UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI Pedagogická fakulta Ústav pedagogiky a sociálních studií
Kateřina Šimíčková Obor: Pedagogické asistentství
Resocializace delikventní mládeže Bakalářská práce
Olomouc 2012
Vedoucí práce: Mgr. Tomáš Kadlec
Poděkování patří Mgr. Tomáši Kadlecovi za cenné rady, metodickou pomoc a časovou přizpůsobivost při vedení mé bakalářské práce. Moje poděkování patří těm, kteří mi ochotně radili v průběhu jejího vypracování.
Obsah ÚVOD ........................................................................................................................................ 6 1 PŘÍČINY VZNIKU DELIKVENTNÍHO CHOVÁNÍ DĚTÍ A MLÁDEŽE ......................... 8 1.1 Vysvětlení užitých pojmů..................................................................................................... 8 1.1.1 Formy poruchového chování ve vztahu k prostředí ........................................................ 11 1.2 Psycho-sociální aspekty dětství a dospívání ...................................................................... 12 1.2.1 Vztahy dospívajících jedinců k sociálnímu prostředí ..................................................... 14 1.3 Příčiny poruchového chování v dětství a dospívání ........................................................... 15 1.3.1 Vliv rodiny ...................................................................................................................... 16 1.3.2 Vliv školy ........................................................................................................................ 17 1.3.3 Vliv vrstevníků, trávení volného času ............................................................................. 18 1.3.4 Vliv médií ........................................................................................................................ 19 2 SOCIÁLNÍ PREVENCE....................................................................................................... 20 2.1 Systém sociální prevence v ČR .......................................................................................... 20 2.2 Úrovně prevence ................................................................................................................ 21 2.3 Preventivně výchovná péče ................................................................................................ 22 3 RESOCIALIZACE DELIKVENTNÍ MLÁDEŽE V RÁMCI TERCIÁRNÍ PREVENCE.. 23 3.1 Typy ústavní výchovy v ČR ............................................................................................... 23 3.1.1 Diagnostický ústav .......................................................................................................... 24 3.1.2 Dětský domov ................................................................................................................. 24 3.1.3 Dětský domov se školou ................................................................................................. 25 3.1.4 Výchovný ústav pro mládež ............................................................................................ 25 3.2 Cíle a formy působení na děti a mládež v ústavních zařízeních ........................................ 26 3.3 Prostředky umožňující resocializační proces ..................................................................... 27 KAZUISTIKA .......................................................................................................................... 28 4 DĚTSKÝ DOMOV SE ŠKOLOU VE VESELÍČKU........................................................... 28 4.1 Charakteristika zařízení ...................................................................................................... 28
4.2 Pedagogický sbor ............................................................................................................... 29 4.3 Výchovně vzdělávací program ........................................................................................... 30 4.3.1 Odborná část .................................................................................................................... 30 4.3.2 Zájmová činnost .............................................................................................................. 32 4.3.3 Program Edie ................................................................................................................... 33 4.4 Pohled pedagogů ................................................................................................................ 34 ZÁVĚR..................................................................................................................................... 36 Seznam literatury...................................................................................................................... 37 Internetové zdroje ..................................................................................................................... 38
ÚVOD Současná doba, ve které žijeme, s sebou přináší nárůst trestných činů. Alarmující je zvyšující se kriminalita u mládeže a dokonce u dětí. Stále více dětí, žije v sociálně problémových a neúplných rodinách. Rodiče dětí většinou jejich výchovu zvládají jen s obtížemi nebo vůbec ne. Tyto děti se pak v průběhu svého dozrávání potýkají s řadou problémů v chování, a to nejen ve škole, ale i mimo ni. Nejčastějšími problémy jejich poruchového chování bývá záškoláctví, experiment s drogou, nerespektování základních pravidel sociálních norem. Postavení rodiny v dnešní době není jednoduché, na rodiče jsou kladeny stále větší nároky, a to z hlediska materiálního zabezpečení rodiny i hlediska výchovy. V současnosti neustále slyšíme, že dítě potřebuje ze všeho nejvíce bezpodmínečnou lásku, svobodu a tolerantní přijetí svým okolím. Pouze tak z něj vyroste sebevědomý a samostatný jedinec. Avšak přespříliš liberální postoj ve výchově může znamenat a taky často znamená, že se děti, respektive jejich výchova vymyká kontrole. Škola dnes nemá ve výchově dětí téměř žádné pravomoce a je závislá na podpoře rodičů. Mezi rodiči nachází P. Sak (2000, s. 224) z profesního hlediska dvě rizikové skupiny. Podnikatele, kteří veškerý čas věnují podnikání, na výchovu dětí nemají čas a nezaměstnané rodiče, jež jsou zahlceni finanční a existenční starostmi. Rodiny rizikových dětí a mládeže tedy nejsou jen ty s nízkým vzděláním, ekonomicky velmi slabé, žijící ze sociálních dávek. Na překvapivý současný trend poukazuje i Matoušek (1996, s. 19), uvádí zvýšený nárůst kriminality u mladistvých, kteří žijí v úplné stabilní a dobře situované rodině. Mnozí rodiče však často zpochybňují problémy v chování svých dětí a spolupráce s nimi bývá pak velmi obtížná. Pokud rodina jako základní společenská skupina ve výchově dítěte selže, musí zasáhnout stát. Svou bakalářskou práci jsem nazvala Resocializace delikventní mládeže. Uvědomuji si, jak velmi rozsáhlé je toto téma a že není zde možné komplexně obsáhnout všechny otázky týkající se resocializace dětí a mládeže, která se dostala do obtížných životních situací. Zabývám se proto možnostmi resocializace v ústavních zařízeních v rámci terciární prevence. Cílem první části mé práce je analyzovat příčiny vzniku poruchového chování u dětí a mládeže a současně i vliv sociálního prostředí na chování mladých lidí. K objasnění teoretických východisek jsem dospěla studiem odborné literatury. Po vysvětlení stěžejních 6
pojmů v první kapitole se zabývám možnými příčinami vzniku poruch v chování, popisuji vztahovou síť jedince od narození po dovršení dospělosti, vlivy sociálního prostředí. Ve druhé kapitole vysvětluji systém sociální prevence v České republice. Dalším krokem je objasnění resocializačních možností v rámci ústavní péče, k čemuž mi pomáhá prostudování příslušných zákonů a také odborná literatura. Druhá část je věnována kazuistice, kterou v tomto případě tvoří systém práce v konkrétním ústavním zařízení. Cílem této části je specifikovat možnosti výchovně vzdělávací práce aplikované v resocializačním procesu v Dětském domově se školou ve Veselíčku. K tomu, abych mohla tuto práci popsat, jsem volila cestu přímého setkání s pedagogy, rozhovorem s nimi a diskuzí. Bylo mi umožněno nahlédnout do výchovně vzdělávacího programu školy, jejich školního vzdělávacího programu a prohlédnout webové stránky ústavu.
7
TEORETICKÁ ČÁST 1 PŘÍČINY VZNIKU DELIKVENTNÍHO CHOVÁNÍ DĚTÍ A MLÁDEŽE Příčinami vzniku patologických jevů a posléze delikventního chování se zabývá několik teorií zaměřených na biologickou (zkoumá dědičné dispozice, tělesné a psychické konstituce, také pohlaví, etnikum apod.), psychologickou (duševní stav jedince, motivace, síla ega, duševní pohoda), a také sociální (vlivy rodiny, školy, subkultur, ekonomická situace apod.) stránku. Tyto teorie jsou dobře propracovány, jsou podloženy řadou výzkumů a bádání. Navzájem se prolínají a dále rozvětvují. K příčinám delikvence a kriminality tedy řadíme především dědičné a konstituční faktory, osobnostní a psychické dispozice a poruchy socializace v důsledku negativního působení rodiny, školy a společenských skupin. Zvýšený výskyt kriminálních deliktů považuje Jedlička a kol. (2004, str. 97) za úpadek socializačních procesů. Vliv na ně má příslušnost k etnické skupině, anonymní prostředí velkých měst, způsob trávení volného času, vliv part, vzdělání, ale také nezaměstnanost, chudoba, působení masových medií apod. Po vysvětlení několika zásadních pojmů budu podrobněji specifikovat sociální příčiny závadového chování u dětí a mládeže.
