Univerzita Palackého v Olomouci Právnická fakulta

Acta Iuridica Olomucensia Vědecký časopis právnický | Journal for Legal Research

2011 | Vol. 6 | No. 2

Univerzita Palackého v Olomouci Právnická fakulta *** Palacký University, Olomouc Faculty of Law Czech Republic

Elektronicky archivováno | Electronically archived at: Central and Eastern European Online Library http://www.ceeol.com/

Dvakrát ročně vydává Univerzita Palackého v Olomouci, se sídlem v Olomouci, Křížkovského 8, IČ 61989592. Ročník VI, 2011, číslo 2. Toto číslo vyšlo v Olomouci 30. prosince 2011. Ev. č. period, tisku: MK E 15579. Cena 120 Kč (zahrnuje jeden výtisk čísla, poštovné a balné). Předplatné na 1 rok (2 řádná čísla + specielní čísla): 300 Kč (zahrnuje jeden výtisk každého čísla, poštovné a balné). Předplatné na 2 roky (4 řádná čísla + specielní čísla): 600 Kč (zahrnuje jeden výtisk každého čísla, poštovné a balné). Objednávky předplatného nebo jednotlivých čísel přijímá redakce. Objednávky inzerce přijímá redakce. Published twice a year by Palacký University, Olomouc, Czech Republic, Křížkovského 8, IdN 61989592. Volume VI, 2011, number 2. This number was issued in Olomouc in December 2011. Evidence number of periodicals: MK E 15579. Price 120 CZK. Subscription fee for 2 issues (one volume) is 300 CZK. Subscription fee for 4 issues (two volumes) is 600 CZK. Postal charges included. Subscription orders and advertisements should be sent to the address of editor’s office. Šéfredaktor | Editor in Chief: JUDr. Ondrej Hamuľák Členové RR | Members of Editorial Board: JUDr. PhDr. Marek Antoš, Ph.D. | Prof. JUDr. Vladislav David, DrSc., Dr.h.c. | Prof. JUDr. Josef Fiala, CSc. | JUDr. PhDr. Tomáš Gábriš, PhD., MA | Doc. JUDr. Daniela Gregušová, CSc. | Doc. JUDr. Petr Hlavsa, CSc. | Prof. JUDr. Milana Hrušáková, CSc. | Prof. JUDr. Jan Hurdík, CSc. | Doc. JUDr. Juraj Jankuv, PhD. | Prof. JUDr. Jiří Jelínek, CSc. | Doc. JUDr. Jiří Jirásek, CSc. | Prof. Tanel Kerikmäe, LL.M., LL.Lic., Ph.D. | Doc. JUDr. Zdeňka Králíčková, Ph.D. | Prof. JUDr. Karel Marek, CSc. | Prof. nadzw. dr. hab. Krzysztof Skotnicki | JUDr. PhDr. Miroslav Slašťan, PhD. | Prof. JUDr. Vladimír Sládeček, DrSc. |Ass.-Prof. Dr. iur Armin Stolz | Doc. JUDr. Naděžda Šišková, Ph.D. | Prof. JUDr. Ján Švidroň, CSc. | Prof. JUDr. Ivo Telec, CSc. | Donald E. deKieffer (†) Adresa redakce | Address of editor’s office: Univerzita Palackého v Olomouci, Právnická fakulta, redakce Acta iuridica olomucensia, tř. 17. listopadu 8, 771 11 Olomouc, Česká republika. Email: [email protected]. tel.: +420 585 637 635, fax: +420 585 637 506. © Univerzita Palackého, 2011. ISSN 1801-0288

Obsah | Contents JE REŠPEKTOVANIE ZÁKLADNÝCH ZÁSAD TRESTNÉHO KONANIA ....7 PRI MOBILNÝCH SÚDOCH REÁLNE? Radovan Blažek POVINNOSTI PRODÁVAJÍCÍHO...................................................................... 17 Karel Marek ZADRŽOVACÍ PRÁVO V PROMĚNÁCH ČASU............................................ 41 Pavel Vetešník, Pavel Pohorský KOMPARATÍVNY ÚSTAVNOPRÁVNY POHĽAD NA INŠTITÚT EURÓPSKEHO ZATÝKACIEHO ROZKAZU A NEDOSTATKY SLOVENSKEJ ÚSTAVNEJ ÚPRAVY................................. 51 Milan Hodás VYBRANÉ OTÁZKY ZNALECKEJ ČINNOSTI V ČESKEJ REPUBLIKE.... 73 Zuzana Adameová VYPOŘÁDÁNÍ DĚDICTVÍ PODLE ISLÁMSKÉHO PRÁVA........................ 91 Lenka Bezoušková, Václav Bednář PROCESSUS IUDICIARIUS SECUNDUM STILUM PRAGENSEM. GENEZE, VÝZNAM A OBSAH DÍLA............................................................. 115 Dominik Budský FIŠKÁLNA POLITIKA AVIGNONSKÝCH PÁPEŽOV................................. 131 Vojtech Vladár Zpráva z konference o právním vzdělávání Valencie 11.–15. 7. 2011........... 151 Petra Melotíková Pokyny pro autory a podmínky přijetí rukopisů.............................................. 153 Požadovaná forma příspěvku............................................................................. 154

Korrigendum:

Redakce se omlouvá za chybu, která se objevila v minulém vydání AIO (1/2011). V článku JUDr. Františka Pěchy (Několik úvah o přirozeném právu a právním pozitivismu v souvislosti s návrhem nového občanského zákoníku) došlo při přepisu strojopisu do elektronické podoby k záměně slov „morální“ a „normální“. Správní verze textu na s. 127 zní: „John Finnis (nar. 1940), který ve svém díle Natural Law and Natural Rights, založeném na učení Aristotela a Tomáše Akvinského, dospívá k závěru, že morální normy ospravedlňují samotnou instituci pozitivního práva.“

Poslání a struktura časopisu Acta Iuridica Olomucensia (AIO) jsou recenzovaným odborným právnickým periodikem vydávaným Právnickou fakultou Univerzity Palackého v Olomouci. Posláním časopisu je přispět k prohloubení odborného diskurzu v oblasti právní teorie a rovněž nabídnout řešení problematických otázek vzešlých z právní praxe. AIO jsou multioborovým právnickým časopisem pokrývajícím problematiku všech disciplin jurisprudence a všech právnických profesí. Cílem redakce, která ctí pluralitu názorů, je vytvořit otevřený prostor pro prezentaci výstupů vědeckých bádání autorů. Redakce přijímá v českém, slovenském a anglickém jazyce. Časopis je standardně strukturován na následující části: Odborné články: Jedná se o vědecké práce psané v českém, slovenském nebo anglickém jazyce vycházející z originální výzkumné činnosti autora nebo kolektivu autorů, které jsou vnitřně členěny (hypotéza – rozbor problematiky – závěry), reflektují dosavadní stav vědeckého poznání v oblasti a relevantní literaturu z oboru. Práce jsou doplněny o poznámkový aparát a obsahují obvyklé množství citací. Povinnou součástí článku je abstrakt a seznam klíčových slov v jazyce práce a v anglickém jazyce. Standardní rozsah je minimálně 18.000 znaků (10 normostran). Diskuze, názory a komentáře: Jedná se o kratší originální vědecké práce prezentující individuální náhled autora nebo autorského kolektivu na vybrané otázky právní teorie a právní praxe. Jejich text je vnitřně strukturován, dostatečným způsobem reflektuje názory doktríny a je obvykle doplněn poznámkovým aparátem. Standardní rozsah je do 18.000 znaků (10 normostran). Recenze a anotace: Část věnovaná recenzím odborných publikací čekých, slovenských i zahraničních autorů představující individuální náhled recententa na odbornou kvalitu, originalitu a přínos posuzované publikace. Informace: Část obsahující informace o minulých a budoucích vědeckých akcích, konferencích a projektech.

The aim and structure of journal Acta Iuridica Olomucensia (AIO) is a scholarly peer-reviewed legal journal issued by the Faculty of Law, Palacký University in Olomouc, Czech Republic. AIO is multidisciplinal legal journal covering issues of all legal disciplines and problems of all legal professions. The aim of editors that respects the pluralism of opinions is to create open space for the presentation of the outputs of scientific research of the authors. AIO publishes contributions in Czech, Slovak and English language. The journal is commonly structured into the following sections: Research articles: This is a scholarly work written in Czech, Slovak or English language based on original research activity of author or team of authors, which is internally divided (hypothesis – an analysis of issue – conclusions), reflects the current state of scientific knowledge and research outcomes in the particular field and relevant literature in this field. The work is supplemented by footnotes and contains the usual number of citations. The usual extent of scientific article is at least 18.000 characters (10 pages). Abstract and list of keywords in language of article and in English is required mandatorily. Discussion, opinions and commentaries: This is a shorter original scientific paper presenting the individual view of author or team of authors on selected issues of legal theory or practice. This text is also internally structured, adequately reflects the views of doctrine and is usually accompanied by footnotes. The usual extent is up to 18.000 characters (10 pages). Reviews and annotations: This section contains reviews of publications of Czech, Slovak and foreign experts representing individual evaluation of professional quality, originality and impact of the reviewed publication on the discourse in the particular legal field. Information: This section contains information about past and future scientific events, conferences and projects.

JE REŠPEKTOVANIE ZÁKLADNÝCH ZÁSAD TRESTNÉHO KONANIA PRI MOBILNÝCH SÚDOCH REÁLNE? Compliance with the basic principles of criminal proceedings in deciding of „mobile courts“ – reality or fiction?

Radovan Blažek BLAŽEK, Radovan. Je rešpektovanie základných zásad trestného konania pri mobilných sudích reálne? Acta Iuridica Olomucensia, 2011, Vol. 6, No. 2, pp. 7–15. Kľúčové slová: mobilné súdy, extrémizmus, vandalizmus, výtržníctvo, športové podujatia, základné zásady trestného konania, hlavné pojednávanie, osobitne skrátené vyšetrovanie. Abstrakt: Predkladaný článok pojednáva o novele Trestného poriadku v SR, ktorá zaviedla možnosť viesť hlavné pojednávanie priamo na štadióne, kde dochádza k výtržnostiam. Autor v článku kritizuje nerealizovateľnosť uvedeného ustanovenia v praxi s ohľadom na dodržiavanie všetkých pravidiel a zásad v trestnom konaní, čím toto ustanovenie stráca zmysel. O nevyužívaní tejto možnosti hovoria aj uplynulé skúsenosti z ČR. Keywords: mobile courts, extremism, vandalism, sports events Abstract: The article describes the legislative changes made in Criminal procedure code in Slovak republic, which made possible to sentence the offenders during the sport events, if they conduct the criminal acts. Author criticises the impossibility of practical use of this provision, because the rules and basic principles of the criminal proceedings obstruct this provision. Author expresses the meaning that this provision is not usable. The same experiences were noticed in the Czech republic.

© Univerzita Palackého v Olomouci, 2011. ISSN 1801-0288

7

Acta Iuridica Olomucensia

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2. 1. Úvod do problematiky Od 1.4.2010 je na Slovensku účinná novela Trestného poriadku1 (ďalej aj ako „TP“) zákonom č. 93/2010 Z.z., ktorá zavádza len nepatrnú zmenu § 248 ods. 1 TP – „Ak je to vhodné a účelné, hlavné pojednávanie sa môže konať priamo a bezodkladne na mieste, kde bol spáchaný prečin, s uplatnením skráteného vyšetrovania (§ 203, § 204 tohto zákona). Tento postup možno uplatniť iba v prípade, keď nie sú dané podmienky povinnej obhajoby podľa § 37 Trestného poriadku“. Ide o tzv. novelu, ktorá je známa skôr ako novela o „mobilných súdoch“. Jej autorkou je Katarína Tóthová z politickej strany HZDS. Jej cieľom je obmedziť násilnosti páchané na futbalových či hokejových štadiónoch, ktorých v poslednej dobe pribúda. Podľa slov autorky má novela priniesť rýchlejšie konanie s týmito páchateľmi a má zároveň pôsobiť ako výstraha pre ostatných páchateľov. Zákonodarca sa tak snaží jednak o určité prevenčné pôsobenie, aby možní výtržníci boli odradení od páchania výtržností pod hrozbou, že ich môže stihnúť postih priamo na štadióne. Zároveň sa tým má zabezpečiť urýchlenie týchto konaní, ktoré by sa týmto spôsobom mali uskutočniť priamo na mieste činu, kde je najefektívnejšie zhromažďovanie dôkazov. Zároveň by mal byť posilnený aj prevýchovný účel, ktorý má pôsobiť aj na ostatné osoby prítomné na štadióne, ktoré priamo môžu sledovať proces. Zdanlivo jednoduchá, stručná a bezproblémová novela však môže v praxi priniesť nekonečné množstvo problémov, ktoré môžu spôsobiť, že takáto novela bude v praxi absolútne nepoužiteľná. Vo svojom článku sa snažím analyzovať tieto problémové miesta v kontexte ostatných zákonov a iných právnych predpisov, ktoré budú s touto novelou už čoskoro konfrontované. 2. Trestná zodpovednosť vandalov na štadiónoch Prvým najbežnejším trestným činom, s ktorým musí rátať každý agresor a vandal na štadióne, je trestný čin výtržníctva podľa § 364 TZ, ktorého sa dopustí páchateľ ak: „sa dopustí slovne alebo fyzicky, verejne alebo na mieste verejnosti prístupnom hrubej neslušnosti alebo výtržnosti najmä tým, že napadne iného alebo hrubým spôsobom ruší zhromaždenie občanov alebo priebeh športového alebo kultúrneho podujatia.“ Za toto konanie možno páchateľa postihnúť v SR trestom až na 3 roky. Ak by sme uvažovali o organizovaných fankluboch, ktoré sa orientujú práve na vyvolávanie štadiónových nepokojov, mohli by sme hovoriť tiež o organizovanej skupine páchateľov a teda o kvalifikovanej skutkovej podstate tohto činu, horná hranica trestnej sadzby však ostáva nezmenená. Tohto trestného činu sa páchateľ dopúšťa aj v tom prípade, že nedôjde reálne k ujme na zdraví alebo na majetku. Ak by však páchateľ spôsobil škodu na majet1 Zákon č. 301/2005 Z.z. Trestný poriadok v znení neskorších predpisov


8

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2. ku (čiže by došlo k poškodeniu zariadenia štadióna, bol by zároveň zodpovedný za trestný čin poškodzovania cudzej veci podľa § 245 TZ. Pre trestnú zodpovednosť za tento trestný čin však musí vzniknúť škoda minimálne za 266 eur. Tu hrozí bežnému páchateľovi trestná sadzba do 1 roka. Ak by šlo o organizovaných fanúšikov, tým hrozí trest odňatia slobody na 3 až 8 rokov. Tu vidíme určitú disproporciu medzi výtržníctvom a poškodzovaním cudzej veci. Pri výtržníctve sa totiž v tomto prípade vôbec nezdvihne horná hranica trestnej sadzby, zatiaľ čo postihnutie za poškodzovanie cudzej veci organizovanou skupinou by malo byť postihnuté diametrálne odlišnou sadzbou – 1 a 3–8 rokov. Ide dokonca o prísnejší trest, ako keby došlo k škode vyššej ako 2660 eur, čo sa mi zdá trochu prehnané. Zodpovednosť páchateľov za priestupok sa však viaže aj so spôsobením menšej škody ako 266 eur. Za takéto poškodenie umožňuje zákon uložiť pokutu až do výšky 331 eur. Ďalšia kategória postihov sa vzťahuje na ublíženia na zdraví. Keďže na štadiónoch sú pomerne bežné bitky, pri ktorých sa poškodenia zdravia vyskytujú, musím zdôrazniť, že páchateľ je následne zodpovedný za trestný čin ublíženia na zdraví. Trestné sadzby sa líšia podľa toho, či došlo k ťažkej ujme na zdraví alebo nie. Za ťažkú ujmu na zdraví sa považuje napr. poškodenie dôležitého orgánu, ochromenie údu, zmrzačenie, strata alebo podstatné oslabenie funkcie zmyslového ústrojenstva, čo sa pri štadiónových bitkách môže stať. V takom prípade hrozí trest až 4–10 rokov, ak ide o organizovanú skupinu až na 5–12 rokov. Ak by došlo iba k poruche zdravia, ktorá si vyžiadala objektívne lekárske ošetrenie, no nie je spojená s niektorými z predchádzajúcich negatívnych následkov, páchateľov by bolo možné potrestať od 6 mesiacov do 2 rokov, resp. ak ide o organizovanú skupinu na 2–5 rokov. Nemožno tiež opomenúť ďalšie trestné činy ako napr. trestné činy extrémizmu, ktorými sú napr. podpora a propagácia skupín smerujúcich k potlačeniu základných práv a slobôd podľa § 421 a 422, hanobenia národa, rasy a presvedčenia podľa § 423, podnecovania k národnostnej, rasovej a etnickej nenávisti podľa § 424. Väčšina z nich sú prečiny, kde horná hranica trestne sadzby neprevyšuje 5 rokov. Pri trestných činoch netreba zabúdať pri ukladaní trestov aj na tzv. asperačnú zásadu, pri ktorej sa sprísňuje trest, ak dôjde k spáchaniu viacerých trestných činov, z ktorých aspoň jeden je zločinom a boli spáchané viacerými skutkami. Páchatelia sa samozrejme môžu dopustiť okrem trestných činov aj priestupkov, napr. ak budú nosiť na štadióny chladné zbrane (nože), ale myslím, že tieto konania nie je potrebné preberať dopodrobna, pretože to už presahuje rámec našej problematiky. Ak chceme hovoriť o procesnej stránke, tá bola do prijatia predmetnej novely rovnaká ako pre ostatné trestné činy, muselo prebehnúť vyšetrovanie alebo © Palacký University, Olomouc, 2011. ISSN 1801-0288

9

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2. skrátené vyšetrovanie, prokurátor podal obžalobu a prebehlo konanie na súde. Samozrejme, mohlo dôjsť aj k tzv. osobitne skrátenému vyšetrovaniu podľa § 204 TP, ktorým sa celá vec značne urýchlila, pretože celé skrátené vyšetrovanie od zadržania páchateľa až po podanie obžaloby nesmie trvať viac ako 48 hodín. Toto konanie je však možné len pre prečiny s hornou hranicou trestnej sadzby 5 rokov a pre páchateľov prichytených pri čine alebo bezprostredne po ňom. 3. Bezpečnosť na štadiónoch Na Slovensku bol prijatý koncom roka 2008 zákon č. 479/2008 Z.z. o organizovaní verejných telovýchovných podujatí, športových podujatí a turistických podujatí a o zmene a doplnení niektorých zákonov účinný od 1.11.2008. Usporiadateľ športového podujatia je podľa tohto zákona povinný zabezpečiť ochranu verejného poriadku prostredníctvom usporiadateľskej služby a prípadne aj súkromnej bezpečnostnej služby (§ 4 ods. 3 písm. b) citovaného zákona). Organizátor by však pri organizovaní podujatia mal spolupracovať s obcou, ktorej sa organizácia podujatia oznamuje, a tiež Policajnému zboru (ďalej len ako „PZ“), ktorý podľa oznámenia vyhodnocuje, do akej miery je potrebné organizáciu podujatia „istiť“ zo strany PZ. Zákon totiž neukladá žiadne pokyny týkajúce sa počtu usporiadateľov a príslušníkov SBS podľa rizikovosti podujatia alebo počtu účastníkov. Obmedzenia sa týkajú iba rozdelenia účastníkov do sektorov, zákazu vnášania zbraní a nebezpečných predmetov a požívania alkoholu na týchto podujatiach. Ak však PZ považuje počet usporiadateľom nasadených príslušníkov SBS za nedostatočný, musí sám vykonať opatrenia, aby v prípade, že sa podujatie vymkne usporiadateľovi z rúk, mohol efektívne zasiahnuť. Polícia však na štadióne zasahuje až na pokyn organizátora (§ 4 ods. 4 citovaného zákona). Polícia však môže vykonať bezpečnostné opatrenia mimo štadióna. Na účely zisťovania páchateľov trestnej činnosti musia byť štadióny tiež zabezpečené kamerovým systémom. 4. Mobilné súdy – skúsenosti z Českej republiky Myšlienka mobilných súdov neskrsla v hlave samotnej navrhovateľky. Bola prevzatá z iných právnych poriadkov a samotná dôvodová správa k zákonu uvádza ako vzor práve Českú republiku. Projekt mobilných súdov bol v Čechách skutočne realizovaný, na základe dohody Polície Českej republiky a Mestského štátneho zastupiteľstva v Prahe bolo zriadené provizórne pracovisko Obvodného súdu pre Prahu 7 priamo na štadióne Sparty Praha. Ak je mi dobre známe, tak napriek tomu, že táto úprava existuje od mája 2008, v praxi sa to uplatňuje len minimálne, najmä pre zvýšenie nákladov, ktoré sú s tým spojené. Český mobilný súd použili údajne v roku 2008 © Univerzita Palackého v Olomouci, 2011. ISSN 1801-0288

10

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2. na futbalovom zápase Sparty Praha a Baníka Ostrava. Oba kluby majú fanúšikov známych násilím a vandalizmom. Iba mesiac predtým pritom po zápase Sparty so Slaviou skončilo vo vyšetrovacej väzbe 25 ľudí. Na zápase s Baníkom, kde bol aj sudca a jeho asistenti, však k násilnostiam nedošlo.2 V Čechách chceli ísť s mobilnými súdmi ešte ďalej. Na papieri mali nakreslenú súdnu sieň v návese kamióna, ktorý by jazdil na rizikové zápasy či veľké zhromaždenia alebo demonštrácie. „Projekt sa však nerealizoval pre nedostatok zdrojov,“ vysvetlila Marie Lhotáková z Mestského súdu Praha.3 Najnovšie plánuje Česká republika zakúpenie mobilných ciel (v počte 31), ktoré budú slúžiť práve pre potreby krátkodobého obmedzenia osobnej slobody výtržníkov na štadiónoch.4 Napriek tomu, že sudca mestského súdu v Prahe Jan Sváček sa v počiatkoch zavedenia mobilných súdov vyjadroval pomerne optimisticky,5 do dnešného dňa nebolo zaznamenané v ČR významnejšie využitie daného inštitútu a očakávania, ktoré si od tohot inštitútu tvorcovia sľubovali, nenastali. 5. Mobilné súdy – neistá budúcnosť v SR Je jasné, že táto novelizácia Trestného poriadku vychádza z mnohých prípadov z praxe, keď sa fanúšikovia rôznych klubov pobili medzi sebou na štadióne alebo keď došlo k potýčkam medzi políciou na jednej strane a fanúšikmi na strane druhej. Podľa môjho názoru je pre poriadok na štadiónoch skôr podstatné, aby polícia a prokuratúra mali prostriedky a priestor na vyšetrovanie priamo na mieste. Napríklad, či polícia má k dispozícii videozáznamy alebo dostatočné možnosti na zadržanie páchateľov. Či tam bude sedieť sudca, alebo nie, nie je až také podstatné pre rýchlosť konania. Páchateľ môže byť pred sudcu dopravený aj do polhodiny, aj keď nie je prítomný na štadióne. Myslím, že efekt mobilných súdov je skôr psychologický ako praktický. Navyše, toto konanie môže byt úplne paralyzované, ak bude obvinený požadovať obhajcu. To by musel byť na štadióne prítomný zároveň okrem sudcu, zapisovateľa a prokurátora aj advokát,6 čo značne zvýši náklady na toto konanie. 2 Lukáš, M.: Mobilné súdy majú trestať chuligánov. v Česku sa neujali, Denník Pravda, 8.3.2010 3 Tamže. 4 Troníček, J.: Policie chce koupit mobilní cely, bude je vozit na fotbal či mítinky, denník Právo, 4.6.2010, str. 1. 5 Zhrnutie jeho optimistického rozhovoru na internete bolo možné vyjadriť najlepšie jeho poslednou vetou: „Jsem přesvědčen, že to dopadne dobře“. http://aktualne.centrum.cz/ domaci/politika/clanek.phtml?id=604580 6 Český sudca Jan Sváček si to predstavoval tak, že „Na stadionu bude přítomen obhájce ex offo. v případě nutnosti budou další obhájci připraveni na telefonu.“ http://aktualne.centrum.cz/domaci/politika/clanek.phtml?id=604580

© Palacký University, Olomouc, 2011. ISSN 1801-0288

11

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2. že Títo všetci ľudia totiž budú musieť byť zaplatení bez ohľadu na to, či dôjde na danom štadióne k ich využitiu alebo nie. Rovnako by musel byť prítomný tlmočník alebo prekladateľ, ak by išlo o človeka, ktorý neovláda slovenský jazyk a aj s takýmito problémami sa už na slovenských štadiónoch organizátori museli potýkať. V minulosti totiž na našich štadiónoch boli problémy s maďarskými, poľskými, slovinskými či chorvátskymi príslušníkmi. V súvislosti s mobilnými súdmi treba tiež zdôrazniť, že trestné konanie nie je kabaretné alebo cirkusové predstavenie. Podlieha prísnym pravidlám, ktoré je potrebné rešpektovať a dodržiavať, pričom ich rešpektovanie a dodržiavanie v rámci štadióna nie je príliš možné. V tejto súvislosti treba poukázať na formálne pravidlá vybavenia miestnosti, v ktorej má sú viesť pojednávania. Tieto pravidlá určuje vyhláška MS SR č. 543/2005 Z. z. o Spravovacom a kancelárskom poriadku pre okresne súdy, krajské súdy, Špeciálny súd a vojenské súdy (§ 35 ods.1 vyhlášky, príloha č. 7) Týchto ustanovení je potrebné vyvodiť dôsledok, že na štadióne by musel byť vyhradený priestor, kde by súd pojednával a táto miestnosť by musela byť patrične vybavená. Ťažko si predstaviť, ako to dokážu organizátori podujatí zabezpečiť. Celým problémom je, že predmetná novela zákonom č. 93/2010 Z. z. má len jeden paragraf a neobsahuje žiadne ďalšie nadväzné ustanovenia, ktoré by usmerňovali, ako si zákonodarca predstavoval realizáciu mobilných súdov. Sudcovia sami nemajú predstavu, kto rozhodne o tom, či sa má alebo nemá zúčastniť sudca určitého športového podujatia. Autorka novely Katarína Tóthová tvrdí, že prídu na zavolanie usporiadateľa. Ráta aj s prítomnosťou advokáta a prokurátora. Rozvrhom práce je síce ustanovený sudca, ktorý má pohotovosť a rozhoduje v tých prípadoch, v ktorých je nevyhnutné dodržiavať zákonné lehoty, ktoré napr. pri zadržaných osobách môžu byť 24, 48 alebo 72 hodín, ale potreba jeho prítomnosti je v prvom rade je na súde, na ktorom má pohotovosť a má byť k dispozícii. Podľa všetkého by teda organizátor mal dať vopred súdu informáciu o tom, že bude požadovať prítomnosť sudcu na štadióne a rozvrhom práce by mal byť určený na tento účel osobitný sudca, ktorý bude mať službu výlučne na tomto podujatí. Už v minulosti sme mali inštitút tzv. osobite skráteného vyšetrovania, pri ktorom bol policajt povinný do 48 hodín skončiť vyšetrovanie a v tej istej lehote musel ešte aj prokurátor podať obžalobu. Zamyslime sa však presne nad tým, že v tejto situácii mali k dispozícií policajti aspoň tých 48 hodín, zatiaľ čo pri mobilných súdoch zákonodarca predpokladá konanie ihneď na mieste prečinu, čiže na štadióne. Neviem si príliš dobre predstaviť, ako policajt stihne vykonať skrátené vyšetrovanie, odovzdať vec prokurátorovi na podanie obžaloby a celú vec následne ešte aj sudca rozhodne na príslušnom podujatí. Keď uvážime bežnú dĺžku športového podujatia, to môže trvať niekoľko hodín, podľa môjho názoru nie viac ako 5 aj so všetkými prípravami pred zápasom a ukončovaním zápasu.


12

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2. Ak sudca nestihne rozhodnúť v priebehu zápasu,7 tak potom sa podľa môjho názoru značne znižuje efekt mobilného sudcu. Ak nemá byť pojednávanie sledované zároveň odstrašením pre ostatných potenciálnych výtržníkov, potom je asi úplne jedno, či bude sedieť sudca na štadióne alebo o niekoľko ulíc ďalej v súdnej budove. Ďalej sa tiež treba zamyslieť nad tým, aký prevýchovný účel má mať konanie na ostatných výtržníkov, ak ho nemajú vôbec možnosť vidieť. Ak uvážime riešenie, pri ktorom by bola pre súd vyhradená osobitná miestnosť v priestore štadióna, potom by sme množstvo verejnosti sledujúcej toto konanie museli obmedziť na kapacitu miestnosti. Pri počte výtržníkov na štadióne by však ťažko bolo možné hovoriť o prevýchovnom charaktere na ostatných fanúšikov, keďže štadióne majú u nás kapacitu niekoľko tisíc divákov. Priemerný prevýchovný efekt by mohol nastať, ak by sudca priamo sedel v radách divákov na tribúne a celý štadióne by mohol konanie sledovať. Zrejme namiesto zápasu... Ďalším aspektom je počet výtržníkov, ktorých by sudca mohol počas podujatie odsúdiť. Keď si primyslíme, že násilnosti na štadiónoch majú skupinový, ba dokonca občas priam masový charakter, ťažko si predstaviť, že by jeden sudca dokázal všetkých potenciálnych páchateľov odsúdiť.. Keď ale vezmeme do úvahy všetky ostatné aspekty trestného konania a najmä jeho zásady (napr. obžalovacia zásada), je tento inštitút úplne nerealizovateľný. Ak má totiž sudca rozhodovať, potrebuje mať k dispozícií obžalobu, aby túto mohol preštudovať a zistiť, či poskytuje dostatočný podklad pre rozhodnutie o skutku. Kde a kedy ju prokurátor stihne napísať? Len na podklade podanej obžaloby môže súd rozhodovať vo veci. Takže už tu narážame na dosť závažný praktický problém. Nehovoriac o tom, že ešte predtým by mal policajt vydať uznesenie o začatí trestného stíhania a vzniesť obvinenie. Kde to bude spisovať, to sa dá ťažko čo i len tušiť. Myslím, že v takto bizardne skrátenej podobe a v extrémnych podmienkach nie je možné spravodlivo rozhodnúť. A to aj s ohľadom na skutočnosť, že sudca pri rozhodovaní o výške trestu musí prihliadať aj na iné okolnosti, napr. či bol alebo nebol páchateľ predtým trestaný, za aké trestné činy, či náhodou nie je v skúšobnej dobe po predchádzajúcom podmienečnom zastavení trestného stíhania, odsúdení alebo prepustení z výkonu trestu. Samotné rozhodnutie v konkrétnej veci podľa mňa vyžaduje vykonať niekedy veľmi náročné dokazovanie (napr. týkajúce sa výšky škody, ak dôjde k poškodeniam vecí, alebo lekársku správu, ak dôjde k zraneniam). To všetko vyžaduje náročné odborné alebo znalecké dokazovanie a to sa za pár hodín rozhodne nedá stihnúť.8 7 Český sudca Jan Sváček mal v máji 2008 predstavu o dĺžke trvania pojednávaní na štadiónoch nasledovnú: „Zkrácené řízení se již dnes běžně používá. Rozhodují vždy dosažitelní soudci, a to i o víkendu nebo o svátcích. v daném případě to však trvá několik dnů, my bychom to chtěli zkrátit v tomto konkrétním případě na desítky minut nebo hodiny.“http:// aktualne.centrum.cz/domaci/politika/clanek.phtml?id=604580 8 Český sudca Jan Sváček mal v máji 2008 mal nasledovnú predstavu: „Soudce bude mít


13

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2. Rovnako problematické sa bude javiť samotné dokazovanie, či ide o prečin a teda, či možno konať podľa daného ustanovenia, keďže ako som naznačil skôr, môže ísť o organizované skupiny špecializované na páchanie podobných trestných činov a tam sa pohybujeme už v iných trestných sadzbách. Samotná novela zákona ide sama proti sebe, keď hovorí, že hlavné pojednávanie sa môže uskutočniť priamo na mieste prečinu, ak je to vhodné alebo účelné“. Myslím, že práve toto ponúka možnosť každému sudcovi, aby takéto hlavné pojednávanie odmietol a konal podľa bežných pravidiel v súdnej budove. Ďalšia skutočnosť, ktorá značne narúša efektívnosť a zmysel mobilných súdov, je právo obvineného na odvolanie proti rozsudku. Odvolanie týmto ustanovením nie je dotknuté, takže obvinený sa rovnako ako predtým bude môcť priamo po vyhlásení rozhodnutia (ak by k nemu ihneď došlo) odvolať. Takéto odvolanie sudca zapíše do zápisnice. Ak by aj nebol schopný sa odsúdený k odvolaniu vyjadriť, má na to ďalších 15 dní. Ďalšie konanie po podaní odvolania už potom nebude odlišné od predchádzajúceho postupu – celý prípad sa bude musieť postúpiť príslušnému odvolaciemu súdu. Novela nerieši pre prípady mobilného súdnictva osobitné obmedzenia popri ukladaní trestov. V zásade by to znamenalo, že súd bude môcť udeliť také isté tresty, prípadne aj ochranné opatrenia, aké by mohol uložiť v riadnom konaní, ktoré by sa viedlo po osobitnom skrátenom vyšetrovaní (tresty do 5 rokov), keďže to je jediná možnosť, ako by sa mohlo vyšetrovanie v týchto prípadoch viesť. 6. Záverom: Vo svojom článku som sa snažil naznačiť len niektoré nedoriešené aspekty mobilných súdov, na ktoré bude musieť ešte dať odpoveď prax. Zatiaľ je ťažko hovoriť, akú odozvu mobilné súdy v praxi vyvolajú. Za uplynulý takmer polrok, počas ktorého je táto novela účinná, príslušné využitie tohto inštitútu nenašlo v praxi odozvu. Domnievam sa však, že táto novela nemôže v praxi zostať bez úpravy ďalších právnych predpisov, ktoré by je uvádzali do života a doriešili napr. povinnosti organizátorov a usporiadateľov, ale aj súdov, ktoré sa potrebujú prispôsobiť možnej potrebe „nasadiť“ sudcov na štadióny. Dnešné predpisy totiž na takéto nasadenie sudcov do terénu nepočítajú. Myslím, že o nepripravenosti justície či už v SR alebo v ČR na mobilné súdnictvo najlepšie vypovedá práve výrok sudcu Jána Sváčka, ktorý k otázke, ako to bude s náročným dokazovaním v konaniach na štadiónoch odkázal najmä na kamerový systém na štadiónoch a čo sa týka ostatných dôkazov, k tým uviedol: k dispozici elektronický přístup do všech potřebných databází. Svědci se budou vyslýchat ve zkráceném řízení a jako důkaz může posloužit i záběr z kamerového systému na stadionu.“ http://aktualne.centrum.cz/domaci/politika/clanek.phtml?id=604580


14

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2. „Dále uvidíme...“ 9 Takže nám neostáva nič iné, ako tiež konštatovať, že ako to dopadne s mobilnými súdmi na Slovensku ukáže až čas. JUDr. Radovan Blažek, PhD. Právnická fakulta Univerzity Komenského v Bratislave Email: [email protected]

9 http://aktualne.centrum.cz/domaci/politika/clanek.phtml?id=604580


15

POVINNOSTI PRODÁVAJÍCÍHO1 Seller´s duties

Karel Marek MAREK, Karel. Povinnosti prodávajícího. Acta Iuridica Olomucensia, 2011, Vol. 6, No. 2, pp. 17-39. Klíčová slova: prodávající, povinnosti, doložky, INCOTERMS® 2010. Abstrakt: Příspěvek se zabývá právy a povinnostmi prodávajícího u kupní smlouvy podle právní úpravy určené obchodním zákoníkem. Věnuje se i novým doložkám INCOTERMS® 2010, vydaným k 1. 1. 2011. v doložkám došlo totiž k řadě upřesnění. Čtyři doložky ze skupiny D byly pak vyřazeny a tato skupina byla doplněna dvěma novými doložkami. v textu se upozorňuje, že ke konci devadesátých let minulého století byly vznášeny pochybnosti, zda se používání INCOTERMS® hodí i pro použití v tuzemsku. Postupem doby se ukázalo, že tyto pochybnosti nejsou oprávněné. Doložky lze použít, i když některé z nich jsou vhodné jen pro použití při námořní dopravě. Keywords: sellers, duties, discretion, INCOTERMS® 2010 clauses. Abstrakt: The article deals with discretions and duties of the seller at the contract of purchase according to the Commercial Code. It goes in for new 2010 INCOTERMS® clauses too, issued on January 1, 2011. a number of specifications was made in the clauses. Four clauses from the group D were removed and two new were added instead. The text reminds that at the end of 90´s there were doubts if the usage of INCOTERMS® is suitable for inland´s usage. After some time it was proved, that these doubts were not right. The clauses can be used, however some of them are suitable only for the sea transport

1 Podle českého obch. zák. po vydání dodacích doložek INCOTERMS® 2010, kterými se lze řídit od 1. 1. 2011.


17


AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2. V našem pojednání navazujeme na naše dřívější publikace2, text zpřesňujeme (i když právní úprava doznala jen dílčích změn) a v rámci tohoto tématu pojednáváme o znění nových dodacích podmínek INCOTERMS® 2010. Obě dílčí témata považujeme za vhodné publikovat společně. Mají totiž přímou souvislost a společné publikování pomůže čtenářům. Obchodní zákoník určuje, že prodávající je povinen kupujícímu dodat zboží, předat doklady, které se ke zboží vztahují, a umožnit kupujícímu nabýt vlastnického práva ke zboží v souladu se smlouvou a tímto zákonem (§ 441 obchodního zákoníku). Mezi povinnosti prodávajícího tedy patří •

dodat zboží v souladu se smlouvou a ustanoveními obchodního zákoníku,

•

předat dokumenty vztahující se ke zboží,

•

umožnit kupujícímu nabýt vlastnického práva.

Dodání zboží (včetně doložek INCOTERMS®) U dodání zboží se uplatňuje podle zákona tzv. zásada odnosnosti. Kupující (pokud není jiného ujednání) si musí pro zboží přijet. Není-li prodávající povinen podle smlouvy dodat zboží v určitém místě, uskutečňuje se dodání zboží jeho předáním prvnímu dopravci k přepravě pro kupujícího, jestliže smlouva stanoví odeslání zboží prodávajícím. Prodávající přitom umožní kupujícímu uplatnit práva z přepravní smlouvy vůči dopravci, pokud tato práva nemá kupující na základě přepravní smlouvy vůči dopravci, pokud tato práva nemá kupující na základě přepravní smlouvy. Umožnění uplatnit práva může být provedeno předáním příslušných vyhotovení přepravních dokladů (např. nákladních listů) a plných mocí vystavených prodávajícím (přepravní smlouvu totiž uzavřel s dopravcem prodávající). Jestliže smlouva nemá ustanovení o odeslání zboží prodávajícím a zboží je ve smlouvě jednotlivě určeno nebo určeno podle druhu, avšak má být dodáno z určitých zásob nebo má být vyrobeno a strany v době uzavření smlouvy věděly, kde se nachází nebo kde má být vyrobeno, uskutečňuje se dodání, když je kupujícímu umožněno nakládat se zbožím v tomto místě. V jiných případech splní prodávající povinnost dodat zboží tím, že umožní kupujícímu nakládat se zbožím v místě, kde má prodávající své sídlo nebo místo podnikání, popřípadě bydliště nebo organizační složku, jestliže prodávající její místo včas kupujícímu oznámí. 2 Zejména navazujeme a vycházíme z Marek, K.: Smluvní obchodní právo, Kontrakty, 4. aktualizované a rozšířené vydání 2008, MU, Brno, ISBN 978-80-210-4619-1, 480 s.


18

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2. Uskutečňuje-li se dodání zboží jeho odesláním a zboží předávané dopravci není zjevně a dostatečně označeno jako zásilka pro kupujícího, nastanou účinky dodání, jen když prodávající bez zbytečného odkladu oznámí kupujícímu odeslání zboží a odeslané zboží v oznámení blíže určí. Jestliže tak prodávající neučiní, uskutečňuje se dodání až předáním zboží dopravcem kupujícímu (ustanovení § 413 obchodního zákoníku). Toto ustanovení pro případy, kdy prodávající nedostatečně označil zásilku, chrání kupujícího před přechodem nebezpečí škody na zboží již v okamžiku jeho předání dopravci. Na rozdíl od dřívější úpravy v hospodářském zákoníku nemá obchodní zákoník řešení pro případ, že si strany nesmluvily odeslání zboží prodávajícím a prodávající je kupujícímu odeslal. Zde bychom po našem soudu mohli považovat za dodání zboží až předání zboží dopravcem kupujícímu. De lege ferenda doporučujeme tuto otázku řešit přímo zákonem. V praxi lze „ušetřit“ text smlouvy (v souladu s ustanovením § 274 obchodního zákoníku) a určit místo plnění i odkazem na některou doložku v užívaných vykládacích pravidlech (popř. odkazem na použití obchodních podmínek podle § 273 obchodního zákoníku nebo odkazem na použití obchodních zvyklostí podle ustanovení § 264 odst. 2 obchod. zák.). Některé subjekty zatím neznají význam uvedení příslušné doložky ve smlouvě a její obsah. Lze jen doporučit, aby podnikatelé text platných doložek, zejména doložek INCOTERMS®, měli k dispozici v jejich oficiálním vydání a znali význam jejich použití.3 Dříve se doložky používaly v mezinárodních vztazích, nyní se užití některých doložek, které lze vhodně uplatnit i v ČR, rozšiřuje i ve smlouvách uzavíraných mezi tuzemskými subjekty. Jednotný výklad dodacích doložek přijala Mezinárodní obchodní komora v Paříži, jde o tzv. International Commercial Terms – INCOTERMS®. Poslední úprava byla vydána k používání od 1. 1. 2011 a nese označení INCOTERMS® 2010. Uváděné doložky lze rozdělit do čtyř skupin (níže uvádíme jen velmi stručné výňatky z textu, v praxi je třeba užívat originální text): Skupina E ZE ZÁVODU EX WORKS EXW (uveďte místo dodání) INCOTERMS® 2010 EXW (insert named place of delivery) 3 viz Šubert, M.: INCOTERMS® 2010, překlad a komentář, ICC Česká republika, Praha 2010, 184 s. Výňatky z textu INCOTERMS® provádíme podle této publikace.


19

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2. Toto pravidlo může být použito pro jakýkoliv způsob zvolené dopravy a může být uplatněno i v případech, kde dochází k použití více než jednoho druhu dopravy. Je vhodné pro vnitrostátní obchod, zatímco pravidlo FCA je zpravidla vhodnější k použití v mezinárodním obchodě. „Ze závodu“ znamená, že prodávající splní povinnost dodat, jakmile dá zboží k dispozicí kupujícímu v objektu prodávajícího, anebo v jiném místě (např. závod, skladiště apod.) Prodávající není povinen nakládat zboží na přistavený přejímací dopravní prostředek ani není povinen odbavit zboží pro vývoz, pokud takové odbavení přichází v úvahu. Skupina F VYPLACENĚ DOPRAVCI FREE CARRIER FCA (uveďte místo dodání) INCOTERMS® 2010 FCA (insert named place of delivery) INCOTERMS® 2010 Toto pravidlo může být použito pro jakýkoliv způsob dopravy a to i v případě, kdy dojde k použití více způsobů dopravy. „Vyplaceně dopravci“ znamená, že prodávající dodává zboží dopravci nebo jiné osobě jmenované kupujícím v objektu prodávajícího nebo v jiném jmenovaném místě. Stranám se doporučuje co nejpřesněji specifikovat bod ve jmenovaném místě dodání, neboť v tomto bodě přechází riziko za ztrátu a poškození zboží z prodávajícího na kupujícího. VYPLACENĚ k BOKU LODI FREE ALONGSIDE SHIP FAS (uveďte ujednaný přístav nalodění) INCOTERMS® 2010 FAS (insert named port of shipment) INCOTERMS® 2010 Může být použito jen pro námořní nebo vnitrozemskou vodní dopravu. „Vyplaceně k boku lodi“ znamená, že prodávající splní svou povinnost dodání, když dodá zboží k boku lodi (tj. na nábřeží nebo člunem) jmenované kupujícím v ujednaném přístavu nalodění. Riziko za ztrátu a poškození zboží přechází dodáním zboží k boku lodi a kupující od tohoto okamžiku nese veškeré náklady. Stranám se doporučuje, aby co nejpřesněji určily nakládací bod v ujednaném přístavu nalodění, neboť náklady a rizika do tohoto bodu jdou na účet prodávajícího a tyto náklady a s tím spojené manipulační poplatky mohou být rozdílné podle praxe jednotlivých přístavů.


20

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2. VYPLACENĚ LOĎ FREE OF BOARD FOB (uveďte přístav nalodění) INCOTERMS® 2010 FOB (insert named port of shipment) INCOTERMS® 2010 Toto pravidlo může být uplatněno pouze v námořní nebo ve vnitrozemské vodní dopravě. „Vyplaceně loď“ znamená povinnost prodávajícího dodat zboží na palubu lodi jmenované kupujícím ve sjednaném přístavu nalodění anebo obstarat zboží takto dodané. Riziko za ztrátu anebo poškození zboží přechází na kupujícího, jakmile je zboží dodáno na palubu lodi a kupující nese veškeré náklady od tohoto okamžiku. Od prodávajícího se požaduje, aby dodal zboží na palubu lodi, anebo obstaral zboží již takto dodané pro odeslání do místa určení, které bylo dohodnuto v kupní smlouvě. Odkaz na „obstarání“ bere zřetel na možnost tzv. následných prodejů zboží (angl. „string sales“), k nimž zvláště běžně dochází u prodejů zboží hromadné povahy. Pravidlo FOB není vhodné uplatňovat, pokud je zboží předáváno dopravci před jeho naloděním na palubu lodi, např. v případě dodání zboží v kontejnerech, které jsou pravidla dodávány v překladišti. v takovýchto případech by mělo být použito pravidlo FCA. Skupina C NÁKLADY a PŘEPRAVNÉ COST AND FREIGHT CFR (uveďte jmenovaný přístav určení) INCOTERMS® 2010 CFR (insert named port of destination) INCOTERMS® 2010 Je určeno pouze k použití v námořní nebo ve vnitrozemské vodní dopravě. „Náklady a přepravně“ znamená, že prodávající splní svou povinnost dodání naložením zboží na palubu lodi nebo obstaráním zboží takto dodaného. Přechod rizika za ztrátu anebo poškození zboží přechází na kupujícího dodáním zboží na palubu lodi. Prodávající je povinen sjednat přepravní smlouvu a zaplatit náklady a přepravné nutné pro dodání zboží do jmenovaného přístavu určení. Pokud jsou použita pravidla CPT, ClP, CFR nebo ClF, plní prodávající svou povinnost dodání, jakmile zboží předá dopravci způsobem odpovídajícím zvolenému pravidlu, a nikoliv, až když zboží dorazí do místa určení.


21

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2. NÁKLADY, POJIŠTĚNÍ a PŘEPRAVNÉ COST INSURANCE AND FREIGHT CIF (uveďte sjednaný přístav určení) INCOTERMS® 2010 CIF (insert named port of destination) INCOTERMS® 2010 Toto pravidlo je určeno pouze pro námořní nebo pro vnitrozemskou vodní dopravu. „Náklady, pojištění a přepravně“ znamená, že prodávající dodá zboží na palubu lodi nebo obstará zboží takto dodané. Riziko ztráty anebo poškození zboží přechází na kupujícího, jakmile je zboží dodáno na palubu lodi. Prodávající je povinen sjednat přepravní smlouvu a hradit náklady a přepravné potřebné k dodání zboží do sjednaného přístavu určení. Prodávající je rovněž povinen sjednat pojištění kryjící riziko kupujícího za ztrátu nebo poškození zboží během přepravy. Kupující si musí uvědomit, že podle pravidla CIF je povinností prodávajícího sjednat pojištění pouze na bázi minimálního krytí. Pokud by kupující měl zájem na obstarání širšího krytí, musí se buď takto dohodnout co nejpřesněji s prodávajícím, anebo učinit vlastní zvláštní opatření ohledně pojištění. Pokud jsou použita pravidla CPT, CIP, CFR nebo CIF, plní prodávající svůj závazek dodání, jakmile předává zboží do péče dopravce způsobem, který je stanoven ve zvoleném pravidle, a nikoliv, až když zboží dojde do místa určení. PŘEPRAVA PLACENA DO CARRIAGE PAID TO CPT (uveďte místo určení) INCOTERMS® 2010 CPT (insert named place of destination) INCOTERMS® 2010 Lze uplatňovat bez zřetele na způsob zvolené dopravy a může být rovněž použito v případě využití více dopravních prostředků. „Přeprava placena do“ znamená, že prodávající dodává zboží dopravci anebo jiné osobě jmenované prodávajícím ve sjednaném místě (pokud takovéto místo je dohodnuto mezi stranami) a prodávající je povinen sjednat přepravu a hradit náklady spojené s přepravou zboží do jmenovaného místa určení. Pokud jsou použita pravidla CPT, ClP, CFR nebo ClF, prodávající plní svůj závazek dodání, jakmile předá zboží do péče dopravce, a nikoli jakmile dojde zboží do místa určení.


22

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2. PŘEPRAVA a POJIŠTĚNÍ PLACENY DO CARRIAGE AND INSURANCE PAID TO CIP (uveďte jmenované místo určení) INCOTERMS® 2010 CIP (insert named place of destination) INCOTERMS® 2010 Toto pravidlo lze uplatňovat bez zřetele na způsob zvolené dopravy a může být rovněž použito v případě využití více dopravních prostředků. „Přeprava a pojištění placeny do“ znamená, že prodávající dodá zboží dopravci nebo jiné osobě jmenované prodávajícím ve sjednaném místě (pokud je takovéto místo dohodnuto mezi stranami) a prodávající je povinen sjednat přepravu a nést náklady spojené s dodáním zboží do jmenovaného místa určení. Prodávající je rovněž povinen sjednat pojištění kryjící riziko kupujícího za ztrátu nebo poškození zboží během přepravy. Kupující si musí uvědomit, že na podkladě pravidla ClP je povinností prodávajícího sjednat pojištění pouze na minimální krytí. Pokud by kupující měl zájem na obstarání širšího krytí, musí se buď takto výslovně dohodnout s prodávajícím, anebo učinit vlastní zvláštní opatření ohledně pojištění. Pokud jsou uplatněna pravidla CPT, ClP, CFR nebo ClF, plní prodávající svou povinnost dodání, jakmile předá zboží do péče dopravce, a nikoliv až když zboží dojde do místa určení. Skupina D S DODÁNÍM DO PŘEKLADIŠTĚ DELIVERED AT TERMINAL DAT (uveďte překladiště v přístavu nebo v místě určení) INCOTERMS® 2010 DAT (insert named terminal at port or place of destination) INCOTERMS® 2010 Toto pravidlo lze uplatňovat bez zřetele na způsob zvolené dopravy a může být rovněž použito v případě využití více dopravních prostředků. „S dodáním do překladiště“ znamená, že prodávající splní dodání, jakmile je zboží vyloženo z příchozího dopravního prostředku a dáno k dispozici kupujícímu ve jmenovaném překladišti ve jmenovaném přístavu anebo v místě určení. Označení „překladiště“ zahrnuje jakékoliv místo kryté nebo nekryté jako např. nábřeží, skladiště, kontejnerové depo nebo silniční, železniční anebo letecké překladiště. Prodávající je povinen nést veškeré riziko spojené s dodáním zboží a jeho vykládkou v překladišti ve jmenovaném přístavu anebo místě určení.


23

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2. S DODÁNÍM v MÍSTĚ URČENÍ DELIVERED AT PLACE DAP (uveďte místo určení) INCOTERMS® 2010 DAP (insert named place of destination) INCOTERMS® 2010 Může být použito bez zřetele na způsob zvolené dopravy a může také být použito při přepravě více dopravními prostředky. „S dodáním v místě určení“ znamená, že prodávající splní dodání, jakmile je zboží dáno k dispozici kupujícímu na příchozím dopravním prostředku připravené k vykládce v místě určení. Prodávající nese veškerá rizika spojená s dodáním zboží do jmenovaného místa. S DODÁNÍM CLO PLACENO DELIVERED DUTY PAID DDP (uveďte místo určení) INCOTERMS® 2010 DDP (insert named place of destination) INCOTERMS® 2010 Toto pravidlo může být použito bez zřetele na způsob zvolené dopravy a může také být použito při přepravě více dopravními prostředky. „S dodáním clo placeno“ znamená, že prodávající splní dodání, jakmile dá zboží k dispozici kupujícímu, celně odbavené pro dovoz na příchozím dopravním prostředku připravené k vykládce ve sjednaném místě určení. Prodávající nese veškeré náklady a riziko spojené s dodáním zboží do tohoto místa a má povinnost celně odbavit zboží nejen pro vývoz, ale i pro dovoz a uhradit clo jak pro vývoz, tak i dovoz včetně provedení příslušných celních odbavení. Pravidlo DDP představuje maximální povinnosti pro prodávajícího. Text doložek však není všeobsažný, proto je třeba otázky, které neřeší, ujednat ve smlouvě. Pokud smluvní strana zajišťuje celní odbavení nebo je odpovědna za dodávku do místa určení ve vnitrozemí cizího státu, je vhodné smluvně počítat se situacemi, kdy celní odbavení nebo vnitrozemská doprava řádně neproběhne z důvodů, které nemají původ v činnosti této smluvní strany. Tyto otázky je třeba vhodně upravit ve smlouvě. Kromě INCOTERMS® se počínají uplatňovat i nové INTRATERMS (International Trade Terms), které na INCOTERMS® navazují a vycházejí z nich.4

4 Viz Hermann, A. H.: lnternational Trade Terms, Mezinárodní obchodní podmínky, RADIX Praha 1997, 164 s.


24

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2. Doklady vztahující se ke zboží Prodávající je povinen předat kupujícímu doklady, jež jsou nutné k převzetí a k užívání zboží, jakož i další doklady stanovené ve smlouvě (§ 417 obchodního zákoníku). Doklady, jež jsou potřebné k převzetí přepravovaného zboží nebo k volnému nakládání se zbožím nebo při dovozu k jeho proclení, je prodávající povinen předat kupujícímu v místě placení kupní ceny, jestliže k předání má dojít při tomto placení, jinak v sídle nebo místě podnikání, popřípadě bydlišti kupujícího. Tyto doklady předá prodávající kupujícímu včas tak, aby kupující mohl se zbožím volně nakládat nebo převzít přepravované zboží v době jeho dojití do místa určení a dovezené zboží bez zbytečného odkladu proclít. Předání dalších dokladů se uskutečňuje v době a místě určených ve smlouvě, jinak při dodání zboží v místě tohoto dodání. Jestliže prodávající předal doklady před stanovenou dobou, může až do této doby odstranit vady dokladů, jestliže tím nezpůsobí kupujícímu nepřiměřené obtíže nebo výlohy. Nárok na náhradu škody tím není dotčen. Jak je zřejmé z výše uvedeného textu obchodního zákoníku, rozlišuje obchodní zákoník doklady potřebné (nutné) k převzetí přepravovaného zboží nebo k volnému nakládání se zbožím nebo při dovozu k jeho proclení a další doklady stanovené ve smlouvě. Nutné doklady jsou podle zákona (§ 417): •

doklady nutné k převzetí (např. náložný list, skladištní list, přepravní listina, apod.),

•

doklady nutné k užívání (návody, technická dokumentace, pokyny pro údržbu, servisní knížky, apod.).

Smluvenými doklady mohou být mj. seznamy záručních – pozáručních opraven, seznamy náhradních dílů doporučených pro jednoletý, tříletý, pětiletý či další provoz, apod. Zboží individuální, zboží druhově určené, dodávky energií Zboží lze třídit na zboží individuálně určené (např. jednoúčelový obráběcí stroj stanoveného typu a určitého výrobního čísla) a na zboží určené druhově (nafta, uhlí, cement). U individuálně určeného zboží půjde o věci, které jsou přesně určeny svými charakteristickými znaky, uvedenými ve smlouvě. Pak se plní takto smluvené zboží. U zboží určeného podle druhu je třeba sjednat druh zboží a jeho množství. Nejsou-li jakost a provedení zboží sjednány, určí se vlastnosti zboží podle sjednaného nebo obvyklého účelu (viz ustanovení § 420 odst. 2 obchodního zákoníku). © Palacký University, Olomouc, 2011. ISSN 1801-0288

25

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2. Diskusní z hlediska charakteru předmětu plnění může být otázka, zda je možné a vhodné podle kupní smlouvy realizovat dodávky vody, plynu, elektrické energie apod. dodávané pomocí rozvodných sítí. Zde existuje v praxi řada názorů. Ve smyslu občanskoprávní teorie lze energie považovat za věci; z této teorie také vychází většinová praktická řešení. V obchodních podmínkách, které lze „ušít na míru“ právě specifikům tohoto plnění, by pak mj. pochopitelně neměla být ustanovení zneužívající monopolní či dominantní postavení jedné smluvní strany. Jde-li o jiný předmět plnění než zboží a nejde-li o případ, kde se chtějí využít smluvní typy, lze uzavřít i nepojmenovanou smlouvu. „Líc smluvní volnosti má v podobě nepojmenované smlouvy i svůj rizikovější rub. Inominátní smlouva totiž nedisponuje (na rozdíl od smluv pojmenovaných) pozadím dispozitivních norem, použitelných při absenci jiné dohody stran, a vztah inominátní smlouvou založený spočívá jen na tom, co bylo smluveno....“5 Vzhledem k textu ustanovení § 269 odst. 1 obchodního zákoníku se domníváme, že na smlouvy inominátní podle § 269 odst. 2 obchodního zákoníku nelze podpůrně použít text pojmenovaných smluvních typů obchodního zákoníku, není-li to výslovně sjednáno. Množství zboží Prodávající je povinen dodat zboží v množství, jakosti a provedení, jež určuje smlouva, a musí je zabalit nebo opatřit pro přepravu způsobem stanoveným ve smlouvě. Vyplývá-li ze smlouvy, že množství zboží je určeno ve smlouvě pouze přibližně, je prodávající oprávněn určit přesné množství zboží, které má být dodáno, ledaže smlouva přiznává toto právo kupujícímu. Pokud ze smlouvy nevyplývá něco jiného, nesmí odchylka přesáhnout 5 % množství stanoveného ve smlouvě. Skutečnost, že je množství zboží určeno přibližně, nemusí být stanovena jen ve smlouvě, může to vyplývat z povahy zboží. Vyplývá-li z povahy zboží, že jeho množství určené ve smlouvě je pouze přibližné, může činit rozdíl mezi množstvím zboží určeným ve smlouvě a množstvím zboží skutečně dodaným nejvýše 5 % množství uvedeného ve smlouvě, pokud ze smlouvy nebo z předchozí praxe mezi stranami nebo z obchodních zvyklostí nevyplývá něco jiného. Pokud prodávající dodrží toleranci 5 % (nebo jinou dohodnutou toleranci), jde o plnění řádné. Vzhledem ke smluvní volnosti jsou v těchto otázkách 5 Bejček, J.: Obchodní závazky (Obecná úprava a kupní smlouva), MU Brno, 1994, 2. vydání, s. 262.


