství, roste tolerance k rozvodům a zároveň stoupá tolerance k osamoceným rodičům. Přesto zůstává pro většinu lidí hodnota manželství a rodičovství vysoká.
241
Nejméně konzervativní postoje ohledně manželství a rodičovství zastávají mladí lidé s vyšším vzděláním. Větší tolerance k netradičním formám rodinného chování však neznamená, že by tato skupina lidí tyto formy rodinného chování upřednostňovala ve vlastním životě.
237
242
RABUŠIC, L. Kde ty všechny děti jsou? Porodnost v sociologické perspektivě. 2001: 219-220 RABUŠIC, L. Kde ty všechny děti jsou? Porodnost v sociologické perspektivě. 2001: 222 239 KUCHAŘOVÁ, V. Některé obsahové změny postojů k manželství a rodičovství. IN MAREŠ, P. POTOČNÝ, T. (eds.) Modernizace a česká rodina. 2003: 203 240 FIALOVÁ, L., HAMPLOVÁ, D., KUČERA, M., VYMĚTALOVÁ, S. Představy mladých lidí o manželství a rodičovství. 2000: 136 241 CHALOUPKOVÁ, J., ŠALAMOUNOVÁ, P. Postoje k manželství, k rodičovství a k rolím v rodině v České republice a v Evropě. 2004 : 49 242 CHALOUPKOVÁ, J., ŠALAMOUNOVÁ, P. Postoje k manželství, k rodičovství a k rolím v rodině v České republice a v Evropě. 2004: 49 238
- 74 -
„I když, se děti považují za určitý omezující faktor osobního rozvoje a života rodičů a i když snižují jejich životní úroveň, přesto si převážná většina mladých lidí nedovede život bez dětí představit.“ 243
4.4 Rodina budoucnosti? Toffler ve své knize Šok z budoucnosti zajímavě popisuje, jak by mohla taková rodina budoucnosti vypadat. Autor nesouhlasí s kritiky, kteří tvrdí, že je rodina na pokraji vyhynutí a nesouhlasí ani s přílišnými optimisty, kteří tvrdí, že rodinu čeká „zlatý věk“. Rodina bývá pro jedince místem, kam se utrmácený a zbitý člověk vrací, když „svedl bitvu se světem“, rodina je jediným pevným bodem ve světě, který se stále mění. Avšak i rodina se proměňuje. Rodina nevymizí, ani zlatý věk ji nečeká, možná se jen promění, rozpadne, roztříští, aby se obnovila v nových formách. Pro preindustriální rodinu byla typická rozšířená rodina s mnoha dětmi. Industrialismus potřeboval masy lidí schopných stěhovat se za prací a tím vznikla rodina nukleární. Superindustrialismus může jít ještě dál, lidé budou rodinu dále oklešťovat, budou bezdětní a zůstanou pouze dva základní prvkymuž a žena. Rodičovství se tak může týkat pouze některých rodin, jejichž základní funkcí bude pouze výchova dětí, autor hovoří o „profesionálních rodičích“. Pravděpodobnější než bezdětnost však je, že se pouze odloží věk, kdy budou mít rodiče děti, protože už i dnešní muži a ženy se ocitají v konfliktu mezi závazkem k dětem či ke kariéře. Je tedy pravděpodobné, že se výchova dětí odloží na později. Podle Tofflera v nejbližších desetiletích rodinu nejvýznamněji postihne nová technologie
reprodukce.
Možnost
implantování
embrya,
novorozeňata
vypěstovaná „in vitro“, pilulka zaručující dvojčata nebo třeba trojčata a možnost zajít do „prodejny dětí“ a embrya si nakoupit. Změní se tak samotný význam mateřství a rodičovství. Pomíjivost zvyšuje ve společnosti osamělost a odcizení, můžeme tak počítat s rostoucím počtem experimentů a různými dalšími alternativami soužití. Bezdětná manželství, profesionální rodičovství, výchova dětí v důchodu, kolektivní rodiny, komuny, geriatrická skupinová manželství, homosexuální 243
FIALOVÁ, L., HAMPLOVÁ, D., KUČERA, M., VYMĚTALOVÁ, S. Představy mladých lidí o manželství a rodičovství. 2000: 136-137
- 75 -
rodinné jednotky či polygamie. To vše jsou nové rodinné formy a praktiky, se kterými budou menšiny experimentovat. Ne všichni se však budou chtít takových experimentů účastnit. Co tedy bude dělat většina? Podle tradiční představy se „naleznou“ dva mladí lidé, vezmou se a zůstanou spolu, dokud je smrt nerozdělí. Vstupovat do manželství kvůli něčemu jinému, než je láska, již dnes není považováno za solidní. Láska však nevydrží navždy, pomíjivost a novost se proti ní spojily. Stejně tak i vztahy mezi lidmi se stávají pomíjivějšími a mění se předpoklad délky trvání vztahů. Můžeme tak předpokládat
všeobecné
přijetí
dočasných
manželství,
manželství
na pokračování- po sobě následující dočasná manželství. Lidé ještě pořád touží
po
trvalém
vztahu,
přesto
si
uvědomují,
že
je
to
stále
nepravděpodobnější luxus. Častější jsou tzv. manželství na zkoušku, kdy mohou páry později přistoupit k legalizaci vztahu nebo vztah ukončit a hledat si jiné partnery. Dá se předpokládat, že průměrný počet manželství na jednoho obyvatele poroste. „Svět, v němž je manželství spíše dočasné než stálé, kde jsou formy rodinného uspořádání rozmanité a pestré, kde mohou být homosexuálové přijatelnými rodiči a kde děti vychovávají důchodci- takový svět se od našeho hluboce liší. Dnes se od všech chlapců a dívek očekává, že si najdou partnery na celý život. Ve světě budoucnosti nebude žádným zločinem být sám“ Manželské páry nebudou nuceny zůstat v manželství, které se pokazilo. Objeví se pravděpodobně mnohem více manželství lidí, mezi kterými bude velký věkový rozdíl. Nebude se brát ohled na věk, ale na stupeň vývoje. Děti budou
vyrůstat
sourozenců“, na
v prostředí,
tedy
pokračování.
