Univerzita Palackého v Olomouci Právnická fakulta

Univerzita Palackého v Olomouci Právnická fakulta

Martina Jakubičková Uspokojení ze zástavy v právu římském a moderním Diplomová práce

Olomouc 2010

Já, níţe podepsaná Martina Jakubičková, autorka diplomové práce na téma „Uspokojení ze zástavy v právu římském a moderním“, která je literárním dílem ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb., dávám tímto jako subjekt údajů svůj souhlas ve smyslu § 4 písm. e) zákona 101/2000Sb., správci: Univerzita Palackého v Olomouci, Kříţkovského 8, Olomouc 771 47, Česká republika, ke zpracování osobních údajů v rozsahu: jméno a příjmení v informačním systému, a to včetně zařazení do katalogů, a dále ke zpřístupnění jména a příjmení v katalozích a informačních systémech UP, a to včetně neadresného zpřístupnění pomocí metod dálkového přístupu. Údaje mohou být takto zpřístupněny uţivatelům sluţeb Univerzity Palackého. Realizace zpřístupnění zajišťuje ke dni tohoto prohlášení vnitřní sloţka UP, která se nazývá knihovna UP. Souhlas se poskytuje na dobu ochrany autorského díla dle zákona č. 121/2000 Sb. Prohlašuji, ţe moje osobní údaje výše uvedené jsou pravdivé.

Prohlašuji tímto, ţe jsme diplomovou práci na téma „Uspokojení ze zástavy v právu římském a moderním“ zpracovala sama pouze s vyuţitím pramenů v práci uvedených.

V Olomouci dne 3. 3. 2010

.................................................................. Podpis

PODĚKOVÁNÍ Ráda bych poděkovala všem, kteří mi byli nápomocni nejen při zpracování této práce ale i během celého studia . Velký dík bych chtěla vyjádřit zejména vedoucímu mé diplomové práce Mgr. Petru Dostalíkovi Ph.D. za jeho čas, cenné rady, připomínky, ochotný a vstřícný přístup.

OBSAH PODĚKOVÁNÍ ..................................................................................................................................... 3 ÚVOD ..................................................................................................................................................... 6 1.

ZÁSTAVNÍ PRÁVO ..................................................................................................................... 8 1.1.

2.

1.1.1.

Fiducia ............................................................................................................................. 9

1.1.2.

Pignus datum.................................................................................................................. 11

1.1.3.

Hypotéka – pignus conventum........................................................................................ 12

1.2.

PRÁVNÍ ÚPRAVA ZÁSTAVNÍHO PRÁVA..................................................................... 12

1.3.

UHRAZOVACÍ FUNKCE ZÁSTAVNÍHO PRÁVA.......................................................... 15

PRODEJ ZÁSTAVY ................................................................................................................... 18 2.1.

PACTUM DE VENDENDO................................................................................................ 18

2.1.1.

Pactum de vendendo ve fiducii ....................................................................................... 19

2.1.2.

Pactum de vendendo u pignu ......................................................................................... 21

2.2.

PACTUM DE NON DISTRAHENDO ................................................................................ 22

2.2.1.

Pactum de non distrahendo u fiduciae ........................................................................... 22

2.2.2.

Pactum de non distrahendo u pignu ............................................................................... 23

2.2.3.

Pactum de non distrahendo v moderním právu .............................................................. 24

2.3.

PRÁVNÍ DŮSLEDKY PRODEJE ZÁSTAVY ................................................................... 24

2.3.1.

Nabytí vlastnictví kupujícím ........................................................................................... 24

2.3.2.

Postoupení držby na kupujícího ..................................................................................... 26

2.3.3.

Zproštění dluhu .............................................................................................................. 27

2.3.4.

Právo na vyplacení hyperochy ....................................................................................... 28

2.4.

3.

FORMY ZÁSTAVNÍHO PRÁVA ........................................................................................ 9

ŘEŠENÍ NEÚSPĚŠNÉHO PRODEJE ZÁSTAVY ............................................................. 29

2.4.1.

V římském právu ............................................................................................................ 29

2.4.2.

V moderním právu .......................................................................................................... 30

2.5.

UPUŠTĚNÍ OD PRODEJE ZÁSTAVY .............................................................................. 31

2.6.

PRODEJ ZÁSTAVY VĚŘITELEM V MODERNÍM PRÁVU ........................................... 33

JINÉ ZPŮSOBY USPOKOJENÍ ZE ZÁSTAVY ..................................................................... 35 3.1.

LEX COMMISSORIA......................................................................................................... 35

3.1.1.

Lex commissoria v římském právu ................................................................................. 35

3.1.2.

Ekonomická analýza lex commissoria ............................................................................ 37

3.1.3.

Účinky lex commissoria ................................................................................................. 39

3.2.

PRODEJ ZÁSTAVY VĚŘITELI......................................................................................... 41

3.2.1.

Pactum de emendo pignore ............................................................................................ 41

3.2.2.

Prodej zástavy věřiteli v moderním právu ...................................................................... 42

3.3.

PODMÍNEČNÝ PRODEJ ZÁSTAVY ................................................................................ 43

4

3.4.

USPOKOJENÍ POHLEDÁVKY Z PLODŮ ZÁSTAVY .................................................... 49

3.4.1.

Uspokojení pohledávky z plodů fiduciárně převedené věci ............................................ 49

3.4.2.

Antichresis ...................................................................................................................... 50

3.5.

PRÁVNÍ ZHODNOCENÍ ÚMLUV .................................................................................... 53

3.5.1.

Zákaz lex commissoria ................................................................................................... 54

3.5.2.

Zvláštní úmluvy o realizaci zástavního práva dle meziválečného práva ........................ 55

3.5.3.

Zvláštní úmluvy o realizaci zástavního práva dle občanského zákoníku........................ 56

3.5.4.

Co se nepovažuje za neplatná ujednání ......................................................................... 58

3.5.5.

Vindikační žaloba ........................................................................................................... 58

3.5.6.

Zastavárenská živnost .................................................................................................... 58

3.5.7.

Lex commissoria v obchodním zákoníku ........................................................................ 61

ZÁVĚR ................................................................................................................................................. 63 ZDROJE............................................................................................................................................... 66 PRÁVNÍ PŘEDPISY A DŮVODOVÉ ZPRÁVY........................................................................................... 66 MONOGRAFIE A SLOVNÍKY ................................................................................................................ 67 KOMENTOVANÉ ZÁKONÍKY A ČLÁNKY .............................................................................................. 69 JUDIKATURA...................................................................................................................................... 70 INTERNET A ELEKTRONICKÉ ZDROJE.................................................................................................. 70 RESUMÉ .............................................................................................................................................. 71 KLÍČOVÁ SLOVA ................................................................................................................................ 71 ANOTACE .......................................................................................................................................... 71 KEYWORDS ....................................................................................................................................... 72 ABSTRAKT ......................................................................................................................................... 72

5

ÚVOD Tématem předkládané práce je „Uspokojení ze zástavy v právu římském a moderním“. Podnětem pro zpracování této oblasti práva byla především úvaha nad rolí, jakou v dnešní společnosti hraje zástavní právo jako nejvýznamnější a nejčastěji pouţívaný institut zajištění závazků. Zúţení obsahu pouze na uspokojení ze zástavy bylo nasnadě, protoţe právě realizační funkce zástavního práva je to, čím zástavní právo vyniká a proč jej strany volí k pojištění svých obligací. Těţiště práce je umístěno v období římského práva, protoţe je dokladem důleţité kapitoly v dějinách lidského pokroku a civilizace. Římané byli první, kdo objevil spravedlivou a vyváţenou koncepci soukromého práva a vytvořili logický komplex právního systému. Proto jsme se rozhodli téma zástavního práva podrobit historické analýze právě z tohoto pohledu. V těchto mezích se snaţíme vytvořit úplný obraz o tom, jaké způsoby pro uspokojení svých pohledávek zajištěných zástavním právem mohli zástavní věřitelé vyuţít. Záměrem je pak srovnat vybrané instituty římského práva s jejich moderními protějšky. Tato práce si neklade za cíl zobrazit průběh uspokojování ze zástavy v moderním právu. Důvodem je veřejnoprávní povaha procesu výkonu zástavního práva a jiţ velký počet prací, které se tomuto tématu věnují. Vedle toho se nezabýváme ani problematikou, která jiţ byla hlouběji rozebrána jinými autory. Na jejich práce pak v textu odkazujeme. Předkládaná práce je strukturována do tří hlavním celků. V prvním z nich připravujeme podklad pro další výklad, proto stručně definujeme pojem zástavního práva, jeho subjekty a jednotlivé formy v římském právu. Pozornost v rámci vývoje zástavního práva pak soustředíme hlavně na fiducii, protoţe ta byla prvopočátkem vzniku tohoto zajišťovacího instrumentu. Zároveň přehledově uvádíme prameny, jenţ s daným tématem souvisí v právu římském a moderním. Tuto část pak zakončujeme výkladem uhrazovací funkce zástavního práva. Následující dvě kapitoly se pak věnují zástavnímu prodeji a jiným způsobům uspokojení ze zástavy. V rámci prodeje zástavy odpovídáme především na otázku, jaký byl právní podklad oprávnění zástavního věřitele prodat zástavu a jeho následky. Současně jsme se zaměřili na řešení neúspěšného prodeje zástavy a na moţnost od něj upustit. Situaci hodnotíme z pohledu římského i moderního práva.

6

V poslední kapitole se snaţíme podat úplný přehled ostatních způsobů uspokojení ze zástavy. Mezi ně patří především sjednání propadné zástavy. Přinášíme charakteristiku tohoto institutu a nastiňujeme jeho účinky. Vedle toho se pokoušíme zhodnotit moţný ekonomický dopad na dluţníka. Dále jsme pozornost zaměřili na podmínečný prodej zástavy věřiteli. Do textu jsme zahrnuli taktéţ antichretické zástavní právo, neboť jeho právní úprava v římském právu se lišila od moderního pojetí. Konečně se věnujeme zhodnocení právního základu uvedených smluv. Mnohokrát v textu přímo citujeme fragmenty především z Justiniánské právní kompilace Corpus Iuris Civilis. V poznámkách pak na ně uvádíme odkazy, která mají naše tvrzení podepřít. Čtenáři tím také umoţňujeme, aby si je mohl sám bezprostředně vyhledat a učinit si o nich svůj úsudek. Kapras uvádí, ţe „římské zástavní právo bylo v teorii pečlivě propracováno, ale v praxi se příliš neosvědčovalo.“1 Toto tvrzení bychom chtěli naší prací potvrdit a alespoň v určitých aspektech dokázat, ţe právní úprava zástavního práva stála na důmyslném a spravedlivém systému odpovídajícím vyspělé starověké civilizaci a ţe její „duch“ se promítl i do práva moderního. Zpracování této práce je zaloţeno především na exegezi textů právních památek římského práva. V rámci této historicko-kritické metody zjišťujeme historický vývoj jednotlivých institutů a jejich význam v římském právu. Ve vybraných otázkách pak pouţíváme komparační metodu pro jejich srovnání s moderním právem.

1

KAPRAS, Jan. K dějinám českého zástavního práva. Praha: Sborník věd právních, 1903. s. 2

7

1.

ZÁSTAVNÍ PRÁVO Zástavní právo je institut soukromého práva, který se řadí mezi věcná práva

k věci cizí. Vystupuje jako významný zajišťovací prostředek závazkového práva tím, ţe posiluje věřitelovo postavení ohledně uspokojení jeho pohledávky vůči dluţníkovi. Úkolem zástavního práva je na dluţníka psychicky působit a motivovat jej, aby plnil závazek vyplývající ze zajištěné pohledávky řádně a včas (zajišťovací funkce zástavního práva). Zároveň umoţňuje zástavnímu věřiteli v případě dluţníkova prodlení dosáhnout uspokojení pohledávky prostřednictvím hodnoty zástavy (uhrazovací funkce zástavního práva). Podíváme-li se na zástavní právo z pohledu historie, zjistíme, ţe je to institut, který se v nejstarším římském právu nevyskytuje. Tehdejší římská společnost vyuţívala takřka výhradně osobní ručení2 dluţníka za své závazky.3 Pro věřitele tak vznikalo oprávnění uspokojit nesplněnou pohledávku z dluţníkova majetku aţ v rámci nařízení exekuce. Ta ale nemohla věřiteli garantovat, ţe bude dostatečná pro pokrytí celého dluhu. Proto se začala projevovat snaha věřitele získat právo k dluţníkovu majetku jiţ v době, kdy se závazek uzavíral a kdy dluţník ještě nějaký majetek měl. Na tomto základě by se pak mohl uchýlit k uspokojení z konkrétní dluţníkovy věci, pokud by pohledávka nebyla splněna.4 Zástavní právo tedy zajišťuje věřiteli, ţe na případné uspokojení z dluţníkova majetku nebudou mít vliv jeho jakékoli proměny v průběhu času. Svědčí mu totiţ k zástavě právo věcné povahy5, proto je zástavnímu věřiteli její „stíhání“ zabezpečeno

2

Dluţník ručil za svůj dluh svojí osobou. V případě nezaplacení dluhu propadl věřiteli sám s veškerým majetkem. Blíţe k tomu: SOHM, R. GRÜBER, B. E.; překlad LEDLIE, J. C. The institutes of Roman Law. Oxford: Clarendon Press, 1892. 560 s. Dostupné na [24. 2. 2010] 3 VANČURA, J. Úvod do studia soukromého práva římského I. Praha: n. vl.,1923. s. 230 Ke stejnému názoru se přiklání i další autor. Ţe tedy archaická římská společnost byla zaloţena spíše na společenských (sociálních) a rodinných vztazích, tudíţ raději upřednostňovala osobní odpovědnost dluţníka před majetkovou. - NAVONE, L. The disappearance of the fiducia cum creditore and the extension of the prohibition of lex commissoria: an economic analysis of Roman Law and its effects on contemporary legal orders. European Association of Law and Economics, North America, s. 4. Dostupné na [22. 9. 2009] 4 MOYLE., J. B. Imperatoris Iustiniani Institutionum libri quattuor: With Introductions, commentary, excursus and translation I. Oxford: Clarendon Press, 1883. 315 s. Dostupné na [25. 2. 2010] 5 CJ. 8. 27. (28.) 12.

8

věcnou ţalobou.6 Ta se nevztahuje k smluvní straně, která zástavní právo zaloţila, nýbrţ k samotné zástavě. Působí na všechny, i na její budoucí nabyvatele. V souvislosti se zástavním právem jsou, především v moderním právu, často skloňovány i jeho subjekty, jimiţ je zástavní věřitel, zástavce a zástavní dluţník. Zástavní věřitel je osobou, v jejíţ prospěch se zástavní právo zřizuje. Je totoţný s obligačním věřitelem. Zástavce je ten, který zastavuje (quam habet qui pignus dedit7), tedy uzavírá se zástavním věřitelem zástavní smlouvu o zřízení zástavního práva. Na rozdíl od zástavního věřitele nemusí zástavce vystupovat jako strana zajišťovaného závazkového vztahu. Můţe se samozřejmě jednat o obligačního dluţníka, ale zástavní právo se nezmění, pokud jím bude i třetí osoba. Třetí osoba nepotřebuje k zastavení dluţníkovo svolení. Tím, ţe dá zástavu, nezískává postavení obligačního dluţníka. Konečně se objevuje zástavní dluţník, jenţ je vlastníkem (majitelem) zástavy.

1.1.

FORMY ZÁSTAVNÍHO PRÁVA Nejstarší platné římské právo nedávalo věřitelům moţnost zajistit jejich

pohledávku věcným institutem, a tak mezera v civilním právu mohla být vyplněna jen umělým způsobem. Začaly tak v podstatě samovolně vznikat nové prostředky zajištění závazků věcné povahy. Mezi nejstarší patří fiducia a pignus, k mladším pak náleţí hypotéka. Vývoj zástavního práva byl tedy pozvolný a svou podobu zvláštního ius in re aliena, poskytujícího zástavnímu věřiteli právní moc uspokojit svou pohledávku z hodnoty zastavené věci, získalo aţ ke konci 2. st. n. l.. Právní úprava pak byla završena teprve aţ v době justiniánské8. 1.1.1.

Fiducia Fiducia je pojem, který byl v římském právu skloňován v mnoha významech.

Například lze uvést fiduciární koempci9, fiduciární poručenství10 anebo jiţ zmíněné zajištění závazku11. Ve všech případech šlo o typ právního jednání (fiducíárního), jímţ

6

D. 20. 1. 17. D. 20. 1. 3. 1. 8 HEYROVSKÝ, L. Dějiny a systém soukromého práva římského. 4. opravené vydání. Praha: J. Otto knihkupec, 1910. s. 475 9 Gaius 1. 114 10 Gaius 1. 166a 11 Gaius 2. 60 7

9

strany vyjadřovaly úmysl, aby nastal určitý právní následek, ačkoli ten ve skutečnosti přesahoval hospodářský nebo sociální účel, kterého strany hodlaly dosáhnout12. Prostřednictvím fiduciae mohl věřitel zajistit pohledávku tak, ţe na něj dluţník nebo třetí osoba (fiduciant) převedl své plné kviritské vlastnické právo k věci, jenţ se měla stát jistotou pohledávky. Právní moc nad věcí věřitel získával mancipací13 nebo injurecesí, při níţ prohlašoval, ţe nabývá vlastnictví pouze fidi fiduciae causa, k věrné ruce. Kromě toho byla k aktu připojena i vedlejší úmluva (pactum fiduciae), ve které se věřitel zavázal, ţe věc u něho zůstane jen do té doby, neţ bude pohledávka řádně splněna nebo jinak uspokojena. Pro odlišení od ostatních fiduciárních smluv se vţil pro fiducii jako prostředek zajištění závazků název fiducia cum creditore contracta pignoris iure14 (zkráceně fiducia cum creditore15). „Smyslem fiduciae bylo, aby věřitel (fiduciář) mohl dluţníkovi (fiduciantovi) zadrţovat vlastnictví věci aţ do splněné dluhu, pro který byla fiducia zřízena.“16 Fiduciář byl nositelem vlastnických oprávnění a z toho titulu mohl nakládat se zastavenou věcí jakkoli chtěl. Přestoţe v jednání ho mělo omezovat pactum fiduciae, tedy převzatá povinnost převést vlastnictví na dřívějšího vlastníka, pokud dluţník splní svůj závazek. Proto kdyby by například fiduciář věc prodal, vlastnické právo by přešlo na nabyvatele, neboť fiduciář měl právní moc věc převést. Fiduciant v takovém případě nemohl věc na třetím nabyvateli právoplatně vindikovat. Dluţníka mělo chránit jiţ zmíněné pactum fiduciea, ačkoli závazek z něho vyplývající byl „původně pouhou mravní povinností. Jeho splnění se měl fiduciant dočkat jiţ jen proto, ţe ho fiduciář sliboval na svou čest17 veřejným prohlášením, proto měl být poměr chráněn veřejným míněním, popřípadě i jeho představitelem censorem.“ 18 Časem se ale pactum fuduciae dočkalo i právní závaznosti. Fiduciant mohl svůj nárok na vydání věci, pokud byl dluh řádně zaplacen, uplatňovat pomocí actio fiduciae. Tato ţaloba však byla actio

12

HEYROVSKÝ: Dějiny..., s. 194. Mancipace neboli obrazný trh, byl slavnostní veřejný akt typický především pro starořímské právo. Slouţila k převodu vlastnického práva z titulu kupní smlouvy pro pevně stanovený okruhu věcí, tzv. mancipačních. Mezi ně patřily např. pozemky na italské půdě, otroci a domácí zvířata, tedy takové věci, které měly pro agrární společnost vysokou a v podstatě nepostradatelnou hodnotu. Proto byl pro jejich prodej stanoven takový ceremoniál. Blíţe: KINCL, URFUS: Římské právo, s. 120, 218. K mancipatio fiduciae causa pak blíţe: SOHM: The institutes..., s. 60. 14 HEYROVSKÝ: Dějiny..., s. 475. 15 NAVONE: The disappearance..., s. 4. 16 HEYROVSKÝ: Dějiny..., s. 476. 17 Nutno si uvědomit, ţe pactum fiduciae bylo součástí mancipace a injurecese, proto se uskutečňovali veřejně, neboť jejich obligatorní náleţitostí byla přítomnost svědků. 18 HEYROVSKÝ: Dějiny..., s. 476. 13

10

in personam, a tak mohla být pouţita pouze vůči fiduciáři a jeho dědicům, ne však proti případným třetím nabyvatelům. 19 Fiducia vynikala nespornou výhodou pro věřitele, neboť absolutně vylučovala, aby bez jeho vůle s věcí nakládal někdo jiný. Věc tedy například nemohla být zastavena jinému věřiteli. Naopak jejím nedostatkem byla především nemoţnost zajištění závazku nemancipační věcí, dále pak zdlouhavost mancipačního převodu nebo nemoţnost původního vlastníka věc uţívat. A tak společně se sniţujícím se výskytem mancipace a injurecese fiducia postupně upadala. Aţ nakonec pro justiniánské právo úplně zanikla (coţ ale nevylučuje, ţe nemohla být nadále vyuţívána). V klasickém římském právu získal velkou oblibu pignus datum, který můţeme od jeho nejstarší podoby pokládat za přímého předka moderní ruční zástavy. Ačkoli bychom tento institut z pohledu současného práva přirovnali k zajištění závazku převodem práva (§ 553 obč. zák.) a ne tedy k zástavnímu právu, patří fiducii v této práci své místo, neboť byla neopominutelným podkladem pro vývoj zástavního práva. 1.1.2.

Pignus datum Pignus, nebo-li ruční zástava, byl ne méně starý prostředek zajištění závazků

neţ fiducia. První písemnou zmínku dokládající jeho existenci můţeme nalézt v 5. st. př. n. l. v Zákoně dvanácti desek20. Pignus spočíval v odevzdání dluţníkovy věci věřiteli (tradici). Vztahoval se proto pouze k movitým věcem. Věřiteli byla propůjčena faktická moc nad věcí (detence) s tím, ţe musela být dluţníkovi vrácena po splnění jeho povinnosti. Věřiteli ruční zástava, narozdíl od fiduciae, poskytovala jen nepřímé uspokojení pohledávky, protoţe nad ní věřitel neměl přímé právní panství. Po právní stránce pignus uznal aţ praetor, kdyţ svými interdikty poskytl ochranu drţbě21. Nicméně tak věřiteli nezajistil, aby mohl ţalovat třetí osobu, která mu „zástavu“ zadrţovala, věcnou ţalobou (actio in rem). Dluţníkova pozice byla oproti fiducii výhodnější, jelikoţ dluţník neztratil vlastnictví k věci ale pouze její drţbu

19

HEYROVSKÝ: Dějiny..., s. 476 Gaius 4. 28. 21 Blíţe k ochraně drţby: KINCL, URFUS: Římské právo. s. 211. 20

11

1.1.3.

