UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI Přírodovědecká fakulta Mezinárodní rozvojová studia. Monika Rýčková ZELENÁ REVOLUCE V SUBSAHARSKÉ AFRICE

UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI Přírodovědecká fakulta Mezinárodní rozvojová studia

Monika Rýčková ZELENÁ REVOLUCE V SUBSAHARSKÉ AFRICE Bakalářská práce

Vedoucí práce Mgr. Zdeněk Opršal

Olomouc 2011

Poděkování Děkuji touto cestou vedoucímu bakalářské práce Mgr. Zdeňkovi Opršalovi za odborné vedení, cenné rady a pomoc při zpracování této práce.

Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem zadanou bakalářskou práci vypracovala samostatně a ţe jsem uvedla veškerou pouţitou literaturu. V Olomouci dne 4. 5. 2011 ………………. Podpis

OBSAH ABSTRAKT, KLÍČOVÁ SLOVA .......................................................................................... 1 ABSTRACT, KEY WORDS ................................................................................................... 1 SEZNAM POUŢITÝCH ZKRATEK..................................................................................... 2 ÚVOD ........................................................................................................................................ 4 1 VÝZNAM A VÝVOJ ZELENÉ REVOLUCE ................................................................... 5 1.1 POJEM „ZELENÁ REVOLUCE“ ....................................................................................... 5 1.2 VÝZNAM ZELENÉ REVOLUCE ...................................................................................... 5 1.3 POČÁTKY ZELENÉ REVOLUCE..................................................................................... 6 1.4 ŠÍŘENÍ ZELENÉ REVOLUCE – ASIE .............................................................................. 8 1.4.1 Pákistán ...................................................................................................................... 8 1.4.2 Indie ........................................................................................................................... 8 1.4.3 Filipíny ....................................................................................................................... 9 2 ZELENÁ REVOLUCE A SUBSAHARSKÁ AFRIKA ................................................... 11 2.1 FYZICKO-GEOGRAFICKÉ A SOCIO-EKONOMICKÉ PŘEKÁŢKY ROZVOJE ....... 12 2.1.1. Malá úrodnost půd .................................................................................................. 13 2.1.2 Nízká úroveň pouţívání hnojiv ................................................................................ 14 2.1.3 Klima: nedostatek vody a sníţená pracovní produktivita Afričanů ......................... 15 2.1.3.1 Nedostatek vody a špatná úroveň zavlaţování ................................................. 15 2.1.3.2 Sníţená pracovní produktivita Afričanů........................................................... 16 2.1.4 Nedostatečné investování vlád ................................................................................. 17 2.1.4.1 Malá a méně významná výzkumná centra ....................................................... 17 2.1.4.2 Zanedbání lidského kapitálu – vzdělání a zdraví ............................................. 18 2.1.4.3 Špatný stav silnic .............................................................................................. 18 2.1.4.4 Půjčky, dotace a podpora cen na trhu – selhání vlád........................................ 19 2.1.5 Nepokoje a ozbrojené konflikty ............................................................................... 19

2.2 POUČENÍ Z ASIJSKÉ ZELENÉ REVOLUCE A MOŢNÝ PŘENOS ZKUŠENOSTÍ... 20 2.2.1. Hnojiva a nové odrůdy jako základ......................................................................... 20 2.2.2 Vládní intervence ..................................................................................................... 21 2.2.3 Zaměření Zelené revoluce na malé zemědělce ........................................................ 21 2.2.4 Negativní dopady pouţívání agrochemikálií ........................................................... 22 2.2.5 Problémy spojené se zavlaţováním ......................................................................... 23 2.2.6 Problémy způsobené genetickou jednotností HYV plodin ...................................... 24 2.3 VYBRANÉ ÚSPĚCHY ROZVOJE AFRICKÉHO ZEMĚDĚLSTVÍ V OBDOBÍ ZELENÉ REVOLUCE .................................................................................................... 24 2.3.1 Kukuřice ................................................................................................................... 25 2.3.1.1 Zimbabwe ......................................................................................................... 25 2.3.1.2 Keňa ................................................................................................................. 26 2.3.1.3 Projekt Sasakawa Global 2000 v Ghaně .......................................................... 27 2.3.2 Maniok ..................................................................................................................... 28 2.3.3 Bavlna v západní Africe ........................................................................................... 31 3 SOUČASNÉ SNAHY O ZLEPŠENÍ ZEMĚDĚLSTVÍ V SUBSAHARSKÉ AFRICE 33 3.1 VZTAH MDGS A ZEMĚDĚLSTVÍ ................................................................................. 33 3.1.1 Cíl 1 .......................................................................................................................... 33 3.1.2 Ostatní cíle a jejich propojení se zemědělstvím ....................................................... 34 3.2 GENETICKÁ REVOLUCE ............................................................................................... 35 3.2.1 Klady a zápory geneticky modifikovaných plodin .................................................. 36 3.2.2 Geneticky modifikované plodiny v Africe .............................................................. 40 ZÁVĚR .................................................................................................................................... 42 SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY .................................................................................. 43

ABSTRAKT, KLÍČOVÁ SLOVA Pojmem Zelená revoluce označujeme proces, který byl nastartován v polovině 20. století v Mexiku. Šlo o přenos technologií známých v rozvinutých zemích do zemí rozvojových za účelem intenzifikace zemědělské výroby a následného zvýšení produkce potravin ve strádajících zemích. Subsaharské Africe, kde je zemědělství hlavním zdrojem příjmů, se tato revoluce vyhnula a tato práce popisuje důvody, proč se tomu stalo. Úspěchy a limity asijské Zelené revoluce by se mohly pro subsaharskou Afriku při dalších snahách o revitalizaci zemědělského sektoru stát ponaučením. V minulosti jsou zaznamenány případy, kdy na určitých místech subsaharské Afriky došlo k navýšení produkce, ale nebyly velkého významu a většinou neudrţitelné. Potencionálním řešením by pro hladovějící

kontinent

mohla

být

vědní

disciplína

zabývající

se

genetickými

transformacemi. Klíčová slova: Zelená revoluce, subsaharská Afrika, produkce potravin, zemědělství, hnojiva, politiky, GMO, MDGs.

ABSTRACT, KEY WORDS The term Green Revolution means a process which started in Mexico in the middle of last century. It was about transfer of technologies known in developed countries to developing countries in order to make agriculture more intensive and incerase production to feed the hugry population. In agriculture-based Sub-saharan Africa The Green Revolution did not happen and this thesis analyses why did so. Successes and limits of Asian Green Revolution could be lessons learnd for Sub-saharan Africa in further efforts to revitalise agricultural sector. There are some unsustainable and small cases of increasing production in Sub-saharran Africa in past. A potential solution for starving continent could be genetic engineering.

Key words: Green revolution, Sub-saharan Africa, food production, agriculture, fertilizer, policies, GMOs, MDGs.

1

SEZNAM POUŢITÝCH ZKRATEK BCGA – British Cotton Growers Association CIMMYT – Centro Internacional por Mechoramiento de Maiz y Trigo DRK – Demokratická republika Kongo ECOWAS – Economic Community Of West African States FAO – Food and Agriculture Organization GMO – Geneticky modifikované organizmy GRAS – Generaly Regarded as Safe HDP – Hrubý domácí produkt HYV – High Yielding Varieties HYVP – High Yielding Varieties Programme IAASTD – International Assessmentof Agricultural Knowledge, Science and Technology for

Development

IAMES – Institute for Africa and Middle East Studies IARCs – International Agricultural Research Centers IFAD – International Fund for Agricultural Development IFOAM – International Federation of Organic Agriculture Movements IISD – International Institute for Sustainable Development IITA – International Institute of Tropical Agriculture IRRI – International Rice Research Institute MDG – Millennium Development Goal MMF – Mezinárodní měnový fond MV1,2 – Modern variety 1,2 NNO – Nevládní nezisková organizace ODA – Official Development Aid OECD – Organisation for Economic Co-operation and Development OSN – Organizace spojených národů PTP – Production Test Plot QPM – Quality Protein Maize SAA – Sasakawa Africa Association SAPs – Structural Adjustment Programmes SB – Světová banka SMA - Seed Maize Association

2

TMS – Tropical Maniok Selection UN – United Nations USAID – United States Agency for International Development WARDA – West Africa Rice Development Association WDR – World Development Report WHO – World Health Organization

3

ÚVOD Zemědělství doprovází lidstvo od samotného počátku. Z lovců a sběračů se stali samozásobitelé pěstující potravu pro vlastní spotřebu. S nárůstem populace však přišla potřeba produkovat větší mnoţství potravy a v některých místech k tomu mělo dojít na omezené výměře půdy. Z toho důvodu došlo v rozvinutých zemích k tzv. intenzifikaci zemědělské výroby. Snaha přenést znalosti a agrotechniku do rozvojových zemí za účelem zvýšení produkce byla zaznamenána v polovině 20. století. V zemích, kde se tato snaha vyplatila, hovoříme o nástupu tzv. Zelené revoluce. Zhodnocení, v čem spočívala úspěšnost některých rozvojových regionů v přijetí principů Zelené revoluce a jaké překáţky nastolily regiony jiné, je součástí této práce. Díky úspěšnosti především asijské Zelené revoluce, si znevýhodněné regiony mohou odnést ponaučení při snaze vylepšit stav svého zemědělství. Neúspěch v šíření myšlenky se projevil především v subsaharské Africe. Tento subkontinent je suţován nedostatkem potravy a technologický pokrok by mohl být řešením krizové situace. Na některých místech subsaharské Afriky byly zaznamenány výjimečné příklady, které dokazují přijetí principů zemědělské revoluce v podobě intenzifikace a následného zvýšení produkce a tato práce se zabývá popisem jejich stručného vývoje, příčin úspěchu a zhodnocení udrţitelnosti. V současné době je problémům zemí rozvojového světa věnována pozornost především prostřednictvím stěţejního dokumentu rozvinutých zemí – Rozvojové cíle tisíciletí. Zaměřím svou pozornost na důleţitost podpory zemědělského sektoru za účelem naplnění těchto cílů. Moţné řešení produkčního deficitu se nabízí v podobě geneticky modifikovaných potravin. Jak se s touto výzvou země subsaharské Afriky vyrovnávají, nastiňuje poslední kapitola.

4

1 VÝZNAM A VÝVOJ ZELENÉ REVOLUCE

1.1 POJEM „ZELENÁ REVOLUCE“ Rozvinuté země zaţily ve 20. století rozvoj zemědělství především díky masivnímu investování do zemědělského výzkumu. Díky modernímu šlechtění plodin, vylepšené zemědělské technice, rozvoji umělých hnojiv a pesticidů, se tak vyhnuly hrozícímu hladomoru. Počátek procesu, zvaného Zelená revoluce, se datuje na začátek 60. let, a jedná se o transfer technologií, které byly vyvinuty a uplatňovány v rozvinutých zemích, do zemí rozvojových. Hlavním cílem byl nárůst produkce potravin zvýšením výnosů na jednotku plochy, kterou měly zajistit nově vyšlechtěné odrůdy nejvýznamnějších obilovin – kukuřice, rýţe a pšenice. Spolu s aplikací umělých hnojiv, pesticidů, zavlaţováním v sušších oblastech a pouţitím vhodné zemědělské techniky mělo dojít k navýšení produkce. Od 60. let opravdu došlo v rozvojových zemích k navýšení produkce potravin na osobu o 7 %. Nárůst v Asii činil přes 27 %, na druhou stranu Afrika (jako jediný kontinent) svou produkci na osobu sníţila. Je tedy zřejmé, ţe Zelená revoluce není pouze „balík“ zemědělských technologií, které je moţné přesunout z jednoho místa na druhé. Vyvíjela se odlišně jak v Latinské Americe, tak v Asii a Africe (FAO, 2011a). William S. Gaud (bývalý ředitel U. S. Agency for International Development – USAID) poprvé pouţil v roce 1968 pojem „Zelená revoluce“, jímţ chtěl vystihnout velký nárůst v produkci pšenice v Indii a Pákistánu v letech 1966–1968 (Norton et al., 2006): „Tento trend v oblasti zemědělské produkce znamená novou revoluci. Ale není ani Rudá jako v Sovětském svazu, ani Bílá, jak byla nazvána Islámská revoluce v Íránu. Nazvu ji proto Zelená revoluce (Patel, 2009, 17).“ Tuto myšlenku později propagoval a o její šíření se zaslouţil Norman Borlaug, který získal přezdívku „otec Zelené revoluce“. 1.2 VÝZNAM ZELENÉ REVOLUCE Jiţ představitel klasické politické ekonomie Thomas Robert Malthus ve svém díle Esej o principu populace (1798) tvrdil, ţe populace roste geometricky, zatímco zdroje obţivy rostou pouze aritmetickou řadou. Podle Malthuse se tedy počet obyvatel rychle zvyšuje, přičemţ výroba potravin za tímto trendem zaostává. Řešením, či moţná důsledkem této krize podle něj má být hladomor jakoţto nástroj přírody. Společně s válkami a epidemiemi povaţuje tyto katastrofy za pozitivní faktory v řešení problému přelidnění (Hutlová, 2009). I kdyţ je tato teorie diskutabilní, jisté je, ţe v roce 1804 5

dosáhla populace jedné miliardy obyvatel, ke zdvojnásobení došlo za 123 let, počtu tří miliard bylo dosaţeno za ještě kratší dobu, a tato doba se i nadále radikálně zmenšuje (Population Reference Bureau, 2007). Prudký populační nárůst a obava z nedostatku potravin pak byly impulsem, který nastartoval tzv. Zelenou revoluci, která svým přičiněním zabránila Malthusovým katastrofickým předpovědím. Z historického hlediska vývoje zemědělství je Zelená revoluce tak důleţitá, ţe ji Norton et al. (2006) přirovnává například k neolitické revoluci. Existují podle něj 3 revoluce, které jsou mezníky čtyř velkých období. Ty se liší především technologiemi vyuţívanými v zemědělské produkci a sociálním uspořádáním společnosti. Po tzv. první zemědělské revoluci (téţ zvané neolitická) se z lovců a sběračů ţijících v malých skupinách, s malým populačním růstem, stali usedlí zemědělci, kteří účelně vyuţívali půdu a shromaţďovali své zásoby, díky čemuţ došlo ke zvýšení počtu obyvatel. Dalším mezníkem je druhá zemědělská revoluce, při níţ byly zavedeny určité inovace, které umoţnily rozvoj zemědělské produkce na osobu, a opět došlo k nárůstu počtu obyvatel. Tuto zemědělskou revoluci navíc urychlila průmyslová revoluce (např. pouţití strojů, které nahradily zvířata). Poslední období je charakteristické zvýšením výnosů na jednotku plochy díky rozvoji biotechnologií, pouţíváním umělých hnojiv a mechanizací zemědělské výroby. Toto období se označuje pojmem Zelená revoluce (Norton et al, 2006). Důvodem k vypuknutí těchto revolucí byla snaha o zajištění dostatku potravin pro narůstající populaci. Lidstvo potřebuje potravu, a tu produkuje zemědělství. Pokročilejší technologie a postupy snáze zajistí obţivu, státy se stanou soběstačnými v produkci potravin a zisk farmářů z prodeje můţe být pouţit na další rozvoj zemědělské prvovýroby.

