UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI Pedagogická fakulta Katedra výtvarné výchovy

UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI Pedagogická fakulta Katedra výtvarné výchovy

DANIELA POSPÍŠILOVÁ 5. ročník – prezenční studium Obor: Výtvarná výchova pro SŠ a Česká filologie

OBRAZ A SLOVO Diplomová práce

Vedoucí práce: Mgr. David Jedlička

2009

Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně a použila jen uvedených pramenů literatury. Olomouc .................................

...................................................... podpis 2

Poděkování: Děkuji panu magistru Jedličkovi za odborné vedení práce, poskytování rad a podporu. Děkuji Martině Pavlunové, Michaele Sýkorové, Zuzaně Švierčkové, Matouši Hekelovi a Lukáši Krumpolcovi za vytvoření textů, které byly podkladem k mým obrazům.

3

Anotace Příjmení a jméno: Pospíšilová Daniela Katedra: Katedra výtvarné výchovy PdF UP v Olomouci Název práce: Obraz a slovo Vedoucí práce: Mgr. David Jedlička Počet stran: 60 Počet příloh: 15 (10 obrazů, 5 textů) Počet titulů použité literatury a pramenů: 20 Klíčová slova: Vztah obrazu a slova Inspirace textem Text a ilustrace Interpretace uměleckého díla Příběhy, povídky Člověk a jeho existence Cestování a pozorování okolního světa

Resumé Diplomová práce obsahuje pět inspiračních obrazů, pět povídek a pět výsledných obrazů malovaných akrylovými barvami. Soubor je založen na propojení výtvarného a literárního díla a na vzájemné spolupráci mezi autorem obrazu a jeho divákem.

4

Annotation Name: Pospíšilová Daniela Department: Art Pedagogy, Faculty of Education, Palacky University in Olomouc Dissertation title: Painting and word Supervisor: Mgr. David Jedlička Pages: 60 Enclosures: 15 (10 pictures, 5 verbal text) Number of bibliography items and other sources: 20 Key words: Relations between text and picture Text inspiration Text and his illustration Interpretation of the visual art Stories Person and his existencial live Travelling and outer world sighting

Resume This graduation thesis contents five small acrylic-paintings, five stories and five acrylic paintings. These collection is based on connection between visual art and literature and interacting cooperation between painter and onlooker.

5

OBSAH ÚVOD....................................................................................................................................8 1 VZTAH OBRAZU A TEXTU ..........................................................................................9 1.1 Analogie textu a obrazu ................................................................................................10 1.2 Obraz je dekorativním doplňkem textu ........................................................................10 1.3 Text jako doplněk obrazu .............................................................................................11 1.4 Text jako název k obrazu ..............................................................................................11 1.5 Text jako koláž v obrazu...............................................................................................12 1.6 Text jako námět ............................................................................................................13 1.6.1 Vizuální poezie ......................................................................................................14 1.6.2 Lettrismus ..............................................................................................................15 1.7 Text jako koncept nahrazující obraz.............................................................................16 1.8 Obraz nahrazující text...................................................................................................17 1.9 Verbální text – autointerpretace....................................................................................17 1.10 Verbální text – interpretace, výklad............................................................................18 2 VZÁJEMNÉ OVLIVŇOVÁNÍ OBRAZU A TEXTU....................................................20 2.1 Inspirace díly výtvarnými ..............................................................................................20 2.2 Text a jeho výtvarné zpracování....................................................................................22 2.2.1 Vztah mezi verbálním textem a jeho ilustracemi...................................................22 2.2.2 Transformování jazykového kódu na kód obrazový...............................................23 3 INTERPRETACE UMĚLECKÉHO DÍLA.....................................................................25

6

4 INSPIRAČNÍ ZDROJE ...................................................................................................27 4.1 Vidění okolního světa ....................................................................................................27 4.2 Člověk a jeho existence .................................................................................................27 4.3 Múzy na cestách.............................................................................................................28 4.4 Svět příběhů ...................................................................................................................29 5 VYUŽITÍ DIPLOMOVÉ PRÁCE V PEDAGOGICKÉ PRAXI ....................................30 5.1 Závěsná slovní hra .........................................................................................................30 5.2 Práce s příběhy...............................................................................................................31 6 PRAKTICKÁ ČÁST .......................................................................................................35 6.1 Jednotlivé fáze diplomové práce....................................................................................35 6.2 Jednotlivá díla ................................................................................................................37 ZÁVĚR ................................................................................................................................58 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY .................................................................................59

7

ÚVOD

Slovo i obraz jsou již od dávných dob základním vyjadřovacím prostředkem. V dnešní době tvoří jeden ze vztahů, který se objevuje v mnoha sférách lidského života. Vzájemné ovlivňování slova a obrazu je předmětem mé diplomové práce. Smyslem mé práce je propojení mezi jedincem, který vizuální podnět interpretuje pomocí textu a mnou, jako malířkou, která tento text zpracovává dalším výtvarným dílem. Mým záměrem je zaktivizovat vztah uměleckého díla, diváka a malíře. Tímto tématem se zabývám nejen prakticky, tvorbou uměleckého díla, ale i teoreticky. Divák je vyprovokován obrazem k tvůrčí činnosti. Dívá-li se na obraz vzniká mezi ním a dílem tichý dialog. Ve své práci se pokouším využít aktivní dialog, který je založen na kreativitě diváka, jenž má za úkol rozpohybovat statický obraz pomocí verbálního textu. Oslovila jsem různorodou skupinu respondentů, kterým jsem předložila svá díla. Tito lidé se doslova nechali obrazem unést a zpracovali svůj prožitek do narativního textu. V těchto literárních dílech nacházíme jejich myšlenky a pohled na svět. Ve svých příbězích mohli výtvarné dílo rozpohybovat v jakémkoli čase nebo jen psát o vnitřních pochodech postavy na obraze. Jedinou podmínkou bylo, aby měl text nějaký příběh, děj. Aby aktivní dialog mezi divákem a obrazem nebyl jednostranný, rozhodla jsem se, že výsledným počínáním celé mé práce bude obraz vycházející z propojení prvotního obrazu a na něj reagujícího textu. Má praktická diplomová práce je tedy složena ze tří částí: inspirativního obrazu, verbálního textu – povídky, kterou vytvořili oslovení jedinci a výsledného obrazu, vycházejícího ze dvou předešlých částí. Úlohou teoretické práce je podívat se na téma z odborného hlediska, věnovat se inspiračním zdrojům, popisům jednotlivých děl a využití v pedagogické praxi. Inspiraci k práci získávám z mnoha zdrojů, především pozorováním a vnímáním okolního světa. Předmětem mého zájmu je člověk a jeho bytí na zemi. Inspirací pro mé prvotní obrazy jsou záznamy míst a událostí, které jsem si poznamenávala při cestách po Evropě.

8

1 VZTAH OBRAZU A TEXTU S propojením slova a obrazu se setkáváme již od pradávna, už v pravěkých dobách, kde stylizovaný obraz na jeskynní stěně byl zároveň písmem primitivního člověka. S postupem času se začaly rozšiřovat jednotlivé vztahy a vytvářet nové a nové. V dnešní době hraje vztah obrazu a textu velmi významnou roli a objevuje se v mnoha sférách lidského života. Již nejběžnější věci každodenní potřeby využívají tohoto vztahu v hojné míře. Jakmile jdeme nakoupit do obchodu, téměř každý obal výrobku je vytvořen z obrazového podkladu, doplněný názvem a dalšími textovými informacemi. Když čteme noviny a časopisy, setkáváme se na každé druhé straně s obrazovým doprovodem. Učebnice a studijní materiály jsou založeny na tomto vztahu pro lepší orientaci a představivost. Ze všech koutů na nás útočí slogany reklam, které jsou z velké většiny na tomto vztahu založené. Ale nejsou to jen věci každodenního života, umělecká díla tohoto vztahu využívají také. Například popisky pod obrazy v galerii. Text může být také součástí obrazů či zastupovat samotné dílo. Vztahů mezi obrazem a textem je nepřeberné množství, proto jsem se rozhodla utříbit a rozdělit jednotlivé vztahy. Pro větší přehlednost a ucelenost jsem použila rozdělení, které vytvořil slovenský vysokoškolský pedagog Štefan Gero: ƒ Analogie textu a obrazu -

text vyjadřuje to, co je zobrazené ve

vizuálním obraze. ƒ Obraz je dekorativním doplňkem textu ƒ Text jako doplněk obrazu – pomáhá vyjádřit to, co se nedalo dostatečně vyjádřit vizuálními prostředky. ƒ Text jako název k obrazu ƒ Text jako koláž v obraze ƒ Text jako námět – vizuální poezie, lettrismus, kaligrafické či typografické kreace, grafické partitury. ƒ Text jako koncept nahrazující obraz – vyjadřuje obsah informace. ƒ Obraz nahrazující text ƒ Verbální text – autointerpretace - jako součást uměleckého artefaktu. ƒ Verbální text – interpretace, výklad – jako součást performance.

9

1.1 Analogie textu a obrazu Nejznámějším příkladem analogie textu a obrazu jsou staré egyptské hieroglyfy, které na egyptských reliéfech a malbách vizuálně doplňovaly zobrazení, ale současně doplňovaly i zobrazený děj. Dnes, ale i v minulosti byly hieroglyfy čitelné pro malé množství příjemců, ale zobrazení, které je provázejí, byly vytvořené pro diváky, kteří neovládali psaní čtených textů, a proto jsou v podstatě srozumitelné i pro současného diváka. Tento způsob zobrazení textu a obrazu se vyskytuje i v islámské a předkolumbovské kultuře, ale i ilustrační tvorba často sklouzává na tuto úroveň analogie výtvarného zobrazení a slovesného textu.

1.2 Obraz je dekorativním doplňkem textu Obraz se nejčastěji stává dekorativním doplňkem textu v knižní malbě – v tzv. iluminovaných rukopisech – středověkých ručně psaných a malovaných knihách. V iluminovaných rukopisech je text psaný ručně, ozdobným písmem – kaligraficky. Zobrazení jsou většinou figurální a jsou zasazené do ornamentálních rámců. Princip dekorativnosti se velmi často uplatňuje i v současné reklamě nebo plakátové tvorbě. Reklama, převážně plakátová či billboardová je komplexní významovou jednotkou tvořenou dvěma základními složkami: složkou verbální, kterou reprezentuje text, a složkou vizuální, která je zastoupena především obrazem. Komunikační funkce reklamy, především billboardové, je založena na jednotě slova, obrazu a grafických prostředků. Dříve byla přeceňována spíše verbální složka reklamy a obrazová část byla buď zcela opomíjena nebo byla považována za pouhý doplněk slova. V současné reklamě nabývá obraz mnohem více důležitosti, neboť v dnešní době je vnímání lidí silně ovlivněno vizuálními podněty televizního vysílání. Komunikace prostřednictvím obrazů také více vyhovuje zrychlenému životnímu stylu a tak je verbální stránka, zvláště u venkovní reklamy, často potlačena ve prospěch obrazu. Obraz je schopen vzbudit recipientovu pozornost a zčásti převzít metaforickou funkci verbální složky, ale jeho schopnost zprostředkovat poselství jsou však většinou nenahraditelné. Pro úspěšnost vizuálního média vyplývá nutnost vzájemného působení těchto dvou složek.

10

1.3 Text jako doplněk obrazu Umělec ne vždy dokáže vyjádřit výtvarnými prostředky to, co je potřebné pro pochopení obsahu díla. Tehdy použije vsunutý slovesný text jako doplněk. Příkladem může být obraz Paola Badatella Jediný systém, který zobrazuje překrývání bombardérů s napalmovými bombami a rozežranými tvářemi obětí. Je obžalobou války. V pozadí obrazu je napsaný text: „Loran C/D: The only systém of its kind that‘s proved itself in the field. Again. And again….And again.“ (Jediný systém, který se osvědčil v poli. Opět. Z času na čas …Z času na čas.“)1 V obraze René Magritta Použití slova I je na obraze zobrazující fotorealistický obraz dýmky umístěný nápis „ Ceci n’est pas une pipe“ (Toto není dýmka), což je upozorněním na rozdíl mezi výtvarným znakem a reálným objektem. Je zajímavé srovnat tento obraz s ranějším dílem Joana Miró „ Photo: ceci est la couler de mes reves“, kde Miró umístil na prázdnou plochu s malou barevnou skvrnkou dva nápisy: „photo“, zastupující reálný obraz a „ceci est la couler de mes reves“ (Toto je barva mých snů), vysvětlující smysl celého díla.

