Univerzita Palackého v Olomouci Právnická fakulta
Elena Pospíšilová
Právní aspekty ochrany spotřebitele uzavírajícího smlouvu o užívání budovy nebo její části na určitý nebo určitelný časový úsek v průběhu roku
Diplomová práce
Olomouc 2011
Já, níţe podepsaná, Elena Pospíšilová, autorka diplomové práce na téma: „Právní aspekty ochrany spotřebitele uzavírajícího smlouvu o uţívání budovy nebo její části na určitý nebo určitelný časový úsek v průběhu roku―, která je literárním dílem ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, ve znění pozdějších předpisů, dávám tímto jako subjekt údajů svůj souhlas ve smyslu § 4 písm. e) zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, správci: Univerzita Palackého v Olomouci, Křiţkovského 8, 772 00 Olomouc, Česká republika ke zpracování osobních údajů v rozsahu: jméno a příjmení v informačním systému, a to včetně zařazení do katalogů a dále k zpřístupnění jména a příjmení v katalozích a informačních systémech Univerzity Palackého v Olomouci, a to včetně neadresného zpřístupnění pomocí metod dálkového přístupu. Údaje mohou
být
takto
zpřístupněny
uţivatelům
sluţeb
Univerzity
Palackého
v Olomouci. Realizaci zpřístupnění zajišťuje ke dni podání tohoto prohlášení vnitřní sloţka Univerzity Palackého v Olomouci, která se nazývá Informační centrum Univerzity Palackého v Olomouci. Souhlas se poskytuje na dobu ochrany autorského díla dle zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Prohlašuji, ţe moje výše uvedené osobní údaje jsou pravdivé. Dále prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci na téma. „Právní aspekty ochrany spotřebitele uzavírajícího smlouvu o uţívání budovy nebo její části na určitý nebo určitelný časový úsek v průběhu roku―, vypracovala samostatně na základě uvedených pramenů a literatury a citovala jsem všechny pouţité zdroje.
V Olomouci dne 15. srpna 2011
………………………………………….. Elena Pospíšilová
2
Motto:
„IUSTITIA EST CONSTANS ET PERPETUA VOLUNTAS IUS SUUM CUIQUE TRIBUENDI― (Spravedlnost je pevná a trvalá snaha poskytnout kaţdému, co je jeho právem)
ULPIANUS
3
Poděkování:
Děkuji vedoucímu mé diplomové práce JUDr. Blance Tomančákové, Ph.D., LL.M., bez jejíhoţ odborného vedení, rad a pomoci, by byl vznik této práce znemoţněn. Současně patří můj vřelý dík mým dětem Michaele a Kristýně, mému manţelovi Pavlovi a babičce Dagmaře za jejich neutuchající podporu.
4
Obsah Seznam pouţitých zkratek…………………………………………………….. .. 7 1 Úvod…………………………………………………………………………. . 8 2 Kontraktace v rámci poskytování timeshare………………………………… 12 3 Definice právních pojmů v timeshare……………………………………….. 17 3.1 Spotřebitelské smlouvy a timeshare……………………………………… 17 3.1.1 Produkty, které nebyly zahrnuty právní timeshare úpravou……….. 20 3.1.2 Pojem budova a jeho nahrazení pojmem ubytovací zařízení………. 21 3.1.3 Doba trvání timeshare smlouvy……………………………….…… 22 3.1.4 Úplata………………………………………………………………. 23 3.1.5 Datum uzavření timeshare smlouvy……………………………….. 27 3.2 Spotřebitel……………………………………………………………….. 28 3.3 Poskytovatel……………………………………………………………… 32 3.4 Další prodej a výměna…………………………………………………… 33 3.5 Doplňkové smlouvy……………………………………………………… 34 4 Timeshare jako věcné či obligační právo……………………………………. 36 4.1 Spotřebitel v postavení investora do timeshare …………………………. 36 4.2 Spotřebitel v postavení nájemce při timeshare……………………………39 5 Institut práva na odstoupení v timeshare…………………………………….. 41 5.1 Právo na odstoupení od smlouvy………………………………………… 41 5.1.1 Formulář pro odstoupení…………………………………………… 43 5.1.2 Forma pro odstoupení od smlouvy………………………………… 44 5.2 Nemoţnost uplatnění práva na odstoupení …………………..………….. 45 6 Nový občanský zákoník - právní úprava de lege ferenda ………………….. . 49 6.1 Úvod do problematiky …………………………………………………… 49 6.2 Začlenění spotřebitelských smluv, potaţmo timeshare smluv v rámci nového OZ……………………………………………………………….. 50 6.3 Omezený princip maximální harmonizace směrnice2008/122/ES………. 54 6.4 Uplatnění práv spotřebitele v timeshare…………………………….……. 56 7 Závěr……………………………………………………………………..……60 8 Seznam pouţitých pramenů a literatury……………………………………… 62 8.1 Primární zdroje…………………………………………………………… 62 8.1.1 Právní předpisy…………………………………………………….. 62
5
8.1.2 Judikatura - ESD …………………………………………………. 63 8.1.3 Judikatura - zahraniční …………………………………………… 64 8.1.4 Judikatura - ČR …………………………………………………. 65 8.2 Sekundární zdroje ………………………………………………………… 65 8.2.1 Komentář …………………………………………………………. 65 8.2.2 Monografie ……………………………………………………….. 66 8.2.3 Odborný časopis ………………………………………………….. 66 8.2.4 Stanoviska ………………………………………………………… 68 8.3 Internetové zdroje ………………………………………………………… 69 9 Shrnutí, klíčová slova ………………………………………………………… 70 9.1 Shrnutí…………………………………………………………………….. 70 9.2 Abstrakt ..…………………………………………………………………. 70 9.3 Klíčová slova ……………………………………………………………… 71 9.4 Key words ………………………………………………………………… 71
6
Seznam pouţitých zkratek
ES
Evropská společenství
ESD
Evropský soudní dvůr
EU
Evropská unie
Nová timeshare směrnice
Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/122/ES ze dne 14. ledna 2009 o ochraně spotřebitele ve vztahu k některým aspektům smluv o dočasném uţívání ubytovacího zařízení (timeshare), o dlouhodobých rekreačních produktech, o dalším prodeji a o výměně
Nový OZ
Vládní návrh občanského zákoníku, jak byl vládou jako sněmovní tisk 835/0 předloţen 7. května 2009 Poslanecké sněmovně ČR
NS ČR
Nejvyšší soud České republiky
OSŘ
Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů
OZ
Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů
PO
Právnická osoba
ÚS ČR
Ústavní soud České republiky
ZOS
Zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů
7
1 Úvod Spotřebitelské právo1 jako celek představuje zajímavou a poměrně specifickou oblast soukromoprávního odvětví2, která stále nabývá na významu. Autorka se ve své práci věnuje konkrétně jedné z podoblastí spotřebitelského práva – timeshare. Koncept timeshare průmyslu poprvé oţívá v roce 1960 ve Francii.3 V Americe pak byla tato myšlenka uplatněna prvně na Floridě, a to počátkem 70-tých let minulého století.4 Prodej timeshare v USA činil v roce 1980 méně neţ 0,5 bilionů dolarů. V roce 2006 však tento prodej činil jiţ celých 10 bilionů dolarů.5 Přičemţ se nárůst tohoto odvětví cestovního průmyslu očekává i v blízké budoucnosti.6 Fenomenální nárůst timeshare průmyslu způsobil velký zájem spotřebitelů o tento produkt na jedné straně a vstup velkých hotelových korporací na straně druhé. Dalším faktorem nárůstu timeshare bylo také zapojení velkých developerských firem s bohatým finančním zázemím do těchto projektů. Je také nutno zmínit, ţe timeshare se významným způsobem podílí na příjmech z turistického ruchu, jehoţ je součástí. Je zároveň zdrojem příjmů státu, kterému jsou za timeshare odváděny daně. Původně byl timeshare vytvořen pro stávající hotely a ubytovací zařízení. Postupem času se však začaly stavět nové ubytovací komplexy výhradně pro timeshare projekty.7 Časem však obchodování v rámci timeshare přešlo od velkých hotelů a velkých developerských firem k menším, nezávislým firmám. Tito noví poskytovatelé timeshare však do tohoto průmyslu zavádějí stále častěji nekalé obchodní praktiky, které vyuţívají při prodeji 1
Dne 1. 1. 2007 nabyl účinnosti zákon č. 367/2000 Sb., který novelizoval občanský zákoník a zavedl do něj institut spotřebitelských smluv. Zákonem č. 56/2006 Sb.pak byla provedena změna původního ustanovení § 52 OZ, které stanovovalo, ţe spotřebitelskými smlouvami jsou jen smlouvy dle části osmé OZ. 2 Na rozdíl od veřejnoprávních předpisů, které shodných cílů dosahují prostředky administrativními, v rámci soukromého práva se dosahuje vytčených cílů primárně prostředky soukromoprávní regulace, tj. modifikací smluvní autonomie stran při sjednávání smluv se spotřebiteli, vymezením obsahu smluv, ať jiţ pozitivním, či spíše častěji negativním způsobem, nemoţností se odchýlit od zákonných ustanovení v neprospěch spotřebitele a zvláštní úpravou moţností ukončení smluvních vztahů spotřebitelem, ve formě odstoupení. HULMÁK, M. in ŠVESTKA, Jiří a kol. Občanský zákoník. Komentář. Díl I (§1 – 459). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, s 453. 3 Paul Doumier ze společnosti Socie´te´ des Grands Travaux de Marseille vytvořil, jako první, timeshare program. A to pro lyţařský areál ve francouzských Alpách.UPCHURCH , R., LASHLEY, C., 2006. Timeshare Resort Operations: A guide to Management Practice. Elsevier Butterworth-Heinemann, Burlington, MA. 4 WOODS, R.H., 2001. Important issues for a growing tourism industry. Cornell Hotel and Restaurant Administration Quarterly 42 (1), 71-80. 5 American Resort Development Association. www.arda.org. 6 NABAWANUKA, C. M., LEE S., Impacts of timeshare operation on publicly traded U.S hotels´ firm value, risk and accounting performance. International Journal of Hospitality Management 28 (2009), 221-227. 7 SINGH, A., HOROWITZ, R., 2006. The board of directors in timeshare governance:ownermanagement relations in timeshare resort operations. Journal of Retail and Leisure Property 5 (3), 185-196.
8
timeshare produktů. Často je tomu na vině nedostatečné nebo i ţádné proškolení prodejního personálu a nedostatečné kapitálové zabezpečení těchto firem. Neúměrně se tak zvedají i roční poplatky spojené s timeshare. Smlouvy se obvykle týkají opakovaných pobytů v rekreačních ubytovacích zařízeních. Místo ubytování nebo období vyuţívání nemovitosti, která je předmětem timeshare smlouvy, je různé. Kluby poskytující slevy na dovolenou pro své členy mohou zahrnovat rovněţ dopravu. Doprava můţe být téţ součástí sluţeb poskytovaných v rámci výměn. Právní úprava timeshare na komunitární úrovni je pak prvotně provedena Směrnicí 94/47/ES. Od roku 1994 však právní úprava prošla určitým vývojem, kdy byly průběţně řešeny problémy s timeshare spojené.8 Timeshare smlouvy byly sjednávány prostřednictvím tzv. standardizovaných smluv. V minulosti tak podnikatelé vyuţívali své hospodářské převahy a znevýhodňovali
spotřebitele
předem
vyhotovenými
standardizovanými
smlouvami
a s odvoláním se na smluvní volnost přenášeli rizika na smluvní partnery. 9 Přičemţ tento problém se týká základního problému soukromého práva: konfliktu mezi autonomií vůle10, na straně jedné, a ochranou slabší smluvní strany11, tj. spotřebitele, na straně druhé. Přitom v právní vědě je smluvní volnost povaţována za nejdůleţitější projev autonomie vůle, a tudíţ za záruku práv jednotlivců.12 8
Za účelem revize spotřebitelského acquis byla provedena analýza a publikována koncem roku 2006 pod názvem Kompendium komunitárního spotřebitelského práva. Prvním oficiálním krokem procesu revize spotřebitelského acquis bylo vydání Zelené knihy o přezkumu spotřebitelského acquis 8. února 2007. Zelená kniha poukázala řadu existujících problémů s osmi vybranými směrnicemi, mimo jiné se výše uvedené týkalo i směrnice 94/47/ES. 9 Přenos podnikatelských rizik na spotřebitele + ingerence státu - Stanovisko generální advokátky Verici Trstenjak - přednesené dne: 29. října 2009 Věc C-484/08 Caja de Ahorros y Monte de Piedad de Madrid proti Asociación de Usuarios de Servicios Bancarios. V minulosti podnikatelé vyuţívali své hospodářské převahy a znevýhodňovali spotřebitele předem vyhotovenými standardizovanými smlouvami a s odvoláním se na smluvní volnost přenášeli rizika na smluvní partnery. Před takovým zneuţitím moci by měla chránit tato směrnice. Směrnice 93/13 se týká základního problému soukromého práva: konfliktu mezi autonomií vůle, na straně jedné, a ochranou slabší smluvní strany, tj. spotřebitele, na straně druhé. Směrnice 93/13 značně omezuje zásadu smluvní volnosti ve prospěch spotřebitele tím, ţe umoţňuje soudní přezkum nepřiměřených podmínek. Tento zásah státu do autonomie vůle je odůvodněný tím, ţe v oblasti standardizovaných smluv existuje nerovnováha hospodářské moci. Smlouvy jsou podnikatelem předem vyhotoveny a jednostranně předloţeny spotřebiteli, aniţ by měl moţnost individuálně sjednat smluvní podmínky. Zásada autonomie vůle jiţ není v praxi zajištěna, neboť spotřebitel nemá ţádný vliv na obsah smlouvy. 10 Zásada smluvní volnosti - v rozsudku ze dne 9. března 2006 Werhof (C-499/04, Sb. rozh. s. I-2397, bod 23), Soudní dvůr upřesnil, ţe „smlouvy se vyznačují zásadou autonomie vůle, podle které jsou strany zejména svobodny v tom, aby se navzájem zavazovaly―. 11 Na spotřebitele se vztahuje obecná úprava slabší strany – např. zákaz výkonu práv v rozporu s dobrými mravy, neplatnost právního úkonu pro rozpor se zákonem, dobrými mravy nebo obcházení zákona, moţnost odstoupení od smlouvy pro tíseň a nápadně nevýhodné podmínky či neplatnost právního úkonu pro omyl. HULMÁK, M. in ŠVESTKA, Jiří a kol. Občanský zákoník. Komentář. Díl I (§1 – 459). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, s 457. 12 K autonomii vůle z německé literatury právně srovnávací metodou -viz Larenz, K., Wolf, M., Allgemeiner Teil des bürgerlichen Rechts, 9. vydání, Mnichov 2004, bod 2, z rakouského práva Koziol, H., Welser, R., Grundriss des bürgerlichen Rechts. Svazek I: Allgemeiner Teil – Sachenrecht – Familienrecht, 11. vydání, Vídeň 2000,
9
Přesto se zásah státu do autonomie vůle jeví odůvodněný tím, ţe v oblasti standardizovaných
smluv
existuje
nerovnováha
hospodářské
moci.
Smlouvy jsou
podnikatelem předem vyhotoveny a jednostranně předloţeny spotřebiteli, aniţ by měl moţnost individuálně sjednat smluvní podmínky. Zásada autonomie vůle jiţ není v praxi zajištěna, neboť spotřebitel nemá ţádný vliv na obsah smlouvy. 13 Není tedy s podivem, ţe je nutno stále reagovat na nové a nové problémy vyskytující se v souvislosti s tímto právním institutem.14 Poslední komunitární právní úprava je obsaţena ve směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/122/ES ze dne 14. ledna 2009 o ochraně spotřebitele ve vztahu k některým aspektům smluv o dočasném uţívání ubytovacího zařízení (timeshare), o dlouhodobých rekreačních produktech, o dalším prodeji a o výměně. Proto je nutno se pozastavit nad vývojem postupně sílící ochrany spotřebitele v této oblasti. Cílem této práce je podat přehledný souhrn problematiky týkající se platné právní úpravy timeshare. A to zejména poukázáním na její problematické aspekty a případný nesoulad s komunitárním právem. Neboť roztříštěnost pojetí můţe následně vést k právní nejistotě subjektů soukromého práva, která není ţádoucí. V této práci je rovněţ nastíněno řešení vytyčených rozporů a dalších problematik. Diplomová práce vychází z právních předpisů účinných k 1. 8. 2011. Práce je psána na základě Směrnice děkanky č. 2/2010, kterou se stanoví náleţitosti kvalifikačních prací na Právnické fakultě Univerzitě Palackého v Olomouci. Pro
dosaţení
stanovených
cílů
uţila
autorka
zejména
metodu
komparativní,
systematickou, gramatickou a výklad teleologický. Co se týče rozsahu práce, jako zdrojů je pro tuto práci uţito primárních zdrojů, mezi něţ je moţno řadit zejména právní předpisy. Je tak uţita jak legislativa vytvořená na komunitární úrovni, tak legislativa implementovaná. Sekundární zdroje pak tvoří kniţní a časopisecké zdroje, komentáře a stanoviska. Zdrojem poznatků o daném tématu je téţ judikatura ESD, judikatura jiných členských států EU a příslušná judikatura ČR, která je konfrontována s příslušnými právními předpisy. Pro doplnění je čerpáno i ze zahraniční literatury, monografií a příspěvků ve sborníku. Jednotlivé zdroje jsou pak specifikovány blíţe s. 84, z francouzského práva Aubert, J.-L., Savaux, É., Les obligations. 1. Acte juridique, 12. vydání, Paříţ 2006, s. 72, bod 99, a ze španělského práva Díez-Picazo, L./Gullón, A., Sistema de derecho civil, svazek I, 10. vydání, Madrid 2002, s. 369 a násl. Podle Basedow, J., „Die Europäische Union zwischen Marktfreiheit und Überregulierung – Das Schicksal der Vertragsfreiheit―, Sonderdruck aus Bitburger Gesprächen Jahrbuch 2008/I, Mnichov 2009, s. 103, je smluvní volnost uznávanou zásadou práva Evropského společenství. 13 Blíţe viz. ESD rozhodnutí ze dne 29. října 2009 Věc C-484/08 Caja de Ahorros y Monte de Piedad de Madrid proti Asociación de Usuarios de Servicios Bancarios. 14 Tak jak vyplývá z důvodové zprávy k návrhu nového OZ.
10
v poznámkách. Souhrn těchto zdrojů včetně autorčiných úvah nabízí komplexnost pohledu na daný problém. Práce je pro přehlednost členěna do jednotlivých kapitol a podkapitol uvedených souhrnně v obsahu práce. Diplomová práce obsahuje konkrétně devět kapitol. V první kapitole je obsaţen úvod do problematiky s nástinem vývoje ochrany dle spotřebitelských smluv, potaţmo timeshare. Druhá kapitola se zabývá kontraktací v rámci poskytování timeshare, která má své velmi specifické rysy. Třetí část se věnuje definicím právních pojmů v timeshare. Jako například pojmu budova a jeho nahrazení pojmem ubytovací zařízení, či nově pojatému obsahu pojmu spotřebitele, či bliţšímu určení pojmu poskytovatel. Dále navazuje část popisující timeshare jako věcné či obligační právo kdy spotřebitel je v postavení investora do timeshare, či v postavení nájemce při timeshare. Následující kapitola se týká institutu práva na odstoupení v timeshare, včetně pojednání o nově zavedeném formuláři pro odstoupení. Šestá kapitola vymezuje nový občanský zákoník, právní úpravu de lege ferenda, včetně začlenění timeshare smluv v rámci nového OZ. Sedmá kapitola obsahuje závěrečné shrnutí. Osmá a devátá kapitola obsahuje seznam pouţitých zdrojů a abstrakt v českém a anglickém jazyce a seznam pouţitých zdrojů.
11
2 Kontraktace v rámci poskytování timeshare Prodej timeshare produktů lze označit za zvláštní způsob prodeje na relevantním trhu.15 Poskytovatelé timeshare produktů se snaţí oslovit co nejširší okruh potenciálních zájemců. Těmto potom prezentují timeshare produkt.16 Ten lze provádět díky značnému rozvoji informačních technologií různými způsoby.17 Na tomto místě je nutno říci, ţe v průběhu většiny prezentací je pouţíváno psychologické působení trénovaných timeshare prodejců. Stále častěji tak timeshare poskytovatelé při uzavírání smluv pouţívají klamavé, agresivní a další nekalé obchodní praktiky vůči spotřebitelům. V souvislosti s timeshare jsou také uţívány tzv. vázané nabídky. Či tzv. zneuţívající klauzule.18 Proto je velmi vítaná novelizovaná právní úprava OZ, pokud jde o poţadavky na informace a prodejní akce. V těchto praktikách lze také spatřovat rozpor s dobrými mravy. V souvislosti s tímto je moţno
15
K tomu lze srovnat rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 23. 10. 2009, čj. 62 Ca 4/2007-233- Prodej zboţí v rámci tzv. home-parties (uzavřených domácích prezentací) se oproti jiným způsobům prodeje téhoţ zboţí odlišuje účastí úzkého okruhu vybraných účastníků v postavení potenciálních odběratelů, předvedením i vyzkoušením předváděného zboţí v tomto úzkém okruhu a zpravidla i poskytnutím nadstandardních souvisejících sluţeb v prostředí pro ně uzavřeném a nadstandardně pohodlném, kdy můţe být vyuţíváno pocitu spotřebitelské vděčnosti a vnímání vyššího stupně spotřebitelského komfortu a kdy se spotřebitel pro koupi rozhoduje aţ po uskutečnění prezentace pod vlivem celkového dojmu ze zboţí, úrovně prezentace a úrovně sluţeb, jeţ s předvedením zboţí souvisely; zboţí jinak funkčně plně zastupitelné jiným zboţím se stává v důsledku takového způsobu prodeje zboţím na samostatném relevantním trhu. 16 V souvislosti s prezentací timeshare produktu lze zmínit rozhodnutí podávající výklad k pojmu „zaměřující se― - Ve spojených věcech C-585/08 a C-144/09 - Peter Pammer proti Reederei Karl Schlüter GmbH & Co KG (C-585/08),a Hotel Alpenhof GesmbH proti Oliveru Hellerovi výklad - dle jakých kritérií můţe být podnikatel, jehoţ činnost je prezentována na jeho internetové stránce nebo na internetové stránce jeho zprostředkovatele, povaţován za podnikatele „zaměřujícího― svou činnost na členský stát, na jehoţ území má spotřebitel své bydliště ve smyslu čl. 15 odst. 1 písm. c) nařízení č. 44/2001, a jednak to, zda pro to, aby tato činnost byla za takovou povaţována, postačí, aby uvedené stránky mohly být konzultovány na internetu. Za účelem takového určení, je třeba ověřit, zda před případným uzavřením smlouvy se spotřebitelem z uvedených internetových stránek a celkové činnosti podnikatele vyplývalo, ţe podnikatel zamýšlel obchodovat se spotřebiteli s bydlištěm v jednom či více členských státech, včetně členského státu, ve kterém má spotřebitel bydliště, v tom smyslu, ţe byl připraven uzavřít s nimi smlouvu. Naproti tomu pouhá dostupnost internetové stránky podnikatele nebo jeho zprostředkovatelské společnosti v členském státě, na jehoţ území má spotřebitel bydliště, nepostačuje. Stejně je tomu v případě uvedení elektronické adresy, jakoţ i dalších kontaktních údajů nebo v případě vyuţití jazyka nebo měny, které jsou obvykle pouţívány v členském státě, ve kterém má podnikatel sídlo. 17 Jak nabídkami na internetu, internetovými aukcemi, prostřednictvím osobních emailů nebo prostřednictvím komunikace na sociálních sítích. Tak také pozváními na prezentaci prováděnými telefonicky, pomocí osobních dopisů, nábory přímo na ulici pomocí různých dotazovacích akcí či přímým rozdáváním pozvánek nebo také pozvánkami doručovanými do poštovních schránek. Nově probíhají prezentace přímo na dovolených. Zde jsou pořádány prezentace v hotelích, kde jsou potenciální klienti timeshare ubytováni. 18 Věc C-243/08: Rozsudek Soudního dvora ze dne 4. června 2009 - Pannon GSM Zrt v. Erzsébet Sustikné Győrfi - Článek 6 odst. 1 směrnice Rady 93/13/EHS musí být vykládán v tom smyslu, ţe spotřebitel není zneuţívající smluvní klauzulí vázán a ţe v tomto ohledu není nezbytné, aby tuto klauzuli nejprve úspěšně napadl. Vnitrostátní soud má povinnost posoudit z úřední povinnosti zneuţívající charakter smluvní klauzule, pokud má k dispozici informace o právním a skutkovém stavu, které jsou pro tyto účely nezbytné. Povaţuje-li procesních pravidel moţné provést takové posouzení v rámci obdobných řízení na základě vnitrostátního práva. Jde-li o nepřiměřenou doloţku, přísluší tomuto soudu vyvodit veškeré důsledky, které z toho vyplývají podle vnitrostátního práva, aby se ujistil, ţe tento spotřebitel nebude uvedenou doloţkou vázán.
12
odkázat na nález Ústavního soudu ze dne 15. června 2009, sp. zn. I.ÚS 342/09. ÚS stanoví, ţe při zkoumání rozporu s dobrými mravy se nelze soustředit především na její izolované působení v jednotlivých ustanoveních smlouvy, aniţ by byly vzaty v potaz působení dobrých mravů na celý komplex určitého závazkového vztahu, včetně jeho kontraktační fáze a stadia po podpisu smlouvy. Z nálezu sp. zn. II. ÚS 3/06 zase vyplývá, ţe pouţití korektivu dobrých mravů, je v daném případě odůvodněno specifickým charakterem závazkového vztahu. Přičemţ tato specifika lze spatřovat právě ve vztahu vzniklém na základě tzv. spotřebitelských smluv. To je také podpořeno nálezem ÚS sp. zn. I. ÚS 342/09.19 Zde je vyjádřeno posouzení kontraktace a stádia po uzavření spotřebitelských smluv s ohledem na princip důvěry, resp. poctivosti. Tento princip spočívá v zásadní ochraně té osoby, která činila právní úkon s důvěrou v určitý, jí druhou stranou prezentovaný skutkový stav. Kdy se zásadou dobré víry je spojována i sekundární legislativa EU, kterou dále rozpracovává jako pojem náleţité profesionální péče.20 Je třeba upozornit, ţe pojem dobré víry v komunitárním právu neodpovídá pojmu dobré víry v českém právu.21 A to z toho důvodu, ţe pojem dobré víry je v ČR jiţ „obsazen―, a to u institutu drţby. Kdy dobrou vírou české právo chápe spíše poţadavek přiměřenosti. Zatímco chápání EU pojmosloví dobré víry spíše odpovídá pojmu dobrých mravů. Je tedy nasnadě, ţe při posuzování spotřebitelských smluv je třeba se dívat i na celý průběh vlastní kontraktace a nejen na izolované právní úkony.
19
I. ÚS 342/09 - Ochrana principu důvěry v závazkových vztazích: Východiskem spotřebitelské ochrany je postulát, podle něhoţ se spotřebitel ocitá ve fakticky nerovném postavení s profesionálním dodavatelem, a to s ohledem na okolnosti, za nichţ dochází ke kontraktaci. Také s ohledem na větší profesionální zkušenost prodávajícího, lepší znalost práva a snazší dostupnost právních sluţeb a konečně se zřetelem na moţnost stanovovat smluvní podmínky jednostranně cestou formulářových smluv. Pro takové vztahy je charakteristické, ţe podnět ke smluvnímu jednání pochází zpravidla od dodavatele, přičemţ spotřebitel není na smluvní ujednání připraven, při kontraktaci je vyuţíván moment překvapení a nezkušenosti spotřebitele. V případě prodeje na obchodních prezentacích je u něj navíc vyvolán pocit vděčnosti za poskytnuté doprovodné sluţby spojené s prezentací, které se spotřebitel můţe snaţit kompenzovat snahou vyhovět nabídce dodavatele. Spotřebitel často nemá na místě samém moţnost porovnat jakost a cenu nabídky s jinými nabídkami atd. Společným znakem této nové kogentní právní úpravy je tedy snaha cestou práva vyrovnat tuto faktickou nerovnost, a to formou omezení autonomie vůle. Ústavní soud je přesvědčen, ţe takových podmínek je třeba cestou výkladu podústavního práva dosáhnout i v případě „de facto― spotřebitelských vztahů vzniklých před nabytím účinnosti zákona č. 367/2000 Sb., neboť, materiálně nahlíţeno, pozice kontrahenta uzavírajícího smlouvu před nabytím účinnosti tohoto zákona se nikterak nelišila od spotřebitele uzavírajícího smlouvu jiţ v reţimu spotřebitelských smluv. 20 Návrh směrnice o právech spotřebitelů rozumí pod pojmem „náleţitá profesionální péče― - úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od obchodníka ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám anebo obecné zásadě dobré víry v oblasti obchodníkovy činnosti. 21 Pouţitím pojmu dobrá víra dochází k rozlišování dobré víry v subjektivním a objektivním slova smyslu. Ta je však v českém právním řádu spojena se zcela jiným institutem, a je chápána jako subjektivní vnitřní přesvědčení určité osoby, ţe je něco po právu, nikoli s ochranou spotřebitele jako slabší strany. TOMANČÁKOVÁ, Blanka. Smlouvy uzavírané se spotřebitelem v návrhu občanského zákoníku. Právní fórum. 9/2009, s 368-372. k tomu srovnej rovněţ TÉGL, P. Některé teoretické problémy nabývání od neoprávněného. Právní rozhledy, 2009, roč. 17, s. 343-352.