1.3 POČÁTKY ZELENÉ REVOLUCE Základní myšlenka Zelená revoluce, spatřila světlo světa v Mexiku v roce 1941. Tehdy Henry Wallace, pozdější americký viceprezident, nastínil v rozhovoru s prezidentem Rockefellerovy nadace1 Raymondem Fosdickem názor, ţe by problém rostoucího počtu obyvatelstva a nesoběstačnosti Mexika v zásobování potravinami mohl být vyřešen zvýšením výnosu kukuřice a fazolí na jednotku plochy. Fosdicka tato nahodilá 1

Filantrop John D. Rockefeller zaloţil v roce 1913 soukromou nadaci, která podporuje např. vzdělání (stipendia, podpora vzdělání v USA bez ohledu na pohlaví, vyznání, či rasu), kulturu, vědu, výzkum a zdravotnictví (The Rockefeller Foundation, 2011)

6

poznámka velmi zaujala, díky čemuţ byl v roce 1942 spuštěn zemědělský program (nobelprize.org, 1970) a byla zaloţen Úřad technických studií (Oficina de Estudios Especiales),

fungující

pod

mexickým

Ministerstvem

zemědělství

a

dotovaný

Rockefellerovou nadací (The Rockefeller Foundation, 2006). Projekt řídili profesoři rostlinné patologie Elvin Stakman a J. George Harrar, ke kterým se v roce 1944 přidal Dr. Norman Borlaug. Jejich úkolem bylo v co nejkratší moţné době dostat Mexiko ze závislosti na dovozu nepostradatelné pšenice a zabránit hrozícímu hladomoru (Drobník, 2009). Klíčovou roli v tomto procesu sehrál právě Dr. Borlaug, jehoţ rodina pocházela z Norska. Tento významný vědec, pozdější nositel Nobelovy ceny, byl absolventem lesnictví na Minnesotské univerzitě a získal doktorát z patologie rostlin. Odmítl lákavější nabídky a stal se zaměstnancem Rockefellerovy nadace. Dr. Borlaug stál za vznikem Programu kooperativního výzkumu a produkce pšenice v Mexiku2. Výzkumy v Mexiku trvaly 10 let, Mexiko se díky ním a vyšlechtění nové, tzv. trpasličí odrůdě soběstačným ve výrobě obilovin, a dokonce začalo pšenici i vyváţet. Prvním krokem bylo vyšlechtění odrůdy odolné vůči chorobám a reagující na pouţití příslušných hnojiv zvýšením výnosů. Klíčovým se však stalo zkříţení této odrůdy s polozakrslou odrůdou, takţe vznikla nová odrůda, která v sobě nesla ţádoucí vlastnosti obou odrůd, ze kterých byla vyšlechtěna. Zájem Borlauga o nové technologie v pěstování zemědělských plodin a snaha o jejich rozšíření do asijských zemí jej přivedla do Indie a Pákistánu, kde v té době panoval hlad a utrpení. Nové technologie, na jejichţ vzniku se Borlaug podílel – zejména nová odrůda pšenice v kombinaci s vhodným hnojením a zavlaţováním – pak daly definitivně za vznik procesu, který se nazývá Zelená revoluce. Za úspěchy, kterých bylo dosaţeno v Indii a Pákistánu (viz kapitola 1.4), odvrácení hladomorů, na které by mohlo zemřít údajně aţ 250 mil. lidí, byl v roce 1970 Dr. Norman Borlaug oceněn Nobelovou cenou míru (Hořička et. al, 2009).

2

Z Programu kooperativního výzkumu a produkce pšenice v Mexiku vzniklo v roce 1963 Mezinárodní centrum pro šlechtění kukuřice a pšenice (Cetro Internacional por Mechoramiento de Maiz y Trigo – CIMMYT). Do jeho vedení nebyl postaven nikdo jiný, neţ Dr. Borlaug. CIMMYT je mezinárodní nezisková výzkumná a výcviková organizace, jejímţ cílem je „trvalé zvýšení produkce kukuřice a pšenice za účelem zajištění potravinové bezpečnosti a snížení chudoby ve světě“. Tato nezisková organizace je financována mezinárodními a regionálními rozvojovými agenturami, národními vládami, soukromými nadacemi a soukromým sektorem (CIMMYT, 2010).

7

1.4 ŠÍŘENÍ ZELENÉ REVOLUCE – ASIE V polovině minulého století, kdy Norman Borlaug prováděl své výzkumy v Mexiku, narůstalo obyvatelstvo Asie nekontrolovatelným tempem a velké státy nebyly soběstačné v zásobování potravinami (msswaminathan.com). Kvůli obavám z vypuknutí potravinové krize byl v roce 1959 pozván Dr. Borlaug do Pákistánu a později téţ do Indie, aby zjistil, zda je moţné pěstovat pšenici vyšlechtěnou v Mexiku také v těchto zemích (nobelprize.org, 1970), kde je pšenice klíčovou plodinou (Drobník, 2009).

1.4.1 Pákistán Pákistánští vědci byli vysláni do Mexika, kde prostudovali Borlaugův výzkum a uznali, ţe bude pro jejich zemi výhodné přijmout a pěstovat novou vyšlechtěnou odrůdu pšenice. Díky silné podpoře ze strany prezidenta byly překonány překáţky v podobě předsudků a pomluv vůči této odrůdě a do země mohlo být importováno osivo nové odrůdy pšenice, díky kterému, stejně jako v Mexiku, vzrostly výnosy na jednotku plochy (nobelprize.org, 1970), jak znázorňuje graf 1. Graf 1

(Wikipedia.org, 2011)

1.4.2 Indie V Indii byla zjevná snaha o zlepšení zemědělství uţ před zavedením mexických osiv. V roce 1959 byl proveden výzkum organizovaný Fordovou nadací, jehoţ výsledek 8

vedl k doporučení nového přístupu v rozvoji zemědělství. Byly tedy zavedeny programy, které měly vést k intenzifikaci zemědělství, ale výsledky pořád nebyly uspokojivé. K tomu navíc přispěla období sucha v letech 1965 a 1966, na které nebyla Indie připravena (Djurfeldt et al., 2005). V roce 1968 vyšla kniha Populační bomba od Paula Ehrlicha, ve které tvrdí, ţe v roce 1980 nebude Indie s to uţivit svých 200 milionů obyvatel (Ehrlich, 1968). Jeho teorie by se zřejmě naplnila, pokud by nebyl zaveden program High Yielding Varieties Programme (HYVP), který vznikl pod záštitou indického ministra zemědělství C. Subramaniama (Djurfeldt et al., 2005). Do země bylo v roce 1966 dovezeno 18 000 tun osiva trpasličí odrůdy pšenice z Mexika, coţ představovalo v době finančních problémů riskantní krok ze strany vlády, který se však rozhodla podstoupit. Vláda vybrala k vyzkoušení mexických odrůd oblast Pandţábu a Haryany, kde jiţ v minulosti došlo k úspěšnému zemědělskému rozvoji a byl zde dostatek vodních zdrojů pro zavlaţování. V roce 1968 došlo k rekordní sklizni pšenice – 17 milionů tun a v dalších letech produkce i výnosy nadále rapidně stoupaly (nobelprize.org, 1970). V roce 1979 došlo dokonce ke zdvojnásobení produkce, která dosáhla 35 mil. tun a v následujících letech dále stoupala. I výnosy se zvýšily z průměrných 0,8 t/ha před zavedením vysoce výnosných plodin (High Yielding Varieties – HYV) na 1,1 t/ha v roce 1968 a i nadále se zvyšovaly takovým tempem (viz graf 1), aţ se Indie stala v produkci pšenice soběstačnou (Drobník, 2009).

1.4.3 Filipíny Úspěch mexického šlechtitelského programu pšenice dal podnět ke vzniku podobného šlechtitelského programu v Los Baňos na Filipínách, zaměřeného na úpravu rýţe. Mezinárodní institut pro výzkum rýţe (International RiceResearch Institute – IRRI), financovaný Rockefellerovou a Fordovou nadací vznikl v roce 1960. První „zázračná rýţe“ IR-8 byla oficiálně představena v prosinci roku 1966. Po pár měsících bylo osivo namnoţeno a mohlo být rozšířeno po celé zemi. Následující rok uţ 35 % celkové produkce pocházelo z nové odrůdy a během let 1968, 1969 a 1970 byl zastaven import rýţe do země, protoţe se stala soběstačnou a dokonce začala vyváţet (Djurfeldt et al., 2005). Během dvou dekád vzrostla produkce z 3, 7 mil. tun na 7, 7 mil. tun (FAO, 2011b).

9

Závěr první kapitoly: Pojmem Zelená revoluce označujeme proces, který byl nastartován v polovině 20. století v rozvojových zemích a jehoţ hlavním cílem bylo zvýšení produkce zemědělských plodin a dosaţení soběstačnosti ve výrobě potravin v těchto zemích. Jako první byl proces zahájen v Mexiku ve 40. letech a týkal se vyšlechtění nové odrůdy pšenice a zavádění nových technologických postupů. Z Mexika se v průběhu 60. let projekt rozšířil do asijských zemí, kde velký úspěch dosáhl zejména v Indii, Pákistánu a Filipínách a to především díky obavám a následným zásahům ze strany vlád, které investovaly do zemědělského sektoru a výzkumných aktivit velké mnoţství peněz. S pojem zelené revoluce je spjato jméno amerického vědce norského původu Normana Borlauga, který byl za své výzkumy vyznamenán Nobelovou cenou míru. Pro svůj význam je zelená revoluce srovnávána s dalšími významnými milníky ve vývoji lidstva – první zemědělskou revolucí, kdy se z lovců a sběračů stávají usedlí zemědělci, a s druhou zemědělskou revolucí, která je charakterizována masivním nástupem nových technologií v zemědělské prvovýrobě a pouţíváním strojů namísto zemědělských zvířat ruku v ruce s průmyslovou revolucí.

10

2 ZELENÁ REVOLUCE A SUBSAHARSKÁ AFRIKA V 60. a 70. letech bylo mnoho asijských zemí díky úspěchům Zelené revoluce na cestě k soběstačnosti ve výrobě potravin nebo jiţ tohoto cíle dosáhlo, na rozdíl od Afriky, která se v té době potýkala s akutním nedostatkem potravin (Gröniger, 2009). Tato krize se dostavila na počátku 70. let, tedy po dekolonizaci většiny afrických zemí. Ze soběstačného kontinentu se stala Afrika dovozcem – ke konci 70. let tento subkontinent dováţel aţ 4,4 milionů tun základních potravin za rok, a v polovině 80. let tento dovoz vzrostl aţ na 10 milionů tun (Djurfeldt et al., 2005). Důvodem byl enormní nárůst populace, který v období let 1970–1985 dosahoval aţ 3 %, coţ bylo historicky vůbec nejvyšší tempo růstu (Djurfeldt et al., 2005), zatímco roční nárůst produkce potravin činil pouze 1,5 % (Byerlee, Eicher, 1997). Hlavním úkolem vlád nově vzniklých států mělo být zajištění potravin pro obyvatelstvo a zároveň podpora zemědělského sektoru, tato výzva však byla většinou zemí ignorována (African Business, 2006). Z obrázku 1 lze vyčíst, ţe Afriky po získání nezávislosti nových států byla jediným kontinentem, jehoţ produkce potravin na osobu stagnovala nebo klesala. Ve srovnání s Asií, kde produkce na osobu vzrostla o 24 %, subsaharská Afrika sníţila v období 1961– 2001 produkci na osobu o 13 % (Djurfeldt et al., 2005). Obrázek 1

(World Resources Institute, 1998-99) 11

Tento klesající trend znamenal, ţe Afrika musela potraviny dováţet nebo je získávat prostřednictvím potravinové pomoci (Djurfeldt et al., 2005). I kdyţ existuje více faktorů, které v subsaharské Africe přispívají k chudobě a hladu, špatné zemědělství je klíčovým problémem (Haggblade Hazell, 2010). Zemědělský sektor totiţ zaměstnává 60–90 % obyvatelstva subsaharské Afriky, jeho podíl na HDP činí průměrně 30 % (Pham, 2009) a v zemědělství pracuje 70 % chudého venkovského obyvatelstva (Haggblade, Hazell, 2010). Ve venkovských oblastech je zemědělství hlavním zdrojem práce a příjmů obyvatelstva. Na celkovém vývozu se podílí průměrně 40 % (v některých menších afrických zemích dokonce aţ 80 %). Zemědělství sehrává klíčovou roli jak v boji s hladem, tak na cestě Afriky ven z chudoby, čehoţ však lze dosáhnout pouze hospodářským růstem, podobně jako tomu je například v Indii a Číně (Nwanze, 2010). Jaké jsou důvody toho, ţe subsaharská Afrika je jediný kontinent, kde dochází ke sníţení produkce potravin na osobu i přesto, ţe se většina jejich zemí se řadí mezi ty, kde hlavní příjem plyne ze zemědělství (podle WDR tzv. „agriculture based countries“)? Proč WDR (2007) tvrdí, ţe Afrika, se svým specifickým zemědělstvím a institucemi, potřebuje revoluci – nezaţila snad tu Zelenou? Na jakých základech lze případně stavět? Zaţilo africké zemědělství vůbec nějaké úspěchy? Na tyto otázky dávají odpovědi následující kapitoly.

2.1 FYZICKO-GEOGRAFICKÉ A SOCIO-EKONOMICKÉ PŘEKÁŢKY ROZVOJE Příčin nízkého rozvoje zemědělství v Africe je mnoho. Lze je rozdělit na překáţky, které člověk sice nezpůsobil, ale může být v jeho vůli je nějakým způsobem překonat či ovlivnit. Tyto překáţky mají původ ve fyzicko-geografické sféře (litosféra, atmosféra, hydrosféra, pedosféra a biosféra). Na straně druhé jsou pak socioekonomické důvody zaostalosti, přičemţ socioekonomickou sférou nazýváme obyvatelstvo, činnost a aktivity lidské společnosti, a je jen na vůli člověka tyto překáţky eliminovat. Obě oblasti se prolínají a vzájemně ovlivňují, takţe je nerozdělím striktně podle jejich původu, ale spíše podle vzájemné návaznosti a ovlivnitelnosti.

