Univerzita Palackého v Olomouci Právnická fakulta
Ing. Ladislav Tetera
Problematické důsledky výkonu podnikatelské činnosti na společné jmění manželů
Diplomová práce
Olomouc 2010
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Problematické důsledk y v ýkonu
podnikatelské
činnosti
na
společné
jmění
manželů
v ypracoval
samostatně a citoval jsem všechn y použité zdroje.
V Olomouci dne 26.2.2010
Ing. Ladislav Tetera
Děkuji vedoucí diplomové práce JUDr. Renátě Šínové, Ph.D. za cenné rady, odborné připomínky a také za nadhled a příjemnou atmosféru při metodickém vedení této práce. Za důvěru a trpělivost děkuji mé rodině, zejména manželce Daniele, bez jejíž podpory a obětavosti při vytváření rodinného zázemí bych na vznik této práce nemohl ani pomyslet.
Obsah 1.
Úvod................................................................................................................................................ 6
2.
Charakteristika institutu SJM dle aktuální právní úpravy a důvody, jež v historickém kontextu vedly k této právní úpravě ............................................................................................ 8
3.
Specifika podnikání za trvání manželství.................................................................................. 12
3.1.
Vymezení pojmu podnikání ........................................................................................................ 12
3.2.
Souhlas manžela s podnikáním, s použitím majetku k podnikání a s tím související ochrana výlučného majetku nepodnikajícího manžela a SJM .................................................................. 14
3.3.
Podnik jako celek sloužící k podnikatelské činnosti................................................................... 20
3.4.
Účast manžela v obchodní společnosti (obchodní podíl)............................................................ 23
4.
Negativní důsledky neúspěšného podnikání a jejich dopad na SJM ...................................... 25
5.
Problematické otázky, které výkon podnikatelské činnosti jednoho z manželů na SJM vyvolává a jejich řešení dle odborné literatury, judikatury a vlastních úvah........................ 27
5.1.
Solidární odpovědnost manželů za závazky ............................................................................... 27
5.2.
Zatížení SJM dluhy z podnikatelské činnosti jednoho z manželů .............................................. 34
5.3.
Vymáhání pohledávek věřiteli, jímž odpovídá závazek (dluh) podnikajícího manžela.............. 36
5.4.
Právní úprava procesního postupu věřitele domáhajícího se úhrady své pohledávky v soudním nalézacím řízení .......................................................................................................................... 37
5.5.
Právní úprava procesního postupu věřitele domáhajícího se úhrady své pohledávky ze SJM v řízení o výkon rozhodnutí dle OSŘ.......................................................................................... 38
5.6.
Ochrana nepodnikajícího manžela v podobě žaloby na vyloučení věcí z výkonu rozhodnutí prováděného soudem dle OSŘ.................................................................................................... 44
5.7.
Právní úprava procesního postupu věřitele domáhajícího se úhrady své pohledávky ze SJM v exekuci vedené dle exekučního řádu ....................................................................................... 48
5.8.
Ochrana nepodnikajícího manžela v podobě excindační žaloby na vyloučení věcí z exekuce prováděné exekutorem dle exekučního řádu a v podobě návrhu na vyškrtnutí věci ze soupisu dle exekučního řádu .................................................................................................................... 52
5.9.
Problematické důsledky závazků manžela z jeho podnikatelské činnosti na SJM v insolvenčním řízení ........................................................................................................................................... 53
5.10. Změny v rozsahu a v době vzniku SJM, smluvní zúžení SJM, soudní zúžení SJM a ochrana nepodnikajícího (druhého) manžela v návaznosti na vědomost věřitelů o obsahu této dohody pro účely výkonu rozhodnutí............................................................................................................. 57 6.
Závěr a úvahy de lege ferenda.................................................................................................... 62
7.
Cizojazyčné resumé ..................................................................................................................... 66
8.
Prameny a literatura ................................................................................................................... 67
8.1.
Prameny ...................................................................................................................................... 67
8.2.
Literatura..................................................................................................................................... 68
8.3.
Seznam časopisů ......................................................................................................................... 69
8.4.
Judikáty....................................................................................................................................... 69
8.5.
Internetová stránka...................................................................................................................... 70
9.
Seznam použitých zkratek .......................................................................................................... 71
1. Úvod Téma „Problematické důsledky výkonu podnikatelské činnosti jednoho z manželů na společné jmění manželů (dále jen SJM)“ je zejména v době současné všeobecné ekonomické krize vysoce aktuální. U laické veřejnosti bohužel v tomto směru chybí potřebná osvěta, jaké se dostalo například novele občanského zákoníku v roce 2006.1 V důsledku ekonomické recese dochází k výraznému zhoršení platební morálky podnikatelů. Neplnění peněžitých závazků jednoho z manželů, podnikatele, a s tím související postup věřitelů směřující k uspokojení svých pohledávek může negativně zasáhnout do majetkového společenství manželů. SJM vzniká uzavřením manželství, přičemž ideály, s nimiž páry do tohoto svazku vstupují, se mohou rozplynout a vyústit v rozvod manželství právě v důsledku podcenění negativních dopadů neúspěšného podnikání na SJM, což je jistě v rozporu se zájmem společnosti, neboť je obecně známým faktem, že rodina, kterou tvoří v úplné podobě žena, muž a děti, zastřešená manželskou institucí, je jejím základním článkem. Právní úprava důsledků výkonu podnikatelské činnosti na SJM není výslovně a souhrnně upravena v jednom právním předpise, lze ji nalézt či dovodit jak z hmotněprávních,2 tak z procesněprávních předpisů.3 Problematické důsledky podnikání na SJM jednoznačně plynou ze samotného zákonného vymezení jeho rozsahu, který je uveden v § 143 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ObčZ), dle něhož SJM tvoří majetek nabytý některým z manželů nebo jimi oběma společně za trvání manželství a závazky, které některému z manželů nebo oběma manželům společně vznikly za trvání manželství.4 Cílem této práce je upozornit na některé problémy a rizika, které pro SJM mohou vyplynout z podnikání jednoho z manželů, tedy zmapovat vybrané problematické důsledky
1
Zákon č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, kdy v médiích bylo apelováno na bdělost nájemníků, jež byli o svých právech a povinnostech plošně informováni. 2 Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů; Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů; Zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů. 3 Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů; zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), ve znění pozdějších předpisů; zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů; zákon č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů. 4 Z uvedeného lze s jistou nadsázkou vyvodit, že jiné jsou problematické důsledky podnikání z pohledu úspěšně podnikajícího manžela, jehož veškeré příjmy se stávají součástí SJM, což lze nazvat tzv. pozitivním problémem, a jiné jsou problematické důsledky neúspěšného podnikání jednoho z manželů na SJM z pohledu nepodnikajícího manžela, tzv. problém negativní.
6
neúspěšného výkonu podnikatelské činnosti jednoho z manželů pro SJM, jejich řešení dle zákonné úpravy, judikatury a odborné literatury, dále pak posouzení současné a navrhované právní úpravy,5 analýza efektivity ochrany nepodnikajícího manžela a úvahy de lege ferenda. Při rozboru výše uvedeného jsou zásadní odpovědi na otázky: - Co se rozumí podnikáním a co za podnikání nelze považovat? - Jaké možnosti má nepodnikající manžel při nesouhlasu s podnikáním druhého manžela? - Jaká je odpovědnost nepodnikajícího manžela za závazky podnikajícího manžela? - Jaké jsou možnosti nepodnikajícího manžela při ochraně SJM dle současné právní úpravy ve výkonu rozhodnutí a v insolvenčním řízení? - Jaká je úprava majetkových vztahů mezi manžely dle vládního návrhu občanského zákoníku,6 jaká je ochrana nepodnikajícího manžela dle tohoto vládního návrhu občanského zákoníku a jaká je efektivita této ochrany? Z hlediska formálního členění je práce rozdělena do devíti kapitol. Po úvodu následuje kapitola druhá, která se zabývá vymezením institutu SJM dle aktuální právní úpravy a stručně pojednává o důvodech, které vedly zákonodárce k poslední zásadní novele zákona,7 jež upravila rozsah SJM v jeho současné podobě. Ve třetí kapitole je vymezen pojem podnikání, dále je zde nastíněna problematika souhlasu manžela s podnikáním druhého manžela a účasti jednoho z manželů v obchodní společnosti. Ve čtvrté kapitole jsou popsány možné negativní důsledky neúspěšného podnikání a jejich dopad na SJM. V páté kapitole jsou analyzovány vybrané problematické otázky, které výkon podnikatelské činnosti jednoho z manželů ve vztahu k jejich SJM přináší, a dále je zde uveden nástin jejich řešení dle aktuální právní úpravy, konstantní judikatury, odborné literatury a názorů autora. Šestá kapitola obsahuje závěr a úvahy de lege ferenda. Sedmá kapitola obsahuje cizojazyčné resumé a následující dvě pak seznam použitých pramenů a literatury a seznam použitých zkratek. Z vědeckých metod zkoumání byly pro tuto práci využity zejména metoda třídění, metoda deskriptivní a analytická, přičemž stěžejním pramenem této práce byla judikatura Nejvyššího soudu ČR. Tato práce vychází z právního stavu k 1.1.2010.
5
Vládní návrh občanského zákoníku [on line]. obcanskyzakonik.justice.cz [cit. 25. února 2010]. Dostupné na
. 6 Vládní návrh občanského zákoníku [on line]. obcanskyzakonik.justice.cz [cit. 25. února 2010]. Dostupné na . 7 Zákon č. 91/1998 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, a o změně a doplnění dalších zákonů.
7
2. Charakteristika institutu SJM dle aktuální právní úpravy a důvody, jež v historickém kontextu vedly k této právní úpravě SJM představuje právní formu uspořádání vzájemných majetkových vztahů mezi manžely a je upraveno v § 143 až 151 ObčZ, v části druhé nazvané věcná práva, hlavě druhé nazvané spoluvlastnictví a společné jmění. Institut SJM vzniká, jak již bylo uvedeno v úvodu, uzavřením manželství, což je jediný možný způsob jeho vzniku. SJM vzniká rovněž v manželství neplatném, nevzniká však v manželství zdánlivém. Vznik SJM může být smluvně odložen až ke dni zániku manželství, neboť dle § 143a odst. 2 ObčZ manželé mohou smlouvou uzavřenou ve formě notářského zápisu odložit vznik SJM až ke dni zániku manželství, pokud nejde o věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti, a dále je ze zákona vznik SJM odložen ke dni zániku účinků prohlášení konkurzu dle § 267 InsZ, který vylučuje po dobu trvání účinků prohlášení konkurzu vznik nového SJM úpadce a jeho manžela. Dle § 136 odst. 2 ObčZ může SJM vzniknout jen mezi manžely, tedy subjekty SJM mohou být jen manželé po dobu trvání manželství, přičemž podmínkou jeho trvání není společné soužití manželů. Z výše uvedeného plyne, že je vyloučen vznikl SJM mezi druhem a družkou a mezi registrovanými partnery. Předmětem SJM je souhrn majetku (aktiv) a souhrn závazků (pasiv) za předpokladu, že splňují kritéria stanovená v § 143 odst. 1 ObčZ. Majetkem se rozumí souhrn majetkových hodnot, tj. věcí, pohledávek, jiných práv a hodnot ocenitelných penězi, náležející určitému subjektu.8 Pasiva tvoří souhrn penězi ocenitelných majetkových hodnot, které osoba dluží jinému, tj. jejích pasiv.9 Do aktiv patří majetek nabytý některým z manželů nebo jimi oběma společně za trvání manželství, s výjimkou majetku získaného dědictvím nebo darem, majetku nabytého jedním z manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě jen jednoho z manželů, a věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednomu z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství a nebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka. Do pasiv patří závazky (dluhy), které některému z manželů nebo oběma manželům společně vznikly za trvání manželství, s výjimkou závazků týkajících 8
ŠVESTKA, J., SPÁČIL, J., ŠKÁROVÁ, M., HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník I. Komentář. Praha: C.H. Beck, 2008, s. 849. 9 DVOŘÁK, J., SPÁČIL, J. Společné jmění manželů v teorii a judikatuře. 2., rozšířené vydání. Praha: ASPI, 2007, s. 65.
8
se majetku, který náleží výhradně jednomu z nich, a závazků, jejichž rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, které převzal jeden z nich bez souhlasu druhého. Tento rozsah SJM je shodný bez ohledu na to, zda jeden z manželů či oba manželé podnikají, avšak v případě podnikání jednoho z manželů či obou manželů je součástí jejich SJM podnik,10 tj. celek sloužící podnikatelské činnosti. Za podmínek uvedených v zákoně11 lze změnit rozsah SJM, a to jednak smlouvou, kterou mohou manželé rozšířit nebo zúžit stanovený rozsah SJM, nebo tak může učinit soud v rozhodnutí vydaném dle § 148 odst. 2 ObčZ, kterým lze zúžit SJM až na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti. Ust. § 149 odst. 1 ObčZ spojuje zánik SJM se zánikem manželství, ke kterému může dojít právní mocí rozsudku o rozvodu manželství nebo smrtí jednoho z manželů, což však není jediný důvod zániku SJM. SJM může zaniknout i za trvání manželství, a to dle § 52 odst. 2 zákona č. 140/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen TrZ) pravomocným rozsudkem o propadnutí majetku nebo jeho části státu vydaným v trestním řízení a dle § 268 odst. 1 InsZ prohlášením konkurzu na jednoho z manželů. V případě prohlášení konkurzu část SJM, s níž úpadce podnikal, spadá vždy do podstaty a byl-li vznik SJM vyhrazen ke dni zániku manželství, má prohlášení konkurzu stejné majetkové účinky jako jeho zánik. I když cílem této práce není komparace úpravy vzájemných majetkových vztahů mezi manžely v právních předpisech platných na území našeho státu, přesto však je nutno pro analýzu SJM coby současné formy uspořádání vzájemných majetkových vztahů mezi manžely pouze ve zkratce zmínit jednotlivé zákonné právní formy uspořádání majetkových vztahů mezi manžely od roku 1811, kdy nabyl účinnosti Všeobecný zákoník občanský z roku 1811 (dále jen ABGB), a pokusit se formulovat důvody, jež vedly k současné podobě úpravy vzájemných majetkových vztahů mezi manžely. Dle ABGB existovala pouze smluvní možnost tzv. společenství statků, tedy toto společenství nevznikalo uzavřením manželství.12 Posléze zákon o právu rodinném č. 265/1949 Sb., jež nabyl účinnosti 1.1.1950 a byl zrušen až zákonem č. 94/1063 Sb., o rodině, z ještě platného ABGB vyňal úpravu majetkových vztahů mezi manžely a zavedl institut zákonného společenství majetkového mezi manžely, přičemž tato úprava měla mnoho podobného s dnes platnou úpravou a platila až do 1.4.1964, kdy nabyl účinnosti zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Ust. § 22 odst. 1 zákona č. 265/1949 Sb., jež zavedlo mezi 10
Výjimky, kdy podnik nepatří do SJM, jsou uvedeny v kapitole 3. oddíl 3. § 143a ObčZ. 12 BIČOVSKÝ, J. Bezpodílové spoluvlastnictví manželů. 1. vydání. Praha: Orbis, 1978, s. 15. 11
9
manžely institut zákonného společenství majetkového,13 je obdobou dnes platného ust. § 143 odst. 1 ObčZ. V rámci tohoto historického exkurzu je vhodné ještě zmínit § 24 zákona č. 265/1949 Sb., jež umožňoval věřitelům jen jednoho z manželů, aby svoje pohledávky uspokojili ze SJM, přičemž se nerozlišovalo, zda pohledávka věřitele vznikla před uzavřením manželství nebo později.14 Institut zákonného společenství majetkového byl nahrazen od 1.4.1964 institutem BSM, který zavedl zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník účinný od 1.4.1964, čímž byla úprava majetkových vztahů mezi manžely opět vtělena do občanského zákoníku. BSM bylo dle § 136 odst. 2 občanského zákoníku ve znění do 31.7.1998 formou spoluvlastnictví vedle podílového spoluvlastnictví. Od roku 1964 do 1.8.1998, kdy nabyl účinnosti zákon č. 91/1998 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, a o změně dalších zákonů, byly pro úpravu majetkových vztahů důležité tyto novely: 1) zákon č. 131/1982 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský zákoník a upravují některé majetkové vztahy účinný od 1.4.1983,15 2) zákon č. 509/1991 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský zákoník, účinný od 1.1.1992,16 3) zákon č. 264/1992 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský zákoník, zrušuje zákon o st. notářství a o řízení před státním notářstvím a mění a doplňují některé další zákony, účinný od 1.1.1993.17 Z pohledu této práce je nejvýznamnější novela občanského zákoníku provedená zákonem č. 91/1998 Sb., který nabyl účinnosti 1.8.1998, jež nahradil BSM institutem SJM. Nutno zdůraznit, že BSM a SJM jsou dva rozdílné instituty, a to pojmenováním, předmětem, rozsahem, obsahem i zánikem.18 Zákonodárce byl u této přelomové novelizace nepochybně veden snahou odstranit nedostatky předchozí právní úpravy, dle níž do BSM patřilo vše, co mohlo být předmětem osobního vlastnictví (viz § 143 občanského zákoníku ve znění do 31.7.1998). V § 127 občanského zákoníku ve znění do 31.7.1998 pak bylo uvedeno, že v osobním vlastnictví jsou především příjmy a úspory z práce a ze sociálního zabezpečení, 13
§ 22 odst. 1 zákona č. 265/1949 Sb.: Jmění, jehož nabude kterýkoliv z manželů v době trvání manželství – vyjma to, čeho nabude dědictvím nebo darem, a to, co slouží jeho osobním potřebám nebo výkonu jeho povolání, tvoří jeho získaný majetek; ust. § 22 odst. 2 zákona č. 265/1949 Sb.: Získané majetky obou manželů jsou majetkem jim společným (zákonné společenství majetkové). 14 BIČOVSKÝ, J. Bezpodílové spoluvlastnictví manželů. 1. vydání. Praha: Orbis, 1978, s. 22. 15 Tento zákon zavedl domněnku o provedeném vypořádání tam, kde je po určitou dobu neprovedli manželé sami (§ 149) a zavedl institut relativní neplatnosti právních úkonů v § 40a ObčZ ve vztahu k § 145, když do té doby právní úprava neumožňovala úkon jednoho z manželů, který disponoval s věcí patřící do BSM nikoli běžným způsobem bez souhlasu druhého manžela, zhojit jeho dodatečným souhlasem. 16 Tento zákon doplnil do § 143 ustanovení týkající se restituce majetku, připojil § 143a umožňující dispozice manželů s rozsahem, v návaznosti na toto byl přiřazen odst. 2 § 147 a dále byl přiřazen § 148a týkající se podnikatelské činnosti. 17 Tento zákon upravil v nově přiřazeném § 149a kogentně formu některých dohod týkajících se nemovitostí uzavřených mezi manžely či bývalými manžely. 18 Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. září 2000, sp. zn. 30 Cdo 1803/2000, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2009, sp. zn. 22 Cdo 1030/2008.
10
dále zejména věci domácí a osobní potřeby, rodinné domky a rekreační chaty, z čeho lze, i když se nejednalo o výčet taxativní, dedukovat, že předmětem vlastnictví podle občanského zákoníku byly věci (včetně peněz), tedy ovladatelné hmotné předměty. Jestliže pohledávky nejsou věci, nemohly být předmětem vlastnictví a tedy součástí BSM. Závazky, tedy pohledávky a dluhy vzniklé za trvání manželství sice výslovně nepatřily do BSM, ale problém závazků byl řešen až v souvislosti s vypořádáním BSM. „Vypořádání BSM se provádělo jako tzv. vypořádání v širším smyslu, což znamenalo, že obdobně (analogicky) podle § 150 bylo nutno provést i vypořádání pohledávek a dluhů manželů.”19 Tedy bylo třeba vypořádat nejen vlastnictví, ale i jiný společný majetek. Právě vynětí závazků z předmětu BSM bylo mimo jiné důvodem výše uvedené novelizace občanského zákoníku provedené zákonem č. 91/1998 Sb., která do SJM řadí nejen majetek, ale i závazky. „Zákonodárce se neodvážil - zřejmě s ohledem na jím zastávanou koncepci předmětu vlastnictví – označit společné jmění již jako spoluvlastnictví. Otázka práv (pohledávek) a závazků jako předmětu vlastnictví se však v současné době nastoluje s větší naléhavostí (srov. z tohoto hlediska již publikovaný paragrafovaný text návrhu nového občanského zákoníku).”20
19
ČEŠKA, Z., KABÁT, J., ONDŘEJ, J., ŠVESTKA, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Díl I. Praha: Panorama, 1987, s. 752. 20 DVOŘÁK, J., SPÁČIL, J. Společné jmění manželů v teorii a judikatuře. 2., rozšířené vydání. Praha: ASPI, 2007, s. 44.
11
3. Specifika podnikání za trvání manželství 3.1.
Vymezení pojmu podnikání Jedním ze zdrojů,21 jímž se naplňuje SJM, je výkon podnikatelské činnosti manželů
či manžela, přičemž fyzickou osobu, manžela, lze považovat za podnikatele, pokud ji lze zařadit do jedné ze čtyř níže uvedených skupin. Pojem podnikání upravuje zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ObchZ),22 který v § 2 odst. 1 definuje podnikání jako soustavnou činnost prováděnou samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku. Aby určitá činnost mohla být považována za podnikání, musí být splněno všech pět atributů uvedených v § 2 odst. 1 ObchZ současně, tedy musí to být činnost soustavná, nikoliv prováděná výjimečně či nahodile, musí to být činnost prováděná samostatně, nikoliv činnost závislá, organizovaná jinou osobou, musí to být činnost vykonávaná vlastním jménem a na vlastní odpovědnost, tedy podnikáním není činnost společníka v obchodní společnosti.23 „Činnost společníků, kteří vnášejí do konkrétního typu společnosti určitý vklad v podobě peněžitého vkladu, věci, práva, avšak sami nejsou zapsáni v obchodním rejstříku, se nepovažuje za podnikání a společníci za podnikatele, ledaže by tito splňovali některý z dalších znaků, které pro podnikatele obchodní zákoník stanoví.”24 Nutno zdůraznit, že podnikáním je pouze činnost oprávněná,25 za neoprávněné podnikání se pak považuje podnikání bez oprávnění, podnikání zakázané, např. rozhodnutím živnostenského úřadu o pozastavení živnosti, není podnikáním a jen pro úplnost lze v této souvislosti odkázat na § 3a ObchZ, který upravuje právní důsledky neoprávněného podnikání, jež rovněž může mít negativní dopad do SJM, ale jelikož předmětem této práce jsou negativní důsledky podnikání, kterým je pouze podnikání oprávněné, není tato problematika blíže rozvedena.
21
Zdroje, ze kterých se naplňuje SJM lze dělit do tří skupin s tím, že výčet jednotlivých zdrojů ve skupinách je pouze příkladmý. První skupinou jsou příjmy ze závislé činnosti, kde patří příjmy z pracovního poměru, z poměrů obdobných pracovním, příjmy nahrazující příjem z práce, zejména důchod, nemocenské dávky, dávky státní sociální podpory, náhrady poskytované za výkon společenských funkcí. Druhou skupinou jsou příjmy z nezávislé činnosti, tedy příjmy z podnikání fyzických osob. Třetí skupinou jsou příjmy z jiných zdrojů, tj. ostatní příjmy, a to např. příjmy z majetkové účasti na obchodních společnostech, příjmy z kapitálového majetku, z výnosů a přírůstků odděleného majetku manželů, z výnosů společného majetku (např. úroky), výhry ze sázek a loterií, atd. 22 ObchZ sice reglementuje postavení podnikatelů, ale jelikož ObčZ žádnou definici podnikání neobsahuje, je toto ustanovení ObchZ dle § 853 ObčZ použitelné i pro občanskoprávní vztahy. 23 Viz kapitola 3. oddíl 4. 24 DRÁPAL, L. Z nové judikatury ve věcech pracovněprávních. Soudní rozhledy, 1998, č.8, str. 43. 25 ŠTENGLOVÁ, I., PLÍVA, S., TOMSA, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 5. vydání. Praha: C.H. Beck, 1998. s. 6.