13
Pro rozšíření a doplnění ochrany spotřebitele poskytované při kontraktaci v timeshare přistupuje ochrana poskytovaná novou timeshare směrnicí. Ta stanoví, ţe spotřebitelům by měl být jasně oznámen obchodní účel pozvánek na prodejní akce. Právě jakýsi druh prevence by v tomto ohledu mohl sehrát velkou roli. Spotřebitel by měl vědět, co ho na dané prodejní akci očekává a jaké právní důsledky pro něho plynou v případě, ţe uzavře timesharingovou smlouvu. Nová timeshare směrnice také obsahuje ustanovení týkající se předsmluvních informací smlouvy. Ty by měly být vyjasněny a aktualizovány. Aby se spotřebitelé mohli před uzavřením smlouvy seznámit s těmito informacemi, měly by jim být poskytnuty pomocí snadno dostupných prostředků. Na problémy týkajících se předkontraktační fáze také reaguje § 61 novely OZ. Ten rozšiřuje dosavadní úpravu v tom smyslu, ţe povinnost poskytovatele na uvedení informací se musí týkat jiţ nabídky timeshare produktu. Nově také přidává, ţe pokud je timeshare produkt nabízen v rámci prodejní akce, je poskytovatel povinen na pozvánce zřetelně uvést obchodní účel a povahu akce a po celou dobu trvání akce dát spotřebiteli k dispozici zákonem stanovené informace.22 Přitom zákon výslovně stanoví, ţe tento obchodní účel a povaha akce musí být uvedena zřetelně. Má se tak zamezit praktikám, kdy poskytovatelé takových produktů záměrně tyto informace prezentují na pozvánkách drobným písmem, často na okraji pozvánky tak, aby spotřebitel nabyl dojmu, ţe tyto informace nejsou důleţité. Zásadní rozdíl, novely OZ od dřívější úpravy, pak spočívá v úpravě týkající se poskytování informací.23 Ta spočívá v povinnosti poskytovatele tyto informace poskytnout. Tedy bez jakékoli výzvy, či ţádosti. V předešlé úpravě k tomuto neměl stanovenu zákonnou povinnost, ale bylo na spotřebiteli (kaţdé osobě), jestli si dané informace vyţádá. Předsmluvní informace musí být poskytovány písemně, tak, aby k nim měl spotřebitel snadný přístup.24 Oproti předešlé úpravě musí být poskytnuty jasně a srozumitelně na
22
Písemné informace poskytnuté před uzavřením smlouvy jsou nedílnou součástí smlouvy. V rámci ochrany spotřebitele lze nalézt podobnou úpravu v § 10 odst. 2. zákona č. 159/1999 Sb., o některých podmínkách podnikání v cestovním ruchu, pokud jde o katalog. 23 Obecně se zdá, ţe změna trhu vedla k úbytku zdravého selského rozumu. S tím souvisí zdůrazňování významu informovanosti ve spotřebitelských vztazích. Pouhá dostupnost informací bez dostatečné kompetence spotřebitele je ale bezcenná. Velký důraz se proto v současné době klade na vzdělávání spotřebitele. Výsledkem by mělo být kvalifikované rozhodnutí spotřebitele na základě dostatečného mnoţství informací. HULMÁK, M. in ŠVESTKA, Jiří a kol. Občanský zákoník. Komentář. Díl I (§1 – 459). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, s 451. 24 A to na trvalém nosiči, kdy definici „trvalého nosiče― uvádí i návrh směrnice o právech spotřebitelů: „trvalým nosičem― se rozumí jakýkoli nástroj, který umoţňuje spotřebiteli nebo obchodníkovi ukládat informace určené jemu osobně, a to způsobem vhodným pro jejich budoucí pouţití, po dobu přiměřenou jejich účelu, a který umoţňuje reprodukci uloţených informací v nezměněném stavu; dostupné na http://www.coi.cz.
14
formuláři, jehoţ náleţitosti stanoví vláda nařízením.25 Předsmluvní informace jsou při uzavírání smlouvy do smlouvy přímo převzaty a stávají se její součástí.26 Má-li se obsah smlouvy lišit od předsmluvních informací, musí poskytovatel spotřebitele na změny písemně upozornit ještě před uzavřením smlouvy. A to stejným způsobem, jak poskytl předsmluvní informace. Je také třeba, aby změny byly ve smlouvě označeny. Výše uvedené informace poskytuje poskytovatel spotřebiteli bezplatně. Stanovení jednotné, závazné podoby formuláře významným způsobem přispívá o ochraně spotřebitele, neboť poskytovatel nebude moci svévolně měnit jeho obsah či pořadí jednotlivých údajů. Informace získané z tohoto formuláře mají spotřebiteli umoţnit, aby si mohl udělat objektivní představu o nabízeném produktu a následně učinit kvalifikované rozhodnutí.27 Oproti předešlé úpravě je vypuštěna desetidenní lhůta stanovená pro toto upozornění. Poskytovatel tak musí učinit s dostatečným časovým předstihem před tím, neţ strany uzavřou smlouvu nebo neţ je spotřebitel vázán svým návrhem na uzavření smlouvy.28 Informační povinnost má poskytovatel i v případě, ţe nabízí produkty timeshare29 prostřednictvím reklamy. V kaţdé reklamě je povinen uvést jak a kde lze předsmluvní informace získat. Zákaz klamavé30 nebo zavádějící reklamy je v podmínkách českého práva obsaţen v zákoně č. 40/1995 Sb. o regulaci reklamy, v zákoně č. 23/2001 Sb. o provozování
25
Důvodem tak rozsáhlé informační povinnosti, jakoţ i písemnost poskytování informací, stejně jako okolnosti, ţe se tyto stávají součástí smlouvy, je relevance prokázání průběhu jednání mezi poskytovatelem a spotřebitelem a v důsledku toho okolností, za nichţ byla smlouva uzavřena. Tyto okolnosti jsou pak důleţitým vodítkem pro interpretaci smlouvy. Druhým důvodem je pak poţadavek, aby měl spotřebitel dostatek podkladů před uzavřením smlouvy. HULVA, Tomáš. Ochrana spotřebitele. Praha: ASPI, 2005. s 212 – 213. 26 Zákon stanoví 2 výjimky z tohoto pravidla - to neplatí, jestliţe si změnu obsahu smlouvy strany výslovně dohodly, nebo pokud je změna vyvolána vis maior. 27 Blíţe viz. důvodová zpráva k novele OZ. 28 K vázanosti návrhem Ex1588/1 Dospějí-li strany při jednání o smlouvě tak daleko, ţe se uzavření smlouvy jeví jako vysoce pravděpodobné, jedná nepoctivě ta strana, která přes důvodné očekávání druhé strany v uzavření smlouvy jednání o uzavření smlouvy ukončí, aniţ pro to má spravedlivý důvod. 29 Týká se to všech 4 skupin timeshare produktů přesně definovaných v novele OZ v § 58 odst. 1 písmena a) - d). 30 - příjemce klamavé reklamy – výhra - Věc C-180/06: Rozsudek Soudního dvora ze dne 14. května 2009 Renate Ilsinger v. Martin Dreschers, jednající jako správce konkurzní podstaty společnosti Schlank & Schick GmbH - Nařízení (ES) č. 44/2001 - Právo spotřebitele, který je příjemcem klamavé reklamy, soudně vymáhat zdánlivě vyhranou cenu. Kvalifikace — Nárok smluvní povahy podle čl. 15 odst. 1 písm. c) uvedeného nařízení . Pokud se spotřebitel domáhá, aby bylo společnosti provozující zásilkový prodej usazené v jiném členském státě uloţeno vyplacení výhry, kterou zdánlivě vyhrál, a pokud tato společnost za účelem pobídnutí tohoto spotřebitele k uzavření smlouvy mu zaslala jmenovitě určenou zásilku, která u něj mohla vyvolat dojem, ţe mu bude udělena cena, pokud o její vyplacení poţádá zpětným zasláním "certifikátu, jímţ se poţaduje výhra," přiloţeným k uvedené zásilce, aniţ by udělení této ceny záviselo na objednání výrobků nabízených touto společností k prodeji nebo na zkušební objednávce, je nutno vykládat pravidla o příslušnosti stanovená nařízením Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech následujícím způsobem:- na takovouto ţalobu podanou spotřebitelem se vztahuje čl. 15 odst. 1 písm. c) uvedeného nařízení za podmínky, ţe se podnikající prodejce právně zavázal tuto cenu spotřebiteli vyplatit;- není-li tato podmínka splněna, vztahuje se toto ustanovení
15
rozhlasového a televizního vysílání, ve znění zákona č. 309/2002 Sb. či v úpravě nekalé soutěţe v obchodním zákoníku, resp. ve směrnici Evropského parlamentu a Rady 2005/29/ES o nekalých obchodních praktikách vůči spotřebitelům provedenou v zákoně o ochraně spotřebitele. Je také nutno doplnit, ţe novelou OZ dochází ke změnám výše uvedených zákonů. Kdy například zák. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele v §24 za odstavec 7 vkládá nový odstavec 8 týkající se správních deliktů poskytovatele.31
nařízení č. 44/2001 na takovouto ţalobu pouze tehdy, pokud spotřebitel u tohoto podnikajícího prodejce zboţí skutečně objednal. Obdobně v timeshare. 31 Kdy stanoví, ţe správního deliktu se dopustí ten, kdo v souvislosti s nabízením nebo uzavíráním smlouvy, ve které se za úplatu sjednává dočasné uţívání ubytovacího zařízení, dlouhodobý rekreační produkt, další prodej nebo výměna : - neposkytne zákonem stanovené informace, - neupozorní prokazatelně na právo odstoupit od smlouvy, - neuvede informace o předsmluvních informacích, - neuvede účel a povahu nabídkové akce - uvádí na trh timeshare produkty jako způsob zhodnocení finančních prostředků.
16
3 Definice právních pojmů v timeshare 3.1 Spotřebitelské smlouvy a timeshare Jiţ při samotné tvorbě sekundární legislativy EU se vycházelo z myšlenky ochrany slabšího před silnějším, coţ by mělo být cílem kaţdého právního řádu. Spotřebitelské smlouvy32 jsou na tomto principu zaloţeny. Přičemţ jsou sledovány dva cíle, a to jak zamezení vzniku škod na právních statcích, tak vytvoření podmínek pro to, aby se spotřebitelé rozhodovali s potřebnou mírou vlastní zodpovědnosti a hospodárnosti. V zásadě lze říci, ţe ochranu spotřebitele je nutno brát jako celek. Proto je také nutné vědět, ţe tvůrci sekundární legislativy EU zamýšleli faktické propojení jednotlivých aktů. Ať jiţ nařízení či směrnic. Dotvářením práva rozhodnutími EDS pak dochází k další provázanosti jednotlivých aktů. Vţdy je nutno posuzovat určité jevy ne zcela samostatně, ale v celém kontextu. A proto také dopadá na určité právní skutečnosti nejen jedna směrnice či nařízení, ale ve svém dopadu se prolínají. A právě takové „prolínání― je moţno vidět konkrétně při posuzování timeshare vztahů a vztahů vyplývajících ze smluv uzavřených při pouţití nekalých obchodních praktik nebo smluv uzavřených mimo obchodní prostory. Zesiluje se tak postavení spotřebitele. Coţ je zcela v souladu s úmyslem a cílem jednotlivých sekundárních právních aktů EU upravujících volný pohyb sluţeb.33 Ochrana spotřebitelů je v judikatuře uznána jakoţto naléhavý důvod obecného zájmu, který můţe odůvodnit omezení volného pohybu sluţeb. Z daného tedy jasně vyplývá, ţe ESD sdílí stejný úmysl jako evropský zákonodárce.
32
Spotřebitelské smlouvy je termín, který uţívá evropská legislativa ve svých směrnicích na ochranu spotřebitele. Ochrana spotřebitele je v nich pojata soukromoprávně, tzn. ţe nejde ani tak o kontrolu a případný postih poskytovatele ze strany veřejné moci, ale o prevenci a úpravu sankčních nároků přímo spotřebitelů jako jedné ze smluvních stran. HULMÁK, M. in ŠVESTKA, Jiří a kol. Občanský zákoník. Komentář. Díl I (§1 – 459). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, s 453. 33 Z judikatury Soudního dvora vyplývá, ţe jelikoţ volný pohyb sluţeb představuje jednu ze základních zásad Společenství, můţe být omezení této svobody připuštěno pouze tehdy, jestliţe sleduje legitimní cíl slučitelný se Smlouvou a je odůvodněno naléhavými důvody obecného zájmu. A pokud je v takovém případě způsobilé zaručit uskutečnění sledovaného cíle a nepřekračuje meze toho, co je pro dosaţení tohoto cíle nezbytné. Přičemţ podle ustálené judikatury Soudního dvora se zákaz opatření s účinkem rovnocenným omezením vztahuje na veškerou právní úpravu členských států, která by mohla, ať přímo, nebo nepřímo, skutečně, nebo potenciálně, narušit obchod ve Společenství. Postačuje jiţ potenciální vliv na obchod uvnitř Společenství k tomu, aby bylo moţno v konkrétním případě předpokládat přeshraniční situaci. Povinnost vnitrostátního soudu provádět konformní výklad vnitrostátního práva je omezena obecnými právními zásadami, zejména zásadou právní jistoty a zásadou zákazu zpětné účinnosti, a nemůţe slouţit jako základ pro výklad vnitrostátního práva contra legem.
17
Pokud je však směrnice přímo pouţitelná, uplatní se obecná zásada konformního výkladu vnitrostátního práva. Dle ní má vnitrostátní soud povinnost pouţít v plném rozsahu právo Společenství a chránit práva, která Společenství přiznává jednotlivcům, a případně nepouţít jakékoli ustanovení práva, pokud by jeho pouţití za okolností daného případu vedlo k výsledku neslučitelnému s právem Společenství.34 Ochranu spotřebitele pomyslně rozšiřuje tak, aby v co největší míře dopadala na vztahy, které uzavírá v postavení slabší strany. A to jak tím, ţe ochranu spotřebitele uznává jakoţto naléhavý důvod obecného zájmu, který můţe odůvodnit omezení volného pohybu sluţeb. Tak také tím, ţe v případě, ţe by zdánlivě určité směrnice na daný případ nedopadaly je přesto moţné jejich uţití na základě tzv. eurokonformního výkladu. Tedy v souladu s účelem, smyslem smluv, či sekundárních právních aktů. Proto jsou vnitrostátní soudy jednotlivých členských států povinny jako evropské soudy prvního stupně, aplikovat v případě timesharingových smluv uzavřených za pouţití nekalých obchodních praktik či při uzavření smlouvy mimo obchodní prostory poskytovatele nejen směrnici 2008/122/ES, ale i směrnice 2005/29/ES a 85/577/EHS. Jak také mimo jiné vyplývá z případu C-412/06.35 Co se pak týká českého práva, spotřebitelské smlouvy jsou v rámci nového OZ označeny jako „Zvláštní ustanovení o smlouvách uzavíraných se spotřebitelem.―36 Specifikem těchto smluv je, ţe se jedná o obecná ustanovení týkající se všech smluv, kde na jedné straně vystupuje spotřebitel a na druhé straně podnikatel. Důraz je tedy kladen na strany smlouvy, nikoliv na smluvní typ.37 V současné české právní úpravě jsou pak spotřebitelskými smlouvami jak smlouvy pojmenované, tak nepojmenované bez ohledu na to, v jakém právním předpise jsou zakotveny.38 Jsou to smlouvy kupní, smlouvy o dílo, případně jiné smlouvy, pokud smluvními stranami jsou na jedné straně spotřebitel a na druhé straně podnikatel.
33
Stanovisko generální advokátky - Trstenjak - 21 října 2008. VTB-VAB NV proti Total Belgium NV C-61/07 a Galatea BVBA proti Sanoma Magazines Belgium NV (C-299/07). Rechtbank van koophandel te Antwerpen Belgie.Směrnice 2005/29/ES - Nekalé obchodní praktiky - Vnitrostátní právní úprava zakazující vázané nabídky spotřebitelům.Spojené věci C-261/07 a C-299/07.Obdobně rozsudek ze dne 16. června 2005, Pupino, (C-105/03, Sb. rozh. s. I-5285, body 44 a 47)] 28. října 1987, Kolpinghuis, (80/86, Recueil, s. 3969, bod 13); Adeneler ze dne 15. dubna 2008, Impact, (C-268/06, Sb. rozh. s. I-2483, bod 100). 35 Soudní dvůr: Rozsudek ze dne 10. dubna 2008, Hamilton, C -412/06.Sb. rozh. s. I-2383. 36 Úprava spotřebitelských smluv je pouţitelná vţdy, jestliţe občanský zákoník je pouţitelný alespoň subsidiárně, ledaţe z občanského zákoníku či zvláštního zákona vyplývá něco jiného. Úprava spotřebitelských smluv dopadá i na smluvní typy upravené ve zvláštních předpisech. HULMÁK, M. in ŠVESTKA, Jiří a kol. Občanský zákoník. Komentář. Díl I (§1 – 459). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, s 462. 37 TOMANČÁKOVÁ, Blanka. Smlouvy uzavírané se spotřebitelem v návrhu občanského zákoníku. Právní fórum. 9/2009, s 368-372. 38 Občanský zákoník – soukromoprávní úprava, zákon o ochraně spotřebitele – veřejnoprávní ochrana.
18
U spotřebitelských smluv je významný způsob sjednání proto, ţe na daný spotřebitelský vztah budou dopadat všechny moţné právní regulativy chránící spotřebitele. 39 A to za předpokladu, ţe nejsou určitou právní normou apriori vyloučeny – lex specialis derogat legi generali. V českém právu dochází k zásadní změně soukromoprávní úpravy, a to novým OZ.40 Avšak ještě před schválením nového OZ, muselo být spotřebitelské právo novelizováno.41 Konkrétně timeshare42 jsou pak věnována zvláštní ustanovení občanského zákoníku.43 Novelizace OZ reaguje na vývoj, ke kterému v dané oblasti došlo v době od přijetí dosavadní úpravy. Cílem nové úpravy je pokrýt oblast aplikace nových produktů v maximální šíři, minimalizovat prostor pro obcházení obecně platné právní regulace. A posílit ochranu jak spotřebitele, tak i poctivých poskytovatelů.44 Účelem nové směrnice, která je do novelizované úpravy zapracována, je také přispět k řádnému fungování vnitřního trhu a dosáhnout vysoké úrovně ochrany spotřebitele sbliţováním právních a správních předpisů členských států. A to jde-li o některé aspekty uvádění na trh, prodeje a dalšího prodeje dočasného uţívání ubytovacího zařízení a dlouhodobých rekreačních produktů, jakoţ i smluv o výměně. Tato směrnice se pouţije na vztahy mezi poskytovatelem a spotřebitelem. Těţiště právní úpravy spočívá v přesnějším vymezení produktů v upravované oblasti a dále ve stanovení minimálního objemu informací, které musí být spotřebiteli poskytnuty v dostatečném předstihu před uzavřením smlouvy a následně ve smlouvě.45 39
Pokud bude timeshare smlouva sjednána prostředky komunikace na dálku, bude tento právní vztah regulován obecnými ustanoveními ObčZ dále pak budou aplikovány ust. ObčZ o spotřeb. sml. sjednaných prostředky dálkové komunikace a rovněţ ustanovení o timesharingu. Jednotlivé regulativy se vzájemně podporují a doplňují a tvoří komplexnost této úpravy. SELUCKÁ, Markéta. Ochrana spotřebitele v soukromém právu. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008. S 33 – 34, s 41, s 79, s 80, 149 s. 40 Blíţe viz 6. kapitola této práce. 41 Implementace dle nové timeshare směrnice – účinnost novelizovaného OZ dne 23. února 2011. Stejně tak Gesetz zur Modernisierung der Regeungen uber Teilzeit-Wohnrechtevertrage, Vertrage uber langfristige Urlaubsprodukte sowie Vermittlungsvertrage und Tauschsystemvertrage. Právní aktr: Gesetz. Úřední věstník: Bundesgesetzblatt Teil 1 (BGB 1), Číslo:2,Datum zveřejnění: 24/1/2011, Strana: 00034-00038, Vstup v platnost: 23/02/2011. Referenční číslo: (MNE(2011)50835) – inkorporace do německého práva. 42 Timeshare smlouva můţe být uzavřena jako obligační smlouva o ubytování, tak i věcněprávní smlouva o zřízení věcného břemene, na jehoţ základě by oprávněný mohl ubytovací zařízení (časově omezeně nebo neomezeně) uţívat či jako smlouva o koupi spoluvlastnického podílu. Zároveň je poskytovateli stanovena povinnost uvést ve smlouvě přesnou povahu a obsah práva nebo práv spotřebitele v timeshare. TOMANČÁKOVÁ, Blanka. Smlouvy uzavírané se spotřebitelem v návrhu občanského zákoníku….. 43 Timeshare představuje specifickou variantu nájemní (podnájemní) smlouvy, na rozdíl od ní však náleţitosti timeshare smlouvy vyţadují velmi konkrétní specifikaci, zahrnují i rozsáhlé podrobnosti o obsahu práv a povinností smluvních stran. HULMÁK, M. in ŠVESTKA, Jiří a kol. Občanský zákoník. Komentář. Díl I (§1 – 459). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, s 396. 44 Platí přitom kumulace ochrany spotřebitele. Aplikace ţádné ze směrnic na ochranu spotřebitele nevylučuje aplikaci jiné směrnice na ochranu spotřebitele. HULMÁK, M. in ŠVESTKA, Jiří a kol. Občanský zákoník. Komentář. Díl I (§1 – 459). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, s 453. 45 Komise téţ podpoří, aby byly na úrovni Společenství zejména ze strany profesních organizací a sdruţení vypracovány kodexy chování, jejichţ cílem je usnadnit provádění této směrnice v souladu s právem
19
Timeshare smlouvy byly přijímány zpravidla ve znění připravovaném poskytovatelem, a tedy formulované přednostně z hlediska zajištění jeho zájmů.46 Spotřebitel se tak typicky ocital v postavení slabší smluvní strany.47 Coţ řeší novela OZ, kdy v § 62 stanoví, ţe součástí smlouvy musí být i tzv. předsmluvní informace. V českém právu je timeshare definován novelizovanou zákonnou definici.48
3.1.1 Produkty, které nebyly zahrnuty původní právní úpravou Velice často byly timeshare sluţby poskytovány na základě členství v různých spolcích či jiných právnických osobách, často navíc zahraničního práva.49 Úplata se pak poskytovala za členství, nikoliv za uţívací právo. Spotřebiteli tak nevznikalo právo uţívat určitou nemovitost po stanovenou dobu, ale často získal jen určité výhody, moţnost ubytování. V takových případech často nebyla ani specifikována lokalita či období, k němuţ se uţívací právo vázalo. Timeshare je moţno poskytnout i v souvislosti s nabytím obchodních podílů nebo členských práv v druţstvu, jestliţe je s těmito podíly spojeno právo jejich majitele na uţívání určité nemovitosti po určitou dobu.50 Novela OZ rozšiřuje dosavadní produkty o nové, které lze rozdělit do 4 skupin: 1. dočasné uţívání ubytovacího zařízení51, 2. dlouhodobý rekreační produkt52, 3. další prodej53, 4. výměna54.
Společenství. O těchto kodexech by téţ měli být informováni spotřebitelé. Členské státy téţ podpoří účinné postupy pro mimosoudní řešení spotřebitelských stíţností a sporů. Doleţalová Martina - Bulletin advokacie 2009 č. 5- „Nová Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/122/ES o ochraně spotřebitele―. 46 Šlo typicky o smlouvy uzavírané na relativně delší časový úsek, za nikoli zanedbatelnou úplatu. HULMÁK, M. in ŠVESTKA, Jiří a kol. Občanský zákoník. Komentář. Díl I (§1 – 459). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 561. 47 ŠVESTKA, Jiří a kol. Občanský zákoník. Komentář. 10. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, s. 561. 48 „Smlouvy, ve kterých se sjednává dočasné uţívání ubytovacího zařízení nebo s tím spojené sluţby―. 49 Blíţe viz. ESD, 73/04, ve věci Brigitte a Marcus Kleinovi proti Rhodos Management Ltd. 50 K tomu srovnej v Rakousku OGH, 26.11.1998, 8 Ob 286/98m, ve Španělsku Audienci Provinciál Málaga, 9.7.1999, 509/1999). 51 Zahrnuje uţívání jednoho nebo více ubytovacích zařízení na více neţ jeden časový úsek, je-li smlouva uzavřena na dobu delší neţ 1 rok. 52 Výhoda spojená s ubytováním, je-li smlouva uzavřena na dobu delší neţ 1 rok (zavedení jako reakce na obcházení zákona. Původní úprava byla obcházena tak, ţe byly uzavírány zvláštní – inominátní smlouvy. Tento zvláštní produkt spočíval ve členství spotřebitele v klubu, z jehoţ členství – při ročních platbách, plyne právo uţívat nemovitost po dobu 35 měsíců. 53 Zahrnující pomoc při úplatném převodu dočasného uţívání ubytovacího zařízení nebo dlouhodobého rekreačního produktu. 54 Zahrnující účast ve výměnném zařízení nebo jiné sluţby spojené s dočasným uţíváním ubytovacího zařízení.
20
Co se pak týká dočasného uţívání ubytovacího zařízení, dochází ke změně doby, na kterou musí být tato smlouva uzavřena. A sice tak, ţe je vyţadováno uzavření smlouvy na dobu delší neţ 1 rok.55
3.1.2 Pojem budova v timeshare smlouvách a jeho nahrazení pojmem ubytovací zařízení Předešlá právní úprava znala pojem budova. Budovou nebo její částí se, rozumí stavba určená pro bydlení nebo stavba určená pro ubytování. Budova – nemovitost, která byla předmětem timeshare musela být přesně identifikovatelná. Úprava ČR byla oproti směrnici rozšířena. Bylo poţadováno i uvedení čísla popisného či evidenčního. Jako dalšího identifikátoru nemovitosti – předmětu timeshare smlouvy.56 Coţ mohlo dát spotřebiteli větší moţnost prověření dané nemovitosti. Je téměř pravidlem, ţe timeshare smlouvy57 se týkají nemovitostí nacházejících se mimo členský stát, ve kterém je timeshare smlouva uzavírána. Spotřebitel uzavírá timeshare smlouvy bez předešlého zjištění skutečného stavu předmětné nemovitosti. Je také nutno doplnit, ţe u budovy – dnes ubytovací zařízení, je třeba zřetelně odlišit prostory bytové a prostory nebytové. Toto rozdělení nemá přímý vliv na smlouvu jako takovou, má však vliv na výši variabilních částek placených spotřebitelem. Promítá se zde i rozdílná daňová kategorizace i náklady spojené s timeshare. Předpokladem uzavření timeshare smlouvy je smlouva uzavřená mezi poskytovatelem a vlastníkem nemovitosti týkající se předmětu timeshare. A to smlouva opravňující poskytovatele uzavřít timeshare smlouvu za vlastníka předmětu timeshare. Anebo jiný právní titul opravňující poskytovatele sjednat timeshare smlouvu na danou nemovitost.58 Pokud tedy není vlastníkem předmětné nemovitosti sám poskytovatel.
55
Dřívější úprava vyţadovala dobu delší neţ 3 roky . Účelem této úpravy bylo usnadnění stabilizace trhu. ELIÁŠ, Karel. HAVEL, Bohumil. Osnova občanského zákoníku. Osnova zákona o obchodních korporacích. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009. 574 s. 56 Inspirací pro toto je asi český model evidence nemovitostí. Ta je prováděna příslušnými katastrálními úřady. A právě při výpisech z těchto evidencí se uvádí i popisné, či evidenční číslo. Toto číslo je pak dané nemovitosti přidělováno aţ na základě kolaudace. A to má svědčit o faktickém stavu nemovitosti. 57 Velice často nejsou dnes timeshare sluţby poskytovány na základě zvláštní smlouvy, ale na základě členství v různých spolcích či jiných právnických osobách, často navíc zahraničního práva. Spotřebiteli nevzniká právo uţívat určitou nemovitost po stanovenou dobu, ale často získává pouze určité výhody, moţnost ubytování. HULMÁK, M. in ŠVESTKA, Jiří a kol. Občanský zákoník. Komentář. Díl I (§1 – 459). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 562. 58 Můţe jít o smlouvu zprostředkovatelskou, příkazní. Výjimečně o smlouvu kupní. Kdy se pak poskytovatel stává vlastníkem timeshare předmětu.