12

2.1.1. Malá úrodnost půd V důsledku nárůstu afrického obyvatelstva klesá mnoţství obdělávané plochy na jednu osobu. V roce 1965 připadalo na osobu 0,5 ha plochy, do roku 1994 výměra poklesla o 40 % (na 0,3 ha/osobu) (Djurfeldt, et al., 2005). Zároveň se zhoršuje kvalita půd v důsledku úbytku ţivin (zejména dusíku, fosforu a draslíku). V Subsaharské Africe je průměrný roční úbytek těchto ţivin 52 kg/ha a v podobě NPK hnojiv (obsahující právě dusík, fosfor a draslík) se zpět do půdy dostane pouze 10 kg. Z tohoto důvodu dochází k vyčerpávání úrodnosti půd aţ u 75 % farmářských ploch (WDR, 2007), proto je potřeba dodávat dostatečné mnoţství hnojiv pro udrţení její úrodnosti. V Asii došlo ke zvyšování výnosů na jednotku plochy kvůli velké hustotě obyvatelstva a nedostatku volné půdy, kam by se dala produkce dále rozšířit. Naopak Subsaharská Afrika je poměrně řídce osídlena (průměrná hustota je 29 osob/ km2, coţ je asi desetkrát méně neţ v Asii), takţe nárůst produkce je spojen s rozšiřováním obdělávané plochy, nikoliv se zvyšováním výnosů na jednotku plochy (WDR, 2007). Obrázek 2 názorně zobrazuje tyto rozdílné trendy v Asii a Subsaharské Africe: Obrázek 2

(WDR, 2007)

13

2.1.2 Nízká úroveň používání hnojiv I přesto, ţe africké půdy jsou málo úrodné, subsaharská Afrika se jiţ od roku 1960 vyznačuje nejmenší spotřebou hnojiv ve sledovaných regionech, jak znázorňuje obrázek 3. Obrázek 3

(Earth, 2007) Existuje několik příčin malého vyuţívání hnojiv v Subsaharské Africe. Jedním z těchto důvodů je jejich dostupnost. Podle údajů Morrise (2007) musí zemědělec v Africe prodat dvakrát více obilí neţ v Asii, aby si mohl koupit kilo hnojiva. WDR (2007) uvádí jako moţné řešení tohoto problému zpřístupnění půjček farmářům. Ovšem poskytování půjček je limitováno špatnou dostupností bankovních sluţeb ve venkovských oblastech Subsaharské Afriky. Mezi další faktory uvádí WDR (2007) slabě rozvinutý trh zejména v polosuchých oblastech a špatnou dopravní infrastrukturu. Nekvalitní cesty zvyšují přepravní náklady, které se promítají do vyšší ceny hnojiv. Nezpevněné cesty v období dešťů pak někdy zcela znemoţňují přepravu jakéhokoliv zboţí.

14

2.1.3 Klima: nedostatek vody a snížená pracovní produktivita Afričanů 2.1.3.1 Nedostatek vody a špatná úroveň zavlažování Díky své poloze a rozmístění podnebných pásů je Afrika nejteplejším kontinentem. Během roku hodnoty průměrné teploty příliš nekolísají, zato mnoţství sráţek je charakteristické svou nepravidelností jak během roku, tak v jednotlivých letech (Němec, 2004). V minulosti Afrika trpěla mnohými obdobími sucha: mezi lety 1980 a 1990 jich bylo sedm, a jejich mnoţství se zvýšilo na dalších deset do roku 2003. Tato sucha velmi zasáhla zemědělskou produkci, i kdyţ sucha jsou v některých zemích pravidelná, takţe mohou být předpověditelná. Proto by podle Kidana et al. (2006) tyto země měly přizpůsobit strategie zemědělského rozvoje těmto přírodním výkyvům. Zemědělská

produkce

je

determinována

především

mnoţstvím

sráţek.

Subekvatoriální pás, který se dále dělí na suché a vlhké savany, má malé a nepravidelné mnoţství sráţek. Zelená revoluce v Asii byla úspěšná díky kombinaci pěstování nově vyšlechtěných odrůd pšenice a rýţe, které reagovaly na pouţití hnojiv a zavlaţování zvýšením produkce. Zato africkými tradičními plodinami jsou kukuřice, čirok, proso nebo maniok, které jsou pěstovány pouze díky dešťovým sráţkám (Hazell, 2009). Aby došlo ke zvýšení produkce jako v Asii, muselo by se věnovat více pozornosti vyšlechtění vysoce výnosných tradičních plodin, které by v kombinaci s hnojivy a zavlaţováním vykázaly vyšší výnosy. Během 70. a 80. let vlády a mezinárodní organizace investovaly do zavlaţovacích projektů. Většina z nich byla velmi rozsáhlá a zaměřily se na budování velkých zavlaţovacích systémů. Projekty zaměřené na velké zavlaţovací systémy byly však neúspěšné: investiční náklady byly vysoké vzhledem k nízké ekonomické návratnosti (Kidane et al., 2006), coţ lze vyčíst z tabulky 1. Tabulka 1

(WDR, 2007) 15

Postupně došlo k poklesu počtu realizovaných projektů, nové projekty se zaměřily spíše na místní komunity a malé zemědělce (Kay, 2001). Ani tyto projekty nepřispěly svou důleţitostí k výrazným úspěchům, protoţe v celosvětovém měřítku se Afrika podílí přispívá pouhým jedním procentem z celkové zavlaţované plochy, přičemţ 68 % připadá na Asii (Siebert et al., 2007).

Graf 2

(Haggblade et al., 2010) V rámci samotného kontinentu pak Afrika vyuţívá pouze 10–15 % dostupných sladkovodních zdrojů (z jezer, řek a podzemních zásob vody) (WDR, 2007) 2.1.3.2 Snížená pracovní produktivita Afričanů Otázkou, zda jsou Afričané líní, se zabýval William K. Dumenu (2011) ve svém článku „Are Africans ‘Lazy’ or ether have ‘Reduced Work Capacity’?“. Uvádí, ţe Afrikou má na mysli tropický pás, který se rozkládá na sever a jih směrem od rovníku, kde se průměrné teploty celoročně pohybují mezi 28–38°C. Vědecké výzkumy dokázaly, ţe určité zemědělské činnosti, při kterých se spálí 300 kcal/hod a více (okopávání, plení), je přípustné provozovat pouze do max. teploty 27°C, jinak se tělo 16

rychle přehřívá, energie se sniţuje a fyzická výkonnost klesá. Pracující člověk v tropickém pásu potom potřebuje více odpočinku v častějších intervalech neţ v mírných podnebných oblastech (aby se tělo nepřehřálo na teplotu vyšší neţ 38°C), coţ celkově sniţuje pracovní produktivitu, která můţe být mylně povaţována za lenost, ale je to pouze přirozená reakce těla na vysoké teploty a výdej energie.

2.1.4 Nedostatečné investování vlád Dosud byly popsány spíše technologické záleţitosti, které zajišťují samotné zvýšení produkce. Ovšem Zelená revoluce není jen „balík“ nových technologií. Aby tento systém dobře fungoval, je zapotřebí zapojení vlády a navýšení veřejných výdajů do zemědělství: investování do výzkumu, vzdělání, infrastruktury, a zpřístupnění trhů pro malé zemědělce (Bach, 2008). Vládní výdaje do zemědělského sektoru klesly v subsaharské Africe z 6 % v roce 1980 na 4,5 % v roce 2002, v porovnání s Asií (9,4 % a 10,6 %) jsou to hodnoty niţší. Důvodem ke sniţování veřejných výdajů bylo zavedení tzv. Programů strukturálních úprav (Structural Adjustment Programmes – SAPs). Reformy SAPs byly nadiktovány Světovou bankou (SB) a Mezinárodním měnovým fondem (MMF) za účelem zajistit zadluţeným rozvojovým zemím dostatek kapitálu na splácení svých dluhů. Reformy mají zajistit hospodářský růst a stabilitu země prostřednictvím určitých doporučení. Jedním z nich bylo sníţení veřejných výdajů, coţ se ovšem projevilo negativním způsobem na zemědělském sektoru, do něhoţ byly výdaje značně redukovány (Varianty, 2008). Například v Ghaně klesly vládní výdaje do zemědělství z 12 % v roce 1980 na 1 % v roce 2000 a Zambie vykázala pokles z 23 % na pouhých 6 % (Akroyd, Smith, 2007), a to proto, ţe 80. léta byla pro obě země charakteristická zavedením reforem nadiktovaných SB a MMF (Djurfeldt et al., 2005). V roce 2003 se však členské země Africké unie zavázaly navýšit výdaje do zemědělství minimálně na 10 %, ale závazek z Maputa v současnosti splnilo pouze 8 zemí, coţ je pro Afriku jako celek nedostatečné (Nwanze, 2010). 2.1.4.1 Malá a méně významná výzkumná centra Hlavními iniciátory Zelené revoluce v Asii byly velké mezinárodní organizace IRRI a CIMMYT. V Subsaharské Africe byly zaloţeny 2 hlavní výzkumná centra: WARDA (African Rice Center) a IITA (International Institute of Tropical Agriculture), která jsou ve srovnání s těmi asijskými příliš malá, jejich výzkum je slabý (Djurfeldt et al., 17

2005), financování nedostatečné a chybí jim školící personál. Působí zde také asi 400 malých výzkumných institucí, které svým malým rozsahem „omezují vyhlídky na dosažení výnosů z rozsahu a přesah do zemědělského výzkumu“ (Pardey et al, 2007 in Haggblade et al, 2010, 7). Díky lepším výsledkům výzkumných aktivit tvoří vylepšené odrůdy v Asii 70 aţ 90 % plodin, zatímco v Africe je to pouhých 28 % (Kidane et al., 2006). 2.1.4.2 Zanedbání lidského kapitálu – vzdělání a zdraví Investování do vzdělání ve venkovských oblastech je podle Bacha (2008) klíčové, jestliţe má být vyuţit zemědělský potenciál k redukci chudoby. Příjem nových technologií bude běţnější praxí, zkvalitní se poradenské sluţby zemědělcům a otevře se cesta k hodnotnějším činnostem (pěstování květin, ovoce a zeleniny, mlékárenství a k jiné, neţ zemědělské činnosti). Přístup ke zdravotní péči, hygienickým zařízením a pitné vodě je ve venkovských oblastech omezenější. Nejzávaţnější chorobou afrických obyvatel je onemocnění HIV/AIDS, které sniţuje pracovní schopnost dospělých jedinců (WDR, 2007), následně má dopad na zemědělské rodiny, a v konečné fázi i na produktivitu celého zemědělství. Virem HIV jsou častěji nakaţeny ţeny, a kromě toho, ţe samy často trpí onemocněním AIDS, jejich role v rodině je předurčuje k péči i o další nakaţené členy rodiny (World of Work Magazine, 2004). Špatný zdravotní stav zemědělců sniţuje jejich produktivitu a je potřeba zajistit prevenční a léčebná opatření (coţ jsou podle World of Work Magazine z roku 2004: „sektorové politiky, snahy komunit eliminovat stigmata a diskriminaci, pobízení soukromého sektoru k podpoře prevence a samotná léčba“). 2.1.4.3 Špatný stav silnic Nerozvinutá infrastruktura, především silnice, znesnadňuje pěstitelům přístup na trh, zvyšuje přepravní náklady (Kidane et al., 2006 uvádí příklad na str. 54: převoz jedné tuny kukuřice z Mombasy v Keni do USA, coţ je asi 11 000 km, stojí 45–48 dolarů, zatímco cena cesty z Mombasy do Mbrary v Ugandě – pouhých 1 500 km, se pohybuje v rozmezí od 125 do 140 dolarů.), a to především v oblastech s nízkou hustotou osídlení, které leţí mimo dostupné oblasti (WDR, 2007). Jak tvrdí Kidane et al. (2006), lze za špatný stav silnic vinit vlády (v subsaharské Africe je zpevněných méně neţ 40 % cest), které více investují do budování silnic v městských oblastech a mezi městy a přístavy, a zanedbávají rozvoj silnic spojujících oblasti produkce a odbytiště. 18

Při srovnání Asie a subsaharské Afriky v období Zelené revoluce je na tom Asie s větším mnoţstvím silnic v lepším stavu lépe, jak tvrdí WDR (2007). A podle Haggblade, Hazell (2010) je dokonce i v současnosti síť afrických silnic v horším stavu, neţ měla Indie v 50. letech. 2.1.4.4 Půjčky, dotace a podpora cen na trhu – selhání vlád Pro malé zemědělce je nezbytný přístup k úvěrům, aby si mohli dovolit koupi osiva vylepšených odrůd a hnojiv, za účelem zvýšení produkce. V případě, ţe banky byly ochotné poskytnout farmářům půjčky, tak pouze na úrok s velmi vysokou úrokovou mírou (např. 46 % v Ghaně, 48 % v Malawi). Dotované ceny hnojiv byly zavedeny v Africe po roce 1960. Sníţily ceny hnojiv, aby byly za niţší cenu, neţ je cena na trhu a zemědělci si je mohli dovolit. Zavedení SAPs (80. léta) a liberalizačních metod, se kterými se dotace neslučovaly, vedlo k jejich zrušení (Tiba, 2009). Afričtí zemědělci se potýkají s výkyvy cen na světovém trhu (Djurfeldt et al., 2005), zatímco zemědělci rozvinutých zemí jsou chráněni dotacemi od svých vlád, v době výkyvů cen komodit na trhu (WDR, 2007). To znevýhodňuje nechráněné zemědělce rozvojových zemí, kteří pak těţko najdou uplatnění svých produktů na trzích rozvinutých zemí.

2.1.5 Nepokoje a ozbrojené konflikty Kidane et al. (2006) uvádí jako jedno z omezení rozvoje zemědělství subsaharské Afriky nepokoje v konfliktních zemích. Při nepokojích jsou zemědělci často rekrutováni do vojenské sluţby, venkovské obyvatelstvo migruje do měst nebo jiných zemí, infrastruktura soukromý majetek jsou ničeny jako strategické cíle, trhy pro producenty stěţí fungují normálním způsobem. Válečný konflikt ohroţuje zemědělskou produkci, která v jeho trvání poklesne průměrně o 12,3 % za rok. V letech 1973–1993 probíhala občanská válka v Angole a zemědělská produkce se v této době sníţila aţ o 44,5 % (Zaur, 2006).

19

2.2

POUČENÍ

Z ASIJSKÉ

ZELENÉ

REVOLUCE

A

MOŢNÝ

PŘENOS

ZKUŠENOSTÍ Afrika je stále v situaci, která volá po tzv. „druhé Zelené revoluci“, zatímco Asie je povaţována za kontinent, který tu „první“ aplikoval úspěšně (Jhamtani, 2010). Afrika je proto v relativně výhodné pozici: úspěchy jí mohou být příkladem ve snaze o zvyšování produkce a výnosů, a na druhou stranu se můţe vyvarovat chyb, ke kterým podle kritiků došlo při Zelené revoluci v Asii.

2.2.1. Hnojiva a nové odrůdy jako základ Asijský model Zelené revoluce je znázorněn na obrázku 4. Obrázek 4

(Djurfeldt et al, 2005)

Vyplývá z něj, ţe po vyšlechtění první generace nových odrůd (MV1) a zvýšení aplikace hnojiv, došlo ke zvýšení výnosů na jednotku plochy. Druhá generace (MV2) byla obohacena o takové vlastnosti, díky kterým byly rostliny odolné vůči škůdcům a chorobám a při aplikaci stejného mnoţství hnojiva byly výnosy ještě vyšší neţ u MV1. Výzkum 20

těchto dvou typů plodin probíhal pod záštitou Mezinárodních zemědělských výzkumných center (International Agricultural Research Centers – IARCs): CIMMYT a IRRI a výsledné plodiny tedy byly rozšířeny i mimo státy, ve kterých výzkum probíhal (Otsuka, Kalirajan, 2005). Jak ovšem tvrdí Djurfeldt et al. (2005, 243): „Není pravdou, že v součastné době státy subsaharské Afriky nepřijaly žádné MVs, naopak, vylepšená odrůda kukuřice je rozšířena v různých zemích.“ Za problém ovšem povaţují nedostatečné pouţívání hnojiv (viz kapitola 2.1.2, Nízká úroveň pouţívání hnojiv), takţe i kdyţ jsou pouţity MVs (MV1, MV2), výnosy nejsou tak vysoké jako v Asii, kde právě používání hnojiv se stalo klíčovým ke zvýšení produkce. Otsuka a Kalirajan (2005) vidí řešení pro africké země v nastavení politik ve prospěch farmářů, kterým by byly poskytnuty dotace na hnojiva.