dívek
Stejně
tak
ve
kterém
a
chlapců jako
ve
bude
přibývat
„polovičních
pocházejících
z manželství
vědě,
ekonomice,
technologii
a společenských vztazích, tak i v oblasti rodinných forem nemůžeme uchovávat minulost, ale musíme čelit novému. I v rodinných vztazích budou lidé nuceni se vyrovnat nejen s pomíjivostí, ale i s novostí. 244
Autorka Beck-Gersheim ve svém článku We Want a Special Child popisuje, co vše je v
244
moderní společnosti možné. Pokroky techniky
TOFFLER, A., Šok z budoucnosti. 1992: 118-128
- 76 -
a především reprodukční medicíny dávají dnešnímu rodičovství nový rozměr. Rodiče mají dnes více možnosti, jakým způsobem si dítě pořídit. Možnost tak dostávají např. bezdětné páry, které touží po dítěti, ale nemohou si ho pořídit přirozenou cestou, dále samostatně žijící osoby, které chtějí mít dítě, avšak nemají stálého partnera, nebo i homosexuální páry. Moderní způsoby reprodukce mají své klady, ale podle autorky se dají snadno zneužít. Na jedné straně mohou pomoci rodičům, kteří nemohou děti mít, na straně druhé
mluví
autorka
o
potencionálních
rodičích
jako
o
pouhých
„zákaznících“, kteří si mohou „navolit“, jaké dítě mít chtějí a jaké nikoli. Zároveň upozorňuje, že moderní diagnostika dává možnost zjistit, jestli je dítě zdravé, avšak právě kvůli tomu mnoho rodičů ukončuje těhotenství v případě, že tomu tak není. Mnoho dětí se kvůli této „moderní technice“ nenarodilo, i když tyto diagnózy nemusely být pravdivé. Autorka v textu pokládá zajímavé otázky, zda jsou na vině rodiče, že chtějí mít „Special child“, tedy výjimečné dítě, nebo na tom nese svůj podíl i společnost a jí nastolené hodnoty, které na rodiče vyvíjí velký tlak po dokonalosti. Dnešní doba poskytuje tolik možností, jak mít zdravé dítě, a rodiče jsou tak mnohem více odpovědni za to, jaké dítě mají. (Překl. M.G.) 245
245
BECK-GERNSHEIM, E. Reinventing the family. 2002: 86-103
- 77 -
5. CHARAKTERISTICKÉ ZNAKY ČESKÉ RODINY PODLE VYBRANÝCH
AUTORŮ
(Proměny
týkající
se
manželství
a rodičovství)
Pátá a poslední kapitola se věnuje charakteristickým znakům současné rodiny a rovněž zmiňuje hlavní proměny, které nějakým způsobem ovlivňují manželství a rodičovství. Proměnám rodiny se věnuje mnoho autorů, ze kterých bych ráda zmínila Možného, Šulovou, Matouška, Pláňavu, Krause a nakonec F. De Singlyho. Každý z autorů se na rodinu dívá z jiného pohledu a hlavní znaky proměny rodiny vidí v něčem jiném, avšak v mnohém se shodují.
5.1 Podle Možného 1. Dochází ke změně v uspořádání české domácnosti- roste počet jednočlenných a neúplných rodin, 2. mladí lidé odkládají sňatek a rodičovství na později, stoupá věk při prvním sňatku- otevření společnosti a ekonomiky zvýšilo hodnotu ztracených příležitostí. Nově se nabízí možnost studovat, podnikat, cestovat, 3. přibývá párů žijících spolu v nesezdaném soužití, 4. klesá potřeba legitimizovat početí dítěte sňatkem, rodičovství tak již není spojováno s manželstvím, 5. roste počet dětí narozených mimo manželství, 6. česká rodina se většinou orientuje na jedno nebo dvě děti, ubývá rodin s více dětmi, 7. klesá stabilita rodiny- nesezdaná soužití jsou mnohem méně stabilní forma soužití a rovněž nenahrazují dětem emocionální jistotu a pevné zázemí, které jim spíše poskytne tradiční rodina, 8. klesá tlak na udržení rodiny a roste počet opakovaných manželství, 9. objevují se nové formy soužití a roste počet celoživotně bezdětných a osob, kteří žijí sami tzv. Singles. 246
246
MOŽNÝ, I. Rodina a společnost. 2008: 259-286
- 78 -
5.2 Podle Šulové 1. Zaměřenost
na
zájem
jednotlivce-
hledání
vlastního
štěstí
a smysluplnosti, upřednostňování zájmů jedince oproti zájmům celku, 2. chybí očekávání trvalosti vztahu- objevují se alternativy soužití, jedinec si ponechává prostor pro změnu a svobodu, 3. dochází k odsouvání rodičovství na pozdější období. S tím souvisí, že rodiči se budou stávat vyzrálí jedinci, avšak nastává situace, kdy klesá ochota měnit zažitý životní styl bez dětí a opustit třeba kariéru, podstatným faktorem mohou být i možné zdravotní komplikace, 4. intimní vztah i trvalé partnerství je bez vazby na přirozené možné důsledky- narození dítěte. Podle autorky ne vždy platí „můj intimní partner je potencionálním otcem či matkou mého dítěte“, 5. zcela běžně je přijímána předmanželská intimní zkušenost v oblasti sexu, 6. zralost partnerů při prvních intimních zkušenostech je mnohdy fyziologická, ale ne psychosociální, 7. stále více je stírána specifičnost mužské a ženské role, 8. dochází k omezování bezprostředních kontaktů mezi partnery i mezi rodiči a dětmi, 9. výchovné
působení
rodičů
je
nahrazováno
dalšími
institucemi
a socializačními vlivy, 10. dvoukariérová rodina, 11. klesá stabilita rodiny, 12. klesá význam mezigeneračních kontaktů, vztahy jsou udržovány většinou jen mezi dvěma generacemi- rodiče a děti, 13. dochází k posunu průměrného věku partnerů při vstupu do manželství, 14. pokles porodnosti, růst významu antikoncepce, 15. vysoká tolerance společnosti k rozvodům aj. 247
5.3 Podle Matouška 1. Tendence odkládat sňatky a rození dětí na dobu co nejpozději, 2. pokles sňatečnosti a porodnosti, 247
ŠULOVÁ, L. Člověk v rodině. IN VÝROST, J., SLAMĚNÍK, I. Aplikovaná sociální psychologie I. 1998: 305-308
- 79 -
3. tendence ve větší míře zakládat rodinu neformálně, tedy bez legálního sňatku- nárůst nesezdaných soužití, 4. zvyšování rozvodovosti, roste počet dětí, které nevyrůstají společně s oběma rodiči, 5. tendence omezovat počet dětí v rodině, případně nemít děti vůbec, 6. prodlužování doby, po kterou žijí děti a rodiče spolu, 7. zmenšování rodiny, 8. prosazování vlastních zájmů nad zájmy rodiny, 9. ekonomická samostatnost, nezávislost a společenská aktivita žen. 248
5.4 Podle Pláňavy 1. Proměny a labilizace mužské a ženské role, 2. prodloužení období mládí a dospívání, zvýšil se interval mezi biologickou
schopností
zplodit
dítě
a
sociálně-psychologickou
připraveností na rodičovství. Rovněž se prodloužilo období mezi biologicko-psychologickou a ekonomicko-profesní dospělostí. Tudíž se prodlužuje doba finanční závislosti dětí na rodičích (např. u vysokoškoláků), 3. rozšíření, vyšší dostupnost a zkvalitnění antikoncepce vedly k tomu, že se oddělily sexuální kontakty od početí, 4. legitimizace předmanželského i mimomanželského sexu, 5. menší stabilita manželského svazku- nárůst rozvodovosti. Každý má právo uzavřít manželství, pokud ho ovšem zklame nebo pokud neplní jeho očekávání, má jedinec právo z manželství odejít a ukončit jej, 6. proměny v očekávání, důraz je kladen na uspokojení jedince, zvýšení nároků na osobní spokojenost a štěstí, 7. akcent na lidská práva, rozšiřování svobody jedince, možnost seberealizace, právo zvolit si partnera, založit rodiny a mít děti, 8. rozvolnění společenských norem a pravidel. To, co bylo dříve nepřijatelné,
je
dnes
společností
akceptované,
jako
např.