12
Podnikání definuje i zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ŽZ), který upravuje podmínky živnostenského podnikání. Ust. § 2 ŽZ uvádí, že živnostenským podnikáním je soustavná činnost provozovaná samostatně, vlastním jménem, na vlastní odpovědnost, za účelem dosažení zisku a za podmínek stanovených tímto zákonem. Definice obsažená v obchodním zákoníku je obecná, přičemž definice uvedená v ŽZ má speciální charakter právě pro účely živnostenskoprávních předpisů. Podnikatelem podle ObchZ26 je: 1) osoba zapsaná v obchodním rejstříku, 2) osoba, která podniká na základě živnostenského oprávnění, 3) osoba, která podniká na základě jiného než živnostenského oprávnění podle zvláštního předpisu a 4) fyzická osoba, která provozuje zemědělskou výrobu a je zapsána do evidence podle zvláštního předpisu. V rámci první skupiny je podnikatelem každá osoba zapsaná v obchodním rejstříku, a to ať ze zákona nebo dobrovolně. Pokud se jedná o fyzickou osobu, tak ta může být zapsána do obchodního rejstříku na vlastní žádost27 jen, pokud oprávněně podniká, tedy je podnikatelem, nebo se obligatorně zapisuje do obchodního rejstříku28 vždy, jestliže výše jejich výnosů nebo příjmů snížených o daň z přidané hodnoty, je-li součástí výnosů nebo příjmů, dosáhla nebo přesáhla za dvě po sobě bezprostředně následující účetní období v průměru částku sto dvacet milionů korun nebo stanoví-li tak zvláštní předpis. Druhá skupina podnikatelů jsou ti, jenž podnikají na základě živnostenského oprávnění dle ŽZ, přičemž dle § 9 tohoto zákona existují dva základní druhy živností, a to živnosti ohlašovací a živnosti koncesované, tedy tito podnikatelé mohou podnikat na základě živnostenského listu nebo koncese. Třetí skupina podnikatelů jsou ti, jež podnikají na základě jiného než živnostenského oprávnění podle zvláštních předpisů, přičemž výčet těchto podnikatelských aktivit, které se nepovažují za živnosti, je uveden v § 3 ŽZ. Podmínky pro výkon podnikatelské činnosti v tomto případě stanoví zvláštní předpisy. Do této skupiny patří například výkon činnosti advokátů, notářů, soudních exekutorů, daňových poradců, lékárníků, auditorů, lékařů.29 Čtvrtá skupina podnikatelů jsou ti, jenž provozují zemědělskou výrobu a jsou zapsáni do evidence podle zvláštního zákona, kterým je zákon č. 85/2004 Sb., kterým se mění zákon č. 252/1997 Sb., o zemědělství, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
26
§ 2 odst. 2 ObchZ. § 34 odst. 1 písm. c) ObchZ. 28 § 34 odst. 1 písm. d) a odst. 2 písm. a) a b) ObchZ. 29 MAKARIUS, M. K aktuálním otázkám společného jmění manželů. Aplikované právo, 2005, č.1, s. 13. 27
13
3.2.
Souhlas manžela s podnikáním, s použitím majetku k podnikání
a s tím související ochrana výlučného majetku nepodnikajícího manžela a SJM Podnikání jako jeden ze zdrojů SJM je oproti závislé činnosti podstatně rizikovější, a to nejen pro SJM, ale i pro sféru výlučného majetku obou manželů. Za situace, kdy nepodnikající manžel se záměrem druhého manžela podnikat nesouhlasí, nemá žádné právní prostředky, aby záměr druhého manžela zmařil. Jediné co může v případě nesouhlasu s podnikáním učinit (ponecháne-li stranou možnost podat návrh na rozvod manželství), je nedat souhlas s použitím majetku v SJM nebo jeho části k podnikání druhého manžela, pokud tento hodlá majetek patřící do SJM ke svému podnikání použít, případně dovolat se relativní neplatnosti příslušných právních úkonů, eventuálně se může žalobou domoci soudního rozhodnutí o zúžení SJM až na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti za situace, kdy nebude dána vůle druhé strany uzavřít dohodu o zúžení SJM až na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti, avšak míra ochrany tímto způsobem je značně omezená.30 Následně je nutné uzavřít dohodu o vypořádání takto zúženého SJM, na základě které část majetku získá nepodnikající manžel do výlučného vlastnictví a část druhý manžel, přičemž pro efektivní ochranu majetku nepodnikajícího manžela je nutná vědomost věřitelů podnikajícího manžela o obsahu této dohody. Pro zahájení podnikání je většinou zapotřebí vstupní kapitál, který může pocházet z různých zdrojů, přičemž v závislosti na použitém zdroji je či není vyžadován souhlas druhého manžela s použitím majetku či s právním úkonem. Použití výlučného majetku podnikajícího manžela,31 k němuž pochopitelně není vyžadován souhlas nepodnikajícího manžela (nevlastníka), je financování podnikání pro nepodnikajícího manžela nejideálnější, neboť pokud podnikající manžel pro podnikání použije pouze své výlučné prostředky, podnik podnikajícího manžela bude v jeho výlučném vlastnictví32 a závazky vzniklé z tohoto podnikání (související s podnikem, jež je věc hromadná) nebudou patřit do SJM, pročež nepodnikající manžel nebude pasivně legitimován v žádném řízení o nárocích týkajících se závazků z podnikání podnikajícího manžela bez 30
Viz kapitola 5. oddíl 9. Jedná se o majetek, který tento manžel nabyl před uzavřením manželství nebo který nabyl za trvání manželství za majetek nabytý před uzavřením manželství a dále majetek získaný za trvání manželství dědictvím, darem, majetek získaný v rámci předpisů o restituci majetku, jestliže tento majetek měl ve vlastnictví před uzavřením manželství anebo mu byl vydán jako právnímu nástupci původního vlastníka. 32 ŠVESTKA, J., SPÁČIL, J., ŠKÁROVÁ, M., HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník I. Komentář. Praha: C.H. Beck, 2008, s. 851. 31
14
ohledu na jejich právní důvod (samozřejmě za předpokladu pokud výše uvedené uplatní jako obranu ve sporu, neboť pokud není prokázán opak, má se za to, že závazky vzniklé za trvání manželství tvoří společné jmění manželů – viz § 144 ObčZ). V případě, že takový závazek podnikajícího manžela vymáhaný v řízení o výkon rozhodnutí vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů při používání majetku, který náležel výhradně povinnému, může se manžel povinného, tedy nepodnikající manžel, domáhat vylučovací žalobou podanou dle § 267 odst. 2 písm. b) OSŘ, aby z výkonu rozhodnutí byl vyloučen majetek patřící do SJM. Pro podnikání manžela může být použit majetek patřící do SJM, a to za předpokladu uvedeném v § 146 ObčZ, tedy že nepodnikající manžel udělí souhlas s použitím majetku v SJM nebo jeho části k podnikání. Souhlas je třeba udělit při prvním použití majetku v SJM nebo jeho části a k dalším právním úkonům souvisejícím s podnikáním již souhlasu druhého manžela není třeba. Zákonodárce neuvedl, v jaké formě má být souhlas udělen, z čeho plyne, že souhlas může být udělen konkludentně, v ústní či písemné formě, ovšem z hlediska právní jistoty podnikajícího manžela je vhodná písemná forma. U podnikatelů fyzických osob zapsaných v obchodním rejstříku však ObchZ vyžaduje obligatorně písemný souhlas, neboť podle § 38i odst. 1 písm k) ObchZ ve sbírce listin musí být založen doklad o souhlasu manžela s použitím majetku v SJM k podnikání podle § 146 ObčZ. Nebude-li souhlas dle § 146 ObčZ dán, lze se dovolat relativní neplatnosti právního úkonu,33 který se týkal majetku patřícího do SJM dle § 145 odst. 2 ObčZ. Ust. § 145 odst. 2 ObčZ upravuje obvyklou správu majetku patřícího do SJM tak, že obvyklou správu majetku náležejícího do SJM může vykonávat každý z manželů. V ostatních záležitostech je třeba souhlasu obou manželů, jinak je právní úkon neplatný. Je proto vždy nutno odlišit právní úkony patřící do obvyklé správy od úkonů, které tuto obvyklou správu přesahují. „Podnikání jednoho manžela se společným majetkem nelze považovat za obvyklou správu majetku. Právní úkony, které podnikající manžel učinil ohledně společného majetku s třetími osobami během určitého časového období a které vyplynuly z podnikání, aniž by tu byl souhlas druhého manžela s použitím prostředků SJM, jsou platné, ledaže se druhý manžel dovolal neplatnosti podle § 40a ObčZ, přičemž relativní neplatnost nepostihuje úkony, které se SJM netýkají, v případě podnikání to mohou být např. pracovní smlouvy uzavřené se zaměstnanci,
33
Viz § 40a ObčZ.
15
smlouvy o dílo, atd.”34 Závěr, že pokud manžel podnikal se SJM nebo jeho částí bez souhlasu druhého manžela, nejedná se o obvyklou správu, zvyšuje ochranu nepodnikajícího manžela, neboť se lze domáhat relativní neplatnosti právních úkonů. Lze si představit, že podnikající manžel použil finanční prostředky patřící do SJM na koupi věcí nutných k jeho podnikání bez souhlasu nepodnikajícího manžela s použitím majetku v SJM nebo jeho části, pak by se v souladu s výše uvedeným mohl nepodnikající manžel domáhat relativní tohoto právního úkonu, neboť podnikající manžel začal podnikat se společným majetkem nebo jeho částí bez souhlasu druhého manžela. Zákonodárce a soudní praxe tak ve výše uvedeném případě zvýšeně chrání manžela, jehož manžel podniká, oproti manželovi, jehož manžel bez jeho souhlasu uzavře kupní smlouvu, jejímž předmětem nejsou věci pro podnikání. Dosavadní judikatura týkající se kupní smlouvy uzavřené za trvání manželství jedním z manželů bez souhlasu druhého manžela, pokud manžel vystupuje na straně kupujícího, totiž vylučuje možnost domáhat se relativní neplatnosti takového úkonu. Např. v rozhodnutí ze dne 29. dubna 1997, sp. zn. 2 Cdon 177/97, Nejvyšší soud konstatoval, že „kupní smlouva, kterou má být věc (předmět koupě) teprve získána do BSM, není ve smyslu § 145 odst. 1 ObčZ právním úkonem týkajícím se společné věci manželů. Uzavřel-li takovou smlouvu jako kupující jen jeden z manželů, je ve vztahu k prodávajícímu oprávněn a zavázán jen on sám a nepřichází v úvahu dovolání se neplatnosti kupní smlouvy ve smyslu § 40a, § 145 odst. 1 občanského zákoníku,“ přičemž se jednalo o občanský zákoník ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb., dále pak lze odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2004, sp. zn. 33 Odo 330/2002, ve kterém se rovněž jednalo o aplikaci občanského zákoníku ve znění před výše uvedenou novelou; tato judikatura je použitelná i za současné právní úpravy, jak vyplývá z nejnovějšího komentovaného občanského zákoníku, ve kterém je uvedeno, že „soudní praxe zatím zachovává výklad (R 22/1983), že při nabytí věci není kupní smlouva úkonem, který se týká společné věci, a tudíž kupující manžel nepotřebuje ani tehdy, nejde-li o obvyklou správu, souhlas druhého manžela k použití společných peněžních prostředků. Toto stanovisko, jednoznačně vyhovující jistotě a bezpečnosti právního obchodu, nenutí obchodníky zkoumat, zda kupující manžel měl k dispozici se společnými penězi souhlas druhého manžela, a proto vyhovuje praktickým potřebám, bylo však částečně
34
DVOŘÁK, J., SPÁČIL, J. Společné jmění manželů v teorii a judikatuře. 2., rozšířené vydání. Praha: ASPI, 2007, s. 140-141.
16
zpochybněno již v dřívějších výkladových komentářích k občanskému zákoníku (srov. Občanský zákoník. Komentář. Sv. I. Praha: Panorama, 1987, s. 514).35 Důvodem tohoto judikatorního řešení je vyloučení finančních prostředků (peněz) z režimu úpravy §145 ObčZ, čímž jsou účelově chráněny třetí osoby, které s manžely smlouvy uzavírají (jinak by musely zkoumat, zda souhlas druhého manžela s použitím společných finančních prostředků je dán, pokud by nechtěly riskovat, že druhý manžel namítne neplatnost právního úkonu v případě, že by nešlo o obvyklou správu společného majetku), a to na úkor právního postavení druhého manžela, důvodem čehož je zřejmě ochrana právního a obchodního styku – v praxi není možné neustále ověřovat, zda např. zákazník kupující v obchodě dražší elektroniku žije v manželství, jaké jsou jeho majetkové poměry (za účelem zjištění, zda jde o úkon v rámci běžné záležitosti) a zda druhý manžel s koupí souhlasí.36 V této souvislosti je nutno zmínit také novější judikaturu, která na uvedený problém nahlíží z jiného úhlu pohledu, a to na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16.července 2008, sp. zn. 28 Cdo 2199/2008, dle něhož „u závazků, které jsou podle § 143 odst. 1 písm. b) ObčZ excesem z míry přiměřené majetkovým poměrům manželů, se nesouhlasící manžel nemůže domáhat jejich neplatnosti podle § 145 odst. 2 ObčZ, protože se nejedná o závazky nesouhlasícího manžela ani o závazky tvořící součást SJM, a proto nesouhlasící manžel není takovým závazkem přímo dotčen, což zajišťuje ochranu třetích osob. Potřeba ochrany věřitelů vylučuje i výklad, podle něhož by mohly existovat závazky, které již nespadají do rozsahu obvyklé správy SJM podle § 145 odst. 2 ObčZ, ale které zároveň ještě nepřesahují míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů podle § 143 odst. 1 písm. b) ObčZ. Na základě výše uvedené argumentace dospěl dovolací soud k závěru, že možnost dovolávat se neplatnosti právního úkonu pro nesouhlas druhého z manželů (§ 145 odst. 2 ObčZ) není dána u závazků netýkajících se majetku, který již je součástí SJM, neboť před přijetím nadměrných závazků je nesouhlasící manžel chráněn § 143 odst. 1 písm. b) ObčZ.”37 V případě, že druhý manžel dal souhlas s použitím majetku patřícího do SJM či jeho části k podnikání, právní úkony podnikajícího manžela při dispozici se společným majetkem
35
ŠVESTKA, J., SPÁČIL, J., ŠKÁROVÁ, M., HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník I. Komentář. Praha: C.H. Beck, 2008, s. 867. 36 DVOŘÁK, J., SPÁČIL, J. Společné jmění manželů v teorii a judikatuře. 2., rozšířené vydání. Praha: ASPI, 2007, s. 121. 37 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.července 2008, sp. zn. 28 Cdo 2199/2008.
17
nemohou být stiženy relativní neplatností ve smyslu § 40a a § 145 odst. 2 ObčZ.38 K souhlasu podle § 146 ObčZ Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí ze dne 16. března 2004, sp. zn. 22 Cdo 1731/2003, uvedl, že „souhlas podle § 146 ObčZ má jen ten důsledek, že právní úkony podnikajícího manžela při dispozici se společným majetkem nejsou relativně neplatné ve smyslu § 145 odst. 2 a §40a občanského zákoníku, ovšem sám o sobě nemůže vyloučit oprávnění druhého z manželů společný majetek užívat, které vyplývá z § 145 odst. 1 ObčZ,“39 což je jistě pro nepodnikajícího manžela pozitivní závěr. V literatuře existují rozdílné názory na řešení otázky, zda souhlas udělený druhému manželovi k podnikání se společným majetkem lze odvolat. Autoři nejnovějšího komentovaného občanského zákoníku z roku 2008 zastávají názor, že tento souhlas lze ve výjimečných případech odvolat s tím, že „je třeba na jedné straně zvážit, že důsledky takového odvolání by měly mnohdy likvidační vliv na podnikání a závažně by se dotkly práv třetích osob, na druhé straně však mohou nastat případy, kdy odvolání souhlasu bude jediným způsobem obrany proti svévolnému jednání podnikajícího manžela. Zdá se, že nejlepší bude připustit střední cestu; podle té by odvolání bylo možné, avšak pokud by tu nebyly pro takový postup opravdu vážné důvody nebo by hrozilo vážné poškození práv třetích osob jednajících v dobré víře, odvolání by bylo neplatné (§§ 3, 39).“40 Tento nejnovější komentář k občanskému zákoníku je z roku 2008 a autory zmiňované části jsou J. Dvořák a O. Jehlička. Zcela negativní odpověď na výše uvedenou otázku dávají J. Dvořák a J. Spáčil ve své odborné publikaci týkající se SJM,41 v níž konstatují, „že již jednou daný souhlas s použitím společného majetku k podnikání nelze odvolat, neboť opačné řešení by bylo závažným zásahem do právní jistoty podnikajícího manžela i jeho obchodních partnerů.”42 Jelikož se jedná o 2., rozšířené vydání z roku 2007, lze se domnívat, že závěr vyslovený týmž autorem v roce 2007 je překonán řešením nastíněným v nejnovějším komentáři k občanskému zákoníku z roku 2008, který bude v soudní praxi nepochybně činit nemalé obtíže, avšak 38
K souhlasu s použitím majetku patřícího do SJM k podnikání jednoho z manželů uvedl Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 1. března 2007, sp. zn. 29 Odo 492/2004, ve kterém rozhodoval ve věci vypořádání SJM zaniklého konkurzem, že aplikace § 14 odst. 1 písm. k ZKV, modifikující v daném ohledu způsob vypořádání aktiv SJM, není podmíněna jen tím, zda pozdější úpadce s příslušným majetkem podnikal, nýbrž i tím, že se toto podnikání odvíjelo od souhlasu druhého manžela ve smyslu § 146 občanského zák., který mohl být udělen i konkludentně a jehož důsledkem bylo, že právní úkony podnikajícího manžela při dispozici se společným majetkem nemohly být stiženy relativní neplatností ve smyslu § 40a a § 145 odst. 2 ObčZ. 39 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. března 2004, sp. zn. 22 Cdo 1731/2003. 40 ŠVESTKA, J., SPÁČIL, J., ŠKÁROVÁ, M., HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník I. Komentář. Praha: C.H. Beck, 2008, s. 873. 41 DVOŘÁK, J., SPÁČIL, J. Společné jmění manželů v teorii a judikatuře. 2., rozšířené vydání. Praha: ASPI, 2007. 264 s. ISBN 978-80-7357-262-4. 42 DVOŘÁK, J., SPÁČIL, J. Společné jmění manželů v teorii a judikatuře. 2., rozšířené vydání. Praha: ASPI, 2007, s. 140.
18
z pohledu nepodnikajícího manžela se jedná o názor podnětný a důležitý z hlediska ochrany majetku. Jelikož zákon nechává zcela na manželovi, jehož druhý manžel hodlá použít majetek v SJM či jeho část k podnikání, zda souhlas s použitím majetku v SJM dá či odepře, lze závěrem doporučit, aby v případě obav z podnikání druhého manžela, nebyl souhlas s použitím majetku patřícího do SJM k podnikání dán. Manžel, který hodlá tento majetek použít pro podnikání, totiž nemá žádnou možnost, jak se případně soudně domoci souhlasu druhého manžela. Soud nemůže nahradit svým rozhodnutím projev vůle nepodnikajícího manžela, když tento nemá povinnost souhlas udělit, proto by žaloba na nahrazení projevu vůle,43 jíž by se manžel domáhající se souhlasu druhého manžela s použitím majetku v SJM či jeho části k podnikání takového souhlasu po druhém manželu domáhal, byla zamítnuta. V souvislosti se zdroji kapitálu pro podnikání nelze nezmínit, že pro podnikání je možno použít finanční prostředky získané smlouvou o úvěru či smlouvou o půjčce, což je způsob získání prostředků snad nejvíc rizikový z hlediska negativních dopadů do SJM. V tomto případě nepotřebuje manžel (dlužník z výše uvedených smluv) žádný souhlas nepodnikajícího manžela s použitím majetku, ani s právním úkonem samotným, přestože závazky z těchto právních úkonů mohou mít negativní dopad do SJM. K platnosti výše uvedených smluv není třeba souhlasu druhého manžela, neboť se netýkají majetku patřícího do SJM, jelikož smlouvou o úvěru a většinou i smlouvou o půjčce je sledován cíl získat finanční prostředky. Tyto prostředky při uzavření smlouvy ještě v majetku manželů nemohou být, až po čerpání úvěru (poskytnutí půjčky) se případně věci za úvěr (za půjčené peníze) zakoupené stávají součástí SJM. Ust. § 145 odst. 2 ObčZ se týká jen majetku patřícího do SJM, proto se nemůže vztahovat na právní úkony jednoho či druhého manžela obecně, jak bylo k § 145 občanského zákoníku, sice ve znění před účinností zákona č. 91/1998 Sb., konstatováno v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. října 1995, sp. zn. 5 Cmo 604/94. Tento rozsudek je použitelný i za současné právní úpravy, která termín běžné záležitosti nahradila termínem obvyklá správa majetku. Z novější judikatury se řešením podobné otázky zabývá rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. srpna 2005, sp. zn. 29 Odo 162/2005, ve kterém dovolací soud konstatoval i s odkazem právě na dřívější judikaturu, že „již v rozhodnutí ze dne 31.8. 1986, sp. zn. 3 Cz 27/86, uveřejněném v Bulletinu Nevyššího soudu ČSR č. 2, ročník 1987, pod číslem 29, byl soudní praxí formulován a odůvodněn závěr, podle něhož půjčuje-li si jeden z manželů od jiného občana nebo organizace peníze a ve smlouvě o půjčce vystupuje 43
Viz § 161 odst. 3 OSŘ.
19
jako dlužník, je ze smlouvy o půjčce zavázán a oprávněn jen ten z manželů, který ji jako dlužník uzavřel, a k její platnosti není třeba souhlasu druhého manžela ve smyslu § 145 občanského zákoníku (v rozhodném znění), když se netýká společných věcí (smlouvou o půjčce, popř. na základě smlouvy o úvěru jsou peněžní prostředky teprve nabývány).” Shodný názor vyslovil Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 31. října 2006, sp. zn. 33 Odo 690/2005.
3.3.
Podnik jako celek sloužící k podnikatelské činnosti Jak již bylo konstatováno výše, v případě podnikání jednoho z manželů patří do SJM
podnik. Pojem podnik je definován pouze v § 5 odst. 1 ObchZ, který podnikem rozumí soubor hmotných, jakož i osobních a nehmotných složek podnikání. Jedná se sice o definici platnou pouze pro okruh úpravy samotného ObchZ, ale vyjde-li se z povahy věci nebo z ust. § 853 ObčZ umožňující analogii, lze tuto považovat za platnou nejen pro soukromoprávní vztahy reglementované ObchZ.44 K podniku náleží věci, práva a jiné majetkové hodnoty, které patří podnikateli a slouží k provozování podniku nebo vzhledem ke své povaze mají tomuto účelu sloužit. Zákonem č. 370/2000 Sb. byl § 5 doplněn o druhý odstavec, dle něhož podnik je věc hromadná. Toto ustanovení je problematické, neboť žádný právní předpis nezná pojem věc hromadná. Právní teorie definuje věc hromadnou jako „soubor věcí, které tvoří jediný předmět právních vztahů, neboť je s nimi pro jejich společný hospodářský účel nakládáno jako s jedním celkem.“45 I přestože zmíněná definice podniku neobsahuje závazky, patří k podniku nepochybně i pasiva, což bylo postaveno na jisto i judikaturou Nejvyššího soudu, a to rozsudkem ze dne 20. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 64/2002.46 I když se tato práce zabývá negativními důsledky podnikatelské činnosti na SJM z pohledu dosavadní právní úpravy, je třeba zmínit odlišnosti týkající se podniku a BSM, tedy zhodnotit právní úpravu před novelou občanského zákoníku provedenou zákonem č. 91/1998 Sb., neboť tato může být aktuální i nyní. Dle této předchozí úpravy do BSM nepatřily věci sloužící výkonu povolání jen jednoho z nich, proto podnik mohl být předmětem BSM pouze za předpokladu, že šlo o podnik náležející oběma manželům jako podnikatelům. Pokud však podnikatelem byl jen jeden z manželů a šlo o věc sloužící výkonu jeho povolání, pak podnik
44
ELIÁŠ, K. Podnik a dědění podniku. Právní rozhledy, 1997, č. 10, s. 497. KNAPPOVÁ, M., ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J. a kol. Občanské právo hmotné. Díl 1. 4. vydání. Praha: ASPI, 2005, s. 273. 46 Žíla, M. Podnik a bezpodílové spoluvlastnictví manželů, resp. společné jmění manželů [on line]. epravo.cz., 12.6.2009 [cit. 26.2.2010]. Dostupné na . 45
20
nemohl být součástí BSM, neboť náležel do výlučného vlastnictví podnikajícího manžela. Byť v tomto případě podnik do BSM nepatřil, nebyl nepodnikající manžel při vypořádání BSM zkrácen ani v případě, že podnikající manžel účelově vykazoval minimální zisk, který patřil do BSM, tím, že ve snaze zvyšovat svůj oddělený majetek, finanční prostředky získané podnikáním investoval zpět do podnikání. „Podnikající manžel byl povinen nahradit do BSM částku, jež zpravidla představovala cenu podniku ke dni zániku tohoto spoluvlastnictví,“47 jak uvedl Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 25. února 2005, sp. zn. 22 Cdo 2545/2003, a rovněž v rozhodnutí ze dne 28. července 2005, sp. zn. 22 Cdo 1052/2004. V rozsudku ze dne 28. července 2005, sp. zn. 22 Cdo 1052/2004, Nejvyšší soud konstatoval, že „pokud jsou z výnosu podnikání pořízeny věci sloužící podnikání, stávají se výlučným vlastnictvím podnikajícího manžela, neboť tak stanoví zákon v § 143 obč. zák. Jsou-li pak výnosy vloženy zpět do podnikání (např. na nákup materiálu, mzdy zaměstnanců, placení daní apod.), jde o použití prostředků patřících do BSM na oddělený majetek jednoho z manželů, který by měl k požadavku druhého z manželů do BSM nahradit. Ke dni zániku manželství by tak podnikající manžel měl podle § 150 obč. zák. vrátit, co ze společného bylo na tyto jeho věci (popř. jeho podnikání) vynaloženo. Přitom ovšem nelze pominout, že věc, jež slouží jen podnikání jednoho z manželů, slouží i k vytváření dalších výnosů, kterými je BSM účastníků obohacováno, jsou-li tyto výnosy použity ke společným účelům (např. příspěvek na společnou domácnost, pořízení věcí sloužících oběma manželům, zaplacení dovolené atp.). Stejně tak by nemělo být přehlíženo, že cena věcí sloužících podnikání se jejich používáním (i vytvářením výnosů, jež patří do BSM) snižuje. Podnikání je tedy nutno chápat jako činnost, z níž výnosy náleží oběma manželům a která obvykle slouží i k získávání hodnot náležejících do BSM. Potom ovšem nelze opomenout ani výdaje a závazky podnikajícího manžela, které mu vznikly v souvislosti s podnikáním, neboť je nelze oddělovat od podnikání, z něhož má prospěch i druhý manžel. Z výše uvedených závěrů pak vyplývá značná obtížnost vyčíslení toho, co by měl podnikající manžel nahradit ve prospěch BSM ve smyslu § 150 věty druhé ObčZ. Ze sporu o vypořádání BSM nelze však činit vyúčtovací spor, v němž by se dohledávaly jednotlivé výnosy a výdaje s jejich účelovým určením zpravidla bez možnosti dospět ke spolehlivým závěrům. Proto se dovolací soud přiklonil k řešení, kdy by podnikající manžel byl povinen nahradit do BSM takovou částku, jež by se rovnala pozitivnímu (kladnému) rozdílu mezi aktivy a pasivy jeho podnikání ke dni zániku BSM, což zpravidla bude představovat cenu podniku (pokud nebyl vytvořen i vynaložením 47
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2005, sp. zn. 22 Cdo 2545/2003.
