Univerzita Palackého v Olomouci

Univerzita Palackého v Olomouci Přírodovědecká fakulta Katedra rozvojových studií

Bc. Aneta ŽÁČKOVÁ

Vzdělání jako aspekt azylové politiky České republiky

Diplomová práce

Vedoucí práce: Ing. Mgr. Jaromír Harmáček Olomouc 2011

Prohlašuji, že jsem zadanou diplomovou práci vypracovala samostatně a že jsem uvedla veškerou použitou literaturu. Olomouc, 31. 8. 2011

................................ podpis

Chtěla bych tímto poděkovat za podporu svým nejbližším a také vedoucímu diplomové práce Ing. Mgr. Jaromíru Harmáčkovi za trpělivost a věnovaný čas, velice vstřícný přístup, cenné rady a připomínky, které mi dopomohly při vypracování této diplomové práce.

Úvod

5

OBSAH 1.

Úvod ......................................................................................................................................................8

2.

Cíl práce a Metodologie zpracování ..................................................................................................9

3.

Vymezení základní terminologie......................................................................................................12

4.

Migrační vlny uprchlíků.....................................................................................................................15 4.1

4.1.1

Od pádu železné opony....................................................................................................15

4.1.2

Změny po 11. září 2001....................................................................................................16

4.2

5.

Uprchlictví na území ČR ..........................................................................................................20

4.2.1

Situace před rokem 1989..................................................................................................20

4.2.2

Situace v letech 1989–2003 ..............................................................................................20

4.2.3

Situace po vstupu ČR do EU...........................................................................................22

Přístup žadatelů o azyl a poživatelů mezinárodní ochrany ke vzdělání......................................28 5.1

Vzdělávací modely dětí-cizinců................................................................................................29

5.2

Legislativní rámec ......................................................................................................................29

5.2.1

Legislativní změny .............................................................................................................30

5.2.2

Kategorizace žáků-cizinců................................................................................................30

5.3

Bariéry uprchlíků a žadatelů o mezinárodní ochranu v českém školském systému.........31

5.3.1

Jazyková bariéra.................................................................................................................32

5.3.2

Kulturní šok .......................................................................................................................35

5.3.3

Postraumatická stresová porucha....................................................................................36

5.3.4

Zařazování žáků-uprchlíků do ročníků v rámci ZŠ......................................................36

5.3.5

Spolupráce školy a rodiny a informovanost rodičů......................................................37

5.3.6

Sociální sítě a sociální vyloučení dětí-uprchlíků............................................................38

5.4 6.

Uprchlictví v EU a ve světě .....................................................................................................15

Doporučení pro oblast vzdělávání dětí a mládeže z řad uprchlíků ....................................39

Uznávání zahraničního vzdělání uprchlíků ....................................................................................42 6.1

Vymezení pojmů........................................................................................................................42

6.2

Právní zakotvení.........................................................................................................................43

6.2.1

Základní, střední a vyšší odborné školství .....................................................................43

6.2.2

Vysoké školství ..................................................................................................................44

6.3

Institucionální zajištění .............................................................................................................45

6.3.1

Základní, střední a vyšší odborné školství .....................................................................45

6.3.2

Vysoké školství ..................................................................................................................45

6.4

Proces uznávání zahraničního vzdělání, legalizace dokladů ................................................47

6.5

Subjekty činné v řízení uznávání zahraničního vzdělání......................................................50

6.5.1

Statistický přehled – kraje.................................................................................................50

6.5.2

Statistický přehled – veřejné vysoké školy .....................................................................56

6.5.3

Statistický přehled – ministerstva....................................................................................59

6.6

Uznávání odborné kvalifikace..................................................................................................60

6.7

Role nevládních neziskových organizací ................................................................................61

6.7.1 6.8 7.

Základní identifikované problémy nevládními organizacemi .....................................62

Doporučení k procesu nostrifikace a uznávání vysokoškolských diplomů.......................69

Problematika výuky českého jazyka pro uprchlíky v rámci Státního integračního programu 71 7.1

Zajištění kurzů českého jazyka, jejich délka a časové dotace ..............................................71

7.2

Cíle, plány a hodnocení výuky .................................................................................................73

7.3

Požadavky na pedagoga ............................................................................................................74

7.4

Doporučení k jazykovým kurzům v rámci SIP .....................................................................75

8.

Závěr....................................................................................................................................................76

9.

Shrnutí .................................................................................................................................................79

Úvod

1. ÚVOD Dnešní lidské populace a z nich postupně vznikající více či méně vyspělé společnosti byly ve většině případů formovány v důsledku migrací a následným míšením původního a mnohdy zcela různorodého obyvatelstva. Tisíce let migrace obyvatel představuje důležitý dynamický proces, který zásadním způsobem ovlivňuje dlouhodobý vývoj lidstva. Migrace obyvatelstva obecně může být chápána jako jedna z výhod svobodného pohybu obyvatel na Zemi, ale často je vnímána spíše jako vynucená, v důsledku chudoby obyvatel rozmanitých částí světa, válečných konfliktů nebo jiné nestability, či v důsledku stále se prohlubujících lokálních i globálních environmentálních problémů. Stěží bychom dnes v České republice našli rodinu, mezi jejímiž příbuznými či přáteli není nikdo, kdo by v průběhu našich pohnutých dějin neuprchl do zahraničí nebo se nesetkal s někým, kdo musel svoji zemi opustit ať už z ekonomických, sociálních či politických důvodů. Naneštěstí historie lidstva nepřináší pouze dynamický vývoj s četnými vynálezy a objevy, ale jde také o dějiny plné represí, válek a bezpráví. Ve světě tak vznikají menší či větší skupiny lidí, kteří jsou nuceni opustit své domovy, bez možnosti volby, pouze ve snaze vlastní sebezáchovy a touhou po důstojném životě. Vzniká tak závažný fenomén uprchlictví. Je všeobecně známo, že většina těchto násilností a bezpráví se děje daleko od nás a jen malá část lidí prchajících ze své země má to štěstí a překročí hranice státu, který má kvalitně sestavený legislativní rámec v oblasti azylové politiky a zároveň dostatek prostředků a především politické vůle k její realizaci. Je především v našem zájmu a také naší morální povinností pomoci uprchlíkům a jejich dětem získat dalších znalostí, dovedností a kompetencí, které jsou nezbytné k orientaci v nové společnosti a napomáhají uprchlíkům začít nový život daleko od svého domova, v jiné kultuře, s jiným jazykem a ve společnosti s odlišnou mentalitou. Vzdělávání je právem všech uprchlických dětí stejně jako dětí majoritní společnosti a nikomu by nemělo být toto právo upíráno, stejně tak by neměla být omezována jakákoliv naděje k realizaci vlastního potenciálu. Vzdělání je bezesporu nezcizitelným majetkem, který si uprchlíci přinášejí s sebou, ať jdou kamkoliv. Naším úkolem je toto vzdělání akceptovat, dále rozvíjet a podporovat prostřednictvím vhodných politik i podporou ze strany občanské společnosti, protože vzdělaná společnost je přínosem pro nás všechny. Vzdělávání uprchlíků je tedy zodpovědností všech – samotných uprchlíků, hostitelské země i celého mezinárodního společenství.

8

Cíl práce a Metodologie zpracování

2. CÍL PRÁCE A METODOLOGIE ZPRACOVÁNÍ Hlavním cílem diplomové práce je zhodnocení přístupu dětí-uprchlíků do českého vzdělávacího systému a analýza podmínek uznávání vzdělání ze zemí původu osobám požívajícím mezinárodní ochrany na území České republiky. Pozornost je věnována také problematice výuky českého jazyka v rámci Státního integračního programu. Cílem práce je také návrh možných opatření, která by mohla vést ke zlepšení situace uprchlíků ve vzdělávacím systému v ČR. Důraz je kladen zejména na specifikaci bariér uprchlíků při vstupu do českého školství, nedostatky Státního integračního programu v oblasti výuky českého jazyka, aspekty uznávání vzdělání ze zemí původu s ohledem na zvláštní ustanovení školského zákona a zákona o vysokých školách, nostrifikace a vlastní proces uznávání zahraničního vzdělání. Zohledněna je i praxe subjektů činných v problematice nostrifikace a právní rámec této problematiky. Prostor je také ponecháván důležitým aktérům v procesu nostrifikace, kteří představují nevládní neziskové organizace, včetně představení jejich aktivit. Důležitou částí práce je také statistická analýza vývoje počtu uprchlíků na území ČR i ve světě, jejímž cílem je zpřehlednění a lepší pochopení uprchlické otázky u nás. Diplomová práce si klade za cíl vytvořit analýzou dostatečný přehled o současné situaci poživatelů mezinárodní ochrany při snaze o dosažení nebo dokončení dalšího vzdělání. Práce vyúsťuje v podklady pro diskuzi s odpovědnými tvůrci politik ve formě doporučení a návrhů vhodných změn. Této vnitřní struktuře hlavních cílů odpovídají i dílčí cíle práce, které jsou řešeny jako dílčí úkoly postupně s logickou propojeností. Kapitoly 6 a 4.2 diplomové práce vycházejí ze studie Přístup azylantů a osob s doplňkovou ochranou ke vzdělání v ČR, kterou autorka práce zpracovala na podzim 2010 pro neziskovou organizaci SOZE. Informace uvedené v kapitole 6 jsou aktuální k období mezi 4. listopadem 2010 a 5. prosincem 2010, kdy byly uskutečněny sběry dat a vlastní výzkum. Zpracování a interpretace získaných informací a kompilace textu diplomové práce probíhala v první polovině roku 2011. Realizace hlavních cílů diplomové práce vychází z důsledné analýzy stávajícího stavu řešené problematiky, rozpracovanosti analýz a úrovně poznání konkrétních příkladů. Základním přístupem pro zpracování cílů práce bylo uplatnění následujících metod: Studium literárních pramenů: -

legislativní materiály vlády, věcně příslušných ministerstev,

-

dostupné výsledky realizovaných výzkumů,

-

aktuální statistické údaje,

9


-

odborné publikace a články zpracované na studované téma jednotlivými výzkumnými pracovišti,

-

materiály publikované nevládními neziskovými organizacemi,

-

absolventské práce vysokoškolských studentů.

Obsahová analýza tištěných (popř. elektronických) dokumentů napomohla obohatit jednotlivé výstupy studie o nové argumenty a poskytla podněty k další diskusi. Zásadní význam přitom mělo studium odborných publikací vydaných univerzitními a výzkumnými pracovišti a materiálů publikovaných neziskovými organizacemi. E-mailový průzkum -

V období mezi 4. listopadem 2010 a 5. prosincem 2010 byl vybraným neziskovým organizacím pracujících s azylanty a s osobami s doplňkovou ochranou e-mailem rozeslán dotaz s prosbou o vyplnění předem připraveného dotazníku (viz Příloha 1), který by identifikoval nejzávažnější problémy v procesu nostrifikace, se kterými se pracovníci neziskového sektoru při své práci s výše uvedenými cizinci setkávají. Oslovenými organizacemi byly Organizace pro pomoc uprchlíkům v Brně, Sdružení občanů zabývajících se emigranty v Olomouci, Diecézní charita v Litoměřicích, META-Sdružení pro příležitosti mladých migrantů a občanské sdružení Žebřík. Výsledky dotazníkového průzkumu jsou obsahem kapitoly 6.9.

-

V období mezi 4. listopadem 2010 a 5. prosincem 2010 byly také e-mailem osloveny odbory školství všech krajských úřadů v ČR (13 krajů a Magistrát hlavního města Prahy) s žádostí o poskytnutí statistiky týkající se nostrifikace středoškolského vzdělání. Pokud byla tato statistika poskytnuta, následoval dotaz týkající se problematických aspektů nostrifikace a upřesnění jednotlivých dat. Výsledky výzkumu jsou detailně popsány v kapitole 6.5.1.

-

Tentýž postup byl realizován i při získávání informací a dat od veřejných vysokých škol (celkem v ČR 26) a ministerstev činných v procesu nostrifikace (MV a MO ČR) jako zástupců státních škol (celkem v ČR 2). Výsledky výzkumu jsou detailně popsány v kapitolách 6.5.2 a 6.5.3.

Vzhledem k omezené době vypracování diplomové práce nebylo možné získat a zpracovat veškerá poskytnutá data e-mailového průzkumu v rámci všech krajů a všech vysokých škol, které data dodávala se značným zpožděním nebo neúplná.

10


Polostrukturované telefonické rozhovory (na základě předem sestavených otázek, viz Příloha 2) proběhly v období mezi 4. listopadem 2010 a 5. prosincem 2010 s: -

zástupci MŠMT (Mgr. Marie Čížková, pracovnice Oddělení vzdělávací soustavy MŠMT ČR)

-

zaměstnanci státní správy (JUDr. Jarmila Pavelková, pracovnice Odboru školství, mládeže a tělovýchovy Krajského úřadu Olomouckého kraje; Ing. at Bc. Dagmar Kostrhůnová, referentka Odboru školství Krajského úřadu Jihomoravského kraje)

Polostrukturované osobní rozhovory (na základě předem sestavených otázek, viz Příloha 3) s: -

zástupci nevládních neziskových organizací (Iva Chvojková, DiS., pracovnice sociálního oddělení Poradny pro integraci (PPI), dne 18. 11. 2010 v Praze; Mgr. Pavel Filo, vedoucí Oddělení poradenství a multikulturních aktivit Diecézní charity Brno, dne 19. 11. 2010 v Brně; Mgr. Lucie Horňáková, sociální pracovnice pro práci s cizinci, dne 19. 11. 2010 v Brně; Michaela Schifflerová, sociální pracovnice Sdružení pro integraci a migraci (SIMI), dne 23. 11. 2010 v Praze, Mgr. Hana Marková sociální pracovnice Sdružení pro příležitosti mladých migrantů META o.s., dne 23. 11 2010 v Praze; Mgr. Martina Vodičková, sociální pracovnice Sdružení občanů zabývajících se emigranty (SOZE), dne 25. 11. 2010 v Brně; Mgr. Martin Punčochář, vedoucí Oddělení českého jazyka SOZE, dne 25. 11. 2010 v Brně)

Nestrukturované osobní rozhovory -

zástupkyní veřejné vysoké školy (Bc. Jaroslava Seifriedová, pracovnice úseku kvestorky Univerzity Palackého v Olomouci, dne 16. 11. 2010)

-

kamerunskou azylantkou (rozhovor proběhl při návštěvě SIMI, dne 23. 11. 2010 v Praze)

Rozbor obsahů dokumentů, e-mailový průzkum a polostrukturované telefonické i osobní rozhovory se zástupci státní správy, samosprávy, veřejných vysokých škol, neziskových organizací i s cizinci samotnými napomohly k vymezení problémových témat v oblasti nostrifikace a uznávání vzdělání azylantů a osob s doplňkovou ochranou, a také k vymezení doporučení pro zlepšení současného stavu.

11

Vymezení základní terminologie

„…Nikdo by neměl být nucen prchat ze své vlastní země, aby si zachránil život. Nikdo by neměl být přesídlen jen proto, že někdo jiný se chce zmocnit jeho půdy, obsadit jeho dům nebo ovládat jeho území…“ (Kofi Annan)

3. VYMEZENÍ ZÁKLADNÍ TERMINOLOGIE Uprchlík Definici uprchlíka upravuje Úmluva o právním postavení uprchlíků, která byla přijata Valným shromážděním OSN v Ženevě v roce 1951. Podle této definice je uprchlíkem kterákoliv„… osoba, jež se nachází mimo svou vlast a má oprávněné obavy před pronásledováním z důvodů rasových, náboženských nebo národnostních nebo z důvodů příslušnosti k určitým společenským vrstvám nebo i zastávání určitých politických názorů, je neschopna přijmout, nebo vzhledem ke shora uvedeným obavám, odmítá ochranu své vlasti, totéž platí pro osobu bez státní příslušnosti nacházející se mimo zemi svého dosavadního pobytu následkem shora zmíněných událostí, a která vzhledem ke shora uvedeným obavám se tam nechce nebo nemůže vrátit.“ 1 Osobě, která splňuje definicí stanovená kritéria, je poskytnuta mezinárodní ochrana a je jí udělen statut uprchlík de iure2. Jedině pak může tato osoba požívat právní a sociální výhody, které se daný stát zavázal uprchlíkům poskytnout. Ženevská úmluva vychází z čl. 14 Všeobecné deklarace lidských práv, který stanoví, že: „Každý má právo vyhledat si v jiné zemi útočiště před pronásledováním a požívat tam azylu“ (Günterová, 2005). Úmluva je pro Českou republiku právně závazným dokumentem. Azyl Ochrana poskytovaná jiným státem na svém území před výkonem jurisdikce v zemi původu dotyčné osoby, založená na principu non-refoulement3 a charakterizovaná přístupem k mezinárodně uznávaným uprchlickým právům, přiznávaná obecně bez časového omezení (Hála, 2005). Na udělení azylu není právní nárok (čl. 43 LZPS).

článek 1A odst. 2 Úmluvy o právním postavení uprchlíků Uprchlíci de facto jsou ti, kteří nemohou získat postavení statutárního uprchlíka (de iure). Tito lidé sice splňují kritéria definice uprchlíka, ale nepodaří se jim je prokázat před správním orgánem. 3 Princip, podle kterého nesmí být žádný uprchlík vrácen do země, kde by jeho život či svoboda mohly být ohroženy. Tento princip platí, ať se uprchlík nachází na území dotyčného státu, či teprve na jeho hranicích (Hála, 2005). 1 2

12


Žadatel o azyl (žadatel o udělení mezinárodní ochrany) Podle zákona o azylu č. 325/1999 Sb. se žadatelem o udělení azylu rozumí „cizinec, který požádal Českou republiku o mezinárodní ochranu, nebo cizinec, který podal žádost o udělení mezinárodní ochrany v jiném členském státě Evropské unie, je-li Česká republika příslušná k jejímu posuzování. Postavení žadatele má po dobu řízení o udělení mezinárodní ochrany“. Člověk se stává žadatelem o azyl podáním žádosti na hraničním přechodu, na oblastním ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie, v zařízení pro zajištění cizinců nebo přímo v přijímacím středisku Ministerstva Vnitra ČR (MV ČR, 2008). Od roku 2006 je pojem žadatel azyl nahrazen zákonem č. 165/2006 Sb. pojmem žadatel o mezinárodní ochranu4. Azylant Pokud je rozhodnutí5 o udělení azylu pozitivní, nabývá žadatel o mezinárodní ochranu statut azylanta (uprchlíka de iure) a získává oprávnění k trvalému pobytu v České republice. Azylant poté obdrží doklad podobný občanskému průkazu, tzv. průkaz povolení k pobytu azylanta (§ 59 Azylový zákon) s platností na 5 let (lze prodloužit dvakrát o pět let). Azylanti mají stejná práva a povinnosti jako čeští občané s výjimkou práva volebního (Člověk v Tísni, 2004). Je mu rovněž přiděleno rodné číslo. Doplňková ochrana Dne 1. 9. 2006 nabyl účinnosti zákon č. 165/2006 Sb., který pozměňuje původní zákon o azylu č. 325/1999 Sb. Touto novelou byl do českého azylového práva zaveden institut tzv. doplňkové ochrany. Doplňková ochrana je udělena osobě, která nesplňuje podmínky pro udělení azylu, ale které hrozí reálné nebezpečí vážné újmy6 v případě návratu do své vlasti, kvůli čemuž nechce nebo nemůže tato osoba využít ochrany tohoto státu. Osobám s doplňkovou ochranou7 vydává Ministerstvo vnitra ČR speciální povolení k pobytu s platností nejméně na rok, které po přezkoumání případu může opakovaně prodloužit (Dlabáčková, Burdová Hradečná, Pořízek, 2006).

V diplomové práci jsou užívány pojmy uprchlík, azylant a poživatel mezinárodní ochrany jako rovnocenné. Uděluje MV ČR (Odbor azylové a migrační politiky) 6 Za vážnou újmu se považuje uložení nebo vykonání trestu smrti, mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání, vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu (META, 2010d). 7 Tyto osoby mají zaručenou bezplatnou zdravotní péči, kurzy češtiny a sociální dávky, dále také oprávnění podnikat (Dlabáčková, Burdová Hradečná, Pořízek, 2006). 4 5

13


Azylová střediska V ČR existují tři typy azylových zařízení, a to přijímací střediska, pobytová střediska a integrační azylová střediska. Přijímací střediska mají poskytnout ubytování a základní životní potřeby pro nově příchozí žadatele o azyl až do doby ukončení vstupní procedury. Druhým stupněm jsou pobytová střediska určena žadatelům o udělení mezinárodní ochrany, kteří již prošli vstupní procedurou. Žadatelům je poskytováno ubytování, strava, základní hygienické potřeby a bezplatná zdravotní péče. Poslední typ zařízení je určen pro úspěšné žadatele o azyl, tzv. azylanty. V těchto integračních azylových střediscích jim pracovníci pomáhají se začleněním do společnosti a v orientaci v sociálním a právním prostředí (SUZ, 2010). Vnitřně přesídlená osoba Neexistuje právní definice vnitřně přesídlených osob (IDP – Internally displaced person). Obecně lze říci, že jde o osoby pronásledované, které byly donuceny opustit původní místo svého pobytu z důvodů ohrožení života (většinou vnitřní konflikt) a kterým stát není schopen nebo ochoten poskytnout pomoc a ochranu, ale na rozdíl od uprchlíků nepřekročili mezinárodní hranici a zůstávají uvnitř svého státu (Eschenbächer, 2007). Tabulka 1 Podmínky udělení mezinárodní ochrany – shrnutí (Zdroj: azylový zákon 325/1999 Sb.)

Azyl

Doplňková ochrana

minulé pronásledování – § 12a azylového zákona za uplatňování politických práv a svobod

hrozba skutečného nebezpečí vážné újmy (uložení nebo vykonání trestu smrti, mučení, nelidské/ponižující zacházení nebo trest, vážné ohrožení života/důstojnosti v rámci ozbrojeného konfliktu, rozpor s mezinárodními závazky ČR) – § 14a azylového zákona

odůvodněný strach z budoucího pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině, zastávání určitých politických názorů – § 12b azylového zákona

sloučení rodiny – § 14b azylového zákona

sloučení rodiny – § 13 azylového zákona důvody hodné zvláštního zřetele - § 14 azylového zákona – humanitární azyl

14

Migrační v lny uprchlíků

4. MIGRAČNÍ VLNY UPRCHLÍKŮ 4.1 Uprchlictví v EU a ve světě Jednotlivci ale i celé národy se od nepaměti přesouvali z místa na místo a novodobé společnosti se vždy snažily kontrolovat příliv těchto cizinců na svá území. Současný stav v oblasti migrace a uprchlictví je značně určována dvěma historickými událostmi, které výrazně poznamenaly dnešní dobu. Tyto události jsou také jedním z určujících faktorů, který ovlivňuje azylovou situaci v České republice. Zásadní vliv na migrační vlny uprchlíků měl konec studené války spojený se zánikem bipolárního rozdělení světa. Druhou událostí je pak teroristický útok na Spojené státy americké 11. září 2001, který podnítil celosvětovou kampaň proti terorismu (NESEHNUTÍ, 2010). 4.1.1 Od pádu železné opony Rozpad Sovětského svazu v prosinci 1991 vedl k mnoha paradoxům. Negativním důsledkem byl masivní transfer obyvatelstva uvnitř zemí, které posléze zformovaly Společenství nezávislých států (SNS). V multietnických státech však kolaps komunismu nevedl k demokratizaci a prosperitě, ale naopak k výbuchům nacionalismu, v některých státech k etnickým válkám a politické nestabilitě, které přerostly v autokratické režimy (Cutts ed., 2000). Po vzniku nových státních hranic se milióny Rusů a dalších osob ocitly mimo svou "vlast". Velké množství takto postižených muselo řešit složité problémy v oblasti státní příslušnosti. Z oblastí mimo SNS přicházely nové proudy uprchlíků, kteří byli ve 40. letech deportováni Stalinem. Podle odhadů UNHCR bylo během 90. let v důsledku politických nepokojů v bývalém Sovětském svazu v pohybu devět miliónů lidí (Cutts ed., 2000). Nejvíce zasaženými oblastmi byly jižní Kavkaz (arménsko-ázerbájdžánský

konflikt

v

Náhorním

Karabachu,

konflikty

v gruzínských

autonomních republikách Abcházii a Jižní Osetii), Severní Kavkaz (Čečensko) a Střední Asie (Tádžikistán, Ázerbájdžán, Uzbekistán, Bělorusko), kde vypukly etnické a separatistické ozbrojené konflikty. Tyto vlny však byly omezeny pouze na postsovětský prostor a Evropu významněji nepostihly. Výjimkou je exodus Čečenců, kteří migrovali i do České republiky (NESEHNUTÍ, 2010). Divoký rozpad Socialistické federativní republiky Jugoslávie, který začal v červnu 1991, vyústil v největší evropskou uprchlickou krizi od dob druhé světové války. Následné válečné konflikty a hrubé porušování lidských práv v bývalé Jugoslávii vedly k dalším velkým přesunům obyvatel v rámci celé Evropy (Miklušáková, Murad, 2005). V počáteční fázi konfliktu byly tisíce Chorvatů vykázány z oblastí, které spadaly pod srbskou kontrolu. Později chorvatské síly donutily tisíce Srbů opustit své domovy. Více než 200 000 uprchlíků opustilo zemi a asi 350 000 lidí se stalo

15


vnitřně přesídlenými osobami (Cutts ed., 2000). O necelý rok později se válka rozšířila i do sousední Bosny a Hercegoviny. Odhaduje se, že během konfliktu v Bosně a Hercegovině bylo přes 50 % (2,2 milionu osob) celkové populace donuceno opustit své domovy, z toho cca 1,2 milionu osob nalezlo útočiště ve více než 100 zemích světa a zbylá část uprchlíků byla přemístěna v rámci Bosny a Hercegoviny (Prtina, 2006). Situace na Balkáně se opět vyostřila na konci 90. let v Kosovu. Během války v Kosovu uteklo do Albánie, Makedonie, Černé Hory, Švýcarska, Itálie, Německa a dalších evropských zemí na 900 tisíc Albánců a 100 tisíc Srbů (Košťál, 2008). Konec studené války zaznamenal zvýšení počtu žadatelů o azyl také z afrických zemí. Jednou z příčin byl výrazný pokles objemu zahraniční rozvojové pomoci, která byla do té doby výhradně politicky motivovaná. Finanční toky proudící do rozvojových zemí v období studené války často uměle formovaly vyšší životní standard, který zcela neodpovídal skutečnému hospodářskému výkonu. Pokles finanční pomoci spolu s kontroverzní politikou mezinárodních finančních institucí zapříčinili mimo jiné nárůstu chudoby v řadě afrických států, což vedlo k nestabilitě těchto zemí a následné migraci Afričanů do vyspělejších regionů světa (NESEHNUTÍ, 2010). Etnické napětí a ozbrojené konflikty v oblasti velkých jezer ve východní a střední Africe byly příčinou opakovaného přesídlování. Nejtragičtější situace na africkém kontinentu v 90. letech vyvstala ve Rwandě, kde genocida z roku 1994 vyprovokovala masový odchod více než dvou miliónů osob ze země. Podle odhadů UNHCR bylo na konci srpna 1994 přibližně 1,2 milionů utečenců v tehdejším Zairu (dnešní Demokratická republika Kongo), 580 000 v Tanzanii, 270 000 v Burundi a 10 000 v Ugandě. Vnitřně přesídleno bylo na 1,5 milionu osob (Melvern, 2004). Druhou krizovou oblastí se v 90. letech stala západní Afrika. Dva hlavní konflikty probíhaly v Libérii a Sieře Leone. Tyto konflikty byly z velké části vnitrostátní, avšak značně podporované zahraničními finančními i vojenskými prostředky. Do sousedních zemí Guineje a Pobřeží slonoviny odešlo téměř milión uprchlíků. Dalších 200 tisíc běženců způsobil konflikt v Senegalu a vojenská vzpoura v Guinei-Bissau v roce 1998 (Cutts ed., 2000). 4.1.2 Změny po 11. září 2001 Teroristický útok na USA v roce 2001 vedl ke striktním kontrolám pohybu všech osob a v důsledku také ke zpřísnění azylové politiky v řadě zemí. V mnohých případech byli diskriminováni především muslimové, za což byly některé státy často kritizovány. „…Období po roce 2001 tak znamená vyvrcholení procesu zpřísňování azylové politiky, které začalo již v polovině osmdesátých let…“ (NESEHNUTÍ, 2010). Jednou z příčin jsou i sociální problémy v oblasti zaměstnanosti a demografických změn, se kterými se potýkají mnohé západní státy. V důsledku toho jsou

16


uprchlíci a migranti obecně vnímáni jako potenciální konkurenti jak na trhu práce, tak v oblasti sociálních služeb. Negativním dopadem je v řadě zemí rostoucí vliv populistických a silně nacionalistických stran8 (NESEHNUTÍ, 2010). Úroveň azylové politiky se přirozeně různí stát od státu, nejlepší podmínky jsou již tradičně přisuzovány skandinávským zemím, Nizozemsku a Kanadě. Značně liberální azylovou politikou se vyznačují státy Latinské Ameriky. Podle odhadů UNHCR bylo v roce 2010 ve světě 43,3 milionů vysídlených osob, což od poloviny 90. let představuje nejvyšší počet. Z celkového počtu je 15,2 milionu uprchlíků pod ochranou UNHCR, 4,8 milionů Palestinců pod mandátem UNRWA, 983 tisíc žadatelů o azyl a 27,1 milionů vnitřně přesídlených osob. Přibližně 4/5 z nich se nalézá v rozvojových zemích, z čehož 1,9 mil. uprchlíků byl poskytnut azyl v nejméně rozvinutých zemích světa (LDCs) (UNHCR, 2010a). Pouze malé části běženců se podaří dostat do ekonomicky rozvinutých zemí světa.

