UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI

UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra psychologie a patopsychologie

Bakalářská práce Martin Rybka

Faktory ovlivňující kriminalitu mládeže

Olomouc 2012

vedoucí práce: Mgr. Lucie Křeménková, Ph.D.

PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracoval samostatně a použil pouze prameny uvedené v seznamu literatury.

V Olomouci 2012

Martin Rybka

2

PODĚKOVÁNÍ

Tímto chci poděkovat Mgr. Lucii Křeménkové, Ph.D. za velmi užitečnou metodickou pomoc a vedení mé bakalářské práce, kterou mi věnovala při jejím zpracování. Další poděkování patří mému vedoucímu nadporučíku Bc. Jiřímu Rosmanovi a kapitánce JUDr. Ivaně Ševčíkové, kteří mi poskytli svůj čas a zkušenosti při studování náročného spisového materiálu velmi závažného trestného činu pokusu vraždy, kterého se dopustili dva nezletilí a jeden mladistvý pachatel, a který je součástí praktické části mé bakalářské práce.

3

Obsah Úvod............................................................................................................................................6 I. TEORETICKÁ ČÁST 1 Kriminalita mládeže a její historický vývoj.............................................................................9 1.1 Kriminalita jako předmět kriminálních věd a kriminální politiky..................................11 1.2 Význam zákona č. 218/2003 Sb.....................................................................................12 1.3 Znaky trestné činnosti mládeže......................................................................................14 1.4 Druhy a struktura trestné činnosti mládeže....................................................................15 2 Nejvýznamnější kriminogenní faktory ovlivňující kriminalitu mládeže...............................18 2.1 Osobnost.........................................................................................................................19 2.2 Rodina............................................................................................................................21 2.3 Vrstevnické skupiny.......................................................................................................24 2.4 Masmédia.......................................................................................................................25 3 Intervence společnosti a péče o mladé pachatele...................................................................28 3.1 Intervence u mladistvých pachatelů...............................................................................28 3.2 Intervence u nezletilých pachatelů.................................................................................30 3.3 Péče o pachatele trestné činnosti....................................................................................31 3.4 Výkon trestu odnětí svobody..........................................................................................34 4 Oběť.......................................................................................................................................35 4.1 Viktimnost......................................................................................................................35 4.2 Viktimizace.....................................................................................................................36 4.3 Pomoc obětem trestných činů.........................................................................................38 5 Prevence.................................................................................................................................40 5.1 Prevence sociální, situační a viktimologická.................................................................40 5.2 Prevence primární, sekundární a terciární......................................................................41 II. PRAKTICKÁ ČÁST 6 Cíl praktické části...................................................................................................................47 6.1 Metoda a způsob vyhodnocení dat.................................................................................47 6.2 Případová studie.............................................................................................................48 7 Prezentace výsledků výzkumného šetření..............................................................................50 7.1 Případ 1: Mirek...............................................................................................................51 4

7.2 Případ 2: Adam...............................................................................................................54 7.3 Případ 3: Pavel................................................................................................................57 7.4 Problematické aspekty šetření........................................................................................60 7.5 Shrnutí odpovědí na výzkumné otázky..........................................................................60 Závěr.........................................................................................................................................62 Seznam použité literatury..........................................................................................................64 Anotace.....................................................................................................................................67 Přílohy

5

„Quid

leges

sine

moribus

vanae

proficiunt ? - co zmohou jalové zákony bez dobrých mravů“ (Horatio).1

Úvod Kriminalita je sociálně patologický jev a bohužel naši společnost doprovází již staletí. Prostupuje jí a vyvíjí se do různých jevových forem. Děti jsou krásné, milé a nezkažené, vkládáme do nich naši budoucnost a nesplněné cíle. Máme jasné představy o tom, co právě teď potřebují, jak je máme vychovávat a i když se objeví určité náznaky nebo indicie, že vše nemusí být zas tak v pořádku, s pocitem naprosto vyrovnaného rodiče přesouváme tyto alarmy do nepracovních složek - on z toho vyroste. Pokud však spojíme pojmy kriminalita a dítě, rázem se z našich představ stává cosi nicotného, vyrovnaný rodič a vychovatel ztrácí pevnou půdu pod nohama a své myšlení by měl co nejrychleji přesunout do pracovních složek - musím něco dělat. Avšak i laický pohled na dnešní společnost jasně ukazuje, že ne každý tento důležitý krok udělá. Možnost pozitivního formování mladého jedince je jasná. Nesmíme však zapomínat, že se nachází v období, kdy může docházet k mravním, psychickým a sociálním deformitám. Tyto můžou mladého člověka navést na delikventní dráhu. V úvodu své práce představím kriminalitu jako předmět kriminálních věd a kriminální politiky. Popíši rok 2004, kdy došlo k jisté přelomové změně v oblasti posuzování odpovědnosti mládeže za protiprávní činy účinností zákona č. 218/2003 Sb. , který přesunuje důraz z víceméně represivního pojetí trestního práva na následně preventivní působení na mladé lidi. Ve stěžejní druhé části této práce představím široký pojem kriminogenních faktorů. I když kriminologická literatura uvádí 250 až 450 těchto faktorů budu se šířeji věnovat těm základním jako je rodina, masmédia, osobnost i vrstevnická skupina, se kterou mládež vyrůstá. Kriminalita mládeže je samozřejmě jev nechtěný a proto část mé práce obsahuje i opatření, jimiž společnost reaguje na zvýšené riziko sociálního selhání. Zmíním se o intervenci, která

1 NOVOTNÝ, Oto a Josef ZAPLETAL. Kriminologie. 2. vydání. Praha: Aspi Publishing, 2004. s. 177.

6

již v naší společnosti tradici má, ale i o inspirativních zahraničních modelech, které přivádí delikventního jedince zpět k normálnímu životu. Trestní politika již tradičně věnuje značnou část osobnosti pachatele, ochraně jeho práv, jeho nápravě i začlenění zpět do společnosti. Naproti tomu oběť trestné činnosti mládeže, kterou se nakonec může stát i pedagog, byla až do nedávna opomíjenou oblastí trestní politiky. Proto se ve své práci věnuji i tomuto tématu. Jak jsem se již zmínil zákon č. 218/2003 Sb. o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy spolu se společenským a politickým konsenzem přikládá velký důraz na prevenci kriminality, nemohu proto tuto skutečnost ve své práci opomenout. Cílem mé práce je poskytnout ucelený teoretický pohled, který se bude zabývat kriminalitou mládeže a faktory, které ovlivňují toto protispolečenské chování mladých lidí. V praktické části poté ověřit tyto teoretické poznatky a východiska se závěry, zjištěnými z podrobného rozboru zkoumaného případu velmi závažného trestného činu pokusu vraždy, kterého se dopustili dva nezletilí a jeden mladistvý pachatel.

7

I. TEORETICKÁ ČÁST

8

1 Kriminalita mládeže a její historický vývoj Oproti údajům z konce osmdesátých let se výrazně zvýšil počet trestných činů spáchaných dětmi, a to v oblasti majetkové i násilné trestné činnosti. Matoušek s Matouškovou (2011) kromě toho upozornili na řadu dalších negativních trendů:

➢

podle policejních statistik se potvrzuje, že se v poslední dekádě snižuje průměrný věk pachatelů,

➢

objevují se též nové druhy kriminality, ve kterých se vyskytují děti (dětská prostituce, drogová kriminalita a kriminalita spojená s patologickým hráčstvím apod.),

➢

autoři dále upozornili na častější výskyt relativně nových jevů v kriminalitě dětí a mládeže, ty spočívají v častějším vytváření delikventních part, gangů a extremistických skupin.

Tyto varovné charakteristiky dětské kriminality spolu s její rostoucí brutalitou při používání násilí , což je v dnešní době charakteristické nejen pro kriminalitu mládeže, poukazují nejen na závažnost tohoto sociálně patologického jevu, ale i na nutnost hledat nové formy intervencí v prevenci těchto jevů. Na skutečnost, že s usvědčenými dětskými pachateli by se mělo zacházet resocializačně, ne veškerou energii orgánů činných v trestním řízení směřovat jen na "alibistické" odkládání jejich případů pro nedostatek věku k trestní odpovědnosti upozorňuje i Večerka (2000). I názor na trestání dětí prochází svým logickým vývojem. Pro dokreslení na tomto místě uvedu některé údaje z historie týkající se mládeže a její kriminality. Zaměřím se především na trestání mládeže, tedy od jakého věku byl mladý člověk považován odpovědným nést důsledky za své protiprávní jednání. Dnes již nepředstavitelné opatření obsahuje jeden z nejstarších dochovaných zákoníků, kterým je kodex babylonského krále Chammurapiho. Tento například stanovuje, že pokud dítě vztáhne ruku na svého otce, uříznou mu ji, neuvádí však již žádné časové určení, od jakého věku mladistvého se má tento přísný zákon uplatňovat. Večerka (2000) podotýká, že podobně věkově neurčitá je i situace u příkazů Starého zákona, kde je například v knize Exodus stanoveno, že ten který proklíná svou matku či otce, bude potrestán smrtí. Někteří odborníci na výklad Starého zákona soudí, že přísnost 9

trestů byla zmírněna pro pachatele z řad mládeže, zvláště v případě neposlušnosti k rodičům. Tito provinilci pak byli pouze napomínáni a bičováni, nikoli ukamenováni, což umožňovalo ustanovení páté knihy Starého zákona

Deuterinomium - někdy též nazývané 5. knihy

Mojžíšovi. Pro římské právo pozdějšího období platilo, že dítě do 7. let bylo zcela trestně neodpovědné, trestní odpovědnost chlapců byla stanovena na 14 let a dívek na 12 let. V přechodném období též záleželo na spáchaném deliktu a konečně na mentální úrovni mladého pachatele, což znělo až neskutečně moderně. Dále se předpokládalo, že jedinec blížící se pubertě již jednal se zločinným záměrem, neboť věděl, že je jeho chování špatné a nedovolené. Vcelku přísným se nám jeví i středověký anglosaský kodex jenž stanovil počátek trestní odpovědnosti na věk nižší sedmi let, vyskytovaly se však určité výjimky. Byl prováděn i absolutní trest u pachatelů z řad mládeže po 14. roce věku za doby anglického krále Athelstana (895-939), avšak popraveni mohli být i jedinci mladší, pokud kladli odpor, prchali, nebo se nechtěli vzdát. Na další složitý vývoj do poloviny 18. století mají velký vliv koncepce anglosaského i římského a kanonického práva. Stručně lze tehdejší přístup k mladistvým pachatelům charakterizovat skutečností, že méně záleželo na samotném věku a více na kriminální prohnanosti pachatele, nicméně děti ve věku pod 7 let byly pokládány za neschopné spáchat záměrný trestný čin (zločin). Obecně sice platilo, že dítě do věku 14 let mělo být souzeno jako neschopné deliktu, ale pokud porota usoudila, že tohoto deliktu schopno bylo a mohlo rozlišovat mezi dobrem a zlem, mohlo být odsouzeno i k trestu smrti a popraveno. Tato krutá praxe byla naštěstí v následujících staletích zcela humanizována a trestání nezletilých nebo mladistvých pachatelů je v současné době postaveno na zcela jiných principech. Nyní se ale vrátím do dnešních poměrů a nastíním stav kriminality mládeže v posledních letech. Trendy v kriminálním chování dětí a mládeže, jak popisují Matoušek s Matouškovou (2011), je možné dokumentovat i statistickými údaji. Nejvyšší počet nezletilých pachatelů byl na území České republiky registrován v roce 1996 a to 10 899 pachatelů. Poté už následuje klesající tendence, kdy v roce 2001 jich bylo 10 224 a v roce 2008 už jen 3 000. Podobný pozitivní vývoj zaznamenává i kriminalita mladistvých. Nejvíce odsouzených mladistvých pachatelů bylo v roce 1997 a to 6 423. V roce 2001 jich bylo 3 912 a v roce 2008 bylo odsouzeno už jen necelých 3 000 pachatelů. Mnoho publicistických i odborných statí o kriminalitě je uvedeno těmito kriminálními statistikami, jež mohou vzbuzovat dojem, že jsou objektivním obrazem úrovně trestné činnosti. Matoušek s Matouškovou (2011) však také

10

upozorňují, že zachycují jen určité aspekty kriminality. Při uvažování o výpovědní hodnotě těchto statistik musíme brát v první řadě v úvahu zdroj dat. Tím může být: policie, soudnictví, oběti trestné činnosti, pachatelé trestné činnosti, případně i jakýkoli vzorek populace. Ani orgány činné v trestním řízení v jedné zemi (policie, soudy, státní zastupitelstva, vězeňství) přitom nepoužívají k popisu kriminality a jejích pachatelů stejných kategorií, natož pak výzkumníci, zjišťující charakteristiky kriminality nezávisle na těchto orgánech.

1.1 Kriminalita jako předmět kriminálních věd a kriminální politiky Kriminalita je sociálně patologický jev, který má své aspekty společenské i osobnostní, trestněprávní, sociologické, psychologické, psychiatrické, pedagogické a jiné. Vzhledem k širokému pojetí, rozdílnosti úkolů a metod a to, že nemůže kriminalitu obsáhnout jednotná kriminální věda vysvětlují Zoubková s Moulisovou (2004). K potírání kriminality se používají nejen prostředky právní regulace a prostředky empirického poznání, ale také vědecké poznání. Kriminalita je v současnosti předmětem zájmu více vědních disciplín, které se postupně konstituovali jako samostatné, zůstaly však velmi součinnostní a laickou veřejností často vzájemně zaměňované. Tyto kriminální vědy jsou: kriminální politika, trestněprávní věda, kriminalistika a kriminologie. Jednotlivé kriminální vědy můžeme velmi zjednodušeně popsat asi takto. Trestněprávní věda je vědou normativní. Svými metodami nahlíží na trestný čin a nalézá způsoby jeho spravedlivého rozhodování. Stanovuje, které činy jsou trestné a jaké represivní metody při řešení kriminality můžeme použít. Kriminalistika, jak ji známe dnes se formovala až na konci 19. století v období průmyslové revoluce. Musil (2001) podotýká, že kriminalistika jak ji známe dnes vychází ze dvou základních zdrojů, kterými jsou poznatky technických a přírodních věd a z empirických poznatků, čerpaných z policejní a justiční praxe. I když kriminalistika nebyla z počátku považována za samostatnou vědní disciplínu, spíše za návod pro potírání zločinu, v posledních desetiletích se formovala do samostatné empirické vědy. Lze říci, že kriminalistika je nauka o poznávání trestných činů. Jejím cílem je poznat zákonitosti vzniku, nalezení a využití informací o spáchaných trestných činech. S jistou nepřesností se dá tvrdit, že kriminalistika je také nauka o stopách trestného činu, jež jsou následkem trestného činu a jsou změnou v objektivní realitě, která nám umožňuje trestný čin odhalit a objasnit. 11

Zoubková s Moulisovou (2004) hovoří o kriminální politice s nejednoznačným stanoviskem. Není samostatnou vědní disciplínou, spíše součástí trestněprávní vědy. Kriminální politika, jako součást celkové politiky, se zabývá kriminalitou jako společenským a politickým problémem. Kriminální politika v užším smyslu se zabývá účinností trestního systému a jeho zefektivnění prostřednictvím jednotlivých zákonů. Jejím hlavním úkolem je ovlivňování trestní legislativy, vypracovává doporučení a návody zejména k optimálnímu upravování definic trestného činu, sankčního systému, trestního řízení atd. V širším smyslu je orientována spíše na systém sociální kontroly kriminality celkově. Řeší široké spektrum problémů, jako jsou například nezaměstnanost, minority, problém drog u mladistvých a mnohé další. I pro kriminologii dodnes neexistuje jednotná definice. Pro snadné pochopení ji můžeme chápat jako vědu založenou na zkušenosti (empirii), specializující se na příčiny kriminality a její kontrolu. K tomu, aby nám odpověděla na otázku: Proč dochází k páchání trestné činnosti a jak jí předcházet, získává poznatky o jevech kriminality (kriminální fenomenologie)2, pachatelích (klinická kriminologie)3, obětech trestného činu (viktimologie)4, výkonu trestu a jeho účincích (penologie)5. Posláním kriminologie je napomáhat vytvářet účinnou a realitě odpovídající trestní politiku i nauku trestního práva de lege lata (z hlediska platného zákona) i de lege ferenda (z hlediska právně politického).

1.2 Význam zákona č. 218/2003 Sb. Zákon č. 218/2003 Sb. o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a změně některých zákonů6 je v naší zemi účinný od 1. 1. 2004. Zákon stanovuje nové a moderní přístupy při řešení protiprávního jednání dětí a mladistvých.

2 „Kriminální fenomenologie“: popisuje stav kriminality, její vývoj, strukturu, formy a její vývojové tendence. Novotný, 2004, s.21. 3 „Klinická kriminologie“: zabývá se psychologickými a sociodemografickými charakteristikami osobnosti pachatele, klasifikuje je a provádí jejich typologii. Novotný, 2004, s. 23. 4 „Viktimologie“: zkoumá oběti trestných činů, jejich dispozice a samotný proces přeměny v oběť. Novotný, 2004, s. 23. 5 „Penologie“: zkoumá tresty, jejich výkon a účinky, přitom odpovídá na otázku jak působit na osobu pachatele. Novotný, 2004, s. 24. 6 Česká republika. Zákon o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže). In: Sbirka zákonů. 2003, č. 218, 079.

12

Důvodem, proč došlo k upravení trestní odpovědnosti těchto osob zvláštním zákonem, je jejich odlišná, především rozumová a mravní vyspělost, na rozdíl od osob dospělých. Abychom pochopili smysl a výklad příslušného zákona, Večerka (2011) podotýká, že je nutné si nejdřív stanovit, co je to vlastně mládež a co osoba mladistvá a osoba nezletilá. Podle tohoto zákona jsou mládeží děti do 15-ti let, tedy nezletilí, přičemž mladiství jsou ti, kteří v době spáchání trestného činu dovršili patnáctý rok a nepřekročili osmnáctý rok života. Tímto zákonem došlo i ke zřízení specializovaných soudních senátů pro mládež v rámci příslušných trestních soudů. Co se týká projednávání daných trestních kauz, v rámci nichž vystupují osoby mladistvé, určuje se příslušnost soudu podle toho, kde mladistvý bydlí, případně studuje nebo pracuje. Nelze-li ani jedním z těchto kritérií určit příslušnost soudu, provádí řízení ten soud, v jehož územním obvodě ke skutku došlo. Z důvodu ochrany práv mladistvého musí být tato osoba v trestním řízení vždy zastoupena obhájcem, kterým může být pouze advokát. Tohoto obhájce si může mladistvý, případně osoby v zákoně stanovené, zvolit, v případě, že si jej nezvolí, je mu příslušným soudem přidělen. Trestné činy spáchané mladistvými jsou označovány jako tzv. provinění, v případě nezletilých pachatelů, tedy dětí, se jedná o činy jinak trestné. Tento zákon také upravuje průběh řízení a stanovuje zvláštní zásady tohoto řízení, kterými jsou: ➢

zásada zvláštního přístupu při projednávání trestních věcí mladistvých,

➢

zásada spolupráce s orgánem sociálně-právní ochrany dětí, zájmovými sdruženími občanů a osobami realizující probační programy,

➢

zásada ochrany soukromí mladistvého,

➢

zásada rychlost řízení a zásada uspokojení zájmů poškozeného.

Další průlomovou zásadou tohoto zákona je fakt, že stanovené opatření musí přihlížet mravní a rozumové vyspělosti mladého člověka, zdravotnímu stavu, podmínkám a prostředí, ve kterém je mladistvý vychováván. Spolupráce s orgány sociálně-právní ochrany dětí a také v některých případech s Probační a mediační službou má nepostradatelný význam při zjišťování výše uvedených skutečností. Zákon č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a změně některých zákonů znamená velký přelom v řešení delikvence nezletilých a mladistvých pachatelů trestné činnosti.