2.2.2 Vládní intervence Nedostatek podpory ze strany vlád je další ponaučení, které je pro Afriku důleţité z hlediska rozvoje zemědělství. Djurfeldt et al. (2005, 3) zdůrazňují, ţe Asie se stala modelovou díky tomu, ţe „její“ Zelená revoluce byla řízená státem. Například výdaje do zemědělského sektoru tvořily v době Zelené revoluce aţ 15 % asijských vládních rozpočtů, zatímco Afrika přispívala na zemědělství pouhými 5–6 procenty (Otsuka, Kalirajan, 2005). Z těchto financí byl v Asii dotován výzkum, který vyţaduje dlouhodobou podporu, kterou byly asijské vlády schopny vyjádřit. Dále bylo investováno do zajištění přístupu k základním zemědělským vstupům – osivům, hnojivům, zavlaţovacím systémům a pesticidům (Hazell, 2009). Například v Indii za ministerského předsedy Nehrua vláda investovala do zemědělství a závlahových systémů aţ 31 % svého rozpočtu (Hazell, 2009). Indická vláda také koordinovala zásahy donorů a rozvojové pomoci (např. jejich poradenské sluţby zemědělcům) a zasahovala i do celého obchodního řetězce, aby se ujistila, ţe bude správně fungovat. Dokonce zaloţila Potravinovou společnost Indie (Food Corporation of India), která poskytla farmářům stabilitu v podobě garantované ceny (Hazell, 2009).

2.2.3 Zaměření Zelené revoluce na malé zemědělce Na základě vládních zásahů je Zelená revoluce v Asii zaloţena na malých zemědělcích (Hazell, 2009; Djurfeldt et al., 2005). Hazell (2009, 27) povaţuje zahrnutí malých 21

zemědělců při Asijské Zelené revoluci za klíčové z toho důvodu, ţe ekonomický růst malých farem je efektivní nástroj pro boj s chudobou a hladem. Náleţitosti k zapojení zemědělců do procesu zemědělského růstu, které byly v Asii splněny, popisuje Hazell (2009, 27) následovně: a) „Balík“ technologií, který mohl být aplikován na farmách různých velikostí b) Spravedlivé rozdělení půd se zabezpečením vlastnických nebo nájemních práv c) Úvěrový systém s výhodnými úrokovými sazbami, který slouţil malým zemědělcům pro nákup moderních vstupů d) Systém veřejných poradenských sluţeb, který upřednostňoval malé farmy, a e) Trhy a politiky podporující ceny, které zajistily malým zemědělcům stabilní a výhodné ceny.

Hlavním problémem a největším „trnem v oku“ se staly pro kritiky environmentální a socio-ekonomické dopady asijské Zelené revoluce. Například Vandana Shiva3 (1991) zdůrazňuje, ţe Zelená revoluce přispěla k degradaci ţivotního prostředí zvýšenou půdní erozí, nedostatkem vody, novými druhy škůdců nebo sníţenou úrodností půdy. Afrika by se měla při snaze zlepšovat stav zemědělského sektoru vyvarovat právě těmto dopadům.

2.2.4 Negativní dopady používání agrochemikálií Jak jiţ bylo řečeno, ke zvýšení produkce byly vyšlechtěny nové odrůdy, které reagovaly na pouţití agrochemikálií zvýšením produkce. Uţívání takových agrochemikálií mělo ovšem neblahý účinek na ţivotní prostředí, ale také ohrozilo zdraví lidí. Nadměrné a neprofesionální uţívání umělých hnojiv a pesticidů způsobilo znečištění podzemních vod i půd, zabilo mnoho ţivočichů ţijících v půdě i ve volné přírodě a způsobilo zdravotní potíţe. V některých případech došlo aţ na smrt farmářů, kteří nesprávně pouţívali tyto chemikálie (při postřikování, míchání, ředění) nebo obdrţeli porouchaná zařízení na aplikaci chemikálií (Jhamtani, 2010). Také byly zaznamenány případy, kdy se zemědělci zadluţili kvůli nákupu osiv a agrochemikálií a nebyli schopni půjčky splácet (například kvůli špatné úrodě, poklesu cen na trhu), coţ je dovedlo aţ k

3

Indická feministka a ekologická aktivistka, která bojuje s chudobou a snaţí se o udrţitelný, ekologicky příznivý rozvoj (Havránková et al., 2011)

22

sebevraţdě. To potvrzuje i Shiva (1991) a tvrdí, ţe i kdyţ v Indii dochází k dotování a cenové podpoře ze strany vlády, je nemoţné praktikovat to v dlouhodobém hledisku, takţe po ukončení dotací k zadluţování dojde. Jhamtani (2010, 5) potom poznamenává moţná překvapivé zjištění, ţe podle výzkumu IRRI je „použití insekticidů absolutní plýtvání časem a penězi“, protoţe jakmile zemědělci přestali aplikovat insekticidy, nedošlo k očekávanému sníţení výnosu. Tento výzkum proběhl v Bangladéši ve dvou oblastech na 600 polích, trval 2 roky (4 sezóny) a zúčastnilo se ho na 2000 chudých farmářů. Dále bylo zjištěno, ţe ani sníţením dávek umělých hnojiv nedošlo k poklesu výnosů na jednotku plochy, proto by podle návrhu Otsuky, Kalirajana (2005) a WDR (2007) mohla být umělá hnojiva nahrazena organickými, která jsou schopna stejně jako ta umělá dodat do půdy důleţité ţiviny. Zemědělcům v subsaharské Africe, kde vlády nejsou schopny zajistit dostatečné prostředky na nákup průmyslových hnojiv, by mohlo prospět pěstování plodin, schopných vázat vzdušný dusík a výrazně tak sniţovat spotřebu průmyslových hnojiv. Principem tohoto agrotechnického opatření je střídání hlavni plodiny s meziplodinami, přičemţ jako meziplodiny jsou vysévány právě rostliny vázající vzdušný dusík, zpravidla luštěniny. Vzhledem k tomu, ţe půdy v subsaharské Africe jsou nevýnosné a pouţívání průmyslových hnojiv zanedbané, mohl by tento systém vést ke zvýšení zemědělské produkce. Tento systém byl praktikován v Zambii a zemědělci zde v letech 2005–2006 zvýšili výnosy kukuřice i své příjmy (WDR, 2007).

2.2.5 Problémy spojené se zavlažováním V Africe je management zavlaţování ve špatném stavu (viz kapitola 2.1.3.1) a v Asii byly intenzivně zavlaţovaná rýţe a pšenice hlavními plodinami zvyšujícími produkci. Špatné zavlaţovací techniky a nehospodárné uţívání podzemní vody způsobily salinizaci4 a podmáčení půdy. Odhaduje se, ţe aţ 40 % zavlaţované asijské půdy podléhá salinizaci (Hazell, 2009). A v Indii vzrostlo čerpání podzemní vody z 20 km3 v 50. letech na 250 km3 (Shah et al., 2003 in Hazell, 2009).

Africkými plodinami jsou kukuřice, čirok, proso, nebo

maniok, pěstovány pouze s přispěním dešťových sráţek (Hazell, 2009). Je proto potřeba zaměřit výzkumné aktivity na šlechtění právě těchto plodin a jak navrhuje WDR (2007), Afrika musí vyuţít svůj potenciál (zatím nevyuţité vodní zdroje) a spustit lépe 4

Salinizace znamená „zasolování půdy, ke kterému dochází především v suchých a teplých oblastech při nadměrném zavlaţování. Jedná se o proces hromadění solí ve vrchních vrstvách půdního horizontu vlivem vysokého odparu vody z půdy“, které způsobuje degradaci půd (CIR, 2006).

23

naplánované projekty, zaměřené především na malé zemědělce, kteří dominují africkému zemědělství. Díky kombinaci nových odrůd a zavlaţování můţe také dosáhnout zvýšení zemědělské produkce a vyhnout se problémům se salinizací a podmáčení půd lepším zavlaţovacím managementem neţ v Asii.

2.2.6 Problémy způsobené genetickou jednotností HYV plodin Vysoce výnosné plodiny (High Yielding Varieties – HYV) byly během Zelené revoluce pěstovány jako monokultury a navíc mají společnou (úzkou) genetickou základnu. Jako celek jsou tedy mnohem zranitelnější vůči škůdcům, kteří jsou naopak schopnější překonat odolnost HYV plodin „všlechtěnou“ do jejich výbavy nových vlastností (Jhamtani, 2010, Shiva, 1991).

O velkou část úrody přišla v 70.

letech Indonésie, kdy úroda byla napadena hmyzem, který se stal odolným vůči vlastnostem vyšlechtěné odrůdy. Navíc přirozený predátor tohoto hmyzu byl zahuben pouţíváním postřiků pouţitých na rýţi, takţe ztráty dosáhly aţ 2 mil. tun rýţe (Conway, Barbier, 1990). V Africe by proto měla převládat snaha o diverzifikaci pěstovaných plodin, která sníţí rizika, kterým je úroda vystavována při pěstování plodin v podobě monokultury s úzkou genetickou základnou.

2.3 VYBRANÉ ÚSPĚCHY ROZVOJE AFRICKÉHO ZEMĚDĚLSTVÍ V OBDOBÍ ZELENÉ REVOLUCE Zemědělský rozvoj subsaharské Afriky byl v období Zelené revoluce neúspěšný, avšak objevují se případy, kdy na různých místech v Africe došlo ke zvýšení produkce. Haggblade et al. (2010, 10) je nazývá „světlá místa“ a Djurfeldt et al. (2005, 68) charakterizuje snahy subkontinentu takto: „pokusy o zavedení principů Zelené revoluce v subsaharské Africe neměly za výsledek trvalé zvýšené produkce. Byly to spíš ojedinělé a krátkodobé náhlé případy zvýšení produkce“. Jeníček a Krepl (2002, 2) sice vidí úspěch Zelené revoluce v nejlidnatějších oblastech světa, jako je Čína nebo Indie a svým tvrzením, ţe „téměř nedotčeny zůstaly oblasti Subsaharské Afriky . . .“ dává najevo, ţe některé oblasti dotčeny byly. Prof. Dihn a Huong (2010) z Ústavu pro Africká a Blízkovýchodní studia (Institute for Africa and Middle East Studies – IAMES), pak potvrzují předešlé výroky: „Iniciativa Zelené revoluce byla aplikována v některých částech Afriky . . .“ 24

Úspěchy intenzifikace zemědělství v subsaharské Africe byly do dalších podkapitol vybrány na základě dostupné literatury. Vybrány byly případy týkající se zvyšování produkce v pěstování hlavní obilniny subkontinentu (kukuřice), tradiční kořenové plodiny (maniok) a plodiny pěstované především v západní Africe na vývoz.

2.3.1 Kukuřice Kukuřice je nejdůleţitější obilnina a základní potravina v Subsaharské Africe. Je bohatá na vitamíny A, C a E, sacharidy, minerály a vlákninu, navíc všechny části plodiny můţou být vyuţity (jako potrava, krmivo nebo surovina pro průmysl). Nevýhodou kukuřice je netolerance k suchým půdám a moţné sniţování výnosů při nedostatku dusíku (IITA, 2009). Kukuřice byla importována do Afriky od konce 19. století kolonizátory, pro které bylo její pěstování jednodušší ve srovnání s tradičními africkými plodinami, jako je čirok nebo proso. Kukuřice se začala pěstovat na velkých farmách jako zdroj potravy pro pracovníky v dolech a na vývoz do Anglie (Byerlee, Eicher, 1997, 10). Technické inovace v pěstování kukuřice, jako pouţívání umělých hnojiv a výnosnějších osiv (tedy prvky Zelené revoluce), se objevily především v Keni a Zimbabwe (Groote et al., 2005), odkud se africká kukuřičná Zelená revoluce šířila dál po subkontinentu (Djurfeldt et al., 2005).

2.3.1.1 Zimbabwe Počátky kukuřičné Zelené revoluce spadají na počátek 20. století, kdy vláda zaloţila výzkumné stanice, na kterých byl v roce 1949 dokončen výzkum a nová odrůda vysoce výnosné kukuřice (SR1) byla vypuštěna na trh (Djurfeldt et al., 2005) skrze Sdruţení kukuřičného osiva (Seed Maize Association – SMA). V roce 1960, který se stal počátkem první fáze Zelené revoluce v Zimbabwe (1960–1980), byl na trh vypuštěn další vylepšený druh (kukuřice SR52), určený pro oblasti s pravidelnými sráţkami a úrodnými půdami. Z výhod nové odrůdy komerční plodiny těţili především velkostatkáři, kteří byli hlavními aktéry první fáze revoluce (Alumira, Rusike, 2005). Další vyšlechtěné odrůdy, které byly odolné vůči menšímu mnoţství sráţek (Alumira, Rusike, 2005), se staly symbolem druhé fáze Zelené revoluce Zimbabwe (1980 – 1986). Tato fáze se naopak týkala drobných zemědělců, kteří si začali osvojovat nový, suchu odolný druh kukuřice (Djurfeldt et al., 2005, 69), a zavedli pouţívání umělých 25

hnojiv (Alumira, Rusike, 2005). V této fázi se produkce malých zemědělců zdvojnásobila (Byerlee, Eicher, 1997, 25). K rychlému rozšíření nového osiva mezi malé zemědělce přispěly ukázkové pozemky (které demonstrovaly, jak je výhodné nakoupit nové osivo), rozvoj infrastruktury, přístup k výhodným úvěrům, které umoţní nákup hnojiv, a výzkumné aktivity ve prospěch drobných farmářů (Alumira, Rusike, 2005). V polovině 80. let se začala projevovat nadměrná produkce: pokles cen a nedostatek prostoru pro uskladnění úrody, navíc byla vládní podpora malých zemědělců omezena a na začátku 90. let byly zavedeny ekonomické reformy (SAPs) sniţující dotace na osiva a hnojiva (Eicher, Kapfuma in Djurfeldt et al., 2005, 69), takţe nebylo moţné další navyšování produkce. Takţe tento příklad ukazuje, ţe úspěchy Zelené revoluce byly pouze dílčí a ve většině případů nebyly trvale udrţitelné. 2.3.1.2 Keňa Stejně jako v Zimbabwe, vláda reagovala na poţadavky velkostatkářů a spustila program šlechtění kukuřice v Kitale (Byerlee, Eicher, 1997, 82). Podle tohoto města byl také pojmenován první vylepšený druh, uveden na trh v roce 1961 (Kitale2) a v roce 1964 se objevily další druhy (Djurfeldt et al., 2005, 69). I keňská kukuřičná Zelená revoluce se vyvíjela ve fázích. V první fázi (1964 – 1974) to byli opět velkostatkáři, kdo přijali nové vysoce výnosné druhy kukuřice a spolu s aplikací hnojiv dosáhli vyšších výnosů. Malým zemědělcům z oblastí s velkým pěstitelským potenciálem patřila druhá fáze v letech 1975 – 1984 (Djurfeldt et al., 2005, 69). Začali pěstovat nové odrůdy ve stejné míře jako velkostatkáři, ale výnosy v této fázi byly niţší z důvodu nepříznivých politických opatření a dvou období sucha (Byerlee, Eicher, 1997, 82). Během 60. a 70. let Keňa zaţila úspěšnou éru v produkci kukuřice. Vrcholných hodnot – aţ 2,5 mil. tun, dosáhla produkce v roce 1981 (Djurfeldt et al., 2005, 182). Produkce na osobu vrcholila v polovině 70. let (150 kg) a poté klesala na minimální hodnotu 70 kg, přičemţ optimální mnoţství činí 103 kg/osobu, takţe kukuřice musela být do země dováţena (Alumira, Rusike, 2005). Po zavedení Programů strukturálních úprav (Structural Adjustment Programmes – SAPs) Světovou bankou a Mezinárodním měnovým fondem byly nastoleny vládní reformy a trh byl liberalizován (Ronoi, 2002). Nejvíce se zemědělského sektoru dotkla reforma ohledně sníţení vládních výdajů, coţ pro zemědělství znamenalo omezení výzkumných aktivit, sníţení nákladů na poskytování poradenství i konec dotování umělých hnojiv 26