Hypotéka – pignus conventum Nejmladší věcným zajišťovacím instrumentem byla hypotéka. Jejímu vývoji

předcházely úmluvy uzavírané při pachtu polních pozemků. Pachtýř pro pojištění pohledávky na placení nájemného dával propachtovateli právo, aby v případě, ţe nebude včas závazek splněn, mohl z pozemku vzít věci, které na něj byly přineseny a nechat si je jako zástavu (invecta et illata). Toto právo narozdíl od fiduciae a ruční zástavy nevznikalo převzetím věci, ale pouze na základě neformální úmluvy22. Propachtovatel k nim tedy měl právo dříve, neţ je mohl převzít jako zástavu na úhradu nezaplaceného pachtu. K ochraně uvedeného práva docházelo postupně s vývojem práva praetorského. Nejdříve propachtovateli slouţil vůči dluţnému pachtýři interdictum Salvianum, později se mohl bránit i vůči třetím osobám pomocí actio Serviana. Takto zástavní právo k invecta et illata dospělo do podoby věcného práva působícího erga omnes. Postupně se tato ţaloba v podobě actio quasi Serviana (nebo téţ actio hypothecaria) rozšiřovala i na ostatní neformální úmluvy uzavírané k pojištění závazků. Takto díky působení praetora došlo k všeobecné ochraně a uznání zástavního práva ve formě pignu a hypotéky.23

1.2.

PRÁVNÍ ÚPRAVA ZÁSTAVNÍHO PRÁVA Nejucelenější obraz o podobě zástavního práva ve starověkém Římě podává

Novus Iustinianus Codex 24(dále jen Codex nebo CJ.), Digesta seu Pandectae25 (dále jen Digesta nebo D.) a Institutiones seu Elementa26 (dále jen Instituce nebo J. inst.).

22

K její platnosti nebyla vyţadována písemná podoba, šlo jen o to, aby věřitel byl schopen její existenci prokázat. - D. 20. 1. 4. 23 Marcianus uvádí, ţe: „Inter pignus autem hypothecam tantum nominis sonus differt.“ - „Mezi ručí zástavou a hypotékou je rozdíl jen ve znění jejich pojmenování“ (D. 20. 1. 5. 1.) Fragment dokládá, ţe ohledně forem zástavního práva neměl být činěn ţádný rozdíl. Ochranu obou institutů tedy zajišťovala stejná ţaloba. 24 Sbírka cisařských konstitucí zejména ze tří, jiţ existujících, kodexů Gregoriova, Hermogeniova a Theodosiova, doplněné o konstituce přijaté císařem Justiniánem. Obsahuje 12 knih. 25 Rozsáhlá sbírka „starého římského práva“ přizpůsobená moderní justiniánské době. Vznikla výběrem z textů klasických právníků. Nezřídka však byli změněny a podřízeny modernímu pojetí římského práva. Tím se do určité míry poškodila jejich historická hodnota. Komise skládající Digesta pracovala pod vedením právníka Triboniana. Výsledkem jejich práce byl v roce 533 n. l. soubor 50 knih. 26 Učebnice práva obsahující výklad principů a základních pojmů římského práva. Měla slouţit jako příručka pro studium Digest. Účinnosti nabyla stejně jako Digesta 30. prosince 533.

12

Dohromady tvoří souborné právní dílo nazvané Corpus iuris civilis27. Z tohoto celku se pak nejvíce zástavnímu právu v Codexu věnuje kniha osmá. V Digestech je mu určená celá dvacátá kniha, ale důleţité odkazy nacházíme i v knihách dalších. Předně zmiňme alespoň knihu třináctou. Znění latinských fragmentů Corpus Iuris Civilis jsme pro účely této práce čerpali zejména z publikace zveřejněné na internetových stránkách 28. Pro překlad do českého jazyka jsme vycházeli především z anglického překladu Samuel P. Scotta, dostupném na 29. V některých případech také z překladu Carla Salkowského z monografie „Institutes and History of Roman Private Law: With Catena of Texts. Clark, New Jersey: The Lawbook Exhange, Ltd., 2008.“ nebo Petera Blaha a Jarmily Vaňkové ve slovenském překladu Digest z knihy „Corpus Iuris Civilis. Digesta, Tomus I. Bratislava: Eurokodex, 2008.“ Přejdeme-li ke starším pramenům římského práva, konkrétně o prodeji věci, fiduciárně převedené na věřitele, nám přinášejí doklad dva stěţejní zdroje. Starším z nich je Mancipatio Pompeiana30, kterou můţeme datovat do roku 61 n. l. Nalezena byla v Pompejích a dle nich také dostala svůj název.31 Je v ní zaznamenána podoba mancipačního aktu, jímţ se zřizovala fiducia mezi dvěma konkrétními subjekty. Obsahuje zejména vymezení vzájemných práv a povinností spjatých s úvěrem a případným prodejem věci. Mancipatio Pompeiana je důkazem propracovaného právního vztahu, neboť v ní nacházíme zmínky o odpovědnosti fiduciáře za prodej věci, o právu na vyplacení případného rozdílu mezi utrţenou kupní cenou a výší dluhu, tzv. hyperochy, nebo naopak na jeho doplacení. Zmíněné instituty se shodují s právem, jenţ s jistotou dokládá aţ Corpus Iuris Civilis. Pro jedinečnost této právní památky pak

27

Kodifikační dílo vzniklé za císaře Justiniána. Původní Justiniánův název byl „Tria volumina“ (tři svazky). Název „Corpus Iuris Civilis“ byl přijat v roce 1583. Tento kodex byl míněn jako Justiniánovo opatření vnitřní politiky vedoucí k upokojení niţších vrstev římského obyvatelstva a obyvatelstva ţijícího v koloniích. Důvodem bouřlivých protestů byl především stoupající vliv křesťanství a nejednotnost v jeho pojetí římskými autoritami. Nikájský koncil v roce 325 totiţ prakticky skončil neúspěchem. Cílem Corpus Iuris Civilis bylo sjednocení práva a společnosti, to se ovšem bohuţel příliš nezdařilo. Blíţe KINCL J., URFUS V. Římské právo. Praha: Panorama, 1990. s. 66 a násl. 28 Dostupné ke dni 27. 2. 2010 29 Dostupné ke dni 27. 2. 2010 30 Dostupné na [25. 2. 2010 ] 31 MEYER, E. A. Legitimacy and law in the Roman world: tabulae in Roman belief and practice. Cambridge University Press, 2004. s. 125 a násl. Dostupné na [24. 2. 2010]

13

svědčí i fakt, ţe byla objevena aţ v roce 1887. Bez obav tedy můţeme vyloučit jakýkoli pozměňující zásah justiniánských právníků. Druhým důleţitým pramenem, o který se opírá nejen prodej věci věřitelem při fiducii, ale také prodej ruční zástavy, je formula Baetica (někdy téţ tabula Baetica). Podává svědectví o zástavním právu v prvním, pravděpodobněji ve druhém století n.l. Byl to formulář, dle něhoţ byly pořizovány jednotlivé zástavní smlouvy mezi věřitelem a dluţníkem. Byl to vzor pro konkrétní právní jednání. Formulu Baeticu můţeme pokládat za spolehlivý pramen římského klasického práva, neboť můţeme vyloučit podezření z jakékoli pozdější interpolace. Vytváří nám především představu o způsobu prodeje zástavy a o ručení věřitele kupujícímu za případnou evikci.32 Některé poznatky o zástavním právu nám pak přináší Gaius ve své Učebnici práva ve čtyřech knihách nebo právník Paulus v Sententiae Pauli. Sekundárním pramenem poznání římského práva jsou taktéţ monografie významných světových právníků. Za všechny uvedeme alespoň britského právníka T. J. Jacksona, oxfordského profesora J. B. Moyleho nebo profesora německého a církevního práva na univerzitě v Leipzigu Rudolfa Sohma. Z českých zástupců jmenujme Leopolda Heyrovského, Milana Bartoška nebo Josefa Vančuru. Ze současné doby zmiňme německého profesora Reinharda Zimmermanna nebo Petera Blaha, Valentina Urfuse a Jaromíra Kincla. Nesmíme v rámci tématu opomenout právní úpravu zástavního práva v moderní době. V meziválečném období ji zajišťoval obecný zákoník občanský 946/1811 sb.z.s. ze dne 1. června 1811 ve znění předpisů jej měnících a doplňujících ke dni 1.1.1925 (dále jen obecný zákoník občanský nebo obec. zák. obč.) § 447 a násl. Po druhé světové válce od 1. ledna 1951 platil tzv. střední občanský zákoník č. 141/1950 Sb., §§ 188-204, který v mnohém ohledně zástavního práva vycházel z obecného zákoníku občanského. V současnosti je platný občanský zákoník 40/1964 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále jen občanský zákoník nebo obč. zák.). Smluvní zástavní právo však svůj prostor v této právní úpravě dostalo aţ díky tzv. velké novele občanského zákoníku provedené zákonem č. 509/1991 Sb. Do té doby podle § 495 odst. 1 obč. zák. mohla zástavní práva vznikat pouze ex lege. Jednalo se o kogentní ustanovení, a tak jinými způsoby tato práva vznikat nemohla, tedy ani z právních úkonů ne. Hlavním důvodem této právní úpravy bylo odstranění moţnosti, aby vlastník nemovitosti byl omezen ve prospěch někoho 32

Blíţe: BARTOŠEK, M. Ručení věřitelovo a osvobození dlužníkovo při zástavním prodeji podle římského práva. Sborník věd právních a státních. Praha: Bursík a Kohout, 1947. s. 84 a násl.

14

jiného nejen pro svou osobu, ale aby takto byl omezen ve svých právech bez dalšího ujednání i kaţdý budoucí vlastník dané věci.33 Po velké novele občanského zákoníku bylo zástavní právo opět novelizováno. Do současné podoby bylo změněno zákonem č. 367/2000 Sb. s účinností od 1. 1. 2001. Úpravu zástavního práva nyní najdeme v §§ 152 aţ 174. Pro realizaci uhrazovací funkce zástavního práva představuje právní základ především občanský soudní řád č. 99/1963 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále jen občanský soudní řád nebo o. s. ř.). Novelou provedenou zákonem v úplném znění č. 69/2001 Sb.34 bylo přijato „řízení o soudním prodeji zástavy“ (§§ 200y – 200za), coţ pro zástavní věřitele přineslo podstatné urychlení procesu k získání titulů pro výkon soudních rozhodnutí prodejem zástavy. Dalším právním předpisem je zákon o veřejných draţbách č. 26/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů. V rámci těchto předpisů, které se zabývají postupem zástavního věřitele v případě, ţe dluţník nesplní zajištěný závazek řádně a včas, by měla být právní úprava co nejpřehlednější a umoţňující snadnou a rychlou realizaci zástavního práva. Zástavní právo vedle občanského zákoníku upravují i další právní předpisy35, proto můţeme konstatovat, ţe jeho právní úprava je v celku roztříštěná. Tato práce jiţ počítá s připravovanou novou verzí kodexu občanského práva. Jeho prozatimní podoba je dostupná na 36.

1.3.

UHRAZOVACÍ FUNKCE ZÁSTAVNÍHO PRÁVA Jak jiţ bylo řečeno v úvodu, zástavní právo mělo a má slouţit jako určitý

nepřímý prostředek nátlaku na obligačního dluţníka, aby řádně a včas plnil to, co plnit přislíbil. Vedle této funkce vystupuje to, oč vlastně věřitelé usilovali. Aby tedy měli k dluţníkovu majetku právo jiţ od začátku trvání jejich obligačního vztahu a zároveň aby získali moţnost svou danou pohledávku z něho uspokojit. Tato moţnost je odrazem uhrazovací funkce zástavního práva. Vzhledem k tomu, ţe existence uhrazovací funkce

33

Stanovisko Nejvyšší soud ČSSR vydané 21. 2. 1967, Dohoda o poskytnutí bezplatného uţívání nemovitosti, Rozbor Pls 1/67 Sborník I:589, ASPI 8872 34 Obsahuje v sobě novely provedené zákony č. 30/00 Sb., 155/00 Sb., 200/00 Sb., 367/00 Sb., 370/00 Sb. 35 Obchodní zákoník č. 513/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů, zákon o cenných papírech č. 519/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů, Celní zákon č. 13/1993 Sb. Sb. ve znění pozdějších předpisů, zákon o námořní plavbě č. 61/200 Sb. ve znění pozdějších předpisů a mnoho dalších 36 [27. 2. 2010]

15

má zástavním věřitelům usnadnit vydobytí svých pohledávek, neměla by být její realizace příliš sloţitá a měla by naopak zvýhodnit postavení zástavního věřitele oproti ostatním věřitelům dluţníka. Původně nebylo právo zjednat si uspokojení z fiduciae, pignu nebo hypotéky jejich samozřejmým obsahem, a tak muselo být ujednáno ve zvláštních úmluvách, které se vkládaly do zřizovacích aktů. Bez těchto úmluv byly především pignus a hypotéka jen instituty, které přinášely svému nositeli pouze právo mít věc ve své detenci37 (ius possidendi). Do jisté míry tak představovaly „nepřímý prostředek tlaku na dluţníka“38, aby plnil svou povinnost, ale ne moţnost uspokojit zajištěnou pohledávku z hodnoty zástavy (ius distrahendi). Nebyla-li dohoda sjednána a zástavní věřitel se přesto uchýlil k uspokojení ze zástavy, dopouštěl se pro nedostatek práva krádeţe.39 To ale neplatilo pro fiducii, při níţ byl věřitel vlastníkem a tedy i nositelem všech souvisejících práv. Kdyby fiduciář prodal věc, ačkoli by k tomu nebyl povolán dohodou sjednanou s fiduciantem, dopustil by se jen porušení pactu fiduciae, protoţe by nebyl schopen věc po zaplacení dluhu převést na původního vlastníka, ale v ţádném případě by nebyl odpovědný z krádeţe. Nicméně

potřeba

vedlejších

úmluv

zajišťujících

moţnost

náhradního

uspokojení věřitelovi pohledávky postupem času začala být nadbytečná. Ius distrahendi, jako právo zástavního věřitele „oddělit“ zástavního dluţníka od zástavy a dosáhnout jejím prostřednictvím uspokojení pohledávky, mohlo být v římském právu sjednáno buď formou propadné zástavy (lex commissoria) nebo prodejem zástavy věřitelem (pactum de vendendo). Vedle toho pak existoval i podmínečný prodej zástavy věřiteli. V moderním právu zástavní věřitel nepotřebuje k výkonu zástavního práva ţádnou zvláštní úmluvu. K jeho oprávnění dostačuje pouze to, ţe zástavní právo platně vzniklo. Dovoleno je, aby zajištěná pohledávka byla uspokojena z výtěţku zpeněţení zástavy učiněného prodejem podle občanského soudního řádu nebo podle zákona o veřejných draţbách (§§ 165 a 165a obč. zák.). Velká novela občanského zákoníku úpravu zástavního práva v podstatě přebrala z úpravy občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. Tato podoba nicméně neplnila představy 37

Detence byla chráněna hypotekární ţalobou (actio hypothecaria) nebo vindicatio pignoris, kterou mohl věřitel uplatnit na dluţníkovi nebo třetí osobě vydání zástavy. JACKSON: Justinian´s Digest..., s. 34. 38 SALKOWSKI, Institutes..., s. 483 39 D. 47. 2. 74 (73 )

16

trţní společnosti o rychlém procesu vedoucím k uspokojení zástavního věřitele z výtěţku zpeněţení zástavy. „Zástavní věřitel se mohl podle právní úpravy účinné v době od 1. 1. 1992 do 31. 8. 1998 u soudu domáhat uspokojení ze zástavy pouze v řízení o výkon rozhodnutí, a to jen na základě vykonatelného rozhodnutí nebo jiného titulu pro výkon rozhodnutí směřujícího proti zástavnímu dluţníkovi.40 Nebyla-li zástavním právem zajištěná pohledávka řádně a včas splněna, právo zástavního věřitele domáhat se uspokojení ze zástavy (§ 151f odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 1992 do 31. 8. 1998) mohlo být v řízení před soudem vyjádřeno jen jako nárok na zaplacení zajištěné pohledávky (popřípadě téţ jejího příslušenství) s tím, ţe uspokojení této pohledávky se oprávněný zástavní věřitel můţe domáhat jen z výtěţku prodeje zástavy41.“42

40

Srov. například usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 7. 1994, sp. zn. 5 Co 1599/94 41 srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 967/97 42 Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. 21 Cdo 3173/2005

17

2.

PRODEJ ZÁSTAVY Prodej zástavy byl nejvýznamnější a nejrozšířenější způsob, jímţ mohli římští

věřitelé uspokojit svou zajištěnou pohledávku, pokud nebyla včas dluţníkem splněna. Byl to institut, který byl mladší neţ lex commissoria (propadná zástava). Pravděpodobně se začal vyuţívat „během času, kdy se Římané snaţili usnadnit obchodní a na zisk zaměřené jednání a kdy se se zvyšujícím úsilím o spravedlivou společnost začaly projevovat tendence zmírnit podmínky nastavené pro dluţníky“43 (především v rámci ujednání o propadné zástavě a fiduciae). Výsledkem tohoto trendu bylo pactum de vendendo/pactum de distrahendo.

2.1.

PACTUM DE VENDENDO Pactum de vendendo bylo ujednání, na jehoţ základě věřitel získal právní titul

prodat zástavu a z obdrţené kupní ceny pak sám vyrovnat svou pohledávku. Tento následek ale přicházel v úvahu pouze tehdy, pokud nebyla zajištěná pohledávka do stanoveného dne uspokojena. Do té doby byl věřitel vázán po splnění závazku vydat dluţníkovi věc zpátky. Pactum de vendendo ve své nejjednodušší a nejstarší podobě obsahovalo ujednání „vendere licere“, které znamenalo, ţe věřitel byl oprávněn po prodeji zástavy (majetku daného mu jako zajištění) zadrţet celou částku, kterou od kupujícího získal. Poté jiţ neměl povinnost cokoli vydat dluţníkovi. Proto lze pactum de vendendo v jeho počátcích hodnotit tak, ţe prospívalo, stejně jako lex commissoria, především zájmům věřitele.44 Postupně se ale stávalo obyčejem, ţe strany začaly smluvně regulovat vzájemná práva a povinnosti týkající se prodeje a zejména pak následného uspokojení věřitele z utrţené kupní ceny. Objevilo se právo dluţníka na vyplacení rozdílu kupní ceny a výše dluhu (hyperocha) a právo věřitele na případný doplatek, pokud hodnota zástavy nedosáhla výše dluhu. Pactum de vendendo tímto dospělo k spravedlivějšímu pojetí vztahu věřitel-dluţník a poskytlo stranám odpovídající rovnováhu mezi trţní cenou zástavy v době, kdy se zástavní prodej realizoval, a výší dluhu. Stalo se oblíbeným a nejrozšířenějším způsobem uspokojení věřitele ze zástavy.

43 44

NAVONE: The disappearance..., s. 5 Tamtéţ

18

2.1.1.

Pactum de vendendo ve fiducii V rámci fiducie cum creditore byl věřitel nositelem všech oprávnění spojených

s vlastnictvím, tudíţ mohl právoplatně převést vlastnictví k věci na jiného nabyvatele. Zamýšlený prodej nemusel fiduciář dluţníkovi oznamovat a mohl jej kdykoli vykonat. Nastala-li takováto situace, fiduciant nemohl věc na novém vlastníku vindikovat a jiţ mu nepříslušela actio fiduciae. Skutečnost, ţe fiduciář byl ve svém jednání omezen pactem fiduciae, neposkytovala fiduciantovi dostatečnou ochranu. Díky aspiraci na spravedlivější právo se do pacta fiduciae začalo vkládat pactum de vendendo. Bylo tomu tak především proto, aby dluţník nebyl nadmíru znevýhodňován oproti věřiteli jen kvůli tomu, ţe si od něho půjčil peníze. Zároveň ale věřiteli poskytovalo legální moţnost uspokojit zajištěnou pohledávku z hodnoty věci, pokud dluţník ve sjednaném nebo přiměřeném čase nesplnil svůj závazek. V opačném případě by tomu tak totiţ nebylo. Nejstarší zachovanou právní památkou dokládající prodej věci při fiducii je Mancipatio Pompeiana. Uvádíme ji v plném znění s překladem, neboť nejenţe dokládá naše tvrzení zmíněná v tomto textu, ale také, dle našich informací, není v českém překladu dostupná.45 In margine tabellae I.ae : Firmata [manc]ipiorum sumtio. Scriptura

interior :

Poppaea Prisci liberta Note iurauit pueros Simplicem | et Petrinum, siue ea mancipia alis nominib[us] | sunt, sua esse seque possidere, neque ea mancipia [. . .] | ali ulli obligata esse neque sibi cum ulo com[munia]

|

esse,

eaque

mancipia

singula

sestertis

nu[mmis

sin]||gulis Dicidia Margaris emit ob seste[rtios n(ummos) ∞ LD et] | mancipio accepit de Poppea Prisc[i liberta Note], | tutore auctore D. Caprasio A[mpliato], | libripende in si[ngu]la P. C[— — — — — —,

an]|testata Dicidia

Margaris

est cum]

in ||

singula

[— — — —.

Poppea Prisci li[b(erta) Note

pactum conuentum fecit], | uti ea manc[ipia sumtu inpensa periculoque tuo sint | supra haec inter se conuenerunt pactaeque . . . . inter 45

DOSTALÍK, P., autor překladu. Srovnáno s německým překladem FÖGEN, M. T. Römisches Recht I,Einführung in das Privatrecht auf historischer und vergleichender Grundlage. Teil I: Sachenrecht, s. 61. dostupné na Anglický překlad pak uvádí: MEYER, E. A. Legitimacy..., s. 140.

