UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI PEDAGOGICKÁ FAKULTA

UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI PEDAGOGICKÁ FAKULTA

Alena Petrová a kolektiv

Vybrané kapitoly z psychologie

Studijní opora

Olomouc 2009

Obsah Úvod Vysvětlivky k ikonám 1 Obecná psychologie 1.1 Obecná psychologie 1.2 Významné psychologické směry 1.3 Pojem osobnost v psychologii 1.4 Psychologie jako věda o prožívání a chování 2 Metody psychologie 2.1 Metody a metodologie 3 Vývojová psychologie 3.1 Vývojová psychologie 3.2 Vztah vývojové psychologie k ostatním vědám 3.3 Vývojová psychologie v historickém pohledu 3.4 Vývojové periodizace 4 Úvod do sociální psychologie 4.1 Místo sociální psychologie v systému psychologických věd 4.2 Předmět sociální psychologie 4.3 Historická linie sociální psychologie 4.4 Hlavní témata sociální psychologie, se kterými budete pravděpodobně seznámeni 4.5 Význam sociální psychologie – pro učitele? 5 Předmět a definice pedagogické psychologie 5.1 Definice pedagogické psychologie 5.2 Příbuzné disciplíny (obory) 5.3 Předmět pedagogické psychologie 5.3.1 Metody pedagogické psychologie 5.3.2 Učení 5.3.3 Motivace 5.3.4 Emoce 5.3.5 Hodnocení a známkování 5.3.6 Psychologie vyučování 5.3.7 Psychologie výchovy 5.3.8 Osobnost učitele 5.3.9 Osobnost žáka 5.3.10 Ostatní 6 Psychologie osobnosti 6.1 Pojem osobnost 6.2 Zdroje osobnosti 6.3 Struktura a dynamika osobnosti 6.4 Obsahový rozbor osobnosti 7 Úvod do psychopatologie, stanovení normality a abnormality 7.1 Vysvětlení pojmu - předmět 7.2 Vymezení normality 7.2.1 Statistická norma 7.2.2 Sociokulturní norma 7.2.3 Mediální norma 7.2.4 Individuální pojetí normy 7.2.5 Norma podle vlastností osobnosti 7.2.6 Ontogenetické hledisko normy 8 Psychoterapie 8.1 Definice psychoterapie 8.2 Psychologické prostředky 8.3 Zooterapie 8.4 Příbuzné pojmy k pojmu psychoterapie 9 Uvedení do diagnostiky

9.1 Psychologická diagnostika v práci učitele - její úloha a možnosti 9.2 Obecné principy diagnostické práce 10 Zdravotnická psychologie 10.1 Pojmové vymezení 10.2 Zdraví a nemoc 10.3 Náročné (svízelné) životní situace 10.4 Stres a taktiky jeho zvládání 11 Psychologie zdraví 11.1 Zdraví 11.2 Teorie zdraví 11.3 Nemoc a psychologické faktory nemoci 12 Autoregulace zátěže v rámci učitelské profese 12.1 Zátěž, stres 12.2 Zátěž u pedagogických pracovníků 12.3 Princip autoregulace 12.4 Techniky zvládání zátěže (Možnosti dosažení vnitřního klidu a uspokojení) 12.4.1 Autoregulační – relaxační metody 12.4.2 Metoda focusingu Použitá literatura

Úvod Milí studenti! Kolektiv autorů z Katedry psychologie a patopsychologie PdF UP v Olomouci vám prostřednictvím tohoto materiálu připravil přehled o vybraných psychologických disciplínách či oborech a stěžejních oblastech, na které jsou zaměřeny. S některými z nich se znovu setkáte v podrobnější podobě v průběhu svého dalšího studia. Tento studijní materiál můžete chápat jako pozvání k nahlédnutí do systému pojmů, poznatků a informací současné psychologie v jejích mnoha podobách. Psychologie je vědou, jejíž poznatky mohou nalézt uplatnění v mnoha profesích, stejně jako v osobním životě člověka. V následujících kapitolách se tedy postupně seznámíte nejprve s Obecnou psychologií, která je výchozím psychologickým oborem. Vymezuje a určuje, čím se psychologie jako věda zabývá, poskytuje základní pojmový a poznatkový aparát jiným disciplínám, seznamuje s významnými psychologickými směry a přístupy k člověku. Kapitola Metody psychologie vám objasní principy a prostředky, kterými lze v psychologii dospět k vědeckým a diagnostickým poznatkům. Zabývá-li se psychologie kteroukoliv oblastí či problémem, je vždy podstatné, o jak starého člověka jde. Vývojová psychologie zachycuje a vysvětluje podstatné a všem zdravým jedincům společné změny, ke kterým v průběhu jejich celého života dochází. Důležité informace pro profesní přípravu učitelů přináší Sociální psychologie jako jedna ze základních psychologických disciplín. Uplatnění psychologického hlediska ve výchovně vzdělávacích aktivitách je jádrem Pedagogické psychologie. Její poznatky lze využít jak ve školních, tak mimoškolních situacích. Potřeba zkoumat a vysvětlovat lidskou psychiku jako celek je základním motivem Psychologie osobnosti, která bývá také řazena v systému psychologických vědních disciplín do skupiny základních oborů. Je pro ni charakteristické integrované pojetí projevů člověka jako neopakovatelné, jedinečné bytosti. Zkoumáním, tříděním a výkladem chorobných duševních projevů, stejně jako spoluúčastí na jejich diagnostice a léčení, se zabývá Psychopatologie. V příslušné kapitole věnované této zajímavé psychologické disciplíně se setkáte mimo jiné se složitou otázkou stanovení či vymezení normality a abnormality v projevech člověka. Interdisciplinární obor Psychoterapie hledá a shromažďuje poznatky, teorie, zkušenosti a prostředky k udržení či obnovení zdraví člověka, které je chápáno v širším slova smyslu jako stav úplné tělesné, duševní a sociální pohody. Tato přitažlivá kapitola vás seznámí s psychologickými prostředky, které se využívají při terapii dětí a dospívajících. Následující kapitola Uvedení do diagnostiky vás pak zavede do složitých úskalí psychologické diagnostiky a seznámí vás s možnostmi jejího uplatnění v práci učitele. S psychologickou disciplínou Zdravotnická psychologie, kterou řadíme v rámci systému psychologických vědních oborů do skupiny aplikovaných disciplín, vás pak seznámí kapitola č. 10. Pojmy zdraví a nemoc získaly v poslední době nové rozměry i význam a bezesporu je nutno se jimi zabývat také v rámci výchovně vzdělávacích situací. K možnostem, jak učinit svůj život zdravější, vás může inspirovat text předposlední kapitoly, věnované Psychologii zdraví. V poslední 12. kapitole Autoregulace zátěže v rámci učitelské profese se pak dozvíte o hlavních příčinách pracovní zátěže pedagogů a o možnostech a technikách autoregulace zátěže v rámci učitelské profese. Jednotlivá témata, tak jak byla krátce představena, obsahují ve svém úvodu vždy základní cíle, kterých máte možnost jejich prostudováním dosáhnout. Textem vás povede průvodce studiem, konkrétní

příklady a úkoly vás budou inspirovat k zamyšlení. Právě prostřednictvím otázek, úkolů, cvičení, příkladů k vám jednotliví autoři promlouvají a snaží se tím napomoci k porozumění uváděných informací a jejich propojení s praktickým životem. V některých kapitolách naleznete také korespondenční úkol, jehož řešení může být součástí zkoušky. V závěru každého tématu se můžete setkat s jeho stručným shrnutím, v němž je obsaženo to nejdůležitější, o čem konkrétní kapitola pojednává. Také zde naleznete závěrečné kontrolní otázky a pojmy nezbytné k zapamatování, které vám mohou posloužit k prověření vašich znalostí a výsledků studia tohoto materiálu. K usnadnění orientace v textu slouží ikony - symboly umístěné po stranách. Vysvětlivky k ikonám naleznete hned na další straně. Podobný význam mají heslovité poznámky na okrajích, vystihující ve zkratce obsah jednotlivých pasáží. Věřím, že prostudováním této studijní opory získáte základní přehled o vybraných psychologických oborech a možnostech jejich praktického využití. Předpokládaná doba studia textu je 25 - 30 hodin. Text je určen především posluchačům bakalářského stupně vysokoškolského studia učitelských oborů, ale i dalším případným zájemcům. Přeji vám při jeho studiu za všechny autory nejen dostatek zaujetí, ale i chuti zamýšlet se nad uváděnými informacemi a také úspěchů při jejich začleňování do systému vašich vlastních zkušeností, vědomostí a dovedností.

Alena Petrová

Vysvětlivky k ikonám Cíle

Na začátku každé kapitoly naleznete konkrétně formulované cíle. Jejich prostřednictvím získáte přehled o tom, co budete po nastudování příslušného tématického celku umět, znát, co budete schopni dělat.

Průvodce studiem

Prostřednictvím této pasáže textu k vám budou autoři promlouvat. Budou vás vést úskalími studované problematiky, navigovat vás, upozorňovat na důležitá místa v textu. Nabídnou vám také metodickou pomoc, anebo předloží důležité informace ke studiu.

Příklad

Takto označená pasáž textu je určena k objasnění nebo konkretizování problematiky na příkladu ze života, z praxe, ze společenské reality. Je součástí vysvětlování teoretických pasáží učiva. Snažili jsme se vybrat takové ukázky, údaje, fakta, případy z praxe, abyste teorii nejenom lépe porozuměli, ale i sami dokázali najít další podobné příklady.

Pro zájemce

Tato část textu je určena těm z vás, kteří máte zájem o hlubší studium problematiky, nebo se chcete dozvědět i nějaké zajímavé podrobnosti vztahující se k tématu. Vše, co najdete v této pasáži, je nepovinné, tudíž zcela dobrovolné. Zmíněné informace po vás nebudou vyžadovány u zkoušky.

Úkol nebo cvičení

Měly by vás podněcovat k přemýšlení, k úvahám, k hledání vlastního řešení. Je to prostor, který se vám nabízí k vyjádření osobního názoru či postoje ke studované problematice. Odpovědi na tyto otázky si formulujte sami, bývají předmětem diskusí na prezenčních setkáních, jsou součástí zkoušky (často je pokládají examinátoři).

Shrnutí

Tato pasáž postihuje ve stručné podobě to nejdůležitější, o čem konkrétní kapitola pojednává. Má význam pro opakování, aby se vám informace a klíčové body probírané látky lépe vybavily. Pokud zjistíte, že některému úseku nerozumíte, nebo jste jej dostatečně neprostudovali, vraťte se k příslušné pasáži v textu.

Kontrolní otázky a úkoly

Prověřují, do jaké míry jste učivo pochopili, zapamatovali si podstatné informace a zda je umíte aplikovat. Najdete je na konci každé kapitoly. Jejich prostřednictvím zjistíte, jestli jste splnili formulované cíle. Jsou velmi důležité, věnujte jim proto náležitou pozornost. Odpovědi na ně můžete najít ve více či méně skryté formě přímo v textu.

Pojmy k zapamatování

Na konci každé kapitoly najdete klíčové pojmy, které byste měli být schopni vysvětlit. Jde o důležitý terminologický aparát a jména, jež je nezbytné znát. Po prvním nastudování kapitoly si je zkuste sami pro sebe objasnit, vracejte se k nim i při dalším čtení a opakování dokud si je dostatečně nezafixujete v paměti.

Řešení

Obsahuje patřičné odpovědi a možná řešení k úkolům. Můžete si zkontrolovat správnost své odpovědi na daný konkrétní úkol.

Literatura

V této části najdete přehled všech zdrojů a literatury, ze které autoři čerpali při zpracování textu. Tento seznam slouží také jako zdroj informací pro zájemce o další podrobnější studium a doplnění poznatků.

1 Obecná psychologie Irena Plevová, Lucie Křeménková

Cíle

Po nastudování následujícího textu budete schopni: • • • • • •

pochopit, k čemu je a čím se zabývá psychologie, určit její předmět a popsat její jednotlivé cíle, vymezit významné psychologické směry, vysvětlit, jak se projevuje osobnost člověka, definovat prožívání a chování, pochopit podstatu determinace lidské psychiky.

Součástí každého zaměstnání, v němž člověk přichází do kontaktu s lidmi, jsou poznatky z psychologie, které se významnou měrou podílejí na efektivitě a úspěšnosti této práce. U některých profesí je psychologické vzdělání samozřejmou složkou jejich kvalifikace a v dnešní době si již nedokážeme učitele nebo vychovatele bez těchto znalostí představit. Psychologie je věda prolínající se celým naším životem a poznatky získané studiem tohoto oboru naleznou své uplatnění nejen v profesní, ale také v osobní sféře lidského života. V rámci svého vývoje čerpala psychologie z velkého množství dalších vědních oborů, a to jak přírodovědných, tak společenskovědních, přičemž většina autorů přikládá největší význam filosofickým vědám. Psychologie patří do věd o člověku a může být vymezena jako společenský obor, který studuje chování a prožívání živých bytostí, včetně jejich vztahů a interakcí. V kontextu výše uvedeného lze na psychologii nazírat ze dvou hledisek: • Psychologie laická spočívá v běžném (neodborném) přístupu k oblastem našeho vnitřního i vnějšího života a jeho prožívání. Podléhá pouze našim domněnkám a umožňuje nám klást si otázky a hledat na ně odpovědi. • Psychologie vědecká je reprezentována odborníky (psychology), literaturou a odbornými institucemi. Vypracovává si svůj vlastní pojmový aparát a buduje systém metod a metodických postupů, umožňujících poznání, které je ověřitelné, podložené důkazy a vystaveno argumentům a protiargumentům.

1.1 Obecná psychologie Obecná psychologie je základním psychologickým oborem. Jejím úkolem je především vymezení a určení toho, čím se má psychologie zabývat - vymezuje předmět zkoumání. Předmětem obecné psychologie je především studium lidské psychiky a jejich poznávacích procesů, motivace, emocí. Obecná psychologie je důležitá také proto, že poskytuje základní pojmový aparát jiným psychologickým disciplínám (např. vývojové, pedagogické a sociální psychologii), mnoho jejich poznatků proniká do praktických psychologických oborů. Je v úzkém kontaktu s experimentální psychologií, která se zabývá problematikou experimentu v psychologickém výzkumu. Osvojení si terminologie obecné psychologie tvoří nezbytný základ pro pochopení dalších psychologických disciplín a je důležité pro každého pedagoga.

Jaké jsou cíle psychologie? 1. Popsat: základním cílem je popis projevů chování a duševního dění. V popředí stojí snaha zjistit, jak lidé myslí, cítí a jednají v nejrůznějších situacích. 2. Vysvětlit: snaha o pochopení a vysvětlení významu získaných dat. Prostředkem k tomu je formování teorií, což jsou koherentní (vnitřně stabilní) soustavy hypotéz, myšlenek a názorů. Než dojde k přijetí hypotézy, měla by být empiricky ověřena. Nicméně současný trend je zaměřen spíše na redukci tvorby hypotéz a do popředí se dostává, alespoň částečně, snaha o nějaký jednotící psychologický rámec (na druhou stranu právě rozmanitost psychologie skýtá možnosti pomáhat rozmanitosti lidí, jejich duševním problémům a starostem). 3. Předvídat: kvalitní a empiricky ověřená teorie by měla umožňovat predikci dalších dějů. I zde je však jistý problém, neboť psychologové vstupují s předmětem svého zkoumání do interakce (kontakt klient – psychoterapeut, experimentátor – pokusná osoba) a tímto působením může dojít k jeho ovlivnění. Může tedy dojít k tomu, že to, co psychologové předvídají, se může stát skutečností. 4. Zvyšovat lidskou spokojenost a zdraví: nejvýznamnější cíl psychologie, k němuž slouží veškeré získané poznatky. O praktické naplnění tohoto cíle se snaží především aplikované obory psychologie, jakými jsou například klinická a poradenská psychologie.

1.2 Významné psychologické směry Původně relativně ucelená a soudržná platforma psychologie se v průběhu svého vývoje rozčlenila do mnoha různých směrů. Každý z těchto směrů vnímá předmět psychologie odlišně a taktéž se zabývá rozdílnými tématy a postuluje svébytný teoretický rámec. V následujícím textu vás seznámíme s přehledem hlavních psychologických směrů a přístupů. Biologický přístup se zaměřuje na biologické, především neurofyziologické procesy. Tento psychologický směr vnímá tělo a mysl jako neoddělitelné části. Jeden z hlavních proudů tohoto přístupu se zaměřuje na zkoumání mozku. Průkopníkem zkoumání činnosti mozkových hemisfér se stal nositel Nobelovy ceny (1981), neurolog Roger W. Sperry. Jeho experimenty prokázaly, že mozkové hemisféry pracují odlišně, každá má jinou funkci. Levá hemisféra, v níž se nacházejí řečová centra, je nazývána též „mluvící hemisférou“ a vládne našimi schopnostmi vyjadřovat se jazykem. Pravá hemisféra má vysoce vyvinutý smysl pro prostor a představivost, pro obrazy a vzory (lépe a přesněji rozpozná tváře), je zaměřena na neverbální komunikaci. Druhý proud biologického přístupu se zabývá evolučním vývojem lidské psychiky a chování. Ve svých poznatcích navazuje především na dílo významného anglického přírodovědce Charlese Darwina. Pokračovateli evoluční perspektivy se stali například William James a Edward O. Wilson. Behavioristický přístup výrazně ovlivnil směr americké psychologie v první polovině 20. století. Zakladatel tohoto směru John B. Watson odmítl myšlenky introspekce jakožto nevědecké a studium psychologie zaměřil především na studium chování (behavior). Stal se výraznou postavou americké psychologie a byl považován za výtečného řečníka, ale citově spíše chladného člověka. Možná proto mu vyhovovala spíše práce se zvířaty než s lidmi. Behavioristé považovali lidskou mysl za „černou skříňku“, k níž nelze objektivními vědeckými metodami vůbec proniknout. Za rozhodující význam pro formování osobnosti považovali učení. Hlavní metodou tohoto směru byl experiment. Většina pokusů byla realizována na zvířatech (především krysy, psi a kočky) a jejich výsledky byly relativně masivně převáděny na chování člověka. Nástupci Johna Watsona se stali např. Hans J. Eysenck a Albert Bandura. Psychodynamický přístup v sobě zahrnuje směry navazující na psychoanalýzu. V centru tohoto přístupu stojí nevědomé procesy osobnosti. Jde o duševní obsahy, které nejsou přístupné našemu vědomí, a přesto mají velký vliv na psychiku. Obsahem nevědomí jsou hlavně „pudové tendence,“ ale také všechny zážitky jedince (individuální nevědomí) a minulých generací (kolektivní nevědomí), které mají rozhodující význam pro vývoj osobnosti a vznik neurotických příznaků a úzkosti.

Roger W. Sperry

John B. Watson

Nejvýznamnějším představitelem byl rodák z Příbora, Sigmund Freud, jenž byl velmi radikální Sigmund Freud v teoriích o lidské povaze a osobnosti, ale sám (od dospělého věku) zastával konzervativní politické postoje a byl vzorem zdrženlivosti a společenské etikety. Jako hoch byl Freud intelektuálně nadaný a pracovitý, vystudoval fakultu lékařství ve Vídni. Svou vědeckou dráhu začal jako neurolog, později se věnoval neurózám. Při léčení neurotických pacientů užíval hypnózu. Trpěl některými druhy úzkosti, které jsou neoddělitelně spjaty s obsedantní osobností. Byl přesvědčen, že pomocí proslulé sebeanalýzy se zbaví všech neurotických příznaků (například bolestí hlavy, močových a střevních problémů). Charakteristické pro něho byly sběratelské návyky, měl silnou zálibu ve starožitnostech. Byl také patologickým kuřákem, který se, i přes diagnózu rakoviny čelisti, zuby nehty svého zlozvyku držel. Freudovými pokračovateli se stali Anna Freudová, Carl G. Jung, Alfred Adler, Erich Fromm a mnozí další. Každý z nich vytvořil vlastní psychodynamické teorie, v jejichž centru pozornosti stojí studium nevědomí a tvrzení, že zkušenosti v raném dětství rozhodujícím způsobem ovlivňují další vývoj osobnosti.

Pro zájemce

Pro zájemce, kteří touží proniknout do větších podrobností psychologických směrů, doporučujeme k nastudování následující tituly literatury: DRAPELA, V., J. Přehled teorií osobnosti. Praha : Portál, 2004. ISBN 80-7178-766-3. HUNT, M. Dějiny psychologie. Praha : Portál, 2000. ISBN 80-7178-386-2.

1.3 Pojem osobnost v psychologii V centru pozornosti psychologie stojí člověk a jeho osobnost. Slovem osobnost v běžné řeči označujeme obvykle nějakého významného člověka. V psychologii má tento pojem jiný - speciální význam. Osobností rozumíme v podstatě každého člověka, který si je vědom sám sebe, což znamená, že tento člověk o sobě mluví v první osobě jednotného čísla – například „já chci“, „já nechci.“ Předmětem psychologie je tedy zkoumání osobnosti člověka jako takové. Jak popisujeme osobnost v psychologii? V následujícím textu si uvedeme základní znaky a charakteristiky osobnosti. Jak můžeme definovat osobnost? • Osobnost člověka je jednotou tělesného a duševního, vrozeného a získaného, projevuje se v jeho prožívání a chování. • Každá osobnost je jedinečná a neopakovatelná. Ač se během života a ve svém vývoji mění, je ve svých charakteristických rysech relativně stabilní. Pro každou osobnost jsou typické určité způsoby prožívání a chování. • Každá osobnost je součástí daného prostředí, které ji ovlivňuje a sama osobnost na toto prostředí nějakým způsobem reaguje. Osobnost se vyvíjí ve vztahu k sociálnímu okolí. Jde tedy vždy o interakci jedince a prostředí. • Osobnost (naše já) sjednocuje (integruje) průběh duševních dějů a stavů za daných okolností. • Osobnost reguluje naši duševní činnost. Můžeme tvrdit, že osobnost je charakteristická svou regulující a integrující aktivitou.

1.4 Psychologie jako věda o prožívání a chování Osobnost se projevuje prostřednictvím prožívání a chování. Nejdůležitější metoda ke zkoumání Introspekce a extrospekce osobnosti člověka je pozorování. V psychologii je důležité jak pozorování sebe - introspekce, tak pozorování druhých - extrospekce. Co zkoumá psychologie? Psychologie zkoumá to, jak se člověk cítí, jak prožívá svůj vnitřní svět. Zabývá se ale také tím, co člověk dělá, jak reaguje, jak se chová. Ve zjednodušené formě bychom mohli říct, že psychologie je věda o prožívání a chování člověka. Ač o tom, že prožitky existují, je přesvědčen každý z nás, přesto vymezit prožívání nemusí být jednoduchou záležitostí. Pojďme si nyní prožívání a chování definovat. Prožívání je vnitřní svět člověka, uskutečňuje se prostřednictvím duševních jevů, které probíhají nepřetržitě. Prožívání člověka je individuální (stejnou situaci prožívá každý člověk svým specifickým způsobem).

Úkol (k zamyšlení)

Napadá vás nějaká situace ze života, kde jste pozorovali, jak jednotliví lidé prožívají stejnou situaci různorodým způsobem?Jaké byly rozdíly v jejich prožitcích?Jak se tyto prožitky projevily v chování? Jak dělíme duševní jevy v našem prožívání? Duševní jevy rozdělujeme na: 1. psychické procesy: ty můžeme kategorizovat na: • • •

Psychické procesy

poznávací, kam řadíme čití, vnímání, paměť, představivost, myšlení a inteligenci, emotivní, což jsou city a citové prožívání, volní, kde se jedná o vůli člověka, tedy o to, co chce a co nechce, jak se rozhoduje.

2. psychické stavy: pod tímto pojmem si můžeme představit naše aktuální psychické rozpoložení, Psychické stavy jinak řečeno naši náladu. Kvalita psychického stavu ovlivňuje průběh a kvalitu psychických procesů. Chování představuje vnější projevy osobnosti. Jde o takovou aktivitu jedince, kterou může pozorovat druhá osoba. Může jít o chování verbální - slovní a písemný projev a o chování neverbální - řeč těla (mimika, gestikulace, výraz tváře, způsob chůze apod.). Mezi vnější projevy prožívání patří také projevy fyziologických pochodů v organismu (červenání, blednutí, třes, pocení, apod.). Od chování v psychologii odlišujeme jednání. Jednání je specifický lidský projev, který patří mezi ty nejsložitější. Na rozdíl od projevů chování jde o uvědoměle vykonávanou činnost. Znamená to, že člověk vědomě působí na své okolí i na sebe samého. Jednání člověka je zaměřeno na nějaký cíl. Obecná psychologie sleduje a popisuje uvedené duševní děje (prožívání a chování) z obecného pohledu u zdravého člověka. Ještě jednou zdůrazňujeme, že psychologie je empirická věda o prožívání a chování, jejich determinaci a projevech. Co si představit pod pojmem „determinace lidské psychiky?“ Pokud mluvíme o „determinaci“, máme na mysli určení, vymezení, či podmíněnost nějakého jevu. V psychologii jde především o podmíněnost prožívání, chování a jednání. Pro pochopení fungování osobnosti se z pohledu psychologie jeví jako důležitý psychologický determinismus, který zdůrazňuje akceptování veškerého chování, myšlenek a pocitů jako

nevyhnutelného a zákonitého výsledku komplexu psychologických zákonů, popisujících lidské chování jako vztah mezi příčinou a jejím důsledkem. Co tato slova vlastně znamenají? V podstatě zdůrazňují, že vše má svou příčinu, věci se nedějí prostřednictvím kouzla, či zázraků. Ve shodě s determinismem neexistuje nic, co se „jenom tak děje”, žádná náhoda bez příčiny, žádný nevyhnutelný, předem definovatelný osud. Všechny události jsou zákonité a odráží vztahy mezi tím co předchází a tím, co následuje. Jedním z důležitých témat psychologie je následující otázka: „V jakém poměru je naše osobnost (psychika, duševní jevy) určována (determinována) vnitřními vlivy (biologickými, zděděnými danostmi) a vnějšími vlivy (prostředí a výchova)?“ V minulosti i v současnosti můžeme sledovat různá pojetí determinace lidské psychiky a vývoje lidského jedince. Někteří badatelé jsou přesvědčeni, že lidskou psychiku nejvíce ovlivňují biologické faktory (také se jim říká vnitřní - endogenní), tedy dědičnost, zděděné vlohy, dispozice a fungování lidského organismu. Jiní jsou naopak přesvědčeni o tom, že na lidskou psychiku mají největší vliv faktory sociální (také se jim říká vnější - exogenní), tedy prostředí, ve kterém vyrůstáme, výchova a učení. Interakční pojetí determinace lidské psychiky spojuje oba přístupy dohromady. Zdůrazňuje, Interakční pojetí že prožívání a chování je výslednicí působení jak vnějších faktorů, tak faktorů vnitřních. Na osobnost člověka působí obojí, některé vlastnosti jsou ovlivněny více biologicky, jiné sociálně.

