UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI

UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI CYRILOMETODĚJSKÁ TEOLOGICKÁ FAKULTA

Katedra křesťanské výchovy

Cesta hledání smyslu života u Pavla Švandy (Pavel Švanda and His Search for the Meaning of Life)

DIPLOMOVÁ PRÁCE

Vypracovala: Jaroslava CÝRUSOVÁ Vedoucí diplomové práce: Mgr. Petra SOBKOVÁ

Olomouc 2012 1

Prohlášení: Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně a použila jen citované prameny uvedené v seznamu literatury.

V Olomouci dne:

2

………………………………..

Poděkování: Děkuji Mgr. Petře Sobkové za laskavé a erudované vedení mé práce, ochotu, trpělivost a povzbuzující přístup. Děkuji též Prof. Vladimíru Smékalovi za poskytnutí informace a všem, kteří mě podporovali a nějak přispěli při vyplňování dotazníků a shromažďování podkladů.

3

Obsah Úvod.................................................................................................................................................. 6 1 Teoretická část................................................................................................................................ 7 1. 1 Hledání smyslu života............................................................................................................. 7 1. 2 Obecný a osobní smysl života................................................................................................. 8 1.3 Filozofie a smysl života........................................................................................................... 9 1.4 Psychologie a smysl života.................................................................................................... 10 1.4.1 Humanistická psychologie.............................................................................................. 10 1.4.2 Existenciální psychologie............................................................................................... 10 1.5 Otázky po smyslu života........................................................................................................ 11 2 Konkrétní cesta hledání smyslu života......................................................................................... 12 2.1 Na cestě psychického vývoje................................................................................................. 12 2.2 Obtíže při hledání smyslu života............................................................................................ 14 2.3 Překážky na cestě hledání smyslu života............................................................................... 14 2.4 Deprivace jako zátěž při hledání smyslu života..................................................................... 15 2.5 Potřeba potvrzení................................................................................................................... 15 2.6 Utrpení a smysl života........................................................................................................... 15 2.7 Smysl utrpení......................................................................................................................... 17 2.8 Svoboda a odpovědnost člověka............................................................................................ 17 3 Viktor Emanuel Frankl a jeho žáci............................................................................................... 18 3.1 Viktor Emanuel Frankl – zakladatel logoterapie.................................................................... 18 3.1.1 Logoterapie..................................................................................................................... 18 3.1.2 Noogenní neuróza........................................................................................................... 20 3.1.3 Logoterapeutická technika paradoxní intence................................................................. 22 3.1.4 Bůh a člověk hledající smysl.......................................................................................... 22 3.2 Žáci V. E. Frankla.................................................................................................................. 23 3.2.1 Elisabeth Lukasová......................................................................................................... 23 3.2.2 Alfried Längle................................................................................................................. 25 3.2.3 Vladimír Smékal............................................................................................................. 26 4 Praktická část – Pavel Švanda..................................................................................................... 28 4.1 Životní data Pavla Švandy..................................................................................................... 28 4.2 Pavel Švanda z pohledu blízkých........................................................................................... 29 4

4.3 Ten, který odmítl „zlatou střední cestu“................................................................................. 29 4.4 Pavlovy zápisky..................................................................................................................... 30 4.5 Realizace životních hodnot u Pavla Švandy.......................................................................... 31 4.6 Smysl života Pavla Švandy v souvislosti s tezemi o smyslu života.......................................33 4.7 Anketa.................................................................................................................................... 35 Závěr............................................................................................................................................... 44 Anotace........................................................................................................................................... 46 Klíčová slova................................................................................................................................... 47 Bibliografie...................................................................................................................................... 48 Přílohy............................................................................................................................................. 52

5

Úvod Tato diplomová práce má vytyčené téma „hledání smyslu života u Pavla Švandy“. S vědomím, že není zdaleka možné toto hledání jednoznačně vidět jako jediné možné a s ohledem na to, že smysl života nalézá nejlépe konkrétní člověk sám, je tento pokus alespoň určitou připomínkou událostí, které se snadno zapomínají. Tak i Pavel Švanda není v současnosti příliš známou osobností a přesto smysl jeho života může být cennou připomínkou nejen dějinnou, ale především připomínkou nutnosti cesty za smyslem života a pravdivosti jejího hledání. Diplomová práce je rozdělena na část teoretickou a část praktickou. Teoretická část je sestavena ze tří kapitol. První kapitola pojednává o smyslu života z pohledů filozofie a psychologie, rozebírá pojem smysl života. Opírá se o pohledy různých představitelů uvedených vědních oborů. Druhá kapitola se věnuje konkrétní cestě hledání smyslu života, jejímu vývoji a zejména obtížím a překážkám, které mohou tuto cestu různě ohrožovat. Třetí kapitola je zaměřena na zakladatele logoterapie V. E. Frankla a jeho žáky. Část praktická se věnuje konkrétním aplikacím Franklovy teorie na život Pavla Švandy, průběhu jeho života, zabývá se Švandovými zápisky, ze kterých vyvozuje právě hledaný smysl a také zjišťuje, nakolik je současná mládež ve věku Pavla Švandy oslovena pojmem smysl života, zda jde o něco, co chtějí nalézat, co je zajímá a co je i na životě Pavla Švandy může oslovit. Tato diplomová práce chce především zachytit průběh života vedoucího ke smyslu, aby nebyl zcela zapomenut, protože jeho vyústění přímo vybízí k zachování vzpomínek na konkrétního jedince.

6

1 Teoretická část „Rozum člověka formuje, cit ho vede.“ J. J. Rousseau

1. 1 Hledání smyslu života Hledání smyslu života není záležitost jednorázová, konečná a jednoduchá jako matematický úkon s jasným výsledkem. Hledání smyslu života je opravdovou cestou, snahou o orientaci ve veškerém dění, které člověka více či méně zasahuje a kterému musí nějakým způsobem čelit a „odpovídat“. Jak píše Frankl ve své knize Člověk hledá smysl – nelze na tuto otázku po smyslu odpovědět obecně. V podstatě je méně důležité hledat smysl života jako takový, ale naopak hledat originální a konkrétní smysl každého člověka v jeho jedinečném, nenahraditelném a neopakovatelném poslání. Každý má svůj úkol, který nikdo jiný nemůže splnit tak jako on, byť by to tak zdánlivě v lidské společnosti nevypadalo. Nikdo nemůže být nikým nahrazený a ničí život není opakovatelný, stejně tak jako jedinečný úkol určitého okamžiku. Každá tato chvíle je výzvou k rozhodnutí a jednání, k řešení určitého problému. Je otázkou po smyslu života, kterou ovšem neklademe my životu, ale život nám. Tyto odpovědi na každodenní otázky, na každodenní rozhodnutí jsou tím, co ke smyslu života vede. Je to převzetí vlastní zodpovědnosti ve zcela konkrétních situacích a jimi daných úkolech.1 „V odpovědnosti vidí logoterapie podstatu lidské existence.“2 Frankl byl psychoterapeutem, který se zabýval otázkou smyslu života, vycházel z tvrdé a nelítostné životní zkušenosti, kdy tváří v tvář smrti musel smysl svého života uvidět v krizi koncentračního tábora. Musel zahlédnout tento smysl života i v žití těch bližních, kteří z jakýchkoli důvodů smrtící mašinerii nepřežili. Tento svůj otřesný zážitek proměnil v uzdravující psychoterapeutický směr – logoterapii. Proto jeho pohled na 1srov. FRANKL, Viktor Emanuel. Člověk hledá smysl – úvod do logoterapie, s. 71-72

2 FRANKL, Viktor Emanuel. Cit. d., s. 72

7

hledání smyslu života může být i výchozím bodem k hledání smyslu života dalších lidí a v našem případě i v hledání smyslu života u Pavla Švandy.

8

1. 2 Obecný a osobní smysl života Jestliže dnešní svět trpí existenciální frustrací, nejde o fenomén několika posledních let, kdy se život v závislosti s technickým pokrokem zrychluje, mění se životní podmínky a jsou kladeny větší nároky na flexibilitu každého jedince, aniž by se rozhodující vrstva společnosti ptala na jeho možnosti. Člověk vržený do života, hledající smysl své existence a tápající přes úskalí existenciální frustrace zde byl už od dob Franklova bádání a nepochybně i dávno předtím, jen se tento jev nepodroboval natolik vědeckým zkoumáním a nebyl tak častý. Výjimečné a vyzdvihované osobnosti jsou zajisté v historii lidstva velmi přínosné. Avšak mnohý, zdánlivě příliš obyčejně žijící člověk, natož člověk životně značně neúspěšný, těžko může vidět sám na sobě oblasti života, ve kterých by byl jedinečný, nenahraditelný a osobitý. Zejména, když postoj společnosti spíše dokazuje nahraditelnost každého jednotlivce než jeho výjimečnou originalitu. O trýznivé otázce po smyslu života mluví i Frankl ve své knize Lékařská péče o duši.3 Neméně důležitou je pro Frankla i otázka odpovědnosti za ostatní – člověk není osamělý, aby se jeho svoboda nedotýkala i svobody druhého. K odpovědné svobodě je nutno dorůstat a lze ji považovat za celoživotní úkol, protože nikdy člověk není dostatečně hotový a zralý, aby nemohl pokročit opět dál. I v případě zpochybňování smyslu života lze stále ještě uvažovat o lidském výkonu, kdy člověk již nepřijímá nabídku smyslu nekriticky a bez otázek.4 Pouze člověk, který naprosto postrádá smysl svého života natolik, že i při vynaloženém úsilí není schopný ho nalézt, se často uchyluje k radikálnímu řešení a je smutné, že často by stačila malá pomoc z okolí a vstřícnost daného člověka, aby byl smysl jeho života ozřejměn.5 Ve vzpomínkové knize A přesto říci životu ano Frankl uvádí: „Vždy jsem si myslel a také jsem to říkal, že člověk ví obvykle až po pěti nebo deseti letech, k čemu bylo to nebo

3Srov. FRANKL, Viktor Emanuel. Lékařská péče o duši, s. 26

4 Srov. FRANKL, Viktor Emanuel. Lékařská péče o duši, s. 89

9

ono v jeho životě dobré. Koncentrační tábor mě poučil lépe. Už po pěti nebo deseti minutách jsme tam často věděli, k čemu bylo to nebo ono dobré.“6 Člověk často poznává své skutky až po uskutečnění a v té chvíli nemůže už měnit proběhlý život podle nynějšího stupně znalosti, což může vést jak k frustraci nad nesprávnými rozhodnutími a tím i nesprávnému smyslu, tak i k získání nového pohledu, zostřeného dřívějšími nezdary, který je však zaměřen na současné možnosti. Z minulosti člověk vyvozuje důsledky pro přítomnost (do té míry, do jaké je to možné, učí se od ní, avšak nenechává se zdeptat a neztrácí ze zřetele naplnění smyslu dalším jednáním). Konečnou otázkou je, zda smrt může zrušit smysluplnost života. Tato otázka zaznívá ve Franklově knize Lékařská péče o duši a Frankl vychází ze zkušenosti koncentračního tábora. Odpovídá na ni podobně jako Karel Čapek ve svém díle o nesmrtelnosti7 – kdybychom byli nesmrtelní, mohli bychom odsunovat každé jednání donekonečna, vytratila by se odpovědnost se zřetelem k pomíjivosti a jednorázovosti. Právě fakt, že jednou budeme listovat na konci života ve své knize života a je pro nás důležité, aby tato „kniha“ nesla v sobě poselství smyslu, nám dává nahlížet na pomíjivost dní a naši zodpovědnost za ně jako na základní životní úkol.8 5 Poznámka: V rámci přednášek na teologické fakultě jsme mohli vyslechnout přednášku MUDr. Violy Svobodové, která uváděla i konkrétní zkušenosti při práci v hospici. Její pacient – mladý muž, se zdál smířený se svou nemocí a jejím průběhem, avšak přesto tu něco zůstávalo nevyřešeno. Neseznámil s touto skutečností svou matku. Když ji po domluvě s lékařkou vybídli, aby syna v hospici navštívila, mluvila s ní nejprve lékařka a slyšela od ní jen spoustu pochvalných slov na syna. Setkání matky a syna proběhlo (alespoň zdánlivě), bez větších emocí, které se však dostavily až po matčině odchodu, kdy lékařka cítila naléhavou potřebu pacientovi sdělit vše, co od matky vyslechla. Mladý muž se neubránil pláči, žasl nad jejími slovy, nemohl jim uvěřit. Reagoval na to sdělením, že vůbec netušil, jaký pohled na něj matka má. Cítil se pro ni přítěží, protože jej vychovávala sama a zdálo se mu, že ať se jí snaží její úsilí vynahradit sebevíc, je vše nedostačující. Najednou pocítil – jak sám řekl – že jeho život má smysl. Takto reagoval zejména poté, co mu matka – poprvé v životě (na doporučení lékařky) sama řekla všechny pozitivní věci, které si o něm myslela. Domnívala se, že syn sám vycítil její lásku, ale nebylo tomu tak.

6 FRANKL, V. E. A přesto říci životu ano, s. 52

7 ČAPEK, Karel, Věc Makropulos

8 Srov. FRANKL, V. E. Lékařská péče o duši, kapitola Homeostatický princip a existující dynamika, s. 81

10

S konečností života souvisí i skutečnost, že život buď má smysl – a podrží si jej nezávisle na délce života – anebo nemá smysl a nebude jej taky mít, i kdyby trval neomezeně dlouho. Tak jako světlo má smysl, pokud něco osvětluje – a není podstatné, jak dlouho, ale jak účinně. Světlo samo o sobě, tak jako život sám o sobě se nestává smysluplným. Velmi povzbuzující je Franklova věta: „Kdybychom byli všichni lidé dokonalí, pak by byli navzájem stejní, a kterýkoli z nich by byl tedy nahraditelný kterýmkoliv libovolným zástupcem.

Právě

z nedokonalosti

člověka

však

vyplývá

nepostradatelnost

a

nezaměnitelnost každého jednotlivce, neboť jednotlivec je sice nedokonalý, ale každý je nedokonalý svým způsobem. Jednotlivec není všestranný, nýbrž jednostranný a tím jedinečný.“9 Jaká osvobozující slova pro řadu lidí, kteří nevidí smysl svého života právě pro pocity méněcennosti, nedokonalosti, a neschopnosti obsáhnout více oblastí života. Málokdy uslyší, že v tomto právě tkví jejich jedinečnost, protože tento pohled svět příliš nepreferuje. A přitom lidem otevírá nové možnosti odpovědí na tázání se po smyslu žití. Jedinečnost člověka pak zapadá do mozaiky celku lidské společnosti – bez celku není ani jedinečnost dostatečně patrná. „Smysl individuality se naplňuje teprve v pospolitosti.“10 Pospolitostí ovšem není míněna tzv. „masa“, ve které se člověk zbavuje individuální odpovědnosti a stává se odosobněnou bytostí. 11

9 FRANKL, V. E. Lékařská péče o duši, kapitola Pospolitost a masa, s. 84

10 FRANKL, V. E. Lékařská péče o duši, kapitola Pospolitost a masa, s. 85

11 Poznámka: Z tohoto důvodu je nepřijatelná kolektivní odpovědnost ve smyslu např. „všichni Němci jsou zodpovědní za II. světovou válku“, protože osobní odpovědnost nesouvisí s národností.

11

1.3 Filozofie a smysl života

Obecný a osobní smysl života rozlišuje spíše filozofie nežli psychologie, kde toto rozdělení nebývá příliš časté.12 Začněme Kierkegaardem – jedním z velkých myslitelů 19. století. Podle něj být sebou není tedy člověku jednoduše dáno, nýbrž je to úkol, jehož splnění je uloženo jeho svobodě. Člověk může vědomě nebo nevědomě míjet své „já“ a Kierkegaard to označuje jako zoufalství a ve spise Nemoc k smrti popisuje různé formy, jak člověk může nechtít být sám sebou.13 Husserl zase vidí moderní krizi smyslu a východisko z této krize může přinést jedině fenomenologie, která ukáže, jak se svět našeho života vytváří z výkonů transcendentální subjektivity.14 U Jasperse to, čím člověk může být, ještě není dáno v jeho čistě empirickém „bytí zde“ (Dasein), nýbrž je to úkol, který musí splnit ve své svobodě. Existence (=bytí sebou), je proto u Jasperse vše to, co bytostně vytváří mé já. Jaspers vnímá, že existence též nedospívá výhradně k sebeuskutečnění, nýbrž vyžaduje druhého. Ohromný význam tak získává komunikace.15 Jaspers, kterým byl Frankl velmi ovlivněn, říká, že pokud se rozhodujeme svobodně a uchopujeme svůj život naplněný smyslem, přichází uvědomění, 12 Zatímco kosmický (obecný) smysl života znamená, že lidský život je součástí jakéhosi celkového obrazu (o tomto zajímavě hovoří podobenství o gobelínu, kde jednotlivé stehy vytvářejí nádherný celkový obraz), „pozemský“ smysl se nachází v naplnění účelu konkrétního života jednotlivce. Tento pozemský smysl nemusí nutně souviset s nějakým plánem, jenž člověka přesahuje a často zůstává ne zcela prohlédnutelným tajemstvím, postupně se vyjevujícím.

13 Srov. KUNZMANN, Peter – BURKARD, Franz Peter – WIEDMAN, Franz. Encyklopedický atlas filozofie, s. 163

14 Srov. Encyklopedický atlas filozofie, s. 197


12

že za sebe nevděčíme sami sobě, uvědomujeme si danost Boha transcendencí. Jde o život v důvěře a vztahu. Stáváme se sami sebou v krajních situacích, klíčovou šifrou k životu je ztroskotání, ve kterém člověk roste k plnosti v Bohu.16 Filozof Marcel hájí v rámci existenciální filozofie křesťanské hledisko. Účast na bytí se podle něj uskutečňuje v lásce, která se bezvýhradně otevírá druhému a navíc poukazuje k Bohu, jakožto k absolutnímu Ty.17 Na rozdíl od něj je Sartre ovlivněn marxismem a soudí, že povahou bytí je svoboda, neboť člověk nemůže jinak, než uskutečnit sebe sama, tj. učinit ze sebe to, čím je, je odsouzen ke svobodě. Svoboda je znicotnění bytí skrze rozvrh. Podle Sartra neexistuje žádný Bůh, který by člověku stanovil jeho podstatu. Člověk je uvržen v naprostou zodpovědnost za sebe sama. Také Sartre říká: „Abychom poznali sami sebe, potřebujeme druhého.“ Sartre usiluje o spojení existencialismu s marxismem. Avšak kritizuje marxismus za to, že individuum podrobuje totálnímu cíli apriorní historické konstrukce.18 Filozof Buber, jehož stěžejním dílem je kniha Já a Ty, v tomto svém spisu říká: „Člověk je o to osobnější, čím je v lidské dvojakosti jako bytosti silnější já základního slova Já-Ty.19

16 Srov. TAVEL, Peter. Smysl života podle V. E. Frankla, kapitola Jaspers a Frankl, s. 220


18 Srov. KUNZMANN, Peter – BURKARD, Franz Peter – WIEDMAN, Franz. Encyklopedický atlas filozofie, s. 203

19 BUBER, Martin. Já a Ty, s. 22

13

1.4 Psychologie a smysl života Halama uvádí, že otázka po smyslu života nebyla velmi často středem pozornosti psychologie.20 S tím souvisejí i kořeny psychologického uvažování o smyslu života, jež můžeme najít hlavně ve dvou psychologicko-antropologických proudech. Prvním proudem je existenciální filozofie a psychologie, která vychází z Kierkegaarda a Husserla a pokračuje Jaspersem, Marcelem a Sartrem. V psychologii našel tento proud odezvu kromě Frankla zejména v dílech Binswangera, Bossa a Maya.21 V této spojitosti lze uvést i rozdíl mezi Franklem a Maslowem. Frankl (poznal tvrdé životní

podmínky)

vidí

smysl

v sebetranscendenci,

kdežto

Maslow

spíše

v sebeaktualizaci.22

1.4.1 Humanistická psychologie „Člověk může být víc, než tím, kým je, ale jeho lidský potenciál je nutno rozvíjet a to především ve směru jeho lidské podstaty, jíž je svět duchovních hodnot. Tato možnost rozvoje, růst, je biologická danost vlastní všem vývojově vyšším živočichům, v bytí člověka … jde tak o růst k větší dokonalosti.“23 To se uskutečňuje v souvislosti s orientací na svět lidských hodnot a zároveň to znamená zaměření na budoucnost, na životní perspektivy. 20 Srov. HALAMA, Peter. Teoretické a metodologické prístupy k problematike zmyslu života. Československá psychologie, 2000, roč. 44, č. 3, s. 216-236

21 KUNZMANN, Peter – BURKARD, Franz Peter – WIEDMANN, Franz. Encyklopedický atlas filozofie, s.15

22 Srov. VEČEŘOVÁ, Pavlína. Zkoumání možných souvislostí mezi temperamentem a životním stylem, diplomová práce

23 NAKONEČNÝ, Milan. Obecná psychologie – Sylabus přednášek, s. 169

14

Tuto hodnotovou souvztažnost člověka zdůraznil již Frankl, podle něhož „člověk je bytost hledající smysl života, proto nežije primárně z minulosti, ale pro budoucnost.“24 Právě toto zdůraznění smyslu života jeho hodnot vytvořilo z humanistické psychologie heterogenní hnutí, ke kterému mohou být řazeni představitelé logoterapie (Frankl), neopsychoanalýzy (Fromm) a existenciální psychologie (May). Přímo z humanistické psychologie se vyvinula transpersonální psychologie.25 Základní výhrady k humanistické psychologii – jak uvádí Nakonečný – se označují jako „antropologické deformace“, po vystoupení svých klasiků se stala u mnoha jejích představitelů více literaturou než vědou.26

1.4.2 Existenciální psychologie Psychologický proud zabývající se otázkou smyslu života byl inspirován existenciální psychologií. Binswanger, švýcarský psychoanalytik, blízký spolupracovník Freuda, byl též ovlivněn existencionální filozofií Heidegera, Husserla a Bubera.27 Na Binswangera navázal Boss (na daseinanalýzu). Šlo o pokus doplnit psychoanalytickou metodu hlubším filozofickým porozuměním pro pacienta, snažící se

24 NAKONEČNÝ, Milan. Cit. d., s. 169

25 Srov. NAKONEČNÝ, Milan. Cit. d., s. 169

26 Srov. NAKONEČNÝ, Milan. Cit. d., s. 170 Poznámka: Toto lze z jiného úhlu pohledu vnímat jako výhodu než problém, protože se tím otevírá daleko širšímu okruhu lidí a je použitelná pro skutečný život, nezůstává vědeckou teorií.

27 Zdroj Wikipedia

15

zprostředkovat porozumění jeho situaci, konečnosti, smrtelnosti. Do českého prostředí přenesl jeho myšlenky Jiří Němec.28 May pojmenovává základní lidské motivy „daimon“. Jeden z jeho citátů zní: „Pokud nevyjadřujete své vlastní originální ideje, pokud nenasloucháte svému vlastnímu bytí, zradili jste sebe sama. Nikdo se nestane plně lidským bezbolestně.“

28 Zdroj Wikipedia

16

1.5 Otázky po smyslu života Lze konstatovat, že otázka po smyslu života, ať už vyslovená či nevyslovená, je vlastní pouze člověku. Z tohoto důvodu ani pochybnosti o smyslu života nepatří samy o sobě k patologickým projevům jako spíše ke specifickému výrazu lidského bytí jako takového, je tím nejlidštějším v člověku vůbec.29 Proto také může ve své naléhavosti člověka zcela zdolat, zvláště v období velké vnímavosti, jakým je puberta, případně jiná chvíle otevřená substancionální problematice lidského bytí a duchovního zrání. Probíhá v rámci boje především mladého člověka o sebe sama, o sebenalezení, sebeuchopení nebo sebepotvrzení.30 Lidské bytí je od počátků postaveno do historického prostoru, kam neodmyslitelně patří a je tímto vztahovým systémem v jistém, byť i nevyjádřitelném smyslu, určeno. Stejně tak člověk podléhá i diktátu hodnot, které má tvůrčím způsobem uchopit a realizovat. Otázky života po smyslu nejsou nikdy definitivně uzavřeny, nekončí obdobím dospělosti,

ale

přicházejí

občas

také

osudově

například

následkem

nějakého

traumatizujícího zážitku.31 Nejsou patologické běžné pochybnosti, stejně jako celé duchovní utrpení člověka, který bojuje o obsah života. Právě utrpení, vyvolané zcela lidskou problematikou se stalo předmětem psychoterapie, která vychází z duchovna, která pomáhá tam, kde člověk potřebuje pomoc na cestě. Kde existují skutečně klinické příznaky, jde prostřednictvím logoterapie o poskytnutí obzvlášť pevné opory („zábradlí“), které se duševně nejistý 29 Srov. FRANKL, Viktor Emanuel. Lékařská péče o duši, s. 43

30 Srov. FRANKL, Viktor Emanuel. Lékařská péče o duši, s. 44 V cit. d. k tomu Frankl uvádí příběh: Když jednou učitel přírodovědy prohlásil před třídou na nižší střední škole během vyučování, že život organismu, a tedy také člověka není „konec konců nic jiného než proces oxidace, spalování“, vyskočil náhle jeden z jeho žáků a vmetl mu do tváře vášnivou otázku: „Ano, co však má potom celý život za smysl?“ Tento mladý člověk správně pochopil, že člověk existuje v jiném způsobu bytí než třeba svíčka, která tu před námi stojí na stole a hoří až do konce.


17

člověk může v případě naléhavé potřeby zachytit ke kompenzaci své nejistoty. Především jde o lidi, kteří ztratili duševní rovnováhu z vnějších důvodů (změny ve svém životě, ztrátě jistot, povinností). Člověk, jehož víra ve smysluplnost vlastního bytí zakolísá, náhle stojí jako bez opory, nedostává se mu žádných sil, aby mohl bezvýhradně žít. Tím se stává neschopným ustát v těžkých hodinách svého života rány osudu a kompenzovat je z vlastních zdrojů, protože mu schází určitý „pevný“ bod, bránící naprostému otřesu.32 Z Franklova hlediska můžeme šířeji vidět, že: „Ve své specifikaci jako psychoanalýza se psychoterapie snaží o to, aby se duševní stalo vědomým. Logoterapie se naproti tomu snaží, aby se vědomým stalo duchovní. Přitom se ve své specifikaci jako existenciální analýza snaží o to, přivést člověka zvláště k vědomí odpovědnosti – jako substanciálního základu lidské existence. Odpovědnost vždy znamená odpovědnost vůči smyslu.“33 Otázky, které si člověk pokládá při hledání smyslu života, vyslovil i Henri Nouwen, který po kariéře uznávaného profesora odešel pomáhat tělesně a mentálně postiženým lidem. Ve své knize Našel jsem domov napsal, že po překročení věku padesáti let zjistil, že si také kladl otázku „Co tady vlastně dělám a za čím se každý z nás žene“? A vyvodil, že je to otázka po smyslu existence, která se zrodí v hloubi mysli, ale vychází z hledajícího srdce, a která nás vzdaluje od prostředí, v němž žijeme. Tato „derealizační“ zkušenost je velmi bolestná, ale může být rovněž cestou k hlubšímu spojení.34


33 FRANKL, Viktor Emanuel. Lékařská péče o duši, s. 43

34 Srov. NOUWEN, Henri J. Našel jsem domov, kapitola Na cestě za smyslem, s. 97

18

2 Konkrétní cesta hledání smyslu života „Člověk je učedník … bolest jeho mistr, a nikdo se nezná, dokud sám netrpěl. Je to tvrdý zákon, ale svrchovaný, starý jak svět, a osud, že musíme přijmout křest neštěstím, a za tuto smutnou cenu se musí všechno koupit.“ Alfred de Musset

2.1 Na cestě psychického vývoje Výchozím bodem na cestě ke smyslu života je především zdravě probíhající psychický vývoj. Lze předpokládat, že lidé, kteří čerpají ze škály po sobě jdoucích harmonických rodových zkušeností po několik generací, nemají s hledáním smyslu svého života až takové problémy a proto se jimi v této práci tolik nezabývám. Lidé většinou potřebují pro svůj vývoj informace pro ně srozumitelné, pochopitelné a na jejich život aplikovatelné. I v dnešní době je aktuální leckteré dílo Jana Ámose Komenského, který právě přes všechna příkoří ve svém životě hledal odpovědi po smyslu života nejen pro sebe, ale také pro možnost dopomoci k nim ostatním. Viděl, že nelze jednat bez ohledu na druhého, naopak vzájemnou podporou se naše možnosti rozšiřují. Ve svých knihách klade otázky jako: „Co je to lidskost? Jak se buduje vůle? Kterak učinit, aby člověk nejen věděl dobré, ale také chtěl dobré a také dobré činil, i když se nikdo nedívá?“ Ve svých knihách poukazuje na vývoj od sebezaměření k přesahu sebe sama. Nápravu věcí lidských vidí v proměně srdce. Je to záležitost každého jednotlivce. Člověk se musí zbavit všech věcí, které nepřinášejí naději a spoléhat se na Boha. K tomu přidává ještě didaktické a všenápravné věci, připomíná nejen pevné spoléhání se na Boha, ale také snahu sám se sebou a světem něco dělat. A v tomto kontextu má člověk nalézat smysl.35 35 Čerpáno z rozhlasového vysílání TWR 10. 3. 2012, rozhovor s Janem HÁBLEM, kazatelem církve českobratrské z Ústí nad Labem, který napsal knihu o Komenském Lekce z lidskosti v životě a díle Jana Amose Komenského

19

K důležitosti výchovy lze ještě poznamenat řadu věcí, například, že některé výroky a jednání rodičů se do dítěte otisknou jako nezamýšlená pečeť, které se pak jen těžko zbavuje. Dospělí, pro něž je životní cesta nesnadná a potýkají se s těžkostmi z dětství, sice potřebují se od sebe distancovat a neutápět se v sebelítosti a přílišném sebepozorování, ale zároveň nejsou schopni přesahu. Pokud nerozluštíme, co se v nich skrývá a jak to uchopit, aby byli uzdraveni do té míry, do jaké je to možné, nelze se jimi nezabývat a nelze pokročit dál na cestě vývoje. „Po celé věky se lidé pokoušejí pochopit a popsat tuto duchovní sílu. Každá generace ví o její přítomnosti a pociťuje její moc. Přesto každý popisuje její velkolepost jinak.“36 Tento duch v nás má slabý hlas, takže ho lze přehlížet. Když nutíme děti, aby svůj vnitřní hlas neposlouchaly, začínají vykazovat narušené chování (je ovšem nutné, aby to, co je pro ně vhodné poslouchat, byl opravdu ten vnitřní hlas a ne sobectví). Velmi sporadicky tento vnitřní hlas zaslechnou lidé, kteří denně zápasí o přežití. Bludný kruh chudoby je důsledkem trendu nevidět nic než svůj vlastní život a nepřijmout lidi kolem sebe jako své bližní – tím jim ani nedat prostor k rozvoji – pokud je člověk ve výsadě úspěšnosti a neuvědomuje si, že všichni žijeme v jednom společenství. Má-li on sám přílišný nadbytek, někde se musí nedostávat. Zda by měl naslouchat svému vnitřnímu hlasu, aby učinil svůj život smysluplnějším tím, že se bude podílet na umožnění zaslechnout svůj vnitřní hlas těmi, kteří pro nedostatek museli svůj hlas umlčet.37 U lidí, kteří nemají odvahu reagovat v přítomnosti na výzvy života, přijdou obtíže později, avšak v případě, že je naprosto přehlížejí, se trápení přesune na další generaci. To se dá spolehlivě aplikovat i na umlčeného vnitřního ducha, protože i tento způsob zacházení s vnitřním duchem se v rodině předává. Kde je slyšen, je rozvíjena tvořivost, daří se uskutečňovat různé sny. Kde se po generace umlčuje, většinou vládne beznaděj,

36 WEST, G. Kenneth. Dobrodružství psychického vývoje, kapitola Vnitřní duch, s. 20 Pozn.: Židé například viděli tohoto vnitřního ducha jako „vítr“ v nitru člověka, proto se při znamení pokoje navzájem políbili.

