UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra společenských věd
DIPLOMOVÁ PRÁCE Ludmila Nevařilová
POLITICKÝ VÝVOJ V JIŽNÍ AMERICE NA PŘELOMU 20. A 21. STOLETÍ
Olomouc 2016
Vedoucí práce: Mgr. David Hampl, Ph.D.
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma „Politický vývoj v Jižní Americe na přelomu 20. a 21. století“ vypracovala samostatně a že jsem použila jen literaturu a prameny uvedené v seznamu literatury.
V Olomouci dne 22. dubna 2016
..........................................................
Poděkování Tímto bych chtěla poděkovat vedoucímu své diplomové práce Mgr. Davidu Hamplovi, Ph.D., za jeho čas, cenné rady, komentáře a vstřícnou spolupráci. Chtěla bych také poděkovat své rodině za podporu během studia na vysoké škole.
OBSAH ÚVOD ..................................................................................................................................... 7 1 TEORETICKÉ APEKTY POLITICKÝ SYSTÉMŮ JIŽNÍ AMERIKY ............................ 9 1.1 Pojmosloví..................................................................................................................... 9 1.2 Demokracie ................................................................................................................. 10 1.2.1 Volební demokracie.............................................................................................. 10 1.2.2 Liberální demokracie ............................................................................................ 11 1.3 Autoritářství ................................................................................................................ 12 1.3.1 Typologie autoritářský režimů dle J. J. Linze ...................................................... 13 1.4 Přechody k demokracii ................................................................................................ 15 1.5 Prezidentské systémy .................................................................................................. 16 1.6 Komparativní metoda .................................................................................................. 17 2 POLITICKO-GEOGRAFICKÁ CHARAKTERISTIKA JIŽNÍ AMERIKY.................... 19 2.1 Geografická poloha ..................................................................................................... 19 2.2 Politické složení .......................................................................................................... 20 2.3 Obyvatelstvo ............................................................................................................... 20 2.4 Ekonomika .................................................................................................................. 21 3 POLITICKÝ VÝVOJ VYBRANÝCH STÁTŮ JIŽNÍ AMERIKY V HISTORICKÉM KONTEXTU ......................................................................................................................... 24 3.1 Argentina ..................................................................................................................... 24 3.1.1 Období španělské kolonizace ............................................................................... 25 3.1.2 Boj za argentinskou nezávislost na Španělsku ..................................................... 26 3.1.3 Argentina v 19. století .......................................................................................... 27 3.1.4 Argentina ve 20. století do nástupu Peróna .......................................................... 30 3.1.5 Argentina ve 20. století v době vlády Peróna ....................................................... 33 3.1.6 Argentina v polovině 20. století ........................................................................... 35 3.1.7 Argentina ve 20. století po Perónově vládě .......................................................... 35 3.1.8 Vláda vojenské junty ............................................................................................ 36 3.1.9 Válka o Faklandy .................................................................................................. 37 3.1.10 Argentina na konci 20. století ............................................................................. 37 3.2 Brazílie ........................................................................................................................ 39 3.2.1 Období portugalské kolonizace ............................................................................ 40
3.2.2 Boj za brazilskou nezávislost na Portugalsku ...................................................... 42 3.2.3 Císařství v Brazílii v 19. století ............................................................................ 42 3.2.4 Brazilská republika v průběhu 20. století ............................................................. 43 3.3 Chile ............................................................................................................................ 50 3.3.1 Období kolonizace ................................................................................................ 51 3.3.2 Boj za chilskou nezávislost na Španělsku ............................................................ 53 3.3.3 Chile v 19. století .................................................................................................. 54 3.3.4 Chile ve 20. století do nástupu Augusta Pinocheta .............................................. 58 3.3.5 Chile ve 20. století po nástupu Augusta Pinocheta .............................................. 64 3.4 Venezuela .................................................................................................................... 65 3.4.1 Období španělské kolonizace ............................................................................... 66 3.4.2 Boj za venezuelskou nezávislost na Španělsku .................................................... 68 3.4.3 Venezuela v 19. století ......................................................................................... 70 3.4.4 Venezuela ve 20. století ........................................................................................ 73 4 LATINSKOAMERICKÁ INTEGRACE A ROLE MEZINÁRODNÍCH ORGANIZACÍ V OBLASTI JIŽNÍ AMERIKA ............................................................................................... 79 4.1 Latinskoamerická integrace ........................................................................................ 79 4.1.1 Andské společenství ............................................................................................. 80 4.1.2 MERCOSUR ........................................................................................................ 