UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI

UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra českého jazyka a literatury

VERONIKA RATAJSKÁ III. ročník - prezenční studium

Obor: Český jazyk se zaměřením na vzdělávání a anglický jazyk se zaměřením na vzdělávání

HLAVNÍ MOTIVY V POVÍDKÁCH ALICE MUNROOVÉ Bakalářská práce

Vedoucí práce: Mgr. Jaroslav Vala, PhD.

OLOMOUC 2013

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně a použila jen uvedených pramenů a literatury.

V Olomouci dne 17. 4. 2013

................................... podpis

Děkuji Mgr. Jaroslavu Valovi, PhD., za odborné vedení bakalářské práce, poskytování cenných rad a připomínek.

1. Obsah Úvod....................................................................................................................................... 5 1.

2.

3.

Alice Munroová .............................................................................................................. 7 1.1.

Dílo Alice Munroové .............................................................................................. 7

1.2.

Nositelka ceny The Man Booker International Prize ............................................ 11

1.3.

Rysy kanadské literatury ....................................................................................... 11

Stavba povídky ............................................................................................................. 14 2.1.

Invariantní rysy povídky ....................................................................................... 15

2.2.

Historie povídky .................................................................................................... 15

Povídky Munroové ....................................................................................................... 17 3.1.

4.

Seznámení s analyzovanými tituly ........................................................................ 18

3.1.1.

Už dávno ti chci něco říct a jiné povídky ...................................................... 19

3.1.2.

Nepřítel, přítel, ctitel, milenec, manžel .......................................................... 19

3.1.3.

Útěk ................................................................................................................ 20

Motivy .......................................................................................................................... 21 4.1.

Definice pojmu motiv ........................................................................................... 21

4.2.

Motivy Alice Munroové ........................................................................................ 21

4.2.1.

Smrt ................................................................................................................ 22

4.2.2.

Nemoc ............................................................................................................ 25

4.2.3.

Vztahy a láska ................................................................................................ 25

4.2.4.

Motiv sexu ..................................................................................................... 28

4.2.5.

Rozdílné světy mužů a žen ............................................................................ 30

4.2.6.

Pohled na život s odstupem ........................................................................... 32

4.2.7.

Předsudky....................................................................................................... 33

4.2.8.

Útěk ................................................................................................................ 34

4.2.9.

Dopisy ............................................................................................................ 36

Závěr .................................................................................................................................... 37 Seznam použité literatury .................................................................................................... 39

Úvod Má pověst citlivé vypravěčky a pozorovatelky vztahů, mezigeneračních problémů a životních zvratů. Vyniká schopností vcítit se do lidských duší, přesto její povídky nevyznívají nijak sentimentálně. Pro svoji jemnou práci s detaily bývá v Americe často srovnávána s Čechovem. Někteří kritici ji považují za feministickou autorku, ona však tvrdí, že žádnou feministickou teorii nezná. Bývá řazena ke spisovatelům regionalismu, protože líčí kanadskou společnost a život v Ontariu. Její příběhy jsou autobiografické, promítají se v nich emoční zkušenosti dívek, matek, manželek i starých umírajících žen, které podléhají svým citům natolik, že musí později pykat za své chyby. (Ulmanová, 2009a) Tato slova charakterizují život a dílo povídkářky, nositelky literární ceny The Man Booker International Prize, Alice Munroové. S tvorbou Alice Munroové jsem se poprvé setkala při studiu na vysoké škole, v semináři zaměřeném na interpretaci literárních textů. Musím přiznat, že jsem se do četby pouštěla s nedůvěrou, tituly Útěk, Nepřítel, přítel, ctitel, milenec, manžel a Už dávno ti chci něco říct ve mně vzbuzovaly dojem, že se jedná o romantickou četbu pro ženy, kterou nevyhledávám. O to více mě překvapily popisy opravdového světa plného nenaplněných útěků, náhod, pocitů a hříček osudu, které mě nutily a stále nutí k zamyšlení. Nadchlo mě přesné líčení detailů a s napětím jsem sledovala nevyzpytatelnost životních cest. Ocenila jsem, že se autorka nevyhýbá motivům smrti, nemoci, porodů a život nijak neidealizuje. Z tohoto důvodu jsem se rozhodla, že se povídky Alice Munroové stanou tématem mojí bakalářské práce. Ve své práci se hodlám zaměřit na analýzu tří výše zmíněných děl a jejich hlavních motivů. Nechci opomenout ani osobnost Alice Munroové, místo a období, ve kterém vyrůstala a které opravdu zásadně ovlivnilo její tvorbu. Chtěla bych popsat, jak se vyvíjela kanadská literatura. V kapitole Stavba povídky se budu věnovat různým pojetím povídkového žánru a jeho invariantním rysům. Chtěla bych popsat vývoj, kterým povídka od svých počátků v 19. století prošla. Nejprve se hodlám věnovat rozboru děl Munroové z hlediska tematického a jazykového, pokusím se zhodnotit, čím je její styl psaní výjimečný. V dalším oddílu definuji pojem motiv, stručně nastíním obsahovou stránku jednotlivých děl.

5

Za největší problém ve své práci považuji nedostatečné množství literatury. Přestože se jedná o velmi významnou žijící autorku, nebyla žádná z jejích biografií dosud vydána v českém jazyce. Proto jsem se rozhodla volně přeložit z anglického jazyka životopisné údaje a recenze ke knihám. Cílem této práce je představit čtenářům spisovatelku Alici Munroovou. Pomocí vlastní analýzy a interpretace shrnout společné motivy jejích děl. Tato práce by potom mohla být využívána jako zdroj informací pro další studenty, kteří by se chtěli blíže zabývat

nejen

osobností

a

tvorbou

Alice

žánrem a kanadskou literaturou.

6

Munroové,

ale

také

povídkovým

1. Alice Munroová Alice Munroová, rozená Laidlawová pochází z Winghamu v kanadské provincii Ontario. Narodila se 10. července 1931. Vyrůstala na farmě, kde její otec choval drůbež a kožešinová zvířata. K tíživé finanční situaci rodiny se později přidalo závažné onemocnění matky. Munroová jejich tehdejší život popisuje takto: „Žili jsme v komunitě odtržené od společenské struktury na okraji města. Žili jsme v jakémsi malém ghettu, spolu s pašeráky, povaleči a prostitutkami, bylo to společenství vyvrženců a podobný pocit jsem měla i já. V téhle společnosti se mě nikdo neptal, jestli jsem šťastná.“ (Merkin, 2004) V pozdějších letech získala stipendium na University of Western Ontario, studium musela kvůli nedostatku finančních prostředků ukončit. Zde také poznala svého manžela Jamese Monroa, za kterého se ve dvaceti letech provdala. Společně vychovávali tři dcery, otevřeli si knihkupectví Munro´s Books ve Vancouveru. Manželství se ale po čase rozpadlo a protože si Munroová ve Vancouveru nezvykla, vrátila se do rodného Ontaria. V roce 1976 se znovu provdala, tentokrát za Geralda Fremlina, kterého poznala již v dobách studia. Je autorkou třinácti svazků povídek a jednoho románu, trojnásobnou nositelkou Ceny generálního guvernéra. (Thacker, 2005) V roce 2009 se stala laureátkou ceny The Man Booker International Prize. Je považována za jednu z nejvýznamnějších kanadských spisovatelek.

1.1. Dílo Alice Munroové První literární pokusy Alice Munroové spadají do období jejího dospívání, kdy se pomocí psaní snažila zapomenout na problémy, se kterými se v té době potýkala její rodina. Příběhy z této doby napodobují tvorbu H. Ch. Andersena nebo Emily Brontëové. (Thacker, 2005) Začala psát v době, kdy byl v Kanadě zájem o povídku opravdu mizivý. V 50. a 60. letech byla její díla publikována pouze v časopisech. Proslavila se díky zájmu a pomoci kanadského vydavatele Roberta Weavera a také díky spolupráci s časopisem The New Yorker, na jehož stránkách se díla Munroové dodnes pravidelně objevují. (Thacker, 2005) V roce 1968 vyšla její první sbírka povídek Dance of the Happy Shades – Tanec šťastných stínů. Kniha sice získala nejvýznamnější kanadské literární ocenění, Cenu

7

generálního guvernéra, finanční zisk už tak vynikající nebyl. Sbírka vypovídala o osobním zápase Munroové a o hledání tvůrčího sebevědomí. (Jařab, 2002, s. 297) O tři roky později se na trhu objevila její kniha Lives of Girls and Women – Životy dívek a žen. Je považována za jediný román, protože jednotlivé příběhy spojuje protagonistka Del Jordanová. V ději je patrná inspirace díly významných autorů jako je například James Joyce či Sheerwood Anderson. Popisuje ženský svět, vztah vypravěčky k matce a rodině. Umožňuje čtenáři sledovat vnitřní rozpory hrdinky, která se staví proti tradicím a pravidlům maloměsta. Pokouší se nalézt životní smysl. (Jařab, 2002, s. 298) I přes tvrzení některých kritiků, že množství motivů a témat, které Munroová využívá, by se spíše hodilo k románovému žánru, je autorka přesvědčena, že jí povídka nabízí mnohem větší tvůrčí volnost. Původně romány psát chtěla, ale musela se starat o tři malé děti, takže k povídkám sklouzla mimovolně: „V současné době je autorkou povídek, jejichž morální hloubka rozměr povídky výrazně překračuje.“ (Ulmanová, 2009) Na předchozí tvorbu navázala sbírkami povídek, které jsou opět značně autobiografické. Protagonistky jsou většinou v autorčině věku, potýkají se s rozvodem, ztrátou partnera a osobním zklamáním. Snaží se nově přehodnotit vlastní existenci a nalézt životní rovnováhu. Rozhodují se, zda mají nárok na svobodu, pochybují o moderní společnosti. Munroová v nich čtenářům umožňuje nahlédnout do nitra hrdinek. Mezi tyto sbírky patří Something I´ve Been Meaning to Tell You – Už dávno ti chci něco říct z roku 1974, Who Do You Think You Are? Kdo si myslíš, že jsi? 1978 a The Moon of Jupiter – Mesíc Jupitera 1982. Tituly Kdo si myslíš že jsi? a The Progress of Love – Pokrok v lásce byly vyznamenány Cenou generálního guvernéra, a druhá kniha navíc Cenou Marian Engelové. (Thacker, 2005) Její cestu k mezinárodní slávě nastartovala až spolupráce s časopisem The New Yorker, v němž byla v březnu roku 1977 otištěna povídka Royal Beatings – Královský výprask. Do té doby byla v Kanadě považována za spisovatelku regionální, poněkud staromódní a podivínskou. Na stránkách časopisu The New Yorker se postupně objevovaly další a další povídky. Od té doby se Alice Munroová postupně stala součástí americké literární scény, což ale neznamená, že přestala být autorkou ryze kanadskou. I příběhy, které vznikaly v následujících letech, se odehrávají ve venkovském prostředí Ontaria nebo

8

v Ottawském údolí, kde se narodila její matka. Její povídky byly vydávány v i v dalších časopisech: The Atlantic Monthly, Grand Street nebo The Paris Review. V tomto období se u Munroové začaly objevovat prvky minimalismu. Po povídkové sbírce Friend of My Youth - Přítel mého mládí 1990 následovaly další. Open Secrets – Viditelná tajemství 1994, The Love of a Good Woman – Láska dobré ženy 1998, Hateship, Friendship, Courtship, Loveship, Marriage - Nepřítel, přítel, milenec, manžel – 2001, Runaway - Útěk - 2004, The View from Castle Rock – Výhled z hradní skály - 2006, Too Much Happiness – Příliš mnoho štěstí - 2009, Dear Life – Drahý živote - 2012. (Jařab, 2002, s. 301)