21
Novelou OZ dochází k zásadní změně celé definice timeshare. Kdy původně byl soubor těchto smluv v zákoně nadepsán jako „zvláštní ustanovení o ochraně spotřebitele při uzavírání smlouvy o uţívání budovy nebo její části na časový úsek.― Kdy nově jsou tyto smlouvy definovány jako smlouvy, ve kterých se sjednává dočasné uţívání ubytovacího zařízení nebo s tím spojené sluţby.
3.1.3 Doba trvání timeshare smlouvy Problém, se kterým se spotřebitel mohl potýkat, byl případ sjednání smlouvy na kratší období s automatickým prodluţováním na období další.59 Takové případy byly v zahraničí posouzeny jako obcházení časového kritéria, coţ vedlo k aplikaci úpravy timeshare.60 Tento problém je vyřešen v novele občanského zákoníku. Je stanoveno, ţe pokud smlouva obsahuje ujednání, které umoţňuje obnovit smlouvu nebo prodlouţit závazek bez výslovného projevu spotřebitele tak, ţe celková doba trvání závazku můţe přesáhnout jeden rok, má se za to, ţe je smlouva uzavřena na dobu delší neţ jeden rok. Právní domněnka v § 59 novelizovaného OZ tak zvyšuje ochranu spotřebitele pro případ, ţe poskytovatel obchází zákon a záměrně uzavírá smlouvu se spotřebitelem na dobu kratší neţ jeden rok. A současně smlouva obsahuje ujednání o „automatickém― prodluţování této smlouvy. Tedy bez další projevené vůle spotřebitele. Česká úprava dosud nelimitovala maximální dobu trvání smluvního vztahu. Nově nelimituje výslovně délku trvání závazku. Tu ponechává na autonomii vůle smluvních stran. Ale dává spotřebiteli další moţnost ukončení závazku výpovědi dané smlouvy. 61 Spotřebitel má právo závazek ze smlouvy po zaplacení druhé splátky písemně vypovědět bez uvedení důvodu. Lhůta pro odstoupení je v tomto případě stanovena na 14 dnů ode dne, kdy byl spotřebitel vyzván k zaplacení kterékoliv následující splátky. Spotřebitel má tak šanci vţdy jedenkrát za rok v době 14 dní před zaplacením své roční splátky62 vypovědět smlouvu. A to v době, kdy jiţ získal konkrétní praktické poznatky o předmětu závazku. V případě, ţe poskytovatel spotřebitele k platbě nevyzve, nezačne lhůta pro výpověď běţet. V takovém 59
Ochrana spotřebitele je významná zejména v případech smluv uzavíraných skutečně na výrazně delší časové období, v průběhu něhoţ můţe docházet ke změně výchozích podmínek smlouvy s tíţivými důsledky právě pro spotřebitele. HULMÁK, M. in ŠVESTKA, Jiří a kol. Občanský zákoník. Komentář. Díl I (§1 – 459). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 563. 60 Viz. ve Španělsku Audiencia Provinciál Santa Cruz de Tenerife, 16.9.2002, 344/2002. Proti portugalské úpravě, ta zakazuje trvání závazku delší neţ patnáct let nebo Španělsko limituje dobu trvání padesáti léty. 61 Viz. § 66/2 novelizovaného OZ. 62 Viz. § 66/1 novelizovaného OZ.
22
případě pak lze uplatnit vůči poskytovateli náhradu škody, jejíţ výši pak můţe spotřebitel oproti poţadované splátce započíst.63 Přičemţ tato lhůta je zachována, pokud spotřebitel před jejím uplynutím výpověď alespoň odešle. V této lhůtě je tedy nadále nastolen princip uţívaný v českém právu pro lhůty procesní, ačkoliv jde o lhůtu hmotněprávní.64 Výpovědní lhůta začne běţet dnem doručení výpovědi poskytovateli. Pokud dojde k řádné výpovědi smlouvy, nemá poskytovatel právo poţadovat po spotřebiteli ţádná další plnění. Spotřebitel je zproštěn platit další pravidelnou roční splátku. Není tak povinován platit ani náklady spojené s uţíváním dlouhodobého rekreačního produktu, tzv. variabilní částky. Otázkou zůstává, jaká délka výpovědi bude v tomto případě pouţita. Zřejmě půjde o klasickou výpovědní dobu. Je však třeba upozornit, ţe ustanovení zákona týkající se moţnosti výpovědi se vztahuje pouze na dlouhodobý rekreační produkt. 65 Coţ pak daný problém neřeší komplexně. Nadále tak v případě smluv, jehoţ předmětem je např. uţívání jednoho nebo více ubytovacích zařízení na více neţ jeden časový úsek a je-li smlouva uzavřena na dobu delší neţ 1 rok, můţe docházet k nerovným podmínkám pro spotřebitele. Toto ustanovení můţe v praxi působit značně nejasné situace. Spotřebitel nemůţe vědět, jaká ochrana se na jeho jednání bude vztahovat a jaká ne. Jelikoţ nelze od spotřebitele ţádat, aby ani při pečlivém zváţení dané timeshare produkty od sebe odlišil.66 Při sestavování smlouvy nesmí chybět ani přesně stanovený časový úsek, tedy určité konkrétní datum určené rozmezím od kdy do kdy má spotřebitel právo vyuţívat předmět timeshare smlouvy. Předchází se tak kolizím, kdy v určitém časovém úseku chce čerpat své právo současně více spotřebitelů na základě různých timeshare smluv. 3.1.4 Úplata Právní úprava timeshare se omezuje na smlouvy úplatné. Jejím účelem je ochrana ekonomických zájmů spotřebitele před zneuţívajícím jednáním poskytovatele. Zákonná definice vyţaduje, aby bylo příslušné právo získáno za „úplatu―. Tedy musí být poskytnuto určité protiplnění. Protiplněním ze strany spotřebitele je peněţité plnění stanovené určitou cenou. Celkovou cenu timeshare tvoří cena, kterou spotřebitel uhradí za získání práva uţívat 63
Viz. důvodová zpráva k novele OZ. Lhůta se povaţuje za dodrţenou, jestliţe je toto oznámení, pokud je učiněno na papíře nebo na jiném trvanlivém médiu, jeţ je k dispozici příjemci a k němuţ má příjemce přístup odesláno před uplynutím lhůty. 65 Viz příslušné ustanovení zákona. 66 Při teorii aktivního, dobře obeznámeného spotřebitele. 64
23
ubytovací zařízení či jeho část a odhad a způsob výpočtu variabilní částky stanovené zpravidla na kalendářní rok. Součástí variabilní částky jsou zálohy na úhradu za uţívání společných prostor a zařízení, na poskytování sluţeb, na správu objektu, na opravy a údrţbu ubytovacího zařízení, místní poplatky a příspěvky na tvorbu rezerv pro krytí neočekávaných rizik, jakoţ i další platby spojené s uţíváním timeshare nemovitosti. Naopak sem nepatří obvyklé věrnostní programy, v jejichţ rámci jsou poskytovány slevy na budoucí pobyty v hotelech, které jsou součástí hotelového řetězce. Nepatří sem téţ slevy poskytnuté na kratší období nebo jednorázové slevy. Vţdy je totiţ nutno sledovat cíl dané timeshare smlouvy. Ačkoli se timeshare produkty často jeví jako dovolenkový pobytový poukaz či zájezd, nejedná se o zájezd ve smyslu zákona č. 159/1999 Sb.67 Z toho důvodu se také na timeshare poskytovatele, na rozdíl od cestovních kanceláří a agentur, nevztahuje zákonná povinnost pojištění proti úpadku.68 Coţ v praxi můţe pro spotřebitele přinášet nemalé obtíţe.69 Spotřebitel bude tedy kromě výdajů, ke kterým se zavázal v timeshare smlouvě ještě muset počítat s dalšími náklady, a to na letenku, stravování. Bude si muset tyto základní i doplňkové sluţby70 sám obstarat. Je nutno také hradit opravy, úpravy, údrţbu, a to jak vlastních jednotek, tak i společných prostor.71 Předešlé znění zákonných ustanovení týkajících se timeshare výslovně stanovilo, ţe timeshare smlouva musí obsahovat odhad a způsob výpočtu variabilní částky. 72 Pro krytí neočekávaných rizik spojených s uţíváním je také nutné sjednat pojištění. A to jak pojištění nemovitosti, tak také pojištění vybavení ubytovacího zařízení. Popřípadě si spotřebitel můţe
67
Souborem sluţeb dle výše uvedeného zákona je předem stanovená kombinace alespoň dvou z následujících poloţek, je-li prodávána nebo nabízena k prodeji za souhrnnou cenu a je-li sluţba poskytována po dobu přesahující 24 hodin nebo zahrnuje-li nocleh: a) doprava, b) ubytování, c) jiné sluţby cestovního ruchu, které nejsou doplňkem dopravy nebo ubytování a tvoří významnou část souboru sluţeb. 68 Pojištění proti úpadku ve smyslu zákona 159/99 Sb. zaručuje spotřebitelům zajištění návratu, vrácení jiţ zaplacené částky za zájezd v případě, ţe se zájezd neuskutečnil apod. Obdobně by pak měla být dána tato ochrana i spotřebiteli v timeshare. 69 Český právní řád na rozdíl od úpravy cestovního ruchu dle občanského zákoníku a zák. č. 159/1999. nezná zákonné prostředky zakládající povinnost timeshare poskytovatele poskytnout garanci pro případ jeho úpadku. Bude věcí smluvní volnosti stran, zda a nakolik si spotřebitel dokáţe vynutit ve smlouvě odpovídající smluvní zajištění plnění, které poskytovateli jiţ poukázal, a to právě pro uvedený okruh situací (úpadek). HULMÁK, M. in ŠVESTKA, Jiří a kol. Občanský zákoník. Komentář. Díl I (§1 – 459). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 571. 70 Např. pojištění, pronájem auta v místě, průvodce atd. 71 Také určení poplatků za např. společné osvětlení, čistotu a provoz bazénu, údrţba tenisových kurtů, odklízení sněhu, údrţba zeleně. 72 Do variabilní částky se dají například zahrnout náklady za osvětlení, dodávky vody, plynu, elektrické energie, stočné, poplatky za sběr a odvoz odpadů, poplatky kabelovým společnostem za příjem TV vysílání, koncesionářské poplatky. Náklady na zřízení telefonní stanice, přípojky k příjmu kabelové televize, přípojky na internet, výměnu a praní prádla, úklid, stravování, půjčovné za motorové vozidlo. Také náklady na zabezpečení ostrahy budovy, poskytování sluţeb bezpečnostní agentury.
24
sjednat sám pojištění své odpovědnosti. To pro případ, ţe by jeho vinou došlo k nějaké škodě na ubytovacím zařízení, či vybavení – předmětu timeshare. Po novele OZ můţe být spotřebitelem poskytovaná úhrada jen ta smluvená. 73 Můţe tedy jít jen o platby, ke kterým se spotřebitel ve smlouvě výslovně zavázal a nově je stanoven i způsob hrazení plateb. Tyto platby musí být rovnoměrně rozděleny do ročních splátek v téţe výši. Přičemţ pravidla týkající se výše uvedeného mají kogentní povahu. Od těchto pravidel se tedy nelze odchýlit.74 Dle novely OZ má poskytovatel nadále zakázáno přijímat jakékoliv zálohy75 či jiná plnění v průběhu lhůty pro odstoupení.76 Zcela nově je také stanoveno, ţe poskytovatel nesmí 73
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. prosince 2009, sp. zn. 21 Cdo 5205/2007- Cenová regulace. Jednostranné zvýšení ceny dodavatelem. Ujednání, které umoţňuje dodavateli, aby v důsledku věcného usměrňování cen k tomu příslušným orgánem jednostranně zvyšoval jiţ dříve sjednanou cenu, je neplatné. Věcné usměrňování cen však spočívá jen ve stanovení podmínek cenovými orgány pro sjednání cen (§ 6 odst. 1 zákona o cenách). Rozhodující pro konečné určení ceny je proto i v těchto případech dohoda účastníků (smluvních stran - dodavatele a odběratele). Pro případ, ţe se smluvní strany na cenách odpovídajících uplatněnému způsobu věcného usměrňování cen nedohodnou, mohou v zákonem stanovené lhůtě (do tří měsíců od účinnosti rozhodnutí o věcném usměrňování cen) od smlouvy odstoupit; odstoupit od smlouvy tedy za této situace můţe jak prodávající (dodavatel), tak kupující (odběratel); Znamená to, ţe, nedojde-li k dohodě o změně původní ceny a nikdo z účastníků ve stanovené době od smlouvy neodstoupí, platí původní smlouva i s původní 74 Platby – novela OZ. Co se pak týká ceny - ochranu poskytuje spotřebiteli (osobě, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti - odběrateli) také ustanovení § 56 odst. 3 písm. i) obč. zák., kdyţ mimo jiné stanoví, ţe je nepřípustné ujednání, které dodavatele opravňuje ke zvýšení ceny zboţí či sluţeb, aniţ by spotřebitel byl oprávněn od smlouvy odstoupit, je-li cena sjednaná v době uzavření smlouvy při splnění podstatně překročena. Toto ustanovení sice vychází z toho, ţe k ujednání o zvýšení ceny jednostranným úkonem dodavatele můţe dojít, zároveň však stanoví, ţe spotřebitel (odběratel) musí mít moţnost od smlouvy odstoupit. Na rozdíl od reţimu ustanovení § 6 a § 7 zákona o cenách (který stojí na smluvním principu stanovení ceny) tedy umoţňuje, aby ke zvýšení ceny došlo jednostranným úkonem dodavatele, ale jen při splnění oné podmínky moţnosti odstoupení od smlouvy. Odstoupení od smlouvy podle ustanovení § 7 zákona o cenách však nedopadá na případy smluvního ujednání moţnosti jednostranně zvýšit cenu. Jak vyplývá z jeho znění, týká se jen případů úředně stanovených cen podle § 5 nebo věcně usměrňovaných cen podle ustanovení § 6 zákona o cenách. Nelze tedy dovozovat, ţe od smlouvy obsahující ujednání o moţnosti jednostranného zvýšení ceny lze odstoupit podle ustanovení § 7 odst. 2 zákona o cenách. 75 Blíţe viz. - zákaz poskytování záloh - Pia Messner proti Firma Stefan Krüger - Věc: C-489/07 - zákaz poskytování záloh má za cíl zajistit, aby právo odstoupit od smlouvy nemělo pouze formální charakter. Spotřebitel by totiţ mohl být od vyuţití tohoto práva odrazen, pokud by toto bylo spojeno s negativními finančními důsledky. Právo odstoupit od smlouvy má spotřebitele chránit ve zvláštní situaci koupě na dálku, ve které ‚nemá před uzavřením smlouvy moţnost výrobek skutečně vidět nebo se ujistit o charakteru poskytované sluţby. Právo odstoupit od smlouvy má vyváţit nevýhodu vyplývající pro spotřebitele ze smlouvy uzavřené na dálku tím, ţe mu poskytuje přiměřenou dobu na rozmyšlenou, během níţ má moţnost nabyté zboţí přezkoumat a vyzkoušet. V případě, ţe by spotřebitel musel zaplatit takovouto kompenzační náhradu pouze z toho důvodu, ţe měl moţnost uţívat zboţí nabyté na základě smlouvy uzavřené na dálku během doby, kdy se toto zboţí nacházelo v jeho drţbě, mohl by své právo odstoupit od smlouvy uplatnit jen oproti zaplacení uvedené náhrady. Takovýto důsledek by byl v jasném rozporu se zněním a účelem čl. 6 odst. 1 druhé věty a odst. 2 směrnice 97/7/ES a především by spotřebitele zbavil moţnosti zcela svobodně a bez jakéhokoli tlaku vyuţít doby na rozmyšlenou, kterou mu tato směrnice poskytuje. Tato ustanovení nicméně nebrání tomu, aby byla spotřebiteli uloţena povinnost zaplatit kompenzační náhradu za uţívání tohoto zboţí, pokud uţíval uvedené zboţí způsobem neslučitelným se zásadami občanského práva, jako jsou zásady dobré víry nebo bezdůvodného obohacení, za podmínky, ţe nebude ohroţen cíl uvedené směrnice a zejména účinnost a efektivita práva odstoupit od smlouvy. Je věcí vnitrostátního soudu určit, zda tomu tak je. 76 Zákaz poskytování záloh nebo zaplacení úhrady před koncem lhůty pro odstoupení v timeshare je nyní zakotveno zákonem. Dle dřívější judikatury bylo poţadování zálohy moţné. Blíţe - Věc C-205/07: Rozsudek Soudního dvora ze dne 16. prosince 2008 (ţádost o rozhodnutí o předběţné otázce Hof van Beroep te Gent –
25
v průběhu lhůty pro odstoupení přijmout zajištění daného závazku. Uzná-li v této době spotřebitel dluh z této smlouvy, je uznání dluhu neplatné. Toto ustanovení tak řeší problém s existencí velmi agresivních obchodních praktik v oboru těchto sluţeb. Má také zaručit moţnost řádného výkonu práva na odstoupení od smlouvy pro spotřebitele. A určitě bude bránit faktickým problémům, které způsobuje vracení částek, které byly zálohově poukázány.77 Novelizovaný OZ navíc stanoví, ţe hradí-li se cena v jakékoli spotřebitelské smlouvě alespoň zčásti pomocí úvěru nebo zápůjčky poskytnutých poskytovatelem a vyuţije-li spotřebitel práva odstoupit od (hlavní) smlouvy, vztahují se účinky odstoupení i na smlouvu o úvěru nebo zápůjčce. Spotřebitel tak nemusí sloţitě vyjednávat s poskytovatelem. Pokud odstoupí od smlouvy hlavní, bude to mít stejné účinky i na další smlouvy závislé.78 To platí i v případě, ţe úvěr nebo zápůjčku poskytla třetí osoba podle smlouvy uzavřené s poskytovatelem. V takovém případě se poskytovateli úvěru nebo zápůjčky, popřípadě i jiné osobě zakazuje uplatnit vůči spotřebiteli jakékoli sankce. V rámci této zpřísněné úpravy tak dochází k posunu ve prospěch spotřebitelů. Doposud byla stanovena povinnost zajistit zrušení této smlouvy. V případě, ţe tak poskytovatel neučinil, nebyla stanovena ţádná sankce a spotřebitel nebyl této smlouvy zbaven.79
3.1.5 Datum uzavření timeshare smlouvy
Belgie) – Trestní řízení/Lodewijk Gysbrechts, Santurel Inter BVBA Výrok: Článek 29 ES nebrání vnitrostátní právní úpravě zakazující dodavateli vyţadovat od spotřebitele v rámci přeshraničního obchodu uzavřeného na dálku zálohu nebo jakoukoli platbu před uplynutím lhůty pro odstoupení od smlouvy, avšak brání tomu, aby bylo při uplatňování této právní úpravy zakázáno poţadovat před uplynutím uvedené lhůty číslo platební karty spotřebitele. 77 ŠVESTKA, Jiří a kol. Občanský zákoník. Komentář. 10. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, s. 571. 78 Blíţe k tomuto rozsudek C-350/03. Soudní dvůr rozhodl, ţe se směrnice Rady 85/577/EHS ze dne 20. prosince 1985 o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených mimo obchodní prostory pouţije na smlouvy o „hypotečním úvěru―, tedy na smlouvy o úvěru uzavřeném za účelem financování koupě nemovitého majetku. Soudní dvůr dovodil, ţe spotřebitelé, kteří uzavřeli tento typ smlouvy při podomním prodeji, mají právo na odstoupení od smlouvy na základě článku 5 směrnice. Toto rozhodnutí se týká posouzení tzv. souvisejících smluv. V praxi se často stává, ţe spotřebitel uzavírá určitou smlouvu, k níţ se však váţou tzv. smlouvy související, tedy přímo závislé na smlouvě hlavní. V takovém případě jsou související smlouvy zcela podřízeny reţimu smluv hlavních. Sdílí tedy stejný osud jako smlouvy hlavní. 79 Spotřebitel by tak měl pravděpodobně pouze nárok na náhradu škody, kterou by musel po poskytovateli sloţitě vymáhat.
26
Nový OZ stanoví jako náleţitost timeshare smlouvy datum80 a místo81 podpisu smlouvy. Uvedení data je významné z hlediska právní jistoty82, z důvodu moţných následných sporů. Datum ve smlouvě uvedené, musí odpovídat skutečnému datu uzavření timeshare smlouvy. Pokud by se totiţ prokázalo, ţe strany uzavřeli smlouvu jiného dne, neţ dne uvedeného ve smlouvě, je moţné, ţe soud posoudí takový právní úkon, tedy tuto smlouvu, jako absolutně neplatný. Důsledkem neplatnosti smlouvy je zákonná povinnost stran vzájemně si vrátit plnění, která na základě neplatné smlouvy obdrţely.83 Co se náleţitostí timeshare smlouvy týče, je jejich seznam převzat ze směrnice. Provedení však není úplné. Oproti jiţ výše uvedeným změnám musí smlouva obsahovat i ujednání o tom, ţe s nabytím práva nejsou spojeny ţádné jiné výdaje, poplatky nebo povinnosti neţ ty, které jsou uvedeny ve smlouvě. V reálu totiţ poskytovatel timeshare spojoval s uzavřením smlouvy poplatek. Ať jiţ za sepsání smlouvy, právní sluţby, či jiné náklady spojené. Tato finanční částka přitom ve skutečnosti nemusí být zanedbatelnou. Často je uváděna v cizí měně a po přepočtu můţe být pro českého spotřebitele poměrně zásadní. Mohou zde být také stanoveny další povinnosti, jako například automatické členství v prázdninových klubech. Toto členství je také zpoplatněno. Spotřebitel je pak povinen platit pravidelné klubové příspěvky.84 Pokud pak smlouva neobsahuje některou ze zákonných náleţitostí, není neplatná, ale spotřebitel má právo od smlouvy odstoupit ve lhůtách daných zákonem.85 Taková timeshare
80
Ex § 1704 nového OZ - Ve smlouvě musí být uvedena jména smluvních stran a jejich bydliště nebo sídlo, údaje sdělené spotřebiteli před uzavřením smlouvy, jakoţ i den uzavření smlouvy a místo, kde byla smlouva uzavřena. 81 V souvislosti s místem podpisu je také nutno zmínit místo poskytování sluţeb, tak jak je chápáno ESD výklad - místo poskytování sluţby - Ve věci C-270/09 - MacDonald Resorts Ltd proti The Commissioners for Her Majesty’s Revenue & Customs. Za místo poskytování sluţby se povaţuje místo, kde má poskytovatel sídlo své hospodářské činnosti nebo stálou provozovnu, z níţ sluţbu poskytuje, a nemá-li takové sídlo či provozovnu, místo, kde má trvalé bydliště, popřípadě místo, kde se obvykle zdrţuje. Za místo poskytování sluţeb vztahujících se k nemovitosti včetně sluţeb realitních kanceláří a odhadců nemovitostí a sluţeb při přípravě a koordinaci stavebních prací, jako jsou sluţby architektů a stavebního dozoru, se povaţuje místo, kde se nemovitost nachází. 82 Princip právní jistoty - Van Huffel, M., „Cour de justice des Communautés européennes, 13 décembre 2001―, v Droit de la consommation, č. 58/2003, s. 47 - právní nauce se připomíná, ţe právní jistota spotřebitele má přednost před právní jistotou dodavatele. 83 Dostupné na :http://www.epravo.cz/top/clanky/judikatura-k-datovani-pisemnych-smluv-66375.html – blíţe k rozhodnutí sp. zn. 10Co 354 /2002. Eva Dvořáková. Judikatura k datování písemných smluv. 84 Příspěvky jsou často velice vysoké, neboť se zpravidla jedná o kluby poskytující nadstandardní sluţby. Členům klubu je často umoţněn volný vstup na prestiţní golfová hřiště, bowling či jiné aktivity. 85 PIZZIO, Jean-Pierre. Francouzský zákonodárný systém o ochraně spotřebitele. Cahiers du cefres n0 27, 2001, 92 s, s. 180 - Pro srovnání lze na tomto místě zmínit předešlou právní úpravu ve francouzkém právu. Na rozdíl od toho českého, měla ustanovení o uzavření smlouvy povahu veřejného pořádku a jejich nedodrţení mělo za následek neplatnost smlouvy. Této úpravy se však také dotkla implementace nové timeshare směrnice na principu plné harmonizace.
27
smlouva se povaţuje za platnou. Jedná se o tzv. relativní platnost.86 Timeshare smlouva je tedy platná potud, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti timeshare smlouvy nedovolá. Zákonné náleţitosti jsou však pro ochranu spotřebitele natolik významné, ţe by zřejmě bylo přínosné vztáhnout absolutní neplatnost i na nedodrţení těchto náleţitostí v timeshare smlouvě.87 A to tím spíše, ţe právo dovolat se relativní neplatnosti se, dle stávající judikatury, promlčuje ve lhůtě tří let.88 V německém právu je tato situace řešena odlišně. Zde je účinnost tzv. odsunuta.89 Tedy právní účinky – dopady uzavření timeshare smlouvy nastávají aţ po marném uplynutí lhůty k odstoupení. Dalo by se říci, ţe jde o podmínku odkládací. Je tak posíleno postavení spotřebitele, které by zřejmě bylo ţádoucí ve všech členských státech EU.
3.2 Spotřebitel Předešlá právní úprava, v souladu s principem minimální harmonizace, neomezovala základní vymezení spotřebitele pouze na fyzické osoby. 90 Pod pojem osoba totiţ podřazovala jak osobu fyzickou, tak osobu právnickou. Byla tak poskytována zvýšená ochrana i PO, které
86
V případě relativní neplatnosti se jedná o její podmíněnou platnost, právní úkon je platný do doby, neţ se oprávněná osoba její neplatnosti dovolá. Uplatnění relativní neplatnosti právního úkonu má svoje náleţitosti. Jedná se jednak o popis, čeho se účastník domáhá, a jednak o popis skutečnosti, jeţ je povaţována za relativně neplatnou, a z jakého důvodu. HULVA, Tomáš. Ochrana spotřebitele. Praha: ASPI, 2005. s 188. 87 Např. ESD judikoval, ţe pokud jde o nekalá ujednání ve spotřebitelských smlouvách, mělo by se vţdy jednat o posuzování neplatnosti jako absolutní. Nikoli jako relativní. Tím spíše by se měla tato významnější ochrana vztahovat na přímo zákonem stanovené náleţitosti. 88 Právo dovolat se relativní neplatnosti se dle stávající judikatury promlčuje ve lhůtě tří let – blíţe viz NS sp. Zn. 32 Odo 568/2002. Opačný názor, a tedy ţe teoreticky se nejedná o majetkové právo, a tudíţ promlčení nepodléhá je blíţe prezentován v BEZOUŠKA, P. In FIALA, J., KINDL, M. et al. Občanský zákoník. Komentář. I. díl (§1-487). 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s.., 2009, s. 235. 89 Pokud bychom k výše uvedenému srovnali německou vnitrostátní právní úpravu, vězme, ţe směrnice 85/577/EHS byla do německého práva provedena zákonem ze dne 16. ledna 1986 o odstupování od smluv uzavřených při podomním prodeji a od podobných transakcí takto: „Jestliže zákazníka přimělo učinit projev vůle směřující k uzavření smlouvy o úplatném plnění ústní jednání na jeho pracovišti nebo v místě soukromého bydliště, nabývá tento projev vůle účinnosti pouze tehdy, pokud od něj zákazník písemně ve lhůtě jednoho týdne neodstoupil.― Je zde tedy zřejmý rozdíl mezi českou právní úpravou a německou. Kdy účinky právního úkonu v českém právu nastávají ihned po platném uzavření timeshare smlouvy. Je tedy na úvaze spotřebitele, zda se neplatnosti právního úkonu po zváţení všech okolností dovolá či nikoli. 90 Při posuzování, zda se jedná o spotřebitelskou smlouvu, se klade důraz pouze na charakter smluvních stran. Jestliţe smlouvu uzavírá spotřebitel, jde o spotřebitelskou smlouvu, přestoţe byl při uzavírání smlouvy zastoupen, a to dokonce třebaţe byl zastoupen profesionálem. HULMÁK, M. v ŠVESTKA, Jiří a kol. Občanský zákoník. Komentář. Díl I (§1 – 459). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, s 470.
