Univerzita Palackého v Olomouci

Univerzita Palackého v Olomouci Právnická fakulta

Hana Krmenčíková

Právní úprava biologické identifikace osob (§ 113 TŘ)

Diplomová práce

Olomouc 2012

Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci na téma Právní úprava biologické identifikace osob (§ 113 TŘ) vypracovala samostatně a citovala jsem všechny pouţité zdroje.

V Pardubicích dne

............................................ Hana Krmenčíková

Poděkování Ráda bych na tomto místě poděkovala svému vedoucímu diplomové práce doc. JUDr. Alexandru Nettovi, CSc. za rady, připomínky, inspiraci a pomoc poskytnutou při psaní mé diplomové práce.

2

Seznam zkratek apod.

a podobně

atd.

a tak dále

č.

číslo

čl.

článek

DNA

deoxyribonukleová kyselina

KÚP

Kriminalistický ústav Praha

LZPS

Ústavní zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod, ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb.

např.

například

násl.

následující

OČTŘ

orgány činné v trestním řízení

odst.

odstavec

OKTE

odbory kriminalistické techniky a expertiz Policie České republiky

písm.

písmeno

resp.

respektive

Sb.

Sbírka zákonů

Sb. rozh. tr.

Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek v části trestní

sp. zn.

spisová značka

TŘ

zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů

TZ

zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění zákona č. 306/2009 Sb.

tzn.

to znamená

tzv.

takzvaný

ZISVS

zákon č. 365/2000 Sb., o informačních systémech veřejné správy a o změně některých dalších zákonů

3

ZOOÚ

zákon č. 101/2000 Sb. o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů

ZoPČR

zákon č. 237/2008 Sb., o Policii České Republiky

ZP PP

Závazný pokyn policejního prezidenta

4

Obsah Seznam zkratek ................................................................................................................................. 3 Úvod ................................................................................................................................................... 7 1.

2.

3.

Kriminalistické stopy ............................................................................................................... 9 1.1.

Pojem a význam kriminalistických stop ............................................................................ 9

1.2.

Druhy kriminalistických stop .......................................................................................... 10

1.2.1.

Paměťové stopy ........................................................................................................................ 10

1.2.2.

Materiální stopy ........................................................................................................................ 11

1.2.3.

Mikrostopy ................................................................................................................................ 12

Kriminalistická identifikace .................................................................................................. 14 2.1.

Pojem a objekty kriminalistické identifikace .................................................................. 14

2.2.

Principy kriminalistické identifikace ............................................................................... 14

Vybrané metody biologické identifikace osob ..................................................................... 16 3.1.

Portrétní identifikace ....................................................................................................... 16

3.1.1.

Identifikace na základě popisu osob ........................................................................... 16

3.1.2.

Identifikace podle fotografií ........................................................................................ 18

3.2. 3.2.1. 3.3.

Daktyloskopie .................................................................................................................. 18 Daktyloskopické stopy ................................................................................................ 19 Kriminalistická odorologie .............................................................................................. 22

3.3.1.

Pachové stopy, jejich vyhledávání a zajišťování......................................................... 22

3.3.2.

Identifikace osob podle pachových stop ..................................................................... 23

3.3.3.

Pachová stopa jako důkaz v trestním řízení ................................................................ 24

3.4.

Kriminalistická trasologie ............................................................................................... 25

3.4.1.

Vyhledávání a zajišťování trasologických stop ........................................................................ 25

3.4.2.

Identifikace osob podle trasologických stop ............................................................................. 25

3.5.

Kriminalistická biologie .................................................................................................. 26

3.5.1.

Biologické stopy jako objekty zkoumání a jejich druhy ........................................................... 27

3.5.2.

Vyhledávání, zajišťování a zkoumání biologických stop ......................................................... 28

3.5.3.

Zajišťování biologických stop při pitvě .................................................................................... 30

3.5.4.

Zkoumání kosterních nálezů ..................................................................................................... 31

3.6.

Kriminalistické vyuţití analýzy DNA ............................................................................. 32

3.6.1.

Stručná historie kriminalistické genetiky .................................................................................. 33

3.6.2.

Zajišťování srovnávacích vzorků pro analýzu DNA................................................................. 33

3.6.3.

Analýza DNA a její vyuţití v kriminalistice ............................................................................. 34

3.6.4.

Počátky vytváření národních databází DNA ............................................................................. 35

3.6.5.

Právní úprava a vytvoření Národní databáze DNA v České republice .................................... 36

3.6.6.

ND DNA a systém CODIS ....................................................................................................... 38

3.6.7.

Rizika spojená s vedením ND DNA ......................................................................................... 39

5

3.7. 4.

Nové metody identifikace osob ....................................................................................... 40

Právní úprava biologické identifikace osob ......................................................................... 42 4.1.

Právní úprava postupu orgánů činných v trestním řízení v rámci dokazování ................ 42

4.1.1.

Právní úprava vyhledávání a zajišťování kriminalistických stop .............................................. 43

4.1.1.1.

Ohledání (§113 TŘ) ............................................................................................................. 43

4.1.1.2.

Prohlídka těla a podobné úkony (§114 tr. řádu) ................................................................... 44

4.1.1.3.

Prohlídka a pitva mrtvoly a její exhumace (§115 TŘ) ......................................................... 45

4.1.2.

Odborné vyjádření a znalecký posudek .................................................................................... 45

4.1.3.

Problém vynutitelnosti odběrů biologických materiálů (srovnání se zahraničními úpravami) . 46

4.1.4.

Ochrana základních lidských práv a svobod osob při vynucení odběru biologických materiálů

(srovnání se zahraničními právními úpravami) ....................................................................................... 49

4.2.

Informační systémy vyuţívané Policií České republiky a jejich právní úprava .............. 52

4.2.1.

Policejní informační systémy vyuţívané při biologické identifikaci osob ................................ 52

4.2.2.

Ochrana osobních údajů při pouţívání informačních systémů policií ...................................... 53

Závěr ................................................................................................................................................ 55 Použité zdroje .................................................................................................................................. 58 Shrnutí ............................................................................................................................................. 64 Summary.......................................................................................................................................... 64 Seznam klíčových slov .................................................................................................................... 65 List of keywords .............................................................................................................................. 65

6

Úvod Tématem mé diplomové práce je právní úprava biologické identifikace osob. Jedná se o kriminalistické téma, které se zdá být stále aktuálnější. Kaţdý den nám média ze všech stran přinášejí zprávy o páchaných zločinech, jejichţ počet roste úměrně s finančními, politickými i etnickými problémy ve společnosti. Identifikace osob umoţňuje zjištění pachatelů a je prvním krokem na cestě za jejich dopadením. Díky dynamickému vývoji techniky mohou pachatelé trestných činů pouţívat stále nové a důmyslnější nástroje a postupy k páchání trestné činnosti. Často se můţe zdát, ţe zločin byl proveden tak dokonale, ţe pachatele není moţné dopadnout. Díky mnoţství a rozmanitosti metod kriminalistické identifikace, z nichţ některé umoţňují vypátrání pachatele trestného činu i po mnoha letech od jeho spáchání, tomu tak ale není. Výstiţná je myšlenka italského soudce a advokáta Carlo Goldoniho, který ve své eseji napsal: „Dokonalý zločin neexistuje, existují pouze nedokonalí vyšetřovatelé.“1 Ve své diplomové práci jsem si za cíle stanovila popsání nejčastěji pouţívaných metod biologické identifikace osob a nastínění právní úpravy těchto metod, činnosti orgánů činných v trestním řízení při dokazování a ochrany základních lidských práv a svobod těmito postupy dotčených. Práce je rozdělena do čtyř kapitol a na ně navazujících podkapitol. První dvě kapitoly jsou úvodem do dané problematiky a mají za úkol čtenáře obecně a stručně seznámit s pojmy souvisejícími s tématem. Třetí a čtvrtá kapitola jsou jádrem této diplomové práce. V první kapitole jsou definovány kriminalistické stopy, jejich základní druhy a také jsou zde nastíněny metody vyhledávání s zajišťování těchto stop. Druhá kapitola obsahuje základní poznatky o kriminalistické identifikaci a principy, z nichţ vychází. Třetí kapitola je rozdělena do sedmi podkapitol, které popisují jednotlivé metody biologické identifikace osob. Jde o vybrané metody, které jsou v kriminalistické praxi pouţívány nejčastěji. První část je věnována portrétní identifikaci, která je nejstarší

1

KLOUBEK, Martin. Neodkladné a neopakovatelné úkony související s ohledáním místa činu [online].

Policista.cz,

22.září

2008

[cit.

27.března

2012].

Dostupné

na

http://www.policista.cz/clanky/reportaz/neodkladne-a-neopakovatelne-ukony-souvisejici-s-ohledanim-mistacinu-353/>

7

<

identifikační metodou. Je zde popsána identifikace na základě úředního a laického popisu, jeţ umoţňují sestavení portrétu popisované osoby a identifikace podle fotografie. Druhá část se věnuje daktyloskopii. Jde o hojně pouţívanou metodu v kriminalistické praxi. Jsou zde popsány způsoby vzniku daktyloskopických stop, jejich druhy a metody jejich vyhledávání, zajišťování a zkoumání. Třetí část popisuje kriminalistickou odorologii, zejména pachové stopy, jejich zajišťování a jejich pouţití jako důkazu v trestním řízení. Další část se stručně zabývá kriminalistickou trasologií – identifikací podle stop bosých nebo obutých nohou, stop bipedální lokomoce či jiných podobných stop. Pátá část je věnována kriminalistické biologii, která slouţí k vyhledávání, zajišťování a zkoumání biologických stop nejen lidského původu. V této práci jde ale o stopy lidského původu, a proto je tomuto tématu věnována velká pozornost. Jsou zde popsány jednotlivé druhy biologických stop i kriminalisticko-technická činnost při jejich zkoumání. Dvě zvláštní podkapitoly jsou věnovány zajišťování těchto stop při pitvě a zkoumání kosterních nálezů. Šestá část se zabývá analýzou DNA a jejím kriminalistickým vyuţitím. Stejně jako páté části je jí věnována také zvýšená pozornost, protoţe se jedná o metodu velmi mladou, aktuální a často pouţívanou. Je velmi přesná a umoţňuje kriminalistům identifikovat osobu i s odstupem několika desítek let. Druhá polovina této části je věnována vytváření, provozování a právní úpravě Národní databáze DNA a její srovnání se zahraničními právními úpravami. Poslední část této kapitoly poskytuje pohled na některé další moderní metody biologické identifikace, které dosud nejsou příliš rozšířeny a pouţívány, ale jeţ by do budoucna mohly být rovnocennými metodám ostatním. Čtvrtá kapitola se věnuje právní úpravě identifikace osob. V první části se zabývá postupem orgánů činných v trestním řízení při dokazování v trestním řízení. Jsou zde popsány jednotlivé postupy při ohledání podle §113 a následujících trestního řádu, odborné vyjádření a znalecký posudek a také moţnost vynucení odběru biologického materiálu OČTŘ. Na to navazuje ochrana základních lidských práv a svobod při takovém vynucení. Druhá část poskytuje popis policejních informačních systémů vyuţívaných při identifikaci osob a s nimi související ochranu osobních údajů.

8

1. Kriminalistické stopy 1.1. Pojem a význam kriminalistických stop Kriminalistická stopa je základním pojmem v kriminalistice neboť kriminalistika bývá definována jako věda zabývající se stopami. Podstatou kriminalistické stopy je exaktně zjištěná skutečnost formulovaná ve filozofické teorii odrazu, která uvádí, ţe vzájemným působením dvou nebo více objektů dochází k předávání informací o jednotlivých objektech.2 Příkladem takového působení můţe být vrţení kamene proti skleněné tabuli, kdy dojde k její destrukci a naopak na kameni ulpí mikroskopické částečky skla.3 V kriminalistické vědě se objevuje mnoho definic kriminalistické stopy, ale ve všech se promítají stejné podmínky a to, ţe kriminalistickou stopou je „kaţdá změna v materiálním prostředí nebo ve vědomí člověka, která souvisí příčinně, místně nebo časově s kriminalisticky relevantní událostí, je zjistitelná, zajistitelná a vyuţitelná současnými metodami, prostředky a postupy.“4 Ke vzájemnému působení objektů dochází neustále, ale pro kriminalistiku mají význam jen ty změny, které souvisí s kriminalisticky relevantními událostmi. Pod ty v kriminalistické praxi spadá šest kategorií událostí – trestné činy, přestupky, sebevraţdy, náhlá úmrtí, nešťastné náhody a působení přírodních sil. 5 Také je důleţité, aby změna existovala alespoň do svého zjištění, a aby byla vyhodnotitelná současnými metodami, postupy a prostředky. Pokud změny splňují tyto podmínky, jsou kriminalistickými stopami. V praxi je někdy velmi obtíţné určit, zda je daná změna kriminalistickou stopou či není. Proto platí v kriminalistické praxi zásada, ţe na místech kriminalisticky relevantních událostí musí kriminalisté povaţovat všechny změny za stopy a teprve jejich následným zkoumáním se zjistí, zda jsou či nejsou kriminalistickými stopami, tedy mají-li ke konkrétní události vztah.6

2

PORADA, Viktor, a kol. Kriminalistika. Brno : CERM, 2001, s. 69.

3

MUSIL, Jan; KONRÁD, Zdeněk; SUCHÁNEK, Jaroslav. Kriminalistika. Praha : C.H.BECK, 2004, s. 75.

4

PORADA: Kriminalistika, s. 70.

5

Tamtéţ, s. 69.

6

MUSIL: Kriminalistika, s. 77.

9

Význam kriminalistických stop spočívá v tom, ţe nám poskytují obraz o kriminalisticky relevantní události, která nastala a informace získané ze stop můţeme vyuţít jako důkazy při zjišťování objektivní pravdy o vyšetřované události. Kriminalistickotechnický význam nemají všechny kriminalistické stopy. Spočívá v tom, ţe stopu lze vyuţít k identifikaci osob, věcí nebo zvířat, které tuto stopu vytvořily a ty stopy, které jej nemají, nelze vyuţít v procesu kriminalistické identifikace. Kriminalisticko-taktický význam má naproti tomu kaţdá kriminalistická stopa a spočívá v tom, ţe poskytuje informace způsobu provedení kriminalisticky relevantní události, o osobách, které se na ní podílely, o jejich vlastnostech, způsobu provedení činu, o příchodu na místo a odchodu z něj, apod.7

1.2. Druhy kriminalistických stop V dělení kriminalistických stop nenajdeme ţádný všeobecně uznávaný model kategorizace, i kdyţ v minulosti byly snahy o taxativní vymezení všech kriminalistických stop. Tento model se ale neosvědčil, protoţe v kriminalistické praxi je třeba se zabývat všemi stopami, které byly v daném případě objeveny a taxativní výčet by v tom případě byl příliš svazující a mohla by nastat situace, kdy by i zabránil zjištění objektivní pravdy o dané události. Proto se nyní pouţívá základní dělení kriminalistických stop na stopy materiální a paměťové. 1.2.1. Paměťové stopy Paměťové stopy vznikají ve vědomí člověka, zprostředkovaně pomocí receptorů lidských smyslů. Dále se v literatuře nedělí, v úvahu přichází jejich členění podle receptoru smyslu, který je zprostředkoval; na zrakové, sluchové, čichové, hmatové a chuťové. V praxi se nejčastěji objevují stopy zrakové - tedy to, co někdo viděl, nebo stopy sluchové – to, co někdo slyšel. Další druhy se objeví spíš výjimečně, v úvahu můţe připadat ještě čich, například kdyţ někdo cítil podivný zápach na místě činu.8 Paměťové stopy jsou specifické svou povahou, jejich výlučnost spočívá v tom, ţe: a) jde o stopy zprostředkované, nikoli přímé, jejich vznik je zprostředkován pomocí lidských smyslů;

7

KAŠPAR, Karel. Kriminalistika : (Úvod, technika, taktika). Praha : [s.n.], 2008, s. 17.

8


10

b) jejich tvorba zatím není dostatečně objasněna, protoţe kaţdá osoba je schopna vnímat jen omezený počet podnětů, víme ale, ţe je lze dělit na krátkodobé, střednědobé a trvalé podle jejich charakteru; c) jsou zásadně ovlivněny vlastnostmi osoby, jejíţ receptory smyslových orgánů je zaznamenaly, zásadní je vnímání, fixování, uchování ale i pozdější reprodukce daných informací; d) doba, která uplyne mezi vjemem a fixací paměťové stopy do vědomí člověka, můţe být různě dlouhá, obvykle se pohybuje v řádu několika desítek vteřin; e) těchto stop nelze v procesu dokazování ve většině případů vyuţívat opakovaně; f) mohou být nedostupnými pokud je konkrétní osoba nechce nebo nemůţe sdělit, neexistují prostředky, kterými by bylo moţné danou informaci získat; g) stávají se definitivně ztracenými okamţikem smrti osoby, která je má zafixovány ve své paměti.9 Paměťové stopy někdy bývají označovány jako stopy ideální z důvodu, ţe nemají materiální podklad. Ve skutečnosti ale i tyto stopy mají materiální povahu, jeţ však není zatím dostatečně prozkoumána. Také bychom mohli najít jejich označení jako kriminalisticko-taktické stopy (proto, ţe se vyuţívají v praxi především v kriminalistické taktice, tedy při výslechu, rekognici, konfrontaci, apod.).10 1.2.2. Materiální stopy Materiální stopy bývaly někdy v literatuře označovány jako jediné stopy, které nemohou klamat.11 Jsou to stopy, které vznikají kdekoliv jinde neţ v lidském vědomí, tedy v organické i anorganické přírodě. Různých klasifikací materiálních stop se objevuje mnoho, jsou zde však čtyři základní kategorie, do nichţ lze tyto stopy rozdělit: a) Stopy odráţející vnější stavbu objektu, který je vytvořil (např. daktyloskopické, balistické nebo trasologické stopy). b) Stopy odráţející vnitřní strukturu objektu, který je vytvořil (např. biologické, chemické nebo pyrotechnické stopy).

9


10

VICHLENDA, Milan, a kol. Kriminalistika : I. díl. Holešov : [s.n.], 2003, s. 19.

11

ŠIMOVČEK, Ivan, a kol. Kriminalistika. Bratislava : IURA EDITION, 2001, s. 44.