13

Tato zákonná norma je založena především na prevenci, edukaci a socializaci nezletilých a mladistvých delikventů.

1.3 Znaky trestné činnosti mládeže Mladý člověk si často myslí, že právě on a jeho myšlenky, pocity a zkušenosti jsou zcela výjimečné. Domnívá se, že uvažuje úplně jinak, než ostatní. Vágnerová (1999) upozorňuje na to, že mnoho jedinců si dokonce ještě v adolescenci myslí, že jim jejich výjimečnost vytváří imunitu k běžným ohrožením. Takový egocentrismus má svůj důsledek v rozmanitém sebezničujícím chování dospívajících, kteří si myslí, že se jim nemůže nic stát. To se projevuje zvlášť dobře v představě - já nemohu získat návyk na drogy, já se nikdy nestanu zločincem, já nemohu otěhotnět atd. „Taková naivita je na druhou stranu chrání před rozkladným vlivem všech nejistot, které se v tomto věku hojně objevují“ (Vágnerová 1999, s. 167). Večerka (2000) při rozboru sociálně patologických jevů u dětí také mimo jiné mluví o nedostatečné sociální kontrole. Předpokládá, že konformní sociální chování je třeba regulovat především mravním řádem, jehož normy a hodnoty si osvojuje mladý jedinec v procesu socializace. Pokud je tento proces neadekvátní a instituce sociální kontroly jsou oslabeny, například v podmínkách různých sociologických zvratů, revolucí a podobně, které vytvářejí sociální dezorganizaci, dochází ke zvýšení protispolečenského chování zvláště mládeže. V jejich řadách se potom vytváří zcela falešný názor, že vše co souviselo se svrženým režimem je zločinné a všechny autority prakticky selhaly, řád již neexistuje a zcela vše je dovoleno. Tyto názory se pravděpodobně též podílely na strmém růstu prakticky všech druhů kriminality mládeže v polistopadovém období Do toho všeho se dnes mladí lidé rodí do světa, který se překotně mění a klade na mladou generaci nemalé požadavky. Schopní, vybaveni kompetencemi k modernímu způsobu života a katapultováni zdravým rodinným zázemím dravě vpřed za sebou bohužel nechávají ty, co stojí na místě, jdou kousek dopředu a větší kus zpět, a takto mátožně kráčí k nejistým, často nezáviděníhodnými perspektivami. Před mladé lidi jsou konzumem jako na přeplněný stůl prostírány lákavé požitky a materiální hodnoty, o které je možno usilovat. Pro budoucí delikventy je jistě zdrcující fakt, že ne každému je dopřáno z tohoto stolu brát. Tyto aspekty mají jistě vliv na způsob páchání trestné činnosti mladými lidmi. Mühlpachr (2002) tvrdí,že je ovlivněn věkem, psychickým vývojem, vlastnostmi a zkušenostmi. V tomto 14

směru se ve znacích trestné činnosti dospělých a mladistvých pachatelů vyskytují rozdíly, které jsou potvrzeny policejní i soudní praxí. Mezi ně například patří: ➢

výběr předmětu útoku je určován jiným hodnotovým systémem, než u dospělých,

➢

trestná činnost je častěji páchána formou spolupachatelství a ve skupině,

➢

příprava trestné činnosti je nedokonalá, obvykle schází prvek plánování, častá je i nedostatečná příprava vhodných nástrojů ke spáchání trestného činu,

➢

chování mladistvých pachatelů se vyznačuje neúměrnou tvrdostí, která se projevuje devastací, ničením předmětů a znehodnocením zařízení,

➢

na páchání trestné činnosti mladistvých má značný vliv alkohol, případně jiná návyková látka, která zvyšuje agresivitu, nekoordinovanost pohybů a podporuje nepřiměřené reakce na vnější podněty,

➢

mladiství pachatelé jednají více emotivně než rozumově, trestná činnost je páchána ve většině případů živelně pod vlivem momentální situace,

➢

při získávání alibi se mladiství pachatelé orientují na osoby ze skupiny, do níž patří,

➢

o přípravě, ale i o spáchané trestné činnosti se pachatelé rádi svěřují členům své skupiny,

➢

pachatelé často odcizují předměty, které momentálně potřebují, nebo které se jim vzhledem k věku líbí (např. motorová vozidla, videa, rádia, oblečení, zbraně, alkohol, cigarety, léky, apod.),

➢

věci získané trestnou činností skupinou mladistvých jsou velmi brzy rozdělovány mezi její členy. Při rozdělování je patrná hierarchie ve skupině a podíl na spáchané trestné činnosti. Finanční prostředky se zpravidla utrácejí ve skupině.

1.4 Druhy a struktura trestné činnosti mládeže Ať už jsou jednotlivé statistiky jakkoli zkreslené je zřejmé, že struktura kriminality páchána mladistvými je sestavena převážně z deliktů v oblasti majetkové kriminality (především krádeže prosté a krádeže vloupáním), s velkým odstupem následuje násilná trestná činnost (zejména loupeže a ublížení na zdraví). Podíl mládeže na majetkové kriminalitě, jak popisuje Večerka (2000) ve svých zprávách z výzkumu, byl nejvyšší v roce 1996, kdy tvořil přes jednu třetinu všech pachatelů ze všech 15

sledovaných statistických skupin. Odhaduje se, že stejně významně se podílejí i na neobjasněné majetkové trestné činnosti. Počet mladistvých stíhaných za majetkové delikty kulminoval v roce 1994, kdy bylo stíháno 4,5x více mladistvých než v roce 1989. Od roku 1995 se jejich počet snižuje. S klesajícím podílem mladistvých se ale vyrovnává počet nezletilých pachatelů, v roce 2000 se dokonce děti podíleli na majetkové trestné činnosti více. Kapesní krádeže, vykrádání aut, krádeže jízdních kol, věcí z balkónů, krádeže v obchodech, krádeže v bytech, ve vlastních rodinách, to je doména nezletilých a mladistvých zlodějů, ale i skupin. Část trestné činnosti mládeže je organizovaná a to často i skupinami dospělých profesionálních zločinců. Podíl mládeže na krádežích prostých klesá, opačný trend se vyskytuje u krádeží vloupáním. Počet stíhaných mladistvých je u krádeží prostých obecně vyšší, než u krádeží vloupáním, je přibližně dvojnásobný. U krádeží vloupáním je od roku 1997 trendem, že dětští pachatelé převyšují pachatele mladistvé. Trestné činnosti se dopouštějí lidé v každém věku, nejvíce však v mládí a rané dospělosti. Současná česká právní úprava umožňuje trestně stíhat za přestoupení zákona jen mladistvé, kteří v době spáchání protiprávního činu dovršili patnáct let. Pro upřesnění lze uvést, že lze stíhat ty jedince, kteří spáchali čin následující den po patnáctých narozeninách. Mladiství, tj. ti, kdo se podle naší legislativy pohybují ve věkové hranici 15-18 let, trestně odpovědní jsou, nicméně sankce, které jsou jim ukládány, jsou méně přísné než u dospělých. Naproti tomu, nezletilí, tedy osoby do 15-ti let věku, nemohou být trestně stíhané a nemůže být proti nim uplatněno trestních opatření. Jak uvádí Matoušek s Matouškovou (2011), z policejních a soudních statistik jednoznačně vyplývá následující výčet druhů trestných činů, kterých se nejvíce současná mládež dopouští, a to v pořadí: ➢

krádež,

➢

řízení motorového vozidla bez oprávnění,

➢

výtržnictví,

➢

porušování domovní svobody,

➢

loupež,

➢

poškozování cizí věci,

➢

úmyslné ublížení na zdraví,

➢

neoprávněné užívání cizí věci,

➢

neoprávněné držení platební karty,

➢

maření výkonu úředního rozhodnutí, 16

➢

pohlavní zneužívání.

Násilná kriminalita má v celkovém objemu u dětí a mládeže zhruba desetkrát menší častost než kriminalita majetková, jejími nejfrekventovanějšími typy jsou úmyslné ublížení na zdraví a loupež. Dle Večerky (2011) je kriminalita mravnostní v celkovém kvantu trestných činů dětí a mládeže padesátkrát méně častá než kriminalita majetková, jejím nejčastějším typem je pohlavní zneužívání. Matoušek s Matouškovou (2011) při pohledu na majetkovou trestnou činnost, speciálně u krádeží, popisují rozlišení způsobu jejich provedení od nejčetnějších po méně časté. Jedná se o: ➢

krádeže věcí z motorových vozidel,

➢

krádeže motorových vozidel,

➢

krádeže věcí ze sklepních prostor,

➢

krádeže vloupáním do bytů, restaurací a obchodů.

17

2 Nejvýznamnější kriminogenní faktory ovlivňující kriminalitu mládeže Uchopit toto téma není zrovna jednoduché. Jaká je hlavní příčina toho, že mladý člověk začne páchat trestnou činnost? Matoušek s Matouškovou (2011) se pustili do debaty, že genetik by se nejspíš zajímal o dědickou zátěž, dětský psycholog by příčiny hledal v deprivaci základních citových potřeb, psychiatr by možná přezkoumal chorobopis a předepsal účinější léky, psychoanalytik by hlavní problém mladého člověka spatřoval v pocitech méněcennosti či oidipovském komplexu, pedagog by zkoumal výchovu dětí a zde spatřoval ten hlavní problém, naproti tomu nevyhovující společenské postavení rodiny by za hlavní příčinu považoval sociolog. Každý zástupce jednotlivé disciplíny mluví jazykem svých specializací o izolovaných činitelích a nanejvýš o jednotlivých souvislostech mezi nimi. Matoušek (2003) však zastává názor, že jednotící, syntetická koncepce kriminality mládeže je zatím nepředstavitelná. Je zřejmé, že se v oblasti kriminality mládeže pohybuje několik vědních disciplín, které ve svých teoriích připisují různé příčiny kriminálního chování jejich nositelů. Jedinou vědeckou disciplínou, která si problematiku kriminality jako celku nárokuje přednostně již svým názvem, je kriminologie. Ta pro ni stanovuje jasnou terminologii a pojmový aparát. Za příčiny sociálních jevů, jak popisují Kuchta s Válkovou (2005), označujeme takové okolnosti, které s určitou pravděpodobností (nikoli automaticky vždy a všude) vyvolávají nové jevy a procesy jako následek svého působení. V kriminologii se používají tři základní pojmy: ➢

Příčiny kriminality - Za příčinu kriminality lze považovat takový jev, který může v konkrétním případě vyvolat záměr, pohnutku, motivaci spáchat trestný čin u úmyslných trestných činů nebo které vyvolávají nezodpovědnost u nedbalostních deliktů.

➢

Podmínky kriminality - Za podmínku kriminality lze považovat zejména situace (okolnosti), které usnadňují příčině její působení. Mezi příčinou a podmínkou není vzájemně se vylučující vztah. Existuje mezi nimi plynulý přechod a vztah vzájemně se podmiňující. Například: neřešená podmínka kriminality se může stát příčinou (např. nezajištěný objekt) a naopak (např. neúčinný trest může vyvolat recidivní trestnou činnost). 18

➢

Kriminogenní faktory - Pojem kriminogenní faktor je pojem nejširší. Jako kriminogenní faktory označujeme obecně rizikové činitele - jak příčiny, tak podmínky, tak záměry, pohnutky, motivace, tedy všechny jevy (ve všech oblastech: biologické, psychologické, sociální, ekonomické, kulturní atd.), které vyvolávají, usnadňují nebo podporují páchání trestných činů.

Jako příčiny značného rozšíření kriminality mládeže na konci dvacátého století Zoubková s Moulisovou (2004) uvádí: ➢

změna tradiční role rodiny,

➢

ztráta autority školy,

➢

liberalizace (přístupu ke drogám, prostituci, žebrání, potulce, příživnictví, hráčství, k různým sektám, k pornografii, sexu, nelegálnímu získávání peněz atd),

➢

zjednodušený styk s cizinou,

➢

větší nabídka zboží,

➢

vliv médií.

Vzhledem ke své několikaleté policejní praxi se ve své práci budu dále věnovat těm kriminogenním faktorům, o kterých se domnívám, že jsou obecně nejrizikovějšími činiteli a příčinami delikventního chování mnou poznaných trestných činů mladistvých a nezletilých pachatelů.

2.1 Osobnost Aby mohl soudce trestný čin vyhodnotit a zaujmout hodnotící stanovisko, musí zvážit všechny okolnosti trestného činu a posoudit i osobnost pachatele. Jak tvrdí Vykopalová (2002) při hlubším zkoumání osobnosti pachatele konkrétního trestného činu se pozornost musí zaměřit na: ➢

zjišťování podmínek psychického formování osobnosti pachatele (rodina, škola, instituce apod),

➢

zjišťování kriminogenních podmínek konkrétní životní situace, které mohly ovlivnit spáchání trestného činu,

19

➢

analýzu sociálně psychických vlastností osobnosti (názory, postoje, zvyky, úroveň zájmů, charakterové vlastnosti) včetně předpokladů pro pozdější nápravu pachatele,

➢

zjišťování motivace pachatele, včetně vlivu návykových látek, nemoci, stresu apod.,

➢

zjišťování příslušnosti k sociálně závadovým skupinám,

➢

zjišťování předchozí trestné činnosti, okolností spáchání,

➢

zjišťování kvality sociálního začlenění (v rodině, škole apod.),

➢

prognózy dalšího chování a možnosti změny životního způsobu.

Matoušek s Matouškovou (2011) popisují často zkoumané jednotlivé znaky osobnosti, o nichž se předpokládá,že se podílí na kriminálním chování mládeže. Mezi tyto znaky patří impulzivita. Tento znak nepochybně souvisí se syndromem hyperaktivity. Tyto osoby dávají přednost okamžitému uspokojení před uspokojením vzdáleným. Mají v průměru méně realistická očekávaní od budoucna než jejich vrstevníci, kteří ctí zákon. Dalším často zkoumaným znakem osobnosti delikventního jedince je sebehodnocení. Většina delikventní mládeže má negativní sebehodnocení, neváží si sama sebe, jejich hodnocení je plné zmatku a protikladů. U menší podskupiny naopak zjišťujeme sebehodnocení nadsazené, nerealistické, jež je dáváno do souvislosti s vysokou pohotovostí k agresivní obraně vlastní osoby. Osoby, které se dopouští kriminality opakovaně, mají sebehodnocení menší, než ti, kteří se proti zákonu provinili jen jedenkrát. To může mít však příčinu ve vlivu opakovaného odnětí svobody, jímž společnost trestanému jedinci důrazně připomíná jeho sníženou společenskou hodnotu. O člověku, který se dopouští trestné činnosti hovoříme, že má narušenou morálku, další znak osobnosti. Dnešní psychologie pojem morálka dokáže rozložit nejméně na tři části. Jsou jimi morální názory, morální postoje a zvnitřněné morální usuzování. Průzkumy prováděné na delikventní mládeži neukazují významné rozdíly mezi delikventní a nedelikventní mládeží v prvním znaku. I zloděj většinou dobře ví, co je pro něho i pro společnost dobré a co je zlé. I ve druhém znaku, který se týká postojů, jsou výsledky obou skupin téměř stejné. Jen jistá malá část delikventní mládeže má morální postoje zcela zavrženíhodné, např. odvozené od ideí vůdců satanistických, rasistických a jiných extrémně vyhraněných skupin. Jak jsem se již zmínil, většina pachatelů ostatních trestných činů dobře ví, co udělala a že to není dobré. Cítí pocit viny a studu. Největší rozdíly ve výzkumech se ukázaly u zvnitřnění morálního usuzování. Delikventně jednající jedinci mají oproti druhým nižší schopnost vcítění, špatně hodnotí situaci očima druhého, snadno se cítí ohroženi, špatně 20

si vykládají záměry druhých, jejich vlastní akce jsou podnikány bez respektu k druhému člověku. Komunikační dovednosti a způsob řešení konfliktů jsou dalším znakem delikventní osobnosti, jež se liší od populace uznávající zákony a normy. Delikventní jedinci mají v průměru nižší schopnost vnímat sociální významy lidského chování, řadí je do méně kategorií, hůře tolerují dvojjazyčnost v sociální komunikaci, konflikty řeší nekonstruktivně a agresivně. Odpověď, zda existuje typický pachatel trestné činnosti , ať již podle vnějších znaků nebo podle charakteru spáchané činnosti, se neustále mění, stejně jako se mění celkový pohled na delikventa a trestný čin v průběhu dějin kriminologie. U více autorů se setkáváme s poměrně velkou shodou ve čtyřech základních faktorech (typech) osobnostních charakteristik mladých delikventů u nichž nejčastěji používáme pojmů: ➢

nesocializovaně agresivní typ osobnosti, někdy též označovaný psychopatický,

➢

socializovaný typ osobnosti, někdy též socializovaně agresivní,

➢

utlumený typ osobnosti čili neurotický typ (někdy též úzkostný, stažený),

➢

nezralost či nedostačivost (vysoce souvztažný se syndromem hyperaktivity nebo poruchou pozornosti.