28
nejednaly v rámci své podnikatelské činnosti. Toto však bylo v rozporu s pojetím spotřebitele dle evropského práva.91 Novelizovaným zněním občanského zákoníku došlo k nápravě a za spotřebitele je nadále označována jen fyzická osoba. Novelizovaný OZ tak reflektuje jak přesné znění právních předpisů ES, tak judikaturu ESD.92 Toto vymezení pojmu spotřebitel je významné nejen pro příslušná ustanovení nového OZ, ale pro celé soukromé právo a pro některé právní předpisy práva veřejného. Právnickým osobám je nadále ponechána ochrana dle obecné zásady ochrany slabší strany93, kterou lze uplatnit i v její prospěch.94 Důvodová zpráva k novému OZ výslovně uvádí, ţe „úroveň ochrany právnických osob zůstává i nadále na vysoké úrovni, neboť minimální standardy ochrany slabší strany jsou dostatečné jak v občanskoprávních vztazích, tak v případě úpravy dle Obchodního zákoníku―.95 Obecná ochrana slabší strany a zvláštní ochrana spotřebitele je pak rozdílná jak v předpokladech, tak i v následcích. Na osobu fyzickou dopadá ochrana dvojí, a to jak obecná, tak i zvláštní, jen z její podstaty. Navíc je tato ochrana posílena pravidlem, ţe existují-li ustanovení o ochraně strany, která není podnikatelem, směřující k ochraně spotřebitele, je třeba je pouţít vţdy. Pokud by pak byla ve spotřebitelské smlouvě uvedena ujednání odporující výše uvedenému pravidlu, nebudou tato ujednání neplatná, ale pouze se nebudou aplikovat. Naproti tomu PO bude muset prokazovat, ţe byla v postavení slabší strany v kaţdém konkrétním případě.96 Obecná ochrana pak zakládá zpravidla jen relativní neplatnost právního úkonu, kdeţto porušení zvláštních pravidel o ochraně spotřebitele můţe mít za následek i zdánlivost jednání.97
91
Definici spotřebitele uvádí i návrh směrnice o právech spotřebitelů: „spotřebitelem― se rozumí fyzická osoba, která ve smlouvách, na které se vztahuje tato směrnice, jedná za účelem, který nelze povaţovat za její ţivnost, podnikání, řemeslo nebo povolání;dostupné na http://www.coi.cz. 92 Blíţe viz: C-541 a 542/99 Cape Snc. Proti Idealservice MN RE proti OMAI Srl – dle výkladu ESD spotřebitelem můţe být jen osoba přirozená – fyzická osoba. 93 Např. u kupní smlouvy. 94 Ve francouzštině [Citováno 7.března 2008]. Abstrakt rovněţ dostupný v angličtině. Dostupné na: http://www.eu-consumer-law.org./caselaw77.pdf. V tomto případě Nejvyšší soud sice konstatoval, ţe judikatura ESD je pro francouzské soudy závazná, a ţe spotřebitelem můţe být výhradně fyzická osoba, dále však dovodil, ţe francouzské právo vedle pojmu „spotřebitel― zná i pojem „neprofesionál―, který není ekvivalentní pojmu spotřebitel, a pokud chce francouzský zákonodárce poskytnout stejnou ochranu neprofesionálům, jako zajišťuje spotřebitelům, nic jí v tom nebrání. Je tedy nasnadě, ţe přesný termín - pojem spotřebitel bude muset být vyloţen jak v rámci další legislativní činnosti nebo dotvářen soudními rozhodnutími. 95 K tomu srovnej §55 OZ. 96 K tomu více MELZER, Filip. K diskuzi o úpravě ochrany spotřebitele ve vládním návrhu občanského zákoníku. Právní rozhledy, 2009, č 22, s. 771 – 776. 97 Kdo jako podnikatel vstupuje vůči dalším osobám v hospodářském styku, nesmí svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení zneuţít k vytváření nebo vyuţití závislosti slabší strany a k dosaţení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran.― Slabší stranou je vţdy osoba, která vůči podnikateli v hospodářském styku vystupuje mimo souvislost s vlastním podnikáním.
29
Pod pojmem spotřebitel, je moţno obecně chápat průměrně rozumnou osobu, která má dostatek informací a je v rozumné míře pozorná a opatrná. A to s ohledem na sociální, kulturní a jazykové faktory. Dle judikatury evropského soudního dvora je za spotřebitele nutno povaţovat vysoce jistou, s riziky dobře obeznámenou a informovanou osobu neboli tzv. aktivního spotřebitele, který je připraven uzavírat smlouvy v rámci celého jednotného trhu. Jinými slovy Evropský soudní dvůr předpokládá, ţe průměrný spotřebitel je aktivním spotřebitelem a jako takový aktivně vyhledává informace dopředu, ještě před tím, neţ uzavře nějakou smlouvu.98 Rozšířené pojetí pojmu spotřebitel nabízí směrnice o nekalých obchodních praktikách.99 Ta obsahuje ustanovení, jejichţ účelem je zvýšená ochrana spotřebitele. Stanoví, ţe je nutné „přísněji― posuzovat obchodní praktiky uplatněné vůči určité jednoznačně vymezitelné skupině spotřebitelů. A sice těch, kteří jsou z důvodu duševní nebo fyzické slabosti nebo věku zvlášť zranitelní nekalou obchodní praktikou. Hodnocení této praktiky se pak musí posuzovat z pohledu průměrného člena dané skupiny – tedy objektivně. V českém právu byla doposud definice spotřebitele nejednotná a prošla do dnešního dne určitým vývojem. Tak například, v rámci veřejného práva, definoval zákon č. 634/1992 Sb. o ochraně spotřebitele spotřebitele jako „fyzickou nebo právnickou osobu, která nakupuje výrobky nebo užívá služby za jiným účelem než pro podnikání s těmito výrobky nebo službami―. Naproti tomu zákon č. 321/2001 Sb. o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zák. č. 64/1986 Sb., definuje spotřebitele v ustanovení § 2 písm. b) jako „fyzickou osobu, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti a v jejíž prospěch je spotřebitelský úvěr sjednáván. Zákon č. 155/2010 Sb.100, kterým se měnily některé zákony ke zkvalitnění jejich aplikace a ke sníţení administrativní zátěţe podnikatelů, přinesl s účinností od 1. 8. 2010 mimo jiné i změny v ustanoveních občanského zákoníku, která upravují základy soukromoprávní ochrany spotřebitele. „Spotřebitelem― tak je chápána 68
Evropský soudní dvůr má tendenci vykládat tuto definici pravě takto, tedy jako „dobře informovaného a odůvodněně obezřetného spotřebitele. Viz. TOMANČÁKOVÁ, Blanka. Ochrana spotřebitele v Evropské unii se zaměřením na kodifikaci tzv. timesharingovych smluv v českem právním řadu. Acta Iuridica Olomucensia. Vol. 1.1. 2005. No. 1, pp. 35–39. 99 Dne 11. května 2005 byla přijata směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2 005/29/ES o nekalých obchodních praktikách vůči spotřebitelům na vnitřním trhu a o změně směrnice Rady 84/450/EHS , směrnic Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES, 98/27/ES a 2002/65/ES a nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 2006/2004 (směrnice o nekalých obchodních praktikách), jejímţ základním cílem je harmonizace právních předpisů členských států týkajících se obchodních praktik poškozujících ekonomické zájmy spotřebitelů. 100 Sněmovní tisk č. 1048: Vládní návrh na vydání zákona, kterým se mění některé zákony ke zkvalitnění jejich aplikace a ke sníţení administrativní zátěţe podnikatelů. Praha: Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, vydáno 1.2.2010.
30
fyzická osoba, jeţ jednala za účelem, který nelze povaţovat za provozování jejího obchodu, ţivnosti nebo řemesla anebo výkonu jejího svobodného povolání.101 Výše uvedeným zákonem se kromě jiných změn změnila i definice spotřebitele jak v zákoně o ochraně spotřebitele, tak v občanském zákoníku. Podle dříve platného znění ustanovení § 52 odst. 3 občanského zákoníku se za spotřebitele povaţovala „osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti―. Výše zmiňovaný zákon změnil definici spotřebitele takto: „Spotřebitelem je fyzická osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání.―102 Tato změna je dle důvodové zprávy k zákonu č. 155/2010 Sb. odůvodněna potřebou přizpůsobit vnitrostátní definici spotřebitele vývoji judikatury Evropského soudního dvora a sekundárního komunitárního práva. Ale také tím, ţe u právnické osoby lze očekávat větší míru profesionality neţ u osoby fyzické. Proto součástí definice spotřebitele bylo nejednání v rámci podnikatelské či obchodní činnosti. Z této definice je patrný důraz právě na to, ţe spotřebitel jako neprofesionál, je proti profesionálnímu podnikateli ve faktické nevýhodě, a to s ohledem na okolnosti, za nichţ dochází ke kontraktaci. Právo se tak snaţí tuto faktickou nevýhodu vyrovnat zvýšenou ochranou spotřebitele, která se projevuje například zakotvením některých zvláštních povinností poskytovatelů vůči spotřebitelům či naopak některých zvláštních práv spotřebitelů.103 Prozatímní vývoj pojetí pojmu spotřebitel tedy uzavírá nový OZ, kdy stanoví, ţe spotřebitelem je kaţdý člověk104, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Přičemţ důraz je zde kladen právě na pojem člověk, pod kterým si lze představit právě jen fyzickou osobu.105 101
SELUCKÁ, Markéta. Ochrana spotřebitele: Nenápadná změna se zásadními dopady. Právní rozhledy, 2010, č. 14, s 513-516. 102 CARBOL, Karel. „Soukromoprávní ochrana právnické osoby-nepodnikatele po novelizaci občanského zákoníku zákonem č. 155/2010 Sb―. [online]. epravo.cz, 16. července 2010. 103 PALLA, Tomáš. Právnická osoba jako spotřebitel? Už ne. [online]. epravo.cz, 16. července 2010 [cit.16.července 2010]. Dostupné na: http://www.epravo.cz/top/clanky/pravnicka-osoba-jako-spotrebitel-uz-ne63811.html. 104 Nově se pro účely ochrany spotřebitele za podnikatele v souladu s evropským právem povaţuje kaţdá osoba, která uzavírá smlouvy související s vlastní obchodní, výrobní nebo obdobnou činností či při samostatném výkonu svého povolání, popř. osoba, která jedná svým jménem na účet podnikatele. TOMANČÁKOVÁ, Blanka. Smlouvy uzavírané se spotřebitelem v návrhu občanského zákoníku. Právní fórum. 9/2009, s 368-372 K problematice zprostředkovatelských a příkazních smluv ve spotřebitelských vztazích srovnej MELZER, F. In ELIÁŠ, K. et al. Občanský zákoník. Velký akademický komentář. 2 svazek § 488-880. 1. vydání. Praha: Linde Praha, a. s., 2008, s. 2179. 105 Na podporu tohoto ustanovení nového OZ je moţno také uvést výklad nastíněný v případu Syndicat départemental de contole laitier de la Mayenne.
31
3.3 Poskytovatel Je třeba předestřít, ţe novela OZ, stejně tak jako přešlá právní úprava, ponechává v zákonných timeshare ustanoveních pojem poskytovatel.106 Přímo v zákoně ho definuje jako osobu, která jedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti. Poskytovatelem je také kdokoli, kdo jedná jménem nebo v zastoupení výše zmíněné osoby. Jde tedy jak o přímé tak o nepřímé zastoupení.107 Za poskytovatele se povaţuje také kaţdá osoba, která uzavírá smlouvy související s vlastní obchodní, výrobní nebo obdobnou činností či při samostatném výkonu svého povolání. V závazkovém vztahu timeshare smlouvy tak vystupuje na jedné straně spotřebitel a jako jeho protistrana poskytovatel.108 Pojmu poskytovatel však v nové timeshare směrnici odpovídá pojem obchodník.109 Nejednotnost definice můţeme nalézt i v komunitárním právu, kde jednotlivé směrnice na ochranu spotřebitele, vymezují výše uvedené pojmy různě.110 Směrnice 93/13/EHS ve svém čl. 2 písm. c) hovoří o „prodávajícím nebo poskytovateli―, kterým je fyzická nebo právnická osoba, veřejnoprávně nebo soukromoprávně vlastněná, která ve smlouvách, na které se vztahuje tato směrnice, jedná pro účely související s její obchodní nebo výrobní činností nebo povoláním. Jedná se tedy jak o fyzickou, tak i právnickou osobu, případně stát uspokojuje-li veřejnou potřebu.111 Nejednotnost pojmu poskytovatel panuje i v našem vnitrostátním právu. V některých případech je na roveň pojmu poskytovatel postaven i pojem dodavatel. Definic dodavatele
106
Poskytovatel můţe být například i obec, přestoţe není podnikatel. I její činnost můţe totiţ v určitých případech vykazovat podmínky určité pravidelnosti, úplatnosti a být tak obchodní či jinou podnikatelskou činností. České právo stejně jako komunitární nerozlišuje, zda jde o obvyklou činnost podnikatele či neobvyklou. HULMÁK, M. in ŠVESTKA, Jiří a kol. Občanský zákoník. Komentář. Díl I (§1 – 459). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, s 465, s 466. 107 Tedy jednání na základě plné moci, zprostředkovatelské smlouvy či jednání zaměstnance poskytovatele nebo o osobu, o které se spotřebitel domnívá, ţe jedná jménem poskytovatele. 108 Nový pojem podnikatel nahrazující stávající pojem poskytovatel zavádí do českého práva nový občanský zákoník. Přičemţ podnikatele obecně definuje takto: Kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost ţivnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosaţení zisku, je povaţován se zřetelem k této činnosti za podnikatele. Pro účely ochrany spotřebitele a pro účely § 1811 se za podnikatele povaţuje také kaţdá osoba, která uzavírá smlouvy související s vlastní obchodní, výrobní nebo obdobnou činností či při samostatném výkonu svého povolání, popřípadě osoba, která jedná svým jménem na účet podnikatele. Jde o definici generální, platnou pro celý občanský zákoník. 109 Směrnice 2008/122/ES definuje obchodníka jako fyzickou nebo právnickou osobu, jeţ jedná za účelem, který spadá do oblasti její obchodní, podnikatelské, řemeslné nebo profesní činnosti, a kdokoli, kdo jedná jménem obchodníka nebo v jeho zastoupení. 110 Např. směrnice 87/102/EHS (o spotřebitelských úvěrech) ho označuje jako „věřitele―, směrnice 98/6/ES (o ochraně spotřebitelů při označování cen výrobků nabízených spotřebiteli) jako „obchodníka―, směrnice 90/314/EHS o souborných sluţbách pro cesty, pobyty a zájezdy jako „organizátora―.
32
můţeme najít hned několik.112 Stávající občanský zákoník definuje dodavatele jako osobu, která při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti, a která přenechává právo uvedené ve smlouvě. I na tomto místě se zákonodárce odchýlil od definice uvedené ve Směrnici 93/13/EHS. Jedná se o generální definici, která je platná pro celý náš právní řád, kdy kaţdé další vymezení této smluvní strany spotřebitelských závazků je ustanovením speciálním.113 Závěrem lze jen doplnit, ţe z důvodu zvýšení důvěry a vneseni jistoty do vztahů mezi poskytovateli timeshare a spotřebiteli by bylo vhodné zavést systém veřejné registrace subjektů poskytujících timeshare.114 A to v zemi, kde je propagován prodej, nebo v členském státě, kde má společnost své sídlo. Kaţdý spotřebitel, který by chtěl uzavřít timeshare smlouvu, by si mohl sám tvrzené skutečnosti o timeshare poskytovateli ověřit. Navíc při zavedení registru timeshare nemovitostí by pak předem bylo zjevné, ţe předmět timeshare smlouvy skutečně existuje a odpovídá uvedenému stavu. Posílením spotřebitelovi pozice by také bylo stanovení pravidel pro udílení licence a povolení k provádění timeshare činností. A to aţ po prokázání technické a finanční způsobilosti. Evropský systém certifikace pro obchodníky v této oblasti by zaručil systém včasného varování mezi členskými státy a slouţil jednak k odebírání osvědčení na základě oznámení o porušování předpisů a zároveň k informování spotřebitelů.115
3.4 Další prodej a výměna Dle novely OZ spadá pod „další prodej― pomoc při úplatném převodu dočasného uţívání ubytovacího zařízení nebo dlouhodobého rekreačního produktu. Je zde moţno zahrnout i smlouvy o zprostředkování uzavřené mezi spotřebitelem, který si přeje prodat nebo koupit timeshare produkt, a subjektem zprostředkujícím další prodej. Prodejní smlouvy uzavřené mezi dvěma spotřebiteli zůstávají nedotčeny, neboť úprava 112
SELUCKÁ, Markéta. Ochrana spotřebitele v soukromém právu. 1.vydání. Praha : C. H. Beck, 2008, s.33. BEJČEK, J., ELIÁŠ, K., RABAN, P. a kol. Kurs obchodního práva. Obchodní závazky. 4. vydání. Praha : C. H. Beck, 2007, s. 26-27. 114 Pokud je pak dodavatel právnickou osobou musí být označen obchodní firmou, sídlem, předmětem podnikání, identifikačním číslem a jménem a příjmením osoby oprávněné jednat jeho jménem. Např. zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele ho definuje jako „kaţdého dalšího podnikatele, který přímo nebo prostřednictvím jiných podnikatelů dodal prodávajícímu výrobky―. 115 Stanovisko Evropského hospodářského a sociálního výboru k návrhu směrnice Evropského parlamentu a Rady o ochraně spotřebitelů ve vztahu k některým aspektům timeshare, dlouhodobých rekreačních produktů, dalšího prodeje a výměn KOM(2007) 303 v konečném znění – 2007/0113 (COD) (2008/C 44/06). 113
33
pojímá pouze vztahy mezi poskytovatelem a spotřebitelem. Avšak pokud poskytovatel nejedná jako zprostředkovatel, ale koupí timeshare a poté jej opět prodá spotřebiteli, bude se jednat o klasickou timeshare smlouvu.116 Co se týká zálohových plateb, nová timeshare směrnice vztahuje zákaz jejich poţadování i pro případ dalšího prodeje. Tento zákaz platí i po uplynutí lhůty k odstoupení aţ do doby, neţ se uskuteční probíhající prodej nebo neţ bude smlouva o dalším prodeji ukončena. Obdobné je to i při tzv. výměně. Výměnou je dle novelizovaného OZ úplatná smlouva, kterou se spotřebitel stává členem systému, který mu na základě výměny umoţňuje změnit jak místo, tak dobu vyuţití jeho timeshare. Jde o smlouvy, jejichţ předmětem je členství ve výměnném systému. O výměnu jde i v případě, je-li stanoveno bezplatné počáteční období nebo je-li poplatek za první období zaplacen třetí osobou. Například poskytovatelem prodávajícím timeshare, jehoţ se výměna týká. Výměnu týdnů v systému timeshare řídí příslušná společnost a moţnost výměny je podmíněna členstvím ve výměnném klubu, které je často uváděno na trh a prodáváno ve spojení s timeshare. Přeje-li si spotřebitel prodat svůj timeshare, můţe uzavřít smlouvu s agentem zprostředkujícím další prodej, přičemţ samotná prodejní smlouva se uzavírá mezi prodávajícím spotřebitelem a jiným spotřebitelem. Výše uvedené se netýká individuálních výměn po dobu trvání smlouvy.
3.5 Doplňkové smlouvy Doplňkovou smlouvou je kaţdá smlouva podřízená jiné smlouvě. Definici doplňkové smlouvy stanovuje nová timeshare směrnice.117 Jedná se o smlouvu, která je podřízena jiné smlouvě hlavní.118 Proto jsou veškeré doplňkové smlouvy ukončeny okamţikem, kdy spotřebitel odstoupí od smlouvy hlavní.119 Pro některé související úvěrové smlouvy lze pouţít čl. 7 odst. 2 dané
116
V praxi často dochází k situacím, kdy spotřebitel aţ následně zjistí, ţe mu daný timeshare produkt nevyhovuje a proto se rozhodne pro následný prodej. Řada timeshare společností, jiţ při samé ofertě timeshare produktu proklamuje moţnost následného výhodného prodeje timeshare. Ke škodě spotřebitelů je však skutečnost, ţe následně prodávají tzv. z druhé ruky. Tudíţ za cenu niţší, neţ byla cena původní, tedy ta, kterou sami za daný produkt zaplatili. Tyto obchody se pak odehrávají např. prostřednictvím aukcí, inzerátů či přes zprostředkovatelské firmy. 117 V čl. 2 odst. 1 písm. g) takto:―vedlejší smlouvou― je smlouva, na základě které spotřebitel získává služby, jež jsou spojené se smlouvou o dočasném užívání ubytovacího zařízení nebo smlouvou o dlouhodobém rekreačním produktu a jsou poskytovány obchodníkem nebo třetí osobou na základě ujednání mezi touto třetí osobou a obchodníkem. 118 Jde tedy o smlouvy vzájemně podmíněné. Můţe se jednat např. výměnu či další prodej spojený s timeshare, sml. o volbě rozhodného práva . 119 Soudní dvůr: Rozsudek ze dne 13. prosince 2001, Heininger, C-481/99, SbSD 2001, I-9945.
34
směrnice. Právo na odstoupení od smluv týkajících se výměny je nezávislé na tom, zda zaniklo právo na odstoupení od hlavní smlouvy. Nová timeshare směrnice konkrétně v čl. 7 odst. 3 členským státům ukládá povinnost, aby stanovily pravidla pro ukončení úvěrových smluv. Toto odpovídá příslušnému ustanovení původní timeshare směrnice120, avšak nově je rozšířeno i na doplňkové smlouvy.121 Nepřehlednou se v případě doplňkových smluv můţe jevit situace, kdy jsou vztahy z timeshare v rámci stejných smluvních stran ošetřeny více smlouvami současně. Ne vţdy je na první pohled rozeznatelné, zda se jedná o smlouvu hlavní a na ní smlouvy závislé. Pak je nutno dovodit určitou souvislost, závislost, mezi těmito smlouvami. Můţe jít také o případ, kdy je v rámci jednoho „komplexu― timeshare produktu uzavřeno vícero smluv hlavních.. Vţdy je nutno dívat se na danou problematiku jako na soubor jevů, které jsou právní regulaci podřízené jako celek. Nikoli jako na nahodilé, jednotlivé části.122 Doplňkové smlouvy v praxi způsobují problémy v tom smyslu, ţe povětšinou obsahují nepřiměřená ujednání. Spotřebitel se při kontraktaci soustředí na smlouvu hlavní. Vedlejším smlouvám a ujednáním v nich často nevěnuje náleţitou pozornost. Je pak věcí soudu posoudit tato ujednání a poskytnout tak ochranu spotřebiteli.123 Závislé smlouvy jsou v novém OZ upraveny pro všechny závazkové vztahy obecně. Platí, ţe kaţdá z několika smluv uzavřených při témţ jednání nebo zahrnutých do téţe listiny se posuzuje samostatně. Nicméně plyne-li z povahy několika smluv nebo jejich účelu známého stranám při uzavření smlouvy, ţe jsou na sobě závislé, je vznik kaţdé z nich podmínkou vzniku ostatních smluv. Obdobně se to týká i zániku závislých smluv. Tato ustanovení se pouţijí vţdy v případě, ţe byla spotřebitelská smlouva uzavřena distančním způsobem nebo ţe se jedná o timeshare smlouvu. Nejtypičtější závislé smlouvy jsou smlouvy o úvěru či zápůjčce. 120
Směrnice 94/47/ES. Pojem doplňkové smlouvy je také definován v návrhu směrnice o právech spotřebitelů a to tak, ţe „doplňkovou smlouvou― se rozumí smlouva, na základě níţ získává spotřebitel zboţí nebo sluţby, které jsou předmětem smlouvy uzavřené na dálku nebo smlouvy uzavřené mimo obchodní prostory, a toto zboţí nebo sluţby jsou poskytnuty obchodníkem nebo třetí stranou na základě ujednání mezi uvedenou třetí stranou a obchodníkem. 122 Německé právo řeší tento problém dle článku 9 VerbrKrG takto: „1. Kupní smlouva představuje transakci spojenou se smlouvou o úvěru, pokud úvěr slouţí k financování kupní ceny a obě smlouvy musejí být povaţovány za hospodářský celek.― Pokud tedy smlouva hlavní a smlouvy vedlejší – související či jinak řečeno smlouvy doplňkové tvoří hospodářský celek mají všechny tyto smlouvy společný reţim. 123 Blíţe viz. Komise ES, Bericht der Kommission über die Anwendung der Richtlinie 93/13/EWG des Rates vom 5. April 1993 über Missbrauchliche Klauseln in Verbrauchervertragen, 2000, Brusel, Dostupný na http://ec.europa.eu/ consumers/ cons_int/safe_shop/unf_cont_terms/uct03_de.pdf, C-240/98 aţ C-244/98 Oceáno Grupo Editorial SA proti Rocióovi Muricanovi Quinterovi a ostatním, kde soud stanovil, ţe soud je povinen zkoumat z úřední moci nepřiměřenost ujednání, coţ odpovídá koncepci absolutní neplatnosti; podobně v případu C-473/00 Cofidis SA proti Jeanu-Loiusovi Fredoutovi, která se zaměřila na problematiku preklusivní lhůty, po jejímţ uplynutí není moţné shledat, zda je určitá podmínka ve smlouvě nepřiměřená. 121
35
4 Timeshare jako věcné či obligační právo 4.1 Spotřebitel v postavení investora do timeshare Nemovitost určená pro následné vyuţití jako timeshare produkt je nezřídka prezentována jako investice.124 Timeshare společnostmi je tvrzeno, ţe nákup nemovitosti určené pro timeshare vede k zisku. K zisku má docházet dvojím způsobem. Jednak samovolným nárůstem cen nemovitosti a dále pravidelným výnosem za poskytnutí dané nemovitosti k timeshare. Zpravidla jsou tyto smlouvy uzavírány při „podomním prodeji―. Konkrétně se tento případ řešil ve věci Heininger, kde developerská firma uzavřela se spotřebitelem smlouvu na prodej bytové jednotky. Tato jednotka měla spotřebiteli přinést finanční zhodnocení jeho kapitálu vloţeného do této nemovitosti. Šlo tedy o investici do timeshare produktu. Spotřebitel na financování dané nemovitosti uzavřel téţ smlouvu o půjčce. V rozsudku ve věci Heininger podal Soudní dvůr výklad směrnice125 ohledně dvou bodů. Zaprvé rozhodl, ţe se směrnice pouţije i na smlouvy o hypotečním úvěru, tedy na smlouvy o úvěru za účelem financování koupě nemovitého majetku. Soudní dvůr usoudil, ţe předmětem tohoto typu smlouvy není právo k nemovitostem, ale poskytnutí finančních prostředků spojené s odpovídající povinností jejich vrácení spolu se zaplacením úroků. Soudní dvůr vyvodil, ţe spotřebitel, který uzavírá tento typ smlouvy při podomním prodeji, má právo na odstoupení od smlouvy uvedené v článku 5 směrnice. Čl. 3 odst. 2 písm. a) směrnice však vyjímá z rozsahu působnosti směrnice „smlouvy o výstavbě, prodeji a nájmu nemovitostí―. Toto vynětí je vysvětleno skutečností, ţe cílem směrnice je chránit spotřebitele před prvkem překvapení, který je vlastní podomnímu prodeji. 124
Investor kapitálu - Stanovisko generální advokátky Verici Trstenjak - přednesené dne 8. září 2009. Spotřebitel jako člen společnosti zřízené dle občanského práva – blíţe k jeho účasti na společnosti - V literatuře lze narazit na názory, podle nichţ investor kapitálu není spotřebitelem, neboť nic „nespotřebovává―. V rámci německého práva takový názor zastává např. Wagner, K. R., s. 171. K francouzskému právu srov. v tomto smyslu např. Calais-Auloy, J., Steinmetz, F., Droit de la consommation, Dalloz, Paříţ 2000, s. 13, bod 14; srov. také Sievers, J., Verbraucherschutz gegen unlautere Vertragsbedingungen im französischen Recht. Vom Code civil zum „Code de la consommation― – die Entstehung eines Sonderprivatrechts für Verbraucher, Lang, Frankfurt 1993, s. 82. Toto ovšem nemůţe platit ve vztahu k definici spotřebitele jako takové, neboť ta poţaduje pouze, aby spotřebitel nejednal za účelem, který spadá do výkonu jeho povolání nebo do jeho podnikatelské činnosti; nepoţaduje ani, aby předmětem smlouvy byly spotřební statky. S ohledem na existenci věcných nároků bude vnitrostátní soud např. muset přihlíţet k tomu, zda jsou v katastru nemovitostí zapsáni všichni společníci nebo jen daná společnost občanského práva. Pokud se společníci nechali zapsat do katastru nemovitostí, bylo by obtíţné argumentovat v tom smyslu, ţe nezískali ţádná práva k nemovitosti; naopak bude obtíţné prokázat existenci věcných práv k nemovitosti ve smyslu směrnice 85/577, pokud se do katastru nemovitostí zapíše pouze daná společnost občanského práva. 125 Směrnice Rady 85/577/EHS ze dne 20. prosince 1985 o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených mimo obchodní prostory (Úř. věst. L 372, 31.12.1985, s.31).
