Univerzita Palackého v Olomouci Fakulta tělesné kultury
DIPLOMOVÁ PRÁCE
2013
Bc. Michaela Lipenská
Univerzita Palackého v Olomouci Fakulta tělesné kultury
STANOVENÍ RELIABILITY MOTORICKÉHO TESTU SEBEHODNOCENÍ TĚLESNÉ ZDATNOSTI Diplomová práce
Autor: Bc. Michaela Lipenská, učitelství pro střední školy tělesná výchova – biologie Vedoucí práce: Mgr. Roman Cuberek, Ph.D. Olomouc 2013
Bibliografická identifikace Jméno a příjmení autora: Bc. Michaela Lipenská Název závěrečné písemné práce: Stanovení reliability motorického testu sebehodnocení tělesné zdatnosti Pracoviště: Institut zdravého životního stylu Vedoucí: Mgr. Roman Cuberek, Ph.D. Rok obhajoby: 2013
Abstrakt: Diplomová práce zasahuje do problematiky sebehodnocení tělesné zdatnosti a vlivu její úrovně na zdravotní stav organismu. Hlavním cílem bylo posoudit reliabilitu modifikovaného motorického testu V-předklon v sedu určeného k sebehodnocení tělesné zdatnosti (flexibility). Test je součástí testové baterie systému Indares.com, která byla vytvořena pro sebehodnocení tělesné zdatnosti v prostředí internetu. Testování bylo realizováno u výzkumného souboru 43 vysokoškolských studentek (věk = 20,7 ± 0,6 let). Každý z probandů realizoval test formou sebehodnocení dvakrát v odstupu 2-5 dní. K posouzení reliability testu byl použit Pearsonův korelační koeficient jako ukazatel homoscedasticity, koeficient vnitrotřídní korelace k posouzení relativní reliability, směrodatná chyba měření k posouzení absolutní reliability a t-test (p=0,05) k zhodnocení systematické chyby měření. Bylo zjištěno, že data výzkumného souboru jsou homoscedasticitní povahy. Přestože byl zjištěn statisticky významný rozdíl (-1,14 cm) mezi opakovaným měřením, z hlediska věcné významnosti tento rozdíl nebyl shledán jako významný a byla tak zamítnuta pravděpodobnost výskytu systematické chyby měření. Hodnoty relativní (ICC = 0,983) i absolutní (SEM = 0,9 cm) ukazují na uspokojivou úroveň reliability posuzovaného testu předklon v sedu. Z hlediska chybovosti je test vhodný k měření hloubky předklonu v sedu. .
Klíčová slova: testování, měření, flexibilita, zdraví, adolescenti, žena
Souhlasím s půjčováním závěrečné písemné práce v rámci knihovních služeb.
Bibliographical identification Author’s first name and surname: Bc. Michaela Lipenská Title of the thesis: Determinig the reliability of the motoric test of self-assessment physical fitness Department: Institute of Active Lifestyle Supervisor: Mgr. Roman Cuberek, Ph.D. The year of presentation: 2013
Abstract: The thesis looks into the issue of physical fitness self-assessment and the influence of its level on the health of the organism. The main objective was to evaluate the reliability of the modified motoric test of bending forward while sitting aimed at the self-assessment of one’s flexibility. The test is a part of the Indares.com test battery, created for the physical fitness self-assessment via the Internet. The testing was carried out on the research set of 43 university students aged 20.7 ± 0.6. Each participant carried out the self-assessment test twice with the interval of 2-5 days. To evaluate the reliability of the test, Pearson correlation coefficient was used, the indicator of homoscedasticity, the coefficient of the intra-class correlation for the evaluation of the relative reliability, standard deviation in measurement for the evaluation of the absolute reliability and the ttest (p=0.05) for the evaluation of the systemic deviation in measurement. It was found that the data of the research set are of homoscedasticity nature. Although a statistically significant difference (-1.14 cm) was found in the two repeated measurements, based on assessment of practical significance we refused the likelihood of systematic bias of the test. Both relative (ICC=0.983) and absolute (SEM=0.9 cm) indicate a satisfactory level of reliability of the test. This means that the test is suitable for measuring the depth of the forward bend while sitting.
Keywords: testing, measurement, flexibility, health, adolescents, female
I agree with the thesis paper to be lent within the library service.
Prohlašuji, že jsem závěrečnou písemnou práci zpracovala samostatně s odbornou pomocí Mgr. Romana Cuberka, Ph.D., uvedla všechny použité literární a odborné zdroje a řídila se zásadami vědecké etiky.
V Ústí nad Orlicí dne 29. 4. 2013
………………………
Děkuji vedoucímu mé diplomové práce, Mgr. Romanovi Cuberkovi, Ph.D., za odborné vedení, rady, trpělivost a pomoc při zpracování této práce. Také děkuji své rodině za podporu v celé délce mého studia.
OBSAH
1 ÚVOD.............................................................................................................................6 2 PŘEHLED POZNATKŮ..............................................................................................8 2.1
Teorie testování.....................................................................................................8
2.1.1
Měření......................................................................................................... 9
2.1.2
Motorické testy.......................................................................................... 10
2.1.3
Základní vlastnosti testů ........................................................................... 12
2.1.4
Validita ..................................................................................................... 13
2.2
Reliabilita ............................................................................................................14
2.2.1
Chyby měření ............................................................................................ 16
2.2.2
Koeficient reliability - Pearsonův korelační koeficient ............................ 18
2.2.3
Vnitrotřídní korelační koeficient – relativní reliabilita ............................ 19
2.2.4
Standardní chyba měření – absolutní reliabilita ...................................... 20
2.2.5
Homoscedasticita...................................................................................... 20
2.3
Zdatnost...............................................................................................................21
2.3.1
Tělesná zdatnost........................................................................................ 21
2.3.2
Zdravotně orientovaná zdatnost ............................................................... 24
2.3.3
Složky zdravotně orientované zdatnosti.................................................... 24
2.3.4
Motorické schopnosti................................................................................ 29
2.3.5
Flexibilita.................................................................................................. 32
2.3.6
Tělesná aktivita a zdraví........................................................................... 36
2.4
Sebehodnocení ....................................................................................................37
2.4.1
Sebepojetí.................................................................................................. 37
2.4.2
Sebehodnocení .......................................................................................... 38
2.4.3
Aspekty sebehodnocení ............................................................................. 39
2.4.4
Sebehodnocení tělesné zdatnosti............................................................... 40
3 CÍLE.............................................................................................................................41 3.1
Hlavní cíl práce ...................................................................................................41
6|Stránka
3.2
Dílčí cíle..............................................................................................................41
3.3
Úkoly práce .........................................................................................................41
4 METODIKA ................................................................................................................42 4.1
Výzkumný soubor ...............................................................................................42
4.2
Popis testu ...........................................................................................................42
4.3
Metody sběru dat.................................................................................................43
4.4
Statistické zpracování dat....................................................................................44
5 VÝSLEDKY ................................................................................................................45 6 DISKUZE.....................................................................................................................47 6.1
Limity práce ........................................................................................................49
7 ZÁVĚRY......................................................................................................................50 8 SOUHRN .....................................................................................................................51 9 SUMMARY .................................................................................................................52 10 REFERENČNÍ SEZNAM ..........................................................................................53 11 ŘÍLOHY ......................................................................................................................61
7|Stránka
1
ÚVOD V současné době se mnoho odborníků z různých oborů zabývá jedním z nejzávaž-
nějších problémů lidské populace, a to neuspokojivou zdravotní tělesnou zdatností (WHO, 2010). Jako jedna z neoddělitelných složek tohoto problému je neustále se zvyšující výskyt obezity u obyvatelstva. Světová zdravotnická organizace uvádí, že přejídání již způsobilo úmrtí více lidí než všechny války dohromady (WHO, 2010). Možná proto je obezita titulována jako epidemie 3. tisíciletí, jelikož se s ní pojí mnoho dalších civilizačních, závažných onemocnění. Lidé, kteří nebojují s nadváhou, mají dále kardiovaskulární problémy, osteoporózu, bolesti kloubů, problémy se zažíváním a v nemalé míře se u nich objevuje diabetes (Kunešová, Hlúbik, Hainer & Býma, 2005). Vědecké studie uvedly, že většina dnešních návštěv lékaře je způsobena nesprávným životním stylem. Není to jen otázkou špatného stravování, ale spolupráce dalších negativních vlivů má na tom svůj podíl. Jeden z neopomenutelných faktorů je hypokinéza. Nedostatek pohybu má negativní dopad na celkovou zdatnost a zdraví populace (Suchomel, 2003). V moderním pojetí je tělesná zdatnost chápána ve dvou kategoriích. První kategorie odráží výkon – výkonově orientovaná zdatnost, která podmiňuje výkony ve sportovních specializacích. Druhá je definovaná jako zdatnost ovlivňující zdravotní stav – zdravotně orientovaná zdatnost. Její optimalizace je stále více chápána jako nezbytný předpoklad pro účelné fungování lidského organismu (Tupý, 2002). Už J. J. Rousseaue (1712-1778) hlásal: „Čím je slabší tělo, tím více poroučí – čím je silnější, tím více poslouchá“. Vzhledem k současnému neuspokojivému stavu a trendu civilizačních chorob je otázka behaviorálních změn jedince ve vztahu ke zdraví velice aktuální (Kebza, 2005). Diagnostika tělesné zdatnosti je proto nezbytná. Každý člověk by měl během života svou tělesnou zdatnost udržovat a rozvíjet. Hodnocení zdravotního stavu populace poté pomáhá při praktických opatření – prevenci a výchově obyvatelstva. Testované komponenty zdravotně orientované zdatnosti jsou podle Tupého (2005): aerobní zdatnost, svalová zdatnost, flexibilita a somatické znaky jedince. Studiem tělesné zdatnosti se již více jak čtvrt století zaobírá mnoho odborníků. Zdatnost můžeme měřit v podmínkách laboratorních, terénních nebo pomocí anamnézy. Další členění je podle pohledu hodnotitele výsledku. Déle využívaný způsob měření je pomocí specializovaného odborníka – examinátora. Novodobý přístup je ten, kdy testovaná osoba je svůj vlastní hodnotitel – sebehodnocení (Kalvach, 2004). Sebehodnocení je
6|Stránka
zároveň pojmem, který je spojován s psychologií. Vágnerová (2007) sebehodnocení řadí jako významnou součást sebepojetí, které chápeme jako celkový postoj k vlastní osobě. Při sebehodnocení tělesné zdatnosti jde také o hodnocení sebe samého, ale na úrovni konkrétních výsledků z měření. Jako jedna z komponent zdravotně orientované zdatnosti se uvádí kloubní pohyblivost – flexibilita, která ovlivňuje funkční kapacitu člověka (Nováková, 1994). Právě tato schopnost bude testována v této práci při sebehodnocení tělesné zdatnosti. Provádíme-li nějaké měření, máme zájem na tom, aby jeho výsledky byly přesné, aby se co nejméně lišily od hodnot skutečných. Dále požadujeme, aby měření bylo spolehlivé. Oba dva požadavky se zahrnují pod společný pojem reliabilita (Strejcová, Baláš & Süss, 2010). Testy, které jsou běžně využívány k hodnocení flexibility, nejsou vždy vhodné pro sebehodnocení, a to z důvodu absence examinátora, neboť reliabilita takových testů by byla příliš nízká. Sebehodnocení tělesné zdatnosti je novodobý směr a plně ověřených a vhodných měřících postupů testujících zdravotně orientovanou zdatnost není mnoho. Proto se v této práci budeme zabývat reliabilitou vybraného, motorického testu – V-předklon v sedu – určující kloubní pohyblivost v oblasti páteře a zadní strany stehen, abychom mohly rozšířit zásobník ověřených a především platných testů.
7|Stránka
2
PŘEHLED POZNATKŮ
2.1 Teorie testování Rozvoj testování v mnoha oblastech (např. psychologie, pedagogika, kinantropologie, tělesná zdatnost) zaznamenal podstatné zlepšení v porovnání s minulými roky. Historické počátky testování sahají až do roku 664 př. n. l. Jeho vývoj představuje významný přínos lidské populaci. Dokazuje to vysoká efektivita nových metod a správně vytvořených testů, které jsou využívány ve vhodném kontextu. Výsledkem jsou pak zlepšené, spravedlivější a rozšířené konečné informace, s kterými lze dále účelně pracovat (American Educational Research Association, 2001). Měkota a Blahuš (1983) uvádí, že jeho dominantní využití se vyskytuje v profesích učitelů, trenérů a lékařů. Existuje mnoho termínů, které se v odborné literatuře pojí s problematikou testování. Jsou to zkouška, měření, vyšetření, test, pokus, dotazník a mnohé další. Jejich rozlišení spočívá v tom, že každá procedura se odkazuje na určitý měřící postup nebo typ měrného nástroje. Podle Kováře (1981) je test chápán jako měření nebo zkouška jedince mající za cíl stanovit jeho stav. Proces zkoušení pak označuje testováním a výsledky testování jsou získané číselné údaje z tohoto procesu. V konkrétním kontextu je např. předklon v sedu test, samotná procedura jeho provedení a měření je testováním a výsledná hodnota předklonu je výsledkem testu. Klíčová podmínka v problematice testování je, že spolehlivý a platný test podává přesné výsledky pouze za předpokladu, když je realizován v požadovaném prostředí za optimálních podmínek (Hastad & Lacy, 1998). Dále testy, které jsou standardizovány a doporučeny veřejnosti k jejich aplikaci, musí splňovat dané zásady (musí disponovat určitými vlastnostmi), které odpovídají speciálním požadavkům testování. (Tyto vlastnosti jsou blíže charakterizovány v podkapitole 2.1.1). Smysl samotného termínu standardizace spočívá v přesném vymezení postupů a jednotlivých podmínek pro testování, skórování a interpretaci výsledků. Testy, které nesplňují předcházející předpoklady, se označují jako nestandardizované (Kalhous & Obst, 2002). V situaci, kdy je realizováno testování určitého kritéria pomocí daného souboru testů (využití více jak jednoho testu), se aplikují testové systémy. Testové systémy dělíme na testové profily a testové baterie. Koalice samostatně skórovaných a standardizovaných testů tvoří testový profil, v jehož případě se společný výsledek neuvádí. Jeho dřívější význam spočíval pouze v grafickém vyjádření výsledků většího počtu testů. Oproti tomu
8|Stránka
testová baterie se skládá z jednotlivých ale společně standardizovaných testů, jejichž výsledky jsou hromadně zpracovány a vytvářejí celkové skóre baterie (Chráska, 2007). Terminologie v samotném procesu testování je následující. Jedinec, který je aktérem testování, je označován jako testovaná osoba neboli proband. Osoba realizující test, měření či zkoušku je nazývána examinátorem, testujícím nebo zkoušejícím. Když není testován jedinec ale celá vybraná skupina, uvádí se jako testovaný soubor. Korektní měření se vyznačují přesností, reliabilitou (spolehlivost), validitou (platnost) a objektivností v té nejvyšší možné míře. Jako jeho další důležitá vlastnost je považována praktičnost. Tento termín je vnímán jako – jednoduchost, hospodárnost, úspornost, snadnou proveditelnost, minimální časovou náročnost, které zjednodušují realizaci měření v praxi. Uvedené vlastnosti jsou hlavním ukazatelem správnosti měření.