2.2 Rodina Rodina jako přirozená primární malá skupina soustřeďuje na sebe v současné době stále větší pozornost řady disciplín, a jak tvrdí Dunovský (1986), i celých oblastí společenské teorie a praxe. Vyžaduje si to snahu o rozvoji společnosti a z něho vycházející potřeby poznávat, ale i ovlivňovat procesy ve společenské mikrostruktuře. Mají totiž rozhodující vliv na utváření vztahů jedince a společnosti, podílejí se na začleňování člověka do života společnosti ale i naopak. Právě rodina je tou nejvýznamnější součástí společenské mikrostruktury, kde se procesy začleňování jedince realizují. Právem bývá proto rodina označována za průsečík života jedince a společnosti. To platí hlavně ve vztahu k dítěti, jeho rozvoji a socializaci, kde zaujímá rodina úlohu rozhodující a nezastupitelnou. Rodina je nejzákladnějším pilířem lidské společnosti a proto je její ochrana a funkce zakotvena i v legislativě České republiky, a to především v zákoně o rodině č. 94/1963 Sb. Rodina, potažmo rodiče k usměrňování a vedení svých dětí jako nástroj používají výchovu a výchovné prostředky. Společenská funkce rodiny se však neomezuje jen na funkci 21

výchovnou. Rodina také zajišťuje biologickou reprodukci společnosti, ekonomicky podporuje své členy, poskytuje jim citové zázemí a předává kulturu a subkulturu společnosti a určité sociální skupiny. Je tedy mnoho oblastí, kde rodina může a mnohdy selhává. Dunovský (1986) rozdělil rodiny podle toho, jak vykonávají své funkce na: ➢

rodiny funkční, které zajišťují prospěch dítěte,

➢

rodiny problémové, které neplní funkce, ale nějakým způsobem fungují a neohrožují dítě,

➢

rodiny dysfunkční, které trpí vážnými poruchami a ohrožují samotný vývoj dítěte,

➢

rodiny afunkční, které přestávají plnit svůj účel a ohrožují existenci dítěte

Obecně lze selhání rodiny rozdělit do tří skupin. Rodiče se o dítě nemohou starat. To může zapříčinit například nemoc rodičů nebo fungování celé společnosti, jako jsou války, hladomory atd. Dále, kdy se rodiče nedovedou o dítě postarat. Příčiny jsou vždy vnitřní, rodiče bývají často nezralí nebo velice mladí. Poslední skupinou jsou rodiče, kteří se o dítě nechtějí starat. Dunovský (1986) zde mluví o takzvaném sociálním osiření, kdy dítě má biologické rodiče, alt ti o něho nejeví zájem. Vzhledem k náročnosti se v této kapitole nebudu věnovat tak závažným tématům, jakými jsou některé patologické prvky, které se vyskytují v rodinném prostředí. Například jen syndrom týraných a zneužívaných dětí výrazně přesahuje rámec této kapitoly. Pohled na rodinu chci otočit z roviny mé praxe. Na policejních služebnách se nejčastěji potkáváme s dětmi, jejichž rodiny jsou neúplné nebo jejich rodiče trápí dlouhodobá nezaměstnanost. Neúplnou rodinu a nezaměstnanost rodičů chápu jako jednu z nejzávažnějších příčin selhání funkcí rodiny dnešní společnosti. Samotný fakt, že děti na našich služebnách máme (a to už z jakéhokoli trestního důvodu), můžeme označit jako určité selhání zdravého rodinného působení. Obecně lze konstatovat, že delikventně jednající děti vyrůstají velmi často v neúplných rodinách. Podle soudobých výzkumů přítomnost otce v rodině může být jedním z faktorů, které brání delikvenci syna. I Vágnerová (1999) tvrdí, že větší proměnou prochází role otce. Začíná mít zdánlivě nový a větší význam, než měla kdykoli před tím. Je však třeba si uvědomit, že této proměnné musela předcházet mnohaletá fáze každodenního soužití. Jinak by mezi otcem a dítětem nevznikl bližší vztah. Také otec může být pro dítě oporou a zdrojem

22

jistoty. Umožňuje dítěti větší odpoutání od matky, protože představuje jinou alternativu bezpečného vztahu. Večerka (2000) tvrdí, že děti vychovávané jen jedním z rodičů (ve většině zemí jsou to ve zdrcující většině matky) mají podle mezinárodních srovnávacích studií, jež jsou dnes k dispozici, o něco horší výsledky ve škole, víc zdravotních a psychických problémů a také více střetů se zákonem než děti ze srovnatelné socioekonomické vrstvy, které vyrůstají s oběma rodiči. Přítomnost otce v rodině soudobý výzkum jasně ukazuje jako faktor, který brání delikvenci syna. Chlapci žijící ve společné domácnosti s vlastním otcem mají významně menší sklon přestupovat meze zákona než chlapci žijící bez otce či s nevlastním otcem. „Nepřítomnost otce v rodině ovlivňuje nejen chlapce, ale i dívku, která postrádá model mužského chování. Jak je výše uvedeno, v převážné většině případů je dítě v rozvedeném manželství svěřeno do výchovy matce, která je pak více zatížena nároky na výchovu než matka, která vychovává děti společně s manželem. I nevlastní otec může být v některých případech přínosem“ (Matoušek, Matoušková, 2011, s. 45). Z kriminologického pohledu je zajímavý údaj o tom, kdo se o dítě v jednotlivých životních periodách skutečně staral. Po formální stránce je úplných rodin přibližně polovina, ale ve skutečnosti se oba rodiče starali o dítě přibližně v jedné čtvrtině až pětině případů. Jak připomíná Večerka (2000) otec tedy bývá mnohdy pouze formálním vychovatelem, fakticky se však o dítě stará někdo jiný. O většinu sledovaných jedinců se starala sama matka. Oba rodiče se starali o dítě pouze v menším počtu případů a navíc počet takových rodin v průběhu let klesal. Zjištěná data nejsou překvapivá, neboť absence otce ve výchově je známý kriminogenní faktor. Pokud osamocený rodič volí vhodnou strategii výchovy, tak samotná neúplnost rodiny nemusí být z výchovného hlediska tak fatální. Dalším tíživým problémem dnešní rodiny je nezaměstnanost rodičů. Tito jej neumí účinně řešit, a proto na ně působí jako velmi stresující faktor. Při ztrátě zaměstnání dochází především ke změně sociální role. Člověka, který byl dříve aktivní, soběstačný, nezávislý, úspěšný, apod., okolí začíná vnímat jako nepotřebného, závislého, opuštěného, pasivního, atd. Je potom na každém jedinci, jak se s novou sociální rolí vyrovná. Večerka (2011) popisuje, jak nezaměstnaný člověk může po určité době začít ztrácet schopnosti a dovednosti, které nevyužívá, dochází ke stagnaci osobnosti, někdy i k jejímu úpadku. Nezaměstnaný se často chová jinak než v době, kdy měl určitou profesní roli. Změnila se jeho motivace, aspirace a další vlastnosti. Bortí se jeho syntetický status, který je na zaměstnání přímo závislý. Na

23

základě těchto uvedených skutečností často dochází i k nálepkování dětí nezaměstnaných rodičů, lidé z okolí říkají, to je ten nebo ta těch povalečů, s tím nesmíš kamarádit, vždyť jsou to sociální případy, a podobně. Takové názory mohou dítě jak osobnostně narušit, tak poškodit i v jeho celkové sociální roli mezi vrstevníky, ve škole, atd. Poté se může stát, že dítě rezignuje v odolávání všem těmto narážkám, což může vyvrcholit kriminálním činem, či nějakým neobvyklým jednáním, kdy dítě přijme status problémového, lenošného či pasivního jedince. Nezaměstnanost však neohrožuje všechny rodiče ve stejné míře a rozhodně nevyvolává stejné reakce. Velmi výrazně tento jev ovlivňují zejména vzdělání, věk, pohlaví a příslušnost k určité sociální kategorii. „Patologický model výchovy se přenáší do rodiny, kterou si potomek sám zakládá. Rodina se pak podepisuje nejen na osobnosti svých dětí, ale současně také na další generaci“ (Vykopalová, 2002, s. 30).

2.3 Vrstevnické skupiny Vrstevnická skupina slouží mladým lidem jako opora jejich identity. Dospívající jedinec se může uspokojivě vymezit příslušností ke skupině, takzvanou skupinovou identitou, která mu pomáhá překonat nejistotu v době jeho osamostatňování. Skupinová identita podporuje individuální identitu, která je jí částečně definována. Vágnerová (1999) hovoří o tom, že je mnohem snadnější se takto realizovat a získat vcelku bez námahy uspokojující obraz své osobnosti. Tímto způsobem mladí jedinci odbourávají vlastní zodpovědnost a zvyšují si tak pocit sebevědomí, sebejistoty a moci, kterou by v normálním životě nejspíš nedosáhli. Vrstevnické prostředí, ve kterém se mladí lidé pohybují, vykazuje podle názoru sociálních pracovníků výrazné rysy asociality. Je to pochopitelné, neboť vedle rodinných problémů je závadové vrstevnické prostředí významným kriminogenním faktorem. „Pro rizikovou mládež z dysfunkčních rodin je vrstevnická skupina důležitější než pro mladé lidi vyrůstajících v rodinách, jež dětem poskytují přiměřenou míru a vedle toho jim přiměřeně vytyčují meze dovoleného chování“ (Matoušek, Matoušková, 2011, s. 83). Velmi často se nejenom, ale především problémové děti a adolescenti sdružují do neformálních skupin, takzvaných part, v nichž pak nalézají určité zázemí a pochopení, které doma nemohou najít. Tyto party ale většinou postrádají program, smysluplnou náplň volného času. I Večerka (2000) píše o tom, že největším nebezpečím je pak orientace party na sociálně 24

patologické nebo nebo přímo kriminální aktivity, které jim přinášejí vzrušení, napětí a mnohdy i nezákonný zdroj příjmů. Členství v takové partě poté zprvu většinou souvisí se záškoláctvím, zhoršeným prospěchem ve škole a útěky z domova. Sociální pracovníci stanovili pořadí problémových rysů v chování dětí podle frekvence a v závislosti na členství v závadové partě, které se pak u dětí projevuje jako: ➢

záškoláctví a nezájem o výuku,

➢

krádeže,

➢

kouření,

➢

verbální agrese,

➢

neúcta k učitelům, fyzická agrese,

➢

šikanování,

➢

pití alkoholu,

➢

fetování, mravnostní problémy a sklon k hazardu.

I zde se všichni shodneme s Hofbauerem (2004), že začátek je v rodině. Docílit toho, aby děti nehledaly seberealizaci v závadových partách závisí v první řadě na rodičích. Neměli by jejich volný čas ponechávat živelnosti, ani by neměli direktivně určovat, co přesně bude jejich dítě dělat. Rodič by měl být spíše spoluorganizátorem, inspirátorem a iniciátorem aktivit svých dětí a celé rodiny. „Společným východiskem přitom je (či měl by být) dostatek času věnovaný rodiči dětem, jejich poučený a aktivní přístup k tomu, aby se děti učily svůj volný čas využívat k rozvoji sebe i ve prospěch druhých. Takový přístup však dnes není vlastní každé rodině, poměrně častý je naopak nezájem o to, čím se její děti ve volném čase zabývají“ (Hofbauer, 2004, s 62).

2.4 Masmédia Dětský věk jednoznačně ovládla masmédia jako jsou televize, film a video. Obrazově prezentovaný příběh se více podobá realitě, je zábavnější a dítě jej také spíše jako skutečný vnímá. Informaci, kterou zde získá, považuje ve svém myšlení za rovnocennou jiným praktickým zkušenostem.7 7 Zhlédnutí hororového filmu se stalo také jedním z kriminogenních faktorů, který dále ovlivnil jednání tří chlapců. Tehdy na jejich chování nikdo výchovně nepůsobil a to bohužel eskalovalo v pokus vraždy jejich stejně starého spolužáka. Popis tohoto případu je uveden v praktické části.

25

„Odlišnost mezi symbolickým ztvárněním příběhu ve filmu a jeho eventuální reálnou podobou je tak malá, že si dítě jejich rozdíl často ani neuvědomuje. To, co je jen jako, považuje za součást skutečnosti a občas se podle toho i chová“ (Vágnerová, 1999, s. 139). Kvalifikované odhady uvádějí (1996 Hamburg, in Matoušek, 2011), že americká mládež do dne svých osmnáctých narozenin strávila 15 000 hodin sledováním televize a 11 000 hodin ve škole. Britské dítě během jednoho roku stráví u televize tolik času, že by mu vystačil na sto dní za lavicí ve škole. Dítě našich německých sousedů se na televizi dívá v průměru 102 minuty denně. Matoušek s Matouškovou (2011) ovšem tvrdí, že problém není v množství času, které je věnováno zdánlivě málo užitečným činnostem, ale v obsahu těchto činností, v míře propojení těchto činností s univerzálně sdíleným světonázorem společnosti a v míře sociální kontroly nedospělých jedinců. Na dnešní dítě však neútočí jen televize. Stále rostoucí síla internetu, sociálních sítí a chytrých telefonů může mít na mladého člověka drtivý dopad. Ve všech pádech začínáme skloňovat pojmy jako jsou Cyber-Bullying8 a Cyber-Stalking9. Bohužel se za těmito názvy skrývá šikana, pronásledování a týrání. Mládež své soukromí absolutně bezmyšlenkovitě rozdává prostřednictvím sociálních sítí. Zpětné útoky na některé z nich bývají obzvlášť bolestné. Síť je rychlá, je všude a zdaleka ne všichni, ukryti anonymitou, jsou přátelé. Média mají obecně různé funkce. Mediální programy můžou ovlivňovat sebevědomí, mohou sloužit k odreagování emočního napětí nebo kompenzovat nedostatek reálných sociálních kontaktů (například u chronicky nemocných dětí). Vágnerová (1999) mluví o tom, že mediální příběhy mohou být odlišně vnímány a interpretovány: ➢

Dítě se identifikuje s postavami, které se mu nějakým způsobem podobají a připomínají mu jeho vlastní život, nejlépe z pozitivní stránky. Dítě tak navazuje na svou vlastní roli, kterou prostřednictvím mediálního příběhu dále rozvíjí.

➢

Dítě se identifikuje s ideálem, což mu umožňuje aspoň symbolicky dosáhnout něčeho, co ve skutečnosti dostupné není, respektive uspokojit potřebu, která je jeho citlivým místem a v jeho skutečném životě není příliš uspokojována. Takto se například nepopulární dítě identifikuje s vůdcem a prostřednictvím příběhu prožívá jeho moc či popularitu.

8 „Cyber-Bullying“: neboli kyberšikana, je šikanování jiné osoby s využitím internetu, mobilních telefonů či jiných informačních technologií. Kavalír (2009). 9 „Cyber-Stalking“: neboli virtuální pronásledování, obtěžování a zastrašování vybraných uživatelů prostřednictvím internetu a mobilních telefonů. Kavalír (2009).

26

➢

Dítě může mít potřebu identifikace s negativně hodnocenou postavou, která přestupuje normy a dělá obecně zakázané věci a která může být pro ně něčím atraktivní. Pomocí této identifikace lze aspoň symbolicky prožívat něco, co by ve skutečnosti nešlo, a dítě to ví.

Poslední dvě varianty zahrnují určité riziko, protože často nezůstávají jen na symbolické úrovni, ale navozují potřebu se chovat takovým nežádoucím způsobem i ve skutečnosti. Bez impulsu určitého zážitku by tato potřeba nemusela vzniknout. To platí například ve vztahu k agresi a násilnému chování. Negativní účinky má podle výsledků psychologických výzkumů mediální násilí především u těch dětí , jež jsou k násilnému chování disponovány: ➢

dědičnými a konstitučními faktory,

➢

rodičovským nezájmem nebo nepřátelstvím,

➢

příslušností ke skupinám, které sdílejí deviantní normy.

„Dítě nedostatečně vychovávané všemi, kdo by na něj měli působit, se snadno stane dítětem vychovávaným televizí a snadněji z ní přijímá jako vzory i ty druhy chování, od nichž by ho přiměřeně pečující vychovatelé odrazovali“ (Matoušek, Matoušková, 2011, s 104). Z výše uvedeného je jasné, že pro mládež vyvstává požadavek učit se média využívat vhodně a v přiměřeném rozsahu se záměrem naučit se v nich nacházet potřebné informace a pozitivní podněty k činnosti. Jedním z východisek je vybavit pedagogy znalostmi mediální výchovy, aby byli schopni účinně působit na dnešní mládež ve školách. Mediální výchova se tak stává velmi významnou, zahrnuje potřebu učit se vhodnému a kritickému využívání informací, a jak říká Hofbauer (2004) zároveň být aktivní a odolný vůči manipulaci. Dítě a mladý člověk se v této oblasti může (a má) stávat pánem svého konání a umět odmítat to, co by ho činilo podřízeným, závislým a přímo ho ohrožovalo.

27

3 Intervence společnosti a péče o mladé pachatele Intervenci můžeme chápat jako nutná opatření státu, kterými společnost reaguje na zvýšené riziko sociálního selhání. V současné době státy věnují značnou pozornost své sociální politice. Jejím cílem je udržení sociálního smíru a zachování celkové stability společnosti. „Proto se státní orgány snaží intervenovat v těch případech, kdy je podstatný zájem jednotlivců nebo celých skupin obyvatel natolik ohrožen, že by mohli utrpět vážnou újmu a jejich reakce na toto ohrožení mohla společnost destabilizovat“ (Matoušek, Matoušková, 2011, s. 149).

3.1 Intervence u mladistvých pachatelů Účelem opatření vůči mladistvému je především vytvoření podmínek pro sociální a duševní rozvoj mladistvého se zřetelem k jím dosaženému stupni rozumového a mravního vývoje, osobnostním vlastnostem, k rodinné výchově a k prostředí mladistvého, z něhož pochází, i jeho ochrana před škodlivými vlivy a předcházení dalšímu páchání provinění. Protože se téměř vždy tato opatření dotýkají práv a svobod občanů České republiky, musí být zakotveny v platných zákonných normách země10, která je uplatňuje. Mladistvému lze uložit pouze tato opatření: ➢

výchovná opatření,

➢

ochranná opatření,

➢

trestní opatření.

Výchovným opatřením se rozumí zejména dohled probačního úředníka spočívající v pravidelném sledování chování mladistvého v jeho rodině a způsobu výchovného působení rodičů na jeho osobu, a v kontrole dodržování uloženého probačního programu a výchovných povinností a omezení uložených mladistvému soudem pro mládež. Dalším výchovným opatřením je probační program, kterým se rozumí zejména program sociálního výcviku, psychologického poradenství, terapeutický program, program zahrnující obecně prospěšnou činnost, vzdělávací, doškolovací, rekvalifikační nebo jiný vhodný program k rozvíjení 10 Česká republika. Zákon o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže). In: Sbirka zákonů. 2003, č. 218, 079

28

sociálních dovedností a osobnosti mladistvého, a to s různým režimem omezení v běžném způsobu života, který směřuje k tomu, aby se mladistvý vyhnul chování, které by bylo v rozporu se zákonem. Výchovné povinnosti spadají také do kategorie výchovných opatření. Jsou jimi zejména požadavky, aby mladistvý: ➢

bydlel s rodičem nebo jiným dospělým, který je odpovědný za jeho výchovu,

➢

jednorázově nebo ve splátkách zaplatil přiměřenou peněžitou částku, kterou zároveň určí, na peněžitou pomoc obětem trestné činnosti poskytovanou podle zvláštního zákona,

➢

vykonal bezplatně ve volném čase společensky prospěšnou činnost určitého druhu,

➢

usiloval o vyrovnání s poškozeným,

➢

nahradil podle svých sil škodu způsobenou proviněním anebo jinak přispěl k odstranění následku provinění,

➢

podrobil se léčení závislosti na návykových látkách, které není ochranným léčením podle trestního zákona,

➢

podrobil se ve svém volném čase vhodnému programu sociálního výcviku, psychologickému

poradenství,

terapeutickému

programu,

vzdělávacímu,

doškolovacímu, rekvalifikačnímu nebo jinému vhodnému programu k rozvíjení sociálních dovedností a osobnosti mladistvého, který není probačním programem, ➢

nenavštěvoval určité akce, zařízení nebo jiné pro mladistvého nevhodné prostředí,

➢

nestýkal se s určitými osobami,

➢

nezdržoval se na určitém místě,

➢

nepřechovával předměty, které by mohly sloužit k páchání dalších provinění,

➢

neužíval návykové látky,

➢

neúčastnil se hazardních her, sázek a hraní na výherních hracích přístrojích atd.

Ochrannými opatřeními jsou ochranné léčení, zabezpečovací detence, zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty a ochranná výchova. Za spáchání provinění může soud pro mládež uložit mladistvému pouze tato trestní opatření: ➢

obecně prospěšné práce,

➢

peněžité opatření, 29

➢

peněžité opatření s podmíněným odkladem výkonu,

➢

propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty,

➢

zákaz činnosti,

➢

vyhoštění,

➢

domácí vězení,

➢

zákaz vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce,

➢

odnětí svobody podmíněně odložené na zkušební dobu (podmíněné odsouzení),

➢

odnětí svobody podmíněné odložené na zkušební dobu s dohledem,

➢

odnětí svobody nepodmíněně (Zákon č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy).

3.2 Intervence u nezletilých pachatelů Dopustí-li se dítě mladší patnácti let činu jinak trestného, může mu soud pro mládež uložit, a to zpravidla na základě výsledků předchozího pedagogicko-psychologického vyšetření11, tato opatření: ➢

výchovnou povinnost,

➢

výchovné omezení,

➢

napomenutí s výstrahou,

➢

zařazení do terapeutického, psychologického nebo jiného vhodného výchovného programu ve středisku výchovné péče,

➢

dohled probačního úředníka,

➢

ochrannou výchovu.

Ochrannou výchovu soud pro mládež uloží dítěti, které spáchalo čin, za nějž trestní zákoník dovoluje uložení výjimečného trestu, a které v době spáchání činu dovršilo dvanáctý rok svého věku a je mladší než patnáct let. Ochranná výchova může být uložena též dítěti mladšímu patnácti let, odůvodňuje-li to povaha spáchaného činu jinak trestného a je-li to

11 Při ukládání opatření musí soudce přihlížet k osobnosti dítěte, jeho věku, rozumové a mravní vyspělosti, zdravotnímu stavu, jakož i k osobním, rodinným a sociálním poměrům dítěte tak, aby ukládané opatření bylo přiměřené povaze a stupni nebezpečnosti spáchaného činu. Toto činí na základě zpráv a vyšetření Orgánů sociálně-právní ochrany dětí a Dětských diagnostických ústavů, kde jsou nezletilí většinou předběžným opatřením umístěni. Zeman (2009).

