UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra českého jazyka a literatury
Diplomová práce Bc. Lucie Hambálková
Srovnání pojetí historické tématiky v díle Eduarda Štorcha a Michelle Paverové
Olomouc 2015
vedoucí práce: Mgr. Jana Sladová, Ph.D.
Prohlašuji, že jsem svou diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedené literatury. V Olomouci dne
…………………................. podpis
Ráda bych poděkovala paní Mgr. Janě Sladové, Ph.D. za odborné vedení a cenné rady, které mi ochotně poskytla, kdykoliv bylo potřeba.
Obsah Úvod …..................................................................................................................... 5 1 Vymezení základních pojmů 1.1 Pojem, funkce a vznik literatury pro děti a mládež ….............................. 6 1.2 Historický román …................................................................................... 8 1.3 Dobrodružná (historická) próza v LPDM ….............................................. 12 1.4 Fantastická literatura a fantasy ….............................................................. 13 2 Eduard Štorch 2.1 Biografie …............................................................................................... 16 2.2 Bibliografie …............................................................................................ 19 2.3 Recepce …................................................................................................ 23 3 Michelle Paverová 3.1 Biografie …............................................................................................... 26 3.2 Bibliografie …........................................................................................... 28 3.3 Recepce …................................................................................................. 37 4 Rozbor 4.1 Kompoziční rovina …............................................................................... 42 4.2 Jazyková rovina …..................................................................................... 49 4.3 Čtenář ….................................................................................................... 54 4.4 Tematický rozbor ….................................................................................. 55 4.4.1 Časoprostor........................................................................................ 55 4.4.2 Způsob života …................................................................................. 57 Závěr ….....................................................................................................................76 Seznam literatury …................................................................................................ 78 Přílohy
Úvod Hlavním cílem této diplomové práce je srovnat pojetí historické tématiky v díle českého autora Eduarda Štorcha a britské spisovatelky Michelle Paverové. Vedlejším cílem je představit M. Paverovou a ukázat, že její dílo slouží jako příklad současné kvalitní literatury pro děti a mládež. Oba autory od sebe dělí téměř celé století. Ve své první podobě spatřila kniha Lovci mamutů E. Štorcha světlo světa v roce 1907 pod názvem Člověk diluviální, oproti tomu Bratr vlk, první kniha série Letopisy z hlubin věků M. Paverové, vyšel ve Velké Británii v roce 2004. Přes časovou vzdálenost a jazykovou bariéru mají oba autoři mnoho společného. Oba svým dílem míří na dětského čtenáře a co je důležitější, část díla obou autorů je spojena s tématem pravěku. První kapitola této práce, Vymezení základních pojmů, charakterizuje literaturu pro děti a mládež. Dále je pozornost věnována žánru historického románu, a to jak obecně, tak v kontextu literatury pro děti a mládež. Stručně je definován i žánr fantasy. Druhá a třetí kapitola, Eduard Štorch a Michelle Paverová, představují oba autory. Kapitoly mají stejnou strukturu. Nejprve je popsán život obou autorů, pak je zachyceno jejich beletristické dílo a následuje přijetí díla odbornou veřejností. Život a dílo E. Štorcha je poměrně dobře zachyceno českou odbornou literaturou. Nedocenitelné jsou práce Karla Sklenáře Bohové, hroby a učitelé a Od Svatého Václava k lovcům mamutů Ivany Sýkorové a Václava Matouška. Sklenář přistupuje ke Štorchovi jako k jednomu ze spisovatelů – učitelů, kteří se věnovali psaní historických románů. Práce Sýkorové a Matouška popisuje současný stav archeologického a historického bádání a konfrontuje tuto skutečnost se stavem zachyceným ve Štorchově díle. Život a dílo M. Paverové zachyceno českou odbornou veřejností není, jedinou výjimkou jsou recenze Jiřího Poláčka. Autorka této práce proto využila recenzí v elektronické podobě a to zejména ze zahraničních zdrojů. Čtvrtá kapitola, Rozbor, je praktickou částí práce, ve které jsou po stránce kompoziční, jazykové i tématické rozebrána ta díla, která jsou situována do doby kamenné. Konkrétně se jedná o Lovce mamutů, U Veliké řeky, Osadu havranů a Minehavu od E. Štorcha a hexalogii Letopisy z hlubin věků M. Paverové.
5
1 Vymezení základních pojmů V této části jsou definovány základní pojmy tak, jak budou v práci využívány. Pozornost je věnována literatuře pro děti a mládež, historickému románu obecně a žánru dobrodružné literatury pro mládež, kam se historický román řadí. Dále je vysvětlen pojem fantasy.
1.1 Pojem, funkce a vznik literatury pro děti a mládež Literatura pro děti a mládež (ve zkratce „LPDM“) je v Encyklopedii literárních žánrů definována jako „druh literatury adresované dětem a mládeži; v širším pojetí též jiné literární texty, které přijímají jako svou četbu“.1 LPDM je příznakovým typem literatury, který se vyhraňuje vůči literatuře pro dospělé. Má vlastní žánrové priority, specifickou funkčnost, značnou míru nezávislosti na proměnách literárních směrů a norem, ale užší závislost na adresátovi a sociální realitě. Modelový čtenář LPDM je zpravidla ve věku od tří do šestnácti let2. Pro LPDM byly používány také termíny jako dětské spisy, spisy pro mládež, dětské písemnictví, dětské čtení a podobně. Stále se používá termín dětská četba.3 V estetické funkci se u LPDM projevuje působení funkce poznávací, didaktické, relaxační a fantazijní.4 Podle Tomana jsou tyto funkce pouze tři – estetická, poznávací a didaktická.5 V různých žánrech dochází k různému využití funkcí – u říkadla jsou funkce rovnoměrně naplněny, cestopis se váže k poznávací a relaxační funkci, s pohádkou jsou svázány fantazijní a didaktické funkce.6 V celkové skladbě LPDM má didaktická funkce jen o něco výraznější roli než v literatuře pro dospělé. Obecně však kvalitní dětská literatura podléhá stejným tvůrčím uměleckým principům jako literatura pro dospělé a funkce by měly být víceméně v rovnováze. V minulosti byla LPDM mimo centrum pozornosti literární vědy, za což mohla nízká umělecká úroveň a přílišné zdůrazňování didaktické a poznávací funkce. 1 2
3
4 5
6
6
MOCNÁ, Dagmar a kol. Encyklopedie literárních žánrů. 1. vyd. Praha: Paseka, 2004, s. 360. Horní věková hranice není pevně dána a pohybuje se mezi 14-15 lety v práci Kopála. KOPÁL, Ján. Detský svet v umeleckom obraze. 1. vyd. Nitra: Pedagogická fakulta, 1991, s. 31-32. ČEŇKOVÁ, Jana. Vývoj literatury pro děti a mládež a její žánrové struktury. 1. vyd. Praha: Portál, 2006, s. 11. Tamtéž, s. 12. TOMAN, Jaroslav. Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury. 1. vyd. České Budějovice: Jihočeská univerzita, 1992, s. 47. ČEŇKOVÁ, Jana. Vývoj literatury pro děti a mládež a její žánrové struktury. 1. vyd. Praha: Portál, 2006, s. 12.
Opakem byla braková a komerční tvorba bez vyšších ambicí.7 Tematická a významová vrstva LPDM je ve větší míře transparentní, emotivní a názorná a směřuje k pozitivním hodnotám, jako je naděje a mravní ideál. Důležité pro celou LPDM jsou ilustrace, které jsou u některých žánrů rovnocenné nebo dokonce nadřazené literárnímu textu. Příkladem může být komiks nebo leporelo.8 Z hlediska záměru autora je možné dělit LPDM na intencionální a neintencionální. Intencionální díla jsou tvůrcem dětem záměrně adresována. Autor v díle uplatňuje tzv. dětský aspekt. Přihlíží k psychickým a mentálním předpokladům a zvláštnostem dětského adresáta v určitém věkovém stádiu jeho vývoje. Tyto aspekty se promítají do celkové koncepce díla, do tematiky, obrazů postav nebo užití jazykově stylistických prostředků. 9 Příslušnost díla je zpravidla určována i vnějšími znaky – podtitul, edice, nakladatelství, věková kategorie čtenáře.10 V protikladu k této kategorii stojí díla neintencionální. Ta jsou původně určena dospělým, druhotně se stala víceméně stálou součástí dětské četby. Tento přesun probíhá dvěma způsoby. Spontánně se do LPDM dostaly například westerny K. Maye či Z. Graye, historicko-dobrodružné knihy A. Dumase a mnoho dalších. Kromě spontánního způsobu převzetí se díla dostávají do LPDM pedagogickým výběrem a vznikají tak převyprávěné, případně jinak upravené verze původních děl (např. komiksová nebo filmová adaptace). Do tohoto okruhu patří například Robinson Crusoe (převyprávěl J. V. Pleva) nebo Gulliverovy cesty. Od druhé poloviny 20. století převažuje v četbě dětí jednoznačně intencionální tvorba.11
Žánrové dělení LPDM z hlediska věku Na základě psychosociálního vývinu dítěte lze vymezit dvě základní vývojové etapy12, které se od sebe určitým způsobem liší. Mezi jednotlivými vývojovými fázemi neexistuje ostrá hranice a tento přechod je pozvolný. Individuální čtenářská vyspělost je u každého dítěte 7
8 9
10 11
12
7
TOMAN, Jaroslav. Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury. 1. vyd. České Budějovice: Jihočeská univerzita, 1992, s. 47. MOCNÁ, Dagmar a kol. Encyklopedie literárních žánrů. 1. vyd. Praha: Paseka, 2004, s. 361. TOMAN, Jaroslav. Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury. 1. vyd. České Budějovice: Jihočeská univerzita, 1992, s. 50. MOCNÁ, Dagmar a kol. Encyklopedie literárních žánrů. 1. vyd. Praha: Paseka, 2004, s. 360. TOMAN, Jaroslav. Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury. 1. vyd. České Budějovice: Jihočeská univerzita, 1992, s. 49. Žánrové členění podle věku zpracováno podle: KOPÁL, Ján. Detský svet v umeleckom obraze. 1. vyd. Nitra: Pedagogická fakulta, 1991, s. 31-32. TOMAN, Jaroslav. Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury. 1. vyd. České Budějovice: Jihočeská univerzita, 1992, s. 51-52.
rozdílná a nemusí odpovídat biologickému věku. Je podmíněna zvládnutím techniky čtení a jazykovou a literární vyspělostí dítěte 1) V předčtenářské etapě je text vnímán jen prostřednictvím předčítání starší osoby. Poslech textu je doplněn o ilustrační složku, která má pouze doplňující charakter. Tato etapa zahrnuje děti předškolního věku. Dělí se mladší předškolní věk, který zahrnuje děti do tří let, pro který je charakteristická poezie, leporela, komiksy. Starší předškolní věk zahrnuje děti mezi třemi až šesti lety. Typem zastoupené literatury jsou říkanky, hádanky, pohádky s jednodušší strukturou, komiks. 2) Ve čtenářské etapě je předčítání nahrazováno nejprve hlasitým, později tichým čtením. Psychika čtenáře se rychle proměňuje a tím dochází ke střídání žánrových potřeb. Pro četbu v mladším školním věku (6 – 10 let) jsou typické lidové a autorské pohádky, pověsti, povídky ze života dětí nebo z přírody, dětské encyklopedie a další. V četbě pro starší školní věk (11 – 15 let) je typický odklon od poezie a pohádek a převažují povídky, novely a romány ze života dětí a mládeže. V kontextu této práce, zabývající se historickým románem pro děti a mládež u E. Štorcha a M. Paverové, můžeme říct, že dobrodružná literatura s historickou tematikou by spadala do staršího školního věku.13
1.2 Historický román Historický román je „románová fikce o minulosti, již autor sám neprožil“14. Autor nezná dobu z vlastní zkušenosti a opírá se pouze o zprostředkované informace. V tomto pojetí není míra čtenářovy vzdálenosti od zobrazované doby relevantní, protože není přímo zakódovaná v textu.15 Za přechodný útvar mezi románem historickým a románem ze současnosti se označuje román retrospektivní. Hranici mezi ním a historickým románem tvoří odstup zhruba šedesáti let, neboť po této době se dané období jeví pro lidské společenství uzavřenou minulostí.16 13 14 15
16
8
Otázce čtenáře se v této práci věnuje část 4.3 Čtenář. MOCNÁ, Dagmar a Josef PETERKA. Encyklopedie literárních žánrů. 1. vyd. Praha: Paseka, 2004, s. 239. V konceptu G. Lukácse bylo za historický román považováno každé dílo, které vystihovalo podstatné rysy určité společenské situace. Tedy i díla zachycující autorovu současnost, pokud jsou čtena z delšího časového odstupu. Ve větší míře se tento přístup neprosadil a je vnímán jako překonaný. Tamtéž, s. 240. Podobně popisuje historický román i Blahoslav Dokoupil ve své studii z roku 1987 Český historický román 1945–1965.
Mezi znaky historického románu patří skutečnost, že je psán jazykem autorovy přítomnosti, příznaky minulosti se projevují vlastními jmény, letopočty, jazykovými archaismy a reáliemi. Jako žánr historický román míří k náročným i naivním čtenářům, jednotlivá díla se od sebe mohou velice lišit. Historický román je určen dospělému i dětskému publiku. S tím souvisí fakt, že jako románový typ v sobě zahrnuje plně rozvinutou variantu populární i uměleckou. Historický román se objevuje v první třetině 19. století v souvislosti s historismem17 S jeho krizí koncem 19. století se proměňuje i podoba historického románu, kdy zejména obě světové války rozvíjely v žánru možnost analogie, příkladu a povzbuzení. V současné době splývají hranice mezi sci-fi a fantasy, které jsou na vzestupu čtenářského zájmu, a historickým románem. V souvislosti s tzv. alternativní historií je problematické určit, zda se tento žánr vůbec ještě váže na dějiny a na historii jako vědeckou disciplínu a nepřechází pod žánry jiné. „V takto vzniklých konkurencích si historický román hájí identitu tím, že se dovolává svého zaměření na rekonstrukci toho, co někdy bylo či mohlo být.“ Historický román popisuje někdejší způsoby bytí a tím se snaží zachytit nadčasově platné lidské situace. Na rozdíl od sci-fi a fantasy popisuje takové způsoby života, které reálně existovaly před aktem psaní a jsou nějakým způsobem doložitelné.18 Ke specifikům žánru historického románu patří jeho zdroje. Patří sem literární texty vzniklé v příslušné době a stav historického poznání jako vědecké disciplíny, které se s časem proměňuje. Míra závislosti na historickém poznání, jeho pramenech a metodologickém zaměření se liší od doby k době, od autora k autorovi, od díla k dílu. Historická povídka je tradiční forma, která se zabývá námětem vzatým z historie, z dějin země a národa vlastního nebo cizího. Protože historie člověka začíná s jeho objevením, nikoliv až se vznikem písma, patří mezi historické povídky i ty, které se odehrávají v pravěku. Ty ovšem tvoří zvláštní skupinu se svéráznými zásadami, protože vycházejí z hmotných – archeologických –pramenů, nikoliv z písemných.19
17
18 19
9
DOKOUPIL, Blahoslav. Český historický román 1945-1965. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1987, 265 s. Pojem historismus označuje pojetí dějin, které vymezovalo dějiny vůči koncepci filozofie dějin, v užším smyslu označuje historický výzkum. NÜNNING, Ansgar, ed., TRÁVNÍČEK, Jiří, ed. a HOLÝ, Jiří, ed. Lexikon teorie literatury a kultury: koncepce - osobnosti - základní pojmy. Vyd. 1. Brno: Host, 2006, s. 302. MOCNÁ, Dagmar a kol. Encyklopedie literárních žánrů. 1. vyd. Praha: Paseka, 2004, s. 240-241. SKLENÁŘ, Karel. Bohové, hroby a učitelé. 1. vyd. Praha: Libri, 2003, s. 157.
Archeologická a historická povídka Specifickým typem povídky je archeologická povídka. Podle Sklenáře je to literární útvar, se kterým se v teorii ani v dějinách literatury moc nepracuje, protože je příliš vzácný na to, aby zaujal pozornost literárních badatelů. Z hlediska archeologie ale představuje pozoruhodný jev, dokonce poměrně specifický pro českou literaturu zásluhou díla Klimenta Čermáka, u kterého se jednalo o „archeologické přednášky, formou přizpůsobené mladému čtenáři.“20 Archeologická povídka je útvar typický pro 19. století. Mezi její znaky patří skutečnost, že se až na výjimky odehrává v autorově přítomnosti, jejími hrdiny jsou archeologové či nálezci a předmětem zájmu archeologická naleziště, nálezy a události kolem nich. Obvykle je autorovým záměrem vytvořit dobrodružný text, ale typickým rysem archeologické povídky je snaha upozornit na význam památek v zemi i na jejím povrchu. Cílem je přivést čtenáře k pochopení nutnosti tyto památky ochraňovat a zachraňovat, což je v zásadě (skrytý či zřejmý) pedagogický záměr.21 Sklenář vysvětluje i důvod, proč se archeologická povídka nevyvíjela dále. Podle něj za to může skutečnost, že s rostoucí znalostí o nejstarších dobách rostla i chuť a odvaha autorů, kteří byli obeznámení s archeologií, a proto se jejich zájem opět přechýlil k povídce historické, situované do pravěku. Morální apel k ochraně památek zůstává, jen je méně nápadný. Místo poměrně abstraktních vlasteneckých výzev k nálezcům a divákům na nalezištích volili moderní pedagogové důmyslnější cestu. Čím více budou jejich čtenáři o minulosti vědět, tím bližší jim archeologické památky budou. „A tak se vůdčím fenoménem archeologické beletrie 20. století stalo vyprávění ne o tom, co se po pravěkých lidech našlo, ale jak to ti lidé vyráběli a užívali – jak vlastně žili... Dnes nám připadá štorchovský model oživení dávnověku, jeho zalidnění živými postavami a spřádání příběhů odpovídajících přírodním i kulturním poměrům pravěkých dob úplně samozřejmý.“22
Otázky při psaní historických románů Sklenář rozebírá v kapitole o E. Štorchovi obecné otázky týkající se historického románu jako celku, které potom vztahuje právě k dílu Štorchově.23 20 21 22 23
10
Tamtéž, s. 150. SKLENÁŘ, Karel. Bohové, hroby a učitelé. Vyd. 1. Praha: Libri, 2003, s. 77-78. Tamtéž, s. 157-158. Zamyšlení nad historickým románem a tvorbou E. Štorcha zpracováno podle Sklenáře. SKLENÁŘ, Karel. Bohové, hroby a učitelé Vyd. 1. Praha: Libri, 2003, s. 299-305.
První otázka zní, jestli se má spisovatel držet historické pravdy. Historická beletrie řeší rozpor mezi faktem a fantazií a každý spisovatel se musí s touto skutečností vypořádat. Fantazie je vždy nutná aspoň do určité míry. V přístupu k faktům jsou proto možné dvě různé cesty. Buď lze historická fakta respektovat a doplňovat je pouze v nezávazných souvislostech, nebo jich nedbat a přetvářet historii podle svého. Druhý přístup je pro autora pohodlnější a dává mu větší volnost. Navíc platí, že čím je doba děje starší, tím existuje méně dostupných věcných poznatků. Autor tedy má větší volnost. Při psaní o pravěku je věrnost historickým faktům věc ošidná. Je možné a nutné držet se hmotných skutečností, zjištěných archeologií. Zachytit myšlení a prožívání je obtížnější, protože archeologie umí postihnout nanejvýš matné odlesky, jejichž výklad je vždy do jisté míry spekulativní. Sklenář uznává nutnost odborně podloženého přístupu ke zpracované historické látce. Pouhý popis minulosti ale ještě nevytváří umění. Spisovatel musí dát své práci něco navíc právě proto, aby historické hodnoty, o kterých píše, pronikly do čtenářovy mysli a zakotvily tam. Štorchovi se to povedlo v řadě knížek o pravěku. Tam, kde historické hodnoty převážily, se působivost nedostavila, což platí o příbězích z raného středověku. Sám E. Štorch o svém přístupu k historické látce píše, že pro historickou prózu jsou významné živý a poutavý děj, pravděpodobný a době odpovídající, dále reálné typy osob a povznášející ideje, historická správnost sama o sobě nemá uměleckou cenu. Cílem M. Paverové bylo vytvořit příběh o chlapci a jeho vlčím štěněti. Jak sama uvádí, původní námět byl situován do 9. století.24 Doba pro ni tedy nebyla prvotní motivací k sepsání příběhu. Archeologie a antropologie ale patří k jejím celoživotním zájmům a na svých stránkách odkazuje na prostudovanou literaturu. Proto její dílo poskytuje faktograficky velice přesný popis života lovců a sběračů. Druhá otázka, kterou je nutné vyřešit, je, jak mají beletristé zachytit řeč pravěkých lidí. Jedním způsobem je eliminace přímé řeči, případné omezení na zvuky a výkřiky. Protipólem je únik před problémem tím způsobem, že osoby prostě mluví a myslí jako dnešní lidé, či dokonce promlouvají vzletným jazykem s vědomím autora, že řeč nebude považována za pravěkou mluvu, ale za důkaz jejich schopností poetického vyjadřování. Štorch přistupoval k řešení problému z odborného hlediska a rozlišoval mezi lidmi z paleolitu a mladšího pravěku. V Lovcích mamutů, odehrávajících se v paleolitu, nejvíce používá výkřiky a kusé věty, někdy jen s infinitivy. Platí, že myšlení lovců je složitější než 24
11
From Africa to Wimbledon & Beyond…. Michelle Paver. [online]. October 7, 2010 [cit. 2015-04-26]. Dostupné z: http://www.michellepaver.com/from-africa-to-wimbledon-beyond/
jejich jazyk. U knih z mladší doby kamenné se postavy vyjadřují v celých větách bez větších obtíží, ale větná struktura není v přímé řeči komplikovaná. Štorch tedy zaujal kompromisní stanovisko mezi extrémními polohami (žádná řeč – moderní řeč a psychologie) a tvořil přímou řeč diferencovaně, promyšleně a co nejpřiměřeněji předpokládanému stavu. V próze Paverové převažují popisné pasáže. Přímá řeč je stručná a výstižná bez zvláštních znaků, které by odkazovaly na prehistorickou minulost. Osoby mluví jako dnešní lidé v jednoduché spisovné češtině a základní prožívání přátelství či nenávisti je také stejné jako u moderních lidí. V myšlení pravěkých lidí se autorka snaží zachytit jejich víru, klanová přikázání na základě antropologických analogií.
1.3 Dobrodružná (historická) próza v LPDM Odborníci se rozcházejí ve svých názorech na to, kam řadit dobrodružnou prózu (a historickou prózu jako její podtyp). Toman řadí dobrodružnou prózu jako samostatnou kapitolu pod Ostatní žánry četby dětí mladšího školního věku. Podobně i Chaloupka vyčleňuje dobrodružnou prózu jako samostatnou kapitolu. Pro Čechovou je dobrodružná próza podtypem Prózy pro mládež / Prózy s dětským hrdinou. Dobrodružná próza je dominantní zejména pro čtenářskou etapu staršího školního věku, žánr ale stále častěji proniká do čtenářského kontextu devíti a desetiletých dětí. Toman uvádí čtyři žánrové charakteristiky. 1) Děj příběhu je gradující a dramaticky vyhrocený, poutavě a napínavě popsán, a v rychlém sledu se v něm střídají nečekané, nebezpečné a konfliktní situace. V dějové linii se téměř nevyskytují zpomalovací prvky popisné nebo úvahové. 2) Převažuje veskrze úspěšný a hyperbolizovaný hrdina, který jde nekompromisně za svým cílem. Postavy jsou jen spoře naznačeny a zjednodušeny, jejich charakteristika se omezuje na některé zveličené duševní nebo tělesné vlastnosti. Jednání postav nevychází z hlubší psychologické motivace. 3) Dobrodružný příběh se většinou odehrává v exotickém, výjimečném, nezvyklém, neznámém, zajímavém, prostorově nebo časově vzdáleném prostředí. Toto prostředí se může často měnit. 4) Z hlediska výstavby textu se rozlišují dva základní typy. Vývojově starší typ nemá pevný kompoziční řád a zakládá se na volném, lineárním a náhodném řazení jednotlivých
12
motivů a událostí. Do tohoto typu by spadalo dílo E. Štorcha. Ve druhém typu se uplatňuje promyšlená kompozice, s chronologickou a kauzální vazbou motivů, dějovou gradací a vývojovými proměnami hrdinů. Sem bezesporu spadá dílo M. Paverové.25 Dobrodružná próza se může členit na mnoho žánrových variant podle námětu a zaměření na robinzonády, mayovky, indiánky, detektivky a mnoho dalších. Dobrodružný aspekt je spojený s celou řadou dalších žánrů jako je například próza cestopisná, vědeckofantastická, přírodní nebo historická. Příslušná díla se často ocitají na pomezí dvou žánrů a není možné jednoznačně určit jejich žánrovou příslušnost.26 Cílem tohoto typu literatury je přivést čtenáře k zájmovému čtenářství a měla by být přechodnou četbou spojující literaturu méně náročnou s literaturou pro dospělé. Dobrodružná četba naplňuje očekávání dětského čtenáře ztotožnit se s literární postavou.27 Problém s žánrovým zařazením lze ukázat na díle E. Štorcha. Chaloupka Štorchovy knihy popisuje jako „propojení dobrodružných mýtů a dějové gradace se sdělnými významy historické prózy“28. Pro zařazení je potom důležité, které charakteristiky převládají u čtenáře a určují jeho prožitek. Toman řadí Štorcha pod dobrodružnou prózu pro mládež a jeho dílo označuje jako „specificky národní typ dobrodružného žánru – dobrodružně a naukově pojatý historický román.“29 Podle Čechové se jedná o „žánrově hraniční prózu s dobrodružnými znaky, ve kterých převažuje historismus.“30 Sklenář vidí Štorcha jako spisovatele historické prózy pro mládež.31 Podrobnějšímu zkoumání žánrového vymezení se nelze vyhnout ani u díla M. Paverové.