homosexualita, rozvody, předmanželský nebo mimomanželský sex, nesezdaná soužití apod.,
248
MATOUŠEK, O. Rodina jako instituce a vztahová síť. 2003: 30
- 80 -
9. změna hodnotových orientací. 249
5.5 Podle Krause 1. Demokratizace uvnitř rodiny. To znamená, že muž ztratil dřívější výsadní postavení v rodině a žena naproti tomu některé práva a povinnosti, které dříve náležely muži, získala. 2. Rodina se dnes dostává do jisté izolovanosti. Rodina tak žije v jisté uzavřenosti od okolní společnosti. 3. Dochází ke zmenšování rodiny. Zvyšuje se počet jednočlenných domácností a dochází nejen k izolovanosti, ale i k nestabilitě rodiny. 4. Ubývá času, který spolu rodina tráví pohromadě. Autor mluví o dezintegraci rodiny. 5. Časové zaneprázdnění rodičů a jejich pracovní povinnosti ohrožují současnou rodinu. Mnohdy nezbývá čas ani dostatek sil na výchovu dětí.
Tento
nedostatek
bývá
mnohými
rodiči
kompenzován
materiálními prostředky a u mladé generace dochází ke změně hodnotových systémů i charakterových vlastností. 6. Moderní rodina je charakterizována dvoukariérovým manželstvím, kde jsou zaměstnáni oba dva rodiče. 7. Vyšší výskyt rozvodovosti 8. Diferencovanost rodiny podle socioekonomické úrovně. 250
5.6 Podle de Singlyho 1. Snížení počtu sňatků a zvýšení počtu nesezdaných soužití, 2. nárůst rozvodů a rozchodů, 3. nárůst neúplných rodin s jedním rodičem, 4. snížení počtu porodů, nárůst mimomanželských porodů, 5. nárůst zaměstnanosti žen a dvoukariérových domácností. Autor hovoří o zemích, jako je Francie, přesto podobné proměny můžeme v posledních desetiletích pozorovat i u nás. 251
249
PLÁŇAVA, I. Manželství a rodiny. Struktura-dynamika-komunikace. 2000: 129-132 KRAUS, B. Základy sociální pedagogiky. 2008: 83-86 251 SINGLY, de F. Sociologie současné rodiny. 1999: 87 250
- 81 -
ZÁVĚR Ve své práci se nezabývám přímo výchovou jako takovou. Nevěnuji se tomu, jak jsou děti vychovávány nebo k čemu jsou vychovávány, ale věnuji se spíše současností rodiny a jejími podobami. Neboť jaká je rodina, taková bude následně i výchova. A pokud rodina není, není možné se výchovou dětí vůbec zabývat. Mezi hlavní systémy, které výchovu dětí nejvíce ovlivňují, spadají určitě rodiče a jejich postoje a hodnoty, dále výchovný styl, typ rodiny (jestli se jedná o rodinu úplnou/neúplnou, funkční/afunkční apod.), prostředí, příbuzenské systémy, škola, vrstevníci a masmédia aj. Nesmíme však opomenout ani rozdělení rolí muže a ženy. Rozdělení tradičních ženských a mužských rolí, tedy problematika gender, se oproti minulým generacím v mnohém změnila. Muži se začínají ve větší míře věnovat rodině, domácnosti a péči o děti. Na druhé straně se tak mají ženy větší možnost uplatnit i v zaměstnání. Většina rodin je dnes dvoukariérových, což znamená, že jsou oba dva rodiče zaměstnáni. Domnívám se, že pokud chtějí rodiny tímto způsobem fungovat, je větší zapojení mužů v rodině nutností. Pro dnešní rodinu je typická větší nezávislost na příbuzenstvu. Rodina žije často sama a kontakty s příbuznými neudržuje v takové míře, jako tomu bylo v rodině tradiční. Rodičovství už není podmínkou pro legalizování vztahu manželstvím. Tím pádem mnoho partnerů svůj vztah nelegalizuje. Zároveň je mnoho manželství a rodičovství odsunováno do vyššího věku. Objevují se nové formy soužití a tolerance společnosti k těmto formám soužití roste. Dále dochází k nárůstu rozvodovosti. Rodina má v dnešní společnosti mnoho podob. Tradiční pojetí soužití muže a ženy v manželství je dnes doplněno o další formy a podoby soužití, jako
jsou
např.
nesezdaná
soužití,
opakovaná
manželství,
osamělá
rodičovství, domácnosti jednotlivců, singles, celoživotní bezdětnost, soužití homosexuálů apod. Zde bych ráda použila slova sociologa Iva Možného: „S tím či oním můžeme nesouhlasit, nelze to však nevidět“. 252
252
MOŽNÝ, I. Rodina a společnost. 2008: 24
- 82 -
Česká rodina, jakou ji známe dnes, je výrazně ovlivněna minulým režimem. Lidé měli v této době pouze omezené možnosti se prosadit, studovat, pracovat či cestovat, protože mnohem více než na nich samotných záleželo na kontaktech. Dá se říci, že jedinou možnou formou uplatnění byla pro mnohé právě rodina. Po roce 1989 nastal velký převrat. Vše, co bylo dříve „nemožné“, se stalo docela „možné“. Je tedy pochopitelné, že mnoho lidí začalo těchto možností náležitě využívat. Rodina, partnerský vztah, soužití lidí, ale i rodičovství, to vše se mění a vyvíjí. Domnívám se, že rodina tu bude vždy, avšak možná v jiné podobě, než je tomu dnes. Rodiny našich prarodičů, ale i rodičů byly jiné, než v jakých vyrůstáme my dnes. A proto i rodiny našich dětí a jejich dětí se budou určitě také nějakým způsobem vyvíjet a dále proměňovat. Je to svým způsobem přirozené. Vše se mění a vyvíjí, tak proč ne i rodina? Rozhodně nesouhlasím s tím, že se rodina rozpadá a že zaniká. Pouze se proměňuje. Těžko říci, jestli k lepšímu, či horšímu. Jistě bychom našli jak to pozitivní, tak i to negativní. Já osobně doufám, že se i nadále zachová tradiční podoba rodiny, tedy soužití muže a ženy v legalizované formě soužití společně s dětmi. A rovněž doufám, že se vždy najdou lidé, pro které bude rodina a děti smyslem nebo určitým naplněním, či důležitou hodnotou jejich života.