30

nezbytně nutné k zajištění jeho řádné výchovy ( Zákon č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy).

3.3 Péče o pachatele trestné činnosti O jedince mohou pečovat instituce náležející do resortu ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, spravedlnosti, práce a sociálních věcí a zdravotnictví, a to na úrovni poradenství nebo ústavní péče. Pipeková (1998) konstatuje, že převýchovná (etopedická) péče je zajišťována ve speciálních školských výchovných zařízeních pro výkon ústavní a ochranné výchovy. Systém etopedických zařízení je definován zákonem č. 109/2002 Sb. o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a jeho novelou č. 383/2005 Sb. Aby mohl soud rozhodnout, zda může být jedinec přijat do ústavní etopedické péče, Zeman (2009) vymezuje pojmy ústavní a ochranná výchova. Ústavní výchova je opatření, které nařizuje příslušný soud podle zákona o rodině v občansko-právním řízení mládeži do věku 18 let v případech, kdy jiná výchovná opatření nevedla k nápravě nebo když rodiče z vážných důvodů nemohou výchovu dítěte zabezpečit. Nařizuje se tedy z důvodů sociálních i výchovných. Výkon ústavní výchovy u dětí do tří let věku zabezpečují zdravotnická zařízení (kojenecké ústavy, dětské domovy pro děti do tří let), u jedinců od tří do osmnácti let školská zařízení. V případech ústavní výchovy ze sociálních důvodů jsou to dětské domovy, zcela výjimečně jiný typ zařízení, např. ústav sociální péče, a to tam, kde se jedná o závažné kombinované postižení nebo těžkou mentální retardaci. Pokud jde o nařízení ústavní výchovy z výchovných důvodů, zabezpečují její výkon dětské domovy se školou nebo výchovné ústavy. Ústavní výchova je opatřením, které nemá ze zákona trestný, nýbrž preventivní charakter a trvá tak dlouho, dokud to vyžaduje její účel, nejdéle však do dosažení zletilosti tj. 18.V mimořádných rozhodnutích soudu do 19-ti let. Ochranná výchova je ochranné opatření, které se nařizuje jedincům od 12. do 18. let podle zákona o soudnictví ve věcech mládeže. U dětí od 12. do 15. let ji soud nařizuje v případě, kdy spáchaly čin, za který lze dle trestního zákoníku uložit výjimečný trest. Mladistvým mezi 15. a 18. lety nařizuje soud ochrannou výchovu za trestný čin, pokud je pravděpodobné, že bude mít větší efekt než uložení trestu odnětí svobody. Ochranná výchova se realizuje ve speciálních školských výchovných zařízeních. Trvá do dosažení zletilosti a může být prodloužena až do 19. let, pokud nesplnila svůj účel. 31

Speciální školská zařízení pro výkon ústavní a ochranné výchovy lze rozdělit do čtyř skupin, Pipeková (1998) popisuje první, kterou tvoří diagnostické ústavy, druhou dětské domovy, třetí dětské domovy se školou a do čtvrté skupiny patří výchovné ústavy. Diagnostický ústav na základě výsledků diagnostických, vzdělávacích, terapeutických, výchovných a sociálních činností, které jsou součástí komplexního vyšetření, zpracovává komplexní diagnostickou zprávu s návrhem specifických výchovných a vzdělávacích potřeb (program rozvoje osobnosti). Diagnostický ústav písemně sděluje orgánům sociálně právní ochrany dětí údaje o dětech vhodných k osvojení nebo svěření do pěstounské péče. Pobyt dítěte v diagnostickém ústavu trvá zpravidla 8 týdnů. Do dětského domova, dětského domova se školou či výchovného ústavu mohou být děti umístěny pouze diagnostickým ústavem. Diagnostický ústav oznámí přijetí, umístění nebo přemístění do tří pracovních dnů soudu, který ve věci dítěte rozhodl, orgánu sociálně právní ochrany dětí podle místa trvalého pobytu dítěte a osobě odpovědné za výchovu (rodič, zákonný zástupce). Diagnostický ústav také poskytuje na dobu nezbytně nutnou péči dětem zadržených na útěku z jiného zařízení. Diagnostické ústavy se člení podle věku dětí na: ➢

dětský diagnostický ústav (přijímají se děti, které nemají ukončenou školní docházku),

➢

diagnostický ústav pro mládež (přijímány jsou do péče děti s ukončenou školní docházkou).

Dětský domov pečuje o děti podle jejich individuálních potřeb, plní zejména úkoly výchovné, vzdělávací a sociální. Do dětských domovů jsou přijímány děti s nařízenou ústavní výchovou, které nemají závažné poruchy chování. Děti se vzdělávají ve školách, které nejsou součástí dětského domova. Do dětského domova mohou být umísťovány děti ve věku od 3 nejvýše do 18 let (prodloužení ústavní výchovy je možné), umísťují se také nezletilé matky s jejich dětmi (vyhláška MŠMT č. 438/2006 Sb., kterou se upravují podrobnosti výkonu ústavní či ochranné výchovy ve školských zařízeních). Dětský domov se školou zajišťuje péči o děti: ➢

s nařízenou ústavní výchovou, mají li závažné poruchy chování, nebo které pro svou přechodnou nebo trvalou duševní poruchu vyžadují výchovně léčebnou péči,

➢

s uloženou ochrannou výchovou,

32

➢

jsou-li nezletilými matkami s nařízenou ústavní výchovou nebo uloženou ochrannou výchovou, spolu s jejich dětmi, které nemohou být vzdělávány ve škole, jež není součást dětského domova se školou.

Do dětského domova se školou mohou být umísťovány děti od 6 let do ukončení povinné školní docházky. Pokud pominou důvody pro docházku dítěte do školy při dětském domově se školou, lze dítěti umožnit plnění povinné školní docházky ve škole mimo zařízení. Nemůže-li se dítě po ukončení povinné školní docházky pro pokračující závažné poruchy chování vzdělávat ve střední škole mimo zařízení nebo uzavře-li pracovněprávní vztah, je přeřazeno do výchovného ústavu. Výchovný ústav pečuje o děti starší 15 let se závažnými poruchami chování, u nichž byla nařízena ústavní výchova nebo uložena ochranná výchova. Ve vztahu k dětem plní výchovný ústav zejména úkoly výchovné, vzdělávací a sociální. Výchovné ústavy se zřizují odděleně pro děti s nařízenou ústavní výchovou a uloženou ochrannou výchovou, případně jako výchovný ústav nebo výchovná skupina pro děti, které vyžadují výchovně léčebnou péči nebo jsou nezletilými matkami. Do výchovného ústavu může být umístěno i dítě mladší 15 let, má li uloženou ochrannou výchovu a v jeho chování se projevují tak závažné poruchy, že nemůže být umístěno v dětském domově se školu. Pipeková (1998) uvádí, že výjimečně v případech zvláště závažných poruch chování, lze do výchovného ústavu umístit i dítě s nařízenou ústavní výchovou starší 12 let. Nadřízeným správním správním orgánem ředitele dětského domova, dětského domova se školou a výchovného ústavu je krajský úřad. Nadřízeným správním orgánem ředitele diagnostického ústavu je ministerstvo. Jedlička (2004) poukazuje na zkušenosti, že hlavním problémem v zařízeních náhradní výchovné péče není absence nejtvrdších výchovných opatření ani nedostatky v kázni či v uplatňování výchovných opatření. Ty vždy přivedli jednotlivce k hledání své identity prostřednictvím odporu, vzpour a delikventního jednání. „Jako klíčový se jeví nedostatek profesionality u mnoha pracovníků a malý prostor pro získávání dalších skutečných odborníků. Problém je i to, že absolventi denního studia pedagogických fakult nastupují do praxe v oboru předchozího studia, který patří mezi neobyčejně náročné a zatěžující, velice zřídka“ (Jedlička, 2004, s.316).

33

3.4 Výkon trestu odnětí svobody Pobyt mladistvých odsouzených k trestu odnětí svobody, který je vykováván ve věznicích, je další možností edukace jedinců s poruchou chování závažného charakteru v segregovaném edukačním prostředí. Lze hovořit o tzv. resocializaci. Umísťování mladistvých k výkonu trestu odnětí svobody uloženém soudem, se řídí zákonem 169/1999 Sb.12 a vyhláškou 378/2004 Sb.13 Ve věznicích všech základních typů, tzn. i ve věznicích pro mladistvé pracují s odsouzenými týmy zaměstnanců Vězeňské služby, složené ze speciálního pedagoga, psychologa, sociálního pracovníka, vychovatelů a dozorců s odpovídající speciálně odbornou přípravou. Jednomu vychovateli je svěřeno do péče zpravidla nejvýše 20 odsouzených. Ve věznicích pro mladistvé jsou zajištěny zvláštní podmínky pro bezpečnost uvedené vyhláškou 378/2004 Sb. jako je: ➢

odsouzení se pohybují organizovaně pod dohledem zaměstnance vězeňské služby,

➢

odsouzení pracují zpravidla na pracovištích uvnitř věznice,

➢

ve výjimečných případech mohou být vybraní odsouzení zaměstnáváni na nestřežených pracovištích mimo věznici,

➢

dohled nad pracovní činností vykonává ředitelem určený zaměstnanec,

➢

pro odsouzené lze organizovat akce mimo vězení pod dohledem zaměstnance vězeňské služby,

➢

návštěvy jsou povoleny zpravidla za dohledu zaměstnance vězeňské služby.

Jedlička (2004) považuje za důležité, aby při působení na mladistvé vězně by měli být uplatňovány následující způsoby zacházení: ➢

výchovné, převýchovné či resocializační programy usilující o sociální integraci mladých provinilců, o posílení jejich motivace ke změně chování a následné získávání potřebných schopností a sociálních dovedností,

➢

léčebně

výchovné

programy

kompenzující

nepříznivé

důsledky

snížených

předpokladů k učení souvisejících s nejrůznějšími formami vrozených nebo jiných organických postižení či onemocnění.

12 Česká republika. Zákon o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů. In: Sbírka zákonů. 1999, č. 169, 058. 13 Česká republika. Vyhláška, kterou se mění vyhláška č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody. In: Sbírka zákonů. 2004, č. 378, 123.

34

4 Oběť Smyslem trestní represe není jen uložení trestu pachateli trestného činu, ale neméně důležitým cílem je chránit zájmy obětí trestné činnosti, včetně snahy odstranit v co nejvyšší míře škodlivý následek způsobený trestným činem. Právní úprava ochrany obětí je v současné době roztříštěna do několika zákonů. Trestní řád řeší práva oběti, která v trestním řízení vystupuje v roli poškozeného; neexistuje ale komplexní úprava práv obětí jakožto příjemců zvláštní péče ze strany státu. Čírtková s Vitoušovou (2007) upozorňují, že žádný právní předpis uspokojivě neupravuje, jakým způsobem by se k oběti měly chovat orgány činné v trestním řízení. Podle základních principů spravedlnosti by více ohledů a pozornosti mělo náležet oběti, nikoli pachateli. Z prvotní potřeby obrátit pozornost zákonodárců, státních orgánů i veřejnosti k osobnosti oběti se postupně vyčlenil nový vědní podobor kriminologie - viktimologie. Předmět viktimologie tvoří šest skupin jevů,kterými jsou: ➢

osoba oběti, její biologické, psychické a sociální vlastnosti,

➢

vztahy mezi obětí a pachatelem,

➢

proces viktimizace, zejména role oběti v něm,

➢

role oběti v procesu odhalování, vyšetřování a soudního projednávání věci,

➢

pomoc oběti, její odškodnění a rehabilitace,

➢

ochrana občanů před viktimizací.

„Viktimologie je součást kriminologické vědy zabývající se obětí trestného činu, její rolí v genezi a průběhu trestného činu a při jeho odhalování a objasňování, způsoby pomoci oběti po trestném činu a způsoby, jak zabránit viktimizaci potenciálních obětí“ (Novotný, Zapletal, 2004, s. 141).

4.1 Viktimnost V případě obětí se jedná o velice frekventovaný pojem, který vyjadřuje stupeň pravděpodobného rizika, že se jednotlivec nebo určitá sociální skupina stane obětí trestného činu. Kuchta s Válkovou (2005) hovoří o tom, že souvislost mezi viktimností a určitými biosociálními a psychickými charakteristikami oběti byla empiricky prokázána a to relativně

35

spolehlivě ve vztahu k následujícím faktorům:věku oběti, kdy výzkumy potvrzují pro laickou veřejnost často překvapující zjištění, že ne staří lidé, ale právě mladí jedinci se stávají častěji obětmi trestné činnosti a to v souvislosti s poněkud méně opatrnému až nebezpečnému způsobu života, ➢

profesi oběti, kdy samotná povaha zaměstnání sebou nese určitá rizika stát se obětí (obsluha čerpacích stanic, policisté, provozovatelé taxislužby),

➢

sociální charakteristice oběti, kdy příslušnost k určité rizikové skupině sebou nese zákonitě vyšší míru viktimnosti (osoby závislé na drogách, hracích automatech, prostitutky),

➢

somatickým a psychickým handicapům oběti, kterými se odlišuje od svého okolí a přitahuje tak pozornost ostatních.

Zoubková s Moulisovou (2004) ještě popisují další faktory, kterými jsou osobnostní vlastnosti a mezi nimi zejména agresivita, provokativnost, lehkomyslnost, dobrodružnost, neopatrnost a důvěřivost. Pouhé zkoumání vlastností a chování oběti nemůže zcela osvětlit tento složitý proces, do něhož jsou samozřejmě zapojeni i další činitelé, zejména pachatel a vnější prostředí. O komplexní uchopení tohoto problému usiluje dynamický přístup pracující s pojmem viktimizace.

4.2 Viktimizace Termínem viktimizace se na rozdíl od viktimnosti označuje již samotný proces, v jehož rámci se z potencionální oběti stává oběť reálná. Hlavní roli v tomto procesu sehrává samozřejmě pachatel. Zoubková s Moulisovou (2004) zdůrazňují, že v průběhu tohoto procesu je třeba poznat zejména vtah mezi obětí a pachatelem a chování osoby, než se stala obětí. ➢

Pachatel a oběť se často znají a existuje mezi nimi vtah buď objektivní, co znamená, že jsou například sousedé nebo spolupracovníci, nebo vztah subjektivní, což znamená, že tento vtah je zpravidla emočně naplněný od sympatií až po nenávist (například u příbuzných a partnerů).

36

➢

Chování oběti velmi výrazně ovlivňuje celý průběh trestného činu. Ve většině případů se oběť do tohoto průběhu zapojuje a pak může působit buď tlumivě nebo povzbudivě. Chování oběti je rozloženo v širokou škálu, kterou zastupuje například agresivita nebo provokace, neopatrnost a lehkomyslnost a v neposlední řadě i důvěřivost, se kterou se policie v poslední době stále častěji setkává u starších občanů, kteří pouští pachatele do svých bytů.

Vztahy mezi obětí a pachatelem sehrávají rozdílnou roli u různých druhů trestných činů. U majetkové kriminality má tento vztah malý význam. Jak popisuje Novotný (2004), o mnoho významnější jsou tyto vztahy u násilné kriminality. U trestného činu vraždy bylo zjištěno, že jen u 1/5 případů nebyl mezi pachatelem a obětí žádný vztah, ve 2/5 byl velmi blízký a ve zbývajících případech se tito aktéři alespoň znali. U sexuální kriminality je blízký vztah asi u 70% případů, u trestného činu znásilnění je to 31% případů. Novotný (2004) hovoří také o újmě, která oběti vzniká. Z hlediska bezprostřednosti rozlišuje újmu primární, která má přímou souvislost s trestným činem a sekundární, vznikající až v návaznosti na již ukončený trestný čin. Procesy, které tyto újmy způsobují, se označují jako primární a sekundární viktimizace. Primární viktimizace zahrnuje fyzickou újmu, finanční újmu a emocionální újmu (například u zaměstnanců bank po loupežných přepadeních). Naproti tomu zdrojem sekundární viktimizace může být pachatel, který například vyhrožuje oběti a zastrašuje ji, nevhodný postup státních orgánů, kdy velmi záleží na postupu policie na místě činu, a v poslední řadě je to nesprávná reakce sociálního prostředí (zveřejnění v médiích, špatná reakce rodiny atd.). Zoubková s Moulisovou (2004) popisují navíc terciární viktimizaci jako stav, kdy oběť není sama schopna se vyrovnat s traumatickým zážitkem spojeným s trestným činem. Oběti mění své životní hodnoty a mnohdy nejsou schopny navázat na dosavadní způsob života. Tyto oběti trpí jak po psychické stránce (pocity viny a lítosti, ztráta sebedůvěry, pocity strachu atd.), tak po fyzické stránce (tělesná slabost, bolesti hlavy atd.).

37

4.3 Pomoc obětem trestných činů Od osmdesátých let minulého století byla přijata řada mezinárodních dokumentů, které se snaží jednotlivé státy podpořit v úsilí o zlepšení postavení oběti trestného činu a poskytly jí co nejúčinější pomoc a podporu. Čírtková s Vitoušovou (2007) rozebírají situace, ve kterých je zarážející, jak často je nejbližší okolí bezradné při pomoci oběti trestného činu. Snad nejčastěji se vyskytujícím chováním okolí je strategie a taktika ignorování faktu trestného činu. Okolí pak komunikuje s obětí, jakoby se nic nestalo a vyhýbá se hovorům o bolavých místech. Nevhodné reakce okolí na primární viktimizaci posilují negativní působení na oběť trestného činu. Pro nevhodné zacházení s obětí jsou typické dva mylné mýty: ➢

oběť musí na vše rychle zapomenout, proto se všichni budeme chovat, jako by se nic nestalo,

➢

oběť je „nemocný“ člověk a vyléčí ji jen klid (nečinnost), odpočinek a účinné léky.

Rozlišovat můžeme několik základních forem pomoci obětem: ➢

Pomoc poradenská, terapeutická a sociální. Čírtková s Vitoušovou (2007) připomíná, že oběť se může vyskytnout v situacích, ve kterých si sama nedokáže poradit. Je často zraněna, utrpěla šok a je bez finančních prostředků. Je nutné těmto lidem poskytnout lékařskou péči a v návaznosti pak péči psychologickou a psychiatrickou. V nezbytných případech je třeba zajistit i pomoc sociální, například formou dočasného ubytování. Pro tyto případy se využívají různé programy, které souhrnně nazýváme krizové intervence. Tu mají naplňovat především profesionální instituce, začleněné do systému státní sociální péče. V řadě států vznikají paralelně dobrovolnické organizace, kterou je například Bílý kruh bezpečí. Toto občanské sdružení má pobočku i v České republice, kde působí od roku 1991. Je založeno na dobrovolné práci lékařů, psychologů, právníků a policistů. Pomoc obětem trestných činů konkrétně zaměřenou na určité oběti (ženy, děti) poskytuje celá řada dalších nevládních organizací. Jde například o Linku bezpečí Naše dítě, Dětské krizové centrum, Rozkoš bez rizika, La Strada a další.

➢

Pomoc realizována trestně právními prostředky. Odčinit škodu způsobenou oběti by měl především pachatel. Klasická spravedlnost však příliš mnoho možností oběti k odškodnění neposkytuje. Ve značné části trestných věcí je oběť odkazována na 38

náhradu škody při občanskoprávním řízení. Prostředky občanského práva jsou však velmi zdlouhavé, zatěžující a nevýhodné. Výsledná efektivita je přitom velmi malá, neboť naděje na vymožení náhrady škody je minimální. ➢

Kompenzace škody státem. Stále častěji se však začíná uplatňovat názor, že pokud náhradu škody není možno vymoci od pachatele, náhradu poskytne stát. K řadě států odškodňující oběti trestných činů přistoupila v rove 1997 i Česká republika. Peněžitá pomoc se poskytuje na základě zákona č. 209/1997 Sb. (ve znění novely zákona č. 265/2001 Sb.). Tato pomoc se neposkytuje pokud oběť byla účastníkem trestného činu, nedala souhlas k trestnímu stíhání, oběť neposkytla orgánům činným v trestním řízení patřičnou součinnost a výše bolestného je menší než 100 bodů. Horní hranice je 150 000 Kč, dolní je 12 000 Kč. Toto odškodnění je poskytováno Ministerstvem spravedlnosti České republiky a písemná žádost musí být podána do jednoho roku ode dne, kdy se oběť dozví o škodě způsobené trestným činem.