(stejně jako v Zimbabwe). Proto ve třetí fázi Zelené revoluce v Keni (1985 – 1991) malí zemědělci v oblastech s nízkým produkčním potenciálem sice adaptovali nová osiva, ovšem bez pouţití hnojiv (Djurfeldt et al., 2005, 69), takţe nedošlo k velkému zvýšení produkce. Období od získání nezávislosti do 80. let, dosaţení pozoruhodného ekonomického růstu a stability země, je někdy označováno jako „Zlatá éra“. Jak se ovšem ukázalo později, tento stav nebyl udrţitelný a počátkem 80. let přišla naopak „ztracená dekáda“, kterou byl ukončen úspěch předčasné Zelené revoluce v Keni (Ronoi, 2002). 2.3.1.3 Projekt Sasakawa Global 2000 v Ghaně Nadměrná sucha suţující subsaharskou Afriku v 80. letech měla za následek váţnou potravinovou krizi, která se dostala do širokého povědomí obyvatel rozvinutého světa. S programem, který měl krizi čelit, přišel japonský filantrop Ryoichi Sasakawa, podle něhoţ není řešením poskytnutí potravinové pomoci rozvojovým zemím, ale je potřeba dostat se k jádru problému – zlepšit zemědělství a zajistit tak produkci vlastních potravin bez závislosti na vnějších okolnostech (Gröniger, 2009). Problematikou se rovněţ zabývala vláda USA v čele s tehdejším prezidentem Jimmy Carterem, která přišla s vlastním programem Global 2000. Spojením obou programů pak vznikl zemědělský program s názvem Sasakawa Global 2000 (Gröniger, 2009), který řídil dr. Norman Borlaug s bohatými zkušenostmi s šířením Zelené revoluce v Asii. Projekt byl zahájen v roce 1986 ve dvou zemích – Ghaně a Súdánu (SAA, 2009). Projekt v Ghaně se soustředil na malé zemědělce, probíhal ve spolupráci s Ministerstvem zemědělství, které poskytovalo poradenství prostřednictvím Oddělení pro školení v oblasti zemědělství (Agricultural Extension Services Department). Bylo zřízeno 40 zkušebních pozemků (production test plots – PTP), na kterých bylo demonstrováno, jak pěstovat nové odrůdy, pouţívat hnojiva a nové technologie (SAA, 2009). Kaţdý zapojený zemědělec pěstoval na polovině svého pozemku původní kukuřici a na druhé polovině nové odrůdy s pouţitím nových technologií. V průběhu celého procesu pak výsledky své práce prezentoval 10 jiným zemědělcům, aby viděli, ţe se nejedná o podvod a ţe výnosy byly opravdu vyšší – dvojnásobné a někdy aţ trojnásobné (Gröniger, 2009). Tímto způsobem došlo k velkému rozšíření PTP z původních 40 přes 16 000 (v roce 1988) na 80 000 v roce 1989 (SAA, 2009). Tento rok se stal také zlomovým, kdy nastaly určité problémy. 27

První rok bylo osivo a hnojiva dotovány. V dalších letech si pak půjčili zemědělci peníze od banky a byli schopni splatit dluh díky vyšším výnosům. S velkým nárůstem zapojených zemědělců však banky postrádaly pracovní sílu i kapitál k tomu, aby mohly uspokojit všechny zájemce o jejich sluţby. Neexistence soukromého sektoru (u kterého platí princip konkurence, kdyţ jedna firma selhává) při distribuci osiva nových druhů a dominance vládní společnosti Ghana Seed Company, která neměla stabilní finanční zdroje a potýkala se s korupcí, vzniklé problémy prohlubovala. Také špatný stav infrastruktury působil problémy především s transportem hnojiv – dodávky byly často zpoţděny a ztráty při převozu činily aţ 10 % (Gröniger, 2009). V druhé fázi projektu se pozornost zaměřila na plnění dalších aktivit: zabránění ztrátám úrody při čekání na uvolnění trhu – farmáři se učili, jak správně úrodu uskladnit, vytvoření soukromého sektoru pro distribuci osiva, především nové odrůdy – Quality Protein Maize (QPM), jejíţ vyšlechtění a distribuce byl další úkol. Navzdory těmto problémům a faktu, ţe ke zvyšování produkce kukuřice docházelo především díky rozšiřování obdělávané půdy, nikoliv výrazným zvýšením výnosu, se opět jedná o příklad úspěšného projektu v oblasti intenzifikace zemědělství Subsaharské Afriky (zvláště pak období prvních 3 let projektu), Ghana se stala vzorem pro šíření programu do dalších zemí (jiţ zmíněný Súdán, Tanzanie, Benin, Togo, Mozambik, Eritrea, Guinea, Burkina Faso, Malawi), ve kterých byly činnosti jiţ ukončeny a do zemí (Etiopie, Mali, Nigérie, Uganda), kde je program stále aktivní.

2.3.2 Maniok Tento tropický keř (téţ nazývaný kasava, batáty nebo sladké brambory) pochází z Brazílie, kde si jej domestikovali místní domorodci. Do Afriky byl dovezen portugalskými námořníky v 16. století, odtud se dále rozšířil do Asie a Indonésie. Maniok se stal oblíbenou součástí potravy. Konzumuje se především kořen, a to buď syrový, nebo uvařený jako příloha (v této podobě připomíná sladší bramboru). Lze z něj také vyrábět mouku a maniokový škrob na výrobu těsta (Nweke, 2009). V některých částech Afriky se ke konzumaci pouţívají také listy, slouţící jako zdroj bílkovin (Nassar, Ortiz, 2010). Maniok se stal oblíbenou plodinou zejména pro jeho nenáročnost na pracovní sílu, pro schopnost rychlého zotavení po napadení škůdcem či chorobou, dále také pro schopnost přizpůsobit se různým druhům půd a růst na půdách s nízkou úrodností, kde jiné plodiny nerostou. Pro tyto přednosti se rozšířil do více neţ čtyřiceti zemí subsaharské 28

Afriky, z nichţ Nigérie je jeho největším světovým producentem. Ovšem maniok nemá jen přednosti. Jeho krátká trvanlivost nutí k rychlé spotřebě, není příliš bohatý na proteiny, vitaminy, aj. ţiviny, takţe při přílišném spoléhání se na něj jako na jediný zdroj potravy hrozí podvýţiva. Farmáři sází řízky namísto semen, coţ má za následek genetickou jednotnost plodiny a následnou zranitelnost celé úrody při výraznějším napadení jedné rostliny nemocemi nebo škůdci (Nweke, 2009). Nejvýznamnější chorobou manioku je virová mozaika. Tento virus poprvé zasáhl maniok v dnešní Tanzanii ve 20. letech (Nassar, Ortiz, 2010), proto anglická koloniální vláda spustila výzkumný program s cílem vyšlechtit odrůdu odolnou vůči této chorobě. Tuto vlastnost nová odrůda sice získala, ale jak výnosy, tak potravinová kvalita byly nízké (Nweke, 2009). Na počátku 70. let se virus objevil na území Nigérie a DRK (Nassar, Ortiz, 2010). V nigerijském Ibadanu vznikl v roce 1971 „Institute's root and tuber program“ pod záštitou Mezinárodního ústavu tropického zemědělství (International Institute for Tropical Agriculture – IITA). Během šesti let byla vyšlechtěna odrůda s lepšími vlastnostmi, mezi něţ patřila především vysoká odolnost vůči viru mozaiky a vyšší výnosnost (Nweke, 2009), která stoupla z 10 tun/ha u tradiční odrůdy, na 55 tun/ha odrůdy nové) (FAO, 2010). Dalším ohroţením maniokových plantáţí se stal v 70. letech škůdce s názvem červec, proti němuţ byly nasazeny vosy z jiţní Ameriky. Výzkum opět probíhal v rámci IITA, který zajistil skupinu vědců a mezinárodních donorů pro průzkum Latinské Ameriky s cílem najít přirozeného predátora. Tento program byl úspěšný na základě jednoduchého biologického principu a problém s červcem byl prozatím vyřešen. V polovině 90. let byly v Brazílii opět zkříţeny druhy volně rostoucího manioku s výsledkem vrozené odolnosti proti červci. Tato odrůda můţe být „v záloze“ v případě, ţe by se pohroma způsobená nebezpečným hmyzem měla opakovat (Nassar, Ortiz, 2010). Mezi úspěšné producenty manioku v Africe patří zejména Nigérie a Ghana. Díky alokaci výzkumu na území Nigérie se nové odrůdy TMS (Tropical Manioc Selection) dostaly k farmářům, do druţstev, sdruţení ţen a do škol uţ v roce 1977, a to s velkým přičiněním nevládních neziskových organizací (NNO) a soukromého sektoru. Velká podpora přišla ze strany nigerijské vlády, obohacené o příjmy z ropy, díky nimţ vytvořila programy pro rozšíření vyššího vzdělání a zemědělského výzkumu v zemi (Nweke, 2009). Vyšší poptávku po gari (opečená zrna z mouky z manioku uvařena a konzumována podobně jako rýţe s různými omáčkami) v městských oblastech bylo moţné uspokojit s pomocí mechanizovaného zařízení. Z málo výnosného manioku, který slouţil jako „záloţní“ v případě hladomoru, se stala vysoce výnosná trţní plodina (Nweke, 2004). 29

V následujících letech se Nigérie stala největším producentem manioku na světě (Nassar, Ortiz, 2010). Hlavním problémem rozšíření TMS odrůd v Ghaně byl počáteční nedostatek zájmu vlády. Ta uţ od získání nezávislosti (1957) soustředila svou pozornost na produkci obilovin (kukuřice a rýţe) a aţ v roce 1975 se v Prvním pětiletém rozvojovém plánu zavázala navýšit plochu pro pěstování manioku z 285 000 ha na 378 600 ha (tzn. o 93 600 ha více), přičemţ se mělo jednat především o rozšíření plochy obdělávané malými zemědělci, zatímco velké státní farmy se na rozšíření ploch měly podílet pouze 2 400 ha (Nweke, 2004). Skutečnou pozornost vlády si však maniok získal aţ po období sucha v letech 1982–3, které mělo za následek neúrodu, prudké zvýšení cen potravin a migraci obyvatelstva. Jediný maniok byl odolný vůči suchým obdobím a jeho konzumace předešla hrozícímu hladomoru. V následujícím roce (1984) se sešel ministr zemědělství Ghany s dr. Hahnem, (ten v letech 1971–1977 prováděl v Nigérii výzkum, z něhoţ vzešly nové druhy TMS) a v roce 1985 se konal v Akře workshop, díky němuţ se od roku 1988 začaly testovat nové odrůdy TMS za podpory ghanské vlády a díky financování z Mezinárodního fondu pro zemědělský rozvoj (International Fund for Agricultural Development – IFAD). K farmářům se nové odrůdy dostaly v roce 1993, tedy o 16 let později neţ v Nigérii (Nweke, 2009), a jejich šíření podpořila změna v hospodářské politice (FAO, 2010). Úspěch výzkumných programů na eliminaci škůdců, znamenal pro Afriku zvýšení produkce manioku a to jak rozšířením obdělávané plochy, tak i zvýšením výnosů na jednotku plochy. Tuto informaci lze vyčíst z grafu 3. Graf 3

(Spencer, 2010) 30

V Nigérii a Ghaně produkce manioku na osobu předčila tempo nárůstu populace a tyto země také nejvíce přispěly k 5% trendu zvýšení produkce na osobu od počátku 60. do konce 90. let (Nweke, 2004).