19

se sunt. | Actum Pompeis IX Kal. . . . . . L. Iunio Caesennio Paeto P. Caluisio

Rusone

cos.].

||

[Pactum conuentum. Quae mancipia hodie mihi uen]|didi[sti, ita tibi herediue tuo (?) restituentur, ut antea pecunia, quam] |, m[u]t[uam] pro duobu[s mancipiis tibi hodie (?) dedi, o]|mnis mihi ere[diue meo soluatur uel ad me ut rede]|at usu ue[ni]at. Si ea pecu[nia omnis mihi herediue meo] || k(alendis) Nouem(bribus) primis solu[ta non erit, ut mihi herediue meo liceat] | ea mancip[ia q(uibus) d(e) a(gitur) i]dibus D[ecembr(ibus) primis pecunia praesenti] | Pompeis in foro luce palam [uendere — — — neue] | tibi eg[o] neue heres me[us teneamur nisi proptere]|a, si mi[nus] de dolo malo ea ue[nditione redactum esse . . . .]||tatur.

|

Si quo minoris e[a] mancipia q(uibus) d(e) a(gitur) uenie[rint, in sortis ui]|cem d[e]bebun[t]u[r] mihi herediu[e meo quae reliqua erunt. | Quod si pluris] ea mancipia q(uibus) d(e) a(gitur) ueni[erint, id quod super|fluum erit reddetur tibi h]ered[iue tuo — — — — — — —] || ea pecunia [— — — — —]. | Utique ea mancipia sumtu inp[e]nsa peri[culoque tuo sint], | id mihi

tecum

conuenit

e[t

pacta

tecum

sum.

Dicidi]|a Margaris, Poppea [P]risci lib(erta) Note tuto[re D. Caprasio Ampliato] | supra hec inter eas conueneru[ut pactaeque — — —]

||

inter

se

sunt.

Ac[t(um)] Pompeis IX k[al. — — —] | L. Iunio Caesennio [Paeto] P. Caluisio Rusone cos. Poppaea, propuštěnkyně Prisca, přísahala, ţe otroci - chlapci Simplex a Petrinus náleţejí jí, a ţe ona sama je drţí a ţe ani tyto otroky nedala do zástavy jinému a ţe je nesdílí s nikým jiným. Dicidia Margaris koupil kaţdého z těchto otroků za 450 sestertiů a skrze mancipaci je obdrţel se svolením tutora D. Caprasia Ampliata a v přítomnosti váţného. Spolu s mancipací byla učiněna tato úmluva (pactum conventum): Ty (Popapea) jsi mi dnes prodala tyto otroky s tím, ţe ti budou tito otroci vráceni zpět, kdyţ budou mě nebo mému dědici vyplaceny peníze, které jsem Ti jako zápůjčku za tyto peníze poskytl. Pokud nebudou tyto peníze vyplaceny do 13. prosince, je povoleno mě nebo mému dědici prodat tyto otroky veřejně na trhu v Pompejích, 20

abych ani já ani můj dědic nenesl odpovědnost, kromě případu, kdy bude lstivě dosaţena nepatrná suma z prodeje, v takovém případě mohu být ţalován na její zvýšení. Pokud otroci vynesou méně, budu já nebo můj dědic odpovídat za rozdíl. Pokud otroci vynesou více, bude rozdíl vrácen zpět Tobě nebo Tvému dědici. 2.1.2.

Pactum de vendendo u pignu U pignu bylo, na rozdíl od fuduciae, pactum de vendendo nutné pro převod

zástavy věřitelem vţdy, jinak by se dopustil krádeţe. Právo zcizit věc zpravidla příslušelo jen vlastníkovi, jedině s jeho projevem vůle byly spojovány právní důsledky převodu vlastnického práva. Tím věřitel nebyl, jelikoţ zástavní smlouvou na něj automaticky přecházelo pouze detenční právo. Sjednáním pacta de vendendo získal věřitel od dluţníka „plnou moc“46, lépe řečeno titul, k prodeji věci. Inst. 2. 64. Gaius 47 Creditor pignus ex pactione, quamvis eius ea res non sit. Sed hoc forsitam ideo videatur fieri, quod voluntate debitoris intellegentur pignus alienari, dui olim pactus est, ut liceret creditori pignus vendere, si pecunia non solvatur. Věřitel můţe na základě úmluvy (zcizit) zástavu, ačkoli ta věc není jeho. Toto však, jak se zdá, je moţné zřejmě proto, ţe zcizení zástavy se chápe (jako zcizení) z vůle dluţníka, který si kdysi ujednal, aby věřiteli bylo dovoleno zástavu prodat (v případě), ţe peníze nebudou vyplaceny. Pactum de vendendo zprvu tvořila pouze vedlejší část zástavní smlouvy (accidentalia negotii). Vzhledem k tomu, ţe se ale ukazovalo jako praktický institut, postupně se v zástavních smlouvách objevovalo stále častěji. Za principátu jiţ nebylo nutné, aby si věřitel musel k uspokojení zajištěné pohledávky prodejem zástavy toto

46

Nejedná se o plnou moc takové povahy, jako ji známe ze současného práva. Pactum de vendendo nebylo sjednáno proto, aby byl poloţen základ pro přímé zastoupení (to římské právo neznalo, ba ho dokonce vylučovalo - Paul.Sent. 5. 2. 2). Kdyby věřitel jednal jako zástupce dluţníka, vznikaly by účinky prodeje přímo zastoupenému. Ten sice přišel o vlastnictví zástavy, ale kupní cenu nabýval věřitel. Zároveň by dluţník byl odpovědný za evikci a nebylo by potřeba řešit, zda je za ní odpovědný věřitel. Více BARTOŠEK. M. Ručení věřitelovo a osvobození dlužníkovo při zástavním prodeji podle římského práva. Sborník věd právních a státních. Praha: Bursík a Kohout, 1947. 84- 124 s. 47 Taktéţ Just. Inst. 2. 8. 1.

21

právo vymiňovat výslovnou dohodou. 48 Z pacta de vendendo se tak stala podstatná část zástavní smlouvy (essentialia negotii). D. 13. 7. 4 Ulpanianus Sed et si non convenerit de distrahendo pignore, hoc tamen iure utimur, ut liceat distrahere, so modo non convenit, ne liceat; Pokud není uzavřena dohoda zahrnující prodej zástavy, přesto vyuţíváme pravidla, ţe prodej je moţný, za předpokladu ţe není ţádná dohoda, která by mu zabraňovala.

2.2.

PACTUM DE NON DISTRAHENDO Pactum de non distrahendo byla úmluva, ve které bylo sjednáno, ţe věřitel není

oprávněn z jemu zastavené majetkové hodnoty uspokojit svou pohledávku. 2.2.1.

Pactum de non distrahendo u fiduciae Paul. sent. rec. 2. 13. 5 Si inter creditorem et debitorem convenerit ut fiduciam sibi vendere non liceat, non solvente debitore creditor denuntiare ei sollemniter potest et distrahere: nec enim ex tali conventione fiduciae actio nasci potest. Pokud věřitel s dluţníkem uzavře dohodu, ţe zastavený majetek nemůţe být prodán, a

dluţník se stane insolventní, věřitel ho můţe

formálně (slavnostně) vyzvat a prohlásit věc za propadlou: z takové dohody nemůţe vzniknout actio fiduciae. (aniţ by se dluţník mohl účinně bránit pomocí actio fiduciae) Jak jiţ víme z předchozího výkladu, fiduciáři byl vlastníkem věci a svědčila mu práva z vlastnictví vyplývající. Jakékoli bránění v prodeji by tedy nebylo právně závazné a účinné vůči třetím osobám. Proto u fiduciae nemohlo pactum de non distrahendo najít právní oporu. Tato úmluva však ukládala fiduciáři povinnost, aby zamýšlený prodej dluţníkovi oznámil. Je pravděpodobné, ţe tuto výzvu musel věřitel učinit minimálně třikrát, neţ zástavu prodal49. Bral se tedy do jisté míry ohled na vůli dluţníka, aby měl příleţitost vykoupit věc i po splatnosti závazku. Klíčová je informace, 48

HEYROVSKÝ: Dějiny..., s. 477 JACKSON: Justinian's Digest (Book 20): with an English translation and an essay on the law of mortgage in the Roman law. London: Sweet and Maxwell, 1908. s. 15. Dostupné na [25. 2. 2010] 49

22

ţe z ujednáním pacta de non distrahendo nemůţe vyplynout právo dluţníka vymáhat na věřiteli vydání věci pomocí actio fiduciae. Tím je míněno, ţe není dluţníkovi poskytnuta ochrana po splatnosti, respektive po věřitelově oznámení o prodeji nebo po propadnutí věci. Tento fragment pravděpodobně svědčí o přijetí pacta de vendendo mezi pravidelně se vyskytující obsah pacta fiduciae (naturalia negotii). Za jiných okolností by totiţ k zabránění uspokojení zajištěné pohledávky z hodnoty fiduciae nebylo třeba sjednávat ţádnou dohodu o zákazu prodeje věci a actio fiduciae by neměla omezené trvání. 2.2.2.

Pactum de non distrahendo u pignu D. 13. 7. 4. Ulpanianus Ubi vero convenit ne distrahetur, creditor si distraxerit, furti obligatur (debitori) nisi ei ter fuerit denuntiatum, ut solvat, et cessaverit. Kde bylo sjednáno, ţe se (zástava) nesmí prodat, a věřitel přesto prodal, stal se (vůči dluţníkovi) odpovědný z krádeţe, ledaţe by třikrát vyzval dluţníka k zaplacení a on otálel. Tento úryvek je součástí jiţ výše zmiňovaného fragmentu, jímţ jsme dokládali,

ţe se pactum de vendendo stalo podstatným obsahem zástavní smlouvy. Stranám bylo ale umoţněno sjednat si odchylnou úpravu jejich vztahu. Zástavce mohl tedy se zástavním věřitelem podle práva uzavřít pactum de non distrahendo, na základě něhoţ zástavní věřitel pozbyl oprávnění prodat zástavu pro úhradu své pohledávky. Závaznost a důleţitost této úmluvy dokládá jiţ skutečnost, ţe věřitel by se neoprávněným prodejem dopustil krádeţe. Motiv, který vedl zástavce ke sjednání pacta de non distrahendo mohl být rozličný. Pravděpodobně nechtěl přijít o zástavu nebo se obával, ţe zástavní věřitel nebude při prodeji zástavy postupovat podle práva nebo hodlal zástavu prodat sám. Římské právo v rámci přirozené spravedlnosti, která ochraňovala vůli vlastníka věci, poskytovalo zástavci dostatečnou oporu pro jeho rozhodnutí, zda bude moci věřitel zcizit zástavu. Nicméně bylo pamatováno na to, aby pactum de non distrahendo nemohlo být zneuţito v neprospěch zástavního věřitele, proto bylo vůči němu závazné jen do té doby, dokud ani po třetí výzvě dluţník nereagoval a neplnil povinnost z obligace. Věřiteli se tedy právo prodat zástavu pro uspokojení zajištěné pohledávky po určité době obnovovalo.

23

Tento fragment svědčí o tom, ţe římské právo jiţ nechtělo dopustit, aby se z pignu (hypotéky) opět stal neefektivní institut, který by zástavním věřitelům neumoţňoval náhradní uspokojení ze zástavy. Bral se však ohled na vůli zástavce a zároveň na ochranu věřitelova zájmu uspokojit zajištěnou pohledávku z prodeje zástavy. V Justiniánském právu pactum de non distrahendo nemohlo věřitele ze zástavního prodeje platně vyloučit. Touto úmluvou by mu vznikala pouze obligační povinnost, ţe musí dluţníka před uchýlením se k prodeji třikrát vyzvat, aby splnil svůj dluh. Poté se mohl odebrat k realizaci prodeje. 2.2.3.

Pactum de non distrahendo v moderním právu Jakékoli ujednání podobné pactu de non distrahendo není moderním zástavním

právem aprobováno. Podle § 1371 obec. zák. obč. i podle § 169 obč. zák. je neplatná úmluva, podle které se nesmí věřitel po dospělosti pohledávky domáhat zcizení zástavy. Pokud se taková úmluva přeci jen vyskytla, je nutné zmínit to, ţe podle obecného zákoníku občanského se často v případech takové úmluvy nejednalo o smlouvu zástavní, ale o smluvní právo retenční.50 Uvedený zákaz podle občanského zákoníku nedopadá na zajištění závazků převodem práva (§ 533) nebo postoupením pohledávky (§ 534).51 Podle připravovaného kodexu občanského práva § 118152 by měla dohoda, ve které se zástavní věřitel zaváţe, ţe se nebude domáhat uspokojení ze zástavy, stane-li se zajištěná pohledávka splatnou, právní oporu. Avšak aby byla platná, musela by být ujednána aţ po dni splatnosti zajištěné pohledávky.

2.3. 2.3.1.

PRÁVNÍ DŮSLEDKY PRODEJE ZÁSTAVY Nabytí vlastnictví kupujícím V rámci zástavního práva byl věřitel oprávněn prodat jemu zastavenou věc a

převést tak za určitou kupní cenu její vlastnictví na třetí osobu. Toto právo mu příslušelo, ačkoli neměl zástavu v drţbě. Mohl tedy převést na nabyvatele titul, jehoţ

50

ROUČEK. F., SEDLÁČEK. J., a kol. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl 6, (§§ 1342 aţ 1502). Praha: Codex, 1998. s. 69 51 ŠVESTKA, J., JEHLIČKA, O., ŠKÁROVÁ, M., SPÁČIL, J., a kol. Občanský zákoník. Komentář. 10. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006. MIKEŠ. s. 684 52 Ke dni: 16. 11. 2009

24

sám nebyl nositelem.53 Pactum de vendendo (později samotná zástavní smlouva) tedy nejenţe skýtalo právo věřitele k zástavnímu prodeji, ale pro případného kupujícího také představovalo právní základ pro získání vlastnictví.54 Převod vlastnického práva však nemohl být dokonán dříve, neţ byla zaplacena kupní cena nebo poskytnuto zajištění na její zaplacení. Tak to vyplývá z následujícího fragmentu. D. 18. 1. 19. Pomponius Quod vendidi non aliter fit accipientis, quam si aut pretium nobis solutum sit aut satis eo nomine factum vel etiam fidem habuerimus emptori sine ulla satisfactione. To, co jsem prodal, se nestane vlastnictvím kupujícího, pokud mi nebude zaplacena kupní cena nebo poskytnuto zajištění na zaplacení nebo pokud se nespolehneme na dobrou víru kupujícího bez jakéhokoli zajištění.55 Jinak tomu ale bylo v případě, kdyţ jako právní základ pro prodej věci slouţila formula Baetica. Tehdy se muselo prodat za hotové peníze (pecunia praesenti). Jednalo se o reálny trh. Účelem takové úpravy bylo především urychlení provedení zástavního prodeje a tím tedy i dluţníkovo osvobození od dluhu.56 Osvobozoval ale dluţníka i prodej zástavy, při němţ věřitel od kupujícího na ruku ţádné peníze neobdrţel? K této otázce se kladně staví právník Pomponius, který uznává, ţe i konsenzuální trh můţe mít pro dluţníka takové následky.57 Na obdobném principu jako formula Baetica pak spočívá i současná právní úprava zabývající se prodejem zástavy. Na kupujícího (vydraţitele) zástavy můţe vlastnické právo přejít aţ zaplacením kupní ceny (nejvyššího podání v draţbě). Musí tak být učiněno v zákonem stanovené lhůtě. Podle občanského soudního řádu tak v případě movitých věcí musí vydraţitel nejvyšší podání, nepřesahuje-li zákonem stanovený limit58, zaplatit ihned po té, co ho soud po udělení příklepu vyzve (§ 329 odst. 5 o.s.ř.). Vydraţí-li se věc nemovitá, soud stanoví lhůtu, do níţ má vydraţitel nejvyšší podání zaplatit, přičemţ musí respektovat, ţe tato lhůta nesmí být delší neţ dva měsíce

53

D. 41. 1. 46. D. 13. 7. 4. 55 Stejné pravidlo bylo vyjádřeno i v Justiniánských institucích - 2. 1. 41. Avšak nezmiňovalo se o moţnosti přechodu vlastnictví bez jakékoli záruky. 56 BARTOŠEK: Osvobození..., s. 88 57 D. 46. 3. 26. 58 § 4 odst. 1zákona 254/2004 Sb.,o omezení plateb v hotovosti a o změně zákona č.337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů. 54

25

od právní moci příklepu (§ 336j odst. 4 o.s.ř.). Zákon o veřejných draţbách pak pro určení lhůty k úhradě ceny dosaţené vydraţením nerozlišuje mezi movitou a nemovitou věcí. Vydraţitel je povinen částku zaplatit do 10 dnů od skončení draţby (§ 52 odst. 2 zák. o veř. draţbách). Je-li částka dosaţená vydraţením vyšší neţ 5.000.000 Kč, pak do 30 dnů od skončení draţby (§ 52 odst. 3 zák. o veř. draţbách). Uhradí-li vydraţitel včas částku, za kterou věc vydraţil, přejde na něj vlastnické právo v rámci občanského soudního řádu s účinky ke dni vydání usnesení o příklepu u nemovitostí a k okamţiku udělení příklepu u movitých věcí, stejně tak u všech předmětů draţby v rámci zákona o veřejných draţbách. 2.3.2.

Postoupení držby na kupujícího Věřiteli, jako subjektu způsobilému převést vlastnické právo zástavního

dluţníka na třetí osobu, vyplývala ze zástavního prodeje i povinnost umoţnit kupujícímu nabýt drţbu zástavy. To dosvědčuje i Paulus. D. 20. 5. 13. Paulus Creditor, qui iure suo pignus distrahit, ius suum cedere debet et, si pignus possidet, tradere utique debet possessionem. Věřitel, který podle svého práva zcizil zástavu, musí svoje právo (na něj) postoupit, pakliţe zástavu drţí, musí v kaţdém případě odevzdat (přenést) drţbu. Tento fragment pojímá ve svém znění celý zástavní poměr v okamţiku, kdy zástavní věřitel přistoupil k prodeji zástavy. Odráţí se v něm nejen vztah mezi kupcem zástavy a věřitelem, ale také jejich společný vztah k dluţníkovi. Tím tak Paulův úryvek nabývá dalekosáhlého významu. Jak jiţ bylo uvedeno, drţel-li věřitel zástavu, byl v rámci jejího prodeje povinen k „odevzdání“ drţby kupujícímu. Pakliţe ji ale nedrţel a kupující o tomto stavu věci věděl, byl pouze zavázán k postoupení svých nároků na vydání věci vůči zástavnímu dluţníkovi. Za těchto okolností pak kupující nastupoval vůči dluţníkovi do pozice věřitele, čímţ substituoval zástavního věřitele.59 Byl tedy oprávněn k podání ţaloby actio pigneraticiae contrariae. Touto ţalobou se mohl kupující domáhat i dluţníkovy odpovědnosti za evikci (právní vady) prodané zástavy.

59

BARTOŠEK: Osvobození..., s. 96

26

2.3.3.

Zproštění dluhu Účelem zástavního práva je poskytnout věřiteli moţnost, aby mohl svou

pohledávku uspokojit z hodnoty zástavy v případě, ţe dluţník řádně a včas nesplní závazek z ní vyplývající. Realizací zástavního prodeje nabyl věřitel do své moci určitý peněţní obnos, k němuţ získal vlastnické právo do výše zajištěné pohledávky vůči dluţníkovi. Dluţník pak byl od dluhu osvobozen do výše kupní ceny, kterou věřitel od kupujícího přijal (percipoval) a trvale (přímo či nepřímo) u něj zůstala.60 Pokud přijatá částka nestačila k uhrazení celého dluhu, dluţník nebyl zproštěn od doplacení rozdílu.61 Tohoto práva se mohl věřitel vůči dluţníkovi domáhat osobní ţalobou.62 Jinak tomu bylo v případě, ţe věřitel kupujícímu odpovídal za evikci jím prodané zástavy.63 To znamená, ţe pokud vyšlo najevo, ţe zástava patří jiné osobě neţ zástavci a ta by na soudu nárokovala její vydání, musel by mu ji kupující vydat. Ten by pak ale mohl na věřiteli vymáhat úhradu tím vzniklé škody a vrácení kupní ceny. Věřitel byl poţadovanou částku povinen zaplatit. Na to se ale mohl hojit na samém dluţníkovi. Proto nezanikal dluţníkův závazek, pokud věřitel za evikci odpovídal. V opačném případě by totiţ věřitel neměl titul k vymáhání toho, co mu ušlo z jeho majetku kvůli dluţníkovi. Odpovědnost za evikci nesl věřitel z povahy mancipačního prodeje, později i z prodeje uskutečněného tradicí. Vyloučit ji však bylo moţné formulou Baeticou nebo pactem de non praestanda evictione. Císařské konstituce postupně vytvářely zásadu, ţe při zástavním prodeji neručí věřitel za evikci prodané zástavy.64 Zůstaneme-li u odpovědnosti za vady prodávané zástavy, hodí se srovnání s moderním právem. Zástavu prodává zástavní věřitel prostřednictvím veřejné nucené draţby nebo draţby při výkonu rozhodnutí. Těmito postupy se nabývá vlastnictví k zástavě originárním způsobem (§53 zák. o veř. draţbách, § 329 o.s.ř., 336l o.s.ř.). Vlastnictví totiţ nepřevádí jeho původní vlastník na jiného ze své svobodné vůle, nýbrţ přechází na základě jiných skutečností zákonem stanovených (§ 132 obč. zák.). Přechodem vlastnického práva zanikají ze zákona všechna věcná i obligační práva váznoucí na zástavě. Proto věřitel neodpovídá za jakékoli vady věci. Pokud by si

60

D. 20. 5. 12. 1. D. 20. 5. 9. 62 CJ. 4. 10. 10. 63 D. 13. 8. 1. 64 Blíţe se tomuto tématu věnuje BARTOŠEK: Osvobození... 61

27

později věc nárokovala třetí osoba, nesvědčilo by jí ţádné právo, protoţe své vlastnictví měla uplatnit v řízení o výkonu rozhodnutí vylučovací ţalobou (§ 267 o.s.ř.).65 Tento princip se neuplatňuje při prodeji zástavy v zastavárně. V tomto případě se jedná o převod vlastnického práva a kupující můţe nárokovat odpovědnost za vady, které vznikly po převzetí věci (§§ 499-510, §§ 618, 619 obč. zák.). 2.3.4.