1.4 Fantastická literatura a fantasy Lexikon teorie literatury definuje pojem fantastika, což „v širším smyslu je každý druh literatury, který staví proti empiricky ověřitelnému obrazu čtenářova světa jiný svět, mj. 25
26 27 28
29
30
31
13
TOMAN, Jaroslav. Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury. 1. vyd. České Budějovice: Jihočeská univerzita, 1992, s. 89. Tamtéž, s. 90. CHALOUPKA, Otakar. Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury. Praha, 1976, s. 82. Za základní otázku ohledně dobrodružné literatury autor považuje naplnění, pozměnění a přetvoření dvou rysů dobrodružnosti - mýtus úspěšného hrdiny a mýtus exotiky. CHALOUPKA, Otakar. Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury. Praha, 1976, s. 98 TOMAN, Jaroslav. Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury. 1. vyd. České Budějovice: Jihočeská univerzita, 1992, s. 91. ČEŇKOVÁ, Jana. Vývoj literatury pro děti a mládež a její žánrové struktury. 1. vyd. Praha: Portál, 2006, s. 31. SKLENÁŘ, Karel. Bohové, hroby a učitelé. 1. vyd. Praha: Libri, 2003, s. 291-293.
science fiction, fantasy, legenda, horor, pohádka.”32 Podobně vysvětluje fantastičnost i Todorov, který ji definuje jako žánr třemi podmínkami. V textu zachycený svět postav musí čtenář považovat za svět živých osob. V tomto světě se stane „událost, která nemůže být vysvětlena zákony téhož důvěrně známého světa“, a čtenář je nucen váhat mezi přirozeným a nadpřirozeným vysvětlením. (Přičemž toto váhání může pociťovat sama postava.) Záleží také na tom, aby čtenář měl k textu určitý postoj a neinterpretoval ho alegoricky nebo básnicky.33 Adamovič člení fantastiku na tři části. Prvním typem je fantasy literatura, kde je přítomen prvek nadpřirozena a která popisuje iracionální jevy v reálném světě. Druhým typem je science-fiction, která se často odehrává v budoucnosti, zaměřuje se na techniku a je postavena na reálných vědeckých teoriích. A třetím typem je fantasy, kdy se jedná o takové příběhy, které se odehrávají v naší minulosti nebo v imaginárních světech. Fantasy staví proti racionalismu citovost a pohádkovost a její kořeny jsou většinou v minulosti (pseudohistorii). Místo techniky se soustřeďuje na magii a mystiku. Adamovič také podrobněji rozlišuje pojmy fantasy a fantastická literatura. „V angličtině je pojem fantasy používán pro veškerou fantastickou literaturu, tedy literární díla záměrně využívající čehokoli ‚nemožného‘.“34 Definice Encyklopedie literárních žánrů proti sobě vymezuje sci-fi a fantasy, kdy fantasy je „populární žánr iracionální fantastiky, jehož tematické zdroje pocházejí z mýtu a středověké romance.“35 Postavy fantasy jsou víceméně archetypy a vytvářejí ustálenou sestavu rolí. K hlavnímu hrdinovi patří postava jeho druha, který je „rezonanční deskou“ hrdinova jednání. Dále tu máme mistra (učitele, zprostředkovatele magie), protivníka a fantastické stvoření. Vstup do jiné dimenze je základní rys fantasy, který má tři základní možnosti – vytvoření imaginárního světa, vytvoření světa paralelního s naším a vstup do pseudohistorie našeho světa. Imaginární světy jsou obvykle založeny na magii, jejich společenské zřízení bývá feudální a předtechnické, klíčovou roli hraje rovněž náboženství. Stěžejní je motiv cesty s propracovanou topografií, jenž představuje dobrodružství, ale i úkol. Je symbolickým vyjádřením životní pouti a v neposlední řadě prostředkem k utváření hrdinova postoje ke světu.36 Jako fantasy pro děti děti bývají označovány knihy s hlavním hrdinou Harry Potterem 37., 32 33 34 35 36 37
14
MOCNÁ, Dagmar a kol. Encyklopedie literárních žánrů. 1. vyd. Praha: Paseka, 2004, s. 215. TODOROV, Tzvetan. Úvod do fantastické literatury. 1. české vyd. Praha: Karolinum, 2010, s. 26. ADAMOVIČ, Ivan. Slovník české literární fantastiky a science fiction. 1. vyd. Praha: R3, 1995, s. 6. MOCNÁ, Dagmar a kol. Encyklopedie literárních žánrů. 1. vyd. Praha: Paseka, 2004, s. 186. Tamtéž, s. 187-188. Informace nakladatelství Albatros. Žánr: příběhy dětí, fantasy. MZK: fantasy román, publikace pro děti. Harry Potter a Kámen mudrců. Albatros. [online]. © 2013 [cit. 2015-05-15]. Dostupné z: http://www.albatros.cz/harry-potter-a-tajemna-komnata/
Čeňková tuto sérii řadí pod pohádkové a mýtotvorné romány a v dětské literatuře sleduje trend, kdy se v prozaických textech příběhové prózy stále více zesiluje přesah reality do transcendentna. To znamená, že mladí čtenáři čtou příběhy, kde se prolíná realita s imaginací.38 Odlišení pohádky a mýtu od fantastiky spočívá podle Todorova v tom, že se v těchto žánrech o fantaskním prvku nepochybuje a je přijímán jako pravdivý.39 Žánrové vymezení Letopisů z hlubin dávnověku není jednoznačné. Recenze české i anglické řadí knihy většinou pod fantasy pro děti.40 Naproti tomu katalog MZK, případně slovenské vydavatelství Martinus řadí knihy pod žánr dobrodružný román a publikace pro děti.41 Případně se zmiňuje obojí jako například u Jamese Hynese, který knihu označuje za “dětský dobrodružný a fantasy příběh” („children’s adventure and fantasy novels“).42 Obojí označení má své opodstatnění. V sérii se v reálně vykresleném světě pravěkých lidí objevuje jeden prvek nadpřirozena, a to je přítomnost magie. Jedná se o přírodní magii, šamanismus. Postavy v příběhu za magické považují věci, které by bylo možné vyložit realisticky (chování Vlčka, kdy je označen za Průvodce, ve skutečnosti jde za smečkou v horách). V určitých případech je čtenář konfrontován s přítomností racionálně nevysvětlitelného jako například Torakova schopnost toulavého ducha. Jiné zařazení klade větší důraz na věrohodné zachycení způsobu života a doby pravěku. Proto existuje i smířlivý přístup. „Ačkoliv v příbězích je prvek fantasy, je tento prvek začleněn do systému víry a životního prostředí, které jsou tak pravdivé, jak jen můžou být o kultuře, o které víme tak málo.“43
38
39 40
41
42
43
15
Harry Potter a Kámen mudrců. Moravská zemská knihovna. [online]. © 2008 [cit. 2015-05-11]. Dostupné z: http://aleph.mzk.cz/F?func=direct&doc_number=000578574&local_base=MZK01&format=999 ČEŇKOVÁ, Jana. Vývoj literatury pro děti a mládež a její žánrové struktury. 1. vyd. Praha: Portál, 2006, s. 43. TODOROV, Tzvetan. Úvod do fantastické literatury. 1. české vyd. Praha: Karolinum, 2010, s. 34. POLEDNÍK, Ivo. Bratr vlk – Letopisy z hlubin věků I. – Paver Michelle. Fantasy Planet. [online]. 22.2.2006 [cit. 2015-05-02]. Dostupné z: http://www.fantasyplanet.cz/clanek/bratr-vlk-letopisy-z-hlubinveku-i-paver-michelle. Bratr vlk. Moravská zemská knihovna. [online]. © 2008 [cit. 2015-05-11]. Dostupné z: http://aleph.mzk.cz/F?func=direct&doc_number=000807715&local_base=MZK01&format=999 Kronika temného dávnoveku I. – Brat vlk. Martinus.sk. [online]. © 2000-2015 [cit. 2015-05-10]. Dostupné z: http://www.martinus.sk/?uItem=24037 HYNES, James. Children’s Books/Young Adult. The New York Times: Sunday Book Review [online]. July 15, 2007 [cit. 2015-05-12]. Dostupné z: http://www.nytimes.com/2007/07/15/books/review/Hynes.html? _r=1& „Although there is a fantasy element to the tales, it is grounded in an environment and a belief system that are as true as it is possible to be to a culture about which we still know little.“ PAULI, Michelle. A wolf in the hand luggage. The Guardian: Books [online]. October 9, 2010 [cit. 2015-0513]. Dostupné z: http://www.theguardian.com/books/2010/oct/09/michelle-paver-chronicles-darknessguardian-prize.
2 Eduard Štorch Část věnovaná E. Štorchovi popisuje tři hlavní oblasti, a to základní biografické údaje 44, přehled o bibliografii se zaměřením na díla z doby kamenné a recepci Štorchova díla jako celku.
2.1 Biografie Eduard Štorch se narodil 10. dubna 1878 v Ostroměři u Hořic nedaleko Jičína. Otec Vojtěch byl v té době zaměstnán v ostroměřské vodárně jako dozorce parního stroje, matka Anna byla v domácnosti. Štorch měl tři bratry, a to staršího Gustava, mladšího Rudolfa a nejmladšího Bohuslava. Obecnou školu Štorch navštěvoval od roku 1884 postupně na několika místech (Ostroměř, Všestary, Radim, Josefov, Hradec Králové, Kukleny), neboť se celá rodina musela stěhovat za prací. V roce 1889 začal studovat na vyšší reálné škole v Hradci Králové a po ukončení 4. ročníku v roce 1893 odtud přestoupil na tamní Český ústav ku vzdělání učitelů. Po úspěšném složení maturity v roce 1897 působil jako zatímní učitel a podučitel na obecných školách ve východních Čechách. Pro svou osvětovou činnost a publicistiku byl však zanedlouho (1899) propuštěn a přijal místo učitele na menšinových školách Ústřední matice školské na českém severu v Hostomicích a Kopistech. Již koncem 1900 se mohl do veřejné školní služby vrátit a nastoupil jako zatímní učitel v Mostě. V této době se začal důkladněji věnovat sociologickému výzkumu a publikoval v Naší době studie Sociální postavení dětí v severočeském revíru (1901) a Děti v severočeském revíru (1902), které se zabývaly sociálním pozadím výchovných problémů hornických dětí. V roce 1903 byl obviněn z pobuřování a podroben disciplinárnímu řízení. V témže roce začal Štorch učit v Praze, kde působil po celé následující desetiletí. Postupně vystřídal obecnou školu v Libni a Na Korábě, pomocnou školu v Bubnech, měšťanské a chlapecké školy v Jindřišské ulici a na Karlově. Výjimkou byla léta válečná, která Štorch strávil jako poddůstojník zdravotní služby na rentgenologii v karlínské nemocnici, a těsně poválečná. V letech 1918-19 byl ředitelem Dětské ústřední útulny v Bartolomějské ulici, poté v letech 1919-21 zástupcem okresního školního inspektora 44
16
Základní informace zpracovány podle hesla Slovníku českých spisovatelů po roce 1945. Eduard Štorch. Slovník české literatury po roce 1945. ed. Milena Vojtková. [online]. 30.11.2006 [cit. 2015 05-10]. Dostupné z: http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=441&hl=%C5%A1torch+
v Bratislavě. V předválečné době dochází k velké změně v osobním životě, protože dne 27. dubna 1907 si vzal za manželku Boženu Vávrovou ze Stránky u Mšena na Mělnicku. Své pedagogické úsilí Štorch věnoval projektu vyučování v přírodě a budování Dětské farmy45 na Libeňském ostrově, která fungovala v letech 1925-1934, a organizoval volnočasové aktivity pro děti. Svůj volný čas trávil s archeologickou družinou, se kterou uskutečnil stovky vlastivědných a výzkumných vycházek. Pro pražské děti pořádal, a z části i hradil, zimní lyžařské kurzy v Krkonoších a letní ozdravné pobyty u moře v Dalmácii. Štorch se angažoval ve skautingu, jeho skautská přezdívka byla Sachem. Velmi rozsáhlá byla Štorchova přednášková a publicistická činnost. Byl veřejně činný v mnoha
pedagogických,
historických,
kulturních
a turistických
spolcích
(Dědictví
Komenského, Národní jednota severočeská, Odborová organizace učitelů a profesorů sociální demokracie, Ústřední matice školská, Společnost Muzea Království českého, Společnost Národního muzea, Sekce Úhoru, Svaz junáků-skautů, Tábornická rada aj.). Štorch se věnoval publicistické činnosti a přispíval do novin a časopisů.46 Štorchova prozaická tvorba byla v počátcích spojena hlavně s úsilím o reformu výuky dějepisu, jak ji vykreslují práce Reforma školního dějepisu (1905), Nový dějepis (1909), Vývoj tvorstva a původ člověka (1910-1912). Základním požadavkem reformy bylo vnést do výkladu dějin aspekt sociologický a vývojový, tedy přejít od dějin jedinečných osobností a událostí k všestrannému zobrazení vývoje velkých sociálních útvarů, národů, lidstva, a to včetně pravěku. Změnit se měl hlavně přístup k vykládané látce. Náročnost a neatraktivnost chtěl překlenout spojením teoretických poznatků s dobrodružstvím, napínavým příběhem, který by probudil přirozený zájem dětí. 47 Zavádění nových způsobů výuky nebylo snadné. Štorch zastával názor, že mezery v historii lze doplňovat obdobnými jevy (analogiemi), což mu vyčítá článek v učitelských novinách z roku 1910 jako „novou a myslím pro školu nebezpečnou zásadu“.48 V neposlední řadě je nutné zmínit Štorchovu archeologickou činnost. O archeologii projevoval hluboký zájem a měl zkušenosti z terénních výzkumů. Do archeologických 45
46 47
48
17
Podrobnější informace o Dětské farmě. ŠTOLL, Jiří. Dětská farma Eduarda Štorcha a československé alternativní školství ve 20.letech. Brno, 2008. Dostupné také z: http://is.muni.cz/th/171490/pedf_b/BP.pdf. bakalářská. Podrobný výpis článků viz heslo Štorch ve Slovníku české literatury po roce 1945 (poznámka 44). Více k reformě výuky. KNITLOVÁ, Hana. Beletrizace dějin ve výuce dějepisu. Podveky, 2012. Dostupné také z: https://is.cuni.cz/webapps/zzp/detail/98626/. Diplomová. SKLENÁŘ, Karel. Bohové, hroby a učitelé. Vyd. 1. Praha: Libri, 2003, s. 265.
průzkumů zapojoval i děti. Sám vlastnil sbírku předmětů, které prodal Národnímu muzeu, aby získal finanční prostředky ke vzniku Dětské farmy. Sbírka obsahovala 240 keramických nádob, 60 bronzových a 20 železných předmětů, 1 zlatý prsten, 50 kostěných nástrojů, 300 nástrojů kamenných, 15 lebek a 500 keramických střepů. 49 Sýkorová dokládá, že dnešní archeologové hodnotí Štorchovu archeologickou práci kladně, i když jsou samozřejmě některé jeho názory překonané. Nejvíce uznávány jsou Štorchovy práce týkající se oblasti Prahy v pravěku.50 V roce 1937 byl ze zdravotních důvodů, čímž byl těžký nervový otřes a oslepnutí na pravé oko po úrazu na lyžích, poslán nejprve na dočasný a v roce 1939 na trvalý odpočinek. Hlavním jeho zájmem se stává literární tvorba. Zdravotní stav a zhoršená paměť znemožnily E. Štorchovi dál pokračovat v psaní během roku 1953. Svou literární pozůstalost, která zahrnovala jeho knihy, rukopisy, fotografie a korespondence (mimo jiné i s mnohými významnými osobnostmi – např. s A. Jiráskem, M. Majerovou, J. S. Macharem a dalšími) se Štorch rozhodl věnovat Vlastivědnému muzeu v Hořicích v Podkrkonoší.51 V roce 1977 byla pozůstalost předána Literárnímu archivu Památníku národního písemnictví, kde byla řádně uspořádána. Sbírku archeologických nálezů, kterou si vytvořil v Lobči u Mšena (obsahovala asi pět tisíc pazourků, velké množství kamenných mlatů, klínů a různých střepů), pak věnoval Severočeskému muzeu v Liberci. Eduard Štorch zemřel 25. června 1956 v Praze, pohřben je však spolu se svou ženou na hřbitově v Lobči. Přestože E. Štorch zejména v počátcích své spisovatelské kariéry čelil tvrdé kritice, už během svého života se dočkal oficiálního uznání. V roce 1936 tak získal například Rambouskovu cenu za literaturu pro mládež za knihu Volání rodu a později i cenu Boženy Němcové hlavního města Prahy pro rok 1948, která byla „uznáním osobní zdatnosti a úsilí ve prospěch občanů hlavního města i celého národa.“52
49 50
51 52
18
KAKÁČ, Bohumil. Kdo byl Eduard Štorch. 1. vyd. Praha: Albatros, 1986, s. 103. SÝKOROVÁ, Ivana a MATOUŠEK, Václav. Od Svatého Václava k lovcům mamutů 1. vyd. Praha: Epocha, 1998, s. 11. KAKÁČ, Bohumil. Kdo byl Eduard Štorch. 1. vyd. Praha: Albatros, 1986, s. 50. Tamtéž, s. 42.
2.2 Bibliografie První prozaická díla E. Štorcha z počátku 20. století by bylo možno popsat jako beletrizovaný výklad, doplněný fotografiemi vykopávek, nákresy a rozsáhlým odborným komentářem s poznámkovým aparátem. Patří sem díla jako Člověk diluviální, Příchod Slovanů do Čech, Praha v době kamenné. Postupně ovšem Štorch tvoří stále volněji fabulované příběhy, jako např. Minehava. Stále si ovšem zakládá na faktografické přesnosti. Zprostředkovatelem děje jsou u Štorcha především děti, zejména stateční a bystří chlapci, se kterými by se dětský čtenář mohl identifikovat. 53 Obecně jsou Štorchovi hlavní hrdinové prostí obyčejní lidé s ryzím charakterem. Mladý hrdina má k sobě vždy staršího druha, průvodce, který mu předává zkušenosti. Autor umožňuje čtenáři poznat skutečnost, že schopnost řeči pravěkých hrdinů byla omezená, minimalizuje přímou řeči a omezuje ji na kusé věty a vzrušené výkřiky, dojem starobylosti evokuje i úmyslnou archaizací.54 Společným rysem všech Štorchových knih je poutavý děj, doplňovaný přírodním líčením, což vytváří příležitost k zachycení sociálního, hospodářského a kulturního prostředí. Čtenář je poučen o sociálních vztazích mezi členy tlupy, o způsobu obživy, výrobě zbraní a nástrojů, o tom, jak vypadala obydlí a oděvy, je popsán rozvoj zemědělství a řemesel. Sýkorová upozorňuje, že „Štorchova pravěká a historická dobrodružství jsou vlastně alegorickými cestami k dospělosti. Spisovatel vytváří různé variace iniciačního rituálu, který začíná na sklonku dětství krutým vytržením z ochranného svazku rodiny a pokračuje sérií tvrdých zkoušek, jimž se adept dospělosti podrobuje pod dohledem dospělého učitele. Není jistě náhodné, že cesta k dospělosti má zpravidla podobu skutečné osamělé pouti, na níž se postupně zoceluje hrdinův charakter.“55
Rozdělení beletrie podle pramenů E. Štorch svým dílem vytvořil ucelený soubor próz, které tematicky těží z jednotlivých fází předhistorického a historického období dějin obyvatelstva na našem území od starší a mladší doby kamenné až po zakládání českého státu a pád polabských Slovanů. Sýkorová a Matoušek rozdělují Štorchovu tvorbu do skupin podle pramenů. 56 Dále jsou díla rozdělena 53 54 55
56
19
HEŘMAN, Zdeněk. Náhoda s hodnotou symbolu. Zlatý Máj. 1978, XXII: s. 265-268. SKLENÁŘ, Karel. Bohové, hroby a učitelé. Vyd. 1. Praha: Libri, 2003, s. 301-305. SÝKOROVÁ, Ivana a MATOUŠEK, Václav. Od Svatého Václava k lovcům mamutů. 1. vyd. Praha: Epocha, 1998, s. 20. Tamtéž, s. 21-25.
podle doby, ve které se příběh odehrává. U děl z doby kamenné, kterými se tato práce bude dále důkladněji zabývat, považujeme za vhodné uvést stručný děj.
Období předhistorické První příběhy jsou z těch období, která je možno studovat pouze na základě pramenů archeologických, neboť k nim písemné prameny scházejí. Archeologie se logicky stává hlavním zdrojem poznání. Patří sem Lovci mamutů, V šeru dávných věků, U Veliké řeky, Osada Havranů, Minehava, Bronzový poklad a Volání rodu. U příběhů autor čtenáře doslova provádí po jednotlivých archeologických nalezištích (Lovci mamutů, U Veliké řeky, Bronzový poklad) a seznamuje ho s nálezy v Čechách a na Moravě. Jindy hrají větší roli teoretické koncepty (např. počátky zemědělství ve střední Evropě v úvodní povídce U Veliké řeky, příchod Slovanů v knihách Volání rodu a V šeru dávných věků). Minehava a Osada Havranů jsou pak především dobrodružné a mravoučné příběhy, ve kterých jsou zmíněna reálná naleziště. Příběhy z doby kamenné Lovci mamutů První verze knihy byla vydána pod názvem Člověk diluviální v roce 1907 (Praha: Dědictví Komenského), přepracovaná verze s titulem Lovci mamutů v roce 1918 (Praha: Dědictví Komenského), definitivní upravené a rozšířené vydání je z roku 1937 (Praha: Toužimský a Moravec). Na břehu Dyje si hrají děti, mezi kterými svou obratností vynikají Kopčem a Veverčák. Jejich tlupa táboří nedaleko. Během lovu zubrů zemře Kopčemova matka Niana a po útoku cizích lovců i jeho otec Njan. Tlupa prchá a usídlí se v oblasti Moravského krasu v jeskyni, kde předtím lovci porazili medvěda po lítém boji. Kopčem se zúčastní záchrany lovců z propasti Macocha. Po zimě se tlupa vydává na východ. Kopčem je zajat nepřátelskou tlupou, poté vyměněn za sobí maso. Nakonec se mu ale podaří vrátit do vlastní tlupy. Kopčemova tlupa pomůže v boji lovcům z Předmostí proti tlupě, která předtím Kopčema zajala. V Předmostí se tlupa usadí a náčelníkem se stává Mamutík (ochránce Kopčema), ale kvůli nemocem jsou po určitém čase donuceni odejít. Tlupa opustí Moravu a přesune se na Bílou skálu do Čech. Příběh se uzavírá, když se Kopčemovi podaří rozdělat oheň pomocí tření dřívek. 20
Osada Havranů První vydání je z roku 1930 (Praha: Nová škola). Během zimy osada Havranů u Kunratického potoka hladoví. Nejvíc nespokojený je Divous, který po sporu s náčelníkem rozčileně odejde z osady a upadne do zajetí Bobrů. Aby si je naklonil, poradí jim, jak ukrást Havranům jejich dobytek. V boji s Bobry je zajat i sirotek Havranpírko i náčelníkova dcera Veveřice. Havrani však vybojují zpět dobytek i Veveřici. Na jaře prožívá Havranpírko další dobrodružství. Je zajat sousedním rodem Volavek. Na útěku se úspěšně utká s medvědem a Volavky ho propustí za projevenou statečnost. Při souboji s rysem získá Havranpírko nového přítele – Sokolí oko, který mu zachrání život. Zanedlouho Havranpírko podstupuje zkoušku dospělosti, během které se znovu musí utkat s medvědem. Tento medvěd předtím smrtelně zranil Divouse a jeho ženu. Umírající Divous věnuje Havranpírkovi zlato, které pak využije na vykoupení Veveřice pro Sokolí oko za deset krav. Na závěr je Havranpírko přijat mezi muže a náčelník ho přejmenuje na Bystrého havrana. U Veliké řeky První vydání 1932 (Praha: Dědictví Komenského), přepracováno z knihy Praha doby kamenné 1910. Jedná se o soubor dvanácti příběhů, které vytvářejí obraz pravěku. Jednotlivé příběhy spojuje místo, kde se odehrávají, Veliká řeka. Vedle sebe tu v přátelství nebo ve sporech žijí rody Medvědů, Bobrů, Sokolů, Vlků, Volavek. Jednotlivé příběhy se odehrávají s časovým odstupem i několika staletí. Pouze povídky Sokolí oko, Zápas na hradišti, Praotec Veliký sokol a Šťastná chvíle jsou propojeny stejnými postavami. Minehava První vydání z roku 1950 (Praha: SNDK). Silný bobr a jeho čtyři kamarádi z rodu Bobrů, usídlených na Motolském potoku, prchají před morovou nákazou. Cestou unesou dívku Šťastnou chvíli z rodu Medvědů, která se má stát ženou Silného bobra. I ona však onemocní a Bobři dívku opustí na soutoku Labe a Vltavy. Dívka však nemoc překoná a sama přežije v divočině, útočiště najde u rodu Sokolů na Pustém vrchu. Přijme nové jméno Minehava. V osadě se ale opět setká s Bobry, kteří do osady přišli s cizími kupci. Bobři svým nečestným jednáním ohrožují rod Sokolů i sousední rod Zubrů, poštvou na ně výpravu cizích kupců, kteří se mstí za smrt svého vůdce a ukradené kamenné
21
pecky. V poslední chvíli však přijde na pomoc Havranpírko a Sokolí oko a jejich rody. Sokolí oko získá Minehavu, kterou se snažil najít od chvíle, kdy byl svědkem jejího únosu. Sokolí oko se stává náčelníkem všech Sokolů na Pustém vrchu, Havranpírko je zvolen náčelníkem Havranů. Příběhy z doby bronzové: Bronzový poklad První vydání v roce 1932 (Praha: Státní nakladatelství). Volání rodu První vydání v roce 1934 (Praha: Státní nakladatelství). V šeru dávných věků První vydání v roce 1920 (Praha: Dědictví Komenského)
Období historické Do druhé skupiny patří knihy Zlomený meč, Hrdina Nik, Zastavený příval, O Děvín a Velehrad, Bohatýr Vratislav a Meč proti meči. U těchto příběhů Štorch dával přednost pramenům historickým a autor čtenáře posílá na cestu od jedné historické události ke druhé. V knihách Zlomený meč, Hrdina Nik, Zastavený příval není mnoho historických událostí, o kterých je nutné se zmínit, a jsou často tendenčně podbarvené. Autor je může zčásti ignorovat a naplno využít vypravěčské fantazie. Komplikovanější situace se vyskytla v případě knih O Děvín a Velehrad a Meč proti meči, kde se autor musí vypořádat s důkladnějším historickým poznáním doby.57 Díla z doby železné, římské a příchodu Slovanů: Zlomený meč První vydání v roce 1932 (Brno: Epos). Bohatýr Vratislav První vydání v roce 1917 (Praha: B. Kočí), přepracované vydání 1923 (Praha: Ústřední nakladatelství a knihkupectví učitelstva českoslovanského)
57
22
SÝKOROVÁ, Ivana a MATOUŠEK, Václav. Od Svatého Václava k lovcům mamutů. 1. vyd. Praha: Epocha, 1998, s. 21-22.
Hrdinové raného středověku (7. – 10. století): Hrdina Nik První vydání vyšlo pod názvem Junáckou stezkou 1934 (Praha: Dědictví Komenského). Zastavený příval První vydání z roku 1940 (Praha: Toužimský a Moravec). O Děvín a Velehrad První vydání v roce 1939 (Praha: Toužimský a Moravec). Meč proti meči První vydání 1946 (Praha: Toužimský a Moravec).
2.3 Recepce Jaroslav Petrbok si v dobové recenzi Štorchovy prvotiny Člověk diluviální přeje, aby se kniha dostala do všech českých škol a případně byla i rozšířena a vyšla i v cizině s možnou lokální úpravou. Oceňuje nejen Štorchovu vědeckou přesnost, ale také styl, který je blízký mládeži a vhodně doplněný ilustracemi. Autor navíc vyzdvihuje originalitu celého konceptu, neboť podle něj nikdo v německé literatuře (a s velkou pravděpodobností i ve světové) nevytvořil tak objektivní dílo zaměřené na děti.58 Na rozdíl od něho je A. Šebek v krátké recenzi na Lovce mamutů docela kritický. Uznává, že příběh je životně a názorně vypravován, nelíbí se mu ovšem indiánská jména některých postav (Vylomený zub, Strach sobů) použitá společně s topografickými názvy míst, jak je dnes známe (Divoká Šárka, Bulovka, Libeň), protože působí rušivě. Výhradu má i k ilustracím Jaroslava Panušky, které nejsou vždy zdařilé a i dospělý čtenář má problém s rozeznáním některých obrázků. O pár desetiletí později už jsou Lovci mamutů ceněni víc.59 K. J. Beneš oceňuje „obtížnou a choulostivou přeměnu výsledků vědeckého poznání v celistvý a živý básnický obraz“, který se podle něj Štorchovi úspěšně daří. Zmiňuje mnohá nebezpečí, která jej mohla potkat (jako například analogie s primitivními skupinami), či přílišné „psychologisování“ při popisu duševních pochodů pravěkých lidi. Lovce hodnotí jako nejhodnotnější knihu, která úspěšně „spojuje exaktnost vědce s obrazotvorností spisovatele a s citlivostí znalce potřeb literatury pro děti a mládež.“ Vyzdvihuje dva momenty v knize – vznik Věstonické Venuše a 58 59
23
PETRBOK, Jaroslav. Člověk diluviální. Úhor. 1913, I: s. 28. ŠEBEK, A. Lovci mamutů. Zvon: týdenník belletristický a literární. 1919, XIX: s. 546.
objev zapálení ohně třením dřívek. Velkou pochvalu si vysloužil Z. Burian svými ilustracemi.60 Přijetí Štorcha však zdaleka nebylo jednoznačně nadšené. Spor se vedl zejména o etnografické analogie, o přenášení poznatků o určité kultuře v prostoru a čase, kdy byla Štorchovi odbornou veřejností vyčítána příliš velká volnost. K problému se vyjadřuje K. Sklenář takto: „Z odborného hlediska nelze ovšem s etnografickými analogiemi zacházet takto libovolně a přenášet dílčí poznatky na velké časové, zeměpisné a kulturní vzdálenosti – zejména pokud jde o to, co se z pravěku nedochovalo: jak lidé mysleli, jak si představovali svět, přírodu, sami sebe.“ Takto může podle Sklenáře jednat spisovatel vyprávějící příběhy, „ale ne už ten, kdo chce poučovat nebo dokonce vědu vytvářet.“ 61 K problému analogií ve Štorchových dílech se vyjadřují i Sýkorová a Matoušek. Podotýkají, že zásada analogií je dodnes zcela běžně používána archeology po celém světě jako jedna ze základních metod výkladu archeologických nálezů. Rozdíl je pouze v terminologii, namísto spojení divošská kultura se používá předindustriální společnost.62 Další díla E. Štorcha byla ve své podstatě více beletristická než odborná, i když faktografická stránka vždy zůstala pro Štorcha důležitá. Dnešní čtenáři více ocení vyprávěný příběh a na odborná fakta je třeba se dívat kriticky. Sýkorová a Matoušek z pohledu archeologie říkají, že je nutné „chápat Štorchovy knihy pouze jako „krásná a neodolatelná vábení k cestě za poznáním minulosti.“ Při srovnávání údajů z knih a vědeckých poznatků totiž dochází ke zklamání. „Štorchovy knihy však nenahrazují učebnice, natož vědecké studie.“63 Nabízí se otázka, proč Štorch byl a je tak populárním autorem. Dobová kritika H. Sedláčka vyzdvihuje na příkladu knihy V šeru dávných věků schopnost autora zaujmout čtenáře, kdy je Štorch chápán jako kvalitní protiváha „senzační četbě indiánské, detektivní apod.“ Určitá primitivita jednání tehdejších lidí, kterou Štorch ve svých dílech zachycuje, je prý dětem blízká, neboť „v každém dítěti je kus divokosti“, jak dokládají jejich hry (na Indiány, zvířata, zloděje).64 V rozboru Štorchova díla z 50. let, jehož autorem je Jan Šnobr, je věnována pozornost vědeckým podkladům knih (archeologie, etnografie, historie), které dávají dětem hrdiny hodné následování. „Jeho dílo mravně zušlechťuje. Má citlivý vztah k 60 61 62
63 64
24
BENEŠ, K.J. Lovci mamutů. Nový život: měsíčník pro soudobou literaturu a kritiku. 1953: s. 767-768. SKLENÁŘ, Karel. Bohové, hroby a učitelé. 1. vyd. Praha: Libri, 2003, s. 235-236. SÝKOROVÁ, Ivana a MATOUŠEK, Václav. Od Svatého Václava k lovcům mamutů. 1. vyd. Praha: Epocha, 1998, s. 9. Tamtéž, s. 26. SEDLÁČEK, H. Eduard Štorch: V šeru dávných věků. Úhor. 1920, VIII: s. 80-81.
dětské duši, rozumí touze mladého čtenáře po dobrodružství.“ O hodnotě spisovatele vypovídá fakt, že celé Štorchovo dílo je čteno už druhou generací.65 Jedním z důvodů, proč je Štorch čteným autorem, je jeho styl. Štorch využívá při tvorbě psychiky a charakteru postav kontrastu. Při výstavbě textu následuje po sobě dialog dvou postav a deskriptivní líčení, což umožňuje náhlé střídání dramatických dějových zvratů s klidnými popisnými pasážemi věnovanými přírodě a dějinným událostem. Hodnota Štorchova díla spočívá v tom, jak jeho postavy dějinné události prožívají, nikoliv v tom, že jsou tyto události pouze popsány.66 Dalším důvodem autorovy dlouholeté obliby je forma přitažlivá pro děti, kdy Štorch využívá postupů „indiánek“, aby jeho četba byla atraktivní.67 Jiří Poláček v recenzi nově vydané knihy (Zastavený příval, Zlomený meč, Meč proti meči, O Děvín a Velehrad) podotýká, že zájmu čtenářů se těší především knihy z doby kamenné a bronzové, zatímco prózy situované do mladších období jsou už u čtenářů méně oblíbené. Upozorňuje na nutnost určitých jazykových a stylistických změn, a to zejména korekce pravopisu a slovosledu, nicméně polemizuje s rozhodnutím provádět radikálnější úpravy jako například odstraňovat přechodníky, zastaralé vazby a nahrazovat anachronismy dnešními synonymy. Má dojem, že určitá osobitost autorova stylu by měla být zachována.68
65 66
67 68
25
ŠNOBR, Jan. Eduard Štorch a jeho knihy pro mládež. Zlatý máj. 1958, II: s. 70-74. VORÁČEK, J. Zobrazitel pravěké vlasti. Zlatý máj: časopis o dětské literatuře a umění. 1969, VIII: s. 104105. HEŘMAN, Zdeněk. Náhoda s hodnotou symbolu. Zlatý Máj. 1978, XXII: s. 265-268. POLÁČEK, Jiří. Oživené příběhy Eduarda Štorcha. Ladění. 2000, V: s. 15-16.
