UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI PEDAGOGICKÁ FAKULTA
DIPLOMOVÁ PRÁCE
2016
Bc. Filip Švehlík
UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra společenských věd
Diplomová práce Bc. Filip Švehlík
Politický vývoj v oblasti subsaharské Afriky na přelomu 20. a 21. století
Olomouc 2016
vedoucí práce: Mgr. David Hampl, Ph.D.
Prohlašuji, že jsem práci vypracoval samostatně za použití citované literatury a použitých zdrojů pod vedením Mgr. Davida Hampla, Ph.D. V Olomouci, duben 2016
…………………………. podpis
Děkuji panu Mgr. Davidu Hamplovi, Ph.D. za důležité rady a poznatky a za čas, který mi při vedení diplomové práce věnoval.
OBSAH ÚVOD ............................................................................................................................................ 8 1
TEORETICKÉ ASPEKTY PRÁCE ............................................................................................. 10 1.1
Etnikum ....................................................................................................................... 10
1.2
Komparativní metoda ................................................................................................ 11
1.2.1 1.2.1.1
Systematická analýza omezeného počtu politických systémů .........................12
1.2.1.2
Vnitrosystémové analýzy .................................................................................13
1.2.2
1.3
Modely v komparativní analýze ...........................................................................13
1.2.2.1
Britský model ...................................................................................................13
1.2.2.2
Modely nových zemí ........................................................................................14
Konflikt........................................................................................................................ 16
1.3.1
Vymezení konfliktu ...............................................................................................16
1.3.2
Typologie konfliktu ...............................................................................................16
1.3.2.1
Náboženské a etnické faktory konfliktu ...........................................................18
1.3.2.2
Ekonomické faktory .........................................................................................19
1.3.2.3
Politické faktory ...............................................................................................20
1.3.2.4
Geografické faktory .........................................................................................20
1.3.3
Průběh konfliktu ...................................................................................................21
1.3.4
Řešení konfliktu ....................................................................................................23
1.3.5
Etnický konflikt .....................................................................................................24
1.4
Genocida ..................................................................................................................... 25
1.4.1
Vymezení pojmu genocida ....................................................................................26
1.4.2
Předpoklady ke genocidě .....................................................................................26
1.4.3
Předstupně genocidy ............................................................................................27
1.4.4
Odpovědnost za genocidu a její úmysl .................................................................27
1.4.5
Průběh genocidy...................................................................................................28
1.4.6
Genocidy v Africe .................................................................................................29
1.5
Formy státu v subsaharské Africe ............................................................................. 30
1.6.1
Demokratické a nedemokratické režimy ..............................................................30
1.6.1.1
Demokratické režimy .......................................................................................30
1.6.1.2
Nedemokratické režimy ...................................................................................32
1.6.2 2
Komparace politických systémů jako celků ..........................................................12
Politické systémy podle dělby moci ......................................................................35
VYMEZENÍ SUBSAHARSKÉ AFRIKY ..................................................................................... 38 2.1
Obyvatelstvo Afriky .................................................................................................... 38
2.1.2
Rasy a jazyk ..........................................................................................................38
3
2.1.3
Náboženství ..........................................................................................................39
2.1.4
Ekonomika ............................................................................................................39
2.2
Přírodní podmínky Afriky ........................................................................................... 40
2.3
Charakteristika politické situace v Africe po 2. světové válce .................................. 40
VYBRANÉ PŘÍKLADY POLITICKÉHO VÝVOJE V SUBSAHARSKÉ AFRICE .............................. 44 3.1
3.1.1
Obyvatelstvo Ghany .............................................................................................45
3.1.2
Politický systém ....................................................................................................46
3.1.3
Události během 1. a 2. světové války ...................................................................46
3.1.4
Nkrumahova vláda ...............................................................................................47
3.1.5
Druhá republika ...................................................................................................49
3.1.6
Třetí a čtvrtá republika ........................................................................................49
3.1.7
Ghana a současnost .............................................................................................50
3.2
4
Ghana .......................................................................................................................... 44
Rwanda a Burundi ...................................................................................................... 52
3.2.1
Obyvatelstvo Rwandy a Burundi ..........................................................................52
3.2.2
Přírodní podmínky Rwandy a Burundi.................................................................53
3.2.3
Rwanda a Burundi v době kolonialismu ..............................................................53
3.2.4
Hutuuský manifest a nezávislost Rwandy .............................................................55
3.2.5
Vláda Juvenala Habyarimana ve Rwandě ...........................................................57
3.2.6
Ekonomická krize ve Rwandě ...............................................................................58
3.2.7
Občanská válka ve Rwandě ..................................................................................59
3.2.8
Počátek genocidy ve Rwandě ...............................................................................61
3.2.9
Průběh genocidy ve Rwandě ................................................................................62
3.2.10
Selhání OSN a operace Tyrkys .............................................................................64
3.2.11
Následky genocidy ve Rwandě a vytvoření mezinárodního trestního tribunálu...66
SOUČASNÉ PROBLÉMY SUBSAHARSKÉ AFRIKY ................................................................. 70 4.1
Válka v Demokratické republice Kongo ..................................................................... 70
4.1.1 4.2
Mezinárodní odpověď na intervenci ....................................................................71
Proměna rwandské společnosti ................................................................................. 71
4.2.1
Nástup Paula Kagameho k moci ..........................................................................72
4.2.2
Postavení žen v zemi.............................................................................................73
4.3
Program Vize 2020...................................................................................................... 74
4.4
Iniciativa OSN 20 let po genocidě ve Rwandě ........................................................... 75
4.5
Program na udržování míru ve Rwandě zaměřený na mládež ................................. 75
4.6
Konflikt v Burundi a volby .......................................................................................... 76
4.7
Politika usmíření v Burundi ........................................................................................ 77
4.8
Burundi na počátku občanské války .......................................................................... 77
4.9
Zvyšování napětí v Burundi a možnost potenciální krize.......................................... 78
4.10
Projev B. Obamy v ghanském parlamentu v Akkře ................................................... 79
4.11
Úbytek rybolovu v Ghaně........................................................................................... 79
4.12 Ghanská iniciativa v oblasti AIDS ................................................................................... 80 4.13 5
Srovnání politického vývoje Ghany a Rwandy .......................................................... 81
PEDAGOGICKÁ APLIKACE ................................................................................................... 84 5.1
Návrh na přípravu vyučovací hodiny ......................................................................... 84
5.1.1
Návrh pracovního listu .........................................................................................85
5.1.2
Řešení pracovního listu ........................................................................................88
ZÁVĚR .......................................................................................................................................... 91 SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK................................................................................................... 93 PRAMENY A LITERATURA ........................................................................................................... 95 ELEKTRONICKÉ ZDROJE .............................................................................................................. 97 SEZNAM PŘÍLOH ....................................................................................................................... 101 ANOTACE
ÚVOD Cílem této práce je charakterizovat politický vývoj v oblasti subsaharské Afriky na přelomu 20. a 21. století a poskytnout přehled o nejdůležitějších událostech ve vybraných státech subsaharské Afriky. Celá práce je členěna do pěti kapitol a ty jsou dále členěny na podkapitoly a oddíly. Každá kapitola je doplněna o krátký souhrn, jež obsahuje nejdůležitější poznatky z dané kapitoly. První kapitola se zaměřuje na vymezení teoretických aspektů, jež jsou v práci použity. Jsou to především pojmy jako etnikum, konflikt, genocida či politické systémy a režimy a také komparativní metoda včetně britského modelu. Druhá kapitola se týká vymezení subsaharské Afriky. Subsaharská Afrika zahrnuje téměř celý kontinent kromě Jihoafrické republiky a států v severní Africe. Dále se kapitola zaměřuje také na obyvatelstvo, náboženství a ekonomickou situaci, kromě toho popisuje i okolnosti ohledně kolonizace Afriky, kterou prováděly koloniální mocnosti a to především Velká Británie a Francie. Každá z těchto mocností volila odlišnou koloniální politiku. Třetí kapitola se zabývá popisem politického vývoje ve vybraných státech subsaharské Afriky a to především Ghany a Rwandy. Zaměřuje se především na vyhrocenou situaci ve Rwandě, která vyústila v roce 1994 v genocidu i na události, které tomuto činu předcházely. A také na klidnější situaci, která panovala v Ghaně. Současné problémy subsaharské Afriky nastiňuje čtvrtá kapitola, která zahrnuje novou vládu v Ghaně související s nástupem J. D. Mahamy i události, které následovaly po genocidě ve Rwandě a to především Program na udržení míru ve Rwandě pro mládež a inciativu ze strany OSN a také na zvyšování napětí v Burundi. Pátá kapitola se zabývá využitím obsahu této práce pro pedagogické účely. Navrhuje přípravu na hodinu Společenských věd včetně pracovního listu a jeho řešení. Popisuje také kompetence, jež jsou rozvíjeny. V českém prostředí se tématem subsaharské Afriky zabývá zejména Jan Záhořík ve své knize Dějiny Rwandy a Burundi, Vladimír Klíma se svým dílem Ghana: stručná historie 8
států a podnětná je také práce od Jana Klímy s názvem Dějiny Afriky: vývoj kontinentu, regionu, státu. Významným zdrojem informací jsou také oficiální stránky Ghany či Rwandy.
9
1
TEORETICKÉ ASPEKTY PRÁCE V této kapitole se zaměříme na základní pojmy nezbytné pro závěrečnou práci. Také
jsou zde popsány důležité teoretické informace, které jsou nezbytné pro pochopení této závěrečné práce. Metody použité v práci jsou především metoda analýzy a metoda komparativní. Kapitola se opírá o významné termíny jako je etnikum, etnický konflikt, genocida a problematiku politických systémů, které se vyskytují v subsaharské Africe a také státním zřízením, a všechny tyto termíny popisuje.
1.1 Etnikum Podle nového akademického slovníku cizích slov se etnikum obecně vymezuje jako skupina lidí, kteří mají společný původ, tedy společné zvyky, jazyk, rasu, kulturu a obývají společné území. Dříve se užíval pojem etnická skupina, avšak v dnešní době je tento pojem příliš široký, jelikož může zahrnovat jak původní kmenová společenství, tak také třeba imigranty nebo opovrhovanou společenskou vrstvu. Proto v roce 1981 navrhl Pierre van den Berghe používat místo pojmu etnický konflikt pojem etnikum a definoval ho následovně: „Modelovým etnikem…je skupina se společným původem, spjatá sociálně příbuzenskými sňatky a prostorově teritoriem.“.1 Jeho definici lze použít i v dnešní době pro označení moderních etnik ve světě. Oproti Bergheovi vystupoval se svou teorií i Anthony D. Smith, jež stanovil celkem šest kritérií vymezujících etnikum.2 Mezi tato kritéria Smith řadí především kolektivní jméno, mýtus o společném původu, sdílené dějiny (kolektivní zkušenosti
předávané z generace na generaci),
charakteristická sdílená kultura, asociace s určitým územím a pocit solidarity. Většina tradičních společností odvozovala svůj původ od jednoho či více lidí. Například Indiáni odvozovali svůj původ od zakladatele Naticku, pastora Johna Elliota. Kazaši zase od víry v jednoho společného předka. Avšak v současnosti se tento mýtus o společném původu téměř nevyskytuje a spíše je nahrazen něčím, co bychom mohli označit jako příchod do země. Takto tomu bylo například u Američanů, Afričanů či Australanů, kteří spojovali svůj původ s příchodem prvních kolonialistů. Teritorium hraje také důležitou roli. Na jednom území může žít jedno i více etnik. Mohou žít buď ve vesnicích, nebo toto území
1 2
TESAŘ, Filip. Etnické konflikty. Praha: Portál s.r.o, 2007, s. 19. TESAŘ, Filip. Etnické konflikty. Praha: Portál s.r.o, 2007, s. 19.
10
může být rasově a etnicky odděleno. Vyskytují se i smíšená etnika, která jsou navzájem tolerantní zejména díky častým sňatkům a bilingvismu, tato situace je například mezi Uzbeky a Tadžiky.3 Kromě výše uvedených pojmů se etnikum vymezuje také kulturními rysy. Ty mohou být mnohdy odlišné a vznikají tak skupiny, které mohou sice hovořit například čínsky, ale za Číňany se považovat nemusí. Jazyk je velice důležitý při vymezování etnika, jelikož slouží jako prostředek komunikace a podporuje pocit vzájemnosti. Mnohdy jazyk může spojovat více jedinců různých etnik prostřednictvím sňatků.4 Musíme si být vědomi, že ani Smithsova teorie, popisující etnikum, nebyla uznána jako všeobecně platná. Byla jí vyčítána přílišná idealizace pocitu solidarity či vazba etnika na teritorium. Na druhou stranu etnikum můžeme spojovat s tlupami, kmeny, náčelnictvím až po stát. Kromě etnika se vymezuje ještě pojem etnická kategorie, což jsou skupiny, jež se vyznačují objektivními kulturními rysy a z etnických kategorií se vyčleňují tzv. etnické komunity. Tyto komunity obhajují své společné názory a mají blízko k pojmenování národ.5
1.2 Komparativní metoda Jedná se o jednu z nejpřínosnějších metod analýzy, která se zabývá tím, co, jak a za jakých podmínek je možné poznávat. Komparativní metoda ve společenských vědách může pomoci snížit riziko etnocentrismu či umožnit generalizaci, formování hypotéz, koncepcí a teorií týkajících se právě vztahů mezi politickými fenomény. Komparativní metoda se řadí mezi nejmladší disciplíny společenských věd, a tudíž nemá vytvořenu vlastní metodologii a čerpá především z ekonomie, právních věd, psychologie, etnografie a v poslední době také z kulturologie a antropologie.6 Musíme striktně rozlišovat mezi prostým srovnáním a komparativní metodou. I když se může zdát, že se jedná o stejný pojem, není tomu tak a existují mezi nimi určité rozdíly. Komparace má určitá pravidla, která stanovil Hroch a mezi ně patří: definice objektu komparace, musí tedy být ten objekt, který chceme komparovat, definován, dále musíme mít předem určený cíl komparace a za další je důležité stanovit kritéria komparace pro vlastní
3
TESAŘ, Filip. Etnické konflikty. Praha: Portál s.r.o, 2007, s. 20-21.. TESAŘ, Filip. Etnické konflikty. Praha: Portál s.r.o, 2007, s. 22-23.. 5 TESAŘ, Filip. Etnické konflikty. Praha: Portál s.r.o, 2007, s. 23. 6 DVOŘÁKOVÁ, Vladimíra. Komparace politických systémů. Praha: Oeconomica, 2008, s. 7 -8 4
11
analýzu zvolených objektů a v poslední řadě také vymezit časový údaj, během kterého bude komparace probíhat.7 V politologii se rozlišují dva přístupy ke komparativní metodě a to přístup diachronní, který zahrnuje vývoj, a přístup synchronní, který studuje více systémů současně během jednoho okamžiku. Oba tyto přístupy mají své výhody, ale i nevýhody. Velkou nevýhodou synchronního přístupu je přílišná statičnost, ale naopak může zaznamenat odlišnosti spojené s prostorovým výskytem systémových prvků, což je zas naopak výhodné. Využití této metody v praxi je široké, využívá se zejména při studiu režimů či vlád a od druhé poloviny 20. století se předmět této metody rozšířil o další aspekty.8 1.2.1 Komparace politických systémů jako celků Komparace politických systémů jako celků v sobě zahrnuje jednak systematickou analýzu omezeného počtu politických systémů a vnitrosystémovou analýzu vybraného případu. Systematickou analýzu i vnitrosystémovou analýzu můžeme označit jako tradiční, jelikož Aristotelés a Herodotos se podíleli na jejich vzniku. Nyní se na každý typ zaměříme blíže.9 1.2.1.1 Systematická analýza omezeného počtu politických systémů
Tato metoda patří v současnosti mezi nejužívanější postup, jejím cílem je srovnat vybraný vzorek poltického systému s důrazem na specifický problém. Tyto analýzy se označují jako tzv. „focus comparisons“. Oproti globální analýze je studií podstatně méně. Dalším rozdílem oproti globální analýze je fakt, že tyto analýzy bývají náročnější na rozbor a vyžadují hluboké znalosti velkého počtu zemí i určitou míru zobecnění. Globální analýza se snaží postihnout větší množství politických systémů, kdežto analýza omezeného počtu se zaměřuje pouze na jeden politický systém. V rámci této metody rozlišujeme:
analýzy západoevropských systémů
studie věnované nedemokratickým systémům
práce, které se zaměřují na rozlišení v rámci kategorií (autoritářské a totalitní systémy)
7
DVOŘÁKOVÁ, Vladimíra. Komparace politických systémů. Praha: Oeconomica, 2008, s. 8-9. DVOŘÁKOVÁ, Vladimíra. Komparace politických systémů. Praha: Oeconomica, 2008, s 9-10. 9 DVOŘÁKOVÁ, Vladimíra. Komparace politických systémů. Praha: Oeconomica, 2008, s 17. 8
12
V současné době se stává velice populární komparace oblastí s geopolitickými, historickými a ekonomickými podobnostmi. Označují se jako area studies a jejich cílem je studovat vybrané regiony a vytvořit na základě získaných dat výzkum. Mezi specifické typy komparativních analýz omezeného počtu politických systémů bývají rozsáhlé práce zaměřené na vývoj nedemokratických systémů od fašismu přes stalinismus až po socialistické systémy. Velkým problémem, na který upozorňoval kritik S. Rokkan, bylo, že autoři těchto prací se spokojili s přílišnou generalizací a nevěnovali se tomu, jaký dopad mají dané fenomény na určité faktory sledované v zemi. Podle výše zmíněného S. Rokkana by se měli autoři zaměřit na kontext.10 1.2.1.2 Vnitrosystémové analýzy
Tento typ komparativní analýzy je nejčastěji užívaným zejména proto, že poskytuje informace pouze o jedné zemi, nikoli o skupině zemí. Někteří autoři tento typ nepovažují za komparativní, jelikož nesplňuje základní kritérium komparace. Je vhodný například pro jemnější členění konkrétního typu politického systému (konsociační demokracie).11 1.2.2 Modely v komparativní analýze Pro lepší pochopení a srovnávání politických systémů mezi s sebou se zavedly v politologii tzv. modely. Tyto modely mají představovat vzor sám pro sebe i měřítko pro jiné. Těmito modely jsou politický systém Velké Británie a pak také několik menších politických systémů v Evropě i mimo ni. 1.2.2.1 Britský model
Ve většině západoevropských zemích se lidé po druhé světové válce potýkali s mnoha problémy a docházelo často ke krizím, avšak situace ve Velké Británii byla jiná. Velká Británie, i když si také zažila druhou světovou válku, neprošla výraznou krizí a spíše se ukázalo, že britský systém si po druhé světové válce zachovává stabilitu. Právě kvůli této stabilitě bývá Velká Británie označována za vzor úspěchu a životaschopnosti. Britský model se začal srovnávat s ostatními evropskými zeměmi a to jeho prestiž ještě více upevňoval. V evropských zemích fungující kombinace stranického a volebního systému se mnoha případech ukázala jako neúčinná a podporující konflikty mezi politickými subjekty a bývala
10 11
DVOŘÁKOVÁ, Vladimíra. Komparace politických systémů. Praha: Oeconomica, 2008, s 20-21. DVOŘÁKOVÁ, Vladimíra. Komparace politických systémů. Praha: Oeconomica, 2008, s 21.
13
často kritizována. Oproti britskému parlamentarismu evropský vykazoval značnou nestabilitu a nefunkčnost. Tento model se projevoval nejvíce koncem 40. let 20. století a ukázalo se, že má slabost, co se týče parlamentu a ani se nejedná o příliš demokratický systém. Dokonce i sami britští politologové se začali stavět proti tomuto modelu. I přes značnou kritiku si tento model zachovává právem přední místo.12 Pro účely této práce představuje právě britský model ten, kterému se snaží přiblížit Ghana, jelikož byla po dlouhou dobu pod britskou správou. 1.2.2.2 Modely nových zemí
Kromě velkých modelů britského a amerického politického systému se začali od 50. let 20. století odborníci zabývat i politickými systémy malých zemí např. Německem či Francií. Obecně lze říct, že zájem o tzv. nové země souvisí se vznikem IPSA13, jež bylo založeno v roce 1949. Významný byl tzv. zanzibarský fígl, jež spočíval v poukázání na odlišnosti neprostudovaných a opomíjených systémů. Odborníci využívali nominalistický přístup a chtěli získat co největší množství informací. I když byl záměr ve své podstatě dobrý, nakonec byl často kritizován ostatními autory, kteří navrhovali systematičnost, jelikož sběr velkého množství dat způsobil zahlcení nepraktickými informacemi. Autoři totiž tyto informace nesbírali s cílem odhalit skryté zákonitosti vývoje moderních politických systémů, nýbrž se snažili dohnat zanedbatelné a zabývat se i jinými systémy než je ten americký a britský. Odborníci opět zaměřili svou pozornost na britský a americký systém, ale nyní již v jiném pohledu. Začali srovnávat tyto fungující systémy především s francouzským a německým a snažili se hledat nedostatky mezi těmito systémy oproti britskému a americkému modelu.14 Politickým systémem v Nizozemsku se zabýval A. Lijphart. Ten vytvořil typologii, založenou na praktické aplikaci zásad, týkajících se nizozemského systému. V 80. letech 20. století se pokusil najít soulad mezi konsociační demokracií vládnoucí v Nizozemí a westminsterskou demokracií v rámci typologického rozdělení na majoritní a konsensuální demokracii. I když jeho typologie demokratických systémů nebyla dokonalá a malými evropskými zeměmi se zabývali i jiní autoři např. Lehrmbuch či H. Daalder, je jeho význam pro politologii důležitý. Oproti Nizozemsku se významný politolog G. Sartori věnoval studiu
12
DVOŘÁKOVÁ, Vladimíra. Komparace politických systémů. Praha: Oeconomica, 2008, s 22-24. International Political Science Assosication. 14 DVOŘÁKOVÁ, Vladimíra. Komparace politických systémů. Praha: Oeconomica, 2008, s 27. 13
14
politického systému v Itálii a pokusil se tento systém dokumentovat pomocí faktografických dat. Norský politický systém studoval S. Rokkan, který se snažil zachytit co nejvíce konkrétních případů. Orientoval se na empirické výzkumy, a i když dobře znal a měl znalosti o britském a americkém systému, chtěl při výzkumu zachovat základní specifika Norska. Jeho výzkum byl originální v tom, že kombinoval rozvojový přístup s komparativní metodou a stanovil několik zásad, které ve svém výzkumu dodržoval. Mezi tyto zásady patří jednak nepokládat specifické dějiny ve specifickém okamžiku za jednou dané, které nevyžaduje žádné vysvětlení, dále je důležité nedůvěřovat typologiím založeným pouze na několika velkých zemích, odmítat používat relevantní a kvantitativní data bez známého interpretačního kontextu, výzkum bez známého interpretačního kontextu S. Rokkan označil za numerický nesmysl. Vzhledem k tomu, že jeho práce byla příliš velkého rozsahu, nebyl schopen ji vydat do jedné publikace. Vyšlo jich hned několik např. Citizens, Election nebo Parties. Všichni jeho následovníci rozpracovávali jeho myšlenky a snažili se je podložit empirickými výzkumy. Výše jsme se zabývali pouze evropskými politickými systémy, ale v 50. letech se začala soustředit pozornost některých autorů i na státy méně ekonomicky prosperující, nazývané tzv. rozvojové země. Zejména se jednalo o studium politických systémů v oblasti jihovýchodní Asie, Afriky a zemí Latinské Ameriky. Vznikly práce věnované Ghaně, Ugandě, Barmě či Indii. Poptávka po komparativních studiích zahrnujících rozvojové země prudce stoupla. V 70. letech 20. století se začal provádět velký výzkum v oblasti Latinské Ameriky a právě systémy Latinské Ameriky získaly v průběhu dvaceti let nevídanou popularitu a tato popularita se ještě zvýšila po rozpadu sovětského bloku, kdy se studium nedemokratických režimů stalo hlavním tématem v politologickém rozboru. Ze zahraničních autorů můžeme zmínit např. Linze nebo Cardosu, v českém prostředí do této problematiky vstoupila Dvořáková a Kunce. Když se rozpadl sovětský blok, autoři jej začlenili do svých výzkumů s cílem snížit napětí a posílit vzájemné styky mezi prvním a druhým světem. Touto problematikou se zabývala H. Arendtová, Friedrich a Aron.15 Kdybychom shrnuli modely použité v komparativní metodě, dospějeme k tomu, že ve druhé polovině 20. století dochází k několika novým teoriím o politických systémech zaměřených jak na Velkou Británii, tak také na země jako je Nizozemí, kde sehrál důležitou úlohu Lijphart či Itálii, kde se o rozvoj zasloužil G. Sartori nebo Norsko, které se pokusil zkoumat kombinací dvou přístupů S. Rokkan a autoři neopomněli ani země tzv. rozvojové, jež zahrnují oblasti Asie, Afriky a Latinské Ameriky. Každá z dostupných analýz může 15
DVOŘÁKOVÁ, Vladimíra. Komparace politických systémů. Praha: Oeconomica, 2008, s 27-30.
15
přinést nové poznatky, které pomohou lépe rozpoznat zákonitosti fungování politické sféry jako procesu. Na druhou stranu při interpretaci je důležité se vyvarovat neopodstatněným závěrům a mylným odhalením. V oblastech Afriky se snaží státy přizpůsobovat především britskému modelu, jelikož vykazuje nejstabilnější prostředí.16
1.3 Konflikt 1.3.1 Vymezení konfliktu Definic konfliktu je více, avšak zajímavá definice pochází od M. Gedlu, který konflikt popisuje jako situaci, v níž mezi sebou jedna nebo více skupin ať už etnických či kulturních nebo politických vede vědomě boj z důvodu sledování nekompatibilních cílů.17 Z jiného směru chápe konflikt český politolog O. Krejčí, který říká, že konflikt je nesoulad jednotek. Jedná se o cílevědomý zápas o hodnoty, týkající se zvýhodnění statusu, kdy odpůrci se snaží zlikvidovat či zranit rivala a může mít násilnou i nenásilnou formu.18 Š. Waisová definuje konflikt v rámci mezinárodních vztahů jako sociální situaci, kdy dva a více aktérů, z nichž minimálně jeden je státem, usiluje o získání stejného statku v oblasti národních hodnot a témat a tento statek nestačí pro uspokojení základních potřeb všech aktérů.19 1.3.2 Typologie konfliktu
Konflikty můžeme dělit dle několika kritérií. Například podle předmětu konfliktu na politické, ekonomické, ideologické a jiné. Klasifikujeme je také podle povahy prostředí, ve kterém se odehrávají na vnitrostátní nebo mezinárodní. Podle použitých prostředků k získání určitých statků je dělíme na násilné a ozbrojené konflikty. Je nutno rozlišovat konflikty násilné a nenásilné, ozbrojené a neozbrojené a mít na paměti možnost, že i násilné konflikty mohou probíhat beze zbraní.20
16
DVOŘÁKOVÁ, Vladimíra. Komparace politických systémů. Praha: Oeconomica, 2008, s 30. GEDLU, Mesfin Subsaharská Afrika: Problémy demokracie, nacionalismu a mezinárodních vztahů. Praha: Ústav mezinárodních vztahů, 1998, s. 55. 18 KREJČÍ, Oskar Mezinárodní politika. Praha: Ekopress , 2014, s. 641. 19 WAISOVÁ, Šárka Řešení konfliktů v mezinárodních vztazích. Praha: Portál, 2005, s. 35-36. 20 SMOLÍK, Josef. Úvod do studia mezinárodních vztahů. Praha: Grada, 2014, s 127-128. 17
16
Konflikty mohou být také intrapersonální, ale to spíše hovoříme o sociální rovině, avšak toto rozdělení není pro vysvětlení pojmu vhodné. V mezinárodních vztazích se konflikt dělí na tři roviny, těmi jsou:
mezinárodní neboli mezistátní konflikty
transnacionální konflikty
vnitrostátní konflikty
Podle projektu UCDP21 (Uppsala Conflict Data Program) se dělí konflikty na ty, které mají za následek 25 až 1000 obětí po celou dobu konfliktu jako menší ozbrojený konflikt, 25 -1000 obětí v době jednoho roku jako střední ozbrojený konflikt a pokud se počet obětí ozbrojeného konfliktu vyšplhá na více než 1000, UCDP používá termín válka. Existuje několik příčin, které mohou způsobit vznik konfliktu. Těmito příčinami mohou být, že se snaží aktéři obnovit starý konflikt, který již na stejném území jednou proběhl. Chudoba, demonstrace obyvatel vůči vládnoucí skupině či omezování lidských práv, radikalizace mládeže či vysoká závislost na dovozu surovin a energií nebo třeba i potlačování náboženských skupin v zemi může být podnětem pro vznik konfliktu. Širší vymezení konfliktu se soustředí na konflikty hodnot a konflikty zájmů. Mezi konflikty zájmů se řadí ty, které si kladou za cíl ekonomický profit suroviny, zdroje nebo nadvlády. Etnické, náboženské a ideologické zase řadíme mezi konflikty hodnot.22 S typologií konfliktu to není zcela jednoznačné, jelikož každý autor typy konfliktu podle příčin vymezuje jinak. Autoři považují typologii konfliktu podle příčin za velice problematickou a subjektivní záležitost. Podle P. Doumy nelze jednotlivé konflikty řadit pouze podle jedné příčiny. Tento fakt podložil tím, že značné množství konfliktů během své existence měnilo svou povahu a jako příklad uvádí situaci v Angole v letech 1961-1975, kdy z počáteční antikoloniální války se postupně transformovala na válku zástupnou a v 90. letech 20. století dokonce ve válku občanskou.23 Podle významných projektů PRIO/UCDP lze konflikt dle příčin dělit na tři výsledné typy. Těmito typy jsou mocenské; území, které mohou zahrnovat konflikty mezistátní, etnické i náboženské a konflikty při vzniku státu. Toto rozdělení je ale nepřesné a
21
Projekt, který vznikl ve Švédsku ve městě Uppsala. Jeho cílem je získávat informace o ozbrojených konfliktech a poskytovat je veřejně elektronicky ve zprávě States in Armed Conflict. Protikladem UCDP je projekt s názvem PRIO. 22 SMOLÍK, Josef. Úvod do studia mezinárodních vztahů. Praha: Grada, 2014, 50. 23 TOMEŠ, Jiří. Konflikt světů a svět konfliktů. Praha: P3K, 2007, s. 99-101.