1.1 Vysvětlení užitých pojmů Jevy, které označujeme jako patologické, jsou jevy nežádoucí a společensky nepřijatelné. Každý takový projev nežádoucího chování má i svou míru společenské nebezpečnosti. Delikvence, kriminalita, závislostní chování apod. nejsou však jen problémem v České republice, ale podle Fischera a Škody (2009, str. 13) je vysoký nárůst společensky nežádoucích jevů problémem celosvětovým. V první kapitole své práce považuji za nezbytné vysvětlit několik základních pojmů, jako jsou norma, normalita, konformní chování, sociální patologie, sociální deviace, kriminalita a delikvence, dítě, mladistvý a mládež. Společenské normy jsou nezbytnou součástí života člověka. Určují co je a není žádoucí, přijatelné, tolerovatelné a přiměřené. Ondrejkovič (in Hodovský 2002, s. 129)) definuje 8
sociální normy jako „pravidla pro vědomé sociální konání, předpisy pro sociální chování, očekávané chování nebo dokonce vyžadované sociální chování, s charakterem kategorického imperativu“ V průběhu svého života si člověk díky výchově osvojí celou řadu určitých pravidel chování a jednání a těmi se pak v dalším životě řídí. Normy jsou pravidla, které lidé dodržují a řídí se jimi, protože to považují za správné a prospěšné. Jsou vyjádřením toho, co je v dané společnosti a kultuře obvyklé a běžné. Sociální normou nejsou jen, jak uvádí Munková (2001, str. 9) zákony, ale i etické a náboženské normy, normy vztahující se k určitým zvykům, obyčejům a rituálům ve společnosti. Normy se tedy liší nejen mezi kulturami, ale i mezi subkulturami v jedné společnosti. Proto, jak poukazují Fischer a Škoda (2009, str. 20) je důležitá otázka konformity, čili přizpůsobivosti. Konformní chování je takové, které je v souladu s normami a hodnotami v určitém společenství, kultuře s ohledem na tradice. Důležité však je vymezení toho, co je a co není normální (konformní) chování. Co jedna kultura považuje za normální, může být jinou považováno za deviantní a patologické a může být tedy sankciováno. Peutelschiedová (in Renotiérová, 2006, s. 271) konstatuje „že striktní normy v zásadě v žádné sféře neexistují nebo jsou nanejvýš časově i teritoriálně proměnné.“ Sociální patologie je jedním z odvětví sociologie, je označením pro společensky nežádoucí, chorobné jevy ve společnosti. Pojem sociální patologie pochází z řeckého pathos utrpení a logos – slovo. Do sociologie jej poprvé zavedl Herbert Spencer (1820-1903), jako zastánce evolucionismu. Spencer hledal paralelu mezi biologickou patologií (nemocí) a sociální patologií (chorobou společnosti). Byl přesvědčen o jednotě společenských a přírodních zákonů. Ondrejkovič (in Hodovský, 2002, s. 121). Podobně jako Spencer i E. Durkheim (1858-1917) považoval sociální patologii za vědu o chorobách a nepříznivých skutečnostech v rámci dané společnosti, ty se stávají její organickou součástí. (Fischer, Škoda, 2009, s. 14). Na studiu patologických jevů se podílí celá řada vědních disciplín, zejména sociologie, dále pak psychologie, etopedie, medicína a další. Jak uvádějí Fischer a Škoda (2009, str. 14), je pojem sociální patologie v současné době nahrazován a označován pojmem sociální deviace, i když se ve skutečnosti tyto pojmy od sebe liší. Sociálně patologické jevy jsou pro společnost vždy negativní, to však v případě deviantních jevů nemusí vždy platit. Nekonformní chování a jednání vůči některé z norem, či soustavě norem akceptovatelných větším množstvím lidí v dané společnosti označujeme jako sociální deviace. Takové jednání 9
je pojmenováno jako deviantní a takto jednající člověk jako deviant. Sak (2000, s. 239) pojmenovává sociální deviace jako pojem, který v sobě zahrnuje řadu dílčích odchylek od společenské normy v souvislosti s vědomím a konáním jedince. Jde o jistý posun v oblasti hodnot, postojů, morálních norem a norem jednání. V sociologii se vyskytuje i pojem pozitivní deviace, jako odchylka od většinového chování v příznivém směru (např. workholismus). Obecně jsou však deviace vnímány spíše negativně. Cílem sociálních deviací v negativním směru je podle Hrčky (2000, str. 19) uspokojení určité potřeby. Motivací je tak pro deviantně jednajícího rychlý a také snadný způsob dosažení cíle. Zejména pokud příslušný cíl či potřeba nejsou dosažitelné konformním chováním. Většinou se jedná o materiální zisk, uspokojení biologické potřeby (např. sexuální), sociální (např. uznání v gangu) nebo také snaha vyhnout se nepříjemné povinnosti. Deviantní chování se vyskytovalo ve všech dobách a v různých částech světa. Častěji se takto chovají muži než ženy a stále více se s ním setkáváme mezi dospívající mládeží. Jeden z prvotních činitelů deviací je prostředí a zahrnuje události z období prenatálního vývoje, vztah k matce, poté k širší společnosti, ke škole a ke všem kulturním a historickým vlivům. (Koukolík, F., Drtinová, J., 2006, str. 29) Delikvence a s ní úzce související kriminalita patří k jednomu z nejnebezpečnějších a nejzávažnějších jevů ve společnosti. Pojem kriminalita (z latin. criminalis – zločinný, crimen – zločin) je především pojmem trestně právním. Jedná se o souhrn činů uvedených a popisovaných v trestním zákoníku. Označuje se tak chování, které je v dané společnosti trestné. Závažným fenoménem současné doby je vzestupný trend trestné činnosti dětí a mladistvých. Podle policejních údajů se za posledních 20 let počet vyšetřovaných mladistvých v České republice zvýšil trojnásobně. Delikvencí označují Matoušek a Kroftová (1998, str. 115) všechny typy jednání, jež porušují sociální normy, chráněné právními předpisy, včetně přestupků. Pojem delikvence pochází z latinského slova delinquere, což znamená provinit se. Řepová (in Renotiérová, 2006, s. 254) vysvětluje pojem dětská delikvence jako závadovou činnost věkové skupiny 6-15 let, bývá také označována jako prekriminalita či dětská kriminalita. Od kriminálního chování dospělých se dětská kriminalita v mnoha ohledech liší. Trestná činnost bývá páchána ve skupinách, často není předem promyšlena a připravena. Podle policejních údajů se však vyznačují vysokou mírou brutality, devastací a ničením. Delikventně jednající jedinci svým chováním tak porušují nejen právní normy, ale i 10
společenské. Vedle trestných činů se pod pojem delikvence zahrnují také jevy, které sice jsou závadové, ale ve své podstatě ještě nejsou klasifikovány jako trestné, např. útěky z domova, alkoholismus, chorobné hráčství, účast v závadových partách se sklonem k rasismu apod. V případě mladistvých, tedy osob v kritickém věkovém rozmezí od 15 let do 18 let, se často užívá pojem juvenilní delikvence. Trestné činy se podobají kriminalitě dospělých včetně recidivy. Dítětem se podle Úmluvy o právech dítěte (v České republice přijata parlamentem v březnu 1993) rozumí osoba mladší 18 let, pokud nedosáhla zletilosti dříve. Obecně lze za děti považovat osoby mladší 15 let. V prostředí České republiky je ten, kdo dovršil 15 let a současně ještě nepřekročil 18. rok svého života nazýván mladistvým. Pojem mládež je spojován s různými věkovými kategoriemi všech osob mladších 18 let.
1.1.1 Formy poruchového chování ve vztahu k prostředí Poruchy chování v dětství prochází určitým vývojem, podle věku dítěte a vývoje jeho myšlení. Jejich výskyt se různí v průběhu růstu a dozrávání dítěte. Řepová (in Renotiérová, 2006) uvádí formy poruchového chování podle stupně narušených norem vůči společnosti. Nejlehčí forma poruchového chování u dětí a dospívající mládeže je označována jako chování dissociální. Jeho výskyt je nejčastější u mladších dětí. Jedná se především o kázeňské přestupky ve škole, vzdorovitost a neposlušnost, záškoláctví, lhaní, drobné krádeže, agresivita k vrstevníkům, ale i k dospělým autoritám. Jak uvádí Řepová (in Renotiérová, 2006) projevy dissociálního chování lze zvládnout přiměřenými pedagogickými postupy. Stává se, že i toto chování může mít přechodný charakter a časem vymizí. Ve většině případů jsou však negativní projevy chování usměrňovány pomocí odborných pracovníků. Při výskytu asociálního chování je již odborná pomoc nutností. Podle Řepové (in Renotiérová, 2006) jde o porušování společenských norem a morálky dané společnosti, i když má vážnější charakter, svou intenzitou ještě nepřekračuje právní předpisy. Jedná se o starší děti a mladistvé, kteří experimentují s drogou a vyskytuje se u nich závislostní chování, promiskuitní chování často vedoucí až k prostituci, sdružují se v partách, které se zabývají negativní činností. Záškoláctví a útěky spočívají v této fázi v konfliktních vztazích s dospělými. Z jejich pohledu neřešitelnou situaci mají sklony vyřešit sebevraždou. Nejzávažnější poruchy chování jsou označovány jako antisociální. Řepová (in Renotiérová, 2006) zde poukazuje na návaznost na asociální jednání. Tyto projevy chování se vyznačují 11
nejvyšší mírou společenské nebezpečnosti a nejvyšším stupněm narušenosti chování. Jsou trestně stíhatelné jako přestupky nebo trestné činy. Jedinec chovající se antisociálně páchá závažnou trestnou činnost, poškozuje zákony dané společnosti a jeho náprava je možná jen pouze prostřednictvím ústavní péče.
1.2 Psycho-sociální aspekty dětství a dospívání Nejmocnější instinkt novorozeného dítěte je hledání ochrany u dospělého. Nejbližším ochráncem se mu v tomto okamžiku stává jeho matka. Již od této chvíle nastává jeho socializace. Dítě cítí, co se děje v jeho okolí, proto také negativní vlivy jako nervozita, smutek nebo zlobu plně vnímá a mohou v něm zanechat následky do dalšího života. Prvním krůčkem k učení je u malého dítěte napodobování. Dítě přejímá od dospělého způsob mluvy, výrazy v obličeji, postoje i způsob myšlení. Důležitou úlohu zaujímá také hra, která u dítěte rozvíjí jeho fantazii. Pokud malé dítě nemá pozitivní zkušenost s citovým vztahem v průběhu několika prvních měsíců života, bude ve svém pozdějším životě jen velmi obtížně takový vztah navazovat a rozvíjet. Jedlička a kol. (2004, s. 36) pojmenovává sociální prostředí, v němž dítě vyrůstá mikroprostředím. Je tvořeno společně žijícími osobami, všemi bytostmi, které k sobě patří. Kromě rodiny sem patří také přátelé rodiny, příbuzní a ostatní malé skupiny, s nimiž dítě v průběhu svého života přichází do styku. Langmeier a Krejčířová (2006) uvádí z hlediska vývojové psychologie členění dětství a dospívání do těchto kategorií: Prenatální a perinatální období Prenatálním obdobím se rozumí období od početí po narození dítěte. V tomto období je položen základ pro citový vztah mezi matkou a ještě nenarozeným dítětem. Prenatální vývoj však může být také ovlivněn řadou negativních okolností, jako jsou alkohol a kouření matky, choroby matky v těhotenství apod. Perinatální období trvá velmi krátce. Označuje se tak doba těsně před porodem, porod a doba těsně po porodu. Vývoj dítěte v tomto krátkém časovém úseku mohou negativně ovlivnit komplikace při samotném porodu.