Mapa 1 Rozmístění žadatelů o azyl, uprchlíků a vnitřně přesídlených osob v Evropě (pouze ve státech s celkovým počtem těchto osob nad 10 tis.) (Zdroj: vlastní zpracování dle dat UNHCR, 2010a)

8

Např. Vlámský blok v Belgii, Le Penova Národní fronta ve Francii nebo Haiderovi Svobodní v Rakousku.

17


Země, která má na svém území nejvyšší počet uprchlíků na světě, je Pákistán (1,7 mil), dále Írán (1,1 mil) a Sýrie (1,05 mil). Celkový počet afghánských a iráckých uprchlíků tvoří dohromady téměř polovinu všech světových uprchlíků pod správou UNHCR. Na konci roku 2009 byl každý čtvrtý uprchlík na světě Afghánec (celkem 2,9 mil). Druhou největší skupinou jsou Iráčané (1,8 mil), kteří jsou na rozdíl od Afghánců rozmístěni především v sousedních státech.

Mapa 2 Rozmístění žadatelů o azyl, uprchlíků a vnitřně přesídlených osob v Asii (pouze ve státech s celkovým počtem těchto osob nad 10 tis.) (Zdroj: vlastní zpracování dle dat UNHCR, 2010a)

Nejtragičtější situace v oblasti vnitřně přesídlených osob je v DR Kongo, Pákistánu a Somálsku (UNHCR, 2010a). Nejpostiženějšími světovými regiony jsou střední a východní Afrika (Dárfúr v Súdánu, DR Kongo, Čad), jihozápadní Asie (Afghánistán, Pákistán a Irák), Blízký Východ (Palestina) a dále pak státy Barma a Kolumbie.

18


Mapa 3 Rozmístění žadatelů o azyl, uprchlíků a vnitřně přesídlených osob v Africe (pouze ve státech s celkovým počtem těchto osob nad 10 tis.) (Zdroj: vlastní zpracování dle dat UNHCR, 2010a)

Mapa 4 Rozmístění žadatelů o azyl, uprchlíků a vnitřně přesídlených osob v Americe (pouze ve státech s celkovým počtem těchto osob nad 10 tis.) (Zdroj: vlastní zpracování dle dat UNHCR, 2010a)

19


4.2 Uprchlictví na území ČR 4.2.1

Situace před rokem 1989

Vzhledem ke své poloze uprostřed Evropy se české země již od počátku utváření své státnosti staly územím, na němž se rozvíjela rozmanitá multietnická společnost. Spolu s Čechy zde žili i Židé a Němci, kteří se zde usadili v rámci německého osidlování, které vrcholilo za vlády Přemysla Otakara II. Čechy i Morava procházeli po celé období své existence střídavě imigračními (rudolfínská doba) i imigračními proudy (doba pobělohorská). Období vlády Karla IV. a nástup Habsburků na trůn byly Čechy známé svými tolerantními poměry a otevřeným mezinárodním. Tyto podmínky přitahovaly nejtalentovanější umělce a intelektuály tehdejší Evropy (Walter, 2008). Po 1. světové válce bylo tehdejší Československo považováno za jediný opravdu demokratický stát v celé střední Evropě. Díky tomu se stalo azylem pokrokových a demokraticky smýšlejících lidí z okolních značně politicky nesvobodných zemí. Významná pomoc byla poskytnuta ruským emigrantům po bolševickém převratu v Rusku nebo ve třicátých letech antifašistům a Židům, kteří emigrovali z nacistického Německa po roce 1933 (Walter, 2008). Pomoc uprchlíkům nezištně poskytovaly jednotlivé obce, ale i stát. Za tímto účelem byl z iniciativy prezidenta T. G. Masaryka při tehdejším ministerstvu zahraničí zřízen tzv. Fond podpory. Pozitivní atmosféra a tolerantní společnost první republiky skončila s mnichovskou dohodou v září 1938 (Walter, 2008). Následující desetiletí byla ve znamení emigrace českých občanů do zahraničí v důsledku perzekucí během 2. světové války a politického převratu v roce 1948. Podstatný příliv imigrantů do ČSSR se v době komunistického režimu nevyskytl, mimo nepočetnou skupinu9 politických uprchlíků z Řecka a Makedonie v letech 1948–1950, kdy vrcholila občanská válka v Řecku. Výsledkem byl exodus tzv. prokomunisticky orientovaného obyvatelstva do Polska, Maďarska, Československa, SSSR, Rumunska, Bulharska a Albánie (Uherek a kol, 2008). Významnější skupinou, která se v Československu začala objevovat v 80. letech, byli Vietnamci10. Jednalo se však o migraci pracovní v rámci vzájemné ekonomické a politické spolupráce. 4.2.2 Situace v letech 1989–2003 Situace se podstatně změnila pádem železné opony v roce 198911. Československo a později Česká republika se transformovala ze země emigrační nejprve na zemi tranzitní a zanedlouho na Více než 13 tisíc osob Na základě mezivládních dohod docházelo k regulovanému příchodu zahraničních dělníků také z Kuby nebo Polska a některých dalších zemí (MIGHEALTHNET, 2010). 11 Za červenec 1990 byl do statistik zaznamenán první a jediný uprchlík, který se přišel ucházet o ochranu do Československa (Člověk v Tísni, 2004). 9

10

20


zemi cílovou pro tisíce uprchlíků ze zemí bývalého Sovětského svazu, Balkánu i jiných mimoevropských zemí (Tesař, in: Šišková ed. 2001). Příliv většího počtu cizinců a s ním spojené společenské procesy byly a jsou pro tradičně homogenní českou zemi relativně novým úkazem. Vedle migrantů, kteří do ČR přicházeli za podnikáním (Němci, Rusové, Italové) či za prací (zejména Ukrajinci, Vietnamci), se objevilo velké množství žadatelů o azyl. Česká republika se tak nově stala zemí azylovou (Walter, 2008). Rámec azylové politiky v Československu byl vymezen schválením prvního uprchlického zákona v roce 1990 (zák. č. 498/1990 Sb.) a v následujícím roce ratifikováním Úmluvy o postavení uprchlíků OSN z roku 1951 (Čaněk, in: Člověk v tísni, 2004). Počty žadatelů o azyl jsou výrazně ovlivňovány politickou, ekonomickou a sociální situací, stejně tak i případnými živelnými katastrofami, které se odehrávají v různých zemích světa. Při pohledu na věc z jiného úhlu významnou roli sehrává nastavení právního rámce jednotlivých zemí, což do značné míry usměrňuje to, zda se žadatel o mezinárodní ochranu rozhodne o tento status zažádat právě v dané zemi. Neopomenutelný faktorem také zůstává geografická poloha příslušných států. Podle oficiálních statistických dat OAMP MV ČR a ČSÚ každoročně stoupá počet cizinců, kteří v České republice žádají o udělení mezinárodní ochrany. Mezi lety 1990–2009 požádalo o azyl celkem 81 161 cizinců. Do roku 1997 kolísal počet žádostí ročně mezi 1000 a 2000, poté začal narůstat. Jak uvádí Uherek (Uherek a kol., 2008): „…Od roku 1993, kdy vznikla Česká republika, do roku 1997 docházelo k nárůstu počtu cizinců na jejím území. Jedná se o proces započatý ještě v Československu po roce 1989 a související s liberalizací pracovního trhu, otevřením možností podnikat, většími možnostmi zaměstnávat cizince a s celkovou demokratizací společnosti. Tento proces urychlovala i velká prostupnost státních hranic. Československo nemělo vízovou povinnost se státy rozpadajícího se Sovětského svazu, s dalšími státy střední Evropy ani s většinou balkánských států…“. Po roce 1997 byla liberální politika vůči přistěhovalcům postupně omezována, což v v důsledku podpořilo nárůst počtu žadatelů o azyl. Významný nárůst byl zaznamenán v roce 2001 (18 094 žádostí12), a to zejména díky zpřísněné úpravě cizineckého zákona Č. 325/1999 Sb., která vešla v platnost v roce 2000. Část cizinců tak byla donucena buď požádat o azyl, přejít do ilegality, anebo odejít z České republiky (Burdová Hradečná, 2005). Restriktivní nástroje, které byly tímto zákonem zavedeny, mohou být např. sankcionování přepravců uprchlíků a zavedení konceptů bezpečné země původu a bezpečné třetí země. Je však nutno zdůraznit, že zákon přinesl také mnohá liberální opatření. Byl znovu zaveden humanitární azyl, institut strpění pobytu a také dočasné útočiště (Čaněk, 2004). Zásadní změnou bylo povolení pracovat všem žadatelům o azyl. Pro mnohé „ekonomické migranty“ především

12

ČR se nacházela na 9. místě v Evropě v absolutním počtu žadatelů o azyl (Čaněk, 2004).

21


z Ukrajiny a Moldavska, kteří chtěli obejít restriktivní zákon o pobytu cizinců, to znamenalo pohodlnou legalizaci pobytu a práce v České republice. 4.2.3 Situace po vstupu ČR do EU V souvislosti se vstupem České republiky do Evropské unie a následným přijetím tzv. Dublinského nařízení13, je v České republice zaznamenáván evidentní úbytek žadatelů o mezinárodní ochranu. Tato ustanovení byla kritizována zejména ze stran nevládních neziskových organizací z celé Evropské unie, jež se zaměřují na problematiku uprchlíků. Pravidla zavedená v roce 2003 požadují po žadatelích o mezinárodní ochranu, aby o azyl požádali v první unijní zemi, které dosáhnou (příp. stát, který mu vydal vízum či povolení nebo ve kterém oprávněně pobývá člen jeho nukleární rodiny), bez ohledu na azylovou politiku dané země. Z toho vyplývá, že zbylé členské státy Evropské unie mají právo žadatele o azyl přemístit do příslušného státu, který je zavázán azylovou žádost vyřídit. Druhá šance v jiné zemi EU tedy neexistuje (Rozumek, 2009). „…Výsledkem je, že země na vnějších hranicích EU toto břemeno nezvládají a uprchlíci, např. z Čečenska nebo afrických zemí, jsou navraceni zpět do nedemokratických a pro ně nebezpečných zemí…“ (OPU, 2005). Z letitých zkušeností, které potvrzují směry migrace z východu na západ a z jihu na sever, je zřejmé, že tímto způsobem postiženými státy jsou např. Malta, Kypr, Řecko, Itálie nebo Španělsko. „…Skutečný uprchlík se tak snadno ocitne v Řecku či Slovensku, kde se jeho naděje na spravedlivé posouzené azylové žádosti blíží nule, přestože jeho bratr má léta udělený azyl v Německu…“(Rozumek, 2009). Ostatní země, které netvoří vnější hranice, mohou de facto deportovat každého uprchlíka, kterému prokážou, že musel cestovat před další členský stát. Tento systém je často uplatňován i v České republice (ročně je takto deportována přibližně 1/3 žadatelů o azyl). Od roku 2001 do 2007 klesal nejen počet podaných žádostí o azyl, ale stejně tak se v letech 2000 až 2007 snižovala i jejich úspěšnost (OAMP MV ČR, 2010). V roce 2009 požádalo v České republice o mezinárodní ochranu celkem 1 258 cizinců z 60 zemí. Ve srovnání s rokem předchozím, ve kterém žádost podalo celkem 1 656 osob, byl tak počet žadatelů snížen téměř o čtvrtinu. Stejně tak se i snížil počet osob, kterým byl azyl udělen. V roce 2008 Česká republika udělila azyl 157 osobám, v roce 2009 pak pouze 75 žadatelům, což představuje snížení o více než polovinu (UNHCR, 2010b). Nejvíce žadatelů o mezinárodní ochranu v České republice je původem z Afghánistánu, Arménie, Běloruska, Bulharska, Číny, Gruzie, Indie, Iráku, Moldavska, Srí Lanky, Rumunska, Ruska, Slovenska, Ukrajiny a Vietnamu. Jak dokazuje Mapa 5, nejvíce žadatelů pochází z Asie a východní Evropy.

13

Nařízení Rady Evropské Unie č. 343/2003 označované jako „Dublin II“.

22


Mapa 5 Země s největším podílem žadatelů o azyl v ČR 1990-2009 (Zdroj: vlastní zpracování dle dat OAMP

MV ČR, 2010) V období červenec 1990 až září 2010 úřady udělily celkem 3612 azylů a 46314 žadatelům byla poskytnuta doplňková ochrana. Deset států s nejvyšším počtem udělených azylů tvoří Rumunsko (447)15, Rusko (397)16, Bělorusko (319), Afghánistán (293), Arménie (213), bývalý Sovětský svaz17 (175), Vietnam (175), Ukrajina (171), Irák (141) a Kazachstán (104).

Diagram 1 Podíl udělených azylů podle státní příslušnosti červenec 1990 až září 2010 (Zdroj: OAMP MV ČR, 2010)

Údaj platný pro období mezi lety 2006-2010, kdy byl institut doplňkové ochrany zaveden. Úspěšné žádosti občanů Rumunska pocházejí převážně z počátku 90. let, později začal tento trend prudce klesat. Rumuni odcházeli ze své země především z náboženských důvodů (Uherek a kol., 2008) 16 Jedná se především o uprchlíky z Čečenska. 17 Někteří žadatelé o azyl uváděli v devadesátých letech svoji státní příslušnost stále k SSSR. 14 15

23


Mapa 6 Země s největším podílem udělených azylů v ČR 1990 až září 2010 (Zdroj: vlastní zpracování dle dat OAMP

MV ČR, 2010) Jak dokazuje graf 1, počet udělených azylů v průběhu posledních dvou dekád kolísá. Od roku 2006 konstantně klesá. Je zřejmé, že obecně dochází ke zpřísňování azylové politiky země. Česká republika čelí často kritice za nízké procento kladně vyřízených žádostí, a to jak domácími, tak i zahraničními odborníky. Množství udělených azylů je v západních zemích stále mnohonásobně vyšší než v České republice18. Hlavním argumentem Ministerstva vnitra ČR je především fakt, že mezi žadateli o mezinárodní ochranu převažuje mnoho takových, kteří zneužívají azylový proces k legalizaci svého pobytu na území České republiky19. Tito cizinci tak postrádají oprávněné důvody pro udělení azylu. Značným problémem také zůstává to, že žadatelé nejsou schopni doložit zřejmé důkazy svého pronásledování (Günterová, 2004).

Graf 1 Počet udělených azylů za období červenec 1990 až prosinec 2009 (Zdroj: OAMP MV ČR, 2010)

Úspěšnost v některých státech EU za rok 2008: Finsko (87%), Polsko (65%), Litva a Portugalsko (64%), Rakousko (62%), Dánsko (58%), Nizozemí (52%), Švédsko (49%) ČR, Francie a Rumunsko (16%), Španělsko (5%), Slovensko (3%) a Řecko (méně než 1%). Je nutno poznamenat, že státní občanství žadatelů o azyl se v jednotlivých státech značně liší (Wullt, 2009). 19 Jde především o občany Ukrajiny a dalších postsovětských republik. 18

24


Důležitým statistickým ukazatelem je počet aktuálně platných20 uživatelů mezinárodní ochrany, kterých bylo k 30. 9. 2010 celkem 220121. Podle grafu 2 se počet aktuálně platných azylů výrazně liší v porovnání s počtem udělených azylů za stejné časové období (OAMP MV ČR, 2010)22. Desítku zemí, odkud pochází nejvíce cizinců s platnými azyly, tvoří Rusko (313), Bělorusko (244), Afghánistán (219), Rumunsko (122), Irák (111), bývalý Sovětský svaz (99)23, Kazachstán (96), Ukrajina (93), Arménie (88) a Vietnam (64).

Diagram 2 Podíl aktuálně platných azylů podle státní příslušnosti červenec 1990 – září 2010 (Zdroj: OAMP MV ČR, 2010)

Jak už bylo řečeno, počet cizinců, kterým byla udělena doplňková ochrana v období září 2006 až září 2010, je celkem 463, z toho 411 je aktuálně platných.

Graf 2 Počet platné doplňkové ochrany podle státní příslušnosti září 2006 – září 2010 (Zdroj: OAMP MV ČR, 2010)

Rozdíl udělených azylů a aktuálně platných azylů je dán: odejmutím azylu, pozbytím azylu, vzdáním se azylu, zánikem azylu (z důvodu smrti), udělení státního občanství ČR. 21 Z toho 2097 za období 1990–2009 a 104 za období 1. 1. 2010 – 31. 9. 2010 (OAMP MV ČR, 2010). 22 V grafu jsou použita data platných a udělených azylů za období červenec 1990 – prosinec 2009. 23 * do roku 1996 byl azyl udělován i cizincům, kteří uváděli státní příslušnost k bývalému SSSR 20

25


Jak dokazuje graf 3, nejvíce jsou zastoupeni cizinci pocházející z Iráku (93), Kuby (70) a Běloruska (63). Druhou nejpočetnější skupinou jsou poživatelé doplňkové ochrany z Ruska (34), Uzbekistánu (33), cizinci bez státní příslušnosti24 (32) a Kyrgyzstánu (22) (OAMP MV ČR, 2010).

Absence státní příslušnosti může být způsobena změnou teritoria nebo suverenity určitého území, jež vede ke změně státní příslušnosti osob, které na takovém území doposud pobývaly. To může mít za následek, že některé osoby žádné nové státní občanství nenabudou. Popřípadě může dojít k svévolnému rozhodnutí státu odejmout státní občanství. Dále také může dojít k nesouladu zákonů (dítě se může narodit na území státu, ve kterém se státní občanství nabývá pouze po rodičích, zatímco zákony státu, jehož občany jsou rodiče dítěte, umožňují nabytí občanství pouze za předpokladu, že se dítě narodí na jeho území). S tím může souviset také neschopnost zaznamenat narození dítěte. Takové dítě není schopno později doložit, kde a komu se narodilo. Pokud není narození dítěte řádně zaregistrováno, může snadno dojít k tomu, že občanství nemá nebo jej nemá určené. Děti narozené rodičům bez státní příslušnosti jsou také bez občanství, kdy může být udělení občanství založeno na národnostní nebo náboženské příslušnosti, pohlaví, rase nebo politickém přesvědčení uchazeče (UNHCR, 2009a). 24

26


27

Graf 3 Počet udělených a platných azylů podle státní příslušnosti červenec 1990 až prosinec 2009 (Zdroj: OAMP MV ČR, 2010)

Přístup žadatelů o azyl a poživ atelů mezinárodní ochrany ke v zdělání

5. PŘÍSTUP ŽADATELŮ O AZYL A POŽIVATELŮ MEZINÁRODNÍ OCHRANY KE VZDĚLÁNÍ Vzdělání je obecně považováno za univerzální lidskou hodnotu a odpovídá za něj celá společnost. Přístup ke vzdělání se řadí mezi základní lidská práva a je zásadní faktorem pro úspěšnou integraci uprchlíků i žadatelů o azyl v cílové zemi (Karnoubová, 2008). Toto tvrzení se opírá o článek 22 Úmluvy o právním postavení uprchlíků Organizace spojených národů z roku 1951, kde je uvedeno, že smluvní státy této úmluvy mají povinnost poskytnout uprchlíkům stejného zacházení ve vztahu k základnímu vzdělání jako ke všem ostatním občanům daného státu (Úmluva o právním postavení uprchlíků, 1951). Právo na vzdělání bylo zakotveno také v dalších mezinárodních dokumentech např. ve Všeobecné deklaraci lidských práv (1948), Mezinárodní úmluvě o odstranění všech forem rasové diskriminace (1965), Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech (1966), Mezinárodní paktu o občanských a politických právech (1966), Úmluvě o právech dítěte (1989), a další. Děti azylantů mladší 18 let, děti žadatelů o mezinárodní ochranu i děti žádající o azyl bez doprovodu osoby způsobilé k právním úkonům mají všechna práva zmiňována Úmluvou bez jakékoliv diskriminace (Úmluva o právech dítěte, 1989). Existence tohoto práva však nezaručuje jeho dodržování ve všech zemích světa a ve všech segmentech lidské populace. A právě lidé, kteří jsou nuceni opustit svoji zemi původu, bývají v této otázce zvláště zranitelní. Význam problematiky vzdělávání uprchlíků byl znovu zdůrazněn v Programu UNHCR pro integraci vrchlíků ve střední Evropě (UNHCR, 2009b) a Zprávě UNHCR o integraci uprchlíků ve střední Evropě (UNHCR, 2009c), které se České republiky bezprostředně týkají. Vzdělání má pro uprchlíky zásadní význam. Prostřednictvím vzdělání se uprchlík může účastnit ekonomického, sociálního a kulturního života v přijímající zemi. U dětí a dospívajících je vzdělání nesmírně důležité pro jejich intelektuální a duševní rozvoj.

Jak již bylo řečeno, vzdělání je samo o sobě právem, ale je zároveň také nepostradatelným nástrojem pro realizaci dalších lidských práv. „…Jako právo umožňující sebeuplatnění („empowerment“) může být prvořadým prostředkem uprchlíků, jak uniknout z chudoby a plně se zapojit do společnosti azylové země…“ (UN CESCR, 1999). Vzdělání a rekreační aktivity hrají důležitou roli při znovu nastolení pocitu „normálnosti“ a řádu v životě uprchlíků, především dětí a dospívajících. Důležitou úlohu těchto nástrojů zdůrazňuje i Vzdělávací strategie UHNCR mezi lety 2007–2009 (UNHCR, 2007).

28


5.1 Vzdělávací modely dětí-cizinců Šišková rozlišuje tři základní modely, které jsou uplatňovány ve vzdělávání dětí migrantů, včetně uprchlíků i žadatelů o mezinárodní ochranu. Tyto modely jsou značně provázané a ve většině zemí se nevyskytují odděleně, ale nesou prvky i jiných modelů, konkrétní model však vždy převažuje (Šišková ed., 2001). V prvním, integrujícím (pluralitním) modelu, jsou děti uprchlíků a žadatelů o mezinárodní ochranu zařazeny do tříd společně s dětmi většinové společnosti. K výuce jsou využívány závazné kurikulární dokumenty s využitím různorodých podpůrných mechanismů, které jsou uplatňovány individuálně pro každého žáka během vyučovacích hodin. Druhý, asimilační model, je založen na rychlé a jednoduché adaptaci dětí uprchlíků a žadatelů o mezinárodní ochranu do nové společnosti, avšak za podmínky ztráty svého mateřského jazyka a svých specifických kulturních a sociálních rysů. Podle posledního, separujícího (diskriminačního) modelu, jsou tyto děti umístěny do tříd či skupin odděleně od majoritních dětí. Tato separace může být buď přechodná, to znamená, že děti jsou odděleny na omezenou dobu, např. po dobu nutnou ke zdokonalení jazykové úrovně přijímající země, ale je jim dovoleno účastnit se vyučovacích hodin ve standardní třídě společně se spolužáky. Naopak dlouhodobá separace je realizována ve specializovaných třídách v závislosti na dosažení jejich úrovně příslušného jazyka výuky (např. speciální třídy pro začátečníky, pokročilé atd.). Nespornou výhovou je to, že obsah výuky a volba vyučovacích metod se přizpůsobují potřebám těchto dětí. Důležité je podotknout, že v průběhu historie a také konfrontací se zkušeností si mnohé země prošly všemi uvedenými modely.