Joan Miró - Photo ceci est la couler de mes reves, 1925

René Magritte - Ceci n’est pas une pipe, 1928

1.4 Text jako název k obrazu „Název výtvarného díla je jakýmsi mostem mezi vizuálním zobrazením a slovesným výkladem díla.“2 Můžeme ho považovat za součást díla. Je to pomocný sémantický prvek díla. Název díla slouží k označení námětu, je odkazem na inspirativní zdroj. Někdy, když 1 2

Slovník světového malířství, 1991, s.29 Mathauser, Z.: 1990, s. 50

11

autor považuje název za tak důležitý, umístí jej přímo do vlastního díla a tím ho sloučí v neoddělitelnou součást obrazu. Velmi často se tento prvek objevuje v grafice, kde je spojení vizuálního a verbálního mnohem silnější než v jiných oblastech výtvarného umění.

1.5 Text jako koláž v obrazu Použití písma v obrazu se začalo objevovat v novodobém umění v kubismu. Roku 1912 George Braque použil namísto barevných skvrn barevné kousky papíru, čímž odloučil formu od barvy a osvobodil malířství od nutkání používat barvu jako prostředek napodobování předmětnosti v obraze. Na útržcích papíru se objevují písmena jako rovnocenný prvek výstavby obrazu. Picasso tento objev posunul dále, do polohy, kdy vkládáním předmětných materiálů do obrazu dosahuje osvobození od přísné technické kategorizace plošné olejomalby. Takto se koláž i s využitím písma používá jako rovnocenný vyjadřovací prvek s barevnou skvrnou. Objevuje se v dílech futuristů, dadaistů a pozdějších směrech pop-artu, surrealismu, novém realismu a neodadaismu. „Např. Picasso na obraze: Flaška, sklenice a housle využil písmo nejen jako výplň ploch jako rovnocenný prvek s barvou, ale také jako samostatný vyjadřovací prvek, který je nositelem jistého významu, o čem svědčí nápis JOURNAL, který signalizuje nástup nové velmoci – tisku.

Pablo Picasso - Le Journal, 1912

Francis Picabia - L’Oeil cacodylate, 1921

12

Využití písma v obrazu využívají také někteří představitelé dadaismu a surrealismu Francois Picabia vytvořil v roce 1921 obraz „L’Oeil cacodylate“ (Kakodylické oko), který byl z větší části tvořen nápisy, vytvořenými návštěvníky jeho ateliéru. René Magritte v některých svých oddílech využívá ironizující formu vtahu obrazu a písma. V roce 1929 namaloval obraz „ Le Miroir magique“ (Magické zrcadlo), kde je v zrcadle nápis „corps humaine“. „Zrcadlo nastavené divákovi není reálné, je pouze realisticky namalované, takže by se v něm pozorovatel nemohl stejně odrážet.“

3

Tato ironizující hra byla také užita

v obraze „ La clef des songes“ (Interpretace snů), kde k namalovaným předmětům jsou přiřazovány ne vždy odpovídající názvy.

René Magritte - Le Miroir magique, 1929

René Magritte - La clef des songes, 1930

1.6 Text jako námět Příkladem nám může být obraz italského futuristického malíře Gina Severina, který na obraze Tanečnice - moře spojuje abstraktní tvary se slovy vyjadřujícími obsah obrazu. Uvedené futuristické zobrazení je na hranici toho jevu, kdy text se stává námětem zobrazení. Text může být námětem zobrazení na úrovni kaligrafické, tedy ručně psaného ozdobného písma nebo typografické, tiskových forem písma. Písma jako námětu využívá vizuální poezie či lettrismus.

3

Grygar, Štěpán: 2004, s. 12

13

1.6.1 Vizuální poezie Vizuální poezií se u nás umělci začali zabývat v šedesátých letech, v jejichž práci se prolínaly aspekty básnické a výtvarné. Některé tyto umělecké výsledky bylo možno přímo vnímat jako něco, co přirozeně patří do kategorie kresby. Umělci usilovali o uplatnění estetických a významových kvalit plošnou organizací sekvencí, psaných rukou nebo na psacím stroji. Někteří uplatňovali celé plnovýznamové sekvence, jiní v ploše organizovali izolované grafémy. V šedesátých letech a na počátku let sedmdesátých byla vizuální poezie skutečně významným celosvětovým uměleckým proudem. „Významně se na něm podíleli

reprezentanti pražského okruhu experimentální poezie, počínaje protagonisty

Jiřím Kolářem, Ladislavem Novákem a uměleckým i lidským duem Bohumila Grőgerová Josef Hiršal, a konče příslušníky mladší generační vrstvy, z nichž bychom neměli opomenout Karla Adamuse, Zdeňka Barborku, Vladimíra Burdu, Václava Havla, Karla Milotu, Ladislava Nebeského, Jindřicha Procházku, Jana Wojnara i dva básníky generačně starší, Josefa Honyse a Emila Juliše.“4 Každý ze jmenovaných reprezentoval ve sféře vizuální poezie určitou originální problematiku, která se díky práci s plochou fenoménu kresby více či méně dotýkala. Jiří Valoch Jedním z konceptuálních umělců zabývající se vizuální poezií je Jiří Valoch. Konceptuální a vizuální poezií zaměřenou na reflexi jazyka, textovými instalacemi a konceptuální kresbou se zabýval v 60. a 70. letech. „Jeho básnické texty na hranici slova a obrazu se postupně radikálně proměňovaly, stále více reflektovaly vlastní jazyk, práce s textem byla podřízena přísnému konceptu, navracel se k tradičně pojatému lineárnímu básnickému textu, svázanému nejčastěji s klasickou formou haiku.“5 Roku 1964 se radikálně přiklonil k nesémantické vizuální poezii, jež využívala strojopisu k vytvoření ryze estetických struktur, typogramů. Od roku 1965 vytvářel optické texty, vznikající vrstvením a posuvem dvou identických struktur jediného grafému, dále rytmické texty, jejichž jediným materiálem je pomlčka, a od roku 1966 konkrétní texty, jejichž struktura vznikla pravidelným střídáním dvou či tří elementů. Rozvíjel různé možnosti konceptuální poezie, sémantické posuny a komplikace, monotónní texty, barevné texty, vztahy, sémantické kresby. Vytvářel projekty textových instalací, někdy v kombinacích s objektem. Všechny tyto realizace vycházejí z možností

4 5

http://www.bienale-plzen.cz/symposium.php?autor=jiri-valoch, 5.3. 09 www.artlist.cz, 20.2.09

14

jazyka, někdy oproštěného na jediný význam, který buď funguje sám o sobě nebo v kontextu s minimální kresbou či barevným zásahem. Je jedním z představitelů českého konceptuálního umění se silnými vazbami k poezii.

1.6.2 Lettrismus Lettrismus je fascinace písmem. Písmo, zvláště to užité ve volném výtvarném umění, má nesčetně podob. Od exaktní kresby ostrým perem přes kaligrafování měkkou stopou sobolího štětce, otisk matrice odlité z písmoviny, stříkání skrze šablony, rytí a škrabání až po techniku koláže anebo dekoláže. Pojem lettrismus se objevuje poprvé v polovině čtyřicátých let v pařížském hnutí kolem básníka Isidora Isoua, v hnutí, jež razilo myšlenku propojení písma a obrazu programově – jako ryze intelektuální podobu umělecké produkce, tvořenou s vědomím šíře kulturně-společenského záběru písma, psaní, vazeb mezi textem, myšlenkou a jejich autorskou interpretací. Francouzský lettrismus měl potom nepochybně inspirační vliv na zformování nové poezie let padesátých a šedesátých, kterou nazýváme konkrétní poezie nebo experimentální poezie, jenž asi nejlépe vystihuje celou oblast intermediálního prolínání (písmo, obraz, zvuk, prostor). Mezi nejsilnější proudy vlastního výtvarného programu patřil lettrismus v tvorbě Eduarda Ovčáčka. Lettristické tendence Ovčáček užíval již v šedesátých letech a v různých obměnách je akceptuje ve svém díle i v současné době. Charakteristické jsou pro něho propalované koláže a grafiky, které byly vytvořeny technikou vtlačování písma do tiskové lepenky. Písemné matrice skládal do na první pohled nesmyslných shluků, které ovšem po detailnějším prozkoumání dávají smysl. Jedná se o kratičké věty, ustálená slovní spojení, jednotlivá slova či písmena. Podobně jsou tvořeny i dřevěné plastiky, tabule a reliéfy. Na konci devadesátých let začal stejný princip používat v počítačové grafice.

Eduard Ovčáček - OK1, 1966 (detail)

Eduard Ovčáček - Vstup černé, 1981(detail)

15

Odlišným přístupem se vyznačuje dílo Jiřího Koláře, u nějž se mnohovrstevnatá písmová textura stala nedělitelnou součástí jeho typogramů a koláží. Jiří Kolář byl především básník. Hrůzu totalitní zvůle, strachu a bezmoci zaznamenal v básních a deníkových záznamech z počátku 50. let, z nichž aktuálně a s mrazivou přesvědčivostí na nás působí obzvláště bezvýchodná Prométheova játra nebo cynický Návod k upotřebení. Ke konci dekády už se však začal cítit skladbou klasické básně omezený, a pustil se tedy do usilovného hledání adekvátního jazyka. V raném období Kolářových typogramů ještě pracoval se slovem v jeho lexikální a sémantické podobě, ale posun k abstraktní písmové skladbě se v tomto kontextu jevil jako nevyhnutelný; počínaje Básněmi ticha a pokračuje strojopisnými poctami výtvarníkům a literátům až k námětům abstraktního tvaru. „Mezi Kolářovými objevy v oblasti koláží je významná zejména technika chiasmáže, která byla pro jeho lettristické snažení určující. Chiasmus v literární terminologii představuje křížení slov, syntaktický paralelismus dvou větných struktur, z nichž jedna má opačný slovosled než druhá.“6 Princip chiasmáže jako výtvarné techniky spočívá v dekonstrukci textové kompozice, jejím rozstříháním na drobné části a následným spojením a přeskupením těchto malých stavebních elementů do nové kompoziční skladby.

1.7 Text jako koncept nahrazující obraz Konceptuální umění se objevuje v Evropě koncem šedesátých let. Mnoho konceptuálních děl neexistuje v podobě objektů, ale pouze idejí. Konceptualista Lawrence Wiener prohlásil: „Stačí, že o mé práci víte, a je vaše. Pak už není možné, abych vám vstoupil do hlavy a své dílo z ní odstranil.“ Tento umělec společně s Robertem Barrym a Josephem Kosuthem, patří k prvním, kteří začali pracovat s tímto novým stylem umění. „Redukcí umění na čisté myšlení vytvořil Barry tzv. Telepatické dílo, sestávající jen z prostého dělení sdělení: „V průběhu této výstavy se pokusím telepatickou cestou komunikovat umělecké dílo, jehož podstatou je série myšlenek, které nepříslušejí ani jazyku, ani obrazové představě.“7 Taková umělecká díla popírají nejen motiv, ale také možnost fyzické existence díla. Jedním z dalších možných příkladů může být Kosuthovo dílo nazvané „One and Three Chairs“ (Jedna a tři židle), které postrádá jakýkoliv objekt, který by posloužil jako umění. Šlo tu o projekt týkající se jak reálných předmětů, tak

6 7

http://typomil.com/typofilos/2008/04/lettrismus-pismo-gesto-znak-umeni-2/, 10.3.09 Gabliková, Suzi: 1995,s. 41

16

korespondujících reprezentací obrazových či slovních - jedna židle měla být zavěšena na zeď a vedle něho by byla jeho fotografie a opis slovníkové definice židle.

Joseph Kosuth: One and Three Chairs, 1965

Mnoho konceptuálních umělců psalo a publikovalo teoretické a kritické texty o umění. Anglická skupina „Art and Language“ vyhlásila teoretizování o umění jako umělecký akt. K její hlavní náplni patřily nejrůznější formy konverzace, diskuze a různé způsoby lingvistické a kulturní analýzy.

1.8 Obraz nahrazující text Obraz bez textu je typický pro výtvarné umění. Můžeme ho však také najít v souvislosti s masmediální komunikací, které většinou bývají spojené s textem, ovšem při velké výrazové síle obrazu, není potřeba podpora textu. Máme zde na mysli komiks, reklamu či plakát. Reklama je jedním z nejagresivnějších žánrů komunikace dnešní doby. Pro reklamu, zvlášť tištěnou je typické, že využívá složek verbálních, obrazových a ikonických.

1.9 Verbální text – autointerpretace Psaný slovesný text je velmi častým doplňkem výtvarného zobrazení. Méně často se vyskytuje verbální text jako součást výtvarného artefaktu. Umělec musí někdy neustále vysvětlovat

význam svého výtvarného zobrazení, aby bylo příjemcem srozumitelné.