21
oddělených prostředků). V případě, že by výsledná hodnota byla záporná (např. v důsledku zadlužení), není co do BSM nahrazovat a také není žádné opodstatnění k takové ztrátě v rámci řízení o vypořádání BSM přihlížet jinak, než v rámci eventuálních úvah o disparitě podílů (s ohledem např. na to, jak se podnikající manžel zasloužil o nabytí a udržení společných věcí).48 Výše uvedené je aktuální i v případě, že manželství bylo uzavřeno před účinností zmíněné novely občanského zákoníku a podnikající manžel začal podnikat rovněž před novelou, tedy podnik náležel v době do 1.8.1998 do odděleného vlastnictví podnikajícího manžela a manželství bylo rozvedeno či SJM bylo smluvně či soudně zúženo až na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti po 1.8.1998. Řešením otázky, zda se ve výše uvedeném případě stane podnik náležející do odděleného vlastnictví podnikajícího manžela ke dni účinnosti zákona č. 91/1998 Sb., tj. ke dni 1.8.1998, součástí SJM, se zabýval Nejvyšší soud v několika rozhodnutích, a vždy shodně dospěl k závěru negativnímu. Odůvodnění je dle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2007, sp. zn. 22 Cdo 2903/2005, následující: „Zákonem č. 91/1998 Sb. byl občanský zákoník novelizován tak, že s účinností od 1.8.1998 majetkovým společenstvím manželů je SJM, přičemž v § 143 ObčZ již nejsou věci sloužící výkonu povolání jen jednoho z manželů ze SJM vyloučeny. Podle čl. VIII bodu 2 zákona č. 91/1998 Sb. věci, které ke dni 1. srpna 1998 tvořily BSM, se stávají součástí SJM. Podnik náležející do odděleného vlastnictví podnikajícího manžela se tak k 1.8.1998, kdy zákon č. 91/1998 Sb. nabyl účinnosti, předmětem SJM nestal.“49 Tedy ve výše uvedeném případě při vypořádání SJM může nepodnikající manžel požadovat, aby soud vypořádal investice vynaložené ze společného na oddělený majetek podnikajícího manžela dle zásad uvedených v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2545/2003 a sp. zn. 22 Cdo 1052/2004. Dále pak je nutno v souvislosti s podnikem nabytým podnikajícím manželem před uzavřením manželství zmínit, že nepodnikající manžel v řízení o jeho excindační žalobě dle § 267 odst. 2 písm. b) OSŘ může požadovat vyloučení věcí patřících do SJM z řízení o výkon rozhodnutí, ve kterém je vymáhán závazek vzniklý jen podnikajícímu manželovi při použití majetku (podniku), který mu coby povinnému náležel výhradně proto, že jej nabyl před uzavřením manželství; stejně může nepodnikajícími manžel postupovat v případě, že podnikající manžel podnik i za trvání manželství zdědil nebo jej získal darem nebo jej
48 49
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2005, sp. zn. 22 Cdo 1052/2004. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2007, sp. zn. 22 Cdo 2903/2005.
22
nabyl transformací za majetek náležející do jeho výlučného vlastnictví. Bylo-li manželství uzavřeno před 1.8.1998 a manžel začal podnikat až po tomto datu, stejně jako v případě uzavření manželství po 1.8.1998, podnik podnikajícího manžela bude vždy patřit do SJM, ledaže by tento začal podnikat až poté, co došlo k zúžení SJM až na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti, přičemž při vypořádání SJM se bude vycházet ze závěrů uvedených v rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2005, sp. zn. 22 Cdo 2545/2003 a ze dne 28. července 2005, sp. zn. 22 Cdo 1052/2004.
3.4.
Účast manžela v obchodní společnosti (obchodní podíl) Definice obchodního podílu je uvedena v § 61 ObchZ, dle něhož podíl představuje účast
společníka ve společnosti a z ní plynoucí práva a povinnosti. Obchodní podíl jako penězi ocenitelný a převoditelný soubor práv a povinností vyplývající z účasti společníka v obchodní společnosti představuje majetek, který bezpochyby může být součástí SJM. Dle ustálené právní praxe50 se obchodní podíl stane součástí SJM, pokud tento jeden z manželů nabude z prostředků patřících do SJM, přičemž dle § 143 odst. 2 ObčZ nabytí podílu v obchodní společnosti nezakládá účast druhého manžela na této společnosti. „Společníci jsou subjekty oddělenými od obchodní společnosti, nemají žádná vlastnická práva ani jim obdobná práva k věcem v majetku společnosti ani k dalším součástem jejího majetku. Dispozice společnosti s tímto majetkem a další právní jednání společnosti ovlivňují pouze nepřímo pomocí právních forem, které jim dává k dispozici obchodní zákoník, popřípadě si je vytvořili na základě zákona sami dohodou ve společenské smlouvě.”51 Výše uvedené je důležité pro uvědomění si základního rozdílu mezi podnikáním a účastí na společnosti vyplývající z vlastnictví obchodního podílu. Vlastnictví obchodního podílu ve společnosti není podnikáním, a jelikož tato práce je zaměřena na negativní důsledky podnikání na SJM, jež pochopitelně může vzniknout pouze mezi fyzickými osobami, tak lze shrnout, že na SJM může mít dopad pouze výkon podnikatelské činnosti jednoho z manželů nebo obou, tedy podnikatelská činnost fyzické osoby. V případě, že do SJM patří obchodní podíl, pak podnikatelem nejsou manželé, podnikatelem není ani společník obchodní společnosti, podnikatelem je totiž pouze právnická osoba, pokud byla založena za účelem podnikání. Nelze tedy souhlasit s názorem S. Štěpánové, která ve své publikaci uvádí, že „z § 148 ObčZ lze vyvodit, že zákonodárce měl 50
Srov. například rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. července 2004, sp. zn. 22 Cdo 700/2004, ze dne 25. května 2006, sp. zn. 22 Cdo 73/2006, ze dne 15. září 2009, sp. zn. 29 Cdo 673/2008. 51 FALDYNA, F. a kol. Obchodní právo. Praha: ASPI, 2005, s. 187.
23
v případě podnikajícího manžela na mysli širší pojetí podnikatele, než jak vyplývá z ObchZ, ale na druhou stranu užší, než jak je pojem podnikatele chápán veřejností. Z výše zmíněného § 148 ObčZ vyplývá, že za podnikatele je považován ten z manželů, který získal oprávnění k podnikatelské činnosti a dále neomezeně ručící společník obchodní společnosti. Těmito jsou společníci veřejné obchodní společnosti a komplementář v komanditní společnosti.”52 Tento výklad je podle mého názoru značně rozšiřující a nerespektuje rozdíl mezi fyzickou a právnickou osobou a nerozlišuje mezi účastí společníka na společnosti a ručením coby institutem sloužícím k zajištění závazků. Za podnikatele nelze považovat ani společníka veřejné obchodní společnosti, byť neomezeně ručí za závazky společnosti, ani komplementáře komanditní společnosti, který rovněž ručí za závazky neomezeně celým svým majetkem. Výše uvedený názor S. Štěpánové opomíjí fakt, že právnická osoba má způsobilost mít práva a povinnosti,53 tedy právní subjektivitu, a že právnická osoba je způsobilá nabývat práva a zavazovat se k povinnostem vlastním právním jednáním.54 Zákonodárce v § 148 odst. 2 ObčZ uvádí dva důvody, pro které lze zúžit rozsah SJM, a to buď za předpokladu, že jeden z manželů získal oprávnění k podnikatelské činnosti nebo stane-li se jeden z manželů neomezeně ručícím společníkem obchodní společnosti, čímž zákonodárce však z neomezeně ručícího společníka nemínil učinit podnikatele, přičemž tento druhý důvod je nepochybně důsledkem skutečnosti, že společníci veřejné obchodní společnosti a komplementáři v komanditní společnosti ručí za závazky společnosti celým svým majetkem, což přináší potenciální riziko pro SJM. Ze shodných důvodů je nutno oponovat autorům nejnovějšího komentovaného občanského zákoníku z roku 2008, kteří v komentáři k § 148 odst. 2 tvrdí, že manžel se stane podnikatelem i tím, že se stane neomezeně ručícím společníkem obchodní společnosti (společníkem ve veřejné obchodní společnosti nebo komplementářem v komanditní společnosti), když doslovně uvedli, že „právo manžela podat návrh na zúžení SJM vznikne tím, že jeden z manželů se stane podnikatelem; k tomu dojde, že získá živnostenské oprávnění nebo jiné oprávnění k podnikatelské činnosti nebo se stane neomezeně ručícím společníkem obchodní společnosti – společníkem ve veřejné obchodní společnosti nebo komplementářem v komanditní společnosti.”55
52
ŠTĚPÁNOVÁ, S. Společné jmění manželů a podnikání. Brno: Computer press, 2006, s. 4. Viz § 18 ObčZ. 54 Viz § 19a ObčZ. 55 ŠVESTKA, J., SPÁČIL, J., ŠKÁROVÁ, M., HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník I. Komentář. Praha: C.H. Beck, 2008, s. 876. 53
24
4. Negativní důsledky neúspěšného podnikání a jejich dopad na SJM Těžko si lze představit jiný negativní důsledek výkonu podnikání než vznik dluhů, jejichž uspokojení se věřitel může domáhat jak z majetku patřícího do SJM, tak v některých případech dokonce z výlučného majetku nepodnikajícího manžela. Ze SJM lze uspokojit jak dluhy patřící do SJM, tak i výlučný závazek jednoho z manželů, který vznikl za trvání manželství.56 Závazky (dluhy) patřící do SJM jsou definovány v § 143 odst. 2 písm. b) ObčZ, jež rozlišuje závazky, které vznikly některému z manželů, a závavazky, které vznikly oběma manželům společně, samozřejmě za trvání manželství. Ze společných závazků vzniklých oběma manželům ze smluv uzavřených oběma jsou manželé zavázáni společně a nerozdílně a věřitel se tak může domáhat splnění po kterémkoliv z nich, tedy v nalézacím řízení jsou věcně pasivně legitimování oba manželé a je na věřiteli, zda žalobu podá proti oběma či proti jednomu z nich. Ve vykonávacím řízení se pak lze domáhat uspokojení jak ze SJM, tak z výlučného majetku každého z manželů. Tedy v případě, kdy např. oba manželé uzavřou smlouvu o úvěru a prostředky takto získané jsou vloženy do podnikání jednoho z manželů, a neplní-li manželé závazek z této smlouvy o úvěru (jedná se o společný závazek obou manželů vzniklý za trvání manželstí; je to závazek jediný, za jehož splnění odpovídají oba manželé), projeví se negativní důsledek podnikání dokonce i ve sféře výlučného majetku nepodnikajícího manžela, který při vědomí, že peněžní prostředky byly určeny pro podnikání druhého manžela a z jeho výnosu měl být závazek splácen, nese negativní dopady výkonu podnikatelské činnosti s ohledem na znění § 143 odst. 2 písm. b) ObčZ. Oproti tomu „splnění závazku, který vnikl jen jednomu z manželů za trvání manželství v důsledku jeho právního jednání, nemůže věřitel v nalézacím řízení soudně vymoci po druhém z manželů. Ve sporu o splnění takového závazku není druhý manžel pasivně věcně legitimován; to platí bez ohledu na to, zda závazek tvoří SJM.“57 Výše uvedené má dopad i do vykonávacího řízení, ve kterém se věřitel může domáhat uspokojení závazku pouze z majetku patřícího do SJM a z výlučného majetku povinného, kterým není druhý manžel; tedy nikoliv z výlučného majetku druhého manžela. Na příkladu smlouvy o úvěru, kterou 56 57
Viz § 262a odst. 1 OSŘ. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. září 2007, sp. zn. 31 Odo 677/2005.
25
uzavře pouze podnikající manžel za trvání manželství, se v případě jeho neplnění povinností ze smlouvy nepodnikající manžel podílí na splácení dluhu, neboť věřitel se může domáhat uspokojení i z majetku patřícího do SJM. Tento negativní důsledek podnikání do SJM je shodný, ať už se jedná o závazek vzniklý podnikajícímu manželu za trvání manželství spadající do SJM nebo o výlučný závazek podnikajícího manžela vzniklý za trvání manželství, tedy i v případě výkonu rozhodnutí týkajícího se výlučného závazku je nepodnikající manžel nucen nést negativní důsledek podnikání. Nepodnikajícímu manželovi pak zůstává případně obrana v podobě vylučovací žaloby. Skutečnost, že závazky jednoho z manželů ve výkonu rozhodnutí nemohou být uspokojeny z majetku patřícího do SJM, protože druhý z manželů úspěšně uplatnil své právo vylučovací žalobou podanou dle § 267 OSŘ, ještě neznamená, že SJM je uchráněno od negativních důsledků podnikatelské činnosti podnikajícího manžela (povinného). „Nemá-li totiž dlužník výlučný majetek, ze kterého lze pohledávku uspokojit, a druhý manžel úspěšně uplatnil vylučovací žalobu, může věřitel za splnění podmínek uvedených v InsZ prosadit řešení úpadku dlužníka konkurzem; v rámci konkurzního řízení pak dojde k zániku a vypořádání SJM a z části připadlé úpadci58 bude možno dluh uspokojit. Tady ovšem nastávají potíže. Z § 274 InsZ není zřejmé, zda v případě, kdy pohledávky za jedním z manželů převyšují hodnotu vypořádacího podílu, který by mu náležel, lze pohledávku uspokojit z celého majetku ve SJM, tedy bez ohledu na právo druhého manžela, který by v takovém případě ze společného majetku nic nedostal (nanejvýš by mu zůstala prakticky nedobytná pohledávka za manželem – úpadcem).“59
58
Vypořádací podíl ze SJM připadající úpadci náleží do majetkové podstaty. DVOŘÁK, J., SPÁČIL, J. Společné jmění manželů v teorii a judikatuře. 2., rozšířené vydání. Praha: ASPI, 2007, s. 97. 59
26
5. Problematické otázky, které výkon podnikatelské činnosti jednoho z manželů na SJM vyvolává a jejich řešení dle odborné literatury, judikatury a vlastních úvah 5.1.
Solidární odpovědnost manželů za závazky Dle § 145 odst. 3 ObčZ závazky, které tvoří SJM, plní oba manželé společně
a nerozdílně, což dle § 511 odst. 1 ObčZ znamená, že věřitel může požadovat plnění po kterémkoli z nich a jestliže dluh splní jeden dlužník, povinnost druhého zanikne.60 Do rozhodnutí, které přijal velký senát Nejvyššího soudu dne 12. září 2007, sp. zn. 31 Odo 677/2005, soudy aplikovaly výše uvedené ustanovení u všech závazků tvořících SJM, což v praxi znamenalo, že věřitel mohl v nalézacím řízení, jehož předmětem byl nárok ze smlouvy uzavřené pouze s jedním z manželů,61 získat exekuční titul i proti druhému z manželů s odůvodněním, že solidarita, založená přímo zákonem, vede ke všem důsledkům pasivní solidarity podle § 511 ObčZ, a proto má věřitel právo domáhat se soudně splnění závazku po kterémkoliv z takto solidárně zavázaných dlužníků. Z mnoha rozhodnutí lze poukázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2004, sp. zn. 32 Odo 529/2003, či rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2004, sp. zn. 32 Odo 1082/2003, ve kterém Nejvyšší soud dospěl k závěru, že „závazek vzniklý za trvání manželství ze smlouvy uzavřené pouze jedním z manželů62 je součástí SJM, a jelikož dle § 145 odst. 3 ObčZ manželé za tyto závazky odpovídají společně a nerozdílně, byla ve věci pasivně legitimována i manželka manžela, jež uzavřel smlouvu.“63 12. září 2007 však bylo vydáno velkým senátem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu64 zcela průlomové rozhodnutí; jednalo se právě o výše zmíněné rozhodnutí sp. zn. 31 Odo 677/2005. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud dospěl k závěru, že „splnění závazku, který vznikl (jen) jednomu z manželů za trvání manželství v důsledku jeho právního 60
Mimo solidaritu založenou právním předpisem, což je právě případ ust. § 145 odst. 3 ObčZ, se o pasivní solidaritu jedná také v případech, kdy je to účastníky dohodnuto nebo stanoveno rozhodnutím soudu nebo vyplývá-li to z povahy plnění. 61 Samořejmě se muselo jednat o závazek patřící do SJM. 62 Konkrétně se jednalo o závazek zaplatit kupní cenu věcí zhotovených na zakázku. 63 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.11.2004, sp. zn. 32 Odo 1082/2003. 64 Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu byl složen ze 13-ti soudců Nejvyššího soudu a tato věc mu byla postoupena dle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudních, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, proto, že tříčlenný senát č. 29, který měl věc podle rozvrhu práce Nejvyššího soudu projednat a rozhodnout, dospěl k závěru odlišnému od toho, který byl vyjádřen v předchozích rozhodnutích Nejvyššího soudu týkajících se pasivní solidarity manželů (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2004, sp. zn. 32 Odo 529/2003, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2004, sp. zn. 32 Odo 1082/2003).
27
jednání, nemůže věřitel v nalézacím řízení soudně vymoci po druhém z manželů. Ve sporu o splnění takového závazku není druhý manžel pasivně věcně legitimován; to platí bez ohledu na to, zda závazek tvoří SJM. Závěr, že ve spojení s úpravou obsaženou v § 145 odst. 3 ObčZ lze ust. § 143 odst. 1 písm. b) ObčZ interpretovat též jako prolomení úpravy, podle které ze závazků vzniklých ze smluv jsou oprávněny a povinny smluvní strany (nejde-li o smlouvy sjednané přímo ve prospěch třetích osob), tudíž správný není. Úpravou obsaženou v § 145 odst. 3 ObčZ nezamýšlel zákonodárce prolomit princip autonomie vůle smluvních stran v procesu vzniku závazků ze smluv a vnutit jim jako zákonný důsledek vzniku smlouvy prostřednictvím institutu SJM jako další smluvní stranu i manžela smluvní strany. Ust. § 145 odst. 3 ObčZ nerozlišuje mezi důvody vzniku závazků náležejících do SJM, z čehož se v intencích § 489 ObčZ podává, že jde o závazky, jež mohly vzniknout z právních úkonů, zejména ze smluv, jakož i ze způsobené škody, z bezdůvodného obohacení nebo z jiných skutečností uvedených v zákoně.“65 Lze předpokládat, že ne všechna soudní rozhodnutí se ztotožní s výše uvedenými závěry, když judikatura není v našem právním systému závazná a pro soud je rozhodující znění zákona. Avšak odpůrci uvedeného rozhodnutí nemohou opomenout, že Nejvyšší soud svými rozhodnutími přispívá ke sjednocování rozhodovací činnosti soudů a coby dovolací soud v případě podání dovolání ztěží rozhodne v rozporu s rozhodnutím vydaným svým velkým senátem občanskoprávního a obchodního kolegia. Tím, že o dané sporné otázce rozhodl Nejvyšší soud právě ve velkém senátu občanskoprávního a obchodního kolegia je autorita tohoto rozhodnutí značná a s ohledem na jeho logické odůvodnění pamatující i na dopady do exekučního řízení se k němu přikláním. Souhlasím s ním nejen z důvodů výše uvedených, ale také proto, že zmiňované rozhodnutí řeší střet zásady smluvní autonomie a ust. § 145 odst. 3 ObčZ ve prospěch uvedené zásady, jež znamená, že závisí zásadně na úvaze a rozhodnutí smluvních stran, zda a s kým konkrétní smlouvu uzavřou či nikoliv, když smluvní autonomie znamená volnost a svobou, pročež se kloním k výkladu ust. § 145 odst. 3 ObčZ zastávanému v zmiňovaném rozhodnutí, neboť opačný výklad by se mohl jevit jako přílišný formalismus. V této souvislosti je nutné zmínit, že Ústavní soud ve svých rozhodnutích mnohokrát konstatoval, že vznik závazkových vztahů musí vycházet zejména z respektu a ochrany autonomie vůle smluvních subjektů, neboť se jedná o zcela elementární podmínku fungování materiálního právního státu. Ústavní soud ve své judikatuře dovodil autonomii vůle z čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod,
65
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. září 2007, sp. zn. 31 Odo 677/2005.
28
podle něhož každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.66 Dle mého názoru výše uvedené rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Odo 677/2005 zmírňuje negativní důsledky podnikání jednoho z manželů do výlučné majetkové sféry druhého manžela, když většina závazků vzniklých v podnikání jsou právě závazky vzniklé ze smluv, avšak nezmírňuje negativní důsledky neúspěšného podnikání do SJM. Ve výše uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud dále uvedl, že „závazky náležející do SJM nasmlouvané jedním z manželů, nemusí mít charakter peněžitých závazků, přičemž může jít o závazky, jež druhý manžel sice objektivně vzato splnit může (nepůjde o plnění vázané jen na osobu prvního manžela), nebude k tomu však odborně vybaven. Tak tomu bude např. tehdy, zaváže-li se manžel, který je podnikatelem, k provedení díla nebo dodání zboží, přičemž druhý z manželů, po kterém věřitel splnění závazku náležejícího do SJM vymáhá, podnikatelem není. Dovedeno ad absurdum by byl druhý manžel v režimu § 145 odst. 3 ObčZ vázán povinnostmi plynoucímu ze smlouvy, jejíž obsah nezná a stíhán sankcemi (smluvní pokuta, smluvený úrok z prodlení), o kterých nevěděl (jelikož se nepodílel na vzniku smlouvy). V nejisté pozici se u závazků ze smluv obsahujících vzájemná práva a povinnosti smluvních stran (tzv. synallagmatické smlouvy) může ocitnout i věřitel. Kdyby vskutku mělo platit, že každý individuální závazek založený jedním z manželů se stává společným závazkem manželů i v tom smyslu, že jeho splnění může být samostatně vynuceno jen vůči druhému manželu, pak by byla nadbytečná úprava, jež v § 143 odst. 1 písm. b) ObčZ hovoří i o závazcích, které vznikly oběma manželům společně. V pojetí kritizovaném výše by totiž každý závazek náležející do SJM nasmlouvaný pouze jedním z manželů byl závazkem vzniklým oběma manželům společně. Kromě toho by uvedené vyvolalo problémy v exekučním řízení. Vzhledem k tomu, že při nařízení exekuce není důvod zkoumat důvody exekučního titulu (zde by jím byla vlastně jen existence SJM s osobou, která svým jednáním závazek založila), v důsledku úpravy obsažené v § 44 odst. 7 EŘ by po doručení usnesení o nařízení exekuce byl blokován i výlučný majetek povinného jako manžela, vůči němuž byl exekuční titul vydán toliko v důsledku úpravy obsažené v § 145 odst. 3 ObčZ. Dopady kritizované interpretace § 143 a § 145 ObčZ by přesáhly sféru majetkového společenství manželů, což úprava učiněná v rámci institutu tohoto majetkového společenství zjevně zamýšlet nemohla.”67
66 67
Nález Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 128/06. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. září 2007, sp. zn. 31 Odo 677/2005.