37 Srov. WEST, G. Kenneth. Cit. d., kapitola Chudoba, hlad, lhostejnost, s. 34

20

rezignace, vše se předem vzdává, případně se dopředu hledají možné potíže a smysl života se jeví jako cosi nesplnitelného.38 Výzvy života mají vést k proměně. Proměněný člověk se začne zaujatě ptát po smyslu života, chce prožívat intenzivněji své vztahy, své vymazané dny – intenzivně je může prožívat i zdánlivě nejméně aktivním způsobem – změnou postoje – v situaci, kdy jiná možnost není uskutečnitelná.39 Lidé, kterým se nezdařilo včas si vybudovat svou vlastní identitu, případně v osobním životě čelí obrovským překážkám, si často nedokážou vážit sebe ani ostatních, nedokážou účinně kormidlovat loď svého života a předávat správné „mapy“ svým dětem. Jak rozdílné mohou být vývojové „mapy“, velmi výstižně ukázal Erik Erikson ve svých všeobecně známých vývojových stádiích:40 •

důvěra versus nedůvěra

•

samostatnost versus pocit studu

•

iniciativa versus pocit viny

•

pracovitost versus pocit méněcennosti

Která část příslušného stadia to bude, hodně záleží na tom, kdo a jakou „generační“ mapu předává vyvíjejícímu se člověku. Například „nešťastný a bezmocný rodič vychová nešťastné, bezmocné dítě“, poznamenává Bernie Siegel.41 Toto pravidlo platí ve většině případů, i když ne zcela, některé děti navzdory jakýmkoli okolnostem mají zřejmě tak silného vnitřního ducha, že dokážou být přese všechno v životě úspěšné a žít jej smysluplně. Lze tedy říci, že i přes všechna bádání dosud člověk zdaleka neobjevil 38 Srov. WEST, G. Kenneth. Cit. d., s. 42

39 Pozn.: Někdy je důležitá změna postoje i v obyčejné situaci – dnešní svět vidí rozhodnutí věnovat se rodině a rezignovat na další čas na profesní vývoj jako společenský propad – chce-li žena ustát tuto situaci, je zapotřebí, aby ona i její blízcí naopak brali toto rozhodnutí jako hrdinský výkon navzdory okolnostem a důsledkům

40 Srov. WEST, G. Kenneth. Dobrodružství psychického vývoje, kapitola Dobrodružství rodičů: cesty budoucích hrdinů, s. 94

41 WEST, G. Kenneth. Dobrodružství psychického vývoje, kapitola Chudoba, s. 98

21

způsob, jakým se tyto záležitosti dějí, přestože má na to mnoho vysvětlení a různých teorií. Carl Rogers říká: „Ve sklepě rostou klíčky brambor směrem ke světlu“ 42 Cesta lidí, vyrůstajících za těchto podmínek, je mnohem obtížnější, ale může vést „vysoko ke slunci“. Rodičovství je jedna z dovedností, která se neučí na žádné škole, pouze se generačně předává, a přesto může velmi ovlivňovat světové dění. Je to záležitost, v níž se klade větší důraz vystavět zdravé základy pro pozdější stavbu života. „Rodiče, kteří umí povzbuzovat, naslouchají snům a nadějím svých dětí.“43 Naopak přílišná kritika zabíjí iniciativu, zabíjí odvahu. Pokud jsou pak mladí lidé příliš neúspěšní, potřebují zachránce, který jim hodí lano a vytáhne je ke svobodě objevit svého skutečného vnitřního ducha. Pokud se to nestane, propadají se do většího ponížení. Společnost je nebere a neptá se proč a za co platí, proč se jim nedaří být úspěšní. Vnitřní duch dítěte a případně i mladého člověka prospívá pouze v situaci, kdy jej druzí uznají a pečují o něj. 44 Často stačí jeden dospělý, který dítěti či mladému člověku věří, naslouchá, povzbuzuje ho a nijak nesnižuje jeho názory, byť i nezralé. Nevystupuje jako neomylný, nechybující, se správnými názory a ví vše dopředu. „Jeden dospělý může představovat celou hranici mezi úspěchem a neúspěchem v životě dítěte.“45 Mnoho dospělých je zasaženo zklamáním ze svého života a pak hledají rovnováhu v působení na své děti. „Bohužel, málo dětí se rozvíjí, když na sobě nesou zodpovědnost za emoční rovnováhu svých rodičů.“ 46

42 WEST, G. Kenneth. Cit. d., kapitola Duchovně chudí rodiče, s. 99

43 WEST, G. Kenneth. Cit. d., kapitola Povzbuzení: palivo pro ducha, s. 105

44 Srov. WEST, G. Kenneth. Cit. d., kapitola Hrdinové jako zastánci, s. 112

45 WEST, G. Kenneth. Cit. d., kapitola Hrdinové jako zastánci, s. 112

46 WEST, G. Kenneth. Cit. d., kapitola Střední dospělost, s. 123

22

U dospívajících, kteří prožili příliš mnoho neúspěchů (a navíc bez pomoci), se neobjeví realistické sny, naopak narůstá pocit méněcennosti a sny se tím stávají buď velikášské – aby ho vyvážily, nebo příliš omezené.47 Pokud se jim však na těchto neúspěších později podaří vyrůst, stávají se těmi, kdo znají bolest odmítnutých, a proto jim mohou lépe porozumět. Znají i naděje těch, kdo se snaží rozluštit klíč ke smysluplnému životu a tak často dokážou sloužit trpícím, postiženým, umírajícím nebo diskriminovaným. Piaget rozvinul vlivnou teorii kognitivního vývoje, založenou na tom, že většina lidí prochází čtyřmi různými světy myšlení, z nich každý je jedinečný.48 Porozumění těmto světům je důležité jak pro rodiče, tak pro pedagogy a také inspiruje badatele, „aby se snažili dozvědět více o tom, jakým způsobem se lidé v každém tomto světě mravně rozhodují a přemýšlejí o smyslu života.“

49

(Jde o období senzomotorické, předoperační,

konkrétní operace, formální operace.) Je zajímavé také sledovat, nakolik se vývojové teorie zakládají na mužském způsobu uvažování, protože Carol Gilliganová ukázala na různé rozdílnosti, kdy se ženy vyvíjejí odlišně – především v oblasti spolupráce a neubližování.50 Fowler sledoval vývojová stadia z hlediska víry, každé stadium víry definuje jiný kognitivní a emoční způsob vytváření smyslu.51 Posledním z uváděných stadií podle Fowlera je stadium 6 – univerzální víra – světec. Je to stadium nesmírně vzácné, jde o lidi, kteří se zdají více lidští, cítí se součástí síly, která usiluje o sjednocení světa, a přesto si jich

47 Srov. WEST, G. Kenneth. Cit. d., s. 124

48 Srov. WEST, G. Kenneth. Cit. d., kapitola Kognitivní vývoj: Jean Piaget, s. 136

49 WEST, G. Kenneth. Cit. d., s. 138

50 Srov. WEST, G. Kenneth. Dobrodružství psychického vývoje, kapitola Odpověď Carol Gilliganové, s. 152 Pozn.: C. Gilliganová, profesorka na Harvardu, bývalá studentka Lawrence Kohlberga

51 Srov. WEST, G. Kenneth. Cit. d., kapitola Stadia víry Jamese Fowlera, s. 152

23

svět nemusí vážit a považovat jejich život za smysluplný. Dokonce mohou být nepřijati nebo přehlíženi. Jako příklad tohoto stadia bývají uváděni Gándhí, matka Tereza a další.52 Zajímavý je pohled O´Reillyho na velké pracovní vytížení, ve kterém někteří lidé hledají naplnění smyslu života: „Tvrdá práce není nutně dobrá nebo morální, ale je ušlechtilá jen podle toho, čeho se snažíte dosáhnout.“

53

Takový úspěšný člověk může být

zároveň nefunkčním rodičem, jeho motivací může být chamtivost, neschopnost odolat tlaku nadřízených na práci navíc. Opravdové bohatství se nachází mezi milovanými lidmi a není vázané na to, kolik vlastníme a jaké místo na společenském žebříčku zastáváme. Jen si tuto skutečnost musíme připustit, protože jinak žijeme podle vnějšího diktátu a ne podle svého vnitřního ducha. Zaměření se na milované lidi podporuje Buberova představa, aby všichni lidé navazovali vztahy, které si váží potřeb, tužeb a cílů každého člověka stejně. Pak se vytváří atmosféra úcty a podpory, bere se v potaz i ten nejslabší hlas.54 Každý člověk má potřebu růst, být vyslechnut a podpořen, aby mohl hledět k cílům svého života, aby mohl objevovat, které z cest si nejvíce cení, co očekává od sebe a od života. Jak nám sdělovací prostředky „zmenšují svět“, mnohem více pozorujeme soužení druhých souputníků a cítíme se s nimi spřízněni. Stát se člověkem znamená uvidět tuto sounáležitost. Pokud mají lidé odvahu být nedokonalí, dávat druhým, být nápomocní, dosahují své integrity, nacházejí smysl svého života. Děti a mladí lidé bývají k těmto lidem přitahováni, objevují na nich tajemství života, zajímají se o jejich „životní mapy“. Naopak je nepřitahují lidé příliš zklamaní a zoufalí, kteří si například ve starším věku vynahrazují své nezdary nadměrnou kontrolou nad ostatními a staví se často i do role „soudců“. 55 Pro žádného poutníka není život snadným výletem, na konci ho pak čeká rekapitulace jeho 52 Srov. WEST, G. Kenneth. Cit. d., kapitola Stadium 6: universální víra – světec, s. 158

53 Srov. WEST, G. Kenneth. Cit. d., kapitola Nevyvážená kariéra, s. 185

54 Srov. WEST, G. Kenneth. Cit. d., kapitola Já, ty, nebo my?, s. 189

55 Srov. WEST, G. Kenneth. Cit. d., kapitola Nejpřísnější soudce, s. 208

24

cesty – a s touto odpovědností musí jít. A žádný poutník by neměl jít sám. „Mezi největší hrozby, které čekají na lidi dnešní doby, patří nedostatečné spojení s druhými.“56 Společenství je záchranný kruh, sounáležitost vytváří lepší šanci na život. Společenství je zdrojem lásky, bez něj člověk ztrácí šanci jak dostávat, tak i dávat druhým. Každý z nás by měl obohacovat něčí život. Jaké stopy života budou následovat lidé vyrůstající v dnešním roztříštěném světě, který přes zdánlivou pospolitost vytváří čím dál větší izolovanost a individualizaci?57 Nejdůležitější je cenit si člověka ne proto, jakou zanechá stopu v historii, ale jakou ji zanechá v lidech kolem sebe. V situaci, kdy člověk nedokáže vidět smysl svého života jinde, než v úspěchu, protože úspěch je vysoce společensky ohodnocen, může tuto zdůrazňovanou zásadní hodnotu natolik nadhodnotit, že kvůli ní překročí i hranice vlastní sebedestrukce. Většinou to souvisí s tím, že kromě společenské determinace se k „výkonovému“ jednání přidává ještě nějaká individuální, intrapsychická potřeba, akcentující důraz na úspěch. U lidí, kteří překročí své hranice tak, až onemocní, je patrný před onemocněním pocit osamění, sociální izolace a také nízké sebehodnocení. Všechny tyto pocity popírají právě vlastním úspěchem a činností pro druhé – to jim dává pocit vlastní hodnoty a platnosti a dává jim rovněž zdání, že jsou na ostatní napojeni, že oni je neopustí, pokud budou výkonní a něco pro ně udělají. Bez potvrzování a začlenění do společnosti takový člověk propadá do deprese. Je tedy značně závislý na lidech, kteří jej obklopují, nezvládá čelit osamění, být sám se sebou. Z tohoto přístupu se může vyvinout například chronický únavový syndrom. Je zde tedy otázka – kdy a jak se vytváří schopnost související s „kapacitou být osamělý“? Donald Winnicott (1965) dává vznik této schopnosti do útlého dětství. Základní podmínkou se zdá být kvalitní vztah dítěte a matky, jež díky své empatii vytváří pro dítě optimální prostředí. V počátcích dítě pro svoji nezralost není schopno setrvávat samo v tom, co prožívá a postupně dosahuje této schopnosti tím, že jeho nedostatky jsou vyvažovány podporou matčina Já. Může tak být samo, ale pouze v přítomnosti matky, od níž získává potřebnou pomoc, která během vývoje přestává být bezprostředně nezbytná. 56 WEST, G. Kenneth. Cit. d., kapitola Noví přistěhovalci, s. 230

57 Srov. WEST, G. Kenneth. Cit. d., kapitola Světové společenství, s. 232

25

Tím může být vytvořena skutečná, na vnějším prostředí relativně nezávislá „kapacita být osamělý“. Lze uvažovat o tom, že právě nedostatečná symbiotická zkušenost dítěte s mateřskou osobou, ze které posléze vyplývá oslabenost integrity lidského Já a je nahrazováno závislostí na okolí, je jednou z cest k závislosti na úspěchu. V případě, že okolí v podpoře slabšího Já selhává (ať už skutečně nebo imaginárně), nastává zde u takového člověka hrozba rozkladu identity. Tito lidé ve chvíli neúspěchu ztrácejí i vizi smyslu života a jsou ohroženi v odvaze a naději pokračovat na cestě životem jakožto smysluplném konání.58 Na rozdíl od lidí, kteří své pocity osamělosti a malé sebehodnocení řeší výkonem, jiní, nuceni přijmout životní zneschopnění nemocí, případně jinými životními těžkostmi, musí volit hodnotu postoje. Tuto zkušenost mají především lidé v pomáhajících profesích, pracující v hospicích a jiných zařízeních, kde dopomáhají pacientům se pro zaujetí postojové hodnoty rozhodnout.59 Osobnost člověka je vlastně celkem duševního života člověka. Svůj původ má ve slově persona (tento výraz původně znamenal masku pro boha podsvětí, později roli člověka). Všichni psychologové se přes různé rozdílnosti pojetí shodují v jednom: „Nejvlastnějším znakem osobnosti je její jedinečnost, výlučnost, odlišnost od všech jiných osobností. Stejně jako neexistují dva jedinci s totožnými papilárními liniemi na prstech, je tomu tak i s osobností.“60 Vlastnosti osobnosti se obvykle rozdělují na schopnosti, charakter, temperament a zájmy. Přičemž charakter vyjadřuje vztah k jiným lidem, věcem, práci i k sobě samému. Schopnosti určují míru, v jaké dokáže člověk určité činnosti vykonávat. Temperament vytváří dynamiku zejména v citové oblasti. Zájmy pak znamenají oblast činností, které člověka mimořádně přitahují. 58 Srov. Časopis pro moderní psychologii PROPSY, číslo 4, ročník 4, 1998

59 Srov. Katolický týdeník, Příloha C – Domov sv. Josefa, roč. XXIII., č. 11 Vedoucí lékařka Domova sv. Josefa k tomu říká: „Musíme posilovat jejich víru a naději, že život má smysl, i když je svízelný, ale přesto je obohacuje o jiná poznání, úctu k životu a k člověku jako takovému, což my zdraví lidé často nevnímáme.““

60 Srov. HARTL, Pavel. Psychologický slovník, s. 132-133

26

Proto má každý projev osobnosti tři složky: 1. schopnosti, zkušenosti a dovednosti 2. dynamickou – jsou v ní obsaženy motivace, zájmy a charakter 3. temperamentovou – s jakou intenzitou činnost provádí a jak ji prožívá.

Na vlastnosti osobnosti mají značný vliv společenské skupiny – rodina, školní kolektiv, pracovní skupina, sportovní tým atd. Je zajímavé pozorovat, jak některé zájmové činnosti působí i osobnostní rozvoj – např. sportovci bývají družnější, ochotnější pomáhat, otevřenější i sebevědomější, nezávislejší, protože pravidelně podávají určité výkony, dostávají zpětnou vazbu o nich, patří do určité skupiny lidí, kde mají své místo.61 K pojmu osobnosti ještě bývá řazeno vědomí Já a vůle, obojí se považuje za výsledek sociálního učení a tlaku společnosti. Psychologové, byť jsou z rozdílných škol a směrů, se shodují v jednom názoru: Život každého z lidí se skládá z nepřetržité řady problémů, rozporů a překážek. Žádný lidský život bez nich neexistuje, je zapotřebí naučit se je zvládat. Proto je nezbytné, aby rodiče v dětech pěstovali dvě důležité vlastnosti: 1. nebát se konfliktů a neutíkat před nimi 2. umět čekat na odměnu, radost a potěšení potřebný čas, i kdyby šlo o léta.

Chtít vše hned vede pouze k frustracím, životní nenaplněnosti a nespokojenosti jak se světem, tak i se sebou samým. Tato cesta se pak může stát i cestou k jakékoli závislosti.62 Zdravá osobnost má daleko větší šanci vést smysluplný život. Pokud však z určitých důvodů člověk tuto možnost nedostal, může i za nepříznivé situace dát svému životu smysl například přijetím svých úskalí a svému postoji k této danosti.

2.2 Obtíže při hledání smyslu života Hledání smyslu života může být viděno z různých pohledů. Jeden z nich se týká konkrétního člověka a jeho pohledu na vlastní smysl života. Dalším pohledem je náš současný pohled, tady jeho život známe až do konce a zpětným pohledem objevujeme 61 Srov. HARTL, Pavel. Cit. d., s. 133

62 Srov. HARTL, Pavel. Cit. d., s. 136

27

smysl jeho života jakožto určité poselství pro další pokolení. Jiný pohled mohou mít jeho blízcí, kteří ve vzpomínkách i dnešním viděním nutně potřebují vidět smysl jeho života, aby vyvážili bolest jeho odchodu. Obtíže v hledání smyslu života člověka nastávají, je-li nějakým způsobem znevýhodněný.63 Jinak hledá smysl života člověk, pocházející z úspěšné, funkční, zdravé rodiny s plnohodnotným rodinným zázemím a podporou, který se může soustředit na svůj rozvoj a nemusí čelit žádné disharmonii, závažným vnitřním zraněním a podobně. Jedním z faktorů, ovlivňujících schopnost hledání smyslu života, je do určité míry dědičnost – tzn. „přenos vlastností z rodičů na děti prostřednictvím genů (jejich soubor se označuje genom)… Genetická výbava jedince se souhrnně nazývá genotyp a je chápána jako soubor predispozic, které působí spolu se způsobem života, takže nejsou chápány zcela fatalisticky.“64 V psychologické rovině vidíme jako podstatné, že se nedědí hotové psychické vlastnosti, ale zase jen predispozice, řada z nich je však určující pro další vývoj individua. Například vysoká úroveň napětí nebo emocionální lability do velké míry přináší zvýšenou sociální konfliktnost a problémy s adaptací. Například plachost a jiné vlastnosti vyplývají z dosud neznámých genetických základů. V interakci s prostředím se dědičnost projevuje v různé míře, nejsilněji v raném dětství. Velký vliv má dědičnost také na temperament (vzrušivost) a inteligenci.65 Z uvedených faktů se dá vyvodit, že nepřicházíme na svět každý se stejným „stavebním materiálem“ a nemůžeme ovlivnit to, z čeho budeme vycházet a co nás bude ovlivňovat při objevování smyslu našeho života. Člověk, který je tzv. „společensky přijatelnější“, jeho chování více odpovídá normálnímu, tj. většinovému nebo 63 Pozn.: Mladý člověk je jako ptáče ve vajíčku rodinných pout. Jde-li o příliš pevnou skořápku dysfunkční rodiny a případně jiných poškození, nedokáže se bez cizí pomoci dostat sám ven, ztrácí možnost růstu osobnosti, schopnost „létat“. Potřebuje zvenčí „naťuknout skořápku“, protože to není v jeho silách a možnostech. Vylézt musí sám, ale i pak potřebuje někoho, kdo ho naučí létat. Příliš dlouho uvězněná křídla jsou slabá, znemožněný růst znevýhodňuje oproti ostatním, které pak s daleko větším úsilím musí urychleně a nesnadno dorůstat, aby se v jejich světě mohl uplatnit.

64 NAKONEČNÝ, Milan Obecná psychologie – Sylabus přednášek, s. 40

65 Srov. NAKONEČNÝ, Milan. Cit. d., s. 40

28

preferovanému chování, zažívá větší míru úspěšnosti a tím také větší míru smysluplnosti života než člověk, jehož jednání a vystupování není příliš akceptováno a uznáváno. V psychologii se dlouho vedl a dosud vede spor o vztah mezi činiteli dědičnosti a zkušeností, čili učení. Někteří psychologové zdůrazňují dědičnost jako rozhodujícího činitele utváření lidské psychiky, jiní tomu oponují a jako rozhodující zdůrazňují vliv zkušeností, zejména raných zkušeností, které vyplývají z výchovy v rodině.66 Úroveň zvládání těžkostí souvisí s flexibilitou systému hodnot, která rozhoduje o projití obtížemi a rychlosti vzpamatování se po daných problémech. Je nutná schopnost plánovat a řídit se tímto plánem, schopnost fungovat v různorodých sociálních rolích a radovat se ze zvládání obtíží. Emmons má v této situaci termín „prožívat vděčnost“.67

2.3 Překážky na cestě hledání smyslu života Jednou ze značných překážek na cestě hledání smyslu života je deprese. Deprese patří mezi poruchy nálady (afektivní poruchy, F30-F39). „Zdá se pravděpodobné, že se psychiatři nebudou shodovat v klasifikaci poruch nálady až do doby, než budou objeveny nové metody v rozlišování klinických syndromů, založené alespoň z části na fyziologických nebo biochemických ukazatelích a nikoli na současném omezeném klinickém popisu emocí a chování.“

68

Depresivní fáze F32 v sobě zahrnuje několik stupňů od mírné depresivní

fáze až po těžkou, případně nespecifikovanou. „U všech forem jedinec trpí skleslou 66 Srov. NAKONEČNÝ, Milan. Obecná psychologie, s. 44

Profesor Smékal se při své přednášce přikláněl spíše k takzvaným memům. Mem je termín pro kulturní obdobu genu – replikující se jednotku kulturní informace, jejíž společenský účinek lze srovnat s účinky chemicky zakódované genetické informace na lidský organismus. Mem je tedy jakékoli trvalé uspořádání hmoty nebo informace, které člověk záměrně tvoří. Tento definovaný termín poprvé použil v roce 1976 ve své knize Sobecký gen Richard Dawkins. Slovo mem je odvozeno z řeckého mimema (=napodobovat). Susan Blackmore ve své knize Teorie memů tvrdí, že naše unikátnost spočívá ve schopnosti napodobovat druhé. Memy jsou jednotky imitace. Mem je vše, co se člověk naučil imitováním, přenesením od jedné osoby k jiné osobě. Je i teorie, že lidská schopnost řeči se vyvinula pod tlakem memů a hlavní funkcí jazyka je rozsévat memy do okolí (Teorie memů, s. 119). Memy altruistických lidí se šíří víc, než nealtruistických.

67 Srov. KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Psychologie smysluplnosti existence, s. 95

29

náladou, snížením energie a aktivity. Je zhoršena schopnost radovat se, dochází k poklesu zájmů a ke zhoršení koncentrace. Obvyklá je značná unavitelnost i po nepatrné námaze.“ 69 „Dalšími obvyklými příznaky jsou např. zhoršené soustředění, snížené sebevědomí a sebedůvěra, pocity viny a bezcennosti, smutek atd. V některých případech může být význačnější úzkost a stísněnost.“70 „Depresivní porucha může být také periodická, charakterizovaná opakovanými epizodami deprese.“71 Anselm Grün o depresi píše: „Depresivní lidé mívají zastřený pohled. Procházejí svět a nevidí jeho krásy.“ 72A poté pokračuje o něco dále: „Depresivní člověk musí nejprve pozvednout zrak, aby překonal své poraženectví. (…) Vzhlédnout, prohlédnout a nahlédnout, to jsou podle mě tři kroky, které mohou vést k uzdravení z deprese. Vyléčení z deprese začíná tím, že pohlédnu vzhůru.“73 Další potíží při hledání smyslu je i skutečnost, že za určitých okolností nemusí člověk smyslu rozumět. V takovém případě člověk smysl jen odhaduje. To však neznamená, že to dělá svévolně. Člověk má právo na výklad, ale není přitom zbaven odpovědnosti za správnost výkladu. V každé situaci existuje jen jeden správný výklad a člověk se má rozhodnout „podle nejlepšího vědomí a svědomí“74

68 Mezinárodní klasifikace nemocí, kapitola Poznámky k vybraným kategoriím v klasifikaci duševních poruch a poruch chování, s. 28

69 Mezinárodní klasifikace nemocí, s. 124



72 GRŰN, Anselm. Deprese jako šance, s. 31

73 GRŰN, Anselm. Cit. d., s. 34

30

„Člověk vytvoří skutečnost a další budoucnost se tvoří podle jeho rozhodnutí. (…)Až zkušenost zpětně osvětluje, zda a nakolik se rozhodl správně, ačkoli jistotu nebude mít do konce života. Objektivně správné rozhodnutí existuje, ale člověk ho nepoznává s jistotou.“75 Pak je zcela pochopitelný výsledek výzkumu, který ve své knize Lékařská péče o duši uvádí Frankl: „Rolf Voneckartsberg z Departamentu of Social Realtions Harvardské univerzity zpracoval rozsáhlý longitudinální výzkum, který zabírá přes 20 let. Šlo o sto harvardských studentů. 25 % vypovídalo zcela spontánně o krizi ve svém životě, která se vztahovala na otázky po smyslu jejich života. Jakkoli jsou úspěšní ve svém povolání a velmi dobře vydělávají, přece si stěžují, že pociťují nedostatek zvláštního životního úkolu, činnosti, ve které by mohli osvědčit jedinečný a nenahraditelný přínos. Hledají poslání a nosné hodnoty.“76 Psycholog Jung se nejvíce zabýval přechodem, kterým je životní střed – dnes zvaný „mind-life-crisis (krize středního věku). Stěžejní část jeho bádání a působení se zabývala touto kritickou fází životního obratu a orientací na smrt, kterou tato fáze předkládá jako žádoucí. Zaměření na konec znamená kladení důrazu na to podstatné, odstup od zapletení s prestiží a mocí a dá se ve smyslu individuace chápat jako uvolňování osobnosti z různých záležitostí, které jí nejsou vlastní. K Jungově klientele patřili především starší lidé, kteří ztratili smysl života.77 Z uvedeného vyplývá, že potíže s hledáním smyslu mohou nastat i během života a mohou se týkat i lidí, kteří od určité doby svůj život nahlíželi jako smysluplný.

74 Srov. TAVEL, Peter. Smysl života podle Viktora Emanuela Frankla, s. 33-34

75 TAVEL, Peter. Smysl života podle Viktora Emanuela Frankla, s. 34

76 FRANKL, Viktor Emanuel. Lékařská péče o duši, s. 25-26

77 ASPER, Kathrin. Opuštěnost a sebeodcizení, s. 207

31

2.4 Deprivace jako zátěž při hledání smyslu života Deprivace označuje nedostatečné uspokojení důležité psychické či fyzické potřeby jednotlivce. Nejčastěji bývá popisováno jakožto citové strádání – jakýkoliv nedostatek citu a emocí pociťovaný jednotlivcem. Může se jednat o nedostatek prokazovaného a vnímaného osobního respektu, pociťovaného bezpečí, sdílené lásky nebo vzájemných sociálních vazeb, ale i osobního strádání z nedostatku dalších smyslových podnětů. Slovo deprivace má svůj původ v latinském jazyce (privo = zbavit), ve své české podobě vzniklo pravděpodobně odvozením od anglického slova „deprivation“ coby podstatného jména od slovesa „deprive“ – odepřít (něco někomu). Lze ho chápat jako ztrátu, zbavení, nedostatek něčeho, utrpení z nedostatku smyslových podnětů, dlouhodobý nedostatek tělesných a psychických potřeb, smyslových podnětů u smyslové deprivace, ale zejména zbavení se toho druhého na úkor své sobeckosti nebo nedostatečné (rodičovské, životní, sociální, biologické, citové apod.) zkušenosti.78 Charakter je provázaný s výběrem a dáváním významu podnětům, na něž člověk odpovídá. Je určený třemi rozměry a to: sebezapřením, ochotou spolupracovat a přesahem. Odpovídá tomu, na kolik se jedinec cítí být autonomním, v jaké míře se cítí být součástí lidské společnosti, celistvosti vesmíru a celku, ve kterém je vše nějakým způsobem provázáno. Aspekt sebezapření je lidově pojatý jako „síla vůle“.79 Není však příliš v kompetenci druhých lidí posuzování slabosti či síly vůle bližních, protože nikdy neznají všechny okolnosti, nemají dostatečný vhled do prožívání určitého člověka a snadno mohou pokládat za sílu vůle to, co silnou vůlí není a naopak. Lidé, kteří se vyznačují vysokým stupněm sebezapření, zároveň na sebe berou odpovědnost za své činy a rozhodnutí, nepřesouvají ji na nikoho jiného a nedávají ji ani okolnostem. Naplňují cíle, nesoucí tvořivý smysl. Dopomáhá jim k tomu rozumná a vyvážená míra sebedůvěry a umění řešit problémy s nadhledem, zdravé sebepřijetí a 78 Zdroj Wikipedia: cs.wikipedia.org/wiki/Deprivace

79 Srov. KOUKOLÍK, František – DRTILOVÁ, Jana. Vzpoura deprivantů, s. 92

32

sebeúcta, k tomuto jednání nezbytná. Život se pro ně stává především naplňováním nějakého smyslu – jehož vizi mají před sebou – než uspokojováním bezprostředních potřeb a uhýbání střetům. Sledují dlouhodobé cíle, pro které dokážou odložit uspokojení bezprostředních potřeb.80 A naopak lidé s nízkou úrovní sebezapření se často cítí jako oběť okolností, říkají, že jejich postoje převážně určují síly, které jsou mimo ně. Domnívají se, že jejich život nemá příliš velký smysl a cíl a pociťují, že většina lidí je úspěšnější než jsou oni sami.81 Jakkoli jsou tyto závěry pravdivé, ověřené dlouholetou praxí, přesto je nelze jednoznačně aplikovat na jednotlivé situace bez širšího pohledu. Žádný člověk si nevybírá, do jaké rodiny a s jakými genetickými dispozicemi se narodí, nevybírá si ani dobu, místo nebo národ. Přesto je od chvíle narození tímto vším velmi ovlivňován. Stejně tak člověk, jednající pod vlivem životních zkušeností, rodinných vzorců chování, zážitků a podobně, nemusí vnímat škodlivost svého jednání a do jeho hledání smyslu života se spíše promítá zoufalství a snaha o vysvětlení nepříznivého dění, neúspěchů a těžkostí. Na to, aby člověk mohl změnit naučené vzorce jednání, musí napřed najít pomoc k prohlédnutí a pochopení, přijetí předešlého života i s jeho bezútěšností, aby našel sílu ke změně a především vytrvalou pomoc a přijetí nějaké blízké osoby. Komu se těchto možností dostane, je uchráněn různých zoufalých rozhodnutí a neschopnosti vidět svůj život jako smysluplný a neučiní případné nerozvážné kroky a řešení škodlivé jak pro něj, tak pro společnost. Lidská společnost má vždy určitý podíl na tomto selhání díky lhostejnosti, odlidštění a nepřiměřeným nárokům – jako je nutnost úspěchu, určité sociální postavení atd., které si vyhlašováním svých hodnot vynucuje. Tento tlak je zřetelný a velmi působivě o tendencích dnešní společnosti píše Keller. Uvádí, že od počátku se předpokládalo, že motorem vývoje postindustriální společnosti bude neustálý pokrok lidského vědění. Rovněž sociologové Touraine a Bell se domnívali, že účast na vědění se stane základem sociální struktury této společnosti 82 Dále potvrzuje, že 80 Srov. KOUKOLÍK, František – DRTILOVÁ, Jana. Cit. d., s. 93

81 Srov. KOUKOLÍK, František – DRTILOVÁ, Jana. Cit. d., s. 93

82 KELLER, Jan. Tři sociální světy – sociální struktura postindustriální společnosti, kapitola Vzdělání ve službách zisku, s. 46

33

lidé žijící na okraji trhu práce uprostřed bohaté společnosti často ztrácejí více v psychické než materiální rovině. Prožívají zvyšující se napětí mezi svými špatnými životními podmínkami a přetrvávajícími očekáváními. Z toho potom vyplývá, že extrémně chudí obyvatelé reagují na svoji beznadějnou situaci naprostou odevzdaností, pocity bezmocnosti, závislosti a méněcennosti. A proto pravidelné vzpoury mladých lidí jsou živelnou a destruktivní odpovědí generace, která se nezaviněně dostala na okraj trhu práce a pro ekonomiku vlastní země se stala zbytečnou.83 Lidé, se kterými se nepočítá v jejich zemi, v jejich společnosti a někdy ani v jejich rodině a nedostanou tudíž vhodnou šanci, velmi obtížně hledají smysl svého života. Příčinou mohou být jak nepříznivé ekonomické a sociální podmínky, tak i nepřízeň totalitního režimu jako v dobách mládí Pavla Švandy.

2.5 Potřeba potvrzení Při hledání smyslu života je i pro přiměřeně sebevědomého člověka důležité potvrzení. Tournier k tomu říká: Všichni lidé se bojí a touží po potvrzení. Univerzitní tituly, kterých dosahují, úspěch, který sklízejí, uznání, které hledají a pěstují skrze čestné chování, odvahu, kterou předvádějí, zápal, se kterým obhajují své názory i houževnatost, se kterou ukazují, že mají vždycky pravdu, obdiv, jenž vyžadují od těch, kteří jsou slabší, vtipné poznámky, s nimiž přicházejí – to všechno jsou zbraně, kterými zakrývají svou slabost. A přesto, že to zlepšuje naši pověst a dává nám to určitou míru potvrzení, dobře víme, že smrt nám to všechno vezme. To je jeden z důvodů univerzálního strachu ze smrti a strach ze smrti živí všechny další pocity strachu.“84

83 KELLER, Jan. Cit. d., kapitola Na okraji trhu práce, s. 99

84 TOURNIER, Paul. Silní a slabí, kapitola Strach, s. 61

34

V souvislosti s hledáním smyslu života je však patrné, že čím více vidí člověk svůj život jako smysluplný, tím menší je jeho strach, i ten univerzální.85

2.6 Utrpení a smysl života Téma utrpení je staré jako lidstvo samo, stačí nahlédnout do křesťanské Bible na básnické dílo o Jobovi, případně na vše, co jí předcházelo v okolních kulturách. Je to téma závažné, značně neprobádatelné a často nesdělitelné. Snad každý člověk s ním má větší či menší zkušenost. Zabývají se jím filozofové, psychologové, spisovatelé nebo básníci. Píše o něm i Tournier ve své knize Silní a slabí, kde sděluje své svědectví: „Jeden z mých kolegů, emigrant ve Švýcarsku, mi poté, co utekl z koncentračního tábora, napsal velmi zajímavý dopis o přínosu nemoci a neštěstí. Vzpomínal na to, že lidé, kteří v minulosti dali světu nejvíce, nebyli silní, ale slabí, nemocní – Pascal, svatý František a mnozí další. To, co lidstvo dnes potřebuje … jsou právě laskavost, svědomí, emoce, citlivost, krása a intuice, které leží potlačeny a spící hluboko v srdcích těch, jimiž tato civilizace pohrdá.“86 E. Lukasová konstatuje, že štěstí není ani tak, když někdo říká: daří se mi dobře, jako spíše, když může říci: jsem zde k něčemu, co stojí za to. Toto téma bude podrobněji rozvedeno v samostatném oddílu zaměřeném na E. Lukasovou. Frankl zase vidí, že schopnost nést utrpení není člověku vrozena. Člověk si ji musí vytvořit. Jde o vnitřní zvládání těžkých situací úpravou postojů. Člověk tím dělá něco se sebou. Vytváří tím svou osobnost a rozhoduje o tom, kým bude.87 85 Paul Tournier také popisuje jeden konkrétní případ: „Výrazná hubenost mi připadá jako výraz stávky proti životu. To byl případ mladé dívky, která trpěla mentální anorexií. …Ve snaze porozumět jí jsem zjistil, že byla pronásledována pocitem, že v životě promarnila své šance. Věděla, že je velmi nadaná a že jí okolnosti zabránily toto nadání využít. Cítila se jako by zůstala sama na nástupišti, ze kterého ostatní odjeli na skvělou projížďku. Její rozhořčení v ní pak podvědomě vyvolalo hladovku.“ Srov. v cit. d., kapitola Slabé reakce, s. 80.

86 TOURNIER, Paul. Silní a slabí. Kapitola Vzájemné reakce, s. 125

87 K tomuto tématu hovořil V. Smékal, který na přednášce Bůh a smysl života vzpomínal na Franklova slova o tom, že v koncentračním táboře sice „spadly“ všechny masky, ale lidé se v žádném případě neprojevili stejně, naopak se ukázalo opravdově, kdo je kdo – a tak každý odpověděl na utrpení jiným způsobem. Jedni jako „světci“, druzí horším způsobem.