17
nedostatečné a tak se spíše zaměříme na dělení, které provedl M. Wright. I když je jeho rozdělení obecnější. Toto dělení v sobě zahrnuje motivy válek. Ty jsou podle něj tři: ze ziskuchtivosti (greed), ze strachu, ze zásady (ideologické) a někdy se ještě uvádí i náprava křivd z minulosti (grievance) – nerovnoměrné rozdělení bohatství a moci, dominance jedné skupiny nad druhou. Nejdůležitější rozdělení konfliktu podle příčin vytvořil P. Douma. Ten dělil faktory, které ovlivňují vznik konfliktu na tři hlavní a těmi jsou:
politicko- vojenské faktory - demokratizace a míra svobody vyjádřené rozdělením či sdílením moci - rychlost politických změn sociálně- ekonomické faktory - životní úroveň, tempo a charakter ekonomického vývoje vnější faktory: charakter mezinárodních vztahů, mezinárodní bezpečnostní situace, sousedství, ekonomické vztahy, vojenská a hospodářská podpora.24
Obecně klasifikujeme faktory příčiny konfliktu na několik typů:
náboženské a etnické ekonomické politické geografické geopolitické
1.3.2.1 Náboženské a etnické faktory konfliktu
Na konflikty nejen v oblasti subsaharské Afriky mohou mít výrazný vliv i problémy náboženského či etnického charakteru. A můžeme se domnívat, že i v dnešní době většina aktuálních konfliktů vzniká z náboženské netolerantnosti nebo problémů týkajících se etnika. Mnoho autorů, mezi něž patří například P. Collier, považuje právě etnické a náboženské problémy jako hlavního viníka konfliktu. Autoři se shodují, že více než polovina současných konfliktů vzniká díky etnickým a náboženským rozdílům. Theodor dokonce hovoří o éře postmoderního tribalismu. Stále více se dostává do popředí nesnášenlivost náboženská i etnická. Ve skupinách, ve kterých je zřejmá náboženská nesnášenlivost, bývají konflikty dlouhotrvající a těmto skupinám nejde o vytvoření nějakého kompromisu, který by danou situaci mohl vyřešit. Tento typ konfliktu je typický mezi Židy a muslimskými Palestinci nebo mezi Srby a Rusy. 25
24 25
TOMEŠ, Jiří. Konflikt světů a svět konfliktů. Praha: P3K, 2007, s. 101-102. TOMEŠ, Jiří. Konflikt světů a svět konfliktů. Praha: P3K, 2007, s. 102-103.
18
Jen v období od 1960-1999 se zvýšil počet etnických a náboženských konfliktů na více než dvojnásobek z toho u valné většiny byla motivem kultura. Na africkém kontinentu se objevují zejména konflikty takové, jejichž cílem je ovládat určité území. Tuto situaci bychom mohli charakterizovat v oblasti Rwandy a Burundi, kde mezi sebou v roce 1994 válčili Hutuové a Tutsiové, kteří chtěli ovládat celý stát. Mohli bychom tento konflikt označit jak etnický, jelikož mezi sebou vedla boj dvě etnika a také usilovala o vládu nad celým státem. Můžeme se domnívat, že ve státech, které jsou etnicky homogenní, se objevuje více konfliktů než v těch státech, které jsou etnicky rozmanitější.26 1.3.2.2 Ekonomické faktory
Kromě náboženských faktorů někteří autoři uvádějí mezi ještě důležitějšími tzv. ekonomické faktory. Právě ekonomické faktory mohou hrát významnou roli ve vypuknutí konfliktu, jelikož lidé chtějí zvýšit svůj blahobyt a přisvojit si statky ostatních, zejména získat vzácné zdroje, kterých je v oblasti Afriky dostatek. Ekonomické faktory poukazují na rozdíly mezi jednotlivými lidmi, které mohou být příčinami mnoha konfliktů, které se v Africe i ve světě dějí. Ekonomickou problematikou konfliktu se zabývala skupina okolo P. Colliera. Ten tvrdí, že hlavními ekonomickými příčinami vzniku konfliktu není chudoba, nýbrž kulturně založené křivdy, které mohou maskovat skutečné ekonomické cíle. Někteří autoři uvádí jako příčiny těchto konfliktů nerovnosti mezi lidmi, avšak skupina okolo P. Colliera tuto tezi vyvrací s tím, že nerovnosti mezi lidmi existují všude. P. Collier se domnívá, že původci konfliktů bývají rebelové, nikoli stát jako celek. Důležitou roli v oblasti ekonomických faktorů sehrává HDP27, pokud se zvýší HDP, sníží se i riziko konfliktu o celých 40%. Avšak i když patří nerovnost mezi lidmi mezi důležitý faktor, nelze říci, že je tím nejvýznamnějším, jelikož existují i země v Africe, kde jsou lidé chudí, ale nevyskytují se zde konflikty. V souvislosti s chudobou můžeme ještě uvést termín proveditelnost, který je významný. V podstatě proveditelnost znamená, že skupina se prezentuje navenek jako ochránce chudých, avšak skutečnost je jiná a jejím cílem je získat si jejich podporu proti aktivitám namířeným na stát. Aktéři jsou závislí na exportu určité suroviny, může to být ropa, diamanty, koltan či drogy. Zkrátka suroviny, jejichž produkci lze jednoduše zkontrolovat. Zajímavou surovinou je ropa, která může pro někoho znamenat významný zdroj příjmu a posílení ekonomických aktivit, jako tomu je například v oblasti
26 27
TOMEŠ, Jiří. Konflikt světů a svět konfliktů. Praha: P3K, 2007, s. 104. Hrubý domácí produkt
19
Perského zálivu, nebo může nastat situace, kdy právě ropa je příčinnou vznikajícího konfliktu mezi lidmi.28 1.3.2.3 Politické faktory
Na vzniku konfliktu se mohou podílet i politické aspekty, kdy lidé např. nesouhlasí s vládnoucí stranou a hlavou země, a chtějí docílit nějaké změny, zkrátka chtějí si získat moc pro sebe. Mezi politické faktory se řadí změna politického režimu a míra svobody na jedné straně a zákony na straně druhé. Můžeme se domnívat, že se více konfliktů odehrává v zemích autokratických než demokratických a to až o 60%. M. G. Masrhall a T. R. Gurr se domnívají, že na konflikty jsou nejvíce náchylné tzv. anokracie, tedy státy, které nemají vyhraněný politický režim, nejsou ani demokratické ani autokratické.29 Častá změna politických režimů vede ke vzniku konfliktů. Dalším významným prvkem, který se podílí na vzniku konfliktu, je bezpochyby slabost státní moci a nedostatečná legitimita. Právě slabost moci a legitimita se řadí mezi ta největší rizika konfliktů. Slabost státní moci se projevuje ve státech nezájmem plnit veřejné funkce či neschopností vést zemi politicky. S neschopností vlády se pojí i další důležitý faktor a to, že stát není schopen kontrolovat a řídit hospodářský vývoj. Při této situaci stát zneužívá svého postavení na úkor obyvatel, které byrokraticky diskriminuje. V současné době můžeme spatřovat značný vliv jak nových demokracií tak také anokracií.30 1.3.2.4 Geografické faktory
Geografické příčiny konfliktu bychom mohli spojit s ekonomickými, jelikož každá země disponuje jinými surovinovými zdroji a právě druhá strana se je může pokusit získat a poté na nich profitovat. Klíčovou roli v rámci geografických faktorů hraje poloha. Ta může být chápana ze dvou směrů. Ve smyslu geopolitickém, který zahrnuje oblasti Blízkého východu, Kavkazu či oblasti Velkých afrických jezer a také smyslu geografickém, jež bere ohled na strategické i životně důležité surovinové zdroje. Nejvíce konfliktů se objevuje v rozvojových oblastech. Těmito oblastmi jsou třeba Nigérie, Súdán nebo Pobřeží Slonoviny. Nejviditelnějším geografickým problémem spojených s ekonomickým je situace v Kongu/Zair, které se nachází v neprostupném terénu, nesjízdných komunikacích téměř 2000 km od hlavních surovinových zdrojů. A proto zde riziko konfliktu roste až k 50%. Platí 28
TOMEŠ, Jiří. Konflikt světů a svět konfliktů. Praha: P3K, 2007, s. 105-107. TOMEŠ, Jiří. Konflikt světů a svět konfliktů. Praha: P3K, 2007, s. 107. 30 TOMEŠ, Jiří. Konflikt světů a svět konfliktů. Praha: P3K, 2007, s. 108-109. 29
20
přímá úměra, že čím větší stát rozlohou, tím větší pravděpodobnost výskytu konfliktu. Zajímavé je, že i demografie hraje v konfliktu určitou roli. S narůstajícím počtem obyvatel se objevuje krize v podobě nároků na zajištění potravy všem osobám a zejména zvyšující se počet dětí a hlavně nezaměstnaných. Právě skupina nezaměstnaných mužů ve věku 15-29 let bývá tou nejrizikovější skupinou. Jelikož nejsou v pracovním procesu, vyhledávají aktivitu jinde a tím se zvyšuje kriminalita a zvyšuje se tak pravděpodobnost vstupu do protivládní či jiné skupiny typu UCK31 nebo RUF32. I gramotnost může být zdrojem mnoha konfliktů a bývá tomu tak u mladých neperspektivních mužů.33 1.3.3 Průběh konfliktu V rámci průběhu konfliktu se vymezuje několik základních fází, které tento průběh charakterizují. Tyto fáze popsala Š. Waisová. Dělila průběh konfliktu na 7 částí. Tyto části nazvala: 1. 2. 3. 4. 5. 6.
latence manifestace eskalace mrtvý bod deeskalace řešení
Je důležité, že konflikt nemusí vždy projít všemi výše uvedenými stádii. 1. Latentní stádium nastává tehdy, kdy aktéři usilují o stejný statek, který se nachází v omezeném množství, a obě strany jsou si toho vědomy. Mimoto žádná ze stran nemá dostatek odvahy k dalšímu kroku, který by mohl tento konflikt přehoupnout do další fáze. Řešením v této fázi konfliktu, který se někdy označuje jako tzv. nestabilní, bývá povětšinou diplomacie, spolupráce a budování stabilního míru. 2. Oproti latentnímu konfliktu se manifestace konfliktu liší v tom, že právě zde obě strany veřejně vystupují a prosazují své neslučitelné zájmy na úkor druhé strany. Tato fáze bývá předstupněm eskalace – vyhrocení konfliktu a proto zde hraje prvotní diplomacie velice důležitou roli.
31
Kosovská osvobozenecká armáda revoluční národní fronta 33 TOMEŠ, Jiří. Konflikt světů a svět konfliktů. Praha: P3K, 2007, s. 110-112. 32
21
3.
Eskalace konfliktu je závislá na schopnosti komunikace jednotlivých aktérů, na předmětu sporu na zisku a rizicích. Klíčová je vhodná a dobrá komunikace jednotlivých aktérů. Vytvoření spojeneckých aliancí, převzetí moci armádou či narušení komunikace a výměna informací mohou být prvotním impulsem k této fázi konfliktu. V rámci eskalace konfliktu jej můžeme dále dělit na:
diskusi
polarizaci
izolaci
destrukci
Jednotlivé fáze se od sebe liší způsobem, jakým komunikují strany konfliktu i samotnými aktivitami, které v každé části probíhají. V diskusi se již schyluje k nepřátelskému jednání, kdy hlavní aktéři komunikují mezi sebou a ještě nedochází k narušení důvěry. V této fázi eskalace se jeví jako výhodný prostředek řešení vyjednávání. Ve fázi polarizace dochází mezi oběma stranami ke snižování důvěry a respektu. Často se objevují negativní představy, vhodným řešením této fáze je konzultace, soudní řízení a mediace, což znamená, že nezávislá třetí strana se snaží oběma znepřáteleným stranám pomoci vyřešit jejich problém. Poté se dostává konflikt do fáze tzv. izolace. V této fázi je již patrné nepřátelské chování obou stran a komunikace téměř nefunguje. Zato se dostává do popředí propaganda. Narůstá nedorozumění, dochází k mobilizaci sil a také k častým menším vojenským střetům, které slouží především k demonstraci vojenské síly a připravenosti.
Vhodným prostředky řešení jsou arbitráž, sankce, embargo a nátlak.
Vhodným příkladem může být například karibská krize v roce 1962. Poté se již obě znepřátelené strany dostávají do poslední fáze eskalace konfliktu a to je destrukce. V této fázi je hlavním cílem protivníka buďto zničit anebo jej alespoň porazit. Obě strany se snaží získat na svou stranu spojence a o komunikaci v této části eskalace nemůže být vůbec řeč. Namísto komunikace se vyskytují násilné a ozbrojené střety. Taková situace nastala v 90. letech 20. století, kdy došlo k občanské válce ve Rwandě.34 4. Může nastat také situace, kdy jedna strana není schopna porazit svého protivníka. Tato fáze řešení konfliktu je prvotním krokem k deeskalaci a nazývá se mrtvý bod. Pokud ale do situace zasáhne třetí strana a přinutí obě strany akceptovat podmínky, snižuje se i pravděpodobnost deeskalace.
34
WAISOVÁ, Šárka. Řešení konfliktů v mezinárodních vztazích. Praha: Portál, 2005, s 50-53.
22
5. Ve fázi deeskalace dochází k obnovení komunikace mezi oběma stranami, také se zlepšují diplomatické vztahy, obě strany mají snahu najít vhodné řešení konfliktu. Pro tuto fázi je typické snižování požadavků, výměna pravdivých informací, dohody o příměří, kontrola zbrojení nebo odzbrojení. 6. Na fázi deeskalace navazuje další fáze, kdy se objevují konkrétní způsoby, jakými lze danou situaci vyřešit. Š. Waisová uvádí několik typů řešení konfliktů. 1.3.4 Řešení konfliktu Š. Waisová uvádí několik typů, jak lze konflikt vyřešit, např. rozdělení statku, obchod kus za kus či přenechání kontroly třetí straně apod. Nyní si je vyjmenujeme a stručně charakterizujeme. Řešení konfliktu můžeme definovat jako změnu pořadí priorit, kdy aktéři přestávají vnímat konflikt jako hru s nulovou prestiží a jsou ochotni nacházet vhodná řešení a dělat určité kompromisy. Pokud jedna strana konfliktu změní svou politiku, projeví se totéž u druhé strany. Dochází k napodobování aktivit. Další typem je rozdělení statku, kdy obě strany jsou ochotny si mezi sebou rozdělit určitý statek a uspokojit tak částečně svou potřebu. Strany si mezi sebou mohou dělit i více statků, pokud tomu tak je, v rámci řešení konfliktů se hovoří o tzv. obchodě kus za kus neboli horse traiding. Tato činnost spočívá v tom, že každá strana má zájem o jiný statek, předpokladem pro tuto fázi řešení je tedy, aby byly statky minimálně dva. Každá strana si vybere jeden statek a ten pak celý dostane, ačkoli získá statek kompletní, nejsou uspokojeny všechny požadavky. Tento výsledek se objevuje především ve vnitrostátních konfliktech například na Srí- Lance.35 Sdílená kontrola znamená, že obě strany spravují statky společně a zakládají tzv. kondominia, která byla typická jako běžné řešení územních konfliktů spíše v 19. a 20. století. Přenechání kontroly je situace, kdy obě strany přenechají kontrolu nějaké třetí straně. Při volbě vnějšího mechanismu přenechávají strany konfliktu rozhodnutí na někom jiném, například na mezinárodním soudním dvoře v Haagu. Strany mohou také nechat konflikt napospas sobě samému. Oba aktéři nechtějí, aby se konflikt znovu nějakým způsobem vyhrotil, ale zároveň jej odmítají ukončit a posouvají řešení do budoucna36.
35 36
WAISOVÁ, Šárka. Řešení konfliktů v mezinárodních vztazích. Praha: Portál, 2005, s 55-56. WAISOVÁ, Šárka. Řešení konfliktů v mezinárodních vztazích. Praha: Portál, 2005, s 56-57.
23
Posledním typem řešení konfliktu jsou donucovací zásahy, během kterých třetí strana zabraňuje stranám konfliktu v této aktivitě pokračovat a zároveň rozhoduje o určitých možnostech řešení. Poslední fáze řešení konfliktu jsou donucovací zásahy, kdy třetí strana zabraňuje, aby strany mezi sebou pokračovaly v konfliktu, a zároveň tato třetí strana rozhoduje o možnostech řešení. Jedná se o vynucení míru, označované například jako vojenské vynucovací mise, sankce či embarga v rámci OSN37. Například mise UNSOM38 v Somálsku či UNAMIR II ve Rwandě.39 Poté co je konflikt vyřešen se dostává do popředí budování míru. Během této fáze je obnovena komunikace i sociální a kulturní vztahy mezi aktéry. Tato fáze konfliktu patří mezi nejdelší a nejcitlivější. Obecně můžeme rozdělit mír na tři typy: nestabilní mír, stabilní mír a trvalý mír.
Nestabilní mír je takový, kdy napětí mezi oběma stranami rapidně narůstá, avšak je malá pravděpodobnost, že by vyústilo v konflikt. Obě strany mezi sebou mají nepřátelské vztahy, avšak z nějakého důvodu nemohou nebo nechtějí proti sobě použít sílu. Může být založen na rovnováze sil.
Stabilní mír objevuje se omezená komunikace i kooperace, aktéři mezi sebou vojensky nespolupracují. Aktéři vedou spor ohledně společných hodnot a cílů avšak nepoužívají proti sobě vojenskou sílu.
Trvalý mír znamená, že aktéři mezi sebou mají dobré vztahy a vzájemně spolupracují a mohou vytvářet obranné aliance. Tento typ míru je založen na demokratickém způsobu života a společných hodnotách a cílech a spory mezi sebou řeší výhradně mírovou cestou.40
1.3.5 Etnický konflikt Etnický konflikt a jeho úkoly pro sebeurčení ve světě se stanou pravděpodobně nejdůležitějšími faktory v příštích desítkách let. Neměl by být oddělen od ostatních globálních problémů jako je terorismus, rivalita mezi mocnostmi, přístup k přírodním zdrojům či soupeření mezi chudými a bohatými.41
37
Organizace spojených národů United Nations Assistance Mission in Somalia 39 WAISOVÁ, Šárka. Řešení konfliktů v mezinárodních vztazích. Praha: Portál, 2005, s 57-58. 40 WAISOVÁ, Šárka. Úvod do studia mezinárodních vztahů. Dobrá Voda: Aleš Čeněk, 2002, s 93. 41 OBERSCHALL, Anthony. Conflict and peace building in divided societies: responses to ethnic violence. New York: Routledge, 2007, s 1. 38
24
Etnický konflikt je definován jako střetnutí odlišných národnostně – politických zájmů různých národností v mnohonárodnostních státech, které se mohou transformovat do ozbrojeného konfliktu.
42
Specifickým typem konfliktu je etnický konflikt, který se
v současné době objevuje na světě nejčastěji. Etnický konflikt je takový typ konfliktu, kdy mezi sebou dvě heterogenní etnické skupiny soupeří ať už o území či jiné hodnoty. Etnický konflikt představuje hrozbu, napětí a značnou nestabilitu a často může mít i genocidní charakter, jako tomu bylo v roce 1994 v oblasti Rwandy a Burundi. Na světě se nachází pouze malá část etnicky homogenních států, jsou to především státy ekonomicky silné a politicky stabilní, oproti tomu je velká většina států spíše etnicky heterogenního charakteru. To je zřejmé například v Nigérii či v Indii.43 Západ si je vědom těchto etnických konfliktů, které probíhají, a usměrňuje svůj zájem především na oblasti, které jsou bohaté na ropu či ve kterých převládá islám, jelikož představují obrovskou hrozbu. V současné době totiž etnické konflikty bývají zaměřené i nábožensky a to zejména ovlivněné islámským učením.44 Intenzita konfliktů a jejich počet se zvyšuje v době krize mezinárodního systému, např. během 2. světové války vzrůstal tento počet. V souvislosti s globalizací, tedy jak se celý svět propojuje po všech stránkách je možné, že těchto konfliktů bude stále přibývat. V minulosti proběhlo velké množství etnicky zaměřených konfliktů, z nichž některé vyústily v násilné vyvražďování neboli genocidu. Na území Afriky je nejtypičtějším etnickým konfliktem situace ve Rwandě a Burundi v roce 1994, kdy z politicky přirozených celků vypukl kvůli sociálnímu rozdělení obyvatelstva na pastevce a zemědělce, které tak rozdělili kolonisté, největší konflikt v historii Afriky. Typické pro africké konflikty je především boj o politickou moc a vzácné zdroje, jelikož bohatstvím země příliš neoplývají.45
1.4 Genocida Tento pojem pochází z dob, kdy mezi státy panovaly nepokoje, a tyto státy si vytvářely vlastní právní systémy, podle kterých jednotlivé státy hodnotily a následně
42
Etnický konflikt - Ministerstvo vnitra České republiky. Úvodní strana - Ministerstvo vnitra České republiky [online]. [cit. 2016-02-15]. Dostupné z: http://www.mvcr.cz/clanek/etnicky-konflikt.aspx 43 TESAŘ, Filip. Etnické konflikty. Praha: Portál s.r.o, 2007, s. 97. 44 TESAŘ, Filip. Etnické konflikty. Praha: Portál s.r.o, 2007, s. 99. 45 TESAŘ, Filip. Etnické konflikty. Praha: Portál s.r.o, 2007, s. 99-101.
25
sankciovaly za trestné činy. Je důležité rozlišovat pojem genocida od pojmu zločin. Ve zločinu jsou oběti předurčeny k samotné likvidaci, protože představují nebezpečí už tím, za co jsou pokládány, mezitím co v genocidě jde o likvidaci celých lidských skupin. R. Lemkin rozlišoval několik genocid, které se mezi sebou lišily a to například genocida v nacistickém Německu.46 1.4.1 Vymezení pojmu genocida Termín genocida má specifický původ a vychází ze dvou zdrojů. Prvním je ten, který tento pojem vytvořil a to byl židovský právník R. Lemkin. Druhý o několik let později jako mezinárodní trestná činnost prostřednictvím úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocidy.47 Podstatou genocidy je odmítnutí práva kolektivního národa nebo etnika na existenci. Od roku 1948 byla genocida díky R. Lemkinovi zařazena do ženevských konvencí OSN.48 Existuje značné množství definic genocidy, které se ji snaží popsat co nejpřesněji a tyto definice se liší v pěti bodech. Podle S. Strause je důležité, zda iniciátoři mají v plánu úplné zničení skupiny, jak tento úmysl definovat, způsob provedení, oběti a původce.49 Obecně můžeme genocidu postihnout třemi různými přístupy. Dvěma historickými a jedním antropologickým. První přístup představuje budování národů, druhý je zaměřen na moderní světové dějiny. Antropologický přístup vymezuje vztah mezi lidskou přirozeností a společenskými strukturami. Nejvíce genocid probíhalo v totalitních a komunistických státech, v demokratických státech a autoritativních režimech byl tento počet daleko nižší.50 1.4.2 Předpoklady ke genocidě
Aby genocida mohla proběhnout, musí být splněny tři předpoklady a to existence či tradice konfliktu mezi vykonavatelem i obětí, dále silová nerovnováha mezi vykonavatelem a obětí a v poslední řadě také příležitost, kdy genocidu provést. Když se blíže podíváme na tyto tři zmiňované předpoklady, zjistíme, že bez nich by se genocida nemohla uskutečnit.
46
TERNON, Yves. Genocidy XX. století. Praha: Themis, 1997, s. 46.
47
SHELTON, Dinah. Encyklopedia of genocide and crimes against humanity:1. USA: Macmillan Library Reference, 2004, s. 395-396. 48 TESAŘ, Filip. Etnické konflikty. Praha: Portál s.r.o, 2007, s. 205-206. 49 TESAŘ, Filip. Etnické konflikty. Praha: Portál s.r.o, 2007, s. 206. 50 TESAŘ, Filip. Etnické konflikty. Praha: Portál s.r.o, 2007, s. 205-206.
26
V konfliktu mezi vykonavatelem genocidy a obětí musí fungovat in group51 a out group52 systém v protikladu. Je důležité, aby obraz konfliktu byl neustále udržován v paměti. Vykonavatel se snaží manipulovat a přesvědčit oběti, že genocida patří do běžné každodenní konverzace, čímž vykonavatel zabraňuje, aby oběť měla spojence nebo jí kdokoli pomáhal. Druhým předpokladem je tedy nerovnováha sil mezi vykonavatelem a obětí, zde sehrává klíčovou roli politická moc, která naprosto vylučuje opozici, čímž dochází k posílení jednoty. I když se oběti snaží zapadnout do většiny a neupozorňovat na sebe, stejně je to nemožné, jelikož skupina pachatelů klade důraz na typické chování menšiny a její rozeznávání. Posledním předpokladem je vhodná příležitost. Je tedy důležité vybrat si vhodnou dobu, kdy genocidu uskutečnit, zpravidla to bývá během válek, pučů nebo revolucí, kdy je možné tento čin zastínit právě těmito společenskými problémy.53 1.4.3 Předstupně genocidy Než se dospěje k samotné genocidě, pachatel musí mít nejdříve přání, které později transformuje do činů. K úmyslu může pachatele dohnat zvyšování represí a rozšiřování genocidy na celou skupinu. Často projevem genocidy bývá odpověď na určitý teror, buďto na skutečnou hrozbu, nebo na hrozbu domnělou, založenou na principu kolektivní viny. Kolektivní odveta, pokud je kulturní odstup větší, bývá správná, jelikož útočník jedná tak jako druhá strana. Tento typ odvety se využívá k zastrašování, kdy útočník nechce vraždit, nýbrž chce demonstrovat to, jak je snadné zbavit se lidí.54 1.4.4 Odpovědnost za genocidu a její úmysl Za genocidu přebírá vždy odpovědnost stát, který svými činy likviduje své vlastní obyvatelstvo, které je pro něj nepohodlné. Tímto se staví do role právního organizátora, organizuje tedy vyvražďování, stanovuje pravidla genocidy a sleduje její průběh. Důležitou roli v samotné genocidě hraje úmysl. Bez úmyslu nemůžeme hovořit o genocidě. Genocida je vždy plánované vraždění s přesně danými pravidly a jasným a zřetelným úmyslem, na
51
Pojem ze sociologie, vlastní skupina, do které jedinec patří a se kterou se identifikuje. Vlastní skupinu jedinec vnímá pozitivněji než cizí skupinu, zavedl se pro to termín etnocentrismus. 52 Pojem ze sociologie, cizí skupina, do které člověk nepatří. 53 TESAŘ, Filip. Etnické konflikty. Praha: Portál s.r.o, 2007, s. 209-211. 54 TESAŘ, Filip. Etnické konflikty. Praha: Portál s.r.o, 2007, s. 211-212.