11

c) Stopy odráţející funkční a dynamické vlastnosti objektu, který je vytvořil (např. stopy hlasu, chůze nebo ručního písma). d) Stopy obsahující sdruţenou informaci – to jsou stopy, které se současně řadí do více výše uvedených skupin (např. daktyloskopická stopa vytvořená krví).12 Dalším druhem stop jsou stopy počítačové a účetní, ty se objevují v účetních výkazech, závěrkách, bilancích, daňových přiznáních, softwaru apod. Porada uvádí další dělení pouţívané pro kriminalistickou praxi – podle změn, které nastaly při jejich vzniku v materiálním prostředí: a) stopy vstřícné – odráţející vzájemného působení dvou objektů; b) stopy plošné, kdy objekt, který vytváří stopu nedeformuje objekt stopu přijímající, a objemové, kdy naopak dochází k plastické deformaci přijímajícího objektu; c) stopy statické, které se dělí na stopy navrstvení a stopy odvrstvení podle toho, zda byla přenesena nějaká hmota na nositele, a dynamické, které se dělí na rýhy, stopy sešinutí a zhmoţdění; d) stopy periferní, které vypovídají o půdorysu objektu, který je vytvořil; e) stopy oddělení, které umoţňují sestavení celku původního objektu z oddělených částí.13 Materiální stopy bývají také někdy označovány jako stopy kriminalisticko-technické, protoţe s nimi pracuje především kriminalistická technika, lze na ně na rozdíl od stop paměťových aplikovat vědecky podloţené a všeobecně uznávané kriminalistické metody. 1.2.3. Mikrostopy Zvláštním druhem stop jsou tzv. mikrostopy. „Mikrostopy jsou materiální stopy, které pro své nepatrné geometrické rozměry, malé mnoţství hmoty, nízkou koncentraci, malou změnu ve struktuře nositele nebo malý odraz funkčních a dynamických vlastností jsou prostým okem slabě viditelné nebo neviditelné a pro účely vyhledávání nebo fixace nebo zjišťování nebo zkoumání nebo vyhodnocování vyţadují pouţití současných špičkových metod a prostředků.“ 14 Mohou to být jakékoliv materiální stopy, určujícími jsou jejich

12

MUSIL: Kriminalistika, s. 82-83.

13

PORADA, Viktor, a kol. Kriminalistika ( úvod, technika, taktika ). Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství A. Čeněk, 2007, s. 60-61. 14

SUCHÁNEK, Jaroslav, a kol. Kriminalistika – kriminalistickotechnické metody a prostředky. Praha: PA ČR, 1999, s. 242.

12

rozměry. Stále více pachatelů trestných činů po sobě zahlazuje stopy nebo se snaţí ţádné nevytvářet. Díky větší dostupnosti informací a snadnějšímu přístupu k nim mají širší znalosti o stopách, které mohou při páchání činu na místě činu či v jeho okolí zanechat. Proto se na místech kriminalisticky relevantních událostí nalézá stále méně „klasických stop“, někdy zůstanou kriminalistům k dispozici pouze mikrostopy, o nichţ pachatel vůbec neví, ţe je vytvořil, nebo si jich nevšiml. V kriminalistické teorii a praxi vznikly nové metody, postupy a operace vyhledávání, zpracovávání, zajišťování, zasílání, zkoumání a vyhodnocování mikrostop. Při jejich vyhledávání je potřeba dodrţovat stanovené postupy, aby nedošlo k přehlédnutí, poškození či znehodnocení stop. Je zde potřeba pečlivě postupovat při ohledání místa činu, ale také při ohledání různých objektů zajištěných na místě činu. Zásadními jsou nové a většinou velmi citlivé metody zkoumání „malých“ stop, které umoţňují kriminalistům práci s mnoţstvím látky nebo rozměrem objektu, které doposud zpracovat nešly. Pokroky lze zaznamenat

především

v kriminalisticko-biologických

a

kriminalisticko-chemických

zkoumáních. Velký význam má také zavedení metod elektronové skenovací mikroskopie, které umoţňuje zkoumání objektů, které dříve byly pouze zhruba popsatelné při pozorování optickým mikroskopem. Jde o významnou součást kriminalistické činnosti, která napomáhá v objasňování kriminalisticky relevantních událostí.15 Obecně však platí, ţe ke zkoumání a vyhodnocování mikrostop se přistupuje aţ tehdy, nevedlo-li zkoumání a vyhodnocování „klasických stop“ k získání dostatku informací potřebných pro vyšetření kriminalisticky relevantní události, tedy kdyţ nejsou k dispozici jiné stopy.16

15


16


13

2. Kriminalistická identifikace 2.1. Pojem a objekty kriminalistické identifikace „Kriminalistická identifikace je proces, během kterého se zjišťuje kterým konkrétním objektem byla vytvořena konkrétní kriminalistická stopa. Jedná se o proces ztotoţňování objektů podle kriminalistických stop a jiných zobrazení, ve kterém se hledá souvislost osoby nebo věci s kriminalisticky relevantní událostí.“17 Objekt kriminalistické identifikace, který je jednoznačně spojen s událostí, která je vyšetřována, je v kriminalistické terminologii objekt zjišťovaný (hledaný, identifikovaný). Je to především ten objekt, který konkrétní stopy vytvořil, můţe to ale být i objekt o němţ se má za to, ţe se jeho vlastnosti nějakým způsobem odrazily ve stopách trestného činu. Cílem kriminalistické identifikace je individualizovat tento objekt - ztotoţnit jej nebo vyloučit jednoznačně jeho totoţnost. Ne vţdy ale skončí vyšetřování jedním z těchto způsobů. Někdy lze díky poškozeným nebo nekvalitním stopám na místě činu zjistit pouze skupinovou příslušnost objektu (určení velikosti obuvi, typu palné zbraně, apod.), není zde tedy dostatek shodných specifických znaků, coţ se označuje jako nedovršená kriminalistická identifikace. Kromě zjišťovaného objektu se v kriminalistické terminologii objevuje i druhý pojem, kterým jsou objekty ztotoţňující (identifikující) – to jsou objekty, které zobrazují vlastnosti zjišťovaného objektu, jsou jimi kriminalistické stopy a srovnávací materiály.

2.2. Principy kriminalistické identifikace Kriminalistická identifikace vychází z těchto principů: 1) Princip individuálnosti objektů – je vyloučeno, aby dva objekty měly absolutně stejné všechny své vlastnosti. Musí se jednat o objekty materiálního světa s relativně stálými prostorovými hranicemi (prostorově neohraničené látky jako jsou plyny nebo kapaliny mohou být v různých případech zcela identické). Individuálními objekty kriminalistické

17

HEJDA, Jan, a kol. Základy kriminalistiky. Praha : Oeconomica, 2003, s. 37.

14

identifikace jsou osoby, zvířata a monolitní věci. Prostorově ohraničené objekty můţeme individuálně identifikovat, protoţe kromě obecných vlastností mají i vlastnosti specifické. Obecné vlastnosti vznikají vţdy u všech objektů a jsou vţdy společné pro určitou skupinu objektů (obuv, střelnou zbraň). Specifické vlastnosti (individuální identifikační znaky, markanty) jsou nahodilé a spojené s procesem vzniku konkrétního objektu a podmínkami jeho existence (pouţíváním, opotřebováním, vývojem konkrétního člověka, apod.). 2) Princip relativní stálosti objektů – mezi okamţikem spáchání trestného činu a jeho vyšetřováním uběhne různě dlouhá doba a objekty v této době podléhají změnám. Působí na ně vlivy chemické, fyzikální, vlivy počasí, a další změny ovlivňující jejich stabilitu. Pro úspěšnou kriminalistickou identifikaci je důleţité, aby změny na objektech, ať jimi uţ jsou stopy nebo srovnávací materiály, byly co nejmenší. Čím je objekt stálejší, tím je pro identifikaci cennější. 3) Způsobilost objektů projevovat své vlastnosti navenek – objekty odráţejí a zanechávají své obecné i specifické vlastnosti ve vnějším prostředí, tedy vytvářejí stopy. Kriminalisté při své činnosti vyuţívají různé databáze a moderní prostředky identifikace a díky nim jsou schopni individuálně identifikovat daný objekt, který stopu vytvořil nebo který je s ním spojen. 4) Princip totoţnosti – znamená, ţe se objekt musí ve dvou či více znacích shodovat sám se sebou, aby bylo moţno jej identifikovat. Objekt odráţející zobrazí objekt odráţený a totéţ platí i naopak.

15

3. Vybrané metody biologické identifikace osob 3.1. Portrétní identifikace Identifikace osob podle vnějších znaků je oborem kriminalistické techniky a zabývá se zkoumáním zákonitostí vnějších znaků osoby a rozpracováním metod a prostředků na zjišťování totoţnosti osob podle jejich vnějších znaků. Je vůbec nejstarší metodou identifikace osob, za jejího zakladatele je povaţován francouzský policejní důstojník Alphonse Bertillon, který v roce 1879 vypracoval a zavedl do praxe systém registrace osob na základě 11 různých tělesných měr (tato metoda se jmenuje bertillonáţ). Všechny tyto míry byly zaznamenány na jedné kartě a zaloţeny v kartotéce. Antropometrické údaje na kartě byly doplněny o nápadné individuální znaky osob. Tato metoda se jiţ nepouţívá, protoţe zanikla s rozvojem moderních identifikačních metod, ale dosud jsou pouţívané některé její prvky. Portrétní identifikace slouţí jednak jako prostředek individuální identifikace osob (neznámých mrtvol či identifikaci osob podle fotografií) a také jako prostředek pátrání po hledaných osobách.18 3.1.1. Identifikace na základě popisu osob Zjištěné identifikační znaky lze dělit na znaky anatomické (statické), kterými jsou například tělesná výška, hmotnost, popis jednotlivých částí obličeje apod. a znaky fyziologické (dynamické), mezi které náleţí například gestikulace, mimika, způsob řeči apod. Třetí skupinou vnějších znaků jsou tzv. zvláštní znamení jedince. Ta jsou pro kaţdého člověka specifická a proto lze často právě podle nich nejlépe identifikovat danou osobu, mají tedy asi největší identifikační hodnotu. Vyuţívá se jich především při pátrání po hledaných osobách. Zvláštním znamením mohou být např. tetování, piercing, mateřská znaménka, jizvy apod. Především se uvádějí ta, která jsou na první pohled viditelná, tedy vyskytující se na obličeji a jiných oděvem nezakrytých místech.19

18

STRAUS, Jiří, a kol. Kriminalistická technika. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2008, s. 56. 19

PORADA: Kriminalistika, s. 188-189.

16

V kriminalistické praxi se rozlišují dva druhy popisu osob, a to podle způsobu jakým se provádí na: a) úřední popis, jeţ je prováděn úřední osobou k tomu speciálně vyškolenou, která zná správnou terminologii a dokáţe správně popsat jednotlivé znaky charakterizující popisovanou osobu. Při úředním popisu osoby se v tomto sledu postupně zapisují: tělesná výška, tělesná hmotnost, postava, zdánlivé stáří, tvar hlavy, tvar lebky, obličej, vlasy, čelo, obočí, oči, uši, nos (který je nejlépe zapamatovatelnou částí obličeje), vousy, ústa a rty, zuby, brada, ruce, nohy, způsob chůze a drţení těla, způsob mluvy a znalost řečí a zvláštní znamení a tetování. Úřední osoba pouţívá při popisování osoby jednotný systém popisu (např. při popisu úst se jejich velikost porovnává vzhledem k šířce nosu a hodnotí se zda jsou malá, střední nebo velká) a b) laický popis, jeţ získává odborně školený policista výslechem osoby (laika), která se dostala na určitou dobu do přímého styku s popisovanou osobou. Policista se snaţí získat od vyslýchaného co nejpřesnější popis jednotlivých vnějších znaků s zvláštních znamení jedince a poté je převést do terminologie úředního popisu. Laický popis je ovlivňován objektivními vnějšími vlivy (např. vzdáleností od popisované osoby, viditelností v době pozorování, atd.) a subjektivními vlivy (schopnost vyslýchaného přesně vnímat, zapamatovat si a reprodukovat viděné skutečnosti).20 Vytvoření portrétu popisované osoby podle laického popisu pro potřeby pátrání lze sestavit těmito způsoby: 1) Grafická metoda – na základě svědkova slovního popisu nakreslí grafik podobu pachatele. 2) Plastická metoda – na základě výpovědi svědka vymodeluje výtvarník hlavu pachatele. 3) Fotomontáţ – svědkovi, který jiţ předem popsal morfologické znaky pachatele jsou ukazovány fotografie z alb, v nichţ je uspořádán soubor osob různých typů. 4) IDENTIKIT – jednotlivé části obličeje jsou nakresleny na průsvitných fóliích, svědek z nich vybere a provede sestavení portrétu.

20

PORADA: Kriminalistika ( úvod, technika..., s. 106-112.

17

5) MIMIC – přístroj, který promítá pomocí diapásů s přefotografovanými částmi obličejů jednotlivé znaky ve skutečné velikosti. Umoţňuje posuv pásů horizontálně nebo vertikálně a je v něm zabudována kamera se systémem Polaroid. 6) PORIDOS (PORtrétní IDentifikace OSob) – počítačový systém pro operační systémy DOS a Windows, k sestavování portrétů se pouţívají obrazy dílčích obličejových částí a doplňků uloţených v obrazovém katalogu, které lze libovolně kombinovat a měnit. Stejnou funkci plní i systém FACETE, který je určen pro operační systém Mac.21 3.1.2. Identifikace podle fotografií V kriminalistické praxi se pouţívají dvě metody identifikace osob podle fotografie, a to obě souběţně. První z nich – metoda popisu – se řídí zásadami úředního popisu osob. Ze zkoumaných fotografií se vyhledávají charakteristické vnější znaky popisované osoby a z nich se poté skládá její popis. Při této identifikační metodě je nutné zaměřit se zejména na ty morfologické znaky, jeţ se stárnutím a dalšími vlivy aţ tak příliš nemění (např. vnější ucho člověka). Druhou paralelně pouţívanou metodou je metoda somatometrická, která se běţně vyuţívá v antropologii. Proměřují a srovnávají se jednotlivé partie obličeje s vyuţitím tzv. antropometrických bodů na lebce. V kriminalistické praxi jí lze pouţít za podmínky, ţe obličej na obou fotografiích je stejně situován. Při identifikaci mrtvoly neznámé totoţnosti se také vyuţívá fotografií. Po vyfotografování mrtvoly společně s okolím na místě nálezu a dalším zajištěním kriminalistických stop se při dokumentaci postupuje podle zásad kriminalistické identifikace. Mrtvola se upraví pro fotografování k identifikačním účelům (umyje se, sešije se potrhaná kůţe, přiměřeně se nalíčí apod.) a fotografuje se vţdy vsedě.22

3.2. Daktyloskopie „Daktyloskopie je obor kriminalistické techniky, který zkoumá obrazce papilárních linií na vnitřní straně posledních článků prstů rukou, a na dalších článcích prstů rukou, na

21


22

PORADA, Viktor, a kol. Kriminalistika (PORADA: Kriminalistika ( úvod, technika..., s. 113-114.

18

dlaních a prstech nohou a chodidlech z hlediska zákonitosti jejich vzniku, vyhledávání, zajišťování a zkoumání s cílem identifikovat osobu, která otisky vytvořila.“23 Daktyloskopické stopy jsou velmi významné z hlediska kriminalistické praxe jednak proto, ţe se na místech kriminalisticky relevantních událostí objevují velice často, ale také proto, ţe jsou velmi specifickými stopami, které nemohou být vytvořeny jinými ţivočichy. Jsou jednoznačně lidského původu. Jsou tvořeny papilárními liniemi, jeţ jsou vytvořené pouze na vnitřní straně článků prstů, na dlaních, na prstech nohou a chodidlech. Papilární linie tvoří souvislé vyvýšené reliéfy o výšce asi 0,1 - 0,4 mm a šířce asi 0,2 – 0,7 mm a vytvářejí sloţité obrazce, tzv. dermatoglyfy.24 3.2.1. Daktyloskopické stopy Daktyloskopickými stopami jsou všechny otisky a vtisky prstů, dlaní a bosých nohou, které odráţejí informaci o povrchové struktuře odráţejících částí lidského těla, a byly způsobeny činností mající příčinný, místní, časový nebo jiný vztah k zjišťované kriminalisticky relevantní události. Jejich vznik můţe proběhnout několika způsoby: 1) Vytvořením zrcadlově převráceného reliéfu povrchové struktury papilárních linií, čímţ vznikne plastická stopa. Tento druh stop vzniká pokud přijímající objekt je schopen plastické deformace (např. plastelína, usychající lak na nehty). 2) Na papilární linie se přenese látka z povrchu předmětu, tím vznikne porušení povrchové struktury nosiče stopy. Tyto stopy jsou označovány jako odvrstvené. 3) Na vhodný nosič se přenese látka z povrchu papilárních linií. Tyto stopy jsou naopak označovány jako navrstvené. 4) Latentní (neviditelné či obtíţně viditelné) daktyloskopické stopy vznikají většinou přenosem potu, který je stále přítomen na povrchu lidské pokoţky, na jiný nosič.25 Daktyloskopická stopa slouţí jako materiální zdroj informací o kriminalisticky relevantní události. Individuální identifikaci subjektu umoţňují charakteristické znaky papilárních linií – identifikační znaky. Podle jejich počtu ve stopě se daktyloskopické stopy dělí na stopy upotřebitelné, částečně upotřebitelné a neupotřebitelné i identifikaci. Ze všech

23

STRAUS, Jiří; PORADA, Viktor. Kriminalistická daktyloskopie. Praha : Vydavatelství PA ČR, 2005, s. 49.

24


25

STRAUS: Kriminalistická technika, s. 34-38.

19

těchto typů lze ale bez ohledu na jejich upotřebitelnost získat informace důleţité pro vyšetřování kriminalisticky relevantní události.26 Dalším objektem daktyloskopie jsou daktyloskopické srovnávací materiály. To jsou otisky obrazců papilárních linií osob jiţ zařazených do daktyloskopických evidencí, osob podezřelých ze spáchání konkrétní trestné činnosti, osob domácích (členové rodiny, uţivatelé bytu), otisky osob, které nechtějí nebo nemohou prokázat svou totoţnost, a neznámých mrtvol.27 3.2.2. Metody vyhledávání a zajišťování daktyloskopických stop Výskyt daktyloskopických stop je na místě činu běţný. Stačí si uvědomit kolika různých objektů se pachatel dotkne. Vzniku daktyloskopických stop lze předejít například pouţitím rukavic, ale i tak se v kriminalistické praxi objevují hojně. Zejména na nábytku, na částech budov, na předmětech, které pachatel pouţil, na zbraních, na tělech obětí, na pachatelových věcech apod. Daktyloskopické stopy můţeme rozdělit na viditelné a neviditelné (latentní). Oba typy, ale zvlášť ty latentní, jsou snadno přehlédnutelné a poškoditelné či zničitelné. Proto v praxi platí zásada, ţe se, pokud je to moţné, vyhledávají a zajišťují všechny nalezené daktyloskopické otisky a stopy a teprve následně se zjišťuje, které z nich mají vztah k objasňované události. Tuto zásadu nelze vţdy bezvýhradně dodrţet.28 Vyhledání stop viditelných pouhým okem nečiní kriminalistům většinou větší obtíţe. Dělí se na plastické, které se zajišťují fotograficky s pouţitím šikmého osvětlení, a plošné, které se snímají daktyloskopickou fólií. Mnohem častěji se ale objevují stopy latentní, které nejsou buď viditelné vůbec a nebo jen obtíţně. V některých případech postačí k jejich zviditelnění šikmým osvětlením a natáčením předmětu do různého sklonu tak, aby bylo moţno otisk vyfotografovat. V ostatních případech se vyuţívají kriminalisticko-technické metody, ze kterých se vzhledem k vlastnostem stopy i jejího nosiče vybírá ta nejvhodnější. Fyzikální metody jsou zaloţeny na skutečnosti, ţe latentní stopy tvořené odparkem potu jsou mírně adhezivní, proto na nich ulpívají jemné práškovité hmoty. V praxi se pouţívají prášky z najemno mletých kovů, asi nejtypičtějším je argentorát (hliníkový prášek), které se nanášejí pomocí jemných vlasových štětečků na otisk. Chemické metody jsou zaloţené na chemických

26


27


28

Tamtéţ, s. 141.