35

Na tuto otázku odpovídá Frankl zásadně i na základě vlastních zkušeností z koncentračního tábora. Tam se ukázalo, že člověk velmi dobře „může jinak“. Má proto dostatek mnohdy heroických příkladů zvládnuté apatie či podrážděnosti, svědectví o existenci zbytku duchovní svobody. Přes zdánlivě absolutně vnucenou situaci vnější i vnitřní zůstává svobodný postoj našeho „já“ k okolí. Jestliže se v prostředí tábora našli lidé, kteří chodili po ubikacích a rozdávali dobré slovo či chleba, jsou důkazem, že i v té nejhorší situaci zůstává člověk vnitřně svobodný. Že mu lze vzít vše, kromě svobody, která mu umožňuje zaujmout k daným poměrům adekvátní postoj. Možnost výběru zůstává, každá chvíle je příležitostí k vnitřnímu rozhodnutí pro nebo proti propadnutí okolním silám, které hrozí vzít to nejvlastnější člověku – vnitřní svobodu a důstojnost, a tím jej strhnout k tomu, aby se stal pouhým objektem vnějších podmínek.88 Lze předpokládat, že zde opět hraje velkou roli to, zda má člověk na čem stavět, lidé s pevným základem odolají největším potížím. Lidé, kteří tento základ nedostali, musí vynaložit více síly ke zdolání životních překážek. Lukasová – Franklova žačka, kterou ve své knize cituje Tavel, vyslovuje domněnku, že utrpení způsobené jinými, nás zraňuje jen do té míry, dokud je v naší duši tma. Ve chvílích rozjasnění, proniknutí jasnozřivosti člověk poznává zranitelnost těch, kteří jej zraňují.89 Další skutečností uváděnou Tavelem je: „Osud člověka má smysl v tom, že je, pokud je to možné, utvářený. Pokud to ale možné není, má být úděl snášený. Člověk musí dávat pozor, aby se nevzdal předčasně, aby neuznal stav věci jako osudový. Až tehdy, kdy je člověk neschopný svůj osud utvářet, může realizovat postojové hodnoty. Každou situaci

88 Srov. FRANKL, Viktor Emanuel. A přesto říct životu ano, s. 63-64

89 Srov. TAVEL, Peter. Smysl života podle Viktora Emanuela Frankla, s. 249 Poznámka J. C.: My se nikdy nedozvíme, jestli Pavel Š. tímto jasnozřivým pohledem nahlížel ty, kteří násilně ukončili jeho život ve jménu komunistické zvůle, ale vzhledem k jeho založení a písemnostem, které se po něm zachovaly, je to docela dobře možné.

36

může člověk zušlechtit, ať už tím, jak ji vytváří, nebo tím, jak ji snáší. Snášení toho, čemu se nedá vyhnout a co se nedá změnit, je výkon.“90 Člověk, který je v nouzi, který prožívá utrpení ještě více než kdy jindy, potřebuje setkání s druhým člověkem ve smyslu: „˝Ty˝ se stává těžištěm vztahu: k tobě se obracím se svým očekáváním, se svou nadějí, na tvé odpovědi a na tvém rozhodnutí záleží. Setkání je odpovědí na nevyslovenou prosbu člověka v nouzi. Osvobozující zkušenost setkání můžeme vyjádřit slovy ˝jsem v nouzi a ty mi jdeš na pomoc, čekal jsem tě a ty jsi přišel˝. V tomto smyslu je setkání dar. Je to událost, která nás potká, těžko ji můžeme nějak dopředu naaranžovat.“91 Setkání v utrpení s druhým člověkem nebo s Bohem se člověku dostává pomoci k odpovědi na otázku smyslu života ve chvíli, kdy ve své zraněnosti sám nedokáže odpovědět.92 Lze dodat, že: „Ne všemu lze porozumět ve smyslu smysluplné souvislosti, tedy teleologiky, popřípadě finálně (nýbrž musí to být vysvětleno právě kauzálně). Ale přinejmenším můžeme pochopit, proč je tomu tak a proč tomu tak musí být, proč je něco bezesmyslné a proč to takové musí být a proč můžeme přesto věřit v nějaký smysl, který za tím vězí, který nad tím stojí; i když je to v nějaké jiné rovině rázu, do níž jej právě máme následovat.“93 Tato úvaha je aplikovatelná i na utrpení v životě a jeho funkci v hledání smyslu života, kdy mnohé pro nás zůstává zahaleno tajemstvím, které se posléze může vyjevit, někdy až pro ty, kteří zpětně bádají nad životem konkrétního člověka a někdy až u toho, jež je nad dějinami a časem. 90TAVEL, Peter. Cit. d., s. 249

91 MRKVIČKA, Jiří. Předpoklady psychoterapie, kapitola Terapeutická setkání, s. 58

92 Poznámka: Při výuce náboženství bylo vysloveno, že život každého má smysl. Velmi postižený chlapec na vozíku – žák 7. Třídy základní školy se zeptal: „I můj život má smysl?“ Odpověď zněla: „Ano, i tvůj život má smysl, Honzíku.“ Honzíkova tvář se rozzářila úsměvem.

93 FRANKL, Viktor Emanuel. Vůle ke smyslu, kapitola Determinismus a humanismus, s. 118

37

Velmi silné svědectví o poznání, o životní moudrosti a smyslu života vydává Frankl ve své knize Člověk hledá smysl, když vypráví zážitek z krutého života v koncentračním táboře: „Tu mnou proniká myšlenka, že poprvé ve svém životě zakouším pravdu, kterou mnozí myslitelé vytěžili za svého života jako vrchol moudrosti a mnozí básníci opěvovali, že poslední a nejvyšší, k čemu se lidské bytí může povznést, je láska. Nyní chápu smysl toho, k čemu jako k poslednímu a nejvyššímu dospělo lidské myšlení, dychtění a víra: vykoupení tvorů láskou a v lásce!“94 Je pochopitelné, že člověk, kterému v tomto světě už nic nezbývá, nachází útěchu ve svém nitru při pomyšlení na obraz milovaného člověka, v kontemplaci duchovního obrazu tohoto milovaného člověka.95 K této Franklově zkušenosti lze jen podotknout, že je důležité, aby konkrétní člověk měl ke komu vztahovat svoji lásku a proto v případě, že z jakýchkoli důvodů nenalezl v životě bytost, kterou by mohl milovat (a případně být milován), je tím důležitější zaměření k něčemu přesažnému, k někomu, jehož má Buber na mysli jako Ty s velkým T, k Bohu, se kterým může navázat osobní vztah lásky a skrze tento vztah nalézat odpověď po smyslu svého života. O vztahu k Bohu mluví i Frankl ve své knize Psychoterapie a náboženství: „Náboženství obdarovává lidi více než psychoterapie – a také po nich více vyžaduje …“ 96 Na jiném místě uvádí: „…tam, kde náboženství lidem ve zvláštní míře umožňuje prožít bezpečí a zakotvení, které by nikde jinde nenašli, bezpečí a zakotvení v transcendenci, v absolutnu.“97

94 FRANKL, Viktor Emanuel. Člověk hledá smysl – Úvod do logoterapie, s. 30

95 Srov. FRANKL, Viktor Emanuel. Člověk hledá smysl – Úvod do logoterapie, s. 30

96 FRANKL, Viktor Emanuel. Psychoterapie a náboženství – Hledání nejvyššího smyslu, s. 47


38

Frankl vidí i toto: „V souvislosti s logoterapií znamená logos smysl. Lidský život skutečně překračuje neustále sám sebe a poukazuje stále na svůj smysl. V tomto významu nejde lidem v jejich životě o slast či moc, ale také ne o sebeuskutečnění, spíše jim jde o naplnění smyslu. V logoterapii pak mluvíme o "vůli ke smyslu".“98 Frankl pohlíží na smysl bytí jako na zeď, za niž není možno dále ustupovat, je nutno ji spíše snést, přijmout, po posledním smyslu není umožněno se zpětně dotazovat. Každý pokus odpovědět na otázku po smyslu bytí předpokládá zároveň existenci smyslů.99 „Zkrátka víra ve smysl člověka je, v Kantově významu, transcendentální kategorií. (…) A podobně je lidské bytí vždy založené na smyslu, i když tento smysl bytí můžeme znát jen velmi málo. (…) Chce-li to člověk, či nikoliv, přiznává-li to, či nikoliv – věří ve smysl, dokud dýchá.“100 Své poznatky o vztahu víry a lásky k Bohu a lékařské praxe upřesňuje Frankl těmito slovy: „“…když psychoterapie vnímá jev víry ne jako víru v Boha, ale jako rozsáhlejší víru ve smysl, pak je naprosto legitimní, když se jevem víry zabývá a zaměstnává.“101 Podobná formulace pochází také od Tillicha, který nám nabízí následující definici: „Být náboženský znamená vášnivě klást otázku po smyslu naší existence.“102 98 FRANKL, Viktor Emanuel. Cit. d., s. 51

99 Srov. FRANKL, Viktor Emanuel. Cit. d., s. 51



102 Poznámka: „Křesťanství se tváří v tvář zrychlujícímu tempu současné společnosti, která nestíhá reflektovat sebe samu, stává jakousi znovuobjevovanou "alternativou" pro lidi, kteří si kladou otázku po smyslu vlastního života, zůstává křesťanství stále zdrojem symbolů, metafor a řádu a tedy prostředkem, jak své hledání formulovat. V době, kdy lidé tápou již na rovině řeči, nabízí víra a církev alternativní slovník pro vyjádření lidské důstojnosti a smyslu vůbec.“ (citace z Katolického týdeníku – Perspektivy, 18. – 24. 11. 2011, PIŠTORA, Aleš. Co nám čísla říkají o víře)

39

2.7 Smysl utrpení

Franklovým velkým přínosem na poli psychologie je pojem hodnota postoje. Tato hodnota je uskutečňována všude tam, kde není možno nic změnit, je zapotřebí „osudově“ přijímat. Vzít na sebe i utrpení, protože lidský život se může naplnit nikoli pouze v tvorbě a radosti, ale i v utrpení.103 Jestliže se lidský život může naplnit i v ztroskotání a neúspěšnost neznamená bezesmyslnost, jestliže toto všechno vede k růstu a zrání, pak je tu naděje na smysluplný život takřka pro každého. Utrpení vytváří plodné napětí právě tím, že dává člověku pocítit, co nemá být jako takové – napětí mezi tím, co je a tím, co být má.104 „V utrpení dokonce zrajeme, v utrpení rosteme – činí nás bohatšími a mocnějšími“.105 Tuto větu můžeme chápat tak, že život se vždy stává příležitostí k něčemu. Psychická zranění bolí jinak, než zranění fyzická, protože jde o negativní zásah do struktury životní orientace, přímý postih jádra osobnosti. Člověk musí odpovídat sám sobě na otázku, kým byl a kým je nyní. Jde o projití depresí k přijetí. Kdysi bylo úkolem mýtů (podle studií Norberta Bischofa) pomoci lidem řídit život moudře a zvládat přicházející problémy, nyní mohou hledat určitou cestu skrze osobnosti, které zvládly přijetí utrpení se zaměřením k vyšším hodnotám.106

103 Srov. FRANKL, Viktor Emanuel. Lékařská péče o duši, kapitola O smyslu utrpení, s. 107


105 FRANKL, Viktor Emanuel. Lékařská péče o duši. s. 109

106 Srov. KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Psychická bolest. Dostupné na WWW: jaro.krivohlavy.cz/psychicka-bolest

40

2.8 Svoboda a odpovědnost člověka „Lidská existence je odpovědnost vzhledem ke své konečnosti.“107 Každý člověk dostává své jedinečné možnosti a nikdy je nemá znovu. Jen na něm závisí uskutečňování hodnot, dávání smyslu vlastnímu životu. Jen jemu patří rozhodnutí – dobrá i špatná, protože podstata člověka je být svobodným i v nesvobodě. Z pohledu vědy je zajisté člověk svobodný ve svém rozhodování i v těch nejméně svobodných chvílích – ve smyslu vnitřního postoje, avšak někdy tato svoboda nebývá úplná v důsledku dřívějších prožitků, jimiž byl formován. Člověk se může zdánlivě rozhodovat ve svobodě, ale jeho pohled na sebe samého i dané okolnosti není správný, je nějakým způsobem neúplný, pokřivený, zkreslený a ovlivněný. A proto se člověk rozhoduje v úhlu tohoto pohledu nesprávně, protože jiný pohled nezná. Nechápe, že nevidí správně. Nedokáže rozlišit správný směr, vybrat si cestu příhodnou, reagovat zdravě, nerozumí dostatečně dění ve svém životě, lidem, se kterými se setkává. A především nerozumí sám sobě, nenachází tak ani ocenění a úctu v očích druhých a pak si často stěžuje na svůj osud, který za těchto okolností bývá krušný a trpký. Neumí se rozhodovat v opravdové svobodě, protože ji nikdy nepoznal a tak ani neumí dávat smysl svému životu. Může to být značně bludný kruh a teprve tehdy, podaří-li se jeho závislost na minulosti a „špatné nastavení“ změnit a objevit zralejší, jasnější směr, zvyšuje se jeho šance na smysluplný život. „Člověk vždy teprve rozhoduje, čím "je", v nejbližší sekundě … v mnohotvárnosti rozmanitých možností, z nichž ve svém bytí uskuteční vždy jen jedinou …“108 – takto nahlíží na problém Frankl. Zde právě jde o dobrý výběr daných možností bez vnitřní svázanosti. Nutnost volby je zde totiž v každém okamžiku života a nesprávná volba může přinést mnoho utrpení i do budoucnosti. Frankl se zmiňuje o prožívání nesvobodné vůle jako „udělené“ a přiděluje ji jen někomu, kdo trpí paranoidní schizofrenií. Existuje řada lidí, kteří vyrůstali pod určitým tlakem – ať už rodinným nebo politickým a svobodná vůle deformovaná již v zárodku je podobně jako tělesné postižení buď uzdravitelná nebo ne. Avšak je nutno ji vidět jako něco, co si ten člověk dobrovolně nevybral. 107 FRANKL, Viktor Emanuel. Lékařská péče o duši, s. 87

108 FRANKL, Viktor Emanuel. Lékařská péče o duši, kapitola Svoboda a odpovědnost, s. 89

41

„Před pomíjejícností se bytí zachraňuje minulostí.“ – konstatuje Frankl. Ale je-li minulost vystavěna na nezdravých základech, nelze ji považovat za „záchrannou kotvu“. V této chvíli lze spíše pomýšlet na sílu ducha vzdorovat a hledat, usilovně hledat cesty, které vedou do dobrého cíle. Pohlédneme-li na situaci, kdy je člověk konfrontován s biologickým osudem, musíme vidět nutnost respektovat tyto danosti a zároveň vědět, že „kdo považuje svůj osud za zpečetěný, není schopen jej přemoci.“109 „Biologický osud je pro lidskou svobodu vždy ještě teprve materiálem, který má být ztvárněn“ 110– usuzuje Frankl. Psychologický osud – tedy duševní oblast člověka, která se staví proti lidské svobodě, souvisí s výchovnými vlivy a musíme tyto dané slabosti brát jako úkol pro sebepřevýchovu. Úkol značně náročný a bolestný, ale nezbytně nutný – jakmile se podaří rozpoznat a přijmout, jakými slabostmi jsme ovlivněni. Právě tato sebepřevýchova je i cestou ke zhodnocení života, k upevnění jeho smyslu. Čím větší a silnější jsou chyby výchovy, tím silnější a náročnější musí být sebevýchova, takže to může připomínat vytrvalost člověka s tělesným postižením, který se rozhodl, že z něj bude zdatný sportovec. Jeho usilovná práce na sobě bude mnohem namáhavější než v případě zdravého jedince, ale ve chvílích, kdy se bude blížit své vizi, získá také značnou sebeúctu, o to větší vzhledem k situaci, ze které vycházel. K tomuto úsilí o proměnu nás mohou značně motivovat různí lidé.111

109 FRANKL, V. E. Lékařská péče o duši, kapitola Biologický osud, s. 92

110 FRANKL, V. E. Lékařská péče o duši, s. 94

111 „Bereme-li lidi takové, jací jsou, pak je děláme horšími; když je však bereme tak, jací mají být, pak je děláme takovými, jací být mohou.“ – citát J. W. Goetha

42

3 Viktor Emanuel Frankl a jeho žáci

3.1 Viktor Emanuel Frankl – zakladatel logoterapie V. E. Frankl se narodil ve Vídni 26. 3. 1905, má český původ. Jak uvádí doktor Tavel, otázkou smyslu života se zabýval už jako chlapec. Již ve čtyřech letech (uvádí Frankl ve svých vzpomínkách) ho vystrašila myšlenka, že jednoho dne musí zemřít, avšak tento strach ho nikdy netížil na rozdíl od otázky: „zdali pomíjivost života neničí jeho smysl?“112 Jako životní příklad měl své rodiče, kteří mu předali pozitivní hodnotové postoje i vlastní úspěšnou cestu životem (vyjma jejího závěru), takže svůj entuziasmus čerpal ze zdravého základu (a je možné na něm poukázat na Eriksonovu vývojovou teorii, která tomuto odpovídá). V době studií na gymnáziu se již setkal s psychologií a zůstal u ní až do konce života. Dokázal se vyrovnat jak s vyloučením z Vídeňského spolku individuální psychologie (což by mnohý člověk považoval za velký neúspěch), pokračoval ve svém díle dál i navzdory všem tragédiím, které mu přinesla II. světová válka, aby pak zazářil jako velká osobnost psychologie až do své smrti v září roku 1997.

3.1.1 Logoterapie

Logoterapie = psychoterapeutický směr orientovaný na tematiku smyslu života (řecky „logos“). Poukazuje na lidskou potřebu žít smysluplně a soustřeďuje se na hledání a uskutečňování tohoto smyslu v konkrétních podmínkách života jedince.113 112 FRANKL, V. E. Autobiografie, s. 19 Srov. TAVEL, P. Smysl života podle Viktora Emanuela Frankla, kapitola Filosoficko-antropologická východiska Franklovy teorie, s. 205

113 Zdroj citace: Společnost pro logoterapii a existenciální analýzu, o. s., přístupný na www.slea.cz/index.php/odborne-texty-mainmenu-2/7/52

43

Metoda logoterapie především směřuje k posílení a zformování pacientovy zodpovědnosti v životě a to tím, že mu ozřejmí úkoly, hodnoty a cíle. Tím mu umožní zvolit si odpověď na otázky po smyslu jeho vlastní existence.114 V roce 1926 přednášel Frankl referát na Mezinárodním kongresu individuální psychologie v Düsseldorfu a zde použil poprvé před akademickou veřejností pojem „logoterapie“, jakožto psychoterapie, která oslovuje navíc ještě duchovní dimenzi člověka. Zakládá třetí vídeňskou školu psychoterapie a staví do popředí otázku smyslu svobody, důstojnosti a osobní odpovědnosti člověka. „Je logoterapie ve své praxi moralistická? Není, a to z prostého důvodu, že smysl nemůže být předepsán. Lékař nemůže dát životu pacienta smysl. Smysl naprosto nemůže být dán, nýbrž musí být nalezen. Pacient jej musí najít samostatně a nezávisle. Logoterapie nenalézá smysl a nesmysl nebo hodnotu a bezcennost.“115 Takto charakterizuje sám Frankl svůj léčebný směr. A dále sděluje: „Dříve nebo později nebudeme totiž už moralizovat, nýbrž ontologizovat morálku – dobré a špatné nebudeme definovat ve smyslu něčeho, co máme dělat, případně, co dělat nesmíme, nýbrž budeme přemýšlet, co uspíší naplnění uloženého a požadovaného smyslu – a za špatné budeme pokládat to, co takové naplnění smyslu brzdí.“116 Frankl poukazuje na Rorschachovu tabuli, kdy se v Rorschachově testu odhaluje subjektivita jedince. V životě však nejde o dodání smyslu, ale o jeho nalézání, není testem, nýbrž skrývačkou, smysl je odkrýván, ne objeven. Člověk musí smysl interpretovat, ne mu na základě okolností porozumět. To vše nesmí být svévolné, protože na každou otázku

114 Srov. LUKASOVÁ, Elizabeth. I tvoje utrpení má smysl, s. 115


116 FRANKL, Viktor Emanuel. Cit. d., s. 54-55

44

existuje jen jedna odpověď – ta správná, pro každý problém jedno řešení – to platné a pro každou situaci pouze jeden pravý smysl.117 „Smysl musí být nalezen, ale nemůže být udělán.“118 „A při jeho hledání vede člověka svědomí. Svědomí je orgán smyslu – dalo by se definovat jako schopnost vypátrat jediný a jedinečný smysl, který je skrytý v každé situaci.“119 Smysl není vztažen jen k určité situaci, ale také k určité osobě, která je do situace vtažena. Nemění se jen ze dne na den, ale mění se od člověka k člověku.120

117 Srov. FRANKL, Viktor Emanuel. Cit. d., s. 54-55


119 FRANKL, Viktor Emanuel. Cit. d., kapitola Orgán smyslu, s. 57

120 Srov. FRANKL, Viktor Emanuel. Cit. d., kapitola Psychoterapie a náboženství, s. 58

45

Frankl uvádí toto hodnocení logoterapie podle Petrilowitsche – logoterapie ustupuje do prostoru – ve vlastním slova smyslu – lidských fenoménů, aby mobilizovala zdroje, které jsou dosažitelné jedině v této dimenzi. Na to Frankl navazuje: „Abych použil výrazů, které jsem zavedl, jde o lidskou schopnost "sebedistancování", na jejíž mobilizaci míří paradoxní situace, a "sebetranscendenci" jako podmínku pro možnost dereflexe.“121 K tomu Frankl dále říká: „Abychom se vrátili k sebetranscendenci, rozumím jí zásadní fakt, že lidské bytí odkazuje za sebe samo na něco, čím však není, na něco nebo na někoho: na nějaký smysl, který má být naplněn, nebo na bytí bližního, s nímž se setkává. Jeden aspekt sebetranscendence, podstatný fakt, že lidské bytí sahá vždycky za sebe a mimo sebe k nějakému smyslu, který má být naplněn a nejprve vlastně vůbec odkryt – snažím se zachytit motivačně teoretickým konceptem "vůle ke smyslu".122 Frankl považuje tuto vůli ke smyslu v dnešní době za příliš frustrovanou. V logoterapii v tomto případě mluví o frustraci existenciální. Pacienti, vykazující tuto diagnózu, si stěžují na pocit bezesmyslnosti a vnitřní prázdnotu. Logoterapie pro tuto situaci používá termín „existenciální vakuum“.123 Logoterapeutický termín, označující tento stav, zní noogenní neuróza. Frankl má řešení: „V případech noogenní neurózy je indikována logoterapie. Samozřejmě nemůže být řeč o tom, že logoterapie dá životu pacienta smysl. Ten musí pacient najít sám a samostatně. Nemůže být ani řeči o tom, že logoterapie vzbudí v pacientovi vůli ke smyslu. Tato vůle musí vyklíčit a klíčí, jakmile se mu nabídne nějaký smysl. (…) Mimochodem něco podobného platí pro léčbu komplexů méněcennosti.“124 121 FRANKL, Viktor Emanuel. Lékařská péče o duši, kapitola O logoterapii, s. 124



124 FRANKL, Viktor Emanuel. Cit. d., s. 126-127 Poznámka: Komplexy méněcennosti představují jednu z velkých obtíží na cestě ke smyslu a rozhodně nejsou něčím, pro co by se člověk sám dobrovolně rozhodl a sám v sobě si je utvářel, nýbrž jsou dány jeho prvotním zakotvením – spíše základním nezakotvením v jistotě rodiny, v přijetí, jehož se mu dostalo v postoji osob v jeho životě významných, jeho otevřenosti vůči zraňující kritice a také vzhledem k jeho temperamentu. Boj s komplexy je bojem velmi urputným a náročným a podpora bližních či lékaře je v tomto boji velmi důležitá.

46

Je zřejmé, že komplexy méněcennosti nemůže pacient překonat přímo. Zbavit se jich musí oklikou – dělá věci navzdory jim, jde do společnosti, dělá svou práci, svou pozornost soustřeďuje na něco jiného než na ně a ony začnou při nedostatku pozornosti atrofovat, alespoň ve většině případů.125 Tavel zdůrazňuje v pojednání o logoterapii: „Teoretickým východiskem pro logoterapii je učební soustava, která je založena na třech pilířích. Jsou to: svoboda vůle, vůle ke smyslu a smysl utrpení. (…) Úlohou logoterapie je vést člověka k uvědomění si jeho vlastní zodpovědnosti. Logoterapie se má omezit pouze na to, aby pomáhala pacientovi nacházet hodnoty a smysl samostatně – hodnoty, které čekají, dokud je nezrealizuje, a smysl, který čeká, dokud ho nenaplní.“ 126 Dále k tomuto uvádí, že terapeut nesmí pacientovi v žádném případě vnucovat své pořadí hodnot a svůj světonázor. Nesmí mu nařizovat žádné konkrétní hodnoty. Což ovšem může být velmi náročné a vyžaduje to vyzrálou osobnost terapeuta.127 „Člověk se stává skutečně člověkem a v plnosti sám sebou až tehdy, když se oddává nějaké úloze, když ve službě nějaké věci anebo lásce k druhému sám sebe přehlíží a zapomíná na sebe.“128 Jsou lidé, kteří většinou díky určitým vnitřním zraněním natolik odsunují sami sebe do pozadí, že jsou ochotni se nechat svými bližními zneužívat, neumí si stanovit své hranice a posléze také neprožívají pocit naplnění, přestože se druhým obětují až příliš. Ať


126 TAVEL, Peter. Smysl života podle V. E. Frankla, kapitola 5.2 Logoterapie, oddíl 5.2.1 Logoterapie jako specifická léčba, s. 150-151

127 Srov. TAVEL, Peter. Cit. d., s. 150-151 (převzato z Frankla, 1983)

128 TAVEL, Peter. Cit. d., s. 151 (převzato z Frankla, 1983)

47

už jde o život týraných žen, dětí, o přílišné nasazení ve službě bližním bez ohledu na vlastní zdraví atd., měla by platit Ježíšova slova: „Miluj bližního svého, jako sebe samého“. V tom je veliká moudrost – tato slova nevedou ani k sebestřednosti, ale ani k pohrdání sebou samým a nadhodnocování druhých nad sebou. Pro logoterapii platí, že nesmí psychoterapii nahrazovat, ale doplňovat. Předmět logoterapie a psychoterapie – duševno a duchovno člověka – lze navzájem oddělit pouze v heuristickém smyslu, zatímco ve skutečné lidské existenci jsou vzájemně pevně propojeny. Proto v logoterapii zůstává zásadní, aby rozlišovala duševno od duchovna, neboť obojí představuje dvě podstatně odlišné oblasti.129 Být člověkem je poukazovat vždy za sebe sama na něco, nebo na někoho: na smysl, který pak člověk naplňuje, případně na bytí bližního, kterého tu potkává. 130 „Celým člověkem je člověk vlastně jen tam, kde se zcela rozplývá v nějaké věci, kde je zcela oddán nějaké jiné osobě. A zcela sebou se stává tam, kde sám sebe přehlíží a zapomíná.“131 Frankl uvádí k tomuto tématu příměr lidského oka, které vidí právě proto, že nevidí sebe samo.132 Je zde řeč o setkání, kdy podle Kanta „patří k podstatě lidského postoje a zaměření, že bližní nebude za žádných okolností degradován na pouhý prostředek k cíli.“133 Partnera je zapotřebí vnímat v jeho jedinečnosti a jednorázovosti. Zřejmě je pro toto vnímání také nutné umět tak vnímat i sebe.


130 Srov. FRANKL, Viktor Emanuel. Lékařská péče o duši, kapitola Sebetranscendence lidské existence, s. 147




48

Vůli po smyslu je podle Maslowa možno vidět jako „primární motiv“, který je základem lidského chování.134 Tato vůle ke smyslu byla jistě tím, co dávalo šanci přežít bídu koncentračního tábora, protože Frankl zmiňuje vězeňskou existenci v táboře jako tzv. „provizorium bez termínu“. Člověk, který nevidí konec svého existenčního provizoria (a to nemusí být jen v těchto extrémních podmínkách, ale v jakékoli těžké životní situaci, ať už jde o nemoc, disharmonickou rodinu, nezaměstnanost atd.), nemůže ani svůj život zaměřit k nějakému cíli.135 „Nemůže už, jako člověk v normálním životě, zaměřit svůj život na budoucnost. Tím se však mění i celá struktura jeho vnitřního života. Dochází k vnitřním úpadkovým jevům, jak je známe z jiných oblastí života.“136 Vnitřní forma života se pak stává retrospektivní existencí, protože nenalézá oporu v žádném budoucím cíli. Zaměřuje se do minula, lze-li však nalézt v minulosti pozitivní události. Frankl k tomu uvádí: „Takoví lidé zapomínají, že často právě taková vnější obtížná situace dává člověku příležitost, aby vnitřně vyrostl nad sebe sama.“137 Přes veškerou situaci je zapotřebí člověka vnitřně napřímit a zaměřit ho k nějaké budoucnosti – k nějakému budoucímu cíli (jakýsi „subspecie aeternitatis“, s pohledem na věčnost). „K tomuto pohledu na budoucnost se vždy utíká v nejobtížnějších okamžicích svého života.“138 Člověk se ztrátou budoucnosti ztrácí i svou duchovní oporu.

139

K tomuto přidává Frankl svůj často


135 Srov. FRANKL, Viktor Emanuel. …a přesto říct životu ano, kapitola Analýza provizorní existence, s. 68





49

používaný citát Nietzscheho: „Kdo má ve svém životě nějaké proč, ten snese i každé jak.“140 Se zaměřením na budoucnost souvisí i správná míra sebezaměření: „Opravdové neurózy … jsou nejlépe definovány jako strnulá centrovanost na sebe.“ 141 Terapeut může udělat jen to, že pacientovi pomůže získat hodnotový systém a očekává, že tento systém překryje nebo absorbuje rušivý faktor.142 Opět jde především o zaměření na cíl a zároveň k dovedení člověka k samostatné odpovědnosti. Doprovázet ho k nalezení životního úkolu i v těch nejtěžších situacích. K sebetranscendenci tedy patří i její protějšek – sebedistancování. 143 Důležitý je pohled na člověka, i ten člověk, který tzv. nemá v životě užitečnost, má stále svou nezcizitelnou lidskou důstojnost. „Nezažitelná duševní svoboda umožňuje člověku do posledního okamžiku nalézat příležitost k smysluplnému utváření svého života.“144 Neboť smysl má i život, jemuž je dána už jen jediná, poslední možnost mravně vysoce cenného chování – jak se člověk ve svém omezení ke svému bytí staví.145


141 FRANKL, Viktor Emanuel. Lékařská péče o duši, kapitola Speciální existenciální analýza, s. 150


143 Srov. FRANKL, Viktor Emanuel. Lékařská péče o duši, kapitola Logoterapeutická technika paradoxní intence, s. 168

144 FRANKL, Viktor Emanuel. Člověk hledá smysl, s. 47

145 Srov. FRANKL, Viktor Emanuel. Člověk hledá smysl, s. 47

50

3.1.2 Noogenní neuróza Noogenní neuróza = existenciální neuróza týkající se vakua životního smyslu146 Frankl uvádí ve své knize Lékařská péče o duši, že: „Nástupem noogenních neuróz se nejen rozšířil horizont psychoterapie, ale změnila se také její klientela. Ordinace lékaře se stala záchytkou pro všechny, kdo si zoufají nad životem, pochybují o smyslu svého života.“147 Žijeme v období blahobytu, ale netýká se to celého lidstva, značná část zažívá nouzi. Těšíme se svobodě, ale kdo si dnes klade otázku odpovědnosti za ostatní a odpovídá na ni svým životem? V psychoterapeutické praxi se otázka po smyslu života ozývá velmi často, ale i kdybychom mohli dokázat, že psychickou příčinou obtíží jsou pocity méněcennosti, že pesimistické chápání je důsledkem komplexů a dosáhli toho, aby tomu nemocný uvěřil, stejně bude mít problém to opravdu přijmout. Musíme boj vést duchovními zbraněmi, abychom dovedli s nemocnými mluvit. Pokud pochopí, že to, co je tíží, se kryje s centrálním tématem současné existenciální filozofie, zahlédnou hned přes své duševní strasti duchovní bídu lidstva a tuto pak na sebe berou ne jako neurózu, za niž se dosud styděli, ale jako oběť, na niž mohou být hrdi. Někteří s ulehčením zjistí, že o jejich těžkostech je pojednáváno v řadě existenciálně filozofických knihách a tímto zjištěním, že se nejedná pouze o jejich osobní problém, se od dané problematiky emocionálně distancují, protože se jim ji podaří uchopit komplexněji a porozumějí jí. Stejně tak je nutné nahlížet na dílo jakéhokoliv filozofa – kategorie „zdravý-nemocný“ jsou použitelné jen na člověka, nikoli na jeho dílo. Proto psychopatologická výpověď o člověku nikdy nemůže nahradit filozofické zkoumání světového názoru z ohledu správnosti či nesprávnosti. A to nezávisle na duševním zdraví či nemoci nositele tohoto světového názoru, protože dvakrát dvě jsou vždy čtyři, i když to tvrdí paralytik. Naštěstí v rámci dějin filozofie byl psychologismus překonán v psychoterapii něčím, co bychom mohli označit jako logoterapii.148

146 Srov. FRANKL, Viktor Emanuel. Teorie a terapie neuróz, s 96 a 104


51

Frankl neopomíná žádné aspekty života, především ty, které by řada lidí raději neviděla, avšak právě důraz na úspěšnost života a vymáhání pozitivního pohledu působí řadě lidí velké potíže a pokud se cítí se svými problémy osamoceni a nepatřiční, volí zkratkovité a často nevratné řešení, které by pravděpodobně při včasné intervenci nenastalo. Frankl vidí, že: „Proto zde může být řeč pouze o otázce, zda může být hodnotová bilance života někdy tak negativní, aby se další život jevil jako bezcenný. Považujeme za sporné, zda je člověk vůbec schopen udělat s dostačující objektivitou životní bilanci. To platí zvlášť o tvrzení, že je nějaká situace beznadějná, popř. že jediným východiskem je sebevražda.149Ať toto tvrzení jakkoli odpovídá nějakému přesvědčení – zůstává takové přesvědčení něčím subjektivním.“150 Frankl, který zažil v koncentračním táboře jak boj o život, tak i rezignaci u lidí, mezi nimiž tam žil, zná cenu života velmi dobře, proto hodnotí, že: „Člověk, který volí dobrovolnou smrt, porušuje pravidla hry života. Tato pravidla hry od nás přece nevyžadují, abychom za každou cenu vyhráli, spíše jen, abychom boj nikdy nevzdávali.“151 A navazuje: „Je třeba poukázat na to, že únava životem je pocit a pocity nikdy nejsou argumentem. Toho však, co nemocný hledá, se mu nikdy nedostane – řešení problému.“152 A tuto myšlenku zdůvodňuje: „Je potřeba naučit tyto lidi, že nejen mohou dále žít bez toho, co z nějakého důvodu nemohou mít, ale že mohou vidět kus smyslu svého života 148 Srov. FRANKL, Viktor Emanuel. Lékařská péče o duši, s. 26-30 Poznámka: „Psychologismu je tady možno rozumět jako prostředku ke zbavování hodnoty. (…) jako k základu lidské existence.“ - objasňuje Frankl.