Úkol 1

Napište si na papír své výrazné vlastnosti osobnosti. Zamyslete se nad tím, které vaše vlastnosti jsou ovlivněny výchovou, rodinou, ve které jste vyrůstali a na kterých má větší podíl dědičnost.

Shrnutí • • •

• •

•

Psychologie je věda, která ve svém vývoji čerpala z množství jiných vědních oborů, a to jak přírodovědných, tak společenskovědních. Psychologie patří do věd o člověku a může být vymezena jako věda, která studuje chování a prožívání živých bytostí. Obecná psychologie je základním psychologickým oborem. Jejím úkolem je hlavně vymezení a určení toho, čím se má psychologie zabývat (vymezuje předmět zkoumání). Obecná psychologie je důležitá také proto, že poskytuje základní pojmový aparát jiným psychologickým disciplínám. Mezi významné psychologické směry patří: biologický přístup, behaviorismus, směry psychodynamické. Psychologie je věda o prožívání a chování člověka. Prožívání je vnitřní svět člověka, uskutečňuje se prostřednictvím duševních jevů, které probíhají nepřetržitě. Chování představuje vnější projevy osobnosti. Jde o takovou aktivitu jedince, kterou může pozorovat druhá osoba. Jedním z důležitých témat psychologie je otázka v jakém poměru je naše osobnost determinována vnitřními a vnějšími vlivy.

Úkol 2 - korespondenční

Vyberte si některý z uvedených psychologických směrů, prostudujte a popište podrobněji jeho podstatu či významnou osobnost prezentující daný psychologický směr.

Kontrolní otázky a úkoly 1. 2. 3. 4. 5. 6.

Popište podstatu psychologie a určete rozdíl mezi její laickou a vědeckou podobou. Uveďte co je předmětem studia psychologie a zmiňte její jednotlivé cíle. Zmiňte všechny významné psychologické směry a alespoň dva podrobně charakterizujte. Co v psychologii rozumíme pod pojmem osobnost? Podrobněji popište. Definujte dva spolu související pojmy: chování a prožívání. Přibližte a vysvětlete podstatu determinace lidské psychiky.

Pojmy k zapamatování • • • • • • • • • •

psychologie, obecná psychologie introspekce, extrospekce biologický přístup behaviorismus psychodynamický přístup osobnost, prožívání a chování determinace lidské psychiky Roger W. Sperry. John B. Watson Sigmund Freud

Průvodce studiem

Pokud jste pozorně nastudovali tuto část textu, tak již znáte základní pojmový aparát obecné psychologie. Také jste schopni určit a popsat, co je to psychologie, jaký je její smysl a cíl. Věříme, že jste se zaměřili také na jednotlivé psychologické směry, které jsou ve svém chápání lidské osobnosti značně odlišné. Jsme přesvědčeni, že v tuto chvíli již mnohem lépe rozumíte jednotlivým psychologickým pojmům, také psychologii jako takové a jistě si více uvědomujete její důležitost pro svou profesi i vás samotné.

2 Metody psychologie Eva Urbanovská

Cíle

Po nastudování textu následující kapitoly dokážete: • • •

popsat základní výzkumné a diagnostické metody psychologie, vysvětlit, pro jaké účely jsou jednotlivé metody využívány, objasnit pozitiva i úskalí použití jednotlivých metod.

2.1 Metody a metodologie Stejně jako každá jiná vědní disciplína tak i psychologie využívá pro shromažďování, třídění a vyhodnocování výzkumných dat množství výzkumných metod. Metodami rozumíme způsoby, principy a prostředky, kterými se dospívá k vědeckým poznatkům. Věda o metodách se nazývá metodologie, jejímž základním úkolem je podle M. Nakonečného (1997) sladit předmět vědy se způsobem jejího vědeckého studia. Seznámení s metodami psychologie nám pomůže pochopit a lépe porozumět poznatkům o psychice člověka a tomu, jakým způsobem byly získány. Psychologické metody obyčejně členíme na metody vědecké (výzkumné), diagnostické (popis a diagnostika osobnosti) a terapeutické (léčba v rámci psychoterapie). Výzkumné metody pak můžeme členit na metody zjišťování faktů a metody zpracování nashromážděných dat. V následujícím textu se zaměříme především na seznámení se základními výzkumnými metodami zjišťování faktů a diagnostiky osobnosti.

Metodologie věda o metodách

Pozorování je základní psychologická metoda. Jde o systematické sledování určitého objektu či jevu se záměrem získat co nejvíce informací. Protože do průběhu zkoumaného jevu zpravidla nezasahujeme, získáváme důležité poznatky o přirozeném, spontánním chování (například chování různých jedinců v různém prostředí - děti na pískovišti, pacienti v ambulanci, na lůžkovém oddělení, sledování emocionálních projevů příslušníků různého etnika apod.). Pozorování je realizováno buď jako relativně samostatná metoda, běžně je však součástí experimentu i dalších výzkumných metod. Probíhá tedy jak v přirozených tak i uměle vytvořených, či laboratorních podmínkách. Můžeme rozlišit různé typy pozorování. Při dílčím pozorování se zaměřujeme na jeden specifický jev (například kolísání pozornosti), při komplexním sledujeme jev v souvislostech či celkové projevy osobnosti. Pokud se zaměřujeme na vnější projevy druhých osob, hovoříme o extrospekci. Jisté specifikum představuje pozorování vlastní osoby, vlastního nitra (sebepozorování), které označujeme jako introspekci. Vzhledem k délce trvání hovoříme o pozorování krátkodobém nebo dlouhodobém. Při tzv. zjevném pozorování pozorovatel přímo sleduje daný jev a pozorované osoby jsou o tom informovány, při skrytém pozorování jedinec neví, že je sledován (často se takové pozorování realizuje například pomocí jednosměrného zrcadla nebo skryté kamery). Pokud je pozorovatel přímo členem pozorované skupiny a je s jejími členy v sociálním kontaktu, pak hovoříme o zúčastněném pozorování (například jeden z vedoucích, trenérů apod.).

Při pozorování do průběhu jevu nezasahujeme

Dělení metod v psychologii

Rozlišujeme různé typy pozorování

Experiment je velmi těsně spojen s metodou pozorování. Jde v podstatě o sledování zkoumaného, zpravidla izolovaného jevu v uměle navozených a přísně kontrolovaných podmínkách. Vždy dochází k zásahu do pozorovaného jevu. Při experimentu jsou zjišťovány vztahy mezi dvěma sledovanými jevy, tzv. proměnnými. Zjišťujeme, jak se změna jednoho jevu (tzv. nezávisle proměnné) promítne ve změně jiného jevu (závisle proměnné). Experimentátor manipuluje s nezávisle proměnnou a sleduje a registruje změny, k nimž dochází u závisle proměnné.

Při experimentu záměrně měníme podmínky

Příklad 1

Při experimentu můžeme zkoumat například jak se mění výkon (závisle proměnná) při zvyšující se hladině hluku nebo nedostatečném osvětlení (nezávisle proměnná). Použití experimentu v psychologii má na rozdíl od přírodních věd svá specifika. Sledované jevy mnohdy není možné izolovat a je nutné počítat s tzv. intervenujícími proměnnými, jejichž vliv není možné mít zcela pod kontrolou (jedná se hlavně o vnitřní osobnostní proměnné - strach, obavy, postoje k experimentu, minulé zážitky, vnitřní motivace apod.). Experiment může probíhat buď v laboratoři za použití měřících přístrojů (hovoříme o experimentu laboratorním) nebo v prostředí běžného života, tj. na pracovišti, ve škole nebo na ulici (hovoříme o experimentu přirozeném). I když v přirozeném experimentu nelze přísně kontrolovat všechny proměnné, má nesporně velký význam pro poznávání osobnosti.

Poznatky z přirozeného experimentu se do praxe snadněji aplikují

Příklad 2 (přirozeného experimentu)

Pacienti čekající v čekárně u lékaře zpozorují dým, vycházející pode dveřmi ordinace. Jak zareagují lidé, pokud jsou v čekárně sami? Jak zareagují v případě, že je v čekárně více lidí? Můžeme sledovat i různost reakcí v závislosti na struktuře skupiny z hlediska věku a pohlaví. Zvláštním případem je tzv. experiment ex post facto, kdy nezávisle proměnné nenavozuje experimentátor, ale sám život - prožité trauma, odlišné životní podmínky apod. V psychologickém výzkumu i diagnostice jsou velmi často používány tzv. explorační metody, založené na osobní výpovědi dotazovaných. Patří k nim rozhovor a dotazník. Rozhovor umožňuje získávání důležitých informací přirozenou cestou. Dotazované osobě klademe otázky v situaci osobního kontaktu, tváří v tvář. Vzhledem k cíli si zpracujeme nejprve plán a předem promyslíme, eventuelně přesně formulujeme otázky. Podle typu a přesnosti formulace otázek a možností odpovědí dělíme rozhovor na řízený (standardizovaný) s uzavřenými otázkami nebo volný (nestandardizovaný) s otevřenými otázkami. Volný rozhovor má volnější strukturu. Podle formy a množství současně dotazovaných osob rozlišujeme rozhovor individuální (osobní) a skupinový, podle zaměření pak rozhovor diagnostický (slouží k poznání některých rysů osobnosti, příčin, motivů určitého chování) a poradenský (směřuje spíše k nalezení východisek, vhodných postupů, řešení). Vedení rozhovoru vyžaduje profesionální zdatnost, značnou míru zkušeností, empatie a komunikativních dovedností. V jeho průběhu sledujeme nejen verbální obsah výpovědí dotazovaného, ale také jeho chování, gesta, mimiku.

Umění správně vést rozhovor se musíme dlouho učit

Rozhovor se zpravidla skládá ze čtyř volně na sebe navazujících fází: úvodní, vzestupná, kulminační a závěrečná. V nich se psycholog nejprve snaží navázat bližší kontakt, pak postupně směřuje své otázky stále více k jádru problému. V závěrečné fázi je nutné opět odstranit případné pocity napětí a nejistoty, sdělit význam získaných informací a ujistit o jejich důvěrnosti. V průběhu celého rozhovoru bychom se měli vyvarovat kladení tzv. sugestivních otázek, jakýchkoliv hodnotících soudů a hodnotících neverbálních projevů. Jistý problém představuje potřeba pořizování záznamů z rozhovoru. Písemné poznámky v průběhu rozhovoru zpravidla narušují a ovlivňují atmosféru, dynamiku a spontánnost odpovědí. Mnohdy se proto kombinuje se záznamem pořizovaným pomocí různé techniky. Dotazníky můžeme charakterizovat jako písemnou formu rozhovoru. Jsou časově méně náročné, z hlediska množství zjištěných dat efektivnější a objektivnější. Na druhé straně jsme ochuzeni o sledování neverbálních projevů, které by nám mnohé prozradily. Také nemáme možnost lépe vysvětlit jednotlivé položky, zjistit, zda jim respondent správně porozuměl, stejně jako nemůžeme klást doplňující otázky. Dotazník tvoří soubor otázek zaměřených k určitému cíli. Často jsou zařazovány otázky uzavřené, s možností volby z nabízených odpovědí. Jde buď o položky dichotomické (ano - ne), výběrové (volba jediné z několika nabízených možností) nebo výčtové (možnost uvedení více odpovědí). Otevřené otázky umožňují respondentovi zcela volné vyjádření, nabízejí tedy velkou variabilitu odpovědi, ale jsou náročnější na zpracování a kategorizaci odpovědí. Velmi užitečné je použití tzv. posuzovacích škál. Na několikabodové stupnici jedinec vyznačuje např. četnost výskytu určitého jevu, intenzitu určité emoce, valenci určitého postoje.

V průběhu rozhovoru vytváříme atmosféru důvěry

Osoba odpovídá písemnou formou zpravidla anonymně

Příklad 3 (posuzovací škály) a. Do kina chodím: alespoň 1 x týdně - 1x měsíčně - 1 x za půl roku - 1x ročně - méně než 1 x ročně. b. Podle mého názoru jsem: velmi ustrašený 1 2 3 4 5 6 7 naprosto nebojácný. V psychologii se setkáváme hlavně se třemi typy dotazníků: anamnestický (zachycení životních událostí), zájmový (zjišťování osobních zájmů) a osobnostní (zjišťování a měření osobnostních vlastností). (Blíže viz Čížková, 1997.)


Pokuste se sestavit krátký dotazník ke zjištění zájmových a jiných volnočasových aktivit skupiny Vašich vrstevníků. Dotazník by měl obsahovat celkem maximálně 10 položek. Snažte se formulovat položky s možností různých typů odpovědí (otevřené, uzavřené, škálovatelné). Psychologické testy obvykle velmi často využívány psychology jak v psychologické diagnostice, tak ve výzkumu. Jsou to objektivní standardizované metody, sloužící k měření úrovně stavu či obsahu psychických funkcí a vlastností osobnosti. Postupuje se standardním způsobem respektujícím přesně daná pravidla, výsledky jsou vyhodnocovány vzhledem k normám stanoveným na základě statistického zpracování výsledků rozsáhlého vzorku osob. Nejčastěji dělíme testy na výkonové a projekční. Výkonové testy slouží zpravidla k posouzení inteligence či kognitivních schopností. Mohou obsahovat zkoušky verbální povahy (slovní úlohy, např.: „Auto je rychlé, šnek je …“, „Židle, stůl, skříň - to je …“,

Psychologické testy je oprávněn používat pouze psycholog

doplnění číselné řady, např.: 1, 2, 4, 8, 16, ?) nebo úkoly neverbální (doplnit chybějící prvek v předloze, najít cestu z bludiště apod.) Projekční testy obsahují soubory podnětů a situací, do nichž zkoumaná osoba promítá svá přání, představy, city, vztahy i problémy. Mohou sloužit k odhalení problémů, převažujících tendencí či k diagnostikování duševních poruch. Z projekčních testů jsou veřejnosti známé například Rorschachův test inkoustových skvrn, Tematicko apercepční test nebo Test nedokončených vět.

Pro zájemce

Další příklady psychologických testů a jejich charakteristiku najde čtenář v uvedené literatuře. S ukázkami testů se setká také při prezenční výuce (na tutoriálu). Principu projekce je využíváno při analýze produktů činnosti. Většinou se jedná o hodnocení kresby (volná kresba, kresba postavy, kresba rodiny či začarované rodiny), hodnocení obsahu a formy písemného projevu (analýzou formální stránky se zabývá grafologie), slovního projevu nebo hodnocení jiných výtvorů. Hodnocení produktů je náročné, vyžaduje nejen odbornou erudici, ale také dostatek zkušeností a dalších diagnostických informací. Většinou se užívá jako doplňující metoda. Ke zkoumání struktury sociální skupiny a vzájemných vztahů mezi jedinci slouží sociometrie. Základem je sociometrický dotazník. Při jeho vyplňování jedinec volí podle zadaného kriteria jednoho nebo více členů dané sociální skupiny.

Hodnocení výtvorů poskytuje doplňující informace

Vhled do vzájemných vztahů v sociální skupině

Příklad 4

Studenti jsou vyzváni k tomu, aby určili jednoho (nebo více) spolužáka ze své třídy, kterého považují za svého nejlepšího kamaráda. Nebo naopak mají vybrat toho, s kým by rozhodně nechtěli kamarádit. Takový dotazník samozřejmě nemůže být anonymní, je však žádoucí zachovat důvěrnost odpovědí. Získaná data se dále zpracovávají do tzv. sociometrických matic, vypočítávají se statusy volby či odmítnutí pro jednotlivce. Velmi vhodnou formou zpracování sociometrických údajů je tzv. sociogram, přinášející grafické znázornění pozice jedince ve skupině. Je to vlastně přehledná informace o struktuře skupiny a sociálních vztazích mezi jednotlivými členy. Závěrem Pro dokonalé poznání psychiky člověka by bylo nedostačující jednorázové použití pouze jediné metody. Zpravidla se opíráme o analýzu údajů nashromážděných rozmanitými metodami při jejich opakované aplikaci. Jen tak zajistíme potřebné množství rozmanitých informací. Při analýze a interpretaci

Čím více informací, tím dokonalejší obraz o člověku

získaných dat je pak nutné vyhnout se nebezpečí zkreslení a zjednodušujících závěrů.

Shrnutí

Metodami rozumíme způsoby, principy a prostředky, kterými se dospívá k vědeckým poznatkům. Věda o metodách se nazývá metodologie. Psychologické metody obyčejně členíme na metody výzkumné, diagnostické a terapeutické. Mezi základní psychologické výzkumné a diagnostické metody patří pozorování, experiment, rozhovor, dotazník, psychologické testy, analýza produktů činnosti jedince a sociometrické metody. Pro dokonalé poznání psychiky člověka je nutné analyzovat četná data získaná rozmanitými metodami při jejich opakované aplikaci.

Kontrolní otázky a úkoly 1. Stručně charakterizujte podstatu a základní typy těchto výzkumných a diagnostických metod: pozorování, experiment, rozhovor, dotazník, psychologické testy. 2. Vysvětlete, jaké poznatky o jedinci a jeho psychice lze získat prostřednictvím pozorování. 3. Zdůvodněte použití experimentu v psychologii. Uveďte příklady jeho využití. 4. Kdy a proč je vhodnější využití rozhovoru a kdy a proč se naopak doporučuje použít dotazníku? Jaká úskalí obě metody skrývají? 5. Co měříme pomocí psychologických testů? Kdo je oprávněn k jejich použití? 6. Pro jaké účely se používá sociometrických metod?

Průvodce studiem

Pokud se Vám nepodařilo zodpovědět všechny otázky nebo si nejste některou odpovědí jisti, vraťte se k textu znovu. Jestli Vám ale kontrolní otázky nečinily problém, gratuluji Vám k zvládnutí obsahu další kapitoly.

Pojmy k zapamatování • • • • • • • • • • • •

metoda metodologie pozorování introspekce extrospekce experiment laboratorní a přirozený experiment rozhovor dotazník uzavřené, otevřené a škálovatelné položky psychologické testy testy výkonové

• • •

testy projekční sociometrie analýza produktů činnosti

3 Vývojová psychologie Kamila Holásková

Cíle • • •

definovat předmět Vývojová psychologie, informovat stručně o historii předmětu Vývojová psychologie, popis nejznámějších periodizací.

Průvodce studiem V tomto textu získáte základní úvodní informace o vývojové psychologii. Kapitoly jsou zaměřeny na předmět vývojové psychologie, vztah k ostatním vědním disciplinám, dále na vývoj dané vědní disciplíny a nejznámější periodizace vývoje lidského jedince.

3.1 Vývojová psychologie Vývojová psychologie sleduje změny, ke kterým dochází u člověka v průběhu jeho celého života, od období vývoje jedince před narozením až po závěrečné životní období – stáří.

Vývoj jako pojem je odvozen z latinského slova „ evolutia „ , a to původně znamenalo rozvinutí papyrusového svitku. Od 18. století se tento pojem začal používat při označování změn od nižšího k vyššímu, od jednoduššího k složitějšímu a dokonalejšímu.

Předmětem vývojové psychologie je tedy psychický vývoj. Je to složitý a mnohotvárný proces, který lze charakterizovat jako sled tělesných a psychických změn. Vývojová psychologie zkoumá kvantitativní a kvalitativní změny psychické regulace prožívání a chování jedince, sleduje evoluci a involuci psychických procesů, stavů a vlastností ve všech stádiích lidského života.

Příklad 5

Vývojová psychologie je poměrně mladá vědní disciplína. Její rozvoj na vědeckých základech začal na konci l9. století. Ve svých začátcích se vývojová psychologie zabývala vývojem jedince od narození, ale v současnosti je zájem odborníků zaměřen i na období před narozením, tzv. prenatální období.V posledních letech se zařazuje do problematiky vývojové psychologie také gerontopsychologie.

Úkol 4

Vysvětlete rozdíl mezi vývojovou psychologií a ontogenetickou psychologií.

Definice

Příklad 6

Genezi chápeme jako proces postupných organických změn ( geneze – v řečtině znamená vznik) Ontogenezi chápeme jako vývoj jednotlivce ( on, ontos v řečtině znamená ten, který je, či existující)

3.2 Vztah vývojové psychologie k ostatním vědám Vývojová psychologie souvisí především s obecnou a pedagogickou psychologií. Dále souvisí se sociální psychologií a psychopatologií. Vývojová psychologie také čerpá z kulturní antropologie, anatomie, neurofyziologie a fyziologie. Současně existují velmi úzké vztahy mezi vývojovou psychologií a např. poradenskou psychologií, klinickou psychologií, personální psychologií, psychodiagnostikou apod.

Příklad 7 • •

•

Z obecné psychologie používá vývojová psychologie především terminologický aparát, třídění psychických procesů, mechanismy psychické regulace, prožívání, chování apod. Pedagogická psychologie využívá poznatky z jednotlivých vývojových stádií, přispívá k objasňování determinant psychického vývoje, k formování osobnostních rysů pod vlivem výchovy a vzdělávání a současně vývojová psychologie poskytuje poznatky o individuálních a věkových zvláštnostech. Sociální psychologie odhaluje zákonitosti socializace lidského jedince a chování jedince ve společnosti.

Úkol 5

Vytvořte definice základních psychologických disciplin.

3.3 Vývojová psychologie v historickém pohledu Myšlenkou vývoje se zabývali již klasikové německé filozofie G.W.F. Hegel a G.G. Leibnitz. Vývoj chápali jako proces, ve kterém se hledají souvislosti mezi jednotlivými stupni. Změny v chápání vývoje přinesl CH. R. Darwin, ve svém díle z roku 1859 O vzniku druhů přírodním výběrem. Podle Darwina jsou základními znaky vývoje přirozený výběr, existenční boj a dědičnost. Jednotlivý druh chápe Darwin jako objektivní, morfologicky a fyziologicky samostatnou skupinu jedinců, která se mění vlivem vnějšího prostředí, které jsou vlastní určité znaky a relativně stabilní dědičnost. Dědičností se také zabýval všestranný vědec a současně bratranec Darwina, F. Galton. Roli dědičnosti v psychickém vývoji člověka zdůrazňovaly biologizující teorie. Vycházely z předpokladu, že člověk přichází na svět s hotovým programem individuálního vývoje na základě dědičně získaných vloh. Toto nativistické (endogenistické) pojímání považuje za hybnou silu vrozené faktory a nebere v úvahu vlivy prostředí a výchovy. Zcela opačný postoj zaujímaly enviromentální (empirické, exogenistické) koncepce psychického vývoje. Pokládaly člověka za snadno formovatelného vnějšími faktory a přeceňovaly význam prostředí a učení pro rozvoj všech procesů a vlastností lidské psychiky. Spory mezi biologizujícími a sociologizujícími teoriemi psychického vývoje jsou dnes již překonány. V současné době se uplatňuje interakční pojetí determinace psychického vývoje. Duševní vývoj je považován za složitý proces, který ovlivňují vnitřní i vnější činitelé. Oba druhy se prolínají a vzájemně

se ovlivňují. Vývoj jedince lze chápat jako součinný proces vnitřních a vnějších vlivů, které navozují postupně psychické změny. Tyto psychické změny se pravidelně vyskytují v podobném časovém sledu u všech normálních jedinců.

Příklad 8

Tabula rasa – (blank slate) nepopsaná deska. Tuto myšlenku o jedinci, který přichází na svět jako nepopsaná deska a jeho vědomí vzniká postupným působením prostředí na jeho smysly, rozšířil v 17. století John Locke.

Úkol 6

Zjistěte , jakými dalšími vědními obory se zabýval Francis Galton.

3.4 Vývojové periodizace Psychoanalytická vývojová periodizace: (podle S. Freuda) 1. 2. 3. 4. 5.

orální stádium anální stádium falické stádium stadium latence genitální stádium

Úkol 7

Charakterizujte jednotlivá stádia. Psychosociální vývojová periodizace: (podle E.H. Eriksona) 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8.

závislost (důvěra versus nedůvěra) nezávislost (autonomie versus stud a pochyby) iniciativa (iniciativa versus pocity viny) snaživost (snaživost versus pocity méněcennosti) identita (identita versus pocity nejistoty) intimita (intimita versus izolace) generativita (generativita versus stagnace) integrita (integrita versus zoufalství)

Úkol 8

Charakterizujte jednotlivé psychosociální krize.

Shrnutí • • • • •

Vývojová psychologie patří mezi základní psychologické discipliny. Vývojová psychologie poskytuje teoretické a metodologické zázemí ostatním psychologickým disciplinám. Předmětem vývojové psychologie je psychický vývoj. Vývoj lidského jedince je ovlivněn vnějšími i vnitřními faktory. Duševní vývoj je proces, který neprobíhá živelně, ale v jistém pořadí, má své specifické zvláštnosti, které se projevují pravidelně a ve stejném sledu u všech normálních jedinců.

Kontrolní otázky a úkoly 1. 2. 3. 4.

Vysvětlete termín vývoj. Vysvětlete pojem ontogeneze. K jakým změnám přispěly Darwinovy objevy? Která periodizace pracuje s termínem psychosociální krize?