A na úplný závěr bych chtěla stejně jako někteří autoři (např. Fialová, Chaloupková, Kuchařová, Možný aj.) říci, že:
Pro mnoho mladých lidí zůstává rodina, manželství a rodičovství stále důležitou a významnou hodnotou v životě.
- 83 -
RESUMÉ Diplomová práce pojednává o výchově dětí v současné rodině. Práce se zabývá rodinou, základními funkcemi rodiny, typy rodiny, výchovou a výchovnými styly a socializací jedince. Dále se zabývá dalšími systémy, které vstupují do výchovy a které ovlivňují jedince, jako jsou prostředí, příbuzenské vztahy, sourozenci, média a škola společně s vrstevníky. Práce obsahuje objasnění problematiky gender a rozdělení rolí mezi muži a ženami uvnitř rodiny v současné společnosti i v zaměstnání. Práce se zabývá proměnami významu lásky a sexuality a současně liberalizací postojů k rodinnému a sexuálnímu chování.
Zabývá se také proměnami rodiny
a novými formami soužití, jako jsou např. nesezdaná soužití, singles, celoživotní bezdětnost, oddělené soužití, osamělí rodiče, rozvedení apod. Práce rovněž obsahuje také základní charakteristické znaky současné české rodiny, které souvisí s manželstvím a rodičovstvím.
- 84 -
SUMMARY The diploma thesis deals with the children education in modern families, focusing on the family, the basic functions of family, family types, the socialization, the education and parenting styles. Additionally, the work takes into account systems that have some impacts on the children’s education and individualism; for example, living environment, relationships, brothers and sisters, the media, the school with their peers. Gender issues and the separation men and women’s role inside of the family taking place in the present society including the work environment is another part of this thesis. The thesis deals with the transformation in the meaning of love and the sexuality, at the same time the liberalization attitudes towards the family and the sexual behavior. The thesis includes new forms of coexistence, such as cohabitation, singles, whole-life childlessness, living apart together, single parents, divorced etc. There are some typical signs of Czech families connected to the conjugality and the parenthood that takes place in the thesis in addition.
- 85 -
LITERATURA
1. ALAN, J. Etapy života očima sociologie. 1. Vyd. Praha: Panorama, 1989. 440 s. ISBN 80-7038-044-6. 2. BARTOŇKOVÁ,
H.
Andragogika
jako
věda
induktivní,
interdisciplinární a transdisciplinární. IN RYŠAVÝ, D. SociologicaAndragogica 2006. 1. Vyd. Olomouc: Univerzita Palackého, 2006. ISBN 80-244-1377-9 3. BAUMAN, Z. Individualizovaná společnost. 1. Vyd. Praha: Mladá fronta, 2004. 296 s. ISBN 80-204-1195-X 4. BECK, U. Riziková společnost. Na cestě k jiné moderně. 1. Vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 2004. ISBN 80-86429-32-6. 431 S. 5. BECK-GERNSHEIM, E. Reinventing the family. In search of New Lifestyles. Cambrige Polite, 2002 6. BERGER, P. L., LUCKMANN, T. Sociální konstrukce reality. Pojednání o sociologii vědění. 1. Vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 1999. 214 s. ISBN 80-85959-46-1 7. BOURDIEU, P. O televizi. 1. Vyd. Brno: Doplněk, 2002.104 s. ISBN 80-7239-122-4 8. CVEKL,
J.
Člověk
v psychoanalytickém
poli.
1.
Vyd.
Praha:
Melantrich, 1969. 221 s. ISBN 32- 010- 69 9. DEDKOVÁ, M. Práva a povinnosti dětí v rodinách. IN NOSÁL, I. (ed.) Obrazy dětství v dnešní české společnosti: Studie ze sociologie dětství. 1. Vyd. Brno: Barrister a Principal, 2004. 206 s. ISBN 8086598-80-2 10. DOPITA, M., SKOPALOVÁ J. Politika v životě dětí. IN NOSÁL, I. (ed.) Obrazy dětství v dnešní české společnosti: Studie ze sociologie dětství. 1. Vyd. Brno: Barrister a Principal, 2004. 206 s. ISBN 8086598-80-2 11. DOUBRAVOVÁ, M. Tak takhle ne, milí rodičové. IN NOSÁL, I. (ed.) Obrazy dětství v dnešní české společnosti: Studie ze sociologie dětství. 1. Vyd. Brno: Barrister a Principal, 2004. 206 s. ISBN 80-86598-80-2
- 86 -
12. ENGELS, B. Původ rodiny, soukromého vlastnictví a státu. 1. Vyd. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1979. 261 s. ISBN 25-053-79 13. FÉCHANT-PITAVY, H. Role sourozenecké skupiny ve vývoji dítěte: představení dvou výzkumných proudů. IN ŠULOVÁ, L., ZAOUCHEGAUDRON, CH. Předškolní dítě a jeho svět. 1. Vyd. Praha: Karolinum, 2003. ISBN 80-246-0752-2 14. FIALOVÁ, L., HAMPLOVÁ, D., KUČERA, M., VYMĚTALOVÁ, S. Představy mladých lidí o manželství a rodičovství. 1. Vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 2000. 163 s. ISBN 80-85850-87-7 15. FOUCAULT, M. Dějiny sexuality I. Vůle k vědění. (Přel. Pelikán, Č.) Praha: Herrmann a synové, 1999. 16. FROMM, E. Mít nebo být? 1. Vyd. Praha: Naše vojsko, 1992. 176 s. ISBN 80-206-0181-3 17. GILLERNOVÁ, I. Citový vývoj dítěte a úloha dospělého v jeho rozvoji. IN ŠULOVÁ, L., ZAOUCHE-GAUDRON, CH. Předškolní dítě a jeho svět. 1. Vyd. Praha: Karolinum, 2003. ISBN 80-246-0752-2 18. GRECMANOVÁ,
H.,
HOLOUŠOVÁ,
D.,
URBANOVSKÁ,
E.