2.3.3 Bavlna v západní Africe Vhodné oblasti pro pěstování bavlny jsou znázorněny na obrázku 5. Leţí v tropickém pásu, kde se střídají období sucha a dešťů. Obrázek 5

(ECOWAS-SWAC/OECD, 2006) Britské a francouzské kolonie v Africe – především Gambie, Nigérie, Senegal, Mali, Pobřeţí slonoviny, Burkina Faso a tehdejší francouzská Rovníková Afrika (oblast mezi Kamerunem, Čadem a Středoafrickou republikou), se proto staly terčem evropského zájmu a byly zde zaloţeny bavlnářské společnosti (např. British Cotton Growers Association – BCGA v Nigérii v roce 1903) (ECOWAS-SWAC/OECD, 2006) Od získání nezávislosti států západní Afriky v 60. letech produkce i export bavlny výrazně stoupal (Haggblade et al., 2006). Zemědělské politiky nově vzniklých zemí podporovaly produkci, dotovaly výzkum, vládní podniky poskytovaly poradenské sluţby a státy přijaly stejné obchodní podmínky: vyrovnávací ceny a stanovení prodejních a kupních cen pro celou zónu. Producenti měli také zajištěný odbyt vyprodukované bavlny bavlnářskou společností. 31

Navýšení produkce bylo způsobeno rozšířením obdělávané plochy z 800 000 ha na 3 mil. ha (tj. z 1,5 % na 3,5 % orné půdy západní Afriky) a zvýšením výnosů na jednotku plochy (ze 400 kg/ha v roce 1960 na součastnou 1 t/ ha) (ECOWAS-SWAC/OECD, 2006). Blok zemí západní frankofonní Afriky se stal významným vývozcem bavlny: vývoz činil 14% podíl na světovém vývozu (Tefft, 2003 cited in Haggblade et al., 2010), coţ z ní dělalo 3. největšího exportéra (po USA a zemích bývalého SSSR). Haggblade et al. (2010) popisuje ještě další případy zemědělských úspěchů v subsaharské Africe, například rozvoj pěstování ovoce a zeleniny ve východní Africe, kde od 70. let došlo ke zvýšení vývozu vysoce hodnotných plodin (ovoce, zeleniny). Po turismu a pěstování čaje je v Keni zisk z těchto vývozů největší. Za 30 let se tyto zisky ztrojnásobily a profituje z nich aţ 500 tisíc zemědělců. Také produkce mléka v Keni se zdvojnásobila v přepočtu na osobu. Malí zemědělci více participují na trhu a jejich produkce pokrývá aţ 80 % celkové výroby mléka v Keni. (Djurfeldt et al., 2005). Na jednu stranu Djurfeldt et al. (2005, 140) poznamenává, ţe: „tyto studie poskytují řadu významných kontrastů – iniciátorem změn byl jak soukromý sektor, tak veřejní aktéři; úroveň poskytovaných dotací; potraviny a exportní plodiny; regionální různorodost a rozsah dopadů“, na druhou stranu ve své knize Successes in African Agriculture uvádí společné znaky, díky kterým došlo k úspěšným případům: a) vytrvalý výzkum zaměřený na zvyšování produkce a b) příznivé obchodní a trţní podmínky pro zemědělce (Haggblade, Hazell, 2010) Přes všechny dílčí úspěchy se nepodaři zabezpečit, aby Afrika uţivila své obyvatelstvo, které narůstalo opravdu vysokým tempem, protoţe byly příliš malého měřítka, odehrály se v různých oblastech a některé byly neudrţitelné a zvýšená produkce opět poklesla. Závěr druhé kapitoly: Zelená revoluce na dalším kontinentu – Africe – nebyl tak úspěšný, jako v případě Asie. Důvody, které toto zapříčinily, jsou fyzicko-geografické a socio-ekonomické, přičemţ obě tyto oblasti se vzájemně ovlivňují a prolínají. Přestoţe Afrika měla moţnost poučit se z vývoje v Asii, nestalo se tak, a africkým státům se nepodařilo zvýšit zemědělskou produkci, neřku-li dosáhnout soběstačnosti ve výrobě potravin. Naopak, nárůst populace je vyšší neţ růst zemědělské produkce, coţ má za důsledek prohlubující se chudobu a mnohé země subsaharské Afriky se nacházejí na pokraji hladomoru. 32

3 SOUČASNÉ SNAHY O ZLEPŠENÍ ZEMĚDĚLSTVÍ V SUBSAHARSKÉ AFRICE Zemědělský sektor zaměstnává v subsaharské Africe nejvíce obyvatelstva – 60–90 % a jeho podíl na HDP činí průměrně 30 % (Pham, 2009). O významu zemědělství při boji s chudobou a nedostatkem potravin tedy není pochyb, coţ také vyplývá z analýzy Rozvojových cílů tisíciletí (Millennium Development Goals – MDGs), kde jedním ze zjištěných závěrů je vzájemná vazba mezi úrovní zemědělství na straně jedné a chudobou a nedostatkem na straně druhé. V současné době je naplňování MDGs hlavní prioritou rozvojové spolupráce, takţe dosaţení stanovených cílů bude mít jistě příznivý dopad na zemědělství afrických zemí.

3.1 VZTAH MDGs A ZEMĚDĚLSTVÍ Na Summitu tisíciletí, který se konal ve dnech 6.–8. 9. 2000 v New Yorku, přijalo 191 členských zemí OSN tzv. Rozvojové cíle tisíciletí, čímţ se zavázaly ke splnění 8 cílů, a to do roku 2015 (OSN, 2005a). Všechny tyto cíle mají vztah k zemědělství, ať uţ v přímé nebo nepřímé souvislosti. Rozvoj zemědělské výroby můţe nejvíce ovlivnit realizaci prvního cíle.

3.1.1 Cíl 1 První cíl „Odstranit extrémní chudobu a hlad“ a především pak jeho dílčí úkoly: „Do roku 2015 snížit na polovinu počet lidí s denním příjmem nižším než 1 americký dolar (USD), oproti roku 1990“ a „Do roku 2015 snížit na polovinu podíl lidí trpících hladem (oproti roku 1990)“ (OSN, 2005b) jsou celkem jasně a nejvíce ze všech propojeny s úrovní a produktivitou zemědělské výroby. V Mezinárodní zprávě o vzdělání, výzkumu a technologiích v oblasti zemědělství pro rozvoj (International Assessmentof Agricultural Knowledge, Science and Technology for Development – IAASTD, 2009, 4) je pro splnění tohoto cíle doporučeno následující: zvýšení zemědělské produktivity a konkurenceschopnosti malých zemědělců a okrajových skupin na globálních, národních i místních trzích, vytváření pracovních míst mezi venkovským chudým obyvatelstvem a zajištěním dostupnosti potravin pro všechny.

33

Jak se daří splňovat dané úkoly, sledují jednotlivé ukazatele. Jedním z ukazatelů prvního dílčího úkolu je podíl populace ţijící za méně neţ dolar na den (OSN, 2005b). V subsaharské Africe ţilo v roce 1990 pod hranicí chudoby 58 % lidí a tento podíl byl sníţen na 51 % v roce 2005 (UN, 2010). Ukazatelem u druhého úkolu je výskyt podvyţivených dětí ve věku do pěti let a podíl populace s příjmem potravy pod hranicí energetického výţivového minima (OSN, 2005b). Podíl podvyţivených dětí mladších 5 let klesl v subsaharské Africe z 31 % v roce 1990 na 27 % v roce 2008 (UN, 2010). Spolu s vyhodnocením dalších ukazatelů je zřejmé, ţe v případě subsaharské Afriky sice k jistému pokroku dochází, nicméně úkoly se plní velmi pomalu a chudoba se sníţila od roku 1990 jen málo (Putna, 2007). Navíc generálbí tajemník OSN Ban Ki-moon varuje při představení zprávy „Millennium Development Report 2009“ před zpomalením či dokonce zhoršením situace v boji s chudobou kvůli globální potravinové a ekonomické krizi, zejména kvůli zvyšování cen potravin. Ban Ki-moon se obává, ţe dílčí úspěchy nebudou dostačující k naplnění závazků do roku 2015 (OSN, 2009).

3.1.2 Ostatní cíle a jejich propojení se zemědělstvím Cíl 2: Zajistit základní vzdělání pro všechny, je se zemědělstvím propojen nepřímo. Se zlepšením zemědělské produkce dojde ke zvýšení příjmů, které bude moţné investovat do najmutí pracovní síly nebo investování do techniky, která ušetří práci. V důsledku toho nebudou děti muset pracovat na domácích farmách a rodiče je namísto toho pošlou do školy (Rosegrant et al., 2006). Prosazování rovnosti pohlaví a posilování postavení žen (Cíl 3) lze dosáhnou skrz posílení postavení ţen – farmářek. Výzkumem bylo zjištěno, ţe ţeny jsou při stejných podmínkách stejně schopné jako muţi, coţ posiluje jejich postavení ve společnosti. Prosperující zemědělství rovněţ znamená sníţení pracovní zátěţe ţen – farmářek, coţ umoţňuje vyuţití času pro správnou péči o své děti a členy rodiny na jejich péči závislé (Rosegrant et al., 2006). Snížení dětské úmrtnosti (Cíl 4) a podvýţivy jde spolu ruku v ruce. Úmrtnost dětí je vyšší, kdyţ jsou podvyţiveny (FAO, 2001 in Jiménez, 2006). Organické zemědělství můţe napomoci řešit problém dětské úmrtnosti a podvýţivy podáváním rozmanitější stravy a také tím, ţe tento systém zakazuje pouţívání umělých hnojiv a pesticidů (IFOAM, 2007). Zlepšení zdraví matek (Cíl 5) taktéţ lze dosáhnout zajištěním rozmanitější stravy. Ţeny jsou totiţ často podvyţiveny jiţ od dětství a v těhotenství nedodávají dítěti důleţité 34

prvky, takţe narozené děti jsou slabé a v kojeneckém jsou tak ohroţenější jejich ţivoty (Jiménez, 2006). Na HIV/AIDS zemřelo od roku 1985 na 7 milionů lidí v 27 afrických zemích. Na malárii ročně zemře další milion lidí. Mnoţství muţů, kteří zemřeli, pracovali v zemědělství. Úmrtnost na tyto choroby proto oslabuje produktivitu zemědělského sektoru. Kvalitní strava také napomáhá v boji s HIV/AIDS, malárií a jinými chorobami (Cíl 6) podporou imunitního systému (Jiménez, 2006). Cíle 7 – Zajistit udržitelnost životního prostředí. Cíl 8 Poslední cíl zavazuje vlády rozvíjet partnerství pro rozvoj. Především oficiální rozvojová pomoc (OfficialDevelopment Aid – ODA) a strategie „Big Push“, neboli masivní navýšení finanční pomoci, má pomoci zemím subsaharské Afriky nastartovat svůj ekonomický rozvoj. Pomoc však musí být dlouhodobá a v dostatečné míře – Putna (2010) cituje Deverjana (2002), který spočítal, ţe ke splnění MDGs by muselo být kaţdoročně vydáno o 40–60 miliard dolarů navíc, coţ je aţ o polovinu více, jelikoţ v roce 2009 ODA činila 120 mld. dolarů (OECD, 2009). Dále má také rozvojovým zemím pomoci přístup na trh rozvinutých zemí: omezení podpory zemědělského sektoru rozvinutých zemí (členové OECD), výše tarifů a cel na dovoz z rozvojových zemí, které nebrání rozvojovým zemím vyuţívat trhy rozvinutých zemí jako své odbytiště (OSN, 2005b).

3.2 GENETICKÁ REVOLUCE S vývojem společnosti a vědy přicházejí nové technologie, které slibují pokrok a nesou s sebou zároveň určitá rizika. Takovým příkladem je i rozvoj biotechnologií a konkrétně pak nové vědní disciplíny – genového inženýrství. Jeho snahou je „úprava (modifikace) genetického materiálu (DNA) organismu tak, aby získal novou vlastnost, nebo eliminace nežádoucí vlastnosti. Získání nové vlastnosti je dosaženo vnesením nového (cizího) genu (tj. části DNA z jiného organismu) umožňujícího tvorbu nové bílkoviny, která je nositelem nové vlastnosti“ (Doubková et al., 2003, 6). Z této definice vyplývá zřejmý rozdíl mezi tradičními způsoby šlechtění (stěţejní metoda Zelené revoluce) a modifikováním plodin: při klasické metodě šlechtění je pouţíván k vylepšení odrůdy stejný organismus (např. kříţením angreštu s rybízem byla vyšlechtěna josta), u genového inţenýrství se naopak přenášejí geny z jiných organizmů, např. gen bakterie do rostliny nebo z ţivočichů do rostlin (Doubková at al., 2003). Jak uvádí Atkins a Bowler (2001), 35

v důsledku posunu v oblasti biotechnologického výzkumu, dochází v 90. letech k přechodu od zelené revoluce k revoluci genové.

3.2.1 Klady a zápory geneticky modifikovaných plodin Otázka pěstování geneticky modifikovaných zemědělských plodin je divoce diskutována. Na jedné straně se objevují zastánci tohoto moderního pokroku ve vědě a naproti nim stojí kritici, převáţně ekologicky zaměření (Němečková, 2008), kteří varují před nenávratností potencionálních škodlivých důsledků, které mohou být způsobeny geneticky modifikovanými organizmy (GMO) (Kloubek, 2005). GMO se šíří především díky řadě vylepšených vlastností a vyšším výnosům na jednotku plochy. Tyto výhody moderních technologií by mohly Africe pomoci s řešením řady problémů spojených s potravinovou výrobou. Následující výčet vlastností GM plodin ukazuje své klady i zápory. Závisí tedy pouze na politickém rozhodnutí vlád afrických států, k jaké strategii se připojí a jestli dají, spolu se svým obyvatelstvem, GM plodinám zelenou. Často pouţívanou genetickou modifikací je získání rezistence pěstovaných plodin vůči uţívaným herbicidům. Pouţitím speciálně vytvořených herbicidů pro geneticky modifikované plodiny (např. firmou Monsanto nebo Roundup) se zahubí neţádoucí plevele rostoucí mezi pěstovanou plodinou, která však samotná zůstane nepoškozena (WHO, 2011, Doubková at al., 2003). Pouţitím jednoho vhodného herbicidu je tedy chráněno i ţivotní prostředí, především díky sníţení mnoţství pouţívání různých herbicidů (Whitman, 2000). Dalším příkladem GMO je přenos toxinu z bakterie Bacillus Thuringiensis. Plodiny obsahující tento gen (nazývají se Bt plodiny) jsou schopny produkovat látku hubící hmyz – obsahují tedy vlastní insekticid, který působí jen na určité druhy hmyzu, pro jiné je neškodný (Doubková at al., 2003). Přítomnost toxinu ve všech buňkách můţe ovšem vyvolat jeho nadprodukci a v důsledku toho se hmyz můţe stát rezistentním. Vzhledem k tomu, ţe toxin je pro jeho účinnost pouţíván i ekologickými zemědělci v podobě postřiků, získáním rezistence by zemědělství přišlo o tento účinný nástroj (Kloubek, 2005). K úspěšnému výzkumu v rámci šlechtění GMO došlo také v boji s viry napadajícími kulturní plodiny. Ještě v roce 2000 Whitman uvádí, ţe se vědci snaţí vypěstovat plodiny odolné vůči virům. WHO v roce 2011 jiţ oznamuje, ţe takovéto plodiny jsou vyšlechtěny, odolávají virům a dokonce mají vyšší výnosy.