Mohlo by se zdát, že tu jde o nedostatečnou schopnost výtvarnými prostředky vyjádřit

17

myšlenku a slovo se stává jakýmsi spojovacím prvkem mezi autorem a příjemcem. Ale může jít také o kompoziční prostředek, kdy autor vědomě pracuje se slovy jakou součástí výtvarného artefaktu. Taková je např. performance, při které dochází k pohrávání si se slovy, které dokreslují vizuální prezentaci.

1.10 Verbální text – interpretace, výklad Verbální text se nejčastěji používá jako součást akčního umění, kdy se verbální text – interpretace, výklad – stává součástí výtvarné akce. Performance a hapenningy často počítají s mluveným slovem, které je nedělitelnou součástí výtvarné akce. Známá je performance Salvátora Dalího, kde na mořském pobřeží se nachází velké vejce. Po rozbití skořápky se uvnitř objeví Dalí se svou družkou. Vylévá vědrem červenou barvu, potom bílou barvu a nakonec vyhazuje ryby a při tom nakonec deklamuje tento text: „Dalí se narodil poprvé. Trochu krve…symbolické krve…. A mléka, …a opět mléka pro ty, kteří se dnes narodili, ..symbolické ryby, pro lidi Středozemního moře. Je to krev Galy a božského Dalího.“8 Zde se text stává organickou součástí teatrálního vystoupení umělce, o čem svědčí patetický tón přednesu, exklusivní scéna na mořském pobřeží, což všechno splývá do sebeoslavy umělce. Počítá se nejen s vizuální scénou, která je sama o sobě působivá, ale součástí kompozice je i divadelní vystoupení samotného autora a verbální text. Postmoderní umění je charakteristické stíráním hranic mezi uměleckými druhy, tj. prolínání výtvarných, slovesných, hudebních a jiných uměleckých postupů, což vede k vytvoření intermediálního umění. Vlna konceptualismu má za následek kladení menšího důrazu na artefakt a upřednostnění nápadu, myšlenky, konceptu. Zde všude narůstá úloha verbálního textu, které vstupuje už ne v podobě názvu, či útržku textu jako součást koláže, ale často nahradí částečně nebo úplně výtvarný artefakt. Do výtvarného umění vstupují slovesné texty v podobě delších pasáží nebo kratších sloganů. Uvedením těchto deseti bodů bych se ráda dostala ke vztahu textu a obrazu, který využívám ve své práci. Způsob, jakým pracuji s textem a obrazem, nemohu označit ani jedním z těchto bodů. Jedná se o kombinaci mnoha z nich. V určitém bodě by se dalo

8

Gero, Štefan: 2004, s.254

18

hovořit o analogii obrazu a textu, kdy text vychází z obrazu. Ovšem text nekopíruje obrazový záznam, jen ho využívá jako odrazový můstek. V další fázi své práce používám vztah textu jako námětu. Ovšem nepracuji s písmem jako s výtvarným artefaktem jako např. lettrismus či vizuální poezie, ale s jeho obsahem. Text není přímou součástí malby, je s ní jen významově spojen, tvoří samostatný prvek korespondující s obrazem. Tímto způsobem uchopení tématu se přibližuji tedy spíše ke konceptuální práci s textem a obrazem. Mohu si doplnit pomyslný jedenáctý bod, který by definoval moji problematiku. Nejde o vztah jednosměrný, kdy text ovlivňuje obraz a naopak, ale můj vztah je obousměrný, tedy obraz ovlivňuje text a následně vytvořený text má vliv na tvorbu obrazu. Dochází zde k ovlivňování dvou uměleckých žánrů z dvou různých oborů, statického výtvarného obrazu a dynamického verbálního textu. V prvním případě jsou obrázky sémioticky podřízeny textu. Ve druhém typu je zřejmě primární a sémioticky nadřazeným komponentem obraz.

19

2 VZÁJEMNÉ OVLIVŇOVÁNÍ OBRAZU A TEXTU Text i obraz mohou mít vzájemný vliv na vznik druhého média. Nejběžnější poměr mezi textem a obrazem je, když obraz je podřízen textu, vyskytuje se ovšem také způsob obrácený, text jakožto doprovod obrazu, vycházející z inspirace díla výtvarného. Tento jev není tak častý jako způsob opačný.

2.1 Inspirace díly výtvarnými Právě tohoto způsobu využívám ve své diplomové práci. V první fázi mého konceptu dávám k dispozici svá výtvarná díla a nechávám je působit na oslovené diváky, kteří je následně využívají jako zdroj inspirace k napsání vlastních textů narativního charakteru. Jde tedy o vztah, kdy literární text je z genetického hlediska metatextem k prvotnímu dílu výtvarnému. Výtvarné obrázky proto nejsou v těchto komunikátech ilustracemi nebo obrazovým doprovodem básní, ale naopak inspiračními zdroji. Tento proces, který není příliš typický, tvoří tyto komunikáty zcela specifické. Jejich zvláštnost především spočívá v tom, že jejich vzájemná propojenost obou sémioticky odlišných druhů textů i nadále trvá, výtvarný inspirační zdroj není pisatelovou kreativitou anulován. Naopak stává se součástí verbálního metatextu. Důležitým prvkem pro tvorbu inspirovanou výtvarným uměleckým dílem je spisovatelův vztah k výtvarné předloze, jež je výsledkem výtvarníkova umělecky zprostředkovaného vztahu ke skutečnosti, který může být vždy rozličný. „Z. Mathauser rozlišuje tři vztahy mezi díly výtvarnými a psanými texty: • literární inspiraci z malířova obrazu • inspiraci výslovně malířskou (slovní přepis obrazu) • a dále zostření vlastního verbálního vidění díky inspiraci dílem výtvarným.“9 Je zřejmé, že v konkrétní umělecké praxi se těžko setkáme s některými z těchto typů v čisté podobě. Takového typu komunikátu se nejčastěji užívá v knižních publikacích, převážně v oblasti literatury pro děti. Většinou můžeme v jedné knize nalézt všechny typy vztahů, přesto však některý z nich převažuje. Nejzřetelnější souvislost výtvarného díla s verbálním textem a

9

Hoffmann, Bohuslav: 1989, s. 515

20

také největší závislost můžeme vidět na typu, který Mathauser označil jako inspiraci výslovně malířskou, slovní přepis obrazu. K umělecky hodnotnějším a recepčně náročnějším textům inspirovaným výtvarnými díly patří ty, které vedou k zostření verbálního vidění. Příkladem takového typu mohou být Hrubínovy nebo Skácelovy básnické sbírky pro děti inspirované obrázky J. Čapka: Modré nebe a Kam odešly laně či Seifertovi sbírky inspirované obrazy a kresbami M. Alše nebo J. Lady: Šel malíř chudě do světa či Chlapec a hvězdy. Kvalita recepce těchto děl je podmíněna znalostí celkového kontextu autorovy tvorby i literárního a společenského kontextu. „Specifičností recepčního procesu takovýchto komunikátů je to, že vnímání verbálního i neverbálního systému znaků a jejich významů se vzájemně prolíná a podmiňuje, což nám vlastně pomáhá při interpretaci té či oné části tohoto intersémiotického textu i jeho smyslu jako celku.“10 Blíže bych se zaměřila na Seifertovu básnickou sbírku Chlapec a hvězdy z roku 1956. Na první pohled by se mohlo zdát, že jde o knihu přírodní lyriky, avšak v tomto případě se spíše jedná o lyriku filosofickou. Umění obou umělců, má vzpomínkový ráz, avšak u každého z nich rozdílného charakteru. „Lada nikdy nekreslil podle přírody, ale ze své neselhávající paměti a představivosti“11 Ladova krajina, jak postřehl Emil Filla, je krajinou „sváteční vycházky, krajiny viděné v zadumání, jakési vzpomínkové a blažené vidiny, vidiny básnické…“12 Takovou krajinu nalezneme v Seifertových verších z 50. let. Je zajímavé, že Seifert, člověk ze Žižkova, se zde inspiruje venkovskou krajinou Ladovou. Nejspíše je to proto, že městská periferie nebyla příliš vzdálená od světa venkovského. „Seifertovy básně jsou velmi konkrétní, jedinečné, jsou i osobně zažité, zároveň však mají i obecnější platnost. Obdobnou vlastnost mají i krajiny Ladovy: jsou jedinečné, konkrétní, zároveň i zjednodušené ve smyslu statické monumentality. Seifert tyto Ladovy staticky monumentální obrázky básnickými prostředky oživuje: pomocí dynamických sloves, dialogů, apostrof, personifikacemi, přirovnáními apod.“13 Charakteristickými rysy většiny textů této knihy je dialektika jedinečnosti a obecnosti, harmonie a dramatičnosti. „J. Seifert v podstatě respektuje výchozí téma, pocit, pojetí světa, jak je nabízí Ladův obrázek.“

10

Hoffmann, Bohuslav: 1989, s. 519 Vimr, V.: 1980, s.109 12 Hoffmann, Bohuslav: 1989, s. 520 13 Tamtéž, s.520 11

21

2.2 Text a jeho výtvarné zpracování Více častým způsobem ovlivňování textu a obrazu je, když se text stává inspiračním zdrojem pro výtvarné zpracování. Tohoto jevu využívám ve druhé fázi koncepce mé práce. Z hlediska sémiotiky se ilustrovaný text jeví jako jev znakově smíšený. V dnešním světě a současné společnosti obraz zaujímá stále významnější postavení . Text může být doprovázen nejen obrazovým materiálem, ale také se rovněž nabízí srovnání se zvukovým, tj. hudebním doprovodem textu čili jeho hudební ilustrací. V tomto smyslu není myšleno zhudebnění textu formou písně nebo opery, ale především útvar zvaný melodram tj. ústní podání textu doprovázené scénickou hudbou. Grafický text se svým obrazovým doprovodem tvoří jistý celek, ovšem sémioticky heterogenní, dvousložkový. R. Barthes rozlišil dva vztahy slova a obrazu: „Obraz je na textu závislý, text čtenáře usměrňuje při jeho interpretaci obrazu, vede ho k tomu, aby jistá signifié přijal a jiná pominul – tento vztah nazývá „anchorage“, snad zakotvenost. Druhým vztahem je vztah komplementárnosti obou složek: obě představují fragmenty obecnějšího spojení a celek sdělení se realizuje na vyšší rovině – Barthes je nazývá „relé“.14 Tehdy, když text je inspiračním zdrojem pro obraz, dá se tento vztah nazvat ilustrací textu.

2.2.1 Vztah mezi verbálním textem a jeho ilustracemi „R. Barthes navrhuje dvě možné odpovědi: ilustrace buď dublují jisté informace dané textem, anebo jedna z těchto složek dodává druhé nějakou informaci navíc. Je ovšem možný i holistický pohled na věc, tedy chápat ilustrovaný text jako sémiotickou celost, která má být interpretována celostně, i když s přihlédnutím k vnitřním vzájemným, dalo by se říci dialektickým vztahům, které mohou být případ od případu různé.“ 15 Nyní bych se ráda zabývala tím, co vlastně ilustrace ilustrují a co znamená „ilustrovat“. Nejprve k otázce první. Ilustrátor ilustruje text. Aby mohl ilustrátor vytvořit ilustrace, musí si text přečíst a interpretovat jej. Takže to, co ilustruje, je ve skutečnosti jeho interpretace daného textu, jeho obsah a smysl. Daný text se může interpretovat mnoha různými způsoby, protože zejména text umělecký nemá patrně nikdy jednoznačnou interpretaci. 14 15

Daneš, František: 1995, s.174 Daneš, František: 1995, s.176

22

„Jeho vícevýznamovost a vícesmyslovost je dána několika činiteli. Především je každý text do větší nebo menší míry implicitní, tj. čtenář z něho vyrozumívá víc, než je vyslovené, tj. jednotlivými slovy řečeno.“16 Každý čtenář usuzuje další informace, domýšlí si, představuje si. A protože má každý jiné znalosti o světě, různé zkušenosti, různý stupeň a způsob představivosti a různé návyky, vytváří si každý svou vlastní interpretaci daného textu, každý mu rozumí víceméně po svém. Můžeme tedy říci, že neexistuje něco takového jako jediná, ta správná, ta pravá interpretace textu, právě že i týž čtenář může svoji interpretaci v průběhu času měnit. Tedy ilustrátor jakožto čtenář sleduje specifický cíl, vytváří, konstruuje – na základě textu, svých znalostí daného jazyka a jeho užívání, znalostí o světě atd. - jistou interpretaci textu, kterou pak ilustruje, zobrazuje a přitom může dojít k několika interpretacím najednou. Důležité je pochopení celkového smyslu textu, které potom ovlivňuje výběr těch částí textu, které mají být výtvarně zpracovány. Aby to nebylo tak jednoduché, daný výsledný obraz, ilustrace, představuje také text, byť jen v jiném kódu, a je také interpretovaný. „Současná sémiotika obrazu dochází k rozlišení ikonické a plastické vrstvy obrazu: v první vrstvě je obraz ikonickým znakem věcí vnímaných v našem každodenním světě, kdežto v druhé vrstvě jde o to, že jednoduché kvality obrazu vyjadřují obsahy, které mohou být značně abstraktní (obraz se tu chápe jako samostatná, soběstačná věc).“17 Interpretační volnost platí nejen pro ilustrátora, ale také pro každého čtenáře. Z toho tedy plyne, že ilustrátorova interpretace daného textu se dostává do styku s interpretací jednotlivých čtenářů. Z jedné strany ilustrace tím, že prezentují ilustrátorovu interpretaci, zároveň do jisté míry omezují čtenářovu volnost při konstruování jeho vlastní interpretace, na straně druhé mu mohou v jeho interpretačním úsilí pomáhat, vést jeho představivost či obohacovat ho o jisté znalosti.