29
Jak již bylo naznačeno výše, názory na uvedený výklad závazků ze smluv vzniklých jednomu z manželů za trvání manželství se v praxi různí. Např. autoři nejnovějšího komentovaného občanského zákoníku z roku 2008 v pasáži věnované komentáři § 145 ObčZ uvádí, aniž by rozlišovali závazky ze smluv vzniklé pouze jednomu z manželů, že „závazky, které tvoří SJM, plní oba manželé společně a nerozdílně. Manželé jsou tedy v tomto případě společnými dlužníky. Tato solidarita, založená přímo zákonem, vede ke všem důsledkům pasivní solidarity podle § 511 ObčZ. V tomto ustanovení se naplno promítají majetkové důsledky zařazení závazku do SJM. Za závazky takto vzniklé odpovídající manželé svým veškerým majetkem. Tím je nutno rozumět jak majetek tvořící SJM, tak i výlučný majetek každého manžela. Vyloučit právní důsledky této odpovědnosti může jen smlouva o zúžení SJM sepsaná notářským zápisem podle § 143a ObčZ za předpokladu, že obsah této smlouvy byl jiným osobám (věřitelům) znám.”68 Dále pak autoři této pasáže komentáře upozornili odbornou veřejnost na rozhodnutí Nejvyššího soudu vydané ve věci sp. zn. 31 Odo 677/2005 s tím, že toto vyvolává nemalé pochybnosti, a to zejména s ohledem na rozpor jeho závěrů s výslovným textem zákona. Příjmeme-li zjevnou logiku výše uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, pak je nutno stručně konstatovat, že u závazků ze smluv vzniklých za trvání manželství jednomu z manželů, se nejedná o solidární závazek obou manželů. Potom k aplikaci § 145 odst. 3 ObčZ v nalézacím řízení ze závazků vzniklých za trvání manželství jen jednomu z manželů, které tvoří SJM, zůstávají závazky nikoli ze smluv, tj. mimosmluvní závazky, např. ze způsobené škody, z bezdůvodného obohacení či z jiných skutečností uvedených v zákoně, když ObčZ v rámci SJM nerozlišuje závazky podle právního důvodu jejich vzniku, ale pouze podle jejich přiměřenosti majetkovým poměrům. Aby se uplatnila pasivní solidarita musí jít o závazek patřící do SJM. Avšak i tento závěr byl zpochybněn např. v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. listopadu 2000, sp. zn. 25 Cdo 2715/2000, ve kterém dovolací soud dospěl k závěru, že „není-li žalovaný ze závazku z bezdůvodného obohacení subjektem tvrzené povinnosti, není na jeho straně dána ani pasivní věcná legitimace. Tedy i když se jednalo o závazek vzniklý za trvání manželství, jednalo se závazek, jehož subjektem byl pouze podnikající manžel, neuplatnila se pasivní solidarita manželů, přičemž nebylo argumentováno tím, že se nejedná o závazek tvořící SJM, nýbrž tím, že majetková hodnota spočívající v užívání ocelokolen žalovanou coby podnikatelkou bez právního důvodu, je majetkovou 68
ŠVESTKA, J., SPÁČIL, J., ŠKÁROVÁ, M., HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník I. Komentář. Praha: C.H. Beck, 2008, s. 867.
30
hodnotou, kterou nelze vydat in natura, nemohlo tedy dojít k nabytí této majetkové hodnoty do SJM žalovaných; tedy závazek z bezdůvodného obohacení vznikl pouze žalované.”69 V tomto rozhodnutí se soud nezabýval tím, zda závazek je přiměřený majetkovým poměrům manželů, když v kladném případě by pak tento závazek měl patřit do SJM. Z výše uvedeného vyplývá složitost dané problematiky, nicméně pro podporu závěru vysloveného v úvodu tohoto odstavce ohledně pohledávky věřitele jednoho manžela, jehož právním důvodem vzniku je porušení právní povinnosti (civilní či trestní delikt) lze odkázat na názor J. Dvořáka a J. Spáčila, dle něhož je nutno na závazky vzniklé v důsledku porušení právní povinnosti analogicky aplikovat ta ustanovení občanského zákoníku, která podmiňují zařazení závazku do SJM jeho rozsahem, resp. přiměřeností k majetkovým poměrm manželů § 143 odst. 1 písm. b) ObčZ.70 Posouzení, zda se v takovém případě jedná o závazek patřící do SJM bude zkoumat v případě sporu soud, pokud budou žalovanými oba manželé z důvodu mimosmluvního závazku vzniklého jen jednomu z manželů. (Oproti tomu v případě sporu o nároku věřitele z titulu smluvního závazku, jež vznikl mezi věřitelem a jen jedním z manželů coby dlužníkem, by se soud, pokud bude sdílet názor formulovaný v rozhodnutí Nejvyššího soudu z 12. září 2007, sp. zn. 31 Odo 677/2005, měl omezit pouze na zjištění, zda skutečně smlouvu uzavřel pouze jeden manžel, a v kladném případě, aniž by zkoumal, zda závazek patří či nepatří do SJM, by tímto měla být vyloučena věcná pasivní legitimace druhého manžela.) Závěrem úvah o závazcích vzniklých jen jednomu z manželů, jejichž právním důvodem vzniku je porušení právní povinnosti, nutno poukázat na názor prezentovaný v učebnici Občanského práva hmotného, jenž je ve svém důsledku totožný se závěrem, jež byl předestřen v předchozím odstavci: „Případy, kdy závazek jednoho manžela nevznikl na základě právního úkonu, nýbrž právním důvodem jeho vzniku je porušení právní povinnosti, občanský zákoník výslovně neupravuje. Obecně platí, že pokud řešení určitých otázek v občanském právu neexistuje, lze použít ta ustanovení občanského zákoníku, která upravují vztahy obsahem i účelem jim nejbližší (per analogiam - § 853); proto i na závazky vzniklé z porušení právní povinnosti se budou analogicky aplikovat ustanovení ObčZ podle § 143 a násl.”71 Posouzení, zda se ještě jedná o závazek, který lze do SJM zařadit, či se jedná o zavázek výlučný (tj. závazek jehož rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, 69
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. listopadu 2000, sp. zn. 25 Cdo 2715/2000. DVOŘÁK, J., SPÁČIL, J. Společné jmění manželů v teorii a judikatuře. 2., rozšířené vydání. Praha: ASPI, 2007, s. 93-94. 71 KNAPPOVÁ, M., ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J. a kol. Občanské právo hmotné I. 4. vydání. Praha: ASPI, 2005, s. 386. 70
31
který převzal jeden z nich bez souhlasu druhého) není jednoduché. Skutečnost, zda závazek je či není součástí SJM, má význam jak pro manželé samotné při zániku a vypořádání majetkového společenství, tak i pro věřitele, který se plnění závazku domáhá.72 „Judikatura otázku, co se rozumí přiměřeností majetkovým poměrům manželů, dosud neřešila a v odborné literatuře byly v této souvislosti vysloveny protichůdné názory; podle jednoho73 jde o poměry přiměřené společenské vrstvě, ke které konkrétní manželé patří, podle druhého74 jde o majetkové poměry daného manželství.”75 Shodně s J. Spáčilem a J. Dvořákem považuji za správný druhý názor. Závěrem lze konstatovat, že zmiňované rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu rozdělilo odbornou veřejnost na dva tábory, jeden z nich setrvává důsledně na výkladu § 145 odst. 3 ObčZ bez ohledu na právní důvody vzniku závazků, přičemž dle tohoto názoru všechny závazky, které tvoří SJM, plní oba manželé společně a nerozdílně, tedy jak závazky vzniklé z
právních úkonů, zejména ze smluv, ze způsobené škody, z bezdůvodného
obohacení nebo z jiných skutečností uvedených v zákoně a druhý tábor, tzv. „příznivců” uvedeného rozhodnutí, vykládá § 145 odst. 3 ObčZ s tím rozdílem, že ze smluvních závazků vzniklých jen jednomu z manželů je zavázán pouze tento manžel, a veškeré ostatní závazky patřící do SJM plní oba manželé společně a nerozdílně. I když se zařazení závazků vzniklých jen jednomu z manželů ze způsobené škody či z bezdůvodného obohacení v případě, že jejich rozsah je přiměřený majetkovým poměrům manželů, do SJM může jevit jako nelogické, zákon zřejmě neumožňuje jiné odůvodněnitelné řešení. V případě, že závazek nebude přiměřený majetkovým poměrům, půjde o tzv. exces, závazek nebude patřit do SJM, protože vždy se patrně bude jednat o závazek vznilý bez souhlasu druhého manžela, když opak by byl absurdní. Výše uvedené závěry lze demonstrovat na tomto příkladu: manželé mají oba jediné příjmy ze závislé činnosti, bydlí v domě svých rodičů, jejich měsíční příjem činí dohromady 40.000,-Kč čistého. Manžel toužící po luxusním automilu sám uzavře kupní smlouvu s tím, že kupní cena ve výši 800.000,-Kč je splatná ve dvou splátkách a při převzetí vozidla je splatná první splátka, na kterou si manžel půjčí od svých rodičů, zbývající splátku nezaplatí 72 DVOŘÁK, J., SPÁČIL, J. Společné jmění manželů v teorii a judikatuře. 2., rozšířené vydání. Praha: ASPI, 2007, s. 91. 73 JEHLIČKA, O., ŠVESTKA, J., ŠKÁROVÁ, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 8. vydání. Praha: C.H. Beck, 2003, s. 412. 74 HOLUB, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Praha: Linde, 2003, s. 350. 75 DVOŘÁK, J., SPÁČIL, J. Společné jmění manželů v teorii a judikatuře. 2., rozšířené vydání. Praha: ASPI, 2007, s. 91-92.
32
a prodávající z titulu dlužné kupní ceny podá žalobu. Prodávající žalobu podá proti oběma manželům, přičemž pokud soudce patří do prvního tábora, k případné námitce vznesené žalovanou manželkou se bude zabývat tím, zda závazek vzniklý jednomu z manželů za trvání manželství patří do SJM, tedy, zda je přiměřený majetkovým poměrům manželů a zjistí, že nikoliv, poté bude zkoumat, zda manžel převzal tento závazek se souhlasem manželky či nikoliv, pakliže zjistí, že jej převzal bez souhlasu manželky, žalobu proti manželce zamítne, neboť závazek nepatří do SJM a zaváže k plnění pouze žalovaného manžela (pokud manželka se závazkem souhlasila, budou zavázáni oba manžele společně a nerozdílně, neboť závazek patří do SJM). Ve výkonu rozhodnutí může věřitel na základě výše uvedeného exekučního titulu dosáhnout uspokojení své pohledávky z výlučného majetku povinného, jakož i z majetku patřícího do SJM; ve svém důsledku tak zůstane uchráněn pouze výlučný majetek manželky. Soudce patřící do druhého tábora “příznivců” rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. září 2007, sp. zn. 31 Odo 677/2005, nebude zkoumat, zda závazek vzniklý manželovi patří do SJM či nikoliv a žalobu proti manželce, která smlouvu neuzavřela, zamítne, a zaváže manžela coby účastníka smlouvy k úhradě dlužné částky. Ve výkonu rozhodnutí může věřitel na základě výše uvedeného exekučního titulu dosáhnout uspokojení své pohledávky z výlučného majetku podnikajícího manžela, jakož i z majetku patřícího do SJM; uchráněn zůstane naprosto shodně pouze výlučný majetek manželky. Pokud manžel např. zahradním traktorem způsobí škodu na sousedově plotu a bráně ve výši 20.000,- Kč, vznikne mu závazek ze způsobené škody (viz § 420 ObčZ). Pokud soused coby poškozený zažaluje oba manžele, bude ve sporu úspěšný, neboť závazek jednoho z manželů ve výši 20.000,-Kč je svým rozsahem přiměřený výše uvedeným majetkovým poměrům manželů. Ve výkonu rozhodnutí se pak může věřitel domáhat uspokojení svého závazku jak z výlučného majetku obou manželů, tak z majetku patřícího do SJM. Pokud manžel způsobí dopravní nehodu pod vlivem alkoholu, při níž vznikne škoda na jiném vozidle ve výši 300.000,- Kč, lze předpokládat, že pojišťovna, která uhradí škodu poškozenému, bude následně vyplacené finanční prostředky vymáhat, přičemž bude oprávněna v nalézacím řízení zažalovat jak škůdce, tak i jeho manžela. Soud bude zkoumat k případné obraně manželky, jež dopravní nehodu nezpůsobila, zda je závazek jejího manžela (škůdce) svým rozsahem přiměřený majetkovým poměrům manželů a při výše uvedených příjmech manželů a při jejich majetkových poměrech dospěje k závěru, že nikoliv, žalobu vůči manželce zamítne, neboť závazek manžel převzal bez jejího souhlasu a tedy tento nepatří do SJM. Ve výkonu rozhodnutí se pak poškozený může domáhat uspokojení závazku z výlučného majetku škůdce, jakož i z majetku patřícího do SJM. 33
5.2.
Zatížení SJM dluhy z podnikatelské činnosti jednoho z manželů S ohledem na závěry uvedené v kapitole 4. je nutno konstatovat, že ať závazek
vznikne za trvání manželství jen jednomu z manželů a patří do SJM, či se jedná výlučně o závazek podnikajícího manžela vzniklý za trvání manželství nepatřící do SJM a samozřejmě závazek vzniklý oběma manželům za trvání manželství, bude moci být ve výkonu rozhodnutí vždy uspokojen z majetku patřícího do SJM. Postižení majetku patřícího do SJM, jestliže se jedná o vydobytí závazku, který vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů, upravuje § 262a OSŘ, z něhož je patrné, že ve výkonu rozhodnutí se nerozlišuje, zda závazek vzniklý jednomu z manželů za trvání manželství patří do SJM či nikoliv, v obou případech jsou tedy dopady do SJM stejné. I výlučný závazek jen jednoho z manželů nepatřící do SJM lze uspokojit ve výkonu rozhodnutí z majetku patřícího do SJM, neboť každý z manželů má vlastnické právo k celé věci ve SJM, jež je ovšem omezeno stejným právem druhého manžela. Jedinou výjimkou, kterou však musí nepodnikající manžel, který není povinným, prokázat v řízení o jeho vylučovací žalobě dle § 267 odst. 2 OSŘ, kdy se věřitel nemůže domáhat uspokojení své pohledávky ze SJM povinného, je skutečnost, že vymáhaný závazek podnikajícího manžela vznikl za trvání manželství jen povinnému při používání majetku, který buď podle smlouvy o zúžení zákonem stanoveného rozsahu SJM nebo podle smlouvy o vyhrazení vzniku SJM ke dni zániku manželství nepatřil do SJM, a oprávněnému byl v době vzniku vymáhané pohledávky znám obsah smlouvy nebo, který náležel výhradně povinnému proto, že jej nabyl před manželstvím, dědictvím, darem, za majetek náležející do jeho výlučného majetku nebo podle předpisů o restituci majetku, který měl ve vlastnictví před uzavřením manželství nebo který mu byl vydán jako právnímu nástupci původního vlastníka, anebo že slouží podle své povahy jen jeho osobní potřebě. Z výše uvedeného vyplývá, že možnosti, jak SJM ochránit před zatížením dluhy z podnikatelské činnosti jsou omezené, a že podnikání jednoho z manželů vždy představuje značné riziko pro majetek manželů. Majetek patřící do SJM je v případě podnikání jednoho z manželů ve zvýšené míře potenciálně ohrožen dluhy z podnikání (a samozřejmě nejen z něho). O možnosti, jak se vyhnout případným negativním důsledkům podnikatelské činnosti jednoho z manželů uzavřením dohody o zúžení SJM či smlouvy o vyhrazení vzniku SJM ke dni zániku manželství, pojednává kapitola 5. oddíl 10. Pro další část tohoto oddílu pojednávajícího o důvodech vzniku dluhů z podnikatelské činnosti, jež zatěžují SJM, je stěžejní poukázat na § 489 ObčZ, v němž jsou uvedeny zdroje vzniku závazků. Závazky vznikají z právních úkonů, zejména ze smluv, jakož i ze způsobené
34
škody, z bezdůvodného obohacení nebo z jiných skutečností uvedených v zákoně. Toto ustanovení navazuje na § 488 ObčZ, dle něhož závazkovým vztahem je právní vztah, ze kterého věřiteli vzniká právo na plnění (pohledávka) od dlužníka a dlužníkovi vzniká povinnost splnit závazek. Jde o ustanovení definující „závazkový právní vztah jako dvoustranný, v němž jedné straně, věřiteli, vzniká právo na plnění, označené také jako pohledávka, přičemž povinným je dlužník, kterému vzniká takto povinnost plnit. Název věřitel a dlužník láká k představě úvěru peněžitého, stejně tomu je s termínem pohledávka, avšak podle zákonodárné úpravy mají širší význam všechna tři označení.“76 Nepochybně nejčastějším důvodem vzniku závazků při podnikatelské činnosti jednoho z manželů, jak již bylo uvedené výše, jsou právní úkony, zejména smlouvy, které jsou v podmínkách tržního hospodářství stěžejním právním institutem realizace zájmů a potřeb subjektů právních vztahů. Právní úkony upravuje ObčZ v části první, hlavě čtvrté, v § 34 až 51, z čehož § 43 až 51 se zabývají vznikem smluv, odstoupením od smlouvy, atd. Jednotlivé typy smluv pak upravuje ObčZ v části osmé, hlavě druhé až dvacátéprvní a ObchZ v části třetí, hlavě druhé. Podnikatel při své podnikatelské činnosti uzavírá podle typu podnikatelské činnosti, jak smlouvy upravené ObčZ,77 tak smlouvy upravené ObchZ,78 případně dalšími zákony.79 Ve všech těchto smlouvách, které uzavírá podnikatel při podnikatelské činnosti, je smluvní stranou obvykle pouze podnikající manžel a na druhé straně to je jeho obchodní partner, klient. V těchto případech půjde buď o závazky vzniklé jednomu z manželů za trvání manželství, jež patří do SJM, nebo o výlučné závazky jednoho z manželů, jež do SJM nepatří. 76
BIČOVSKÝ, J., HOLUB, M. Občanský zákoník. Praha: Linde, 1991, s. 303. Zejména lze předpokládat smlouvy kupní (§ 588 ObčZ), smlouvy o půjčce (§ 657 ObčZ), nájemní smlouvy týkající se movitých věcí, nemovitostí či nájmu bytu (§ 663 ObčZ), nájmu bytu příkazní smlouvy (§ 724 ObčZ), mezi které patří smlouva o obstarání věci a smlouva o obstarání prodeje věcí, smlouva o přepravě (§ 760 ObčZ), smlouva zprostředkovatelská (§ 774 ObčZ), smlouva o sdružení (§ 829 ObčZ) a veřejná soutěž (§ 847 ObčZ). 78 ObchZ na rozdíl od ObčZ nemá ucelenou úpravu uzavírání obchodních smluv (§ 269 ObchZ obsahuje některá ustanovení o uzavírání smlouvy), obsahuje jen určité doplňky potřebné pro oblast obchodu, a proto se při obchodních vztazích vychází z úpravy obsažené v ObčZ; ObchZ upravuje pouze některá specifika jako je např. smlouva na základě veřejného návrhu (§ 276 ObchZ) a obchodní veřejná soutěž (§ 282 ObchZ). Odpověď na otázku, kdy se právní vztah řídí ustanoveními ObchZ dává § 261, dle něhož právní teorie rozlišuje dva druhy obchodů, obchody relativní, při kterém se jedná o vztah mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, nebo i mezi podnikateli při jejich podnikání a státem nebo samosprávnou územní jednotkou při zabezpečování veřejných potřeb státem, a absolutní obchody, které se řídí úpravou obsaženou v obchodním zákoníku bez ohledu na to, zda smluvní strany jsou podnikateli či nikoli, tyto absolutní obchody jsou taxativně vyjmenovány v § 261 odst. 3 ObchZ. Podnikatelů se z absolutních obchodů týkají zejména: smlouva o prodeji podniku a jeho částí (§ 476 ObchZ), smlouvy o úvěru (§ 497 ObchZ), smlouvy o kontrolní činnosti (§ 591 ObchZ), smlouvy zasílatelské (§ 601 ObchZ), smlouvy o provozu dopravního prostředku (§ 638 ObchZ), smlouvy o tichém společenství (§ 673 ObchZ), smlouvy o otevření akreditivu (§ 682 ObchZ), smlouvy o inkasu (§ 692 ObchZ), smlouvy o bankovním uložení věci (§ 700 ObchZ), smlouvy o běžném účtu (§ 708 ObchZ) a smlouvy o vkladovém účtu (§ 716 ObchZ). 79 Např. smlouva o nájmu nebytových prostor podle zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění pozdějších předpisů. 77
35
Těmito výlučnými závazky, jsou závazky týkající se majetku, který náleží výhradně podnikajícímu manželu a závazky, jejichž rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, které převzal bez souhlasu druhého. Dalšími právními skutečnostmi, které jsou důvodem vzniku závazků, je způsobení škody a bezdůvodné obohacení. Tyto závazky vznikají nezávisle na vůli účastníků - mimosmluvně při splnění podmínek stanovených v zákoně.
5.3.
Vymáhání pohledávek věřiteli, jímž odpovídá závazek (dluh)
podnikajícího manžela V návaznosti na výše uvedené lze závazky (dluhy) vzniklé při podnikání jednoho z manželů rozdělit takto: a) závazky týkající se majetku, který náleží výhradně podnikajícímu manželovi (tzv. výlučné závazky podnikajícího manžela), jež nepatří do SJM, b) závazky, které vznikly podnikajícímu manželovi a patří do SJM, c) závazky, které vznikly podnikajícímu manželu a nepatří do SJM proto, že jejich rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, které převzal bez souhlasu druhého a d) závazky, které vznikly společně oběma manželům a patří do SJM. Vymáhání výše uvedených závazků věřiteli se může dotknout SJM, přičemž v případě neúspěchu dlužníka v nalézacím řízení bude dlužník ještě navíc zavázán k náhradě nákladů řízení, stejně jako bude v případě nedobrovolného plnění rozhodnutí zavázán zaplatit náklady řízení o výkon rozhodnutí. Tyto náklady řízení jsou příslušenstvím pohledávky a jejich úhrada se opět pochopitelně může dotknout SJM. Následující oddíly se zabývají postupem věřitele v případě, že podnikající manžel neplní dobrovolně dluh vzniklý za trvání manželství. V souvislosti s podnikáním mohou podnikajícímu manželovi vzniknout také závazky před uzavřením manželství, ale jejich vymáhání nemůže mít dopad do SJM, proto se jimi tato práce blíže nezabývá. Věřitel se může v případě, že podnikající manžel dobrovolně neplní svoji povinnost, domoci svého plnění buď na základě exekučního titulu, a to, pomineme-li daňovou exekuci nařizovanou a prováděnou správcem daně podle zvláštního předpisu80 a výkon rozhodnutí nařizovaný a prováděný orgánem veřejné správy podle zvláštního předpisu,81 jednak v řízení o výkon rozhodnutí vedeném dle OSŘ nebo od 1.5.2001 exekucí prováděnou soudním exekutorem dle EŘ (přičemž pravidla pro řešení souběžně probíhajících výkonů rozhodnutí upravuje zákon č. 119/2001 Sb., kterým se stanoví pravidla pro případy souběžně 80
Zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů a zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve nění pozdějších předpisů.
81
36
probíhajících výkonů rozhodnutí), anebo bez exekučního titulu v insolvenčním řízení, což umožňuje při splnění zákonných podmínek InsZ.
5.4.