27
kterém se musí shodnout většina vrahů. Ti poté využívají veškerých dostupných prostředků a pravomocí k likvidaci.55 1.4.5 Průběh genocidy Genocida probíhá v několika etapách a nezbytnou složkou každé genocidy je použití jazyka. Jazyk funguje jako nástroj, kterým vrah manipuluje, zbavuje oběti vlastní identity a přirovnává je ke zvířatům, jako jsou krysy, vzteklí psi či hadi. V genocidě působí vrah jako terapeut, jelikož celý stát je infikovaný a on si připadá jako, že koná spravedlivou věc. Po genocidě dochází k tzv. selekci, kdy je vybrána určitá skupina, na které bude genocida spáchána. Vrah je vždy přesvědčen o svých úmyslech dlouhou dobu před výběrem. Jeho oběti nenosí nějaké speciální oděvy, povětšinou je lze identifikovat podle barvy kůže či jiného viditelného znaku a může to být i samotný jazyk. Po tomto výběru již nastává samotná genocida.56 Stát si může vybrat z několika možností, jak se zbavit nepohodlné skupiny. Může její členy uvěznit, umístit do ghetta nebo koncentračního tábora, také je může deportovat či usmrtit. Právě usmrcení poskytuje vrahovi velkou výhodu. Během války se totiž počítá s mnoha obětmi, a tak vrahovy činy mohou být zastíněny bez podezření. Musíme rozlišovat mezi genocidou a totální válkou. Jak uvádí E. Luttwark, totální válka je válka, v jemž průběhu jedna strana, cítící se v nebezpečí, využívá veškeré dostupné zbraně a nedělá rozdíly mezi civilním a vojenským obyvatelstvem. Jmenujme například 1. nebo 2. světovou válku, ve které přišlo o život téměř 20 milionů nevinných lidí.57 Jako alternativu ke genocidě můžeme považovat asimilaci, která byla v dějinách rozšířenější než právě genocida. Asimilováni byli třeba Dánové v Anglii či Holanďané v Americe. Oproti genocidě asimilace nezakazovala více duchovních kultur a tak mohli v oblasti dnešní Černé Hory žít vyznavači pravoslaví, islámu i katolictví a zároveň hovořili slovanským i albánským jazykem.58
55
TERNON, Yves. Genocidy XX. století. Praha: Themis, 1997, s. 51,71-72. TERNON, Yves. Genocidy XX. století. Praha: Themis, 1997, s. 79-80. 57 TERNON, Yves. Genocidy XX. století. Praha: Themis, 1997, s. 79-84. 58 TESAŘ, Filip. Etnické konflikty. Praha: Portál s.r.o, 2007, s. 212-214. 56
28
1.4.6 Genocidy v Africe Mezi viditelné konflikty, které zasáhly Afriku, patří bezpochyby genocidy v oblasti Rwandy a Burundi a také genocida v Súdánu či v Etiopii. Rwanda je země, která se rozkládá na území 26 000 čtverečních kilometrů, Burundi zaujímá zhruba 27 800 čtverečních kilometrů. Před velkým masakrem v roce 1994 žilo ve Rwandě asi osm milionů lidí a v Burundi kolem šesti milionů lidí. Rozdělení obyvatelstva v obou zemích je členěno na tři hlavní etnické skupiny. Jsou to Hutuové, Tutsiové a Pygmejové, přičemž nejpočetnější skupinu v obou zemích tvoří Hutuové. Během masakrů bylo zlikvidováno téměř 400 tisíc Tutsiů.59 Současná situace v Rwandě dala impuls na opuštění země, a tak se velká část obyvatelstva přestěhovala do okolních oblastí a to do Zairu, Ugandy, Burundi a Tanzanie. Pouze malá část se po masakrech do oblasti vrátila. Zavedením demokracie byli Tutsiové zbaveni nadvlády a proto začali hromadně opouštět zemi a vytvářet partyzánské skupiny, které podnikaly útoky na Rwandu. O masakru se hovoří právě kvůli tomu, že Belgičané a Angličané podporovali Tutsie namísto Hutuů. Mezi léty 1959-1962 proběhla dekolonizace, na které se podílely hutuské milice Interhamwe a Intagohekas. Hutuové ve volbách obdrželi 81%. Bylo zřejmé, že Hutuové nesouhlasili jak s monarchií, tak také ani s Tutsii. Po této porážce Tutsiové začali mobilizovat a vytvořili partyzánské skupiny, které podnikaly násilné výpady do Rwandy. První velký útok začal v roce 1963 a tyto masakry se táhly až do devadesátých let. Po dobu 35 let žila Rwanda v neustálé nejistotě z konfliktů a politických převratů. Obdobná situace probíhala také v Burundi, kde konflikty probíhaly od konce 60. let 20. století až do let devadesátých 20. století.60 Po těchto událostech se situace změnila v mnoha oblastech. Markantní byl rozdíl ve školství, kde se podíl tutsijských žáků snížil o 40%, avšak po rozdělení moci se počet tutsijských žáků zvýšil na 25%. Podíváme-li se na ekonomickou situaci, v roce 1989 činila nezaměstnanost Tutsiů 19%. Tutsiové zaujímali průměrně 11% v oblasti bankovnictví a průměr v oblasti soukromého sektoru činil takřka 10%. 61
59
BELL- FIAKOFF, Andrew. Etnické čistky. Praha: Práh, 2003, s. 195-196. BELL- FIAKOFF, Andrew. Etnické čistky. Praha: Práh, 2003, s. 197-199. 61 BELL- FIAKOFF, Andrew. Etnické čistky. Praha: Práh, 2003, s. 200-201. 60
29
1.5 Formy státu v subsaharské Africe Je nutno vymezit pojem forma státu. Pod tímto termínem si lze představit tedy něco, čím se každý stát vyznačuje a jedná se o takovou poltickou realitu, která ovládá aspekty v dané zemi. Politické systémy ve státech rozdělujeme na parlamentní, prezidentský a poloprezidentský. Státy můžeme rozlišovat podle formy režimu na demokratické a nedemokratické. Dále státy můžeme dělit podle toho, kdo stojí v čele na monarchie, republiku a teokracii, přičemž každý z těchto typů je rozdělen na další podtypy a těmi jsou: monarchie může být buďto absolutní, kdy jedinec v zemi vládne neomezeně, konstituční, kdy je jeho moc omezena ústavou a v poslední řadě parlamentní, kdy je moc panovníka omezena parlamentem. Podobně se dělí i republika, kterou členíme na parlamentní, poloprezidentskou a prezidentskou. Právě poslední typ se ve státech subsaharské Afriky vyskytuje nejčastěji. A pod pojmem teokracie si můžeme představit vládu někoho nadpřirozeného, Boha. 1.6.1 Demokratické a nedemokratické režimy 1.6.1.1 Demokratické režimy
V mnoha státech dnešního světa převládají demokratické režimy, ve kterých hraje důležitou roli rozhodnutí lidu, avšak existují na světě i takové státy, ve kterých demokratické režimy nejsou uplatňovány. Tyto státy se mj. nacházejí právě i v subsaharské Africe. V demokratických režimech oproti nedemokratických rozhoduje většina, kdy lid má svobodnou volbu ohledně důležitých záležitostí. Demokracie pochází z řeckých slov kratein – vládnout a démos – lid. V překladu znamená demokracie tedy vláda lidu. Samotná demokracie je stará více než 2000 let a během této doby se vyvíjely nové teorie pojetí demokracie, z nichž největší váhu má pojetí normativní, které chápe demokracii jako k jakým cílům má daný systém směřovat, jaké má využívat mechanismy a o jaké hodnoty se má opírat. Naproti normativnímu pojetí demokracie, které je příliš teoretické, vznikla ještě jedna teorie nazvaná empiricky orientovaný pohled, který vychází z praktické zkušenosti a hledá odpovědi na otázky, zda
30
daný systém skutečně funguje a zároveň toto pojetí usiluje o formulaci obecné teorie např. pluralismus či konsensuální demokracie.62 Demokracii můžeme rozdělit na několik forem a to na demokracii zastupitelskou a demokracii přímou neboli participační. Je nutno říct, že každá z těchto forem v sobě zahrnuje různé podformy, jež někdy silně přesahují mimo jejich rámec, ale vždy jsou od jednoho z nich zařaditelné nebo k němu mají alespoň úzkou vazbu.63 Zastupitelská demokracie je takový typ demokracie, kdy si lidé volí své zástupce a ti za ně v otázkách politického rozhodování jednají. Zástupci jsou voleni ve volbách, které jsou svobodné a tajné a volení členové jsou členové politických stran. Tato forma demokracie má velkou výhodu, jelikož může být uplatňována ve velkých společnostech a jedná se o v současnosti nejrozšířenější formu demokracie. Naproti tomu přímá demokracie neboli participační je založena na přímém rozhodování lidí o politických otázkách, čímž se liší od nepřímé demokracie, kdy si lidé volí pouze své zástupce, kteří za ně rozhodují. V historii je znám tento typ již od dob starověkého Řecka. V moderní demokracii se tento typ příliš nevyskytuje, avšak našli bychom i země, kde bývá tato forma uplatňována, a tou je především Švýcarsko. Samotné rozhodování ve Švýcarsku probíhá formou tzv. referend, která jsou na kantonální i lokální úrovni.64 Specifickým typem demokratického zřízení, které se objevuje v afrických státech, je tzv. neliberální demokracie. S tímto pojmem poprvé přišel F. Zakaria a označil jej za fenomén, se kterým se lidstvo potýká od Peru přes Rusko až po území Afriky. Neliberální demokracie představuje takový systém demokratické vlády, kdy sice jsou pravidla demokratického života formálně respektována, avšak lidská práva a svobody nemusí být v tomto typu demokratické vlády dodržovány. Pro účely této diplomové práce je klíčová oblast Afriky. Právě zde proběhly v roce 1990 ve 24 státech ze 48 afrických států demokratické volby. I když demokracie pomohla mnoha státům zajistit svým obyvatelům svobodu, představovala i určitá rizika spojená s narůstající anarchií. Dále F. Zakaria upozorňuje na fakt, že většina afrických zemí je hospodářsky nerozvinutá, tudíž je těžko představitelné aplikovat demokratické principy.65
62
HLOUŠEK, KOPEČEK. Demokracie. Teorie, modely, osobnosti, podmínky, nepřátelé a perspektivy demokracie. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 2007. Str. 23. 63 HLOUŠEK, KOPEČEK. Demokracie. Teorie, modely, osobnosti, podmínky, nepřátelé a perspektivy demokracie. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 2007. Str. 24. 64 DOČEKALOVÁ, Pavla. Úvod do politologie. Havlíčkův Brod: Grada publishing, a.s., 2010, s. 99. 65 ZAKARIA, Fareed. Budoucnost svobody. Praha: Academia, 2005, s. 120.
31
1.6.1.2 Nedemokratické režimy
Oproti výše uvedeným demokratickým režimům, které se snaží vyjít vstříc lidem, dodržovat jejich lidská práva a ochraňovat je, existují také nedemokratické režimy, které se liší způsobem vlády, dodržováním lidských práv a jejich omezováním. Nedemokratickými režimy se zabývala spousta politologů, můžeme jmenovat např. Linze, Stepana či Huntingtona, který nedemokratické režimy dělil na tři skupiny:
Systém jedné vlády – založena na uzurpaci moci jedné strany revolucí, kdy jedna strana disponuje monopolem na moc. Příkladem může být komunistický režim.
Vojenské režimy – založeny na armádě, která má v rukou moc a získala ji na základě vojenského převratu v zemi. Např. státy Latinské Ameriky nebo střední Ameriky.
Osobní diktatura – založena na vládě jednoho charismatického vůdce, jenž přichází o moc v době přechodu na demokracii či svou vlastní smrtí.
Nedemokratické režimy můžeme dělit podle dvou kritérií a to historického a obsahového. Historické kritérium představuje takové režimy, které jsou spojeny s konkrétní historickou zkušeností a lze je empiricky ověřit. Oproti tomu nedemokratické režimy kategorizované na základě obsahového kritéria nejsou spojeny s žádnou historickou zkušeností, jsou teoretické a proto i nadčasové. Na základě historické zkušenosti rozlišujeme absolutismus, autarchii, despocii a tyranii. Absolutismus bývá spojován s Francií, Anglií a Ruskem od 16. do 18. století. Základem absolutismu je neomezená moc panovníka. Někdy bývá absolutismus označován stejně jako autarkie. Despocie i tyranie jsou režimy založeny na neomezené vládě bez právní legitimity. Typické byly tyto režimy např. v Egyptě, Persii či Řecku. Režimy klasifikované podle obsahu jsou v dnešní době častější a řadí se mezi ně autokracie, diktatura, oligarchie, plutokracie a teokracie. Z nichž autokracie, diktatura a teokracie jsou v dnešní době nejčastější. Teokracie je forma vlády odvozená od Boha a bývá reprezentována duchovenstvem, jež má v rukou světskou i církevní moc. V současné době lze teokratickou formu vlády vidět ve Vatikánu. Oproti teokracii se staví diktatura. Ta je založena na vládě vojenských junt, které se dostávají k moci pomocí vojenského puče. Právě nestabilní politický systém a nízký stupeň politické kultury a myšlení představuje vhodné podmínky pro vznik tohoto režimu. Většinou v čele stojí diktátor, charismatická osobnost, kterou vzývá lid, avšak můžeme se setkat i s režimy, kdy tato osoba chybí a moc je koncentrována do rukou nelegitimní skupiny politiků. G. Sartori do protikladu k demokracii
32
stavěl autokracii, kdy hlavní moc má v rukou skupina lidí a všechny státní orgány jsou plně závislé na jejich vůli.66 Specifickými typy nedemokratických režimů, které v sobě zahrnují stránku jak historickou, tak i obsahovou se nazývají totalitarismus a autoritářství. Tyto pojmy jsou moderní a pocházejí z 20. století. I když by se mohlo zdát, že jsou oba pojmy totožné, není tomu tak a mezi oběma lze najít značné rozdíly. Začneme totalitarismem, který byl typický například v nacistickém Německu či komunistickém Rusku. Samotné slovo totalitarismus má svůj původ v latině, přesněji středověké latině a znamená něco jako celý. O definici totalitarismu se pokusilo mnoho politologů především ve Spojených státech amerických např. C. J. Friedrich či Z. Brzeninski. Oba tito politologové měli zkušenosti s totalitními režimy a při své definici vycházeli především z nacistického a komunistického režimu. Právě jejich definice je ta, ze které další autoři čerpali a pouze ji lehce pozměnili. Podle Brzeninského a Friedricha lze říci o totalitním režimu, že je totalitní, když:
Existuje oficiální ideologie, která musí být všemi akceptována a vládnoucí skupina ji využívá k odůvodnění nároků na výkon moci.
Jedna masová strana, která řídí politický i společenský život. V čele strany stojí silný vůdce.
Jedna strana či vůdce disponují absolutním monopolem na kontrolu armády.
Existuje absolutní kontrola prostředků masové komunikace, jako je tisk, rozhlas, televize.
Existuje systém dokonalé psychologické a fyzické kontroly, kterou provádí tajná policie využívající teroristické postupy.
Hospodářství podléhá centrálnímu řízení a celá ekonomika je také kontrolována.67
Vzniklo i více teorií, které charakterizovaly totalitarismus např. od H. Arendtové nebo G. Sartoriho. Každý autor přišel s něčím novým. Obecně lze totalitarismus shrnout několika základními rysy. Totalitní režimy vznikají ve společnostech, které deformují člověka, aby byl vykořisťován ze všech tradičních společenských struktur. Dále existuje strana nebo hnutí, která zaštiťuje veškeré společenské funkce a velí ozbrojeným složkám. V čele stojí všemocný vůdce 66 67
DOČEKALOVÁ, Pavla. Úvod do politologie. Havlíčkův Brod: Grada publishing, a.s., 2010, s. 141-145. BALÍK, Stanislav. Teorie a praxe totalitních a autoritativních režimů. Praha: Dokořán s.r.o, 2012, s. 41- 43.
33
Prorok a Vykupitel. Dále se společnost musí řídit ideologií, která má absolutní charakter a poskytuje ospravedlnění všech činů vedoucích k dosažení cíle. Jedná se o režimy aktivistické, tedy ty, které potřebují ke svému přežití občany a jejich aktivní účast. Dalším rysem totalitních režimů je fakt, že společnost ovládá psychologický nebo fyzický teror prostřednictvím tajné policie. Totalitní režimy usilují o vytvoření nového člověka oproštěného od všeho starého. Posledním rysem je, že totalitní společnosti vzbuzují lhostejnost.68 Podle politologa W. U. Friedricha se dělí totalitní režimy na teroristické, kde je na prvním místě teror a jeho použití. Tento režim byl typický např. v Sovětském svazu v době vlády Lenina nebo v Kambodži, kde vládl Pol Pot. Dále na režimy byrokratické, jež se vyznačují ideologií jedné vládnoucí byrokracie např. Sovětský svaz po Stalinově smrti a posledním typem jsou tzv. teokratické režimy, typické např. vládou ajatolláha Chomejního v Iránu.69 Druhým specifickým typem nedemokratických režimů zahrnující jak obsahovou stránku tak i historickou je autoritářství. Tento pojem představuje morální vliv, který může působit pozitivně na demokracii. Postupem času začalo být autoritářství obecně vnímáno jako negativní, kdy je autorita zneužita a způsobuje ztrátu svobod lidí. Charakteristiku autoritářství popsal v několika bodech americký politolog španělského původu J. J. Linz, který jej definoval jako
systém s limitovaným politickým pluralismem
systém bez vedoucí ideologie
systém bez intenzivní nebo extenzivní politické mobilizace
systém, kde je moc v rukách vůdce, nebo úzké skupiny osob s nejasnými, ale zjistitelnými hranicemi70
Je zřejmé, že se autoritářství od totalitarismu v mnohém liší. Hlavní rozdíl spočívá v absolutní míře kontroly společnosti nad politickou sférou, která nedovoluje žádné politické strany, organizace č hnutí. V autoritářském režimu neexistuje jedna politická strana, nýbrž v čele je vůdce nebo skupina osob. Oproti totalitarismu neexistuje absolutní kontrola politického i společenského života, a také ideologie, kterou se řídí vůdce, není lidem
68
BALÍK, Stanislav. Teorie a praxe totalitních a autoritativních režimů. Praha: Dokořán s.r.o, 2012, s. 46-47. DOČEKALOVÁ, Pavla. Úvod do politologie. Havlíčkův Brod: Grada publishing, a.s., 2010, s. 150. 70 DOČEKALOVÁ, Pavla. Úvod do politologie. Havlíčkův Brod: Grada publishing, a.s., 2010, s. 151-152. 69
34
vnucována. Totalitarismus se vyskytuje spíše v teoretické rovině, kdežto autoritářství je koncepce, která se vyskytuje v praxi častěji a mezi odborníky se lépe jednoznačně klasifikuje.71 J. J. Linz klasifikoval autoritářské režimy na sedm typů. Byrokraticko - militaristické autoritativní režimy jsou nejfrekventovanější typ založený na dominantní roli armádního establishmentu. Tyto režimy mohou fungovat i bez politických stran. Druhým typem jsou tzv. organicko-etatistické autoritativní režimy. V tomto typu je odmítnut model třídního konfliktu a vytváří se síť institucí různorodých zájmů. Tato teorie vychází z toho, že lidé jsou členy mnoha sociálních skupin a na druhé straně stojí politické strany, které rozdělují lidi a předpokládají existenci profesionálních politiků. V mobilních autoritativních režimech nelze z důvodu značné participace obyvatel na výkonu moci aplikovat byrokratickomilitaristickou vládu nebo organicko-etatistickou vládu. Postkoloniální mobilizační autoritativní režimy jsou založeny na mobilizaci společnosti, která umožnila jejich vznik. Tento typ byl realizován zejména v zemích Afriky ve druhé polovině 20. století. Rasové a etnické „demokracie“ na jedné straně splňují kritéria demokracie, ale na straně druhé dochází k vylučování rasové skupiny a nemůžeme tento typ řadit mezi demokratické. Příkladem tohoto typu může být třeba Jihoafrická republika. Defektní a pretotalitní autoritativní režimy se snaží dosáhnout totalitního zřízení, avšak neplní všechny definiční znaky totalitarismu. Posledním typem, který J. Linz uvádí, je posttotalitní autoritarismus, pro nějž je typická vláda rozdělená pouze mezi členy strany. K těmto režimům řadíme např. komunistické státy po Stalinově smrti v 50. letech 20. století.72 S autoritářskými režimy se k roku 2015 můžeme setkat ve Rwandě, Burundi nebo Angole. 1.6.2 Politické systémy podle dělby moci Podle dělby moci rozdělujeme politické systémy na tři typy: parlamentní, poloprezidentský a prezidentský systém. V každém systému hraje důležitou roli jiný aspekt. Parlamentní systém má svůj základ ve Velké Británii, kdy v průběhu 18. století existoval vztah mezi panovníkem, vládou a parlamentem, přičemž panovník měl pouze formální roli. Oproti parlamentnímu systému ten prezidentský má své kořeny v Americe a to konkrétně v Latinské, avšak později se dostal i do dalších zemí a to především do USA73. V tomto
71
DOČEKALOVÁ, Pavla. Úvod do politologie. Havlíčkův Brod: Grada publishing, a.s., 2010, s. 152. BALÍK, Stanislav. Teorie a praxe totalitních a autoritativních režimů. Praha: Dokořán s.r.o, 2012, s. 64-68. 73 Spojené státy americké 72
35
systému je moc výkonná soustředěna do rukou prezidenta, který má velké pravomoci a v případě nesouhlasu může zamítnout přijetí zákona.74 Prezident je současně hlavou státu i hlavou vlády a v tomto systému není moc výkonná závislá na moci zákonodárné, není jí tedy odpovědná. Mandát v prezidentském systému nelze krátit ani u prezidenta ani u vlády, pouze ve výjimečných případech mohou být jejich mandáty kráceny. Poloprezidentský systém má své kořeny ve Francii, kde je moc výkonná v rukou jak prezidenta tak také vlády s ministerským předsedou a je odpovědná parlamentu, který jí může vyslovit nedůvěru. V poloprezidentském systému mandát prezidenta nemůže být zkrácen, avšak mandát vlády ano a to s rozhodnutím prezidenta i vyslovením nedůvěry parlamentem.75 Africký kontinent je charakteristický jednak svou polohou, rozložením jednotlivých oblastí na bohatší země, které disponují surovinovými zdroji i na země, kde lidé nemají co jíst a celý život žijí v chudobě a bídě. Právě tyto nepříliš příznivé podmínky pro život mohou být příčinou mnoha konfliktů, jež probíhaly na tomto území od druhé poloviny 20. století. Kromě ekonomických příčin konfliktu mohou nepokoje způsobit i politické strany či náboženská příslušnost. Je zřejmé, že konflikty se neobjevují pouze na africkém kontinentu, ale můžeme se s nimi setkat na celém světě. Každý konflikt má svá pravidla a svůj průběh. Specifickým typem konfliktu je tzv. etnický konflikt, který vzniká z důvodu nepokojů mezi etnickými skupinami, které usilují o nadvládu či bohatství. Právě tento typ konfliktu se může transformovat až do genocidy, což je definováno jako úmyslné a systematické zničení celé nebo části etnické či náboženské skupiny. V roce 1994 proběhla největší genocida na africkém kontinentu. V oblasti Rwandy bylo vyvražděno hutuuskými radikály obrovské množství Tutsiů, a to až 2,5 milionu. V Africe se můžeme setkat především s prezidentskými politickými systémy. Je nutno uvést i fakt, že v oblasti Afriky se setkáváme spíše s nedemokratickými režimy založenými na vládě jednotlivce či úzké skupiny, která má v rukou moc a rozhoduje. Nedemokratické režimy můžeme dělit podle obsahové a historické složky. Podle historické je dělíme na absolutismus, typický pro Francii a Anglii v 16. až 18. století pak dále na despocii a tyranii, která byla charakteristická v Řecku nebo v Egyptě. Režimy založeny na obsahové složce jsou v současnosti častější a to především teokracie typická pro Vatikán, diktatura, kde je moc v rukou charismatického jedince, kterého podporuje lid či autokracii, kterou definoval G. Sartori jako formu vlády, kdy moc je
74 75
HLOUŠEK, Vít. Politické systémy. Brno: Barrister Principal, 2011, s. 79-82. DOČEKALOVÁ, Pavla. Úvod do politologie. Havlíčkův Brod: Grada publishing, a.s., 2010, s. 12.
36
soustředěna do rukou jedné osoby nebo skupiny lidí, na níž jsou všechny státní orgány závislé.
37
2
VYMEZENÍ SUBSAHARSKÉ AFRIKY Tato kapitola se zabývá vymezením subsaharské Afriky z pohledu přírodního
bohatství, obyvatelstva a celkové politické situace, která v této části Afriky panuje. Kapitola se zaměřuje také na dějiny afrického kontinentu, a to především na ty novodobé.
2.1
Obyvatelstvo Afriky V Africe stejně jako v jiných zemích na světě není jednotné obyvatelstvo, které by
zahrnovalo pouze Afričany. Kromě Afričanů je Afrika obývána také Evropany, Indy a Araby. Evropané se usadili především v jižní části kontinentu, Indové a Arabové zase ve východní části, kde rozšiřují náboženství. A právě rozdíly mezi jednotlivými národy mohou být jednou z příčin konfliktu. 2.1.2 Rasy a jazyk V oblasti subsaharské Afriky se místo termínu rasa využívá spíše termín sociální konstrukty. Afričané se mezi sebou odlišují svým zevnějškem, jazykem, kulturou a také způsobem života. Pro každou oblast je specifický jiný způsob života. V této zemi existuje velké množství kmenů, z nichž mezi nejvýznamnější patří bantuská skupina, do které patří Bantuové, Niloti, Mandangiové a Guinejci. Kromě Afričanů v Africe žijí také Evropané a to především na jihu země, dále Pákistánci a Indové, kteří obývají východní část země. V zemi často dochází k mísení ras a to je nejvíce vidět v oblasti tzv. Subsaharské Afriky, kde kromě mísení ras probíhá také mísení kultur mezi sebou. V Africe existuje několik jazykových rodin a mezi ty hlavní patří Afroasijská jazyková větev, jazyky z této větve se mluví od Egypta přes Libyi až po Etiopii. Další velkou jazykovou rodinou je Nigerokonžská jazyková rodina, jejímiž jazyky hovoří asi 75% Afričanů. Díky kolonizaci v průběhu 19. století se v Africe prosadily i evropské jazyky a to španělština, portugalština a angličtina. Velkým problémem v Africe je v oblasti dorozumívání to, že Afričané musí používat tři jazyky, jedním, kterým hovoří s rodinou, jeden když hovoří s ostatními a jeden evropský, který je vyžadován státem: portugalština či angličtina v úředním styku.76
76
KLÍMA, Jan. Dějiny Afriky: vývoj kontinentu, regionu a států. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2012, s. 32-35.
38
2.1.3 Náboženství Podíváme-li se na religiózní situaci v Africe, dospějeme k závěru, že byla spojena s magickou sílou, kterou Afričané vyznávali již od dávných věků. Tyto symboly souvisely s představami o posmrtném životě. Mezi tři základní proudy náboženství v Africe řadíme animismus, fetišismus a totemismus. První ze jmenovaných je založená na chápání přírody jako živé entity. Fetišismus je založen na uctívání předmětů s duchovním obsahem. Totemismus se týká uctívání vybraných zvířat. S příchodem Arabů se v zemi prosazuje islám a jeho zásady, a tak si často islám s křesťanstvím konkuruje. Hlavní důvody sporů jsou zejména v tom, že podle Afričanů islám je „jednodušší“ náboženství, jelikož je založeno na víře pouze v jednu abstraktní bytost, zatímco v křesťanství se hovoří o tzv. svaté trojici, kdy je bůh chápán jako tři bytosti a navíc je popsán jako poražený. V současnosti dochází k mísení náboženství a vznikají taková jako například černý islám v oblasti subsaharské Afriky či jiné odnože. Náboženství se projevuje nejen v mezilidských vztazích, ale také v politice a bývá i velice často zdrojem sporů mezi státy například v Nigérii či Somálsku.77 2.1.4 Ekonomika
Subsaharská Afrika zahrnuje asi 47 států a nutno uvést, že hrubý domácí produkt v roce 2005 činil pouze 860 dolarů na osobu, což je v porovnání s celým světem pouhá osmina78. Afrika patří mezi nejchudší kontinenty světa a její ekonomika je zcela závislá na zemědělské výrobě a to především rostlinné, tedy na produkci plantážních rostlin. Výjimku tvoří Jihoafrická republika, kde hraje hlavní roli průmysl. Kromě Jihoafrické republiky mezi další průmyslové státy patří Libye a Alžírsko, kde v obou státech se těží ropa a Demokratická republika Kongo, kde se těží měď a diamanty. V Africe není zemědělská výroba na příliš vysoké úrovni, jelikož používá zastaralé techniky a mechanismy a navíc celková produkce nepokryje potřeby obyvatelstva. I když Africké zemědělství nedokáže vyprodukovat tolik jídla, aby uspokojilo místní obyvatelstvo, je významným pěstitelem kakaa, olejnin, datlí a koření. Afrika se vyznačuje také velkými zdroji nerostných surovin a vodní energie. V Africe se těží diamanty, kobalt, zlato a platina, kromě toho se na ekonomice významným dílem podílí těžba ropy zejména v oblasti Libye a Alžírska. Významné místo v kontinentu zaujímá
77
KLÍMA, Jan. Dějiny Afriky: Vývoj kontinentu, regionů a států. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2012, s. 37-38. 78 ŠLACHTA, Mojmír. Ohniska napětí ve světě. Praha: Nakladatelství české geografické společnosti s. r. o, 2007, s. 178.
39
letecká a silniční síť a také zahraniční obchod, který je důležitý pro celkový hospodářský rozvoj afrického kontinentu. Také ekonomická situace může být příčinnou konfliktu.79
2.2 Přírodní podmínky Afriky Povrch Afriky je tvořen převážně plošinami a dal by se rozdělit do několika částí. První část tvoří pohoří Atlas, druhá oblast zahrnuje tabulovou Afriku, kterou tvoří saharskosúdánské roviny a Hornoguinejská vysočina, dále Konžská pánev, Kalaharská pánev a Kapské hory a Madagaskar a poslední oblast je oblastí východní Afriky, která je složena z Etiopské vysočiny a východoafrické náhorní plošiny.80 V Africe nejsou rozdíly teplot mezi chladným a teplým obdobím tak značné, avšak na poušti je situace jiná, tam jsou zejména přes den viditelné obrovské rozdíly mezi chladným a teplým obdobím. Afrika je nejteplejší kontinent. V Africe se kromě pouští vyskytují také polopouště, tropický deštný prales, tropický střídavě vlhký les a savany, ty jsou pro africký kontinent nejtypičtější. Jedná se o travnaté pláně s keři a stromy. Největší savany jsou v jihovýchodní Africe. Řeky a jezera hrají v africkém kontinentu nezaměnitelnou roli. Jednak jsou zdrojem pitné vody, energie a lidé je využívají k zavlažování. Mezi ty největší řeky v Africe jednoznačně patří Nil a Kongo. Kromě velkých řek se zde vyskytují také jezera, která slouží k lovu ryb a také k dopravě.81
2.3 Charakteristika politické situace v Africe po 2. světové válce Po druhé světové válce a kolonizaci velkými mocnostmi se v subsaharské Africe začíná prosazovat demokracie, socialismus a svoboda. Součástí změn po druhé světové válce mělo být i zlepšení situace ve školství a v samosprávě, avšak Afričané neměli o politické situace příliš velké povědomí. I když vrcholní představitelé neusilovali o brzkou dekolonizaci, OSN a ostatní organizace na ně tlačily a chtěly, aby proces dekolonizace započal co nejdříve. Dekolonizační proces se potýkal s mnoha problémy a to především v subsaharské Africe, kde převládaly spory mezi kmeny a klany a navíc strany evropského formátu neměly moc popularity. Na rozvoji autonomie se začaly podílet vznikající elity. Důležitou roli v procesu dekolonizace hrála Francie. Ta poskytla Afričanům účast na
79
ŠÁRA, Pavel a Marek KOŠNÁŘ. Lexikon zemí světa. Praha: Praha Kartografie, 2005, s. 104-105. ŠÁRA, Pavel a Marek KOŠNÁŘ. Lexikon zemí světa. Praha: Praha Kartografie, 2005, s. 106. 81 KLÍMA, Jan. Dějiny Afriky: Vývoj kontinentu, regionů a států. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2012, s. 22-26. 80
40
volbách. Francouzská myšlenka dekolonizace Afriky vyvolala v roce 1947 povstání na Madagaskaru, které bylo potlačeno. Kromě francouzského úsilí se objevovaly také nápady od senegalského politika L. S. Senghora, ten prosazoval černošství, ostatní politici se přikláněli k myšlence marxismu a chtěli z Afriky vytvořit socialistickou zemi.82 Po skončení druhé světové války se v Asii a Africe začal prosazovat nacionalismus, díky kterému mohly kolonizované národy vyhlásit svou nezávislost. Koloniální mocnosti začaly postupně ztrácet kontrolu nad svými koloniemi a navíc tento fakt podtrhl i vznik vzdělaných elit, jež požadovaly demokracii, samosprávu a také nárok na sebeurčení. Samotný dekolonizační proces v Africe začal později než např. v Asii. Hlavním důvodem proč byl proces v Africe zpožděn, byla jednak existence kmenového uspořádání společnosti, které omezovalo kolonisty v prosazování nacionalismu. A také sehrávalo určitou roli to, že se Afrika nepřímo účastnila bojů během druhé světové války a tak nebyla poznamenána porušením kontinuity.83 V Africe se po druhé světové válce nacházelo asi padesát států, které získaly svou nezávislost během 60. let 20. století. V některých koloniích došlo k nezávislosti až později, což bylo způsobeno především problémy mezi bílou osadnickou menšinou a původním černošským obyvatelstvem. Takovou situaci bychom mohli najít např. v Zimbabwe. Nebo další problém zabraňující v nezávislosti spočíval v existenci autoritativních režimů v zemích. Dekolonizační proces se lišil podle toho, která koloniální mocnost měla nad kolonií kontrolu. Můžeme rozlišit celkově dva přístupy ke koloniím a to z pohledu britského a francouzského. Obě koloniální politiky těchto států se v mnohém liší.84 Britský kolonialismus představoval pro Afriku určitou naději na úspěch, jelikož počítal s účastí domácího obyvatelstva na správě vlastní země. Velká Británie začala v jednotlivých koloniích zavádět výkonné rady, které měly sloužit jako poradní orgány britského guvernéra, dále byly vytvořeny zákonodárné sbory, do kterých mohli být voleni i domácí obyvatelé. Tento akt podílení se na správě země představoval impuls k završení nacionalistických tendencí v zemi. Důležitou roli zde sehrálo zavedení všeobecného volebního práva. Politické strany, které ve volbách zvítězily, získaly zároveň nejvíce míst
82
KLÍMA, Jan. Dějiny Afriky: Vývoj kontinentu, regionů a států. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2012, s. 273-274. 83 PLECHANOVOVÁ, Běla. Kapitoly z dějin mezinárodních vztahů 1941-1995. Praha: Institut pro středoevropskou kulturu a politiku. 1997. s. 171-172. 84 PLECHANOVOVÁ, Běla. Kapitoly z dějin mezinárodních vztahů 1941-1995. Praha: Institut pro středoevropskou kulturu a politiku. 1997. s. 178-179.