20

reakcích se sloţkami odparku potu a vyuţívají se ke zviditelnění latentních stop na porézních materiálech (papír, surové dřevo). Pouţívá se např. roztok dusičnanu sodného. Mezi fyzikálně – chemické metody patří např. vyuţití par jódu vhodné zejména k vyvolání stop na papíře. Jedná se však o zviditelnění pouze dočasné. V praxi se také vyuţívají páry kyanoakrylátu. Latentní stopy lze zviditelnit a posléze sejmout i na lidském těle. Při násilné trestné činnosti pachatel často zanechá na kůţi oběti své daktyloskopické otisky buď viditelné (krev, znečištění) nebo latentní (tvořené potem). Na kůţi se daktyloskopické stopy zajišťují obtíţně proto, ţe sloţení potní substance a latentní daktyloskopické stopy jsou velmi podobná.29 Daktyloskopické stopy se zajišťují čtyřmi způsoby – in natura, snímáním na daktyloskopickou fólii, ofotografováním pod různým nasvícením nebo odlitím plastických stop sádrou či jinou vhodnou látkou.30 3.2.3. Zkoumání daktyloskopických stop a možnosti identifikace osob Identifikace osob podle daktyloskopických stop se řídí jednak základními principy kriminalistické identifikace a jednak třemi tzv. daktyloskopickými zákony. 1. Individuálnost obrazců papilárních linií – neexistují dvě osoby, které mají naprosto shodné obrazce papilárních linií. 2. Neměnnost obrazců papilárních linií –obrazce papilárních linií člověka jsou celý ţivot relativně neměnné. Mění se pouze růstově, případně se vytváří jizvy po zraněních, tvar však obrazce zachovávají celý ţivot stejný. 3. Neodstranitelnost obrazců papilárních linií – obrazce jsou neodstranitelné, pokud není zničena zárodečná vrstva kůţe (v tom případě se jiţ nevytváří znovu ţádné obrazce). Po zhojení, pokud není poškozena zárodečná vrstva kůţe, se vytváří stejné papilární linie, tytéţ obrazce. Identifikace osob se provádí srovnáváním zajištěných daktyloskopických stop s kontrolními vzorky (otisky osob podezřelých, osob domácích, osob jejichţ otisky jsou jiţ uloţeny v daktyloskopické evidenci, atd.). Kontrolní (srovnávací otisky) se většinou získávají pomocí daktyloskopické černě, která se nanese na příslušnou část pokoţky osoby a poté se

29

FÜRBACH, Martin. Možnosti detekce latentních daktyloskopických stop z lidské kůže [online]. Kriminalistika,

2003,

č.

3,

[cit.

2011-11-23].

. 30

PORADA: Kriminalistika, s.197-200.

21

Dostupný

na:

otiskne do daktyloskopické karty nebo na čistý list papíru. Protoţe můţe být nepříjemné smývání černé barvy z rukou, zavedlo se i tzv. čisté daktyloskopování, které se provádí pomocí daktyloskopického vosku. Dříve se srovnávání daktyloskopických stop a kontrolních vzorků provádělo manuálně. S rozvojem výpočetní techniky se vyvinuly nové specializované počítačové programy, které celý srovnávací proces urychlily a zefektivnily. Systém vybere několik nejpodobnějších otisků daktyloskopické stopě z místa činu, porovná je a zpracuje znalecký posudek, to vše během několika minut. Od roku 1994 v ČR funguje klasifikační systém AFIS 2000.31

3.3. Kriminalistická odorologie Kriminalistická odorologie je odvětvím kriminalistické techniky, které se zabývá zkoumáním vzniku, významu a vlastností tělesného pachu člověka a zajišťováním a analýzou pachových stop pro kriminalistické účely. Pach je plynná látka, která je schopna po dosaţení určité koncentrace ve vzduchu vyvolat čichový vjem člověka nebo odezvu analytického přístroje. 32 Lidský pach je označován jako pach tělesný a lze jej rozpoznat pomocí biologických (čichových) nebo technických prostředků. V současné době ale v kriminalistické praxi neexistuje ţádná přístrojová metoda identifikace osob podle pachu. 3.3.1. Pachové stopy, jejich vyhledávání a zajišťování Pachové stopy vznikají podobně jako stopy daktyloskopické, a to ulpěním lidského potu, jeţ je zdrojem pachových stop, na předmětu či místě, jehoţ se osoba dotkla. K přenosu ale můţe dojít také bez dotyku osoby, například spadem částeček kůţe na místě činu. Typickým znakem pachových stop je to, ţe jsou časově nestálé. Je tedy důleţité je zajistit co nejdříve po jejich vytvoření, aby pro kriminalisty měly identifikační význam. Při vyšetřování na místě činu se pachové stopy vyhledávají a zajišťují jako první, protoţe jsou neviditelné a nezviditelnitelné. Jsou také přenositelné a hrozí tedy jejich poškození či zničení. Na místě se pachové stopy zajišťují na logicky vytipovaných místech či předmětech, se kterými pachatel mohl přijít do styku (např. cesta odchodu a příchodu

31


32

VICHLENDA, Milan, a kol. Kriminalistika. Holešov : SPŠ MV v Holešově, 2003, s. 66.

22

pachatele). Rozlišujeme stopy – zdroje pachu a pachové stopy. Jejich vyhledávání a zajišťování se liší. 1) Stopy – zdroje pachu se hledají snáze. Jsou jimi buď předměty (zbraně, oblečení), které jsou na první pohled viditelné a nebo drobnější objekty, které uţ lze přehlédnout (vlasy). Vyhledávají se pomocí osvětlovacích prostředků, případně pomocí lupy a zajišťují se do vhodných obalů (sklenice s víkem, plastové láhve, atd.) 2) Pachové stopy většinou existují spolu s další kriminalistickou stopou (např. biologickou). Lze je zajistit nasátím injekční stříkačkou či plastovou lahví, ovšem pouţívanější metodou je zajištění pachové stopy na speciální snímač. Ten je tvořen sterilní tkaninou aratex, která se přikládá na místo předpokládaného výskytu pachové stopy a překryje se tenkou hliníkovou fólií. Po určité době se snímač uzavře do sterilní skleněné nádoby. Takto vznikají pachové konzervy. 3.3.2. Identifikace osob podle pachových stop V současné době se k identifikaci osob nejčastěji vyuţívá metoda pachových konzerv. K tomu se vyuţívá speciálně vycvičených sluţebních psů, kteří provádějí porovnávání vzorků z pachových konzerv se srovnávacími vzorky, případně s osobou či předmětem. Srovnávací vzorky se získávají od prověřovaných osob, nejčastěji od obviněného tak, ţe se snímač přiloţí na část jeho těla, která by měla odpovídat části těla ze které pochází pachová stopa. Pachová identifikace se provádí nejdříve po 24 hodinách od vytvoření pachové konzervy. Trvanlivost konzerv je asi 1 rok. Samotná identifikace probíhá tak, ţe pes si v uzavřené místnosti postupně očichá předloţené pachové konzervy, mezi nimiţ jsou i některé matoucí, a při zjištění shody označí příslušnou pachovou konzervu zalehnutím k ní (v případě srovnávání s člověkem označí člověka štěkáním). Tato metoda se několikrát opakuje s měnícím se pořadím pachových konzerv, pouţitím jiných pachových konzerv či pouţitím několika psů po sobě. Pokud pes pachovou konzervu neoznačí, opakuje se tento postup znovu a pokud ji neoznačí ani podruhé, porovnávání je negativní. Tato metoda je zaloţena na čichové paměti a její výsledky nelze vědecky verifikovat. Její věrohodnost zajišťují pouze dosaţené výsledky za dlouhou dobu jejího pouţívání. 33

33

STRAUS: Kriminalistická technika, s. 169-189

23

3.3.3. Pachová stopa jako důkaz v trestním řízení V praxi existuje několik přístupů k pouţití pachové stopy jako důkazu v trestním řízení. Trestní řád je účinný od roku 1962 a za tuto dobu se tyto přístupy měnily. Od roku 1962 asi do roku 1995 převaţoval v praxi názor, ţe pachová stopa je pouhou indicií k objasnění trestné činnosti, nikoli důkazním prostředkem. Tímto se zabýval Nejvyšší soud ČSR v roce 1989, který vyslovil názor, ţe pachovou stopu nelze pouţít jako usvědčující důkaz proti pachateli, ţe je pouze podkladem pro získání dalších důkazů, které poté lze v trestním řízení pouţít a hodnotit. Pachovou stopu vyhodnocuje sluţební pes pomocí rekognice a nelze na něj pouţít §103, resp. §93 odst. 2 TŘ, protoţe pes logicky nemůţe vypovídat. Soudy tedy zpravidla ani kladný výsledek vyhodnocení pachových stop nepokládal za usvědčující důkaz, často tato skutečnost ani nebyla součástí spisu a byla orgány činnými v trestním řízení zatajována. V té samé době byl ale v kriminalistické praxi prosazován zcela opačný přístup, který hleděl na pachovou stopu jako na usvědčující důkaz, který mohl existovat samostatně, bez dalších důkazů svědčících o vině podezřelého. Oba tyto přístupy se v praxi vyskytují zřídka. V současné době převládá v soudní praxi názor, ţe pachová stopa je důkazem podpůrným, coţ dokládají i nálezy Ústavního soudu ČR (sp. zn. I. ÚS 394/97 a II. ÚS 418/99). Oba tyto nálezy shodně pokládají pachové stopy za důkazy podpůrné, které mohou dokázat maximálně skutečnost, ţe se podezřelý na místě nálezu pachové stopy nacházel, ale bez dalších důkazů jasně prokazujících vinu podezřelého neobstojí. Ve velmi podobném duchu se později vyjádřil ve svém usnesení i Nejvyšší soud ČR (sp. zn. 4 Tz 107/2002).34 § 89 odst. 2 TŘ stanovuje, ţe za důkaz můţe slouţit vše, co můţe přispět k objasnění věci a kaţdá ze stran můţe důkaz vyhledat, předloţit nebo jeho předloţení navrhnout. Obecně tedy pachová stopa důkazem být můţe, ale o její

přípustnosti rozhoduje vţdy soud vzhledem ke

konkrétnímu případu. To vychází ze základní zásady trestního procesu, jíţ je zásada volného hodnocení důkazů. V trestním řádu jí najdeme v §2 odst. 6, kde je uvedeno, ţe orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení zaloţeném na pečlivém uváţení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

34

VANTUCH, Pavel. Pachová stopa jako důkaz v trestním řízení [online]. IPrávník, 2008, č. 4, [cit. 2011-1124]. Dostupný na: .

24

3.4. Kriminalistická trasologie „Trasologie je kriminalistickým oborem, který se zabývá vyhledáváním, zajišťováním a zkoumáním stop bosých a obutých nohou, dopravních prostředků a dalších stop podobného druhu.“35 Z jednotlivých druhů trasologických stop, jsou pro účely identifikace osob důleţité hlavně: stopy bosých nohou; stopy obuvi, z nichţ lze druhově určit typ obuvi, který osoba měla na sobě, v některých případech lze určit i výrobce; stopy bipedální lokomoce, pomocí kterých lze určit jak se člověk pohyboval (zda běţel, šel, skákal); jiné stopy podobného druhu, jako jsou otisky uší, rtů, loktů, kolen, rukavic, zubů apod. 3.4.1. Vyhledávání a zajišťování trasologických stop Trasologické stopy jsou ve většině případů na první pohled viditelné, ale mohou se objevit i trasologické stopy latentní. Ohledávání stop se provádí většinou rovnou v terénu a podle mechanismu jejich vzniku je dělíme na plošné (jsou často latentní, objevují se většinou ve vnitřních prostorách, na pevných podloţkách, vytvářejí se přenosem nečistot z podráţky obuvi na podloţku) a plastické (ty jsou naopak většinou v terénu, v měkkých materiálech, jsou viditelné). Při ohledávání je nutné brát v úvahu, ţe pachatel se nepohyboval pouze na samotném místě činu, ale ţe musel i někudy přijít a odejít, takţe se stopy ohledávají v širším okolí místa činu. Kriminalisté volí vhodný způsob zajištění trasologických stop podle druhu konkrétní stopy. Mohou stopu zajistit v originále i s podkladem, ofotografovat jí spolu s měřítkem, sejmout jí na daktyloskopickou fólii, zajistit jí elektrostatickým snímáním a nebo plastickým odlitím stopy sádrou či jinou vhodnou látkou.36 3.4.2. Identifikace osob podle trasologických stop Trasologické stopy jsou kriminalistickými experty zkoumány proměřováním jejich geometrických bodů a srovnáváním jednotlivých identifikačních markantů. Srovnávání se provádí mezi zajištěnými trasologickými stopami z místa činu a srovnávacími vzorky. Ty se

35

PORADA: Kriminalistika ( úvod, technika..., s. 155.

36


25

vytvářejí, pokud je to moţné, stejným způsobem jakým vznikla srovnávaná stopa. Pokud jde o stopy plošné, nejčastěji se vyuţívá daktyloskopické černě, případně prášku, jeţ se otiskne na daktyloskopickou fólii nebo čistý list papíru. Stopy plastické se vytvářejí do materiálů jako jsou plastelíny nebo sochařské hlíny, otisk zubů se získává do speciální otiskové hmoty, kterou vyuţívají zubní lékaři. Při samotné identifikaci se kriminalisté zaměřují především na individuální identifikační znaky (sešlapaná podráţka na jednom místě). Expertízní činnost na mnoha pracovištích zjednodušuje softwarový systém LUCIA, který se pouţívá nejen v trasologii ale i dalších kriminalistických odvětvích (identifikace osob podle písma, kriminalistická balistika, mechanoskopie apod.). Umoţňuje digitalizování obrazu stop a jejich porovnávání pomocí metody překrývání jednotlivých snímků. Neopomenutelný význam má v rámci trasologie identifikace osob podle otisku ucha. Jiţ Charles Darwin označil ucho člověka za jeden z identifikačních znaků. Jeho následovníci postupně dospěli aţ k závěru, ţe neexistují dvě naprosto identické uši. Tento závěr umoţňuje kriminalistům individuálně identifikovat osobu na základě tvaru jejího ucha. Tvar ucha je také stálý, za ţivot se příliš nemění, ve stáří se prověšuje kůţe, ovšem chrupavky, které určují tvar ucha, zůstávají nezměněny. Stopy uší se zajišťují stejně jako stopy daktyloskopické, protoţe jsou také stopami latentními a nejprve je třeba je zviditelnit. Potom se fotografují s měřítkem a nakonec zajišťují na černou daktyloskopickou fólii. Kontrolní otisky se poté získávají od osob tak, ţe se jejich ucho přitlačí na tabulku skla, zrcátko, případně Petriho misku. Kriminalisté potom porovnávají tyto kontrolní otisky s otisky zajištěnými na místě činu a mohou individuálně identifikovat pachatele.37

3.5. Kriminalistická biologie „Kriminalistická kriminalistické

praxi

biologie

je

vyhledáváním,

aplikovanou zajišťováním,

biologickou zkoumáním

vědou, a

která

slouţí

vyhodnocováním

biologických stop lidského, zvířecího nebo rostlinného původu.“38 Kriminalistická biologie je součástí kriminalistické techniky. Jejím hlavním úkolem je identifikace osob. Donedávna kriminalistické zkoumání umoţňovalo ve většině případů pouze druhovou identifikaci. Individuální identifikaci v této době umoţňovaly pouze kosterní nálezy, ale bylo k tomu

37

STRAUS, Jiří; POSPÍŠIL, Luboš. Vyhledávání, zajišťování a zkoumání stop uší. Kriminalistický sborník. 2004, 2, s. 43-49. 38


26

zapotřebí dalších nebiologických stop jako jsou šperky či zachovalé části oděvu. V současné době je jiţ situace výrazně jiná a to díky velkému posunu v oblasti molekulární biologie, která nyní umoţňuje metodami zkoumání deoxyribonukleové kyseliny (DNA) velmi často individuální identifikaci osob (o ní více v následující kapitole). Uţívání poznatků z lékařské vědy a jejich aplikování do kriminalistické praxe má kořeny jiţ ve středověku a je spojováno s lékařskými poznatky, které měly vztah ke kriminalisticky relevantním událostem a které bychom dnes mohly označit za soudní lékařství. Jako příklad lze uvést, ţe je často citováno, ţe Gaius Julius Caesar byl pobodán více bodnými ranami, ovšem pouze jedna z nich byla smrtelná, protoţe zasáhla ţivotně důleţitý orgán. Postupně se rozvíjely a vyuţívaly lékařské poznatky získané na základě prováděných pitev a z nich se mimo jiné vydělila i kritéria rozlišující různé druhy poranění a způsoby jejich vzniku. Kriminalistická biologie se začala formovat na základě lékařských poznatků v 19. století díky technickým a vědeckým pokrokům. Dlouhou dobu se vědci snaţili přijít na způsob, jak odlišit lidskou krev od zvířecí. Velkým průlomem byl rok 1901, kdy se německému lékaři Paulu Uhlenhuthovi toto podařilo. Tento rok je pokládán za vznik kriminalistické biologie. 39 3.5.1. Biologické stopy jako objekty zkoumání a jejich druhy Biologický materiál, který je objektem kriminalistického zkoumání se dělí do několika skupin: 1) Materiál lidského původu, který se v kriminalistické praxi objevuje nejčastěji. Podle procesu oddělení od lidského organismu dělí do tří podskupin na: a. samovolně odloučený materiál (např. moč, pot, lejno, slzy, sliny, vypadlé vlasy apod.); b. materiál odloučený působením vnějšího násilí (např. krev, části tkání a orgánů, vytrţené vlasy apod.); c. materiál pocházející ze zaniklého organismu, který vznikl po smrti jedince (mrtvoly, části jejich těl, kosterní nálezy a kosti). 2) Materiál zvířecího původu má pro kriminalistickou praxi minimální význam. Vyuţívá se jej pouze v okrajových případech a spíše pouze do doby, neţ se vyloučí, ţe by šlo o materiál původu lidského.