Pojmy k zapamatování • • • • •

vývoj determinace lidské psychiky periodizace lidského jedince vnitřní a vnější činitelé vývoje vývojové periodizace

Průvodce studiem

V této kapitole jste získali úvodní základní a velmi stručné informace o vývojové psychologii. Text se zaměřuje na vytvoření jednoduché definice a stanovení předmětu vývojové psychologie. Závěr je věnován vývojovým periodizacím.


Ve formě úvahy napište svou představu o pojmu identita.

Pro zájemce

Doporučené publikace: HUNT, M. Dějiny psychologie. Praha : Portál, 2000. ISBN 80-7478-386-2. KURIC, J. Ontogenetická psychologie. Brno : CERM, 2000. ISBN 80-214-1844-3.

4 Úvod do sociální psychologie Pavel Kusák

Cíle

Po prostudování této kapitoly byste měli: • • • •

vysvětlit místo sociální psychologie v systému psychologických věd, popsat, co je předmětem zkoumání sociální psychologie, diskutovat základní odlišnosti dvou historických tradic sociální psychologie, odvodit význam sociální psychologie pro práci s lidmi, zejména pro práci učitele.

Průvodce studiem

Předložený text vás má orientovat v pohledu na sociální psychologii jako vědeckou disciplínu. Seznámí vás nejenom s předmětem zájmu této disciplíny, ale také s její historickou tradicí, v níž soupeří dva zdánlivě protikladné pohledy na podstatu lidského chování. Otázka zní: je lidské chování více podřízeno biologickým motivům, nebo je nám vnuceno prostředím? A jaký je případný vztah těchto vlivů? Měli byste se dozvědět, jaká témata dominují současné sociální psychologii a také, proč je sociální psychologie zdrojem důležitých informací v přípravě učitele.

4.1 Místo sociální psychologie v systému psychologických věd Psychologické disciplíny se obvykle dělí na tři skupiny vědních oborů: Základní (teoretické) psychologické obory. Prezentují se obecnými teoriemi, metodologií a terminologickým zázemím. Popisují a vysvětlují obecné psychologické jevy ze základních hledisek. Poskytují tak obecné teoretické zázemí pro ostatní psychologické disciplíny (a ty do něj svými poznatky přispívají a rozvíjejí jej). Tvoří je například obecná psychologie, sociální psychologie, vývojová (ontogenetická psychologie), psychologie osobnosti, psychopatologie - a možná se setkáte i s jinými. (O zařazení disciplín do některé ze tří uvedených skupin se občas vedou diskuse. Proto se setkáte s mnoha odlišnostmi). Speciální psychologické obory. Vztahují k specifickým oblastem zkoumání, se kterými se psychologie překrývá, nebo se na nich podílí. Zde můžeme uvést psycholingvistiku, farmakopsychologii, zoopsychologii, srovnávací psychologii a jiné. Aplikované psychologické obory. Zahrnují oblasti, ve kterých jsou psychologické poznatky využívány za účelem větší efektivity. Jako příklad mohou sloužit pedagogická psychologie, psychologie práce, poradenská psychologie, klinická psychologie, forenzní psychologie, psychologie sportu, trhu, reklamy řízení, umění, vojenská apod. Sociální psychologie je řazena mezi základní psychologické vědní disciplíny.

Teoretické, speciální a aplikované obory

4.2 Předmět sociální psychologie Opět co autor to vymezení předmětu bádání sociální psychologie. Většina vymezení se však svým Předmět sociální obsahem většinou silně překrývá. Pro příklad si uvedeme dvě z nich. psychologie Allport (1985): Sociální psychologie je disciplína, která používá vědeckých metod k pochopení a vysvětlení toho, jak je myšlení, cítění a chování jedinců ovlivňováno skutečnou, domnělou nebo implicitní přítomností jiných lidí. Sheriff, Sheriff (1956): „Sociální psychologie je vědecké studium zkušeností a chování jedinců ve vztahu k sociálně stimulujícím situacím.“ „…sociálně stimulující situace jsou tvořeny lidmi (jedinci i skupinami a rovněž socio-kulturním uspořádáním).“ Sociální psychologie se tedy stručně řečeno zabývá tím, jak je jedinec formován sociálním prostředím, jehož je součástí. Ale na druhé straně – což je obsahem i definice Sheriffových - je to také jedinec, který toto sociální prostředí vytváří. S ohledem na předmět zkoumání sociální psychologie můžeme identifikovat tři problémy: 1. Problém se slovem „chování“: Omezení definice na pojem „chování“. To neznamená, že sociální Vztah mezi chováním psychologie se nezajímá o představy, myšlenky a pocity. Naopak. Znamená to jen, že tyto vnitřní a prožíváním stavy mohou být odvozeny z nějaké formy chování, které je jejich vnější prezentací. 2. Problém s termínem „sociální stimul“, „sociálně stimulující situace“. Stimul je nějaký podnět Sociálně stimulující v prostředí, který aktuálně nebo potenciálně ovlivňuje chování živého organismu. „Sociální stimuly“ situace jsou obvykle podněty vycházející z chování jiných lidí. 3. Problém, zda „sociálně stimulující situace“ vyžaduje skutečnou přítomnost lidí. Je zde otázka „přítomnosti“ a „absence“ živého stimulu. Je snad zbytečné vysvětlovat, že stimuly od lidí vycházejí i z jejich „skryté přítomnosti“. Tedy, že jsme jimi ovlivňováni i v jejich reálné nepřítomnosti. Dokonce i v situaci naprosté izolace.

Příklad 9

Dítě, které je samo v kuchyni si nevezme bonbón, i když je samo, protože nemá dovolení od rodičů = ví, že se to nemá a že následky nemusejí být pro něj dobré = má zvnitřněný (internalizovaný) mechanismus vyvolávající pocity viny za něco, co se nemá. Dítě si představuje přítomnost matky a chová se „jako by byla přítomna“. Interiorizace „přísného rodiče“ může být vážným psychologickým problémem. Na druhé straně lidé často reagují na fyzické podněty jako by byly sociální nebo vycházely přímo od jiných lidí.

Příklad 10

Můžeme kopnout do prázdné pneumatiky auta, nebo bouchnout dveřmi, do kterých jsme se uhodili a podobně…

Problém přítomnosti sociálního stimulu

4.3 Historická linie sociální psychologie Kořeny zájmu o témata, která jsou v centru zájmu i současné sociální psychologie, sahají hluboko Jak stará je sociální do starověku, i když termín sociální psychologie se objevuje mnohem později. Nicméně terminologie psychologie? a zájem o člověka a způsob, jakým funguje v sociální síti byl předmětem zájmu filosofů, sociálních filosofů a sociologů (od Aristotela, přes Hobbesa až po Millse). Problém je, že vysvětlení sociálních událostí mělo popisný nebo spekulativní charakter a snahy o vysvětlení mechanismů, ležících na pozadí, přišly až s metodologií, kterou přinesla sociální psychologie (validní pozorování, experiment a dotazníky). Považuji za podstatné zmínit se o dvou pracích na počátku historie sociální psychologie. Obě velmi odlišné z hlediska pohledu. McDougall (psycholog) napsal v roce 1908 knihu z pohledu přesvědčení, že věda odhalí „vnitřní Biologické nebo sociální tendence myšlení a jednání, které je založeno v základech naší mysli“ (Introduction to Social chování? Psychology). Byl přesvědčen, že za lidským chování se skrývají instinkty a pudy zakotvené v evolučních procesech. A jen z tohoto pohledu můžeme, podle něj, vysvětlit „socializaci“ jako proces formování jedince uprostřed lidské společnosti. Ross (sociolog) napsal v témže roce knihu, v níž prohlásil, že „veškeré plány a záměry člověka jsou výsledkem existence lidstva v jeho pospolitosti“ (Social psychology). Jinými slovy, rozhodující v tom, co člověk je a čím se stává, jako člen lidského společenství, je vliv prostředí na vývoj jedince. Celé další dlouhé období bylo poznamenáno sháněním důkazů, který z těchto odlišných pohledů je oprávněný. Následovaly i pokusy sladit oba pohledy (Allport, 1924). S nepříliš určitým závěrem, že je velmi obtížné určit okolnosti, za nichž jeden vliv převládá nad druhým. Problém, na který chceme upozornit je v podstatě dodnes nevyřešen (viz determinace lidské psychiky – biologická, sociální a kulturní). Přinejmenším v tom smyslu, že přes poznání, že oba zdroje, tedy biologicko evoluční a sociální spolu spolupracují, dodnes nevíme za jakých okolností ten který je rozhodující. Možná, že jisté upřesnění přinese současné „čtení“ genetické informace. Nicméně ovoce těchto dvou základních názorových pozic, které se táhnou celou historií bádání sociální psychologie, spočívá v obrovském množství poznatků, zdokonalování metodických postupů a vývoji psychologických nástrojů.


Zvolte si nějakou konkrétní situaci z poslední doby, kterou si zřetelně vybavíte. Zamyslete se nad vašimi projevy chování. Odkud se vzaly vaše reakce? Nakolik jste schopni odlišit vliv dědičnosti od vlivu prostředí, ve kterém jste vyrůstali? Jakými argumenty podložíte tyto vlivy?

4.4 Hlavní témata sociální psychologie, se kterými budete pravděpodobně seznámeni Z hlediska své definice se sociální psychologie zabývá širokým spektrem sociálních témat.

Determinace sociálního chování. Od samého vzniku sociální psychologie zkoumá nakolik je naše chování determinováno biologickými dispozicemi anebo sociálním vlivem (a kulturním vlivem). A jak se tyto dva zdroje našeho sociálního chování navzájem ovlivňují.

Standardní témata sociální psychologie

Sociální komunikace. Silným tématem zájmu je poznávání způsobu, jakými formami lidé navzájem komunikují; co způsobuje, že si lidé často nerozumí a dostávají se do obtížných partnerských situací ať již jako jednotlivci nebo jako členové sociálních skupin. Interpersonální vztahy. Sociální psychologie, již ze své podstaty, je zaměřena na mezilidské vztahy, na podmínky, které podporují navazování zdravých vztahů a jaké jsou předpoklady pro naopak nezdravé vztahy. Sociální a personální percepce. V rámci studia sociální a personální percepce sleduje sociální psycholog, jak se v mezilidských vztazích formují názory, přesvědčení, postoje jednotlivců i skupin. A k jakým zkreslením, či deformacím v tomto procesu dochází (chyby personální percepce). Socializace. Silným tématem vlivu prostředí na formování osobnosti jedince jsou procesy socializace. V nich sociálního psychologa zajímají především mechanismy, jakými sociální prostředí formuje jedince pro své potřeby - nutí jedince přijmout pravidla, normy a vzorky chování, které jsou pro dané prostředí charakteristické (socializace, chcete-li výchova). Sociální postoje. A také, jak si lidé osvojují postoje a jak je možné jejich postoje, názory a přesvědčení měnit (formování postojů a možnosti jejich změny). Problematika sociálních skupin. Studium sociální psychologie může vysvětlit, proč se lidé sdružují, jak fungují skupiny a jak se skupiny rozhodují jinak než jednotlivci (konformita), která ze sociálních podmínek může vést k nenormálnímu chování, a celou řadu dalších věcí. Sociální psychologii zajímá, jak jsou skupiny lidí organizovány, jaká je struktura pozic a rolí jednotlivých členů ve skupině, jak se vytvářejí normy, kterými se členové skupin řídí a jak jsou tyto normy přijímány. Sociálně psychologická metodologie. Poněkud samostatnou kapitolou sociální psychologie je zkoumání nových a sofistikovaných metod, jak získat užitečná data o prostředí, které je svou povahou intimní, soukromé, pod silnou osobní kontrolou a tedy navenek cenzurované a jak tato data zpracovávat tak, aby bylo možno formulovat obecně platný závěr (metodologie, statistika). Ale rozsah zájmu sociální psychologie je mnohem širší. Sociální psychologie zkoumá i kulturní vlivy, jako reklamy, knih, filmů, televize a rozhlasu, při pohledu na možnosti, které mohou ovlivňovat lidské chování.

Je pravděpodobné, že obtížně nalezneme v našem reálném životě oblast, které by unikala zájmu sociální psychologie. Protože naše psychika (a tedy psychologie) je sociální!

Psychologie je psychologií sociální

4.5 Význam sociální psychologie – pro učitele? S ohledem na šíři spektra sociálně psychologických témat při zkoumání dopadu sociálních vlivů Jak se to dotýká na chování, jsou poznatky sociální psychologie využívány v celé řadě oborů a odvětví lidské činnosti, učitele? aniž by byl vztah k sociální psychologii vždy zřejmý (Zimbardo, Milgram). Učitel by měl být seznámen se základními poznatky sociální psychologie z mnoha důvodů. Je základním Škola jako sociální socializačním (a výchovným) prostorem pro jedince, v němž je utvářejí specifické (a často dlouhodobé, prostředí dokonce celoživotní) vztahy (vrstevnické, intimní, k autoritě), kde hledáme a nacházíme své místo ve společenství s jinými, kde formujeme své názory a postoje, kde se učíme navzájem komunikovat a podobně. Tak jako je psychologie reálného života v podstatě sociální psychologií (protože vychází z každodenních

vztahů s jinými lidmi v našem okolí), tak je i pedagogická psychologie tak do značné míry psychologií sociální.


Napište formou úvahy, resp. eseje v čem může být sociální psychologie přínosem pro učitele a jeho aprobační disciplínu a proč.

Shrnutí • • • • • •

Sociální psychologie patří mezi základní psychologické obory. Poznatky sociální psychologie se promítají do speciálních i aplikovaných oborů - nejen psychologických. Předmětem zájmu sociální psychologie je chování jedince v sociálně stimulujících situacích. Od počátku vzniku sociální psychologie jako vědecké disciplíny se vedou diskuse o biologických a sociálních vlivech na lidské chování, resp. o jejich vzájemné interakci. Sociálně psychologické poznatky jsou důležité pro jakoukoliv práci s lidmi, protože ti jsou nejdůležitějším článkem sociálně stimulujících situací. Ve vzdělání učitelů má sociální psychologie své místo proto, že škola je sociálním prostředím s výrazným dopadem na formování osobnosti učitelů i žáků.

Kontrolní otázky a úkoly

Přečtěte si pozorně jednotlivé body předcházejícího shrnutí a diskutujte je s pomocí prostudovaného textu.

Pojmy k zapamatování • • •

systém psychologických věd – základní, aplikované a speciální psychologické obory sociálně stimulující situace biologické a sociální zdroje lidského chování

5 Předmět a definice pedagogické psychologie Pavel Dařílek

Cíle

Po nastudování této kapitoly byste měli být schopni: • • •

vymezit pedagogickou psychologii, vymezit příbuzné disciplíny, popsat hlavní oblasti předmětu pedagogické psychologie.

Průvodce studiem

V kapitole budou vymezeny základní pojmy, které jsou spojeny s pedagogickou psychologií. Student by měl mít základní představu o tom, v jakých oblastech je možné využít poznatků pedagogické psychologie k tomu, aby mu pomohly zefektivnit jeho učitelské úsilí.

5.1 Definice pedagogické psychologie Pedagogická psychologie se zabývá studiem výchovně vzdělávacích situací z psychologického hlediska Definice pedagogické a soustřeďuje se zejména na to, jak výchovně vzdělávací situace ovlivňují rozvoj osobnosti žáků. psychologie Zahrnuje do svého předmětu nejen žáky, ale také učitele, vychovatele i rodiče. Její poznatky lze využít jak ve školních tak i mimoškolních zařízeních. Úzce spolupracuje s pedagogikou. Patří spíše k těm psychologickým disciplínám, které jsou zaměřeny převážně na praxi. Podílí se na vytváření optimálních podmínek vyučování a výchovy.

5.2 Příbuzné disciplíny (obory) Pedagogická psychologie musí vycházet z obecné a vývojové psychologie. Samozřejmě využívá i témata sociální psychologie a psychologie osobnosti. Pedagogická psychologie také těsně spolupracuje se školní psychologií a poradenskou psychologií. Školní psychologie se zabývá výchovně vzdělávacími problémy ve školních kontextech z psychologického hlediska. Pomáhá žákům, učitelům a rodičům s konkrétními problémy. Pedagogická psychologie je tedy obecnější, její témata jsou širší. Obě disciplíny se prolínají a přesná specifikace není z praktického hlediska pro dané potřeby podstatná. Školní psychologie se začíná prosazovat v praxi a výsledkem jsou školní psychologové na konkrétních školách. Součástí pedagogické psychologie je i psychologie výchovy, která se dnes vymezuje jako vzájemné působení vychovávajících a vychovávaných, jejich vzájemné interakce, komunikace a ovlivňování. Psychologické poznatky, které jsou důležité pro činnost učitelů, jsou často prezentovány pod názvem „Psychologie pro učitele“.

Úkol 11

Zamyslete se a napište si na papír co nejvíce výhod a nevýhod profese učitele, na které přijdete.

5.3 Předmět pedagogické psychologie Vzhledem k rozsahu a cílům této kapitoly se budeme snažit vymezit předmět pedagogické psychologie Předmět pedagogická spíše prakticky, na základě výčtu nejdůležitějších témat pedagogické psychologie bez nároku na jejich psychologie klasifikaci. Jednotlivá témata se překrývají a v praxi působí samozřejmě komplexně.

5.3.1

Metody pedagogické psychologie

Pedagogická psychologie využívá většinu základních psychologických metod, které jsou uvedeny v tomto skriptu. Zaměřuje je na svůj předmět zkoumání. Např. analýza výsledků činnosti žáka je zaměřena na obsah i formu vypracování úkolu žákem. Využívá ke svému účelu i metody sociální psychologie (např. sociometrie) i psychodiagnostické pomůcky (testy a dotazníky osobnosti žáků apod.)

5.3.2

Učení

Pedagogická psychologie se snaží vysvětlit mechanismy učení (osvojování vědomostí, dovedností a návyků) a k tomu jí slouží oblast, která se nazývá teorie učení. Vymezuje také jednotlivé druhy učení (učení podmiňováním, senzomotorické učení, verbální učení, pojmové učení a učení prostřednictvím řešení problémů). Zabývá se i styly učení u žáků.

Příklad 11

Žák 4. třídy základní školy neumí dokonale vybraná slova, ale přitom si pamatuje přesně názvy asi 150 jmen Pokémonů, které má ve své sbírce.

5.3.3

Motivace

Motivační procesy jsou předmětem zájmu i studia pedagogické psychologie. Do této oblasti spadá vymezení hlavních druhů motivace (počáteční, průběžná, výsledná, úkolová, vnitřní, vnější, pozitivní, negativní apod.) a hlavních faktorů ovlivňujících motivaci (novost situace, zájem, úspěch a neúspěch, odměny a tresty apod.). Motivace je základním předpokladem učení. V dnešních školních podmínkách je někdy velmi obtížné motivovat žáky k učení, přibývá tzv. „nemotivovaných žáků“, které lze často jen velmi obtížně získat pro školní práci. Je také čím dále složitější nabídnout žákům adekvátní odměny za jejich úsilí. Možnosti trestání jsou ve školách také velmi omezené a zdá se, že už ani příliš nefungují (poznámky, tř. důtka apod.).

Příklad 12

Žákyně 4. tř. základní školy má na vysvědčení čtyřku z vlastivědy. Její vysvětlení :“Mám špatnou paměť“. Vzápětí na to předvede několik písní z repertoáru Celin Dion v anglickém originále, které se sama odposlechem naučila, aniž by uměla anglicky.

5.3.4

Emoce

Pedagogická psychologie zkoumá také vliv emocí a citů ve výchovně vzdělávacích situacích, které jsou spojeny s učivem, vyučováním, osobností žáků i učitelů. Rozpracovává témata jako úzkost, strach a tréma ve školních podmínkách ap. Zabývá se příčinami, průběhem a možnostmi zvládání úzkosti, strachu a trémy. Zatím bylo věnováno spíše méně pozornosti pozitivním emocím a jejich rozvoji ve škole (radost z učení, radost ze společné činnosti, altruistické emoce apod.). Emoce a city jsou také stěžejní součástí vztahu mezi učitelem a žákem.

Příklad 13

Žák není schopen kvůli trémě odpovídat před tabulí a nedaří se mu to, ani když stojí v lavici. Paní učitelka ho musí zkoušet písemně nebo individuálně. Žačka 2. třídy základní školy trpí takovou úzkostí, že není schopna ráno vstoupit do třídy, stojí na chodbě přede dveřmi třídy a není schopná pronést ani slovo. Paní učitelka musí každý den klidným hlasem a vlídným přístupem tuto žákyni „přemlouvat“ a uvést ji na její místo.

5.3.5

Hodnocení a známkování

Bez adekvátní a optimální kontroly probíhá učení neefektivně. Hlavními tématy jsou v této oblasti psychologie zkoušení a známkování. Analyzují se různé systémy známkování a zkoušení a jejich vliv na osobnost žáka (systém známek, verbální hodnocení, procentuální hodnocení, sestavování pořadí žáků ve třídě apod.). Analyzují se nevýhody pětistupňového systému známkování, vymezují se funkce známkování, dopady úspěchu a neúspěchu na motivaci žáků apod.

Příklad 14

Žák 3. ročníku gymnázia má čtyřku z fyziky, přitom si sám vyrábí radia, magnetofony apod.

5.3.6

Psychologie vyučování

Pedagogická psychologie analyzuje možnosti učení žáků ve vyučovacím procesu i mimo něj, zabývá se zapamatováním faktů, učením se z textu a z obrazového materiálu, zkoumá styly učení žáků a styly vyučování učitelů. Tato oblast se prolíná s předcházejícími tématy (motivace, emoce, zkoušení). Pedagogická psychologie se také podílí na tom, aby učivo bylo v souladu s vývojovými možnostmi žáků, aby žáci byli optimálně zatíženi, tzn., aby nebyli nepřiměřeně přetěžováni, ale ani bez odpovídající zátěže.

Příklad 15

Na tomto místě uvádíme spíše žertovné příklady toho, jak také vyučování může dopadnout, když žáci nepřesně pochopí učivo: • Blesk je klikatý, protože neví, kam má udeřit. • Voda má tu vlastnost, že se do ní nedá udělat díra. • Nerost je surovina, která neroste. • Hrom slyšíme později, než vidíme blesk, protože oči máme před ušima. • Těleso ponořené do kapaliny se brání, aby se neutopilo, tím, že plave.

5.3.7

Psychologie výchovy

Pedagogickou psychologii také zajímá, jak je možné ovlivnit žáky ve školních i mimoškolních situacích tak, aby jejich vývoj odpovídal socializačním cílům společnosti. Zabývá se formami působení na žáka i třídu, sleduje jejich možnosti a účinky. V poslední době stoupá zájem o zvládnutí agresivního chování žáků a šikany. V této oblasti jsou také obsaženy různé preventivní programy a jejich působení na žáky (alkohol, kouření, drogy, šikana apod.).

Příklad 16

Žáci páté třídy základní školy pěstují doma v květináči marihuanu a soutěží v tom, komu vyroste větší. Také znají dealery z druhého stupně základní školy, u kterých je možné si marihuanu obstarat.

5.3.8

Osobnost učitele

Pedagogická psychologie se snaží stanovit požadavky a nároky na profesi učitele z psychologického hlediska, prováděla i typologii učitelů, zabývá se efektivními způsoby komunikace učitelů s žáky a rodiči. Sleduje také zátěž učitelů, zvládání stressových situací a překonávání syndromu vyhoření u učitelů.

Příklad 17

Učitel na druhém stupni tak prskal na žáky, že už tito to nemohli vydržet a donesli si do školy a také použili pláštěnky a deštníky.

5.3.9

Osobnost žáka

Pedagogická psychologie sleduje kognitivní, emocionální, motivační, osobnostní a další aspekty, které ovlivňují učení se žáků ve škole. Zabývá se také tím, jak žáci zvládají školní zátěž. Do této části bychom mohli také zařadit oblast vzájemných vztahů mezi žáky a učiteli.

Příklad 18

Žák 5. třídy se rozhodne, že bude „jezdit“ na učitelích. O velké přestávce si vybere učitele, zezadu na něj naskočí jako na koně a křičí „ vyjó“.

5.3.10 Ostatní Samozřejmě, že v rámci tohoto textu nelze probrat všechna témata pedagogické psychologie. Uvádíme tedy jen výčtově další témata, jimiž se pedagogická psychologie zabývá: • tvořivost ve výchovně vzdělávacích situacích • možnosti ovlivnění chování žáků a celé třídy • klima školní třídy a školy • možnosti poznání žáků učitelem • nadaní či neúspěšní žáci, žáci se specifickými potřebami • autoregulace učení a výchovy apod.

Úkol 12

Představte si žáka, který nemá zájem o výuku, a pokuste se vymyslet co nejvíce postupů, jak by se tato situace dala změnit.


Zamyslete se a napište si na papír jaké odměny a tresty používáte ve škole (kroužku, rodině). Pokud zatím neučíte, zamyslete se nad tím, jaké odměny a tresty měly na vás vliv během vaší školní docházky na různých stupních vzdělávacího systému ( mateřská školka, l. st. ZŠ, 2. st. ZŠ, střední škola, vysoká škola).

Shrnutí

Pedagogická psychologie se zabývá psychologickými aspekty výchovně vzdělávacích situací a sleduje zejména jejich vliv na rozvoj osobnosti žáků. Do jejího předmětu patří následující témata – metody, motivace, emoce, hodnocení a známkování, psychologie vyučování a výchovy, psychologie osobnosti žáka a učitele. Uvedené příklady byly vybrány se záměrem odlehčit dané téma, v žádném případě nepředstavují typické školní situace (zatím ?).