36
Smlouvy uzavřené mimo obchodní prostory dodavatele jsou obecně charakterizovány skutečností, ţe podnět k jednání vychází od dodavatele a spotřebitel není na takové jednání vůbec připraven. Spotřebitel tedy nedokáţe porovnat nabídku dodavatele s jinými nabídkami a nemá moţnost posoudit všechny důsledky svého jednání. Nicméně takový prvek překvapení se nevyskytuje u smluv, které se týkají nemovitostí, a zejména u smluv o koupi nemovitostí. Ve většině, ne-li ve všech členských státech je totiţ uzavírání tohoto typu smlouvy povinně spojené s určitými formalitami. Tyto formality se například v českém právu projevují tak, ţe nabytí vlastnictví nemovitostí je spojeno se zápisem do veřejného seznamu nemovitostí vedeného u příslušných Katastrálních úřadů dle polohy nemovitosti.126 V tomto případě spotřebiteli obecně argument pro odstoupení chybí a v rámci zachování zásady právní jistoty by měl být tento závazkový vztah zachován. Avšak konkrétně v případě C-350/03127, který navazuje na rozsudek ze dne 13. prosince 2001 ve věci Heininger Soudní dvůr rozhodl, ţe se směrnice pouţije i na smlouvy o „hypotečním úvěru―, tedy na smlouvy o úvěru uzavřeném za účelem financování koupě nemovitého majetku. Soudní dvůr stanovil, ţe spotřebitelé, kteří uzavřeli tento typ smlouvy při podomním prodeji, mají právo na odstoupení od smlouvy na základě článku 5 směrnice. Zdůvodnění výše uvedeného rozhodnutí je moţno opřít i o německé právo.128 Kdy si bere na pomoc právní pojem – „hospodářský celek―. Pokud tedy smlouva hlavní a smlouvy vedlejší – související či jinak řečeno smlouvy doplňkové – tvoří hospodářský celek, mají všechny tyto smlouvy společný reţim. O hospodářský celek pak jde zejména tehdy, pokud věřitel vyuţívá spolupráce s prodávajícím při přípravě nebo uzavření smlouvy o úvěru. Nový český občanský zákoník k tomu stanoví, ţe v ustanoveních o účincích odstoupení od smlouvy na další smlouvy se použije vždy v případě, že spotřebitelská smlouva byla uzavřena distančním způsobem nebo že se jedná o spotřebitelskou smlouvu o dočasném užívání ubytovacího zařízení a jiných rekreačních službách – timeshare. Shodně tedy vyplývá, ţe odstoupením od tzv. smlouvy hlavní se zároveň a automaticky odstupuje i od všech souvisejících – vedlejších – smluv. Je pak na posouzení soudu, zda-li se konkrétní smlouva dá podřadit pod „související― smlouvu, nebo jde-li o další smlouvu hlavní. Zřejmě 126
Dokladem je tzv. Výpis z katastru nemovitostí – katastrální zákon. Viz. Stanovisko generálního advokáta - Léger – 28. září 2004. Elisabeth Schulte a Wolfgang Schulte proti Deutsche Bausparkasse Badenia AG. Ţádost o rozhodnutí o předběţné otázce: Landgericht Bochum Německo.Ochrana spotřebitele - Podomní prodej - Koupě nemovitosti - Investiční operace financovaná hypotečním úvěrem - Právo odstoupit od smlouvy - Důsledky odstoupení od smlouvy. Věc C-350/03. 128 Německé právo řeší tento problém dle článku 9 VerbrKrG takto: „1. Kupní smlouva představuje transakci spojenou se smlouvou o úvěru, pokud úvěr slouţí k financování kupní ceny a obě smlouvy musejí být povaţovány za hospodářský celek.― 127
37
lze vztáhnout danou ochranu i na vlastníka nemovitosti určené k timeshare. Jelikoţ skutkový stav – faktická stránka – je téměř totoţná. Je nutno vţdy sledovat původní účel a smysl smlouvy. Další moţností pro spotřebitele jak investovat kapitál do timeshare produktu můţe být tzv. přistoupení k uzavřenému nemovitostnímu fondu. V případě uzavřeného nemovitostního fondu dochází obyčejně k výstavbě nebo nákupu jedné či více nemovitostí a zpravidla i k jejich následnému pronajmutí. V popředí stojí ovšem získání podílu na fondu investory, a nikoli jejich investice do nemovitosti. Uzavřený nemovitostní fond můţe být zakládán jako společnost občanského práva nebo jako komanditní společnost. V německé právní nauce se upozorňuje na to, ţe spotřebitel přistoupením ke společnosti občanského práva získá takzvané bezpodílové spoluvlastnictví (Gesamthandeigentum) k majetku této společnosti. Pro tento druh vlastnictví je charakteristické, ţe podíl společníka na majetku není na rozdíl od podílového spoluvlastnictví přesně určen, a ţe majetek je spravován společně. Od doby, kdy německá judikatura přiznala společnosti občanského práva právní subjektivitu, je v německé právní nauce sporné, zda jsou společníci stále ještě bezpodílovými spoluvlastníky majetku společnosti (Gesamthandeigentum), nebo zda je vlastníkem samotná společnost.129 Působnost timeshare právní úpravy dopadá na všechny druhy smluv, jak věcných, tak obligačních. Soudní dvůr rozšiřuje aplikaci komplexu směrnic (85/577., původní timeshare směrnice), kdy např. v rozsudku Dietzinger pokládal smlouvu o ručení za smlouvu spadající do oblasti působnosti této směrnice. V rozsudku Travel-Vac Soudní dvůr rozšířil dopad směrnice 85/577 na smlouvy o dočasném uţívání ubytovacího zařízení, pokud se příslušná smlouva vztahuje nejen na dočasná uţívací práva k nemovitosti, ale i na poskytování samostatných sluţeb, které mají vyšší hodnotu neţ uţívací práva k nemovitosti. V rozsudku Heininger Soudní dvůr rozšířil dopad směrnice 85/577 na smlouvy o úvěru. Později Soudní dvůr tuto směrnici pouţil na smlouvy o úvěru i v rozsudcích Schulte, Crailsheimer Volksbank a Hamilton. Výše zmíněné postupy poskytovatelů přinášejí značné právní problémy pro spotřebitele. Z toho důvodu dochází novelou OZ ke změně zákona o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona č. 486/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů. A to konkrétně tak, ţe za § 5 se vkládá nový § 5i odstavec 3, který zní: Dočasné uţívání ubytovacího zařízení nebo dlouhodobý rekreační produkt nesmějí být
129
Přistoupení k uzavřenému nemovitostnímu fondu ve formě společnosti občanského práva (societas) – Odstoupení od smlouvy – Účinek ex nunc. Věc C-215/08 E. Friz GmbH proti Carstenovi von der Heydenovi spoluvlastnictví - Věc C-215/08 E. Friz GmbH proti Carstenovi von der Heydenovi.
38
nabízeny jako způsob zhodnocení finančních prostředků spotřebitele. Přičemţ porušení tohoto ustanovení je nově správním deliktem uvedeným v novelizovaném zákoně č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele. Konkrétně je výše uvedené upraveno v § 24 odstavce 8, písmeno e). Za tento delikt je pak moţno uloţit dle § 24 odst. 10, písmeno b) pokutu ve výši 2 000 000 Kč.
4.2 Spotřebitel v postavení nájemce při timeshare Na systematické zařazení timeshare smluv je moţné nalézt v odborné literatuře dvojí pohled. Jeden z nich povaţuje timeshare smlouvu za samostatný smluvní typ blíţící se smlouvě nájemní, v současné době uznávané a běţně přijímané stanovisko. Z druhé strany je však nutno upozornit na fakt, ţe timeshare smlouvy je moţné sjednat nejen jako smlouvy obligační, ale i jako smlouvy věcněprávní, kdy právo odpovídající timesharingu můţe odpovídat např. právu věcného břemene.130 Tím také dopadají na timeshare další zákonná ustanovení. Proto je moţné pro argumentaci ve prospěch spotřebitele v timeshare pouţít i soudní judikaturu, která se problémy vzniklými z nájemních vztahů zaobírá. Výše uvedené tak nabízí východiska z řady problémů, které jsou nastíněny v následující stati. Na základě výše zmíněného tak lze dovodit, ţe vztah mezi majitelem nemovitosti v timeshare a spotřebitelem je obdobou vztahu mezi pronajímatelem a nájemníkem. Spotřebitel i nájemník je deklarován jako slabší strana právního vztahu. Jak je vidno například z judikatury německého spolkového soudu.131 Řada případů se týká variabilních částek –
130
Blíţe viz. TOMANČÁKOVÁ, Blanka. Vybrané praktické problémy smluv uzavíraných se spotřebitelem a jejich řešení v návrhu nového českého občanského zákoníku. Súčasnosť a perspektívy právnej regulácie obchodných zmlúv II. Sborník príspekov účastníkov vedeckej konferencie konaném v dňoch 19.-21. októbra 2009 v Starej Lesnej. 2009. K tomu také více MELZER, Filip. K diskuzi o úpravě ochrany spotřebitele ve vládním návrhu občanského zákoníku. Právní rozhledy, 2009, č 22, s. 771 – 776. 131 Právě vztahy mezi pronajímateli a nájemci jsou řešeny často - BGH, rozsudek ze dne 6. října 2010 – VIII ZR 183/09 – Nájemníci v tomto případě byli povinni platit variabilní částky. Tyto částky pak museli hradit bez ohledu na skutečnou spotřebu vody. Tedy i v případě, ţe vodu neodebírali vůbec. Nemovitost, která byla v tomto případě předmětem nájmu byla z větší části neobsazená. Výrazná míra neobsazenosti vedla k nepřiměřenému dodatečnému zatíţení nájemníků. Spolkový soud rozhodl, ţe náklady na prázdné bytové jednotky nelze přiřadit k platbám zúčtovaným nájemníkům obsazených jednotek. Obdobně postavení spotřebitelů v timeshare. Timeshare nemovitost můţe být vyuţita jen částečně. Timeshare produkty nepokryjí celý rok. Pak se neúměrně zvýší úhrady tzv. dodatkových nákladů, které sestávají z nákladů na vytápění, na správu objektu, z administrativně technických nákladů a z ostatních nákladů nezakládají, můţe být právním důvodem tohoto práva pouze smlouva. V praxi tak dochází k neúměrnému aţ diskriminačnímu zatíţení spotřebitele.
39
vedlejších či dodatkových nákladů.132 Ve zmíněných rozhodnutích jsou řešeny obdobné případy, k jakým fakticky dochází v timeshare.133 Jak jiţ bylo řečeno, součástí timeshare závazkového vztahu mezi timeshare poskytovatele a spotřebitelem je i závazek spotřebitele, platit poskytovatelem stanovené náklady134 spojené s uţíváním budovy.135 Vnitřní vztahy mezi majiteli nemovitostí jsou upraveny jako vztahy spolumajitelů. Můţe tak dojít k situaci, ţe rozhodování o souvisejících nákladech bude podrobeno jinému výpočtovému „klíči― jak je moţno vidět na případu – Bundesgerichtshof V ZR 164/09 ze dne: 18. června 2010. A to v případě, ţe spolumajitelé nejsou předem dohodnuti na určitém záměru se společnou věcí. Kaţdý spolumajitel tak nakládá se svým podílem na společné věci libovolně. Jeden spolumajitel následně poskytne svůj podíl k timeshare. Dojde však k tomu, ţe ostatní spolumajitelé nechtějí ve své nemovitosti tento druh „podnikání―. U spoluvlastnictví je rozhodovací podíl na hospodaření s věcí tzv. majoritní – tedy přednost má většina. Tato většina tedy také můţe rozhodnout o změně tzv. výpočtového klíče pro náklady související s nemovitostí. Můţe se tak stát, neodůvodněně, neúměrně, aţ diskriminačně zatíţí zvýšenými náklady právě spotřebitele vykonávajícího své 132
22 Cdo 2479/2009 - řešící úhrn dodatkových nákladů – „Protoţe obecně závazné právní předpisy právo pronajímatelky na úhradu tzv. dodatkových nákladů na vytápění, které sestávají z nákladů na správu objektu, z administrativně technických nákladů a z ostatních nákladů nezakládají, můţe být právním důvodem tohoto práva pouze smlouva.“ 133 BGH rozsudek ze dne 20. října 2010 – VIII ZR 73/10 – se věnuje případu, kdy související náklady jsou rozpočítávány v rámci komplexu budov. Vţdy poměrně dle podlahové dotace. Plus pevné částky za pronájmy zařízení. Soud stanovil, ţe pronajímatel je povinen předkládat pravidelné vyúčtování, včetně všech poloţek tvořících variabilní částku. Toto vyúčtování má být napříště dostatečně podrobné a přehledné. Stejně tak spotřebitelé v timeshare by měli znát jednotlivé náklady, které tvoří variabilní částku. Tyto náklady by měla být skutečné. 134 Kdy návrh směrnice o právech spotřebitelů definuje jednotlivé poloţky poskytované v rámci timeshare produktu jako sluţby rekreačních klubů takto: . Spotřeba energie a vody zahrnuje: zboţí a sluţby související s vodou, elektrickou energií, plynem a ostatními zdroji energie.1 Dodávka vody (vodné) Zahrnuje: - dodávku vody pro domácnost, - společné výdaje, jako nájem měřidel, odečet měřidel apod., - odvádění odpadních vod kanalizací (stočné). Nezahrnuje: pitnou vodu prodávanou v lahvích nebo jiných obalech; horkou vodu nebo páru dodávanou do dálkového topení . 2. Elektrická energie zahrnuje: - elektrickou energii prodávanou domácnostem, - společné náklady, jako platby za nájem měřidel, odečet měřidel, stálé platby apod. 3 Plynná paliva. Tato třída se týká plynu dodávaného regulovanými potrubními rozvody. 4 Ostatní zdroje energie. Zahrnuje: - topný olej (pro bytové domy, domácnosti) a olej do stolních lamp (na svícení), - tuhá paliva, mj. včetně uhlí, koksu, briket, palivového dříví, dřevěného uhlí, rašeliny apod., - kapalné uhlovodíky (butan, propan atd.), - nákup horké vody a páry (tepelné energie) z dálkového topení, - dálkové vytápění a chlazení, - geotermické vytápění, - zemní plyn dodávaný místně neregulovanou sítí. Zahrnuje také: související výdaje, jako nájem měřidel, odečet měřidel, stálé platby apod., led pouţívaný pro chladicí a mrazicí účely. Produktem se současně rozumí i zboţí nebo sluţby včetně nemovitostí, práv a závazků. 135 K tomu srovnej 6 Cdo 2471/2007- Podle vyhlášky č. 245/1995 Sb. mělo vyúčtování nákladů za dodávku tepla a teplé uţitkové vody obsahovat náleţitosti uvedené v jejím § 10. Podmínkou splatnosti nedoplatku za sluţby je, ţe vyúčtování bylo řádně (tj. v souladu s předpisy jej regulujícími) provedeno a nájemce s ním byl seznámen. Vyúčtování provedené v rozporu s příslušnými předpisy nemůţe vyvolat účinky, které s (řádným) vyúčtováním zákon spojuje. O vyúčtování úhrad za plnění poskytovaná s uţíváním bytů (cen a záloh za dodávku tepla a teplé uţitkové vody) lze hovořit a vyúčtování můţe přivodit splatnost nedoplatku plynoucího z tohoto vyúčtování jen tehdy, obsahuje-li všechny předepsané náleţitosti a je-li v něm uvedena cena provedené sluţby ve správné výši. Vyúčtování postrádající některou z předepsaných náleţitostí nebo znějící na cenu v nesprávné výši není řádným vyúčtováním a není způsobilé vyvolat splatnost nedoplatku plynoucího z vyúčtování.
40
právo z timeshare. Spotřebitel je v tomto případě v postavení nájemníka a je mu tedy poskytnuta stejná právní ochrana. Má tak právo na přezkum souvisejících nákladů počítaných jednotlivě.136
136
A související: rozhodnutí ze dne 15. ledna 2010, V ZR 114/09, LG München I, rozhodnutí ze dne 30. července 2009 - 36 S 18003/08 a rozhodnutí Bundesgerichtshof - V ZR 221/09 Ze dne: 16. července 2010. tvořících variabilní částku. Toto vyúčtování má být napříště dostatečně podrobné a přehledné. V tomto případě soud označil majitele nemovitosti - pronajímatele za orgán fakturace. Vyúčtování je řádné jen tehdy, obsahuje-li všechny předepsané náleţitosti a je-li v něm uvedena cena provedené sluţby ve správné výši. Vyúčtování postrádající některou z předepsaných náleţitostí nebo znějící na cenu v nesprávné výši není řádným vyúčtováním a není způsobilé vyvolat splatnost nedoplatku plynoucího z vyúčtování. K tomu srovnej rozhodnutí týkající se zachování nezbytných výdajů Nr. 257/2009. Ve smlouvě o členství v klubu, který umoţňuje členům koupi timeshare. V takovém případě se jeví relevantní, zda je vztah mezi poskytovatelem a majetkem, který můţe být skutečně pouţit k timeshare dostatečně úzký. Je důleţité, zda pouţití majetku je stanoveno v detailu, a zda a do jaké míry smlouva stanoví poskytování dalších sluţeb. Hlavním předmětem smlouvy zde není uţívací právo k nemovitosti či nájem, ale členství v klubu. Cílem určeným ve stanovách je kromě poskytování timeshare členům i zachování a řízení celého hotelového zařízení. Členové mají pokrýt náklady na údrţbu hotelu a provozní náklady na provoz celého hotelu.
41
5 Institut práva na odstoupení v timeshare 5.1 Právo na odstoupení od smlouvy Odstoupením od smlouvy dochází k výkonu subjektivního práva. Odstoupení od smlouvy je jednostranným právním úkonem, jímţ dochází ke zrušení smlouvy, není-li právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak. Je zde uplatňována tzv. zásada návratu v předešlý stav – restitutio in integrum a týká se vzájemných práv a povinností účastníků v době před odstoupením od smlouvy.137 Novela OZ pak stanoví, ţe odstoupení od smlouvy musí být učiněno písemně.138 K odstoupení můţe spotřebitel vyuţít standardní formulář pro odstoupení139, avšak uţití formuláře není povinné. Poţadavek písemné formy a vyhotovení v českém jazyce nepatří mezi náleţitosti, jejichţ neexistenci zákon sankcionuje moţností spotřebitele odstoupit od smlouvy, ale jejich absence má za následek neplatnost smlouvy z důvodu nedodrţení povinné písemné formy smlouvy.140 Na rozdíl od české úpravy však nová timeshare směrnice nevyţaduje zvláštní formu pro oznámení o odstoupení od smlouvy. Poţadavek na písemnou formu odstoupení se také různí v rámci právní úpravy jednotlivých členských států Evropské unie.141
137
Urt. v. 25.10.2005, Rs. C-229/04, (Crailsheimer Volksbank), NJW 2005, 3555, JZ 2006, 91; Häublein, NJW 2006, 1553; vgl. ferner den aktuellenVorlagebeschluss des II. Senats des BGH v. 5.5.2008 –II ZR 292/06 (www.bundesgerichthof.de, abrufbar am 20.5.2008), k otázce odstoupení od smlouvy v případě smluv uzavřených mimo obchodní prostory podnikatele. Odloţená účinnost odstoupení v německém právu. 138 Při samotném odstoupení je doporučováno tento jednostranný písemný právní úkon zaslat způsobem, který jednoznačně potvrdí, ţe timeshare podnikatel toto oznámení obdrţel. Toto oznámení bývá zpravidla zasíláno prostřednictvím drţitele poštovní licence a bývá od něj poskytován doklad o odeslání - doručenka či dodejka. 139 Poučení od odstoupení, formulář pro odstoupení – Stanovisko generální advokátky Verici Trstenjak přednesené dne 8. září 2009 – vnitrostátní úprava od dodavatele vyţaduje nejen to, aby spotřebitele písemně poučil o jeho právu na odstoupení od smlouvy, nýbrţ i to, aby spotřebiteli např. vydal formulář, který spotřebitel můţe v případě odstoupení od smlouvy vyplnit, nebo ţe pro účely odstoupení postačí, kdyţ spotřebitel dodavateli pouze ústně, a nikoli písemně, sdělí, ţe odstupuje. 140 Ne však směrem ke spotřebiteli. 141 Toto by nadále mohlo být řešeno v rámci návrhu „obecné― směrnice o právech spotřebitelů. Dle názoru prezentovaného v publikaci „Vývoj evropského spotřebitelského práva. K návrhu směrnice o právech spotřebitelů.― Autor - Reiner Schulz – zde pojednává o právní úpravě institutu odstoupení od smlouvy. Schulze srovnává podobu odstoupení od smlouvy v návrhu směrnice, v DCFR, a v Pravidlech acquis. Zdůrazňuje, ţe všechny tři zdroje jsou zaloţeny na stejné myšlence, tj. na rozšíření práva na odstoupení v situacích, kdy smlouva byla sjednána mimo obchodní prostory. Má za to, ţe institut odstoupení by měl být upraven jednotně, tj. měl by být pouţit obecný přístup, který sjednotí vyuţití institutu odstoupení v případě spotřebitelských vztahů tak, aby nadále spotřebitel nemusel řešit otázku lhůt (počátek běhu lhůty, délka lhůty), příp. účinků odstoupení od smlouvy v kontextu teorie dojití právních úkonů. Dle jeho názoru by měl být i samotný projev vůle odstoupit co nejméně zatíţen formálními poţadavky. A to i přesto, ţe součástí budoucí právní úpravy by měl být jednotný formulář pro odstoupení.
42
Odstoupení od smlouvy je právním úkonem a jako takový musí obsahovat zákonem stanovené náleţitosti. Novela OZ také prodluţuje zákonné lhůty142 pro odstoupení, a to pro případ, ţe spotřebitel neobdrţí alespoň jedno vyhotovení smlouvy. Nebo pro případ, ţe poskytovatel nepředá spotřebiteli řádně vyplněný formulář pro odstoupení od smlouvy či pro případ, kdy poskytovatel neposkytl spotřebiteli zákonem stanovené informace. Spotřebitel také musí být o svém právu na odstoupení řádně poučen. Přičemţ otázkou nadále zůstává, zda spotřebitel má právo na odstoupení od smlouvy pouze po dobu trvání smluvního vztahu, resp. po dobu existence smluvních závazků, či je jasně přiznáno spotřebitelům neomezené právo na odstoupení, pokud nebyli řádně o svém právu poučeni. Mezery ve výkladu by měla zahladit připravovaná rámcová směrnice o smluvních právech spotřebitelů. Ta bude mimo jiné modifikovat stávající pravidla pro prodej mimo obchodní prostory a harmonizovat právo na odstoupení, včetně jeho účinků a způsobu výkonu. Rozhodnutí ve věci Hamilton pak inspirovalo Evropskou komisi při formulování veškerých aspektů tohoto důleţitého práva.143 Zvláštní ustanovení o odstoupení od smlouvy platící pro timeshare říká, ţe uzavírá-li spotřebitel současně smlouvu o dočasném uţívání ubytovacího zařízení a smlouvu o výměně – doplňkovou smlouvu – běţí pro obě smlouvy pouze jedna lhůta určená dle smlouvy o dočasném uţívání. Při odstoupení od smlouvy v případě smluv o dočasném uţívání nebo dlouhodobém rekreačním produktu se účinky tohoto odstoupení vztahují i na výměnu, jakoţ i na kaţdou další vedlejší smlouvu nebo ujednání. S takovýmto odstoupením také nemohou být spojeny jakékoliv náklady pro spotřebitele.144 142
KNOBLOCHOVÁ, Věra. Hamilton: Odstoupení od smlouvy při podomním prodeji - jde o absolutní právo spotřebitelů? Jurisprudence 2008 č. 7. Je samozřejmé, ţe právo na odstoupení od smlouvy nemůţe být neomezené. Na jedné straně se zde střetává zájem na ochraně spotřebitelů a současně potřeba respektovat právní jistotu ve smluvních vztazích a legitimní očekávání smluvních stran. Proto některé členské státy lhůtu pro výkon práva na odstoupení omezily, přestoţe tuto moţnost směrnice výslovně neuvádí. Naproti tomu tak komunitární zákonodárce u pozdějších směrnic na ochranu spotřebitelů rovněţ učinil, srov. např. jiţ zmíněnou směrnici 94/47/ES . 143 KNOBLOCHOVÁ, Věra. Hamilton: Odstoupení od smlouvy při podomním prodeji - jde o absolutní právo spotřebitelů? Jurisprudence 2008 č. 7. 144 Kompenzační náhrada za uţívání: Rozsudek Soudního dvora ze dne 3. září 2009 - Pia Messner v. Firma Stefan Krüger (Věc C-489/07). Výrok: Ustanovení čl. 6 odst. 1 druhé věty a odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES ze dne 20. května 1997 o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených na dálku je nutno vykládat v tom smyslu, ţe brání tomu, aby vnitrostátní právní úprava obecně stanovila, ţe prodávající můţe poţadovat od spotřebitele kompenzační náhradu za uţívání zboţí nabytého na základě smlouvy uzavřené na dálku v případě, ţe spotřebitel ve stanovené lhůtě uplatní své právo odstoupit od smlouvy. Tato ustanovení nicméně nebrání tomu, aby byla spotřebiteli uloţena povinnost zaplatit kompenzační náhradu za uţívání tohoto zboţí, pokud uţíval uvedené zboţí způsobem neslučitelným se zásadami občanského práva, jako jsou zásady dobré víry nebo bezdůvodného obohacení, za podmínky, ţe nebude ohroţen cíl uvedené směrnice a zejména
43
5.1.1 Formulář pro odstoupení Součástí timeshare smlouvy je i formulář145 pro odstoupení od smlouvy vyplněný poskytovatelem. Také písemné informace146 poskytnuté před uzavřením smlouvy jsou nedílnou součástí smlouvy. Nevyţaduje se odkaz na tyto informace ve smlouvě, jejich přiloţení či seznámení. Informace sdělené spotřebiteli se stávají pro poskytovatele závazné. Poskytovatel má pouze omezenou moţnost jejich změny. Obsah timeshare smlouvy je pak ještě doplněn o taxativně vymezené náleţitosti. Těmi jsou bydliště, místo podnikání nebo sídlo kaţdé ze smluvních stran. Oproti předešlé úpravě doplněné o místo uzavření smlouvy. Společnými základními náleţitostmi smlouvy je její písemná forma, vyhotovení v českém jazyce a splnění náleţitostí příslušného smluvního typu. Totéţ platí pro smlouvu o smlouvě budoucí. Taxativní výčet představuje přehled náleţitostí, jejichţ absence má za následek moţnost odstoupení od smlouvy. Novela také posiluje postavení spotřebitele tím, ţe ujednání týkající se práva na odstoupení, délce lhůty pro odstoupení, o zákazu přijetí záloh, či jiných plnění musí podepsat spotřebitel kaţdé zvlášť. 5.1.2 Forma pro odstoupení od smlouvy Zcela novou věcí v českém právu je úprava konce lhůty pro odstoupení od smlouvy, která je v českém právu typická pro lhůty procesní. Vyuţije-li spotřebitel právo odstoupit od spotřebitelské smlouvy, povaţuje se lhůta pro odstoupení za zachovanou, pokud spotřebitel v jejím průběhu odešle podnikateli oznámení, ţe od smlouvy odstupuje.147 Coţ je zcela v souladu s komunitární úpravou. Tedy nikoli jak tomu bylo dle předešlé právní úpravy, kdy právní úkon odstoupení od smlouvy musel dojít podnikateli do konce zákonem stanovené účinnost a efektivita práva odstoupit od smlouvy; je věcí vnitrostátního soudu určit, zda tomu tak je. [1] Úř. věst. C 22, 26. ledna 2008 . 145 Nařízení vlády č. 38/2011 Sb.ze dne 9. února 2011o formulářích pro smlouvy, ve kterých se sjednává dočasné uţívání ubytovacího zařízení nebo s tím spojené sluţby - Ročník 2011 SBÍRKA ZÁKONŮ ČESKÁ REPUBLIKA Částka 13 Rozeslána dne 23. února 2011. Blíţe viz. přílohy č. 1 aţ 5 k nařízení vlády č. 38/2011 Sb. Toto nařízení zapracovává příslušné předpisy Evropské unie - Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/122/ES o ochraně spotřebitele ve vztahu k některým aspektům smluv o dočasném uţívání ubytovacího zařízení (timeshare), o dlouhodobých rekreačních produktech, o dalším prodeji a o výměně. 146 Výsledkem poskytnutí těchto informací by mělo být kvalifikované rozhodnutí spotřebitele na základě dostatečného mnoţství informací. Základem úpravy ochrany spotřebitele by měl vţdy být svobodný a odpovědný člověk. V ţádném případě nelze ochranu spotřebitele pojímat jako obranu jeho lehkomyslnosti a neodpovědnosti. HULMÁK, M. in ŠVESTKA, Jiří a kol. Občanský zákoník. Komentář. Díl I (§1 – 459). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, s 451. 147 Blíţe viz. důvodová zpráva k novému OZ. Institut práva na odstoupení v timeshare je v novém OZ upraven v oddíle 4, konkrétně v ex §1709.