81 4.1.3 UNASUR .............................................................................................................. 82 4.2 Role mezinárodních organizací v oblasti Jižní Amerika............................................. 84 4.2.1 Role OSN.............................................................................................................. 85 4.2.2 Vztahy Spojených států amerických s vybranými státy Jižní Amerikou ............. 86 5 SOUČASNÝ POLITICKÝ VÝVOJ V JIŽNÍ AMERICE ................................................ 88 5.1 Argentina v 21. století ................................................................................................. 88 5.1.1 Kirchnerismus....................................................................................................... 89 5.2 Brazílie v 21. století .................................................................................................... 90 5.3 Chile v 21. století ........................................................................................................ 90 5.4 Venezuela v 21. století ................................................................................................ 91 5.4.1 Vláda prezidenta Cháveze .................................................................................... 92 5. 5 Komparace vybraných politických systémů Jižní Ameriky....................................... 93 6 PEDAGOGICKÁ APLIKACE .......................................................................................... 96 6.1 Pedagogická aplikace na gymnaziálním typu vzdělávání ........................................... 96
6.1.1 Zařazení v rámci RVP pro gymnázia ................................................................... 96 6.1.2 Pedagogická aplikace v oboru Občanský a společenskovědní základ na gymnáziu ....................................................................................................................................... 98 6.1.3 Pracovní list .......................................................................................................... 98 ZÁVĚR ............................................................................................................................... 101 SEZNAM LITERATURY .................................................................................................. 103 SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK ................................................................................. 110 SEZNAM PŘÍLOH............................................................................................................. 112
ÚVOD Tato diplomová práce zpracovává téma „Problémy politického vývoje v Jižní Americe na přelomu 20. a 21. století“. Toto téma bylo vybráno z důvodu, že se jedná o region, jemuž ve výuce není věnován velký prostor – zmíní se pouze ty nejvýznamnější státy, jako je Brazílie, a ostatní země jsou ve velké míře opomíjeny. Práce se zabývá politickým vývojem jihoamerických států, jenž jsou Argentina, Brazílie, Chile a Venezuela. V první kapitole s názvem „Teoretické aspekty politických systémů Jižní Ameriky“ se budeme věnovat teoretickému rámci této diplomové práce. Zaměříme se na definici pojmu demokracie a vymezení jejích druhů (liberální a neliberální demokracie). Dále budeme charakterizovat autoritářské režimy a jejich typologii podle J. J. Linze. V této kapitole bude také vytyčena metoda komparace, jež bude využita v kapitole současném politickém vývoji zemí. Ve druhé kapitole se zaměříme na samotný kontinent Jižní Amerika. Budeme se zabývat geografickou polohou, obyvatelstvem a ekonomikou tohoto kontinentu. Ve třetí kapitole věnované politickému vývoji vybraných států Jižní Ameriky se budeme zabývat historií vybraných jihoamerických států Argentina, Brazílie, Chile a Venezuela. Dějiny jednotlivých států budou začínat objevením území, dále se zaměříme na koloniální vládu v daných státech a na období, kdy výše zmíněné státy bojovaly za svou nezávislost na evropských mocnostech. Poté se budeme věnovat historickému vývoji v zemích v 19. a 20. stoletím. Čtvrtá kapitola diplomové práce mapuje historii latinskoamerické integrace a tří nejdůležitějších organizací, jež jsou Andské společenství, MERCOSUR a UNASUR. Dále se podíváme na roli mezinárodních organizací v oblasti Latinské Ameriky. Blíže se zaměříme na Organizaci spojených národů ve spojitosti s Latinskou Amerikou a na vztahy Spojených států amerických se zeměmi Argentina, Brazílie, Chile a Venezuela. Pátá kapitola s názvem „Současný vývoj“ se bude zabývat vývojem jednotlivých států v 21. stoletím. Součástí této kapitoly bude i komparace politických systémů států Argentina, Brazílie, Chile a Venezuela. Šestá kapitola se bude věnovat pedagogické aplikaci tématu diplomové práce. Zaměříme se na využití tématu ve vzdělávacím oboru Občanský a společenskovědní základ
7
pro gymnázia. Součástí pedagogické aplikace bude pracovní list obsahující poznatky z diplomové práce. Tématu Jižní, popř. Latinské Ameriky se věnuje mnoho autorů. Z historického hlediska bych zmínila práci Jiřího Kunce a Iva Bartečky Dobytí a osvobození Latinské Ameriky (Olomouc, 2008) a práci Josefa Polišenského Dějiny Latinské Ameriky (Praha, 1979). Historií konkrétní států se pak zabývali Jan Klíma Dějiny Brazílie (Praha, 2011) a Jiří Chalupa Dějiny Argentiny, Uruguaye a Chile (Praha, 2012), kteří své práce vydali v rámci nakladatelství Lidové Noviny. V současnosti není k dispozici souvislá monografie, jenž by se věnovala dějinám státu Venezuely, proto jsem čerpala z již výše zmíněné literatury a elektronických zdrojů. Teoretický rámec této diplomové práci daly práce Stanislava Balíka a Michala Kubáta Teorie a praxe totalitních a autoritativních režimů (Praha, 2004), Vladimíry Dvořákové a Jiřího Kunce O přechodech k demokracii (Praha, 1994) a práce Fareeda Zakarii Budoucnost svobody: neliberální demokracie v USA i ve světě (Praha, 2012). Politickými systémy v Jižní Americe a jejich komparací se zabývá práce Jana Němce a Radka Rubena Komparace politických systémů: Politické systémy Latinské Ameriky (Praha, 2010).
8
1 TEORETICKÉ APEKTY POLITICKÝ SYSTÉMŮ JIŽNÍ AMERIKY V kapitole s názvem „Teoretické aspekty politických systémů Jižní Ameriky“ se budeme zabývat samotnou definicí slova demokracie a vymezením jejích druhů, tj. demokracie liberální a neliberální. Charakterizujeme prezidentské systémy tolik typické pro státy Jižní Ameriky. Zaměříme se také na autoritářské režimy a jejich typologii podle J. J. Linze. Vytyčíme si také metodu komparace, která bude v této práci využita pro srovnání politických systémů vybraných států, konkrétně Argentiny, Brazílie, Chile a Venezuely. Nejdříve se ale zaměříme na vymezení pojmů užívaných v této diplomové práci.