2.2.2 Transformování jazykového kódu na kód obrazový Když se podíváme na zkoumaný jev z hlediska sémiotického, můžeme uvést, že v jazyce jsou dominantní znaky symbolické, na rozdíl od ikonické dominance v útvarech obrazových. Na úrovni jazykového systému, a to na rovině sémantické artikulujeme svou zkušenost analyticko - syntetickým způsobem, pomocí pojmenování a slovesných struktur.

16 17

Daneš, František: 1995 s. 176 Tamtéž, 1995s. 177

23

Tyto jazykové prostředky mají, z hlediska sémantického, povahu obecnou. Na úrovni textu vystupují tyto propoziční struktury v konkrétních výpovědích, vypovídá se něco o něčem. A na základě vtahů sémantických, tematických, kompozičních a jiných se vytváří z řetězce výpovědí komplexní, strukturovaná a hierarchická výstavba textu. Jazyk užívá jisté specifické technologie pro tvoření výpovědi a z toho tedy vyplývá, že obrazový kód, musí napřed jazykové sdělení jakoby „deverbalizovat“ a vyjít z téhož základu, z kterého vyšlo jazykové vyjádření. Dále jazykový text má, na rozdíl od obrazu, povahu dynamickou, má dimenzi časovou a to ve třech rovinách: dimenzi reálné či fiktivní sdělované události, dimenzi vyprávění této události a aktuální dimenzi časového průběhu procesu vnímání, rozumění a interpretace textu. Pokud jde o obraz, není proces interpretace takto vázán či řízen. (Daneš, 1995) Ilustrátor, protože nemůže zobrazit celý text, musí vybírat, volit jednotlivé události. Může ovšem ilustrovat celkový smysl díla. Zde je důležité, co se ilustrátorovi jeví jako významné, důležité či klíčové. „Obecně řečeno, ilustrátor je zaměřen buď jen na významový obsah daného textu, tj. ilustruje jednotlivé vybrané složky či spíše momenty obsahu, nebo jeho smysl, anebo na obojí v různé míře a hierarchii. Mé výsledné obrazy reagující na texty mohou být brány také jako ilustrace. Všechny tři části konceptu tvoří sémantickou celistvost. Mají jistou chronologičnost a jsou v určitém dialektickém vztahu. Ovšem tím, že netvořím typickou ilustraci knižní, text není pevně spojen s obrazem, mohu jednotlivé části oddělit a ponechat je osobitně, nezávisle jedny na druhém. I když vytvářím ilustraci textu, forma závěsného obrazu zajišťuje jistou samostatnost. Každý obraz si může žít svým vlastním životem nezávisle na textu, z kterého vyšel. U ilustrací knižních to není zcela možné, neboť jsou brány jako kompaktní semiotický celek, kde text hraje nadřazenou roli a obraz tvoří pouze doprovod, slouží k obohacení textu. To je další rozdíl, kterým se má práce liší od ilustrace. Mé obrazy byť ilustrují text jsou na rovnocenné úrovni, ne-li na úrovni vyšší.

24

3 INTERPRETACE UMĚLECKÉHO DÍLA Umění netvoří pouze malíř, ale spolu s ním i ten, kdo se na jeho obraz dívá. Většina milovníků umění si neuvědomuje, že jejich oblíbené obrazy jsou do určité míry prostoupeny jejich vlastními interpretacemi. „Chceme li tedy smysluplně hovořit o výtvarném umění, je třeba mít neustále na paměti, že jde o proces sestávající nejen z vytváření obrazů, ale také z jejich „čtení“. Díváme-li se na nějaké zobrazení, nejsme většinou schopni oddělit to, co vidíme, od toho, co již známe a co si do zobrazení skutečně doplňujeme. Především díky této síle interpretace a schopnosti spolupracovat s umělcem můžeme v našich představách proměnit kus plátna pokrytého barvami v podobu viditelného světa. Pouze díky tomu může existovat malířství. Při interpretaci je velmi důležitý náš intelekt. Ten je skutečným nástrojem vidění a pozorování, oči působí jen jako jakýsi druh zprostředkovatele, který přijímá a předává viditelnou část vědomí. V této kapitole bych se ráda zaměřila pouze na obyčejného vnímatele umění, laika, nikoli na odborníky, historiky umění, kteří se interpretací zaobírají z jiného hlediska na podkladě svých nabytých odborných vědomostí. Interpretace obrazu a jeho následné pochopení je vlastně smyslem mé diplomové práce. Zajímá mě jakým způsobem lidé vnímají mé obrazy, jak interpretují mé vlastní příběhy, které do obrazu vnáším. A následně mě zajímají jejich příběhy, které jim vyvstanou při pohledu na mé výtvarné práce. Proces vnímání byl v dřívější době založen na představě, že naše smysly dodávají mozkovým centrům prvotní impulsy které jsou dále zpracovávány ve výsledné vjemy skutečnosti, prověřeny zpětnou vazbou a uloženy v paměti. Od této představy však současná psychologie upustila a hypotetický charakter.

došla k závěru, že vnímání světa má konceptuální,

To pramení ve vzájemně probíhající interakci mezi smysly a

mozkem, které si společně před světem sestavují určité hypotézy, očekávání, jež si vyžadují ověření nějakou další zkušeností. Ta je buď potvrdí nebo vyvrátí. Na základě takto pojímaného procesu vidění, musíme přijmout novou představu i o vnímání umění. „Nestačí jen vidět, je nutno také vědět, neboť se naopak nikdy nedá přesně oddělit to, co

25

vidíme, od toho, co známe.“ a to, „čemu říkáme vidět, je vždycky utvářeno našimi znalostmi toho, co vidíme“. Naše mysl je přeplněna předchozími dojmy. (Daniel, 2008) Důležitým ukazatelem je rozumět sami sobě, pokud nerozumíme, neznáme, co na nás v oblasti zkušenosti s uměním působilo dříve, jaký významový, kulturní a společenský kontext je nám vlastní a s čím naopak nemáme vlastní zkušenosti, nemůžeme se spolehnout na kvalitu našeho úsudku, který si o uměleckém díle učiníme, ale dokonce ani na sám čistý vjem díla. Jestliže je pro vnímání umění důležité poznání a předchozí zkušenost, pak je pro individuální zážitek tváří v tvář výtvarnému dílu zcela rozhodující, jakými díly se člověk již předtím setkal a jak je chápal a jaký vztah k nim zaujal. Všechny tyto ukazatele jsou velmi důležité pro autory, kteří interpretují má díla. Jestliže člověk používá výtvarného textu jako inspiračního zdroje, musí být nejdříve schopen interpretovat dané dílo. Musí k dílu zastávat určité stanovisko, aby byl schopen použít mých motivů k vytvoření jeho literárního textu. Protože důležitým významovým ukazatelem pro interpretaci je i kulturní zakotvenost, zaměřila jsem spolupráci pouze na diváky, kteří pochází ze stejného společenského a kulturního zázemí jako já, abych zamezila případným kulturním odlišnostem ve vnímání díla.

26

4 INSPIRAČNÍ ZDROJE Inspiraci k mé práci jsem získávala z mnoha zdrojů, především pozorováním a vnímáním okolního světa. Předmětem mého zájmu byl člověk a jeho bytí na zemi. Každý si prožívá svůj příběh života. Celý svět je tedy plný příběhů a tisíce dalších se honí lidem hlavou. Jedním z hlavních námětů mé diplomové práce je právě tvorba příběhů.

4.1 Vidění okolního světa Náš svět je našim způsobem uchopení skutečnosti, je jeho ztvárněním, podobně jako je příběh ztvárněním určité látky. Tento svět je naším výtvorem. Otázky nad vnímáním okolního světa mě pronásledují již delší dobu. Jak vnímat, sledovat a vyrovnat se s děním okolo nás? Je vše kauzálně předurčeno nebo jsou to jen prvky náhody? Kdo ví. V životě prožíváme okamžiky, které nás nějakým způsobem přimějí se hlouběji zamyslet nad sebou samým a situací člověka vůbec. Každý prožívá vlastní příběh života. A právě tyto příběhy mě velmi zajímají. Člověka během života ovlivňují věci, s nimiž se setká a je v neustálém kontaktu. Právě věci a okolnosti, se kterými jsem se setkala, jsou podnětem pro moji práci. Zajímavá zákoutí, podivné předměty nalezené v přírodě, které tu zanechal člověk jako svoji stopu, vedoucí k příběhům minulosti. Avšak každý příběh má nějaký začátek a konec, stejně jako lidský život. Lidský jedinec je hlavním námětem mé práce. Člověk, kterému není lhostejné, co tu na světě dělá, který pátrá po pravé podstatě žití.

4.2 Člověk a jeho existence Jednou z oblastí, které mě inspirovaly je filozofický směr existencionalismus. Společným impulsem existencionalismu je zkušenost první světové války, v níž se člověk stal pouhou loutkou politických a ideových hledisek. Člověk se dostává do mezních situací, které ho nutí přijímat skutečnost ve zcela jiném světle a zároveň ho vyzývá k jednání. Existence je zásadně činná, jejím údělem je sebeprojekce, volba rozhodnutí a plná odpovědnost za taková rozhodnutí. Zvláště ve francouzském existencialismu bylo běžné uchylovat se při rozkrývání existenciálních stavů k jejich demonstraci 27

prostřednictvím literárních zpracování, zejména divadelních her. Protože existence je původní výkon, nemůže být jen duchovní aktivitou, ale zcela reálnou tělesnou činností uprostřed věcí, s druhými lidmi, tedy ve světě. Existence je bytostně světská záležitost. Vázána na konkrétní situace prokazuje svou časovost a tedy i neopakovatelnost a konečnost. „Za inspirátory existencialismu jsou považováni S. Kierkegaard (důrazem na osobní prožívání skutečnosti ve stavech úzkosti, nahlédnutím lidské svobody a svou kritikou masové společnosti), F. M. Dostojevskij (evokací mezních situací a pocitů viny a odpovědnosti), F. Kafka (popisem absurdna a odcizení), z velkých filosofických nauk pak F. Nietzsche a filosofie života (W. Dilthey, H. Bergson).“18 Existencialismus jako směr mě velmi zaujal převážně v české literatuře. Prosazoval se zejména působením francouzského romanopisce

a

dramatika

Jeana

Paula

Sartra

a

Alberta

Camuse.

Postavy

existencionalistických autorů prožívají mezní situace osamělosti, úzkosti, absurdity, nebezpečí smrti a tím si hluboce uvědomují své tragické lidství. Existenciální ladění v naší literatuře je charakteristické pro tvorbu Jiřího Ortena a Kamila Bednáře, v poválečné etapě pak zejména pro díla Vladimíra Körnera. Existencialismus v literatuře byl charakteristický v době války, v 50. a 60. letech. Byť existencionalismus jako směr je ohraničený určitou dobou, přemýšlení o lidském bytí a existenci je platný v jakékoliv době. Myslím si, že každý člověk v určitém stádiu svého života uvažuje o smyslu lidského bytí, avšak skutečné odpovědi na tuto otázku nám zůstávají vždy ukryty pod závojem tajemství.