41
ve výkonných radách a pokud vítězná strana či hnutí vyvíjelo tlak na britskou správu, mohla být vyhlášena nezávislost. Tuto kolonizační politiku aplikovala Velká Británie od 40. let 20. století a nutno říct, že první stát, kterému se podařilo získat nezávislost, byla Ghana. Ta ji získala v roce 1957 a stala se tak vzorem pro ostatní země a navíc její úsilí o nezávislost dala vzniknout i Organizaci africké jednoty.85 Jiná situace byla s francouzskými koloniemi. Francie volila odlišnou politiku, než Velká Británie. Francie se snažila obhájit si své mocenské postavení, které ztratila během druhé světové války. Ch. De Gaulle svolal do Brazzaville v roce 1945 konferenci, která měla za cíl vyřešit otázku ohledně amerického antikolonialismu. Na konferenci francouzští správní úředníci diskutovali také o tom, jak zkvalitnit koloniální správu a odstranit formy zneužívání moci. Avšak o samosprávě či nezávislosti, jako tomu bylo v případě Velké Británie, zde hovořit nemůžeme. Ch. De Gaulle striktně odmítal zavedení samosprávy v koloniích. Spolu se zavedením nové ústavy v roce 1945 byla vytvořena tzv. Francouzská unie, která zahrnovala tři skupiny nezávislých zemí a to staré kolonie, jako bylo např. Guadeloupe či Martinique, dále Alžírsko a třetí skupinu nezávislých zemí tvořily kolonie Rovníkové a Západní Afriky. Podle ústavy měla Francouzská unie sloužit pouze jako poradní orgán, rozhodovací pravomoci přebíralo stále Národní shromáždění a francouzská vláda. Francouzská koloniální politika měla za cíl asimilovat koloniální obyvatelstvo a také modernizovat s pomocí kolonií francouzskou ekonomiku.86
Již od druhé poloviny 20. století sehrávalo území Afriky významnou roli a země mimo africký kontinent se zde snažily nastolit demokracii, o což se zasloužila především Francie, jelikož Angličané měli s Afrikou své vlastní plány, které se lišily od těch francouzských. Britové usilovali o zapojení domácího obyvatelstva do správy vlastní země, byly založeny výkonné rady i zákonodárné sbory, do kterých mohli být voleni i domácí obyvatelé. Velké Británii se podařilo zavést všeobecné volební právo. Strana, která zvítězila, vyvíjela tlak na britskou správu a mohla být vyhlášena nezávislost. Právě tato politika pomohla k nezávislosti Ghaně, která jí dosáhla v roce 1957 a představovala tak vzor pro ostatní země. Odlišnou politiku volila Francie v čele s prezidentem Ch. De Gaullem.
85
Mezivládní organizace sdružující nezávislé africké země, vznikla v roce 1963 a v roce 2002 byla nahrazena Africkou unií. 86 PLECHANOVOVÁ, Běla. Kapitoly z dějiny mezinárodních vztahů 1941-1995. Praha: Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, 1997, s. 182.
42
Důležitou roli sehrála konference v Brazzaville, na které francouzští správci diskutovali o zlepšení koloniální správy, i když o samosprávě, jako tomu bylo v koloniích Velké Británie, nemůže zde být řeč. Nakonec byla založena Francouzská unie, jež sdružovala tři skupiny nezávislých zemí. Hlavním cílem francouzských kolonialistů bylo povznést francouzskou ekonomiku a asimilovat koloniální obyvatelstvo. Afrika není země, kde by žili pouze Afričané, kromě těchto obyvatel zde žijí také Arabové, Evropané či Indové. Národnostní rozdíly mezi těmito národy, žijícími v jedné zemi, mohou být zdrojem konfliktů. V Africe se používají celkem tři jazykové rodiny, kterými se dorozumívají, jsou to afroasijská jazyková rodina, nigerokonžská jazyková rodina a také se zde objevují evropské jazyky jako je angličtina, španělština nebo portugalština. V oblasti subsaharské Afriky vzniká prolínáním náboženství tzv. černý islám. Náboženství proniká do mezilidských vztahů i do politiky a častokrát může způsobit i konfliktní situace. Afrika nepatří mezi bohaté země, ale je nutno říci, že je významným pěstitelem kakaa a koření. Kromě pěstování zde můžeme najít také významnou těžbu diamantů, zlata, platiny a především ropy, která se těží v oblasti Libye a Alžírska a i surovinové bohatství může sehrávat určitou roli v konfliktech.
43
3
VYBRANÉ PŘÍKLADY POLITICKÉHO VÝVOJE V SUBSAHARSKÉ AFRICE Politický vývoj ve státech subsaharské Afriky nebyl jednotný a stát od státu se velmi
lišil, v některých státech byl spíše demokratického zaměření, v jiném zase vláda lidu zas tak prosazována nebyla a docházelo velice často k etnickým čistkám či jiným podobným aktivitám neslučitelným s demokratickým způsobem života. Tato kapitola se zaměřuje na politický vývoj ve státě, ve kterém se projevuje stabilita země, demokratické působení a v současné době i dobrá ekonomická prosperita a účast na misích OSN a tím je právě Ghana. Zatímco v Ghaně situace nebyla až tak vyhrocená, v oblasti Rwandy a Burundi se dostaly nepokoje mezi Hutuy a Tutsii až do takové míry, že zde můžeme hovořit o genocidě.
3.1 Ghana Tato země je republikou v čele s prezidentem. Přesněji se jedná o prezidentskou republiku, tedy takovou, kde prezident je nositelem moci výkonné a zároveň zastává i post předsedy vlády. Tato země má několik velkých měst, mezi ta největší patří kromě hlavního města Accra, které čítá kolem 2 milionů obyvatel také Kumasi či Takoradi. Ghana byla dříve kolonií Britského impéria, avšak v 50. letech 20. století se konečně osamostatnila. Nová vlastenecká strana, Národní demokratický kongres, Lidová národní dohoda a Lidová strana dohody, to jsou největší politické strany Ghany. Většina Ghaňanů vyznává křesťanství s malou mírou muslimského vyznání. Po roce 1980 proběhl v Ghaně převrat a vlády se ujal J. Rawlings, za jeho vlády byla zrušena současná ústava, rozpuštěn parlament a zakázány politické strany. O 10 let později se snažili politikové o stabilizaci demokracie a roku 1992 proběhly v Ghaně svobodné volby, které skončily vítězstvím Národního demokratického kongresu. Ve volbách v roce 1994 opět vyhrál J. Rawlings a k významné změně, která ovlivnila Ghanu, patřilo také zvolení J. K. A. Kufuora ve volbách v roce 2001, kdy došlo k udobření mezi politickými stranami a k prvnímu mírovému předání moci mezi těmito stranami.87
87
LIŠČÁK, Vladimír. Státy a území světa. Praha: Libri, 2009, s. 265-267.
44
3.1.1 Obyvatelstvo Ghany Od 60. let 20. století se v této oblasti vyskytuje více než 100 jazykových skupin. Ačkoli se později nekladl takový důraz na etnické a kulturní odlišnosti obyvatelstva, je možné tyto projevy spatřovat až do počátku 90. let 20. století. V Ghaně převažují zejména čtyři etnické skupiny a to Akanowé, kteří zaujímají asi 44%, dále Mosijové, kterých je asi 16%, Eveové s 13% a Gaové, ti mají v zemi asi 8% zastoupení. Podskupiny sdílejí společné znaky, společnou historii, jazyk a původ, které byly důležitými prvky v době předkoloniálního období stejně tak jako kontrola obchodních cest a vytvoření obranné aliance. Tou byla v 17. století tzv. konfederace Assante. Avšak v druhé polovině 20. století se projevovala rivalita mezi jednotlivými etnickými skupinami zapříčiněná zejména sociálními a ekonomickými rozdíly a vznikalo mezi nimi určité napětí, které v roce 1994 vyústilo v konfliktní situaci, během které přišlo o život asi 1000 lidí, dalších téměř 150 000 lidí bylo vystěhováno do severovýchodní částí Ghany. V oblasti docházelo často k míchání etnik například na středních a vysokých školách nebo na venkově a ve městě a lze tedy říci, že hlavním faktorem, ovlivňujícím politické chování je právě původ. Ghana nepatří mezi státy, které by byly etnicky homogenní a dochází zde k mísení etnik. Lidé se stěhují za prací do měst. Na venkově je větší tendence odrážet tradiční rozdělení populace, skupiny na jih k Atlantiku jsou více ovlivněny peněžní ekonomikou, vzděláním a křesťanstvím, než skupiny na severu, které jsou pod vlivem islámu.88 Podobně jako v jiných zemích i do Ghany míří lidé z jiných zemí a to především afrického kontinentu. Jen v roce 2000 bylo přistěhovalců v Ghaně téměř 58%. Ze zemí mimo hospodářské společenství západoafrických států pocházelo asi 23%. Významný podíl obyvatelstva Ghany zaujímají také studenti, kterých bylo v roce 2007 cca 8,5 % a jednalo se především o studenty ze zemí ECOWAS89. Populace studentů v letech 2006-2007 vzrostla na 3,8%. Kromě přistěhovalectví, které v Ghaně vykazuje už několik let stabilitu, dochází ještě k velkému nárůstu žadatelů o azyl i uprchlíků. V roce 2007 patřila Ghana mezi země s největším počtem uprchlíků v západoafrické podoblasti. Podle UNHCR90 pochází více než 40% uprchlíků mladších osmnácti let z oblast Libérie a Toga. Země v roce 2008 sice
88
History of Ghana. Ghana HomePage, resource for News, Sports, Facts, Opinions, Business and Entertainment [online]. [cit. 2016-01-27]. Dostupné z: ghanaweb.com/GhanaHomePage/history 89 Hospodářské společenství západoafrických států, založeno v roce 1975. 90 Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, organizace, která se stará o uprchlíky.
45
nepřijala tolik uprchlíků jako o rok dříve, nicméně i tak patří mezi hostitelské země se čtvrtou největší populací žadatelů v této oblasti.91 3.1.2 Politický systém Ghana se podle ústavy z roku 1992 řadí mezi demokratické státy a její moc je rozdělena na tři složky a to exekutivu, legislativu a jurisdikci. Stát by měl zajištovat všem svým obyvatelům svobodu a spravedlnost. Parlament odvozuje svou moc od lidu. Na základě této ústavy z roku 1992 může získat každý občan od 18 let volební právo. V čele země stojí prezident, který je zároveň také hlavou exekutivy a také velitelem ozbrojených sil Ghany a jeho volební období trvá po dobu čtyř let s tím, že může být volen celkem dvakrát. Kromě funkce prezidenta bývá volen také víceprezident, který prezidenta zastupuje v době jeho nepřítomnosti či v případě úmrtí. I když má prezident velké pravomoci, svou moc si dělí spolu s vládou. Kromě exekutivy je důležité zmínit také legislativní moc, která je v rukou jednokomorového parlamentu. Počet členů parlamentu v současné době se pohybuje kolem 230. Soudní moc mají na starosti soustavy soudů a to Nejvyšší soud, Odvolací soud a Vrchní soud. Tyto soudy jsou na sobě navzájem nezávislé, avšak v případě setkání soudců s prezidentem může dojít k jejich ovlivňování.92 3.1.3 Události během 1. a 2. světové války Po 1. světové válce se začaly objevovat znatelné rozdíly mezi koloniálním panstvem a obyvateli kolonie. Afričané odsuzovali likvidaci afrického obyvatelstva pro zájmy cizinců a také jejich přílišnou hrdost. V tomto období se začíná rozvíjet také publicistika v čele s J. C. Hayfordem. 1. světová válka nejen posílila prestižní postavení Velké Británie, ale také utvrdila Afričany v souvislosti s Velkou Británií a jejími rozpory s evropskými mocnostmi93 V průběhu 20. a 30. let 20. století Velká Británie zažívala nemalé úspěchy. Němci byli vyhnáni z oblasti a jejich území připadlo Britům. Konkrétně se jednalo o území v Togu a v Kamerunu. Togo bylo přejmenováno na „Britské Togo“ a stalo se součástí Zlatého
91
Foreigners in Ghana. Ghana HomePage, resource for News, Sports, Facts, Opinions, Business and Entertainment [online]. [cit. 2016-01-27]. Dostupné z: http://www.ghanaweb.com/GhanaHomePage/foreign_affairs/foreigners.php 92 Ústava ghanské republiky [online]. [cit. 2016-01-30]. Dostupné z: http://www.politicsresources.net/docs/ghanaconst.pdf 93 KLÍMA, Vladimír. Ghana: stručná historie států. Praha: Libri, 2003. s. 41.
46
pobřeží94 až v 60. letech 20. století. Britové se snažili v oblasti upevnit svou moc všemi různými prostředky, mezi něž například patřilo vštěpování britských hodnot africké mládeži. V průběhu let docházelo k velkému pokroku vzdělanosti, dokonce i africký vůdce musel být gramotný a studovaný. Britové se snažili také rozvíjet dopravní síť a tím vzrostl počet cestujících. Aby zisky Velké Británie rostly, povolaly do země své odborníky na obchod či podnikatele. Také oblast zdravotnictví se začala rozvíjet a to tak, že Velká Británie založila v roce 1920 nemocnici v Korlebu.95 V roce 1945 vypukla 2. světová válka a Afrika se stala místem, kde probíhaly boje mezi Italy a Němci na jedné straně a Brity na straně druhé. Pokud běloši přicházeli v míru, lásce a přátelství, byli uctíváni, v opačném případě jimi Afričané zcela pohrdali. Afričané začali vystupovat proti kolonialismu, ale zatím nedávali své antipatie příliš najevo. Věděli, že pokud se jim podaří Evropany vyhnat, dostane se jim společenského povznesení. Hlavními iniciátory, uvědomujícími si tento problém, byli především vzdělanci. Afričané byli ohrožováni Německem, které na nich uplatňovalo rasistickou politiku a Itálií, která nečekaně napadla špatně vyzbrojenou Habeš. Právě díky těmto problémům, které sužovaly Afriku, vystupovalo jako ochránce mimoevropského obyvatelstva trio velmocí složené z Velké Británie, SSSR96 a USA a Afričané se stavěli kladně k britsko- americké Atlantické chartě.97 Kromě pomoci od velmocí sehrávala důležitou roli i církev a misie, jejichž úkolem bylo odstranit násilí v zemi a povznést ty nejpotřebnější. V souvislosti s touto potřebou se rozvíjelo dramatické umění, stojí za zmínku především jméno Michaela Francise DeiAnanga. Začaly se přehodnocovat dějiny Ghany, které byly líčeny kladněji. Sociální cítění se projevovalo i v literární tvorbě.98 3.1.4 Nkrumahova vláda Po 2. světové válce se začali vojáci z Barmy stahovat zpět na Zlaté pobřeží a taky začalo docházet k činnostem vedoucím k politické svobodě. V celé tropické Africe po skončení 2. světové války začalo emancipační hnutí, jehož cílem bylo zajistit větší
94
Do roku 1957 državou VB, první kolonie v subsaharské Africe, která získala nezávislost a jejím prvním prezidentem se stal Kwame Nkrumah, jež byl roku 1966 svržen. 95 KLÍMA, Vladimír. Ghana: stručná historie států. Praha: Libri, 2003. s. 41-44. 96 Svaz sovětských socialistických republik 97 KLÍMA, Vladimír. Ghana: stručná historie států. Praha: Libri, 2003. s. 46-47. 98 KLÍMA, Vladimír. Ghana: stručná historie států. Praha: Libri, 2003. s. 47-48.
47
participaci Afričanů na veřejném životě. Lidé si začali uvědomovat, že kolonizace byla jen určitá forma útlaku, proti kterému bojovali. Z válečných veteránů se začali stávat radikálové a současní vládcové považovali jejich ekonomické podvody a aroganci za urážlivé. V Ghaně nebyla lékařská péče ani vzdělávací politika na příliš vysoké úrovni a až do 50. let 20. století fungovaly v této oblasti pouze dvě školy, další školy byly zavedeny až misionáři. Ghana zaujímala odmítavý postoj k africké kultuře a tento pocit byl ještě podpořen vnějšími silami. M. Garvey a We du Bois vzbudili silné svědomí panafrikanismu. V roce 1945 proběhla v Manchesteru konference na podporu panafrických ideálů. Této konference ze zúčastnili zástupci jak Ghany tak také Nigérie či Siery Leone.99 Vznikalo velké množství nezávislých států a vyvstala otázka, jak tyto státy osamostatnit. Problém osamostatnění spočíval v rozdílných zájmech evropských mocností a Afriky. Sjednocení podporoval člen osvobozeneckého hnutí K. Nkrumah, jež pobýval v USA a později také v Manchesteru, kde pracoval na 5. panafrickém kongresu. Roku 1947 vznikla na Zlatém pobřeží nová strana s názvem Jednotný konvent zlatého pobřeží (UGCC). Členové tohoto konventu byli převážně vzdělanci, odboráři a také náčelníci, kteří se obávali v souvislosti s přechodem k autonomii revolučních zvratů.100 Britská labouristická strana zamýšlela vytvořit místo koloniální říše společenství tzv. Commonwealth a zajistit vytvoření nové ústavy. Nová ústava pod názvem Burnsova vznikla roku 1946 a poskytovala Afričanům většinu v zákonodárně radě, i když výkonnou moc měl pořád v rukou britský guvernér. V roce 1948 vypuklo několik povstání kvůli nízkým příjmům, ale ta byla vzápětí potlačena pořádkovými silami. V roce 1945 K. Nkrumah vystoupil ze strany Jednotného konventu a založil si vlastní stranu s názvem Strana lidového konventu. Britové se snažili potlačit rozbroje mezi Ghanou a Keňou tím, že se nezapojovali do místních záležitostí a v zemi jich pobývala jen menšina. Domácí vláda podporovala obsazování míst volenými oproti jmenovaným a také běloši zastávali některá povolání pouze do té doby, než za ně byla nalezena patřičná náhrada z řad domorodců. Britové tuto myšlenku podporovali a vytvořili novou ústavu, která vznikla roku 1951 a zaručovala Afričanům již podíl na výkonné moci, kterou předtím zastával britský guvernér. Na K. Nkrumaha došlo
99
History of Ghana. Ghana HomePage, resource for News, Sports, Facts, Opinions, Business and Entertainment[online]. [cit. 2016-01-27]. Dostupné z: http://www.ghanaweb.com/GhanaHomePage/history/ 100 KLÍMA, Vladimír. Ghana: stručná historie států. Praha: Libri, 2003. s. 49.
48
k několika pokusům o vraždu. V roce 1957 získala Ghana nezávislost na Velké Británii, avšak v roce 1966 byl K. Nkrumah svržen a tím byla skončena éra první republiky.101 3.1.5 Druhá republika Po svržení Nkrumahova režimu se do popředí dostala Národní osvobozenecká strana, jež si kladla za cíl napravit škody, které K. Nkrumah za svého působení napáchal. Především se jednalo o zrušení pětiletého držení ve vězení bez soudního procesu a ekonomické stránky země. Ekonomika díky K. Nkrumahovi byla v katastrofickém stavu. I přes zjevně dobré nápady, které měly zemi pomoct, se strana nesetkala s pochopením a po třech letech skončilo její působení. V roce 1967 proběhly volby, ve kterých zvítězila Strana Pokroku, kterou vedl K. A. Busia a jeho protivníkem byl Gbedemal. Mezi těmito dvěma státníky se stupňovalo napětí kvůli tomu, že každý byl jiného etnika. K. A. Busia se snažil do důležitých pozic zařazovat lidi stejného etnika, jako byl on sám, avšak jeho iniciativa mu dlouho nevydržela, jelikož v roce 1972 byl svržen a do čela se dostal generál I. K. Acheampong, který byl také iniciátorem tohoto povstání proti K. A. Busiovi. Kvůli inflaci I. K Acheampong vstoupil do západoafrického sdružení s názvem ECOWAS, jímž členem byla také Velká Británie, ale moc dobře toto seskupení nefungovalo. Velká Británie toto seskupení opustila a Ghana spíše začala navazovat styky s východoevropskými zeměmi. A proto se Acheampongovo snažení nestalo populárním a v roce 1978 byla jeho vláda svržena. Nahradil ho F. Akuffo, který byl v roce 1979 zastřelen důstojníkem armádního letectva J. Rawlingsem, a tímto činem bylo umožněno konání voleb, ve kterých zvítězila Lidová národní strana (PNP), jejímž představitelem byl H. Limann. Zastřelením vysokých armádních generálů skončila existence druhé republiky.102 3.1.6 Třetí a čtvrtá republika Jako třetí republika Ghany se datuje mezi lety 1979 – 1981, kdy v těchto letech v zemi vládl prezident H. Limann, který byl současně také představitelem Lidové národní strany, jež vyhrála volby. H. Limann se musel potýkat s inflačními a korupčními problémy, ale jelikož se s tou situací nedokázal vypořádat, roku 1981 došlo ke státnímu převratu, díky
101
KLÍMA, Vladimír. Ghana: stručná historie států. Praha: Libri, 2003. s. 49-51. KLÍMA, Jan. Dějiny Afriky: Vývoj kontinentu, regionů a států. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2012, s. 434. 102
49
kterému se k moci dostal již zmiňovaný J. Rawlings. Tímto činem končí třetí republika a datuje se existence tzv. čtvrté republiky, jíž vůdčí osobností se stal J. Rawlings.103 Téhož roku zaznělo hlášení v rozhlase, které oznámilo ukončení třetí republiky a nastolení tzv. čtvrté republiky. J. Rawlings chtěl do rozhodovacího procesu zapojit i farmáře, dělníky, tedy jak bohaté, tak i chudé lidi. J. Rawlings usiloval o navrácení lidské důstojnosti Ghaňanům. Rawlingsovy cíle se lišily od cílů přechozího vůdce. Rawlingsovy činy nebyly zaměřeny na státní převrat, ale situaci, kdy by došlo ke změně socioekonomické struktury společnosti.104 Snažil se přivést zemi k demokratickému způsobu života, a to se mu také částečně podařilo. Posiloval spolupráci s institucí ECOWAS a také před volbami v roce 1992 povolil všechny politické strany. Zavedení HDP vyvolalo rozruch mezi obyvatelstvem, který vyústil v demonstraci. I přes demonstrační pokusy byl v roce 1996 J. Rawlings opět zvolen, i když těsně za ním se dostal jeho protikandidát J. Kufuor, jež disponoval celkem 61 parlamentními křesly. Situace se změnila k lepšímu v době, kdy nebyl dostatek deště, aby pokryl přehradu na Voltě a tak se tehdejší prezident USA B. Clinton rozhodl podpořit africkou demokracii jak v oblasti vývozu, tak také v oblastech školní docházky či zlepšení komunikace.105 3.1.7 Ghana a současnost V současnosti se Ghaně daří, alespoň po ekonomické stránce. Ghana se svou ekonomickou prosperitou řadí mezi 5. zemi ze 46 zemí v západní Africe a její ekonomické skóre se pohybuje nad světovým průměrem. Za posledních 5 let se ekonomická svoboda v Ghaně zvýšila o téměř 20 bodů. Od roku 1992 funguje v zemi tzv. stabilní demokracie. Ghana je typická svými bohatými přírodními zdroji jako je zlato, diamanty či manganová ruda a v roce 2013 se Ghana považovala za druhého největšího producenta zlata na africkém kontinentu. V roce 2012 se do čela státu postavil J. D. Mahama, je jejím současným prezidentem.106
103
KLÍMA, Jan. Dějiny Afriky: Vývoj kontinentu, regionů a států. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2012, s. 434-435. 104 Second Coming Rawlings. Ghana HomePage, resource for News, Sports, Facts, Opinions, Business and Entertainment [online]. [cit. 2016-01-27]. Dostupné z: http://www.ghanaweb.com/GhanaHomePage/history/1982-87.php 105 KLÍMA, Jan. Dějiny Afriky: Vývoj kontinentu, regionů a států. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2012, s. 435 106 Ghana Economy: Population, GDP, Inflation, Business, Trade, FDI, Corruption. Index of Economic Freedom: Promoting Economic Opportunity and Prosperity by Country [online]. [cit. 2016-01-29]. Dostupné z: http://www.heritage.org/index/country/ghana
50
Ghana se také aktivně podílí na mírových misích OSN. Velké množství peněz je určeno na humanitární a rozvojovou pomoc. Ghana se řadí mezi klíčové země, které velkou měrou přispívají na udržování míru v mnoha zemích. Svou armádu čítající 130 000 členů již vysílá po dobu více než 50 let na mise v rámci OSN např. v Mali nebo Libérii. Hlavními důvody, proč se Ghana angažuje v misích OSN, by mohla být jednak snaha o udržení stability, strategická obrana vlastních hranic a také potřeba řešit konflikty v západní Africe. Dalším významným faktorem, který ovlivňuje participaci ghanských vojáků v rámci OSN je bezesporu pozitivní finanční bilance ghanské armády spolu s financemi od OSN, díky které mohla Ghana poskytnout téměř 2,5 tisíce svých vojáků. Navíc jsou tyto mise pro ghanské vojáky prospěšné z důvodu získání zkušeností a nových schopností. Ghana účastí na misích OSN získává mezinárodní prestiž. Významnou roli ghanská armáda sehrála například v rámci mise UNAMIR107, která probíhala v roce 1994 na území Rwandy a prestiž si zde získala tím, že i když OSN chtělo během genocidy misi ukončit, ghanský generál se rozhodl část vojska zde ponechat, což mělo za následek zabránění vraždění dalších desítek tisíc Rwanďanů. Kromě mise zahrnující Rwandu stojí za zmínku i účast na misi v Libanonu s názvem UNIFIL108, které se Ghana účastní již od roku 1979. Také vyvstává otázka, zda bude Ghana i nadále schopna účastnit se misí OSN, jelikož vzrůstající nároky na bezpečnost a zvýšení efektivity misí OSN zvyšují náklady na vysílání jednotek, a právě Ghana to zvýšení podobně jako další rozvojové země pocítí. Navíc ghanská armáda nedisponuje moderní technikou a ani počet vojáků ghanské armády není příliš vysoký.109 V říjnu minulého roku proběhl třetí summit s názvem Afrika- Indie v Novém Dillí, jehož se zúčastnil současný ghanský prezident J. D. Mahama a hlavním cílem bylo podpořit solidaritu v těchto dvou zemích. Prezident Mahama na summitu zmínil jména jako je K. Nkrumah, Sukarno či J. Nerthu, kteří se podíleli na vzniku solidarity, která dále vedla k vytvoření mnoha partnerských organizací, např. Hnutí nezúčastněných a tato partnerství byla založena na spolupráci jih-jih. Hlavním cílem konference bylo posílit a vytvořit bezpečný a mírový svět.110
107
Pomocná mise OSN pro Rwandu, cílem bylo sjednat mír mezi vládou Rwandy a RPF Prozatímní jednotky OSN v Libanonu 109 HORÁK, Jakub. Účast Ghany na peacekeeping misích OSN | Africký informační portál. Africký informační portál [online]. 2014 [cit. 2016-01-29]. Dostupné z: http://africkyportal.cz/clanky/ucast-ghany-napeacekeeping-misich-osn 110 President Mahama Speaks At 3rd India-Africa Summit - Government of Ghana. Ghana Homepage Government of Ghana [online]. 2016 [cit. 2016-01-30]. Dostupné z: http://www.ghana.gov.gh/index.php/news/2115-president-mahama-speaks-at-3rd-india-africa-summit 108
51
3.2 Rwanda a Burundi Tyto dvě země toho mají mnoho společného, i když se nejedná právě o nějak pozitivní věci či události. Rwanda a Burundi jsou země, které se nacházejí v tzv. mezijezeří, tedy mezi jezery Viktoriiným a Tanganikou. Terén v těchto zemích je převážně hornatý a vystupuje až do výšky 4500 metrů nad mořem. Kolonizace v obou těchto zemích byla započata Německem. Po první světové válce se o území začala zajímat Belgie, která měla hlavní odpovědnost v souvislosti se stavem, který v obou zemích vládl během nezávislosti. V Evropě hovoříme o starověku, středověku a novověku, zatímco v oblasti Afriky se spíše používají termíny jako předkoloniální období, které začíná příchodem německého kolonialismu, poté koloniální období začínající v roce 1884 a končící v roce 1962 a naposled ještě postkoloniální období, čímž se označuje doba od roku 1962 do současnosti. Užívá se i termínu přechodného období charakterizovaného specifickými sociálními změnami. Rwanda i Burundi na rozdíl od ostatních států Afriky vznikly na území, ve kterém po dlouhou dobu existovala monarchistická společnost. Rwanda a Burundi se kromě vzniku od ostatních afrických států lišily také společným jazykem, náboženství a kulturními zvyky.111 3.2.1 Obyvatelstvo Rwandy a Burundi Populace ve Rwandě je z 56% procent tvořena lidmi mezi 15-64 let, dále dětmi do 14 let, kterých je v zemi kolem 42% a dále lidmi nad 65 let, kteří zaujímají pouze 25%. Z procentuálních údajů je zřejmé, že Rwandu tvoří především lidé mladšího věku. Avšak populace Rwandy rychle roste, jelikož lidé se snaží mít co nejvíce dětí, aby zachovali svůj rod a aby alespoň jeden potomek přežil, jelikož v zemi je vysoká kojenecká úmrtnost. V zemi je velký populační růst, což může být také jeden z faktorů způsobujících konflikt, převážně mezi lidmi žijícími na okraji. Lidí je více než zdrojů potravy.