„Současná právní úprava v České republice je historickým normativním průlomem v dosavadním pasivním postavení: stát-oběť. Podmínky, za kterých se tato peněžitá pomoc poskytuje, jsou srovnatelné s podmínkami vyspělých států Evropské unie“ (Vágnerová, Moulisová, 2004, s.35).

39

5 Prevence Při selhávání výchovných funkcí rodiny a ohrožení fyzického, psychického a sociálního vývoje kvůli společenské závažnosti se nabízí pomoc a podpora ze stran různých institucí. Problémům lze předcházet včasnou prevencí. Základem úspěchu prevence kriminality mládeže je její včasné a dlouhodobé působení. Je to proces, který je nutné neodkládat, nezanedbat a v prvé řadě s ním začít od nejútlejšího věku dítěte. Novotný (2004) popisuje prevenci kriminality jako soubor různých mimotrestních aktivit, které jsou orientovány na oslabení či odstranění kriminogenních faktorů, s cílem zastavit růst kriminality nebo docílit jeho zmenšení. Jde tedy o působení na faktory kriminality, na příležitosti a podněty k páchání trestné činnosti a působení na potencionální pachatele a oběti a o vytváření zábran k páchání trestných činů. Všimněme si, že (Osmančík, in Novotný 2004) do takto koncipovaného pojmu prevence nezahrnuje prevenci represí. Preventivní aktivity pak většina odborníků třídí podle obsahového zaměření na prevenci sociální, situační a prevenci viktimologickou. Podle složení adresátů preventivních aktivit rozlišujeme prevenci primární, sekundární a terciární.

5.1 Prevence sociální, situační a viktimologická ➢

Sociální

prevence

představuje

aktivity

zaměřené

na

změnu

nepříznivých

společenských a ekonomických podmínek, které jsou považovány za klíčové příčiny páchání trestné činnosti. Je soustředěna hlavně na pachatele a na modifikaci příčin kriminality. K tomu jsou využívána různá opatření, která většinou spadají do sociální politiky a to především opatření zaměřená na rodinu, výchovu a vzdělávání nebo opatření zdravotní. Speciálně se zaměřuje na problematiku socializace a sociální integrace. Sociální prevence se zabývá jevy jako jsou prostituce, alkoholismus, toxikománie, nezaměstnanost, chudoba, záškoláctví, bezdomovectví. Sociální prevence zahrnuje cílené informační, poradenské a vzdělávací aktivity sociální péče vykonávané prostřednictvím poraden, linek důvěry, sociálních kurátorů pro mládež, streetworkerů,14 výchovných poradců na školách a protidrogových koordinátorů. 14 „Streetworker“: neboli terénní pracovník je sociální pracovník, jehož "kanceláří" je přirozené prostředí klientů - ulice, parky, kluby, herny, nádraží a jiné.

40

Zoubková a Moulisová (2004) přiřazuje odpovědnost za oblast sociální prevence do působnosti rodiny, obce a především Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy.

➢

Situační prevence je zaměřena na odstraňování kriminogenních situací, na omezování příležitostí ke spáchání trestného činu a na zvyšování rizika dopadení pro pachatele. Kriminologické a kriminalistické poznatky jasně dokazují, že určité místo, doba a čas a určité situace jsou pro některé kriminální aktivity příhodné a proto kontrola a pozornost věnována těmto místům, dobám a situacím může rozsah kriminality výrazně ovlivnit, jak uvádí Novotný (2004). Opatření situační prevence má převážně technický charakter a spočívá zejména v lepším zabezpečení a dohledu na místa, kde je páchána trestná činnost. Odpovědnost nesou především občané, obce a v rámci vymezených kompetencí Ministerstvo vnitra a Policie České republiky.

➢

Viktimologická prevence se zaměřuje na bezpečné chování, orientované na nebezpečné situace a na psychickou připravenost ohrožených osob. V praxi se jedná především o právní, zdravotní, psychologické a technické poradenství. Tato prevence by měla zvyšovat odpovědnost každého občana za své chování a informovat mládež o způsobech zajištění vlastní bezpečnosti například osvětou ve školách a médiích.

5.2 Prevence primární, sekundární a terciární ➢

Primární prevence je zaměřená na širokou veřejnost od malých dětí až po dospělé. Jejím úkolem je pozitivně ovlivňovat hodnotové orientace. Jsou v ní zahrnuty výchovné, vzdělávací, zdravotní, osvětové a poradenské aktivity v širokém záběru, například ke zdravému životnímu stylu, pozitivnímu využívání volného času a tak dále. Hlavní tíha primární prevence spočívá na rodinách, školách a místních společenstvích. Novotný (2004) hovoří o tom, že primární prevence působí plošně. Myslí tím, že působí na každého, aniž by brala v úvahu stupeň jeho kriminálního ohrožení nebo kriminální rizikovost.

➢

Sekundární prevence se zabývá rizikovými jedinci a skupinami osob, u nichž se předpokládá výskyt nežádoucího jednání a sociálně patologických jevů. Cílem je včasné vyhledání problému a jeho řešení. K sekundární prevenci jsou zřizována střediska výchovné péče pro děti a mládež poskytující kromě ambulantní a internátní 41

péče i poradenské služby. Dále jsou to různé aktivity a speciální programy jako například Peer programy, Dobrovolnická pomoc, Programy v přírodě apod.15 Prevence je zaměřena i na rizikové faktory, které jsou v sociálním prostředí a v sociálních vztazích, ve kterých se ohrožená mládež pohybuje. ➢

Terciární prevence je předcházení kriminální recidivě. Jedná se o resocializaci, například pomocí při získávání pracovního uplatnění a bydlení, rodinným poradenstvím, motivací pro vzdělání a získání odborné kvalifikace a podobně.

Aby byla prevence kriminality účinná musí být jak uvádí Večerka (2011) záležitostí nejen orgánů činných v trestním řízení, ale také nestátních institucí jako jsou různá zájmová a politická sdružení, církve, náboženské organizace, nadace a podobně. Na místní úrovni tato úloha přísluší obcím a zastupitelstvům, které mohou korigovat společenské negativní jevy vyhláškami a nařízeními obce, například prostituce, hrací automaty. Předpokladem účinné prevence je vzájemná spolupráce výše uvedených subjektů. Nedílnou součástí těchto programů je také vzdělávání pracovníků působících v této oblasti, například sociální pracovníci, pedagogové a policisté. Priority resortních programů prevence kriminality vycházejí z kompetence jednotlivých ministerstev: ➢

Ministerstvo práce a sociálních věcí působí v sekundární a terciární prevenci. Pracovníci oddělení sociální prevence se zaměřují především na prevenci vzniku a šíření negativních společenských jevů mezi sociálně rizikovými jedinci, rodinami a skupinami. Klíčová role v zajišťování prevence náleží příslušným sociálním pracovníkům (sociální asistent, kurátor pro mládež, sociální kurátor).

➢

Ministerstvo školství, tělovýchovy a mládeže vytváří primární prevenci kriminality ve školách, vytváří podmínky pro aktivní trávení volného času, působí v ústavních zařízeních a podporuje aktivity nevládních organizací. Cílem této prevence je orientovat děti a mládež do oblasti zdravého životního stylu a naučit je odolávat negativním vlivům.

➢

Ministerstvo vnitra a Policie ČR vytváří systém prevence a informuje občany o možnostech ochrany před trestnou činností.

15 Jedná se o neziskové organizace. Mohou vystupovat ve formě občanských sdružení, obecně prospěšných společností, církevních sdružení, příspěvkových organizací města a organizací zřizovaných krajským úřadem. Večerka (2011).

42

➢

Ministerstvo zdravotnictví působí zejména v terapii drogově závislých a podporuje organizace, které zajišťují pomoc obětem trestných činů, týraným a zneužívaným dětem.

➢

Ministerstvo spravedlnosti se podílí na realizaci kriminologických výzkumů a teoretických prací v oblasti prevence sociálně patologických jevů, působí v oblasti zacházení s obviněnými pachateli trestných činů během trestního řízení a po jeho skončení.

Prevence kriminality nemá v současné době jen vnitrostátní rozměr, ale poměrně velké úsilí jí věnují i mezinárodní organizace. Od 10. kongresu OSN, který se konal ve Vídni v roce 2000, došlo v oblasti prevence kriminality k pozoruhodnému vývoji. Ten byl ještě dál v roce 2002 podpořen přijetím Směrnice OSN pro prevenci kriminality (UN Guidelines for Crime Prevention).16 Přesto jsou kriminalita a nedostatek bezpečnosti pro naše města a země stále prioritní otázkou, kterou je i pokračující hledání lepší rovnováhy mezi rolí, kterou v aréně trestní justice sehrávají systémy policejní, justiční a sankční na straně jedné a systémy související s prevencí na straně druhé. Směrnice pro prevenci kriminality z roku 2002 stanoví základní principy, na kterých by měla být založena kvalitní prevence kriminality, a uvádí řadu strategií a postupů, které mohou být použity k vybudování bezpečnějších a zdravějších komunit. Klíčové principy účinné prevence kriminality jsou tyto: ➢

veřejná správa na všech úrovních by měla hrát vedoucí roli,

➢

prevence

kriminality

by

měla

být

integrovaná

napříč

všemi

sociálními

a ekonomickými koncepcemi a programy, včetně oblasti zaměstnanosti, vzdělávání, zdravotnictví, bydlení a městské výstavby, justice a sociálních služeb, ➢

strategie by měly být vybudovány na partnerství a spolupráci mezi státními institucemi a ministerstvy, komunálními a nevládními organizacemi, podnikatelským sektorem a občanskou společností,

➢

k zajištění implementace a udržitelnosti strategie je třeba odpovídající financování a další zdroje, jakož i jasně daná odpovědnost,

16 12. kongres OSN o prevenci kriminality a trestní justici: Salvador, Brazílie, 12.-19. dubna 2010. Praha: Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 2010.

43

➢

strategie a opatření by měly být založeny na hluboké znalosti příčin kriminality a efektivních postupů,

➢

veškerá opatření prevence kriminality musejí respektovat lidská práva a principy vlády práva,

➢

je třeba brát v úvahu spojení mezi místní kriminalitou a nadnárodním organizovaným zločinem,

➢

strategie prevence kriminality by měly věnovat zvláštní pozornost různým potřebám mužů a žen a nejzranitelnějším členům společnosti, kterými jsou děti.

I když se preventivní činnosti v oblasti kriminality mládeže věnuje stále více státních i nestátních institucí, vetchým sociálním sítem každoročně „propadává“ značné množství dětí. Večerka (2011) sice tvrdí, že statisticky počet odsouzených mladistvých klesá, ale i tak se ročně prokazatelně dopustí minimálně deset tisíc dětí a mladistvých jednání, které by u dospělého bylo trestným činem. Tisícovce je rok co rok nařízena pro problematické chovaní ústavní výchova, dalším mladistvým je uložena výchova ochranná, téměř dvě stovky jich skončí ve věznici. A to už nehovoříme o dalších tisících těch, kteří konči v ústavních zařízeních pro neuspokojivé rodinné a sociální poměry. K zvládaní problémů delikventní mládeže máme k dispozici moderní zákonnou normu, jejíž správné použiti je ovšem závislé na reálné možnosti zacházení s ohroženou mládeží, zejména na kvalitním, personálně a věcně zajištěném, funkčním a neformálním výkonu probačního dohledu a na různorodých a dostupných probačních programech. Trvalé snižování množství delikventní mládeže je ovšem podstatně spojeno především s včasnou a přiměřenou primární preventivní prací, jež pozitivně ovlivňuje řádnou socializaci dítěte ve všech sférách jeho života. Z hlediska omezování kriminality mladých lidí je třeba zvláště pečlivě sledovat vývoj dítěte citlivými prostředky s cílem přiměřeně zasáhnout do života dítěte a jeho sociálního zázemí (rodiny, školy, zájmové sféry včetně vrstevnických vztahů), a to ve chvíli, kdy běžné socializační prostředky neplní dlouhodoběji svou úlohu. Zde sehrávají důležitou úlohu nejen orgány sociálně právní ochrany dítěte, ale především nestátní neziskové organizace, které se zabývají činností v oblasti sociální prevence. Preventivní práce by měla získat pevnější a komplexněji promyšlený rámec, který by - nejlépe prostředky garantovanými speciálním zákonem o prevenci - zajistil systémový přístup k této činnosti, a to od zásad široce koncipované preventivní práce na primární úrovni, přes zaměřenou sekundární prevenci aktuálně 44

ohrožených až k specializované činnosti na úrovni nápravné terciární prevence. Pouze tímto způsobem lze postupně dosáhnout toho, aby ve vězení mladí lide končili jen zcela výjimečně, aby je bylo možno včas odklonit od delikventní dráhy a tím jim pomoci k úspěšnému životu bez konfliktů se společenskými normami.

45

II. PRAKTICKÁ ČÁST

46

V této části práce bude z praktického pohledu pojednáno o problematice kriminality mládeže.

6 Cíl praktické části Cílem praktické části je ověřit teoretické poznatky a východiska týkající se možného vlivu kriminogenních faktorů a uvedené poznatky srovnat s detailním rozborem případových studií. Z výše uvedeného vyplývá následující dílčí cíl, který se vztahuje k otázce, jak velký vliv mohly mít už jednotlivé kriminogenní faktory na delikventní chování mladých pachatelů pokusu vraždy. Z tohoto dílčího cíle jsou stanoveny konkrétní výzkumné otázky: ➢

Jaký vliv měla rodina a její funkce ve výchově mladého člověka?

➢

Jaký vliv měla osobnost pachatele?

➢

Jak velký vliv měla vrstevnická skupina, ke které pachatelé příslušeli?

➢

Jaký vliv měla média na jejich negativní vývoj?

6.1 Metoda a způsob vyhodnocení dat Ke sběru dat jsem použil metodu studia dokumentů a z nich vytvořených případových studií. Těmito dokumenty byly zejména: vyšetřovací spisy policejního orgánu, rozhodnutí soudů, zprávy orgánu sociálně-právní ochrany dětí, znalecké posudky z oborů psychologie, psychiatrie a lékařství. Výhodu této metody lze spatřovat v tom, že jde již o data, která máme vytvořená, tyto shromažďujeme, analyzujeme a vyhodnocujeme, takže možnost zkreslení je zde omezena. Další metodou, kterou jsem zvolil, bylo nestrukturované interview. Tuto výzkumnou metodu jsem zvolil pro získání dalších dat, zejména popsání současného stavu pachatelů. Ze všech získaných údajů byly vybrány relevantní informace použitelné v rámci konečného vyhodnocení praktické části a jsou uvedeny ve formě rámcového zápisu v prezentaci jednotlivých pachatelů. Tyto jednotlivé zápisy byly rozčleněny na rodinnou a osobní anamnézu, zachycení psychologického profilu a popis aktuálního zhodnocení celkového stavu pachatele, s důrazem na údaje týkající se možných kriminogenních faktorů. Tedy tak, aby měly logickou a co možná nejobsáhlejší a kvalitní vypovídající hodnotu. Po zpracování případové studie byla u jednotlivých pachatelů provedena na základě dosažení komplexnosti těchto informací jejich analýza a interpretace výsledků. 47

6.2 Případová studie Případová studie je jedním z přístupů kvalitativního výzkumu. Průcha s Walterovou (2001) ji charakterizují obecně jako detailní studium jednoho případu nebo několika málo případů. Jedná se o výzkumnou metodu v empirickém pedagogickém výzkumu, při níž je zkoumání podroben jednotlivý případ, detailně popsán a vysvětlován, takže dochází k takovému typu objasnění, jehož při zkoumání stejných objektů v hromadném souboru nelze dosáhnout. Výhodou metody je možnost hlubokého poznání podstaty případu, nevýhodou je však omezenost zobecnitelnosti výsledků. Je to metoda, která umožňuje zachycení složitosti, detailů, vztahů a procesů probíhajících v daném mikroprostředí. Předpokládá, že podrobný výzkum jednoho případu přispěje k lepšímu porozumění a pochopení jiných, obdobných případů. Tyto případy je ovšem třeba vnímat a chápat v širším kontextu. Na rozdíl od statistického šetření, které shromažďuje relativně omezené množství dat od mnoha jedinců nebo případů, se snaží o zajištění velkého množství dat od jednoho nebo několika málo jedinců. Jde v ní o zachycení složitosti zkoumaného případu, o popis vztahů. Ve své práci jsem využil intrinsitní případovou studii (Stake, in Hendl 2001), která se věnuje případu hlavně kvůli němu samému. Hlavním cílem je poznat právě tento případ, jeho vztah k obecnější problematice již nehraje takovou roli. Nejde o testování hypotéz nebo o návrh teorie, ale o poznání vnitřních aspektů případů konkrétního jedince nebo skupiny. Vybrané stránky případu se popisují do co největší hloubky, cílem je holistické porozumění případu i pochopení propojení jeho jednotlivých částí. Případová studie v praktické části bakalářské práce je shrnutím poznatků a dat získaných z posudků Orgánů sociálně-právní ochrany dětí, pedagogů, psychologů, policejního vyšetřovatele a soudních znalců z oborů psychiatrie, lékařství a kriminalistiky. Do těchto případových studií jsou zahrnuta i data získané z nestrukturovaného interview, které jsem jako výzkumník provedl s každým pachatelem jednotlivě pro získání informací týkajících se jejich současného stavu.

48

Případová studie jednotlivých pachatelů je zpracována v následující struktuře: ➢

rodinná a osobní anamnéza, zachycení psychologického profilu,

➢

popis stavu pachatele po spáchání trestného činu a současný stav,

➢

hodnotící posouzení případu z pohledu možného vlivu jednotlivých kriminogenních faktorů na spáchání trestného činu.

49

7 Prezentace výsledků výzkumného šetření Po zpracování jednotlivých dat za pomoci výše popsaných výzkumných metod byla na základě dosažení komplexu těchto informací provedena jejich analýza. Vzhledem ke struktuře této kapitoly a zvolené metodě získávání dat, bude již v této části akcentována interpretativní, diskuzní rovina zkoumané problematiky. Pro dokreslení a snadnější pochopení následujících studií bude proveden krátký popis praktického příkladu na základě studia spisu vyšetřovatele policejního orgánu. V příloze pak budou uvedeny i zkrácené výběry stěžejních míst výslechů těchto mladých pachatelů. Jednoho odpoledne zavolali mobilním telefonem Adam, Pavel a Mirek svému spolužáku Zdeňkovi17, ať za nimi dojde na jejich oblíbené místo, kde se pravidelně scházeli. Zdeněk souhlasil a na smluvenou schůzku se dostavil. Zde už na něho spolužáci čekali, postupně si navlékli masky a pláštěnky, v rukou měli nože, které koupil za kradené peníze Adam. Po příchodu Zdeňka ho jako první do oblasti břicha bodl Adam. Když se Zdeněk vzpamatoval a uvědomil si co se děje, snažil se i se zraněním z místa utéct. Pavel ho však chytil a bodl do břicha jako druhý. Mirek už naštěstí svůj plán nedokončil. S vypětím posledních sil Zdeněk utekl podruhé a dokonce si zvládl zavolat pomoc, což bylo pozoruhodné a vlastně si tak zachránil život. Vozidlem rychlé záchranné služby byl převezen do nemocnice, kde podstoupil několikahodinovou operaci. Zde lékaři konstatovali, že v souladu s razantností a brutalitou útoku Zdeněk utrpěl dvě bodné rány v levé oblasti břicha s výhřezem tenkého střeva navenek. Tyto bodné rány mu dále způsobily perforaci žaludku, trojitou perforaci tenkého střeva a krvácení v dutině břišní i ve vnitřním prostoru kolem břicha. Ze soudně-lékařského znaleckého posudku se jednalo o zranění těžké a pokud by do třiceti minut od skutku nebyla provedena chirurgická operace, Zdeněk by umřel v důsledku masivní ztráty krve. Je zajímavé, že takto závažný případ, který popisuji ve své bakalářské práci byl prvním v České republice, kde musely orgány činné v trestním řízení i soudy postupovat v souladu s novým zákonem č. 218/2003 Sb. o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže, účinným dne 1.1.2004. Jen spisy policejního orgánu, opírající se o znalecké posudky a zprávy orgánů sociálně-právní ochrany dětí, obsahovaly 1200 listů. Policejní orgán musel provést 24 výslechů pachatelů a svědků, které trvaly celkem 58 hodin. Veškeré finanční náklady na tento případ, které nesla Policie České republiky činily 17 Jména a místní údaje jsou v souladu se zněním zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů změněny.