4.3 Múzy na cestách Další z oblastí, která mě motivovala a podnítila k práci bylo cestování a pozorování lidí kolem sebe. Cestování – pohyb z jednoho místa na druhé, pěšky či pomocí dopravních prostředků, změna místa v určitém časovém horizontu – je staré téměř jako lidstvo samo. V dřívějších dobách lidé většinou cestovali z politických, náboženských či ekonomických důvodů. V dnešní době je většina cest uskutečňována za prací nebo pro zábavu. Jakákoliv cesta nám umožňuje poznání cizích míst, odlišných kultur a zemí, skýtá nám mnoho zážitků a poznání. Mnoho lidí si zachycuje vlastní cestovní zážitky písemnou formou v podobě

18

Horyna, Břetislav: 1998, s. 124

28

cestovních deníků. Jiní volí způsob záznamu výtvarnými prostředky nebo spojením obou těchto možností. Náměty k mým prvotním malbám jsem získávala pozorováním a zaznamenáváním okolního dění při mých cestách po Evropě. Fascinovala mě různá zákoutí a prostředí, která jsou poznamenána lidským konáním. Na každém z mých obrazů vystupuje člověk, který je zhmotněný v zlomku svého života.

4.4 Svět příběhů Rozpohybovat statický obraz v nějaký příběh mě motivovalo nejspíše neustálé setkávání se s literárními texty a filmovými zpracováními, které obsahují narativní složky. Ne vždy se člověk ve svém okolí cítí dobře, chtěl by být někde jinde, někým jiným. Toto je častý důvod, kdy lidé utíkají ke svým televizním hrdinům či hrdinům v oblíbených knihách. Možná, že jsme také jen součástí nějakého scénáře a hrajeme v životě předem stanovenou roli. Možná jsme jen loutkami, které někdo vede. A možná si určujeme vlastní osud sami. Každý člověk žije jeden opravdový život, ale tisíce dalších se mu ukrývá v jeho představách, prožívá je v knížkách či filmových zpracováních. Právě tyto představy mě velmi fascinují. Lidé rádi prožívají příběhy jiných, s kterými se mohou ztotožnit. Už jako malé dítě má člověk rád vymyšlené pohádky, v kterých by rád žil po celý zbytek svého života. Na světě existuje nesčetné množství příběhů a každým okamžikem se rodí nové a nové, záleží jen na štěstí a na výběru každého, z jakými z nich se střetne. S literárními texty jsem se s ohledem na můj druhý obor setkávala ve stejném množství jako s pracemi výtvarnými. To podnítilo mé přemýšlení nad vztahem obrazu a textu a nad následným stanovením tématu mé diplomové práce.

29

5 VYUŽITÍ DIPLOMOVÉ PRÁCE V PEDAGOGICKÉ PRAXI Tématika mé diplomové práce je dost široká na to, aby se dala hojně uplatnit v pedagogické praxi. Využití vztahu obrazu a textu nám skýtá mnoho možností. Tento vztah je právě pro školní prostředí charakteristický. Žáci se s ním mohou setkat v jakémkoliv studijním předmětu, ať už pomocí názorných vizuálních pomůcek doprovázených slovním výkladem nebo v mnoha učebnicích a pracovních sešitech. Zaměřila jsem se na využití tohoto vztahu ve výtvarném umění. Během pedagogické praxe jsem se zabývala užitím písma a textu jako výtvarného artefaktu. První z témat jsem během své pedagogické praxe realizovala, další projekt jsem vytvořila jako návrh pro možnou práci s dětmi, z něhož jsem využila jen část pro praktickou realizaci.

5.1 Závěsná slovní hra Věková skupina: Téma je určené pro děti 12-13 let. Během své pedagogické praxe jsem pracovala se studenty sekundy gymnázia, tedy se žáky na úrovni osmé třídy základní školy. Tato práce je vhodná pro věkovou skupinu studentů, pro něž je hra charakteristickým motivačním prostředkem. Výchovně vzdělávací cíl: Cílem práce bylo vytvořit závěsný objekt, který neměl mít jen estetický význam, ale také měl sloužit jako prostředek k pobavení. Využila jsem skupinové práce na jednom výtvoru, kdy každý žák musel vytvořit svůj díl práce. Pomůcky: Krabičky od sirek, novinový papír, nůžky, psací potřeby, karton nebo sololit, lepidlo, barevné papíry. Motivace: Motivačním prvkem při práci s dětmi jsem využila skupinové práce na jednom předmětu, kdy každý student musel splnit svůj díl práce, aby celkové dílo bylo hotovo. Velkou motivací pro žáky bylo, že si daný objekt vytvářeli s cílem pověsit si ho do své třídy. Všichni studenti se proto snažili, aby výsledné dílo vypadalo co nejlépe. Časová dotace: 2 hodiny výtvarné výchovy. Průběh práce: Na počátku hodiny studenti dostali rozdělené úkoly. Někteří vpisovali do krabiček od sirek podle zadané struktury jednotlivá slova, která, byla výsledkem jejich fantazie, jiní formou koláže z novinového papíru upravovali krabičky od sirek a zdobili

30

sololitovou desku. Tím, že si žáci daná slova vymýšleli sami, vznikaly věty charakteristické jejich věku, zájmů a slovní zásoby. Krabičky navenek působily jako změť textových záznamů, načež uvnitř ukrývaly určitý význam – slovo. Krabičky byly umístěny na sololit ve třech řadách a třech sloupcích tak, aby ve výsledku tvořily vždy na úrovni jedné řady větu. Po odkrytí jedné krabičky z každého sloupku vznikla věta, která byla obměnitelná. Následně byla plocha sololitu zpracována podobně jako jednotlivé krabičky formou koláže a barevných papírů. Výsledný objekt si žáci pověsili do své kmenové třídy, kde sloužil k zábavě spolužáků a zútulnil tak prostředí třídy. V průběhu hodin jsem studentům představovala umělce a umělecké směry, které se používáním písma a koláže zabývali. Zmínila jsem se o tvorbě Jiřího Koláře, Eduarda Ovčáčka, kubismu či dadaismu. Závěr: Během práce vládla ve třídě velmi příjemná pracovní atmosféra, která svědčila o tom, že toto téma bylo pro děti velmi přitažlivé.

5.2 Práce s příběhy Věková skupina: Cílovou skupinou mého projektu jsou studenti střední školy nebo gymnázia ve věku 15 - 16 let. Vzdělávací cíl: Vzhledem k mému druhému studovanému oboru zaměřuji svůj projekt na propojení dvou oborů - výtvarné výchovy a českého jazyka. Cílem mé práce je probudit radost u dětí z tvoření jak díla literárního, tak díla výtvarného a poznání, že literatura a výtvarné umění k sobě mají velmi blízko a navzájem se jednotlivé obory ovlivňují. Žáci budou pracovat v hodinách slohu i v hodině výtvarné výchovy s jedním tématem a budou

31

se ho snažit zachytit z hlediska literárního i výtvarného. Tématem práce je psaní textu na předložený obrázek, s daným textem budou žáci dále pracovat. Výtvarné prostředky: Papíry, tužky, štětce, barvy, pastely, úhly. Časová dotace: 4 hodiny českého jazyka, 8 – 10 hodin výtvarné výchovy. Průběh práce: Celý projekt se dělí na dvě části a to část jazykovou a výtvarnou. Jestliže tyto dva předměty učí jiný vyučující, je třeba, aby došlo ke kontaktu a domluvě mezi danými vyučujícími. Část jazyková: Na začátku musí získat vyučující potřebné materiály od výtvarného učitele a to náhledy obrazů čerpající z jednoho výtvarného období. Zvolila jsem čtyři různé obrazy s figurální tématikou od současného výtvarníka Michaela Rittsteina. Díla jsou natolik expresivní a plné příběhů, že studenti nebudou mít problém s danými obrazy pracovat. Během prvních dvou hodin si žáci vyzkouší psaní vyprávění podle předloženého obrázku a metodu asociace, kdy budou psát první myšlenky, které jim při pohledu na daný obraz vyvstanou. V dalších hodinách studenti obdrží obrázky výtvarných děl, které jim budou složit jako inspirace k napsání vyprávění, kterému bude předcházet asociace.

Michal Rittstein: Levitace našikmo 1982

Michal Rittstein: Provizorium 1990

32

Michal Rittstein: Vysávání 1983

Michal Rittstein: Prádelna 1975

Práce ve výtvarné výchově: V hodině výtvarné výchovy studenti dostanou zpět své písemné práce a budou s nimi nadále pracovat. Nejprve se zaměří na asociace, které se jim při pohledu na výtvarné dílo vybaví. Např. chaos, smutek, zuřivost. Tyto pocity se budou snažit výtvarně zpracovat pomocí kříd, úhlu či malbou na papír. Na konci hodiny se bude nad výslednými pracemi žáků diskutovat. V dalších hodinách se bude pracovat s vytvořenými příběhy. Vyprávění se psalo ke čtyřem různým obrázkům. Vybere se vždy jeden příběh se kterými budou žáci pracovat ve skupinách. Text si důkladně přečtou a vyberou si pasáž, kterou by chtěli zinscenovat. Protože pro mladé lidi je prezentování se a vystupování běžné, jsou k tomu vedeni téměř v každém předmětu, rozhodla jsem se zakomponovat divadelní prvky i do výtvarné výchovy. V českém školském systému je dramatická výchova velmi podceňována a dodnes si nenašla své místo v denním rozvrhu základních a středních škol. Dramatická výchova je nástrojem k osobnímu prožitku, k obohacení vlastní obrazotvornosti, k uchopení přímé emocionální zkušenosti. Na základě pasáže si studenti připraví krátkou dvouminutovou dramatickou etudu. Samotnému předvedení scénky bude předcházet výroba kostýmů a kulis, které dají představení lepší vizuální zážitek. Studenti si navrhnou potřebné rekvizity a návrhy doplňků na tělo. Potřebný materiál na další hodinu obstará vyučující. Po vytvoření rekvizit a nacvičení etudy studenti vystoupí před svými spolužáky. Scénky mohou studenti využít i při jiných školních příležitostech.

33

Závěrečná hodina bude teoretická. Studenti se vrátí na počátek své práce k předlohám pro své vyprávění. Učitel představí autora obrazů a bude mu věnovat čas na představení jeho tvorby. Studenti se touto cestou dozví o jednom ze současných autorů českého výtvarného umění. Závěr: Projekt obsahuje mnoho činností jak literárních, výtvarných, tak dramatických. Proto si myslím, že každý ze studentů si v této práci může nalézt část, která ho bude zajímat. Využití dramatické výchovy vyžaduje jak od učitele, tak od studentů spolupráci, komunikaci a ukázněnost a také odvahu otevřít sami sebe. A když se to podaří, může to být pro žáky zajímavý zážitek.

34

6 PRAKTICKÁ ČÁST 6.1 Jednotlivé fáze diplomové práce Každý soubor mé práce je tvořen třemi částmi: • inspiračním obrazem pro napsání povídky • povídkou • a výsledným obrazem Jednotlivé obrazy malého rozměru (24 × 33 cm) vznikaly na základě skic, které jsem pořídila při svých cestách po Evropě. Většinou jsem čerpala ze záznamů daných míst, které mi byly blízké či mne nějakým způsobem zaujaly. Pro tak malý rozměr jsem se rozhodla z důvodu, že jsem dané obrazy nebrala jako výsledné, ale spíše jako skici. Obrazy byly namalovány na šepsovanou lepenku akrylovými barvami. K navázání dialogu jsem potřebovala diváky, se kterými jsem nadále spolupracovala. Díváme-li se na obrazy, mezi námi a obrazem, který máme před očima, vzniká tichý dialog. S ohledem na kulturní zvyklosti, zkušenosti, představivost a vkus, hodnotíme jednotlivá díla. V mé diplomové práci mi nejde o vizuální hodnocení mého výtvoru, ale cílem je vytvořit aktivní dialog mezi malířem, uměleckým dílem a divákem. Tento aktivní dialog spočívá v kreativitě diváka, který má za úkol rozpohybovat statický obraz pomocí verbálního textu. Cílovou skupinou byli lidé, pro které je vnitřním vyjadřovacím prvkem psaní verbálního textu, především narativního charakteru, nikoli tvorba poezie. Tito lidé se věnují tvorbě příběhů a je to pro ně způsob, jakým vyjadřují své myšlenky a pohled na svět. Oslovení jedinci měli volné pole působnosti, mohli daný obraz rozpohybovat v jakémkoli čase, do budoucnosti, minulosti nebo jen psát myšlenky daného člověka. Bylo na každém, jak k danému obrazu přistoupí, zda využijí více prvků z obrazu nebo se nechají jen inspirovat postavou. Respondenti dostali obraz v dostatečném časovém předstihu, nebyli tedy omezeni časově a mohli nad daným obrazem přemýšlet a pozorovat ho. Aby aktivní dialog nebyl jednostranný, rozhodla jsem se, že výsledným počínáním celé této práce bude výsledný obraz, který bude vycházet z propojení prvotního obrazu a na něho navazujícího verbálního textu, příběhu. Má diplomová práce je tedy složena ze tří

35

částí: prvotního obrazu, vycházejícího ze záznamů z cest, textové části – povídky, kterou vytvořili oslovení jedinci a výsledného obrazu, vycházejícího z dvou předešlých částí. Jakmile jsem získala jednotlivé povídky, pustila jsem se do interpretace literárního textu, který sloužil jako inspirační zdroj pro mé výsledné obrazy. Výchozí obraz nevychází ze závislosti na textu, jedná se zde spíše o komplementárnost obou složek, kdy celek sdělení se realizuje na vyšší rovině poznání. Nesnažila jsem se dublovat informace z textu, ale naopak dodat nějakou informaci navíc. Chtěla jsem z daného textu vyčíst něco přesahujícího, ztvárnit podstatu literárního díla. Zajímal mě pocit překvapení, který jsem prožívala při obdržení každé povídky. Jak lidé můj obraz vnímali a jak byli schopni uchopit myšlenku. Zda celý proces bude nějakým způsobem obohacující. I když každý danému textu rozumí po svém, jistou myšlenku díla je schopný zachytit. Jestliže se toto povede, dá se říci, že dané dílo funguje.