39


27

3) Materiál rostlinného původu se stejně jako zvířecího původu v praxi vyuţívá velmi zřídka, a to například při zkoumání tabákových výrobků nalezených na místě činu. Kromě výše uvedených druhů biologických stop se v praxi zkoumá také hmyz nalezený na mrtvolách k určení doby, která uplynula od úmrtí člověka do jeho nálezu (tzv. post mortem interval). Pokud mrtvola zůstane vystavena působení vnějších faktorů, představují pro hmyz jí vyloučené bílkoviny snadnou a lehce stravitelnou potravu. Jednotlivé druhy hmyzu se objevují na mrtvole v časovém sledu, který podléhá zákonitostem, podle nichţ lze post mortem interval určit.40 Biologické stopy jsou veškeré stopy, které pocházejí z ţivých organismů. Dělí se podle různých kritérií. Jedním z nich je dělení podle jejich druhů. V kriminalistické praxi se biologické stopy objevují zcela běţně, frekvence výskytu jejich jednotlivých druhů se jiţ různí. Nejčastěji se objevují tyto druhy: krev, sliny, pot, vlasy, chlupy, ejakulát, kosti, kosterní nálezy a moč (ta má ovšem význam spíše toxikologický). Ostatními biologickými stopami jsou např. slzy, plodová voda, lejno, mateřské mléko, ţaludeční obsah, zuby apod. a ty se na místech kriminalisticky relevantních událostí objevují spíše výjimečně. Často také v praxi uplatňuje dělení biologických stop podle kriminalistickotechnických kritérií: 1) podle vztahu jejich zůstavitele k objasňované události (stopy pocházející z organismu pachatele, z organismu oběti, z organismu jiné osoby či směsné stopy pocházející z organismu alespoň dvou osob) a 2) podle místa nálezu (na místě činu, na předmětech a nástrojích, kterými byl spáchán trestný čin, na oděvních součástkách a těle pachatele, na oděvních součástkách a těle oběti, na vozidlech či na dalších předmětech a místech).41 3.5.2. Vyhledávání, zajišťování a zkoumání biologických stop Pro účely vyhledávání se biologické stopy dělí na stopy viditelné, které většinou obsahují větší mnoţství biologického materiálu (např. krev, lejno, kosti apod.) a stopy neviditelné (latentní), jeţ nemusí být zřetelně vidět ani ve větším mnoţství (moč, pot, slzy, sliny apod.). Vyhledávání stop si lze usnadnit pomocí ultrafialového záření, pod nímţ některé

40

ŠULÁKOVÁ, Hana . Speciální biologie: vyuţití hmyzu při stanovení post mortem intervalu . Kriminalistický sborník. 2006, 3, s. 36-37. 41


28

stopy fluoreskují či se naopak jeví jako tmavé skvrny. K odhalování krevních stop se pouţívá postřiku luminolem, jehoţ sloţky reagují se ţelezem obsaţeném v hemoglobinu a vydává nápadné modré světlo, či o-tolidinem, který se při obdobné reakci zbarvuje do modro-zelena. Zajišťování

biologických

stop

se

řídí

obecnými

zásadami

zajišťování

kriminalistických stop s některými specifiky, např. biologických stop se nikdy nelze dotýkat holou rukou, je nutné pracovat vţdy s čistými nástroji a obaly, pokud je to moţné, zajišťuje se vţdy celý předmět jeţ je nositelem stopy, biologické stopy a jejich nositelé se odesílají ke zkoumání suché,... atd.42 Je nutné dodrţovat také určité hygienické zásady (nejíst, nepít a nekouřit na místě činu, pouţívat ochranné pomůcky, vyvarovat se poranění o ostré předměty, vyvarovat se sekundární kontaminaci, apod.). Na zajišťované stopy je vţdy v první řadě třeba hledět jako na infekční materiál a proto je nutné se chránit ochrannými pomůckami.43 Zajišťování srovnávacích materiálů se často provádí ve zdravotnických zařízeních, zejména pokud jde o odběr krve lékařem, případně odběr krve či jiných tkání při pitvě mrtvoly. Odběr ejakulátu či poševní výtěr se provádí ve specializovaných zdravotnických pracovištích. Kriminalistický technik můţe sám, bez asistence zdravotnického pracovníka, při dodrţení stanovených zásad provést odběr vlasů či odběr slin.44 Cílem zkoumání biologických stop je co nejpřesněji zjistit identifikační údaje osoby, jeţ stopy vytvořila. Zkoumání se provádí ve čtyřech etapách, jeţ na sebe logicky navazují: 1) V první etapě se provádí orientační zkoušky, které dovolují orientaci v materiálu, tedy zjistit, zda by zkoumaný materiál mohl být materiálem biologickým. Především se jimi zjišťuje, zda v konkrétním případě jde o krevní stopu, příp. stopu ejakulátu, slin, potu a dalších. 2) Dalším krokem jsou zkoušky specifické, které mají za úkol jednoznačně určit zda jde o biologický materiál, a pokud ano, tak i určit jeho druh. Tyto zkoušky se provádějí v laboratořích. Pouţívají se specifické metody podle druhu biologického materiálu. 3) Třetí etapou je rozlišení materiálů lidského a zvířecího původu. Je zaloţeno na hodnocení, zda zkoumaný biologický materiál obsahuje lidské nebo zvířecí bílkoviny.

42

PORADA: Kriminalistika ( úvod, technika..., s. 119-120.

43

STRAUS: Kriminalistická technika, s. 91.

44

Stěr povrchu vnitřní plochy dutiny ústní, který se provádí pomocí jednoduché sterilní odběrové soustavy. V české kriminalistické praxi se pouţívá soustava zn. SOBIMA.

29

Dojde-li k potvrzení, ţe zkoumaný vzorek je lidský, nadále trvá jeho kriminalistický význam. 4) Čtvrtá etapou zkoumání je bliţší specifikace biologických materiálů lidského původu. Cílem je co největší individualizování osoby, jeţ je původcem biologického materiálu.45 3.5.3. Zajišťování biologických stop při pitvě České právo zná dva druhy pitev – pitvy zdravotnické a pitvy soudní. Kromě nich musíme zmínit ještě pitvy anatomické, které se provádějí na lékařských fakultách a anatomických ústavech a slouţí především ke studijním účelům. Zdravotní pitvy se provádějí hlavně u osob zemřelých ve zdravotnických zařízeních a o jejich provedení rozhoduje vedoucí zdravotnického zařízení, prohlíţející lékař nebo okresní hygienik. Povinně je prohlíţející lékař musí nařídit v případě, ţe: došlo k náhlému úmrtí a při prohlídce mrtvého nebyla zjištěna příčina, osoba zemřela násilnou smrtí (včetně sebevraţdy), příčinou smrti byla (nebo je zde podezření, ţe byla) průmyslová otrava nebo pracovní úraz, osoba zemřela ve výkonu trestu odnětí svobody nebo ve vazbě, je zde podezření, ţe smrt je v příčinné souvislosti s nesprávným postupem při výkonu zdravotnických sluţeb. Zdravotní pitvy upravuje je zákon č. 20/1966 Sb. o péči o zdraví lidu v §28, kde se také uvádí, jaké úkony mohou být provedeny při pitvě na těle zemřelého při zachování zásad piety. §28a odkazuje na podrobnější úpravu ve vyhlášce Ministerstva zdravotnictví ČR č. 19/1988 Sb. o postupu při úmrtí a o pohřebnictví. Zdravotní pitvu lze provést nejdříve dvě hodiny poté, co byla zjištěna lékařem smrt, provádí jí jeden lékař patologickoanatomického nebo soudně-lékařského oddělení a jejím účelem je zjištění příčin smrti zemřelého. Pokud lékař během prohlídky těla nebo pitvy samotné pojme podezření, ţe smrt byla způsobena trestným činem, ihned pitvu přeruší a nahlásí to orgánům činným v trestním řízení. Soudní pitvy jsou nařizovány u osob zemřelých mimo zdravotnické zařízení (kdyţ je zde podezření, ţe smrt mohla být způsobena jinou osobou nebo je totoţnost zemřelého

45


30

neznámá) a u osob zemřelých ve zdravotnickém zařízení (pokud jde o smrt násilnou nebo je zde podezření, ţe došlo k pochybení výkonu zdravotnických sluţeb). Je upravena trestněprávními předpisy, zejména TŘ v §115, který také stanoví, ţe soudní pitvu provádějí dva soudní lékaři (znalci z oboru zdravotnictví). Jejím cílem je objasnění otázky, zda smrt člověka byla způsobena trestným činem. O jejím nařízení rozhodují orgány činné v trestní řízení, většinou Policie ČR. Vlastní pitva se skládá ze zevní prohlídky těla zemřelého a poté z vnitřní prohlídky. Ještě předtím, pokud je zemřelý oblečený, se provede prohlídka a popis oděvu a obuvi. Při zevní prohlídce se provádí popisování těla (pohlaví, věk, výška, hmotnost, stav kostry a výţivy, popis posmrtné ztuhlosti, mrtvolných skvrn, barvy kůţe). Poté se popisují jednotlivé krajiny těla a případně i charakter poranění. Můţe následovat rentgenové nebo mikrobiologické vyšetření, pokud je to odůvodněné. Při vnitřním ohledání se vyšetřují lební, hrudní a břišní dutina, případně se provádí preparace podkoţí a svalstva či jiné úkony. Také se provádějí odběry na různá laboratorní vyšetření. Lékař, který pitvu provedl o ní musí bezprostředně po ní sepsat pitevní protokol.46 Pitvy zemřelých neznámé totoţnosti slouţí kromě soudně lékařských důvodů i k identifikaci člověka. Pitvy se v tomto případě běţně účastní také pracovník policie, který zajišťuje materiály, které jsou pouţívány k identifikačním účelům (oděvní součástky, šperky, předměty nalezené v kapsách,...). Ve spolupráci se soudním lékařem se odebírají vzorky vlasů, jiného ochlupení, nečistot pod nehty, krev a tělní tekutiny, z nichţ se určují krevní skupinové vlastnosti a profil DNA. Z identifikačního hlediska jsou významnými také různé implantáty a protézy (např. kyčelní náhrady, šrouby, kovové dlahy, silikonové hmoty slouţící k modelaci ţenských prsou, zubní protézy, sluchové implantáty, kardiostimulátory,...). Při identifikaci těla neznámé totoţnosti jsou nejvýznamnějšími všechny zvláštní identifikační znaky (tetování, piercing,...) a také atypické anatomické části těla.47 3.5.4. Zkoumání kosterních nálezů Antropologie je věda o člověku, o jeho původu, vývoji a zákonitosti jeho fyzických změn. Kriminalistická (forenzní) antropologie se zabývá identifikací lidských ostatků, zejména kosterních nálezů a také zjišťováním, zda na dvou či více fotografiích je tatáţ osoba.

46


47

SUCHÁNEK, Jaroslav; ŠŇUPÁREK, Zdeněk. Pitva jako zdroj identifikačních informací. Kriminalistika. 2003, 1, s. 31-35.

31

Zkoumání kosterních nálezů umoţňuje individuální identifikaci osob a má odpovědět na základní otázky – zda jde o pozůstatky lidské, jedné nebo dvou osob, ţeny nebo muţe, jaká doba uplynula od smrti do nálezu, jaké je stáří osoby, jaká je příčina smrti apod. K identifikačním účelům jsou kromě samotných kosterních nálezů vyuţívány také údaje z lékařské dokumentace, z kriminalistických evidencí, různé předměty nalezené u kosterního nálezu (části oděvů, šperky, doklady, zavazadla,...). Metodou vyuţívanou k identifikaci v případech pohřešovaných osob je tzv. superprojekce. Aby jí bylo moţné vyuţít, je potřeba aby byla nalezena lebka a aby existovala vhodná fotografie pohřešované osoby. Superprojekce se provádí tak, ţe se vzájemně promítá fotografie pohřešované osoby s fotografií nalezené lebky (obě musí být nastaveny do stejné polohy) do jednoho snímku a zjišťují se shodné antropologické znaky. V současné době se vyuţívá speciálního stativu, který umoţňuje jednodušší fotografování lebky a počítačová technika, která práci kriminalistickým technikům značně usnadňuje a urychluje.48

3.6. Kriminalistické využití analýzy DNA Kriminalistická genetická expertíza je metodou poměrně mladou, avšak pro kriminalistiku velmi významnou a často vyuţívanou. Umoţňuje individuální identifikaci osob a je velmi spolehlivá. Je zaloţena na aplikaci poznatků z molekulární biologie. Základní jednotkou a nositelkou genetických informací je gen. Geny tvoří deoxyribonukleová kyselina (DNA), která se nachází v kaţdé ţivé buňce a je nositelkou genetické informace, která se u kaţdého člověka i zvířete liší (pravděpodobnost, ţe by se našly dvě osoby se shodnou DNA uvádějí různé zdroje různě číselně vyjádřenou, jisté ale je, ţe vzhledem k rychlosti růstu naší populace tato situace jen tak nenastane). Molekula DNA tvoří tzv. dvoušroubovici, lze si jí představit jako dvě vlákna otáčející se kolem imaginární osy. Tato vlákna jsou tvořena za sebou jdoucími nukleotidy, které tvoří čtyři báze. Právě pořadí těchto bází je tím individuálním prvkem u kaţdého jedince. Kombinacemi těchto bází vzniká genetický kód, jeţ je pro kaţdého člověka unikátní. Výjimkou jsou pouze jednovaječná dvojčata, u nichţ nelze jejich genetické profily rozlišit současnými metodami analýzy. Kromě vysoké spolehlivosti identifikace podle analýzy DNA je další nespornou výhodou fakt, ţe k individuální identifikaci stačí velmi malé mnoţství DNA (asi

48


32

0,000000000005 g). Své genetické stopy zanecháváme všude, kde se pohybujeme, zvlášť kdyţ se dotýkáme předmětů. Není to ovšem nutné, stopy po nás zůstávají aniţ bychom si to uvědomovali (vypadané vlasy, částečky pokoţky, krev, sliny, pot....).49 To s sebou na druhé straně nese riziko kontaminace biologického materiálu, coţ vede k jeho znehodnocení. 3.6.1. Stručná historie kriminalistické genetiky Jiţ dávno se vědci zajímali o to, zda a jak dědí potomci vlastnosti svých rodičů. Poprvé úvahu, ţe potomci dědí jakési vlohy předurčující jejich vlastnosti, formuloval Johann Gregor Mendel. V letech 1856 - 1863 zkoumal kříţení hrachu a na základě výsledků jeho pokusů formuloval tzv. Mendelovy zákony dědičnosti. 50 Za objevitele DNA je povaţován švýcarský lékař Johannes Friedrich Miescher, který v roce 1869 izoloval z jader bílých krvinek látku, kterou pojmenoval „nuclein“. Její detailnější výzkum poté provedl německý fyziolog Albrecht Kossel. Významným mezníkem byl rok 1944 a Averyho-MacLeodůvMcCartyho experiment. Tito tři američtí vědci svým experimentem dokázali, ţe geny tvoří chemická látka – deoxyribonukleová kyselina (DNA). Její chemickou strukturu detailně popsali v roce 1953 J.D. Watson a F.C.H. Crick. Tím vznikl nový vědní obor, který se zabývá zápisem genetické informace spočívajícím ve střídání čtyř bází (základních prvků) DNA. Vyuţití v poznatků molekulární biologie v kriminalistice přišlo ale o dost později. V roce 1985 britský vědec Alec Jeffreys objevil metodu DNA fingerprinting (v českém překladu „otisk prstu“). Pomocí enzymů se DNA rozdělí na různě dlouhé úseky a ty poté tvoří při analýze genetický kód, který si můţeme představit jako čárový kód pouţívaný v obchodech k odlišení zboţí – stejně tak má kaţdý člověk tento kód jiný.51 3.6.2. Zajišťování srovnávacích vzorků pro analýzu DNA Identifikace osob podle analýzy DNA je velmi přesnou a spolehlivou metodou. Individuální identifikaci však nelze provést, pokud neexistuje srovnávací materiál. Bez něj lze provést identifikaci pouze druhovou (pohlaví člověka). Jakákoliv ţivá buňka, u které je zachováno buněčné jádro, v sobě nese genetickou informaci a je způsobilá pro získání genetického profilu člověka. Biologickými stopami vyuţitelnými ke genetické analýze jsou

49

FOLDA, Jan. Databáze DNA [online]. Úřad pro ochranu osobních údajů, 2007 [cit. 2011-12-08]. Dostupné na: . 50

Gregor Mendel [online]. Wikipedie, .

2011

51

[cit.

2011-12-07].

Dostupné

na:

HLAVÁČEK, Jan; ŠIMKOVÁ, Radka; HRADIL, Roman. Vytvoření Národní databáze DNA je pro Policii ČR prioritou. Kriminalistický sborník. 2002, 2, s. 3-7.

33

materiály lidského původu nalezené na místech kriminalisticky relevantních událostí. Nejčastěji to jsou stopy krevní, také se vyuţívají stopy slin, epitelální buňky uvolněné z lidské pokoţky, buňky zachycené na koříncích vlasů, sperma nebo buňky v jiných tělních sekretech. Jako srovnávací vzorky jsou nejčastěji analýze DNA vyuţívány buňky z ústní dutiny, které se získávají tzv. bukálním stěrem. K tomu se pouţívají speciální odběrové soupravy - sterilní vatové tampony na dřevěné násadce - jimiţ policista vyšetřované osobě (nebo osoba sama pod jeho dohledem) přejede po vnitřní straně úst a poté je vkládá do k tomu určené skleněné zkumavky, v níţ je vzorek odesílán do laboratoře. Pokud není moţno určité osobě srovnávací vzorek odebrat (např. u mrtvoly neznámé totoţnosti), lze provést genetickou identifikaci jejích nejbliţších přímých příbuzných.52 3.6.3. Analýza DNA a její využití v kriminalistice Pro účely analýzy je nejprve nutné získat DNA z biologické stopy, tedy izolovat jí. Existují různé postupy a je nutné vybrat ten správný vţdy na základě druhu a stavu konkrétního zkoumaného materiálu. Nejčastěji se vyuţívá metody fenol-chloroformové extrakce, která je časově náročnější, ale výsledkem je velmi čistá vysokomolekulární frakce DNA. Dále se pouţívá chelexová extrakce (vyuţívající vysokou teplotu a přidanou látku Chelex k navázání iontů kovů), FTATM papírky (schopné udrţet uskladněné biologické stopy stabilní několik let) a k oddělení buněk epitelu či spermatu tzv. metoda diferenciální extrakce. Jednou z historicky nejstarších metod analýzy DNA pouţívaných k identifikaci osob je metoda RFLP (restriction fragment lenght polymorphism). Tato metoda byla často pouţívána v 80. letech 20. století, poté se od jejího vyuţívání postupně upustilo z důvodů její časové náročnosti a snadné ovlivnitelnosti výsledku. Nahradily jí DOT-BLOT metody, které vyuţívaly detekčních prouţků s navázanými DNA sondami (které se spojily s odpovídající alelou a zabarvily se na příslušných místech). Ty však neumoţňovaly individuální odlišení zkoumaných vzorků, tedy individuální identifikaci osob a proto se i od jejich uţívání brzy upustilo.53 Standartní metodou, která slouţí k individuální identifikaci osob a vyuţívá se v podstatě na celém světě, je metoda STR (short tandem repeat 54). Je to analýza krátkých

52

MAKOVEC, Petr; HRADIL, Roman. Molekulárně genetická expertizní vyšetření v laboratořích Policie České republiky. Kriminalistika. 2002, 2, s. 81-91. 53

Tamtéţ, s. 81-91.

54

STR je překládáno jako „délkový polymorfismus opakujících se krátkých sekvencí“.