44
lhůty. Postačí, kdyţ spotřebitel toto odstoupení od smlouvy v příslušné lhůtě odešle. Přičemţ je zcela lhostejné, jakým způsobem jsou timeshare smlouvy uzavřeny.148 Pakliţe spotřebitel uzavřel smlouvu o timeshare, má právo odstoupit od smlouvy bez udání důvodu. Jestliţe tato skutečnost není ve smlouvě uvedena, prodluţuje se lhůta pro odstoupení od smlouvy na 3 měsíce. Takové odstoupení od smlouvy nemůţe být stiţeno ţádnou sankcí. Nepřipadá tak v úvahu například platba storno poplatku.149 Naopak poskytovatel je povinen vrátit veškeré plnění, které podle smlouvy přijal. Mimo to by bylo moţné vycházet i z toho, ţe smlouva byla uzavřena mimo prostory obvyklé k podnikání, a proto je moţné od smlouvy odstoupit i dle příslušného zákonného ustanovení.150 V případě neuvedení zákonem poţadovaných informací je lhůta pro odstoupení od smlouvy prodlouţena na 1 měsíc. Výrazným přínosem je změna v ochraně spotřebitele stanovením absolutní neplatnosti nepřiměřených ujednání spotřebitelských smluv.151 Právě timeshare smlouvy totiţ často obsahují takováto ujednání. Původně byla nepřiměřená ujednání spotřebitelských smluv stíhána relativní neplatností152, resp. relativně neplatná byla i ujednání spotřebitelských smluv, která se odchýlila od zákona v neprospěch spotřebitele. Novelizací došlo k tomu, ţe 148
Mimo obchodní prostory podnikatele, distanční smlouvy atd. Zákon kogentně stanovuje zákaz poţadovat po spotřebiteli jakékoli finanční nároky – smluvní pokutu, propadnou kauci – v souvislosti s odstoupením od smlouvy. TOMANČÁKOVÁ, Blanka in ELIÁŠ, Karel a kol. Občanský zákoník, Velký akademický komentář, 1. svazek § 1-487. 1. vydání. Praha: Linde Praha, a.s., 2008. s. 406. Smlouvy mohou obsahovat ujednání, ţe v případě odstoupení od smlouvy bude spotřebiteli účtován poplatek obdobný odstupnému dle v současnosti běţně sjednávaných cestovních smluv např. takto: Objednavatel má právo odstoupit od cestovní smlouvy, bez udání důvodů, výhradně písemně. Objednavatel je povinen při zrušení CS zaplatit CK odstupné, jehoţ výše je stanovena takto:- ode dne podpisu CS do 90 dnů včetně před termínem zahájení zájezdu – 10 % z celkové ceny uvedené v CS, nejméně však 500,– Kč- 89 aţ 45 dnů včetně před termínem zahájení zájezdu – 30 % z celkové ceny uvedené v CS - 44 aţ 30 dnů včetně před termínem zahájení zájezdu – 50 % z celkové ceny uvedené v CS - 29 aţ 14 dnů včetně před termínem zahájení zájezdu – 70 % z celkové ceny uvedené v CS -13 dnů a méně před termínem zahájení zájezdu – 100 % z celkové ceny uvedené v CS V případě zrušení zájezdu CK vyúčtuje a vrátí jiţ obdrţenou úhradu objednavateli sníţenou o odstupné poslední den příslušného čtvrtletí daného kalendářního roku. 150 Rozsudek ESD ze dne 13. října 2005 ve věci C-73/04 (ţádost o rozhodnutí o předběţné otázce Oberlandesgericht Hamm): Brigitte a Marcus Kleinovi proti Rhodos Management Ltd (1),(Bruselská úmluva — Příslušnost ve věcech nájmu nemovitostí — Právo k užívání nemovitosti na časový úsek) (2005/C 315/10). ESD rozšířil v tomto ohledu ochranu spotřebitele tím, ţe konstatoval, ţe jestliţe cena je plně nebo částečně hrazena úvěrem, který poskytuje poskytovatel, nebo úvěrem poskytnutým třetí osobou na základě smlouvy o poskytování úvěru mezi třetí osobou a poskytovatelem, a spotřebitel vyuţije svého práva odstoupit od smlouvy, musí poskytovatel zrušit smlouvu o úvěru uzavřenou se spotřebitelem nebo zajistit její zrušení. § 1713 nového OZ – k tomu říká, ţe odstoupí-li spotřebitel od smlouvy uvedené v § 1700 odst. 1 písm. a), vztahují se účinky odstoupení od této smlouvy i na smlouvu, kterou spotřebitel nabyl účastenství ve výměnném systému , jakoţ i na kaţdou další vedlejší smlouvu nebo ujednání, na jejichţ základě spotřebitel nabyl právo na sluţbu spojenou s hlavní smlouvou, ať jiţ má tuto sluţbu poskytnout druhá strana hlavní smlouvy nebo i jiná osoba na základě ujednání s touto stranou. Zakazuje se spojit účinky tohoto odstoupení s povinností spotřebitele k úhradě jakýchkoli nákladů nebo k jinému plnění. 151 Má se za to, ţe zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s poţadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. 152 Viz. § 55 odst. 2 a § 56 OZ před novelou, srov. § 40a a § 55 odst. 1 OZ před novelou. 149
45
nyní soud přihlíţí k nekalosti ujednání spotřebitelských smluv ex officio, neboť jde o absolutní neplatnost právního úkonu. Práva na odstoupení od smlouvy se také nelze vzdát.153
5.2 Nemožnost uplatnění práva na odstoupení Nový občanský zákoník ve svých ustanoveních týkajících se timeshare stanoví, ţe pokud smlouva neobsahuje některou z podstatných náleţitostí, není neplatná. Spotřebitel však má právo v tomto případě od smlouvy odstoupit v uvedených lhůtách.154 Ale co v případě, kdyţ jsou při podpisu zákonem dané náleţitosti splněny, ale dodatečně dojde k okolnostem, které jsou důvodem pro odstoupení? Má se mít stále za to, ţe taková timeshare smlouva je platná? Protoţe pokud by tomu tak bylo, spotřebitel by měl dál povinnost platit variabilní částky splatné za kalendářní rok.155 A zrušení jeho závazku by mohl posoudit aţ soud. V případě, ţe dojde k faktickému zhoršení stavu timeshare předmětu, můţe se stát, ţe timeshare v takovém případě nelze vyuţívat a nelze ho ani nabídnout jiným osobám k vyuţití za úplatu. Tak, aby spotřebitel pokryl alespoň část svých nákladů, ke kterým se ve smlouvě zavázal. Mnoho spotřebitelů tak zjistilo, ţe klamavé obchodní praktiky timeshare poskytovatelů se přesunuly z fáze před uzavřením smlouvy do fáze po uzavření smlouvy. Fáze před uzavřením smlouvy je určitým způsobem upravena156 novou timeshare směrnicí a poskytovatel tak má 153
Vzdání se práva, Odstoupení od smlouvy. Ujednání zakazující jedné či oběma smluvním stranám obecně odstoupit od smlouvy (§ 48 odst. 1 obč. zák.) je absolutně neplatné (§ 574 odst. 2 obč. zák.). Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2009, sp. zn. 29 Cdo 2467/2007 - smlouva o členství je smlouvou o tzv. timesharingu, tj. „koupí pronajatého času existující nemovitosti―. Byť tento smluvní typ „upravila aţ novela OZ z 1. července 2002―, ―, nelze přehlédnout, ţe „jiţ v předmětné době bylo součástí českého právního řádu nepřímo i právo Evropské unie, které garantovalo spotřebiteli právo bez jakýchkoliv následků odstoupit v přiměřené lhůtě od předmětných spotřebitelských smluv―. V odvolacím řízení soud zcela pominul, ţe příslušná směrnice o ochraně spotřebitele - „směrnice Rady EU 87/578/EHS ze dne 20. prosince 2005 (čl. 5 garantující právo odstoupit ve lhůtě 7 dnů od uzavřeného kontraktu)― - byla součástí našeho právního řádu. Ujednání zakazující jedné či oběma smluvním stranám (obecně) odstoupit od smlouvy, není ničím jiným, neţ ustanovením § 574 odst. 2 obč. zák. zapovězenou dohodou, kterou se strany smlouvy vzdávají práv, jeţ mohou v budoucnosti teprve vzniknout (k tomu srov. např. v právní teorii Doc. JUDr. Jiří Mikeš, Prof. JUDr. Jiří Švestka, DrSc., Význam odstoupení od smlouvy o převodu nemovitostí pro vlastnictví třetí osoby, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 9/2007). Související judikatura: např. nálezy ze dne 6. listopadu 2007, sp. zn. II. ÚS 3/2003 a ze dne 15. června 2009, sp. zn. I. ÚS 342/09. 154 Při určování počátku běhu lhůty je nutné vyjít z účelu úpravy. Tím je umoţnit spotřebiteli posoudit povahu a funkčnost plnění. Lhůta by proto měla vţdy běţet od okamţiku, kdy spotřebitel tuto moţnost skutečně měl. HULMÁK, M. in ŠVESTKA, Jiří a kol. Občanský zákoník. Komentář. Díl I (§1 – 459). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, s 488. 155 Součástí těchto splátek jsou zálohy na úhradu za uţívání společných prostor a zařízení, na poskytování sluţeb, na správu objektu, na opravy a údrţbu budovy, místní poplatky a příspěvky na tvorbu rezerv pro krytí neočekávaných rizik, jakoţ i další platby spojené s uţíváním. 156 Spotřebitel je mimo jiné chráněn tím, ţe se podnikateli ukládá povinnost, aby spotřebiteli sdělil ještě před uzavřením smlouvy taxativně vymezené údaje, které následně nemůţe svévolně měnit. Takové údaje musí být spotřebiteli poskytnuty na formuláři, jehoţ podobu stanoví vláda svým nařízením. Zároveň podnikatel musí spotřebitele výslovně poučit o jeho právu na odstoupení, o délce lhůty k odstoupení a o zákazu platby záloh a
46
mnoho povinností ve vztahu ke spotřebiteli. A to před tím, neţ je smlouva uzavřena. Avšak v předešlé úpravě zákonodárce opomenul upravit problémy spotřebitele spojené se správou předmětu timeshare, které se mohou vyskytnout poté, co je smlouva uzavřena. Stíţnosti spotřebitelů zejména poukazují na neúměrně vysoké poplatky za roční údrţbu a neumoţnění spotřebitelům získat informace, aby mohli posoudit oprávněnost výše těchto poplatků.157 Otázkou tedy bylo, jakým způsobem má spotřebitel ukončit právní vztah z timeshare smlouvy, kdyţ uţ od ní nelze odstoupit dle prvotní lhůty pro odstoupení. O to byla situace sloţitější, neboť na bázi dlouhodobosti závazku je tento způsob podnikání zaloţen a přiveden na trh. Tyto smlouvy jsou uzavírány zpravidla i na několik let, výjimkou nejsou ani smlouvy uzavírané na desetiletí.158 Novela OZ však obsahuje poměrně zásadní ustanovení pro posílení postavení spotřebitele. Dává totiţ spotřebiteli další moţnost ukončení závazku v podobě výpovědi dané smlouvy. Konkrétně dle § 66/2 má spotřebitel právo závazek ze smlouvy po zaplacení druhé splátky písemně vypovědět bez uvedení důvodu. Lhůta pro odstoupení je v tomto případě stanovena na 14 dnů ode dne, kdy byl spotřebitel vyzván k zaplacení kterékoliv následující splátky. Spotřebitel má tak šanci vţdy jedenkrát za rok v době 14-ti dní před zaplacením své roční splátky (viz § 66/1) vypovědět smlouvu. A to v době, kdy jiţ získal konkrétní praktické poznatky o předmětu závazku. V případě, ţe poskytovatel spotřebitele k platbě nevyzve, nezačne lhůta pro výpověď běţet. V takovém případě pak lze uplatnit vůči poskytovateli náhradu škody, jejíţ výši pak můţe spotřebitel oproti poţadované splátce započíst.159 Neustále však přetrvává problém s timeshare smlouvami, týkajícími se dočasného uţívání ubytovacího zařízení.160 Na tyto smlouvy totiţ úprava novelizovaného OZ nedopadá.161
jiných plnění nebo jejich zajištění v průběhu lhůty na odstoupení. Takové informace musí být i součástí smlouvy a kaţdé z těchto ujednání musí spotřebitel podepsat samostatně. Spotřebitel má právo, aby mu informace byly sděleny v jazyce, ve kterém má bydliště nebo jehoţ je státním příslušníkem, dle jeho volby. 157 Pro srovnání rozhodnutí ze dne 15. ledna 2010, V ZR 114/09, LG München I, rozhodnutí ze dne 30.července 2009 - 36 S 18003/08, Rozhodnutí Bundesgerichtshof - V ZR 221/09 Ze dne: 16. července 2010 – týkající se správy nemovitosti a stanovení vedlejších nákladů při pronájmu bytové jednotky. 158 Spotřebitel je tak povinen po celou dobu plnit svůj závazek. Je také velmi časté, ţe dané timeshare společnosti mají ve smlouvě sjednány smluvní pokuty, jako zajišťovací institut. Zákonný institut smluvní pokuty navíc umoţňuje uplatnit smluvní pokutu i v případě, ţe danému subjektu – zde poskytovateli, nevzniknou z daného právního vztahu ţádné náklady, ani ţádná škoda. Jde o tzv. paušalizovanou náhradu škody. 159 TOMANČÁKOVÁ, Blanka., Ochrana spotřebitele v Evropské unii se zaměřením…. 160 § 66 novelizovaného OZ: Spotřebitel má právo závazek ze smlouvy, kterou byl sjednán dlouhodobý rekreační produkt, po zaplacení druhé splátky písemně vypovědět bez uvedení důvodu ve lhůtě 14 dnů ode dne, kdy byl vyzván k zaplacení kterékoliv následující splátky; lhůta je zachována, pokud spotřebitel před jejím uplynutím výpověď alespoň odešle. V takovém případě nemá poskytovatel právo poţadovat po spotřebiteli ţádné další plnění. 161 Blíţe viz. důvodová zpráva k novele OZ.
47
Ačkoliv jde o značný zásah do ekonomické sféry spotřebitele, není mu poskytnuta adekvátní ochrana.162 I po implementaci nové timeshare směrnice je tak zjevné, ţe čtrnáctidenní lhůta pro odstoupení je zcela nepostačující. Tato lhůta je stále příliš krátká. Typicky totiţ spotřebitel uzavírá timeshare smlouvy přímo na dovolené. Tedy v jiném státě. Negativní důsledky timeshare závazku tedy pocítí aţ po návratu z dovolené. To můţe být i po uplynutí zákonné lhůty pro odstoupení od smlouvy. Spotřebitelé se v timeshare smlouvě navíc zaváţou k platbám variabilních částek.163 V tomto lze spatřovat natolik velký zásah do ekonomické a právní sféry spotřebitele, ţe posílení postavení spotřebitele v tomto směru by jistě bylo vhodné. A to konkrétně prodlouţením lhůty pro odstoupení od smlouvy. Lhůta pro odstoupení by měla být stanovena přinejmenším na dobu čtyř týdnů od platného uzavření timeshare smlouvy.164 Prodlouţení této lhůty v rámci vnitrostátní právní úpravy však naráţí na princip plné harmonizace nové timeshare směrnice.165 Při tvorbě výše uvedené směrnice byl jistě poměřován na jedné straně zájem na ochraně spotřebitele a na straně druhé pak zájem na odstranění překáţek vnitřního trhu. V tomto případě však převáţil zájem na rozvoji jednotného vnitřního trhu a byl tak nastolen nepoměr. Snad stávající i budoucí rozhodnutí Evropského soudního dvora či jiná opatření EU166 vnesou do nastalé situace rovnováhu.167
162
Výše zmíněná ochrana dle novelizovaného OZ však dopadá jen na dlouhodobý rekreační produkt a nikoliv na dočasné uţívání ubytovacího zařízení, tak jak je formulován v novelizovaném OZ. 163 A přitom se stále mnoţí případy, kdy si spotřebitelé stěţují na jednostranné, stále se zvyšující platby variabilních částek v timeshare. Například němečtí spotřebitelé uvádějí, ţe při uzavírání timeshare smluvy byly variabilní částky (nebenkosten) stanoveny na 200 marek ročně, dnes jde i o 1000 euro ročně za totoţný timeshare produkt. Spotřebitelé často platí i 10.000 Euro jako pořizovací cenu za uţívací právo. Gsell, Beate, 2008. Erlöschen des Verbraucher-Widerrufsrechts beim Haustürgeschäft nach beiderseits vollständiger Leistungserbringung. Zeitschrift fur das Juristische Studium. 3/08. 312-314. 164 Blíţe viz. německé sdruţení spotřebitelů - Stellungnahme zum Vorschlag für eine Richtinline "über den Schutz der Verbraucher im Hinblick auf bestimmte Aspekte von Teilzeitnutzungsrechten, langfristigen Urlaubsprodukten sowie des Wiederverkaufs und Tausches derselben" (KOM(2007) 303 endgültig), Verbraucherzentrale Bundesverband e.V., https://www.vzbv.de/start/index.php?page=themen&bereichs_id=5&themen_id=21&dok_id=629&search_1=tim eshare&search_2=&hiliting=yes. 165 K principu plné harmonizace blíţe viz. kapitola 6.3 této práce. 166 Doporučení komise ze dne 12. května 2010 o pouţívání harmonizované metodiky pro klasifikaci a hlášení stíţností a dotazů spotřebitelů (2010/304/EU) Evropská Komise, Sdělení Komise ze dne 13. března 2007. Strategie spotřebitelské politiky EU 2007–2013 – Posílit postavení spotřebitelů, zvýšit jejich blahobyt a účinně je chránit jako jednu z priorit stanovilo zlepšit kontrolu spotřebitelských trhů a vnitrostátních spotřebitelských politik, včetně vývoje nástroje pro sledování stíţností spotřebitelů. Přijala toto doporučení: Subjekty zabývající se stíţnostmi, zejména úřady pro spotřebitele, organizace spotřebitelů, regulační orgány, subjekty pro alternativní řešení sporů, komise zabývající se stíţnostmi, nezávislí veřejní ochránci práv zřízení vládními orgány, nezávislé sluţby typu veřejných ochránců práv zřízené obchodníky a odvětvové samoregulační orgány jednotlivých členských států, by měly toto doporučení provádět v souladu s obsahem tohoto doporučení a v závislosti na poţadavcích důvěrnosti, které mohou být povinny dodrţovat, pokud jde o veškerou obchodní reklamu, jeţ je zaměřena na spotřebitele, a o kupní smlouvy a smlouvy o poskytování sluţeb pro zboţí a sluţby uzavřené mezi obchodníky a spotřebiteli.
48
6 Nový občanský zákoník - právní úprava de lege ferenda 6.1 Úvod do problematiky Obecně vzato, právo se neustále vyvíjí, mění a přizpůsobuje novým jevům ve společnosti. Chování lidí se v průběhu století mění. Stále musí být tvořena nová a nová pravidla chování. Některé případy, které dříve vyţadovaly právní úpravu, ji jiţ dnes nevyţadují. To proto, ţe určité společenské vztahy jiţ nejsou tak časté, nebo se z dnešního pohledu nejeví natolik důleţité, aby jim zákon poskytoval ochranu, nebo si je vynucoval. Naopak přibylo společenských vztahů, jevů, které si časem vynutily právní úpravu. Je nutné jim nadále poskytovat určitý právní rámec. Hodnota, kterou chrání je natolik společensky významná a důleţitá, ţe zde musí být moţnost vynutitelnosti chování od jednotlivých subjektů. A to i proti jejich vůli. Pro soukromé právo platí zásada smluvní volnosti – autonomie vůle. Jednotlivé subjekty soukromého práva tedy mají moţnost vlastními právními úkony zakládat soukromoprávní vztahy. Tedy jednat svobodně dle své vlastní vůle. Je stanoven právní rámec dle zásady, ţe vše co není zakázáno, je dovoleno. Existuje však i omezená skupina vztahů, které se jeví natolik významné, ţe jim zákonodárce poskytl silnější ochranu, a to pomocí kogentních norem. Z těchto norem buďto výslovně vyplývá, ţe se od nich odchýlit nelze, nebo platí zvláštní pravidla utvořená právní teorií nebo soudní judikaturou. Jedním z těchto pravidel je ochrana slabší strany, která se významně projevuje zvláště v oblasti smluv uzavřených se spotřebiteli.168 Tento korektiv ochrany slabší strany spočívá v tom, ţe ten, kdo se bez vlastního přičinění ocitne v postavení zjevně slabším, zaslouţí si pomoc a zvláštní dohled.169 167
Heininger - Dle ESD má spotřebitel právo na odstoupení od smlouvy pouze po dobu trvání smluvního vztahu, resp. po dobu existence smluvních závazků. Protoţe se předmětný spor týkal situace, kdy smluvní závazky byly oběma stranami řádně splněny, necítil se ESD vázán svým závěrem z judikátu Heininger. Proto také přiznal vnitrostátnímu zákonodárci oprávnění stanovit, ţe právo na odstoupení od smlouvy uvedené v čl. 5 odst. 1 směrnice o prodeji mimo obchodní provozovnu můţe být vykonáno nejpozději do jednoho měsíce od úplného splnění závazků vyplývajících ze smlouvy o dlouhodobém úvěru smluvními stranami, pokud nebyl spotřebitel správně poučen o podmínkách výkonu uvedeného práva. Na druhou stranu rozsudek ESD ve věci Heininger jasně přiznává spotřebitelům neomezené právo na odstoupení, pokud nebyli řádně o svém právu poučeni. 168 Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 182/01 ze dne 30. listopadu 2001 označil postup obchodní společnosti, kdy tato společnost ponechala druhého účastníka smluvního vztahu v přesvědčení, ţe od smlouvy odstoupil, aby těsně před promlčením vznesla nárok u soudu - za svérázný z pohledu dobrých mravů. Ústavní soud vyjádřil přesvědčení, ţe takový postup by neměl zůstat v rozhodnutích obecných soudů bez odezvy. 169 Blíţe viz. II.ÚS 2877/10 ze dne 01.března 2011 - Autonomie vůle, která je elementární podmínkou fungování materiálního právního státu, není zcela absolutní, ale je limitována (v rámci spotřebitelských vztahů) principem ochrany té osoby, která činila právní úkon s důvěrou v určitý, druhou stranou jí prezentovaný skutkový stav. Celkové okolnosti uzavření smlouvy, samotná smluvní ujednání (např. povinnost stěţovatele vypočítat si podle
49
Nový občanský zákoník dále posiluje tento princip. Stanovuje vyvratitelnou domněnku, ţe zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s poţadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele.170 Je nutné neustále sledovat proporcionalitu. Poţadavek přiměřenosti. Při jeho posuzování musí být brán zvláštní ohled na sílu vyjednávacích pozic stran, na to, zda měl spotřebitel nějakou pohnutku k tomu, aby souhlasil s podmínkou. Poţadavek přiměřenosti můţe být naplněn podnikatelem, jestliţe jedná poctivě a přiměřeně s druhou stranou, jejíţ oprávněné zájmy musí vzít v úvahu. Tedy na jedné straně stojí autonomie vůle a na straně druhé ochrana spotřebitele jako slabší strany. Předchozí český občanský zákoník „stál na komunistických základech.― Paradigmata, na nichţ stavěl, vnutila našemu prostředí cizí moc. Jelikoţ jako vzor slouţilo sovětské občanské právo. Navíc vycházel ze zcela jiných sociálních reálií, neţ jsou ty současné. Při přípravě návrhu nového OZ prošla platná úprava stejné materie testem, zda vyhovuje potřebě ţivota ve svobodné společnosti. To byla vůdčí myšlenka, neboť OZ je v první řadě kodexem pro potřebu obyvatelstva, nikoli textem pro právnické pohodlí.171 S tímto názorem se lze plně ztotoţnit. Neboť stávající právní úprava byla místy aţ archaická a velice strohá nekompaktní a v mnoha případech obecně nesrozumitelná. Český návrh nestaví na následování jediného vzoru, ale vstřebává různé inspirativní zdroje. Přitom dbá na to, aby výsledkem nebyla mozaika, ale aby sdílel jednotnou myšlenku a vyjadřoval se jednotným jazykem.
6.2 Začlenění spotřebitelských smluv, potažmo timeshare smluv v rámci nového OZ V rámci původního návrhu nového občanského zákoníku nebyla
úprava zvláštních
ustanovení o smlouvách uzavíraných se spotřebitelem obsaţena. Důvodem byl záměr vytvořit samostatný právní předpis, který by zahrnoval jak soukromoprávní úpravu současných tzv. spotřebitelských smluv, tak veřejnoprávní úpravu obsaţenou zejména v zákoně o ochraně aktuálního měnového kurzu výši jednotlivých měsíčních splátek; obdrţení smluvní protihodnoty aţ po zaplacení poslední splátky; okamţik podání ţaloby aţ těsně před uplynutím promlčecí lhůty, coţ ve stěţovateli mohlo po dlouhou dobu vyvolávat pocit, ţe od smlouvy odstoupil atd.), ale i "obecně" známé obchodní praktiky ţalobce napovídají tomu, ţe stěţovatel jednal v důvěře v prezentované informace a byl v postavení, které je hodno zvýšené ochrany. 170 Blíţe viz. důvodová zpráva k novému OZ. 171 ELIÁŠ, Karel. Návrh Českého občanského zákoníku: Obrat paradigmat. Právní rádce, 2010,č. 01, s. 5 – 13.
50
spotřebitele tak, aby byla tato problematika pro spotřebitele komplexně upravena v jednom zákoně a spotřebitel nemusel vyhledávat různá ustanovení v různých právních předpisech. Je však nutno zdůraznit, ţe spotřebitelské právo jako celek je společností vnímáno velmi významně. Z toho důvodu se při úpravě nového občanského zákoníku, politickým konsensem, dospělo k rozhodnutí, ţe spotřebitelské právo bude součástí nového občanského zákoníku. A nebude tak upraveno v samostatném právním předpisu. Konečná verze nového občanského zákoníku, oproti původnímu návrhu ve znění k 31. 12. 2008, jiţ zohledňuje posuny, ke kterým došlo v průběhu projednávání v Legislativní radě vlády a jejích komisích. Dle původní koncepce neměl nový OZ obsahovat zvláštní úpravu ochrany spotřebitele. Ta měla být vyhrazena zvláštnímu zákonu.172 Občanský zákoník měl obsahovat jen obecnou úpravu ochrany slabší strany. Hlavním důvodem mělo být prevenování problémů spojených s rozsáhlou komunitární harmonizací této oblasti. Avšak nakonec nad tímto argumentem převáţila snaha o co nejširší kodifikaci soukromoprávních vztahů v jednom kodexu. Tedy zahrnutí i soukromoprávní části spotřebitelského práva do OZ - konkrétně do obecné části závazkového práva.173 Tato ustanovení upravující právní ochranu spotřebitele uzavírajícího smlouvu s podnikatelem se v obecné rovině, jako ustanovení obecné povahy, pouţijí na všechny spotřebitelské smlouvy. Nový OZ však můţe slouţit i před nabytím jeho účinnosti jako interpretační vodítko. Nový občanský zákoník, nový obchodní zákon a zákon o mezinárodním právu soukromém tak tvoří komplexní rekodifikaci soukromého práva. Obecná část, a to jak celého nového OZ, tak i jednotlivých jeho částí, je postavena na koncepci „vytknutí před závorku.―174 Obecná část OZ obsahuje úpravu institutů, které jsou společné zvláštním částem, obecná ustanovení zvláštní části pak instituty, které jsou společné jednotlivým hlavám či dílům této zvláštní části. Nová timeshare směrnice stanoví povinnost implementovat tuto směrnici do národních řádů států EU do dvou let. Proto jsou práva z této směrnice vyplývající v novém OZ jiţ obsaţena. Nová timeshare směrnice byla začleněna do úpravy dalších spotřebitelských smluv v rámci obecné úpravy obligací. Jelikoţ timeshare můţe mít nadále povahu jak obligační, tak věcně právní je tato úprava předřazena úpravě zvláštních smluvních typů. Timeshare smlouvy tak v českém právu, v souladu s novou timeshare směrnicí, nepředstavují jednotný smluvní 172
Dle čl. 1.2.3.1. věcného záměru nemělo být tzv. spotřebitelské právo začleněno do OZ, ale mělo být upraveno v zákoně o ochraně spotřebitele. 173 Část čtvrtá – relativní majetková práva, hlava I, díl 4. 174 MELZER, Filip. K diskuzi o úpravě ochrany spotřebitele ve vládním návrhu občanského zákoníku. Právní rozhledy, 2009, č 22, s. 771 – 776.