36

6.2 Jednotlivá díla Na pláži

(24 × 33 cm), akryl na šepsované lepence 2008

Tento obraz vznikl na základě záznamů, které jsem pořídila při své cestě do polského Gdaňsku. Byl to výlet nečekaných zážitků a plný zajímavých podnětů. K mému překvapení pláže nebyly plné turistů, ručníků, slunečníků a letního veselí, jak je většinou u moře typické. Severní pobřeží na mě dýchlo zcela jinou atmosféru. Sem tam ležel nějaký člověk na pláži, sem tam se někdo procházel, a to ticho všude kolem bylo velmi příjemné. Tato klidná scéna mě přímo přiměla k pozorování mého okolí a v něm pohybujících se lidí. K malbě mě pak inspirovala výrazná změna již známého prostoru. Na pláži přes noc vyrostlo divadelní jeviště se všemi svými kulisami. Plavci byli odděleni od umělců pouze vysokými paravány, jak jsem se pokusila ve svém díle zachytit. Pro tento obraz vznikla povídka, jejíž autorem je Matouš Hekela.

37

Matouš Hekela: Paní Ř a paní Š „Haló. Promiňte!“ Paní Ř se procházela po pláži a v duchu proklínala celý ten nápad jet na nějaký zájezd. Doposud to bylo příšerné. Už to horko v autobuse.

Ač nikdy nechovala iluze o

vychovanosti dnešní mládeže, už po první hodině cesty remcala a polykala prášky na vysoký tlak. V hotelu dostala poslední jednolůžkový pokoj, malý, s výhledem na hlučnou restauraci. Nevydržela odpolední svačinu z divné zeleniny, mořských zvířat a než místní kapela nachystala odpolední defilé, opustila paní Ř pokoj. Vydala se radši podívat k moři, které naposled viděla jako malá holčička, teplé a zvláštně voňavé. Bylo však studené, slané a slizké, a tak neochotně přesměrovala na procházku po pláži. „Haló madam! Promiňte, tam byste asi nechtěla jít,“ vytrhl ji čísi hlas z proudu myšlenek. Rozhlédla se. Pláž byla poměrně vylidněná, ale zdaleka ne liduprázdná. Hlas patřil ženě v červeném kloboučku, stojící za ní. „Dál už je jenom nudapláž,“ oznamovala a ukazovala za paravány, které opodál přehrazovaly pobřeží. Paní Ř se na svou krajanku nedůvěřivě zadívala. Stála tam bez hnutí, jako stará a sešlá informační tabule, kterou Ř omylem přehlédla. Byly stejně vysoké, zhruba stejného věku, a na vylidněné, ale zdaleka ne liduprázdné pláži stejně osamocené. Druhá paní se nenechala vyvést z míry mlčením paní Ř a pokračovala: „Koupou se tam bez plavek, to já bych nemohla. Já to radši nechci ani vidět.“ Upírala přitom svůj zrak přímo na němé paravány, barikádu, která ji chránila před úplnou proměnou v solný sloup. „Právě tam jdu.“ Odsekla paní Ř. S dramatickým šklebem zkontrolovala, že má pevně nasazené obří tmavé brýle, a nenuceně se zadívala do slunce. Pak si ve vší té ztmavené záři ta rozzlobená Ř, skrytá za pancířem samotářského vzteku, kajícně uvědomila, že odhání na dlouhý čas možná jediného spojence. Přece jen se škubavě usmála a dodala: „Chtěla jsem vidět celou pláž, když už jsem tady.“ Druhá paní chápavě uvítala reakci několika čipernými skoky a vřelým stiskem ruky a vyhrkla: „Jsem paní Š, žena majitele hotelu. Chodím se sem dívat na moře.“ Paní Ř stisk přijala. „Já jsem paní Ř., žena námořníka.“ Potřásly si třesoucíma se rukama a paní Ř dodala: „Držím se raději na břehu.“ Jejich pohledy se krátce setkaly a pak se ještě pomalu, nezúčastněně protnuly nad hladinou moře. „No jo, to chápu,“ usmála se paní Š, „Ten můj má novou jachtu a pořád mě tahá na moře. Ale mě je tam vždycky špatně. Vždyť to znáte, vlny a ten smrad.“ 38

„Co jako znám?“ naladila paní Ř zpátky na nevrlou notu. „Zná to tak možná Ř. Tam byl doma. Všude, kde přistál, byl doma víc než u nás. Já ne. Ženská prý nosí na lodi smůlu.“ „Ale dyť kdepak,“ bezděčně namítla paní Š. „To oni jenom říkaj, ten můj to říká pořád, ale dobrým sendvičem nepohrdne nikdy. A včera dokonce chytil rybu na moji sardinkovou pomazánku. To pak mluvil jinak. To jsou chlapi, jak všecko zvládnou sami.“ „Ř to zvládal celej život. Nikdy mě nebral s sebou,“ mračila se paní Ř. „To buďte ráda,“ uklidňovala ji paní Š. „Mužský na moři jsou jako děcka na hřišti. Nic jim není dobrý. Vždycky si musí koupit lepší hračku, než má sousedovic kluk. A co ten můj nadělá kvůli rybám, to kdyby dělal kvůli mně...“ Rozhovor na chvíli ustal v tichém rozjímání, podkresleném mírným šumem moře. Paní Š se trochu zarděla a chystala se rozvířit pomyslné faux pas, způsobené její pochybou. Než se však nadechla, paní Ř jí vzala slovo. „Tss, ryby. Ř taky chytal ryby. Úplně jiný ryby na úplně jiný pomazánky. Proto mě s sebou nebral.“ Paní Š se trochu podivila, ale hned se rozesmála. „Mužský, cha chá. Hodně nadělaj a ještě víc nakecaj. To když k nám přijede zájezd s holkama, třeba i střední škola anebo házenkářky, hahaha, no kdybyste ho viděla. Takovej šarmantní pán, majitel hotelu, najednou vám vytáhne volný apartmá z rukávu. A ty holky jsou z něho úplně vychechtaný. Kouknětě jak vypadá.“ Paní Š se sehnula pro tašku, ležící v písku, a vylovila z ní fotografii pana Š, obklopeného útočnicemi a pivotkou dívčího házenkářského oddílu. Paní Ř se s nezájmem podívala a v rámci slušnosti ušetřila svou novou známou jakékoliv reakce. „Máte fotku toho vašeho? Určitě to byl větší fešák. Víte, tady bylo už tolik námořníků, třeba jsem ho někdy potkala,“ vycedila paní Š přes široký úsměv. Tato poznámka však spustila podivný okamžik, táhlé sólo pro mimické svaly. V tichém a plynulém pohybu se obličej paní Ř svraštěl do zaťatého šklebu, zatímco tvář paní Š zčervenala nechápavým výrazem. „Víte co, paní Sardinková Pomazánko?“ přerušila necelou minutu ticha Ř, „Zajeďte do Prahy a tam se vydejte z nádraží na šestadvacítku. Pojedete nahoru, na zastávku Olšan... ne vy vlastně nejspíš pojedete lodí. No tak to teď nevím, kde přistát, však prostě dojeďte na Olšanský hřbitovy a tam ho najdete. A má tam tu fotku. Má tam krásnou fotku a usmívá se na ní, parchant, jestli vás to zajímá.“ Nastala další necelá minuta ticha. Ale už jen pro paní Š. Paní Ř za posledním slovem udělala výraznou tečku, otočila se rázně čelem vzad a vyšla vstříc neprůhledné, leč průchozí mezeře mezi paravány. 39

Zapovězená pláž zela prázdnotou. Moře smrdělo řasami, tiše hlučelo příbojem a pomalu rozkládalo velký hrad z písku, poslední stopu nudistů. Ze země sem tam trčel neudržovaný slunečník, v lepších případech i s neudržovaným lehátkem… „Už chápu, proč A na poslední chvíli nejela,“ štěkla si Ř sama pro sebe a zamířila k nejbližšímu slunečníku. Zůstala však u něho stát, z dosahu jeho dlouhého stínu, ruce svěšené, a pozorovala své bosé nohy zabořené do písku. Zatímco nehnutě stála, čas se rozpouštěl v šumící mořské pěně. Pak se svlékla do naha, usadila se na lehátku a pozorovala slunce, zapadající do moře.

40

Výsledný obraz k povídce M. Hekely

(70 × 90 cm), akryl na plátně 2008 Paní Ř byla žena osamocená, unavená životem, neschopná přijímat druhé lidi. Na rozdíl od paní Š, jež sršela optimismem a vstřícností. Nálada povídky se nese v duchu nostalgie. Při tvorbě obrazu jsem se právě touto náladou nechala inspirovat. Můj obraz vyjadřuje zamyšlení se nad uplynulým životem. Osamělá žena má v divákovi vyprovokovat existenciální pocity, které jistě každý pozná. Člověk je tvor společenský a potřebuje lidi kolem sebe, jinak se zněj vytratí pozitivní energie a životní síla. Právě tuto skutečnost jsem ztvárnila slunečníky stojícími v povzdálí čekajícími na dva turisty, kteří se budou chtít skrýt před ostrým sluncem. Horizont moře skýtá dálky tajemství, které nejsme schopni nikdy odhalit. Moře je symbolem hlubokých lidských emocí. Nezkrotnost a proměnlivost přírodního živlu je přirovnána touze a pocitům každého z nás.

41

Zapomenutý přístav

(24 × 33 cm), akryl na šepsované lepence 2008 Při cestě do Maďarska jsme velkou část cesty projížděli kolem Dunaje. Fascinovaly mě rezavějící kotviště pro lodě. Tato stará, zapomenutá místa jsou dnes pouhým útočištěm ryb. To je základní motiv obrazu. Člověk objevující skryté poselství této podivné věci. Uvažující nad plynutím času, který mění místa k nepoznání. Tento obraz sloužil jako inspirační zdroj pro napsání příběhu, jehož autorem je Martina Pavlunová.