34

sekvencí na lokusech (molekulární úseky DNA), které se v konkrétním lokusu opakují a počet opakování je pro kaţdého člověka specifický. Tato metoda se provádí tak, ţe se stanoví 16 DNA polymorfismů mezi nimiţ je i jeden amelogeninový lokus, který určuje pohlaví člověka. Pokud se stanoví všech 16 shodných polymorfismů, pravděpodobnost shody dvou jedinců je asi 1:1018, v praxi stačí i menší číslo, identifikace je dostatečně spolehlivá, pokud se podaří určit 9 aţ 12 shodných polymorfismů. 55 Díky analýze DNA lze vytvořit genetický profil, coţ je alfanumerický sled dat individuální pro kaţdého člověka. Ten se potom vyuţívá k vytvoření databází DNA, které jsou jiţ rozšířené v mnoha státech a slouţí k usnadnění identifikace osob, jejichţ totoţnost nelze zjistit jiným způsobem. V kriminalistické praxi slouţí genetická analýza především k objasnění trestné činnosti a usvědčení jejího pachatele, kdy není známá osoba podezřelá, ale podařilo se zajistit biologické stopy na místě činu. Ty se srovnávají s genetickými profily získanými z dříve zajištěných stop DNA. Stejně jako k usvědčení můţe genetická analýza slouţit k vyvrácení podezření či obvinění osoby ze spáchání trestného činu. Ovšem ne zřídka se stává, ţe je nevinný člověk shledán vinným a tento justiční omyl odhalí aţ třeba po několika letech právě testy DNA. Takovým příkladem je případ, který se v roce 2008 stal ve státě Texas. Zde byl po 15 letech propuštěn z vězení Patrick Waller, který byl neprávem odsouzen za únos, znásilnění a loupeţ. Nové zkoumání biologických stop prokázalo, ţe je nevinný. Byl od roku 2001 jiţ devatenáctým člověkem v okrese Dallas, jehoţ nevinu testy DNA dokázaly.56 Ovšem analýza DNA se nevyuţívá pouze pro kriminalistické účely. Vyuţívá se také v lékařství při vývoji moţností léčby dědičných chorob a v neposlední řadě i k určení otcovství (v menší míře i mateřství), protoţe je schopna potvrdit nebo vyvrátit pokrevní příbuzenství osob. 3.6.4. Počátky vytváření národních databází DNA Zápis DNA profilu nabízí moţnosti databázového zpracování, proto se v 90. letech začaly v jednotlivých zemích zakládat národní databáze DNA. Ty jsou většinou provozovány v rámci policejních nebo justičních institucí. Jako první na světě vznikla National DNA

55


56

HLAVÁČEK, Jan. Další justiční omyl v USA odhalený údajně díky analýze DNA [online]. Krimi servis Hlaváček, 2008 [cit. 2011-12-12]. Dostupné na: .

35

Database ve Velké Británii v roce 1995 na základě speciálního zákona tzv. Police and Criminal Evidence Act (PACE) z roku 1994. Nejprve se do Národní databáze vkládaly vzorky DNA obţalovaných nebo jiţ odsouzených osob. Od roku 2004, kdy se pravomoci britské policie rozšířily, můţe vzorky DNA odebírat komukoliv, kdo je podezřelý ze spáchání trestného činu i proti jeho vůli. Do databáze jsou díky nízké hranici trestní odpovědnosti (ve Velké Británii je spodní věková hranice trestní odpovědnosti 10 let) řazeny i vzorky odebrané dětem. Na Velkou Británii po roce 1995 navázaly např. USA, Austrálie nebo některé evropské státy, které také zaloţily své národní databáze DNA. 57 Základem vytváření národních databází v Evropě se stalo Doporučení Rady Evropy č. 1/1992, o vyuţívání analýzy deoxyribonukleové kyseliny v rámci trestního řízení. V Doporučení bylo stanoveno mimo jiné uchovávání odebíraných vzorků biologického materiálu v databázovém systému. O zřízení databází bylo na politické úrovni rozhodnuto v roce 1997 v Rezoluci Rady Evropy č. 93/1997. Tato rezoluce vyzývala členské státy ke zřizování databází DNA na základě metodických doporučení pracovní skupiny Interpolu a také pracovní skupiny v rámci European Network of Forensic Science Institutes (ENFSI) – Sítě evropských kriminalistických ústavů.58 3.6.5. Právní úprava a vytvoření Národní databáze DNA v České republice Počátky české Národní databáze DNA se datují do roku 1999, kdy byla připravena koncepce jejího vytvoření v Policii ČR. Pro naplnění této koncepce byl ve stejném roce Kriminalistickým ústavem Praha uspořádán 1. seminář k ND DNA, který měl odborníky seznámit s tímto prostředkem a stanovit úkoly vedoucí k jejímu zavedení a následně pomocí masivní mediální kampaně byla s ND DNA seznamována i veřejnost. Bylo především potřeba připravit dobrý legislativní základ pro vybudování a činnost ND DNA. Analýzou DNA lze získat genetický profil jedince. Ten je schopen poskytnout dostatek informací pouţitelných k identifikaci jedince, ovšem ne pouze sám o sobě. K tomu aby bylo moţné identifikovat konkrétní osobu jsou potřeba další osobní údaje se kterými se můţe genetický profil spojit. Těmito údaji jsou např. jméno, příjmení a rodné číslo osoby. To

57

Databáze DNA [online]. Úřad pro ochranu osobních údajů, 2007 [cit. 2011-12-05]. Dostupné na: . 58

ŠIMKOVÁ, Radka. Legislativní problémy Národní databáze DNA. Kriminalistika, 2003, roč. 3, s. 178-187.

36

jsou ovšem osobní údaje chráněné podle zákona o ZOOÚ.59 Zvláštní úpravu nakládání policie s osobními údaji poskytuje ZoPČR. Ten ve svém ustanovení §63 odst. 4 uvá

-

sdělených údajů ani v dostupných evidencích, je policista oprávněn získat informace potřebné k jejímu ztotoţnění snímá , z

, měřením těla,

umoţňujících získání informací o genetickém vybavení.”. Na toto ustanovení navazuje §65 ZoPČR, které říká, ţe policie můţe při plnění svých úkolů pro účely budoucí identifikace provádět výše zmíněné úkony. Úpravu ohledání osob za účelem zajištění důkazů v trestním řízení obsahuje trestní řád, jehoţ novela účinná od 1. 1. 2002 byla pro tuto problematiku také velmi důleţitým krokem vpřed. §114 odst. 2 upravuje moţnost orgánů činných v trestním řízení vynutit odběr vzorku krve či jiného biologického materiálu ve spolupráci s lékařem či odborným zdravotnickým pracovníkem. Musí jít o odběr nezasahující do tělesné integrity člověka jeţ je povinen jej strpět. K tomu byla zavedena metoda odběru biologického vzorku pro genetické analýzy prostředkem SOBIMA – ten umoţňuje bukální stěr, jeţ je zcela bezpečným, neintimním a zdraví neohroţujícím postupem. Zde je nutno zmínit jeden důleţitý interní předpis, jímţ je ZP PP č. 100/2001 ke kriminalisticko-technické činnosti Policie ČR, který upravuje vyhledávání, zajišťování, balení a doručování stop a bukálních stěrů.60 Základem ND DNA jsou výše uvedená ustanovení, ačkoliv její samotná existence není upravena zákonem ani předpisem niţší právní síly obsaţeným ve Sbírce zákonů. Je ale upravena ZP PP č. 88/2002 k naplňování, provozování a vyuţívání Národní databáze DNA. Je to vnitřní pokyn především pro potřeby resortu vnitra, státních zastupitelství a soudů. Čl. 2 písm. c) a d) uvádí, ţe: „Národní databáze DNA je policejní expertizní informační systém nakládající s osobními údaji a s veškerým příslušenstvím nezbytným k provozování databáze profilů DNA, jimiţ jsou výsledky genetické identifikační analýzy, které s vysokou

59

V §4 písm. a) tohoto zákona je uvedeno, ţe osobním údajem je jakákoliv informace týkající se určeného nebo určitelného subjektu údajů, který lze přímo nebo nepřímo identifikovat na základě čísla, kódu nebo jednoho či více prvků. §4 písm. b) uvádí, ţe citlivým údajem je osobní údaj vypovídající o národnostním, rasovém nebo etnickém původu, politických postojích, členství v odborových organizacích, náboţenství a filozofickém přesvědčení, odsouzení za trestný čin, zdravotním stavu a sexuálním ţivotě subjektu a genetický údaj; citlivým údajem je také biometrický údaj, který umoţňuje přímou identifikaci nebo autentizaci subjektu. 60

HLAVÁČEK, Jan; ŠIMKOVÁ, Radka; HRADIL, Roman. Vytvoření Národní databáze DNA je pro Policii ČR prioritou. Kriminalistický sborník. 2002, 2, s. 6.

37

pravděpodobností identifikují osobu.”61 Genetickou expertízu za účelem zjištění profilu DNA lze v rámci vyšetřování provést pouze v případech (pro ty trestné činy), jeţ stanoví čl. 1 odst. 2 tohoto pokynu, který odkazuje na trestní řád. Jedná se především o zvlášť závaţnou trestnou činnost, trestné činy proti ţivotu a zdraví, proti svobodě a lidské důstojnosti, proti lidskosti, apod. ND DNA v České republice provozuje KÚP a spolu s ním OKTE Policie České republiky. V ND DNA jsou uloţeny profily DNA získané ze stop dosud neobjasněných trestných činů či mimořádných událostí, od osob obviněných či odsouzených za spáchání trestných činů uvedených v ZP PP č. 88/2002, mrtvol, kosterních nálezů a částí lidských těl neznámé totoţnosti.62 V ND DNA se na rozdíl od genetických profilů neukládají odebírané srovnávací vzorky osob, ty slouţí pouze k porovnávání profilů v databázi jiţ uloţených. Nejpozději po třech měsících od pravomocného ukončení trestního řízení nebo ihned po skončení šetření trestného činu musí být tyto vzorky zlikvidovány a nadále se neevidují. Profily DNA, které jsou získané od osob obviněných nebo odsouzených, a které jsou zařazené do databáze, jsou v ní ponechány do věku 80 let těchto osob. Pokud se tyto osoby nedoţijí věku 80 let, jsou po jejich smrti uchovávány jejich profily v databázi ještě 20 let. Ostatní profily DNA zůstávají v ND DNA dokud nedojde k jejich identifikaci. 3.6.6. ND DNA a systém CODIS V České republice byl zaveden na konci roku 2001 do zkušebního provozu systém CODIS. Ten se osvědčil a od té doby jsme jednou z mnoha zemí, které jej pouţívají k vedení svých národních databází DNA. Je základním prvkem ND DNA vedené Policií ČR. CODIS (Combined DNA Index System) je databázový systém, který vyvinula americká FBI a od roku 1998 je v USA pouţíván ke správě a porovnávání profilů DNA ke kriminalistickým účelům. Poskytuje ho ostatním státům bezplatně a proto je nejrozšířenějším databázovým systémem na světě. Existují i další systémy, všechny ale vyuţívají pouze nekódující sekvence DNA a řídí se celosvětovými standarty zabezpečení. Systém CODIS umoţňuje archivování, kategorizaci, porovnávání, zjišťování shodných či blízkých profilů DNA a jejich rychlé vyhledávání. Díky tomu, ţe většina států vyuţívá stejný systém, se zjednodušila mezinárodní spolupráce při doţádání o porovnání profilů DNA s jinými státy. Také je díky kompatibilitě údajů v různých státech vytvořen podklad pro případné budoucí

61

VANTUCH, Pavel. Národní databáze DNA a odběr biologického materiálu obviněným[online]. IPrávník, 10.2.2004, [cit. 20111-10-25]. Dostupný na: < http://www.ipravnik.cz/cz/clanky/trestni-pravo/art_3732/narodnidatabaze-dna-a-odber-biologickeho-materialu-obvinenym.aspx>. 62

Tamtéţ.

38

slučování databází. Některé země si však drţí své vlastní databázové systémy, jsou jimi např. Rakousko, Německo či Velká Británie. Systém CODIS je zabezpečen proti neoprávněným zásahům několikastupňovým systémem kontroly. Kaţdý záznam tvoří jednak samotný genetický číselný kód osoby (tzv. identifikátor), který je jedinečný a také další pomocné údaje (typ tkáně tvořící vzorek, pohlaví, rasa, identifikace osob jeţ vzorek odebíraly, vkládaly do databáze, apod.). Z důvodů ochrany osobních údajů zde však nejsou vedeny osobní údaje jako je jméno, příjmení, rodné číslo atd., ty jsou vedeny v oddělené informační databázi, kterou je INFO-DNA. Tato databáze obsahuje informace o tom kdy a proč byl konkrétnímu subjektu proveden bukální stěr a důvod zařazení jeho profilu DNA do databáze. Spojovacím prvkem je identifikátor osoby, jeţ je uveden v obou těchto databázích. Vkládání údajů do databáze se provádí buď manuálně – zápisem nebo elektronickým převodem z automatického analyzačního softwaru.63 3.6.7. Rizika spojená s vedením ND DNA Jen několik desítek let uběhlo od doby, kdy byla objevena metoda analýzy DNA a je nesporně především přínosem. Ve zdravotnictví díky ní lze předvídat genetické poruchy, léčit a zkoumat dědičné choroby či spolehlivě určit otcovství dítěte, pro kriminalistiku zase znamená velké moţnosti v oblasti identifikace osob neznámé totoţnosti či identifikace pachatelů trestných činů apod. S těmito výhodami, které analýza DNA přináší, jsou ovšem spojena i mnohá rizika, jeţ si často ani nepřipouštíme. Jedním z rizik je fakt, ţe dochází postupně ke shromaţďování čím dál většího počtu genetických profilů. Stále se rozšiřuje okruh osob, jimţ lze vzorek DNA odebírat. Dokonce v Austrálii či ve Velké Británii jiţ bylo navrhováno uzákonění povinnosti odebrat vzorek DNA kaţdému novorozenému dítěti. Pokud by se tento návrh ujal a rozšířil postupně v dalších zemích, jednotlivé databáze DNA by se začaly rozrůstat velmi rychle a za několik desítek let by se našla jen hrstka lidí, jejichţ údaje by v nich nebyly uloţeny. Naše DNA v sobě nese zakódované veškeré informace genetické výbavy (vzhled, kondice, vrozené vady a nemoci, dispozice k chorobám, ...) a její rozkódování poskytuje kompletní virtuální

63

RAK, Roman; MATYÁŠ, Václav; ŘÍHA, Zdeněk; a kol. Biometrie a identita člověka ve forenzních a komerčních aplikacích. Praha: Grada, 2008, s. 548 – 549.

39

fyzickou i mentální podobu.64 Také vypovídá o našich nejbliţších příbuzných. Tím se velmi odkrývá lidské soukromí nejen osoby jíţ byl vzorek odebrán, ale i dalších a na řadu přichází ochrana osobních údajů. Jiţ výše zmíněný ZOOÚ. DNA v sobě nese i informace o našem zdravotním stavu. Případný únik těchto informací je také porušením ochrany osobních údajů a nejen to, informace o zdravotním stavu jsou chráněny např. vyhláškou Ministerstva zdravotnictví č. 385/2006 Sb. o zdravotnické dokumentaci, ve znění pozdějších předpisů. Ve stavovském předpise – Etickém kodexu České lékařské komory – je stanovena povinnost lékaře zachovávat lékařské tajemství (§2 odst. 9). Ţe jej budou zachovávat přísahají lékaři i na začátku své kariéry v tzv. Hippokratově přísaze. Povinnost mlčenlivosti o citlivých údajích pacienta mají i další zdravotní pracovníci.

3.7. Nové metody identifikace osob Shora uvedeným výčtem metod kriminalistické identifikace jsem nevyčerpala všechny jejich moţnosti. Naprostá většina metod kriminalistické identifikace je sice jiţ propracována a vyuţívána na vysokém stupni odbornosti, ale vývoj nových metod zkoumání a vyhodnocování kriminalisticko-technických stop stále pokračuje. Jde uţ ale o vývoj evoluční, který se týká především zpřesnění výsledků zkoumání, urychlení a zefektivnění práce (novými laboratorními postupy, stále větším vyuţíváním výpočetní techniky, apod.). A právě díky neustálému vývoji stávajících metod se z nich v poslední době vyčlenily dvě nové. První z nich vyuţívá zkoumání biomechanického obsahu trasologických stop (případně i jiných). Díky aplikaci biochemie při zkoumání trasologických stop mohou kriminalisté získat více informací, kromě stávajících poznatků – tělesné výšky a hmotnosti osoby. Mohou dále zjistit například i rychlost pohybu osoby či zda osoba nesla nějaké břemeno. Druhou oblastí je (výše popsaná) kriminalistická analýza DNA. Existují ale i další metody kriminalistické identifikace, i kdyţ některé z nich jsou prozatím spíše teoretické. Jednou z metod jiţ pouţívaných k snadnější identifikaci osob, věcí

64

SVATOŠOVÁ, Helena. DNA databáze: ohrožení nejintimnějšího soukromí [online]. Big brother awards.cz : Lidská práva a technologie, 20. 7. 2010, [cit. 2011-10-24]. Dostupný na: .

40

a zvířat je označování čipem, tzv. „čipování“. Z věcí se uţ běţně čipují umělecké či historické předměty. Také dopravní prostředky bývají označovány čipy, především automobily, v některých městech se také začínají čipovat jízdní kola. Čipy slouţí především k jejich přesné identifikaci v případě krádeţe, ale také prevenci v podobě běţných kontrol. Pokud jde o čipování zvířat, tak je jiţ běţně prováděno čipování psů, které je od 1.4.2004 upraveno nařízením Evropského parlamentu a Rady EU.65 Cestování po území EU je moţné pouze se psy, kteří vlastní PET PAS (Mezinárodní očkovací průkaz), který mimo jiné obsahuje i průkaznou identifikaci zvířete – mikročip. V tomto případě je tedy čipování povinné a obdobnou povinnost označení zvířete můţe stanovit i obecně závazná vyhláška obce. Kromě psů jsou čipována i další zvířata, např. kočky, fretky, koně, exotická zvířata, zvířata chráněná mezinárodními smlouvami, atd. Čipy obsahují individuální kód objektu, který lze sejmou pomocí „čteček“ a porovnat s databází. Čipování lidí a jejich následné zanesení do databáze je zatím pouze úvahou. Čip by byl dalším, dosud neznámým identifikačním znakem, který by v ideálním případě velmi usnadnil kriminalistům práci při vyšetřování trestných činů a také by napomohl k prevenci kriminality. Nedá se ale předpokládat, ţe by si kaţdý člověk nechal dobrovolně implantovat pod kůţi čip. Moţnou hrozbou by také bylo překódování či výměna čipu mezi osobami. Jistě také stojí za to zmínit metodu identifikace podle oční duhovky. Vzhled, struktura a barevnost oční duhovky jsou znaky natolik rozmanité a individuální, ţe pomocí optoelektronických snímačů lze sejmout přesný obraz duhovky a na základě porovnání obrazu s databází lze identifikovat osoby. Tato metoda se pouţívá zatím spíše v nekriminalistických odvětvích, např. k umoţnění vstupu osob do objektů. Identifikovat osobu lze i na základě elektronického podpisu, který se skládá ze dvou částí – veřejného klíče a individuálního klíče. V případě vyzrazení individuálního klíče a jeho pouţití jinou osobou je ale individuální identifikace znemoţněna.66

65

at v zájmovém chovu. Úř. vest. L 132/3, 29. května 2010, s. 66

SUCHÁNEK, Jaroslav. Existují principiálně nové možnosti identifikace osob, věcí, případně i zvířat? [online]. Kriminalistika, 2001, roč. 34, č. 2, [cit. 2011-06-23]. Dostupný na: .