36

Dalšími modifikacemi dosáhli finští a američtí vědci zvýšení odolnosti vůči suchu, coţ se můţe stát velmi uţitečným nástrojem pěstování zemědělských plodin v oblastech zatíţených extrémně suchými obdobími (Prakash, 2008). Přesvědčivým argumentem v diskuzi o GMO je také zvýšená nutriční hodnota geneticky modifikovaných plodin. Výţiva obyvatelstva v rozvojových zemích často závisí pouze na jedné pěstované plodině, takţe nedostatek rozmanitosti stravy můţe způsobit podvýţivu (Whitman, 2000). Proto například „zlatá“ rýţe, která díky modifikaci obsahuje karoten, můţe pomoci řešit problém slepoty lidí v mnohých rozvojových zemích trpících nedostatkem vitamínu A (Doubková at al., 2003). Tyto argumenty jsou velmi přesvědčivé a hrají významnou roli v ovlivňování názoru na geneticky modifikované plodiny a jejich význam pro společnost. Na druhou stranu ale existuje řada odpůrců genetického inţenýrství, kteří svými tvrzeními obracejí naše názory opačným směrem. Jako první zmíním argument odpůrců GMO, a to neetický zásah do přírody (Němečková, 2008). Tento argument musí kaţdý jedinec zváţit dle svého vnitřního přesvědčení, neboť neexistují vědecké výzkumy, které by toto tvrzení vyvrátily nebo podpořily. Významnou roli v boji proti GMO hrají environmentální rizika spojená s pouţíváním pesticidů. Jako protiargument pro pouţití GMO odolných vůči herbicidům se uvádí zvýšení odolnosti plevelů vůči těmto novým herbicidům a následná aplikace ještě většího mnoţství, čímţ se ztrácí výhoda ve sníţení pouţívaných herbicidů na GM plodiny a tedy šetření ţivotního prostředí. Kloubek (2005) se opírá o studie amerického ministerstva zemědělství, které monitoruje pouţívání herbicidů u zemědělců pěstujících GM sóju. Ti podle této studie pouţívají dvojnásobné mnoţství herbicidů neţ zemědělci pěstující konvenční druhy. Doubková at al. (2003) však uvádí, ţe zkušenosti z Ameriky a Asie dokazují sníţení spotřeby insekticidů a v rozvojových zemích také sníţení zdravotního rizika zemědělců pouţívajících velké mnoţství různých insekticidů. Jako kaţdé intenzivní zemědělství, i pěstování GM plodin komerčním způsobem, by mohlo způsobit ztrátu biologické rozmanitosti. Zvyšuje se tak hrozba napadení škůdci nebo chorobami pro celou populaci pěstovaných plodin. V přírodě dochází k nezáměrnému šíření geneticky upravených plodin, kdyţ jsou opylována sousední pole s klasickými plodinami, divoce rostoucí flóra v okolí nebo organismy ţijící v půdě. Nejenţe tato „kontaminace“ můţe být pro jiné zemědělce neţádoucí, protoţe jednoduše nechtějí tyto plodiny pěstovat, ale navíc se můţe vyskytnout

37

problém: osiva jsou totiţ patentována a firmy mají „duševní vlastnictví“ na šíření těchto osiv, takţe zemědělec můţe být firmou zaţalován (Whitman, 2000). Patentová ochrana proti šíření osiva způsobuje v rozvojových zemích i další problém. Zemědělskou tradicí je oddělení části úrody jako osiva na další rok, coţ toto patentová ochrana znemoţňuje a praktikování takového principu je povaţováno za nezákonné (Němečková, 2008). Někteří experti navíc tvrdí, ţe malé mnoţství biotechnologických firem můţe získat velký vliv na trhu s osivy a zemědělci, kteří přistoupí k pěstování GM plodin, se stanou závislými i na pouţívání příslušných chemikálií (WHO, 2011). Zdravotní rizika představují především alergické reakce, které mohou být vyvolány vznikem alergenu při modifikací nového genu do rostliny (Whitman, 2000). Jako přiklad mohu uvést Brazílii, kde vědci chtěli pouţít gen z para ořechu do sóji, ale ze strachu z alergické reakce od tohoto projektu upustili. V současné době, podle WHO (2009), musí plodiny projít testováním podle určitých protokolů a díky tomu se na trhu nevyskytují potraviny s alergickými účinky. Navíc je díky biotechnologiím moţné odstranit neţádoucí alergeny (FAO, 2003). V nedávné době oznámily biotechnologické firmy, ţe geneticky upravená rýţe a komár mohou pomoci s bojem proti malárii a průjmovým onemocněním – chorobám, na které kaţdoročně umírají statisíce lidí. Jiné teorie však ukazují na alternativní postup při redukci mnoţství průjmových onemocnění, a sice zabezpečení přístupu obyvatelstva k čisté vodě a sanitárním zařízením oproti kontroverznímu uţívání geneticky modifikovaných (FoE Africa, 2007). FAO a WHO tvrdí, ţe GM potraviny jsou přísně kontrolovány a neexistují vědecky podloţené případy negativních dopadů na lidské zdraví. Je však otázkou, zda se příliš nespoléhají na informace od biotechnologických firem, které mohou být kvůli vidině zisku zavádějící. Tento případ byl zaznamenán v roce 1992 v USA, kdy ministerstvo zdravotnictví zařadilo GM potraviny do skupiny potravin obecně povaţovaných za nezávadné (generally regarded as safe – GRAS), přičemţ nedošlo k nezávislému posouzení (Němečková, 2008). Obava týkající se GM potravin plyne především z neznámých účinků na lidské zdraví (Whitman, 2000). Jak však tvrdí Doubková et al. (2003, 19), rostliny jsou pokusně pěstovány několik let v různých přírodních podmínkách, aby se zjistilo, zda jsou vlastnosti GM odrůdy ustálené. V další fázi jsou těmito plodinami krmena zvířata. Jen pokud všechny testy dopadnou dobře, je moţné pouţít GM plodinu pro lidskou výţivu. V Americe a Kanadě jsou jiţ vyvinuté plodiny testovány na zdravotní nezávadnost a dosud 38

nebyly zaznamenány případy neţádoucích zdravotních projevů způsobených GM potravinami (Doubková et al., 2003). Na základě zhodnocení kladů a záporů pro pěstování GM plodin v této kapitole jsem dospěla k názoru, ţe jejich pěstování má spoustu výhod, kterých je moţné v zájmu společnosti vyuţít, zatímco k většině nevýhod neexistují vědecky podpořené argumenty (například zdravotní dopady nejsou vědecky ověřeny). To však neznamená, ţe panující obavy z přílišného zásahu do ţivotního prostředí a nárůstu moci firem zabývajících se biotechnologickým výzkumem lze brát na lehkou váhu. Proto je třeba řádně monitorovat výsledné plodiny a jejich moţné negativní dopady, aby existoval dostatek průkazných vědeckých materiálů, slouţících jako silná argumentace pro zavedení pěstování GM plodin. Z obrázku 6 je vidět, ţe nejvíce se GM plodiny pěstují v USA, Kanadě, Brazílii, Argentině, Číně a roste význam GM bavlny v Indii. Evropa je svým postojem zatím velmi konzervativní, a co se týče Afriky, pouze Jihoafrická republika je významnějším pěstitelem komerčních GM plodin (Miller, 2007). Přitom právě v Africe by GM plodiny díky svým výhodám mohly výraznou měrou přispět k řešení potravinové krize, které kontinent v současnosti čelí. Obrázek 6

(ChartsBin, 2011)

39

3.2.2 Geneticky modifikované plodiny v Africe Postoj afrických vlád ve vztahu ke geneticky modifikovaným plodinám vystihuje případ z roku 2002, kdy Zambie odmítla potravinovou pomoc v podobě GM kukuřice a nereagovala na nátlak donorů, jejichţ přesvědčovacím argumentem bylo tvrzení, ţe hladoví lidé nemají na vybranou (FoE Africa, 2007). V odmítnutí takového druhu pomoci následovaly Zambii další státy: Angola, Súdán, Mosambik, Zimbabwe, Malawi, Namibie a Nigérie. Zambie zakázala nejen dovoz GM potravin do země, ale i jejich produkci a tento zákaz platí i v Ghaně a Beninu. Státy se staví skepticky k nezmapovaným environmentálním a zdravotním dopadům GM plodin (Clover, 2002). Bojí se, ţe importem by bylo kontaminováno ţivotní prostředí a místní plodiny (FoE Africa, 2007) a tím pádem by Afrika ztratila evropské trhy jako odbytiště svého zboţí. V současné době se však na trhu vyskytují GM potraviny, které jsou stejně bezpečné jako konvenční plodiny (WDR, 2007). V severní Americe a dalších státech, kde se konzumují kaţdý den, nejsou na lidech pozorovány negativní zdravotní projevy. Afriku také odrazuje právo duševního vlastnictví několika velkých firem rozvinutých států, na kterých by se v případě rozšíření pěstování GM plodin stala závislou (Clover, 2002) a nemohla by uplatňovat tradiční způsob uchování části odrůdy jako osiva na další rok (viz výše). Florenc Wambugu však ve svém článku (1999, 15) tvrdí: „Afrika nezažila Zelenou revoluci, která pomohla Asii a Latinské Americe dosáhnout soběstačnosti v produkci potravin. Afrika si již nemůže dovolit nechat ujít další globální ‚technologickou revoluci‘, musí biotechnologie přijmout.“ Od roku 2003 se téměř kaţdoročně konají konference, které jsou financovány vládními agenturami USA a jsou zaměřeny na podporu šíření GM plodin v Africe. První se konala v Kalifornii, následující rok ji hostila Burkina Faso. Na této konferenci vystoupili prezidenti Mali a Nigeru a podpořili technologické inovace, které mohou Africe pomoci ke zlepšení zemědělství, shodli se však, ţe je potřeba postupovat opatrně a studovat environmentální, ekonomické a sociální dopady při pěstování GM plodin (International Institute for Sustainable Development – IISD). Také v roce 2005 byla uspořádána konference, tentokrát v Mali (Bamako). Hlavním výstupem konference bylo zdůraznění důleţitosti financování výzkumu z vládních zdrojů a lepší dostupnost biotechnologií v Africe (FoE Africa, 2007). Profesor Walter Alhassan (koordinátor zemědělského výzkumu v západní a střední Afriky) apeluje na africké vlády, aby investovaly do výzkumu za účelem sníţení závislosti na dárcovské komunitě a dodrţování bezpečnostních zákonů týkající se zavedení pěstování GM plodin (Ghanaweb, 2005). 40

V Africe prozatím převládá výzkum zaměřený na geneticky neupravené plodiny, ale počet zemí s výzkumem GM plodin roste, nejvýznamněji v JAR, Zimbabwe, Keni, Nigérii, Mali, Egyptě a Ugandě. Výzkumné aktivity na poli GM plodin probíhají také v dalších 20 afrických zemích (Miller, 2007). Konference plánovaná na rok 2006 se neuskutečnila a v roce 2007 se konala v Ghaně (Accra). Na této konferenci byl projednán a schválen „regionální akční plán pro biotechnologie a bezpečnost“ Výsledkem byla dohoda zemí západní Afriky na zavedení biotechnologií za účelem zvýšení produkce v tomto regionu (USAID, 2007). Navzdory těmto konferencím nedošlo k výrazné změně. Produkce potravin na osobu stále klesá, hlad a podvýţiva nadále suţují kontinent. Přes snahy o komercializaci biotechnologicky upravených plodin byla pouze Jihoafrická republika jediným africkým státem, který měl prospěch z pěstování těchto plodin. James (2008) však vidí rok 2008 jako významný z hlediska rozvoje biotechnologií v Africe. Burkina Faso začala pěstovat geneticky upravenou bavlnu na 8 500 hektarech a Egypt na 700 hektarech pěstuje geneticky upravenou kukuřici. Komerční pěstování GM plodin má díky těmto zemím tedy zastoupení na jihu Afriky (JAR), v západní Africe (Burkina Faso) a na severu (Egypt). James předpokládá, ţe tyto země se stanou jakýmsi modelem pro ostatní země, do kterých se pěstování GM plodin rozšíří. Závěr třetí kapitoly: Velký význam pro další rozvoj zemědělské výroby a s ním souvisejícím řešením fatálních problémů subsaharské Afriky má dokument OSN Rozvojové cíle tisíciletí, ve kterém bylo stanoveno 8 základních cílů, jichţ by mělo být dosaţeno do roku 2015. Jiţ nyní je ale pravděpodobné, ţe tyto cíle nebudou zcela naplněny a odstraňování problému afrických zemí je pomalejší, neţ se na začátku tisíciletí zdálo. Jedním z moţných řešení pro výţivu obyvatelstva v subsaharské Africe je masívnější nárůst pěstování geneticky modifikovaných plodin, které by mohly alespoň částečně díky svým novým vlastnostem sníţit chudobu afrického obyvatelstva. Vedle nesporných pozitiv, které pěstování GM plodin přináší, však jejímu masivnějšímu rozšíření brání zejména etické důvody a dále obavy z negativních dopadů na zdraví konzumentů. Je tedy politickým rozhodnutím vlád chudobných afrických zemí, na jakou stranu se přikloní.

41

ZÁVĚR Ve své bakalářské práci jsem se zabývala problematikou uplatnění Zelené revoluce v zemích subsaharské Afriky. Pojmem Zelená revoluce je nazýván proces zavádění nových technologických postupů s cílem zvýšení produkce zemědělské výroby a dosaţení soběstačnosti ve výrobě potravin v rozvojových zemích. Tento proces byl zahájen v Mexiku ve 40. letech minulého století, odkud se úspěšně rozšířil do některých asijských zemí. Počátkem 70. let byly snahy přenést tento systém i do zemí subsaharské Afriky, které v té době trpěly masivním růstem populace, zatímco růst zemědělské produkce byl o poznání niţší, či dokonce stagnoval. Jak však vyplývá z poznatků, shromáţděných v mé bakalářské práci, nelze hovořit o tom, ţe by Zelená revoluce v subsaharské Africe zaznamenala výrazný úspěch. Přes některé dílčí kladné výsledky, které ale většinou nebyly trvale udrţitelné, se nepodařilo realizovat hlavní cíl projektu Zelené revoluce, tzn. zvýšení produktivity zemědělské výroby a dosaţení soběstačnosti ve výrobě potravin. Příčin nezdaru je několik, a obecně je lze rozdělit na překáţky fyzicko-geografické a sociálněekonomické. Obě skupiny od sebe však nelze oddělit, protoţe na sebe působí a navzájem se ovlivňují. Kombinace extrémního podnebí, kdy se střídají dlouhá období totálního sucha s krátkodobými přívalovými dešti, neúrodných půd, extrémně vysokých teplot ovzduší, zanedbání lidského kapitálu, špatné technické infrastruktury, vysokého stupně onemocnění dětské i dospělé populace závaţnými chorobami typu AIDS či malárie, ozbrojených konfliktů, občanských válek, špatného fungování bankovního a finančního sektoru, to vše způsobuje v subsaharské Africe natolik velkou kumulaci jak sociálněekonomických, tak fyzicko-geografických překáţek, ţe lze jen s obtíţemi usuzovat, zda se vůbec, a pokud ano, tak v jakém časovém horizontu, podaří vytčených cílů dosáhnout. V současné době jiţ nelze hovořit o Zelené revoluci v tom slova smyslu, v jakém se o ní hovořilo v 50. – 80. letech minulého století. Nástup nových, prudce se rozvíjejících informačních technologií, genetického inţenýrství a dalších vědních disciplín je určitě výzvou i pro zřejmě nejméně rozvinutou a nejzaostalejší část naší planety – subsaharskou Afriku. Země, které se samy nazývají rozvinutými, si však musí uvědomit, ţe bez jejich pomoci k výraznému pokroku v této části světa nemůţe dojít. Na druhé straně se státy subsaharské Afriky nemohou spoléhat pouze a jenom na pomoc druhých, ale musí se samy chtít aktivně podílet na svém vlastním rozvoji. Jedině pak můţe být úspěšně završena další revoluce, ať jiţ ji historie nazve jakkoliv.

42

SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY Internetové zdroje: 

Africa’s Turn: A New Green Revolution for the 21st Century [online]. New York: The Rockefeller Foundation, 2006 [cit. 2011-04-11]. Dostupné z WWW: .



AgBioWorld [online]. 2005 [cit. 2011-04-13]. Borlaug's Work in Mexico. Dostupné z WWW: .



AKROYD, Stephen; SMITH, Lawrence. Review of Public Spending to Agriculture [online]. Oxford: DFID a World Bank, 2007 [cit. 2011-05-02]. Dostupné z WWW: .