3 Michelle Paverová Část věnovaná M. Paverové má obdobnou strukturu jako kapitola předchozí. Nejprve je popsán její život, poté její dílo a vše zakončuje přijetí díla odbornou veřejností. Většina informací pro tuto část pochází z oficiálních webových stránek autorky 69 a dalších elektronických zdrojů.
3.1 Biografie Michelle Paverová se narodila 7. září 1960 v Ňasku (Nyasaland), což je nynější stát Malawi. Jejím otcem byl Jihoafričan, matka Belgičanka. Oba rodiče působili v žurnalistice. Otec vydával místní noviny Nyasaland Times, její matka přispívala do týdenní společenské rubriky (gossip column). V roce 1963 se celá rodina přestěhovala do Spojeného království, kde M. Paverová vyrůstala a chodila do školy ve Wimbledonu. Poté začala studovat biochemii na Oxfordu. Do této doby spadají její první vážné spisovatelské pokusy, dva romány červené knihovny, které napsala v řádu týdnů a které byly, jak sama autorka tvrdí, po zásluze šmahem odmítnuty. Poté následovalo pár románů fantasy pro děti, které byly také odmítnuty, nicméně s povzbuzením, aby pokračovala dál ve spisovatelských pokusech. Psaní bylo jejím koníčkem, jak M. Paverová uvádí ve svém životopise. Namísto obvyklého závěrečného laboratorního projektu dala přednost psané diplomové práci. A to jednoduše proto, že ji napadl skvělý příběh – o sovětských geneticích v utajení, kteří jsou řízeni negramotným Stalinovým kamarádem.70 M. Paverová se rozhodla nepokračovat ve vědecké kariéře a zaměřila se na právo. Sama toto rozhodnutí komentuje slovy: „Věděla jsem, že chci psát, ale nemyslela jsem si, že bych se psaním mohla uživit. Proto jsem hledala práci, a to takovou, abych zaplatila účty a zároveň měla čas psát. Jako blázen jsem si zvolila právo. Bylo to bezmyšlenkovité rozhodnutí. Když jsem si jednoho deštivého odpoledne listovala letáky nabízejícími zaměstnání, narazila jsem na článek o tom, jaké je to být právníkem. Pomyslela jsem si, že to bude pár let trvat, než mě 69
70
26
Informace zpracovány podle oficiálních webových stránek. From Africa to Wimbledon & Beyond…. Michelle Paver. [online]. October 7, 2010 [cit. 2015-04-26]. Dostupné z: http://www.michellepaver.com/from-africa-to-wimbledon-beyond/ “Soviet genetics driven underground by illiterate crony of Stalin's.” From Africa to Wimbledon & Beyond…. Michelle Paver. [online]. October 7, 2010 [cit. 2015-04-26]. Dostupné z: http://www.michellepaver.com/from-africa-to-wimbledon-beyond/
toto povolání naplno vytíží.“71 Práce v londýnské právnické firmě, zaměřené na patentové právo, nedopadla úplně podle Michelliných představ. Je naplno zaměstnaná a nadějně si buduje kariéru. Po pěti letech byla přijata za společníka firmy. Daní za pracovní úspěch ovšem byl nedostatek času na psaní, neboť jednání ve firmě často trvala dlouho do noci nebo přes víkend. Když v roce 1996 zemřel Michellin otec, rozhodla se svůj život změnit. Vyjednala si roční volno a cestovala po světě. V roce 1997 Michelle procestovala Peru, Ekvádor, Jižní Afriku, Francii, Spojené státy americké a dokončila první verzi svého později publikovaného románu Without Charity. Po roce cestování se Michelle vrátila do Londýna a definitivně se rozhodla věnovat se psaní. Michelle získala smlouvu u nakladatele a navíc byla její prvotina vybrána knihkupectvím WH Smith (největší v Británii) a oceněna vyznamenáním Fresh Talent. Sama Michelle to komentuje slovy: „Počítač mi blokovaly tři tisícovky emailů, ale jediné, na co jsem dokázala myslet, bylo Without Charity. A tak jsem poslala rukopis do nakladatelství a, aniž bych čekala na jejich odpověď, podala jsem výpověď v práci. K mé velké úlevě mi za dva měsíce nabídli smlouvu.“72 M. Paverová už od dětství projevovala zájem o minulost, zejména o způsob života lidí v minulosti. S velkým nadšením četla knihy, které se věnují chování zvířat, hlavně vlků. Cestování bylo vždy jejím velkým koníčkem a kvůli výzkumu, který potřebovala do svých knih, procestovala Skandinávii, Island, Jižní Ameriku, hory a lesy v Evropě. Často chodila po horách samotná, aby si mohla zážitky z přírody intenzivněji vychutnat. Nějakou dobu pracovala jako dobrovolník pro výzkum divoce žijících zvířat v Karpatech a své zkušenosti popisuje: „Slyšela jsem jeleny v říji a našla čerstvé vlčí stopy klidně přecházející přes mé a málem jsem se zbláznila strachy, když jsem narazila na obrovskou hromadu kouřícího trusu. Medvědi? Bizoni? Nezdržela jsem se tak dlouho, abych to zjistila.“73 71
72
73
27
“I knew I wanted to write, but I didn’t think I’d be able to make a living at it, so I looked around for a day job: something that would pay the bills while giving me time to write. Like an idiot, I chose the Law. It was a spur-of-the-moment decision. One rainy afternoon I was leafing through a careers brochure when I came across an article on being a solicitor. I thought, ‘that’ll give me a few years’ breathing space before it gets too demanding, so why not?” From Africa to Wimbledon & Beyond…. Michelle Paver. [online]. October 7, 2010 [cit. 2015-04-26]. Dostupné z: http://www.michellepaver.com/from-africa-to-wimbledon-beyond/ “There were three thousand e-mails clogging up my computer, and all I could think about was Without Charity. So I sent the manuscript off to a publisher, and then, without waiting for a reply, I resigned. A couple of months later, I was offered a publishing contract – to my relief!” Tamtéž. „I heard red deer bellowing in rut, and found fresh wolf-tracks calmly crossing my own, and nearly lost my nerve when I came across an enormous pile of steaming dung. (Bear? Bison? I didn’t hang around to find
Za knihu Lovec duchů (poslední v sérii) získala M. Paverová Cenu Guardianu za dětskou literaturu (Guardian Children's Fiction Prize) pro rok 2010.74 V českém prostředí byla oceněna za knihu Zrádce přísahy Zlatou stuhou v oblasti překlad beletrie pro mládež v roce 2010.75 M. Paverová není vdaná a nemá děti a v současné době žije ve Wimbledonu.
3.2 Bibliografie Sama sebe popisuje M. Paverová jako metodickou osobu se zálibou pro plánování a vytváření seznamů a stejně přistupuje i k dějovým liniím svých příběhů. Předtím, než se pustí do práce, provádí důkladný výzkum doby a prostředí, o kterém píše. Jako zdroj poznání uvádí Britskou knihovnu, například pro svou prvotinu Without Charity využila pamětí britského polního lékaře z búrské války, které velmi živě a vtipně podaly zprávu o malé polní nemocnici ve stepi s množstvím neočekávaných detailů. Pro M. Paverovou jsou velmi důležité cesty na místa, ve kterých se její příběhy odehrávají. Kvůli své druhé knize A Place in the Hills strávila zmrzlá týden v pronajaté chatě v malé francouzské vesničce v Pyrenejích, aby na vlastní kůži zažila tamní mráz a zimu. První romány psala M. Paverová pro dospělé čtenáře. Knihy měly slušný úspěch u čtenářů, ale autorka zpětně připouští, že jí žánr románu pro ženy úplně nevyhovuje. Druhý román A Place in the Hills je podle Paverové jak milostný příběh, tak pátrání po objasnění tajemství, které obklopující smrt římského básníka. Zatímco nakladatel zdůrazňovalo lásku jako hlavní téma, Paverová přiznává, že mnohem víc ji bavilo psát o pátrání. „Docela jsem si užívala vymýšlet všechny ty nádherné muže, ale pokud čtete ty knihy, nejlepší části jsou vždy o návratu do minulosti. V těch místech psaní opravdu budí nadšení.“76 Světovou proslulost M. Paverová získala díky sérii Letopisy z hlubin věků. Hlavní
74
75
76
28
out.” From Africa to Wimbledon & Beyond…. Michelle Paver. [online]. October 7, 2010 [cit. 2015-04-26]. Dostupné z: http://www.michellepaver.com/from-africa-to-wimbledon-beyond/ PAULI, Michelle. A wolf in the hand luggage. The Guardian: Books [online]. October 9, 2010 [cit. 2015-0513]. Dostupné z: http://www.theguardian.com/books/2010/oct/09/michelle-paver-chronicles-darknessguardian-prize 2010 – Zlatá stuha, výsledky. IBBY: Czech Republic. [online]. © 2010 [cit. 2015-05-20]. Dostupné z: http://www.ibby.cz/index.php/zlata-stuha-historie/55-2009-zlata-stuha-vysledky “I did quite enjoy it, making up all these gorgeous men, but if you read those books, the best bits are always about getting back into the past. That’s when the prose really catches fire.” MOSS, Stephen. Queen of the stone age. The Guardian: Children and teenagers [online]. [cit. 2015-05-26]. Dostupné z: http://www.theguardian.com/books/2007/sep/06/booksforchildrenandteenagers.jkjoannekathleenrowling
poslání této série autorka spatřuje ve snaze představit dobu kamennou mladým čtenářům a předložit jim faktograficky věrohodné vylíčení lovecko-sběračské společnosti na rozdíl od popkulturního znázornění doby kamenné v seriálu Flinstonovi. Nesouhlasí s typickým zobrazením člověka doby kamenné jako zarostlého, špinavého jedince, který pobíhal v mraze v nevhodném, tělo nepřikrývajícím oblečení. Podle Paverové by v tom případě nikdo nepřežil – oblečení Eskymáků a Inuitů je velmi sofistikovaně propracované. Žánr dětské literatury jí vyhovuje z několika důvodů, v neposlední řadě proto, že se může bez jakýchkoliv omezení věnovat tématům jako je život po smrti, úmrtí rodičů, věrnost, zrada, podstata zla a vztah lidí k přírodě na rozdíl od literatury pro dospělé. M. Paverová je kvůli svému úspěchu občas přirovnávána k Joan Rowlingové. Paverová se tomuto srovnání brání se slovy, že jediné, co mají jejich knihy společné, je skutečnost, že hrdinové obou sérií jsou mladí kluci. Joan Rowlingová podle ní psala ryzí fantasy, zatímco ona se snaží psát o světě, kde se podobné události mohly opravdu stát. Přehled bibliografie M. Paverové lze najít v Příloze 1.
Dospělý čtenář Prvních pět románů je zaměřeno na dospělé čtenáře, nebo spíš čtenářky. První román Without Charity je situován do doby búrské války a a druhý román A Place in the Hills vypráví dva propojené milostné příběhy, které ovšem od sebe dělí dva tisíce let. M. Paverová k tomu podotýká: „Vždycky jsem se zajímala o antický Řím a líbila se mi představa, že současná postava může mít opravdový vztah k někomu z dávné minulosti. Ale proč milostný román? No, vlastně jsem zkoušela dokázat sama sobě, že veliká láska – ta opravdová, sebeobětující, nezištná láska - může opravdu existovat. K mému velkému překvapení jsem to dokázala. Ale co si o tom pomyslí čtenáři, je jen na nich.“77 I druhá kniha slavila úspěch a byla v užším výběru na cenu Parker Pen za romantický román roku 2002. Následoval trilogie Eden (The Shadow Catcher, Fever Hill, The Serpent's Tooth) odehrávající se na Jamajce v době kolonialismu a Paverová trilogii označuje jako gotický román v Karibiku. 77
29
“I’ve always been passionate about ancient Rome, and I’ve always loved the idea of a contemporary character having a real connection with someone in the distant past. But why a love story? Well, in a way, I was trying to prove to myself that great love – true, self-sacrificing, altruistic love – can actually exist. To my surprise, I ended up convincing myself. Although what the reader will think about that is up to them.” From Africa to Wimbledon & Beyond…. Michelle Paver. [online]. October 7, 2010 [cit. 2015-04-26]. Dostupné z: http://www.michellepaver.com/from-africa-to-wimbledon-beyond/
Osamoceně mimo jakoukoliv sérii stojí kniha Kroky v temnotě, která vyšla v roce 2012 v nakladatelství Euromédia (z ang. originálu Dark Matter: A Ghost Story, Orion 2010). Autorka tuto knihu označuje jako strašidelný příběh odehrávající se na Špicberkách. Nápad na tuto knihu dostala M. Paverová během cesty po Špicberkách, při které sbírala materiály pro Letopisy z hlubin dávnověku. Když M. Paverová viděla několik opuštěných dolů a loveckých táborů, začala přemýšlet nad tím, jaké to muselo být, žít osamoceně v divočině. Nejvíc ji zaujala zvláštní a znervózňující tichost prostoru a rozhodla se své dojmy důkladně zapsat.
Dětský čtenář Série Bohové a válečníci V současné době M. Paverová píše další sérii pro děti, tentokrát ohlášenou jako pětidílnou. V sérii Bohové a válečníci, která je situována do doby bronzové, je v srpnu roku 2015 očekáváno vydání čtvrtého dílu v anglickém prostředí. Do českého jazyka je přeložen pouze první díl a na vydání druhého se čeká. (Ostrov Bohyně; The Burning Shadow, Eye Of The Falcon, The Crocodile Tomb)
Letopisy z hlubin věků V roce 2003 začala M. Paverová pracovat na knize odehrávající se v pravěku, v době lovců a sběračů, jejímž hlavním hrdinou byl kluk a jeho vlčí společník. Původní nápad je ale daleko starší. V době studií na univerzitě v 80. letech měla naplánovaný příběh o sirotkovi, který bojuje o přežití spolu se svým milovaným vlčetem. Tento příběh se měl odehrávat v 9. století, ale M. Paverová nedokázala plynně zapojit historické souvislosti do vypravování příběhu. „A tak jsem odložila rukopis do krabice a zastrčila dozadu do skříně. Dvacet let se představa o chlapci a vlkovi pobublávat v mém podvědomí. Rozčilovalo mě to. Opravdu jsem ten příběh chtěla napsat, ale věděla jsem, že jsem nenašla správný rámec. Jednou jsem objevila krabici a znovu si prošla své dvacet let staré poznámky. A odpověď na mě vyskočila. To není příběh o historii, ale o pravěku. A hned, jak mi to došlo, všechno do sebe zapadlo.“78 78
30
“So I put the manuscript in a box-file and shoved it to the back of a cupboard. For twenty years the idea of the boy and the wolf simmered away in my subconscious. It nagged me. I really wanted to write it. But I knew I hadn’t found the right context. Then, I unearthed the box-file and took another look at my twentyyear-old notes. The answer just leapt out at me. This isn’t a story about history. It’s about prehistory. As soon as I realised that, everything fell into place.” From Africa to Wimbledon & Beyond…. Michelle Paver. [online]. October 7, 2010 [cit. 2015-04-26].
Podle vlastních slov plánovala M. Paverová celý příběh jako šestidílnou sérii téměř od začátku. Aby její pravěké příběhy byly věrohodné, snažila se vyzkoušet si vše, čím prochází její hlavní hrdina. M. Paverová tak plavala s kosatkami, pozorovala vlčí štěňata v rezervaci Berkshire, pojídala losí srdce a rybí oči. Přesto se však našel někdo, kdo dokázal M. Paverovou v jejím nadšení překonat. Na jednom setkání s fanoušky M. Paverovou překvapila dívka otázkou, jestli už někdy v životě jedla veverku. M. Paverová musela říct, že ne, ale dívka, která se snažila o co největší podobu s Renn, řekla, že ona ano. Veverku si upekla v díře, kterou vybudovala na zahradě. K tomu, aby věrohodně popsala život klanů, ale bylo potřeba důkladně nastudovat archeologii a antropologii, obě vědecké disciplíny patří mezi zájmy M. Paverové. Pro zajímavost uvádí několik antropologických titulů Zlatá ratolest Jamese George Frazea, The White Goddess Roberta Gravese, Religion Explained Pascala Boyera a několik archeologických titulů jako Konec doby ledové Stevena Mithena, díla věnující se pravěkému jeskynnímu umění od David Lewis-Williamse a práce Grahama Clarka zaměřené na život mezolitických lovců a sběračů. Důležité je podle M. Paverové zodpovědět základní otázky. Jak klany myslely? Čemu pravěcí lidé věřili? Jak přistupovali ke smrti? Jaké měli zásady lovu? Odpovědi na tyto otázky hledala M. Paverová u jiných lovecko-sběračských kultur z nám bližší minulosti, tedy například u Indiánů, Inuitů, Laponců, národa Ainu v Japonsku, Aboriginejců v Austrálii a mnoha afrických kmenů. M. Paverová připouští, že hlavním impulzem pro napsání knih o Torakovi bylo její setkání s medvědem, kdy si uvědomila, jaké to muselo být žít ve světě, kde byl člověk kořistí. Letopisům z hlubin dávnověku se věnuje i tato práce. Protože povědomí o knihách M. Paverové není příliš velké, následují stručné obsahy jednotlivých dílů. Série je celosvětově velice úspěšná, kniha Bratr Vlk byla přeložena do třiceti jazyků a prodalo se více než 2,5 milionu výtisků.79 Bratr vlk (Knižní klub, Euromedia Group 2005) Dvanáctiletý Torak slíbí smrtelně zraněnému otci, Vlčímu čaroději, že se pokusí zbavit 79
31
Dostupné z: http://www.michellepaver.com/from-africa-to-wimbledon-beyond/ Čísla mohou být i vyšší, údaj pochází z webových stránek. Wolf brother. Michelle Paver: Books. [online]. 2010 [cit. 2015-05-20]. Dostupné z: http://www.michellepaver.com/wolf-brother/
Hluboký hvozd krutého medvěda-démona, který otce poranil. Torak před medvědem uteče a poprvé se musí postarat o sebe sám v divočině. O matku totiž přišel jako kojenec a vyrůstal s otcem sám. Musí se rozhodovat tak, aby přežil. Spřátelí se s malým vlčetem, jehož celá rodina zahynula při povodni, a Torak zjistí, že Vlčkovi rozumí a umí s ním komunikovat. V divočině Torak narazí na lovce klanu Havranů, kteří jej obviní z krádeže zvěře, kterou ulovil. V táboře Havranů musí Torak obhájit svou čest v souboji s Hordem, synovcem náčelníka Fin Kedinna. To se Torakovi podaří, Havrani ho ale nepropustí, protože jej považují za vyvoleného člověka - Toho, kdo naslouchá, který může zachránit Hvozd před medvědem. Podle proroctví má takový člověk porazit zlo tím, že skropí Horu krví svého srdce, až jí na usmířenou věnuje tři části Nanuaka. Při velkém shromáždění klanů se má rozhodnout, zda klany nechají Toraka jít splnit úkol, či ho obětují, najdou Horu a jeho krví ji pokropí. Torakovi se podaří utéct a vydá se na cestu k Hoře společně s Renn, náčelníkovou neteří, která věří v jeho jedinečnost. Společně se vydají hledat Horu, zažívají mnohá nebezpečí, která se ale ukazují jako osudová Torak při nich získává informace i části Nanuaka (věří, že mají magické schopnosti), ale u úpatí Hory je doženou lovci Havranů, kteří po nich celou dobu pátrají. Torak je rozhodnutý splnit úkol za každou cenu, o čemž přesvědčí i Fin Kedinna. Sám pouze s Vlčkem se vydává k Hoře. Zde je přepadne Hord, který přizná, že pomáhal zlému čaroději při stvoření démona zla v podobě medvěda. V souboji proti Torakovi stojí Hord i medvěd, Torak vyhraje, když lavina strhne Horda i medvěda do propasti, protože duchové Hory jsou usmířeni Nanuakem. Zprvu se zdá, že obětí, kterou měl Torak Hoře dát, je Vlček, který se během zápasu vytratil. Torak ho ale zaslechne zdáli výt a z jeho řeči poznává, že si našel nový domov ve smečce místních vlků. Torak se vrací mezi Havrany.
Toulavý duch (Knižní klub, Euromedia Group 2006) Slunné letní odpoledne, které Havrani tráví lovem lososů, naruší podivné chování Oslaka, v jehož chatrči Torak během svého pobytu u Havranů přebývá. Tajemná nemoc způsobující šílenství se zničehonic šíří po všech klanech Hvozdu. V blízkosti tábora Torak narazí na malé pomstychtivé stvoření s tvářemi z listí, které způsobí Oslakovu smrt. Torak se rozhodne znovu vyrazit na cestu a najít lék, který by dokázal lidi uzdravit, i když ho náčelník Havranů Kinn Kedin varuje, že nemoc mohli vyvolat Pojídači duší, zlí čarodějové, aby Toraka 32
vylákali z bezpečí klanu. Od nepřátelsky naladěných příslušníků klanů Hlubokého hvozdu se Torak dozví, že lék by mohl najít u Mořských klanů. Vydá na cestu k pobřeží, kdy ho zajmou tři mladíci z Tuleního kmene a odvezou na ostrov Tuleňů. Mezitím se Toraka snaží dohnat Renn, aby ho varovala před oním podivným stvořením, které havraní čarodějka nazvala tokorot. Renn cestou narazí na Vlčka, který se vrátil, protože se mu po Torakovi stýskalo. Čaroděj Tuleního klanu Tenris přislíbí Torakovi pomoc. Tenris tvrdí, že lék může být vyroben z kořene vzácné rostliny, která roste pouze na vrcholu jednoho útesu, navíc musí být vyroben pouze o svatojánské noci, což je za pouhé čtyři dny. Na ostrově se dějí podivné věci, Torak se málem utopí v nastražené rybářské síti, než ho objeví Renn i Vlček, kteří se za ním na ostrov Tuleňů vypraví. Kolem tábora Tuleňů se pohybuje tokorot. Torakovi a Tulením mladíkům se podaří kořen získat, na moři je ale cestou zpátky přepadne kosatka. Torak ostatní varoval, protože se na několik okamžiků ocitl v těle ryby a dokázal proto útok předvídat. Tenris Torakovi vysvětlí, že je Toulavý duch, člověk se vzácnou schopnost cestovat z vlastního těla do těla jiného živého tvora. Renn odhalí, že Tenris je Pojídač duší. Torak tomu zprvu nevěří, protože ho Tenris přesvědčí, že Renn onemocněla a blouzní. Pak ale Tenris s pomocí dvou tokorotů Toraka přemůže, protože chce získat jeho schopnost Toulavého ducha. Zároveň se pochlubí, že to on vytvořil medvěda, který zabil Torakova otce, svého vlastního bratra. Ona tajemná epidemie je také jeho dílo, neboť na jeho rozkaz tokoroti otrávili bobule jalovce. V závěrečném souboji Torak s pomocí Renn a Vlčka Tenrise porazí. Těsně před svou smrtí Tenris říká Torakovi, aby se na otce zeptal Fin Kedinna. Torak, Renn a Vlček se vrací do Hvozdu vyzbrojeni informacemi, jak zachránit klany. Pojídač duší (Knižní klub, Euromedia Group 2006) Během zimního lovu je Vlček unesen a Torak a Renn se bez zaváhání vydávají na cestu, aby ho zachránili. Stopy únosců směřují na sever a Torak s Renn se brzy ocitají za nejzazší výspou Hvozdu, v severské pustině, ve které neumí přežít. Během cesty Torak použije svou schopnost toulavého ducha a v těle havrana uvidí, že Vlčka zajali Pojídači duší. Toraka a Renn málem zahubí sněhová bouře, na poslední chvíli jim zachrání život Inuktiluk, příslušník klanu Sněžných lišek, který je vezme do klanového tábora. Tam je Lišky vypraví na další cestu a poradí jim, jak se dostat k tajemnému Oku zmije, jeskyni, kde sídlí Pojídači. U
33
jeskyně se Torak vymění s chlapcem, který slouží u Pojídačů jako učedník. Torak se v přestrojení vydá dovnitř a pozná čtyři Pojídače – Netopýří čarodějku Nef, Zmijí čarodějku Seshru, Dubového čaroděje Thiaziho a Výří čarodějku Eostru. Torak se zoufale snaží najít Vlčka, a aby se neprozradil, pomůže Pojídačům s první částí rituálu k vyvolání démonů tím, že zabije sovu. Ta je stejně jako Vlček jedním z devíti zvířat – lovců, jejichž krev Pojídači potřebují ke svému rituálu. Torakovi se s pomocí Renn podaří najít a osvobodit jak Vlčka, tak ostatní zajatá zvířata. Renn Pojídačům sebere ohnivý opál, což je artefakt, který má sílu ovládat démony. Na útěku před Pojídači jsou Torak a Renn rozděleni při přechodu přes Ledovou řeku. Renn na kře odpluje po řece, Toraka postihne sněžná slepota a je Pojídači dostižen. Renn se šťastně dostane ke břehu a rozhodne se zničit ohnivý opál, aby se znovu nedostal do rukou Pojídačů. Ovšem jediný způsob, jak opál údajně zničit, je obětovat lidský život. Než Renn uskuteční svůj plán, dorazí na místo Torak s Pojídači. Torak ovládne medvěda a zaútočí na Pojídače. Zmatku využije Netopýří čarodějka, která sebere Renn opál a skočí s ním do vody. Obětuje se, aby splatila dluh Torakovu otci, který jí kdysi zachránil život. Poté, co Toraka, Renn a Vlčka najde Fin Kedinn společně s Inuktilukem, se společně vrátí do Hvozdu. Vyhnanec klanů (Knižní klub, Euromedia Group 2008) Toraka tíží tajemství, se kterým se nedokázal svěřit kamarádce Renn ani náčelníkovi Havranů Fin Kedinnovi. Během potyčky mu totiž Zmijí čarodějka na hruď nedobrovolně vytetovala zlověstnou vidlici Pojídačů duší. Během lovecké potyčky Toraka s Akim, mladým lovcem Kančího klanu, tato skutečnost vyjde najevo a mezi lidmi zavládne strach. Shromáždění klanů se rozhodne Toraka vyobcovat ze svých řad poté, co jeho vlastní klan Vlci oznámí, že na přání matky nemá žádnou klanovou příslušnost. Ba co víc, shromáždění zbaví Toraka veškerých práv a vyhlásí na něj hon, při němž je jim vydán napospas. Rozhodnutí se snaží zvrátit jak Fin-Kedinn, tak Renn, ale neúspěšně. Torak je nucen odejít a společnost mu dělá jen Vlček. Na památku si bere pouze oblázek, který kdysi Renn daroval, a prchá s vědomím, že se viděli naposled. Renn se opakovaně pokusí Torakovi pomoci, ale Torak se o ni bojí. Rituál, který měl Torakovi odstranit znamení Pojídačů z těla, je neúspěšný a Toraka postihne šílenství zvané nemoc duší. Ve stavu šílenství dokonce přestane poznávat Vlčka a odežene jej ohněm. Renn a Bale (Torakův bratranec z Tuleního klanu) se rozhodnou Toraka
34
najít a dokázat jeho nevinu. Renn pošle Torakovi na pomoc ochranné kouzlo, které se projeví tím, že Torak najde dva malé havrany, o které se začne starat a pojmenuje je Rip a Rek. Torak se pozvolna zotavuje, cestu mu ale zkříží Seshra, Zmijí čarodějka, která se ho pokusí ovládnout a získat jeho schopnost toulavého ducha. Mezitím si Renn uvědomí, že vysychání Vydřího jezera, u kterého Torak tábořil, je zapříčiněné tím, že přítok byl zahrazen tajícím jarním ledem. Klanům pod jezerem tak hrozí velká povodeň. Torak spěchá upozornit Fin Kedinna, aby varoval klany před nebezpečím. Před povodňovou vlnou se Torak ukryje na vysokém stromě, sleze ale dolů, aby pomohl Akimu, mladému Kanci. Toraka a Vlčka smete povodňová vlna. Torak se probere v obklíčení klanů, podaří se mu ale přesvědčit ostatní, že jeho smrt nikomu v žádném případě nepomůže v boji proti Pojídačů. Jeho slova nevědomky potvrdí sama Seshra, která se na místě objeví. Aby Renn nemusela zabít vlastní matku, kterou je Seshra, Bale ji zastřelí. Seshra zemře s kouskem ohnivého opálu v ruce, čímž se zničí jeho moc. Klany přijmou Toraka mezi sebe a Fin Kedinn mu změní tetování vyhnance na symbolické znamení všech klanů Hvozdu. Zrádce přísahy (Knižní klub, Euromedia Group 2009) Torak je na Tulením ostrově a spolu s bratrancem Balem hlídá poslední kousek ohnivého opálu před Pojídači. Bale se Torakovi svěří, že má v úmyslu požádat Renn, aby se stala jeho družkou, a zeptá se, jestli s tím Torak souhlasí. Hnán žárlivostí Torak opustí společnou hlídku. Téže noci je Bale zavražděn dubovým čarodějem Thiazim, který tím do své moci získá ohnivý opál. Torak přísahá, že Balea pomstí a Thiaziho zabije. Torak v doprovodu Renn, Fin Kedinna a Vlčka stopuje Dubového čaroděje na jeho cestě do Hlubokého hvozdu, od jehož hranic byl už jednou vykázán během hledání léku na nemoc. Vypadá to, že se Thiazi ani nepokouší skrýt, honičku si náramně užívá a na své pronásledovatele chystá různé pasti. Jedna z nich vážně zraní Fin Kedina, který se musí vrátit po řece domů. Situace se komplikuje ve chvíli, kdy Torak a Renn zjistí, že klany Hlubokého hvozdu jsou ve válce a jsou nepřátelští vůči sobě i všem cizincům, kterým pro výstrahu usekávají ruce. Torak a Renn tuší, že se Dubový čaroděj na vytvoření konfliktu podílel. Během lesního požáru jsou od sebe Torak a Renn odděleni. Renn je zajata klanem Zubrů a je v nebezpečí, že jí bude useknuta ruka. Renn prohlásí, že je čarodějkou Havraního klanu a že jí proto nemohou ublížit. Musí bojovat proti přesvědčení, že ženy nemohou být čarodějky. Renn se chytře prokáže tím, že přivolá Vlčka a
35
havrany Ripa a Reka. Vyžaduje setkání se Zubřím čarodějem, kterému se chce svěřit s poznáním, že nový čaroděj klanu Divokých koní je právě Thiazi. Ke svému zděšení zjistí, že Thiazi se vydává i za Zubřího čaroděje, a proto má nad klany moc. Thiazi Renn zajme a odvleče na Posvátnou mýtinu u Velkého tisu, kde má sloužit jako návnada na Toraka. Ten mezitím odhalil Thiaziho plány a vydává se na závěrečnou konfrontaci. Poté, co se Renn vysvobodí z kmene dutého dubu, ve kterém byla uvězněna, vydatně pomůže Torakovi v souboji s Thiazim tím, že mu hodí hořící větev. Thiazi uhoří, ale jeho kus ohnivého opálu odnese Eostřin výr neznámo kam. Torak se od Jelení čarodějky dozví více o okolnostech svého narození. Pro Renn a Toraka se vrátí Fin Kedinn, který se uzdravil a vrací do Otevřeného hvozdu. Za pár měsíců Vlček a jeho družka Tmavá ukáží Torakovi a Renn tři narozená vlčata, což znamená, že jsou všichni jedna smečka. Lovec duchů (Knižní klub, Euromedia Group 2010) Torak ví, že je mu souzeno změřit síly s Výří čarodějkou Eostrou. Na sklonku podzimu přinesou popelavé můry mezi klany Hvozdu stínovou nemoc. Torak má dojem, že spatřil ducha svého otce. To vše Torak chápe jako znamení, že se má vydat bojovat proti Eostře sídlící na Hoře Duchů, vysoko nad zimním táborem Ledových klanů. Cestou Toraka přepadne krutá ledová bouře, ale naštěstí se mu podaří najít Renn, která se mu vydala na pomoc. Mezitím napadl vlčí rodinu Eostřin výr, dvě mláďata zabije a Tmavá spadne při obraně do řeky. Poslední mládě unese neznámo kam a Vlček se ho snaží najít. U Hory si Renn poraní nohu kvůli Eostřiným divokým psům, musí zůstat v táboře a Torak se vydá na cestu bez ní. Toraka zajme podivný chlapec jménem Čerňa, který byl zavržen svým klanem. Po delším přemlouvání se Torakovi podaří přemluvit Čerňu, aby ho propustil a pomohl mu proti Eostře. Torak a Vlček se dostanou do nitra hory, ale Čerňovi je vstup zablokován. Mezitím se Renn vydává k Hoře duchů, i když se zlobí na Toraka, že odešel bez ní. Cestou narazí na Tmavou, která přežila pád do řeky, a u Hory Duchů se dají dohromady s Čerňou. Torak se konečně dozví Eostřin plán. Během Noci duší, kdy jsou si živí a mrtví nejblíže, hodlá Výří čarodějka Torakovi odebrat schopnost toulavého ducha, aby se stala nesmrtelnou a navěky dusila Hvozd, Moře i Led bezcitností, proti níž se už nikdo nepostaví. Součástí rituálu je vyvolat duchy ostatních Pojídačů, včetně Torakova otce. Když už se zdá, že Eostru nikdo nepřemůže, v jeskyni se objeví Chodec. Ten odhalí, že jeho jméno je Narrander a byl sedmým z Pojídačů
36
duší, o kterém si všichni mysleli, že zahynul při velkém požáru. Torak zničí ohnivý opál a prolomí tak Eostřinu moc nad dušemi mrtvých Pojídačů. Narrander způsobí velkou lavinu a Eostra spolu s Torakem spadnou do propasti. Vlček najde Torakovo tělo a donutí jeho ducha, aby se vrátil do těla. Venku se všichni společně setkají – s Čerňou, s Renn, havrany Ripem a Rekem. K radosti Tmavé a Vlčka poslední štěně jménem Oblázek zůstalo naživu. O tři měsíce později je Čerňa jmenován čarodějem Havranů namísto původně všemi očekávané volby, kterou měla být Renn. Torak a Renn spolu mohou odejít prozkoumávat Hvozd, když Fin Kedinnovi slíbí, že se jednoho dne vrátí. Torak, Renn, Vlček, Tmavá, Oblázek a Rip s Rekem odcházejí.