12
Na zdravý vývoj dítěte mohou mít vliv i další činitelé jako nechtěné těhotenství, velmi mladý věk rodičů nebo naopak jejich pokročilý věk a v neposlední řadě také předčasné narození dítěte. Novorozenecké období Aby vývoj člověka probíhal zdravě, je nezbytné, aby byl novorozenec uspokojen nejen po biologické stránce, ale aby žil v harmonickém prostředí s pozitivními citovými vazbami. Navazuje citový vztah s bytostmi ve své bezprostřední blízkosti, tedy především s matkou a s otcem. Stává se, že role otce bývá v této fázi vývoje dítěte bohužel podceňována. Období kojence V průběhu prvního roku života se dítě seznamuje se světem, v němž žije. Pozitivní či negativní zkušenosti v něm zanechávají podněty, které tvoří základy jeho budoucích postojů k sobě, k jiným lidem i k okolnímu světu. Sociální prostředí kojence by proto mělo být laskavé, vřelé a především stálé. Zanedbávání dítěte v tomto období má za důsledek deprivaci potřeb. Ta se později projeví negativně v různých oblastech a jedince tak může poznamenat i doživotně. Batolecí období Nejdůležitější sociální skupinou u dítěte do tří let věku je i nadále jeho rodina. Zde přejímá vzorce jednání a normy chování, jejichž význam se také učí chápat. Začíná se u dítěte vyvíjet touha po vlastnictví, je tedy vhodné v tomto období uplatňovat prvky sebeovládání. Pro další zdravý vývoj dítěte je velmi důležitá podpora a pochopení ze strany dospělých. Období předškolního věku V sociální oblasti je to období, kdy dítě přímo vyhledává kontakt se svými vrstevníky. Mezi ostatními dětmi se učí prosazovat své názory způsobem naučeným v rodině, učí se pomáhat slabším, vést druhé nebo se jim naopak podřídit. Soupeří se stejně schopnými, učí se kompromisu. Míra úspěšnosti včlenění se do vrstevnické skupiny se stává součástí jeho identity. Mladší školní věk Pro dítě i jeho rodiče znamená nástup do školy velkou životní změnu. Musí najít své místo ve skupině spolužáků, přijmout autoritu cizího-učitele, soustředit se na výuku. 13
V tomto období je potřeba začlenit se do skupiny vrstevníků velmi silná. Z hlediska sociálního vývoje dítěte je to velmi důležité, neboť se tímto připravuje na budoucí přátelské a intimní vztahy. (Langmeier, Krejčířová, 2006) Období dospívání – puberta, adolescence Období dospívání je poměrně dlouhé a představuje proces, při kterém se závislé dítě formuje v relativně nezávislého dospělého jedince. Dospívání zpravidla rozdělujeme na období puberty, které obvykle začíná okolo 10. -12. roku života a období adolescence. To navazuje na pubertu většinou kolem 16. roku. Horní hranice adolescence závisí na tom, co považujeme za rozhodující kritérium. Zpravidla to bývá kolem 21. roku života. Podle J. Kožnara (in Labáth, 2001, s. 14) je však pro mnohé jedince i tato hranice příliš nízká a skutečné osobnostní a sociální zralosti dosahuje většina lidí mnohem později.
1.2.1 Vztahy dospívajících jedinců k sociálnímu prostředí Kromě biologických a fyziologických změn probíhají u dospívajícího jedince v tomto období změny psychické, kdy se formuje oblast poznávání a oblast citového vývoje. Tyto změny velice úzce souvisí se změnami, které se uskutečňují ve vztahu k sociálnímu prostředí a v procesu socializace osobnosti. Jak uvádí Labáth (2001, s. 16) nejvýraznější změny probíhají v těchto následujících sociálních vztazích: Vztahy k vrstevníkům Dospívající je prožívají velmi intenzivně, jeví se jim jako nejdůležitější, vznikají různé vrstevnické skupiny – party. Vzájemné vztahy mezi dospívajícími v těchto partách nebývají obvykle pevné, ale naopak většinou jsou krátkodobé, povrchního charakteru a často se mění. Vztahy k rodičům a ostatním autoritám V tomto období dochází k mnoha konfliktům mezi dospělými a dospívajícími. Ti se snaží udržet si svou pozici v partě vrstevníků, zároveň však nechtějí ztratit přiměřené vztahy se svými rodič. To, co dospívající v tomto období prožívá, může znamenat riziko pro rozvoj poruch v chování a jednání.
14
Vztahy k opačnému pohlaví Vztahy k opačnému pohlaví začínají nabírat erotického charakteru. Citové vztahy k vrstevníkům opačného pohlaví v životě dospívajícího jedince způsobují mnoho citových problémů i komplexů v jeho prožitcích. Například dlouhodobé a přetrvávající problémy ve vztazích k opačnému pohlaví, opakující se neúspěchy v pokusech o navázání vztahu, může v pozdější době vyústit v poruchu sexuální identifikace. (Labáth, 2001, s. 20) Výsledkem všech těchto změn je v podstatě jiný člověk s jiným tělem, novou vizáží a novými funkcemi. Na tyto změny, které probíhají v poměrně krátkém čase, však dospívající jedinec není dostatečně připraven. Velmi intenzivně prožívá svou „neohrabanost“ v mezilidských vztazích, nedokonalost, nejistotu a nespokojenost se sebou samým. Tyto prožitky zhoršuje i necitlivý přístup mnohých dospělých autorit, které je velmi často svou kritikou, negativním hodnocením a také svými nároky frustrují. Ve vzájemné komunikaci mezi dospívajícími a dospělými jsou to však vždy dospělí, kteří nesou konečnou odpovědnost za její úroveň a za úroveň vzájemného vztahu. Jsou to dospělí, kteří jsou vývojově zralejší, zkušenější, méně zranitelní a osobnostně stabilnější. (Labáth, V., 2001, s. 14 -19)
1.3 Příčiny poruchového chování v dětství a dospívání Delikventní chování a jednání je podmíněno několika faktory. Vzniká, rozvíjí se a upevňuje vzájemným působením bio- psycho- sociálních činitelů. Jako příčinu rozvoje poruchového chování je možno uvést genetický základ, který nelze ovlivnit. Jak uvádí Jedlička (2004, s. 88) daného jedince přímo předurčují k deviantnímu jednání, které on sám nemůže nijak ovlivnit, je geneticky zakódováno. Neznamená to však, že by lidé byli rozenými delikventy, ale někteří jedinci se rodí se sklonem k násilnostem a k antisociálnímu jednání. Dědičné dispozice mohou být odpovědné za sníženou sebekontrolu či za hyperaktivitu (syndrom ADHD), záleží na vnějších podmínkách, které mohou antisociální reakci spustit. Poruchové chování mohou vyvolat také lehké mozkové dysfunkce, které učitelé znají jako poruchy učení (dyslexie), neschopnost soustředění, agresivitu nebo vztek. Mnohé další mozkové dysfunkce se mohou projevovat zločinným chování ve větší míře. (Jedlička a kol., 2004, s. 88)
15
Z hlediska psychologického je duševní rozpoložení jedince rovněž rozhodující pro rozvoj závadového chování.. Jedlička a kol. (2004, s. 90) vidí souvislost mezi agresivním a antisociálním jednáním a událostmi z raného dětství. Velmi důležitým impulzem pro vznik delikvence má sociální prostředí, zejména prostředí rodiny a školy, kultura, existence skupin a subkultur. Pokud dítě, mladý člověk vyrůstá v rizikovém prostředí, v nefunkčních rodinách plných konfliktů, spojuje se dříve či později se svými vrstevníky, kde bývá často vystaven kriminálním vlivům. Jde v tomto případě o učení se zločinným postojům od druhých. (Jedlička a kol., 2004, s. 97)
1.3.1 Vliv rodiny Rodina je primárním činitelem socializace v raném dětství. Rodiče socializují své děti podle toho, co sami znají a prožívají, často používají modely výchovy, které poznaly ze svých původních rodinách. Výběr četby, televizních programů, rozhovory mezi členy rodiny, společné rodinné aktivity jsou jasným výrazem sociálních odlišností. Kraus (2008, s 82-83) mluví o rodině jako o první sociální skupině, která učí dítě přizpůsobovat se životu, osvojovat si základní návyky a způsoby chování běžné ve společnosti. Ústřední úlohou socializačního procesu v rodině zůstává příprava dětí a mladistvých na vstup do života. V některých případech se však sama rodina a její prostředí může stát zdrojem vzniku a rozvoje některých forem sociálně patologických jevů. Poruchy rodičovství lze podle Fischera a Škody (2009, s. 141-142) roztřídit podle péče, kterou rodiče svým dětem poskytují.
Rodiče, kteří se o dítě nemohou postarat (vnější důvody: nemoc, smrt, invalidita)
Rodiče, kteří se o své dítě postarat nedovedou (nezralost rodičů, rozvod)
Rodiče, kteří se o dítě postarat nechtějí (poruchy osobností rodičů, nezájem o dítě)
Rodiče, kteří se o dítě starají nadměrně (dítěti je poskytována větší pozornost, než je
žádoucí) Matoušek, Kroftová (1998, s. 44-45) uvádějí další parametry rodičovského chování v souvislosti s výskytem delikventního chování dítěte, jako jsou:
vnitřní disciplína (postrádání zábran v asociálním chování dítěte, nekonzistentní
výchovný styl, nadměrné až drastické trestání)
16
rodičovský dohled (informovanost o tom, co dítě dělá ve svém volném čase, o jeho
kamarádech, kde se zdržuje apod.)
neúplná rodina (nejčastěji absence otce, chybějící vzor a model mužského chování)
rodič se sám chová delikventně (nadměrné pití alkoholu, požívání drog, častá
nezaměstnanost nebo projevy „sociální nepřizpůsobivosti“)
problematika týraného dítěte (syndrom CAN) Podle Saka (2000) lze za rizikovou rodinu považovat také tu, kde jsou oba rodiče
podnikatelé. Jejich veškerý čas, myšlenky a energie je věnována podnikání a na výchovu dětí jim nezbývá čas. Jako náhradu jim poskytují dostatek peněz a zahrnují je luxusními věcmi. Protipólem je pak rodina, jejíž členové jsou nezaměstnaní a potýkají se tak s řadou existenčních problémů. Štúrová (in Labáth, 2001, s. 30) zdůrazňuje, že v rodinách, kde hrubá síla a násilí bývá každodenní rutinou, přijímají děti násilí jako normu. Jsou méně citlivé na bolest vlastní i jiných. Sami se pak většinou stávají v pozdějším věku nositeli násilí. Rodina, která není schopna zajistit svému dítěti normální vývoj, neplní výchovné požadavky společnosti je rodinou dysfunkční. Vztahy mezi partnery v takových rodinách jsou velmi napjaté, spojeny s častými hádkami a většinou končívají rozvodem. Děti z dysfunkčních rodin strádají v oblasti citové a emocionální. Jedná se u nich o psychickou deprivaci. Je jen otázkou času, kdy se těžce deprivovaný jedinec stane členem party páchající trestnou činnost či začne užívat drogy.