Pro zájemce

K detailnějšímu poznání předmětu pedagogické psychologie doporučujeme prostudovat první kapitolu skript KUSÁK, P., DAŘÍLEK, P. Pedagogická psychologie – A. Olomouc : VUP, 2001, s. 7 -14.


pedagogická psychologie předmět pedagogické psychologie motivace, emoce, zkoušení a známkování psychologie vyučování a výchovy psychologie osobnosti žáka a učitele

Kontrolní otázky a úkoly 1. Jaký je rozdíl mezi pedagogickou a školní psychologií? 2. Jak byste vymezili předmět pedagogické psychologie? 3. Jak by vám pedagogická psychologie mohla pomoci ve vaší profesi?

Průvodce studiem

Tato kapitola nabízí základní orientaci v dané oblasti. Měli byste být schopni definovat pedagogickou psychologii a její předmět. Také byste měli získat základní informace o nejdůležitějších oblastech, kterými se pedagogická psychologie zabývá, a o tom, jak je možné pedagogickou psychologii využít v profesi učitele.

6 Psychologie osobnosti Alena Petrová

Cíle

Prostudováním této kapitoly se Vám nabízí možnost: • • • •

získat základní přehled o psychologické disciplíně psychologie osobnosti, uvědomit si složitost, komplexnost a celkovou dynamiku psychické regulace aktivity člověka (pokusit se o hledání a pochopení podstaty fungování lidské psychiky). pochopit celistvost, jedinečnost a sepětí všech pro daného jedince příznačných psychických jevů, rozvinout schopnost chápat sebe i druhé.

Průvodce studiem

Všechny psychické jevy jsou spjaty s jejich nositelem – subjektem psychického života, tedy Psychologie osobnosti s konkrétním člověkem. Jestliže např. obecná psychologie se systematicky zabývá základními psychickými jevy a tyto analyzuje, hledá jejich podstatu a determinaci, pak psychologie osobnosti vyvíjí snahu o kvalitativně novou, integrovanou úroveň chápání psychických jevů. Na rozdíl od analytického pohledu na jednotlivé psychické fenomény je pro ni typické celostní, integrované pojetí projevů člověka jako neopakovatelné, jedinečné individuality.

6.1 Pojem osobnost Tento pojem se v psychologii vyskytuje frekventovaněji jako klíčový pojem v souvislosti s potřebou Pojem osobnost zkoumat a vysvětlovat psychiku člověka jako celek (přibližně od první poloviny 20.st.). Jestliže v běžném povědomí se pojem osobnost obvykle spojuje s hodnotícím podtextem (je jím označována nějak významná či něčím odlišná osobnost), pak v psychologii má tento pojem širší význam, osobností je každý člověk. Osobností se nerodíme, ale stáváme. Do osobnosti se specificky a jedinečným způsobem promítá konfrontace daného jedince s reálným životním prostředím, zvláště pak se sociálními kontexty, v nichž se osobnost utváří a realizuje. V procesu socializace a individualizace člověka dochází ke krystalizaci jedinečných, pro daného jedince příznačných charakteristik jejího uvědomovaného i nevědomě rozvíjeného a prosazujícího se Já. Psychologie osobnosti se snaží odhalovat zákonitosti subjektivního zpracování vnějšího světa do jedinečných kvalit psychické regulace aktivit člověka. Příznačnou strukturu a dynamiku individuálního Já člověka jako osobnosti lze chápat vždy jen s ohledem na konkrétní podmínky jeho životní historie. Složitost problematiky osobnosti dokládá v odborné literatuře častá nejednotnost jejího vymezení. Jestliže v polovině minulého století shromáždil známý teoretik osobnosti G. W. Allport kolem padesáti definic osobnosti, pak na prahu tohoto století uvádí např.V. Smékal informaci o existenci více než 120-ti podobách vymezení osobnosti.

Současná psychologie osobnosti využívá pojmu osobnost nejčastěji k označení: • specificky lidského zpracování objektivní reality, • jedinečnosti každého člověka a jeho životní cesty, • jednoty, funkčnosti a strukturovanosti duševního života člověka, • reprezentace rysů jedince, jež odpovídají konzistentním vzorcům jeho chování (osobnost je ve svých projevech relativně stálá).


Pokuste se na chvíli obrátit pozornost ke svému nitru a zamyslet se, co všechno se pravděpodobně mohlo podílet na zformování Vaší osobnosti do dnešní podoby, kteří lidé a jaké okolnosti Vás ve Vašem životě asi nejvíce ovlivnili a případně v čem.

6.2 Zdroje osobnosti Odhalit veškeré vlivy, které se podílejí na zformování a rozvoji osobnosti, je natolik obtížné, Zdroje osobnosti že v psychologii neexistuje obecně uznávaná teorie osobnosti. Setkáváme se naopak s celou řadou principiálně rozdílných až protikladných výkladů psychologických škol či směrů, přičemž každý má svůj charakteristický rámec přístupu ke zkoumání a vysvětlování podstaty a povahy osobnosti. Žádné z existujících psychologických škol se nedaří prosadit svá koncepční východiska a výkladové přístupy jako obecně přijímaný systém pojetí a zkoumání osobnosti. Možná Vás teď napadá otázka, k čemu nám tedy psychologie osobnosti může být vůbec užitečná, když zahrnuje tolik nejednotností a otevřených otázek? Je věda vůbec schopna poznat tak složitou oblast, jakou je lidská psychika? Zkuste si však uvědomit některé výchozí skutečnosti. Na světě žije několik miliard lidí a při tom žádný člověk není stejný jako někdo jiný (i jednovaječná dvojčata se v mnohém psychicky odlišují). Do nitra osobnosti lze proniknout pouze zprostředkovaně, převážně analýzou jejích vnějších projevů. Jenže chování může mít u různých lidí v téže situaci a čase, nebo u téhož člověka v rozdílných kontextech zcela rozdílné zdroje, příčiny, důvody… Nitro je v poznání nejvíce přístupné svému nositeli. Zkuste se však zamyslet nad složitostí sebepoznání, pokuste se zodpovědět otázky, do jaké míry se vyznáte sami v sobě, jak jste k sobě upřímní a otevření, jaký máte náhled na svou povahu, na své prožívání a chování, jaká je asi shoda mezi tím, jak se vidíte Vy a jak Vás vnímají druzí…A poznat druhého člověka je ještě podstatně těžší (i když jsme někdy s posouzením někoho druhého různými „nálepkami“ hotovi ihned).


Zamyslete se, jak jste se sebou v současné době spokojeni, co byste třeba chtěli změnit či vylepšit, porovnejte, jací jste a jací byste chtěli být, co se Vám v životě podařilo či nepodařilo a co byste si přáli, aby bylo jinak... Pokuste se tuto úvahu vyjádřit pomocí škály od 0 do 10 (kdy desítka by znamenala úplnou spokojenost, nula totální nespokojenost). Poté se znovu zamyslete nad svou povahou a sepište si do jednoho sloupce své „silné stránky“ a do druhého ty „slabší rysy“ Vaší osobnosti. Příležitostně se zeptejte osoby, která Vás dobře zná, na její názor na „pozitivní“ a „negativní“ stránky Vaší povahy (a porovnejte). Každý přístup ke studiu osobnosti přináší originální a pro chápání lidské psychiky podstatné poznání. Jednotlivé pohledy na osobnost člověka se liší především akcentací různých determinačních vlivů a také charakterem interpretace chování jedince a vyvozováním závěrů.

V souhrnu lze říci, že utváření osobnosti je vystaveno dvěma programům-genetickému a socializačnímu Utváření osobnosti a ty se realizují prostřednictvím dvou základních mechanismů-zrání a učení. Osobnost se tedy utváří na základě vrozených dispozic a vlivů prostředí, ruku v ruce probíhají biologické pochody zrání (ty nás jako lidské jedince spíše přibližují) a psychologický proces učení (jinými slovy účinky subjektivní zkušenosti, které nás naopak rozrůzňují). Základní zdroje osobnosti bývají tedy nejčastěji utříděny do dvou, případně tří kategorií vlivů, které Determinace osobnosti působí ve vzájemné interakci: • •

•

vnitřní výbava jedince (genetický základ, vrozené znaky, pohlaví, celkové fungování organismu jako např. metabolismus, činnost mozku a nervové soustavy, tvorba a produkce hormonů, fyzická a duševní kondice apod.); vnější podmínky života člověka (prostředí, a to především sociální - osobnost rodičů, sourozenců, struktura rodiny, výchovný styl rodičů a způsob komunikace v rodině, vliv školy, vrstevníků, zájmové aktivity, vliv subjektivně důležitých lidí kolem dítěte – učitelé, vychovatelé, trenéři, ale také vliv masmédií, kultury a morálky společnosti aj.); psychologické vlivy (vlastní aktivita jedince a míra jeho seberegulace, jeho motivy, zájmy, postoje, hodnoty, aspirace, způsoby rozhodování, frustrační tolerance, apod.).

V souvislosti s uvedenými vlivy se můžete v odborné literatuře setkat s termíny bazální a modální osobnost. Bazální osobností bývá myšleno jakési jádro osobnosti, jehož obsahem je genetická a vrozená výbava, rané dětské zážitky a zkušenosti a nevědomé potřeby či mechanismy. Modalitu osobnosti formují spíše širší sociální vlivy jako úroveň civilizace, kulturní a historické souvislosti, morálka, obyčeje, tradice daného národa či státu.

Příklad 19

Kulturní specifika dané země či národa se promítají do způsobu jednání jejich příslušníků a čím jsou kultury vzdálenější, tím méně se způsob chování typický pro jednu společnost vyskytuje v kultuře druhé. Specifické rysy či rozdíly přitom mohou mít podstatný význam v praktickém životě (soužití a sňatky příslušníků různých národů a etnických skupin, obchodní jednání a pracovní spolupráce, politické okolnosti apod.). Uveďme si pro ilustraci stručné srovnání některých obecných znaků v projevech Čechů a našich sousedů Němců např. v pracovní sféře: Češi hodně improvizují, zakládají si na své flexibilitě a adaptabilitě, dělají věci často až na poslední chvíli, v jejich činnostech je méně úsilí a více nápaditosti x Němci považují improvizaci za krajní řešení (související s neprofesionalitou a nedostatečnou přípravou), jsou usilovní a důslední. Češi obecně nemají v oblibě plány, normy, pravidla, kontroly a jsou spíše nedochvilní x Němci plánují pečlivě, dodržují pravidla a časový rozvrh, kontrolu mají za nezbytnost, jsou dochvilní (nedochvilnost považují za neslušnost). Češi dělají často více věcí najednou, mění priority, nelpí na detailech x u Němců přesná organizace práce, stanovené postupy, etapy, pravidelné vyhodnocování, dotažení detailů (nedokonalost považují za znehodnocení celé práce a zmařené úsilí). Na pracovišti a při pracovních jednáních Čech preferuje spíše vztahy, atmosféru, celkové sociální klima (přítel či známý mívá nějaké zvýhodnění), objevuje se u něj více velkorysosti při spolupráci, jedná více za sebe než hraje roli x Němec se orientuje na věcný aspekt jednání, projevuje více přímosti, tvrdosti, preferuje zákazníka, obchodního partnera (nezohledňuje v pracovní oblasti přátele), dodržování chování v rámci určité role považuje za profesionální. Češi vykazují obecnou tendenci ke sbližování spolupracovníků (tykání, osobní návštěvy v rodinách, dárky…), propojují osobní a pracovní vztahy, neoddělují striktně volný a pracovní čas x Němci oddělují přesně pracovní a osobní čas, podle nich emoce na pracoviště nepatří, pokud se tam vyskytnou, jde o známku slabosti, využívání soukromých vztahů pracovně považují za neetické,

jsou věcní, nezajímají se příliš o osobní život spolupracovníků a nevměšují se do něj. Češi neumí říci „ne“(i když se jim to nehodí), dělají věci i tzv. za „dobré slovo“ x Němci znají přesně svá práva a povinnosti, nepracují zadarmo nebo za druhé. Češi neumějí vznést ani přijmout kritiku,v jednáních se vyskytuje hodně subjektivních vlivů, jsou více emocionální a méně „průhlední“ x Němci umí kritizovat, argumentovat i přijmout kritiku a reagovat na ni bez emocí a přímo, je u nich výrazná snaha eliminovat subjektivní determinanty (vše průhledné, kontrolovatelné). Češi mnohdy projevují kolísavé sebevědomí, prezentují se nejistě a očekávají ocenění z okolí x Němci působí sebejistě, uvolněně, dominantně, znají své pravomoce i odpovědnost.


Zamyslete se nad obecnějšími rozdíly v projevech chlapců a děvčat v útlém věku, v období školáka, a poté v období dospívání. Závěrem se pokuste shrnout podstatné rozdíly v chování mužů a žen v dospělém věku. Pokuste se vystihnout charakteristické rysy naší (české) národnostní povahy a porovnejte je s modalitou osobnosti jiného národa podle Vaší osobní zkušenosti či volby.

6.3 Struktura a dynamika osobnosti Znakem duševního života každého jedince je určitá míra stálosti a uspořádanosti, čili pravidelnosti Struktura osobnosti v jeho prožívání a chování za odpovídajících podmínek v těle a okolí. V projevech konkrétního člověka můžeme ve srovnání s jinými vypozorovat něco stálého, pro něj do jisté míry příznačného. Jde o projevy trvalejších osobnostních dispozic, v jejichž skladbě se lidé mezi sebou liší. Tento jedinečný dispoziční systém bývá označován termínem struktura osobnosti. Popis struktury osobnosti má vystihnout to, co je v duševním životě osoby relativně stálé a pro ni typické. Jde o určitý stupeň zobecnění pozorované skutečnosti. K celkovému vystižení struktury osobnosti je nezbytné pozorovat člověka dlouhodobě a ve značném množství situací (v jednotlivé situaci se může projevit vždy jen část osobnostní struktury). Pro daného jedince příznačná struktura jeho osobnosti se uplatňuje v konkrétním, proměnlivém, právě Dynamika osobnosti uskutečňovaném dění, spoluurčovaném vnějšími a vnitřními podmínkami. Prožívání a chování člověka se neustále mění podle toho, co se děje v jeho okolí i v jeho těle. Tuto proměnlivost nazýváme dynamikou osobnosti. Popisnými prvky dynamiky jsou duševní stavy a duševní děje. S jistým zjednodušením pak můžeme říci, že jedinec s určitými vlastnostmi (jedinečně rozvinutými a uspořádanými) a v určitém stavu (právě přítomná, přechodná duševní i fyzická kvalita) je vystaven určitým okolnostem (podnětům), což společně vyvolá duševní děj, který se projeví v jisté míře navenek. Ukončením příslušného děje (vnímání, myšlení, rozhodování aj.) se částečně změní duševní stav a tím i vztah jedince k okolí. Duševní stav je pohotovostí k duševním dějům určitého druhu, je vnitřní podmínkou duševního děje, spoluurčuje jeho vznik a průběh (např. zaujatost podnětem či úkolem vyvolá přemýšlení o něm, jehož kvalita bude souviset s momentálním duševním stavem-úzkost, klid, rozvaha, roztržitost, čilost, únava…).

6.4 Obsahový rozbor osobnosti Východiskem obsahového popisu osobnosti je rozlišení kvalitativně odlišných složek či stránek Složky osobnosti duševního dění: 1. Temperament – předurčuje celkový styl prožívání a chování člověka (určuje podstatným způsobem charakter duševního dění, např. celkové citové ladění, vzrušivost duševních dějů, jejich rychlost, intenzitu, hloubku, odolnost, ovlivnitelnost, trvalost apod.), zabezpečuje pro daného jedince subjektivně nejvhodnější vyrovnávání se s podmínkami vnějšího prostředí a ovlivňuje jeho zaměření. Základ temperamentu člověka je biologický, proto temperamentové rysy ovlivňujeme jen zprostředkovaně a v trvalejší míře pouze nepatrně (dočasně to lze např. chemickou cestou – uklidňující či povzbuzující prostředky, nebo psychologickou cestou – autoregulací, vyhýbáním se situacím, v nichž se náš temperament projevuje nežádoucím způsobem, aj.). Každý člověk se v průběhu formování své osobnosti naučí se svým temperamentem zacházet. 2. Poznání – jde o způsob a obsah příjmu a zpracování informací z okolí i z vlastního organismu (jejich rozsah, rychlost, přesnost, druh, propojení apod.), rozhoduje obecně o míře úspěšnosti jedince, o mezích jeho duševní výkonnosti, vyjadřované v pojmech různých schopností. Jednotlivé poznávací procesy a schopnosti, vč. inteligence, popisuje a vysvětluje obecná psychologie. 3. Motivace – zahrnuje pohnutky k chování, je hnací silou, která podněcuje aktivitu člověka, určuje obsah konkrétních cílů, k nimž jedinec svou aktivitou spěje a intenzitu, s níž o ně usiluje. Žádné chování člověka není bez motivu, ať už si ho uvědomuje či ne. 4. Integrace – bývá vyčleňována jako další kvalitativně specifická složka osobnostního dění, jedná se o ty obecné struktury a funkce osobnosti, které zabezpečují celkové sjednocení duševní činnosti člověka vzhledem k přítomným podmínkám motivačním, poznávacím a temperamentovým. Představuje tedy kvalitativně vyšší úroveň duševní regulace (sjednocuje předešlé složky a zprostředkovává jejich součinnost). Nositelem jednoty osobnosti je naše Já (náš sebesystém, sebepojetí), je výrazem úsilí o jednotu psychického života, umožňuje organizaci poznatků, vnáší řád do prožitků, koordinuje rozporuplné tendence, je v celkové složitosti osobnosti člověka řídícím a sjednocujícím principem.

Shrnutí

V psychologii má pojem osobnost širší význam než je tomu v běžném povědomí, osobností je každý člověk jako celek, který zahrnuje stránku tělesnou, psychickou a případně v některých pojetích duchovní. Neexistuje všeobecně uznávané pojetí osobnosti, avšak každý směr či psychologická škola přináší podstatné poznatky o fungování lidské osobnosti a snaží se posunout hranice poznání v psychologii osobnosti, kterou lze chápat jako integrující psychologickou disciplínu. Většina definicí či vymezení osobnosti vyznívá v tom smyslu, že osobnost je jednotou tělesného a psychického, vrozeného a získaného, typická pro daného jednotlivce a projevující se navenek jeho chováním. Představuje relativně stálou podobu individuálního psychického života člověka v daných podmínkách. Osobnost je organizovaný celek, tzn., že její složky v ní existují ve vzájemné propojenosti a uspořádanosti. Osobnost představuje funkční a strukturální jednotu. Nositelem této jednoty všech složek osobnosti je vlastní Já, které se projevuje zejména v sebeuvědomování, v uvědomování si vlastního prožívání a chování, ale také v jejich ovládání a usměrňování – osobnost je tedy seberegulující systém. Osobnost funguje jako otevřený systém, je ve stálé interakci se svým životním prostředím. Osobností se člověk nerodí, ale stává. Počátek tohoto procesu spadá do raného dětství, kdy se u jedince vytváří specificky lidská forma organizace a fungování psychiky. Podstata Já, ačkoli nelze podcenit vrozené dispozice, se formuje především v sociálních vztazích. Jde o celkový systém toho, co si člověk (v dané etapě svého vývoje) o sobě myslí, co k sobě cítí, jak se vnímá a jak odhaduje, co si o něm myslí druzí apod.; při tom nejde jen o zážitkovou strukturu, ale o dynamický

systém, který vybírá, co je pro něho důležité, uspořádává poznatky a zkušenosti, vyhodnocuje okolnosti, přepracovává a interpretuje realitu, očekává důsledky svého chování a reguluje své prožívání a chování.

Pojmy k zapamatování • • • • • • • •

osobnost determinace osobnosti bazální a modální osobnost struktura a dynamika osobnosti temperament poznání motivace integrace


Vymezte pojem osobnost tak, jak jej chápe současná psychologie osobnosti. Uveďte v přehledu determinaci osobnosti. Vysvětlete mechanismy zrání a učení. Vzpomeňte si na alespoň tři konkrétní příklady determinačních činitelů u každé kategorie determinačních vlivů. 5. Vysvětlete termíny bazální a modální osobnost. 6. Co si představujete pod pojmy struktura a dynamika osobnosti? 7. Stručně charakterizujte složky osobnosti: temperament, poznání, motivace, integrace.

7 Úvod do psychopatologie, stanovení normality a abnormality Michaela Pugnerová

Cíle

Po prostudování této kapitoly budete schopni : • • • • •

vysvětlit pojem psychopatologie, nastínit kritéria normality, charakterizovat pojem duševní zdraví, podat vysvětlení pojmu duševní nemoc, interpretovat ontogenetické hledisko normality.

Průvodce studiem

Většina z nás má v životě období, kdy pociťuje úzkost, smutek, bezdůvodný vztek, vnitřní napětí nebo nepřiměřenost svého jednání. V současné době, kdy dochází k rychlým sociálním a technologickým změnám není snadné vést uspokojivý, klidný a smysluplný život. Málokdo projde životem bez období osamocenosti, zoufalství a pochybností o sobě samém. Uvádí se, že přibližně jedna třetina Američanů alespoň jednou v životě zažije dost těžký duševní problém, který by (pokud by byl diagnostikován) byl chápán jako duševní porucha. Tím se dostáváme k disciplíně, která bude nyní předmětem našeho zájmu – psychopatologii.

7.1 Vysvětlení pojmu - předmět Možná neuniklo vaší pozornosti, že někdy se v literatuře setkáváme s pojmem psychopatologie nebo patopsychologie. Mnohdy se studenti ptají, čím se od sebe liší. Někteří autoři v uplynulé době (do r. 1989) spatřovali v náplni těchto termínů rozdíly, avšak fakticky se jedná o jednu a tutéž disciplínu. Psychopatologie je v současné době užívanější termín. Psychopatologie Je chápána jako vědní obor, který se zabývá zkoumáním, tříděním a výkladem chorobných duševních Náplň psychopatoprojevů. Spoluúčastní se při diagnostice duševních chorob a jejich léčení. Současně zkoumá příčiny logie duševních poruch a nemocí z hlediska neurologického, endokrinologického a farmakologického. Psychopatologie má velký význam v pedagogice. Z toho důvodu v podmínkách výuky budoucích učitelů Význam v pedagogice zohledňujeme hledisko potřeb pedagogů, kteří pracují s dětmi s různými problémy nebo dětmi pocházejícími z různě problémových poměrů. Proto (aniž bychom chtěli vytvářet svou vlastní disciplínu v systému psychologických věd) chápeme psychopatologii takto: jedná se o psychologickou disciplínu,

která se zabývá psychickým vývojem a psychologickými aspekty výchovy dítěte jakkoli postiženého (somaticky, smyslově, intelektově) nebo žijícího v sociálně slabších podmínkách, které způsobují jeho problematický citový a sociální vývoj.

Z lékařských oborů, ke kterým má psychopatologie blízko, můžeme na prvním místě jmenovat psychiatrii, jež se zabývá diagnostikou a léčbou (psychoterapií) psychických nemocí. Dalším lékařským oborem, který spolupracuje s psychopatologií je neurologie, která se zabývá Spolupráce s dalšími tzv. organickými chorobami nervového systému (např. nádory, zánětlivé a degenerativní změny) obory a jejich důsledky v podobě poruch nižších funkcí, např. motoriky (pohybových funkcí) nebo tělesné citlivosti (senzibility). Z psychopatologie by měla vycházet i speciální pedagogika, která participuje na všestranném zlepšení zdravotního stavu pacientů při komplexní léčbě formou rehabilitačního a výchovného působení, kterým se snaží obvykle odstranit, zmenšit nebo kompenzovat následky chorob.

Průvodce studiem

Určitě jste někdy zažili situaci, kdy jste si řekli :“Je ten člověk normální?“ nebo: „Je toto normální ?“ a jistě jste si vzápětí také ihned odpověděli záporně :“Ne!“ Ve skutečnosti však ve světě vědy to se stanovením normality a abnormality není zdaleka tak jednoznačné. Vědeckých oblastí a z toho vyplývajících úhlů pohledu, které nazírají na pojem „norma“, je mnoho (např. medicínský, sociologický). Vy se však seznámíte s psychologickým. Nutno dodat, že uvnitř oboru psychologie je opět velmi komplikované a mnohdy nejednoznačné stanovit normu, neboť možností, jak ji vyjádřit je přespočet. Přesto, abychom celou věc zjednodušili, zaměříme se jen na některé z nich.

7.2 Vymezení normality Jak již bylo výše zmíněno, není jednoznačný souhlas v tom, co je norma a pokus o její definici je založen na více nebo jedné z následujících. Hranice normy je pohyblivá, v závislosti na okolnostech, které toto hodnocení vyžadují.

7.2.1

Statistická norma

Definice je založena na statistické četnosti nebo intenzitě posuzovaných projevů. Toto hledisko je Statistické pojetí využíváno vždy tam, kde chceme sledované jevy kvantifikovat (číselně vyjádřit). V takovém případě jsme pak schopni rozlišit průměrné hodnoty a hodnoty vzdálené průměru, případně extrémní. Všechny sledované jevy, které jsou pak vzdálené průměru, jsou chápány jako statisticky vzácné nebo-li odchylné od normy. Avšak míra této vzdálenosti (variabilita normy) je zde určena směrodatnou odchylkou, která přináší informaci o tom, do jaké míry ještě je daný jev v normě, či z rámce normy již vybočuje. Každopádně se zde norma ztotožňuje s pásmem hodnot s největší četností. Její výhoda je spatřována v relativní objektivitě a exaktnosti. Toto hledisko normy se nejčastěji vyjadřuje tzv. Gaussovou křivkou normálního rozložení.

Úkol 15

Vyhledejte literární zdroj M. Vágnerové: Psychopatologie pro pomáhající profese (Rozšířené a přepracované vydání) a prostudujte si Gaussovu křivku tak, abyste ji uměli popsat.