26

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2. možná různá smluvní řešení. Kupní cena se přitom vždy určuje skutečně dodaným množstvím zboží. Jde-li o překročení stanovené tolerance nebo o překročení množství tam, kde tolerance nepřichází v úvahu, jde o větší množství zboží. Dodá-li prodávající větší množství zboží, než je stanoveno ve smlouvě, může kupující dodávku přijmout nebo může odmítnout přijetí přebytečného množství zboží. Jestliže kupující přijme dodávku všeho nebo části přebytečného zboží je povinen za ně zaplatit kupní cenu odpovídající kupní ceně stanovené ve smlouvě. Jakost zboží Neurčuje-li smlouva jakost nebo provedení zboží, je prodávající povinen dodat zboží v jakosti a provedení, jež se hodí pro účel stanovený ve smlouvě, nebo není-li tento účel ve smlouvě stanoven, pro účel, k němuž se takové zboží zpravidla užívá. V souvislosti s tímto ustanovením obchodního zákoníku týkajícím se kupní smlouvy, je třeba současně vzpomenout i ustanovení § 759 obchodního zákoníku (toto ustanovení má značný význam i pro jiné smlouvy, zejména též pro smlouvu o dílo). Pokud by totiž ve smlouvě, jejímiž stranami jsou osoby mající sídlo nebo místo podnikání, popř. bydliště na území České republiky, nebo které mají na tomto území podnik nebo jeho organizační složku, byla stanovena jakost věci v rozporu s ustanoveními právních předpisů, platí pro určení jakosti ustanovení těchto předpisů o jakosti přípustné k užívání (to neplatí, pokud ze smlouvy nebo z prohlášení strany, jež má věc nabýt, nebo z předmětu jejího podnikání vyplývá, že věc má být vyvezena). Provedení zboží Má-li být zboží dodáno podle vzorku nebo předlohy, je prodávající povinen dodat zboží s vlastnostmi vzorku nebo předlohy, jež předložil kupujícímu. Je-li rozpor mezi určením jakosti nebo provedením zboží podle tohoto vzorku nebo předlohy a určením zboží popsaným ve smlouvě, je rozhodující určení popsané ve smlouvě. Není-li v těchto určeních rozpor, má mít zboží vlastnosti podle obou těchto určení. Důležité je bezpečné uložení vzorku po celou dobu, která přichází v úvahu k uplatnění odpovědnosti za vady, na bezpečném místě (např. u vzorku briket u té zkušebny, která vystavila atest o jejich složení a výhřevnosti).


27

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2. Obal zboží Neurčuje-li smlouva, jak má být zboží zabaleno nebo opatřeno pro přepravu, je prodávající povinen zboží zabalit nebo opatřit pro přepravu způsobem, který je obvyklý pro takové zboží v obchodním styku, nebo nelze-li tento způsob určit, způsobem potřebným k uchování a ochraně zboží. Problematiku hospodaření s některými obaly upravují dnes zvláštní předpisy. Tam, kde není hospodaření s obaly upraveno zvláštními předpisy, tam je možno otázku vrácení obalů řešit smluvně. Lze dohodnout, v jakých lhůtách budou obaly vraceny, jak je vyjádřena hodnota jejich opotřebení v penězích a jak bude probíhat účtování a placení (např. bude s cenou probíhat účtování opotřebení obalů, a pokud obal nebude včas vrácen, bude doúčtován rozdíl mezi opotřebením a cenou obalu, apod.), jak bude postupováno při poškození obalu, vedení evidence vracených obalů, příp. další otázky. Doba plnění zboží Doba plnění bývá především sjednána ve smlouvě (i když není podstatnou částí smlouvy). Podle obchodního zákoníku je prodávající povinen dodat zboží: a) dne, který je ve smlouvě určen nebo určen způsobem stanoveným ve smlouvě (v některých případech bývá dohodnuta i hodina), b)\ kdykoli během lhůty, která je ve smlouvě určena (je třeba však zvážit rozdílnost smluvního ujednání „IV. čtvrtletí 2006“ oproti „do 31. 12. 2006“, kdy lze podle smlouvy plnit kdykoli do tohoto dne), nebo určena způsobem stanoveným ve smlouvě (např. „v roce 2006 do 5 týdnů od předání výkresové dokumentace kupujícím“; i zde je však třeba si uvědomit důsledky toho ujednání, neboť výkresy mohou být předány v lednu, ale také v době dovolených), ledaže ze smlouvy nebo z účelu smlouvy, jenž byl prodávajícímu znám při uzavření smlouvy, vyplývá, že dobu dodání v rámci této lhůty určuje kupující (smluvní ujednání může znít „v listopadu 2006 do 10 dnů po oznámení kupujícího o uzavření kontraktu na prodej tohoto zboží se zahraničním zákazníkem „). Nevyplývá-li ze smlouvy něco jiného, začíná lhůta, v níž má být zboží dodáno, běžet ode dne uzavření smlouvy. Jestliže však podle smlouvy má kupující splnit určité povinnosti ještě před dodáním zboží (např. předložit nákresy potřebné k výrobě zboží, zaplatit kupní cenu nebo její část nebo zajistit její zaplacení), začíná tato lhůta běžet teprve ode dne splnění této povinnosti. Dodá-li prodávající zboží před určenou dobou, je kupující oprávněn zboží převzít, nebo je může odmítnout. Není-li dohodnuto jinak, nemůže u smlouvy kupní dojít k dřívějšímu plnění. Tato úprava patří k významným odlišnostem od smlouvy o dílo, kde je předčasné plnění podle obchodního zákoníku možné. © Univerzita Palackého v Olomouci, 2011. ISSN 1801-0288

28

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2. Před účinností obchodního zákoníku, kdy byl v hospodářskoprávních vztazích podstatnou náležitostí smlouvy i čas plnění, bylo mnohdy konstatováno, že v konkrétním ujednání o času plnění v dané smlouvě není text smlouvy jasný a určitý, čas tedy není dohodnut a smlouva nevznikla. Situacím, kdy nevznikne smlouva, protože nebyla jasně, srozumitelně a určitě dohodnuta doba plnění, případně protože nebyla použita ujednání, která by zákon znal a mohla by být doba stanovena výkladem, se snaží obchodní zákoník předejít. v dispozitivním ustanovení § 416 určuje, že nebyla-li doba dodání zboží smluvena, je prodávající povinen bez vyzvání kupujícího dodat zboží ve lhůtě přiměřené s přihlédnutím k povaze zboží a k místu dodání (u kupní smlouvy není přitom třeba ani požádání ze strany kupujícího; neplní se na požádání, ale v zákonné lhůtě). Přestože sjednávání doby plnění v kupní smlouvě můžeme jen doporučit, vidíme, že případné vynechání této obvyklé části smlouvy nemá žádné důsledky na vznik smlouvy a umožňuje konstruování doby plnění podle textu obchodního zákoníku. Jiná přitom bude pochopitelně přiměřená doba u dodávek zeleniny v letní sezóně, jiná např. u zemních strojů a opět jiná u plnění odlitků pro čerpací agregáty apod. V dispozitivním ustanovení § 415 přitom obchodní zákoník reaguje na ujednání, která se ve smlouvách často objevují, a určuje: Pokud z obchodních zvyklostí nebo z ustálené předchozí praxe mezi stranami nevyplývá něco jiného, rozumí se pro určení doby plnění ve smlouvě výrazem •

„začátkem období“ prvních 10 dnů tohoto období,

•

„v polovině měsíce“ od 10. do 20. dne měsíce,

•

„v polovině čtvrtletí“ druhý měsíc čtvrtletí,

•

„koncem období“ posledních 10 dnů období,

•

„ihned“ je u potravin a surovin do dvou dnů, u strojírenských výrobků 10 dnů, u ostatního zboží 5 dnů (pojem „ihned“ je v praxi velmi často používán).

Vystaví-li kupující návrh smlouvy – objednávku – s dobou plnění „ihned“, je nyní zřejmé (pokud není třeba dříve – např. v nepojmenované smlouvě, kde si strany sjednaly „rámcové podmínky obchodních případů“ – dohodnuto jinak), kdy má dojít k plnění.


29

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2. Vady zboží Vady bývají nejčastěji tříděny na tzv. vady právní a vady faktické. U vad faktických pak rozlišujeme: •

vady kvality (především vady jakosti a provedení zboží),

•

vady kvantity (dodávky jiného než sjednaného množství zboží),

•

vady balení,

•

vady v dokladech (chybí-li doklady, bez nichž nemůže kupující se zbožím vůbec nakládat, např. atest o zaručené svařitelnosti, není splněno vůbec; budou-li mít jiné doklady nedostatky, bude se začasté postupovat jako u vad kvality).

Poruší-li prodávající povinnosti v množství, jakosti, provedení a obalu zboží, má zboží vady. Za vady zboží se považuje i dodání jiného zboží (i když toto jiné plnění může být použito k účelu smlouvy – plnění aliud, např. když místo rohových ventilů jsou dodány ventily přímé a příruba s obloukem), než určuje smlouva, a vady v dokladech nutných k užívání zboží. Jestliže z přepravního dokladu, dokladu o předání zboží nebo z prohlášení prodávajícího vyplývá, že dodává zboží v menším množství nebo jen část zboží, nevztahují se na chybějící zboží ustanovení o vadách zboží. Byly-li použity podle smlouvy při výrobě zboží věci předané kupujícím, neodpovídá prodávající za vady zboží, které byly způsobeny použitím těchto věcí, jestliže prodávající při vynaložení odborné péče nemohl odhalit nevhodnost těchto věcí pro výrobu zboží nebo na ni kupujícího upozornil, avšak kupující trval na jejich použití (§ 423 obchodního zákoníku). Ustanovení § 423 obchodního zákoníku je omezením jinak objektivní odpovědnosti prodávajícího za vady zboží (pro případ, že byly ke zhotovení použity věci kupujícího a prodávající nemohl zjistit jejich nevhodnost, event. i zjistil, provedl upozornění, a kupující přesto na jejich použití trval). Prodávající neodpovídá za vady zboží, o kterých kupující v době uzavření smlouvy věděl (např. při dodávkách použitého zboží) nebo s přihlédnutím k okolnostem, za nichž byla smlouva uzavřena (např. u potravin nižší jakosti určené k jiným než potravinářským účelům), musel vědět (jedná se např. o „vady do očí bijící“ a o vady, které se musí při zachování odborné péče běžně zjistit), ledaže se vady týkají vlastností zboží, které zboží mělo mít podle smlouvy. Prodávající odpovídá za vadu, kterou má zboží v okamžiku, kdy přechází nebezpečí škody na zboží na kupujícího, i když se vada stane zjevnou až po © Univerzita Palackého v Olomouci, 2011. ISSN 1801-0288

30

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2. této době. Povinnosti prodávajícího vyplývající ze záruky za jakost zboží tím nejsou dotčeny. Prodávající odpovídá rovněž za jakoukoli vadu, jež vznikne po této době, jestliže je způsobena porušením jeho povinností (např. vadu balení). Zde je vhodné si uvědomit, že širší rozsah odpovědnosti bude mít prodávající při poskytnutí – sjednání záruky (viz dále text o záruce) než jen při realizaci zákonného textu podle obchodního zákoníku. Pokud prodávající dodá zboží se souhlasem kupujícího před sjednanou dobou, může prodávající až do uplynutí této lhůty doplnit chybějící část či množství zboží, nebo nahradit vadné zboží bezvadným, jestliže výkon tohoto práva nezpůsobí kupujícímu nepřiměřené obtíže nebo nepřiměřené výdaje. Kupujícímu je však zachován nárok na náhradu škody. Bylo-li dodáno zboží vadné a pokud bylo provedeno řádné a včasné oznámení vady, lze uplatnit nároky z vad zboží (podle ustanovení § 436 až 441 obchodního zákoníku). Nároky přitom rozlišujeme podle toho, zda se jedná o porušení smlouvy podstatným způsobem, či nikoli. Za podstatné porušení smlouvy se přitom podle zákona považuje takové porušení, jestliže strana porušující smlouvu věděla v době uzavření smlouvy nebo v této době bylo rozumné předvídat s přihlédnutím k účelu smlouvy (který vyplynul z jejího obsahu nebo z okolností, za nichž byla smlouva uzavřena), že druhá strana nebude mít zájem na plnění povinností při takovém porušení smlouvy. Aby se předešlo případným pochybnostem (v pochybnostech jde o nepodstatné porušení), je možno již ve smlouvě sjednat, co bude považováno za podstatné porušení smlouvy, popřípadě též demonstrativním výčtem. Při dodávce vadného zboží a porušení smlouvy podstatným způsobem může kupující zvolit, zda využije svého práva a) požadovat odstranění vad dodáním náhradního zboží za zboží vadné, dodání chybějícího zboží a odstranění právních vad, b) požadovat odstranění vad opravou zboží, jestliže vady jsou opravitelné, c) požadovat přiměřenou slevu z kupní ceny nebo d) odstoupit od smlouvy. Volba mezi nároky a) až d) kupujícímu náleží jen tehdy, jestliže své rozhodnutí oznámí prodávajícímu ve včas zaslaném oznámení vad nebo bez zbytečného odkladu po tomto oznámení. Pokud kupující zavčas bez zbytečného odkladu svůj nárok u prodávajícího neuplatní, postupuje se jako při nepodstatném porušení smlouvy. Uplatněný nárok nemůže kupující měnit bez souhlasu prodávajícího. Pokud se však ukáže, že vady zboží jsou neopravitelné, nebo že s jejich opravou by byly © Palacký University, Olomouc, 2011. ISSN 1801-0288

31

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2. spojeny nepřiměřené náklady, může kupující požadovat dodání náhradního zboží, požádá-li o to prodávajícího bez zbytečného odkladu poté, kdy mu prodávající oznámil tuto skutečnost. Jestliže však prodávající vady neodstraní v přiměřené dodatečné lhůtě nebo oznámí-li před jejím uplynutím, že vady neodstraní, může kupující odstoupit od smlouvy nebo požadovat přiměřenou slevu z kupní ceny. Uplatnění nároků z vad zboží nijak nebrání uplatnění nároku na náhradu škody, příp. i na smluvní pokutu, je-li sjednána. Při porušení smlouvy nepodstatným způsobem jsou možnosti volby kupujícího užší. Kupující může požadovat buď a) dodání chybějícího zboží a odstranění ostatních vad zboží, nebo b) slevu z kupní ceny. Požaduje-li kupující odstranění vad zboží, nemůže před uplynutím přiměřené dodatečné lhůty, kterou je k tomuto účelu povinen poskytnout prodávajícímu, uplatnit jiné nároky z vad zboží (kromě nároku na náhradu škody a smluvní pokuty), ledaže prodávající oznámí kupujícímu, že nesplní své povinnosti v této lhůtě. Dokud kupující přiměřenou dodatečnou lhůtu nestanoví nebo neuplatní nárok na slevu z kupní ceny, může prodávající sdělit kupujícímu, že vady odstraní v určité lhůtě. Jestliže kupující bez zbytečného odkladu po obdržení tohoto sdělení neoznámí prodávajícímu svůj nesouhlas, má toto sdělení stejný účinek, jako stanovení dodatečné přiměřené lhůty kupujícím. Neodstraní-li prodávající vady zboží ve lhůtě k tomu stanovené, může kupující uplatnit nárok na slevu z kupní ceny nebo od smlouvy odstoupit, jestliže upozorní prodávajícího na úmysl odstoupit od smlouvy při stanovení dodatečné přiměřené lhůty k odstranění vad, anebo alespoň v přiměřené lhůtě před odstoupením. Zvolený nárok z vad zboží nemůže kupující bez souhlasu prodávajícího měnit. Pro případ, že kupující neuplatní nárok na slevu z kupní ceny nebo z důvodu vady neodstoupí od smlouvy stanoveným způsobem podle obchodního zákoníku, je stanoveno, že prodávající je povinen dodat chybějící zboží a odstranit právní vady zboží. Ostatní vady je povinen odstranit podle své volby opravou zboží nebo dodáním náhradního zboží, zvoleným způsobem odstranění vad však nesmí způsobit kupujícímu vynaložení nepřiměřených nákladů. Odstoupení od smlouvy je jedním z titulů, který může kupující využít při vadném plnění – a často se také využívá. Kupující ale nemůže odstoupit od smlouvy, jestliže vady včas neoznámil prodávajícímu. Pokud však k odstoupení dojde postupem podle obchodního zákoníku a kupující nemůže © Univerzita Palackého v Olomouci, 2011. ISSN 1801-0288

32

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2. vrátit zboží ve stavu, v jakém je obdržel, pak účinky odstoupení od smlouvy nevzniknou nebo zaniknou. Výjimky stanoví (zachovává tedy možnost odstoupení) obchodní zákoník takto: a) nemožnost vrácení zboží ve stavu, v jakém je obdržel, není způsobena jednáním nebo opomenutím kupujícího, nebo b) ke změně stavu zboží došlo v důsledku prohlídky řádně vykonané za účelem zjištění vad zboží, c) před objevením vad kupující zboží nebo jeho část prodal nebo zboží zcela nebo zčásti spotřeboval nebo je pozměnil při jeho obvyklém použití. v tomto případě je povinen vrátit zboží neprodané nebo nespotřebované nebo zboží pozměněné a poskytnout prodávajícímu náhradu do výše, v níž měl z uvedeného zboží prospěch. Pokud jsou nároky z vad zboží řešeny dodáním náhradního zboží, je prodávající oprávněn požadovat, aby mu na jeho náklady kupující vrátil vyměňované zboží ve stavu, v jakém mu bylo dodáno. Obdobně platí úprava o vrácení zboží při odstoupení od smlouvy. Spolu s uvedenými otázkami bylo potřebné upravit problematiku slevy z kupní ceny. Tuto úpravu obsahuje § 439 obchodního zákoníku. V ustanovení § 439 odst. 1 obchodního zákoníku je stanoveno, že nárok na slevu z kupní ceny odpovídá rozdílu mezi hodnotou, kterou by mělo zboží bez vad, a hodnotou, kterou mělo zboží dodané s vadami, přičemž pro určení hodnot je rozhodující doba, v níž se mělo uskutečnit řádné plnění. Podle textu ustanovení § 439 odst. 2 obchodního zákoníku může kupující o slevu snížit kupní cenu placenou prodávajícímu. Byla-li kupní cena již zaplacena, může kupující požadovat její vrácení do výše slevy spolu s úroky sjednanými ve smlouvě, jinak úroky určenými podle obchodního zákoníku (ustanovení § 502 obchodního zákoníku). Další text obchodního zákoníku (§ 439 odst. 3) určuje, že jestliže nebyla vada včas oznámena, může kupující vykonat právo podle § 439 odst. 2 obchodního zákoníku pouze se souhlasem prodávajícího. Toto omezení neplatí, jestliže prodávající o vadách věděl v době dodání zboží. U právních vad je rozhodující doba stanovená v § 435 odst. 1 obchodního zákoníku, tj. že uplatnění stanoveného práva třetí osobou s uvedením jeho povahy je kupující povinen oznámit prodávajícímu bez zbytečného odkladu poté, kdy se o něm dozvěděl. V praxi se často vyskytují případy, kdy kupující řádně oznámí vady a současně nezaplatí část kupní ceny. Tím se snaží vyvolat tlak na prodávajícího k odstra© Palacký University, Olomouc, 2011. ISSN 1801-0288

33

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2. nění vad. Jde o postup podle zákona, jestliže neprovedená platba odpovídá případné slevě z ceny. Do doby odstranění vad není totiž kupující povinen platit část kupní ceny, jež by odpovídala jeho nároku na slevu, jestliže by vady nebyly odstraněny. Zdůrazněme, že jakékoli nároky z vad zboží se nedotýkají (podle § 440 obchodního zákoníku) nároku na náhradu škody nebo na smluvní pokutu. Přitom však ale kupující, kterému vznikl nárok na slevu z kupní ceny, není oprávněn požadovat náhradu ušlého zisku v důsledku nedostatku vlastnosti zboží, na něž se sleva vztahuje. Na to je třeba při sjednávání slevy pamatovat. Změnou proti dřívější hospodářskoprávní úpravě v rámci ustanovení o odpovědnosti za vady je ustanovení § 440 odst. 2 obchodního zákoníku. Stanoví totiž, že uspokojení, kterého lze dosáhnout uplatněním některého z nároků z vad zboží podle ustanovení § 436 a § 437 obchodního zákoníku, nelze dosáhnout uplatněním nároku z jiného právního důvodu. I zde tedy platí, že práva přejí bdělým a musíme dbát řádného a včasného uplatnění svých nároků. Nevyužitím možností podle § 436 a § 437 nelze již suplovat např. právo na odstranění vady požadavkem provedení naturální náhrady škody – uvedením zboží v bezvadný stav. Prohlídky zboží Kupující je povinen prohlédnout zboží podle možnosti co nejdříve – po přechodu nebezpečí škody na zboží, přičemž se přihlédne k povaze zboží. Jestliže smlouva stanoví odeslání zboží prodávajícím, může být prohlídka odložena až do doby, kdy zboží je dopraveno do místa určení. Pokud je zboží směrováno během přepravy do jiného místa určení (např. do jiné provozovny – prodejny kupujícího, nebo při tzv. traťových dodávkách, kdy je uzavírána další smlouva kupujícím – v roli nového prodávajícího – s dalším subjektem – novým kupujícím) nebo kupujícím znovu odesláno (např. subdodávka zboží pro stavbu), aniž by měl kupující možnost přiměřenou povaze zboží si je prohlédnout, a v době uzavření smlouvy prodávající věděl nebo musel vědět o možnosti takové změny místa určení nebo takového opětného odeslání, prohlídka může být odložena až do doby, kdy zboží je dopraveno do nového místa určení. Jestliže kupující zboží neprohlédne nebo nezařídí, aby bylo prohlédnuto v době přechodu nebezpečí škody na zboží, může uplatnit nároky z vad zjistitelných při této prohlídce, jen když prokáže, že tyto vady mělo zboží již v době přechodu nebezpečí škody na zboží, což ovšem bude důkazně dosti obtížné.


34

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2. Oznámení vad Při oznámení vad zboží můžeme jen doporučit kupujícímu, aby volil písemnou formu oznámení a vytvářel si vhodnou důkazní situaci pro možné další řízení. Právo kupujícího z vad zboží nemůže být totiž po námitce prodávajícího, že kupující nesplnil včas svoji oznamovací povinnost (viz ustanovení § 428 odst. 2 obchodního zákoníku), přiznáno v soudním řízení, jestliže kupující nepodá zprávu prodávajícímu o vadách zboží bez zbytečného odkladu poté, kdy kupující vady zjistil, kupující při vynaložení odborné péče měl vady zjistit při prohlídce, vady mohly být zjištěny později při vynaložení odborné péče, nejpozději však do dvou let od doby dodání zboží, popřípadě od dojití zboží do místa určení stanoveného ve smlouvě. U vad, na něž se vztahuje záruka za jakost, platí místo této lhůty záruční doba (viz ustanovení § 428 odst. 1 obchodního zákoníku). K námitce prodávajícího se nepřihlédne, jestliže vady zboží jsou důsledkem skutečností, o kterých prodávající věděl nebo musel vědět v době dodání zboží. Zákonná úprava lhůty pro oznámení vad se jeví na prvý pohled pro kupujícího velmi výhodná, neboť může oznámit vady nejpozději do „dvou let“. Je třeba si ovšem uvědomit, že současně musí dodržet i lhůtu „bez zbytečného odkladu“. Vzhledem k tomu, že se i zde jedná o dispozitivní úpravu, jsou možná jiná smluvní řešení. Ve prospěch kupujícího lze – za současné právní úpravy – např. sjednat místo zákonného textu § 428 odst. 1, že vady budou oznámeny do dvou let od obdržení zboží a do 15 dnů od jejich zjištění pracovníkem kupujícího. Prodávajícímu pak prospěje zachování části textu § 428 odst. 1 obchodního zákoníku s tím, že – při dodržení zásady poctivého obchodního styku v souladu s charakterem zboží – místo dvou let sjedná lhůtu o něco kratší. V této souvislosti ještě připomeňme rozdíl mezi úpravou odpovědnosti za vady podle obchodního zákoníku a případnou úpravou při sjednání záruky. V porovnání svědčí text zákona více prodávajícímu, sjednání záruky pak umožňuje lépe hájit zájmy kupujícího. I zde se však musí vzít v úvahu i ustanovení § 264 odst. 2 obchodního zákoníku. Záruka za jakost Zárukou za jakost zboží přejímá prodávající písemně závazek, že dodané zboží bude po určitou dobu způsobilé pro použití ke smluvenému, jinak k obvyklému účelu nebo že si zachová smluvené, jinak obvyklé vlastnosti.


35

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2. Převzetí záruky zajišťuje kupujícímu širší rozsah vlastností zboží, než stanoví zákonná úprava podle obchodního zákoníku v případě, že nebyla záruka poskytnuta. Po našem soudu přitom není vyloučeno, aby prodávající poskytl záruku jen částečně (např. jen na prorezivění karosérie) a v ostatním platila zákonná úprava. Je přípustné, aby byla na konkrétní části zboží poskytnuta odlišná záruka; např. je možná v určitém rozsahu záruka obecně na zboží (např. u automobilu obecně dva roky) a v jiném rozsahu záruka speciální (na karosérie šest let). Převzetí závazku ze záruky může vyplynout ze smlouvy nebo z prohlášení prodávajícího, zejména ve formě záručního listu. Účinky převzetí tohoto závazku má i vyznačení délky záruční doby nebo doby trvanlivosti nebo použitelnosti dodaného zboží na jeho obalu. Je-li ve smlouvě nebo v záručním prohlášení prodávajícího uvedena záruční doba odlišná, platí tato doba. Záruční doba začíná běžet ode dne dodání zboží, nevyplývá-li z obsahu smlouvy nebo záručního prohlášení něco jiného. Je-li prodávající povinen odeslat zboží, běží záruční doba ode dne dojití zboží do místa určení. Záruční doba ale neběží po dobu, po kterou kupující nemůže užívat zboží pro jeho vady, za které odpovídá prodávající. Odpovědnost prodávajícího za vady, na něž se vztahuje záruka za jakost, přitom nevzniká, jestliže tyto vady byly způsobeny po přechodu nebezpečí škody na zboží vnějšími událostmi, nezpůsobil je prodávající nebo osoby, s jejichž pomocí prodávající plnil svůj závazek (§ 431 obchodního zákoníku). Ustanovení § 431 vylučuje odpovědnost prodávajícího ze záruky v případech, že vady byly způsobeny po přechodu nebezpečí škody na zboží vnějšími událostmi, ale bez vlivu prodávajícího nebo osob, které prodávající použil k plnění závazku. Vzhledem k dispozitivnosti textu tohoto zákonného ustanovení lze však i zde sjednat vznik odpovědnosti přísněji či mírněji, pokud to bude v souladu se zásadou poctivého obchodního styku (odlišné smluvní ujednání bude možné, pokud by např. kupující trval na tom, že subdodávka musí být z cenových důvodů od osoby obchodující s použitým zbožím – tzv. renovovanými díly). Pro vady zboží, na něž se vztahuje záruka, platí ustanovení § 429 až 432 obchodního zákoníku, nadepsané Záruka za jakost. Podle textu § 432 přitom platí pro vady zboží, na něž se záruka vztahuje, též ustanovení § 426 až 428 obchodního zákoníku (ustanovení o vadách zboží) a ustanovení § 436 až 441 (společně nadepsaná Nároky z vad zboží).


36

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2. Právní vady Zboží má právní vady, jestliže prodané zboží je zatíženo právem třetí osoby (zejména z průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví), ledaže kupující s tímto omezením projevil souhlas. Vyplývá-li právo třetí osoby, jímž je zboží zatíženo, z průmyslového (např. u ochranných známek, označení původu, patentů, průmyslových nebo vkusových vzorů) nebo jiného duševního vlastnictví, má zboží právní vady (§ 433 obchodního zákoníku), jestliže toto právo požívá právní ochrany podle právního řádu státu, na jehož území má prodávající sídlo nebo místo podnikání, příp. bydliště, nebo jestliže prodávající v době uzavření smlouvy věděl nebo vědět musel, že toto právo požívá právní ochrany podle právního řádu státu, na jehož území má kupující sídlo nebo místo podnikání, popř. bydliště, nebo podle právního řádu státu, kam zboží mělo být dále prodáno nebo kde mělo být užíváno, a prodávající o tomto prodeji nebo místu užívání v době uzavření smlouvy věděl. Nárok z právních vad však nevzniká, jestliže kupující o právu třetí osoby věděl v době uzavření smlouvy nebo prodávající podle smlouvy byl povinen při plnění svých povinností postupovat podle podkladů, které mu předložil kupující (§ 434 obchodního zákoníku). Podle ustanovení § 435 odst. 1 obchodního zákoníku uplatnění práva uvedeného v § 433 třetí osobou s uvedením jeho povahy je kupující povinen oznámit prodávajícímu bez zbytečného odkladu poté, kdy se o něm dověděl. Práva kupujícího z právních vad zboží nemohou být přiznána v soudním řízení, jestliže kupující nesplní povinnost stanovenou v § 435 odst. 1 a prodávající v soudním řízení namítne nesplnění této povinnosti kupujícím (§ 435 odst. 2 obchodního zákoníku). Účinky uvedené v předchozích ustanoveních § 435 však nenastávají, jestliže prodávající o uplatnění práva třetí osobou věděl v době, kdy se o něm dověděl kupující (§ 435 odst. 3 obchodního zákoníku). Pro nároky kupujícího z právních vad zboží platí stejná ustanovení o nárocích z vad zboží, jako pro kterékoli jiné vady, tj. platí ustanovení § 436 až 441 obchodního zákoníku (viz § 435 odst. 4 obchodního zákoníku). Nabytí vlastnického práva ke zboží Kupující nabývá vlastnického práva ke zboží, jakmile je mu dodané zboží předáno. Před předáním nabývá vlastnického práva k přepravovanému zboží, když získá oprávnění zásilkou nakládat (např. na základě náložného listu – srov. § 612 a násl. obchodního zákoníku).


37

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2. Na základě ujednání ve smlouvě může kupující nabýt vlastnické právo dříve nebo později, než je uvedeno výše. Podle kogentního ustanovení § 444 obchodního zákoníku nemůže kupující nabýt vlastnické právo dříve, než je zboží dostatečně odlišeno od jiného zboží a kupující způsob označení zná. Jinak by totiž byla větší pravděpodobnost, že při neoznačeném zboží by totéž zboží (např. při splnění tzv. uskladněním u prodávajícího) mohlo být „prodáno“ několikrát. Označení je rovněž třeba mj. i pro situace, kdy je nutné při zničení zboží nahodilou událostí přesně identifikovat, o jaké zboží se jedná a komu tedy vznikla újma. Výhrada vlastnického práva podle § 445 obchodního zákoníku přichází v praxi v úvahu zpravidla, když je zboží dodáváno na úvěr nebo když kupní cena má být placena podle platebních podmínek ve splátkách. Pak přechází, je-li to ujednáno, vlastnické právo na kupujícího až úplným zaplacením kupní ceny. Sjednání výhrady vlastnického práva lze při pozdějším placení než při dodání zboží jen doporučit. Může se totiž např. stát, že u kupujícího dojde později k úpadku, a nebude-li sjednána výhrada vlastnického práva, bude zboží zahrnuto do konkursní podstaty a zpeněženo ve prospěch uspokojování nároků všech věřitelů. Možná formulace výhrady vlastnického práva ve smlouvě může být následující: „... Strany se dohodly, že vlastnické právo přechází až úplným zaplacením zboží.“ Vlastník – prodávající pak mj. může v konkursním řízení žádat o tzv. vyloučení věci z konkursní podstaty, věc mu bude vydána a nenastane případ, kdy by prodej věci v rámci zpeněžení konkursní podstaty byl proveden ve prospěch věřitelů. Je ovšem třeba pamatovat také na to, kdo bude „nositelem“ nebezpečí škody na zboží. Lze však sjednat též např., že ke splnění dojde předáním zboží prvnímu dopravci a při splnění dojde k přechodu nebezpečí škody na zboží na kupujícího, vlastnictví však přejde až úplným zaplacením. Významnou odlišností od práva občanského, resp. úpravy občanského zákoníku, je ustanovení zvyšující jistotu realizace kontraktu podle práva. Jde o ustanovení obchodního zákoníku, v němž pro zvýšení jistoty stanoví zákon, že kupující nabývá vlastnické právo prodávajícího, který není vlastníkem zboží. Kupující však musí být v dobré víře. Kupující nabývá vlastnické právo i v případě, kdy prodávající není vlastníkem prodávaného zboží, ledaže v době, kdy kupující měl vlastnické právo nabýt, věděl nebo vědět měl a mohl, že prodávající není vlastníkem a že není ani oprávněn zbožím nakládat za účelem jeho prodeje (§ 446 obchodního zákoníku).


38

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2. Závěrečná poznámka Ke konci devadesátých let minulého století byly vznášeny pochybnosti, zda se používání INCOTERMS® hodí i pro použití v tuzemsku. Postupem doby se ukázalo, že tyto pochybnosti nejsou oprávněné. Doložky lze použít, i když některé z nich jsou vhodné jen pro použití při říční a námořní dopravě. Jak dokazují i INCOTERMS® 2010, texty doložek se zpřesňují, některé z nich se vyřazují, jiné doplňují. Vyřazování doložek (těch, které se používaly jen jednotlivě) však nebrání jejich případnému použití. Ve smlouvě je možno na takovou doložku odkazovat s uvedením doložky INCOTERMS® a roku vydání, ve kterém byla doložka zařazena, tedy např. s údajem 2000. Prof. JUDr. Karel Marek, CSc. Právnická fakulta Masarykovy Univerzity, Brno Email: [email protected]


39

ZADRŽOVACÍ PRÁVO V PROMĚNÁCH ČASU The evolution of the right of a retention

Pavel Vetešník, Pavel Pohorský VETEŠNÍK, Pavel, POHORSKÝ, Pavel. Zadržovací právo v proměnách času. Acta Iuridica Olomucensia, 2011, Vol. 6, No. 2, pp. 41–50. Abstrakt: Tématem příspěvku je jeden z institutů občanského práva, a to zadržovací právo. Právní úprava zadržovacího práva se nacházela již v obecném zákoníku občanském – jež vstoupil v účinnost před dvěma sty lety. Příspěvek se snaží postihnout základní proměny tohoto institutu v čase. Dikce ustanovení týkajících se zadržovacího práva se měnila v souvislosti s právním náhledem na tento institut, i v souvislosti s právními poměry ve státě. V příspěvku je kromě komparace právních úprav zadržovacího práva platných na našem území zohledněn i obsah návrhu znění příslušných ustanovení v novém občanském zákoníku Klíčová slova: zadržovací právo, detence, rekodifikace soukromého práva, věc movitá, věc nemovitá, splatnost, pohledávka, závazek Abstract: The theme of the paper is to juridical institute the civil law, a right of retention. Legal regulation a right of retention belongs to the General civil code – The act, which came into force two hundred years ago. The content of the legal concept be changed. These changes were caused in connection with the development of the legal theory (for a long time was a right of retention from the code completely removed). The paper in addition to comparison of legal regulation in force in our country reflects the content of the draft text of the relevant provisions of the new Civil Code. Keywords: a right of retention, a detention, the recodification of private law, a movable thing, an immovable thing, maturity of a claim, a claim, a liability


41


AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2. Tento příspěvek bude zaměřen na institut zadržovacího práva a jeho vývoj od obecného zákoníku občanského1 až po současnost, respektive bude zmíněna i navrhovaná úprava v novém občanském zákoníku. Zadržovací právo, stejně jako Československé občanské právo, se vyvíjelo, zejména v období let 1948 až 1989, v souvislosti s právními poměry ve státě. Jak uvádí P. Bělovský ve svém článku Občanské právo: „Ve zmíněném období byl vývoj reflexí jednotlivých etap transformace společnosti diktovaných politikou Komunistické strany Československa2“. U každé etapy vývoje zadržovacího práva bude uvedena i související judikatura, která tento institut výrazným způsobem doplňovala a rozvíjela. Od vzniku Československého státu v roce 1918 až do konce roku 1950 platilo v Československu dřívější občanské právo převzaté tzv. recepčním zákonem3. V Čechách tak platil obecný zákoník občanský a na Slovensku uherské zvykové právo. Zadržovací právo, respektive tzv. zákonné zadržovací právo bylo v obecném občanském zákoníku upraveno v ustanovení § 471 („Ten, kdo byl povinen vydati věc, mohl ji k zajištění svých dospělých pohledávek, vzniklých nákladem na věc učiněným nebo škodou věci způsobenou, zadržeti s tím účinkem, že mohl býti odsouzen k vydání jen za vzájemné plnění z ruky do ruky.“). Zadržovací právo však nebylo právem věcným a ani právem na přednostní uspokojení4. Jak uvedl autor komentáře Československého obecného zákoníku občanského František Rouček: „Retenční právo přísluší dlužníkovi jen tehdy, když nikoli na základě dvoustranné smlouvy nebo nikoli na základě deliktu, nýbrž z jiného právního důvodu, je povinen nějakou věc dodati nebo vydati aneb peněžitou částku platiti a když vůči věřiteli měl splatnou pohledávku, která mu vznikla tím, že na věc něco vynaložil nebo že věc způsobila mu škodu.“5. Jak uvedl prvorepublikový Nejvyšší soud, „zadržovací právo podle § 471 obecného občanského zákoníku nemá sloužiti k chikanosnímu protahování sporu a proto nemá míti námitka, že tu jest (zadržovací právo), za následek zamítnutí žaloby na vydání věci, nýbrž jen to, že jest žalovaného odsouditi k vydání věci toliko na vzájemné plnění.“6. Tehdejší odborná literatura vymezovala zadržovací právo v rozsahu subjektu, objektu a obsahu zadržovacího práva a dále se zaměřovala na samotné podmínky zadržovacího práva a na jeho zánik. Subjektem zadržovacího práva byl tedy ten, kdo byl povinen vydat věc, nezávisle na tom, zda jde o povinnost obligační nebo věcně právní. Subjekt zadržovacího práva nemusel mít věci ve svém držení. Objektem zadržovacího práva byly pouze věci hmotné, což vyplývalo z vymezení slova „vydati“. 1 Císařský patent č. 946/1811 Sb. z. s., Obecný zákoník občanský, ve znění předpisů jej měnících a doplňujících 2 srov. Bělovský, P. Občanské právo. In Komunistické právo v Československu, Brno: Masarykova univerzita, 2009, s. 461 3 zákon č. 11/1918 Sb., o zřízení samostatného státu československého 4 srov. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR Sp. zn. Rv I 1288/1930, ASPI ID: JUD8655CZ 5 srov. Rouček, F., Československý obecný zákoník občanský a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Druhé doplněné vydání. Praha: Československá Kompas, tiskařská a vydavatelská akc. spol. 1932. S. 486 6 srov. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR Sp. zn. Rv II 478/1925, ASPI ID: JUD12893CZ


42

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2. Objektem zadržovacího práva tak nemohly být pohledávky, ale např. cenné papíry7. Na rozdíl od současného vymezení objektu zadržovací práva, prvorepublikový Nejvyšší soud vymezil, že předmětem zadržovacího práva mohou být i věci nemovité8. Podmínkou zadržovacího práva byla zadržovatelova dospělá pohledávka, kterou měl proti tomu, kdo se domáhal vydání věci. Další podmínkou byla skutečnost, že pohledávka vznikla nákladem na věc učiněným nebo škodou věci způsobenou. Ke vzniku pohledávky Nejvyšší soud uvedl, že „Zadržovací právo přísluší nejen pro náklady na věc, najmě pro náklady její opravy, nýbrž i pro náklady vzniklé nabytím věci.“9 a že „Zadržovací právo pro škodu věcí způsobenou může se týkati jen škody, jež byla způsobena samou zadrženou věcí, nestačí, že mezi škodou a věcí jest vzdálená, nepřímá souvislost; najmě nestačí, že byla škoda způsobena třetími osobami, jež zadržovanou věc dopravovaly aneb upravovaly, nebo že se při jinakém nakládání s ní dopustily nedopatření na újmu držitele věci.“10. Obsah zadržovacího práva spočíval v tom, že zadržovatel mohl být odsouzen k vydání jen za vzájemné plnění z ruky do ruky. Zadržovací právo tak zaniklo zánikem pohledávky nebo vydáním zadržené věci11. K samotnému výkonu zadržovacího práva prvorepublikový Nejvyšší soud uvedl, že „Výkon zadržovacího práva propůjčeného smluvní straně jest dopuštěn jen v ten způsob, že strana povinná k plnění z ruky do ruky má sice býti odsouzena k plnění, k nimž jest povinna, ale jen za vzájemného plnění z ruky do ruky.“12. V ustanovení § 471 obecného občanského zákoníku bylo dále uvedeno, že „Výkon zadržovacího práva může býti odvrácen poskytnutím jistoty; poskytnutí jistoty rukojmími nemá místa.“. Jak k tomu Nejvyšší soud uvedl, „Výkon zadržovacího práva byl odvrácen složením peněz do soudní úschovy, stalo-li se tak k zaplacení pohledávky, pro niž bylo vykonáno zadržovací právo.“13. Druhou právní úpravou upravující institut zadržovacího práva byl zákon č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník z roku 1950“), který byl vydán po Ústavě z 9. května 194814 a na jejím základě. To se projevilo opuštěním jednotného a obecného pojmu vlastnictví a nahrazení jej po sovětském vzoru vlastnickým systémem, v němž socialistické vlastnictví mělo převahu nad vlastnictvím individuálním. Státní socialistické vlastnictví, které bylo považováno za vrchol vlastnické soustavy, 7 Rouček, F., Sedláček, J. Komentář k Československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, Praha: Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart v Praze., 1935, s. 805–806 8 srov. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR Sp. zn. R II 44/1929, ASPI ID: JUD15363CZ 9 srov. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, ASPI ID: JUD22365CZ 10 srov. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR Sp. zn. Rv I 1894/1930, ASPI ID: JUD8671CZ 11 srov. Rouček, F., Sedláček, J. Komentář k Československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, Praha: Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart v Praze., 1935, s. 807-809 12 srov. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR Sp. zn. Rv I 1203/1927, ASPI ID: JUD8439CZ 13 srov. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, ASPI ID: JUD22365CZ 14 Ústavní zákon č. 150/1948 Sb., Ústava Československé republiky


43

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2. mělo dominantní postavení. Dále došlo k neodůvodněným preferencím národních podniků před občany a k teoretickému opuštění rozlišování práva veřejného a práva soukromého. Na druhou stranu občanský zákoník z roku 1950 svou koncepcí zůstal omezeně použitelný v tržním hospodářství, nezávisle na tom, že tržní hospodářství samo bylo rychle likvidováno a nahrazováno hospodářstvím centrálně direktivním15. Vzhledem ke skutečnosti, že občanský zákoník z roku 1950 byl poznamenán tehdejšími společenskými poměry, zejména změnami po roce 1948, byl v tehdejší době i tak hodnocen. Jak vyplývá z důvodové zprávy k zákonu č. 40/1964 Sb., Občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“), „Charakteristickým rysem tehdejší ekonomiky bylo, že vedle socialistického sektoru existoval i soukromokapitalistický sektor a že podstatnou roli hrál sektor malovýrobní, socialistický sektor nebyl dosud plně upevněn a socialistické společenské vlastnictví nebylo ještě zcela konsolidováno, socialistické formy organizace výroby a plánovité řízení hospodářství se teprve začínaly rozvíjet.“ Občanský zákoník z roku 1950 proto vycházel z ekonomické a politické situace období, v němž vznikal, a musel být proto pojat tak, aby jeho ustanovení byla použitelná pro všechny sektory národního hospodářství16. Institut zadržovacího práva byl v občanském zákoníku z roku 1950 upraven v části třetí (práva věcná), v hlavě desáté (právo zástavní a právo zadržovací) v § 205 až 208. Podle § 208 občanského zákoníku z roku 1950 ten, kdo byl jinak povinen vydat věc, mohl ji zadržet, aby zajistil svou splatnou pohledávku za náklad pro věc anebo na náhradu škody věcí mu způsobenou. Na rozdíl od současné právní úpravy, což samozřejmě vyplývá z tehdejších společenských poměrů, bylo upravení ostatních podmínek využití zadržovacího právo velmi strohé. Jak vyplývá z důvodové zprávy k občanskému zákoníku z roku 195017, zástavnímu a zadržovacímu právu se v buržoazní společnosti dostalo zvláštního významu. Bylo prostředkem ke kapitalistické expropriaci a nástrojem kapitalistů, který napomáhal akumulaci a koncentraci kapitálu. S ohledem na znárodňování převážné části výrobních prostředků a bank se toto právo měnilo z nástroje vykořisťování v jeden z prostředků sloužících k ochraně národního majetku. Jak bylo uvedeno výše, občanským zákoníkem z roku 1950 došlo k neodůvodněným preferencím národních podniků před občany, bylo tomu i tak v případě institut zadržovacího práva, kdy se zvýhodňovaly socialistické subjekty zapsané v podnikovém rejstříku18. Podle § 209 odst. 1 občanského zákoníku z roku 1950 tak mohl věřitel, který byl zapsán v podnikovém rejstříku, k zajištění splatných pohledávek z hospodářského styku, zadržet peníze, cenné papíry a jiné movité věci svého dlužníka, které měl 15 srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník, ASPI ID: LIT33241CZ 16 srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 40/1964 Sb., Občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, ASPI ID: LIT32422CZ 17 Občanský zákoník, Právnický ústav Ministerstva spravedlnosti. Praha: Orbis Praha, 1956, s. 182–192 18 Občanský zákoník, stručný výklad zákona ze dne 25. X. 1950 č. 141 Sb. Právnický ústav Ministerstva spravedlnosti. Praha: Orbis Praha, 1952, s. 59


44

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2. z jeho vůle u sebe. V dalších ustanoveních byly dále upraveny podmínky zadržovacího práva věřitele zapsaného v podnikovém rejstříku. Jak uvedl Nejvyšší soud k otázce vzniku zadržovacího práva věřitele zapsaného v podnikovém rejstříku, „Není podmínkou, aby se výkon tohoto práva stal ihned, jakmile se setkají splatné pohledávky věřitele z hospodářského styku s dlužníkem se skutečností, že se u věřitele ocitly z vůle dlužníka věci v § 209 občanského zákoníku uvedené a dlužník prodlévá s placením. Ke vzniku zadržovacího práva není rovněž třeba, aby věřitel o výkonu zadržovacího práva dlužníka bezodkladně zpravil.“. V tomto rozhodnutí se Nejvyšší soud vyjádřil i k zániku zadržovacího práva, ke kterému „nedochází ani tím, že věřitel, který uplatnil k věcem zadržovací právo, souhlasil, aby věci byly v exekuci na movité věci, kterou vede jiný vymáhající věřitel, zabaveny a prodány, jestliže věřitel na svém zadržovacím právu trvá“19. Právní úprava zadržovacího práva je v současné době obsažena občanském zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb., Občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů). Této současné úpravě v občanském zákoníku však předcházelo několik podob. Občanský zákoník byl při svém vzniku v šedesátých letech 20. století poznamenán zejména společenským náhledem na tento institut. Stejně jako na zástavní, tak i na zadržovací právo bylo nahlíženo jako na typický institut kapitalistické společnosti sloužící především finančnímu a obchodnímu kapitálu, který se pro vztahy v socialistické společnosti nehodí. Jak vyplývá z důvodové zprávy k občanskému zákoníku, „Socialismus se v naší zemi stal skutkem. Přešli jsme k další etapě budování socialistické společnosti, v níž se plně rozvinou a uplatní všechny formy socialistického života. … Uskutečněním socialismu tak došlo k četným změnám ve společenských vztazích. Socialistická hospodářská soustava se stala jediným ekonomickým základem naší společnosti. … Je zapotřebí, aby nové společenské vztahy byly upraveny v právních předpisech tak, aby právo umožňovalo a podporovalo jejich další rozvoj a plnilo tak jako součást socialistické nadstavby aktivní úlohu.“20. Institut zadržovacího práva byl proto upraven pouze v části čtvrté, hlavě páté (Oprava a úprava věci), konkrétně v § 278. Zadržovací právo k věci, která byla předmětem služby, tak měla pouze socialistická organizace, dokud občan nezaplatil cenu služby. Při prodlení občana se zaplacením opravy nebo úpravy věci tak měla organizace za podmínek vymezených v ustanovení § 278 občanského zákoníku zadržovací právo21. Zadržovací právo mělo povahu zabezpečení pohledávky a mohlo být uplatněno pouze v případě opravy a úpravy věci, a nikoliv u jiných typů služeb (tedy ani při zhotovení věci na zakázku). Organizace však zadržovací právo neměla, jestliže smlouva o opravu a úpravu věci nebyla uzavřená platně, např. když při převzetí věci do opravy a úpravy nebyla určená cena za tuto službu22. Pokud byla cena služby požadovaná organi19 srov. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR Sp. zn. Cz 558/1954, ASPI ID: JUD10305CZ 20 srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 40/1964 Sb., Občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, ASPI ID: LIT32422CZ 21 srov. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR Sp. zn. Cpj 39/1988, ASPI ID: JUD3324CZ 22 srov. Rozhodnutí Nejvyššího soudu SR Sp. zn. Cpj 42/1977, ASPI ID: JUD5546CZ


45

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2. zací sporná a občan tuto cenu zajistil složením do notářské úschovy, zadržovací právo organizaci nepříslušelo. I přes strohou právní úpravu měla organizace stanovenou povinnost o zadrženou věc řádně pečovat. Pokud jí opatrováním zadržené věci vznikly nutné náklady, měla právo na jejich náhradu. Tento právní stav vydržel až do 31. 12. 1991, kdy byla část čtvrtá zákonem č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník, vypuštěna. Další podobu institutu zadržovacího práva přinesl s účinností od 1. 1. 1992 již zmíněný zákon č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník. I v tomto případě byla změna právní úpravy poznamenána společenským poměry, zejména změnami po roce 1989. Návrh zákona byl součástí uceleného procesu přeměn v soukromoprávní oblasti. Základem byl návrat k některým osvědčeným institutům klasického občanského práva a čerpání nejen z poznatků a zkušeností s uplatňováním občanského práva na území ČSR v období mezi světovými válkami, ale i přihlédnutí k řadě úprav v právních státech našich sousedů, které mají srovnatelnou právní kulturu i tradici. Návrh zákona také reagoval na změny v soukromoprávní sféře, zejména na změnu systému vlastnictví, provedenou novelizací ústavy, a v řadě zákonů umožňujících soukromé podnikání a vznik tržního hospodářství, včetně zákonů o privatizaci a popř. restituci vlastnictví23. Vzhledem ke skutečnosti, že občanský zákoník do 31. 12. 1991 neobsahoval obecnou úpravu věcných práv k cizím věcem, byl institut zadržovacího práva upraven v nové hlavě třetí (Práva k cizím věcem), konkrétně v ustanovení § 151s až § 151v. Podle § 151s odst. 1 občanského zákoníku ten, kdo byl povinen vydat movitou věc, mohl ji zadržet, aby zajistil svou splatnou peněžitou pohledávku vůči tomu, jemuž byl jinak povinen věc vydat. V ostatních zmiňovaných ustanoveních byly dále upraveny podmínky související se zadržovacím právem (např. případy kdy nešlo věc zadržet, vyrozumění dlužníka o zadržení věci, opatrování zadržené věci a úhrady nákladů s tím spojených, zánik zadržovacího práva). Jak vyplývá z rozhodnutí Nejvyššího soudu, zadržovací právo podle § 151s až § 151v občanského zákoníku má na rozdíl od zástavního práva jen zajišťovací a nikoliv uhrazovací funkce. Nelze proto zadržet věc určenou třetí osobě a stejně tak není možné zadržovat věc svémocně nebo lstivě odňatou, a navíc toto právo nemá ten, jemuž oprávněná osoba při předání věci uložila, aby s ní naložil způsobem, který je neslučitelný s výkonem zadržovacího práva24. Nejvyšší soud se dále zabýval i dalšími podmínkami souvisejícími s institutem zadržovacího práva, mimo jiné s výší pohledávky zajištěné zadržovacím právem a výkonem zadržovacího práva ve spojení s dobrými mravy25. Jak uvedl Nejvyšší soud „Zadržovací právo podle ustanovení § 151s odst. 1 občanského zákoníku slouží k zajištění splatné peněžité pohledávky v její skutečné výši (tj. v takové výši, jakou je dlužník poprávu povinen věřiteli zaplatit) a nikoliv 23 srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník, ASPI ID: LIT33241CZ 24 srov. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR Sp. zn. 11 Tdo 483/2003, ASPI ID: JUD28064CZ 25 § 3 odst. 1 občanského zákoníku


46

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2. ve výši věřitelem tvrzené (tj. v takové výši, o níž se věřitel jen domnívá, že na ni má nárok). Jestliže uplatněním zadržovacího práva podle ustanovení § 151s odst. 1 občanského zákoníku vznikla dlužníkovi určitá újma (škoda), neumožňuje tato okolnost sama o sobě učinit závěr o výkonu práva v rozporu s dobrými mravy, není-li prokázáno, že věřitel výkonem zadržovacího práva nesledoval zajištění své splatné peněžité pohledávky, nýbrž že jeho chování bylo vedeno přímým úmyslem poškodit dlužníka.“26. Zákonem č. 367/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, ve znění zákona č. 281/2009 Sb., se § 151s až 151v včetně nadpisu zrušily a byly přesunuty do Hlavy třetí a (PRÁVO ZÁSTAVNÍ a ZADRŽOVACÍ) Oddílu druhého (Zadržovací právo) a zadržovací právo bylo upraveno v ustanovení § 175 až 180. Jak vyplývá z důvodové zprávy k tomuto zákonu, navrhovaná novela občanského zákoníku vycházela z prací na přípravě na kodifikaci soukromého práva, přičemž tematicky se soustřeďovala jen na několik problémů. Důvodem k tomuto postupu byl předpokládaný časový horizont nové kodifikace a tato okolnost vedla k tomu, že bylo třeba přistoupit k dílčím úpravám některých problematik, protože jejich nová úprava byla naléhavá a nesnesla časového odkladu. Novela proto neměnila občanský zákoník plošně, ale zaměřila se v podstatě jen na tři okruhy: na zvláštní úpravu smluv spotřebitelských, na zástavní právo a věcná břemena a na nájem nebytových prostor. v souvislosti s novou úpravou zástavního práva bylo nově upraveno i právo zadržovací (retenční)27. Ačkoliv v důvodové zprávě k § 175 až § 180 bylo uvedeno, že navrhovaná úprava zadržovacího práva vychází z dosavadního právního stavu28, došlo přece jenom k výrazné změně v tomto institutu. Bylo zpřesněno základní ustanovení. Podle § 175 odst. 1 ten, kdo je povinen vydat cizí movitou věc, kterou má u sebe, může ji zadržet k zajištění své splatné pohledávky, kterou má proti osobě, jíž by jinak byl povinen věc vydat. Jak uvádí autoři článku „K některým aspektům zadržovacího práva po novele občanského zákoníku“, oproti původní úpravě v § 151s obsahuje nové ustanovení dva podstatné rozdíly, absenci výslovného omezení zadržovacího práva pouze na zajištění peněžních pohledávek a podmínku mít věc při zadržení u sebe29. Dále byly rozšířeny případy zániku zadržovacího práva a způsob vzniku zadržovacího práva (jednostranným úkonem oprávněné osoby, kterým vyjadřuje svou vůli zadržet věc). Na rozdíl od předchozí judikatury Nejvyššího soudu, že zadržovací právo podle § 151s až § 151v občanského zákoníku má pouze zajišťovací a niko26 srov. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR Sp. zn. 21 Cdo 624/2001, ASPI ID: JUD71118CZ 27 srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 367/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, ve znění zákona č. 281/2009 Sb., ASPI ID: LIT19207CZ 28 srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 367/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, ve znění zákona č. 281/2009 Sb., ASPI ID: LIT19214CZ 29 srov. Sedláček, D., Rámiš, V. K některým aspektům zadržovacího práva po novele občanského zákoníku, Praha: Právní rozhledy č. 3/2001, s. 106 – 109


47

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2. liv uhrazovací funkce, Nejvyšší soud připustil, že zadržovací právo má i funkci uhrazovací: „Nesplní-li tak dlužník svoji povinnost ani dodatečně, může se věřitel uspokojit ze zadržené věci, aniž by musel spoléhat na to, že se domůže úhrady z majetku (z jiného majetku) dlužníka (funkce uhrazovací).“30. V tomto rozhodnutí se Nejvyšší soud zabýval podstatou vzniku zadržovacího práva pronajímatele k věcem nájemce, kdy zadržovací právo podle § 175 občanského zákoníku nevznikne, „zadrží-li pronajímatel za účelem zajištění své pohledávky po skončení nájmu věci, které nájemce umístil v (na) pronajaté věci“. Nejvyšší správní soud se zabýval i otázkou, co může být předmětem zadržovacího práva, zda jím může být např. technický průkaz, který byl vydán k silničnímu motorovému vozidlu a kterým se osvědčují některé údaje (např. schválení technické způsobilosti vozidla k provozu na pozemních komunikacích, údaje o vlastníku a provozovateli vozidla). Ačkoliv i technický průkaz silničního motorového vozidla je jako listina „ovladatelný hmotný předmět“ a z tohoto pohledu by mohl být považován za „movitou věc“, přihlédl Nejvyšší soud k tomu, že zmíněný doklad nemá vlastní užitnou hodnotu, neboť jde o doklad, jehož smyslem (účelem) je osvědčovat (obsahovat) zákonem a jinými právními předpisy stanovené údaje o silničním motorovém vozidle. Následně soud dovodil, že technický průkaz silničního motorového vozidla podle své povahy funkčně náleží k silničnímu motorovému vozidlu, k němuž byl vydán, a že silniční motorové vozidlo utrpí funkční újmu, kdyby mělo být užíváno bez technického průkazu, a protože technický průkaz silničního motorového vozidla není z objektivního pohledu schopen naplnit uhrazovací funkci zadržovacího práva, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že nemůže být ve smyslu ustanovení § 175 občanského zákoníku zadržen k zajištění pohledávky a že jeho případným zadržováním vlastníku nevzniká věřiteli ve prospěch jeho pohledávky zadržovací právo31. Další důležité rozhodnutí Nejvyššího soudu je k otázce, kdy má oprávněná osoba u sebe věc „po právu“. Nejvyšší soud došel k závěru, že věřitel může zadržet podle ustanovení § 175 občanského zákoníku cizí movitou věc, „má-li pohledávku vůči osobě, která sice není jejím vlastníkem, avšak věc mu na základě platné smlouvy nebo z jiného právního důvodu předala nebo jí má věc podle platné smlouvy nebo z jiného právního důvodu odevzdat“32. Od 1. 1. 2001 až do současnosti se právní úprava zadržovacího práva změnila již pouze jednou, a to zákonem č. 296/2007 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a některé zákony v souvislosti s jeho přijetím. Změna od 1. 1. 2008 spočívala v provedení formulačních úprav, které byly nutné vzhledem k terminologii insolvenčního zákona. Přihlíželo se totiž též k tomu, že jedním z účinků zahájení insolvenčního řízení je (jde-li o dlužníkův insolvenční návrh), že právo na uspokojení ze zajištění, které se týká majetku ve vlastnictví dlužníka nebo majetkové podstaty, lze (s taxativně vypočtenými výjimkami) uplatnit a nově 30 srov. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR Sp. zn. 21 Cdo 493/2009, ASPI ID: JUD192757CZ 31 srov. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR Sp. zn. 21 Cdo 694/2006, ASPI ID: JUD39262CZ 32 srov. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR Sp. zn. 21 Cdo 2265/2005, ASPI ID: JUD38918CZ


48

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2. nabýt zásadně jen za podmínek stanovených insolvenčním zákonem33. V této souvislosti je na místě uvést jedno z rozhodnutí Nejvyššího soudu týkající se insolventního řízení a zadržovacího práva: „Je-li v průběhu insolvenčního řízení prohlášen konkurs na majetek věřitele oprávněného ze zadržovacího práva a probíhá-li v době prohlášení konkursu spor o existenci zadržovacího práva formou vindikační žaloby, kterou se vlastník zadržené movité věci domáhá jejího vydání po tom, kdo mu ji zadržuje, nastává ve vztahu k tomuto sporu účinek přerušení řízení předjímaný ustanovením § 263 odst. 1 insolvenčního zákona. Vzhledem k ustanovení § 265 odst. 1 insolvenčního zákona nelze v takto přerušeném řízení po dobu trvání účinků konkursu vůbec pokračovat, neboť spor o vydání věci má v insolvenčních poměrech charakter sporu o vyloučení věci ze soupisu majetkové podstaty dlužníka.“34. Jak již bylo avizováno na začátku tohoto příspěvku, je jistě na místě se zmínit i o návrhu úpravy zadržovacího práva v novém občanském zákoníku, který se v současné době nachází v legislativním procesu v Parlamentu České republiky. Jak vyplývá z důvodové zprávy k novému občanskému zákoníku35, ustanovení o zadržovacím právu je z převážné části recepcí § 175 až 180 stávajícího občanského zákoníku. Byly provedeny drobné stylistické změny v pojmosloví: dluh namísto pohledávky, věřitel namísto oprávněné osoby a násilně namísto svémocně. Mezi zásadní změny oproti současné právní úpravě lze považovat pouze rozšíření práva k zajištění nesplatného dluhu zadržovacím právem v případech, kdy dlužník nezajistí dluh jinak, ačkoliv tuto povinnost má podle smlouvy anebo zákona, a prohlásí-li dlužník, že svůj dluh nesplní. Dále byl ještě rozšířen výčet způsobů zániku zadržovacího práva o případ, kdy se věřitel vzdá zadržovacího práva jednostranně či ujednáním s vlastníkem zadržené věci. Z výše uvedeného tak vyplývá, že současná právní úprava zadržovacího práva je dle našeho názoru dostatečná a navrhované změny jsou pouze technicko-legislativního charakteru. Závěrem lze tedy obecně konstatovat, že zadržovací právo, ačkoliv není tak často využíváno, je jedním ze zajišťovacích prostředků. Spolu se zástavním právem a věcným břemenem je tzv. právem k cizí věci. Hlavní funkcí zadržovacího práva je funkce zajišťovací, která zabezpečuje splatnou a v některých případech i nesplatnou pohledávku věřitele a motivuje tak dlužníka k dobrovolnému plnění. Ačkoliv to řada autorů vylučuje36, zadržovací právo, jak již potvrdila judikatura, má i vedlejší funkci, kterou je funkce uhrazovací. Vzhledem ke skuteč33 srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a některé zákony v souvislosti s jeho přijetím, ASPI ID: LIT29084CZ 34 srov. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR Sp. zn. 29 Cdo 3031/2009, ASPI ID: JUD196889CZ 35 http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=6&CT=362&CT1=0 36 např. Švestka, J., Dvořák, J. Občanské právo hmotné 1, Díl první: obecná část, Díl druhý: věcná práva, 5. Jubilejní aktualizované vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2009, s. 419, Fiala, J. a kol., Občanské právo hmotné, třetí opravené a doplněné vydání, Brno: Masarykova univerzita a nakladatelství Doplněk, 2002, s. 179


49

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2. nosti, že současná právní úprava obchodního zákoníku37 institut zadržovacího práva neobsahuje, lze jej použít i v případě obchodně-závazkových vztahů38. Co je zadržovacím právem velmi výstižně vystihl v jednom ze svých rozhodnutí i Nejvyšší soud: „Zadržovací právo je právem subsidiárním a akcesorickým. Subsidiarita zadržovacího práva vyjadřuje, že jde o podpůrný zdroj uspokojení pohledávky věřitele, který se uplatní jen tehdy, jestliže pohledávka nebyla dlužníkem dobrovolně splněna ani dodatečně a nezanikla-li jiným způsobem. Akcesorickým je zadržovací právo zejména proto, že vzniká pouze tehdy, vznikla-li platně také pohledávka, k jejímuž zajištění slouží, a že dochází k jeho zániku rovněž v případě, že zanikla zajištěná pohledávka.“39.