5.2 Legislativní rámec Děti uprchlíků mají v České republice ze zákona nárok na stejný přístup ke vzdělání jako děti české. Tento nárok upravuje zákon č. 561/2004 Sb. o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), ve znění pozdějších předpisů. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ČR zabezpečuje povinnou devítiletou školní docházku25 dětí azylantů a účastníků řízení o mezinárodní ochranu v České republice jako součást plnění závazků Povinná školní docházka se vztahuje na státní občany České republiky, na občany členských států Evropské unie, na jiné cizince, kteří mají na území ČR trvalý nebo dlouhodobý pobyt, a na azylanty, osoby požívající doplňkové ochrany a účastníky řízení o udělení mezinárodní ochrany na území České republiky (zákon č. 561/2004 Sb.). Povinnost školní docházky zaniká po dovršení 17. roku věku, přestože žák z nejrůznějších důvodů nenavštěvoval školu devět školních roků. 25

29


vyplývajících z mezinárodních úmluv, kterými je ČR vázána. Vzdělávání občanů jiné národnosti, kteří pobývající na území České republiky, je regulováno především §20 školského zákona. Ten zajišťuje rovný přístup dětem všech národností, jak k základnímu vzdělávání, tak ke školnímu stravování a školským službám (např. školní družině) (Titěrová, 2010). MŠMT každoročně zveřejňuje výzvy k předkládání návrhů rozvoje programu základního vzdělávání dětí-uprchlíků. Školy, které vzdělávají děti-uprchlíky, mohou získat dodatečné finanční prostředky např. na platy učitelů, asistenty pedagogů a dalších neinvestiční náklady (Bačáková, 2010a). Školský zákon ukládá povinnost základním školám vzdělávat děti v rámci povinné školní docházky až do věku 17 let. Pro mladé uprchlíky starší 17 let bez základního vzdělání existuje možnost účastnit se speciálních jednoletých bezplatných kurzů, které organizují základní nebo střední školy (§ 55). V každém kraji musí být alespoň jedna škola, kde jsou tyto kurzy realizovány (Bačáková, 2010a). 5.2.1 Legislativní změny Do roku 2005 byly všechny české základní školy povinné přijmout každé dítě, které plnilo povinnou školní docházku bez ohledu na jeho pobytový status. Teprve vyšší vzdělání bylo vázáno na získání povolení k trvalému nebo dlouhodobému pobytu26. Zásadní obrat však nastal s novým školským zákonem, s účinností od 1. ledna 2005. Školský zákon vymezoval, že cizinci mohou studovat za stejných podmínek jako občané ČR, avšak toto právo náleží pouze těm, kteří zde pobývají legálně. Tento školní zákon byl však v rozporu s deklarovaným právem na vzdělání, tudíž se všemi mezinárodními normami, které toto právo upravují, a kterými je Česká republika vázána (Burdová Hradečná, Rozumková, 2006). Podstatná změna nastala novelizací zákona z roku 2008 (zákon č. 343/2007 Sb.), kdy přístup k základnímu vzdělávání27 (na základních školách, nižších stupních gymnázií a odpovídajících ročníků konzervatoře) mají všechny děti-cizinci, to znamená i ty, které na našem území pobývají nelegálně (Titěrová, 2010). 5.2.2 Kategorizace žáků-cizinců Podle školského zákona se žáci-cizinci dělí do tří základních skupina, na základě kterých se v podstatě rozlišují jejich vzdělávací možnosti. První skupinou jsou občané EU, kteří mají přístup ke vzdělání totožný s občany České republiky. Nespornou výhodou je, že mohou bezplatně docházet do tzv. tříd pro jazykovou přípravu s dotací 70 hodin českého jazyka. Povinností ředitele

Mimo to povinnost zajistit podmínky pro vzdělávání cizinců byla formulována i v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (zákon č. 326/1999 Sb.) 27 K předškolnímu, uměleckému, střednímu a vyššímu vzdělávání je cizinec povinen doložit oprávněnost pobytu, tzn. azylanti, osoby požívající doplňkové ochrany a žadatelé o udělení mezinárodní ochrany těchto výhod užívat mohou. 26

30


školy je informovat rodiče žáka o této eventualitě. Tyto děti mají na žádost zákonných zástupců nárok i na výuku mateřského jazyka (Titěrová, 2010). Druhou skupinou jsou azylanti a žadatelé o mezinárodní ochranu mají také nárok na bezplatnou základní jazykovou přípravu, která se realizuje ve vyrovnávacích třídách. Navíc azylanti, osoby požívající doplňkové ochrany a žadatelé o mezinárodní ochranu patří dle §16 školského zákona mezi žáky se speciálními vzdělávacími potřebami, konkrétně se sociálním znevýhodněním (META, 2010a). Tito žáci mají právo na vzdělávání, jehož obsah, formy a metody odpovídají jejich vzdělávacím potřebám a možnostem; právo na vytvoření nezbytných podmínek, které toto vzdělávání umožní; a právo na poradenskou pomoc školy a školského poradenského zařízení. Navíc ředitel MŠ, ZŠ, SŠ, konzervatoře či VOŠ může ve třídě či studijní skupině, kde je takové dítě zařazeno, zřídit funkci asistenta pedagoga, popřípadě na žádost umožnit vzdělávání podle individuálního vzdělávacího plánu (META, 2010a). Poslední skupinou jsou cizinci ze třetích zemí, mezi něž patří občané států mimo EU, kteří současně nespadají do skupiny azylantů a žadatelů o mezinárodní ochranu. Tato kategorie cizinců je ve školském zákoně opomenuta, žáci mají právo na základní vzdělání, neexistuje však zaručení bezplatné přípravy v českém jazyce ani zajištění podpory výuky v jazyce mateřském (META, 2010b).

5.3 Bariéry uprchlíků a žadatelů o mezinárodní ochranu v českém školském systému Uprchlíci, nejen ve střední Evropě, mnohdy čelí při přístupu ke vzdělání sérii překážek. Jedním z problémů, se kterými se potýkají někteří dospělí uprchlíci, je nedokončené popřípadě zcela neabsolvované základní vzdělání v zemi původu (Rutter, Stanton, 2001), v důsledku čehož těmto uprchlíkům chybí základní znalosti, dovednosti a kompetence, které jsou nezbytné pro účast na další profesní přípravě nebo vyšších vzdělávacích programech a pro zaměstnání v určitých oborech. Pokud je dospělý uprchlík negramotný, má vážné problémy s výukou jazyka přijímající země a tím mu může být znemožněno osvojení si jiných dovedností nezbytných pro samostatný život (UNHCR, 2009c). V případě uprchlíků, kteří nemají ukončené základní vzdělání, je nesmírně důležitý význam programů boje s negramotností realizovaných specializovanými školskými zařízeními. Problémem, se kterým se potýkají uprchlíci s dosaženým vyšším vzděláním, je uznání takového vzdělání v hostitelské zemi. Tato problematika je podrobněji zpracována v kapitole 6. Děti a mladí lidé z řad uprchlíků se ve škole opětovaně potýkají s vážnými problémy. V důsledku časté změny místa pobytu během azylového řízení i po přiznání azylu je u dětí i dorostu podněcován a udržován pocit nejistoty, což může způsobit zábrany k aktivní účasti dětí na

31


vzdělávacím procesu (UNHCR, 2009c). Jako reakce na tento problém doporučuje UNHCR státním orgánům, aby „…neměnily místo pobytu rodin žadatelů o azyl s dětmi ve školním věku, pokud to není bezpodmínečně nutné, a tím posílily pocit stability a předvídatelnosti v životě dětí…“ (UNHCR, 2009c). Dětiuprchlíci, popřípadě děti žadatelů o mezinárodní ochranu často přicházejí ze zemí, kde je zcela odlišný vzdělávací systém včetně samotného uspořádání výuky (skladba i obsah předmětů, metody a organizace výuky, požadavky na domácí přípravu, pomůcky atd.). Tyto děti mohou mít velké mezery ve vzdělání nebo systémovým vzděláváním neprošly vůbec, i když věk by byl odpovídající. Proto je pro takto znevýhodněné děti důležitá speciální přijímací procedura nezbytná pro úspěšné zapojení do vzdělávacího procesu a školního prostředí v hostující zemi. Jak už bylo řečeno, děticizinci se mohou během začleňování do nové společnosti procházet nejrůznějšími problémy. Pro děti-uprchlíky nebo žadatele o mezinárodní ochranu může být situace mnohem závažnější. Problémy mohou být způsobeny posttraumatickou poruchou v důsledku traumat např. z válečných konfliktů nebo jiných závažných důvodů, kvůli kterým byla rodina, v horším případě dítě samo, nuceno opustit svoji zemi původu (META, 2009a). Takové děti pak vyžadují velkou pozornost učitelů, popř. jiných pedagogických a sociálních pracovníků v rámci i mimo školu. Děti a mladí lidé, kteří mají zkušenosti s migrací, jsou velice heterogenní skupina, která vyžaduje individuální zacházení. Tabulka 2 Problémy dětí-uprchlíků ve vztahu ke vzdělávání (zdroj: META, 2009a)

Problémy dětí-uprchlíků ve vztahu ke vzdělávání: velké emocionální trauma a ztrátu v zemi původu kulturní šok odloučení od svých rodičů nebo opatrovníků emocionálně frustrovaní rodiče, bez zájmu, nebo se naopak o své děti příliš obávají propad ve svém životním standardu a další významné změny v životě život v rodinách, které mají omezené nebo žádné sociální dávky a prostředky dočasné ubytování, a proto často střídat školy jazyková bariéra přerušené nebo žádné vzdělávání ve své zemi původu život v rodinách, které neznají svá práva ve vzdělávání a v sociální oblasti a mají těžkosti v přístupu do školy a ke škole a v komunikaci s ní příjezd v průběhu školního roku a díky tomu další problémy s integrací šikana a/nebo izolaci omezená práva v dalším vzdělávání

5.3.1 Jazyková bariéra Nejzřetelnějším problémem, se kterým se děti-uprchlíci či žadatelé o mezinárodní ochranu potýkají nejen ve škole, je jazyková bariéra. Čeština jako cizí jazyk způsobuje značné problémy jak v běžném každodenním životě, tak při osvojování si samotného učiva ve vyučovacích hodinách. Mnoho autorů zdůrazňuje potřebu zvýšené jazykové podpory těmto dětem. Důraz by měl být kladen jak na výuku jazyka majoritního (v našem případě českého), tak jazyka mateřského (Candappa, 2000; Jones, Rutter, 1998; Rutter, 2001; Rutter, Stanton, 2001). Velikost a rozsah

32


jazykové bariéry je značně individuální a ovlivňují jej další faktory včetně jazykového základu, který je odvozen od země původu dítěte-uprchlíka. Děti pocházející ze slovansky mluvících zemí tuto bariéru překonávají snázeji a rychleji než děti pocházející z jazykově zcela odlišných zemí (Barma, Vietnam, Afghánistán apod.). Častým fenoménem u dětí, které se učí novému jazyku, je tzv. tiché období (silent period), kdy se dítě velmi ostýchá komunikovat v neznámém jazyce a jazyková bariéra se tím značně prohlubuje. Problémem je, že toto tiché období může trvat i několik týdnů i měsíců. Rychlost osvojení jazyka však ovlivňují i jiné faktory, např. podpora rodinného prostředí, poruchy učení nebo nadání učit se cizí jazyky (META, 2010c). Jazykové problémy mohou vést k podceňování vzdělanostní a inteligenční úrovně dítěte. Tyto děti často mají požadované znalosti, ale nedokážou je využít. To znamená, že žáci, kteří nemluví dobře česky, mohou odpověď na učitelovu otázku znát, ale raději situaci řeší mlčením a předstíráním neznalosti, protože se ostýchají odpovědět a chtějí předejít trapné a nepříjemné situaci z důvodu výsměchu ze strany spolužáků (Pasch et al., 1998). S jazykovou bariérou souvisí další problémy, se kterými se dítě při vyučování a následné klasifikaci setkává. Dokončení zkoušek ve stanoveném časovém limitu může být pro žáka nemožné. Proto je důležité, aby učitel volil takové způsoby hodnocení, které jsou pro žáka-cizince co nejméně obtížné. Učitel by se měl vyvarovat např. testům s výběrovými odpověďmi, které mohou být pro cizince značně náročné kvůli jemným jazykovým odstínům každé odpovědi, které u horší znalosti jazyka mohou úplně splývat. Pokud učitel volí alternativní organizaci výuky (např. skupinová, kooperativní, projektová výuka), musí brát ohled na snížené komunikační dovednosti takto znevýhodněných dětí. Spolupráce v týmu s ostatními žáky nebo studenty v projektové skupině totiž vyžaduje dobré ústní jazykové schopnosti. Pro dítě pak neschopnost vyjádřit své znalosti nebo názor může být velmi frustrující a deprimující. Z těchto důvodů je důležitá značná a systematická podpora výuky jazyka dětí-uprchlíků. Tady však narážíme na výrazné nedostatky státní podpory v této oblasti. Přetrvávajícím problémem je chybějící nabídka jazykové výuky dětem do 16 let (mino bezplatnou základní jazykovou přípravu, která je dočasná) v rámci Státního integračního programu, který garantuje kurzy českého jazyka všem osobám, kterým je na území ČR udělena mezinárodní ochrana bez rozdílu věku. Problematikou výuky českého jazyka se podrobněji zabývá kapitola 7. Je zřejmé, že pokud zcela nefunguje podpora ze strany státu, je nutné hledat jiné způsoby, jak pomáhat uprchlickým dětem s výukou češtiny. Jedním z řešení jsou volitelné předměty na školách. Díky možnosti utvářet vlastní Školní vzdělávací program a tím reagovat na konkrétní potřeby

33


jednotlivých škol, je možnost zařazení českého jazyka jako cizího jazyka do osnov dané školy a tím pokrýt požadavky ze strany dětí-cizinců (META, 2009b). Dalším z řešení je doučování češtiny, které může realizovat učitel v odpoledních hodinách po vyučování. Povinností školy není žáka-cizince ze třetích zemí (netýká se azylantů ani žadatelů o mezinárodní ochranu) doučovat, ale bez znalosti českého jazyka není možnost se dále vzdělávat. Z toho důvodu je co nejrychlejší osvojení českého jazyka velice důležité. Důležité je, že škola může získat dotace z rozvojového programu MŠMT ČR a tím finančně podporovat učitele v doučování dětí-cizinců (Bačáková, 2010a). Alternativou v doučování je tzv. tutoring dobrovolníků. „…Škola si může vytvořit svůj dobrovolnický program, kdy osloví případné zájemce o dobrovolnickou činnost ze strany starších nebo bývalých žáků školy, studentů pedagogických škol nebo rodičů (i cizinců)…“ (META, 2009b). Druhou možností je oslovení neziskové organizace, které již tento program realizují. Další eventualitou je asistent pedagoga, přičemž na zřízení této pozice je možnost získat prostředky z rozvojového programu MŠMT ČR, rozpočtu kraje nebo z Operačního programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost (OP VK). Zejména, pokud je na jedné škole více žáků s podobnými vzdělávacími potřebami, kteří díky své jazykové bariéře nezvládají učivo, má ředitel školy možnost vytvořit tento institut (META, 2009c). Asistent pomáhá při integraci dětí do společnosti a zvládání obtížného učiva v cizím jazyce. V ideálním případě je asistent pedagoga stejné národnosti nebo ovládá stejný jazyk jako dítě-uprchlík. Rozsáhlé zahraniční studie naznačují, že význam asistenta pedagoga je pro děti-uprchlíky obrovský. Děti v těchto výzkumech vypovídají, že se v přítomnosti takového pedagoga cítí bezpečněji a jeho přítomnost napomáhá také vyrovnat se s příchodem do cizí školy v cizí zemi (Hek, 2005). Cizině je taková praxe zcela běžná a velmi podporovaná. Děti jsou méně frustrované a dosahují znatelných úspěchů ve škole. Pro žáky se speciálními vzdělávacími potřebami by měly být vytvářeny tzv. individuální vzdělávací plány (IVP). Z toho vyplývá, že žák-uprchlík má nárok využívat tohoto nástroje individuální výuky. S vypracováním IVP mají pomoci pedagogicko-psychologické poradny (PPP). Tyto poradny mají také za úkol IVP schvalovat, monitorovat naplňování IVP a vyhodnocovat výsledky. Pokud si škola tyto plány vypracovává sama bez podpory PPP, pak nemá žák nárok na hodinu individualizované podpory týdně, která je finančně dotovaná státem. Školy by tak v zájmu znevýhodněných žáků měly s PPP spolupracovat. Realita je však často bohužel opačná (Bačáková, 2010a).

34


5.3.2 Kulturní šok Obecným problémem, se kterým se potýkají všichni cizinci v nové zemi, je odlišnost kultur a s tím spojený jev „kulturního šoku“. Odlišný etnický nebo národnostní původ s sebou přináší také odlišné zvyky, obyčeje, tradice, normy a hodnoty, ale také vzorce chování a neverbální komunikace. Kulturní šok se projevuje pocity dezorientace, stresu a úzkosti, jež prožívají lidé vstupující do neznámého kulturního prostředí. Je způsoben obzvláště nepředvídatelnými, překvapujícími zjištěními, která vyplývají z kontaktu s neznámou kulturou. Tento stav může trvat několik dní až měsíců (Ivanovová, Břichňáčová 2006). „…Příkladem může být neverbální komunikace Vietnamců. V jejich kultuře je zvykem, že když je někdo kárán, tak se usmívá28. To může být v naší kultuře interpretováno jako projev drzosti a podle toho na takového jedince můžeme zpětně reagovat podrážděně…“ (Čápová, Marxtová, 2006). Kulturní šok byl popsán již v roce 1960. Jedná se o přirozenou adaptační reakci na cizí kulturu a má několik fází (Ivanovová, Břichňáčová, 2006): 1. Nadšení • Euforie, vše je nové, lákavé. Vnímáme pouze povrchní znaky kultury. Vniřní monolog, bez komunikace s kulturou. Člověk je vnějším pozorovatelem. 2. Frustrace • Vystřízlivění..Frustrace z neporozumění, psychické vyčerpání. Člověk začíná kritizovat a odsuzovat v porovnání s původní kulturou. Frustrace může přerůst v depresi a návrat zpět do vlasti. 3. Obrat • Člověk si už prošel oběma extrémy (euforií i frustrací), směřuje ke středu mezi oba oxtrémy. Přichází první úspěchy. 4. Přizpůsobení • Prostředí než už tak nepřátelské, člověk začíná více pronikat pod povrch věcí, začíná více komunikovat s místními lidmi a začíná realisticky vnímat jejich kladné i záporné vlastnosti. 5. Návrat • Nové potíže přizpůsobení se vlastní kultuře. Člověk opět má tendenci vidět nyní svoji kulturu velmi kriticky. Délka trvání přizpůsobení závisí na délce pobytu a na síle prožitku od dní až po celý život.

V případě uprchlíků nebo žadatelů o mezinárodní ochranu je situace komplikovanější. Tito lidé se nemohou v případě špatné adaptace volně rozhodnout, že se vrátí do své země původu. Intenzita kulturního šoku je zcela individuální u každého jedince. Některé děti mohou být pouze rozladěné, jiné mohou trpět vážnějšími psychickými potížemi. Existuje mnoho faktorů, které mohou intenzitu kulturního šoku ovlivňovat. Jsou jimi např. délka trvání pobytu, podobnost nové a původní společnosti a kultury, psychický stav a zdraví dítěte, typ osobnosti, předchozí zkušenosti s pobytem v cizí zemi a na míře znalosti cizího jazyka (Čápová, Marxtová, 2006). 28

Jedná se o vyjádření jisté formy omluvy, popřípadě tím dává Vietnamec najevo, že zcela nerozumí sdělení.

35


5.3.3 Postraumatická stresová porucha „…Posttraumatická stresová porucha je opožděná reakce na nějakou traumatizující událost, která by pravděpodobně způsobila hluboké rozrušení téměř u kohokoli. Někdy se může objevit až půl roku po události. Typické je pro ni znovuprožívání traumatu v podobě vzpomínek, snů a nočních můr…“ (Čápová, Marxtová, 2006). Důsledky jsou individuální v závislosti na osobnosti dítěte, jeho psychickém stavu a síle prožitku. Několik studií potvrdilo, že v populaci dětí a adolescentů z řad uprchlíků se vyskytuje vysoká prevalence posttraumatické stresové poruchy (Lustig et al, 2004 Pynoos, Kinzie, Gardon, 2001 Thomas, Lau, 2002). Dítě trpící takovou poruchou může být odtažité od ostatních lidí, apatické, mohou se dostavit deprese, poruchy chování nebo vyhýbání se situacím připomínajícím trauma. Dále se můžou objevit problémy se spánkem (včetně nočních můr a běsů), podrážděnost, návaly hněvu nebo poruchy soustředění (Montgomery, 2010 Čápová, Marxtová, 2006). Uprchlíci, kteří přijdou do hostitelské země, utíkají ze své země často za velmi dramatických podmínek (např. válečné konflikty29, pronásledování atd.) a posttraumatická stresová situace se může u mnohých z nich dříve nebo později projevit. Podle nedávných průzkumů trpí posttraumatickou stresovou poruchou až 11 % všech dětí-uprchlíků (Fazel, Wheeler, Danesh, 2005). Při výzkumu, který se uskutečnil v Kanadě, bylo zkoumáno 203 adolescentních uprchlíků z 35 zemí světa a výsledky ukazují, že určitou formou psychopatologie trpí 21 % dotazovaných uprchlíků. Z nichž 13 % trpělo nadměrnou úzkostí, 5 % silnými depresemi a 6 % poruchami chovní (Tousignant et al, 1999). Mnoho vzdělávacích institucí bohužel do dnešní doby neprošlo žádným školením, které by jim a jejich pedagogům umožnilo identifikovat a diagnostikovat žáky s těžkými psychologickými traumaty v důsledku odchodu z vlastní země, ztráty blízkých, válečných konfliktů nebo pobytech v uprchlických táborech. Někteří učitelé také postrádají základní znalosti o jazykových, kulturních a vzdělávacích zkušenostech žáků-uprchlíků (OFSTED, 2003). Proto je nesmírně důležité podporovat další vzdělávání pedagogů v oblasti výchovy a vzdělávání dětí-cizinců obecně.

5.3.4

Zařazování žáků-uprchlíků do ročníků v rámci ZŠ

Dle Pokynu Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR ke vzdělávání cizinců v základních školách, středních školách a vyšších odborných školách, včetně speciálních škol v České republice, by se mělo při zařazování dítěte-cizince do ročníku zohledňovat jeho dosavadní dosažené vzdělání a úroveň znalosti českého jazyka. V případě uprchlíků a žadatelů o mezinárodní ochranu je nezbytně nutné brát v potaz, že rodiče dítěte mnohdy nejsou schopni ze zřejmých důvodů dodat Podle výzkumu 38 Afghánských uprchlíků ve věku 12-24 žijících nyní v USA bylo 11 % postiženo posttraumatickou stresovou poruchou a 29 % trpělo závažnými depresemi. Se zvyšujícím se věkem riziko těchto psychických poruch rostlo (Mghir et al, 1995). Ve studii 95 8-13letých Bosenských uprchlíků v Řecku 47 % trpělo depresemi a 29 % posttraumatickou stresovou poruchou (Papageorgiou et al, 2000). 29

36


osvědčení o dosaženém vzdělání ze země původu a zároveň, stejně jako u ostatních cizinců, jim jazyková bariéra brání v prokázání úrovně znalostí (META, 2009e). Snahou úřadů by mělo být zařadit dítě tak, aby před 17. rokem věku dokončilo povinnou školní docházku. Tato praxe však není vždy dodržována. „…Bez potřebné znalosti jazyka hostitelské země jsou starší děti často nuceny navštěvovat nižší školní ročníky, než jaké by odpovídaly jejich věku, intelektuálnímu rozvoji nebo potřebám – a tato situace vede k jejich stigmatizaci a další marginalizaci…“ (UNHCR, 2009c). Jak vyplývá z výzkumu UNHCR ČR, který probíhal mezi lety 2009–10 ve vybraných školách v České republice, závažným problémem je právě nevhodné zařazování dětí-uprchlíků do tříd základních škol. Toto zařazení neodpovídá jejich dosaženému vzdělání, věku a ani nezohledňuje sociální, psychologické a kognitivní potřeby nezbytné pro jejich budoucí vývoj (Bačáková, 2010a). Žáci-uprchlíci se v takových třídách necítí dobře a je ohroženo získání základního vzdělání, jelikož žáci budou muset školu z věkových důvodů opustit dříve. Další možnosti vzdělávání nebo uplatnění na trhu práce jsou pak minimální a komplikované. Bačáková (2010) ve své studii pro UNHRC ČR uvádí několik případů nevhodně zařazených dětí-uprchlíků do tříd: „…Jedním z nejzávažnějších problémů je příklad sedmnáctiletého mladíka v 5. třídě ZŠ (…) mladík bude nucen ve školním roce 2010/2011 základní školu opustit, aniž by získal základní vzdělání (…) vedení mladíkovy školy si ovšem za chlapcovým zařazením do ročníku stojí a není možné, aby chlapec postoupil do vyššího ročníku…“ Možností pro tyto mladé lidi je pak absolvování kurzů pro dodatečné získání základního vzdělání (podle vyhlášky č. 48/2005 Sb.). Jde o tzv. vzdělávání druhé šance, které však bohužel nejsou v ČR ve srovnání se západní Evropou příliš rozšířené. 5.3.5

Spolupráce školy a rodiny a informovanost rodičů

Zapojení rodičů-uprchlíků do vzdělávání svých dětí je zcela důležitý prvek pro úspěch dítěte ve škole. Bohužel, mnoho těchto rodičů se setkává s obtížemi jazykové nebo kulturní povahy při komunikace se školním zařízením (EACEA P9 Eurydice, 2009 Vincent, Warren, 1998). Důležitost silných vazeb mezi školou a rodiči a potřebu zapojení rodičů do činnosti školy zdůrazňuje řada zahraničních autorů, kteří se shodují, že rozvoj těchto vazeb má významný vliv na žáka a jeho působení ve škole (Beard, Bradely, 2001 Vincent, Warren, 1998). Komunikace mezi školou a rodiči ve většině případů probíhá přes samotné děti-uprchlíky, kteří doma tlumočí zprávy a informace ze školy. Podle výzkumu UNHCR ČR z let 2009–2010 byly z 10 zkoumaných rodin v osobním kontaktu pouze dvě rodiny, některé školy se dokonce s rodiči dětí-uprchlíků osobně nikdy nesetkaly. Jak doplňuje Bačáková, „…školy tuto praxi vysvětlují tím, že žáci jsou zcela bezproblémoví, a není proto třeba rodiče nikterak kontaktovat. Dalším důvodem je pak přetrvávající nedostatečná jazyková znalost rodičů…“ (Bačáková, 2010a). Tlumočení, jako možný prostředek dorozumívání mezi rodiči a školou, je v České republice využíván pouze v omezených případech. Důvodem je značná finanční

37


zátěž. Je nutno podotknout, že informovanost škol o možnosti tlumočení přes telefon je minimální, i přes to, že je tento způsob finančně i logisticky méně náročný. Jak ale upozorňuje UNHCR v některých zemích pedagogům zcela chybí odborné znalosti nezbytné pro práci s etnicky různorodou skupinou žáků nebo dětí s jiným mateřským jazykem, než je jazyk dané země (UNHCR, 2009c). Chybí informace o tom, kolik let školní docházky žák-uprchlík absolvovat ve své zemi původu, jaká je jeho současná rodinná situace nebo jaké události, které mají přímý vliv na psychiku a vývoj, předcházely příchodu dítěte do hostitelské země (Appa, 2005). „…V případech, kdy jsou zaměstnáváni zkušení učitelé, zase školy často nemají přístup ke specializovaným vzdělávacím zdrojům nebo zvláštní finanční pomoci nutné pro podporu zapojení těchto dětí do školních aktivit nebo začlenění diverzity jako důležité součásti školních osnov…“ (UNHCR, 2009c). 5.3.6

Sociální sítě a sociální vyloučení dětí-uprchlíků

Mladí uprchlíci a žadatelé o mezinárodní ochranu jsou často označováni za klíčovou skupinu osob, které jsou ohroženy sociálním vyloučením, jenž zahrnuje mnohonásobné problémy spojené s materiální chudobou, špatnou kvalitou bydlení, diskriminací a problémy přístupu ke zdravotní péči, vzdělání a sociálním službám (Duke, Sales, Gregory, 1999 Bloch, 2000 Zetter et al, 2002 Schellekens, 2001 Geddes, 2003 Hek, 2005). V těchto případech je nutná podpora k vytváření nových sociálních sítí pro tyto znevýhodněné skupiny jako boj proti sociálnímu vyloučení a zároveň jako nástroj integrace do majoritní společnosti (Beirens et al., 2007). Vytváření a posilování sociálních sítí, které jsou slabé díky nedostatečným vazbám na většinovou společnost, také podporuje vědomí vlastní identity, sebeúcty a odvahu bojovat proti časté izolaci těchto dětí nebo mladých uprchlíků (Richman, 1998). Podle výzkumu UNHCR ČR v období 2009–2010 bylo ve sledovaných případech zjištěno, že děti-uprchlíci jsou ve školním prostředí výrazně izolováni, straní se kolektivu a nemají přátele. Jak dodává Bačáková, „…příčinou mohou být i kulturní rozdíly či přirozená uzavřenost dětí (…) jeden z žáků vyjádřil názor, že by se rád vrátil do Barmy namísto života v České republice…“ (Bačáková, 2010a). Se sociálními sítěmi souvisí také informace. Cizincům obecně na našem území mohou chybět potřebné i užitečné informace30 a přístup k nim se může stát jednou z bariér, které musejí čelit. Člověk, který vyrostl v dané zemi, je obklopen určitým informačním rozsahem, který je potřeba u migrantů uměle formovat. K tomu je nezbytné vytvářet a prohlubovat kontakty v rámci sociální sítě, ať už mezi majoritní společností, nebo mezi přistěhovalci navzájem (META, 2009d). Přístup k sociálním sítím se jeví jako důležitý prvek dlouhodobé integrace imigrantů, kteří mohou trpět izolovaností od většinové společnosti kvůli jazyku, kultuře a jiným bariérám (Kao, 2004 Pallon et 30

Např. informace o fungování a organizaci českého školství, právech a povinnostech žáků a rodičů apod.