Přehled autorčiných děl: Díla vydaná v českém jazyce: 

Už dávno ti chci něco říct a jiné povídky (2003) - Something I´ ve Been Meaning To Tell You



Nepřítel, přítel, ctitel, milenec, manžel (2009) - Hateship, Friendship, Courtship, Loveship, Marriage



Útěk (2011) - Runaway

Díla vydaná v anglickém jazyce: Román: 

Lives of Girls and Women (1971)

Soubory povídek: 

Dance of the Happy Shades (1968)



Something I've Been Meaning to Tell You (1974)



Who Do You Think You Are? (1978)



The Moons of Jupiter (1982)



The Progress of Love (1986)



Friend of My Youth (1990)



Open Secrets (1994)



The Love of a Good Woman (1998)



Hateship, Friendship, Courtship, Loveship, Marriage (2001)



Runaway (2004)



The View from Castle Rock (2006)

9



Too Much Happiness (2009)



Dear Life (2012)

Výbory z povídek: 

Selected Stories (1996)



No Love Lost (2003)



Vintage Munro (2004)



Carried Away: A Selection of Stories (2006)



New Selected Stories (2011)

Některé povídky Munroové se dočkaly také filmového zpracování. Podle příběhu Odloučení ze sbírky Nepřítel, přítel, ctitel, milenec, manžel byl natočen celovečerní film Away from Her – Daleko od ní (2006) popisující zdánlivě ideální dlouholetý vztah manželů Granta a Fiony, který je náhle narušen, když hlavní hrdinka onemocní Alzheimerovou demencí a odchází do domu s pečovatelskou službou. Zlomený muž se vyrovnává se změněnou situace a náhlým odcizením manželky, zároveň si uvědomuje, že by se z její strany mohlo jednat o pomstu za jeho celoživotní milostné avantýry s jinými ženami. Film Boys and Girls, který vznikl podle stejnojmenné předlohy, byl roku 1984 oceněn Oscarem za nejlepší krátkometrážní film. Příběh je opět značně autobiografický, odehrává se na kanadské farmě a líčí tehdejší stereotypní názory na roli žen a mužů ve společnosti. Dospívající dívka se musí smířit s tím, že její místo je v kuchyni a protože je „pouze“ žena, nemá možnost něčeho dosáhnout. (Duffy, 2012) Životní osudy autorky byly zpracovány v několika biografiích, nejnovější z nich vyšla v roce 2005, byla vytvořena Robertem Thackerem. Autor čerpá z knih, komentářů, vzpomínek i rodinných fotografií. Nejstarší dcera Munroové – Sheila napsala knihu Lives of Mothers & Daughters Growing Up with Alice Munro. Matku zde popisuje jako ženu, která s nimi sice žila, starala se o rodinu, prádlo, pečovala o ně, když byla ona a sestry nemocné, vařila večeře tak, jako to dělaly i jiné matky, ale byla jim přesto velmi vzdálená. Přirovnává ji k hlavní postavě povídky Miles City ze sbírky Už dávno ti chci něco říct, která se ve vlastním domě občas pokouší ukrýt před dětmi a domácími povinnostmi. Vždycky jim bylo jasné, že jediná věc, kterou chtěla v životě dělat, bylo psaní. O otci mluví Sheila jako o nestranném člověku, který byl na rodinu velmi hrdý a s dětmi si často hrával. Alice Munroová sama sebe 10

v knize popisuje jako zvláštní dítě, které nikdy nedělalo obyčejné věci, nikdy nemělo přátele. Prohlašuje, že v dospívání nijak výrazně netoužila po manželovi a dětech. Ale v padesátých letech byly věci, které mladé dívky prostě dělat musely, takže se vdala. I přesto ale stále psala. Její manžel ji do jisté míry obdivoval a podporoval ji v jejích uměleckých snahách. Tato kniha posloužila samotné autorce jako terapie, smířila se s životem ve stínu světově úspěšné matky, kterou samozřejmě miluje a uznává. (Maynard, 2002)

1.2. Nositelka ceny The Man Booker International Prize Munroová je nositelkou ceny The Man Booker International Prize, která je udělována každé dva roky žijícímu autorovi, jehož díla vychází v anglickém jazyce nebo jsou běžně dostupná v anglickém překladu. Na webových stránkách ceny se můžeme dočíst, že je vítěz vybírán na základě rozhodnutí odborné poroty a získává částku 60 tisíc liber, což je v přepočtu asi 1,7 milionu korun. Přestože tato cena byla poprvé udělena až v roce 2005, získala si ve světě literatury významné postavení. Prvním laureátem se v tomto roce stal Ismail Kadare z Albánie. Původní Man Booker Prize je udělována od roku 1963 a je určena spisovatelům pocházejícím z Velké Británie, Irska a zemí bývalého Commonwealthu. Na rozdíl od mezinárodní ceny se zaměřuje pouze na konkrétní knihu daného autora. Alice Munroová byla na Man Booker International Prize nominována v roce 2009 spolu s Arnoštěm Lustigem a dalšími dvanácti renomovanými autory. 27. 5. 2009 byla Munroová vyhlášena v pořadí třetí vítězkou. Bezprostředně poté zveřejnily stránky její reakci, řekla: „Jsem nesmírně ohromena a potěšena.“ Porotci dílo Munroové zhodnotili takto: „Alice Munroová je známá především jako autorka krátkých povídek, které jsou naplněny hloubkou, moudrostí a precizností, při čtení jejích děl se vždy přiučíte něčemu novému, o čem jste nikdy dřív nepřemýšleli.“

1.3. Rysy kanadské literatury Alice Munroová je představitelkou současné kanadské prózy, proto bych se chtěla alespoň zmínit o vývoji, kterým literatura v této zemi prošla.

11

Autory současné kanadské literatury pronásledují pocity úzkosti, které souvisí s lokální poválečnou kulturou. V padesátých letech mnoho autorů zemi opustilo, mezi nimi byli například Mavis Gallant, Mordecai Richler, Sinclair Ross a Margaret Laurenceová. Kanada jim v té době neposkytovala dostatečné kulturní zázemí, byla pouze provinční zemí. Veřejnost byla vůči literatuře lhostejná, převládal názor, že kvalitní díla tvořili pouze evropští autoři nebo již zemřelí Američané. V průběhu šedesátých a sedmdesátých let byly rozpoutány debaty na téma: Proč nemá Kanada vlastní kulturu? Proč Kanaďané trpí kulturní méněcenností? Odpověď je prostá, každá země si podobným vývojem v historii prošla. Proto začalo docházet k podněcování a obnově kultury, která zde existovala už od počátku, ale pouze nebyla vnímána. Vzniklo hnutí literárního osvobození, které zahrnovalo anglicko-kanadskou i kanadsko-francouzskou tvorbu. Spisovatelka Laurencová vystihla situaci takto: „Mnozí kanadští autoři, a to včetně mne, se po návratu domů snažili oživit mýty, příběhy a místa, která pokládáme za svá.“(Kroužil, 2007) Až ke konci sedmdesátých let se autoři definitivně oprostili od kolonialismu, který je dosud ovlivňoval. Od osmdesátých let bylo konečně možno stát se světově proslulým kanadským spisovatelem. Kultura totiž začala být vnímána jako pro národ existenčně nezbytná věc. Kanadská rada a vláda začaly podporovat spisovatele, nadace, univerzity a knihovny. Díky autorům jako Laurenceová, Ondaatje, Munroová, Richler a Shieldsová se literární obec poprvé dočkala mezinárodních poct. Mnozí autoři stále žijí v nejistých podmínkách, neexistuje zde žádná instituce, která by je sdružovala. Společnost spisovateli stále v jistém ohledu opovrhuje, což je bráno jako důsledek kolonialismu. Základem dnešních tvůrčích činností jsou zejména mladá nakladatelství, hudební a filmová studia. Ani u nás nepatří kanadská literatura k často překládaným.(Kroužil, 2007) Ulmanová (2009b.) tvrdí, že: „Kanadská literatura zaznamenala ohromný rozmach až v nedávné době, počátkem šedesátých let si snad nikdo nedovedl představit, že by se v této zemi psaním beletrie dalo slušně vydělávat. Dnes se vlastní tvorbou živí deset procent autorů, to je číslo srovnatelné s Velkou Británií nebo USA.“ Munroová v rozhovoru pro The New York Times řekla: „Kanada pro mě znamená něco, co nemůže znamenat žádná jiná země, i kdyby byla sebe víc nádherná, živá a historicky zajímavá. Jsem doslova omámená kanadskou přírodou, jsem doma mezi cihlovými domky, mezi rozpadajícími se stodolami, mezi starými kostely.“ Právě kvůli líčení ryze kanadského prostředí je Munroová často řazena ke spisovatelům regionalismu.

12

Kanada je zemí s mnoha regiony, které jsou historicky, kulturně, politicky, ale také jazykově odlišné. Přestože obyvatelé Britské Kolumbie i Newfoundlandu hovoří anglicky, jsou rozdíly mezi nimi zřetelné. Tato skutečnost ovlivnila mnoho významných kanadských spisovatelů regionální literatury. (Kirkpartick,1991, s. 1007) Specifická je také ústřední role žen – autorek. V sedmdesátých letech ženy místní literaturu doslova ovládly. Dalším významným znakem je velké množství spisovatelů, kteří pochází z národních menšin. Neopomenutelná je také přítomnost přírody ve většině děl. Kanada je zemí, pro kterou má prostor a podnebí velký význam. (Kolínská, 2003)

13

2. Stavba povídky V následujících kapitolách věnujeme pozornost stavbě povídkového žánru. Lederbuchová (2002, s. 250) definuje povídku jako: „prozaický epický žánr středního nebo drobného rozsahu, známý už v antice a ve středověké zábavné próze“. Název povídka souvisí se slovem povídat, které se vyskytuje i v dalších jazycích, což ukazuje na spojitost s ústním vypravěčstvím. V češtině se tento pojem ustálil díky Jungmanově Slovesnosti. Jednotlivá pojetí povídky se v návaznosti na kulturní hodnoty různých národů liší. Na základě nejširšího pojetí bývá povídka vymezována vůči románu. Základním rozlišujícím rysem je krátkost, ta bývá chápána různě, závisí na určité literární situaci. Tento pohled je běžný v angloamerických literaturách. Užší pojetí, běžné ve středoevropských literaturách, se snaží o žánrovou specifikaci povídky. Nevymezuje ji vůči románu (skutečnost, že je kratší, je viditelná), ale vůči novele. Novela má obdobný rozsah, ale je zřetelněji strukturovaná. Tato teorie zdůrazňuje stavební uvolněnost povídky, otevřenost vůči životní realitě, klade důraz na naraci a zvýšenou aktivitu vypravěče. (Mocná, 2004, s. 515) Podle Lederbuchové (2002, s. 251) „děj povídky směřuje k jedinému účinku (rozuzlení je pečlivě připravováno), na rozdíl od děje novely není tak konfliktní, postupuje převážně chronologicky, nemá tak rychlý spád a jen vzácně ústí do pointy (častěji v povídce moderní). Hrdina se v průběhu děje charakterově vyvíjí. V kompozici je vyprávění vedeno jedním vypravěčem.“ Nejužší pojetí se opírá o díla prozaiků 20. století a jejich předchůdců, kterými jsou A. P. Čechov, G. de Maupassant a především E. A. Poe. Rozsah pojmu se tak zužuje na tzv. moderní povídku. Pro tento typ povídky je typická výrazová úspornost, soustředění na klíčové momenty lidské existence, naléhavost, přítomnostní akcent. Přijímá realitu současnosti, je otevřená nepředvídatelným životním situacím. (Mocná, 2004, s. 515)