1.1 Pojmosloví Pojmy spojené s antidemokratismem lze rozdělit do několika skupin. Za prvé se jedná o pojmy vztahující se k nedemokratické formě vlády – absolutismus, autokracie, autoritářství, diktatura, totalitarismus, tyranie atd. Další skupinou jsou pojmy odvozené od konkrétní skutečnosti spjaté se jménem konkrétní politické osobnosti – př. bolševismus, hitlerismus, leninismus, perónismus či stalinismus. Třetí skupinou jsou výrazy vztažené k ideologii spojené s antidemokratismem – fašismus, komunismus, nacismus. Poslední skupinou jsou výrazy spjaté s politickou charakteristikou některého z politických aktérů – fundamentalismus, extrémismus atd.1 V této práci se nejvíce zaměříme na první skupinu, což jsou pojmy vztahující se k nedemokratické formě vlády, především na autoritářství. Zaměříme se také na pojem vojenská junta, který lze volně přeložit jako vojenská rada. Vojenská junta reprezentuje formu vlády ve státě, která je řízena vojenskými hodnostáři. Tento pojem pochází z 20. století, kdy vojenské junty převzaly moc v zemi formou vojenského puče. Byla to dočasně trvající vláda vojenských činitelů, jež měli po splnění úkolu, pro který byli zřízeni, sami odejít. Cílem vzniku vojenské junty bylo stabilizovat situaci v zemi a připravit zemi zpět na civilní vládu. Nejvíce se tato forma vlády ujala ve státech Latinské Ameriky. Vojenské režimy v Jižní Americe vznikaly státními
BALÍK, Stanislav a Michal KUBÁT. Teorie a praxe totalitních a autoritativních režimů. Praha: Dokořán, 2004, s. 12. 1
9
převraty, během nichž došlo k odstranění demokratické nebo civilní vlády. Moc v zemi převzala armáda a jejich vláda byla následně institucionalizována.2
1.2 Demokracie Demokracie je způsob vlády, ve které se všichni občané státu podílejí na řízení společnosti. Pojem demokracie pochází z řeckých slov demos (lid) a kratos (vládnout), proto se tento pojem překládá také jako „vláda lidu“.3 Robert A. Dahl vytyčil pět podmínek pro demokracii, první tři nazval zásadní a patří sem: 1. kontrola volených činitelů nad armádou a policií, 2. demokratické přesvědčení a demokratická struktura, 3. žádné silné nepřátelské zásahy zvenčí. Poslední dvě podmínky, označené jako příznivé jsou: 4. moderní tržní ekonomika a společnost, 5. slabý subkulturní pluralismus.4 Demokracii můžeme rozdělit na formu přímou a nepřímou. V rámci přímé demokracie se občané státu participují na státní moci přímo svým rozhodnutím. Mezi dnes využívané prvky přímé demokracie jsou referendum či přímá iniciativa. Další formou je nepřímá neboli zastupitelská demokracie, kdy mají občané podíl na moci skrze volené zástupce a orgány. Fareed Zakaria ve své práci Budoucnost svobody pracuje se dvěma základními pojmy, které je nutné od sebe rozlišovat, a to volební demokracie a liberální demokracie.5
1.2.1 Volební demokracie Volební či neliberální demokracie je systém vládnoucí reprezentace většiny, kterou může představovat i jedinec získající absolutní moc ve svobodných volbách. Může se stát, že tento demokraticky zvolený režim nerespektuje ústavu státu či základní práva jejich občanů. Některé navenek tvářící se demokracie negarantují lidské svobody. Proto je nutné se ptát, co je příčinou, že demokracie a svobody jednotlivce vždy nejdou spolu ruku v ruce. Za jeden ze základních pilířů demokracie považujeme volby, které i když jsou svobodné a regulérní, tak mohou přinést neefektivní a nekompetentní vládu, ale demokratickou vládu, demokraticky zvolenou. Stěžejní jsou tedy volby, které můžeme označit jako soutěž více HUNTINGTON, Samuel Phillips. Třetí vlna: demokratizace na sklonku dvacátého století. 1. vyd. Brno: CDK (Centrum pro studium demokracie a kultury), 2008, s. 112. 3 DAHL, Robert A. O demokracii: průvodce pro občany. Praha: Portál, 2001, s. 17. 4 Tamtéž, s. 132–133. 5 ZAKARIA, Fareed. Budoucnost svobody: neliberální demokracie v USA i ve světě. Vyd. v této edici 1., V nakl. Academia 3. Překlad Jaroslav Veis. Praha: Academia, 2012. XXI. století, s. 17–22. 2
10
politických stran. Čím větší je podíl veřejnosti na volbách, tím větší je demokratizace. Například ke zvýšení demokratizace přispělo udělení volebního práva ženám. Každé demokratické volby musí být otevřené a regulérní. Ale problém nastává v tom, co každá země považuje za demokracii. I některé demokratické evropské státy, jako je Švédsko či Velká Británie nemají všechny prvky svobody. Fareed Zakaria to uvádí na příkladu Velké Británie, kde je stále anglikánské náboženství státním náboženstvím.6
1.2.2 Liberální demokracie Základním pilířem liberální demokracie či ústavního liberalismus je svoboda, konkrétní a materiální. Svoboda je zakotvena nejen v ústavě, ale i v samotném člověku a je potřeba ji bránit a ochraňovat. Jedná se o politický systém, který dbá na garanci a dodržování základní lidských práv a svobod, které jsou mu svaté. Práva jako svoboda projevu, shromažďování či vyznání nemají podle Fareeda Zakarii nic společného s demokracií, proto s ní nemusí koexistovat. Neboť i ze svobodných voleb může vzejít vládce, které bude tyto svobody porušovat. Ústavní liberalismus se zaměřuje na cíle, ne na cestu vedoucí k cílům. Liberálním je z toho důvodu, že odkazuje na řecko-římskou filosofii, v jejichž popředí stojí svoboda jednotlivce. A ústavní je proto, že klade vládu zákona do politiky. Tento směr vznikl jako obrana základních práv člověka, jako je právo na život, svobodu vyznání či právo jednotlivce na majetek. Zajišťování těchto práv má mít kontrolu moci vláda, rovnost před zákonem, nezávislé soudy a tribunály a oddělení církve od státu. Každý má přirozená/nezcizitelná práva, proto vláda musím omezit svou moc, aby tato práva zajistila.7 Po roce 1945 dochází u většiny západních vlád k propojení demokracie a ústavního liberalismu. Současně ale můžou existovat i bez sebe, což se označuje jako neliberální demokracie či liberální autokracie. Do 20. století tyto dvě formy běžně fungovaly, neboť existovalo omezené volební právo, například majetkem či pohlavím. Až ve 40. letech 20. století se u západních vlád setkáváme se všeobecným volebním právem. Ostatní svobody, jako právo na soukromé vlastnictví, platily již o sto let dříve.8