BŮŽEK, A. Obecná pedagogika II. Olomouc: nakladatelství HANEX, 2003. ISBN 80-85783-24-X 19. GRECMANOVÁ, H., HOLOUŠOVÁ, D., URBANOVSKÁ, E. Obecná pedagogika I. Olomouc: nakladatelství HANEX, 2002. ISBN 8085783-20-7 20. HAMPLOVÁ, D. Láska, evoluce, nebo neviditelná ruka sňatkového trhu? IN HAMPLOVÁ, D., ŠALAMOUNOVÁ, P., ŠAMANOVÁ, G. (eds.) Životní cyklus. Sociologické a demografické perspektivy. Praha: Sociologický ústav AV ČR. 2006. ISBN 80-7330-082-6 21. HAMPLOVÁ, D., PIKÁLKOVÁ, S. Manželství, nesezdaná soužití a partnerský vztah. IN MANSFELDOVÁ, Z., TUČEK, M. Současná česká společnost. Sociologické studie. 1.Vyd. Praha: Sociologický ústav AV ČR. 2002. 381 s. ISBN 80-7330-009-5. 22. HAUSEROVÁ-SCHONEROVÁ, I. Děti potřebují prarodiče. 1. Vyd. Praha: Portál, 1996. 104 s. ISBN 80-7178-105-3 23. HAVLÍK, R., KOŤA, J. Sociologie výchovy a školy. 1. Vyd. Praha: Portál, 2002. 184 s. ISBN 80-7178-635-7
- 87 -
24. HINTNAUS, L. Člověk a rodina smysl a funkce rodiny. 1. Vyd. České Budějovice: Jihočeská univerzita Zdravotně sociální fakulta, 1998. 95 s. ISBN: 80-7040-315-2 25. HOLOUŠOVÁ, D., KROBOTOVÁ, M. Diplomové a závěrečné práce. 2. Vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2008. ISBN 80244-1237-3 26. CHALOUPKOVÁ, J., ŠALAMOUNOVÁ, P. Postoje k manželství, rodičovství
a
k rolím v rodině v České
republice a
v Evropě.
Sociologické studie 04:7. 1. Vyd. Praha: Sociologický ústav AV ČR, 2004. 27. JANDOUREK, J. Úvod do sociologie. Praha: Portál, 2003. ISBN 807178-749-3 28. JARKOVSKÁ, L. Role pohádek a dětské literatury v reprodukci genderových nerovností. IN NOSÁL, I. (ed.) Obrazy dětství v dnešní české společnosti: Studie ze sociologie dětství. 1. Vyd. Brno: Barrister a Principal, 2004. 206 s. ISBN 80-86598-80-2 29. KELLER, J. Dějiny klasické sociologie. 1.Vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 2004. ISBN 80-86429-34-2 30. KELLER, J. Úvod do sociologie. 4., rozšíř. Vyd. Praha: Sociologické naladatelství, 2002. ISBN 80-85850-25-7 31. KOTÁSKOVÁ, J. Socializace a morální vývoj dítěte. 1. Vyd. Praha: ACADEMIA, 1987. 140 s. ISBN 20-089-87 32. KOVAŘÍK, J. ŠMOLKA, P. Současná rodina. Problémy-konstantyproměny-naděje. Praha: vydala Asociace manželských a rodinných poradců ČR. 1996 33. KRAUS, B. Základy sociální pedagogiky. 1. Vyd. Praha: Portál, 2008. 216 s. ISBN 978-80-7367-383-3 34. KRAUS, B., POLÁČKOVÁ, V. et al. Člověk- prostředí- výchova; k otázkám sociální pedagogiky. Brno: Paido, 2001. 199 s. ISBN 807315- 004- 2 35. KŘÍŽKOVÁ, A. Česká žena v práci a rodině posledního desetiletí. IN MANSFELDOVÁ, Z., TUČEK, M. Současná česká společnost. Sociologické studie. 1.Vyd. Praha: Sociologický ústav AV ČR. 2002. 381 s. ISBN 80-7330-009-5.
- 88 -
36. KUCHAŘOVÁ, V. Některé obsahové změny postojů k manželství a rodičovství. IN MAREŠ, P., POTOČNÝ, T. (eds.) Modernizace a česká rodina. 1. Vyd. Brno: Barrister a Principal, 2003. ISBN 8086598-61-6 37. LEMAN, K. Sourozenecké konstelace. 4. Vyd. Praha: Portál, 2008. 223 s. ISBN 978- 80-7367-507-3. 38. LIPOVETSKY, G. Třetí žena. Neměnnost a proměny ženství. 2. Vyd. Praha: PROSTOR, 2007. 336 s. ISBN 978-80-7260-171-4. 39. MÁCHOVÁ, J. Duševní hygiena rodinného života. 1. Vyd. Praha: Avicenum, zdravotnické nakladatelství, n. p., 1974. 200 s. ISBN 08079-74 40. MAREŠ, P. Hodnota dítěte v životě českých rodin. IN SIROVÁTKA, T., HORA, O. Rodina, děti a zaměstnání v české společnosti. 1. Vyd. Brno: Albert, 2008. 328 s. ISBN 978-80-7326-140-5. 41. MAREŠ, P. Sňatkový trh-koncepty a modely. Východisko výzkumu reprodukce rodin. IN MAREŠ, P., POTOČNÝ, T. (eds.) Modernizace a česká rodina. 1. Vyd. Brno: Barrister a Principal, 2003. ISBN 8086598-61-6 42. MAŘÍKOVÁ, H. Genderový aspekt rodičovství. IN HAMPLOVÁ, D., ŠALAMOUNOVÁ, P., ŠAMANOVÁ, G. (eds.) Životní cyklus. Sociologické a demografické perspektivy. Praha: Sociologický ústav AV ČR. 2006. ISBN 80-7330-082-6 43. MAŘÍKOVÁ, H., PETRUSEK, M., VODÁKOVÁ, A. a kol. Velký sociologický slovník II. svazek. Praha: Vydavatelství Karolinum, 1996 ISBN 80-7184-310-5 44. MATĚJČEK, Z. Jeden pohled na vztahy dětí v předškolním věku. IN ŠULOVÁ, L., ZAOUCHE-GAUDRON, CH. Předškolní dítě a jeho svět. 1. Vyd. Praha: Karolinum, 2003. ISBN 80-246-0752-2 45. MATĚJČEK, Z. Rodiče a děti. 2. Vyd. Praha: Avicenum, 1989. 336 s. ISBN 08-056-89 46. MATĚJČEK, Z. Výbor z díla. 1. Vyd. Praha: Karolinum, 2005. 445 s. ISBN 80-246-1056-6 47. MATĚJČEK, Z., DYTRYCH, Z. Radosti a strasti prarodičů, aneb když máme vnoučata. 1. Vyd. Praha: Grada Publishing, 1997. 144 s.