3.3 Recepce Dílo M. Paverové je odbornou kritikou v českém prostředí relativně málo zachycené, proto se v této části zaměřím spíše na anglicky psané zdroje. Důkladněji se tato část věnuje recepci prvního dílu, z ostatních recenzí jsou vybrány ty nejdůležitější postřehy. Knihu Bratr vlk hodnotí recenzenti vesměs jako nadějný vstup do série. Kočičková 80, Poledník81 i Poláček82 shodně zmiňují E. Štorcha. Kočičková tvrdí, že podobnost mezi Štorchovými knihami a Bratrem vlkem je jen zdánlivá, protože „Paverová se nesnaží věrně vylíčit život pravěkých lidí“, daleko více jí jde o příběh, který má mýtický charakter. Poledník naopak vyzdvihuje, že se čeští čtenáři budou v pravěku, do kterého je děj situován, dobře orientovat právě kvůli Štorchovi. Poláček připomíná E. Štorcha jako autora „příběhů z dávné doby“, které jsou „stálou součástí četby mládeže“ a zmiňuje souvislost mezi Bratrem vlkem a Štorchovými knihami Osada Havranů, Volání rodu a Minehava. Poledník i Kočičková se také vyjadřují ke knize jako k plánované sérii v souvislosti s úspěchem Harryho Pottera. Kočičková si klade otázku, zda série může dosáhnout stejné globální publicity jako Harry Potter, kdy při vydání nového dílu doslova vypukne davové šílenství zachvacující tisíce dětí, které bojují o první výtisky, a je provázeno rozsáhlými kampaněmi knihkupců a celosvětovým zájmem médií. Velký úspěch série nakladatelé předpokládají, o čemž svědčí fakt, že Paverová za úvodní díl Letopisů Bratr vlk dostala 80
81
82
37
KOČIČKOVÁ, Kateřina. Harry Potter, nebo Bratr vlk? IDNES.cz: Kultura [online]. 19.2.2006 [cit. 2015-0515]. Dostupné z: http://kultura.idnes.cz/harry-potter-nebo-bratr-vlk-dp0-/literatura.aspx?c=438114 POLEDNÍK, Ivo. Bratr vlk – Letopisy z hlubin věků I. – Paver Michelle. Fantasy Planet. [online]. 22.2.2006 [cit. 2015-05-02]. Dostupné z: http://www.fantasyplanet.cz/clanek/bratr-vlk-letopisy-z-hlubinveku-i-paver-michelle POLÁČEK, Jiří. Vyprávění z hlubin věků. Ladění. 2006, XI: č. 2, s. 21-22.
rekordní, na debut v oboru dětské literatury nevídanou zálohu na honorář – pět milionů dolarů (zhruba 120 milionů korun).83 Poledník prohlašuje, že se na úspěchu knih o Harrym Potterovi snaží přiživit mnoho autorů a nakladatelství. V rámci žánru fantasy pro děti se podle něj jedná o klasický, poněkud otřepaný příběh, kdy je na začátku mladý a naivní hrdina postaven před nějaký úkol, vydává se na cestu, kde zažije různá dobrodružství, a s pomocí přátel nakonec vítězí nad protivenstvími osudu a nepřáteli. Ostatně podobně srovnává obě série i Claire Armitstead.84 Každá z recenzí vyzdvihuje jiný aspekt knihy, pro Kočičkovou je jednou z nejsilnějších pasáží Torakovo rozhodování, zda usmrtit bezbranné vlčí mládě a utišit hlad, nebo vyslyšet volání ve vlčí řeči, pro Toraka podivuhodně srozumitelné. Pro Poledníka je to popis prostředí pravěku, který je atraktivní a dostatečně věrohodně popsané. Nejzajímavější pro něj ale je lehkost a samozřejmost, s jakou autorka do děje začlenila prvky z mytologie různých přírodních národů. Poláček vyzdvihuje práci autorky s tajemstvím a čtivost vyprávění, které je „napínavé a strhující“. Za pozornost stojí zamyšlení, jakému čtenáři je tato kniha určena. Jako literaturu pro mládež Poledník knihu doporučuje, protože „se čte lehce, ale nepodbízí se, je dostatečně syrově napsána, ale nešokuje brutalitou, poučí, ale bez mentorování.” Problematické pro něj může být přijetí knihy dospělým čtenářem, kterému mohou vadit černobílé charaktery, relativně nekomplikovaný děj a to, že už vlastně přečetl dost podobných knih. Claire Armitstead se o knize vyjadřuje nejvíc nelichotivě. Všímá si střídání jednotlivých perspektiv mezi Torakem, Renn a Vlčkem, ovšem kapitoly jsou podle ní příliš krátké a překotné, takže čtenář nemá „čas se nadechnout“ nebo dokonce hledat nějakou hloubku či strukturu.“85 Knihu srovnává s trilogií Jeho temná hmota Philipa Pullmana. I když se v obou příbězích objevují podobné motivy (démoni, medvědi, zamrzlé pláně), mytologie Bratra vlka není tak propracovaná. Autorka navíc pochybuje, že série může slavit úspěch u dospělého publika. 83
84
85
38
Číslo se bohužel nepodařilo ověřit. Nicméně o předpokládaném úspěchu celé série svědčí skutečnost, že v roce 2003 dostala autorka od nakladatelství zálohu za celou sérii šesti knih 1,8 milionu liber. MOSS, Stephen. Queen of the stone age. The Guardian: Children and teenagers [online]. [cit. 2015-05-26]. Dostupné z: http://www.theguardian.com/books/2007/sep/06/booksforchildrenandteenagers.jkjoannekathleenrowling ARMITSTEAD, Claire. A yucky feast for many a tailless cub. The Guardian: UK News [online]. September 3, 2004 [cit. 2015-05-14]. Dostupné z: http://www.theguardian.com/uk/2004/sep/03/harrypotter.books Takřka opačný názor má James Hynes (NYTimes), kdy střídání perspektiv popisuje jako „obratné“ (skillful) a vyvolávající ohromné napětí. HYNES, James. Children’s Books/Young Adult. The New York Times: Sunday Book Review [online]. July 15, 2007 [cit. 2015-05-12]. Dostupné z: http://www.nytimes.com/2007/07/15/books/review/Hynes.html? _r=1&
Přes zmíněné výtky kladně hodnotí, že je to svižné čtení s detailně popsaným prostředím, které se zabývá možnými zájmy čtenáře – kamarádstvím, dobrodružstvím a zvířaty. Poledník u knihy Toulavý duch86 vyzdvihuje “brilantní začátek”, kdy je čtenář po hlavě vržen do děje pomocí napínavé scény se zubrem.87 Domnívá se, že dějová stránka knihy je ve srovnání s mystickou poněkud v pozadí. Také líčení prostředí, ve kterém se děj odehrává, je upřednostněno před dějem samotným. To se projevuje zejména v prostřední části knihy, kdy čtenář čeká na nějaký zvrat, který by posunul děj o kousek dále. I přesto Poledník knihu hodnotí kladně, a to nejen jako zástupce literatury pro děti. Faktu, že autorka neklade na dějovou stránku až tak velký důraz, si všímá i recenze na webové stránce Kirkus 88. Jak chování postav, tak dějové zvraty jsou v samotném závěru knihy úspěšně vybalancovány. Přesto nejdramatičtějším událostem se nevěnuje stejně velká pozornost jako rozvíjení osobnosti. Zvlášť patrně se tato skutečnost projevuje v popisu velké záplavy, které není věnováno víc prostoru než půl stránky. James Hynes hodnotí knihu Pojídač duší89 v rámci (v té době) třídílné série. Podle něj se knihy dají číst nezávisle na sobě, teprve pohromadě ale vyniká komplexnost příběhu. Podobně popisuje svou zkušenost i SF Said u knihy Vyhnanec klanů: „Jako čtvrtá kniha v sérii je Vyhnanec klanů součástí větší, rozsáhlejší dějové struktury. Pokud jste nováčkem ve světě M. Paverové, jako jsem byla já, není to nejlepší místo, kde začít. I tak je její styl okamžitě přístupný a pohlcující. Autorka zvládá obtížné balancování – poskytnout dostatek informací nováčkům tak, aby tyto informace byly obratně zapracovány do příběhu.“90 James Hynes oceňuje ze tří možných perspektiv zejména pohled Vlčka, kdy je v jeho 86
87
88
89
90
39
POLEDNÍK, Ivo. Toulavý duch – Letopisy z hlubin věků II – Michelle Paver. Fantasy Planet. [online]. 26.4.2006 [cit. 2015-05-02]. Dostupné z: http://www.fantasyplanet.cz/clanek/toulavy-duch-letopisy-zhlubin-veku-ii-paver-michelle Jiný příklad strhujícího úvodu uvádí Christina Hardyment v recenzi na Zrádce přísahy. HARDYMENT, Christina. Oathbreaker, By Michelle Paver. the Independent: Books – Reviews. [online]. September 16, 2007 [cit. 2015-05-02]. Dostupné z: http://www.independent.co.uk/artsentertainment/books/reviews/oathbreaker-by-michelle-paver-931869.html Outcast. KIRKUS. [online]. May 1, 2008 [cit. 2015-05-11]. Dostupné z: https://www.kirkusreviews.com/book-reviews/michelle-paver/outcast-2/ HYNES, James. Children’s Books/Young Adult. The New York Times: Sunday Book Review [online]. July 15, 2007 [cit. 2015-05-12]. Dostupné z: http://www.nytimes.com/2007/07/15/books/review/Hynes.html? _r=1& “As the fourth book in the series, Outcast is part of a larger, overarching narrative. If you're new to Paver's world, as I was, it's probably not the best place to begin; yet even so, her writing is immediately accessible and absorbing. She pulls off a tricky balancing act, providing plenty of back-story for newcomers, but adroitly anchoring it in drama.” SAID, SF. Hallowed ground. The Guardian: Books. [online]. October 27, 2007 [cit. 2015-05-11]. Dostupné z: http://www.theguardian.com/books/2007/oct/27/featuresreviews.guardianreview29
postavě věrohodně zachyceno vlčí chování i vztah k Torakovi. Nebojí se srovnání Paverové s Pullmanem, kdy oba autoři otvírají mladším čtenářům cestu k dospělé literatuře. Knížky M. Paverové se kromě napínavé akce také věnují vážným, intelektuálně nevyjasněným tématům jako je vztah přírody a kultury, který je zároveň symbiotický a nepřátelský (symbiotic and adversarial). V literatuře pro dospělé podobná témata řeší i William Golding v románu Dědicové nebo Jim Crace v románě The Gift of Stones.91 Hlubší význam v knihách M. Paverové nachází i SF Said v recenzi na Vyhnance klanů. Když Torak přestane cítit propojení, soulad se svým prostředím, zapomene, jak přežít v divočině. Autorka tak dodává příběhu vážný politický aspekt. Tím, že ukazuje odcizení se životnímu prostředí jako katastrofu, získávají její knihy cenný ekologický podtext, který nepůsobí didakticky, ale je nenásilnou součástí celého příběhu. I SF Said doporučuje jiné knihy, které se zabývají otázkou lidského původu. Čtenářům jsou doporučeny knihy William Goldinga Dědicové (znovu) nebo Petera Dickinsona Rod: Příběh o Suthovi. Naučné poslání celé série kladně hodnotí všechny recenze. Podle Poledníka autorka prokazuje jednak důkladnou znalost přírody a chování zvířat, jednak solidní historickou erudici, týkající se zvláště období mezolitu, ve kterém se odehrává děj knihy. Mladý čtenář tak má ojedinělou příležitost poznat život a mentalitu lidí z období těsně před počátkem „zemědělské“ revoluce. Také James Hynes považuje za jeden z největších úspěchů série vykreslení každodenního života klanů, nejistý vztah k přírodě a hlavně popis animistického náboženství, které pro své postavy vytvořila. Paverová buduje mystičnost celé série tím, že dovedně popisuje víru lidí takovou, jakou byla. Vyhýbá se neobratným vpádům velkolepé a efektní magie. Paverová spoléhá mnohem více na přesvědčivou přírodní magii a vytváří živé (a jak se zdá detailně nastudované) zobrazení světa, kde lovci děkují ulovenému zvířeti za jeho oběť a kde se oheň nerozdělává, ale probouzí. Propracovaného systému víry si všímá i Jiří Poláček v recenzi na Pojídače duší92, kdy vyzdvihuje především to, jak autorka dokázala zachytit „determinaci každodenního života mytologickými představami, důležitost lidské pospolitosti a věčný svár dobra a zla“. SF Said si všímá, jak M. Paverová dokáže zachytit celou lidskou kulturu. Lovci a sběrači v knihách M. Paverové nejsou primitivní, naopak jsou technologicky zdatní, žijí ve složitých společenských vztazích a mají komplikovaný duchovní život. 91 92
40
Do českého jazyka nepřeloženo, román z roku 1986 zasazený do neolitické doby. POLÁČEK, Jiří. Nová dobrodružství Toraka a Renn. Ladění. 2007, XII: č. 3, s. 26-27.
Christina Hardyment v recenzi Zrádce přísahy93 podotýká, že děti jsou oficiální publikum M. Paverové, ale její knihy si užívají i dospělí. Oceňuje i autorčin styl jako „smyslný“. Renn vaří „vývar z ptačince, tobolek řeřichy a šlahounů ostružiníku, do kterého přihodila hrst čerstvých masitých hub. V horkém popelu si pak upekli holubí vejce a pár šneků“94. Vysoké úrovni „sugestivního příběhu“ napomáhá podle Poláčka95 i „brilantní překlad Jany Jašové“. Velmi kladně hodnotí i „svěží“ ilustrace G. Taylora. SF Said upozorňuje na Vlčkovu promluvu, kdy autorka používá osobitý slovník, aby zachytila vnitřní svět zvířete. Vlček proto pojmenovává lidi jako „Bezocasé“, řeka je pro něj „Rychlé mokro“, a oheň je „Ohnivá kousavá obluda“. Recenze si všímají i grafické úpravy knih. Kresby na obálce, stylizované do podoby jeskynních maleb, obrázky na počátcích kapitol, ale hlavně mapy na předsádce knih, které se díl od dílu proměňují a představují různé klany a jejich spojenectví a lovecké dovednosti, se nemalou mírou podílejí na velké čtenářské oblibě celé série a tvoří spolu s textem pevný a umělecky hodnotný celek. Christina Hardyment v recenzi Lovce duchů96 popisuje závěr celé série, který je tak intenzivní jako pád Mordoru u Tolkiena. Ovšem nejvíc oceňuje skutečnost, že M. Paverová dokázala uzavřít příběh Toraka a Renn bez zbytečného sentimentu, jaký občas provází romantické příběhy v literatuře pro mládež.
93
94 95 96
41
HARDYMENT, Christina. Oathbreaker, By Michelle Paver. The Independent: Books – Reviews. [online]. September 16, 2007 [cit. 2015-05-02]. Dostupné z: http://www.independent.co.uk/artsentertainment/books/reviews/oathbreaker-by-michelle-paver-931869.html PAVER, Michelle. Letopisy z hlubin věků: Bratr vlk. Vyd. 1. Praha: Knižní klub, 2009, s. 72. Viz. Poznámka 92. HARDYMENT, Christina. Ghost Hunter By Michelle Paver. The Independent: Books: Reviews. [online]. September 22, 2009 [cit. 2015-05-11]. Dostupné z: http://www.theguardian.com/books/2007/oct/27/featuresreviews.guardianreview29
4 Rozbor V rozboru se tato práce věnuje dílům obou autorů, která se odehrávají v době kamenné. Konkrétně se jedná se o hexalogii Letopisy z hlubin věků (Bratr vlk, Toulavý duch, Pojídač duší, Vyhnanec klanů, Zrádce přísahy, Lovec duchů) M. Paverové a knihy E. Štorcha Lovci mamutů, U Veliké řeky, Osada Havranů, Minehava. Do rozboru nejsou zařazena díla autorů odehrávající v době bronzové. Ze série Bohové a válečníci M. Paverové je do českého jazyka přeložen pouze první díl a z toho důvodu by srovnání bylo neúplné. Autorka práce považuje tento soubor pravěkých děl za dostatečně obsáhlý vzorek, na kterém lze v plné míře postihnout a srovnat autorský přístup obou spisovatelů. V této části jsou díla rozebrána po stránce kompoziční (titul, členění textu, ilustrace a grafika) a jazykové, dále je věnována dostatečná pozornost úloze vypravěče a způsobu vyprávění příběhu. V další části je nastíněna základní charakteristika postav a krátce je zmíněna problematika týkající se zamýšleného čtenáře.
4.1 Kompoziční rovina Titul Názvy jednotlivých knih ze série Letopisy z hlubin věků jsou protagonistické tituly, které odkazují k hlavnímu hrdinovi Torakovi. V některých případech se dají označit jako mystifikační, protože nenaplňují očekávání čtenáře. Název Bratr vlk neodkazuje na Vlčka, ale označuje Toraka. Pojídač duší, což je jméno označující hlavní záporné postavy, je také Torak. Slovo zrádce v názvu Zrádce přísahy má jednoznačně negativní konotace, přesto se ukáže, že jím je znovu Torak. Tituly odkazují k nejdůležitějším motivům jako je například přátelství vlka a chlapce nebo neuvážená přísaha. Titul ale může poukazovat na hlavní dějové zvraty jednotlivých knih – ve Vyhnanci klanů je Torak klany vyhnán, v Toulavém duchovi Torak poprvé objeví svou zvláštní schopnost. Podtitul celé série Letopisy z hlubin věků zdůrazňuje skutečnost, že příběh se odehrává v minulosti. V českém vydání chybí číslování jednotlivých dílů, které se vyskytuje v anglickém originálu. Hexalogii Paverové tvoří relativně samostatné příběhy, celá série je ale dějově pevně provázaná. Mezi tituly lokalizační patří Osada Havranů a U Veliké řeky, které odkazují na místo 42
děje. V případě knihy U Veliké řeky jsou tímto místem děje propojeny jednotlivé povídky. Titul Lovci mamutů odkazuje na protagonisty příběhu, jimiž je celá tlupa (podobně titul u knihy Osada Havranů odkazuje na rod Havranů.). Minehava je příkladem protagonistického titulu. Podtitul Lovců mamutů – Román z pravěku – upřesňuje dobu, do které je příběh zasazen. V knize U Veliké řeky je podtitulem Dobrodružství dávných lovců na Vltavě zdůrazněno znovu místo (Vltava), doba příběhu (dávno) i protagonisté, kterými budou lovci. V povídkách jsou zachyceny i počátky zemědělství, na které ovšem názvy neodkazují. Osada Havranů má podtitul Příběh z mladší doby kamenné, který upřesňuje dobu, do které je příběh situován. Podobně u Minehavy najdeme podtitul Obraz života nejstarších osadníků naší vlasti, čímž se znovu čtenáři připomene doba a možní hrdinové. Štorchovy tituly (a podtituly) obecně zdůrazňují místo a čas děje, případně kolektivní soubor hrdinů. U Veliké řeky je soubor povídek, z nichž pouze některé jsou propojené stejnými postavami (Sokolí oko a Minehava). Román Lovci mamutů byl původně koncipován jako sled jednotlivých historických povídek, které popisují život jedné tlupy. Jako samostatné romány vznikaly Osada Havranů a Minehava, které jsou volně propojeny postavami Sokolího oka, Havranpírka a Šťastné chvíle. Členění textu Knihy Letopisů jsou členěny do kapitol, které jsou pouze číslovány a nemají vlastní název. (Bratr vlk – 32 kapitol, Toulavý duch – 35 kapitol, Pojídač duší – 41 kapitol, Vyhnanec klanů – 38 kapitol, Zrádce přísahy – 39 kapitol, Lovec duchů – 42 kapitol). Na předních i zadních předsádkách nalezne čtenář detailní mapy krajiny, na kterých si může vyhledat, kde přesně jednotlivé klany žijí. Některé kapitoly jsou vnitřně odděleny grafickým předělem 97, který nejčastěji označuje změnu perspektivy či dějové linie. Grafický předěl může ovšem sloužit při vyprávění z perspektivy jedné postavy jako náznak, že jedna událost skončila a začíná nová, s tím, že uplynul nějaký čas. Každá kniha končí částí Slovo autorky, kde nás M. Paverová stručně seznamuje s dobou příběhu a děkuje lidem, kteří jí v psaní pomáhali. V knize Pojídač duší je navíc část Jak se žije po vlčím, kde autorka podává základní informace o vlcích. Ke zdůraznění klíčového slova, pojmu je v díle M. Paverové použita kurzíva. Vzrušená 97
43
Grafické předěly, použité v sérii Letopisy z hlubin věků, lze dohledat v Příloze 2.
promluva Horda: „Fin Kedinn tři dny nepromluvil, ale já jsem netruchlil! Byl jsem rád. Zradilas nás a uvrhlas mě do hanby. Kéž bys byla doopravdy mrtvá!“ (Bratr vlk, s. 206) Kurzívy se také využívá v případě postav, které spolu komunikují bez použití mluveného slova. Logicky proto nemůže být použita běžná přímá řeč. „(Zvíře) se laškovně zatočilo ve vzduchu a sehnulo hlavičku, ocásek vztyčený vzhůru. Pojď si hrát! Torak se svalil na zem a chytil ho do náruče. Tak pojď!“ (Bratr vlk, s. 197) Mezi typické důležité znaky členění textu patří skutečnost, že téměř každá kapitola má charakteristický závěr v podobě cliffhangeru, neboli okamžiku, kdy děj končí v nejnapínavějším momentu. Na ukázku je vybráno zakončení prvních pěti kapitol z prvního dílu. Mezi stromy zahlédl obrovský temný stín, tyčící se nad troskami jejich chýše. Otočil se a vzal nohy na ramena. (Bratr vlk, s. 14) Vytrhl nůž z pochvy u opasku a rozběhl se ze svahu. (Bratr vlk, s. 21) A teď se k tomu přidá další nepřítel. Horečka. (Bratr vlk, s 29) Ponořil se do tmy. Zpátky do spárů medvěda. (Bratr vlk, 33) Bylo to prostě jenom obyčejné štěně. Nebo ne? Copak si ten pohled vymyslel? (Bratr vlk, s. 41)
Knihy E. Štorcha jsou děleny na kapitoly, u rozsáhlejších děl jsou kapitoly spojeny do dílů nebo částí. Kapitoly mají vlastní název, který je tištěn verzálkami. Podobně jsou vytištěny názvy jednotlivých dílů, jen je použita větší velikosti písma. V Lovcích mamutů najdeme pět dílů (Na břehu Dyje – 7 kapitol, V jeskyni – 7 kapitol, Na křižovatce pravěkého lidstva – 6 kapitol, Ve středních Čechách – 6 kapitol, Na Bílé skále – 9 kapitol) a Doslov PhDr. Jiřího Hraly, CSc., který podává rozbor Štorchova díla jako celku. 98 Kniha U Veliké řeky se skládá z dvanácti povídek, které tvoří jednotlivé kapitoly. Osada Havranů je rozčleněna do 8 kapitol, Minehava má tři části (Šťastná chvíle – 4 kapitoly, Minehava – 6 kapitol, Sokolí oko – 6 kapitol). V knihách U Veliké řeky a Minehava je občas v rámci kapitoly oddělen text vynecháním řádku. Kniha Osada Havranů už přímo využívá grafického předělu, kterým je havraní stopa. 98
44
Platí pro vydání z roku 1977. ŠTORCH, Eduard. Lovci mamutů: román z pravěku. 21. vyd., v Albatrosu 13. vyd. Praha: Albatros, 1977, 298 s., obr. příl.