1.3.2 Vliv školy Při přechodu dítěte do školního prostředí se dítě musí přizpůsobit novému životnímu rytmu. Zprvu je nejvýznamnější osobou pro dítě ve škole učitel, postupně u něj však daleko většího významu nabývají vztahy se spolužáky. Děti si brzy začínají tvořit ve třídách svou vlastní subkulturu, jež mají své zvyklosti a rituály. Ve třídách vznikají i menší podskupinky několika dětí, které spojují společné zájmy a činnosti. V některých případech však podle Matouška, Kroftové (1998, s. 77) mohou být tyto podskupinky zárodkem asociálních part, a to již u dětí na prvním stupni základní školy. Velmi důležitou úlohu zde hraje osobnost učitele, jeho zájem o své žáky, jeho schopnost včas rozpoznat výskyt patologických jevů a možnost uplatnění všech dostupných prostředků k zabránění jejich rozvoji. 17
Vyšší riziko asociálně se chovajících jedinců představují děti, které ve škole špatně prospívají, mají vyšší sklony k agresivitě, šikanování a nerespektují autoritu učitele. Šikanováním žáka jeho spolužáky není ve školách nový jev, existoval vždy v nějaké podobě. V současné době se však jeho výskyt mapuje u stále mladších dětí. Kolář (2001, s. 85) uvádí jako hnací motor agresorů krutost a touhu po moci. Kolář pojmenovává tyto agresory ofenzivními deprivanty (Koukolík, Drtinová, 1996), a to z hlediska jejich osobnosti. Dle jeho poznání to jsou děti duchovně a mravně nezralé v souvislosti s výskytem těžké citové deprivace v rodině či náhradní výchově. Osobnost agresorů-iniciátorů šikany rozděluje Kolář (2001, s. 86) do tří typů, podle projevů, formy šikanování a specifik rodinné výchovy. Osobnost učitele je v této problematice nejdůležitějším nástrojem. Jeho nezájem o dění ve třídě tak může znamenat živnou půdu pro rozvoj těchto jevů. Ne vždy se budoucí pachatelé závadového chování rozpoznají ve školním věku, přesto jsou však některé varovné znaky, které by mohly zvýšit ostražitost učitele a umožnit tak odhalení a zároveň i pomoc takovému dítěti. Učitel by měl všímat především: - jak se dítě chová ke svým spolužákům, k ostatním dětem ve své blízkosti - jak vnímá dospělé autority, pedagogy, rodiče, vedoucí kroužků - zda se umí přizpůsobovat a podřídit nejen autoritám, ale i většině - jak se staví k úkolům a povinnostem - jak zvládá zvýšenou zátěž - zda se v kolektivu ostatních příliš neprosazuje Pedagogové podle Koláře (2001, s. 21) zatím nejsou teoreticky ani prakticky připraveni na boj se šikanou. Většinou se o šikanování dovídají ojediněle, pouze, když se samovolně „provalí“. Pokud však pedagog ve škole zaznamená známky šikany, je třeba s nápravou začít okamžitě. Je nutností označit jasně takové chování za neakceptovatelné, s možností trestu.
1.3.3 Vliv vrstevníků, trávení volného času V dřívější době trávila rodina spolu mnohem více času, než je tomu nyní. Do značné míry převzala tuto funkci škola a jiné výchovné instituce. Odpovědnost za trávení volného času dítěte však stále spočívá na jeho rodičích. Na děti v tomto ohledu působí rodinné vztahy, žebříček hodnot a postoje, které rodiče svým dětem předávají. Důležitým aspektem bývá vzdělání rodičů a socioekonomické postavení rodiny.
18
Děti i mladiství tráví v dnešní době mnoho času ve formálních skupinách, kam lze zařadit školu či zájmové organizace, v místě svého bydliště pak v neformálních skupinách. U těchto skupin Matoušek a Kroftová (1998, s. 83) poukazují na vyjádření novodobé kriminologie. Ta zdůrazňuje, že kriminalita mládeže je páchána skoro vždy v neformálních vrstevnických skupinách. Dále uvádějí, že vrstevnické skupiny jsou pro děti z dysfunkčních rodin mnohem důležitější než pro děti vyrůstající v harmonické rodině. Trávení času se svými vrstevníky přímo souvisí s volnočasovými aktivitami. Ke kriminální činnosti dětí a mládeže v partách vede často nuda, zahálčivý způsob života s častými návštěvami diskoték či heren, také potřeba „prožít dobrodružství“. P. Sak (2000, s. 212-213) popisuje kvalitu trávení volného času s vrstevníky jako velmi nízkou, jde spíše o ubíjení času, než jeho naplňování. Děti často neví, jak naložit se svým volnem, pokud se jim nedostává vzorů a pomoci od rodičů. Skupina vrstevníků, která je dětem v tomto případě nejbližší může být oporou, ale i ohrožením. Je užitečné vědět, co dělají naše děti ve volném čase. Nejen kde jsou, ale také s kým jsou a co se tam asi děje. Způsob trávení volného času je totiž faktorem, který o mnohém vypovídá. Je samozřejmé, že zájmy, koníčky a aktivity se proměňují s věkem, ale je nutno si všímat náhlých změn a zlomů.
1.3.4 Vliv médií Pro současnou mládež je důležitým socializačním činitelem televize a fenomén dnešní doby-internet. Sak (2000, s. 214) zdůrazňuje velký význam sledování televize u delikventní mládeže, a to proto, že rodina má v těchto případech velmi slabý výchovný vliv a není schopna kompenzovat negativní působení televize. Děti často sledují televizi společně se svými rodiči z nudy, identifikují se s hrdiny často zápornými a pak vyhledávají vzrušení a zábavu v páchání kriminálních skutků. V současné době tráví většina mládeže spoustu času u počítačů. Mladší děti vyplňují volný čas hraním počítačových her, z nichž drtivá většina je založena na násilí, zatímco starší děti „vychovává“ internet. Ten pro ně znamená nejsnáze dostupný zdroj informací. Ne vždy však probíhá v rodinách dětí uspokojivá kontrola internetových zdrojů dospělými autoritami. Vedle rodiny a školy má internet největší vliv na vývoj dětí a mládeže, také na jejich socializaci a kultivaci. Normálně fungující rodina je schopna eliminovat negativní vlivy masové kultury, avšak jak již bylo zmíněno, jsou rodiny s velmi nízkým vzděláním a tedy i kultivačním
19
potenciálem. Taková rodina není schopna zprostředkovat svému dítěti kvalitní informace a kvalitní kulturní směr.
2 SOCIÁLNÍ PREVENCE Nejvýznamnějším prostředkem sociální prevence je výchova v rodině a ve škole. Sociální politika státu je rovněž nástrojem sociální prevence. Ovlivňuje vzdělávací systém, fungování policejního aparátu, soudnictví, ovlivňuje také zaměstnanost a úroveň a stabilitu rodiny. V neposlední řadě ovlivňuje i řadu institucí, které se zabývají rizikovou mládeží. V rámci sociální prevence je poskytována řada sociálních služeb, působících na území naší republiky a jejichž cílem je podle zákona č. 108/2006 Sb. o sociálních službách, napomáhat osobám k překonání jejich nepříznivé sociální situace a chránit společnost před vznikem či šířením nežádoucích společenských jevů.