ZAKARIA, Fareed. Budoucnost svobody: neliberální demokracie v USA i ve světě. Vyd. v této edici 1., V nakl. Academia 3. Překlad Jaroslav Veis. Praha: Academia, 2012. XXI. století, s. 12–25. 7 Tamtéž, s. 12, 22–25. 8 Tamtéž, s. 26. 6
11
1.3 Autoritářství Autoritářství pochází od slova autorita, tedy od pojmu přinášejícího nositelům této vlastnosti uznání společnosti. I dnes UNESCO definuje autoritu jako „moc, která je přijímána, respektována, legitimována“.9 V dnešním pojetí má tento výraz vesměs negativní konotace – souvisí se zneužitím moci. Autorita je úzce spojena s legitimitou, neboť „autorita je tedy nezbytná pro demokracii a krize autority rovná se krizi demokracie“.10 Autorita také úzce souvisí se svobodou, neboť autorita neuznávající svobodu, je autoritářská. Na základě toho Sartori definoval autoritářství jako „politický režim, který zneužívá autoritu a ponechává minimální prostor svobodě“.11 Autoritativními režimy se zabýval Raymond Aron, který tyto režimy zařazuje do kategorie autoritativně konzervativních. Tuto kategorii rozdělil do tří skupin. Prvním typem jsou režimy zaměřující se více proti pluralitě stran než proti ústavnosti. Vládci tohoto režimu nejsou všemocní, neboť musí být podřízeni zákonům, morálce či náboženství. Následující typ je nepřátelský vůči pluralitě stran, naopak upřednostňuje revoluční stranu splývající se státem. Poslední, třetí typ se stejně jako typ předchozí nepřátelsky staví vůči pluralitě politických stran, akceptuje pouze jednu revoluční stranu, jejíž cílem je sjednotit společnost v jedinou třídu.12 Autoritářské režimy se od totalitních režimů liší tím, že tyto režimy nejsou schopny vytvořit a prosadit propracovanou oficiální ideologii zaručující legitimitu jejich vlády. Nedaří se jim ani vytvářet jedinou, masovou politickou stranu, jež by se prezentovala v roli vůdce. Podle Sartoriho pak není vládce této strany schopen ovlivnit společnost jako celek a plně ji kontrolovat. Důležitým prvkem je i míra kontroly politické sféry a jejich představitelů nad společností. Oproti totalitním režimům ty autoritářské pouze vyloučí určitou skupinu mimo politickou sféru, ale nemají za cíl její zničení a likvidaci. Mezi další odlišnost patří i to, že autoritářský režim nedokáže mít plnou kontrolu nad kulturním životem
DVOŘÁKOVÁ, Vladimíra a Jiří KUNC. O přechodech k demokracii. 1. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 1994. Studie (Sociologické nakladatelství), s. 45. 10 BALÍK, Stanislav a Michal KUBÁT. Teorie a praxe totalitních a autoritativních režimů. Praha: Dokořán, 2004, s. 48. 11 ŘÍCHOVÁ, Blanka. Přehled moderních politologických teorií: [empiricko-analytický přístup v soudobé politické vědě]. Vyd. 1. Praha: Portál, 2000, s. 238. 12 BALÍK, Stanislav a Michal KUBÁT. Teorie a praxe totalitních a autoritativních režimů. Praha: Dokořán, 2004, s. 48–49. 9
12
ve státě. Je zde ponechán prostor pro autonomní život některých institucí, mezi které patří například církev.13
1.3.1 Typologie autoritářský režimů dle J. J. Linze J. J. Linz vypracoval vlastní koncept autoritářských režimů. Autoritářské režimy charakterizoval jako politické systémy mající omezený politický pluralismus, schází jim vypracovaná a vůdčí ideologie, bez extenzivní či intenzivní politické mobilizace, ve kterých vůdce či malá skupina uplatňuje moc uvnitř špatně definovaných, avšak rozeznatelných hranicích.14 Podle stupně limitovaného politického pluralismu, ideologičnosti a politické participace rozlišil J. J. Linz sedm typů autoritářských režimů: Byrokraticko-vojenské režimy Jak již z názvu tohoto typu autoritářského režimu vyplývá, hlavní roli zde hrají armádní a byrokratická složka kontrolující moc v zemi bez jakékoliv ideologie. Často se zde vyskytuje jediná oficiální, vládou podporovaná politická strana redukující participaci občanů v politickém životě na minimální úroveň. Příkladem tohoto typu je Chile v době vlády Pinocheta (1973-1989) a Argentina během vlády Peróna (1946-1955), kterými se tato práce bude zabývat.15 Organický estatismus Organický estatismus je založen na myšlence, že by se stát měl chovat jako lidský organismus. Všechny sociální skupiny, i ty uměle vytvořené, by se měli podílet na participaci a mobilizaci společnosti, čímž by se minimalizoval třídní konflikt. Tento typ režimu se objevil například v Portugalsku v době vlády Salazara a Caetana či v Rakousku v období působení Dollfusse nebo Schusnigga.16