2.1.1 Měření Měření je definováno jako proces experimentálního získávání informací o hodnotě měřené veličiny (např. hmotnost, délka, výška) vzhledem k jednotce měření (kilogram, metr) neboli k nějakému standardu. Patří mezi základní způsoby, jak získat kvantitativní informace o stavu sledované veličiny. Je to proces zabývající se shromažďováním dat o vlastnostech či znacích testovaného objektu. Výsledné hodnoty jsou pak vyjádřeny pomocí čísel, která odrážejí velikost měřeného rysu (Hastad & Lacy, 1998). Věda zaměřená na měření, které v sobě zahrnuje sledování změn a záznam pozorování jako součást výzkumného úsilí, je nazývána metrologie. Dle zvoleného způsobu pro zisk výsledných číselných hodnot rozdělujeme měření do čtyř úrovní (Chráska, 2007): Nominální - klasifikace: je měrný způsob, při kterém čísla slouží jako označení proměnné (např. 1 – plavec, 2 – neplavec či 1 – žena, 2 – muž). V těchto případech lze čísla nahradit i písmeny nebo jinými znaky. Jelikož nominální data nemají kvantitativní význam, umožňují pouze třídění a nelze je proto využívat k matematickým výpočtům. Tento druh měření se používá především u dotazníků. Statistické využití – četnost jednotlivých číselných symbolů, součet četností v jednotlivých kategoriích, modus, výpočet procent (%), frekvenční statistika (χ2). Ordinální – pořadové měření: má význam právě při vyjádření pořadí. Daným objektům jsou přiřazeny čísla dle určitého kritéria (např. pořadí zapojování svalů 1- první, 7 poslední). Čísla poskytují pouze tuto informaci, nepopisují velikost rozdílů mezi nimi. 9|Stránka
Statistické využití – medián, kvartilová odchylka, Spearmanův koeficient pořadové korelace (rs), Kruskal-Wallisův test, Mann-Whitneyův U-test, Wilcoxonův párový test. Intervalového měření: na této úrovni čísla zastupují kvantitativní míru vlastnosti (jevu) a velikost rozdílů mezi měřenými objekty (např. měření úrovně rychlosti jedince motorickým testem). Jednotka měření je zde definována ale bez určení přirozeného nulového bodu. Nula je na intervalové stupnici stanovena pouze náhodně. Výsledná čísla získaná intervalovým měřením lze sčítat (+) a odečítat (-), nelze je však násobit nebo dělit. Statistické využití – aritmetický průměr, směrodatná odchylka, analýza rozptylu, Pearsonův korelační koeficient (r), t-test, F-test. Poměrové měření: výsledné hodnoty čísel vyjadřují kvantitativní rozměr velikosti i velikost násobků mezi nimi (např. měření tělesné výšky, hmotnosti). Na rozdíl od intervalového má určený přirozený nulový bod a možnost práce se všemi vlastnostmi reálných čísel sčítání (+), odečítání (-), násobení (*) a dělní (/), mocnin (²) a odmocnin (√). Statistické využití – lze použít všech výše uvedených matematických operací.
2.1.2 Motorické testy Motorický test můžeme diagnostikovat jako standardizovanou zkoušku, jejíž koncept spočívá v pohybové činnosti vymezenou pohybovým úkolem (daném zadáním). Vyjádření průběhu samotné pohybové činnosti, reakce organismu na pohybovou zátěž nebo konečné číselné skóre je jejím výsledkem. Hodnocené veličiny jsou pak motorické vlastnosti (Kasa, 2006). Kvantifikací pohybových projevů, pohybových předpokladů či schopností, která napomáhá studiu lidské motoriky, se zabývá nauka o měření – motometrie. Jako její dvě hlavní diagnostické linie se rozvinulo testování a posuzování. Z obecného hlediska motorické testy spadají do jedné ze tří skupin testů využívaných ve vědeckých výzkumech nebo pro účely praxe (Měkota & Novosad, 2005): •
Motorické testy – dokládají informace o dosažených výkonech.
•
Fyziologické testy – popisují odpověď organismu na předepsanou zátěž.
•
Sportovní testy – kvantifikují výkony v soutěžích, zápasech, turnajích.
10 | S t r á n k a
Dělení motorických testů Samotné motorické testy můžeme klasifikovat podle různorodých hledisek (Kasa, 2006; Měkota & Blahuš, 1983). První dělení ukazuje na přesnost stanoveného obsahu testů – testy plně standardizováné a částečně standardizované. Testy motorických schopností jsou charakteristické jednoduchostí bez důrazu na speciální nácvik (např. rychlostní, silové, vytrvalostní). Testy motorických dovedností jsou složitější a zjišťují úroveň zvládnutí specifického pohybu nebo sportovní techniky. Zbylé testy jsou zaměřené např. na kreativitu, lateralitu, držení těla. Na dalším dělení se odráží počet testovaných osob – individuální testy (proband je testován pouze samostatně, např. CHRtest) a skupinové (nejčastější forma je soutěžení, sprint). Vzhledem k místu či prostředí jejich realizace dělíme testy na – terénní a laboratorní. Dělení z pohledu sportovního hlediska – testy maximální výkonnosti a testy typického pohybového projevu.
Terénní testy Pro térenní testování je charakteristická jeho realizacizace v přirozeném prostředí, s čím souvisí jeho výhody jednoduchost, lepší dostupnost, větší finanční i časová nenáročnost a přímá využitelnost výsledků v tréninku. Jako další pozitivum je vnímána možná aplikace na větší počet testovaných osob. Naopak nevýhody jsou omezený počet sledovaných paramterů a vyšší nepřesnost měření, která je ovlivněná závislostí na klimatických podmíkách a nižší účastí přístrojové techniky (Neumann, 2005). Principem terénního měření jsou přirozené, elementární pohyby – chůze, běh, jízda na kole, plavání, dřepy, výstupy na bednu a podobné. Pozorovaným hlediskem se stává vnější projev pohybu či vnější odpověď organismu nad jeho vnitřní odezvou (Suchomel, 2003). Výsledné hodnoty nejčastěji představují veličiny času, vzdálenosti, rychlosti nebo srdeční frekvenci. K terénnímu testování řadíme následující testy a testové systémy – Ruffierova zkouška, Step-test, Chester´s step-test, Chodecký test, Ledger´s test (člunkový běh), Cooperův test, Conconiho test, EUROFIT, UNIFITTEST, FITNESSGRAM a další.
Laboratorní testy Laboratorní testování je realizováno ve speciálně vybaveném prostředí, kde jsou optimálně stabilizovány vnější faktory (teplota, vlhkost, hlučnost, proudění vzduchu, přístrojová technika), které se podílí na průběhu i výsledku testování. Tyto skutečnosti 11 | S t r á n k a
zvyšují standardizaci vyšetřovacích podmínek, zpřesňují dávkování zátěže, zajišťují vyšší přesnost měření, usnadňují vyhodnocení a interpretaci získaných údajů a umožňují snímání řady biologických ukazatelů (Davison, Someren, & Jones, 2009). Z generalizovaného hlediska zvyšují celkovou spolehlivost testu. Z opačného pohledu je laboratorní testování časově náročné vzhledem k možnosti měření pouze jedné osoby. Dále materiálně, technicky i personálně značně náročné. Jedná se o umělé prostředí, které může zkreslit výsledky vlivem činitelů neznámosti a nepříjemnosti pro probanda. Za nejčastěji sledované a hodnocené ukazatelé se považují srdeční frekvence (klidová, maximální, průměrná), spotřeba kyslíku až na hranici VO2max či spotřeba kyslíku vzhledem k tělesné hmotnosti, hodnoty laktátu (v závislosti na aerobním a anaerobním prahem nebo jeho maximální hodnota v okamžiku ukončení zátěže) (Měkota & Novosad, 2005; Měkota & Cuberek, 2007). Do komplexu laboratorních testů řadíme následující testy a měřící postupy – W170 (pracovní kapacita při 170 tepů/min.), byciklový ergometr, klikový ergometr, běžecký pás, monitor srdeční frekvence, analyzátor dechových plynů, CHR-test.
2.1.3 Základní vlastnosti testů Sestavení testu s vhodnými vlastnostmi je jeden z nejdůležitějších úkolů problematiky teorie testování. Při dodržení podmínek standardizace se korektní testování vyznačuje reliabilitou – spolehlivostí, validitou – platností, zaručenou reprodukovatelností a vhodným systémem hodnocení. Mezi další rysy testovacích procedur či měření jsou řazeny – obtížnost, objektivita, délka testování, homogenita, dimenzionalita, ekvivalence, specifičnost, generalizabilita a praktičnost. Obtížnost je charakterizována podílem testovaných osob, které nesplnily předepsané zadání či normu (Hendl, 2004). Úroveň nezávislosti průběhu i výsledků testování na examinátory určuje objektivita (Hendl, 2004). Homogenita neboli konzistence uvádí, do jaké míry se testy zaměřují na jeden předpoklad (Hendl, 2004). Počet rozměrů (dimenzí), které jsou zahrnuty v testových výsledcích, ukazuje dimenzionalita (Hendl, 2004). Stupeň ekvivalence udává rys zastupitelnosti jiným testem (Hendl, 2004). Specifičnost charakterizuje, do jaké míry je test zaměřen na nějakou konkrétní determinantu oproti ostatním testům (2004). Oproti tomu generalizabilita určuje schopnost testu obecně použít výsledné hodnoty u ostatních testů stejného druhu (Hendl, 2004). Z celkového hlediska je praktičnost vnímána jako – jednoduchost,
12 | S t r á n k a
úspornost, snadná proveditelnost, minimální časová náročnost. Všechny tyto vlastnosti zjednodušují realizaci testování i měření v praxi (Hendl, 2004).
2.1.4 Validita Pojem validita je odvozen z anglického názvu validity, v českém překladu je uváděn jako platnost. Avšak se převážně v odborné, české literatuře dává stále přednost používání termínu validita. Validita je považována za jednu z nejdůležitějších vlastností testu i jako klíčové hledisko při tvorbě a hodnocení testů. Její ranější definice byly více zaměřeny na správnost předepsaného postupu měření. Z obecného hlediska se jednalo o to, aby bylo skutečně měřeno to, co je předpokladem měření. Vyjadřuje do jaké míry je vystižena určitá vlastnost (charakteristika, kvalita, schopnost), která je daným testem hodnocena (Čelichovský, 1979; Měkota, 1973; Zaciorskij, 1981). V současné době se klade více důraz na užitečnost, smysluplnost a přiměřenost výsledků testování, které znázorňují míru jeho validity. Proband pak získává možnost odvodit korektní rozhodnutí ze závěrů měření. Proces, který optimalizuje zmíněné vlastnosti, se nazývá validizace měřících metod (Hendl, 2009). Jestliže test není pro svůj účel validní, jeho hodnota je nulová. Celkově lze proces validizace chápat jako vytvoření vědeckého důkazu, který podporuje navrženou interpretaci testových výsledků a její vhodnost vzhledem k doporučenému použití. Přesné posouzení validity lze určit pomocí vnějšího kritéria, se kterým se dané měření může porovnat. Tyto kritéria, číselné proměnné veličiny, představují přesně vymezený účel testování i jejich měřítka. Nezbytná je pak informace, že validita určitého testu je specifická pouze vzhledem k určité situaci (American Educational Research Association, 2001). Složitost konceptu validity se proměňuje dle problematiky měření. Při testování základních, přesně daných charakteristik je jednoduchý (např. určování výšky nebo váhy těla). V oblasti sociálních věd (např. popis shrnující osobnostní znaky) je naopak velice složitý. Hendl (2009) rozděluje validitu podle způsobu zaměření na: • Obsahová validita – představuje, do jaké míry měření reálně znázorňuje obsah či dané kvality a vlastnosti. • Konstruktová validita (pojmová, teoretická) – pojednává o míře ovlivnění výsledků měření nějakým faktorem neboli konstruktem. Toto působení může mít buď konvergentní charakter (vztah k proměnné, který je podle teorie očekáván) nebo diskriminační charakter (žádný vztah k proměnné není očekáván). 13 | S t r á n k a
• Kriteriální validita – je určena stupněm shody mezi výsledky nového, zaváděného postupu testování s již ověřeným postupem či kriteriální proměnou. Tyto prověřené procedury se označují termínem – zlatý standard. Kriteriální validita se dále člení na souběžnou (stupeň shody měření týchž objektů rozdílnými postupy v daném časovém období) a predikční (prognostická, posuzuje, do jaké míry realizované měření vypovídá o budoucím vývoji objektu nebo jeho další úspěšnosti). Hastad a Lacy (1998) uvádí, že validitu lze stanovit pomocí kvalitativních i kvantitativních přístupů. Zvolení vhodného přístupu nejčastěji závisí na typu testování. Za nejjednodušší postup pro stanovení platnosti je považována zdánlivá validita (face validity). Řadí se do subjektivních metod založených na posouzení testu na „první pohled“. Jedná se o zběžné zkoumání testovacího procesu, který není vhodný pro jeho všechny druhy, avšak v určitých případech může zvyšovat motivaci. Opakem zdánlivé platnosti je již zmíněná obsahová validita (concept validity). Znázorňuje složitý, ale nejsilnější postup při hodnocení validity. Hloubková analýza daného testu či měření je jeho základem. Důraz je kladen na logické odůvodnění pro výběr i použití jeho jednotlivých částí. Cílem je pak jeho vysoká míra reprezentativnosti. Validita je společně s reliabilitou součástí teorie měření a metodologie. Jsou důležitými prvky při hodnocení kvality výsledných dat. Validitu testu definujeme pomocí korelačního koeficientu (Řehák, 1998). Nejčastěji je využívané schéma klasického modelu, kdy se test X vyjadřuje vzhledem k cílovému kritériu Y pomocí absolutní hodnoty korelačního koeficientu rXY, který nabývá hodnot od 0,00 – 1,00 (Blahuš, 1989).
2.2 Reliabilita Reliabilita je v českém překladu nejlépe vystižena pojmem spolehlivost. Pod tímto termínem se v problematice testování a měření ukrývají další vlastnosti - vnitřní konzistence, ekvivalence a stabilita v čase (Hendl, 2004). Z generalizovaného pohledu se za reliabilní měření považuje takové, které při jeho opakování ve stále stabilních podmínkách vykazuje stejné (zhruba stejné) výsledky. Reliabilita je tedy vlastností ukazující na existenci chyb při měření a na jejich velikost (Hastad & Lacy, 1998). Význam reliability by měl být posuzován z jejího komplexního smyslu. Od korektního měření požadujeme vedle spolehlivosti i přesnost – tedy minimální zatížení chybami měření. Dále je důležitý vztah mezi reliabilitou a validitou. Tak jako se reliabilita odkazuje na reprodukovatelnost měření, validitu charakterizuje shoda mezi hodnotou měře14 | S t r á n k a
ní a skutečnou hodnotou měřeného. Pro vysokou validitu testu platí, že zároveň s ní je i dostatečně vysoká reliabilita. Je to nutná podmínka, u které ale neplatí přímá úměra. Test vysoce reliabilní nemusí být dostatečně validní (Hopkins, 2000; Thomas, Nelson, & Silverman, 2005). Pro určení reliability existuje mnoho metod. Jako jedny z nejpoužívanějších uvádí Hastad a Lacy (1998) tyto: •
Metoda opakovaného měření – Test-retest relibility – již podle názvu lze odvodit, jakým způsobem a kdy je realizována. Její využití je možné v těch případech, když lze opakovat měření u konkrétního jedince nebo souboru dvakrát (vícekrát) za sebou za stejných či téměř stejných podmínek. Výsledné informace z obou (více) měření jsou pak ve vzájemném vztahu a odvozují korelační koeficient, který určuje míru reliability provedeného měření. Pro tento postup je důležité určení vhodného časového odstupu (je podmíněn typem měřením) a zajištění totožných podmínek po dobu všech opakování. Její použití se doporučuje při testování stabilních, pomalu se rozvíjejících znaků, vlastností.
•
Měření paralelních testů – Alternate form reliability – vyžaduje, aby se při opakovaném měření použily odlišné, ale rovnocenné formy testů. K dispozici tedy musí být dvě stejně dlouhé testové varianty se stejným typem otázek nebo měrných nástrojů. Konkrétní skupina respondentů musí absolvovat obě varianty testů. Časové odstupy mezi oběma formami by měly být vhodně zvoleny, aby nebyla ohrožena spolehlivost měření. Pro výpočet míry reliability se stejně jako při první metodě používá korelační koeficient pro obě paralelní formy testů. Pro svoji náročnost se v praxi používá výjimečně.
•
Metoda půlení – Split-half reliability – je třetím postupem, který může omezit nepřesnosti vzniklé při použití metody opakovaného měření nebo měření paralelních testů. Jeho princip spočívá v rozdělení výsledků z daného měření na dvě poloviny nebo například na liché a sudé položky, které tvoří dvě sady výsledků. Tyto sady se následně samostatně vyhodnocují a korelují. Koeficient reliability se pak stanoví ze stupně provedené korelace. Výhodou tohoto postupu je eliminace vlivu únavy nebo nudy na konečné výsledky. Avšak pokud míra reliability souvisí s velikostí testů nebo s počtem opakování, je metoda půlení méně přesná. Z tohoto důvodu byl sestaven vzorec - Spearman-Brown prophecy formula, který prognózuje reliabilitu celého měření. Formulování vzorce: 15 | S t r á n k a
Reliabilita celého testu = [2 ⋅ (reliabilita ½ testu)] / [1 + (reliabilita ½ testu)] Stupeň reliability může být uveden ve formě jednoho či více koeficientů nebo pomocí rozptylů a standardních odchylek chyb měření. Je důležité si uvědomit, že neexistuje žádná ideální metoda pro všechny situace, a proto se odborníci většinou neomezují pouze na jediný přístup. Vybírají postupy tak, aby co nejlépe postihli údaje, které mají významný a rozhodující vliv na míru reliability.