- 89 -
48. MATOUŠEK, O. a kol. Metody a řízení sociální práce. 1. Vyd. Praha: Portál, 2003. ISBN 80-7178-548-2 49. MATOUŠEK, O. Rodina jako instituce a vztahová síť. 3.Vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 2003. ISBN 80-86- 429-19-9 50. MONGERSTERNOVÁ,
M.
Kulturní
aspekty
socializace
dítěte
v předškolním věku. IN ŠULOVÁ, L., ZAOUCHE-GAUDRON, CH. Předškolní dítě a jeho svět. 1. Vyd. Praha: Karolinum, 2003. ISBN 80246-0752-2 51. MOŽNÝ, I. Česká společnost. Nejdůležitější fakta o kvalitě našeho života. 1. Vyd. Praha: Portál, 2002. 208 s. ISBN 80-7178-624-1. 52. MOŽNÝ, I. Modernizace české rodiny a mezigeneračních vztahů v mezinárodním srovnání.
IN MAREŠ, P., POTOČNÝ, T. (eds.)
Modernizace a česká rodina. 1. Vyd. Brno: Barrister a Principal, 2003. ISBN 80-86598-61-6 53. MOŽNÝ, I. Rodina a společnost. 2., upr. Vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 2008. ISBN 978-80-86429-87-8 54. MOŽNÝ, I., RABUŠIC, L. Česká rodina, sňatkový trh a reprodukční klima. IN VEČERNÍK, J. Zpráva o vývoji české společnosti 19891998. Praha: Academia, 1998. ISBN 80-200-0703-2 55. PARSONS, T. The system of modern societies. Prentice-Hall, Inc., Englewood Cliffs, New Jersey. 1971 56. PELIKÁN, J. Výchova jako teoretický problém. 1. Vyd. Ostrava: Amosium servis, 1995. 234 s. ISBN 80-85498-27-8 57. PIAGET, J., Psychologie inteligence. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1970. 150 s. ISBN 14-053-70 58. PLÁŇAVA, I. Manželství a rodiny. Struktura-dynamika-komunikace. 1. Vyd. Brno: DOPLŇEK, 2000. 296 s. ISBN 80-7239-039-2. 59. RABUŠIC, L. Kde ty všechny děti jsou? Porodnost v sociologické perspektivě. 1. Vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 2001. 265 s. ISBN 80-86429-01-6. 60. RENZETTI, C. M., CURRAN, D. J. Ženy, muži a společnost. 1 Vyd. Praha: Karolinum, 2005. 642 s. ISBN 80-246-0525-2. 61. SINGLY DE, F. Sociologie současné rodiny. 1.Vyd. Praha: Portál, 1999. ISBN 80-7178-249-1
- 90 -
62. SOBOTKA, T. Bezdětnost v České republice. IN HAMPLOVÁ, D., ŠALAMOUNOVÁ, P., ŠAMANOVÁ, G. (eds.) Životní cyklus. Sociologické a demografické perspektivy. Praha: Sociologický ústav AV ČR. 2006. ISBN 80-7330-082-6 63. ŠANDEROVÁ, J. Jak číst a psát odborný text ve společenských vědách. 1.Vyd. Praha: SLON, 2005. 209 s. 64. ŠEĎOVÁ, K. Děti a rodiče před televizí, rodinná socializace dětského televizního diváctví. Brno: Paido, 2007. 157 s. ISBN 978-80-7315149-2 65. ŠMÍDOVÁ, I. Matkové. IN MAREŠ, P., POTOČNÝ, T. (eds.) Modernizace a česká rodina. 1. Vyd. Brno: Barrister a Principal, 2003. ISBN 80-86598-61-6 66. ŠŤASTNÁ, A. Rozvody a děti: vliv rozvodu rodičů na životní dráhu dětí. IN HAMPLOVÁ, D., ŠALAMOUNOVÁ, P., ŠAMANOVÁ, G. (eds.) Životní cyklus. Sociologické a demografické perspektivy. Praha: Sociologický ústav AV ČR. 2006. ISBN 80-7330-082-6 67. ŠULOVÁ, L. Člověk v rodině. IN VÝROST, J., SLAMĚNÍK, I., (eds.) Aplikovaná sociální psychologie I. 1. Vyd. Praha: Portál, 1998. 384 s. ISBN 80-7178-269-6 68. ŠULOVÁ, L. Searching for optimal facilitation of early childhood development. IN ŠULOVÁ, L. GILLERNOVÁ, I., eds., The individual and the process of socialisation in the environment of current society. 1.Vyd. Praha:MATFYZPRESS, 2008. 254 s.ISBN 978-80-7378-072-2 69. TOFFLER, A. Šok z budoucnosti. 1.Vyd. Ostrava: Práce, 1992. 288 s. ISBN 80-208-0160-X. 70. VÁGNEROVÁ, K. Minimalizace šikany. Praha: Portál, 2009. ISBN 978- 80- 7367- 611-7 71. WARSHAK, R. A. Revoluce v porozvodové péči o děti. 1. Vyd. Praha: Portál, 1996. 240 s. ISBN 80-7178-089-8.
72 . University of Akron [online]. 2009 [cit. 2010-03-29]. http://gozips.uakron.edu. Dostupné z WWW: .