14

2.1. Invariantní rysy povídky Prvním velmi důležitým, neměnným rysem je intenzita uměleckého sdělení, které můžeme docílit pomocí různých technik, jako například kondenzace času a prostoru, technika náznaků a bílých míst, pečlivý výběr detailů. Díky intenzitě dokáže povídka konkurovat románovému žánru. Na rozdíl od románu musí autor povídky velmi pečlivě vybírat z materiálu. Děje se tak pomocí výřezu z reality. Soustřeďuje se na jednu postavu a konkrétní situaci. Situace bývá často vnímána jako banální, ale postupně nabývá na významu. Čtenář je tak nucen domýšlet si smysl zobrazených náznaků. V centru povídky stojí událost, proto její konec působí jako otevřený. Často končí přímo v momentě osudového rozhodování, leckdy není příběh provokativně uzavřen. Navzdory tomu se povídka vyznačuje rychlým tahem k závěru. Závěr je místem náhlého prozření čtenáře. Osvětluje souvislosti a podstatu věcí. (Mocná, 2004, s. 516)

2.2. Historie povídky Počátky povídky jsou kladeny do období 19. století, byly výsledkem procesu postupných změn krátké prózy. Ta se vymanila ze závislosti na starších prozaických útvarech a přizpůsobila se proměnám světa. V tomto procesu sehrál důležitou roli rozvoj novin a časopisů, pro něž byla krátká próza klíčová. Tato změna proběhla v Americe, která postrádala románovou tradici mnohem dříve než v Evropě. Americká literatura je díky spisovatelům, jako jsou například Poe, Irving, Hawthorne, Twain považována za kolébku moderní povídky, do české literatury tyto autory jako první překládal především J. V. Sládek. E. A. Poe byl nejen autorem, ale také teoretikem povídky. (Mocná, 2004,s. 517) Evropské povídkáře 19. století zastupuje především Gogol, Maupassant a Čechov. Ve 20. století se povídka naplno stala samostatným prozaickým žánrem, obsáhla techniky introspekce, proudu vědomí, prolínání perspektiv. Přitom si zachovala střídmost a vyváženost. To se projevuje zejména u Hemingwaye, Glasworthyho a v další tvorbě angloamerických autorů. (Mocná, 2004,s. 518)

Podle Mandyse (2011) „Je povídka v posledních třech desetiletích žánr dosti

15

nevděčný. Zlaté časy zažívala zhruba do šedesátých let (v Americe, v Evropě o něco déle), kdy měla dostatek prostoru na stránkách početných literárních časopisů různého zaměření i úrovně, které se (jak vzpomíná třeba Kurt Vonnegut) těšily značné čtenářské oblibě. Až na několik málo výjimek však všechny zkrachovaly s masovým rozšířením televize: lidé od příběhů povídkových utekli k těm seriálovým. Zůstal formát knihy: jenže zde zase čtenáři preferují román.“

16

3. Povídky Munroové V následujících kapitolách se pokusíme přiblížit díla Munroové těm, kteří se s nimi neměli možnost setkat. Nyní se budeme zabývat rozborem z hlediska tematického, zhodnotíme styl psaní a nevynecháme ani jazykovou stránku děl. Zmíníme pouze vedlejší motivy, hlavním motivům a jejich analýze se budeme věnovat později. Povídky Munroové jsou především určeny ženám, mužům mohou odkrýt mnohá tajemství ženské duše a také přinést zajímavé informace o Kanadě. Témata všech příběhů jsou stejná, opakují se a autorka je dále prohlubuje. Jedná se o rozdílnost ženských a mužských povah, problémy v rodinných vztazích, hledání identity a podobně. Děj není souvislý, čas lehce plyne, přesto v závěru dochází ke gradaci a odhalení závažných okolností. Podle Ulmanové (2009a) „bývá Munroová v Americe často srovnávána s Čechovem, protože v jejích dílech také nehraje hlavní roli zápletka, ale spíše jemná práce s detailem.“ Často bývá kvůli prvkům regionalismu spojována s autory amerického jihu. Porovnávání Munroové s minimalistou Raymondem Carverem považuje Ulmanová z části za neoprávněné, jedinými společnými znaky jejich tvorby jsou podle ní postavy z nižší střední třídy a používání hovorového jazyka. Sama Munroová odmítá názory, že její povídky jsou feministické. Říká, že žádnou feministickou teorii nevyznává. Pouze zdůrazňuje důležitost ženské zkušenosti, která má být zobrazována bez příkras. Tyto mýty podle Ulmanové boří například to: „že si její postavy pojmenovávají realitu kolem sebe, aktivně vládnou slovem a umějí pojmenovat to, co kolem sebe vidí.“ (Ulmanová, 2009) Munroová nechce být vnímána jako spisovatelka intelektuální, tvrdí, že její povídky nejsou výsledkem analýz stavu světa, ale vycházejí z jejích konkrétních pocitů, jimiž reaguje na to, co v reálném světě prožívá. (Jařab, 2002, s. 302) Autorka neexperimentuje. Styl popisu je věcný a strohý, ale na druhou stranu zachycuje s lehkostí, vtipem a hlubokým porozuměním vše, co se kolem hlavních postav odehrává. Pokud chce příběhy nějak ozdobit a oživit, používá přirovnání z přírody. Vše nám tak připadá důvěrně známé. Na autentičnosti příběhům dodává také využití hovorového jazyka „Nemám šajna, kde je, jestli mě slyší nebo ne, ale najednou vyrazí

17

a jen co mě zblejskne řekne, kruci, do prdele, já na ně zapomněla jako na smrt.“ (Monroová, 2009, s. 66) V textu se objevují také básně, úryvky pohádek nebo popěvky, kterými se Munroová vrací do dětských let. „Trápí vás vředy, klouby či kašel? Na všecko u mě lék by se našel.“ (Munroová, 2003, s. 10 ) Názvy povídek jsou jednoslovné i víceslovné. Přímo naznačují, co se bude na následujících řádcích odehrávat. Některé vyvolávají napětí a očekávání, jiné jsou odvozeny z ženských pocitů nebo souvisí s místy, ve kterých se odehrává celý příběh. Minulost je odhalována postupně, pomocí zdánlivě nepodstatných útržků. Velmi důležitou roli hrají vzpomínky. Tyto drobnosti jsou snadno přehlédnutelné, proto se nepozornému čtenáři mohou zdát příběhy až nudné. Je tedy nutné se nad povídkami zamýšlet a hlouběji je analyzovat. Odráží se zde také autorčin smysl pro ironii, díky které nezaujatě, ale někdy až nemilosrdně odhaluje nejbolestnější místa svých hrdinek. Knihy jsou většinou složeny z na sobě nezávislých povídek. Výjimku tvoří trojice povídek Náhoda, Už brzy, Mlčení, které jsou propojeny postavou hlavní hrdinky Juliet. Co do stavby jsou také odlišné povídky Závrať a Schopnosti, které jsou jako jediné rozděleny do dalších částí. První oddíl povídky Schopnosti je psán formou deníku, druhý je z velké části tvořen dopisy. Významný je moment překvapení. Velká část povídek není záměrně ukončena a přináší tak možnost různých interpretací, jako příklad uvádíme závěr povídky Mlčení, v momentě, kdy očekáváme rozuzlení je příběh ukončen slovy: „Ještě stále doufá, že se jí Penelope ozve, ale už se tolik netrápí. Doufá jako lidé, kteří vědí, že je lepší doufat v nezasloužené štěstí, spontánní odpuštění nebo něco takového.“ (Munroová 2011, s.142)

3.1. Seznámení s analyzovanými tituly Přes velký počet děl vydaných v Kanadě patří Alice Munroová u nás spíše k neznámým autorům. Její díla se v českém překladu začala vydávat teprve nedávno. Zatím vyšly pouze tři soubory povídek: Už dávno ti chci něco říct a jiné povídky, Nepřítel, přítel, ctitel, milenec, manžel a Útěk. Na rok 2013 je naplánováno vydání knihy Příliš mnoho štěstí. Podle anotace vydavatelství Paseka se můžeme těšit na mladé i stárnoucí protagonistky zažívající hrůzné rodinné tragédie, sexuální pokoření, na ženu ocitající se tváří v tvář brutálnímu zločinci a překonávající bolestné zkoušky. Kritikou povídek

18

Munroové se v České republice zabývají hlavně amerikanisté Hana Ulmanová a Josef Jařab.

3.1.1. Už dávno ti chci něco říct a jiné povídky Prvním souborem povídek, který mohli čtenáři nalézt na pultech českých knihkupectví, je Už dávno ti chci něco říct a jiné povídky, vydaný v roce 2003 nakladatelstvím Paseka. Z anglických originálů jej sestavila a přeložila Alena JindrováŠpilarová, stejně jako další dvě knihy. Výběr povídek byl podle ní obtížný, snažila se, aby zde byly zastoupeny povídky z různých období s různými náměty. Výbor se skládá z dvanácti povídek: Kovboj bratří Walkerů, Tanec šťastných stínů, Pohlednice, Představy, Už dávno ti chci něco říct, Ottawské údolí, Látka, Jupiterovy měsíce, Miles City, Děti zůstanou tady, Než přijde změna, Závrať - ta je dále rozdělena do částí: Dopisy, Nehody, Mučedníci z Tollpuddle. Tento soubor obsahuje povídky ze všech tvůrčích období Munroové. Do jejích začátků spadají například povídky Kovboj bratří Walkerů a Ottawské údolí, jejichž základem jsou autorčiny vzpomínky na dětská léta. Objevují se zde drobnosti, které mnohdy vypadají jako nevýznamné, ale později se ukážou jako důležité a zásadní. Další povídky jsou odrazem zkušeností dospělých, hlavně ženského pohledu na svět a ryze ženské zkušenosti. Jsou to například texty Jupiterovy měsíce nebo Miles city. Podle Kláry Kolínské (2003) „dokumentují autorčino krédo o životě, který se musí žít dál, třebaže nerozumíme tomu, co se v něm odehrává, a nevíme, kam nás dovede.“

3.1.2. Nepřítel, přítel, ctitel, milenec, manžel Druhou, do českého jazyka přeloženou sbírkou, je Nepřítel, přítel, ctitel, milenec, manžel. Soubor byl vydán v roce 2009. Obsahuje devět povídek, které odpovídají předloze: Nepřítel, přítel, ctitel, milenec, manžel, Plovoucí most, Rodinný nábytek, Útěcha, Kopřivy, Rustikál, Paměť, Queenie, Odloučení. Munroová si opět čtenáře získala svým osobitým stylem a schopností vylíčit život takový, jaký opravdu je. Název knihy odráží vztahy k mužům, v nichž se ženy v průběhu života ocitají. Zároveň je také odvozen z dětského říkadla, kterým si krátí dlouhé chvíle dvě dívky ze stejnojmenné úvodní povídky. Obětí jejich žertu se stane Johanna Paryová, ne příliš 19

společenská, stárnoucí hospodyně, která se rozhodne odstěhovat k muži, od kterého pravidelně dostává milostné dopisy. Netuší však, že jejich pisatelkou je jeho dcera. Její staropanenský život se tak ze dne na den od základu promění. O schopnosti nesentimentálně popsat problémy svědčí povídka Útěcha, jejíž hlavní hrdina se kvůli nevyléčitelné nemoci rozhodne spáchat sebevraždu. Manželka, která mu připravuje pohřeb, zároveň sleduje proměny vztahu k jinému muži, jenž byl kdysi jejím milencem.