38


al, 2001). Jak dodává Kao, rodiče, kteří mají problém porozumět vzdělávacímu systému nové země, komunikovat s profesionálními zaměstnanci školy nebo s celkovým přístupem ke vzdělání, mohou těchto sociálních sítí využít k překování těchto bariér (Kao, 2004).

5.4

Doporučení pro oblast vzdělávání dětí a mládeže z řad uprchlíků

UNHCR ve svých publikacích Přesídlování uprchlíků: Mezinárodní příručka pro přijímání uprchlíků a jejich integraci (Refugee Resettlement. An International Handbook to Guide Reception and Integration) (UNHCR, 2002) a Strategie a aktivity týkající se uprchlických dětí (Strategy and Activities concerning Refugee Children) (UNHCR, 2005) doporučuje řadu opatření, kterými by se měla vláda a ostatní subjekty činné v oblasti vzdělávání dětí a mládeže z řad uprchlíků, řídit. Dětem a uprchlickým rodinám by měl stát neprodleně po započetí azylového řízení i po jeho skončení poskytnout cílenou a specializovanou pomoc. Tato pomoc by měla být zaměřena především na řešení vzdělávacích, psychologických, sociálních a dalších specifických potřeb. V oblasti vzdělávací by mělo být cílem pomoci dětem-uprchlíků přizpůsobit se vzdělávacímu systému přijímající země, získat jazykové dovednosti a eliminovat následky případně přerušeného vzdělávacího procesu nebo intelektuálního či vývojového opoždění, který byl zapříčiněn zkušenostmi z útěku a pobytu v nové zemi. Školám, kde jsou zapsány děti-uprchlíci nebo děti z řad žadatelů o mezinárodní ochranu, by mělo být zváženo poskytnutí dodatečných finančních prostředků (ve formě zvláštních grantů) na pokrytí zvláštních nákladů, které souvisí s výukou takto specificky znevýhodněných dětí. V oblasti přijímací a integrační služby by měla přijímající země především zohledňovat situaci dětí a jejich psychologické, vzdělávací a jiné zvláštní potřeby. Dále je důležité omezení opakovaného stěhování rodin žadatelů o mezinárodní ochranu s dětmi školního věku, není-li to bezpodmínečně nutné. Druhou oblastí je přístup ke vzdělání dětí a mládeže z řad uprchlíků, kde stěžejním opatřením je zavádění zvláštních jazykových a orientační kurzů, které by připravily děti-uprchlíky nebo žadatele o mezinárodní ochranu na bezproblémové a komplexní zapojení do všeobecné vzdělávací soustavy ČR, a které by byly schopny poskytnout těmto lidem relevantní informace o sociálních a kulturních strukturách naší země. Dostupnost těchto programů by měla být okamžitě po příjezdu do azylové země. Podle charakteru systému dané země by takové programy či kurzy mohly fungovat nezávisle na běžných službách nebo jako součást operativně se měnících opatření, v rámci kterých si mohou děti a mladí lidé z řad uprchlíků rozdělit svůj čas mezi všeobecné a cílené vzdělávací aktivity. Zásadním opatřením je poskytovat dětem-uprchlíkům dostatečnou a efektivní pomoc ve třídě, aby se zabránilo předčasnému ukončení školní docházky a byly uspokojeny zvláštní vzdělávací potřeby těchto dětí. Významným pomocníkem je zavedení institutu asistenta pedagoga ve třídách, kde jsou takové děti přítomny. V předškolním

39


vzdělávání je zapotřebí zaručit malým dětem přístup do mateřských škol neprodleně po příjezdu do země a zajistit tak rychlejší adaptaci dítěte na nové sociální a kulturní prostředí. Důležitá je také podpora mimoškolních volnočasových aktivit (rekreační, sportovní, herní a kulturní kroužky). Přijetí cílených opatření v oblasti vzdělávání a výuky pro mladé uprchlíky, kteří brzy dosáhnou nebo již dosáhli zletilosti, včetně přístupu ke grantům a stipendiím, která jim umožní dokončit studium nebo získat potřebná osvědčení. A v neposlední řadě je nutné zavést systém na podporu průběžného pedagogického výzkumu v oblasti vzdělávání dětí z řad uprchlíků a monitorovat realizaci mezikulturních pedagogických programů, včetně způsobu využití těchto prostředků všemi vzdělávacími institucemi s různorodou populací studentů. Další doporučení (autorky): Doporučení (1): Zvýšená jazyková příprava v rámci SIP, která by se ze zákona měla týkat bezpodmínečně všech osob, jež na našem území požívají mezinárodní ochrnay bez rozdílu věku. Děti by tuto přípravu měly v nejlepším případě obsolvovat na základní nebo střední škole, kterou navštěvují, a neměla by se na ně dále vztahovat vyjímka, která kurzy českého jazyka v rámci SIP nevztahuje na děti do věku 16 let. Doporučení (2): Organizovat zvláštní školení pro pedagogický personál, který přímo pracuje nebo spolupracuje s různorodými skupinami žáků a vypracovat osnovy a výukové materiály zohledňující kulturní rozdíly mezi cizinci a majoritní společností. V rámci vzdělávacích programů, seminářů nebo workshopů (např. jako součást dalšího vzdělávání učitelů) školit pedagogický personál v otázkách diagnostiky a zacházení s dětmi, které prošly stresovými a traumatickými situacemi. Doporučení (3): Se souhlasem rodičů vypracovávat dětem a mladým lidem individuální integrační a vzdělávací plány a zajistit tak podporu v sociální oblasti a v oblasti vzdělání, kterou tyto znevýhodněné skupiny dětí nezbytně potřebují. Těmito způsoby lze rodiny-uprchlíky odkázat na kompetentní vzdělávací, oddychové a rekreační služby nebo služby péče o děti. Doporučení (4): Vytváření informačních letáků a brožur v jazyce dítěte-uprchlíka, kde jsou shrnuty základní informace o vzdělávacím a školském systému v ČR (např. povinná školní docházka, organizace školního roku, povinnosti dětí i rodičů, pomůcky, družina, školní jídelna, financování atd.).

40


Doporučení (5): Velmi důležitá je podpora volnočasových aktivit a vytváření příznivého klimatu ve třídách i celých školách, které děti-uprchlíci navštěvují. Tato neformální setkávání mají na integraci uprchlíků mnohem příznivější vliv než klasická školní docházka. Doporučení (6): V hodinách by neměla chybět multikulturní výchova, která napomáhá dětem i učitelům pochopit, z jakého prostředí uprchlíci přicházejí, jaké mají zvyky, tradice, kulturu i dějiny. Tyto besedy mohou zlepšit vztahy mezi spolužáky, rodiči i učiteli navzájem. Důležitá je také vzájemná spolupráce škol, ve kterých jsou umístěny děti z řad uprchlíků, např. prostřednictvím vzdělávacích programů nebo projektů. Zajímavá možnost je i spolupráce mezi samotnými žáky (jak majoritními tak minoritními) v rámci meziškolních projektových výuk a seminářů. Doporučení (7): Vytvoření role žáka-patrona nebo skupiny žáků-patronů, kteří pomáhají žákoviuprchlíkovi v počáteční orientaci ve škole a mohou mu pomáhat i v problémových situacích. Dítěuprchlík se tak ve škole cítí jistěji a ví, že se může v případě potřeby na někoho obrátit. Doporučení (8): Podpořit rozvoj programů, které se zaměřují na zvyšování gramotnosti. Tyto programy či kurzy pro mladé nebo dospělé uprchlíky bez základního vzdělání mohou být prováděny specializovanými vzdělávacími institucemi nebo neziskovými organizacemi. Nesmírně důležité je také rozvíjet a propagovat kurzy tzv. druhé šance, ve kterých ČR zaostává za ostatními západoevropskými zeměmi. Doporučení (9): Zařazování dětí-uprchlíků do tříd základních škol by nemělo být pouze odrazem jejich jazykové úrovně v českém jazyce. Škola by měla brát ohled na budoucnost dítěte a jeho další vzdělávací možnosti, pokud nedojde k naplnění povinné školní docházky z důvodu překročení věkové hranice. Je nezbytné, aby školy využívaly služeb tzv. Center podpory inkluzívního vzdělávání, které můžou pomoci s kvalitní diagnostikou dítěte a zabránit tak nevhodnému zařazení dítěte do ročníku.

41

Uznáv ání zahraničního v zdělání uprchlíků 42

6. UZNÁVÁNÍ ZAHRANIČNÍHO VZDĚLÁNÍ UPRCHLÍKŮ Většina legálních migrantů, kteří přicházejí do České republiky za prací, dosáhla ve své zemi původu určitého stupně vzdělání. Stejně tak je tomu i u osob, které na našem území požívají mezinárodní ochrany. Jak bylo uvedeno v předchozí kapitole, počet azylantů na našem území není zanedbatelný, a to ani z hlediska využití na zdejším trhu práce. Zásadním momentem pro azylanty (a cizince obecně) se tak stává proces, který vede k uznání zahraničního vzdělání v přijímající zemi. Bez uznání předchozího vzdělání, které dokládá odpovídajícím vysvědčením, diplomem, popřípadě certifikátem, se nemůže azylant ucházet o kvalifikovaná pracovní místa a je mu také znemožněn přístup k dalšímu vzdělávání. To může v důsledku způsobit problémy při procesu integrace do nové společnosti. Významné tituly a diplomy mohou značně pozitivně ovlivňovat status takových azylantů v často uzavřené české společnosti. Mezi podstatné životní situace spojené s pobytem na území jiného než vlastního státu tak patří zajištění si uznání dosaženého vzdělání. Přesto samotné institucionální uznání vzdělání nemusí být jedinou překážkou, která může uprchlíka potkat při snaze získat vyšší vzdělání nebo kvalifikované zaměstnání za území ČR. Přinejmenším bude obtížné vyrovnat se s jazykovou bariérou a sociokulturními rozdíly obyvatel země poskytující danému cizinci azyl. 6.1

Vymezení pojmů

V České republice je užíváno několik označení pro posuzování úrovně dosaženého vzdělání ze země původu a přiznání rovnocennosti s tím souvisejících dokladů. Pokud se azylant rozhodne nechat si vystavit potvrzení na doklady o ukončení vzdělání, které odpovídá základnímu, střednímu nebo vyššímu odbornému vzdělání v České republice, pak se jedná o proces „nostrifikace“31 (uznání platnosti zahraničního vysvědčení v ČR) anebo o „uznání rovnocennosti zahraničního vysvědčení v ČR“ (Portál VS, 2009). S odlišným postupem, se kterým se může azylant setkat, nastává v případě, že žádá o uznání vysokoškolského diplomu. V takové situaci podává žádost o „uznání vysokoškolského vzdělání a kvalifikace“ (dále jen „uznání vysokoškolského vzdělání“). Vysokoškolský zákon na rozdíl od školského zákona výslovně nerozlišuje uznávání rovnocennosti a uznávání platnosti dokladu o vzdělání jako dvě odlišné procedury uznávání vzdělání. V tomto případě je při uznání vzdělání vydán doklad o uznání vysokoškolského vzdělání a kvalifikace v České republice (Radostný,

31

Z latinského nostro (naše) a ficatio (činnost), tedy činnost směřující k tomu, aby se objekt činnosti stal naším.

Uznáv ání zahraničního v zdělání uprchlíků

2009). Osoby s platnými doklady o dosaženém vzdělání jsou často zvýhodňovány oproti uchazečům, kteří jimi nedisponují a mají nárok na vyplývající výhody s tím spojené. ZŠ, SŠ, VOŠ • uznání platnosti zahraničního vysvědčení v ČR (nostrifikace) • uznání rovnocenosti zahraničního vysvědčení v ČR VŠ • uznání vysokoškolského vzdělání a kvalifikace

Obrázek 1 Posuzování úrovně zahraničního vzdělání

6.2 Právní zakotvení Podle výše uvedeného existují jisté rozdíly při uznávání vzdělání mezi jednotlivými stupni vzdělání. Nostrifikace i uznávání vysokoškolského vzdělání a kvalifikace jsou upravovány odlišnými zákony a nejsou tedy obsaženy v jednotném zákoně. 6.2.1

Základní, střední a vyšší odborné školství

Tyto stupně vzdělání upravuje § 108 zákona č. 561/2004 Sb. o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání, ve znění pozdějších předpisů (školský zákon) a prováděcí vyhláška č. 12/2005 Sb. o podmínkách uznání rovnocennosti a nostrifikace vysvědčení vydaných zahraničními školami Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. Tyto ani jiné směrnice přitom nerozlišují záměr, pro který k nostrifikaci dochází, zda jde o uznání z důvodu dalšího studia či výkonu zaměstnání. Jak už bylo zmíněno v předchozí kapitole, školský zákon rozeznává dva možné postupy při uznávání základního, středního a vyššího odborného vzdělání, a to nostrifikaci32 a uznání rovnocennosti. 

Pokud existuje mezinárodní smlouva s daným státem o uznávání rovnocennosti dokladů o dosaženém vzdělání, jimiž je Česká republika vázána, potom je vydáno osvědčení o rovnocennosti zahraničního dokladu o dosažení vzdělání.



V případě, že Česká republika není vázána mezinárodní smlouvou o uznávání rovnocennosti dokladů o vzdělání se zemí, kde je zahraniční škola zřízena a uznána, je potřeba nostrifikace dokladů a je vydáno rozhodnutí o uznání platnosti zahraničního vysvědčení, jehož součástí je tzv. nostrifikační doložka (MŠMT, 2006).

32

Nostrifikaci nepodléhají odborné kurzy (např. masér, pedikérka, svářeč apod.) získané v zahraničí, jelikož nedeklarují stupeň dosaženého vzdělání (MZV ČR, 2010).

43

Uznávání zahraničního v zdělání uprchlíků

V případě nostrifikace může dojít k situaci, kdy je žádost zamítnuta „…z důvodu, že obsah a rozsah vzdělání v zahraniční škole se v porovnání se srovnatelným rámcovým vzdělávacím programem v České republice výrazně odlišuje. Pokud se obsah a rozsah vzdělání v zahraniční škole odlišuje pouze zčásti nebo ze zahraničního vysvědčení, není patrný obsah a rozsah vyučovacích předmětů, nařídí krajský úřad nostrifikační zkoušku33. Žádost bude krajským úřadem zamítnuta, pokud žadatel nevykoná nostrifikační zkoušku úspěšně. Žadatel, který není státním občanem České republiky, nekoná nostrifikační zkoušku z předmětu český jazyk a literatura…“ (školský zákon). 6.2.2

Vysoké školství

Praxe v oblasti vysokého školství je poněkud odlišná. Opírá se o § 89, § 90, § 105 a § 106 zákona č. 111/1998 Sb. o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů34 (zákon o vysokých školách), mezinárodní úmluvy o uznávání rovnocennosti dokladů o vzdělávání a úmluvu o uznávání kvalifikací ve vysokém školství (tzv. „Lisabonská úmluva“). Při uznávání akademické kvalifikace získané v zahraničí (vysokoškolských diplomů) se postupuje odlišně

podle

toho,

zda

Česká

republika sjednala bilaterální dohodu

o uznávání

rovnocennosti dokladů o vzdělání a dokladů o vědeckých hodnostech a akademických titulech (tzv. „ekvivalenční dohodu") se zemí, v níž je zahraniční vysoká škola, která vydala doklad o vzdělání, zřízena a uznána (MŠMT ČR, 2006). Česká republika má k roku 2010 uzavřeny takové smlouvy s Maďarskem, Polskem, Slovenskem, Slovinskem a SRN (ESIPA, 2010). ZŠ, SŠ, VOŠ • § 108 zákona č. 561/2004 Sb. (školský zákon) • prováděcí vyhláška č. 12/2005 Sb. MŠMT VŠ • § 89, § 90, § 105 a § 106 zákona č. 111/1998 Sb. (zákon o vysokých školách) • mezinárodní úmluvy o uznávání rovnocennosti dokladů o vzdělávání • Lisabonská úmluva o uznávání kvalifikací ve vysokém školství • zákon č. 500/2004 Sb., správní řád

Obrázek 2 Právní rámec uznávání vzdělání v ČR

Podmínky její organizace upravuje výše uvedená vyhláška MŠMT (součástí nostrifikační zkoušky může být i zkouška praktická, koná se zpravidla v českém jazyce, po domluvě i v jazyce jiném, pokud tím není dotčen účel zkoušky (např. pokud cizinec žádá o uznání dosaženého vzdělání pro účely pokračování ve studiu, které bude probíhat vcizím jazyce), termín, místo konání i obsah zkoušky je určován krajským úřadem, zkouška se koná před min. tří člennou komisí, která rozhoduje většinovým hlasováním). 34 Změny provedeny zákonem č. 210/2000 Sb., zákonem č. 147/2001 Sb., zákonem č.362/2003 Sb., zákonem č. 96/2004 Sb., zákonem č. 121/2004 Sb., zákonem č. 436/2004 Sb., zákonem č. 473/2004 Sb., zákonem č. 562/2004 Sb., zákonem č. 342/2005 Sb., zákonem č. 552/2005 Sb., zákonem č. 161/2006 Sb., zákonem č. 165/2006 sb. a zákonem č. 310/2006 Sb. 33

44


U vysokoškolských diplomů se k přezkoušení téměř nepřistupuje, jak je tomu u vzdělání středoškolského. Dochází pouze k porovnání požadovaného oboru s ekvivalentním akreditovaným oborem v České republice. Pokud se obory vzájemně příliš liší, žádost je většinou zamítnuta. Pokud se obsah srovnávaných oborů shoduje, žadateli je vydáno osvědčení (viz předchozí kapitola). Problém nastává, pokud se určitý obor na českých vysokých školách nevyučuje. Jiným případem je situace, kdy zahraniční obor sice existuje, ale v české podobě má příliš mnoho odlišných předmětů, a proto nemůže být vysokou školou akceptován (Radostný, 2009). Obsahem školského i vysokoškolského zákona jsou jak samotné podmínky, které musejí být při procesu uznávání vzdělání splněny, tak i postup, který tomuto uznání předchází (institucionální zajištění, lhůty, formální požadavky apod.). Pokud tyto předpisy některé procesní otázky neupravují, aplikují se zásady obsažené ve správním řádu35 (Studený, 2008) Podle oslovených zástupců neziskových organizací, kteří pracují s migranty, je legislativní systém sestaven vcelku srozumitelně a čitelně. Nostrifikace základního a středoškolského vzdělání se zdá být obecně jednodušší, větší komplikace pak nastávají spíše u uznávání vzdělání vysokoškolského na všech jeho stupních.

6.3 Institucionální zajištění 6.3.1

Základní, střední a vyšší odborné školství

Uznávání základního, středního a vyššího odborného vzdělání mají v kompetenci odbory školství krajských úřadů příslušných místům bydliště žadatele. V případě bydliště na území města Prahy se vyřizují žádosti o nostrifikaci na Magistrátu hlavního města Prahy. Některé případy jsou však v pravomoci ministerstev. MŠMT rozhoduje o nostrifikaci zahraničního vysvědčení, které bylo vydáno zahraniční školou se vzdělávacím programem, který je uskutečňován po dohodě s MŠMT, zatím co Ministerstvo vnitra rozhoduje o nostrifikaci a vydává osvědčení o uznání rovnocennosti v oblasti působení policie a požární ochrany (MZV ČR, 2010). 6.3.2

Vysoké školství

V případě ověřování vysokoškolského diplomu mohou nastat dvě situace. V první situaci, uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání doloženého vysokoškolským zahraničním diplomem, rozhodují ústřední orgány státní správy, tzn. ministerstva. Jedná-li se o uznání vzdělání vyplývající z bilaterálních mezinárodních smluv o vzájemném uznávání dokladů, které má Česká republika uzavřené s Maďarskem, Polskem, Slovenskem a Slovinskem, pak držitelé dokladů o vzdělání z těchto zemí mohou tyto doklady přímo používat na území České republiky, aniž by bylo nutné 35

zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů


požadovat osvědčení o uznání vzdělání od vysoké školy nebo Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy36. V případě Německa je situace jiná. V bilaterální dohodě je uvedena nutnost uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace příslušným uznávacím orgánem, který je v tomto případě Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT ČR, 2006). Druhým případem je neexistence mezinárodních ekvivalenčních dohod tohoto druhu mezi Českou republikou a zemí původu azylanta. Pak o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání rozhodují veřejné vysoké školy37. A to vždy škola, která uskutečňuje obsahově obdobný akreditovaný studijní program, který chce žadatel uznat. Informace jsou k dispozici většinou na rektorátech jednotlivých vysokých škol (META, 2010e). Důležité je také zmínit úlohu tzv. Lisabonské úmluvy. Pokud je uprchlík ze země, která tuto smlouvu ratifikovala38 a zároveň nemá s ČR uzavřenou jinou bilaterální smlouvu, pak žádost o uznání může být zamítnuta pouze tehdy, pokud jsou rozdíly mezi studijními programy výrazné a musí být zároveň dokázány. Může nastat situace, kdy se vyskytují pochybnosti o tom, která veřejná vysoká škola vyučuje obsahově srovnatelný studijní program a má tedy pravomoc rozhodnout o uznání. V tomto případě má MŠMT právo vydávat osvědčení o uznání vzdělání. Popřípadě může ministerstvo určit příslušnost určité veřejné vysoké školy, která tuto kompetenci přebírá (MZV ČR, 2010). Především je však toto ministerstvo odvolacím orgánem v případě neúspěšné žádosti v první instanci. Jedná-li se navíc o oblast vojenství, rozhoduje o uznání dle § 95 odst. 9 zákona o vysokých školách Ministerstvo obrany (sekce personální) a v oblasti bezpečnostních služeb řeší uznání vzdělání Ministerstvo vnitra (odbor vzdělávání a správy policejního školství) (MVZ ČR, 2010). Jako poradní orgán pro MŠMT, vysoké školy, studenty i veřejnost v oblasti uznávání dokladů o vzdělání působí v ČR Středisko pro ekvivalenci dokladů o vzdělání, které je součástí Střediska pro studium vysokého školství (Studený, 2008). Je nutno podotknout, že nostrifikován může být výhradně doklad o vzdělání dokládající úplné ukončení daného stupně vzdělání, nikoli nedokončené části studia.

V případě, že např. doklad udělení titulu, který není v dohodě zmíněn, nebo byl vydán institucí, která není součástí vysokoškolského systému, tj. není vysokou školou nebo jako vysoká škola není uznána, za takové situace se na doklad výše uvedené ekvivalenční dohody nevztahují a postupuje se stejně jako v případech, kdy ekvivalenční dohoda neexistuje (MŠMT, 2006). 37 Soukromé školy tuto pravomoc nemají. 38 Těmito zeměmi jsou Albánie, Andora, Austrálie, Ázerbájdžán, Belgie, Bělorusko, Bosna a Hercegovina, Bulharsko, Černá Hora, Dánsko, Estonsko, Finsko, Francie, Gruzie, Chorvatsko, Irsko, Island, Izrael, Kazachstán, Kypr, Kyrgyzstán, Lichtenštejnsko, Litva, Lotyšsko, Lucembursko, Makedonie, Malta, Moldavsko, Nizozemsko, Norsko, Nový Zéland, Portugalsko, Rakousko, Rumunsko, Rusko, Spojené království, Srbsko, Španělsko, Švédsko, Švýcarsko, Turecko, Ukrajina a Vatikán. 36


6.4 Proces uznávání zahraničního vzdělání, legalizace dokladů Prvním krokem v procesu uznávání vzdělání na všech jeho stupních je podání žádosti, kterou předkládá absolvent zahraniční školy. Na webových stránkách jednotlivých krajských úřadů i veřejných vysokých škol najde uchazeč jednotlivé formuláře, které jsou zapotřebí písemně vyplnit. Spolu s žádostí je zapotřebí přiložit: 

originální doklad o ukončeném stupni vzdělání (resp. notářsky ověřenou a přeloženou kopii tohoto dokladu),



doložení rozsahu a obsahu oboru, který žadatel vystudoval,



doklad o skutečnosti, že škola je uznána státem jako součást jeho vzdělávací soustavy, a podle právního řádu tohoto státu bylo zahraniční vysvědčení vydáno, a to v případě, že ze zahraničního vysvědčení tato skutečnost nevyplývá.

Tyto doklady musejí být legalizovány. To v praxi znamená, že „…pokud mezinárodní smlouva nestanoví jinak, prav ost podpisů a otisků razítek na originálech zahraničních vysvědčení a skutečnost, že škola je uznána na území státu, kde bylo zahraniční vysvědčení vydáno, musí být ov ěřena příslušným zastupitelským úřadem České republiky a dále ministerstvem zahraničních věcí státu, v němž má sídlo zahraniční škola, která vysvědčení vydala, popřípadě notářem na území takového státu. K žádosti se současně připojí úředně

ov ěřený překlad dokladů o v zdělání do českého jazyka vyhotovený tlumočníkem zapsaným v České republice do seznamu znalců a tlumočníků…“39 (§ 108 odst. 4 zákona č. 561/2004 Sb.). Pokud se jedná o dokumenty vydané v zemi, která s ČR uzavřela dvoustrannou smlouvu o právní pomoci v občanských věcech, obsahující ustanovení o vzájemném uznávání listin bez nutnosti jejich dalšího ověřování, pak je tento krok v procesu nostrifikace zjednodušený. To znamená, že jsou úřední listiny osvobozeny od vyššího ověření a nemusí tak být opatřeny ověřením pravosti podpisů (MŠMT ČR, 2009). Mezi země, se kterými má Česká republika takovou smlouvu podepsanou a zároveň jsou občané těchto zemí pod mezinárodní ochranou ČR, patří Afghánistán, Albánie, Alžírsko, Bělorusko, Bosna a Hercegovina, Bulharsko, Černá hora, Čína, Etiopie, Gambie, Gruzie, Chorvatsko, Indie, Irák, JAR, Kazachstán, Keňa, Kuba, Kypr, Kyrgyzstán, Makedonie, Moldavsko, Mongolsko, Rumunsko, Rusko, Srbsko, Sýrie, Tunisko, Turecko, Ukrajina, Uzbekistán a Vietnam40.