E. Štorch poměrně často v textu využívá poznámky pod čarou, aby podal čtenáři doplňující informace týkající se konkrétních archeologických nálezů, nebo pojmů, kterým by čtenář nemusel rozumět. Ilustrace a grafika Všechny díly Letopisů z hlubin věků ilustroval Geoff Taylor a jeho ilustrací využívá i české vydání. Každá kapitola je na začátku opatřna ilustrací 99, která vystihuje nejdůležitější moment z nadcházejícího textu. Jednotlivé ilustrace v knižní sérii často předpovídají dějové zápletky. Grafické předěly v rámci kapitol se postupně vyvíjely. V Bratru vlkovi se objevuje pouze symbolické zobrazení smrčků, ale v dalších dílech pak přibývají symboly ryb, vidlice Pojídačů, rákosí, bělokura a hor. Tyto symboly se v jednotlivých dílech kombinují, takže například v Lovci duchů jsou části věnované Pojídačům duší oddělené vidlicí, části odehrávající se ve Hvozdu smrčky a části v horách u Horských zajíců jsou odděleny bělokurem. Sérii Letopisů z hlubin věků zdobí i velmi působivé obálky jednotlivých knih.100 Za české obálky je zodpovědná Jana Šťastná a vznikly podle ilustrací Johna Fordhama. Inspirací pro ně bylo bezpochyby pravěké umění. Jiná nakladatelství původního návrhu nevyužila. Verze HarperCollins Publishers pro Spojené státy americké rozhodně postrádá poutavost původního návrhu. Slovenské vydání nakladatelství Enigma představuje vlastní originální obálky, které ovšem zachovávají myšlenku pravěkého umění. Historie ilustrací knih E. Štorcha se začíná rokem 1918. Z dnešního pohledu jsou se Štorchovým dílem neodmyslitelně spojeny ilustrace Zdeňka Buriana, který se hlavním ilustrátorem Štorchových knih stal až v 50. letech ve spolupráci se Státním nakladatelství dětské knihy. Do té doby se ale při ilustrování knih vystřídalo mnoho kreslířů s různým styly a pojetím dávné minulosti. Meziválečné ilustrace jsou spojeny se jmény Jaroslava Panušky a Jana Konůpky. Jaroslav Panuška byl prvním ilustrátorem vydání Lovce mamutů z roku 1918. E. Štorch si spolupráci pochvaluje. „Bodrý Panuška si přečetl rukopis a byl chycen. Slíbil mi, že nakreslí několik obrázků. Hned si vyjel na Maniny a obhlížel terén. Upoutala ho majestátní Bílá skála nad libeňským ohybem Vltavy a hned ji mistrně nakreslil. Za několik dní byly obrázky hotovy. Mně se velice líbily, ale zdály se mi pro 99 100
45
Ukázky ilustrací G. Taylora k jednotlivým kapitolám jsou v Příloze 2. V Příloze 3 jsou pro srovnání ukázky obálek knihy Bratr vlk v českém, slovenském a americkém vydání.
děti tuze vážné, až pochmurné.“101
Jan Konůpek měl s ilustrováním pravěku už zkušenosti, protože ilustroval díla jiného českého autora A. Hofmeistra, který se také věnoval pravěku. První Štorchova kniha, kterou Konůpek ilustroval, byla Přemysl a Libuše. „Konůpek dovede s nevyrovnatelnou vervou zachytit vzrušené pohyby. Uvádím jen obraz lovce pronásledovaného smečkou hladových vlků, v knize V šeru dávných věků, nebo obrázek hocha, zápasícího s rysem, v knížce Osada Havranů... Vždy mé příběhy vnitřně prožíval a dobásňoval. A co bylo v mém případě zvláště významné – podával ilustrace tak zjednodušeně a prostě, že jsou dětem zcela přístupné a srozumitelné.... Myslel jsem, že Konůpek bude mým stálým ilustrátorem, ale nepodařilo se mi toho dosáhnout. Byl bych šťasten, kdyby mé sebrané spisy byly svěřeny jeho péči.“ 102
Vůbec první prací Zdeňka Buriana pro E. Štorcha se stalo pět ilustrací k povídce Lovci sobů a mamutů, uveřejněných v časopise Mladý čtenář, které nebyly obzvláště vydařené. Ani se nemůžeme divit, byly to totiž jeho první kresby s pravěkými náměty. Burian se ale postupně vypracoval a dnes je známý právě svými obrazovými rekonstrukcemi pravěku ve spolupráci s dalšími profesory pražské univerzity – paleontologem Josefem Augustou či archeologem Jiřím Malým. Už před druhou světovou válkou Burian ilustroval první kompletní vydání Lovců mamutů z roku 1937. Sklenář Burianovu spolupráci charakterizuje jako „moderní spojení autora a ilustrátora“, které mění „uměleckou rivalitu spisovatele a výtvarníka ve tvůrčí spolupráci s respektem k poznatkům vědy.“ Burianův styl se podle něj vyznačuje fotografickou věrností detailu a řemeslnou zručností.103 Mezi další Štorchovy ilustrátory patřili Václav Čutta (Praha v době předhistorické), V. Tauer (Libuše a Přemysl), Antonín Stallich (O pračlověku), Oldřich Cihelka (Bronzový poklad), Ondřej Sekora (Lovci mamutů na Bílé skále), Jiří Wowk (během válečných let nové vydání U Veliké řeky; O Děvín a Velehrad, Zastavený příval, Meč proti meči), Jiří Podhájský (Minehava).104 Konečná podoba knih obou autorů bezesporu napomáhá jejich úspěchu u čtenářů. Styly ilustrátorů se ale v mnohém liší. Burian podává výjevy ze života, rekonstrukci minulosti podle dobového poznání. Zobrazeny jsou hlavní postavy, způsob života lidí, dramatické momenty. 101 102 103 104
46
SKLENÁŘ, Karel. Bohové, hroby a učitelé. Vyd. 1. Praha: Libri, 2003, s. 309. SKLENÁŘ, Karel. Bohové, hroby a učitelé. Vyd. 1. Praha: Libri, 2003, s. 314. SKLENÁŘ, Karel. Bohové, hroby a učitelé. Vyd. 1. Praha: Libri, 2003, s. 315. Bližší informace k jednotlivým ilustrátorům: SKLENÁŘ, Karel. Bohové, hroby a učitelé. Vyd. 1. Praha: Libri, 2003, s, s. 318-322.
Na základě těchto kreseb čtenář získává přesnou představu o tom, jak doba vypadala. Ilustrace G. Taylora jsou naproti tomu drobné momentky, které ukazují na detaily z následující kapitoly. Často se zaměřují na zvířata nebo krajinu. O tom, jak hlavní postavy vypadaly, si čtenář musí udělat představu sám na základě textu, protože lidé v ilustracích zachyceni nejsou. Výjimkou je Vlček, který se v ilustracích objevuje často. Pro čtenáře z tohoto přístupu vyplývá nutnost zapojit svou představivost a rekonstruovat podobu na základě přečteného slova. Postavy V sérii Letopisy z hlubin věků jsou hlavními protagonisty Torak, Renn a Vlček, jejichž osudy sledujeme od prvního setkání, plného vzájemné nedůvěry, až po závěr, kdy tvoří jednu rodinu, smečku. Dospívání Toraka a Renn v jednotlivých dílch sledujeme po dobu tří let, kdy na začátku je oběma hrdinům dvanáct zim. Oba jsou odvážní, cílevědomí, odhodlaní až tvrdohlaví, rozhodují se rychle a někdy až zbrkle. I když je Torak hlavní hrdina série, obdařený speciálními schopnostmi toulavého ducha, zůstává jako mladý kluk věrohodný. Torak například začne žárlit na bratrance Bala, který mu oznámí, že by chtěl požádat Renn, aby se stala jeho družkou. Torak bratrance opustí, což má za následek Balovu smrt, kterou si Torak nedokáže odpustit. Od Renn jako náčelníkovy neteře se očekávají určité povinnosti, měla by se stát novou Havraní čarodějkou po Saeunn. Renn však tyto povinnosti převzít nechce, raději pomáhá Torakovi při jeho boji s Pojídači. Další postavou je Vlček, který často komentuje složitost mezilidských vztahů. Vlček na Toraka pohlíží jako na „divného vlka“. Běžel po zadních. Srst na hlavě měl černou a tak dlouhou, že mu sahala až po ramena. A co na něm bylo úplně nejdivnější – neměl ocas! Jenže mluvil jako vlk. Vyloudil hluboké, přátelské zavytí a štěknutí, které říkalo Neboj se, jsem tvůj přítel. Štěně to uklidnilo, i když v jeho řeči postrádalo vysoké tóny. (Bratr vlk, s. 24)
Mnoho zdánlivě vedlejších postav se vyskytuje v celé sérii a v příběhu hrají důležitou roli jako například Fin Kedinn nebo Torakův otec – vlčí čaroděj. Fin Kedinn zná celý příběh Pojídačů duší a Torakových rodičů, ale samotnému Torakovi (a čtenářům) informace o minulosti předává postupně. K Torakovi se zpočátku chová chladně (Bratr vlk), postupně se o něj více zajímá a v závěru Lovce duchů ho nazve svým synem. Naopak Torakův otec, zprvu viděný milujícím pohledem syna jako bezchybný hrdina, se časem (Toulavý duch) ukáže být bývalý Pojídač duší. Je nutné podotknout, že Vlčí čaroděj se snažil svou chybu napravit a proti Pojídačům usilovně bojoval. 47
Některé postavy se objevují ve více než jednom dílu (Chodec, Bal) a jejich znovuobjevení je většinou spojeno s překvapivými dějovými zvraty. Chodce Torak s Renn poznají během první cesty jako bláznivého, šišlajícího muže, který žije o samotě mimo klan. V Lovci duchů, posledním dílu, se ukáže, že byl jedním ze sedmi Pojídačů, který se obrátil proti nim podobně jako Torakův otec. Chodec (Narrander) potom hraje významnou roli při porážce poslední Pojídačky duší. Záporné postavy jsou jednoznačně rozpoznatelné. Skupina Pojídačů duší, což byli čarodějové jednotlivých klanů, ovšem nejprve chtěli pomáhat. K tomu ale potřebovali získat velikou moc. Zlo Pojídačů pochází právě z toho, jakým způsobem moc získávají a udržují, kdy ubližují ostatním lidem a manipulují jimi k dosažení vlastních cílů. Stále ovšem mají naději na polepšení. V minulosti se proti Pojídačům postavil Torakův otec a Narrander, čímž pozastavili jejich cestu k absolutní moci nad Hvozdem. V knize Pojídači duší zase Torakovi velmi pomohla netopýří čarodějka Nef, která obětovala svůj život, aby splatila dluh Vlčímu čarodějovi. Postavy v knihách E. Štorcha neprocházejí složitějším psychologickým vývojem, většinou je jejich osobnost určena jedním povahovým rysem. Dětským hrdinům (Kopčem, Veverčák, Havranpírko, Lupen) je vždy mezi deseti až dvanácti lety. Jsou obdařeni nespornými vůdcovskými kvalitami, které ostatní děti plně uznávají. Jsou chytří a stateční a dospělým významně pomáhají v boji s nepřítelem nebo v nebezpečí. Kopčemovi se podaří utéct ze zajetí nepřátelské tlupy a své vlastní tlupě přivést stádo koní. Havranpírko varuje lovce, že osada je v nebezpečí. Lupen se během boje proti cizím kupcům osvědčí jako vyzvědač a předá důležité informace o pohybu nepřátel. Dívčí hrdinky ve stejném věku jsou spíše vzácností a v příběhu nehrají důležitější roli, ať se jedná o Bělinku v Minehavě nebo Žabku v Lovcích mamutů. Žabka je terčem Kopčemova škádlení a pravděpodobný objekt jeho budoucí lásky. Mladí hrdinové jsou provázeni otcovskými figurami. Kopčem si váží svého náčelníka Mamutíka, kterému pomáhá, kdykoliv je potřeba. Havranpírko je adoptivní syn Kňučáka, který se ho jako sirotka ujal. Lupen se jako učedník mistra Žvejkala učí vyrábět pazourkové nástroje. V příbězích také vystupují rozumní a moudří náčelníci jako Mamutík a Huňáč v Lovcích mamutů, Zlomený nůž v Minehavě, nebo Divoký havran v Osadě Havranů. Výrazné ženské hrdinky se příbězích objevují buď jako mladé dívky – Minehava a Veveřice, nebo jako zralé ženy a matky. Charakteristickým rysem dívčích hrdinek je
48
skutečnost, že jsou hezké a pracovité, což je první informace, která je čtenáři sdělena. Veveřice je „hezká sachemova dcera“ a je to „čiperná a pracovitá dívka“ (Osada Havranů, s. 20). Šťastná chvíle je popsána jako „hezká černovlasá dívka“ a „líbezná“ (U Veliké řeky, s. 112). V Minehavě ji první slova popisují jako „hezkou a bystrou dceru Šťastnou chvíli, nejpracovitější dívku z celého rodu, vyhlášenou tahačku bolavých zubů a pradlenu nad všecky znamenitou” (Minehava, s. 10). Postavy zralých žen spojuje jeden rys, a tím je obětavost. Z lásky položí Niana svůj život za syna Kopčema v Lovcích mamutů. Sivá holubice se v Minehavě obětuje za celý rod, aby usmířila Velbábu. Záporné postavy většinou ovládne neřízená chtivost a zbabělost, kvůli kterým porušují normy a zákony platné pro tehdejší společnost. V Minehavě získá Silný bobr ruku Šťastné chvíle právem, splnil podmínku jejího otce a zabil medvěda (kterého předtím zranil Sokolí oko). Když Silný bobr unese Šťastnou chvíli z osady zasažené morovou ranou, je to sice čin morálně odsouzeníhodný, ale Bobr jednal podle dobového práva. Jeho povaha se projeví v okamžiku, kdy zbaběle nechá Šťastnou chvíli samotnou umírat na břehu. Od té chvíle jedná jako manipulátor, který poštve kupce proti rodu Sokolů za krádež, kterou sám spáchal. Divous v Osadě Havranů se zachová zbaběle, když prozradí Bobrům, kde je ukryt dobytek Sokolů. Po určité době se Divous snaží koupit přízeň rodu zlatem, což se mu nepodaří. Záporné ženské postavy se v příbězích E. Štorcha téměř nevyskytují, jedinou výjimkou je pošetilá Vrtilka v Osadě Havranů, která však má plnit úlohu komického prvku.
4.2 Jazyková rovina Letopisy z hlubin věků přeložila Jana Jašová. Používá spisovnou češtinu, někdy slova s hovorovým příznakem „tys“ nebo „slyšelas“. Jen zřídkakdy je objeví slova knižní „střez se“ nebo slova citově zabarvená „tatínek“ pro Torakova otce. Určité vrstvě slovní zásoby může čtenář porozumět pouze z kontextu, jak dosvědčuje příklad slova láptě – boty „Nejdřív se vší jemností, jaké byl schopný, stáhl otci jeho láptě z bobří kožešiny a nakreslil mu kroužek na každou patu.“ (Bratr vlk, s. 11) Skupina slov, která se z textu vyčleňuje a je pro celou sérii Letopisy z hlubin věků typická, jsou opisná pojmenování. Použita jsou zejména v pasážích z perspektivy Vlčka. („Hbité mokro“ – řeka, „Bezdechý“ – mrtvý, „Divný dlouhán“ – Torak, „Světlo a Tma“ – den 49
a noc, „Horké jasné oko“ – slunce). Opisná pojmenování používají i lidské postavy pro měsíce („Měsíc jelení říje“, „Měsíc černých trnek“, „Měsíc červených vrb“). Odhadnout, že „Měsíc dlouhých dní“ je vlastně červen, se dá z popisu počasí („horký slunečný den“) a následné zmínky o slunovratu v textu. Popisné pasáže jsou plné napětí a přesných detailů, oproti tomu dialogy jsou stručné a výstižné. Asi deset kroků po proudu se stromy rozestoupily a odhalily mýtinu. Torak ucítil kouř z borového dřeva a čerstvou krev. Spatřil čtyři velké chýše potažené sobí kůží, jaké nikdy předtím neviděl, a ohromující množství lidí. Všichni byli zabraní do práce a nevšímali si ho. Se smysly vybičovanými strachem vnímal každičkou maličkost. Na břehu řeky stahovali dva muži kance, který visel ze stromu. Rozřízli mu kůži na břiše, pak zastrčili nože zpátky do pouzder a začali ji opatrně stahovat rukama, aby ji nepoškodili. Oba byli do půl těla svlečení a přes nohavice měli ovázané zástěry z rybí kůže. Vypadali hrozitánsky silně a svaly pokryté klikatými jizvami se jim vyboulovaly při každém pohybu. Z mrtvého kance odkapávala krev do vědra z březové kůry. (Bratr vlk, s. 58) „A kudy teď?“ odfukovala Renn. Torak se zadíval na Vlčka. „Půjdeme podél břehu, dokud nám neřekne, kde je brod.“ „Umíš plavat?“ zeptala se Renn. Přikývl. „A ty?“ „Já taky. A Vlček?“ „Nejspíš ne.“ (Bratr vlk, s. 112)
V textu nejsou veršované pasáže, jedinou výjimkou je zaříkávání při magickém obřadu k vyvolání duší zemřelých v Lovci duchů. (s. 196) Pro knihy E. Štorcha platí, že jsou psány spisovnou češtinou své doby, která ovšem z dnešního pohledu působí knižně. Příklady jsou vybrány z knihy Osada Havranů (6. vydání Albatros 1982). V posledních vydáních knih E. Štorcha dochází k určitým jazykovým úpravám podle současných pravidel pravopisu. Výtisk z roku 1982 je ovšem běžně dostupný veřejnosti.105 Pro dnešního dětského čtenáře představují problém zejména knižní výrazy, které se v textu objevují velmi často, např. slova „naň“, „skrovný“ „souš“. Významy některých slov si čtenář musí odvodit z kontextu, příkladem může být „strojit“ – připravovat („A to proto, že pálivou vodu ve své chýši strojíš.“ s. 10) nebo „statek“ – majetek („Musíme se dočkat telátek a pak opět vzroste statek našeho rodu.“ s. 9) Časté jsou i přechodníky, a to jak přítomné („Obyvatelé vesničky se krčí u svých ohňů v bídných zasněžených chýších zalézajíce před 105
50
V městské knihovně středně velkého města novější vydání nebylo. Proto by i dnešní čtenář s největší pravděpodobností četl knihu pouze v této verzi.
zimou.“ s. 6), tak minulé („Hoch se na ni chvilku díval a pak, vzav jí kosti z ruky...“ s. 13). V textu se vyskytuje i netypický slovosled („Veveřice mu řekla, ten že vzít nesmí.“ s. 13, „Dnes tu nikdo na poradním místě není.“ s. 6). Příkladem přejatých slov je výraz „sachem“, který je vysvětlen v poznámce. Jiné přejaté slovo – totem – poznámkou vysvětleno není, při prvním použití slova v textu je však totem důkladně popsán a je vysvětlena jeho funkce.106 V posledním 8. vydání z roku 2012 došlo k jazykovým úpravám podle současných pravopisných pravidel. Tyto úpravy se zejména týkají výrazů, kdy je příčestí trpné změněno na přídavné jméno. Věta „Starý Kňučák byl již dosti unaven.“ se změní na „Starý Kňučák byl již dost unavený.“ Nebo také z původního „Kňučák, bolestí ohromen, klesl na kolena.“ se stane „Kňučák, ohromený bolestí, klesl na kolena.“ Někdy ovšem tato změna provedena není, jak lze vidět u této věty „Veveřice byla velmi unavena.“. Místy se změnil slovosled z „rádi se oddali vedení Hafajovu.“ na „rádi se oddali Hafajovu vedení“. Změna postihla i psaní předložek s/z ve 2. pádě („krev s tváře“ - „krev z tváře“) nebo psaní velkých písmen („havraní osada“ „Havraní osada“). Změny se snaží nezasahovat do autorova stylu, a proto se v následující větě změnilo pouze slovo „výslunný“ na „slunný“. Změna se proto nedotkla předložky kolkolem, kterou SSJČ hodnotí jako poněkud zastaralou, nebo slovosledu ve větě, který by mohl znít „kolkolem obrostlý stromy“. Věta z vydání 2012 vypadá takto: „Bobřík je zavedl na suchý, výslunný palouk, kolkolem skupinami stromů obrostlý, takže tu byli pěkně ukryti.“ (s. 46 – 47) V knize se střídá mnoho popisných pasáží s rozhovory. Autor popisuje krajinu, případně činnost, které se postavy věnují. Popisné pasáže v knize převažují. Naproti tomu dialogy se skládají se především z krátkých, ale věcných vět. Většina chýší v osadě je postavena do kola. Skoro uprostřed návsi stojí mohutný dub s korunou po jedné straně bleskem uraženou. Nedaleko dubu je znát ve sněhu vypálené místo společného ohniště s rozestavenými kamennými sedátky. Dnes tu nikdo na poradním místě není. Obyvatelé vesničky se krčí u svých ohňů v bídných zasněžených chýších, zalézajíce před zimou. Jen několik špinavých dětí a výrostků seběhlo se k Divousově chýšce, jež se připojuje stranou k okruhu chatrčí starousedlíků zdejšího rodu Havranů. (s. 6) Sachem přistoupil k dceři. "Uhodil tě?" "Ne úmyslně, otče. Chtěl ztrestat Hafaje, že mu sebral placku, a trefil mě pod koleno." Černý havran podpíral dceru a vedl ji do chýše. 106
51
„Totem, přisekaný a ozdobený dubový kmen, má zhruba podobu lidské figury s velkýma očima a dlouhým zobákovitým nosem. Po stranách jsou připevněna jakási křídla z lesního chvojí. Kupodivu dovedně jsou do sloupu vyřezány - pouhými kamennými nástroji - posvátné značky, které napodobují havraní stopy ve sněhu.“ ŠTORCH, Eduard. Osada Havranů: příběh z mladší doby kamenné. 6. vyd., (v Albatrosu 5. vyd.). Praha: Albatros, 1982 s. 8.
Havranpírko vykoukl za vedlejší chatrčí. "Stalo se jí něco?" ozval se s jakousi úzkostí. "I to nic nebude! Nohu jí nepřerazil," odpověděl sachem a zavolal na hocha: "Posyp tenhle kousek kůže sněhem!" (s. 12)
Poměr přímé řeči a popisných pasáží se významně liší u Lovců mamutů, kdy přímé řeči je výrazně méně. Cílem bylo ukázat, že vyjadřovací schopnosti lidí z doby paleolitu byly omezené. „Jsou bez náčelníka...,“ poznamenal Huňáč na besedě Houžňákovy tlupy. „My také!“ nakvašeně vyjel Rváč. „Jak to, Rváči?“ optal se klidně Huňáč. „My máme náčelníka – “ „Nemáme!“ odeskl Rváč a vstal ze svého kamenného sedátka. „Houžňák – žádný náčelník! Schovával se v boji vzadu...Ten jejich – hrdina!“ (s. 168)
V příbězích E. Štorcha se objevují veršované pasáže. V Lovcích mamutů je to píseň slunci (s. 241). V knize U Veliké řeky nalezneme bojovou píseň Sokolího oka před zápasem (s. 86) a posměšnou píseň jeho soupeře (s. 88) v povídce Zápas na hradišti. Sokolí oko také zpívá při cestě domů v povídce Šťastná chvíle (s. 123). V Osadě Havranů se objeví veršovaná ukolébavka dítěte podle indiánské pohádky (s. 79) a rodová píseň Havranů (s. 86). V Minehavě je veršovaných částí nejvíce. Nejprve zpívá Kokta bojovou píseň Sokolího oka (s. 29) potom mladý kluk Lupen zpívá rodovou píseň Sokolů (s. 60). Děti nacvičují hru na počest Velbábě, která se hraje při rodových slavnostech (s. 67 – 68). Následuje dětské rozpočitadlo jako ukázka lidové slovesnosti (s. 110) a posměšné verše, které na sebe děti pokřikují (s. 117 – 118). Dále je možné najít oslavnou píseň věnovanou Velbábě (s. 134). Při přemítání nad tím, jestli se Sokolí oko ještě uvidí se Šťastnou chvílí, se mu hlavou honí milostné verše (s. 149150). Během boje s nepřáteli zazní bojová píseň Havranů (s. 218) a po boji při pohřbívání padlých je slyšet pohřební píseň (s. 244). Vypravěč a perspektiva Série Letopisy z hlubin věků je psaná er-formou s neosobním vypravěčem. Střídají se perspektivy jednotlivých postav a často se perspektiva změní v rámci jedné kapitoly. V první knize Bratr vlk je to perspektiva Toraka, Renn a Vlčka. Perspektivy mohou popisovat jednu událost z různého pohledu, tato událost ale slouží pouze jako výchozí bod pro další vyprávění. Příkladem může být Torakův pád do řeky, který je nejprve zachycen z jeho pohledu a potom slouží jako výchozí bod Vlčkovy perspektivy. Jednotlivé perspektivy jsou od sebe odděleny, a to buď začátkem kapitoly, nebo grafickými symboly. Cítil, že ho unáší chladný, divoký proud. Plavat uměl dobře, a tak ho to nevyděsilo. Chňapl po
52
větvi, která trčela ze břehu. A pak po další. A po další. Za sebou slyšel, jak na něho Renn křičí, zatímco se prodírá ostružiním, a jak Vlček naléhavě štěká. Připadalo mu, že to ostružiní asi musí být hodně husté, protože dívka i štěně se od něj rychle vzdalovali. (Bratr vlk, s. 115) Lidská samička kňučela, mávala předními tlapkami, a tak ji Vlček nechal být a rozběhl se stezkou k Mokru. Když zavětřil Dlouhána mezi vrbičkami, začal taky kňučet. Jeho bratr ležel na kládě, napůl ponořený do Mokra. (Bratr vlk, s. 119)
V dalších dílech se příležitostně objevují nové perspektivy, jako je například tajemná postava ve Zrádci přísahy, která sleduje, jak Torak a Renn táboří. Vyvolené oči se dívaly, jak nevěřící spí. Toužily je ztrestat a osvobodit oheň. Dívka, která oheň probudila, to udělala nepatřičně a neuctivě. Je nevěřící. Nenásleduje Pravou cestu. Chlapec házel na oheň větve a kopal do něj. I on sešel z Cesty...(Zrádce přísahy, s. 58)
V Lovci duchů sledujeme Fin Kedinna na jeho cestě za tajemným úkolem, který má pomoct Torakovi. Fin-Kedinnovi došlo, že celý den nespatřil jediného ptáka, až na pár osamělých labutí, které pospíchaly k jihu. A nikde ani človíčka. Byl proto rád, když narazil na výpravu Zmijích lovců: tři dospělé a jednoho hocha, kteří spěchali na západ za svými blízkými... Než (lovci) stačili něco namítnout, vykročil. Aby našel toho, koho hledá, musel se spolehnout na vyprávění staré už pěknou řádku zim. (Lovec duchů, s. 39 – 40)
V dílech E. Štorcha je použita er-forma. Autor občas využívá nadosobního vypravěče, který se obrací ke čtenáři, aby navázal přímý kontakt otázkou, na kterou sám odpoví, nebo se čtenáře snaží do příběhů přímo zapojit použitím 1. osoby množného čísla (abychom, poslouchejme), popřípadě srovná minulé chování s dnešním chováním. Myslíte si, že nyní, před veselkou, se Šťastná chvíle raduje? Půjde za muže statečného a proslaveného do váženého a silného rodu. Čeho by si mohla přát více? Avšak nikoliv — Šťastná chvíle se neraduje. Zmlkly její jásavé písně a její čisté oči pozbyly jiskřivého lesku. (Minehava, s. 11) Lupen se nesmí zdržet. Nám však na chvilce nezáleží a mistr Žvejkal přece stojí za to, abychom se s ním seznámili. Kdyby byl hoch tak nespěchal, uslyšel by zajímavé věci. Především mužský silný hlas – to je mistr Žvejkal. Potom vřeštivý hlas ženský. Aha, to je Vrtilka, Žvejkalova žena. Říkají o ní, že je hádavá a svéhlavá. Kdožví, snad je to jen zlá pomluva. Nuž, poslouchejme trochu! (Minehava, s. 56) Hoch hladil ubohého Pozora, jenž lízal sníh. Pes tak tišil palčivost, která ho stravovala. Nikdo mu rány neošetřil… Byli tehdy lidé vůbec tvrdí k tělesným útrapám. Ani s nemocnými a raněnými lidmi se nemazlili - natož s churavým zvířetem! (Osada Havranů, s. 33)
Perspektiva jednotlivých postav se může změnit v rámci jedné kapitoly i u E. Štorcha. V jeho knihách nejsou jednoznačně vymezeni protagonisté, z jejichž pohledu bychom příběh sledovali. U Lovců mamutů a U Veliké řeky je to dáno charakterem knih (původně soubor povídek přepracovaných v román a soubor povídek). Změny perspektivy mají příběhu dodat 53
napětí. V Minehavě (s. 133 – 134) jsou za zabití muže z rodu Zubrů odsouzeni dva mladíci od Sokolů k tomu, aby pokáceli strom na území Zubrů. Pokud je kdokoliv spatří, má právo je zabít. Po výpravě obou mladíků na cestu se změní perspektiva vyprávění a událost (skupina mužů napadá dva mladíky) je viděna očima dvou nově příchozích postav, které jim přispěchají na pomoc. Tímto způsobem jsou čtenáři představeni Sokolí oko a Havranpírko.