Právo na vyplacení hyperochy Prodal-li věřitel zástavu za cenu, jenţ přesahovala výši dluhu, byl povinen

částku odpovídající rozdílu vydat zástavci, ta se nazývala hyperocha (superfluum). Ve starším římském právu toto právo ze zástavního prodeje automaticky nevyplývalo. Proto si jej strany musely podmínit zvláštní úmluvou vkládanou zpravidla do pacta de vendendo. Existenci takového ujednání dokládá nejen Mancipatio Pompeiana, ale i další příspěvky klasických právníků publikované v Digestech.66 V souvislosti s dluţníkovým právem na vyplacení hyperochy vyvstávaly poměrně zásadní otázky. D. 13. 7. 24. 2. Ulpianus Si vendiderit quidem creditor pignus pluris quam debitum erat, nondum autem pretium ab emptore exegerit, an pigneraticio iudicio conveniri possit ad superfluum reddendum, an vero vel exspectare debeat, quoad emptor solvat, vel suscipere actiones adversus emptorem? Et arbitror non esse urguendum ad solutionem creditorem, sed aut exspectare debere debitorem aut, si non exspectat, mandandas ei actiones adversus emptorem periculo tamen venditoris. Quod si accepit iam pecuniam, superfluum reddit. Pokud věřitel prodá zástavu za víc, neţ se dluţí, přičemţ ale ještě neobdrţel kupní cenu od kupujícího, můţe být ţalován na zaplacení rozdílu? Nebo musí dluţník počkat, dokud kupující nezaplatí, nebo bude legitimován k podání ţaloby proti kupujícímu? Jsem toho názoru, ţe věřitel nemůţe být nucen k placení, ale ţe by měl dluţník vyčkat nebo, pokud nechce být nečinný, můţe mu být uděleno právo vznést vůči kupujícímu ţalobu, avšak

65 66

Blíţe: DLOUHÁ: Občanský soudní řád..., s. 2531 D. 13. 7. 42.

28

na věřitelovo nebezpečí. Pokud ale (věřitel) jiţ peníze obdrţel, musí rozdíl nahradit. Nevyplatil-li věřitel zástavci odpovídají hyperochu, mohl být pro to ţalován. Toto právo však nebylo jiţ chráněno věcnou ţalobou, nýbrţ actio in personam.67

2.4. 2.4.1.

ŘEŠENÍ NEÚSPĚŠNÉHO PRODEJE ZÁSTAVY V římském právu „Nepodařilo-li se zástavnímu věřiteli nalézt vhodného kupce pro zástavu,

skýtalo římské právo další způsob jeho uspokojení. Zástavní věřitel byl oprávněn poţádat císaře, aby mu přiřknul zástavu za její odhadní hodnotu. Tento institut se nazýval dominii impetratio a jeho „existence je doloţena jiţ na počátku 3. st. n. l. Podrobnější úpravy se mu dostalo od Justiniana, CJ. 8. 33. (34.).“68 Následek impetratio domini je ve výsledku stejný jako vkládání lex commissoria do zástavní smlouvy. Nicméně reskript69 je veden motivem humanity a rovného postavení věřitele a dluţníka, a tak přísně vymezuje podmínky, za kterých můţe věřitel nabýt zástavu. Dříve neţ císař mohl přistoupit k přiřknutí zástavy do věřitelova vlastnictví, bylo nutné, aby zástavní věřitel oznámil dluţníkovi, ţe se nenašel vhodný kupec pro zástavu a ţe jejich závazkový vztah nadále trvá. Toto oznámení bylo důleţité především z hlediska ochrany dluţníkových zájmů a jeho vědomí, ţe má stále moţnost splatit svůj dluh a osvobodit tak zástavu. Proto mohlo být doručeno dluţníkovi i po uplynutí dvou let. Pokud byl dluţník „nepřítomen“, mohl mu věřitel situaci oznámit prostřednictvím předvolání, které na ţádost vydával provinční tribunál70. Soudce v dokumentu vyzval dluţníka, aby se dostavil, resp. objevil, do uplynutí určité lhůty, a stanovil den, do kdy má dluţník v případě, ţe bude nalezen, moţnost splatit peníze věřiteli. Pokud nalezen nebyl, soudce musel určit ochranou lhůtu, během které mohl dluţník stále zaplatit dluh a vykoupit zástavu. Jestliţe se dluţník do stanoveného dne nenašel nebo odmítl zaplatit celou poţadovanou částku, mohl věřitel konečně poţádat císaře o přiřknutí zástavy. Na vyhovění ţádosti měl dokonce právní nárok.

67

CJ. 8. 27. (28.) 20. HEYROVSKÝ: Dějiny..., s. 490 69 Císařské rozhonutí. 70 O doručení předvolání „nepřítomnému“se pak staral soudní posel. 68

29

„Přiřčením se zástava převádí do vlastnictví věřitele a zaniká zajištěná pohledávka, na kolik je uhrazena hodnotou věci.“71 Proto bylo nezbytnou podmínkou dominii impetratio soudní odhad hodnoty zástavy. Soudce musel určit, jaký je poměr výše dluhu k ceně zástavy. Pokud byl dluh vyšší, měl věřitel právo soudně stíhat dluţníka pro rozdíl. Pokud byla niţší, rezervoval se přebytek pro dalšího věřitele, který neměl svou pohledávku zajištěnou danou zástavou, nebo pro samotného zástavce. Právo dluţníka na vyplacení hyperochy72 bylo ustanoveno poprvé Justiniánem, aby se eliminovaly veškeré podobnosti s lex commissoria. Zástavce mohl po dobu dvou let73 od vydání císařského dekretu o přiřčení věci věřiteli stále zástavu vykoupit tím, ţe splatil dluh i s úroky a nahradil škodu, která věřiteli vznikla. Nestalo-li se tak, po uplynutí lhůty věřitel nabyl perfektní, nezrušitelný titul vlastnictví. Po zmíněnou dobu byl zároveň zástavní věřitel oprávněn po udělení povolení upustit od vlastnictví zástavy a vykonat zástavní prodej. 2.4.2.

V moderním právu Obchodní zákoník řeší výslovně takovou situaci ohledně zastaveného

obchodního podílu v § 117 a odst. 7. Jestliţe se nepodaří zástavnímu věřiteli prodat obchodní podíl zástavce v obchodní veřejné soutěţi nebo ve veřejné draţbě(a to ani po jejím opakování), můţe zástavní věřitel od okamţiku neúspěšného pokusu o prodej vykonávat práva spojená se zastaveným obchodním podílem. Právní úprava tento stav dále nerozvádí, ale lze ho chápat tak, ţe zástavní věřitel získává tatáţ práva jako společník, jemuţ zastavený obchodní podíl náleţí. K tomu, aby mohl uvedeného práva skutečně vyuţít, je nezbytné, aby to oznámil zástavnímu dluţníkovi a společnosti. A to z důvodu, ţe uvedené oprávnění zástavnímu věřiteli je zákonem pouze umoţněno a neplyne ze zákona automaticky. Tudíţ ho nemusí zástavní věřitel vyuţít.74 Oprávnění zástavního věřitele vykonávat práva společníka není údaj, který by bylo moţné zapisovat do obchodního rejstříku.75

71

HEYROVSKÝ: Dějiny..., s. 490 Po dobu běhu ochranné dvouleté lhůty, kdy mohl zástavce zaplatit dluh a vykoupit zástavu, mu měl být nárok na vyplacení hyperochy zajištěn poskytnutím řádné záruky. 73 V „předjustiniánském“ právu tato lhůta trvala pouze jeden rok. HEYROVSKÝ: Dějiny ..., s.490 74 SUM, T.. Řešení neúspěšného převodu zastaveného obchodního podílu. 28. 8. 2007. epravo.cz. číslo článku 49903 [29. 1. 2010] 75 Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 10. 2006, sp. zn. 29 Odo 824/2006 „Pro ochranu třetích osob by měl být dostačující fakt, ţe obchodní podíl ve společnosti je zastaven, kterýţto fakt se do obchodního rejstříku zapisuje. Kaţdá osoba disponující alespoň obecnou mírou obezřetnosti, musí při takovém zápisu 72

30

Druhou variantou řešení neúspěšného prodeje obchodního podílu je moţnost zástavního věřitele sjednat se zástavcem dohodu76 o tom, ţe zástavní věřitel přijme předmětný obchodní podíl na úhradu dluhu. Důvodová zpráva k novele zákona č. 513/1991 Sb. obchodního zákoníku k bodu 118 (§ 117a) striktně připomíná, ţe § 117a neumoţňuje propadnou zástavu. Zájmy dluţníka chrání poţadavek, aby byla stanovena hodnota zastaveného obchodního podílu před jeho samotným převodem znaleckým oceněním77, a povinnost věřitele vyplatit dluţníkovi část hodnoty obchodního

podílu

stanovené

znalcem

přesahující

zajištěnou

pohledávku

s příslušenstvím. Zájmy třetích osob chrání povinná publicita, zejména prostřednictvím obchodního rejstříku.“78

2.5.

UPUŠTĚNÍ OD PRODEJE ZÁSTAVY CJ. 8. 27.(28.) 8: Imperator Gordianus Si prius, quam distraheretur pignorata possessio, pecuniam creditori obtulisti, eoque non accipiente contestatione facta eam deposuisti et hodieque in eadem causa permanet, pignoris distractio non valet. quod si prius, quam offerres, legem venditionis exercuit, quod iure subsistit revocari non debet. Pokud jsi před tím, neţ byla zástava prodána, nabídl svému věřiteli peníze, které jsi mu dluţil, a on je odmítl přijmout, svědkové ti to dosvědčí, uloţil-li jsi ty peníze a okolnosti zůstaly nezměněny, prodej předmětného majetku není platný. Pokud jsi ale nabídl peníze před tím, neţ byl prodej dokončen, tak za předpokladu, ţe byl prodej právoplatný, nemůţe být odvolán. Nastala-li situace, ţe byl dluţník po splatnosti svého závazku schopen

dodatečně povinnost vyplývající ze zajištěné pohledávky splnit, mohl stále zástavnímu věřiteli nabídnout plnění a zabránit tak prodeji zástavy. Nicméně tak mohl učinit jen

vycházet ze skutečnosti, ţe mohl nastat stav uvedený v § 117 a odst. 7 och.zák. a příp. si ověřit, zda je společník, jehoţ obchodní podíl byl zastaven, oprávněn vykonávat práva spojená se zastaveným obchodním podílem.“ 76 Smlouva o převodu obchodního podílu podle § 115 obch. zák., která musí podle § 117 a odst. 7 obsahovat i skutečnost, ţe se obchodní podíl převádí na úhradu dluhu, včetně jeho důvodu a výše. 77 SUM, T. Řešení neúspěšného převodu zastaveného obchodního podílu.: „Jedná se o posudek soudního znalce, jmenovaného postupem dle § 59 odst. 3 obch. zák. na návrh zástavního věřitele“ 78 ŠTENGLOVÁ, I., PLÍVA, S., TOMSA, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 12. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 383

31

do chvíle, neţ byla zástava prodána. Vyvstává otázka, jaký okamţik tím Římané mysleli. Jeho určení vycházelo z koncepce dvou fází nabývání vlastnictví, první z nich byla fáze uzavření kupní smlouvy (titulus adqirendi), kterou se zástavní věřitel zavazoval věc převést na kupujícího, a druhou fází předání a převzetí věci (modus). Dluţník mohl projevit svou vůli plnit dluh i po té, co zástavní věřitel našel kupce pro zástavu a uzavřel s ním kupní smlouvu. Nejzazší chvílí byl okamţik, kdy se zástava dostala do drţby kupujícího. Pokud během této doby zástavní věřitel plnění nepřijal a přesto zástavu prodal, mohl být takový prodej prohlášen za neplatný. Dluţník musel za pomoci svědků dokázat, ţe byl připraven splatit svůj dluh, ale zástavní věřitel ho odmítl. A současně ţe v době, kdy ţádal o prohlášení neplatnosti zástavního prodeje, měl dluţnou částku uloţenu a připravenu pro splnění závazku. Jinak byla posuzována situace, kdy dluţník nabídl zástavnímu věřiteli plnění aţ těsně před tím, neţ byl zástavní prodej dokončen. Tedy po té, co kupující jiţ drţel zástavu právem kupujícího. V tomto případě mohl být prodej zástavy realizován a zástavní věřitel nebyl povinen odstoupit od sjednané kupní smlouvy. Důvodem pro uvedenou právní úpravu mohl být pravděpodobně důraz kladený na samotný institut vlastnictví. „Vlastník je „pánem“ (dominus) věci, jeho vztah k věci je „panstvím“nad ní. Tento, pro římské chápání vlastnického práva tak příznačný rys, jenţ podtrhuje jeho mocenský ráz, činí z římského chápání vlastnického práva jakési vzorové pojetí soukromovlastnického vztahu.“79 Císař Gordianus potvrdil, ţe vlastnictví zástavce má být chráněno, ale jen do chvíle, neţ se věc dostane do drţby kupujícímu, který k ní jiţ přistupuje jako k věci vlastní. Dalším důleţitým elementem této úpravy je poskytnout dluţníkovi moţnost plnit závazek i po okamţiku splatnosti. Podle § 46 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných draţbách, ve znění pozdějších předpisů, můţe draţebník upustit od draţby nejpozději do jejího zahájení, pokud o to zástavce, dluţník nebo vlastník poţádá a současně draţebníkovi doloţí, ţe byl splněn závazek zajištěný zástavním právem nebo zástavní právo zaniklo jiným způsobem. Zákon tu předepisuje, ţe příslušný úkon musí být učiněn „do zahájení draţby“, tedy dříve, neţ licitátor započne s vyvoláváním80. Přičemţ vyvoláním se podle § 2 písm. g zák. o veř. draţbách rozumí licitátorem přednesené prohlášení o předmětu draţby, uvedení nejniţšího podání a výše stanoveného minimálního příhozu, jakoţ i výzva účastníkům draţby k podávání nabídek 79 80

KINCL J., URFUS V. Římské právo, Panorama, Praha 1990, s.198, 199 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 6. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1658/2005

32

Jak jiţ víme, římské právo odkládalo časový okamţik poslední moţnosti vykoupení zástavy zástavním dluţníkem aţ do chvíle, kdy drţba věci přešla na kupujícího. Právní úprava zákona o veřejných draţbách posouvá tento moment před okamţik, kdy ještě není znám vydraţitel, její budoucí vlastník, a to do chvíle, neţ je oficiálně draţba zahájena. Tuto úpravu je moţné odůvodnit především tím, ţe draţba je podle § 2 písm. a) zák. o veř. draţbách veřejné jednání, jehoţ účelem je přechod vlastnického nebo jiného práva k předmětu draţby. Je tedy procesem, při němţ její účastníci projevují vůli nabýt vlastnictví k předmětu draţby za určitou peněţní částku. Jakékoli přerušení draţby z hlediska jejího účelu by bylo neţádoucí. Pokud předmět draţby nebyl vydraţen nebo pokud byla draţba zmařena vydraţitelem tím, ţe neuhradil cenu ve stanovené lhůtě, můţe po té opět dluţník splnit svůj závazek a zamezit tak případné nové draţbě. Lze se domnívat, ţe jde také o ochranu pokojného a ničím nerušeného průběhu draţby a jejích účastníků

2.6.

PRODEJ

ZÁSTAVY

VĚŘITELEM

V MODERNÍM

PRÁVU I v moderní právní praxi se objevuje dohoda, jíţ se zmocňuje zástavní věřitel k prodeji zástavy třetí osobě. Oproti pactu de vendendo má formu odpovídající plné moci, jíţ zástavní dluţník (zástavce, jedná-li se o osobu totoţnou) postupuje na zástavního věřitele dané oprávnění. Jedná se o zastoupení na základě plné moci (§ 31 a násl. obč. zák.). Dohoda o postoupení plné moci netvoří naturalia negotii zástavní smlouvy, jako tomu bylo v justiniánském právu. Touto dohodou zástavní dluţník projevuji svoji vůli, aby ve stanovený čas zástavní věřitel zástavu prodal, jinak řečeno, aby jej při prodeji zastoupil. V dohodě o plné moci tedy bývá sjednáno, kdy se plná moc k prodeji zástavy stává účinná, tedy kdy nejdříve můţe zástavní věřitel oprávnění vykonat, dále stanovení minimální prodejní ceny, eventuelně časové omezení, do kdy můţe plná moc platit. Dalším rozdílem oproti římskému právu je, ţe zástavní dluţník jako zmocnitel můţe plnou moc kdykoli odvolat. Tím zmocnění zanikne a zástavní věřitel jiţ nemá právo prodej vykonat. Zmocnitel se nemůţe platně tohoto práva vzdát (§ 33b obč. zák.). Takovou úpravu poměrů si strany nemusejí sjednávat, protoţe vyplývá přímo ze zákona. 33

Dohoda o plné moci zpravidla zástavního věřitele i opravňuje, aby přijal od kupujícího kupní cenu. Z té pak započítá odpovídající část na úhradu dluhu obligačního dluţníka, zbytek musí vrátit zástavnímu dluţníkovi. Avšak prodej zástavy věřitelem je dle současného práva posuzován jako neplatný z důvodu obcházení zákona.

34

3.

JINÉ ZPŮSOBY USPOKOJENÍ ZE ZÁSTAVY V poklasickém římském právu byl základ oprávnění zástavního věřitele

uspokojit se ze zástavy poloţen jiţ v zástavní smlouvě. Z té ale vyplývalo, ţe jako jediný prostředek však mohl být pouţit pouze prodej zástavy na základě pacta de vendendo. Jiný způsob uspokojení zástavní smlouva neobsahovala. Nicméně římské právo poskytovalo stranám dostatečný prostor, aby si poměry mezi sebou upravily podle své vůle. Mohly tedy zvláštní úmluvou sjednat, jakým jiným způsobem zástavní věřitel případně zhojí svou zajištěnou pohledávku.

3.1.

LEX COMMISSORIA Lex commissoria je dohoda mezi věřitelem a dluţníkem, na základě které

zástava propadá do vlastnictví zástavního věřitele, pokud obligační dluţník včas nesplní svůj dluh, jenţ je danou zástavou zajištěn. Takto umoţňuje zástavnímu věřiteli, aby přímo a bezprostředně nabyl vlastnictví k zástavě. Jako způsob uspokojení pohledávky zajištěné věcným právem je klauzule o propadné zástavě prostředkem, který skýtá moţnost zástavnímu věřiteli rychle a bez nákladů uspokojit zajištěnou pohledávku. Pomineme-li nevýhodnost spočívající v moţném obohacení zástavního věřitele o rozdíl hodnoty zástavy a výše zajištěné pohledávky, je propadná zástava nejdůraznější psychická motivace obligačního dluţníka k tomu, aby plnil, co po právu plnit má. Otázkou je, do jaké míry je lex commissoria ţádoucí ve spravedlivé právní společnosti. 3.1.1.

Lex commissoria v římském právu Lex commissoria byla vedlejší úmluva, která se vkládala do kupních81 a

zástavních smluv. Byla-li sjednána pro účely zajištění pohledávky prostřednictvím věci (nebo práva), opravňovala věřitele, aby si věc (právo) ponechal a stal se jejím vlastníkem (majitelem), pokud dluţník do sjednaného dne nesplnil svůj závazek. Propadná klauzule představovala nejstarší a hojně vyuţívaný a rozšířený způsob uspokojení zástavního věřitele (nebo fiduciáře). Především v počátcích svého nástupu plně vyhovovala tehdejší římské agrární společnosti a jejím poměrům. Umoţňovala jednoduchý a rychlý způsob uspokojení zajištěné pohledávky, jejíţ realizace 81

V kupní smlouvě představovala tato klauzule moţnost prodávajícího odstoupit od smlouvy, pokud kupující do určité doby nezaplatil trţní cenu věci – HEYROVSKÝ: Dějiny..., s. 713

35

nevyţadovala vyvíjení jakéhokoli úsilí nebo existenci trţní společnosti, která by poskytla vhodné prostředí pro obchod. Poprvé se začala vyuţívat u fiduciárního převodu vlastnického práva. Věřitel rozšířil svůj slib pronášený v pactu fiduciae při mancipaci (injurecesi) o dodatek, ţe věc převede zpět na původního vlastníka, pokud mu dluţník zaplatí půjčenou částku s úroky do sjednaného dne. Vloţení lex commissoria do fiduciae představovalo především nesporné výhody pro věřitele. Fiduciae zřízená bez lex commissoria znamenala, ţe věřitel sice získal vlastnické právo k dluţníkově věci, a tím s ní prakticky mohl nakládat dle libosti a v případě potřeby ji i prodat nebo zničit, nicméně byl ve svém jednání zavázán slibem učiněným v pactu fiduciae, ţe převede věc na původního vlastníka ve chvíli, kdy dluţník řádně splatí svůj dluh. Tento závazek nebyl nikterak časově omezen, proto měl dluţník právo zaplatit dluh věřiteli a domáhat na něm převedení věci kdykoli, tedy i po splatnosti pohledávky, a věřitel musel nejprve z morálního a později i z právního důvodu svému slibu dostát. To samozřejmě zbytečně prodluţovalo dobu, po kterou fiduciae trvala. Ačkoli měl věřitel jistotu, ţe v případě exekuce dluţníka, mu nebude věc odejmuta, a ţe tedy pro něj představuje určité uspokojení pohledávky, neskýtala moţnost, aby se jejím prostřednictvím mohl zhojit jiţ po splatnosti závazku. Lex commissoria byla nasnadě, protoţe věřitel jiţ věc drţel a prakticky jí vlastnil. Omezit časovou působnost pacta fiduciae byl nejjednodušší způsob, jak dovolit fiduciáři, aby si s věcí mohl skutečně dělat, co chtěl. Ve výsledku to pak znamenalo, ţe věřitel získal vlastnické právo k věci za hodnotu dluhu. Z fiduciae se tak stal mnohem efektivnější zajišťovací prostředek závazkových vztahů. S rostoucí oblibou se klauzule o propadné zástavě nevyhnula ani pignu a hypotéce. Jako legální nástroj byla lex commissoria pouţívána do roku 326 n.l., kdy byla císařem Konstantinem82 zakázána.83 Tento zákaz ale výslovně zmiňoval pouze pignus84, ale ne fiducii. Lze proto usuzovat, ţe sjednání lex commisorria ve fiducii, která se ještě občas vyskytovala, bylo právoplatné i po roce 326 n.l. Prohibici zavedenou Konstantinem pak převzal i císař Theodosián

85

a Justinián. Následujíc dědictví

82

Císař Konstantin zavedl do politiky křesťanskou ideologii. Ta mu měla poslouţit jako nástroj pro zabránění hrozící decentralizace římského impéria. Konstantin přeloţil hlavní město z Říma do Konstantinopole. Pohlíţel na sebe jako na vládce z boţí vůle. 83 CJ. 8. 34. 3 84 Můţeme dovodit, ţe se zákaz vztahoval i na hypotéku, protoţe „mezi ruční zástavou a hypotékou je rozdíl jen ve znění jejich jména – Inter pignus autem et hypothecam tantum nominis sonus differt“ – D. 20. 1. 5. 1. MARCIANUS 85 NAVONE: The disappearance..., s. 11; Codex Theodosianus 3. 2. 1

36

římského práva, aţ na výjimky, uzákonily nepřípustnost sjednání lex commissoria takřka všechny kodexy moderního civilního práva. Navzdory tomu princip lex commissoria však částečně přetrval a v modifikované podobě se objevoval i v jiných institutech, např. v impetratio dominii. 3.1.2.