- 91 -
PŘÍLOHY
Příloha č. 1. ZÁKLADNÍ
CHARAKTERISTIKY
TRADIČNÍ,
MODERNÍ
A POSTMODERNÍ RODINY 253
Struktura
Základní kapitál
Tradiční
Moderní
Postmoderní
široká,
nukleární,
variabilní,
vícegenerační
manželská
individualizovaná
ekonomický
ekonomický,
sociální,
sociální, kulturní
KULTURNÍ
Legitimizace
sex, děti
děti
NELEGITIMIZUJE
Role
komplementární,
segregované,
individualizované
hierarchizované
komplementární
univerzální
pečovatelské,
Funkce
CITOVÉ
statusotvorné, citové
Autorita
otec
otec-matka, funkčně
individualizovaná,
segregované
slabá
občanská
masmediální
slabý
Reprezentace
náboženská,
diskursu
církevní
Mezigenerační
patrilineární,
demokratický,
přenos
autoritativní
smíšený
Stejně jako neexistuje dnes jednotná sociologická teorie rodiny, neexistuje ani jednotná rodina. 254
253 254
MOŽNÝ, I. Rodina a společnost. 2008: 23 MOŽNÝ, I. Rodina a společnost. 2008: 25
- 92 -
Příloha č. 2 HAJNALOVA LINIE- TYPY EVROPSKÉ RODINY
Z hlediska způsobu formování a fungování evropské rodiny, můžeme mluvit o jejím západoevropském a východoevropském typu. Tuto typologii zavedl v 60. letech český demograf Josef Hajnal. Na základě studia vzorců manželského chování zjistil, že linie dělící od 16. století uvedené typy vede na spojnici měst Petrohrad a Terst. Pro západoevropský typ rodiny je charakteristický poměrně pozdní věk v době sňatku pro obě pohlaví (po 26. roce u mužů a po 23. roce u žen) a existence nukleární rodiny, tedy rodiny složené jen z dětí a jejich rodičů. Vysoký věk při vstupu do manželství byl důsledkem toho, že sňatek uzavírali jen lidé se zajištěným samostatným bydlením. Ve východoevropském typu rodiny se sňatek uzavíral v nižším věku (průměrně před dovršením 26 let u mužů a před 21. rokem u žen). Mezi manželi byly často větší věkové rozdíly a po uzavření sňatku žili manželé často v širší rodině. Žena se obvykle stěhovala do domácnosti muže. V těchto rodinách spolu žilo mnohdy více generací. Sňatek nebyl podmíněn ekonomickou nezávislostí jedince a mohl být tak zakládán v nízkém věku. Česká společnost, která patřila do západoevropského modelu rodiny, byla asi na půl století vytlačena do východoevropského modelu rodiny. Kdyby Hajnalova linie zůstala ve svých přirozených hranicích, byl by dnešní demografický režim podobný západním zemím Evropy. Znamenalo by to, že úroveň sňatečnosti by se od sedmdesátých let postupně snižovala, zvyšoval by se průměrný věk vstupu do manželství a úroveň porodnosti by se od té doby pohybovala někde pod hranicí záchovné plodnosti. Na změny v populačním klimatu bychom si tak zvykali postupně a lépe bychom změnám rozuměli.
Populační procesy,
již jsme svědky od
počátku
devadesátých let v České republice tak patří neoddělitelně k tzv. druhému demografickému přechodu 255. V západních zemích tato změna proběhla už na konci šedesátých a v průběhu sedmdesátých let. 256 255
Demografický přechod (transice) je výrazná změna v reprodukčním chování populace, která se odehrává v návaznosti na společenské proměny. Demografové rozdělují první a druhu demografickou transici. První probíhala v Evropě na konci 18. stol. v průběhu 19. stol. a na počátku
- 93 -
Obrázek č. 1 Hajnalova linie, vlastní zpracování
20. stol. Tedy v období přerodu společnosti tradiční v moderní industrionální společnost. Tehdy došlo ke snížení úmrtnosti, což vedlo k růstu počtu obyvatel. Druhá demografická transice začala v západní Evropě na konci šedesátých let. Znamenala především pokles porodnosti, nové formy soužití, jako je společný život bez oddacího listu a vysoký podíl chtěně bezdětných párů. Součástí druhé demografické transice je rovněž pokles úmrtnosti a zvyšující se naděje na dožití 256 MOŽNÝ, I., RABUŠIC, L. Česká rodina, sňatkový trh a reprodukční klima. IN VEČERNÍK, J. Zpráva o vývoji české společnosti 1989-1998. 1998: 100-103
- 94 -
Příloha č. 3 MANŽELSTVÍ A RODIČOVSTVÍ- NĚKTERÉ STATISTICKÉ ÚDAJE
Obr. č. 1 Sňatky, rozvody, živě narození, potraty a úhrnná plodnost ve vybraných letech 1995, 2000,2005, 2006, 2007 a 2008 Zdroj: Český statistický úřad. Základní údaje o české republice. [online]. Aktualizováno 2010. [citováno 2010-03-29] Dostupné z ; vlastní zpracování
Obr. č. 2 Počet sňatků, rozvodů, narození, potratů v roce 2008 Zdroj: Český statistický úřad. Demografická ročenka ČR 2008. [online]. Aktualizováno 2009. [citováno 2010-03-29] Dostupné z < http://czso.cz/csu/2009edicniplan.nsf/publ/4019-09-2008 >; vlastní zpracování
- 95 -
Obr. č. 3 Složení obyvatelstva ve věku 18-100 let, podle rodinného stavu k 31. 12. 2008 Zdroj: Český statistický úřad. Demografická ročenka ČR 2008. [online]. Aktualizováno 2009. [citováno 2010-03-29] Dostupné z < http://czso.cz/csu/2009edicniplan.nsf/publ/4019-09-2008 >; vlastní zpracování
Obr. č. 4 Typy domácností za rok 2007 Zdroj: Český statistický úřad. Ženy a muži v datech. Tabulky a grafy. [online]. Aktualizováno 2009. [citováno 2010-03-29] Dostupné z ; vlastní zpracování
- 96 -
Obr. č. 5 První sňatky podle věku snoubenců v roce 2000 Zdroj: Český statistický úřad. Statistická ročenka České republiky 2009. [online]. Aktualizováno 2010. [citováno 2010-03-29] Dostupné z ; vlastní zpracování
Obr. č. 6 První sňatky podle věku snoubenců v roce 2008 Zdroj: Český statistický úřad. Statistická ročenka České republiky 2009. [online]. Aktualizováno 2010. [citováno 2010-03-29] Dostupné z ; vlastní zpracování
- 97 -
Obr. č. 7 Narození podle legitimity v letech 2000, 2004, 2005, 2006, 2007 a 2008 Zdroj: Český statistický úřad. Statistická ročenka České republiky 2009. [online]. Aktualizováno 2010. [citováno 2010-03-29] Dostupné z ; vlastní zpracování
Obr. č. 8 Narození podle rodinného stavu matky v roce 2008 Zdroj: Český statistický úřad. Demografická ročenka ČR 2008. [online]. Aktualizováno 2009. [citováno 2010-03-29] Dostupné z < http://czso.cz/csu/2009edicniplan.nsf/publ/4019-09-2008 >; vlastní zpracování
- 98 -
Obr. č 9 Narození podle věku matky, pohlaví a pořadí narození za rok 2008 Zdroj: Český statistický úřad. Demografická ročenka ČR 2008. [online]. Aktualizováno 2009. [citováno 2010-03-29] Dostupné z < http://czso.cz/csu/2009edicniplan.nsf/publ/4019-09-2008 >; vlastní zpracování
Obr. č 10 Úhrnná plodnost ve vybraných letech 1995, 2000, 2003, 2004, 2005, 2006 a 2007 Zdroj: Český statistický úřad. Zaostřeno na ženy a muže. [online]. Aktualizováno 2010. [citováno 2010-03-29] Dostupné z < http://www.czso.cz/csu/2009edicniplan.nsf/kapitola/1413-09--10>; vlastní zpracování
- 99 -
Obr. č. 11 Počet potratů ve vybraných letech 1975, 1980, 1985, 1995, 2000, 2005 a 2008 Zdroj: Český statistický úřad. Statistická ročenka České republiky 2009. [online]. Aktualizováno 2010. [citováno 2010-03-29] Dostupné z ; vlastní zpracování
- 100 Tab. č. 1 Mezinárodní srovnání- průměrný věk matek při narození 1. dítěte v letech 1995, 2000, 2002, 2003, 2004, 2005, 2006 Zdroj: Český statistický úřad. Zaostřeno na ženy a muže. [online]. Aktualizováno 2010. [citováno 2010-03-29] Dostupné z < http://www.czso.cz/csu/2009edicniplan.nsf/kapitola/1413-09--10>; vlastní zpracování
Země
1995
2000
2002
2003
2004
2005
2006
Belgie
27,33
.