2.2.1 Chyby měření Reliabilitu testů ovlivňuje velké množství faktorů, proto se o ní diskutuje v přítomnosti dalších termínů – zjištěné výsledky, reálné výsledky a chyba měření. Atkinson a Nevill (1998) i Thomas, Nelson a Silverman (2005) pojednávají o skutečnosti, že každé měření (X) se skládá z reálné (Xrealné) a chybové složky (Xerror). Formulování vzorce: X = Xrealné + Xerror (kde Xerror = Xnáhodná + Xsystematická). Chyby měření snižují užitečnost a praktičnost testu, redukují rozsah, ve kterém lze výsledky testu zobecnit. Dle Thomas, Nelson a Silverman (2005) jsou zdrojem chyb měření 4 skupiny faktorů: 1)
Chyby zapříčiněné samotným probandem – subjektivní chyba: nálada, motivace, únava, zdraví, soustředěnost, obeznámenost s testem, znalosti.
2)
Nekontrolovatelné změny vnějších podmínek: teplota, vlhkost vzduchu, změny tlaku vzduchu, povětrnostní podmínky, hluk, osvětlení.
3)
Chyby vzniklé vedením, vyhodnocením, posuzováním a rozhodováním: nedostatky v jasnosti testování, nedokonalé instrukce, špatná kontrola a vedení testování, špatná dedukce, nepřesnost výsledků měření.
4)
Nedokonalost měřících přístrojů a testů: nesprávná kalibrace, nedostatky testů, nevhodně zvolený test či měřící přístroj. Rozdíl skutečné (Xs) a naměřené hodnoty (Xm) je označován absolutní chybou mě-
ření (∆x): ∆x = Xm – Xs. Pojem relativní chyba měření (δx) je definován jako poměr absolutní chyby měření (∆x) ke skutečné hodnotě měřené veličiny (Xs): δx = ∆X / Xs (Hopkins,
16 | S t r á n k a
2000). Další klasifikace chyb měření je závislá na jejich původu a je dělena do tří skupin (Atkinson & Nevill, 1998): •
Hrubé chyby
•
Systematické chyby
•
Náhodné chyby
Hrubé chyby Hrubé chyby také nazývané jako vybočující nebo odlehlé hodnoty, které vznikají z výjimečné příčiny. Jedná se např. o nepozornost, nesprávné zapsání výsledků, závadu na měřicím přístroji, špatnou kalibraci, nevhodně zvoleno metodu pro dané měření, hrubé nedodržení předepsaného postupu. Při opakovaném měření se chybně naměřená hodnota značným způsobem liší od ostatních hodnot. V této situaci je nutné vyloučení chybného měření z celkového zpracování nebo je nezbytné provést nové měření. Korekce chyb se nerealizuje.
Systematické chyby Systematická chyba je statistická veličina vyznačující se zpravidla rovnoměrnou přítomností při měření, která ukazuje na jistou tendenci. Zkresluje numerický výsledek měření pravidelným způsobem (buď vždy zmenšuje, nebo zvětšuje v podmínkách stálého prostředí) a to nezávisle na počtu opakování měření. Jelikož se převážně systematické chyby navenek neprojevují, lze je nejlépe odhalit změnou metody měření nebo porovnáním s výsledky z odlišného testovacího přístroje. Podle těchto známých základů dokážeme vzniklé chyby korigovat a odstranit výpočtem příslušné korekce a následnou korekcí všech naměřených hodnot. Zdroje systematických chyb jsou: nevhodně zvolená měřící metoda pro dané testování, testování pomocí nepřesného měřidla, stárnutí či opotřebení měřicího přístroje, nebo nesprávné práce examinátora, nedodržení předepsaných podmínek (teplota), chyby paralexy, vliv měřící síly, vliv pomocného zařízení atd.
Náhodné chyby Náhodné chyby jsou součástí každého měření a nelze je žádným způsobem ovlivnit, korigovat či eliminovat. Je to rozdílné oproti výskytu systematických nebo hrubých chyb, který lze ovlivnit a odstranit volbou náležité metody měření, přesnými přístroji nebo 17 | S t r á n k a
pouze samotnou pečlivostí probanda a examinátora. Vznik náhodných chyb je důsledkem spolupůsobení velkého počtu náhodných faktorů, které nelze předpovídat. Náhodné chyby se při opakovaném měření mění zcela nekontrolovatelně, což zapříčiňuje kolísání numerických výsledků. Chovají se jako veličiny, které lze popsat pravděpodobnostním rozdělením řídící se podle matematických zákonů. V praxi to znamená, že můžeme odhadnout vliv náhodných chyb díky statistickým zákonitostem, jestliže provedeme větší počet opakovaných měření. Náhodné chyby tedy ovlivňují přesnost, systematické pak správnost.
2.2.2 Koeficient reliability - Pearsonův korelační koeficient Míra reliability měření je nejčastěji vyjadřována koeficientem reliability. Jeho hodnota se pohybuje v rozmezí od 0 do +1. Přičemž platí pravidlo, že 1 ukazuje na maximální (ideální) stupeň reliability. Proto čím je bližší koeficient k 1, tím méně se chyby odráží na výsledcích měření. Výsledná nula znamená nulový stupeň reliability (Thomas, Nelson, & Silverman, 2005). Kvalitní test by se měl vyznačovat koeficientem reliability v hodnotách od 0,8. Orientační mezní hodnoty pro posuzování reliability znázorňuje Tabulka 1.
Tabulka 1. Orientační limity pro posuzování reliability (Zaciorský, 1980) Limit
Reliabilita
0, 99 – 0, 95 0, 94 – 0, 90 0, 89 – 0, 80 0, 79 – 0,70 0, 69 – 0, 60
Vysoká reliabilita Dobrá reliabilita Přijatelná reliabilita (dostatečná pro individuální měření) Velmi nízká reliabilita (dostatečná pro skupinové měření) Nedostatečná
Existuje velké množství druhů koeficientů reliability, které se následně dají rozřadit do kategorií podle hlediska, jaké chyby měření jsou schopny zachytit. Některé jsou navzájem zastupitelné, některé však mají úzkou specifikaci. Do jedněch z nejužívanějších řadíme koeficient vnitrotřídní korelace (intraclass correlation coefficient, ICC) a Pearsonův korelační koeficient (interclass correlation coeficient, r). Tyto dva koeficienty se od sebe odlišují podle druhů metod měření a počtu testovaných i testujících (Thomas, Nelson, & Silverman, 2005).
18 | S t r á n k a
Pearsonův korelační koeficient (r) je jedním z nejdůležitějších ukazatelů míry těsnosti (síly) vztahu dvou náhodných proměnných X a Y. Může nabývat hodnot -1 ≤ r ≤ +1 (Hendl, 2004). Nulová hodnota znamená naprostou nezávislost proměnných. Čím vyšší je jeho hodnota tím se zvětšuje i závislost nebo souvislost mezi proměnnými X a Y. Jestliže s rostoucí hodnotou X klesá hodnota Y, je r znázorňován zápornými čísly. Opačný vztah, kdy se ze zvyšující hodnotou X zvyšuje i hodnota Y, je vyjádřen r jako kladný. Jedná se o bivariační statistiku, proto jej není vhodné využívat pro více měření, což může být bráno jako jeho první nedostatek. Dalšími limity jsou necitlivost na změny průměrů mezi jednotlivým opakováním měření a necitlivost na homogenitu výzkumného souboru (Baumgartner, 2000; Thomas, Nelson, & Silverman, 2005). Výpočet Pearsonova korelačního koeficientu zpracovává přímo naměřené párové hodnoty proměnných X a Y. Významným způsobem je ovlivňován odlehlými hodnotami stejně jako směrodatná odchylka nebo aritmetický průměr. Jeho použití je doporučované u metrických dat s normálním rozdělením a lineárním vztahem. Formulování vzorce: n
∑ (x r=
i
− x )(y i − y )
i =1 n
n
i =1
i =1
∑ (x i − x ) 2 ∑ (y i − y ) 2 2.2.3 Vnitrotřídní korelační koeficient – relativní reliabilita Vnitrotřídní korelační koeficient (ICC), jak již bylo uvedeno, je dalším důležitým prostředkem pro hodnocení reliability. Především se jedná o takzvanou relativní reliabilitu. ICC zahrnuje a poskytuje odhady o systematických chybách měření (změny průměrů), chybách rozptylu a náhodných chybách. Hlavní funkcí ICC je vyjádření míry shody mezi několika měřeními (Atkinson & Nevill, 1998; Hopkins, 2000). Jeho využití je doporučováno v případech, když se jedná o heterogenní, malý výzkumný soubor. V opačné situaci, jestliže testujeme homogenní výzkumný soubor (je zde malý vnitroskupinový rozdíl), výsledná hodnota ICC je vždy nízká (Strejcová, Baláš, & Süss, 2010). Relativní reliabilita ukazuje na existenci vzájemného vztahu při opakování měření, proto je pro její hodnocení vhodné využit ICC. Jestliže provádíme měření opakovaně za sebou stejným postupem, může se stát, že získáme vysokou korelaci mezi prvním a následnými pokusy. Příčinou může být vliv učení, únavový efekt, ztráta motivace, nálada a další. Díky analýze rozptylu ANOVA, jsme schopni reálně zkoumat výsledky měření z
19 | S t r á n k a
jednotlivých opakování a následně vybrat ty nespolehlivější. Procedury vedoucí k výpočtu ICC a analýze rozptylu s opakovaného měření jsou stejné (Thomas, Nelson, & Silverman, 2005) . Existuje několik prototypů ICC vhodných pro použití při určitém typu měření. Samotné modely i jejich výpočty se mezi sebou navzájem liší na základě způsobu výběru výzkumného souboru a jejich počtu. Dříve bylo uváděno 6 forem ICC, avšak koncem 20. století McGraw a Wong (1996) zpřesňují předchozí modely a dělí je na 8 forem ICC. Velikost hodnot ICC se odvíjí podle formy prototypu, který byl použit.
2.2.4 Standardní chyba měření – absolutní reliabilita Standardní chyba měření je vedle variačního koeficientu a limitu dohody hlavním indikátorem absolutní reliability. Absolutní reliabilita je statistická veličina, která odráží velikost odchylky v opakovaných měřeních. Obecnou výhodou této veličiny, oproti ukazateli relativní reliability, je její jednoduchost. Máme možnost podle jejich výsledných hodnot porovnat reliabilitu daného měření různými nástroji a dále je extrapolovat na nové probandy. Závislost vyjádření absolutní reliability spočívá v přítomnosti heteroscedasticity (panuje zde pozitivní vztah mezi mírou chyby měření a velikosti naměřených výsledků) (Atkinson & Nevill, 1998). Jestliže není prvotním zájmem ověřit postup měření ale naopak interpretace testového skóre, je vhodnější použit standardní chybu měření (SEM) než korelační koeficienty reliability. Standardní chyba měření je charakterizována jako směrodatná odchylka jednotlivých chyb měření u všech testovaných osob (Měkota & Blahuš, 1983). Nejčastějším způsobem výpočtu této statistiky je následující rovnice (Thomas, Nelson, & Silverman, 2005): SEM = SD * √ (1-ICC) SEM zobrazuje samotnou standardní chybu měření, SD je směrodatná odchylka a ICC je vnitrotřídní korelační koeficient.
2.2.5 Homoscedasticita Jedna z opomíjených problematik, především v oblastech se sportovní tématikou, se týká reliability těch měření, kdy se chyba měření vztahuje k velikosti měřené veličiny (Atkinson & Nevill, 1998). Homoscedasticita je v českém překladu označována jako stejnorozptylovost neboli shoda rozptylu. Je to situace, kdy statistická (skedastická) 20 | S t r á n k a
funkce, která znázorňuje závislost podmíněných rozptylů jednoho statistického znaku na hodnotách druhého nebo druhých statistických znaků, je neměnná (Liero, 2003). Jestliže neexistuje vztah mezi velikostí měřené hodnoty a chybou měření, hodnoty jsou prezentovány jako homoscedasticitní, tedy mající konstantní rozptyl. Je podmínkou pro užití klasických metod regresní analýzy. Dle těchto analýz je možné odhadnout hodnotu jisté náhodné veličiny (závislé proměnné) na znalosti jiných veličin (nezávislé proměnné) (Liero, 2003). Hodnocení homoscedasticity lze určit pomocí Pearsonova korelačního koeficientu, který zachycuje vztah mezi absolutním rozdílem mezi dvěma opakovanými měřeními oproti jejich průměru (jeho bližší charakteristika v podkapitole 2.2.4) (Atkinson & Nevill, 1998).. Absolutním opakem homoscedasticity je heteroscadasticita. Jestliže roste množství náhodných chyb společně s velikostí měřené veličiny, existuje tedy pozitivní spojitost mezi stupněm chyby měření a velikostí měřené hodnoty. Tyto výsledné hodnoty ukazují právě na jejich heteroscedastititu – různorozptylovost (Atkinson & Nevill, 1998).
2.3 Zdatnost 2.3.1 Tělesná zdatnost Vývoj společnosti s sebou přináší výrazné změny v lidském životě. Projevují se na duševním i tělesném stavu člověka. Adaptace na tyto změny zejména z biologické stránky není adekvátní. Pokles tělesné aktivity výrazně ovlivňuje snižování úrovně tělesné zdatnosti. Tyto skutečnosti podnítily zájem odborníků o tuto oblast a již v 60. letech 20. století vydali své první studie. Tato pozornost je patrná i v současnosti. Názorným příkladem je výzkumný projekt HEPA – Health Enhancing Physicyl Aktivity (podpora zdraví a tělesné aktivity), který vytvořil Výbor pro rozvoj sportu při Radě Evropy. Je to první evropský dokument zabývající se souhrnně podporou fyzické aktivity a sportovní tématikou (Bucksch & Schlicht, 2006). Zaměření na tělesnou zdatnost se pohybuje ve třech hlavních sférách: • Podstata a struktura tělesné zdatnosti se vztahem ke zdraví, kvalitě života či výkonnosti. • Hodnocení tělesné zdatnosti (diagnostické metody). • Udržení a rozvoj tělesné zdatnosti souvisejících s výběrem vhodných prostředků. Názory na to, co je smyslem tělesné zdatnosti (angl. physical fitness), procházely během historického vývoje výraznou genezí. Avšak převážně nedocházelo k vytvoření 21 | S t r á n k a
nových a protichůdných definic. Jednalo se o doplnění či rozšíření již vymezeného o nové poznatky a zkušenosti. Jedny z prvních názorů kladly důraz na funkční schopnost organismu ve vztahu k tělesnému zatížení. Tělesná zdatnost byla přirovnávána k fyziologické výkonnosti. Tuzemský, odborný postoj datovaný mezi roky 1961-1965 vnímal zdatnost jako souhrn předpokladů, který zajišťuje optimální reakci (efektivní a rychlé vyrovnání změn) na různé podněty prostředí a na náročnou pohybovou činnost (Kovář, 2001). Lidský organismus je považován za odolný, jestliže zátěž zásadním způsoben nenaruší jeho homeostázu. Od 80. let 20. století se představa o tělesné zdatnosti rozšiřuje. Zavádí se termín totální zdatnost, která v sobě zahrnuje složky duševní, sociální, emocionální i tělesnou (Shepard, 1985, in Kovář, 2001). Lehce pozměněný koncept je součástí manuálu evropského testu tělesné zdatnosti (EUROFIT, 1988). Nově se zde objevuje pojem triáda tělesné zdatnosti související s dimenzí orgánovou (tělesná stránka spojená zejména s kardiorespiračním systémem), motorickou (realizace pohybových úkolů) a kulturní (životní styl a kvalita života) (Měkota & Cuberek, 2007). Modernější a širší vymezení tohoto fenoménu bylo uvedeno na vědecké konferenci v Singapuru roku 1990. Tělesná zdatnost je vnímána jako podklad celé řady lidských potřeb. Není pouze spjatá s fyzickým zatížením nebo sportovní výkonností. Její podstata spočívá v pokrytí požadavků běžných každodenních aktivit, pracovního zatížení a v možnosti radostného a příjemného prožití volného času (Kovář, 2001). Tělesná zdatnost je souborem mnoha komponentů (viz. Obrázek 1) s hlavní úkolem efektivního fungování lidského organismu. Pojí se s účelným využíváním pracovního a volného času, se zdravím stavem těla a obranou proti hypokinetickému způsobu života. Jelikož optimálního stavu nelze dosáhnout bez tělesné aktivity, přispívá k celkové kvalitě života (Corbin, Welk, Corbin, & Welk, 2008).