Ve smyslu zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, v platném znění. Aktualizovaný přehled všech bilaterálních mezinárodních smluv o právní pomoci, kterými je ČR vázána, je dostupný na http://portal.justice.cz/ms/ms.aspx?j=33&o=23&k=386&d=11319. 39 40


Pokud země dohodu o právní pomoci v občanských věcech s Českou republikou nepodepsala, může spadat do druhé kategorie zemí, které jsou smluvními státy tzv. Úmluvy o apostile (Úmluva o zrušení požadavku ověřování cizích veřejných listin). Úmluva byla vydána v Haagu 5. 10. 1961 a pro Českou republiku je platná od 16. 3. 199941. Podstata této listiny je ve zjednodušeném procesu ověřování, kdy stačí jediný formální úkon, a to opatření listiny ověřovací doložkou, tzv. apostilou. Žadatel je tak zproštěn dalšího ověřování listiny (MV ČR, 2010). Státy, jež jsou vázány Úmluvou o apostile a jejíž občané požívají na našem území mezinárodní ochrany a nespadají do první kategorie zemí, jsou Arménie, Ázerbájdžán, Izrael a Libérie42. Posledním případem jsou listiny vydané v zemi, která není smluvním státem žádné z výše uvedených mezinárodních smluv. Pro státy, v nichž neplatí ani Úmluva o apostile, ani nebylo sjednáno osvobození od ověřování ve dvoustranné mezinárodní smlouvě, se používá vyšší ověření listin, tzv. superlegalizace. Ta se opírá o § 62 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, kde je uvedeno, že takové dokumenty musejí být opatřeny ověřeními od příslušného zastupitelského úřadu České republiky a dále ministerstvem zahraničních věcí státu, v němž má sídlo zahraniční škola, která vysvědčení vydala, případně notářem tohoto státu. Pro migranty žijící v České republice, však může být tento postup velmi složitý a náročný, obzvláště pro uprchlíky. Jestliže mají původ v zemi, se kterou nemá Česká republika uzavřenou žádnou smlouvu, která by je oprostila od povinnosti obstarat si své doklady o dosaženém vzdělání vyšším ověřením, měli by si za standardních okolností tato ověření opatřit (Radostný, 2009). Cesta do země původu je pro většinu azylantů příliš nákladná a ve své podstatě nemyslitelná. Mnozí z nich proto využívají příbuzenských kontaktů ve své zemi a pověřují vyřízení potřebných náležitostí své příbuzné či známé. Tento způsob je o mnoho spolehlivější než zasílat originální doklady o vzdělání poštou, což také z jasných důvodů téměř nikdo nedělá (Studený, 2008). V roce 2006 však došlo v právní úpravě uznávání vzdělání k pozitivní změně. Situaci popsanou v předchozím odstavci upravuje nově § 108 odst. 4 školského zákona, resp. § 90 odst. 4 vysokoškolského zákona, který přímo uvádí, že „…jde-li o osobu, které byla v České republice nebo v jiném členském státě Evropské unie poskytnuta mezinárodní ochrana formou azylu nebo doplňkové ochrany, nebo na kterou je třeba na základě mezinárodních závazků České republiky pohlížet jako na uprchlíka nebo vyhnance nebo osobu v podobné situaci jako uprchlíci, lze předložení dokladu uvedeného v § 108 odst. 1 až 3 a ověření podle § 108 odst. 4 nahradit čestným prohlášením takovéto osoby o skutečnostech jinak prokazovaných Úmluva o zrušení požadavku ověřování cizích veřejných listin č. 45/1999 Sb. Aktualizovaný přehled států, které jsou smluvními stranami Úmluvy o apostille, je dostupný na http://portal.justice.cz/ms/ms.aspx?o=23&j=33&k=387&d=9064. 41 42


takovýmto dokladem nebo ověřením. V případě pochybnosti o dosaženém vzdělání nařídí krajský úřad žadateli nostrifikační zkoušku…“. Podle zákona je tak možnost čestným prohlášením nahradit chybějící doklady o vzdělání nebo jejich část. V prohlášení uprchlík popíše rozsah získaného vzdělání, vysvětlí důvod absence dokladů o vzdělání a informují příslušný úřad či instituci, že vzhledem ke své situaci nemůže kontaktovat instituce v zemi původu (Radostný, 2010). Touto novelou parlament zohlednil velmi specifické postavení osob požívající mezinárodní ochrany, které jsou často nuceny opustit svoji zemi i za velmi dramatických situací, při kterých mohou být dokumenty ztraceny, zničeny nebo zanechány v zemi původu a jen velmi těžko se mohou tito lidé obrátit na úřady ve státě, odkud z různých důvodů prchají. Hana Marková, sociální pracovnice neziskové organizace META, popisuje konkrétní příklad tří klientů, kteří požívali mezinárodní ochrany v ČR, a přišli do země bez jakýchkoliv dokladů o vzdělání. Nebylo možné kontaktovat zemi původu, což celou věc značně komplikovalo. Úředník, který žádost vyřizoval, se snažil klientům METY vyjít co nejvíce vstříc. Azylanti co nejpodrobněji sepsali úředníkovi, jaké předměty absolvovali, organizaci školního roku i běžného školního týdně a vyučovacího dne. Nakonec jim byly nařízeny nostrifikační zkoušky, ve dvou případech celkem 8 zkoušek, v jednom případě 7 zkoušek, dva z klientů nakonec uspěli a středoškolské vzdělání jim bylo uznáno (Marková, 2010). Takový postup je samozřejmě možný pouze v případě, že se jedná o uprchlíka. Organizace META se také snaží svým klientům pomoci například tím, že zařídí doučování s dobrovolníky. Jedná se o doučování jak českého jazyka, tak i odborných předmětů, se kterými si klienti nevědí rady. U základního a středního vzdělání má krajský úřad právo v případě pochybností nařídit nostrifikační zkoušku, která jim doklady nahradí. Infobox 1 Dalším příkladem může být zkušenost uprchlíka z kubánského Santiaga, který přišel před dvěma lety do České republiky, kde získal status osoby s doplňkovou ochranou. V letošním roce se rozhodl, že na Krajském úřadě Olomouckého kraje požádá o nostrifikaci svých dokladů o vzdělání. Bylo však zjištěno, že nemá dostatečné množství dokladů, které jsou za standardní situace potřeba, aby byla nostrifikace formálně uznána. Díky jeho statusu osoby požívající mezinárodní ochrany mu bylo umožněno místo chybějících dokladů podepsat čestné prohlášení podle výše uvedeného zákona. Chybějící dokumenty si nemohl na Kubě zpětně zajistit z důvodů hrozící politické perzekuce ze strany státu. Nostrifikace mu byla na základě splnění nostrifikační zkoušky pozitivně vyřízena.


Do velmi problematické situace se dostávají cizinci, kteří jsou pouze žadateli o azyl. V tomto případě je čistě na konkrétním úředníkovi, zda bude žadatele posuzovat podle výše uvedeného odstavce školského zákona a zákona o vysokých školách (jako uprchlíka nebo vyhnance nebo osobu v podobné situaci jako uprchlíci) nebo bude postupovat podle obvyklých standardů. Pokud úředník rozhodne při nostrifikaci v neprospěch žadatele o mezinárodní ochranu, pak je tento člověk nucen opatřit si ověření dokladů popřípadě část dokladů o vzdělání, které jsou pro něj coby nežádoucí osobu v zemi původu mnohdy nedostupné (Radostný, 2009). Jakýkoliv pokus o jejich získání může být nebezpečný jak pro samého žadatele o azyl, tak i pro jeho rodinu, která se může nacházet ještě na území daného státu.

6.5 Subjekty činné v řízení uznávání zahraničního vzdělání Řada důležitých poznatků vyplývá ze statistik týkajících se počtu žádostí o uznání vzdělání všemi pověřenými úřady, tedy krajskými odbory školství, veřejnými vysokými školami a ministerstvy. Dotazníkovým průzkumem byla požadována statistika za posledních 5 let, tzn. v období 2006–2010. V důsledku omezeného rozsahu diplomové práce nemohou být prezentována veškerá získaná data. V rámci krajů byly vybrány 3 kraje moravské a 3 kraje české jako vzorek ze 14 krajů (včetně hlavního města Prahy), které projevily nejlepší součinnost, disponovaly dostatečnými údaji o problematice a jevily se z pohledu územní uspořádání jako nejvhodnější. Za veřejné vysoké školy byly vybrány 2 na území Čech a 2 na území Moravy (z celkového počtu 26 VVŠ) ze všech škol, které byly schopny požadované informace včas poskytnout, popřípadě ty, které v posledních letech problematiku nostrifikace uprchlíků alespoň jednou řešily. Veškerá data v následujících podkapitolách byla poskytnuta přímo výše uvedenými subjekty. Sběr dat probíhal na podzim roku 2010, proto nebyla některými subjekty poskytnuta data za rok 2010, popřípadě byla poskytnuta data neúplná. 6.5.1

Statistický přehled – kraje

Jihomoravský kraj – Odbor školství Statistika se týká počtu nostrifikací obecně. Dle písemného sdělení úřadu není statistika nostrifikací dokladů o vzdělání pro azylanty, uprchlíky nebo vyhnance podle § 108 odst. 4 školského zákona evidována. Jejich počet je v rámci celku minimální. Údaje o jejich konkrétním počtu nejsou k dispozici. Od roku 2006 do 1. poloviny roku 2010 bylo v Jihomoravském kraji vydáno celkem 1138 nostrifikací a 189 osvědčení o uznání rovnocennosti zahraničního vysvědčení. Z celkového

50


počtu nostrifikací bylo zamítnuto 88. Nejméně nostrifikací bylo vydáno v roce 2008 (105), naopak nejvíce v letošním roce, i přesto, že jsou známá data jen pro první pololetí (243).

Graf 4 Počet podaných žádostí (tmavý sloupec) ve srovnání s počtem pozitivně vyřízených žádostí (světlý sloupec) v Jihomoravském kraji 2006–2010 (ke dni 10. 11. 2010) (Zdroj: Odbor školství Jihomoravského kraje, 2010)

Jak dokazuje tabulka 4, nejvíce žadatelů o nostrifikaci je z Ukrajiny a Ruska. Tito žadatelé tvoří téměř polovinu všech obdržených žádostí o nostrifikaci. Poměrně četnou skupinu tvoří také Kazaši, Mongolové, Portugalci, Bělorusi a Rakušané. Tabulka 3 Počet žádostí o nostrifikaci podle národnosti žadatelů v Jihomoravském kraji mezi lety 2006–2010 (ke dni 10. 11. 2010) (Zdroj: Odbor školství Jihomoravského kraje, 2010) POČET ŽÁDOSTÍ O

ZEMĚ

NOSTRIFIKACI43 Velmi vysoký Vysoký Střední

Ukrajina (325), Rusko (172) Kazachstán (49), Mongolsko (48), Portugalsko (41), Bělorusko (36), Rakousko (24) Slovensko (19), Srbsko (18), USA (18), Vietnam (16), Řecko (13), Velká Británie (13), Kypr (12), Bosna a Hercegovina (11), Izrael (10), Kanada (10), Polsko (10), SRN (10) Ázerbájdžán (9), Bulharsko (9), Francie (7), Irák (7), Moldávie (7), Saudská Arábie (7),

Nízký

Švýcarsko (7), Itálie (6), Kuvajt (6), Sýrie (6), Arménie (5), Bahrajn (5), Chorvatsko (5), Uzbekistán (5), Čína (4), Kyrgyzstán (4), Belgie (3), Libye (3), Slovinsko (3), Švédsko (3) Ekvádor (2), Gruzie (2), Peru (2), SAE (2), Turecko (2), Turkmenistán (2), Afghánistán (1), Angola (1), Argentina (1), Dominikánská rep. (1), Guatemala (1), Indie (1), Írán (1),

Velmi nízký

Japonsko (1), JAR (1), J. Korea (1), Katar (1), Kolumbie (1), KLDR (1), Kuba (1), Lotyšsko (1), Maroko (1), Myanmar (1), Nizozemí (1), Pobřeží Slonoviny (1), Somálsko (1), Súdán (1), Španělsko (1)

Zlínský kraj Ve Zlínském kraji bylo mezi lety 2006 až 2010 podáno celkem 63 žádostí o nostrifikaci nebo uznání rovnocennosti vzdělání z 24 zemí světa. Ve statistice nejsou zahrnuti občané ČR, kteří

Ve všech tabulkách jsou kategorie počtu žádostí vymezeny následovně: Velmi nízký (1-2), Nízký (3-9), Střední (1019), Vysoký (20-99), Velmi vysoký (100 a více). 43

51


žádali o nostrifikaci studia v zahraničí. Žádný ze států výrazně nepřevyšoval ostatní. Nejvíce žádostí bylo podáno občany Ukrajiny.

Graf 5 Počet podaných žádostí (tmavý sloupec) ve srovnání s počtem pozitivně vyřízených žádostí (světlý sloupec) ve Zlínském kraji 2006–2010 (*ke dni 12. 11. 2010) (Zdroj: Odbor školství Zlínského kraje, 2010)

Z celkového počtu byly zamítnuty celkem čtyři žádosti, ve třech případech se jednalo o občany Mongolska. Žádost o uznání zahraničního vzdělávání v České republice je nejčastěji zamítnuta z důvodu, že žadateli byly nařízeny nostrifikační zkoušky kvůli rozdílnému rozsahu a obsahu vzdělání a v těchto zkouškách neuspěl. Žádný z uchazečů za toto období nepodal odvolání na MŠMT. V roce 2010 obdržel odbor jednu žádost od poživatele mezinárodní ochrany původem z Barmy, jeho žádosti bylo na základě § 108a odst. 4 školského zákona vyhověno. Tabulka 4 Počet žádostí o nostrifikaci podle národnosti žadatelů ve Zlínském kraji mezi lety 2006–2010 (k 12. 11. 2010) (Zdroj: Odbor školství Zlínského kraje, 2010) POČET ŽÁDOSTÍ O

ZEMĚ

NOSTRIFIKACI Nízký

Ukrajina (9), Rusko (7), Polsko (6), Mongolsko (5), Bělorusko (4), Chorvatsko (4), Lotyšsko (3) Moldavsko (2), Turecko (2), Vietnam (2), Mexiko (2), Řecko (1), USA (1), Arménie (1),

Velmi nízký

Rumunsko (1), Afghánistán (1), Austrálie (1), Bosna a Hercegovina (1), Čína (1), Itálie (1), Ghana (1), Barma (1), Španělsko (1), Thajsko (1)

Kraj Vysočina Kraj Vysočina poskytl data z období mezi lety 2006 a 2009, data z roku 2010 budou dostupná až v lednu 2011. Za výše uvedené období bylo v kraji vyřízeno celkem 158 žádostí, z toho 48 osvědčení o rovnocennosti dokladů o vzdělání z celkového počtu 22 zemí. Jedna žádost byla zamítnuta, a to občanovi z Ukrajiny. Nejvíce žadatelů pochází opět z Ukrajiny a dále pak z Mongolska. Ve statistice jsou zahrnuti také občané ČR, kteří žádali o nostrifikaci studia v zahraničí, počet těchto žadatelů je pro statistiku zanedbatelný. Ustanovení § 108a odstavce 4

52


školského zákona bylo žadatelem využito pouze v jednom případě. Byl jím v roce 2008 občan Kamerunu, kterému byla nostrifikace vyřízena kladně. Tabulka 5 Počet žádostí o nostrifikaci podle národnosti žadatelů v Kraji Vysočina mezi lety 2006–2009 (Zdroj: Odbor školství Kraje Vysočina, 2010) POČET ŽÁDOSTÍ O

ZEMĚ

NOSTRIFIKACI Vysoký

Ukrajina (54), Mongolsko (48)

Střední

Moldavsko (12), Kazachstán (8),

Nízký

Bělorusko (6), Vietnam (5), Slovensko (4), Rusko (4)

Velmi nízký

Kamerun (2), Chorvatsko (2), Srbsko (2), Libanon (1), Jižní Afrika (1), Rakousko (1), VB (1), Arménie (1), Jemen (1), Francie (1), Bolívie (1), Uzbekistán (1), Rumunsko (1), Německo (1)

Karlovarský kraj Celkem bylo v Karlovarském kraji v letech 2006 až 2009 podáno 259 žádostí o nostrifikaci zahraničních dokladů o vzdělání ze 48 zemí světa. Mezi lety 2008 a 2009 bylo podáno 120 žádostí a vyhověno bylo 109. Zbylé žádosti byly buď zamítnuty, nebo vzaty zpět. Většinou se jednalo o žadatele z rusky mluvících zemí, kteří předložili doklad o ukončení tzv. jedenáctiletky, která obsahem a rozsahem neodpovídá obsahu a rozsahu středního vzdělání v České republice, kterým se dosahuje střední vzdělání s maturitní zkouškou. Podle sdělení odboru školství nebyla v tomto období podána žádná žádost o nostrifikaci ze strany azylantů nebo osob s doplňkovou ochranou. Data o počtu kladně vyřízených žádostí za rok 2006 a 2007 nebyla krajem poskytnuta, stejně jako souhrnná data za rok 2010.

Graf 6 Počet podaných žádostí (tmavý sloupec) ve srovnání s počtem pozitivně vyřízených žádostí (světlý sloupec) v Karlovarském kraji v letech 2006–2009 (Zdroj: Odbor školství Karlovarského kraje, 2010)

Jak dokazuje tabulka 6, největší zastoupení v počtu žádostí tvoří obyvatelé Kypru, bývalého SSSR a Ukrajiny.

53


Tabulka 6 Počet žádostí o nostrifikaci podle národnosti žadatelů v Karlovarském kraji mezi lety 2006–2009 (Zdroj: Odbor školství Karlovarského kraje, 2010) POČET ŽÁDOSTÍ O

ZEMĚ

NOSTRIFIKACI Vysoký

Kypr (45), SSSR (41), Ukrajina (31)

Střední

Rusko (14), Izrael (10), Německo (8), Vietnam (8), Chorvatsko (7), Kuvajt (5), Libanon (5), Rumunsko (5), Paraguay

Nízký

(5), Panama (5), Mongolsko (5), Zambie (4), Slovensko (4), Ghana (4), Peru (3), Keňa (3), Kostarika (3) Palestina (2), Etiopie (2), Jordánsko (2), Uzbekistán (2), Albánie (2), Honduras (2), Afghánistán (1), Bělorusko (1), Čad (1), Čína (1), Ekvádor (1), Guinea (1), Jemen (1),

Velmi nízký

Namibie (1), Tanzanie (1), Angola (1), Bulharsko (1), Slovinsko (1), USA (1), Rakousko (1), Řecko (1), Sýrie (1), Španělsko (1), Kazachstán (1), Súdán (1), Arménie (1), Kolumbie (1), Kyrgyzstán (1)

Středočeský kraj Data poskytnutá Středočeským krajem se vztahují na období 2007–2009. I přes to, že chybí data z roku 2006 a 2010, tento kraj značně převyšuje ostatní kraje ČR v počtu žádostí o nostrifikace. V tomto období jich bylo vyřízeno celkem 1677 žádostí z 94 zemí světa, z toho nejvíce žádostí bylo vyřízeno v roce 2008 (599). Dle vyjádření Odboru školství Středočeského kraje je velké množství nostrifikací44 způsobeno tím, že na území kraje, konkrétně v Poděbradech, působí UJOP UK (Ústav jazykové a odborné přípravy Univerzity Karlovy v Praze). V tomto vzdělávacím zařízení se připravují cizinci, kteří chtějí studovat na českých vysokých školách a u nás žádají o uznání vzdělání. Ročně to bývá kolem 200 žadatelů. Z celkového počtu žádostí byla zamítnuta pouze jedna, 17 žádostí bylo vzatých zpět a jedna žádost byla postoupena jinému krajskému úřadu k posouzení. Pracovnice Odboru školství Středočeského kraje vysvětluje, že nízký počet zamítnutých žádostí, může být způsoben skutečností, že většinu žádostí podávají žadatelé osobně. Úřad má tedy možnost žádosti zkontrolovat a přijmout jen ty, které mají opodstatnění a všechny požadované náležitosti. Žadatelům, z jejichž dokladů je patrné, že se nejedná o klasické školní vzdělání, pracovníci úřadu vysvětlí, co je možné uznat a co již ne (krátkodobé kurzy apod.), případně, co musí doplnit, aby bylo možno žádosti vyhovět. Na základě metodického pokynu MŠMT, pak od roku 2009 nařizují nostrifikační zkoušky žadatelům, kteří mají vzdělání kratší než je v ČR. Zamítnuty jsou žádosti, kde žadatelé nevykonají nostrifikační zkoušky úspěšně, případně když se v dohodnutém termínu k nostrifikační zkoušce nedostaví. Nejčastějšími žadateli o nostrifikaci byli občané Ruska (552), Ukrajiny (242), Kazachstánu (155) a Polska (113). 44

Jen Magistrát hlavního města Praha má v rámci ČR více žádostí.


Tabulka 7 Počet žádostí o nostrifikaci podle národnosti žadatelů ve Středočeském kraji mezi lety 2007–2009 (Zdroj: Odbor školství Středočeského kraje, 2010) POČET ŽÁDOSTÍ O

ZEMĚ

NOSTRIFIKACI Velmi vysoký Vysoký

Rusko (552), Ukrajina (242), Kazachstán (155), Polsko (113) Bělorusko (74), Moldavsko (39), Kypr (31) Izrael (25), Uzbekistán (23), Vietnam (23), Mongolsko (22), Angola (20), Peru (17), Gruzie

Střední

(17), Ázerbájdžán (16), Čína (15), USA (14), Srbsko (13), Jordánsko (10), Paraguay (10), Bosna a Hercegovina (10), Guinea (10) Namibie (9), Kyrgyzstán (8), SRN (8), Panama (7), Bulharsko (7), Etiopie (7), KLDR (7), Ekvádor (6), Bolívie (6), Nigérie (6), Jemen (6), Irák (6), Řecko (6), Rumunsko (5), Kostarika

Nízký

(5), Ghana (5), Egypt (5), Albánie (5), Makedonie (5), Zambie (5), SA (5), Kambodža (4), Keňa (4), Kolumbie (4), Turecko (3) Afghánistán (4), Arménie (4), Francie (3), Kuvajt (3), Libye (3), Salvador (3), Švýcarsko (3), Venezuela (3) Alžírsko (2), Guatemala (2), Honduras (2), Chile (2), Barma (2), Nepál (2), Palestina (2), Rakousko (2), Rwanda (2), Slovinsko (2), Súdán (2), Sýrie (2), Švédsko (2), Filipíny (2), Togo

Velmi nízký

(1), Mauretánie (1), Uganda (1), Kamerun (1), Spojené Arabské Emiráty (1), Somálsko (1), Portugalsko (1), Pákistán (1), Mali (1), Maroko (1), Maďarsko (1), Libanon (1), Kapverdy (1), Kanada (1), Japonsko (1), Indonésie (1), Indie (1), Dominikánská rep. (1), Belgie (1)

Pardubický kraj V Pardubickém kraji bylo mezi lety 2006 až 2009 podáno celkem 73 žádostí o nostrifikaci, pro rok 2010 nejsou tyto údaje zatím k dispozici.

Graf 7 Počet podaných žádostí (tmavý sloupec) ve srovnání s počtem pozitivně vyřízených žádostí (světlý sloupec) v Pardubickém kraji 2006–2009 (Zdroj: Odbor školství Pardubického kraje, 2010)

Za rok 2008 a 2009 bylo podáno celkem 40 žádostí z 19 zemí světa, z čehož kladně vyřízeno bylo 37. Pro rok 2006 a 2007 tato data neexistují. Odmítnuté žádosti prakticky nejsou, protože jsou žadatelé předem důkladně informováni, co je k nostrifikaci potřeba a zda mají naději po odmítnutí uspět u MŠMT. Pokud jsou šance nízké, žadatel pak většinou žádost stáhne. Zamítnutá žádost je tak nejvýše jedna ročně. Nejvíc žádostí bylo podáno státními příslušníky Ukrajiny.

55


Tabulka 8 Počet žádostí o nostrifikaci podle národnosti žadatelů v Pardubickém kraji mezi lety 2006-2009 (Zdroj: Odbor školství Pardubického kraje, 2010) POČET ŽÁDOSTÍ O

ZEMĚ

NOSTRIFIKACI Střední Nízký

Ukrajina (18) Slovensko (9), Mongolsko (7), Rusko (6), Moldávie (5), USA (4), Vietnam (4), Německo (3), Bulharsko (3) Srbsko (2), Polsko (2), Kazachstán (2), Arménie (1), Bělorusko (1), Bosna a Hercegovina (1),

Velmi nízký

Francie (1), Makedonie (1), Nizozemsko (1), Sýrie (1)

6.5.2 Statistický přehled – veřejné vysoké školy Masarykova univerzita Dle vyjádření rektorátu Masarykovy univerzity (MU) v Brně bylo mezi roky 2006–2009 podáno celkem 937 žádostí o uznání vzdělání, z čehož bylo vyhověno 583 žadatelů. Nejsou zde však odděleni žadatelé zahraniční od žadatelů českých. Všechny zbylé žádosti nelze považovat pouze za zamítnuté, protože jsou mezi nimi i ty, u kterých bylo řízení přerušeno, a ve kterých MU nebyla ve věci uznání zahraničního vzdělání věcně příslušná. Řízení bývá přerušeno z nejrůznějších důvodů. Nejčastějšími důvody k přerušení jsou případy, kdy doklady nejsou řádně ověřeny či přeloženy, nebo žádost neobsahuje všechny povinné přílohy. Pro řádné posouzení je zapotřebí dodat další či podrobnější dokument.

Graf 8 Počet podaných žádostí (tmavý sloupec) ve srovnání s počtem pozitivně vyřízených žádostí (světlý sloupec) na MU 2006–2009 (Zdroj: MU, 2010)

Univerzita nevede záznamy o původu jednotlivých žadatelů podle národnosti a počtu nostrifikací za jednotlivý rok. K dispozici je pouze přehled deseti nejčastějších žádostí o uznání vzdělání podle národnosti žadatele. Nejčastějšími žadateli byli občané z Ruska a Ukrajiny (viz tabulka 9). Tato desítka zemí tvoří 70 % všech podaných žádostí na MU.

56


Tabulka 9 Počet žádostí o uznání vzdělání podle národnosti žadatelů na MU mezi lety 2006–2009 (Zdroj: MU, 2010) 2006

2007

2008

2009

celkem

Rusko

31

32

80

113

256

Ukrajina

34

31

40

64

169

USA

11

8

10

16

45

Kazachstán

8

4

15

15

42

Indie

8

7

6

13

34

Velká Británie

1

6

4

22

33

Bělorusko

4

5

9

13

31

Irsko

11

5

8

3

27

Německo

5

5

4

3

17

0

0

0

4

4

113

103

176

266

658

Bosna a Herceg. Celkem

Slezská univerzita v Opavě Mezi lety 2006 až 2010 bylo na Slezské univerzitě v Opavě (SLU) vydáno celkem 52 rozhodnutí o uznání vzdělání zahraničního diplomu, z toho 25 žádostí pocházelo od cizinců a 27 žádostí bylo podáno českými občany. Z celkového počtu žádostí, jež pocházely od občanů cizích států, jich bylo 11 vyřízeno kladně.

Graf 9 Počet podaných žádostí (tmavý sloupec) ve srovnání s počtem pozitivně vyřízených žádostí (světlý sloupec) na SLU 2006–2010 (k 15. 11. 2010) (Zdroj: SLU, 2010)

Nejvíce zamítnutých žádostí předkládali občané Ruska (5) a Ukrajiny (4). Celkem bylo sedm zamítnutých žádostí postoupeno MŠMT, které v pěti případech vzdělání nakonec uznalo. Dle pracovnice rektorátu SLU se v pěti případech jednalo o zamítnutí z důvodu chybějících nebo odlišných státních závěrečných zkoušek srovnávaných oborů, dvakrát se jednalo o neshody specifických oborů historie (zahraniční předměty tohoto oboru neodpovídaly předmětům vyučovaných na SLU), ve třech případech neměla škola akreditován požadovaný studijní program nebo obsah zahraničního studia neodpovídal ekvivalentního studijnímu programu u nás a v posledním případě se jednalo o žádost uznání studia na VOŠ, čímž byl požadavek zastaven a předána odboru školství příslušného krajského úřadu.

57


Tabulka 11 Celkový přehled uznávání vzdělání na SLU 2006–2010 (k 15. 11. 2010) (Zdroj: SLU, 2010) NÁRODNOST Ukrajina

2006

2007

2008

2009

P

U

Z

P

U

Z

P

U

Z

2

0

2

2

0

2

2

2

0

2

2

0

2

0

2

Rusko Bělorusko Turkmenistán

1

1

2010

P

U

Z

P

U

Z

1

0

1

3

1

2

2

0

2 1

1

0

Izrael Indie Kazachstán

1 1

0

1

1

0

0 1

0

1

Kypr

1

1

0

Polsko

1

1

0

Moldavsko

1

1

0

USA

1

0

1

pozn. P – počet podaných žádostí, U – počet uznaných žádostí, Z – počet zamítnutých žádostí

Univerzita J. E. Purkyně v Ústí nad Labem Na Univerzitě J. E. Purkyně bylo mezi lety 2006–2010 vydáno celkem 71 žádostí o uznání vysokoškolského vzdělání, z čehož osm žádostí bylo od českých uchazečů. Z celkového počtu bylo zamítnuto sedm žádostí, šest z nich bylo od žadatelů z Ukrajiny nebo Ruska a čtyři zamítnuté žádosti byly postoupeny k projednání na MŠMT. Ve všech případech byla žádost zamítnuta z důvodu nesouladu studijních plánů vystudovaného oboru žadatele se studijním plánem našeho akreditovaného oboru – především se jednalo o absenci stěžejních předmětů. Všechna odvolání (mimo jednoho z roku 2010, které není ještě přezkoumáno), která byla postoupena MŠMT, byla na ministerstvu přezkoumána a žadateli bylo v rámci přezkoumání ze strany MŠMT vzdělání nakonec uznáno. Na univerzitu pak přijde kopie rozkladu, včetně kopie osvědčení MŠMT, které žadateli vydalo. Dle informací rektorátu Univerzity J. E. Purkyně nebyla mezi lety 2006–2010 řešena jediná žádost podle § 90 odst. 4 zákona o vysokých školách.