149 Poznámka: Téma sebevraždy zde nezmiňuji náhodně – smrt Pavla Švandy byla státními orgány označena za sebevraždu. Ze svědectví jeho blízkých jednoznačně vyplývá, že k takovému jednání neměl žádný důvod a z ničeho, ba ani ze sebemenšího náznaku nevyplývá, že by tento záměr měl.

150 FRANKL, Viktor Emanuel. A přesto říci životu ano, s. 66



52

právě v tom, že své neštěstí vnitřně překonají, na něm porostou, ukážou, že dorostli svému osudu, jestliže jim něco odpírá. My bychom jim měli pomoci153 (…) k tomu, aby ve své existenci našli cíl a účel, jinými slovy, aby viděli před sebou úkol.154 Toto mohou podle Frankla lidé přijmout, pokud je jim tento úkol přizpůsoben na míru a je možno jej nazvat posláním. Člověka to učiní nezastupitelným a nenahraditelným a dává jeho životu jedinečnou hodnotu.155 Proto žádný člověk nemůže vědět, zda ho ještě nečeká nějaký velký úkol, pro který je určen, v němž je nezastupitelný, přestože právě v současnosti vnímá svou nedostatečnost a své vnitřní možnosti jako nepatrné. I kdyby se sebevíc snažil a přemítal, je již v té chvíli ospravedlněn touto skutečností a měl by s nadějí nahlédnout dál, než vidí nyní. Je neustále konfrontován se svým osudem a tím postaven před rozhodnutí udělat z pouhého stavu svého utrpení skutečný vnitřní výkon.156

153 Poznámka: Pozitivní skutečností dneška jsou pomáhající organizace, které nabízejí „pomocnou ruku“ lidem v nouzi v různých situacích. Ať je to sdružení Na počátku, kterým není lhostejný osud těhotných žen, které nenacházejí řešení své situace, nebo společnost Dům na půli cesty, střežící dobrý start do života mladých lidí z dětských domovů a mnoho dalších.

154 FRANKL, Viktor Emanuel. A přesto říci životu ano, s. 68

155 Srov. FRANKL, Viktor Emanuel. A přesto říci životu ano, s. 68 Poznámka: Dnešní společnost (a možná nejen ona, pečliví znalci historie by nám případně objasnili, že jde o smýšlení dávno známé) se spíše snaží přesvědčit člověka, že je naprosto zastupitelný a nahraditelný, mnohdy tato slova slyší od nadřízených v práci nebo i při jiných příležitostech.


53

3.1.3 Logoterapeutická technika paradoxní intence Franklovým zásadním objevem je také technika paradoxní intence. Je to opravdu obdivuhodná metoda, nelze říci, zda vhodná úplně pro každého, nicméně je na místě se s ní alespoň seznámit a pokud možno ji v případě potřeby i použít. Frankl vysvětluje: „Co se děje, je-li použito paradoxní intence? Abychom tomu porozuměli, vyjděme z jevu takzvané očekávací úzkosti, jíž rozumíme úzkostné očekávání, že by se nějaká událost mohla opakovat. Je pak v podstatě strachu, že vyvolává to, čeho se obává. Analogicky uvolňuje očekávací úzkost symptomu, na nějž se vztahuje. Symptom vytváří fobii, fobie posiluje symptom a takto posílený symptom utvrzuje pacienta ve fobii.157…Útěk před strachem se poté stává základem úzkostné neurózy a základem útěku před strachem je tady strach ze strachu. V tom je paradoxní intence takřka revoluční (na psychoterapeutické frontě), protože působí tak, že nyní si pacient přeje a umiňuje to, čeho se obává. Jediným slovem očekávací úzkosti je vzat vítr z plachet.“158 Paradoxní intence je svěží řešení v tom, že podle Frankla: „by měla být vždy tak humoristicky formulována, jak je jen možná. Humor je skutečně podstatně lidský fenomén a jako takový umožňuje člověku se od všeho a od každého, a tak tedy také od sebe sama distancovat, aby tak dostal sám sebe plně do rukou. Mobilizovat tuto plně lidskou schopnost distancovat se je naší vlastní snahou, kdykoli uplatňujeme paradoxní intenci.“159 Podstatu paradoxní intence vidí Gustav Lebzeltern v tom, že se „přeruší mechanismus očekávací úzkosti“ a „na jeho místo nastoupí mechanismus naděje“. 160 157 Poznámka: Ani netušíme, kolik lidí nenaplnilo svůj smysl života právě ze strachu a úzkosti, kdy se báli odpovědět na výzvy života, kdy podlehli strachu a úzkosti a promarnili tak svou příležitost. Zdaleka se jim to nedá přičítat k vině, protože tak stejně nevíme, co za jejich strachem a úzkostí vězí, jaká je příčina.

158 FRANKL, Viktor Emanuel. Vůle ke smyslu, kapitola Logoterapeutická technika paradoxní intence, str. 129

159 FRANKL, Viktor Emanuel. Vůle ke smyslu, s. 129

160 In: FRANKL, Viktor Emanuel. Vůle ke smyslu, s. 130

54

V nastoupení naděje namísto strachu z budoucnosti, překonání minulosti a plného prožívání přítomnosti je nutné připomenout i křesťanství, které je právě poselstvím naděje a koneckonců, ani humor mu není cizí (lze ho najít i v Písmu svatém). Technika paradoxní intence pomáhá také sportovcům. Frankl v poznámkách uvádí takový příklad, kdy se atlet ptá sám sebe: „Kvůli čemu pociťuji úzkost?“ Pak si řekl: „Ukážu jim, jak se dokážu bát. Když jsem se pokusil stupňovat svůj strach, ten zmizel.“ 161 Nezapomínejme také, že jsou rozdíly mezi logoterapií a terapií behaviorální, metoda paradoxní intence se liší od dereflexní techniky. Paradoxní intence je účinná i při poruchách spánku – úzkost pacienta, že neusne, se musí nahradit paradoxní intencí za každou cenu, po níž se brzy dostaví spánek.162 „Přestože – jak píše Frankl – „většina pacientů je zpočátku vůči metodě vysloveně skeptická a že vůbec nevěří v její úspěch, ukázali se pacienti, u nichž bylo použito této logoterapeutické techniky s vysloveným úspěchem, při testech sugestibility dokonce jako podprůměrně sugestibilní.“163 Paradoxní intence je vhodná i pro chronické stavy. 164 Při terapii lékař pacientovi doporučuje, aby nebojoval proti svým myšlenkám, má se je pokusit s humorem karikovat. Měl by s ním nacvičit správné tvoření formulací a přehrávat mu, jaké přitom má být jeho vnitřní chování.165 Konkrétní příklad - v případě strachu z nevolnosti v autobuse si říci:

161 FRANKL, Viktor Emanuel. Vůle ke smyslu. s. 144

162 Srov. FRANKL, Viktor Emanuel. Člověk hledá smysl, kapitola Logoterapie jako technika, s. 81

163 FRANKL, Viktor Emanuel. Vůle ke smyslu, kapitola Logoterapeutická technika paradoxní intence, s. 131

164 Srov. FRANKL, Viktor Emanuel. Vůle ke smyslu, s. 134


55

„Prima, ať je mi ještě hůř.“ Nebo si říct takovou větu, aby se sám sobě mohl místo úzkosti smát.166 V samém závěru neopomeneme Franklovo odůvodnění: „Neurotické soustředění na sebe v lítosti nebo v pohrdání neprolomí bludnou formaci. Klíčem k uzdravení je sebeodevzdání.“167 Nenalezla jsem možnost použitelnosti v případě dnešního častého jevu – osamělosti, která se vyskytuje i při přítomnosti velkého množství lidí ve městech atd. Jistěže pomůže člověku, aby se smál své situaci a říkal si, jak bude i dnes neskutečně osamělý – s humorným nádechem, ale nakolik to absenci opravdových vztahů vyřeší, nedokážu odhadnout.

3.1.4 Bůh a člověk hledající smysl Frankl se ve svém díle většinou velice rezervovaně vyjadřoval k víře a k Bohu, většinou se držel vědeckých poznatků. Toto své tabu překročil v knize rozhovorů vedených s Lapidem, která vyšla až po jeho smrti a patří k tomu nejlepšímu z jeho odkazu. Frankl se sám vyjadřuje ke konci rozhovoru slovy: „…svěřuji Vám věci, které jsem ještě nikdy neřekl a dokonce na ně dosud ani nepomyslel.“ To znamená, že se nám v této knize otevírá dosud nepublikovaný aspekt Franklova náhledu na smysl života.168 Uskutečňování smyslu v návaznosti na logoterapii je přímo vázáno na lidskou odpovědnost, ale cesta náboženství je opačná. Zde člověk odpovídá, tam je mu dávána odpověď.169 Frankl v rozhovoru s Lapidem mluví neobyčejně otevřeně o svém osobním náhledu na víru – mluví ne jako psychiatr a logoterapeut, ale především jako člověk, který 166 Srov. FRANKL, Viktor Emanuel. Cit. d., s. 137

167 FRANKL, Viktor Emanuel. Člověk hledá smysl, kapitola Logoterapie jako technika, s. 82

168 FRANKL, Viktor Emanuel – LAPIDE, Pinchas. Bůh a člověk hledající smysl, s. 6 Výborně to vyjadřuje V. Smékal ve své předmluvě k této knize: „Knížka nabízí zcela nové pohledy na klíčová témata otázek smyslu života a lidského údělu, a vede čtenáře k tomu, aby viděl nové v tom, o čem si myslel, že to zná.“

56

si klade náboženské otázky smyslu života jako celku. Otevřeně diskutuje o hraničních otázkách náboženství a psychologie. Základem hledání pravdy se ukazuje sebekritická otevřenost pro neznámé, pravá tolerance vychází z vhledu hranic vlastního vědění – jinými slovy pokora v hledání pravdy. Je jasné, že víra a věda jsou dvě různé cesty stejného hledání pravdy. Víra i logoterapie přistupuje k člověku jako k celostnímu stvoření, které samo sobě ještě nerozumí, ale neustále hledá. Lapide cituje Bubera: „Nemám žádné učení, beru jen čtenáře za ruku, vedu jej k oknu a ukazuji mu svět doširoka otevřenýma očima.“ 170 Co jiného by mělo být hledání smyslu života než život a svět vnímaný očima fyzickými, ale také očima duše a ducha. Frankl dokonce považuje „teologii za dimenzi, která přesahuje antropologickou dimenzi a tím i psychoterapii jako takovou.“171 Je to tak, že vyšší dimenze má schopnost teprve osvětlit vlastní stav pravdy na nižší dimenzi. Myšlenkové směry, kterými se ubírá západní svět, se dají redukovat na řecký a židovský. Řecký způsob – buď a nebo – myšleno jako „buď mám pravdu a pak ty a všichni ostatní pravdu nemáte, nebo opačně“ – ovlivnil celý Západ. Toto myšlení se pak promítá do oblasti filozofické, psychologické, náboženské atd. Naopak židovský způsob myšlení funguje na principu jak tak.172 Vidí lidstvo, které je relativní a pohybuje se v různých odstínech šedé a neexistuje zde buď – anebo, protože to je jen u Boha. Tento náhled pak udává i jiný směr při hledání smyslu života, protože v tomto vidění je země založena na párech (tma a světlo, slunce a měsíc …) a každá druhá polovina nespočívá jen v kontrastu, ale pomáhá porozumět sobě samému. Tak jako noc ohraničuje den, tak jsou v člověku obsaženy aspekty, které se navzájem ovlivňují při tvorbě osobnosti.173 Jde o seskládané kousky pravdy o sobě samých. Člověk na cestě k sobě samému má poslouchat své 169 Srov. cit. d., kapitola Logoterapie a náboženství, s. 35

170 FRANKL, Viktor Emanuel – LAPIDE, Pinchas, cit. d., s. 37

171 Tamtéž, s. 37

172 Srov. cit. d., s. 39

57

svědomí, i když mu říká, co má opustit, musí hledat smysl dané situace, co právě od člověka vyžaduje i s tím vědomím, že až do konce života nebude mít jistotu, že mu svědomí radilo správně. Musí na sebe vzít riziko omylu a vycházet z toho, jak je utvářen, co ho formovalo a stále putovat za smyslem svého života. Nikdo nemůže vědět, má-li pravdu on, nebo někdo jiný, ale musí si stát za svým a konat, co mu velí svědomí a zároveň počítat s tím, že se může mýlit. 174 Frankl vzpomíná na situaci v koncentračním táboře, kdy nebylo pro vyhladovělé vězně možné řídit se desaterem a přímo říká: „Za určitých podmínek ode mne smysl situace může požadovat, abych kradl.“175 Stejně tak dříve vydával falešná svědectví, aby zachránil lidské životy, tuto zodpovědnost musel vzít na sebe.

176

K tomu Frankl dodává:

„Abys zachránil lidský život, i ten svůj, ne, že nesmíš, nýbrž musíš porušit všechna přikázání. Jsi stvořen k obrazu Božímu. A zachovat tento obraz má přednost před vším ostatním.“177

V prostředí tábora byla záchranou láska – ať už v jakékoli formě –

k blízkému člověku, k ideologii, ba i k samotnému životu. Právě toto mu přiřklo smysl a dávalo sílu žít i za těžkých podmínek.178

173 Srov. cit. d., s. 40

174 Srov. FRANKL, Viktor Emanuel – LAPIDE, Pinchas. cit. d., s. 42 (poznámka: Vyvstává zde otázka, jakým svědomí se řídili například různí lidé sloužící ve 20. století nacismu a komunismu)

175 FRANKL, Viktor Emanuel – LAPIDE, Pinchas. cit. d., kapitola Bůh a člověk hledající smysl, s. 43

176 Srov. FRANKL, Viktor Emanuel – LAPIDE, Pinchas. cit. d., s. 43

177 FRANKL, Viktor Emanuel – LAPIDE, Pinchas. Cit. d., s. 44 (poznámka: jedná se o starou rabínskou moudrost)

178 Srov. FRANKL, Viktor Emanuel – LAPIDE, Pinchas. Cit. d., s. 47

58

Člověk na cestě hledání smyslu vždy hledá svůj nejvlastnější smysl a uvědomuje si, že: „být, rovná se být odlišný“.179 Musí sám v rámci své dimenze vše vytvořit. Je schopný k tomu, aby sám sebe překračoval. K tomu by měla směřovat každá výchova, která by měla naučit člověka přijímat svoji odlišnost a také vidět v každé situaci jasné možnosti smyslu a jeho výzvy. Především nesmí vychovatel proces sebehledání zablokovat. Je nezbytné brát vychovávaného takového, jaký je a pomáhat mu stát se tím, kým se má stát. Tak mobilizujeme jeho vlastní lidský potenciál.180 Člověku je vlastní sebepřesah, protože „člověk, který žije jen sám pro sebe, je tady odkázán jen na "seberealizaci", nakonec se pokřiví, zhrubne a duchovně odumře. (…) Duše nemůže zářit a působit na ostatní, tak, jak to vyžaduje její podstata.“

181

Proto platí: „… kdo chce být pořád naplněn, není naplněn.

Kdo je ochoten zapřít své ego, ztratit jej, protože se mu zdá něco větší, než vlastní nepatrné Já, nalezne se, pokud se ztratí v druhých.“ 182 „Lidská existence je umožněna vzájemností, protože ostatní se zase zaměřují na tebe.“

183

V tomto smyslu platí i pro věřícího člověka věta, vztahující se na člověka

(bližního) v nouzi: „Zachránit a stát při něm máš ty, jakoby neexistoval žádný Bůh, ale jen jeden, kdo může pomoci: ty sám!“ Zároveň Lapide formuluje při rozhovoru svou vizi vzhledem k Bohu: „Bůh je onen hlas ve mně, který mě povolává, abych se stal tím, kým jsem určen se stát.“ 184 Je to volání k naplnění smyslu života.

179 FRANKL, Viktor Emanuel – LAPIDE, Pinchas. Cit. d., s. 48

180 Srov. FRANKL, Viktor Emanuel – LAPIDE, Pinchas. cit. d., s. 55-56

181 FRANKL, Viktor Emanuel – LAPIDE, Pinchas. Cit. d., s. 60

182 FRANKL, Viktor Emanuel – LAPIDE, Pinchas. Bůh a člověk hledající smysl, s. 61

183 Tamtéž, s. 64

59

Frankl zažil v koncentračním táboře jasnou skutečnost, že: „Lásce se vede jako ohni: Malý ohýnek bouřkou zhasne, velký se rozdmýchá.“

185

Snad právě proto formuluje

větu: „Nejvyšší možnost naplnění smyslu paradoxně spočívá v utrpení, v jeho možnosti, tedy nejen navzdory utrpení, ale v utrpení skrze utrpení.“

186

Dokladuje to i sám základ

křesťanství a židovství, náboženství zrozených ze selhání a v utrpení, což věřící naučilo naději a naděje je základem pro naplňování smyslu života. Utrpení se proměňuje ve vnitřní triumf, pobízí nás k zodpovědnému konání, růstu a zušlechtění, vnitřně nás osvobozuje, pokud pochopíme a přijmeme jeho smysl. Utrpení se proměňuje v sílu – v tom je jeho smysluplné pojetí.187 I ztroskotanec tak může vidět smysl svého žití, který není automaticky napojený na úspěch. Jde však také o to, uskutečnit přijetí smyslu pouze a jen u věcí, které jsou nezměnitelné a nemají naprosto žádné možné řešení (což asi nejvíce přísluší posouzení trpícího). Napřed se pokusit změnit situaci – objevit, v čem je možné, aby příčina utrpení byla odstraněna. Pokud to nejde jinak – nelze situaci změnit, přichází změna postoje.

188

S tímto postojem také souvisí naděje, která je v mezních situacích spojena s vírou. K naději je zapotřebí mít důvod. Člověk, jenž žije v dialogu s Bohem, je tímto dialogem proměňován, tak jako v menší míře by měl člověk z opravdového dialogu s druhým člověkem být vždy jiný než byl předtím.189 Znovu je možné jen opakovat – smysl života každého člověka je něčím jedinečným a neopakovatelným. A Frankl připomíná: „Nikde to není lépe řečeno než u Hillela : "když 184 Tamtéž, s. 73

185 Tamtéž, s. 75

186 Tamtéž, s. 75

187 Srov. tamtéž, s. 77


60

to neudělám já, kdo to udělá?" Jednou máte výjimečnost osoby a potom jedinečnost situace. A za třetí je tu celá sebetranscendence.“ 190 Život je jako film, u kterého zatím známe jen jednotlivé obrázky a v konečném celkovém sledu ho uvidíme až na konci. Život je ten, kdo klade otázky a naše odpovědi na ně se skládají právě do toho „filmu života“. Můžeme dát smysl věci, která se předtím zdála nesmyslná a naopak. My odpovídáme.191 Frankl v této souvislosti zmiňuje Yehudu Bacona: „Utrpení v Osvětimi mělo smysl jen tehdy, když ty se změníš.“

192

Nejde však jen o změnu

člověka, který tím utrpením v koncentračním táboře prošel, ale daleko více by mělo jít také o proměnu těch, kteří mohli vyslechnout svědectví o dění tam. Mělo by se to zejména projevit ve smýšlení lidí, kteří by už nikdy nedopustili opakování a tím by zpětně potvrdili smysl zmařených životů. Aby to každého oslovilo ve smyslu – něco udělám se sebou – a tím se dějí i proměny ve světě.193 „Když se budeme dívat na minulost, můžeme z ní odvodit zpola správný kurs pro budoucnost.“ 194 Téměř k závěru Frankl cituje Wittgensteina, který řekl, že „věřit v Boha znamená věřit v to, že život má smysl.“ 195 189 Srov. tamtéž, s. 86

190 FRANKL, Viktor Emanuel – LAPIDE, Pinchas. Bůh a člověk hledající smysl, s. 89


192 Tamtéž, s. 92


194 Tamtéž, s. 96

195 Tamtéž, s. 102

61

„Člověk je si darován transcendencí. (…) Nevybral jsem si své rodiče, neurčil si čas svého porodu a nevím, kdy zemřu. Mám svůj život k tomu, abych ho žil a mám přistupovat k tomu, kdo mi tento dar dal. (…) již nyní přistupovat a žít tak, abych před Něj jednou mohl přistoupit.“ „Snažit se dorůst té odpovědnosti.“196

3.2 Žáci V. E. Frankla V. E. Frankl zavítal během svého pracovního života i do Brna, kde také působí jeho žáci, především Vladimír Smékal. Franklovu logoterapii viděnou ženským pohledem najdeme ve výborném podání Elisabeth Lukasové. Představitelem druhého směru vycházejícího z Franklovy školy je Alfried Längle. K přímým Franklovým žákům patří také brněnský psycholog Vladimír Smékal.

3.2.1 Elisabeth Lukasová Lukasová na podkladě své velké klinické zkušenosti významně obohatila Franklovy teoretické koncepce. Je jednou z jeho nejlepších žákyň. Odhalila nové možnosti uplatnění logoterapii v denní poradenské praxi a jejím největším přínosem je osobní lidskost.197 Lukasová se v prvé řadě ptá, zda psychoterapie je schopna poskytnout útěchu, když se bez ní obešla řada lidských pokolení. Odpovědí je existence lidí, kteří i tehdy díky svým osobním charismatům dokázali posílit lidi hledající pomoc a útěchu. Někdy se tato oblast dotýkala i oblasti magie, psychoterapie ji dostala z této oblasti, avšak co jí přidala na vědeckosti, ztratila na lidskosti. Především má jít o poskytnutí útěchy a právě zde se dá

196 Tamtéž, s. 105

197 Srov. LUKASOVÁ, Elisabeth. I tvoje utrpení má smysl. Logoterapeutická útěcha v krizi, s. 7

62

poukázat na to, že Frankl vrátil psychoterapii něco jako duši. 198„Mnohý problém může být zmírněn tím, že obrátíme pohled pacienta k jeho volným kapacitám, v nichž má ještě možnost se se svým osudem vyrovnat…“199 Existují také věci, které patří do osudové sféry – například sny – to znamená k tomu, co se vymyká naší svobodě. Ale v naší moci je váha, jakou těmto věcem (snu), přikládáme.200 Logoterapeut pak motivuje trpícího člověka, aby něčím pozitivním ke své situaci přispěl.201 Logoterapie se obrací proti absolutnímu determinismu. Lukasová uvádí příklad, kdy obyvatelé domova pro slepce netrpěli zdaleka tak tím, že jsou slepí, ale nesmyslností svého života. Neměli totiž žádnou životní úlohu, žádný cíl, tím pádem se cítili zbyteční, neměli žádnou životní náplň. Bylo na nich zřejmé, že člověk jako duchovní bytost je nasměrován tak, aby sám sebe transcendoval, aby přesáhl daleko za sebe a své vlastní potřeby a to k cíli, kterým nemůže být jen on sám – ke smyslu života. Na nich bylo vidět, že není nic, co by bylo tak těžko snesitelné jako pocit bezesmyslnosti vlastního života.202 „Tato existenciální frustrace, jak ji Frankl nazývá, s níž se nedá srovnat ani tak těžké tělesné utrpení, jako je slepota.“203

198 Srov. LUKASOVÁ, Elizabeth. I tvoje utrpení má smysl, kapitola Logoterapie, s. 10-11

199 LUKASOVÁ, Elizabeth. Cit. d., s. 12

200 Srov. LUKASOVÁ, Elizabeth. Cit. d., s. 12




63

„Na smysl se nedá předepsat recept a co pro jednoho znamená naplnění smyslu, nemusí být smyslem pro toho druhého.“204 Možnosti volby je nutné vidět vždy jen v souvislosti s osobním cílem – podobají se různým cestám, které k tomuto cíli mohou vést. Zdaleka není vždy lehké najít v určité situaci smysl, protože existují také beznadějné situace bolesti a utrpení, která nemají východisko, jež by stálo za snahu. V takové chvíli přichází možnost volby postoje, který člověk k dané situaci zaujme. Jde o realizaci speciálních hodnot postoje k nezměnitelným skutečnostem – postoj je možností svobodné volby. Člověk může události proklínat nebo situaci hrdinně snášet, nebo se pod ní hroutit. Osud nemá tu moc, aby určil, jak se k němu má člověk zachovat. Může najít útěchu v tom, že při vší bídě nemusí ztratit úctu sám před sebou, naopak získat hrdost nad tím, že své utrpení důstojně snáší.205 Svou vnitřní silou tak svůj osud přece jen ještě obrací k dobrému, získá za situace to nejlepší, i v neštěstí najde smysl a vyplní jej. I za nejhorších podmínek je člověk schopen změnit utrpení v lidský výkon tím, že mu dá smysl a najde v tom útěchu. Mnohdy umí právě trpící člověk vyzařovat pro své okolí víc útěchy než jiní.206 Ovšem člověk, který chce leccos změnit a zlepšit, především na sobě samém, potřebuje čas od času sílu útěchy, aby se dokázal se svým osudem vypořádat. Frankl používá formulaci tzv. vzdorné moci ducha, jenž je schopna čelit těžkostem. Největší překážkou ovšem jsou vlastní slabosti. Proto se v logoterapii více zaměřuje na využití zdravé části v sobě, než zacházení s nemocnou částí. Pacient je stimulován, aby rozvinul své pozitivní a hodnotné vlohy.207 Také proto při terapii paradoxní intence člověk nezesměšňuje sám sebe, ale svůj strach z něčeho a tím dostává schopnost ho překonat. Lukasová preferuje především





64

metodu dereflexe, která se o symptom nestará vůbec. Potíže, kterým člověk věnuje příliš pozornosti, se tím víc zhoršují, ignorací vymizí.208 Člověk také často až na základě jistých prodělaných krizí zjistí své netušené vlastní síly, svou vnitřní pevnost a mnohdy bývá překvapen, nakolik byla počáteční úzkost zbytečně velká. Logoterapie pak nemá být „vyháněním tmy“, ale vpouštěním světla, neruší utrpení, ale pomáhá nalézat smysl.209 Pomáhá rozpoznat a vysvětlit psychicky nejzdravější postoje, orientaci v hodnotách, individuální možnosti smyslu a další.210 Pochybnosti o sobě samých, obzvlášť dlouhotrvající, berou člověku radost ze života i sebevědomí. Psychicky zdravý člověk není tím, kdo nemá žádné problémy, ale ten, kdo se zabývá především těmi životními úkoly, které nějakým způsobem přesahují jeho vlastní já.211 K tomu patří i poznámka, že „kdo se umí smát svým slabostem, je už téměř zdráv.“ 212 Problémovost věci totiž neurčuje ani tak skutečnost, ale intenzita pozorování, se kterou člověk danou věc reflektuje.213 V tomto případě má své slovo metoda zvaná střídavá diagnostika, která v nemocném člověku posiluje přesvědčení, že vedle svých slabostí a těžkostí má též zdravé síly, schopné nasadit se ke zvládnutí probíhající krize. Jde o modulaci postoje. 214 Čeho se

208 Srov. LUKASOVÁ, Elizabeth. Cit. d., s. 22 Poznámka: Z tohoto pravidla existuje hodně výjimek, ale v jistých případech opravdu přehnané pozornosti je to na místě.



211 Srov. LUKASOVÁ, Elizabeth. I tvoje utrpení má smysl, kapitola Nejlepší možná rada, s. 33



65

už tolik nebojíme, to pro nás není nadměrnou zátěží.215 Lidské utrpení lze rozdělit v podstatě na dva druhy – osudové, které je nezměnitelné a to, které je zbytečné, člověk si je působí sám a tak se vlastně stává sám sobě nepřítelem. Modulace postoje pak přísluší jako pomoc ke zvládnutí osudového utrpení (dereflexe) a ke zvládnutí zbytečného utrpení.216 Je však naprosto klamné posuzovat ostatní podle sebe. Jejich interpretace života a smyslu je jiná než naše. Logoterapie se zaměřuje na poukazování na relativitu hodnot, což trpícímu může pomoci pochopit vnitřní hodnotu utrpení.217 „Postoj člověka k určitému stavu věci není ve skutečnosti určován povahou věci, ale samotnou osobností postiženého a ta propůjčuje určité objektivní podstatě její subjektivní relevanci.“218 Modulace postoje je nutná vždy tam, kde se objevují nezdravé a negativní postoje k objektivnímu stavu věci, zhoršující naladění člověka. Ale protože smutné či mrzuté lidi je velmi těžké rozveselit, je lépe poukázat na skutečnost, že i důvod jejich rozmrzelosti či žalu je nově získaná zkušenost, nesoucí v sobě buď přímo nějakou protihodnotu nebo alespoň možnost duševního zrání. Jejich smutek tím ztrácí pachuť nesmyslnosti. 219 Tyto






219 Srov. LUKASOVÁ, Elizabeth. Cit. d., kapitola O nespecifické logoterapeutické modulaci postoje, s. 49

66

postoje smutku a mrzutosti mnohdy souvisejí i s nezdravými postoji, danými určitou dobou, střídání generací přináší i změny duševních tísní.220 Dalším faktorem, který občas zneschopňuje člověka k překonání sebe sama, je blahobyt. V dobách bídy žene člověka nutnost přežití, v blahobytu má možnost více nad věcmi přemýšlet a méně je uskutečňovat, více hledat omluvy než řešení. Těžko říci, jestli však nutnost nepřináší i určité zjednodušení, které nemusí být vždy nejprospěšnější duši člověka. Člověk není tím, kdo klade otázky a kritizuje „rozhodnutí osudu“, ale spíše tím, kdo musí dávat odpovědi na určité situace, aniž by si je sám zvolil. V dané situaci si pouze volí odpověď.221 V těchto chvílích je i naprosto přijatelný stres, pokud jde o to něco vytvořit se zaměřením na cíl, bytí, které vidí svou úlohu. Pro Frankla je tu pojem noodynamika oproti pojmu homeostáza, tedy oproti zaměření na rovnováhu a uvolnění zde stojí noodynamika

jakožto zkušenost života v silovém poli napětí mezi být a mít.222

Škodlivý stres je ten, který je bezesmyslný, protože rychle a zbytečně opotřebovává síly. I psychicky stabilní lidé se hůře vyrovnávají se ztrátami, které sami zapříčiní; a citliví lidé se s nimi vyrovnávají opravdu velmi těžko. „Existují individuální možnosti smyslu, které nelze uskutečnit anebo se to jednoduše nepodaří …“223 Proto ten, kdo vsadí na jednu hodnotu, se dostává do nebezpečí, že při její ztrátě nebo neuskutečnění se zhroutí. Z tohoto důvodu existuje přímá souvislost mezi mentálním zdravím člověka a množstvím hodnot, naplňujících jeho život. K tomu se ještě přidává správný zorný úhel k pochopení sebe samého. Logoterapeutický poradce se

220 Srov. LUKASOVÁ, Elizabeth. Cit. d., s. 51 Pozn.: Například před sto lety byla ceněna žena pečující v domácnosti o rodinu, v dnešní době naopak. Dřívější generace viděly sebechválu jako něco nepřístojného, dnešní se podivují nad člověkem, který sám sebe nevyzdvihuje – což vede pak k různým frustracím těch, kteří se pohledu doby vymykají.