JUDr., Bc. Pavel Vetešník JUDr. Mgr. Pavel Pohorský Policejní akademie České republiky Email: [email protected]

37 zákon č. 513/1991 Sb., Obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů 38 Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kolektiv, Občanský zákoník I, II. 2. Vydání, Praha: C. H. Beck, s. 1174 39 srov. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR Sp. zn. 21 Cdo 2265/2005, ASPI ID: JUD38918CZ


50

KOMPARATÍVNY ÚSTAVNOPRÁVNY POHĽAD NA INŠTITÚT EURÓPSKEHO ZATÝKACIEHO ROZKAZU A NEDOSTATKY SLOVENSKEJ ÚSTAVNEJ ÚPRAVY1 Comparative constitutional view on the institute of European arrest warrant and failings of Slovak legal regulation

Milan Hodás HODÁS, Milan. Komparatívny ústavnoprávny pohľad na inštitút európskeho zatýkacieho rozkazu a nedostatky slovenskej ústavnej úpravy. Acta Iuridica Olomucensia, 2011, Vol. 6, No. 2, pp. 51–72. Kľúčové slová: európsky zatýkací rozkaz, zväzok medzi štátom a občanom, zásada nevydávania, zrozumiteľnosť právneho jazyka, potreba zmeniť Ústavu Slovenskej republiky. Abstrakt: Problematika európskeho zatýkacieho rozkazu sa dotýka citlivého vzťahu medzi štátom a občanom, ktorý má výrazný ústavnoprávny rozmer. V predloženom článku sa autor zaoberá ústavnými zmenami, ktoré vyvolala potreba implementácie inštitútu európskeho zatýkacieho rozkazu do národného právneho poriadku. Na základe komparácie ústavnoprávnych zmien v Poľskej republike, Nemeckej republike a v kontexte požiadavky na zrozumiteľnosť právneho jazyka dochádza autor k záveru, že Ústava Slovenskej republiky by si vyžadovala zmenu textu, z ktorej bude jednoznačne vyplývať, že občana Slovenskej republiky je možné vydať na trestné stíhanie do zahraničia. Ako vhodné sa javí aj doplnenie ústavných limitov pre vydanie občana spočívajúcich vo formulácii podmienky dodržať pri vydávaní požiadavky právneho štátu. Keywords: European arrest warrant, relation between the State and its citizens, the principle of non-extradition, the clarity of legal language, the need to amend the Constitution of the Slovak Republic Abstract: The issue of European arrest warrant touches the sensitive relationship between the state and citizens, which has a significant constitutional dimension. In this article, the author deals with constitutional changes triggered by the need to implement the European arrest warrant into the national law. Based on the comparison of constitutional changes in Poland and Germany in the context of the requirements for clarity of the legal language, the author concluded that the Slovak Constitution would require amendment of the text of Constitution which shall clearly show that citizens of the Slovak Republic can be extradited for prosecution abroad. It seems to be appropriate to supplement the constitutional limits for extraditing citizens for prosecution abroad through the formulation that the principles and requirements of the rule of law have to be observed. 1 Tento príspevok je výsledkom riešenia projektu "Vplyv judikatúry súdov Európskej únie na vnútroštátne právo jej členských štátov", ktorý je financovaný Agentúrou na podporu výskumu a vývoja (zmluva č. APVV-0754-07).


51


AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2. 1. Úvod Problematika európskeho zatýkacieho rozkazu a transpozícia tohto mechanizmu do právnych poriadkov členských štátov Európske únie, si v súvislosti s kontinentálnou zásadou nevydávania vlastných štátnych príslušníkov2 ako výrazom osobitného zväzku medzi občanom a štátom, vyžiadala zložité ústavnoprávne úvahy3 a polemiky pred ústavnými súdmi členských štátov Európskej únie.4 Cieľom tohto článku je analýza vhodnosti a zrozumiteľnosti ústavných zmien vykonaných v Slovenskej republike v súvislosti s transpozíciou inštitútu európskeho zatýkacieho rozkazu do právneho poriadku Slovenskej republiky. Štátne občianstvo je trvalý právny zväzok medzi štátom a jednotlivcom.5 Vzniká medzi nimi osobitný, tzv. štátoobčiansky vzťah, ktorý možno charakterizovať ako časovo trvalý a miestne neobmedzený právny zväzok, ktorý je proti vôli fyzickej osoby spravidla nezrušiteľný a ktorého obsahom sú značne široké a právnym poriadkom detailne vymedzené vzájomné práva a povinnosti, spočívajúce najmä v práve fyzickej osoby na ochranu zo strany štátu na jeho území i mimo neho... .6 Podobne definuje štátne občianstvo aj Ústavný súd Českej republiky v Náleze publikovanom pod č. 207/1994 Sb. (sp. zn, Pl. ÚS 9/94), v zmysle ktorého je štátne občianstvo: „časově trvalý, místně neomezený právní vztah fyzické osoby a státu, který je proti vůli fyzické osoby zpravidla nezrušitelný, na jehož základě vznikají jeho sub2 Krajiny s common law systémom majú skôr tradíciu v extradícii vlastných štátnych príslušníkov. Pozri napr. Mathisen, Gjermund; Nordic Cooperation and the European Arrest Warrant: Intra-Nordic Extradition, the Nordic Arrest Warrant and Beyond; Nordic Journal of International Law 79 (2010) str. 13: “While a considerable group of countries (typically common law jurisdictions) have a long-standing tradition of extraditing their own nationals on par with foreigners, many other countries (typically civil law jurisdiction) have traditionally refused extradition of their own nationals.” 3 Porovnaj aj Komárek, Jan; European constitutionalism and the European Arrest Warrant: Contrapunctual Principles in Disharmony; Jean Monnet Working Paper 10/05; New York 2005; str. 8 4 napr. rozhodnutie Ústavného súdu Poľskej republiky z 27. apríla 2005; rozhodnutie Nemeckého spolkového ústavného súdu z 18. júla 2005; rozhodnutie najvyššieho súdu Cyperskej republiky zo 7. novembra 2005; rozhodnutie Ústavného súdu Českej republiky z 3. mája 2006 5 Azud, Ján; Medzinárodné právo; VEDA vydavateľstvo Slovenskej akadémie vied; Bratislava 2003; str. 210–211 6 Slašťan, Miroslav; Júda, Vieroslav; Teória štátu a práva; Univerzita Konštantína Filozofa v Nitre; Nitra – Bratislava – Banská Bystrica; 2008; str. 35; Zoubek, Vladimír; Právověda a státověda – Úvod do právního a státovědního myšlení; Aleš Čeněk, s.r.o.; Plzeň 2010; str. 374; Porovnaj aj Ipsen, Knut; Völkerrecht; 4. Auflage; Verlag C.H. Beck; München 1999; str. 292: „Die Staatsangehörigkeit im völkerrechtlichen Sinne ist ein rechtliches Band, das auf einer tatsächlichen sozialen Bindung gründet, räumlich unbeschränkt ist und aus dem sich bestimmte Rechte und Pflichten gegenüber einem Staat ergeben.“


52

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2. jektům vzájemná práva a povinnosti, spočívající zejména v právu fyzické osoby na ochranu ze strany státu na jeho území i mimo ně, v právu pobytu na jeho území a v právu účasti na jeho správě veřejných záležitostí.“ I keď sa s inštitútom veľmi blízkym dnešnému štátnemu občianstvu môžeme stretnúť už v starovekom Ríme (status civitatis), súčasné poňatie štátneho občianstva je spojené s osvietenstvom.7 Vzťah medzi jednotlivcom a štátom (spoločnosťou) je historicky založený na vzájomnej výhodnosti. Ľudia sa spájajú kvôli vzájomnému zachovávaniu svojich životov, slobôd a majetkov. Zmluvou, ktorou sa dobrovoľne podriaďujú politickej moci vytvárajú štát. Vytvára sa tak monopol násilia nezávislý na ľuďoch.8 To znamená, že každý jednotlivec v ríši mal povinnosť byť verný Korune a na oplátku bola Koruna povinná jednotlivca chrániť. Môže to byť považované za spoločenskú zmluvu, v zmysle ktorej občania preniesli moc na vládu. Moc vlády teda v tomto kontexte možno považovať za výsledok poverenia jednotlivca, aby chránila jeho práva a slobody.9 V mnohých členských štátoch Európskej únie boli štátni občania chránení pred vydaním do zahraničia ústavným právom a to bezvýhradne.10 Zsuzsanna Deen-Racsmány uvádza, že pred zavedením inštitútu európskeho zatýkacieho rozkazu obsahovalo ústavné obmedzenie alebo úplný zákaz extradície vlastných štátnych príslušníkov 14 z 2511 členských štátov Európskej únie: Rakúsko, Cyprus, Česká republika, Estónsko, Fínsko, Nemecko, Taliansko, Lotyšsko, Litva, Holandsko, Poľsko, Portugalsko, Slovensko, Slovinsko.12 Myšlienka, ktorá sa skrýva za týmto zákazom môže spočívať aj v ochrane pred procesom podľa cudzieho práva a v cudzom jazyku.13 Možno sa stretnúť s názorom, podľa ktorého je otázne ako hlboko je reštrikcia vydať vlastného štátneho občana do zahraničia zakotvená v ústavnej tradícii členských štátov Európskej únie, pretože tento princíp sa nikdy nevyvinul v anglosaskej právnej tradícii.14 Z historického 7 Zoubek, Vladimír; Právověda a státověda – Úvod do právního a státovědního myšlení; Aleš Čeněk, s.r.o.; Plzeň 2010; str. 374–375 8 Krsková, Alexandra; Štát a právo v európskom myslení; IURA EDITION, Bratislava 2002; str. 265 9 Pozri aj Ashton, Christina; Finch, Valerie; Constitutional law in Scotland; Sweet and Maxwell; Edinburg 2000; str. 322 10 Pôvodne obsahovala takúto úpravu napr. slovenská ústava, nemecká ústava, poľská ústava atď. 11 autorka text písala pred pristúpením Rumunska a Bulharska do Európskej únie. 12 Deen-Racsmány, Zsuzsanna; Lessons of the European Arrest Warrant for Domestic Implementation of the Obligation to Surrender Nationals to the International Criminal Court; Leiden Journal of International Law 20/2007; str. 170 13 Bapuly, Bedanna; The European Arrest Warrant under Constitutional Attack; The Vienna Online Journal on International Constitutional Law 1/2009; str. 14–15: „In continental Europe the extradition of own nationals was constitutionally banned in many countries as opposed to the UK´s legal world. The idea behind this ban was the protection of citizens from trial under foreign law and language.“ 14 Komárek, Jan; European Constitutionalism and the European Arrest Warrant: in Search of the Limits of „Contrapunctual principles“; Common Market Law Review 44/2007; str. 15


53

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2. hľadiska extradícia páchateľov všeobecnej kriminality principiálne neexistovala až do 19. storočia a s ohľadom na nízku mobilitu európskeho obyvateľstva tejto doby, ako aj obmedzený stupeň spolupráce medzi vtedajšími európskymi štátmi, ani neprestavovala výraznejší problém.15 Jestvujúca úprava extradície má vo väčšine európskych štátov svoj pôvod v modeli vytvorenom v 19. storočí. Tento model jednak nepripúšťal priamu účinnosť súdneho rozhodnutia v trestnej veci vrátane zatýkacieho rozkazu v inom štáte a jednak si osoboval úplnú kontrolu a plnú trestnú právomoc štátu nad vlastnými občanmi, ktorú nesmeli vykonávať akékoľvek tretie štáty. Zásada, podľa ktorej štát tradične nevydával svojich občanov na trestné stíhanie v zahraničí, teda v tej dobe neodrážala právo občanov nebyť vydaný, ale skôr vyjadrovala štátnu suverenitu nad svojimi občanmi. Zásada nevydávania vlastných štátnych príslušníkov na trestné stíhanie v zahraničí mala silné ospravedlnenie aj vo v tej dobe široko panujúcej vzájomnej nedôvere medzi súperiacimi európskymi mocnosťami.16 Až po tragických udalostiach, ku ktorým došlo najmä v Európe v prvej polovici 20. storočia, sa zásada nevydávania vlastných štátnych príslušníkov/občanov do zahraničia transformovala zo štátom nárokovanej zodpovednosti za vlastných občanov na princíp ochrany vlastných štátnych príslušníkov/občanov pred vydaním do zahraničia. Prax teda zostala rovnaká, zmenilo sa len jej odôvodnenie. Niektoré štáty šli na základe svojich historických skúseností tak ďaleko, že zákaz extradície začlenili do svojich ústav. Zákaz extradície sa postupne posúval do oblasti základných slobôd, čo je pochopiteľné za situácie, keď vo svete stále jestvuje mnoho nedemokratických režimov, ktoré nezabezpečujú právo na spravodlivý proces na úrovni štandardov demokratických právnych štátov.17 Extradícia vlastných štátnych príslušníkov však bola medzinárodnou komunitou odobrená pre prípady prejednania najzávažnejších trestných činov a trestných činov proti ľudskosti pred medzinárodnými trestnými tribunálmi.18 2. Európsky zatýkací rozkaz, extradícia a procesné garancie práva EÚ V štátoch s ústavným zákazom extradície vlastných štátnych príslušníkov v súvislosti s transpozíciou Rámcového rozhodnutia 2002/584/SVV z 12. júna 2002 o európskom zatykači a postupoch odovzdávania osôb medzi členskými štátmi vyvstala potreba nielen zmeniť/prijať „jednoduchú“ – zákonnú právnu 15 pozri bod. 67. Nálezu „Ústavního soudu České republiky“ Pl. ÚS 66/04 z 03.05. 2006 (434/2006 Sb.). 16 pozri bod. 68. Nálezu „Ústavního soudu České republiky“ Pl. ÚS 66/04 z 03.05. 2006 (434/2006 Sb.). 17 porovnaj bod. 69. Nálezu „Ústavního soudu České republiky“ Pl. ÚS 66/04 z 03.05. 2006 (434/2006 Sb.). 18 Bapuly, Bedanna; The European Arrest Warrant under Constitutional Attack; The Vienna Online Journal on International Constitutional Law 1/2009; str. 15


54

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2. úpravu, ale aj zmeniť ústavné právo.19 V súvislosti s ústavnými zmenami, ktoré si vyžiadal inštitút Európskeho zatýkacieho rozkazu a v kontexte špecifického vzťahu medzi štátom a občanom, je potrebné hneď na úvod zdôrazniť rozdiel medzi extradíciou a európskym zatýkacím rozkazom. Veľmi výstižné vysvetlenie môže poskytnúť citácia bodov odôvodnenia návrhov generálneho advokáta Ruiz-Jarabo Colomer z 12. septembra 2006 vo veci C – 303/05 Addvocaten voor de Wereld VZW proti Leden van de Ministerraad: „41. Prechod od vydávania k európskemu zatykaču so sebou prináša kopernikovský obrat. Je zrejmé, že obidva inštitúty slúžia rovnakému účelu, a to vydaniu obžalovaného alebo odsúdeného do rúk orgánov iného štátu, aby v ňom mohol byť súdený alebo aby v ňom vykonal trest, tu sa však podobnosti končia. 42. Postup vydávania spája dva zvrchované štáty, dožadujúci a dožiadaný, pričom každý z nich koná v rámci svojho zvrchovaného postavenia: prvý žiada o spoluprácu druhý štát, ktorý rozhodne podľa okolností prípadu, či ju poskytne, a zohľadní pritom aj dôvody presahujúce čisto právnu oblasť, aby tak prenikol do oblasti medzinárodných vzťahov, kde má významnú úlohu zásada vhodnosti. Z uvedených dôvodov sú konečný zákrok politických predstaviteľov a kritériá typu vzájomnosť alebo dvojitá trestnosť opodstatnené, pretože pochádzajú z rôznych oblastí. 43. O iný prípad ide, ak sa pomoc vyžaduje a poskytuje v rámci nadnárodného právneho systému integrácie, v ktorom sa štáty čiastočne vzdávajú svojej zvrchovanosti a prenášajú svoje právomoci na cudzie orgány s normotvornou spôsobilosťou. Táto aproximácia, ktorá je vlastná prvému pilieru Únie(35), pôsobí tiež v treťom medzivládnom pilieri so zjavnou tendenciou „Spoločenstva“, ako ukázal rozsudok Pupino(36), ktorý na rámcové rozhodnutia preniesol určité kategórie prvého piliera a niektoré parametre charakteristické pre smernice.(37) 44. Medzi uzavretými priestormi sa nevytvárajú vzťahy, a preto je nevyhnutné v takýchto prípadoch overovať ad casum, či sa poskytnutím pomoci nenarušia základy spoločenského zriadenia. Naopak, cieľom je poskytovať podporu niekomu, s kým sa zdieľajú zásady, hodnoty a záväzky(38), a na tento účel budovať inštitucionálnu sústavu doplnenú o osobitné pramene práva rôznej právnej sily, v konečnom dôsledku však záväzné, ktorých cieľom je prevencia a boj proti kriminalite v spoločnom priestore slobody, bezpečnosti a práva, uľahčovaním spolupráce medzi štátmi alebo aproximáciou ich trestnoprávnych predpisov.“20 Je zjavné, že inštitút Európskeho zatýkacieho rozkazu je spojený s ústavným konfliktom vo veľmi citlivej oblasti – ochrane základných práv.21 Je preto nevy19 Pozri aj Hufeld, Ulrich; Česká ústavní úprava vztahu k Evropské unii. Podklady a nález k evropskému zatýkacímu rozkazu; Časopis pro právní vědu a praxi, č. 4/2008; str. 319 20 text zvýraznil autor 21 Pozri aj Sarmiento, Daniel; European Union: The European Arrest Warrant and the quest for constitutional coherence; International Journal of Constitutional Law 1/2008; str. 180


55

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2. hnutné poukázať aj na garancie pre extradiciu22, ktoré sú obsiahnuté v práve Európskej únie. Tento kváziústavný limit Európskej únie vzťahujúci sa na extradíciu je prezentovaný článkom 19 ods. 2 Charty základných práv Európskej únie (Úradný vestník Európskej únie C 83, 30. marca 2010), ktorý reglementuje ochranu pred vysťahovaním, vyhostením a extradíciou.23 Obdobne ako na vnútroštátnej úrovni sa teda vytvára osobitný zväzok medzi špecifickou entitou, ktorou je Európska únia a občanom Európskej únie. A podobne ako na vnútroštátnej úrovni sa aj na úrovni Európskej únie stanovujú procesné trestno-právne garancie – právo na účinný prostriedok nápravy a spravodlivý proces,24 prezumpcia neviny a právo na obhajobu.25 Snaha o vyjadrenie špecifickosti zväzku medzi štátom a jednotlivcom sa podľa môjho názoru zrkadlí aj v sekundárnom práve Európskej únie – v článku 5 ods. 3 Rámcového rozhodnutia 2002/584/SVV z 12. júna 2002 o európskom zatykači a postupoch odovzdávania osôb medzi členskými štátmi, podľa ktorého, ak osoba, na ktorú bol vydaný európsky zatykač pre účely trestného stíhania, je štátnym občanom alebo má trvalý pobyt vo vykonávajúcom členskom štáte, odovzdanie môže podliehať podmienke, že táto osoba bude po vypočutí vrátená 22 v ďalšom texte pojmovo dôsledne nerozlišujem nuansu obsiahnutú v citovaných bodoch odôvodnenia návrhov generálneho advokáta Ruiz-Jarabo Colomer z 12. septembra 2006 vo veci C – 303/05 Addvocaten voor de Wereld VZW proti Leden van de Ministerraad 23 „Článok 19 Ochrana v prípade vysťahovania, vyhostenia alebo extradície 1. Hromadné vyhostenie je zakázané. 2. Nikto nesmie byť vysťahovaný, vyhostený ani vydaný do štátu, v ktorom existuje vážne riziko, že bude vystavený trestu smrti, mučeniu alebo inému neľudskému alebo ponižujúcemu zaobchádzaniu alebo trestu.“ * * Na Chartu základných práv Európskej únie explicitne odkazuje článok 6 ods. 1 Zmluvy o Európskej únii (Úradný vestník Európskej únie C 83, 30. marca 2010): „Článok 6 1. Únia uznáva práva, slobody a zásady uvedené v Charte základných práv Európskej únie zo 7. decembra 2000 upravenej 12. decembra 2007 v Štrasburgu, ktorá má rovnakú právnu silu ako zmluvy.“ 24 „Článok 47 Právo na účinný prostriedok nápravy a na spravodlivý proces Každý, koho práva a slobody zaručené právom Únie sú porušené, má za podmienok ustanovených v tomto článku právo na účinný prostriedok nápravy pred súdom. Každý má právo na to, aby jeho záležitosť bola spravodlivo, verejne a v primeranej lehote prejednaná nezávislým a nestranným súdom zriadeným zákonom. Každý musí mať možnosť poradiť sa, obhajovať sa a nechať sa zastupovať. Právna pomoc sa poskytuje osobám, ktoré nemajú dostatočné prostriedky v prípade, ak je táto pomoc potrebná na zabezpečenie efektívneho prístupu k spravodlivosti.“ 25 “Článok 48 Prezumpcia neviny a právo na obhajobu 1. Každý, kto je obvinený, sa považuje za nevinného, kým jeho vina nebola preukázaná zákonným spôsobom. 2. Každý, kto je obvinený, má zaručené právo na obhajobu.“


56

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2. do vykonávajúceho členského štátu s cieľom výkonu trestu alebo ochranného opatrenia, ktorý bol proti nej vydaný vo vydávajúcom členskom štáte. 3. Poľská republika V záujme kritickej analýzy Ústavy Slovenskej republiky v kontexte Európskeho zatýkacieho rozkazu sa v zmysle latinskej zásady „exempla ilustrant“ ako nevyhnutné ukazuje použiť komparatívny prístup a analyzovať problematiku v kontexte ústavného vývoja iných členských štátov Európskej únie. Ako komparatívny príklad pre nevyhnutnosť zmeniť v súvislosti s prebratím Rámcového rozhodnutia 2002/584/SVV z 12. júna 2002 o európskom zatykači a postupoch odovzdávania osôb medzi členskými štátmi ústavu, možno uviesť Poľskú republiku, kde došlo k zmene článku 55 Ústavy Poľskej republiky („Konstytucja Rzeczypospolitej Polskiej“) a generálny zákaz vydať občana do zahraničia bol doplnený o relevantné výnimky, v zmysle ktorých tento zákaz neplatí, ak ide o „extradíciu“ na základe Poľskou republikou ratifikovanej medzinárodnej zmluvy alebo zákona vykonávajúceho právo medzinárodnej organizácie, ktorej je Poľská republika členom. Ústava Poľskej republiky26 tak v súčasnosti, na rozdiel od Ústavy Slovenskej republiky, obsahuje v článku 55 ods. 4 podmienky, pri splnení ktorých je extradícia vylúčená. Ide o spáchanie nenásilného trestného činu z politických dôvodov a prípad, keď by extradíciou došlo k porušeniu občianskych slobôd a ľudských práv.27 Poľská Ústava teda obsahuje právne garancie zohľadňujú26 Znenie Ústavy Poľskej republiky je dostupné v poľskom, anglickom, nemeckom, francúzskom a ruskom jazyku na stránke Sejmu Rzeczypospolitej Polskiej: http://www.sejm.gov. pl/prawo/konst/angielski/kon1.htm 27 „Art. 55. Ekstradycja obywatela polskiego jest zakazana, z wyjątkiem przypadków określonych w ust. 2 i 3. Ekstradycja obywatela polskiego może być dokonana na wniosek innego państwa lub sądowego organu międzynarodowego, jeżeli możliwość taka wynika z ratyfikowanej przez Rzeczpospolitą Polską umowy międzynarodowej lub ustawy wykonującej akt prawa stanowionego przez organizację międzynarodową, której Rzeczpospolita Polska jest członkiem, pod warunkiem że czyn objęty wnioskiem o ekstradycję: 1) został popełniony poza terytorium Rzeczypospolitej Polskiej, oraz 2) stanowił przestępstwo według prawa Rzeczypospolitej Polskiej lub stanowiłby przestępstwo według prawa Rzeczypospolitej Polskiej w razie popełnienia na terytorium Rzeczypospolitej Polskiej, zarówno w czasie jego popełnienia, jak i w chwili złożenia wniosku. Nie wymaga spełnienia warunków określonych w ust. 2 pkt 1 i 2 ekstradycja mająca nastąpić na wniosek sądowego organu międzynarodowego powołanego na podstawie ratyfikowanej przez Rzeczpospolitą Polską umowy międzynarodowej, w związku z objętą jurysdykcją tego organu zbrodnią ludobójstwa, zbrodnią przeciwko ludzkości, zbrodnią wojenną lub zbrodnią agresji. Ekstradycja jest zakazana, jeżeli dotyczy osoby podejrzanej o popełnienie bez użycia przemocy przestępstwa z przyczyn politycznych lub jej dokonanie będzie naruszać wolności i prawa człowieka i obywatela. W sprawie dopuszczalności ekstradycji orzeka sąd. “ (text zvýraznil autor)


57

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2. ce špecifický charakter a hodnotu zväzku medzi občanom a štátom. Zároveň, a opäť na rozdiel od znenia Ústavy Slovenskej republiky, obsahuje Ústava Poľskej republiky explicitné a zrozumiteľné vyjadrenie normy, v zmysle ktorej je extradícia občana Poľskej republiky v určitých prípadoch možná. Do prijatia zákona z 8. septembra 2006 o zmene Ústavy Poľskej republiky (Ustawa o zmianie Konstytucji Rzeczypospolitej Polskiej z dnia 8 września 2006 r. – Dz.U. Nr 200, poz. 1471), ktorý nadobudol účinnosť dňa 7. novembra 200628, obsahoval článok 55 Ústavy Poľskej republiky generálny zákaz vydania poľského občana a to bez výnimiek.29 Prijatiu predmetného zákona predchádzalo rozhodnutie Ústavného súdu Poľskej republiky (Trybunal Konstytucyjny) z 27. apríla 2005 (P 1/05), ktorým bol za nezlučiteľný s článkom 55 ods. 1 Ústavy Poľskej republiky vyhlásený článok 607t ods. 1 Trestného poriadku Poľskej republiky (Kodeks postępowania karnego /Dz. U. Nr 89, poz. 555 ze zm./), v rozsahu v akom na základe Európskeho zatýkacieho rozkazu dovoľuje vydanie občana Poľskej republiky do členského štátu Európskej únie.30 Pre úplnosť treba doplniť, že za protiústavné bolo teda vyhlásené ustanovenie Trestného poriadku Poľskej republiky, ktorým sa do právneho poriadku Poľskej republiky implementoval (transponoval) inštitút Európskeho zatýkacieho rozkazu.31 Keď bola v roku 1997 schválená nová Ústava Poľskej republiky, bol inštitút európskeho zatýkacieho rozkazu ešte neznámy. Ústavodarca sa teda mohol uspokojiť s tým, že do ústavného textu zakotvil bežný zákaz vydania občanov Poľskej republiky. Vstupom do Európskej únie však na seba Poľsko prevzalo povinnosť plne transponovať Rámcové rozhodnutie Rady 2002/584/SVV z 12. júna 2002 o európskom zatykači a postupoch odovzdávania osôb medzi členskými štátmi (Mimoriadne vydanie Ú. v. EÚ, kap. 19/zv. 6; Ú. v. ES L 190, 18.7. 2002). Už počas legislatívnych prác smerujúcich k prebratiu Rámcového rozhodnutia Rady 2002/584/SVV z 12. júna 2002 o európskom zatykači a postupoch odovzdávania osôb medzi členskými štátmi (Mimoriadne vydanie Ú. v. EÚ, kap. 19/zv. 6; Ú. v. ES L 190, 18.7. 2002) 28 Nußberger, Angelika; Poland: The Constitutional Tribunal on the implementation of the European Arrest Warrant; International Journal of Constitutional Law; 1/2008; str. 162 29 „Art. 55. 1. Ekstradycja obywatela polskiego jest zakazana. 2. Zakazana jest ekstradycja osoby podejrzanej o popełnienie bez użycia przemocy przestępstwa z przyczyn politycznych. 3. W sprawie dopuszczalności ekstradycji orzeka sąd.” (text zvýraznil autor) 30 „Art. 607t § 1 ustawy z dnia 6 czerwca 1997 r. – Kodeks postępowania karnego (Dz. U. Nr 89, poz. 555 ze zm.) w zakresie, w jakim zezwala na przekazanie obywatela polskiego do państwa członkowskiego Unii Europejskiej na podstawie europejskiego nakazu aresztowania, jest niezgodny z art. 55 ust. 1 Konstytucji Rzeczypospolitej Polskiej.” (text zvýraznil autor) 31 Hofmański, Piotr; Górski, Adam; The European Arrest Warrant and its Implementation in the Member States of the European Union; Vydawnictwo C.H. Beck; Warszawa 2008; str. 25: „Therefore the Constitutional Court resolved that, on the one hand, the provision of Article 607t of the CCP (the provision implementing the EAW into the Polish legal order) contradits Article 55 of the Constitution of the Republic Poland.“


58

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2. bola v parlamente Poľskej republiky vášnivo diskutovaná otázka ústavnosti vydávania štátnych občanov Poľskej republiky.32 Rozhodnutie Poľského Ústavného súdu nasledovalo po predložení právnej otázky Okresným súdom v Gdaňsku, ktorá bola formulovaná v súvislosti s vydaním Márie D. na trestné stíhanie do Holandského kráľovstva33 (predmetom ktorého bolo obvinenie zo spáchania trestného činu podvodu34). Bol to prvý prípad kontroly ústavnosti bežného poľského zákona, ktorého prijatie bolo nevyhnutné k transpozícii sekundárneho európskeho práva.35 Možno povedať, že Poľský Ústavný súd („Trybunal Konstytucyjny“) sa od prvopočiatku poľského členstva v Európskej únii výrazne zapojil do diskusie o účinkoch práva ES/EÚ a jeho vzťahu k vnútroštátnemu právu členských štátov. V tomto diskurze patril v skupine novopristúpivších štátov k tým najaktívnejším.36 Rozhodnutiu Trybunalu Konstytucyjnego predchádzala skutočnosť, že regionálny súd v Gdaňsku, pred ktorým prebiehalo konanie o vykonaní Európskeho zatýkacieho rozkazu, mal závažné pochybnosti, či v novelizovanom trestnom poriadku Poľskej republiky obsiahnutá úprava vykonania zatýkacích rozkazov iných členských štátov Európskej únie je zlučiteľná s ústavne zakotveným zákazom vydania poľských občanov, a to v miere, v akej dovoľuje vydanie poľských občanov do členských štátov Európskej únie. Trybunal Konstytucyjny odmietol názor, podľa ktorého preskúmanie ústavnosti je vylúčené z dôvodu, že dotknuté ustanovenia zákona boli do právneho poriadku Poľskej republiky prijaté s cieľom transpozície Rámcového rozhodnutia.37 V právnej vede jestvuje názor, v zmys32 Nalewajko, Pawel; Der Europäische Haftbefehl: aktuelle Entwicklungen in Polen; Zeitschrift für Internationale Strafrechtsdogmatik 3/2007; str. 113: „Bereits während der Arbeiten zu einem Gesetzesentwurf über die Umsetzung des Rahmenbeschlusses zum Europäischen Haftbefehl wurde im polnischen Parlament die Frage der Verfassungsmäßigkeit der Auslieferung polnischer Staatsbürger heftig diskutiert.“ Nußberger, Angelika; Poland: The Constitutional Tribunal on the implementation of the European Arrest Warrant; International Journal of Constitutional Law; 1/2008; str. 162: „The decision of the Constitutional Tribunal put an end to an intense political and academic debate about the constitutionality of the provision in question.“ 33 Pozri bod 1.1. rozsudku Ústavného súdu Poľskej republiky (Trybunal Konstytucyjny) z 27. apríla 2005 (P 1/05). 34 Siegel, Scott; Courts and Compliance in the European Union: The European Arrest Warrant in National Constitutional Courts; Jean Monnet Working Paper 05/08; New York 2008; str. 27 35 Banaszkiewicz, Boleslaw; Ústavní judikatura nového členského státu EU vůči vyzváním evropské integrace: zkušenosti Ústavního tribunálu Polské republiky; Jurisprudence 7/2005; str. 7 36 Hamuľák, Ondrej; Rozhodnutí ústavního soudu jako pramen práva v materiálním slova smyslu na příkladu rozhodnutí Trybunalu konstytucyjnego o eurozatykači; in: Hamuľák Ondrej (ed.); Fenomén judikatury v právu; Sborník z konference Olomoucké debaty mladých právníků 2009; Leges; Praha 2010; str. 127 37 Komárek, Jan; European constitutionalism and the European Arrest Warrant: Contrapunctual Principles in Disharmony; Jean Monnet Working Paper 10/05; New York 2005; str. 9


59

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2. le ktorého rozhodnutie Ústavného súdu Poľskej republiky vo veci Európskeho zatýkacieho rozkazu ukazuje, že zlučiteľnosť s Európskym právom bola v tomto prípade považovaná za dôležitejšiu ako súlad s ústavou/ústavnosť,38 že jeho rozsudok je proeurópsky,39 resp. že Ústavný súd Poľskej republiky konal ako právny zástupca Európskej únie.40 Ústavný súd Poľskej republiky totiž odložil účinky svojho rozhodnutia až do uplynutia 18 mesiacov od dátumu publikácie tohto rozhodnutia. Trybunal Konstytucyjny pristúpil k tomuto opatreniu vedený rešpektom k záväzku obsiahnutému v článku 9 Ústavy Poľskej republiky,41 podľa ktorého Poľská republika dodržiava medzinárodné právo, ktoré je pre ňu záväzné42 (princíp pacta sunt servanda43). Trybunal Konstytucyjny však vyslovil myšlienku, že i keď je transpozícia rámcového rozhodnutia v tomto zmysle ústavným záväzkom Poľskej republiky, realizovanie transpozície neznamená automaticky a v každom prípade konformitu sekundárneho práva Európskej únie s ústavou.44 Podľa článku 190 ods. 3 Ústavy Poľskej republiky je rozhodnutie Ústavného súdu platné dňom vyhlásenia. Ústavný súd môže stanoviť inú lehotu, uplynutím ktorej stratí normatívny akt svoju záväznosť. Ak je rozhodnutím Ústavného súdu dotknutý zákon, táto lehota nesmie prekročiť 18 mesiacov.45 Ak sa Ústavný 38 Bapuly, Bedanna; The European Arrest Warrant under Constitutional Attack; The Vienna Online Journal on International Constitutional Law 1/2009; str. 18 39 Nußberger, Angelika; Poland: The Constitutional Tribunal on the implementation of the European Arrest Warrant; International Journal of Constitutional Law; 1/2008; str. 162: „Although it blocked the implementation of the European Arrest Warrant, the judgment nonetheless may be viewed as pro-European because it urges the legislature to ensure the effectiveness of EU law in the Polish legal order.“ 40 Siegel, Scott; Courts and Compliance in the European Union: The European Arrest Warrant in National Constitutional Courts; Jean Monnet Working Paper 05/08; New York 2008; str. 28 41 Hamuľák, Ondrej; Rozhodnutí ústavního soudu jako pramen práva v materiálním slova smyslu na příkladu rozhodnutí Trybunalu konstytucyjnego o eurozatykači; in: Hamuľák Ondrej (ed.); Fenomén judikatury v právu; Sborník z konference Olomoucké debaty mladých právníků 2009; Leges; Praha 2010; str. 137 42 „Art. 9. Rzeczpospolita Polska przestrzega wiążącego ją prawa międzynarodowego.“ 43 Azud, Ján; Medzinárodné právo; VEDA vydavateľstvo Slovenskej akadémie vied; Bratislava 2003; str. 290: „Platné medzinárodné zmluvy zaväzujú zmluvné strany. Vyplýva to zo zásady pacta sunt servanda, obyčajovej zásady medzinárodného práva, ktorá je kodifikovaná aj v článku 26 Viedenského dohovoru tak, že každá platná zmluva zaväzuje zmluvné strany a musí sa plniť v dobrej viere. Zmluvy sa musia plniť nielen formálne ale aj obsahovo, aby sa plne uplatnili.“ Viedenský dohovor o zmluvnom práve je publikovaný ako vyhláška č. 15/1988 Zb. (poznámka autora) 44 Komárek, Jan; European constitutionalism and the European Arrest Warrant: Contrapunctual Principles in Disharmony; Jean Monnet Working Paper 10/05; New York 2005; str. 9 45 „Art. 190. 3 Orzeczenie Trybunału Konstytucyjnego wchodzi w życie z dniem ogłoszenia, jednak Trybunał Konstytucyjny może określić inny termin utraty mocy obowiązującej aktu normaty-


60

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2. súd Poľskej republiky rozhodne, pre toto riešenie, zostáva vadná norma počas odkladnej doby v platnosti, a je použiteľná.46 Pozdržaním následkov svojho výroku o protiústavnosti zákona transponujúceho inštitút Európskeho zatýkacieho rozkazu teda Trybunal Konstytucyjny na časovo obmedzenú dobu pripustil, aby poľské orgány konali v rozpore s ústavou a predávali občanov Poľskej republiky na trestné stíhanie alebo výkon trestu do iných štátov Európskej únie.47 Slovami Jána Filipa teda použil „zásadu, podle které se vlk nažral a koza zůstala celá“.48 Trybunal Konstytucyjny riešil i otázku či by na daný prípad nebol aplikovateľný článok 31 ods. 3 Ústavy Poľskej republiky, v zmysle ktorého obmedzenie požívať ústavnoprávne slobody a práva možno stanoviť len zákonom a len vtedy, keď sú v demokratickom štáte nevyhnutné na zabezpečenie jeho bezpečnosti, verejného poriadku alebo na ochranu životného prostredia, zdravia, verejnej morálky alebo na ochranu práv a slobôd iných. Tieto obmedzenia však nesmú porušiť podstatu práv a slobôd.49 Zákaz extradície občana Poľskej republiky je však formulovaný skôr ako jasné pravidlo a nie ako princíp. Ako pravidlo nemôže byť aplikovaný tak vyvážene ako ostatné ústavné práva, ktorú sú štrukturálne formulované ako princípy. Zákaz (extradície Poľského občana) sa aplikuje systémom „buď alebo“ a nie ako príkaz na optimalizáciu. 50 V tejto súvislosti Trybunal Konstytucyjny v bode 4.2 Rozhodnutia z 27. apríla 2005 (P 1/05) uvádza, že zákaz extradície občana Poľskej republiky formulovaný v článku 55 ods. 1 Ústavy Poľskej republiky má absolútny charakter a subjektívne právo občana vychád-

46 47

48 49

50

wnego. Termin ten nie może przekroczyć osiemnastu miesięcy, gdy chodzi o ustawę, a gdy chodzi o inny akt normatywny dwunastu miesięcy. W przypadku orzeczeń, które wiążą się z nakładami finansowymi nie przewidzianymi w ustawie budżetowej, Trybunał Konstytucyjny określa termin utraty mocy obowiązującej aktu normatywnego po zapoznaniu się z opinią Rady Ministrów.“ (text zvýraznil autor) Banaszkiewicz, Boleslaw; Ústavní judikatura nového členského státu EU vůči vyzváním evropské integrace: zkušenosti Ústavního tribunálu Polské republiky; Jurisprudence 7/2005; str. 5 Hamuľák, Ondrej; Rozhodnutí ústavního soudu jako pramen práva v materiálním slova smyslu na příkladu rozhodnutí Trybunalu konstytucyjnego o eurozatykači; in: Hamuľák Ondrej (ed.); Fenomén judikatury v právu; Sborník z konference Olomoucké debaty mladých právníků 2009; Leges; Praha 2010; str. 137 Filip, Jan; Evropský zatýkací rozkaz před ústavními soudy; Časopis pro právní vědu a praxi; Roč. 13, č. 2 (2005); str. 159 „Art. 31. 1. Wolność człowieka podlega ochronie prawnej. 2. Każdy jest obowiązany szanować wolności i prawa innych. Nikogo nie wolno zmuszać do czynienia tego, czego prawo mu nie nakazuje. 3. „Ograniczenia w zakresie korzystania z konstytucyjnych wolności i praw mogą być ustanawiane tylko w ustawie i tylko wtedy, gdy są konieczne w demokratycznym państwie dla jego bezpieczeństwa lub porządku publicznego, bądź dla ochrony środowiska, zdrowia i moralności publicznej, albo wolności i praw innych osób. Ograniczenia te nie mogą naruszać istoty wolności i praw.“ (text zvýraznil autor) Komárek, Jan; European constitutionalism and the European Arrest Warrant: Contrapunctual Principles in Disharmony; Jean Monnet Working Paper 10/05; New York 2005; str. 12


61

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2. zajúce z neho nemôže byť predmetom žiadnych obmedzení, pretože ich zavedenie by znamenalo znemožnenie výkonu tohto práva.51 Konflikt medzi článkom 9 ods. Ústavy Poľskej republiky stanovujúci rešpekt k medzinárodno-právnym záväzkom Poľskej republiky a článkom 55 ods. 1 Ústavy Poľskej republiky stanovujúci zákaz extradície občanov Poľskej republiky do cudziny podľa názoru Trybunalu Konstytucyjneho de constitutione lata nie je riešiteľný a ako možnosť na jeho odstránenie nemožno vylúčiť vhodnú zmenu znenia článku 55 Ústavy Poľskej republiky.52 Dňa 8. septembra 2006 teda kvôli implementácii inštitútu európskeho zatýkacieho rozkazu došlo k už spomínanej zmene Ústavy poľskej republiky (Ustawa o zmianie Konstytucji Rzeczypospolitej Polskiej z dnia 8 września 2006 r. – Dz.U. Nr 200, poz. 1471) t.j. k explicitnému vyjadreniu možnosti vydať občana Poľskej republiky. Toto normatívne vyjadrenie sa javí ako vhodné aj pre inšpirovanie ústavodarcu v Slovenskej republike. 4. Česká republika V Českej republike problematiku vzťahu medzi občanom a štátom z hľadiska extradície resp. vydávania do cudziny upravuje článok 14 Listiny základných práv a slobôd: „Čl.14 (1) Svoboda pohybu a pobytu je zaručena. (2) Každý, kdo se oprávněně zdržuje na území České a Slovenské Federativní Republiky, má právo svobodně je opustit. (3) Tyto svobody mohou být omezeny zákonem, jestliže je to nevyhnutelné pro bezpečnost státu, udržení veřejného pořádku, ochranu zdraví nebo ochranu práv a svobod druhých a na vymezených územích též z důvodu ochrany přírody. (4) Každý občan má právo na svobodný vstup na území České a Slovenské Federativní Republiky. Občan nemůže být nucen k opuštění své vlasti. (5) Cizinec může být vyhoštěn jen v případech stanovených zákonem.“53 (text zvýraznil autor) 51 „4.2. ....W konsekwencji wyżej dokonanych ustaleń dotyczących znaczenia terminu „ekstradycja” (zob. pkt 3.1. uzasadnienia niniejszego wyroku) trzeba przyjąć, że sformułowany w art. 55 ust. 1 Konstytucji zakaz ekstradycji wyraża prawo obywatela RP do odpowiedzialności karnej przed polskim sądem. Przekazanie go zaś na podstawie ENA innemu państwu członkowskiemu Unii Europejskiej miałoby charakter naruszenia tej istoty. Z tego punktu widzenia należy uznać, że zakaz ekstradycji obywatela polskiego, sformułowany w art. 55 ust. 1 Konstytucji, ma charakter absolutny, a podmiotowe prawo osobiste obywateli z niego wynikające nie może podlegać żadnym ograniczeniom, albowiem ich wprowadzenie uniemożliwiałoby realizację tego prawa. ...“ (text zvýraznil autor) 52 pozri bod 5. rozsudku Ústavného súdu Poľskej republiky (Trybunal Konstytucyjny) z 27. apríla 2005 (P 1/05) 53 Usnesení předsednictva České národní rady ze dne 16. prosince 1992 o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky 2/1993 Sb.


62

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2. V súvislosti s transpozíciou Rámcového rozhodnutia Rady 2002/584/SVV z 12. júna 2002 o európskom zatykači a postupoch odovzdávania osôb medzi členskými štátmi (Mimoriadne vydanie Ú. v. EÚ, kap. 19/zv. 6; Ú. v. ES L 190, 18.7. 2002) do právneho poriadku Českej republiky došlo k polemike, ktorá vyústila do konania pred Ústavným súdom Českej republiky. Dňa 26. novembra 2004 bol Ústavnému súdu Českej republiky doručený návrh skupiny poslancov „Poslanecké sněmovny České republiky“ a skupiny senátorov „Senátu Parlamentu České republiky“, na zrušenie ustanovení Trestného zákona Českej republiky a Trestného poriadku Českej republiky, ktorými sa transponoval inštitút Európskeho zatýkacieho rozkazu. Navrhovatelia namietali, že z ústavnoprávneho hľadiska dochádza napadnutou úpravou k narušeniu štátoobčianskeho vzťahu medzi štátom a občanom,54 pričom poukazovali na nevyhnutnosť použiť argument a minori ad maius, teda ak Listina základných práv a slobôd (Listina základních práv a svobod) zakazuje nútiť občana k opusteniu vlasti, čím možno rozumieť minimálne nepriame nútenie (nepriamy nátlak), tým skôr zakazuje jeho vydanie, ktoré je nútením priamymi prostriedkami, t.j. prostredníctvom núteného obmedzenia osobnej slobody vo vydávacej väzbe a následným vydaním orgánom členského štátu Európskej únie.55 Navrhovatelia ďalej upozorňovali na skutočnosť, že pôvodne vláda Českej republiky súčasne s návrhmi ustanovení Trestného zákona a Trestného poriadku navrhovala aj novelizáciu článku 14 „Listiny základních práv a svobod“ vložením piateho odseku, ktorý mal znieť: „Občan múže být předán členskému státu Evropské unie k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody, pokud to vyplývá ze závazků České republiky jako členského státu Evropské unie, které nelze omezit ani vyloučit.“ Návrh novely Listiny základních práv a svobod však bol dňa 2. apríla 2004 zamietnutý Poslaneckou snemovňou. Následne boli, i proti vetu prezidenta, prijaté novely Trestného zákona Českej republiky Trestného poriadku Českej republiky, ktoré transponujú inštitút Európskeho zatýkacieho rozkazu, a na základe ktorých možno vydať občana Českej republiky do členského štátu Európskej únie. Následne vláda Českej republiky zmenila argumentáciu v tom zmysle, že novela Listiny základ základních práv a svobod nie je potrebná. Polemika vyústila do vydania Nálezu „Ústavního soudu České republiky“ Pl. ÚS 66/04 z 03.05. 2006 (434/2006 Sb.), ktorým bol zamietnutý návrh na zrušenie noviel Trestného zákona a Trestného poriadku Českej republiky, ktorými bol do právneho poriadku Českej republiky transponovaný inštitút Európskeho zatýkacieho rozkazu. Ústavný súd Českej republiky poukázal na nevyhnutnosť eurokonformného 54 bod. 8. Nálezu „Ústavního soudu České republiky“ Pl. ÚS 66/04 z 03.05. 2006 (434/2006 Sb.). 55 bod. 6. Nálezu „Ústavního soudu České republiky“ Pl. ÚS 66/04 z 03.05. 2006 (434/2006 Sb.).


63

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2. výkladu ústavného práva. Z článku 1 ods. 2 Ústavy Českej republiky,56 v spojení s princípom stanoveným v článku 10 Zmluvy o založení Európskeho spoločenstva57 podľa Ústavného súdu Českej republiky vyplýva ústavný princíp, podľa ktorého majú byť domáce právne predpisy vrátane ústavy interpretované v súlade s princípmi európskej integrácie a spolupráce komunitárnych orgánov a orgánov členského štátu. Pokiaľ teda jestvuje niekoľko interpretácií Ústavy, ktorej súčasťou je aj Listina základných práv a slobôd, pričom len niektoré z nich vedú k dosiahnutiu záväzku, ktorý prevzala Česká republika v súvislosti so svojim členstvom v Európskej únii, je nutné zvoliť výklad, ktorý podporuje realizáciu tohto záväzku a nie výklad, ktorý túto realizáciu znemožňuje. Tieto závery sa vzťahujú aj na výklad článku 14 ods. 4 Listiny základných práv a slobôd.58 Ďalej Ústavný súd Českej republiky zdôrazňuje: „Jsou-li čeští občané poživateli výhod spojených se statutem občanství EU, je v tomto kontextu přirozené, že s těmito výhodami je nutno akceptovat též jistou míru odpovědnosti. Vyšetřování a potírání trestné činnosti, k níž dochází v evropském prostoru, není možno úspěšně realizovat v rámci jednotlivého členského státu, ale vyžaduje širokou mezinárodní spolupráci. Výsledkem této spolupráce je nahrazení dřívějších procedur vydávání osob podezřelých z trestných činů novými efektivnějšími mechanismy, reflektujícími reálie 21. století. Současný standard ochrany základních práv uvnitř Evropské unie nezavdává podle Ústavního soudu žádné příčiny se domnívat, že tento standard ochrany základních práv, skrze uplatňování principů z nich plynoucích, má nižší kvalitu než ochrana poskytovaná v České republice.“59 (text zvýraznil autor) Právo občana na ochranu zo strany štátu by podľa Ústavného súdu Českej republiky bolo porušené, ak by bol občan vydaný na trestné stíhanie do štátu, kde štandardy trestného konania nespĺňajú požiadavky kladené na trestné konanie českým ústavným poriadkom (napr. ak by bolo ohrozené právo na spravodlivý

56 „Čl.1 (1) Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. (2) Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva.“ (text zvýraznil autor) 57 „Čl. 10 Členské štáty prijímajú všetky opatrenia všeobecnej alebo osobitnej povahy potrebné na zabezpečenie plnenia záväzkov vyplývajúcich z tejto zmluvy alebo z činnosti inštitúcií spoločenstva. Členské štáty uľahčujú plnenie úloh spoločenstva. Členské štáty sa zdržia akýchkoľvek opatrení, ktoré by mohli ohroziť dosiahnutie cieľov tejto zmluvy.“ Tento článok (obsahujúci tzv. zásadu loajality nazývanú aj princíp loajálnej spolupráce) bol po nadobudnutí platnosti Lisabonskej zmluvy v podstate nahradený článkom 4 ods. 3 Zmluvy o Európskej únii. 58 bod. 61. Nálezu „Ústavního soudu České republiky“ Pl. ÚS 66/04 z 03.05. 2006 (434/2006 Sb.). 59 bod 71. Nálezu „Ústavního soudu České republiky“ Pl. ÚS 66/04 z 03.05. 2006 (434/2006 Sb.)