22 | S t r á n k a
MOTORICKÝ VÝVOJ
Tělesná zdatnost
Fyziologická zdatnost
Vývoj dovedností
Zdravotně orientovaná zdatnost
Výkonnostně orientovaná zdatnost
morfologická
složení těla
výkon
metabolická
kardiorespirační zdatnost
koordinace
kostní integrita
svalová síla
reakční čas
ostatní
svalová vytrvalost
hbitost
flexibilita
ostatní
Obrázek 1. Hierarchický model tělesné zdatnosti (upraveno dle Corbin, Pangrazi, & Franks, 2000)
Koncepce a rozdělení tělesné zdatnosti vytvořené Bouchardem a Shepardem (1994) jsou dodnes akceptované většinou odborné veřejnosti. Tito autoři vyčlenili z tělesné zdatnosti dvě kategorie – zdravotně orientovanou zdatnost (Health related fitness, dále jen ZOZ) a výkonnostně orientovanou zdatnost (Performance related fitness, dále jen VOZ). ZOZ je nepostradatelná jako složka optimálního zdravotního stavu a jeho prevence. S rozšířením definice tělesná zdatnosti o zdravotní aspekt dále souhlasí Howley a Franks (1997), Corbin, Pangrazi a Franks (2000) i Ortego, Ruiz, Castillo, Moreno a Urzanqui (2008). VOZ, již podle názvu, souvisí s pohybovými výkony a sportovní výkonností, jejichž výsledky jsou dále hodnoceny a kvantifikovány. Její významnost například spočívá při výběru sportovně talentovaných jedinců. Úkolem každého člověka by mělo být udržování a dále rozvíjení tělesné zdatnosti. Je to celoživotní proces realizovaný prostřednictvím správné životosprávy, tělesných cvičení a otužování s cílem všestranného rozvoje osobnosti, který může připomínat dlouholetý sportovní trénink. Přestože další aspekt ovlivňující míru zdatnosti je genetický předpoklad, bez dodržování uvedených zásad se ze zdatného jedince může brzy stát jedinec nezdatný (Měkota & Cuberek, 2007; Rychecký, 2006).
23 | S t r á n k a
2.3.2 Zdravotně orientovaná zdatnost V každé odborné literatuře zaměřené na zdraví a celkově zdravý životní styl lidské populace je kladen důraz na pravidelnou pohybovou aktivitu. Jako součástí prevence zdravotních problémů vzniklých v důsledku nedostatku pohybu je považována zdravotně orientovaná zdatnost (Bouchard & Shepard, 1994; Bunc, 1995; Dobrý, 1998). Je také chápána jako odraz chování k vlastnímu zdraví. Bouchard a Shepard (1994) doplňují informace, že existuje mnoho pohybových činností, které utvářejí zdravotní perspektivu a zároveň tělesnou zdatnost jedince. Proto došlo v posledním období v koncepci tělesné zdatnosti k odvratu od výkonnostně orientované ke zdravotně orientované. Ve svém důsledku se zdravotně orientovaná zdatnost jeví jako možnost vykonávat kvalitně každodenní aktivity a schopnost redukovat výskyt některých zdravotních problémů. Dále se výrazným způsobem podílí na ovlivněné psychiky jedince (konkrétně v podobě prožitků) a tím přispívá k plnějšímu prožití života neboli také stavu dobrého bytí (well-being) (Bunc, 1995; Ortego, Ruiz, Castillo, Moreno, & Urzanqui 2008). V úzkém vztahu s aktuální ZOZ jedince se pohybuje intenzita a množství vykonávané pohybové aktivity. Je tím míněná schopnost člověka bez přílišné únavy hbitě a čile vykonávat každodenní úkoly, s dostatečnou rezervou energie pro volný čas či nepředvídatelné události (The President's Council on Physical Fitness and Sports, 2010). Co je důležité si uvědomit, že ZOZ je individuálním odrazem jedince (postoj ke zdraví a preferovaný životní styl). Charakteristika její úrovně se vždy vztahuje k aktuálnímu stavu daného jedince ve smyslu – zdravý, nemocný, handicapovaný a k jeho věku (Bunc, 1995).
2.3.3 Složky zdravotně orientované zdatnosti Zdravotně orientovaná zdatnost je systém, který se skládá z několika komponent. Souhrnné pojetí jednotlivých složek předložili Bouchard a Shepard (1994) tímto způsobem: •
Morfologické složky: složení těla, body mass index (BMI), distribuce tělesného tuku a množství viscerálního (břišního) tuku, hustota kostí, flexibilita.
•
Svalové složky: pevnost, síla, vytrvalost.
•
Motorické složky: rovnováha, koordinace, reakční rychlost, hbitost.
•
Metabolické složky: inzulínová citlivost, tolerance na glukózu, metabolismus lipidů a lipoproteinů, oxidace metabolických substrátů.
24 | S t r á n k a
•
Kardiorespirační složky: maximální aerobní kapacita, submaximální zátěžová kapacita. V současné době se při hodnocení úrovně ZOZ nejčastěji posuzují tři základní sku-
piny faktorů (Zítko, Benešová, Vejražková, & Hroza, 2003): 1) Strukturální: výška, hmotnost, složení těla. 2) Funkční: svalová zdatnost, aerobní zdatnost, flexibilita. 3) Držení těla v základních posturálních polohách a kvalita základních pohybových stereotypů.
Strukturální faktory Tato kategorie je jediná, která nelze hodnotit pomocí výsledků z určitého výkonu. Výsledné informace jsou určeny z poměru mezi aktivní a pasivní tělesnou hmotou neboli relativním poměrem mezi svalovou tkání, tukovou tkání, ostatních tkání a kostmi. Jelikož zvýšená akumulace tělesného tuku se stala hrozbou lidstva, je raná diagnostika snížené úrovně ZOZ i nadváhy a obezity velice důležitá (Corbin et al., 2008). Existuje vysoká kvantita laboratorních vyšetření k diagnostice strukturálních faktorů – kaliperace (měření kožních řas), ultrazvuk, metody podvodních testů, bioelektrická impedanční analýza, dvouenergiová rentgenová absorpciometrie (DXA, Dual-energy absorptiometry), která však nelze bez odborného dohledu realizovat. Pro praktické a rychlé posouzení úrovně ZOZ zaměřené na nadváhu či obezitu jsou doporučovány tyto parametry (Zítko, Benešová, Vejražková, & Hroza, 2003): •
BMI – Body Mass Index také Index tělesné hmotnosti – je jednoduchý výpočet, který v sobě zahrnuje pouze výšku (m) a váhu (kg) jedince: BMI = hmotnost (kg)/výška (m²). V globálním měřítku je to jeden z nejčastěji používaných standardizovaných výpočtů pro ukazatel nadváhy a obezity (Tabulka 2). Jeho nedostatek však spočívá v nedokonalém odrazu podílu svalové hmoty a tuku v organismu. Další důležité upozornění spočívá v odlišném hodnocení BMI u dětí a mládeže, kdy uvedené údaje v Tabulce 2 jsou neplatné. V průběhu dětství se BMI komplikovaně mění, proto se na základě mnoha studií sestavily tzv. percentilové grafy BMI.
25 | S t r á n k a
Tabulka 2. Hodnocení tělesné hmotnosti dle BMI (Hlúbik, Kunešová, Friedy & Býma, 2009) BMI (ženy)
BMI (muži)
Kategorie
< 18,5
< 19,5
podvýživa
18,5-23,9
19,5-24,9
normální hmotnost
24,0-28,9
25-29,9
nadváha
29,0-33,9
30,0-34,9
obezita I. stupně
34,0-38,9
35,0-39,9
obezita II. stupně
> 39
> 40
obezita III. stupně
•
WHR - Waist Hip Ratio – pro doplnění indexu BMI je doporučováno využít právě tento index. Je to z důvodu, že se tělesný tuk v těle neukládá rovnoměrně. Tento fakt zohledňuje WHR, který počítá s obvodovými charakteristikami pasu a boků: WHR = obvod pasu (cm)/obvod boků (cm).
Tabulka 3. Hodnocení typu distribuce tuku dle WHR (Vazquez, Duval, Jacobs & Silventoinen, 2007) Věk
Spíše periferní
Vyrovnaná
Spíše centrální
Centrální Rizikový
Ženy
Muži
•
20-29 30-39 40-49 50-59 60-69 20-29 30-39 40-49 50-59 60-69
< 0,71 < 0,72 < 0,73 < 0,74 < 0,76 < 0,83 < 0,84 < 0,88 < 0,90 < 0,91
0,71-0,77 0,72-0,78 0,73-0,79 0,74-0,81 0,76-0,83 0,83-0,88 0,84-0,91 0,88-0,95 0,90-0,96 0,91-0,98
0,78-0,82 0,79-0,84 0,80-0,87 0,82-0,88 0,84-0,90 0,89-0,94 0,92-0,96 0,96-1,00 0,97-1,02 0,99-1,03
> 0,82 > 0,84 > 0,87 > 0,88 > 0,90 > 0,94 > 0,96 > 1,00 > 1,02 > 1,03
Brocův index – BI: BI = hmotnost (kg)/výška (cm) – 100 nebo nomogram (standardizovaný tabulkový systém). Nomogram respektuje věkové rozhraní v závislosti na optimální hmotnosti.
26 | S t r á n k a
Funkční faktory Aerobní zdatnost je jedna z nejdůležitějších komponent zdravotně orientované zdatnosti. Její hlavní funkce spočívá v transportu kyslíku do svalových tkání. Jelikož se na této přepravě podílí oběhový systém i systém dýchací, používá se také pojmenování kardiorespirační zdatnost nebo zcela český název pohybová vytrvalost (Zítko et al., 2003). Z obsahu jejího hlavního úkolu vyplývá, že jedinci s vyšší úrovní aerobní zdatnosti jsou schopni vykonávat fyzickou činnost po delší dobu bez vyšších ztrát nezbytně potřebné energie. Jelikož převážná část energie pro svalovou práci je získávána za aerobních podmínek (za přísunu kyslíku) (Corbin et al., 2008). Její rozvoj zajišťují cvičení se zaměřením na adaptaci vytrvalostní pohybové zátěže, která se pohybuje na úrovních (Zítko et al., 2003): Srdečně-cévního sytému (zpomalení klidové srdeční frekvence a její rychlejší návrat po zatížení, snížení systolického tlaku, efektivnější využití kyslíku a zvětšení tepového objemu), dýchacího systému (zvětšení plicní kapacity, zkvalitnění transportu kyslíku v organismu), pohybového systému (zvýšení denzity kostí, zachování nebo zlepšení svalové zdatnosti), metabolismu (efektivnější metabolismus mastných kyselin a tuků, snižování hladina cholesterolu (LDL), odbourávání tukové tkáně), psychosomatické – seberealizace (zlepšení sebedůvěry, odreagování od pracovního života, zlepšení imunity). Diagnostiku aerobní zdatnosti lze realizovat jak v laboratorním prostředí – např. bicyklový ergometr či běhátko se stanoveným VO2max (maximální spotřeba kyslíku) i pomocí terénních testů. Jsou to Cooperův test (12minutový běh), chodecký test (vzdálenost 2 km), Jacíkův test, Harvardský step-test, Kaschův step-test, cyklistický test (12minutová jízda na kole). Veškeré testování úrovně tohoto druhu zdatnosti musí respektovat principy optimalizace – frekvence, intenzity, trvání a typu cvičení. Svalová zdatnost je další důležitá komponenta ZOZ, kterou lze rozdělit na svalovou sílu a svalovou vytrvalost. Síla jako motorická schopnost je charakterizována možností udržovat, překonávat či brzdit odpor svalovou kontrakcí jak při statické tak dynamické svalové činnosti. Je to souhrn vnitřních předpokladů, který významným způsobem ovlivňuje veškerou pohybovou činnost (Lehnert et al., 2010). Její rozvoj je důležitý pro – prevenci svalové atrofie, zvýšení klidového svalového tonu, upravení tonické nerovnováhy v příslušném pohybovém segmentu, pozitivní vliv na držení těla, zlepšení nitrosvalové a mezisvalové koordinace, zlepšení stability a pevnosti kloubů, zvýšení pevnosti kostí, schopnost ekonomicky pracovat po delší dobu i celkové zvýšení síly (Zítko et al., 2003). 27 | S t r á n k a
Na úroveň svalové zdatnosti působí kritéria v podobě věku, pohlaví i genetických dispozic. Muži oproti ženám mají vyšší procento svalové tkáně, proto disponují vyšší svalovou sílou i vytrvalostí (muži 40-45% z celkové hmotnosti, ženy 25-35%). V závislosti na věku je faktem to, že stárnutí provází pokles obou svalových jednotek (Corbin et al., 2008). Její hodnocení lze uskutečnit pomocí laboratorní techniky i terénními testy. Laboratorní metody zastupují biomechanická měření – dynamometrie. Terénní postupy jsou převážně elementární motorické testy – maximální počet kliků, sedů-lehů nebo shybů v určitém časovém intervalu (testování dynamické síly), výdrže ve statické poloze – shyb, vzpor (testování vytrvalostní síly), dále testování s pomocí odrazových plošiny a jednoduchých dynamometrů (Lehnert et al., 2010). Flexibilita – tato položka ZOZ je blíže charakterizována v podkapitole 2.3.5
Držení těla v základních posturálních polohách a kvalita základních pohybových stereotypů Význam termínu držení těla je chápán jako prostorové uspořádání jednotlivých tělesných segmentů při posturálních polohách a pohybech. Jeho optimalizace spočívá ve využití co nejmenšího množství energie pro zachování rovnováhy právě v těchto postojích. Správné držení těla charakterizují jednotlivé části těla, které jsou v optimálním postavení vzhledem k udržování rovnováhy a minimálnímu zapojení posturálních (antigravitačních) svalů. Vše je realizováno při zachování funkcí jednotlivých orgánů i orgánových soustav organismu (Zítko et al., 2003). Diagnostika vzpřímeného držení těla se určuje pomocí estetických a mechanických měřítek nebo dle ekonomičnosti pohybu.
Při hodnocení je nutné vycházet
z individuálního posturálního programu jedince, který vznikl během ontogeneze každého člověka. Proto se případné opravné změny musí pohybovat pouze v rozmezí daném pohybovým vývojem. Hodnocená kritéria každého probanda se porovnávají s modelovými schématy, které musí splňovat následující podmínky (viz. Obrázek 2) (Zítko et al., 2003) : •
Těžnice spuštěná z bočního průmětu zvukovodu prochází středem ramenních a kyčelních kloubů a spadá před hlezenní kloub.
•
Těžnice spuštěná z hrbolu (protuberantia) kosti týlní (os occipitale )se dotýká hrudní kyfózy, probíhá mezihýžďovou rýhou a dále spadá mezi paty.
•
Těžnice spuštěná z mečovitého výběžku (processus xiphoideus) kosti hrudní (sternum) se lehce dotýká břišní stěny. 28 | S t r á n k a
Obrázek 2. Hlediska pro posouzení správného držení těla (upraveno dle Zítko et al., 2003).
2.3.4 Motorické schopnosti Motorické schopnosti, v anglickém překladu motor abilities, jsou tématem, o které se zajímá široká veřejnost z řad odborníků teorie i praxe. Svědčí o tom množství a rozsah publikací vydaných během posledních 15 let. Pohled na koncept motorických schopností se stále mění a v současnosti není tak jednoznačně přijímán jak v minulosti. Příčina v jeho různorodosti spočívá v tom, že jako téma nejsou lehce zvládnutelné právě díky jejich značné rozsáhlosti. Pro jejich plné pochopení musí mít člověk přehled o: definicích a pojmech, taxonomii a struktuře, biologickém základu člověka, genetické podmíněnosti, celoživotním vývoji, metodách rozvoje, trénovatelnosti, bisexuální diferenci, měření, diagnostice a testování i o uplatnění v jednotlivých sportech (Měkota, 2000). Nejprve byly motorické schopnosti definovány jako výkonové předpoklady, bez objasnění jejich smyslu a domén (Thiess & Schnabel, 1986). Přesnější vymezení v podobě systémového pojetí podal Čelikovský (1990), kdy motorické schopnosti označil jako sou-
29 | S t r á n k a
bor integrovaných vnitřních, relativně samostatných předpokladů splnit pohybový úkol. Tento soubor vnímá systémově s rozlišením jeho úrovní na buněčnou, tkáňovou a orgánovou. Subsystémy jsou pak vlastní orgány těla a jejich funkce anatomické, fyziologické, mechanické a motorické. Do této problematiky byl v dalších letech zaveden pojem predispozice (Raczek 1993; Szopa 1995). Predispozice byly rozděleny do 4 skupin: morfologicko-strukturální (proporce těla), psychické (temperament, vůle), koordinační (reakce) a energetické (VO2 max). Motorické schopnosti jsou pak komplexem predispozic, který je ovlivněn genetickými činiteli a prostředím, tedy výslednou mírou jejich vzájemného působení. Společně s motorickými dovednostmi tvoří celou lidskou motoriku a úroveň připravenosti organismu vykonat pohybový úkol (viz. Obrázek 3).