Analoguecomic.com [online]. November 15th, 2010 [cit. 2011-04-11]. Analogue and Digital. Dostupné z WWW: .



BACH, Christian Friis. Africacommision [online]. 2008 [cit. 2011-04-22]. Agriculture, growth and employment in Africa. Dostupné z WWW: .



CIMMYT : Interantional Maize and Wheat Improvement Center [online]. 2010 [cit. 2011-04-11]. Dostupné z WWW: .



CIR: E-learning [online]. 2006 [cit. 2011-05-03]. Salinizace. Dostupné z WWW: .



CLOVER, Jenny. ISS [online]. 2002 [cit. 2011-05-03]. Situation Report: Genetically Modified Foods in the African Context: Behind the Smokescreen of the Cerrent Debate. Dostupné z WWW: .



DINH, Do Duc; HUONG , Tran Lan. IAMES [online]. 09/01/2010 [cit. 2011-04-22]. The Green Revolution: Successfull in Asia, why not in Africa?. Dostupné z WWW: 43

. 

DROBNÍK, Prof. Jaroslav. Revoluční pšenice [online]. 6, 5. 2009 [cit. 2011-04-11]. Gate2Biotech. Dostupné z WWW: .



DUMENU, William K. GhanaWeb [online]. 24 March 2011 [cit. 2011-04-22]. Are Africans ‘Lazy’ or rather have ‘Reduced Work Capacity’. Dostupné z WWW: .



Earth : A Geographic Look at the State of the World [online]. 2007 [cit. 2011-04-20]. Food and Soil. Dostupné z WWW: .



FAO [online]. March 2003 [cit. 2011-05-03]. Weighing the GMO arguments: for. Dostupné z WWW: .



FAO. Fisheries and Aquaculture - Rice paddies [online]. 2011b, [cit. 2011-04-11]. Dostupné z: .



FAO. What FAO does – The Green Revolution [online]. 2011a, [cit. 2011-04-11]. Dostupné z: .



FoE Africa [online]. 2007 [cit. 2011-05-03]. WEST AFRICA & THE BIOTECH PUSH. Dostupné z WWW: .



GhanaWeb [online]. 20 June 2005 [cit. 2011-05-03]. ECOWAS Ministers meet on Biotechnology. Dostupné z WWW: .



GRÖNIGER, Wout. Debating Development : A historical analysis of the Sasakawa Global 2000 project in Ghana and indigenous knowledge as an alternative approach to agricultural development [online]. Utrecht: Universiteit Utrecht, 2009. 62 s. Diplomová práce. Universiteit Utrecht. Dostupné z WWW: .

44



HAVRÁNKOVÁ, Kateřina, et al. Rozvojovka [online]. 28. 02. 2011 [cit. 2011-04-22]. Monokulturou mysli je supermarket Rozhovor s Vandanou Shivou. Dostupné z WWW: .



HAZELL, Peter. IFPRI [online]. November 2009 [cit. 2011-04-22]. The Asian Green Revolution. Dostupné z WWW: .



HISEY, Paul; MWANGI, Wilfred. Fertilizer Use and Maize Production in SubSaharan Africa [online]. Mexico: CIMMYT, 1996 [cit. 2011-04-22]. Dostupné z WWW: . ISSN 0258-8587.



HORČIČKA, Pavel; HANZALOVÁ, Alena; BARTOŠ, Pavel. Dlouhá cesta ve šlechtění pšenice: N. E. Borlaug, nositel Nobelovy ceny míru, oslavil letos pětadevadesáté narozeniny. Agromanuál [online]. Srpen 2009, 8, [cit. 2011-04-11]. Dostupný z WWW: .



HUTLOVÁ, Hana. Dumfinanci.cz [online]. 2, únor 2009 [cit. 2011-04-11]. Thomas Malthus. Dostupné z WWW: . ISSN 1802-5153.



ChartsBin [online]. 2011 [cit. 2011-05-04]. Global Distribution of Genetically Modified Crops. Dostupné z WWW: .



IFOAM [online]. 2007 [cit. 2011-05-03]. Organic Agriculture and the Millennium Development Goals (MDGs). Dostupné z WWW: .



IFPRI [online]. 2002 [cit. 2011-04-11]. Green Revolution - Curse or Blessing. Dostupné z WWW: .



IFPRI [online]. 2002 [cit. 2011-04-11]. Green Revolution - Curse or Blessing. Dostupné z WWW: .

45



IISD [online]. 2004 [cit. 2011-05-03]. MINISTERIAL CONFERENCE ON SCIENCE AND TECHNOLOGY – Harnessing Science and Technology to Increase Agricultural Productivity in Africa: West African Perspectives. Dostupné z WWW: .



IITA: Research to Nourish Africa [online]. 2009 [cit. 2011-04-22]. Maize. Dostupné z WWW: .



Informační centrum OSN v Praze [online]. 10. 09. 2009 [cit. 2011-05-03]. OSN: Pozitivní trend posledních let v potírání chudoby a hladu ohroţuje ekonomická a potravinová krize. Dostupné z WWW: .



Informační centrum OSN v Praze [online]. 2005 [cit. 2011-05-03]. Rozvojové cíle. Dostupné z WWW: .



Informační centrum OSN v Praze [online]. 2005 [cit. 2011-05-03]. Oficiální seznam indikátorů MDGs. Dostupné z WWW: .



Introduction to African American and African Studies [online]. 2010 [cit. 2011-04-20]. Maps. Dostupné z WWW: .



JENÍČEK, V.; KREPL, V., Česká zemědělská univerzita [online]. 2002 [cit. 2011-0422]. Trendy vývoje světového zemědělství. Dostupné z WWW: .



JHAMTANI, Hira. The Green Revolution in Asia: Lessons for Africa. In The Green Revolution in Asia : Lessons for Africa [online]. Rome, Italy: FAO, 2010 [cit. 2011-0422]. Dostupné z WWW: .



KLOUBEK, Martin. Pět mýtů o GMO. Literárky [online]. 2004, 48, [cit. 2011-05-03]. Dostupný z WWW: .

46



M. S. SWAMINATHAN : Official Site [online]. 2010 [cit. 2011-04-11]. Dostupné z WWW: .



MILLER, Michelle. The Encyclopedia of Earth [online]. 2007 [cit. 2011-05-03]. Genetically modified crops in Africa. Dostupné z WWW: .



NĚMEC, Jaromír. Afrikaonline [online]. 07. 01. 2004 [cit. 2011-04-22]. Podnebí Afriky. Dostupné z WWW: .



NĚMEČKOVÁ, Barbora. E-Polis [online]. 27. březen 2008 [cit. 2011-05-03]. Geneticky modifikované potraviny. Dostupné z WWW: .



Nobelprize.org [online]. 1970 [cit. 2011-04-11]. The Nobel Peace Prize 1970 Presentation Speech. Dostupné z WWW: .



Norman Borlaug. In Wikipedia : the free encyclopedia [online]. St. Petersburg (Florida) : Wikipedia Foundation, last modified on 13 April 2011 [cit. 2011-04-20]. Dostupné z WWW: .



NWANZE, Kanayo. Rozvojovka [online]. 22.09.2010 [cit. 2011-04-22]. Afrika se musí změnit zevnitř. Dostupné z WWW: .



NWEKE, Felix. IFPRI [online]. November 2009 [cit. 2011-04-22]. Controlling Cassava Mosaic Virus and Cassava Mealybug in Sub-Saharan Africa. Dostupné z WWW: .



NWEKE, Felix. NEPAD [online]. 2004 [cit. 2011-04-22]. New Challenges in the Cassava Transformation in Nigeria and Ghana. Dostupné z WWW: .



OECD [online]. 2009 [cit. 2011-05-03]. Statistics on Resource Flows to Developing Countries. Dostupné z WWW: 47

. 

OECD [online]. August 2006 [cit. 2011-04-22]. Cotton. Dostupné z WWW: .



PHAM, Peter. World defense review [online]. 03 Nov 09 [cit. 2011-04-22]. Climate Change and Security in Africa. Dostupné z WWW: .



Population Reference Bureau [online]. 2007 [cit. 2011-04-11]. Dostupné z WWW: <www.prb.org>.



PRAKASH, C.S. AgBioWorld : Thought [online]. February 28, 2008 [cit. 2011-05-03]. Drought Resistant Plants Could Fight Global Warming and World Hunger. Dostupné z WWW: .



PUTNA, Michal. Rozvojovka [online]. 2007 [cit. 2011-05-03]. Rozvojové cíle tisíciletí a jejich plnění. Dostupné z WWW: .



Reformy.cz: Vědci varují: Lidstvo čeká hladomor [online]. 15. 2. 2011 [cit. 2011-0411]. Dostupné z WWW: .



Sasakawa Africa Association [online]. 2009 [cit. 2011-04-22]. Ghana (1986-2003). Dostupné z WWW: .



SIEBERT, Stefan, et al. Universität Frankfurt am Main [online]. 2007 [cit. 2011-0422]. The Global Map of Irrigation Areas. Dostupné z WWW: .



SPENCER, Dunstan. FAO [online]. 2010 [cit. 2011-04-20]. Cassava in Africa: Past, Present and Future. Dostupné z WWW: .

48



The Rockefeller Foundation [online]. 2011 [cit. 2011-04-11]. Our History - A Powerful Legacy. Dostupné z WWW: .



TIBA, Zoltan. FAO [online]. 2009 [cit. 2011-04-22]. The role of input subsidies: Operational guidelines on implementation. Dostupné z WWW: .



USAID [online]. April 2007 [cit. 2011-05-03]. REPORT OF THE WEST AFRICAN MEDIA WORKSHOP. Dostupné z WWW: .



Varianty: Vzdělávací program společnosti Člověk v tísni [online]. 2008 [cit. 2011-0422]. Programy strukturálních úprav. Dostupné z WWW: .



WAMBUGU, Florence. AgBioWorld [online]. July 1, 1999 [cit. 2011-05-03]. Why Africa needs agricultural biotech. Dostupné z WWW: .



WHITMAN, Deborah. ProQuest [online]. 2000 [cit. 2011-05-03]. Genetically Modified Foods: Harmful or Helpful?. Dostupné z WWW: .



WHO [online]. 2011 [cit. 2011-05-03]. Food safety. Dostupné z WWW: .



World Resources Institute [online]. 1998-99 [cit. 2011-04-20]. Food insecurity: A trend toward hunger. Dostupné z WWW: .



ZAUR, Ian. Agriculture and Conflict : A Conceptual Framework for Development [online]. Medford : The Fletcher School, 25 April 2006. 53 s. Diplomová práce. The Fletcher School. Dostupné z WWW: .

49

Kniţní zdroje: 

Agriculture at a Crossroads: International Assessment of Agricultural Knowledge, Science and Technology for Development. Washington DC: Island Press, 2009. 590 s.



ATKINS, Peter; BOWLER, Ian. Google books Food in society : economy, culture, geography. London: Arnold, 2001. 328 s.



BYERLEE, Derek; EICHER, Carl K. Africa´s Emerging Maize Revolution. Colorado, USA: Lynne Riener, 1997. 306 s.



CLIVE, James. Global Status of Commercialized Biotech/GM Crops: 2008. ISAAA: Ithaca, NY, 2008. 243 s.



CONWAY, Gordon R.; BARBIER, Edward B. After The Green Revolution : Sustainable agriculture for development. London: Earthscan Publications Ltd, 1990. 205 s. ISBN 1-85383-035-6.



DJURFELDT, Göran, et al. The African Food Crisis : Lessons from the Asian Green Revolution. Wallingford, UK: CABI Publishing, 2005. 266 s. ISBN 0851999980.



DOUBKOVÁ, Zuzana, et al. Geneticky modifikované organismy: Otázky spojené s jejich vznikem a využíváním. Praha: MŢP, 2003. 39 s.



EHRLICH, Paul. The Population Bomb. New York: Buccaneer, 1968. 201 s.



Food insecurity: when people liva with hunger and fear starvation : The state of food insecurity in the world. Rome, Italy: FAO, 2000. 31 s.



HAGGBLADE, Steven., HAZELL Peter. Successes in African Agriculture: Lessons for the Future. Baltimore: Johns Hopkins University Press, 2010. 436 s. ISBN 978 0 80189 503 6.



JIMÉNEZ, Juan. Organic Agriculture and the Millennium Development Goals. Germany: IFOAM, 2006. 28 s.

50



KAY, Melvyn. Smallholder irrigation technologyProspects for Sub-Saharan Africa : Prospects for Sub-Saharan Africa. Rome: FAO, 2001. 42 s.



KIDANE, Weldeghaber., MAETZ, Materne., DARDEL, Philippe. Food Security and Agricultural Development in sub-Saharan Africa. Building a Case for more Public Support. Rome: FAO, 2006. 104 s.



MORRIS, Michael, et al. Fertilizer use in African Agriculture: Lessons learned and good practice guidelines. Washington DC: The World Bank, 2007. 144 s.



NORTON, George W.; ALWANG, Jeffrey; MASTERS, William A. The Economics of Agricultural Development : World food systems and resource use. Abingdon, UK: Routledge, 2006. 448 s. ISBN 0-415-770046-7.



ROSEGRANT, Mark, et al. Agriculture and achieving the Millennium Development Goals . Washington DC: IFPRI, 2006. 85 s.



The Millennium Development Goals Report. New York: United Nations, 2010. 76 s.



World Development Report 2008: Africulture for Development. Washington DC: The International Bank for Reconstruction and Development / The World Bank, 2007. 365 s.

Články publikované v časopisech: 

Africa Launches Green Revouliton. African Business. Dec2006, 326, s. 12-15.



ALUMIRA, Jane; RUSIKE, Joseph. The Green Revolution in Zimbabwe. Journal of Agricultural and Development Economics [online]. 2005, 2, 1, [cit. 2011-04-22]. Dostupný z WWW: .



First global analysis: HIV/AIDS to have major impact on world of work. World of Work Magazine [online]. November 2004, 52, [cit. 2011-04-22]. Dostupný z WWW: .

51



GROOTE, Hugo De, et al. The Maize Green Revolution in Kenya Revisited. Journal of Agricultural and Development Economics [online]. 2005, 2, 1, [cit. 2011-04-22]. Dostupný z WWW: .



NASSAR, Nagib; ORITZ, Rodomiro. Breeding Cassava to Feed the Poor . Scientific American. May 2010, 302, 5, s. 78-84.



OTSUKA, Keijiro; KALIRAJAN, Kaliappa P. An Exploration of a Green Revolution in Sub-Saharan Africa. Journal of Agricultural and Development Economics [online]. 2005, 2, 1, [cit. 2011-04-22]. Dostupný z WWW: .



PATEL, Raj, et al. Ending Africa’s Hunger : Bill Gates’s fortune is funding a new Green Revolution. But is that what Africans need?. The Nation. September, 2009, 21, s. 17-22.



RONOI, Joseph Kipkemboit. The Impact of the Structural Adjustment Programmes on Kenyan Society. Journal of Social Development in Africa. January 2002, 17, 1, s. 8198.



SHIVA, Vandana. The Green Revolution in the Punjab. The Ecologist [online]. MarchApril 1991, 21, 2, [cit. 2011-04-22]. Dostupný z WWW: .

52

53