64

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2. proces).60 V tejto súvislosti však poukázal na judikatúru Súdneho dvora Európskej únie, v zmysle ktorej majú členské štáty vzájomnú dôveru vo svoje systémy trestnej justície a každý z nich uznáva trestné právo platné v inom členskom štáte, a to aj vtedy, pokiaľ by aplikáciou svojho vlastného práva dospel k inému výsledku (Rozsudok Súdneho dvora Európskych spoločenstiev z 11. februára 2003 trestné konania proti Hüseyin Gözütok a Klaus Brügge spojené veci C-187/01 a C-385/01; bod 33). Slovami Ústavného súdu Českej republiky: „Je vždy nutno pamatovat na skutečnost, že všechny členské státy EU jsou signatáři evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Proto nemůže být občan významněji dotčen na svých právech tím, že o jeho trestní věci bude rozhodováno v jiném členském státě Unie, neboť každý členský stát EU je vázán standardem ochrany lidských práv, který je ekvivalentní standardu vyžadovanému v České republice, přičemž právní řády všech členských států jsou postaveny na hodnotách, k nimž se náš stát přihlásil teprve po roce 1989. Česká Listina základních práv a svobod totiž rovněž vychází z evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.“61 (text zvýraznil autor) Ústavný súd Českej republiky však poukázal i na možný rozpor inštitútu európskeho zatýkacieho rozkazu s ústavným poriadkom Českej republiky a to s poukazom na dištančné trestné činy spáchané najmä prostredníctvom výpočtovej techniky.62 Nález Ústavného súdu Českej republiky Pl. ÚS 66/04 z 03.05. 2006 (434/2006 Sb.) obsahuje i votum separatum sudcu Stanislava Balíka a sudkyne Elišky Wagnerové, ku ktorej sa pripojila Vlasta Formánková. Sudca Balík poukazoval najmä na multilinguálne prostredie aplikácie európskeho zatýkacieho rozkazu a s tým spojené problémy. Eliška Wagnerová sa zamerala na nedbalú implementáciu inštitútu európskeho zatýkacieho rozkazu národným zákonodarcom (netransponovanie článku 4 ods. 7 rámcového rozhodnutia 2002/584/SVV – možnosť odmietnuť vykonanie európskeho zatýkacieho rozkazu), nevhodnú metódu 60 pozri bod 85. Nálezu „Ústavního soudu České republiky“ Pl. ÚS 66/04 z 03.05. 2006 (434/2006 Sb.) 61 bod 86. Nálezu „Ústavního soudu České republiky“ Pl. ÚS 66/04 z 03.05. 2006 (434/2006 Sb.) 62 bod 114 Nálezu „Ústavního soudu České republiky“ Pl. ÚS 66/04 z 03.05. 2006 (434/2006 Sb.): „Specifickou kategorii, spadající pod zásadu teritoriality, představují trestné činy distanční, páchané zejména prostřednictvím výpočetní techniky, které teoreticky připouštějí, že důsledky jednání, k němuž dojde v České republice, mohou v jiném členském státě EU naplnit skutkovou podstatu trestného činu. Ústavní soud připouští, že by, za zcela výjimečných okolností, mohla být aplikace evropského zatýkacího rozkazu v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, zejména v případě, že by distanční delikt byl trestným činem podle práva dožadujícího státu, nebyl by však trestným činem podle českého trestního práva, eventuálně by dokonce požíval v České republice ústavní ochrany (např. v rámci ústavní ochrany svobody slova). v tomto smyslu jsou námitky navrhovatelů opodstatněné. v takovémto, byť nepravděpodobném případě, by nastoupila aplikace § 377 tr. řádu, obsahujícího mechanismus, jak předejít neústavním důsledkům evropského zatýkacího rozkazu, ve smyslu shora uvedeném.“


65

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2. posúdenia tejto implementácie, resp. neskúmanie implementácie z pohľadu článku 8 Listiny základných práv a slobôd. V súvislosti s poukazom Ústavného súdu Českej republiky na eurokonformný výklad je nutné poznamenať, že podľa Súdneho dvora Európskej únie povinnosť eurokonformného výkladu nenúti vnútroštátny súd k výkladu vnútroštátneho práva contra legem a nemôže ňou byť obmedzená zásada právnej istoty a zásada zákazu retroaktivity.63 Na margo extenzívnosti výkladu uvádzam, že je pravdou, že interpretácia textu ústavy je vzhľadom na špecifický charakter ústavných noriem odlišná od výkladu iných právnych noriem. Výklad ústavy má častejšie kreatívny charakter pričom výklad podústavných noriem smeruje skôr k derivatívnej (deklaratórnej interpretácii).64 Je však potrebné poznamenať, že: „Interpretácia ústavného textu neznamená moc sudcov nad textom samotným. Okrem výnimočných situácií nie je takisto akceptovateľné vykladať text takým spôsobom, ktorý by si protirečil alebo bol v kontraste so samotným textom.“65 Inšpirujúc sa uhlom pohľadu Ústavného súdu Poľskej republiky som preto nútený konštatovať, že predmetný zákaz je skôr formulovaný ako jasné pravidlo a nie ako princíp a preto bez narušenia princípu právnej istoty neumožňuje úvahy pre optimalizáciu resp. výklad v rozpore s jazykovým vyjadrením. Navyše, ak sa má interpretovať ustanovenie, ktoré ukladá povinnosť alebo obmedzuje garancie štátu voči jednotlivcovi, mám zato, že takéto ustanovenie sa v právnom štáte musí interpretovať reštriktívne. Prikláňam sa teda skôr k argumentácii navrhovateľov, že ak Listina základných práv a slobôd (Listina základních práv a svobod) zakazuje nútiť občana k opusteniu vlasti, čím možno rozumieť minimálne nepriame nútenie (nepriamy nátlak), tým skôr zakazuje jeho vydanie, ktoré je nútením priamymi prostriedkami, t.j. prostredníctvom núteného obmedzenia osobnej slobody vo vydávacej väzbe a následným vydaním orgánom členského štátu Európskej únie.66 V tejto súvislosti poukazujem aj na skutočnosť, že na základe toho istého znenia Listiny základných práv a slobôd Česká republika odmieta vydanie svojich občanov pre trestné činy spáchané pred 1. májom 2004, t.j. spáchané pred vstupom Českej republiky do Európskej únie.67 Z vyššie uvedených dôvodov nepovažujem rozhodnutie Ústavného súdu Českej republiky v predmetnej veci, ako ani súvisiace ústavné vyjadrenie vzťahu štátu a jednotlivca vo vzťahu k extradícií, za vhodné a inšpiratívne pre Slovenskú právnu úpravu. 63 Mazák, Ján; Jánošíková Martina; Základy práva Európskej únie, Ústavný systém a súdna ochrana; IURA EDITION; Bratislava 2009; str. 297 64 Morawski, L.; Zasady wykladni prawa; Toruň 2006; str. 18; cit. Podľa Ľalík, Tomáš; Interpretácia ústavy a úloha ústavného súdu; Justičná revue č. 12/2010; str. 1314 65 Ľalík, Tomáš; Interpretácia ústavy a úloha ústavného súdu; Justičná revue č. 12/2010; str. 1315 66 bod. 6. Nálezu „Ústavního soudu České republiky“ Pl. ÚS 66/04 z 03.05. 2006 (434/2006 Sb.). 67 Pozri Implementation of the European Arrest Warrant and Join Investigation Teams at EU and national level; Directorate General internal policies of the Union; January 2009; str. 12


66

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2. 5. Slovenská republika V Slovenskej republike sa na problematiku extradície vzťahuje článok 23 odsek 4 Ústavy Slovenskej republiky, ktorý znie: „Čl.23 (1) Sloboda pohybu a pobytu sa zaručuje. (2) Každý, kto sa oprávnene zdržiava na území Slovenskej republiky, má právo toto územie slobodne opustiť. (3) Slobody podľa odsekov 1 a 2 môžu byť obmedzené zákonom, ak je to nevyhnutné pre bezpečnosť štátu, udržanie verejného poriadku, ochranu zdravia alebo ochranu práv a slobôd iných a na vymedzených územiach aj v záujme ochrany prírody. (4) Každý občan má právo na slobodný vstup na územie Slovenskej republiky. Občana nemožno nútiť, aby opustil vlasť, a nemožno ho vyhostiť. (5) Cudzinca možno vyhostiť iba v prípadoch ustanovených zákonom.“ V súvislosti so súčasným znením článku 23 ods. 4 Ústavy Slovenskej republiky je na účely skúmanej problematiky potrebné zdôrazniť, že ide o znenie, ktoré má základ v známej „euronovele“ Ústavy Slovenskej republiky č. 90/2001 Z. z., teda ide o znenie, ktoré sa do Ústavy Slovenskej republiky dostalo s účinnosťou od 1. júla 2001.68 Dovtedy platný text Ústavy v tomto bode znel: „Čl. 23 (4) Každý občan má právo na slobodný vstup na územie Slovenskej republiky. Občana nemožno nútiť, aby opustil vlasť, nemožno ho vyhostiť ani vydať inému štátu.“ (text zvýraznil autor) Podľa komentára k zneniu článku 23 ods. 4 Ústavy Slovenskej republiky účinnému do 1. júla 2001 ústava výslovne zakazuje, aby príslušné orgány Slovenskej republiky vyhostili občana Slovenskej republiky alebo ho vydali inému štátu. V prípade vyhostenia ide o uplatnenie trestnoprávnej alebo administratívnoprávnej sankcie, ktorá nemôže byť uložená občanovi Slovenskej republiky. V prípade vydania inému štátu ide o trestnoprávny inštitút, ktorého účelom je vydanie osoby na trestné stíhanie v cudzine, odovzdanie celého trestného konania a napokon odovzdávanie odsúdených osôb na výkon trestu odňatia slobody. Ústava zakazuje príslušným štátnym orgánom Slovenskej republiky vydať občana, hoci by šlo o občana Slovenskej republiky, ktorý má zároveň občianstvo štátu žiadajúceho o vydanie. V takom prípade je vydanie možné len po podmienkou, že s vydaním súhlasia oba štáty a aj občan, ktorého má Slovenská republika vydať.69 68 Článok I, bod 9. Ústavného zákona 90/2001 Z. z. : v čl. 23 ods. 4 druhá veta znie: „Občana nemožno nútiť, aby opustil vlasť, a nemožno ho vyhostiť.“ 69 Porovnaj Čič, Milan a kol.; Komentár k Ústave Slovenskej republiky; Matica slovenská 1997; str. 137


67

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2. Ďalej je potrebné poukázať na skutočnosť, že limity extradície obsahuje v právnom poriadku Slovenskej republiky len podústavné právo – § 501 Trestného poriadku č. 301/2005 Z. z. v platnom znení: „§ 501 Neprípustnosť vydania Vydanie osoby do cudziny je neprípustné, ak a) ide o občana Slovenskej republiky, okrem prípadu, ak povinnosť vydať vlastného štátneho občana ustanovuje zákon, medzinárodná zmluva alebo rozhodnutie medzinárodnej organizácie, ktorým je Slovenská republika viazaná, b) ide o osobu, ktorá požiadala v Slovenskej republike o udelenie azylu, alebo jej bol udelený azyl alebo poskytnutá doplnková ochrana, v rozsahu ochrany poskytnutej takej osobe osobitným predpisom alebo medzinárodnou zmluvou; to neplatí, ak ide o osobu, ktorá požiadala v Slovenskej republike o udelenie azylu opakovane a o jej žiadosti o udelenie azylu už bolo právoplatne rozhodnuté, c) trestné stíhanie alebo výkon trestu odňatia slobody sú podľa právneho poriadku Slovenskej republiky premlčané, d) čin, pre ktorý sa vydanie žiada, je trestným činom len podľa právneho poriadku dožadujúceho štátu, nie však podľa právneho poriadku Slovenskej republiky, e) trestný čin, pre ktorý sa vydanie žiada, má výlučne politický alebo vojenský charakter, f) trestný čin bol spáchaný na území Slovenskej republiky, okrem prípadov, keď s ohľadom na osobitné okolnosti spáchania trestného činu treba dať prednosť vykonaniu trestného stíhania v dožadujúcom štáte z dôvodov náležitého zistenia skutkového stavu, výmery trestu alebo jeho výkonu, g) osoba bola pre trestný čin, pre ktorý sa vydanie žiada, už právoplatne odsúdená alebo oslobodená slovenským súdom, alebo h) vyžiadaná osoba nebola za trestný čin podľa právneho poriadku Slovenskej republiky v čase jeho spáchania trestne zodpovedná, alebo sú iné dôvody vylučujúce jej trestnú zodpovednosť.“ 6. Niekoľko kritických poznámok k článku 23. ods. 4 Ústavy Slovenskej republiky K únijne ústretovému riešeniu, ktoré priniesla novela Ústavy Slovenskej republiky č. 90/2001 Z. z. je nevyhnutné uviesť niekoľko kritických poznámok. Platné znenie Ústavy Slovenskej republiky nestanovuje ústavný limit pre vydanie občana Slovenskej republiky inému štátu, či inému medzinárodnému alebo © Univerzita Palackého v Olomouci, 2011. ISSN 1801-0288

68

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2. inému subjektu. V tejto súvislosti možno vyzdvihnúť nemecké riešenie, ktoré v článku 16 ods. 2 Ústavy Nemeckej spolkovej republiky stanovuje generálne pravidlo, podľa ktorého Nemca nemožno vydať do cudziny, zákonom však možno prijať právnu úpravu, ktorou sa stanoví výnimka pre vydanie občana Nemeckej spolkovej republiky členskému štátu Európskej únie alebo medzinárodnému súdnemu dvoru, a to za kumulatívneho splnenia podmienky, že sú zachované princípy právneho štátu.70 Toto ustanovenie Ústavy Nemeckej spolkovej republiky nadobudlo obsah umožňujúci vydanie občana Nemeckej spolkovej republiky už v roku 2000,71 čo vyplývalo z uznania Medzinárodného trestného súdu.72 Zároveň je potrebné poukázať na požiadavku splnenia základných funkcií právneho jazyka73 v texte ústavy, ktoré by mali byť splnené o to viac, že ide o ústavný text, t.j. text dokumentu predstavujúceho základ regulácie vzťahov v štáte. Prenos informácie o želanom spôsobe správania a podmienkach spoločenskej koexistencie od normotvorcu smerom k adresátovi právnej normy sa totiž uskutočňuje prostredníctvom písaného práva.74 Hovoríme o informačnej funkcii práva.75 S informačnou funkciou práva sa spája požiadavka zrozumiteľnosti právnej normy jej adresátom.76 70 „Art 16 (1) Die deutsche Staatsangehörigkeit darf nicht entzogen werden. Der Verlust der Staatsangehörigkeit darf nur auf Grund eines Gesetzes und gegen den Willen des Betroffenen nur dann eintreten, wenn der Betroffene dadurch nicht staatenlos wird. (2) Kein Deutscher darf an das Ausland ausgeliefert werden. Durch Gesetz kann eine abweichende Regelung für Auslieferungen an einen Mitgliedstaat der Europäischen Union oder an einen internationalen Gerichtshof getroffen werden, soweit rechtsstaatliche Grundsätze gewahrt sind.“ 71 Pozri napr. bod 64. a bod 69 rozsudku Ústavného súdu Nemeckej spolkovej republiky BVerfG, 2 BvR 2236/04 z 18.7. 2005 72 Sinn, Arndt; Wörner, Liane; The German Perspective in: Górski, Adam; Homański, Piotr; The European Arrest Warrant and its Implementation in the Member States of the European Union; C.H. Beck, Warszawa 2008; str. 32 73 Pozri napr. Svák, Ján; Kukliš, Peter; Teória a prax legislatívy; Bratislavská vysoká škola práva; Bratislava 2007; str. 165 74 „Nezbytným předpokladem působení právní normy je komunikace mezi jejími subjekty. …Základní jazykovou komunikací v oblasti práva je komunikace mezi zákonodárcem a adresáty, resp. recipienty právní normy. Tato komunikace je striktně formalizována a de iure se uskutečňuje výlučně oficiálním publikovaným textem právní normy.“ Knap, Viktor; Teorie práva; C.H. Beck, Praha 1995; str. 74 75 K informačnej funkcii práva resp. právneho jazyka bližšie pozri napr. Kapp, Viktor; Holländer Pavel; Aplikácia logiky v právnom myslení; Vydavateľské oddelenie PF UK; Bratislava 1992; str. 16 76 „Nevyhnutnosť zrozumiteľnosti právneho jazyka, bez ktorej právny jazyk nespĺňa a nemôže spĺňať ani regulatívnu funkciu, si zákonodarcovia dobre uvedomovali už v minulosti. Napríklad v období panovania Márie Terézie v Uhorsku existovala inštitucionálne vytvorená funkcia nazývaná buta ember (doslova sprostý človek). Touto funkciou bol poverený človek priemernej inteligencie a základného vzdelania. Jeho úloha bola v tom, že čítal návrhy všetkých právnych textov a potom pred osobitne zriadenou komisiou oznamoval ich obsah „svojimi slovami“. Ak jeho správa nebola dostatočne adekvátna skutočnému obsahu návrhu, komisia


69

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2. Zo v súčasnosti platného znenia článku 23 ods. 4 Ústavy Slovenskej republiky však jednoznačne nevyplýva možnosť extradície občana Slovenskej republiky. K výkladu, v zmysle ktorého v súčasnosti platná Ústava Slovenskej republiky umožňuje extradíciu občana Slovenskej republiky dospejeme len tzv. právnou archeológiou, t.j. porovnaním znenia článku 23 ods. 4 Ústavy Slovenskej republiky platného do 1. júla 2001 a znenia platného po tomto dátume. Vzhľadom na skutočnosť, že ústava predstavuje základný zákon štátu najvyššej právnej sily, ktorý upravuje základy organizácie štátu, jeho formu a štruktúru a zásady (princípy) a pravidlá vzťahov medzi štátom a občanmi,77 mali by byť tieto princípy a pravidlá zrozumiteľne vyjadrené. (v záujme predvídateľnosti práva). Občan by mal mať možnosť oboznámiť sa zrozumiteľnou formou o obsahu svojich záväzkov voči štátu a o obsahu záväzkov štátu voči občanovi. Ako príklad zrozumiteľnejšieho vyjadrenia možnosti vydania vlastného štátneho príslušníka do členského štátu Európskej únie možno okrem už spomenutej poľskej právnej úpravy poukázať napríklad na článok 19 Ústavy Rumunskej republiky78: „Článok 19 Žiadny občan Rumunska nesmie byť vydaný ani vyhostený z Rumunska. Ako výnimka z ustanovenia odseku 1, môžu byť občania Rumunska vydaný na základe medzinárodných dohôd, ktorých je Rumunsko zmluvnou stranou, v súlade so zákonom a na báze reciprocity. Cudzinci a osoby bez štátnej príslušnosti môžu byť vydané len v súlade s medzinárodnými konvenciami alebo na základe reciprocity O vyhostení alebo vydaní rozhodne súd.“79 V súvislosti so zrozumiteľnosťou ústavného vyjadrenia možnosti extradície občana Slovenskej republiky sa v marci 2010 na cvičeniach z ústavného práva uskutočnil neformálny výskum medzi študentmi dvoch výučbových krúžkov druhého ročníka denného štúdia na Právnickej fakulte Univerzity Komenského v Bratislave (t.j. 2x 22 študentov). Cieľom výskumu bolo zistenie, či v súčasnosti platné znenie článku 23 ods. 4 Ústavy Slovenskej republiky umožňuje respondentovi jednoduché zistenie odpovede na otázku, či možno Slovenského štátneho občana vydať do cudziny. Študentom bola položená otázka, či platné znenie článku 23 ods. 4 Ústavy Slovenskej republiky umožňuje vydanie Slovenského štátneho občana do cudziny, resp. iného členského štátu Európskej únie. Študenti vyššie uvedených krúžkov tvrdili, že podľa v súčasnosti platného znenia článku 23 ods. 4 Ústavy Slovenskej republiky nie je možné vydať občana Slovenskej uznala návrh za nie celkom zrozumiteľný a vrátila ho na prepracovanie.“ Gizbert-Studnicki; T.; Jezyk prawny z perspektywy sosjolingwistycznej; Warszawa Kraków 1986; str. 108–109 citované podľa Holländer, Pavel; Paradox právneho jazyka http://vvv. juls.savba.sk/ks/1995/6/ks1995-6.html 77 Palúš, I.; Štátne právo (všeobecná časť), PF UMB, Banská Bystrica 1998; str. 5 78 http://www.cdep.ro/pls/dic/site.page?den=act2_2&par1=2#t2c1s0a19 79 text preložil autor


70

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2. republiky do cudziny, resp. iného členského štátu Európskej únie. K opačnému názoru prišli až komparáciou znenia článku 23 ods. 4 Ústavy Slovenskej republiky platného do 1. júla 2001 so znením platným po tomto dátume. Výskum teda potvrdzuje tézu, že v súčasnosti platné znenie článku 23 ods. 4 Ústavy Slovenskej republiky je z hľadiska jeho zrozumiteľnosti priemernému občanovi nevyhovujúce (v prijímateľovi informácie evokuje nesprávny obsah informácie), pričom ako vhodné sa javí explicitné vyjadrenie možnosti vydať občana Slovenskej republiky inému členskému štátu Európskej únie. Pokiaľ však ide o aplikáciu Ústavy Slovenskej republiky v kontexte Európskeho zatýkacieho rozkazu, resp. zákona č. 154/2010 Z. z. o európskom zatýkacom rozkaze, je potrebné použiť eurokonformný výklad Ústavy Slovenskej republiky, čo znamená, najmä vzhľadom na novelu ústavy 90/2001 Z. z., nevyhnutnosť aplikácie inštitútu Európskeho zatýkacieho rozkazu aj v existujúcom ústavno-právnom kontexte Slovenskej republiky. Ako odôvodnenie tohto záveru možno použiť článok 1 ods. 2 Ústavy Slovenskej republiky, v zmysle ktorého Slovenská republika uznáva a dodržiava všeobecné pravidlá medzinárodného práva, medzinárodné zmluvy, ktorými je viazaná, a svoje ďalšie medzinárodné záväzky80 (túto argumentáciu použil vo svojom Náleze aj Ústavný súd Českej republiky Pl. ÚS 66/04 z 03.05. 2006 (434/2006 Sb.), najmä bod 61, 79, 80) a už spomenutým vypustením slov „ani vydať inému štátu“ z článku 23 ods. 4 Ústavy Slovenskej republiky. 7. Záver Problematika európskeho zatýkacieho rozkazu sa dotýka citlivého vzťahu medzi štátom a občanom, ktorý má výrazný ústavnoprávny rozmer. Na jednej strane je potrebné chrániť vzťah občana a štátu, na druhej strane je potrebné reagovať na zväčšujúcu sa mobilitu ľudí obzvlášť výraznú v rámci Európskej únie, ako aj samotnú existenciu integrácie štátu do Európskej únie. V súvislosti s ústavným zohľadnením požiadavky vydať vlastného štátneho príslušníka do cudziny je na jednej strane potrebné zohľadniť špecifiká ústavných textov, t.j. pristupovať k textu ústavy spôsobom akceptujúcim tendenciu k extenzívnemu výkladu, no na strane druhej je potrebné zdôrazniť, že týmto spôsobom nie je možné dochádzať k výkladu „contra legem“ a porušovať tak princíp právnej istoty, najmä ak ide o tak závažné obmedzenie ochranných garancií vo vzťahu k občanovi. Vzhľadom na skutočnosť, že ústava predstavuje základný zákon štátu, t.j. zákon najvyššej právnej sily, ktorý upravuje základy organizácie štátu, jeho formu a štruktúru, ako aj zásady (princípy) a pravidlá vzťahov medzi štátom a občanmi,81 mali by byť tieto princípy a pravidlá (v záujme predvídateľnosti 80 Bližšie k výkladu článku 1 ods. 2 Ústavy Slovenskej republiky pozri: Drgonec, Ján; Ústava Slovenskej republiky – komentár, 2. vydanie; Heuréka 2007; str. 91–93 81 Palúš, I.; Štátne právo (všeobecná časť), PF UMB, Banská Bystrica 1998; str. 5


71

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2. práva) zrozumiteľne vyjadrené. Občan musí mať možnosť oboznámiť sa zrozumiteľnou formou o obsahu svojich záväzkov voči štátu a o obsahu záväzkov štátu voči občanovi o to viac, keď ide o tak elementárne záväzky. V prípade ústavného vyjadrenia normy vo vzťahu k zákazu extradície občana Slovenskej republiky sa domnievam, že svojim charakterom ide o vyjadrenie pravidla a nie princípu, čo neumožňuje priestor pre optimalizáciu a (vzhľadom na zvolenú dikciu) je potrebné ho aplikovať systémom „buď alebo“. V súčasnosti platné znenie Ústavy v adresátovi právnej normy neevokuje informáciu, ktorú sa normotvorca do tohto znenia pokúšal dostať. Až komparáciou znenia článku 23 ods. 4 Ústavy Slovenskej republiky platného do 1. júla 2001 so znením platným po tomto dátume možno dospieť k záveru, že extradícia občana Slovenskej republiky je možná. Z hľadiska zrozumiteľnosti adresátovi noriem je preto ústavná zmena 90/2001 Z. z. umožňujúca vydanie občana Slovenskej republiky nevhodná. Aj na základe komparácie ústavnoprávnych zmien v Poľskej republike a Nemeckej spolkovej republike a v kontexte požiadavky na zrozumiteľnosť právneho jazyka dochádzam k záveru, že Ústava Slovenskej republiky by si vyžadovala zmenu textu článku 23 ods. 4, z ktorej bude jednoznačne vyplývať, že občana Slovenskej republiky je možné vydať do zahraničia, ak to vyplýva z medzinárodných záväzkov Slovenskej republiky alebo jej členstva v Európskej únii. Vzhľadom na požiadavku právnej istoty, ako aj požiadavky vyplývajúce z informačných funkcií právneho jazyka sa mi ako nevhodná javí Česká právna úprava, a to aj napriek jej aprobácii Ústavným súdom Českej republiky. Ako vhodné sa javí aj doplnenie ústavných limitov pre vydanie občana spočívajúcich napríklad vo formulácii podmienky dodržať pri vykonávaní extradície požiadavky právneho štátu. V tejto súvislosti považujem za inšpiratívnu právnu úpravu Poľskej republiky, Nemeckej spolkovej republiky, ako aj Rumunskej republiky. JUDr. Milan Hodás Katedra ústavného práva Právnická fakulta Univerzity Komenského v Bratislave Email: [email protected]


72

VYBRANÉ OTÁZKY ZNALECKEJ ČINNOSTI V ČESKEJ REPUBLIKE Selected issues of the judicial expert activities in the Czech Republic

Zuzana Adameová ADAMEOVÁ, Zuzana. Vybrané otázky znaleckej činnosti v Českej republike. Acta Iuridica Olomucensia, 2011, Vol. 6, No. 2, pp. 73–89. Kľúčové slova: znalec, znalecká činnosť, verejné subjektívne právo, správne konanie, dohľad, správa justície Abstrakt: V poslednej dobe môžeme pozorovať nespokojnosť odbornej aj laickej verejnosti s výkonom činnosti znalcov, ktorá je bežnou súčasťou súdnych či správnych konaní. Práve prebiehajúca reforma justície venuje pozornosť aj tejto, napriek niekoľkým pokusom o novelizáciu, zanedbanej oblasti. Autorka sa v príspevku zaoberá vybranými otázkami znaleckej činnosti v Českej republike, napríklad otázkou právneho postavenia znalcov či štátnej správy znalectva. Keywords: expert, expert activities, public subjective right, administrative proceedings, administration of justice Abstract: We may have noticed a recent both professional and lay public’s discontent with the activities of experts, which is a common part of judicial or administrative proceedings. Currently ongoing reform of the justice system pays attention to this area that remains neglected despite several attempted amendments. The author focuses on selected issues of expert activities in the Czech Republic, for instance, the legal status of experts or expert related state administration.


73


AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2. 1. Úvod Činnosť znalcov je bežnou súčasťou súdnych alebo správnych konaní či uzatvárania zmlúv. Spôsob výkonu znaleckej činnosti a kvalita posudkov pritom ovplyvňuje výsledky a dĺžku konaní ako i záväzkové vzťahy jednotlivcov. V poslednej dobe môžeme pozorovať nespokojnosť laickej aj odbornej verejnosti s právnou úpravou a praxou v oblasti výkonu znaleckej činnosti.1 Kritika sa sype zo strany advokátov, účastníkov súdnych konaní, obecnej verejnosti i ombudsmana. Na znaleckých posudkoch závisí dĺžka konania a podľa ich výsledku doslova aj ľudské osudy. Nezriedka sa stáva, že práca odvádzaná znalcami je nekvalitná a povrchná. Obviňovať však netreba len znalcov. Ich samotné právne postavenie a z toho vyplývajúce práva, napríklad na súdnu ochranu, činí v praxi nejeden problém. Rovnako sa zvyšuje počet prípadov, kedy sudcovia kladú znalcom otázky právne, miesto faktických. Nepresúva sa tak v skutočnosti výkon súdnictva do nepovolaných rúk? V čase odovzdania tohto článku redakcii sa v parlamente nachádza novela zákona o znalcoch a nespokojné hlasy očakávajú aspoň čiastočné zlepšenie súčasného kritického stavu. Práve prebiehajúca reforma justície venuje pozornosť aj tejto, napriek niekoľkým pokusom o novelizáciu, zanedbanej oblasti. V práci sa budem venovať niektorým pálčivým otázkam s výkonom znalectva súvisiacich. Predovšetkým to bude otázka právneho postavenia znalcov a zaistenia riadneho výkonu znaleckej činnosti. Na jednej strane leží povinnosť orgánov verejnej moci šetriť práva znalcov vo veciach ich menovania a odvolávania, na strane druhej je to otázka (efektívneho) štátneho dohľadu nad činnosťou znalcov.2 Judikatúra dosvedčuje, že donedávna orgány verejnej moci nepodrobovali postupy vo veciach menovania a odvolávania znalcov podpornému použitiu zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (ďalej len „sp.ř.“. alebo „správny poriadok“). Ďalšou otázkou, ktorá bude predmetom krátkej úvahy, je tenká deliaca čiara v činnosti znalcov a sudcov pokiaľ ide o odlíšenie rozhodovania faktických a právnych otázok v konaní pred 1 Soudní znalci – poznatky z praxe veřejného ochránce práv (příloha Zprávy za 3. čtvrtletí roku 2009). [online] [cit. 10.8.2011] Dostupné na < http://www.ochrance.cz/zpravy-o-cinnosti/zpravy-pro-poslaneckou-snemovnu/>; ZÁHUMENSKÝ, David a kol. Problémy v činnosti soudních znalců z oboru zdravotnictví. Systémové doporučení Ligy lidských práv č. 7. [online] www.llp.cz [cit. 8.8.2011] Dostupné na ; KOLÁČKOVÁ, Jana. Jednou znalec, navždy znalec aneb Jak se žije znalcům v Česku?[online] viaiuris.cz, 1.8.2007 [cit. 15.8.2011]. Dostupné na http://www.viaiuris.cz/index.php?p=msg&id=164>; TELEC, Ivo. Právní postavení znalců a tlumočníků. Právní rádce, 2009, roč. 17, č.5, s. 4–13; MAREŠ, Miroslav. Proč je ČR státem soudních znalců? [online] jinepravo.blogspot.com 16.4.2008 [cit. 11.8.2011]. Dostupné na < http://jinepravo.blogspot.com/2008/04/pro-je-r-sttem-soudnch-znalc.html>; SOKOL, Tomáš. Justice v rukou znalců.[online] blog.aktualne.cz, 6.1.2008 [cit. 11.8.2011]. Dostupné na . 2 Napr. uznesenie senátu Ústavného súdu zo dňa 26. júla 2003, sp.zn. I.ÚS 178/03. “Z uvedeného je rovněž zřejmé, že postup při jmenování a odvolávání znalců podle zákona č. 36/1967 Sb. není správním řízením a nevztahuje se na něj zákon č. 71/1967 Sb. – správní řád.“


74

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2. súdom. A na záver bude v práci venovaná pozornosť štátnej správe znalectva. Správu znaleckej činnosti radíme vecne do štátnej správy justície spolu so správou súdov, štátnych zastupiteľstiev, väzenstva, probácie a mediácie, nezabúdajúc na tlmočníkov. 2. Právne postavenie znalcov Podľa § 1 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnicích (ďalej len „zákon o znalcoch“) je účelom platnej právnej úpravy znalectva zaistenie riadneho výkonu znaleckej činnosti vhodným počtom znalcov podľa potrieb súdov a iných orgánov v každom obore a súkromných potrieb fyzických a právnických osôb. Nie je to len stanovenie podmienok, za ktorých môžu jednotlivci vykonávať znaleckú činnosť (ako je napríklad výkon advokácie alebo živnostenského podnikania). Znalecká činnosť je dvojakej povahy. Jednak ju možno chápať ako činnosť v zmysle článku 26 Listiny3 a zároveň ako výkon špecifickej činnosti vo verejnom záujme pripomínajúcej verejnú funkciu alebo dokonca úrad v zmysle článku 21 Listiny.4 Znalectvu sa nemôže uprieť váha a dôležitosť pripomínajúca odborného radcu sudcov pre výkon spravodlivosti. Mali by byť špecialistami a osobami vedomými si následkov svojich stanovísk a disponujúci povahovými vlastnosťami blížiacimi sa nestrannosti sudcov. Bez sporu je činnosťou, na výkone ktorej, a na riadnom výkonom ktorej, existuje verejný záujem. Počiatky znaleckej činnosti sú spojené s potrebami odborného dokazovania, ktoré vyvstali s rozvojom ľudských činností v prípadoch, kde k vysvetlenie vyžadovalo názor odborníka. Prvé zmienky o znaleckých zoznamoch stálych súdnych znalcov pochádzajú z roku 1787.5 O menovaní a výmaze znalca zo zoznamu po roku 1918 rozhodoval krajský súd vo zvláštnom senáte pre veci súdnej správy.6 Podľa vládneho nariadenia č. 269/1939 Sb., o seznamech stálých soudních znalců (ďalej „vládne nariadenie“), bolo stanovené, že počet znalcov sa určí podľa potrieb súdov. Na rozdiel od dnes účinného zákona o znalcoch, vládne nariadenie poskytuje čiastočnú definíciu znalcov ako „[o]sob, o nichž je šetřením zjištěno, že mají ony schopnosti a osobní vlastnosti, které jsou předpokladem správného nálezu a posudku.“7 Už vládne nariadenie výslovne stanovilo, že na ustanovenie znalcom nie je právny nárok a nie je daný opravný prostriedok proti rozhodnutiu o zamietnutí žiadosti. Zákon o znalcoch z roku 1949 (zákon 3 Ústavní zákon č. 23/1991 Sb., kterým se uvozuje Listina základních práv a svobod jako ústavní zákon FS ČSFR. 4 K chápaniu znalca ako úradu sa prikláňa aj Ivo Telec. TELEC, Ivo. Právní postavení znalců a tlumočníků. Právní rádce, 2009, roč. 17, č.5, s. 4–13. 5 BRADÁČ, Albert. Soudní inženýrství. Brno: CERM, 1997, s. 25. 6 Tamtiež, s. 26. 7 § 3 ods. 1 vládneho nariadenia č. 269/1939 Sb., o seznamech stálých soudních znalců.


75

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2. č. 167/1949 Sb., o stálých přísežných znalcích a tlumočníních) používal po jazykovej stránke pojem „úrad znalca“ a štátnu správu na úseku znalectva venoval rovnako ako vládne nariadenie z roku 1939 krajským súdom.8 Obrat nastal zákonom z roku 1957 (zákon č. 47/1959 Sb., o úpravě právních poměrů znalců a tlumočníků). Platná právna úprava znaleckej činnosti je obsiahnutá v zákone č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících. Zákon upravuje menovanie a odvolávanie znalcov, výkon znaleckej činnosti, odmeňovanie a náhradu nákladov znalcov, znaleckú činnosť ústavov, rovnako aj pôsobenie znalcov nezapísaných do zoznamu znalcov. Podrobnosti o vykonávaní znaleckej činnosti, o odmenách znalcov a ústavov, a náhradách nákladov v súvislosti s nimi stanoví vyhláška k vykonaniu zákona o znalcoch (vyhláška č. 37/1967 Sb., k provedení zákona o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů) a pre interné účely justície existuje smernica vydaná ministrom spravodlivosti v roku 1975.9 V súčasnosti sa pripravuje už spomínaná novela zákona o znalcoch.10 Podľa zákona o znalcoch môžu znaleckú činnosť vykonávať znalci zapísaní do zoznamu znalcov a znalecké ústavy. Výnimočne sú k tomu oprávnené aj osoby do zoznamu nezapísané za zákonom stanovených podmienok. Ide o pochopiteľnú výnimku, pretože predmet súdneho konania môže byť zvlášť špecifický a zriedkavý, pričom znalec v tomto obore nemusí byť v zozname uvedený. Predpokladom zápisu do zoznamu znalcov je zloženie sľubu a menovanie znalcom ministrom spravodlivosti alebo príslušným predsedom krajského súdu na základe výberu. Z judikatúry vyplýva, že znalecká činnosť je považovaná za činnosť vykonávanú okrem iného „k tomu, aby zabezpečovala pro státní orgány odborné podklady pro rozhodovací činnost. Z toho však nutně nevyplývá, že cílem osob, které znaleckou činnost provádějí, není dosahování zisku. Znalci jsou za svoji znaleckou činnost honorováni a dosahují tedy zisk, který je zcela nepochybně jedním z motivů výkonu znalecké činnosti.”11 K osobe znalca uvádzam postoj Najvyššieho správneho súdu, že znalec je „[o]sobou, která prostřednictvím svých odborných znalostí posuzuje skutečnosti, které byly soudem určeny, a ve znaleckém posudku soudu sděluje subjektivní výsledek tohoto posouzení.”12 Aj keď budeme na znalectvo nahliadať ako na povolanie dostupné pre všetky osoby, ktoré sa osvedčia po profesijnej a morálnej stránke, ako sú napríklad 8 Zákon č. 167/1949 Sb., o stálych prísežných znalcích a tlumočnících. 9 Smernica Ministerstva spravodlivosti ČSR zo dňa 15.2.1975, čj.10/73 – kontr. o organizaci, řízení a kontrole znalecké a tlumočnické činnosti. 10 V čase odovzdania článku do redakcie vrátil Senát návrh zákona s pozmeňovacími návrhmi. Návrh zmeny zákona a dôvodová správa sú dostupné na stránkach poslaneckej snemovne < http://www.psp.cz/sqw/historie.sqw?o=6&T=322>. 11 Rozsudok Vrchného súdu v Prahe zo dňa 15.10.1993, sp. zn. Cmz 38/92. 12 Rozsudok Najvyššieho správneho súdu zo dňa 29.5.2007, č. j. 33 Odo 324/2005.


76

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2. advokáti, avšak s obdobou princípu numerus clausus, alebo ako na úrad,13 ktorú štát zaisťuje podľa aktuálnych potrieb určitých odborných činností pre účely konaní pred jeho orgánmi, hoci zároveň umožňuje jeho predstaviteľom aj výkon činnosti pre súkromných zadávateľov, mám za to, že na menovanie a odvolávanie znalca by sa mal podporne aplikovať správny poriadok. Okrem správneho poriadku ďalej i zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní. (ďalej len „s.ř.s.) v prípadoch nápravy proti rozhodnutiam ministra spravodlivosti alebo predsedu krajského súdu. Na tejto skutočnosti nič nemení ani to, že ich rozhodnutia nie sú výslovne označené ako správne rozhodnutia v zmysle § 9 sp.ř. V rovine znalectva ako úradu má každý ústavne zaručené právo podieľať sa na správe verejných vecí, a do jeho širokého obsahu spadá aj verejná služba – odborné posudzovanie a uplatňovanie svojich poznatkov a skúseností osobného charakteru pre obecné dobro, akým je pomáhanie riadnemu výkonu justície. Nie je možné obísť fakt, že na menovanie do funkcie a následný zápis neexistuje zákonom stanovený právny nárok. Preto v nasledujúcej časti venujme pozornosť tomu, či sa aplikácia časti druhej správneho poriadku týka rovnako aktu menovacieho ako aktu odvolacieho. Vopred uvádzam svoje stanovisko, že na oba akty sa právna úprava správneho konania vzťahuje, hoci k zásahu do právnej sféry osoby práva znalca dochádza odlišným spôsobom. Menovanie osoby znalcom, ktoré zákon zveruje v stanovených prípadoch ministrovi spravodlivosti a na jeho poverenie predsedom krajských súdov, nie je podmienené len splnením zákonom stanovených podmienok, ale predovšetkým výberom z osôb, ktoré taktiež splňujú podmienky pre výkon znaleckej činnosti. Tomu zároveň zodpovedá právo príslušného správneho orgánu niektoré osoby nemenovať. Pokiaľ neexistuje povinnosť správneho orgánu menovať všetkých kandidátov splňujúcich predpoklady, nie je daný ani ich nárok byť znalcom menovaný a zapísaný do zoznamu znalcov. Avšak aj keď neexistuje právny nárok na to, aby bol kandidát menovaný ministrom alebo predsedom krajského súdu, niektorým konkrétnym osobám sa kladným rozhodnutím zakladá právo vykonávať znaleckú činnosť. Menovanie predstavuje konštitutívne rozhodnutie o práve jednotlivca so správnym uvážením. Jedná sa o akt, ktorým štát prostredníctvom svojich orgánov k tomu povolaných zakladá znalcovi nový pomer, ktorého tu pred tým nebolo. Keďže Listina zaručuje každému prístup k verejným funkciám za rovných podmienok, musia orgány verejnej moci postupovať tak, aby nedošlo k ich strany k porušeniu ústavne zaručených verejných subjektívnych práv jednotlivca navrhnutého na funkciu znalca, tj. práva na rovný prístup verejným funkciám, práva nebyť diskriminovaný, práva na spravodlivý proces a dbať jeho legitímneho očakávania. 13 Úrad bez rozhodovacej právomoci, ktorý plní úlohy mu zverené na základe aktu pribratia do konania súdom alebo správnym orgánom.


77

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2. Pred vstupom do účinnosti „nového“ správneho poriadku judikoval Ústavný súd v uznesení zo dňa 27.10.2005, sp. zn. II. ÚS 153/04, že „[j]menování do funkce znalce tudíž nelze považovat za právo každého občana. Je rovněž zřejmé, že postup při jmenování a odvolávání znalců podle zákona č. 36/1967 Sb. není správním řízením a nevztahuje se na něj zákon č. 71/1967 Sb. – správní řád.“ Avšak po tom, ako sa stal nový správny poriadok účinným, je treba aplikovať obecné ustanovenia o správnom konaní aj na tie konania, v ktorých sú vydávané rozhodnutia o právach podľa zvláštnych zákonov aj so skoršou dobou účinnosti. Pozrime sa napríklad na akt menovania sudcov prezidentom Českej republiky. Musíme súhlasiť s názorom, že subjektívne verejné právo na menovanie do funkcie sudcu a znalca nie je.14 Podľa postoja Najvyššieho správneho súdu vystupuje prezident pri menovaní sudcov ako správny úrad.15 „Prezident republiky vystupuje jako správní úřad tam, kde jsou současně splněny dvě podmínky, a to, kdy výkon dané právomoci je vázan zákonem, a dále, kdy jeho rozhodnutí při výkonu takové právomoci zasahuje do věrejných subjektivních práv konkrétních osob.“16 Súd došiel k záveru, že súdna ochrana pred porušením práv ako je právo na spravodlivý proces alebo právo nebyť diskriminovaný, nie je obmedzená tým, že na menovanie sudcom nie je právny nárok. Jedná sa o verejné subjektívne práva, ktorým nie je možné uprieť súdnu ochranu. Mám za to, že podmienky výberu by mali byť v zákone špecifikované presnejšie. Ako napríklad rozhodne predseda krajského súdu, ak v obvode súdu, ktorému predsedá, vyžaduje prax aktuálne troch znalcov v určitom obore, pričom kandidátov, ktorí by sa kvalifikovali do úradu je viac ako tri? Bude postupovať podľa dátumu návrhov na zápis do zoznamu? Bohužiaľ ani zákon ani vykonávacia vyhláška nešpecifikuje konkrétny stupeň znalostí, ktorými má kandidát na znalecký post disponovať, rovnako neuvádza ani dĺžku praxe. Pojem „potrebné znalosti“ uvedený v zákone je podľa môjho názoru, vzhľadom na druh činnosť znalcov, vágny a nepresný a následne priestor pre uváženie ministra alebo predsedov krajských súdov príliš široký. Hoci prax si mohla vytvoriť určité ustálené pravidlá výberu, domnievam sa, že pre potreby odbornej činnosti, ktorú si vyžaduje rozhodovanie súdov, ide o nepochopiteľne ľahostajný prístup. Pre postup vo veciach znaleckých vydalo 15.2.1973 ministerstvo spravodlivosti smernicu pre účely organizácie, kontroly a riadenia znaleckej činnosti.17 Smernica uvádza, že pre zistenie kvalifikácie kandidáta pre funkciu znalca si krajský súd obstará doklady o absolvovaní príslušného odborného vzdelania, vyjadrenie štátnych orgánov prípadne záujmovej organizácie o tom, že navrhovaný je vhodným kandidátom. Podľa smernice môžu predsedovia krajských súdov, ak je to účelné, 14 Pozri napr. SLÁDEČEK, Vladimír. Obecné správní právo. 2. vydanie. Praha: ASPI Wolters Kluwer, 2009, s. 259. 15 Rozsudok Najvyššieho správneho súdu zo dňa 27.4.2006, č. j. 4 Aps 3/2005-35. 16 Rozsudok Najvyššieho správneho súdu zo dňa 27.4.2006, č. j. 4 Aps 3/2005-35. 17 Smernica ministerstva spravodlivosti ČSR zo dňa 15.2.1975, čj. 10/73-kontr. o organizaci, řízení a kontrole znalecké a tlumočnické činosti.


78

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2. menovať spomedzi znalcov tzv. znaleckú komisiu, ktorá spolupôsobí pri menovaní znalcov a v správnom trestaní znalcov v príslušnom obore. Hoci osoba nemá nárok na to, aby bola do funkcie menovaná, má právo na to, aby o jej žiadosti príslušný orgán riadne rozhodol, tj. prehodnotil jej predpoklady a kvalifikáciu, potreby znaleckej činnosti vo svojom obvode, a dodržal v tomto postupe zásady činnosti správnych orgánov. Ministra aj predsedov krajských súdov viaže v tomto prípade povinnosť držať sa zásad dobrej správy verejných vecí.18 Odvolanie znalca z funkcie je podľa môjho názoru materiálne správnym rozhodnutím. V súčasnosti zákon neobsahuje procesný režim rozhodovania o odvolávaní znalca. Zákon neupravuje ani postup udeľovania výstrahy, a len posledný návrh zmeny zákona o znalcoch prináša inštitút pozastavenia výkonu činnosti. Ako som už uviedla vyššie, menovanie do funkcie konštituuje osobe znalca nové právne postavenie. Je teda nepochybné, že právny status adresáta odvolacieho aktu sa opäť zmení, ak dôjde k jeho odvolaniu. Stranou nesmieme nechať ani skutočnosť, že odvolanie môže zasiahnuť aj dobrú povesť a meno osoby znalca. Akt odvolania, ktorý do práv znalca zasahuje má, ako plynie z princípu materiálneho právneho štátu, podliehať pravidlám zásahov do právnej sféry jednotlivca. Obrana proti odvolaniu znalca smeruje k ochrane jeho práva na výkon znaleckej činnosti, ktorú fyzická alebo právnická osoba získala rozhodnutím správneho orgánu. Obrana je uplatnením práva na to, aby štát rešpektoval právne postavenie, ktoré sám založil svojím pôvodným rozhodnutím a k jeho zmene pristúpil len v zákonom stanovenom prípade (§ 20 zákona o znalcoch). Ide o princípy právneho štátu, ktoré opodstatňujú práva znalca, najmä princípy legality a právnej istoty, princíp legitímneho očakávania a dôsledného rešpektovania práva na spravodlivý proces. Podľa Vrchného súdu v Prahe predstavuje rozhodnutie ministra spravodlivosti autoritatívne rozhodnutie orgánu štátnej správy s vplyvom na už existujúce subjektívne práva a povinnosti jednotlivca a preto podlieha súdnemu prieskumu.19 Následne sa k otázke odvolania znalca vyjadril aj Najvyšší správny súd: „Procesní úprava odvolávání znalce v zákoně o znalcích a tlumočnících obsažena není. Ze skutečnosti, že rozhodnutí o odvolání znalce zasahuje do jeho práva a povinností, však nevyplývá toliko příslušnost správních soudů k ochraně tohoto veřejného subjektivního práva (§ 2 s.ř.s.), nýbrž je nutno konzistentně dovodit rovněž aplikaci správního řádu (viz jeho § 1), byť s vědomím značné 18 V správe o šetrení verejného ochrancu práv zo dňa 6.5.2011, sp. zn. 5364/2010/VOP/PJ sa uvádza: „S ohledem na vývoj judikatury vyšších soudních instancí je třeba přisvědčit názoru, že jmenování i odvolání znalce (tlumočníka) jednoznačně představuje (z pohledu materiálního) konstitutivní správní rozhodnutí (správní akt), kterým se zakládá či ruší právo vykonávat určitou specifickou činnost (srov. § 9 správního řádu).“ 19 Nepublikovaný rozsudok Vrchného súdu v Prahe zo dňa 27.9.2001, sp. zn. 7 a 160/99 In rozsudok Najvyššieho správneho súdu ČR zo dňa 4.2.2004, čj. 6 a 57/2002 - 61.


79

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2. specifičnosti rozhodování v těchto případech. Pokud totiž zvláštní právní předpis procesního pravidla, podle nichž musí správní orgán postupovat při vydání rozhodnutí, nebo náležitosti rozhodnutí neupravuje, je třeba subsidiárně použít procesní předpis, kterým je správní řád.“20 Môžeme sa domnievať, že absencia zvláštnej procesnej úpravy v zákone o znalcoch je dôsledkom predchádzajúceho vnímania verejných subjektívnych práv ako druhoradých pred právnymi vzťahmi štátnymi a politickými. Napriek absencii zvláštnej procesnej úpravy či odkazu na subsidiárnu aplikáciu správneho poriadku, nie je prakticky vylúčená aplikácia časti druhej správneho poriadku. Zákon o znalcoch obsahuje k procesnej stránke menovania, zápisu, a odvolávania u znalcov len ustanovenia týkajúce sa právomoci a príslušnosti ministra spravodlivosti a predsedov krajských súdov. Správny poriadok v ustanovení § 180 sp.ř. stanoví, že správne orgány v konaniach, v ktorých výsledkom je vydanie rozhodnutia, postupujú podľa druhej časti správneho poriadku, aj vtedy, ak zvláštny zákon neobsahuje úplnú úpravu. Postup podľa správneho poriadku vo veciach odvolávania dokazuje i judikatúra.21 Dôvodová správa k predloženej novele zákona o znalcoch uvádza k postupu menovania iba rozšírenie podmienok pre výkon znaleckej činnosti o bezúhonnosť a plnú spôsobilosť k právnym úkonom a upúšťa od podmienky štátneho občianstva Českej republiky. Predložená novela odporúča spresniť podmienky pre zánik práva vykonávať činnosť znalca. Čo sa týka procesného režimu, odkazujú jej autori na použitie správneho poriadku, výslovný odkaz však v návrhu textu zákona chýba. Vyššie boli spomenuté dva inštitúty, ktoré predovšetkým súvisia s dohľadom nad výkonom znalectva. Nie je však možné obísť ich ani z pohľadu procesnej stránky rozhodovania a práv znalca. Za prvé, zákon o znalcoch stanoví, že znalca je možné odvolať ak napriek výstrahe neplní alebo porušuje svoje povinnosti. Výstraha udelená znalcovi je následkom porušenia povinnosti pri výkone znaleckej činnosti (znalecký správny delikt) a ako taká spochybňuje jeho odbornosť a bezúhonnosť, teda je spôsobilá zasiahnuť do jeho povesti. Aj v tomto prípade majú minister a predsedovia krajských súdov povinnosť postupovať v správnom konaní, pretože fakticky rozhodujú vo veci správneho trestania znalca. Po druhé, návrh zmeny zákona o znalcoch prináša nový inštitút pozastavenia výkonu 20 Rozsudok Najvyššieho správneho súdu ČR zo dňa 4.2.2004, čj. 6 a 57/2002 - 61. Ďalej aj uznesenie Ústavného súdu ČR zo dňa 22.1.2002, sp. zn. I. ÚS 567/01. 21 Uznesenie Ústavného súdu zo dňa 27.10. 2005, sp. zn. II. ÚS 153/04; rozsudok Najvyššieho správneho súdu zo dňa 4.2.2004, č. j. 6 a 57/2002-61. Judikatúra Najvyššieho správneho súdu k materiálnemu posudzovaniu správneho rozhodnutia v zmysle § 65 s.ř.s.: uznesenie rozšíreného senátu Najvyššieho správneho súdu zo dňa 23.3.2005, čj. 6 a 25/2002-42, rozsudok Najvyššieho správneho súdu zo dňa 23.11.2009, čj. 5 As 35/2006-52, rozsudok Najvyššieho správneho súdu zo dňa 14.6.2006, čj. 4 As 65/2005-70, rozsudok Najvyššieho správneho súdu zo dňa 4.10.2006, čj. 5 As 36/2006-48.


80

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2. činnosti. Odporúča sa aj v tomto smere postupovať podľa správneho poriadku. V demokratickom právnom štáte je nežiaduce uprednostniť pred procesnou úpravou chrániacou práva jednotlivcov pred právnou úpravou, ktorá nezaťažuje príslušné orgány verejnej moci napríklad rozhodovaním o náprave pre dotknutých jednotlivcov.22 3. Výkon štátnej správy a efektívny dohľad nad výkonom znalectva Výkon štátnej správy zveruje štát podľa platnej právnej úpravy zákona o znalcoch ministerstvu spravodlivosti a predsedom krajských súdov. Vrchnostenským orgánom je minister spravodlivosti a v rámci jeho poverenia predsedovia krajských súdov. Komora súdnych znalcov nie je orgánom, ktorý by samosprávu znalectva vykonával na základe zákona. Komora je občianskym združením a členstvo znalcov v nej nevyžaduje žiaden právny predpis. Štátnu správu znalectva vykonávanú predsedami krajských súdov je potrebné oddeľovať od štátnej správy súdov, ktorú predsedom krajských súdov zveril zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech),(ďalej len „zákon o súdoch“). Správa znalectva je zvláštnou časťou štátnej správy, ktorá systematicky patrí do správy justície a pôsobnosti ministerstva spravodlivosti a predsedov krajských súdov, ktorí v správe znalectva vystupujú ako správny orgán vo veciach menovania a odvolávania znalcov z poverenia ministra. Štátna správa súdov a znalectva majú k sebe veľmi blízko, preto sa o štátnej správe súdov a štátnej správe činnosti spojených s výkonom súdov hovorí ako o štátnej správe súdnictva. Výkon štátnej správy súdov nesmie zasahovať do ich nezávislosti. Aj preto je dôležité venovať pozornosť štátnej správe znalectva, tak často sa približujúcej štátnej správe súdov. Úlohou štátnej správy znalectva by malo byť vytváranie podmienok k riadnemu výkonu znalectva obsadzovaním znaleckých funkcií k tomu kvalifikovanými odborníkmi (menovanie a odvolávanie znalcov), dohľad nad riadnym výkonom znaleckej činnosti a správne trestanie znalcov, dohľad nad ich odborným vzdelávaním, preškoľovanie znalcov, vybavovanie sťažností na činnosť znalcov a pod. Súčasťou štátnej správy súdov je vedenie zoznamu znalcov krajskými súdmi podľa zákona o súdoch, pretože ide o evidenčnú činnosť pre účely výkonu súdnictva.23 Napríklad dohľad nad úmernosťou a úplnosťou účtovaných odmien občasnými kontrolami v zmysle § 19 ods. 2 zákona o znalcoch krajskými súdmi nie je jednoduché zaradiť do jednej z dvoch oblastí štátnej správy. Primeranosť vyú22 Podľa navrhovaného ustanovenia § 20 ods. 4 zákona o znalcoch by bol odkladný účinok odvolania proti rozhodnutiu o pozastavení práva vykonávať činnosť znalca vylúčený ex lege. 23 TELEC, Ivo. Právní postavení znalců a tlumočníků. Právní rádce, 2009, roč. 17, č. 5, s. 4–13.


81

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2. čtovaných odmien nie je len v záujme znalcov, ale predovšetkým účastníkov súdnych alebo správnych konaní, ktorí nesú povinnosť hradiť náklady konania. Pôsobnosť krajských súdov, resp. predsedov (alebo presidentov, terminologicky podľa vládneho nariadenia z roku 1939) stanovila už právna úprava z roku 1939, 1949 a 1959. V tomto smere sa neodlišuje ani navrhovaná novela, ktorú prejednáva parlament. Opačný trend zvolil zákonodarca na Slovensku, kde pred účinnosťou nového znaleckého zákona platil zákon 36/1967 Z.z., o znalcoch a tlmočníkoch, ktorý s len malými zmenami platí v Českej republike. „Nový“ slovenský znalecký zákon č. 382/2004 Z.z., o znalcoch, tlmočníkoch a prekladateľoch a o zmene a doplnení niektorých zákonov, zveruje pôsobnosť v správe znalectva ministerstvu spravodlivosti a znaleckým ústavom. Dôvodová správa k zákonu bližšie neuvádza dôvody odklonu od pôvodného modelu. Znalecký ústav je nový pojem, ktorý zákon zaviedol. Znalecký ústav nie je totožný so znalcami – právnickými osobami a okrem samotnej znaleckej činnosti, predovšetkým vo zvlášť obťažných prípadoch, plní zákonom zverenú funkciu rezortného a metodického centra v oblasti znaleckej činnosti zapísanej v zozname.24 Pôsobnosť vo veciach zápisu a vyčiarknutia zo zoznamu má Ministerstvo spravodlivosti Slovenskej republiky.25 Vykonávanie právomoci vo veciach menovania a odvolávania znalcov a výkon správneho trestania predsedami krajských súdov je diskutabilné. Predsedovia krajských súdov menujú znalcami uchádzačov o znalecký úrad v rozsahu poverenia ministra. Okruh osôb a oblastí, v ktorých zákon zveruje kreačnú právomoc ministrovi, je stanovená vo vykonávacej vyhláške č. 37/1967 Sb. Okrem toho si minister môže vyhradiť menovanie ďalších znalcov. Predsedovia krajských súdov teda rozhodujú o menovaní veľkej skupiny znalcov podľa ich bydliska v obvode krajského súdu. Zároveň im je zverené rozhodovanie o výstrahe a odvolaní znalcov, ktorých do úradu menovali. Je bežné, že znalec vykonáva znaleckú činnosť v obvode krajského súde, v ktorom sa nachádza jeho bydlisko. Je bežné, že práve znalcov žijúcich obvode krajského súdu priberajú do konania v prvom stupni okresné aj krajské súdy a ich znalecké posudky predkladajú účastníci konania ako dôkaz. So znaleckými posudkami sa ďalej stretáva aj krajský súd, ktorého predseda znalca menoval, ako odvolací súd. Takáto organizácia znaleckej činnosti a koncentrácia rozhodovacích právomocí do rúk predsedu krajského súdu podľa bydliska znalca má výhody, ale aj riziká. 24 V Českej republike obdobne fungujú zbory pre znalecké otázky podľa §16 Zákona o znalcoch. 25 Podľa slovenskej právnej úpravy zapíše ministerstvo do zoznamu fyzické a právnické osoby ak spĺňajú zákonom stanovené podmienky. Zákon obsahuje taxatívny výpočet podmienok, ktoré sú presne špecifikované a poskytujú len minimum priestoru na správne uváženie ministerstva. Na konania podľa zákona o znalcoch sa použije správny poriadok.