Obrázek 3. Zjednodušený strukturální model motorických předpokladů (Měkota, 2000, 62)
V současné době se při definování motorických schopností vychází z vymezení vzhledem pohybovým dovednostem. Burton a Miller (1998) uvedli, že schopnost (ability) je vrozený rys, vlastnost nebo kapacita, který je stabilní, trvalý a je podkladem výkonnosti v mnoha pohybových dovednostech. Jejich rozvoj, který se pak odráží na úrovni pohy-
30 | S t r á n k a
bových dovedností, je možný např. pomocí sportovního tréninku (Green et al., 2011; Payne & Isaacs, 2002; Schmidt & Wrisberg, 2000; Sunčica, Miletić, & Miletić, 2008; Wall, 2004). Motorické schopnosti jsou tedy považovány za základní stavební kameny pohybových dovedností. Jsou základem prakticky všech lidských aktivit. Jejich vývojový stupeň u jednice ovlivňuje jeho motorické učení a odráží se ve sportovním výkonu. V taxonomii, struktuře i ve vlastním pojmenování jednotlivých motorických schopností panuje doposud stejná různorodost názorů jako při jejich samotném definování. Na počátku minulého století byla míra úspěšnosti ve sportovních činnostech vystavěna na jedné obecné motorické schopnosti (general motor ability). Byla přirovnávaná k inteligenčnímu kvocientu - IQ. Stejně tak jako se inteligence a dále úspěšnost v kognitivních činnostech vyhodnocovalo pomocí výsledků v IQ testech, se pohybová zdatnost i sportovní talent určovaly pomocí testování obecné motorické schopnosti. O realizaci tohoto motorického testování se zasadili Američané Brace (1927) a McCloy (1934) (in Morrow, Jackson, Disch, & Mood, 2011). Protichůdnou hypotézu představil Henry (1961), který úspěšnost sportovce viděl v komplexu specifických motorických schopností. Každý člověk disponuje určitým souborem jednotlivých motorických schopností, které jsou na sobě relativně nezávislé. Jeho kvalitu popisuje právě profil úrovní jednotlivých schopností (Morrow et al., 2011). Grundlach (1968) navrhl rozdělení na schopnosti koordinační, kam spadají informace spjaté s řízením a regulací pohybové činnosti, a schopnosti kondičně-energetické vymezené strukturou organismu a energetickým krytím (Měkota, 2000). S tímto tříděním souhlasí Raczek (1993) i Grosser a Zintl (1994), kteří doplňují taxonomii o třetí skupinu hybridní nebo také kondičně-koordinační schopnosti. O další rozšíření struktury o primární (základní) motorické schopnosti se zasloužili Bös (1983) a Hirtz (1994). Shrnutí všech předchozích hypotéz i další dělení znázorňuje model hierarchické struktury motorických schopností (viz. Obrázek 4).
31 | S t r á n k a
Obrázek 4. Model hierarchické struktury komplexu motorických schopností (Měkota, 2000, 65).
Na přelomu 20. a 21. století se odborníci znovu vrací k existenci obecné motorické schopnosti, přitom ale nepopírají význam jednotlivých, primárních schopností. Definují ji jako soubor vlastností nebo kapacit, které jsou zapojeny při provádění jakéhokoliv pohybu. Tyto její determinanty se využívají při identifikaci sportovního talentu (Burton & Miller, 1998; Burton & Rodgerson, 2001; Magill, 1993, 2001; Schmidt & Lee, 2005). Znalost motorických schopností a jejich význam pro člověka je plně využit v oborech – antropomotorika a sportovní didaktika. V praxi se o ně opírá např. sportovní trénink přímo v kondiční přípravě jedince nebo hodnocení (popř. sebehodnocení) tělesné zdatnosti, při němž je jeho nezbytnou součástí jejich diagnostika. Pro diagnostiku tělesné zdatnosti jsou využívány testové systémy (testové baterie či profil), které jsou sestaveny z jednotlivých motorických testů. Každý test se zaměřuje na určitou motorickou schopnost a z kumulací jejich výsledků máme možnost určit úroveň tělesné zdatnosti.
2.3.5 Flexibilita Pojem flexibilita z anglického slova flexibility má další synonyma – kloubní pohyblivost, pružnost, ohebnost, které se v českém jazyce používají. Je považována za relativně
32 | S t r á n k a
samostatnou motorickou schopnost, která ovlivňuje funkční kapacitu pohybového aparátu (Kabešová, Cihlář, & Novotná, 2011; Schnabel, Harre, Krug, & Borde, 2003). Pojednává o schopnosti realizovat pohyb v určitém kloubu nebo kloubním systému o náležitém rozsahu či plné amplitudě. Tento rozsah je dosažen buď vlastním úsilím nebo s pomocí druhé osoby či speciálních pomůcek bez známek bolesti (Alter, 1996; Fox & Mathews, 1974; Kolber & Zejda, 2004; Měkota & Novosad, 2005; Quinn, 1990). Můžeme ji klasifikovat jako podstatnou determinantu sportovní výkonnosti a dále jako významný předpoklad všech sportovních činností. Je považována za důležitou složku tělesné zdatnosti, konkrétně zdravotně orientované zdatnosti (Schnabel, Harre, Krug, & Borde, 2003; Skopová & Zítko, 2006). Strukturu flexibility, ze sjednocení odborných tezí, můžeme rozdělit do 6 skupin: obecná, speciální, aktivní, pasivní, dynamická a statická (viz. Obrázek 5) (Měkota & Novosad, 2005; Roth & Willimczik, 1999; Sporis, Vucetic, Jovanovic, Jukic, & Omrcen, 2011). Průměrná úroveň kloubního systému bez ovlivnění jakoukoliv tělesnou aktivitou je označována jako obecná flexibilita. Speciální flexibilita již vychází z požadavků jednotlivých sportů na kloubní soustavu. Aktivní vystihuje amplituda pohybu, která je výsledkem kontrakce agonistů se současným protažením antagonistů. Pasivní flexibilita je charakterizována amplitudou, která je realizována pomoci vnějších sil, ať už vlastních jedincem vytvořených svalstvem jiné části těla nebo příčinou gravitace, či tlakem druhého člověka. Rozsah aktivní flexibility je vždy menší než rozsah pasivní. Dynamická flexibilita je schopností rozsahu pohybu při určitém postavení kloubů za normální či zvýšené rychlosti. Oproti tomu statické flexibility se využívá při protažení po určitou dobu nebo při pomalých pohybech do krajních poloh (např. hluboký předklon v sedu). POHYBLIVOST Obecná aktivní
Speciální
pasivní
aktivní
pasivní
dynamická
dynamická
dynamická
dynamická
statická
statická
statická
statická
Obrázek 5. Strukturální pohled na pohyblivost (Roth & Willimczik, 1999, 257).
33 | S t r á n k a
Biologická podmíněnost flexibility je ovlivňována zejména komponentami - konstitučními, koordinačními a kondičně-energetickými (Měkota & Novosad, 2005). Konstituční činitel v sobě zahrnuje anatomické předpoklady, jako jsou tvar, funkce, stavba kloubu neboli jeho typ. Patří zde také schopnost protažení svalových pouzder, kloub fixujících vazů a látková výměna, která zajišťuje výživu kloubu. Dále úroveň muskulatury, schopnost protažení svalů a na nich napojených šlach. Hypertrofie svalstva okolo kloubu je faktor, který omezuje rozsah pohybu. Druhou koordinační komponentu představují neurofyziologické řídící procesy (koordinace agonistů, antagonistů a synergistů), svalové a šlachové reflexy a regulace svalového tonu. Dříve nebyla její důležitost vnímána tak jako v současnosti. Síla svalů podněcujících pohyb je součástí posledního kondičněenergetického základu. Jeho důležitost spočívá v tom, že při realizaci pohybu musí člověk překonávat určitou míru odporu, jedná se tedy o aktivní flexibilitu (Schnabel et al., 2003). Tak jako se lidský organismus mění v průběhu ontogeneze i úroveň motorických schopností není konstantní a flexibilita se proměňuje s věkem. Ze širokého pohledu lidská ontogeneze motoriky velice podobně rekapituluje fylogenezi lokomočních schopností obratlovců (Dylevský, 2007). Novorozenec, kojenec i batole jsou známí svou neobyčejnou ohebností, která pomalu klesá až do doby puberty. Po ukončení puberty, s kterou souvisí mnoha změn jak po stránce fyzické tak psychické tedy během adolescence, flexibilita opět lehce narůstá. Po dosažení dospělosti nastává stagnace, dále člověk zaznamenává mírný pokles a po 65. roce výrazné zhoršení pohybového rozsahu. Proto je pohybová aktivita doporučována jako nejlepší lék pro uchování dobré flexibility až do vysokého věku (Měkota & Novosad, 2005). Alter (1996) uvádí za senzibilní období pro rozvoj flexibility věk pohybující se mezi 7 – 11 rokem. Dále všeobecně přijímané tvrzení je, že ženy disponují vyšší flexibilitou jak muži, což je zapříčiněno fyziologickými a anatomickými rozdíly mezi oběma pohlavími. Flexibilita je motorická schopnost, která je více jak ze 60 % geneticky podmíněná. Avšak existují další faktory ovlivňující její velikost. Je to například aktuální psychický stav jedince. V důsledku působení nadměrného množství stresorů nebo jen nepřiměřené míry intenzity jednoho stresoru se flexibilita člověka zhoršuje. Další velice důležitý činitel je okolní i tělesná teplota. Chlad na lidské tělo působí tlumivým účinkem, zapříčiňuje ztuhlost organismu a to i v kloubních oblastech. Proto je velice důležité před každou pohybovou aktivitou dobré rozcvičení, při kterém dochází k zahřátí organismu. Cirkadiánní 34 | S t r á n k a
rytmus flexibility také není stálý. V průběhu spánku je míra flexibility minimální. Těsně po probuzení vlivem svalové ztuhlosti je na nízké hladině, která se opakuje i v časných odpoledních hodinách (Měkota, Novosad, 2005). Flexibilita je dále ovlivnitelná farmaky a již zmíněnou tělesnou aktivitou. Významnost vysoké úrovně flexibility je značná. Pistotnik (1998), Orchard (2001), Kolber a Zepeda (2004) uvádí, že optimální stupeň flexibility zabraňuje defektům držení těla, snižuje pravděpodobnost postižení či zranění, zlepšuje ovládnutí techniky pohybu i jeho ekonomičnost, zvyšuje také estetickou formu pohybového projevu a pozitivně ovlivňuje rozvoj ostatních motorických schopností (Kolber & Zepeda, 2004; Orchard, 2001; Pistotnik, 1998). Jelikož její snížená úroveň limituje člověka v jeho každodenních běžných aktivitách, není tedy pouze předmětem pro obory sportovní trénink nebo antropomotoriku či biomechaniku. O toto téma se zajímá spousty lékařských disciplín jako jsou - ortopedie, fyzioterapie, traumatologie, fyziologie, kineziologie, neurologie (Měkota & Novosad, 2005).
Diagnostika flexibility Z velkého množství různých metod se nejčastěji využívají tři skupiny postupů pro diagnostiku flexibility (Měkota & Novosad, 2005): •
Měření distancí je odvozeno od vzdáleností. Jsou to vzdálenosti buď od určitých bodů na těle člověka k podložce nebo mezi segmentem těla a fixním bodem v prostoru, či se jedná o změny těchto vzdáleností. Jsou posuzovány ve vhodně zvolených polohách či postojích. Tento typ měření je hojně využíván při terénních motorických testech a výsledek je uveden v délkových mírách (např. hluboký předklon v sedu).
•
Měření úhlů neboli goniometrie je způsob, který vyhodnocuje flexibilitu podle velikostí úhlů mezi jednotlivými segmenty těla. Je především doménou laboratorních vyšetření v oborech lékařských, kde je měrnou pomůckou goniometr (mechanický, elektronický či gravitační). Výsledky jsou pak uváděny v úhlových stupních. Goniometrii lze využít i při měření z rentgenových snímků kostí.
•
Třetí skupina postupů se nazývá alternativní posouzení. Jeho princip spočívá v porovnávání podle již daných stanov. Posuzují se polohy s požadovaným rozsahem kloubní pohyblivosti u zdravého člověka. Výsledné hodnocení je jednoduché pouze splnil – nesplnil. 35 | S t r á n k a
2.3.6 Tělesná aktivita a zdraví Existence současného člověka, člověka moudrého neboli Homo sapiens, se datuje od dob před 200 000 lety. Tedy již desítky tisíců let byla intenzivní pohybová aktivita součástí jeho života. Až v posledních dvou stoletích dochází k výrazným změnám v jeho pohybovém režimu díky mimořádně velkému technickému pokroku (Dovalil, Choutka, Svoboda, & Teplý, 1996). Tento výrazný rozvoj v mnohém život lidí ulehčil, ale přináší s sebou i negativní efekty. Práce člověka zatěžuje více po stránce psychické než fyzické. Je pro ni charakteristická vysoká hladina psychického stresu, která na lidský organismus nepříznivě působí (Dostálová, 2002). Dále se na zdraví podepisují nesprávné stravovací návyky a celkový úbytek pohybové aktivity v denním režimu lidské populace. Mění se objem, struktura, frekvence i intenzita tělesné zátěže a ze souhrnného hlediska celý životní styl (Kolisko & Jandová, 2002). Proto se hypokineza - nedostatek tělesného pohybu a jeho dopad na nízkou pohybovou gramotnost lidské populace, stala jedním z nejzávažnějších globálních problémů. Jako alarmující se jeví 16 -18% zastoupení světové populace, které 3x v týdnu provozuje pravidelnou pohybovou aktivitu po dobu 90 – 120 min. To je doporučená optimální dávka tělesného zatížení pro člověka (Alter et al., 2012). Další negativní důsledky uváděné v mnoha výzkumech jsou, že hypokineza nepříznivě ovlivňuje psychiku a sociální vztahy. Jako její nejnebezpečnější důsledek je obezita, která se pojí s nízkou fyzickou zdatností a odolností (WHO, 2010). Původ nadměrné hmotnosti a obezity nemůžeme přičítat jen hypokinezi. Ačkoliv existuje mnoho příčin jejich zavinění, za nejvýznamnější se považují nadměrný příjem potravy a nedostatek tělesného pohybu (Kopecký, Bezděková, & Hřivnová, 2002), resp. nerovnováha mezi příjmem a výdejem energie. Obezita přispívá ke vzniku a rozvoji řady tzv. civilizačních onemocnění, které jsou zpravidla ohrožující na životě. Patří sem: poruchy v látkové přeměně - diabetes mellitus (Bunc, 2005; WHO, 2010), kardiovaskulární choroby (Bunc, 2005; WHO, 2010), hypertenze (Bunc, 2005; WHO, 2010), osteoporóza (Bunc, 2005; WHO, 2010), snížení funkce imunitního systému (Bunc, 2005; WHO, 2010), zrychlení procesu stárnutí (Bunc, 2005; WHO, 2010), duševní stres (Bunc, 2005; WHO, 2010), zvyšuje mnohé drogové závislosti – tabakismus a mnohé další (Bunc, 2005; WHO, 2010). Tedy celkově významně snižuje kvalitu života a negativně ovlivňuje světovou ekonomiku společnosti. V dnešní době význam pojmu zdraví nezahrnuje jen nepřítomnost nemoci, ale nadále i pozitivní reakci na životní prostředí a přiměřenou tělesnou zdatnost. Primárně je to 36 | S t r á n k a
základní lidské právo, ale i výhodná společenská investice. Přiměřená pohybová aktivita patří vedle vlivů výživy, životního prostředí a celkově pohledu na život ke klíčovým činitelům zdraví a délky lidského života, kterou nelze jiným způsobem nahradit.