3.1.3. Útěk Zatím poslední u nás vydanou knihou Alice Munroové je sbírka Útěk z roku 2011, obsahující osm povídek: Útěk, Náhoda, Už brzy, Mlčení, Vášeň, Viny, Hříčky, Schopnosti. České vydání se shoduje s originálem, liší se pouze název poslední povídky. Hlavním znakem je opět autentičnost, čtenářky v těchto povídkách mohou nalézt události z vlastních životů. Mohou se poučit z mnohdy iracionálních řešení krizových situací, ve kterých se protagonistky ocitají. Například Sylvie, hlavní hrdinka titulní prózy Útěk,není schopná učinit důležité rozhodnutí a opustit panovačného, náladového manžela. Povídky Náhoda, Už brzy a Mlčení zachycují tři etapy v životě Juliet, intelektuálka se vydá za náhodnou známostí z vlaku. Muže, který se živí v malé vesnici jako rybář, si nakonec vezme, poznáváme ji jako milenku, matku a zralou ženu, která dochází k názoru, že životu nelze utéct. Příběh Vášeň líčí iracionální teze, které formují život Grace, ta se po letech vrací na místo, kde prožila jedno léto. Munroová s lehkostí, vtipem a porozuměním líčí, jak se Grace rozhodla odmítnout životní roli, kterou jí ostatní připravili a vrhla se tak do neočekávaného dobrodružství. Zajímavá je také povídka Hříčky, ve které si osud pohrál s mladou dívkou Robin, ta po čtyřiceti letech pocítí hrůzu okamžiku, jenž změnil její celý život a už se nedá vrátit zpět.

20

4. Motivy 4.1. Definice pojmu motiv Podle Eduarda Petrů je motiv „základní dynamickou složku díla, která vytváří epickou dějovost nebo lyrické napětí.“ Výběr motivu závisí na konkrétním autorovi, na tom, co a jakým způsobem chce čtenáři sdělit. Je také velmi důležité, aby na sebe motivy navazovaly. Výběr motivů je zároveň ovlivněn zvoleným žánrem a literárním směrem, ve kterém autor tvoří. Sdružením motivů do skupin vzniká téma. (Petrů, 2000, s. 103) Všetička (2002, s. 235) tvrdí, že se „jednotlivé tematické složky motivu objevují a zase ztrácejí, tvoří tzv. motivické varianty.“ Lederbuchová (2002, s. 200) rozděluje motivy hlavní (nosné), z nichž je jeden vůdčí – leitmotiv. „Motivy vedlejší komponují vedlejší téma, digrese a epizody, ve výstavbě tématu hlavního mohou mít dekorativní funkci. Leitmotiv se v kompozici pro svou důležitost opakuje nebo variuje.“ Všetička (1992, s. 41) dále vyděluje další dva druhy motivu kontramotiv a intermotiv. Lederbuchová (2002, s. 201) hovoří o signálním motivu. „Objevuje se většinou už v expozici textu, jako předvoj důležitého tématu, které se objeví až v určitém odstupu, je anticipací tohoto tématu. Uplatňuje ho především autorský vypravěč s velkou vypravěčskou kompetencí, který příběh zná jako uzavřený celek a signálním motivem čtenáři napovídá určité informace, motivuje tak jeho zájem na dalším dění. Nejde jen o informace věcné – důležitou funkcí signálního motivu, zvláště v lyrice, je i navodit patřičnou atmosféru.“

4.2. Motivy Alice Munroové Pro analýzou motivů v povídkách Alice Munroové jsme si zvolili tituly vydané v českém jazyce. Jsou to: Už dáno ti chci něco říct a jiné povídky, Nepřítel, přítel, ctitel, milenec, manžel a Útěk. Tato díla spojuje mnoho hlavních i vedlejších motivů. Mezi klíčové motivy jsme zařadili: smrt, nemoc, vztahy a lásku, sex, rozdílné světy mužů a žen, pohled na život s odstupem, předsudky, útěk a dopisy.

21

4.2.1. Smrt S motivem smrti se v literatuře setkáváme již před vynalezením písma. Pravěký člověk vyjadřoval pomocí kreseb a pokřiků strach ze smrti, prosil o ochranu a uzdravení z nemoci. Zachovala se také přísloví a pořekadla s tímto tématem. Už i Gilgameš, hlavní postava nejstaršího hrdinského eposu na světě, touží po nesmrtelnosti, v závěru si však uvědomuje konečnost lidského bytí. O tom, že se lidé snažili se smrtí vyrovnat svědčí také Knihy mrtvých z egyptské literatury, které měly poskytovat zemřelým rady na cestě do záhrobí. V Bibli se setkáváme s mučednickou smrtí Krista. Se starověkou literaturou také souvisí rozvoj dramatu, které bylo v té době plné pomsty, vražd a trestů za viny, kterých se hrdinové dopouštěli. V pozdějších letech byla smrt, hlavně v souvislosti s křesťanstvím, brána jako vykoupení a spása, po které měl následovat lepší život. V dnešní době je smrt spíše tabuizovaným tématem. Přestože se denně objevuje v médiích, čím dál více lidí umírá v nemocnicích a ústavech bez přítomnosti svých blízkých. Pokrok v medicíně nám umožnil zvýšit délku života a možná proto si stále méně uvědomujeme vlastní smrtelnost. Tento odklon od smrti může také souviset se stále nižším počtem věřících. Z toho vyplývá, že se změnou postojů lidí ke smrti souvisí také změna jejího zobrazování v literatuře a výtvarném umění vůbec. Munroová ve svých dílech poskytuje smrti velmi široký prostor. Smrt vstupuje do životů hrdinů nečekaně a bez varování, jindy jako něco dlouho očekávaného a přesto šokujícího. K umírání přistupuje autorka s klidem a nadhledem. Nechává zemřít nejen stárnoucí ženy a muže, ale také malé děti a zvířata. Jejich poslední chvíle líčí bez sentimentu a neskrývá je ani před nejmladšími členy rodin: „Chtěla jsem se jenom dotknout ztuhlého, zmáčeného těla, faktu smrti, ale neodvážila jsem se.“ (Munroová, 2003, s. 64) Někdy smrt líčí i jejich očima. „Táta kráčel přes louku a v náručí nesl mrtvého chlapce, který se utopil. Bylo tam několik chlapů, vraceli se z pátrání, ale toho chlapce nesl on. Muži, zablácení a vyčerpaní, šli s hlavami sklopenými, jako by se styděli. I psi vypadali nějak schlíple, zmáčení ze studené vody. Když se před několika hodinami vydávala skupina na cestu, psi rozčileně ňafali, muži se tvářili odhodlaně a celá scéna se odehrávala za jakéhosi tísnivého nevýslovného vzrušení. Všichni chápali, že možná najdou něco hrozného.“ (Munroová, 2003, s. 156)

22

Neemotivní a detailní popis umírání může čtenáře místy až šokovat. „Když pan Jack Agnew sáhl pod hlavní hřídel, měl tu smůlu, že mu rukáv zachytil stavěcí šroub u vedlejšího pásu, takže mu to paži a rameno vtáhlo dospod. V důsledku toho se jeho hlava dostala do styku s kotoučem pily. Ten okamžitě oddělil hlavu nešťastného mladého muže od těla. Řez šel šikmo pod levé ucho a skrze krk. Neřekl ani slovo, nevykřikl, takže jeho spolupracovníky neupozornil na to příšerné neštěstí žádný zvuk, ale až výtrysk jeho krve, která zastříkala všechno kolem.“ (Munroová, 2003, s. 200) V povídce Útěcha se žena pokouší smířit se smrtí manžela, na kterou se dlouho připravovala, ale právě v okamžiku, kdy se s ní setká tváří v tvář, neví jak reagovat: „Zatímco byla venku, Lewis umíral. Smrt si vlastně přivolal sám. Na nočním stolku ležely čtyři plastové balíčky s fólií na zadní straně. Každý z nich obsahoval dva silné prášky proti bolesti. Když je Nina později sebrala, všimla si, že jedna fólie je trochu škrábnutá, jako když se do ní snažil nehtem dostat, ale nechal toho, jako kdyby došel k závěru, že už to stačí nebo začal ztrácet vědomí.“ (Munroová, 2009, s. 120) Po návratu domů se hlavní aktérka snaží nalézt dopis, který by jí zanechal. Dopis, ve kterém by jí všechno vysvětlil. Nemůže uvěřit, že by jí neměl po tolika společně prožitých letech co říct. Prohlíží si jej a vzpomíná: „Působil teď uzavřeně, zestárle a zdětinštěle – tak trochu jako obličej mrtvě narozeného dítěte.“ (Munroová, 2009, s. 122) Přestože manželé předtím již několikrát o sebevraždě debatovali, tušila, že by byl Lewis rád, kdyby ostatní věděli, že byl až dokonce schopen rozhodovat o svém životě. Nechtěl, aby si ostatní mysleli, že byl poražen. Vzpomínky na život s manželem ale nejsou jediné, které Nině vyvstávají na mysli. Urnu s ostatky jí totiž přináší muž, ke kterému ji už dříve poutala nevysvětlitelná vášeň. V závěru u ní, stejně jako u dalších hrdinek, dochází ke smíření: „Otevřela urnu, ponořila ruku do chladnoucího popela a hodila nebo upustila ho hrst – s drobounkými nepoddajnými kousíčky těla – mezi ty rostliny u cesty.“ (Munroová, 2009, s. 152) Motiv sebevraždy se pak objevuje ještě v několika dalších povídkách. Úsměvný je příběh, ve kterém se mladá dívka pokusí spáchat sebevraždu z nešťastné lásky, jed si však splete s modřičkou na prádlo. Hned poté, co ustanou první bolesti žaludku a zvracení, se jí život přestane jevit tak nesnesitelný. V některých povídkách představuje smrt vysvobození pro dlouhodobě nemocné a umírající, ale také jejich rodiny, které si už jednoduše neví se situací rady a vědomí, že nemohou svým blízkým nijak pomoci je ubíjí.

23

V povídce Výčitky se mladý muž zpovídá z hrůzné viny, která jej tíží: „Jde o našeho nejmladšího chlapečka, loni v létě zemřel. Přejelo ho auto. A v tom autě jsem seděl já. Přejel jsem ho, když jsem couval z naší příjezdové cesty. Jmenoval se Bryan, byly mu tři.“ (Munroová, 2003, s. 179) Možnost volby má starší muž z povídky Jupiterovy měsíce, který se po infarktu musí rozhodnout, zda ve svém pokročilém věku podstoupí operaci srdce, která je pro něj nebezpečná, nebo zemře. Nakonec volí přirozenou cestu a umírá klidný a sebejistý. V povídce Už dávno ti chci něco říct zemře jedna z hlavních hrdinek záhadným způsobem, je jen na nás, jak si vysvětlíme výskyt jedu v jejím domě, jednalo se o sebevraždu? Nebo ženu zavraždila její vlastní sestra, aby konečně získala to, co jí celých třicet let záviděla? Nebo zemřela přirozenou smrtí? Munroová si se čtenáři hraje, nechává je ztrácet se v jednotlivých útržcích děje, takže si každý musí najít klíč k vyřešení sám. Nevyhýbá se ani popisům příprav pohřbů, smutečních hostin a obřadů: „Poněvadž bylo vyloučeno tělo vystavit a zbytečně zvát pohřební službu – ujal se mezi Erikovými starými přáteli a kolegy rybáři nápad spálit utonulého na pláži. (…)to už se plameny dostaly k tělu a přitom si leckdo uvědomil, bohužel pozdě, že až bude hořet tuk, srdce, ledviny a játra, můžou se patrně ozývat nepříjemné menší exploze nebo znepokojivé zvuky škvaření.“ (Munroová, 2011, s. 128) Dostává se hluboko do mysli pozůstalých, mnohdy zde nachází nepochopení, nenávist, výčitky a úlevu, které se nebojí odhalit. Napětí a tíseň přerušuje detailními popisy právě podávaných jídel, prostředí a pokojů, ve kterých se vše odehrává. U některých lidí dochází ke smíření téměř okamžitě, jiní se hroutí pod tíhou vzpomínek, další si tuto bolestnou ztrátu uvědomí až po delší době: „Uvědomila si, že Eric je doopravdy mrtvý. Takhle tedy vypadá bolest. Má pocit, jakoby do ní nalili pytel cementu a ten rychle tuhl.“(Munroová, 2011, s. 192) Jako další podobu smrti můžeme vidět lékaři tajně prováděné potraty, které ve třicátých letech byly sice trestné, ale nijak výjimečné. „Držela jsem ji, zatímco vyškrabával dívčinu dělohu důmyslným kuchyňským nástrojem. (…) Z dělohy teď pleskal ven jakýsi vinný rosol, krev, někde v tom i zárodek. Jako nějaká cetka v krabici s müsli nebo výhra v balíčku pražené kukuřice. Mrňavá hračička, nepatrná jako nehet. Nepátrala jsem po něm.“ (Munroová, 2003, s. 280)