82

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2. V prvom rade je v záujme hospodárnosti konania priberať znalcov z blízkeho okolia súdu. V druhom rade sa sudcovia stretávajú s posudkami znalca opakovane a môžu spozorovať časté chyby alebo klesajúcu kvalitu znaleckých posudkov a podať podnet na preškolenie znalca.26 Procesná úprava vo veciach správneho trestania znalcov alebo odvolania je však nedostatočná. Postup, akým ministerstvo a predsedovia krajských súdov naložia s podnetmi na kontrolu a preškolenie znalca a sťažnosťami na údajné chyby znalca, nie je transparentný a v súlade so zásadami dobrej správy. Sám súd alebo správny orgán rozhodujúci v konaní, do ktorého pribral znalca, pritom môže rozhodnúť o znížení znalcovej odmeny, alebo jej odopretí, ak znalec vykonal požadovaný úkon oneskorene alebo nekvalitne. Rozhodnutie o znalečnom je nemeritórne rozhodnutie, znalec proti nemu môže podať opravný prostriedok v civilnom súdnom konaní a jeho právu na odmenu je teda poskytnutá ochrana.27 Odvrátenou stránkou takéhoto usporiadanie je, že sa rozhodovanie o znalcovom práve vykonávať znaleckú činnosť a veci jeho správneho trestania koncentrujú v jednom obvode krajského súdu, pričom existuje široký priestor pre uváženie predsedu krajského súdu, ale len minimálna procesná úprava. Až judikatúra od účinnosti „nového“ správneho poriadku dospela k tomu, aby sa na postup v týchto otázkach aplikoval správny poriadok a znalci sa dnes odvolávajú k ministerstvu spravodlivosti ako nadriadenému orgánu predsedov krajských súdov. Bez možnosti opravného prostriedku k ústrednému orgánu ako je ministerstvo alebo orgánu ako by napríklad mohol byť zvláštny orgán poverený zákonom k prejednávaniu znaleckých priestupkov alebo kárnych previnení (podobne napríklad trojčlenný kárny senát zložený z členov kárnej komisie Českej advokátnej komory), je na mieste úvaha do akej miery neposkytuje zákon predsedom krajských súdov možnosť praktikovať zjavnú ľubovôľu bez možnosti nápravy pre znalcov. 26 Orgánom verejnej správy nie sú oprávnené hodnotiť vecnú správnosť znaleckých posudkov predložených v konaní. Po obsahovej stránke môže hodnotiť znalecký posudok len súdom alebo správnym orgánom v rámci zásah hodnotenia dôkazov. Sudca môže hodnotiť znalecký posudok v súlade so zásadami týkajúcimi sa hodnotenia dôkazov a prípadne rozhodnúť o znížení alebo odňatí znalečného alebo/a podať podnet predsedovi krajského súdu na zahájenie kontroly znalcovej činnosti. 27 K povahe nároku znalca na odmenu píše Ivo Telec, že sa ponúka jednak rozširujúci na základe podobnosti výklad článku 28 Listiny o práve na spravodlivú odmenu za výkon verejného úradu v právnom konaní z úradného poverenia a ďalej platnosť prirodzeného ľudského práva na spravodlivú odmenu nielen za zamestnaneckú prácu, ale aj za akúkoľvek inú hospodársku činnosť v prospech druhej strany. TELEC, Ivo. Právní postavení znalců a tlumočníků. Právní rádce, 2009, roč. 17, č. 5, s. 4–13.; Autor komentára k znaleckému zákonu Luboš Dörfl vychádza pri charaktere odmeny znalca vychádzať z § 2 Obchodného zákonníka a § 3 ods. 2 písm. d) Živnostenského zákona podľa ktorých je znalecká činnosť samostatnou zárobkovou činnosťou (podnikaním), a jej výška sa odvíja od zákonného určenia alebo zmluvnej voľnosti strán podľa toho, kto je zadávateľom znaleckého posudku, či orgán verejnej moci alebo súkromné osoby. DÖRFL, Luboš. Zákon o znalcích a tlumočnících. Komentář. 1. vydanie, Praha: C.H.Beck, 2009, s.107.


83

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2. Na okraj ešte môžeme poznamenať, že 6.9.2011 bola prijatá novela súdneho poriadku správneho. Okrem iného prináša zmenu miestnej príslušnosti krajských súdov príslušných k rozhodovaniu o žalobe proti rozhodnutiu správneho orgánu.28 Podľa predchádzajúcej úpravy bol k rozhodovaniu o žalobe podľa § 65 a nasl. s.ř.s. príslušný súd, v obvode ktorého je sídlo správneho orgánu, ktorý vo veci vydal rozhodnutie v poslednom stupni. Tým je ako odvolací orgán Ministerstvo spravodlivosti a príslušným súdom na prejednanie správnych žalôb znalcov proti rozhodnutiu ministerstva Mestský súd v Prahe. Podľa uvedenej novely s.ř.s to je súd príslušný podľa obvodu orgánu, ktorý vo veci rozhodoval v prvom stupni. V znaleckých veciach teda opäť krajský súd, ktorého predseda znalca menoval a odvolal. Hoci predseda krajského súdu vystupuje vo veciach menovania a odvolávania, prípadne udeľovania výstrahy ako správny orgán, a v prejednávaní a rozhodovaní žaloby znalca, ktorého sám z funkcie odvolal, mu bráni inštitút vylúčenia, jeden z nástrojov chrániaci nezávislosť a nestrannosť súdnictva, bolo by z hľadiska riadneho výkonu súdnictva a ochrany verejných subjektívnych práv znalcov vhodné znížiť riziko ohrozenia práva na spravodlivý proces znalcov. Mohlo by ísť napríklad o právomoc iného krajského súdu (teda dnešný model úpravy, ale scenár sa tu opakuje v prípade znalcov sídliacich v obvode Mestského súdu v Prahe) alebo zmene organizácie štátnej správy súdnictva. Pôsobnosť v hlavných záležitostiach štátnej správy znalectva, vo veciach menovania, odvolávania a kárnej zodpovednosti by malo ministerstvo a prípadne novo vytvorený zvláštny orgán pre veci obsadenia znaleckých úradov a kárnej zodpovednosti, napríklad podľa modelu advokácie.29 Súdnu ochranu by potom poskytovali krajské súdy bez toho, aby sa ich predsedovia zúčastnili aj na štátnej správe znalectva. 4. Dohľad nad výkonom znaleckej činnosti a hodnotenie kvality znaleckých posudkov Riadny výkon znaleckej činnosti závisí predovšetkým na odborných predpokladoch znalcov zapísaných v zozname. Posudzovanie odbornej kvalifikácie znaleckej činnosti je súčasťou výberu osoby, ktorá je navrhnutá do úradu znalca a následne sa skúma pri udeľovaní výstrahy a odvolávaní znalca. Už som uviedla, že zákon vymedzuje podmienky požadovanej odbornej prípravy veľmi vágne. Takisto z ustanovenia § 20 písm. c) zákona o znalcoch nevyplýva jasne, čo zákon rozumie pod neplnením alebo porušovaním povinností znalca. Domnievam sa, že ide o porušenie povinností vyplývajúcich znalcom zo zákona o znalcoch a vykonávacej vyhlášky, teda osobný výkon znaleckej činnosti, oznámenie dôvo28 Zákon č. 303/2011 Sb., zákon, kterým se mění zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. 29 Dôvodová správa k novele znaleckého zákona v obsahuje variantu zriadenia nového orgánu, určitej expertnej rady ministerstva spravodlivosti alebo expertnej rady súdov, ktoré by rozhodovali o pozastavení práva vykonávať činnosť znalca a o vyškrtnutí zo zoznamu.


84

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2. dov zaujatosti a odmietnutie vykonať úkon, dodržovanie formálnych náležitosti posudkov, vedenie znaleckého denníka, riadne účtovanie odmien a pod. Hlavná a najvýznamnejšia časť –povinnosť vykonávať znalecké posudky riadne a dohľad nad ňou nie je v zákone bližšie rozvedená. Minister ani predsedovia krajských súdov nemôžu preskúmavať posudky znalcov a rušiť ich alebo prehlasovať za neplatné, pretože by tým dochádzalo k zásahu verejnej správy do nezávislého výkonu súdnictva. Súdy hodnotia znalecké posudky v konaní ako dôkazy podľa príslušných zásad. V prípade, že stoja pred nimi dva posudky s rozličnými závermi, môžu súdy požiadať o vykonanie tzv. revízneho posudku. Ten ale nemá vyššiu dôkaznú silu. Sudca hodnotí aj tento posudok rovnako ako predošlé. Skúma predovšetkým kto znalecký posudok vypracoval, jeho spoľahlivosť a odbornosť, aké metódy použil, postupy, ktorými znalec dospel k záveru, celkovú dôveryhodnosť daného posudku a na základe toho učiní sám rozhodnutie vo veci. Znalecký posudok nie je nesprávny len preto, že iný znalec došiel v tej istej veci k rozdielnemu záveru. Súd musí zhodnotiť len spoľahlivosť oboch posudkov, a prácu, ktorú znalci na prípade odviedli či spôsob, akým dospeli k svojim záverom. Skutočnosť, že odborníci sa môžu vo svojich záveroch líšiť, sťažuje možnosť hodnotiť vecnú správnosť ich práce. Orgány štátnej správy znalectva nemôžu zasahovať do znaleckej činnosti v prebiehajúcom konaní. Sú však oprávnené vykonávať kontrolu znaleckých denníkov, aby získali ucelené poznatky pre potreby kontroly znaleckej činnosti. Do znaleckého denníka však znalci zapisujú len predmet úkonu, zadávateľa, výšku odmeny a nákladov vrátane dni ich preplatenia. Zo znaleckého denníka je teda možné zistiť len to, či znalec dodržuje lehoty na vykonanie úkonov alebo riadne účtuje svoju odmenu. Na základe podnetov súdov o tom, že činnosť určitého znalca vykazuje chyby vykonáva predseda krajského súdu a ním poverení zamestnanci súdu alebo predsedovia okresných súdov kontrolu znaleckej činnosti, na ktorej sa fakultatívne podieľa aj znalecká komisia ustanovená predsedom krajského súdu. Opäť týmto orgánom neprislúcha hodnotiť vecnú správnosť znaleckej činnosti kontrolovaného znalca, pretože odbornosť záverov sa môže líšiť, ale iba metódy a postupy znalca, dôraz na detaily, poriadnosť jeho prístupu k práci, logickosť vyvodzovania záveru, zohľadnenie všetkých predložených skutočností a pod. Otázkou ostáva ako často súdy hlásia pochybenie znalcov a ako často na základe podnetov predseda krajského súdu zaháji kontrolu znalca. V systémovom doporučení uvádzajú právnici nevládnej organizácie Liga lidských práv mediálne známy príklad znalca, ktorý vypracoval znalecký posudok najprv ako expert z oddelenia kriminalistickej techniky a následne predložil za obhajobu v tej samej veci posudok s opačným záverom a i dnes je stále zapísaný v zozname znalcov.30 30 ZÁHUMENSKÝ, David a kol. Problémy v činnosti soudních znalců z oboru zdravotnic-


85

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2. Podľa návrhu novely zákona o znalcoch budú znalci postihovaní len za porušenie povinností zákona o znalcoch, ktoré však nesúvisia s posudzovaním kvality alebo odbornej správnosti posudku, ako napríklad nevedenie znaleckého denníka alebo vykonanie znaleckej činnosti so zjavnými pochybeniami. Mám za to, že posúdenie, či vykonanie znaleckej činnosti vykazuje zjavné chyby, má blízko k posudzovaniu kvality a odbornosti posudku. Považujem za dôležité, aby boli vopred stanovené pravidlá kontroly a znalec nebol trestaný za to, že jeho odborný záver sa líši od záveru iného znalca. Znalci zohrávajú v konaní pred súdom alebo správnym orgánom dôležitú úlohu, preto som toho názoru, že prostriedky dohľadu a kontroly by mali príslušné orgány využívať efektívne. Súdy by nemali byť k chybám znaleckých posudkov ľahostajné a mali by upustiť od nekritického preberania záverov neprofesionálne pripraveného posudku, čo je podľa môjho názoru otázka profesijne etická a týka sa činnosti súdov i znalcov. 5. Nahrádzajú znalci sudcov? Prevažná časť kritiky laickej aj odbornej verejnosti voči znalcom a právnej úprave znaleckej činnosti smeruje k skutočnosti, že ťažisko rozhodovania vecí sa prenáša zo sudcov na znalcov. Panuje obecná nespokojnosť s tým, že výsledok sporu sa odvíja najmä od znaleckého posudku, strany sa predháňajú v predložení znaleckého posudku a predovšetkým, že znalci sa v posudku vyjadrujú k otázkam, ktoré majú byť výlučne rozhodnuté súdom.31 Kedy prestáva byť rozhodnutie vo veci rozhodnutím nezávislého súdu a stáva sa rozhodnutím súdneho znalca? V rade prípadov k tomuto javu dochádza nesprávnym postupom orgánu, ktorý znalcovi zadá vypracovanie posudku na právne alebo nesprávne formulované otázky, zodpovedanie ktorých potom nekriticky prevezme do rozhodnutia vo veci samej, bez toho, aby vykonal hodnotenie dôkazu a vyvodil z posudku vlastný záver. Otázky, ktoré má znalec zodpovedať totiž až príliš často prekračujú oblasť odborného posúdenia a predstavujú otázky právne, ktoré má zo zákona povinnosť zodpovedať iba súd. Súd pozná právo a znalcova rola spočíva v tom, aby prispel k odpovedi na právnu otázku aplikáciou vlastných odborných znalostí na určité skutočnosti alebo údaje za použitia vedeckých metód a vyslovil odborný názor alebo záver o tom, že uvedené skutočnosti sa napríklad udiali určitým spôsobom, alebo sú následkom iných javov a skutočností alebo sa tak v budúcnosti stane a tak podobne. Ak je znalec vyzvaný k tomu, aby daný faktický stav subsumoval pod právnu normu, presúva sa ťažisko rozhodovania sporu zo súdu na znalca a dochádza k porutví. Systémové doporučení Ligy lidských práv č. 7, s. 6. [online] www.llp.cz [cit. 8.8.2011]. Dostupné na http://www.llp.cz/_files/file/SYSTEMOVE_DOPORUCENI_7.pdf>; Znalec je zapísaný v zozname znalcov aj k dátumu 14.9.2011. Záznam o znalcovi v zozname je dostupný na < http://datalot.justice.cz/justice/repznatl.nsf/0/64EE990DB40CEF28C12578640069C5BB?OpenDocument >. 31 Viz poznámka pod čiarou č. 1.


86

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2. šeniu ústavne zaručených ľudských práv účastníkov konania – práva na súdnu ochranu zakotveného v článku 36 Listiny a práva na zákonného sudcu, vyplývajúce z článku 38 Listiny – a porušeniu zásadného pilieru demokratického právneho štátu, kde súdnu moc vykonávajú súdy. Domnievam sa, že súčasná prax požadovania odborného posúdenia právnych otázok od znalcov má dve príčiny. Prvou príčinou je bohužiaľ obecne známy ľahostajný prístup niektorých sudcov k prejednávaným prípadom. V ich činnosti chýba schopnosť sledovať individualitu a špecifiká prípadov, účastníkov konania a schopnosť prispôsobiť postup primerane daným okolnostiam. Súd sa drží v rozhodovaní zaužívaných pravidiel a praktík, pretože je to ľudovo povedané jednoduchšie a „taká je prax“.32 Aj Ústavný súd sa vyjadril kriticky k postupu súdov. V jednom zo svojich nálezov komentoval práve to, ako súdy nekriticky preberajú závery znaleckých posudkov na otázky prekračujúce hranice odborného posúdenia.33 Verejný ochranca práv v jednej zo svojich správ z roku 2009 odporučil súdom, aby z hľadiska hospodárnosti konania zvážili nutnosť ďalšieho dokazovania vo veci a prehodnotili prebytočné odročenie jednaní za účelom vypracovania znaleckých posudkov.34 V lepšom prípade je to spôsobené zaneprázdnenosťou súdov, čo by snáď mohli vyriešiť alebo aspoň zlepšiť systémové zmeny, zlepšenie rozpočtovej situácie súdov a pod. V tom horšom prípade je nesprávna prax dôsledkom morálneho zlyhania individuálnych sudcov, ktorú reforma znalectva či justície odstráni len ťažko. Druhú možnú príčinu vidím v tom, že s vývojom spoločnosti, nárastom právom regulovanými oblastí spoločenských vzťahov a predovšetkým rastúcim objemom právnych predpisov, u sudcov sledujeme trend spoliehania sa na znalcov ako odborníkov na právne problémy. Príkladom môže byť oblasť autorského práva a otázka, či v konkrétnom prípade sú splnené pojmové znaky diela autorského diela v zmysle autorského zákona alebo nie. Ďalšie príklady nemusíme chodiť ďaleko do finančného práva, medicínskeho práva alebo práva elektronických komunikácií. Samozrejme v rade prípadov sa stále vedú diskusie o tom, či sú niektoré otázky právne alebo skutkové. K objasneniu prispieva predovšetkým judikatúra, ale môžeme sledovať aj to, ako sa v dôsledku odbornej diskusie mení pohľad súdov. 32 Môžeme poukázať na kritiku priberania znalcov z oboru psychiatrie vo veciach obmedzenia alebo zbavenia spôsobilosti k právnym úkonom, ktoré sudcovia len v málo prípadoch nahradia či doplnia pribratím znalca z iného oboru, napríklad psychológa alebo sociálneho pracovníka. 33 Nález Ústavného súdu zo dňa 13.12.2007, sp. zn II.ÚS 2630/07. 34 Soudní znalci – poznatky z praxe veřejného ochránce práv (příloha Zprávy za 3. čtvrtletí roku 2009). [online] [cit. 10.8.2011] Dostupné na < http://www.ochrance.cz/zpravy-o-cinnosti/zpravy-pro-poslaneckou-snemovnu/>.


87

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2. Sudcom ukladá zákon povinnosť neustále sa vzdelávať, prehlbovať si odborné právne aj ďalšie znalosti potrebné pre riadny výkon ich funkcie. Dokument Etické zásady chování soudců, ktoré prijala sudcovská rada tiež obsahuje ustanovenie vyzývajúce sudcov k využívaniu svojich schopností k naplneniu sudcovského poslania a sústavnému dopĺňaniu svojich odborných znalostí. Ani dnes ani v budúcnosti by nemalo byť rastúce množstvo právnych predpisov ospravedlnením prenášania povinností na iné osoby. Nesprávnu prax ohľadom presúvania rozhodovania právnych otázok zo sudcov na znalcov by najskôr zlepšilo rešpektovanie kompetencií na oboch stranách. Znalec by nemal rozhodovať právnu otázku. Z posudku by mali byť zreteľné jeho závery k skutočnostiam, ktoré sú predmetom jeho skúmania ako podklady pre rozhodnutie právne, ktoré náleží sudcovi. Na druhej strane sudcovia majú rovnako rešpektovať hranicu odborného posudzovania. Pomôcť by mohla pravdepodobne komunikácia medzi sudcami a znalcami v procese zadávania znaleckého posudku, tak aby si strany navzájom ujasnili znenie otázok a požiadavky na obsah podkladov, ktoré má znalecký posudok poskytnúť.35 Zároveň nemôže byť na škodu veci, ak sa aj táto otázka stane súčasťou diskusie o profesijnej etike právnikov a znalcov ako predstaviteľov činnosti spadajúcej pod justíciu. 6. Záver Na záver by som uviedla, že súčasná právna úprava znalectva v Českej republike nie je vyhovujúca a v praxi spôsobuje problémy. Ostávam skeptická v očakávaniach, aké zmeny sa podarí presadiť posledne predloženým vládnym návrhom novely zákona o znalcoch. Judikatúra dnes dokazuje, že sa vo veciach znalcov má aplikovať správny poriadok, pokiaľ ide o vydanie rozhodnutia, ktorým sa osobám zakladajú, menia alebo rušia práva alebo povinnosti alebo ktorým sa deklaruje, či osoba práva alebo povinnosti má alebo nemá. V praxi sa však ukazuje, že len podporné pou35 V literatúre som sa stretla s názorom, že v budúcnosti dôjde k prelomeniu zásady iuria novit curia a niektoré právne predpisy budú môcť interpretovať iné osoby než sudcovia. Autor však na jednom mieste v článku uvádza, že „znalec nečiní nic jiného než že aplikuje právní předpis na konkrétní situaci“ a v závere vyslovuje svoju prognózu, že „v budoucnu budou existovat právní předpisy, které budoumoci interpretovat jiné osoby než soudci“. Viz KŘÍSTEK, Lukáš. Ústavněprávní rozměr znalecké činnosti. Právní rádce, 2009, roč. 17, č. 4, s. 63–67.Nie je mi jasné, či autor tejto myšlienky predpokladá, že sa právomoc rozhodovať vo vybraných veciach, odborne náročných, presunie na novo zriadený orgán (sústavu orgánov) s rozhodovacou právomocou, alebo predpokladá, že dôjde k zvereniu právomoci interpretovať právny predpis záväzne niektorému orgánu. V súčasnosti interpretuje právny predpis orgán, ktorý ho aplikuje s účinkami inter partes alebo erga omnes, podľa druhu konania. Nezáväzný odborný výklad existuje v súčasnosti ako výklad doktrinálny a je možné sa s ním stretnúť aj v judikatúre.


88

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2. žitie správne poriadku nie je dostačujúce a zákon o znalcoch by mal v budúcnosti obsahovať procesnú úpravu. Ďalej, štátna správa znalectva má vecne blízko k štátnej správe súdov a spolu vytvárajú širší okruh správy súdnictva. Pri bližšom skúmaní je ale možné sledovať, že pôsobnosť predsedov krajských súdov nesie aj svoje nevýhody. A konečne patrí k mojím záverom konštatovanie, že napriek oprávnene smerovanej kritike znaleckej činnosti voči systémovým nedostatkom, existujú nielen v znaleckej činnosti, ale i v súdnictve, zlyhania, ktorých príčina je ľudskej povahy. Aj tu sa otvára priestor pre diskusiu o profesijnej etike právnických a právu príbuzných povolaní. Mgr. Zuzana Adameová Katedra správního práva a správní vědy Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci Email: [email protected]


89

VYPOŘÁDÁNÍ DĚDICTVÍ PODLE ISLÁMSKÉHO PRÁVA Inheritance in the Islamic Law

Lenka Bezoušková Václav Bednář BEZOUŠKOVÁ Lenka, BEDNÁŘ, Václav. Vypořádání dědictví podle islámského práva. Acta Iuridica Olomucensia, 2011, Vol. 6, No. 2, pp. 91–113. Klíčová slova: islámské právo, dědické právo, poslední pořízení Abstrakt: Tento článek se zabývá islámským dědickým právem jakožto jednou z nejdůležitější oblastí islámského práva pro muslima. Poukazuje na to, jak muslimští právníci dovodili poměrně odlišné právní názory ohledně některých aspektů islámského práva vztahujících se k sukcesi a to zčásti díky odlišné interpretaci primárních zdrojů islámského práva. Článek také osvětluje, jakým způsobem je pozůstalost rozdělena mezi dědice. Keywords: Islamic law, Inheritance, Succession, Bequest Abstract: This paper focuses on Islamic succession law as one of the most important part of law for Muslim. It demostrates how Muslim jurists have derived at slightly different opinions regarding certain aspects of Islamic law pertaining to succession partly due to differences in the interpretation of the primary sources of the sharia. Paper also explores how is a estate of Muslim devided between heirs.


91


AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2. 1. Obecně o dědickém právu v islámu Věda o dědickém právu (cilm al-faráíd)1 v islámu je poměrně složitá, a to především kvůli počítání dědických podílů. Právník si zde nevystačí jen se znalostí samotného práva, ale musí zvládnout i vypočítat dědické podíly, tj. pracovat se zlomky. Muhammad se měl však vyjádřit, že je nutné se naučit dědickému právu, neboť představuje půlku vědění.2 Tento článek si klade za cíl zprostředkovat to podstatné z islámského dědického práva a podat ucelený přehled o právním odvětví, jenž je pro muslimy tak podstatné. Dědické právo je upraveno v různých pramenech práva – částečně v Koránu a sunně, zaznamenané v tzv. hadíthech, jež jsou soustředěny do sbírek. Některé z těchto sbírek se těší velké vážnosti mezi muslimy a jsou považovány za spolehlivé zdroje informaci, jak se chovat.3 Normy vztahující se k dědickému právu nalezneme i v dalších „pramenech“ práva konsenzu (idžmá) a qijásu, byť jejich pojetí se mezi sunnity a šícity v detailech liší. Ústřední normy dědického práva obsahuje Korán ve své 4. súře Ženy, verši 11 a 12:4 A Bůh vám stanoví o dětech vašich toto: synovi podíl rovný podílu dvou dcer; a je-li dcer více než dvě, patří jim dvě třetiny toho, co zůstavil. a jestliže je dcera pouze sama, tedy jí patří polovina. a rodičům jeho: každému z nich jedna šestina toho, co zůstavil, jestliže měl mužského potomka. Jestliže neměl mužského potomka, pak po něm dědí jeho rodiče, přičemž matce jeho patří jedna třetina. a jestliže měl bratry, pak matce náleží jedna šestina toho, co zůstane po vyplacení odkazů a uhrazení dluhu.“ … 1 případně míráth či fiqh al-mawáríth, resp. cilm al-mawáríth. Zatímco cilm al-faráíd je tradičním označením pro dědické právo, dnes se užívá spíše termínu míráth či cilm al-mawáríth. Kdy je název odvozen od slovesa waratha – dědit a i když centrem pozornosti zůstávají dědické podíly, zabývá se i jinými normami šaríy vztahujícím se rozličným otázkám dědění. 2 S tímto výrokem se setkáme v celé řadě odborných publikací. Nicméně Powers upozorňuje na poznámku překladatele Rosenthala, jenž se domnívá, že termín faráíd se v tomto případě nevztahuje pravděpodobně jen k dědickému právu, ale obecně k „povinnostem“ či „závazkům“ muslima. Pokud by byl vnímán termín v tomto kontextu, pak by opravdu bylo možné hovořit o „polovině vědění.“ I Coulson poukazuje na vztah slova fard (povinnost – Boží příkaz) a faráíd z hlediska gramatického. POWERS, David S. Studies in Qurán and Hadíth : The Formation of the Islamic Law of Inheritance. Berkeley : University of California Press, 1986, s. 8; COULSON, Noel J. Succession in the Muslim Family. Cambridge : Cambridge University Press, 1971, s. 3 3 Pro sunnity jsou nejvýznamnější následující “kanonické” sbírky hadíthů, z nichž přední místo zaujímá sbírka od Muslima (z. 874 n.l.) a Buchárího (z. 870) se shodným názvem Sahíh, dále pak Sunan Ibn Mádža od Ibn Mádžy (z. 886), Sunan Abí Dáwúd od Abú Dáwúda (z. 888), Džámic at-Tirmídhí od at-Tirmidhího (z. 892) a Sunan an-Nasá´í od al-Nasáího (z. 915). 4 Používám překlad Koránu od I. Hrbka.


92

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2. Vám náleží polovina z toho, co zůstavily manželky vaše, jestliže neměly mužského potomka. a jestliže měly mužského potomka, patří vám z toho, co zůstavily, jedna čtvrtina poté, když byly vyplaceny odkazy a uhrazeny dluhy jejich. a manželkám patří jedna čtvrtina toho, co zůstavíte, jestliže nemáte mužského potomka. a jestliže máte mužského potomka, pak patří manželkám jedna osmina toho, co jste zůstavili po vyplacení odkazů a po uhrazení dluhů. Jestliže muž nebo žena zanechají dědictví po boční linii a mají bratra nebo sestru, pak každému z obou patří jedna šestina. a je-li jich více, pak jsou podílníky na jedné třetině po vyplacení odkazů a po uhrazení dluhů aniž se tím někomu uškodí. … Kdy je to následně doplněno veršem 176 stejné súry: … „Bůh vám dává toto vysvětlení o dědictví v boční linii: zahyne-li muž, aniž měl dítě, a má-li sestru, náleží jí polovina toho, co zůstavil, a také on dědí po ní, nezanechala-li ona dítě. Jestliže jsou dvě sestry, náleží jim dvě třetiny toho, co zůstavil. a má-li bratry a sestry, pak muži připadne podíl dvou žen. … Z těchto veršů Koránu (a pomocí doprovodných hadíthů) jednotlivé právní školy5 vybudovaly důmyslný systém dědického práva. Navzdory tomu, že panuje představa o uniformitě islámského práva, resp. islámské právní vědy, vždy tomu tak není. Názorová pluralita se projevuje zejména v oblasti práva personálního statusu,6 a to mezi sunnity a šícity obecně, ale i mezi sunnity (i šícity) navzájem, kdy jsou patrné rozdíly především mezi sunnity a šícou dvanácti imámů.7 V rámci dědického práva jsou rozdílné právní názory markantní a vedou často k odlišnému způsobu vypořádání pozůstalosti, resp. ke stanovení odlišné výše podílů jednotlivých dědiců.8 To, zda bude pozůstalost vypořádána podle sunnit5

Islámská právní věda není zcela homogenní a postupem času vznikly a následně přežily jen některé „právní školy“ nesoucí jméno jedné z významných právnických osobností. V současné době tak vedle sebe existují čtyři sunnitské právní školy: hanafijská, málikovská, šáfic ovská a hanbalovská. Blíže viz mj.: BEZOUŠKOVÁ, L. Několik poznámek k sunnitským právním školám a taqlídu, Právník 2010, Vol. 149, No. 11, s. 1158-1171 6 Tzv. al-ahwál aš-šahsíja. Do práva personálního statusu spadá jak rodinné a dědické právo, ale i právo náboženských nadací (waqf, pl. awqáf) a darovací smlouva (hiba). 7 Šíca dvanácti imámů (ithnác ašáríja) či imámité, je jeden z proudů šícy a je co do počtu věřících nejpočetnější. V Iránu je oficiálním náboženstvím od roku 1501. Jak jejich označení již napovídá, jejich stoupenci věří v linii dvanáct po sobě jdoucích imámů, vůdců náboženské společnosti, kdy poslední, dvanáctý imám je v ústraní a jednoho dne se vrátí. 8 Jak může být odlišné rozdělení pozůstalosti mezi dědice demonstrujme na příkladech: 1. Zůstavitel (Z) nezanechá žádného syna a pozůstalost se rozdělí mezi otce, matku a dceru. Pokud byl Z sunnita, pak otec dostane 1/3, matka 1/6 a dcera ½. Byl-li šícita, pak otec a matka by získali každý po 1/5 a dcera 3/5. 2. Z přežije jen jeho děd z otcovo strany, jeho manželka a dcera. Za předpokladu, že byl sunnita, se pozůstalost rozdělí na 3/8 pro děda, 1/8 pro manželku a ½ pro dceru. Pokud byl šícita, získá dcera a manželka každá po polovině pozůstalosti. 3. Z zanechal jen dceru, vzdálenou tetu a strýce. Pozůstalost Z jako sunnity by byla rozdělena na polovic, kdy polovinu by získala dcera a zbytek strýc a teta. Podle šícitů by ale dceři připadla celá pozůstalost.


93

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2. ských nebo šícitských pravidel, určuje příslušnost zůstavitele k sunně nebo šíce. Důvodem vzniku rozdílných právních názorů je někdy odlišná interpretace primárních pramenů islámského práva. Pokud nebude výslovně uvedeno jinak, níže uvedená studie se zabývá vypořádáním pozůstalosti, jak činí sunnité a bude poukázáno jen na některá odlišná stanoviska šícy. Stranou nezůstanou i odkazy na vybrané právní úpravy dědického práva v islámských zemích. Islámské země totiž v drtivé většině případů přistoupily k přijetí právních předpisů vztahujících se k dědickému právu. Zvolily buďto cestu samostatných zákonů a prováděcích vyhlášek, nebo více či méně ucelené kodifikace práva personálního statusu. Na rozdíl od právní úpravy rodinného práva, kde se častokráte setkáme s odlišnou právní úpravou pro jednotlivá náboženství, dědické právo může být i shodné pro všechny státní příslušníky bez ohledu na jejich víru.9 2. Předpoklady pro vypořádání dědictví Ještě než se přistoupí k samotnému výpočtu dědických podílů a rozdělí pozůstalost mezi dědice, je podniknuto několik kroků. Chronologicky vzato, vypořádání dědictví má několik stádií, kdy nejprve musí být splněny základní předpoklady dědického nástupnictví. Za prvé musí být prokázána smrt zůstavitele, případně se na základě soudního rozhodnutí presumuje.10 Dále je bezpodmínečně nutné, aby v okamžik smrti existovali způsobilí dědicové. Mezi ně je řazen i nasciturus za podmínky, že se narodí – že je zcela (většinový názor) nebo zčásti (podle hanafitské právní školy) venku z matčina lůna. Zároveň musí jevit známky života – typicky pláč či jiný zvuk, což je v souladu s hadíthem „jakmile novorozenec zapláče, má mít právo dědit.“ Tvrdí-li žena, že byla v očekávání v okamžik zůstavitelovy smrti a její dítě je po něm oprávněno dědit, vyčká se, zda 9 Tak tomu je např. v Egyptě, kde se jak zákon o dědické posloupnosti, tak i zákon o odkazu se vztahují na všechny bez rozdílu víry. V Maroku platí zákoník o právu personálního statusu (Mudauwana) z r. 1957/8, jež se aplikuje na muslimy a výjimečně i na nemuslimy (Židé mají ale zvláštní právní úpravu). 10 Je-li osoba nezvěstná (mafqúd) a není tedy jisté, zda je či není při životu, platí presumpce, že osoba žije. Teprve po uplynutí určité doby (která trvá život), je soudem osoba prohlášena za mrtvou. Jak dlouhá doba musí uplynout, než je možné osobu prohlásit za mrtvou? To závisí na právní škole – podle hanafijské zpravidla 90 let a podle málikovské 70 let, jednotliví představitelé právních škol však mohli stanovit i jinou, vyšší hranici. Šáfiovci, hanbalité a šícité to ponechali na soudci, ať přihlédne k okolnostem jednotlivého případu. Málikovci a hanbalovci připouští výjimku a pokud se stala osoba nezvěstnou za podmínek, z nichž můžeme důvodně domnívat, že nastala smrt, pak již po uplynutí čtyř let (hanbalovci), nebo pokud nastala jedna ze tří následujících situací – během bitvy, po bitvě, během epidemie nebo kalamitního stavu, pak zpravidla po uplynutí jednoho roku je možné úředně prohlásit osobu za mrtvou (málikovci). Každopádně do té doby, než uplyne doba či je vydáno rozhodnutí o prohlášení za mrtvého, je z hlediska práva považována osoba pouze za nezvěstnou a je tedy i mj. způsobilým dědicem (pokud splní ostatní podmínky). Blíže viz: COULSON, Noel J. Succession in the Muslim Family. Cambridge : Cambridge University Press, 1971, s. 195 an.


94

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2. se narodí dítě živé.11 Zemřou-li dědicové po smrti zůstavitele, ale zároveň dříve, než získají svůj podíl na pozůstalosti, náleží jejich podíl jejich dědicům. Islámské právo řeší i případ, kdy zůstavitel zemřel při jedné události spolu i s dědicem či dědici (potopení lodi, spadlý dům atp.). Presumuje se, že zemřeli v jeden okamžik a podle hanafitské, málikovské a s dílčí výjimkou i podle šáfiovské právní školy budou po nich dědit jejich dědicové, nikoli však po sobě navzájem. Podle hanbalovské právní škola a šícy však po sobě dědit mohou.12 Z dědění není vyloučena ani nezvěstná osoba. Její podíl je ponechán stranou a pokud se zjistí, že je naživu, podíl obdrží. Je-li shledána mrtvou na základě soudního rozhodnutí, je její podíl přerozdělen mezi zbývající dědice.13 Další podmínkou je, aby zůstavitel zanechal po sobě věc, k níž mu náleželo (vlastnické) právo a která představuje pozůstalost. Může se jednat jak o věc movitou, tak i nemovitou.14 Platí, že dědictví musí být vypořádáno bez ohledu na výši hodnoty věcí, které jsou předmětem dědění.15 Do pozůstalosti (taríqa) se zahrnují všechny předměty, k nimž měl zůstavitel vlastnické právo a to bez ohledu na to, zda je měl aktuálně v držbě, či nikoli. Dále pak všechny jeho závazky a všechna jeho práva vyplývající ze smluv – typicky pohledávky vůči svým dlužníkům, nebo odstoupení od smlouvy v případě zjištění, že věc trpí vadou či právo kupujícího si vybrat mezi vícero předměty. Právo mohlo zůstaviteli náležet i na základě jiných právních skutečností (např. díja, tzv. „krvavé peníze“),16 nebo práva in rem (např. právo cesty, práva k vodě, zástavní právo atd.).17 11 Podle málikovské právní školy se dokonce vyčká i s vypořádáním celé pozůstalosti do okamžiku, kdy se dítě narodí. Ostatní školy to nepovažují za nutné – s výjimkou případu, kdy by dítě vyloučilo zcela (nějaké) dědice a dědicům z pozůstalosti přidělí alespoň jejich minimální podíly. Kazuisticky se pak v jednotlivých školách přistupuje k otázce předpokládaného pohlaví dítěte, případně dětí, jež se mají narodit. Pohlaví a počet nenarozených dětí, potenciálních dědiců, může mít vliv na přidělení podílu ostatním dědicům před jejich narozením. Blíže viz: COULSON, Noel J. Succession in the Muslim Family. Cambridge : Cambridge University Press, 1971, s. 204 12 KHAN, Hamid. The Islamic Law of Inheritace : a Comparative Study of Recent Reforms in Muslim Countries. Oxford : Oxford University Press, 2007, s. 64 13 NASIR, Jamal J. A. The Islamic Law of Personal Status : Third Revised and Updated Edition. Leiden : Brill, 2009, s. 205 14 Při přechodu vlastnického práva k pozemkům, případně jeho části se projevuje rozdíl mezi sunnitským a šícitským dědickým právem, kde platí výjimka u vdov: zatímco vdova s dětmi smí po svém zesnulém manželovi nabýt vlastnické právo k pozemku, bezdětné vdově je to odepřeno. Smí případně jen nabýt (spolu)vlastnické právo k nemovitostem na pozemku. Sporné je, zda považovat za bezdětnou vdovu i tu, jež porodila, ale dítě zemřelo. Blíže viz: KHAN, Hamid. The Islamic Law of Inheritace : a Comparative Study of Recent Reforms in Muslim Countries. Oxford : Oxford University Press, 2007, s. 38 15 HUSSAIN, A. The Islamic Law of Succession. Riyadh : Darussalam, 2005, s. 43 16 Je to kompenzace za zabití nebo ublížení na zdraví (v tomto případě zůstavitele). V případě úmyslného zabití má rodina nárok na krvavé peníze, nebo může požadovat trest smrti, nebo mu odpustit. Je-li zabití neúmyslné, pak má rodina nárok jen na krvavé peníze. Tato kompenzace je součástí dědictví. 17 NASIR, Jamal J. A. The Islamic Law of Personal Status : Third Revised and Updated Edition.


95

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2. Dědicem se můžete stát na základě pokrevního pouta (nasab) se zůstavitelem, na základě nepříbuzenského vztahu sui generis (walác)18 nebo uzavření manželství (nikáh), kdy manželství musí být právoplatně uzavřeno a není vyžadována konzumace manželství.19 Část muslimů (jen šícité) připouští uzavření dočasného manželství (mutac), tedy manželství „na dobu určitou.“ Postavení ženy v takovémto svazku je ale odlišné od postavení ženy v manželství, jež není předem časově omezeno. Není oprávněna, mj. dědit po svém manželovi.20 Žena je oprávněna po svém manželovi dědit, jestliže v okamžik jeho smrti manželství trvalo, resp. nebylo s konečnou platností ukončeno.21 Pokrevní příbuzenství může vzniknout v zásadě jen mezi legitimním potomkem a rodiči, tj. pokud se dítě narodí po dobu trvání manželského svazku, nebo během tzv. „čekací“ doby (cidda), tj. během doby, jež slouží ke zjištění případného těhotenství ženy. 3. Skutečnosti mající za následek nemožnost dědit po zůstaviteli (mawániál-irth) U případných dědiců se mohou vyskytnout skutečnosti, pro něž jsou z dědění vyloučeni. Řadí se mezi ně rozdílnost ve víře (ichtiláf ad-dín), zabití (qatl), nemanželský původ, překážky v dědění (popření vztahu k zůstaviteli), odlišné bydliště (v jiné zemi) či odlišná státní příslušnost (ichtiláf ad-dárajni)22 a otroctví (riq).23 Leiden : Brill, 2009, s. 202 18 walác znamená doslova přátelství a představuje svazek mezi dvěma subjekty, jež zakládá právo dědit. Hanafijská právní škola zná dva druhy walá´ – pán propuštěného otroka a dědic „na základě smlouvy,“ kterou se (budoucí) dědic zavázal uhradit zůstavitelovy pokuty či dluhy. Blíže viz: IBN RUSHD. The distinguished Jurist‘s Primer: Volume 2. Reading: Garnet Publishing, 2006, s. 437 an. 19 COULSON, Noel J. Succession in the Muslim Family. Cambridge : Cambridge University Press, 1971, s. 17 20 SCHIRRMACHER, Christine; SPULER-STEGEMANN, Ursula. Frauen und die Scharia : Die Menschenrechte im Islam. München : Wilhelm Goldmann Verlag, 2004, s. 147 21 zde je nutné zmínit některé, z našeho pohledu zvláštní případy, kdy manželství je „podmíněně“ rozvedeno, tzn. ne s definitivní platností, tj. za určitých podmínek je možné, aby manželství dále pokračovalo. Taková situace nastává v okamžiku, kdy muž zapudí (taláq) ženu a to zapuzení je odvolatelné. Pak po dobu, jež je povinna žena vyčkat, si ji může vzít zpět a manželství pokračuje. Do uplynutí ciddy manželství není rozvedeno a žena je tudíž oprávněna dědit po manželovi. v zásadě platí, že dokud není dokončena cidda, mohou po sobě manželé dědit. Blíže k problematice zapuzení, především kdy se jedná o odvolatelné a neodvolatelné zapuzení viz např.: NASIR, Jamal J. A. The Islamic Law of Personal Status : Third Revised and Updated Edition. Leiden : Brill, 2009, s. 111 an., 204 22 Toto pravidlo se vztahuje jen na nemuslimy a je považováno za jisté residuum minulosti (z prvních let islámu). Aplikoval-li by se tento zákaz, pak by po nemuslimovi, který zemřel v Egyptě nemohli dědit jeho nemuslimští příbuzní z Kanady či Anglie. V současných právních úpravách se aplikuje toto pravidlo jen tehdy, není-li dána reciprocita, tj. pokud země dědice neumožňuje muslimovi dědit po svých příbuzných. Tak je tomu např. i v Egyptě (čl. 6), Sýrii (čl. 264 c) a Kuvajtu (čl. 293 d). 23 Poslední islámskou zemí, jež zrušila oficiálně otroctví byla Saudská Arábie roku 1962. Jak


96

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2. Základní zásada islámského dědického práva (podle sunnitů) je, že muslim dědí po muslimovi a nemuslim po nemuslimovi. Muhammad měl říci: „Muslim nemůže dědit po nevěřícím, stejně jako nemůže být nevěřící dědicem muslima.“24 Přičemž se vychází z teze, že náboženská obec (a její majetek) by se měla zvětšovat a nikoli zmenšovat. Přechod vlastnického práva na dědice – nemuslima by způsobil zmenšení majetku jiného muslima a potažmo náboženské obce a je tudíž nežádoucí. Naopak dědí-li muslim po nemuslimovi, je to přínosem pro náboženskou obec a šíité to z tohoto důvodu umožňují.25 Opírají se při tom o hadíth ze sbírky Dáwúda: „Islám přijímá, ale nezmenšuje se.“ I část druhů Muhammada, Ibn Tajmíja a Ibn al-Qajjim se přiklonili k tomu, aby mohl muslim dědit po křesťanovi nebo židovi.26 Zásada, že muslim dědí po muslimovi a nemuslim po nemuslimovi je prolomena jen v případě posledního pořízení, kdy se připouští, aby odkazovníkem byla i osoba jiného vyznání. Poslední pořízení je chápáno jako smlouva,27 kdy je rozhodná svobodná vůle muslima, jak naloží se svým majetkem a omezení co do příslušnosti k určitému náboženství neplatí. Z pohledu islámského práva tak nemuslimové dědí po muslimovi jen prostřednictvím posledního pořízení. Jinak dědí jen po sobě. Právní školy se poněkud liší v otázce, zda i nadále má být rozhodná příslušnost k víře a dědit mají jen příslušníci jedné víry mezi sebou, nebo zda mohou všichni muslimové dědit po sobě bez rozdílu.28 K jakému okamžiku se posuzuje příslušnost k víře? Zpravidla k okamžiku smrti zůstavitele. Byl-li potenciální dědic v daný okamžik muslimem či muslimkou,29 je podmínka příslušnosti ke stejné víře splněna. Jen hanbalovská právní ale muslimové podotýkají, klasické islámské právo znalo otroctví a platí bez ohledu na čas. Proto ho pro úplnost uvádíme mezi překážkami dědění. 24 Arabsky: lá jaríthu al-muslimu al-káfira wa lá al-káfiru al-muslima. Tento hadíth obsahuje všech šest kanonických sbírek. 25 GALLALA, Imen. Religionsfreiheit und islamisch geprägtes Erbrecht : Gesetzliche Regelungen und Rechtssprechungauslegung im heutigen Ägypten und Tunesien. In ELLIESIE, Hatem. Beiträge zum Islamischen Recht VII. : Islam und Menschenrechte/Islam and Human Rights/al-islám wa huqúq al-insán. Frankfurt am Main : Peter Lang, 2010. s. 502 26 MOURAD, Samir. Fiqh II: Handels-, Arbeits – und Eigentumsrecht, Karlsruhe: Deutscher Informationsdienst über den Islam, 2007, s. 164 27 HALLAQ, Wael B. Sharíá : Theory, Practice, Transformations. Cambridge : Cambridge University Press, 2009, s. 292 28 Blíže k situaci v Egyptě a Tunisku, včetně odkazů na judikaturu viz uvedený článek o Gallaly. : GALLALA, Imen. Religionsfreiheit und islamisch geprägtes Erbrecht : Gesetzliche Regelungen und Rechtssprechungauslegung im heutigen Ägypten und Tunesien. In ELLIESIE, Hatem. Beiträge zum Islamischen Recht VII. : Islam und Menschenrechte/Islam and Human Rights/al-islám wa huqúq al-insán. Frankfurt am Main : Peter Lang, 2010. s. 503 29 Muslimem či muslimkou se může stát člověk narozením nebo svobodným přijetím víry (vyslovením tzv. šahády, vyznání víry), přičemž platí pravidlo, že pokud je otec muslimem a jeho manželka křesťanka nebo židovka, z pohledu islámského práva je jejich společné dítě muslimem.


97

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2. škola připouští, aby dědil i ten, kdo je nemuslim a přijme víru po smrti zůstavitele. Nejpozději tak ale musí učinit do vypořádání pozůstalosti.30 Poměrně problematická situace je muslima – odpadlíka (murtadd). Podle většinového názoru není způsobilým dědicem, jen hanafijská škola mu přiznává právo dědit po muslimovi. Hanbalovská škola analogicky připouští dědění za předpokladu, že se odpadlík navrátí k islámu do vypořádání pozůstalosti. Možná je i opačná situace, kdy odpadlík zemře a musí se určit okruh dědiců. Málikovská, hanbalovská a šáfiovská právní škola nechá celou jeho pozůstalost připadnout fisku, zatímco hanafijská zastává odlišný právní názor. Podle ní je rozhodné, zda majetek nabyl v období kdy byl muslim (dědí po něm jeho muslimští příbuzní) a nebo až poté, co odpadl od víry (připadne státní pokladně).31 Současné právní úpravy reflektují zásadu, že po muslimovi dědí jen muslim a po nemuslimovi nemuslim.32 Právo dědit je tak založeno na reciprocitě v závislosti na příslušnosti k víře. Odpadne-li muslim od islámu, stává se absolutně nezpůsobilým dědicem a nemůže dědit ani po muslimovi či nemuslimovi, ale ani po jiném odpadlíku. Jeho situace z hlediska práva je srovnatelná s úmrtím muslima. Navrátí-li se ke své víře, je jeho pozice stejná jako navrátivší se nezvěstné osoby. Vedle odlišného náboženství činí dědice nezpůsobilým dědicem i zabití zůstavitele. Tomu odpovídá i tradice, podle níž Muhammad řekl, že „ten, kdo zabil člověka nemůže po něm dědit“(ze sbírky od Tirmídhího, Ibn Mádži i Abú Dáwúda). Všichni islámští znalci práva jsou zajedno, že vrah nedědí po své oběti, protože opak by vedl k nepřímé podpoře páchání trestných činů. Úmyslné zabití tedy vylučuje pachatele z dědění, na tom panuje shoda mezi sunnitskými právními školami. V hodnocení ostatních způsobů zabití jsou již znatelné jemné nuance, do kterých nebudeme v tomto článku zacházet. Podle šáfiovské právní školy jakékoli zabití má za následek vyloučení z dědění, podle hanafijské existují výjimky z tohoto pravidla,33 stejně jako podle málikovské34 i hanbalovské právní školy.35 30 HUSSAIN, A. The Islamic Law of Succession. Riyadh : Darussalam, 2005, s. 59 31 EBERT, Hans-Georg. Das Erbrecht arabischer Länder. Frankfurt am Main : Peter Lang, 2004, s. 90 32 Egypt, čl. 6 z.č. 77/1943 o dědictví; Sýrie čl. 264; Kuvajt čl. 293 a, b; Alžír čl. 138 z.č. 84-11/1984 a v zásadě i Tunis dle čl. 88 z. o právu personálního statusu z r. 1956, na základě jehož nejasného znění soudy dovodily, že jednou z překážek dědění je i rozdílnost v náboženství, a to navzdory nesouhlasu odborných kruhů. 33 Ospravedlnitelné zabití podle šarícy, zabití v důsledku nutné obrany, zabití v souladu s šaríc ou, zabití spáchané nezletilým nebo duševně nemocným pachatelem a „nepřímé“ zabití (např. když pachatel vykope díru, někdo jiný do ní spadne a způsobí si zranění, kterému podlehne. Nebo když pachatel položí na cestu předmět, o který se někdo jiný zraní atd.) 34 Ospravedlnitelné zabití podle šarícy, zabití v důsledku nutné obrany, zabití v odvetě a neúmyslné zabití 35 Zabití v důsledku nutné obrany a války a zabití v odvetě


98

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2. Poměrně striktní je islámské právo v otázce příbuzenského vztahu. Dítě narozené mimo manželský svazek se považuje za nemanželské dítě a je v zásadě vyloučeno z dědění. Platí při tom následující pravidla: •

dítě narozené do šesti měsíců od vzniku manželství je nemanželské,

•

dítě narozené od šestého měsíce po vzniku manželství je legitimním potomkem, ledaže domnělý otec své otcovství nepopře,

•

dítě narozené do dvou let od zániku manželství je legitimním potomkem, není-li otcovství bývalým manželem popřeno36 – podle hanafijské právní školy. Ostatní školy mají jiné lhůty pro narození potomka po zániku manželství (šáfiovci a málikovci až čtyři roky a podle šícy do deseti měsíců).37

Stádia vypořádání pozůstalosti38 I. Náklady na pohřeb Náklady spojené s pohřbem by měly být uhrazeny z pozůstalosti a jejich výše by měla odpovídat místním zvyklostem. Duchovní se postavili proti vzrůstající tendenci pořádat nákladné pohřby a zastávají názor, že je z pozůstalosti možné odečíst jen minimální náklady na pohřeb.39 V rámci škol se můžeme setkat s odlišným názorem na případnou povinnost manžela či manželky uhradit tyto náklady z vlastních zdrojů (pokud jsou movití). 36 Obecně se vychází z toho, že sexuální styk je přípustný jen v rámci manželského svazku (ponecháváme stranou trestněprávní rovinu případného mimomaželského styku). V článku uvedená doba (2 či 4 roky) představuje dobu, po kterou je žena těhotná. Z dnešního pohledu medicíny se nám může zdát nemožné, aby se dítě narodilo po tak dlouhé době od zániku manželství a zároveň platila domněnka otcovství. V islámu ale panovala představa o „spícím těhotenství,“ kdy se fetus v lůně matky po delší dobu nevyvíjel, byl v jakémsi stádiu klidu a pak se opět začal vyvíjet. Vše je podepřeno i různými hadíthy, které připouštěly tak extrémně dlouho trvající těhotenství. Blíže ke „spícímu těhotenství“ viz: BOSSALLER, Anke. ‘Schlafende Schwangerschaft’ in islamischen Gesellschaften: Entstehung und soyiale Implikationen einer weiblichen Fiktion. Würzburg: ERGON Verlag, 2004, s. 133 an. 37 KHAN, Hamid. The Islamic Law of Inheritace : a Comparative Study of Recent Reforms in Muslim Countries. Oxford : Oxford University Press, 2007, s. 51 38 Vycházíme zde z dělení fází dle hanbalovské právní školy a některých hanafitů, kteří nejprve zaplatí náklady na pohřeb zůstavitele a až následně přistoupí k vypořádání dědictví. Málikovci, šífiovci a většina hanafitů je názoru, že náklady na pohřeb jdou k tíži toho, kdo měl vůči zůstaviteli vyživovací povinnost, případně jsou hrazeny z pozůstalosti. Na prvním místě řeší splnění závazků zůstavitele a následně až náklady na pohřeb. Blíže viz: HALLAQ, Wael B. Sharíá : Theory, Practice, Transformations. Cambridge : Cambridge University Press, 2009, s. 290¨ Pro tento postup vypořádání se rozhodl např. egyptský zákonodárce (čl. 4), alžírský (čl. 180), kuvajtský (čl. 291) či jordánský (čl. 1093). V Maroku (čl. 218) a Tunisu (čl. 87) naopak jsou nejprve uhrazeny zůstavitelovy dluhy. 39 EBERT, Hans-Georg. Das Erbrecht arabischer Länder. Frankfurt am Main : Peter Lang, 2004, s. 76


99

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2. II. Splnění závazků zůstavitele Splnit závazky zůstavitele je považováno za prvořadou povinnost pozůstalých a jsou splněny ještě před tím, než je dědicům rozdělena pozůstalost. To odpovídá i hadíhům.40 Jejich nesplnění dokonce brání vstupu duše zemřelého do ráje.41 Sporné je, zda dluhy vůči Bohu (např. zakát a „odpustky“ za zhřešení) zanikají okamžikem smrti muslima, či musí být pod sankcí nevynutitelnosti zmíněny v posledním pořízení a jaký je jejich vztah k ostatním dluhům co do priority splnění. Poté, co jsou uhrazeny náklady spojené s pohřbem zůstavitele, jsou vyrovnány i ostatní závazky, kdy je právníci dělí do tří kategorií: •

ty, jež vznikly v období, kdy byl zůstavitel zdráv,

•

ty, které vznikly v období nemoci, jež vedla ke smrti. Ostatní věřitelé zůstavitele mají právo popřít tyto pohledávky (vzniklé např. na základě kupní smlouvy, darovací atp.)

•

a v neposlední řadě i na ty, jež vznikly částečně v období, kdy byl zdráv a kdy nebyl zdráv.