ŘÍCHOVÁ, Blanka. Přehled moderních politologických teorií: [empiricko-analytický přístup v soudobé politické vědě]. Vyd. 1. Praha: Portál, 2000, s. 237–239. 14 DVOŘÁKOVÁ, Vladimíra a Jiří KUNC. O přechodech k demokracii. 1. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 1994. Studie (Sociologické nakladatelství), s. 49. 15 BALÍK, Stanislav a Michal KUBÁT. Teorie a praxe totalitních a autoritativních režimů. Praha: Dokořán, 2004, s.56–61. 16 Tamtéž. 13
13
Postdemokratické mobilizační režimy Jedná se o typ režimů ve státech, v nichž dlouhodobě fungoval demokratický režim neschopný řešit základní problémy státu. Oproti předchozím typům se liší touhou značné části společnosti participovat na výkonu moci. Tento typ režimu se vyskytoval v meziválečné Evropě v období fašismu, tedy v období krize demokracie. Konkrétním příkladem pak je italská provincie Carnaro.17 Mobilizační režimy po získání nezávislosti V boji za nezávislost na koloniálních mocnostech působila jediná či dominantní mobilizační strana, později získající privilegované postavení. Tato mobilizační strana se nevyvíjí totalitním směrem, ale stává se pouze důležitým komponentem struktury moci. Příkladem tohoto režimu jsou africké země po získání nezávislosti ve druhé polovině 20. století.18 Rasové „demokracie“ Tento typ režimu je charakteristický rasovým rozdělením společnosti. Zatímco jedno etnikum participuje na moci, druhé, zpravidla většinové je eliminováno. Mezi rasami dochází ke konfliktům řešených pomocí autoritativních prostředků či omezením svobod pro vyloučenou rasu. Příkladem je Jihoafrická republika v období apartheidu.19 Nedokonalý totalitarismus V rámci toho režimu chybí jeden z prvků, kvůli kterému nemůže být daný režim označen jako totalitní, a to vyloučení limitovaného pluralismu nebo mobilizace a ideologizace společnosti dosahující vysokých hodnot. Jako příklad lze uvést sovětské období Nové ekonomické politiky (NEP) v letech 1921 – 1924.20 Posttotalitní režimy V tomto režimu je moc v zemi pouze v rukou členů dominantní strany, které byla předtím u moci a stále působí. Oproti ostatním typům se liší politickou kulturou a kvalitativně
BALÍK, Stanislav a Michal KUBÁT. Teorie a praxe totalitních a autoritativních režimů. Praha: Dokořán, 2004, s.56–61. 18 Tamtéž. 19 Tamtéž. 20 Tamtéž. 17
14
naprosto zkreslenými vzpomínkami na minulost. Příkladem jsou komunistické posttotalitní státy východní a střední Evropy od poloviny 50. let 20. století.21
1.4 Přechody k demokracii Přechod můžeme definovat jako interval mezi jedním a druhým politickým režimem. Cílem přechodů k demokracii je následný vznik demokratického politického systému. Můžeme rozlišit tři základní typy změn nedemokratických režimů v režimy demokratické: sjednaný přechod, přechod kolapsem a přechod sebevyloučením. Sjednaný přechod znamená, že se předchozí vláda bude na přeměně režimu aktivně podílet. Nově vzniklý režim podporuje a neusiluje o jeho zánik. Přechod kolapsem neboli zhroucením autoritářské režimu znamená, že se vládnoucí autoritářská elita nepodílí na vzniku nového režimu, neopírá se o minulý režim a vybudovává vše nové, odpoutané a nezávislé na předchozím režimu. Přechod sebevyloučením souvisí s tím, že vládnoucí elita již není schopna udržet si moc a vládnout. Po prvních svobodných volbách zcela ztrácí moc a kontrolu.22 Mezi podmínky úspěšného budování demokracie jsou považovány ekonomické, sociální a vzdělanostní kritéria. Darkwandr Rustow však jako jedinou podmínku označil „bezpodmínečnou shodu rozhodujících aktérů transformace na zachování stávající politické komunity“.23 Dále je nutné, aby se v procesu demokratizace neobjevila silná skupina, která by zvrátila proces tranzice. Rustow vymezil tři fáze, během nichž probíhají důležité transformační změny: přípravná fáze, rozhodující fáze a uvykací fáze. Během přípravné fáze vystupuje skupina lidí proti nedemokratickému režimu provádějící koordinované akce. Skupinu nesourodých lidí spojuje nespokojenost s dosavadním vládnoucím režimem. V následující fázi, rozhodující, se mezi aktéry projevuje ochota k jednání a hledání kompromisu. Cílem je využívání demokratických postupů během řešení konfliktů. Ve třetí, uvykací fázi jsou již lidé, kteří jednají jako demokraté, a kteří se snaží prosadit demokracii jako ideál.24
BALÍK, Stanislav a Michal KUBÁT. Teorie a praxe totalitních a autoritativních režimů. Praha: Dokořán, 2004, s.56–61. 22 ŘÍCHOVÁ, Blanka. Přehled moderních politologických teorií: [empiricko-analytický přístup v soudobé politické vědě]. Vyd. 1. Praha: Portál, 2000, s. 241–248. 23 Tamtéž, s. 249. 24 Tamtéž, s. 249–251. 21
15
Adam Przeworski, jeden z předních teoretiků přechodů k demokracii, rozdělil přechod k demokracii na dvě základní fáze, liberalizace a demokratizace. Liberalizace je prvotní fázi přechodu, ve které se otevírá prostor pro reformy ve státech s autoritářskou mocí. Tato fáze začíná ve chvíli, kdy dochází k většímu uznání práv jednotlivcům i skupinám. Na počátku fáze je nestabilita režimu, která vyústí ve vznik nezávislých organizací a skupin. Liberalizaci ovlivňuje mnoho faktorů, proto může, ale nemusí nastat další fáze, kterou je demokratizace. Ve fázi demokratizace jsou aktivními účastníky odpůrci autoritářského režimu. Během této etapy jsou budovány demokratické instituce sloužící k prosazení demokracie, stabilnějšího systému. Součástí této fáze je také dialog s umírněnými zástupci předchozí vlády autoritářského režimu se zaměřením na postup proti tzv. tvrdému jádru.25