7.2.2

Sociokulturní norma

Každé sociální prostředí, každá kultura je charakterizována určitými produkty materiálními (bydlení, Sociokulturní pojetí oblékání atd.) a duchovními (literatura, umění, morálka atd.). Vytváří určitý systém tradic a pravidel, který determinuje jejich vzájemné spolužití. Za normu je považováno to, co odpovídá představám o plnění určitých sociálních rolí nebo chování, které se v daných situacích očekává. Pojetí normy v tomto případě vyjadřuje vázanost společnosti na hodnoty a normy střední a vyšší sociální vrstvy, ostatní členové společnosti nemohou pojetí normy výrazněji ovlivnit. Chování, které je v jedné společnosti považováno za normální, může být v jiné společnosti považováno za abnormální.

Příklad 20

Mnoho příkladů se dá nalézt ve společenstvích, která jsou tzv. „dosud nepoznamenaná civilizací“: příslušníci jistých afrických kmenů nepovažují za neobvyklé slyšet hlasy, když nikdo ve společnosti nemluví nebo mít vidění, když se před nimi nic neděje. Ale u nás nebo v jiných západních společnostech by bylo toto chování považováno za abnormální.

7.2.3

Mediální norma

V současné době zaujímají ve stanovení normy značnou úlohu média. Mediální norma zahrnuje to, co Mediální vlivy je opakovaně prezentováno jako žádoucí nebo standardní. Její součástí je idealizovaná realita, která prezentuje jako normu jedince krásné, úspěšné, výkonné apod. Jedinec, který pak má subjektivní pocit, že nezapadá do kategorie takto prezentovaného vzorku, se pak těžko vyrovnává s uvědomovanou diskrepancí, přičemž zjištěný rozdíl může posloužit nanejvýš jako ideál, nikoliv jako vzor.

Příklad 21

Snad nejvíce známý a nebezpečný je vliv médií na vnímání vlastního těla (tělesných proporcí) u dospívajících dívek, které v době dospívání neberou své tělo již jako něco neměnného. V tomto období, kdy vlastní zevnějšek stojí na horních příčkách hodnotového systému, se jedná o problém velmi citlivý. Mnohé dívky touží po změně ve smyslu – vylepšit svůj vzhled. Jedinou možnost v dosažení změny pak vidí v redukci tělesné hmotnosti. Uchylují se proto k různým typům diet, které v extrémních případech mohou přerůst v poruchy příjmu potravy, mentální anorexii nebo bulimii. Z výpovědi jedné pacientky nemocné bulimií vyplývá, že rizikové může být jak pojetí ideálu krásy, tak i informovanost: „Dokud jsem o bulimii nečetla, nikdy mě nenapadlo zkusit bulimické chování“.

Úkol 16

Zkuste se zamyslet a uveďte, ve kterých dalších oblastech spatřujete vlivy mediální normy.

7.2.4

Individuální pojetí normy

Toto pojetí normy představuje subjektivní hledisko. Každý člověk posuzuje různé projevy objektivní Individuální pojetí reality odlišným způsobem. Různé úhly pohledu na stejnou věc jsou dány osobností člověka, jeho životní zkušeností, případně i situačními vlivy (ovlivňujícími emoční ladění, somatický stav apod.). Subjektivní pojetí normy souvisí také s intelektovou úrovní, informovaností a schopností adekvátně interpretovat objektivní realitu. To je důležité si uvědomit zejména v učitelském povolání, kde učitel prostřednictvím svých vlastních momentálních pocitů může žákovi někdy i křivdit. Subjektivní norma ovlivňuje i hodnocení vlastních problémů. Osobní názor na vlastní potíže je důležitý, neboť velmi ovlivňuje postoj k případné léčbě či nápravě.

Příklad 22

M. Vágnerová uvádí v souvislosti s etiologií neurotických poruch, že lidé, kteří trpí neurotickými poruchami nemají vždy více zatěžujících životních zkušeností, ale zaujímají k nim jiný postoj. Běžné vlivy prostředí se mohou některým jedincům jevit jako subjektivně nezvládnutelné.

7.2.5

Norma podle vlastností osobnosti

Někteří autoři se domnívají, že pro obecnou definici normality lze využít výčet několika osobnostních Které osobnostní vlastností, které by měly být přítomny u duševně zdravých lidí. Avšak tato definice naráží na obtíže vlastnosti? v podobě otázek: kolik těchto vlastností je potřeba mít nebo nemít a v jakém stupni, aby někdo byl normální? Proto tyto charakteristiky duševního zdraví či normy bývají považovány za idealizované.

Přesto • • • • • •

uvádíme některé z nich, kterými by se měl vyznačovat člověk duševně zdravý: schopnost introspekce, integrace a rovnováha osobnosti, sebeaktualizace, autonomie, schopnost zvládat své prostředí a stres, vidění světa takového, jaký je.

S výše uvedeným souvisí otázka, jak je charakterizováno duševní zdraví a duševní nemoc (porucha) ?

Duševní zdraví je zahrnuto do celkového zdraví a podle definice Světové zdravotnické organizace (WHO) je zdraví „stav úplné tělesné, duševní a sociální pohody“. ZATÍMCO

Duševní porucha je „zjevná porucha duševní činnosti natolik specifická v klinických projevech, že je spolehlivě rozpoznatelná podle shodně definovaných znaků a natolik závažná, že způsobuje ztrátu

pracovní schopnosti nebo sociální kapacity nebo obou, a to v takové míře, že se může vyjádřit délkou pracovní neschopnosti nebo neschopnosti zúčastnit se různých právních či jiných sociálních činností“.

Průvodce studiem

Vzhledem k tomu, že vaší profesní náplní bude práce s dětmi a mládeží, bylo by vhodné seznámit se s ontogenetickým (vývojovým) hlediskem normy - věkovými normami.

7.2.6

Ontogenetické hledisko normy

V období dětství a dospívání není vývoj jednotlivých psychických funkcí zpravidla ještě dokončen. Mnohé se mění nebo zdokonalují (abstraktní myšlení, volní jednání, vyšší city, mravní chování, které vyspívá nejpozději, mnohdy až po 20. roce života) a úměrně k těmto změnám se rozvíjí osobnost dítěte, resp. pubescenta. Osobnostní normalita a normalita chování u dětí se určují více podle charakteristických vlastností Variabilita chování dětské osobnosti v tom kterém věkovém období, spíše na základě zkušeností (než statistiky), v dětském věku s přihlédnutím k souboru věkových zvláštností. Pro nehotovost dětské psychiky se projevy duševní nerovnováhy, nepřizpůsobenost či výchovné obtíže vždy posuzují z následujících hledisek: • jako průvodní jev labilních období (např. první vzdor, připravenost pro školu, prepuberta apod.) • jako vedlejší produkt tzv. senzitivních vývojových období, citlivých na určité podmínky pro učení a další vývoj (např. puberta) • jako znak individuálně nerovnovážných období, která mohou být u různých dětí různá (např. opožděný vývoj dítěte) • jako projev jiné věkově vázané charakteristiky (např. primitivizace chování, věkový regres v případě obtížné adaptace, abnormní reakce na okamžitý vnější podnět) • jako následek asynchronie, tedy nesouměrného a nesoučasného vývojového nabíhání jednotlivých funkčních oblastí psychiky (např. socializace, nesoulad mezi primitivním způsobem hry a poměrně dobrými výkony ve škole) • jako následek nerovnoměrného tempa vývoje psychiky jako celku (jisté výkyvy jsou spíše pravidlem než výjimkou). V dětské populaci se jen velmi zřídka diagnostikují psychické nemoci. Většinou se projevy, které se Neurotizace osobnosti odchylují od normy označují za disharmonický vývoj osobnosti, jako přechodný stav, který se časem buď více vyrovná nebo může být předstupněm psychopatické osobnosti v dospělém věku. Podobně u jiných projevů hovoříme o neurotických povahových rysech nebo návycích nebo o neurotickém vývoji osobnosti. Nikoliv o neurotikovi. U dětí se počítá s tím, že jejich vývoj ještě bude dynamický a může dojít ke změnám k lepšímu nebo i k horšímu. Psychologové se tak snaží zabránit tzv. škatulkování, kdy dítěti je přiřazena nějaká diagnóza a dítě se jí pak už jen těžko zbavuje.

Shrnutí

Psychopatologie je psychologická disciplína zabývající se diagnostikou duševních nemocí a jejich léčením. Z toho vyplývá i znalost kritérií normy, z nichž se jeví jako významná norma: statistická, sociokulturní, mediální a individuální. S ohledem na učitelskou profesi jsou neméně důležitá i kritéria pro stanovení normy v dětském věku.


Charakterizujte předmět psychopatologie. Vyjmenujte kritéria normy a stručně je vlastními slovy popište. Kterými osobnostními vlastnostmi by se měl vyznačovat člověk duševně zdravý ? Vyjmenujte a vysvětlete alespoň 3 hlediska, ze kterých se posuzují výchovné obtíže v dětském věku.


psychopatologie (psychiatrie, neurologie, speciální pedagogika) norma (statistická, sociokulturní, mediální, individuální) ontogenetická norma duševní zdraví duševní nemoc

8 Psychoterapie Irena Plevová

Cíle

Po nastudování následujícího textu budete schopni: • • •

pochopit, k čemu je a čím se zabývá psychoterapie vysvětlit, co jsou psychologické prostředky, se kterými se v psychoterapii pracuje objasnit význam psychoterapie

Slovo psychoterapie je složeno ze dvou slov: psyché – duše, therapeuo – péče, pečovat, starat se. V doslovné překladu jde tedy o „péči, starost o duši“. V přeneseném významu mluvíme o „léčbě psychiky“. Psychoterapie je interdisciplinárním oborem, protože zasahuje do různých oblastí medicíny a psychologie. Má svou část obecnou a speciální. Do obecné části patří teorie, metody a výzkumná data, do speciální části aplikace na jednotlivé druhy poruch.

8.1 Definice psychoterapie Snaha o formulaci vyčerpávající a obecné definice psychoterapie se opakovaně ukazuje jako nadmíru Jan Vymětal obtížná záležitost pro svou příliš úzkou provázanost s vlastním pojetím a filozofickým pozadím tvůrce takové definice. Avšak do jisté míry psychoterapii definovat lze. Osobně se přikláníme k obecné formulaci Jana Vymětala, který psychoterapii definuje jako: „především léčbu, ale i prevenci poruch zdraví, která se uskutečňuje výhradně psychologickými prostředky, tedy prostředky komunikační a vztahové povahy. Psychoterapie představuje zvláštní druh psychologické intervence působící na duševní život, chování člověka, jeho meziosobní vztahy i tělesné procesy tím, že navozuje žádoucí změny, a tak podporuje úzdravu či znesnadňuje vznik a rozvoj určité poruchy zdraví. Vlastní psychoterapie probíhá jako vědomá, záměrná, strukturovaná a vědecky podložená interakce mezi terapeutem a pacientem“. Podobně vymezuje psychoterapii i další známý psychoterapeut, Stanislav Kratochvíl: „psychoterapie je Stanislav Kratochvíl léčebné působení na nemoc, poruchu, problémy psychologickými prostředky. Cílem je obnovení zdraví, které se definuje jako stav úplné tělesné, duševní a sociální pohody. Psychoterapie aplikuje psychologické prostředky dle určitých zásad, plánovitě a systematicky“.

Úkol 17

Právě jste dočetli řádky, kde jste se dozvěděli, že v psychoterapii se pracuje výhradně s psychologickými prostředky. Zamyslete se a napište si na papír, co řadíme do psychologických prostředků. Čím se v psychoterapii léčí? Shrneme-li uvedené definice, potom můžeme vyvodit, že: psychoterapie je léčebná činnost, léčebné působení, specializovaná metoda léčení nebo soubor léčebných metod, záměrné ovlivňování, proces sociální interakce.

Specifické vlastnosti psychoterapeutické činnosti můžeme spatřovat v několika směrech: a. čím působí, b. na co působí, c. čeho má dosáhnout, d. co se při ní děje, e. kdo působí. a. Psychoterapie je léčebné působení psychologickými prostředky. Využívání těchto prostředků je záměrné a plánovité. b. Psychoterapie je léčebné působení na nemoc, poruchu nebo anomálii. Cílem je upravit narušenou činnost organismu. Je působením na psychiku a prostřednictvím psychiky na celý organismus nemocného. c. Psychoterapie je působením, které má odstranit nebo zmírnit potíže a podle možnosti i odstranit jejich příčiny. Má zlepšit funkce orgánů, odstranit jejich poruchy, vést k obnovení zdraví, k poznání a omezení sebezničujícího chování, k účinnému zvládání problémů, konfliktů a životních úkolů. d. V průběhu psychoterapie dochází ke změnám v prožívání a chování pacienta, také ke změnám

v jeho postojích a hodnotách. e. Psychoterapii provádí kvalifikovaná osoba. Vyžadovaná kvalifikace a kompetence závisí na složitosti potřebného psychoterapeutického působení.

Úkol (k zamyšlení) Myslíte si, že každé užití psychologických prostředků dle určitých zásad je psychoterapie? Znáte nějaké oblasti v životě, kde se také užívá psychologických prostředků systematicky, cílevědomě a plánovitě, kde vlivem působení psychologických prostředků také dochází ke změnám prožívání a chování jedince, ale nejde o psychoterapii? Užší a širší pojetí psychoterapie V širším slova smyslu bereme v úvahu, že na pacienta působí celé prostředí (například atmosféra budovy, atmosféra ordinace, uspořádání nábytku v místnosti, barevné ladění a osvětlení místnosti). Jde vlastně o terapii prostředím, která je významná pro mnohé druhy činností, jako je například pracovní terapie, terapie pohybová, poslechy přednášek, besedy, muzikoterapie apod. V užším slova smyslu je rozhodujícím činitelem záměrné a cílevědomé terapeutovo působení.

8.2 Psychologické prostředky Psychologické prostředky, se kterými se v psychoterapii pracuje (léčí), se užívají vzhledem k věku klienta a také vzhledem k problematice, která se řeší. Mohou být použity jak při individuální práci s dítětem (individuální psychoterapie), tak také při práci se skupinou dětí (skupinová psychoterapie). S psychologickými prostředky se pracuje i v psychoterapii rodinné, která je u dětí velmi významná. Je nutné, aby se do léčby zapojilo nejen dítě, ale i jeho rodinní příslušníci. Podívejme se nyní společně na některé psychologické prostředky, které se využívají při psychoterapii dětí a dospívajících.

Předškolní děti U předškolních dětí se využívá jako psychologický prostředek k léčbě převážně hra. Jde nejčastěji o terapii hrou s hračkami. Využívá se také hudba – muzikoterapie, malování a kreslení – arteterapie.

Kresebné techniky (arteterapie) – dětská kresba je nejčastěji užívaným prostředkem nabízeným dítěti k vyjádření vlastního vidění světa, vlastních citů a blízkých lidských vztahů. Kresba má význam: • Diagnostický – pomocí kresebného vyjádření je terapeut schopen diagnostikovat problémy dítěte. Dítě promítá do kresebného výtvoru své problémy, tužby, přání, ale také obavy, strachy a úzkosti. • Abreaktivní – kresebná činnost slouží k odreagování, uvolnění a projevení emocí, o kterých dítě nedokáže hovořit. • Komunikační – kresba je významný psychologický prostředek k navázání kontaktu s dítětem a další komunikaci. Významné je také využívání pohybu - jedná se o dětskou podobu dospělé „psychogymnastiky“, využívající pohybu k vyjádření vlastních citů a fantazií. Pohyb, jako přirozená aktivita dítěte, má uplatnění v rámci dětských her „na něco“ či „jako.“ Pohybová obratnost bývá u dětí často bolavým místem jejich sebehodnocení a sebedůvěry. Mladší školní věk U dětí mladšího školního věku se opět využívá hra - s hračkami i bez hraček, osvědčené je využití loutek a maňásků. Význam mají již i hry soutěživé. Stejně jako u předškolních dětí se využívají

kresebné techniky, hudba a pohyb. Psychologickým prostředkem v psychoterapii může být i cílená činnost - uplatnění nabývá zhruba od 810 let do 12-14 let věku. Jde o praktickou činnost s nějakým vnějším cílem. Zatímco hra má pro dítě účel sama v sobě –„dobře si pohrát“, cílená činnost vyjadřuje již schopnost i potřebu dítěte dobrat se vlastním úsilím zvoleného výsledku. Významný je prožitek zdaru a úspěchu. Praktické činnosti bývají různorodé, mohou mít povahu užitkovou, jako výroba užitečných věcí, nácvik užitečných dovedností. Mohou mít povahu zábavnou nebo rekreační – sportovní soutěžení, společenské hry, táboření, výtvarné, hudební, pohybové či dramatické činnosti. Starší školní věk a dospívání U dětí ve starším školním věku je možno využít vše, co již bylo zmíněno, navíc rozhovor. Je nutné na tomto místě upozornit, že „hovoření“ s dítětem má svou terapeutickou hodnotu již od raného dětství. Zpočátku je rozhovor citově a kognitivně stimulační, je průvodním prostředkem terapie hrové, činnostní, výtvarné, hudební, dramatické i literární. Verbální komunikace závisí na rozvoji řeči dítěte. Uplatnění získávají relaxační techniky (systematický nácvik), také dále například biblioterapie,

poetoterapie a psychodrama. V dospívání nejdůležitějším psychologickým prostředkem je přirozený vztah. Terapeutický vztah jako psychologický prostředek v psychoterapii Nejdůležitějším a nejvýznamnějším psychologickým prostředkem je terapeutický vztah. Známý americký psycholog Carl Gustav Rogers, zakladatel psychoterapie zaměřené na klienta, Carl Gustav Rogers zdůrazňuje následující postoje, které by měly být terapeutem vyjádřeny a které jsou pro úspěšnost terapie nezbytné.

1. Autenticita, opravdovost 2. Bezpodmínečné přijetí 3. Přesné empatické porozumění klientovi Autenticita značí, že terapeut by neměl v terapeutickém procesu používat přetvářky. Jeho chování v terapii není maskou, nemusí skrývat své pravé reakce nebo se jich bát. Tuto vlastnost můžeme označit jako „opravdovost“.

Bezpodmínečné přijetí značí, že terapeut si klienta váží nehledě na to, zda chování, které klient projevuje, lze považovat za hodnotné nebo za politováníhodné. Rogers mluví o úctě a pozitivním přijetí bez kladení podmínek. Tato vlastnost vyjadřuje „nesobeckou vřelost“. Přesné empatické porozumění značí schopnost vcítění, empatického porozumění. Spočívá v tom, že terapeut chápe to, co klient sděluje, stejně, jak to cítí a chápe klient. Jedná se empatické naslouchání, což znamená dočasně žít životem druhého“.

8.3 Zooterapie Stále větší využití v současné terapii má zooterapie. Co to je, když se řekne zooterapie? Jde o metodu Animoterapie ucelené rehabilitace za podpory a přítomnosti zvířat. Psychologickým prostředkem v zooterapii je kontakt se zvířetem. Jde o podpůrnou léčebnou metodu, která využívá interakce člověka a zvířete k této činnosti speciálně vychovaného. Je prokázáno, že pouhá přítomnost zvířat snižuje u klientů napětí, krevní tlak a zmírňuje stres.


Znáte nějaké druhy zooterapie? Máte představu, která zvířata se k zooterapii využívají? Pro koho je zooterapie vhodná? V následujícím textu se seznámíme s nejznámějšími druhy zooterapie. Mezi ně patří canisterapie,

hipoterapie a felinoterapie. Canisterapie Jde o terapii, kde psychologickým prostředkem je pes. Je známo, že vztah se psem přináší pocit pohody a uvolnění. Výzkumy prokázaly, že dokonce bolestivé léčebné procedury jsou lépe snášeny v přítomnosti psa. Přátelské zvíře pozitivně ovlivňuje vnímání stresu. Při pravidelném pohybu (procházky se psem) klesá také riziko osteoporózy, cukrovky a srdečně-cévních chorob u starších občanů. U nás se "programu psích návštěv" (podle přísných anglických a švýcarských pravidel) a propagaci canisterapie i terapie pomocí zvířat jako celku věnuje Canisterapeutická společnost již třetím rokem. Její členové - speciálně proškolení dobrovolníci s pečlivě vybranými psy - navštěvují zdarma ve svém volném čase již více než desítku zařízení po celé ČR a pořádají pro zdravotně postižené děti letní tábory s canisterapií. Hipoterapie Jde o terapii, kde psychologickým prostředkem je kůň. Hipoterapie je bezkonkurenčně nejkomplexnější přístup v zooterapii. Spojuje v sobě prvky fyzio - psycho - socioterapie, přičemž pořadí je dáno sledovaným cílem. Pro svou komplexnost je určená pro širokou škálu klientů s fyzickými, psychickými či výchovnými problémy. Felinoterapie Jde o terapii, kde psychologickým prostředkem je kočka. Staví na podobných principech jako canisterapie, ale zatím u nás nemá tak dlouhou tradici. Přitom jsou kočky v mnoha ohledech nejen stejně vhodné jako psi, ale jsou také pro svou menší velikost v leckterých zařízeních přiměřenější a navíc nemusejí procházet žádnými zvláštními zkouškami.

Pro zájemce

Pro zájemce o zooterapii doporučuji k nastudovaní následující tituly literatury. Velemínský, M., a kol. Zooterapie ve světle objektivních poznatků. Praha : Dona, 2008. ISBN 978-7322109-6. Holý, K., Hornáček, K. Hipoterapie-léčba pomocí koně. Praha : Montanex, 2007. ISBN 80-7225-190-2

8.4 Příbuzné pojmy k pojmu psychoterapie Reedukace - náprava deficitů pomocí psychologických prostředků ve formě didaktického postupu. Re-ducare - znamená doslovně znovu vychovávat, převychovávat. Reedukace má své místo například

Reedukace

v logopedii - logopedická reedukace, při poruchách chování, u mentální retardace, někdy u psychopatií (může se jednat o intenzivní trénink chování, nácvik, učení se novým způsobům chování). Psychoprofylaxe – jde o použití psychologických prostředků a zákonitostí pro předcházení poruch nebo Psychoprofylaxe narušení duševního stavu při zvláště náročných situacích (například příprava na porod, náročnou operaci, na průběh pooperačního stavu, příprava na výkon a na zátěž u sportovců apod.). Rehabilitace - re-habilis - znamená znovu zdatný. Používají se nejen prostředky psychologické, ale Rehabilitace i prostředky fyzikální a tělovýchovné. Příkladem nám může být hipoterapie, kde psychologickým prostředkem může být právě vztah se zvířetem, fyzikálním prostředkem je například pohyb, který se přenáší z koně na klienta, čímž i nepohyblivý klient procvičuje svaly těla.

Shrnutí

Slovo psychoterapie je složeno ze dvou slov: psyché – duše, therapeuo – péče, pečovat, starat se. V doslovné překladu jde tedy o „péči, starost o duši“. V přeneseném významu mluvíme o „léčbě psychiky“. Psychoterapie je léčebné působení na nemoc, poruchu, problémy psychologickými prostředky. Cílem je obnovení zdraví, které se definuje jako stav úplné tělesné, duševní a sociální pohody. Psychoterapie aplikuje psychologické prostředky dle určitých zásad, plánovitě a systematicky“. Psychologické prostředky, se kterými se v psychoterapii pracuje (léčí), se užívají vzhledem k věku klienta a také vzhledem k problematice, která se řeší. Mohou být použity jak při individuální práci s dítětem (individuální psychoterapie), tak také při práci se skupinou dětí (skupinová psychoterapie). S psychologickými prostředky se pracuje i v psychoterapii rodinné, která je u dětí velmi významná. Je nutné, aby se do léčby zapojilo nejen dítě, ale i jeho rodinní příslušníci. U předškolních dětí se využívá jako psychologický prostředek k léčbě převážně hra. Jde nejčastěji o terapii hrou s hračkami. Využívá se také hudba – muzikoterapie, malování a kreslení – arteterapie. Významné je také využívání pohybu. U dětí mladšího školního věku se opět využívá hra - s hračkami i bez hraček, osvědčené je využití loutek a maňásků. Význam mají již i hry soutěživé. Stejně jako u předškolních dětí se využívají

kresebné techniky, hudba a pohyb. U dětí ve starším školním věku je možno využít vše, co již bylo zmíněno, navíc rozhovor. V dospívání nejdůležitějším psychologickým prostředkem je přirozený vztah. Stále větší využití v současné terapii má zooterapie, například - canisterapie, hipoterapie

a felinoterapie.

Pojmy k zapamatování • • • •

psychoterapie psychologické prostředky terapeuticý vztah zooterapie


Nastudujte a popište podrobněji nějaký druh zooterapie (dle vlastního výběru). Jak působí? Jaký význam má v psychoterapii dětí a dospělých?

Kontrolní otázky a úkoly 1. Definujte obor psychoterapie. 2. Co to jsou psychologické prostředky? 3. Jak vysvětlíte pojmy reedukace, psychoprofylaxe a rehabilitace?

9 Uvedení do diagnostiky Josef Konečný

Cíle

Povaha probíraného tématu, ve vztahu k první etapě učitelské přípravy, dovoluje stanovit dosažitelné cíle jen v podobě získání prvotních orientací o dané problematice. Významným ziskem by zde již bylo upřesnění představ, které se běžně v laické veřejnosti vyskytují, korekce jak nereálných očekávání, tak skeptických pohledů na možnosti diagnostiky. Shrneme-li, jde především o dosažení těchto cílů: •

• •

posluchač bude schopen výrazněji uplatňovat kritický postoj vůči běžným postupům při poznávání a hodnocení jiných lidí bude lépe vybaven pro realizaci korekcí, upřesnění svých očekávání ve vztahu k možnostem profesionální psychologické diagnostiky, včetně lepšího porozumění jejím výsledkům (přijímané zprávy o vyšetření) bude schopen uvědoměleji a kritičtěji realizovat své vlastní diagnostické postupy ve vztahu k žákům a rodičům

Průvodce studiem

Daný text rozvíjí dvě základní linie. První se snaží vymezit povahu a místo psychologické diagnostiky v práci učitele, druhá se věnuje vytvoření informační základny pro možnost identifikace činnosti, která splňuje kriteria činnosti diagnostické. Termín diagnostika, diagnostická činnost a její produkt diagnóza je v současné době užíván v řadě Užívání termínu disciplín. Ještě počátkem padesátých let minulého století však byl spojován pouze s činností lékaře a definice (Trávníček, 1952, str.237). I do pedagogické teorie se tento termín u nás dostává značně pozdě - až v sedmdesátých letech 20.století, do praxe pak vůbec velmi pozvolna. Předchází mu užívání termínu pedagogické hodnocení, které pak dostává užší význam. V pedagogice získává diagnostika atribut pedagogická. V rámci pedagogické diagnostiky učitel také realizuje diagnostiku pedagogicko - psychologickou, která je její vnitřní dimenzí. Ta je chápána jako psychologická diagnostika aplikovaná v pedagogické oblastijde zde o poznávání a hodnocení individuálních zvláštností a specifik osobnosti vychovávaného jedince. (Hrabal, 1989). V jistém smyslu a rozsahu učitel, často implicitně, realizuje i diagnostiku ryze psychologickou – většinou tam, kde jde v zobecňujících závěrech za hranice pedagogických situací. V obecné rovině je psychologická diagnostika vymezována jako:“aplikovaná psychologická disciplína, jejímž úkolem je zjišťování a měření duševních vlastností a stavů, popřípadě dalších charakteristik individua.“ (Svoboda,ed., 2001, str.13).