42

Martina Pavlunová: Odvézt si kus moře Nechtěl odjet. Sotva přijel a už aby se loučil. Tolik se těšil, až se sem vrátí. Jednou ročně. Jen jednou ročně. Jednou ročně k moři, Bernarde, to bychom ti mohli umožnit, pravidelně opakoval otec, patřičně na sebe hrdý, že to svému dítěti může poskytnout. Sotva jsem přijel, zase rok čekat. Bylo mu do pláče. Vydal by ze sebe vlny a záplavy slz, celé moře by se z něj vyplavilo. Ale oči zůstávaly suché. Držel se zábradlí, nakláněl se k moři a lokal tu opojnou vůni slané vody. Někomu je z toho pachu chaluh a rybiny špatně, jemu ne. Dokázal celé hodiny sedět na pláži, mohlo třeba pršet nebo stmívat se, seděl a nemohl se odtrhnout. Od rodičů dostával pravidelně vynadáno, kde se toulá v takovém nečase, proč nejde do hotelového bazénu a zda už pozval nějakou dívku na koktejl. Jeho nepřítomný pohled rodiče znali, vynadali mu vždy ze zvyku. Věděli, že s návratem do vnitrozemí se syn uklidní, zavře se v pokoji s počítačem a bude pod kontrolou. „Je mu teprve šestnáct, chceš z něho mít děvkaře nebo co?“ Otec byl podobného ražení jako Bernard. Nesmělý, zasmušilý, uzavřený. „Je s podivem, že se vůbec oženil, no jo, co taky mohl mít ze syna, než podivína, jako býval on. Co na něm ta jeho viděla, to nechápu. Peníze, co jiného. No jo, ale když pak zkrachoval…“ Sousedé jejich rodinu probírali každý den. Každý Bernardův den u moře se sobě podobal a přitom byl každý jiný, měl jinou vůni, rytmus, jiné barvy, světlo. Rackům házel chleba, hledal vyplavené mušle a škeble, nořil nohy do mokrého písku. Stával ve vodě a vzdoroval vlnám, dokud nebyl nucen ustoupit a udělat několik kroků zpět, jinak by ho vlny vtáhly. Pozoroval malé děti, jak si hrály ve vlnách, utíkaly před vlnami. Kdo zůstal nejdéle ve vodě, aniž by ho vlna chytila, byl nejrychlejší a zvítězil. Nekonečná hra, nekonečně mnoho vítězů. Bernard nikdy nehrál, hrál s mořem vlastní hry. Na daleký obzor, na protilehlou pevninu nebo na nekonečno. Dnes, kdy mohutné mraky nad hladinou dávaly znát, že se blíží déšť, mělo dojít na hru loučení. Žádní diváci. Pláž byla prázdná, mnozí odjeli z dovolené dříve znechuceni deštivým počasím a nemožností dokázat na své spálené kůži sousedům, že byli u moře. Moře, které zrcadlilo nebe, se ztrácelo v modrošedé dálce, příslovečně splývalo s nebem v jedno. Díval se do vln. Pocítil, jakoby byl do vln vtahován nějakou silou. Jako jsou lidé přitahováni hloubkami, vyskytnou-li se na horách, byl nyní přitahován mořskou vodou silněji než obvykle. Jako bych byl náměsíčný, pomyslel si. Moře hučelo. Neslyšel nic než nepravidelný rytmus přílivových vln, jež olizovaly molo. Tak už pojď, uslyšel za sebou otce. Cítil jeho pohled v zádech už delší dobu, ale snažil se přebýt ten pocit zarytou nehybností. Kdybych skočil, všechno by se vyřešilo, napadlo ho. 43

Vlastně trucoval. Chtěl za sebe rozhodovat sám, chtěl být na jiném místě, než měl nakázáno rodiči, oblékat se jinak, chodit na jinou školu. Přijetí cizí vůle, uvažoval nahlas. Až se vrátím, napíšu o tom povídku a pověsím ji na svůj blog. Nebo později. Vzpomněl si na život, ke kterému se měl vrátit. Škola, úkoly, odpoledne blog a počítačové hry, večer televize. Občas kino nebo fotbalový zápas s klukama. Kdybych skočil, nikdy bych se nemohl k moři vrátit. Nikdy bych tuhle povídku nenapsal. Naposled se zhluboka nadechl, zavřel oči, pak je otevřel a zamířil k otci. V kapsách mu chrastily škeble, cítil, jak se tlakem rozpadají, takže až je bude vyndávat, bude z nich písek. Vždyť si příští rok nasbíráš nové, řekl by mu otec. Ale věděl přesně, jak se Bernard cítí, a tak cestou k autu oba mlčeli.

44

Výsledný obraz k povídce M. Pavlunové

(70×90 cm), akryl na plátně 2009 Chlapec nechtěl odjet. Tolik se těšil až se vrátí zase k moři. Dokázal celé hodiny sedět na pláži. Bernard byl nesmělý, zasmušilý, uzavřený. Miloval moře, hrál s ním vlastní hry. Nechtěl se s ním nikdy rozloučit. V mém obraze se s mořem nikdy nerozloučí, stane se navždy jeho součástí …

45

Stařena

(24 × 33 cm), akryl na šepsované lepence, 2008 Gdaňsk byl pro mě velkou inspirací. Pláže plné procházejících se seniorů působily zasmušile. Pozorovala jsem každého z nich a v jejich tvářích jako by se odráželo smíření se s blížící se smrtí. Vnuklo mi to nápad, jak by se asi tito lidé zachovali, kdyby se na pláži objevil podivný útvar. Pozorovali by ho, zkoušeli by jak funguje a k čemu slouží, nebo by jen dál procházeli kolem se stejným výrazem jako prve, když byla před nimi jen nekonečná pláž? Doufala jsem, že tato reakce bude znázorněna příběhem Zuzany Švierčkové.

46

Zuzana Švierčková: Návrat Ema, už zestárla....místa, na kterých se tehdy opalovala, úplně změnila tvář. Nevěděla, zda to bylo tím, že se vrátila na podzim, nebo tím, že je jí už dost přes šedesát. Její nohy se bořily do písčité pláže. Každý další krok jí způsoboval větší a větší námahu. „Kdysi jsem tu běhala jak gazela a dnes.....uhh,“ pomyslela si se smířlivým úsměvem. Sedla si na pláž a vysypala si písek z bot. „Emčo, pojď plavat?“ Tak mi přece říkal jen.... „Migueli, jsi to ty?“ „A kdo jiný by to byl? Poběž do vody.“ Ema rychle vyskočila ze země a uháněla za ním. Od jejich hustých blonďatých vlasů se odráželo slunce. Moře příjemně chladilo její rozpálené tělo. Plavali až k bojce. Teprve tam se odvážil: „A kdy se vrátíš?“ „Až mi bude osmnáct, to budu plnoletá a nikdo mě nezadrží.“ Pak už jen mlčeli. V pět už byla pryč. Ani jeden netušili, že se ze tří let stane půl století. S každým kilometrem klesala její nálada níž a níž. Doma pětadvacet ve stínu a tady pětadvacet leda u topení. Šedivé nebe, šedivé tváře, šedivý pokoj, šedivé nákupní domy hýřící barvami. Jediné místo, které vidí v barvách jsou lázně plné mozajek. Tady si připadá jako doma. Pokaždé, když prorazí dlaní vodní hladinu, cítí hřejivé slunce a vůni soli, jakoby zůstalo vše při starém. Vždy ale přijde vystřízlivění. Usušit vlasy a zas zpět do mumraje ulice. Tolik lidí a každý někam spěchá. Proč jen si neřeknou „maňána,“ ptala se sama sebe, „co jim může utéct?“ Dlouho si nemohla zvyknout. Pak se naučila jazyk, který zpočátku připomínal kosmickou řeč. Koupila teplé oblečení. Objevila příjemnou kavárničku. Ve škole našla přátele. Najednou jí bylo dvaadvacet a sliby, co si dávala s Miguelem, byly v mlze. Chystala se na akademii umění a žila barvami, které jí zpočátku tak chyběly. Zapomněla jak voní moře a hřály ji jen termální prameny tamních vod namísto pichlavého slunce. Pustila z hlavy všechna ta „počká“, která jí dříve brzdila. Už nenechávala věci na zítra a znovu na zítra a znovu na zítra, nějak si tomu odvykla. Každý dnešek byl plný možností. A ona se jich chopila. Ema vystudovala akádu a našla si svůj vlastní umělecký projev. Její talent na modelování byl neskutečný. Již v průběhu studia dostávala nabídky k vystavování, ale nepřijímala je. Pracovala na svém stylu, dotahovala svá díla k dokonalosti. Až po studiích se teprve odhodlala své práce vystavit. Úspěch, který následoval předčil všechna očekávání. Ema rostla ve světě umění.

47

Dnes stojí na pláži a připravuje si řeč na svou vernisáž. Stojí přesně tam, kde se loučila se svou první láskou. Teď toto místo zdobí také její Trapla, kterou za chvíli jistě ocení mnoho milovníků umění. Její nohy se boří do písku. Je stará a unavená, ale je doma. „Emčo, počkej...“ volá stařík, v patách mladé slečny, „ty objekty ti přeci neutečou.“ „Ale autorka možná ano, dědo Migueli.“

48

Výsledný obraz k povídce Z. Švierčkové

(70×90 cm), akryl na plátně 2009 Neboť tato povídka byla časově nestejnorodá, vybrala jsem si k interpretaci jen její určitou část. Příběh ve mne zanechal pocit odcizení se rodnému místu. Hlavní postava si hledá nové kořeny jinde v jiné zemi. Tento počin však není jednoduchý. Ema pocit domova v cizím prostředí dokáže nalézt až pomocí místa, kde cítí teplo a svěžest. Stále se jí ale dere do myšlenek stín reality.

49

Rozjímání

(24 × 33 cm) akryl na šepsované lepence 2008 Při procházení vídeňského komplexu Museums Quartier jsem narazila na jedno zajímavé zákoutí. Mozaiková stěna, prázdné židle a odložené trámy, opět všudypřítomná samota. Žena kouřící cigaretu, meditující nad svým životem, realita ji jakoby míjí. Tímto obrazem se inspiroval Lukáš Krumpolec.

50

Lukáš Krumpolec: Soused Bylo jí kolem dvaceti. Drobná, ale pevná postava, která se nesla večerním sídlištěm s kouřící cigaretou v ruce. Přeběhla přes mostek, aniž by pohlédla dolů do potoka. Drobná ručička na jejích hodinkách přesáhla sedm hodin a v parku létali zbylí ptáci, kteří se chystali na noční spánek. V korunách ohromných stromů se to jimi jen hemžilo. Na obloze se objevilo rudé světlo. Slunce prosvítalo skrz okýnko na vrcholu nejvyšší kupole kostela, jenž vyčníval na kopci. Pokračovala centrem města, dokud nedošla do domu na konci jedné z ulic. Byla to velká vila z počátku století. Teprve když začalo svítat, vyšla ze dveří zase ven. Ale nebyla to ona. Její obličej se proměnil. Nabyl ostřejších rysů, kolem očí se vytvořily tmavší prohlubně. Nasadila si proto sluneční brýle ještě dříve, než slunce ten den vyšlo. Šla pomalu, jakoby se jí nechtělo. Ve skutečnosti však toužila být co nejrychleji doma, udělat si dobré jídlo a usnout v obývacím pokoji před televizí. Kolik jich dnes bylo? Třináct, čtrnáct? Možná i patnáct, těžko říct. Jeden z nich měl úplně holou hlavu. Mohlo mu být kolem třiceti. Možná byl nemocný. Ostatní museli být starší. Nechtěla o tom přemýšlet, ale musela. Pořád je viděla před sebou. Jednoho po druhém. Netušila sice, jak vypadali, ale cítila je. Byly to housenky rozlézající se v jejím těle. Chlupaté housenky, které štětinkami dráždily citlivé stěny kolem sebe. „Dobré ráno. Prosím,“ překvapilo jí, když stanula před pultem v pekařství. Už dlouho neslyšela nikoho promluvit, jen své výčitky, ty myšlenky, které jí říkaly všechno jinak, než potom dělala. Dlouho vybírala pohledem pečivo. Dělalo jí problém rozlišit jednotlivé kousky od sebe. Nerozeznávala ani druhy, všechno to byla jedna nasvícená žlutá hrouda. Prodavačka se na ni začala dívat s odstupem, proto rychle plácla první, co ji napadlo, zaplatila a vyběhla z krámku ven. Ulicemi začali proudit první lidé. Shlukovali se do skupinek na zastávkách. Jejich obličeje ještě kopírovaly polštáře, z nichž před chvílí vstaly. Měla nepříjemný pocit, že se dívají přímo na ni. Byla ráda, když stanula přede dveřmi do svého bytu. Nebylo to nic extra, ale byla se svým příbytkem spokojena. Platila za něj poměrně rozumný nájem. Náhle se otevřely vedlejší dveře a vykoukl mladý muž. „Dobré ráno!“ prohodil zvučně a zvesela, „my se ještě neznáme. Já jsem váš nový soused,“ pokračoval. Jméno ji uniklo. Měla problém ho vůbec zaregistrovat, ale najednou zpozorněla. Pohlédla naň pozorněji. Byl to přesně její typ. Trochu zarostlý, příjemný obličej, krátké rozcuchané vlasy, nedbalá elegance jí imponovala. „Zdravím,“ odpověděla 51