24

4.2.2. Nemoc Stejně jako u předchozího motivu čerpá autorka ze svých vlastních prožitků. Nemoc, smrt i stáří vidí ve svých téměř dvaaosmdesáti letech s nadhledem a sarkasmem. Hrdinky často trpí duševními a nevyléčitelnými chorobami jako. Munroová dokáže bravurně popsat pocity a chování nemocných i pečujících osob, jejich rozpaky při návštěvách v ústavech a nemocnicích: „Rozhovor udržovaly ženy, muže celá situace poněkud deprimovala a puberťáky přímo urážela. Ti, které přišla rodina navštívit, se vezli na vozíku, dupali vpřed o holi či bez pomoci kráčeli v čele průvodu, s hrdým, ale poněkud prázdným výrazem.“ (Munroová, 2009, s. 291) Sama se totiž ve stejné situaci ocitla, když její matka onemocněla Alzheimerovou chorobou. Mnohdy zachycuje bezradnost, zoufalství, jindy smíření a oddanost. Stejně jako v životě se každá postava s onemocněním vypořádává jinak a jinak na ni reaguje: „Náhlé změny prostředí jí teď vadily, přála si, aby všechno zůstalo známé a stálé.“ (Munroová, 2009, s. 59) Matky, které by měly pečovat o rodiny se najednou propadají do stavů, kdy nejsou schopny starat ani se samy o sebe: „A jak se máma měnila z matky v postiženého pacienta, ostatní ženské v rodině, dříve spíš bezvýznamné najednou jako by získaly na živosti a všemu rozuměly.“ (Munroová, 2009, s. 98) Děj povídky Ottavské údolí je prokládán vzpomínkami na matku, trpící Parkinsonovou chorobou. Dcera si vybavuje, jak ji děsilo, že se bude muset starat o domácnost sama, a že bude nucena převzít všechny ženské role, které předtím zastávala její matka. Má vůči ní výčitky: „Měla jsem pocit, že to záleží na ní. Že se tomu z nějakého důvodu podvolila, že to jaksi hraje a taky se za něco mstí. Nešlo mi na rozum proč.“ (Munroová, 2003, s. 111) S odstupem času si uvědomuje, jak matce křivdila, ale na omluvy už je pozdě Ve většině příběhů jsou chorobami zasaženy ženy, jsou nervově labilní a deprimované, jedna z hrdinek trpí bulimií. 4.2.3. Vztahy a láska Většina příběhů Munroové je vystavěna na motivu lásky, jak sama tvrdí: „Láska obrací naruby celý váš život, ať už je naplněná, či nikoli.“ Nepředstavujme si ale pouze citový vztah mezi mužem a ženou, ale také pouto mezi rodiči a dětmi, sourozenci a přáteli. Všechny tyto podoby můžeme v povídkách Munroové nalézt.

25

Ženy se svými city nechávají bezmyšlenkovitě pohltit a nedomýšlí, jaké následky bude toto jednání mít. Jejich rozhodnutí mohou objektivnímu pozorovateli připadat příliš impulzivní a neočekávaná. S láskou se pojí také přátelství, to v povídkách můžeme vidět hlavně ve vztazích mezi ženami. V Útěku Sylvie ke své přítelkyni Carle cítí možná více, než přátelství, vidí v ní sebe samu o mnoho let dříve, pozoruje její tělo a do jisté míry ji Carla vzrušuje: „To políbení nešlo Sylvii z hlavy. Neznamenalo nic zvláštního. Jenom jí chtělo říct: Hlavu vzhůru (…) Nicméně Sylvii to připadalo jako barevný květ, jehož okvětní lístky se v ní šířily s návalem horka jako záblesk menopauzy.“ (Munroová, 2011, s. 20) Naproti tomu v povídce Už brzy soupeří Juliet s mladší dívkou Irene o přízeň vlastních rodičů, se kterými není schopná nalézt společnou řeč. Irene vypomáhá v domácnosti tohoto staršího páru, jak oba shodně tvrdí, je pro ně dobrou vílou a andělem, přináší jim klid a pořádek. Jejich vlastní dcera se tak cítí pouze jako vetřelec na místě, kterému kdysi říkala domov. Významnou roli v příhodách s hlavní hrdinkou Juliet hraje její kamarádka Christa, která byla dříve milenkou Julietina manžela. Překvapivě se z rivalek postupem času stávají důvěrné přítelkyně, občas se mezi nimi objeví skryté soupeření, ale jejich přátelství trvá. Rivalita panuje také ve vztahu dvou sester Et a Char z povídky Už dávno ti chci něco říct. Et se totiž nemůže smířit s úspěchem Char, když ji pak přistihne při milování s mužem, závidí jí a žárlí. Char se později provdá za Artura, ten si po čase uvědomí, že si měl vzít její mladší sestru, která sice není tak krásná, ale v jejíž společnosti se cítí lépe. My ale nejsme schopni posoudit, zda tomu tak opravdu je, vše totiž pozorujeme z pohledu Et. Po neobjasněné smrti Char spolu Arthur a Et spokojeně žijí. Nepřátelství a nedůvěra se také rozvíjí v povídce Plovoucí most, kde se vážně nemocná žena srovnává s mnohem mladší dívkou a uvědomuje si, jak je oproti ní bezmocná: „Budila zvláštní dojem, jako by se právě vyklubala z vajíčka, a dosud jí chyběla jedna vrstva pokožky a definitivní porost hrubších, dospělých vlasů“. (Munroová, 2009, s. 63) Rodinné vztahy jsou mnohdy deformovány, protože starší generace nerozumí mladší a naopak. Dcery nechápou upjaté jednání svých matek a snaží se s nimi nalézt společnou řeč. Děti se stejně jako dnes vysmívají názorům rodičů. Četnější je neporozumění mezi matkami a dcerami, možná protože se mladé dívky nechtějí ztotožnit s rolemi, které jejich matky před lety přijaly a považují za přirozené, v komunikaci mezi nimi tak visí výčitky. Naopak s otci vychází dívky lépe, vzhlíží k nim. 26

Takový vztah je zachycen v povídce Kovboj bratří Walkerů,ve které bere otec Ben Jordan děti na návštěvu ke své přítelkyni z mládí. Příběh vypráví jeho malá dcera, která ve vzduchu cítí neobyčejné napětí. Sleduje proměnu otce z usedlého muže, jakým je ve společnosti poněkud povýšené matky, ve šťastného a energií překypujícího člověka. Zatímco otec a neznámá žena vzpomínají na minulost, domýšlí si dívka, že mezi nimi musel být dříve milostný vztah. Najednou jej vidí úplně jinak. „Máma mi tvrdila, když jsme si spolu o tom povídaly, že táta whisky nikdy nepije. Ale teď vím, že jo. Popíjí whisky a mluví o lidech, o kterých jsem nikdy neslyšela.“ (Munroová, 2003,s. 21) Matce o jejich tajném výletu nic neprozradí. Proměna mezigeneračních vztahů, je skvěle zachycena v povídce Jupiterovy měsíce. Janet, jejíž otec je po infarktu a umírá, rekapituluje svůj život. Dozvídáme se, že je rozvedená, jedna z dcer s ní přerušila kontakt, druhá se na ni zlobí, protože neustále vyzdvihuje sestru. Obhajuje ji a srovnává ji sama se sebou v mládí. Až v době umírání otce se její vztah k němu mění, polemizují spolu nad možností podstoupit operaci nebo nechat smrti přirozený průběh. Otec je nezávislý a soběstačný, přestože mu zbývají pouze tři měsíce života, oplývá ironií a humorem, na rozdíl od dcery sám sebe nelituje. V závěru jí objasňuje, jak k ní přistupoval a radí, jak by se měla k dětem chovat ona: „To byla vždycky taky moje zásada, neplíst se dětem do života. Snažil jsem se nic neříkat a taky jsem neřek ani slovo, když jsi odešla od Richarda. (…)Byla jsem překvapená nejen tím co řekl, ale i jeho přesvědčením, že má právo, ještě i teď, do toho mluvit.“ (Munroová, 2003, s. 149) I když se cítí dotčená, uvědomí si, že možná díky tomu bude konečně schopná se oprostit od konfliktů se svými dcerami. Konečně chápe mezigenerační rozdíly, uvědomuje si, že období života, která si děti pamatují nejvíce, se rodičům zdají nicotná. Nevinná dětská láska mezi chlapcem a dívkou je vylíčena v povídce Kopřivy. Dvě děti spolu tráví veškerý čas, už v tomto věku je z jejich chování patrný rozdíl mezi ženským a mužským pohledem na svět: „Všechny tyhle věci viděl Mike z jiného úhlu a když jsme byli spolu, dokázala jsem je tak vidět taky. Naučila jsem se na ně pohlížet jeho způsobem i tím svým původním, který byl už svou podstatou nesdělitelný, takže musel zůstat tajný.“ (Munroová, 2009, s. 156) Okolí je vnímá jako bratra a sestru. Ze vzpomínek dívky ale vyplývá, že se cítila zcela jinak: „Vypadali jsme spíš jako vytrvalí a na sebe důvěrně zvyklí milenci, jejichž svazek nepotřebuje žádnou vnějškovou okázalost. A alespoň pro mě bylo tohle vědomí vzrušující.“(Munroová, 2009, s. 161)

27

Jejich vztah byl založen na nepsaných pravidlech, podle kterých ji on měl chránit a řídit a ona jej měla obdivovat a podporovat ho. Věděla o všem, co má rád, dovedla zopakovat všechno, co jí kdy řekl. Jendou ráno však zjistila, že i se svým otcem musel opustit městečko. Nikdo se neohlížel na jejich city, myslela, že už nikdy neprožije větší zklamání. Po letech se nečekaně setkají, on už je ženatý a ona rozvedená. Přesto na něj teď už zralá žena myslí, představuje si, jak by vypadalo jejich milování. Pozoruje ho s obdivem, to vše vyplývá jen z jejích dětských vzpomínek. V závěru příběhu se políbí, k ničemu dalšímu mezi nimi nedojde. Nic neriskují: „Bylo to spíše jako rituál, poděkování, že jsme to šťastně přežili, než tělesná touha.“ (Munroová, 2009, s. 179) Většina povídek o lásce nekončí optimisticky, rozchod je staršími generacemi považován za tragédii, je to něco, o čem je zapovězeno mluvit. O této politováníhodné události se rozvypráví teta Dodie z povídky Ottawské údolí. Hlásí pyšně: „Jestlipak jste věděly, že mě chlap pustil k vodě? Upekla jsem nám svatební dort a oblíkla si svatební šaty(…)Táta pořád vybíhal ven na cestu, jestli už nejde, potom se setmělo a já řekla, je čas jít dojit. Stáhla jsem šaty a už jsem si je nikdy neoblíkla. Hodně děvčat by asi brečelo, ale kdepak, já se smála.“ (Munroová, 2003, s. 98) Její sestra pak vysvětluje, že ji slýchávala noc co noc plakat nad svou životní prohrou, jen se to bojí sama sobě přiznat. Podobný je i osud matky, která zůstala sama s dítětem: „Teta Beatrice – od té doby, co zažila tu ututlanou ostudu- nevedla žádný společenský život, v němž by se vyskytoval nějaký muž, a její názory byly tak náročné a úzkoprsé, že se Pollyino početí dalo ve skutečnosti brát jako neposkvrněné.“ (Munroová, 2009, s. 187) Rodiče z povídky Už brzy, vyčítají dceři příliš pokrokové názory a také to, že se svým mužem má dítě a nejsou svoji. Neustálé narážky na život ve hříchu způsobí, že se Juliet necítí na místě, kde se narodila dobře a s úlevou se vrací domů.