Nejdříve jsou vypořádány první a naposledy zmíněné dluhy a až pak případně i dluhy, jež vznikly v okamžik smrtelné nemoci zůstavitele.42 V první řadě se tak zaplatí dluhy váznoucí na nemovitosti a kupní ceny za věci zakoupené zůstavitelem před jeho smrtí. Pak následují ostatní dluhy. Vypořádává je buďto vykonavatel, nebo zástupce zůstavitele, kterého jmenoval zůstavitel ještě před svou smrtí, nebo jmenovaný soudcem. Jeho oprávnění se liší v závislosti na tom zda převažují aktiva nebo pasiva v pozůstalosti. Jsou-li dluhy zůstavitele ve stejné výši jako jeho majetek, nebo se rovnají, pak smí vykonavatel jednat s věřiteli a uspokojit jejich pohledávky prodejem nejprve všech movitých následně i nemovitých věcí. Převyšují-li aktiva pasiva, smí vykonavatel prodat jen tolik movitých věcí, jenž je nezbytné k pokrytí dluhů zůstavitele a teprve až pak případně prodat jeho nemovitost.43 40 … Alí bin Abí Tálib, kéž je s ním Bůh spokojen: Vy (lidé), recitujte tento verš, „Po poslední vůli, kterou zanecháte nebo dluhy,“ ale Posel Boží, kéž mu Bůh požehná a dá mu mír, rozhodl, že dluhy mají být vyrovnány před (vypořádáním) dědictví. (ze sbírky od Tirmídhího a Ibn Mádžy) … ibn Abbás, kéž je s ním Bůh spokojen, podal zprávu: „Sad ibn Ubada, kéž je s ním Bůh spokojen, požádal Proroka, kéž mu Bůh požehná a dá mu mír, o radu: ‘Má matka zemřela před tím, než splnila svůj slib,’ Prorok řekl: ‘Splň to místo ní.’“ 41 ... Abú Hurajra: Posel Boží, kéž mu Bůh požehná a dá mu mír, řekl: „Duše věřícího zůstává v nejistotě (nevstoupí do ráje), dokud nejsou všechny její dluhy vyrovnány.“ (ze sbírky Ahmada Ibn Hanbala, Tirmidhího a Ibn Mádžy) 42 KHAN, Hamid. The Islamic Law of Inheritace : a Comparative Study of Recent Reforms in Muslim Countries. Oxford : Oxford University Press, 2007, s. 32 43 NASIR, Jamal J. A. The Islamic Law of Personal Status : Third Revised and Updated Edition. Leiden : Brill, 2009, s. 202


100

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2. III. Odkaz (wasíja) Každý muslim má právo vyhotovit své poslední pořízení, je mu to dokonce i důrazně doporučováno.44 Na druhou stranu není zcela jasné, zda sám Muhammad poslední pořízení zanechal. Sám měl podle hadíthů od Buchárího svůj majetek přenechat potřebným jako sadáqu (dobrovolnou almužnu) a jeho pozůstalost neměla být rozdělena mezi dědice. Ti si z ní mohli případně něco vzít. Sepsat poslední pořízení odpovídá praxi jak v předislámské, tak i ranně islámské době, kdy i umírající na základě své vůle rozhodli o osudu jejich majetku.45 Korán obsahuje verše týkající se odkazu – podstatný je především verš 2:180 (Jest vám předepsáno, že když dostaví se smrt k některému z vás a on zanechá vám majetek, má učinit závěť ve prospěch rodičů a příbuzných podle zvyklosti uznané – a to je povinností pro bohabojné) a 2:240 (Ti z vás, kteří budou ke Mně povoláni a zanechají manželky, nechť odkáží manželkám svým zaopatření na celý rok, aniž je nutí odejít z domu. …). Většina právníků se shodne na „derogaci“ (nasch)46 těchto veršů verši pozdějšími, tj. 4:11–12, obsahující základy dědického práva (viz úvod článku). Pozoruhodné na debatě ohledně derogace veršů o odkazu je, že na ně zprvu nebylo nahlíženo jako na derogované verše a tento názor se prosadil až mnohem později.47 Odkaz představuje dar jednoho druhému, či druhým, pro případ smrti.48 U odkazu se rozlišují jeho pilíře či základní znaky – pořizovatel odkazu, odka44 Viz hadíth: Abdulláh ibn Umar, kéž je s ním Bůh spokojen, uvádí, že Prorok, kéž mu Bůh požehná a dá mu mír, řekl: „Není správné, když muslim, který něco vlastní, o čem by měl vyhotovit poslední vůli, stráví dvě noci, aniž by u sebe uschoval svou poslední vůli v písemné formě.“ 45 Powers uvádí několik případů z prvních let islámu, kdy umírající před svědky jmenovali správce dědictví, kteří následně v souladu s jejich vůli pozůstalost rozdělili. Především uvádí příběh Umm Kuhhy, jež nedostala z pozůstalosti svého manžela nic, byla tak bez prostředků (stejně jako její dcery) a podala stížnost k Prorokovi pro zjevnou nespravedlnost. Vzhledem k tomu, že v daný okamžik nebyly zjeveny příslušné verše Koránu, ponechal to Prorok Boží vůli. Následně byly teprve seslány verše Koránu (4:11–12), na základě nichž měly ženy nárok na podíl na dědictví. Blíže viz: POWERS, David S. Studies in Qurán and Hadíth : The Formation of the Islamic Law of Inheritance. Berkeley : University of California Press, 1986, s. 11 an. 46 Vzhledem k tomu, že Korán byl sesílán Muhammadovi postupně došlo (podle většinového názoru) k derogaci veršů, resp. jejich „překrytí“ verši pozdějšími. Pracuje se s termíny násich (verš překrývající či přepisující) a mansúch (verš překrytý, přepsaný). Kolik překrytých veršů Korán obsahuje, na tom nepanuje mezi učenci shoda. Někteří jich napočítali 21, jiní jen 5. I když je považován některý verš za překrytý, zůstává i nadále součástí Koránu a je recitován. V souvislosti s derogací se zkoumá i vztah Koránu a sunny a možnosti jejich vzájemné derogace. V podrobnostech viz: KAMALI, Mohammad Hashim. Principles of Islamic Jurisprudence. Cambridge : Islamic Texts Society, 2003, s. 202 an. 47 POWERS, David S. Studies in Qurán and Hadíth : The Formation of the Islamic Law of Inheritance. Berkeley : University of California Press, 1986, s. 144 an. 48 IBN RUSHD. The distinguished Jurist‘s Primer: Volume 2. Reading: Garnet Publishing, 2006, s. 407


101

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2. zovník, předmět odkazu a forma odkazu. Způsobilým učinit odkaz je fyzická osoba – pořizovatel odkazu (músí), jenž dosáhl zletilosti. Jen málikovská a hanbalovská právní škola připouští, aby mohl sepsat poslední vůli i nezletilý schopný vlastního úsudku (tamjíz). Předpokládá se, že nezletilý starší sedmi let již tuto schopnost má a může tak pořídit poslední vůli. Současné právní úpravy umožňují učinit odkaz osobě, jež je zletilá.49 Další podmínkou je, aby byl svobodný, tj. nesmí být otrokem. Pro platnost poslední vůle není rozhodující, zda ji zřizuje muslim či nemuslim. Překážkou platnosti by bylo, pokud by pořizovatel byl v okamžik pořízení odkazu ve stavu, kdy by si neuvědomoval smysl a právní následky svého jednání, nebo byl na něj vyvíjen nátlak. Neplatný je i odkaz učiněný v žertu či ve stavu opilosti.50 Prostřednictvím odkazu tedy zůstavitel odkáže odkazovníkovi (al-músa lahu) nějakou věc (músa bihi) či přejde na něj z vůle zůstavitele užívací právo.51 Předmětem odkazu jsou tak na příklad peníze, jakožto další movité věci, stejně jako nemovité, ale i užívací právo. Tedy práva, jež jsou ocenitelná penězi. I v případě odkazu by předmětem transakce neměl být nedovolený předmět (vepřové či víno). Výjimkou je odkaz nemuslimovi. Samozřejmostí je, že odkazovaný předmět musí existovat v okamžik smrti zůstavitele. Výše uvedenému odpovídá i současná právní úprava islámských zemí. Odkazovník má možnost odkaz odmítnout, nebo přijmout. Odkaz je tedy chápán jako smlouva a nikoli jednostranný právní úkon. Přihlíží se k projevu vůle dospělého, který je učiněn až po smrti zůstavitele. Vůle projevená za života zůstavitele či nezletilým je právně irelevantní. Za nezletilého jedná jeho zástupce, jen hanafijská právní škola umožňuje nezlitilému po dosažení sedmi let právoplatně přijmout odkaz.52 Nestihne-li odkazovník za svého života přijmout nebo odmítnout odkaz, pak podle hanafijské právní školy připadne odkazovaná věc do jeho pozůstalosti, podle ostatních právních škol jen přejde právo přijmout či odmítnout odkaz na jeho dědice. K otázce, k jakému okamžiku nabude odkazovník vlastnické právo k odkazované věci, se staví právní školy odlišně. Podle šáfiovské a hanafijské právní školy k okamžiku smrti zůstavitele, podle málikovské a hanbalovské až okamžikem přijetí odkazu.53 Pro odkaz platí i jisté formální požadavky. Klasické islámské právo rozeznává odkaz učiněný ústně i v písemné formě a nevyžaduje použití konkrétních slov. Z jednání musí být jednoznačně patrný úmysl předat majetek po své smr49 Hranice zletilosti je stanovena v islámských zemích odlišně. Zpravidla je mezi 18–21 rokem života. 50 EBERT, Hans-Georg. Das Erbrecht arabischer Länder. Frankfurt am Main : Peter Lang, 2004, s. 137 51 Zprvu se na tomto školy neshodly, až později ve středověku se tato doktrína prosadila. K otázce časového omezení odkázaného užívacího práva viz: COULSON, Noel J. Succession in the Muslim Family. Cambridge : Cambridge University Press, 1971, s. 220 an. 52 HUSSAIN, A. The Islamic Law of Succession. Riyadh : Darussalam, 2005, s. 390 53 HUSSAIN, A. The Islamic Law of Succession. Riyadh : Darussalam, 2005, s. 391


102

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2. ti, příp. užívací právo k věci. Vyžadována je přítomnost dvou svědků (dospělých muslimů). Není-li jich, pak podle málikovské a hanbalovské právní školy je odkaz platný za předpokladu, že je rozpoznáno zůstavitelovo písmo nebo jeho podpis.54 Současné právní úpravy zpravidla vyžadují písemnou formu odkazu ve formě veřejné listiny, zůstavitelem vlastnoručně napsaného a podepsaného dokumentu nebo s úředně ověřeným podpisem zůstavitele. Odkaz může obsahovat i podmínky, jež mají být splněny (např. způsob využití odkázané věci). Ty však nesmí být v rozporu s islámským právem. Pokud by nebyly v souladu s islámským právem, pak by byly neplatné. Na platnosti odkazu by to ale nic nezměnilo.55 I islámské právo připouští, aby zůstavitel změnil svou vůli vůlí pozdější. Pro odkaz platí v zásadě dvě omezení – co do rozsahu majetku s nímž je možné svobodně naložit a co do okruhu odkazovníků. Co se týče rozsahu majetku, který má odkazovníku připadnout, tak ten je omezen až do výše jedné třetiny dědictví. To vyplývá (nepřímo) jak z verše Koránu (2:180),56 tak i sunny (přímo).57 Není zcela jasné, k jakému okamžiku se ale počítá podíl celého odkazu vůči pozůstalosti. Šáfiovská a hanbalovská právní škola a šíité považují za určující okamžik smrt zůstavitele, hanafijská okamžik rozdělení pozůstalosti a málikovská momentem akceptace odkazu. Názor hanafijské a málikovské školy je opřen o analogické posouzení odkazu jako daru. Pokud k dokonání uzavření darovací smlouvy je třeba podle hanafijské (a i šáfiovské) právní školy předání daru a podle málikovské postačuje přijetí nabídky daru,58 pak je to možné obdobně použít i pro odkaz. 54 COULSON, Noel J. Succession in the Muslim Family. Cambridge : Cambridge University Press, 1971, s. 216 55 tamtéž, s. 222 56 2:180 Jest vám předepsáno, že když dostaví se smrt k některému z vás a on zanechá vám majetek, má učinit závěť ve prospěch rodičů a příbuzných podle zvyklosti uznané – a to je povinností pro bohabojné 57 Ámir ibn Sad uvádí, že slyšel následující od svého otce, kéž je s ním Bůh spokojen: „Byl jsem nemocný a prorok, kéž mu Bůh požehná a dá mu mír, mne navštívil. Řekl jsem mu: ‘Ó Posle boží, popros Boha, aby mne nenechal se obrátit zpět’ a on odvětil: Bůh tě vyslyší a učiní tě potřebným pro ostatní lidi.’ Řekl jsem mu: ‘Chci učinit poslední vůli, mám ale jen jedinou dceru, mám jí odkázat dvě třetiny (mého majetku)?’ Prorok řekl: ‘Ne.’ Mám ji odkázat polovinu? Prorok odvětil: ‘Polovinu? To je příliš!’ Tu jsem řekl: ‘Tak jednu třetinu z něj.’ Prorok řekl: ‘Třetinu? I třetina je hodně...’ Podle toho lidé odkazovali jednu třetinu, což bylo shledáno dovoleným“ (Sahíh od Buchárího i Muslima, Muwatta od Málika, sbírka od Tirmídhího, Abú Dáwúda i Ibn Mádžy). V hadíthu je uvedeno – „i třetina je hodně“ – z tohoto důvodu velké množství právníků v ranné době islámu vyžadovalo, aby odkaz představoval méně než jednu třetinu pozůstalosti. Abú Bakr a cUmar (pravověrní chalífové) měli odkázat jeden 1/5 a druhý ¼. Mělo se to opírat o jeden ze (slabých) hadíthů, který doporučoval odkázat dokonce méně než 1/3. Blíže viz: IBN RUSHD. The distinguished Jurist‘s Primer: Volume 2. Reading: Garnet Publishing, 2006, s. 407 58 AL-ZUHAYLI, Wahbah. Financial Transaction in Islamic Jurisprudence : Volume I. Damašek : Dár al-Fikr, 2003, s. 352 an.


103

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2. Účelem omezení odkazu co do jeho rozsahu je, aby dědici ze zákona nezůstali nezaopatřeni a majetek nepřipadl osobě, jež by stála mimo rodinu a o potřebné by nebylo postaráno, což potvrzuje i hadíth, kdy se jeden věřící obrací na Muhammada s dotazem, zda může odkázat na charitu vše, co vlastní, případně polovinu toho. Muhammad mu odpověděl: „Je lepší, když zanecháš své dědice zaopatřené, než abys je zanechal jako nuzáky, co musejí žebrat u lidí“ a souhlasil s odkazem ve výši jedné třetiny jeho majetku. Jsou-li dědicové z nuzných poměrů, měl by podle Nawawího59 pořizovatel poslední vůle tento fakt zohlednit a své nakládání omezit i na méně než přípustnou jednu třetinu. Překročí-li naopak pořizovatel poslední vůle limit jedné třetiny pozůstalosti, je vyžadován souhlas ostatních dědiců. Váha jejich hlasu odpovídá výši jejich podílu. Nedají-li dědicové souhlas, dochází k redukci podílu odkazovníka či podílů odkazovníků na jednu třetinu pozůstalosti po vypořádání dluhů a nákladů na pohřeb. Zde se opět projevuje názorová pluralita mezi právníky jednotlivých právních škol. Zatímco většina právníků sníží odkazy poměrně, aby dohromady činily dovolenou jednu třetinu pozůstalosti, tak Abú Hanífa (hlavní představitel hanafitské právní školy), nejdříve snížil jakýkoli odkaz větší než jedna třetina pozůstalosti na její jednu třetinu a až následně je po sečtení poměrně pokrátil, aby ve výsledku byla odečtena z pozůstalosti jen jedna třetina představující všechny odkazy dohromady. Tyto dva odlišné přístupy mohou vést k odlišným výpočtům, jak je patrné z níže uvedeného příkladu:60 Zemře muž a zanechá oba dva rodiče a syna jako jediného dědice ze zákona. Ve svém posledním pořízení stanoví, že polovina jeho pozůstalosti má připadnout místní mešitě a 1/6 jeho jedinému vnukovi po zemřelém synovi. Zanechá nemovitosti vysoké hodnoty ve výši £ 108 000. Náklady na jeho pohřeb jsou £ 1 000 a zanechá dluhy ve výši £ 35 000. Po uhrazení nákladů na pohřeb a dluhů hodnota pozůstalosti je £ 72 000. Projev vůle zanechat místní mešitě poloviny pozůstalosti je ultra vires. Všichni (podíloví) dědicové nesouhlasí s tím, aby polovina pozůstalosti přešla na mešitu. Odkázat je možné jen třetinu pozůstalosti, tj. £ 24 000. Podle šáfiovského, málikovského a hanbalovského fiqhu stejně jako dvou prominentních učenců od Abú Hanífy – imáma Abú Júsufa a imáma Muhammada (pozn. žáci Abú Hanífy a hanafijci) pozůstalost snížena na hodnotu jedné třetiny. Podíl, který mešitě připadne je redukován na ¾ z 1/3 (3/4 z £ 24 000) a podíl vnukovi je redukován na ¼ z 1/3 (1/4 z £ 24 000). Tzn. je zde zachován poměr 3:1 59 Imám Nawawí (631–676 n.l.) hlásící se k šáfiovské právní škole, jehož výbory z hadíthů jsou velmi oblíbené. Do českého jazyka byla přeložena jedna s jeho sbírek hadíthů: Zahrady spravedlivých. Praha: A.M.S. trading s.r.o. 2008 60 Znění příkladu je převzato a zkráceno z monografie Husseina, jež obsahuje 200 různých příkladů z dědického práva. HUSSAIN, A. The Islamic Law of Succession. Riyadh : Darussalam, 2005, s. 395


104

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2. Konečné vypořádání pozůstalosti je: Náklady na pohřeb £ 1 000 Dluhy £ 35 000 Odkaz místní mešitě £ 18 000 Odkaz vnukovi £ 6 000 Matka £ 8 000 Otec £ 8 000 Syn £ 32 000 Podle imáma Abú Hanífy je odkaz mešitě nejprve redukován na jednu třetinu pozůstalosti, následně odkazy poměrně sníženy, tzn. odkaz mešitě je redukován na 2/3 z 1/3 (2/3 z £ 24.000) a odkaz vnukovi na 1/3 z 1/3 (1/3 z £ 24.000). Podle Abú Hanífy je ve výsledku pozůstalost následovně vypořádána: Náklady na pohřeb £ 1 000 Dluhy £ 35 000 Odkaz místní mešitě £ 16 000 Odkaz vnukovi £ 8 000 Matka £ 8 000 Otec £ 8 000 Syn £ 32 000 Platí omezení dispozice s jednou třetinou pozůstalosti absolutně? Co když zůstavitel nezanechal jediného (způsobilého) dědice, jemuž by náležel podíl na pozůstalosti a prostřednictvím poslední vůle zůstavil více než jednu třetinu? Zatímco většina právníků by redukovala výši podílu odkazovníka na jednu třetinu a zbytek by nechala připadnou státu, Abú Hanífa by zohlednil vůli zůstavitele bez ohledu na případný profit státní kasy.61 Podle Málika platí omezení na jednu třetinu bez výjimky a není možné odkázat více než jednu třetinu. Pokud by ostatní dědicové souhlasily s odkazem nad jednu třetinu, pak je to sice přípustné, ale toto jednání klasifikuje jako darování.62 Pro odkazovníky platí obecná pravidla – z odkazu musí být zřejmá jejich identifikace, ať již obecně, nebo konkrétně (např. dítě v lůně XY či chudí z mé vesnice, sirotci apod.) a odkazovníci musí být v okamžiku učinění odkazu na živu, pokud jsou jmenovitě určeni. Jsou-li určeni obecně, např. potomci XY, pak je podle většinového názoru rozhodným okamžikem ne učinění odkazu, ale smrt zůstavitele.63 Odkaz může být učiněn ve prospěch fyzické osoby, stejně jako 61 HALLAQ, Wael B. Sharíá : Theory, Practice, Transformations. Cambridge : Cambridge University Press, 2009, s. 291 62 HUSSAIN, A. The Islamic Law of Succession. Riyadh : Darussalam, 2005, s. 397 63 NASIR, Jamal J. A. The Islamic Law of Personal Status : Third Revised and Updated Edition.


105

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2. zařízení podílející se na zabezpečení veřejného zájmu či sociálních potřeb, jako např. nemocnice, školy, mešity apod. Muslimové jsou obecně vyzýváni k dávání dobrovolné almužny (sadáqy) a rádi prostřednictvím poslední vůle odkáží část svého majetku na dobročinné účely – nějaké náboženské nadaci (tzv. waqf)64 nebo ji prostřednictvím poslední vůle sami zřídí, doufajíc v odměnu od Boha.65 Zřizovaly se jak náboženské nadace (waqf al-chajrí),66 tak i rodinné (waqf ql-ahlí), jež měly zaopatřit rodinu pozůstalého, nebo případně i dočasné nadace (jejich zřízení ale podle hanafitské právní školy není možné). Zatímco rodinné nadace byly v některých islámských zemích zrušeny,67 resp. jejich zakládání omezeno, náboženské nadace přetrvávají ve většině islámských zemí dodnes.68 Okruh odkazovníků (fyzických osob) je omezený. Muhammad se měl vyjádřit: „Žádný odkaz pro dědice“ – lá wasíjata li – wárith. Nicméně se zdá, že toto pravidlo nemuselo nutně mít formu hadíthu, ale jen zavedené zvyklosti,69 na níž Leiden : Brill, 2009, s.237 64 waqf je znamená „chránit věc od toho, aby se stala vlastnictvím třetí osoby.“ Podle žáků Abú Hanífy waqf představuje převod vlastnického práva k věci takovým způsobem, že zaniká vlastnické právo původního vlastníka a stává se vlastnictvím Boha. Právníci jsou názoru, že waqf je nedokonalou formou vlastnictví, kdy vlastnictví a užívání nepřísluší v jeden okamžik jedné a té samé osobě. Pravděpodobně prvním waqfem byly pozemky darované cUmarem, jak zaznamenává následující hadíth ze sbírky Muslima a Buchírího: … ibn cUmar, kéž je s ním Alláh spokojen, podal zprávu: „cUmar nabyl vlastnické právo ke kusu země v Haibaru. Odebral se k prorokovi, kéž mu Alláh požehná a dá mu mír, a řekl: ‘Ó posle boží, nabyl jsem kus země a lepší obchod než tento jsem nikdy neudělal. Dej mi tak Tvou radu.’ Prorok řekl: ‘Věnuj tyto pozemky (na bohulibé účely) – pokud chceš – a daruj výtěžek z něj (jako almužnu).’ cUmar to pak daroval s podmínkou, že jeho pozemky nesmějí být prodány, darovány ani zděděny a že výnos z nich je almužnou pro chudé, příbuzné, otroky na cestě boží, hosty, cestující a že není pro správce majetku hříchem, když z nich uhradí i své životní náklady nebo nakrmí přítele, který nemá v úmyslu bezdůvodně se obohatit.“ 65 Muhammad vyzýval své souvěrce k dávání dobrovolné almužny za jejich života a ne až na smrtelném lóži. Hadíth zařazený Muslimem do sbírky dokládá, do jaké míry Bůh ocení muslimovo dobrodiní: Abú Hurajra, kéž je s ním Alláh spokojen, podává zprávu o tom, že prorok, kéž mu Alláh požehná a dá mu mír, řekl: „Když člověk zemře, přestanou se jeho dobré činy množit – s výjimkou tří případů: 1. dávání almužny, které pokračuje po jeho smrti (např. zřízení nadace), 2. když rozšířil užitečné vědomosti, které jsou prospěšné pro lidstvo, 3. když dobře vychová (muslimské) dítě, které se za něj modlí.“ 66 Náboženské – dobročinné nadace nebyly bezvýznamné. V Osmanské říši byly hodně rozšířené a v celé řadě krajů představovaly až ¾ orné půdy, v Íránu roku 1930 přibližně 15 % půdy, jak uvádí Kropáček. KROPÁČEK, Luboš. Duchovní cesty islámu. Praha : Vyšehrad, 1998, s. 132 67 BERÁNEK, Ondřej ; ŤUPEK, Pavel. Dvojí tvář islámské charity. Brno : Centrum pro studium demokracie a kultury, 2008, s. 43 68 v Tunisku byly náboženské nadace roku 1956 zrušeny a jejich majetek převeden na stát 69 Tento názor zastává Powers a ve své knize na podporu svého tvrzení uvádí, že Tabárí (z. 923) sice zmiňuje devatenáct autorit vyjadřujících se k problematice případného rušení verše Koránu o odkazu, ale ani jeden z učenců nezmiňuje hadíth o zákazu odkazu pro dědice. Toto pravidlo mělo být vysloveno Qatádou (z. 735) a ve formě hadíthu se mělo


106

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2. se všichni shodli. Málik ve své Muwattě (Upravená cesta) uvádí: „Jahjá řekl, že slyšel se Málika vyjádřit: Zavedená praxe, na níž panuje shoda, u nás je, že není dovolené pořizovateli odkazu učinit odkaz ve prospěch dědice, ledaže s tím ostatní dědicové souhlasí.“ Podle ibn Rušda se však mělo jednat o Muhammadova slova.70 Na zásadě „žádný odkaz pro dědice“ se většina učenců shodla (sunnitské právní školy a ismailité). Šíca dvanácti imámů takovýto souhlas nevyžaduje.71 Odkaz ve prospěch toho, kdo by nebyl za jiných okolností oprávněn dědit po zůstaviteli je přípustný. Tak tomu je v případě odlišného náboženského vyznání manželky. Pokud je křesťanka nebo židovka, může být odkazovníkem. Rozdílné názory panují na otázku, zda spáchání zabití nebo vraždy pořizovatele poslední vůle odkazovníkem představuje překážku a pachatel proto nedědí – ani ze zákona, ani z poslední vůle. Šáfiovci, Málikovci a šíca dvanácti imámů připouští, aby pachatel dědil alespoň z odkazu a přirovnávají to k daru. Hanafité nepřipouští, aby pachatel vůbec dědil a argumentují, že poslední pořízení vykazuje podobnosti jako darování. Je-li darování harbí neplatným právním úkonem, pak zůstavení majetku pachateli výše uvedených trestných činů vůči zůstaviteli činí poslední pořízení neplatným (co do zůstavení části pozůstalosti pachateli).72 Hanbalovci považují odkaz pachateli za neplatný, ledaže byl učiněn až po jeho činu, nebo byl odkaz po činu ještě před zůstavitelovo smrtí potvrzen.73

70 71 72 73

objevit až v aš-Šáfiího Risále (Risála fí usúl al-fiqh – Traktát o základech fiqhu, tj. první ucelené dílo o právní vědě). Powers poukazuje na způsob, jakým aš-Šáfií hadíth uvádí. Zmiňuje sice samotný výrok Muhammada (tzv. matn), neuvádí však řetězec tradentů (tzv. isnád), kteří si hadíth předávali a jež vede až k osobě, která se s Muhammadem mohla setkat. Znakem věrohodného, správného hadíthu je, že obsahuje jak samotný výrok, tak i mimo jiné kompletní řetězec tradentů. Dvě z nejváženějších sbírek hadíthů – Sahíh od Muslima a Buchárího žádný hadíth podobného znění neobsahují. Když už se tento hadíth v nějaké sbírce objevuje, má podle Powerse „slabý“ isnád, tzn. že řetězec tradentů vykazuje jisté vady – v tomto případě v osobách dvou tradentů. U jednoho byla zpochybněna schopnost zapamatovat si hadíth, u druhého nebylo jisté, v kolika letech slyšel Muhammada výše uvedená slova vyslovit (zda nebyl jen malým chlapcem). Pro tyto vady v tradentech není možné považovat hadíth „správný,“ ale „slabý.“ Zjednodušeně řečeno, takový hadíth je v rámci klasifikace hodnověrnosti na nižším stupni. POWERS, David S. Studies in Qurán and Hadíth : The Formation of the Islamic Law of Inheritance. Berkeley : University of California Press, 1986, s. 158 an. IBN RUSHD. The distinguished Jurist‘s Primer: Volume 2. Reading: Garnet Publishing, 2006, s. 405 ROHE, Mathias. Das islamische Recht : Geschichte und Gegenwart. München : Verlag C.H. BECK, 2009, s. 100 HALLAQ, Wael B. Sharíá : Theory, Practice, Transformations. Cambridge : Cambridge University Press, 2009, s. 291 HUSSAIN, A. The Islamic Law of Succession. Riyadh : Darussalam, 2005, s. 390


107

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2. 4. Rozdělení zbylé pozůstalosti dle podílů Do skupiny dědiců „ze zákona“ patří všichni ti, kterým náleží podle Koránu, sunny nebo konsenzu podíl na pozůstalosti. Dědicové získávají jen aktiva zůstavitele a neodpovídají svým majetkem za jeho dluhy. o ty je už pozůstalost očištěna. V islámském právu tak platí universální sukcese. Výše dědických podílů se liší v závislosti na konstelaci jednotlivého případu a je zde patrná značná kazuističnost. Výše podílu se vyjadřuje ve zlomcích (1/2, ¼, 1/8, 1/3, 2/3 a 1/6). Obecně platí, že muž dědí podíl rovný dvěma ženám stejného stupně ve vztahu k zůstaviteli až na jednu výjimku – polovlastní bratr a polovlastní sestra z matčiny strany dědí stejně.74 Dále platí, že upřednostněni jsou descendenti (děti, vnoučata) před ascendenty (rodiče, prarodiče).75 To však neznamená, že rodiče nejsou oprávněni dědit vedle svých potomků. Sunnitské dědické právo se v klasifikaci dědických skupin drží kritéria mužské linie a rozlišuje se, zda byl zůstavitel příbuzný s dědicem v mužské nebo ženské linii, tj. zda je agnátem nebo kognátem. Toto rozlišení šíitské právo nezná.76 Sunnité rozlišují se mezi „podílovými“ dědici (asháb al-furúd – držiteli povinného podílu), residuálními dědici (casabát) a vzdálenými příbuznými (dawhú al-arhám) představujícími poslední skupinu dědiců. Zatímco manželce náleží vždy podíl na pozůstalosti, synové jsou vždy resiudální dědicové, stejně jako dcery. Podíloví dědici mají vždy přednost před ostatními dědici. Někteří dědici mohou být zcela, nebo zčásti vyloučeni z dědění jinými dědici. Zcela může být vyloučen např. děd (otcem), bratr (synem nebo otcem), babička (matkou, nebo otcem), vnučka (synem), vlastní sestra (synem, otcem, nebo vnukem) či polovlastní sestra z otcovo strany. Částečně mohou být (jako podílový dědici) vyloučeni např. vnučka (dvěma a více dcerami), vlastní sestra (jednou nebo více sestrami, nebo vnučkami nebo dvěma a více vlastními sestrami) atd.. Mohou však dědit jako zbylí dědici. Základní pravidla pro vyloučení jsou především, že osoba bližší co do stupně příbuzenství vylučuje tu, která je vzdálenější v rámci jedné třídy dědiců (např. syn vnuka). Vlastní příbuzní vylučují polovlastní přibuzné (stejného stupně) ze strany otce (vlastní sestra vyloučí polovlastní sestru) atd.77 Dále je pak kategorie dědiců, u nichž není vyloučení přípustné – otec, matka, dcera, syn, manžel a manželka.

74 HUSSAIN, A. The Islamic Law of Succession. Riyadh : Darussalam, 2005, s. 50 75 Jak uvádí i hadíth: „Ibn cAbbas, uvádí, že prorok, kéž mu Bůh požehná a dá mu mír, řekl: Rozdělte peníze mezi dědice první skupiny (primárním dědicům) v souladu s Božím přikázáním. a pokud poté ještě něco zbude (z pozůstalosti), je pro nejbližšího mužského příbuzného (zemřelého).“ (sbírka od Buchárího, Muslima a Ibn Mádžy) 76 NASIR, Jamal J. A. The Islamic Law of Personal Status : Third Revised and Updated Edition. Leiden : Brill, 2009, s. 217 77 V podrobnostech viz mj. HUSSAIN, A. The Islamic Law of Succession. Riyadh : Darussalam, 2005, s. 52 an.


108

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2. U podílových dědiců se rozlišuje dvanáct kategorií,78 přičemž devět z nich je zmíněno v samotném Koránu. Vnučka, babička a děd byli přidání na základě použití qijásu:79 1. manžel (az-zawdž), kdy předpokladem je platně uzavřené manželství. Náleží mu podíl ve výši ¼ z pozůstalosti. Nemá-li jeho manželka žádného dítěte je jeho podíl navýšen na ½. 2. manželka (az-zawdža), manželce náleží polovic toho, co manželovi, tudíž ¼, resp. 1/8. Měl-li manžel více než jednu manželku, je výše uvedený podíl rozdělen mezi ně. 3. otec (al-ab), jehož podíl se odvíjí od toho, zda-li zanechal syny, či dcery a vnuky z jejich strany nebo byl bezdětný. Jeho podíl je pak 1/6 s tím, že někdy dědí i zbytek jako residuální dědic.80 4. matka (al-umm), jejíž podíl je zpravidla také 1/6, příp. 1/3, pokud s ní nedědí zároveň i žádný potomek zůstavitele, ani potomek potomka či zůstavitelovo bratr a sestra. 5. otcův otec (al-džadd as-sahíh) a případně další mužští příbuzní v linii s podílem ve výši 1/6 pozůstalosti. Dědí však za předpokladu, že není otec zůstavitele naživu. 6. babička (al-džadda as-sahíha) ze strany otce či matky a případně v další linii, které náleží podíl ve výši 1/6 pozůstalosti. Babička z otcovo strany je vyloučena z dědění, je-li otec ještě naživu. 7. dcera (al-bint), dědí ½ pozůstalosti, má-li zůstavitel více dcer, dědí tyto dohromady 2/3. Zanechal-li zůstavitel i syna, dědí dcera jako zbylý dědic. Dcera tedy vždy obdrží podíl na dědictví. 8. dcera syna (bint al-ibn), její výše podílu závisí na tom, kdo je spolu s ní oprávněným podílovým dědicem. Může dědit např. ½, pokud mezi dědici není syn, vnuci ze strany syna či dcera zůstavitele, ale i 1/6 pokud měl zůstavitel jednu dceru. Měl-li dvě a více dcer, je dokonce dcera syna vyloučena z dědění jejich přítomností atd. 9. vlastní sestra (al-ucht aš-šaqíqa), i v tomto případě záleží na konstelaci, zda spolu s ní mají dědit i otec, mužští descendenti (z dědění je vyloučena), zda je sester více (pak dědí dohromady 2/3) či zda dědí spolu 78 Šícité jich mají jen devět: otec, manžel, bratr z matčiny strany, manželka, dcera, vlastní sestra, polovlastní sestra z matčiny i otcovo strany a matka. 79 COULSON, Noel J. Succession in the Muslim Family. Cambridge : Cambridge University Press, 1971, s. 35 80 Jedná se tedy o vyloučení z dědění jako podílového dědice jiným dědicem, kdy se ze skupiny podílových dědiců přesune do skupiny těch zbylých. Následující dědicové se mohou takto stát zbylým dědicem: otec, děd z otcovo strany, matka, dcera, synovo dcera, vlastní sestra a polovlastní sestra z otcovo strany.


109

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2. s bratrem, příp. bratry, pak dědí jako „zbytkový“ dědic polovinu toho, co bratr atd. 10. polovlastní sestra z otcovo strany (al-ucht li-ab), na níž se vztahují ve většině případů analogicky ustanovení o vlastní sestře. 11. polovlastní sestra z matčiny strany (al-ucht li-umm), pro kterou platí stejná pravidla jako pro polovlastního bratra z matčiny strany. 12. polovlastní bratr z matčiny strany (al-ach li-umm) má nárok na 1/6 pozůstalosti. Je-li jich více, pak dohromady 1/3. V tomto případě dědí mužští i ženští příbuzní stejný podíl bez rozdílu pohlaví. Polovlastní sourozenci z matčiny strany mohou být z dědictví vyloučeni přítomností otce, děda z otcovy strany, stejně jako dítětem a synovo dítětem. Druhou skupinou dědiců jsou (agnatičtí) „zbylí,“ agnatičtí dědicové,81 kam řadíme příbuzné v přímé linii (ascendenty i descendenty) i v boční linii, jež mají vztah k zůstaviteli v mužské linii. Zpravidla jsou „zbylí“ dědicové mužského pohlaví.82 Výjimku tvoří ty dědičky, jejichž vyloučení z dědictví by vedlo k porušení zásady spravedlnosti a zásady dvojnásobného podílu mužského dědice na stejné úrovni. Mezi ně se řadí dcera, synovo dcera, vlastní sestra a polovlastní sestra z otcovo strany. V literatuře se hovoří o tom, že jsou agnatizovány a stanou se spolu s agnatickými dědici dědičkami.83 Zbylí dědicové získají část pozůstalosti jen tehdy, když není podílových dědiců, nebo není mezi ně celá pozůstalost rozdělena. Zbylí dědicové se dělí do tří hlavních skupin – agnatičtí dědicové „sami o sobě“ (al-casaba bi-nafsihi), sdružující mužské příbuzné v linii po synovi, otci, bratrovi a strýci, dále skupinu agnatických dědiců „skrze jiné“ (al-casaba bi-rajrihi), tj. dědicové, resp. dědičky, jež dědí díky a spolu s jinými oprávněnými dědici. Tak je tomu u dcery, dědí-li spolu se synem, u dcery syna, pokud zároveň dědí i syn syna nebo u vlastní a polovlastní sestry z otcovo strany, je-li zároveň dědicem i vlastní nebo polovlastní bratr. Třetí skupinou jsou agnatičtí dědicové „vedle jiných“ (al-casaba maca rajrihi), kam patří vlastní a polovlastní sestry z otcovo strany za předpokladu, že dědí spolu s dcerami, synovo dcerami atd.84 81 Šícité dělí residuální dědice do tří skupin, kdy v první jsou rodiče a děti bez ohledu na pohlaví, v druhé prarodiče a sourozenci, případně jejich děti a ve třetí tety a strýcové jak z matčiny, tak i z otcovo strany, případně jejich děti. 82 V souladu s hadíthem: „Ibn cAbbas, uvádí, že Prorok, kéž mu Bůh požehná a dá mu mír, řekl: Rozdělte peníze mezi dědice první skupiny (primárním dědicům) v souladu s Božím přikázáním. a pokud poté ještě něco zbude (z pozůstalosti), je pro nejbližšího mužského příbuzného (zemřelého). “ (Buchárí, Muslim, Ibn Madžá) 83 EBERT, Hans-Georg. Das Erbrecht arabischer Länder. Frankfurt am Main : Peter Lang, 2004, s. 114 84 Tato skupina byla vytvořena na základě hadíhu od Buchárího, jež dokumentuje případ, kdy se řešil případ rozdělení dědictví mezi dceru, synovu dceru a sestru. Dcera dostala polovic, synovo dcera šestinu a sestra dědila jako zbylá dědička to, co zbylo.


110

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2. Třetí skupinou jsou neagnátští dědicové/vzdálení příbuzní, kteří dědí jen za předpokladu, že není možné pozůstalost rozdělit mezi předcházející dvě základní skupiny dědiců. Patří sem tací příbuzní zůstavitele, s nimiž je příbuzensky spřízněn alespoň přes jednu ženu (kognátský dědic) – např. děti dcery či děti synovo dcery, děti sestry atd. U neagnátského dědice nehraje pohlaví roli. Jejich právo dědit po pozůstalém je sporné a přiznává jim ho jen část právních škol (hanafijská a hanbalovská, částečně šáfiovská). Může dojít k situaci, že součet jednotlivých podílů je vyšší, nebo nižší než jedna. Pokud po přidělení podílů není celé dědictví rozděleno, pak je podle většinového názoru85 zbytek poměrně rozdělen mezi stávající dědice (radd). Podmínky pro navýšení podílů jsou tři: musí být naživu alespoň jeden podílový dědic, absence zbylého dědice a existence přebývající části pozůstalosti, tj. musí existovat nějaký podíl na pozůstalosti, který nepřipadl žádnému dědici. Jsou zaznamenány rozdílné názory k otázce, zda by měl být i podíl manžela/manželky takto navýšen či nikoli, zpravidla není navýšení jejich podílu přípustné.86 Hanafitská a hanbalovská škola, stejně jako část šáfiovců toto připouští.87 Argumentují při tom, že příbuzný má na dědictví spíše nárok, než jakýkoli jiný cizinec či náboženská komunita. Zastánci radd rozdělí pozůstalost mezi vdovce a dceru (není-li resiudálních dědiců) následujícím způsobem: vdovci náleží ¼, dceři ½, v součtu tedy jsou rozděleny ¾ pozůstalosti. Zbylou jednu ¼ přidělí dceři (vdovec nemá nárok na navýšení svého podílu). Ve výsledku má vdovec ¼ a dcera ¾. Odpůrci radd zbylou ¼ přiřknou fisku. Je-li přítomno více dědiců, jejichž podíly je možné navýšit, pak se navyšují takovým způsobem, aby byl zachován jejich poměr, tzn. jsou-li dědičkami matka a synovo dcera, pak jejich podíly jsou 1/6 a ½, v součtu 2/3 pozůstalosti. Podíly se navýší v poměru 1:3, tj. matka získá ¼ a synovo dcera ¾. Vedle navýšení podílů zná islámské právo i opačný případ, kdy podíly musí být pokráceny (caul). Doktrína o pokrácení podílů se opírá o konsensus z doby chalífátu cUmara bin Al-Chattába, případně Zaida bin Thábita. a podle cAbdulláha bin cAbbáse by neměly být pokráceny podíly těch, jimž je garantován minimální podíl (manžel/manželka, rodiče a sourozenci z matčiny strany), ale těch, co dědí jako podílový dědici, ale i jako residuální (dcera, vnučka, sestra a polovlastní sestra z bratrovo strany).88 Pro ilustraci je možné uvést následující příklady krácení podílů: dědici jsou manžel, matka a jedna vlastní sestra nebo 85 Minoritní názor mají Málikovci, jež by zbylou část dali státní pokladně jako reziduálnímu dědici a pozůstalost má být využita k blahu celé náboženské obce. Podle nich by neměli dědicové získat ve výsledku větší podíly, než jim Korán přiznává. S určitými výjimkami doktrínu radd aplikují i šíité. 86 Mezi dědice, kterým je nejčastěji podíl navýšen je matka, babička z otcovo strany, dcera, synovo dcera, vlastní sestra, polovlastní sestra z otcovo strany, bratr a sestra z matčiny strany. 87 EBERT, Hans-Georg. Das Erbrecht arabischer Länder. Frankfurt am Main : Peter Lang, 2004, s. 119 88 HUSSAIN, A. The Islamic Law of Succession. Riyadh : Darussalam, 2005, s. 361, 362


111

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2. polovlastní z otcovo strany. Manžel by měl dostat 3/6, sestra 3/6 a matka 2/6, což v součtu činí 8/6. Jejich podíly převedou na společného jmenovatele 8 a pokrátí na 3/8, 3/8 a 2/8. V druhém případě zemře žena a zanechá vdovce a dvě vlastní sestry jako dědice. Výše stanovených podílů je ½ pro manžela a 2/3 pro sestry, což činí dohromady po převedení na společného jmenovatele 7/6. Abychom dosáhli jedné, tj. 7/7, podíly pokrátíme na 3/7 pro manžela a 4/7 pro sestry, tj. 2/7 pro každou z nich. Z výše uvedeného nástinu způsobu rozdělení pozůstalosti je více než zřejmé, že především systém rozdělení podílů mezi dědice a případně residuální dědice je poměrně složitý. Sami muslimové se obracejí s žádostmi o vystavení posudku (fatwy) na učence, jež jim vypočítají podíly pro jejich konkrétní případ.89 Na internetu se setkáme s několika stránkami, jež radí, nebo dokonce nabízí spočítání jednotlivých podílů.90 5. Vyhodnocení Z našeho stručného náhledu do islámského dědického práva je zřejmé, že v islámském právu se neuplatňuje tradiční kontinentální princip dědického práva a to princip rovnosti. Většinou muslimů je zohledněno, zda je dědic v příbuzenském vztahu po otci či matce a že je založeno na nerovnosti pohlaví. Jak je správně poukazováno v literatuře,91 na tuto nerovnost musíme nahlížet v kontextu celého islámského práva. Snahy o zrovnoprávnění muže a ženy v dědickém právu v Iráku r. 1959 ztroskotaly. Ten se rozhodl nerozlišovat pohlaví při dědění užívacího práva k pozemkům a umožnit odkaz i ve prospěch podílových a residuálních dědiců. Reforma se nesetkala s pozitivním ohlasem a právní úprava byla roku 1963 zrušena.92 Dále z předloženého výkladu vyplývá, že podle islámského dědického práva je též výrazně potlačen další ze základních principů dědického práva93 a to princip svobody vůle zůstavitele stanovit dědice. Oproti tradičnímu vnímání nepominutelných dědiců v kontinentálních právních úpravách se v islámském právu klade na zaopatření nejbližších příbuzných velký důraz. To svědčí o skutečnosti, že dědické právo je v islámu chápáno spíše jako prostředek pro zaopatření rodiny, než jak nástroj zůstavitele, kterým by mohl volně pořídit o svém majetku na případ smrti. 89 Příklady fatew zabývajících se vypořádáním dědictví viz: VEJRYCH, Jaromír, VÍTEK, R. Islámské dědické právo, Právník 2010, vol. 149, no. 5, s. 518 an. 90 ABU MOSTAFA, Ayman. Islam Channel [online]. [2011] [cit. 2011-09-15]. Inheritance calkulator. Dostupné z WWW: 91 ARSAD, Raffia. Islamic Family Law. London: Sweet & Maxwell, 2010, s. 192 92 ROHE, Mathias. Das islamische Recht : Geschichte und Gegenwart. München : Verlag C.H. BECK, 2009, s. 230 93 TILSCH, Emanuel. Dědické právo rakouské. Praha: Bursík & Kohout, 1905. s. 9


112

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2. Některé tradiční instituty mají v islámském právu trochu jiný význam. Kupříkladu poslední pořízení neslouží primárně k určení dědice a jeho podílu na pozůstalosti. Závětního dědice islámské právo vlastně ani nezná. Posledním pořízením je povoláván odkazovník, jehož postavení je však poněkud odlišné od postavení odkazovníka v evropských úpravách, kdy je tento vnímán jako věřitel dědicův. Shodnou koncepci má v islámské a naše dědické právo v pojetí dědické nehodnosti. Staví se na hodnotových principech, které jsou pro danou kulturu zásadní. Vražda zůstavitele vylučuje vraha z dědického práva, stejně jako rozlišnost ve víře (hodí se připomenout, že obecný zákoník občanský ve svém původním znění jako jeden z důvodů dědické nehodnosti stanovil odpadnutí od víry). JUDr. Lenka Bezoušková, LL.M Fakulta Právnická, Západočeská univerzita v Plzni Katedra teorie práva Email: [email protected] JUDr. Václav Bednář, Ph.D. Fakulta Právnická, Západočeská univerzita v Plzni, Katedra soukromého práva a civilního procesu Email: [email protected]


113

PROCESSUS IUDICIARIUS SECUNDUM STILUM PRAGENSEM. GENEZE, VÝZNAM A OBSAH DÍLA1 Processus iudiciarius secundum stilum Pragensem. Genesis, Significance and Content of the Work

Dominik Budský BUDSKÝ, Dominik. Processus iudiciarius secundum stilum pragensem. Geneze, význam a obsah díla. Acta Iuridica Olomucensia, 2011, Vol. 6, No. 2, pp. 115–129. Abstrakt: Studie poskytuje základní informace o důležitém a značně rozšířeném procesně-právním traktátu z konce 14. století. Je rozdělena do dvou částí. První pojednává o vzniku i významu díla a druhá část studie obsahuje přehlednou synopsi celého traktátu. Klíčová slova: kanonické právo, procesní právo, středověk Abstract: This paper provides its readers with basic information about an important and widespread procedural–legal treatise originated in the late 14th century in Prague It is divided into two parts. They deal with the the genesis and the meaning of the treatise and the second section provides a synopsis of the treatise. Keywords: canon law, procedural law, Middle Ages

1 Tato stať je součástí disertace, kterou autor zpracovává pod vedením prof. PhDr. Zdeňky Hledíkové CSc. na KTF UK v Praze. Výzkum je podpořen grantem GAUK č. 285111 Processus iudiciarius secundum stilum Pragensem Mikuláše Puchníka, kompletní kritická edice díla.


115


AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2. I. Geneze díla, jeho význam a využití Dle datace stanovené Miroslavem Boháčkem2 lze s velkou jistotou tvrdit, že dílo Processus iudiciarius secundum stilum Pragensem bylo sepsáno oficiálem arcibiskupa Jana z Jenštejna Mikulášem Puchníkem v období mezi únorem 1386 a říjnem 1389. Srovnáním s daty, jež poskytuje biografie3 autora, se dá říci, že toto období představovalo poměrně klidnou periodu v Puchníkově životě, protože autor měl relativně dost času na intelektuální tvorbu, vzhledem k tomu, že zatím zastával pouze funkci oficiála a pedagogicky působil na univerzitě. Jeho finanční situace a zabezpečení se rovněž pozvolna zlepšovalo. Stranou nezůstává ani to, že dosud panoval klid i v politické rovině, tj. ve vztazích mezi arcibiskupem a panovníkem. Mikuláš Puchník byl přitom pro sepsání zkoumaného díla velmi dobře vybaven, a to jak po stránce teoretické (licenciát dekretů), tak i praktické (oficialát). Zároveň se tak v úzce vymezeném oboru kanonického procesního práva stal průkopníkem, neboť podobné dílo dosud v českém prostředí chybělo. Běžné normativní právo bylo vyučováno na univerzitě pražské, resp. pražské právnické univerzitě podle běžných příruček, tedy přednášením z Klementin a Liber Sextus. I sám Mikuláš Puchník vedl v počátcích své kariéry spor s Janem de Dulmen o právo přednášet Liber Sextus na pražské právnické univerzitě, jenž nakonec 13. října 1382 vyhrál.4 Novopečený profesor a licenciát dekretů tehdy samostatné pražské právnické univerzity se však nespokojil jen s povinným penzem přednášek. Za nějakou dobu po svém nástupu do funkce oficiála v červenci roku 1383 si pravděpodobně uvědomil citelný nedostatek pomůcky, jež by vysvětlovala nikoliv samotné zákonné normy, nýbrž průběh procesního řízení před soudem. Užitečnost a potřebnost takové příručky byla jistě nasnadě. Před soudy pražského oficiála i generálních vikářů se takřka denně konala stání v desítkách sporů, trvajících často měsíce, ba i roky. Příručka by tedy mohla napomoci k orientaci ve spleti procesních úkonů nejen studentům, tedy budoucím školeným právníkům, ale i tehdejšímu personálu obou soudů a stejně tak i všem žalobcům a obhájcům. V tehdejší Evropě se již samozřejmě celá řada procesních spisů a traktátů vyskytovala, nicméně velká řada z nich byla buď příliš teoretická a tudíž nepoužitelná při praktickém vedení sporů či názorném způsobu výuky, nebo tato díla 2 Miroslav BOHÁČEK, Processus iudiciarius secundum stilum Pragensem, in: Akademiku Václavu Vojtíškovi k 75. narozeninám pracovníci Archivu ČSAV, Práce z Archivu ČSAV, Praha 1958, s. 5–35, s. 16. 3 Podrobné biografické informace o Mikuláši Puchníkovi viz studie Dominik BUDSKÝ, Mikuláš Puchník. Biografie autora díla Processus iudiciarius secundum stilum Pragensem, Mediaevalia Historica Bohemica 13/2, 2010, s. 85–106. 4 Ferdinand TADRA (ed.), Acta iudiciaria consistorii Pragensis, Praha 1893–1901 II., s. 169; Jiří Kejř, Dějiny pražské právnické univerzity, Praha 1995, s. 54.


116

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2. nebyla v českých rukopisných celcích dostatečně zastoupena. Největším nedostatkem cizích procesních spisů a naopak předností Puchníkova traktátu byla přitom právě ona názornost a praktičnost nezapomínající na všechna stádia sporu včetně bohatě zastoupených ukázek formulí písemností vydávaných v různých částech sporu a stejně tak i ono secundum stilum Pragensem. Tento důležitý dovětek, odlišující zcela jasně Puchníkovo dílo ve všech rukopisných katalozích, znamenal v praxi popsání právních specifik (obyčejů) tak, jak byly uplatňovány právě na soudě pražského oficiála. O hojném užívání díla svědčí především frekventované rozšíření rukopisných opisů traktátu v teritoriu širší střední Evropy.5 I v dnešní době je stále dochováno, nebo panuje jistá povědomost o celkem 15 exemplářích, z nichž se pouze jeden nachází na území ČR–v Olomouci. Ostatní jsou rozmístěny od nejsevernějšího Rostocku přes oblast německou a polskou až po Štýrský Hradec. Časový rozptyl jednotlivých opisů je přitom značný. Počínaje nejstarším dochovaným exemplářem v Mnichově napsaným roku 1390 až po nejmladší gdaňský rukopis Mar F 294 vzniklý až po roce 1467. Mezi vznikem autografu a opsáním posledního exempláře se tedy rozpíná období více než tři čtvrtě století. Uvedená fakta dostatečně ilustrují a dokazují důležitost zkoumaného díla pro tehdejší výuku procesního práva i praktické uplatnění v konkrétních procesních úkonech. II. Obsahová synopse Cílem této kapitoly je podat obsah díla Processus iudiciarius secundum stilum Pragensem v češtině tak, aby bylo dílo samo snadno dostupné pro českého čtenáře bez nutnosti vyhledávání žádané tematiky v latinském textu edice, jenž je poměrně náročný kvůli množství specializovaných juristických termínů. Synopse nemá ambici nahradit úplný překlad (převod) originálního latinského textu do češtiny, ale poslouží k rychlé orientaci v obsahu díla. Důvodů, proč se autor disertace rozhodl pro zpracování synopse a nikoliv překladu je hned několik. Synopse se jeví jako vhodnější především proto, že na rozdíl od překladu eliminuje na nutné minimum časté stereotypní formule, které zabírají značnou část díla. Synopse zachycuje všechny obsahově důležité pasáže včetně obyčejů (consuetudines Pragenses). Všímá si i různých juristických postupů a zvláštností včetně několika odkazů na normy kanonického práva a stejně tak popisuje průběh vzorového sporu, jenž prostupuje podstatnou částí díla. Výsledkem takového postupu je již zmiňovaná větší přehlednost českého textu oproti latinskému originálu. 5 Podrobné informace k rozboru rukopisů viz studie Dominik BUDSKÝ, Processus iudiciarius secundum stilum Pragensem Mikuláše Puchníka (Rozbor dochovaných rukopisů), Studie o rukopisech XXXVIX, 2009, s. 255–277.


117

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2. Základní strukturou synopse jsou „kapitoly“ označované v jednotlivých rukopisech obvykle buď rubrikami, odsazením, podtržením nebo přeškrtnutím textu apod. V následujících odstavcích se podává synopse strukturovaná dle jednotlivých kapitol. Každý oddíl je uvozen názvem kapitoly a jeho překladem či opisem do češtiny s následující synopsí. Pokud se to jeví jako účelné a ilustrativní, je kurzivou citována i část originálního latinského textu. Kurzivou jsou rovněž vyznačeny některé právnické termíny, jež jsou natolik speciální a mnohdy postrádající přesný český ekvivalent, že se zdálo vhodné uvádět je rovněž v originálním latinském znění. 1. Incipit, citacio – púhon, předvolání žalované strany. Po stručném incipitu, dle kterého lze bezpečně poznat exemplář Puchníkova Processu mezi všemi ostatními procesními spisy v knihovnách celé Evropy, následuje ihned popsání prvního kroku nutného k zahájení jakéhokoliv sporu, totiž podání žaloby a následnému púhonu, předvolání obžalované strany k soudu. Autor probírá dva způsoby púhonu, a to pomocí přísežného posla (nuncius, bedellus) nebo písemně (littera). Pokud provádí púhon posel, podá soudci zprávu, zda se mu obžalovaného podařilo vyhledat a pokud se vyhledaný obžalovaný i přesto nedostaví k soudu, je buď exkomunikován, pokud je laik, nebo suspendován od vstupu do kostela (pokud je duchovního stavu). Následují formule užívané pro exkomunikaci nebo suspendování. Pokud posel obžalovaného nenalezne, nařídí soudce veřejný púhon, jenž spočívá ve veřejném předčítání púhonu v místě předpokládaného bydliště obžalovaného a v kostele qua maior affinitur populi multitudo. Ohledně dostavení či nedostavení se obžalovaného k soudu platí stejná pravidla i formule jak řečeno výše. Pokud však dojde k tomu, že se na soud dostaví obžalovaný a nikoliv žalobce, jenž za sebe nepošle ani právního zástupce–prokurátora, je žalobce odsouzen k zaplacení soudních výloh žalovanému, tj. diet (dietas vulgares) a cestovních výloh. Puchník uvádí i přesné částky cestovních výloh. Odškodné za zbytečnou cestu se navíc mění podle vážnosti a sociálního stavu dané osoby, i dle vzdálenosti místa apod. Žalobce musí samozřejmě vyplatit jistou částku i soudnímu poslovi. V případě, že dojde k tomu, že se jedna ze stran sporu nechá zastupovat prokurátorem, je třeba přezkoumat, zda je prokurátor dostatečný, zda má příslušné pověření sepsané patřičnou formou, jež se hned uvádí. Pokud není mandát prokurátora jedné ze stran řádný a dostatečný, ocitne se příslušná strana v kontumaci.6 6 Pojmem kontumace (lat. contumatio) se v tomto případě rozumí pohrdání soudem zapříčiněné nedostavením se k jednání.


118

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2. Jestliže je vše v pořádku, soudce nařídí žalobci, aby mu předal libelus a obžalovanému kopii libelu. Opět se uvádějí příslušné formule. 2. Tenor libelli – obsah žalobního spisu, tzn. předmět žaloby a její zdůvodnění. Z obsahu libelu se dozvídáme předmět příkladového sporu, který se bude prolínat podstatnou částí celého díla. Žalobcem je plebán, obžalovaným laik, jenž odmítá zaplatit 10 kop grošů pražských dle závěti svého příbuzného odkázaných kostelu v blíže neurčené vsi. Zároveň se specifikuje povinný obsah libelu a styl, jakým má být napsán a stejně tak jsou opět uvedeny notářské formule. Na základě obsahového rozboru Puchníkem vydaných a dochovaných listin by tedy teoreticky mělo být možné nalézt skutečně proběhlý soudní proces, jenž by mohl autorovi díla posloužit jako předobraz příkladového sporu. Vezmeme-li originálně dochovanou listinu–rozsudek z 22. dubna 1385,7 je zde určitá shoda nasnadě. v tomto sporu žaloval farář kostela Panny Marie před Týnem Bartoloměj staroměstského měšťana Vavřince, poručníka dětí Henslina Zeisselmeistera, kvůli nevyplacení peněz odkázaných faráři Henslinem.8 Konkrétně se jednalo o částku pouhé jedné kopy grošů pražských ročního platu, kterou měl Henslín v testamentu odkázat kostelu na sloužení anniversárií. v listině inserovaný libelus žalobcova prokurátora navíc vykazuje stylistickou shodu s libelem užitým v Processu.9 Podobně jako v příkladovém sporu byl i zde žalovaný poručník od povinnosti platby osvobozen. 3. Excepcio – námitka žalovaného Žalovaný vznáší námitku, že jde o finanční částku a spor tudíž nepatří před církevní, ale světský soud. Žalovaný si má v této fázi rovněž promyslet, zda nemá ještě nějaké další excepciones (Nam reorum est semper fugas querere). Tyto námitky mohou být několikerého druhu. Buď tzv. excepciones dilatorie, jež mají za následek odročení sporu na další termín např. z důvodu sehnání dalších svědků či důkazního materiálu, nebo excepcio declinatoria, tj. taková, která poukazuje na nekompetentnost soudu nebo soudce, nebo tzv. peremptorie, tj. neodvolatelné, konečné, jež spor vylučují. Pokud jsou některé z těchto námitek předloženy a uznány ještě před fází litis contestacio (viz níže), k soudnímu řízení samému 7 Regest listiny viz Jaroslav ERŠIL–Jiří PRAŽÁK (edd.), Archiv pražské metropolitní kapituly I (–1419), Katalog listin a listů, Praha 1956, s. 140, č. 499. 8 Zdeňka HLEDÍKOVÁ, Z diplomatické praxe pražského oficialátu ve druhé polovině 14. stol., Sborník archivních prací 22, 1972, s. 135–161, s. 154. 9 Tamtéž, s 154. Podrobný stylistický rozbor formulí užitých v Processu a jejich porovnání s tehdy užívanými formulářovými sbírkami a formulemi užívanými v Puchníkem vydaných listinách bude součástí samostatné studie. K formulářovým sbírkám se již vyjádřila Z. HLEDÍKOVÁ, Z diplomatické praxe, s. 151–157.