9.1 Psychologická diagnostika v práci učitele - její úloha a možnosti Tento text má sloužit pouze jako podpora studijní činnosti při omezené možnosti přímé výuky. Již na počátku je třeba upozornit na některá specifika výuky či samostatného studia. Situace je v případě psychologické diagnostiky jiná, než je tomu v jiných vyučovaných psychologických disciplínách pro budoucí učitele. Podmínky a pravidla realizace psychologické diagnostiky v praxi neumožňují, aby se student učitelství mohl plně seznámit se všemi oblastmi, které se na danou disciplínu vážou,

Meze a možnosti psychologické diagnostiky u učitele

zejména se to týká metod a jejich vyhodnocení. Pokud jde o možné diagnostické metody v rukou učitele, těžiště zůstává v pozorování a rozhovoru. Má-li být psychologická diagnostika realizována v souladu s předpokládanou a dosažitelnou úrovní, určenou stavem poznání v dané disciplíně, vyžaduje jak příprava, tak vlastní provádění, samostatné profesionálně odborné vyčlenění od jiných činností. Ve funkci učitele je psychologická diagnostika nezbytnou součástí jeho řídící, organizační, výukové a výchovné činnosti ve vyučovací hodině. Netvoří však hlavní náplň jeho činnosti. Svými důsledky však může patřit mezi nejdůležitější (např. nesprávné hodnocení osobnosti žáka, chyby ve vysvětlení některých jeho projevů atd.). Na jedné straně zde tedy máme nikým nepopíranou významnost diagnostické práce učitele, na druhé straně nedostatečnost v možnostech přípravy a podmínek pro takovou práci v kvalitě odpovídající úrovni poznání v dané disciplíně. V případě učitele tady můžeme spíše hovořit o prvotní diagnostice, které vede k diagnostickým úvahám, hypotézám, podezření. Dalším krokem tohoto procesu je pak formulace požadavku na diagnostické upřesnění a ověření těchto hypotéz směrem k odborným psychologickým pracovištím (PPP, SPC).

Příklad 23

Učitel si může v průběhu výuky všímat opakovaného odlišného chování žáka, ve srovnání se zbytkem třídy, - např. žák v průběhu výuky opakovaně stává ze židle, chodí pro třídě, stále oslovuje své spolužáky, nesleduje výklad učitele. První a často postačující úvahou učitele může být to, že toto chování zhodnotí jako něco, co již nelze kvalifikovat jako projev zařaditelný do normy. Pak se sice může ještě pokoušet o vysvětlení daného jevu, ale může také ihned požádat o diagnostickou pomoc odborné pracoviště. Ani tento text a na něj navazující studium nemůže rozpor mezi diagnostickými potřebami učitele a možnostmi jeho přípravy odstranit. Je však možné, že není třeba mít v tomto směru maximalistické požadavky, neboť případné diagnostické omyly mohou být, pokud to čas dovoluje, korigovány osobou, která je diagnostikována (např. poskytnutím dalších důležitých informací o sobě). Podmínkou je samozřejmě prodiskutování diagnostického závěru s touto osobou, aby měla možnost na nepřesnost reagovat. Smyslem textu tedy bude spíše upozornit na kritická místa v poznávání druhých osob, naznačit možnosti využití psychologické diagnostiky (zprostředkovaně přes instituce či jednotlivce, kteří se danou činností zabývají profesionálně), ale také podnítit rozvoj rezerv, kde to bude možné. Pod označením psychologická diagnostika se většinou vybavují dva obsahy: jednak jde o vyjádření Obsah psychologické faktu, že proces poznávání zde dosahuje specifické podoby, kterou označujeme jako diagnostickou diagnositky činnost a dále pak, že předmětem (cílem) poznávání jsou zde psychické jevy. Tyto dva obsahy - dva aspekty mohou být od sebe do jisté míry odděleny - mohu se snažit o poznání kvality psychických jevů, ale nemusím dosahovat charakteristických znaků diagnostické činnosti. Učitel ve vztahu k prvnímu obsahu postrádá soubor odborně připravených diagnostických metod včetně znalosti, jak s nimi zacházet. Druhý obsah je většinou zúžen na poznávání psychických charakteristik člověka (osobnost, charakter, atd.). Ten nemůže ve své činnosti obejít. Podrobné seznamování se speciálními diagnostickými metodami by bylo neúčelné, neboť by učitel tuto znalost jen obtížně (zejména z časových důvodů, ale i vzhledem k jeho roli ve výuce ) mohl v praxi uplatnit. Zaměříme se proto především na problematiku poznávání druhých osob v práci učitele, která vychází z jeho aktuálních možností.

9.2 Obecné principy diagnostické práce Účinnou obranou proti chybám a omylům v poznávací činnosti může být znalost kriterií, které vyjadřují Kritéria pro diagnostickou požadované znaky této činnosti. Máme-li posunout naši poznávací činnost do úrovně diagnostického činnost poznávání, musíme znát, které nezbytné znaky musí tato činnost mít. Helus (l979,str.9-ll) výstižně vymezuje tyto obecné znaky diagnostického poznávání, proto je níže citujeme doslovně, doplňujeme je podrobnějším vysvětlením. Poznávací činnost tedy dosahuje kvality diagnostického poznávání, když zahrnuje následující znaky:

a) Existence určité výchozí teorie „Jde o poznávání, které vyvěrá z určité metodologické pozice a opírá se o určitou teorii Požadované teorie diagnostikovaného jevu, které je založeno na určitém myšlenkovém modelu, vyjadřujícím vztah mezi daným jevem, jeho poznatelností, metodami, kterými je tato poznatelnost realizována.“Má-li tedy jít např. o poznávání osobnosti určitého učitele (o jeho povahu) na úrovni diagnostické, měl by mít učitel ujasněno: • • • • •

co vůbec pojem osobnosti zahrnuje, co to znamená (tj. znát skladbu, jednotlivé složky osobnosti, funkce těchto složek), jak se osobnost utváří, kteří činitelé se nejvýznamněji podílí a v které fázi životní cesty na formování osobnosti, jak se osobnost projevuje navenek, na základě jakých vnějších (zjevných) projevů je poznatelná, jaký je vztah mezi těmito vnějšími projevy a povahou člověka, o čem jednotlivé projevy mohou vypovídat, jak může zjistit tyto projevy, jak je vyvolat a v jakých situacích.

Je možno ověřit si sám u sebe o jaký výchozí model osobnosti (teoretický základ) se opíráme např. prostřednictvím rozboru dosud provedených vlastních posudků některých učitelů. Zhodnotit zde, co bylo vlastně na daných lidech hodnoceno, z čeho hodnocení především vycházelo, jakým postupem byly získány informace o daném člověku. V případě, že dané posudky nemáme, můžeme si cvičně pokusit takové hodnocení provést. Za úkol si můžeme dát požadavek, aby naše hodnocení vytvořilo pro druhé dostatečně přesný obraz určitého člověka. Měli bychom se zamyslet: • • •

které informace nejpřesněji daného člověka zobrazí, u jakých informací může dojít k nesprávnému výkladu ze strany příjemce informací, které informace o daném člověku jsme schopni zajistit s dostatečným zdůvodněním, které naopak budou mít jen povahu tušení, odhadu - či co vůbec o daném člověku nebudeme schopni zjistit a tedy i předat. Užitečné by v tomto směru mohlo být i cvičné prověření vlastní zásoby termínů pro popis lidských povah. Je možno pokusit se sepsat na papír všechna přídavná jména, která bychom mohli použít pro popis vlastností osobnosti či jejich projevů. Pak se můžeme zamyslet, zda by nám zapsaná slova stačila k dostatečnému popisu všech lidí, které důvěrněji známe. Mohli bychom se rovněž pokusit slova utřídit do skupin podle nějakého hlediska - např. pozitivně hodnocené vlastnosti a negativně hodnocené. Pak posoudit, která skupina u nás převažuje a zamyslet se, zda by to mohlo mít nějaký vliv na naše hodnocení druhých osob. b) Existence diagnostických metod Rozpracování zaměřených diagnostických metod je často vnímáno jako nejvlastnější znak diagnostiky, Diagnostické metody uvědomění teoretického základu z kterého vychází, někdy zcela u laiků i řady odborníků chybí.

Dle Heluse /cit práce/ se daný znak projevuje úsilím o „rozpracování diagnostických metod odpovídajících požadavkům na postižení podstaty diagnostikovaného jevu, na odhalení těch charakteristik, které jsou rozhodující pro jeho výklad, ovlivnění, řízení.“ Důležitým momentem je zde kvalita metod posuzovaná takovými hledisky jako je jejich objektivita, validita (orientačně:nakolik zjišťuje to, co má zjišťovat, např. zda dotazník neuroticizmu skutečně ověřuje úroveň neuroticizmu), reliabilitu (orientačně: jak přesně to zjišťuje ). Zde si můžeme položit otázky, když již máme rozhodnuto, co chceme poznat: • • • •

jak postupovat, na co se zaměřit v posloupnosti jednotlivých poznávacích kroků, jaké máme vůbec dostupné prostředky, možnosti pro získání potřebných informací, které postupy nám zajistí nejobjektivnější a nejvěrohodnější informace, jakým způsobem se můžeme přesvědčit o kvalitě získaných informací (o jejich objektivitě atd.).

O možnosti využívat propracovaných psychologických metod v práci učitele jsme se již zmínili, spíše skepticky, výše. Základní poznávací postupy, které jsou učiteli dostupné, jsou známé: • pozorování • rozhovor • studium dokumentů (životopis, hodnotící posudky atd.) Hodnota informací získaných prostřednictvím těchto postupů však může být jak velmi vysoká, tak nízká. Záleží na tom, jak jsou prováděny. U pozorování může záležet na tom: • zda jsme zvolili vhodný cíl pozorování, zda se získávaná data skutečně vztahují k tomu, co chceme zjistit či ověřit, zda víme co pozorovat, • zda pozorujeme po dostatečně dlouhou dobu a v odpovídající situaci, aby se daný jev mohl projevit, • zda uvažujeme a sledujeme i jiné činitele (než ověřované), kteří by pozorovaný jev mohly vyvolat (např. při ověřování povahového rysu agresivity prostřednictvím pozorování výskytu projevů agresivity - zda bereme v úvahu to, že dané projevy mohou být vyvolány i jinými činiteli, např. vnějšími podněty). U rozhovoru může záležet na místě, kde se koná, na situačním kontextu (např. jinak bude vnímán v situaci řešení výchovného problému, jinak v situaci pomoci při volbě povolání, jinak v kabinetu, jinak ve třídě atd.). Důležitou roli zde může hrát vzájemný postoj osob zúčastněných na rozhovoru, očekávání, smysl atd. Studium dokumentů může být vhodným doplňkem výše uvedených metod. Jeho slabinou je většinou to, že obtížně můžeme posoudit věrohodnost zdroje, zda zde působily záměry zkreslit informace (vynechat, přehnat, doplnit nepravdivými údaji).

c) Existence vztažných norem „Jde o poznání, které uvádí zjištěné skutečnosti ve vztah k určitým normám. Nejčastěji jde o normy Diagnostické normy statisticko populační nebo cílově kriteriální. Normy mohou být formulovány v podobě určitých kvant, jejichž dosahování diagnostikovaným objektem umožňuje tento objekt zařazovat, nebo v podobě určitých popisných, spíše kvalitativních charakteristik, jejichž výskyt charakterizuje diagnostikovaný objekt, či v podobě určitých cílových stavů, jichž je žádoucno dosahovat.“ Jde zde tedy o to, že získaná diagnostická data musíme posoudit, zhodnotit. Posuzujeme je většinou k něčemu,co je považováno (nebo ověřeno) za normální, případně posuzujeme, jak mnoho je to vzdáleno od této normality. Toto zhodnocení provádíme právě prostřednictvím norem, které mohou být utvořeny různým způsobem: • statisticko populační normy: norma je získána jako zjištěný nejčetnější, nejobvyklejší projev v dané populaci lidí, • funkční normy (převážně v lékařství): normou je zde zjištěný správný, bezchybný průběh určitého procesu, dosažení žádoucího cílového stavu,

•

cílové normy: jde o normy, které jsou dány rozhodnutím instituce, která je k tomu oprávněna (např. školní řád) nebo vychází z historicky udržovaných zvyklostí (kulturní, mravní normy).

Můžeme sem např. zařadit subjektivně utvářené představy o tom, co je správné, odpovídající. Učitel či budoucí učitel může mít svou představu o tom, jak se má správně (normálně či ideálně) chovat žák v různých situacích ve škola. V případě, že žákovo chování neodpovídá tomuto očekávání učitele, zpravidla vzniká dojem nesprávnosti, odklonu od normy. Cvičně si můžete zformulovat svoji představu ideálního žáka (např. výčtem povahových vlastností, nebo způsobem chování v konkrétně vymezených situacích) pak: • sledovat zpětně na své životní dráze, co vedlo ke zformování takové představy, zda to byly spíše racionální důvody nebo emocionální (pocity, prožitky), • ověřit prostřednictvím srovnání s jinými učiteli, zda jde o obvyklou, převažující představu ideálního žáka, nebo o výjimečnou (a čem především), • zvážit, jaké důsledky by toto pojetí představy ideálního žáka mít v práci učitele. d) Existence možnosti rozhodovat Ne všechny výsledky poznávacích procesů umožňují provést na jejich základě určitá rozhodnutí. Praktické využití Diagnostické poznávání, zpravidla umožňuje určité rozhodování o diagnostikovaném jevu, relevantní diagnózy (pozn. aut. - důležité, rozhodující)pro další působení na něj, pro jeho zařazení, vývoj apod.“ Nejpropracovanější je v tomto směru zřejmě lékařská diagnostika. V oblasti výchovy a vzdělávání jsme na tom hůře. Zformulovaný diagnostický závěr nás sice navede na určitý omezený soubor možných opatření, pravděpodobnost, že zvolené rozhodnutí bude správné a úspěšné, je však většinou malá. Jde zpravidla o dynamické procesy velmi komplexního charakteru, což přesahuje rámec provedené diagnostiky. Z vlastních zkušeností z hodnocení jiných lidí si můžete vzpomenout na některé „diagnostické“ závěry z poslední doby (např. hodnocení osoby ve vztahu k vám) a posoudit, s jakou jistotou by tento závěr umožňoval učinit určitá očekávání dalšího chování vůči vám. Jak dalece tento závěr zmírnil nejistotu v očekávání budoucího chování.


Zamyslete se a zvažte, proč jsou někteří jedinci dobrými posuzovateli jiných osob, bez toho, že by prodělali nějakou odbornou přípravu v daném směru, a jiní se naopak při posuzování jiných lidí opakovaně dopouštějí omylů. Snažte se objevit podmínky, činitele, kteří k tomu vedou.

Úkol 19

Pokuste se ve svém dosavadním životě nalézt a popsat situace, které obsahovaly aktivity obdobné činnostem učitele. V této souvislosti uveďte ty zkušenosti a získané dovednosti z běžného života, které jsou uplatnitelné v diagnostické činnosti učitele a ty, které je nutno získávat v odborné přípravě.

Shrnutí

Obsah zde prezentované psychologické diagnostiky je pojat z hlediska reálného místa této diagnostické činnosti v práci učitele. Snahou zde bylo předat to, co může budoucí učitel v rámci své poznávací činnosti využít, zejména v podobě přepracování navyklých nevhodných postupů. Nejsou zde proto

uváděna odborně zaměřená témata, která jsou obvyklá ve speciálních příručkách psychologické diagnostiky, zejména informace o specifických diagnostických metodách. Pro pochopení povahy a role diagnostické činnosti, její odlišení od jiných poznávacích aktivit, jsou zde prezentovány kriteria její identifikace.


Kdy se objevuje v pedagogice užívání termínu diagnostika? Kterými obecnými znaky se vymezuje diagnostická činnost? Jaké máme typy diagnostických norem? Jaké jsou možnosti učitelů v užívání diagnostických metod?

Pojmy k zapamatování • • • • • •

psychologická diagnostika pedagogická diagnostika pedagogickopsychologická diagnostika teoretická báze diagnostiky diagnostické metody diagnostické normy

10 Zdravotnická psychologie Iveta Tichá

Cíle

Po prostudování následující kapitoly byste měli být schopni: • • • • •

objasnit pojem zdravotnická psychologie, definovat pojmy zdraví a nemoc a vysvětlit, proč tyto pojmy mají bio-psycho-sociální základ, objasnit pojem náročné (svízelné) životní situace, vysvětlit pojem stres, vyjmenovat taktiky zvládání stresu.

Průvodce studiem Asi se mnou budete souhlasit, že každý člověk prožívá zdraví a zejména nemoc zcela odlišně, hlavně podle individuálních rysů své osobnosti i podle momentální sociální situace. Abychom nemocnému člověku dobře porozuměli, je třeba pochopit jeho potřeby a prožívání. Podle současného celosvětového trendu zdravotnictví je v popředí bio-psycho-sociální přístup k nemocnému, ze kterého i v následujícím textu budeme vycházet.

10.1 Pojmové vymezení Zdravotnická psychologie (někdy označení psychologie zdravotnické činnosti) je aplikovaná Zdravotnická psychologie psychologická disciplína, která se zabývá problematikou nemocného člověka, psychologickými aspekty a vazbou na jedince či skupiny ze sociálního prostředí nemocného. Zdravotnická psychologie zaujímá své důležité místo v systému medicínských a ošetřovatelských věd. Předmětem zdravotnické psychologie je bio-psycho-sociální přístup k nemocnému. Dělení a. • • • • •

zdravotnické psychologie: všeobecná část se zabývá: pojmy zdraví a nemoci osobností nemocného bio-psycho-sociálním přístupem k nemoci a nemocnému změnami v chování a prožívání během nemoci, reakcí na nemoc problematikou náročných (svízelných) životních situací

b. specifická část se zabývá: • psychologickými souvislostmi nemoci ve vybraných oborech • různými oblastmi lékařské vědy ve vztahu k psychice nemocného člověka

10.2 Zdraví a nemoc Pojmy zdraví a nemoc získaly v posledních letech nové rozměry a celá řada autorů se domnívá, že je nelze jednoznačně vymezit. Stavy zdraví a nemoci nejsou ostře ohraničeny. Zdraví a nemoc jsou obvykle chápány jako dvě protikladné kvality v životě člověka. Zdraví představuje v lidské společnosti jednu z nejuznávanějších hodnot. Zdraví Zdraví je termín, který vyjadřuje:

• • • •

nepřítomnost nemoci, schopnost zvládnout každodenní aktivity, tělesné zdraví, vysokou kvalitu života.

Světová zdravotnická organizace (WHO) definuje zdraví jako „stav kompletní fyzické, mentální a sociální pohody a nesestává se jen z absence nemoci nebo závady“. Zdraví je proměnlivé v čase.

Pro zájemce

Ve výzvě WHO „Zdraví pro všechny do roku 2000“ je zdraví definováno jako schopnost vést sociálně a ekonomicky produktivní život.

Příklad 24

Pro vaši lepší představu uvádím faktory, které výrazně ovlivňují zdravotní stav člověka: genetika - dědičnost 8 - 10% životní prostředí 8 -15% systém zdravotní péče 10 - 15% životní styl asi 60% Lidské zdraví je tedy pokládáno za vcelku složitý systém, ve kterém subsystém somatický, psychický a sociální tvoří dynamický celek. Biologické vlivy: dědičnost, somatické dispozice, prenatální a perinatální poruchy atd. Psychosociální vlivy: styl výchovy, sociální postavení, životní zkušenosti, sociální učení atd. Nemoc chápeme jako poruchu systému člověk – prostředí. Lze ji definovat jako poruchu Nemoc zdraví nebo jako poruchu schopnosti člověka plnit očekávané role a úkoly. Nemoc • • •

přináší celou řadu obtíží: narušuje obvyklý způsob života, mění navyklé stereotypy a denní program, omezuje člověka na určitou dobu v jeho běžných zvyklostech.

Dříve v pojetí nemoci převládalo biologizující pojetí, dnes se k nemoci přistupuje komplexně. Průběh nemoci bývá často ovlivněn psychickým stavem nemocného, jeho náladou, obavami, nadějí, znalostmi, osobnostními charakteristikami a působením rodiny. Při objasňování subjektivního prožívání nemoci používáme ve zdravotnické psychologii pojem Autoplastický obraz nemoci autoplastický obraz nemoci. Onemocnění a situace s nimi spojené způsobují poruchu rovnováhy organizmu. Nemocný se s těmito situacemi musí určitým způsobem vyrovnat, hovoříme o subjektivním prožívání nemoci: • senzitivní - bolest, nevolnost; • emoční - úzkost, strach, naděje; • volní - snaha uzdravit se, odolávat nemoci, aktivně se zapojit do léčby; • informativní - informace, které o nemoci máme, informace o prevenci, léčbě, o možných komplikacích.

Co podmiňuje subjektivní prožívání nemoci? • • •

Subjektivní prožívání nemoci

ráz onemocnění - akutní x chronické, hospitalizace, nepříjemná léčba (bolest, strach), invalidizující stavy okolnosti onemocnění - prostředí (doma x nemocnice), obava o děti, práci, míra zavinění, sociální postavení premorbidní osobnost • typ osobnosti před nemocí • věk: - dětství - odloučení od rodiny, od matky (kritické období od 7 měsíců – 3 roky) - dospělost - do adaptace se promítá současný sociální stav - stáří - zhoršení adaptace (obavy ze samoty, ztráta soběstačnosti) •

pohlaví: - ženy - lépe snášejí bolest, hůře se vyrovnávají s hospitalizací - muži - hůře snášejí bolest, lépe se vyrovnávají s hospitalizací

• •

typ osobnosti - temperament, zralá či nezralá osobnost, hierarchie hodnot zdravotní uvědomění - formuje se v rodině, projevuje se v názoru na onemocnění, vliv předcházejících onemocnění (úspěšnost léčby, přístup zdravotnického personálu, forma onemocnění).


Pokuste se odpovědět na následující otázky. Jak mohou osobnostní vlastnosti nemocného ovlivnit průběh nemoci? Jak vy sami prožíváte nemoc?

10.3 Náročné (svízelné) životní situace Každému z nás se může stát, že se dostane do náročné životní situace, která přestavuje zátěž, a pokud se s ní dostatečně rychle nevyrovnáme, dostaví se obavy, strach, úzkost a je narušena duševní rovnováha. Nemoc pro člověka představuje zátěž, která přináší problémy a komplikace. Stává se tzv. svízelnou situací a může přerůst až v osobní krizi. Člověk si v průběhu života osvojuje způsoby, jak bude jednotlivé situace řešit a překonávat. Mnohým situacím se postupně přizpůsobuje (adaptace), někdy se aktivizují obranné mechanismy a ty Adaptace a maladaptace zabrání přizpůsobení (maladaptace). Odolnost k náročným životním situacím je závislá na: • vrozených vlastnostech organizmu, • věku, • intelektu, • životních zkušenostech, • aktuálním stavu organizmu, • pracovní činnosti, • společenských okolnostech.

Úkol 20

Zamyslete se a krátce napište, jak na sdělení nemoci, např. zápalu plic, může reagovat: • malé dítě, • matka početné rodiny, • student střední školy, • starý člověk žijící na samotě, • zkušený zdravotnický pracovník.

10.4 Stres a taktiky jeho zvládání Pojem stres původně označoval charakteristické fyziologické projevy, kterými organizmus reaguje Stres na zátěž. V současnosti má pojem stres širší použití - může vyjadřovat psychosociální stres nebo slouží k označení zátěžové situace či označuje stav individua. Stresor Stresor je nepříznivý vliv, který může vést k tíživé osobní situaci člověka. Stresory mohou vycházet z oblasti: • biologické – úrazy, nadměrná zátěž, choroby, nezdravé opalování atd.; • psychosociální – konflikty, hádky, životní ztráty, otřesy, pocity méněcennosti atd. Biologické a psychosociální okolnosti se vzájemně prolínají. Z hlediska doby působení dělíme stresory na: • akutní – operace, úmrtí partnera, havárie, ztráta zaměstnání; • chronické – chronická onemocnění, špatná ekonomická situace, vleklé partnerské problémy. Charakteristické znaky stresových situací: • • • • •

neovlivnitelnost situace – např. nevyléčitelná nemoc; nepředvídatelnost vzniku zátěžové situace – neočekávané události, které jsou vnímány jako ohrožení; životní změna, která vyžaduje značné přizpůsobení – smrt partnera, rozvod, svatba; subjektivně neřešitelné vnitřní konflikty – dlouho neřešené rozpory „co chci a co mohu“; subjektivně nepřiměřené, nadměrné nároky.