4.3 Čtenář Srovnáním knih obou autorů lze zjistit, pro jakého čtenáře jsou určeny. Splňují podmínky pro zařazení do kvalitní literatury pro děti a mládež, jednotlivé literární funkce jsou vyrovnány. Jak v románech M. Paverové, tak v knihách E. Štorcha jsou vyzdvihovány morální hodnoty hrdinů, jako je odvaha, čest, přátelství, čímž naplňují funkci didaktickou. Projevem naučné funkce jsou do textu nenásilně začleněné informace o pravěku. Relaxační funkce je dána zajímavým dějem a zvraty v zápletkách, což platí zejména pro M. Paverovou. Možnost identifikace čtenáře s hlavní postavou je pravděpodobnější u hrdinů M. Paverové, která se věnuje problémům dospívání, jako je zodpovědnost, vliv okolí. Za zmínku stojí údaj, kterým se knihy liší, a to je udávaný věk dětí, pro které jsou určeny. Podle nakladatelství Albatros je dílo E. Štorcha určeno čtenářům od devíti let, tedy spadající do kategorie mladšího školního věku (6 – 10 let). S tím souvisí fakt, že ukázky z Lovců mamutů se objevují v čítankách pro 4. ročník (Nová škola) a téma pravěku je probíráno ve vlastivědě (Nová škola) v témže ročníku. Série Letopisů je nakladatelstvím Euromedia doporučena čtenářům od 12 let, což by jednoznačně odpovídalo staršímu školnímu věku. Tento věk ale není zdaleka doporučovaný všeobecně. V recenzích je zmiňován věk 11 – 13 let (Kirkus), 8 – 12 let (Harper Collins Publishers v USA), „pro náctileté“ (slovenská Enigma).
54
4.4 Tematický rozbor V této části je porovnáván přístup obou autorů k vybraným tématům, které se bezprostředně týkají doby kamenné.
4.4.1 Časoprostor Oba autory spojuje téma pravěku. Periodizace pravěku začíná dobou kamennou (paleolit), která se dále člení na starý, střední a mladý paleolit. Byla to doba lovců a sběračů, reprezentovaná ranými formami člověka, které se postupně střídaly. Z nich se nakonec jako moderní člověk prosadí pouze Homo sapiens. V době poledové se dějiny rozvětvily do dvou linií, jedna byla pokračováním přisvojovacího způsobu hospodaření v mezolitu (divocí lovci a sběrači), druhá znamenala začátek produktivního způsobu hospodaření (rolníci). Tato druhá linie přejde po neolitickém stádiu do období raných kovů (chalkolitu). Tehdy se vyvinou vyspělé literární kultury v některých částech světa, kam patří Přední Východ, Egypt, východní Středomoří, Arabský poloostrov, povodí Indu a Čína. V oblastech bez chalkolitu po období neolitu následuje doba bronzová a doba železná. Důležité je připomenout, že z globálního hlediska je časování tohoto údobí dějin velmi relativní, protože jednotlivé navzájem izolované kultury lidstva dosahovaly v pravěku určitých vývojových úrovní ve velmi odlišných časových horizontech.107 Letopisy z hlubin věků sama autorka datuje slovy. Pokud byste se vydali proti proudu času až do světa, ve kterém žil Torak, připadaly by vám některé věci překvapivě známé a jiné zase neskutečně podivné. Podnikli byste cestu šest tisíc let dlouhou a vrátili se do časů, kdy Hvozd pokrýval většinu území severovýchodní Evropy. (Bratr vlk, s. 245)
Autorka popisuje lovce a sběrače před příchodem zemědělství, což odpovídá mezolitu. Tito lidé často tábory stěhovali, i když se interval mezi dobou stěhování lišil. Torak s otcem se stěhovali každých pár dní, někdy se v táboře zdrželi měsíc či případně celé roční období jako klan Havranů. Čtenář získá velmi rychle informace o době, ve které se příběh odehrává. První kapitola Bratra vlka popisuje, jak Torak táboří s otcem v lese, když je napadne medvěd. Dobu naznačí popis oblečení (jelenicové kalhoty) i použité předměty (váček s medicínou, kamenná sekyra). Dále je zmíněn „luk a šípy s ostřím z pazourků“ nebo „nůž s ostřím z břidlice ve tvaru 107
55
JOCKENHÖVEL, Albrecht. Dějiny světa: globální dějiny od počátků do 21. století. Vyd. 1. Praha: Vyšehrad, 2012, s. 29.
vrbového listu, přivázaný k jílci z jeleního paroží, který byl kvůli pevnějšímu úchopu omotaný losí šlachou.“ Jednotlivé knihy jsou chronologicky propojeny a časovou linii událostí je snadné rekonstruovat. Kniha Toulavý duch navazuje na události prvního dílu zmínkou: „Kančí klan udržoval s Havrany, mezi nimiž posledních šest úplňků žil, přátelské vztahy.“ (Toulavý duch, s. 7). Podobné časové údaje lze najít v úvodních kapitolách následujících dílů - Pojídač duší – „už sedm úplňků“, Vyhnanec klanů – „před dvěma úplňky“, Zrádce přísahy – „od chvíle, co se stal vyhnancem, uplynulo devět úplňků“.) Knihy Osada Havranů a Minehava a povídky z U Veliké řeky se odehrávají v neolitu a zachycují počátky zemědělství na území Čech v blízkosti Vltavy. Nejstarším projevem neolitické kultury na našem území je kultura s lineární keramikou, jejíž nálezy jsou datovány do roku 5300 př. n. l.108 Kniha U Veliké řeky začíná povídkou Před pěti tisíci lety, která příběh datuje. Další povídka Na Vltavě je volně navozena slovy: „Tak uběhl rok, uběhlo sto let, uběhlo několik století.“ Tato povídka je dějově propojena s povídkami Pohřeb a Honba na zubra, když časový údaj říká: „Od pohřbu Klátivého medvěda uplynulo několik dní.“ Samostatná povídka Náčelník Medvědů je znovu datována do neolitu („Před čtyřmi nebo pěti tisíci lety...“) podobně jako povídka Lesní lidé („U nynější Liboce a Vokovic byly osady neolitické. Sídlil tam početný rod Vlků.“). Následující povídky jsou dějově propojené postavou Sokolího oka a uvedené slovy: „Uplynulo zase sto let, snad několik set let – kdo může říci?“ Příběh Osady Havranů se začíná v zimě, kdy už lidé nedočkavě se vyhlíží známky jara, a končí o slunovratu, kdy jednotliví nápadníci předkládají své nabídky, aby získali Veveřici. Průběžně čtenář dostává vodítka ke stanovení časové osy („sníh začal tát“, „přišlo jaro“ a „poslední sněhové přeháňky“). Časová souslednost Minehavy je hůře zachytitelná, celý příběh se odehraje ale během jednoho roku, protože o zimě nenajdeme v knize zmínku. Příběh začíná suchem a neúrodou, kvůli kterým je nutné odložit svatbu Šťastné chvíle a Silného bobra o tři neděle na úplněk. Situace se zhorší za dva měsíce, kdy propuká morová rána. Pak už je to „nedávno, co zemřel Minehavin otec“, „pár dní putují“, „pár dní, co je Minehava u Sokolů“, když přijde Sokolí oko. Ten u Sokolů neurčitou dobu žije a má postavenou vlastní chatrč, než přijdou nepřátelé. Lovci mamutů spadají do období mladého paleolitu, vyhrazeného lety 40 000 až 10 000 108
56
SÝKOROVÁ, Ivana a MATOUŠEK, Václav. Od Svatého Václava k lovcům mamutů. Vyd. 1. Praha: Epocha, 1998, s. 86.
př. n. l. Autor knihu zakončuje pozdravem pro čtenáře, ve kterém zdůrazňuje dobu, kdy se příběh odehrává.„Buďte zdrávi všichni, když jste tyto příběhy dočtli, velcí i malí, a vězte, že je tomu dvacet až třicet tisíc let, co se to všecko u nás přihodilo.“ (Lovci mamutů, s. 289) V příběhu jsou zmíněny dvě zimy a život tlupy je zachycen v období delším než dva roky. Prostor, ve kterém se příběh Letopisů z hlubin věků odehrává, je ve Slově autorky popsán jako „Hvozd, který pokrýval většinu severovýchodní Evropy“. Vzhledem k prostředí, která se v průběhu série vystřídají (les, pobřeží, ostrov na moři, nezalesněné pláně Dalekého severu, pohoří), se dá předpokládat, že se příběh odehrává ve Skandinávii. Představu o tom tom, jak krajina vypadala, si čtenář může udělat pomocí map na předsádkách knih. Ukázka jedné mapy je v Příloze 4. Lovci mamutů se odehrávají na různých místech Čech a Moravy, pro která jsou použity současné místní názvy. E. Štorch čtenáře provází po nejvýznamnějších archeologických nalezištích. Proto tlupa nejprve táboří v Dolních Věstonicích a pak uteče na území města Brna. Později putuje přes Moravský kras do Předmostí u Přerova, aby svou pouť zakončila v Praze na Bílé skále. Příběh Osady Havranů se odehrává na území dnešní Prahy. Důležitým bodem je řeka Vltava, v příběhu jsou používány současné místní názvy – Kunratický potok, Motolský potok, rybník v Krči apod. Minehava začíná v osadě Medvědů na Vltavě opět na území dnešní Prahy (Letná, potok Brusnice). Poté Bobři s unesenou Minehavou cestují k soutoku Vltavy a Labe. Cestou míjejí hradiště na Zámcích a Řivnáč. Opuštěná Minehava putuje kokořínským krajem až k Pustému vrchu. Povídky v knize U Veliké řeky jsou znovu situovány k Vltavě na území dnešní Prahy, proto se i v nich vyskytují současné místní názvy (Libeň, Maniny, Rokytka, Střelecký ostrov).
4.4.2 Způsob života E. Štorch i M. Paverová pečlivě popisují dobu, ve které se jejich příběhy odehrávají, a tak umožňují čtenáři blíže se seznámit s tím, jak pravěcí lidé žili. V mnoha ohledech je jejich obraz minulosti velmi podobný, najdou se ovšem témata, která oba autory odlišují.
57
Život ve společnosti (rod, klan, tlupa) Podle obou autorů žili pravěcí lidé v rodech či klanech, u paleolitických lidí to byla tlupa. Počet členů se dá pouze odhadnout, nicméně oba autoři udávají podobný počet. Pro paleolitickou tlupu, kterou Štorch popisuje jako „mocnou“, platí, že „kdyby Huňáč uměl počítat, řekl by, že je v této tlupě jeden a půl tuctu lovců. Ženy a děti se nepočítají.“ (Lovci mamutů, s. 201) I M. Paverová poukazuje na velikost klanu Havranů, když Torak porovnává svůj dosavadní život s tatínkem na cestách a život Havranů. Od narození putoval Hvozdem s tatínkem. Postavili si přístřeší na noc či dvě a pak zase pokračovali dál. Byli věčně na cestách. Tohle mu na životě s Havrany připadalo nejtěžší. Ti totiž měnili tábor jen každé tři nebo čtyři úplňky. A žilo jich tolik pohromadě! Osmadvacet mužů, žen a dětí. A taky miminek. Až do loňské zimy Torak žádné miminko neviděl. (Toulavý duch, s. 52)
Počet členů v komunitách, které se živily zemědělstvím, býval vyšší než v loveckých tlupách. E. Štorch příchod prvních zemědělců popisuje v povídce Před pěti tisíci lety. Postava náčelníka lovecké tlupy se diví, jak je možné, že nově příchozí skupina může mít tolik členů.109 Jak se uživí? Marně se pokouší záhadu rozluštit. Ví přece, že lovecké tlupy nikdy nemohou být veliké, neboť si musí zachovat snadnou pohyblivost k pronásledování zvěře i větší naději na kořist. Čím více lovců, tím méně zvěře v jejich území a tím menší podíly na ulovené kořisti. (U Veliké řeky, s. 20)
Život v klanu se řídil pravidly, která „odjakživa platila“ (Bratr vlk, s. 42), podle „odvěkého zákona“ (Lovci mamutů, s. 54). U M. Paverové je důležité slovo náčelníka a čaroděje. Závažnější provinění týkající se celého Hvozdu řeší klanové shromáždění, které se v běžně koná „vždy po třech zimách“ (Vyhnanec klanů, s. 44) nebo může být svoláno mimořádně jako v případě Toraka a jeho znamení Pojídače duší. Být vyhnán z klanu znamenalo naprostou izolaci od všech lidí. „Je to, jako bys zemřel. Jako bys byl ode všech odříznutý. Stane se z tebe štvaná zvěř. Nikdo ti nepomůže. Ani já, ani Renn. Nebudeme s tebou smět promluvit ani ti dávat jídlo. Kdybychom to udělali, stanou se vyhnanci i z nás. A když na tebe narazíme ve Hvozdu, bude naší povinností snažit se tě zabít.“ V Torakovi hrklo. „Ale já přece nic neudělal!“ „Takový je zákon,“ namítl s kamennou tváří Fin Kedinn. „Před mnoha zimami, když Velký oheň rozprášil Pojídače duší, se sešla rada starších a přijala tohle rozhodnutí, které má zabránit tomu, aby ještě někdy došlo na jejich rejdy. A taky zabránit ostatním, aby se k nim přidali.“ (Vyhnanec klanů, s. 19)
109
58
Průměrný počet členů v lovecko-sběračské skupině bylo dvacet až dvacet pět osob podobně jako u tlup lidoopů. SÝKOROVÁ, Ivana a MATOUŠEK, Václav. Od Svatého Václava k lovcům mamutů. Vyd. 1. Praha: Epocha, 1998, s. 82.
V podobné situaci se ocitne i Divous z Osady Havranů. Na jeho případě E. Štorch ukazuje, jak obtížné je přežít sám. Divous se chce vrátit zpátky do klanu a nabízí Havranům zlato, aby si koupil přízeň členů rodu. Ti ovšem zlato odmítnou a Divouse zpátky do rodu nepřijmou. Když někdy přišel na osadu, všude ho vyhnali, neboť byl bez rodového totemu, tedy – zločinec. Zažil mnoho útrap a nebezpečí, až ho omrzelo ustavičné potulování a usadil se v opuštěné sluji při potůčku, který teče do Veliké řeky tam na polední straně. Lovem se nuzně obživuje, avšak mimo rod není života! Havrani, shromáždění kolem táborového ohně, mlčky poslouchají Divousovo vypravování. Nepobídli ho, aby usedl k ohni. Přísně naň pohlíželi, neboť nemohli zapomenout, že se dopustil hrozného činu - zradil svůj rod. (Osada Havranů, s. 87)
Vyloučení ze společnosti jako nejhorší možné potrestání je zmíněno i v Lovcích mamutů (s. 67), kdy se člověk musel podřídit jednotnému názoru, pokud nechtěl tlupu opustit, což by znamenalo jeho záhubu. Zločiny mohou být ve světě obou autorů potrestané i jiným způsobem. V Minehavě požadují Zubři vydání těch, kteří zabili příslušníka jejich rodu. Trestem za toto provinění je smrt viníků, rod Sokolů má ale možnost obviněné vykoupit za stanovenou cenu (Minehava, s. 128). Způsob tvrdého potrestání, které je zmíněn v Letopisech z hlubin věků, je „useknutí ruky za těžký přečin“, což platilo „v dobách po Velké vodě“, ale „teď už ho klanový zákon dávno zapovídá.“ (Zrádce přísahy, s. 63) Území a další zdroje rozporů Všechny skupiny si pečlivě hlídaly území, které považovaly za své, což oba autoři ve svém díle zachytili. Tlupa v Lovcích mamutů za svoje považovala to „území, z něhož lze spatřit dým táborového ohně“. Toto území je „pro každého cizího lovce ,tabu', to jest území zapovězené.“ (Lovci mamutů, s. 54) V Minehavě se kvůli sporu o území mezi rodem Sokolů a Zubrů stane zločin, když si mladíci z obou klanů vykládají odvěké právo po svém. Dva mladí Sokoli se vskutku přeli s nějakým cizím mladým mužem. Hoši přeběhli volné místo a kryti lískovím plížili se blíže. A slyšeli a viděli vše. Miran a Vekar poroučejí cizímu lovci, aby se klidil, že stojí na zemi Sokolů z Pustého vrchu. Uloveného srnce musí tu nechat ležet, nesmí jej odnést. Cizinec se hájí, že tudy jen prochází, aby si cestu zkrátil. Projít je mu volno, teprve kdyby se tu usadil, měli by právo ho vyhnat. Miran vykřikl, že za ním nebudou chodit, aby viděli, zdali si tu někde nesedne. Ať se odtud klidí hned. A toho srnce že beztak ulovil tady na jejich území. Cizí muž odpírá a z hádky se stává rvačka. (Minehava, s. 124)
M. Paverová dává do kontrastu Toraka a jeho svobodný přístup ke Hvozdu, který podle 59
jeho názoru patří všem, a majetnický způsob chování jednotlivých klanů, který se projevuje zejména v dobách nedostatku. „Říkáte, že jsem vám vzal vašeho jelínka. Jak to, že byl vás?“ „Tahle část Hvozdu je naše,“ prohlásil mladík. Toraka to zmátlo. „Jak to myslíš? Hvozd přece nemůže někomu patřit – “ „Tak teď nám patří,“ vyštěkl mladík. „Rozhodlo to setkání klanů. To kvůli –“ Zamračeně se zarazil. „Jde o to, žes nám sebral úlovek. Jsi synem smrti.“ (Bratr vlk, s. 53)
Každý klan má v jejím světě vyhrazená loviště, pro klany Hvozdu je většinou loviště letní a zimní, což je možné sledovat na mapách na předsádce knihy. Zatímco příčinou sporů v díle E. Štorcha je lov na sporném území (Minehava), případně majetek jednotlivých rodů (krádež dobytka v Osadě Havranů), rozpor mezi klany v díle M. Paverové je v zásadě duchovní povahy. „Všichni následujete Cestu.“ „My ji následujeme líp,“ vyštěkl vůdce Zubrů. „Oni používají k probuzení ohně luk. My používáme větve. To je důkaz.“ „Jenom my totiž následujeme Pravou cestu,“ ozvala se žena s hlavou pomazanou jílem. „Proto máme na tváři jizvy. Trestáme se tak za to, že jsme z ní kdysi sešli.“ „Všechny ostatní klany jsou zkažené,“ odsekl mladík a začal sypat písek na brousek. „Horské klany jsou zkažené, protože používají kameny, aby probudily oheň, a vzývají ducha ohně. Ale oheň přece nemá ducha! Jenom stromy ho mají! Ledové a Mořské klany jsou zkažené, protože žijí v hrozném kraji, kde nejsou žádné stromy, a probouzejí oheň tukem ryb. Ale v Otevřeném hvozdu jste ze všech nejhorší. Znáte Cestu, ale obrátili jste se k ní zády.“ (Zrádce přísahy, s. 163)
Rozdílů ve způsobu života jednotlivých klanů obratně využívají ve své manipulaci Pojídači duší. Kvůli Thiazimu, který se vydává za čaroděje Zubrů i Divokých koní, málem vypukne válka v celém Hvozdu (Zrádce přísahy). V přístupu k lidojedství mají oba autoři shodný postoj. S výjimkou Lovců mamutů je pojídání lidí něco zakázaného, ale lidé si stále v příbězích připomínají dobu, kdy se tak dělo. V Letopisech z hlubin věků je zmíněna legenda o Neviditelných, která se problému lidojedství věnuje. „Bývali to lidé jako my,“ vysvětloval Labutí náčelník. „Ale před dávnými časy za Velkého hladu začali zabíjet a jíst jiné lidi. Duch světa je za to ztrestal: od té doby se musejí věčně ukrývat a vycházejí ven jenom tehdy, když poblíž není živá duše. Proto je nespatříš. A i kdybys k nim pronikl, uvidíš jen kamení.“ (Lovec duchů, s. 137)
Podobně je v povídce Lesní lidé zmíněn zvyk, kdy děti pojídají mrtvé rodiče (U Veliké řeky, s. 62). Naopak pro paleolitní tlupu z Lovců mamutů bylo pojídání nepřátel zdrojem síly. Nepřátelé nebyli pohřbeni. Nebyli toho hodni. Zabití lupiči byli přivlečeni doprostřed ležení a z jejich těl byly vystrojeny společné hody. Obě spřátelené tlupy usedly vedle sebe, každá okolo svého ohně. Vítězní bojovníci obou tlup dostali jako zvláštní poctu srdce zabitých nepřátel. Síla poražených
60
mužů vstoupí z těch těl do vítězů, takže budou teď dvojnásobně silní. (Lovci mamutů, s. 168)
Klanová příslušnost M. Paverová důsledně rozlišuje jednotlivé klany a jejich příslušníky. Každý klan má své vlastní klanové zvíře, jehož srst či kůži nosí příslušníci klanu přišitou na oděv. „Ale ke komu patří? Na levé straně kabátce měli Renn, Hord i Oslak všitý proužek černého peří z jejich klanového zvířete. Co je to? Labuť? Orel? Peříčka už byl natolik rozedraná, že se to nedalo poznat.“ (Bratr vlk, s. 56)
V Letopisech z hlubin věků navíc mají členové klanu charakteristické tetování, které dokládá jejich totožnost. Zatímco tetování Toraka je „dvojice čar z teček, které obkreslovaly jeho lícní kosti“ (Bratr vlk, s. 31), tetování Renn jsou „tři modročerné čtverce“ (Bratr vlk, s. 56). Tetování jako důležitý poznávací znak je zmíněno u všech nových postav, které Torak a Renn potkávají. Například u klanu Divokých koní si Torak všímá: „Rty mužů i žen byly natřené temně zelenou pastou, ale ze všeho nejpodivnější byly listy na jejich obličejích. Torak zjistil, že je to složité tetování v zelené a hnědé – dubové lístky pro ženy, cesmínové pro muže.“ (Toulavý duch, s. 73)
Kromě odlišného tetování se klany ve světě M. Paverové odlišují i stylem odívání, které je přizpůsobené místu, kde klany žijí. Z toho důvodu mají jiné oblečení Tuleni, kteří žijí na ostrově a jsou oblečení „v nohavicích ke kolenům a kazajkách bez rukávů, které odhalovaly vlnovky modrého tetování na jejich rukou.“ (Toulavý duch, s. 108), na rozdíl od například Horských zajíců, kteří žijí vysoko v horách. „Krukoslik měl na sobě neforemnou halenu z hnědé sobí kůže, která mu spadala až k lýtkům, a široký pás z jelenice. Na rameni měl všité klanové znamení, proužek zaječí srsti. Jeho klanové tetování tvořil červený blesk na čele.“ (Bratr vlk, s. 219)
Při cestě na Daleký sever vysvětluje místní lovec Torakovi a Renn, že jsou moc hubení na to, aby na severu přežili. „Jestli v tomto kraji chcete přežít, musíte dělat všechno tak, jak to děláme my. Musíte napodobovat zdejší zvířata. Tetřevi si stavějí chýše ze sněhu, my taky. Kajka si vystýlá hnízdo svým peřím, my děláme totéž se svými spacími vaky. Maso jíme syrové jako lední medvědi. Propůjčujeme si sílu a vytrvalost sobů a tuleňů, když si šijeme oděvy z jejich kůží. Tak to děláme u nás na Severu.“ Zadíval se na oblohu. „A ze všeho nejdůležitější je všímat si toho, jak se chová vítr. Ten řídí náš život. (Pojídač duší, s. 75)
Klanová zvířata se vykytují také u E. Štorcha a jednotlivé rody jsou po nich pojmenované. Ovšem celý systém příslušnosti k rodu není v díle E. Štorcha tolik propracovaný. Při prvním setkání Sokolího oka a Šťastné chvíle je při popisu dívky zmíněna skutečnost, že měla „tři drobné obloučky, které měla vyřezané v kůži, řadou pod sebou od 61
skráně k tváři a podobné i na obou stranách prsou.“ (U Veliké řeky, s. 79). V Minehavě už ovšem tetování Šťastné chvíle zmíněno není. Klanové tetování chybí i u jiných postav. O způsobu oblékání a typech oděvů se E. Štorch u svých postav příliš nerozepisuje. V Lovcích mamutů běhají v létě děti nahé a v zimě, pokud jsou venku, si „navléknou čepice, nohy si ovážou kožešinami a také přes sebe vezmou nějakou hřejivou kožešinu. Ani dorostlí se jinak neodívají. Jen za mrazivých vichřic se víc zabalují a chrání si paže.“ (Lovci mamutů, s. 108) Vstupu mladistvých hrdinů do dospělosti se věnují oba autoři v rozdílné míře. U E. Štorcha musí mladíci podstoupit zkoušku mužnosti, která se skládá z několika částí. Více se o této zkoušce autor rozepisuje v Osadě Havranů. Havranpírko byl zřejmě značně unaven. Usedl na drn a oddychoval. Podnikl právě poslední díl mužské zkoušky, obvyklé u rodu Havranů jako u jiných rodů. V prvé části perné zkoušky musil tedy takto prokázat svou tělesnou zdatnost: 1. Přeskočit potok s košíkem v ruce. 2. Vylézt na určený strom. 3. Přeplavat rybník tam a nazpět. 4. Běžet o závod se všemi hochy. 5. Zasáhnout kamenem kmen určeného stromu. 6. Vytrhnout holýma rukama smrček ze země. (Osada Havranů, s. 106)
A k tomu patřil ještě lovecký oddíl zkoušky, kdy chlapci museli před náčelníkem a třemi nejstaršími Havrany odpovídat na otázky ze života v přírodě, ukázat, že umí rozdělat a udržovat oheň, uplést košík, vypálit nádobu, vybrousit z tvrdé břidlice sekeru, udělat správné oko na zajíce a na koroptve. Nejtěžší částí úkolu bylo přežít tři dny v lesích beze zbraně a být odkázán jen sám na sebe (Osada Havranů, s. 107). Podobnou pasáž, tentokrát pojatou pouze jako přípravu na zkoušku, lze najít i v Minehavě. Zabývá se mravním působením na vlastní mládež a popisuje ideály a hodnoty, které se mají rozvíjet. Především aby ctily rodovou pramáteř, mocnou Velbábu. Slova moudré Sivé sokolice padala na úrodnou půdu. Zejména hoši je přijímali s plnou vážností a opravdovostí. Sokolice řekla, že si je přezkouší. Hoši se hned před ní stavěli do řady — Jetelístek ovšem první — a žádný se nekrčil vzadu. Sivá sokolice se tedy optala: „Povězte mi, hoši, jaký kdo z vás bude v životě!" A ukazovala prstem z jednoho na druhého. A hoši odpovídali bez rozmyšlení: „Budu dobrý!" „Budu čestný!" „Budu rozvážný!" „Budu udatný!" „Budu veselý!…"
62
„Dobře, hoši, mám z vás radost!… A teď mi ještě každý z vás poví, jaký je Sokol." „Sokol je udatný, brání svůj domov!" „Sokol nezradí přítele!" „Sokol nelže!" „Sokol se nebojí smrti!" „Sokol ctí stáří!" „Sokol nestrpí urážky!…" „Moji Sokolíci, dobře odpovídáte! Ale pamatujte si: Nejen vědět dobré heslo, mít je na jazyku, ale mít v sobě, v krvi, v srdci… a hlavně — podle něho také žít!" (Minehava, s. 77)
Obě tyto pasáže působí v textu neorganicky a svědčí spíše o didaktickém zájmu E. Štorcha jako pedagoga, který snažil své žáky všestranně rozvíjet jak po stránce tělesné, tak morální. V díle M. Paverové žádná podobná zkouška dospělosti zachycena není. Dospělým se jedinec stává, když se dosáhne určitého věku. Když je chlapci patnáct zim, podle klanového práva má nárok najít si družku a postavit vlastní chatrč (Lovec duchů, s. 12). Dívky obdrží po svém prvním krvácení další tetování na tvář v podobě „slabé červené čárky pod klanové tetování“ (Vyhnanec klanů, s. 8). Renn je vnímána jako mladá dívka s možnými nápadníky v posledních dvou dílech série, což odpovídá přelomu čtrnáctého a patnáctého roku. Většina dospívajících odchází na určitou dobu na zkušenou k jinému klanu v rámci pěstounství, jehož cílem je získat přátele a případně si najít druha nebo družku. (Bratr Vlk, s. 79) Ženy a společnost Velký rozdíl mezi oběma autory panuje v přístupu k ženské otázce, kam spadá postavení žen ve společnosti, otázka námluv a partnerské vztahy. Veškeré informace jsou do jisté míry spekulativní i v odborných publikacích.110 Autoři měli relativně velkou svobodu, jak toto téma popsat. Do velké míry se u obou autorů střetává pokus o historickou věrnost, která naturalisticky vykresluje postavení žen jako podřadné, a snaha o didaktické poselství pro současné dívky a genderově vyrovnané postavy. Ve světě E. Štorcha je oddělen svět dívek a chlapců, což platí zejména pro Lovce mamutů. Zdůrazněna je skutečnost, že „dívky si hrají s panenkami ze dřeva, z kůry nebo z 110
63
V podkapitole Sociální poměry je zmíněna dělba práce mezi pohlavími. V mužských hrobech jsou častěji nalézány sekery a zbraně. Etnologickou paralelou se dokazují oblasti ženských činností jako například příprava potravy, hrnčířství či zemědělství před využitím pluhu. Otázka rovnosti pohlaví je ale archeologií těžko zodpověditelná. JOCKENHÖVEL, Albrecht. Dějiny světa: globální dějiny od počátků do 21. století. Vyd. 1. Praha: Vyšehrad, 2012, s. 126-127.