Tabulka 12 Celkový přehled uznávání vzdělání na UJEP mezi lety 2006–2010 (k 12. 11. 2010) (Zdroj: UJEP, 2010) NÁRODNOST

2006 P

2007

2008

2009

U

Z

P

U

Z

P

U

Z

P

2010

U

Z

P

U

Z

Ukrajina

4

3

1

3

3

0

7

7

0

5

4

1

7

6

1

Rusko

1

1

0

1

1

0

1

1

0

12

11

1

9

7

2

Bělorusko

1

1

0

2

2

0

Brazílie

1

1

0

Uzbekistán

1

1

0

Kyrgyzstán

1

1

0 2

2

0

Německo

1

0

1

Gruzie

1

1

0

Arménie Írán

2

2

0

1

1

0

pozn. P – počet podaných žádostí, U – počet uznaných žádostí, Z – počet zamítnutých žádostí

Vysoká škola ekonomická v Praze (VŠE) Na základě informací poskytnutých Právním oddělením VŠE, neukládá zákon o vysokých školách zpracovávat na základě došlých žádostí o uznání zahraničního vzdělání a kvalifikace statistiky. Takováto statistika se tedy na VŠE nevede. VŠE má k dispozici pouze počet vyřízených žádostí za jednotlivé roky.

Graf 10 Počet podaných žádostí o uznání vzdělání na VŠE 2006–2010 (k 15. 11. 2010) (Zdroj: VŠE, 2010)

6.5.3 Statistický přehled – ministerstva Ministerstvo vnitra ČR Ministerstvo vnitra v oblasti bezpečnostních služeb plní úkoly MŠMT a veřejné vysoké školy podle § 89-90 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, a o změně a doplnění dalších zákonů, ve znění pozdějších změn a doplňků, při uznávání zahraničního vysokoškolského vzdělání. Dle vyjádření MV ČR vzhledem ke specificky odlišnému zaměření zahraničního vzdělání na bezpečnostní a právní systém daného státu a k požadavku státního občanství ČR pro přijetí do služebního poměru příslušníka Policie ČR, uznání zahraničního vzdělání nachází využití zejména v přístupu absolventa k dalšímu studiu. Žádosti však nejsou příliš frekventované.

59


Mezi lety 2006–2010 bylo na MV ČR vyřízeno celkem 14 žádostí, toho 4 žádosti byly zamítnuty. Jak doplňuje pracovnice odboru vzdělání a správy policejního školství, skutečný počet podaných žádostí je vyšší (jde o případy, kdy žadatel nesplní formální náležitosti, řízení je zastaveno, vezme žádost zpět atd.). Evidence těchto žádostí se však na ministerstvu nevede. Ministerstvo obrany ČR Ministerstvo obrany rozhoduje jednak o uznání dokladů o vzdělání vydaných zahraniční školou v oblasti vojenství, jednak o uznání zahraničního vzdělání (střední vzdělání s maturitní zkouškou, vysokoškolské vzdělání v bakalářských, magisterských a doktorských programech) v oblasti vojenství. Od roku 2006 do listopadu 2010 bylo na Ministerstvo obrany (MO) podáno celkem 60 žádostí o nostrifikaci. Z celkového počtu přijatých 60 žádostí bylo 40 žádostí vyřízeno kladně, 17 žádostí bylo zamítnuto a 3 žádosti jsou v současné době v řešení. Dle vyjádření MO lze konstatovat, že Ministerstvo obrany rozhodovalo v převážné většině o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání ze zemí bývalého Sovětského svazu, resp. dnešního Ruska a Ukrajiny. Za sledované období let 2006 až 2010 se celkově jednalo o 26 žádostí z Ruska a o 22 žádostí z Ukrajiny, takže obě tyto země představovaly celkem 48 žádostí (80 %), přičemž sedm žádostí z Ruské federace a pět žádostí z Ukrajiny bylo zamítnuto. Z celkového počtu 60 žádostí požadovalo uznat vysokoškolské vzdělání 56 žadatelů, jen čtyři žádosti se týkaly uznání středního vzdělání s maturitní zkouškou (Bulharsko, Polsko, Rusko, Ukrajina).

6.6 Uznávání odborné kvalifikace Na rozdíl od uznávání prokazatelně dosaženého vzdělání (tzv. akademické uznání) se uznávání odborných kvalifikací (tzv. profesní uznání) zaměřuje na posouzení určitého jedince ke způsobilosti k výkonu určité profese (Studený, 2008). Směšování obou procesů, tj. akademického a profesního uznávání, je kritizováno právě proto, že každý z těchto procesů má své specifické charakteristiky. Oblast uznávání odborných kvalifikací pro účely výkonu povolání nebyla do 1. května 2004 v České republice vymezena. V dnešní době je tato problematika v české legislativě upravena zákonem č. 18/2004 Sb. o uznávání odborné kvalifikace a jiné způsobilosti státních příslušníků členských států EU45 (a také států EHP a Švýcarska) a jejich rodinných příslušníků. Problém ovšem zůstává především v tom, že předpisy se vztahují pouze na občany EU, EHP a

45

a jejich rodinných příslušníků


Švýcarska, nikoli však na země rozvojové46, odkud pochází většina cizinců požívající na českém území mezinárodní ochrany. Cizinci původem z rozvojových zemí musí uznávání kvalifikace pro účely zaměstnání řešit stejně jako uznávání akademické přes školský zákon, popř. zákon o vysokých školách (Studený, 2008), proto tomuto tématu nebude v diplomové práci věnována pozornost.

6.7 Role nevládních neziskových organizací Neziskové organizace, jež se zabývají migrací a uprchlíky, mohou být odlišné, s různorodými strategiemi a soustavou názorů, jak svoji práci vykonávat, a dosahují ve své práci různých výsledků. Některé z těchto nevládních organizací v České republice zaměřují svoji pozornost na podporu azylantů a osob s doplňkovou ochranou. Náplní jejich činností mohou být asistence při vyřizování záležitostí na úřadech, poskytování poradenství jak v oblasti práva, tak v oblasti sociálních věcí. Velká část z nich realizuje kurzy českého jazyka a napomáhá azylantům v procesech zajišťování bydlení a hledání práce. Nevládní neziskové organizace (NNO) představují důležitého a nezastupitelného partnera zejména ve fázi implementace azylové politiky státu a svou činností doplňují standardní instituce a orgány státní správy, do jejichž kompetence uvedená problematika spadá (ministerstvo vnitra, ministerstvo školství mládeže a tělovýchovy, ministerstvo práce a sociálních věcí, krajské úřady atd.). NNO často pracují ve značně náročných podmínkách a existenční nejistotě v důsledku nízkých finančních zdrojů. „…S rostoucí závislostí NNO na financování ze strany státu narostla za poslední léta administrativní náročnost poskytování služeb těchto nezávislých subjektů. Tento trend byl způsoben často přehnanými nároky ministerstev coby donorů či přerozdělovatelů na vyúčtovávání a dokumentaci aktivit NNO…“ (Szczepaniková, 2010). Neziskové organizace mají velkou výhodu především v tom, že mají možnost práce v terénu a rychleji reagují na vývoj vnějších potřeb svých klientů. Jak ale uvádí Szczepaniková (2010), mění se v NNO kritéria posuzování úspěšnosti projektů. Ubývají kvalitativní kritéria, která jsou nahrazena kvantitativními, např. kolik osob se zúčastnilo daného projektu, ovšem chybí například sledování dlouhodobého dopadu projektů na jejich život. Snaha o snadnou administraci projektů může vést k byrokratizaci služeb neziskového sektoru a ztrátě výše uvedených předností – pružnosti a individuálnímu přístupu ke klientům. Hlavní náplní neziskových organizací, které se zabývají problematikou migrace, je poskytování právní, sociální a psychologické pomoci těm osobám, které z nejrůznějších příčin musely opustit Některé zvláštní předpisy určitého regulovaného povolání však počítají i s rozvojovými zeměmi, např. zákon č. 95/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání odborné způsobilosti a specializované způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta (Studený, 2008). 46


zemi svého původu a žádají o ochranu na území České republiky, ale i ostatním cizincům bez rozdílu pobytového statutu. Tabulka 13 Přehled NNO zabývající se asistencí při nostrifikaci dokladů pro azylanty NÁZEV ORGANIZACE Centrum pro integraci cizinců (CIC)

TYP ČINNOSTI* Asistence při vyřizování nostrifikace např. v rámci aktuálního projektu „Perspektiva – cizincům rovné šance, trhu práce kvalifikovanější pracovní sílu“, realizace 2009–2011

Diecézní charita Brno – oddělení migrace

Partnerská organizace k projektu „Jihomoravské regionální centrum na podporu integrace cizinců“, v jehož rámci je poskytována i asistence při vyřizování nostrifikace dokladů.

Diecézní charita Plzeň – Poradna pro cizince a

Hlavní náplní práce je poskytování základního a odborného sociálního

uprchlíky

poradenství. Uživatelé mohou požádat o informace týkající se nostrifikace dokladů jejich vzdělání, nebo asistenci při vybavování nostrifikace.

Diecézní charita Litoměřice – poradna pro uprchlíky a

V rámci sociální služby speciální poradenství je poskytována asistence i

migranty

v oblasti nostrifikace, mezi tématy je však tato oblast spíše menšinová.

Komunitní centrum InBáze

Nostrifikace pouze okrajově, v rámci pracovního poradenství pro azylanty a osoby s doplňkovou ochranou.

META o.s. – Sdružení pro příležitosti mladých

Jedna ze základních činností organizace, v rámci sociálního poradenství

migrantů

orientovaného na vzdělávání, je i pomoc při procesu uznání rovnocennosti dokladů o předchozím studiu.

Organizace pro pomoc uprchlíkům (OPU)

Jednou z hlavních aktivit je pomoc při ověřování dokladů o vzdělání ze země původu. Realizace projektu „Jihomoravské regionální centrum na podporu integrace cizinců“.

Poradna pro integraci (PPI)

V rámci sociálního poradenství je poskytována i asistence při nostrifikaci dokladů.

Sdružení pro integraci a migraci (SIMI)

V rámci projektu „Podaná ruka 2“ existuje asistence při vyřizování žádostí o nostrifikaci dokladů.

Sdružení občanů zabývajících se emigranty (SOZE)

Organizace poskytuje pomoc uprchlíkům a dalším kategoriím cizinců (právní, sociální a psychologické poradenství, v realizaci volnočasových a vzdělávacích programů). V rámci sociálních služeb je poskytována asistence při nostrifikaci.

Žebřík (Centrum podpory cizinců)

Informační a poradenské středisko pro podporu integrace cizinců. Poskytuje informace, pomoc nebo asistenci v sociální, pracovní a školské oblasti a asistenci na úřadech. V rámci těchto služeb je poskytována asistence při nostrifikaci.

*

u všech uvedených NNO je pomoc při nostrifikaci pouze jednou z prováděných činností, většinou v rámci sociálního

nebo pracovního poradenství nebo určitého projektu

6.7.1

Základní identifikované problémy nevládními organizacemi

Pokud se srovnávají všechny aspekty integrace cizinců/azylantů do většinové české společnosti, pak patří podle oslovených zástupců neziskového sektoru, vzdělávání a přístup azylantů ke vzdělání k nejméně problematickým sférám. Přístup na pracovní trh, obstarání bydlení či zdravotní péče se jeví jako procesy obtížnější. Jsou zde však důležité souvislosti. Uznání vzdělání se může

62


stát odrazovým můstkem k lepší práci, kvalitnější zaměstnání přináší více zdrojů a může azylantovi zajistit kvalitnější bydlení, které si před tím nemohl z finančních důvodů vůbec dovolit. I přesto se však v procesu nostrifikace vyskytují jisté legislativní překážky, které mohou azylantovi značně zkomplikovat cestu k uznanému vzdělání na našem území. Podle sociálních pracovníků je legislativní systém sestaven vcelku srozumitelně a čitelně. Nostrifikace základního a středoškolského vzdělání se zdá obecně jednodušší, větší komplikace pak nastávají spíše u uznávání vzdělání vysokoškolského na všech jeho stupních. Podle Horňákové (2010) existují tři základní problémy, se kterými se při své praxi setkávají pracovníci neziskových organizací asistující uprchlíkům při nostrifikaci dokladů o vzdělání. Prvním problémem je tzv. diploma supplement, neboli dodatek k diplomu, který vysoké školy při uznávání po žadatelích vyžadují. V některých případech, jde-li zejména o obory humanitního směru, lze tento dokument často obejít. Záleží na vysoké škole, která konkrétní případ projednává. Často se stává, že je v tomto případě žadateli osvědčení o uznání vzdělání vydáno, avšak v nižším stupni než jej vystudoval v zemi původu. V praxi to znamená, že místo magisterského stupně je mu přiznán pouze stupeň bakalářský. S touto praxí se setkávají i další pracovníci neziskových organizací. Tento postup je typický i pro obory právní vědy, kdy je problematické uznat studium práva jiné země. Takový žadatel sice vysokou školu vystudoval, má k ní potřebné dokumenty, ale nezná právo české. U ostatních, nehumanitních oborů, je „obcházení“ dodatků k diplomu mnohem problematičtější. V takových případech pomáhají rodinní příslušníci nebo místní neziskové organizace, které se snaží azylantovi zajistit potřebné dokumenty. Avšak ani tato pomoc nemusí vést k úspěšné nostrifikaci. Infobox 2 Azylantka z Běloruska, která vystudovala obor všeobecná zdravotní sestra, by se ráda ucházela o zaměstnání v jedné z českých nemocnic. Na magistrátu města byla informována, které dokumenty je nutné si připravit k potřebné nostrifikaci dokladů o vzdělání. Problém nastal ve chvíli, kdy byla azylanta schopna doložit pouze diplom bez potřebného výpisu hodinových dotací jednotlivých předmětů. Tyto dodatky nejsou v Bělorusku nutné k získání zaměstnání. Proto se azylantka rozhodla kontaktovat rodinu ve své zemi původu, aby jí potřebné doklady obstarali. Matka azylantky se snažila doklady získat, avšak neúspěšně. Když úředníkům došlo, že doklady jsou potřeba pouze pro práci v zahraničí, tak odmítli jakékoliv další doklady vydat a přestali s matkou azylantky komunikovat. Díky těmto okolnostem nemá azylantka stále dokončenou nostrifikaci dokladů (Hladíková, 2008).


Jedním z hlavních problémů je absence konkrétních dokladů o vzdělání (Marková, Chvojková, 2010). Nemusí se však vždy jednat pouze o absenci všech dokladů. Často jsou zahraničními vysokými školami vydány pouze diplomy, ke kterým však již nejsou dodány výpisy předmětů v rámci daného studia. Někdy jsou předměty pouze doplněny známkami, chybí však časová dotace, což mnohé vysoké školy požadují (již výše zmíněný diploma supplement). Podle Chvojkové (2010) se vysoké školy někdy dotazují na závěrečné absolventské práce (magisterské či bakalářské) a je pro ně problémem, když je žadatel-azylant nemá k dispozici. Jak už bylo zdůrazněno, není z podstaty věci často možné, aby azylant při svém útěku ze země původu myslel na to, které doklady a dokumenty vzít s sebou. Druhým, závažnějším problémem je tzv. apostila a superlegalizace. Pokud jde o země, kde jsou zapotřebí osvědčení zastupitelského úřadu České republiky v konkrétní zemi, popř. ministerstva zahraničních věcí původního státu, o tom, zda daná škola existuje a zda jsou razítka a podpisy pravé, nastává v případech azylantů problém. Ještě nešťastnější kombinace vzniká ve chvíli, když navíc azylant pochází z tzv. zhrouceného státu47. Typickým příkladem pro Českou republiku jsou uprchlíci ze Somálska. V zemi ve válečném konfliktu, kde vládne korupce a rozvíjí se obchody na černém trhu, se apostila i superlegalizace těžce shání. Objevily se i situace, kdy se český konzulát zaručil, že škola v dané zemi opravdu existuje, ale vzhledem k vyhrocené situaci je prakticky nemožné zajistit legální ověření. S největší pravděpodobností by pocházelo z černého trhu. Vysoká škola nakonec toto tvrzení akceptovala a vzdělání uznala (Horňáková, 2010). Na straně vysokých škol nastávají také občas problémy s uznáním pravosti dokladů, podpisů a razítek z důvodu podezření z falšování dokladů (Chvojková, 2010). Takovou žádost, respektive dokumenty k ní přiložené, poté označí jako nevěrohodné a žádost o uznání vzdělání kompletně zamítne. Praxe dokládá, že falzifikace předložených dokladů o vzdělání se skutečně vyskytují. Jindy jsou naopak důkazy o pravosti dokladů přesvědčivé, avšak univerzita trvá na zamítnutí žádosti z důvodů nehodnověrnosti (Chvojková, 2010). Jak už bylo zmíněno, v případě azylantů, popř. poživatelů doplňkové ochrany, je a priori nemožné kontaktovat původní vysokou školu, kde byl doklad vydán, k bližšímu přezkoumání případů. Žádný orgán nemůže tímto osoby požívající na našem území mezinárodní ochrany jakýmkoliv způsobem ohrozit. V případě, že o uznání vzdělání žádá cizinec bez mezinárodní ochrany, pak může příslušný pracovník dané vysoké školy kontaktovat vzdělávací instituci v zemi původu cizince a může si tak ověřit, popř. doplnit požadovaná fakta. Proces je tam mnohem jednodušší a vzdělání se dokazuje snadněji. Zhroucený stát čili failed state, je země, která ztratila schopnost vykonávat základní funkce státu, nemá ústřední vládu nebo kontrolu nad částí svého území (Steward, 2007). 47


Třetím problémem, se kterým se sociální pracovníci setkávají, jsou státní závěrečné zkoušky v podobě známé z českého vysokoškolského prostředí. V některých zemích (nejen rozvojových) nejsou takové zkoušky vůbec realizovány. Tudíž je pro žadatele nemožné výsledky zkoušky a absolvované předměty doložit. To je pro vysoké školy nepřekonatelný problém. Žadateli pak nezbývá nic jiného, než státní závěrečné zkoušky absolvovat na české vysoké škole, a to buď v českém jazyce, nebo pokud jde o akreditovaný program v angličtině, pak je možné státní zkoušky vykonat v tomto jazyce. Vše opět záleží na konkrétním případě, konkrétní škole. Oslovení zástupci neziskových organizací se shodují na tom, že nejvíce problematickým oborem zůstává medicína a zdravotnické profese obecně. Celý proces uznávání lékařského vzdělání by se dal rozdělit do dvou kroků. Prvním je vlastní uznání diplomu. Již tento krok je velmi problematický a často na něm končí velká část žádostí. Nostrifikace těchto oborů totiž nekončí pouze uznáním diplomu a dalších potřebných dokumentů. Je zapotřebí splnit druhý krok, a tím je u lékařů úspěšné absolvování aprobační zkoušky48, která se v ústní části skládá z oborů gynekologie, pediatrie, vnitřního lékařství a chirurgie. Zkouška probíhá v českém jazyce a je výrazně zpoplatněna49. Po zdárném absolvování aprobační zkoušky je žadateli uznána odborná způsobilost a je nyní na stejné úrovni jako čerstvý absolvent medicíny na české vysoké škole. Veškeré informace o zkoušce, včetně okruhů, jsou dostupné na webových stránkách Ministerstva zdravotnictví ČR. Úspěšné vykonání zkoušek však žadateli nezaručuje povolení k výkonu vlastní praxe. Nejprve musí následovat dvouletá praxe v dané specializaci pod supervizí za velmi nízkých platových podmínek. Pokud už k samotnému uznání dojde, dochází k problému, jak dokázat předešlou praxi, splněné atestace a hodiny strávené v nemocnicích v zemi původu. Podle Lucie Horňákové (2010) je tento postup pro cizince velmi demotivující, protože lékaři, kteří jsou mezi azylanty, často zůstávají bez nostrifikace svých diplomů a vykonávají zaměstnání mimo tento obor nebo jsou dokonce nezaměstnaní. A to i v případě, pokud se jedná o velmi kvalitně vzdělané lékaře z oblastí Blízkého a Středního Východu, kteří často studují medicínu v anglickém jazyce. Zvláštním případem jsou také obory specifické pro danou zemi (např. lodní inženýrství nebo petrochemie) (Marková, 2010). V takových případech rozhoduje o uznání diplomu MŠMT,

Aprobační zkouška se koná před zkušební komisí a má čtyři části. Prvním písemným testem se ověřují odborné znalosti a druhým písemným testem se ověřují znalosti systému zdravotnictví a základů práva ve vztahu k poskytování zdravotní péče v ČR. Testy lze vykonat v jazyce českém, anglickém, francouzském, německém nebo ruském. Třetí částí je absolvování praktické části pod odborným dohledem na kterémkoliv zdravotnickém pracovišti, v trvání pěti měsíců v rozsahu stanovené týdenní pracovní doby. V průběhu praxe je nutno vypracovat pět případových studií, ze kterých si zkušební komise vybere jednu případovou studii, kterou uchazeč pří ústní zkoušce bude obhajovat. Čtvrtou částí je ústní zkouška ověření odborných znalostí a schopnost vyjadřovat se v českém jazyce (MZ ČR, 2010). 49 Poplatek činí 7 000,- Kč za jednu zkoušku, v případě opakování zkoušky je poplatek 10 000,- Kč, při každém dalším opakování 15 000,- Kč (MZ ČR, 2010). 48


protože není možné najít ekvivalentní vysokoškolský obor (viz Infobox 3). Problematické případy se na MŠMT řeší až rok. Infobox 3 O uznání vysokoškolského diplomu žádala azylantka z Ukrajiny s vystudovanou historií Ukrajiny pro základní školy, přičemž nejblíže našemu pojetí byla vlastivěda pro první stupeň. Diplom jí byl uznán, ale vlastivědu v České republice učit nemůže (Marková, 2010). Azylantovi byla žádost o uznání vysokoškolského vzdělání zamítnuta z důvodu, že jím vystudovaný program nebyl na dané vysoké škole akreditován. Žadatel se odvolal na MŠMT, kde kontakty pracovníků Poradny pro integraci napomohly tomu, aby byla žádost rozeslána všem univerzitám, které by mohly daný program realizovat. Vzdělání bylo nakonec azylantovi uznáno (Chvojková, 2010). Jak už bylo zmíněno, pokud dojde k zamítnutí žádosti, jak ze strany školského odboru určitého kraje, tak veřejnou vysokou školou, je žádost postoupena MŠMT. Neziskové organizace, které se v této problematice pohybují, mají s pracovníky ministerstva velké zkušenosti, jsou s nimi v kontaktu a často díky „nátlaku“ dopomůžou vyřešit určitý případ (viz Infobox 3). Sociální pracovníci se často setkávají s problémem, jak klientům vysvětlit, že jim vzdělání nebylo uznáno. Pro klienty je pak těžké pochopit, proč jim byla žádost o uznání vysokoškolského vzdělání zamítnuta, popřípadě nebyla uznána v celém rozsahu (Schifflerová, 2010). Tato situace nastává především u studia práva nebo u studentů z bývalého sovětského bloku, kdy se výrazně liší počet odstudovaných let. Například pro Rusko, Ukrajinu, Arménii, Mongolsko nebo Kazachstán jsou typické tzv. jedenáctiletky. Za jedenáct let mají studenti splněnou základní i střední školu a mají možnost pokračovat na vysoké škole. Titul z magisterského stupně získávají ve věku 21 let. Školské systémy jednotlivých zemí se liší a dost často je těžké posoudit, zda se například jedná o úroveň ZŠ nebo SŠ. Nejzásadnějším problémem, se kterým se v praxi pracovníci neziskového sektoru v souvislosti s nostrifikací setkávají, je jazyková bariéra (problematikou se podrobněji zabývá kapitola 7), protože azylantům trvá velmi dlouho, než se naučí česky, což je staví před značné problémy (Chvojková, 2010). Otázka češtiny azylanty doprovází na každém kroku. Pokud bychom chtěli problém zasadit do kontextu vzdělání a uznávání nostrifikace, pak může být neznalost češtiny jedním z hlavních důvodů, proč azylant k procesu nostrifikace vůbec nepřistoupí. Tito lidé pak zůstávají u podřadných profesí bez možnosti dalšího profesního růstu, např. jako stavební dělníci


nebo uklízečky bez ohledu na to, že mají středoškolské nebo vysokoškolské vzdělání (Chvojková, 2010). Strach z udělení nostrifikační zkoušky, která je prováděna v češtině, vede azylanty k nečinnosti něco s problémem dělat. Jít k takové zkoušce je zapotřebí dobrá znalost češtiny, což je pro mnohé nepřekonatelná překážka. Navíc je zapotřebí často odborné češtiny v závislosti na oboru, který si chce žadatel nechat uznat. Znalost konverzační češtiny azylantům v žádném případě nezajistí úspěšné zvládnutí nostrifikační zkoušky (Chvojková, 2010). Nutno podotknout, že žadatel má ze zákona právo na tlumočníka. U těchto tlumočníků však musí klient počítat s vyšší finanční náročností, kdy se hodina tlumočení pohybuje kolem 300,- Kč. Někteří tlumočníci si účtují pevnou půldenní sazbu, která činí v průměru 4000,- Kč v závislosti na jazyku, ze kterého tlumočí. Pokud je nařízeno více zkoušek, pak je praxe taková, že mohou být rozděleny do více dnů. Tím finanční zátěž ještě narůstá. Takový finanční obnos je pro většinu azylantů nepřijatelný a diskriminující. S jazykovou bariérou také souvisí další problém – neznalost odborné terminologie. Nepřesnost překladatele, který nezná korektní znění českých ekvivalentů v odborné terminologii určitého oboru, může způsobit, že se bude výpis předmětů lišit od skladby téhož oboru u nás. Tyto odlišnosti, které mohou vést k zamítnutí žádosti, mohou být způsobeny právě nepřesným překladem. Neziskové organizace se snaží svým klientům hledat kvalitní a především levné překladatele, aby nostrifikace znamenala pro azylanta/cizince co nejmenší finanční zatížení. Poslední komplikací, se kterou se azylant setkává, je relativně dlouhý proces nostrifikace. S tímto problémem se ztotožňují všichni zástupci oslovených neziskových organizací. Ze zákona jsou sice stanoveny lhůty50, za jakých má být odborem školství krajského úřadu, vysokou školou nebo MŠMT rozhodnuto, praxe však bývá odlišná. Na vině nejsou určitě sami úředníci. Je to spíše problém pracovní kapacity na tomto oddělení MŠMT (Schifflerová, 2010). Nelze však předpokládat, že při dnešní vládní politice a koncepci snižování počtu státních úředníků, by se měla situace v nejbližší době nějak dramaticky změnit. Zcela jistě ne k lepšímu. Na vině jsou však často i samotní azylanti. Dochází k situacím, kdy je žádost azylanta zamítnuta a on se v zákonem dané době51 nestačí z různých důvodů odvolat. Na řadě opět neziskové organizace. Nebývá výjimkou, že sociální pracovnice musí žádat úředníky MŠMT o projednání odvolání i přes promeškání termínu podání žádosti k tomuto odvolání. Což samozřejmě celý proces značně prodlužuje. Příčinou je, že sami azylanti mají často závažnější existenční problémy a nestihnou se proti zamítnutí odvolat v požadovaném termínu (Chvojková, 2010). K dalšímu prodloužení 50 51

30 dnů od převzetí žádosti, v komplikovanějších případech až 60 dnů 15 dní od vydání rozhodnutí


procesu může přispět také to, že se azylant přestěhuje, dokumenty o rozhodnutí jsou mu však poslány na starou adresu, tam však už azylant nepobývá. Všichni oslovení zástupci neziskových organizací, se shodují na tom, že velmi důležitým faktorem zůstává, s jakým úředníkem a na kterém krajském odboru školství se jedná. To, co jeden úředník zamítne, řeší druhý úředník s opačným přístupem i přes to, že se jedná o totožný případ (Marková, 2010). Jako problém se v individuálních případech jeví i formalistický přístup úředníků (viz Infobox 4). Infobox 4 S paradoxní situací se setkala azylantka, která má nostrifikován zahraniční vysokoškolský diplom a chtěla by dále studovat na české vysoké škole. Avšak pro podání přihlášky na vysokou školu je po ní požadován doklad o ukončení střední školy. Azylantka vlastní pouze v ČR uznaný vysokoškolský diplom, i přesto je úředníky vyžadováno maturitní vysvědčení, které azylantka u sebe bohužel nemá (Striženec, 2010).