50

125 000 Kč,- , z toho drtivou část pokrývaly náklady na nutnou obhajobu mladistvých a nezletilých pachatelů a náklady na znalecké posudky z oborů psychologie, psychiatrie a lékařství.

7.1 Případ 1: Mirek Mladistvý pachatel pokusu vraždy. ➢

rodinná anamnéza (v době spáchání trestného činu; posudek Orgánu sociálně-právní ochrany dětí)

Rodina mladého Mirka byla dosud bezproblémová a nekonfliktní. Žije s rodiči v rodinném domě v třípokojovém bytě. Matka má 40 roků, je zdravá. Vyučila se přadlenou a nyní pracuje jako uklízečka. V práci je od rána do odpoledne. Otec má 45roků. Rodiče se nevzali, žijí spolu v mimomanželském svazku přes dvacet let. Otec je dělník, pracuje jako zámečník. Je zdravý. Oba rodiče jsou hodní a Mirka většinou nekárají. Učení nechávají na něm, nepomáhají mu. Jsou však zklamaní jeho špatnými známkami. Z pohledu Mirka oba rodiče hodně pracují, aby vydělali peníze, někdy chodí do práce v sobotu a v neděli. Nemají čas na žádné zájmy. Večer společně sledují televizi nebo hrají hry. Sestra má přes 20 let a doma již nebydlí. Prodává v obchodě. Ta mu dříve s učením pomáhala. Byla na něho moc hodná. V rodině není nikdo závislý na alkoholu a nebyl trestán. Mirek pravděpodobně neměl v rodině stálé vedení a pomoc. Je ponecháván sám sobě zejména ve školní přípravě. Pokud se dostane do problémů, potom matka zasahuje ochranářsky tak, aby nevznikly potíže na veřejnosti. Takto je veden rodinou i v souvislosti s obviněním. ➢

osobní anamnéza (v době spáchání trestného činu; posudek psychologa)

Mirek je zdravý, neprodělal žádný úraz, netrpí alergií a nemá žádné psychické problémy. Nikdy nebyl psychologicky ani psychiatricky vyšetřován. Navštěvuje osmou třídu základní školy. Třídní učitelkou je hodnocen kladně, jako klidný, bezproblémový, má spíše výukové problémy. Má špatné známky. Je dyslektik a nejde mu němčina. Opakoval šestou třídu. Nyní měl při pololetní klasifikaci dostatečnou z českého jazyka a z chemie. V chování nemá závažnější problémy. Nechodil za školu a nemá poznámky. Chtěl by se vyučit tesařem. Líbí se mu práce se dřevem. S dívkou chodil před třemi měsíci. Líbali se, ale pohlavní styk neměl. Z návykových látek zkusil marihuanu. Spíše si jen potáhl, ale nekouřil ji. Jiné zkušenosti 51

s drogami nemá. Alkohol nepije, nekouří cigarety. Nemá žádné zájmy, dříve hrával fotbal. Knihy nečte. V televizi sleduje seriály a akční a hororové filmy. Nyní je nejraději doma, nebo jen tak běhá po venku s kamarády. Přál by si, aby bylo vše v pořádku a on nedostal velký trest. Také bych chtěl, aby se Zdeněk z toho dostal a aby všichni lidé zapomněli, co se stalo. ➢

psychologický profil (v době spáchání trestného činu; posudek psychologa)

Mladistvý Mirek má normální, průměrné schopnosti inteligence. Výsledky testů neprokázaly výraznou a masivní psychosociální nezralost. Dílčí nevyzrálost, která pravděpodobně bude přerůstat do rysů osobnosti je zřejmá v potřebě osamostatnění se, vlastní nezávislosti a rozhodnosti. Mirek je málo aktivní, těžkopádný, nerozhodný. Reaguje málo pohotově a neaktivně. Vůči okolí je málo empatický, málo citlivý a necítí vlastní zodpovědnost. Spoléhá na okolí, rozhodování spíše přenechává jiným a sám je lhostejný a pohodlný a také bezradný. Není dominantní a ani mocenský. Nemá potřebu se předvádět okolí. Je přitahován aktivními a dominantními typy, s kterými dokáže být konformní. Sám nemá tendenci k agresivnímu jednání. Hodnotově je zaměřený na rodinu, zábavu, přátele i dobrodružné zážitky. Netrpí nadměrnou úzkostí a strachem. V době události měl mladistvý dostatečné schopnosti, aby případně pochopil i možné důsledky napadení. pokud by znal plán jednání, nerozhodoval by se aktivně samostatně, ale podřídil by se silnějšímu okolí. Necítil by se dostatečně zodpovědný za průběh události, protože nebyl jejím iniciátorem ani vůdcem. Podrobil se dlouhodobému psychologickému vedení ve Středisku výchovné péče, kde individuálně spolupracoval. Postupně se ale začal podřizovat silnějšímu tlaku okolí, - rodiny a podobně a v rámci vlastí obhajoby popírat i pouhé přihlížení činu - nic neviděl a proto nic nemohl udělat a ani pomoci. Mirek se s tímto tvrzením postupně ztotožnil a došlo u něho k vytěsnění vzpomínek na událost. V době vyšetření již necítil vinu a byl přesvědčený, že nic špatného neudělal, převažuje u něho pouze strach o vlastní osobu. Následky vytěsnění viny se můžou projevit negativně v psychice mladistvého pravděpodobně poruchami chování, případně psychickými potížemi (např. výbuchy vzteku, aroganci, lhavostí, problémy v rozhodování, nutkavými stavy, apod.). Mirek netrpí a netrpěl duševní chorobou ve smyslu psychosy, ani jinou forenzně významnou duševní poruchou. Jeho osobnost se vyvíjí disharmonicky, v citové oblasti je méně rozvinutý, plošší, méně vyzrálý. Intelekt má v normě. ➢

současný stav (posudek vyšetřovatele; nestrukturované interview)

Popisovaný čin se stal před osmi lety. Dnes je již z Mirka mladý muž. Bezprostředně po skutku Mirek docházel na stacionární pobyt ve středisku výchovné péče. Začal si postupně 52

uvědomovat a cítit velkou vinu. Dle psychoterapeutů se Mirek dobře zapojil do individuálních a skupinových terapií a dosahoval velkých pokroků. Následovala výchovná opatření. Z důvodu, že v době spáchání trestného činu byl Mirek mladistvý (15 let), byla na jeho osobu podána obžaloba. Mirek byl nakonec Krajským soudem zproštěn obžaloby pro trestný čin pokusu vraždy (jako jediný Zdeňka nebodl a soud ani neprokázal, že svého spolužáka pobodat chtěl, dokonce dle rozhodnutí soudu ani nemohl zabránit jednání dvou spolužáků, kteří se pokusu vraždy dopustili). Jeho případ byl dále řešen orgány činnými v trestním řízení pro neposkytnutí pomoci, jakožto trestného činu pro společnost mnohem méně závažnějšího. Veškerá intervence společnosti u Mirka proběhla v souladu s péčí o mladistvé pachatele. Pro společnost je velmi uspokojivé, že do dnešního dne se Mirek nedopustil žádného dalšího trestného činu ani přestupku. Ani v současné době však Mirek necítí žádnou zodpovědnost za trestný čin, který na Zdeňkovi spáchal. Popírá jakoukoli vinu. ➢

kriminogenní faktory a jejich možný vliv na delikventní jednání mladistvého Mirka

V této části mé práce budu dělat všechno proto, abych se neuchýlil k předsudkům o typické osobnosti mladého kriminálníka, jak o tom mluví Matoušek s Matouškovou (2011), kterými tolik trpí jak veřejnost, tak masová média. Také se přikláním k názoru, že stanovit ji s naprostou přesností nelze. I když Mirka soud osvobodil, nemůžeme opomenout tu skutečnost, že čin plánoval, věděl o tom, co kluci zamýšlí a i kdyby se nedopustil vůbec ničeho, Zdeňka nevaroval! Většina odborníků v oboru kriminality mládeže tvrdí, že nejčastější příčina delikventního chování mladých lidí spočívá v nesprávné funkci rodiny. Domnívám se, že u Mirka tomu tak nebylo. Vyvstává otázka, které obecně rizikové činitele (motivace, pohnutky, motivy, podmínky, záměry), tedy kriminogenní faktory, nejvíce ovlivnily Mirkovo protispolečenské chování. Dovoluji si tvrdit, že z těch základních to byly tyto: •

Osobnost: Mirek má nevyzrálou osobnost, vůči okolí je málo empatický a necítí žádnou zodpovědnost, protože většinou nerozhoduje. Rozhodují aktivní a dominantní typy, kterými je přitahován a s kterými dokáže být konformní.

•

Vrstevnická skupina: Mirek trávil svůj volný čas živelně, neorganizovaně. Neměl žádné zájmy a koníčky, pouze se toulal po venku se svou partou kamarádů, kteří na tom byli obdobně. Nejspíš v této partě hledal určité zázemí a pochopení, které jinde bohužel nenašel. Nebyla to ani rodina, ani ostatní vrstevníci, kteří by ho navedli na 53

racionální a smysluplné využívání volného času. Ta Mirkova parta ho přivedla pouze k jednání soudu pro trestný čin. •

Vliv médií: To že si tři chlapci školního věku koupí věrné kopie masek a pláštěnek ztvárněné v hororovém filmu Vřískot, k tomu tři nože a začnou plánovat, jak někoho ubodají, je jasným důkazem, že vliv médií je také jedním z kriminogenních faktorů, který ovlivnil Mirkovo chování a jednání. Jeho nevyzrálá osobnost zřejmě nedokázala zabránit potřebě se identifikovat s negativně hodnocenou postavou, která dělá zakázané věci. Mirek bohužel spolu se svými kamarády (spolupachateli) nedokázal zůstat jen na symbolické úrovni a rovině, kterou film představoval.

7.2 Případ 2: Adam Nezletilý pachatel pokusu vraždy. ➢

rodinná anamnéza (v době spáchání trestného činu; posudek Orgánu sociálně-právní ochrany dětí)

Adam pochází z rodiny se čtyřmi nezletilými dětmi, dva starší sourozenci jsou narozeni v prvním manželství otce. žije v rodinném domě s vlastním pokojem. Jeho biologická matka mu zemřela před šesti lety na psychiatrickém oddělení, kde se léčila pro schizoafektivní poruchu. Jedna z jeho sester se rovněž léčí pro depresivní poruchu chování. Jeho otec se znovu oženil. Nyní má ještě jednoho mladšího bratra. Adamova nevlastní matka pracuje jako zdravotní sestra, nyní na mateřské dovolené, otec podniká v oboru elektro. Adamovi sourozenci navštěvují základní školu a prospěch mají dobrý. Vztah s otcem Adam nemá příliš dobrý. Velké konflikty má i se svou starší sestrou. Rodiče Adama považují za slabého a chodící komplex méněcennosti. Vsugerovali si myšlenku, že za všechno můžou Adamovi kamarádi, protože se mu ze všech jejich dětí věnovali nejvíce. Se svou nevlastní matkou má velmi dobrý vztah, ale s otcem se často nevídá, protože je příliš zaměstnaný. ➢

osobní anamnéza (v době spáchání trestného činu; posudek psychologa)

Porod Adama byl v termínu a bez komplikací. Kojen byl pouze krátce. Prodělal novorozeneckou žloutenku, ale jinak byl jeho vývoj v normě. Z dětských nemocí pak prodělal pouze neštovice. Byl veden jako hyperaktivní dítě v pedagogicko-psychologické poradně. Způsobil si tři úrazy na kole, z toho jednou frakturu lebky. Fyzicky není příliš vybavený. Je malé postavy. Rodiče vyhledali pomoc Výchovného střediska již před spácháním trestného činu, protože Adam začal mít problémy ve škole, výrazně se mu zhoršil prospěch, chování, 54

doma ho již také nezvládali. Dříve Adam chodíval do různých zájmových kroužků, ale vždy měl konflikty s autoritami. Třídní učitelka sdělila, že se v pololetí minulého školního roku s Adamem stala velká změna. Dříve se dobře učil, byl na okolí hodný. Nyní se v učení velmi zhoršil, stále se vymlouvá, je drzý, agresivní, vzteklý až zákeřný. Ve vyučování ze sebe dělá šaška, aby na sebe připoutal pozornost, mezi spolužáky však příliš oblíbený není. Na posledním vysvědčení měl trojky, z chování dvojky. ➢

psychologický profil (v době spáchání trestného činu; posudek psychologa)

Od minulého roku nastoupil na stacionární péči do Střediska výchovné péče, kde chodil i do školy. Před nedávnou dobou nastoupil na internátní pobyt. Ze zprávy z pobytu vyplývá, že poruchy chování Adama jsou v důsledku problematické rodinné anamnézy, brzká ztráta matky - nepříliš nepříznivý vztah s otcem. Adamovo chování ve výchovném středisku bylo velmi problémové. Jeho psycholog tvrdí, že je agresivní a jeho agresivita je skrývaná. Adam má strach z následků svého činu a tím je paralyzován. Z tohoto důvodu je práce s ním velmi náročná. V současnosti je zablokovaný a podléhá depresím. Vynakládaná péče o Adama má jen slabé výsledky. Velmi často podléhá melancholickým náladám. Jeho psycholog je názoru, že pobyt ve výchovném středisku pro něho nemá pozitivní vliv. I ředitel střediska tvrdí, že Adam potřebuje dlouhodobou psychologickou a pedagogickou péči. Adam hodně lituje svého činu, ale s velkým podílem sebelítosti a strachem o vlastní osobu. Rozvoj Adamovi osobnosti je poznamenán negativními momenty, k nimž patří v emoční oblasti deprivační vlivy a sociální důsledky hyperkinetického syndromu. Jde o značně nevyrovnanou osobnost, zvýšeně tenzní, úzkostnou se sklonem k emočně impulsivním reakcím. Profil jeho osobnosti naznačuje zvýšenou agresivitu, nedostatečně socializovanou. Jeho sebehodnocení a sebepojetí obsahuje z větší míry negativní momenty. Intelektový výkon má v pásmu průměru. U Adama přetrvávají poruchy pozornosti a vizuomotoriky. V současné době netrpí žádnou závažnou duševní poruchou. V Adamově psychologickém profilu je nápadná přílišná agresivita, proto byla zavedena léčba Risperdalem. Kromě medikace podstoupil Adam dále individuální a rodinnou psychoterapii, ergoterapii. Jeden ze závěrů prof. MUDr. I. Drtílkové, CSc také zněl, že objektivita Adamových výpovědí se jeví jako příliš nízká. ➢

současný stav (posudek vyšetřovatele; nestrukturované interview)

Po předběžných opatřeních byl Adam rozhodnutím soudu umístěn do Dětského diagnostického ústavu. Již zde bylo alarmující, že se Adam mezi ostatními svěřenci svým 55

činem vychloubal. Policejní orgán usnesením dle § 159 a) odstavce 2 trestního řádu Adamův případ odložil vzhledem k tomu, že se uvedeného skutku dopustil před dovršením 15 let svého věku, tedy v době, kdy byl trestně neodpovědný. Adamovi však byla uložena ochranná výchova. Větší část veřejnosti může zastávat názor, že v porovnání s pokusem vraždy to není adekvátní a přiměřený trest. Musím však souhlasit se Zemanem (2009), který hovoří o tom, že ochranná výchova je u nezletilých pachatelů opatřením nejpřísnějším. Uložení ochranné výchova znamená odnětí dítěte z výchovy jeho rodičů a jeho zařazení do výchovného kolektivu s přísnějším režimem. Jde opravdu o hluboký, avšak zákonný a potřebný zásah do práv nezletilých, tedy dětí. Adamova resocializace a převýchova se však nedařila. Ústavní péči neakceptoval a již po roce byl stále na útěcích z diagnostického ústavu pro mládež. Po ukončení ochranné výchovy se opět uchýlil k trestné činnosti, která vyvrcholila vloupáním a krádeží cenností z domu jeho rodičů a prarodičů. Poté byl ještě řešen za další trestné činy, jako je například šíření poplašné zprávy. V současné době má ve věku 22 let na základě usnesení soudu nařízen výkon ústavního ochranného léčení v psychiatrické léčebně. Důvodem je závislost na alkoholu a hracích automatech. Veškerou odbornou pomoc, která je mu nabízena, i dnes stále odmítá. ➢

kriminogenní faktory a jejich možný vliv na delikventní jednání nezletilého Adama

Dle vyšetřovacího spisu a všech podpůrných znaleckých posudků byl právě Adam iniciátorem a hlavním organizátorem celého případu. Odborníci v oboru psychologie a psychiatrie u Adama popsali velmi výraznou skrývanou agresivitu, ale byl právě tento rys Adamovi osobnosti tím hlavním kriminogenním faktorem? Na tuto otázku se pokusím odpovědět. Osobně si myslím, že na Adamově jednání se podílely všechny faktory popsané v teoretické části mé práce. Budu se snažit je uvést a seřadit od toho nejvýznamnějšího. •

Osobnost: Adamova osobnost je celkově nevyzrálá, navíc z matčiny strany negativně geneticky zatížená. Nesporná je také v minulosti neléčená hyperkinetická porucha, která již v Adamově chování přinesla své negativní výsledky. V psychologickém profilu Adama je nápadná silná agresivita. Prof. MUDr. Drtílková Adamův stav klasifikovala jako socializovanou poruchu chování. Když spojíme všechny tyto znaky Adamovi osobnosti s jeho pocitem méněcennosti a velmi nízkým sebevědomím, vytvoříme jedince, který možná potřeboval všem dokázat, že má své místo v partě kamarádů, kteří o jeho osobu příliš nestáli. Čím vyvrcholilo Adamovo chování již známe z popisu případu pokusu vraždy. 56

•

Vrstevnická skupina: Adam se stále snažil patřit do party Mirka a Pavla, i když o jeho přítomnost příliš nestáli, což vyplývá z jejich výpovědí. Navíc tato parta byla mírně závadová. Nevytvářela pro své členy ani minimální prostor pro pozitivní formování mladého člověka. Nikdo z jejich členů nedovedl racionálně využívat svůj volný čas a jít tak po té správně straně životní cesty.

•

Rodina: „Dítě, které nemá v rodinném prostředí svoji pevnou pozici, necítí zde zázemí a jistotu, má zvýšenou inklinaci k účasti v různých partách, často s patologickým programem, kde může trávit svůj volný čas“ (Martínek, 2009, s.100). Je obsah této citace tím pravým důvodem, proč Adam trávil veškerý volný čas pouze venku, bez cíle a pořádných zájmů. Ze spisu je jasné, že se jeho nevlastní matka opravdu snažila a na Adamově výchově se podílela velkou měrou. Adam ji měl také rád a po jejím příchodu do rodiny se dokonce ustálil, zlepšil chování i výsledky ve škole. Při začínajících výchovných problémech je ihned řešili. Nenechala Adama dělat si co chce. Osobně se domnívám, že největší chyby ve výchově dělal jeho vlastní otec. Nedostatečně se mu věnoval, podceňoval ho a v době jeho největších problémů (rok před trestným činem) mu nedokázal poskytnout řádnou oporu. Adam postrádal otcovský vzor a zdravou autoritu.