2.1 Systém sociální prevence v ČR Nejvyšším státním orgánem sociální prevence je Republikový výbor pro prevenci kriminality. Jedná se o meziresortní iniciační, koordinační a metodický orgán zřízený při Ministerstvu vnitra usnesením vlády 3. 11. 1993. Činnost sekretariátu zajišťuje odbor prevence kriminality. Předsedou Republikového výboru je ministr vnitra. Předmětem činnosti Republikového výboru je vytváření koncepce preventivní politiky. V republikovém výboru je dále zastoupeno zástupci: Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy Ministerstva práce a sociálních věcí Ministerstva spravedlnosti Ministerstva zdravotnictví a dalších zainteresovaných ministerstev (dostupné z www.mvcr.cz) V působnosti resortu školství, mládeže a tělovýchovy představuje prevence sociálně patologických jevů u dětí a mládeže aktivity ve všech oblastech prevence:
drogových závislostí, alkoholismu a kouření
kriminality a delikvence
virtuálních drog (počítače, televize a video)
patologického hráčství 20
záškoláctví
šikanování, vandalismu a jiných forem násilného chování
xenofobie, rasismu, intolerance a antisemitismu (Metodický, 2000, čl. 1)
2.2 Úrovně prevence Primární prevencí se rozumí veškeré aktivity realizované s cílem předejít problémům a následkům spojených s rizikovými projevy chování. Primární prevence, jejíž programy se zaměřují na určitou cílovou skupinu, u které lze předpokládat rozvoj rizikových aktivit, se označuje jako specifická primární prevence. Může být realizována jako: Všeobecná – zaměření je na cílovou skupinu, která zatím nejeví známky rizikového chování. Selektivní – zaměřena na primární skupinu s cílem zamezit vzniku rizikového chování Indikovaná – také jako včasná intervence, předchází sekundární prevenci Aktivity, které jsou součástí primární prevence, ale existovaly by i v případě, že by se ve společnosti rizikové chování nevyskytovalo, jsou nazývány nespecifickou primární prevencí. Tyto aktivity mají za cíl harmonický rozvoj osobnosti. (dostupné z www.msmt.cz) Sekundární prevence se orientuje na jedince, u nichž již k selhání došlo, avšak ještě ne v příliš závažné míře. U dětí školou povinných je možné zjišťovat pozdější míru sociálního selhání pomocí predelikventního chování, což může být záškoláctví, drobné krádeže, vandalství, různé závislosti. Do programu sekundární prevence lze zahrnout tyto body:
krizová intervence poskytovaná rodinám s dětmi
trénink rodin zaměřený na dovednost řešit konflikty, stanovovat pravidla, naslouchat,
odměňovat
posilování sociálních dovedností
posilování dovedností rozhodnout se v náročných situacích
Programy sekundární prevence usilují od odvrácení patologického a kriminálního jednání a snaží se svou aktivní podporou rizikové jedince přivést ke společensky akceptovatelnému jednání. (Matoušek, 2005) Terciární prevence je koncipována jako přímá preventivní strategie zacílená na předcházení kriminální recidivě, jedná se o jedince, kteří již byly zasaženy kriminalitou. Programy terciární prevence představují soubor resocializačních opatření směřovaných k již 21
kriminálně narušených jedinců a k nefunkčnímu sociálnímu prostředí, ve kterém žijí. Jejich cílem je utvořit nové funkční sociální prostředí, poskytují psychologické a právní poradenství, věnují se také obětem trestných činů. (dostupné z www.mvcr.cz)
2.3 Preventivně výchovná péče V resortu školství, mládeže a tělovýchovy představuje základní nástroj prevence Minimální preventivní program. Je komplexním systémovým prvkem v realizaci preventivních aktivit ve všech školských zařízeních včetně školských zařízení pro výkon ústavní a ochranné výchovy a preventivní péče. Jeho realizace je pro všechna tato školská zařízení závazná a podléhá kontrole České školní inspekce. (Metodický 2000, čl. 1) Mezi dítětem s negativními projevy chování a jeho okolím vzniká v průběhu času napětí, které již dospělé, zúčastněné osoby nedokáží řešit vlastními silami a jsou nuceni obrátit se na odborníky. Takovou odbornou péči poskytují střediska výchovné péče dětem a mladistvým od 6 do 19 let, a to ambulantní či internátní formou, kterou jsou dobrovolné diagnostické pobyty. Střediska výchovné péče nabízejí všestranně preventivně výchovnou péči dětem a mládeži s negativními projevy chování, u nichž ještě nejsou důvody pro umístění ve výchovných zařízeních či k nařízení ochranné výchovy. Mezi hlavní spektra poruch, kterými se střediska výchovné péče zabývají, patří:
školní problémy
problémy v rodině
osobnostní a psychické problémy
počátky zneužívání návykových látek (včetně alkoholu i nikotinu)
gamblerství
projevy asociálního chování
Ambulantní forma péče poskytuje svým kleintům1 poradenskou a terapeutickou pomoc. Internátní forma zajišťuje práci s jednou skupinou maximálně osmi klientů. Tento dobrovolný diagnostický pobyt v délce 8 týdnů je nabízen v případě, že se vyskytnou takové poruchy chování či problémy ve vztazích, které se ambulantní péčí nepodařilo změnit. (Prevence 2006, s. 16 -17)
22
Střediska výchovné péče realizují aktivity, které svou povahou plní programy primární a sekundární prevence. Předmětem obsahu této práce je však resocializace mládeže na úrovni terciární prevence, proto také následující kapitola tuto problematiku rozvádí podrobněji. -
3 RESOCIALIZACE DELIKVENTNÍ MLÁDEŽE V RÁMCI TERCIÁRNÍ PREVENCE Kapitola pojednává o resocializaci dětí a mládeže, u kterých se asociální či dokonce antisociální chování plně rozvinulo a na uplatňování programů primární či sekundární prevence je již pozdě. Terciární prevencí je práce s odsouzenými. Cílovou skupinou jsou tedy již odsouzení jedinci a význam prevence spočívá v předcházení další trestné činnosti. Jejich resocializace probíhá v rámci ústavního působení.
3.1 Typy ústavní výchovy v ČR Pokud tedy dítě nebo mladistvý spáchá trestný čin, opakovaně se u něj projevují poruchy chování a jeho řádná výchova v rodině je ohrožena, je mu nařízena ústavní výchova. Instituce pečující o děti a mládež s poruchami chování spadá do resortu ministerstva školství mládeže a tělovýchovy. Podle zákona č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a o změně dalších zákonů se uvádí tyto typy výchovných zařízení pro děti a mládež: Dětský diagnostický ústav (3–15 let) Diagnostický ústav pro mládež (15–18-19 let) Dětský domov (3–18 let) Dětský domov se školou (12–15 let) Výchovný ústav pro mládež (15–18-19 let) Pro zařazení dítěte s určitou poruchou chování je důležitý věk, druh poruchy chování, stupeň narušenosti a také další zdravotní a osobní kritéria. Základní organizační jednotkou jsou v těchto zařízeních rodinné nebo výchovné skupiny. Jednu výchovnou skupinu tvoří 4-8 dětí. (dostupné z www.msmt.cz)
23
3.1.1 Diagnostický ústav V diagnostickém ústavu děti nejčastěji zahajují svůj ústavní pobyt. Děje se tak na základě rozhodnutí soudu. Pobyt v diagnostickém ústavu bývá zpravidla 8 týdnů. Dítě je v průběhu této doby komplexně vyšetřeno. Nejde jen o stránku diagnostickou, ale v tomto zařízení již započíná základní nasměrování terapeutické péče o dítě, popřípadě o celou rodinu. Ta dále pokračuje i po případném návratu dítěte zpět do rodiny či po umístění do následného konkrétního zařízení. První kontakt dítěte s diagnostickým ústavem, jak popisují Matoušek, Kroftová (2003), je setkání se sociální pracovnicí, která má za úkol zjistit, zda má dítě potřebné doklady. Těmito doklady jsou pravomocné rozhodnutí soudu nebo předběžné opatření či žádost o přijetí. Také kontroluje rodný list dítěte, popřípadě občanský průkaz mladistvého a poslední vysvědčení ze školy. Dále vyjádření dětského lékaře a průkaz zdravotní pojišťovny. Následně s dítětem promlouvá psycholog, který založí jeho dekurz, do něhož uvede souhrnný záznam z úvodního pohovoru. Ten bývá zaměřen na situace, jež vedla k umístění dítěte do ústavu. Další záznamy o dítěti pak vedou vychovatelé. Pověřený vychovatel vypracuje v polovině pobytu v diagnostickém ústavu předběžný závěr a na konci pobytu konečný závěr. Před ukončením pobytu dítěte v diagnostickém ústavu je zároveň vypracována komplexní diagnostická zpráva s návrhem dalších specifických výchovných a vzdělávacích potřeb. Podle zákona č. 383/2005 Sb., který upravuje zákon č. 109/2002 Sb. lze předložit všechny potřebné doklady s výjimkou rozhodnutí o předběžném opatření a písemném vyjádření lékaře o aktuálním zdravotním stavu dítěte dodatečně bez zbytečného odkladu. Odborný tým diagnostického ústavu tvoří speciální pedagogové, psychologové, psychiatři, sexuologové, sociální pracovníci, kteří vzájemně spolupracují. Poskytují tak každému dítěti podpůrnou a terapeutickou péči a vzdělání, umožňují i konzultace rodinám umístěných dětí, popřípadě rodinnou terapii. Pro některé děti, které pocit harmonického dětství nikdy nezažily nebo si jej nepamatují, je diagnostický ústav jen „přestupnou stanicí“ mezi dětským domovem či dětským domovem se školou.
3.1.2 Dětský domov Do dětského domova se zařazují děti, o které se rodiče nestarají, nechtějí se starat a kde ani náhradní výchova není dostupná nebo z nějakého důvodu možná. Žijí zde děti zpravidla ve 24
věku od 3 do 18 let, výjimečně do 19 let. Vyhláška č. 334/2003 Sb., kterou se upravují podrobnosti výkonu ústavní výchovy a ochranné výchovy ve školských zařízeních umožňuje přijetí dítěte se zdravotním postižením s ohledem na druh a stupeň jeho postižení. Škola nebývá součástí tohoto zařízení a děti tak navštěvují základní a střední školy v blízkém okolí. Tyto děti nejsou pro ostatní společenským rizikem, většinou nemívají závažné problémy v chování. Potíže nastávají obvykle až tehdy, dovrší-li dítě plnoletosti a je nuceno dětský domov, většinou jediné pevné zázemí, které má, opustit. Úkolem dětských domovů je péče o děti a mládež v oblasti výchovné, vzdělávací a sociální.
3.1.3 Dětský domov se školou Označení Dětský domov se školou se užívá od roku 2002 a nahradil tak dřívější dětský výchovný ústav a zvláštní školu internátní. Tento typ ústavního zařízení zajišťuje péči o děti s nařízenou ústavní výchovou, mají-li závažné poruchy chování nebo o děti s uloženou ochrannou výchovou. Do dětských domovů se školou mohou být umísťovány děti již od 6 let do ukončení povinné školní docházky. Podle vyhlášky č. 334/2003Sb kterou se upravují podrobnosti výkonu ústavní výchovy a ochranné výchovy ve školských zařízeních stanovují, že do zařízení lze přijmout i dítě se zdravotním postižením, s přihlédnutím k jeho specifickým potřebám a možnostem zařízení, dále nezletilé matky a jejich děti na dobu nezbytně nutnou a také děti vyžadující výchovně léčebný režim v důsledku svého neurologického poškození a psychického onemocnění. Jak vyplývá z názvu, škola je součástí zařízení. Obvykle se jedná o základní školu a základní školu praktickou. Není-li možné, aby dítě po ukončení pobytu v dětském domově se školou pokračovalo ve vzdělávání ve vzdálenějších školách z důvodu pokračování páchání trestné činnosti, je následně přeřazeno do výchovného ústavu.
3.1.4 Výchovný ústav pro mládež Představuje místo převýchovného procesu. Většinou sem přecházejí děti z diagnostických ústavů nebo z dětských domovů se školou. Výchovný ústav zabezpečuje dlouhodobou péči o mladistvé, starší patnácti let se závažnými poruchami chování, u nichž byla nařízena ústavní výchova nebo uložena ochranná výchova. Plní především výchovné, vzdělávací a sociální úkoly.
25
Podle zákona č.109/2002Sb. o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a o změně dalších zákonů ve vztahu k dětem, může být do výchovného ústavu umístěno také dítě starší 12 let, má-li uloženou ochrannou výchovu a v jeho chování se projevují závažné poruchy, kvůli nimž nemůže být umístěno v dětském domově se školou. Při výchovných ústavech se podobně jako při dětských domovech se školou zřizují základní školy, základní školy praktické. Mladiství, umístění do výchovných ústavů mohou také při své resocializaci získat i výuční list v některém z oborů nabízených výchovným ústavem. Ochrannou výchovou se rozumí výchovná opatření, která mají zajistit prevenci, izolaci a resocializaci dítěte, jež se dopustilo obzvlášť společensky nebezpečného činu. Je ukládána soudem osobám ve věku 12-15 let, které spáchaly takový trestný čin, za který zákon dovoluje uložení výjimečného trestu. Na základě nařízení ředitele je možné v zařízeních, ve kterých jsou umístěny děti s uloženou ochrannou výchovou využít audiovizuálního systému. Především pro kontrolu okolí budovy zařízení, vnitřních prostor, kde nemají děti přístup, pro kontrolu chodeb a místností určených pro zaměstnance. Mohou zde být také provedeny speciálně technické stavební úpravy, které zabraňují útěkům těchto dětí. Tato opatření umožňuje přijetí zákona č. 383/2005 ze dne 19. 8. 2005 Sb., kterým se mění zákon č. 109/2002 Sb. V těchto speciálních výchovných zařízeních pro děti a mládež probíhá proces jejich převýchovný proces.