1.5 Prezidentské systémy Prezidentské systémy můžeme charakterizovat jako určitý typ formy vlády, jež vznikl ve Spojených státech amerických a který se nadále rozšířil do dalších zemí, včetně zemí Jižní Ameriky. Na rozdíl od nejčastěji se vyskytujícího parlamentního systému je v prezidentském systému posíleno postavení a moc prezidenta. Moc výkonná a zákonodárná na sobě nejsou závislé, proto prezident není závislý na zákonodárném orgánu a není mu ani odpovědný. Prezident má právo veta a právo zákonodárné iniciativy, může tedy sám navrhovat zákony. Z důvodu soustředěnosti vysokého počtu pravomocí v rukou prezidenta je důležité, jaká osobnost tuto funkci v daném státě vykonává. V případě vlády jedné strany je tento systém lehce zneužitelný a téměř veškerá moc ve státě spočívá v rukou pouze několika jedinců. Základním principem systému je přísné oddělení mocí a neslučitelnost funkcí ve státě. Funkční období legislativní i exekutivní moci je pevně stanoveno a nelze ho zkrátit. Legitimita exekutivní a legislativní moci je odvozena od občanů ve volbách. Jednotlivé složky moci musí mezi sebou spolupracovat. Dnes existují dvě základní formy toho systému, severoamerický
prezidencialismus
(Spojené
státy
americké)
a
jihoamerický
prezidencialismus (státy Jižní Ameriky), který se od předchozí formy liší přítomností mnoha politický stran, jež oslabují moc prezidenta.26 ŘÍCHOVÁ, Blanka. Přehled moderních politologických teorií: [empiricko-analytický přístup v soudobé politické vědě]. Vyd. 1. Praha: Portál, 2000, s. 251–255. 26 HLOUŠEK, Vít, Lubomír KOPEČEK a Jakub ŠEDO. Politické systémy. 1. vyd. Brno: Barrister & Principal, 2011, s. 88. 25
16
1.6 Komparativní metoda V této diplomové práci bude využita komparativní metoda, kterou vzápětí blíže specifikujeme. Zaměříme se na základní pravidla definovaná pro komparaci, dále na dva typy komparace, diachronní a synchronní, a kdy se tyto typy používají. Pozornost bude věnována také třem základním typům komparativní metody. Komparativní analýza je jednou z nepoužívanějších metod v politologii. Pro pochopení některých politických systému je jejich komparace nejen nutná, ale přímo nevyhnutelná. Než se budeme zabývat komparativní metodou, je nutné od sebe odlišovat pojmy prosté srovnávání a komparativní metodu. Mnohdy se lidé domnívají, že se jedná o totéž, ale to je nutné vyvrátit, neboť srovnávání ještě není samotnou komparací. Významný francouzský politolog Jean Blondel zastává názor, že komparativní studium je cestou, s jejíž pomocí se lze propracovat k obecné rovině poznání. Podle jeho názoru je to jediná cesta, která nás může přivést k poznání jednoho konkrétního případu prostřednictvím odhalení obecného – tedy zákonitostí a pravidelností. Komparace je nezbytným základním kamenem vědeckého studia vlád.27 Základní pravidla pro komparaci jsou: definice objektu komparace, určení cíle komparace, stanovení kritérií pro vlastní analýzu zvolených objektů a vymezení vztahu komparace k časové ose. Posledně zmiňovaný se váže k historické dimenzi, na základě které lze komparaci rozdělit na diachronní a synchronní. Diachronní komparace čerpá z historického kontextu vývoje vybraných společností. Komparace synchronní se zaměřuje na paralelní studium několika systémů v jednom časovém úseku. Cílem komparativní analýzy je spojení diachronní a synchronní komparace. V historii byla tato komparace označována jako komparace analogických historických situací, zahrnujících v sobě jak periodizaci sledovaných jevů, tak vývoj a proměny sledovaného prvku v kontextu obecných zákonitostí vývoje. Jedná se o nejobsáhlejší a nejnáročnější typ komparativní analýzy. 28 Podle P. Calverta patří mezi základní kritéria pro výběr států ke komparaci jejich rozloha a počet obyvatel. Jejich doplňkem jsou úroveň rozvoje společnosti, mezinárodní postavení, geografická poloha, historická tradice, podobná ekonomická a sociální struktura.29
Komparace politických systémů. 2. vyd. V Praze: Vysoká škola ekonomická v Praze, 2000. s. 10–11. Tamtéž, s. 12–13. 29 Tamtéž, s. 17. 27 28
17
Komparativní analýza politických systémů jako celků zahrnuje v současné době tři základní typy studií: globální analýzu, systematickou analýzu a vnitrosystémovou analýzu. Globální analýza pracuje s co největším počtem států a do svého rozboru zahrnuje všechny prvky, které jsou důležité pro fungování politických systémů (př. struktura vlád, působnost armády, aj.). Nejčastěji používaná systematická analýza se zabývá srovnáváním vybraného vzorku politických systému s důrazem na vybraný specifický problém. Zabývá se omezeným počtem politických systémů pocházejících ze stejného regionu. Vnitrosystémová analýza se věnuje rozboru konkrétního politického systému.30 Pro komparaci vybraných států Jižní Ameriky, Argentiny, Brazílie, Chile a Venezuely bude využita systematická analýza.
Komparace politických systémů. 2. vyd. V Praze: Vysoká škola ekonomická v Praze, 2000. s. 22–27.
30
18
2 POLITICKO-GEOGRAFICKÁ CHARAKTERISTIKA JIŽNÍ AMERIKY Následující kapitolu věnujeme politicko-geografické charakteristice kontinentu Jižní Amerika. Nejprve se zaměříme na charakteristiku geografické polohy tohoto jihoamerického kontinentu, poté se blíže podíváme na samostatný vznik pojmenování kontinentu. Zaměříme se také na obyvatelstvo a ekonomiku celého kontinentu. Nezapomene se také zmínit o politické situaci ve vybraných státech Jižní Ameriky.