4.2.4. Motiv sexu S motivem lásky je úzce spojen i motiv sexu. Budeme se jím zabývat blíže i z hlediska doby, protože tehdejší postoje k tomuto tématu značně ovlivnily tvorbu Munroové. Pokud se dnes podíváme na americkou kulturu, můžeme sex vidět všude, v hudebních klipech, reklamách, filmech i módě. Na druhé straně je Amerika zemí s vysokým počtem věřících, kteří sex stále považují za hřích. Po válce se začaly uvolňovat

28

poměry a sexuální revoluce explodovala naplno v šedesátých letech. Přinesla nejen větší otevřenost, ale také rovnost lidí. Změnila pravidla cenzury, upozornila na práva gayů, kteří byli do té doby za svoji orientaci dokonce vězněni. Padesátá léta se nesla ve znamení sexuální zdrženlivosti, upjatosti, sex před svatbou představoval pro starší generaci pohromu. V tomto duchu vychovávaly matky své dcery, učily je, jak se sexu úspěšně vyhýbat. Potraty byly stále ilegální. Lidé se za sex jednoduše styděli, báli se ho, předstírali, že se jich netýká, protože jim v tehdejších poměrech nezbývalo nic jiného. Všechno se ale začalo postupně uvolňovat, díky prvním zveřejněným knihám a časopisům jako Playboy, které byly sice stále považovány za pornografické a obscénní, ale otevřely alespoň mladým lidem cestu k sexualitě. Starší generace projevovaly svůj odpor a snažily se tento boom potlačit. Všechny plány jim ale překazil příchod rock and rollu. Hudba a tanec se sexuálním podtextem prolomily hranice. Možná právě kvůli zákazům se lidé zajímali o sex víc a víc. Ženy si uvědomily, že není pouze záležitostí mužů, a že kuchyň není jediným místem, kde by se měly zdržovat. Do literatury začali pronikat autoři beatnické generace jako Allen Ginsberg, Jack Kerouac a další, kteří začali upřímně a bez zábran o tomto tématu mluvit. Příslušníci starších generací šíleli, literární kritici je odsuzovali a pranýřovali. Uvolnila se celá společnost, poměry ve vztazích, muži náhle ztratili dominantní postavení. Studenti začali veřejně vyjadřovat své názory, lidé změnili své hodnoty. (Frenchmeasles, 2011) Munroová píše právě o této době, otevřeně mluví o intimitě, problémech ve vztazích a sexu. Pohled starší generace vystihuje Ulmanová takto „Sex v 60. letech bouřlivě vtrhl též na půdu kanadských univerzit, zatímco generace matek ho stále dělila na okázalý, pokoutní a řádně manželský,( třebaže se proslýchaly historky o holkách na internátních školách, které si to dělaly rukojetí kartáče na vlasy).“(Ulmanová, 2009) Autorka ironicky až výsměšně nahlíží na postoje a předsudky tehdejších rodičů, kteří od dětí vyžadují cudnost, těší se, až se jejich ratolesti provdají či ožení a budou žít spokojeně americký sen v domech plných nejnovějších vynálezů tehdejší doby. Upozorňuje na komunikační propast, která mezi nimi v důsledku toho vznikla a také na přehnané oddělování mužských a ženských rolí. Mladé lidi zobrazuje plné rozpaků, ženy se stydí za panenství a menstruaci, muži si nevědí rady s vynucenou sexuální zdrženlivostí. Naopak někteří si milování užívají, berou ho s jako hru, která se ovšem nesetkává s pochopením jejich usedlého a šokovaného okolí: „Vymýšleli jsme si rozhovory, 29

abychom v autobuse šokovali lidi. (…) Naléhal na mě, abych pamatovala na své povinnosti manželky a matky. Vyfoukla jsem mu kouř do obličeje. Lidé kolem nás se tvářili pohoršeně a spokojeně. (…) V posteli jsme si hráli, že jsem lady Chatterleyová a on lord Mellors.“ (Munroová, 2003, s. 128) Munroová před čtenáři nezavírá ani ložnice starších párů: „To byla doba jejich nejživější důvěrnosti, ale zároveň je čekalo pět nebo deset minut mazlení poté, co si lehli. Nemuselo to pokaždé vést k sexu, ale ujišťovalo je to, že sex pro ně ještě neskončil.“ (Munroová, 2009, s. 278) Nevěru nekritizuje, bere ji jako součást životního koloběhu. Někdy ji dokonce zobrazuje v pozitivním světle, je tomu tak například v příběhu smrtelně nemocné vdané ženy, pro kterou znamená nečekaný flirt a polibek od mnohem mladšího muže obrovskou psychickou vzpruhu: „Cítila teď jakýsi lehkomyslný soucit. Skoro jako smích, závan něžné veselosti,

jež

zhojí

všechny

její

bolesti

a

prázdnotu.

Na

čas

určitě.“

(Munroová, 2009,s. 85) V povídce Paměť nám dokonce umožní nahlédnout do mysli nevěrné ženy, která si rekapituluje milostný zážitek a srovnává jej s jinými, které zažila v manželství „Pohled svým způsobem poněkud chladný, a přesto plný úcty a důvěřivější než jakýkoli, jenž by mohl proletět mezi manželi nebo lidmi, kteří jsou si něco dlužní.“(Munroová 2009,s. 234) Ženské postavy se často k nevěře ubírají z nepochopitelných, až iracionálních důvodů, kvůli okolnostem, které si samy nedokážou vysvětlit, jsou schopny náhle opustit rodiny, přátele a své dosavadní životy obrátit naruby. Munroová je jen tiše pozoruje a jejich odsuzování či souhlas s jejich jednáním nechává na každém z nás. 4.2.5. Rozdílné světy mužů a žen Postavy knih Munroové jsou autobiografické, představují lidi, se kterými spisovatelka docházela v průběhu let do styku. Jedná se většinou o svérázné Kanaďany, žijící stejně jako ona na maloměstské farmě. Častěji jde o ženy, muži se zde vyskytují spíše jako pozorovatelé situací a strůjci zklamání, které matky, manželky, milenky a dcery prožívají, jejich iracionalita a pudovost je jim ve většině případů cizí a vzdálená: „V autě nebo venku na trávě pod hvězdami vycházela Maurymu všemožně vstříc a Maury byl připraven, ale ne ochoten.Cítil povinnost ji chránit. A lehkost s jakou se mu nabízela ho vyváděla z rovnováhy. Měl dojem, že se mu chladně odevzdává. Záměrné nabízení nemohl pochopit a vůbec neodpovídalo představám, jež si o ní udělal.“ (Munroová, 2011, s. 155)

30

Ženy je naopak vidí s nadhledem, místy až s ironií, nenápadně podrývají jejich „autoritu“, kterou jim okolí přisuzuje: „Mladí manželé bývali tehdy přísní.Ještě nedávno byli pouhými nápadníky, skoro komickými postavami s rozklepanými koleny, zoufalými z vynucené sexuální zdrženlivosti.Teď bezpečně usazení si počínali rázně a kriticky. Každé ráno odchod do práce, hladce oholení, mladistvé krky v kravatě s uzlem, dni strávené kdovíjakou dřinou, k večeři zase doma, kritický pohled na jídlo, potom roztřepat noviny a držet je mezi sebou a zmatkem kuchyně, chorobami, city, dětičkami. Kolik a jak rychle se toho museli naučit. Jak podlézat šéfům a jak vést manželku.“ (Munroová, 2009, s. 217) Umějí ve vztazích taktizovat. K sobě navzájem jsou velmi přátelské. Mnohé ženské postavy se snaží překonat tehdejší společenské konvence a stereotypy. Pokouší se zapomenout na způsob, jakým je rodiče vychovali. Většinou se jedná o ženy v domácnosti, učitelky nebo servírky. Jejich povahy nejsou blíže charakterizovány, autorka pouze pomocí detailů naznačuje, jak se cítí. Munroová si všímá gest, mimiky, zachycuje nejen příjemné stránky života, ale i ty nepříjemné, syrově a bez sentimentu. Nechce však čtenáře šokovat, pouze popisuje každodenní realitu: „Zrudlá křečemi a menší závratí a nevolností dosedla na mísu, vyndala si prosáklou vložku, zabalila ji do toaletního papíru a odhodila do odpadkového koše…Viděla, že voda a moč v míse zrudly její krví.“ (Munroová, 2011, s. 57–58) Charaktery jsou převážně zobrazovány na pozadí vztahů s příbuznými, nejen s muži, dětmi, ale také s rodiči a prarodiči. Jedná se většinou o individualisty, kteří pod vlivem společenských tlaků a změn nejsou schopni komunikovat s lidmi z jiné generace. Autorka jemně líčí všechny vjemy, nejen sluchové a zrakové, ale také čichové. „Tvář se mu hladce vyklenuje a oči, mělce zasazené se mu pod jemnými růžovými víčky také lehce vyboulují. Vrásky, pokud nějaké má, se mu slabě rýsují na té hladké pleti, na tom neproniknutelném povrchu.“(Munroová, 2003, s. 117) Častá jsou také přirovnání k přírodním jevům: „Jako by jím projel sesuv půdy.“ (Munroová, 2003, s. 163) Fascinace přírodou je pro svět Munroové typická. Jako na mapě zachycuje každý detail. Přesvědčivě působí srovnávání lidských vztahů a přírody. Tak je tomu třeba u hádek jednoho páru: „Náhlé lijáky nebyly většinou mimořádně silné, ani spojené s větrem, ale minulý týden došlo najednou k prudkému náporu, a pak se korunami stromu prohnal nápor vichřice a téměř vodorovný oslepující déšť.“ (Munroová, 2011, s. 9) 31

Atmosféru dokreslují vnitřní monology, díky spojení všech těchto prvků si připadáme, jako bychom se přímo ocitli na místě, kde se události odehrávají. V některých povídkách Munroová také využívá symboly, ty nám ale neumožňují lépe pochopit, co se v díle odehrává, jsou spíše zavádějící a nutí každého čtenáře, aby si okolnosti vysvětlil ze svého pohledu. Je tomu tak například v Povídce Útěk. Koza Flora, domácí mazlíček hlavní postavy může být vnímána jako dřívější podoba dnes již narušeného vztahu Carly a jejího muže Clarka. Žena je k Floře poutána něčím, co sama nedokáže popsat, obrací se k ní ve chvílích nejistoty a smutku. V momentě nejhorší manželské krize koza zmizí a Carla si uvědomuje, co všechno ve vztahu ztratila. Clark kozu ještě jednou spatří, ale nepřivede ji domů. „Z počátku se stala výlučně Clarkovým mazlíčkem, všude za ním chodila a tančila jen aby si jí všiml. Byla hbitá, půvabná a provokativní jako koťátko a oba často rozesmávala tím, jak připomínala nevinné zamilované děvčátko. Ale jakmile trochu vyrostla, připoutala se víc ke Carle a v tomhle vztahu byla najednou jakoby mnohem moudřejší, méně dovádivá…Flora Carle nestrpěla žádnou nadřazenost.“ (Munroová, 2011, s. 12) Zároveň může reprezentovat sebevědomější a odvážnější já Carly, které je teď ztracené a ač chce, nemá Carla sílu jej znovu najít a vrací se k panovačnému manželovi.