112
Obyvatelstvo Rwandy a
Burundi bychom mohli rozdělit na tři hlavní společenské typy a těmi jsou bantuská, nilotská a pygmejská. Pygmejové jsou lovci a sběrači, kteří jsou malé postavy. Pygmejové, žijící v oblasti Konga mezi řekami Ubangi a Sangha, jsou známi lovem slonů, goril, šimpanzů či antilop, ale také vynikají ve sběru nejrůznějšího ovoce a ořechů. Druhou početnou skupinou žijící v Africe, jsou Bantuové, kteří vynikají sofistikovanými metodami v oblasti zemědělství a odlesňování. V současné Rwandě je však obyvatelstvo rozděleno na dvě velké skupiny a 111
ZÁHOŘÍK, Jan. Dějiny Rwandy a Burundi. Praha: NLN, 2012, s. 5-7. OPPONG, Joseph R. Modern world nations : Rwanda. New York: Chelsea House Publications, 2008, s. 2529. 112
52
to Tutsie a Hutuy. Těmto lidem se v různých částech Afriky říká jinak. Lidé hovoří v Burundi francouzsky a kirundsky, v Rwandě se dorozumívají pomocí jazyku kinyarwanda. Oba tyto jazyky se vyvíjely nezávisle na jazycích bantu. Každý z obou jazyků má velký počet dialektů. Francouzsky mluví pouze malá skupina obyvatel v obou těchto zemích, zejména těch vzdělaných.113 3.2.2 Přírodní podmínky Rwandy a Burundi Rwanda i Burundi se řadí mezi nejmenší země Afriky, avšak jsou to také země s největší hustotou zalidnění. Rwanda má společnou hranici na severu s Ugandou, na východě s Tanzanií, na jihu zemi obklopuje Burundi a s Demokratickou republikou Kongo sdílí Rwanda hranice na západě.114 Díky hornatému a kopcovitému terénu, jehož nadmořská výška přesahuje tisíc metrů, se někdy Rwanda označuje jako „země tisíce kopců“. Rwanda se dříve členila na prefektury a ty pak dále na subprefektury a komuny, ale v dnešní době je tomu jinak. V současnosti je Rwanda rozdělena na pět provincií: východní, západní, severní, jižní a Kigali, menší správní jednotky jsou okresy a ty nejmenší se nazývají obce. Většina obyvatel Rwandy žije na venkově, kde pracuje v zemědělství, jen malá část obyvatel žije ve městech. Burundi je země, jejíž rozloha je asi 27 000 km čtverečních, přičemž velkou část zabírá jezero Tanganika. V Burundi se těží nerostné suroviny jako nikl, uran, kobalt či měď, ačkoli hlavní surovinou, kterou Burundi vyváží do světa je káva a čaj. Burundi se podobně jako Rwanda dělí na provincie, kterých není pět, ale rovných sedmnáct, ty jsou děleny na obce a ty poté na komuny. Více než 90% lidí pracuje v zemědělství a v pivovarnictví. Burundi patří mezi nejchudší státy světa a proto mnoho Burunďanů hledá práci v okolní Rwandě.115 3.2.3 Rwanda a Burundi v době kolonialismu
Obě země patřily pod správu německých i belgických kolonií a byly označovány jako Ruanda- Urundi. Samotná kolonizace Afriky probíhala dvěma různými způsoby, ten první způsob spočíval v prozkoumávání země, její kultury a jazyka. Tento výzkum prováděli etnografové, lingvisté a antropologové. Zatímco druhý způsob znamenal rozdělení Afriky,
113
ZÁHOŘÍK, Jan. Dějiny Rwandy a Burundi. Praha: NLN, 2012, s. 8-12. Geography. Home [online]. [cit. 2016-01-30]. Dostupné z: http://www.gov.rw/home/geography/ 115 ZÁHOŘÍK, Jan. Dějiny Rwandy a Burundi. Praha: NLN, 2012, s. 12-14. 114
53
které bylo dohodnuto již na konferenci v Berlíně v letech 1883-1884. Mezi koloniální mocnosti kromě Německa a Belgie patřila také Velká Británie nebo Francie.116 Každá kolonie měla svůj způsob správy. Například Velká Británie spolu s Německem aplikovaly politiku tzv. nepřímého pravidla, což spočívalo v tom, že zvolily domorodého vůdce, který za ně vybíral daně, a tyto elity na oplátku od kolonií získaly ochranu, měly zajištěno vysoké společenské postavení, vzdělání a zdraví, avšak neustále byly pod dozorem kolonistů. Francie volila politiku asimilace, jejímž cílem bylo, aby původní obyvatelé přijali francouzskou kulturu. Tak by se stali francouzskými občany a mohli by se účastnit voleb a vzdělávat se. Nejradikálnější způsob zvolila Belgie, která chtěla vykořisťovat a drancovat a tak získat peníze z kolonií. Každého obyvatele, který nedodržoval kvóty nucené práce, kolonisté trestali useknutím rukou nebo zabitím jejich rodin.117 Belgie jakmile získala Ruandu - Urundi pod správu, začala ihned sčítat obyvatelstvo, ale nebylo to tak snadné, jak se mohlo zdát, jelikož neexistovaly vesnice, lidé žili v různých usedlostech roztroušených na kopcích. Výsledky sčítání zjistily, že většinu obyvatelstva tvoří Hutuové a pouze malou část zaujímají Tutsiové a Twa. Belgičané se museli v zemi vypořádat s hladomorem, který byl výsledkem první světové války. V zemi se vyskytovaly problémy sociálního i hospodářského charakteru, a navíc zemi po dlouhou dobu sužovala období sucha. Belgičané se snažili získat obyvatele tím, že budou spolupracovat s místními elitami. Jejich snažení vyvolalo dva druhy reakce. Tou první byla ta pozitivní reakce, kterou Belgie vyvolala u místních náčelníků, zatímco negativní pohled měli ostatní lidé, kteří brojili proti zavedení nucených prací. Belgičané oslabili moc krále a bylo zavedeno etnické rozdělení obyvatelstva na Hutuy, Tutsie a Twa. Oproti tomu německé kolonie se musely vypořádávat spíše s ekonomickými problémy konkrétně s nedostatečným propojením Rwandy a Burundi s východoafrickým pobřežím. Tento problém se snažily vyřešit vytvořením obchodních cest, čímž se zlepšily nejen vztahy mezi Rwandou a Burundi, ale také docházelo k lepší migraci obyvatelstva118 V koloniích se od nepaměti rozšiřovaly nemoci, mezi ty nejzávažnější patří především kožní tropická nemoc zvaná frambezie, na kterou v 19. století zemřel i burundský král Ntare II. Ostatní nemoci přivezli v 16. století Evropané a většina těchto nemocí byly smrtelné. Nejčastěji způsobovaly smrt střevní choroby, jelikož lidé měli v těle velký počet 116
ZÁHOŘÍK, Jan. Dějiny Rwandy a Burundi. Praha: NLN, 2012, s. 42-45. OPPONG, Joseph R. Modern world nations : Rwanda. New York: Chelsea House Publications, 2008, s. 49. 118 ZÁHOŘÍK, Jan. Dějiny Rwandy a Burundi. Praha: NLN, 2012, s 69. 117
54
střevních parazitů. Kromě střevních chorob byly příčinou smrti i choroby kožní, které jedinci zamezovaly mít sexuální vztah nebo zastávat politické a soudní funkce. Další nemoci, se kterými se museli Němci potýkat, byla spavá nemoc, která byla závažná, a proto byl v roce 1909 vydán dekret o zákazu veškeré komunikace mezi Usumburou a Rusizi. Kromě spavé nemoci představovala menší hrozbu také malárie, jež se vyskytovala ve Rwandě a později také v Burundi. V Burundi byly následky nemoci závažnější, protože příznaky byly doprovázeny ještě zánětem hrdla. Až o téměř 20 let později se podařilo G. Mattletovi použít chinin na léčbu této nemoci a jeho pokus byl úspěšný a v léčbě značně pomohl. Výskyt těchto nemocí znamenal pro kolonialisty rozvoj zdravotnictví, nových léků a také vytvoření sítě nemocnic a zdravotnických zařízení.119 3.2.4 Hutuuský manifest a nezávislost Rwandy Konec 50. let 20. století představoval pro africký kontinent významné období, především roky 1956 – 1965, kdy bylo osvobozeno značné množství kolonií až sedmnáct. Samotná dekolonizace v afrických zemích probíhala dvěma způsoby. Klíčovou roli sehrával fakt, zda se jednalo o usedlickou kolonii, jako byly např. Rhodesie, Keňa či nikoliv. V usedlických koloniích často docházelo ke vzpourám bělošské menšiny proti rozhodnutí kolonistů i proti domorodým organizacím, jejichž cílem bylo dosáhnout nezávislosti. Typická byla tato vzpoura v Zimbabwe, což mělo za následek změnu jména. Druhým způsobem dekolonizace byly ty kolonie, které byly závislé na koloniálních metropolích, v těchto koloniích probíhal proces dekolonizace vcelku bezkonfliktně. Zajímavá byla situace ve Rwandě i Burundi, kde ani jedna z těchto zemí nevykazovala projevy ani jednoho ze způsobů dekolonizace. Podle odborníka na rwandské politické dějiny M. Mandaniho byla početní majorita pokládána za domorodce, kdežto nepřátelská menšina pokládaná za cizí by se dala ztotožnit s bělochy v zemích na jihu Afriky. Právě z tohoto důvodu se nazýval manifest hutuuský, nikoliv rwandský. Hutuuský manifest byl vydán roku 1957 a kladl si za cíl zrovnoprávnit Hutuy s ostatními etniky v zemi. Na základě tohoto manifestu byla rasová otázka rozdělena na tři roviny a to politickou, sociekonomickou a kulturní. Co se týče politické roviny, ta spočívala v tom, že v zemi dlouhodobě vládli Tutsiové, kdežto Hutuové měli pouze malý podíl na moci. Vykonávání určitých funkcí měli v rukou opět Tutsiové, kdežto Hutuové byli spíše považováni za okraj společnosti a tak se k nim i chovali. To se týkalo i kulturní nadřazenosti Tutsiů. Všechny tyto tři aspekty se měly díky hutuuskému 119
ZÁHOŘÍK, Jan. Dějiny Rwandy a Burundi. Praha: NLN, 2012, s 69-72.
55
manifestu změnit. Hutuové požadovali po Mutarovi III120, aby došlo k rovnosti mezi všemi třemi skupinami obyvatel ve Rwandě. Obsahem manifestu byl také fakt, že není přípustné, aby početná minorita dominovala početní majoritě a dále upozorňoval manifest na vykořisťování domorodců v průběhu kolonizace. Hutuové chtěli, aby ke změnám opravdu došlo, a tak jej zaslali i do OSN. V roce 1958 se sešla nevyšší rada s cílem řešit hutuskotutsijské problémy. Výsledkem setkání nejvyšší rady byl fakt, že vlastně žádné etnické kategorie jako jsou Hutuové či Tutsiové neexistují, a tudíž mezi nimi nemůže vznikat žádný problém. Tutsiové problémy mezi ostatními kmeny odmítali. Rozdíly mezi tutsijským nacionalismem a hutuuským spočívaly v tom, že Tutsiové usilovali od konce 50. let 20. století o nezávislost Rwandy, kdežto Hutuové se chtěli primárně zbavit tutsijské kolonizace. V roce 1959 vznikly ve Rwandě politické strany, které způsobily rozdělení populace na radikály a umírněné. Velkou stranou, která se zabývala sociálním rozvojem, byla strana s názvem APROSOMA121. Tato strana, jelikož oslabovala majetek Tutsiů, nebyla nimi vnímána pozitivně. Jako její protiklad založili Tutsiové stranu UNAR122, jejímž cílem bylo zachování demokracie, a i když na jedné straně její členové usilovali o komplexní rozvoj Rwandy, na druhou stranu bylo zřejmé, že chtějí zachovat tutsijskou nadvládu. V roce 1954 byla založena strana Rwandské demokratické sdružení, jejíž náplní bylo dosáhnout sociálního, ekonomického a kulturního řádu založeného na demokratických principech. Strana měla úspěch, protože jako vůbec první poskytla harmonogram dekolonizace a v roce 1968 dokonce navrhla nezávislost Rwandy. Mezi stranami Hutuů a Tutsiů vznikaly neustále konflikty, které vyústily v demonstraci. Docházelo k varování před vlivem komunismu a islamismu ze strany UNAR a tato strana představovala nebezpečí ze dvou důvodů: jednak zastrašovala své protivníky s cílem získat co nejvíce hlasů ve volbách a jednak ohrožovala hutuské vůdce na životech. Prvotním impulsem ke vzniku konfliktů mezi Hutuy a Tutsii bylo zabití hutuského náčelníka a zároveň tiskového mluvčí hutuského hnutí D. Mbonyomutwa. Po tomto incidentu začali Hutuové vypalovat tutsijské domy avraždit tutsijské obyvatelstvo.123 Významnou roli ve Rwandě zastával plukovník G. Logiest. Ten se stal aktivním účastníkem hutuuské revoluce a podílel se na tom, aby tutsijští náčelníci byli změněni za hutuuské náčelníky, což urychlilo revoluci. Samotný plukovník nabádal lidi k zakládání
120
Král Rwandy v letech 1931 – 1959, jako první Mwawi, který konvertoval ke katolismu Association for Social promotion of the Masses 122 Union nationale du Ruanda 123 ZÁHOŘÍK, Jan. Dějiny Rwandy a Burundi. Praha: NLN, 2012, s 92-97. 121
56
komisí, které by rozhodovaly o vyloučení jedinců a také obyvatelstvu Rwandy doporučil zamítat a stavět se proti rozhodnutí úřadů. Dalo by se říci, že tímto aktem dal svolení ke genocidě a vyřizování osobních sporů. Belgie tedy svým jednáním výrazně přispěla k rozdělení rwandské společnosti. Jeho jednání způsobilo problémy mezi tutsijskými náčelníky, kteří pěstovali dobré vztahy mezi lidmi a díky tomuto jednání docházelo ke snižování jejich morálky i přerušení komunikace a tradičních vazeb. Důsledky revoluce znamenaly pro Hutuy posílení jejich strany PARMEHUTU124, která se zasloužila o odchod Tutsiů do Habeše, anebo jim navrhla zůstat v zemi, avšak respektovat hutuskou vládu. Tutsiové se bránili a krátce po revoluci začali zatýkat členy strany APROSOMA a fyzicky je likvidovat. Mwami125 označil toto jednání za špatné a tvrdil, že on je vládcem všech obyvatel Rwandy bez rozdílu. Sociální revoluce přinesla změnu v oblasti náčelnictví. Náčelníci museli dodržovat pravidla belgických kolonistů, aby si tak udrželi svou kariéru. Vztah mezi náčelníkem a poddaným se stal pouze formální. Stále častěji se celá náčelnická struktura musela podřizovat belgickým úřadům. Po roce 1959 se situace ve Rwandě obrátila na stranu Hutuů. Jednak získali výsadní postavení v zemi a jednak v roce 1960 zvítězila jejich strana PARMEHUTU se 70% hlasy. Toto vítězství znamenalo definitivní konec tutsijské vlády ve Rwandě.126 S vítězstvím strany PARMEHUTU byla zrušena monarchie, čímž se otevřela cesta k nezávislosti Rwandy. Samotná nezávislost Rwandy byla vyhlášena v roce 1962 a do jejího čela se postavil G. Kayibanda. Simultánní referendum odmítlo monarchii a chtělo nastolit republiku. Rwanda sice získala nezávislost, avšak objevovalo se zde neustále nepřátelství mezi Hutuy a Tutsii.127 3.2.5 Vláda Juvenala Habyarimana ve Rwandě V roce 1973 docházelo k posledním útokům ozbrojených skupin Tutsiů z Burundi, které způsobily hromadné masakry a perzekuce Tutsiů ve Rwandě. Během 60. let 20. století došlo k prudkému nárůstu uprchlíků tutsijského původu a to až kolem 300 000. Většina tutsijských uprchlíků se usadila v Burundi, následovaným Ugandou, Tanzanií a Zairem.128 5. července 1973 vypukl vojenský převrat, během kterého byl Kayibandův režim svržen a do čela se postavil hutuuský generálmajor J. Habyarimana. Ten vytvořil Národní revoluční hnutí pro
124
Party of the Hutu Emancipation Movement Vládce nebo král Ruanda- Urundi 126 ZÁHOŘÍK, Jan. Dějiny Rwandy a Burundi. Praha: NLN, 2012, s 97-98. 127 OPPONG, Joseph R. Modern world nations : Rwanda. New York: Chelsea House Publications, 2008, s. 5253. 128 ZÁHOŘÍK, Jan. Dějiny Rwandy a Burundi. Praha: NLN, 2012, s 113-114. 125
57
rozvoj, které si kladlo za cíl podporovat mír, jednotu a národní rozvoj. Nová ústava byla přijata v roce 1978 a poté byl J. Habyarimana zvolen ještě dvakrát a to v roce 1983 a 1988. Roku 1990 se objevoval pokus změnit Rwandu na pluralitní demokracii.129 Na základě ústavy z roku 1978 získal J. Habyarimana významné politické i vojenské postavení v zemi. Do jeho strany národního hnutí museli všichni vstoupit a důsledně se kontrolovalo plnění národního programu. Svým způsobem se jednalo o totalitní stranu. Existovalo několik pravidel, která museli členové stran dodržovat. Sice mohli vycestovat za hranice, ale pokud se chtěl dotyčný člen přestěhovat, musel k tomu mít dobrý důvod, anebo měl druhou možnost a tou bylo obejít systém pomocí klientelismu, tedy na základě příbuzenství. J. Habyarimana provedl ještě několik dalších změn. Např. ze severu, odkud pocházel, vytvořil privilegovanou oblast, zatímco jih a centrum mělo menší důležitost. Dále se zasloužil o to, aby vojenská vláda byla nadřízena civilní vládě. Lidé za jeho režimu museli dokonce nosit odznaky s jeho portrétem. Ve svém úřadu se snažil zejména o to, aby jeho Strana národního revolučního hnutí ztratila charakter politické strany a stala se něčím, co zasahuje do společnosti lidí. I když se J. Habyarimana pokoušel o rozvoj země, jeho snažení nebylo moc úspěšné. Rwanda patřila stále mezi nejchudší země a tento status se jí změnil až po roce 1990, kdy došlo k nárůstu HDP na zhruba 300 amerických dolarů na osobu.130 3.2.6 Ekonomická krize ve Rwandě
Po nezávislosti Rwandy sehrávaly ekonomické faktory během rwandské krize důležitou roli. Oproti ostatním zemím, které disponovaly více zdroji s odlišným ziskem, Rwanda byla závislá na vývozu kávy, která představovala jejich 80% zisk, tudíž pokud by došlo ke změně ceny kávy, Rwanda by tuto změnu určitě pocítila. Chudoba ve Rwandě stále rostla a nejvíce byla zřejmá ve venkovských oblastech. I přes značnou chudobu patřila Rwanda mezi soběstačné země, co se týče potravin a to až do konce 80. let 20. století. Jenže během 80. let 20. století postihla rwandskou ekonomiku krize, která způsobila pokles ceny kávy o více než 50% a Rwanda musela přijmout strukturální ozdravný program, který se měl pokusit rwandskou ekonomiku oživit tím, že poskytne zemi půjčky. Mezi lety 1989 až 1993 začaly probíhat strukturální změny, které ztěžovaly život v zemi. Jednak byly zrušeny vládní dotace na zdraví a zemědělství, obchod byl osvobozen, spousta státních podniků byla
129
OPPONG, Joseph R. Modern world nations : Rwanda. New York: Chelsea House Publications, 2008, s. 5253. 130 ZÁHOŘÍK, Jan. Dějiny Rwandy a Burundi. Praha: NLN, 2012, s 115-116.
58
privatizována. Státní zaměstnanci přišli o práci, měna byla znehodnocena a inflace rostla do obrovských čísel. Dále se lidé potýkali s nedostatkem potravin i propuknutím malárie a to především ve venkovské části země. Zemědělci bez dotací nemohli konkurovat stále více se rozpínajícímu dovozu levných potravin, a tak narůstal hladomor. Spousta zaměstnanců si kvůli vysoké inflaci nemohla dovolit tolik nakupovat jako předtím. Navíc vzrůstal počet nezaměstnaných mladých mužů, kteří se stávali hrozbou pro obyvatele. Z toho důvodu byla armáda posílena na 40 000 členů a farmáři, mladí nezaměstnaní muži se připojili k milicím. Můžeme konstatovat, že ekonomická krize připravila vhodné prostředí pro následující aktivity v roce 1994.131 3.2.7 Občanská válka ve Rwandě V roce 1986 se na území kolem Rwandy objevovalo asi 600 000 uprchlíků, jednalo se především o politické a ekonomické uprchlíky. Již v roce 1982 bylo velké množství tutsijského obyvatelstva vyhnáno z Ugandy a mělo být navráceno zpět do Rwandy. Rwanda je ale poslala zpět. Rwandská vláda si uvědomovala přelidněnost své země a rozhodla o tom, že nemůže tyto uprchlíky přijmout zpět. Tento čin negativně ovlivnil uprchlíky a to až do takové míry, že tito vyhnanci se spojili a vytvořili rwandskou vlasteneckou frontu (RPF). Hlavním představitelem RPF byl P. Kagame, který získával finanční prostředky z Evropy a Spojených států amerických. Rebelové napadli Rwandu z Ugandy a jejich cílem bylo sesadit současného prezidenta J. Habyarimana a nastolit demokratičtější režim v zemi a také zajistit návrat uprchlíků zpět do země. Rebelové byli složeni převážně z tutsijských uprchlíků.132 Při počátečních útocích RPF bylo zabito na 300 Tutsiů v Kibilíře. Další útok na sebe nenechal dlouho čekat a proběhl v roce 1992 jako odpověď na útok RPF směřující na město Ruhengeri na severu Rwandy, avšak nejzávažnější útok ze strany RPF proběhl v roce 1992 a mohli bychom jej považovat za předstupeň genocidy ve Rwandě, která vypukla v roce 1994. Tyto útoky byly do posledního detailu promyšleny a zorganizovány. Hutuové najímali na tuto práci především mladé nezaměstnané muže. Ti si vždy vytipovali tutsijské zrádce, zabíjeli je a jejich půda byla přerozdělována mezi hutuuské ozbrojence. Již po masakrech v Kibilíře úředníci zabíjeli Tutsie na základě komunální práce. Nástrojem vraždění Tutsiů se staly tzv. nucené práce neboli umuganda. V rámci umugandy hutuští zemědělci zabíjeli
131
OPPONG, Joseph R. Modern world nations : Rwanda. New York: Chelsea House Publications, 2008, s. 58. OPPONG, Joseph R. Modern world nations : Rwanda. New York: Chelsea House Publications, 2008, s. 5253. 132
59
své tutsijské sousedy, které pohřbívali místní obyvatelé. Masakry se staly přirozenou součástí země a nepříznivá ekonomická situace přispěla k nárůstu banditů, kteří narušovali bezpečnost země.133 Rwandské vládě se podařilo zastavit útoky ze strany RPF. Po těchto útocích byli členové RPF potrestáni, někteří pozatýkání, jiní popraveni. V zemi se po útocích změnila i bezpečnost země a to tak, že začali monitorovat cesty a silnice, aby se útoky neopakovaly. Podle rwandských vojenských úřadů je nepřítelem každý, kdo nepřítele podporuje a také Tutsiové v zemi i mimo ni. Tutsie i Hutuy zaskočily útoky od RPF a oba začali vzpomínat na svůj osud, který se u Tutsiů týkal jejich masakrování v 60. letech 20. století a Hutuové, kteří byli vražděni v roce 1972 v sousedním Burundi.134 Kromě útoků ze strany RPF a její odnože rwandské vlastenecké armády musel prezident J. Habyarimana čelit i demokratizujícím tendencím ze strany obyvatelstva, které nastávaly po skončení studené války. J. Habyarimana se snažil o mírovou cestu mezi bojujícími stranami, avšak neúspěšně. Naději na úspěch mohla představovat až situace, kdy se do celé situace zapojila Belgie, která iniciovala několik setkání s vůdci bojujících skupin. Nejprve se sešel pouze belgický premiér W. Martnes v Nairobi, později probíhala ještě setkání za účasti zástupců Francie a Spojených států amerických. Výsledek tohoto setkání znamenal úspěch u obou zemí. Francii se podařilo ovlivnit Habyarimanův režim, Spojené státy americké zase přesvědčily Ugandu o ukončení podpory rebelů. V roce 1991 až 1992 se začalo objevovat několik stran, které měly navodit zdání demokratického režimu. Většina vznikajících stran nepředstavovala hrozbu pro Habyarimanův režim, kdežto vzniklo i pár stran, které ostře vystupovaly vůči režimu. Byly to PSA, neboli Sociálně demokratická strana, jejíž členové byli F. Gatabazi a F. Nzamurambaha. Jejich strana byla demokratická, jelikož přijímala jak Hutuy tak i Tutsie a diskriminaci prezentovanou J. Habyarimanem silně odsuzovala. Kromě PSA vznikla také vyloženě tutsijská strana, která se jmenovala Liberální strana, jejíž členové byli i někteří Hutuové. Tato strana se v roce 1992 vyčlenila na dvě skupiny, jednu vedl J. Mugenzi, jež podporoval Hutuy a vůdcem druhé skupiny byl L. Ndasigwa, který zemřel během genocidy. Protitutsijskými radikály se stávali především mladí muži, jelikož neměli zaměstnání a značné množství těchto mladíků se shlédlo v armádě, kde mohli projevit své emoce. Tito mladí muži prošli výcvikem, který kromě základního výcviku přežití obsahoval také házení granátů, zakládání požárů a používání lidských panáků. V zemi se kromě politických stran vytvářely i milice a to především 133
ZÁHOŘÍK, Jan. Dějiny Rwandy a Burundi. Praha: NLN, 2012, s 125-216. OPPONG, Joseph R. Modern world nations : Rwanda. New York: Chelsea House Publications, 2008, s. 5355. 134
60
interahamwe, která byla podporována samotným J. Habyarimanem a o její výcvik se starala rwandská armáda spolu s francouzskými instruktory, na straně druhé vznikla i impuzamugambi, kterou podporovali Hutuové.135 Kromě nově vznikajících milic se stále více do povědomí lidí dostávala propaganda, a to zejména prostřednictvím rozhlasového vysílání. Rwanda měla své oficiální rádio, ve kterém v roce 1992 varovala před možnými útoky ze strany Tutsiů, toto varování způsobilo další vlnu vraždění Tutsiů.
Kromě
oficiálního rádia Rwandy existovalo také rádio RPF s názvem Muhabura, které zpočátku nemělo příliš mnoho příznivců, avšak postupem času si získalo značné množství posluchačů. Hlavním důvodem, proč si rozhlasová stanice stávala populární bylo to, že se neopírala o etnickou propagandu tak jako rádio Rwanda. Propaganda měla za cíl přinášet co nejdetailnější informace a zakládala svou aktivitu na citacích Habyarimana a Kaybandy. Kromě informací se ještě propaganda zaměřovala i na studenty a zejména na to, co se učili ve školách. Každý student věděl, že rwandská společnost je rozdělena na dvě rasy a tyto rasy jsou si navzájem cizí. Propaganda varovala před opětovnou diktátorskou vládou Tutsiů. Avšak nejvýraznějším propagandistickým projevem bylo varování z úst L. Mugesery, který varoval před nadřazenou tutsijskou vládou. Propaganda spojovala Tutsie s nacismem, kdežto Hutuy označovala jako nevinné lidi bránící se Tutsiům.136 Oficiálně občanská válka skončila v roce 1993, kdy byla v Aruši mezi prezidentem Rwandy J. Habyarimanem a zástupcem RPF A. Kanyargengem uzavřena mírová smlouva. Ta měla pomoci zavést demokratické principy v zemi. I když mírová smlouva patřila mezi nejúspěšnější v Africe, nedokázala zabránit vzrůstajícímu počtu bodných zbraní v zemi.137 3.2.8 Počátek genocidy ve Rwandě
Na dodržování mírových smluv se podílely peacekeepingové jednotky OSN a zejména jejich mise s názvem UNAMIR, kterou měl vést generál R. Dallaire. Ten mezitím pracoval na misi UNOMUR138 v Ugandě, kde měl silný tým lidí, na které se mohl spolehnout. Mise UNAMIR měla zajistit bezpečnost ve městě Kigali. UNAMIR měla 135
ZÁHOŘÍK, Jan. Dějiny Rwandy a Burundi. Praha: NLN, 2012, s 129-130. ZÁHOŘÍK, Jan. Dějiny Rwandy a Burundi. Praha: NLN, 2012, s 130-131. 137 SCORGIE, Lindsay. Rwanda´s Arusha Accords: A Missed Opportunity [online]. [cit. 2016-02-07]. 2004, s. 68. Dostupné z: http://dspace.cigilibrary.org/jspui/bitstream/123456789/23742/1/Rwandas%20Arusha%20Accords%20A%2 0M issed%20Opportunity.pdf?1 138 Pozorovatelská mise OSN v Ugandě a Rwandě 136
61
dohlížet na demilitarizované zóny a zajistit lidem potřebnou humanitární pomoc. Po skončení konfliktu se mise UNAMIR změnila na mediátora, který měl zajistit příměří mezi oběma znepřátelenými stranami a poté opět jejím úkolem bylo zajišťovat bezpečnost a stabilitu. Mise trvala od roku 1993 až do roku 1996.139 R. Dallaire měl za úkol vojenskou a politickou stránku mise a to až do příjezdu vyslance generálního tajemníka OSN J. R. BoohaBooha, který měl celou misi na starost. Postupem času se k misi přidaly jednotky z Polska, Bangladéše i Uruguaye. Dne 1. ledna 1994 vypršel prozatímní vládě mandát a bylo nutné vytvořit podmínky pro zavedení přechodné vlády. R. Dallaire vytvořil tři skupiny. První skupina měla na starost přijímání vojáků, logistiku a jejich financování, druhá skupina vytvářela operační plány a třetí skupina shromažďovala informace ze sousedního Burundi a na tyto informace tým pružně reagoval. Nikdo v zemi netušil, proč k nim přicházejí jednotky a tak se rozhodl R. Dallaire popularizovat misi a to tím způsobem, že provedl ceremonii, která měla úspěch a zajistila podporu UNAMIR od místních vůdců. Dokonce získal R. Dallaire i podporu prezidenta J. Haybarimana, se kterým se sešel v roce 1993 v hotelu v Kigali. Oba muži promluvili a R. Dallaire vysvětlil důležitost mise UNAMIR, prezident J. Habyarimana zase hovořil o míru, spolupráci a usmíření. Den po setkání proběhlo několik vražd na hranici demilitarizovaného pásma, masakr to byl plánovaný a dobře organizovaný, cílem byly jak děti, tak i muži a ženy spojeny se stranou MRND140. Celková bilance činila asi 20 mrtvých, 2 osoby zraněné a 2 osoby unesené. R. Dallaire měl za úkol vyšetřit, kdo stál za vraždami a za tímto cílem vytvořil vyšetřovací výbor. Avšak i přes několik důkazů se nepodařilo tyto vraždy vyřešit. Mise UNAMIR nepatřila mezi příliš početné mise, celkem se jí zúčastnilo asi 2500 lidí a je možné, že právě tento počet byl rozhodující při genocidních aktivitách, kterým se nepodařilo zabránit.141 3.2.9 Průběh genocidy ve Rwandě
V dubnu 1994 propukla největší genocida na africkém kontinentu. Tohoto dne měl setkání rwandský prezident J. Habyarimana s tanzanským prezidentem Mwinym, víceprezidentem Saitotim, ugandským prezidentem Musevenim a burundským prezidentem Ntaryamirou. Hlavním cílem bylo zabývat se situací ztěžující Rwandu i Burundi. J. Habyarimana dostal ultimátum, kdy měl zastavit napětí ve Rwandě, jinak bude čelit 139
UNASOG. Welcome to the United Nations: It's Your World [online]. [cit. 2016-02-11]. Dostupné z: http://www.un.org/en/peacekeeping/missions/past/unamirM.htm 140 Mouvement Révolutionaire National pour le Développement 141 DALLAIRE, Roméo. Podat ruku ďáblovi. Praha: malvern, 2014, 105-110, 111-117.