Z dotazníkového šetření vyplývá, že nejčastějším důvodem nostrifikace diplomů se stává snaha zvýšit šance uplatnit se na trhu práce, či získat přístup k atraktivnějším pracovním pozicím. Infobox 5: Příklad azylantky z Kamerunu52 Azylantka, se kterou byl proveden rozhovor, přišla před přibližně dvěma lety do České republiky, kde požádala o azyl, který jí byl přiznán. V letošním roce začala řešit otázku vzdělání, konkrétně uznání vzdělání ze země původu. Azylantka vystudovala obor „technik“ zakončený maturitní zkouškou v roce 1991. Své vzdělání si dále rozšířila studiem na vyšší odborné škole, konkrétně oborem „zdravotní sestra“. Tuto profesi pak v Kamerunu vykonávala mezi lety 2000 a 2008. Po příchodu do ČR jí byl však uznán pouze diplom středoškolský v oboru technik. I přes letité profesní zkušenosti a vzdělání zdravotní sestry, tuto profesi v naší zemi nemůže vykonávat. Důvodem byla absence dokladů. Azylantka měla k dispozici pouze diplom bez výpisu předmětů a hodinové dotace. Navíc se jedná o zdravotnické vzdělání, které je vždy problematičtější nostrifikovat než vzdělání jiného oboru. Azylantka by však ráda ve zdravotnictví pracovala (např. jako ošetřovatelka, pečovatelka apod.) i v České republice, zatím to však není možné. Aby se více přiblížila své původní profesi, řádně absolvovala rekvalifikaci v oboru „záchranář". Ale jak sama podotýká, na srovnávací zkoušky v oboru zdravotní sestra nemá dobrou češtinu. V současné době je klientka SIMI na úřadu práce a za asistence sociálních pracovnic se snaží zajistit si práci.

52

kopie dokumentů týkajících se nostrifikace kamerunské azylantky jsou uvedeny v Příloze 4

68


6.8 Doporučení k procesu nostrifikace a uznávání vysokoškolských diplomů Doporučení (1) Apostila a superlegalizace: Podporovat uzavírání bilaterálních smluv o právní pomoci v občanských věcech obsahující ustanovení o vzájemném uznávání listin bez nutnosti jejich dalšího ověřování, především s rozvojovými zeměmi. Dobrým příkladem je uzavření takové dohody s Moldavskou republikou v roce 2005, Uzbekistánem 2003 a Ukrajinou 2002. Tento krok má velký význam především pro značné množství moldavských a ukrajinských migrantů na našem území. Doporučení (2) Státní závěrečné zkoušky, absolventské práce: Apelovat na vysoké školy, aby při uznávání vysokoškolského vzdělání nepodmiňovaly kladné vyřízení žádosti složením nebo existencí státních závěrečných zkoušek a obhajob absolventských kvalifikačních prací při studiu v zemi původu tak, jak to v současné době některé české vysoké školy praktikují. Tyto součásti studia nejsou v mnohých zemích (nejen rozvojových) vůbec součástí studia. Doporučení (3) Medicína: Velice obtížný proces uznání studia lékařských oborů (testování českého jazyka, zkoušky ze čtyř lékařských oborů, práce pod dohledem lékařů apod.), který je pro cizince zároveň velmi finančně náročný, by zjednodušilo zavedení 1-2 letých odborných kurzů odpovídajících vyšším ročníkům studia lékařství na českých vysokých školách. V kurzech by byli cizinci vedeni jako čeští studenti a měli by zde šanci doplnění chybějících zkoušek a po úspěšném absolvování kurzu by dostali řádný diplom. Důležité by bylo, aby studium bylo zdarma jako pro české studenty. Současné personální problémy v českém zdravotnictví by zajisté toto řešení pomohly částečně napravit. Dvouleté působení pod supervizí by bylo vhodné snížit na polovinu, tzn. na jeden rok. Doporučení (4) Právo na tlumočníka: Ze zákona není zcela jasné, zdali tlumočník musí být soudní. Některé školy tyto soudní tlumočníky vyžadují, i když toto není v zákoně výslovně uvedeno. Soudní tlumočník je vždy dražší, což může představovat další komplikace při uznávání vzdělání sociálně slabých případů. Pokud by zákon nevyžadoval soudní tlumočníky, mohlo by být tlumočení u zkoušek finančně dostupnější. Doporučení (5) Zdlouhavý proces: Dodržování zákonem daných lhůt bez prodlev. Pokud nejsou na úřadech dostatečné personální kapacity k vyřizování žádostí, je nutné, aby příslušný subjekt dodržování lhůt zajistil ze svých zdrojů (např. zaměstnáním dalšího pracovníka apod.)


Doporučení (6) Jazyková bariéra: Viz kapitola 7.4 a dále by bylo významným krokem také zavedení „kurzů odborné češtiny“. Tyto kurzy jsou především vhodné pro azylanty, kteří chtějí složit nostrifikační zkoušky v českém jazyce z odborných předmětů. Této možnosti by využili také azylanti hledající práci v odbornějších pozicích a k získání zaměstnání jim brání malá slovní zásoba.

Problematika v ýuky českého jazyka pro uprchlíky v rámci Státního integračního programu 71

7. PROBLEMATIKA VÝUKY ČESKÉHO JAZYKA PRO UPRCHLÍKY V RÁMCI STÁTNÍHO INTEGRAČNÍHO PROGRAMU Jak vyplývá z předchozích kapitol, je kvalitní výuka českého jazyka uprchlíků a žadatelů o mezinárodní ochranu klíčovým prvkem, který přispívá ke zdárnému začlenění těchto skupin cizinců do majoritní společnosti (tzn. integraci) a zásadním způsobem se podílí na zkvalitnění jejich života. Prostřednictvím jazyka se může uprchlík zorientovat v nové zemi, která pro něj může být kulturně zcela vzdálená. Zvládnutí českého jazyka je podmínkou k zdárnému zapojení do pracovního trhu, bezproblémové komunikace při nevyhnutelných jednáních s institucemi veřejné správy, ale také v běžném životě, při soužití a navazování sociálních vazeb s druhými lidmi. Způsob, kterým stát vstupuje do problematiky jazykového vzdělávání azylantů a osob požívající doplňkové ochrany, představuje Státní integrační program53 (SIP). SIP v České republice funguje od roku 1996 a je jedinou komplexní státem aplikovanou integrační politikou v ČR. Vztahuje se pouze na uznané uprchlíky a poživatele doplňkové ochrany, to znamená, že z programu jsou vyloučení žadatelé o tento status. SIP se člení na 3 základní oblasti: zajištění bydlení, bezplatnou výuku českého jazyka a pomoc při uplatnění na trhu práce. Jelikož se tato diplomová práce zabývá problematikou vzdělávání, bude pozornost věnována pouze oblasti výuky českého jazyka, jelikož jde o stěžejní, avšak značně opomíjený pilíř celého SIP. Mimo rámec Státního integračního programu existuje řada aktivit ze strany nevládních neziskových organizací. V této diplomové práci jim však z důvodu omezeného rozsahu dále nebude věnována pozornost.

7.1 Zajištění kurzů českého jazyka, jejich délka a časové dotace Podle zákona o azylu je jednou z náplní Státního integračního programu realizace bezplatných kurzů českého jazyka. Nabídka bezplatného kurzu musí být azylantovi učiněna Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR nejpozději do 30 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí o udělení azylu. Tyto kurzy by měla zajišťovat jediná nezisková organizace – Sdružení občanů zabývajících se emigranty (SOZE) (Krchová, Víznerová, 2008). Realita je však poněkud odlišná. Iva Chvojková z neziskové organizace OPU upozorňuje, že více než rok nenavštívil jediný azylant, který do organizace dochází, kurzy českého jazyka, i přes to, že o tyto kurzy sami azylanti zájem mají. Bohužel však žádné kurzy nejsou v této době realizovány 53

§§ 68, 69 a 70 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu


(Chvojková, 2010). Podle vyjádření SOZE je situace poněkud komplikovanější. Martin Punčochář uvádí, že SIP by měl opravdu ze zákona garantovat výuku českého jazyka všem azylantům a osobám s doplňkovou ochranou starších 16 let, do té doby se počítá s výukou češtiny v rámci povinné školní docházky na základní škole (Punčochář, 2010). Od roku 2002 do roku 2009 tyto kurzy zajišťovala nezisková organizace SOZE vždy v rámci tříletých projektů předkládaných na MŠMT. Při prvním projektu výuka probíhala ve formě skupinových i individuálních kurzů s časovou dotací pouze 100 hodin v případě individuální výuky a 150 hodin v případě výuky skupinové, s dobou trvání kurzu maximálně 10 měsíců. Jak dokazují výpovědi uprchlíků, stanovený časový i hodinový rozsah byl značně podhodnocen a byl zcela nedostatečný (viz Infobox 6 a 7). Infobox 6 Tatiana, azylantka z Kazachstánu, obdržela hned po vydání azylu doporučení k absolvování základního kurzu českého jazyka s dotací 150 hodin. Jak ale sama dodává, 150 hodin bylo pouze na papíře. Po skončení kurzu žádný z azylantů 150 neabsolvoval. Problém byl v tom, vyučující se často na hodiny nedostavil z důvodů nemoci nebo z důvodů jiných. Ovšem v takových případech si vyučující hodinu vykazovat stejně jako kdy proběhla regulérně. Azylanti tak přicházeli o cenné hodiny českého jazyka, které by jim napomohl při hledání práce. (Krchová, Víznerová, 2008).

Infobox 7 Sofia, azylantka z Moldavska absolvovala kurz češtiny pro pokročilé. Na kurzech se azylanti učili především slovíčka k rozšíření slovní zásoby, které jsou nezbytné při každodenním kontaktu s lidmi (v obchodě, na úřadě, na poště, v práci). Kurz byl ovšem velmi krátký a nedostačující. Sofia uvádí, že konkrétní slovíčka, která jsou opravdu potřebná na úřadech, jim vysvětlena nebyla, nikdy se je neučili. A když z úřadu dostali nějaký psaný dokument, rozuměli mu jen z části (Krchová, Víznerová, 2008).

V roce 2007 proto SOZE uskutečnilo experimentální projekt, ve kterém zvýšilo počet hodin na 300–400. Nicméně dosavadní počet 150 (100) hodin stále v SIPu zůstává. Od začátku roku 2010 však v rámci SIPu nejsou tyto kurzy vůbec realizovány. Martin Punčochář dále vysvětluje vzniklou situaci tak, že výběrového řízení MŠMT, které se konalo na podzim roku 2009, se účastnilo celkem pět subjektů. Ještě před vyhlášením výsledků však bylo výběrové řízení přerušeno a v důsledku toho nebylo určeno, který ze subjektů bude dále výuku českého jazyka pro osoby s mezinárodní ochranou zajišťovat (Punčochář, 2010). Jediné fungující kurzy češtiny v rámci SIPu jsou realizovány v integračních azylových střediscích, které zajišťuje Správa uprchlických zařízení, která


spadá pod Ministerstvo vnitra ČR. MV se také snaží o rozšíření svých kompetencí v rámci výuky českého jazyka pro azylanty, což bude legislativně ošetřeno v novele cizineckého zákona, který vejde v platnost v roce 2011. Infobox 8 „…Já skončila, kdy dostala azyl, ta mně nabízeli od toho ministerstva vnitra, to byla taková organizace SOZE. Ona už nemá ten tendr na ty kurzy. A já měla začáteční kurz a za tím taky musela mít pokračování, a to zrušili, protože to SOZE nemělo na to peníze, tak mně to zrušili. A to zrušeno bylo už tri měsíca zpátky, tak já všechno už zapomněla…“ Hanna, Bělorusko (Krchová, Víznerová, 2008).

7.2 Cíle, plány a hodnocení výuky Výukový cíl je představa o stavu, kterého má být u žáka-studenta dosaženo v určitém čase. Lektor se snaží o to, aby si studenti osvojili stanovený obsah výuky, přitom on sám využívá metod výuky, které jsou přiměřené schopnostem žáků a k cílům, které si vymezil v souladu s obecnými cíli výuky. Zamýšlené výsledky výuky musí učitel-lektor plánovat již na počátku výuky a to jako jasně formulované cíle. Výukový cíl a výsledek výuky tak tvoří vázanou dvojici a bez správně stanoveného cíle není možné efektivního vyučování ani učení (Nezvalová, 2008). Bačáková však uvádí, že ne všichni oslovení lektoři, kteří v rámci SIP vyučují český jazyk pro uprchlíky, jsou si jisti celkovým cílem výuky, ani kompetencím, které mají studentům předat, popřípadě jakým způsobem je kurz zakončen (Bačáková, 2010b). „…Všichni zastánci aplikace dílčích cílů ve výuce se shodují v tvrzení, že učitelé, kteří pracují s jasně stanovenými dílčími cíli, jsou ve výuce úspěšnější než ti, kteří s nimi nepracují…“ (Nezvalová, 2008). Další pochybení ze strany lektorů, respektive zajišťovatele, je absence tzv. plánů výuky, které jsou nepostradatelné při přípravě lektora na výuku. Z výzkumu UNHCR vyplývá, že tyto plány, popřípadě jiné alternativy přípravy lektora na hodinu, vytvořeny nikdy nebyly a ze strany MŠMT nebyly ani vyžadovány, což dokazuje nedostatečnou kontrolu výuky ze strany ministerstva. Zároveň se jedná také o porušení Smlouvy mezi ministerstvem a zajišťovatelem kurzů, jelikož je ta ukládá zajišťovateli povinnost tyto plány prostřednictvím lektora sestavovat. Důsledkem pak může být snížení kvality výuky českého jazyka v rámci SIP a celková neefektivnost programu, který je hrazen z veřejných prostředků státu (Bačáková, 2010b).


Dle MŠMT, je každá osoba, která se zúčastnila jazykového kurzu v rámci SIP, povinna složit zkoušku z českého jazyka s úspěšností minimálně na úrovni B154. Z výzkumu UNHCR vyplývá, že v letech 2007–2009 tuto zkoušku podstoupilo 176 osob, avšak kurzů se zúčastnilo celkem 453 azylantů. Z toho vyplývá, že 277 osob zkoušky vůbec neabsolvovalo. Navíc mezi 176 zúčastněných bylo pouze 42 osob, které se vykonaly zkoušky na požadované úrovni B1 (2 neúspěšně). Dle uvedených dat vyplývá, že zkoušek B1 se účastnila pouhá desetina všech studentů (Bačáková, 2010b). Pokud jde o samotné osvědčení o absolvování zkoušky, naráží držitelé mezinárodní ochrany na další problém, kterým je neexistující akreditace. Nejedná se tedy o dokument, který by byl uznáván jako platný dokument o dosažené úrovni jazyka např. při přijímání na vysokou školu nebo do kvalifikovaného zaměstnání (Bačáková, 2010b).

7.3 Požadavky na pedagoga Každý z lektorů českého jazyka pro cizince by měl splňovat určitá kritéria. Lektor by měl mít dokončené vysokoškolské vzdělání v oboru bohemistiky, popřípadě pedagogické vzdělání v oboru výuky českého jazyka. Důležitá je však kvalifikace výuky českého jazyka pro cizince, která není v ČR doposud příliš rozšířená. S přibývajícím počtem cizinců na našem území je zde však možnost absolvování dodatečného kurzu českého jazyka pro cizince, který je akreditován MŠMT na Univerzitě Karlově v Praze (Bačáková, 2010b). Lektor by měl mít také určitou praxi v oboru, jelikož výuka cizinců je mnohem náročnější než výuka českých dětí nebo studentů. Smlouva o zajišťování jazykových kurzů v rámci SIP stanovuje navíc také povinnost proškolit tyto lektory, jak správně diagnostikovat studenty, jejich potřeby i schopnosti. Řada autorů se shoduje, že správná diagnostika a analýza studentů je jedním ze zásadních předpokladů kvalitní jazykové přípravy (Krumm, Plutzar, 2008 Kluzer et al, 2009 Halewijn et al, 2008). Každý člověk má jiné motivy, nároky a požadavky, a proto je nezbytné se na ně důkladně zaměřit, v průběhu monitorovat a podle potřeby na ně reagovat (Little, 2008). Podle výzkumu UNHCR z roku 2010 není tato praxe v ČR uskutečňována. Chybí školení, která by budoucí lektory na diagnostiku připravila, a lektorům nebyla poskytnuta ani alternativa v podobě výukových materiálům, jak při diagnostice postupovat. Sami lektoři také uvádějí, že např. zařazování studentů do jednotlivých úrovní probíhá spíše nahodile. Tuto praxi ve studii potvrdili i samotní studenti (Bačáková, 2010b). Zástupci SOZE však v tomto případě tvrdí, že proškolení lektorů probíhala pouze ve vybraných případech, kdy vznikla odůvodněná potřeba tuto diagnostiku provádět. Společný evropský referenční rámec pro jazyky (začátečník – stupně A1 (breakthrough) a A2 (waystage), středně pokročilý – stupně B1 (threshold) a B2 (vantage), pokročilý – stupně C1 (effective operational proficiency) a C2 (mastery)). 54


Vyhodnocení diagnostických testů provádějí odborní pracovníci, nikoli lektoři, a teprve na základě jejich odborného vyhodnocení se stanovuje vstupní úroveň klienta (Popescu, 2011).

7.4 Doporučení k jazykovým kurzům v rámci SIP Doporučení (1): Zajistit fungování Státního integračního programu v oblasti kurzů českého jazyka pro azylanty a současně udržet stávající počet hodin těchto kurzů (600 vyučovacích hodin u skupinového kurzu a 400 vyučovacích hodin u individuálního kurzu). Je také nutné zachovat odstupňování náročnosti jednotlivých kurzů (začátečníci, pokročilí atd.). Bylo by přínosné sestavovat studijní skupiny podle původního jazyka jednotlivých azylantům (např. slovanské nebo semitské jazyky) a jejich předešlé jazykové úrovně. Doba poskytování kurzů by se měla prodloužit přinejmenším na dobu 24 měsíců. Důležité je také přizpůsobit tyto kurzy časovým možnostem azylantů, především pak pracujícím a ženám s dětmi. Doporučení (2): Provádět diagnostiku všech studentů ke zjištění jejich jazykové úrovně, potřeb, požadavků a motivací. V rámci tohoto doporučení by bylo vhodné školit (způsoby provádění diagnostiky) všechny lektory bez hledu na zjištění, je-li diagnostika potřebná. Budoucí lektoři by měli obdržet vhodné výukové materiály, které by jim napomohly ke kvalitní diagnostice studentů. Doporučení (3): Vpracovávat výukový plán a cíle výuky jako základní pilíře přípravy a vedení vyučovací hodiny lektorem nebo učitele. Doporučení (4): Zaměstnávat kvalifikované a kvalitní lektory s adekvátním vzděláním, zkušenostmi a kompetencemi k výuce cizinců. Nutné je také další vzdělávání lektorů, jako je tomu u řadových pedagogů na základních i středních školách. Vhodná by byla také realizace přípravných kurzů, které by lektora připravily na to, jak pracovat s cizinci-uprchlíky (s ohledem na prožité okolnosti) a také by budoucího lektora seznámily s vhodnými vyučovacími metodami a formami výuky. Doporučení (5): Rozšíření SIP i na osoby mladší 16 let, jak udává zákon. Doporučení (6): Akreditace dokumentů o dosažené jazykové úrovni, např. formou spolupráce s jazykovou školou s právem státní jazykové zkoušky.

Záv ěr

8. ZÁVĚR Současný stav v oblasti migrace a uprchlictví je značně ovlivňován dvěma historickými událostmi, které mohou ovlivňovat azylovou situaci v České republice. Byl jimi konec studené války spojený se zánikem bipolárního rozdělení světa a teroristický útok na Spojené státy americké 11. září 2001, který podnítil celosvětovou kampaň proti terorismu. Podle odhadů UNHCR bylo v roce 2010 ve světě 43,3 milionů vysídlených osob a téměř 4/5 z nich se nacházelo v rozvojových zemích. Země, která má na svém území nejvyšší počet uprchlíků na světě, je Pákistán (1,7 mil), dále Írán (1,1 mil) a Sýrie (1,05 mil). Na konci roku 2009 byly nejpočetnější skupinou uprchlíků na světě Afghánci a poté Iráčané. V České republice každoročně stoupá počet žadatelů o azyl. Od roku 1990 do prosince roku 2009 požádalo v ČR o azyl celkem 81 161 cizinců (nejvíce žadatelů pocházelo z Ukrajiny, Ruska, Rumunka, Afghánistánu a Bulharska). Od vstupu České republiky do EU a následným přijetím tzv. Dublinského nařízení je zaznamenáván evidentní úbytek žadatelů o mezinárodní ochranu. V roce 2009 požádalo v České republice o mezinárodní ochranu celkem 1 258 cizinců z 60 zemí světa. Azyl byl udělen pouze 75 žadatelům. V období červenec 1990 až září 2010 úřady udělily celkem 3612 azylů a 463 žadatelům byla poskytnuta doplňková ochrana. Deset států s nejvyšším počtem udělených azylů tvoří Rumunsko, Rusko, Bělorusko, Afghánistán, Arménie, bývalý Sovětský svaz, Vietnam, Ukrajina, Irák a Kazachstán. Česká republika čelí často kritice za nízké procento kladně vyřízených žádostí, a to jak domácími, tak i zahraničními odborníky. Množství udělených azylů je v západních zemích stále mnohonásobně vyšší než v České republice. Přístup ke vzdělání se řadí mezi základní lidská práva a je zásadní faktorem pro úspěšnou integraci uprchlíků i žadatelů o azyl v cílové zemi. Existence tohoto práva však nezaručuje jeho dodržování ve všech zemích světa a ve všech segmentech lidské populace. U dětí a dospívajících je vzdělání nesmírně důležité pro jejich intelektuální a duševní rozvoj. Diplomová práce si kladla za cíl zmapovat možnosti a především zásadní bariéry těchto znevýhodněných dětí ve vzdělávacím systému ČR. Děti-uprchlíci mají v České republice ze zákona nárok na stejný přístup ke vzdělání jako děti české, avšak mnohdy čelí při přístupu ke vzdělání sérii překážek. Z těch nejzávažnějších je to např. jazyková bariéra, velké emocionální trauma, odloučení od svých rodičů nebo opatrovníků (v případě nezletilých uprchlíků bez doprovodu), kulturní šok, propad ve svém životním standardu a další významné změny v životě, život v rodinách, které mají omezené nebo žádné sociální dávky a prostředky, dočasné ubytování a díky tomu časté střídání škol, přerušené nebo žádné vzdělávání ze své země původu a izolace od ostatních spolužáků nebo vrstevníků. Závažným problémem v českých školách je také nevhodné zařazování dětí-uprchlíků do tříd základních škol. Toto

76

Záv ěr

zařazení neodpovídá jejich dosaženému vzdělání, věku a ani nezohledňuje sociální, psychologické a kognitivní potřeby nezbytné pro jejich budoucí vývoj. Školy, které vzdělávají děti-uprchlíky, mohou získat dodatečné finanční prostředky např. na platy učitelů, asistenty pedagogů a dalších neinvestiční náklady, ne vždy však těchto výhod využívají. Ze statistických dat a vyjádření jednotlivých subjektů činných v procesu uznávání vzdělání vyplývá, že největší počet žádostí o nostrifikaci je v ČR předkládáno v Jihomoravském kraji, Středočeském kraji a na Magistrátu hlavního města Prahy. Žádosti o nostrifikaci středoškolského vzdělání tak převyšují počet žádostí o uznání vysokoškolských diplomů. Odbor školství krajského úřadu Jihomoravského kraje poukazuje na to, že s nostrifikacemi středoškolského vzdělání není zásadnější problém. Pokud žadatel nesplňuje veškeré náležitosti, je mu nařízena nostrifikační zkouška, kterou může opakovat bez omezení. Žádosti nejsou téměř v žádném případě postupovány k přezkoumání na MŠMT v rámci odvolacího řízení. Ani úředníci MŠMT ČR nepovažují proces nostrifikace za problematický. Tento fakt se opírá i o zanedbatelný počet zamítnutých žádostí k poměru kladně vyřízených žádostí v jednotlivých krajích. V rámci vysokých škol je situace složitější. Dochází k četnějšímu zamítnutí žádostí, které jsou ve většině případů postoupeny na MŠMT, kde dochází k přezkoumání jednotlivých případů. Podle vyjádření jednotlivých rektorátů vysokých škol je vysoké procento odvolání vyřízeno kladně ve prospěch žadatele. Avšak není výjimkou, že vzdělání není ministerstvem uznáno v celém rozsahu. Množství žádostí o uznání vzdělání, které spadá do kompetence Ministerstva vnitra a Ministerstva obrany ČR, je v porovnání s ostatními žádostmi pouze v zanedbatelném počtu. Je velmi problematické dohledat, kolik žádostí bylo podáno osobou požívající mezinárodní ochrany, a zda byla žádost vyřízena kladně. U většiny vysokých škol se tento údaj vůbec neregistruje, stejná situace je i u krajských úřadů. Dle pracovníků pověřených institucí je však počet těchto osob minimální, podle některých vyjádření se pracovníci s azylantem nebo osobou s doplňkovou ochranou za celou svoji dosavadní praxi vůbec nesetkali. Ze zjištěných skutečností vyplývá, že z pohledu azylanta probíhá proces uznání vzdělání ve dvou krocích. Nejprve je azylant pracovníky NNO informován a připravován pro vlastní úřední proces na příslušném subjektu. Jsou mu vysvětleny podmínky celého procesu, včetně výčtu nezbytných dokladů. Většinou mu jsou také naznačeny naděje na úspěšné vyřízení jeho žádosti. Nutno konstatovat, že po tomto kroku část zájemců o uznání vzdělání od snahy postoupit úřední proces ustoupí z důvodů chybějících dokladů apod. Ve druhém kroku je azylant již žadatelem v péči úředníků příslušného subjektu. Zde je již průběh procesu uznání vzdělání víceméně bezproblémový, pokud azylant předloží zákonem požadované dokumenty. Ovšem rozdíl mezi

77

Záv ěr

počtem zájemců o uznání vzdělání a skutečnými uchazeči statistiky nepostihují. Podle oslovených zástupců neziskového sektoru nepatří vzdělávání a přístup azylantů ke vzdělání k výrazně problematickým oblastem. Přístup na pracovní trh, obstarání bydlení či zdravotní péči se jeví jako procesy obtížnější. I přesto se však procesu nostrifikace vyskytují určité překážky, které mohou azylantovi ztížit cestu k uznanému vzdělání v ČR. Podle sociálních pracovníků je legislativní systém sestaven vcelku srozumitelně a čitelně. Nostrifikace základního a středoškolského vzdělání se zdá být obecně jednodušší, větší komplikace pak nastávají spíše u uznávání vysokoškolského vzdělání na všech jeho stupních. Dle oslovených zástupců neziskového sektoru jsou nejčastějšími problémy při uznávání vzdělání absence konkrétních dokladů (u vysokoškolského vzdělání především tzv. diploma supplement) a v některých případech také závěrečné absolventské práce. Některé vysoké školy navíc vyžadují seznam státních závěrečných zkoušek v podobě užívaných v českém prostředí. Dalším problémem je tzv. apostila a superlegalizace u zemí, se kterými nemá ČR sjednanou bilaterální smlouvu. Zástupci NNO se shodují, že nejproblematičtější je uznávání vzdělání lékařů a ostatního zdravotnického personálu. Problém může také nastat u studijních oborů, které jsou specifické pouze pro konkrétní země. Jednou z nejčastějších komplikací, které musí azylant čelit, je relativně dlouhý proces nostrifikace, zejména pak odvolání na MŠMT. Zřejmě nejzásadnějším problémem, se kterým se v praxi pracovníci neziskového sektoru v souvislosti s nostrifikací setkávají, je jazyková bariéra. S tím souvisí zvláště nízká hodinová dotace kurzů češtiny a počínaje rokem 2010 především problém nenaplňování Státního integračního programu (SIP) v oblasti zaručené výuky českého jazyka pro azylanty, i přes to, že je kvalitní výuka české jazyka uprchlíků a žadatelů o mezinárodní ochranu klíčovým prvkem, který přispívá k jejich zdárné integraci. Zvládnutí českého jazyka je podmínkou k zdárnému zapojení na pracovní trh, komunikaci s institucemi veřejné správy, ale také v běžném životě při kontaktu s druhými lidmi. SIP v oblasti výuky českého jazyka se potýká s řadou dalších problémů, především nedostatečnou kvalifikací lektorů a jejich diagnostickými schopnostmi, absencí výukových plánů a nejasnými výukovými cíli a hodnocením výsledků výuky. Problémem je také slabý monitoring realizace programu, respektive jazykových kurzů ze strany ministerstva školství.