4.2.6. Pohled na život s odstupem Velmi zajímavé je také využití časového odstupu, se kterým se hrdinky vrací na místa, kde prožily klíčové momenty svých životů. Dnes jsou již zralé, ale přesto nijak usedlé a mentorující, na život nevzpomínají se sentimentem a nic si nevyčítají. Jde pouze vidět, že dospěly a porozuměly některým skrytým nástrahám, které jim život uchystal: „Není to tak dávno, co se Grace vypravila hledat letní dům Traversových v Ottawském údolí, v té končině nebyla už pěknou řádku let a leccos se samozřejmě změnilo.(…) Co Grace vůbec hledala, když se vydala na tuhle výpravu? Možná, že ze všeho nejhorší by bylo, kdyby skutečně našla, po čem – jak se domnívala – pátrala.“ (Munroová, 2011, s. 143-144) Nejlépe je čas zachycen v příběhu Hříčky, Munroová nám podává svědectví o tom, že čas je hlavní silou, která ovlivňuje naše životy. Šestadvacetiletá Robin, se stará o svoji nemocnou sestru, jednou ročně se z malé vesnice vydává tajně do města, aby shlédla některou ze Shakespearových her. Ztrátu peněženky, která ji při jednom z těchto tajných

32

výletů postihne, bere jako trest za své požitkářství. Naštěstí ale potká muže, který jí nabízí pomoc, dokonce ji pozve na večeři. V závěru se vášnivě políbí a slíbí si, že se za rok setkají na stejném místě, ve stejnou dobu. Muž chce, aby byla i stejně oblečená a učesaná. Sledujeme, jak se Robin celý rok připravuje na schůzku s Danielem, zdá se nám až posedlá. Konečně nastane den, kdy se mají setkat, ale Robin shodou špatných okolností nemá možnost vzít si na sebe tytéž šaty. Když dorazí k Danielovi, muž před ní naštvaně a bez jediného slova zabouchne dveře. Nikdy se už nesetkají… O čtyřicet let později Robin pečuje o pacienta, který vypadá úplně jako Daniel. Zjišťuje, že se jedná o jeho hluchoněmé dvojče a že Daniel již zemřel. Kdyby přišla k domu o pár minut později, kdyby Daniel zmínil, že má bratra, kdyby si uvědomila, kdo jí přišel otevřít, kdyby si vzala stejné šaty, co by se stalo? Všechno se snaží pochopit, když je sama téměř u konce vlastního života, v době, kdy už je na změnu příliš pozdě. „Hrůza.“ „Bratři.“ „Dvojčata.“ „Robin chce ten papír někomu předložit, nějaké autoritě.“ „Nicméně.“ „Shakespeare na to mohl Robin připravit. Dvojčata u něho často vedou k omylům a prohrám. Takové hříčky mají být prostředkem k ukončení dramatu. Nakonec se všechny záhady vyřeší, podvůdky odpustí, pravá láska nebo něco takového se znovu vzkřísí a ti, kteří se nechali oklamat, jsou natolik ušlechtilí, že si nestěžují.“ (Munroová, 2011, s. 238) Čas plyne klidně a nemilosrdně zasahuje do životů hlavních postav, které si pomíjivost života uvědomí často v jediném momentě, kdy už nemohou nic napravit, ani změnit.

4.2.7. Předsudky Jak už jsme zmínili, doba, ve které Alice Munroová vyrůstala, byla plná předsudků, nejen vůči lásce, sexu a ženským rolím ve společnosti. Propastný byl také rozdíl mezi obyvateli měst a vesnic. Tento motiv je velmi častý ve všech povídkách, způsobuje konflikty mezi rodiči a dětmi, které se ze zapadlých koutů Kanady vydávají hledat nezávislost do velkoměst. Už jako malé děti z chudších rodin pocítily povýšenost a pohrdání ostatních. Jako 33

příklad uvedeme dívku z povídky Kovboj bratří Walkerů, jejíž otec, bývalý majitel farmy a chovatel stříbrných lišek se zadluží a je nucen pracovat jako obchodní cestující. Matka se stydí vycházet na ulici, má už jen jedinou přítelkyni, sousedku, která také společensky klesla. „Ještě jsme nedošly dál, než kolem dvou domů, a já už cítím, že jsme lidem pro smích. Vysmívají se nám i sprosťárny načmárané křídou na chodníku.“ (Munroová, 2003, s. 11) Proměnou prochází teta Alfrida, která představuje v očích mladé neteře nezávislou a silnou ženu, jež se dokázala postavit všem v malé vesnici a hlavně své vlastní rodině. Vzhlíží k ní, její návštěvy očekává s napětím, díky ní si před rodiči zapálí první cigaretu a cítí se jako proměněná, teta v ní vyvolává dojem mladosti i když je stejně stará, jako její rodiče. Ti Alfridu považují za „městského člověka“, město jim připadá nebezpečné, plné chaosu: „Do takových končin lidé chodí jenom když to musí být, a jsou rádi, že můžou vypadnout.“ (Munroová, 2009, s. 89) Příbuzní s tetou přeruší styky, protože žije se ženatým mužem. Když se s ní ale dívka po letech setká, nachází ženu v bytě přeplněném starým nábytkem, je naprosto stejná jako její rodiče, se sentimentem vzpomíná na mládí, poučuje ji. Navíc se k ní chová odměřeně: „Její tón mi naznačoval, že mi chce říct buď: Musím uznat, že už jsi dospělá, nebo: Beztak se budeš muset přizpůsobit ostatním.“ (Munroová, 2009, s. 108) V povídce Rustikál je zachyceno, jak se mladá dívka Lorna provdá za profesora matematiky, přestěhuje se do města a náhle zapomene na své dětství. Vzpomínky v ní ale evokuje návštěva její sestřenice. Tyto dvě postavy jsou od sebe diametrálně odlišné. Lorna pohrdá vesnicí, Polly ji naopak reprezentuje, mluví nářečím, je věřící, nebere si servítky, její způsoby už Lorna dávno zapomněla. Pyšní se teď domem v soudobém stylu, nezačíná už věty jménem osoby na kterou se obrací. Tím vším teď pohrdá. Polly jí připadá jako: „hromádka neštěstí, jako zosobněná výčitka.“ (Munroová, 2009 s. 271) 4.2.8. Útěk Myšlenka na útěk a nezávislý život bez závazků doprovází velké množství hlavních hrdinek, do kontrastu k těmto představám je stavěno rodinné soužití. Některé ženy zůstávají pasivní a smíří se s osudem jako například Carla z povídky Útěk, jiné se pokusí alespoň něco samy pro sebe dokázat. Ale jsou i takové, které se náhle a bezmyšlenkovitě rozhodnou uprchnout. Chtějí být samy sebou, alespoň jednou se neohlížet na druhé a dobu v níž se narodily, svobodně si zvolit, jak naloží s vlastním

34

životem, splnit si své sny. Většina z nich těchto impulzivních útěků nelituje. Pouze díky nim zažívají něco nového, vzrušujícího. Pokud přece jen zapochybují o svých dřívějších rozhodnutích, nikomu se s tím nesvěřují: “Toho muže jsem znala ještě před tím, než jsem odešla od rodiny, a byl vlastně bezprostřední příčinou, proč jsem to udělala. Jemu – a každému jinému jsem ovšem předstírala, že to tak není.“ (Munroová, 2009, s. 167) Říká žena,která se odstěhovala od manžela a dvou dcer s vizí, že si vytvoří nový život, bez pokrytectví. Očekává, že děti půjdou s ní, ale mýlí se, jsou ve městě nešťastné a chtějí se vrátit zpátky k otci na vesnici, kde se cítí svobodné zase ony. Je tedy nucena zvyknout si na osamělý život. Je to skutečně to, po čem toužila? Při čtení nás často zaráží, že těmto činům rozumíme a neodsuzujeme je, ani když přiznávají, že jim ve vztahu šlo patrně jen o sex, připadá nám, jako bychom je důvěrně znali.Mnohdy se s hrdinkami ztotožníme. Vypravěčka povídky Rodinný nábytek získá stipendium a odejde od nemocné matky na vysokou školu a později se stane spisovatelkou: „Cítila jsem se už volněji a po chvíli jsem byla dokonce šťastná. Jaké blaho, být sama.“ (Munroová, 2009, s. 118) Titulní postava povídky Queenie jednoho dne zmizí z rodného domu, s otcem a nevlastní matkou se rozloučí pouze vzkazem: „Budu si brát pana Vorguillu.“ (Munroová, 2009, s. 245) Rodina je rozhořčena vztahem mladé dívky a staršího vdovce. Když ji pak o několik let později vyhledá její nevlastní sestra, stává se svědkem každodenních žárlivých scén, přehlížení, obviňování a týrání, které musí Queenie od svého manžela snášet. Znovu uteče, tentokrát nevíme kam a s kým. Mladičká Grace z povídky Vášeň si z ničeho nic uvědomí, že se stále podřizuje plánům a příkazům jejího snoubence Mauryho, který je na ni sice hodný a dělá jen to, co považuje za vhodné, ale ničím novým ji nenaplňuje. Chová se přesně tak, jak se sluší a jak si to žádá doba. Zdánlivou idylu rodinných večeří, plánování svatby a postupného budování vysněné budoucnosti naruší Mauryho bratr Neil. Grace nastoupí do jeho auta, je vzrušená neobvyklou situací, porušením pravidel, Neil ji dokonce učí řídit. I když si uvědomí, že sedí v autě s alkoholikem, je jí příjemně, minulost hodí za hlavu: „Co ji to napadlo, že uvažovala o sňatku s Maurym? Byla by to svým způsobem zrada. Zrada na ní samé.“ (Munroová, 2011, s. 170) S Neilem se jednoduše rozloučí a ráno zjistí, že spáchal sebevraždu. V povídkách Pohlednice a Ottawské údolí naopak muži opouští ženy, ty jsou pak vystaveny posměchu a odsuzování okolí. Matky jim celou situaci dávají za vinu.

35

4.2.9. Dopisy Důležité části děje jsou mnohdy čtenáři odhalovány pomocí korespondence hrdinek. Nejedná se pouze o dopisy milostné, ale také dopisy přinášející zprávy o úmrtí nebo jiných životních událostech. I když si lidé sdělují závažné informace, texty jsou velmi strohé. Jedním z nich je třeba dopis Mauryho, od něhož utekla jeho životní láska s jeho bratrem. Píše jí: „Napiš jenom, že tě k tomu donutil, napiš jenom, že jsi nechtěla jet.“ Odepsala čtyřmi slovy. „Já jsem chtěla jet. Chystala se dodat promiň, ale včas se zarazila.“ (Munroová, 2011, s. 175) Některé dopisy jsou napsány pouze z jakési slušnosti: „A tak jsem mu napsala stručný dopis. Dala jsem si záležet, aby to vyznělo jako omluva, ale ne příliš pokorná.“ (Munroová, 2011, s. 246) V povídce Pohlednice se naopak žena dozvídá, že se její milenec náhle oženil s jinou dívkou, musí tak snášet obrovskou ostudu a vyhýbavé pohledy ostatních obyvatel městečka. Matka Juliet z povídky Mlčení den co den netrpělivě čeká na psaní od dcery, která opustila domov bez rozloučení. Strohými vzkazy se děti loučí s rodiči, když náhle odchází z domu, později si právě tuto nevýmluvnost vyčítají. Někdy se objevuje korespondence mezi dvěma ženami, a také mezi milenci. Ústřední roli zaujímají falešné dopisy v příběhu již zmiňované Johanny Paryové, která se díky nim a hříčkám osudu provdá a začíná žít úplně jiný život.