222 Srov. LUKASOVÁ, Elizabeth. Cit. d., kapitola V poléčebné fázi, s. 54

223 LUKASOVÁ, Elizabeth. Cit. d., kapitola Zajistit orientaci v mnohých hodnotových systémech, s. 59

67

pak stává tím, kdo pomáhá vidět cíle a úkoly života a vyvolává naději namísto bezradnosti, pozitivní orientaci namísto negativní. Člověka vidí především celostně.224 „Logoterapie zaujímá postoj k nezměnitelným hranicím člověka, které obsahují determinanty a závislosti, celá paleta lidské moci a bezmoci od uznání svobody vůle až k přitakání nezměnitelnému utrpení…“225 Logoterapie má poskytnout útěchu a možnou radu. Dnešní doba žije iluzí, že vše je možné opravit a pokud se to nedaří, hledá viníka. Schází zde pokora, protože v krizi vzniklé utrpením, jež není změnitelné, jsou jen tři možnosti pomoci: 1) víra a důvěra v Boha 2) soucit a pochopení nejbližšího okolí 3) vlastní stabilní naplnění smyslu

To jsou jediné jistoty, které dávají naději na zvládnutí krize. Bohužel je součástí osamělosti moderního člověka, že hledá u cizího člověka – nejčastěji psychoterapeuta – to, co nenachází u svých blízkých. Když mu ani ten cizí nedá naději, kdo mu ji dá? Kde končí psychologická pomoc, má své místo lidskost a láska k bližnímu. Je zde nutnost soucitu. Člověk, který nemá své utrpení s kým sdílet, velmi těžko rozpoznává jeho smysl. 226 Nezdravý soucit je pouze tehdy, když druhého nepodporuje, ale brzdí. Především tehdy, když se člověk utápí v sebelítosti, ale někdy to může být i proto, že mu nikdo druhý nenabídne svůj soucit, aby ho právě z této situace pomohl vyvést. Přílišné bagatelizování problému anebo všeobecné tvrzení, že všichni máme těžkosti, není účinné, naopak je spíše destruktivní. Přiznat tíhu obtíží, pojmenovat problémy, rozjasnit pohled v té míře, v jaké je to pro daného člověka přijatelné, je cestou ze sebelítosti. Změna postoje pak vede k otázce po smyslu. Vnitřní stabilita člověka nemusí být nutně vázána na úspěch a zoufalství se nemusí vyskytovat jen při neúspěchu, jak dokazuje Franklem vytvořený nitkový kříž (Příloha č. 1). I lidé, kterým se daří dobře, nemusí mít žádnou radost ze života právě, že 224 Srov. LUKASOVÁ, Elizabeth. Cit. d., s. 60

225 LUKASOVÁ, Elizabeth. Cit. d., kapitola Otázka smyslu a utrpení, s. 63

226 Srov. LUKASOVÁ, Elizabeth. I tvoje utrpení má smysl, s. 65-66

68

nepoznali opačnou pozici natolik, aby dokázali ocenit plně chvíle, které jsou jim právě darovány. Skutečné zoufalství, podmíněné nouzí a utrpením by nemělo být jen záležitostí člověka, kterého se to týká, ale i těch, kteří mu stojí nablízku – tedy řešení dané situace by mělo být tím, v čem se budou angažovat. Člověka často psychicky vyčerpá už to, že jej ostatní neberou dostatečně vážně, že musí neustále vysvětlovat a snášet, že na něj pohlíží jinak, než na ostatní. Pomoc, kterou by okolí mohlo poskytnout, je vázána na maličkosti, které ovšem dávají člověku lidskou důstojnost. „Pravými hrdiny života nejsou vítězové, kteří s jásotem slaví, ale ti poražení, kteří si ještě v nejvyšší nouzi sami na sobě vynutí slovo naděje.“227 Člověk může být velmi omezen ve svém tělesném i duševním prostoru, tím více pak nabývá na významu jeho duchovní život, který může být aktivní. O to větší orientace na smysl v těchto chvílích přichází, především ve stáří, ale i v těžkostech, kdy už byla osobně vybudována a přijata hodnotová struktura. V duchovní rovině je pak místo, kde lze učinit další kroky ke smyslu.228 Může dojít k situaci, že síla i motivace pro cíl neschází, ale přesto vnější podmínky toto předsevzetí zničí a zvolená cesta se ukazuje jako neproveditelná. Praktické překážky znemožňují uskutečnění. Přesto člověk nemusí pocítit žádnou existenciální frustraci či prázdnotu smyslu, protože přesně ví, co by rád dělal a co odpovídá jeho životní náplni. Bezmocně přihlíží, jak jeho šance mizí a proto čím silněji je vnitřní orientace spojena s tímto nedosažitelným cílem, tím větší nakonec může přijít zklamání, velmi blízké nezměnitelnému osudu. Některé cíle lze nahradit, ale jiné nikoliv, navíc ztráta cíle namísto dosavadní vytrvalosti vyžaduje flexibilitu a přizpůsobivost, což není dáno každému. Někdy je možný přesun v triádě hodnot od tvůrčí oblasti ke kontemplativnímu prožitku, případně přejít k zesílení realizace hodnot postoje. V té chvíli může být pomalé uvedení do nového postoje k životu efektivnější, než hledání náhražkových cílů, které působí zdáním nahraditelnosti. Ztrátu životního obsahu je zapotřebí vyslovit, musí být zařazena do osmělujících souvislostí. Důležité je poukázat na to, že cíl se může a nemusí 227 LUKASOVÁ, Elizabeth. Cit. d., s. 72


69

uskutečnit, tyto možnosti jsou v něm dány od začátku, ale smysl života tím zůstává nedotčen. Smysl života je v lidském úsilí a zápasu člověka se sebou samým. Proto nás logoterapie učí: „přesto říkám životu ano“.229 Člověk se musí nad své potíže i viny povznést, místo aby se jimi nechal rozdrtit. Vzhledem k vině lze říci, že dodnes psychoterapie nedospěla k jednoznačnému výsledku v odpovědi na otázku, kolik viny lze přičíst jednotlivému individuu a kolik jí nese jeho minulé i současné prostředí. Vina je součástí našeho života a stejně, jako každá jiná součást, má také svůj smysl. Zvládnout se dá pouze tam, kde je přiznána a člověk se díky své vině stále proměňuje (ve směru růstu osobnosti).230 Odříkání se lze naučit z lásky k nějaké vnitřní hodnotě, například přijetí vlastní zodpovědnosti. Člověk je schopen vyvinout sílu z lásky k myšlence, věci, osobě, potřebuje dostat odvahu následovat své vlastní poslání i přes chyby, viny a neúspěchy, které ho cestou potkají a často i navzdory tlaku okolí a hodnocení svých blízkých. Tam, kde se povstává z trosek, je také často velká šance na novou výstavbu a ve slepé uličce nastává kýžený obrat.231 Někdy můžeme nadělat spoustu chyb i přesto, že děláme to, co pokládáme za nejlepší. Přesto i z těchto situací, kdy po prohlédnutí neúčinného a nesprávného jednání cítíme frustraci, můžeme navzdory všem biologickým, psychologickým i sociologickým podmínkám použít „vzdornou sílu ducha“ – jak říká Frankl a probojovat se ke zdravému postoji v duchovní dimenzi. Pro zapojení duchovních sil je důležitá dostatečná dimenze mezi duchovní osobou člověka a jeho psychickým nebo tělesným symptomem. Vyvolat nebo zesílit schopnost distancovat se sám od sebe – mimo jiné umět se sám sobě smát.232

229 Srov. LUKASOVÁ, Elizabeth. I tvoje utrpení má smysl, s. 85




70

„Právě smích je nejdůležitějším potenciálem aktivního odporu proti psychické rozladěnosti.“233 Sebetranscendence znamená přerůst sám sebe a to tak, že se intenzivně věnuji něčemu mimo sebe samotného, pro co je potřeba určité angažovanosti. Jde o léčivé zapomenutí na sebe, které nahlédne naše vlastní slabosti a symptomy jako bezvýznamné a nedůležité. Pomocí dereflexe je možné pak otevřít člověka tomu, co odpovídá jeho vlastnímu poslání a naplnění smyslu. Člověk je bytost, která existuje pro něco nebo pro někoho – bytí, které je nasměrováno na smysl své existence. Takový smysl – a to je útěchou pro člověka trpícího – nemusí být vždy spojen asi s tělesným ani s materiálním či duševním tlakem, protože toto vše není zárukou smysluplného života.234 V otázce smyslu života má člověk za svůj život zodpovídat, sám dávat odpověď na svou vlastní otázku po smyslu. Tak má i každé utrpení smysl, pokud mu ho přiřkneme. Ten, kdo se cítí jako spolutvůrce svého osudu, nemůže být tímto osudem přemožen. Je nutné si uvědomovat svobodu, kterou člověk má za všech okolností a nevzdávat se jí. Může to znamenat i hojivý vzdor vůči tomu, co se dá změnit a pozitivní akceptování toho, co se už změnit nedá. Proto logoterapie učí pacienty jak revoltovat, tak se i na druhé straně smířit s osudem nasazením duchovních sil proti silám osudu. 235 Svět médií se nám snaží vnutit spoustu negativních informací a také nás pobízí k okamžitému plnění svých přání, pravý opak toho, co je základem zdravého života. Radost však přichází všude tam, kde ji vědomě hledáme nezávisle na našich příjmech a na kvalitě života. To pozitivní je buď v nás samotných anebo to nenacházíme nikde. Lidská existence – sjednocení v mnohovrstevnatosti, Frankl ji označil jako „antropologickou jednotu v ontologické rozmanitosti“. To, co má na člověka vliv, působí ve všech třech dimenzích (duch, psyché i physis), z nichž se lidská existence skládá. 236




71

Samozřejmě není možné všechny vnější či vnitřní faktory, způsobující psychické rozladění nebo onemocnění jen tak odbýt – to není zájmem logoterapie, ale ani je zveličovat nebo vytvářet tam, kde nejsou. Lidské chování není možné vysvětlit beze zbytku a také každá duševní příčina nemusí vést k očekávaným následkům nebo abnormálním reakcím. Psychologie by se neměla zabývat jen svými „moudrostmi“, ale jako skutečná věda i svými omyly.237 Jednou z iluzí je, že je uskutečnitelné psychoterapeutickými prostředky začlenit zpátky do lidské společnosti všechny možné outsidery.238 Člověk může skrze utrpení dozrát k poznání svého vlastního naplnění.239 Kompetentním je v psychoterapii pouze ten, kdo se protrpěl svou duševní krizí a přesto z ní vyšel vytříben a zdráv.

240

„Všichni ostatní teoretizují o věcech, které pro ně nikdy

nebyly skutečností.“ 241 Je nutné počítat s faktem, že si hodně lidí samo způsobuje své utrpení, aniž by to sami chtěli nebo věděli. Proto zaměření na neúnavnou práci na sobě, svém okolí v pozitivním smyslu, aby bylo nalezeno to dobré, je velmi nutné. Před každým člověkem jsou úkoly, které může splnit jen on a nikdo jiný.242







72

Hodnota postoje jako možnost smyslu je nejen zvlášť důležitá hodnota, ale především poslední a nejvyšší možnost smyslu. Při jejím uskutečňování je ve hře většinou masivní tlak (ze strany osudu). Ten, kdo realizuje hodnoty postoje, se pak může stávat vzorem a v tom je i určitý aspekt nesmrtelnosti, protože každý vzor se přenáší na druhé a bez nich nemůže být myslitelný. Jde o takzvané rozmnožování dobra. Hodnoty tvůrčí i zážitkové jsou v prvé řadě zaměřeny na nějaký zisk, kterého chce člověk dosáhnout pro sebe a zároveň jím přináší užitek druhým. Ale hodnoty postojové, nevysvětlitelné hlubinnou psychologií, představují hodnoty pro jiné, a ne bezpodmínečně pro samotného člověka. Podávají svědectví o tom, čeho je člověk schopen. 243 Je tím míněn výkon, který je vykonáván pro druhého, akt lásky v božském smyslu (například člověk, který snáší nemoc a těžkosti tak, aby dodával svým blízkým odvahu toto jeho utrpení přijímat). Tato triáda hodnot postoje přináší naplnění smyslu, který se vždy odráží alespoň v jedné z těchto kategorií. Často lidé potřebují jen to pozitivní najít a ukázat, aby zjistili, že jejich život už byl naplněn smyslem, aniž by si to uvědomovali.244 „Život má smysl za všech podmínek a ve všech situacích, i když onen smysl často není rozpoznán.“ 245 Lidé, kteří svůj osud nesou statečně, pomáhají ve světě šířit dobro, protože dávají jiným lidem nepřímou informaci, že i oni mohou být přímí a stateční. Avšak i ve chvíli, kdy se nikdo nedívá, jak bojujeme s utrpením na opuštěném místě, kdy nikomu nepomáhá příklad, který můžeme dát, ani pak nesmíme být slabí a nedbat na sebe, protože jistě existuje nějaké „Ty“ (předpokládejme, že Bůh), divák, který je odkázán na to, aby se od nás dozvěděl, že jsme jeho stvořitelské dílo vzali vážně.246 Člověk je někdy jako přitlačen k zemi a musí být pozdvižen vzhůru silou, působící proti této síle, což vyžaduje nesmírnou energii, kterou většinou potřebuje ze strany 242 Srov. LUKASOVÁ, Elizabeth. Cit. d., s. 155

243 Srov. LUKASOVÁ, Elizabeth. Cit. d., kapitola Meditace o logoterapii, s. 162



73

nějakého doprovázejícího člověka. Je velmi bolestné v takových chvílích nemít nikoho, kdo by pomohl. Často jsou doby krize tím, co stimuluje lidi k výkonům, které by za normálních okolností považovali nad své síly, zdaleka se to však netýká všech. Při stanovování cílů musí člověk umět plánovat, aby se podařil uskutečnit proces hledání smyslu a nezůstalo jen u snů a iluzí, které nejsou v souladu s konkrétním plánem realizace. Je možné i přizpůsobování dané skutečnosti při zachování hlavního cíle, přestrukturování každého kroku. Když hraje roli náhoda, může nás navzdory plánům jakkoli zvýhodnit nebo poškodit, vyzdvihnout nebo nechat padnout. Tak může člověk uspět i při vyvinutí malého úsilí a naopak navzdory značnému vynaložení úsilí neudělat žádný pokrok, protože si s ním náhoda zle zahraje. 247 Logoterapie nemá žádné vysvětlení pro náhody, ale je pravděpodobné, že ve všem existuje nějaký „božský plán“, utvářený tím způsobem, že ho svým myšlením nepochopíme a dokonce ani neidentifikujeme. Omezenost lidského myšlení nám ukazuje, že absolutno nemůže být nalezeno, ale jen hledáno – jak říká Frankl. Je to výzva adresovaná nám, otázka, jak budeme reagovat, jaký zaujmeme postoj.248 Frankl to komentuje: „Nejsme ti, kdo se táží, my jsme ti, kdo odpovídají.“ 249 Na každou výzvu osudu odpovídáme svým zodpovědným tahem. Naše plánování je otevřené požadavkům osudu a zároveň zůstává na základních hodnotách a cílech našeho života. Neklást otázky, ale dávat všemu smysl svou reakcí a postojem, bez ohledu na to, je-li to žádoucí či nikoli. 250 246 Srov. LUKASOVÁ, Elizabeth. Cit. d., s. 166





74

Náhoda je tím, co rozhoduje o našem osudu, ale my jsme těmi, kdo rozhodují o jejím smyslu. Ona má moc nad naším životem a my zase nad jejím významem. Patří sem i vědomí, že existují otázky, na něž neexistují odpovědi. 251 Radost původně pochází z odříkání a strádání, protože ve chvíli, kdy poznáme tíhu těžkostí, můžeme pocítit i ulehčení. Proto se v období blahobytu šíří více existenciální frustrace. Zisk, následující po odříkání, bývá zdrojem radosti, kde tato zkušenost schází, schází i pravá radost. 252 Někdy mohou depresivní nálady zmizet po dobrovolném půstu, ale není to pravidlem. Zisk sám je k ničemu, není-li oživen smyslem. Zisk vždy stojí až za smyslem. Proto také pravidlem logoterapie je, že vykonávat ji znamená nabídnout část sebe sama, aby se díl toho druhého probudil k životu.

3.2.2 Alfried Längle Längle je představitelem druhého směru vycházejícího z Franklovy školy. Také on uvažuje o tom, jak můžeme v životě účinně hledat smysl a kde jej najít. Dívá se nejen na smysl, ale zajímají ho též podmínky, jež umožňují žít naplněný život. Smysl chápe jako určitý způsob utváření situace, spočívá v bezprostřední zúčastněnosti „na věci“, přičemž cesta je vždy otevřena do budoucna. Zaměření „pro co“ vždy stojí na pozadí každého lidského jednání. Veškerý způsob vyrovnávání se se životem je vystaven otázce po smysluplnosti.253



253 Srov. LÄNGLE, Alfried. Smysluplně žít – Aplikovaná existenciální analýza, kapitola Být člověkem znamená být na cestě, s. 11

75

Člověk je k tomu vybaven vlohami, které si sám nezvolil. Zápasí o rozhodnutí, vyhledává informace, aby se rozhodl správně.

254

Jeho svoboda je v určitých mezích.

K životu také patří nikdy nebýt hotov, nebýt u cíle, být stále na cestě a nebýt nikdy plně zajištěn. 255 Dřívější rozhodnutí také podmiňují dnešní možnosti – mohou je rozšiřovat nebo omezovat. Proto se také někteří lidé bojí osobní odpovědnosti za svá rozhodnutí, ale neučinit nic je také rozhodnutím. Nejhůře se nese zodpovědnost za to, co se nedaří. 256 Někdy jde o potlačovaný konflikt hodnot, kdy se člověk raději rozhoduje podle ostatních, než aby poslouchal svůj vnitřní hlas a zároveň přijal i odpovědnost. Takový život se může stát i útěkem, provizoriem, existenciálním vakuem – většinou v situaci, kdy nevychází ze zdravých základů. Pokud se ho někdo začne ptát, kde je ho zapotřebí, může mu napomoci obnovit zdravé vnitřní síly. Nasměrovat ho k úsilí o čin, posunout ho k tomu, aby dohnal připravenost k životu. Aby člověk mohl něco měnit či pochopit, potřebuje mít informace, poznat stav věcí, musí mu být jasné, o čem rozhoduje. Musí mít hodnocení, kdy se získané informace vzájemně porovnávají podle hodnoty. Z těchto kroků pak vyplývá věcně zaměřená orientace, která vede k rozhodnutí. 257 „Smysl je možné definovat jako možnost, která se otvírá na pozadí skutečnosti. Smysl je tady vždy zcela konkrétní cesta odpovídající daným okolnostem.“ 258 Jde o to učinit nejlepší možné rozhodnutí. Ne každý vnímá možnosti stejně. Lidé je vidí na základě dosavadních zkušeností různě. Také se liší vlohami a schopnostmi. Proto 254 Srov. LÄNGLE, Alfried. Cit. d., s. 13

255 Srov. LÄNGLE, Alfried. Cit. d., s. 15


257 Srov. LÄNGLE, Alfried. Cit. d., kapitola Cesty ke smyslu, s. 27

258 LÄNGLE, Alfried. Cit. d., s. 29

76

„možnosti“ jednoho jsou pro jiného „nemožné“. Frankl jako první shrnul tyto možnosti, které svou hodnotou mohou být zdrojem smyslu – jako tři cesty. 259 K nejhlubším zážitkovým hodnotám patří setkávání s druhými lidmi – má-li člověk tuto možnost. Tvůrčí hodnoty jsou tam, kde člověk tvořivě působí na svět. Jde o vytvoření díla nebo vykonání činu. Největší dílo je to, že stále pracujeme na zvládání života. K velkým lidským výkonům též patří zastat se druhého člověka, pomáhat mu v nesnázích, riskovat pro pravdu. 260 Smysl má každý i obyčejný, nenápadný život, který nepřináší záměrné zlo. Postojové hodnoty – otevřené všem, vše připouštějí. Je v tom svoboda zůstat sám sebou, postavit se tím osudu. Hodnota, kterou je člověk v podstatě sám.261 „Ta, která je základem důstojnosti.“ 262 Smysl v sobě obsahuje program jednání nejvhodnější vzhledem k dané skutečnosti. To, co se někomu může jevit jako smysluplné, je pro mě třeba nepřijatelné. 263 Člověk musí rozpoznat ten úkol, k němuž je zapotřebí právě on. Hodnotná možnost, která je skryta v dané situaci, se pak stane skutečností. I v bezvýchodných situacích smysl spočívá v tom, jak se s nimi vyrovnáváme a pro co je snáším. Čím jsou tíživější, tím hlouběji se v nich skrývá smysl. Spatřit ho znamená uchopit celek. 264 259 Srov. LÄNGLE, Alfried. Cit. d., s. 31






77

Jak poznat, co máme učinit? To, co vnímáme jako nárok, něco potřebného. Smysl spočívá v hodnotě věci, o kterou jde. 265 „Neúspěch nelze ztotožnit s neschopností.“

266

Je důležité nebýt závislý

na úspěšnosti výsledku. Smysl spočívá v nasazení pro něco. Pokus vynutit si úspěch proti povaze věci je cesta k programované existenciální frustraci.

267

Lze docílit uspokojení, ale

ne naplnění, je-li to kvůli úspěchu samotnému. Pak je tu strach ze selhání. Neúspěch ale nesnižuje naši hodnotu. Být odpovědný znamená vidět se jako v zrcadle – objektivně. Být odpovědný před nejvyšší hodnotou, kterou v životě známe.268 Smysl má souznít s naší nejvyšší hodnotou. Odpovědnost vyjadřuje vztah.269 „Na lidské odpovědnosti je něco strašného a zároveň něco nádherného.“ 270

3.2.3 Vladimír Smékal K přímým žákům V. E. Frankla patří též brněnský psycholog Vladimír Smékal. Za určitý návod na smysluplný život lze považovat jeho knihu Víš, jak žít. Soustřeďuje se 265 Srov. LÄNGLE, Alfried. Cit. d., s. 51

266 LÄNGLE, Alfried. Cit. d., kapitola Co vede k úspěchu, s. 55





78

v ní na mnoho důležitých aspektů života, které jsou přínosné na cestě vývoje. Uvádí například souvislost klidu mysli se sebedůvěrou, kterou považuje za příbuznou identity. Mít zralou identitu znamená mít se rád.“ 271 V jednání doporučuje zkoumat, co získáme a co ztratíme, nebudeme-li reagovat zbrkle, jak jsme navyklí, ale když si svou reakci rozmyslíme. Pobízí nás, abychom pracovali na vnášení lásky do světa. 272 Práce na sobě je dřinou i po řadu let, ale vítězem je ten, kdo to nevzdá. 273 Přitom není výhra jako výhra v jednotlivých bodech, musíme vědět, kam chceme dojít a pamatovat i na to, že naše výhra často znamená prohru toho druhého, proto je lépe zvážit svoje kroky tak, aby výsledek byl přínosem pro obě strany.

274

Pozitivní

jednání je snaha druhým neublížit, někdy i nutnost slevit ze svých nároků, odložit dosažení cíle, ale nikdy se nevzdávat. 275

271 SMÉKAL, Vladimír. Víš, jak žít?, kapitola O vyrovnanosti a sebedůvěře, s. 9

272 SMÉKAL, Vladimír. Cit. d., kapitola O trpělivosti a umění odpouštět, s. 19

273 SMÉKAL, Vladimír. Cit. d., kapitola O identitě a sounáležitosti, s. 51

274 SMÉKAL, Vladimír. Cit. d., kapitola O cestě vítěze, s. 53

275 SMÉKAL, Vladimír. Cit. d., s. 57

79

80

4 Praktická část – Pavel Švanda Cílem této práce je vystihnout v míře, v jaké je uskutečnitelné, smysl života studenta Pavla Švandy. Vychází z různých dostupných zdrojů, především ze vzpomínkové knihy, kterou vytvořili Pavlovi přátelé a dali do ní to, co považovali z jeho odkazu za nejlepší a nejvýstižnější. Motivem práce je jednak touha jeho blízkých, aby jeho život nebyl zapomenut a oslovoval další generace jako svědectví určité doby a především osobní statečnosti. Materiály na diplomovou práci byly postupně shromažďovány od chvíle uskutečnění rozhovoru se snoubenkou Pavla Švandy do farního časopisu Tomášek

276

a

následné vernisáži ke knize Světlu vstříc. Oslovený prastrýc kardinál Špidlík se k tomuto tématu vyjadřovat nechtěl, protože původně šlo o jeho zpracování v rámci církevních dějin a vzhledem k přetrvávajícím nevyjasněným záležitostem ho nedoporučoval.277 Maminka Pavla Švandy byla ochotna sepsat o Pavlovi vzpomínkový dopis, jeho přítel Ivo Ondračka a bývalá snoubenka Anna, nyní Ondračková, též přislíbili spolupráci. Další oslovení lidé se spíše zabývali hledáním pravdy o Pavlově životním konci, což není tématem této práce. Jedním z aspektů zvoleného tématu bylo i zjišťování, zda současní mladí lidé považují téma smyslu života za důležité, zda o něm přemýšlejí a může-li je tudíž smysl života Pavla Švandy a jeho hledání vůbec oslovit. Je pozitivní zjištění, že většina z oslovených zájem má. Při realizaci výzkumu jsem se zaměřila především na ty, kteří byli Pavlu Švandovi nejbližší a mohli proto o něm podat svědectví podložené řadou osobních prožitků. V prvé řadě to byla maminka Pavla Švandy, na kterou jsem získala spojení díky její přítelkyni a posléze mě s ní na vernisáži seznámila Anna Ondračková. Přestože vzpomínka na Pavla 276 Srov. Farní časopis Tomášek, č. 6, z 28. 2. 2010, s. 10-14

277 Viz. jeho dopis v příloze. Kromě toho byl v té době již vážně nemocný a pobýval v nemocnici.

81

Švandu je pro jeho matku dodnes bolestná, byla ochotná v zájmu zachování paměti na něj napsat o svém pohledu na něj dopis (viz příloha). Dalším zdrojem pro mě byli Anna a Ivo Ondračkovi, kteří mi poskytli jak vzpomínky, tak i současný pohled na uvedení Pavla Švandy do povědomí lidí. Rovněž mi poskytli materiály, týkající se Pavla Švandy – především knihu, kterou o něm vydali. Kontaktovala jsem také kardinála Špidlíka, byl však již nemocen a kromě dopisu, který přikládám v příloze, se nepodařilo od něj získat žádné další svědectví. Snažila jsem se získat nějaké vzpomínky ve farnosti sv. Tomáše v Brně, požádala jsem o ně farníky ve farním časopisu, ale nikdo se nepřihlásil. Jednu vzpomínku mi poskytla kamarádka, která si však nepřeje být uvedena. V době, kdy jsem začala toto téma zpracovávat, vyšlo i několik článků o Pavlu Švandovi v novinách, protože se vysílal televizní pořad v rámci seriálu Přísně tajné vraždy. Protože práce není zaměřena historicky, sbírala jsem především materiály, které by vypovídaly o oblasti smyslu života.

4.1 Životní data Pavla Švandy „Nemám právo si myslet, že se mi děje příkoří – ať už mě stihne cokoli. Vlastně už prosím o jediné – abych to unesl. Nebudu prosit za míň utrpení pro své bližní, ale jen za to, aby to všichni vydrželi, aby změnili názory o svém utrpení.“278Těmito slovy vyjadřuje student Pavel Švanda svůj postoj ke své životní situaci. Pavel Švanda se narodil 6. 6. 1959 do intelektuální rodiny, ve které se hodně četlo, hrálo ochotnické divadlo a zřejmě to v něm formovalo pozdější touhu stát se spisovatelem. Nakonec však zvolil prakticky zaměřenou průmyslovou školu stavební, protože vyjma sportu ho zajímalo téměř vše. V patnácti letech přišlo první velmi těžké období, kdy se musel vyrovnat s náhlou smrtí otce. V roce 1978 se dostal na fakultu architektury VUT Brno. Mezi spolužáky získal velkou oblibu, byl velmi aktivní. Na podzim 1980 se seznámil se skupinkou katolické mládeže a tím se i zintenzivnilo jeho hledání Boha. V roce 1981 také poprvé a naposledy navštívil prastrýce – kardinála Tomáše Špidlíka v Dobbiacu. Po návratu do Československa se o něj z těchto důvodů začala zajímat Státní bezpečnost. V sobotu 10. 9. 1981 byl nalezen mrtvý na dně propasti Macocha. 278 ŠVANDA, Pavel. Slunci vstříc. Výbor z pozůstalosti.

82

Tato práce nemá objasňovat ani hledat historické okolnosti života Pavla Švandy, ale jeho smysl – tím spíš, čím má na zřeteli jeho závěr, který by měl být překryt právě velikostí smyslu. Není možné tušit, natož vědět, jak by svůj život hodnotil Pavel Švanda, kdyby měl možnost se ohlédnout. Lze jen usuzovat z jeho poznámek, vzpomínek příbuzných i blízkých a z toho, co jeho život má přinést jako poselství pro budoucnost. Jeho přístup k životu buď může být něčím, co zapadne prachem zapomnění anebo naléhavým oslovením pro ty, kdo ve svém životě také překonávají různé nesnáze, hledají odpověď na různé životní výzvy, ztrácejí naději nebo jsou na životní křižovatce. Právě toto oslovující poselství by mohlo být jednou z odpovědí na smysl života pro ty, jež jsou otevřeni hledání, nechtějí jen zdánlivě bezpečně klouzat po povrchu a nechávat život bezesmyslně plynout, ale chtějí růst k nějakému smyslu a ne jen denně přežívat. Pavel Švanda vykročil na svou cestu hledání velmi intenzivně, jakoby tušil, že nebude dlouhá. Právě jeho dychtivost po poznání a hledání smyslu života může být tím, co přináší jako svůj podíl na utváření světa. Je možné s ním polemizovat, nesouhlasit, být i radikálně proti jeho myšlenkám anebo naopak s ním souznít, ale brát jeho život jako výzvu k přemýšlení nad světem a nad vlastním životem a nalézt tak své vlastní poslání – „být kapkou, díky níž alespoň kousek pouště rozkvete“. „Poušť“ je „bolest“ dnešní doby a znamená osamělost, vyprahlost a sebezaměřenost. A každá „kapka“ (tj. „žití pro druhé“), která přetváří tuto „bolest“ doby je nesmírně potřebná. Hledejme smysl života u Pavla Švandy, ale hlavně v jeho poselství hledejme cestu k sobě a k hlubokému lidství.

4.2 Pavel Švanda z pohledu blízkých Pavel Švanda se rád seznamoval s novými lidmi, zejména s těmi, od kterých mohl získávat další zkušenosti a poznatky. Také z těchto důvodů se často setkával s filozofem Zdeňkem Pincem a také s evangelickou i katolickou mládeží. O všech nových vztazích a také o různých problémech poté psal různé stati – byl to jeho způsob přemýšlení, jeho cesta k vypořádání se se vším, co zažíval a co jej nějak oslovovalo. Jen některé články pak dával číst ostatním pod svým jménem, některé publikoval anonymně a jiné vůbec ne. Jeho spolužáci v něm viděli svobodného a nepodplatitelného ducha, obzvlášť ve chvíli, kdy 83

odmítl účastnit se voleb (v tehdejší době nesvobodných, čímž ohrožoval svůj statut studenta VUT). Stejnou rozhodnost projevil i svým návratem z Itálie, kdy na otázky, proč v ní nezůstal, odpovídal, že „nikdy nemůže udělat nic, co by komukoli z jeho blízkých způsobilo zármutek a bolest“. A nakonec se rozhodl mlčet o kontaktech Státní bezpečnosti s ním, aby svým přátelům a blízkým nepřitížil, chápal to jako potřebné nezatahovat ostatní do svých problémů. Celým jeho životem se prolínala také velká pracovitost, až urputnost, stalo se, že i po večerech se společenstvím až do rána psal, jakoby se snažil v rozmezí svého života stihnout co nejvíce a dát ze sebe co nejvíce. Ve vzpomínkách přátel také zůstává jako nenápadný, ale mimořádně inteligentní a citlivý člověk, který byl ochotný vždy pomoci. Svým životem často nastavoval ostatním zrcadlo – odvážil se toho, čeho oni se v té době neodvážili, některé tím oslovil, jiné provokoval (a posléze za svoji svobodu také draze zaplatil). Ti, jež ho nakonec měli rádi, se domnívají, že v posledních dnech dorostl do plnosti života, do dospělého křesťanství, do nadšení a radosti ze života, plnosti smyslu. Natolik, nakolik život realisticky vnímal a odpovídal na jím kladené otázky. Měl v sobě obrovskou úctu k životu. Také se o něm dá dokonce – podle posledních zápisků – předpokládat, že svým trýznitelům odpustil, po vzoru Ježíše Krista na kříži. Jeho přístup může dát i nový smysl minulosti v tom, že v sobě nalezl odvahu vzepřít se totalitě. Kdykoli ti, co po dvaceti letech posuzují minulost a chování tehdejších lidí, chtějí pochopit tehdejší dobu, musí ji vidět komplexně se vším všudy – i se svědectvím života Pavla Švandy, jinak je jejich pohled neúplný. Pavlova matka vzpomíná na svého syna jako na nejlepšího člověka v životě. Vidí ho jako milého a citlivého hocha se slunnou povahou, ochotně vždy pomáhat a ujmout se povinností. Ztrátu otce nesl velmi těžce, přesto se stal v rodině velkou oporou. Díky tomuto zážitku odpověděl na výzvu života proměnou – předčasně dospěl, hledal smysl života, procházel jako ostatní také různými zmatky a nejistotami. Ventiloval je především psaním úvah, zamyšlení, povídek a veršů. Stále hledal sám sebe. V době studií na vysoké škole v něm narůstala nespokojenost se sebou samým i se stavem společnosti – hledal východisko. Nejprve v seberealizaci u disidentů, posléze daleko opravdověji ve víře v Boha a setkávání se s katolickou mládeží. 279 279 Další svědectví o Pavlu Š. poskytla žena (nepřeje si být jmenována), která se s ním také setkala: „Poznala jsem ho na duchovním cvičení, které se odehrálo v jednom rodinném domku na okrese Brno venkov asi v roce 1980-81. Když jsme se rozhodovali, zda otevřít dům tomuto setkání, nebylo to úplně jednoduché,

84

Jeho matka na něj vzpomíná s velkou láskou (viz příloha). Jeho prastrýc kardinál Špidlík neměl příliš mnoho příležitosti ho poznat. Setkal se s ním poprvé a naposledy krátce před jeho smrtí. Sám k tomu uvádí: „Život není čas, život není pobyt na místě, život se skládá ze setkání.“280 Zjistil, že mají mnoho společných postojů, přístupů k otázkám, ne „názorů“! Pavel totiž ve svém kvasu myšlenek pronášel také úsudky, o kterých dopředu věděl, že s nimi jeho prastrýc nebude souhlasit. Jejich debaty se často týkaly filozofie a teologie. Pavlovi často nestačila slova ani pojmy na hovory o sesbíraných faktech, okamžitě promítaných do vyšší perspektivy a to ho vedlo k vášnivým diskusím. Přirozeně ve svém mládí toužil po absolutní pravdě, jediné pro všechny, vždycky platné, která by stála i za oběť. Ale kde k ní, v tak různorodé společnosti přijít? Ještě si nedovedl sám odpovědět na své pochybnosti, avšak tušil, kudy jít, aby mu vzešlo světlo. Kardinál Špidlík na něm vnímal, že „podvědomě cítil, že pravda nemůže být oddělena od živého člověka, (…) „s pravdou se musíme setkat v živých lidech, v "subjektech", v osobách, které milujeme a ne v prázdných argumentech. Najdeme-li ji pak v osobě Ježíše Krista, v důvěře k němu, tehdy se ta "subjektivní" pravda stane i absolutní věčně platnou.“281 Pavel Švanda by potřeboval mít víc času, aby se smířil s tím, co na něm jeho prastrýc obdivoval – rostoucí vytržení nad nevyslovitelností tajemství, přesahující lidské pojmy a slova. Pavel Švanda sám konstatoval, že obdivuje věřící osoby, ale nemá rád

protože jsem pracovala ve školství a to bylo zvláště nebezpečné. Vložila jsem vše do rukou Pána, protože jsem věděla, že On má s námi svoje plány a ochrání nás od všech rizik. Bylo zde společenství mládeže, většinou vysokoškoláků, kteří naslouchali duchovní četbě, modlili se a adorovali. Byli velmi ohleduplní, tiší a otevření Božímu působení. Pavel Švanda (s Aničkou, nyní Ondračkovou) byl jedním z nich. Myslím si, že Pavel bral svou víru velmi poctivě a do hloubky. Když jsem pročítala knihu Slunci vstříc, uvědomila jsem si, že byl doslova odhodlán žít Lásku sebedarující – darující svůj život. Pohřbíval ho kněz Josef Brtník v Boskovicích, který se nebál k mládeži otevřeně promluvit. Pohřeb se stal silnou manifestací.“

280 ŠVANDA, Pavel. Slunci vstříc, s. 97

281 ŠVANDA, Pavel. Cit. d., s. 98

85

kombinaci křesťansko-komunistickou, vyjádřenou v neomylných formulích.282 Poté o věřících ale prohlásil: „…zřejmě vidí víc, než jsem schopen vidět já.“283 Kardinál Špidlík pochopil, že Pavel Švanda touží, aby uviděl, co vidí víra. Ta je tím semenem života, rostoucím den ze dne. Viděl na něm také jeho skromnost, aby se opravil a postoj k pravdě, který mu to ulehčoval. Právě tento postoj k pravdě byl tím, co stálo Pavla Švandu život. Kardinál Špidlík v něm vidí člověka Božího, do kterého dorostl svou smrtí a oceňuje to.284

4.3 Ten, který odmítl „zlatou střední cestu“ Takto charakterizuje Adam Drda Pavla Švandu v knize V komunismu jsme žít nechtěli.285 Historik František Hanzlík mluví o komunismu a jeho vývoji a objasňuje, že: „v době, kdy marxismus vznikl, byla společnost rozdělena na úzkou skupinu těch, kdo měli v rukou moc, a drtivou většinu ostatních, jejichž životní podmínky byly na hranici uhájení holé existence. Pro tuto skupinu nabízel marxismus "světlé zítřky"…“286

282 Srov. ŠVANDA, Pavel. Cit. d., s. 99



285 DRDA, Adam – KROUPA, Mikuláš. V komunismu jsme žít nechtěli

286 Katolický týdeník, roč. 8/21 z 27. 2. 2012, příloha Perspektivy, článek Tajné služby sehrály rozhodující roli, rozhovor s historikem Františkem Hanzlíkem

86

Období, v němž žil Pavel Švanda, bylo naprosto odlišné a zpětně viděno bylo v určitém smyslu schizofrenické. Adam Drda vidí Pavla Švandu na základě jeho dopisu jako člověka, jemuž záleželo na tom, co a jakými slovy sděluje, a vzhledem k věku značně vyzrálého a schopného jasně vysvětlit, proč se rozhodl nejít k pseudovolbám a proč účast na nich nemohl chápat jako formalitu a raději volil rezistenci. 287 Stejně tak se domnívá, že Švandovy texty nejen svědčí o výjimečném talentu, ale zároveň přinášejí svědectví o schizofrenní době a o tom, s čím se musel vyrovnávat intelektuálně založený, věřící a nadaný mladý člověk. Pavel Švanda si zaslouží pozornost především pro svůj život, pro svůj životní postoj.288 Ačkoli vyrůstal v rodině, kde se spíše přikláněli ke zlaté střední cestě nevybočování a neriskování, jak bylo v té době naprosto obvyklé, jeho vzácný dar logického myšlení a urputnost hledání ho vedly k odmítnutí takové cesty. Byl člověkem značně složitým, tápajícím, někdy i rozpolceným, citlivým mladým mužem, propadajícím čas od času těžké skepsi, zároveň však recesista i provokatér, ostře vidící slabiny v jednání a myšlení sebe i druhých, poctivě však hledající směr životní cesty. Také byl nedůvěřující a pochybující stejně jako věřící. V sedmnácti letech otevřeně sděloval: „Můj Bůh není milosrdný, je spravedlivý“, a tím dával nejvyšší hodnotu spravedlnosti. Tím však jeho hledání nekončilo. Spolužáci ho charakterizují jako „člověka neklidu“. Postupně však vážnost v jeho myšlení zesiluje. 289 Pavlovo smýšlení dokonce dokázalo i rozbít teze některých spolužáků o zlaté střední cestě a osvětlit jim schizofrenní podobu doby. Mladý člověk žijící v období 80. let minulého století toho o totalitním režimu moc nevěděl, dokud se nesetkal s někým informovaným, především z opozice.290 Pavel vyhledával lidi, kteří rozšiřovali jeho obzor a 287 Srov. DRDA, Adam – KROUPA, Mikuláš. V komunismu jsme žít nechtěli, s. 209

288 Srov. DRDA, Adam – KROUPA, Mikuláš. Cit. d., s. 210


290 Poznámka: Nabízí se podobnost s II. světovou válkou, kdy většina lidí netušila, co se odehrává v koncentračních táborech, přestože nebyly někde na konci světa.