3.2 Cíle a formy působení na děti a mládež v ústavních zařízeních Cílem pobytu ve výchovném zařízení je posilování a zvyšování psychické i fyzické odolnosti dětí a mládeže, zvyšování jejich sebevědomí a budování pocitu zodpovědnosti. Cílem je také vést děti k respektu a toleranci vůči svému okolí, učit je kritickému pohledu na své chování, řešit konflikty konstruktivním způsobem, vést ke smysluplnému trávení volného času a k potřebě vzdělávání, umět zvolit klidová řešení i při konfliktu (provokaci), zachovat klidnou hlavu. Výchovnými metodami uplatňovanými při resocializačním procesu jsou především pevný řád, hry, sport, zájmová činnost, individuální či skupinové terapie a také účast na různých projektech. 26
Formami výchovného působení na děti je, jak již bylo zmíněno dodržování pevného řádu s jasnými pravidly, povinnostmi a zákonitostmi. Pedagogové volí trpělivý přístup, jsou důslední a jednotní. Své svěřence povzbuzují k překonávání překážek, užívají často pochvalu a ocenění, podporují vzájemnou komunikaci. Často předkládají dětem jako vzor sebe.
3.3 Prostředky umožňující resocializační proces Resocializační proces je zahájen okamžikem umístění provinilého jedince do výchovného zařízení a většinou pak pokračuje i po jeho opuštění. Uskutečňuje se především prostřednictvím procesů vzdělávání, výchovné, převýchovné a zájmové činnosti. Speciální pedagogové, učitelé, vychovatelé a psychologové využívají ve své práci prostředků, které jim pomáhají navozovat přirozené situace a tím také mohou prohlubovat pocity vzájemné důvěry. Hra – pomocí hry se děti učí sebeovládání, rozvíjí vzájemnou komunikaci, vede k ujasňování a dodržování pravidel, upevňují se i morální, charakterové vlastnosti, v neposlední řadě představuje hra určitý druh zájmové činnosti. Sport – nepředstavuje jen fyzický výkon, ale posiluje pocit sebevědomí a psychickou odolnost, učí dodržování pravidel. I sport představuje zájmovou činnost, která v tomto případě dále rozvíjí nadání a vlohy, umocňuje radost z pohybu, a co je důležité, vede k upevňování zásad zdravého životního stylu. Režim – vede k dodržování norem, zvyklostí, návyků, má význam na udržování biorytmu Prostředí – převýchova delikventních jedinců nemůže probíhat izolovaně, avšak výběr okolí místa, kde k resocializaci dochází je velmi důležitý. Výchovná zařízení bývají umístěna v klidných lokalitách, daleko od velkoměstských nástrah a ruchu. ( ŠVP Dětského domova se školou Veselíčko-Škola pro život) Resocializační programy v jednotlivých ústavních zařízeních jsou pečlivě vypracovávány pedagogickými pracovníky, psychology, etopedy na základě jejich výchovně vzdělávacích programů. Jako novinku v práci výchovných ústavů uvádí Matoušek, Kroftová (2003) tzv. výstupní program, který absolvují jedinci jeden až dva měsíce před ukončením ústavní výchovy. V průběhu tohoto programu už chovanec ústav zkušebně opouští na několik dní v týdnu a dostavuje se pouze na vybrané programy. Při nich je sledována adaptace a postupné zařazování do mimoústavního prostředí.
27
KAZUISTIKA 4 DĚTSKÝ DOMOV SE ŠKOLOU VE VESELÍČKU 4.1 Charakteristika zařízení Dětský domov se školou ve Veselíčku u Lipníka nad Bečvou je speciální etopedické zařízení, které má s převýchovou dětských delikventů mnohaleté zkušenosti. Je určeno chlapcům ve věku povinné školní docházky s nařízenou ústavní popřípadě ochrannou výchovou. Hlavní náplň spočívá ve výchovně vzdělávací, terapeutické a poradenské péči o chlapce se závažnými poruchami chování. I pro rodiče těchto dětí je zde poskytována kvalitní poradenská a terapeutická služba. V 16. století získal šlechtický rod Podstatských z Prusinovic do své državy tvrz, kterou později, v polovině 18. století, nechal přebudovat na barokní zámek s rozlehlým parkem. Zámek byl majetkem Podstatských až do roku 1945, kdy na základě dekretů prezidenta Beneše byl zámek zkonfiskován. Od této doby již slouží pro potřeby dětí. Po 2. světové válce poskytl zámek azyl polským a řeckým dětem, následně zde byl otevřen klasický dětský domov pro děti české. V roce 1966 začal fungovat jako dětský výchovný ústav, později výchovný ústav pro děti a mládež a od roku 2000 znovu jako dětský výchovný ústav. V roce 2004 došlo ke změně zákona a tím i ke změně jeho názvu. Současný název je Dětský domov se školou, základní škola a školní jídelna Veselíčko. V průběhu času procházely budovy zámku opravami a rekonstrukcemi. Zásadní vnitřní rekonstrukce proběhla v letech 2009-2011. Budova zámku slouží jako internát. Poskytuje chlapcům 4 samostatné byty s kapacitou 32 lůžek. Je zde veškeré zázemí, kancelář ředitele, oddělení terapie, pracovna psychologa. Původní správní budova je v současnosti využita jako základní škola. Chlapci zde mají k dispozici 4 kmenové učebny, 3 speciální učebny, keramickou dílnu a rukodělnou dílnu. K výuce tělesné výchovy, ale i pro mimoškolní sportovní vyžití jsou tady dvě hřiště s pískovým povrchem. Děti pracují ve čtyřech rodinných skupinách. Jedna tato skupina je určena pro nově příchozí, umožňuje chlapcům postupnou adaptaci. Dětský domov jsem navštívila na základě domluvy s paní ředitelkou. Bylo mi umožněno prohlédnout si jednak internát a jeho zařízení, ale také školu, která je moderně vybavena. 28
Vchody do budov, vychovatelen, kabinetů, propojení chodeb to vše je zabezpečeno mřížemi, které všichni zaměstnanci zařízení pečlivě uzamykají. Chlapci jsou zde umístěni na základě rozhodnutí soudu. Přestože jejich pobyty bývají dlouhodobé, jejich počet není nikdy stabilní, mění se den ode dne podle momentálních „útěkářů“.
4.2 Pedagogický sbor V současné době se převýchově chlapců v zařízení věnuje celkem 20 pedagogických pracovníků. Na základní škole vyučuje 6 učitelů, v době mimoškolního působení se dětem střídavě věnuje 8 vychovatelů. V zařízení slouží také 4 noční vychovatelé, kteří jsou zde vedeni pod názvem pečovatelé. K dispozici je chlapcům psycholog a 1 asistent pedagoga. Všichni pedagogičtí pracovníci s výjimkou pečovatelů mají požadované odborné bakalářské a magisterské vzdělání. Základní škola pracuje podle dvou vzdělávacích programů: Školní vzdělávací program pro základní vzdělávání – „Škola pro život“ Školní vzdělávací program pro základní vzdělávání pro žáky s LMP – „Praktická škola pro život“ Cílem práce všech těchto pedagogických pracovníků je poskytnout chlapcům jednak vzdělání, kterého by se jim jinak nedostalo a jednak zvyšování a posilování fyzické i psychické odolnosti, a to pevně stanoveným řádem, hrami, sportem, individuální a skupinovou terapií a v neposlední řadě také budovat v dětech pocit odpovědnosti.