Právní úprava procesního postupu věřitele domáhajícího se úhrady
své pohledávky v soudním82 nalézacím řízení V případě, že podnikající manžel nesplní dobrovolně své závazky může věřitel uplatnit své právo žalobou, návrhem na vydání platebního rozkazu, návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu či návrhem na vydání Evropského platebního rozkazu, a to u soudu věcně a místně příslušného. Cílem nalézacího řízení je vydání exekučního titulu, jež je materiální podmínkou výkonu rozhodnutí, jak v řízení dle OSŘ, tak v řízení dle EŘ, a rozumí se jím listina vydaná k tomu oprávněným orgánem. Obecné náležitosti podání jsou uvedeny v § 42 OSŘ, zvláštní náležitosti návrhu na zahájení řízení v § 79 OSŘ, mezi které patří: přesné označení účastníků, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů a žalobní petit. Označení účastníků, které je třeba označit jménem, příjmením a bydlištěm a u fyzické osoby podnikatele v obchodních věcech ještě identifikačním číslem, nesouvisí s věcnou aktivní a pasivní legitimací ve sporu. Uvažujeme-li o dluzích podnikajícího manžela, proti němuž věřitel podá žalobu, tak bude-li spolu s ním jako druhý žalovaný označen nepodnikající manžel, a bude-li se žaloba opírat o tvrzení, že žalobce s podnikajícím manželem uzavřel smlouvu, pak by měl soud žalobu z důvodu nedostatku pasivní legitimace ve sporu proti druhému, nepodnikajícímu manželovi, zamítnout a nepodnikajícímu manželovi přiznat právo na náhradu nákladů řízení proti procesně neúspěšnému žalobci, a to bez ohledu na to, zda závazek patří do SJM či nikoliv, neboť účastníkem právního vztahu s věřitelem, s žalobcem, je pouze podnikající manžel.83 Pokud předmětem řízení budou nároky věřitele z titulu náhrady škody a bezdůvodného obohacení, tedy mimosmluvní závazky, pak v případě, že tyto závazky vznikly z podnikatelské činnosti jednoho manžela a závazek bude patřit do SJM, budou pasivně legitimováni dle § 145 odst. 3 ObčZ oba manželé, tedy žaloba může být podána proti oběma manželům, což je pro věřitele nejvýhodnější, neboť se může své pohledávky domoci ze SJM i z výlučných majetků obou manželů, či proti kterémukoliv z nich; pokud věřitel podá žalobu pouze proti jednomu z manželů, tak se v případě pozdějšího uplatnění téhož nároku žalobou 82
V případě, že smlouva obsahuje rozhodčí doložku, může věřitel získat exekuční titul i rozhodčím řízením podle zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. 83 Viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. září 2007, sp. zn. 31 Odo 677/2005.
37
proti druhému z manželů vystavuje riziku vznesení námitky promlčení. V případě, že se závazek podnikajícího manžela bude týkat výlučného majetku podnikajícího manžela či závazek svým rozsahem bude přesahovat míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, bude pasivně legitimován pouze podnikající manžel, neboť se nejedná o závazek patřící do SJM. Cílem nalézacího řízení je vydání exekučního titulu, vydání rozhodnutí, ve kterém soud rozhodne dle § 80 OSŘ zejména o osobním stavu, o splnění povinnosti, které vyplývají z právního vztahu nebo z porušení práva anebo o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není. Dle § 494 ObčZ z platného závazku je dlužník povinen něco dát, konat, něčeho se zdržet nebo něco trpět a věřitel je oprávněn to od něj požadovat. S ohledem na obsah závazku může znít žalobní petit a z něho vycházející výrok rozhodnutí pouze tak, že dlužník má věřiteli něco dát, něco konat, něčeho se zdržet či něco trpět. V návaznosti na tato možná plnění OSŘ stanoví způsoby výkonu rozhodnutí, o nichž pojednává další oddíl této kapitoly. Závěrem lze shrnout, že podání žaloby věřitelem by měla předcházet důkladná právní analýza jeho nároku, zejména s ohledem na osobu dlužníka, neboť v případě, že druhý manžel označený ve sporu rovněž jako žalovaný, nebude ve věci pasivně legitimován a žaloba z tohoto důvodu bude proti němu zamítnuta, bude věřitel zavázán k úhradě nákladů řízení, jež procesně úspěšnému účastníkovi vzniknou.
5.5.
Právní úprava procesního postupu věřitele domáhajícího se úhrady
své pohledávky ze SJM v řízení o výkon rozhodnutí dle OSŘ Soudní výkon rozhodnutí neboli soudní exekuce, jež je upravena v části šesté OSŘ dělící se na osm hlav (§ 251 - § 351a), se zahajuje na návrh oprávněného (§ 261 odst. 1 OSŘ). K návrhu na výkon rozhodnutí je třeba připojit stejnopis rozhodnutí, opatřený potvrzením o jeho vykonatelnosti (§ 261 odst. 2 OSŘ), a to jako důkaz k prokázání oprávněnosti návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí. Dle § 257 OSŘ lze nařídit a provést výkon rozhodnutí jen způsoby uvedenými v OSŘ. U návrhu na výkon rozhodnutí ukládajícího zaplacení peněžité částky musí navrhovatel podle § 261 odst. 1 OSŘ uvést, jakým způsobem má být výkon rozhodnutí proveden, přičemž výkon rozhodnutí ukládajícího zaplacení peněžité částky lze dle § 258 odst. 1 OSŘ provést: srážkami ze mzdy, přikázáním pohledávky, příkazem k výplatě z účtu peněžního ústavu, prodejem movitých věcí a nemovitostí, prodejem podniku a zřízením soudcovského zástavního práva k nemovitostem. Výkon rozhodnutí ukládajícího jinou povinnost než zaplacení peněžité částky se řídí dle § 258 odst. 2 OSŘ povahou uložené povinnosti. Lze jej
38
provést vyklizením, odebráním věci, rozdělením společné věci, provedením prací a výkonů. Výkon rozhodnutí prodejem zástavy lze dle § 258 odst. 3 OSŘ provést prodejem zastavených movitých a nemovitých věcí, věcí hromadných, souborů věcí a bytů nebo nebytových prostor ve vlastnictví podle zvláštního zákona, přikázáním zastavené peněžité pohledávky a postižením zastaveným jiných majetkových práv. Stěžejním ustanovením týkajícím se výkonu rozhodnutí z pohledu nepodnikajícího manžela, kterému nebyla v exekučním titulu stanovena povinnost k plnění, tedy jež není povinným dle vykonatelného rozhodnutí, tj. není věcně pasivně legitimován v řízení o výkon rozhodnutí, je § 255 OSŘ. Dle odst. 1 tohoto ustanovení jsou účastníky řízení při výkonu rozhodnutí oprávněný a povinný. I když zákon zavazuje manžely k solidárnímu plnění závazků, nelze na podkladě exekučního titulu, jenž jako povinného označuje jen jednoho z nich, nařídit a provést výkon proti druhému manželu.84 Dle § 255 odst. 2 OSŘ platí, že jsou-li nařízeným výkonem rozhodnutí postiženy majetkové hodnoty nebo práva patřící do SJM, je účastníkem řízení, pokud jde o tyto majetkové hodnoty, i manžel povinného, což přichází v úvahu jen u některých způsobů výkonu, a to u exekuce prodejem movitých věcí, u exekuce prodejem nemovitosti, u exekuce prodejem podniku a u exekuce zřízením soudcovského zástavního práva k nemovitostem, a to i pokud se tyto exekuce týkají spoluvlastnických podílů na těchto věcech patřících do SJM. V rozhodnutí ze dne 9. července 1997, sp. zn. 2 Cdon 1446/96, Nejvyšší soud vysvětlil, „že manžel povinného se stává účastníkem řízení o výkon rozhodnutí, je-li nesporné, nebo alespoň možné, že věci, postihované nařízeným výkonem rozhodnutí, patří do bezpodílového vlastnictví povinného a jeho manžela,”85 přičemž toto rozhodnutí je použitelné i v případě institutu SJM, o čemž svědčí rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2007, sp. zn. 20 Cdo 1425/2006, ve kterém bylo na výše uvedené rozhodnutí odkázáno a dále uvedeno, že manželovo účastenství vzniká dnem, kdy soud výkon rozhodnutí nařídil. Účastníkem řízení se manžel povinného stává nejen tehdy, postihuje-li výkon rozhodnutí věci nebo práva patřící do jeho společného jmění s povinným, ale již za situace, kdy tuto skutečnost oprávněný, povinný nebo manžel povinného toliko tvrdí. Manžel povinného je však účastníkem jen té části řízení, v níž jde o tyto věci a práva.86 Dle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. července 1997, sp. zn. 2 Cdon 1446/96, „manžel povinného se stává účatníkem řízení jen pokud soud 84
Viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2003, sp. zn. 20 Cdo 2304/2002. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. července 1997, sp. zn. 2 Cdon 1446/96. 86 BUREŠ, J., DRÁPAL, L., MAZANEC, M. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. Praha: C.H. Beck, 2001, s. 2105. 85
39
návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí vyhověl, tedy jeho účastenství nastává dnem, kdy soud výkon rozhodnutí svým usnesením nařídil.“87 Proti rozhodnutí o nařízení výkonu rozhodnutí postihujícím majetek v SJM může manžel povinného podat odvolání, přičemž např. dle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2005, sp. zn. 20 Cdo 2320/2004, „může manžel povinného v odvolání proti výše uvedenému rozhodnutí namítat jen takové okolnosti, které přísluší namítat povinnému.”88 Nepodnikající manžel, vůči němuž nesměřuje exekuční titul, tedy manžel, proti němuž nesměřuje návrh na výkon rozhodnutí, se nemůže stát na základě výše uvedeného § 255 odst. 2 OSŘ účastníkem řízení v případě exekuce srážkami ze mzdy, v případě exekuce přikázáním pohledávky a v případě exekuce příkazem k výplatě z účtu peněžního ústavu. K účastenství manžela povinného v řízení o výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy uvedl Nejvyšší soud např. v rozhodnutí ze dne 29. června 2005, sp. zn. 20 Cdo 1642/2004, „že nárok na mzdu (důchod) sám o sobě do SJM nenáleží. Do SJM náleží jen vyplacená a převzatá mzda, proto pro peněžitou pohledávku vůči povinnému nelze nařídit a tedy ani provést výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy jeho manžela, není-li tento sám povinným.”89 Shodně s odkazem na výše uvedené rozhodnutí Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. ledna 2006, sp. zn. 20 Cdo 1423/2005, konstatoval, že „účastentství manžela povinného v řízení o výkon rozhodnutí ukládajícího zaplacení peněžité částky způsobem předznamenaným v § 276 a násl. OSŘ (srážkami ze mzdy) je pojmově vyloučeno”90 a dále např. v rozhodnutí ze dne 18. dubna 2006, sp. zn. 20 Cdo 2892/2005, Nejvyšší soud uvedl, že „do SJM náleží jen vyplacená a převzatá mzda; způsob exekuce srážkami ze mzdy ovšem vylučuje, aby k takovému vyplacení a převzetí mzdy zaměstnanci došlo.”91 Výše uvedený závěr dovodila nejen současná judikatura, ale i starší judikatura z doby, kdy namísto současného SJM existoval podstatně užší institut BSM, a to např. v rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 29. září 1965, sp. zn. 8 Co 558/65, uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR č. 1, ročník 1966 pod poř. č. 8. K účastenství manžela povinného v řízení o výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky např. z nároku na rodičovský příspěvek se vyslovil Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 29. března 2007, sp. zn. 20 Cdo 779/2006, ve kterém uvedl, že „nárok na rodičovský příspěvek sám o sobě do SJM nepatří, je to výlučný nárok rodiče, který po celý kalendářní 87
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. července 1997, sp. zn. 2 Cdon 1446/96. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2005, sp. zn. 20 Cdo 2320/2004. 89 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2005, sp. zn. 20 Cdo 1642/2004. 90 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2006, sp. zn. 20 Cdo 1423/2005. 91 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2006, sp. zn. 20 Cdo 2892/2005. 88
40
měsíc a celodenně pečuje alespoň o jedno dítě stanoveného věku (viz § 30 zák. č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře); pohledávka z tohoto nároku nespadá do majetku patřícího do SJM ve smyslu § 262a OSŘ a nelze ji tudíž postihnout exekucí vedenou proti manželu rodiče, jemuž rodičovský příspěvek náleží.”92 K účastenství manžela povinného v řízení o výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu se vyslovil Nejvyšší soud v několika rozhodnutích, např. v rozhodnutí ze dne 14.dubna 2000, sp. zn. 21 Cdo 1774/99, v rozhodnutí ze dne 14. března 2002, sp. zn. 20 Cdo 681/2001, v rozhodnutí ze dne 18. dubna 2006, sp. zn. 20 Cdo 2892/2005, z nichž plyne, že „pro pohledávku vůči povinnému nelze provést exekuci přikázáním pohledávky z účtu jeho manžela. Vzhledem k tomu, že tento způsob exekuce se týká pohledávky, kterou má majitel účtu na základě smlouvy o účtu vůči peněžnímu ústavu, je zcela nerozhodné, čí byly peněžní prostředky, které byly na účet uloženy; podstatná je pouze skutečnost, kdo je majitelem účtu, neboť jedině on má pohledávku z účtu u peněžního ústavu, kterou lze exekucí postihnout. Pohledávka z účtu, jehož majitelem je jeden z manželů, přitom není součástí SJM; do něj mohou patřit jen prostředky z účtu již vybrané.”93 S § 255 odst. 2 OSŘ pak úzce souvisí § 262a OSŘ, který stanoví, že výkon rozhodnutí na majetek patřící do SJM lze nařídit také tehdy, jde-li o vydobytí závazku, který vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů, tedy ze SJM tak mohou být uspokojeny všechny závazky uvedené v kapitole 5. oddíle 3 pod písmeny a) až d). Za majetek patřící do SJM povinného a jeho manžela se pro účely nařízení výkonu rozhodnutí považuje také majetek, který netvoří součást SJM jen proto, že byl smlouvou zúžen zákonem stanovený rozsah SJM nebo že byl smlouvou vyhrazen vznik SJM ke dni zániku manželství. A protože, jak uvedl Nejvyšší soud ve výše citovaném rozhodnutí ze dne 29. března 2007, sp. zn. 20 Cdo 779/2006, nárok (v daném případě na rodičovský příspěvek) sám o sobě do SJM nepatří,94 nelze nárok na mzdu manžela povinného, nárok na rodičovský příspěvek manžela povinného či nárok na výplatu peněžních prostředků z účtu manžela povinného postihnout výkonem rozhodnutí, jež se vede proti jeho manželovi, jak je uvedeno v předchozím odstavci. Vznik pohledávky za trvání manželství, tj. splnění podmínky nezbytné pro použití majetku tvořícího SJM, se při nařízení výkonu rozhodnutí neprokazuje; soud vychází
92
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2007, sp. zn. 20 Cdo 779/2006. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2006, sp. zn. 20 Cdo 2892/2005. 94 Srov. BUREŠ, J., DRÁPAL, L., MAZANEC, M. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. Praha: C.H. Beck, 2001, s. 1145. 93
41
z návrhu či z jiných tvrzení oprávněného, popř. z toho, co jinak vyšlo najevo.95 Touto otázkou se nezabývá soud ani k odvolání manžela povinného proti usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí postihujícím majetek ve SJM, neboť pro rozhodnutí o jeho odvolání jsou rozhodné jen takové okolnosti, které přísluší namítat povinnému.”96 Důvodem je nepochybně samotný smysl výkonu rozhodnutí, kterým je „efektivní“ vymožení povinnosti, s čímž souvisí znění § 253 odst. 1 OSŘ, dle něhož výkon rozhodnutí soud nařídí zpravidla bez slyšení povinného, přičemž případným slyšením povinného nesmí být zmařen účel výkonu rozhodnutí. Ze stejného důvodu se soud při nařízení výkonu rozhodnutí nezabývá tím, zda tento majetek, jež má být postižen výkonem rozhodnutí, nemůže být použit k vymožení závazku povinného podnikajícího manžela. Dále je nutno se pozastavit ještě u druhého odstavce § 262a OSŘ, dle něhož se při výkonu rozhodnutí nepřihlíží ke smlouvě, kterou byl zúžen zákonem stanovený rozsah SJM o majetek, který patřil do SJM v době vzniku vymáhané pohledávky. Totéž platí, byl-li zákonem stanovený rozsah SJM smlouvou rozšířen o majetek povinného, který nepatřil do SJM v době vzniku vymáhané pohledávky, přičemž výše uvedené platí také tehdy, byl-li rozsah SJM zúžen na základě pravomocného rozhodnutí soudu vydaného podle § 148 odst. 1, 2 ObčZ.97 Z výše uvedeného se podává závěr, že aby bylo možno majetek patřící do SJM použít na úhradu závazku povinného - podnikajícího manžela, musí jít o závazek vzniklý za trvání manželství, přičemž § 262a odst. 1 OSŘ se použije i při nařízení výkonu rozhodnutí postihující majetek ze zaniklého SJM, pokud po zániku SJM nedošlo k jeho vypořádání dohodou, rozhodnutím soudu nebo na základě domněnky vypořádání podle § 150 odst. 4 OSŘ.98 Je nutno zdůraznit, že k uspokojení pohledávky, která vznikla věřiteli vůči jednomu z bývalých manželů až po rozvodu manželství, nelze použít majetek nacházející se ve SJM bývalých manželů bez zřetele k tomu, že taková pohledávka vznikla sice po rozvodu, ale ještě předtím, než bylo rozvodem zaniklé SJM vypořádáno.99 Otázkou zůstává, jaký postup má zvolit věřitel v případě, že jeho pohledávka vůči jednomu z manželů, míněno podnikajícímu manželovi, vznikla za trvání manželství, ale zaniklé SJM bylo vypořádáno dohodou účastníků či rozhodnutím soudu tak, že manžel 95
Viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2003, sp. zn. 20 Cdo 1054/2002 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2008, sp. zn. 20 Cdo 3531/2006. 96 DRÁPAL, L., BUREŠ, J. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. Praha: C.H. Beck, 2009, s. 2193. 97 Tamtéž s. 2194. 98 DRÁPAL, L., BUREŠ, J. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. Praha: C.H. Beck, 2009, s. 2195. 99 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2009, sp. zn. 29 Cdo 1134/2007.
42
povinného dohodou získal či mu byl rozhodnutím soudu přikázán do výlučného vlastnictví majetek, jenž byl postižen výkonem rozhodnutí. Nutno rozlišovat situaci, kdy věřitel již v návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí uvádí a z předložených důkazů vyplývá, že majetek, např. nemovitost, byly v SJM a poté se jejich výlučným vlastníkem stal manžel povinného, a to na základě dohody o vypořádání SJM či na základě soudního rozhodnutí o vypořádání SJM. V takovém případě věřitel vymahatelné pohledávky, jež vznikla před uzavřením dohody o vypořádání SJM dlužníka a jeho manžela, má právo ji vymoci i z majetku patřícího (původně) do SJM a vypořádáného dohodou tak, že jeho výlučným vlastníkem se stává manžel dlužníka s tím, že v těchto případech je však v řízení o výkon rozhodnutí věcně pasivně legitimován manžel dlužníka, nikoliv povinný z exekučního titulu.100 Dovolací soud vycházel z § 150 odst. 2 občanského zákoníku ve znění účinném od 1.8.1998, dle něhož zásah do práv věřitelů má za následek bez dalšího neúčinnost dohody o vypořádání SJM; uvedené ustanovení bylo zařazeno do občanského zákoníku až s účinností od 1.8.1998 a na práva a povinnosti vzniklé z dohody o vypořádání BSM povinného a jeho manželky je nelze aplikovat (viz čl. VIII. bod 5. zákona č. 91/1998 Sb.). Jen pro úplnost nutno dodat, že i před účinností zákona č. 91/1998 Sb. se mohl věřitel vymahatelné pohledávky, jež vznikla před uzavřením dohody o vypořádání BSM dlužníka a jeho manžela, domoci této z majetku patřícího (původně) do BSM a vypořádaného dohodou tak, že jeho výlučným vlastníkem se stává manžel dlužníka, avšak poněkud zdlouhavějším postupem, neboť nejprve musel získat proti manželovi povinného v nalézacím řízení na základě odpůrčí žaloby dle § 42a občanského zákoníku ve znění účinném do 31.7.1998, rozhodnutí, kterým soud určil, že dohoda o vypořádání BSM je vůči němu neúčinná. Následně se pak věřitel mohl na základě exekučního titulu vydaného proti dlužníku domáhat nařízení výkonu rozhodnutí postižením toho, co odporovanou dohodou ušlo z jeho majetku, a to nikoliv vůči dlužníku, ale vůči druhému manželu, tj. vůči osobě, v jejíž prospěch byl odporovaný právní úkon učiněn. Dále pak je nutno rozlišovat situace, kdy dohoda o vypořádání SJM, na základě které se manžel povinného stal výlučným vlastníkem majetku, např. nemovitosti, byla uzavřena až po podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, případně po nařízení výkonu rozhodnutí, či rozhodnutí soudu o vypořádání SJM, na základě kterého se manžel povinného stal výlučným vlastníkem majetku, např. nemovitosti, nabylo právní moci po podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, případně po nařízení výkonu rozhodnutí. Věřiteli zůstává jeho právo 100
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2008, sp. zn. 20 Cdo 3531/2006.
43
domoci se své pohledávky vzniklé za trvání manželství z majetku patřícího původně do SJM a připadnuvšího do výlučného vlastnictví druhého manžela, nikoliv povinného, neboť může dle § 107a OSŘ navrhnout, aby do řízení nastoupil na místo dosavadního povinného ten, kdo se stal výlučným vlastníkem postiženého majetku na základě neúčinné dohody o vypořádání SJM, tj. manžel povinného,101 přičemž případná vylučovací žaloba manžela povinného opírající se o vlastnické právo žalobce k exekucí postižené věci, jež získal na základě, vůči žalovanému (oprávněnému), neúčinné dohody o vypořádání SJM, by musela být nutně soudem zamítnuta.
5.6.
Ochrana nepodnikajícího manžela v podobě žaloby na vyloučení věcí
z výkonu rozhodnutí prováděného soudem dle OSŘ S ohledem na výše uvedené by se při neexistenci ust. § 267 OSŘ jevilo postavení nepodnikajícího manžela při výkonu rozhodnutí vedeném proti podnikajícímu manželovi na majetek patřící do SJM téměř bezvýchodné, neboť nepodnikající manžel nemůže své námitky uplatnit v řízení, které nařízení výkonu rozhodnutí předchází, ani návrhem na zastavení již nařízeného výkonu rozhodnutí. „Obranu, že vymáhaná pohledávka nesmí být uspokojena z majetku, který se podle § 262a odst. 1 OSŘ považuje za součást (zaniklého a nevypořádaného) SJM, např. proto, že vznikla povinnému před uzavřením manželství nebo po jeho rozvodu, lze uplatnit toliko způsobem uvedeným v § 267 OSŘ, tj. excindační žalobou, tj. mimo řízení o výkon rozhodnutí.”102 Excindační žaloba se projedná ve sporném řízení podle části třetí OSŘ a k jejímu projednání je věcně příslušný okresní soud, přičemž místně příslušným je soud, u něhož je prováděn výkon rozhodnutí. Žalobu musí podat nepodnikající manžel proti oprávněnému v řízení o výkon rozhodnutí, neboť pouze ten je věcně pasivně legitimován v řízení o excindační žalobě. Byl-li nařízen výkon rozhodnutí prodejem nemovitosti (ust. § 336i OSŘ) nebo prodejem podniku (ust. § 338v OSŘ), představuje podání vylučovací žaloby překážku jeho provedení a soud je povinen odročit dražební jednání; v ostatních případech soud až do pravomocného rozhodnutí o žalobě odloží výkon rozhodnutí dle § 266 odst. 2 OSŘ. Podání vylučovací žaloby je však důvodem k odložení výkonu rozhodnutí jen tehdy, jestliže na jejím základě skutečně může být rozhodnuto o vyloučení dotčeného majetku z výkonu rozhodnutí, tedy nejedná-li se o žalobu zjevně neopodstatněnou (neopodstatněná žaloba je např. žaloba podána někým, kdo k jejímu podání není věcně legitimován nebo je-li v ní tvrzen 101 102
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2007, č.j. 20 Cdo 2085/2006. TRIPES, A. Exekuce v soudní praxi. 3. vydání. Praha: C.H. Beck, 2006, s. 65.