87

tudíž byl poměrně informovanější než bylo tehdy běžné. Filozof Zdeněk Pinc ho vidí jako neuvěřitelně schopného, chytrého mladého člověka, se kterým bylo možné zajímavě diskutovat a který – jako všichni přemýšliví mladí lidé – stál na křižovatce a musel se rozhodnout, kudy se vydá. Byl schopen hluboké úvahy. Texty, které psal, sice nebyly vyvážené, je v nich až extremistická zanícenost mládí, jsou hodně polemické, avšak velmi talentované. Důležitým rysem jeho osobnosti se jeví zvláštní hyperkritičnost a jakoby nedůvěra k sobě samému. Zdeněk Pinc o něm řekl: „On pro sebe hledal náležitě velký úkol a zároveň o své připravenosti a způsobilosti neměl sebemenší iluze. Pořád hledal a jakoby nenalézal pevnou půdu. Kdyby to zrání přežil, byl by z něj, řekl bych, člověk velmi významného příspěvku, ať by se rozhodl pro jakýkoli obor.“291 Snoubenka Pavla Švandy – Anna Ondračková, která začala patřit do jeho života v letech 1980-81, vzpomíná na otevřenost Pavlových názorů i ve chvílích, kdy to bylo pro něj nebezpečné a komentuje to slovy: „Možná chtěl dát najevo, že musíme žít ve větší volnosti, abychom se nezbláznili. Což chvílemi opravdu hrozilo.“292 Spolužák Ivo Ondračka naznal, že „Pavel osobnostně rostl“.293 Vzpomíná, že člověk v té době věděl, že za svá rozhodnutí může zaplatit nejen on, ale také jeho rodina, příbuzní, přátelé a další. Proto Pavlovo rozhodnutí nejít k volbám znamenalo, že se dostal osobnostně výš, dorostl k určitému poznání a k rozhodnutí, že už není možné dělat lehce kompromisy, protože ho jeho poznání zavazuje. Nemohl takovou věc udělat, protože by to cítil jako zradu.294 Pavlovým osobnostním rysem byla také neustálá potřeba sám sebe testovat, stavět se před velmi obtížně řešitelné úkoly. Měl výrazně kritické myšlení, a proto jeho pohled nebyl nikdy jen bezvýhradně nadšený.295

291 DRDA, Adam – KROUPA, Mikuláš. Cit. d., s. 214




88

Zároveň byl Pavel Švanda na sebe velmi náročný. Když se mu podařilo vycestovat do Itálie (v té době něco velmi výjimečného), cestoval sám jen s tornou na zádech a mnohdy bez peněz a v takových situacích psal na pozdravech matce: „Nemám co jíst, ale jsem šťastný.“296 Nezajímal se jen o krásy země, ale snažil se poznat i život obyčejných lidí, procházel proto například i nemocnicemi. Cestování po Itálii pomohlo Pavlu Švandovi jasně uvidět bariéry ve svém životě. Také ho velmi zasáhlo setkání s kardinálem Špidlíkem, které vedlo k určitému nalezení nové cesty a zároveň k obavám z konfrontace se státní mocí.297 Ve chvíli, kdy na tuto konfrontaci došlo, nejednal Pavel Švanda podle pravidel disentu, ale naopak s přísností sobě vlastní si myslel, že kdyby to sdělil svým blízkým, zatěžoval by je a problém by na ně přenášel. Odtud pramení jeho mlčení. V době tragické události ho proto viděla jeho snoubenka i spolužáci jako člověka šťastného, nalézajícího postupně smysl života.298 Byl to člověk, který by od ničeho neutíkal – už vůbec ne od života. Svým jednáním ovlivnil mnohé ze svých přátel a možná je i nasměroval na cestu, na niž předtím neměli odvahu se vydat.

4.4 Pavlovy zápisky Jediné, z čeho můžeme nyní usuzovat a hledat smysl života Pavla Švandy, jsou vzpomínky těch, kdo ho znali a Pavlovy zápisky. V nich reflektuje své pocity, svá mínění, jsou jeho sebevyjádřením ke všemu, co prožívá. Je možné v nich také objevit jeho životní postoje, přesvědčení, hodnoty, které zastával. Nikdy to nebude jeho úplný obraz, nikdy 295 Srov. DRDA, Adam – KROUPA, Mikuláš. Cit. d., s. 217




89

nebude možné se jednoznačně dobrat pravdy o jeho smyslu života. Vždy vznikne jen určitý nástin, hypotéza. Je to Pavlova cesta za sluncem, neboť je třeba vidět cíl vyššího stupně, jak sám píše: „Často se se mnou ulice vychýlí, nevadí, když člověk světlo na paměti má a zpět se k němu navrací.“299 Už v roce 1976 Pavel Švanda píše do svého deníku dopis mamince, kde hodlá podat nástin svého psychického života. Hlásí se v něm ke své víře v Boha – v takového, jak ho chápe on. Zároveň mluví o svém negování naprosto všeho v tomto světě, přičemž zároveň připouští, že dál bude snít o svém budoucím úspěchu na dráze spisovatele. Dá se říci, že je plný otázek i odpovědí typických pro tento věk, je člověkem na cestě, který se pomalu začíná orientovat ve svých hodnotách a rozpoznávat, kam směřuje. O svých snech soudí:“Budou to jen sny, představy, fantazie, protože mám velkou obrazotvornost. Ale pouhé sny.“300 Dokonce plánuje budoucnost: „Skutečný život se bude odvíjet docela jinak a já po létech, už jako stavební technik, náhodou natrefím na tenhle sešit a s chutí se zasměju zmateným výlevům osmnáctiletého kluka.“301 A později navazuje: „A dnešní starosti mi připadnou malicherné a směšné. A možná právě v tom obyčejném životě, bez slávy a popularity, ale možná, že ne bez lásky, najdu jeho smysl. Ale co když ne? Pak mi bude souzeno hledat, hledat do konce života smysl naší existence, hledat pravdu, s jejímž poznáním se dá šťastně žít. Kdyby mě opravdu měl čekat jen všední osud stavebního technika, nač tady tohle všechno? Ta touha psát … to snad nebude jen tak.“302 V roce 1979 smýšlí Pavel Švanda v rovině tzv. negoismu – neboli filozofii nepraktického života. Píše k tomu: „Nic není relativní. Existuje jen já a nic jiného, avšak existuje také svět, kde já vůbec nemusím být. To všechno současně.“

299 ŠVANDA, Pavel. Deník – italský cestopis, 22. 8. 1981

300 ŠVANDA, Pavel. Cit. d., kapitola Curriculum vitae, s. 13



90

Další z jeho myšlenek patří k velmi razantním: „Nic se nedá vyjádřit slovy a právě proto vyjádřím všechno dvěma slovy: JEN TAK, jen tak žiju, jen tak mimochodem zdechnu.“ Jeho negoistické smýšlení je podbarveno určitou ironií ve smyslu, má-li někdo pocit, že nad ostatními vyniká, ať od nich poodejde o kus dál a myslí na to, že každý mravenec je středem vesmíru.303 Sám hodnotí své negoistické uvažování takto: „Od chvíle, kdy jsem začal uvažovat negoisticky, jsem nezabil jedinou mouchu, ale i nadále s klidem konzumuji grilovaná kuřata. Nevím, co jest finální touhou lidského jedince v jeho honbě za penězi a ideály.“304 Hovoří o vzniku záporně emočního ladění v nitru v souvislosti s životními potížemi, smůlou, neštěstím a dalšími negativními danostmi a vyvozuje z toho závěr, že: „vyspělému negoistovi je tato diferenciace jak takž jasná, má nejspíš nějaký smysl.“ 305 Podle něj „negoista vyhledává špatné okamžiky právě proto, že jsou špatné a cítí se v nich stejně blbě jako ostatní a má z toho jedinečnou srandu.“306 Navazuje úvahou o smíchu, který vlastně ani není smíchem, ale jen vnitřním úsměvem, bláznivou radostí, návaly štěstí – vždy, když si uvědomí život. Když se necítí vytržen, když se cítí svoboden, cítí každou vteřinu, která jím proteče, stojí rozkročen ve vesmíru, který je jeho a kde jenom on není. 307 V těchto zápiscích jasně můžeme vidět jeho usilovnou snahu najít klíč k životu a hledání ve všech směrech, částečně z hloubi a částečně s ironickým a sebekritickým pohledem.


304 ŠVANDA, Pavel. Cit. d., kapitola Curriculum vitae, s. 21




91

Závěrečná věta je však velmi pozitivní: „Negoistovi je úplně fantasticky, když vidí, jak je někdo šťastný.“308 V roce 1980 stále ještě hledí pohledem negoismu a definuje ho: „Negoismus není přesvědčení o nesmyslnosti, nýbrž revolta proti smyslnosti.“309 Podle něj negoista s potěšením zjišťuje, že vše v dějinách smysl mělo, má a zřejmě mít bude. Zároveň negoismus, což má být pouhý počátek cesty, vyúsťuje v životním postoji, založeném i na sebevztaženém NE, v další fázi se zmíněné i sebepopírající NE mění v pouhé NEVÍM a respektive VÍM VŠE.310 Vidí svoji omezenost poznání, naprostou neuchopitelnost čehokoli. Setkává se s filozofií, zejména s Patočkovou fenomenologií a zřejmě pod tímto vlivem

píše: „Před pouhým rokem jsem se považoval za hotového člověka a svým

cynismem jsem mohl dláždit svět. Od osmnáctých narozenin stoprocentní ateista a dneska mám na kolejích dvě bible, korán a statě o zen-buddhismu.“ 311 V Pavlu Švandovi se začíná otevírat stále více prostoru pro transcendentno, zároveň ve své touze po poznání hledá ve všech nabízených směrech, aby došel až k tomu, co ho opravdu osloví, co bude nabídka i výzva určená právě jemu, co bude směrovkou jeho dalších dnů. Čím komplexnější pohled získává, tím více potom může zakotvit v jednom směru, protože si ujasní, proč se pro něj rozhodl a v čem vybíral. K hledání se vyjadřuje takto: „Zvykl jsem si negovat cokoliv a revoltovat proti všemu tak vytrvale, že jsem se už i sám sobě protivil. A nakonec jsem stejně zjistil, že potřebuju někam patřit.“ 312





312 ŠVANDA, Pavel. Cit. d., s. 23, kapitola Dopis

92

Pavel Švanda se dostává do prostředí katolické mládeže a právě zde nachází své místo: „Nedělám si žádné iluze o perspektivách naší civilizace, ale právě s těmito lidmi se o ni přestávám bát navzdory Huxleymu, Orwellovi a všem podobným škarohlídům.“313 V jedné ze svých úvah se Pavel Švanda zamýšlí nad krizí člověka, například podle něj dnešní člověk nejen není světu vystaven, ale dokonce se před jeho problematičností schovává. Hlavní rys dnešního člověka je podle něj neschopnost a neochota, strach o svůj mikrosvět, pohodlnost a touha dosáhnout maximální slasti za vynaložení minimálního úsilí. Z toho vyvozuje, že: „ne vodíková bomba nebo nedostatek kyslíku, ale vlastní lhostejnost a sobecký nezájem o všechno, co nás nemůže uspokojit, jsou potenciální možnosti našeho zániku.“314 Zánikem zde nemyslí destrukci společnosti, civilizace, ale zánik lidskosti, ujařmení přirozené podstaty člověka, měnícího se v nástroj vlastního útlaku. Přirovnává svět k autu, ve kterém stále přidáváme plyn, z takového auta nelze vystoupit, zároveň je logikou dějin dáno, že je nemůžeme zastavit a obrátit zpět. Avšak nic nám nebrání odbočit a zkusit jinou silnici.315 Myšlenku později dotváří slovy: „Všem optimistům a kulturou zblblým šťastlivcům sděluji, že varianta budoucnosti "všestranně rozvinutého člověka" je stejně katastrofická jako varianty ostatní.“316 Zdá se mu, že máme příliš mnoho šancí a domnívá se, že v roce 2000 jich neubude, avšak dějiny a lidé nedbají na nějaké šance, vidí jen jednu cestu a vše ostatní vidí jen jako sen, laskavou představu, nic víc. Pavel Švanda k tomu přitakává, že vůbec nevíme, k čemu tady vlastně jsme. „Co nám zbývá, než šlapat cestu, která nám připadá samozřejmá.“ 317 A konstatuje, proč se snažit o 313 ŠVANDA, Pavel. Cit. d., s. 23

314 ŠVANDA, Pavel. Cit. d., s. 27, kapitola A2, 5G


316 ŠVANDA, Pavel. Curriculum vitae, s. 27

317 ŠVANDA, Pavel. Cit. d., kapitola Budoucnost, s. 28

93

změnu, když každá cesta někdy končí. Proč tedy nečerpat ze svých šancí na této jediné cestě a kráčet po ní alespoň důstojně? Mluví i o určenosti každého našeho kroku, považuje nás za „loutky na špagátku“ – pokud jsme si sami sobě smyslem, věříme, cítíme, přemýšlíme a milujeme …jsme! A nechápeme velké myšlenky filozofů a vojevůdců. Jedna z vět, kterou napsal, platí ve všech dobách: „…platíme jejich utkvělým představám (tzn. vojevůdců a filozofů) skutečnou bolestí.“318 Uznává fakt, že nikdy nebude možné vytvořit stejné podmínky a možnosti pro všechny, nehodlá se s tím však smířit. Vidí uspokojení jako první krok ke lhostejnosti.319 Odhadoval, že: „…k realizaci absolutně spotřební společnosti nikdy nedojde, protože už dnes sílí množství lidí, kteří se jí děsí.“320 Protože se setkal, na rozdíl od většiny tehdejší společnosti, i přímo s textem Charty 77, cítí potřebu se k tomuto tématu vyjadřovat: „Žijeme v totalitním systému, jehož životaschopnost do jisté míry závisí na síle opozice.“ 321 Vidí jen jednu cestu z hluboké společenské a kulturní atrofie tehdejšího Československa – vést protiakci ve směru původní akce. Zdá se mu jako snadný úkol obrátit několik desítek tisíc duchovních lidí k ideálu konzumního života, což má daleko výraznější efekt než náročné ideje disidentu, zde se opět projevuje jeho tendence k ironii. Mimo jiné se zapojuje do přepisování samizdatové literatury, též opisuje náboženské texty, v jednom z těchto se objevuje motto: „Nemůžeme mít Boha – dokud jsme sytí a druzí hladovějí“ (kardinál J. Ratzinger). To odpovídalo Pavlovu smýšlení – mít srdce otevřené pro slabé a potřebné. Tomu odpovídá i vzpomínka jeho snoubenky Anny 322 V tomto smyslu se zamýšlí i nad viníky a vinami a lidským přístupem k nim. „Vedle trýznivé a věčné viny fašismu zde krystalizuje neskutečná a neospravedlnitelná vina 318 ŠVANDA, Pavel. Cit. d., kapitola Budoucnost, s. 29


320 ŠVANDA, Pavel. Cit. d., s. 29 Poznámka: V tom mu budoucnost příliš za pravdu nedala.

321 ŠVANDA, Pavel. Cit. d., kapitola Charta 77, s. 31

94

naše (…) jako právě oním konkrétním svědectvím o čase, kdy jsme zlo opláceli zlem, stavíce se na stejnou úroveň s poraženým mučitelem, kdy jsme se protiprávně, nelogicky, o to však hlučněji dožadovali důkazu neviny, kdy jsme spontánně přispěli k morálnímu úpadku lidstva.“

323

Takto se vyjadřuje ve své recenzi k filmu Adelheid. Zdůrazňuje, že

morálka je nad zákonem, vidí odsun Němců jako duchovní znemožnění našeho národa. Také v básních vyjadřoval Pavel Švanda své cítění: „…kde vše je pravda a v nic se nedá věřit (…) …kdy jen Bůh pozná svůj omyl.“324 V denících zaznamenával své prožívání, byl to pro něj způsob tříbení myšlenek, byly to kroky slov na cestě jeho hledání, k nimž se mohl případně posléze vrátit, aby je přehodnotil. Citliví lidé mají větší potřebu psát si deníky, protože jejich niterné prožívání je obsáhlé a lépe se orientují ve chvíli, kdy je uspořádají do zápisků. Často pak mohou tyto zápisky jednou být výpovědí o jejich životě a oni se mohou podílet na doprovázení druhých v jejich zrání právě tímto duchovním odkazem své náročně prošlapávané cesty. Někteří vnímaví lidé neodívají své myšlenky do slov, ale dají jim podobu obrazu, hudby a oslovují zase tímto způsobem budoucí pokolení. Pavel Švanda se ve svých zápiscích například zamýšlel nad pravdou: „Jenomže stejně tak dobře vím, že je mi moje pravda stejně nedostupná jako komukoli druhému. Za těch krátkých dvaadvacet let mi nikdo nerozvrátil můj soukromý svět.“

325

Zapsal si i to, že

322 „Jednou jsme šli po Lenince (pozn. dnešní ulice Kounicova) těsně po zavírací době v hospodě, a na jednom parapetu dýchavičně seděl starý muž, evidentně podnapilý. Pokoušel se postavit, ale sám toho nebyl schopen. Popošli jsme asi pět metrů za něj, Pavel se zastavil a já jsem pochopila, že on takto nemůže odejít. Vrátili jsme se a on tomu muži nabídl rámě, že jej doprovodíme domů. Prakticky jej pak vytáhl asi do třetího patra v blízkém domě. Ten muž z toho byl úplně vedle a říkal, že to není možné a proč to děláme. Já sama bych měla první myšlenku – alkoholik, dělá si to sám, takhle se zřídit. Pavel opravdu miloval všechno stvoření – lidi i přírodu – skrze Boha, i když v té době před Velikonocemi, nebyl v běžném katolickém ritu zcela zaběhlý. Nebo když jsem kdysi chtěla zabít mouchu, tak ji zachránil, a od té doby mouchy většinou jen vyháním z místnosti.“

323 ŠVANDA Pavel. Cit. d., kapitola Odsun, s. 38

324 Tamtéž, kapitola Báseň, s. 40

325 Tamtéž, kapitola Z deníku, s. 41

95

lidem sobě podobným zhola neporozumí. Vzpomínal, jak potkal svou snoubenku Annu. Použil velmi zajímavý slovní obrat: „hodlal jsem v Tobě mnou vymalovat“. Kolik lidí chce takto naprogramovat druhé svými názory, přesvědčeními, hodnotami a je přínosné, když si to včas tito lidé uvědomí, protože tímto způsobem nelze budovat žádný smysluplný vztah s druhými. Tento přístup by Buber označil spíše jako vztah Já-ono, než vztah Já-Ty. A životní vztahy souvisejí s naplňováním smyslu života. Pavel Švanda velmi rychle pochopil, jak se věci mají: „…a po dvou měsících zjišťuji, že s týmž pokorně naivním úsměvem, kterým provázíš mé horlivé argumentace, jsi mě dvěma prstíčky vytrhla i s kořeny a přesadila do svého květináče.“326 K tomu patří i pozdější poznámka: „kruté, ale skutečně nevím, jestli toužím po lásce, nebo mi stačí pochlebování. (…) Cítím se zoufale nepřipraven pro normální život, cítím se zoufale nepřitahován normálním životem.“327 Po setkání s křesťanstvím cítil zřejmě větší potřebu mravní pevnosti, a proto vysvětloval v dalším dopise Anně: „Nedokážu myslet na vlastní budoucnost tehdy, je-li zajišťována mou loajalitou vůči zlu a mravní ubohostí. Chápu Tvoje námitky, že bych mohl udělat mnohem více užitečného, než je tohle epizodní fanfarónství a plytká gesta. Nakonec i Ježíš Kristus nemusel dělat výtržnosti v Chrámě a mohl do šedesáti vesele uzdravovat, nasytit další tisíce spoluobčanů a činit mravoličná kázání. On si místo toho zvolil kříž, nejpotupnější možnou smrt a obecné opovržení. Jeho oběť byla skutečná a bezvýhradná a my nějak nechceme pochopit, že stejně tak skutečně a bezvýhradně můžeme obětovat sami sebe.“ Pavel Švanda značně radikálně viděl, že jeho cílem není sebezajištění, touha po moci za každou cenu a podobně, ale byl ochoten podstoupit i zdánlivě nesmyslné a nebezpečné věci, pokud v jeho očích slouží pravdě a svobodě člověka. Pokud v sobě nesou vznešenost lidství. Nehodlal uvažovat o budoucnosti ve chvíli, kdy byl nucen se vypořádat se špatností, a to formou svého nesouhlasu. Zdála se mu znehodnocena morální kritéria, kdyby je s léty „převlékal jako košile“.328 Jednoznačně říkal: K čemu mi bude můj


327 ŠVANDA, Pavel. Cit. d., kapitola Anna, s. 42

96

podrobený život ve světě, kde jiní zákonitě ponesou i kus mého kříže? (…) já si budu sichrovat svůj umatlaný živůtek, jako bych tady měl strašit na věky věkův?“329 Čím víc Pavel Švanda poznával křesťanství, tím více zjišťoval, že nestojí o zdánlivou harmonii, vykoupenou zpronevěrou. Vyslovil i obavu: „…oni nás zničí, sežerou, rozcupujou, aniž si to uvědomíme.“330 Konstatoval dále, že si z křesťanství odnesl prostý a jednoduchý názor, že lidem se nemá ubližovat – což je velmi dobře vyjádřený jeden z aspektů křesťanství, jehož platnost volá i do dnešní doby. Pavel Švanda o církvi a víře přemýšlel hodně, ve všech směrech. Měl o církev obavy, že kdyby jednou zvítězila, zdali si dokáže zachovat mravní čistotu nebo odvelí promptně tvrdošíjné komunisty do tábora nucených prací.

331

Vyslovil též myšlenku, že nikdo nedává lidem víc posily a víry než

právě trpitelé, kteří se nebojí žít zjevné křesťanství v ožehavé době. O sobě řekl: „Nečiním si žádných nároků na mučednictví, ale dovol mi alespoň náznak oné zjevnosti. Koneckonců "všichni jsme zbrojnoši královi", a ani já se žádného veřejného podvracení republiky dopouštět nehodlám.“332 Ve chvílích značných obav z konfrontace se Státní bezpečností vyjadřoval Pavel Švanda ve svých spisech svou úzkost: „Ó, bludný kruhu světa, kde lidem na tolik způsobů ubližováno jest.“ A pokračoval v bolestném popisování dušení trýzně, kdy tušil, že se nad ním stahuje nebezpečí. V rámci křesťanství psal stať o právu na život. Promýšlel postoj k interrupci a také se mu zdálo, že bude-li křesťan vystupovat jako člověk s dobrým morálním standardem, zůstane horizont Boží upozaděn a nepochopen a zároveň lidé 328 Srov. ŠVANDA, Pavel. Cit. d., kapitola Anna, s. 45



331 Poznámka: V té době nemohl nic tušit o sametové revoluci o odpuštění a současném dění v naší zemi.


97

v okolí budou ukolébáni vědomím, že ještě existují dobří lidé a tím pádem nebudou mít zájem sami se zlepšit. Nevidíme, co jej k těmto úvahám vedlo, ale pravděpodobně je v nich reakce na prožitky s lidmi, které potkával. Při hledání smyslu života Pavla Švanda je asi jedna z nejdůležitějších jím zapsaných vět právě ta z textu o křesťanství: „…ale takhle, když musíme dřív nebo později beztak všichni zemřít, se dopouští většího hříchu ten, kdo mi vezme smysl mého života, než ten, kdo mi ohrožuje holý život.“

333

Ve světle této věty je možné uvažovat o tom, že

v poslední chvíli svého života považoval Pavel Švanda svůj život za smysluplný navzdory momentálním okolnostem. Právě proto je užitečné připomínat jeho cestu hledání smyslu jako možnost pro hledající mladé lidi, kteří také touží zachovat si svoji tvář a přinést do světa svůj určený podíl navzdory okolnostem. Sám Pavel Švanda o své cestě píše: „Vybral jsem si cestu, která je ze všech dostupných nejméně schůdná, ale nepovažuji ji za univerzální. Co je pro mě, není pro všechny, a já chci onu nejjemnější trať, která by vyhovovala všem.“ 334 Posléze se obrací na Boha: „Bože můj, tolik bych toho chtěl říci světu, a vím, že mu to k ničemu nebude. Tolik nádherných logických vazeb, spojů lze vidět na každém kroku a lidé na ně kašlou, protože nejsou k užitku.“335 Asi nejvíce vypovídá o svém vztahu k víře a k Bohu větou: „…ani v nejmenším ho (mě) nepřitáhl k církvi katechismus – život v Kristu, ale světlo pramenící z lidí církev reprezentujících.“336 Pavlu Švandovi se podařila mimořádná věc v té době – vycestovat do Itálie. V dnešních možnostech se to zdá jako úplná banalita, ale v tehdejší době zažíval cosi nevšedního, a proto také naplno prožíval veškeré dění a chtěl poznat co nejvíce. V Římě 333 Tamtéž, kapitola Křesťanství, s. 52

334 ŠVANDA, Pavel. Cit. d., kapitola Křesťanství, s. 53


336 ŠVANDA, Pavel. Cit. d., s. 55 Poznámka: slovo „mě“ je v závorce, protože ve skutečnosti o sobě píše ve 3. osobě

98

navštívil chrám sv. Petra a svůj prožitek komentoval takto: „Kdy Tě poznáme bez všech těch cetek mramoru, bez vší té honosné pompéznosti, brokátu, šarlatu (…) kdy Tě konečně poznáme takového, jaký jsi byl, jsi a budeš, v sandálech, prostém oděvu mezi chudinou (…) kdy se staneme součástí své víry (…) a láska k Bohu i bližním nebude nám povinností, ale potřebou…“337 Pavlův Bůh je Bůh přicházející v prostotě a lásce. Pavel Švanda se po jeho vzoru sklání k ubožákovi, o čemž svědčí zápis z Říma: „Za to ten prostý, oddaný, vděčností zalehlý výraz mrzáka v Bohovi mě bude pronásledovat celý život. Za sto lir.“ 338 Na jedné z pohlednic píše zase vzletný pozdrav: „Nemám co jíst, nemám kde spát, mám se nádherně!“339 Je zřetelné, jak se dokázal radovat ze života i ve chvílích nepohodlí, že neměl tendenci k žalování na nepříznivé okolnosti. Asi nejsilnější zážitek na své cestě měl ze setkání s páterem Špidlíkem, osobností, vedle které pocítil vlastní nedostatečnost, neboť byl teprve na cestě zrání, která končí až posledním dnem. Napsal: „ …strýc je obdivuhodný, spatra překládá vtipy, které si vykládáme, padá na mě tíseň z vlastní neschopnosti. (…) Je úžasné, jak mnoho ví a jak jednoduše dokáže všechno podat. Nic si nezapamatuji, ale už není nožné neuvěřit.“ Na jiném místě říká o sobě: „Jaké štěstí, že nesoudím, abych nebyl souzen.“ Pavel Švanda měl v Itálii i řadu dalších setkání s různými lidmi a k tomu se též vyjadřoval v dopise Anně: „…potkávám tu jenom samé dobré lidi, někteří mě duchovně převyšují takovou měrou, že se sám za sebe stydím, obohacení, které si odtud odvezu, budu v sobě přerovnávat určitě hezky dlouho.“ Snažil se své snoubence zprostředkovat jak svoje zážitky, tak i myšlenky: „…jediný pocit či předznamenání zůstává a stále se v něm utvrzuji – jak mnoho se ještě musíme – my oba – učit na té úzké cestě, která nevede k nějaké harmonii či spáse, ale k čistotě, zahrnující v sobě již všechno ostatní.“340 337 ŠVANDA, Pavel. Cit. d., kapitola Řím, s. 64



340 ŠVANDA, Pavel. Cit. d., dopis Anně, s. 76

99

Jeho životní cesta, úsilí, hledání smyslu je obsažené v jeho výstižné větě: „Včera jsem vydržel jít slunci vstříc asi jen do tří hodin odpoledne…“ 341 Mohlo by se to chápat jako symbolika – „šel slunci vstříc“ do chvíle, kdy se ve tři hodiny setkává s umírajícím Ježíšem na kříži, jeho cesta slunci vstříc končí „na kříži“ a zároveň je Ježíšovou cestou. Asi ani nedokážeme domyslet skutečný smysl Pavlova života, ale mělo by nás oslovit to málo, co víme a co žil ke konci ve spojení s Kristovou cestou, na kterou nastoupil s opravdovou láskou. Vraťme se však ještě k dalším Pavlovým úvahám o životě. V jednom ze svých dopisů sděloval Anně: „Všichni máme stejnou možnost milovat, (…) houby máme stejně, (…) myslíme si, že takové prohlášení je velmi nebezpečné. Zásada rovnosti lidí na základě kterékoliv jejich schopnosti se vždy stává zdrojem křiklavých rozdílů mezi lidmi, neboť při jejím uplatňování v tomto světě je už velmi snadné komukoliv dokázat, že se tak či onak své schopnosti zpronevěřuje, že například ani nemiluje tak, jak by mohl, kdyby jen trochu chtěl.“342 Vzhledem k tomu se Pavel Švanda domníval, že nemáme stejné šance v žádné oblasti myšlení a cítění, proto je zapotřebí žádat pro všechny v tomto životě stejná práva (a toužebně v ně doufal v životě věčném), tedy stejná práva – nikoliv však povinnosti. 343 Viděl, že žádní dva lidé nemají stejné schopnosti – každý z nás je originál a toto zjištění by mělo podpořit i naši lidskou důstojnost. Co je však důležité a pro Pavla Švandu klíčová věc – a možno říci nejen pro něj – „… my všichni jsme si rovni ve schopnosti milovat, ale schopností být milováni. (…) jsme lidi a všichni jsme milováni právě tak bezvýhradně, jak většina z nás nikdy milovat nedokáže.“344 Tato slova prozrazují, že pomýšlel na Boží schopnost milovat každého člověka tak bezvýhradně, jak to ani lidsky není možné. Určitě neměl na mysli případy lidí, kteří se nechávají milovat a sami nejsou schopni lásky – ať už 341 ŠVANDA, Pavel. Cit. d., kapitola Opava, s. 78




100

ve smyslu narcismu či jiných záležitostí, které bývají kořenem problematického vztahu ke světu a k sobě a vyžadují uzdravení. Proto dále vyznával, že: „schopnost milovat je tím vůbec nejcennějším, co může v člověku vyrůst.“345 Problematikou lásky se zabýval i následně: „Lásku k lidem je třeba osvobodit od našich vlastních názorů na ně. Nemůžeme přece své bližní milovat na základě pochybného postulátu "směnné hodnoty člověka". Láska, kterou je nutno jakkoli zdůvodnit, není láska, povinnost lásky není láska. Prvním předpokladem lásky je potřeba lásky. … Druhým předpokladem lásky je důvěra. … Láska bez důvěry je sterilní a bezmocná. … Třetím ze spousty jiných předpokladů lásky, podle mě největším, je otevřenost. … Musíme důvěřovat (věřit), abychom se mohli otevřít – vyjít vstříc, aby láska k nám sestoupila.“346 Svou schopnost lásky jasně prokázal svým životem, kdy se z lásky ke svým blízkým vrátil z Itálie, kde mohl začít úplně nový život a vyhnout se tomu, co jej čekalo po návratu a nejvíc tuto schopnost lásky prokázal ve chvílích, kdy se rozhodl nezatahovat své bližní do nastalých problémů. Dnes již nezjistíme, co by se stalo, kdyby to udělal, jestli by situace dopadla lépe nebo hůře, ale jeho rozhodnutí vycházelo z pravdivé lásky k nim a rozhodně to nebylo rozhodnutí lehké a bezbolestné. Pavel Švanda ve svém dopise Anně velmi podrobně rozebírá svoji vizi pojmu láska: „Základním rozměrem lásky je porozumění, posledním rozměrem lásky je dobro.“347 K tomu říká, že pravá víra si nenárokuje žádné výhody ani zde, ani na věčnosti a on horoucně věří, že království Boží je pro všechny lidi, kteří kdy byli a jsou. Vědomí, že všechny cesty vedou do království, ho však nijak nemůže donutit sejít z cesty, protože právě na ní poznal něco, před čím už nelze ustoupit, nezbývá než jít cestou, kterou známe a věřit, že jsme ji pochopili. „A podle čeho budeme souzeni, to už opravdu není naše starost.“348 Čte nejen Písmo, ale i apokryfní 345 ŠVANDA, Pavel. Cit. d., dopis Anně, s. 87

346 ŠVANDA, Pavel. Cit. d., dopis Anně, s. 87-88



101

evangelia. Z Tomášova evangelia uvádí ve svém dopisu Anně větu: „Jestliže neučiníte plodem, co tkví ve vašich duších, pak to co plodem neučiníte, bude vaší záhubou.“ I zde lze nalézt paralelu ke smyslu života, jestliže ho nenaplníme, je to k našemu pádu. Pavel Švanda byl člověk intenzivně hledající smysl, zkoumající své hlubiny i objasňující cesty k odpovědím na otázky života a na otázku po odpuštění dává tuto odpověď: „A to, jak doufám, je vůbec největší milost. Zříci se soudu, zříci se odplaty a trestu, zříci se spravedlnosti a darovat lásku. (…) ubohá hrstka by obstála před spravedlivým soudem, ale není na Zemi člověka, který by nebyl hoden odpuštění.“349 Dopis zakončuje důležitými větami: „Jsem šťasten, že se mi podařilo napsat pravdu: že nic víc než láska nemůže být tady ani tam a že nic víc už není třeba. Nevím, kolik lidí je schopno říct si totéž, ale vím, že Jeho naděje je i mou nadějí – nadějí ne ve věčnost, ale v dobro. Nadějí, která se mění v jistotu, protože miluji Boha, svět a Tebe.“350

4.5 Realizace životních hodnot u Pavla Švandy Smysluplnost života je asi palčivá otázka většiny lidí, ať už otevřeně položená nebo skrytá v různých podobách jejich prožívání života a často ani konkrétní člověk na ni nedokáže dostatečně odpovědět. Proto úvahy o smyslu Pavlova života vycházejí z Franklovy teorie triády, aby z tohoto pohledu mohl být smysl alespoň částečně nalezen a předán těm, kteří by jej chtěli poznat na cestě hledání. Podíváme-li se nejprve na realizaci tvořivé hodnoty, naplňuje se v případě Pavla Švandy především v oblasti tvořivé činnosti spisovatelské, kdy v jeho pozůstalosti je zachováno nebývalé množství povídek, esejí a úvah, ze kterých lze také vypozorovat jeho duševní a duchovní vývoj, názory a přesvědčení, postupně objevované hodnoty, kritické i sebekritické postoje a především touha být přínosným světu a lidem. Jeho zaměření k přesahujícímu cíli se rodilo postupně a právě v jeho pracích je pro nás zaznamenané. 349 ŠVANDA, Pavel. Cit. d., s. 89


102

Za svůj krátký život po sobě stihl zanechat poměrně obsáhlé poselství o vlastním životě, nečekaně ukončeném. Dává tak možnost setkání s jeho vnitřním světem i v době, kdy už se s ním osobně setkat nemůžeme. Zážitkové hodnoty nám též zprostředkovává sám Pavel Švanda ve svých zápiscích, především z pobytu v Itálii, kdy intenzivně prožívá jak krásy přírody, tak i setkání s lidmi. Jeho malebné popisy odkrývají radost či údiv, překvapení a soucit, čímž nás přímo vtahuje do vlastního prožívání. Jeho vnímavost každý zážitek mnohobarevně rozvrstvuje a přikládá mu o to větší význam, o co pozornější je Pavel Švanda pozorovatel dění kolem sebe. V některých popisech lze docela dobře zahlédnout jím vnímanou krajinu, zprostředkovaně zažít setkání s lidmi, které potkal. Realizace postojové hodnoty je asi v jeho životě nejsilnější a to jak ve chvíli, kdy se rozhoduje pro návrat z Itálie pro lásku ke svým blízkým – i za cenu vlastního ohrožení, ale především ve chvílích kontaktu se Státní bezpečností. Bylo by zřejmě snazší o všem informovat alespoň své přátele, ale právě rozhodnutí nevystavit je nebezpečí je statečným postojem k situaci, která není Pavlem Švandou ovlivnitelná. Nemůže zabránit svému pronásledování StB, ani jejich praktikám, ale zaujímá nezlomný postoj a je připraven přijmout to, co přijde, aniž by se ptal, co to bude. Už dopředu omlouvá ty, jimiž mu je ublíženo a tím nám ukazuje, že v tomto postoji pravděpodobně vytrval až do samého konce. Ve víře, že dává život za smysluplné hodnoty a postoje, zřejmě také ze svého života odcházel „slunci vstříc“.