41

4. Právní úprava biologické identifikace osob 4.1. Právní úprava postupu orgánů činných v trestním řízení v rámci dokazování Pojem orgánů činných v trestním řízení je popsán v §12 odst. 1 TŘ: „Orgány činnými v trestním řízení se rozumějí soud, státní zástupce a policejní orgán.“ Kdo je policejním orgánem dále definuje §12 odst. 2. Kriminalistická identifikace hraje v trestním řízení důleţitou roli v procesu dokazování, které tvoří podstatnou a neopomenutelnou část trestního řízení. Dokazováním je zákonem upravený postup orgánů činných v trestním řízení, jehoţ úkolem je umoţnit poznání skutečností důleţitých pro rozhodnutí.67 Kriminalistické metody identifikace jsou pro tuto část trestního řízení velmi důleţité, protoţe umoţňují orgánům činným v trestním řízení, s odkazem na §89 odst. 1 písm. b) TŘ, především zjistit zda skutek spáchal obviněný (osoba proti níţ bylo jiţ zahájeno trestní stíhání pro daný skutek). Díky velmi pokročilým kriminalisticko-technickým postupům popsaným výše u jednotlivých metod mohou být pro trestní řízení v konkrétní věci získány důkazy o velké důkazní síle. Hodnocení důkazů v trestním řízení se řídí zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 TŘ), která ponechává orgánům činným v trestním řízení moţnost hodnotit důkazy (jednotlivě a v souhrnu) a přisuzovat jim důkazní sílu podle jejich vlastního přesvědčení s ohledem na konkrétní případ. Mohou tedy v různých případech hodnotit stejné důkazy různě, podle dalších okolností případu a podle dalších získaných důkazů (např. výpovědí svědků) a není vyloučeno, ţe např. jednou stačí důkaz získaný pomocí analýzy DNA k usvědčení pachatele, zatímco podruhé je třeba ke stejnému důkazu provést další dokazování, aby bylo moţno usvědčit pachatele. Pokud si ale představíme konkrétní případ znásilnění a z analýzy DNA provedené ze stop spermatu odebraných z těla oběti vyjde najevo, ţe jde skutečně o sperma patřící obviněnému, jde o důkaz více neţ přesvědčivý. Je tedy rozhodující jaké jsou okolnosti konkrétního případu. Úkolem orgánů činných v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němţ nejsou důvodné pochybnosti a v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Mluvíme zde o zásadě materiální pravdy, která je jednou ze základních zásad trestního procesu a je uvedena v §2 odst. 5 věta první TŘ. Pokud existují důvodné pochybnosti o skutkových otázkách po provedení a zhodnocení všech dostupných důkazů, soud musí vynést zprošťující rozsudek v souladu s další z procesních

67

JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní právo procesní. Praha: Linde Praha a.s., 2007. s. 316-317.

42

zásad – zásadou presumpce neviny (§2 odst. 2 TŘ). Obviněný zásadně není povinen dokazovat svou nevinu a soud se musí řídit pravidlem in dubio pro reo - pochybnost prospívá obviněnému, coţ vyplývá i z judikátů č. 22/1968 či č. 37/1971 zveřejněných Sb. rozh. tr.68 4.1.1. Právní úprava vyhledávání a zajišťování kriminalistických stop 4.1.1.1.

Ohledání (§113 TŘ)

Ohledání obecně je upraveno v §113 trestního řádu jako jeden z důkazních prostředků (§89 odst. 2), jeho předmětem můţe být fyzická osoba nebo věc. Umoţňuje orgánům činným v trestním řízení přímým smyslovým pozorováním zjišťovat skutečnosti důleţité pro trestní řízení. Trestní řád uvádí, ţe se k ohledání zpravidla přibere znalec. Realita vyšetřovací a soudní praxe však tomuto poţadavku příliš neodpovídá, znalec se přibírá jen k malému procentu prováděných ohledání a to z důvodu, ţe se ohledání provádí velmi často a většinou ihned po oznámení případu, takţe by zajišťování znalce na kaţdé ohledání znamenalo průtahy a moţnost zmaření konkrétního důkazu. Znalec se tedy v praxi přibírá především kdyţ jsou při ohledání řešeny sloţitější odborné otázky (například výbuchy, ţelezniční a letecké nehody) a pokud nestačí, aby odborné zajištění stop provedl policejní orgán a znalci ho předal k laboratornímu zkoumání. Ohledání se často účastní kriminalističtí technici a jiní specialisti, kteří mohou být v konkrétním případě přizvání jako odborní konzultanti policejních orgánů.69 Ohledání provádí policejní orgány, konkrétně OKTE Policie České republiky. Řídí se přitom trestním řádem, kriminalisticko-technickými zásadami a také interními předpisy, kterými jsou ZP PP (č. 100/2001 ke kriminalisticko-technické činnosti Policie ČR, č. 88/2002 k naplňování, provozování a vyuţívání Národní databáze DNA, č. 140/2002, kterým se stanoví zásady zabezpečení jednotného postupuju policie ČR při vyuţívání metody pachové identifikace a č. 77/2009, kterým se upravuje věcná, funkční a místní příslušnost znaleckých pracovišť Policie ČR). Při vyšetřování kriminalisticky relevantní události přichází jako první na řadu zajištění stop na místě činu, tedy ohledání místa činu. V trestním řádu tento postup není upraven mezi jednotlivými důkazními prostředky a je uveden pouze v demonstrativním výčtu úkonů, které je oprávněn provést policejní orgán k objasnění a prověření skutečností důvodně nasvědčujících tomu, ţe byl spáchám trestný čin v §158 odst. 3 písm. d) TŘ. Ohledání místa

68

Tamtéţ, s. 116-117.

69

MUSIL, Jan, KRATOCHVÍL, Vladimír, ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní právo procesní. Praha: C.H. BECK, 2007, s. 454-456.

43

činu je zvláštním případem ohledání věci (§112 odst. 1 TŘ). Na základě ustanovení §160 odst. 3 a 4 TŘ je ohledání místa činu neopakovatelným a neodkladným úkonem, který můţe policejní orgán provést podle potřeby kdykoliv v trestním řízení, tedy i před zahájením trestního stíhání, je-li to potřeba.70 4.1.1.2.

Prohlídka těla a podobné úkony (§114 TŘ)

Všechny tyto úkony znamenají zásah do soukromí a je třeba obzvláště dbát ochrany lidské důstojnosti, která je zakotvena v čl. 10 odst. 1 LZPS.71 Prohlídka těla je zvláštním druhem ohledání osoby, jíţ je povinen se podrobit kaţdý (obviněný, podezřelý i svědek) pokud je to nezbytně nutné ke zjištění, zda jsou na jeho těle stopy nebo následky trestného činu. Tuto povinnost lze v trestním řízení vynutit pořádkovou pokutou aţ do výše 50 000 Kč podle §66 TŘ ale pouze jedenkrát, protoţe se jedná o uplatnění jedné a té samé povinnosti.72 Jestliţe je tento úkon prováděn u podezřelého nebo obviněného, je orgán činný v trestním řízení oprávněn po předchozím poučení a marné výzvě překonat odpor osoby. Nezbytnou podmínkou pro překonání odporu podezřelého policejním orgánem je ale předchozí souhlas státního zástupce. Překonání odporu ale nesmí být nepřiměřeně intenzivní. Oprávnění policistů k překonání odporu je zakotveno také v §63 odst. 4 a 5 a v §65 ZoPČR. Prohlídku těla provádí buď lékař a nebo pověřená osoba stejného pohlaví jako prohlíţená osoba. Je to také neodkladný a neopakovatelný úkon podle §160 odst. 3 a 4 TŘ. §114 odst. 2 upravuje moţnosti odběrů biologických materiálů orgány činnými v trestním řízení. Osoby o něţ jde jsou povinny tento odběr strpět. Jde o odběry krve nebo jiné podobné úkony (např. bukální stěr za účelem provedení kriminalistické genetické analýzy). Odběr krve či jiný zásah do tělesné integrity musí vţdy provádět lékař či odborný zdravotnický pracovník a nelze jej nijak vynucovat. Pokud ale jde o odběr biologického materiálu bez zásahu do tělesné integrity osoby (např. vzorek vlasů, ochlupení, odběr moči,...), můţe jej provést i tato osoba sama nebo s jejím souhlasem orgán činný v trestním řízení. Souhlasu osoby není třeba pokud se jedná o obviněného nebo podezřelého, kdy orgán činný v trestním řízení můţe překonat odpor a poţádat lékaře či odborného zdravotnického pracovníka, aby odběr učinil a sdělil mu výsledek.

70

JELÍNEK, Jiří a kol.: Trestní zákoník a trestní řád s poznámkami a judikaturou. 1. vydání. Praha: Leges, 2009, s. 660. 71

LZPS je ústavním zákonem č. 2/1993 Sb., ve znění zákona č. 162/1998 Sb. V čl. 10 odst. 1 uvádí, ţe „kaţdý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno. 72

Tamtéţ, s. 661.

44

4.1.1.3.

Prohlídka a pitva mrtvoly a její exhumace (§115 TŘ)

Orgány činné v trestním řízení provádí prohlídku mrtvoly a její následnou pitvu v případě, ţe existuje podezření, ţe její smrt byla způsobena trestným činem. Obligatorně se k tomuto úkonu přibírají dva znalci – lékaři (§105 odst. 2 TŘ), kteří následně vypracují znalecký posudek. Cílem prohlídky a pitvy mrtvoly je získat informace o příčině smrti, o způsobu usmrcení a jeho motivu, době smrti, případně o totoţnosti neznámé mrtvoly. Pohřbít takovou mrtvolu lze jen se souhlasem státního zástupce a ten postupuje v těchto věcech s největším urychlením.73 Exhumaci mrtvoly74 nařizuje předseda senátu se souhlasem státního zástupce, v přípravném řízení pouze státní zástupce coţ stanoví §175 odst. 1 písm. f) TŘ. 4.1.2. Odborné vyjádření a znalecký posudek (§105 a násl. TŘ) Při dokazování v trestním řízení můţe nastat situace, kdy OČTŘ pro nedostatek odborných znalostí nemůţe samostatně objasnit důleţité skutečnosti. V takovém případě podle §105 TŘ si OČTŘ vyţádá odborné vyjádření. Odborné vyjádření má povahu listinného důkazu. Je jakousi zjednodušenou variantou znaleckého posudku, protoţe nejsou ţádným právním předpisem stanoveny jeho obsahové a formální náleţitosti a tím je ztíţena jeho přezkoumatelnost OČTŘ. Odborné vyjádření můţe být poţadováno od osoby zapsané do seznamu znalců i od kaţdé fyzické nebo právnické osoby, která má potřebné odborné předpoklady. Státní orgán poskytuje odborné vyjádření vţdy bez úplaty, OČTŘ mohou za jimi vyţádané odborné vyjádření poskytnout stanovenou odměnu. Osoba zpracovatele odborného vyjádření nemůţe být z řízení vyloučena pro podjatost a nelze proti ní ani podávat námitky podle §105 odst. 3 TŘ.75 Příkladem odborného vyjádření je vyjádření praktického lékaře (jeţ není znalcem) k rozsahu zranění poškozeného. Jestliţe pro sloţitost posuzované otázky není odborné vyjádření dostačující, přibere příslušný OČTŘ do řízení osobu znalce. Povinnost přibrat znalce je výslovně stanovena v případě prohlídky a pitvy mrtvoly (§115 TŘ), kdy se obligatorně přibírají dva znalci (§105 odst. 4 TŘ) a v případě vyšetření duševního stavu obviněného (§116 TŘ). Při ustanovování

73

MUSIL, Jan, KRATOCHVÍL, Vladimír, ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní právo procesní. Praha: C.H. BECK, 2007, s. 457-458. 74

Exhumaci upravuje §22 zákona č. 256/2001 Sb. o pohřebnictví a o změně některých zákonů. Exhumací se rozumí vyzdviţení nebo vykopání mrtvého těla z hrobu. 75

VANTUCH, Pavel. K přístupu soudu ke znaleckým posudkům vyţádaným obhajobou. Trestní právo, 2011,

č.3, s. 28.

45

osoby znalce postupují OČTŘ podle zák. č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících. Tento zákon a jeho prováděcí vyhláška č. 37/1967 Sb. upravují především postupy při výběru znalce, náhradu nákladů znalci a odměnu za podání posudku. Funkci znalce mohou vykonávat pouze znalci zapsaní do seznamu znalců, ústavy či jiná specializovaná pracoviště a vědecké ústavy, vysoké školy a vědecké instituce. Výjimečně, za podmínek §24 zák. o znalcích a tlumočnících, můţe být znalcem ustanovena osoba nezapsaná do seznamu znalců. Postup znalců při provádění důkazu upravuje TŘ v §§107-108 TŘ. Znalci jsou poskytnuta potřebná vysvětlení a vymezeny jeho úkoly. Můţe nahlíţet do spisů, být přítomen při výsleších obviněného a svědků a můţe jim klást otázky. Posudek znalec zpravidla vypracovává písemně a po jeho předloţení je k němu soudem vyslechnut. TŘ ve svém ustanovení §89 odst. 2 umoţňuje stranám řízení, aby předloţily samy důkaz v trestním řízení. Kterákoliv strana je oprávněna přeloţit znalecký posudek. Takový posudek musí mít všechny zákonem stanovené náleţitosti a musí obsahovat doloţku znalce o tom, ţe si je vědom následků vědomě nepravdivého posudku. Dále se jiţ postupuje stejně, jako kdyby se jednalo o znalecký posudek vyţádaný OČTŘ (§110a TŘ).76 4.1.3. Problém vynutitelnosti odběrů biologických materiálů (srovnání se zahraničními úpravami) Metody odběru srovnávacích vzorků byly jiţ zmíněny v předcházejících kapitolách u jednotlivých identifikačních metod. Kriminalistická identifikace se provádí vzájemným srovnáváním biologického materiálu zajištěného na místě činu (sporného materiálu) a biologického materiálu odebraného fyzické osobě za účelem identifikace (srovnávacího materiálu). Odběry biologického materiálu se dělí na invazivní, které zasahují do tělesné integrity člověka (odběr krve), a neinvazivní, při kterých k takovému zásahu nedochází (bukální stěr). Odběry daktyloskopických srovnávacích materiálů mají obdobný charakter jako odběry biologického materiálu.77 Stěţejními ustanoveními upravujícím odběry biologického materiálu jsou §158 odst. 3 TŘ, který stanoví, ţe policejní orgán můţe i před zahájením trestního řízení provádět odběry biologického materiálu a další úkony směřující k objasnění a prověření skutečností nasvědčujících tomu, ţe byl spáchán trestný čin, ve spojení s §114 TŘ, kde jsou upraveny

76

JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní právo procesní. Praha: Linde Praha a.s., 2007. s. 384-385.

77

NOVÁK, Petr. Moţnosti vynucení odběru biologických materiálů. Kriminalistika, 2004, č.3, s. 190-194.

46

zvláštní druhy ohledání - prohlídka těla a podobné úkony. Toto ustanovení bylo doplněno v roce 2006 novelou 78 , která zakotvila právě do té doby chybějící moţnost vynucení povinností uvedených v §114. Toto ustanovení zcela zásadním pro účely kriminalistické identifikace, protoţe umoţňuje orgánům činným v trestním řízení provádět úkony směřující ke zjištění totoţnosti osoby (snímáním daktyloskopických otisků, odorologických stop či biologického materiálu pro genetická zkoumání). Dle usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 To 49/96 se povinnost strpět úkony směřující ke zjištění totoţnosti osob, které se zdrţovaly na místě činu můţe týkat i osob, jejichţ totoţnost je jiţ známa.79 Prohlídce těla za účelem zjištění, zda jsou na jeho těle stopy nebo následky trestného činu je povinen se podrobit kaţdý (obviněný, podezřelý, svědek). Úkony podobnými prohlídce těla jsou invazivní (zasahující do tělesné integrity) a neinvazivní odběry biologického materiálu. V §114 odst. 2 je přímo zmíněn jako jeden z druhů invazivního odběru odběr krve. Invazivní odběry musí vţdy provádět lékař nebo jiný odborný zdravotnický pracovník. Osoba, o kterou jde je povinna odběr strpět. To neplatí, pokud by takový odběr byl pro tuto osobu zdraví ohroţující. Provedení neinvazivního odběru můţe provést i sama osoba jíţ se úkon týká nebo s jejím souhlasem orgán činný v trestním řízení. Provedení neinvazivního odběru je však moţné podle §114 odst. 2 věty třetí provést i proti vůli osoby, jíţ se úkon týká, pokud je jí obviněný nebo podezřelý. §114 odst. 3 stanovuje povinnost osoby, jeţ se zdrţovala na místě činu strpět úkony potřebné pro zjištění její totoţnosti. Toto ustanovení je právním podkladem pro získání srovnávacích vzorků jednak od tzv. osob domácích, ale i od kterékoliv jiné osoby, jeţ se mohla pohybovat na místě činu. Vyuţíváno je v praxi také pro tzv. plošný screening – plošný odběr genetického materiálu, kdy jsou srovnávací vzorky odebírány většímu mnoţství lidí pohybujících se v určité oblasti. Příkladem takového plošného screeningu byl případ tzv. vraha z Kmětiněvsi z roku 2004. 1. ledna byla mezi vesnicemi Kmětiněves a Hospozín ubodána a posléze znásilněna třináctiletá dívka. Vrah na jejím těle zanechal stopy, které poté kriminalističtí experti z KÚP porovnávali se 700 odebranými vzorky muţských dárců z obou vesnic, které byly odesílány anonymně a po provedení srovnávací zkoušky byly zničeny. Tyto odběry byly dobrovolné, protoţe je nebylo moţno nijak vynucovat. Avšak působil zde na dárce jakýsi tlak okolí, protoţe pokud

78

Zákonem č. 321/2006 Sb., účinným od 30.6.2006.

79

KOŢINA, Jiří. Právní aspekty vyuţití analýzy DNA pro identifikační účely. Kriminalistika, 2011, č.1.