29
4.3 Výchovně vzdělávací program 4.3.1 Odborná část Odborné aktivity tvoří dlouhodobý a cílený intervenční program. Jejich koncepce se opírá o stanovené priority v resocializačním a reedukačním procesu a měly by vést k pozitivnímu rozvoji osobností dětí, zmírnění či odstranění projevů poruch chování, se kterými do zařízení přicházejí. Obsahují individuální a skupinové terapeutické aktivity. Zvláště významné jsou skupinové terapie, jejichž účinné faktory napomáhají:
zlepšení komunikace, lépe vyjadřují své myšlenky a názory
vyjádření citových prožitků a to způsobem sociálně přijatelnějším
vyjádření emocí vůči autoritám
rekapitulaci prožitků z původní rodinné skupiny a jejich korekce
zkušenostem s vrstevníky, být přijat ostatními
schopnostem přijímat odpovědnost za své chování, jednání a rozhodování
vývoji sociálních dovedností, modelové situace usměrňovány terapeutem
Ve skupinách se děti učí vzájemné podpory, tím u nich dochází ke zvyšování jistoty a důvěry. Učí se pomoc nejen přijímat, ale i poskytovat. Terapeutický program rozvíjení emoční inteligence Děti mají v dnešní době více citových problémů, než předchozí generace. Trpí často osamělostí, depresemi, jsou zlostnější, nervóznější, impulzivnější a také agresivnější. Citová stránka osobnosti je sice dána částečně geneticky, je však silně ovlivněna výchovou. Pokud se však výchovou nepodaří tuto stránku osobnosti zvládnout, vystaví potom nedostatek emoční inteligence člověka moha rizikům – depresím, projevům surového chování, užívání drog, různým psychosomatickým poruchám a nemocem, projevům chování nebezpečného sobě i svému okolí. (Goleman,2002) Program rozvíjení emoční inteligence je celoroční, i když nepovinný program. O účasti v programu rozhoduje skupinový vychovatel. Program rozvoje emoční inteligence je zaměřen na: - poznávání vlastních emocí - zvládání emocí - schopnost motivovat sebe sama a odkládat uspokojení na později 30
- vnímavost k emocím druhých lidí Biofeedgack EEG jako forma psychoterapie I když je metoda biofeedback čistě psychoterapeutická, je v zásadě využívána, aby pomohla dětem poruchovým chováním a jednáním se lépe začlenit do společnosti a usnadnila tak proces opětovné socializace. Je to metoda, která umožňuje pacientovi (trénovanému dítěti) normalizovat své mozkové vlny, jde o tzv. sebeučení mozku pomocí biologické zpětné vazby. Biofeedback se jako terapeutická procedura začal rozvíjet v 60. až 70. letech 20. století v Americe, ale do povědomí širší veřejnosti se dostal až počátkem 80. let. Vyškolení odborníci poskytují prostřednictvím biofeedbacku pomoc pacientům s nejrůznějšími fyziologickým a psychickými dysfunkcemi. Lékařské přístroje měří fyziologické hodnoty biologických funkcí mozku, srdce, dýchání, svalů, kožní teploty apod. Poskytují pak rychlý feedback (zpětnou vazbu) formou předávání informací o funkcích trénovanému dítěti. Tato informace podporuje vznik žádoucích fyziologických změn v mysli, emocích a chování. Podle odborníků se cíleným opakování tyto změny umocňují a trénovaný již po několika terapiích už přístroj nepotřebuje. Výsledky dosažené tréninkem jsou zpravidla trvalé. Dosavadní výsledky výzkumů hovoří zcela jednoznačně o tom, že tato metoda je účinná a prospěšná při terapii poruch pozornosti, učení a u hyperaktivních dětí. (www.eegbiofeedback.cz) V každém školním roce je v Dětském domově se školou ve Veselíčku zařazeno do programu tréninku asi 8-10 dětí. Každé z nich by mělo proces tréninku absolvovat 15-20krát v intervalu jednoho sezení týdně. Proto jsou do programu přednostně zařazováni chlapci, jejichž pobyt v domově je dlouhodobý. Záměrně nejsou do programu tréninku zařazováni tzv. „chroničtí útěkáři“. Trénink zajišťuje psycholog a asistent s platným certifikátem pro používání této metody. Děti, které se tréninku zúčastní, jsou vybrány psychologem a musí projít speciálním lékařským vyšetřením. Místnost určená k terapii je odhlučněná, je vyzdobena tak, aby navodila příjemnou a uklidňující atmosféru. Trénovaný chlapec sedí v křesle, před sebou má monitor a je sledován opodál sedícím psychologem, který průběh sezení zaznamenává. Chlapci se zpočátku tréninku zúčastňují velmi ochotně, jsou zvědaví a rovněž správně motivováni po pohovoru s psycholožkou. Výsledky se však dostavují pozvolna a oni po nějakém čase začnou ztrácet zájem. Mnozí chtějí terapii ukončit, připadá jim již jako ztráta času. Podle slov psycholožky je vhodné sezení dělit na kratší úseky.
31
Sociálně tréninkové programy Jde o skupinové sezení, kterého se kromě vychovatelů mohou účastnit také paní ředitelka, vedoucí vychovatel i externí hosté. Probíhá pravidelně 1x do týdne jako diskuze v kruhu (všichni na sebe vidí). Jeden zvolený člen skupiny zapisuje. Každá skupina má svůj stmelující prvek např. heslo nebo pokřik. Řeší se společně problémy jednotlivců i celých skupin. Každý má právo beztrestně sdělit svůj názor, vyjádřit se k dění v ústavu. Podle slov vychovatelů mnozí chlapci mají problém hovořit o sobě, zejména nově příchozí se těchto skupinových sezení neradi účastní. Nechtějí o sobě hovořit. Svou přítomnost v domově považují za velkou nespravedlnost. Neuvědomují si zdroj svého selhání, příčiny své situace vidí mimo sebe. Zátěžové pobyty Připravují a účastní se jich společně s chlapci skupinoví vychovatelé a psycholog. Jak již vyplývá ze samotného názvu, jde o překonávání a zvládání jisté zátěže. Uskutečňuje se prostřednictvím víkendových pobytů v přírodě spojených s vandrováním, spaním pod širákem, vařením na ohni apod. Chlapci se tak učí spolupracovat, pomáhat si a zároveň si tímto upevňují i vzájemné vztahy. Trasy většinou vybírají společně s pedagogy a jsou nasměrovány k přírodním zajímavostem. Putují k pramenům řek, poznávají hrady a hradní zříceniny, naučné stezky, přehrady, vodní díla a další. Své cesty ať už pěšky, na kole či s využitím jiných veřejných dopravních prostředků plánují vždy na počátku nového školního roku. Vždy jeden víkend v měsíci v době od září do října, někdy i v listopadu, na jaře pak v měsících dubnu, květnu a červnu. Cílem těchto programů v přírodě není ani tak místo určení, ale společná cesta. Preventivní program ve spolupráci s městskou policií je celoročním programem, jehož cílem je preventivní působení na děti v oblasti terciární prevence rizikového chování. Nejvíce využívanými metodami jsou v tomto případě teoretické besedy, především však prožitkové aktivity. Vychovatelé společně se zástupci policie vytváří modelové situace, které děti následně předvádějí. Při těchto situacích si potom společně analyzují své jednání.
4.3.2 Zájmová činnost Zájmová činnost bývá považována za cílevědomou aktivitu, rozvíjí individuální potřeby, smysl pro pracovní zaujetí, prohlubuje a rozvíjí nadání. V prostorách Dětského domova se
32
školou ve Veselíčku nabízejí pro trávení volného času svým svěřencům zájmové kroužky. Chlapci zde mohou pod odborným vedením navštěvovat kroužky: -Teraristický – učí se starat o zvířata, seznamují se s jejich potřebami, způsobem života, účast v kroužku souvisí i s rukodělnou činností, kdy chlapci, zejména ti zručnější jsou schopni vyrobit terária. Vedoucím kroužku je vychovatel. - Střelecký – úzce souvisí s pohybovou aktivitou, vedoucím je učitel základní školy a zaměřuje svou činnost především na přípravu chlapců na závody v biatlonu. - Hry na kytaru – rozvíjí se u chlapců hudební nadání, učí se akordy, písničky podle svého výběru, podle slov vedoucího kroužku je to práce někdy velmi těžká, u některých jde výuka jen velmi ztěžka, mnohdy se však podaří objevit i talenty - Keramický kroužek – účast v tomto zájmovém kroužku je pro chlapce přínosná hned z několika hledisek, rozvoj rukodělné práce, posilování hodnotového systému (tzn. dokáží si vážit práce své i práce druhých), terapeutický efekt, spojený s emoční inteligencí (vyrábí dárečky pro potěchu druhých). - Cykloturistický kroužek – je sice zaměřen na rozvoj tělesné kondice, ale důraz je kladen především na radost z pohodového cykloturistického cestování, než na výkon. Zaměření kroužku souvisí i s ochranou přírody - Turistický kroužek – pobyt na čerstvém vzduchu má pozitivní vliv na fyzický i duševní vývoj, chlapci se seznamují se zajímavostmi okolní přírody, s kulturními památkami a přírodními památkami.
4.3.3 Program Edie Děti z různých dětských domovů jsou zapojeny do projektu Učení pro život, který se zabývá volnočasovými aktivitami dětí a mládeže umístěné v ústavních zařízeních. Zaměřuje se na rozvoj klíčových kompetencí u těchto dětí, posiluje jejich samostatnost, kreativitu, odpovědnost, schopnost komunikace a řešení problémů. Projekt Učení pro život vychází ze zkušeností mezinárodního Programu pro mládež Cena vévody z Edinburghu, v České republice nazývaného Program Edie. Je určen mladým lidem ve věkové hranici od 14 do 25 let pocházejícím ze znevýhodněného sociálního prostředí, jimž byla nařízena ústavní nebo ochranná výchova. Během účasti v projektu si mohou vybudovat náležitou sebeúctu, naučit se novým, nejen sociálním 33
dovednostem či práci v týmu. Zapojením do programu mohou i tyto děti zažít úspěch a zvýšit si své sebevědomí. Jejich úspěch pak s nimi mohou sdílet i jejich nejbližší, což velmi pozitivně ovlivňuje často narušené rodinné vazby. Všichni ti, kteří jsou zapojeni do programu, se průběžně scházejí, navzájem si pomáhají a vyměňují zkušenosti. V rámci programu lze postupně projít bronzovým, stříbrným a zlatým stupněm, podle a také podle obtížnosti. Odměnou pro účastníky a zároveň také motivací v jejich dalším snažení je získání diplomu z rukou britské velvyslankyně. Jejich největší odměnou je však pro všechny dobrý pocit z toho, že udělali něco pro sebe. (dostupné z www.edie.cz) V dětském domově se školou ve Veselíčku se do projektu zapojilo v roce 2010 šest chlapců. Za pomoci svých vedoucích (vychovatelů) si stanovili svůj cíl. V tomto případě se jednalo o pomoc seniorům v Domově důchodců v Pavlovicích, s nímž dětský domov ve Veselíčku již delší dobu spolupracuje. Je důležité, aby vychovatelé chlapce v průběhu projektu stále motivovali, mluvili s nimi o jejich práci a pomáhali jim překonávat překážky. Několikrát do roka „Edíci“(jak jsou chlapci nazýváni) společně se svými vedoucími projektu domov seniorů navštěvují. V keramické dílně pro ně připravují dárečky a osobně jim své dárky předávají. Nacvičují kulturní programy k různým příležitostem. Pořádají setkání se seniory v Pavlovicích i ve Veselíčku. Občas některý z chlapců chce svou účast v projektu ukončit. Většinou se tak stává po nějakém konfliktu ať už s jiným chlapcem, či jako protest za uložený trest, například za „útěk“. Po pohovoru s psychologem, ale svůj postoj často přehodnotí a v projektu setrvá. Každoročně jsou Edíci, kterým se podaří dosáhnout cíle odměňováni v Praze na britském velvyslanectví. V letošním roce se toho účastnil i jeden z chlapců z dětského domova se školou ve Veselíčku, kterému se podařilo získat bronzový stupeň.
4.4 Pohled pedagogů Cílovou skupinu tvoří chlapci ve věku od 12 do 15 let, jimž byla soudem nařízena ústavní popřípadě ochranná výchova. V současné době je vedeno v domově 32 chlapců. Jejich přesný počet se ovšem každou chvíli mění. Skoro denně jsou podle slov paní ředitelky někteří z nich tzv. na útěku. Většinou se nevrátí z víkendového pobytu u rodiny. Do domova je často přivede policie, výjimečně samotní rodiče.