103

4.6 Smysl života Pavla Švandy v souvislosti s tezemi o smyslu života Pavel Švanda viděl svůj život naplněný láskou, směřoval ke svému cíli v dobru, lásce, v Bohu a dá se s velkou pravděpodobností předpokládat, že do tohoto cíle došel. Jeho cesta hledání nebyla marná, tak jak není marná cesta žádného z lidí, kteří přes nejistoty selhání a stálého hledání jdou po cestě nalézání smyslu, aby jím naplnili svůj život. A hlavně to nikdy nevzdávají, i když odpovědi životu se dějí za sebevíce nepříznivých okolností. V této části se pokusím hledat smysl života Pavla Švandy v souvislosti s Franklovými tezemi.

Teze o smyslu života 351 1) Vůle ke smyslu je zakotvena v touze člověka pokud možno co nejsmysluplněji

naplnit svou existenci.352 Člověk má uvidět sebe sama s určitým cílem, jež má naplnit. Pavel Švanda se vyvíjel směrem k tvůrčí spisovatelské činnosti, kterou viděl jako svoje poslání, ale stejně tak poctivě se věnoval jak studiu vysoké školy, tak i studiu „života“, kdy jednal přímočaře a odmítal se nechat zlomit děním doby.353 2) Smysl je transcendentní. Smyslem lidského života se nestává seberealizace, ale

sebetranscendence.354 „Transcendenci smyslu ověřuje mezní životní situace“. 355 Pavel Švanda postupně směřuje přes řadu hledání (podrobněji popsáno v kapitole 351 Teze o smyslu života jsou psány dle TAVEL, Peter. Smysl života podle V. E. Frankla: Potřeba smyslu života, kapitola 2.1 Teze o smyslu života, s. 20-87

352 Srov. TAVEL, Peter. Smysl života podle V. E. Frankla, kapitola Teze o smyslu života, s. 20

353 „Nestojím o harmonii, vykoupenou tak zoufalou zpronevěrou.“ – píše v dopisu Anně, kde vysvětluje svou neúčast na volbách, in: ŠVANDA, Pavel. Slunci vstříc, s. 45

354 Srov. TAVEL, Peter. Cit. d., kapitola Smysl je transcendentní, s. 25

104

Pavlovy zápisky) k víře v Boha, spojené s katolictvím. Ze vzpomínek jeho matky vyplývá, že svým chováním a jednáním naplňoval své přesvědčení a život z víry, může stále o svém synovi mluvit s radostí a hrdostí jako o svědkovi víry, který se osvědčil až do krajnosti. Sám Pavel Švanda v zápiscích píše: Kdy se staneme součástí své víry … a láska k Bohu i bližním nebude nám povinností, ale potřebou…“.356 3) Smysl je v žití pro cíl. Pevným bodem v budoucnosti je tvořena celá přítomnost

jedince. „Bez pevného bodu v budoucnosti nemůže člověk vlastně vůbec existovat.“357 V jednom z dopisů Anně Pavel Švanda uvažuje: „Vědomí, že všechny cesty vedou do království nebeského, mě nijak nemůže donutit, abych sešel z té úzké, protože právě na ní jsem poznal něco, před čím už nelze ustoupit.“ 358 Protože smyslem života je žití pro někoho nebo pro něco, dal by se sem vložit i závěr jednoho z dopisů Pavla Švandy „…miluji Boha, svět a Tebe.“359 Pavel Švanda v posledním období života intenzivně prožíval lásku ke své dívce, k Bohu i k bližním, žil tedy pro někoho. 4) Smysl je něco konkrétního, jedinečného a neopakovatelného. Konkrétnost smyslu

přináší úděl, jenž je pro každého ojedinělý a jedinečný. Ivo Ondračka, spolužák Pavla Švandy, se v závěru knihy Slunci vstříc vyjadřuje o Pavlovi jako o člověku připraveném „…se všeho zřeknout a odpustit…“ a cení na něm hlavně postoj, vybudovaný z křesťanství – „že se lidem nemá ubližovat“. Pavel Švanda své 355 TAVEL, Peter. Cit. d., s. 26


357 TAVEL, Peter. Smysl života podle V. E. Frankla, kapitola Smysl je v žití pro cíl, s. 26



105

přesvědčení naplňoval svým jednáním ve chvílích, kdy sám byl v ohrožení a v tom tkví jeho jedinečnost – konkrétní přístup k životním těžkostem, které tu byly dány právě jemu. 5) Smysl má být hledaný. Musí být hledaný proto, že člověka přesahuje, co si člověk

nevybírá, ale hledá, odkrývá. Vytvořený smysl je pouze subjektivní smysl, pouhý pocit smyslu. Nemusíme smyslu za určitých okolností rozumět, ale máme se rozhodovat co nejlépe, jaký další krok uděláme. Hodnoty je nutné především žít, smysl se nachází i v beznadějné situaci.360 Pavel Švanda ve svém zápisníku uvádí: „Není možné, aby lidé prostě žili a zemřeli.“361 Uvědomuje si potřebu smyslu, potřebu hledání. A pokračuje: „Pak mi bude souzeno hledat, hledat do konce života smysl naší existence, hledat pravdu, s jejímž poznáním se dá šťastně žít.“362 V posledním dopisu Anně pak o řadu let později (září 1981) říká: „Nevím, kolik lidí je schopno si říci totéž, ale vím, že Jeho naděje (pozn. – Ježíše Krista) je i mou nadějí – nadějí ne ve věčnost, ale v dobro. Nadějí, která se mění v jistotu…“363 Pavel Švanda viděl, co měl uvidět. 6) Při hledání smyslu vede člověka svědomí. Svědomí je schopností odhalit jedinečný

a neopakovatelný smysl, ukrytý v každé situaci. Klíč k pochopení ale může být omylný, proto je nutné ho pěstovat. Pavel Švanda se nechával vést svým svědomím, což je asi nejvíce patrné v situaci, kdy odmítne účast ve volbách: K čemu úvahy o budoucnosti, když teď je tady špatnost a můj nesouhlas s ní? K čemu by byla morální kriteria, kdybych je s léty převlékal jako košile?364 7) Smysl života je možné najít také v tom, co bylo nebo co může být. Rozhodují o

něm též vrcholné životní body, může jít o jediný okamžik, který učiní život 360 Srov. TAVEL, Peter. Cit. d., kapitola Smysl má být hledaný, s. 35




106

smysluplný. Je to odpověď na otázku – jaký jsi teď člověk. Pavel Švanda může mít několik takových bodů ve svém životě, protože velmi naplno prožíval své putování Itálií a sepsal v deníku zážitky, které pro něj byly důležité, ale pravděpodobně by na sebe spíš vztahoval větu z dopisu Anně: „Ale kdo dá lidem více posily a víry, než právě tito trpitelé?“365 A právě on zaplatil nejvyšší cenu za své přesvědčení, za víru a může se k nim počítat. 8) Vůle ke smyslu je motivována napětím mezi realitou a ideálem. Člověk

uskutečňováním sebe jde k uskutečňování svých možností. Má ve své podstatě uloženo určité napětí mezi tím, čím je a čím by se chtěl stát, mezi bytím a smyslem. Průkopník je ten, který konfrontuje lidstvo s hodnotami a smyslem, „uspokojovač“ se soustředí na uspokojení svých potřeb, seberealizaci, neusiluje o ideály. V tomto smyslu by se Pavel Švanda řadil k typu průkopníka. V jednom ze svých zápisků uvažuje: „To je naše úloha, kterou máme a přijímáme, žít a umírat a znovu … zapřísahat fakt života a jen jemu se obětovat… Pravda je to, že nikdy nebude možno vytvořit stejné podmínky a možnosti pro všechny. To však ještě neznamená, že se musíme smířit. Uspokojení je prvním krokem k lhostejnosti.“366 9) Smysl je transsubjektivní. Každý jedinec má jiný smysl a neexistuje jeden jediný

smysl pro lidi všeobecně. Není dán jedincem, ale daností. Pavel Švanda v dopisu Anně rozjímá nad obětí Ježíše Krista, ale zároveň jakoby nalézal svůj osobní smysl, o kterém zatím ještě netuší, ale přesto je to jeho cesta: „Jeho oběť byla skutečná a bezvýhradná a my nějak nechceme pochopit, že stejně tak skutečně a bezvýhradně můžeme obětovat sami sebe.“367



366 ŠVANDA, Pavel. Cit. d., kapitola 1981, s. 29


107

10) Člověk věří ve smysl; má vědomí, tušení smyslu. Znamená to, že člověk věří ve

smysl i ve chvíli, kdy si to neuvědomuje. Tato víra je ukotvena v samotné lidské podstatě. V tomto směru se nabízí Pavlova myšlenka: „…když musíme dřív nebo později beztak všichni zemřít, se dopustí většího hříchu ten, kdo mi vezme smysl mého života, než ten, kdo mi ohrožuje holý život.“368 11) Všechno musí mít vyšší smysl. Vyšší smysl není poznatelný, ale můžeme v něj

věřit, jde o víru, že vše v životě člověka má vyšší smysl, který překračuje naše chápání. Pavel Švanda v zápiscích z cest sám dobře poznává, že „víra pomáhá i tam, kde je situace beznadějná …“369 12) Život nemůže být nikdy beze smyslu. Zoufalství přichází ve chvíli preferování jen

jedné z možností. Řešením je zřeknutí se absolutizace. Hledání úlohy ve všech životních situacích, nalezení smyslu za všech okolností. Pavel Švanda si plánoval zcela jinou budoucnost, než jaké ho čekala. A přesto je možné předpokládat, že nalezl smysl svého života i situaci, kterou by si sám nevybral. V dopisu Anně vyznává: „A to, jak doufám, je vůbec největší milost. Zříci se soudu, zříci se odplaty a trestu, zříci se spravedlnosti a darovat lásku…“370 13) Vědomí smyslu dává sílu. Vědomí smyslu života udrží člověka i v těch nejtěžších

podmínkách, dává mu sílu k přežití. Je to vnitřní síla i přes nepřízeň osudu. Člověk dokáže udělat vnitřní výkon ze svého utrpení, které není možné odstranit. Pavel Švanda psal jeden ze svých textů pod vlivem obav z konfrontace s StB. Jsou v něm vyjádřeny značně dramaticky a v jedné chvíli píše: „Tělo patří vám, ale duše Bohu…“ Je možné, že na toto myslel i v posledních chvílích života a v tomto spatřoval sílu, aby ani v krušných chvílích neztrácel naději. 14) Smrt člověka nezpochybňuje smysl jeho života. Smysluplnost života není měřitelná

jeho délkou. Konečnost života nabádá člověka k využívání jedinečných příležitostí 368 ŠVANDA, Pavel. Cit. d., kapitola Křesťanství, s. 52

369 ŠVANDA, Pavel. Cit. d., kapitola Vídeň, s. 77

370 ŠVANDA, Pavel. Cit. d., kapitola Dopis Anně, s. 89

108

každého dne. Co je minulé, uchované a neztratitelné, pomíjivé jsou pouze neuskutečněné možnosti. Všechna tato fakta jsou aplikovatelná na život Pavla Švandy. Jeho bytí ve světě nebylo dlouhé, ale zato velmi intenzivní, využívající všech hodnotných možností. Ve svých zápiscích v podstatě neuvádí, že by nějakou životní výzvu promeškal nebo nepřijal. V jedné ze svých prací přemýšlí i o smrti, právě v rámci obav z StB: „K bolesti pevně přikovány, pevněji však k víře své a pravdě jediné … snad, že už umírám…“371 15) Úspěch a slast jsou pro smysl nepodstatné, neúspěšnost není synonymem

nesmyslnosti. Život je možné žít smysluplně i v případě neúspěchu a ztroskotání, hodnoty zůstávají i za těchto okolností. Slast není tím, co by dávalo životu smysl. Ani Pavel Švanda nehledal smysl a hodnoty v nějakém pomíjivém úspěchu, i když přemýšlí o různých profesních drahách, je velmi pracovitý a aktivní, přesto naznává, že: „Schopnost milovat je tím vůbec nejcennějším, co může v člověku vyrůst.“372 16) Absence smyslu vede k pseudosmyslům. Člověk hledá důvod ke štěstí, po němž

touží, aby se štěstí dostavilo. Pokud by štěstí bylo jediným cílem, nepřicházelo by. Vytváří se pouze jako průvodní efekt při naplňování smyslu života. Pokud bychom hledali místo v Pavlových zápiscích, kde mluví o štěstí, mohla by to být tato věta: „Jsem šťasten, že se mi podařilo napsat pravdu: že nic víc než láska nemůže být tady ani tam a že nic víc už není třeba.“ 373 Pavel Švanda nešel cestou k pseudosmyslům, ale ke skutečnému smyslu. 17) Smysl je možno naplňovat realizací tvořivé hodnoty. Činnost, kterou člověk

nevykonává egocentricky, ale zaměřeně na společenství, dává životu smysl. Jde pak o uskutečňování hodnot. „Věříme a cítíme, přemýšlíme a milujeme… jsme!“374

371 ŠVANDA, Pavel. Cit. d., kapitola A navrátí se prach do země, jakž prve byl, s. 51



109

18) Smysl je možno naplnit realizací zážitkové hodnoty. Realizací zážitkové hodnoty je

míněn jakýkoli skutečný lidský zážitek, jenž člověka obohacuje a povznáší. Patří sem jak zážitek uměleckého díla, přírodních krás, tak i úspěšný lidský výkon. V čele těchto zážitků stojí láska. Buber ji charakterizuje jako vztah k celému Ty, na rozdíl od slepé nenávisti, vidící jen část bytosti.375 Frankl vidí v největší hloubce lásky zájem o duchovní bytost milovaného člověka.376 Láska je tak velkou hodnotou, že dokáže dát odpověď na otázku povolání ke smyslu – vždyť kolik lidí je možno zachránit svým přátelstvím, láskou. Pavel Švanda ve svých zápiscích preferuje lásku jako hlavní hodnotu, i přes svůj mladý věk se orientuje v důležitosti pořadí hodnot: „Láska je cesta, celé Písmo je jedinou obrovskou výzvou k této cestě:"Pak přijď a následuj mne".“377 Prožívá intenzivně krásu přírody, zachycuje ji v zápiscích z Itálie, kde nejednou „vydržel jít slunci vstříc…“378 Uskutečňování zážitkových hodnot je v jeho tvorbě dohledatelné. 19) Smysl se dá naplnit realizací postojové hodnoty. V tomto případě jde o schopnost

trpět. Může jít jak o utrpení nepřijaté lásky, ponížení, výsměch, odmítnutí, ale i o různé újmy způsobené životními situacemi. Případně spolu související oba druhy této újmy, trpící člověk mnohdy bývá opuštěn lidmi, případně nepochopen. 379 374 ŠVANDA, Pavel. Cit. d., kapitola Budoucnost, s. 28

375 Srov. TAVEL, Peter. Smysl života podle V. E. Frankla, s. 76

376 Srov. TAVEL, Peter. Cit. d., s. 77



379 Pozn.: Skutečnost známá již ze Starého zákona v případě biblického Joba.

110

Utrpení je neodmyslitelně patřící k životu. Je v možnostech člověka situaci zušlechtit tím, jak ji snáší. Za určitých okolností i tam, kde už nic nezbývá, může i outsider dokázat, že za jistých okolností se stává porážka vítězstvím. 380 Pavel Švanda své utrpení přijímá a zhodnocuje. Aniž by tušil, co přijde, napsal do školního sešitu: „Nemám právo si myslet, že se mi děje příkoří, ať už mě stihne cokoliv. Vlastně už prosím jen o jediné, abych to unesl…“381 Dopředu odpouští těm, co mu ublížili, ochraňuje svým postojem své blízké, následuje Krista, závěrem života naplňuje především smysl z hlediska postojové hodnoty. Smysl, který se může stát svědectvím pro budoucnost.

380 Příkladem je např. Karel Poláček, který zemřel v koncentračním táboře, ale jeho kniha Bylo nás pět, vydaná po jeho smrti ho činí nezapomenutelným.


111

4.7 Anketa Protože existuje propojenost smyslu života Pavla Švandy s tím, jaké povědomí o jeho životě zůstává mezi lidmi, byl proveden i malý průzkum formou ankety. Předcházela tomu vernisáž knihy Slunci vstříc, kterou právě pro znovuoživení vzpomínek na Pavla Švandu vydali jeho blízcí – bývalá snoubenka Anna a přítel Ivo Ondračka, kteří jsou nyní manželé a trvale zachovávají Pavla v paměti. Právě proto, aby na něj nebylo zapomenuto, vydali s pomocí dalších přátel knihu s jeho zápisky, pořádali besedy a setkání, aby to, co chtěl Pavel Švanda přinést jako svůj podíl života prožitého směrem k ostatním, našlo uplatnění. V tomto směru mají před sebou ještě značně náročný úkol, protože generace, která je nyní přibližně ve věku Pavla Švandy, o něm v podstatě neví. Pozitivním zjištěním však bylo, že o smyslu života tito lidé přemýšlejí a hledají jej. Anketa byla též zamýšlena ve smyslu – může ten, komu bude příběh Pavla Švandy vyprávěn, získat nějaké dobro z toho, co mu bude vyprávěno? Otevřenost mladých lidí k otázce po smyslu života byla výzvou k vyprávění tohoto příběhu, protože si z něj snad někdo „vyrýžuje“ své „zrnko“ posunu na cestě. Anketa je sondou do smýšlení dnešních mladých lidí ve věku Pavla Švandy, taktéž studujících na vysokých školách, chce prozkoumat důležitost životního smyslu z jejich pohledu. Anketních lístků bylo rozdáno 100, z toho 31 se vrátilo vyplněných nazpět. (Anketní lístky se nacházejí v archivu autorky této diplomové práce.) V anketě bylo položeno jedenáct otázek. Několik z nich bylo zaměřeno na historii, proto nejsou všechny uvedeny v rámci této práce. Použity byly odpovědi na otázky související se smyslem života. Odpovědi na otázku po důležitosti smyslu života a jeho hledání byly rozděleny do čtyř kategorií. 1. Odpovědi nekonkrétní, případně negativní: •

„Hledání je pro mě často dost náročné a na mnoho otázek zatím neznám odpověď“

•

„Nemohu napsat, co je smyslem života, protože to nevím. Je to pro mě stále nedořešená otázka.“

•

„Přemýšlení o smyslu života mě děsí. Přijde mi to jako moc velká věc na uvažování a moc složitá.“

112

•

„Smysl života je pro mě něco jako klišé. Neuvažuji nad smyslem života, uvažuji jen nad smyslem toho, co dělám a plánuji udělat.“

•

„Smyslem života se zatím nezabývám a žádné velké cíle do budoucna si také nedávám.“

•

„Nerada přemýšlím o smyslu života. Smyslem života je život.“

2. Odpovědi, ve kterých si respondenti uvědomovali hodnotu žití pro druhé: •

„…velmi toužím dávat svoje dary okolí, kvůli tomu i studuji a připravuji se na životní profesi.“

•

„Smysl života je pro mě jednou z nejdůležitějších věcí. Můj smysl života je být přínosem pro druhé.“

•

„Dokážu si představit, že samotný život nemusí mít až takový smysl. Případně žádný – může to znít svatouškovsky – být dobrý …dělat šťastnými i druhé a tím i sám sebe.“

•

„Smyslem mého života je neubližovat, žít co nejméně na úkor ostatních a také dodržovat v dnešní době upadající hodnoty, jako je úcta, čest a ochrana přírody.“

•

„Nepředpokládám, že moje činy spasí svět, ale chci žít tak, abych se já ani moji blízcí nemuseli za mé jednání stydět.“

•

„Smysl života je pro mě samozřejmě velmi důležitý. Je to pomáhat druhým, být užitečná nejen pro sebe, ale i pro jiné, činit ostatní šťastnější a nezapomenout na sebe.“

•

„Smyslem mého života je pomoc lidem, kteří mou pomoc evidentně potřebují.“

•

„Bez smyslu života bych nedokázala žít. …mým smyslem života je pomáhat.“

•

„Smysl mého života je jednoduchý: chovat se celý život tak, abych se za sebe po smrti nemusel stydět. …občas je nutné něco obětovat – volný čas a síly – pro blízké.“

113

3. Odpovědi, ve kterých respondenti měli povědomí o důležitosti dosažení cílů i za

cenu určité oběti: •

„…pro smysl života bych byla schopná i něco obětovat, kdybych věřila, že je to správně.“

•

„…asi nevědomky k němu směřuji, ale ne tak, že bych mu všechno obětovala.“

•

„Smysl života v tomto okamžiku vidím, ale nevylučuji, že se změní. …je jím i bytí podle (svých) morálních hodnot.“

•

„Smyslem mého života je štěstí a rodina (hlavně nedovolit, aby má rodina trpěla, nebo byla nešťastná). …Obětovala bych pro to všechno.“

•

„Není možné se pozitivně ohodnotit bez toho, aby člověk věděl, kam směřuje…“

•

„Smysl života je pro mě velice důležitý. …snažím se, aby pro mě smyslem života byla moje víra, můj Bůh, aby to pro mě nebylo jen cílem, ale i cestou. …mnohdy ale není vůbec lehké věřit.“

•

„Smyslem života je pro mě procestovat svět a vybudovat si kariéru. … myslím si, že žít život bez překážek nelze.“

•

„Člověk musí mít něco, pro co chce žít. Chci mít zdravou rodinu, práci, co mě baví, chci cestovat. Oběti budou součástí smyslu.“

•

„O smyslu života často přemýšlím. …pokud chce člověk něčeho dosáhnout, tak musí být ochotný něco obětovat, doufám, že toho budu schopna.“

•

„…pokud jsou cíle správné a Bohulibé, lze pro ně i něco obětovat.“

4. Odpovědi, které vybočovaly, jedna z toho ve smyslu Carpe diem: •

„Smysl života obecně je reprodukce. …je jistě zajímavé zkoumat, zda se se změnou podmínek změní také individuální smysl života.“

•

114

„Ano, mám spíš jasno. …žít, užít, přežít.“

Další otázka se týkala předávání rodinných příběhů, vyprávění v rodině (o životě v totalitě, ale i jiné), kdy se příběhem formuje rodinné „dědictví“. Odpovědi byly rozděleny do dvou kategorií. 1. Narativní dědictví rodu (vyprávěné příběhy) se předávají v řadě rodin: •

„Předávaly. Pamatuji si na vyprávění dědečka, občas povídají i rodiče. Vyprávěli nám, jak co bylo, takže období (totality) znám a chápu to. Ale nechápu, že jsou někteří lidé takoví …“

•

„Nemluvíme o tom často, ale vcelku otevřeně.“

•

„Ano, hlavně prarodiče mně a mým sourozencům často vyprávěli, jaké to bylo dříve…“

•

„…vím kostru, ale podrobnosti ne, i když bych chtěla.“

•

„Něco málo z historie naší rodiny se předávalo, ale nejvíce nám toho povídal asi můj otec, … taky babička.“

•

„Ano, když jsem byl malý, tak se tyto historky vyprávěly v rodinném kruhu…“

•

„Často se u nás vypráví o minulosti rodiny.“

•

„Velmi často rodiče a prarodiče vzpomínají na tehdejší život…“

2. V některých rodinách nebyl brán příliš zřetel na rodinnou historii: •

„Moc příběhů se nepředávalo…“

•

„Nepředávaly, nejevily jsme o to jako děti, příliš zájem a nikdo nám to nevnucoval…“

•

„Ne detailně, rodinnou historii z těchto let (1945-89) znám spíš náhodně než cíleně. Přesto si myslím, že utvořily můj názor …“

•

„Ne, nepředávaly. Sám se rodičů ptám a doplňuji si mezery…“

V předávání rodinných příběhů je také část cesty ke smyslu, protože rodina tak předává dítěti a mladému člověku svůj systém nahlížení hodnot, svou cestu úsilí, snažení, vzájemné pomoci nebo naopak lhostejnosti, dobrý způsob přístupu k životu nebo naopak, odvahu dělat chyby, neuspět a znovu usilovat, vstát a jít dál – anebo rezignaci a poraženectví. Pavel Švanda zřejmě slyšel ve své rodině příběhy, které ho vedly k pevnému jednání a odvaze.

115

Další otázkou bylo, zda respondenty naučily něco zkušenosti jiných lidí z minulosti. Odpovědi byly rozděleny do dvou kategorií. •

Ocenění přínosu jiných lidí: •

„Když se chce člověk poučit, vždy si z toho něco vezme. Ale žádní historičtí předkové – spíš svědectví z přítomnosti. Z minula se většina věcí už dnes nedá aplikovat.“

•

„Ano. …někdy mi to otvírá oči.“

•

„Vyhýbat se nehodným věcem.“

•

„Inspirovaly, oslovily, ale těžko je přejímat.“

•

„Ano, oslovily. Naučily mě, že člověk se může spolehnout pouze sám na sebe.“

•

„Ano, že všechno zlé může být na něco dobré.“

•

„Okouzluje mě skromnost života lidí v minulosti, jejich radost z mála, spokojenost…“

•

„ …při studiu teorií historie a sociologie se člověk učí ze zkušeností lidí z minulosti.“

•

„Ano, některé věci určitě, snažím se z nich vždy poučit…“

•

„Zkušenosti předků jsou východiskovým bodem k našim zkušenostem, považuji je za jakousi základní, na které se dá stavět.“

•

„ …Jsem pyšná na své předky, a pokud bych v životě obstála tak, jako oni, byla bych se sebou spokojená…“

•

„Naučily. Člověk musí být silný a nevzdávat se.“

•

„Život je boj. Musíme si vážit vlasti a nás všech.“

•

„Určitě, jedná se o precedent řešení krizových situací …“

•

„Myslím, že mě oslovily a i něco naučily, ale nejvíc čerpám od zkušeností mých rodičů, od toho, jací jsou …“

•

„Ano, jít za svým cílem. Nejenom o něm mluvit, ale udělat vše proto, abych ho uskutečnila.“

116

•

„Vážit si toho, co mám …, umět si poradit sám …“

•

„Ano, ale stejně všechno nakonec prožívám sama znovu…“

•

„Rád se učím od starších, takže ano.“

•

„Zkušenosti mých prarodičů mě naučily …, že nic není černobílé …“

•

„Naučily mě, že zkušenosti musíme každý nabrat sám.“

•

Ocenění vlastních zkušeností: •

„Myslím, že se učím spíš sama na sobě a na svých chybách.“

•

„Ne.“

•

„Myslím, že ne, nebo si to neuvědomuji.“

•

„Zjistila jsem, že vlastní zkušenost je nenahraditelná a bez ní se nedá z cizí použit.“

•

„…nikdy nevím, jestli to, co se o nich píše, je úplná pravda nebo upravená historiky.“

Další otázkou bylo zjištění, zda respondenty oslovuje něco na lidech, kteří dokázali odporovat režimu. Šlo o to, zda je oslovují lidé podobní Pavlu Švandovi. Odpovědi vyzdvihovaly ve všech případech význam lidí odporujících zvůli režimu: •

„Ano. Oslovuje mne neochvějné přesvědčení o tom, že mají pravdu.“

•

„Oslovuje mě to, člověk by měl bojovat za to, v co věří, za své ideály, sny.“

•

„Ano, oslovuje mě na nich víra v to, v co pevně věřili a odvaha, že se nedali zviklat ani takovým monstrem, jakým byl tehdejší režim.“

•

„… takové lidi obdivuji, sílu vzepřít se, dokonce i opustit rodiny – jejich víra byla silná a i díky ní dnes žijeme ve svobodné zemi.“

•

„… obdivuji je. Obětovat svoji svobodu, majetek, ba i život tomu, čemu celým srdcem věřím, to považuji za veliké lidství…“

•

„… moje babička … byla nucena volit, jestli bude učit anebo věřit a chodit do kostela, vybrala si víru v Boha a šla pracovat do továrny. …je pro mě vzorem v tom, že má člověk následovat to, v co věří.“

•

„… oslovuje mě jejich odvaha a veliká obětavost.“

•

„… oslovuje mě, když argumentují, proč nechtěli komunismus…“

•

„Ano, bojovali za své ideály, nenechali se zlomit a smysl života je jasný.“

•

„Takové lidi obdivuji.“

•

„Jejich jednání je obdivuhodné.“

•

„… obdivuji jejich odvahu. Myslím si, že já bych toho nebyla schopná.“

•

„… obdivuji jejich oběť a ambice, zvlášť jestliže přihlédnu k tomu, že si sebe samu v této roli umím jen těžko představit.“

•

„Oslovuje mě jejich odhodlání a odvaha, čímž bych ale nerad odsuzoval ty, kteří z nějakých důvodů neodporovali. Odvaha může být sobecká.“

117

•

„ …Takových lidí, co jsou schopni se za svůj názor bít, si nesmírně vážím.“

•

„Ano, odhodlání jít proti proudu.“

•

„… revoltu oceňuji…“

•

„… velmi tyto lidi obdivuji, protože to nejsou prospěcháři, nemohli vědět, jak celá situace dopadne, a riskovali život.“

•

„Znám zběžně životy několika kněží, které jsou velmi inspirující, je z nich cítit upřímnost a odvaha bojovat za to, čemu věřili a to, co bylo smyslem jejich života.“

•

„Ano, mí rodiče. Oslovuje mě, že šli proti proudu a věřili svým ideálům, že viděli správnou cestu.“ Z toho vyplývá, že lidí, kteří pomáhají nastavit jiným vnímavým lidem žebříček

hodnot jako ukazatel hledání smyslu, si pak většina ostatních váží – často to není hned, spíš až pochopí a uvidí věci v intenzivnějším světle a souvislostech. Jednou z otázek byla i ta, zda respondenti někdy slyšeli příběh Pavla Švandy, jestli o něm ví. Věděli o něm pouze dva respondenti: •

„Ano, ale ne mnoho.“

•

„Ano, v pořadu o vyšetřování komunistických zločinů a ve zpravodajství.“

Třetí uvedl: „Neslyšel, ale zjistím si o něm víc.“ Ostatní dávali záporné odpovědi. Následující otázka se týkala zájmu dozvídat se o lidech osobně statečných, hájících to, co považují za dobré a důležité a jakým jsou tito lidé poselstvím. V odpovědi zněly nejčastěji ano nebo ne, byly i odpovědi rozšířenější: •

„Může to být povzbuzením v těžkých chvílích, že byli přede mnou lidé, kteří dokázali bojovat a byli stateční a odvážní.“

•

„… že není potřeba se v těžkých situacích vzdávat, že je potřeba snažit se najít hluboký smysl života a že je to potom vidět na celém životě.“

•

„… povzbuzením k odvaze a věrnosti pravdě a hodnotám.“

•

„Je to síla lidí a bezpochyby mě přitahují. Jsou to vzory pro dnešní dobu a ideály.“

•

„Jejich svědectví je velmi důležité, ale myslím, že média o tom informují dostatečně…“

•

„Ano, obdivuji je, protože dokázali vystoupit sami za sebe. …Poselství? I jednotlivec dokáže něco změnit.“

118

•

„… Poselstvím pro mě je, že pokud chce člověk něco ve zvrácené společnosti změnit, musí začít nejprve od sebe a svého přesvědčení.“

•

„Poselstvím ne, spíše vzorem.“

•

„Ano, mám zájem se o nich dozvídat. Brání své hodnoty.“

•

„… ano, že … dokázali jednat v zájmu nejen svém, ale nás všech.“

•

„Ano, život lidský je jedinečný, proč si nepřipomenout osudy více lidí.“

•

„Ano, mám zájem. V životě by pro mě byli motivací a povzbuzením ve zdánlivě těžkých a bezvýchodných situacích.“

•

„Poselství? Že stojí za to bojovat pro něco, čemu věřím.“

•

„… hájit svobodu i za cenu vlastní nesvobody.“

•

„Největší hrdinové většinou zůstanou skryti…“ Poslední otázka zkoumala, zda by respondent sám chtěl prožít život oslovující

další generace, život vypovídající o postojích a hodnotách. Výběr z odpovědí: •

„Určitě ano, to není třeba rozvíjet, každý člověk se snaží po sobě něco zanechat.“

•

„Určitě, každý se podle mě snaží stát se vzorem.“

•

„Kdyby takový život nebyl, připadal by mi promarněný.“

•

„Chtěla bych prožít dobrý, užitečný a smysluplný život…“

•

„Ano, určitě. Ale pouze do té míry, aby moje postoje a názory neomezovaly svobodu mých potomků.“

•

„Chtěl bych, aby to bylo pro moje děti a rodinu. Zbytek je mi víceméně egal.