47

by někdo odběr odmítl, automaticky by byl povaţován za podezřelého. Aţ 632. vzorek DNA odhalil, ţe vrahem byl stejně starý spoluţák zavraţděné dívky.80 Před novelou z roku 2006 byla velkým problémem právní úpravy vynutitelnost úkonů stanovených v §114, pokud se jim osoba odmítala dobrovolně podrobit. Byla zde přípustná pouze jediná sankce v podobě pořádkové pokuty podle §66 do výše 50.000 Kč. Navíc dle ustálené judikatury (R 3/83-I) lze takovou pokutu uloţit pouze jednou, ne opakovaně. 81 Ovšem tato sankce ani nemohla vést k efektivnímu vynucení biologických materiálů. Naopak spíše umoţňovala zaplacení si beztrestnosti osobám, jeţ by na základě poskytnutého srovnávacího materiálu mohly být odsouzeny za spáchání trestného činu k trestu odnětí svobody. A to právě proto, ţe v mnohých případech je analýza takových vzorků jediným důkazem schopným prokázat vinu pachatele (jak tomu bylo například právě ve výše zmíněném případě vraha z Kmětiněvsi). Novelizovaná právní úprava ale vloţila do rukou policejního orgánu oprávnění překonat odpor, pokud po předchozí marné výzvě nelze výše uvedené neinvazivní identifikační úkony pro odpor podezřelého nebo obviněného provést (§114 odst. 4). V ţádném případě nelze odpor překonat pokud jde o odběr invazivní. Pokud by k tomu došlo, nešlo by tento důkaz v řízení pouţít, protoţe by se jednalo o důkaz získaný nezákonným donucením dle §89 odst. 3 TŘ. Nesmíme opomenout ani zákon o Policii ČR a §63, kde jsou upraveny pravomoci policisty při zjišťování totoţnosti osob uvedených v odst. 2. Pokud osoba odmítne nebo nemůţe prokázat svou totoţnost, je policista oprávněn jí předvést k provedení úkonů směřujících ke zjištění totoţnosti (§63 odst.3). V odst. 4 jsou vyjmenovány úkony, jeţ policista můţe učinit k účinnému zjištění totoţnosti a odst. 5 upravuje potom moţnost vynucení takových úkonů proti vůli osoby, o níţ jde. Stejně jako v TŘ lze odpor překonat pouze jedná-li se o neinvazivní odběry biologického materiálu. V některých zahraničních úpravách můţeme najít přísnější úpravu vynucení odběrů biologického materiálu proti vůli osob. Ve Velké Británii jako obdoba našeho trestního řádu platí zákon o trestním řízení a veřejném pořádku (Criminal Justice and Public Order Bill z roku 1994), který dělí vzorky na intimní (krev, sperma, moč, pubické ochlupení, výtěr z jiného otvoru neţ z úst apod.) a neintimní (vzorky vlasů, slin, otisk nohy, stěry z jakékoli

80

KOPP, Milan a kol. U Kmětiněvsi vraždil školák, ukázaly testy DNA [online]. Zpravy.rozhlas.cz, 10. září 2004 [cit. 6. března 2012]. Dostupné na 81

JELÍNEK, Jiří a kol.: Trestní zákoník a trestní řád s poznámkami a judikaturou. 1. vydání. Praha: Leges, 2009, s. 578.

48

části těla včetně úst apod.). Intimní mohou být odebírány pouze s písemným souhlasem podezřelé osoby. Tyto odběry jsou upraveny také v britském zákoně o policii (Police and Criminal Evidence Act z roku 1984), který upravuje pravomoc policisty za stanovených podmínek odebrat neintimní vzorek osobám před sdělením obvinění, po sdělení obvinění a nebo osobám pravomocně odsouzeným. V těchto případech můţe být pouţito přiměřeného donucení. Na rozdíl od naší právní úpravy zde lze pouţít i donucení fyzické, o němţ se poté sepíše záznam v němţ je osoba i poučena o procesních aspektech takového odběru. Nizozemská právní úprava zase stanoví jako způsob donucení vznesení obvinění pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí proti osobě, jeţ se odmítla dobrovolně podrobit identifikačním úkonům. 82 Slovenská republika vydala zvláštní zákon č. 417/2002 Z.z. o pouţívání analýzy deoxyribonukleovej kyseliny na identifikáciu osôb. §1 vymezuje předmět tohoto zákona, jímţ jsou podmínky odebírání vzorků DNA, příslušnost k vykonávání analýzy DNA a zřízení národní databáze profilů DNA. V §3 je stanoven okruh osob jimţ lze vzorek DNA odebrat, konkrétně lze vzorek odebrat osobám za účelem trestního řízení, pátrání po nezvěstných osobách, identifikace osob neznámé totoţnosti, osobám ve výkonu trestu odnětí svobody (tato osoba je povinna odběr strpět) a příbuzným osoby nezvěstné, pokud jde o pátrání po nezvěstné osobě (v tomto případě musí předcházet odběru písemný souhlas příbuzné osoby nebo jejího zákonného zástupce). Odběry provádí policista nebo orgán činný v trestním řízení a pokud jde o vzorky invazivní nebo vzorky odebírané z intimní části lidského těla, vykonává je zdravotnický pracovník. Analýzu DNA provádí pověřený útvar Ministerstva vnitra Slovenské republiky nebo jiná právnická nebo fyzická osoba oprávněná ke znalecké činnosti. Účinností tohoto zákona byla zavedena i databáze DNA profilů, kterou vede a spravuje Policejní sbor. Stejně jako v české právní úpravě, i ve slovenské jsou vynucení odběru vzorků a povinnost osoby strpět odběr upraveny v slovenským trestním řádem a poskytování údajů z databáze zákonem o Policii.83 4.1.4. Ochrana základních lidských práv a svobod osob při vynucení odběru biologických materiálů (srovnání se zahraničními právními úpravami) Odběr biologických materiálů proti vůli osob je váţným zásahem do práv a svobod člověka. V této souvislosti se objevily i názory o moţné protiústavnosti, konkrétně o porušování zásady nemo tenetur se ipsum accusare (nikdo není povinen sám sebe obviňovat).

82

NOVÁK, P. Moţnosti vynucení odběru biologických materiálů. Kriminalistika, 2004, č. 3, s. 190-194

83

KOŢINA, Jiří. Právní aspekty vyuţití analýzy DNA pro identifikační účely. Kriminalistika, 2011, č.1, s. 8.

49

Tato zásada znamená zákaz donucování k sebeobviňování či doznání, tedy zákaz donucování k aktivnímu chování (§92 odst. 1 věta druhá TŘ). Tato zásada je známá právním systémům po celém světě. V USA je pod názvem „privilege against self-incrimination“ součástí Bill of Rights (Listiny práv USA), v Evropě byla tato zásada zakotvena v průběhu 19. století buď v ústavních zákonech nebo v trestněprávních předpisech. Český trestní řád stanoví v §33, ţe „obviněný ... není povinen vypovídat“ a v §92 odst. 1, ţe „obviněný nesmí být ţádným způsobem donucován k výpovědi nebo k doznání.“ LZPS jakoţto součást ústavního pořádku České republiky uvádí v článku 37, ţe kaţdý má právo odepřít výpověď, pokud by jí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobě blízké. To samé platí i pro svědeckou výpověď podle TŘ (§100 odst. 2). O tomto právu musí být svědek poučen. Svědek má v trestním řízení povinnost vypovídat pravdu a nic nezamlčovat, porušením této povinnosti se dopouští trestného činu křivé výpovědi dle §346 TZ. Výjimkou z této povinnosti je právě právo odepřít výpověď za podmínek stanovených v §100 TŘ. Je třeba upozornit na důleţitý rozdíl mezi aktivní a pasivní rolí obviněného při dokazování v trestním řízení. Obviněný nesmí být nucen, aby sám sebe usvědčoval aktivním jednáním, jako je výpověď. Na druhé straně je ale povinen strpět provedení úkonů zjištění jeho totoţnosti (§114 a následující TŘ) a můţe k tomu být i donucen pořádkovou pokutou nebo přiměřeným fyzickým překonáním odporu. V tomto případě je pasivním účastníkem. Vynucování těchto úkonů je obecně v naší i v zahraničních právních úpravách většinou připouštěno aniţ by byla porušována zásada nemo tenetur se ipsum accusare. Judikatura Nejvyššího soudu USA (Seal Of The Supreme Court Of The United States) uvádí, ţe těmito úkony jsou např. násilné snímání otisků prstů, vyšetření těla rentgenem, sejmutí otisků zubů a dokonce i nedobrovolný odběr krve při podezření na řízení auta v opilosti. Při rekognici je obviněný (podezřelý) povinen si sundat brýle, navléci masku, paruku, umělé vousy apod. Německý trestní řád (Strafprozessordnung) také umoţňuje vynutit kromě neinvazivních úkonů i invazivní odběr krve nebo jiných biologických materiálů. Tento postup je podepřen i mnohými judikáty Spolkového ústavního soudu, který v nich ale zároveň upozorňuje na nutnost posouzení proporcionality mezi závaţností trestného činu a intenzitou donucení v kaţdém konkrétním případě. Ačkoliv některé zahraniční právní úpravy dovolují pouţití tzv. invazivních prostředků, je ve všech případech dbát ochrany lidských práv a základních svobod a nepřekračovat hranice, za nimiţ by takové úkony byly shledány jako mučení. Zákaz mučení a podrobování nelidskému či poniţujícímu zacházení stanovuje v čl. 3 Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod. Evropský soud pro lidská práva ve

50

Štrasburku například ve svém rozsudku z 11. 7. 2006 ve věci Jalloh proti Německu shledal porušení tohoto článku, kdyţ byl pouliční dealer drog Abu Bakan Jalloh donucen německými policejními orgány k vynucenému vyvolání zvracení, protoţe byl podezřelý, ţe sáček s drogami spolkl. 84 Zásadou nemo tenetur se ipsum accusare se v souvislosti se strpěním úkonů podle §114 TŘ několikrát zabýval také Ústavní soud ČR při rozhodování o ústavních stíţnostech. Šlo o stíţnosti proti uloţení pořádkové pokuty za neuposlechnutí výzvy k vydání věci podle §78 odst. 3 TŘ (šlo o vydání peněţního deníku, účetních dokladů či předloţení kompletního účetnictví obchodní společnosti 85 ) a v několika nálezech opakovaně vyhověl takovým stíţnostem. Podle Musila zde šlo o aktivní jednání a k takovým aktivitám nesmí být obviněný donucován. Od takových úkonů je ale nutné odlišit odnětí věci podle §79 TŘ, které Ústavní soud výslovně připustil v nálezech sp. zn. Pl. ÚS 29/2000 a III. ÚS 561/04. Ústavní soud však v nálezu sp. zn. I. ÚS 671/05 vyslovil nepřípustnost donucování obviněného pomocí pořádkové pokuty ke strpění odběru vzorku pachu za účelem srovnání s pachovou stopou a stejně rozhodl i v nálezu sp. zn. III. ÚS 655/06, kde šlo o donucování k odběru vzorku vlasů a bukálnímu stěru za účelem analýzy DNA pomocí pořádkové pokuty. Zde je třeba dodat, ţe šlo o rozhodování podle právní úpravy TŘ před novelou z roku 2006.86 Dle autorova názoru, se kterým souhlasím, jsou tato dvě rozhodnutí Ústavního soudu nesprávná. Dle mého názoru se zde smazává hranice mezi donucováním k aktivním úkonům a ke strpění nějakých úkonů. Jedná se o neinvazivní metody odběru biologického materiálu a zákon donucení k nim pomocí pořádkové pokuty výslovně dovoluje. Nejde zde tedy o sebeobviňování jako aktivní jednání obviněného. Trestní řízení by se neobešlo bez úkonů donucovacího charakteru, protoţe bez nich by orgány činné v trestním řízení byly „bezzubé“ a ztrácely by tak svou autoritu. Proto je takových úkonů zapotřebí a pokud jsou prováděny na základě a v mezích zákona, jsou přípustné.

84

MUSIL, Jan. Zákaz donucování k sebeobviňování (nemo tenetur se ipsum accusare). Kriminalistika, 2009, č.4.

85

Jedná se o nálezy Ústavního soudu sp. zn. ČR II. ÚS 118/01, II. ÚS 255/05 a II ÚS 552/05.

86

MUSIL, Jan. Zákaz donucování k sebeobviňování (nemo tenetur se ipsum accusare). Kriminalistika, 2009, č.4.

51

4.2. Informační systémy využívané Policií ČR a jejich právní úprava Policie ČR vyuţívá při své práci mnoho informačních systémů. Informačním systémem je podle §2 písm. b) ZISVS „funkční celek nebo jeho část zabezpečující cílevědomou a systematickou informační činnost. Kaţdý informační systém zahrnuje data, která jsou uspořádána tak, aby bylo moţné jejich zpracování a zpřístupnění, provozní údaje a dále nástroje umoţňující výkon informačních činností.” Rozvoj výpočetní techniky je velmi dynamický a proto v současné době identifikační systémy v elektronické podobě jiţ nahradily kartotéky, do kterých byly ukládány záznamy o pachatelích trestných činů a jejich charakteristiky. Jejich hlavním významem je usnadnění a urychlení práce policistů. Informačních systémů, které vyuţívá Policie ČR je celá řada, v této kapitole se ale zaměřím na několik vybraných systémů souvisejících s tématem biologické identifikace osob. 4.2.1. Policejní informační systémy využívané při biologické identifikaci osob AFIS-2000

(Automated

Fingerprint

Indentification

System)

je

počítačový

automatizovaný daktyloskopický identifikační systém slouţící k ukládání, zpracovávání a srovnávání otisků prstů, který obsahuje elektronickou sbírku obrazců papilárních linií otisků prstů. Tento systém pochází z USA od firmy Printrak, na Kriminalistickém ústavu v Praze byl zaveden roku 1994 a od té doby je zde vedena centrální databáze. Umoţňuje automatickou klasifikaci otisků prstů a zefektivnění a zkrácení daktyloskopické analýzy. Slouţí útvarům sluţby kriminální policie a vyšetřování a také útvarům sluţby cizinecké a pohraniční policie. Jedním ze zdokonalení systému bylo vytvoření informačního systému C-AFIS. Ten byl zaveden do celostátního zkušebního provozu Rozkazem policejního prezidenta č. 118/2002. Je pomocnou evidencí a všechny sloţky policie v rámci vnitřní datové sítě z ní mohou zjistit, zda konkrétní osoba jiţ byla daktyloskopována, případně pod kterým číslem lze její záznam nalézt v databázi. Provozování těchto informačních systémů je upraveno v ZP PP č. 30/2005.87 FODAGEN (Fotografie, Daktyloskopie, GENetika) je centrálním informačním systémem

pro

zaznamenávání

identifikačních

úkonů

provedených

na

osobách

kriminalistickými techniky. Tento systém propojuje informační systémy C-AFIS, CODIS a INFO-DNA a je počítačovým rozhraním pro zjednodušený vstup do jednotlivých databází.

87

AFIS-2000,

C-AFlS a některé podmínky provozování daktyloskopických sbírek.

52

Působí i jako obecný systém poskytování sluţebních informací. 88 Zkušební provoz tohoto systému je upraven Rozkazem policejního prezidenta č. 10/2004. TRASIS je elektronický identifikační systém, který obsahuje záznamy o trasologických stopách. Slouţí k porovnávání trasologických stop a to převáţně otisků podráţek obuvi. Provoz tohoto systému je upraven ZP PP č. 199/2007. Za zmínku také stojí ND DNA a s ní spojený systém CODIS, o kterých bylo pojednáno v kapitole 3.6.6. 4.2.2. Ochrana osobních údajů při používání informačních systémů policií Informačních systémů a databází stále přibývá a tím se zejména daří zefektivňovat práci policejních sloţek ve všech oblastech jejich působnosti. Dochází ke zrychlení a zjednodušení identifikačního srovnávání, spousta systémů je jiţ plně automatizována a tak nahrazuje fyzické osoby, které dříve musely všechny tyto úkony provádět. Ovšem shromaţďování informací a osobních údajů spolu s rychlým vývojem výpočetní techniky s sebou nesou i značná rizika porušení práva na soukromí a na ochranu osobnosti. Jak jiţ bylo zmíněno v souvislosti s ND DNA, obecným předpisem upravujícím ochranu osobních údajů je zákon o ochraně osobních údajů. Tento zákon především realizuje ochranu základních lidských práv a svobod, zejména čl. 10 odst. 3 LZPS - ochranu před neoprávněným shromaţďováním, zveřejňováním nebo jiným zneuţíváním údajů. Ochranu podle ZOOÚ vykonává především Úřad pro ochranu osobních údajů, který jím byl zřízen. Tento zákon je obecnou úpravou a jiţ v době jeho přijímání bylo jasné, ţe bude třeba přijmout i právní úpravu zvláštní, která bude regulovat postup Policie ČR při přecházení, odhalování, objasňování a vyšetřování trestných činů. Touto zvláštní úpravou je ZoPČR. Policie podle §61 zpracovává osobní údaje v rozsahu nezbytném pro plnění svých úkolů a tyto informace musí dostatečně zabezpečit, stejně jako provozovaný informační systém. §§79-88 obsahují zvláštní ustanovení o zpracovávání osobních údajů policií, která upravují i zpracování osobních údajů v rámci Evropské unie a Schengenského prostoru. Policie ČR vyuţívá osobních údajů osob při veškeré své činnosti. Proto bylo v roce 2001 bylo zřízeno speciální pracoviště na Policejním prezidiu České republiky, oddělení správy a kontroly osobních údajů,

88

Hlaváček, J. a kol. FODAGEN aneb Proč potřebujeme zkvalitnit evidenci pachatelů. Kriminalistický sborník, 2002, č. 4, s. 27-37

53

které nese za zpracovávání osobních údajů policií zodpovědnost.89 Kromě ZoPČR upravuje nakládání policií s osobními údaji i ZP PP č. 55/2002. Pravidla provozování a vyuţívání jednotlivých informačních systémů obsahujících osobní údaje jsou stanovena ZP PP (některé z nich jsem zmínila v předchozí kapitole). Rada vlády ČR pro lidská práva schválila svým usnesením podnět Výboru pro občanská politická práva k právní úpravě zpracování osobních údajů v souvislosti s odběrem vzorků DNA. Výbor stanovil deset zásad, jichţ by se měl zákon drţet. Jsou to např. komplexní právní úprava této problematiky, formulace zákonných definicí jednotlivých pojmů, právní úprava existující ND DNA, stanovení okruhu osob, jimţ bude moci být vzorek odebrán proti jejich vůli, stanovení pravidel pro uchovávání profilů DNA a nakládání s nimi, určení okruhu subjektů, jimţ mohou být informace z ND DNA předávány apod. Ochrana osobních údajů je upravena také v mnohých mezinárodních a evropských právních předpisech, jsou to např. Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, Úmluva Rady Evropy č. 108/1981 o ochraně osob se zřetelem na automatizované zpracování osobních dat, Doporučení Rady Evropy č. R(87)15 o úpravě pouţívání osobních dat v policejním sektoru nebo směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/24/ES ze dne 15. března 2006 o uchování údajů vytvářených nebo zpracovávaných v souvislosti poskytováním veřejně dostupných sluţeb elektronických komunikací nebo veřejných komunikačních sítí.90

89

BICANOVÁ, Jitka. Ochrana osobních údajů v rámci Policie České republiky [online]. ePravo.cz, 25. října 2011 [cit. 26.3.2012]. Dostupné na < http://www.epravo.cz/top/clanky/ochrana-osobnich-udaju-v-ramci-policieceske-republiky-77162.html>. 90

Tamtéţ.