kůže a hoši si nejraději dělají z hlíny všelijaká zvířata.“ (Lovci mamutů, s. 107) I když si spolu děti občas hrají, jejich budoucí postavení ve společnosti je odlišné. Před chvílí ještě zde hoši odháněli dívky a hrozili jim kamením. Nechtěli si s nimi hrát. Vždyť z hochů budou jednou lovci, bojovníci s medvědy, s mamuty i s nosorožci, jak by se tedy mohli zahazovat hrou s holkami, které žvýkají kožešiny! Muži jsou panstvo, i když jsou ještě malí, že ani luk nenapnou. V zápalu hry se však přece všecky děti smíchaly dohromady. A už si hrají vesele na schovávanou. Zapomněly na prvotní rozdíl v lidské společnosti, na rozdíl mezi chlapci a dívkami. Jsou stejně obratní, stejně běhají, skáčí i lezou na stromy. (Lovci mamutů, s. 9)
V příbězích z neolitu není otázka postavení dívek a chlapců v rodu přímo popsána. Dobrodružství ale zásadně zažívají mladí kluci jako budoucí lovci a ochránci lovu. Po dosažení dospělosti ženu získal muž, což se dělo dvojím způsobem – únosem nebo obchodem. Pro paleolitickou tlupu byl typičtější únos, pro neolitické rody spíše výkup. Unesené ženy se se svým osudem brzy smířily, jak je vidět na příkladu Ščekty (Lovci mamutů, s. 46) nebo Lasičky (Lovci mamutů, s. 183). V případě únosu mají nejbližší příbuzní unesené ženy právo (a povinnost) „pomstít lup ženy, a to vyzváním lupiče k zápasu na život a na smrt. Jen veliké dary by ještě mohly lupiče zachránit před pomstou.“ (U Veliké řeky, s. 84) Viděno perspektivou únosce platí to, že pokud je únos úspěšný a nikdo nevyžaduje výkupné, ušetří rod významnou část majetku (Bobřík, Osada Havranů, s. 47). Za výkup dívky muži nabízeli zbraně, kožešiny a hlavně dobytek. Celý proces probíhal následovně, jak ukazuje tato ukázka z Osady Havranů. Sachem pokynul a Bobřík pokračoval: "Žádám o Veveřici za ženu pro sebe!" Úžas překvapení zahlučel zástupem. Vida, Bobři chtějí náčelníkovu dceru, chloubu a naději rodu! "Dám vám za ni tři krávy!" hrdě dodal Bobřík. "Ej-ej-ej!" ozvaly se výkřiky v zástupu Havranů. Tři krávy, toť přece veliké jmění a pěkný přínos do rodového majetku. Veveřice dosud skromně stála v pozadí u své chýše a naslouchala. Když počala řeč o ní, postoupila blíž a s uspokojením slyšela, jak znamenitý výkup za ni Bobřík nabízí. Věru, rod Havranů by mohl býti spokojen - myslila si dívka - a junácký Bobřík by se jí dosti líbil. Ale musí teď čekat, jak otec rozhodne. Ona sama nemá do věci co mluvit. (Osada Havranů, s. 66)
Čím vyšší bylo postavení dívky v rodu a větší její schopnosti a dovednosti, tím bohatší výkup za ni mohl být požadován. S postavením nevěsty souvisela i velikost oslavy svazku. To se nedá odbýt jen tak průvodem s nevěstou za hranice rodového území, jako by to byla jen dcera ledačí. Zde běží o sličnou dceru váženého náčelníka a rod ovšem ví, co se sluší a patří, aby se o svatbě dlouho a daleko široko vypravovalo. Rod známý a ctěný po celé Veliké řece připraví hody, jakých dávno nebylo. Bude se jíst aspoň tři dny, bude se zpívat a tančit. Každý, kdo přijde, bude bohatě pohoštěn, a nejvíc ovšem pozvaní sousedé Bobři. Rozumí se také, že budou hrány veselé i závodivé a bojové hry, jak vždycky bývá o velkých slavnostech. (Minehava, s. 10)
64
Čestnou výjimkou v přehledu dívčích hrdinek v díle E. Štorcha je Minehava. Jako jediná se dokáže vzepřít otcovu nařízení. Je tomu tak hlavně proto, že cítí nespravedlnost otcova rozhodnutí. Minehavu měl získat lovec, který zabije medvěda. Sokolí oko medvěda zranil, Silný bobr ho dobil a donesl kožešinu do tábora, otec tak Minehavu přislíbil Bobrovi. „Už patříš Silnému bobrovi! Prohlásil jsem to před celým rodem, a jak jsem řekl, tak se stane!“ A rozhněvaný náčelník ještě dodal: „Či snad bys přece raději toho lajdáka Sokolí oko? Ten přece není tebe hoden! Ostatně se večer u táborového ohně povídalo, že Sokolí oko má už slíbenou ženu, Veveřici – tu z rodu Havranů. Přinesli k nám o tom zprávu Bobři…“ „To není pravda, otče!" ozvala se Šťastná chvíle, skleslá a uplakaná. „Sokolí oko si žádnou umouněnou Havranici nevezme!“ „Aj, víš to ty snad lépe? Ale proč bych o tom mluvil! Pamatuj, že starý Bouřňák dal své slovo Silnému bobrovi, a přitom zůstane! Jsi žena, a proto chtěj nechtěj poslechnout musíš!“ (Minehava, s. 12)
Vztah syna a matky popisuje pasáž o Kopčemovi, který ignoruje varování své matky, aby dával pozor. Dohrou této scény je, že matka obětuje za Kopčema svůj život. Kopčem se však jen ledabyle ohlédl a ani neodpověděl. Jak může teď někdo – i kdyby to byla matka – na něm žádat, aby upustil od skvělého zápasu před očima celé tlupy! Inu, žádná žena nerozumí lovecké vášni. Kopčem matčino volání schválně přeslechne; neučiní si přece hanbu, aby se vzdal boje, v kterém se může přede všemi vyznamenat. (Lovci mamutů, s. 21)
M. Paverová pojala ženskou otázku jiným způsobem. Renn je jedna z hlavních postav příběhu. Její lovecké schopnosti klan Havranů plně uznává a nevidí v nich žádné porušení klanových zvyků. Větší třenice kvůli jejímu postavení v klanu vyvolává očekávání, že se stane klanovou čarodějnicí. Jiné klany ovšem dodržují jiné zvyky. Například klan Tuleňů rozděluje práce na mužské a ženské. Ženy mezitím začaly rozdělovat jídlo do misek. Torak si všiml, že vaří výhradně ony, zatímco muži pečlivě porcují zbytek velryby. Připadalo mu to zvláštní. Copak Tulení dívky nechodí na lov? Napadlo ho, co by tomu asi řekla Renn. (Toulavý duch, s. 132)
K tomu, aby se dívka stala něčí družkou, je pouze nutný souhlas obou stran. Autorka používá koncept lásky jako základ pro budoucí svazek a jako příklad zamilovaného páru slouží Torakovi rodiče V situaci, kdy se Balovi líbí Renn, Bal ji požádá, jestli nechce zůstat u nich v klanu jako jeho družka, a Renn má možnost přijmout nebo odmítnout. (Zrádce přísahy, s. 10) Partnerství dvou lidí se dá po vzájemné domluvě i rozloučit bez toho, aniž by se nějaká strana cítila ukřivděná. Příkladem může být Fin Kedinn a žena z klanu Vlků, kteří se rozešli, neboť Fin Kedinn nedokázal zapomenout na svou velkou lásku – Torakovu matku (Vyhnanec klanů, s. 265). Rozdíly ve vnímání ženské a mužské role se objevují u různých klanů. V ukázce lze 65
porovnat přístup Havranů a Tuleňů. Zeptala se ho, kam má namířeno. „Přece k Jezeru sekyr. Ty se vrať ke klanu. Já Toraka najdu.“ „Cože?“ „Nemůžeš jet se mnou v kajaku.“ „To by mě ani nenapadlo,“ zalhala. „A kdybys šla po souši, nestačila bys mi.“ Když spatřil její ohromený výraz, povzdechl si. „U nás na ostrovech ženy vždycky zůstávají na souši. To muži se vydávají na lov a rybařit.“ Renn si odfrkla. „Ve Hvozdu to máme zařízené jinak.“ „Možná. Ale já jsem z Tuleního klanu a dodržuju naše zvyky. Proto se vrať do tábora, Renn. Se mnou nepojedeš.“ (Vyhnanec klanů, s. 126)
Obydlí M. Paverová v sérii Letopisy z hlubin věků střídá různá prostředí, ve kterých se příběh odehrává. Tomu odpovídají i různá obydlí jednotlivých klanů. Havrani žijí ve čtyřech velkých chýších potažených sobí kůží (Bratr vlk, s. 58). Klan Jelenů žije v jediné veliké chýši se sedmi vchody zakrytými jelenicemi, která z dálky připomínala hromadu jalovcových větví (Zrádce přísahy, s. 112). Vydry svůj tábor vystavěly na Jezeře sekyr. Tábor plul v oblacích zelenkavého kouře nad Jezerem, spojený se zemí jen úzkou lávkou. „Stojí na kůlech,“ pronesl užasle Bal. Do dna Jezera byly zatlučeny klády a na těch spočívaly spletené dřevěné desky. Na nich se hrbily nízké Vydří chýše z rákosí. K příchozím zavanul nahořklý kouř a vůně ryb. (Vyhnanec klanů, s. 134)
V bezlesých pustinách na severu se příbytky staví ze sněhu, jako například „rozlehlá hrbolatá sněhová chýše se třemi menšími kolem, jež s ní byly propojeny krátkými chodbami,“, kterou bylo možné vidět v tábořišti Sněžných lišek (Pojídač duší, s. 87). Při návštěvě společného zimního tábora Horských klanů si Torak všímá různých typů obydlí jednotlivých klanů, „veliké kožené stany Horských zajíců, drnové chýše Jeřábů i podlouhlé stavby zpevněné sněhem, které patří Labutím.“ (Lovec duchů, s. 102) E. Štorch prostředí nestřídá a rody jsou usazeny na jednom místě po delší dobu. Obydlí rodů usazených na našem území jsou mnohem prostší. Lidé obývají chatrče ze dřeva, které obklopují malá pole. Dým se prodíral ven střechou, spletenou z větví a přikrytou kožemi. Vypadalo to, jako by chatrč hořela. Komína ani oken nebylo. Obyvatelé všech chatrčí si tak svítívají ohněm, nebo za lepšího počasí odhrnují závěsové kožišiny u vchodu do chýší. (Osada Havranů, s. 15)
Odlišné byly způsoby táboření tlupy v Lovcích mamutů, kdy lidé spali u ohně pod otevřeným nebem nebo používali kožené stany. Zimu nejčastěji přečkali v jeskyních. Pokud žádná jeskyně nebyla k dispozici, přebývali „v pěti doupatech ve sněhu vyhrabaných a 66
kožešinami vystlaných jako Eskymáci. Hřejí se druh o druha a odevzdáni v osud hledí smrti vstříc.“ (Lovci mamutů, s. 278) Výroba pazourkových nástrojů Informace o pazourku a výrobě nástrojů podávají oba autoři. M. Paverová nechá postavu Fin Kedinna vyrábět pazourkový nůž, zatímco si povídá s Torakem o nebezpečném poslání jít hledat lék (Toulavý duch, s. 37 – 38). E. Štorch v Minehavě představuje postavu Žvejkala, mistra ve výrobě pazourkových nástrojů, který se snaží přijít na dokonalejší způsob upevnění nože do rukojeti (s. 81 – 83). Obě pasáže zmiňují, že je obtížné získat pazourkovou pecku, která se vykytuje pouze na pobřeží. Proto je nutné směnit ji za „rohovinu a lososí kožky“ či „liščí kožich“. Mluví se také o náhradních materiálech jako „břidlici, paroží a kosti“ nebo „obyčejný křemen a jiné tvrdé a štípatelné kameny“, které se ale pazourku nevyrovnají. Z pecky se dobře vypočítanými ranami odštěpují kousky pazourku, které se zbrousí a zasadí do rukojeti nože. Fin Kedinn jako rukojeť použije holenní kost soba s drážkou pro upevnění střenky. Pro spojení použije pryskyřici a celou „rukojeť omotá roztřepeným kořenem borovice, aby se dala s jistotou sevřít v dlani.“ Žvejkal se snaží přijít na to, v čem je upevnění koupeného nože lepší, což se mu úspěšně podaří. „Vidíš, Lupene? Tady to máme. Ten nožík má tuhle v boku vyťukaný vrub — no, tuhle dole — a to je celé tajemství! Za ten vrub nitka pevně drží a nemůže se smeknout! Je to vtipné — máme to!… Takové vruby budeme dělat také! To budou teď nože!" Žvejkal jásal a mlel ústy nevídanou rychlostí. Objevil tajemství lepší výroby nožů. Rozčilením se mu třásly ruce, když nastrčil nožík znova do kosti a přivázal jej nitkou z jelení šlachy. Ano, je tomu skutečně tak — vrub je v noži vylámán jedině proto, aby jej pevně držel v rukojeti! Tak je to! Už nebudou nože vypadávat a ztrácet se! (Minehava, s. 83)
Pazourkové nástroje si podobným způsobem vyrábí i paleolitická tlupa. Také oni směňovali pecky za kožešiny. Mezi nástroje, které si v čase blahobytu tlupa vyrobila, patří „i jehly s provrtanými oušky, šídla, vidlice na maso, škrabky, velké lžíce, harpuny na lov ryb“. Zvlášť podařené a oblíbené nástroje si každý lovec poznamenal vyrytými značkami. Takový označený nástroj byl „jeho“ a nikoho ani nenapadlo přivlastnit si takový předmět (Lovci mamutů, s. 172). K dalším zajímavým nástrojům, které jsou v knihách zmíněny, patří například kamenná miska, kterou dostane Torak u Tuleňů. Zdá se mu příliš těžká a nechápe, proč Tuleni vyrábějí
67
misky z takového materiálu. Autorka pak nenápadně využívá tento pro Toraka nezvyklý nástroj k následující úvaze: „U Ducha, proč někdo vyrábí misky z kamene?! Jak je pak nese, když se tábor stěhuje jinam? To, co ho napadlo, znělo překvapivě: co když se Tuleni nikdy nestěhují?“ (Toulavý duch, s. 133) Havranpírko si do topůrka sekyrky vbil zlatá zrnka v podobě havraního znaku, i když se mu Veveřice smála, že „lesklá zrníčka“ k ničemu neslouží (Osada Havranů, s. 34). Hodnotu zlata, kterou si v té chvíli ještě obě postavy neuvědomují, Havranpírko využije na konci příběhu, kdy za zlato nakoupí dobytek, který pak poslouží jako výkup za Veveřici. Havrani nerozumí, proč má zlato pro kupce takovou cenu. „Překvapuje nás, když pravíš, že ono kouzlo, zlato, zaslepuje rozum kupců, že pošetile dávají za ně nejcennější statky. Nu, nám svou směšnou láskou k zlatu pomohli k novému bohatství. Vpravdě vidíme, že v zlatě je skryto skutečné kouzlo: My jsme byli chudí, kupci byli bohatí - teď my jsme bohatí a hloupí kupci mají jen mrtvé zlato. - Až se ho nabaží, zahodí je do jámy, my však dobytek zachováme a rozmnožíme.“ (Osada Havranů, s. 124)
Motiv bezcennosti zlata pro pravěkou společnost se objevuje i v Lovcích mamutů. Zlato není k jídlu a nerozdělá oheň, proto nachází využití jako bezcenná hračka pro děti. Děti tu v písku nacházejí hojná lesklá zrnéčka, sem tam i větší žluté kousky. Krásně svítí a děti jich za malou chvíli nasbíraly hromádku. I v kamenech, z kterých stavějí hráze v potůčku, třpytí se lesklá zrnka. Děti běžely do tábora pochlubit se svým objevem. Ženy bez zájmu pohlédly na zlatá zrnka – vždyť nejsou k jídlu! – a usmály se na děti. Pak šly ještě nasbírat zásobu dříví na noc. (Lovci mamutů, s. 186)
Klanová zvířata Role klanového zvířete je podobná u obou autorů. Klanové zvíře slouží jako ochránce rodu a jsou mu přinášeny obětiny, výměnou za to ale nesmí být příslušným klanem loveno. E. Štorch existenci klanových zvířat zmiňuje například v povídce Na Vltavě, ale velký vliv na každodenní život lidí klanová zvířata nemají. „Víš přece, že medvěd je u nás tabu a nemá se lovit. Ani vy Bobři nelovíte svá totemová zvířata, která jsou vám tabu, a jejich kožešiny k výměně nenabízíte.“ „Však jsem přinesl oběť duchům, že mi dali medvěda ulovit, a jsou již smířeni,“ omlouval se Prskavý bobr. (U Veliké řeky, s. 29)
Pravidla k ochraně klanových zvířat ovšem lze pozměnit. Když Medvědy ohrožoval velký medvěd, který zabil několik příslušníků jejich rodu, mezi něž patřila i sachemova dcera, rozhodl náčelník, že medvěd musí být posedlý Zlým duchem, a proto Medvědi mají právo ho zabít. Stažená houně obrovského medvěda a chutná medvědí pečínka dokazovaly konec obávané šelmy, konec úzkosti a strachu. Pěkné kousky masa obětovali Medvědi svému totemu (rodovému
68
bůžku) Velikému medvědovi na usmířenou, aby se na ně nehněval, že pojídají maso zvířete jemu zasvěceného. (Minehava, s. 9)
Propracovanější mytologii v tomto ohledu podává M. Paverová. Klanové zvíře se nesmí zabít, pro všechny navíc platí společný zákaz ubližovat zvířatům – lovcům, což zakazuje „nejpřísnější klanový zákon: člověk nesmí ublížit žádnému lovci z Hvozdu.“ (Pojídač duší, s. 12) Systém klanových zvířat je ale přizpůsoben přežití lidí a ne naopak, jak dokládá tato situace. „Tuleni nám dávají všechno. Jsme prostě lid Tuleňů.“ Torak se zamračil. „Ale nikdo přece nesmí zabít své klanové zvíře. Copak vy ano?“ Všichni tři se zhrozili. „Ale to jsme přece nikdy neudělali!“ vykřikl dotčeně Detlan. Rozhořčeně se udeřil do proužku tečkované kůže ve své haleně. „Tohle je naše klanové zvíře! Skvrnitý tuleň! To, co lovíme a co jíme – to je šedý tuleň!“ O takové zásadě Torak ještě jaktěživ neslyšel, ale přišla mu dost vypočítavá a neupřímná.“ (Toulavý duch, s. 134)
Lov M. Paverová věnuje velkou pozornost lovu a rituálům, které úspěšný lov doprovázejí. Před lovem se pronese přání ke klanovému zvířeti. Renn si proto přeje: „Ať můj klanový ochránce letí se mnou a pomůže mi, aby se lov vydařil.“ Torak je překvapený, protože jeho slova před lovem jsou podobná: „Ať můj klanový ochránce běží se mnou.“ (Bratr vlk, s. 125) Po úspěšném lovu je poděkováno jednak přímo ulovené kořisti, jednak klanovému ochránci. „Vedl sis dobře,“ pochválil ho nejistým hlasem chlapec. „Byl jsi statečný a chytrý a vydržel jsi utíkat celý den. Slibuju, že dodržím úmluvu s Duchem světa a postarám se o tebe s úctou. A teď odejdi v pokoji.“ Odpověděl mu mrtvý pohled velkých temných očí. Cítil ke zvířeti vděčnost, ale i hrdost. Byl to jeho první velký úlovek. (Bratr vlk, s. 46) „Ze srdce děkuju klanovému ochránci za tohle maso,“ zamumlal slova, která odříkal už tolikrát. (Toulavý duch, s. 69)
Kořist se musí vždy celá zpracovat a nesmí se nic nechat nazmar, jak říká „nejstarší ze všech zákonů“. Pokud by toto pravidlo lovec nedodržel, hrozilo by mu, že na sebe přivolá neštěstí a Duch světa mu příště nesešle další kořist (Toulavý duch, s. 70). Součástí loveckého zákona je pravidlo, že raněné zvíře je nutné zabít a zpracovat (Toulavý duch, s. 68). Z každého jídla se malá část odevzdá klanovému ochránci. Takže například z pečeného tetřeva, na kterém si pochutnává Torak, to je stehno, které utrhl a nabodl na větev břízy, aby tak odevzdal obětinu svému klanovému ochránci (Bratr vlk, s. 36). Podobně vypadá obětina ve Zrádci přísahy. V té době už Torak ví, že nepřísluší k žádnému klanu, přesto však obětinu 69
vykoná, část jídla věnuje Hvozdu. Než se pustili do jídla, hodil Bal na mělčinu sousto tresky pro Matku moře a klanové ochránce. Torak, který žádného klanového ochránce neměl, položil kousek losí klobásky pod jalovcový keř jako obětinu Hvozdu. Bylo to trochu zvláštní, protože Hvozd ležel celý den cesty po Moři na východ. Ale chlapci by připadalo ještě podivnější, kdyby z jídla nic neobětoval. (Zrádce přísahy, s. 7)
E. Štorch se mnohem více zajímá o popis lovu než o způsob, jakým mohli lidé o kořisti přemýšlet. Proto je větší pozornost věnována hrdinskému zápasu s šelmou, jako například v boji Havranpírka s rysem. Po zápase už je jen zmíněno, že si Havranpírko odnesl rysí kožešinu jako trofej (Osada Havranů, s. 92). Náboženství a magie V přístupu k nadpřirozenu a magii se postoj autorů liší. V příbězích E. Štorcha se víra v nadpřirozeno samozřejmě objevuje, hrdinové se ale často řídí vlastním rozumem a strach a víru svých nepřátel využívají k vlastním cílům. Postavy nemají strach, když překročí náboženské normy jiného rodu, čímž se snižuje i váha jejich víry. Reálně nemá víra lidí téměř žádný dopad na běžné rozhodování. Mladý Sokol Lupen málem hodí do posvátného jezírka kámen, ale na poslední chvíli se zastaví. Jeho myšlenkový pochod sice zmiňuje strach z porušení příkladu, vzápětí si ale odběhne hrát s kamarády. Málem by se byl těžce prohřešil! Voda posvátného jezírka na Pustém vrchu by byla znesvěcena hozeným kamenem! Těžký trest by na nešťastníka seslala mocná Velbába, uražená tak nerozvážným činem! Možná — i smrt! Lupen byl rád, že se nedal strhnout, a celého jej naplnil pocit ulehčení. (Minehava, s. 61)
Toto jezírko je přitom v příběhu znesvěceno, a to dokonce dvakrát. Jednou do něho vkročí Havranpírko, který ale nemá ponětí, že se jedná o tabu místo (Minehava, s. 161). V druhém případě do posvátného jezírka schová Silný bobr ukradené pazourkové pecky. Jeho ale neznalost neomlouvá, protože už před krádeží u Sokolů pár dní přebýval, a proto musel vědět, že jezírko je tabu. Magickou moc má v příbězích E. Štorcha sachem, což je náčelník a čaroděj v jedné osobě. V ukázce léčebného rituálu není úlevy pacienta dosaženo magií, ale pouhým faktem, že se po otravě jídlem vyzvracel. Pak vstoupil do chýše Vrtilky, opuštěné ženy Divousovy. Sehnul se u vchodu a zamával žhavou větví, takže se opět rozhořela. Posvítil si do kouta, kde ležela nemocná žena. Vrtilka si sedla na kožišiny a vzdychala. "Veliký duch ti dá zdraví, ženo!" řekl sachem a hned začal své léčení. Mručel rozmanitá zaklínání a zakončoval je vždycky zvoláním: "Vari – vari odtud, zlá nemoci!" Přitom žhavou hlavní točil kolem nemocné ženy. Dým podráždil ubohou, takže se rozkašlala.