Úkol 21

Pro lepší pochopení toho, jak reagujeme na stres a náročné (svízelné) situace, si prostudujte tuto problematiku ve Zdravotnické psychologii (Zacharová, Hermanová, Šrámková, s. 53 – 61). Prožitek nadměrné zátěže nebo ohrožení bývá spojen s fyziologickými a psychickými reakcemi na stres. Nejtypičtější reakcí na stres je úzkost - v tělesné rovině se projevuje zvýšením krevního tlaku, zrychleným dechem, zvýšeným svalovým napětím, zažívacími potížemi. Psychická reakce na stres: • změna emočního prožívání-úzkost, apatie, deprese, agrese; • oslabení kognitivních funkcí- zhoršuje se logické uvažování, koncentrace pozornosti, objevují se vtíravé myšlenky; • aktivace psychických obranných mechanismů – smyslem je zachování psychické rovnováhy.

Znaky stresových situací

Taktiky zvládání stresových situací: • • • • • • • •

dechová cvičení – uklidnění dechu, ale i psychiky relaxace (jóga, autogenní trénink) - uvolnění napětí imaginace – forma psychického soustředění v atmosféře klidu meditace hudba – relaxační hudba beletrie – vliv čtení, naslouchání, předčítání poskytování sociální opory pozitivními příklady humor


Zkuste se zamyslet a odpovědět na následující otázky. Jak zvládáte zátěžové situace? Jakých taktik využíváte?

Shrnutí • • • • • • • • • •

Současný celosvětový trend zdravotnictví klade důraz na bio-psycho-sociální přístup k nemocnému. Zdravotnická psychologie je aplikovaná psychologická disciplína, která studuje psychologickou problematiku nemocného člověka, psychologické aspekty i vazby jeho sociálního prostředí. Zdraví je termín, který označuje nepřítomnost nemoci, schopnost zvládat každodenní aktivity, tělesné zdraví a vysokou kvalitu života. Nemoc chápeme jako poruchu systému člověk – prostředí. Jde o poruchu schopnosti člověka plnit očekávané role a úkoly. Autoplastický obraz nemoci je pojem, kterým objasňujeme subjektivně prožívanou nemoc – má složku senzitivní, volní, emocionální, racionální a informativní. Náročné (svízelné) životní situace představují zátěž a bývá narušena duševní rovnováha člověka. Stres představuje z psychologického hlediska stav nadměrného zatížení či ohrožení. Stresorem rozumíme nepříznivý vliv, který může vést k tíživé osobní situaci člověka. Mezi charakteristické znaky stresových situací patří neovlivnitelnost situace, nepředvídatelnost vzniku zátěžové situace, životní změna, subjektivně neřešitelné vnitřní konflikty, subjektivně nepřiměřené a nadměrné nároky. Zvládání stresu lze úspěšně pomocí dechových cvičení, relaxací, imaginací, meditací, hudbou, beletrií, humorem, poskytováním sociální opory pozitivními příklady.

Kontrolní otázky a úkoly 1. 2. 3. 4. 5.

Vysvětlete pojem zdravotnická psychologie. Jak lze definovat zdraví? Co si představujete pod pojmem autoplastický obraz nemoci? Jak mohou osobnostní vlastnosti nemocného ovlivnit průběh nemoci? Jaký je váš postoj ke zdraví a k nemoci?

Zvládání stresu

Pojmy k zapamatování • • • • • • • • •

zdravotnická psychologie bio-psycho-sociální přístup zdraví nemoc autoplastický obraz nemoci subjektivní prožívání nemoci stres stresor náročná (svízelná) životní situace

11 Psychologie zdraví Pavel Škobrtal

Cíle

Pro prostudování této kapitoly byste měli být schopni: • říci, co je a čím se zabývá psychologie zdraví, • popsat historické pozadí jejího vzniku, • umět definovat, co je to zdraví a nemoc, • porozumět různým teoriím zdraví, • seznámit se s psychologickými aspekty zdraví a nemoci.

Průvodce studiem Cílem následující kapitoly je poskytnout čtenáři základní informace o psychologii zdraví, nastínit historický vývoj tohoto vědního oboru a seznámit ho se současnými koncepcemi a pojmovým aparátem tohoto vědního oboru. Ačkoli bychom mohli historické kořeny tohoto vědního oboru vysledovat hluboko do historie lidstva, začíná se psychologie zdraví, coby samostatný vědní obor, koncipovat teprve až někdy v polovině 70. let 20. století. Její vznik datujeme do roku 1980, kdy byla její definice, navržená D. Matarazzem, přijata Oddělením psychologie zdraví APA (Americká psychologická asociace). Matarazzo při jejím definování vycházel z pojetí behaviorální medicíny.

Vymezení pojmu psychologie zdraví

Pro zájemce

Behaviorální medicína vzniká a rozvíjí se v 70. letech 20. století. Zaměřuje se spíše na pozorovatelné projevy životního stylu a chování, než aby se zabývala jejich zdůvodňováním. V 80. letech 20. století se pak částečně pod jejím vlivem ustavuje psychologie zdraví. Obě dvě vědní disciplíny mají podobný předmět zájmu. Někteří autoři dokonce někdy oba pojmy zaměňují, nebo je používají jako synonyma. Jiní vymezují psychologii zdraví jako oblast behaviorální medicíny, která se zabývá prevencí. Dle definice z roku 1989 je behaviorální medicína „mezioborovou oblastí, která se zabývá rozvojem behaviorální a biomedicínské vědy a jejich znalostí a postupů napomáhajících k pochopení zdraví a nemoci. Zároveň se zabývá uplatněním těchto znalostí a postupů při prevenci, diagnóze, léčbě a rehabilitaci.“ Do behaviorální medicíny se tradičně řadí: • • •

zvládání bolesti, prevence a zvládání chronických nemocí a životní styl, biologická zpětná vazba.

Behaviorální medicína

Dle definice Josepha D. Matarazza je psychologie zdraví „seskupení specifických vzdělávacích Definice

a výchovných, vědeckých a odborných příspěvků psychologie k podpoře a udržování zdraví, k prevenci a léčbě nemocí, k určení etiologických a diagnostických souvztažností zdraví, nemoci a příbuzných dysfunkcí, k analýze a zlepšování systému zdravotní péče a utváření zdravotní politiky.“

psychologie zdraví

Psychologie zdraví se zabývá rolí psychologických faktorů při udržování dobrého zdravotního stavu, Cíle psychologie při prevenci a zvládání nemocí, při poskytování psychologické pomoci pacientům jak v průběhu zdraví uzdravování, tak při vyrovnávání se s chronickou nemocí. Jejím cílem je vybudovat teorii zdravého chování člověka. Dále se snaží získávat poznatky o tom, co zdraví posiluje, a na druhé straně také o tom, co zdraví škodí. Je zaměřena na psychicky relativně zdravé lidi, kteří netrpí psychiatrickými potížemi a na předcházení zdravotním problémům. Jde jí o udržování dobrého zdravotního stavu, posilování zdraví a podporu aktivního zdraví. Čerpá přitom z prací a poznatků psychosomatické medicíny, lékařské psychologie a klinické psychologie.

11.1 Zdraví Slovo zdravý odvozujeme od indoevropského slova solvos, které se v latině změnilo v salvus (celý, Definice zdraví zdravý, neporušený). I v jiných jazycích je slovo zdraví odvozováno od významu celý. WHO v roce 1947 definovala zdraví jako „stav úplné duševní, tělesné a sociální pohody, nikoli pouze jako

nepřítomnost choroby.“ Tato definice je zpochybňováno jako nedosažitelná, protože počítáme s tím, že menší neduhy jsou součástí života každého z nás a nikdo se jim zcela nevyhneme. Ve vymezení zdraví se nyní více zdůrazňuje denní naplňování osobní celistvosti a nikoli konečný (ideální) stav. Novější definice WHO říká: „Zdraví je relativně optimální stav tělesné, duševní a sociální

pohody při zachování všech životních funkcí, společenských rolí a schopností organismu přizpůsobovat se měnícím se podmínkám prostředí.“ Další definice vymezuje zdraví jako „tělesnou i duševní pohodu a integritu. Jeho znakem je to, že dotyčná osoba nemá žádnou vážnější chorobu, je schopna naplňovat svoje životní cíle a realizovat se v normálním společenském a pracovním kontextu.“

Úkol nebo cvičení

Zamyslete se nad možnostmi, jak učinit svůj život zdravější, po stránce psychické, i fyzické. Zkuste si své myšlenky přehledně napsat a u každé položky určit důležitost právě z hlediska zdravého přístupu k životu i k vám samotným. Vlivný model zdraví představuje tzv. bio-psycho-sociální model, který navrhl Engel. Tento model Bio-psychosociální model vychází z teorie systémů, kterou navrhl Ludwig von Bertalamffy. Engel v roce 1979 definoval člověka zdraví jako jednotku bio-psycho-sociální. Tzn. že každá nemoc, nejen duševní, má kromě své biologické podstaty také složku psychologickou a sociální. V dnešní době je v medicíně nejpřijímanější tzv. princip cirkulární kauzality. Bertalanffy mluví o kybernetických a biologických systémech. O kybernetickém systému mluví jako o systému, který funguje, když dostává informace. Pracuje se zpětnou vazbou, ale není schopen sám o sobě vlastní reorganizace. Kybernetický systém, dle Bertalanffyho, pokud dostává informace, tak je schopen s nimi pracovat, zpětnovazebně tu práci hodnotit. Jakmile dostane špatnou informaci, přestane pracovat. Biologický systém na rozdíl od kybernetického systému, když dostane

špatnou informaci, tak se naučí s touto informací pracovat, byť na jiné úrovni. Je schopen vlastní restrukturalizace a reorganizace a tím se liší od kybernetického systému.

Tohoto pojetí využil Engel a spolu s Bertalanffym vymysleli model cirkulární kauzality. Tento model Princip cirkulární spočívá v tom, že každou nemoc můžeme sledovat jak na úrovni, která je subcelulární (tj. můžeme kauzality např. pozorovat změny u deprese na úrovni neurálních receptorů), tak ji současně můžeme sledovat na i úrovni neurotransmiterů, můžeme ji sledovat na úrovni tkáňové, a můžeme ji sledovat i na úrovni celého jedince. Můžeme sledovat, jaké důsledky má jeho nemoc pro rodinu, pro jeho pracovní kolektiv a pro jeho sociální prostředí. A poslední složkou, na které můžeme nemoc pozorovat je ekosystém, tj. jak se ekologie podílí na rozvoji nemoci. Na každé z těchto úrovní se nemoc nějakým způsobem projeví, ale nikdo nedovede říci, kde nastala chyba, na které úrovni k chybě došlo. Dovedeme pouze říct, jakým způsobem se tato chyba promítá v jednotlivých úrovních. Nezáleží přitom na tom, zda máme nemoc zděděnou či nikoli. Existuje závislost mezi vrozenou vulnerabilitou (zranitelností) a mírou stresu. Onemocníme, když máme buďto vysokou vulnerabilitu, anebo vysokou míru stresu. Pak stačí k tomu, abychom onemocněli, při vysoké míře stresu nízká úroveň vulnerability a naopak, tam kde je vysoká úroveň vulnerability stačí malá úroveň stresu. Abychom byli zdraví, musíme se snažit snížit vulnerabilitu, což se většinou děje biologický léčením, a rovněž se snažíme snížit úroveň stresu. To je bio-psycho-sociální model, jehož nejprogresivnější aplikací je model cirkulární kauzality, který říká, že nemoc můžeme vnímat na nejrůznějších úrovních, přičemž jedna úroveň podmiňuje fungování úrovně druhé.

Příklad 25

Máme např. angínu, bolí nás v krku, nemůžeme pořádně polykat, nemůžeme jíst. Příčinou jsou bacily, důsledkem je teplota. To je tzv. biologická složka nemoci. Máme angínu, jsme mrzutí, protože jsme zavření doma, musíme ležet v posteli, nemůžeme si jít zasportovat, musíme některé sociální aktivity zkrátka omezit. To by byla psycho-sociální složka nemoci. K tomu sociálnímu patří ale i to, že nemoc má i své výhody. Nemusíme jít do práce, máme pracovní neschopnost, po dobu pracovní neschopnosti bereme peníze, aniž bychom cokoliv dělali atd.


V poslední době se vedle bio-psycho-sociálního modelu vynořil také model bio-psycho-sociálněspirituální, který rozšiřuje původní model právě o duchovní složku lidské existence. Jaký je váš názor na tuto modifikaci. Domníváte se, že je pro psychologii zdraví přínosná? Pokud ano, tak v čem? Pokuste se své názory obhájit.

11.2 Teorie zdraví Teorie zdraví Teorie zdraví lze rozdělit dle toho, jak chápou zdraví, a to na teorie pojímající: • zdraví jako ideální stav – viz. definice WHO, • zdraví jako úroveň tělesné a duševní zdatnosti, která člověku umožňuje vykonávat denní úkoly – důraz je kladen na optimální fungování člověka, je zaměřena na zdravé jedince, bere ohled na socializaci, na schopnosti plnit sociální role a úkoly,

•

zdraví jako zboží - pojímá zdraví jako zboží na trhu, které lze koupit (např. ve formě léků), darovat, získat atp., podaří-li se jedinci tento produkt získat a použije-li jej, přinese mu to zdraví, viz. medicínský slovník (klient, zakázka, smlouva atd.), • zdraví jako osobní sílu, nebo tělesná či intelektuální schopnost. Další možností je dělit teorie zdraví dle toho, zda je zdraví chápáno jako prostředek k určitému cíli, či zda je chápáno jako cíl sám o sobě. K dalším pojmům, se kterými se v teoretických koncepcích zdraví setkáváme jsou salutogeneze a hardiness. Autorem pojmu salutogeneze je Aaron Antonovsky (z lat. salus – zdraví a genesis – vznik). Obrátil Salutogeneze zájem medicíny od patogeneze (tj. jak nemoc vzniká) k salutogenezi (jak vzniká zdraví). Z různých typů zdrojů, které člověku umožňují odolávat tlakům prostředí, klade tento přístup důraz zejména na sense of coherence (smysl pro integritu, pocit smysluplnosti světa). Sense of coherence vyjadřuje charakteristiku postoje k životu, v němž má člověk vytrvalý, avšak dynamický pocit důvěry, že naše vnější a vnitřní prostředí je předvídatelné a že existuje vysoká pravděpodobnost, že věci dopadnou tak dobře, jak jen lze očekávat. Tato zdravotní síla má tři základní prvky resp. aspekty: • • •

srozumitelnost světa a člověka v něm – události se dají předvídat, zvládnutelnost požadavků – člověk má k dispozici zdroje, které mu umožňují na požadavky prostředí reagovat, smysluplnost – požadavky jsou smysluplnými výzvami, které stojí za to, aby se člověk pro ně angažoval.

Salutogeneze je dnes oblastí psychologie zdraví, která se zabývá udržením pevného zdraví navzdory nepříznivým vlivům prostředí.

Koncept hardiness (nezdolnosti) je dalším z přístupů, pojímajících zdraví jako holistickou osobnostní

Hardiness

charakteristiku. Autorem této koncepce je americká psycholožka Suzanne Kobasa, která tímto termínem označovala trs osobnostních rysů, které napomáhají člověku ke zvládání zátěže. Vymezila celkem tři charakteristiky nezdolnosti: • • •

vložení se (commitment) do věcí s vírou v ně a jejich smysl v práci, rodině a životě, výzva (challenge) - chápání překážek jako výzvy, vláda (control) nad vlastním životem.

11.3 Nemoc a psychologické faktory nemoci Nemoc je stav organismu vznikající působením zevních či vnitřních okolností, které narušují jeho Definice nemoci správné fungování a rovnováhu. Koncept nemoci vznikl jako výklad pro nástup tělesného utrpení bez vnějšího poranění. Vhodná definice nemoci doposud chybí. Jako vodítko pro stanovení, zda člověk je či není nemocen, se může brát jeho potřeba se léčit. Nemoc nemůžeme vymezit bez ohledu na její sociální souvislosti. Z tohoto pohledu lze nemoc vymezit jako sociální stav, u něhož se předpokládá biologická porucha. Sociologické teorie nemoci předpokládají, že nemoc představuje porušení pravidel či odchylku od normy. V této souvislosti mluvíme o tzv.: • •

primární deviace (prvotní odchylka) - znamená, že odchylka je rozpoznána a uznána (člověk se domnívá, že je nemocný, nebo lékař stanoví diagnózu), sekundární deviace (druhotná odchylka) - znamená, že se člověk pokusí rozpoznané nemoci společensky přizpůsobit.

Vznik nemoci si můžeme představit v krocích: • •

Vznik nemoci

prvotní ohodnocení - člověk pociťuje v těle či mysli nepohodu, označí si ji jako příznak nemoci, uvažuje o jejích příčinách a sám nebo s pomocí okolí si poté vytváří tzv. laickou diagnózu; druhotné ohodnocení - na základě laické diagnózy dochází k léčbě nebo návštěvě lékaře. Léčba se řídí odhadem, nakolik je nemoc hrozivá. Odhad hrozivosti nevychází jen z příznaků, ale závisí i na situaci daného jedince. Člověk většinou navštíví lékaře tehdy, považuje-li příznaky za ohrožující nebo vlastními silami nezvladatelné. Lékař pak stanoví odbornou (lékařskou) diagnózu.

Primární zisky z nemoci považujeme za obranné mechanismy, kdy příznaky nemoci jsou určitými Primární a sekundární formami, které chrání jedince proti uvědomění resp. připuštění si trapných a bolestivých obsahů, jako zisk z nemoci je osobní či profesní selhání aj. Sekundární zisky jsou příznaky, které nemoc udržují, protože přinášejí pacientovi uspokojení, čímž vytvářejí bludný kruh, který příznaky nemoci udržuje a posiluje. Primárním ziskem z nemoci je vlastní propuknutí nemoci. Pacient od této chvíle ví, že mu něco je, a ví také, co to je. Sníží se tak napětí, pocházející z nediferencovaného stavu nepohody, který nástupu nemoci předcházel. Primární zisk z nemoci se bere jako řešení konfliktu a ztotožňuje se vznikem příznaku nemoci. Nemoc konflikt časově odsune, někdy jej dokonce může i vyřešit, zejména v případě, kdy jde o konflikt svědomí. Sekundárním ziskem z nemoci je vše, co pacient nemocí získává (tj. klid, zájem okolí, péči, možnost odříci věci, které běžně neodříká, atp.) a tím vlastně nemoc udržuje. Uvažujeme-li v termínech jako zisk z nemoci, je třeba si uvědomit, že máme na mysli zisky nevědomé. Nejedná se tedy ani o simulaci, ani o vypočítavost. U běžných nemocí převáží nakonec zisky ze zdraví nad zisky z nemoci a pacient se po odpočinku znovu vrací do aktivního života.

Status nemocného v sobě nese jak výhody, tak nároky: • • •

jedinec, jenž získá (jemuž je přiděleno) postavení nemocného, je v různé míře a na různou dobu zproštěn řady povinností, které vyplývaly z jeho doposud zastávaných pozic a rolí, předpokládá se, že není schopen tyto povinnosti vykonávat, nemocný nenese za svůj stav zodpovědnost, neočekává se od něj, že ho může změnit nebo odstranit vlastním rozhodnutím, nemocný musí dávat najevo, že není žádoucí být nemocen a musí spolu s ostatními usilovat o uzdravení.

Nedojde-li k samovolnému uzdravení, musí nemocný vyhledat lékařskou pomoc a ve spolupráci s odborníky se podrobit léčbě. Očekává se od něj, že do budoucna bude podle možnosti nemocem předcházet. Z výše uvedeného je patrné, že pacientovy zisky a ztráty z nemoci se neodehrávají pouze v pacientově nevědomí, ale rovněž na i na úrovni společenské.

Shrnutí

Psychologie zdraví se jako vědní disciplína ustavuje v roce 1980. Psychologie zdraví zkoumá, jakou úlohu sehrávají psychologické faktory při udržování dobrého zdravotního stavu. Jejím hlavním cílem je vytvořit teorii zdravého chování člověka. Do dnešní doby bylo publikováno několik definic toho, co je zdraví. Nejčastěji je zdraví vymezováno jako stav tělesné i duševní pohody a integrity, kdy dotyčná osoba nemá žádnou vážnější chorobu, je schopna naplňovat svoje životní cíle a realizovat se v normálním společenském a pracovním kontextu. Z teorií zdraví je v dnešních dnech za nejvýznamnější považována koncepce salutogeneze Aarona Antonovského a koncept hardiness, s nímž přišla Suzanne Kobasa. Jednotná definice nemoci doposud chybí. To, zda je člověk nemocen či

není, můžeme posuzovat např. dle jeho potřeby se léčit. Sociologické teorie předpokládají, že nemoc představuje porušení pravidel, resp. odchylku od normy v důsledku biologické poruchy.

Kontrolní otázky a úkoly 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7.

Co je a čím se zbývá psychologie zdraví? Co znamená být zdravý? Definujte pojem salutogeneze? Jak byste vysvětlili termín hardiness? Jak byste definovali nemoc? Co znamená primární a sekundární zisk z nemoci? Jaké nároky klade na člověka role nemocného?


psychologie zdraví zdraví nemoc behaviorální medicína primární zisk z nemoci sekundární zisk z nemoci salutogeneze hardiness sence of coherence

Průvodce studiem

V této kapitole jste se seznámili se základní problematikou psychologie zdraví. Zaměřili jsme se především na vymezení pojmu psychologie zdraví a na další související pojmy, tj. na salutogenezi a hardiness. Pozornost jsme dále věnovali vymezení pojmu nemoc a psychologickým a sociálním aspektům nemoci.

12 Autoregulace zátěže v rámci učitelské profese Lucie Křeménková

Cíle

Po nastudování této kapitoly byste měli být schopni: • • • • •

odhalit podstatu zátěže, porozumět problematice zátěže v kontextu učitelské profese, vyjmenovat základní faktory, které vedou ke vzniku zátěžových situací v této profesi, popsat princip autoregulace, vyjmenovat jednotlivé autoregulační techniky.

Průvodce studiem

Chceme – li poznat mechanizmy zátěže a následně některé typy jejího autoregulačního zvládání, je nutné se nejprve věnovat specifické problematice učitelské profese. V úvodu se budeme stručně věnovat charakteristice pojetí této profese s přihlédnutím ke konkrétním problematickým oblastem, úzce souvisejících se vznikem zátěže a taktéž zátěží obecně. Následující kapitola zdůrazní princip autoregulace a autonomie při zvládání zátěže. Dále se zaměříme obecně na problematiku zátěže a následně se bude pozornost upírat k vybraným konkrétním technikám vedoucích k jejímu odstranění. Podstatou těchto technik je možnost aktivního zásahu samotného pedagoga.

12.1 Zátěž, stres Charakteristika problematiky zátěže Zátěž je v současné době chápána jako interakce mezi požadavky, které jsou na člověka kladeny Vymezení zátěže okolním prostředím, a mezi jeho schopnostmi a možnostmi se s těmito požadavky vyrovnat a úspěšně zvládat. V teorii i praxi se můžeme mnohdy setkat také s pojmem stres, který je pro mnohé odborníky zástupným termínem pojmu zátěž. Jiní autoři nalézají pro tyto termíny rozdílné definice, v nichž je stres chápán jako specifický druh zátěže. V rámci této kapitoly budeme pojmy stres a zátěž ztotožňovat. Stres je tedy jedním z hlavních faktorů, které ovlivňují zdraví. Příčina vyvolávající stres se nazývá stresor. Ten je velmi individuální a taktéž reakce na jednotlivé zátěžové situace se různí. To, co u jednoho člověka vyvolá vysokou míru stresu (hyperstres, či distres), může být druhým pociťováno jako pozitivní stimul (eustres). Zátěž způsobují náročné životní události, které ohrožují naši tělesnou, duševní a sociální pohodu. Stres je vlastně tělesná, duševní a behaviorální odpověď na stresory. Situace zátěže, kdy je jedinec po dlouhou dobu vystaven působení nadměrně silného podnětu, vede ke třem fázím stresu: 1. poplachová, panická fáze – projevuje se tělesnou odezvou organismu (zvýšená srdeční frekvence a krevní tlak, rozšíření zornic, pocení, odbourávání zásob cukru z jater a stimulace vylučování kortizolu do krve, atd.). Organismus je připravován k reakci útoku, či útěku;

2. resistenční (adaptační) fáze – dochází ke zvyšování resistence vůči stresu. V této fázi se člověk rozhoduje využít některých dostupných adaptačních strategií; 3. exhaustivní fáze (vyčerpání) – v případě, že stres trvá neúměrně dlouho, zdroje organismu se vyčerpají. Tato fáze pak vede ke snižování imunity člověka a zároveň zvyšování jeho náchylnosti vůči chorobám. Typy zátěže Zátěž je možné rozlišit na následující typy: • biologická: činitelé mají fyzikální, chemickou, či biologickou povahu, organismus reaguje primárně biologicky, psychická odpověď je druhotná; • fyzická: projevuje se v nejprve v požadavcích na svalovou činnost, což se následně odráží v prožívání; • psychická: jde primárně o psychické zpracování a vyrovnání se s požadavky životních situací, v tomto případě jsou tělesné reakce druhotné; v rámci tohoto typu zátěže se rozlišují ještě tři druhy: a. zátěž senzorická: požadavky na činnost periferních smyslových orgánů a jim odpovídajících struktur centrálního nervového systému; b. zátěž mentální: oblast zpracování informací, kladoucí nároky na pozornost, paměť, představivost, myšlení a rozhodování; c. zátěž emocionální: stimuly vyvolávající afektivní odezvu.