54

Závěr První dvě kapitoly mé diplomové práce jsou věnovány teoretickému výkladu základních pojmů vztahujících se k danému tématu. Jsou nezbytným základem pro pochopení problematiky biologické identifikace osob. Z těchto kapitol poté vycházejí další dvě kapitoly mé práce, které jsou jiţ zaměřeny na kriminalistickou praxi a právní úpravu jednotlivých institutů. V úvodní kapitole své diplomové práce jsem se zabývala stručným výkladem problematiky kriminalistických stop. Ty jsou základním prvkem celé kriminalistiky a jejich zajišťování, zkoumání a vyhodnocování je hlavním cílem činnosti kriminalistů. Vysvětlila jsem pojem kriminalistické stopy a jejich základní dělení na stopy materiální a paměťové. K základním druhům stop jsem zařadila také zvláštní skupinu stop – mikrostopy. Ty mají navzdory své malé velikosti velký význam pro kriminalistickou praxi, protoţe jsou často jedinými stopami, které je moţné na místě činu nalézt. Druhá kapitola je obecným vysvětlením pojmu kriminalistické identifikace. Kriminalistická identifikace je proces, jehoţ cílem je zjištění identifikovaného objektu. Identifikace probíhá na základě zkoumání a porovnávání zajištěných kriminalistických stop. V druhé části této krátké kapitoly jsem popsala čtyři základní principy, jimiţ se kriminalistická identifikace řídí. Ve třetí kapitole jsem se zaměřila na vybrané metody biologické identifikace osob. Vybrala jsem nejobvyklejší a v praxi nejpouţívanější metody. Jsou to portrétní identifikace, daktyloskopie, odorologie, trasologie, kriminalistická biologie a vyuţití analýzy DNA. U kaţdé jednotlivé metody jsem se snaţila vysvětlit příčiny jejího vzniku, základní pojmy, způsoby zajišťování a zkoumání daných stop a následnou identifikaci podle těchto stop. Všechny metody se spolu s rozvojem vědy a výpočetní techniky zdokonalují a zpřesňují. Důraz je kladen hlavně na zjednodušení, zefektivnění a rychlost identifikačních zkoumání. Zvláštní pozornost jsem věnovala kriminalistické analýze DNA – forenzní genetice. Ta je mladou metodou a v současné době je její uţití asi nejdiskutovanějším tématem. Důvodem je hlavně absence zákonné úpravy této problematiky. V České republice neexistuje právní norma, která by komplexně upravovala pravidla pro odběry a zacházení s materiálem obsahujícím lidskou DNA, pro jeho uchovávání a nakládáním s ním, stejně jako nakládání s informacemi získanými ze vzorku DNA. Z toho vystávají moţná rizika zneuţití těchto informací. V různých zákonech najdeme pouze fragmentární úpravu některých institutů, coţ

55

se opravdu nedá povaţovat za dostatečné. Vzorky DNA se shromaţďují v Národní databázi DNA vedené Policií ČR. V několika podkapitolách jsem popsala příčiny a průběh vytvoření ND DNA, její právní úpravu, pouţívání databázového systému CODIS a také jsem nastínila některá rizika spojená s vedením takové databáze. Na konci kapitoly jsem krátce popsala také rozvíjející se metody identifikace osob. V poslední kapitole své práce jsem se věnovala právní úpravě jednotlivých institutů biologické identifikace osob. Stěţejním procesním předpisem upravujícím trestní řízení je trestní řád. Úkony spojené s kriminalistickou identifikací osob jsou důleţitými pro fázi dokazování v trestním řízení. V první části této kapitoly jsem popsala úkony OČTŘ při vyhledávání a zajišťování kriminalistických stop v rámci dokazování, jeţ jsou upraveny v TŘ v §113 a násl. Na ně jsem navázala problematikou vynutitelnosti odběrů biologických materiálů upravenou jak v trestním řádu, tak v zákoně o Policii ČR. Moţnosti vynutitelnosti odběrů biologického materiálu jsem také srovnala s právními úpravami v jiných evropských zemích, abych nastínila rozdílnost postupů OČTŘ v dané problematice. S vynucováním odběrů je úzce spojena ústavněprávní ochrana základních práv a svobod osob. Stručně jsem vymezila ochranu těchto práv podle TŘ a podle LZPS a opět jsem jí srovnala s ochranou podle některých právních řádů zahraničních. Také jsem neopomněla zmínit informační systémy, které vyuţívá Policie ČR při biologické identifikaci osob výše uvedenými metodami a ochranu osobních údajů s tím spojenou. Cílem mé diplomové práce bylo popsat metody biologické identifikace osob a popsat i zhodnotit jejich stávající právní úpravu. Zabývala jsem se poměrně širokou problematikou, která je tématem částečně kriminalistickým a částečně trestněprávním. Při psaní jsem čerpala zejména z uvedených kriminalistických publikací a článků z odborných časopisů. Základem pro charakteristiku právní úpravy byly samozřejmě uvedené vnitrostátní i mezinárodní právní předpisy. Nejvíce informací spojených s uţitím jednotlivých institutů v praxi jsem získala z odborných článků v časopisech Kriminalistika, Kriminalistický sborník a na internetu. Snaţila jsem se přehledně a srozumitelně zpracovat zadané téma a doplnit jej i o příklady z praxe. Také jsem u vybraných kapitol vyuţila srovnání se zahraničními právními úpravami pro demonstraci, ţe k řešení stejného problému se v různých zemích přistupuje velmi odlišně. Mám za to, ţe jsem stanovených cílů své diplomové práce dosáhla. Na závěr své práce však musím konstatovat, ţe právní úprava metod biologické identifikace osob obsahuje velké nedostatky. To je způsobeno především tím, ţe neexistuje komplexní právní předpis upravující metody biologické identifikace osob, jednotlivé úkony 56

s ní spojené, práva a povinnosti subjektů při těchto úkonech, moţnosti odběru biologických materiálů, nakládání s nimi, jejich uchovávání a ochranu osobních údajů s tím spojenou. Nabízejí se dvě moţná řešení stávající situace. Jedním z nich je vznik zvláštního zákona, který by upravoval problematiku takových odběrů pro účely identifikace osob. To by s sebou neslo i novelizaci dalších předpisů (trestního řádu, zákonu o Policii ČR, zákona o znalcích a tlumočnících apod.), v nichţ je nyní tato problematika částečně upravena. Takový zákon by měl zejména obsahovat úpravu práv a povinností při provádění odběrů vzorků biologických materiálů pro účely kriminalistické identifikace. Měl by stanovit, kdo je příslušný k jednotlivým odběrům srovnávacích vzorků, kterým osobám lze odběry provést, jak mají takové odběry probíhat, moţnosti jejich vynucení a také pravidla evidování a likvidace srovnávacích vzorků a výsledků identifikace v jednotlivých informačních systémech Policie ČR. Tento zákon by měl upravovat i kriminalistické vyuţití analýzy DNA a pouţívání Národní databáze DNA. Myslím si, ţe jistým příkladem by našim zákonodárcům mohl být slovenský zákon o analýze DNA. Hlavním cílem výše uvedeného zvláštního zákona by mělo být vytvoření jednotné a úplné právní úpravy, která by nahradila tu současnou - roztroušenou a neúplnou. Druhou moţností nápravy nedostatků současné právní úpravy je zahrnutí nové právní úpravy do stávajících právních předpisů formou jejich jednotlivých novel.

57

Použité zdroje Monografie 1) HEJDA, Jan, a kol. Základy kriminalistiky. Praha : Oeconomica, 2003. 2) JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní právo procesní. Praha: Linde Praha a.s., 2007. 3) JELÍNEK, Jiří a kol.: Trestní zákoník a trestní řád s poznámkami a judikaturou. 1. vydání. Praha: Leges, 2009. 4) KAŠPAR, Karel. Kriminalistika : (Úvod, technika, taktika). Praha : [s.n.], 2008. 5) MUSIL, Jan; KONRÁD, Zdeněk; SUCHÁNEK, Jaroslav. Kriminalistika. Praha : C.H.BECK, 2004. 6) MUSIL, Jan, KRATOCHVÍL, Vladimír, ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní právo procesní. Praha: C.H. BECK, 2007. 7) PORADA, Viktor, a kol. Kriminalistika. Brno : CERM, 2001. 8) PORADA, Viktor, a kol. Kriminalistika ( úvod, technika, taktika ). Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství A. Čeněk, 2007. 9) RAK, Roman; MATYÁŠ, Václav; ŘÍHA, Zdeněk; a kol. Biometrie a identita člověka ve forenzních a komerčních aplikacích. Praha: Grada, 2008. 10) STRAUS,

Jiří;

PORADA,

Viktor.

Kriminalistická

daktyloskopie.

Praha :

Vydavatelství PA ČR, 2005. 11) STRAUS, Jiří, a kol. Kriminalistická technika. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2008. 12) SUCHÁNEK, Jaroslav, a kol. Kriminalistika – kriminalistickotechnické metody a prostředky. Praha: PA ČR, 1999. 13) ŠIMOVČEK, Ivan, a kol. Kriminalistika. Bratislava : IURA EDITION, 2001 14) VICHLENDA, Milan, a kol. Kriminalistika : I. díl. Holešov : [s.n.], 2003.

Odborné časopisy a sborníky 15) BRÜSCHWEILER, Walter ; REY, Peter. Textilní vlákna a vlasy jako důkazní prostředek. Kriminalistický sborník. 2000, 2, s. 31-37.

58

16) HLAVÁČEK, Jan; ŠIMKOVÁ, Radka; HRADIL, Roman. Vytvoření Národní databáze DNA je pro Policii ČR prioritou. Kriminalistický sborník. 2002, 2, s. 3-7. 17) Hlaváček, J. a kol. FODAGEN aneb Proč potřebujeme zkvalitnit evidenci pachatelů. Kriminalistický sborník, 2002, č. 4, s. 27-37 18) KOŢINA, Jiří. Právní aspekty vyuţití analýzy DNA pro identifikační účely. Kriminalistika, 2011, č.1. 19) MAKOVEC, Petr; HRADIL, Roman. Molekulárně genetická expertizní vyšetření v laboratořích Policie České republiky. Kriminalistika. 2002, 2, s. 81-91. 20) MUSIL, Jan. Zákaz donucování k sebeobviňování (nemo tenetur se ipsum accusare). Kriminalistika, 2009, č.4. 21) NOVÁK, Petr. Moţnosti vynucení odběru biologických materiálů. Kriminalistika, 2004, č.3, s. 190-194. 22) STRAUS, Jiří; POSPÍŠIL, Luboš. Vyhledávání, zajišťování a zkoumání stop uší. Kriminalistický sborník. 2004, 2, s. 43-49. 23) SUCHÁNEK, Jaroslav; ŠŇUPÁREK, Zdeněk. Pitva jako zdroj identifikačních informací. Kriminalistika. 2003, 1, s. 31-35. 24) ŠIMKOVÁ, Radka. Legislativní problémy Národní databáze DNA. Kriminalistika, 2003, roč. 3, s. 178-187. 25) ŠULÁKOVÁ, Hana . Speciální biologie: vyuţití hmyzu při stanovení post mortem intervalu . Kriminalistický sborník. 2006, 3, s. 36-37. 26) VANTUCH, Pavel. K přístupu soudu ke znaleckým posudkům vyţádaným obhajobou. Trestní právo, 2011, č.3.

Internetové zdroje 27) BICANOVÁ, Jitka. Ochrana osobních údajů v rámci Policie České republiky [online]. ePravo.cz,

25.

října

2011

[cit.

26.3.2012].

Dostupné

na

http://www.epravo.cz/top/clanky/ochrana-osobnich-udaju-v-ramci-policie-ceskerepubliky-77162.html>.

59

<

28) FOLDA, Jan. Databáze DNA [online]. Úřad pro ochranu osobních údajů, 2007 [cit. 2011-12-08].

Dostupné

na:

. 29) FÜRBACH, Martin. Možnosti detekce latentních daktyloskopických stop z lidské kůže [online].

Kriminalistika,

2003,

č.

3,

[cit.

2011-11-23].

Dostupný

na:

. 30) HLAVÁČEK, Jan. Další justiční omyl v USA odhalený údajně díky analýze DNA [online].

Krimi

servis

Hlaváček,

2008

[cit.

2011-12-12].

Dostupné

na:

. 31) KLOUBEK, Martin. Neodkladné a neopakovatelné úkony související s ohledáním místa činu [online]. Policista.cz, 22.září 2008 [cit. 27.března 2012]. Dostupné na < http://www.policista.cz/clanky/reportaz/neodkladne-a-neopakovatelne-ukonysouvisejici-s-ohledanim-mista-cinu-353/> 32) KOPP, Milan a kol. U Kmětiněvsi vraždil školák, ukázaly testy DNA [online]. Zpravy.rozhlas.cz,

10.

září

2004

[cit.

6.

března

2012].

Dostupné

na

33) SUCHÁNEK, Jaroslav. Existují principiálně nové možnosti identifikace osob, věcí, případně i zvířat? [online]. Kriminalistika, 2001, roč. 34, č. 2, [cit. 2011-06-23]. Dostupný

na:

. 34) SVATOŠOVÁ, Helena. DNA databáze: ohrožení nejintimnějšího soukromí [online]. Big brother awards.cz : Lidská práva a technologie, 20. 7. 2010, [cit. 2011-10-24]. Dostupný

na:

nejintimnejsiho-soukromi>. 35) Databáze DNA [online]. Úřad pro ochranu osobních údajů, 2007 [cit. 2011-12-05]. Dostupné na: . 36) VANTUCH, Pavel. Pachová stopa jako důkaz v trestním řízení [online]. IPrávník, 2008, č. 4, [cit. 2011-11-24]. Dostupný na: .

60

37) VANTUCH, Pavel. Národní databáze DNA a odběr biologického materiálu obviněným[online]. IPrávník, 10.2.2004, [cit. 20111-10-25]. Dostupný na: < http://www.ipravnik.cz/cz/clanky/trestni-pravo/art_3732/narodni-databaze-dna-aodber-biologickeho-materialu-obvinenym.aspx>. 38) Gregor Mendel [online]. Wikipedie, 2011 [cit. 2011-12-07]. Dostupné na: .

Právní předpisy 39) Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění ústavního zákona č. 347/1997 Sb., 300/2000 Sb., 448/2001 Sb., 395/2001 Sb., 515/2002 Sb. a 319/2009 Sb. 40) Ústavní zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod, ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb. 41) Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění zákona č. 306/2009 Sb. 42) Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů 43) Zákon č. 365/2000 Sb., o informačních systémech veřejné správy a o změně některých dalších zákonů 44) Zákon č. 101/2000 Sb. o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů 45) Zákon č. 237/2008 Sb., o Policii České Republiky 46) Zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů 47) Zákon č. 256/2001 Sb. o pohřebnictví a o změně některých zákonů 48) Zákon č. 417/2002 Z.z., o pouţívání analýzy deoxyribonukleovej kyseliny na identifikáciu osob 49) Zákon č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů

Judikatura 50) Nález Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 118/01 51) Nález Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 255/05 52) Nález Ústavního soudu ČR sp. zn. II ÚS 552/05

61

Podzákonné předpisy 53) Závazný pokyn policejního prezidenta č. 100/2001 ke kriminalisticko-technické činnosti Policie ČR, který upravuje vyhledávání, zajišťování, balení a doručování stop a bukálních stěrů 54) Závazný pokyn policejního prezidenta č. 55/2002, kterým se stanoví jednotný postup Policie České republiky při zpracování osobních údajů při plnění úkolů Policie České republiky v souvislosti s trestním řízením 55) Závazný pokyn policejního prezidenta č. 88/2002 k naplňování, provozování a vyuţívání Národní databáze DNA 56) Rozkaz policejního prezidenta č. 10/2004, kterým se upravuje zkušební provoz systému FODAGEN 57) Závazný pokyn policejního prezidenta č. 30/2005, kterým se upravuje AFIS-2000, C-AFlS a některé podmínky provozování daktyloskopických sbírek 58) Závazný pokyn policejního prezidenta č. 199/2007, kterým je upraven provoz systému TRASIS 59) Závazný pokyn policejního prezidenta č. 77/2009, kterým se upravuje věcná, funkční a místní příslušnost znaleckých pracovišť Policie ČR 60) Rozkaz policejního prezidenta č. 118/2002, kterým se zavádí celostátní zkušební provoz centrálního systému C-AFIS-Evidence otisků prstů 61) Stavovský předpis č.10 České lékařské komory, Etický kodex České lékařské komory.

Zahraniční právní prameny 62) Zákon Národnej rady Slovenskej republiky č. 417/2002 Z.z., o pouţívaní analýzy deoxyribonukleovej kyseliny na identifikáciu osob

Mezinárodní právní prameny 63) Nařízení Evropského parlamentu . 998/2003 o veterinárních podmínkách pro neobchodní přesuny zvířat v zájmovém chovu. Úř. vest. L 132/3, 29. května 2010

62

64) Směrnice Evropského parlamentu a Rady EU č. 2006/24/ES ze dne 15. března 2006 o uchování údajů vytvářených nebo zpracovávaných v souvislosti poskytováním veřejně dostupných sluţeb elektronických komunikací nebo veřejných komunikačních sítí 65) Úmluva Rady Evropy č. 108/1981 o ochraně osob se zřetelem na automatizované zpracování osobních dat 66) Doporučení Rady Evropy č. R(87) 15 Výboru Ministrů, o úpravě pouţívání osobních dat v policejním sektoru 67) Doporučení Rady Evropy č. 1/1992, o vyuţívání analýzy deoxyribonukleové kyseliny v rámci trestního řízení

63

Shrnutí Hlavním cílem této práce je popsat jednotlivé metody biologické identifikace osob a jejich právní úpravu. Autorka se zaměřuje zejména na v současné době nejvíce pouţívané metody. V úvodních dvou kapitolách se seznámíme se základními pojmy a popisem kriminalistických stop a identifikace. Třetí kapitola se věnuje jednotlivým metodám identifikace osob, zejména daktyloskopii, kriminalistické biologii a metodě analýzy DNA. Ve čtvrté kapitole popisuje autorka právní úpravu postupu orgánů činných v trestním řízení při jejich realizaci s ohledem na ochranu základních lidských práv a svobod a úpravu informačních systémů vyuţívaných policií. Právní úprava je srovnávána se zahraničními právními úpravami.

Summary The aim of this thesis is to describe individual methods of biological identification of persons and its legislation. Author focuses on currently most common used methods. In two introductory chapters, we learn about basic terms and description of criminal traces and identification. The third chapter deals with individual methods of identification of persons, especially with dactyloscopy, forensics biology and analysis of DNA. In the fourth chapter author describes legislation for regulation of bodies active in criminal proceedings in their implementation with regard to the protection of fundamental human rights and freedoms and legislation of information systems used by police. The Czech legislation is compared with foreign ones.

64

Seznam klíčových slov Kriminalistická identifikace, biologická stopa, srovnávací vzorek, daktyloskopie, DNA, policie, trestný čin, pachatel, trestní řád.

List of keywords Forensics identification, biological trace, comparative sample, dactyloscopy, DNA, police, crime, criminal, code of criminal procedure.

65

Univerzita Palackého v Olomouci

Recommend Documents