po chvíli na pozdrav, avšak on již byl dávno pryč. Na schodech pod ní doznívaly jeho kroky, ozvalo se klapnutí dveří a pak už nic. Konečně vešla do bytu. Unaveně padla do křesla, odkopla z nohou tenisky a sundala si krátký letní kabát. Rukou si uvolnila knoflíčky kolem krku. Ucítila v obličeji proud tepla. To se dělo vždycky, když zčervenala. Znala ten pocit odmalička. Proč se najednou červená? Co ji tak rozhodilo? Že by to byl vážně ten kluk? Nechtěla tomu věřit. Už dávno k nikomu nic necítila. Práce veškeré její touhy natolik otupila, že toho nebyla schopna. Možná ji zachvátila náhlá horečka. Stejně se po té dnešní noci necítí nijak nejlépe. Svlékla se. V zrcadle pohlédla na svoje tělo. Připadalo jí jako vyměněné. Neznala ho. Dívala se na cizího člověka. Hleděl na ni nerudný obličej. Ohřála si v mikrovlnné troubě jídlo nachystané z předešlého večera, vytáhla nákup z pekárny, pustila si televizi a začala jíst. Po pár soustech však talíř odložila. Nemohla. Neměla chuť. Ani televize jí najednou nic neříkala. Vypnula ji. Místo tmavé obrazovky vyplnil zarostlý obličej toho od vedle. Viděla ho snad vteřinu, víc ne, ale přesto si pamatovala každý detail. Byla překvapena, když si uvědomila, jakou má paměť. Ten cizí obličej se jí během vteřiny vryl do duše. Lehla si na pohovku, zavřela oči a snažila se na něj soustředit. Po chvíli usnula hlubokým spánkem. Když se probudila, bylo odpoledne. Za domem křičely děti na pískovišti. Slunce nelítostně pálilo na terasu za prosklenými dveřmi. Vzpomněla si na souseda. „Třeba se mi jen zdál,“ řekla si nahlas sama pro sebe. Cítila se lépe. Vstala z gauče, protáhla se a pohlédla z okna ven na protější panelový dům. Ještě pět hodin a půjde tam zas. Co bude do té doby dělat? Přihodilo se jí to nejhorší, co mohlo. Začala přemýšlet. Dumala nad svým životem, nad svým štěstím, které neexistovalo, snažila se obhájit svoji práci. Přepadl ji pocit beznaděje. Kdyby odešla, ztratila by svůj klid, nezaplatila by byt, nemohla by jednou za rok letět na luxusní dovolenou k moři. Ale zůstat tam také nemohla. Ubíjelo ji to neustálé ponižování, jednotvárné úkony, jež ničily nejen její tělo, ale i duši. Stále se snažila namluvit si, že je vše v pořádku, že je to práce jako každá jiná. Ale čím dál víc o tom přemýšlela, tím se cítila hůř. Musí toho nechat. Ale kam půjde? I kdyby stokrát chtěla, stejně to neudělá. Nemá na to. Málem se rozplakala nad svou náhlou slabostí. To kvůli němu! Kvůli blbýmu chlápkovi od vedle ji najednou napadlo, že by mohla odejít a začít jinak. Vzala ze stolu sluneční brýle, vyšla na verandu, sedla na bobek a zapálila si cigaretu. Poslouchala hlasy, které si hrály kdesi pod ní. Dítě! Proč bych nemohla mít dítě taky já? Otec? Není. Zatím. Ale může být. Klidně ten od vedle. Zkoušela si představit, jaké by to s ním bylo. Nedokázala to. Ta vidina se vždy ihned rozplynula v mlze dalších beztvarých obličejů, které se měnily v housky. Co by jí 52

řekl, kdyby se dozvěděl o její práci? Chtěl by ji? Vypadal úžasně. Prostě byl k sežrání. Třeba ale není sám. Musí se s ním zase setkat. Není jiná možnost. Ano! Setká se s ním a seznámí se. Měla by ho někam pozvat, když je tu nový. Určitě ještě nebyl v tom baru na rohu, mohou tam jít spolu. Ani si neuvědomila, kolik je hodin. Podívala se na hodinky, vstala a šla se obléknout. Za chvíli vyšla z bytu a zamkla za sebou. Ani si nepovšimla kroků, které se blížily po schodech nahoru. „Dobrý den podruhé!“ pozdravil ji příjemný zvučný hlas. Lekla se, když ho spatřila. Byl to on! Vůbec se jeho obraz nezměnil. Prošel kolem ní a letmo se jí dotkl. Zamrazilo ji. „E...Do-dobrý,“ zakoktala. Usmál se a zmizel za dveřmi. Ještě otočená k němu, zaškobrtla na posledním schodě a málem spadla. Jako omámená pokračovala dál. Vyšla do večerních ulic a zapálila si další cigaretu. Potáhla a usmála se tak, že z ní kouř vyšel nosem.

53

Výsledný obraz k povídce L. Krumpolce

(70×90 cm), akryl na plátně 2009 Měla výčitky svědomí, jaký život žila. Často dumala nad svým životem, nad svým štěstím, které neexistovalo. Ubíjelo jí to neustálé ponižování. Moci tak udělat změnu, dojet někam, kde by byla šťastná. Před svým osudem však nikam neunikla. Noční scenérie mého obrazu má v člověku vyvolat snové představy. Každý by rád někdy unikl před realitou a nechal se odvést po neznámé cestě do země, kde existuje jen klid a nikdy nekončící radost.

54

Na vyhlídce

(24 × 33 cm), akryl na šepsované lepence 2008 Na slovinském pobřeží existuje vyhlídka, která působí jako kulisa z divadelního představení. Ruina, z které čas ponechal jen skořápku své krásy a slávy. Lidé sem dennodenně přichází, aby viděli krásný výhled na moře a oddávali se pohledu na dálky, které v sobě ukrývají tajemství budoucnosti. Právě tento muž uchvácen tímto tajemstvím dálek byl inspirací k napsání povídky, jejíž autorkou je Michaela Sýkorová.

55

Michaela Sýkorová: Chlapec vyhlížející naději Chlapec byl poněkud nesmělý. Asi proto nejčastěji pobýval sám. Ale samotu rád neměl. Dívky, které se mu líbily, neměl však nikdy odvahu oslovit. A ony se mu většinou smály. Vždy se tolik červenal, a tak raději odcházel do ústraní, aby nebyl nikomu na očích. Tam rozmlouval sám se sebou a přemýšlel, jak ze zdánlivě beznadějné situace ven. Samota se mu ale časem stávala jediným a tudíž i nejbližším přítelem. Velmi se tím trápil, rmoutil, plakal, čekal na zázrak, kdy se otevřou dveře jeho domu a nastěhuje se k němu radost, smělost a jistá prostoduchost, po kterých tolik toužil. Nic takového ale nepřicházelo a on čekal marně. Chlapec, již naprosto ponořen do svého samotářského života, po pár letech ani nepomyslel na to, že by se ještě něco mohlo změnit. Ale právě tehdy přicházela chvíle, kdy se vše mohlo obrátit. Ze svého balkónu měl výhled do krajiny. Kdysi také kolem jeho domu občas chodívali i lidé. Nyní, jak jej ale samotného opouštěla chuť k životu, pustl s ním i jeho dům a ztrácel se život ze všeho, co jej obklopovalo. Čím častěji ale teď v noci vycházel na svůj balkón a pozoroval hvězdy, zdálo se mu, že je v nich více života než v něm. Jedna zářila více než druhá, bylo jich plné nebe, jakoby svítily naději pro každého, kdo ještě uvěří. A postupně (a tím intenzivněji) si začal uvědomovat, když ty hvězdy sledoval, a naslouchal jim, že je jen na něm, zda uvěří či ne, že existuje i nebe na zemi, ale že nepřijde ono za ním, ale že mu musí jít vstříc, navzdory své samotě…

56

Výsledný obraz k povídce M. Sýkorové

(70×90 cm), akryl na plátně 2009 Hrdinou poslední povídky je chlapec, který je ponořen do svého samotářského života. Je opět vystřižen z reality, až po několika letech, ji zase spatřuje, zjistí, že vše může být i jinak. Záleží jen na něm, zda štěstí najde a udrží si ho. Samo za ním nepřijde, musí mu vyjít vstříc jako první. V mém obraze má být zachyceno toto vykročení a odhodlání změnit svou cestu.

57

ZÁVĚR V diplomové práci jsem uplatnila dvě různá média, obraz a text. Využila jsem jejich vzájemného ovlivňování a vytvořila soubor prací. Mezi divákem, uměleckým dílem a mnou jako malířem vznikla aktivní komunikace, která vyústila ve vytvoření pětice výsledných obrazů. I když kontakt s některými oslovenými jedinci nebyl osobní, ale jen zprostředkován skrze díla, mám pocit, jako bychom navázali vzájemné poznání přes jinou rovinu lidské komunikace. Tímto spojovacím kabelem nám bylo umělecké dílo, ve kterém mnohdy odkryjeme více ze sebe než při běžném rozhovoru v kavárně či na ulici. Každý člověk vyjadřuje svoji fantazii jiným způsobem, někteří pomocí literárního díla, jiní výtvarnými prostředky a další mají jen představy ukryté ve své hlavě. V mých inspiračních obrazech byla ukryta jistá myšlenka, která se modifikovaná objevila i v dílech respondentů. Tento moment shody byl pro mě velmi zajímavý. Vyplývá z něj skutečnost fungování spojení mezi autorem, dílem a divákem. A nabízí se tu otázka, zda je vcítění se do výtvarného díla i vcítěním se do malíře. Ukazuje se, že jistá empatie mezi divákem a autorem tu skutečně je. Jednotícím prvkem všech povídek, i když pochází od různých autorů, avšak jednoho zdroje inspirací, je pohled na člověka, který je ztracen ve svém životě. Cítí zklamání a snaží se najít cestu k lepšímu světu. Některým postavám se to v povídkách podařilo, jiné pořád čekají na své vysvobození. Tak jako všechny prvky mé práce tvoří jeden celek, tak také mohou existovat jednotlivě, nezávisle na sobě. Každý z obrazů v sobě nabízí tisíce dalších příběhů ukrytých v představách tisíců lidí, které čekají jen na své odhalení.

58

Seznam použité literatury: DANIEL, LADISLAV: Umění: prostor pro život a hru. Univerzita Palackého v Olomouci, Olomouc 2008, ISBN 978-80-244-1996-1 GABLIKOVÁ, SUZI: Selhala moderna? Votobia, Olomouc 1995, ISBN 80-85885-20-4 GERO, ŠTEFAN: Vzťah obrazu a textu v masmediálnej komunikácii In:Súčasná jazyková komunikácia v interdisciplinárnych súvislostiach, Univerzita Mateja Bela v Banskej Bystrici, Banská Bystrica 2004 GRYGAR, ŠTĚPÁN: Konceptuální umění a fotografie. Nakladatelství AMU, Praha 2004 ISBN 80-7331-014-7 HAVLÍK, VLADIMÍR: Využití intermediálních postupů v animační praxi. In: Škola muzejní pedagogiky 6, Univerzita Palackého v Olomouci, Olomouc 2007 ISBN 978-80244-1871-1 HORYNA, BŘETISLAV: Filosofický slovník. Nakladatelství Olomouc, Olomouc 1998 ISBN 80-7182-064-4 HRBEK, DAVID: Prvky dramatické výchovy v kontextu muzejní pedagogiky. In: Škola muzejní pedagogiky 6, Univerzita Palackého v Olomouci, Olomouc 2007 ISBN 978-80244-1871-1 KOL. AUTORŮ: Panorama české literatury. Rubico, Olomouc 1994 ISBN 80-85839-04-0 KOL. AUTORŮ: Slovník světového malířství. Odeon, Praha 1991 ISBN 80-207-0023-4 LITERÁRNÍ ARCHIV: Múzy na cestách. Památník národního písemnictví v Praze 2007 ISBN 978-80-85085-80-8 MALINA, VÁCLAV, VALOCH, JIŘÍ: Jasná zpráva – Katalog k výstavě, Galerie města Plzně 2007 978-80-254-0529-1 PIJOAN, JOSÉ: Dějiny umění 12, Euromedia Group - Knižní klub, Praha 2002 ISBN 80242-0720-6 STRNADOVÁ, ANNA, MACHALICKÝ, JIŘÍ: Ovčáček, Eduard. Oblastní galerie v Liberci, Liberec 2005 ISBN 80-85050-52-8 VIMR, VLADIMÍR: Malá galerie českých malířů. Práce, Praha 1980 Studie: DANEŠ, FRANTIŠEK: Text a jeho ilustrace. Slovo a Slovesnost 56, 1995, s. 174-189 HOFFMAN, BOHUSLAV: Inspirace díly výtvarnými. Zlatý máj 23, 1989, s. 514-521

59

JAKLOVÁ, ALENA: Text a obraz v billboardové reklamě. Naše řeč 87, 2004, s. 93-99 Internetové zdroje: http://www.artlist.cz VALOCH, JIŘÍ: Změna paradigmatu – proměny kresby v šedesátých a sedmdesátých letech: http://www.bienale-plzen.cz/symposium PECINA T. MARTIN: Lettrismus: písmo, gesto, znak, umění 1,2: http://typomil.com/typofilos/2008/04/lettrismus-pismo-gesto-znak-umeni-1/ http://typomil.com/typofilos/2008/04/lettrismus-pismo-gesto-znak-umeni-2/

60