36

Závěr V této bakalářské práci s názvem Hlavní motivy v povídkách Alice Munroové, bylo naším cílem především vyhledat a analyzovat nejdůležitější motivy v dílech uvedené autorky. Nezabývali jsme se však pouze vlastní interpretací, vždy jsme přihlédli k dobovému kontextu. Můžeme konstatovat, že povídky Munroové jsou převážně autobiografické, autorka čerpá z vlastních vzpomínek na dětství a mládí. Další zdroj inspirace nachází v Kanadě, v zemi, ve které se narodila a kde prožila celý svůj život. Proto jsme se rozhodli detailně zkoumat události, které ji ovlivnily v rozhodnutí stát se spisovatelkou, snažili jsme se zachytit nejdůležitější momenty jejího osobního i kariérního života. Nebylo snadné získat spisovatelčinu biografii. V českém jazyce totiž zatím nebyla podobná publikace vydána. Informace jsme proto čerpali převážně z anglických originálů, přínosné pro nás byly i internetové stránky a rozhovory, ve kterých se autorka ke své tvorbě vyjadřuje. Mnoho údajů jsme získali z nejnovější biografie od spisovatele Roberta Thackera. V této práci jsme teoreticky vymezili pojem motiv, dále jsme se zabývali povídkovým žánrem, který je pro Alici Munroovou typický. Věnovali jsme se vzniku povídky a jejímu postavení v literatuře. Stanovili jsme základní rysy povídky a srovnali ji s novelou a románem. Protože se jedná o povídkové soubory, nebylo možné věnovat se všem dílčím povídkám samostatně. Pokusili jsme se tedy alespoň nastínit charakteristiku jednotlivých titulů, které jsme pro rozbor vybrali. Jsou to: Už dávno ti chci něco říct a jiné povídky, Nepřítel, přítel, ctitel, milenec, manžel a Útěk. Polemizovali jsme s tvrzením některých kritiků, že jde o povídky feministické. I když jsou hlavními postavami převážně ženy a na první pohled by se mohlo zdát, že se jedná o jednoduchou, odpočinkovou četbu, není tomu tak. Munroová totiž často pracuje s detaily, situace popisuje mnohdy až s krutostí a neemotivností, což může čtenáře šokovat. Hrdinky nejsou blíže charakterizovány, poznáváme je prostřednictvím jejich vztahů s okolím, autorka nám umožňuje nahlédnout do jejich mysli, nebojí odhalit pohnutky, obavy i hluboko ukrytá tajemství. Mnohdy se jedná o ženy, které se nechají strhnout svými

37

city naplno, snaží se překonat stereotypy a najít životní smysl. To, zda se s jejich jednáním ztotožníme či nikoli, nechává Munroová na každém z nás. Většina příběhů není záměrně ukončena, vyvolávají tak zvědavost a otázky. Stěžejní kapitolu práce představuje praktický rozbor hlavních motivů, které se zásadně podílejí na výstavbě povídek. Je patrné, že Munroovou v jejich výběru ovlivnily vlastní prožitky. V každé povídce je většinou zvolen jeden vůdčí motiv, který je dále doplňován motivy vedlejšími. Hlavní motivy se opakovaně vracejí a jsou dále rozvíjeny. Pro analýzu byly vybrány tyto motivy: smrt, nemoc, vztahy a láska, sex, rozdílné světy mužů a žen, pohled na život s odstupem, předsudky, útěk a dopisy. Každý z nich jsme rozebírali a pro lepší názornost jsme uváděli citace z primární literatury. Nejčastěji se objevuje motiv smrti, autorka s nadhledem a bez sentimentu líčí, jak se cítí umírající i pozůstalí, mnohdy odkrývá pocity úlevy, výčitky a smíření. Často se také setkáváme s motivem nemoci. Většinou, stejně jako matka spisovatelky, onemocní mladé ženy, což má pak dopad na celé rodiny. Motivy sexu, lásky a vztahů jsme hodnotili na pozadí dobových událostí a stereotypů, které ve dvacátém století mezi lidmi panovaly. Pokusili jsme se také zachytit, z čeho vyplývá různost ženských a mužských pohledů na svět. Další podkapitolu jsme věnovali motivu útěku před povinnostmi a rolemi, které ženám přisuzuje společnost. Za důležitou považujeme také korespondenci, z níž se postavy dozvídají mnohdy zásadní informace. V práci jsme čerpali nejen z tištěné literatury, pracovali jsme také s internetovými zdroji. Nevycházeli jsme pouze z české literatury, ale využívali jsme také díla vydaná v anglickém jazyce. Hlavním zdrojem informací však byla samotná díla a jejich interpretace. Cíle práce se nám podařilo splnit. Na základě dostupných materiálů a vlastních myšlenek jsme vytvořili souhrn hlavních motivů v povídkách Alice Munroové a seznámili české čtenáře s autorčinou biografií. Práce tak může posloužit jako zdroj informací pro další studenty, kteří by se chtěli blíže zabývat nejen osobností a tvorbou Alice Munroové, ale také povídkovým žánrem a kanadskou literaturou.

38

Seznam použité literatury

Primární literatura: MUNRO, Alice. Už dávno ti chci něco říct a jiné povídky. vyd. 1. Překlad Alena Jindrová. Praha: Paseka, 2003, 302 s. Světová próza (Paseka), sv. 6. ISBN 80-718-5532-4. MUNROOVÁ, Alice. Nepřítel, přítel, ctitel, milenec, manžel. vyd. 1. Překlad Alena Jindrová. Praha: Paseka, 2009, 316 s. ISBN 978-807-1859-772. MUNRO, Alice. Útěk. vyd. 1. Překlad Alena Jindrová. Praha: Paseka, 2011, 299 s. ISBN 978-807-4320-743.

Sekundární literatura JAŘAB, Josef. Příběhy hledající hloubku už v povrchu reality. In: Munro, Alice. Už dávno ti chci něco říct a jiné povídky. vyd. 1. Praha: Paseka, 2003, s. 296-302. ISBN 80-7185532-4. KIRKPATRICK, D. L., ed. Reference Guide to English Literature = H - Z. Vol. 2, Writers. 2nd ed. Chicago: St. James Press, 1991. 20 s., S. 679-1442. St. James Reference Guides. ISBN 1-55862-079-6. LEDERBUCHOVÁ, Ladislava. Průvodce literárním dílem: výkladový slovník základních pojmů literární teorie. 1. vyd. Jinočany: H & H, 2002. 355 s. ISBN 80-7319-020-6. MOCNÁ, Dagmar a kol. Encyklopedie literárních žánrů. 1. vyd. Praha: Paseka, 2004. 699 s. ISBN 80-7185-669-X. VŠETIČKA, František, PAVERA Libor. Lexikon literárních pojmů. 1. vyd. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2002. 422 s. ISBN 80-7182-124-1. THACKER, Robert. Alice Munro writing her lives: a biography. 1st ed. Toronto: Emblem, 2005. 664 s. ISBN 978-0-7710-8510-9. VŠETIČKA, František. Stavba prózy. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého, 1992. 152 s. Acta Universitatis Palackianae Olomucensis. Facultas paedagogica. Series monographica; 14. ISBN 80-7067-203-X.

39

Internetové zdroje: DUFFY, Denis. Alice Munro. [online]. ©2012 [cit. 2013-04-08]. Dostupné z: http://www.thecanadianencyclopedia.com/articles/alice-munro KOLÍNSKÁ, Klára. S Donem Sparlingem o kanadské literatuře, o čtení a knížkách, o divadle a o českých studentech. [online]. ©1. 6. 2003 [cit. 2013-04-08]. Dostupné z: http://www.iliteratura.cz/Clanek/12653/sparling-don KROUŽIL, Jan. K utváření kanadského kulturního prostředí. [online]. ©24. 1. 2007 [cit. 2013-04-08]. Dostupné z: http://www.iliteratura.cz/Clanek/20505/ k-utvareni-kanadskeho-kulturniho-prostredi MANDYS, Pavel. Alice Munro - Útěk. [online]. ©18. 9. 2011 [cit. 2013-04-08]. Dostupné z: http://www.iliteratura.cz/Clanek/28767/munro-alice-utek MAYNARD, Meleah. Lives of Mothers & Daughters Growing Up with Alice Munro. [online]. ©2002 [cit. 2013-04-08]. Dostupné z: http://www.raintaxi.com/online/2002fall/munro.shtml MERKIN, Daphne. Northern Exposures. [online]. ©24. 10. 2004 [cit. 2013-04-08]. Dostupné z: http://www.nytimes.com/2004/10/24/magazine/24MUNRO.html?ref=alicemunro ULMANOVÁ, Hana. 2009a. Alice Munroová - Nepřítel, přítel, ctitel, milenec, manžel. [online]. ©8. 7. 2009. [cit. 2013-04-08]. Dostupné z: http://www.rozhlas.cz/mozaika/literatura/ _zprava/alice-munroova-nepritel-pritel-ctitel-milenec-manzel-recenze--603748 ULMANOVÁ, Hana. 2009b. Mezi vařením a spánkem. [online]. ©26. 7. 2009. [cit. 201304-08]. Dostupné z: http://respekt.ihned.cz/c1-37891670-mezi-varenim-a-spankem Sex: The Revolution. In Yeoutube [online]. ©08.08.2011 [cit. 2013-04-08]. Dostupné z: http://www.youtube.com/watch?v=7I2QEnbHDKE . Kanál uživatele Frenchmeasles. The Man Booker Prize. [online]. [cit. 2013-04-08]. Dostupné z: http://www.themanbookerprize.com/

40

ANOTACE

Jméno a příjmení:

Veronika Ratajská

Katedra:

Českého jazyka a literatury

Vedoucí práce:

Mgr. Jaroslav Vala, Ph.D.

Rok obhajoby:

2013

Název práce:

Hlavní motivy v povídkách Alice Munroové

Název v angličtině:

The Main Motifs In Alice Munro´s Stories

Anotace práce:

Bakalářská práce se zabývá interpretací klíčových motivů v dílech kanadské povídkářky Alice Munroové. Cílem práce bylo seznámit čtenáře s autorkou a jejím dílem a zkoumat klíčové motivy. Bakalářská práce dále obsahuje charakteristiku a historii povídkového žánru a kanadské literatury.

Klíčová slova:

Alice Munroová, kanadská literatura, Už dávno ti chci něco říct, Nepřítel, přítel, ctitel, milenec, manžel, Útěk, povídka, motiv regionalismus, smrt, nemoc, vztahy, sex, předsudky The thesis deals with interpretation of key facts in the stories of Canadian short story writer Alice Munro. The aim of the thesis was the familiarization with the authoress and her work and analysis of the main motifs. The bachelor thesis also includes characteristics of story genre and Canadian literature. Alice Munro, Canadian literature, Something I´ve Been Meaning to Tell You, Hateship, Friendship, Courtship, Loveship, Marriage, Runaway, short story, motive, regionalism, death, illness, relationships, sex, prejudices

Anotace v angličtině:

Klíčová slova v angličtině: Přílohy vázané v práci: Rozsah práce:

41 stran

Jazyk práce:

Český jazyk

41