62
patřičným opatřením. Při své cestě nazpět bylo jeho letadlo sestřeleno a jak J. Habyarimana tak i jeho kolega Ntaryamira zemřel.142 Po incidentu se objevovaly zprávy o vinících atentátu. Prvním adeptem byli samotní členové mise UNAMIR, konkrétně belgické jednotky, které se stavěly proti habyarimanově režimu. Avšak to se nepotvrdilo a mnohem pravděpodobnější bylo zaměřit se blíže na RPF, která mohla být hlavním viníkem atentátu. RPF se snažilo svrhnout Habyarimanův režim. Vyšetřování vedl P. Barril, který se ovšem ve svých teoriích, jak se později zjistilo, mýlil a za atentátem mohla stát i prezidentská garda. Prezident odvolal v roce 1992 extremistické hutuuské představitele a je možné, že se mu chtěli takto pomstít. Ať už byl viníkem kdokoli, samotný atentát vyvolal v zemi hromadné vraždění Tutsiů i Hutuů, které známe pod názvem genocida.143 Masakry to byly cílené a velmi dobře organizované. Genocida probíhala v několika fázích. V první fázi se radikálové zaměřovali nejprve na hutuuské opoziční politiky, tutsijské intelektuály, ti byli vražděni včetně jejich rodin a příbuzných. Mezi obětmi byla i hutuuská premiérka, která i když byla zabarikádována ve své domě a chránilo ji 20 ozbrojených mužů, byla nakonec zabita i se svou ochrankou. Poté následovala druhá fáze, která byla již zaměřena na hromadné vraždění všech Tutsiů bez rozdílu, kteří v zemi zaujímali asi 10% zastoupení. Celkově se počty mrtvých vyšplhaly asi na 200 000– 500 000 obětí včetně žen a dětí. Mohli bychom tuto genocidu přirovnat ke genocidě, která proběhla za druhé světové války.144 Milice interahamwe i impuzamugambi chodily od domu k domu a vraždily nevinné obyvatelstvo. A po smrti premiérky následovali další vysoce postavení politici, aktivisté usilující o dodržování lidských práv, také novináři, kteří kritizovali současný režim ve Rwandě, byli zabiti. Na straně druhé se snažily těmto hromadným útokům zabránit jednotky FAR145, avšak základní problém spočíval v tom, že značné množství členů jednotky FAR již konvertovalo k milicím a tím oslabovalo postavení těchto jednotek. O mírovém vyjednávání zatím nemohla být ani řeč, jelikož členy jednotek RPF byli převážně mladí nezaměstnaní muži, jež neměli co ztratit.
142
OPPONG, Joseph R. Modern world nations : Rwanda. New York: Chelsea House Publications, 2008, s. 58. ZÁHOŘÍK, Jan. Dějiny Rwandy a Burundi. Praha: NLN, 2012, s 136-137. 144 TERNON, Yves. Genocidy XX. století. Praha: Themis, 1997, s. 281. 145 The Forces armées rwandaises, jednotky rwandské armády do července 1994 143
63
Vrahové vraždili jak muže, tak ženy i děti, v případě odhalení dokázali splynout s uprchlíky a dobře zamaskovat své činy. Hlavními viníky byla tedy prezidentská garda, která tyto masakry prováděla. Vrcholem těchto masakrů byl fakt, kdy vrahové vtrhli do sirotčinců a začali hromadně vraždit tutsijské děti. Genocida vyvolala ve světě hrůzu a bylo nutné tuto situaci řešit prostřednictvím mezinárodní pomoci. Na pomoc přišla pouze Francie, která do země vyslala asi 2500 svých vojáků, aby chránili území před další možnou genocidou. Jednotky vydržely v zemi pouze po dobu svého mandátu od OSN, který trval asi 2 měsíce, poté byly vystřídány jednotkami UNAMIR II. 16 července 1994 oficiálně skončila válka tím, že RPF převzala kontrolu nad zemí. Bylo nutné, aby byla jednak ustanovena nová rwandská vláda a také aby došlo k potrestání všech viníků genocidy a byla tato genocida vyšetřena a ukončena. Nastávala však otázka, zda mají být viníci postaveni před mezinárodní soud, který rozliší, zda jejich čin je genocida či nikoliv. Nakonec soud potvrdil, že zločiny páchané ve Rwandě měly genocidní charakter, a tudíž je jako zločiny proti lidskosti považovali.146 Podle francouzského trestního zákoníku z roku 1993: „Lidé, odpovědní za tento zločin náleželi extremistickému křídlu vlády a správy rwandskému státu. To oni dali svým vojákům a milicím rozkaz k selektivním masakrům občanů vlastní země. Ideologie byla pouze záminkou: jediným motivem zůstávala touha po moci a snaha uchovat si výhody, které jim poskytovala.“147 Genocida celkem trvala asi 100 dní a je důležité upozornit na to, že ne ve všech oblastech Rwandy měla genocida stejný průběh. Například v Ruhengeri skončily vraždy ještě v dubnu, jelikož milice neměly koho vraždit. Nejdéle probíhaly boje v Gitaramě, Gikongoru, Butare a v Kibundu. V Bisseru, kde žila početná skupina Tutsiů, docházelo také k bojům, ale místnímu obyvatelstvu se podařilo po dlouhou dobu odolávat útokům. Výsledky masakru v Bisseru byly šokující, z několikatisícové komunity Tutsiů přežilo pouze několik jedinců. Zůstává otázkou, proč se silné mocnosti, jako jsou Spojené státy americké, aktivně nezapojily do bojů na zastavení hromadného vraždění a jen nečinně přihlížely. 3.2.10 Selhání OSN a operace Tyrkys Pokud by všechno šlo podle plánu, nemuselo by k takovému masakru na území Rwandy vůbec dojít. Již od počátku se mise UNAMIR, která byla vytvořena pro stabilizaci 146 147
TERNON, Yves. Genocidy XX. století. Praha: Themis, 1997, s. 281-283. TERNON, Yves. Genocidy XX. století. Praha: Themis, 1997, s. 283.
64
situace ve Rwandě Organizací spojených národů, potýkala s mnohačetnými problémy. Tím největším problémem, který měl za důsledek tolik mrtvých, byl především nedostatečný počet kvalitních vojáků, a navíc se do této mise nechtěly žádné země, kromě Francie a Belgie zapojovat. Protože Francie podporovala J. Habyarimana a její vojáci cvičili jak rwandskou armádu, tak i milice interahamwe, povstalci z RPF s její účastí na misi nesouhlasili. OSN se spoléhalo při své misi především na jednotky z Ghany, Belgie a Bangladéše. Avšak i zde nastal problém v nedostatečném vybavení, navíc se vojáci potýkali s nedostatkem jídla a munice. R. Dallaire, který misi UNAMIR velel, požadoval po generálním tajemníkovi OSN Kofi Annanovi alespoň 20 obrněných transportérů. Ten mu transportéry ochotně poskytl, avšak z celkového počtu 8 jich bylo pojízdných jen 5. I když měl R. Dallaire k dispozici 5 transportérů, neměl dostatek pohonných hmot, které vyplýtvali civilní pracovníci OSN během výletů. Tyto problémy podstatně ovlivnily situaci ve Rwandě.148 Mise UNAMIR měla ve Rwandě působit pouze pasivně, zaútočit měla pouze v případě nutné sebeobrany. Tuto informaci si velice dobře uvědomovali aktéři rwandské genocidy, kteří chtěli pro výstrahu zavraždit belgické vojáky, aby tento incident donutil Belgii se z mise stáhnout. Jejich plán se začal uskutečňovat tedy 7. dubna 1994, kdy došlo k sestřelení letadla s prezidenty Rwandy i Burundi. S narůstajícími masakry chtěl R. Dallaire zvýšení svých pravomocí i rozšíření počtu vojáků až na 5000. Jeho snažení mělo opačný efekt, Rwandu po opuštění belgických jednotek začaly opouštět i Bangladéšané a také OSN snížilo počet operujících členů ve Rwandě na pouhých 270 mužů. R. Dallaireovi i ghanskému generálu H. K. Ayidoho se nelíbila politika OSN ohledně snižování počtu mužů, a proto se vzepřeli a na obranu uprchlických táborů si ponechali pouze vojáky Ghany a Tunisany. S touto hrstkou mužů bránili tábory s 30 000 lidmi. 17. května 1994 bylo ve Rwandě zavražděno již téměř 330 000 osob, což vyvolalo vlnu nejistoty v OSN a to se rozhodlo pojistit a navýšit tak počet mužů na 5000. Z tohoto vysokého počtu můžeme usuzovat, že se jednalo o vážnou situaci, kterou nemohl nikdo ponechat náhodě. Nakonec jednotky do Rwandy dorazily až 26. června, kdy už boje pomalu ustalovaly a počet mrtvých šplhal k 620 000 mrtvým. A v této době se již začala do akce angažovat i Francie, když spustila misi s krycím názvem Tyrkys.149 Cílem operace Tyrkys bylo vytvořit humanitární zónu, která by chránila civilisty před útočníky. Francouzi tuto zónu vytvořili mezi městy Cyangugu, Kibuye a Rumyombi. 148 149
MAREK, Jindřich. Krvavé mise OSN. Praha: Nakladatelství XYZ s.r.o, 2010, s. 148-149. MAREK, Jindřich. Krvavé mise OSN. Praha: Nakladatelství XYZ s.r.o, 2010, s. 149-153.
65
Francouzi se na misi velmi dobře připravili, měli s sebou stíhačky, helikoptéry, obrněné vozy. Tato zóna byla nazývána „tyrkysová“, odtud název. K přítomnosti Francie ve Rwandě se stavěla kriticky RPF, která ji obviňovala z podpory prezidenta J. Habyarimana. Když Francie dorazila, získala si vlídné přijetí od milic interahamwe i jednotek FAR. I když byla Francie dobře vyzbrojená moderní bojovou technikou, spíše jen nečinně přihlížela pokračujícím masakrům. V roce 1994 padlo Kigali a docházelo k hromadným odchodům hutuuských civilistů.150 Genocida ve Rwandě zasáhla i českého vyslance při Radě bezpečnosti OSN, který si za označení situace ve Rwandě pojmem genocida vysloužil kritiku ze strany Spojených států amerických i Velké Británie. Ani úsilí, které do mise vynaložil R. Dallaire nebylo přijato pozitivně, nýbrž odmítavě. Neinformovaní publicisté i veřejnost jeho působení odsoudili. Přitom R. Dallaire, i přes pasivitu vrcholných představitelů v OSN, ochraňoval téměř 30 000 lidí. 151 3.2.11 Následky genocidy ve Rwandě a vytvoření mezinárodního trestního tribunálu Genocida měla obrovský dopad na život ve Rwandě. Po genocidě byl život pro uprchlíky velice obtížný, hygiena byla na špatné úrovni a jídlo se vyskytovalo pouze vzácně. Děti a ženy byly velice traumatizované z předešlých událostí a zanechalo to v nich nehezké vzpomínky. Po genocidě se také rapidně změnila rovnováha pohlaví. Většinou lidé hledali útočiště v Ugandě či Demokratické republice Kongo. Také ekonomika země se po masakrech dostala do kritického stavu. Interehamwe musela odejít a je nutno upozornit na fakt, že mezi uprchlíky byli jak příslušníci rwandských ozbrojených sil, tak i děti a extremističtí Hutuové, kteří měli genocidu na svědomí. Během genocidy tito extrémisté prováděli nejrůznější formy násilí na Tutsiích. Muže zavraždili, jejich ženy nejprve surově znásilnili a poté také zavraždili. Zaměřovali se i na ženy, které měly za manžele Tutsie. Buďto je znásilňovali, anebo z nich udělali sexuální otrokyně. V důsledku znásilňování se v zemi šířily nemoci jako je AIDS. Mnoho žen otěhotnělo a také rostl počet potratů především u mladších dívek. Některé ženy si dítě ponechaly, jiné je zabily, aby se tak vyhnuly rodinným konfliktům. Také vláda zaznamenala určité změny. Byly obnoveny politické strany, RPF se starala o hospodářský rozvoj a zřízení soudů. Navíc byla ustanovena
150 151
ZÁHOŘÍK, Jan. Dějiny Rwandy a Burundi. Praha: NLN, 2012, s. 142-143. MAREK, Jindřich. Krvavé mise OSN. Praha: Nakladatelství XYZ s.r.o, 2010, s. 154.
66
nová ústava země a v roce 2003 proběhly volby, ve kterých zvítězil P. Kagame a stal se tak prezidentem Rwandy.152 Po této genocidě byl zaveden Radou bezpečnosti OSN mezinárodní trestní tribunál pro Rwandu, který měl za úkol stíhat osoby zodpovědné za genocidu i ty, kteří porušovali nějakým způsobem lidská práva od ledna 1994 do prosince 1994 ve Rwandě. V roce 1995 bylo v souvislosti s genocidou obviněno na 95 osob. Mezi nimi byli jak vysocí vojenští důstojníci, tak také politici, podnikatelé či členové náboženských milic.153 Tribunál se skládá z celkem 3 komor, z nichž v každé zasedají 3 soudci. V roce 2010, tedy zhruba 20 let po genocidě, bylo z 81 osob 31 osob uznáno vinnými, mezi nimi např. i J. Kaybanda, který vykonával funkci předsedy vlády.154 Efektivita trestního tribunálu pro Rwandu, byla do jisté míry na vysoké úrovni a opravdu potrestala ty, kteří se na tomto masakru podíleli. Je nutno zdůraznit, že jelikož v zemi převládala krize a byla označována za humanitární katastrofu, o genocidě se až tolik nemluvilo. Po masakrech si OSN uvědomilo, že je třeba potrestat viníky tohoto masakru, a navíc argumentovalo i důkazy násilí na Tutsiích prováděných Hutuy.
Mezinárodní
společenství na situaci reagovalo celkem 5 způsoby:
nedělalo nic
udělilo amnestii
utvořilo komisi pravdy
provádělo vnitrostátní žaloby
ustanovilo mezinárodní trestní tribunál pro Rwandu
Celkem existují dva způsoby, jak lze řešit obvinění z genocidy, buďto vnitrostátně nebo prostřednictvím mezinárodních trestních tribunálů. Mezinárodní trestní tribunál rozhoduje o věcech týkajících se závažného porušení Ženevských konvencí z roku 1949, o porušení válečného obyčejového práva, genocidy a zločinů proti lidskosti páchaných ve Rwandě od ledna do prosince roku 1994. Abychom to shrnuli, mezinárodní trestní tribunál
152
OPPONG, Joseph R. Modern world nations : Rwanda. New York: Chelsea House Publications, 2008, s. 7276. 153 The ICTR in Brief | United Nations International Criminal Tribunal for Rwanda. Home | United Nations International Criminal Tribunal for Rwanda [online]. [cit. 2016-02-14]. Dostupné z: http://unictr.unmict.org/en/tribunal 154 OSN Praha: Mezinárodní trestní tribunál pro Rwandu (ICTR). OSN Praha [online]. 2005 [cit. 2016-02-14]. Dostupné z: http://www.archiv.osn.cz/system-osn/mezinarodni-tribunaly/?i=136
67
pro Rwandu usiloval o to, aby si Rwanda uvědomila individuální odpovědnost za genocidu a za jiné zločiny proti lidskosti. 155 Můžeme konstatovat, že státy v oblasti subsaharské Afriky jsou státy chudšími, které to v průběhu staletí neměly vůbec jednoduché a právě konflikty a nepokoje nejrůznějšího charakteru se silnou měrou na tyto státy podepsaly a ovlivnily je. Když bychom měli začít Ghanou, která dříve nebyla na tak vysoké ekonomické úrovni na jaké je v dnešní době. V čele Ghany se vystřídalo několik státníků přes J. Rawlingse až po Kufuora či současného prezidenta Ghany, kterým je J. D. Mahama. V Ghaně podobně jako ve Rwandě docházelo také ke konfliktům, avšak zde konflikty nebyly genocidního charakteru. Ty se objevovaly především kvůli sociálním a ekonomickým rozdílům mezi jednotlivými etnickými skupinami. V současnosti se Ghana řadí mezi demokratické státy, které se snaží přiblížit stabilnímu britskému politickému systému, jelikož Ghana byla až do své nezávislosti v 50. letech 20. století pod správou Velké Británie. Svými současnými aktivitami v rámci OSN se dostává Ghana do povědomí evropských zemí a zvyšuje si tak svou prestiž. Zatímco v Ghaně nebyla situace až tak moc vyhrocená, v oblasti Rwandy hovoříme o jednom z největších masakrů na africkém kontinentu, genocidě. Tato genocida trvala od dubna 1994 do července 1994 a během ní zemřelo na 800 000 lidí. Hlavními strůjci těchto masakrů byly radikální Hutuové, kteří vraždili nevinné Tutsie a umírněné Hutuy. Na situaci ve Rwandě se snažilo reagovat i OSN vytvořením mise s názvem UNAMIR, kterou vedl zkušený generál R. Dallaire. I když mise měla zajistit mír v zemi, nestala se příliš úspěšnou a to zejména kvůli nedostatečné podpoře R. Dallaire ze strany OSN a nedostatečné informovanosti o situaci ve Rwandě. OSN navíc neposkytla na misi dostatek mužů, tudíž nebylo možné tomuto masakru zabránit. Genocida skončila v červenci 1994, kdy se do země začaly sjíždět posily OSN z Francie, které zde operovaly pod krycím názvem Tyrkys. I když nutno uvést, že Francouzi, ač byli velice dobře ozbrojeni a měli tu nejmodernější vojenskou techniku spíše jen nečinně přihlíželi dalším masakrům. Genocida zanechala v lidech strach, zejména v dětech a ženách. Děti byly násilně poslány, aby bojovaly, jejich matky byly znásilňovány a docházelo k velkému počtu potratů, mimoto se rapidně snížila rovnováha mezi muži a ženami ve Rwandě. OSN si bylo vědomo závažnosti situace a ještě téhož roku byl zřízen OSN mezinárodní trestní tribunál pro Rwandu, který měl za úkol potrestat viníky genocidy i ty, kteří prováděli nelegální praktiky v rozporu s lidskými právy. V roce 1995 bylo obviněno 155
MAJERČÍK, L´ubomír. Vyhodnocení efektivity trestních tribunálů pro Rwandu a bývalou Jugoslávii | Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy. Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy [online]. 2003 [cit. 2016-02-14]. Dostupné z: http://www.globalpolitics.cz/clanky/rwanda-jugoslavie
68
asi 95 osob podílejících se na genocidě v této zemi. V současné době je prezidentem Rwandy P. Kagame, který se dostal k moci ve volbách v roce 2003.
69
4
SOUČASNÉ PROBLÉMY SUBSAHARSKÉ AFRIKY
V této kapitole bude věnována pozornost současným problémům, se kterými se v subsaharské Africe můžeme setkat, zejména postkonfliktní rekonstrukci ve Rwandě či současné aktivitě vybraných států subsaharské Afriky.
4.1 Válka v Demokratické republice Kongo Po skončení genocidy v červenci 1994 značné množství lidí začalo emigrovat do nejbližších států a právě největší počet osob našlo svůj domov v Demokratické republice Kongo. Celkem se jich v této oblasti nacházelo asi 1 milion. V Demokratické republice Kongo se uprchlí Tutsiové nesetkali s pochopením a současná konžská vláda je nepovažovala ani za občany a navíc se usídlili do oblasti, kde žijí konžští Tutsiové, jež jsou často pronásledování. Jelikož se do oblasti Demokratické republiky Kongo kromě Tutsiů usadili i Hutuové, ihned to vyvolalo spory mezi těmito dvěma etnickými skupinami. Interehamwe, jelikož byla lépe vyzbrojená, obsadila většinu uprchlických táborů a začala podnikat útoky právě na Rwandu. Konžská vláda nechala situaci bez povšimnutí, což silně zasáhlo rwandskou vládu a ta se rozhodla sesadit prezidenta Mobutu a nasadit místo něj člověka, který bude přátelský a zastaví přiliv hutuuských radikálů, rwandská vláda také požadovala zastavit pronásledování Tutsiů. Sesazením prezidenta Mobutu začala první konžská válka. V roce 1997 se do čela postavil L. Kabila. Rwanda i Uganda, kterou sužovaly problémy s Demokratickou republikou Kongo, po něm chtěly, aby vyhnal ze země interehamwe i ostatní povstalecké skupiny. Na tuto výzvu zareagovaly jednotky interahamwe útokem na rwandské území. Tato intervence je vnímána jako tzv. druhá konžská válka, která trvala od roku 1998 až do roku 2003. V roce 1998 se Rwanda i Uganda snažily sesadit a obvinit L. Kabilu z podpory hutuuských radikálů. L. Kabila získal pomoc od Zimbabwe, Namibie, Angoly a Čadu. Na stranu Rwandy se postavilo Burundi, jelikož sdílelo podobný osud jako Rwanda, alespoň co se obyvatelstva týče. V obou státech tvořili majoritní skupinu Hutuové, kdežto Tutsiové byli často diskriminováni. Jejich cílem bylo zastavit tyto násilnosti odsunutím hutuuských milic z Demokratické republiky Kongo, avšak
70
efekt byl opačný a docházelo k dalším násilnostem. Druhá konžská válka oficiálně skončila v roce 2003, kdy převzala moc nad zemí přechodná vláda Demokratické republiky Kongo.156 4.1.1 Mezinárodní odpověď na intervenci Úřad pro lidská práva vyhodnotil situaci v Demokratické republice Kongo během obou válek jako dlouhodobé porušování lidských práv a to již od roku 1998. V zemi často docházelo k verbování dětských vojáků, objevovalo se sexuální násilí a vraždy civilistů. Právě tyto problémy dost zásadním způsobem ovlivnily stabilitu ostatních zemí a to především Rwandy a Ugandy. V roce 2012 chtěla Rada pro lidská práva, aby byla vytvořena komise pro lidská práva v Demokratické republice Kongo. Celkem bylo v této oblasti nahlášeno na 617 případů porušování lidských práv, ať už se jednalo o zločiny proti lidskosti či válečné zločiny. Rada bezpečnosti OSN již od roku 2003 vyhlásila zbrojní embargo v severním a jižním Kivu. Rwanda a Uganda byly označeny za ty, co porušují zbrojní embargo a podporují poskytování zbraní rebely, a navíc ve Rwandě docházelo k nedobrovolnému verbování mužů a žen do armády.157
4.2 Proměna rwandské společnosti Po genocidě se Rwanda snažila změnit vše, co by mohlo nějakým způsobem připomínat genocidní projevy. Změnou prošla dokonce i hymna, která dříve oslavovala jednotlivé etnické skupiny Hutuů, Tutsiů a Twa, které současná rwandská vláda zakázala. Hymna má poukázat na krásu rwandské přírody a společné dědictví a jazyk, který všechny Rwanďany do jednoho spojuje. Avšak hlavním problémem, se kterým se snažila Rwanda vyrovnat po dlouhou dobu, bylo vypořádání se s dědictvím interehamwe. Také v politice došlo k určitým změnám. V roce 2000 musel předseda parlamentu J. Sebarenzi rezignovat na svou funkci, jelikož byl obviněn bez velkých důvodů z konfrontace s vládou, a také z toho, že poukazoval na diktátorské způsoby v zemi. Později přišlo vážnější obvinění z toho, že J. Sebarenzi dokonce připravoval státní převrat, díky kterému se země opět měla změnit v monarchii. Velkými odpůrci Sebarenziho byli především členové RPF P. Mazimhaka, T. Rutarema či K. Nyamwasa. Ti se obávali, že pokud by Sebarenziho popularita příliš vzrostla,
156
OPPONG, Joseph R. Modern world nations : Rwanda. New York: Chelsea House Publications, 2008, s. 6769. 157 The Crisis in the Democratic Republic of Congo. International Coalition for the Responsibility to Protect (ICRtoP) [online]. [cit. 2016-02-16]. Dostupné z: http://www.responsibilitytoprotect.org/index.php/crises/crisis-in-drc
71
mohl by se stát prezidentem. I když se kroky RPF zdají být čestné, není tomu tak a pravým důvodem, proč proti Sebarenzimu vznikla kampaň, bylo, aby se tak zbavili všech, kteří by mohli ohrozit existenci rwandské mafie, která zemi skutečně vedla. J. Sebarenzi se po tomto incidentu pokusil odejít do Ugandy, avšak v Ugandě zůstat nemohl, jelikož ugandský prezident Museveni mu to zakázal. Tak nakonec našel útočiště ve Spojených státech amerických. O pár měsíců později přišla druhá politická krize, ve které dominoval premiér P. C. Rwigema, který musel rezignovat z důvodu korupce a zpronevěry. Byl vyšetřován parlamentní komisí složenou ze členů jeho vlastní strany DRM. 20. března 2003 vznikla nová vláda v čele s ministry RPF a DRM. Problémem bylo, že se již přestaly dodržovat dohody z Aruši. S odchodem rwandského prezidenta Bizimungu se v zemi rozhodovalo o tom, kdo jej nahradí, na základě arušských dohod se měl stát prezidentem předseda Národního shromáždění. Avšak situace byla jiná a prezidentem byl zvolen 17. dubna 2003 P. Kagame, jež předsedou Národního shromáždění nebyl.158 4.2.1 Nástup Paula Kagameho k moci P. Kagame zjednodušoval konflikt, který probíhal mezi etnickými skupinami v zemi. A dokonce se angažoval v kampani zaměřené na Hutuy. Spoustu kandidátů na prezidenta muselo odstoupit a on se tak mohl dostat do čela země. Konkrétně byl zvolen 17. dubna 2003 prezidentem Rwandy. Jeho hlavní úkol spočíval ve vybudování konkurenceschopné ekonomiky a budování národní jednoty. V roce 2006 byly vydány zatykače francouzským soudcem na P. Kagame i jeho spolupracovníky a z toho důvodu Rwanda ukončila spolupráci s Francií, která dříve podporovala předešlého prezidenta J. Habyarimana. Soudci vydali zatykač na Kagameho a jeho spolupracovníky, protože se domnívali, že zinscenovali raketový útok na letadlo prezidenta v roce 1994. Kagame se měl zúčastnit mezinárodního trestního tribunálu pro Rwandu, jelikož byl obviněn z genocidy, která proběhla v dubnu 1994. Na toto obvinění P. Kagame reagoval tím, že Francii zase obvinil z toho, že vycvičila rebely a poskytla jim zbraně. Leteckou katastrofou, při které zahynul rwandský prezident J. Habyarimana se začala zabývat rwandská vláda v roce 2007 a dospěla k závěru, že celý útok mají na svědomí právě hutuuští radikálové. Jejich cílem bylo zabránit mírovému jednání prezidenta s Tutsii. P. Kagame byl opětovně zvolen do funkce prezidenta v roce 2010. Avšak
158
ZÁHOŘÍK, Jan. Dějiny Rwandy a Burundi. Praha: NLN, 2012, s. 151-152.
72
jeho opětovný nástup nebyl poctivý a bylo zřejmé, že proti němu v podstatě nestáli žádní kandidáti, jelikož se jich zbavil. P. Kagame získal ve volbách neuvěřitelných 93% hlasů.159 P. Kagame se snaží povznést jak ekonomiku, tak také prosazovat lidská práva, rozvíjet vzdělání a posilovat postavení žen ve společnosti, což byl velký problém po genocidě.160 4.2.2 Postavení žen v zemi Po genocidě počet žen převyšoval počet mužů asi o 50%, jelikož značný počet mužů bylo zavražděno během genocidy. Již po genocidě se začala vyrovnávat nerovnost mezi muži a ženami a ženy získávaly postupně více a více práv. Dříve ženy byly považovány za méněcenné, nemohly se vzdělávat a musely vykonávat náročnou práci.