Ekonomická analýza lex commissoria Důvodem zákazu lex commissoria byla snaha ochránit dluţníka před sebou

samým,

aby

ve

chvíli,

kdy

nutně

potřebuje

peníze,

nesouhlasil

se

smluvními podmínkami, které by jej postavily do nápadně nevýhodné pozice představující ztrátu vlastnického práva jenom z titulu včasného nesplnění dluhu. V následujícím textu se pokusíme nastínit lex commissoria z různých úhlů a zhodnotit i její ekonomickou stránku. Titius je obchodník s otroky, jemuţ všichni otroci zemřeli. Potřebuje peníze, aby mohl z provincií přivést otroky nové. Jde proto za Maeviem, který půjčuje peníze. Maevius půjčí Titiovi 10.000 sesterciů pod podmínkou, ţe pozemek v hodnotě 50.000 sesterciů, který Titius vlastní, na něj bude převeden k věrné ruce jako záruka za splnění dluhu. Převod je sjednán tak, ţe pokud Titius včas nevrátí zpět peníze, připadne pozemek Maeviovi do vlastnictví. Titius urgentně potřebuje peníze a tak souhlasí. Strany spolu uzavřou fiducia cum creditore contracta s lex commissoria. Výhody lex commissoria jsou patrné především pro věřitele. V případě fiducie či pignu měl věřitel zastavenou věc ve své faktické moci a věděl, ţe pokud dluţník nesplatí včas a v plné výši svůj dluh, připadne zástava do jeho ničím neomezeného vlastnictví. Propadnutí zástavy pro něj znamenalo přímé uspokojení pohledávky bez dalšího. Dluţníkovo postavení z hlediska fiducia cum creditore s lex commissoria můţeme analyzovat z několika pohledů. Titius k věrné ruce převedl na Maevia pozemek, který svou hodnotou výrazně převyšuje výši dluhu. Pokud Maeviovi pozemek připadne do vlastnictví, tak tím sice uspokojí svou pohledávku, ale navíc získá majetkový prospěch v podobě rozdílu hodnoty pozemku a hodnoty dluhu. S postupným rozšiřováním křesťanství a úsilím o spravedlivou římskou společnost začalo být takové jednání povaţováno za neţádoucí, neboť hraničilo s lichvou. Křesťanství hlásalo rovnost a bylo zásadně proti zvýhodňování věřitele na úkor dluţníka (stejný důvod vedl

37

i ke stanovení horní hranice smluvních úroků).

86

V souvislosti s lex commissoria je

velmi pravděpodobné, ţe postavení dluţníka a věřitele bude v nápadném nepoměru. Jiný úhel pohledu dovolí, aby Titia jako fiducianta bylo moţné povaţovat za nositele předkupního práva k pozemku (fiducii). Mohl dluţník Titius, pokud si byl jiţ před splatností závazku vědom, ţe nebude schopen řádně a včas jej splnit, nějakým způsobem věřiteli Maeviovi zabránit, aby mu „zástava“ propadla nebo s danou situací nebyl s to nic udělat? Obsahem pacta fiduciae bylo, ţe zaplatí-li Titius dluţnou částku, Maevius na něj musí zpět převést vlastnické právo. Jinak řečeno, Titiovi vznikla splněním svého závazku vůči Maeviovi pohledávka na vydání fiduciárně převedené věci (resp. na umoţnění zpětného nabytí vlastnictví). Bylo by tedy moţné tuto pohledávku převést na třetí osobu? V případě, ţe cena věci převyšovala výši dluhu, by tak dluţník mohl za úplatu představující rozdíl mezi jednotlivými částkami převést „předkupní právo“ na vykoupení fiduciae. Jednodušší realizace těchto úkonů by jistě byla tehdy, kdy rozdíl mezi hodnotami dosahoval do vyšších částek neţ naopak.87 Titius by tedy například za 30.000 sesterciů „prodal“ Gaiovi své „předkupní právo“ vůči Maeviovi s tím, ţe aby pozemek získal, musí ještě fiduciáři doplatit dluţných 10.000 sesterciů plus úroky. Podle Navone byla tato transakce přípustná za předpokladu, ţe „existovala stabilita poptávky (a trţní ceny) a právního systému, který by dovoloval převod předkupního práva u zajišťovacích prostředků.“88 V moderním právu by nastíněná situace byla snadno realizovatelná. V Ottově naučném slovníku se můţeme dočíst, ţe dříve zastavárny vydávaly zástavní lístky a zastavená věc se vracela tomu, kdo přinesl zástavní lístek a zaplatil půjčku.89 V dnešní době se zástavní lístky jiţ neobjevují, ale daná situace by se dala řešit tak, ţe by třetí osoba převzala za dluţníka plnění (§ 534 obč. zák.) a dluţník by na ni postoupil svou pohledávku vůči zastavárníkovi na vydání zástavy (§ 524 obč. zák.). Ať jiţ výše zmíněné moţné bylo či ne, mohl fiduciant vyuţít svého práva nalézt kupce pro předmětnou věc a zprostředkovat její prodej. Dluţník ale nemohl prodat věc věřiteli, neboť nikdo si nemůţe koupit věc, která mu patří (suae rei emptio non valet).90 86

NAVONE: The disappearance..., s. 12 NAVONE: The disappearance..., s. 13 88 NAVONE: The disappearance..., s. 12 89 Ottův slovník naučný. 27. díl. Praha/Litomyšl: Paseka/Argo, 2002. s. 462 90 MOYLE: Imperatoris..., s. 316 87

38

Oprávnění právoplatně věc převést na kupujícího získal dluţník aţ ve chvíli, kdy mu ji věřitel převedl zpět do vlastnictví. Proto musel dluţník nejprve s kupcem uzavřít kupní smlouvu, na jejímţ základě od něj převzal kupní cenu. Z její výše pak uspokojil věřitele a tím se domohl práva, aby mu věc věřitel remancipoval nazpět. Rozdíl mezi dluţnou částkou a kupní cenu si dluţník mohl samozřejmě ponechat. Jakmile začal dluţníkovi svědčit titul vlastnického práva, mohl být dokončen prodej a kupující se stal vlastníkem věci. Paul. sent. rec. 2. 13. 3 Debitori creditori vendere fiduciam non potest; sed aliis si velit vendere potest, ita ut ex pretio eiusdem pecuniam offerat creditori, atque ita ramancipatam sibi rem emptori praestet. Dluţník nemůţe prodat fiducii věřiteli; ale pokud chce, můţe prodat ostatním, v takovém případě nabídne z kupní ceny částku věřiteli, aby mu byla věc remancipována a mohl ji předat kupujícímu. 3.1.3.

Účinky lex commissoria Mohl se věřitel po splatnosti zajištěné pohledávky rozhodnout, zda si zástavu

ponechá nebo zda bude uplatňovat své právo na plnění vyplývající z pohledávky soudně? Při fiducii převáděl dluţník vlastnictví věci k věrné ruce věřitele a zavazoval si jej, ţe ve chvíli, kdy pohledávka bude uspokojena, umoţní mu nabýt vlastnictví zpět. Lex commissoria zbavovala věřitele povinnosti k zpětnému převodu věci na původního vlastníka, pokud dluh nebyl včas zaplacen. To znamená, ţe věřiteli, jako fiduciárnímu vlastníku, odpadla překáţka bránící v uţívání věci podle své vůle. Ze strany původního vlastníka jiţ nemohl být ţalován pomocí actio fiduciae na vydání věci. Lex commissoria můţe být v tomto ohledu tedy chápaná jako právní skutečnost, která způsobuje plné nabytí vlastnického práva, a zánik povinnosti dluţníka splnit svůj závazek. Proto by věřitel nemohl po splatnosti ţalovat dluţníka na splnění dluhu u soudu. Lex commissoria, která byla uzavírána v rámci pignu, měla následky poněkud dalekosáhlejší. Představovala totiţ sama o sobě titul k nabytí vlastnického práva, pokud nastaly předpokládané podmínky.

39

Na lex commissoria lze také pohlíţet tak, ţe „přeměnila ruční zástavu v opravdový podmíněný prodej91“. Prodej zástavy se měl tedy uskutečnit, nesplnil-li dluţník včas svou povinnost. Dluţník předal věřiteli věc, která mu měla slouţit jako jistota, ţe pohledávka bude uspokojena. Pokud se tak nestalo řádně a včas, kupní smlouva na zástavu se stávala účinnou. Nemohl by pak ale od smlouvy odstoupit a poţadovat uspokojení jiným způsobem? Co kdyţ zástavou byl například kus hovězího dobytka, který přestal dávat mléko, nebo pozemek, který se stal neúrodným před uplynutím lhůty splatnosti? Věřitel jejím sjednáním projevuje vůli, aby v případě, ţe nebude řádně a včas uspokojena jeho pohledávka, nabyl vlastnické právo k zástavě. Aby se věřitel nemohl domáhat svého nároku na uspokojení zajištěné pohledávky soudně, musela by od chvíle, kdy by své právo mohl vykonat poprvé, tedy den po splatnosti pohledávky, jiţ zástava být v jeho vlastnictví. To znamená, ţe účinky lex commissoria by nastávaly uplynutím času stanoveného k plnění, lépe řečeno dnem dospělosti pohledávky. Nikdo nemůţe být nucen k výkonu práva, k nějaké činnosti. Je tedy ponecháváno na vůli oprávněného, zda svého oprávnění vyuţije či nikoli. Proto v případě zástavního prodeje věřiteli svědčí práva obě. Věřitel se můţe rozhodnout, zda zástavu prodá nebo zda bude postupovat pořadem práva. Na druhou stranu lze předpokládat, ţe by věřitel nesjednával lex commissoria, pokud by měl obavu z toho, ţe se mu nebude zástava líbit i později. V opačném případě by pravděpodobně raději sjednal pactem de vendendo oprávnění zástavu prodat nebo pactem de emendo pignore, ţe zástavu od dluţníka sám koupí. Další skutečností, na kterou můţe být brán ohled, je fakt, ţe půjčka mohla být sjednána na krátkou dobu, takţe hrozba znehodnocení byla minimální. Tyto aspekty doprovázející ujednání o propadné zástavě jsou aktuální i v moderní společnosti. Například zastavárník nepřijme do své zastavárny cokoli, co mu dluţník nabídne, ale upřednostňuje věci, které mají trvalejší hodnotu. Zároveň sjednává půjčky na dobu ne zpravidla delší neţ několik týdnů.

91

JACKSON: Justinian's Digest..., s. 28

40

3.2.

PRODEJ ZÁSTAVY VĚŘITELI Dohody uzavírané po zákazu lex commissoria ale musely respektovat zákaz

ujednání o propadné zástavě a dohod jí podobných. Nezřídka se totiţ v klasickém právu stávalo, ţe strany do zástavní smlouvy vkládaly i úmluvy, které měly jiný obsah neţ lex commissoria, ale svými účinky byly takřka totoţné. Jako příklad lze uvést dohodu, na jejímţ základě byl zástavní věřitel oprávněn zadrţet zástavu právem kupujícího, pokud dluţník včas nezaplatil jistinu spolu s úroky. Pap. 1. 3. resp. fragm. 9 Creditor a debitore pignus recte emit, sive in exordio contractus ita convenit sive postea. Nec incerti pretii venditio videbitur, si convenerit, ut pecunia, ut pecunia fenoris non soluta creditor iure empti dominium retineat, cum sortis et usurarum quantitas ad diem solvendae pecuniae prestitutam certa sit.92 Ruční zástavu můţe věřitel právem koupit od dluţníka, pokud je to v souladu s úmluvou, jeţ byla uzavřena na začátku nebo aţ později. Prodej ale nemůţe být povaţován za platný, pokud není zjištěna kupní cena. Jestliţe je smluveno, ţe nebude-li splněna část dluhu, můţe věřitel zadrţet vlastnictví právem kupujícího, kdyţ je ke dni splatnosti napřed stanovena výše dluhu (jistiny a úroků). Věřitel mohl tedy nabýt zástavu za hodnotu dluhu sice z titulu kupujícího a ne z pozice zástavního věřitele, jako tomu bylo u lex commissoria, ale důsledky pro dluţníka to mělo stejné. Konstantinův zákaz se proto vztahoval nejen na úmluvy o propadné zástavě, ale i na jakékoli další, které by svou povahou byly pro insolventního dluţníka riskantní a nepřiměřeně tvrdé. Sjednání takové úmluvy bylo stiţeno sankcí neplatnosti.93 3.2.1.

Pactum de emendo pignore Pactum de emendo pignore byla „dohoda mezi věřitelem a dluţníkem, která

opravňovala věřitele k tomu, aby mohl sám koupit věc, která mu byla dána

92

Fragment převzat z následujících zdrojů: NAVONE: The disappearance..., s. 16.; SALKOWSKI, WHITFIELD: Institutes..., s. 492. 93 CJ. 8. 34. (35.) 3.

41

do zástavy“94. Byl to jakýsi dluţníkův příslib, ţe zástava bude prodána věřiteli, aţ nastanou pro to stanovené předpoklady.95 Takový prodej by pak byl realizovatelný, protoţe dluţník byl i po té, co věc zastavil věřiteli, stále vlastníkem.96 Nebyla by tedy porušena zásada, ţe nikdo si nemůţe koupit věc, která mu patří, jako tomu bylo v případě fiducie. 3.2.2.

Prodej zástavy věřiteli v moderním právu V moderním právu se v souvislosti se zřízením zástavního práva často

vedle zástavní smlouvy také objevují i ujednání o prodeji zástavy zástavnímu věřiteli. Strany tuto kupní smlouvu uzavírají před tím, neţ dojde ke vzniku oprávnění zástavního věřitele domáhat se uspokojení zajištěné pohledávky z výtěţku zpeněţení zástavy. Její obligační účinky jsou vázány na odkládací podmínku, ţe pohledávka zajištěná zástavním právem nebude řádně a včas splněna. Nastane-li pak předpokládaná skutečnost, zástavní věřitel získává právní titul k nabytí vlastnictví zástavy. Proto můţe například ihned v den dluţníkova prodlení podat návrh na vklad svého vlastnického práva spolu s předmětnou kupní smlouvou příslušnému katastru nemovitostí, aniţ by zástavního dluţníka o tom informoval nebo vyzýval obligačního dluţníka ke splnění povinnosti. Kupní cena se zpravidla rovná hodnotě dluhu, jenţ má obligační dluţník vůči zástavnímu věřiteli. Pro její určení tedy není rozhodující trţní cena věci v daném místě a čase nebo ohodnocení stanovené například znaleckým posudkem. Navíc není zpravidla zástavnímu dluţníkovi dána moţnost, aby mohl prodejní cenu ovlivnit ve chvíli, kdy kupní smlouva nabývá své účinky. K úplnému vyrovnání kupní ceny se pak půjčená částka započítává. Dochází tak ve stejném okamţiku k uspokojení zajištěné pohledávky a k převodu vlastnického práva. Samotná kupní smlouva nenaznačuje nic, čím by se mohla dostat do rozporu se zákonem. „Je ji však nutné posuzovat v kontextu ostatních smluvních ujednání souběţně uzavřených,“97 tedy se zástavní smlouvou. Zmíněnou kupní smlouvu konstantně judikatura soudů České republiky povaţuje za úmluvu, jíţ se sleduje sjednání propadné zástavy. V takovém případě se totiţ dovozuje, ţe kupní smlouva není 94

BERGER, A. Encyklopedic dictionary of Roman law. Philadelphia: The American Philosophical Society, 1953. s. 615 95 Blíţe k tomu: MOYLE., J. B. The contract of sale in the civil law : with references to the laws of England, Scotland and France. Oxford: Clarendon Press, 1892. s. 169 96 D. 20. 5. 12. pr. 97 Nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 119/01

42

sjednána za účelem prodeje věci, nýbrţ proto, aby pohledávka kupujícího zástavního věřitele byla uspokojena tak, ţe na něj přejde vlastnictví prodávajícího zástavního dluţníka k zástavě.98 „Na uvedeném závěru nic nemění to, ţe podle § 553 odst. 1 obč. zák. můţe být splnění závazku zajištěno převodem práva dluţníka ve prospěch věřitele.“99 Účinky zajišťovacího převodu práva, například vlastnického, však nastávají před uplynutím lhůty k plnění závazku. Po dobu trvání dluhu je tedy věřitel nositelem převedeného práva. Zajišťovací převod je sjednán s rozvazovací podmínkou, která se váţe na splnění zajištěné pohledávky. Pak se bez dalšího obnovuje původní stav. Výše zmíněný případ ale představuje situaci, kdy závazek plynoucí z pohledávky jiţ je zajištěn zástavním právem a navíc jej zajišťuje ještě kupní smlouva na zástavu.

3.3.

PODMÍNEČNÝ PRODEJ ZÁSTAVY Aby se předešlo případům, kdy bude zástava koupena věřitelem jen za cenu

představující výši dluhu, vytvořil se nový institut představující podmínečný prodej zástavy. Ten dovoloval věřiteli získat zástavu do drţby, pokud dluţník včas nezaplatil svůj dluh, za předpokladu, ţe věc bude spravedlivě oceněna. Tímto se úmluva zcela odlišila od lex commissoria a od předcházejícího prodeje. Existenci podmínečného prodeje zástavy dokládá Marciánův úryvek z Osobní knihy o hypotekární ţalobě. D. 20. 1. 16. 9 Marcianus Potest ita fieri pignoris datio hypothecaeve, ut, si intra certum tempus non sit soluta pecunia, iure emptoris possideat rem iusto pretio tunc aestimandam: hoc enim casu videtur quodammodo condicionalis esse venditio. Ruční zástava nebo hypotéka se mohou zřídit tak, aby v případě, ţe dluh nebude zaplacen během určitého času, věřitel mohl drţet věc právem kupujícího, a tehdy musí být věc oceněna spravedlivou cenou. V tomto případě je dané jednání posuzováno jako druh podmíněné kupní smlouvy.

98

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 9. 2000, sp. zn. 21 Cdo 2204/99, taktéţ Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. 29 Odo 928/2003, Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 1. 2007, sp. zn. 21 Cdo 3040/2005 99 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 9. 2000, sp. zn. 21 Cdo 2204/99

43

Právní základ podmínečného prodeje zástavy byl poloţen v kupní smlouvě, která mohla být včleněna do zástavní smlouvy nebo k ní později přidruţena jako samostatná. Jejím obsahem bylo především právo věřitele nabýt k zástavě drţbu a stát se jejím vlastníkem za spravedlivou cenu. Tato úmluva byla sjednána s odkládací podmínkou váznoucí na sloţené právní skutečnosti, ţe dluţník do stanovené doby splní povinnost vyplývající ze zajištěné pohledávky a ţe zástava bude spravedlivě ohodnocena. Od okamţiku, kdy se stal dluţník insolventní, mohly strany začít uvaţovat o naplnění obsahu kupní smlouvy. Prozatím však věřiteli svědčilo stále jen zástavní právo. Aby se mohl začít chovat jakou kupující, muselo by dojít k naplnění další podmínky spočívající ve spravedlivém ohodnocení zástavy. Spravedlivé ocenění zástavy bylo pro tento způsob realizace zásadním poţadavkem. Vţdyť kdyby ho nebylo, následkem by se shodoval s lex commissoria, protoţe věřitel by si mohl ponechat zástavu za cenu dluhu. Bylo jistě také moţné, aby strany sjednali kupní smlouvu podmíněnou pouze nesplněním dluţníkova závazku řádně a včas, s tím, ţe by jiţ smlouva stanovovala cenu, za kterou bude zástava věřiteli prodána. To by představovalo riziko pro obě strany. Mohlo se stát, ţe by zástava ve chvíli realizace kupní smlouvy přesahovala svou hodnotou domluvenou kupní cenu nebo naopak a smluvní strany by jiţ neměly vůli věc za takovou cenu koupit. Proto určení ceny aţ ve chvíli, kdy nastaly skutečnosti, které podmiňovaly vznik kupní smlouvy, bylo mnohem únosnější. Zároveň to přispívalo k ochraně dluţníka, aby pod tlakem tíţivé finanční situace vyţadující půjčku od věřitele, nesouhlasil s kupní cenou, která by pro něj nebyla, za běţných okolností vedoucích k prodeji věci, přijatelná. Za spravedlivou cenou (pretium iustum) by se měla pokládat cena, která je objektivně přiměřená hodnotě daného předmětu.100 V římské právu bylo sice vytvořeno právní pravidlo, ţe kupní cena má být spravedlivá (pretium debet esse iustum), ale zásadně se neuplatňovalo. Mohla být tedy sjednána na jakoukoli výši, byť velmi nepoměrnou ke skutečné hodnotě prodávané věci, a přesto nepředstavovala ţádný rozpor s právem. Podle reskriptu císaře Diokleciána měl prodávající právo naříkat trh101, pokud kupní cena prodaného pozemku nedosáhla ani poloviny jeho pravé hodnoty (laesio enormis). V této podobě však reskript cituje aţ justiniánské právo102.