2.1 Geografická poloha Jižní Amerika je součástí geografického kontinentu Amerika, který se skládá ze Severní, Střední a Jižní Ameriky. Často se můžeme setkat také s dělením na Anglosaskou a Latinskou Ameriku, kde dělící linií je státní hranice mezi Spojenými státy americkými a Mexikem. V této práci je upřednostněno první, v odborné literatuře častěji užívané dělení. Jižní Amerika se rozprostírá na západní polokouli a jedná se čtvrtý největší kontinent na světě. Je omývána dvěma oceány, ze západní části Tichým oceánem a z východu Atlantským oceánem. Jihoamerický kontinent je spojen se Střední Amerikou Panamskou šíjí a na jihu ji od Antarktidy odděluje Drakeův průliv.31 Jižní Amerika se rozprostírá na ploše 17 840 000 km2, což ji činní čtvrtým největším kontinentem po Asii, Africe a Severní Americe. Západní pobřeží je po celé délce tvořeno pohořím Andy, k jejichž vyvrásnění došlo v průběhu třetihor. Jedná se o pás velehor, který se táhne přes celou Jižní Ameriku, od severu až k jihu. Pojem Andy je označení pro jihoamerickou část pohoří, severoamerická část, táhnoucí se od severního k západnímu pobřeží Severní Ameriky, je pojmenována Kordilery. Na východ od And, směrem do vnitrozemí, se rozprostírají rozlehlé oblasti tvořené tropickými deštnými pralesy. Velká část jihoamerické pevniny ležící na východ od And náleží do povodí řeky Amazonky. Tato geomorfologická členitost měla silný vliv na vývoj států.32 Pojmenování Amerika nese tento kontinent spolu se severní Amerikou od roku 1507, kdy jej pojmenovali významní kartografové, Martin Waldseemüller a Matthias Ringmann
CHALUPA, Jiří. Dějiny Argentiny, Uruquaye, Chile. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1999, s. 23. Jižní Amerika. In: JižníAmerika.eu [online]. 2015 [cit. 2016-04-01]. Dostupné z: http://jizniamerika.eu/
31 32
19
jako „Země Amerigova“. Kontinent jméno obdržel na počest florentského lodivoda a kartografa Ameriga Vespucciho, který je považován za vůbec prvního Evropana, jenž poznal, že nově objevená země není Indie, jak se domníval Kryštof Kolumbus, ale jedná se o úplně nový a pro Evropany neznámý kontinent. Původní označení amerického kontinentu bylo „Nový svět“.33
2.2 Politické složení Kontinent Jižní Amerika tvoří celkem dvanáct samostatných suverénních států: Argentina, Bolívie, Brazílie, Ekvádor, Gyuana, Chile, Kolumbie, Paraguay, Peru, Surinam, Uruguay a Venezuela. Samostatné státy doplňuje trojice závislých území: Francouzská Guyana (Francie), Malvíny (Velká Británie) a ostrovy Jižní Georgie a Sandwichovy ostrovy (Velká Británie).34 Jihoamerické státy jsou vesměs unitární, pouze tři státy mají federativní zřízení, konkrétně Argentina, Brazílie a Venezuela. Jedná se o prezidentské republiky s posílenými pravomocemi prezidenta.
2.3 Obyvatelstvo Kontinent Jižní Amerika obývá necelých 390 milionů lidí.35 Většina obyvatel žije na západním a východním pobřeží. Obyvatelstvo kontinentu je tvořeno původními obyvateli – Aztéky, Inky atd., dále jsou zde potomci evropských kolonizátorů, především ze Španělska a Portugalska. Významnou skupinu tvoří také černoši, většinou potomci bývalých otroků, kteří dnes obývají Karibik a východní Brazílii. Další skupinou obyvatel jsou míšenci, mestici, což jsou potomci žluté a bílé rasy, tedy děti potomků původních obyvatel a potomků evropských kolonizátorů. Poté, co v roce 1940 téměř ustalo přistěhovalectví, roste počet jihoamerických obyvatel především díky poklesu úmrtnosti a vzestupu porodnosti.36
KUNC, Jiří a Ivo BARTEČEK. Dobytí a osvobození Latinské Ameriky. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, Filozofická fakulta, 2008, s. 14–15. 34 HUGHES, James. Velká obrazová všeobecná encyklopedie. Čes. vyd. 1. Praha: Svojtka, 1999, s. 694–707. 35 Population of South America 2016. In: World Population Statistics [online]. 2016 [cit. 2016-03-30]. Dostupné z: http://www.worldpopulationstatistics.com/population-of-south-america/ 36 POLIŠENSKÝ, Josef. Dějiny Latinské Ameriky. 1. vyd. Praha: nakladatelství Svoboda, 1979, s. 5–22. 33
20
Obyvatelstvo kontinentu Jižní Amerika se vyznačuje vysokou mírou urbanizace, neboť 81 % obyvatel žije ve městech či v městských aglomeracích. Největší podíl městského obyvatelstva má Uruguay (94 %), Argentina (91 %), Venezuela (88 %), Chile (87 %) a Brazílie (84 %). Nalezneme zde také několik nejlidnatějších měst světa, mezi které patří São Paulo, Buenos Aires nebo Rio de Janeiro.37 Postupně zvyšující se migrace do měst má za následek vznik sociálních a zdravotních problémů, jako jsou např. vysoká kriminalita a nezaměstnanost, znečištění ovzduší či špatné hygienické podmínky bydlení.38 Postupně dochází k rozšiřování chudinských čtvrtí (zvaných slumy) v mnoha velkých předměstích. Setkáváme se i s místními názvy pro slumy – favely v Brazílii, poblaciones callampas v Chile, villas miseria v Argentině a ranchos ve Venezuele.39 Evropská kolonizace poznamenala i jazykové rozložení v Jižní Americe. Španělština a portugalština patří mezi hlavní jazyky Jižní Ameriky. Těmito jazyky mluví přibližně stejný počet lidí. Zatímco portugalština je úředním jazykem pouze v Brazílii, španělština je úředním jazykem ve většině ostatních zemí. Jsou zde zastoupeny i další evropské jazyky, ale pouze okrajově – angličtina v Guyaně, francouzština ve Francouzské Guyaně a holandština je jazyk užívaný v Surinamu. Kromě těchto evropských jazyků se zde objevují i indiánské jazyky. Těmito jazyky většinou hovoří malé procento obyvatelstva, ale jsou zde i výjimky, a to úřední jazyk Paraguaye guaraní, v Peru a Bolívii se jedná o kečuánštinu a aymarštinu.40 Z náboženství převažuje křesťanství, především římskokatolické náboženství, jako důsledek evropské kolonizace Španělskem, Portugalskem a Francií. I současná hlava římskokatolické církve, papež František, se narodil v Argentině. V Argentině je také významný podíl obyvatel hlásících se k judaismu.41