2.4 Sebehodnocení 2.4.1 Sebepojetí Každý organismus se vyznačuje specifickými charakteristikami, které jsou pro živou přírodu typické. Člověk, jako jeden z mála organismů, je schopný uvědomovat si vlastní já, svou vlastní identitu a uchovávat si ji v čase, čímž se výrazně liší od všeho ostatního živého (Vágnerová, 2007). Lidská existence a vlastní sebepojetí jsou termíny spjaté s otázkou jejich smyslu, na kterou se snaží během života odpovědět každý člověk. Je to téma, které provází lidskou populaci od počátku vzniku její kultury až do dnes. Sebepojetí v anglickém originále self-concept chápeme jako celkový postoj k vlastní osobě v rovinách kognitivní (obsah a struktura sebepojetí - sebepoznání), afektivní (emocionální vztah k sobě - sebehodnocení) a činnostně regulativní neboli konativní (seberegulace) (Blatný, 2003). Vědomí sebe samého je podloženo dvěma rovinami – podnětem (vlastním vědomím) a předmětem (vlastním vědomím něčeho). Tyto dvě složky se stýkají a vytváří tak vlastní osobu Já. V prvním podnětném přístupu vystupuje Já jako činitel, který je schopen hodnotit, vnímat, rozhodovat. O obrazu sebe samého, který je hodnocen, vnímán, zdokonalován, pojednává předmětný vztah (Balcar, 2002). Jádro sebepojetí nalézáme ve vnímání vlastní jedinečnosti a odlišnosti od ostatních osob. To je umožněno
právě
uvědomováním
si
sebe
samého.
Dále
zabezpečuje
jednu
z nejdůležitějších potřeb člověka – životní jistotu a bezpečí (Vágnerová, 2007). Mrázek a Rittner (1986) dělí sebepojetí na – vzhled, zdatnost a zdraví. Fox (1990) sebepojetí charakterizuje jako systém zahrnující 4 složky – tělesný vzhled, tělesnou kondici, tělesnou sílu a sportovní kompetenci. V současné době tělesné sebepojetí výrazně ovlivňuje sociální status jedince. Lidské tělo se stalo sociálním i kulturním objektem, který je odrazem vývoje lidské společnosti. Na světe sice neexistuje prototyp ideálu krásy. Vnímání vlastního těla a vlastní osoby je totiž utvářeno prostředím, ve kterém se člověk pohybuje. Podílí se zde vlivy rodinné, ze školy, od přátel, z pracoviště i kulturní a národnostní. Z generalizovaného hlediska jej však můžeme považovat za zdravě vyhlížející tělo. Jistá míra spokojenosti
37 | S t r á n k a
s vlastním vzhledem se promítá do zdravého sebevědomí a stává se i symbolem úspěchu (Fialová, 2001).
2.4.2 Sebehodnocení Sebehodnocení jako ústřední fenomén sebepojetí je považováno za třetí nejčastěji používané téma v psychologické literatuře. Je to doména lidské osobnosti, která zasahuje do celého jejího života (Adler & Stewart, 2004). V anglickém překladu disponuje mnoha synonymy – self-esteem, self-assessment, self-evaluation, self-image. Už jen to může předznamenávat potíže s jeho definováním. Další vliv na rozmanitosti jeho významu je, že sebehodnocení již není pouze pojem pojící se s oblastí psychologie. Zasahuje do dalších, rozdílných vědních oborů např. kinantropologie či antropometrie. Proto povahu definic určuje orientace jejího autora. První zaznamenaný význam pojmu sebehodnocení pochází z roku 1892 od amerického psychologa Jamese Williama. Ten ho vnímá jako poměr mezi životními úspěchy a aspiracemi (snahou) (James, 1892). Je zobrazován vzorcem s matematickou logikou. Pro dosažení vyššího sebehodnocení musí zákonitě předcházet zisk většího úspěchu nebo naopak snížení aspirace. sebehodnocení = úspěch / aspirace
Blatný (2003) definuje sebehodnocení jako mentální reprezentaci emočního vztahu k vlastní osobě. Je to představa ovlivněná reálnými výsledky v rovinách - morálních, sociálních a výkonových. Macek (2008) s Nakonečným (2009) se shodli na další podobné interpretaci pojmu sebehodnocení. Je to vnitřní pocit člověka, který v sobě zahrnuje vnímané a hodnocené vlastní schopnosti, vlastnosti, činnosti i vlastní chování. Celý tento komplex je formován představami, pocity a chováním druhých lidí. Jako doplnění těchto tezí může sloužit vysvětlení sebehodnocení od Hartla a Hartlové (2004). Samotné jeho chápání je odlišné, zdali se jedná o proces tedy děj nebo jestli je to již výsledek hodnocení daného procesu. Sebehodnocení se tedy významným způsobem podílí na regulaci chování člověka. Stává se důležitým faktorem při formování osobnosti, mezilidských vztahů a dále jistou mírou ovlivňuje názory ostatních lidí na nás (viz. Obrázek 6). Pokud jedinec sám sebe považuje za hodnotného, posuzuje okolí stejným způsobem a oplývá přiměřenou sebeúctou (Delinčák, 2000). Děje jako jsou hodnocení nebo posuzování se provádějí pro38 | S t r á n k a
střednictvím srovnávání. Buď probíhá na úrovni vlastního já, kdy porovnáváme reálné já (takový, jaký si myslím, že jsem) versus ideální já (takový, jaký bych chtěl být). Nebo se jedná o poměřování s okolními lidmi (Helus, 2007; Vágnerová, 2007).
Představa o tom, jak mě druzí hodnotí, očekávání od druhých
Vnímání a interpretace chování druhých vůči mně
Sebehodnocení a očekávání od sebe
Chování druhých ve smyslu předchozího hodnocení
Moje chování ve smyslu předchozích očekávání
Hodnocení mé osoby druhými lidmi
Vnímání druhými, interpretace mého chování
Obrázek 6. Interakční kruh sebehodnocení a hodnocení (Brehm, Kassin, & Fein, 2005)
2.4.3 Aspekty sebehodnocení Blatný (2001) a Smékal (2002) pojednávají, že mezi aspekty sebehodnocení patří stabilita, intenzita, pozitivita (míra spokojenosti, libosti), negativita (míra nespokojenosti, nelibosti) a jeho úroveň. Celý komplex aspektů se promítá na našem sebevědomí a sebedůvěře. V důsledku pak na nastavení našich cílů, přizpůsobení se druhým a normám. Projevují se při způsobu zvládání stresových situací, jako schopnosti realizovat výkony našich kvalit, a mají rozhodující vliv na motivaci a aktivitu (Blatný 2003). Campbell (1990) vedle sebehodnocení připisuje podíl na těchto skutečnostech i geneticky zděděným vlastnostem, a to především temperamentovým osobnostním charakteristikám. Odborníci v oblastech psychologie, sociologie, psychiatrie věnují velkou pozornost aspektu úrovně sebehodnocení. Výsledky mnoha výzkumu ukazují na negativní důsledky jak nízkého tak vysokého sebehodnocení (Baumeister, Heatheron, & Tice, 1993). Lidé s nízkým sebehodnocením mají tendenci upravovat své chování dle aktuální situace a prostředí a nepřiměřeným způsobem se podvolují druhým (Campbell, Chew, Scratchley, 1991). Dále se nízká úroveň odráží na motivaci. Lidé se bojí přijmout jakékoliv riziko, které se pojí s něčím novým, neznámým (Kohoutek, 2000). Naopak vysoké sebehodno39 | S t r á n k a
cení člověka svádí nastavovat si přemrštěné cíle, které nejsou adekvátní k jeho schopnostem, což nakonec vede k jeho selhání (Kohoutek, 2000). Z těchto výzkumů lze vyvodit závěr, že extrémy obou polarit nejsou výhodné. Zdravé neboli adekvátní sebehodnocení, které vystihuje skutečné kvality člověka, podporuje aktivitu a vede ke spokojenějšímu bytí. Stabilita je dalším aspektem sebehodnocení. V odborné literatuře se uvádí, že právě proměnlivé sebehodnocení - labilita je příčinou vysoké vnímavosti ke chvále a přemrštěné citlivosti ke kritickým názorům. Proto je stabilita vyhodnocena za nejdůležitější aspekt při predikci reakce na kritiku i výkonu (Blatný, 2003; Kassin, 2007; Marsh, 1996).
2.4.4 Sebehodnocení tělesné zdatnosti Hodnocení tělesné zdatnosti je dlouhodobě zavedený obor, neodmyslitelně spjatý s mnoha praktickými oblastmi (např. antropomotorika, sportovní trénink, kinantropologie). Diagnostika se provádí pomocí standardizovaných testových systémů, kterých v globálním měřítku existuje již několik desítek. Novodoběji se s touto problematikou začalo pojit i samotné sebehodnocení. Jako jednu z prvních studií, která se zaměřila na standardizaci testového systému pro sebehodnocení tělesné zdatnosti, vytvořilo pracoviště Centra kinantropologického výzkumu Univerzity Palackého v Olomouci. Jedná se o modul systému INDARES.com, který je pro veřejnost zpřístupněn na internetu (Centrum kinantropologického výzkumu, 2012). Vlastní sebehodnocení však není novodobý fenomén. Lidé sami sebe začali hodnotit již od dob, kdy začali vnímat vlastní identitu. Každý člověk, podle svého měřítka, je schopen vyhodnotit svůj vzhled, schopnosti, dovednosti, zdraví. Internetový modul systému INDARES.com slouží k sebehodnocení na základě reálných výsledků. Při hodnocení tělesné zdatnosti je vyžadována přítomnost examinátora, který celé hodnocení řídí a po ukončení vyhodnocuje. Základ sebehodnocení tělesné zdatnosti dle modulu INDARES.com spočívá v jeho individualizaci. Testovaná osoba je schopná celé testování a zpracování výsledků realizovat samostatně. Vybrané motorické testy do testového systému jsou modifikovány tak, aby se proband stal současně i examinátorem. Součástí tohoto modulu jsou instrukce pro jednotlivé motorické testy v podobě textového popisu a videa. Na základě jejich výsledků člověk získává doporučující informace navazující na jeho aktuální úroveň ve vztahu ke zdraví.
40 | S t r á n k a
3
CÍLE
3.1 Hlavní cíl práce Cílem této práce bude posoudit reliabilitu modifikovaného motorického testu Vpředklon v sedu pro potřeby sebehodnocení tělesné zdatnosti - flexibilita v oblasti bederní páteře a zadní strany stehen.
3.2 Dílčí cíle 1) Posoudit homoscedaticitu dat. 2) Stanovit systematickou chybu měření. 3) Určit relativní reliabilitu motorického testu. 4) Určit absolutní reliabilitu motorického testu.
3.3 Úkoly práce 1) Zajistit vhodný výzkumný soubor pro potřeby ověření reliability motorického testu. 2) Seznámit výzkumný soubor s průběhem motorického testu. 3) Zajistit informativní souhlas. 4) Organizovat sběr dat. 5) Zpracovat a analyzovat získaná data.
41 | S t r á n k a
4
METODIKA
4.1 Výzkumný soubor Výzkumný soubor byl složen ze 43 studentek 2. ročníku Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci ve věku od 20 do 22 let (průměrný věk 20,7 ± 0,6 let; BMI = 22,5 ± 2,9 kg·m-2). Probandi byli osloveni v rámci výuky předmětu atletika a byli seznámeni s účelem a průběhem měření. Zapojení do studie nemělo vliv na jejich studium. Žádná z oslovených osob neodmítla poskytnout informativní souhlas. Všechny testované osoby v rámci svého studia vykonávají alespoň 2 hodiny týdně pohybovou aktivitu střední intenzity. Měření bylo dobrovolné a z oslovených 54 osob ukončilo spolupráci 12 studentek (z různých důvodů – onemocnění, úraz …). Probandům, pak na základě jejich výsledků ze sebehodnocení tělesné zdatnosti, byly podány informace o tělesném složení těla (pomocí indexu BMI) a výkonnosti v příslušném testu. Práce byla schválena etickou komisí FTK UP pod jednacím číslem 7/2011 (viz Příloha 1).
4.2 Popis testu Při předklonu v sedu (motorický test zaměřený na kloubní pohyblivost v oblasti bederní páteře a zadní strany stehen) testovaná osoba zaujme polohu v sedu, dolní končetiny jsou v koleni napnuté a mezi chodidly je vzdálenost 20 cm (viz. Obrázek 7). Mezi končetinami je umístěna podložka s délkovým měřidlem, přičemž nulový bod je umístěn mezi patami (viz. Obrázek 8). Testovaný jedinec předpaží a postupně se předklání tak, že napnuté prsty posouvá po podložce co nejdále (prostřední prsty drží nad sebou). V koncové poloze je výdrž dvě sekundy. Test se provádí opakovaně dvakrát po sobě s krátkou přestávkou (15-20 sekund). Výsledkem měření je vzdálenost v centimetrech. Jako výsledek testu je započítán lepší ze dvou pokusů.
42 | S t r á n k a
Obrázek 7. Měření pro sebehodnocení tělesné zdatnosti - flexibilita v oblasti bederní páteře a zadní strany stehen.
Obrázek 8. Kartonová pomůcka pro měření flexibility v oblasti bederní páteře a zadní strany stehen při sebehodnocení.
4.3 Metody sběru dat Probandi se před vlastním měřením zúčastnili informativní schůzky, kde se seznámili s daným motorickým testem a jeho zaměřením. Byl jim vysvětlen průběh, provedení (s názornou ukázkou pomůcek), následné hodnocení měření a nezbytnost předchozího rozcvičení (např. několik hlubokých předklonů vykonaných bez maximálního úsilí). Každý proband dostal připravený záznamový arch, který sloužil k zapisování naměřených hodnot z jednotlivých měření.
43 | S t r á n k a
Za účelem ověření reliability vybraného motorického testu provedly testované osoby sebehodnocení flexibility v oblasti páteře a zadní strany stehen dvakrát po sobě (test – re-test) ve dvou na sobě nezávislých měření. Odstup mezi jednotlivými měřeními byl do pěti po sobě následujících dnů. Celé testování probandi realizovali jako sebehodnocení. Vyplněné záznamové archy byly po ukončení měření vybrány a dále zpracovány.
4.4 Statistické zpracování dat Pro statistické zpracování dat byly využity programy Statistica 8 a SPSS 17.0. Pro popis souboru byly použity základní charakteristiky aritmetický průměr, rozptyl a směrodatná odchylka. Heteroscedasticita byla hodnocena dle Pearsonova korelačního koeficientu. Použitím koeficientu vnitrotřídní korelace (interclass correlation – ICC), vypočítaného podle vzorce ICC = (MSS-MSE) • MS-1, byla ohodnocena relativní reliabilita zvoleného motorického testu (Atkinson, & Nevill, 1998). Jako indikátor absolutní reliability motorického testu byla vybrána standardní chyba měření (SEM). Výpočet SEM se řídil podle následujícího vzorce (Thomas, Nelson, & Silverman, 2005): SEM = SD * √ (1-ICC) Systematická chyba byla zjišťována podle statistického párového testu t-testu. Pro její analýzu byla hladina statistické významnosti stanovena na p = 0,05. Míru efektu působení efektu způsobujícího diferenci mezi opakovaným měřením jsme posuzovali a interpretovali pomocí Cohenova „effect size“ d (Cohen, 1988), jehož hodnota byla interpretována takto: d = 0,2 představuje malý efekt, d = 0,5 střední efekt a d = 0,8 vysoký efekt. Jeho hodnota byla vypočtena podle následného vzorce (Cohen, 1988): d=
M1 − M 2 SD pooled
kde M1 a M2 jsou průměrné hodnoty opakovaných měření a SDpooled je společná směrodatná odchylka. SDpooled je vypočtená dle vzorce:
SD pooled =
SD1 + SD2 2
kde SD1 a SD2 jsou směrodatné odchylky dvou opakovaných měření.
44 | S t r á n k a
5
VÝSLEDKY Hodnocení průměrné tělesné hmotnosti výzkumného souboru podle indexu BMI
(Tabulka 4), při výsledné hodnotě 22,5 kg·m-2, lze z hlediska klasifikace obezity ohodnotit jako normální. Skupinu žen proto můžeme hodnotit jako nerizikovou z hlediska nadváhy či obezity. Průměrné hodnoty dosažených výkonů v obou pokusech v testu Vpředklon v sedu u této věkové kategorie ukazují na průměrnou úroveň zdatnosti - flexibility (dle klasifikace Indares.com hodnoceno jako „dobrá“).