12.2 Zátěž u pedagogických pracovníků V případě učitelské profese převažuje především zátěž psychická. V tomto oboru lidské činnosti se nelze zcela vyhnout ani fyzické náročnosti práce, nicméně není možné se zde setkat například s velkým svalovým zatížením, nebo vynucenou polohou těla, tedy s faktory, které jsou v souvislosti s fyzickou zátěží zkoumány nejčastěji. Na druhou stranu však nelze opomenout, že pedagog velkou část své pracovní doby prostojí, či prochodí. Vysoké nároky jsou kladeny taktéž na jeho hlasivky, především při nedokonalé hlasové hygieně. Největší pozornost je upřena na zátěž psychickou, kterou je možné, obdobně jako v předchozím Specifika psychické textu, rozdělit na zátěž senzorickou, mentální a emoční. zátěže Senzorická zátěž je u pedagogů poměrně značná, v podstatě celou vyučovací hodinu by měl být vyučující „ve střehu“. Velké nároky jsou kladeny také na smysly, především na zrak a sluch. Mentální zátěž bývá označována za nejvýraznější, mnohé výzkumy však naznačují, že někteří učitelé tuto zátěž nevykazují a ani nepociťují. Dané zjištění může být vysvětleno rutinní prací některých pedagogů, především v oblasti tvorby příprav (žádné další aktualizace kdysi zpracovaných příprav) a absencí pocitu potřeby jakýmkoliv způsobem obnovovat, či doplňovat svou didaktickou činnost. Stále výraznější požadavky však vyvstávají v oblasti psychologické, která úzce souvisí s prací s žáky, vedením třídy a řešením psychologických problémů výchovy a vzdělávání ve škole, což považují učitelé za nejvíce zatěžující. Mentální kapacita bývá taktéž ohrožována mnoha dalšími činnostmi jako jsou porady, vedení třídních knih a dalších agend. Emocionální zátěž je pedagogy velmi silně subjektivně pociťována, stejně tak jako ji lze potvrdit objektivně. Vzhledem k tomu, že se výchovná a vzdělávací činnost realizuje v úzkých sociálních vztazích, mezi pedagogem a žáky, bývá učitel intenzivně osobnostně, a tedy i emocionálně angažován. Výrazné afektivní odezvy této profese se objevují především v pocitech odpovědnosti za žáky, dále ve vztazích mezi pedagogy, mezi pedagogem a vedením školy a konečně i ve vztazích s rodiči žáků. Emoce tak vytváří dvojsečnou zbraň, která na jedné straně vnáší do profesního sebevědomí určitou nejistotu a na druhé straně je jedním z hlavních faktorů pracovní spokojenosti.

Hlavní příčiny pracovní zátěže pedagogů Tyto zdroje lze rozdělit do dvou základních skupin - na faktory vnější a vnitřní. Jako vnější faktory se označují negativní vlivy prostředí, v němž učitelé žijí a pracují. Lze sem zahrnout Proměnné ovlivněné vliv životních, společenských a pracovních podmínek, mezi něž patří zejména: prostředím a situací

• • • • • • • • • • • •

žáci se špatnými postoji k učení a ti, jež narušují vyučovací proces (v současnosti je možno detekovat vzrůstající počet těchto žáků, přičemž práce s nimi v mnoha případech plní zástupnou funkci výchovy v rodině); rozdílná úroveň žáků ve třídách; velký počet žáků ve třídách, případně „malotřídky“; nedostatečná a nekvalitní spolupráce s rodiči, nezájem některých rodičů o vlastní děti; rychlé změny vzdělávacích projektů a organizace školy; špatné pracovní podmínky (např. nedostatečné technické zázemí, nedostatečné prostory, osvětlení, hlučnost apod.); časový tlak (vysoké nároky na kvalitu, odpovědnost a nasazení při nízké autonomii pracovní činnosti, žáci by si na hodině kromě oborových znalostí měli osvojit i komunikační a prezentační dovednosti, schopnosti diskutovat a argumentovat, vyhledávat informace a kooperovat); narušená komunikace, někdy i konflikty s kolegy (chybějící vzájemná pomoc a podpora kolegů, neschopnost minimálního konsensu v pedagogických otázkách); nedostatečná podpora a důvěra vedení školy, byrokratický styl řízení; nízké společenské hodnocení; neodpovídající platové ohodnocení včetně mlhavých osobních vyhlídek na zlepšení postavení v práci (možnosti profesionálního růstu jsou relativně nepatrné); větší množství času tráveného s žáky (dětmi) než s dospělými (chybí vzájemná podpora, porozumění).

Vnitřní faktory jsou chápany jako soubor osobnostních charakteristik, jež ovlivňují a umožňují stres. Bývají obvykle počítány mezi tzv. moderátorové proměnné, které upravují (ať už jsou protektivní, nebo rizikové) vztahy mezi vnějšími okolnostmi, podmínkami a mezi stresovou reakcí, především jejími důsledky. Nejčastěji se mezi ně řadí: •

• • • •

osobnostní vlastnosti: psychologie nahlíží na osobnost z mnoha různých pojetí a směrů, díky čemuž byla vytvořena a studována celá řada konstruktů, z nichž nejznámějšími jsou: a. typ chování A a B, b. hardiness, (nezdolnost), c. vulnerabilita, d. locus of control (místo kontroly), e. self efficacy (sebeuplatnění), kvalifikace pro danou činnost: bezesporu ovlivňuje působení především některých stresorů, zvyky a návyky: jde především o kouření, pití alkoholu, nedostatek spánku, či jeho snížená kvalita, nepravidelná a nevhodná strava, apod.; biologické vlastnosti: genetická výbava, věk, pohlaví, aktuální zdravotní stav, atd.; sociální opora: protektivní faktory, které jedince sytí vnitřním elánem (silou), poskytované jeho nejbližším okolím (rodina, přátelé, případně spolupracovníci, tzv. signifikantní osoby, v případě učitelů i žáci), pomáhají lépe překonávat nejrůznější problémy a potíže.

Výzkumy, zabývající se psychickou pracovní zátěží, prokazatelně a opakovaně uvádějí na prvních místech mezi profesemi vystavenými nadměrné zátěži, kromě zdravotnických profesí také učitele. Učitelé sami nepovažují svou pracovní činnost - výuku - za nadměrně zatěžující, ale stresují je vnější okolnosti jejich činnosti, které souvisejí s nespecifickým stresem na pracovišti.

Proměnné odrážející vnitřní podmínky

Za hlavní zdroje stresu souvisejícího s výkonem učitelské profese jsou považovány: 1. 2. 3. 4. 5. 6.

Proč jsou učitelé ve stresu?

žáci s negativními postoji ke školní práci, vyrušující a agresivní, rychlé změny vzdělávacích projektů a organizace školy, špatné pracovní podmínky, včetně osobních vyhlídek na zlepšení finančního hodnocení v práci, časový tlak s časově limitovanými úkoly, konflikty s kolegy, stížnosti na nízkou společenskou prestiž profese.

Příklad 26

Jeden z řady výzkumů, zabývajících se stresem u pedagogů, byl proveden v Jihomoravském kraji. Z výsledků šetření (celkem 142 pedagogů ZŠ) vyplynula následující data: • • • •

Z hlediska fyzické únavy vykazovali učitelé průměrné hodnoty (3 body z 6-ti stupňové škály). Především šlo o potíže koncentrované do oblasti zad (zhruba 1/3 pedagogů). Počínající příznaky vyhoření byly detekovány u 1/5 pedagogů. Vysoká míra neurotických tendencí, převážně neurastenického charakteru (bolesti hlavy, zvýšená unavitelnost, podrážděnost, poruchy spánku, apod.) byla zjištěna u 1/3 osob. Učitelé jako celek uváděli nejvíce příznaků vyhoření od depresivních pocitů, zvýšené dráždivosti a profesionálního neuspokojení, z několika dalších sledovaných souborů (zdravotní sestry, personál domovů důchodců, pracovníci rychlé záchranné pomoci, střední zdravotní personál psychiatrie).

12.3 Princip autoregulace Autoregulace bývá jinými slovy označována jako sebeřízení, tedy schopnost řízení vlastního stavu Kontext sebeřízení organismu. Je primárně zaměřena na jeho optimalizaci, případně udržení žádoucího stavu. U člověka probíhá na všech úrovních – biologické, psychické i sociální a může nabývat jak vědomých, tak nevědomých konstant. V kontextu této kapitoly se budeme držet autoregulace vědomé, kterou lze považovat za základní schopnost člověka: řídit své volní jednání a vědomě usilovat o dosažení vytyčeného cíle. Pedagog by měl být schopen ovládat takové dovednosti a rozpoznat pro něj zátěžové situace a znát bio-psycho-sociální aspekty vnímání, prožívání a hodnocení sebe sama v zátěži. Je tedy nutné klást důraz na individuálnost prožitku daného jedince. Podstatou sebeřízení by taktéž měla být připravenost na společenské změny a jejich odraz v klimatu třídy a také dovednost nacházet a vytvářet nová řešení v atypických situacích, které jsou pro mnohé jedince samy o sobě zdrojem zátěže. Princip autoregulace počítá s autonomními schopnostmi každého pedagoga zátěž rozpoznat a navrhnout takové postupy, které jej z nepříjemné situace vyvedou. Některé z možných přístupů a metod odkrývá následující kapitola.

12.4 Techniky zvládání zátěže (Možnosti dosažení vnitřního klidu a uspokojení) 12.4.1 Autoregulační – relaxační metody Pracovní stránka života současného pedagoga je formována shonem, neklidem a velkým množstvím Možnosti autoregulace podnětů, jež je nucen zvládat. Díky těmto faktorům se vytvářejí tenze, které mají tendenci se zátěže hromadit. Prostředkem, umožňujícím její redukci, může být relaxace, která poskytuje jednoduchý

návod, jak řešit zátěžové situace a vyrovnat se s automatickými fyzickými reakcemi. Při těchto činnostech vznikají příjemné tělesné pocity uvolnění, které výrazně přispívají k psychické pohodě a pocitu klidu. Možnosti těchto metod jsou staré tisíce let, mnohokrát vyzkoušené a osvědčené. Existuje široká škála různých relaxačních technik a přístupů.

K těm nejznámějším jistě patří Jóga, která se řadí mezi mimořádné duchovní vědy, které doposud lidstvo objevilo. Vzhledem k tomu, že se snaží obsáhnout všechny stránky lidského života a celý přírodní svět, dokáže rozvíjet všechny vyšší síly, které máme vně i uvnitř sebe samých k dispozici. Jógové metody tedy pokrývají celé spektrum naší existence. Obsahují všechny vyšší vývojové postupy od tělesné kázně, etických zásad, metod kontroly dechové a smyslové činnosti, přes propracované vizualizační a afirmační techniky a mantry až ke složitým meditativním praktikám. Jóga nabízí klíč k celkovému duchovnímu rozvoji. Pro potřeby relaxace se nejvíce doporučuje Hathajóga, jejíž podstata spočívá v procvičování ásán – tělesných pozic – jejichž uvolňováním dochází k navozování příjemných stavů vnitřního klidu a vyrovnání. K překvapivým léčebným účinkům na psychiku člověka dochází také při zpěvu manter v rámci Mantrajógy. Dva zmiňované typy jógy nejsou samozřejmě jejími jedinými formami, pomocí nichž lze navodit relaxovaný stav. Mezi další relaxační techniky patří Schultzův autogenní trénink, který je v Evropě patrně nejrozšířenější metodou založenou na relaxaci. Autogenní trénink je série krátkých, pravidelných a důsledně prováděných mentálních cviků určených k přeladění těla v tenzi do stavu klidu, pohody a relaxace. Tato metoda vychází z poznatků o vzájemné souvislosti mezi třemi faktory: psychickou tenzí, funkčním stavem vegetativní nervové soustavy a napětím svalstva. Schultzova metoda disponuje dvěma stupni, přičemž k navození relaxované stavu a duševního uvolnění plně postačuje zvládnutí její nižší úrovně. Podstatou tohoto cvičení jsou jednoduché techniky, sloužící k navození různých fyziologických stavů. Konkrétně jde o cvičení tíhy, tepla, regulace srdeční činnosti, dechové koncentrace, regulace břišních orgánů a koncentrace na oblast hlavy. A v neposlední řadě je třeba uvést i Jacobsonovu relaxaci spočívající v protahování svalů těla i obličeje. Tuto metodu, jejíž jiný název zní „progresivní relaxace“, navrhl Edmund Jacobson, který si během svých výzkumů, při nichž používal elektromyograf k měření napětí kosterního svalstva, všiml spojitosti mezi myšlenkami a pohyby svalstva. Z těchto svých poznatků vyvodil závěr, že pokud chceme relaxovat mysl i tělo, je nutné nejprve uvolnit celé kosterní svalstvo. Při této relaxaci primárně dochází, pomocí šesti základních cviků, k systematickému napínání a uvolňování kosterního svalstva, což umožňuje odstranění svalového napětí. Prostřednictvím této metody je možné ovlivňovat duševní pohodu a činnost dalších vnitřních mechanismů spolupodílejících se na pocitu vnitřní vyrovnanosti.

12.4.2 Metoda focusingu Tato technika umožňuje lidem poznávat své pocity, naslouchat jim a učit se jim porozumět. Pomáhá jedinci upřít pozornost na odraz životních problémů v tělesném prožívání. Duchovním předchůdcem focusingu byl psychoterapeut Carl Rogers, který zdůrazňoval, že změna prožívání může nastat až tehdy, jsme-li schopni vyrovnat se, pochopit a přijmout i negativní stránky nás samých, stejně jako své těžké, nepříjemné pocity. Rigidní stereotypy prožívání je třeba rozvolňovat dynamickou interakcí s jedincovým prožitkovým světem i světem lidí kolem něj. Z tohoto systému vycházel Rogersův žák, psychoterapeut a filosof Eugene Gendlin, který při svém výzkumu zabývajícím se účinky psychoterapie zjistil, že největší prospěch z „léčby“ měli klienti schopní vnímat, jak se jejich problémy odrážejí ve vlastním těle. Na základě těchto informací vypracoval Gendlin metodu, která nese název focusing

(zaostřování). Praktikování metod focusingu je jedním ze způsobů, jak získat schopnost vnímání smyslu ve vlastním tělesném prožívání a jak lépe snášet nepříznivé životní situace, včetně tíživých pocitů. Jejich přijímání, jako plnohodnotné součásti sebe sama, napomáhá ke zlepšení vlastního sebepojetí. Je to vhodný způsob, kterak získat „pevnou půdu pod nohama“ - tedy jakousi vnitřní jistotu, která je pro život každého člověka zcela zásadní. Nutno přiznat, že tento přístup není psychoterapií, ačkoliv v sobě má silný psychoterapeutický potenciál. Metoda focusingu nespadá ani do oblasti relaxace, neboť se ve své podstatě snaží o opak. Relaxace směřuje k odstranění rušivých pocitů, emocí a prožívání obecně, naopak focusing jde těmto pocitům naproti, snaží se jim naslouchat, pochopit je a využít ve svůj prospěch.

Úkol 23

Zamyslete se nad dalšími možnostmi zvládání zátěže. Co ještě může mít pozitivní vliv na redukci tohoto jevu?

Shrnutí • • • • • •

• • • • •

Zátěž je takový stav, kdy je organismus člověka delší dobu vystaven nepříznivým životním podmínkám (stresorům) a jeho následné reakce mají za cíl obnovení vnitřní rovnováhy. Stresová reakce prochází těmito třemi fázemi: poplachovou, resistenční a exhaustivní. Rozlišujeme zátěž biologickou, fyzickou, psychickou a v rámci psychické dále ještě zátěž senzorickou, mentální a emocionální. Z hlediska pedagogické profese je nejvíce exponovaná zátěž psychická, i když ani fyzickou zátěž nelze zcela vyloučit. Hlavní příčiny zátěže u pedagogů lze přehledně rozčlenit na vnější a vnitřní faktory. Mezi vnější faktory patří především: žáci se špatnými postoji k učení, agresivní a nezvladatelní žáci, velký počet žáků ve třídách, nedostatečná spolupráce s rodiči, špatné pracovní podmínky, časový tlak, narušená komunikace s kolegy, nedostatečná podpora vedení školy, nízké společenské hodnocení a neodpovídající platové ohodnocení. Vnitřní faktory zahrnují hlavně: osobnostní vlastnosti, kvalifikaci pro danou činnost, zvyky a návyky, biologické vlastnosti a sociální oporu. Princip autoregulace (sebeřízení) v sobě zahrnuje aktivní účast jedince při zvládání zátěžových stavů a situací. Měla by se stát jednou ze základních kompetencí, které by měl pedagog ovládnout. Uvedené metody vedoucí ke snižování zátěže jsou rozlišeny na metody relaxační a metodu focusingu. Mezi nejznámější a nejvyužívanější relaxační metody patří Jóga, Schultzův autogenní trénink, či Jacobsonova relaxace. Technika focusingu spočívá ve sledování odezvy vnějšího světa v našem vnitřním (převážně tělesném) prožívání. Na základě chápání vlastního těla se člověk učí porozumět sobě samému a taktéž světu kolem něj.

Kontrolní otázky a úkoly 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7.

Stručně charakterizujte princip zátěže. Jaké rozlišujeme fáze stresu (zátěže)? Který typ zátěže nejčastěji pozorujeme u pedagogických profesí? Shrňte možné problematické oblasti (faktory), vedoucí ke vzniku zátěže. Uveďte relaxační metody. Přibližte metodu focusingu. Konkretizujte kompetence, které by měl pedagog rozvíjet ke zvládání rizikových situací.


zátěž stresor, eustres, distres senzorická, emocionální a mentální zátěž moderátorové proměnné autoregulace zátěže relaxační techniky autogenní trénink Jacobsonova relaxace metoda focusingu

Průvodce studiem

Cílem této kapitoly je poznání možných problematických aspektů výkonu učitelského povolání. Snahou autora je předložit podstatné informace vedoucí k odhalení zátěžových situací a především seznámit s možnostmi jejích aktivního zvládání. Je třeba si uvědomit, že profese pedagoga je jednou z klíčových společenských činností a k jejímu optimálnímu vykonávání je třeba odstranit z cesty veškeré možné rizikové faktory, mezi něž zátěž dozajista patří. Důraz je kladen především na akcent aktivity. Jinými slovy – cílem je naučit pedagogy takovým kompetencím, aby byli schopni sami regulovat nepříznivé důsledky zátěžových situací.

Použitá literatura Literatura

1. kapitola Obecná psychologie NAKONEČNÝ, M. Encyklopedie obecné psychologie. Praha : Academia, 1997. ISBN 80-85255-74-X. PETROVÁ, A., PLEVOVÁ, I. Kapitoly z obecné psychologie I. Olomouc : VUP, 2004. ISBN 80-244-07698. PLHÁKOVÁ, A. Učebnice obecné psychologie. Praha : Academia, 2003. ISBN 80-200-1387-3. ŘEHULKA, E. Úvod do studia psychologie. Brno : Paido, 1997. ISBN 80-85931-46-X. 2. kapitola Metody psychologie DAŘÍLEK, P., KUSÁK, P. Pedagogická psychologie – A. Olomouc : VUP, 1998. ISBN 80-7067-837-2. ČÍŽKOVÁ, J. Poznávání duševního života člověka. Olomouc : VUP, 1997. ISBN 80-7067-779-1. NAKONEČNÝ, M. Encyklopedie obecné psychologie. Praha : Academia, 1997. ISBN 80-200-0625-7. PLEVOVÁ, I. Kapitoly z obecné psychologie II. Olomouc : VUP, 2004. ISBN 80-244-0963-1. 3. kapitola Vývojová psychologie ŠIMÍČKOVÁ – ČÍŽKOVÁ, J. a kol. Přehled vývojové psychologie. Olomouc : UP, 2008. ISBN 978-80-2442141-4. 4. kapitola Úvod do sociální psychologie ČÍŽKOVÁ, J. Přehled sociální psychologie. 1. vyd. Olomouc : Univerzita Palackého, 2000. 181 s. ISBN 80-244-0150-9. HAYESOVÁ, N. Základy sociální psychologie. 4. vyd. Praha : Portál, 2007. 166 s. ISBN 978-80-7367639-1. HELUS, Z. Sociální psychologie pro pedagogy. 1. vyd. Praha: Grada, 2007. 280 s. ISBN 978-80-2471168-3. HEWSTONE, M., STROEBE, W. Sociální psychologie: moderní učebnice sociální psychologie. 1. vyd. Praha: Portál, 2006. - 769 s. ISBN 80-7367-092-5. HRABAL, V. Sociální psychologie pro učitele : vybraná témata. 2. vyd. Praha : Karolinum, 2002. 125 s. ISBN 80-246-0436-1. 5. kapitola Předmět a definice pedagogické psychologie ČÁP,J., MAREŠ, J. Psychologie pro učitele. Praha : Portál 2001. ISBN 80-7178-463-X. KUSÁK, P., DAŘÍLEK, P. Pedagogická psychologie – A. Olomouc : VUP, 2001. ISBN 80-244-0294-7. 6. kapitola Psychologie osobnosti ALLPORT, G. W. The person in psychology: Selected essays. Boston : Beacon Press, 1968. HALL, C. S., LINDZEY, G. Psychológia osobnosti. Bratislava : SPN, 1997. ISBN 80- 08-00994-2. HILL, G. Moderní psychologie. Praha : Portál, 2004. ISBN 80-7178-641-1. MIKŠÍK, O. Psychologické teorie osobnosti. Praha : Karolinum, 1999. ISBN 80-7184-926-X. NAKONEČNÝ, M. Psychologie osobnosti. Praha : Academia, 2009. ISBN 978-80-200-1680-5. SMÉKAL, V. Pozvání do psychologie osobnosti. Praha : Portál, 2002. ISBN 80-86598-65-9. SMÉKAL, V. O lidské povaze. Krátká zamyšlení nad psychickou a duchovní kulturou osobnosti. Brno : Cesta, 2005. ISBN 80-7295-069-X.

7. kapitola Úvod do psychopatologie HILL, G. Moderní psychologie. Praha : Portál, 2004. ISBN 80-7178-641-1. KOLUCHOVÁ, J.a kol. Přehled patopsychologie dítěte (I). Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1989. ISBN 17-087-89. RICHTEROVÁ, L., TRNKA, V., HOLUB. V., MEČÍŘ, J. Psychopatologie. 2. vydání Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1969. ISBN 16-903-69. VÁGNEROVÁ, M. Psychopatologie pro pomáhající profese. Variabilita a patologie lidské psychiky. Praha : Portál, 1999. ISBN 80-7178-214-9. VÁGNEROVÁ, M. Psychopatologie pro pomáhající profese. Rozšířené a přepracované vydání. Praha : Portál, 2004. ISBN 80-7178-802-3. 8. kapitola Psychoterapie KRATOCHVÍL, S. Základy psychoterapie. Praha : Portál, 1997. ISBN 80-7178-179-7. LANGMEIER, J., BALCAR, K., SPITZ, J. Dětská psychoterapie. Praha : Avicenum, 1989. IBN 80-7178381-1. VYMĚTAL, J. Úvod do psychoterapie. Praha : Psychoanalytické nakladatelství, 1992. ISBN 80-2470253-3. VYMĚTAL, J. Rogersovská psychoterapie. Brno : Centa, 1996. ISBN 80-7178-561-X. 9. kapitola Uvedení do diagnostiky HELUS, Z., KULIČ, V., MAREŠ, J. Základní teoretické a metodologické problémy pedagogické diagnostiky. Praha : UŠI, 1979. HRABAL, V. Pedagogickopsychologická diagnostika žáka. Praha : SPN, 1989. SVOBODA, M.(ed.), KREJČÍŘOVÁ, D, VÁGNEROVÁ, M. Psychodiagnostika dětí a dospívajících. Praha : Portál, 2001. ISBN 80-7178-545-8. TRÁVNÍČEK, F. Slovník jazyka českého. Praha : SN, 1952. 10. kapitola Zdravotnická psychologie JOBÁNKOVÁ, M. a kol.Vybrané kapitoly z psychologie pro zdravotnické pracovníky. Brno : DVZP, 2002. ISBN 80-7013-127-6. KŘIVOHLAVÝ, J. Psychologie zdraví. Praha : Portál, 2001. ISBN 80 7178-551-2. MOHAPL, P. Úvod do psychologie nemoci a zdraví . Olomouc : UP, 1992. ISBN 80-7067-127-0. VÁGNEROVÁ, M. Psychopatologie pro pomáhající profese. Praha : Portál, 1999. ISBN 80-7178-678-0. ZACHAROVÁ,E., HERMANOVÁ, M., ŠRÁMKOVÁ, J. Zdravotnická psychologie. Praha : Grada Publishing, 2007. ISBN 80-247-2068-5. 11. kapitola Psychologie zdraví BAŠTECKÁ, B., GOLDMAN, P. Základy klinické psychologie. Praha : Portál, 2001. ISBN 80-7178-550-4. BAŠTECKÁ, B., GOLDMAN, P. Klinická psychologie v praxi. Praha : Portál, 2003. ISBN 80-7178-735-3. KŘIVOHLAVÝ, J. Psychologie zdraví. Praha : Portál, 2001. ISBN 80-7178-774-4. KŘIVOHLAVÝ, J. Psychologie nemoci. Praha : Grada, 2002. ISBN 80-247-0179-0. VYMĚTAL, J. Lékařská psychologie. Praha : Portál, 2003. 80-7178-740-X. 12. kapitola Autoregulace zátěže v rámci učitelské profese HLADKÝ, A., ŽÍDKOVÁ Z. Metody hodnocení psychosociální pracovní zátěže: metodická příručka. Praha : Karolinum, 1999. ISBN 80-7184-890-5. KRATOCHVÍL, S. Základy psychoterapie. Praha : Portál, 2002. ISBN 80-7178-657-8. MATOUŠKOVÁ, I., SPURNÝ, J. Pracovní spokojenost - mnohorozměrný pojem. Brána vzdělání [online].

2008 [cit. 2008 - 11 - 15], s. 1 - 8. Dostupný z WWW: . PRŮCHA, J. Učitel – současné poznatky o profesi. Praha : Portál, 2002. ISBN 80-7178-621-7. ŘEHULKA, E., ŘEHULKOVÁ, O. Problematika tělesné a psychické zátěže při výkonu učitelského povolání. In Učitelé a zdraví I. Brno : Křepela, 1998. ISBN 80-902653-0-8.

UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI PEDAGOGICKÁ FAKULTA

Recommend Documents