•

Vliv médií: Agrese shlédnutá v televizi nejspíš sloužila Adamovi jako vzor hodný k napodobení. Domnívám se, že Adam měl poměrně malou rozlišovací schopnost v tom, co je možné a co ne, co je skutečné a co je pouhá fikce. Měl rád hororové filmy a jejich časté sledování v něm nejspíš upevnilo přesvědčení, že agrese je přípustná, povolená a pomocí ní může před kamarády zazářit - podle všeho agresi považoval za přirozený způsob sebeprosazení.

7.3 Případ 3: Pavel Nezletilý pachatel pokusu vraždy. ➢

rodinná anamnéza (v době spáchání trestného činu; posudek Orgánu sociálně-právní ochrany dětí)

Pavel pochází z úplné rodiny ze třech sourozenců. Starší sestra navštěvuje střední školu, mladší bratr chodí na základní školu. Rodiče neměli s Pavlem doposud žádné problémy. Matka pracuje jako provozní a otec ve firmě na servis elektrospotřebičů. Matka nese celou 57

záležitost velmi těžce. Stále nechápe, jak se mohlo něco takového stát. Těžce nese odloučení od Pavla, který byl předběžným opatřením umístěn do Dětského diagnostického ústavu. Matka uvažuje, že se jako celá rodina přestěhují. Stále opakuje, že Pavel byl pod silným nátlakem Adama a ze strachu Zdeňka bodl také. ➢

osobní anamnéza (v době spáchání trestného činu; posudek psychologa)

Porod Pavla probíhal bez komplikací a v předem stanoveném termínu. Pavel prodělal běžné dětské nemoci. Nikdy si nezpůsobil závažnější úraz, operován nebyl. Nikdy nebyl veden v pedagogicko-psychologické poradně. Pavel chodí na základní školu do osmé třídy. Třídní učitelka uvedla, že s Pavlem doposud nebyly větší problémy a vždy dobře spolupracoval. Pavel v učení příliš nevyniká, ale pokud chce je schopen dosahovat lepších výsledků. Starší a zkušenější učitelky s ním nemají potíže, ale k těm mladším bývá někdy drzý a doslova jim spí na lavici. Mezi dětmi je agresivní, rád se pere, vměšuje se do sporů s ostatními a chce je řešit po svém. Pro tento povahový rys není příliš oblíbený u spolužáků. Nejvíce se kamarádí s Mirkem, je jeho pravý opak. Oba tito žáci jsou považováni za děti ulice. Nemají zájem navštěvovat zájmové kroužky pořádané při škole. Raději se pohybují po venku, nemají žádné konkrétní zájmy. Při hodnocení chování Pavla třídní učitelka nenalézá nic zásadně odlišného od ostatních dětí, prostě občas zlobí, občas něco zapomene. Spolužáci tvrdí, že Adam nebyl nikdy Pavlův opravdový kamarád, prostě se k němu a Mirkovi vždy jen přidal. ➢

psychologický profil (v době spáchání trestného činu; posudek psychologa)

Nezletilý Pavel má průměrné inteligenční schopnosti. Výsledky testů u něho prokázaly mírnou agresivitu vůči okolí. Pavel netrpí a netrpěl žádnou duševní chorobou, ani jinou forenzně významnou duševní poruchou. Jeho osobnost je nevyzrálá, nedokáže plně nést svou odpovědnost. Pavlův psycholog z diagnostického ústavu tvrdí, že svou vinu uznává pouze částečně. Dle Pavla za všechno může Adam. Adam bodl Zdeňka jako první, pak mu chtěl ublížit, proto na výzvu Adama bodl také on. V diagnostickém ústavu se Pavel chová velmi slušně, těžko si zvyká a spíše se uzavírá stále do sebe. Zdeňkovi už odtud napsal několik dopisů, v kterých vše vysvětluje a moc se mu omlouvá. Z rozhovorů s Pavlem vyplynulo, že se cítí nejvíce potrestán právě on. Zajímá se, co bude dál. K samotnému činu stále vyjadřuje svoji lítost. Tvrdí, že se to nemělo stát, že je mu vše strašně moc líto a v daný moment si svůj hrozný skutek neuvědomoval v plném rozsahu.

58

➢

současný stav (posudek vyšetřovatele; nestrukturované interview)

Po předběžných opatřeních byl Pavel rozhodnutím soudu umístěn do Dětských diagnostických ústavů. Policejní orgán stejně jako u Adama usnesením dle § 159 a) odstavce 2 trestního řádu jeho případ odložil vzhledem k jeho trestní neodpovědnosti. Pavlovi byla soudem uložena ochranná výchova. Na rozdíl od Adama však Pavel v Diagnostickém ústavu pro mládež plnil své povinnosti a s ústavem bez problémů spolupracovala i jeho rodina. V současné době je z Pavla člověk, plně zařazen do společnosti. Do dnešní doby se nedopustil žádného jiného trestného činu ani přestupku a stále si plně uvědomuje svou vinu za spáchaný trestný čin. Tento by dle svých slov nejraději vymazal ze své minulosti. ➢

kriminogenní faktory a jejich možný vliv na delikventní jednání nezletilého Pavla

Které kriminogenní faktory měli vliv na jednání nevýrazného Pavla? Po důkladném prostudování jeho materiálů si dovoluji odhadnout, že to byly: •

Vrstevnická skupina: Pavel nejspíš pod tlakem Adama, člena skupiny, ztratil kontrolu nad svým agresivním chováním. Dopustil se činu, který by zřejmě za normálních okolností nikdy neprovedl. Parta mu v daný okamžik poskytla tolik potřebnou anonymitu Z jeho výslechů je jasné, že vinu klade na členy party ne na sebe. Svou individuální vinu z větší části popírá. Můžu konstatovat, že Pavlovy znaky agresivního chování ovlivněném partou, získané studiem spisového materiálu, obdobně popsal také Martínek (2009) ve své knize o dětské agresivitě.

•

Vliv médií: Pavel patřil ze všech tří chlapců k největším příznivcům hororových a akčních filmů a seriálů. Matka ve svém výslechu sdělila, 18že je to strašně hodný chlapec a nikdy by nic špatného neudělal. Pokud touto větou jen pudově a mateřsky nebránila svého syna, vzniká zde obrovský rozdíl mezi tím, jaký Pavel je, a co si o něm myslí jeho vlastní rodina. Plně souhlasím s Martínkem (2009), že rodič je za své dítě zodpovědný, a on by měl pečlivě zvažovat, co jeho dítě shlédne. V případě nevhodného a agresivního filmu mu tuto činnost nahradit jinou mnohem smysluplnější. Je zřejmé. že násilí v televizi přispělo k Pavlově agresivitě, ale je však nutné počítat i s jinými faktory, které se na jeho jednání podílely, kterým byla hlavně závadová parta a nevhodné trávení volného času.

18 V tuto dobu si matka stále myslela, že Zdeňka pobodal pouze Adam (data z výslechů vyšetřovatele).

59

7.4 Problematické aspekty šetření Jedním z hlavních problematických aspektů byl samozřejmě přístup k samotným datům praktického příkladu. Základ práce je postaven na důkladném studiu obsáhlého policejního spisu, jehož další záznam mohl být prováděn jen formou výpisů a poznámek. Navíc při provádění těchto výpisů musel být dle zákona č. 101/2000 Sb.19 brán zřetel na změnu všech místních, časových a jmenných údajů. Z výše uvedených skutečností vyplývá, že tento způsob sběru dat a práce s nimi jsou úkony časově velmi náročné. Dalším úskalím tohoto šetření je uplynutí značné doby od spáchání samotného případu a sním spojené částečné ztráty paměťových stop všech zúčastněných osob. Významný aspekt, s kterým musí výzkumník počítat, jsou možné nepravdivé a zavádějící výpovědi pachatelů i jejich rodinných příslušníků. Pro dokonalejší a přesnější poznání vnitřních struktur případu mohlo být v současnosti provedeno interview nejen s pachateli popisovaného trestného činu, ale i s dalšími účastníky tehdejšího řízení. Zajisté by byl přínosný i současný názor jednotlivých rodičů, ošetřujících lékařů a psychologů, kteří s chlapci v minulosti pracovali. V neprospěch mluví opět velká časová náročnost v návaznosti na využitelnost získaných údajů.

7.5 Shrnutí odpovědí na výzkumné otázky V této části mé práce se pokusím shrnout jednotlivé odpovědi na stanovené výzkumné otázky: ➢

Jaký vliv měla rodina a její funkce ve výchově mladého člověka? Všem třem chlapcům zajišťovala jejich rodina dostatečné materiální zázemí. Všichni žili v rodinných domech a měli své vlastní pokoje. Nemyslím, že by tyto rodiny byly dysfunkční nebo nějakým způsobem ohrožovaly jejich vývoj. Jejich společným faktorem však bylo nedostatečné vedení dětí k racionálnímu a smysluplnému využívání volného času. Chlapci se pomalu stávali typickými příklady dětí ulice, bez jakýchkoliv zájmů a koníčků. Zde spatřuji jednu z významných a společných chyb, kterých se dopustily jednotlivé rodiny ve výchově těchto chlapců. Domnívám se, že funkci výchovy ve všech třech popisovaných rodinách, můžeme označit jako jeden z významných kriminogenních faktorů.

19 Česká republika. Zákon o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů. In: Sbírka zákonů. 2000, č. 101, 032.

60

➢

Jaký vliv měla osobnost pachatele? Novotný se Zapletalem (2004) hovoří o tom, že osobnost pachatele je nejčastěji chápána jako organický celek duševního života jedince zahrnující jak biologický základ člověka, tak i společenské podmínky jeho života včetně společenských vztahů. Souhlasím s těmito autory, že „čisté“ typy pachatelů ve skutečnosti neexistují. Každý z chlapců byl jedinečný. Adamova osobnost byla celkově nevyzrálá, navíc z matčiny strany negativně geneticky zatížená. Nesporná byla také v minulosti neléčená hyperkinetická porucha a psychology popsaná nápadně silná agresivita. Adam měl velmi nízké sebevědomí a trpěl pocity méněcennosti. I Mirek disponoval nevyzrálou osobností, vůči okolí byl málo empatický a nebyl schopen cítit žádnou zodpovědnost, protože většinou v žádné věci nerozhodoval. V jeho případě vždy rozhodovali aktivní a dominantní typy, kterými byl přitahován a s kterými dokázal být konformní. Nezletilý Pavel měl průměrné inteligenční schopnosti. Jeho osobnost byla mírně agresivní vůči okolí. Pavel netrpěl žádnou duševní chorobou, ani jinou forenzně významnou duševní poruchou. Také jeho osobnost byla nevyzrálá. I když osobnosti všech tří chlapců nebudeme chápat jen jako pevnou strukturu určitých schopností a vlastností, v čase relativně neměnných, ale jako dynamicky se vyvíjející stav stále ovlivňovaný vnitřními a vnějšími činiteli, je zřejmé, že právě osobnost pachatelů můžeme v tomto případě označit jako jeden z hlavních kriminogenních faktorů.

➢

Jak velký vliv měla vrstevnická skupina, ke které pachatelé příslušeli? Všichni tři chlapci vytvořili jednu partu. Tato neposkytovala svým členům ani minimální prostor pro pozitivní formování mladého člověka. Nikdo z chlapců nedovedl racionálně využívat svůj volný čas nebo ho vyplnit vhodnými koníčky a zálibami. Z této skupiny mladých lidí se postupem času stala mírně závadová parta, která své členy přivedla do velmi složitých životních situací. Dle mého názoru měla tato vrstevnická skupina, ke které chlapci příslušeli, velký vliv na jejich jednání a stala se tak jedním z významných kriminogenních faktorů.

➢

Jaký vliv měla média na jejich negativní vývoj? Chlapci se netajili, že rádi sledovali akční a hororové filmy. To že spáchali svůj trestný čin podle příběhu ztvárněném v hororovém filmu, je z praktického případu zřejmé. Avšak vzhledem k okolnostem případu a ostatním faktorům se mi vliv médií jeví jako nejméně významný kriminogenní faktor, ovlivňující chování tří chlapců zodpovědných z pokusu vraždy. 61

Závěr Před rozborem případu žáků osmé třídy jsem předpokládal, že hlavní příčinou jejich delikventního jednání musí být rodina. Při postupném seznamování se s obsáhlým spisem jsem však přišel k závěrům, že rodiny všech tří chlapců, a to ani ta Adamova, se nezdály být dysfunkční nebo dokonce afunkční, jak o rodině mluví Dunovský (1986). Ve všech třech rodinách, které popisuji ve své bakalářské práci, však rodiče neusměrňovali chování svých dětí ve volném čase. Nenabízeli svým dětem smysluplnou činnost, která by jejich osobnosti rozvíjela, a ty se tak staly dětmi ulice. Domnívám se, že postihnout všechny příčiny delikventního chování tří mladých chlapců, kteří se pokusili zavraždit svého spolužáka, není možné. Každý byl jedinečný a na každém z nich se jinak projevily zkušenosti, prostředí a rodinné zázemí, ve kterém chlapci vyrůstali, ale i jejich osobnost, genetika atd. Žijeme ve velmi uspěchané době, kdy zastavit se, může znamenat i ztrátu zaměstnání. V rodinách přestává fungovat komunikace, rodiče upřednostňují kariéru, jindy je okolnosti nutí setrvávat v práci větší část dne, času na děti jim ubývá. Pokud navíc zůstane matka s dítětem sama, situace se ještě zhoršuje. To ovšem neznamená, že matka samoživitelka musí mít delikventně jednající dítě. Pokud volí správnou výchovu, která naplňuje všechny potřeby dítěte, vyroste z něj plnohodnotný jedinec. Není až tak důležité, zda dítě vyrůstá s jedním rodičem či s oběma. Nejdůležitější je plnohodnotný, fungující vztah členů rodiny , v ideálním případě s oběma rodiči. Mnoho odborníků při předcházení delikvence mládeže obrací většinu pozornosti na rodinu, ale jak je patrno z této práce, ani rodina není všemocná. Okolí, tedy vrstevnické party si dítě vybírá samo a právě ty ho mohou na nějaký čas, než najde opět správnou cestu, svést na delikventní dráhu. Případ, který popisuji v praktické části mé práce je toho jasným a srozumitelným důkazem. Dalším významným kriminogenním faktorem je právě vliv médií na dnešní děti. Je pravdou, že názory odborníků o vlivu mediálního násilí na jedince jsou velice rozporuplné. Jak hovoří Martínek (2009), někteří autoři úplně zpochybňují význam tohoto kriminogenního faktoru. Naopak druzí ho považují za jednu z velkých příčin růstu agresivního chování mezi mládeží a dětmi. Je zřejmé, že násilí na obrazovce monitorů a televizí přispívá svou měrou k růstu agresivního chování dětí, vždy je však nutné počítat i s jinými faktory, které se na závadovém chování podílí, ať už je to rodina, vrsevnické party,

62

osobnost pachatelů trestných činů či negativní zážitky, kterými děti prochází v průběhu svého vývoje. Kriminalita mládeže a její prevence je věc celé společnosti a ta se musí podílet na jejím snižování a odstraňování následků na obětech trestných činů. Společnost vlastní novou a moderní zákonnou normu, kterou je zákon č. 218/2003 Sb. o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a změně některých zákonů, která je v naší zemi účinná od 1. 1. 2004. Její správné použiti je ovšem závislé na reálné možnosti zacházení s ohroženou mládeží, zejména na kvalitním, personálně a věcně zajištěném, funkčním a neformálním výkonu probačního dohledu a na různorodých a dostupných probačních programech. Trvalé snižování množství delikventní mládeže je ovšem podstatně spojeno především s včasnou a přiměřenou primární preventivní prací, jež pozitivně ovlivňuje řádnou socializaci dítěte ve všech sférách jeho života. Dětská kriminalita, stejně jako kriminalita dospělých, nevymizí nikdy, nicméně každá snaha o její snížení je tou správnou cestou pro zkvalitnění života mladých lidí i celé společnosti.

63

Seznam použité literatury 1) 12. kongres OSN o prevenci kriminality a trestní justici: Salvador, Brazílie, 12.-19. dubna 2010. Praha: Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 2010. ISBN 978-807-3381-028. 2) ČÍRTKOVÁ, Ludmila a Petra VITOUŠOVÁ. Pomoc obětem (a svědkům) trestných činů: Příručka pro pomáhající profese. Praha: Grada, 2007. ISBN 978-802-4720-142. 3) DUNOVSKÝ, Jiří. Dítě a poruchy rodiny. Praha: Avicenum, 1986. ISBN 08-040-86. 4) HENDL, Jan. Kvalitativní výzkum: základní metody a aplikace. Praha: Portál, 2005. ISBN 80-736-7040-2. 5) HOFBAUER,

Břetislav.

Děti,

mládež

a

volný

čas.

Praha:

Portál,

2004.

ISBN 80-7178-927-5. 6) JEDLIČKA, Richard, Petr KLÍMA, Jaroslav KOŤA, Jiří NĚMEC a Jiří PILAŘ. Děti a mládež v obtížných životních situacích: Nové pohledy na problematiku životních krizí, deviací a úlohu pomáhajících profesí. Praha: Themis, 2004. ISBN 80-7312-038-0. 7) KAVALÍR, Aleš. Kyberšikana a její prevence: příručka pro učitele. Plzeň: Dragon Press, 2009. ISBN 978-80-86961-78-1. 8) KUCHTA, Josef a Helena VÁLKOVÁ. Základy kriminologie a trestní politiky. Praha: C. H. Beck, 2005. ISBN 80-7179-813-4. 9) MARTÍNEK, Zdeněk. Agresivita a kriminalita školní mládeže: druhy agresí, přístupy k

agresívnímu

chování,

poruchy

chování,

šikana.

Praha:

Grada,

2009.

ISBN 978-80-247-2310-5. 10) MATOUŠEK, Oldřich a Andrea MATOUŠKOVÁ. Mládež a delikvence: možné příčiny, struktura, programy prevence kriminality mládeže. Vyd. 3., aktualiz. Praha: Portál, 2011. ISBN 978-807-3678-258. 11) MATOUŠEK,

Oldřich.

Práce

s

rizikovou

mládeží.

Praha:

Portál,

1996.

ISBN 80-7178-064-2 12) MÜHLPACHR, Pavel. Sociální patologie. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 2002. ISBN 80-210-2511-5. 13) MUSIL, Jan, Zdeněk KONRÁD a Jaroslav SUCHÁNEK. Kriminalistika. Praha: C. H. Beck, 2001. ISBN 80-7179-362-0. 14) NOVOTNÝ, Oto a Josef ZAPLETAL. Kriminologie. 2. vydání. Praha: Aspi Publishing, 2004. ISBN 80-7357-026-2. 64

15) PIPEKOVÁ,

Jarmila.

Kapitoly

ze

speciální

pedagogiky.

Brno:

Paido,

1998.