Tabulka 4. Charakteristiky výzkumného souboru (n = 42) Výzkumný soubor M ± SD Věk
20,7 ± 0,6
Tělesná hmotnost (kg)
65,3 ± 8,8
Tělesná výška (cm)
172,2 ± 6,4
BMI (kg·m-2)
22,5 ± 2,9
Předklon v sedu – 1. měření (cm)
10 ± 6,8
Předklon v sedu – 2. měření (cm)
11,3 ± 7
Vysvětlivky: M – aritmetický průměr; SD – směrodatná odchylka; BMI – body mass index
Byla zjištěna nízká hodnota (r = -0,135) Pearsonova korelačního koeficientu (indikátor homoscedasticity dat). Rozdíl (-1,14 cm) mezi prvním a druhým měřením, použitý jako indikátor systematické chyby měření, se ukázal jako statisticky významný (t = 5,375; p < 0,001). Zároveň vypočtená hodnota Cohenova d (effect size; viz Tabulka 5) poukazuje na nízký vliv faktoru způsobujícího rozdíl mezi opakovaným měřením. Na vysokou úroveň relativní reliability měření ukazuje hodnota koeficientu vnitrotřídní korelace (ICC = 0,983; 95% konfidenční interval: dolní hranice 0,970 a horní hranice 0,991). Výsledná hodnota standardní chyby měření je 0,9 cm. Pro názornost jsou výsledky analýzy chyb měření testu - V-předklon v sedu (analýza reliability) umístěny do Tabulky 5.
45 | S t r á n k a
Tabulka 5. Výsledky analýzy chyb měření motorického testu Indikátor analýzy reliability
Úroveň indikátoru
Homoscedasticita Pearsonův korelační koeficient
-0,135
Systematická chyba měření Párový t-test pro opakovaná měření (t; p; D) Effect size (d)
-5,375; 0,000; -1,140 0,163
Relativní reliabilita Koeficient vnitrotřídní korelace [ICC (95% CI)]
0,983 (0,970; 0,991)
Absolutní reliabilita Směrodatná chyba měření (v cm)
0,9
Vysvětlivky: D – rozdíl průměrných testových výkonů mezi prvním a druhým měřením; d – hodnota Cohenova effect size; 95% CI – 95% konfidenční interval koeficientu vnitrotřídní korelace;
46 | S t r á n k a
6
DISKUZE K hodnocení pohyblivosti páteře, kyčelního kloubu a svalové pružnosti bedrokyč-
lostehenních flexorů se využívá standardizovaný motorický test – Hluboký předklon v sedu (Rada Evropy, 1997). Testovaná osoba sedí na podlaze, nohy jsou napjaté a snaží se dosáhnout oběma rukama co nejdále dopředu. Testování se provádí s pomocí speciálního měřícího zařízení. Nejprve proběhne názorná ukázka testu a až posléze vlastní měření. Proband je pod stálou kontrolou, zda jsou plněna všechna pravidla, a výslednou hodnotu z centimetrového měřítka určuje examinátor (Kabešová, Cihlář, & Novotná, 2011). Pro naše účely byl tento stejný motorický test modifikován tak, abychom umožnili jeho realizaci pouze jedné osobě - probandovi. Je to z důvodu, že je součástí testové baterie pro sebehodnocení tělesné zdatnosti. Došlo k vypracování nové techniky, při které měření prováděl sám proband pomocí kartonové pomůcky (viz. Obrázek 7 a 8). Realizace měření při sebehodnocení má svá specifika. Postup měření může být zatěžkán chybami, které vycházejí ze samotného vlivu sebehodnocení. Možným ovlivňujícím faktorem je například snížená kontrola nad měřením. Proband je současně testujícím a testovaným. Do průběhu měření nezasahuje další osoba, která by testování vedla a hodnotila nebo zvyšovala motivaci. Proto má na měření větší dopad celkové psychologické rozpoložení probanda (např. nesoustředěnost, únava, nálada). Jelikož proband zná své předchozí výkony, přehnaná snaha o jejich zlepšení může vést k neúmyslné falzifikaci dalších výsledků. Důsledkem je pak negativní ovlivnění procesu měření a zvýšený výskyt chyb měření. Výsledky našeho měření byly získány u relativně homogenního výzkumného souboru. Jednalo se o studentky 2. ročníku Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Jejich studium není zaměřeno na pohybovou činnost, proto zastoupení tělesné aktivity v denním režimu závisí na přístupu k pohybu a celkovém stylu života jednotlivce. Zkušenosti s testováním tělesné zdatnosti pomocí motorických testů jsou u této skupiny minimální nebo nulové. Je to z důvodu absence této problematiky v jejich studiu, proto jako ostatní část populace mohou mít většinou nabyté dovednosti pouze ze základních nebo středních škol. Proto z hlediska generalizace vůči celé populaci České republiky můžeme pojednávat o vhodně zvoleném výzkumném souboru, kdy jeho výsledky mohou být dobrým reprezentativním vzorkem pro celou populaci. Korektní výběr výzkumného souboru, který by byl srovnatelný s českou populaci, je velice důležitý. Argumentem je možný významný rozdíl mezi koeficienty reliability nebo odhady standardních 47 | S t r á n k a
chyb mezi nevhodně vybranými testovanými skupinami (American Educational Research Association, 2001). Věk studentek se pohyboval v rozsahu od 20 do 22 let. Z hlediska ontogeneze flexibility Čelikovský (1979) uvádí, že její optimální rozvoj probíhá do konce pubertálního období a dále dochází k její stagnaci. V této době je důležité, pro správný chod organismu, flexibilitu udržovat nebo se zaměřit na její další rozvíjení. Proto u výsledků lze předpokládat, že nejsou u jednotlivých probandů zkresleny odlišným tělesným nebo motorickým vývojem. Analýza reliability měření se provádí proto, aby bylo možné popsat a dále minimalizovat zmíněné chyby měření (Hendl, 2008). Yin (2003) klade důraz na požadavek podrobného zápisu studie, aby v případě potřeby byla stále možnost přezkoušení výsledků posuzovaného výzkumu apod. Naše výsledky ukazují na systematickou chybu měření posuzovaného testu flexibility. Její velikost je vyjádřena rozdílem mezi prvním a druhým měřením (-1,14 cm). V tomto případě záporná hodnota rozdílu znamená zlepšení výsledků v testu. Pro detekci negativního faktoru, který je příčinou systematické chyby, je vhodné zvýšit počet opakování měření nebo využít i jinou měřící metodu. Zatímco posuzování statistické významnosti rozdílu mezi opakovanými měřeními naznačuje existenci systematické chyby, velikost Cohenova d (effect size) její existenci nepotvrdil. Přihlédneme-li k absolutní hodnotě uvedeného rozdílu opakovaných měření, vidíme, že hodnota je téměř totožná s jednotkou měření, tj. 1 cm. Celkově tak lze zjištěné výsledky interpretovat tak, že zdroje systematické chyby měření jsou z hlediska dosažených výsledků nevýznamné. V našem případě docházelo při druhém opakování k zlepšení výsledných hodnot. Za možný zdroj této chyby měření by bylo možné považovat například vliv učení se dovednosti práce s testem při sebehodnocení. Jelikož se měření provádí dvakrát s malým odstupem při jednom absolvování testu. V rámci studie byl celý test opakován dvakrát s odstupem minimálně jednoho dne a maximálně pěti dní. V tomto smyslu je proband schopen zapamatovat si daný pohyb a při druhém opakování může využívat naučené dovednosti v sebehodnocení (zručnosti v manipulaci s testem) a tím může dojít právě ke zlepšení. Další vliv, který může být zdrojem systematické chyby, je snaha překonat svůj první výkon. Každý proband zná své výsledky po prvním měření (sebehodnocení) a ty pak mohou ovlivňovat nasazení a výkonovou motivaci při druhém opakování. Z tohoto pohledu by bylo vhodné podrobit modifikované měření větším počtem opakování. I přes 48 | S t r á n k a
sebevětší motivaci nelze překonávat předchozí výsledek nekonečně dlouho. Případná další korekce by mohla být provedena pomocí srovnání s jinou analýzou, při které by se nejednalo o sebehodnocení. Design této analýzy by spočíval v tom, že by probandi neznali předchozí výsledky. Postup by zůstal stejný pouze s tím rozdílem, že samotné odečítání výkonu z kartonové pomůcky by prováděla druhá osoba a nesdělovala je testovanému jedinci. Podle výsledků by se dal buď vyloučit, nebo naopak přijmout vliv snahy překonat svůj první měřený pokus. Nízká hodnota Pearsonova korelačního koeficientu, která je blízká nule (viz Tabuka 5) naznačuje, že intraindividuální rozdíly mezi výkony jsou poměrně nezávislé na průměrném intraindividuálním výkonu při opakovaném testování. Je tedy patrné, že dosažený výkon v testu (velikost dosažené vzdálenosti) není asociován s velikostí chyby měření - jedná se tak o homoscedasticitní data. Jako indikátor absolutní reliability jsme zvolili směrodatnou chybu měření. Její hodnota (0,9 cm) odráží chybovost při opakovaných měřeních. S přihlédnutím ke skutečnosti, že výsledky testu jsou měřeny v celých číslech (v cm), je zjištěná chyba měření menší než základní jednotka měření, tj. menší než 1 cm. Proto považujeme tuto chybu za nevýznamnou. To ukazuje na vysokou míru absolutní reliability testu. Velikost relativní reliability posuzujeme podle korelačního koeficientu, který může nabývat hodnot 0 – 1. Vzhledem k zjištěné vysoké hodnotě koeficientu vnitrotřídní korelace (ICC = 0,983) a zároveň velikosti 95% konfidenčního intervalu (viz Tabulka 5), kdy dokonce spodní hranice tohoto intervalu značí uspokojivou hodnotu (Atkinson & Nevill, 1998), lze modifikované měření charakterizovat za vysoce spolehlivé.
6.1 Limity práce Výsledky práce, především pak stupeň relativní reliability vyjádřený koeficientem ICC, mohou být do jisté míry negativně ovlivněny skutečností, že byl test opakovaně realizován pouze dvakrát. Další důležitou limitou práce při stanovení reliability je fakt, že úroveň flexibility jedince je značně variabilní v průběhu dne. To stěžuje intraindividuální posuzování změn úrovně flexibility. Tuto limitu jsme se pokusili eliminovat pokynem studentkám, aby opakování testu prováděli ve stejnou denní dobu.
49 | S t r á n k a
7
ZÁVĚRY Diplomová práce zahrnuje studii, která se zaměřuje na analýzu reliability motoric-
kého testu V-předklon v sedu modifikovaného pro potřeby sebehodnocení flexibility bederní oblasti páteře a flexorů stehen. Analýza byla realizována u výzkumného souboru, složeného ze studentek Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Z výsledků měření vyplynulo, že velikost chyby měření není závislá na dosažené vzdálenosti v předklonu. Proto výsledná data charakterizujeme jako homoscedasticitní. Opakovaným měřením byl zjištěn statisticky významný rozdíl mezi opakovaným měřením, který ukazuje na možnou existenci systematické chyby měření. Tato hypotéza však byla vyvrácená na základě velikosti posouzení věcné významnosti tohoto rozdílu. Dle uvedených skutečností považujeme modifikovaný postup jako postup nezatížený systematickou chybou měření. Provedená analýza relativní reliability testu potvrdila vysokou spolehlivost výsledků naměřených tímto testem i její možné porovnání s obdobnými testy. Stejně tak i hodnota absolutní reliability ukazuje na věcně nevýznamnou chybu měření. Přestože samotné sebehodnocení, kdy testovaný jedinec je zároveň i svým examinátorem, může zvyšovat riziko existence zdrojů chyb, modifikací standardního postupu měření motorického testu V-předklon v sedu pro účely sebehodnocení nebyla výrazně snížená spolehlivost testu. Proto lze považovat tento modifikovaný postup za dostatečně reliabilní při měření dosahu v sedu.
50 | S t r á n k a
8
SOUHRN Diplomová práce je rozdělena na dvě osnovní části. První část zpracovává infor-
mace o teorii testování a měření se zaměřením na jednu z vlastností testu, kterou je reliabilita. Dále se dotýká v současné době ožehavého tématu ohledně tělesné zdatnosti, konkrétně tedy zdravotně orientované zdatnosti, v souvislosti se zdravím a životním stylem lidské populace. Zaměřuje se na jednu z funkčních složek zdravotně orientované zdatnosti – flexibilitu. Přináší poznatky o problematice sebehodnocení tělesné zdatnosti. V části praktické se nachází nově navržený postup měření motorického testu V-předklonu v sedu pro účely sebehodnocení tělesné zdatnosti. Dále obsahuje postup pro realizaci měření a výsledky našeho výzkumu ohledně jednotlivých složek reliability modifikovaného postupu. V práci jsou zhodnoceny pozitiva i negativa vlastního měření posuzovaným testem, díky kterým lze posoudit jeho vhodnost při využívání v praxi při sebehodnocení tělesné zdatnosti.
51 | S t r á n k a
9
SUMMARY The thesis is divided into two parts. The first part analyses the information on the
theory of testing and measuring aimed at one of the characteristics of the test, its reliability. It also touches a theme that has lately become quite tricky, the theme of physical fitness, and health-oriented fitness in particular, related to the health and lifestyle of the population. The thesis focuses on one of the functional components of the health-oriented fitness – flexibility. It brings information about the self-assessment of physical fitness. The practical part proposes a newly designed method of measuring of the motoric test of the forward bend while sitting for the purposes of fitness selfassessment. It also describes the method of measuring and presents the results of the research into the components of the reliability of the modified method. The thesis assesses both positives and negatives of self-assessment, which helps evaluating its suitability for the practical use in fitness self-assessment.