100

HEYROVSKÝ: Dějiny..., s. 688. Právo domáhat se určení neplatnosti provedeného prodeje. 102 CJ. 4. 44. 2. 101

44

S přihlédnutím k moţným interpolacím, je proto dovozováno, ţe začal platit aţ v rámci Justiniánova Codexu a ne jiţ v roce 285 n. l., kdy byl vydán. V případě podmíněného prodeje zástavy strany musely dbát na spravedlivé ohodnocení věci, proto musela kupní cena dosahovat alespoň poloviny její objektivní hodnoty. Jinak by takový prodej mohl být povaţován za neplatný. Je otázkou, zda se tato podmínka projevila jiţ v době klasického římského práva, jehoţ významným představitelem autor fragmentu Marcianus byl. Nebo zda došlo k interpolaci a uvedená podoba podmínečného prodeje zástavy se vytvořila aţ v rámci justiniánského práva.103 Pokud by byla správná první hypotéza, mohlo by to znamenat, ţe poţadavek spravedlivé kupní ceny v rámci prodeje zástavy představoval výjimku ze zásady, ţe kupní cena nemusí zásadně odpovídat hodnotě prodávané věci. Navone dovozuje, ţe spravedlivé ohodnocení věci měla učinit třetí osoba.104 My se však domníváme, ţe ocenit zástavu mohly především samotné strany kupní smlouvy. Tím ale není vyloučeno, aby se domluvili, ţe toto své právo postoupí na jinou osobu. Totéţ by přicházelo v úvahu v případě, ţe se na stanovení kupní ceny neshodli. Pak mohli nalézt východisko tím, ţe poţádali třetí osobu nebo soud, aby určil cenu zástavy. Ať byl způsob stanovení ceny ve výsledku jakýkoli, dopadala na podmínečný prodej zástavy stejná pravidla jako na kupní smlouvu. O některých zásadách se pak výslovně zmiňuje i Justiniánova učebnice práva „Instituciones seu Elementa“105. J. Inst. 3. 23. 1. Pretium autem constitui oportet: nam nulla emptio sine pretio esse potest. Sed et certum pretium esse debet. alioquin si ita inter aliquos convenerit, ut, quanti Titius rem aestimaverit, tanti sit empta: inter veteres satis abundeque hoc dubitabatur, sive constat venditio sive non. sed nostra decisio ita hoc constituit, ut, quotiens sic composita sit venditio ‘ quanti ille aestimaverit ’, sub hac condicione staret contractus, ut, si quidem ipse qui nominatus est pretium definierit, omnimodo secundum eius aestimationem et pretium persolvatur et res tradatur, ut venditio ad effectum perducatur, emptore quidem ex empto actione, venditore autem ex vendito agente. sin autem ille qui nominatus est vel noluerit vel non potuerit pretiam definire,

103

NAVONE: The disappearance..., s. 16: Je zmíněna myšlenka, ţe Marciánův text do zmiňované podoby změnila Justiniánova písařka vloţením klausule o spravedlivé ceně. 104 NAVONE: The disappearance..., s. 16. 105 KINCL, URFUS: Římské právo, s. 73

45

tunc pro nihilo esse venditionem, quasi nullo pretio statuto. quod ius cum in venditionibus nobis placuit, non est absurdum et in locationibus et conductionibus trahere. Kupní cena musí být dohodnuta, protoţe nemůţe existovat kupní smlouva bez kupní ceny. Kupní cena musí být i určitá. Naproti tomu, kdyţ se strany dohodnou, ţe se věc má koupit za tolik, kolik ji ohodnotí Titius, tak se mezi staršími právníky vedl spor, či kupní smlouva existuje nebo ne. Naše rozhodnutí to řešilo takto: pokud kupní smlouva zní: „Za kolik on ocení“, smlouva existuje pod podmínkou a následně se musí, jakmile jmenovaný kupní cenu určí, přiměřeně tomuto ohodnocení kupní cena zaplatit a věc odevzdat, takţe kupní smlouva se stane platnou a kupující můţe ţalovat ţalobou z koupě, prodávající ţalobou z prodeje. Jestliţe však jmenovaný nechce anebo nemůţe kupní cenu určit, potom je kupní smlouva nulitní, tedy jako kdyby se vůbec nedohodla. Kupní smlouva můţe tedy vzniknout aţ ve chvíli, kdy je konkrétně stanoven předmět koupě a jeho kupní cena. V našem případě se pak přidruţuje i další předpoklad existence kupní smlouvy mezi dluţníkem a věřitelem, jímţ je spravedlivá kupní cena zástavy. Do té doby kupní smlouva jako by neexistovala a nejsou ji přiznány jakékoli právní účinky. V této souvislosti se můţe objevit určitý „mezičas“, kdy je pohledávka splatná a neuspokojená a kupní smlouva není ještě účinná. Závislé je to především na tom, jak dlouho v konkrétním případě trvá, neţ se dluţník s věřitelem shodne na spravedlivé kupní ceně. Dluţník má tedy stále moţnost plnit svůj dluh a odvrátit tak prodej zástavy. Můţe ale věřitel drţet zástavu jako kupec, kdyţ kupní smlouva ještě není perfektní? Drţba je faktický stav, který vyţaduje fyzické ovládání (corporalis possesio) a vůli s věcí nakládat jako s vlastní (animus possidendi). Proto se nepřevádí, nýbrţ nabývá.106 Věřitel má v případě pignu jiţ detenci věci, u hypotéky je k jejímu „vydání“ legitimován pomocí actio hypotecaria. Takţe má zástavu stále ve své dispozici. Aby však mohl věc oprávněně drţet, musel by navenek projevit svou vůli být jejím drţitelem. Zároveň by musel být nositelem titulu, který mu oprávněnou drţbu dovoloval. Z kupní smlouvy vyplývá povinnost prodávajícího umoţnit nabýt kupujícímu drţbu věci. To v případě podmínečného prodeje zástavy úplně neplatí, ale

106

KINCL, URFUS: Římské právo, s. 314.

46

přeneseně by bylo moţné konstatovat, ţe dluţník jako prodávající musí zajistit věřiteli jako kupujícímu nerušený výkon drţby. Tato povinnost ale nemůţe vzniknout dříve, neţ se kupní smlouva stane závaznou, tedy právně účinnou vůči kontrahentům. Z toho vyplývá, ţe věřitel můţe nabýt oprávněnou drţbu zástavy aţ v okamţiku, kdy je smlouva perfektní, a nikoli dříve. Mluvíme-li o závazcích vyplývajících z kupní smlouvy, pro kupujícího jeho povinnost spočívá v zaplacení kupní ceny. Co tedy z pohledu kupní smlouvy představuje částka, která uţ byla dluţníkovi poskytnuta? Kupní cena přeci nemůţe být zaplacena dříve, neţ je její výše stanovena. Peníze, které dluţníkovi jiţ věřitel předal, mu byly poskytnuty jako úvěr. Mělo by tedy dojít k započtení věřitelovi pohledávky z titulu zápůjčky (mutua) proti pohledávce na zaplacení kupní ceny. Je jisté, ţe kupující má povinnost zaplatit celou kupní cenu, tzn. ţe musí doplatit případný rozdíl mezi tím, co jiţ zaplatil jako úvěr (causa credendi), a tím, za jakou cenu se zástava prodává. V opačném případě má právo, aby mu bylo vyplaceno to, co zaplatil nad rámec kupní ceny. Takto je vyřešeno právo na vyplacení hyperochy. Tyto pojmy se sice vztahují k pactu de vendendo, nicméně jejich podstata je důleţitým instrumentem spravedlivého práva. Podmíněný prodej zástavy tak obsahoval další odlišnost od lex commissoria. Pokud věřitel s dluţníkem dospěli k závěru, ţe kupní cenu určí třetí osoba, byli povinni se jejího určení alespoň přibliţně drţet. Spravedlivé ohodnocení totiţ nemělo být závazné do konkrétní výše určení, ale pouze co do stanovení přibliţné cenové relace. Kupní cena, za kterou pak byl obchod realizován, se mohla lišit. Avšak rozdíl mezi cenou stanovenou odhadcem nesměl spravedlivé meze překročit. Byla-li zástava prodána za cenu, která neodpovídala spravedlivé ceně, mohl se prodávající domáhat určení neplatnosti kupní smlouvy, protoţe nebyla splněna jedna ze základních, charakteristických, podmínek smlouvy. V Justniniánském právu tak mohl učinit jak z titulu podmíněného prodeje zástavy, tak z titulu nadměrného poškození způsobeného sjednanou kupní cenou „laesio enormis“. Nicméně za předpokladu, ţe Marcianův fragment existoval v podobě, v jaké ho známe z Digest, jiţ v klasické době, mohl být takový prodej platný, pokud strany novací uzavřely novou kupní smlouvu, jeţ neobsahovala podmínku spravedlivého ocenění věci. Bylo ospravedlnitelné, aby se jedna ze stran rozhodla, ţe nechce k podmínečnému prodeji zástavy přistoupit? Vzhledem k tomu, ţe důleţitou podmínkou tohoto způsobu realizace zástavního práva bylo stanovení spravedlivé ceny zástavy, k čemuţ dle našeho názoru bylo zapotřebí konsenzu prodávajícího dluţníka a 47

kupujícího věřitele, mělo by takové jednání stejný následek, jako by k souhlasu o určení ceny nedošlo. Kupní smlouva, jíţ by byly strany vázány k převodu vlastnického práva, by vůbec nevznikla. Posuzovala by se jinak situace, kdyby bylo přímo ve smlouvě ujednáno, ţe kupní cenu stanoví třetí osoba? Obě strany s tím souhlasily a byly srozuměny, ţe určením ceny smlouva platně vznikne. Byly ale ujednáním o odhadci vázány do té míry, ţe by od něj nemohly odstoupit? Z výše zmíněného Justinaiánova fragmentu pouze vyplývá, ţe kupní smlouva nevznikne, pokud jmenovaný nechce nebo nemůţe cenu určit. Věřitel by tak měl jistotu, ţe mu dluţník od prodeje neodstoupí, ale zároveň by neměl moţnost sám od něj upustit, kdyby zástava jiţ neodpovídala jeho představám. Nutno zdůraznit, ţe právo není povinnost. Měl věřitel případně jinou moţnost, jak se mohl uspokojit ze zástavy? Odpověď předně závisí na posouzení, jaký vliv měla podmínečná kupní smlouva na smlouvu zástavní. Nahradila jí nebo existovaly vedle sebe? Obecně platilo pravidlo, ţe zástavní právo zaniká, pokud zanikne dluh nebo je věřitel uspokojen jiným způsobem. V úvahu přicházely samozřejmě i další způsoby, ale ty se především vázaly buď na výslovnou dohodu, uplynutí času nebo byly přímo stanovené zákonem.107 Při podmínečném prodeji zástavy, jako jednoho z moţných postupů uspokojování zajištěné pohledávky, docházelo k zániku dluhu započtením kupní ceny zástavy. To znamená, ţe zástavní právo trvalo aţ do chvíle, kdy se tyto pohledávky střetly na základě účinné kupní smlouvy. Pokud se kupní smlouva stala nulitní nebo od ní bylo upuštěno, zástavní právo stále trvalo. V době, kdy bylo oprávnění uspokojit pohledávku ze zástavy podmíněno sjednáním zvláštní dohody, mělo neuskutečnění podmíněného prodeje za následek, ţe se věřitel nemohl domáhat uspokojení jiným způsobem. Jinak by tomu ale bylo tehdy, kdy se pactum de vendendo jiţ řadilo mezi essentialia negotii zástavní smlouvy. Věřitel proto nepotřeboval jiný titul k uspokojení ze zástavy neţ samotnou zástavní smlouvu. Kdyby mu byla odepřena moţnosti prodat zástavu třetí osobě z důvodu, ţe se nerealizoval jiný, výslovně sjednaný, postup k uspokojení zajištěné pohledávky, bylo by to povaţováno za rozpor s povahou zástavního práva? V justiniánském právu mohl zástavní věřitel prodat zástavu, ačkoli s dluţníkem byl ujednán opak (pactum de non distrahendo). Za těch okolností byl jen přísněji stanoven postup, dle něhoţ se měl

107

D. 20. 6. 6. pr.

48

prodej uskutečnit. V klasickém právu, dle Ulpanianova fragmentu108, však bylo moţné zástavní prodej platně vyloučit ujednáním stran. Je proto otázkou, zda by se takto dala případně vykládat i smlouva o podmíněném prodeji zástavy věřiteli. Dluţník projevuje svou vůli převést vlastnické právo k věci na věřitele, aby došlo k započtení vzájemných pohledávek. Nicméně z toho nelze dovodit, ţe pak souhlasí nebo nesouhlasí i s případným prodejem jinému. Neuskutečnil-li se prodej zástavy, mohl se věřitel přesto domáhat uspokojení své pohledávky i pořadem práva. V rámci lex commissoria tuto moţnost neměl, protoţe okamţikem nesplnění zajištěného závazku zástava propadala do vlastnictví věřitele a dluh tak zanikal. Neměl proto titul, který by mohl u soudu uplatnit. Naposled lze ještě uvést, ţe zástava mohla připadnou věřiteli na úhradu dluhu (datio in solutum), pokud po splatnosti strany projevily vůli, aby jejich vzájemná práva a povinnosti byly vypořádány tímto způsobem.

3.4.

USPOKOJENÍ POHLEDÁVKY Z PLODŮ ZÁSTAVY Uspokojení ze zástavy se netýká pouze uspokojení samotné jistiny, leč také

uspokojení smluvních úroků vzniklých ze zajištěné pohledávky. Následující podkapitola se bude zabývat právem zástavního věřitele na uspokojení smluvních úroků prostřednictvím plodů a jiných uţitků zástavy na základě zvláštní úmluvy. 3.4.1.

Uspokojení pohledávky z plodů fiduciárně převedené věci Této problematice se ohledně plodů a uţitků získaných z fiduciárně převedené

věci věnuje právník Paulus v poklasické kompilaci Sententiae Pauli.109 Paul. sent. rec. 2. 13. 2 Guidquid creditor per fiduciarium servum quaesivit sortem debiti minuit. Cokoli

věřitel

získal

prostřednictvím

fiduciárního

zajištění

podmiňuje výši dluhu. Věřitel byl prakticky neomezeným vlastníkem fiduciárně převedené věci, mohl proto od věci oddělovat plody a nabývat k nim vlastnictví, mít prospěch z uţitků,

108

D. 13. 7. 4., viz podkapitola „Pactum de non distrahendo“. V anglickém překladu dostupné na [26. 2. 2010] 109

49

všeobecně řečeno byl oprávněn k jakémukoli zisku, který mu zástava mohla přinést. Pokud věřitel získal ze zástavy prospěch, musel o tuto hodnotu sníţit dluţníkovu výši dluhu110. Nabyté plody nesniţovaly dluh pouze o úroky za úvěr, nýbrţ se odečítaly od celé hodnoty dluhu. V některých případech se proto mohlo stát, ţe dluh byl splacen jen z hodnoty nabytého prospěchu. 3.4.2.

Antichresis Antichretické zástavní právo poskytovalo zástavnímu věřiteli oprávnění, aby

namísto smluvních úroků mohl přijmout nejen plody, ale i uţitky111, jenţ daná zástava skýtala. Narozdíl od majetkového prospěchu získaného při fiducii, nesniţovalo jistinu dluhu. Právo muselo být vymíněno zvláštní dohodou, která byla povaţována za smlouvu odváţnou. Věřitel totiţ nemohl mít za kaţdých okolností zaručeno, zda zástava nějaký uţitek přinese. Následujícího fragment říká, ţe bylo-li antichresis sjednáno u hypotéky, mělo i psychický vliv na dluţníka. Opravňovalo totiţ věřitele k drţení a poţívání věci do té doby, dokud dluţník řádně a včas nesplnil svůj závazek. Tato drţba pak měla povahu retenčního práva. Věřitel směl zadrţet nájemné za nemovitost a uspokojit tak své právo na úroky. Následně z toho můţeme vyvodit, ţe obdobně se postupovalo i v rámci ruční zástavy.112 Věřiteli antichresis slouţilo jako jakési „přídavné“ právo vedle práva mít věc ve faktické moci a práva věc prodat pro uspokojení dluhu. D. 20. 1. 11. Marcianus Si antixrysis facta sit et in fundum aut in aedes aliquis inducatur, eo usque retinet possessionem pignoris loco, donec illi pecunia solvatur, cum in usuras fructus percipiat aut locando aut ipse percipiendo habitandoque: itaque si amiserit possessionem, solet in factum actione uti. Jak se dohodlo uţívací zástavní právo – antichresis – pozemku anebo domu a někomu se dal (do drţby), aţ do tehdy si drţbu jako zástavu udrţí, dokud se mu nevyplatí jeho peníze, protoţe za úroky bere uţitky, buď pronajímáním anebo sám tím, ţe bere plody z pozemku nebo bývá v domě. A proto, kdyby ztratil drţbu, obyčejně se pouţije ţaloba in factum.

110

MOYLE: Imperatoris..., s. 316 Pojmy „plody a uţitky“ rozlišovalo jak římské právo, tak i meziválečné. 112 U ruční zástavy měl věřitel věc v pouhé detenci, proto nesměl zástavu uţívat, ani z ni brát plody. A to pod sankcí obvinění z krádeţe. 111

50

Majetkový prospěch, který věřiteli uţívání zástavy přineslo, však nesměl překročit zákonnou mez pro výši smluvních úroků, tedy 200 % jistiny.113 Srovnáme-li antichresis s moderním právem, zjistíme, ţe jeho římskoprávní pojetí se do něj do jisté míry promítá. „V západohaličském zákoníku (III. § 523)114 byla antichrese potud platnou, pokud nepřevyšovala zákonné úroky, rovněţ tak dle patentu o lichvě ze dne 2. prosince 1803 § 9. Při superrevisi (prot.II. str. 580 n.) bylo přijato zrušení institutu antichrese z důvodů, ţe z něho snadno vznikají pletky a ţe úroky se mají odvádět v penězích, kdeţto při antichresi je věřitel dostává v rozličných poţitcích (plodech).“115 Toto pojetí pak dokládá obecný zákoník občanský v § 999, ţe úroky z peněţitých zápůjček se mají platit ve stejné měně jako jistina sama, a v § 1440, ţe se navzájem nedají zrušit pohledávky, jejichţ předmětem jsou věci různého druhu. Na základě toho bylo vyţadováno, aby úroky byly stejné povahy jako jistina, tedy v penězích. § 1372 obec. zák. obč. prohlašoval dohodu opravňující věřitele k poţívání zástavy za právně neúčinnou. Poţíváním se rozumí braní poţitků a uţitků, které daná věc skýtá. Zástavní dluţník ale mohl věřitele oprávnit k poţívání věci na základě pacta antichretica. Zástava se mu jednoduše pronajala.116. Za takových okolností pak mohl zástavní věřitel z movité i nemovité zástavy čerpat výhod jejího uţívání i poţívání. „Povaţovalo se za neplatné takové ujednání, kdy věřitel můţe v domě jemu daném do zástavy bezplatně bydlet aţ do úplného splnění zajištěné pohledávky a současně také ještě nárokovat na dluţníkovi úroky.“117 Skutkový stav tedy nesměl být takový, ţe by zástavnímu věřiteli svědčil majetkový prospěch získaný bezplatným uţíváním domu a zároveň právem na smluvní úroky. Podle práva mohlo být dojednáno uţívání zástavy (ať jiţ movité nebo nemovité) na základě nájemní (pachtovní) smlouvy. Z té pak nájemci (pachtýři) plynula povinnost platit nájemné (činţi). To byla

113

D. 20. 1. 1. 3. Západohaličský zákoník nabyl účinnost v roce 1797 pro západní Halič. Byl výsledkem činnosti tzv. dvorské komise ve věcech zákonodárných v čele s předsedou Karlem Martinim (profesor přirozeného práva a dějin římského práva na vídeňské univerzitě). Komise byla jmenována Leopoldem II., aby dokončila kodifikační práce občanského práva v císařství. Postupovala v procesu zahájeném jiţ předchozím císařem Josefem II. Západohaličský zákoník jako odraz tzv. Martiniho osnovy ještě nepředstavoval úplnou podobu občanského zákoníku. Tu získal aţ 1. června 1811 ve Všeobecném zákoníku občanském. SCHELLE. K. Geschichte der Rechtsregelung des tschechischen Versicherungswesens. GRIN Verlag, 2009. s. 27 Dostupné na [13. 2. 2010] 115 TILSCH. E. Zástava ruční dle rakouského práva občanského. Praha: nákladem knihkupectví Fr. Řivnáče, 1897.s 43 116 § 1090 a násl. obec. zák. obč. 117 Rozhodnutí Nejvyššího soudu Gl. U. 10.351. ROUČEK-NOŢIČKA: Komentář...Díl 6. s. 71 114

51

bezpodmínečná podmínka pro platnost nájemní smlouvy. Výše nájemného mohla být ale ve výsledku započtena proti smluvním úrokům. Protoţe tak by nebyl narušen reţim pachtovní smlouvy a nedošlo by k porušení zákazu obsaţeném v § 1372 obec. zák. obč. Napříč tomu pak ale § 1372 obec. zák. obč. věta druhá dovoloval, aby dohodou bylo věřiteli propůjčeno právo uţívací, avšak pouze k movité věci. Té muselo být uţíváno způsobem neškodným dluţníku. Věřitel byl povinen k pečování o věc a o její zachování. Zákon neřešil, zda uţívání jako takové mohlo být dluţníkovi ke škodě, ale pouze, jakým způsobem věřitel věc uţíval. Jak se staví k této otázce současné občanské právo? V § 162 obč. zák. je stanoveno, ţe zástavní věřitel můţe uţívat zástavu a přisvojovat si její přírůstky, plody a uţitky, avšak pouze se souhlasem zástavce. Zástavou se v tomto smyslu rozumí výhradně ruční zástava, tedy taková, při které dojde k fyzickému předání do moci zástavního věřitele. Uţívací a poţívací právo k zástavě zástavnímu věřiteli nevzniká automaticky se vznikem zástavního práva, ale musí být sjednáno zvláštní úmluvou. Na rozdíl od Marcianova fragmentu ze zákona nevyplývá, zda se tak můţe stát pouze namísto placení úroků ze zajištěné pohledávky. Je tedy moţné, aby zástavní věřitel uţíval zástavu nebo z ní čerpal uţitky a zároveň mu dluţník byl povinen splatit jistinu spolu s úroky. Je otázkou, jak by se právně posuzovala situace, kdyby antichretické právo a právo na smluvní úroky v součtu představovaly pro zástavního věřitele nepřiměřený majetkový prospěch. V takovém případě by zástavce mohl namítat neplatnost dané smlouvy pro rozpor se zákonem a dobrými mravy (§ 39 obč. zák.).118 Za určitý druh antichretického práva by bylo moţné povaţovat oprávnění zástavního věřitele vykonávat práva spojená se zastaveným obchodním podílem podle § 117a odst. 7 obch. zák. Toto oprávnění vzniká v případě, ţe zástavní prodej byl neúspěšný a ţe zástavní věřitel oznámil obchodní společnosti, jejíţ obchodní podíl byl zastaven, úmysl daná práva vykonávat. „Uţíváním a poţíváním se rozumí realizace uţitné hodnoty věci.“119 Tato citace se sice věnuje výkladu práv vlastníka, ale vzhledem k tomu, ţe vlastnické právo je právo majetkové, k němuţ náleţí i právo obchodního podílu, lze výkon oprávnění spojených s obchodním podílem povaţovat za realizaci jeho uţitné hodnoty, tedy za uţívání nebo poţívání ve smyslu § 162 odst. 2 obč. zák. K této teorii přispívá i znění § 117a odst. 8, ţe není-li stanoveno jinak, pouţijí se pro zástavní právo k obchodnímu podílu obecná ustanovení občanského a obchodního 118 119

Blíţe: ŠVESTKA: Občanský zákoník. Komentář..., s. 258 SPÁČIL: Občanský zákoník. Komentář ..., s. 482

52

zákoníku o zástavním právu k movitým věcem. Na rozdíl od § 162 odst. 2 obč. zák. ale nevniká uţívací a poţívací právo k zastavenému obchodního podílu zástavnímu věřiteli na základě úmluvy se zástavcem. Jak naloţit s případnými uţitky, např. výplatou podílu na zisku? Výkonem práva spojeného se zastaveným obchodním podílem se zajisté rozumí i právo na výplatu podílu na zisku. Pokud by zástavní věřitel obdrţel určitý majetkový prospěch, měl by provést započtení proti zajištěné pohledávce a sníţit tak o danou hodnotu její výši. Naopak by se jednalo o bezdůvodné obohacení způsobené plnění bez právního důvodu. Tato problematika není ještě v současné právní praxi rozpracována, proto uvidíme později, jak by byla v daném ohledu posuzována. Při výkonu oprávnění spojených se zastaveným obchodním podílem je zástavní věřitel povinen vykonávat je s péčí řádného hospodáře. Vzniknou-li mu plněním této povinnosti nějaké účelně vynaloţené náklady, má proti zástavnímu dluţníku právo na jejich náhradu (§ 162 odst. 2 obč. zák.).