44
důvod, který nemůže vést k vyloučení majetku apod.). Excindační žaloba jakožto významný institut ochrany nepodnikajícího manžela při výkonu rozhodnutí vedeném na majetek patřící do SJM je upravena v § 267 OSŘ, jehož první odstavec stanoví, že právo k majetku, které nepřipouští výkon rozhodnutí, lze uplatnit vůči oprávněnému návrhem na vyloučení majetku z výkonu rozhodnutí v řízení podle části třetí OSŘ. Vylučovací žalobu lze uplatnit jak k věcem (movitým i nemovitým) nebo podniku, tak i k právům nebo jiným majetkovým hodnotám.103 „Právem nepřipouštějícím výkon rozhodnutí je právo, které jeho nositele opravňuje požadovat od každého, aby do něho neoprávněně nezasahoval, je to především vlastnické a toto právo má i oprávněný držitel věci nebo práva (§§ 129, 130) a nepravý dědic (§ 485).”104 Dle § 267 odst. 1 OSŘ může nepodnikající manžel, který není povinným, uplatnit své právo v případě, že výkon rozhodnutí bude veden na jeho výlučný majetek. V § 267 odst. 2 OSŘ je upravena excindační žaloba, pomocí které uplatňuje manžel povinného svá práva k majetku, jenž patří do SJM s povinným nebo jenž se pro účely výkonu rozhodnutí považoval za majetek patřící do SJM s povinným, jestliže nepřipouštějí, aby postižený „společný“ majetek byl použit k úhradě vymáhané pohledávky. Důvody pro vyloučení postiženého majetku jsou taxativně stanoveny a patří mezi ně tyto skutečnosti: 1) vymáhaná pohledávka vznikla za povinným před uzavřením manželství, 2) vymáhaná pohledávka sice vznikla za trvání manželství, ale jen povinnému při používání majetku, který podle smlouvy o zúžení zákonem stanoveného rozsahu SJM nebo podle smlouvy o vyhrazení vzniku SJM ke dni zániku manželství nepatřil do SJM, a to za předpokladu, že uvedené smlouvy byly uzavřeny a staly se účinné před vznikem vymáhané pohledávky, a že současně oprávněnému byl v době vzniku vymáhané pohledávky znám jejich obsah, a 3) vymáhaná pohledávka vznikla za trvání manželství jen povinnému při používání majetku, který náležel výhradně povinnému proto, že jej nabyl před manželstvím, dědictvím, darem, za majetek náležející do jeho výlučného majetku nebo podle předpisů o restituci majetku, které měl ve vlastnictví před uzavřením manželství nebo který mu byl vydán jako právnímu nástupci původního vlastníka, anebo že slouží podle své povahy jen jeho osobní potřebě. Shodně jako na skutečnosti uvedené shora v bodě 2) se bude analogicky pohlížet i na případy, kdy došlo k zúžení SJM až na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti soudním rozhodnutím, přičemž musí být opět současně splněna podmínka, že obsah tohoto rozhodnutí 103
BUREŠ, J., DRÁPAL, L., KRČMÁŘ, Z., MAZANEC, M. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. Díl II. Praha: C.H. Beck, 2003, s. 1242. 104 DRÁPAL, L., BUREŠ, J. a kol. Občanský soudní řád. Díl II. Komentář. Praha: C.H. Beck, 2009, s. 2220.
45
byl oprávněnému znám v době vzniku vymáhané pohledávky. V souvislosti s vylučovací žalobou je nutno opět poukázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2007, sp. zn. 20 Cdo 2085/2006, dle něhož „žalobu o vyloučení věci z výkonu rozhodnutí, opírající se o vlastnické právo žalobce k exekuci postižené věci, soud zamítne, jestliže žalobce vlastnictví získal na základě vůči žalovanému neúčinné dohody o vypořádání SJM. Věřitel vymahatelné pohledávky, jež vznikla před uzavřením dohody o vypořádání SJM dlužníka a jeho manžela, má právo ji vymoci i z majetku patřícího (původně) do SJM a vypořádaného dohodou tak, že jeho výlučným vlastníkem se stává manžel dlužníka; stručně řečeno, postavení (práva) věřitele se dohodou o vypořádání SJM dlužníka jeho manžela nemůže zhoršit,“105 což je podrobně rozebráno v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2008, sp. zn. 20 Cdo 3531/2006. „Dovolací soud opřel obě svá výše citovaná rozhodnutí o §150 odst. 2 ObčZ, kterým zákon č. 91/1998 Sb. v rámci institutu SJM poskytl věřitelům ochranu nad rámec § 42a ObčZ, a aby ust. § 150 odst. 2 nebylo obsolentní právní normou, je na místě takový výklad, podle něhož zásah do práv uvedených osob (věřitelů) má za následek bez dalšího (bez nutnosti domáhat se vyslovení právní neúčinnosti soudem dle § 42a ObčZ) neúčinnost dohody o vypořádání SJM. Tato neúčinnost – na rozdíl od odporovatelnosti - nastává přímo ze zákona a lze ji věřitelem uplatnit námitkou v jiném sporu.”106 V případě úspěchu nepodnikajícího manžela v řízení o vylučovací žalobě musí být výkon rozhodnutí podle § 268 odst. 1 písm. f) OSŘ zastaven. V této souvislosti je pro manžela povinného, tedy žalobce v řízení o vylučovací žalobě, podstatné také rozhodnutí soudu o náhradě nákladů řízení. V situaci, kdy bude procesně neúspěšný je logické, že bude zavázán k náhradě nákladů řízení vzniklých žalovanému, avšak bude-li procesně úspěšný, nemusí soud vždy procesně neúspěšného žalovaného, kterým je oprávněný ve výkonu rozhodnutí, zavázat k náhradě nákladů řízení dle § 142 odst. 1 OSŘ. Dle § 142 odst. 1 OSŘ bude mít totiž žalobce právo na náhradu nákladů řízení, pokud požádal stranu oprávněnou (věřitele), aby přikázala věc ze soupisu vyloučit, a svá tvrzení ohledně tohoto právo podepřel důkazy, s nimiž stranu oprávněnou v dostatečné lhůtě před podáním vylučovací žaloby seznámil, avšak ta jeho požadavek odmítla, přičemž soud mu pak na základě týchž důkazů v řízení o vylučovací žalobě vyhověl. V případě, že tak neučiní, nemusí soud žalobci, i když bude procesně úspěšný, přiznat právo na náhradu nákladů řízení, a to s odkazem na § 150
105 106
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2007, sp. zn. 20 Cdo 2085/2006. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2007, sp. zn. 20 Cdo 3531/2006.
46
OSŘ, dle něhož jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat, neboť věřitel vznik nákladů řízení úspěšné straně nezavinil. Shodně se k otázce náhrady nákladů řízení v řízení o excindační žalobě dle § 267 OSŘ vyjádřil Ústavní soud v nálezu ze dne 9. června 2009, sp. zn. III. ÚS 292/07, který vyšel z toho, že „obecně je nutné považovat za nespravedlivé, aby oprávněný (věřitel), který v předchozích řízeních osvědčil, že důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, a nyní žádá o výkon rozhodnutí, byl povinován k zaplacení náhrady nákladů řízení vůči osobě, která proti němu ve sporu o tzv. excindační žalobě byla úspěšná, když řízení o této žalobě není běžným sporem, nýbrž specifickým, dílčím řízením, které může být vyvoláno v důsledku postupu vykonavatele (soudního exekutora), jenž byl pověřen výkonem pravomocného rozhodnutí.”107 Z výše uvedeného vyplývá, že aby nepodnikající manžel, žalobce v řízení o vylučovací žalobě o vyloučení věcí z výkonu rozhodnutí prováděného soudem, měl právo na náhradu nákladů řízení proti procesně neúspěšnému žalovanému, přičemž pokud se nechal zastoupit advokátem, může náhrada nákladů řízení přesáhnout částku 10.000,- Kč, měl by být aktivní ještě před podáním vylučovací žaloby. Neučiní-li tak, budou náklady sporu při zastoupení advokátem v některých případech, zejména půjde-li o vyloučení věcí nepatrné hodnoty, které bude muset zaplatit svému právnímu zástupci, a na které by měl ve výši dle příslušných vyhlášek108 právo, převyšovat hodnotu majetku, jehož vyloučení excindační žalobou docílil a efektivita jeho postupu bude nulová. Přestože by k tomu nemělo docházet, může se stát, že majetek, jehož vyloučení se domáhá žalobce ve sporném řízení excindační žalobou, bude zpeněžen (soud se nedozví o podání žaloby, i když by o tomto měl být informován v případě podání návrhu na vyloučení věcí z výkonu rozhodnutí soudem projednávajícím tuto věc). Potom nepodnikajícímu manželovi vznikne právo domáhat se svých práv žalobou „z lepšího práva“ či domáhat se náhrady škody. Žalobou z lepšího práva se žalobce domáhá po žalovaném, kterým je zpravidla oprávněný ve výkonu rozhodnutí, zaplacení částky ve výši odpovídající přijatému plnění, jež mu ve výkonu rozhodnutí bylo vyplaceno neprávem, neboť žalobce měl lepší právo - právo nepřipouštějící výkon rozhodnutí. Dále pak v případě, že soud, který ač byl včas informován 107
Nález Ústavního soudu ze dne 9. června 2009, sp. zn. III. ÚS 292/07. Vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, a vyhláška č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). 108
47
o podání nikoliv zjevně bezdůvodné vylučovací žaloby, neodložil exekuci, se oprávněný může domáhat náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu způsobenou výkonem veřejné moci, neboť v daném případě jde o nesprávný úřední postup s tím, že pro úspěšnost své žaloby musí prokázat existenci příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody, která je dána jen, pokud nebýt nesprávného úředního postupu, nedošlo by k majetkové újmě poškozeného.109
5.7.
Právní úprava procesního postupu věřitele domáhajícího se úhrady
své pohledávky ze SJM v exekuci vedené dle exekučního řádu Exekuce dle exekučního řádu je výkon rozhodnutí nařizovaný soudem a prováděný soudním exekutorem dle EŘ. Tuto exekuci lze opět nařídit jen na návrh oprávněného, nesplníli povinný dobrovolně to, co mu ukládá exekuční titul. Exekuční řízení je zahájeno dnem, kdy návrh na nařízení exekuce došel exekutorovi. Exekutor však může začít provádět exekuci až tehdy, udělí-li mu exekuční soud pověření k jejímu provedení. Exekutor, kterému došel návrh oprávněného na nařízení exekuce, požádá exekuční soud nejpozději do 15 dnů ode dne doručení návrhu o pověření exekuce. Soud pak usnesením nařídí exekuci a jejím provedením pověří exekutora do 15 dnů, jestliže jsou splněny všechny zákonem stanovené předpoklady pro nařízení exekuce, jinak návrh zamítne. Usnesení exekutor doručí oprávněnému, povinnému a Komoře, přičemž po jeho doručení nesmí povinný nakládat se svým majetkem včetně nemovitostí a majetku patřícího do SJM, vyjma běžné obchodní a provozní činnosti, uspokojování základních životních potřeb svých a osob, ke kterým má vyživovací povinnost, a udržování a správy majetku. Právní úkon, kterým povinný porušil tuto povinnost, je neplatný. Právní úkon se však považuje za platný, pokud se neplatnosti právního úkonu nedovolá exekutor, oprávněný nebo přihlášený věřitel, aby zajistili uspokojení vymáhané pohledávky. Náležitosti návrhu na zahájení exekuce jsou uvedeny v § 38 EŘ, dle něhož v návrhu na nařízení exekuce musí být označen exekutor, který má být pověřen provedením exekuce, s uvedením jeho sídla. Z návrhu na nařízení exekuce musí být dále patrné, kdo ho činí, které věci se týká a co sleduje, a musí být podepsán a datován. Kromě toho musí návrh na nařízení exekuce obsahovat jméno, příjmení a bydliště účastníků nebo obchodní firmu nebo název, sídlo a identifikační číslo, přesné označení exekučního titulu, uvedení povinnosti, která má být exekucí vymožena, a údaj o tom, zda, popřípadě v jakém rozsahu povinný vymáhanou 109
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. června 2009, sp. zn. 25 Cdo 2573/2007.
48
povinnost splnil, popřípadě označení důkazů, kterých se oprávněný dovolává. K návrhu na nařízení exekuce je třeba připojit originál nebo úředně ověřenou kopii exekučního titulu opatřeného potvrzením o jeho vykonatelnosti nebo stejnopis notářského zápisu nebo exekutorského zápisu se svolením k vykonatelnosti, ledaže exekuční titul vydal exekuční soud. Účastníky exekučního řízení jsou shodně jako v řízení o výkon rozhodnutí dle OSŘ oprávněný a povinný.110 Je nutno si uvědomit, že aktivní a pasivní věcná legitimace účastníků exekučního řízení vyplývá z vykonávaného exekučního titulu a je prokazována tímto exekučním titulem. Aktivně legitimována je osoba, v jejíž prospěch svědčí právo z exekučního titulu, pasivně legitimována je osoba, které byla exekučním titulem uložena povinnost. EŘ v § 36 odst. 2 stanoví, že jsou-li exekučním příkazem postiženy věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty patřící do SJM, je účastníkem exekučního řízení, pokud jde o tyto věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty, i manžel povinného.111 Exekuční postižení majetku patřícího do SJM a majetku, který se pro účely nařízení exekuce považuje za součást SJM upravuje § 42 EŘ, který zní obdobně jako ust. § 262a OSŘ. Dle § 42 odst. 1 EŘ lze exekuci na majetek patřící do SJM provést také tehdy, jde-li o vymáhání závazku, který vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů. Za majetek patřící do SJM povinného a jeho manžela se pro účely nařízení exekuce považuje také majetek, který netvoří součást SJM jen proto, že byl smlouvou zúžen zákon stanovený rozsah SJM nebo že byl smlouvou vyhrazen vznik SJM ke dni zániku manželství. Dle § 42 odst. 2 EŘ při provádění exekuce se také nepřihlíží ke smlouvě, kterou byl zúžen zákonem stanovený rozsah SJM o majetek, který patřil do SJM v době vzniku vymáhané pohledávky. Totéž platí byl-li smlouvou rozšířen zákonem stanovený rozsah SJM o majetek povinného, který nepatřil do SJM v době vzniku vymáhané pohledávky. Procesní vymezení účastenství manžela povinného je spojeno pouze se skutečností, že je vydaným exekučním příkazem alespoň potencionálně postižen majetek v SJM. Manžel se tedy stává účastníkem exekučního řízení od okamžiku, kdy jsou postiženy majetkového hodnoty v SJM nebo některý účatník řízení tvrdí, že jsou takové majetkové hodnoty exekucí postiženy, ale nejdříve tehdy, kdy je ohledně takových majetkových hodnot vydán exekuční příkaz. Pro vznik účastenství manžela povinného v exekuci není rozhodné, zda mu takový
110 111
Viz § 36 odst. 1 EŘ. Srov. § 255 odst. 2 OSŘ.
49
exekuční příkaz či usnesení o nařízení exekuce bylo doručeno. Manžel povinného má od okamžiku vzniku jeho účastenství právo na doručení usnesení o nařízení exekuce a v odvolání proti němu může namítat jen ty okolnosti, které co do existence titulu a jeho poměru k návrhu příslušely povinnému (viz § 44 odst. 7 EŘ). Okolnosti, které mají vztah k určitému dotčenému majetku nebo k původu vymáhaného závazku, zakládají zpravidla důvod návrhu na zastavení exekuce (viz § 268 odst. 1 písm. f), h) , příp. odst. 4, § 267 odst. 1,2 OSŘ ).112 Skutečnosti, jež jsou rozhodné pro nařízení exekuce, jsou ty skutečnosti, které se vztahují k vykonatelnosti exekučního titulu, pravomoci orgánu, který je vydal, věcné legitimaci účastníků a prekluzi vymáhaného práva, vedle toho může být v odvolání namítán i nedostatek podmínek řízení. Shodně se k možnosti manžela povinného podat odvolání proti usnesení o nařízení exekuce vyslovil Nejvyšší soud ve stanovisku, sp. zn. Cpjn 200/2005, ve kterém uvedl, že “manžel povinného je osobou oprávněnou podat odvolání proti usnesení o nařízení exekuce, přichází-li v úvahu, že konkrétním exekučním příkazem může být postižen majetek v jeho SJM s povinným.”113 Exekutor poté, co mu bylo doručeno usnesení o nařízení exekuce, na rozdíl od soudního výkonu rozhodnutí, sám posoudí, jakým způsobem bude exekuce provedena a vydá exekuční příkaz ohledně majetku, který má být exekucí postižen,114 přičemž proti exekučními příkazu není přípustný opravný prostředek Exekučním příkazem se rozumí příkaz k provedení exekuce některým ze zákonných způsobů, jež jsou uvedeny v § 59 EŘ, dle něhož exekuci ukládající zaplacení peněžité částky (§ 59 odst. 1 EŘ) lze provést: a) srážkami ze mzdy a jiných příjmů, b) přikázáním pohledávky, c) prodejem movitých věci a nemovitostí, prodejem podniku a d) zřízením exekutorského zástavního práva na nemovitostech.115 V ust. § 59 odst. 1 EŘ zákonodárce do výčtu způsobů provedení exekuce, které lze použít při vymáhání peněžité částky, nezařadil příkaz k výplatě z účtu u peněžního ústavu (jako to učinil zákonodárce v OSŘ v § 258 odst. 1), který je upraven v § 65a EŘ. Příkaz k výplatě 112
KASÍKOVÁ, M.a kol. Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád). Komentář. 2. vydání. Praha: C.H. Beck, 2010, s. 116,117. 113 Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2006, sp. zn. Cpjn 200/2005. 114 Viz § 47 EŘ. 115 Při vymáhání zaplacení peněžité částky lze použít následující konkrétní způsoby provedení exekuce: a) 1. srážkami ze mzdy (§ 276 až 298 OSŘ, § 60 až 61 EŘ), a) 2. srážkami z jiných příjmů (§299 až 302 OSŘ, § 60 až 61 EŘ), b) 1. přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu (§ 303 až 311 OSŘ, §62, 65 EŘ), b) 2. přikázáním jiných peněžitých pohledávek (§ 312 až 319 OSŘ, § 62, 65 EŘ), b) 3. postižením jiných majetkových práv (§ 320 až 320a OSŘ, § 62 až 65 EŘ), b) 4. příkazem k výplatě z účtu u peněžního ústavu (§ 320b až 320h OSŘ, § 65a EŘ), c) 1. prodejem movitých věcí a spoluvlastnických podílů k nim (§ 321 až 322, § 323 až 334a a § 338 OSŘ, § 66 odst. 1 a 7, § 67 a 69 EŘ), c) 2. prodejem nemovitostí a spoluvlastnických podílů k nim (§ 321 a § 322 odst. 1, 3 a 4, § 335 až 337h a § 338 OSŘ, § 46 odst. 3 věta druhá, § 66 odst. 2 až 5, § 68 a 69 EŘ), d) 1. prodejem podniku, prodejem části podniku a prodejem podílu spolumajitele podniku (§ 338f až 338zo, § 338zp a 338zq OSŘ, § 70 až 71 EŘ), e) p § 69a EŘ).
50
z účtu byl jako další způsob výkonu rozhodnutí zaveden s účinností ode dne 14.5.2006 zákonem č. 133/2006 Sb., kterým se mění OSŘ a EŘ. „Protože na rozdíl od výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu zjišťuje číslo účtu povinného při exekuci sám exekutor a peněžní ústav je povinen ho exekutorovi sdělit (§ 33 odst. 4 EŘ) a protože s prvně jmenovaným způsobem exekuce je spojena i blokace peněžních prostředků na účtu a exekuční příkaz se hned doručuje peněžnímu ústavu, lze předpokládat, že bude více využíván ve výkonu rozhodnutí než v řízení exekučním.”116 Způsob exekuce ukládající jinou povinnost než zaplacení peněžité částky se řídí povahou uložené povinnosti a takovou exekuci lze provést a) vyklizením, b) odebráním věci, c) rozdělením společné věci a d) provedením prací a výkonů.117 Exekuci prodejem zástavy lze pro zajištěnou pohledávku provést prodejem zastavených movitých věcí a nemovitostí. U jednotlivých způsobů exekuce se, nestanoví-li EŘ jinak, použijí přiměřeně ustanovení OSŘ, což je zakotveno u exekuce srážkami ze mzdy v § 60 EŘ, u exekuce přikázáním pohledávky v § 65 EŘ, u exekuce příkazem k výplatě z účtu u peněžního ústavu v § 65a EŘ, u exekuce prodejem movitých věcí a nemovitostí v § 69 EŘ, u exekuce zřízením exekutorského zástavního práva ne nemovitostech v § 69a EŘ, u exekuce prodejem podniku v § 71 EŘ, u exekuce ukládající jinou povinnost než zaplacení peněžité částky v § 73 EŘ. Vždy pochopitelně záleží na věřiteli, jakou formu výkonu rozhodnutí zvolí, zda soudní výkon rozhodnutí nebo exekuci prováděnou soudním exekutorem. Každý věřitel má zájem na co nejrychlejším uspokojení své pohledávky. V šiřším povědomí laické veřejnosti je, že soudní exekutor postupuje rychle a „razantně”. Tomuto názoru lze dát za pravdu v tom, že exekuce prováděná soudním exekutorem je zřejmě rychlejší, když soudy sice nařizují výkon rozhodnutí rychle, ale provádění trvá i řadu let, oproti tomu exekutor většinou provádí první úkon již za několik dnů či týdnů od podání návrhu.
116
KASÍKOVÁ, M.a kol. Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád). Komentář. 2. vydání. Praha: C.H. Beck, 2010, s. 276. 117 Při vymáhání práv na nepeněžité plnění lze použít následující způsoby provedení exekuce: a) 1. vyklizením bez náhrady (§ 340 až 342 OSŘ, § 73 EŘ), a) 2. vyklizením se zajištěním bytové náhrady nebo přístřeší (§ 343 až 344 OSŘ, § 43 a 73 EŘ), b) 1. odebráním věci (§ 345 až 347 OSŘ, § 73), c) 1. rozdělením společné věci (§ 348 až 349 OSŘ, § 73 EŘ), d) 1. provedením prací a výkonů k vymožení tzv. zastupitelného plnění (§ 350 OSŘ, § 72 odst. 1 a § 73 EŘ), d) 2. vymožení jiné povinnosti než tzv. zastupitelného plnění, tj. povinnosti k nezastupitelnému jednání, povinnosti něco strpět či povinnosti něčeho se zdržet (§ 351 OSŘ, §72 odst. 2 a § 73 EŘ).
51
5.8.
Ochrana nepodnikajícího manžela v podobě excindační žaloby
na vyloučení věcí z exekuce prováděné exekutorem dle exekučního řádu a v podobě návrhu na vyškrtnutí věci ze soupisu dle exekučního řádu Dne 1. listopadu 2009 nabyla účinnosti novela EŘ provedená zákonem č. 286/2009 Sb., kterým se mění exekuční řád a jiné zákony, jejímž cílem bylo kromě urychlení celého řízení odbřeměnění soudů, v souvislosti s čímž získali exekutoři nové kompetence, např. před novelou nemohli rozhodovat o odkladu exekuce, což mohl učinit pouze soud, a mimo jiné nově mohou exekutoři vyškrtnout ze soupisu věc patřící třetí osobě. Řízení o vylučovací žalobě dle § 267 OSŘ je totožné, i pokud jde o vyloučení věcí z výkonu rozhodnutí prováděného soudním exekutorem, tedy platí to, co bylo uvedeno v kapitole 5. oddíle 6. Zmíněná novela nově zavedla v § 68 EŘ oprávnění exekutora vyškrtnout věc ze soupisu na návrh, který může podat ten, jemuž svědčí právo k věci, které nepřipouští exekuci (dále jen navrhovatel). Návrh lze podat do 30 dnů ode dne, kdy se navrhovatel dozvěděl o soupisu věcí, a to u exekutora, který věc pojal do soupisu, který o návrhu na základě listin předložených navrhovatelem rozhodne do 15 dnů od jeho doručení, přičemž opožděný návrh odmítne. Exekutor vždy vyškrtne věc ze soupisu, souhlasí-li s tím oprávněný a také pokud během provádění exekuce vyjde najevo, že povinnému nepatří či patřit nemůže. Návrh na vyškrtnutí ze seznamu lze podat pouze u soupisů věcí provedených exekutorem po účinnosti novely EŘ, tj. po 1.11.2009, jak plyne z přechodných ustanovení novely EŘ. Dle § 68 odst. 4 EŘ žalobu o vyloučení věci podle § 267 OSŘ může navrhovatel podat u exekučního soudu do 30 dnů od doručení rozhodnutí exekutora, kterým nevyhověl, byť jen zčásti, jeho včas podanému návrhu na vyškrtnutí věci ze soupisu, o čemž musí být exekutorem poučen. Pro ochranu třetích osob, tedy nepodnikajícího manžela, je podstatné, že od podání návrhu na vyškrtnutí věcí ze soupisu do uplynutí 30 dnů od doručení rozhodnutí exekutora, kterým nevyhověl návrhu na vyškrtnutí věci ze soupisu, a po dobu řízení o vylučovací žalobě nemůže exekutor sepsané věci prodat. Jinak tomu bylo před výše uvedenou novelou, kdy v případě, že soud neodložil exekuci, mohl exekutor, i pokud byla podána vylučovací žaloba, věci, jejichž vyloučení se oprávněný žalobou domáhal, prodat.”118
118
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. června 2009, sp. zn. 25 Cdo 2573/2007.