.
.
.
.
.
Bulharsko
22,41
23,52
23,89
24,20
24,40
24,72
.
Česká republika
23,32
24,93
25,61
25,91
26,29
26,63
.
Dánsko
27,36
27,26
28,08
28,23
28,39
28,42
.
Estonsko
23,00
24,03
24,63
24,78
24,96
25,18
.
Finsko
27,18
27,39
27,56
26,81
27,81
27,87
.
Francie
.
27,83
28,12
28,32
28,39
28,51
28,61
Chorvatsko
.
25,61
.
26,09
26,29
26,47
.
Irsko
27,34
27,66
.
.
.
.
.
Island
24,93
25,49
26,05
26,03
26,17
26,28
26,43
Itálie
28,00
.
.
.
.
.
.
Kypr
.
.
26,64
26,89
27,17
27,50
.
Lichtenštejnsko
.
.
.
.
.
.
.
Litva
23,14
23,88
24,33
24,47
24,84
24,89
.
Lotyšsko
.
23,95
24,42
24,56
24,72
24,95
25,00
Lucembursko
27,39
28,34
28,77
28,69
28,65
28,96
.
Maďarsko
23,79
25,09
25,60
25,92
26,27
26,67
.
Makedonie
.
24,29
24,67
24,79
24,93
25,15
.
Malta
.
.
.
.
.
.
.
Německo
27,46
28,18
28,57
28,76
.
29,14
.
Nizozemsko
28,42
28,62
28,67
28,77
28,87
28,91
.
Norsko
26,35
26,89
27,18
27,45
27,59
27,66
.
Polsko
23,76
24,52
25,00
25,26
25,54
25,79
.
Portugalsko
25,75
26,47
26,78
27,07
27,15
27,36
.
Rakousko
25,64
26,38
26,74
26,93
27,03
27,21
.
Rumunsko
22,87
23,66
24,07
24,22
24,51
24,84
.
Řecko
26,62
28,03
27,87
28,00
28,24
28,50
.
Slovensko
.
24,16
24,70
24,99
25,34
25,73
.
Slovinsko Spojené království
24,91
26,46
27,16
27,24
27,46
27,67
.
.
29,13
29,30
.
29,69
29,84
30,01
Španělsko
28,38
29,07
29,16
29,23
29,27
29,31
29,30
Švédsko
27,17
27,87
28,24
28,47
28,62
28,65
.
Švýcarsko
28,09
28,67
28,89
29,09
29,30
29,47
.
- 101 Tab. č. 2 Základní údaje o reprodukčním chování v letech 1993, 2004 a 2007 Zdroj: Český statistický úřad. Ženy a muži v datech. Tabulky a grafy. [online]. Aktualizováno 2009. [citováno 2010-03-29] Dostupné z ; vlastní zpracování
Průměrný věk při prvním sňatku v letech Průměrný věk při sňatku v letech
nevěsta ženich nevěsta ženich
1993 23,2 25,4 24,8 27,9
2004 26,3 29 29,8 32,7
2007 27,4 30,1 30,8 33,8
x
1,7
1,2
1,4
%
1,8
1
0,7
x
22,6
26,6
27,1
x
25
28,4
29,1
% abs. Počty abs. Počty manželka manžel
12,7 13 228 70 634 33,3 36,1
30,6 12 402 27 574 37,3 40
34,5 14 102 25 414 38,4 41,2
let
10,3
13,4
14
Úhrnná plodnost Podíl matek do 17 let včetně ze všech matek Průměrný věk matky při narození 1. dítěte v letech Průměrný věk matky při narození dítěte v letech Podíl dětí narozených mimo manželství Samovolné potraty Umělé přerušení těhotenství (UTP) Průměrný věk při rozvodu v letech Průměrná délka trvání manželství při rozvodu
- 102 -
ANOTACE Jméno a příjmení:
Marie Goliášová Katedra:
Ústav pedagogiky a sociálních studií Vedoucí práce:
Mgr. Tomáš Kadlec Rok obhajoby:
2010
Název práce:
Výchova dětí v současné rodině Název v angličtině:
The children´s education in a modern family Anotace práce:
Diplomová
práce
pojednává
o
výchově
dětí
v současné rodině. Zabývá se rodinou, výchovou a socializací. Pojednává o dalších systémech, které vstupují do výchovy a ovlivňují jedince. Obsahuje problematiku gender a rozdělení rolí mezi muži a ženami. Zabývá se proměnami rodiny a novými formami soužití. Práce obsahuje charakteristické znaky současné české rodiny. Klíčová slova:
rodina, funkce rodiny, typy rodiny, výchova, styly výchovy, moderní, výchovy,
socializace, rodina
rodina
tradiční,
rodina
postmoderní,
determinanty
rodiče,
sourozenci,
prostředí,
příbuzenstvo, škola, masmédia, gender, manželství, rodičovství Anotace v angličtině:
This diploma thesis deals with the children’s education in modern families, considering aspects such as the family itself, the education and the socialization. The diploma thesis is engaged in
- 103 -
additional systems that influence the individual. The roles of men and women, gender issues as well as the families’ new ways of co-existence living are taken into account. The work contains typical signs of contemporary Czech families. Klíčová slova v angličtině:
A family, the funkcion of family, types of family, the education, education styles, the socialization, a tradicional family, a modern family, a postmodern family, the determinants of education, living environment, parents, brothers and sisters, the kinship, a school, media, the gender, the marriage, parenting
Přílohy vázané v práci:
Příloha č. 1- Základní charakteristiky tradiční, moderní a postmoderní rodiny Příloha č. 2- Hajnalova linie- typy evropské rodiny Příloha č. 3- Manželství a rodičovství, některé statistické údaje Rozsah práce:
90 plus přílohy Jazyk práce:
český