ISBN 80-85931-65-6. 16) PRŮCHA, Jan a Eliška WALTEROVÁ. Pedagogický slovník. 3., rozš. a přeprac. vyd. Praha: Portál, 2001. ISBN 80-717-8579-2. 17) VÁGNEROVÁ, Marie. Vývojová psychologie: Dětství, dospělost, stáří. Praha: Portál, 1999. ISBN 80-7178-308-0. 18) VEČERKA, Kazimír, Jakub HOLAS, Markéta ŠTĚCHOVÁ a Simona DIBLÍKOVÁ. Sociálně patologické jevy u dětí. Praha: Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 2000. ISBN 80-86008-74-6. 19) VEČERKA, Kazimír, Jakub HOLAS, Markéta ŠTĚCHOVÁ, Simona DIBLÍKOVÁ a Marina LUPTÁKOVÁ. Ohrožená mládež mezi prevencí a represí. Praha: Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 2011. ISBN 978-80-7338-118-9. 20) VYKOPALOVÁ, Hana. Sociálně patologické jevy v současné společnosti. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2002. ISBN 80-244-0337-4. 21) ZEMAN, Petr. Praxe v oblasti rozhodování o nařízení ústavní výchovy a uložení ochranné výchovy. Praha: Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 2009. ISBN 978-807-3380-816. 22) ZOUBKOVÁ, Ivana a Marcela MOULISOVÁ. Kriminologie a prevence kriminality. Praha: Armex Publishing, 2004. ISBN 80-86795-05-5. Zákonné normy: 23) Česká republika. Vyhláška, kterou se mění vyhláška č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody. In: Sbírka zákonů. 2004, č. 378, 123. 24) Česká republika. Vyhláška, kterou se upravují podrobnosti výkonu ústavní výchovy a ochranné výchovy ve školských zařízeních. In: Sbírka zákonů. 2006, č. 438, 142. 25) Česká republika. Zákon o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže). In: Sbirka zákonů. 2003, č. 218, 079. 26) Česká republika. Zákon o poskytnutí peněžité pomoci obětem trestné činnosti a o změně některých zákonů. In: Sbírka zákonů. 1997, č. 209, 074.

65

27) Česká republika. Zákon o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů. In: Sbírka zákonů. 1999, č. 169, 058. 28) Česká republika. Zákon, kterým se mění zákon č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. In: Sbírka zákonů. 2005, č. 383, 133. 29) Česká republika. Zákon, kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. In: Sbírka zákonů. 2001, č. 265, 102. 30) Česká republika. Zákon o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů. In: Sbírka zákonů. 2000, č. 101, 032.

66

ANOTACE Jméno a příjmení:

Martin Rybka

Katedra:

Katedra psychologie a patopsychologie

Vedoucí práce:

Mgr. Lucie Křeménková, Ph.D.

Rok obhajoby:

2012

Název práce:

Faktory ovlivňující kriminalitu mládeže

Název v angličtině:

Factors Influencing Juvenile Delinquency

Anotace práce:

Bakalářská práce je zaměřena na kriminální činnost dětí a mladistvých v současné společnosti.. V teoretické části popisuje příčiny a podmínky kriminality mládeže, faktory, které delikventní jednání ovlivňují a nejčastější typy trestné činnosti mládeže. Pojednává zejména o faktorech kriminality: o rodinném prostředí, osobnosti, vlivu vrsevnických skupin a médií. Cílem práce je ověřit tyto teoretické poznatky a východiska se závěry, zjištěnými z podrobného rozboru zkoumaného případu pokusu vraždy.

Klíčová slova:

Mládež, mládež a kriminalita, kriminalita dětí a mladistvých, příčiny kriminality, prevence.

Anotace v angličtině:

The bachelor work is centred on the criminal activities of children and youth in current society. The theoretical part describes the causes and the conditions of the youth criminality, the factors that influence delinquent behaviour and the most frequent types of criminal offence of youth. The work deals with causes of criminality – influence of family, personality, media and contemporary. The purpose of my dissertation was verifying the theoretical knowledge with the conclusion of the case - attempted murder.

Klíčová slova v angličtině:

Youth, youth and criminality, children‘s criminality, causes of delinquency, prevention.

Přílohy vázané v práci:

1

Rozsah práce:

67 stran

Jazyk práce:

český

67

and

youth

Příloha č. 1 Pro dokreslení a snadnější pochopení jednání tří chlapců, kteří v době spáchání tak závažného trestného činu navštěvovali osmou třídu základní školy, uvedu v příloze zkrácené verze stěžejních částí jejich výpovědí. Výpověď 1: Zdeněk (oběť)20 „S Pavlem a Adamem chodím od první třídy a s Mirkem se znám druhý rok. Toho dne jsem napsal SMS Pavlovi, jestli nechce jít ven...Doma jsem slíbil, že se vrátím kolem půl osmé. Když jsem došel na smluvené místo, byla již tma, čekal tam jenom Adam a řekl mi, že ostatní přijdou za chvíli. Šli jsme na místo, kde se obvykle scházíme, odnikud tam není vidět. Adam byl od začátku nervózní, rolák měl vytažený přes pusu k nosu, a mohlo to být, že mu byla zima. Asi za pět minut přišel Mirek. Pak přiběhl Pavel, jakože nás chtěl vystrašit, měl na sobě černou pláštěnku až po kolena s maskou lebky. Říkal, že je to z hororu Vřískot, také jsem ho viděl. V pravé ruce držel nůž a mával s ním. Ten nůž mi půjčil a říkal, ať se neříznu, že je ostrý. Pak jsem mu ho vrátil. Asi pět minut jsme se bavili, potom vyndal Mirek z tašky, kterou měl sebou také plátěnku a oblékl si ji, nůž neměl. Adam, když to viděl, tak vytáhl nůž, měl ho někde při sobě. Pavel mi na chvíli půjčil tu masku, pak jsem mu ji vrátil...Adam se stále rozhlížel, potom vytáhl nůž a začal s ním mávat kolem mě, párkrát se dotkl mojí bundy, bál jsem se, aby mi ji nepropíchl. Pak chtěl, ať se otočím, že mi dá nůž pod krk, ale to jsem nech...Najednou Adam proti mě vyrazil a bodl mě nožem do levé části břicha. Začal jsem utíkat k silnici, ale oni mě doběhli a Adam říkal, že nechtěl, že to mělo být jen jako. Podíval jsem se na ránu, byla velká a ošklivá, oni ji také viděli. Řekli, ať se s nimi vrátím, že zavolají sanitku. Vrátili jsem se na místo, ale nic nedělali, dal jsem jim svůj mobil a řekl, ať zavolají sanitku, mikinu a kalhoty už jsem měl celé od krve. Pavel se ptal na číslo, dělal, že ho vytáčí, ale doopravdy nikam nezavolal. Najednou proti mě vyběhl i Pavel, držel nůž v ruce a bodl mě s ním přímo do břicha. Nůž vytáhl zpátky, nic neříkal. Vytrhl jsem Pavlovi z ruky mobil a utekl jsem říkal jsem jim, že vím, že mě chtějí zabít. Pavel se rozběhl za mnou, chytil mě za rukáv, ale já jsem se mu vysmekl, byl jsem v šoku, bylo mi strašně zle, a utíkal jsem k silnici...Pak jsem si uvědomil, že naproti bydlí Adamovi rodiče, tak jsem šel tam. Už jsem nedokázal mluvit, byl jsem strašně unavený, a usínal jsem, ještě vím, že Adamova matka říkala, že je to hrozný a že si s Adamem nevědí rady, pak už jsem jen slyšel houkačky a viděl paní doktorku. Myslím,že to na mě měli nachystané, asi tři dny předtím jsem slyšel Pavla, jak se s Adamem 20 U všech výpovědí jsou změněna jména, časové i místní údaje. Jedná se pouze o zkrácený výběr výpovědí chlapců, který slouží pro snadnější pochopení praktického příkladu.

domlouvají na nějakém plánu. Myslím, že kdybych jim toho dne nevolal, udělali by to někomu jinému. Dále chci říct, že Mirek mě nebodl, ale ani mi nepomohl a nebránil jim, když mě bodali...S Adamem jsem sice kamarádil, ale byli s ním problémy, špatně se učil a věděl, že má jít do nějakého ústavu, protože ho rodiče nezvládají...Ve škole vyvolával rvačky, přitom byl slabý, tak ho spíš přeprali ti ostatní. S Pavlem jsem se kamarádil víc, on se také špatně učí, ale agresivní není. Když jsme byli venku, tak hlavní slovo měl v naší partě Pavel, uměl říct, co chce. Že by Mirek nějak poroučel, to ne, spíš se podřídil ostatním. Učil se také špatně, ale rvačky nevyvolával, vůbec se s nikým nehádal. Mám pocit, že věděli všichni tři o tom, co mi chtějí udělat. Jestli mohl Mirek první ráně zabránit, tak myslím, že ne, protože to bylo strašně rychlý. Mirek stál od Adama asi metr a viděl, jak nůž vytahuje, ale tomu nemohl zabránit asi nikdo. To že by se domlouvali na pobodání jsem neslyšel. Že by Mirek ostatní při vlastním bodání povzbuzoval jsem také neslyšel. Když mě bodl Pavel, tak tomu už Mirek zabránit mohl, protože stál přímo vedle něj“. Výpověď 2: Adam (pachatel) „Zdeňka jsem bodl do spodní části hrudního koše. On mi na to řekl, cos mi to udělal, otočil se a utíkal na louku, kde se podíval, co mu je. Co se mu stalo, to pořádně ani nevím. Mirek byl od počátku na místě a do fyzického kontaktu se Zdeňkem nepřišel, ani nožem ho nebodl. Je pravdou, že kdyby Zdeněk nezačal utíkat, tak by ho podle mě také bodl. Na tom plánu jsem se dohodli někdy o Silvestru, nejdřív jsem si myslel, že je to legrace. Kdybych se k nim nepřidal, mohl jsem být obětí i já. Se Zdeňkem jsem žádné spory neměl, bodl jsem ho jenom proto, že jsem měl z ostatní strach, že bodnou oni mě. Po bodnutí jsem také chtěl volat sanitku, lituji toho, co se stalo. Nápad pořídit si masky, pláštěnky a nože byl Pavla a Mirka, když předtím viděli film Vřískot, nevěděl jsem co plánují. Na zakoupení věcí jsem se složili. Kdo koupil nože nevím“. Výpověď 3: Mirek (pachatel) „Vyrůstal jsem v rodině s dalším sourozencem. Ve škole žádné problémy výchovného charakteru nemám, ani žádný přestupek nebyl s rodiči projednáván, jednou jsem propadl. Po psychické stránce se cítím zdráv. Na psychiatrii jsem se nikdy neléčil. Alkohol ani drogy nepoužívám. Den předtím jsme se sešli s Adamem a Pavlem u nich doma. Zeptal jsem se, jestli to myslí vážně s tím plánem. Oni se tomu jen smáli. Dvě pláštěnky a dvě masky koupil Adam. Toho dne, co se to stalo, jsme se setkali odpoledne u Pavla. Kluci ty kostýmy dali do černé sportovní tašky, pak mi Adam řekl, ať pošlu Zdeňkovi SMS a on šel čekat na smluvené

místo. Já a Pavel jsme tam šli také. Od Zdeňka jsem dostal odpověď, že hned přijde. Pavel se šel převléct do kostýmu a já seděl na místě. Pak přišel Adam se Zdeňkem a za chvíli Pavel v kostýmu. Zdeněk se začal smát, ze začátku i Pavel. Bavili jsem se asi 20 minut. Potom jsem se otočil a viděl, jak Adam bodl nožem Zdeňka. Předtím jsem viděl, jak si Adam s tím nožem hrál, ale nikomu s ním nevyhrožoval. Já jsem v té době měl také u sebe nůž zastrčený v levé zadní kapse kalhot. To bodnutí jsem viděl, potom co se to stalo, šel Zdeněk od roury směrem dolů a vytáhl mobil a pokoušel se volat. Přiběhl k němu ještě Pavel a bodl ho také. Já jsem na sobě žádný kostým neměl. Když zraněný Zdeněk utíkal na silnici, tak jsem utíkali přes silnici a Adam s Pavlem ty nože hodily do nějaké díry.. Potom jsme utíkali po nějaké silnici, kam vede nevím, a oni tam odhodili do keřů tašku, ve které byly pláštěnky a masky. Na konci té silnice jsme se rozmýšleli, co budeme dělat, ale tam už nás zadržela policie. Adam přiznal, kam to všechno odhodil a každého zvlášť nás odvezla policie. Ty kostýmy jsem prvně viděl den před tou událostí, když je ke mně Adam donesl domů. Co měli Adam s Pavlem v plánu jsem nevěděl, až když ho bodli, předtím mi nic neříkali. Když Zdeňka bodli, tak jsem se bál mu pomoci, protože by mě Adam také mohl bodnout, ale je pravda, že mi nevyhrožoval. Mohu říct, že jsme jeden z druhého strach neměli. S Pavlem jsem dobrý kamarád, chodím s ním skoro denně ven, s Adamem také dost často, se Zdeňkem moc ne. Zda s ním ostatní udržovali přátelské vztahy, nevím. Proč to udělali netuším“. Výpověď 4: Pavel (pachatel) „Šli jsme na autobus, ale došli jenom k silnici, protože tam dal Adam do tašky zase jiný nůž, ten byl Mirkův, ale zda mu ho Mirek dával, jsem neviděl, byl normální zavírací. Šli jsme zase zpátky, protože jsem řekl, že to nemá smysl utíkat. Volala mi mamka, ale nevzal jsem to, pak jsem ji prozvonil od Mirka, ale předem jsme se domluvili, že budeme dělat, jakoby nic. Když mě mamka zavolala a ptala se mě, kdy dojdu, řekl jsem, že za deset minut. Po cestě domů nás zastavila hlídka policie. Všichni tři jsme jim řekli jména, pak se ptali na nože, Mirek nic neříkal, tak jsem jim řekl všechno já. Jel jsem s policisty na místo, kde jsme odhodili nože. Adam jel, kam jsme odhodili tašku a Mirek jim ukázal, kde došlo k bodnutí Zdeňka. Chci říct, že se to nemělo stát a lituji toho. Myslel jsem si, že tím bodnutím Zdeňka umlčíme, a nebude mluvit. V tu chvíli jsem o tom nepřemýšlel“. Výpověď 5: Pavel (pachatel) „Někdy před týdnem mě a Mirka napadlo, že si koupíme masky a pláštěnku z filmu Vřískot a to slyšel také Adam. Po pár dnech mně volal Mirek, že za ním přišel Adam, a že koupil

masky, pláštěnky a dva nože. Došel jsem za Mirkem, který mi řekl, že Adam je blbec, že koupil nože...Šel jsem za Adamem se zeptat, kde na to vzal peníze a on mi řekl, že tisícovku vzal strejdovi a dvě stovky babičce. V sobotu jsme já, Mirek a Adam šli na led, Adam stále říkal, že přemýšlí, koho by zabil, ale konkrétně nikoho nejmenoval. Moc jsme ho neposlouchali a pak už to Mirka štvalo, tak mu řekl, ať už drží hubu. Pak jsme se o tom už nebavili. Potom přišla SMS od Zdeňka, jestli nepůjdu ven, neměl jsem kredit, šel jsem za Mirkem a domluvil se sním, že mu napíšeme, až půjdeme domů. Adam řekl, že bodne Zdeňka, já s Mirkem jsme chtěli Zdeňkovi ukázat ty předměty, proto jsme se domluvili, že mu napíšeme, že se sejdeme za půl hodiny na našem místě. Já jsem šel domů a Mirek šel pro mobil, který měl doma. Za chvíli jsme se všichni tři sešli a napsali Zdeňkovi SMS, aby za deset minut přišel, Zdeněk nám to potvrdil. Adam vzal tašku, kostýmy a dal tašku Mirkovi a šel na smluvené místo, já s Mirkem jsem šel namísto, po cestě jsme se bavili, že to bude sranda. Asi za deset minut došel Adam se Zdeňkem, já jsem měl na sobě plášť a masku, vzal jsem si ten menší nůž. Na místě byl jen Mirek, já jsem byl schovaný za rohem. Já jsem se k nim rozběhl a všichni jsme se začali smát, jenom Adam ne. Pak jsem viděl, jak Adam Zdeňka ohrožuje nožem. Byl v masce a v ruce držel nůž. S Mirkem jsme si říkali, že to neudělá, Zdeněk však Adamovi moc nevěřil, tak šel směrem k nám. Viděl jsem, jak se Adam rozmachuje pravou rukou, ale bodnutí jsem neviděl, jenom jsem slyšel zvuk, jak nůž proniká bundou a jak se bunda trhá...Já jsem se šel podívat na Zdeňka a nechtěl jsem tomu věřit. Zdeněk vyhrnul tričko a viděl jsem, že má v břiše velkou díru. Zdeněk vzal Adamovi mobil a začal volat záchranku, ale Adam mu mobil vzal a mně potichu řekl, abych ho také bodl a šel k Mirkovi. Předtím ve sklepě mně Adam říkal, že jestli Zdeňka nebodneme, tak on pobodá nás, ale Mirek u toho rozhovoru nebyl. Otočil jsem se na Adama a viděl, že drží stále nůž v ruce, bál jsem se, že Adam bodne také Mirka, proto jsem Zdeňka bodl. Zdeněk na to nijak nereagoval a utekl, tím si zachránil život, protože kdyby upadl, tak by ho Adam určitě ubodal a přinutil by i mě a Mirka. Potom Adam řekl, že musíme utéct a ještě řekl, abychom daly nože do tašky. Začali jsme utíkat a u garáží řekl Adam Mirkovi, aby hodil nože do kanálu, ten řekl, že ne, tak je tam hodil Adam sám. Adam ještě řekl, že se musíme zbavit těch věcí v tašce. Tašku nesl Adam, ale dal ji mně, protože dohodím dál. Tašku jsem zahodil, ale nevím, kam dopadla. Adam řekl, že musíme utéct daleko. Na mostě jsme se zastavili a já jsem řekl, že to nemá cenu, abychom šli domů. Adam ještě říkal, že měl Zdeňkovi podříznout krk, aby nemluvil, že kdyby to vyšlo, tak by Zdeněk zemřel“.

Výpověď 6: Adam (pachatel) „Pavel a Mirek se dívali na horor Vřískot u Pavla doma. Líbilo se jim to a dohodli se, že nakoupí masky a pláště, jaké byly v hororu. O nožích nemluvili. Neměli peníze a tak jsem nakonec vše koupil já. Pavel říkal, že chce zkusit někoho zabít. Koupil jsem všechno z peněz, které jsem našel v areálu nákupního centra. Věci jsem dal Mirkovi, ten to ukázal Pavlovi a ještě ten den jsme si to zkoušeli ve sklepě. Jednou nám Zdeněk napsal SMS. Domluvili jsme se, že počkám na Zdeňka a Pavel s Mirkem přijdou v kostýmu a postraší ho. Všechno i nože měl Pavel v kabele. Nože jsme měli všichni, Mirek chtěl mít svůj nůž. Když jsem čekal na Zdeňka, tak jsem vykouřil marihuanu, kterou jsem dostal od jednoho kluka. Tu jsem zkusil už dříve, stejně jako Mirek a Pavel. Když přišel Zdeněk, tak jsem mu vše o plánu na postrašení řekl. Najednou přišel Mirek bez převleku a ptal se, proč nejdeme na místo. Šli jsme tam a najednou vyběhl Pavel v masce i s nožem v ruce a Zdeňka vystrašil. Potom Mirek poodešel a Pavel mi řekl, ať Zdeňka bodnu, jinak, že mě zabije. Stále do mě šťouchal nožem, že to mám udělat. Měl jsem strach a tak jsem Zdeňka bodl do břicha. Zdeněk začal utíkat, tak jsem šel rychlou chůzí za ním, abych mu pomohl, kdyby omdlel. Zdeněk se vrátil k Pavlovi, protože ten měl mobil. Když Zdeněk zjistil, že Pavel sanitku nevolá, tak vzal Pavlovi mobil a utíkal pryč. Pavel se za ním rozběhl a bodl ho taky, snažil se mu podkopnout nohy. Mirek byl v šoku a Pavel říkal, že je škoda, že Zdeňka nezabil a že doufá, že někde po cestě umře. Potom zahodili nože do kanálu. Pavel potom vymýšlel, co mají říct, až budou lhát policajtům“.