52
5.9.
Problematické důsledky závazků manžela z jeho podnikatelské
činnosti na SJM v insolvenčním řízení Dalším způsobem, kterým se věřitel může domoci uspokojení své peněžité pohledávky vůči dlužníku (podnikajicímu manželovi) je insolvenční řízení. V souladu s tématem této práce je nutné zodpovědět otázku, zda má nepodnikající manžel možnost ochrany majetku patřícího do SJM v insolvenčním řízení zahájeném proti podnikajícímu manželovi. V případě neplnění peněžitých závazků podnikajícím manželem a dále při splnění zákonem stanovených podmínek lze na návrh (věřitelský či dlužnický) proti tomuto manželovi zahájit insolvenční řízení, cílem kterého je nejvyšší poměrné uspokojení věřitelů. Následně, po zahájení insolvenčního řízení, insolvenční soud rozhodne o úpadku dlužníka a dále o způsobu řešení úpadku, přičemž InsZ jako způsoby řešení úpadku upravuje konkurz, oddlužení, reorganizaci a zvláštní způsoby řešení úpadku (např. pro finanční instituce).119 Jednotlivé výše uvedené způsoby řešení úpadku lze aplikovat pouze na určité subjekty,120 když pro podnikatele – fyzickou osobu připadá v úvahu pouze konkurz a reorganizace, přičemž každý z nich má na SJM jiné dopady. Nejzávažnější důsledky pro manžela dlužníka nastávají v případě řešení dlužníkova úpadku konkurzem. O konkrétním způsobu řešení dlužníkova úpadku rozhoduje insolvenční soud.121 Do jisté míry však může být toto rozhodování soudu ovlivněno aktivitou dlužníka, který je oprávněn určitý způsob řešení úpadku insolvenčnímu soudu navrhnout a v případě, že o poctivosti svého záměru přesvědčí věřitele, mohou tito na schůzi věřitelů daný způsob řešení dlužníkova úpadku odhlasovat ve formě usnesení, přičemž následně insolvenční soud o způsobu řešení úpadku rozhodne v souladu s tímto usnesením schůze věřitelů.122 Kromě poctivosti dlužníkova záměru je nutné splnit i veškeré další podmínky stanovené InsZ pro daný konkrétní způsob řešení dlužníkova úpadku. Konkurz je likvidační forma řešení dlužníkova úpadku, což znamená, že veškerý majetek, který náleží do majetkové podstaty, se zpeněžuje a z výtěžku zpeněžení se poměrně uspokojí přihlášení věřitelé. Pro nedlužného manžela je zásadní otázkou, co ze společného majetku připadne do majetkové podstaty, případně, zda-li z vypořádání SJM v rámci insolvenčního řízení nevznikne nedlužnému manželu pohledávka za majetkovou podstatou. 119
Viz § 4 odst. 1 InsZ. DVOŘÁK, J., SPÁČIL, J. Společné jmění manželů v teorii a judikatuře. 2., rozšířené vydání. Praha: ASPI, 2007, s. 242. 121 Viz § 2 písm. b) InsZ. 122 Viz § 150 a § 152 InsZ. 120
53
Prohlášením konkurzu zaniká společné jmění dlužníka a jeho manžela a toto zaniklé SJM se v insolvenčním řízení vypořádá123 dohodou nebo v soudním řízení, přičemž část SJM, kterou dlužník použil se souhlasem manžela k podnikání, spadá při vypořádání SJM vždy do majetkové podstaty.124 Tato ustanovení zákona se mohou na první pohled jevit nepodnikajícímu manželovi, očekávajícímu vypořádací podíl, jako neutrální, obvzlášť za situace, kdy svému podnikajícímu manželovi neudělil souhlas s použitím majetku v SJM k podnikání a s vědomím, že má pro svou obranu možnost ve formě vylučovací žaloby podle § 225 InsZ.125 Je třeba si však uvědomit, že vypořádání SJM rozdělením na část připadající do majetkové podstaty a na část připadající nedlužnému manželovi připadá v úvahu pouze tehdy, jestliže hodnota majetku v SJM je vyšší než závazky dlužníka126 a že konkurz, jako způsob řešení dlužníkova úpadku, přichází většinou na řadu až tehdy, není-li věřitel schopen dosáhnout uspokojení své pohledávky jinak127 a současně není-li možné v rámci insolvenčního řízení úpadek dlužníka řešit jiným (nikoliv likvidačním) způsobem. Pokud tedy dojde k prohlášení konkurzu na majetek podnikajícího manžela, nelze již prakticky očekávat, že by hodnota majetku, který náleží do SJM byla vyšší než závazky dlužného manžela. Jestliže se tato bilance potvrdí, nastává nejzávažnější důsledek pro nedlužného manžela, neboť podle § 274 InsZ předlužené SJM vypořádat nelze a celý majetek náležející do SJM se zahrne do majetkové podstaty. Část první věty § 274 InsZ, která zní: „nelze-li provést vypořádání SJM”, neznamená, že již neproběhne řízení o vypořádání SJM nebo že insolvneční správce již neuzavírá dohodu o vypořádání SJM, ale znamená, že SJM nelze rozdělit na část připadající do majetkové podstaty a na část připadající nedlužnému manželovi. Insolvenční správce tedy bud’to na základě insolvenčním soudem schválené dohody o vypořádání SJM nebo na základě pravomocného rozhodnutí soudu v řízení o vypořádání SJM zahrne celý majetek náležející do SJM do majetkové podstaty.128 Podle J. Dvořáka a J. Spáčila však z § 274 InsZ není jasné a teprve soudní praxe ukáže, jaká jsou v tomto případě práva nedlužného manžela, jestli má tento právo na vypořádací podíl, přičemž se dle nich nabízí tři varianty možného řešení: 123
Viz § 268 InsZ. Viz § 270 až 273 InsZ. 125 Osoby, které tvrdí, že označený majetek neměl být do soupisu zahrnut proto, že to vylučuje jejich právo k majetku nebo že tu je jiný důvod, pro který neměl být zahrnut do soupisu, se mohou žalobou podanou u indolvenčního soudu domáhat rozhodnutí, že se tento majetek vylučuje z majetkové podstaty (§ 225 InsZ). 126 ZELENKA, J., MARŠÍKOVÁ, J. Zákon o konkursu a vyrovnání. Komentář. 2. vydání. Praha: Linde, 2002, s. 355. 127 Např. výkonem rozhodnutí podle OSŘ, nebo exekucí podle EŘ. 128 KOZÁK, J., BUDÍN, P., DADAM, A., PACHL, L. Insolvenční zákon a předpisy související. Nařízení rady (ES) o úpadkovém řízení. Komentář. Praha: ASPI, 2008, s. 355. 124
54
„1) Věřitele uspokojit ze zpeněžení celého majetku v SJM a druhému manželovi přiznat pohledávku za úpadcem ve výši jedné poloviny hodnoty SJM, tato pohledávka se v insolvenčním řízení považuje za přihlášenou a uspokojuje se poměrně v rozvrhu společně s ostatními přihlášenými pohledávkami věřitelů. 2) Věřitele uspokojit ze zpeněžení celého majetku v SJM a druhému manželovi nepřiznat ničeho (nevypořádává se a celý majetek v SJM náleží do majetkové podstaty, proto zde není žádný nárok nedlužného manžela na vypořádací podíl). 3) Druhý manžel může podat excindační žalobu a domáhat se vyloučení toho, co by představovalo jeho vypořádací podíl; nepodá-li bude žalobu, bude postižen celý majetek v SJM dle 1), 2).“129 Přikláním se k názoru, že v případě předluženého SJM se věřitelé v konkurzu uspokojí ze zpeněžení celého majetku v SJM a druhému manželovi nemůže soud z tohoto majetku přiznat ničeho (kromě prakticky nedobytné pohledávky manžela úpadce za úpadcem na vyrovnání podílů, která se v konkurzu neuspokojuje, a to ani poměrně). Výše uvedený názor nevychází pouze ze znění § 274 a § 275 InsZ, ale je podpořen např. názorem J. Zelenky a J. Maršíkové formulovaném, byť v komentáři k § 26a odst. 3 ZKV, avšak částečně použitelném také pro výklad § 274 InsZ, kde uvádí, že situace, kdy při vypořádání společného jmění úpadce a jeho manžela vznikne manželu úpadce pohledávka, kterou podle § 26a odst. 3 ZKV není třeba přihlašovat v konkurzu, je zcela hypotetická, a to s ohledem na skutečnost, že předmětem vypořádání SJM jsou nejen aktiva, ale i pasiva,130 a dále také názorem Nejvyššího soudu,131 který v rozsudku ze dne 31. října 2007, sp. zn. 22 Cdo 1725/2006 konstatoval, že v konkurzu se majetek v SJM nerozdělí mezi manžely, ale bude přikázán jednomu z manželů, a to logicky úpadci, přičemž tuto výjímečnost řešení za situace předluženého SJM Nejvyšší soud odůvodnil principem ochrany věřitelů. Řešení otázky závazků předluženého SJM v konkurzu Nejvyšší soud naznačil v tomtéž rozsudku, když doporučuje, aby pasiva SJM byla mezi manžele rozdělena rovným dílem, což znamená, že úpadci by mělo být uloženo, aby svému manželovi na vyrovnání podílů vyplatil odpovídající podíl. V případě postupu podle § 274 InsZ se však nejedná o pohledávku manžela dlužníka podle § 275 InsZ, tedy pohledávku vzniklou po prohlášení konkurzu vypořádáním SJM, která se považuje za přihlášenou pohledávku a která se uspokojuje stejně 129
DVOŘÁK, J., SPÁČIL, J. Společné jmění manželů v teorii a judikatuře. 2., rozšířené vydání. Praha: ASPI, 2007, s. 244. 130 ZELENKA, J., MARŠÍKOVÁ, J. Zákon o konkursu a vyrovnání. Komentář. 2. vydání. Praha: Linde, 2002, s. 674. 131 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2007, sp. zn. 22 Cdo 1725/2006.
55
jako ostatní přihlášené pohledávky. Manžel dlužníka při předluženém SJM v inslovenčním řízení z majetkové podstaty uspokojován nebude, a to s ohledem na znění § 274 a 275 InsZ, neboť nelze–li provést vypořádání SJM proto, že závazky dlužníka, které z něj mohou být uspokojeny, jsou vyšší než majetek, který náleží do SJM, zahrne se celý majetek SJM do majetkové podstaty (§ 274 InsZ), z čehož lze dovodit, že postupem podle § 274 InsZ se SJM nevypořádává. Podmínkou pro aplikaci § 275 InsZ je, aby pohledávka manžela dlužníka vznikla po prohlášení konkurzu, avšak „vypořádáním” SJM, což při postupu podle § 274 InsZ splněno není. V naprosté většině případů se tak bude jednat o nedobytnou pohledávku manžela dlužníka, což připustil také Nejvyšší soud, když uvedl, že „není tak v budoucnu vyloučeno, aby se manželovi úpadce někdy později od úpadce (aniž by začala běžet promlčecí lhůta – viz § 114 ObčZ) dostalo přisouzené hodnoty – poloviny hodnoty společných aktiv.”132 Jinými slovy v konkurzu (podle ZKV) se při vypořádání předluženého SJM manželu úpadce nedostalo, kromě nedobytné pohledávky za manželem - úpadcem, ničeho, což shodně a logicky převzala také úprava InsZ v § 274 a § 275 InsZ. Jak již bylo uvedeno výše, jsou-li splněny předpoklady pro aplikaci § 274 InsZ, lze v případě předluženého SJM do majetkové podstaty zahrnout veškerý majetek SJM až na základě insolvenčním soudem schválené dohody o vypořádání SJM nebo na základě pravomocného rozhodnutí soudu v řízení o vypořádání SJM.133 Relevantní obranou nedlužného manžela zde zůstávají námitky v rámci řízení o vypořádání SJM, ve kterém nedlužný manžel může případně namítat, že dané konkrétní věci či majetkové hodnoty do SJM nepatří a pokud by toto v řízení prokázal, uchránil by je. S ohledem na výše uvedené zastávám názor, že při formulaci § 274 InsZ zákonodárce nezamýšlel změnit právní teorií formulované a soudní praxí zažité zásady vypořádání SJM v konkurzu a s tím spojené negativní důsledky pro manžela úpadce, ale naopak na těchto konzistentně setrvat a úpravou v § 274 InsZ zakotvit judikaturou134 stanovená pravidla při vypořádání předluženého SJM. Pokud zvážíme souvislosti § 274 InsZ ve vztahu k §§ 660, 661 NObčZ, je možné konstatovat, že tato ustanovení, oproti stávající právní úpravě, dotváří jednak zřetelné hranice vyšší míry ochrany nedlužného manžela, ale také zřetelné hranice ochrany věřitelů
132
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2007, sp. zn. 22 Cdo 1725/2006. KOZÁK, J., BUDÍN, P., DADAM, A., PACHL, L. Insolvenční zákon a předpisy související. Nařízení rady (ES) o úpadkovém řízení. Komentář. Praha: ASPI, 2008, s. 355. 134 Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.10.2007, sp. zn. 22 Cdo 1725/2006. 133
56
v insolvenčním řízení.135 Pouze pro doplnění je vhodné uvést, že povolením reorganizace insolvenčním soudem společné jmění dlužníka a jeho manžela nezaniká a tudíž výše uvedené negativní důsledky na SJM v insolvenčním řízení pro manžela dlužníka nenastávají. Reorganizaci povoluje insolvenční soud za podmínek stanovených InsZ. Děje se tak po té, co věřitelé schválí reorganizační plán. InsZ stanoví, že reorganizace se může týkat výhradně dlužníkova podniku.136 Při značné míře zjednodušení lze reorganizaci označit jako realizaci reorganizačního plánu137 coby sofistikované dohody mezi dlužníkem a věřiteli, na jejíž zákonnost dohlíží insolvenční soud a předmětem které jsou zejména podmínky provozování dlužníkova podniku, opatření sledující jeho ozdravení, výše a časové okolnosti uspokojování jednotlivých věřitelů dlužníka, přičemž nezbytnou podmínkou pro povolení reorganizace je vyšší uspokojení věřitelů, než by se jim dostalo v konkurzu. Ve vztahu na společné jmění dlužníka a jeho manžela je nutné zmínit, že obligatorní součástí reorganizačního plánu je prohlášení dlužníkova manžela o tom, že souhlasí s použitím majetku v SJM, má-li být podle reorganizačního plánu tento majetek v SJM použit a dále, že při neplnění reorganizačního plánu insolvenční soud reorganizaci zruší a na majetek dlužníka prohlásí konkurz se všemi výše popsanými důsledky na SJM.
5.10. Změny v rozsahu a v době vzniku SJM, smluvní zúžení SJM, soudní zúžení SJM a ochrana nepodnikajícího (druhého) manžela v návaznosti na vědomost věřitelů o obsahu této dohody pro účely výkonu rozhodnutí ObčZ připouští změnu rozsahu SJM tak, že toto může být rozšířeno nebo zúženo. Ust. § 143a ObčZ umožňuje smluvní dispozici s rozsahem SJM, přičemž stanoví, že se tak může stát pouze smlouvou uzavřenou formou notářského zápisu. „Rozšířením SJM se omezuje vlastnictví manžela ve prospěch majetkového společenství.”138 Součástí SJM tak může být i majetek, který jinak zákon z něho vylučuje,139 což znamená, že součástí SJM se může stát majetek a závazky, které z něj jsou jinak vyloučeny. Zúžením SJM dochází k tomu, že majetek a závazky, jenž by jinak tvořily předmět SJM, se smlouvou uzavřenou manžely z něho vyjímají a jsou nadále ve vlastnictví (ve věřitelství) každého z manželů. Výše 135
Viz kapitola kapitola 6. Viz kapitola kapitola 3. oddíl 3. 137 Viz § 338 a násl. InsZ. 138 ŠVESTKA, J., SPÁČIL, J., ŠKÁROVÁ, M., HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník I. Komentář. Praha: C.H. Beck, 2008, s. 859. 139 Viz § 143 odst. 1 písm. a) ObčZ. 136
57
uvedeným způsobem mohou manželé změnit rozsah majetku a závazků nabytých či vzniklých v budoucnosti, ale i majetku a závazků, které již tvoří jejich SJM. Předmětem smluv o rozšíření či zúžení stanoveného rozsahu SJM mohou být i jednotlivé majetkové hodnoty a závazky.
Jestliže
je
předmětem
smlouvy
nemovitost,
která
náleží
do
SJM
nebo do výlučného majetku jednoho z nich, nabývá smlouva účinnosti vkladem do katastru nemovitostí. „Po zúžení rozsahu SJM je třeba vypořádat dle § 149 ObčZ tu část SJM, která byla z jeho zákonem vymezeného rozsahu vyňata a nebyla vypořádána přímo ve smlouvě o zúžení.”140 Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 26. dubna 2007, sp. zn. 22 Cdo 2903/2005, konstatoval, že „i když je v § 149 odst. 4 ObčZ odkaz na § 143a ObčZ a § 148 odst. 1 ObčZ, použije se obdobně i na případy uvedené v § 148 odst. 2 ObčZ, tj. na zúžení SJM soudem z důvodu, že jeden z manželů získal oprávnění k podnikatelské činnosti nebo se stal neomezeně ručícím společníkem obchodní společnosti.”141 Ust. § 143a ObčZ v odstavci 2 umožňuje, aby manželé smlouvou uzavřenou formou notářského zápisu vyhradili zcela nebo zčásti vznik SJM ke dni zániku manželství, pokud nejde o věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti, a dále umožňuje, aby muž a žena, kteří chtějí uzavřít manželství, smlouvou uzavřenou formou notářského zápisu upravili své budoucí majetkové vztahy v manželství obdobně jako to zákon připouští mezi manžely, tj. jak rozšířením nebo zúžením stanoveného rozsahu SJM, tak i plným nebo částečným vyhrazením SJM ke dni zániku manželství. Významný ve vztahu k případným věřitelům je odst. 4 § 143a ObčZ, dle něhož se manželé mohou vůči jiné osobě na smlouvu uzavřenou dle § 143a odst. 1 ObčZ odvolat jen tehdy, jestliže je jí obsah této smlouvy znám, což přichází v úvahu v nalézacím řízení i v řízení vykonávacím. Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. dubna 2005, sp. zn. 22 Cdo 1593/2004, „je jinou osobou osoba, jíž se obsah smlouvy o zúžení rozsahu SJM může v jejím právním postavení nějak dotknout, resp. může zkrátit její práva.”142 Nepodnikající manžel v rámci své obrany proti žalobě věřitele podané proti němu z důvodu pasivní solidarity za závazky tvořící SJM může předložit smlouvu o zúžení rozsahu SJM, dle níž závazky jednoho z manželů byly vyňaty ze SJM, a jeho obrana bude důvodná, pokud prokáže, že obsah této dohody byl věřiteli znám před vznikem závazku. Dále by se nepodnikající manžel mohl domáhat vylučovací žalobou dle § 267 odst. 2 písm. a) OSŘ 140
DVOŘÁK, J., SPÁČIL, J. Společné jmění manželů v teorii a judikatuře. 2., rozšířené vydání. Praha: ASPI, 2007, s. 166. 141 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2007, sp. zn. 22 Cdo 2903/2005, 142 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. dubna 2005, sp. zn. 22 Cdo 1593/2004.
58
vyloučení majetku patřícího do SJM, jež byl postižen nařízeným výkonem rozhodnutí, s odůvodněním, že vymáhaný závazek vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů při používání majetku, který podle smlouvy o zúžení zákonem stanoveného rozsahu SJM nebo podle smlouvy o vyhrazení vzniku SJM ke dni zániku manželství nepatřil do SJM, a oprávněnému byl v době vzniku vymáhané pohledávky znám její obsah. Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2006, sp. zn. 20 Cdo 612/2005, „podmínka, aby věřiteli jednoho z manželů byl znám obsah smlouvy o zúžení SJM podle § 143a odst. 4 ObčZ a podle § 267 odst. 2 písm.a) OSŘ není splněna pouze tím, že smlouva je veřejně přístupná ve sbírce listin katastru nemovitostí a každý má právo do ní nahlédnout a zjistit její obsah. Ust. § 143a odst. 1 a 4 ObčZ a § 267 odst. 2 písm. a) OSŘ vyžadují, aby třetí osobě byla známa nejen sama existence smlouvy, nýbrž i její „obsah”; tedy vyžadují skutečnou vědomost o obsahu smlouvy, nikoliv jen (právní a faktickou) možnost se s obsahem smlouvy seznámit při vynaložení obvyklé péče. Rozlišuje-li ObčZ situace, kdy je třeba, aby určitá osoba o určité skutečnosti „věděla” (např. § 33 odst. 3, § 33b odst. 5, § 558, § 562, § 616 odst. 3 ObčZ), od situací, kdy postačí, aby o nich „mohla vědět” (např. § 20 odst. 2, § 485 odst. 2 ObčZ), nelze tyto situace zaměňovat a dovozovat, že i v prvním případě postačí, že dotyčná osoba o určité skutečnosti mohla (při vynaložení obvyklé péče) vědět. Od toho, kdo s někým vstupuje do právního vztahu, ostatně nelze důvodně požadovat, aby před uzavřením smlouvy zjišťoval z katastru nemovitostí, zda nedošlo k uzavření smlouvy o zúžení SJM.”143,144 V rozhodnutí ze dne 12. dubna 2005, sp. zn. 22 Cdo 1593/2004, Nejvyšší soud uvedl, „že není tak podstatné, zda třetí osoba uvedená v § 143a odst. 4 ObčZ byla o smlouvě o zúžení SJM některým z manželů informována při vzniku právního vztahu, pro který mohlo či může být případné zúžení právně významné; rozhodná je jakákoliv její vědomost o zúžení rozsahu SJM, jež by mohla ovlivnit její právní poměry.”145 Z výše uvedených rozhodnutí tedy vyplývá, že aby mohl být nepodnikající manžel, uvažováno nikoliv povinný ve výkonu rozhodnutí, úspěšný s vylučovací žalobou podatnou
143
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2006, sp. zn. 20 Cdo 612/2005. V této věci Nejvyšší soud rozhodoval o dovolání proti rozsudku krajského soudu, který potvrdil rozsudek okresního soudu, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu na vyloučení nemovitostí z exekuce, když dospěl k závěru, že podmínka, aby věřiteli jednoho z manželů byl znám obsah smlouvy o zúžení SJM podle § 143a odst. 4 ObčZ a podle § 267 odst. 2 písm. a) OSŘ není splněna pouze tím, že smlouva je veřejně přístupná ve sbírce listin katastru nemovitostí a každý má právo do ní nahlédnout a zjistit její obsah, přičemž po věřiteli nelze požadovat, aby v době vzniku pohledávky „pátral” v katatru nemovitostí po takové smlouvě. se závěry okresního a krajského soudu dovolatelka nesouhlasila, neboť měla za to, že vložením smlouvy o zúžení SJM do katastru nemovitostí učinila vše, aby obsah této smlouvy byl dostupný každému budoucímu věřiteli jejího manžela. 145 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. dubna 2005, sp. zn. 22 Cdo 1593/2004. 144
59
dle § 267 odst. 2 písm. a) OSŘ musí prokázat, že třetí osoba (věřitel) věděla o existenci smlouvy o zúžení SJM, přičemž není podstatné, jakým způsobem se o této skutečnosti dozvěděla. Z hlediska právní jistoty by bylo zřejmě nejvhodnější u závazků vzniklých z písemných smluv, uvědomit věřitele v písemné smlouvě o existenci a obsahu dohody o zúžení SJM, což usnadní důkazní situaci v řízení o vylučovací žalobě, neboť ztěží by pak mohla obstát obrana věřitele, že mu nebyl znám obsah smlouvy o zúžení SJM. Uvedené platí i pro podnikatele zapsané v obchodním rejstříku, kteří jsou povinni dle § 38i odst. 1 písm. k) ObchZ založit stejnopis notářského zápisu o smlouvě o změně rozsahu SJM do sbírky listin vedené obchodním rejstříkem, když závěry uvedené v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2006, sp. zn. 20 Cdo 612/2005, ohledně sbírky listin katastru nemovitostí lze vztáhnout i na sbírku listin vedenou obchodním rejstříkem, z čehož plyne, že podmínka, aby věřiteli jednoho z manželů byl znám obsah smlouvy o zúžení SJM podle § 143a odst. 4 ObčZ a podle § 267 odst. 2 písm. a) OSŘ není splněn pouze tím, že smlouva je veřejně přístupná ve sbírce listin vedené obchodním rejstříkem a každý má právo do ní nahlédnout a zjistit její obsah, i když k ochraně nepodnikajícího manžela před riziky plynoucími z podnikatelské činností druhého manžela samo o sobě uzavření smlouvy o zúžení SJM nestačí, neboť pro případnou ochranu je nutné splnění podmínky uvedené v § 143a odst. 4 ObčZ. Je to v podstatě jediná ochrana, kterou náš právní řád nepodnikajícímu manželovi poskytuje. V případě, že chybí vůle druhé strany ke smluvnímu zúžení zákonem stanoveného rozsahu SJM, může se druhý manžel domáhat zúžení společného jmění žalobou dle § 148 ObčZ. Dle odst. 1 tohoto ustanovení soud může zúžit SJM až na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti ze závažných důvodů, přičemž hlavním účelem tohoto ustanovení je ochrana práv manžela v případě jednání druhého manžela, které hrozí mít za následek zneužívání, jednostranné využívání nebo i zmenšování rozsahu společného jmění.146 S podnikáním souvisí druhý odst. 2 tohoto ustanovení, dle něhož na návrh některého z manželů soud zúží SJM až na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti v případě, že jeden z manželů získal oprávnění k podnikatelské činnosti nebo se stal neomezeně ručícím společníkem obchodní společnosti. Návrh na zúžení SJM dle §148 odst. 2 ObčZ může podat, jak podnikající manžel, který může být veden snahou ochránit druhého manžela (pro případ svého neúspěšného podnikání) nebo snahou ponechat finanční prostředky a majetek získaný
146
POKORNÝ, M., HOLUB, M., BIČOVSKÝ, J. Společné jmění manželů. Dotisk 2002. Praha: Linde Praha, 2000, s. 110.