34
Všichni chlapci, umístění v domově pochází z dysfunkčních rodin. Rodiče některých z nich jsou ve výkonu trestu. Přestože ve svých původních rodinách skoro všichni umístění chlapci strádali, téměř všichni po kontaktu se svými rodiči nebo sourozenci stále velmi touží. Chtějí se „jednou“ vrátit domů, někteří tam vidí pohodlný způsob života, někteří silně vnímají citové pouto např. k matce. Těžce nesou nezájem rodiny o ně, i když se tváří statečně, často se stává, že některý z nich steskem pláče. Brzy si uvědomí, že kontakt s rodinou či možnost jít na vycházku je za odměnu, proto se mnozí dokáží svým chováním velmi dobře přizpůsobit, přestože jinak vyvolávají konflikty. Pedagogové označují takovéto jejich chování za účelové. Jako nejdůležitější prvek při jejich převýchově vidí pedagogové vzdělávání. Je pravdou, že mnozí z těchto dětí by jinak neměly šanci žádné vzdělání získat. Kromě toho, že všichni zde ukončí povinnou školní docházku, většina z nich je po 15. roce přemístěna do výchovných ústavů, kde mají možnost dále pokračovat ve vzdělávání v učebních oborech. Získají tak výuční list, což je pro chlapce velmi motivující. Bohužel jsou však i případy chlapců, kteří okamžikem nabytí plnoletosti školu ukončí a bez výučního listu odcházejí. Skutečné důvody jejich umístění v dětském domově se školou a jejich jednotlivé anamnézy jsem neměla možnost prostudovat. Tyto materiály jsou vedeny jako důvěrné. Z pohledu pedagogů, podílejících se denně na jejich socializaci je úspěšně zapojeno do společnosti asi pouze 10% z těchto dětí. Většina z nich se po návratu z ústavní péče vrací do svých původních nefungujících rodin. Vzhledem k tomu, že v průběhu pobytu ve výchovných ústavech nabyli plnoletosti, pokračují „úspěšně“ ve způsobu života, který znali předtím.
35
ZÁVĚR Skutečnost, že v současné době přibývá trestných činů páchaných dětmi a mládeží byla již zdůrazněna v úvodu práce. Při hledání příčin závažných poruch v chování dětí a mládeže však nelze nalézt jednoznačnou odpověď. Za viníky není možné označit pouze rodinu, školu či party vrstevníků. Všechny vnější vlivy působící na socializaci mladého člověka jsou navzájem provázány. Dítě, které žije v dysfunkční rodině, většinou neprospívá ani ve škole, uchyluje se k negativním projevům ve svém chování vůči ostatním, mimo školu a rodinu vyhledává odpovídající zábavu a tu nachází většinou v partách podobně smýšlejících vrstevníků. O škodlivosti pravidelného sledování násilí v televizi či prostřednictvím internetu bylo učiněno již mnoho výzkumů. Téma resocializace delikventní mládeže jsem zvolila z důvodu, že dětský domov se školou se nachází v obci, kde již dvacet pět let žiji. Nenavštívila jsem jej poprvé a znám osobně některé pedagogy. Všechny děti, které v současné době v domově žijí, jsou zde proto, že nefungovala primární společenská skupina v jejich životě - rodina. Jejich další výchova a vzdělávání je proto uskutečňována pomocí instituce zvané dětský domov. I zde se v průběhu let změnil systém výchovy. V minulosti měla své nezastupitelné místo v procesu převýchovy práce. Děti pomáhaly se svými vychovateli při sklizni ovoce, vykonávaly úklidové práce při úpravě okolí svého působiště apod. Dnes je pro děti připravena široká nabídka zájmových činností s možností rozvíjet svůj talent. Jen malá část mladých lidí se však po dosažení dospělosti a opuštění ústavního zařízení adaptuje ve společnosti tím správným způsobem. Zde se nabízí otázka, zda by v rámci preventivních programů nebylo vhodnější výraznější zaměření na rizikové rodiny v době, kdy ještě u jejich dětí nebyly zaznamenány žádné patologické projevy v chování. Také, jak přimět rodiče už trestaných dětí k lepší spolupráci se výchovnými a vzdělávacími institucemi. Dětem by se pak v rodinách dostávalo takové péče, aby při svém duševním vývoji dostaly do povědomí to, co je a není správné.
36
Seznam literatury
GOLEMAN, D. Emoční inteligence. 2002. vyd. Columbus spol. s.r.o., 2002. ISBN 80-859284-85. HODOVSKÝ, I., DOPITA, M. a kol.,. Etika a sociální deviace: Sociální deviace. 2002. vyd. Olomouc: NAKLADATELSTVÍ OLOMOUC, s.r.o., 2002. ISBN 80-7182-049-0. HRČKA, M. Sociální deviace. 2000. vyd. Praha: Slon, 2000. ISBN 80-85850-68-0. JEDLIČKA A KOL. Děti a mládež v obtížných životních situacích. 2004. vyd. Praha: Themis, 2004. ISBN 80-7312-038-0. KOLÁŘ, M. Bolest šikanování. 2001. vyd. Praha: Portál, 2001. ISBN 80-7178-513-X. KOUKOLÍK, F., DRTINOVÁ, J. Vzpoura deprivantů. 1996. vyd. Praha: Makropulos, 1996. KRAUS, B. Základy sociální pedagogiky. 2008. vyd. Praha: Portál, 2008. ISBN 978-80-7367383-3. LABÁTH, V. Riziková mládež. 2001. vyd. Praha: Slon, 2001. ISBN 80-85850-66-4. LANGMEIER, J., KREJČÍŘOVÁ, D. Vývojová psychologie. 2006. vyd. Grada Publishing, a.s., 2006. 2. vyd. ISBN 80-247-1284-9. MATOUŠEK, O., KROFTOVÁ, A. Mládež a delikvence. 1998. vyd. Praha: Portál, 1998. ISBN 80-7178-226-2. MATOUŠEK, O., KROFTOVÁ, A. Mládež a delikvence. 2. vyd. Praha: Portál, 2003. ISBN 80-7178-771-X. MUNKOVÁ, G. Sociální deviace. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2001. RENOTÉROVÁ, A., LUDÍKOVÁ, L. Speciální pedagogika. 4. vyd. Olomouc, 2006. ISBN 80-244-14759. SAK, P. Proměny české mládeže. 1. vyd. Praha: Petrklíč, 2000. ISBN 80-7229-042-8.
37
Internetové zdroje Ministerstvo vnitra České republiky: Republikový výbor pro prevenci kriminality. In: Ministerstvo vnitra České republiky: Republikový výbor pro prevenci kriminality [online]. 2010. vyd. [cit. 2012-06-17]. Dostupné z: http://mvcr.cz/clanek/clanek/republikovy-vyborpro-prevenci-kriminality-37669.aspx
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy: Strategie a koncepce (AP) MŠMT. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy: Strategie a koncepce (AP) MŠMT [online]. 2009. vyd. [cit. 2012-06-17]. Dostupné z: http://www.msmt.cz/socialni-programy/strategie-akoncepce-ap-msmt
Ministerstvo vnitra České republiky: Prevence kriminality. In: Ministerstvo vnitra České republiky: Prevence kriminality [online]. 2005. vyd. [cit. 2012-06-17]. Dostupné z: http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/dokument/2007/prevence/mladez1016.html
EEG BIOFEEDBACK, Psychologické centrum a institut: Základní informace pro veřejnost. EEG BIOFEEDBACK, Psychologické centrum a institut: Základní informace pro veřejnost [online]. 2011. vyd. [cit. 2012-06-17]. Dostupné z: http://www.eegbiofeedback.cz/uvod/zakladni_informace
EDIE, Program pro mládež: O programu. EDIE, Program pro mládež: O programu [online]. 2009. vyd. [cit. 2012-06-17]. Dostupné z: http://www.edie.cz/edie.php?w=common/c_program_o.php
Zákony Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, § 2, odst. 2 Zákon č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy, § 2, odst. 1 § 4, odst. 1 § 12, odst. 1, 2, 3 § 13, odst. 1, 2, 3, 4, 6 § 14, odst. 1, 2, 3 Zákon č. 383/2005 Sb., kterým se mění zák. č.109/2002 Sb. 38
Metodický pokyn ministra školství, mládeže a tělovýchovy k prevenci sociálně patologických jevů u dětí a mládeže, MŠMT ČR Čj.: 14 514/2000-51
Dokumenty Školní vzdělávací program Dětského domova se školou a školní jídelnou Veselíčko Školní vzdělávací program pro základní vzdělávání – „Škola pro život“ Školní vzdělávací program pro základní vzdělávání pro žáky s LMP – „Praktická škola pro život“
Seriálové publikace Prevence, listopad 2006, roč. 3, č. 9, MK ČR E 15019, ISSN 1214-8717, s. 16
39
ANOTACE Jméno a příjmení:
Kateřina Šimíčková
Katedra:
Ústav pedagogiky a sociálních studií
Vedoucí práce:
Mgr. Tomáš Kadlec
Rok obhajoby:
2012
Název práce:
Resocializace delikventní mládeže
Název v angličtině:
Rehabilitation of delinquent youth
Anotace práce:
Práce se zabývá resocializací dětí a mládeže, kteří mají zkušenosti s kriminálními činy. Cílem práce je analýza možných příčin jejich chování a vlivů vnějšího prostředí. Práce objasňuje důležité teoretické pojmy, zabývá se systémem prevence a popisuje resocializační procesy v ústavní instituci v rámci terciární prevence a rozkrývá převýchovné procesy uplatňované v přímé práci s delikventními dětmi.
Klíčová slova:
Klíčová slova: mládež, dítě, delikvence, resocializace, prevence
Anotace v angličtině:
The work deals with the social reintegration of children and youth, who have experience with criminal offenses. The aim is to analyze the possible causes of their behavior and influences of the environment. The work explains the important theoretical concepts, dealing with the systém of prevention and re-socialization processes descibed in the constitutional institution of tertiary prevention and dispels the re-education proces applied in direct work with delinquent children.
Klíčová slova
Key words: youth, child, delinquent, re-socialization, prevention
v angličtině: Přílohy vázané
žádné
v práci: Rozsah práce:
39 stran
Jazyk práce:
český