51
typ. Mohou vzniknout uzavřením smluv věcně právních i obligačních, pojmenovaných i nepojmenovaných. Proto ani nový občanský zákoník je nepojímá jako zvláštní typ smlouvy, ale upravuje je jako soubor zvláštních ustanovení. Tato ustanovení chrání spotřebitele, ať je toto právo, uţívat ubytovací zařízení nebo jiné sluţby, zřízeno smlouvou jakéhokoli typu. Právní teoretici téţ navrhovali začlenění timeshare smluv do úpravy smlouvy o ubytování. To se ale jeví jako příliš úzké. Zcela by například vylučovalo sjednání timeshare jako pachtu. Úprava spotřebitelských smluv v novém občanském zákoníku si klade za cíl jednak zpřesnit současnou právní úpravu. Za další vyřešit zásadní problémy, které se díky dnešní nedokonalé úpravě vyskytují v praxi. Má ambice zahrnout do nové úpravy i nejnovější právní úpravy směrnic a judikátů, které mohou mít na právní regulaci ochrany spotřebitele vliv.
Současná
úprava spotřebitelských smluv reflektuje i nedávnou úpravu některých institutů, které byly nově upraveny právem ES. Avšak vzhledem k tomu, ţe směrnice o právech spotřebitelů, která reviduje čtyři základní spotřebitelské směrnice,175 a která je výsledkem revize spotřebitelského acquis, byla zveřejněna v říjnu 2008 pouze jako první znění návrhu, nebyla tato nová úprava do nového občanského zákoníku zahrnuta. V novém OZ také dochází k zásadní změně v dosavadním chápání pojmu spotřebitel.176 Na základě judikatury ESD totiţ došlo k zúţení v pojmu spotřebitel.177 ESD totiţ povaţuje jako nesprávné pojetí spotřebitele jako fyzické i právnické osoby a jako takové i v rozporu s právem EU. Po novelizaci OZ a zákona o ochraně spotřebitele není sporu o tom, ţe spotřebitel v českém právu je výlučně fyzická osoba.178 Je však k zamyšlení, zda toto zúţení nepřinese do budoucna řadu komplikací.179 V novém OZ je řada ustanovení, která slabší stranu chrání, a to generální klauzulí (§ 395) počínaje, aţ konkrétními ustanoveními konče. Timeshare smlouvy jsou v českém právu upraveny v rámci OZ.180 Jejich jednotlivá ustanovení jsou provedením nové timeshare směrnice181, a to na principu maximální 175
V Bruselu dne 8.10.2008, KOM(2008) 614 v konečném znění, 2008/0196 (COD),Návrh Směrnice EP a Rady o právech spotřebitelů, {SEK(2008) 2544}, {SEK(2008) 2545}, {SEK(2008) 2547}. 176 Vloţením slova „fyzická― před slovo „osoba― do znění § 52 odst. 3 OZ a změnou § 2 odst. 1 písm. a) OchSpotř „spotřebitelem (je) fyzická osoba, která nejedná v rámci své podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání―, tak dochází ke změně pojetí pojmu „spotřebitel― v právní úpravě ČR. Tato změna se dala předvídat, neboť se nese v duchu nejnovější judikatury ESD. 177 Podrobněji k pojmu spotřebitel viz. podkapitola 3.2. Spotřebitel, této práce. 178 SELUCKÁ, Markéta. Ochrana spotřebitele: Nenápadná změna se zásadními dopady. Právní rozhledy, 2010, č. 14, s 513-516. 179 Pokud by si náš zákonodárce vzal příklad z francouzského práva, mohl do budoucna zamezit řadě nerovností. Francouzské právo zná pojem „neprofesionál―. Tento pojem jasně a srozumitelně definuje, o které subjekty se jedná. A takovému subjektu poskytuje stejnou ochranu jako spotřebiteli. 180 Specifikem těchto ustanovení je, ţe se jedná o obecná ustanovení týkající se všech smluv. Ať jiţ smlouvy kupní, smlouvy o dílo, ale o smlouvy příkazní nebo zprostředkovatelské či nepojmenovaných smluv, kde na jedné straně vystupuje spotřebitel a na druhé straně podnikatel. TOMANČÁKOVÁ, Blanka. Smlouvy uzavírané se spotřebitelem v návrhu občanského zákoníku. Právní fórum. 9/2009, s 368-372.
52
harmonizace.182 Daná úprava nezahrnuje jen samotnou smlouvu, dle které spotřebitel nabývá za úplatu právo uţívat ubytovací zařízení s noclehem na více neţ jeden časový úsek nebo právo na výhodu spojenou s ubytováním, popřípadě včetně dopravy nebo jiných sluţeb. Jde rovněţ o některé další smlouvy, dle kterých se např. zakládá spotřebiteli právo účastnit se výměnného systému práv uţívat ubytovací zařízení s noclehem na více neţ jeden časový úsek. Dále sem patří i smlouva, kterou spotřebitel nabývá právo na pomoc podnikatele při úplatném nabytí nebo úplatném převodu uţívacího práva.183 K tomuto je jen třeba poznamenat, ţe stávající pojem poskytovatel je nahrazen pojmem podnikatel. Problematika timeshare je v novém OZ konkrétně upravena v oddíle 4 v § 1700 aţ § 1715. Ustanovení tohoto oddílu se pouţijí na spotřebitelskou smlouvu, kterou spotřebitel nabývá za úplatu právo uţívat ubytovací zařízení s noclehem na více neţ jeden časový úsek nebo právo na výhodu spojenou s ubytováním, popřípadě včetně dopravy nebo jiných sluţeb, pokud je taková smlouva uzavřena na období delší neţ jeden rok. Jako reakce na faktický stav, kdy timeshare společnosti obcházeli zákon tím, ţe uzavíraly inominátní smlouvy na časové úseky kratší neţ 1 rok, je do našeho práva transponován článek 2 odst. 2 směrnice 2008/122/ES. Ten stanoví, ţe při výpočtu doby trvání smlouvy se zohlední všechna ustanovení obsaţená v dané smlouvě, která umoţňují konkludentní obnovení či prodlouţení smlouvy. Je-li pro pouţití ustanovení tohoto oddílu rozhodné trvání závazku, zohlední se všechna ujednání umoţňující obnovit smlouvu nebo prodlouţit závazek i bez výslovného projevu vůle smluvní strany.184 Dává se tak moţnost podřadit tyto smlouvy, na něţ zdánlivě úprava timeshare nedopadá, pod reţim timeshare smluv a poskytnout tak spotřebiteli ochranu z těchto zákonných ustanovení vyplývající. A zamezit tak obcházení zákona, které takovými postupy praktikují podnikatelé v timeshare. Příkladem timeshare smluv jsou také smlouvy o účastenství ve výměnném systému spojené s právem na plnění, výměnou za poskytnutí moţnosti jiné osobě vyuţít svá obdobná
181
Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/122/ES ze dne 14. ledna 2009 o ochraně spotřebitele ve vztahu k některým aspektům smluv o dočasném uţívání ubytovacího zařízení (timeshare), o dlouhodobých rekreačních produktech, o dalším prodeji a o výměně, která nahrazuje směrnici 94/47/ES o timesharingu z roku 1994. 182 Blíţe viz. následující podkapitola této práce. 183 Jak vyplývá z důvodové zprávy k novému OZ. 184 Kdy důvodová zpráva k novému OZ říká, ţe pro posouzení, zda byla smlouva o dočasném uţívání ubytovacího zařízení nebo jiné rekreační sluţbě uzavřena na období minimálně jednoho roku, je třeba zohlednit i taková ustanovení smluv, která umoţňují závazek prodlouţit bez výslovného projevu vůle smluvní strany.
53
práva ze smlouvy nebo právo na pomoc podnikatele při úplatném nabytí nebo úplatném převodu práva.
6.3 Omezený princip maximální harmonizace směrnice 2008/122/ES V úvodu je třeba nastínit dosavadní vývoj mezi evropským právem a jednotlivými vnitrostátními úpravami členských států. Otázka tohoto vztahu je velmi sloţitá. V průběhu doby byly tyto vztahy postupně řešeny, jak lze dokumentovat na řadě soudních rozhodnutí.185 V průběhu tohoto vývoje došlo ke značnému posunu. Ten pak vyústil aţ k principu maximální harmonizace.186 Tento princip je pak uţit i pro implementaci nové timeshare směrnice. V české právní úpravě je vztah vnitrostátního a komunitárního práva řešen prostřednictvím článku 10a Ústavy. „Darovaná suverenita―, která přešla z ČR na Společenství (nyní Evropskou unii) tzv. euronovelou zavedenou do Ústavy ČR čl. 10a působí obousměrně. Obecně je směrnice závazná pro kaţdý stát, kterému je určena, pokud jde o výsledek, jehoţ má být dosaţeno. Volba forem a prostředků se ponechává vnitrostátním orgánům. Členský stát má tak ponechánu určitou diskreční pravomoc. Co se však týče nové timeshare 185
Viz. Internationale Handelgesellshaft – 11-70. Tento judikát stanoví, ţe platnost komunitárního opatření nebo jeho účinek na území členského státu nemůţe být ovlivněn ani rozporem se základními právy obsaţenými v ústavě tohoto státu. Odporující národní právo platnosti nepozbývá, ale nepřihlíţí se k němu. Tedy se v tomto konkrétním případě neaplikuje. Problém řešený ve výše uvedeném rozhodnutí zůstal nedořešen. Pokračování bylo nastíněno v rozhodnutí Solange I. Dle kterého ESD nepřísluší řešení otázek konfliktu národního ústavního práva a práva Společenství. Vyjádří-li Soudní dvůr takový názor, není tento pro dotčený členský stát závazný. Naopak ÚS čl. státu není povolán ke zkoumání platnosti komunitárních norem, můţe však jejich aplikaci na území členského státu (zde Německa) zakázat pro rozpor se základními právy. Posun nastal aţ v rozhodnutí Solange II. – Spolkový Ústavní soud zohlednil dosavadní vývoj v judikatuře ESD a konstatoval, ţe ESD je v rámci svých vymezených kompetencí zákonným soudcem rozhodujícím v zásadě jako poslední instance, a ţe procesní pravidla ESD odpovídají poţadavkům na spravedlivý proces. Jak tvorba legislativy – činnost zákonodárných orgánů, tak soudní dotváření práva musí být v souladu s evropským právem. Schmidt (Fn. 4), Art. 249 Rn. 6; Schweitzer/Hummer, Europarecht. Srovnej téţ Schmidt (Fn. 4), Art. 249 Rn. 6; Schweitzer/Hummer, Europarecht,6. Aufl. 2007, Rn. 849; EuGH, Slg. 1978, S. 629 ff. (644) (Simmenthal); EuGH, Slg. 1999, S. 2517 f. ČR delegovala část své pravomoc pro vymezené oblasti na orgány EU a ty zpětně mají pravomoc vůči orgánům ČR. ŠIŠKOVÁ, Naděţda, STEHLÍK, Václav. Evropské právo 1- Ústavní základy evropské unie. Praha: Linde Praha, a.s., 2007. 310 s. 186 Blíţe viz. - KNOBLOCHOVÁ, Věra. „Pravomoci členského státu při implementaci plně harmonizované směrnice―. Jurisprudence č. 8, rok 2009 str. 26 - Plná harmonizace směrnice nepřipouští, aby členské státy při provádění dané směrnice do vnitrostátního práva ponechaly či přijaly ve své právní úpravě více omezující opatření, i kdyby taková opatření směřovala k vyšší ochraně spotřebitelů. Členské státy tak musí při provádění plně harmonizovaných směrnic více méně doslova převzít text předmětné směrnice. Napříště tedy budou členské státy při vyjednáváních - např. o návrhu směrnice o právech spotřebitelů - ještě obezřetnější neţ dosud. Jasné potvrzení, ţe členské státy nemohou jít při transpozici plně harmonizovaného ustanovení směrnice do vnitrostátního práva nad jeho rámec, povede k tomu, ţe země s vyššími standardy ochrany spotřebitelů (rozuměj téţ více omezujícími pravidly pro obchodníky) budou prosazovat, aby se jejich národní pravidla stala pravidly evropskými.
54
směrnice, EU upouští od koncepce minimální harmonizace,187 na níţ se zakládají stávající směrnice188 a přijímá koncepci úplné harmonizace.189 Důvod pro tento postup spočívá v tom, ţe právo týkající se spotřebitelských smluv je v různých členských státech značně odlišné190, coţ můţe vést k výraznému narušování hospodářské soutěţe a překáţkám řádnému fungování vnitřního trhu.191 Příslušná vnitrostátní ustanovení mají většinou kogentní povahu. Rozdíly těchto vnitrostátních předpisů tak představují překáţky pro vnitřní trh192 a odrazují podnikatele od nabízení produktů v rámci celé EU.193 Úplnou harmonizací se tak významným způsobem zvýší právní jistota jak pro spotřebitele, tak pro podnikatele.194 Spotřebitelé i podnikatelé se budou moci spolehnout na jednotný regulační rámec vycházející z jasně vymezených právních pojmů, které upravují určitá hlediska smluv uzavíraných mezi podnikateli a spotřebiteli v celém Společenství.195
187
Obdobně Návrh směrnice o spotřebitelských je zaloţen na principu tzv. úplné harmonizace. Článek 4 Návrhu stanoví, ţe členské státy nesmí v rámci svého vnitrostátního práva ponechat v platnosti ani zavádět ustanovení odchylná od ustanovení této směrnice, včetně více či méně přísných ustanovení za účelem zajištění odlišné úrovně ochrany spotřebitele. J. Stuyck, Unfair Terms, in Modernising and Harmonising Consumer Contract Law, G. Howells, R. Schulze (ed.), Sellier, Mnichov, 2009, str. 136-140. 188 Dosavadní transponované směrnice vycházely aţ doposud z principu minimální harmonizace. Kdy v případě minimální harmonizace mohou členské státy ponechat v platnosti nebo přijmout přísnější vnitrostátní pravidla, neţ jsou pravidla stanovená směrnicí. Minimalistické pojetí bylo v souladu se zásadami stanovenými ve Smlouvě a umoţňovalo členským státům dále rozvíjet oblast ochrany spotřebitelů. Nyní je však příklon k principu maximální harmonizace. A to bez ohledu na místní poměry a potřeby v čl. státech. Věřme tedy, ţe důvody podané pro maximální harmonizaci jsou dostatečné. A tato úprava povede ke zvýšené ochraně spotřebitele a ne naopak. 189 V takovém případě členské státy nemohou ponechat v platnosti nebo přijmout ustanovení odlišná od těch, jeţ jsou obsaţena ve směrnici. 190 Povědomí o spotřebitelských zájmech, organizaci ochrany spotřebitele se liší stát od státu. Právní úprava spotřebitelských zájmů je minimální úpravou, coţ znamená, ţe státy EU mohou přijmout stávající nebo novou přísnější právní úpravu, která jde nad rámec komunitární úpravy. Posun přináší nově přijímané předpisy, které obsahují jiţ úpravu maximální. 191 Objem přeshraničního obchodování v EU ani zdaleka nevypadá, ţe bychom ţili v době jednotného vnitřního trhu. Jen 12 % evropských občanů nakupuje příhraničně po internetu. Jedním z důvodů je nedostatečná důvěra spotřebitelů i obchodníků. Blíţe viz Spotřebitele i obchodníky trápí rozdílná pravidla v EU http://spotrebitel.net/informatika-a-telekomunikace/806-spotebitele-i-obchodniky-trapi-rozdilna-pravidla-v-eu 192 Přílišná ochrana spotřebitelů sniţuje moţnost jejich volby. Zahraniční obchodníci často do ČR ani neprodávají, protoţe rozdílná pravidla jsou pro ně příliš sloţitá a nákladná. http://ec.europa.eu/ceskarepublika/pdf/20110404_reader_spotrebeitel.pdf. 193 Směrnice EP a Rady o harmonizaci právních a správních předpisů členských států týkajících se smluv o spotřebitelském úvěrů a o změně směrnice Rady 93/13/ES, V Bruselu dne 7.10.2005, KOM(2005) 483 v konečném znění, 2005/0222 (COD). 194 Spotřebitel díky uvolnění trhu získává větší moţnost výběru, ale zároveň se ocitá ve sloţitější situaci neţ předtím. Díky této společné spotřebitelské politice si spotřebitel můţe být jist, ţe se mu ve všech členských státech EU dostane stejné garantované ochrany. Tato politika je prováděna vydáváním spotřebitelských směrnic, které jsou následně převáděny do národních legislativ. http://ec.europa.eu/ceskarepublika/pdf/20110404_reader_spotrebeitel.pdf. 195 Blíţe viz. - V Bruselu dne 28. ledna 2009, KOM(2009) 17, Třetí zpráva o pokroku strategie pro zjednodušení právního prostředí, {KOM(2009) 15 v konečném znění}, {KOM(2009) 16 v konečném znění}.
55
Avšak úplná harmonizace má za následek nejen zrušení ustanovení o minimální harmonizaci, ale rovněţ znamená odstranění právních moţností196, které mají členské státy prostřednictvím některých ustanovení směrnic k dispozici pro zvláštní aspekty.197 Coţ můţe v některých členských státech vést ke změně úrovně ochrany spotřebitele.198 Přesto se Rada EU shodla, ţe bude lepší setrvat na původním záměru plné harmonizace, a to i například za cenu vypuštění podstatné části návrhu − dalších práv spotřebitelů v oblasti kupních smluv a smluvních podmínek. Stejnou pozici plně podporují podnikatelské a zaměstnavatelské organizace. Evropský parlament je ale jiného názoru a prostřednictvím svého Výboru pro vnitřní trh a ochranu spotřebitele (IMCO) podporuje komplexní právní úpravu zaloţenou na kombinaci minimální a maximální harmonizace. Důsledkem těchto tenzí mezi podporou principu plné harmonizace a snahou o zachování vysoké ochrany v národním právním řádu je zakotvení moţnosti diskrece členských států – moţnosti členského státu přijmout odchylnou úpravu v rámci určitých mantinelů daných směrnicí. Moţnost diskrece je však dána pouze v určitých ustanoveních směrnice a princip plné harmonizace je tak dominantním transpozičním principem.199 Aţ čas tedy osvědčí praktičnost tohoto postupu v reálném právním prostředí. Na závěr je nutno podotknout, ţe při samotné implementaci evropských norem do vnitrostátního práva ČR je nutno postupovat obezřetně.200 Jelikoţ právní normy, které jsou jen 196
V souvislosti s uplatňovaným principem úplné harmonizace lze ustanovení týkající se odstoupení, kontraktačního procesu nebo odpovědnosti za vady povaţovat za problematické vzhledem k návaznosti úpravy spotřebitelských smluv na obecnou úpravu závazkového práva v jednotlivých členských státech. Směrnice sice stanoví, ţe nemá mít vliv na národní úpravy závazkového práva, protoţe neobsahuje úpravu obecných otázek smluvního práva. Právě proto však nebude moţné zabránit opačnému efektu, kdy budou obecné národní úpravy závazkového práva ovlivňovat výklad implementovaných ustanovení směrnice. Za situace, kdy v rámci Společenství neexistuje jednotné soukromé právo, budou instituty úpravy spotřebitelských smluv nutně vykládány v návaznosti na jednotlivé obecné úpravy závazkového práva. Lze tak očekávat, ţe i přes uplatňovaný princip úplné harmonizace bude docházet k rozličným výkladům práv a povinností smluvních stran spotřebitelských smluv. KOSTELECKÝ Jiří. Nová směrnice o právech spotřebitelů – lepší časy pro internetové obchody? Dostupné na http://www.epravo.cz/top/clanky/nova-smernice-o-pravech-spotrebitelu-lepsi-casy-prointernetove-obchody-75135.html 197 Je zde však obava, ţe plná harmonizace by mohla být škodlivá s ohledem na současnou úroveň ochrany spotřebitele a s ohledem na europeizaci smluvního práva v celé řadě členských států. – blíţe viz. F. Zoll, Th e Remedies for Non-Performance in the Proposed Consumer Rights Directive and the Europeanisation of Private Law, in: G. Howells, R. Schulze, Modernising and Harmonising Consumer Contract Law, Mnichov 2009, 279. 198 V Bruselu dne 08.02.2007, KOM (2006) 744 final, Zelená kniha o přezkumu spotřebitelského acquis1 KOM(2004) 651 v konečném znění, Úř. věst. C 14, 20.1.2005, s. 6.2 KOM(2004) 651 v konečném znění, Úř. věst. C 14, 20.1.2005, s. 6. Podnikatel = poskytovatel v timeshare. 199 Z hlediska českého práva ochrany spotřebitele je však nutno dodat, ţe českému spotřebiteli můţe být vcelku jedno, jestli je v daných směrnicích uplatňován princip minimální či maximální harmonizace. Úroveň ochrany spotřebitele u nás je totiţ poměrně nízká, proto se těţko můţe stát, ţe by díky principu plné harmonizace došlo ke zhoršení postavení českého spotřebitele. PALLA Tomáš. Spotřebitelské úvěry a nová směrnice – záchrana z EU? www.epravo.cz. 200 Právní úprava ochrany spotřebitele v České republice dohání určité zpoţdění ovlivněné dřívějším přístupem centrálně plánované ekonomiky, kdy ani obchod nebyl nic jiného něţ centrálně řízená distribuce plánované produkce. Spotřebitel byl vlastně bezprávnou statistickou poloţkou plánovitě konzumující tuto produkci.Důvodů většinou váţných, proč je právě spotřebitelská legislativa trvalým zdrojem legislativních problémů, je celá řada. Některé tkví ve struktuře českého práva, zděděné po předchozím reţimu, některé pak ve formě a struktuře
56
doslovně přeloţeny, mají zcela jiný význam v podmínkách konkrétního vnitrostátního právního řádu. V případě, ţe se zákonodárce pokusí určité právní pojmy nejen přeloţit, ale pouţít i vhodných právních pojmů z vnitrostátního práva, dochází zase někdy k problémům v tom směru, ţe pojem pouţitý ve vnitrostátní implementaci je příliš zuţující či naopak rozšiřující, nebo jinak přesně nevystihuje význam pojmu pouţitého v komunitárním pramenu práva.
6.4 Uplatnění práv spotřebitele v timeshare Procesní postavení spotřebitele v timeshare je problematické. Timeshare smlouvy jsou často opatřeny doloţkou o volbě práva. Tato vedlejší ujednání smlouvy jsou však pro další uplatňování obrany svých práv pro spotřebitele důleţitá.201 Nadále by tedy bylo vhodné, aby byla stanovena povinnost uvádět text těchto ujednání dostatečně velkým písmem. Důleţité pasáţe týkající se např. odstoupení od smlouvy či ustanovení o volbě práva, by pak měly být zvýrazněny. Buďto tučným písmem nebo podtrţením. Tak aby se spotřebitel v tomto textu mohl dobře orientovat. Je nutno také zmínit Směrnici EP a Rady 2009/22/ES ze dne 23. dubna 2009 o ţalobách na zdrţení se jednání v oblasti ochrany zájmů spotřebitelů. Která se věnuje problematice kolektivního vymáhání práv spotřebitelů. Právě při uzavírání či plnění timeshare smluv často dochází k různým potíţím. Tyto potíţe mohou narušit plynulé fungování vnitřního trhu v důsledku toho, ţe stačí přemístit zdroj protiprávní praktiky do jiného státu, aby se dostal mimo dosah jakéhokoli způsobu uplatnění práva. Toto způsobuje narušení hospodářské soutěţe. A zároveň sniţuje důvěru spotřebitelů ve vnitřní trh. Výše zmíněná směrnice nastoluje moţnosti dostupnějšího vymáhání těchto práv a posiluje tak postavení spotřebitele, coţ je zcela v souladu s celoevropským trendem.
evropských směrnic. PREININGER, Miloslav. Implementace evropského spotřebního práva v České republice. Dostupné na http://kod.ef.jcu.cz/wwwtajcucz/katedra/konference/cdrom05d/prispevky/s2-05-preininger.doc 201 Blíţe viz. - Věc C-243/08: Rozsudek Soudního dvora ze dne 4. června 2009 - Pannon GSM Zrt Erzsébet Sustikné Győrfi Je na vnitrostátním soudu, aby určil, zda takové smluvní ustanovení, jaké je předmětem sporu v původním řízení, splňuje kritéria, která jsou poţadována k tomu, aby bylo ustanovení povaţováno za zneuţívající ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice. Vnitrostátní soud přitom musí zohlednit skutečnost, ţe ustanovení obsaţené ve smlouvě uzavřené mezi spotřebitelem a poskytovatelem nebo prodávajícím, které bylo do smlouvy vloţeno, aniţ bylo předmětem individuálního vyjednávání, a které zakládá výlučnou příslušnost soudu, v jehoţ obvodu se nachází sídlo poskytovatele nebo prodávajícího, můţe být povaţováno za zneuţívající.
57
ESD se k procesnímu postavení spotřebitele v timeshare vyjádřil v případu C-73/04.202 Evropský soudní dvůr v tomto rozhodnutí mimo jiné stanovil, ţe spotřebitel nesmí být zbaven ochrany bez ohledu na právo, kterým se smluvní vztah řídí. Pokud se tedy budova či její část nachází na území České republiky nebo má-li spotřebitel trvalý pobyt v České republice dopadá na něj tato ochrana. Stejná ochrana náleţí spotřebiteli v případech, kdy se budova nebo její část nachází na území členského státu Evropské unie. V rámci České republiky je moţno vyuţít institutu mimosoudního řešení spotřebitelských sporů. Jde o projekt, který umoţňuje úspěšně řešit spory mezi spotřebiteli a poskytovateli mimosoudní cestou. Mimosoudní řešení sporů spočívá v mediaci (tj. řešení sporu vzájemnou komunikací prostřednictvím kvalifikované osoby) a arbitráţi. Nový systém vyuţívá existující legislativu, a nebylo tedy nutné měnit zákony, ani zřizovat nové instituce. Ochrana poskytovaná dle směrnice má veřejnoprávní povahu. Tato ochrana musí být zachována, ať uţ se řídí smlouva kterýmkoli právním řádem, třeba právem třetí země, pokud se věc, předmět smlouvy, nachází na území EU nebo, je-li majetek mimo území EU byla smlouva uzavřena ve státě jeho bydliště. Jsou zakázána ujednání, která stanoví příslušnost soudu státu, který není účastníkem Bruselské úmluvy.203 V souvislosti s tímto je třeba zmínit rozhodnutí ESD – C-227/08 Martín Martín. Toto rozhodnutí se týká směrnice o uzavírání smluv mimo obvyklé obchodní prostory. ESD stanovil, ţe vnitrostátní soud může prohlásit i bez návrhu za neplatnou smlouvu, která byla uzavřena mimo obchodní prostory, z důvodu, že spotřebitel nebyl poučen o svém právu od smlouvy odstoupit, i když tato neplatnost nebyla v žádném okamžiku spotřebitelem namítána u příslušných vnitrostátních soudů. ESD tímto stanoví povinnost soudu ex officio zkoumat neplatnost smlouvy z důvodu absence poučení o moţnosti odstoupení. Toto rozhodnutí opět posiluje procesní postavení spotřebitele. Spotřebitel má totiţ právo od smlouvy odstoupit, ale musí o tomto právu vědět, tedy musí být o tomto právu výslovně písemně poučen. Při absenci 202
Rozsudek ESD ze dne 13. října 2005 ve věci C-73/04 (ţádost o rozhodnutí o předběţné otázce Oberlandesgericht Hamm): Brigitte a Marcus Kleinovi proti Rhodos Management Ltd (1),(Bruselská úmluva — Příslušnost ve věcech nájmu nemovitostí — Právo k užívání nemovitosti na časový úsek) (2005/C 315/10). Evropský soudní dvůr rozhodoval ve věci C-73/04 o předběţné otázce na základě Protokolu ze dne 3. června 1971 o výkladu Úmluvy ze dne 27. září 1968 o soudní příslušnosti a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. Jeho výrok je následující: Článek 16 bod 1 písm. a) Úmluvy ze dne 27. září 1968 o soudní příslušnosti a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, ve znění Úmluvy ze dne 9. října 1978 a Úmluvy ze dne 26. května 1989, musí být vykládán v tom smyslu, ţe se nevztahuje na smlouvu o členství v klubu, která jako protiplnění k poplatku za členství, který představuje dominantní prvek celkové ceny, umoţňuje členům klubu nabýt právo k uţívání nemovitosti, určené pouze jejím druhem a polohou, na časový úsek, a která upravuje přijetí členů do organizace umoţňující výměnu jejich uţívacích práv. 203 Hlavním důvodem pro výlučnou příslušnost soudů je faktická blízkost k předmětu timeshare. Tyto soudy mají dostatečnou znalost faktů o uplatňování např. osvobození od daně či uplatňování platných pravidel a zvyků. K tomu srovnej rozsudek Nr. 257/2009 - Bundesgerichtshof zur internationalen Zuständigkeit bei Verträgen über Teilzeitwohnrechte.