60
podnikatelskou činností ve svém výlučném vlastnictví (v případě úspěšného podnikání), tak nepodnikající manžel, který tak bude činit z důvodu své ochrany před nepříznivými důsledky výkonu podnikatelské činnosti druhého manžela. Rozdíl v rozhodování soudu dle výše uvedených odstavců § 148 ObčZ je v tom, že dle odst. 1 soud může zúžit SJM až na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti, kdežto při rozhodování dle odst. 2 soud musí147 při splnění zákonných podmínek zúžit SJM až na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti, což nepochybně vychází z všeobecné rizikovosti výkonu podnikatelské činnosti fyzických a právnických osob. K zúžení SJM dojde právní moci soudního rozhodnutí a poté je nutno provést vypořádání té části SJM, jež byla ze zákonného rozsahu SJM vyjmuta, pakliže k tomu nedojde ve lhůtě do tří let, bude platit zákonná domněnka dle § 150 odst. 4 ObčZ. Ať už bylo SJM zúženo dle odst. 1 či 2 § 148 ObčZ, může být rozšířeno do předchozího rozsahu jen rozhodnutím soudu vydaným na návrh jednoho z manželů. Z pohledu ochrany nepodnikajícího manžela je nejdůležitější odpověd na otázku, jaké účinky má rozhodnutí soudu o zúžení SJM vůči třetím osobám. Jelikož zákon odpověď na tuto otázku nedává, nutno při jejím řešení vyjít z § 853 ObčZ umožňující analogické použití ustanovení ObčZ na občanskoprávní vztahy, které nejsou zvláště upraveny tímto, ani jiným zákonem. Na účinnost rozsudku o zúžení SJM je tak třeba aplikovat § 143a ObčZ a dospět k závěru, že na obsah takového rozsudku se manželé mohou vůči třetím osobám odvolat, jen když je jim obsah tohoto rozhodnutí znám.
147
Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. února 2008, sp. zn. 22 Cod 3515/2006, “ ustanovení § 148 odst. 2 ObčZ neumožňuje soudům postupovat jinak, než návrhu obecně formulovanému na zúžení společného jmění manželů až na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti (za předpokladu splnění v tomto ustanovení uvedených podmínek) plně vyhovět. Toto ustanovení oproti ustanovení § 148 odst. 1 ObčZ, žádný prostor pro úvahu soudu, zda ze závažných důvodů toto společné jmění zúží či návrh zamítne, neskýtá.”
61
6. Závěr a úvahy de lege ferenda Závěrem je možné stručně odpovědět na otázky položené v úvodu takto: Podnikání manžela je soustavná činnost prováděná samostatně jeho vlastním jménem, na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku, přičemž společníka obchodní společnosti za podnikatele považovat nelze. Zákon nedává manželu, jehož manžel hodlá podnikat, možnost zakázat mu tuto činnost. Může však v zájmu preventivní ochrany majetku uzavřít smlouvu o zúžení SJM či se domoci, při absenci vůle podnikajícího manžela k uzavření dohody, vydání soudního rozhodnutí o zúžení SJM až na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti s tím, že tato ochrana je dokonána, až když je věřitel seznámen s obsahem smlouvy či rozhodnutí. Jinak se jedná pouze o dohodu či rozhodnutí soudu bez účinků vůči třetím osobám (věřitelům). Odpovědnost za závazky patřící do SJM je dle § 145 odst. 3 ObčZ solidární s tou výhradou, že u smluvních závazků vzniklých jednomu z manželů tato solidarita nepřipadá v úvahu, neboť ani tato úprava nemůže být v rozporu s principy autonomie vůle smluvních stran a nemůže vnutit stranám jako další smluvní stranu nepodnikajícího manžela. V případě realizace práv věřitelů z právních vztahů vzniklých mezi nimi a podnikajícím manželem se může nepodnikající manžel v nalézacím řízení bránit tím, že závazek nepatří do SJM, přičemž i pokud bude v nalézacím řízení úspěšný s touto obranou, SJM nemusí být uchráněno před výkonem rozhodnutí s ohledem na znění § 262a OSŘ. Ve výkonu rozhodnutí podle OSŘ má nedlužný manžel k ochraně majetku v SJM k dispozici vylučovací žalobu (§ 267 OSŘ), při exekuci prováděné exekutorem podle EŘ může využít návrh na vyškrtnutí ze soupisu věcí sepsaného exekutorem (§ 68 EŘ) a vylučovací žalobu (§ 68 odst. 4 EŘ, § 267 OSŘ). V řízení insolvenčním pak manžel dlužníka k ochraně majetku v SJM může využít námitky v rámci řízení o vypořádání SJM nebo vylučovací žalobu (§ 255 InsZ), přičemž v případě předluženého SJM se manželu dlužníka z majetku v SJM nedostane ničeho (§ 274 InsZ). Jeho pohledávka (na dorovnání podílů na SJM) za manželem-dlužníkem nebude uspokojována v konkurzním řízení, a tuto může případně vymáhat po svém dlužném manželovi až po zrušení konkurzu. Aplikace § 275 InsZ připadá v úvahu pouze při konkurzním vypořádání nepředluženého SJM, když v tomto případě se pohledávka nedlužného manžela (na dorovnání podílů na SJM) považuje za přihlášenou a uspokojí se stejně jako ostatní přihlášené pohledávky (tedy poměrně). Je vhodné připomenout, že Poslanecké sněmovně již byl předložen vládní návrh nového občanského zákoníku (dále jen NObčZ), přičemž tento rozsáhlý předpis obsahuje také novou
62
úpravu manželského majetkového práva. NObčZ rozšiřuje možnosti snoubenců a manželů, aby si mohli své majetkové poměry uspořádat tak, jak to nejlépe vyhovuje jejich potřebám a nově počítá s veřejným seznamem, z něhož bude možno zjistit, zda a v čem si manželé dohodli odchylný režim od zákona. Stěžejní je § 661 NObčZ, dle něhož navrhne-li to některý z manželů, zapíše se smlouva o manželském majetkovém režimu do veřejného seznamu podle jiného právního předpisu, přičemž do seznamu se zapisuje vše, co mění zákonný majetkový režim manželů. S ochranou nepodnikajícího manžela úzce souvisí ochrana práv třetích osob. O co větší je ochrana nepodnikajícího manžela, o to menší je ochrana práv třetích osob. Pokud se v důvodové zprávě k vládnímu návrhu nového občanského zákoníku (dále jen DzNObčZ)148 uvádí, že „§ 661 nabízí nové řešení ochrany třetích osob,”149 tak v souvislosti s výše uvedeným je nutno doplnit, že dochází k oslabení jejich stávajících práv a posílení práv nepodnikajícího manžela,150 neboť ust. § 661 NObčZ sleduje více než ochranu třetích osob ochranu nepodnikajícího manžela, když v důvodové zprávě se uvádí, že „budou-li smlouva a vše, co zákonný majetkový režim mění zapsány do veřejného seznamu, budou změny ujednané manžely účinné vůči třetím osobám (a tedy se má předpokládat, že třetí osoba řádně pečuje o svá práva), v opačném případě nikoliv, ledaže by smlouva byla třetím osobám známa.”151 Jestliže bude platit výše uvedené, pak se jedná o výraznou změnu oproti současnému stavu, kdy na smlouvu o zúžení SJM se lze vůči třetím osobám odvolat pouze tehdy, byl-li jí její obsah znám, přičemž nestačí pouhá možnost seznámit se s obsahem smlouvy, ale musí zde být vědomost o obsahu smlouvy.152 Toto ustanovení NObčZ tedy zásadním způsobem chrání majetek nepodnikajícího manžela. Pokud např. manželé uzavřou smlouvu o manželském majetkovém režimu, jíž ze SJM vyjmou rodinný dům, coby nejhodnotnější část společného majetku, a jeho vlastníkem se stane nepodnikající manžel, a smlouvu zapíší do seznamu, bude tím ochrana nepodnikajícího manžela před negativními důsledky neúspěšného podnikání ze smluv uzavřených druhým manželem dovršena, neboť ve výkonu rozhodnutí se věřitel nemůže domoci uspokojení
148
Důvodová zpráva k vládnímu návrhu občanského zákoníku [on line]. obcanskyzakonik.justice.cz [cit. 25. února 2010]. Dostupné na . 149 Tamtéž. 150 Ledaže bychom ochranu třetích osob spatřovali v tom, že věřiteli po nahlédnutí do seznamu bude jasné, že případné uspokojení z majetku patřícího do SJM nebude úspěšné, neboť např. dům, coby nejhodnotnější věc ve SJM, byl smlouvou vyňat ze SJM a jeho vlastníkem je nepodnikající manžel. 151 Důvodová zpráva k vládnímu návrhu občanského zákoníku [on line]. obcanskyzakonik.justice.cz [cit. 25. února 2010]. Dostupné na . 152 Srov. kapitolu 5. oddíl 10.
63
prodejem této nemovitosti, a v případě prohlášení konkurzu na majetek dlužného (podnikajícího) manžela, nebude možné zahrnout tento majetek do majetkové podstaty, jelikož by se jednalo o výlučný majetek druhého manžela, nikoli povinného, což mohl věřitel zjistit z uvedeného seznamu, pečoval-li by řádně o svá práva. Nutno doplnit, že výše uvedený postup by byl možný pouze v případě, že by smlouva o manželském majetkovém režimu byla uzavřena a zapsána do seznamu ještě před vznikem závazku ze smlouvy. V případě, že by tato byla uzavřena a zapsána do seznamu následně po vzniku závazku, lze mít za to, že pokud by třetí osoba s takovou smlouvou nesouhlasila, nemůže mít vůči ní účinky, a to s ohledem na § 659 odst. 2 NObčZ, dle něhož „Smlouva o manželském majetkovém režimu se nesmí svým obsahem a účelem dotknout práv třetí osoby, ledaže by se smlouvou souhlasila; tato smlouva uzavřená bez souhlasu třetí osoby nemá vůči ní právní účinky.”153 Přestože dosud není jasné, kdo bude veřejný seznam vést, když toto upraví zvlášní zákon, bude tento obsahovat úplný přehled manželských majetkových společenství (a to nejen manželů - podnikatelů), která byla nějakým způsobem dotčena, počínaje smlouvami a konče soudními rozhodnutími a uplatní se zde zásada publicity.154 Tedy smluvní strany, pokud budou bdělé svých práv, by měly v zájmu své ochrany provést lustraci obchodního partnera v uvedeném seznamu, což ve svém důsledku bude znamenat ztížení obchodu z pohledu budoucího věřitele a zároveň ochranu rodiny coby základního článku společnosti a konečně nebude možno o manželství možno tvrdit, že v případě neúspěchu jednoho z manželů je druhý manžel v téměř bezvýchodné situaci, co se týče ochrany majetku nabytého za trvání manželství.155 V souvislosti s posuzováním otázky posilování práv nepodnikajícího manžela a práv třetích osob je možné konstatovat, že navrhovaná úprava § 660 a § 661 NObčZ je žádoucí, když vhodně a racionálně, byť na úkor práv třetích osob (věřitelů podnikajícího manžela), ve prospěch nedlužného manžela, upravuje jeho doposud mnohdy bezvýchodné postavení. Na druhé straně není možné přehlédnout skutečnost, že v případě předluženého SJM se 153
Vládní návrh občanského zákoníku [on line]. obcanskyzakonik.justice.cz [cit. 25. února 2010]. Dostupné na . Žíla, M. Podnik a bezpodílové spoluvlastnictví manželů, resp. společné jmění manželů [on line]. epravo.cz., 12.6.2009 [cit. 26.2.2010]. Dostupné na . 154 Tamtéž. 155 Dosud totiž, i pokud by si zmíněný dům manželé vyjmuli ze SJM a jeho výlučným vlastníkem se v zájmu ochrany před uzavřením kritického, řekněmě likvidačního, závazku, stal nepodnikající manžel a toto jeho vlastnické právo bylo zapsáno v katastru nemovitostí před vznikem onoho kritického závazku, tak v případě nespolupráce podnikajícího manžela směřující k ochraně druhého manžela (vlastníka nemovitosti), v podobě prokazatelné informovanosti budoucího věřitele o obsahu smlouvy, se nepodnikající manžel na tuto dohodu nemůže odkázat.
64
v konkurzu manželu úpadce nedostane (kromě prakticky nedobytné pohledávky za úpadcem) ničeho, neboť podle InsZ prohlášením konkurzu společné jmění úpadce a jeho manžela zaniká, předlužené SJM vypořádat nelze a celý majetek v SJM připadne do majetkové podstaty. Pokud zvážíme souvislosti § 274 InsZ ve vztahu k §§ 660, 661 NObčZ, je možné shrnout, že tato ustanovení, oproti stávající právní úpravě, dotváří jednak zřetelné hranice vyšší míry ochrany nedlužného manžela, ale také zřetelné hranice ochrany věřitelů v insolvenčním řízení. Jelikož jak bylo výše uvedeno, ochrana nepodnikajícího manžela je opakem ochrany třetích osob, tak jakékoliv řešení směřující k posílení ochrany nepodnikajícího manžela tedy nutně znamená zhoršení postavení věřitele. Proto, co se týče návrhu de lege ferenda, je nutno postupovat velice obezřetně, což se v případě vládního návrhu nového občanského zákoníku podařilo. V otázce posilování práv nepodnikajícího manžela bych byl ještě odvážnější a de lege ferenda doporučuji, aby novela InsZ umožnila společné oddlužení manželů zejména pro případy, že určitá část závazků dlužného manžela pochází z jeho podnikatelské činnosti,156 když podle stávající právní úpravy je tento způsob řešní úpadku dlužníka určen výhradně pro nepodnikatele.
156
Jako nezbytné podmínky pro povolení této varianty oddlužení se jeví poctivý záměr, celková výše podnikatelských závazků, jejich počet, právní důvod jejich vzniku, poměr ke zbývajícím nepodnikatelským pohledávkám, doba, která uplynula od ukončení podnikání dlužníka.
65
7. Cizojazyčné resumé The topic of the “problematic consequences of entrepreneurial activity performed by a husband or wife for community property” is particularly live at the time of the current general economic crisis. The failure to fulfil monetary liabilities of one partner of the married couple, an entrepreneur, and the procedure of creditors related therewith leading to the satisfaction of their receivables can adversely or even existentially affect the community property. The goal of this thesis is to advise of some problems and risks following to the community property from entrepreneurial activity of one partner of the married couple. The initial part of the thesis defines the institute of community property according to the current legal regulations and it also explains the term of enterprising, problems of partner´s consent to the other partner´s entrepreneurial activity and participation of one partner of the married couple in a business company. The thesis also maps selected unfavourable consequences of unsuccessful entrepreneurial activity performed by a husband or wife, their settlement in accordance with the legal regulation, jurisdiction and professional literature. The thesis conclusion analyses the current and proposed legal regulation and the efficiency of protection of a non-enterprising husband or wife. The de lege ferenda advice among others states that the protection of a non-enterprising husband or wife is the contrary to third party protection, therefore any solution resulting in strengthening the non-enterprising husband or wife´s position necessarily means worsening the creditor´s position. Therefore, as far as de lege ferenda proposal is concerned, it is necessary to act highly cautiously, which has been successfully achieved in the case of the government bill of a new Civil Code.
66
8. Prameny a literatura 8.1.
Prameny
Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 140/2009 Sb., trestní zákoník. Zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů a zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Vyhláška č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů.
67
8.2.
Literatura
BIČOVSKÝ, J. Bezpodílové spoluvlastnictví manželů. Praha: Orbis, 1978. 248 s. BIČOVSKÝ, J., HOLUB, M. Občanský zákoník. Praha: Linde, 1991. 613 s. BUREŠ, J., DRÁPAL, L., MAZANEC, M. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. Praha: C.H. Beck, 2001. 1482 s. ISBN 80-7178-338-8. BUREŠ, J., DRÁPAL, L., KRČMÁŘ, Z., MAZANEC, M. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. Díl II. Praha: C.H. Beck, 2003. 1745 s. ISBN 80-7179-739-1. ČEŠKA, Z., KABÁT, J., ONDŘEJ, J., ŠVESTKA, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Díl I. Praha: Panorama, 1987. 752 s. DRÁPAL, L., BUREŠ, J. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. Díl II. Praha: C.H. Beck, 2009. 3392 s. ISBN 978-80-7400-107-9. DVOŘÁK, J., SPÁČIL, J. Společné jmění manželů v teorii a judikatuře. 2., rozšířené vydání. Praha: ASPI, 2007. 264 s. ISBN 978-80-7357-262-4. DVOŘÁK, T. Veřejná obchodní společnost. Praha: ASPI, 2003. 344 s. ISBN 80-86395-61-8. FALDYNA, F. a kol. Obchodní právo. Praha: ASPI, 2005. 1345 s. ISBN 80-86395-90-1. HRUŠÁKOVÁ, M., KRÁLÍČKOVÁ, Z. České rodinné právo. 3., přepracované a doplněné vydání. Brno: Masarykova universita, 2006. 400 s. ISBN 80-7239-192-5. HRUŠÁKOVÁ, M., KRÁLÍČKOVÁ, Z. Zákon o rodině. Komentář. 3. vydání. Praha: C.H. Beck, 2005. 502 s. ISBN 80-7179-912-2. KASÍKOVÁ, M.a kol. Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád). Komentář. 2. vydání. Praha: C.H. Beck, 2010. 643 s. ISBN 978-80-7400-179-6. KNAPPOVÁ, M., ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J. a kol. Občanské právo hmotné I. 4. vydání. Praha: ASPI, 2005. 524 s. ISBN 80-7357-127-7. KOZÁK, J., BUDÍN, P., DADAM, A., PACHL, L. Insolvenční zákon a předpisy související. Nařízení rady (ES) o úpadkovém řízení. Komentář. Praha: ASPI, 2008. 928 s. ISBN 978-807357-375-1. KURKA, V. Přehled judikatury ve věcech výkonu rozhodnutí a exekuce. Praha: ASPI, 2005. 316 s. ISBN 80-7357-054-8. POKORNÝ, M., HOLUB, M., BIČOVSKÝ, J. Společné jmění manželů. Dotisk 2002. Praha: Linde Praha, 2000. 229 s. ISBN 80-7201-226-6. ŠARMAN, J. Přehled judikatury ve věcech majetkových vztahů mezi manžely. Praha: ASPI, 2005. 264 s. ISBN 80-7357-216-8. ŠTENGLOVÁ, I., PLÍVA, S., TOMSA, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 5. vydání.
68
Praha: C.H. Beck, 1998. 1110 s. ISBN 80-7179-143-1. ŠTĚPÁNOVÁ, S. Společné jmění manželů a podnikání. Brno: Computer press, 2006. 215 s. ISBN 80-251-1161-X. ŠVESTKA, J., SPÁČIL, J., ŠKÁROVÁ, M., HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník I. Komentář. Praha: C.H. Beck, 2008. 1236 s. ISBN 978-80-7400-004-1. TRIPES, A. Exekuce v soudní praxi. 3. vydání. Praha: C.H. Beck, 2006. 836 s. ISBN 807179-489-9. ZELENKA, J., MARŠÍKOVÁ, J. Zákon o konkursu a vyrovnání. Komentář. 2. vydání. Praha: Linde, 2002. 1169 s. ISBN 80-7201-323-8.
8.3.
Seznam časopisů
MAKARIUS, M. K aktuálním otázkám společného jmění manželů. Aplikované právo, 2005, č.1, s. 13. ELIÁŠ, K. Podnik a dědění podniku. Právní rozhledy, 1997, č. 10, s. 497. BREBURDA, J. Odpovědnost manželů za závazky. Právní rádce, 2000, č. 6, s. 24.
8.4.
Judikáty
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. října 1995, sp. zn. 5 Cmo 604/94. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 1997, sp. zn. 2 Cdon 177/97. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. července 1997, sp. zn. 2 Cdon 1446/96. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2000, sp. zn. 30 Cdo 1803/2000. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2003, sp. zn. 20 Cdo 1054/2002. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2003, sp. zn. 20 Cdo 2304/2002. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. března 2004, sp. zn. 22 Cdo 1731/2003. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2004, sp. zn. 33 Odo 330/2002. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2004, sp. zn. 32 Odo 529/2003. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2004, sp. zn. 32 Odo 1082/2003. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2005, sp. zn. 20 Cdo 2320/2004. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2005, sp. zn. 22 Cdo 2545/2003. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. dubna 2005, sp. zn. 22 Cdo 1593/2004. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2005, sp. zn. 20 Cdo 1642/2004. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2005, sp. zn. 22 Cdo 1052/2004. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2005, sp. zn. 29 Odo 162/2005. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2006, sp. zn. 20 Cdo 1423/2005.
69
Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2006, sp. zn. Cpjn 200/2005. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2006, sp. zn. 20 Cdo 2892/2005. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2006, sp. zn. 20 Cdo 612/2005. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2006, sp. zn. 33 Odo 690/2005. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. března 2007, sp. zn. 29 Odo 492/2004. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2007, sp. zn. 20 Cdo 779/2006. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2007, sp. zn. 22 Cdo 2903/2005. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. září 2007, sp. zn. 31 Odo 677/2005. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2007, sp. zn. 20 Cdo 2085/2006. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2007, sp. zn. 22 Cdo 1725/2006. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2008, sp. zn. 20 Cdo 3531/2006. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2009, sp. zn. 29 Cdo 1134/2007. Nález Ústavního soudu ze dne 9. června 2009, sp. zn. III. ÚS 292/07. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. června 2009, sp. zn. 25 Cdo 2573/2007. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2009, sp. zn. 22 Cdo 1030/2008. Nález Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 128/06.
8.5.
Internetová stránka
Důvodová zpráva k vládnímu návrhu občanského zákoníku [on line]. obcanskyzakonik. justice.cz [cit. 25. února 2010]. Dostupné na . Vládní návrh občanského zákoníku [on line]. obcanskyzakonik.justice.cz [cit. 25. února 2010]. Dostupné na . Žíla, M. Podnik a bezpodílové spoluvlastnictví manželů, resp. společné jmění manželů [on line]. epravo.cz., 12.6.2009 [cit. 26.2.2010]. Dostupné na .
70
9. Seznam použitých zkratek ABGB
Všeobecný zákoník občanský (Allgemeines Bürgeliches Gesetzbuch) z roku 1811.
BSM
Bezpodílové spoluvlastnictví manželů.
DzNObčZ
Důvodová zpráva k vládnímu návrhu občanského zákoníku [on line]. obcanskyzakonik.justice.cz [cit. 25. února 2010]. Dostupné na .
EŘ
Zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech (exekuční řád), ve znění pozdějších předpisů.
InsZ
Zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů.
NObčZ
Vládní návrh občanského zákoníku [on line]. obcanskyzakonik.justice.cz [cit. 25. února 2010]. Dostupné na .
ObčZ
Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
ObchZ
Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
OSŘ
Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.
SJM
Společné jmění manželů.
TrZ
Zákon č. 140/2009 Sb., trestní zákoník.
ZKV
Zákon č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů.
ZOR
Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů.
ŽZ
Zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů.
71