70
Vydávila nějaké zbytky ryb, které byla včera pojedla, ač byly zkyslé. "Veliký duch ti pomohl, Vrtilko!" potěšen zvolal sachem. Nemocné se vskutku velmi ulevilo. Už necítila hryzení a těžkosti v břiše. Ještě několikrát vyprskla, utřela si pot a pak si klidně lehla. Černý havran poznal, že už bude dobře; nechal tedy nemocnou usnout a vyšel z chýše. (Osada Havranů, s. 61)
Ve vážné situaci ale kouzla čaroděje nemusí pomoct. I když rodový čaroděj Medvědů „přináší oběti, vzývá Velikého ducha, modlí se k rodovému totemu, prosí, slibuje, zpívá, tančí – a všecko jako by peříčka do větru pouštěl. Černá smrt dáví rodáka za rodákem.“ Čaroděj má pro nepřízeň Velikého ducha vysvětlení a jakoukoliv odpovědnost odmítá: „Proč nemohu usmířit Velikého ducha a Medvěda, náš mocný totem? Protože jste s Bobry nerozvážně zabili medvěda na Vidouli! Vyhlásili jste nepřátelství proti medvědu, tvrdíce, že je posedlý zlým běsem, a zapomněli jste, že každý medvěd je posvátný a v ochraně našeho totemu… Sami jste vinni černou smrtí, nejen Bobři, kteří medvěda ubili! Jak bych mohl teď já sám usmířit váš těžký zločin? Vaše vina – váš trest!" (Minehava, s. 14)
Magie u klanů z Letopisů z hlubin věků je reálná, zejména co se týče Torakových schopností toulavého ducha. Z dnešního pohledu se jedná o stavy mimo vědění navozené žvýkáním speciálního černého kořene. V tomto stavu se dokáže Torak na chvíli přenést do těla zvířete a vnímat svět jeho smysly. U klanů z Letopisů z hlubin věků je funkce čaroděje a náčelníka oddělená. Funkce mohou být zastávány ženami i muži, pravidla ale jsou u každého klanu jiná. U Havranů mají náčelníka Fin Kedinna, čarodějkou je Saeunn s Renn jako případnou nástupkyní. U Zubřího klanu ovšem ženy čarodějky být nemohou (Zrádce přísahy, s. 165). Základním úkolem čarodějů bylo léčit nemoci a mít vidění o tom, kde se najde kořist nebo jaké bude počasí. Způsob léčení popisuje Renn. „Když je někdo nemocný,“ vysvětlovala a cítila se přitom dospěle, „je to většinou kvůli tomu, že něco špatného snědl. Ale někdy to bývá proto, že se jeho duše nechaly odlákat démony. Nemocné duše je třeba zachránit. Saeunn to dělala mockrát. Přivázala si na prsty rybí háčky, aby ty duše mohla chytit, a pak vypila zvláštní lektvar, který uvolnil její vlastní duše. Ty pak mohly jít a hledat.“ (Toulavý duch, s. 24)
I Renn využívá svou chytrost k manipulaci s lidmi. Když se dostane do zajetí k Zubrům a prohlásí se za čarodějku, tvrdí o píšťalce, která nevydává lidským uchem slyšitelné tóny, že to „je kouzelná kost, která přivolává duchy“ a nesmí se jí dotknout nikdo kromě ní. Píšťalka opravdu nevydává tóny, které by bylo slyšet, ale Torak a Renn jí používají na přivolání Vlčka. Vlček do tábora Zubrů opravdu přiběhne a spolu s ním přiletí ochočení havrani Rip a Rek. Výsledný dojem na Zubry zapůsobí tak, že opravdu uvěří, že Renn je čarodějkou (Zrádce přísahy, s. 165). Torak se zlobí na lidi z klanů Hlubokého hvozdu, že se nechali manipulovat Thiazim a 71
nikdy nezpochybnili jeho slova. Fin Kedinn mu na to odpoví, že někteří lidé potřebují jistotu, tak „jako břečťan, který se plazí po kmeni dubu“. Vypráví Torakovi o vlastních zkušenostech, které nasbíral při svých cestách. „Když jsem byl mladší, vydal jsem se na Daleký sever a lovil se Sněžnými liškami. Jednoho dne jsme spatřili na obloze zelenou záři a já zvolal – koukejte, to je První strom! Lovci z klanu Sněžných lišek se smáli a pak mi vysvětlili, že to není První strom – že je to oheň, který si zapalují jejich mrtví, aby se zahřáli. Později, když jsem pobýval u Jezera sekyr, mi Vydří klan vyprávěl, že je to obrovské rákosí, které střeží duše jejich předků.“ Odmlčel se. „Tak kdo má pravdu?“ (Zrádce přísahy, s. 246)
Obětiny Shodně oba autoři používají motiv posvátného dubu. U M. Paverové se jedná o Velký dub na Posvátné mýtině v Hlubokém hvozdu. Torak poprvé vidí dub v tomto stavu. Větve toho stromu nezjemňoval jediný lísteček – jeho pupeny spořádali démoni –, zato mu z větví visely jakési malé, bachraté předměty... Zdechliny. Příliš malé na to, aby mohly být lidské, a příliš zetlelé, aby dokázal určit, komu ta tělíčka patřila. Zabitá šelma. Vybavil si, jak mu Fin Kedinn vyprávěl o hrozných časech před mnoha a mnoha zimami, kdy klany zabíjely zvířecí lovce, dokonce i lidi. (Zrádce přísahy, s. 129)
Na Posvátnou mýtinu může v čase nejvyšší nouze vstoupit kdokoliv a požádat Ducha světa o pomoc. Protože ale toho roku nevyrašily na dubu listy, zakázal vstup na mýtinu všem cizím lidem čaroděj Divokých koní, kterým je Pojídač Thiazi. Pro splnění žádosti či přání je nutné něco obětovat, nějaký předmět, jídlo nebo také pramen vlasů, který má největší hodnotu, neboť člověk obětuje část sebe. Renn vysvětluje Torakovi, proč by podobná oběť mohla být nebezpečná: „Já vím, ale mysli! Ve tvých vlasech je přece část tvé duše světa. A kolem běhají tokoroti. Kdyby se jí zmocnili, nikdo neví, co by se mohlo přihodit.“ (Lovec duchů, s. 66) Podobně funguje i posvátný dub u E. Štorcha, ke kterému lidé nosí různé obětiny, aby si zajistili přízeň duchů. Cizinec by se byl podivil, jak zvláštní ovoce nese tento dub. Teprve zblízka se může rozeznat, že větve stromů jsou ověšeny sty a sty drobných předmětů. Mezi listím je vidět lebky a kosti kraví, kozí, psí, kůže, vyschlé maso, chléb, cáry, zuby i lidské kadeře. Zbožný lid tak uctívá posvátný rodový strom. Kolemjdoucí tu uloží dárek; nemá-li nic jiného, aspoň střípek nebo kamínek položí na rozpukanou větev. Nikdo nesmí posvátný strom poškodit ani větvičku z něho ulomit. Děsné neštěstí by stihlo toho, kdo by se opovážil spáchat něco podobného. Místo pod korunou stromu, pokud sahá její stín, je také posvátné, tabu. (U Veliké řeky, s. 50)
Fungování magie i jejího vlivu na myšlení lidí je možné si ukázat na příkladu kůlu kletby, který klany Hlubokého hvozdu zarazí doprostřed cesty. Popis kůlu je jednoznačně odpudivý. Na vrcholku oštěpu povlával svazek lístků, v jejichž středu dívka poznala jedovatý rulík. Mezi
72
nimi viselo cosi tmavého, velikého asi jako mužská pěst... Renn se zvedl žaludek. Ta věc, visící z konce oštěpu, byla pěst. Gaupova uťatá ruka. Poselství kůlu kletby bylo jasné. Dál se nesmí. (Zrádce přísahy, s. 68)
Dále je ovšem zmíněno, jak působí jeho kouzlo na lidi, kteří kolem něj projdou. „Když kolem něj projdeš bez patřičného kouzla, onemocníš a zemřeš. Ta kletba není vidět, ale je tam. Přivábí k tobě démony horkosti jako plamen můru.“ (Zrádce přísahy, s. 72) Lidské oběti Lidské oběti se ve světě Letopisů z hlubin věků téměř nevyskytují. Výjimkou je magický rituál Pojídačů duší, který má vyvolat démony. Základem je obětování zvířat – lovců, což je porušení klanového zákona. Jednou z plánovaných obětí je i člověk, Torak s Renn ale rituál přeruší (Pojídač duší, s. 139). Ve světě E. Štorcha jsou lidské oběti běžné. V Minehavě se rod Sokolů chystá obětovat malé dítě, které „pije krev matce“, což znamená, že je posedlé. Obětování malého děťátka na lidi hluboce působí, ale vědí, „že oběť je nutná v zájmu všech“. Naštěstí se v pravou chvíli objeví Minehava, která provede tajemné kouzlo. Jako zkušená zubařka totiž zjistí, že dítě má předčasně vyvinuté zuby, kterými matku kouše (Minehava, s. 88). Zatímco Sokoli byli zarmoucení, když museli obětovat dítě z vlastního rodu, veškeré zábrany k lidským obětem padnou v případě nepřátelských zajatců. Potom mladíci hocha svázali a svolali všechen ostatní rod na podívanou. Přišel sachem, náčelník rodu Vlků, a ptal se hocha: „Jaký je tvůj totem? - Bobr? -- Volavka?“ Ale hoch se jen zlostně šklebil a neříkal nic; nejspíš ani tomu nerozuměl. Nikdo z mužů nevěděl, z kterého rodu by zajatec byl. „A co s ním, upálíme to štěně!“ vykřikl Kňučivý vlk. „Tak, tak, hejsa, tak, tak!“ radostně volali Vlci a hned snášeli hranici klestí a sbírali suchou trávu na podpal. Mladí Vlci vyskakovali nedočkavostí a tleskali rukama, že budou pálit cizího hocha. (U Veliké řeky, s. 57)
Pohřeb Popis pohřebních rituálů je pro autory další příležitost, jak čtenářům přiblížit historické reálie. E. Štorch ve svých dílech popisuje opravdové archeologické nálezy hrobů. Jedním z nich je i pohřeb Niany, Kopčemovy matky, která je pohřbena v táborovém ohništi, a proto „tak nejlépe a trvale splyne s tlupou“. K mrtvému tělu se pokládají dary, protože „každý člen tlupy si zajišťoval přízeň mrtvé do budoucna a další dobrý styk s ní nějakým dárkem.“ Dárkem mohl „skvostný náhrdelník“, „pazourkové nástroje“, „drobné ozdůbky z mušliček, kostiček a zubů.“ Tělo pak bylo přikryto velikou mamutí lopatkou a zaházeno hlínou (Lovci 73
mamutů, s. 34 – 35). Při pohřbu Klucha není jeho tělo spáleno v táborovém ohni, rituály ale probíhají podobně a Kluchovi jsou do hrobu položeny dary od členů tlupy (Lovci mamutů, s. 71). Jiným příkladem je pohřeb náčelníka Medvědí síly, kdy spolu s mrtvolou je zaživa pohřbena jeho žena a dva kluci a dívka vybraní z dětí v osadě (U Veliké řeky, s. 52 – 53). Ve světě M. Paverové se liší způsoby pohřbu u jednotlivých klanů. U všech ale platí zákaz vyslovení jména mrtvých po dobu „pěti zim od chvíle, kdy zemřel.“ O mrtvých se může zmínit jen opisem, a to vyslovením jmen rodičů zemřelého (Bratr vlk, s. 62). Dotýkat se zemřelého přináší neštěstí a může to být nebezpečné. Když duše opustí tělo, můžou být rozzlobené, zmatené nebo se prostě nechtějí vydat na Cestu mrtvých. Když se k nim někdo z živých nebezpečně přiblíží, duše bez těla ho může zkusit posednout, nebo ho pronásleduje až domů. (Bratr vlk, s. 187)
Havrani uchovávají kosti mrtvých do tří pahorků, jeden o hlavu vyšší než Torak a dvou menších. Na místo, kde spočívají kosti zesnulých z jiného klanu, se nesmí vkročit, aby nebyli uraženi duchové jejich předků (Bratr vlk, s. 92). Věděl, že Havrani ponesou Oslakovo tělo do určité vzdálenosti od tábora, kde mu vybudují Lože mrtvých: nízké lůžko z větví jeřábu, na které pak položí tělo tváří k řece. Oslakovy duše se podobně jako lososi vydají na svou poslední pouť proti proudu až k Vysokým horám. Obřad u lože mrtvých bude krátký. A až se Havrani se svým bratrem navždy rozžehnají, ponechají jeho tělo v lese. Tak jako se Oslak za svého života živil tvory Hvozdu, budou se teď po jeho smrti živit jiní na něm. Teprve za tři úplňky bude Vedna smět posbírat jeho kosti a přidat je k mohyle s ostatky předků Havraního klanu. Ale podobu pěti dalších zim ani ona, ani nikdo jiný nebude smět vyslovit jeho jméno. (Toulavý duch, s. 43 – 44)
Jiné rozloučení s mrtvými má klan Tuleňů, kteří mrtvé posílají v kajaku na Plavbu smrti. Do kajaku vkládají členové klanu různé dárky. Loď s mrtvým je odvezena na širé moře a pak proděravěna, aby se mrtvý vrátil „do náručí Matky moře. Ryby pak ohryzají Balovi maso z kostí, tak jako on zaživa pojídal to jejich.“ (Zrádce přísahy, s. 25 – 26) Mezilidské vztahy V rámci jedné společenské skupiny byly vztahy rodu přátelské. Všichni členové museli držet pospolu, neboť jednota zajišťovala přežití. V Lovcích mamutů E. Štorch ovšem ukazuje, že platilo právo silnějšího, v situaci, kdy Rváč ukradne kořist Kopčemovi a Veverčákovi a před ostatními lovci ji vydává za svou. Obtížnost přežití zachycují zejména Lovci mamutů. V dobách hojnosti si děti ochočily štěně divokého psíčka. O tom, co se s ním stalo v následující kruté zimě, se píše:
74
„Ochočeného psíka, miláčka dětí a své první domácí zvíře, dávno již snědli.“ (Lovci mamutů, s. 278) Jinou krutou pasáží je popis útěku před nepřátelskou tlupou. Mrzutá Skuta shodila vrnící děvčátko, jež měla přivázané na zádech, a naplácala mu. Děcko se hlasitě rozbrečelo. Lovci je hněvivě okřikovali: „Mlč, žábo, prozradíš nás!“ Ale hladové dítě se nedalo utišit. Trápili je komáři; mělo jich plno na očích a kolem úst. Skuta ji znovu shodila ze zad a cloumala jí na zemi. Vřískala ještě víc. Tu rozzlobená matka popadla holčičku za nohu a vztekle ji hodila za keř do bažiny. Křik přestal. A tlupa běžela dále, jako by se bylo nic nestalo. Skuta odhodila nepohodlné děcko — odhodila jen svou věc. Netřeba se zdržovat, dále! (Lovci mamutů, s. 59)
Dítě nakonec přežije, protože ho zachrání nepřátelští lovci s tím, že ho vychovají jako vlastní. V neolitických příbězích je známkou krutosti snadnost, s jakou se lidé uchylovali k lidským obětem. Z dnešního pohledu je také těžko omluvitelné dobíjení zraněných nepřátel a zajatců. Jediné postavy, které jsou kruté a nelidské ve světě M. Paverové, jsou Pojídači duší. Nikdo jiný není úplně zlý, problémem je spíš nevědomost a malá schopnost kriticky přemýšlet. Příkladem jsou dva mladíci, kteří chtěli pomáhat Pojídačům (Hord v Bratru vlkovi, a kluk od Lišek v Pojídači duší). Pod slibem, že získají velikou moc, oba vykonali zdánlivě bezpečné úkoly (chycení medvíděte, pomoc při chytání zvířat – lovců) bez toho, aniž by přemýšleli nad následky. Krutost doby zachycují zejména popisy nemocí, což bylo období, kdy fungování klanů bylo narušeno.
75
Závěr Cílem práce bylo porovnat, jakým způsobem E. Štorch a M. Paverová ve svých dílech pracují s historickou tématikou. Důvodem, proč si oba autoři vybrali pravěk jako prostředí, ve kterém se odehrávají jejich příběhy, je jejich celoživotní zájem o tuto dobu. E. Štorch byl nadšeným amatérským archeologem, M. Paverová se o pravěk a způsoby přežití v divočině zajímala od dětství. To je jedna z příčin, proč díla obou autorů působí realisticky a přesvědčivě, zejména v pasážích věnujících se lovu, zpracování potravy a způsobu života obecně. Je to dáno tím, že oba autoři byli ochotní zažít nezvyklé situace na vlastní kůži jen proto, aby to, co popisují, působilo věrohodně. Proto E. Štorch dokázal rozdělat oheň pomocí dvou dřívek a M. Paverová plavala s kosatkami nebo dlouhou dobu pozorovala vlky v rezervaci. Žánrové zařazení díla obou autorů jako historických románů pro děti a mládež je možné, pokud souhlasíme s tvrzením, že právě poznání pravěku jako historické epochy je nejhodnotnějším a nejdůležitějším poselstvím knih. (Z tohoto důvodu lze sérii Letopisy z hlubin věků M. Paverové chápat jako historické romány s prvky fantasy a ne fantasy s prvky pravěku.) Největší čtenářskou přitažlivost mají díla E. Štorcha v jednotlivých pasážích či kapitolách, které se věnují boji mezi rody, líčí lovecká dobrodružství, popisují způsob výroby nástrojů a zachycují pohřební rituály. Z dnešního pohledu ale knihy celkově postrádají sevřenější dějovou linku. Problémem je nevyhraněnost hlavních postav, které jsou bez hlubšího psychologického vývoje. Jako sporné se jeví zobrazení ženských hrdinek, které buď chybí úplně a čtenářky se musí ztotožnit se s chlapeckým hrdinou, nebo je postavení žen vykresleno jako podřadné. Ve starších vydáních je jazyk už zastarávající, což se snaží částečně napravit nová vydání, která ovšem jazyk upravují pouze podle současných pravidel pravopisu. Razantnější úprava, týkající se například slovosledu, by zase příliš narušila autorský styl. Letopisy z hlubin věků M. Paverové je kompozičně sevřená série, plná napětí a dějových zvratů. Mezi velké klady patří jazyk, kterým je série psána, čímž vyzdvihuji překlad Jany Jašové. Výchovné cíle, které v sérii nejsou nijak násilně vyzdvihovány, se snaží podporovat kritické myšlení, ale současně tolerovat názory jiných. Zároveň hrdinové stojí za svým a jsou ochotni bojovat proti zlu. Ve vnímání žen se projevuje genderová vyrovnanost hrdinů – 76
hlavními hrdiny jsou Torak a Renn. Popisné pasáže, které se věnují způsobu života v pravěku, jsou do textu plynule zapracovány a nepostrádají nic z historické přesnosti. Dílo M. Paverové si zaslouží větší pozornost, než jaké se mu zatím dostává. Proto bych si jako další cíl do budoucna stanovila propagaci celé série při výuce. Využití vidím zejména v hodinách dějepisu, nebo projektové výuce.
77
Seznam literatury PRAMENY PAVER, Michelle. Letopisy z hlubin věků: Bratr vlk. Vyd. 1. Praha: Knižní klub, 2005. 246 s. ISBN 80-242-1534-9. PAVER, Michelle. Letopisy z hlubin věků: Lovec duchů. Vyd. 1. Praha: Knižní klub, 2010. 246 s. ISBN 978-80-242-2829-7. PAVER, Michelle. Letopisy z hlubin věků: Pojídač duší. Vyd. 1. Praha: Knižní klub, 2006. 278 s. ISBN 80-242-1792-9. PAVER, Michelle. Letopisy z hlubin věků: Toulavý duch. Vyd. 1. Praha: Knižní klub, 2006. 291 s. ISBN 80-242-1590-X. PAVER, Michelle. Letopisy z hlubin věků: Vyhnanec klanů. Vyd. 1. Praha: Knižní klub, 2008. 276 s. ISBN 978-80-242-2109-0. PAVER, Michelle. Letopisy z hlubin věků: Zrádce přísahy. Vyd. 1. Praha: Knižní klub, 2009. 254 s. ISBN 978-80-242-2432-9. ŠTORCH, Eduard. Lovci mamutů: román z pravěku. 21. vyd., (v Albatrosu 13. vyd.). Praha: Albatros, 1977, 298 s. ŠTORCH, Eduard. Minehava: obraz života nejstarších osadníků v naší vlasti. 7. vyd. Praha: Albatros, 1988. 251 s. ŠTORCH, Eduard. Osada Havranů: příběh z mladší doby kamenné. 6. vyd., (v Albatrosu 5. vyd.). Praha: Albatros, 1982, 124 s. ŠTORCH, Eduard. U Veliké řeky: dobrodružství dávných lovců na Vltavě. 8. upr. vyd., v (Albatrosu 4. vyd.). Praha: Albatros, 1972, 147 s. LITERÁRNÍ TEORIE ADAMOVIČ, Ivan. Slovník české literární fantastiky a science fiction. 1. vyd. Praha: R3, 1995, 349 s. ISBN 80-85364-57-3. ČEŇKOVÁ, Jana. Vývoj literatury pro děti a mládež a její žánrové struktury: adaptace mýtů, pohádek a pověstí, autorská pohádka, poezie, próza a komiks pro děti a mládež. Vyd. 1. Praha: Portál, 2006, 171 s. ISBN 80-7367-095-x DOKOUPIL, Blahoslav. Český historický román 1945-1965. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1987, 265 s.
78
HRABÁK, Josef a ŠTĚPÁNEK, Vladimír. Úvod do teorie literatury: celost. vysokošk. učebnice pro stud. filozof. a pedagog. fakult. 1. vyd. Praha: SPN, 1987. 269 s. Učebnice pro vysoké školy. JOCKENHÖVEL, Albrecht. Dějiny světa: globální dějiny od počátků do 21. století. Vyd. 1. Praha: Vyšehrad, 2012, 475 s. ISBN 978-80-7429-241-5. KOPÁL, Ján. Detský svet v umeleckom obraze: literatúra pre mládež a interpretačná teória. 1. vyd. Nitra: Pedagogická fakulta, 1991, 234 s. MOCNÁ, Dagmar a kol. Encyklopedie literárních žánrů. 1. vyd. Praha: Paseka, 2004. 699 s. ISBN 80-7185-669-X. NÜNNING, Ansgar, ed., TRÁVNÍČEK, Jiří, ed. a HOLÝ, Jiří, ed. Lexikon teorie literatury a kultury: koncepce - osobnosti - základní pojmy. Vyd. 1. Brno: Host, 2006. 912 s. ISBN 807294-170-4. PETERKA, Josef. Teorie literatury pro učitele. 2., přeprac. vyd. V Praze: Univerzita Karlova, Pedagogická fakulta, 2006. 248 s. ISBN 80-7290-244-X. PETRŮ, Eduard. Úvod do studia literární vědy. 1. vyd. Olomouc: Rubico, 2000. 187 s. ISBN 80-85839-44-X. TODOROV, Tzvetan. Poetika prózy. Vyd. 1. Praha: Triáda, 2000. 333 s. Paprsek; sv. 3. ISBN 80-86138-27-5. TODOROV, Tzvetan. Úvod do fantastické literatury. 1. české vyd. Praha: Karolinum, 2010, 166 s. ISBN 978-80-246-1676-6. TOMAN, Jaroslav. Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury: pro studenty učitelství 1. stupně ZŠ. 1. vyd. České Budějovice: Jihočeská univerzita, 1992, 98 s. MICHELLE PAVEROVÁ ARMITSTEAD, Claire. A yucky feast for many a tailless cub. The Guardian: UK News [online]. September 3, 2004 [cit. 2015-05-14]. Dostupné z: http://www.theguardian.com/uk/2004/sep/03/harrypotter.books From Africa to Wimbledon & Beyond…. Michelle Paver. [online]. October 7, 2010 [cit. 2015-04-26]. Dostupné z: http://www.michellepaver.com/from-africa-to-wimbledon-beyond/ HARDYMENT, Christina. Ghost Hunter By Michelle Paver. The Independent: Books: Reviews. [online]. September 22, 2009 [cit. 2015-05-11]. Dostupné z: http://www.theguardian.com/books/2007/oct/27/featuresreviews.guardianreview29 HARDYMENT, Christina. Oathbreaker, By Michelle Paver. The Independent: Books – Reviews. [online]. September 16, 2007 [cit. 2015-05-02]. Dostupné z: 79
http://www.independent.co.uk/arts-entertainment/books/reviews/oathbreaker-by-michellepaver-931869.html HYNES, James. Children’s Books/Young Adult. The New York Times: Sunday Book Review [online]. July 15, 2007 [cit. 2015-05-12]. Dostupné z: http://www.nytimes.com/2007/07/15/books/review/Hynes.html?_r=1& KOČIČKOVÁ, Kateřina. Harry Potter, nebo Bratr vlk? IDNES.cz: Kultura [online]. 19.2.2006 [cit. 2015-05-15]. Dostupné z: http://kultura.idnes.cz/harry-potter-nebo-bratr-vlkdp0-/literatura.aspx?c=438114 Kronika temného dávnoveku I. – Brat vlk. Martinus.sk. [online]. © 2000-2015 [cit. 2015-0510]. Dostupné z: http://www.martinus.sk/?uItem=24037 MOSS, Stephen. Queen of the stone age. The Guardian: Children and teenagers [online]. [cit. 2015-05-26]. Dostupné z: http://www.theguardian.com/books/2007/sep/06/booksforchildrenandteenagers.jkjoannekathle enrowling Outcast. KIRKUS. [online]. May 1, 2008 [cit. 2015-05-11]. Dostupné z: https://www.kirkusreviews.com/book-reviews/michelle-paver/outcast-2/ PAULI, Michelle. A wolf in the hand luggage. The Guardian: Books [online]. October 9, 2010 [cit. 2015-05-13]. Dostupné z: http://www.theguardian.com/books/2010/oct/09/michellepaver-chronicles-darkness-guardian-prize POLÁČEK, Jiří. Nová dobrodružství Toraka a Renn. Ladění. 2007, XII: č. 3, s. 26-27. POLÁČEK, Jiří. Vyprávění z hlubin věků. Ladění. 2006, XI: č. 2, s. 21-22. POLEDNÍK, Ivo. Bratr vlk – Letopisy z hlubin věků I – Paver Michelle. Fantasy Planet. [online]. 22.2.2006 [cit. 2015-05-02]. Dostupné z: http://www.fantasyplanet.cz/clanek/bratrvlk-letopisy-z-hlubin-veku-i-paver-michelle POLEDNÍK, Ivo. Pojídač duší – Letopisy z hlubin věků III – Michelle Paver. Fantasy Planet. [online]. 26.4.2006 [cit. 2015-05-02]. Dostupné z: http://www.fantasyplanet.cz/clanek/toulavy-duch-letopisy-z-hlubin-veku-ii-paver-michelle POLEDNÍK, Ivo. Toulavý duch – Letopisy z hlubin věků II – Michelle Paver. Fantasy Planet. [online]. 26.4.2006 [cit. 2015-05-02]. Dostupné z: http://www.fantasyplanet.cz/clanek/toulavy-duch-letopisy-z-hlubin-veku-ii-paver-michelle SAID, SF. Hallowed ground. The Guardian: Books. [online]. October 27, 2007 [cit. 2015-0511]. Dostupné z: http://www.theguardian.com/books/2007/oct/27/featuresreviews.guardianreview29 Wolf brother. Michelle Paver: Books. [online]. 2010 [cit. 2015-05-20]. Dostupné z: http://www.michellepaver.com/wolf-brother/ 80
2010 – Zlatá stuha, výsledky. IBBY: Czech Republic. [online]. © 2010 [cit. 2015-05-20]. Dostupné z: http://www.ibby.cz/index.php/zlata-stuha-historie/55-2009-zlata-stuha-vysledky. EDUARD ŠTORCH Eduard Štorch. Slovník české literatury po roce 1945. ed. Milena Vojtková. [online]. 30.11.2006 [cit. 2015-05-10]. Dostupné z: http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=441&hl=%C5%A1torch+ KAKÁČ, Bohumil. Kdo byl Eduard Štorch. 1. vyd. Praha: Albatros, 1986, 206 s. KNITLOVÁ, Hana. Beletrizace dějin ve výuce dějepisu. Podveky, 2012. Dostupné také z: https://is.cuni.cz/webapps/zzp/detail/98626/. diplomová. SKLENÁŘ, Karel. Bohové, hroby a učitelé: cesty českých spisovatelů do pravěku. Vyd. 1. Praha: Libri, 2003, 422 s. ISBN 80-7277-158-2. SÝKOROVÁ, Ivana, MATOUŠEK, Václav. Od Svatého Václava k lovcům mamutů: hrdinové Eduarda Štorcha očima dnešních archeologů. Vyd. 1. Praha: Epocha, 1998, 116 s., [8] s. barev. obrazových příloh. ISBN 80-902129-8-0. ŠTOLL, Jiří. Dětská farma Eduarda Štorcha a československé alternativní školství ve 20.letech. Brno, 2008. Dostupné také z: http://is.muni.cz/th/171490/pedf_b/BP.pdf. bakalářská. časopisy BENEŠ, K.J. Lovci mamutů. Nový život: měsíčník pro soudobou literaturu a kritiku. 1953: s. 767-768. HEŘMAN, Zdeněk. Náhoda s hodnotou symbolu. Zlatý Máj. 1978, XXII: s. 265-268. PETRBOK, Jaroslav. Člověk diluviální. Úhor: Kritický měsíčník věnovaný literatuře pro mládež. 1913, I: 28. POLÁČEK, Jiří. Oživené příběhy Eduarda Štorcha. Ladění. 2000, V: s. 15-16. SEDLÁČEK, H. Eduard Štorch: V šeru dávných věků. Úhor: kritická revue věnovaná literatuře pro mládež. 1920, VIII: s. 80-81. ŠEBEK, A. Lovci mamutů. Zvon: týdenník belletristický a literární. 1919, XIX: s. 546. ŠNOBR, Jan. Eduard Štorch a jeho knihy pro mládež. Zlatý máj: kritická revue umělecké tvorby pro mládež. 1958, II: s. 70-74. VORÁČEK, J. Zobrazitel pravěké vlasti. Zlatý máj: časopis o dětské literatuře a umění. 1969, VIII: s. 104-105. 81
Seznam příloh Příloha 1 Bibliografický přehled děl Michelle Paverové Příloha 2 Obálky knihy Bratr vlk Příloha 3 Grafické předěly a ilustrace v sérii Letopisy z hlubin věků Příloha 4 Mapa
82
Příloha 1 Bibliografický přehled děl Michelle Paverové
2000 Without Charity, Corgi (v češtině nevydáno)
2001 A Place in the Hills, Corgi (v češtině nevydáno)
Trilogie Eden
2002 The Shadow Catcher, Corgi (v češtině nevydáno)
2004 Fever Hill, Bantam (v češtině nevydáno)
2005 The Serpent's Tooth, Bantam (v češtině nevydáno)
Letopisy z hlubin věků
2004 Wolf Brother, Orion Children's Books (2005 Bratr vlk, KK Euromedia)
2005 Spirit Walker, Orion Children's Books (2006 Toulavý duch, KK Euromedia)
2006 Soul Eater, Orion Children's Books (2006 Pojídač duší, KK Euromedia)
2007 Outcast, Orion Children's Books (2008 Vyhnanec klanů, KK Euromedia)
2008 Oath Breaker, Orion Children's Books (2009 Zrádce přísahy, KK Euromedia)
2009 Ghost Hunter, Orion Children's Books (2010 Lovec duchů, KK Euromedia)
2010 Dark Matter: A Ghost Story, Orion (2012 Kroky v temnotě, KK Euromedia)
Série Bohové a válečníci
2012 Gods and Warriors, Puffin (další výtisky pod názvem The Outsiders 2013)
česky Bohové a válečníci 1: Ostrov Bohyně 2013, KK Euromedia)
2013 The Burning Shadow, Puffin
české vydání se připravuje Bohové a válečníci 2: Hořící stín, pouze jako ebook)
83
2014 Eye Of The Falcon, Puffin
2015 The Crocodile Tomb – plánované vydání v srpnu
Příloha 2 Grafické předěly
smrčky
rákosí
ryby
pohoří
vidlice Pojídačů
bělokur
84
Ilustrace TAYLOR, Geoff. Ilustrace ke kapitolám. Letopisy z hlubin věků: Bratr vlk. Vyd. 1. Praha: Knižní klub, 2005. 246 s. ISBN 80-242-1534-9. Kapitola 1
Kapitola 3
85
Kapitola 26
Kapitola 29
86
Příloha 3 Obálky knihy Bratr vlk ŠŤASTNÁ, Jana. Obálka ke knize s využitím ilustrace Johna Fordhama. Letopisy z hlubin věků: Bratr vlk. Vyd. 1. Praha: Knižní klub, 2005. 246 s. ISBN 80-242-1534-9.
87
DEMOVIE, Juraj. Návrh obálky ke knize Brat vlk: Kronika temného dávnoveku 1. Vyd. 1. Nitra: Enigma, 2005. 237 s. ISBN 80-89132-27-8. Dostupné z: http://www.enigma.sk/files/obrazky/obalky/57.jpg.
88
RYAN, Amy. Wolf brother (Book design). Vyd. 1. New York: HarperTrophy, February 21, 2006. 320 s. ISBN: 9780060728274. Dostupné z: http://media.npr.org/assets/bakertaylor/covers/w/wolf-brother/9780060728250_custombabd64a925ca0ad170ae94a9a1ae5cf5c31b873f-s200-c85.jpg
89
Příloha 4 Mapa TAYLOR, Geoff. Mapa na předsádce. Letopisy z hlubin věků: Bratr vlk. Vyd. 1. Praha: Knižní klub, 2005. 246 s. ISBN 80-242-1534-9.
90
ANOTACE Jméno a příjmení:
Lucie Hambálková
Katedra:
Katedra českého jazyka a literatury
Vedoucí práce:
Mgr. Jana Sladová, Ph.D.
Rok obhajoby:
2015
Název práce
Srovnání pojetí historické tématiky v díle Eduarda Štorcha a Michelle Paverové
Název v angličtině:
A comparison of aproaches to historical themes in the works of Eduard Štorch and Michelle Paver
Anotace práce:
Cílem diplomové práce je porovnat díla Eduarda Štorcha a Michelle Paverové, která se odehrávají v pravěku. První kapitola definuje literárně teoretické pojmy (LPDM, historický román, fantasy), druhá a třetí se věnuje životním osudům autorů, jejich dílu a jeho přijetí odbornou veřejností. Stěžejní část práce tvoří čtvrtá kapitola Rozbor, kde jsou vybraná díla rozebrána z kompoziční, jazykové a tematické roviny.
Klíčová slova:
Eduard Štorch, Michelle Paverová, literatura pro děti a mládež, historický román, pravěk, doba kamenná
Anotace v angličtině:
The aim of this thesis is to compare the works of Eduard Štorch and Michelle Paver that are situated into the stone age. Biography and bibliography of both authors as well as the receptions their work is described in the first and second chapter. The most important part is the analysis that deals with composition, language and topics in selected novels of both authors.
Klíčová slova v angličtině:
Eduard Štorch, Michelle Paver, young adult literature, historic novel, prehistory, stone age
Přílohy vázané v práci:
ano
Rozsah práce:
81 s.
Jazyk práce:
český