78

Shrnutí

9. SHRNUTÍ Diplomová práce se ve své první části zabývá vývojem uprchlické otázky a migračními vlnami v České republice i světe. Jsou zde uvedeny a popsány nejzávažnější humanitární katastrofy, které vedly k velkému exodu uprchlíků z krizových oblastí. Větší pozornost je věnována vývoji uprchlictví v České republice po roce 1989, včetně analýzy a interpretace statistických dat z oblasti migrační a azylové politiky. V další části je práce zaměřena na problematiku přístupu dětí-uprchlíků ke vzdělání v České republice, především jsou zdůrazněny jejich práva, ale také bariéry, se kterými se tyto znevýhodněné děti potýkají. Na závěr této kapitoly jsou uvedena doporučení ke zlepšení praxe v této oblasti. Následující kapitola se zabývá podmínkami uznávání zahraničního vzdělání ze země původu vysokými školami a úřady v ČR. Kapitola obsahuje podrobnou analýzu legislativního rámce i institucionálního zajištění a popisuje celý proces nostrifikace na všech jeho úrovních. Prostor je ponechán také vyjádření zástupců neziskových organizací, kteří pracují s uprchlíky nebo žadateli o mezinárodní ochranu. V závěru kapitoly jsou uvedena doporučení k diskuzi s odpovědnými tvůrci politik v oblasti uznávání vzdělání z třetích zemí. Poslední část práce se zabývá nedostatky Státního integračního programu v oblasti jazykové přípravy již uznaných uprchlíků. Kapitola obsahuje četná doporučení, která by vedla ke zlepšení situace a zkvalitnění výuky uprchlíků i výsledků osvojování českého jazyka. Klíčová slova: azylová politika, uprchlíci, vzdělávání uprchlíků, nostrifikace, uznávání vzdělání, Státní integrační program, český jazyk pro uprchlíky

79

Shrnutí

SUMMARY The first part of this thesis focuses on the changes and progress that have occurred in relation to refugee issues and migration waves in the Czech Republic and in the world. It describes some of the most serious humanitarian disasters, which have led to the large scale exodus of refugees from the crisis regions. Greater attention is paid to the development of refugee issues in the Czech Republic since 1989, including analysis and interpretation of statistical data from the areas of migration and asylum policy. Another part of the paper is focused on the issue of refugee children's access to education in the Czech Republic. Their rights are specifically emphasized and also the barriers which these disadvantaged children have to face. The end of this chapter makes recommendations for improving practices in this area. The following chapter concentrates on the recognition of foreign educational qualifications by offices and universities in the Czech republic. The chapter contains a detailed analysis of the current legislative framework and institutional arrangements and describes the validation process at all levels. Space has also been given to the representatives of NGOs working with refugees and asylum seekers. The end of the chapter presents recommendations for discussions with the policy makers responsible for the recognition of qualifications from third countries. The last part of the thesis deals with the shortcomings of the National Integration Programme in the field of language training for refugees. The chapter contains numerous recommendations that would improve the situation, particularly the teaching of the Czech language.

Key words: asylum policy, refugees, education of refugees, the recognition of educational qualifications, the State Integration Programme, Czech language for refugees

80

81

Použité zdroje: Appa, V. A study on how asylum seekers and refugees access education in four local authorities in England. London: National Children’s Bureau, 2005. ISBN 1-904787-55-X. Bačáková, M Analýza stavu výuky českého jazyka v rámci Státního integračního programu v období 2007 – 2010. Praha: UNHCR, 2010b. Bačáková, M. Vzdělávání přesídlených dětí-uprchlíků na základních a středních školách v ČR. Praha: UNHCR, 2010a. Beard, J., Bradely, N. Raising the barriers: meeting the needs of refugee pupils and families in a North London Borough. Multicultural Teaching 19 (3), 2001. s. 26 – 29. Beirens, H., Hughes, N., Hek, R., Spicer, N. Preventing Social Exclusion of Refugee and Asylum Seeking Children: Building New Networks. Social Policy and Society 6 (2), 2007. s. 219–229. Bloch, A. Refugee settlement in Britain: the impact of policy on participation. Journal of Ethnic and Migration Studies 26 (1), 2000. s. 75–88. Burdová Hradečná, P. Odstraňování následků restriktivního cizineckého zákona z roku 1999 je stále aktuální. [online]. 2005 [cit. 26-03-2011]. Dostupné z: Burdová Hradečná, P., Rozumková, P. Povinná školní docházka a nezletilí cizinci bez pobytového oprávnění. [online]. 2006 [cit. 18-1-2011]. Dostupné z: Dlabáčková, P. – Burdová Hradečná, K. – Pořízek, P. Přechod překážek vycestování na doplňkovou ochranu. [online]. 2006 [cit. 15-11-2010]. Dostupné z:

82

Duke, K., Sales, R. and Gregory, J. Refugee resettlement in Europe. Refugees, Citizenship and Social Policy in Europe 6, 1999. s. 105–131. EACEA P9 Eurydice. Integrating Immigrant Children into Schools in Europe. Brussels: EACEA P9 Eurydice, 2009 Eschenbächer, J. (ed). Internal displacement: Global Overview of Trends and Developments in 2006. Geneva: Internal Displacement Monitoring Centre, Norwegian Refugee Council, 2007. ESIPA – Sbírka právních předpisů. [online]. 2010 [cit. 12-11-2010]. Dostupné z: Fazel, M., Wheeler, J., Danesh, J. Prevalence of serious mental disorder in 7000 refugees resettled in western countries: A systematic review. Lancet 365, 2005. s. 1309–1314. Geddes, A. Migration and the welfare state in Europe. In Spencer, S. (ed.), The Politics of Migration: Managing opportunity, conflict and change. Oxford: Blackwell, 2003. Gerstnerová, A. Přístup azylantů a osob s doplňkovou ochranou k zaměstnání v ČR. [online]. 2010 [cit. 28-112010]. Dostupné z: Günter, V. S azylanty je problém….[online]. 2005 [cit. 02-11-2010]. Dostupné z: Günterová, T. Uprchlíci a žadatelé o azyl v České republice. [online]. 2005 [cit.12-11-2010]. Dostupné z: Hála, J. Psychosociální práce s maladjustovanými osobami. České Budějovice: Jihočeská univerzita, 2005. ISBN 80-7040-815-4. Halewijn, E., Houben, A., De Niel, H. Education: Tailor-made or one-size-fits-all? Strasbourg: Council of Europe, 2008. Hek, R. The Experiences and Needs of Refugee and Asylum Seeking Children in the UK: A literature review. Birmingham: NECF, 2005. Hek, R. The Role of Education in the Settlement of Young Refugees in the UK: The Experiences of Young Refugees. Practice 17 (3), 2005. Hladíková, E. Udělením azylu problémy uprchlíků zcela nekončí. [online]. 2008 [cit. 17-11-2010]. Dostupné z:

83

Horák, P. Odlišné přístupy k implementaci individuálního akčního plánu zaměstnanosti na vybraných českých úřadech práce. In: Winkler, J. - Klimplová, L. - Žižlavský, M. Účelové programy na lokálních trzích práce. Jejich význam, potřebnost a realizace. Brno: FSS MU, 2005. ISBN 80-210-3867-5, s. 30-58 Horák, P. Rozhodovací volnost street-level byrokratů v oblasti politiky pracovního trhu a její uplatnění při implementaci Individuálních akčních plánů zaměstnanosti. Brno: FSS MU, 2007. Horáková, M. Opatření a nástroje politiky trhu práce v zemích EU. In: Problémy trhu práce a politiky zaměstnanosti. Část III. Nezaměstnanost a politika trhu práce. Kapitola 2B. Hodnocení opatření aktivní politiky zaměstnanosti: Evropská unie. Praha a Brno: FSS MU, VÚPSV, NVF, 2003. 35-55 s. Horňáková, L., rozhovor s odbornou pracovnicí pracující s cizinci. Brno dne 19. listopadu 2010 Chvojková, I., rozhovor s odbornou pracovnicí Poradny pro integraci (PPI), Praha 18. listopadu 2010 Ivanovová, J., Břichňáčová, J. Fenomén kulturního šoku, fáze adaptace na cizí kulturní prostředí. In: Agrarian perspectives XV.– Foreign trade and globalisation processes, 2006. ISBN 80-213-1531-8 Kamerunská azylantka, rozhovor v organizaci SIMI v Praze dne 23. listopadu 2010 Kao, G. Social capital and its relevance to minority and immigrant populations. Sociology of Education 77 (2), 2004. s. 172 – 175. Karnoubová, Z. Vzdělávání azylantů jako faktor jejich integrace ve společnosti. Diplomová práce. Praha: Filozofická fakulta UK, 2008. Košťál, M. Globalisté útočí - Od "humanitárního" bombardování po samostatný narkostát Kosovo. Praha: Kontingent Pres, 2008. Kluzer, S., Ferrari, A., Ceteno, C. ICT for Learning the Host Countrie’s Language by Adult Migrant in the EU. JRC European Commission, 2009. Krchová, A. Víznerová, H. Diskriminace azylantů a azylantek v ČR z genderové perspektivy. Praha: Evropská kontaktní skupina v České republice, 2008. ISBN 978-80-254-2035-5 Krumm, H.-J., Plutzar, V. Tailoring language provisi nand requirements to the need and capacities of adults migrants. Strasbourg: Council of Europe, 2008. Little, D. Responding to the language Leeds of adults refugees in Ireland: an alternative approach to teaching and assessment. Strasbourg: Council of Europe, 2008.

84

Lustig, S. L., Kia-Keating, M., Knight, W. G., Geltman, P., Ellis, H., Kinzie, J. D., et al. Review of child and adolescent refugee mental health. Journal of the American Academy of Child and Adolescent Psychiatry 43, 2004. s.24–36. Marková, H., rozhovor s odbornou pracovnicí Poradenského a informačního centra pro mladé migranty (META), Praha, dne 23. listopadu 2010 Melvern, L.Conspiracy to Murder: The Rwanda Genocide and the International Community. London: Verso Books, 2004. ISBN 9781859845882. MIGHEALTHNET. [online]. 2010 [cit. 17-03-2011]. Dostupné z: Miklušáková, M., Murad, S. Najít nový domov. Česká Adaptace výukového programu. České Budějovice. Katedra společenských věd Pedagogické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, 2005. ISBN 80-7040-807-3 META. [online]. 2009a [cit. 17-03-2011]. Dostupné z: META. [online]. 2009b [cit. 17-03-2011]. Dostupné z: META. [online]. 2009c [cit. 17-03-2011]. Dostupné z: META. [online]. 2009d [cit. 17-03-2011]. Dostupné z: META. [online]. 2009e [cit. 17-03-2011]. Dostupné z: META, [online]. 2010a [cit. 14-03-2011]. Dostupné z: META, [online]. 2010c [cit. 15-03-2011]. Dostupné z: META. [online]. 2010d [cit. 11-11-2010]. Dostupné z: META. [online]. 2010e [cit. 11-11-2010]. Dostupné z: < http://www.meta-os.cz/pic/88nostrifikace.aspx>

85

Mghir, R., Freed,W., Raskin, A., & Katon,W. Depression and posttraumatic stress disorder among a community sample of adolescent and young adult Afghan refugees. Journal of Nervous and Mental Disease 183, 1995. Montgomery, E. Trauma and resilience in young refugees: A 9-year follow-up study. Development and Psychopathology 22, 2010. s. 477–489. MPSV ČR. [online]. 2009 [cit. 21-11-2010]. Dostupné z: MPSV ČR. Integrovaný portál Ministerstva práce a sociálních věcí. [online]. 2010 [cit. 28-11-2010]. Dostupné z: MŠMT ČR. Databáze regulovaných povolání. [online]. 2008 [cit. 11-11-2010]. Dostupné z: MŠMT ČR. Postup při uznávání akademické kvalifikace. [online]. 2006 [cit. 11-11-2010]. Dostupné z: MŠMT ČR. Uznávání vzdělání. [online]. 2006 [cit. 07-11-2010]. Dostupné z: MŠMT ČR. Uznávání odborné kvalifikace. [online]. 2006 [cit. 09-11-2010]. Dostupné z: MŠMT ČR. Uznávání kvalifikací. [online]. 2006 [cit. 10-11-2010]. Dostupné z: MV ČR. [online]. 2008 [cit. 03-11-2010]. Dostupné z: MVZ ČR. Uznávání vzdělání (nostrifikace diplomů). [online]. 2010 [cit. 06-11-2010]. Dostupné z: MZ ČR. [online]. 2010 [cit. 02-12-2010]. Dostupné z: NESEHNUTÍ. [online]. 2010 [cit. 19-01-2011]. Dostupné z: Nezvalová, D. Moduly pro profesní přípravu učitele přírodovědných předmětů a matematiky. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2008. OAMP MV ČR. [online]. 2010 [cit. 06-11-2010]. Dostupné z: OFSTED.The education of asylum-seeker pupils. Manchester: Ofsted Publications Centre, 2003.

86

OPU. [online]. 2005 [cit. 12-11-2010]. Dostupné z: <www.opu.cz/index.php?option=com_docman&task=doc...gid=130> OSN. [online]. 2010 [cit. 06-11-2010]. Dostupné z: Pallon, A., Massey, D.S., Ceballos, M., Espinosa, K. and Spittel, M. Social capital and international migration: a test using information on family network. American Journal of Sociology 106 (5), 2001. s. 1262 – 1298. Papageorgiou, V., Frangou-Garunovic, A., Iordanidou, R., Yule, W., Smith, P., & Vostanis, P. War trauma and psychopathology in Bosnian refugee children. European. Child and Adolescent Psychiatry 9, 2000. s. 84–90. Pasch, M., Gardner, T. G., Landger, G. M., Starko, A. J., et al. Od vzdělávacího programu k vyučovací hodině. Praha: Portal, 1998. ISBN 80-7178-127-4 Popescu, C. Stanovisko SOZE ke studii „Analýza stavu výuky českého jazyka v rámci Státního integračního progrmu v období 2000-2010“. [online]. 2011 [cit. 10-08-2011]. Dostupné z: <www.soze.cz/?p=880> Portál Veřejné správy. [online]. 2010 [cit. 16-11-2010]. Dostupné z: Prtina, S. Uprchlická otázka Bosny a Hercegoviny. [online]. 2006 [cit. 14-03-2011]. Dostupné z: Punčochář, M., rozhovor s odborným pracovníkem Sdružení občanů zabývajících se emigranty (SOZE), Brno dne 25. listopadu 2010 Pynoos, R. S., Kinzie, J. D., & Gordon, M. Children, adolescents, and families exposed to torture and related trauma. In E. Gerrity, T. M. Keane, F. Tuma (Eds.), The mental health consequences of torture. s. 211–225. New York: Kluwer Academic/Plenum Press, 2001. Radostný, L. Několik poznámek k problematice uznávání zahraničního vzdělání. [online]. 2010 [cit. 16-112010]. Dostupné z: < http://www.migraceonline.cz/e-knihovna/?x=2193956> Richman, N. In the Midst of the Whirlwind: A manual for helping refugee children. London: Save the Children, 1998. Rozumek, M. Společný evropský azylový systém: idea versus realita. [online]. 2009 [cit. 16-01-2010]. Dostupné z:

87

Rutter, J. EMAG and refugee children: perpetuating discrimination? In Jones, C., Wallace, C. (Eds.) Making EMAG Work, Stoke on Trent: Trentham Books, 2001. Rutter, J., Jones, C. Refugee education: mapping the field. Stoke-on-Trent: Trentham Books, 1998. Rutter, J., Stanton, R. Refugee children’s education and the education finance system. Multicultural Teaching 19 (3), 2001. Říhová, M. Individuální akční plán. Diplomová práce. Brno: Pedagogická fakulta MU, 2007 Schellekens, P. English Language as a Barrier to Employment, Education and Training. London: DfES, 2001. Schifflerová, M., rozhovor s odbornou pracovnicí Sdružení pro integraci a migraci (SIMI), Praha dne 23. listopadu 2010 Stewart, P. Failed States and Global Security: Empirical Questions and Policy Dilemmas. International Studies Review 9: 644–662, 2007. Striženec, R. Dotazníkový průzkum (Diecézní charita Litoměřice). 4. listopad – 5. prosinec 2010 Studený, L. Odborný text v rámci projektu Work in Czech. [online]. 2008 [cit. 8-11-2010]. Dostupné z: SUZ. [online]. 2010 [cit. 8-11-2010]. Dostupné z: Szczepaniková, A. Mezi státem a klienty - Nevládní neziskové organizace procující s uprchlíky a migranty v ČR. [online]. 2010 [cit. 8-11-2010]. Dostupné z: Šišková, T. (ed.). Menšiny a migranti v České republice. My a oni v multikulturní společnosti 21. století. Praha: Portál, 2001. ISBN 80-7178-648-9. Thomas, T., Lau,W. Psychological well being of child and adolescent refugee and asylum seekers: Overview of major research findings of the past ten years. HREOC, National Inquiry into Children in Immigration Detention. Retrieved , 2002. Titěrová, K. [online]. 2010 [cit. 29-02-2011]. Dostupné z: Tousignant, M., Habimana, E., Biron, C., Malo, C., Sidoli-Leblanc, E., Bendris, N. The Quebec Adolescent Refugee Project: Psychopathology and family variables in a sample from 35 nations. Journal of the American Academy of Child and Adolescent Psychiatry 38, 1999. s. 1426–1431.

88

Uherek, Z., Korecká, Z., Pojarová, T. a kol. Cizinecké komunity z antropologické perspektivy: vybrané případy významných imigračních skupin v České republice. Praha: Etnologický ústav AV ČR, 2008. ISBN: 978-8087112-12-0 UN CESCR. General Comment No. 13: The Right to Education (Art. 13 of the Covenant). [online]. 1999 [cit. 6-11-2010]. Dostupné z: UNHCR. [online]. 2009a [cit. 8-11-2010]. Dostupné z: UNHCR. [online]. 2010b [cit. 6-11-2010]. Dostupné z: UNHCR. Education Strategy 2007-2009, Policy Challenges and Objectives. [online]. 2007 [cit. 27-2-2010]. Dostupné z: UNHCR. 2009 Global Trends: Refugees, Asylum-seekers, Returnees, Internally Displaced and Stateless Persons. Geneva: UNHCR, 2010a. UNHCR. Program UNHCR pro integraci vrchlíků ve střední Evropě. [online]. 2009b [cit. 1-4-2011]. Dostupné z: <www.unhcr.cz/dokumenty/zprava-unhcr-o-integraci-stredni-evropa.pdf> UNHCR. Refugee Resettlement: An International Handbook to Guide Reception and Integration. [online]. 2002 [cit. 6-2-2011]. Dostupné z: UNHCR. Strategy and Activities concerning Refugee Children. [online]. 2005 [cit. 6-2-2011]. Dostupné z: UNHCR. Zpráva UNHCR o integraci uprchlíků ve střední Evropě. [online]. 2009c [cit. 31-3-2011]. Dostupné z: < www.unhcr.cz/dokumenty/program-unhcr-pro-integraci-uprchliku.pdf> Vincent, C., Warren, S. Supporting Refugee Children: A focus on home-school links. Warwick: Warwick University, 1998. Vodičková, M., rozhovor s odbornou pracovnicí Sdružení občanů zabývajících se emigranty (SOZE), Brno dne 25. listopadu 2010 Walter, D. Uprchlíci – historický vývoj v ČR. [online]. 2008 [cit. 8-12-2010]. Dostupné z: < http://www.icm.cz/uprchlici-historicky-vyvoj-v-cr> Wullt, J. EU Member States granted protection to 76 300 asylum seekers in 2008. Eurostat Newsrelease 175, 2009. Zetter, R., Griffiths, D., Sigona, N. and Hauser, M. Survey on Policy and Practice Related to Refugee Integration. European Refugee Fund Community Actions 2001–2002, 2002.

89

Právní zdroje: Listina základních práv a svobod, čl. 43 Prováděcí vyhláška č. 12/2005 Sb. MŠMT ČR Úmluva o právním postavení uprchlíků (Ženevská úmluva), 1951 Úmluva o právech dítěte, 1989 Všeobecná deklarace lidských práv, čl. 14 Zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, v platném znění Zákon č. 325/1999 Sb., o azylu, v platném znění. Zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů Zákon č. 36/1967 o znalcích a tlumočnících, v platném znění Zákon č. 500/2004, správní řád Zákon č. 95/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání odborné způsobilosti a specializované způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta Zákon č. 561/2004, o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 111/1998 o vysokých školách a o změně doplnění dalších zákonů (vysokoškolský zákon) Zákon č. 92/2005 Sb.m.s o uznávání vzdělání - Maďarsko Zákon č. 104/2006 Sb.m.s o uznávání vzdělání - Polsko Zákon č. 33/2001 Sb.m.s o uznávání vzdělání - Slovensko Zákon č. 89/1991 Sb.m.s o uznávání vzdělání – Slovinsko Zákon č. 60/2008 Sb.m.s o uznávání vzdělání – SRN

PŘÍLOHY

Příloha 1 Emailový dotazník pro NNO 1. Kolik asistencí provedete průměrně za jeden kalendářní rok při nostrifikaci a uznávání vysokoškolského vzdělávání? 2. Čeho je více? Žádostí o uznání středoškolského nebo vysokoškolského vzdělání? 3. Které země žadatelů převládají? 4. Co je důvodem podávání žádostí? Další studium v ČR nebo získání zaměstnání? 5. Přicházejí k vám také klienti, kteří mají statut azylanta nebo „doplňkáře“? Mají tito lidé odlišné podmínky od ostatních žadatelů nebo jsou stejně znevýhodněni? O jaké azylanty se nejčastěji jedná (země původu)? 6. Setkali jste se někdy s problémy při nostrifikaci? Pokud ano, s jakými? Jednalo se o nostrifikaci středoškolského nebo vysokoškolského vzdělání? 7. Pokud dochází k zamítnutí žádostí, jedná se převážně o jednu národnost (např. Ukrajinci)? 8. Zdá se vám celý proces příliš dlouhý? Jak dlouho průměrně zabere proces nostrifikace počínaje podáním žádosti a konče vydáním osvědčení? 9. Došlo ve vaší praxi při asistenci k zamítnutí žádosti? Pokud ano, z jakého důvodu? Došlo k této situaci u azylanta, resp. doplňkáře? 10. Máte nějaké negativní zkušenosti s úředníky jednající v této věci?

11. Je podpora státu a legislativa dostačující? I pro azylanty? Navrhovali byste nějakou změnu, úpravu apod.? 12. Máte nějaké doporučení, náměty, které by posloužily ke zlepšení a zefektivnění procesu nostrifikace a uznávání VŠ vzdělání? 13. Cítíte nějaký rozdíl v tom, zda žádá azylant nebo jiný cizinec? Můžete, prosím uvést konkrétní příklad vašeho klienta, který má zkušenost (i negativní) s nostrifikací nebo uznáním VŠ vzdělání? Přivítám, pokud si vzpomenete i na žadatele s mezinárodní ochranou.

Příloha 2 Telefonické polostrukturované rozhovory se zástupci státní správy 1. Kolik asistencí provedete průměrně za jeden kalendářní rok při nostrifikaci a uznávání vysokoškolského vzdělávání? 2. Které země původu žadatelů převládají? 3. Přicházejí k vám také lidé, kteří mají statut azylanta nebo „doplňkáře“? Mají tito lidé odlišné podmínky od ostatních žadatelů nebo jsou stejně znevýhodněni? 4. Můžete mi, prosím, popsat proces nostrifikace, který se na vašem pracovišti provádí? 5. Jaké nejčastější problémy nastávají při nostrifikaci cizinců, konkrétně uprchlíků na našem území? 6. Došlo ve vaší praxi k zamítnutí žádosti? Pokud ano, z jakého důvodu? Jednalo se o uprchlíka nebo cizince s jiným pobytovým statusem?

Příloha 3 Osobní polostrukturované rozhovory se zástupci NNO 1. Provádíte asistence při nostrifikaci a uznávání vysokoškolského vzdělávání? 2. Jedná se spíše o azylanty nebo cizince s odlišným statusem na území ČR? 3. Které země původu žadatelů převládají? 4. Co je důvodem podávání žádostí? Další studium v ČR nebo získání zaměstnání? 5. Jaké nejčastější problémy nastávají při nostrifikaci cizinců, konkrétně uprchlíků na našem území? 6. Došlo ve vaší praxi při asistenci k zamítnutí žádosti? Pokud ano, z jakého důvodu? Došlo k této situaci u azylanta, resp. doplňkáře? 7. Jak hodnotíte spolupráci mezi vaší organizací a úředníky státní správy ve věci nostrifikace? 8. Máte nějaké doporučení, náměty, které by posloužily ke zlepšení a zefektivnění procesu nostrifikace a uznávání VŠ vzdělání? 9. Je podle Vás dostatečná výuka ČJ pro azylanty? Jaké nejzávažnější problémy shledáváte v otázce výuky ČJ pro azylanty?

Příloha 4 Nostrifikační dokumenty azylantky z Kamerunu 1. Původní diplom azylantky z domovské školy

2. Ověřený překlad původního diplomu

3. Výpis známek s ověřeným překladem a Ověřovací doložka pro vidimaci

4. Platná nostrifikační doložka o uznání platnosti zahraničního dokladu o dosažení vzdělání v ČR

Univerzita Palackého v Olomouci

Recommend Documents