119

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2. vůbec nedojde a celá věc může být vyřešena přes smírčí rozhodce (arbitri), nebo přátelským ujednáním (per amicabilem composicionem), či standardním rozsudkem např. před světským soudem (sentencia diffinitiva). Další excepciones peremptorie se pak dají uplatnit vůči svědkům. 4. Replicacio – odpověď na námitku. Námitka se zamítá s poukazem na dekretál de foro conpetenti.10 Předmětem sporu jsou peníze odkázané kostelu, tudíž tuto kauzu má projednávat církevní soud. Žalobce plebán proto žádá, aby byl laik donucen odpovědět na libelus. 5. Sentencia intelocutoria – mezitímní rozsudek Obžalovanému se přikazuje, aby vzal v potaz žalobu a odpověděl na plebánův libelus non obstantibus excepcionibus frivolis predictis.11 Laik má ještě možnost, se proti tomuto rozsudku v mezitímním sporu odvolat, pokud se jím cítí být poškozen (protestacio de gravamine), a to ve lhůtě 10 dnů od vyhlášení rozsudku. 6. Litis contestacio – vymezení předmětu sporu Velmi důležitá část každého kanonického procesu, ve které se s definitivní platností vymezují strany a především předmět sporu, s tím, že po této fázi již nemůže být k vymezenému předmětu, tj. zaplacení 10 kop nic přidáno. Opět jsou uvedeny nezbytné formule. Žalobce má tedy s definitivní platností vymezit své požadavky a notář zároveň od obou stran přijme přísahu (iuramentum calumpnie, viz níže). Rovněž se řeší situace, když se obžalovaný přizná ještě před skončením sporu. Pokud dojde k tomu, že se obžalovaný přizná hned po fázi vymezení sporu, vyvodí se z tohoto přiznání definitivní rozsudek a obžalovaný je odsouzen i k zaplacení soudních výloh. Zde se uvádí i první pražský obyčej (de more autem consistorii Pragensis), jenž ustanovuje, že pokud dojde k přiznání v odpovědi na libelus, soudce odsoudí obžalovaného k zaplacení výloh, které ihned vyčíslí a z přiznaných faktů vyvodí i rozsudek. Poněkud jiná situace nastane v okamžiku, kdy se obžalovaný přizná ještě před fází litis contestacio, tedy de facto ještě před samotným zahájením vlastního soudního řízení při prvním stání, kdy se dostavil jako pohnaný k soudu. Tehdy soudce z takového přiznání nevyvodí rozsudek, ale stanoví obžalovanému termín čtyř měsíců nebo i delší, aby se sám se žalobcem vyrovnal a k soudu tak prakticky vůbec nedojde. Soudce má přitom brát ohled i na vážnost přiznavší se osoby i její „solventnost“. 10 VI. II. 2. 1.–3. taktéž i v Clem. II. 2. 1. 11 Bez ohledu na předchozí neplatné námitky.


120

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2. V další části kapitoly se autor vrací do okamžiku, kdy bylo obžalovanému nařízeno odpovědět na libelus žalobce. Pokud tak v daném termínu neučiní, je exkomunikován. Uvedeny formule. Další možností, kterou obžalovaný má, je podat tzv. protižalobu na původního žalobce. V tom případě musí předložit libellus reconvencionalis, a to v daném termínu, nejpozději však do fáze litis contestacio. Vzhledem k tomu, že se jedná o tu samou kauzu, soudce o obou libelech rozhodne nakonec v jednou konečném rozsudku. Zde se „dějová linka“ příkladového případu na okamžik přerušuje a autor v několika následujících oddílech pojednává o různých typech přísah. 7. Iuramenta – přísahy a) Iuramentum calumpnie–přísaha žalobce, že podává spravedlivou a odůvodněnou žalobu a že nebude spor zbytečně protahovat např. pomocí falešných svědectví nebo žádostí o zbytečné odklady a další stání. Tato přísaha má navíc dvě formy–jednu pro žalobce a jednu pro obžalovaného. Na tomto místě se vyskytuje další pražský obyčej, jenž praví, že obžalovaný, který nechce složit tuto přísahu je ihned exkomunikován. b) Iuramentum malicie–o složení této přísahy může soudce požádat v jakékoli fázi sporu tu stranu, o níž se domnívá, že by mohla o cokoliv žádat se špatným úmyslem. c) Iuramentum veritatis–tuto přísahu skládají svědci, předvádění oběma stranami sporu. Přísahou se zavazují vypovídat pravdu. Po složení jakékoliv přísahy se ten, kdo ji skládal, dotkne evangeliáře (pokud je kněz), nebo kříže (pokud je laik). 8. Posiciones – články žalobce V této kapitole se autor vrací zpět k základní dějové lince příkladového procesu a to k fázi těsně po litis contestacio, kdy žalobce vymezí své požadavky vůči obžalovanému (articuli). Prokurátor laika si vyžádá kopie těchto artikulí a je mu dána lhůta na odpověď. Zároveň se uvádí formule a podrobně se popisují všechny artikuly žalobce, tj. zesnulý laik odkázal kostelu v testamentu 10 kop grošů langwenti corpore et conpos racione12 (1.), zesnulý laik po sobě zanechal dosti majetku, mj. jeden dům včetně příslušenství a zařízení (2.), zesnulý nařídil v testamentu částku vyplatit plebánovi kostela (3.), obžalovaný laik se ujal držby majetku zesnulého a drží a spravuje ho pacifice et quiete13 (4.), obžalovaný laik, 12 Při těle již slábnoucím, avšak schopen rozumového uvažování. 13 V klidu a bez překážek.


121

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2. ačkoliv byl několikrát napomínán, odmítal vyplnit poslední vůli zesnulého. (5.) Konečně se dodává, že všechna tato tvrzení jsou obecně známa mezi lidmi. (6.) Obžalovaný je pak povinen na artikuly žalobce odpovědět, zda je považuje za pravdivé nebo ne. K těm artikulům, kterým obžalovaný přizná pravdivost, pak žalobce nemusí uvádět žádné další důkazy. 9. Sex modi quibus posiciones actoris repelluntur – šest způsobů, kterými žalovaný zamítá tvrzení žalobce. V kapitole se uvádí šest způsobů, kdy může obžalovaný zamítnout artikuly (tvrzení) žalobce. Každý způsob je nejprve stručně definován a po výčtu všech šesti se autor znovu vrací k prvnímu a postupně všechny vysvětluje zevrubněji včetně uvedení příkladů. První způsob spočívá v tom, že tvrzení žaloby nesmějí být předkládána v záporném způsobu ale naopak s použitím kladných slovesných výrazů, např. tu dicis, quod tecum contraxi matrimonium tali die et in tali loco, ego dico et probare volo, quod illo die et ante et post illum diem [eram] continue in alio loco.14 Ve druhém případě je odmítnuto takové tvrzení žaloby, jež neodpovídá tomu, kdo ho předkládá. v tomto případě se nahradí slovním vyjádřením. Za třetí se zamítá článek, jenž se nevztahuje k případu a nevychází z libelu. Tento způsob se liší od předchozího v tom, že ve druhém způsobu se jedná o tvrzení, jež se vztahuje(!) k projednávané kauze. Ve čtvrtém případě se odmítá takové tvrzení žalobce, jež vychází z jiného, které už bylo popřeno, např. pono, quod mihi pecuniam mutuasti. Item pono, quod eandem pecuniam tradidisti ecclesie, dependet, si primum negaretur et aliud confiteretur articulum.15 V předposledním případě se odmítá taková „pozice“, na kterou se již jednou žalobce tázal a bylo mu na ni odpovězeno, ať už kladně nebo záporně. Poslední, šestý, případ povoluje odmítnout takové tvrzení žalobce, které je „implicitní“, tj. pozice, ze které by bylo možno utvořit dvě nebo tři. Taková pozice obsahuje dva či tři členy, z nichž jeden je pravdivý a druhý nepravdivý. Dle pražského obyčeje je ale obžalovaný i v takovém případě povinen odpovědět separátně na každou jednotlivou část takové inplicita posicio. Příkladem této „pozice“ je: Item pono, quod tu possides ecclesiam spectantem ad subieccionem talis monasterii, ubi sunt due posiciones sub uno articulo, videlicet tu possides ecclesiam et eadem ecclesia spectat et pertinet ad talem monasterium ecce secunda posicio.16 14 Tvrdíš, že jsem s tebou uzavřel manželství toho dne a na tom místě, avšak já tvrdím a chci dokázat, že onoho dne a před ním i po něm jsem bez přerušení dlel na jiném místě. 15 Tvrdím, že jsi mi půjčil peníze. Zároveň tvrdím, že ty samé peníze jsi předal kostelu (farnosti). Zde se jedno a to samé tvrzení nejprve vyřkne, ale hned poté popře. 16 Taktéž tvrdím, že vlastníš kostel (obročí) náležící onomu klášteru. Zde jsou dvě tvrzení


122

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2. Obžalovaný musí na každou „pozici“ ihned jednotlivě odpovědět, zda ji přijímá nebo ne a pokud na nějakou nechce odpovědět, považuje se tvrzení za prokázané. Podle pražského obyčeje je poté kontumován, a následně exkomunikován, pokud soudce nestanoví čas k odpovědi. Obžalovaný by navíc měl odpovídat zcela jasně na celé tvrzení žalobce, protože z nejasného vyjádření není možné vyvodit rozsudek. Obžalovaný smí žádat o čas na vyjádření se k tvrzení žalobce, jen pokud se jedná o složitou „pozici“, kde si nemůže být jist. V jasných situacích nemá být připouštěn k poradě se svým advokátem. Následně se uvádějí všechna tvrzení žaloby a vyjádření obžalovaného k nim. Obžalovaný laik zcela zamítl tvrzení 1. a 2.,17 ke třetí „pozici“ se necítí být vázán se vyjadřovat s ohledem na čtvrtý způsob zamítnutí žalovacího artikulu (jedno tvrzení vychází z jiného), čtvrtý artikul laik zcela popřel, k pátému se po napomenutí přiznal, ale odmítl, že by nastoupil v držbu majetku testátora, a tudíž se necítí být vázán vyplnit vůli testamentu a konečně ohledně šestého tvrzení se vyjádřil, že uznává jen to, co bylo oficiálně vypovězeno. Po této fázi se má žalobce rozhodnout, zda z výpovědí žalovaného na „pozice“ lze vyvodit konečný závěr a rozsudek, nebo zda je třeba žádat o termín prvního odkladu (prima dilacio) za účelem předvedení svědků. Následně se uvádí příklad obecně platného interogatoria–souboru otázek na svědka, který se týká nejen projednávané kauzy, ale i osobních údajů svědkových (sociální stav, věk, bydliště, event. vztah k žalobci, movitost apod.). Teprve poté jsou svědkovi předkládána a v mateřském jazyce vysvětlena jednotlivá tvrzení žaloby, aby se k nim vyjádřil. Když žalobce během prvního odkladu nic neprokáže, je kontumován, leda že by se některý z jím předvolaných svědků nedostavil. Pak soudce daného svědka exkomunikuje a stanoví termín druhého odročení. Dle pražského obyčeje navíc platí, že když žalobce nic neprokáže při prvním ani druhém odročení, nepřipouští se už další odročení a spor je uzavřen. 10. Interrogatoria supra diversis materiis – soubory otázek dle různých typů sporů V této kapitole se pro ilustraci udávají příklady otázek dle typu kauzy. •

Super matrimonio–v manželských sporech. Otázky směřují především na to, jakými slovy bylo manželství uzavřeno, před jakými svědky, zda se nejednalo o žert, zda nebyl nikdo nucen, zda uzavření svazku předcházelo ujednání přátel. Otázky směřují i na věk manželů, dobu uzavření, oděv apod.

v jednom článku, neboť „ty vlastníš kostel“ je jedno tvrzení a „tentýž kostel náleží onomu klášteru“ je druhé tvrzení. 17 Viz číslování „pozic“ v kapitole 8. Posiciones–články žalobce.


123

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2. •

•

•

Super empcionibus, vendicionibus, donacionibus et aliis contractibus18– veškeré „obchodní transakce“. Otázky se týkají především povahy transakce, zda byly peníze skutečně vyplaceny a v jaké měně, či zda transakci předcházela nějaká podmínka. Super iuris patronatus vel iuris presentandi–ve sporech o patronátní právo. Svědkové jsou tázáni, kdo je patronátním pánem, zda patronát sám založil nebo zdědil, kdo je vlastníkem majetků, ze kterých plynou platy, jak dlouho patronát vlastní, kolikrát již prezentoval duchovního apod. Super spolio–loupež. Otázky se týkají nejprve vlastníka věci–jak dlouho předmět vlastnil, zda byla držba nepřetržitá a pokojná, zda mu patřil předmět přímo nebo prostřednictvím jiné osoby. Dále otázky směřují na dobu, kdy byl oloupen, zda se tak událo násilím či s pomocí zbraně, nebo zda pozbyl vlastnictví z důvodu strachu, zda loupež spáchal přímo obžalovaný nebo někdo jiný na příkaz obžalovaného.

11. Forma examinandi testium – přísaha svědků, zjištění jejich nestrannosti. Autor se opět vrací k vzorovému sporu a udává příklad výslechu svědka předvedeného plebánem–žalobcem (viz závěr kap. 9.). Plebánův svědek, jenž pochází z dané vsi je poplatníkem plebána (žalobce), má asi 30 let a není příbuzný s žádnou stranou sporu. Svědek je postupně tázán na jednotlivá tvrzení (artikuly) žalobce (viz kap. 8.). Plebánův svědek celkem pochopitelně potvrdí všechna tvrzení žaloby a zároveň uvádí některé zajímavé detaily, např. pořízení závěti datuje dle posledního morové vlny, popisuje podrobněji dům testátora (celý dřevěný, okna do ulice, patro), i celé hospodářství (tři koně, čtyři krávy). Nakonec svědek učiní prohlášení o své nestrannosti a následují příslušné notářské formule. V další části kapitoly se autor věnuje žádostem o odročení řízení a pravidlům, která se odročení týkají. Základní postulát je vyjádřen větou Nota, quod tres dilaciones de iure dantur et quarta de solempnitate legali. In peremptorie vero datur tamen una dilacio. Standardně jsou tedy poskytovány tři odklady pro žalující stranu, aby mohla předvést další svědky, výjimečně i čtvrtý, avšak při závěrečném líčení je možné, aby soudce poskytl již jen jedno odročení. Pokud žalobce žádá i čtvrté stání, musí navíc složit speciální přísahu, jež je uvedena. v závěru kapitoly jsou uvedeny příslušné notářské formule zaznamenávající výslech svědka žaloby. 12. Excepcio contra – námitka žalovaného proti výpovědi svědka i jeho věrohodnosti. První námitka směřuje vůči tomu, že některá tvrzení má svědek pouze z doslechu, avšak mnohem závažnější je, že svědek není svobodného stavu nýbrž 18 O koupích, prodejích, darováních a dalších „kontraktech“.


124

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2. plebánovým poplatníkem a tudíž je vůči němu v závislém postavení. Další předvedení svědci se neshodují ve svých výpovědích apod. Nejzávažnější je však fakt, že žádný ze svědků neprokázal tzv. intencio actoris (úmysl žalobce a shrnutí jeho požadavků). Laikův prokurátor proto požaduje zproštění žaloby pro svého klienta a uhrazení soudních nákladů plebánem. Dále se podrobněji probírají legální důvody pro odmítnutí předváděných svědků (nevěrohodná osoba, křivopřísežník, úhlavní nepřítel obžalovaného, zkorumpovaná osoba). 13. Replicacio – odpověď žalobce (plebána) na námitky žalovaného. Plebánův prokurátor hodnotí námitku obžalované strany jako frivola, frustratoria, iuri obvia et contra racionem et penitus vacua veritate. Dále uvádí podpůrné argumenty na obranu svědků i prokázání intencio actoris. Dále se prokurátor žalobce odvolává na ustanovení si actor est honestus (de iure iurando maxime).19 Toto ustanovení umožňuje žalobci, jenž složí speciální přísahu (iusiurandum maximum), přenést důkazní břímě na stranu obžalovaného, a to i navzdory právnické zásadě, že dokazovat má vždy ten, kdo něco tvrdí. V tomto případě se navíc, dle názoru žaloby, jedná o tzv. causa favorabilis, kdy má soudce více hledět k zájmům žalobce než obžalovaného. Neboť Tres enim sunt cause favorabiles: matrimonialis, liberalis et testamentalis, in quibus iudex debet favere actori pocius, quam reo.20 14. Duplicacio – odpověď žalovaného na replicacio žalobce, trvá na námitkách vůči svědkům. Žalovaná strana nesouhlasí s výrokem ohledně causa favorabilis. Laik je navíc tak chudý, že požadovaných 10 kop stejně ze svého majetku nemůže zaplatit. Po těchto krocích (může být vložena ještě triplicacio, tj. další výměna argumentů a libelů mezi oběma stranami), soudce stanoví termín k vynesení konečného rozsudku. Ještě před tím musí dojít k tzv. conclusio, tj. k uzavření dokazování. Je stanoven termín, do kterého mohou obě strany předložit veškeré další písemnosti (privilegia atp.), o nichž se domnívají, že podpoří jejich nároky.

19 D. 12. 2. 36. Ačkoliv většina rukopisů uvozuje citaci majuskulou C., která odkazuje na Graciánův dekret, jedná se ve skutečnosti o článek v Justiniánových Digestech, tedy o normu světského (!) práva. 20 Existují totiž tři typy případů, kdy má soudce více hledět k zájmům žalobce než žalovaného, a to jsou spory manželské, ohledně svobodného stavu osoby a testamentární.


125

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2. 15. Sentencia diffinitiva–konečný rozsudek, laik osvobozen. Laik osvobozen od žaloby a plebán odsouzen k zaplacení soudních výdajů, jež budou vyčísleny soudcem. Uvádí se příslušné formule konečného rozsudku i notářského zápisu. 16. Appellacio–žalobce se odvolává k papežské stolici. Žalobce podává odvolání k římské kurii a má lhůtu osmi měsíců na to, aby se tam osobně dostavil a apelaci přednesl. Následují formule a celé znění apelace včetně pověření pro právního zástupce apod. Standardní lhůta pro podání odvolání je 10 dnů od vynesení konečného rozsudku. V případě, že odvolání není v dané lhůtě podáno, přikročí se k vykonání rozsudku (sentencia execucionis). 17. Expensium taxacio – stanovení nákladů na spor, které má zaplatit žalobce. V této kapitole se probírá způsob stanovení nákladů na spor. Počítají se náklady na cestu, sluhu, advokáta, prokurátora, notáře akt konsistoře, cestovné pro svědky a posly, různé písemnosti a konečně definitivní rozsudek. Touto kapitolou končí základní „vzorový“ spor. Další kapitoly se týkají speciálnějších nebo méně obvyklých procedur, jež by nebylo možné ilustrovat na testamentární kauze. 18. Forma appelacionis ab interlocutoria – odvolání od rozsudku v mezitímním sporu. Jedná se o spor mezi Strahovským klášterem a litomyšlský biskupem ohledně páchání škod na statcích kláštera. Jsou uvedeny pouze obecné formule bez bližších údajů např. o příčině sporu, předmětu interlokutoria apod. 19. Forma procuratoria – ustanovení zákonných zástupců pro vedení sporu. Rozsáhlá formule pověření a plné moci pro právní zástupce (prokurátora) při vedení sporu. Jmenují se všemožné eventuality, jež mohou nastat v průběhu soudního řízení s vymezením pravomocí právního zástupce. 20. Forme libellorum – různé druhy libelů dle obsahu sporu. a) Libellus super proprietate bonarum – vlastnictví majetku. Spor mezi klášterem a děkanem (místní jména se liší dle rukopisu) o několik vsí, jež si klášter nárokuje. Děkan si vesnice nárokuje a již 17 let ukládá jejich obyvatelům daně, čímž způsobil škodu odhadem 50 kop grošů. Žalobce (klášter) žádá zaplacení částky a ukončení děkanových nároků. © Univerzita Palackého v Olomouci, 2011. ISSN 1801-0288

126

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2. b) Libellus super spolio – loupež. Uloupení blíže neurčené věci z domu žalobce. c) Libellus super criminali causa – křivé nařčení. Klerik uražen na cti. Viník má odvolat urážky a zaplatit pokutu 1000 kop grošů.21 d) Libellus in causa matrimoniali – manželský spor. Zákonitá manželka požaduje potvrzení legitimity svého sňatku s mužem, který si přivedl jinou ženu a zároveň prohlášení o nulitě svazku s touto novou ženou. e) Forma super depositis – zapůjčené věci. Vypůjčitel požaduje vrácení knihy nebo alikvotní hodnoty ve výši 10 kop grošů. f) Super mutuo – peněžní půjčky. Půjčka 10 kop grošů v hotových penězích nesplacena v dohodnutém termínu. Dlužník má zaplatit a navíc ještě pět kop jako pokutu pro dampnis.22 g) Libellus iniuriarum – kriminální čin (násilný). Klerik nižšího svěcení, jenž nenosí duchovenský oděv ani tonsuru násilně napaden laikem usque ad non modicum sanguinis effusionem.23 Na útočníka se vztahují ustanovení kánonu Si quis suadente...24 a je povinen zaplatit 1 000 kop grošů.25 Zároveň upadl do exkomunikace, ze které může být absolvován pouze papežskou kurií. 21. Appellacio super gracia in forma pauperum – odvolání ohledně udělení beneficia chudému klerikovi. Klerikovi uděleno beneficium pod klášterní kolací na základě expektance in communi forma pauperum.26 Během šesti měsíců si však na totéž obročí začal činit nárok další klerik, jenž se opírá o listinu in speciali forma.27 První klerik se snažil in partibus Italie rychle získat stupeň svěcení potřebný pro dané beneficium, což se mu sice zdařilo, ale vhledem k tomu, že neměl svolení svého diecézního biskupa toto vyšší svěcení obdržet mimo svou domovskou diecézi (littera dimissoria), se dostal do klatby a tedy neschopnosti zastávat jakékoliv beneficium dle ustanovení kánonu Quam racione incidit.28

21 Pokuta 1000 kop gr. byla pravděpodobně vnímána jako varovná částka, odrážející závažnost přečinu, za který měla být udělována. Lze si jen stěží představit, že by jednotlivec byl schopen tak astronomickou částku splatit. 22 Odškodné. 23 Až k prolití krve (rozsáhlejšímu). 24 C. XVII, q. 4, c. 29 taktéž i v Clem. V. 8. 1. 25 Dtto jako v poznámce č. 21. 26 Hromadná expektance pro více „chudých“ kleriků. 27 Tedy speciálně jen pro něj. 28 X. V, 30 (celý titulus).


127

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2. Zde končí text rukopisu Mnichov 677. Pro zbývající část díla je základním textem rukopis Vratislav BU II O 1. 22. Censure ecclesiastice – církevní tresty. Jedná se o tresty uvalené v důsledku soudní kontumace. a) Forma excommunicacionis–exkomunikace. Formule pro vyhlášení exkomunikace v několika kostelích při zvonění zvonů a zhasnutých svících. Provádí se o nedělích a svátcích. b) Aggravacio – zpřísnění exkomunikace. Provádí se u těch, kteří zatvrzele setrvávají ve stavu, kvůli kterému byla exkomunikace udělena. Kromě prostého vyhlášení, jako v předchozím bodě, se připojuje ještě formule prefatum contumatum ab omnibus Christi fidelibus in cibo, potu, oracione, locucione, empcione, vendicione, igne, via, foro, balnea et alia quamvis humana participacione arcius evitari.29 c) Aggravacio maior per decanatum–vyhlášení exkomunikované osoby v kostelích celého děkanátu. Navíc se připojuje formule o zákazu křesťanského pohřbu a odepření všech dalších svátostí kromě křtu dětí a zpovědi před smrtí. 23 Forma comissionis absolucionis – svěření absoluce, tj. snětí exkomunikace, místnímu plebánovi. Uvádí se formule pro snětí exkomunikace z kajícníka plebánem místní farnosti. 24. Forma absolucionis – snětí exkomunikace soudcem. Formule. 25. Absolucio mortui – snětí exkomunikace ze zemřelého, umožnění církevního pohřbu. Zemřelý laik byl zatížen několika exkomunikacemi v důsledku soudních kontumací a zemřel dříve, než se z nich stačil vyvázat. Přátelé a příbuzní laika tedy prosí o snětí exkomunikace a umožnění církevního pohřbu. Následují formule.

29 Zmíněného exkomunikovaného odsuzujeme k odloučení od všech křesťanů při jídle, pití, modlitbě, rozhovoru, kupování i prodávání, od ohně (krbu), na cestě a náměstí, v lázni a při jakémkoliv lidském účastenství.


128

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2. 26. Forma monicionis–kanonické napomenutí, důtka. Formule pro napomenutí před uvalením exkomunikace. Zde se jedná o dluh 29 grošů, který má splatit laik místnímu plebánovi ve lhůtě šesti dnů. Závěrem lze říci, že Puchníkův Processus byl ve své době pozoruhodným a frekventovaně užívaným traktátem, který našel svoji cestu i do cizích zemí sousedících s českým královstvím a to mimo jiné díky akademické peregrinaci studentů pražské univerzity. Traktát, užívaný řadu desetiletí, má jasnou strukturu, která jen podtrhuje jeho praktičnost i didaktickou tendenci. PhDr. Dominik Budský Ústav pro českou literaturu AV ČR v.v.i. Email: [email protected]


129

FIŠKÁLNA POLITIKA AVIGNONSKÝCH PÁPEŽOV1 The Fiscal Policy of the Popes of Avignon

Vojtech Vladár VLADÁR, Vojtech. Fiškálna politika avignonských pápežov. Acta Iuridica Olomucensia, 2011, Vol. 6, No. 2, pp. 131–150. Kľúčové slová: gregoriánska reforma, centralizmus, avignonskí pápeži, fiškálna politika, anáty, staršie kánonické právo, partikulárne cirkvi, vzťahy Cirkvi a štátu, národné štáty, sekularizácia. Abstrakt: Pojmom fiškálna politika avignonských pápežov je vo všeobecnosti označované prílišné zameriavanie sa pápežov, sídliacich v priebehu 14. storočia v Avignone, na záujmy pápežskej pokladnice a hromadenie finančných prostriedkov, na základe rôznych titulov výslovne neuvedených v staršom kánonickom práve. Práve tento fiškalizmus, sčasti rozvinutý už v čase úspešného presadzovania gregoriánskej reformy a s ňou súvisiacou centralizáciou v Cirkvi, viedol k mnohých kontroverziám a nedorozumeniam medzi pápežmi a predstaviteľmi partikulárnych cirkví, či svetskými autoritami, dlhodobo dotknutými pretrvávajúcim status quo. Viacerí bádatelia preto nachádzajú v tejto pápežskej politike základy pre výrazné zhoršovanie sa vzťahov medzi Cirkvou a štátom, vznik rôznych schiziem a heréz, samotnú reformáciu v konečnom dôsledku nevynímajúc. Hlavným cieľom tohto článku je poukázať na počiatky tohto systému v pápežskom Ríme, jeho ďalší rozvoj, vrcholiaci za čias avignonských pápežov, až po naznačenie ďalších východísk jeho vývoja, neopomínajúc pritom ani súvisiaci konfesno-právny výklad. Abstract: The term fiscal policy of the popes of Avignon means in general excessive focusing of the popes who resided in Avignon during the fourteenth century on the interests of the pope‘s treasure and gathering financial resources on the base of various titles not explicitly stated in the older Canon Law. Right this fiscal policy established particularly in the times of successful enforcement of the Gregorian reform and related centralization in the Church led to many controversies and misunderstandings between popes and representatives of particular churches or secular authorities offended by the long term status quo. A lot of the researchers find in the above mentioned papal policy the basis for the evident worsening of the relationships between Church and state, rise of the various schisms and heresies, not excepting the reformation itself. The main goal of this article is to point out the beginnings of this system in the papal Rome and its next development culminating in the times of the popes of Avignon, with consequent indication of its relevant evolution, not forgetting also the related Confess Law comment. Keywords: Gregorian reform, centralism, popes of Avignon, fiscal policy, annates, older Canon Law, particular churches, relationships between Church and state, national states, secularization 1 Tento príspevok je výstupom z vedeckého projektu VEGA s názvom „Teológia a právo – Prínos kresťanstva k rozvoju európskej právnej kultúry“, registrovaného pod číslom 1/0495/11. Prednesený bol dňa 6. septembra 2011 na konferencii „Církev a stát, Právní aspekty financování církví“, usporiadanej Katedrou ústavního práva a politologie Právnickej fakulty Masarykovej univerzity v Brne.


131


AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2. 1. Úvod Z hľadiska ekonomickej teórie rozumieme pod pojmom „fiškalizmus“, či „fiškálna politika“ jednostranné zameriavanie finančnej politiky štátu na záujmy štátnej pokladnice. Táto činnosť má pritom prioritne smerovať k zabezpečeniu vyrovnaného štátneho rozpočtu, od vládnej až po miestnu úroveň, sledujúc najmä stabilizáciu ekonomiky. V prenesenom význame sa však týmito slovami označuje aj správanie smerujúce k nekompromisnému a nešetrnému zabezpečovaniu finančných prostriedkov pre vlastné potreby štátom, ale tiež inou právnickou osobou, prípadne jednotlivcom. Zohľadňujúc oba významy slov, používajú viacerí historici tento, dnes už všeobecne zaužívaný výraz, na označenie pápežskej finančnej politiky v období avignonského pápežstva, trvajúcom v rozmedzí rokov 1309 až 1377, ktorá bola uplatňovaná aj za čias Veľkej západnej schizmy (1378–1417). Práve v avignonskej perióde cirkevného vývoja dosiahla centralizácia Cirkvi svoj dovtedajší vrchol, s čím súviseli tiež permanentné potreby prísunu finančných prostriedkov do pápežskej pokladnice, za účelom zabezpečenia chodu prebujneného administratívneho aparátu kúrie a ďalších činností, súvisiacich najmä s politickými úlohami pápežstva. K širokej centralizácii mala napomôcť predovšetkým v praxi úspešne presadená gregoriánska reforma, na základe ktorej stúpla prestíž pápežov, a to nielen vo vzťahu k jednotlivým partikulárnym cirkvám, do ktorých záležitostí od toho času čoraz častejšie zasahovali, ale tiež voči cisárstvu, čo vyvrcholilo v pápežských hierokratických požiadavkách obdobia vymedzenom polovicou 12. až polovicou 13. storočia. Aj keď na jednej strane je potreba disponovania značným kapitálom, s ohľadom na vtedajšie úlohy univerzálnej Cirkvi a pápežstva pochopiteľná, na druhej strane táto politika viedla k viacerým negatívam, a to či už z hľadiska zhoršovania vzťahov medzi Cirkvou a štátom, ale tiež objavenia rôznych schiziem a heréz, čo do budúcna významne predznamenalo ďalší cirkevný i celospoločenský vývoj. 2. Gregoriánska reforma a centralizácia v Cirkvi Napriek viacerým autoritatívnym požiadavkám pápežov prvého desaťročia, začiatky skutočnej centralizácie v Cirkvi možno nachádzať až v období prebiehajúcej gregoriánskej reformy, teda v čase 11. a 12. storočia. Jej základy spočiatku súvisia s reformou začatou „zdola“, ktorú iniciovali najmä kláštory clunyjského reformného hnutia a až postupne bola sprevádzaná reformnými snahami „zhora“, keďže obdobné reformné snahy začali vychádzať aj od svetskej či cirkevnej vrchnosti.2 Kláštorné reformné hnutie tak napokon 2 Porov. JUDÁK, V.: Dejiny mojej Cirkvi. II. diel. Trnava : Spolok sv. Vojtecha, 2004, s. 20 a MOLNÁR, A.: Dvanáct století církevních dějin. 3. vyd. Praha : Kalich, 2008, s. 263, 266–267. Z pohľadu svetskej moci by sme mohli spomenúť príklad viacerých nemeckých cisárov. Z cirkevných predstaviteľov sa na čelo reformného hnutia postavilo samotné pápežstvo. Snahy pápežov od začiatku smerovali proti zasahovaniu svetských autorít, a to najmä cisárov do vnútorných cirkevných záležitostí. V pápežskej kúrii pritom v tejto dobe


132

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2. celkom plynule a prirodzene vyústilo do celocirkevnej gregoriánskej reformy, pomenovanej podľa jej najvýznamnejšieho predstaviteľa, pápeža Gregora VII. (1073–1085).3 Aj keď jej najvýraznejším a charakteristickým znakom bol, popri presadzovaní vnútro-cirkevných cieľov, taktiež politicko-cirkevný program oslobodenia Cirkvi spod moci laikov (libertas Ecclesiae), napriek tomu ju nemožno spájať výlučne s bojom proti laickej investitúre, či všeobecnou snahou obmedziť pôsobenie laického prvku na záležitosti rýdzo cirkevného charakteru. V skutočnosti totiž išlo o reformné hnutie, ktoré si za cieľ kládlo oveľa širšie zámery a smerovalo k obnove cirkevného a náboženského života v tom najširšom zmysle slova.4 Aj keď bol boj o investitúru napokon ukončený kompromisne prostredníctvom známeho Wormského konkordátu (r. 1122),5 existovali dva rozdielne názory na pomer moci svetskej k moci cirkevnej, a to názory radikálne a umiernené. Krajní predstavitelia gregoriánskej reformy presadzovali, že Cirkev ako „Ecclesia universalis“ (respublica christiana), pozostávajúca z prvkov „sacerdotium“ a „regnum“, je zvrchovaná ako inštitúcia všeobecnej spásy nad štátom. Druhá časť reformátorov (zvlášť z rehoľných kruhov) sa zasadzovala za dualistickú teóriu rovnoprávnosti obidvoch inštitúcii a popri obnove vnútorného cirkevného života, presadzovali tiež nové usporiadanie vzťahov medzi štátom a Cirkvou. Toto rozpoloženie napokon našlo svoj výraz aj v prameňoch vtedajšieho cirkevného práva. Bližšie som sa touto problematikou zaoberal v diele VLADÁR, V.: Pramene práva Katolíckej cirkvi v historickom vývoji. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009, s. 108–115. 3 Začiatok gregoriánskej reformy je vo všeobecnosti spájaný s pontifikátmi nemeckých pápežov (od Klementa II., 1046–1047, po Viktora II., 1055–1057), ktorí začali cielene bojovať proti všeobecne rozšírenej simónii a klérogamii. Úsilia o posilnenie primaciálnych práv Apoštolskej Stolice boli potom obnovené za pápeža Leva IX. (1049–1054) a celková reforma bola napokon úspešne ukončená za pápeža Eugena III. (1145–1153). Porov. KUMOR, B.: Cirkevné dejiny 3. Zlaté obdobie kresťanského stredoveku. Levoča : Polypress, 2001, s. 35. 4 Porov. FRÖHLICH, R.: Dva tisíce let dějin církve. Praha : Vyšehrad, 2008, s. 84–88. 5 Túto zmluvu uzatvorili pápež Kalixt II. (Calixtus II., 1119–1124) a cisár Henrich V. (1099/1111–1125) vo forme dvoch vyhlásení. Henrich sa zaviazal navrátiť skonfiškovaný cirkevný majetok a zaručil slobodu voľby biskupov a opátov. Súhlasil tiež s kánonickou voľbou prelátov a taktiež s ich slobodnou konsekráciou metropolitmi. Cisár tak musel rešpektovať kánonické právo, ktoré vyhradzovalo biskupskú voľbu kléru a šľachte diecézy, od konca 12. storočia zboru kanonikov združených okolo biskupskej katedrály (dómska kapitula). Pápež zase súhlasil, že cisár odovzdá zvolenému kandidátovi nie berlu a prsteň, ale „žezlo“, ktoré sa malo týkať svetských záležitostí. Preláti prisahali vernosť panovníkovi len z titulu statkov a výhradných práv, ktoré im boli naďalej prepožičiavané. Feudálna prísaha cirkevných hodnostárov teda zostala naďalej zachovaná a s ňou tiež vymedzené povinnosti voči cisárstvu. Porov. ŠPIRKO, J.: Cirkevné dejiny II. Martin : Neografia, 1943, s. 334–335; MOLNÁR, A.: Dvanáct století církevních dějin. 3. vyd. Praha : Kalich, 2008, s. 296 a KUMOR, B.: Cirkevné dejiny 3. Zlaté obdobie kresťanského stredoveku. Levoča : Polypress, 2001, s. 26–28. Wormský konkordát bol z pohľadu svetskej moci schválený v roku 1122 na ríšskom sneme v Bambergu, kde bol zároveň vyhlásený ako ríšsky zákon, a cirkevnou mocou na Prvom lateránskom koncile v roku 1123. Aj keď boli jeho ustanovenia zásadne dodržiavané aj v nasledujúcom období, boj medzi cisárstvom a pápežstvom prebiehal naďalej. Za toto dôležité víťazstvo mohol pápež ďakovať najmä práci kánonistov, a to najmä biskupovi Ivovi zo Chartres (1091–1116), ktorý bol známy svojimi názormi ohľadom spoluúčinkovania oboch mocí. Jasne totiž od seba odlišoval „duchovný“ aspekt (spiritualia)


133

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2. vo všeobecnosti je akceptovaný názor, že znamenal faktické víťazstvo Cirkvi nad cisárstvom a koniec svetských zásahov do cirkevných záležitosti, v zmysle dovtedy uplatňovaného nábožensko-politického systému západného cézaropapizmu.6 Myšlienky gregoriánskej reformy tak pôsobili naďalej a úžitky prinášali prakticky až do konca 13. storočia, postupne sa presadzujúc v praxi jednotlivých partikulárnych cirkví, a to najmä vďaka činnosti silných pápežov 12. a 13. storočia. Od čias uzavretia Wormského konkordátu nastupuje éra relatívnej slobody Cirkvi a nezávislej pápežskej moci.7 Boli tiež položené základy pre vrcholné obdobie stredovekého pápežstva, na základe čoho došlo k posilneniu jeho postavenia nielen voči partikulárnym cirkvám, ale tiež voči moci svetskej. V súvislosti s tým dochádzalo k výraznému prehlbovaniu centralizácie v Cirkvi a myšlienky Gregora VII., vychádzajúce z ponímania pápeža ako hlavy celého sveta (caput totius orbis), rezonovali po celý stredovek.8 Pápež tak začal od 11. storočia nosiť ako symbol svojej hierarchickej moci na neliturgických slávnostiach zvláštnu vysokú pokrývku hlavy, tzv. „tiaru“ predstavujúcu „regnum“ (teda „vládu“). Aj pápežský dvor sa vo svojej štruktúre začal podobať svetskému dvoru panovníka a od konca 11. storočia sa v pápežských dokumentoch, popri označení „sacrum palatium Lateranense“, pravidelne objavuje názov „curia Romana“.9 Postavenie pápežstva tak v tomto období skutočne smerovalo k dosiahnutiu vrcholu svojej zvrchovanej moci a rímsky veľkňaz sa stal neobmedzeným vládcom celej Cirkvi s plnosťou moci (plenitudo potestatis) ako najvyšší zákonodarca, sudca a administrátor (správca), vo vzťahu k laikom i duchovným. Len pápež sa mohol nazývať ako „episcopus universalis“ investitúry od „svetského“ alebo „časného“ (temporalia). Porov. BEDOUELLE, G.: História Cirkvi. Prešov : Petra, 2005, s. 74–75; BUŠEK, V.: Učebnice dějin práva církevního I. Praha : Všehrd, 1946, s. 144–145 a RAPP, F.: Svatá říše římská národa německého (od Oty Velikého po Karla V.). Praha – Litomyšl : Paseka, 2007, s. 123. 6 Tento systém sa rozvinul už za vlády franskej Merovejovskej kráľovskej dynastie (481–751), konkrétne za panovania Chlodovíka I. (481–511), ktorý bol ďalej presadzovaný panovníkmi Karlovskej dynastie, na čele s predstaviteľom vrcholného západného cézaropapizmu a prvým západným cisárom od Romula Augustula (475–476), Karolom Veľkým (768/800– 814). Situácia sa ešte zhoršila za jeho slabých nástupcov, keď sa ešte jasnejšie začali prejavovať snahy o vytvorenie nezávislej národnej franskej cirkvi, postavenej výhradne na metropolitoch, s už takmer úplným vylúčením pápežovho vplyvu. Porov. BUŠEK, V.: Učebnice dějin práva církevního. Bratislava : Právnická fakulta Univerzity Komenského, 1929, s. 59. Vo Franskej ríši tak v skutočnosti existovala namiesto biskupskej kolegiality tzv. „ríšska kolegialita“, ktorá bola viazaná na kráľa. Aj synody, ktoré prebiehali v tejto dobe na ríšskej úrovni, boli prakticky ríšskymi snemami a ich závery boli zverejňované ako kráľovské, či cisárske kapitulárium. Porov. SCHATZ, K.: Dějiny papežského primátu. Brno : Centrum pro studium demokracie a kultury, 2001, s. 77. Bližšie k tejto problematike pozri napríklad tiež BEDNAŘÍKOVÁ, J.: Frankové a Evropa. Praha : Vyšehrad, 2009. 7 Porov. MALÝ, R.: Církevní dějiny. Olomouc : Matice cyrilometodějská, 2001, s. 102. 8 Porov. FRÖHLICH, R.: Dva tisíce let dějin církve. Praha : Vyšehrad, 2008, s. 82–84. 9 Porov. ŠPIRKO, J.: Cirkevné dejiny II. Martin : Neografia, 1943, s. 428.


134

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2. a výlučne on disponoval právom dosadzovať, potvrdzovať a zosadzovať biskupov, bez ohľadu na eventuálny výrok synodálneho súdu.10 Popri zákonodarnej právomoci pre celú Cirkev jedine pápežovi náležalo zvolávať všeobecné (ekumenické) koncily, predsedať partikulárnym synodám (prostredníctvom legátov), prijímať apelácie a súdiť kauzy celej Cirkvi. Pápežský primát a neomylnosť vo veciach viery a mravov (vicarius Christi), akceptované prakticky už od čias staroveku (Epistola dogmatica ad Flavianum, r. 449; Formula Hormisdae, r. 519 a pápež Agaton, r. 680)11, v období vrcholného stredoveku teologicky potvrdil Tomáš Akvinský († 1274).12 V oblasti cirkevnej správy sa primaciálne právomoci pápeža týkali predovšetkým zvrchovanej kontroly celého cirkevného života, zriaďovania, delenia a rušenia biskupstiev, potvrdzovania nových reholí a regúl, erigovania opátstiev, vynímania kláštorov a biskupstiev spod moci biskupov alebo metropolitov, a od konca 12. storočia tiež potvrdzovania biskupov volených katedrálnymi kapitulami. Ani dôležité provinčné synody nebolo možné zvolať bez pápežského potvrdenia. Na základe odvodzovania právomocí partikulárnych predstaviteľov cirkevnej hierarchie od moci pápeža, postupne dochádzalo k vytvoreniu úzkeho puta medzi partikulárnymi cirkvami a pápežským Rímom, čoho výrazom bolo najmä odovzdávanie pália metropolitom13 a povinné návštevy Ríma všetkými biskupmi.14 Postupne sa tiež vytvoril zvyk, že rozhodovanie o najdôležitejších záležitostiach univerzálnej Cirkvi 10 Napriek viacerým snahám kráľov a kniežat o nanútenie väčšej závislosti partikulárnych cirkevných predstavených od svetskej moci, postupne sa rozširoval zvyk, že najvýznamnejšie cirkevné hodnosti udeľuje Apoštolská Stolica. V 12. storočí to pápeži robili len na žiadosť kánonicky kompetentných predstavených, neskôr už priamo odporúčali svojich kandidátov a v 13. storočí sa z odporúčania stal rozkaz. V roku 1265 napokon pápež Klement IV. (1265–1268) vyslovil v bule Licet ecclesiarum zásadu, že pápežovi patrí „plenaria dispositio“ ohľadom obsadzovania všetkých cirkevných úradov. Porov. ŠPIRKO, J.: Cirkevné dejiny II. Martin : Neografia, 1943, s. 426–427. 11 Porov. KUMOR, B.: Cirkevné dejiny 3. Zlaté obdobie kresťanského stredoveku. Levoča : Polypress, 2001, s. 129–131. 12 Porov. Summa Theologiae II, II q. 1. a. 10. Originálne latinské znenie najdôležitejšieho diela scholastiky, vrátane českého prekladu, možno nájsť na stránke http://summa.op.cz/ sth.php. 13 „Pallium“ predstavuje pás bielej vlnenej látky, odznak pontifikálnej moci, ktorý bol položený na Petrov hrob. Ide teda o akúsi „dotykovú relikviu“. Ako vyznamenanie bolo udeľované aj niektorým vynikajúcim biskupom, pre ktorých sa potom tiež užívalo titulu arcibiskupského. Porov. SCHATZ, K.: Dějiny papežského primátu. Brno : Centrum pro studium demokracie a kultury, 2001, s. 73. Ako znak metropolitnej moci a spojenia so Svätou Stolicou bolo pálium odovzdávané už od čias pápeža Gregora I. Veľkého (590–604) a Bonifáca V. (619–625). V roku 877 zase pápež Ján VIII. (872–882) na synode v Ravenne zaviazal každého metropolitu, aby v období troch mesiacov od svojej konsekrácie poslal zvláštnu deputáciu Svätej Stolici s vyznaním viery a prosbou o pálium. V prípade, že by túto povinnosť zanedbal, mal stratiť metropolitné právomoci. Porov. KUMOR, B.: Cirkevné dejiny 2. Raný kresťanský stredovek. Levoča : Polypress, 2001, s. 185. 14 Máme na mysli návštevy „visitatio ad limina apostolorum“, ktoré sú požadované aj platným kánonickým právom. Porov. kán. 399 CIC a kán. 208 CCEO.


135

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2. i jednotlivých partikulárnych cirkví (causae maiores) prislúcha jedine pápežovi, pričom jeho výroky boli akceptované ako definitívne a nepodliehali diskusii (téma Collectio Pseudo-Isidoriana a Dictatus papae).15 V súvislosti s centralizáciou cirkevnej správy a rastom pápežskej agendy celkom logicky úmerne rástli aj náklady na pápežskú kúriu (curia Romana),16 na základe čoho sa podľa väčšiny bádateľov začal od 13. storočia postupne rozvíjať nezdravý systém rôznych poplatkov v prospech Ríma, ktorý vyvrcholil práve v 14. storočí, za čias avignonských pápežov. 3. Avignonské pápežstvo a fiškalizmus Historická etapa pápežských teokratických požiadaviek voči svetskej moci sa chýli ku koncu približne v polovici 13. storočia, keď muselo pápežstvo postupne začať ustupovať pred silnejúcimi štátmi, ktoré si stále viac začali uvedomovať nacionálnu identitu a presadzovať nezávislosť voči univerzalistickým inštitúciám, teda pápežstvu i cisárstvu.17 Za vyvrcholenie hierokratických snáh pápežstva, avšak zároveň za okamih ich definitívneho zavrhnutia svetskou mocou, je považované vystúpenie pápeža Bonifáca VIII. (1294–1303), ktorý v spore s francúzskym kráľom Filipom IV. Pekným (Philippe IV. le Bel, 1285–1314) publikoval známu bulu Unam Sanctam.18 To, čo teda praktizoval Gregor VII. a súkromne spísal v roku 1075 v Dictatus (Gregorii) papae, ohlásil Bonifác VIII. v roku 1302 v slávnostnom prehlásení.19 Osvojoval si pritom ale spôsoby a prostriedky, ktoré 15 V roku 1170 pápež Alexander III. (1159–1181) rezervoval aj právomoc kanonizovať svätých, ktorá do toho času patrila diecéznym biskupom, výlučne Apoštolskej Stolici. Od 12. storočia si pápeži navyše vyhradili právo rozhrešovať od vymedzených ťažkých previnení (rezerváty), s čím súvisel vznik osobitného úradu pre záležitosti vnútorného fóra – Apoštolskej penitenciárie. Porov. ŠPIRKO, J.: Cirkevné dejiny II. Martin : Neografia, 1943, s. 426–427. 16 Medzi kuriálnymi úradmi možno na prvom mieste spomenúť Pápežskú kanceláriu (Cancellaria Apostolica), ktorá vystavovala pápežské dokumenty; Apoštolskú komoru (Camera Apostolica), pod ktorej právomoc patrili finančné a administratívne záležitosti; už spomínanú Penitenciáriu (Poenitentiaria Apostolica), do ktorej kompetencie náležali vyhradené absolúcie a dišpenzy a Rímsku rotu (Sacra Rota Romana), predstavujúcu približne od konca 13. storočia najvyšší cirkevný súd. Na čele pápežskej kancelárie stál kancelár (predtým „bibliothecarius“), o financie sa staral komorník (neskôr vždy kardinál), ktorý spravoval pápežské majetky. Porov. MOLNÁR, A.: Dvanáct století církevních dějin. 3. vyd. Praha : Kalich, 2008, s. 378. 17 Porov. DOLINSKÝ, J.: Dejiny Cirkvi. Tretí diel. Obdobie reforiem. Bratislava : Dobrá kniha, 1995, s. 7. 18 Bližšie pozri napríklad tiež NEMEC, M.: Teória dvoch mečov – významný prameň vzťahu cirkvi a svetskej moci v stredoveku. In Acta Universitatis Tyrnaviensis – Iuridica : ročenka Právnickej fakulty Trnavskej univerzity v Trnave 2010. 7. Trnava : Typi Universitatis Tyrnaviensis, spoločné pracovisko Trnavskej univerzity v Trnave a VEDY, vydavateľstva Slovenskej akadémie vied, 2010, s. 191–199. 19 Vychádzal pritom z aristotelovskej filozofie a Tomáša Akvinského, majúc pritom prirodzene na zreteli myšlienky Aurélia Augustína († 430). Práve Augustínovo dielo „De civitate


136

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2. dosahovali účinky v predchádzajúcej perióde, ale v časoch vtedajšieho politického rozpoloženia jednoducho nemohli mať šancu na úspech.20 Filip IV. Pekný sa preto postavil pápežovi, nedbajúc hrozby použitia duchovných zbraní (najmä exkomunikácie panovníka a zbavenia poddaných prísahy vernosti) a v roku 1303 voči nemu použil fyzické násilie na zámku v Anagni.21 Práve pontifikát Bonifáca VIII. je považovaný za začiatok úpadkovej fázy pápežskej moci, keďže ním skončila éra úspešného presadzovania univerzálnej mocenskej prevahy pápežstva nad mocou svetskou.22 Už jeho nástupca Benedikt XI. (1303–1304) musel zrušiť exkomunikáciu francúzskeho kráľa a v kliatbe ponechal jedine priamych pôvodcov násilia v Anagni. V poradí druhý Bonifácov nástupca, vnímaný ako kompromisný, pápež Klement V. (1305–1314), však musel na naliehanie Filipa IV. Pekného odvolať účinky buly Unam Sanctam voči Francúzsku (breve Meruit, r. 1306), zrušiť bulu Clericis laicos (r. 1296), ktorá pod hrozbou exkomunikácie zakazovala, aby klerici odovzdávali laikom dary a poplatky akéhokoľvek druhu bez dovolenia Svätej Stolice, a povoliť tiež desatiny z cirkevných majetkov na päť rokov v prospech francúzskeho kráľa.23 V snahe zabrániť procesu proti Bonifácovi VIII. bol napokon donútený k zrušeniu templárskeho rádu na Viennskom koncile (r. 1312).24 Dei“ (O Božom štáte), ktoré bolo dokončené ešte v roku 422, sa totiž stalo v rôznych interpretáciách určujúcim pre stredoveké chápanie filozofie dejín a štátu. Spomínaný klasický dokument pápežskej hierokracie Bonifáca VIII., bol spísaný tiež pod vplyvom odkazu najsilnejšieho pápeža histórie – Inocenta III. (1198–1216), Bernarda z Clairvaux († 1153), Huga zo Svätého Viktora († 1141) a Egídia Rímskeho (Aegidius Romanus,† 1316). V tejto bule bolo okrem iného deklarované jednoznačne nadradené postavenie duchovnej moci voči každej svetskej moci a najmä pápežská myšlienka, že „... byť podriadený rímskemu veľkňazovi je pre každé ľudské stvorenie nevyhnutné ku spáse“ („Porro subesse Romano Pontifici omni humanae creaturae declaramus dicimus, definimus et pronunciamus omnino esse de necessitate salutis.“). Každému bolo v tomto prípade celkom jasné, že tu nejde len o podriadenie sa pápežovi výlučne vo veciach duchovných, ale rovnako i vo veciach svetských. Čo sa týka jej dogmatického charakteru, má ho len natoľko, nakoľko je slávnostným opísaním pápežského primátu v náboženskom význame. Porov. KUMOR, B.: Cirkevné dejiny 3. Zlaté obdobie kresťanského stredoveku. Levoča : Polypress, 2001, s. 179; KUMOR, B.: Cirkevné dejiny 4. Jeseň cirkevného stredoveku. Levoča : Polypress, 2002, s. 19; BUŠEK, V.: Učebnice dějin práva církevního I. Praha : Všehrd, 1946, s. 153 a MOLNÁR, A.: Dvanáct století církevních dějin. 3. vyd. Praha : Kalich, 2008, s. 332–333 a FRANZEN, A.: Malé dějiny církve. Kostolní Vydří : Karmelitánské nakladatelství, 2006, s. 171. 20 Porov. ŠPIRKO, J.: Cirkevné dejiny III. Martin : Neografia, 1943, s. 6–7. 21 Porov. MALÝ, R.: Církevní dějiny. Olomouc : Matice cyrilometodějská, 2001, s. 128. 22 Porov. DOLINSKÝ, J.: Dejiny Cirkvi. Tretí diel. Obdobie reforiem. Bratislava : Dobrá kniha, 1995, s. 9. 23 Porov. KUMOR, B.: Cirkevné dejiny 4. Jeseň cirkevného stredoveku. Levoča : Polypress, 2002, s. 16. 24 K tomuto kroku došlo administratívnou cestou aj napriek nesúhlasu väčšiny prelátov zhromaždených na tomto ekumenickom koncile. Už na ňom boli navyše za hlavné nedostatky všeobecnej Cirkvi označené: neschopnosť a svetácky život prelátov, porušovanie spravodlivosti, zneužívanie náboženských funkcií, kumulovanie benefícií (cumulus beneficiorum), prehnané udeľovanie exempcií kláštorom a prílišné rozmnožovanie pápežských


137

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2. Francúzskemu kráľovstvu sa v tomto čase začalo úspešne dariť s elimináciou prvého univerzalistického elementu a ani cisár, ako hlavný predstaviteľ svetskej moci, napokon nebol schopný výraznejšie sa postaviť jeho rozpínavosti. Po páde rodu Hohenštaufovcov (r. 1268) totiž došlo k výraznému oslabeniu cisárskej moci a idea rímskeho cisárstva a s ním spojeným imperializmom rímskych cisárov (renovatio et restitutio imperii Romani), presadzovaným už od čias Ota I. Veľkého (962–973), sa stali len titulom.25 Po interregne, trvajúcom v rokoch 1256 až 1273, ktoré ďalej prehlbovalo rozbitie jednotnej Ríše, bol zvolený za nemeckého kráľa prvý z rodu Habsburgovcov, Rudolf I. Habsburský (1273–1291). Napriek viacerým odvážnym predsavzatiam o veľkolepej obnove Ríše, bol napokon donútený venovať sa výlučne vnútorným problémom Nemecka.26 Najmä z týchto dôvodov nebolo možné výraznejšie obmedzovať národný partikularizmus, na základe čoho sa nacionálne prebudené a jednotné Francúzsko stalo skutočne dominantnou mocnosťou Európy.27 Uvedomujúc si svoju pozíciu, začali aj francúzski králi uvažovať stále viac univerzalisticky, čo sa spočiatku prejavovalo v snahách o ovládnutie pápežstva a neskôr tiež v pokusoch o získanie cisárskej hodnosti.28 Prvá skutočnosť sa spočiatku ukázala najmä v prijímaní viacerých Francúzov do kardinálskeho kolégia, v dôsledku čoho sa nasledujúcimi pápežmi stávali Francúzi.29 Spomínaný pápež Klement V. pochádzal z Bordeaux, ktoré príjmov. Porov. FRÖHLICH, R.: Dva tisíce let dějin církve. Praha : Vyšehrad, 2008, s. 113. 25 Porov. ŠPIRKO, J.: Cirkevné dejiny II. Martin : Neografia, 1943, s. 253 a RAPP, F.: Svatá říše římská národa německého (od Oty Velikého po Karla V.). Praha – Litomyšl : Paseka, 2007, s. 25, 50 a 101. Bližšie k tejto problematike pozri napríklad tiež KELLER, H.: Otoni. Jindřich I. Ptáčník, Ota I., II., III., Jindřich II. Velké postavy světových dějin. Svazek 2. Praha : Vyšehrad, 2004. 26 Proti ríšskym kniežatám bol podporovaný (najmä finančne) predovšetkým mestami, ktoré za jeho vlády získali definitívne označenie „ríšske mestá“ (civitates imperii). Porov. RAPP, F.: Svatá říše římská národa německého (od Oty Velikého po Karla V.). Praha – Litomyšl : Paseka, 2007, s. 191. 27 Už za panovania kráľa Ľudovíta IX. Svätého (1226–1270) bolo Francúzsko skonsolidované do silnej kresťanskej monarchie. Z európskeho hľadiska išlo v tomto čase navyše o jednoznačne obyvateľstvom najpočetnejší štát so 14 miliónmi obyvateľov, kým Nemecko malo 8, Španielsko 5, Itália 6 a Anglicko 2 milióny obyvateľov. Porov. JUDÁK, V.: Dejiny mojej Cirkvi. II. diel. Trnava : Spolok sv. Vojtecha, 2004, s. 75. 28 Evidentne sa tieto snahy prejavili najmä pri cisárskej voľbe po smrti Maximiliána I. (1493– –1519) v roku 1519. Francúzsky kráľ František I. (1515–1547) chcel totiž nadobudnutím cisárskej koruny získať prevahu nad Nemeckom a stať sa tak najsilnejším európskym monarchom. Napriek proklamovanej podpore pápeža Leva X. (1513–1521) bol napokon z dôvodu udržania národnej prestíže nemeckými kurfirstami za cisára zvolený španielsky kráľ Karol V. Habsburský (1516/1519–1556). Opätovné nadobudnutie dominantného postavenia v Európe sa napokon Francúzsku podarilo až po, predovšetkým na náboženských základoch vedenej, 30-ročnej vojne (1618–1648). Porov. ŠPIRKO, J.: Cirkevné dejiny III. Martin : Neografia, 1943, s. 134–135, 141 a 161. 29 Porov. FRANZEN, A.: Malé dějiny církve. Kostolní Vydří : Karmelitánské nakladatelství, 2006, s. 171. Na ilustráciu možno uviesť, že zo 134 kardinálov menovaných v rokoch 1316– 1378 malo až 113 francúzsky pôvod. Porov. JUDÁK, V.: Dejiny mojej Cirkvi. II. diel. Trnava : Spolok sv. Vojtecha, 2004, s. 78. O postupnom presúvaní ťažiska pápežskej politiky na francúzsku stranu však hovorilo tiež povolanie Karola I. z Anjou (1266–1282) pápežom Urba-


138

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2. v tom čase nepatrilo francúzskej korune, keďže bolo od roku 1303 spravované Angličanmi. Napriek tomu však už po svojej voľbe nepovažoval za nevyhnutné prísť do Ríma, nechal sa intronizovať v Lyone a vo Francúzsku napokon aj zostal.30 V roku 1309 zriadil svoju rezidenciu v Avignone, v ktorej zostali i jeho šiesti nástupcovia (všetci pôvodom Francúzi) až do roku 1377. Klement V., podobne ako jeho následníci ospravedlňoval pobyt v Avignone, označovaný za „dočasný“, tvrdením, že pred návratom kúrie do Ríma je potrebné obnoviť na italskom polostrove poriadok.31 Najmä v Ríme dochádzalo k neustálym nepokojom, podnecovaným ustavičnými konfliktami medzi prívržencami rodín Orsini a Colonna.32 Kým Rím bol, ako pôvodné a tradičné sídlo pápežov považovaný za symbol Petrovho nástupníctva a prvenstva v celej Cirkvi a z pohľadu západného univerzalizmu za symbol „imperium Romanum“, Avignon bol prakticky úplne pod mocenskou kontrolou francúzskych kráľov. Pápeži sa tak postupne stávali nástrojmi ich nacionálnej politiky a nič na tom nemenili ani skutočnosti, že mesto bolo lénom nemeckej Ríše, ktoré patrilo Neapolskému kráľovstvu, či kúpa tohto teritória aj s okolím pápežom Klementom VI. (1342–1352) v roku 1348.33 Avignon bol totiž zo všetkých strán obklopený územím francúzskeho kráľovstva a uzavretý voči okolitému svetu. Teritoriálnej a s ňou spojenej politickej nezávislosti, ktorú pápeži úspešne bránili v bojoch proti Hohenštaufovcom, sa tak napokon dobrovoľne vzdali v prospech francúzskej koruny.34 Tento mimorímsky pobyt, označovaný s vedomou narážkou na babylonské zajatie Izraela v rokoch 586 až 538 pred Kr., aj ako „avignonský“, či „babylonský exil“, pripravil pápežstvo o morálne i materiálne sily a v súvislosti so slabnúcim cirkevným štátom dochádzalo k úpadku jeho politického významu.35 Na druhej strane však kontinuálne narastala autorita kardinálskeho kolégia, čo sa navonok prejavilo najmä v podobe prvej volebnej kapitulácie v roku 1352.36

nom IV. (1261–1264) v roku 1263 na trón sicílskeho kráľa, pričom k jeho korunovácii došlo v roku 1266. Ten istý pápež zároveň vymenoval do kardinálskeho kolégia šiestich nových francúzskych kardinálov. Porov. ŠPIRKO, J.: Cirkevné dejiny II. Martin : Neografia, 1943, s. 358–359 a 361. O veľkej miere francúzskeho vplyvu hovorilo tiež zvolanie všeobecného koncilu do Lyonu v roku 1274 (Druhý lyonský koncil) pápežom Gregorom X. (1271–1276). Porov. MOLNÁR, A.: Dvanáct století církevních dějin. 3. vyd. Praha : Kalich, 2008, s. 366. 30 Porov. ŠPIRKO, J.: Cirkevné dejiny III. Martin : Neografia, 1943, s. 12 a 13. 31 Porov. RAPP, F.: Svatá říše římská národa německého (od Oty Velikého po Karla V.). Praha – Litomyšl : Paseka, 2007, s. 206. 32 Porov. ŠMÁLIK, Š.: Boží ľud na cestách. Cirkev v 49 pokoleniach. Bratislava : Lúč, 1997, s. 386 a 397. 33 Tento majetok napokon zostal v rukách pápežov až do Veľkej francúzskej revolúcie (r. 1789). Porov. ŠPIRKO, J.: Cirkevné dejiny III. Martin : Neografia, 1943, s. 20. 34 Porov. FRANZEN, A.: Malé dějiny církve. Kostolní Vydří : Karmelitánské nakladatelství, 2006, s. 172. 35 Porov. KUMOR, B.: Cirkevné dejiny 4. Jeseň cirkevného stredoveku. Levoča : Polypress, 2002, s. 24; FRÖHLICH, R.: Dva tisíce let dějin církve. Praha : Vyšehrad, 2008, s. 113 a JUDÁK, V.: Dejiny mojej Cirkvi. II. diel. Trnava : Spolok sv. Vojtecha, 2004, s. 78. 36 Porov. MALÝ, R.: Církevní dějiny. Olomouc : Matice cyrilometodějská, 2001, s. 146.