Po skončení
genocidy začalo docházet k transformaci a ženy si postupně vydobyly místo rovnocenné s muži. Genocida donutila ženy rozvíjet své dovednosti, které by dříve nezískaly. Ženy se angažovaly v ekonomické sféře a tak se dostávaly do veřejného vědomí lidí. Zajímavé je, že u žen a dívek se chudoba a negramotnost pohybovala v jiných číslech než u mužů. Žen po genocidě bylo gramotných kolem 60%, a kromě toho se mezi nimi šířilo HIV/AIDS, kterým se nakazily během genocidy, když je znásilňovali muži. Všechny tyto aspekty mají vážný dopad na ženy, rodiny a sociální systém, a proto se k nim musí přistupovat z hlediska pohlaví. Rwanďané jsou odhodláni přecházet konfliktům, jelikož si uvědomují jakým způsobem důsledky války a násilí ohrožují jejich ženy.161 Také po genocidě se ženy začaly zapojovat do politiky zásluhou prezidenta P. Kagameho. Již v roce 2003 bylo zastoupení žen ve rwandském parlamentu 39 žen, což je vysoké číslo, vzhledem k situaci, která ve Rwandě ohledně žen probíhala. P. Kagame chtěl tímto činem poukázat na fungující demokratické principy ve Rwandě. Po skončení genocidy ženy zaujímaly místa jako ministryně, velvyslankyně či soudkyně. Dokonce bylo vytvořeno v roce 1999 ministerstvo genderu a rozvoje žen. Ženy se snažily více prosadit a zvýšit povědomí a vyrovnat práva mezi muži a ženami po konfliktu. Z počátku ženy byly spíše
159
Paul Kagame | president of Rwanda | Britannica.com. Britannica.com [online]. [cit. 2016-02-19]. Dostupné z: http://www.britannica.com/biography/Paul-Kagame 160 MDG Advocacy Group. MDG Advocacy Group [online]. [cit. 2016-02-19]. Dostupné z: http://www.un.org/millenniumgoals/advocates/members/paul-kagame.shtml 161 POWELY, Elizabeth. Strengthening Governance: The Role of Woman in Rwandan´s Transition. [online]. Hunt Alternatives fund, 2003, s. 15. [cit. 2016-02-19]. Dostupné z: https://www.inclusivesecurity.org/wpcontent/uploads/2012/08/10_strengthening_governance_the_role_of_women_in_rwanda_s_transition.pd f
73
odsuzovány, jelikož lidé nerozuměli jejich záměru a to především na venkově. Vývoj žen v politice byl pozvolný, nejprve v roce 1994 jich bylo pouhých 10 v parlamentu, kdežto v roce 2003 již neuvěřitelných 38. P. Kagame patřil mezi prezidenty, který ženy nejen v politice podporoval a za své úsilí získal dokonce cenu African Gender Award, jelikož se zasloužil o podporu ženských práv, rovnost mezi muži a ženami jak v oblasti ekonomické, tak i ve vzdělání.162
4.3 Program Vize 2020 Cílem tohoto programu je posunout Rwandu a jiné africké země po hospodářské i společenské stránce. Program se zaměřuje na rozvoj, aby země byly konkurenceschopné jak v regionu, tak také celosvětově. Pokud se zaměříme na Rwandu, dospějeme k závěru, že tento program Vize 2020 jí skutečně pomohl dostat se z ekonomické krize a pomalu vzrůstat. Program se zaměřuje i na chudobu a sociální ochranu. Tento program v zemi funguje od roku 2000 a vznikl ve spolupráci rwandské vlády s ministerstvem financí a hospodářského plánování. V rámci tohoto programu probíhají zkoumání mezi nejchudším obyvatelstvem, čímž chce vláda zjistit jaká je sociálně-ekonomická situace mezi chudými a zefektivnit tak své kroky. Mezi hlavní cíl patří do roku 2020 vymýtit chudobu v zemi. 163 Kromě snížení chudoby mezi lidmi se program zaměřuje také na cestovní ruch a turismus, Rwanda disponuje kvalitní silniční sítí, na které se podíleli vrazi a násilníci, a kteří si tímto způsobem mohou zkrátit svůj pobyt ve vězení. Program se snaží také pomoci resocializovat ženy a poskytnout jim určité vzdělání, které jim bylo odpíráno. Dále rwandská vláda podporuje soukromé podnikání a budování národních parků.164 Můžeme se domnívat, že tento program Vize 2020 představuje pro Rwandu perspektivu do budoucnosti, kdyby se tato země mohla ekonomicky zvednout z doby, kdy zde proběhla genocida a konkurovat i ostatním státům nejen v oblasti subsaharské Afriky, ale také na světě.
162
ZÁHOŘÍK, Jan. Dějiny Rwandy a Burundi. Praha: NLN, 2012, s. 153-154. Vision 2020 Umurenge Program (VUP) - Baseline Survey | National Institute of Statistics Rwanda. National Institute of Statistics Rwanda | It is time to deliver [online]. 2016 [cit. 2016-02-20]. Dostupné z: http://www.statistics.gov.rw/survey/vision-2020-umurenge-program-vup-baseline-survey 164 ZÁHOŘÍK, Jan. Dějiny Rwandy a Burundi. Praha: NLN, 2012, s. 155. 163
74
4.4 Iniciativa OSN 20 let po genocidě ve Rwandě OSN se začalo v roce 2014 angažovat do situace ve Rwandě 20 let po genocidě., jelikož právě genocida ve Rwandě představovala selhání OSN. Proto OSN začalo zakládat mezinárodní trestní tribunály, aby nikomu tyto hrůzné činy nemohly projít. Jejich kroky ohledně zakládání trestních tribunálů byly efektivní a jejich cílem bylo nejen potrestat viníky genocidy, ale také předcházet budoucím konfliktům. OSN se zavázalo ochranou civilistů a také prevencí před sexuálnímu násilím, které se v zemi během genocidy hojně objevovalo. Do problémových zemí OSN často vysílalo své pozorovatele pro lidská práva, aby monitorovali situaci v zemi. Dále se OSN snažilo navázat diplomatické styky s problémovými státy subsaharské Afriky, aby řešení konfliktů nebylo pouze vnitrostátní záležitostí, ale aby se do řešení zapojilo právě i OSN včetně jejich partnerů, kteří poskytnou vhodné kroky vedoucí k vyřešení sporů. OSN pomáhalo zemím dosáhnout transformace a i jejich působení ve Rwandě mělo pozitivní vliv na ekonomický rozvoj ve Rwandě. OSN by mělo pomoci vrátit zpět policisty do ulic.165 OSN během genocidy nezasáhlo, i když vědělo, jak vyhrocená situace se zde nachází. Důvodem může být i ztráta prestiže ve světě.
4.5 Program na udržování míru ve Rwandě zaměřený na mládež Ve Rwandě vznikl program s názvem Aegis Trust for the Rwanda Peace education, který se zaměřuje na budování míru a předcházení událostem, které zemi postihly v roce 1994. Program se snaží pomáhat přetvořit společnost, která byla ohrožena genocidou. Studenti se v rámci tohoto programu učí o historii Rwandy a dalších událostech, zahrnující také genocidu z roku 1994. Program kromě informování studentů o historii Rwandy představuje také možnosti, jakým způsobem lze vybudovat mír v zemi. V rámci programu se klade důraz především na sociální soudržnost, kladné hodnoty, osobní odpovědnost a empatii. S tímto programem spolupracuje několik institucí např. Velvyslanectví Švédska ve Rwandě prostřednictvím švédské mediální agentury pro rozvoj, Institut výzkumu a dialogu pro mír, Rádio Benevolencija, Nizozemský institut pro studia genocidy a holocaustu nebo je také významná spolupráce s knihovnou texaské univerzity. Tento program byl zahájen 165
20 let od genocidy ve Rwandě: V čem jsme se poučili a v čem nikoli? « OSN Česká republika. OSN Česká republika « Zprostředkováváme informace o činnosti a prioritních cílech organizace, včetně specializovaných agentur a programů. [online]. 2014 [cit. 2016-02-22]. Dostupné z: http://www.osn.cz/20let-od-genocidy-ve-rwande-v-cem-jsme-se-poucili-a-v-cem-nikoli/
75
v roce 2013 a od svého zahájení je úspěšný zejména díky podpoře ze strany ministerstva školství. Je zřejmé, že tento program sehrává klíčovou roli v budování míru v zemi a je nutné takové programy realizovat.166
4.6 Konflikt v Burundi a volby V roce 2000 měly být ukončeny konflikty v Burundi, které trvaly celých 7 let a během kterých zemřelo na 300 000 obyvatel a 500 000 migrantů. V roce 2003 vznikla přechodná vláda v Burundi, jelikož se prezident P. Buyoya vzdal svého úřadu. Na vyřešení složité situace v Burundi byla v roce 2003 přijata mise AMIB167, která měla dohlížet podobně jako mise UNAMIR ve Rwandě na dodržování arušských dohod. V roce 2004 byla burundským parlamentem přijata nová ústava a o rok později proběhly volby, ve kterých vyhrála CNDD-FDD168, konkrétně s téměř 59% hlasů. Poté probíhaly ještě prezidentské volby, které vyhrál P. Nkurunziza. Po volbách se situace v zemi podstatně změnila. Dalo by se říci, že se země uklidnila, i když mezi politiky převažoval klientelismus, docházelo k podpoře armády, což mohlo být dalším podnětem k vyvolání sporu uvnitř Burundi. Také ekonomická situace v zemi byla na kritické úrovni. V roce 2010 sice proběhly další prezidentské volby, ale lidé neměli z koho vybírat, jelikož jediným kandidátem byl současný prezident P. Nkurunziza. Lidé tedy neměli na výběr a ať už chtěli či ne, museli zvolit Nkrunzizu, v opačném případě byli pronásledovaní. Takovým způsobem si členové zajistili podporu lidí a také tak zvýšili svou moc v zemi. Po volbách se politická situace rozrůznila. Ačkoli prezidentem byl stále P. Nkrunziza, viceprezidentem se stal tutsijský člen strany UPRONA T. Sinunguruza a druhým viceprezidentem člen CNDD-FDD L. G. Rufyikiri. Situace se opět vyhrotila v roce 2010, kdy bylo několik členů vládnoucí strany zavražděno a na situaci v zemi muselo dohlížet OSN, které pro tyto účely vytvořilo úřad BNUB.169 Ten na situaci dohlížel od roku 2010 do roku 2014 a jeho úkolem bylo jednak prosazovat lidská
166
Youth In Peace Building - Genocide Archive Rwanda. Welcome_to_Genocide_Archive_Rwanda Genocide Archive Rwanda [online]. 2014 [cit. 2016-02-22]. Dostupné z: http://genocidearchiverwanda.org.rw/index.php?title=News:Rwanda’s_Young_People_Build_Peace_Toget her&gsearch= 167 African Union Mission in Burundi, mise Africké unie v Burundi, která kontrolovala dodržování arušských dohod 168 Conseil National Pour la Défense de la Démocratie–Forces pour la Défense de la Démocratie, 169 The United Nations Office in Burundi, svůj mandát ukončil tento úřad OSN k 31.12.2014, kdy přenesl odpovědnost na agentury, fondy a programy v rámci OSN
76
práva, podporovat dialog mezi oběma stranami a také zajistit ekonomickou a finanční politiku.170
4.7 Politika usmíření v Burundi Burundi se nacházelo v největší politické krizi od skončení občanské války, která zde probíhala od roku 1993 do roku 2005. V rámci této politiky opoziční strany usilovaly o zjištění pravdy o zločinech, za které měla převzít odpovědnost vládnoucí strana. Tato vládnoucí strana v roce 2014 zahájila komisi, která měla za úkol zjistit pravdu o událostech v Burundi od získání nezávislosti na Belgii v roce 1962. Vládnoucí strana chtěla vytvořit novou ústavu, ale s tímto krokem nesouhlasily opoziční strany, jež varovaly před opětovným etnickým napětím v zemi. Ministr spravedlnosti se zavázal, že dopadne ty, kteří jsou odpovědní za činy. Odpůrce současného prezidenta P. Nkrunzizy evangelický křesťan přišel s názorem, že tyto změny podporují hutuuskou sílu a ruší rozdělení moci, které bylo příčinnou etnického napětí v zemi. Součástí těchto změn měla být náhrada dvou viceprezidentů za jednoho výkonného premiéra, který pocházel z vládnoucí strany v zemi. Viceprezidenti zaměřovali svou pozornost i na etnické menšiny Hutuů a Tutsiů, kdežto premiér tyto menšiny opomíjel. Kdybychom se podívali na procentuální složení etnických skupin v zemi, dospějeme k závěru, že v Burundi převládají Hutuové s 60%, následování Tutsii s pouhými 13% a pouhé 1% v zemi zaujímají Twa. Na udržování lidských práv v zemi měla být vytvořena skupina z mezinárodních místních odborníků vybraných nezávisle na sobě. V zemi neustále hrozilo vypuknutí konfliktu z důvodu změny ústavy, avšak lidé si oficiální hrozby nebyli vědomi. Dokonce úředníci v Bujumbuře obvinili a odvolali několik bezpečnostních poradců OSN ze země s tím, že mylně varují před hrozícím konfliktem.171
4.8 Burundi na počátku občanské války V prosinci 2015 proběhlo několik útoků vedených povstalci na vojenské objekty v Bujumbuře. Celkem během útoků přišlo o život 87 lidí, převážně povstalců. Útoky vyvolaly v zemi další vlnu napětí. Jak řekl mluvčí armády G. Baratuza, bylo zadrženo asi 45 členů neznámé organizace, kteří se na útoku podíleli. Můžeme se domnívat, že tyto nepokoje
170
KLÍMA, Jan. Dějiny Afriky: Vývoj kontinentu, regionů, států. Praha: NLN s. r. o., 2012, s. 534-535. NDUWIMANA, Patrick. Burundi creates reconciliation body that divides public opinion | Reuters. Business & Financial News, Breaking US & International News | Reuters.com [online]. 2014 [cit. 2016-0224]. Dostupné z: http://www.reuters.com/article/us-burundi-politics-idUSBREA3H0E020140418 171
77
se začaly objevovat již po opětovném zvolení P. Nkurunzizy do úřadu, jelikož třetí období je proti- ústavní. Světové mocnosti se obávají opětovných etnických konfliktů, které v Burundi skončily teprve v roce 2005.172 Africká unie se rozhodla na ochranu povolat 5000 mužů, kteří měli ochraňovat civilisty a to i přes nesouhlas burundské vlády. Již od dubna OSN varovalo před hrozící občanskou válkou v zemi z důvodu opětovného zvolení P. Nkrunzizy. Africká unie poprvé aktivovala čtvrtý článek, který jí dovoluje v případě genocidy či válečného zločinu zásah v členském státě. Vysoký komisař OSN pro lidská práva Z. Husajn se zavázal, že nepřipustí, aby v zemi došlo ke genocidě, jako tomu bylo v roce 1994 v sousední Rwandě.173
4.9 Zvyšování napětí v Burundi a možnost potenciální krize Situace v Burundi je od dubna 2015 napjatá a je možné, že se země opět dostane do krizového stavu, jako tomu bylo v roce 2005. Burundi se řadí mezi jedny z nejchudších zemí světa a s napětím a problémy se potýká již od dubna 2015, kdy byl do třetího funkčního období zvolen opět P. Nkrunziza a právě tento fakt vyvolal mnohé nepokoje mezi obyvateli Burundi. Násilí v Burundi se stále zvyšuje a způsobuje poškozování institucí a odvolání finančních dárců, kteří poskytovali finance na potraviny. Na těchto dárcích je Burundi závislé, tudíž po jejich odvolání se dostává Burundi také do potravinové krize. V. Nylund dodává, že dochází také k sexuálnímu a genderovému násilí a to především v hlavním městě Bujumbura. Unicef174 se snaží podporovat zemi poskytováním léků těhotným ženám i dětem. Jak uvádí V. Nylund, jelikož děti nemají co jíst, tak se ve škole nemohou soustředit a to má také dopad na učitele, kteří nesoustředěné děti ve škole odmítají. Podle něj je tedy nutné, aby vláda začala více podporovat školství. Dále se v Burundi i přes značné dotace objevuje schodkový rozpočet, který činí zhruba 400 milionů dolarů. Kvůli násilnostem vláda zakázala motocykly na silnicích v hlavním městě Bujumbuře, jelikož si byla vědoma jejich použití při sérii útoků. Sice nemůžeme jednoznačně předvídat vývoj v Burundi, avšak je
172
ČTK, jsf. Při pátečních násilnostech v Burundi zahynulo 87 lidí. Armáda prý zatýkala a střílela na potkání. Hospodářské noviny - byznys, politika, názory (IHNED.cz) [online]. 2015 [cit. 2016-02-24]. Dostupné z: http://zahranicni.ihned.cz/c1-64971760-pri-patecnich-nasilnostech-v-burundi-zahynulo-87-lidi-armada-pryzatykala-a-strilela-na-potkani 173 ČTK, adk. Burundi stojí na pokraji občanské války. Africká unie vysílá vojáky i proti odporu vlády. Hospodářské noviny - byznys, politika, názory (IHNED.cz) [online]. 2015 [cit. 2016-02-24]. Dostupné z: http://zahranicni.ihned.cz/afrika/c1-64996060-burundi-stoji-na-pokraji-obcanske-valky-africka-unie-vysilavojaky-i-proti-odporu-vlady 174 Dětský fond OSN
78
možné, že se situace během následujících měsíců může ještě vyhrotit a způsobit zemi opět velké problémy.175
4.10 Projev B. Obamy v ghanském parlamentu v Akkře V roce 2009 podnikl americký prezident B. Obama cestu do Ghany, aby promluvil ke ghanskému parlamentu v Akkře. Obama ve svém projevu řekl, že nerozděluje Afriku na státy, ale považuje ji jako celek. Dále se ve svém projevu věnoval čtyřem oblastem, o nichž byl přesvědčen, že jsou pro budoucnost Afriky klíčové. Jsou to demokracie, příležitost, zdraví a mírové řešení konfliktů. Jeho hlavním cílem bylo, aby je vyzval k podpoře vztahů Spojených států amerických, jelikož tyto dobré vztahy jsou klíčové pro transformační politiku na kontinentu. Obama vyzval ghanskou vládu k podpoře lidských práv, zdraví a bezpečnosti, která je důležitá pro celosvětovou bezpečnost. A také tvrdil, že síla demokracie má vliv na lidská práva pro lidi na celém světě. B. Obama poukázal na Ghanu a ocenil kroky, které učinil tehdejší ghanský prezident J. A. Mills. Ten zajistil spravedlivé a svobodné volby, snažil se zbavit nebo alespoň snížit korupci a ujistil se, že vláda pracuje pro lid, nikoli lid pro vládu. Obama označil právě Ghanu za vzorový model demokratických postupů pro ostatní země. B. Obama také Millse obdivoval z pozvednutí ekonomické situace Ghany a zvýšené produkci potravin a zavedení zahraničních investic. B. Obama se snaží s řadou amerických firem pomoci vybudovat ghanskou infrastrukturu a vytvořit tak pracovní místa pro lidi.176
4.11 Úbytek rybolovu v Ghaně Od roku 2007 čekala Ghana ekonomický růst spojený s příchodem západních ropných společností. Jenže situace nebyla tak příznivá, jak by se na první pohled mohlo zdát. Sice stát získával z ropy velké zisky, avšak na druhé straně kvůli těžbě ropy ztratilo mnoho rybářů práci. Tento fakt má za následek nedostatek rybářů, kteří o úlovky musejí bojovat. Tento pokles úlovku byl spojen s těžbou ropy u pobřeží. V roce 2007 totiž Ghana objevila velká ropná pole asi 60 km od pobřeží a ihned se u tuto oblast začaly zajímat i západní státy 175
JONES, Sam. Burundi close to 'major crisis' as hunger and disease take hold, warns Unicef | Global development | The Guardian. News, sport and opinion from the Guardian's global edition | The Guardian [online]. 2016 [cit. 2016-02-24]. Dostupné z: http://www.theguardian.com/globaldevelopment/2016/feb/18/burundi-major-crisis-unicef-violence-malnutrition-malaria-cholera 176 SLACK, Megan. From the Archives: President Obama's Trip to Ghana | whitehouse.gov. The White House | whitehouse.gov [online]. 2012 [cit. 2016-02-27]. Dostupné z: https://www.whitehouse.gov/blog/2012/06/14/archives-president-obamas-trip-ghana
79
jako je USA či Velká Británie. Ghana si byla vědoma, jaké bohatství našla a s vidinou obrovského zisku začala ropu těžit. Podle tehdejšího prezidenta měly být všechny zisky od západních mocností rozděleny do státní kasy a fondu rezerv. Situace se změnila s příchodem prezidenta J. Mahamy, který využil peníze z ropy na jiné účely, než bylo původně plánováno. Začal investovat do velkých projektů, ze kterých netěžili obyčejní lidé, nýbrž politici. V roce 2013 byl vládou schválen program na rekvalifikaci pracovníku pro těžbu. Kdybychom se zpětně podívali na situaci ohledně rybolovu v Ghaně, dospějeme k závěru, že na rybolovu je závislých asi 2,4 milionu Ghaňanů. Těžba ropy změnila život rybářům v Ghaně. Kvůli těžbě ropy byly ryby přesunuty do klidnější oblasti, vláda schválila zákon, zakazující rybářům lovit v okruhu 500 metrů od těžebních věží. Velkým problémem v Ghaně je to, že zde neexistuje chráněný prostor vyhrazený pro rybolov, a tak rybáři musejí porušovat zákon, aby měli co jíst. K. Yamoaha varoval před rozmachem těžařských společností, což by se mohlo podílet na vymizení ghanského rybolovu a lidé by si museli hledat zdroj obživy jinde. V souvislosti s těžbou ropy se také zvýšily náklady na život ve městě Takoradi. Zvýšily se nájmy bytů i školní poplatky. Na jedné straně se sice Ghana může pyšnit těžbou ropy, ovšem na druhé straně si neuvědomuje, že právě těžba ropy se podílí na zániku ghanského rybolovu a pokud se budou těžební společnosti dále rozšiřovat, může to mít za následek kolaps ghanského rybolovu.177
4.12 Ghanská iniciativa v oblasti AIDS Ghana se již delší dobu potýká s nemocí AIDS a právě z tohoto důvodu spolupracuje s institucí UNAIDS178, která se snaží situaci ohledně HIV pozitivních lidí v Ghaně vylepšit a snížit tak počet mrtvých na toto onemocnění. Prezident J. D. Mahama podpořil spolupráci a investice, které mají zabránit rozšiřování viru HIV v Ghaně. Podíváme-li se na snahy Ghany o zlepšení situace, dospějeme k závěru, že spolupráce s UNAIDS se vyplatila a díky vhodnému upozornění lidí na problémy, se snížil počet nových infekcí o 53% a také došlo ke snížení úmrtí a to až o 45%. I když se Ghaně daří snižovat počet infikovaných, je nutné zaměřit se jak na muže, kteří tento vir přenáší, tak také na dospívající dívky. Ghanský ministr
177
MÁNERT, Oldřich. Ghana hledala spásu v ropě. Západní těžaři však přinesli zkázu rybářům - iDNES.cz. IDNES.cz – zprávy, kterým můžete věřit [online]. 2014 [cit. 2016-02-27]. Dostupné z:http://zpravy.idnes.cz/tezba-roby-v-ghane-a-dopad-na-rybolov-d7z/zahranicni.aspx?c=A140901_195241_zahranicni_ert 178 Joint United Nations Programme on HIV/AIDS. Tento program se zaměřuje na prevenci a léčbu HIV/AIDS.
80
zdravotnictví upozornil, že se také zaměří na oblasti, ve kterých je přenos této nemoci nejfrekventovanější a bude usilovat o vytvoření země bez AIDS.179
4.13 Srovnání politického vývoje Ghany a Rwandy V roce 1996 za existence čtvrté republiky v Ghaně se Rawlings snažil již prosazovat demokratické tendence, které byly naplněny později za vlády J. Kufuora a později i J. A. Millse. Po skončení Rawlingsova úřadu se do čela postavil J. Kufuor, který, jak se můžeme domnívat, povznesl zemi po stránce demokracie, navíc využíval demokratický nástup k moci k rozvinutí spolupráce s ostatními africkými zeměmi i světovými mocnostmi. J. Kufuor se zasloužil o reformu ve zdravotnictví a od roku 2005 se podílel na rozvoji programu pro pomoc chudým dětem, které díky jeho zásluhám dostávaly jednou denně teplé jídlo. Po J. Kufuorovi se stal ghanským prezidentem A. Mills a můžeme konstatovat, že za jeho vlády se podařilo naplno prosadit demokracii. A. Mills se nejvíce zabýval reformami změn v ekonomice, ale kromě těchto změn se zaměřoval také na zdravotnictví a zajištění jídla do škol. Po smrti A. Millse v roce 2012 nastoupil do prezidentského úřadu J. D. Mahama, který je ve funkci doposud.180 Podíváme-li se na situaci v Ghaně, můžeme konstatovat, že se jedná o plně fungující prezidentskou republiku. Zatímco v Ghaně byla situace klidná s dobře fungujícími demokratickými tendenci s přiblížením k britskému modelu, ve Rwandě tomu bylo naopak. Rwanda je sice také prezidentská republika, avšak s tím rozdílem, že je zde spíše kladen důraz na autoritářství než na demokratické tendence. P. Kagame si dva roky po svém nástupu v roce 2003 nechal potvrdit ústavu, i přesto, že podle organizace Human Rights Watch porušovala lidská práva. V prezidentských volbách získal P. Kagame téměř 95%, což vyvolalo vlnu podezření a toto podezření bylo ještě podpořeno také tím, že prezident P. Kagame začal poslanecká křesla obsazovat lidmi, kteří jej podporovali, a díky tomu se ve rwandském parlamentu vyskytovalo téměř 50% žen, což je největší početní zastoupení žen v parlamentu v Africe i v Evropě. I když se Rwanda od roku 2007 snažila připojit k Britskému společenství národů, její přijetí bylo potvrzeno až o dva roky později, tedy v roce 2009. Hlavním důvodem proč Rwandu zprvu Britské společenství nepřijalo, bylo
179
Advancing efforts to make the end of AIDS a reality in Ghana | UNAIDS. UNAIDS [online]. 2016 [cit. 201603-03]. Dostupné z: http://www.unaids.org/en/resources/presscentre/featurestories/2016/february/20160215_Ghana 180 KLÍMA, Jan. Dějiny Afriky: Vývoj kontinentu, regionů a států. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2012, s. 509-510.
81
omezování pozice a svobodných názorů. P. Kagame se zbavoval všech, kteří mu stáli v cestě. V roce 2010 proběhly další prezidentské volby, ve kterých byl Kagame opět zvolen a to s převahou 93% hlasů oproti J. D. Ntawukurirayovi, jež získal pouhých 5% hlasů.181 Ve Rwandě nebyl naplněn britský model, kterému se přiblížila Ghana. Zde se spíše prosazovalo autoritářství, které bylo stavěno do kontrastu se zastoupením lidu v parlamentu. Můžeme konstatovat, že zatímco Ghaně se podařilo prosazovat demokracii, ve Rwandě docházelo spíše k jejímu potlačování.
S teoretickým vymezením základních pojmů použitých v této diplomové práci, můžeme lépe pochopit celý její obsah. Zejména se jedná o pojmy jako je konflikt, genocida, etnikum, politické systémy a politické režimy, jež se v oblasti subsaharské Afriky vyskytují. Subsaharskou Afriku můžeme vymezit jako oblast zahrnující téměř celý africký kontinent vyjma Jihoafrické republiky. Obyvatelstvo Afriky se od sebe navzájem liší jak vzhledem, tak i specifickým způsobem života a také je nutno uvést, že Afrika se řadí mezi nejchudší kontinenty světa a je zcela závislá na zemědělské produkci. Zajímavá byla situace v Africe po druhé světové válce, kdy začala kolonizace a to především ze strany Velké Británie a Francie. Každá z těchto koloniálních mocnosti volila odlišnou koloniální politiku. Velká Británie usilovala o zapojení domácího obyvatelstva do správy země, zaváděla výkonné rady a zákonodárné sbory, do kterých mohli být voleni i domácí obyvatelé. Za využití této koloniální politiky se podařilo dosáhnout nezávislosti Ghaně, která představovala vzor pro další státy. Odlišnou politiku volila Francie, která odmítala samosprávu v koloniích a jejím hlavním cílem bylo asimilovat koloniální obyvatelstvo a povznést a zmodernizovat tak francouzskou ekonomiku. Ve vybraných státech subsaharské Afriky a to Ghaně a Rwandě můžeme konstatovat, že se jejich vývoj v mnohém lišil. Zatímco v Ghaně byla situace klidnější a fungoval zde demokratičtější přístup, ve Rwandě byla situace vyhrocená a to až do takové míry, že v roce 1994 zde proběhla genocida. Genocida si vyžádala za 100 dní téměř 800 000 obětí a stala se tak největší genocidou, která ve 20. století proběhla. V důsledku této genocidy byla vytvořena mise UNAMIR, které velel generál R. Dallaire, který měl za úkol stabilizovat situaci v zemi. Nutno uvést, že po skončení genocidy byl stanoven mezinárodní trestní tribunál pro Rwandu, který měl za úkol spravedlivě odsoudit
181
KLÍMA, Jan. Dějiny Afriky: Vývoj kontinentu, regionů a států. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2012, s. 533-534.
82
všechny aktéry genocidy. S využitím synchronního přístupu v rámci komparativní metody kdybychom mezi sebou porovnali dvě sousední země Rwandu a Burundi, dospějeme k závěru, že Rwanda, která byla postižena genocidou v roce 1994, se v současné době snaží vyrovnat se svou minulostí a v zemi nehrozí s příchodem prezidenta P. Kagameho nebezpečí podobného charakteru jako v roce 1994. S vládou prezidenta P. Kagameho v zemi došlo k několika významným změnám. Prezident podporoval rovnost mezi muži a ženami, a proto ženám umožňoval vstupovat do politiky a zasahovat tak do veřejného života, avšak tento jeho záměr akceptoval jen proto, že ženy byly jeho příznivkyněmi. Ve rwandském parlamentu je v současné době asi 39 žen, což je vysoké číslo. P. Kagame pomáhá zemi povznést také ekonomicky. Oproti tomu situace v Burundi je v současné sobě vyhrocená a je možné, že v následujících měsících může dojít opět k občanské válce, se kterou se země potýkala až do roku 2005. V prosinci roku 2015 proběhlo několik útoků, které vyvolaly další vlnu napětí v zemi, a je možné usuzovat, že hlavním problémem, který by mohl vyústit v konflikt je třetí volební období prezidenta P. Nkrunzizy, což je považováno za protiústavní a proti čemuž se lidé bouří. Pokud se podíváme na porovnání prezidenta P. Kagameho a P. Nkrunzizy, můžeme se domnívat, že P. Kagame se snaží zemi rozvíjet, respektovat lidská práva a vytvořit vhodné místo pro život obyvatel, kdežto prezident Burundi P. Nkrunziza se nebojí použít násilí, aby dosáhl svých cílů. Pokud bychom se zaměřili i na třetí zemi Ghanu, zde bychom nenašli problém týkající se nepokojů, ale spíše problém s vymizením rybolovu kvůli těžbě ropy.