3.5.

PRÁVNÍ ZHODNOCENÍ ÚMLUV Odraz zástavního práva v právu moderním se stále více snaţí přiblíţit rychlé a

snadné realizaci uspokojení zástavního věřitele ze zástavy. To bylo cílem inkorporování řízení o soudním prodeji zástavy do občanského soudního řádu, jeţ má slouţit k zrychlení procesu pro dosaţení titulu pro výkon rozhodnutí soudním prodejem zástavy. Současně pak i vytvoření zákona o veřejných draţbách, který dovoluje prodej zástavy na základě vykonatelného titulu bez iniciace soudu do samotného procesu prodeje věci. Přesto se v zástavním smlouvách, nebo v jejich souvislostech, stále objevují ujednání, která sledují ještě výraznější zrychlení moţnosti zástavních věřitelů domoci se uspokojení ze zástavy. Patří mezi ně stále aktuální úmluva o propadné zástavě (lex commissoria), dále pak kupní smlouva zástavního věřitele na zástavu nebo plná moc zástavního věřitele k prodeji zástavy (pactum de vendendo). Skutkovou podstatu těchto dohod jsme nastínili v předcházejících kapitolách. Nyní přistoupíme k jejich právnímu zhodnocení. Jako výchozí bod pouţijeme Konstantinův zákon o zákazu lex commissoria a úmluv jí podobných.

53

3.5.1.

Zákaz lex commissoria CJ. 8.34.3 Imperator Constantinus Quoniam inter alias captiones praecipue commissoriae pignorum legis crescit asperitas, placet infirmari eam et in posterum omnem eius memoriam aboleri. 1 . Si quis igitur tali contractu laborat, hac sanctione respiret, quae cum praeteritis praesentia quoque depellit et futura prohibet. Creditores enim re amissa iubemus recuperare quod dederunt Protoţe mezi další riskantní smlouvy „vrostla“ útrapy přinášející zvláštní podmínka ohledně dluţníkova zmeškání, rozhodli jsme se je prohlásit za neplatné a zcela zrušit vzpomínku na ně pro všechny příští. Proto pokud někdo bude utlačován smlouvou takové povahy, můţe si pomoci tímto právem, které anuluje všechny tyto minulé a současné dohody a které je zakazuje i do budoucna. Avšak nařizujeme, ţe věřitelé, kteří ztratili tímto zákonem svůj majetek, mohou odejmout, co zaplatili. Stěţejním motivem této úpravy byla především snaha ochránit dluţníka

před sebou samým, aby v rámci zajištění svých závazků neuzavíral smlouvy, které pro něj mohly být nepřiměřeně tvrdé. Šlo především o to, ţe účinky lex commissoria se projevovaly ihned ve chvíli, kdy dluţník zajištěné pohledávky nesplnil to, co měl, řádně a včas. Zástavní věřitel se tedy stal vlastníkem „zástavy“ k okamţiku dluţníkova prodlení. Sankce ztráty vlastnického práva za porušení povinnosti splnit svůj dluh řádně a včas se Konstantinovi zdála nepřijatelná. Nepřijatelným následkem také bylo, ţe dluţník na základě lex commissoria přišel o moţnost splnit dodatečně svůj závazek. To odporovalo postupně vţité zásadě, ţe se věřitel můţe uspokojit z hodnoty zástavy aţ tehdy, kdy to dovolí smlouva, nebo není-li jí, tak aţ po té, co třikrát vyzve dluţníka, aby dodatečně plnil svou povinnost. Jinak řečeno, bylo povaţováno za spravedlivé umoţnit dluţníkovi splnit dluh i po splatnosti a zabránit tak uspokojení věřitele z jeho věci. Tak tomu bylo i v těch případech, kdy pactum de vendendo opravňovalo věřitele k prodeji zástavy ihned od chvíle, kdy zajištěná pohledávka nebyla řádně a včas uspokojena, protoţe dluţník i tak mohl plnit závazek z úvěru do okamţiku nabytí drţby zástavy třetí osobou, jíţ věřitel věc prodával. Mimoto dalším, pro dluţníka nepříznivým, aspektem lex commissoria mohl být nepoměr mezi výší dluhu a hodnotou zástavy. Je s podivem,

54

ţe zástavní právo představovalo průlom do římskoprávní zásady ohledně ceny, za kterou se majetek převádí z vlastníka na budoucího nabyvatele.120 Je moţné, ţe v římské společnosti věřitelé do značné míry zneuţívali svého silnějšího postavení a snaţili se vyuţít tísně dluţníka pro svůj prospěch. Půjčování peněz se sjednáním propadné zástavy snadno přinášelo zisk a skutečnost, ţe bohatí Římané chtěli být ještě bohatšími, není třeba dokazovat. I vlivem rozšiřujícího křesťanství se začalo projevovat úsilí, aby se alespoň do jisté míry vyváţilo postavení dluţníka a věřitele. Konstantinův zákaz má povahu zákona (nevzešel přímo z právnické praxe, ačkoli ta k tomu nepochybně přispěla), proto lze soudit, ţe potřeba takové úpravy byla vskutku ţádoucí, ba moţná i akutní. 3.5.2.

Zvláštní úmluvy o realizaci zástavního práva dle meziválečného

práva Moderní právo na odkaz Konstantinovy prohibice lex commissoria navazuje. Zároveň však tento pojem rozšiřuje i o další skutkové podstaty. Nepřípustnost sjednání propadné zástavy a úmluv jí podobných je v moderním právu spatřována především v jejím nesouladu s účelem a povahou zástavního práva. Zástavní právo jako právo věcné patří do skupiny absolutních práv. Proto se jeho působnost nevztahuje pouze na osoby zástavního věřitele a zástavce, kteří spolu uzavírají zástavní smlouvu, nýbrţ na kaţdý subjekt soukromého práva. Z tohoto důvodu se jeví jako nepřijatelné, aby ti, kdo zřizují zástavní právo, mohli sami v zástavní smlouvě sjednat práva, která by měla absolutní povahu. Tato úloha přísluší pouze objektivnímu právu, tudíţ „kdo chce zřídit nebo mít právo absolutní, musí se spokojit s danými formuláři absolutních práv (Jura in re sint ut sunt aut non sint).“121 Takovou povahu má celý objem zástavního práva, proto se týká i uspokojení ze zástavy. Je-li zákonem stanoven způsob, jakým se věřitel můţe domáhat uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy, není moţné, aby strany účinně sjednaly jiný postup, který by měl také absolutní závaznost. K těmto názorům se klonila jak prvorepubliková právní praxe, tak i ta současná. Rozchází se ale v pohledu na úmluvy, kterými strany chtějí zaloţit odlišný způsob realizace zástavního práva neţ je uvedeno v zákoně. Podle Tilsche „můţe mít zmíněné ujednání účinek mezi smlouvajícími stranami (§ 878

120 121

Viz. podkapitola „Podmínečný prodej zástavy“. TILSCH: Zástava..., s. 42

55

i. pr. obč. zák.), ovšem se nesmí jednat o takové, které by bylo občanským zákoníkem výslovně zakázáno (§§ 1371, 1372) “122. Právní úprava obecného zákoníku občanského tedy umoţňovala dohodu s účinky in ter partes, která by ustanovila způsob uspokojení ze zástavy jinak neţ zákon, za předpokladu, ţe ji nevyloučila. Jako neplatné byly posuzovány všechny podmínky a vedlejší smlouvy příčící se povaze zástavní smlouvy (§ 1371 obec. zák. obč.). Obecný zákoník občanský jejich výčet uváděl pouze demonstrativně (narozdíl od § 169 obč. zák.). Byly jimi míněny ty, „které omezují nebo ohroţují zástavcovo vlastnictví způsobem, který není podmíněn účelem zajištění, resp. uspokojení“123. Výslovně však zmiňoval, ţe „sem patří úmluvy, ţe připadne zástava po dospělosti pohledávky věřiteli, ţe ji můţe podle libosti nebo za cenu jiţ napřed určenou zciziti nebo si ponechati ...“ O propadné zástavě bylo jiţ dostatečně řečeno při výkladu z pohledu římského práva. Zastavme se ale u dalších, jiţ zmíněných, smluv, které opravňovaly zástavního věřitele buď ke koupi zástavy nebo k jejímu prodeji z volné ruky. Ze zákona pouze vyplývá, ţe za nedovolené jsou povaţovány úmluvy tehdy, pokud dávají věřiteli právo, aby „dle libosti“, tedy podle své vůle, kdykoli zástavu prodal nebo si ponechal a to za cenu určenou předem ve smlouvě, to znamená za cenu nerespektující stav poptávky a nabídky na danou zástavu v konkrétní čase a místě. Cílem této právní úpravy byla ochrana dluţníkova majetku před zásahem zástavního věřitele v době přede dnem splatnosti zajištěného závazku a před tím, aby nebyl zcizen za nepřiměřenou cenu vzhledem k poměrům platným v době po splatnosti. Domníváme se tedy, ţe, jak jiţ bylo řečeno v úvodu, strany mohly s účinky mezi sebou sjednat odchylnou úpravu realizace zástavního práva, pokud respektovaly zástavcovo vlastnické právo a vůli s ním nakládat v době před splatností závazku a trţní nebo odhadní cenu zástavy v době po splatnosti. Za splnění těchto předpokladů by bylo moţné sjednat úmluvu o prodeji zástavy zástavním věřitelem. 3.5.3.

Zvláštní úmluvy o realizaci zástavního práva dle občanského

zákoníku Otázku, zda je moţné smluvně upravit realizaci zástavního práva odchylně od zákonné úpravy zodpovídal Ústavní soud v nálezu z 1. dubna 2003, sp. zn. II. ÚS

122 123

Tamtéţ. ROUČEK: Komentář...Díl 6., s. 69

56

119/01. Uvedl: „Podle ustanovení § 2 odst. 3 obč. zák. účastníci občanskoprávních vztahů si mohou vzájemná práva a povinnosti upravit dohodou odchylně od zákona, jestliţe to zákon výslovně nezakazuje a jestliţe z povahy ustanovení zákona nevyplývá, ţe se od něj nelze odchýlit. Smluvní volnost se podle citovaného ustanovení předně vztahuje na úpravu vzájemných práv a povinností, tedy vztahů závazkových. Úprava realizace zástavního práva, které je právem věcným a vztahuje se i na jiné osoby neţ na účastníky smluvního vztahu, je ovšem ve smyslu uvedeného ustanovení nutno povaţovat za úpravu kogentní, smluvní volnost omezující. Zástavní věřitel tedy nemá moţnost realizovat zástavní právo způsobem odchylným od zákonné úpravy. Nemůţe si smluvně upravit, ţe k uspokojení pohledávky dojde tím, ţe zástavu sám prodá, nebo ţe na něj přejde vlastnické právo k zástavě. Podle ustanovení § 39 obč. zák. je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází nebo se příčí dobrým mravům, absolutně neplatný.“ Za jednání in fraudem legis se tedy povaţuje vedle výslovného zákazu ujednání o propadné zástavě (§ 169 obč. zák.) i kupní smlouva, která je uzavřena za tím účelem, aby pohledávka kupujícího zástavního věřitele byla uspokojena tím, ţe na něj přejde vlastnické právo k zástavě. Protiprávní je taktéţ „kaţdá smlouva, která zástavnímu věřiteli umoţňuje, aby se zástavou nakládal jako s vlastní a aby ji za účelem uspokojení zajištěné pohledávky sám prodal nebo jinak zpeněţil.“124 Obcházení zákona v těchto případech spočívá ve vyloučení závazného pravidla, které představuje kogentní úprava realizace zástavního práva, záměrným pouţitím prostředku, který sám o sobě není zákonem zakázaný.125 Vedlejší úmluvy povaţující se za neplatné se tak posuzují v době uzavření zástavní smlouvy nebo před tím, neţ se dluţník dostane do prodlení. Důvodem je předpoklad, ţe dluţníkova vůle nesměřuje čistě k převodu vlastnického práva na jiného, ale ţe dluh zajišťuje po dobu trvání obligace. V zásadě jde tedy o to, aby propadná zástava a jí podobné nezajišťovaly daný obligační vztah. A to zejména proto, ţe omezuje dluţníkovu vůli, zda v čase, kdy by měl o zástavu přijít, by skutečně za takových okolností o ni přijít chtěl. Přestoţe o ni pravděpodobně přijde například v rámci soudního prodeje zástavy, stane se tomu tak aţ po delší době, neţ kdyby zástava propadle v okamţik jeho prodlení, a za ingerence soudní moci jakoţto představitele

124 125

Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3. 7. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2037/2006 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. 11. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1772/2004

57

nezávislosti. Prodluţuje se tím i doba, po kterou si můţe opatřit peněţní prostředky na splacení svého dluhu. U uvedených úmluv vzniká věřitelovo právo naloţit se zástavou dle svého, a to i v případě, ţe se jedná o kupní smlouvu nebo prodej, zpravidla ihned okamţikem prodlení dluţníka. Toto právo je vymíněno za okolností podobných tísní, ačkoli je tak judikatura neposuzuje. Nepřípustnost takových ujednání spatřuje především v rozporu s kogentním právem. Co je ale příčinou kogentnosti právního předpisu? Snaha chránit. A to především třetí osoby, ale i přímé účastníky právních vztahů, tedy i dluţníky. Napříč tomu se ale domníváme, ţe plná moc pro prodej zástavy zástavním věřitelem natolik neohroţuje zástavcovo vlastnictví, neboť můţe být kdykoli odvolána. 3.5.4.

Co se nepovažuje za neplatná ujednání Právní teorie126 i soudní judikatura127 se shoduje v tom, ţe je moţné, aby

po nesplnění závazku dluţníka ve stanovené lhůtě, tedy po té, co jiţ nastala realizační fáze zástavního práva, strany sjednaly, ţe zástava přejde do vlastnictví zástavního věřitele na úhradu dluhu. Nebo za stejným účelem uzavřeli kupní smlouvu a dohodnutá kupní cena nebo její část byla pouţita k započtení vůči pohledávce vyplývající ze zajištěného závazku. 3.5.5.

Vindikační žaloba Z výše uvedeného vyplývá, ţe na základě dohod o prodeji zástavy zástavním

věřitelem třetím osobám nebo dohod o propadné zástavě, nemůţe být platně převedeno vlastnické právo na nabyvatele. Zástavní dluţník je proto oprávněn se na osobách, jimţ mělo vzniknout vlastnické právo z titulu neplatných ujednání, domáhat vydání zástavy vindikační ţalobou.128 3.5.6.

Zastavárenská živnost V některých případech je moţné, aby zástavní právo bylo realizováno i

mimo ingerenci soudu. V meziválečném právu byl takový postup moţný, byla-li

126

ROUČEK: Komentář... Díl 6, s. 69; MIKEŠ: Občanský zákoník. Komentář..., s. 684 Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 1. 2005 sp. zn. 29 Odo 928/2003 [ASPI 27023] 128 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 4. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2099/2004 127

58

zástavou akceptovaná směnka, peníze, pohledávka z oboustranného obchodu a pod.129 Do této dikce spadala i zastavárenská ţivnost. Na rozdíl od současnosti ji byl věnován samostatný právní předpis, zákon z 23. března, č. 48/1885 ř. z.130 Podle Ottova naučného slovníku je zastavárna „půjčovna, veřejný ústav 131

(státní

nebo obecní), v němţ se půjčují peníze za zástavu movitých věcí na krátkou

dobu za úrok. Cenu zástav určuje příseţný odhadce. Zastavárna vydává zástavní lístky132 a zastavená věc se vrací tomu, kdo přinese zástavní lístek a zaplatí půjčku. Nebyla-li zástava, kdyţ vyprší zástavní lhůta, vyplacena anebo nebyl-li úrok na další dobu zaplacen, věci zastavené se prodávají ve veřejné draţbě a přebytek ceny draţební se vydává dluţníkovi. První zastavárny byly zřízeny v 15. st. v Itálii (montes pietatis) a odtud přešly do Francie. Jejich účelem bylo poskytnout chudým lidem půjčky za mírný úrok a tím zamezit, aby nebyli odíráni lichváři.“ Podle meziválečného práva mohla být do zástavy v zastavárně přijata pouze movitá věc. Zákon 48/1885 ř. z. při realizaci tohoto zástavního práva odkazoval v § 4 na právní úpravu obecného zákoníku obchodního č. 1/1863 ř. z. Konkrétně mohl být pouţit postup podle § 310 nebo § 311 ob. zák. obch., přičemţ nebylo potřeba, aby zástavní smlouva nebo úmluva o mimosoudní realizaci měla písemnou formu a současně zastavárník neměl povinnost oznámit zástavnímu dluţníkovi, ţe se k chystá k výkonu zástavního práva.133 To znamená, ţe podle § 310 zastavárník nemusel vůči dluţníkovi vznášet ţalobu u soudu, ale jen s předloţením potřebných osvědčení zaţádal příslušný obchodní soud o vydání povolení k uskutečnění veřejného prodeje zástavy. Ve druhém případě postupem podle § 311 mohl jiţ bez povolení soudu zástavu veřejně prodat a ,měly-li zastavené věci burzovní nebo trţní hodnotu, mohl je prodat i neveřejně obchodním dohodcem nebo úředníkem oprávněným k veřejným drţbám za cenu běţnou. V obou případech se zastavárník nestával vlastníkem zástavy, ale jen ji mohl dle výše nastíněného prodat a rozdíl zástavci vrátit. Současná právní úprava zastavárenské ţivnosti se v mnohém odchyluje. Pro zastavárenskou ţivnost byla novelou občanského zákoníku provedenou zákonem č. 367/2000 Sb. v § 169 písm. e. stanovena výjimka ze zákazu propadné zástavy. 129

Blíţe: ROUČEK: Komentář... Díl 2, s. 747 Publikován pod číslem 19/1885 Říšského zákoníku. s. 137 131 Mezi státní zastavárny patřil zástavní a půjčovní úřad v Praze, zastavárna ústředního národního výboru v Brně a zastavárna jednotného národního výboru v Olomouci. Zrušeny byly vládním nařízením 98/1951 Sb. o zrušení státních zastaváren. Nahradily je ústavy lidového peněţnictví. 132 Zástavní list vydával obligatorně příjemce ruční zástavy zástavci (§ 1370 obec. zák. obč.). 133 ROUČEK: Komentář... Díl 2, s. 748 130

59

Důvodová zpráva k této změně říká, ţe „se připouští propadná zástava, pokud ji upraví zvláštní předpis. Jde např. o předpisy o zastavárnách.“134 Výslovný předpis o zastavárnách se v platném právním řádu nenachází, jeho stěţejní právní úprava je zahrnuta v zákoně č. 455/1991 Sb. o ţivnostenském podnikání ve znění pozdější předpisů (dále jen ţivnostenský zákoník).135 Stejně jako v meziválečném právu, tak i dle ţivnostenského zákoníku ve znění zák. č. 155/1991 Sb.136, byla zastavárenská ţivnost posuzovaná jako ţivnost koncesovaná. Z ţivnostenského zákoníku tedy vyplývalo, ţe podnikatel musel pro udělení státního povolení k provozování zastavárenské ţivnosti splnit podmínku buď vysokoškolského vzdělání a jednoho roku praxe v obchodní činnosti, nebo středoškolského vzdělání zakončeného maturitní zkouškou a 5 let praxe v obchodní činnosti. Ze skupiny koncesovaných ţivností byla zastavárenská ţivnost vyřazena novelou provedenou zákonem 286/95 Sb. účinnou od 1. 1. 1996. Od té doby ji lze zařadit pod ţivnosti volné, pro jejichţ provozování není vyţadováno prokazování odborné ani jiné způsobilosti (§25 ţivnostenského zákona). Zastavárenskou ţivností se v současném právu rozumí„poskytování úvěrů oproti zástavě a případný následný prodej zastavené věci.“137 Je moţné zastavit do zastavárny i nemovitost? Nařízení vlády stanovuje, ţe „obsahem zastavárenské ţivnosti není prodej zastavené věci, která je kulturní památkou a předmětem kulturní hodnoty, zvířetem určeným pro zájmové chovy a podobně, toxickou nebo vysoce toxickou látkou, léčivem, bezpečnostním materiálem, střelnou zbraní, střelivem, pyrotechnickým výrobkem a podobně.“ Prodej nemovitosti se v uvedeném výčtu nenachází, a tak se lze domnívat, ţe zastavárník je nejen oprávněn přijmout nemovitost jako zástavu, ale zároveň ji případně zcizit. Pro toto tvrzení jako podklad poslouţí i následující výklad. V nařízení vlády se dvakrát vyskytuje výraz „a podobně“, z něhoţ plyne, ţe se jedná pouze o demonstrativní výčet. Nicméně se ale vţdy musí vykládat v kontextu s věcí, ke které se vztahuje. V prvním případě je zařazeno „a podobně“ za „prodej zvířat určených pro zájmové chovy“. Takovými 134