•

„Rozhodně ano, ale nemám příliš velké ambice, aby o tom vědělo hodně lidí, stačí mi, když si to budu moci říci sama a budou si to myslet moji potomci a kamarádi.“

•

„Domnívám se, že můj život bude vypovídat o mých postojích a hodnotách, ať budu chtít či ne, minimálně pro mé potomky. Aneb: I nevolit je volbou.“

•

„Určitě by to byla zajímavá možnost, ale těžko splnitelná.“

•

„Chtěla bych prožít svůj život tak, abych měla pocit, že jsem ho žila správně a že jsem pro tu správnost udělala maximum.“

•

„Samozřejmě, ale to chce asi každý. Nijak k tomu nesměřuji a určitě to není hlavní smysl a cíl života.“

•

„Nepotřebuji být vzorem pro budoucí generace. Nežiju pro ostatní. Chci být jednou vzorem pro své děti.“

119

•

„Ano, chci žít v souladu s ostatními a sebou samou, neprahnu ale po tom, abych byla slavná, jde mi o můj pocit, že konám správně.“

•

„A kdo by nechtěl?“

•

„Určitě ano, doufám, že se mi to podaří.“

•

„… Bylo by to pěkné, ale stačit mi bude, když na mě budou vzpomínat v dobrém mí blízcí a najdu si místo v povědomí budoucích generací mé rodiny.“

•

„Určitě bych za to byla ráda, ale jak se mi to daří, to asi nikdy za života nezjistím. Snažím se …“

•

„Ano, chtěl bych, aby moji potomci věděli, že jsem měl rád svobodný život a že jsem byl připraven nenechat si ho vzít.“

•

„Ano, snažím se tak žít.“

•

„Samozřejmě, že ano.“

•

„Ano, to bych jistě chtěla. Otázkou zůstává, zda se mi to povede a zda v rozhodujících chvílích budu mít dost odvahy stát si za tím, čemu věřím, za tím, co si myslím, že je správné.“

•

„Ano, leč to lze málokdy plánovat.“

Dnešní mladí lidé jsou většinou značně odlišní od mladých lidí, vyrůstajících v období totality. Změnil se jak výchovný styl rodičů, tak i mnohé v celé společnosti, přístup k hodnotám, možnosti seberealizace, rozpětí svobody, nastavení cílů a další skutečnosti. Mladí lidé daleko více a dříve chápou moment odpovědnosti za svůj život, ptají se svobodně po jeho smyslu a otvírá se pro ně daleko větší prostor uskutečňování vizí a plánů, možnosti cestování a poznávání jiných kultur a způsobů myšlení, mají jiné možnosti uplatnit své schopnosti vůči společnosti. Většina z těchto možností byla generaci Pavla Švandy nedostupná. Jsou zde také nová vědní poznání, širší znalosti a technický rozvoj, který zároveň přináší i negativní dopad. Některé staré dovednosti pozbyly na důležitosti a pomalu odcházejí se stárnoucí generací, která je jakoby momentálně vzhledem k mladým nedostačující, namísto aby jim jako dříve předávala zkušenosti získané délkou života. Mladí lidé už nezažívají dřívější často až přílišný respekt a případně podřízenost ke starším, jejich sebevědomí stojí na jiných základech a protože nebývá potlačováno, jak bylo dříve zvykem, je kvalitativně jiné. Nebojí vyslovit svůj názor a stát si za ním a 120

zároveň nemusí zažívat obavy z toho, co bude následovat. Nebojí se jít svou vlastní cestou, avšak svazují je občas věci dříve méně výrazné, například výrazný konzumní styl života. Mladí lidé jsou více zaměřeni na budoucnost, protože se před nimi otevírá daleko více příležitostí k realizaci, uvědomují si nutnost sebeprosazení, nutnost práce pro dobro celku, jsou svobodnější v rozhodování. Generace Pavla Švandy byla totalitním režimem silně ovlivňována k zřeknutí se odpovědnosti za vedení svého života a předání této odpovědnosti do rukou totalitě, kolektivnímu smýšlení, podřízení se a spolupráce i tam, kde šlo o zásah do vnitřní svobody člověka. Pavel Švanda byl jeden z mála, který si navzdory tlaku doby vnitřní svobodu uchoval a trval na ní. Ve vztahu k dnešku má tedy čím oslovit i dnešní rozdílnou generaci, i když se podmínky změnily, protože otázka smyslu života zůstává. Anketa poukazuje na fakt, že mladí lidé na otázku smyslu života slyší a hledají na ni odpověď. Jsou ochotni i pátrat po smyslu života osobností, které jim mohou být inspirací. Jsou daleko více integrovaní sami v sobě, protože mají mnohem větší možnosti přijímat se ve své celistvosti takoví, jací jsou, vzhledem k odlišnému pojetí nynější výchovy. Proto je i hledání smyslu života přirozenou součástí jejich žití, stejně jako to bylo i pro Pavla Švandu. V anketě se vyskytla příležitost podívat se na širší spektrum hledajících, v souvislosti s tímto hledáním.

121

Závěr „Nepřemýšlejte neustále o tom, jaká vás čeká budoucnost, ale spíš usilovně dbejte na to, abyste si zachovali klid. Tak dosáhnete míru v srdci. Nezáleží totiž na tom, jak je naplánován váš osud, ale na způsobu, jak se k němu postavíte, závisí radost ze života.“382 Erich Fromm Tato práce je zaměřena na prozkoumání cesty hledání smyslu v životě Pavla Švandy, mladého člověka, studenta VUT, který měl zdánlivě celý život před sebou. V první části práce jsou nejprve představeny různé filosofické i psychologické pohledy na smysl života, jak se postupně vyvíjely. Poté práce vychází především ze třetí vídeňské školy, založené V. E. Franklem – z logoterapie. Teoretické poznatky Frankla a jeho žáků jsou představeny v širším záběru, některé jsou aplikovatelné na život Pavla Švandy, jiné jsou zde pro osvětlení složitosti a náročnosti úkolu hledání životního smyslu pro jednotlivého člověka, obzvlášť v náročnějších či méně příznivých životních podmínkách. V současné určité krizi životního smyslu a absenci tradičních hodnot by měl pohled na nezbytnost smyslu být i určitou pobídkou k jeho hledání, jako řešení problémů současné společnosti. Je v lidské podstatě nechat se oslovit příběhem a proto by příběh Pavla Švandy mohl být tématem k zamyšlení pro lidi hledající a teprve upevňující své náhledy na životní hodnoty. Pavlova intenzita žití, jeho píle a pracovitost a jeho životní postoje směřují k realizaci naplňování smyslu života z pohledu teorie V. E. Frankla, jehož psychologický přístup je převážným tématem teoretické části této práce. Poté, co tato práce nastíní možné pohledy a úskalí v teoretické oblasti hledání smyslu života, zabývá se v praktické části aplikací těchto pohledů na konkrétní momenty života Pavla Švandy. Jeho život je možné zmapovat pouze z výpovědí jeho blízkých a z jeho osobních zápisků.

382 In: VELLA, Elias. Uzdrav mě, Pane, kapitola Uzdravení emocí

122

Pavlovy zápisky jsou konfrontovány s tezemi o smyslu života, uváděnými Tavelem v jeho knize Smysl života podle Viktora Emanuela Frankla – Potřeba smyslu života, aby bylo patrné, nakolik dává na jednotlivé teze svými úvahami a životem odpověď. Je více než pravděpodobné, že kdyby on sám měl sdělit, jak vidí svoji cestu hledání smyslu života, zpracoval by téma rozsáhleji a v mnohém odlišně, ale tato práce musí vycházet z možností, které jsou k dispozici a skládat jednotlivé dílky k sobě právě podle teorií o smyslu. Protože život Pavla Švandy je i určitým poselstvím o přístupu k životním hodnotám v dobách totality, mělo by být jeho poselství co nejvíce dostupné lidem, kteří se zajímají o osobnosti, jež zůstaly i za náročných podmínek věrni svému přesvědčení a víře. K tomu by chtěla přispět i tato práce. V poslední části právě z důvodů předávání svědectví o postoji a hodnotách je připojena anketa, vypovídající o vztahu současných mladých studentů (přibližně ve věku Pavla Švandy) ke smyslu života a osobnostem, na nichž je jeho naplnění zřetelné. Anketa vychází jako pozitivní zjištění zájmu o smysl i podstatné hodnoty u dnešních mladých lidí. Cesta hledání smyslu života Pavla Švandy pro ně právě proto může být motivací k určité zaměřenosti a věrnosti svému přesvědčení, povzbuzením zájmu o nedávnou historii a způsoby naplňování života v různých situacích, může vést k většímu porozumění vlastní historii života v souvislosti vývoje rodinné historie. Může být i povzbuzením pro blízké Pavla Švandy, že jeho krátký život byl naplněn smyslem a stává se svědectvím - například v rámci přednášek pro studenty, které manželé Ondračkovi pořádali na mnoha místech. V každém případě má být tato práce malým příspěvkem v oblasti hledání smyslu života, odpovídání na otázky života, jak jsou jím kladeny. Má být vodítkem – průvodcem tím, co již bylo řečeno a objeveno, aby si hledající člověk nakonec sám našel vlastní, jedinečné odpovědi.

123

124

Anotace Příjmení a jméno autora: Cýrusová Jaroslava Instituce: Univerzita Palackého v Olomouci, Cyrilometodějská teologická fakulta, katedra křesťanské výchovy Název práce: Cesta hledání smyslu života u Pavla Švandy (Pavel Švanda and His Search for the Meaning of Life) Vedoucí práce: Mgr. Sobková Petra Počet stran textu: 93 Počet příloh: 9 Počet stran příloh: 26

Obsah: Diplomová práce se zabývá hledáním smyslu života Pavla Švandy, studenta VUT, který byl v roce 1981 nalezen na dně propasti Macocha. V této práci není hledána příčina jeho smrti, ale smysl jeho života z pohledu současnosti. Motivací této práce je zachování svědectví o životní cestě Pavla Švandy, která končila touto obětí pro víru a pro zachování životních hodnot. Cílem práce je též poukázat na důležitost smyslu života i na ty, kteří mohou být svým životem inspirací pro následující generace.

Contents: The thesis deals with the search for the meaning of life of student Pavel Švanda, who was found at the bottom of the Macocha Abyss in 1981. The thesis does not look for the cause of his death, but looks for the meaning of his life from the perspective of the present. The motivation of this work is to preserve the testimony of the way of life of Pavel Švanda that ended by this sacrifice for the faith and for the conservation of the life values. The aim of the thesis is also to point to the importance of the meaning of life and to point to those who may be with their lifes inspiration for the coming generations.

125

Klíčová slova

Dereflexe Hodnota postoje Logoterapie Paradoxní intence Noogenní neuróza Smysl života

126

Bibliografie Monografie • • • • • • • •

• • • •

• • • • • •

127

ASPER, Kathrin. Opuštěnost a sebeodcizení. 1. vydání. Praha: Portál, 2009. 264 s. ISBN 978-80-7367-453-3 BLACKMORE, Susan. Teorie memů – kultura a její evoluce. 1. vydání. Praha: Portál, 2001. 302 s. ISBN 978-80-7178-394-3 BUBER, Martin. Já a Ty. 1. vydání. Praha: Mladá fronta, 1969. 107 s. ČAPEK, Karel. Věc Makropulos. 10. vydání. Praha: nakladatelství Artur, 2008. 92 s. ISBN 978-80-87128-17-6 DAWKINS, Richard. Sobecký gen. 1. vydání. Praha: Mladá fronta, 1998. 319 s. ISBN 978-80-204-0730-8 DRDA, Adam – KROUPA, Mikuláš. V komunismu jsme žít nechtěli. 1. vydání. Praha: Radioservis, 2009. 242 s. ISBN 978-80-8621-265-4 FRANKL, Viktor Emanuel. Vůle ke smyslu (vybrané přednášky k logoterapii s příspěvkem Elisabeth Lukasové. Brno: Cesta, 1994. 212 s. ISBN 80-8513-929-2 FRANKL, Viktor Emanuel. Člověk hledá smysl – úvod do logoterapie. 1. vydání. Praha: Psychoanalytické nakladatelství J. Kocourek, 1994. 86 s. ISBN 80-9016014-X FRANKL, Viktor Emanuel. Lékařská péče o duši – Základy logoterapii a existenciální analýzy. 1. vydání. Brno: Cesta, 1995. 237 s. ISBN 80-85319-39-X FRANKL, Viktor Emanuel. …a přesto říci životu ano. 1. vydání. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1996. 176 s. ISBN 80-7192-095-9 FRANKL, Viktor Emanuel. Co v mých knihách není – autobiografie. Brno: Cesta, 1997. 117 s. ISBN 80-8531-966-7 FRANKL, Viktor Emanuel. Teorie a terapie neuróz – Úvod do logoterapie a existenciální analýzy. 1. vydání. Praha: Grada Publishing, spol. s r. o., 1999, 171 s. ISBN 80-7169-779-6 FRANKL, Viktor Emanuel. Psychoterapie a náboženství – Hledání nejvyššího smyslu. 1. vydání. Brno: Cesta, 2007. 87 s. ISBN 80-7295-088-6 FRANKL, Viktor Emanuel – LAPIDE, Pinchas. Bůh a člověk hledají smysl. 1. vydání. Brno:Cesta, 2011. 109 s. ISBN 978-80-7295-137-6 GRŰN, Anselm. Deprese jako šance. 1. vydání. Praha: Portál, 2009. 136 s. ISBN 978-80-7367-608-7 HÁBL, Jan. Lekce z lidskosti v životě a díle Jana Amose Komenského. 1. vydání. Praha: Návrat domů, 2011. 162 s. ISBN 978-80-7255-260-3 HARTL, Pavel. Psychologický slovník. 3. vydání. Praha: Budka, 1996. 297 s. ISNB 80-9015-490-5 KELLER, Jan. Tři sociální světy: sociální struktura postindustriální společnost. Praha: Sociologické nakladatelství SLON, 2010. 211 s. ISBN 978-80-7419-031-5

•

• • •

• • •

• • • • •

• • •

Kolektiv autorů. Mezinárodní klasifikace nemocí: Duševní poruchy a poruchy chování – popisy klinických příznaků a diagnostická vodítka. 2. vydání. Praha: Psychiatrické centrum, 2000. ISBN 80-8512-144-1 KOUKOLÍK, František – DRTILOVÁ Jana. Vzpoura deprivantů. 1. vydání. Praha: Makropulos, 1996. 303 s. ISBN 80-9017-768-9 KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Psychologie smysluplnosti existence. 1. vydání. Praha: Grada Publishing, 2006, 204 s. ISBN 80-247-1370-5 KUNZMANN, Peter – BURKARD, Franz Peter – WIEDMANN, Franz. Encyklopedický atlas filozofie. 9. aktualizované vydání. Praha: Lidové noviny, 2001. 265 s. ISBN 80-7106-339-8 LÄNGLE, Alfried. Smysluplně žít – Aplikovaná existenciální analýza. Brno: Cesta, 2002. 79 s. ISBN 80-7295-037-1 LUKASOVÁ, Elisabeth. I tvoje utrpení má smysl – Logoterapeutická útěcha v krizi. Brno: Cesta, 1998. 191 s. ISBN 80-8531-979-9 MRKVIČKA, Jiří. Předpoklady psychoterapie. Pardubice: o. s. Péče o duševní zdraví – region Pardubice a Východočeský institut psychoterapie ve spolupráci s nakladatelstvím Theo, 2005, 142 s. ISBN 80-239-5451-2 NAKONEČNÝ, Milan. Obecná psychologie. Sylabus přednášek. České Budějovice: Jihočeská univerzita, 2006. ISBN 80-7040-922-3 NOUWEN, Henri J. M. Našel jsem domov. 1. vydání. Praha: Portál, 1996. 189 s. ISBN 80-7178-078-2 SMÉKAL, Vladimír. Víš, jak žít? - Osm úvah nad básní R. Kiplinga „Když“ O vedení dobrého života. Brno: Cesta, 2006. 59 s. ISBN 80-7295-089-4 ŠVANDA, Pavel. Slunci vstříc. (výbor z pozůstalosti uspořádal Ivo Ondračka). 1. vydání. Brno: nakladatelství Ondračka, 2010, 110 s. ISBN 978- 80-254-7145-6 TAVEL, Peter. Smysl života podle V. E. Frankla (Potřeba smyslu života. Přínos Viktora E. Frankla k otázce smyslu). 1. vydání. Praha/Kroměříž: Triton, 2007, 303 s. ISBN 80-7254-915-4 TOURNIER, Paul. Silní a slabí. 1. vydání. Praha: Návrat domů, 1995. 195 s. ISBN 80-8549-544-9 VELLA, Elias. Uzdrav mě, Pane. 1. vydání. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2011, ISBN 80-7195-521-4 WEST, Kenneth G. Dobrodružství psychického vývoje – Kapitoly z vývojové psychologie. 1. vydání. Praha: Portál, 2002. 240 s. ISBN 80-7178-684-5

Časopisy, periodika • Časopis pro moderní psychologii, Praha: Portál, č. 4, roč. 4, duben 1998, ISSN 1211-5886 • HALAMA, Peter. Teoretické a metodologické prístupy k problematike zmyslu života. Československá psychologie, 2000, roč. 44, č. 3, s. 216-236, ISSN 12115886

128

•

Katolický týdeník – příloha Perspektivy, Praha, roč. XXIII., č. 8, 27. 2. 2012, ISSN 0862-5557. Tajné služby sehrály rozhodující roli. Rozhovor s historikem Františkem Hanzalíkem

•

PIŠTORA, Aleš. Co nám čísla říkají o víře. Katolický týdeník – příloha Perspektivy, Praha, roč. XXII., č. 48, 18. – 24. 11. 2011, ISSN 0862-5557 Dostupný z WWW:

•

Katolický týdeník – příloha C, roč. XXIII., č. 11, 13.-19. 3. 2012, ISSN 0862-5557, článek Domov sv. Josefa

Diplomová práce •

VEČEŘOVÁ, Pavlína. Zkoumání možných souvislostí mezi temperamentem a životním smyslem: diplomová práce. Brno: Masarykova univerzita, Fakulta filozofie, 2010, 66 s., 6 s. příloh, vedoucí diplomové práce prof. PhDr. Milan Blatný, CSc.

Internetové zdroje: • Binswanger Ludwig, zdroj Wikipedia [online] Aktualizováno 31. 8. 2011 [cit. 23. 11. 2011]. Dostupné z WWW: cs.wikipedia.org./wiki/Binswanger •

Deprivace, zdroj Wikipedia [online] Aktualizováno 17. 1. 2012 [cit. 21. 3. 2012]. Dostupné z WWW: cs.wikipedia.org/wiki/Deprivace

•

Farní zpravodaj Tomášek, Římskokatolická farnost u kostela sv. Tomáše v Brně, roč. 6, č. 6, 28. 2. 2010, článek Zajímaví návštěvníci našeho kostela, s. 10-14 Dostupný z WWW: Archiv: www.svtomas.net/tomasek/rocnik16/tom_06_XVI.pdf KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Psychická bolest. [online] Aktualizováno 14. 12. 2006 [cit. 1. 4. 2012]. Dostupné z WWW: jaro.krivohlavy.cz/psychicka-bolest

•

•

129

NĚMEC Jiří, zdroj Wikipedia [online] Aktualizováno 1. 2. 2012 [cit. 21. 3. 2012]. Dostupné z WWW: cs.wikipedia.org/wiki/Jiří_Němec Společnost pro logoterapii a existenciální analýzu, o. s. [online] Heslo logoterapie. Aktualizováno 10. 4. 2009 [cit. 15. 1. 2012] Dostupné z WWW:

www.slea.cz/index.php/odborne-texty-mainmenu-2/7/52 •

SOUKUPOVÁ, Jana. Může za smrt Pavla Švandy na dně propasti Macocha Státní bezpečnost? Zpravodajský server ihned. 5. 1. 2010 [cit. 23. 11. 2011] Dostupný z WWW:
•

ŠTAUD, Václav. Jan Pavel II. znal případ mého umučeného syna. Katolický týdeník, roč. XXI., č. 6, 2.-8. 2. 2010 Dostupný z WWW:

•

130

Přílohy 1. Franklův nitkový kříž 2. Vyplněné anketní lístky 3. Dopis paní Cecílie Šimkové 4. Dopis paní Ludmily Švandové – vzpomínka na syna Pavla 5. Ex Toto Corde (Z celého srdce) – k 90. narozeninám kardinála Špidlíka 6. Dva dopisy kardinála Špidlíka autorce diplomové práce 7. Foto kardinála Špidlíka s paní Ludmilou Švandovou 8. Foto Pavla Švandy 9. Redakční článek autorky Jaroslavy Cýrusové „Zajímaví návštěvníci našeho

kostela“, uveřejněného ve farním časopise Tomášek

131

Příloha č. 1 Franklův nitkový kříž (převzato z knihy E. Lukasové I tvoje utrpení má smysl: Logoterapeutická útěcha v krizi)

132

133

Příloha č. 2 Vyplněné anketní lístky - výběr (otázky č. 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9,10, 11), které byly použity v rámci zpracování diplomové práce.

134

135

136

137

138

139

140

141

142

143

Příloha č. 3 Dopis paní Cecílie Šimkové

144

Příloha č. 4 Dopis paní Švandové – matky Pavla Švandy, ve kterém vzpomíná na svého syna.

145

146

147

Příloha č. 5 Ex Toto Corde (Z celého srdce) – k 90. narozeninám kardinála Špidlíka

148

149

Příloha č. 6 Dopisy kardinála Špidlíka autorce

150

151

Příloha č. 7

Foto kardinála Špidlíka s pí. Ludmilou Švandovou (z Katolického týdeníku, roč. XXI., č. 6 z 2. – 8. 2. 2010, článek Jan Pavel II. znal případ mého umučeného syna, autor Václav Štaud)

152

Příloha č. 8

Fotografie Pavla Švandy (osobní)

153

Příloha č. 8 – pokračování Fotografie Pavla Švandy mezi spolužáky VUT

Fotografie Pavla Švandy se svými rodiči

154

Příloha č. 9 Redakční článek z farního časopisu Tomášek, Zpravodaj při kostele svatého Tomáše v Brně, č. 6, 28. 2. 2010, s. 10-14, rozhovor s přáteli Pavla Švandy

Zajímaví návštěvníci našeho kostela Pavel Švanda (1959 – 1981) Pavel Švanda zahynul za dosud nevyjasněných okolností 3. října 1981. Spekuluje se o tom, že za jeho smrtí stála StB, což zatím nebylo dokázáno. Jeho tělo bylo nalezeno v Macoše, asi měsíc po návratu z Itálie, kde Pavel navštívil svého prastrýce, dnešního kardinála Tomáše Špidlíka (více na internetu, např. v záznamu ČT1, pořad Přísně tajné vraždy, díl 1. Odsouzen k sebevraždě, vysílán 5. 1. 2010 ve 20.50). Autorka vedla rozhovor s blízkými Pavla Švandy – Aničkou a Ivem Ondračkovými. V roce 1981 chodil do našeho kostela i Pavel Švanda, student architektury. Aničko, jak se Pavel dostal právě ke sv. Tomáši? My jako katolická vysokoškolská mládež jsme měli takové malé spolčo, tak 5 – 12 lidí, vždycky jsme chodili v pondělí na mši ke sv. Tomáši a pak jsme jeli k někomu do bytu nebo na kolej se společně pomodlit a popovídat si. Občas si někdo připravil program nebo jsme si už pak jen povídali . . . Bylo to tajné, ale takových malých společenství už bývalo hodně a myslím, že si nás nikdo moc nevšímal. Snažili jsme se dodržovat určitá bezpečnostní pravidla, před kostelem jsme se rozešli a jednotlivě nebo v malých skupinkách se zase sešli na domluveném místě. V roce 1981 mezi nás chodil i Pavel. Původně jej přivedla touha poznat prostředí katolické mládeže (přivedl jej spolužák Jirka) a pak už s námi zůstal. Dívala jsem se na Pavlovy práce na internetu (www.pavelsvanda.wz.cz) a zaujalo mě, že se chtěl stát spisovatelem. Jak to na tebe působilo? To bylo všechno takové neuvěřitelné. Pavel byl nesmírně pracovitý, už od 16 let začal psát různé povídky, hodně a rád četl (podle deníku přečtených knih jich přečetl 8 – 20 měsíčně), stýkal se se spoustou lidí – s chartisty, evangelíky, katolíky, ale také s lidmi od ﬁlmu, nebo ho zajímala ekologie . . . Mě fascinovalo, jak intenzivně žil. Byli jsme třeba na adoračním společenství v Novém Hrozenkově a já už jsem ve dvě v noci byla unavená a musela jít spát, ale on psal až do rána. Řekl mi, že těch pár hodin spánku už nestojí zato. Jako by věděl, že má k dispozici jen málo času. A Ivo, jak na tebe Pavel působil? Já jsem tehdy do kostela vůbec nechodil (do společenství jsem přišel o řadu let později) a Pavla jsem znal z kolejí a ze školy. On vypadal úplně nenápadně, obyčejně, ale byl mimořádně inteligentní a taky hodně citlivý a lidský. Ale to jsem pochopil až později. My jsme se dost přeli. Měl jsem svůj svět pěkně uspořádaný, chtěl jsem být tím slavným architektem . . . A Pavel mi můj zažitý obraz světa velmi logicky rozbil, za to jsem ho neměl rád. Ale když jsem vymyslel nějakou akci, tak mi pomohl, na rozdíl od druhých kamarádů si vždy našel čas. Často celou myšlenku výrazně vylepšil, třeba svými články pro studentský (nepovolený) časopis. Také mě dráždilo, že žil velice svobodně (třeba v r. 1981 ani nešel k volbám). Byla totalita a od dětství jsem měl naučené, že pokud chci přežít, tak si určitých věcí nesmím všímat, o něčem se nemluví – prostě jsem měl strach. A když vedle tebe někdo žije svobodně, – i nechtě ti nastavuje zrcadlo, musíš si odpovídat na vlastní nepříjemné otázky, je to vyčerpávající. Ale když jsme spolu mluvili naposledy (asi tři dny před jeho smrtí), tak byl jiný. Dorostl do plnosti života, dospělého křesťanství, měl obavy, potíže s StB, ale cítil jsem jeho velké pochopení a velkou radost, nadšení nad životem. Nad docela reálným, běžným a nepřikrášleným 155

životem. Za to se dá dát všechno. Chtěla bych se, Aničko, zeptat na Pavlovy myšlenky na víru, na život. . . Pocházím z tradičního katolického prostředí, s některými jeho názory jsem třeba nesouhlasila, ale oslovoval mě svou obrovskou úctou k životu. Znali jsme se sice krátce, ale velmi intenzivně. Myslím, že své názory velmi pěkně vyjádřil ve svém dopise z 6. září 1981: Nemáme stejné šance, v žádné oblasti myšlení a cítění, a právě proto musíme pro všechny žádat stejná práva v tomto životě a toužebně v ně doufat v životě věčném. Stejná práva - nikoliv však povinnosti. V tuto chvíli se po zemském povrchu batolí čtyři a půl miliardy misantropů, misogynů, sadistů, masochistů, komunistů, vegetariánů, albínů, muslimů, 11leváků a jiných úchylných jedinců lidského rodu. Než tento dopis dočteš, tak jich přibude další tisícovka. Ani dva z nich nemají pravděpodobně své schopnosti stejné. (Ta moje nešťastná cizoslovná mánie, odpusť, můžeš-li. Misantrop je člověk, který nesnáší lidi, misogynie je chorobný odpor vůči ženám, sadista chce trýznit a masochista trpět, komunista je člověk, který se chorobně domnívá, že pomocí velkých ideálů nadobude velkého koryta, vegetarián, stižen přemírou lásky k životu, zuřivě odmítá jíst maso, ale i nadále požírá chudinky ředkvičky, muslim je vyznavač jediného pravého náboženství islámu, který po smrti půjde do nebe, zatímco všechny nevěřící psy Alláh spravedlivý uvrhne do Džehenny.) ’’ Bůh nestvoří dvě osoby stejné‘‘ (Moody) - a my všichni jsme si rovni ne rovností milovat, ale schopností být milován. To je právě nejúžasnější - jsme lidi a v tom jsme stejní, že rozeznáme své bližní od psů a koček, jsme lidi a všichni jsme milováni právě tak bezvýhradně, jak většina z nás nikdy milovat nedokáže. Jenom ve svém zavazujícím společenství jsme si rovni . . . Lásku k lidem je třeba osvobodit od našich vlastních názorů na ně. Nemůžeme přece své bližní milovat na základě pochybného postulátu ’’ směnné hodnoty člověka‘‘. Láska, kterou je nutno jakkoliv zdůvodnit, není láska, povinnost lásky není láska. Prvním předpokladem lásky je potřeba lásky. Nemilujeme své bližní, protože je to obhájené společenské pravidlo, ale protože potřebujeme a chceme je milovat, ať už jsou plešatí, brýlatí nebo šišatí. Druhým předpokladem lásky je důvěra. Láska bez důvěry je sterilní a bezmocná, je to jen ’’ slovní nádivka‘‘ do patetického projevu. Třetím ze spousty jiných předpokladů lásky, podle mne největším, je otevřenost. (Otevřete brány hradeb kamenných . . . ) musíme důvěřovat (věřit), abychom se mohli otevřít, musíme se otevřít - vyjít vstříc, aby láska k nám sestoupila. Základním rozměrem lásky je porozumění. Posledním rozměrem lásky je dobro. Možná jsou to pro Tebe samozřejmosti, co možná, docela určitě jsou to pro Tebe samozřejmosti, ale mne poznání, že láska je směřování k dobru 12naplnilo nadšením, které chce ven a kam jinam než do Veselí. . . . Láska je cesta, celé Písmo je jedinou obrovskou výzvou k této cestě: ’’ Pak přijď a následuj mě.‘‘ Nic víc. Žádné definice, žádní společní jmenovatelé . . . A skoro každý se ptá: ’’ Co dostanu za to, že Tě mohu následovat?‘‘ místo aby se ptal: ’’ Co mám činit za to, že Tě mohu následovat?‘‘ . . . Chtěli bychom konečně vydat malý výbor z Pavlovy literární pozůstalosti. Po dlouhém hledání se nám konečně podařilo najít nakladatele. Teď nad texty pracuje paní redaktorka, snad se jí to podaří a v červnu knížka vyjde. Ivo, ty i Pavlovi blízcí, rodina, vlastně víte, jak Pavel skončil, i když to není dokázané. Má dnes, po 29 letech smysl ještě se zabývat tím, jak se to vlastně stalo? Pavel, podle jeho zápisků, zřejmě svým trýznitelům (krátce před svou smrtí se zmínil o tom, že má problémy s StB) odpustil. Také křesťanství má přinášet pokoj a dobro. Je snaha o vyjasnění v tom případě vhodná? Není to jen zbytečné jitření starých ran? Žijeme ve světě, který není spravedlivý. Naši předkové mimo krásné věci udělali nebo strpěli i mnoho hrozného. I já sám jsem způsobil mnoho zlého tím, že jsem mlčel k nespravedlivostem, uhnul před problémy, chodil k nedemokratickým volbám, proti svému svědomí byl v SSM. . . V tomto smyslu nesu i jistou část viny za Pavlovu smrt. To nevyřeším tak, že se na to budu snažit zapomenout. S tím se musím naučit žít, ale mohu to i změnit, když si z toho vezmu poučení a pokusím se změnit, co mi připadá, že jsem dělal špatně. Pak mohu dát nový smysl i minulosti – a to je velká naděje. Necítím nenávist k tomu, kdo Pavla zabil, pravděpodobně to byla nešťastná náhoda při konfrontaci . . . Cítím se dobře ve společnosti, kde se nelže, kde se lidé snaží 156

chovat slušně, nekradou, žijí podle svého svědomí, snaží se své svědomí rozvíjet. Aby to vše mělo dobré základy, musí stát na pravdě nebo alespoň na snaze o poznání pravdy. Jinak i tato společnost zkrachuje. Představuješ si, že by viníci byli někdy schopni přiznat svou vinu alespoň sami sobě? Není to naivní? Očekávat objasnění od viníků je zcela naivní. Asi se nepřiznají, pokud ještě vůbec žijí. Ale také myslím, že dnešní společnost přežívá jen díky tomu, že jsou zde lidé naivní, kteří mimo to, že se sami chovají slušně, přesto že vidí věci reálně, očekávají slušnost i od druhých. Z určitého pohledu i Kristus byl naivní (a taky zemřel na kříži). A přesto oslovuje, a dává nový život mnoha, těm, kdo v něho uvěřili. 13Stýkáte se jako společenství stále? Přátelství zůstala zachována, i když se společenství rozešlo po republice. Ale teď je prý naplánován sraz ” padesátníků“ po mši u Tomáška. Ty roky zní hrozně, ale jinak se docela těšíme. Děkuji za to, že jste si na rozhovor udělali čas a vše čtenářům přiblížili. s Aničkou a Ivem rozmlouvala Jarka Pozn. red.: Prosíme čtenáře, kteří mají osobní vzpomínku na události, jež by se mohly týkat Pavlovy smrti, aby se ozvali na redakční e-mail či předali kontakt na sebe kostelníku Bobovi.

157

UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI

Recommend Documents