83
5
PEDAGOGICKÁ APLIKACE Tato kapitola se zaměřuje na využití teoretických poznatků diplomové práce do
pedagogické praxe. Především vytvořením jedné vyučovací jednotky a vypracováním pracovního listu, týkajícího se tématu této diplomové práce. Žák si během navrhované přípravy na hodinu rozvine kompetence k učení, kompetence občanské, kompetence pracovní a kompetence komunikativní. V souvislosti s kompetencí k učení se student učí vhodně si rozvrhnout čas na jednotlivé aktivity, aktivně si osvojuje dovednosti a znalosti, přijímá odpovědnost za své učení a využívá maximálně své schopnosti. Díky kompetenci k řešení problémů student rozpozná příčinu jevu a jeh důsledek a vztah mezi nimi. Uplatňuje vhodné metody řešení problémů a dříve získané vědomosti a dovednosti, kromě myšlení analytického a kritického využívá také myšlení tvořivé. Dále rozvíjí také kompetenci komunikativní, díky které je student schopen využívat prostředky verbální i neverbální komunikace. Využívá odborný jazyk k vyjádření různého typu informací. Prezentuje vhodným způsobem svou práci i sám sebe před známým i neznámým publikem. V rámci kompetencí občanských student hájí svá práva i práva jiných, vystupuje proti jejich potlačování a spoluvytváří podmínky pro jejich naplňování.
5.1 Návrh na přípravu vyučovací hodiny Zařazení do vzdělávací oblasti: Člověk a společnost Určeno pro: Gymnázia Zařazení do vzdělávacího oboru: Občanský a společenskovědní základ Průřezová témata: Výchova k myšlení v evropských a globálních souvislostech, multikulturní výchova Vzdělávací cíle: Žák vymezí oblast subsaharské Afriky. Žák objasní události vztahující se ke genocidě ve Rwandě a pokusí se navrhnout možné způsoby řešení postkonfliktní situace v této zemi. Žák rozliší jednotlivé politické režimy, systémy a uvede vhodné příklady. Žák vyjmenuje prezidenty vybraných zemí v oblasti subsaharské Afriky. Hodnoty a pojmy: subsaharská Afrika, genocida, Rwanda, Ghana, Burundi, demokracie, autoritářství Metody: brainstorming, rozhovor, práce s textem 84
Pomůcky: dataprojektor, počítač, pracovní list Organizační struktura hodiny 1. Pozdravím se se žáky, zeptám se, kdo chybí a zapíši do třídní knihy. Poté žákům nastíním téma hodiny a začnu metodou brainstormingu zjišťovat, co si představují pod pojmem subsaharská Afrika, zda o ní již někdy slyšeli a co se jim vybaví. Chci, aby říkali bez rozmyslu, co je napadne. 2.
Poté začnu tento pojem vysvětlovat a ukazovat na dataprojektoru mapu s vymezením právě této oblasti. Zeptám se žáků, zda by dokázali podle mapy vyjmenovat některé státy, které se řadí do oblasti subsaharské Afriky. Poté bychom si se žáky řekli základní informace o lidských právech, jejich porušování, genocidě ve Rwandě, zmínili bychom i situaci v Ghaně a v poslední řadě také problémy, které vznikají v Burundi. Žáci by si v průběhu mého výkladu postupně vytvářeli poznámky. Jakmile si spolu se žáky povíme ty nejzákladnější informace, rozdám jim pracovní list. Pomocí pracovního listu bych chtěl, aby si utřídili myšlenky a zkusili aplikovat vše, co si zapamatovali z mého výkladu.
3. Na pracovní list jim stanovím časový limit asi 15 minut, poté si společně celý pracovní list zkontrolujeme. Na závěr hodiny shrnu spolu se žáky, co se naučili, poděkuji jim za spolupráci a rozloučím se s nimi.
5.1.1 Návrh pracovního listu Pracovní list je složen z několika typů úkolů, některé jsou určeny na vypsání jiné doplňovací. Složení pracovního listu se snaží postihnout vzdělávací obor Občanský a společenskovědní základ s přesahem vzdělávacího oboru Geografie. Pracovní list se skládá z teoreticko-praktických částí s převahou teorie. Zaměřuje se na subsaharskou Afriku i na klíčové souvislosti.
85
Pracovní list Subsaharská Afrika 1. Pokuste se pomocí pastelky nebo fixu zvýraznit na mapě oblast, která zahrnuje subsaharskou Afriku.
Slepá mapa Afriky. [cit. 2016-03-20]. Dostupné z: http://jenom-uceni.blog.cz/0910/slepamapa-afriky 2. Vypište alespoň 3 státy, které řadíme do oblasti tzv. subsaharské Afriky.
3. Pokuste se co nejpřesněji vysvětlit uvedené pojmy. genocida -
manifest -
vojenská intervence -
autoritářství -
demokracie-
konflikt -
4. Přiřaďte jednotlivé osobnosti a pojmy k zemím, ke kterým se vztahují. J. Habyarimana
Ghana
genocida
Rwanda
K. Nkrumah
Burundi
UNAMIR J. D. Mahama program Vize 2020 P. Nkrunziza 86
5. Vyhledejte v osmisměrce všechny pojmy a stručně je vysvětlete. Jednotlivá písmena se mohou překrývat.
Ghana
genocida
autoritářství
konflikt
rasa
demokracie
Rwanda
OSN
Afrika
UNAMIR
manifest
A
R
O T
P
V
S
E
P
S
E
I
C A
R
K O M E
D U
B
I
L
K
O D
I
E
S
I
D T
A
S
A R
K M P
L
G C
K
T
O
S
O
N W A B
V
T
O F
L
E
R
C
E
D A
R S
O
N A M U
N I
A
B
I
A P
E
A N A
H
G T
N
O
C D
E
G
K
V F
O
C Á
D
P
R A
K V
O
R U I
L
E
Ř
V
M F
U P
I
G A F
R
I
S
E
R
B
T
A V
N
C
J
L
V
N
M E
A
M Z
A V
E
K
A
C L
O
C
I
P
A V
E
L
O S
T
S
B
K O
N F
L
I
K T
M O Í
N
S
A P
R I
M A N U
V
R T
6. Jaký je váš názor na dodržování lidských práv/ Jak byste vyřešili situaci po genocidě ve Rwandě. Zkuste se zamyslet a napsat krátkou úvahu na toto téma. (ne víc než stránku A4)
87
5.1.2 Řešení pracovního listu 1. Subsaharská Afrika
2. Ghana, Rwanda, Burundi, Namibie, Demokratická republika Kongo 3. genocida – zločin proti lidskosti, úmyslné a systematické zničení celé nebo části etnické, náboženské či národnostní skupiny vojenská intervence – násilné vměšování jednoho státu do vnitřních záležitostí druhého státu demokracie – forma vlády, ve které se všichni občané podílejí na přijímání zákonů manifest – významný ústní nebo písemný projev autoritářství – politický režim, který ponechává minimální prostor pro svobodu konflikt – střet zájmu, snah, sil potřeb, hodnot nebo tendencí 4. J. Habyarimana
Ghana
genocida
Rwanda
K. Nkrumah
Burundi
UNAMIR J. D. Mahama program Vize 2020 P. Nkrunziza
88
5. A
R
O T
P
V
S
E
P S
E
I
C A
R
K O M E
D U
B
I
L
K
O D
I
E
S
I
D T
A
S
A R
K M P
L
G C
K
T
O
S
O
N W A B
V
T
O F
L
E
R
C
E
D A
R S
O
N A M U
N I
A
B
I
A P
E
A N A
H
G T
N
O
C D
E
G
K
V F
O
C Á
D
P
R A
K V
O
R U I
L
E
Ř
V
M F
U P
I
G A F
R
I
S
E
R
B
T
A V
N
C
J
L
V
N
M E
A
M Z
A V
E
K
A
C L
O
C
I
P
A V
E
L
O S
T
S
B
K O
N F
L
I
K T
M O Í
N
S
A P
R I
M A N U
V
R T
Ghana - stát v západní Africe autoritářství -politický režim, který zneužívá svou autoritu rasa - skupina lidí, kterou spojuje společný vývoj, shodné znaky (barva pleti, rysy tváře…) Rwanda – stát ve střední Africe spojený s genocidou Afrika - třetí největší kontinent po Asii a Americe Manifest – významný ústní nebo písemný projev Genocida – zločin proti lidskosti, úmyslné a systematické zničení celé nebo části etnické, náboženské či národnostní skupiny Konflikt - střet zájmu, snah, sil, potřeb, tendencí OSN – Organizace spojených národů UNAMIR – operace OSN ve Rwandě Demokracie – forma vlády, ve které se občané podílejí na přijímání zákonů 89
Toto téma by se dalo využít v hodinách společenských věd i dějepisu na gymnáziích, týká problematiky lidských práv i migrace. Takto koncipovaná hodina by mohla studenty gymnázia zaujmout a navíc by mohli vyjádřit svůj názor na porušování lidských práv. Toto pojetí pro takto náročné téma by mohlo být ideálním řešením. Můžeme konstatovat, že takto koncipovaný pracovní list zahrnuje i mezipředmětové vztahy a to především se zeměpisem.
90
ZÁVĚR Cílem práce je charakterizovat politický vývoj v oblasti subsaharské Afriky na přelomu 20. a 21. století. Cíl byl ve stanoveném rozsahu práce naplněn. Celá práce je rozdělena do pěti kapitol, z nich každá se zaměřuje na jiný problém v rámci subsaharské Afriky. První kapitola vymezuje základní pojmy, které jsou v práci použity. Zaměřuje se především
na
problematiku
etnika,
politických
systémů
a
demokratických
a
nedemokratických režimů a také konfliktu a genocidy. Každý pojem objasňuje. Zabývá se také pojmem neliberální demokracie. Konflikt představuje vyhrocenou situaci, kdy dvě strany mezi sebou mají spor, někdy může konflikt vyústit v genocidu, jako tomu bylo v roce 1994 ve Rwandě. Dále se zaměřuje také na politické režimy a politické systémy, které se vyskytují v subsaharské Africe a to především autoritářství a prezidentské systémy. Autoritářství se projevovalo např. v Ugandě. Většina států subsaharské Afriky se řadí podle dělby moci mezi prezidentské republiky a tím je např. Rwanda, Ghana či Burundi. Druhá kapitola se zaměřuje na vymezení subsaharské Afriky, která zahrnuje téměř celý kontinent kromě Jihoafrické republiky a států v severní Africe. Obyvatelstvo je tvořeno nejen Afričany, ale také Indy a Evropany a právě kulturní rozdíly mezi těmito národy mohou být příčinou konfliktu. Kromě obyvatelstva se tato kapitola soustředí na ekonomickou situaci, která je spojena především s těžbou ropy v Alžírsku a těžbou diamantů a mědi v Demokratické republice Kongo. Afrika byla kolonizována po druhé světové válce především Velkou Británií a Francií. Každá z těchto mocností volila jinou koloniální politiku. Zatímco Velká Británie se snažila zapojovat domácí obyvatelstvo do dění v jejich zemi, Francie usilovala spíše o asimilaci domácího obyvatelstva, aby došlo k rozvoji francouzské ekonomiky. Politickým vývojem vybraných států subsaharské Afriky se zabývá třetí kapitola. Je zde popsána situace v Ghaně a ve Rwandě. Zatímco v Ghaně byla situace poklidná, ve Rwandě tomu bylo naopak a dokonce zde hovoříme o tzv. genocidě, která si za sto dní vyžádala více než 800 000 obětí. Dále kapitola nastiňuje dopady genocidy na Rwandu i zavedení mezinárodního trestního tribunálu pro Rwandu, který měl za úkol potrestat všechny viníky.
91
Současnými problémy subsaharské Afriky se zabývá kapitola čtvrtá, která sleduje situaci ve Rwandě, která je spojena s genocidou z roku 1994, popisuje vznik Programu pro mír ve Rwandě a dále soustředí svou pozornosti i na nástup P. Kagameho k moci a jeho iniciativu o zapojení žen do rwandského parlamentu, dále kapitola popisuje program Vize 2020, který má za cíl pomoci Rwandě po hospodářské i společenské stránce. Kromě Rwandy kapitola sleduje také vývoj v Burundi, kde je situace vyhrocená a v poslední řadě se věnuje situaci v Ghaně spojené s těžbou ropy a jejími následky i porovnáním politického vývoj ve Rwandě a Ghaně. Pátá kapitola se zabývá využitím obsahu této práce pro pedagogické účely. Nastiňuje návrh vyučovací hodiny včetně pracovního listu i jeho řešení. Toto téma by se dalo využit v hodinách společenských věd na středních školách. Vzhledem k probíhajícím aktuálním problémům ve státech subsaharské Afriky nemohly být všechny aspekty v této práci zohledněny.
92
SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK AMIB
African Union Mission in Burundi – Mise Africké unie v Burundi
APROSOMA
Association for Social promotion of the Masses
BNUB
The United Nations office in Burundi
CNDD-FDD
Conseil National Pour la Défense de la Démocratie – Forces pour la Défense de la Démocratie
DRM
Democratic Republican Moovement
ECOWAS
Economic Community of West African States – Hospodářské společenství západoafrických států
FAR
The Forces armées rwandaises
HDP
hrubý domácí produkt
IPSA
International Political Science Association
MRND
Mouvement Révolutionaire National pour le Développement
OSN
Organizace spojených národů
PARMEHUTU
Party of the Hutu Emancipation Movement
PNP
People Nationals party – Lidová národní strana
PSA
Party of European Socialist – Sociálně demokratická strana
RPF
Rwandská vlastenecká fronta
RUF
Revolutionary United Front – Revoluční národní fronta
SSSR
Svaz sovětských socialistických republik
UCDP
Uppsala Conflict Data Program
UCK
Ushtria Çlirimtare e Kosovës – Kosovská osvobozenecká armáda
UGCC
United Gold Coast Convention – Jednotný konvent Zlatého pobřeží
UNAIDS
United Nations Programme on HIV/AIDS
UNAMIR
United Nations Assistance Mission for Rwanda – Pomocná mise OSN pro Rwandu
UNAR
Union Nationale du Ruanda
UNHCR
The Office of the United Nations High Commissioner for Refugees – Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky
UNICEF
United Nations Children´s Fund – Dětský fond OSN
93
UNIFIL
United Nations Interim Force in Lebanon – Prozatimní jednotky OSN v Libanonu
UNOMUR
United Nations Observer Mission in Uganda –Rwanda Pozorovatelská mise OSN v Ugandě a Rwandě
UNSOM
United Nations Assistance Mission in Somalia
USA
Spojené státy americké
94
PRAMENY A LITERATURA BALÍK, Stanislav; KUBÁT, Michal. Teorie a praxe nedemokratických režimů. 2. vyd. Praha: Dokořán s. r. o., 2012. ISBN 978-80-7363-266-3. BELL, Andrew. Etnické čistky: Bosna, Kypr, Karabach, Kosovo, Palestina, bývalý Sovětský Svaz, Rwanda a Burundi, Srí Lanka, Transylvánie, Ulster. 1. vyd. Praha: Práh, 2003. 327 s. ISBN 8072520709. DALLAIRE, Roméo. Podat ruku ďáblovi: příběh poslední genocidy 20. století. Vyd. 1. Praha: Malvern, 2014. 503 s. ISBN 9788087580813. DOČEKALOVÁ, Pavla. Úvod do politologie. 1. vyd. Praha: Grada, 2010. 263 s. ISBN 9788024729404. DVOŘÁKOVÁ, Vladimíra. Základní modely demokratických systémů: komparace politických systémů. 1. vyd. Praha: Oeconomica, 2008. 255 s. ISBN 9788024513577. GEDLU, Mesfin. Subsaharská Afrika - problémy demokracie, socialismus a mezinárodních vztahů. 1. vyd. Praha: Ústav mezinárodních vztahů, 1998. 120 s. ISBN 8085864-42-8. HLOUŠEK, Vít; KOPEČEK, Lubomír. Demokracie: teorie, modely, osobnosti, podmínky, nepřátelé a perspektivy demokracie. 2. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2007. 379 s. ISBN 9788021042490. HLOUŠEK, Vít; KOPEČEK, Lubomír. Politické systémy. 1. vyd. Brno: Barrister & Principal, 2011. 292 s. ISBN 9788087474235. KLÍMA, Jan. Dějiny Afriky: vývoj kontinentu, regionů a států. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2012. 687 s. ISBN 9788074221897. KLÍMA, Vladimír. Ghana: stručná historie států. 1. vyd. Praha: Libri, 2003. 90 s. Stručná historie států. ISBN 8072771566. KREJČÍ, Oskar. Mezinárodní politika. 5. uprav. vyd. Praha: Ekopress, 2014. 803 s. ISBN 978-80-87865-07-1. LIŠČÁK, Vladimír. Státy a území světa. 3. vyd. Praha: Libri, 2009. 895 s., ISBN 9788072774142. MAREK, Jindřich. Krvavé mise OSN: modré barety v pasti mezinárodní politiky. Praha: XYZ, 2010. 363 s. ISBN 9788073884376. OBERSCHALL, Anthony. Conflict and peace building in divided societies: responses to ethnic violence. 1. vyd. New York: Routledge, 2007. 272 s. ISBN 978-0415411615. OPPONG, Joseph R. Modern world nations: Rwanda. 1. vyd. New York: Chelsea House Publications, 2008. 119 s. ISBN 978-0791096697. PLECHANOVOVÁ, Běla; FIDLER, Jiří. Kapitoly z dějin mezinárodních vztahů 19411995. Praha: ISE, 1997. ISBN 808524179X. 95
SHELTON, Dinah L. Encyklopedia of genocide and crimes against humanity:1. 1. vyd. USA: Macmillan Library Reference, 2004. ISBN 978-0028658483. SMOLÍK, Josef. Úvod do studia mezinárodních vztahů. 1. vyd. Praha: Grada, 2014. 229 s. ISBN 9788024751313. ŠÁRA, Pavel; KOŠNÁŘ, Marek. Lexikon zemí světa: fakta, příroda, historie. 1. vyd. Praha: Kartografie, 2005. 223 s. ISBN 8070118776. ŠLACHTA, Mojmír. Ohniska napětí ve světě. 1. vyd. Praha: Nakladatelství české geografické společnosti s.r.o, 2007. 178 s. ISBN 978-80-7011-926-6. TESAŘ, Filip. Etnické konflikty. 1. vyd. Praha: Portál, 2007. ISBN 978-80-7367-097-9. TERNON, Yves. Genocidy 20. století. Zločinný stát. 1 vyd. Praha: Themis, 1997. 258 s. ISBN 8085821451. TOMEŠ, Jiří; FESTA, David; NOVOTNÝ, Josef. Konflikt světů a svět konfliktů: střety idejí a zájmů v současném světě. 1. vyd. Praha: P3K, 2007. 349 s. ISBN 9788090358768. WAISOVÁ, Šárka. Řešení konfliktu v mezinárodních vztazích. 1. vyd. Praha: Portál, 2005. 206 s. ISBN 8071783900. WAISOVÁ, Šárka. Úvod do studia mezinárodních vztahů. 1. vyd. Dobrá Voda: A. Čeněk, 2002. 159 s. ISBN 8086473163. ZAKARIA, Fareed. Budoucnost svobody. 1. vyd. Praha: Academia, 2005. 349 s. ISBN 80200-1285-0. ZÁHOŘÍK, Jan. Dějiny Rwandy a Burundi. Vyd. 1. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2012. 246 s. Dějiny států. ISBN 9788074221750.
96
ELEKTRONICKÉ ZDROJE
Etnický konflikt - Ministerstvo vnitra České republiky. Úvodní strana - Ministerstvo vnitra České republiky [online]. [cit. 2016-02-15]. Dostupné z: http://www.mvcr.cz/clanek/etnicky-konflikt.aspx
History of Ghana. Ghana HomePage, resource for News, Sports, Facts, Opinions, Business and Entertainment [online]. [cit. 2016-01-27]. Dostupné z: ghanaweb.com/GhanaHomePage/history
Foreigners in Ghana. Ghana HomePage, resource for News, Sports, Facts, Opinions, Business and Entertainment [online]. [cit. 2016-01-27]. Dostupné z: http://www.ghanaweb.com/GhanaHomePage/foreign_affairs/foreigners.php
Ústava ghanské republiky [online]. [cit. http://www.politicsresources.net/docs/ghanaconst.pdf
2016-01-30].
Dostupné
z:
Second Coming Rawlings. Ghana HomePage, resource for News, Sports, Facts, Opinions, Business and Entertainment [online]. [cit. 2016-01-27]. Dostupné z: http://www.ghanaweb.com/GhanaHomePage/history/1982-87.php
Ghana Economy: Population, GDP, Inflation, Business, Trade, FDI, Corruption. Index of Economic Freedom: Promoting Economic Opportunity and Prosperity by Country [online]. [cit. 2016-01-29]. Dostupné z: http://www.heritage.org/index/country/ghana
HORÁK, Jakub. Účast Ghany na peacekeeping misích OSN | Africký informační portál. Africký informační portál [online]. 2014 [cit. 2016-01-29]. Dostupné z: http://africkyportal.cz/clanky/ucast-ghany-na-peacekeeping-misich-osn
President Mahama Speaks At 3rd India-Africa Summit - Government of Ghana. Ghana Homepage - Government of Ghana [online]. 2016 [cit. 2016-01-30]. Dostupné z: http://www.ghana.gov.gh/index.php/news/2115-president-mahama-speaks-at-3rd-indiaafrica-summit
Geography. Home [online]. http://www.gov.rw/home/geography/
[cit. 97
2016-01-30].
Dostupné
z:
SCORGIE, Lindsay. Rwanda´s Arusha Accords: A Missed Opportunity [online]. 2004 [cit. 2016-02-07]. Dostupné z: http://dspace.africaportal.org/jspui/bitstream/123456789/23742/1/Rwandas%20Arusha%20 Accords%20A%20Missed%20Opportunity.pdf?1
UNASOG. Welcome to the United Nations: It's Your World [online]. [cit. 2016-02-11]. Dostupné z: http://www.un.org/en/peacekeeping/missions/past/unamirM.htm
The ICTR in Brief | United Nations International Criminal Tribunal for Rwanda. Home | United Nations International Criminal Tribunal for Rwanda [online]. [cit. 2016-02-14]. Dostupné z: http://unictr.unmict.org/en/tribunal
OSN Praha: Mezinárodní trestní tribunál pro Rwandu (ICTR). OSN Praha [online]. 2005 [cit. 2016-02-14]. Dostupné z: http://www.archiv.osn.cz/system-osn/mezinarodnitribunaly/?i=136
MAJERČÍK, L´ubomír. Vyhodnocení efektivity trestních tribunálů pro Rwandu a bývalou Jugoslávii | Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy. Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy [online]. 2003 [cit. 2016-02-14]. Dostupné z: http://www.globalpolitics.cz/clanky/rwanda-jugoslavie
The Crisis in the Democratic Republic of Congo. International Coalition for the Responsibility to Protect (ICRtoP) [online]. [cit. 2016-02-16]. Dostupné z: http://www.responsibilitytoprotect.org/index.php/crises/crisis-in-drc
Paul Kagame | president of Rwanda | Britannica.com. Britannica.com [online]. [cit. 201602-19]. Dostupné z: http://www.britannica.com/biography/Paul-Kagame
MDG Advocacy Group. MDG Advocacy Group [online]. [cit. 2016-02-19]. Dostupné z: http://www.un.org/millenniumgoals/advocates/members/paul-kagame.shtml
POWELY, Elizabeth. Strengthening Governance: The Role of Women in Rwanda´s Transition [online]. Hunt Alternatives Fund, 2003. ISBN 1-932679-00-6. [cit. 2016-03-12]. Dostupné z: https://www.inclusivesecurity.org/wpcontent/uploads/2012/08/10_strengthening_governance_the_role_of_women_in_rwanda_s _transition.pdf 98
Vision 2020 Umurenge Program (VUP) - Baseline Survey | National Institute of Statistics Rwanda. National Institute of Statistics Rwanda | It is time to deliver [online]. 2016 [cit. 2016-02-20]. Dostupné z: http://www.statistics.gov.rw/survey/vision-2020-umurengeprogram-vup-baseline-survey
20 let od genocidy ve Rwandě: V čem jsme se poučili a v čem nikoli? « OSN Česká republika. OSN Česká republika « Zprostředkováváme informace o činnosti a prioritních cílech organizace, včetně specializovaných agentur a programů. [online]. 2014 [cit. 201602-22]. Dostupné z: http://www.osn.cz/20-let-od-genocidy-ve-rwande-v-cem-jsme-sepoucili-a-v-cem-nikoli/
Youth In Peace Building Genocide Archive Rwanda. Welcome_to_Genocide_Archive_Rwanda - Genocide Archive Rwanda [online]. 2014 [cit. 2016-02-22]. Dostupné z: http://genocidearchiverwanda.org.rw/index.php?title=News:Rwanda’s_Young_People_Bui ld_Peace_Together&gsearch=
NDUWIMANA, Patrick. Burundi creates reconciliation body that divides public opinion | Reuters. Business & Financial News, Breaking US & International News | Reuters.com [online]. 2014 [cit. 2016-02-24]. Dostupné z: http://www.reuters.com/article/us-burundipolitics-idUSBREA3H0E020140418
ČTK, jsf. Při pátečních násilnostech v Burundi zahynulo 87 lidí. Armáda prý zatýkala a střílela na potkání. Hospodářské noviny - byznys, politika, názory (IHNED.cz) [online]. 2015 [cit. 2016-02-24]. Dostupné z: http://zahranicni.ihned.cz/c1-64971760-pri-patecnichnasilnostech-v-burundi-zahynulo-87-lidi-armada-pry-zatykala-a-strilela-na-potkani
ČTK, adk. Burundi stojí na pokraji občanské války. Africká unie vysílá vojáky i proti odporu vlády. Hospodářské noviny - byznys, politika, názory (IHNED.cz) [online]. 2015 [cit. 201602-24]. Dostupné z: http://zahranicni.ihned.cz/afrika/c1-64996060-burundi-stoji-napokraji-obcanske-valky-africka-unie-vysila-vojaky-i-proti-odporu-vlady
JONES, Sam. Burundi close to 'major crisis' as hunger and disease take hold, warns Unicef | Global development | The Guardian. News, sport and opinion from the Guardian's global edition | The Guardian [online]. 2016 [cit. 2016-02-24]. Dostupné z: http://www.theguardian.com/global-development/2016/feb/18/burundi-major-crisis-unicefviolence-malnutrition-malaria-cholera 99
SLACK, Megan. From the Archives: President Obama's Trip to Ghana | whitehouse.gov. The White House | whitehouse.gov [online]. 2012 [cit. 2016-02-27]. Dostupné z: https://www.whitehouse.gov/blog/2012/06/14/archives-president-obamas-trip-ghana
MÁNERT, Oldřich. Ghana hledala spásu v ropě. Západní těžaři však přinesli zkázu rybářům - iDNES.cz. IDNES.cz – zprávy, kterým můžete věřit [online]. 2014 [cit. 2016-02-27]. Dostupné z:http://zpravy.idnes.cz/tezba-roby-v-ghane-a-dopad-na-rybolov-d7z/zahranicni.aspx?c=A140901_195241_zahranicni_ert
Advancing efforts to make the end of AIDS a reality in Ghana | UNAIDS. UNAIDS [online]. 2016 [cit. 2016-03-03]. Dostupné z: http://www.unaids.org/en/resources/presscentre/featurestories/2016/february/20160215_G hana
100
SEZNAM PŘÍLOH 1.) 2.) 3.) 4.) 5.)
Mapa Rwandy Mapa Ghany Mapa Burundi Graf vývoje populace ve Rwandě i její pokles během genocidy Porovnání zastoupení žen ve vládě různých zemí
101
Přílohy 1.) Mapa Rwandy
Mapa Rwandy. [cit. 2016-03-20]. Dostupné z: http://mapsof.net/rwanda/mapa-rwandy
2.) Mapa Ghany
Mapa Ghany. [cit. 2016-03-20]. Dostupné z: http://www.infolaso.com/geografia/114geografia-de-espana/689-ghana.html
3.) Mapa Burundi
Mapa Burundi. [cit. 2016-03-20]. Dostupné z: http://www.worldatlas.com/webimage/countrys/africa/bi.htm
4.) Graf vývoj populace ve Rwandě i její pokles během genocidy
Graf vývoje populace ve Rwandě i její pokles během genocidy.[cit. 2016-03-20]. Dostupné z: http://nbiconflict.web.unc.edu/conflicts/rwandan-genocide/causes/
5.) Porovnání zastoupení žen ve vládě různých zemí
Porovnání zastoupení žen ve vládě různých zemí. [cit. 2016-03-20]. Dostupné z: http://news.nationalgeographic.com/news/2014/04/140404-rwanda-genocide-parliamentkigali-rwandan-patriotic-front-world-womeneducation/#/78341.ngsversion.1426197777170.jpg
ANOTACE Jméno a příjmení:
Filip Švehlík
Katedra:
Katedra společenských věd
Vedoucí práce:
Mgr. David Hampl Ph.D.
Rok obhajoby:
2016
Název práce: Politický vývoj v oblasti subsaharské Afriky na přelomu 20. a 21. století Název v angličtině: Political development in the area of subsaharan Africa in turn of 20th and 21st century Anotace práce: Cílem diplomové práce je charakterizovat politický vývoj v oblasti subsaharské Afriky na přelomu 20. a 21. století. Pozornost je věnována také současným problémům subsaharské Afriky. Klíčová slova:
Konflikt, Rwanda, Ghana, Genocida, Romeo Dallaire
Anotace v angličtině: The aim of the diploma thesis is to characterize political development in the are of Sub-saharan Africa in turn of 20th and 21st century. Attention is devoted to contemporary problems in the area of Subsaharan Africa. Klíčová slova v angličtině: Přílohy vázané v práci:
Conflict, Rwanda, Ghana, Genocide, Romeo Dallaire 5 příloh vázaných v práci
Rozsah práce:
101 stran
Jazyk práce:
čeština