Důvodová zpráva ke změně občanského zákoníku ze dne 22.11.1999 č. 367/2000 Sb. k § 169. ASPI 19214 135 Dalšími právními předpisy je Zákon č. 247/2006 Sb., o omezení provozu zastaváren a některých jiných provozoven v noční době, účinný od 1.7. 2006 (jedná se o zákon, který byl schválen senátem PČR, protoţe jej prezident republiky vrátil Poslanecké sněmovně) a Pokyn č. D-94 o uplatňování DPH u zastavárenské činnosti, Finanční zpravodaj 90/1994 136 Viz. příloha 3, skupina „ostatní“ 137 Nařízení vlády ze dne 23. 8. 2008 č. 278/2008 Sb.o obsahových náplních jednotlivých ţivností, příloha č. 4

60

zvířaty se rozumí „kaţdé, které je drţeno nebo určeno k drţení člověkem, zejména v jeho domácnosti, pro jeho potěšení a jako společník.“138 Je jisté, ţe nepřípustnost prodeje zvířat zastavárníkem by se neměla vztahovat pouze na zvířata uvedená, ale i na hospodářská. Namísto výčtu je proto uvedeno „a podobně“. (Naproti tomu ale nařízení vlády například do výčtu toho, co nespadá do maloobchodní činnosti, vedle nákupu a prodeje zvířat určených pro zájmové chovy řadí výslovně i nákup a prodej hospodářských zvířat prodávaných jejich chovateli.) Ve druhém případě by obdobně bylo moţné dospět k závěru, ţe demonstrativní výčet se vztahuje pouze k toxickým látkám a dalším podobným ve výčtu uvedených. Například chybí zahrnutí prodeje výbušnin, který patří do koncesovaných ţivností. Dříve se kladl důraz na vzdělání zastavárníka. Míru nezávislosti a objektivity představoval příseţný odhadce, který oceňování zástavy prováděl. Byl tu tedy předpoklad toho, ţe věc nebude odhadnuta na nepřiměřeně nízkou hodnotu. V současné době na zastavárenskou ţivnost nedopadají v podstatě ţádná kritéria a omezující mantinely. Přesto ale „musí být stanoven jistý limit při určování podmínek, za nichţ zastavárník půjčuje peníze. Tímto faktorem pak musí být existence ještě akceptovatelného poměru poţadovaného plnění k hodnotě vzájemného plnění, který sice bude u zastavárníka nepochybně vyšší neţ v bance, avšak nemůţe jej v ţádném případě překročit mnohonásobně.“139 Za takových okolností by bylo moţné stíhat zastavárníka za trestný čin lichvy. 3.5.7.

Lex commissoria v obchodním zákoníku Průlom do zákazu sjednávání lex commissoria můţeme nalézt u finančního

zajištění obsaţeného v obchodní zákoníku. Právní úprava tohoto institutu je speciální ve vztahu k občanskému zákoníku a vyniká několika specifiky. Poskytovateli a příjemci finančního zajištění zákon dovoluje, aby si ve smlouvě stanovili způsob, jakým bude uspokojena pohledávka, nastane-li rozhodná skutečnost, jak ji vymezuje § 323a v odst. 2 písm. f) obch.zák.. Podle § 323c odst. 1 písm. a) obch. zák. je proto moţné, aby si na základě smlouvy příjemce přivlastnil zastavený finanční nástroj a započetl pohledávku na vyplacení hodnoty přivlastněného finančního nástroje proti zajištěné

138

Evropská dohoda o ochraně zvířat v zájmovém chovu, Rada Evropy, Řada evropských smluv č. 125, Štrasburg 13.11. 1987, článek 1; dostupné na http://eagri.cz/public/eagri/pub/5/56/c8/1795_4_ZCH_125_1_.pdf, ze dne 15.2. 2010 139 Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 7. 2001, sp. zn. 4 Tz 15/2001 [ASPI 27626]

61

pohledávce. Přivlastnění přichází v úvahu pouze tehdy, pokud je součástí ujednání rovněţ způsob jeho ocenění. Tato podmínka má bezpochyby přispět k objektivnímu zjištění hodnoty finančního nástroje a předejít tak pravděpodobnému zvýhodnění jedné ze stran. Přivlastnění finančního nástroje podle § 323c odst. 1 písm. a) obch. zák. se od lex commissoria v římském právu liší v zásadním ohledu, jelikoţ zákon jako podmínku jeho přípustnosti stanovuje „zápočet primární pohledávky vůči pohledávce na vyplacení hodnoty přivlastněného předmětu zajištění zjištěné na základě ocenění“.140

140

SEDLÁČEK T. Finanční zajištění. s. 10. dostupné na <www.prf.cuni.cz/documents/docFile.php?id=5827> [15.1.2010]

62

ZÁVĚR Tato práce si vytyčila za cíl, aby podala pokud moţno úplný obraz o tom, jakým způsobem mohl zástavní věřitel dojít uspokojení prostřednictvím zástavy v římském právu. Současně jsme chtěli dokázat, ţe římskoprávní úprava byla propracovaná a ţe poskytovala věřitelům dostatečné zázemí pro zajištění obligačních závazků a pro následnou moţnost uspokojení z dluţníkovy věci. Snaţili jsme se dospět k objektivním závěrům při hodnocení a rozboru pramenů římského práva. V první kapitole jsme zaměřili pozornost na vývoj věcných zajišťovacích instrumentů. Jmenovitě především na fiducii. Zjistili jsme, ţe tento institut byl prakticky předchůdcem zástavního práva, který se vyvinul jako odpověď na potřebu věřitelů získat určité právo k dluţníkovu majetku jiţ od chvíle, kdy se uzavíral konkrétní závazek. Dále jsme uvedli výčet základních pramenů zástavního práva a to jak z pohledu práva římského, tak i moderního. V obou případech jsme shledali, ţe právní úprava je nepřehledná a ţe neexistuje komplexní právní předpis zabývající se všemi jeho aspekty. V poslední části této kapitoly jsme se pokusili vysvětlit uhrazovací funkci zástavního práva s tím, ţe právo věřitele uspokojit svou pohledávku prostřednictvím zástavy neplynulo v nejstarších dobách automaticky z obsahu zástavního práva. Druhá kapitola byla celá věnována prodeji zástavy jako stěţejnímu způsobu uspokojení pohledávky zajištěné zástavním právem. V rámci vývoje pacta de vendendo jsme poukázali na jeho vzrůstající oblibu, coţ bylo důvodem, ţe se ke konci klasického období římského práva z něj stala pravidelná sloţka zástavní smlouvy a v justiniánském právu jiţ sloţka podstatná. Následně bylo zmíněno také pactum de non distrahendo, jehoţ sjednáním strany vyloučily věřitelovo oprávnění se jakkoli uspokojit ze zástavy. Pohled na tuto smlouvu změnil aţ Justinián, kdyţ ji přiznal účinek jen do té míry, ţe věřitel byl nucen zástavní prodej odloţit aţ na dobu dvou let od chvíle splatnosti zajištěného závazku. Do moderního práva se oba justiniánské principy promítly následovně. Zástavnímu věřiteli plyne právo uspokojit se z výtěţku zpeněţení zástavy na základě platné a účinné zástavní smlouvy přímo ze zákona. Tohoto práva se nemůţe platně smluvně vzdát, ačkoli nová právní úprava občanského zákoníku takovou smlouvu aprobuje, pokud ji strany sjednají po splatnosti pohledávky. Mimo to byly nastíněny i právní důsledky zástavního prodeje. Mezi ně patří především nabytí vlastnického práva k zástavě kupujícím. Právo římské i moderní se k této otázce stavějí shodně, protoţe převod/přechod vlastnictví uznávají k okamţiku zaplacení kupní ceny.

63

Římské právo ale na rozdíl od moderního uznávalo z této zásady výjimky, například při prodeji na úvěr. Dalším důleţitým následkem bylo zproštění dluţníkova závazku. To bylo podmíněno úplným splacením dluhu a skutečností, ţe věřitel neodpovídal kupujícímu za evikci prodávané zástavy. Věřitelova záruka za vady se v moderním právu zásadně neprojevuje, protoţe při prodeji zástavy v draţbě vlastnictví na nabyvatele přechází originárním způsobem. To ovšem neplatí při prodeji zástavy v zastavárnách. V neposlední řadě jsme se zabývali řešením neúspěšného prodeje zástavy. Nabídli jsme dle Justiniánovy konstituce o připadnutí zástavy věřiteli srovnání s oprávněním zástavního věřitele odkoupit od zástavního dluţníka zastavený obchodní podíl dle obchodního zákoníku. Následující část byla věnována určení okamţiku, do kdy má dluţník právo splnit zajištěný závazek. Právní úprava zákona o veřejných draţbách tento okamţik, narozdíl od římskoprávní, předsouvá do zahájení veřejné draţby. Tedy do doby, kdy ještě není známo, zda a komu bude zástava prodána. V závěru této kapitoly byla uvedena i skutková podstata prodeje zástavy věřitelem v moderním právu. Třetí kapitola patří dalším moţným způsobům uspokojení věřitelovy pohledávky ze zástavy. Předně jsme se zaměřili na výklad o propadné zástavě v římském právu a na její právní účinky. Dospěli jsme k závěru, ţe v počátcích vývoje zástavního práva to byl nejsnadnější způsob, jak věřiteli dopřát uspokojení z majetkové hodnoty zástavy. Nicméně jejím sjednáním se věřitel stával vlastníkem zástavy jiţ v okamţiku dluţníkova prodlení, tudíţ neměl moţnost se rozhodnout, zda bude pohledávku nárokovat později u soudu. Ačkoli jsme lex commissoria podrobili hlubší analýze, na jejímţ základě jsme uvedli moţné způsoby odvrácení propadnutí zástavy, přesto jsme následně našli i důvody, pro které byla císařem Konstantinem zakázána. Tato prohibice se promítla taktéţ do moderního práva. To ale pojem propadné zástavy podstatně rozšiřuje a podřazuje pod něj mimo to i prodej zástavy zástavnímu věřiteli a prodej zástavy zástavním věřitelem z volné ruky. Judikatura jako důvod uvádí především nesoulad těchto prostředků uspokojení s účelem zástavního práva a vidí v nich neplatnost pro rozpor s kogentními ustanoveními zákona. Napříč tomu je ale sjednání propadné zástavy umoţněno v rámci zastavárenské ţivnosti. Zastavárník můţe také zástavu prodat z volné ruky, ale v tomto případě pro něj v zásadě neplatí ţádná omezení a ani principy, které byly typické pro římské právo. Vyplývá z toho, ţe moderní právo na jednu stranu striktně ctí spravedlivý a objektivní výkon zástavního práva pouze na základě veřejnoprávních předpisů, ale na druhou stranu opomíjí realizaci 64

uspokojení ze zástavy probíhající v zastavárnách. V dalších částech této kapitoly jsme se zaměřili na exegezi podmínečného prodeje zástavy v římském právu. Pro podobnost tohoto institutu s propadnou zástavou bylo jeho nedílnou podmínkou spravedlivé ocenění zástavy. Konečně pak uvádíme i moţnost zástavního věřitele uspokojovat smluvní úroky plynoucí ze zajištěné pohledávky z plodů a uţitků zástavy. Římské právo se k takovým smlouvám stavělo kladně, ale meziválečné právo jejich platnost odmítalo. Proto kdyţ strany chtěly dosáhnout stejného výsledku, musely mezi sebou sjednat pachtovní smlouvu. Pohledávka na placení nájemného se pak započítávala proti pohledávce na placení smluvních úroků. Současné právo dovoluje zástavnímu věřiteli zástavu uţívat a přisvojovat si její plody a uţitky prostřednictvím zvláštní úmluvy. Započtení plodů zástavy proti smluvním úrokům na základě takové smlouvy není taktéţ přípustné, protoţe se nejedná o plnění stejného druhu. Strany by proto musely zvolit nájemní smlouvu jako v právu meziválečném. V závěru této práce můţeme konstatovat, ţe jsme splnili námi vytyčený cíl. Rozebrali jsme hlavní způsoby uspokojení ze zástavy v římském právu a vybrané fragmenty jsme pak srovnali s právem moderním. Dokázali jsme, ţe římské právo si zaslouţí, aby bylo povaţováno za právo spravedlivé, propracované a ve výsledku i velmi pruţné k smluvním stranám.

65

ZDROJE Právní předpisy a důvodové zprávy Mancipatio Pompeiana Formula Baetica Sententiae Pauli Corpus Iuris Civilis GAIUS. Učebnice práva ve čtyřech knihách. překlad Kincl, J. Brno: Masarykova univerzita, Doplněk, 1981. 274 s. Zákon č. 1/1863, ř.z., obecný zákoník obchodní Zákon č. 946/1811 sb.z.s., obecný zákoník občanský, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 141/1950 Sb., občanský zákoník , ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 26/2000 Sb., o veřejných draţbách, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 455/1991 Sb. o ţivnostenském podnikání, ve znění pozdější předpisů Zákon č. 247/2006 Sb., o omezení provozu zastaváren a některých jiných provozoven v noční době, ve znění pozdějších předpisů Nařízení vlády č. 278/2008 Sb., o obsahových náplních jednotlivých ţivností, příloha 4 Evropská dohoda o ochraně zvířat v zájmovém chovu, Rada Evropy, Řada evropských smluv č. 125, Štrasburg 13.11. 1987; dostupné na [15.2. 2010] Důvodová zpráva ke změně občanského zákoníku č. 367/2000 Sb. k § 169 [ASPI 19214] Důvodová zpráva k novele zákona č. 513/1991 Sb. K bodu 118 (§ 117a) obchodního zákoníku [ASPI 13651] Pokyn č. D-94 o uplatňování DPH u zastavárenské činnosti, Finanční zpravodaj 90/1994

66

Monografie a slovníky BARTOŠEK, M. Ručení věřitelovo a osvobození dlužníkovo při zástavním prodeji podle římského práva. Sborník věd právních a státních. Praha: Bursík a Kohout, 1947. 84- 124 s. BERGER, A. Encyklopedic dictionary of Roman law. Philadelphia: The American Philosophical Society, 1991. 808 s. Dostupné na [26. 2. 2010] HEYROVSKÝ, L. Dějiny a systém soukromého práva římského. 4. opravené vydání. Praha: J. Otto knihkupec, 1910. 1243 s. JACKSON. T. C. Justinian's Digest (Book 20): with an English translation and an essay on the law of mortgage in the Roman law. London: Sweet and Maxwell, 1908. 98 s. Dostupné na [25.2. 2010] KINCL J., URFUS V. Římské právo. Praha: Panorama, 1990. 469 s. KAPRAS, Jan. K dějinám českého zástavního práva. Praha: Sborník věd právních, 1903. s. 1-114. KČMÁŘ. J.Právo občanské, díl II. Práva věcná. Praha: Všehrd, 1934. 388 s. MOYLE., J. B. Imperatoris Iustiniani Institutionum libri quattuor: With Introductions, commentary, excursus and translation I. Oxford: Clarendon Press, 1883. 667 s. Dostupné na [25. 2. 2010] MOYLE., J. B. The contract of sale in the civil law : with references to the laws of England, Scotland and France. Oxford: Clarendon Press, 1892. 271 s. [26. 2. 2010] MEYER, E., A. Legitimacy and law in the Roman world: tabulae in Roman belief and practice. Cambridge University Press, 2004. 353 s. Dostupné na [23.2.2010] NAVONE, L. The disappearance of the fiducia cum creditore and the extension of the prohibition of lex commissoria: an economic analysis of Roman Law and its 67

effects on contemporary legal orders. European Association of Law and Economics, North America, s. 26. Dostupné na [22. 9. 2009] Ottův slovník naučný. 27. díl. Praha/Litomyšl: Paseka/Argo, 2002. 902 s. SALKOWSKI, C., WHITFIELD, E. E. Institutes and History of Roman Private Law: With Catena of Texts. Clark, New Jersey: The Lawbook Exhange, Ltd., 2008. 1048 s. Dostupné na [23. 2. 2010] SCHELLE. K. Geschichte der Rechtsregelung des tschechischen Versicherungswesens. Grin Verlag, 2009. 120 s. dostupné na [23. 2. 2010] SOHM, R., GRÜBER, B., E.; překlad LEDLIE, J. C. The institutes: a textbook of the history and system of Roman private law. 2. vydání, Oxford, Clarendon Press, 1901. 639 s. Dostupné na [24. 2. 2010] SOHM, R., GRÜBER, B., E.; překlad LEDLIE, J. C. The institutes of Roman Law. Oxford: Clarendon Press, 1892. 560 s. Dostupné na [24. 2. 2010] SOUČEK, J. Dějiny pravěku a starověku. 2. dotisk 2. vydání. Praha: SPL-PRÁCE, 1998. 184 s. VANČURA, J. Úvod do studia soukromého práva římského I. Praha: n. vl.,1923. 257 s. .TILSCH. E. Zástava ruční dle rakouského práva občanského. Praha: nákladem knihkupectví Fr. Řivnáče, 1897. 79 s. ZIMMERMANN, R. The law of obligations: Roman Foundations of the Civilian Tradition. Oxford University Press, 1996. 1241 s. Dostupné na [23. 2. 2010]

68

Komentované zákoníky a články ROUČEK. F., SEDLÁČEK. J., a kol. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl 2, (§§ 285 aţ 530). Praha: Codex, 1998. 970 s. ROUČEK. F., SEDLÁČEK. J., a kol. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl 6, (§§ 1342 aţ 1502). Praha: Codex, 1998. 600 s. ŠVESTKA, J., JEHLIČKA, O., ŠKÁROVÁ, M., SPÁČIL, J., a kol. Občanský zákoník. Komentář. 10. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006. 1491 s. ŠTENGLOVÁ, I., PLÍVA, S., TOMSA, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 12. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009. 1397 s. DRÁPAL. L., BUREŠ. J. a kol. Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2009. 1776 s. SUM, T., Řešení neúspěšného převodu zastaveného obchodního podílu. Dostupné na www.epravo.cz, číslo článku 49903 [29. 1. 2010] SEDLÁČEK T. Finanční zajištění. Dostupné na <ww.prf.cuni.cz/documents/docFile.php?id=5827> [15.1.2010]

69

Judikatura Stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR vydané 21. 2. 1967, Rozbor Pls 1/67 Sborník I:589 [ASPI 8872] Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 7. 1994, sp. zn. 5 Co 1599/94 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 967/97 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 9. 2000, sp. zn. 21 Cdo 2204/99 Nález Ústavního soudu, ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 119/01 Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 7. 2001, sp. zn. 4 Tz 15/2001 [ASPI 27626] Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. 29 Odo 928/2003 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 4. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2099/2004 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 11. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1772/2004 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1556/2004 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 1. 2007, sp. zn. 21 Cdo 3040/2005 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 6. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1658/2005 Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. 21 Cdo 3173/2005 Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 10. 2006, sp. zn. 29 Odo 824/2006

Internet a elektronické zdroje http://books.google.cz/ http://webu2.upmf-grenoble.fr/Haiti/Cours/Ak/index.htm http://www.slovnik.cz/

70

RESUMÉ Klíčová slova Obligační právo, zajištění, zástavní právo, ruční zástava, propadná zástava, zastavárna, neplatná ujednání zástavních smluv, zástavce, zástavní věřitel, fiducia, pignus, lex commissoria, pactum de vendendo, pactum de non distrahendo, impetratio dominii, pactum de emendo pignore, antichresis.

Anotace Tématem práce je „Uspokojení ze zástavy v právu římském a moderním“. Text se zaměřuje především na přehled právní regulace uspokojení ze zástavy v římském právu. Vybrané instituty srovnáváme s moderním právem. V první kapitole se zabýváme charakteristikou zástavního práva a právní úpravou v římském a moderním právu. Druhá kapitola je věnována prodeji zástavy zástavním věřitelem na základě pacta de vendendo. Zmiňujeme také pactum de non distrahendo, které prodej vylučovalo. Další části této kapitoly zohledňují následky prodeje zastaveného majetku a moţnost věřitele poţádat o přiřknutí zástavy císařem, pokud se prodej nezdařil. Poslední část se zabývá dalšími způsoby uspokojení ze zástavy. Jedná se o propadnutí věci věřiteli nebo o jeho právo zástavu koupit, pokud byla ohodnocena spravedlivou cenou. Patří sem také právo věřitele brát ze zástavy plody a uţitky namísto smluvních úroků.

71

Keywords Contract law, security, mortgage, plegde, forfeiture, pawnshop, invalid engagement of a security agreement, pledgor, pledgee, fiducia, pignus, lex commissoria, pactum de vendendo, pactum de non distrahendo, impetratio dominii, pactum de emendo pignore, antichresis.

Abstrakt The title of the thesis is „Satisfaction on account of pledge in the Roman and modern law“. This thesis gives a full overview of the legal regulations on the topic especially in Roman law. We compare selected instrument of mortgage with modern legislation. In the first chapter we describe the characteristic of mortgage and the legislation in roman and moder law. The second chapter is devoted to selling the pledge by creditor on the base pactum de vendendo. We mention also pactum de non distrahendo, which disallowed the vendition by the pledgee. Next parts of this chapter consider consequences of the sale pledged property and creditor´s opportunity to ask emperor for forfeiture the pledge to him. The last part is about the other ways of satisfaction on account of the pledge in the roman law. It mans that creditor may foreclose the property pledged or sale the pledge on the condition of just apprecation. There belons also the creditor´s right to take the fruits of the pledge instead of insterest of a loan.

72