58
poučení lze tedy pokračovat dle vnitrostátní úpravy anebo vyvodit závěr o neplatnosti smlouvy.204 Přičemţ ustanovení o písemném poučení lze podřadit pod pojem veřejného zájmu, který můţe odůvodnit pozitivní zásah vnitrostátního soudu za účelem odstranění nerovnováhy mezi spotřebitelem a podnikatelem.205 Při absenci poučení lze tedy pokračovat dle vnitrostátní úpravy a nebo vyvodit závěr o neplatnosti smlouvy. Přičemţ ustanovení o písemném poučení lze podřadit pod pojem veřejného zájmu, který můţe odůvodnit pozitivní zásah vnitrostátního soudu za účelem odstranění nerovnováhy mezi spotřebitelem a podnikatelem. Tento rozsudek nám opět posouvá pomyslnou hranici mezi kontrahenty ve prospěch spotřebitele. Dává pokyn vnitrostátním soudům, aby ex officio, tedy z úřední povinnosti a nikoliv na návrh, prohlašovali výše zmíněnou smlouvu za neplatnou. Pro spotřebitele má toto zásadní význam, neboť mu odpadá zdlouhavé a někdy velmi sloţité dokazování. Výše uvedený rozsudek také říká, ţe pojem „vhodná opatření na ochranu spotřebitele―, na který odkazuje čl. 4 směrnice, přiznává vnitrostátním orgánům určitý prostor pro uváţení ohledně stanovení následků plynoucích z nepoučení, pokud je toto uváţení vykonáváno v souladu s cílem směrnice, tedy ochranou spotřebitelů. Zde je nezbytné připomenout, ţe Směrnice Rady 85/577/EHS
na rozdíl od směrnice 2008/122/ES provádí pouze minimální
harmonizaci206 a dává tak prostor členským státům, aby v oblasti působnosti této směrnice vydávaly nebo ponechávaly v platnosti příznivější ustanovení na ochranu spotřebitele.
204
Viz. nález ÚS ČR sp. zn. II. ÚS 87/04. Viz.TLAMYCHA, Jan. Monitoring judikatury Evropského soudního dvora. Jurisprudence, 2010, č.3, s 40. 206 Myšlenka plné harmonizace je logická z hlediska evropského integračního procesu, problém ale nastává v praktickém uplatnění takového principu. Pokud má totiţ v celé EU platit jednotný standard ochrany spotřebitele v určité oblasti, tak se musí členské státy dohodnout na nastavení tohoto standardu. Takovou otázku členské státy u principu minimální harmonizace řešit nemusely, neboť si mohly ponechat svůj vyšší standard ochrany. PALLA Tomáš. Spotřebitelské úvěry a nová směrnice – záchrana z EU?, dostupné na http://www.epravo.cz/top/clanky/spotrebitelske-uvery-a-nova-smernice-zachrana-z-eu-55498.html?print. 205
59
7 Závěr U některých právních teoretiků, se ohledně stále podrobnější úpravy spotřebitelského práva, převládá skepse. A to v tom smyslu, ţe dopodrobna upravené některé právní instituty spotřebitelského práva mohou přinášet spíše nevýhody a problémy dokonce pro samotného spotřebitele. Příliš podrobná úprava můţe být v rámci kontraktace na škodu. Evropské právo tak často zasahuje do principu smluvní volnosti aţ příliš a chrání tak spotřebitele i proti jeho vůli. Avšak proti těmto názorům lze argumentovat tím, ţe dějinný vývoj v České republice je odlišný od vývoje jiných členských států EU. Kdy po roce 1948 se z politických důvodů české právo zcela odklonilo od původních institutů. Právo mělo být jednoduché, stručně formulované tak, aby ho i laik lehce pochopil a mohl uţít. To je ovšem zcela lichý názor. Proto byla vlastně dosavadní kontinuita práva v naší republice jaksi „zpřetrhána― a dá se s nadsázkou říci, ţe má pokračovat aţ nyní právě prostřednictvím nového občanského práva. Které na další období vytyčuje jak nové právní trendy, tak se zároveň vrací k původním, známým institutům občanského práva. Problémem však je, ţe díky předchozímu dějinnému vývoji je pro naši republiku evropské právo v „předstihu―. Nabízí totiţ instituty a úpravu takovou, která neodpovídá společenskému ţivotu v naší postkomunistické společnosti. Zcela zde chybí právní povědomí obyvatelstva naší republiky. Vzhledem k přerodu od původní centralistické veřejné správy a centrálně plánované ekonomiky není moţné, aby se naše společnost jiţ plně přizpůsobila nastalé situaci. Proto se můţe některá úprava předkládaná evropskými institucemi jevit jako příliš svazující aţ nadbytečná. Avšak argumentem pro přijetí této úpravy je nejen povinnost vázanosti našeho státu evropským právem, ale právě zkušenost jiných členských států. Kterou nám prostřednictvím směrnic, či nařízení zprostředkovávají. V ekonomicky a společensky bezesporu vyspělejších zemích, jako je například Francie, či Německo se právě evropská právní úprava ochraňující spotřebitele jeví v mnoha případech ještě nedostatečnou. Rozdíl v těchto zemích a naší zemi je právě ta vývojová odlišnost. Spotřebitelé ve výše uvedených zemích totiţ měli moţnost si tento vývoj trhu skutečně „odţít―. A co je dnes v těchto zemích nazýváno jako spotřebitelskou mánií, můţe být z psychologického hlediska povaţováno za skutečnou „nemoc společnosti―. Proto zde musí existovat právo, které staví určité mantinely mezi spotřebitele a ekonomické subjekty. A stanovuje tak určité limity, pravidla chování, jako reakci na vývoj ve společnosti. Autorka se ve své práci snaţila o vytčení určitých problému spjatých s timeshare. Zároveň se pokusila i o nastínění jejich moţných řešení. V mnohém tomu byla nápomocna
60
nová právní úprava, a to jak jiţ v rámci nové timeshare směrnice, tak v rámci právě novelizovaného OZ, a v neposlední řadě i v rámci nového OZ. Závěrem lze jen říci, ţe tlak společenské objednávky je neúprosný, stavící zákonodárce před nová zadání v právní ochraně smluvních vztahů obecně a spotřebitelských vztahů zvláště.207
207
Viz - HURDÍK, Jan. Systém spotřebitelského práva na cestě k začlenění do systému soukromého práva. Vývoj evropského spotřebitelského práva (k návrhu směrnice o právech spotřebitele). Praha, Univerzita Karlova v Praze, 2009. s 104.
61
8 Seznam použitých pramenů a literatury 8.1 Primární zdroje 8.1.1 Právní předpisy - Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – aktuální znění - Směrnice Evropského parlamentu a Rady 94/47/ES ze dne 26. října 1994 o ochraně nabyvatelů ve vztahu k některým aspektům smluv o nabytí práva k dočasnému uţívání nemovitosti - Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/122/ES ze dne 14. ledna 2009 o ochraně spotřebitele ve vztahu k některým aspektům smluv o dočasném uţívání ubytovacího zařízení (timeshare), o dlouhodobých rekreačních produktech, o dalším prodeji a o výměně (Úř. věst. L 33, 3.2.2009, s. 10). CS L 110/34 Úřední věstník Evropské unie 1.5.2009 - Směrnice Rady 85/577/EHS ze dne 20. prosince 1985 o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených mimo obchodní prostory (Úř. věst. L 372, 31.12.1985, s.31). - Směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách (Úř. věst. L 95, 21.4.1993, s. 29). - Směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES ze dne 20. května 1997 o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených na dálku (Úř. věst. L 144, 4.6.1997, s. 19). - Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/29/ES ze dne 11. května 2005 o nekalých obchodních praktikách vůči spotřebitelům na vnitřním trhu (Úř. věst. L 149, 11.6.2005, s. 22). - Směrnice Rady 90/314/EHS ze dne 13. června 1990 o souborných sluţbách pro cesty, pobyty a zájezdy - Brusel dne 28.1.2009, KOM(2009) 17, Třetí zpráva o pokroku strategie pro zjednodušení právního prostředí, {KOM(2009) 15 v konečném znění}, KOM(2009) 16 v konečném znění - Brusel dne 08.02.2007, KOM (2006) 744 final, Zelená kniha o přezkumu spotřebitelského acquis1 KOM(2004) 651 v konečném znění, Úř. věst. C 14, 20.1.2005, s. 6.2 KOM(2004) 651 v konečném znění, Úř. věst. C 14, 20.1.2005, s. 6.
62
8.1.2 Judikatuta - ESD - Soudní dvůr: Rozsudek ze dne 22. listopadu 2001, Cape Snc. v. Idealservice Srl a Idealservice MN RE Sas v. OMAI Srl, C 541 a 542/99 - Soudní dvůr: Rozsudek ze dne 22 dubna 1999, Court of Justice of the European Community v IORIATTI - Soudní dvůr: Rozsudek ze dne 22. května 1999 Travel Vac SL v. Manuel Jose Antelm Sanchis – the application of Directive 85/577, C – 432/97 - Soudní dvůr: Rozsudek ze dne 14. července 2009, Macdonald Resorts Limited v The Commissioners for Her Majesty's Revenue & Customs Case, C-270/09 - Soudní dvůr: Rozsudek ze dne 9. února 2006, Crailsheimer Volksbank v. Klaus Conrads, C-229/04 - Soudní dvůr: Rozsudek ze dne 10. dubna 2008, Hamilton, C -412/06.Sb. rozh. s. I-2383 - Soudní dvůr: Rozsudek ze dne 13. prosince 2001, Heininger, C-481/99, SbSD 2001, I9945 - Soudní dvůr: Rozsudek ze dne 17. prosince 2009, Martín Martín, C-227/08 - Soudní dvůr: Rozsudek ze dne 13. října 2005, Brigitte a Marcus Kleinovi proti Rhodos Management Ltd., C-73/04 - Soudní dvůr: Rozsudek ze dne 3. září 2009, Pia Messner v. Firma Stefan Krüger, C489/07,C-541 a 542/99 Cape Snc. Proti Idealservice MN RE proti OMAI Srl - Soudní dvůr: Rozsudek ze dne 9. března 2006, Werhof, C-499/04, Sb. rozh. s. I-2397, bod 23 - Soudní dvůr: Rozsudek ze dne 29. října 2009, Caja de Ahorros y Monte de Piedad de Madrid proti Asociación de Usuarios de Servicios Bancarios, C-484/08 - Soudní dvůr: Rozsudek ze dne 27. června 2000 Oceáno Grupo Editorial SA proti Rocióovi Muricanovi
Quinterovi, C- 240/98 až C-244/98
- Soudní dvůr: Rozsudek ze dne 3. září 2009 Pia Messner proti Firma Stefan Krüger, C489/07 - Soudní dvůr: Rozsudek ze dne 16. prosince 2008 (ţádost o rozhodnutí o předběţné otázce Hof van
Beroep te Gent – Belgie) – Trestní řízení/Lodewijk Gysbrechts, Santurel Inter
BVBA, Věc C-205/07 - Soudní dvůr: Rozsudek ze dne 15. dubna 2010, E. Friz GmbH proti Carstenovi von der Heydenovi, C-215/08 - Soudní dvůr: Rozsudek ze dne 7. prosince 2010, C-585/08 a C-144/09 - Peter Pammer proti 63
Reederei Karl Schlüter GmbH & Co KG (C-585/08), C-585/08 a C-144/09 a Hotel Alpenhof GesmbH proti Oliveru Hellerovi - Soudní dvůr: Rozsudek ze dne 14. května 2009, Renate Ilsinger v. Martin Dreschers, C-180/06 - Soudní dvůr: Rozsudek ze dne 13. října 2005, Brigitte a Marcus Kleinovi proti Rhodos Management Ltd (1),(Bruselská úmluva — Příslušnost ve věcech nájmu nemovitostí — Právo k užívání nemovitosti na časový úsek) (2005/C 315/10). ve věci C73/04 - Soudní dvůr: Rozsudek ze dne 25. října 2005, „Ochrana spotřebitele - Podomní prodej - Koupě nemovitosti - Investiční operace financovaná hypotečním úvěrem - Právo odstoupit, C-350/03 - Soudní dvůr: Rozsudek ze dne 6. října 2009, Asturcom Telecomunicaciones SL v. Cristina Rodríguez Nogueira. Úřední věstník C 282 , 21/11/2009 S. 0007 – 0008. C-40/08 - Soudní dvůr: Rozsudek ze dne 23. dubna 2009, spojené věci C-261/07 a C-299/07 VTB-VAB NV proti Total Belgium NV (C-261/07) a Galatea BVBA proti Sanoma Magazines Belgium NV (C-299/07) - Soudní dvůr: Rozsudek ze dne 4. června 2009, Pannon GSM Zrt v. Erzsébet Sustikné Győrfi, C-243/08 - Soudní dvůr: Rozsudek ze dne 29. října 2009, Caja de Ahorros y Monte de Piedad de Madrid proti Asociación de Usuarios de Servicios Bancarios, C-484/08 8.1.3 Judikatura – zahraniční - BGH, rozsudek ze dne: 20. října 2010 – VIII ZR 73/2009 - BGH, rozsudek ze dne: 6. října 2010 – VIII ZR 183/09 - BGH, rozsudek ze dne: července 2010 V ZR 221/09 Nr. 257/2009 - BGH, rozsudek ze dne 25. října 2005, Rs. C-229/04, (Crailsheimer Volksbank), NJW 2005, 3555, JZ 2006, 91; Häublein, NJW 2006, 1553; vgl. ferner den actuellenVorlagebeschluss des II. Senats des BGH v. 5.5.2008 –II ZR 292/06 (www.bundesgerichthof.de, abrufbar am 20.5.2008) - BGH, rozsudek ze dne 15. ledna 2010, V ZR 114/09, LG München I, rozhodnutí ze dne 30.07.2009 - 36 S 18003/08, Rozhodnutí Bundesgerichtshof V ZR 221/09 Ze dne: 16. - BGH, rozsudek ze dne 6. října 2010 Nr. 257/2009 - Bundesgerichtshof zur internationalen
64
Zuständigkeit bei Verträgen über Teilzeitwohnrechte - Rozsudek ze dne 16. září 2002, Ve Španělsku Audiencia Provinciál Santa Cruz de Tenerife, 344/2002 - OGH, rozsudek ze dne 26.11.1998, 8 Ob 286/98m, Rakousko, ve Španělsku Audienci Provinciál Málaga, 9.7.1999, 509/1999
8.1.4 Judikatura - ČR - nález
Ústavního soudu ze dne 30. listopadu 2001, sp. zn. IV. ÚS 182/01
- nález
Ústavního soudu ze dne
5. října 2005,
- nález
Ústavního soudu ze dne
6. listopadu 2007, sp. zn. II. ÚS
- nález
Ústavního soudu ze dne 25. února.2008,
sp. zn. IV. ÚS 625/06
- nález
Ústavního soudu ze dne
sp. zn. II. ÚS
- nález
Ústavního soudu ze dne
- nález
Ústavního soudu ze dne
6. dubna, 14. července, 1. března 2011
sp. zn. III. ÚS 350/03
sp. zn.
3/06 87/04
I. ÚS 342/09
sp. zn. II. ÚS 2877/10
- usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna,
sp. zn. PR č. 8/1998
- usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. května,
sp. zn. SR č. 12/1998
- usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna. 2009,
sp. zn. 29 Cdo 2467/2007
- rozsudek Vrchního soudu ze dne
8. listopadu 2005,sp. zn. 50 Cm 204/2002-72
- usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18.června 2002, sp. zn. 10Co 354 /2002 - rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 23. 10. 2009, sp. zn. 62 Ca 4/2007-233
8.2 Sekundární zdroje 8.2.1 Komentář
-
ŠVESTKA, Jiří a kol. Občanský zákoník. Komentář. 10. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006,1491 s.
-
ŠVESTKA, Jiří a kol. Občanský zákoník. Komentář. Díl I (§1 – 459). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008.
65
-
ELIÁŠ, Karel a kol. Občanský zákoník, Velký akademický komentář, 1. svazek § 1-487. 1. vydání. Praha: Linde Praha, a.s., 2008. 1391 s.
-
ELIÁŠ, Karel. HAVEL, Bohumil. Osnova občanského zákoníku. Osnova zákona o obchodních korporacích. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009. 574 s.
8.2.2 Monografie
-
BEJČEK, J., ELIÁŠ, K., RABAN, P. a kol. Kurs obchodního práva. Obchodní závazky. 4. vydání. Praha : C. H. Beck, 2007, s. 26-27.
-
HULVA, Tomáš. Ochrana spotřebitele. Praha: ASPI, 2005. s 212 – 213.
-
SELUCKÁ, Markéta. Ochrana spotřebitele v soukromém právu. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008. S 33 – 34, s 41, s 79, s 80, 149 s.
-
STUYCK, J.Unfair Terms, in Modernising and Harmonising Consumer Contract Law, G. Howells, R. Schulze (ed.), Sellier, Mnichov, 2009, str. 136-140.
-
ZOLL, F. Remedies for Non-Performance in the Proposed Consumer Rights Directive and the Europeanisation of Private Law, in: G. Howells, R. Schulze, Modernising and Harmonising Consumer Contract Law, Mnichov 2009, 279.
8.2.3 Odborný časopis
-
ELIÁŠ, Karel. Návrh Českého občanského zákoníku: Obrat paradigmat. Právní rádce, 2010, č. 01, s. 5 – 13.
-
HURDÍK, Jan. Systém spotřebitelského práva na cestě k začlenění do systému soukromého práva. Vývoj evropského spotřebitelského práva (k návrhu směrnice o právech spotřebitele). Praha, Univerzita Karlova v Praze, 2009. s 104.
-
KNOBLOCHOVÁ, Věra. Hamilton: Odstoupení od smlouvy při podomním prodeji - jde o absolutní právo spotřebitelů? Jurisprudence č. 7. 2008.
-
KNOBLOCHOVÁ Věra. „Pravomoci členského státu při implementaci plně harmonizované směrnice―. Jurisprudence č. 8. 2009, str. 26.
-
MELZER, Filip. K diskuzi o úpravě ochrany spotřebitele ve vládním návrhu občanského zákoníku. Právní rozhledy, 2009, č 22, s. 771 – 776.
-
NABAWANUKA, C. M., LEE, S., Impacts of timeshare operation on publicly traded U.S hotels´ firm value, risk and accounting performance. International Journal of Hospitality 66
Management 28 (2009), 221-227. -
PIZZIO, Jean-Pierre. Francouzský zákonodárný systém o ochraně spotřebitele. Cahiers du cefres n0 27, 2001, 92 s, s. 180.
-
SINGH, A., HOROWITZ, R.,. The board of directors in timeshare governance:ownermanagement relations in timeshare resort operations. Journal of Retail and Leisure Property 5 (3), 2006. s. 185-196.
-
SELUCKÁ, Markéta. Ochrana spotřebitele: Nenápadná změna se zásadními dopady. Právní
-
SELUCKÁ, Markéta. Ochrana spotřebitele: Nenápadná změna se zásadními dopady. Právní
-
rozhledy, 2010, č. 14, s 513-516. rozhledy, 2010, č. 14, s 513-516.
STUART, E., JACKSON, , 2009. Membership has its shareholder rewards. Journal of business strategy vol. 30 NO. 1,
-
pp. 53-55.
TLAMYCHA, Jan. Monitoring judikatury Evropského soudního dvora. Jurisprudence, 2010, č.3, s 40-45.
-
TOMANČÁKOVÁ, Blanka. Smlouvy uzavírané se spotřebitelem v návrhu občanského zákoníku. Právní fórum. 9/2009, s 368-372.
-
TOMANČÁKOVÁ, Blanka. Ochrana spotřebitele v Evropske unii se zaměřenim na kodifikaci tzv. timesharingovych smluv v českem pravnim řadu. Acta Iuridica Olomucensia. Vol. 1. 2005. No. 1, pp. 35–39.
-
TOMANČÁKOVÁ, Blanka. Vybrané praktické problémy smluv uzavíraných se spotřebitelem a jejich řešení v návrhu nového českého občanského zákoníku. Súčasnosť a perspektívy právnej regulácie obchodných zmlúv II. Sborník príspekov účastníkov vedeckej konferencie konaném v dňoch 19.-21. októbra 2009 v Starej Lesnej. 2009.
-
ŠIŠKOVÁ, Naděţda, STEHLÍK, Václav. Evropské právo 1- Ústavní základy evropské unie. Praha: Linde Praha, a.s., 2007. 310 s.
-
UPCHURCH , R., LASHLEY, C. Timeshare Resort Operations: A guide to Management Practice. Elsevier Butterworth-Heinemann, Burlington, 2006. MA.
-
VAN HUFFEL, M., „Cour de justice des Communautés européennes, 13 décembre 2001―, v Droit de la consommation, č. 58/2003, s. 47.
-
WOODS, R.H., 2001. Important issues for a growing tourism industry. Cornell Hotel and
-
Restaurant Administration Quarterly 42 (1), 71-80.
67
8.2.4 Stanoviska - Stanovisko Evropského hospodářského a sociálního výboru k návrhu směrnice Evropského
parlamentu a Rady o ochraně spotřebitelů ve vztahu k některým aspektům timeshare,
dlouhodobých rekreačních produktů, dalšího prodeje a výměn
KOM(2007) 303 v koneč-
ném znění – 2007/0113 (COD) (2008/C 44/06). Stanovisko generální advokátky Trstenjak 21 října 2008. VTB-VAB NV proti Total Belgium NV (C-261/07) a Galatea BVBA proti Sanoma Magazines Belgium NV (C-299/07). Ţádosti o rozhodnutí o předběţné otázce: Rechtbank van koophandel te Antwerpen – Belgie. Směrnice 2005/29/ES – Nekalé obchodní praktiky. Vnitrostátní právní úprava zakazující vázané nabídky spotřebitelům. Spojené věci C - 261/07 a C-299/07. - Stanovisko generální advokátky – Trstenjak – 21 října 2008. VTB- VAB NV proti Total Belgium NV C-61/07 a Galatea BVBA proti Sanoma Magazines Belgium NV (C-299/07). Rechtbank van koophandel te Antwerpen – Belgie. Spojené věci C-261/07 a C-299/07. Obdobně rozsudek ze dne 16. června 2005, Pupino, (C-105/03, Sb. rozh. s. I-5285, body 44 a 47)] 28. října 1987, Kolpinghuis, (80/86, Recueil, s. 3969, bod 13); Adeneler ze dne 15. dubna 2008, Impact, (C-268/06, Sb. rozh. s. I-2483, bod 100) - Stanovisko generální advokátky Verici Trstenjak – přednesené dne: 29. října 2009 Věc C-484/08 Caja de Ahorros y Monte de Piedad de Madrid proti Asociación de Usuarios de Servicios Bancarios. - Stanovisko generálního advokáta – Léger – 28 září 2004. Elisabeth Schulte a Wolfgang Schulte proti Deutsche Bausparkasse Badenia AG. Ţádost o rozhodnutí o předběţné otázce: Landgericht Bochum – Německo. Ochrana spotřebitele – Podomní prodej – Koupě nemovitosti – Investiční operace financovaná hypotečním úvěrem – Právo odstoupit od smlouvy – Důsledky odstoupení od smlouvy. Věc C-350/03. - Stanovisko generálního advokáta – Poiares Maduro – 21 listopadu 2007. K rozhodnutím - Annelore Hamilton proti Volksbank Filder eG. Ţádost o rozhodnutí o předběţné otázce: Oberlandesgericht Stuttgart Německo. Ochrana spotřebitelů – Smlouvy uzavřené mimo obchodní prostory – Směrnice 85/577/EHS – Článek 4 první pododstavec a čl. 5 odst. Soudní dvůr: Rozsudek ze dne 13. prosince 2001, Heininger, C-481/99, Rzepecki, N., Droit de la consommation et théorie générale du contrat , Institut de droit des affaires, Aix en Provence, 2002, s. 100. - Doporučení komise ze dne 12. května 2010 o pouţívání harmonizované metodiky pro klasifikaci a hlášení stíţností a dotazů spotřebitelů (2010/304/EU) Evropská Komise, Sdělení Komise ze dne 13. března 2007. Strategie spotřebitelské politiky EU 2007 68
8.3 Internetové zdroje - www. aspi.cz - www. euroskop.cz - www. eur-lex.europa.eu - www. epravo.cz - http://ec.europa.eu/consumer/cons_int/safe_shop/timeshare - http://www.eu-consumer-law.org./caselaw77.pdf - DVOŘÁKOVÁ, EVA. Judikatura k datování písemných smluv.Dostupné na :http://www.epravo.cz/top/clanky/judikatura-k-datovani-pisemnych-smluv-66375.html – blíţe k rozhodnutí sp. zn. 10Co 354 /2002 - www.justice.cz - www.nsoud.cz - www.concourt.cz - www.mvcr.cz/sbirka - http://ec.europa.eu/ceskarepublika/pdf/20110404_reader_spotrebeitel.pdf - http://spotrebitel.net/informatika-a-telekomunikace/806-spotebitele-i-obchodniky-trapirozdilna-pravidla-v-eu - PREININGER, Miloslav. Implementace evropského spotřebního práva v České republice. Dostupné na http://kod.ef.jcu.cz/wwwtajcucz/katedra/konference/cdrom05d/prispevky/s205- preininger.doc
69
9 Shrnutí, klíčová slova 9.1 Shrnutí Spotřebitelské právo jako celek představuje zajímavou a poměrně specifickou oblast, která stále nabývá na významu. Autorka se ve své práci věnuje konkrétně jedné z podoblastí spotřebitelského práva – timeshare.
Právní úprava timeshare na komunitární úrovni je
prvotně provedena Směrnicí 94/47/ES. Od roku 1994 však právní úprava prošla určitým vývojem, kdy byly průběţně řešeny problémy s timeshare spojené. Nově je timeshare upraven Směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/122/ES ze dne 14. ledna 2009 o ochraně spotřebitele ve vztahu k některým aspektům smluv o dočasném uţívání ubytovacího zařízení, o dlouhodobých rekreačních produktech, o dalším prodeji a o výměně. V českém právu jsou timeshare smlouvám věnována zvláštní ustanovení občanského zákoníku. Obdobně tomu bude i v novém občanském zákoníku. Avšak ještě před schválením nového OZ, muselo být timeshare právo novelizováno. Cílem nové úpravy je pokrýt oblast aplikace nových produktů v maximální šíři a minimalizovat prostor pro obcházení obecně platné právní regulace. Tato práce si klade za cíl komparovat předchozí, stávající a budoucí právní úpravu týkající se timeshare problematiky, a to jak v rámci právní úpravy na komunitární úrovni, tak také právní úpravu vnitrostátní - implementovanou.
9.2 Summary of the diploma thesis: Consumer law as a complex issue is an interesting and relatively specific field which keeps growing in importance. This diploma thesis focuses on one of the subarea of consumer law, namely timeshare. The legal regulation at the European Union level is first of all in the timeshare directive 94/47/EC. The timeshare law has developed and changed since 1994 with the aim to cover new products and contracts related to the timeshare and to assure the consumer protection.
70
Newly the timeshare is covered in directive 2008/122/EC of the European Parliament and of the Council of 14 January 2009 on the protection of consumers in respect of certain aspects of timeshare, long-term holiday products, resale and exchange contracts. In the Czech law, timeshare is regulated in special provisions in the civil code and it will be likewise in the new Czech civil code. The timeshare has been recently amended. The aim of the new update is to cover new products and minimize the possibilities of not abiding the law. The goal of this diploma thesis is to compare the previous, contemporary and the future timeshare law regulation at the EU level but also the implementation in the Czech Republic.
9.3 Klíčová slova Spotřebitelské smlouvy Spotřebitel Poskytovatel Ochrana spotřebitele Směrnice Rady 2008/122/ES
9.4. Key words Consumer contract Consumer Provider Consumer protection Council Directive 2008/122/ES
71