52 | S t r á n k a
10 REFERENČNÍ SEZNAM American Educational Research Association (2001). Standardy pro pedagogické a psychologické testování (H. Klimusová Trans.). Praha: Testcentrum. Adler, N., & Stewart, J. (2004). Self-Esteem. Retrieved 3. 11. 2012 from the World Wide Web: http://www.macses.ucsf.edu/Research/Psychosocial/notebook/selfesteem.html Alter, M. J. (1996). Science of flexibility (2nd ed.). Champaign, IL: Human Kinetics. Alter, D. A., Wijeysundera, H. C., Franklin, B., Austin, P. C., Chong, A. et al. (12.1. 2012). Obesity, lifestyle risk-factors, and health service outcomes among healthy middle-aged adults in Canada. BMC Health Services Research. Retrieved 20.10. 2012
from
the
World
Wide
Web:
http://search.proquest.com/docview/1038945958/139E3B19F7F771D4B47/9?acco untid=16730 Atkinson, G., & Nevill, A. M. (1998). Statistical methods for assessing measurement error (reliability) in variables relevant to sports medicine. Sports Medicine, 26(4), 217-238. Balcar, K. (2002). Úvod do studia psychologie osobnosti (3rd ed.). Brno: Masarykova univerzita v Brně. Baumeister, R. F., Heatherton, T. F., & Tice, D. M. (1993). When ego threats lead to self-regulation failure: Negative consequences of high self-esteem. Journal of Personality and Social Psychology, 64, 141-156. Baumgartner, T. A. (2000). Estimating the stability reliability of a score. Measurement in physical education and exercise science, 4(3), 175-178. Beck, J., & Bös, K. (1995). Normwerte motorischer Leistungsfähigkeit. Köln: Bundesinstitut für Sportwissenschaft, Sport und Buch Strauß. Blahuš, P. (1989). Základní pojmy statistické teorie psychologických testů. Československá psychologie, 33, 233-241. Blatný, M. (2001). Sebepojetí v osobnostním kontextu. Brno: Psychologický ústav AV ČR a Vydavatelství Masarykovy univerzity. Blatný, M. (2003). Sebepojetí z pohledu sociálně-kognitivní psychologie. In M. Blatný & A. Plháková (Eds.), Temperament, inteligence, sebepojetí: Nové pohledy na tradiční témata psychologického výzkumu (pp. 88-131). Brno: Psychologický ústav Akademie věd ČR. 53 | S t r á n k a
Bös, K., & Mechling, H. (1983). Dimension sportmotorischer Leistungen. Schornodorf: Karl Hofmann. Bouchard, C., & Shepard, R. J. (1994). Physical activity, fitness, and health: the model and key concepts. In C. Bouchard, R. J. Shepard & T. Stephens (Eds.), Physical activity, fitness, and health. International proceedings and consensus statement (pp. 77-88). Champaign, IL: Human Kinetics. Brehm, S., Kassin, S., & Fein, S. (2005). Social psychology. Boston: Houghton Mifflin Company. Bucksch, J., & Schlicht, W. (2006). Health-enhancing physical activity and the prevention of chronic diseases. Sozial- und Praventivmedizin = Medecine Sociale et Preventive, 5, 281-301. Bunc, P. (1995). Pojetí tělesné zdatnosti a jejích složek. Tělesná výchova a sport mládeže. 61(5), 6-9. Burton, A. W., & Miller, D. E. (1998). Movement skill assessment. Champaign IL: Human Kinetics. Burton, A. W., & Rodgerson, R. W. (2001). New perspectives on the assessment of movement skills and motor abilities. Adapted Physical Activity Quarterly, 18, 347365. Campbell, J. D. (1990). Self-esteem and clarity of self-concept. Journal of Personality and Social Psychology, 59, 538-549. Campbell, J. D., Chew, B., & Scratchley, L. S. (1991). Cognitive and Emotional Reactions to Daily Events: The Effects of Self-Esteem and Self-Complexity. Journal of Personality. 1991, 59(3), 473-505. Cohen, J. (1988). Statistical power analysis for the behavioral science (2nd ed.). New Jersey: Lawrence Erlbaum. Corbin, C. B., Pangrazi, R. P., & Franks, D. B. (2000). Definitions: health, fitness and physical activity. Physical activity and fitness research digest, 3(9), 1-8. Corbin, CH. B., Welk, G. J., Corbin, W. R., & Welk, K. A. (2008). Concepts of physical fitness: aktive lifestyles for wellness. New York: The McGraw-Hill Companies. Čelikovský, S. (1979). Antropomotorika pro studující tělesnou výchovu. Praha: Státní pedagogické nakladatelství. Čelikovský, S., Blahuš, P., Bunc, V., & Walter, J. (1990). Analýza, teorie a matematické modely pohybových schopností. Praha: Univerzita Karlova. 54 | S t r á n k a
Davison, R., Someren, K. A., & Jones, A. M. (2009). Physiological monitoring of the Olympic athlete. Journal of Sports Science, 27(13), 1433-1442. Delinčák, J. (2000). Sebeúcta v situacích zvládania záťaže v armáde SR. In D. Heller, & J. Šturma (Eds.), Psychologie pro třetí tisíciletí (pp.421-425). Olomouc: Testcentrum Praha s. r. o. Dobrý, L. (1998). Struktura zdravotně orientované zdatnosti. Tělesná výchova a sport mládeže, 64(2), 2-6. Dovalil, J., Choutka, M., Svoboda, B., & Teplý, Z. (1996). Tělesná výchova a sport na přelomu století. In P. Tilinger, & T. Perič (Eds.), Sborník referátů z Národní konference Tělesná výchova a sport na přelomu století 28. 11. – 1. 12. 1996 (pp. 9-20). Praha: FTVS UK. Dostálová, I. (2002). Rozbor svalových funkcí u dětí mladšího školního věku. In J. Riegerová (Eds.), Sborník V. mezinárodní konference v oboru funkční antropologie a zdravotní tělesné výchovy 26. 8. – 27. 8. 2002 (pp. 32-33). Olomouc: Univerzita Palackého. Dylevský, I. (2007). Obecná kineziologie. Praha: Grada. Fialová, L. (2001). Body image jako součást sebepojetí člověka. Praha: Univerzita Karlova, Karolinum. Fox, E. L., & Mathews, D. K. (1974). Interval Training: Conditioning for Sports and General Fitness. Philadelphia: P.A.W.B. Saunders. Fox, K. R. (1990). The physical self. Perception Profile Manual. PRN Monogram: Northen Illinois University. Green, D., Lingam, R., Mattocks, C., Riddoch, C., Ness, A., & Emond A. (2011). The risk of reduced physical activity in children with probable developmental coordination
disorder:
A
prospective
longitudinal
study.
Research
in
Developmental Disabilities, 32, 1332–1342. Retrieved 8. 10. 2012 from the World Wide
Web:
http://ac.els-cdn.com/S0891422211000412/1-s2.0-
S0891422211000412-main.pdf?_tid=88e4f9f0-1932-11e2-b58000000aab0f27&acdnat=1350571741_b8d8ba57aff6224d1bc650c113830639 Grosser, M., & Zintl, F. (1994). Training der konditionellen Fähigkeiten. Schorndorf: Hofmann.
55 | S t r á n k a
World Health Organization (2010). Diet and physical activity: A public health priority. Retrieved
08.
03.
2012
from
the
World
Wide
Web:
http://www.who.int/dietphysicalactivity/en/index.html Hamish, (2011). Correlation coeficient. Retrieved 03. 04. 2013 from the World Wide Web: http://www.binaryoptions.com/correlation-coefficient/ Hartl, P., & Hartlová, H. (2004). Psychologický slovník. Praha: Portál. Hastad, D. N., & Lacy, A. C. (1998). Measurement and evaluation in physical education and exercise science (3rd ed.). Massachusetts: Allyn & Bacon. Helus, Z. (2007). Sociální psychologie pro pedagogy. Praha: Grada. Hendl, J. (2004). Přehled statistických metod zpracování dat. Praha: Portál. Hendl, J. (2008). Kvalitativní výzkum – Základní teorie, metody a aplikace (2nd. ed.). Praha: Portál. Hirtz, P., Kirchner, G., & Pöhlmann, R. (Eds.). (1994). Sportmotorik. Grundlagen, Anwendungen und Grenzgebiete. 2. Aufl. Kasel. Hirtz, P., Kirchner, G., & Pöhlmann, R. (1997). Sportmotorik. Hilden: Buchpresse. Hlúbik, P., Kunešová, M., Fried, M., & Býma, S. (2009). Obezita [Novelizace 2009]. Praha: Společnost všeobecného lékařství ČLS JEP. Hopkins, W. G. (2000). Measures of reliability in sports medicine and science. Sports Medicine 30, 1-15. Howley, E. T., & Franks, B. D. (1997). Health fitness instructor´s handbook. Champaign, IL: Human Kinetics. Chráska, M. (2007). Metody pedagogického výzkumu: základy kvantitativního výzkumu. Praha: Grada. James, W. (1892). Psychology, Briefer course. Cambridge: Harvard University. Kabešová, H., Cihlář, D., & Novotná, V. (2011). Vliv vybraných metod strečinku na výkon v testu pohyblivosti hluboký předklon v sedu u studentů PF UJEP. Česká kinantropologie, 15(2), 42-48. Kalhous, Z., Obst, O. et al. (2002). Školní didaktika. Praha: Portál. Kalvach, Z., Zadák, Z., Jirák, R., Zavázalová, H., & Sucharda, P. (2004). Geriatrie a gerontologie. Praha: Grada. Kasa, J. (2006). Športová antropomotorika. Bratislava: UK. Kassin, S. (2007). Psychologie. Brno: Computer Press. Kebza, V. (2005). Psychosociální determinanty zdraví. Praha: Academia. 56 | S t r á n k a
Kohoutek, R. (2000). Základy psychologie osobnosti. Brno: CERM. Kolber, M., & J. Zepeda. (2004). Addressing hamstring flexibility in athletes with lower back pain: A discussion of commonly prescribed stretching exercises. Strength Cond. J, 26(1),18-23. Kolisko, P., & Jandová, D. (2002). Integrační přístupy v hodnocení vlivu inadekvátní tělesné zátěže na změny tvaru a funkce páteře. In J. Riegerová (Eds.), Sborník V. mezinárodní konference v oboru funkční antropologie a zdravotní tělesné výchovy 26.8. – 27.8. 2002 (pp. 56-59). Olomouc: Univerzita Palackého. Kopecký, M., Bezděková, M., & Hřivnová, M. (2002). BMI a jeho vliv na zdatnost oběhového systému u mládeže ve věku 7 – 15 let. In J. Riegerová (Eds.), Sborník V. mezinárodní konference v oboru funkční antropologie a zdravotní tělesné výchovy 26. 8. – 27. 8. 2002 (pp. 66-70). Olomouc: Univerzita Palackého. Kovář, R. (1981). Základy teorie testování a hodnocení v tělesné výchově. Praha: Univerzita Karlova. Kovář, R. (2001) Tělesná aktivita, tělesná zdatnost a zdraví. Česká kinantropologie, 1, 49-57. Kunešová, M., Hlúbik, P., Hainer, V., & Býma, S. (2005). Obezita. Doporučený diagnostický postup pro všeobecné praktické lékaře [elektronická verze]. Praha: Společnost všeobecného lékařství CLS JEP. Lehnert, M., Novosad, J., Neuls, F., Langer, F., & Botek, M. (2010). Trénink kondice ve sportu. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. Liero, H. (2003). Testing homoscedasticity in nonparametric regression. Journal of Nonparametric Statistics, 15(1), 31-51. Macek, P. (2008). Sociální psychologie - Sebesystém, vztah k vlastnímu já (2nd ed.). Praha: Grada. Magill, R. A. (1993). Motor learning: concepts and applications. Dubuque, IA: Brown & Benchmark. Magill, R. A. (2001). Motor learning: concepts and applications (6th ed.). Boston, MA: McGraw Hill. Marsh, H. W. (1996). Positive and Negative Global Self-Esteem: A Substantively Meaningful Distinction or Artifactors? Journal of Personality and Social Psychology, 70(4), 810-819.
57 | S t r á n k a
Měkota, K. (1973). Měření a testy v antropomotorice. Olomouc: Rektorát Univerzity Palackého v Olomouci. Měkota, K., & Blahuš, P. (1983). Motoristické testy v tělesné výchově. Praha: SPN. Měkota, K. (2000). Definice a struktura motorických schopností. (Novější poznatky a střety názorů). Česká kinantropologie, 4(1), 59-69. Měkota, K., & Novosad, J. (2005). Motorické schopnosti. Olomouc: Univerzita Palackého. Měkota, K., & Cuberek, R. (2007). Pohybové dovednosti ▪ činnosti ▪ výkony. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. McGraw, K. O., & Wong, S. P. (1996). Forming inferences about some intraclass correlation coefficients. Psychological Methods, 1, 30-46. Morrow, J. R., Jackson, A. W., Disch, J. G., & Mood, D. P. (2010). Measurement and evoluation in human performance (4th ed.). Champaign, IL: Human Kinetics. Mrázek, J., & Rittner, V. (1986). Wunschobjekt Körper. Psychologie heute, 13(12), 62 – 68. Nakonečný, M. (2009). Sociální psychologie. Praha: Academia. Neumann, G. (2005). Trénink pod kontrolou: metody, kontrola a vyhodnocení vytrvalostního tréninku. Praha: Grada. Nováková, H. (1994). Význam flexibility u dětí a mládeže. Tělesná výchova a sport mládeže, 60(5), 36-39. Orchard, J. W. (2001). Intrinsic and extrinsic risk factors for muscle strains in Australian football. The American Journal of Sports Medicine, 29(3), 300-303. Ortego, F. B., Ruiz, J.R., Castillo, M. J., Moreno, L. A., & Urzanqui, A. (2008). Healthrelated physical fitness according to chronological and biological age in adolescents. The AVENA study. Journal of Sport Medicine and Physical Fitness, 48(3), 371-379. Payne, V. G., & Isaacs, L. D. (2002). Human motor development: A lifespan approach (5th ed.). Boston: McGraw Hill. Pistotnik, B. (1998). Flexibility. In Antropomotorika 1998 (pp.67-74). B. Bystrica: Vedecká spoločnosť pre telesnú výchovu a šport. Quinn, A. (1990). Fitness-the road to better tennis. In J.L. Groppel, J.E. Loehr, D.S. Melville, & A.M. Quinn (Eds.), Science of Coaching Tennis. Champaign, IL: Human Kinetics. 58 | S t r á n k a
Raczek, J. (1993). Koncepcja strukturalizacji i klasyfikacji motoryczności czlowieka. In W. Osiňski (Ed.), Motoryczność czlowieka – jej struktura, zmieność i uwarunkowania (pp. 63-80). Poznaň: Akademia Wychowania Fizycznego. Rada Evropy (1997). Eurofit pro dospělé – Hodnocení zdravotních komponent tělesné zdatnosti (R. Kovář, Trans.). Praha: Univerzita Karlova, Karolinum. Roth, K., & Willimczik, K. (1999). Bewegungwissenschaft. Hamburg: Rowohlt. Rychtecký, A. (Ed.). (2006). Monitorování účasti mládeže ve sportu a pohybové aktivitě v České republice. Praha: Karlova Univerzita. Řehák, J. (1998). Klasický model měření reliability a jeho praktický aplikační význam. Sociologický časopis, 34(1), 51-60. Schmidt, R.A. (1991). Motor learning and performance. From principles to practise. Champaign IL: Human Kinetics. Schmidt, R. A., & Wrisberg C. A. (2000). Motor learning and Performance (2nd ed.). Champaign, IL.: Human Kinetics. Schmidt, R. A., & Lee, T. D. (2005). Motor control and learning: a behavioral emphasis (4th ed.). Champaign, IL: Human Kinetics. Schnabel, G., Harre, D., Krug, J., & Borde, A. (2003). Trainingswissenschaft: Leistung – Training – Wettkampf (3rd. ed.). Berlin: Sportverlag. Skopová, M., & Zítko, M. (2006). Základní gymnastika. Praha: Karolinum. Smékal. V. (2002). Pozvání do psychologie osobnosti: Člověk v zrcadle vědomí a jednání. Brno: Barrister & Principal. Sporis, G., Vucetic, V., Jovanovic, M., Jukic, I., & Omrcen, D. (2011). Reliability and factorial validity of flexibility tests for team sports. Journal of Strenght and Coditioning Research, 4, 1168 – 1176. Strejcová B., Baláš J., & Süss, V. (2010). Reliabilita testování silových schopností na izokinetickém a izometrickém dynamometru. Česká kinantropologie, 14(3), 94-100. Suchomel, A. (2003). Současné přístupy k hodnocení tělesné zdatnosti u dětí a mládeže (FITNESSGRAM). Česká kinantropologie, 7(1), 83-100. Sunčica, D., Miletić, A., & Miletić, D. (2008). The influence of motor factors on performing fundamental movement skills – the differences between boys and girl. Physical Education and Sport, 6(1), 31-39. Retrieved 6.8. 2012 from the World Wide Web: http://facta.junis.ni.ac.rs/pe/pe200801/pe200801-04.pdf
59 | S t r á n k a
Szopa, J. (1995). Uvarunkowania, przejavy i struktura motorycznoôci czlowieka w śvietle pogladów „szkoly Krakovskiej“. Antropomotoryka, 12, 59-82. The President's Council on Physical Fitness and Sports (2010). Health, fitness and physical activity [Definitions]. Retrieved 15.6. 2012 from the World Wide Web: http://www.fitness.gov/digest_mar2000.htm Thiess, G., & Schnabel, G. (1986). Grundbegrifte des Trainings. Berlin: Sportverlag. Thomas, J. R., Nelson, J. K., & Silverman, S. J. (2005). Research methods in physical activity (5th. ed.). Champaign, IL: Human Kinetics. Tupý, J. (2002). Člověk a zdraví. In L. Dobrý & O. Souček (Eds.), Pedagogická kinantropologie, (pp. 94-96). Praha: Univerzita Karlova, Karolinum. Tupý, J. (2005). Pojmy ve vzdělávacím oboru tělesná výchova. Retrieved 12. 12. 2011 from the World Wide Web: http://www.rvp.cz/clanek/376 Vágnerová, M. (2007). Základy psychologie. Praha: Karolinum. Vasquez, G., Duval, S., Jacobs, D. R., & Silventoinen, K. (2007). Comparison of Body Mass Index, Waist Circumference, and Waist/Hip Ratio in Predicting Incident Diabetes: A Meta-Analysis. Epidemiologic reviews, 29(1), 115-128. Waskiewicz, Z., Juras, G., & Raczek , J. (1999). The structure of space orientation and motor adjustment – computer supplemented diagnosis system. Acta Univ. Palac. Gym., 19(1), 19-25. Wall, A. E. T. (2004). The developmental skill-learning gap hypothesis: Implications for children with movement difficulties. Adapted Physical Activity Quarterly, 21, 198– 218. World Health Organization (2010). Diet and physical activity: A public health priority. Retrieved
08.
03.
2012
from
the
World
Wide
Web:
http://www.who.int/dietphysicalactivity/en/index.html Yin, R. K. (2003). Case study research: Design and methods (2nd. ed.). London: Sage. Zaciorskij, V. M. (1981). Základy teorie testování a hodnocení v tělesné výchově a sportu. Praha: Univerzita Karlova. Zítko, M., Benešová, M., Vejražková, D., & Hroza, J. (2003). Posuzování tělesné zdatnosti. Pohyb je život, 22(1), 1-17.
60 | S t r á n k a
11 ŘÍLOHY Příloha 1. Vyjádření Etické komise FTK UP
61 | S t r á n k a
Příloha 1
62 | S t r á n k a