139

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2. Ako sme už spomínali, medzi avignonských pápežov zaraďujeme spolu sedem pápežov, konkrétne Klementa V. (1305–1314), Jána XXII. (1316–1334), Benedikta XII. (1334–1342), Klementa VI. (1342–1352), Inocenta VI. (1352– 1362), Urbana V. (1362–1370) a Gregora XI. (1370–1378). Nemožno k nim však zaradiť pápežov sídliacich v Avignone počas obdobia Veľkej západnej schizmy (1378–1417), ktorí sú kvalifikovaní ako protipápeži.37 Pápeži (ale i protipápeži) avignonského obdobia sú vnímaní väčšinou historikov ako osoby, ktoré majú zásluhu na neúnosnom finančnom zaťažovaní celej Cirkvi, zločinoch pri obsadzovaní cirkevných úradov a ich kumuláciách. Nespokojnosť a pobúrenie pritom vzbudzovali predovšetkým rozsah a metódy, ktorými nachádzali stále nové prostriedky a cesty k vyberaniu peňažných dávok a daní, aby si pomohli z trvalej finančnej krízy (avignonský fiškalizmus)38. Základy pre koncipovanie tejto pápežskej finančnej politiky a špecifických poplatkov v prospech avignonskej kúrie súviseli najmä s teóriou o „plenitudo administrationis“, ktorú vypracovali kánonisti v priebehu 13. storočia,39 a už spomínanou „plenario dispositio“ potvrdenou v roku 1265 bulou Klementa IV. Licet ecclesiarum. Na ich báze pápeži disponovali právomocou centralisticky zasahovať do celej cirkevnej organizácie, od najnižších úradov až po najvyššie, udeľujúc pritom mnohé privilégiá (privilegia), exempcie (exemptiones) či rezervácie (reservationes) ešte neobsadených miest, predovšetkým vo forme provízií (provisiones), postulácií (postulationes) a expektancií (expectantiae).40 Ak by sme mali vo všeobecnosti zhrnúť pápežské príjmy pochádzajúce z vlastných zdrojov, ale i poplatkov partikulárnych cirkví a svetských autorít, mohli by sme spomenúť v prvom rade „census“, predstavujúci príjmy z cirkevného štátu a výnosy z pápežských majetkov (v tomto období 37 Po poslednom avignonskom pápežovi bol zvolený protipápež Klement VII. (1378–1394) a po ňom Benedikt XIII. (1394–1417), ktorí sídlili opätovne v Avignone. Aj keď bol druhý menovaný v roku 1415 na všeobecnom koncile v Kostnici (1414–1418) vyhlásený za zosadeného ako „sprisahanec, schizmatik a heretik“ a musel utiecť do Peniscoly pri Valencii, považoval sa naďalej za jediného právoplatného pápeža a pri tomto názore zotrval až do svojej smrti. Po ňom boli zvolení ešte jeho dvaja bezvýznamní nástupcovia, protipápeži Klement VIII. (1423–1429) a Benedikt XIV. (1430–1437). Porov. ŠPIRKO, J.: Cirkevné dejiny III. Martin : Neografia, 1943, s. 30; BUŠEK, V.: Učebnice dějin práva církevního I. Praha : Všehrd, 1946, s. 159; TOMKINS, S.: Stručné dějiny křesťanství. Praha : VOLVOX GLOBATOR, 2009, s. 178 a RAPP, F.: Svatá říše římská národa německého (od Oty Velikého po Karla V.). Praha – Litomyšl : Paseka, 2007, s. 236. 38 Porov. FRANZEN, A.: Malé dějiny církve. Kostolní Vydří : Karmelitánské nakladatelství, 2006, s. 173. 39 Väčšinu pápežských právomocí vo vzťahu k rezerváciám vymedzených benefícií napokon zhrnul v roku 1335 pápež Benedikt XII. do apoštolskej konštitúcie Ad regimen. Porov. KUMOR, B.: Cirkevné dejiny 4. Jeseň cirkevného stredoveku. Levoča : Polypress, 2002, s. 36. 40 Rozsiahlym využívaním rezervácií sa stali známymi najmä pápeži Klement V., Ján XXII. a Urban V. Províziami označujeme udelenie uvoľneného úradu za zásluhy v jednotlivom prípade. Pod pojmom „expektancia“ rozumieme čakateľský nárok prisľúbený istej osobe (duchovný čakateľ) za poplatok na benefícium, ktoré sa zatiaľ neuprázdnilo. Porov. ŠPIRKO, J.: Cirkevné dejiny III. Martin : Neografia, 1943, s. 87 a MOLNÁR, A.: Dvanáct století církevních dějin. 3. vyd. Praha : Kalich, 2008, s. 378.


140

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2. značne klesajúce).41 K ním patrili poplatky exemptných kláštorov a kostolov, či lénne platby kniežat a krajín (Sicília, Korzika, Sardínia), vrátane tzv. „peterského haliera“ (denarius Sancti Petri), vyberaného v tomto období z Anglicka, Uhorska, Poľska a škandinávskych krajín.42 Okrem rozličných ďalších poplatkov, museli väčšie benefíciá pápežskej kúrii odvádzať desiatky (pars decima); interkalárne výnosy (fructus medii temporis, ius deportuum), ktoré predstavovali polovicu biskupských príjmov z prvého roka v úrade, odvádzané za udelenie benefícií rezervovaných Apoštolskej Stolici a „servitia communia“ (servitia Camerae Papae), teda povinné poplatky biskupov a opátov za udelenie väčších benefícií patriacich pápežovi (vo výške tretiny dôchodku prvého roka).43 Práve z týchto poplatkov sa vyvinuli známe, a za avignonského pápežstva rozsiahle vyberané, anáty (annatae, primitiae), predstavujúce poplatky vo výške príjmov prvého roka zo všetkých uprázdnených a nanovo odovzdaných benefícií.44 Metropoliti (arcibiskupi), ktorých právomoci boli vo vzťahu k sufragánom výrazne okresané,45 platili jednorázové poplatky za „pallium“ a spolu s biskupmi odvádzali pravidelné platby pri príležitosti „visitationes“ (liminum), spojených s podávaním správy o stave svojich provincií, resp. diecéz.46 Platby sa požadovali tiež pri apeláciách, pri udeľovaní rôznych vyznamenaní a v mimoriadnych prípadoch zvykla Svätá Stolica vyrubiť daň celej Cirkvi. Popri anátoch možno ako ďalšiu osobitosť avignonského pápežstva spomenúť 41 Porov. FRANZEN, A.: Malé dějiny církve. Kostolní Vydří : Karmelitánské nakladatelství, 2006, s. 173. 42 Porov. MOLNÁR, A.: Dvanáct století církevních dějin. 3. vyd. Praha : Kalich, 2008, s. 378–379. 43 Neskôr sa objavujú i tzv. „servitia minuta“, ktoré predstavovali poplatky odovzdávané kardinálom a ďalším duchovným na pápežskom dvore. Porov. ŠPIRKO, J.: Cirkevné dejiny III. Martin : Neografia, 1943, s. 88. 44 Tento poplatok sa postupne rozvinul z biskupského práva požadovať požitky z prvého roku od osoby novo uvedenej do úradu. Už v roku 1305 ho však výslovne požadoval prvý avignonský pápež Klement V. zo všetkých vakantných benefícií v Anglicku. Jeho nástupca, pápež Ján XXII., si v roku 1319 dokonca nárokoval tieto poplatky zo všetkých benefícií uprázdnených v rámci nasledujúcich dvoch rokov z celého kresťanského sveta. Porov. ŠPIRKO, J.: Cirkevné dejiny III. Martin : Neografia, 1943, s. 19–21. Zaujímavosťou zostáva, že poplatky vo forme anátov a „media“ anátov boli neskôr vo svojej forme zavedené aj v španielskom miestokráľovstve Peru v Latinskej Amerike. Vyplácané boli španielskej korune pri vymenovaní určitej osoby do štátneho zastupiteľského úradu v Peru. Platené boli na dva krát, pričom prvá polovica sa platila pri vymenovaní, druhá až po roku účinkovania vo funkcii. Cieľom zavádzania týchto opatrení malo byť v tomto prípade najmä riešenie finančnej krízy španielskeho kráľovského dvora v roku 1631. Porov. PUCHOVSKÝ, J.: Právne dejiny ríše Inkov a miestokráľovstva Peru. Bratislava : Univerzita Komenského v Bratislave, Právnická fakulta, 2010, s. 167–168. 45 Porov. DLUGOŠ, F.: Koncily Katolíckej cirkvi. Levoča : Nadácia Kňazského seminára biskupa Jána Vojtaššáka, 2005, s. 299 a ŠPIRKO, J.: Cirkevné dejiny III. Martin : Neografia, 1943, s. 87. 46 Túto povinnosť nariadil pápež Paschal II. (Paschalis II., 1099–1118) a na jej základe museli preláti prichádzať za týmto účelom každé štyri roky do Ríma. Potvrdená bola neskôr aj pápežom Gregorom IX. (1227–1241). Porov. ŠPIRKO, J.: Cirkevné dejiny II. Martin : Neografia, 1943, s. 426.


141

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2. vyberanie poplatkov vyplývajúcich z tzv. „ius spolii“ (spoliačné právo). V tomto prípade išlo o hnuteľný majetok zomrelých prelátov nárokovaný pápežmi, ktorý si do avignonských čias zásadne privlastňovali územné kniežatá.47 Tieto platby boli vyberané už od čias zvolenia pápeža Jána XXII. v roku 1316, prakticky až do spomínaného zosadenia Benedikta XIII. Kostnickým koncilom v roku 1417, približne od 200 duchovných.48 Vo všeobecnosti možno konštatovať, že poplatky z uvedených mimoriadnych spôsobov obsadzovania benefícií sa stali bohatým prameňom pápežských príjmov a tým i zdrojom rôznych prehreškov voči disciplíne, súvisiacich najmä so simóniou a široko rozvinutým nepotizmom49. Finančný systém avignonskej kúrie zároveň hlbšie zakorenil škodlivý zvyk kumulovania benefícií (cumulus beneficiorum) a rozšírenie systému komend, ktorý spočíval v udelení benefícia výlučne pre poberanie požitkov z neho istému klerikovi, bez zvýšenia jeho bremien a povinností. Tie boli totiž zvyčajne prikázané inému duchovnému, ktorý žil častokrát v úplnej biede.50 Keďže v tomto období existovali rôzne poplatky aj za privilégiá a milosti (napríklad dišpenzy, či odpustky51) celkovou situáciou v Cirkvi začali byť znepokojení a pobúrení aj 47 Porov. ŠPIRKO, J.: Cirkevné dejiny II. Martin : Neografia, 1943, s. 254 a 298 a ŠPIRKO, J.: Cirkevné dejiny III. Martin : Neografia, 1943, s. 88. Pojem „ius spolii“ sa však používa ako terminus technicus až od konca 15. storočia, hoci statky, ktoré sa stávali predmetom tohto práva boli bežne nazývané ako „spolia“ i v pápežských záznamoch pochádzajúcich zo 14. storočia. Porov. SAINT-PALAIS D‘AUSSAC, F. de: Le droit de dépouille (jus spolii). Paris : Éditions A. Picard, 1930, s. 19. Právnické používanie pojmu „spoliatio“ bolo od začiatku zaužívané najmä v súvislosti s násilným vypudením držiteľa („spoliácia“ alebo „despoliovanie“) z držby. Etymologický význam tohto slova pochádza z latinského výrazu „spolium“, čo znamená „koža“, či „useň“. V prenesenom význame (obyčajne v pluráli) môže ísť tiež o „ulúpené brnenie“ alebo „korisť“, najmä osobných vecí (predovšetkým oblečenia). Korešpondujúce sloveso „spoliare“ znamená zase „vyzliecť“ (bežne používané ako talianske „spogliarsi“ a francúzske „se dépouiller“) alebo „olúpiť“, „drancovať“, či „ošklbať“. Porov. WILLIMAN, D.: The Right of Spoil of the Popes of Avignon 1316–1415. In Transactions of the American Philosophical Society, New Series. Philadelphia : The American Philosophical Society, 1988. Vol. 78, No. 6 (1988), s. 1. Aplikovanie obdobného inštitútu na spôsob spoliačného práva možno v tomto čase badať aj u svetskej moci. Na jeho základe napríklad nemecký kráľ s titulom „kráľ rímsky“ (Rex Romanorum) disponoval lénami uvoľnenými vymretím rodu ich držiteľov (išlo o tzv. „odúmrte“). Porov. RAPP, F.: Svatá říše římská národa německého (od Oty Velikého po Karla V.). Praha – Litomyšl : Paseka, 2007, s. 195. 48 Ich zoznam, vrátane vynikajúceho pojednania na danú problematiku, možno nájsť v diele WILLIMAN, D.: The Right of Spoil of the Popes of Avignon 1316–1415. In Transactions of the American Philosophical Society, New Series. Philadelphia : The American Philosophical Society, 1988. Vol. 78, No. 6 (1988). 49 Z lat. „nepos“, t.j. „synovec“. Ním sa vyznačovali prakticky všetci avignonskí pápeži, s výnimkou Benedikta XII. Porov. ŠPIRKO, J.: Cirkevné dejiny III. Martin : Neografia, 1943, s. 19–20. 50 Porov. DOLINSKÝ, J.: Dejiny Cirkvi. Tretí diel. Obdobie reforiem. Bratislava : Dobrá kniha, 1995, s. 31. 51 Tie sa výrazne rozšírili najmä za čias Veľkej západnej schizmy a od toho času boli bežne vyhlasované. Okolo roku 1500 sa napokon neraz vyskytlo, že časť štátneho rozpočtu niektorých štátov bola krytá príjmami z odpustkov. Porov. MALÝ, R.: Církevní dějiny. Olomouc : Matice cyrilometodějská, 2001, s. 142 a 149.


142

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2. jednoduchí veriaci.52 Všetky peňažné požiadavky boli navyše od poplatníkov v prípade neochoty platiť bežne vymáhané prostredníctvom rôznych cenzúr či vyhrážok kliatbou.53 Čo sa týka polemiky vo vedeckej literatúre ohľadom veľkosti skutočne nadobudnutého majetku avignonských pápežov môžeme minimálne konštatovať, že avignonská kúria bola v tomto období jednou z najväčších finančných mocností Európy.54 Všetky platobné tituly a množstvo administratívnych úloh na jednej strane prirodzene zvyšovali príjmy kúrie, na strane druhej však viedli k enormnému rozšíreniu úradníckeho aparátu, ktorého vydržiavanie bolo značne nákladné. Treba ale poznamenať, že veľkú zásluhu na tomto úpadku majú i svetskí panovníci, predovšetkým cisári, ktorí sa stále domáhali odmien pre svojich verných služobníkov na účet Cirkvi.55 Aj pápežská kúria bola ale nútená siahať k týmto praktikám kvôli zlepšeniu svojej zlej finančnej situácie, a to najmä z dôvodu spomínaného vysokého počtu personálu a úloh, ktoré na pápežstve ležali, ale tiež kvôli prepychovému životu pápežov. Zároveň išlo o dôsledok kuriálneho centralizmu a snáh pápežov, ktoré vyplývali z presadzovania teórií o „plenitudo potestatis“ voči svetskej moci. Zaujímavosťou zostáva, že v skutočnosti väčšina platobných titulov požadovaných avignonským pápežstvom nemala oporu v staršom kánonickom práve.56 Finančné požiadavky voči jednotlivým partikulárnym cirkvám tak boli nárokované zásadne administratívnou cestou, na základe oprávnení vyplývajúcich zo spomínaných „plenitudo administrationis“ a „plenaria dispositio“.57 Práve neexistencia opory v kánonicko-právnej tradícii vzbudzovala u platiacich vlnu nevôle a poskytovala im hlavný argument pre vznášanie námietok voči pápežskému uzurpovaniu týchto práv. Avignonská systematická centralizačná politika, ospravedlňujúca vyberanie anátov a ďalších poplatkov viedla v konečnom dôsledku nielen k nespokojnosti duchovných, ale 52 Porov. MOLNÁR, A.: Dvanáct století církevních dějin. 3. vyd. Praha : Kalich, 2008, s. 379. 53 Porov. FRANZEN, A.: Malé dějiny církve. Kostolní Vydří : Karmelitánské nakladatelství, 2006, s. 174. 54 Florentský kronikár Giovanni Villani († 1348) totiž vo svojej známej „Nuova Cronica“ uvádza, že za pápeža Jána XXII. disponovala pápežská pokladnica sumou 25 miliónov dukátov. Väčšina bádateľov tieto závery spochybňuje a podľa odhadu uvádza sumu okolo milióna zlatých, ktorá sa za jeho nástupcu mala navŕšiť ešte o ďalší pol milión. Porov. ŠPIRKO, J.: Cirkevné dejiny III. Martin : Neografia, 1943, s. 18–19. Konkrétne sa predpokladá, že priemerné ročné zisky Apoštolskej komory vynášali v období pontifikátu pápeža Jána XXII. 230 000, za Benedikta XII. 165 000, za Klementa VI. 190 000, za Inocenta VI. 250 000, za Urbana V. 260 000 a za Gregora XI. 480 000 zlatých guldenov. Porov. KUMOR, B.: Cirkevné dejiny 4. Jeseň cirkevného stredoveku. Levoča : Polypress, 2002, s. 37. 55 Porov. BUŠEK, V.: Učebnice dějin práva církevního I. Praha : Všehrd, 1946, s. 155. 56 Napriek tomu je celkom zrejmé, že tieto práva boli priznávané výhradne Apoštolskej Stolici a v 16. storočí o nich už takmer nikto z cirkevných právnikov nepochyboval. Porov. RAVIER, A.: Ignác z Loyoly zakládá Tovaryšstvo Ježíšovo. Velehrad : Refugium Velehrad-Roma, 2002, s. 31. 57 Porov. DOLINSKÝ, J.: Dejiny Cirkvi. Tretí diel. Obdobie reforiem. Bratislava : Dobrá kniha, 1995, s. 31.


143

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2. i laických patrónov a svetských panovníkov, keďže značne obmedzovala ich tradičné prerogatíva.58 Práve ona dala podnet k mnohým sťažnostiam a fakticky spájala partikulárnych cirkevných predstavených so svetskými autoritami, pripravujúc tak cestu pre rôzne schizmy a herézy, reformáciu 16. storočia nevynímajúc.59 4. Záver Napriek doterajšej charakteristike, avignonských pápežov nemožno označiť výlučne za osoby nehodné, poprípade ich prirovnať k pápežom známeho obdobia „saeculum obscurum“60. Práve oni sa totiž viac krát pričinili o zloženie zbraní v prebiehajúcej storočnej vojne medzi Francúzskom a Anglickom (1337– –1453), opätovne začali misijnú akciu na Ďalekom východe, v Číne a Indii a vrátili sa k otázke zjednotenia pravoslávneho Východu s katolíckym Západom. Veľké zásluhy majú i na rozvoji kresťanskej kultúry, a to najmä vďaka výdatnej podpore univerzitných štúdií.61 Napriek tomu profrancúzska politika a hromadenie bohatstva v ich rukách viedlo k ďalekosiahlym následkom, ktoré predznamenali na dlhý čas cirkevno-politický vývoj v Európe, predovšetkým z hľadiska vzťahu kúrie k cisárstvu, národným kráľom a jednotlivým partikulárnym cirkvám. Najmä spor medzi pápežom Jánom XXII. a cisárom Ľudovítom IV. Bavorským (1314–1347), počas ktorého sa pápežstvo opätovne pokúsilo o uplatnenie teórií o lénnej zvrchovanosti nad cisárstvom, sa napokon obrátil proti nemu.62 58 Porov. RAPP, F.: Svatá říše římská národa německého (od Oty Velikého po Karla V.). Praha – Litomyšl : Paseka, 2007, s. 206. 59 Porov. ŠPIRKO, J.: Cirkevné dejiny III. Martin : Neografia, 1943, s. 13. 60 Z lat. „temné“, alebo „železné storočie“. Podľa viacerých autorov toto obdobie začalo už násilnou smrťou pápeža Jána VIII. († 882), prípadne zánikom karlovskej Franskej ríše (r. 888), a trvať malo až do začiatku cirkevnej reformy „in capite“ v roku 1046 spustenou pápežom Klementom II. (1046–1048). Dôvody tohto úpadku možno hľadať predovšetkým v partikularizme svetskej moci, vplyve italských rodov (Spoletovci, Krescenciovci, Tusculovci) na ľahko manipulovateľné pápežské voľby a sukcesívnych voľbách nehodných pápežov. Porov. KUMOR, B.: Cirkevné dejiny 2. Raný kresťanský stredovek. Levoča : Polypress, 2001, s. 102–105. Niektorí autori používajú pre označenie úpadku 9. a 10. storočia tiež pojem „pornokracia“, a to z dôvodu, že pápeži mali byť počas neho ovládaní skazenými ženami Teodorou († okolo r. 927) a jej dcérami Maroziou († 937) a Teodorou Mladšou († 950). Pápežstvo, zbavené opory univerzálneho cisárstva tak postupom času stále viac strácalo svoj univerzálny význam a rímske biskupstvo postupne klesalo na úroveň mestskej inštitúcie. Porov. MOLNÁR, A.: Dvanáct století církevních dějin. 3. vyd. Praha : Kalich, 2008, s. 262–263. 61 Porov. KUMOR, B.: Cirkevné dejiny 4. Jeseň cirkevného stredoveku. Levoča : Polypress, 2002, s. 25. 62 Porov. RAPP, F.: Svatá říše římská národa německého (od Oty Velikého po Karla V.). Praha – Litomyšl : Paseka, 2007, s. 204–209. V Nemecku došlo po smrti cisára Henricha VII. Luxemburského (1312–1313) k dvojitým voľbám, keďže proti väčšinou voliteľov zvolenému kniežaťu Ľudovítovi Bavorskému postavila habsburská strana protikráľa Fridricha Krásneho Habsburského (1314–1330). Obaja kandidáti sa obrátili na pápeža Jána XXII.


144

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2. Prívrženci cisára totiž pristúpili k sformovaniu nových názorov na postavenie pápežstva vo vzťahu k univerzálnej Cirkvi, partikulárnym „národným“ cirkvám a voči moci štátnej.63 Samotný cisár sa po uvalení exkomunikácie odvolal na všeobecný koncil, spochybnil pápežskú voľbu a obvinil ho z rušenia cirkevného poriadku a herézy (františkánska kontroverzia o chudobe)64. Práve apelácia k ekumenickému snemu predstavovala jasné zárodky konciliárnej teórie, ktorá bola permanentne vznášaná na prestížnych univerzitách a cirkevných synodách počas celého 15. storočia.65 Postupne sa tak v tomto čase začína rozvíjať doktrína o potvrdenie voľby. Keďže prvý z nich ešte pred pápežskou konfirmáciou vymenoval cisárskeho vikára pre Itáliu, pápež sa postavil rozhodne na stranu Fridricha Krásneho. Keďže Ľudovít dosiahol v roku 1322 jednoznačné vojenské víťazstvo nad habsburským kandidátom a stal sa skutočným pánom cisárstva, prevzal vládu v Nemecku a v roku 1323 za pomoci vojenskej sily aj v Itálii. Z toho dôvodu ho pápež, napriek silnému odporu viacerých kardinálov, predvolal pred svoj súd s úmyslom zbaviť ho kráľovského i cisárskeho úradu. Keďže Ľudovít sa odmietol dostaviť, pričom v rokoch 1323 a 1324 spísal tri otvorené listy Apoštolskej Stolici, v roku 1324 ho pápež exkomunikoval a poddaných zbavil prísahy vernosti. Porov. ŠPIRKO, J.: Cirkevné dejiny III. Martin : Neografia, 1943, s. 15–17a MALÝ, R.: Církevní dějiny. Olomouc : Matice cyrilometodějská, 2001, s. 143–145 63 Kým obhajcovia pápežstva naďalej opakovali známe argumenty na podporu svetovládnych pápežských snáh, štátna moc opierala svoje názory o myšlienky parížskeho filozofa a hosťa na bavorskom dvore, Marsilia z Padovy (Marsiglio da Padova, † 1343) (najmä dielo „Defensor pacis“, Obranca mieru; r. 1324) a oxfordského profesora a cisárskeho dvorného teológa, Viliama Ockhama (William Occam, † 1349). Porov. RAPP, F.: Svatá říše římská národa německého (od Oty Velikého po Karla V.). Praha – Litomyšl : Paseka, 2007, s. 207. Až do toho času bola totiž svetská moc v zásadnej nevýhode proti cirkevným nárokom, z dôvodu uznávania princípu o pôvode všetkej moci od Boha a duchovnom vodcovstve Cirkvi. Marsilius z Padovy však tento princíp opustil, prehlasujúc myšlienku, že pôvod všetkej moci je v samotnom ľude. Štátu tak umožnil upierať cirkevné nároky zasahovať do výsostne svetských záležitostí, keďže zodpovedným za tieto veci mal byť len panovník, a to výlučne a priamo ľudu. Podľa jeho myšlienok má byť Cirkev nemajetná, účinkovať len na rýdzo duchovnom poli a vo všetkom má byť podriadená štátu. Jej moc pramení výlučne v cirkevnej komunite (congregatio fidelium) a najvyššou cirkevnou inštanciou je ekumenický koncil, ktorého zvolanie prináleží civilnej autorite, pričom právom hlasovať na ňom majú disponovať aj laici. Najmä na základe myšlienok tohto filozofa tak boli položené základy moderného princípu demokracie, vystavané na teórii spoločenskej zmluvy. Obdobným spôsobom aplikoval vyššie uvedené zásady na cirkevnú hierarchiu nominalista Viliam Ockham, a to predovšetkým vo svojom diele „Dialogus de imperatorum et pontificum potestate“ (Dialóg medzi učiteľom a jeho žiakom o moci kráľov a pápežov, 1338– –1343) prehlasujúc, že pápežovi patrí „plenitudo potestatis“ výlučne v duchovných veciach a že nad pápeža a biskupov je postavený všeobecný koncil, ako zhromaždenie všetkých veriacich s Kristom ako hlavou. Poslednou inštanciou v otázkach viery však pre Ockhama nebol všeobecný koncil, ale Sväté Písmo a rozum (náznaky novodobého individualizmu). Porov. BUŠEK, V.: Učebnice dějin práva církevního I. Praha : Všehrd, 1946, s. 156; ŠPIRKO, J.: Cirkevné dejiny III. Martin : Neografia, 1943, s. 17–18 a FRÖHLICH, R.: Dva tisíce let dějin církve. Praha : Vyšehrad, 2008, s. 120 a 124. 64 Porov. KUMOR, B.: Cirkevné dejiny 4. Jeseň cirkevného stredoveku. Levoča : Polypress, 2002, s. 39. 65 Porov. JUDÁK, V.: Dejiny mojej Cirkvi. II. diel. Trnava : Spolok sv. Vojtecha, 2004, s. 93. Jej najvyšším vyjadrením bolo zvolanie viacerých tzv. „koncialiaristických koncilov“, ktoré


145

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2. o štáte a Cirkvi, ktorá priniesla úplný rozchod s tradičným myslením stredoveku a v tom čase stále platným cirkevným zriadením, isté prelúdium raného humanizmu, ale tiež budúcej protestantskej reformy. Autoritatívna politika Svätej Stolice vyvolala veľa nepriateľstva, najmä po uvalení interdiktu na územie Ríše, ktorý platil viac ako dvadsať rokov a priniesol ťažké následky a zneváženie reputácie Cirkvi.66 Aj z tohto dôvodu sa nemožno čudovať, že väčšina duchovenstva, kniežat a miest sa napokon postavila na stranu cisára. Od čias tohto konfliktu dochádzalo k obmedzovaniu vplyvu pápežstva na cisárske voľby67 a z politických dôvodov sa tiež začína pochybovať o pápežovom korunovačnom práve. Obdobný vývoj ako v Ríši však bol zaznamenaný v Anglicku, ktoré sa najmä z dôvodu protežovania Francúzska, snažilo o eliminovanie vplyvu pápeža, formujúc štátnu, národnú a nezávislú cirkev.68 si nárokovali charakter všeobecných snemov a uplatňovaná bola na nich teória o zvrchovanosti koncilu nad pápežom (concilium supra papam). Medzi tieto koncily zaraďujeme synodu v Pise (r. 1409), väčšiu časť rokovaní Kostnického koncilu (1414–1418), koncil v Pávii a Siene (1423–1424) a Bazilejský koncil (1431–1449). Pápežstvu sa podarilo fakticky zvíťaziť nad konciliárnymi teóriami v roku 1449 po rozídení sa Bazilejského snemu. V roku 1459 toto víťazstvo pápež Pius II. (1458–1464) potvrdil bulou Execrabilis et pristinis, v ktorej zavrhol každé odvolanie sa voči pápežovmu rozhodnutiu ku všeobecnému koncilu. V roku 1512 na Piatom lateránskom koncile (1512–1517) opätovne zaznieva zásada zvrchovanosti pápeža nad koncilmi, vyjadrená slovami: „Romanum pontificem, tamquam super omnia concilia auctoritatem habentem, conciliorum indicendorum, transferendorum ju set potestatem habere.“ (sess. XI.). Porov. BUŠEK, V.: Učebnice dějin práva církevního I. Praha : Všehrd, 1946, s. 162 a ŠPIRKO, J.: Cirkevné dejiny III. Martin : Neografia, 1943, s. 55–56 a 87. 66 Porov. DOLINSKÝ, J.: Dejiny Cirkvi. Tretí diel. Obdobie reforiem. Bratislava : Dobrá kniha, 1995, s. 25 67 Nemeckí kurfirsti na základe uznesenia snemu v Rhense v roku 1338 totiž prehlásili, že väčšinou kurfirstov zvolený nemecký kráľ nepotrebuje nijaké pápežské schválenie alebo potvrdenie a je okamžite oprávnený k správe cisárskych majetkov a práv. Až do toho času sa totiž vyžadovala jednohlasná voľba, ktorá častokrát končila voľbou dvojitou a sukcesívnym pápežovým právom rozhodnúť o vhodnom kandidátovi. V mene cisára napokon volitelia ešte v roku 1338 vyhlásili na sneme vo Frankfurte nad Mohanom dekrét Licet iuris, ktorý rozšíril rozhodnutia z Rhensu aj na osobu cisára, prehlasujúc, že cisárska moc pochádza výlučne a bezprostredne od Boha a že kurfirstami zvolený kráľ je oprávnený nosiť ihneď po voľbe titul a moc kráľa i cisára rímskeho. Pápežovi bola pritom priznaná len formalita cisárskej korunovácie. Porov. RAPP, F.: Svatá říše římská národa německého (od Oty Velikého po Karla V.). Praha – Litomyšl : Paseka, 2007, s. 208–209; ŠPIRKO, J.: Cirkevné dejiny III. Martin : Neografia, 1943, s. 19; BUŠEK, V.: Učebnice dějin práva církevního I. Praha : Všehrd, 1946, s. 155–156 a MALÝ, R.: Církevní dějiny. Olomouc : Matice cyrilometodějská, 2001, s. 144–145. 68 Tento vývoj bol zaznamenaný už za vlády kráľa Henricha II. z Anjou (Plantagenet, 1154– 1198), ktorý sa snažil čo najviac ohraničiť privilégiá duchovenstva vo svojej krajine v prospech kráľovskej moci, vyžadujúc od nich lénnu prísahu a podriaďujúc ich svetským súdom (zavrhnutie „privilegium fori“). Snem v Clarendone napokon v roku 1164 prijal 16 článkov (consuetudines avitae), na základe ktorých sa anglickí klerici nemohli odvolávať do Ríma, prezentačné a patronátne práva patrili pred kráľovský súd a zrušené boli tiež viaceré ďalšie privilégiá Cirkvi a duchovenstva. Porov. ŠPIRKO, J.: Cirkevné dejiny II. Martin : Neografia,


146

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2. Vo Francúzsku sa objavovali volania po nezávislej národnej cirkvi simultánne s upevňovaním kráľovskej moci a silnejúcim národným sebavedomím, ktoré boli načas utlmené, pre Francúzsko značne výhodným, avignonským pobytom pápežov. Za čias Veľkej západnej schizmy, keď už Francúzsko neprofitovalo z prítomnosti (proti) pápežov, francúzsky kráľ Karol VI. (1380–1422) viac krát nariadil obmedzenie pápežských právomocí voči francúzskej „galikánskej“ cirkvi v konciliárnom duchu (r. 1407, 1408 a 1418). Napriek tomu však pápežstvo stále disponovalo dostatočne silnou autoritou, aby mohlo aj po odchode pápeža Gregora XI. do Ríma (r. 1377) a skorom začiatku Veľkej západnej schizmy naďalej vyberať poplatky zavedené avignonskou kúriou. Hlavný rozdiel spočíval jedine v skutočnosti, že počas tohto obdobia boli tieto platby inkasované dvomi a potom tromi pápežmi.69 Práve z dôvodu avignonského exilu, Veľkej západnej schizmy, neúnosnej pápežskej fiškálnej politiky a zmätkov v partikulárnych cirkvách sa už v 14. storočí začínajú ozývať volania po celkovej reforme Cirkvi „v hlave a v údoch“ (in capite et in membris).70 Aj reformné synody 15. storočia boli charakteristické snahami o zbavenie sa pápežských finančných tiarch a pod výzvami na reformu v hlave (reformatio capitis) sa malo na mysli najmä eliminovanie pápežských zásahov do benefícií a obmedzovanie poplatkov v prospech kúrie.71 O tejto skutočnosti vypovedajú koncilové dekréty, ale tiež konkordáty uzatvorené s jednotlivými štátmi po Kostnickom koncile (1414–1418)72 a sneme konanom

69 70 71

72

1943, s. 352–353. V nadväznosti na clarendonské akty, najmä zákony „Statute of Provisors“ z rokov 1306 a 1350 a „Statute of Praemunire“ z roku 1353 vyhlásené za kráľov Eduarda I. (1272–1307) a Eduarda III. (1327–1377), prezentovali za nezákonné pápežské menovania na cirkevné benefíciá situované v Anglicku a zakazovali pod ťažkým trestom zavedenie a uplatňovanie pápežských búl, súdnych rozsudkov, apelácií a rezervácií. Za panovania Eduarda III. zároveň anglický parlament v roku 1366 odmietol formálnym a definitívnym spôsobom platenie feudálnych poplatkov Svätej Stolici, ktoré neboli v tom čase vyplácané už 33 rokov a boli reklamované pápežom Urbanom V. (1362–1370). Porov. DOLINSKÝ, J.: Dejiny Cirkvi. Tretí diel. Obdobie reforiem. Bratislava : Dobrá kniha, 1995, s. 32 a 77. Všetky anáty z Anglicka v prospech kúrie však boli zrušené až v roku 1531, keď pápež napomínal parlament, ktorý spolu s generálnym zhromaždením anglického kléru vyhlásili kráľa Henricha VIII. Tudora (1509–1547) za hlavu štátnej anglickej cirkvi. Porov. ŠPIRKO, J.: Cirkevné dejiny III. Martin : Neografia, 1943, s. 182. Porov. DOLINSKÝ, J.: Dejiny Cirkvi. Tretí diel. Obdobie reforiem. Bratislava : Dobrá kniha, 1995, s. 37. Porov. KUMOR, B.: Cirkevné dejiny 4. Jeseň cirkevného stredoveku. Levoča : Polypress, 2002, s. 6. V roku 1406 tak označil jeden z reformných spisov za hlavné problémy v univerzálnej Cirkvi neporiadok v kánonickom práve, prebujnenú pápežskú kúriu, komoru, „potestas plenaria“, pápežský dvor, súd a neobmedzenú jurisdikciu pápeža. Porov. FRÖHLICH, R.: Dva tisíce let dějin církve. Praha : Vyšehrad, 2008, s. 115. Na tomto koncile došlo k ukončeniu schizmy zvolením pápeža Martina V. (1417–1431), ktorý však čoskoro vyhlásil nové reguly apoštolskej kancelárie (regulae cancellarie Apostolicae) a obnovil finančný systém avignonského pápežstva (12. novembra 1417), čo predznamenalo ďalšie snahy na koncile zúčastnených predstaviteľov štátnej moci o riešenie


147

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2. v mestách Bazilej, Ferrara a Florencia (1431–1449).73 Ich príznačným znakom boli značné ústupky Svätej Stolice v prospech jednotlivých svetských vládcov v záujme získania podpory voči konciliarizmu, ktorú sa napokon podarilo získať za cenu výrazného nárastu regalistických a národných cirkevno-politických tendencií. Nemecko, resp. Ríša,74 dosiahli značnú úľavu uzatvorením Viedenského konkordátu (r. 1448), podľa ktorého boli Svätej Stolici rezervované len niektoré benefíciá, pápež mal disponovať iba právom potvrdzovania zvolených biskupov, obmedzené boli apelácie na Rím a namiesto anátov malo byť vyberané maximálne raz ročne zodpovedajúce „servitium“ od biskupstiev a opátstiev, ktoré sa uprázdnili.75 Po pokuse o jednostranné riešenie v roku 1438 vo forme tzv. „Pragmatickej sankcie“ (Pragmatica sanctionae) z Bourges, ktorou boli zrušené pápežské anáty a rezervácie, boli vzájomné vzťahy Francúzska voči Svätej Stolici upravené Bolonským konkordátom z roku 1516, ktorý zostal v platnosti až do Veľkej francúzskej revolúcie (r. 1789).76 Podobná zmluva bola uzatvorená aj so Španielskom (r. 1482).77 Aj v iných krajinách naďalej pretrvávali sklony k jednostrannému obmedzovaniu jurisdikčnej (predovšetkým administratívnej) právomoci pápeža

73

74

75

76 77

finančných záležitostí pápežskej kúrie. Aj na ďalších reformných synodách, ktoré sa vyznačovali najmä uplatňovaním konciliarizmu a demokratickým poňatím rokovaní a hlasovaní, sa tak predstavitelia jednotlivých štátov snažili o presadenie dekrétov, ktoré mali zrušiť rôzne zvyky v obsadzovaní cirkevných benefícií a Avignonom zavedené poplatky. Porov. KUMOR, B.: Cirkevné dejiny 4. Jeseň cirkevného stredoveku. Levoča : Polypress, 2002, s. 91–93. Na Bazilejskom koncile tak bolo v roku 1433 vyhlásené zrušenie anátov, platieb za páliá, poplatkov pápežskej kancelárii a všetkých beneficiálnych rezervátov, ktoré neboli obsiahnuté v kánonickom práve. Porov. DOLINSKÝ, J.: Dejiny Cirkvi. Tretí diel. Obdobie reforiem. Bratislava : Dobrá kniha, 1995, s. 48. Práve v Nemecku sa už v 15. storočí, najmä však na začiatku 16. storočia, čoraz častejšie ozývali hlasy prezentujúce písomne i na ríšskych snemoch sťažnosti nemeckého národa proti Rímu (Gravimina nationis Germanicae). Tie požadovali zrušenie exempcií, rezervátov a imunít kléru a sťažovali sa na nedostatočnú cirkevnú správu. Zároveň však pritom nie raz celkom nelogicky požadovali, aby boli k akýmkoľvek cirkevným hodnostiam pripúšťaní len šľachtici. Porov. ŠPIRKO, J.: Cirkevné dejiny III. Martin : Neografia, 1943, s. 40. Základom tohto konkordátu boli tzv. „Advisamenta nationis Germanicae“, ktoré predložili ríšski zástupcovia počas rokovaní Kostnického koncilu. Popri tomto „ríšskom“ konkordáte, ktorý sa týkal popri Nemecku aj Čiech, Poľska, Uhorska a Škandinávie, boli sukcesívne uzavreté viaceré kniežacie konkordáty, ktoré v konečnom dôsledku urobili z nemeckých kniežat pánov „svojich“ cirkví a podporili tak vývoj cirkevného teritorializmu na území Ríše. O tom, že v skutočnosti všetky dosiahnuté opatrenia neboli dostatočné hovorí tiež skutočnosť, že už začiatkom roku 1451 sa proti pápežskému fiškalizmu zdvihla vlna protestov, po ktorej vystúpili so svojimi sťažnosťami v roku 1452 kurfirst – arcibiskup trevírsky a v roku 1455 kurfirst – arcibiskup mohučský, prezentujúc, že ďalšie uplatňovanie pápežskej fiškálnej politiky „... premení Nemecko na púšť“. Porov. RAPP, F.: Svatá říše římská národa německého (od Oty Velikého po Karla V.). Praha – Litomyšl : Paseka, 2007, s. 249–257. Porov. ŠPIRKO, J.: Cirkevné dejiny III. Martin : Neografia, 1943, s. 55. Porov. BUŠEK, V.: Učebnice dějin práva církevního I. Praha : Všehrd, 1946, s. 160–161.


148

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2. voči jednotlivým partikulárnym cirkvám (Portugalsko, Anglicko atď.). Postupne sa tak podarilo eliminovať, či aspoň zmierniť, dopady avignonskej fiškálnej politiky, avšak ojedinelé snahy o jej opätovné zavedenie sa objavovali naďalej.78 Vo všeobecnosti tak môžeme konštatovať, že avignonské zajatie so sebou prinieslo značný úpadok univerzalistickej prestíže pápežstva, nárast autority kardinálskeho kolégia a urýchlenie procesu formovania autonómnych národných cirkví, ktoré boli prakticky nezávislé na pápežovi.79 Spomínané finančné praktiky spolu s ďalšími nešvármi (najmä tzv. „renesančných pápežov“), v konečnom dôsledku pripravili cestu reformácii. John Wycliffe († 1384), Ján Hus († 1415) i Martin Luther († 1546) sa napokon zhodovali v ostrej kritike cirkevných majetkových pomerov, osobitne zdôrazňujúc pápežský fiškalizmus, vďaka čomu nachádzali priaznivcov a spojencov v radách predstaviteľov štátnej moci.80 Enormne veľký majetok v rukách Cirkvi a jej znížená autorita v novovekej svetskej spoločnosti napokon viedli k viacerým prehnaným a proti prirodzenému právu idúcim reakciám, ktoré sa prejavovali najmä v rozsiahlych sekularizáciách cirkevného majetku.81 Európskym kniežatám a predstaviteľom štátu totiž viac než samotná Cirkev a jej moc v skutočnosti prekážalo jej bohatstvo, z ktorého chceli profitovať. Aj z toho dôvodu sa núka položiť na záver otázku, z akého dôvodu sa dnes objavuje toľko hlasov poukazujúcich na „neadekvátne“ poskytovanie platov a ďalších materiálnych výhod duchovným štátmi zásadne sekulárnymi so zavedeným 78 Napríklad pápež Pavol II. (1464–1471) vyhlásil v roku 1469 bulou anáty (quindennia) na benefíciá pripojené ku každej korporácii, ktoré mali byť vyberané každých 15 rokov (teda nie pri každej prezentácii). Porov. KUMOR, B.: Cirkevné dejiny 4. Jeseň cirkevného stredoveku. Levoča : Polypress, 2002, s. 236–237. 79 Porov. ŠMÁLIK, Š.: Boží ľud na cestách. Cirkev v 49 pokoleniach. Bratislava : Lúč, 1997, s. 371. 80 Porov. ŠPIRKO, J.: Cirkevné dejiny III. Martin : Neografia, 1943, s. 13. 81 V roku 1131 tak napríklad kráľ Alfonz I. Aragónsky (1104–1134) daroval celú tretinu svojej pôdy špitálnikom (johanitom). V čase anglického kráľa Jána Bezzemka (Jean Sans Terre, 1199–1216) bola zase Cirkev držiteľkou viac než tretiny všetkej pôdy v Anglicku. Porov. WOODS, T. E.: Jak katolická církev budovala západní civilizaci. Praha : Res Claritatis, 2008, s. 142. Obdobne v Nemecku v čase reformácie (16. storočie) disponovala Cirkev takmer tretinou pôdneho fondu, čo vyvolávalo nenávisť a žiarlivosť a podnecovalo myšlienky širokej sekularizácie, ktoré sa čoskoro, najmä v protestantských krajinách bežne v praxi uplatňovali. Väčšina nemeckých kniežat napokon priamo podporovala protestantské hnutie, keďže od neho očakávali vzrast svojej moci a materiálne zisky zo zabraných cirkevných majetkov. Porov. ŠPIRKO, J.: Cirkevné dejiny III. Martin : Neografia, 1943, s. 139. Spomenúť by sme mohli tiež príklad škótskeho a neskôr i anglického kráľa Jakuba I. (1567/1603– 1625), ktorému sa na istý čas podarilo v Škótsku nahradiť presbyteriálnu cirkevnú správu biskupskou, po tom, čo si podporu šľachty kúpil rozdaním cirkevnej pôdy. Ako príklady najväčších sekularizácií v katolíckych krajinách sa možno zmieniť o veľkej sekularizácii cirkevných majetkov v Nemecku, ku ktorej došlo v roku 1803 na základe uznesenia ríšskej deputácie v Regensburgu; vo Francúzsku došlo k zoštátneniu majetku už v prvom roku Veľkej francúzskej revolúcie (r. 1789); v Rakúsku nemožno opomenúť systém „jozefinizmu“ cisára Jozefa II. (1765/1780–1790), ktorý obdobne pristúpil k rozsiahlej sekularizácii. Osobitne možno spomenúť zavedené a bežne uplatňované praktiky totalitných režimov, komunistický režim v bývalom Československu nevynímajúc.


149

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2. kooperačným modelom vzťahov Cirkvi a štátu.82 Je predsa celkom zrejmé, že ide len o kvapku v mori oproti majetku, o ktorý bola Cirkev počas novoveku či v modernej dobe nespravodlivo pripravená. Tieto skutočnosti by tak mali byť aj dnes s určitosťou zohľadňované pri príprave konfesných zákonodarstiev dotknutých štátov. JUDr. Vojtech Vladár, PhD. Právnická fakulta Trnavskej univerzity v Trnave Katedra rímskeho a cirkevného práva Email: [email protected]

82 Zaujímavosťou zostáva, že tento model bol naznačený už koncom 13. storočia, keď sa ozývali hlasy po zavedením štátneho dohľadu nad Cirkvou a sekularizácii cirkevných majetkov, namiesto ktorých mal štát duchovenstvu poskytovať štátne platy. Týmito myšlienkami sa prezentovali najmä dominikán Ján Parížsky (Jean de Paris, † 1306) a advokát Pierre Dubois († po r. 1321). Obdobné myšlienky však vo svojich dielach napokon hlásal už spomínaný anglický reformátor John Wycliffe. Porov. JUDÁK, V.: Dejiny mojej Cirkvi. II. diel. Trnava : Spolok sv. Vojtecha, 2004, s. 94–96 a FRANKIELOVÁ, S. S.: Křesťanství. Cesta spásy. Praha : PROSTOR, 1999, s. 64.


150

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.

Zpráva z konference o právním vzdělávání Valencie 11.–15. 7. 2011 Mgr. Petra Melotíková Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci V letošním roce nebylo snad akce, na kterou se vyučující praktických forem výuky práva těšili více, než na 6. celosvětovou konferenci pořádanou organizací pro právní vzdělávání GAJE (Global Aliance for Justice Education) konanou ve dnech 11.–15. července ve španělské Valencii. Konference nesla podtitul „Boj proti sociální nespravedlnosti skrze právní vzdělávání“ (Combating Social Injustice Through Justice Education). Tradice pořádání konferencí s cílem umožnit výměnu poznatků a prohloubení znalostí a dovedností o praktické formě výuky odborníkům z univerzit, doktorandům, ale i právníkům z praxe sahá do roku 1999, kdy se první akce tohoto druhu uskutečnila v Indii. Přičemž poprvé se letos podařilo uskutečnit zajímavé spojení s pořádáním další konference, a to s 9. konferencí časopisu pro právní vzdělávání (International Journal of Clinical Legal Education, IJCLE), který je součástí Školy práva Northumbrijské univerzity v Anglii (School of Law, Northumbria University). Cíle časopisu jsou v mnohém podobné s cíli GAJE, tedy podpořit diskuzi o způsobech a formách vzdělávání studentů práv s cílem umožnit jim skrze praktickou výuku v řádném studijním plánu získání potřebných praktických dovedností a návyků využitelných v praxi. Letošní klíčové téma konference spočívalo v otázkách boje se sociální nespravedlností a souvisejícími problémy, zejména s možnostmi přístupu k právní pomoci a její kvalitou. Přes 300 delegátů ze 40 zemí světa (z České republiky vyslaly své zástupce Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci83 a Právnická fakulty Univerzity Karlovy v Praze) po celý týden s úžasným elánem probíralo desítky témat souvisejících jak s právním vzděláváním, reformami studijních plánů, možnostmi zařazení praktických předmětů do soustavy povinných předmětů, tak i otázky zapojení studentů do probono aktivit a zdůraznění sociálního podtextu klinických metod výuky. Program konference byl nabitý – mohli jste se účastnit plenárních zasedání k vybraným problémům, denně jste si mohli vybrat z desítek workshopů či 83 Účast akademiků s Právnické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci byla možná díky finanční podpoře z projektu „Právní vzdělání pro celý život“ (reg. č. CZ.1.07/2.2.00/15.0290) z operačního programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost, finančně podporovaného z prostředků Evropské unie, Evropským sociálním fondem v ČR i Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR.


151

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2. přednášek plných zajímavostí a problémů spojených s výukou práva, dostupností právní pomoci širokému spektru (i nemajetných) potřebných osob. Jiná část příspěvků pak byla věnována představám a plánům neziskových organizací bojujících za prosazení řádné výuky práva v méně rozvinutých zemích. Jen namátkou mohu vyzdvihnout např. blok týkající se spolupráce lékařů, sociálních pracovníků a studentů práv a medicíny a jejich vzájemné ovlivňování pohledu na řešení medicínských problémů právního rozměru (autory příspěvku byli Lisa Bliss, Sylvia Caley, Robert Pettignano a Maria Ejchart). Velkou diskuzi vzbudil příspěvek profesorky Norbani Mohamed Nazeri, která ve své klinice se studenty pomáhá v malajských věznicích hájit práva mladistvých vrahů a na studenty je tak kladeno i morální dilema a znalost psychologie osob. Neméně poutavé pak bylo vyprávění o pojímání výuky práva profesory z Číny a Haiti, tedy zemí, které postihly (postihují) živelní katastrofy, kdy prakticky zaměřená výuka práva dostává širší sociální rozměr tím, jak se zaměřuje na poskytnutí právní pomoci studenty nemajetným vrstvám obyvatelstva či osobám postiženým přírodními živly. Závěr konference pak patřil skvostnému vystoupení Baltasara Garzóna, působícího např. u Mezinárodního trestního soudu v Haagu, který se zamýšlel nad hledáním pravdy v trestních věcech a nad myšlenkou, že „závažný zločin spáchaný v jedné zemi musí být zločinem všude na světě“. Asi bude znít jako klišé má poslední poznámka, nicméně ji musím uvést. Je až neuvěřitelné, s jakým zaujetím všichni konferující vyslechli vzájemně problémy, se kterými se jednotlivé státy a právnické fakulty potýkají. Nikomu nebylo zatěžko poradit, pokud už měl s podobnou situací zkušenost. Cíl konference byl stoprocentně naplněn, ba co víc, mnohým z nás ukázala směr a cestu, kterou se ubírat, a poskytla možnost navázání akademických vztahů důležitých pro další rozvoj právního vzdělávání v České republice.


152

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.

Pokyny pro autory a podmínky přijetí rukopisů • • • • • •

Vydavatel přijímá dosud nevydané příspěvky prostřednictvím redakce ve dvou výtiscích a na CD / DVD, popř. elektronickou poštou. Příspěvek je nutno zpracovat v textovém procesoru MS WORD (přípona *.doc, nebo *.docx) nebo kompatibilním a v datové podobě jej doručit na emailovou nebo poštovní adresu redakce AIO. Každý příspěvek musí být odevzdán ve formě požadované redakcí (podle následujícího vzoru). Každý příspěvek prochází recenzním řízením. Redakce si vyhrazuje právo odmítnout bez další výzvy publikaci příspěvku, který nesplňuje požadavky na formu nebo nebude lektorem doporučen k publikování. O nutnosti provedení autorské korektury rozhoduje redakce. Když redakce rozhodne, že autorská korektura není potřebná, nemá autor právo požadovat její provedení.

Instructions for the Authors and Publishig Conditions • •

• • •

The publisher accepts only contributions not yet published that must be sent in two printed copies and on CD/DVD/or through electronic e-mail. Contributions must be submitted in the form required by the editors (see form below). Especially the contributions must be processed in Microsoft Word (*.doc or *.docx filetypes) or a compatible data format and must be sent to the email or mailing address of the editors of AIO. Each contribution is peer-reviewed. Editors reserve the right to refuse any contribution which does not comply with the requirements of form and content or which will be assessed as not suitable for publishing by the reviewer. The editors reserve the right to decide on the need of author’s corrections. If the editor’s office finds there is no necessity of author’s corrections, the author is not authorized to require it.

Adresa redakce | Address of editor’s office: Univerzita Palackého v Olomouci, Právnická fakulta, redakce Acta iuridica olomucensia, tř. 17. listopadu 8, 771 11 Olomouc, Česká republika. Email: [email protected]. tel.: +420 585 637 635, fax: +420 585 637 506.


153

AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.

Požadovaná forma příspěvku Název článku (česky nebo slovensky) Název článku (anglicky) Jméno autora(ů) Klíčová slova (česky nebo slovensky, maximálně 15 slov) Abstrakt (česky nebo slovensky, maximálně 50 slov) Keywords (anglicky, maximálně 15 slov) Summary (anglicky, maximálně 50 slov) Text příspěvku (vhodně členěný na jednotlivé odstavce. Každý odstavec na novém řádku. Pro poznámky pod čarou použít automatickou funkci. (Vložit/ Poznámka pod čarou). Citace podle obvyklé formy. Podle rozsahu a zaměření bude příspěvek zařazen do příslušné sekce časopisu.) Jméno autora(ů) + tituly Působiště autora Email

Required form of the paper Title Name of the Author(s) Keywords (English, maximum 15 words) Summary (English, maximum 50 words) Text of paper (it should be properly divided into separate paragraphs; each paragraph starting in a new line. For footnotes, please, use the automatic function – Insert / Footnote. All notes should be numbered automatically. Quote according to the usual form) Name of autor(s) + academic titles Home institution Email


154

Univerzita Palackého v Olomouci Právnická fakulta

Recommend Documents