2.4 Ekonomika Státy Jižní Ameriky jsou politicky nezávislé země, ale ve své ekonomice jsou závislé, především na Spojených státech amerických a západní Evropě. Hlavním zdrojem obživy pro většinu obyvatel je oblast zemědělství, z tohoto důvodu můžeme některé státy označit za NĚMEC, Jan a Radek BUBEN. Komparace politických systémů: Politické systémy Latinské Ameriky. Vyd. 1. Praha: Oeconomica, 2010, s. 23–24. 38 HUGHES, James. Velká obrazová všeobecná encyklopedie. Čes. vyd. 1. Praha: Svojtka, 1999, s. 695. 39 CHALUPA, Jiří. Dějiny Argentiny, Uruguaye, Chile. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1999, s. 25. 40 HUGHES, James. Velká obrazová všeobecná encyklopedie. Čes. vyd. 1. Praha: Svojtka, 1999, s. 694. 41 CHALUPA, Jiří. Dějiny Argentiny, Uruguaye, Chile. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1999, s. 25. 37
21
rozvojové. Jedná se o tradiční část ekonomiky těchto států. V posledních letech význam zemědělství stoupá v důsledku vývozu zemědělských plodin. Mezi hlavní zemědělské vývozní artikly patří brambory, sója, káva, kakao, kaučuk a banány. Problémem jihoamerického zemědělství je nízká mechanizace a následná malá výnosnost ze zemědělských ploch. Významnou součástí ekonomiky pro mnoho zemí Jižní Ameriky je cestovní ruch a oblasti s tím související.42 Na území států Jižní Ameriky se nachází ohromné množství nerostných surovin. Tohoto potenciálního velkého bohatství nejsou dané státy schopny adekvátně využít. V praxi je uváděno pravidlo „čím větší zdroje, tím větší chudoba a „podrozvoj“43, neboť bohatství tvořené přírodními zdroji překáží politické modernizaci i hospodářskému růstu. I Fareed Zakaria hovoří o problému rozvoje hospodářství v zemích Jižní Ameriky, které se zde nerozvíjelo od zemědělství, přes průmysl, až po služby, ale na základě bohatství získaného z nerostných surovin utržených bez vlastního snažení. Finance získané z těžby nerostných surovin pak následně nebyly investovány do vývoje, vzdělání a modernizace. Proto byl nutný dovoz technologií, odborníků z ciziny a příliv zahraničních investorů. Fareed Zakaria uvádí jako podmínku pro efektivně fungující demokratickou vládu mít vzdělanou, či při nejmenším gramotnou populaci. Podnikání a obchod byl ve 20. století v Jižní Americe úzce spojen se státem, respektive se státním financováním a s armádou jakožto ochraňovatelem.44 Za hospodářsky nejvyspělejší stát jihoamerického kontinentu můžeme považovat Brazílii. Jedná se o rychle se rozvíjející průmyslovou zemi s dostatečnou zásobou nerostného bohatství. Ze strategických surovin Brazílii chybí pouze koksovatelné uhlí. Její výhodou je kromě nerostných surovin také dostatek levné pracovní síly (nejlidnatější stát Jižní Ameriky), velké zdroje vodní energie a pro zahraniční investory přívětivá daňová politika, především daňové úlevy pro zahraniční firmy.45 Andské země (Ekvádor, Peru, Bolívie a Chile) mají velké zásoby nerostných surovin, které tvoří hlavní páteř jejich ekonomiky. Především se jedná o měď, cín, antimon, stříbro 42
Population of South America 2016. In: World Population Statistics [online]. 2016 [cit. 2016-03-30]. Dostupné z: http://www.worldpopulationstatistics.com/population-of-south-america/ 43 NĚMEC, Jan a Radek BUBEN. Komparace politických systémů: Politické systémy Latinské Ameriky. Vyd. 1. Praha: Oeconomica, 2010, s. 24. 44 ZAKARIA, Fareed. Budoucnost svobody: neliberální demokracie v USA i ve světě. Vyd. v této edici 1., V nakl. Academia 3. Překlad Jaroslav Veis. Praha: Academia, 2012. XXI. Století, s. 90-95. 45 Brazil: Economy. In: Central Intelligence Agency: The World Factbook [online]. 2015 [cit. 2016-04-01]. Dostupné z: https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/br.html
22
a pro Peru významnou strategickou surovinu – ropu. Díky Humboldtově proudu nabývá velkého významu rybolov.46 Pro Laplatský region (Argentina, Uruguay, Paraguay) jsou největším ekonomickým zdrojem úrodné pampy v nížině La Plata. K charakteristickým zemědělským plodinám v této oblasti patří pšenice, sója a kukuřice. Významným je také chov dobytka pro maso a chov ovcí pro vlnu a kůži. V menší, ale podstatné míře je v oblasti dolního toku řeky Paraná soustředěn petrochemický, železárenský a strojírenský průmysl.47 Pro tzv. Karibské státy Jižní Ameriky (Venezuela, Kolumbie) je hlavním zdrojem příjmů jejich ekonomiky těžba ropy a její vývoz. Je zde ale problém velké energetické ztráty v důsledku technologické zaostalosti těžby.48 Oblast Jižní Ameriky patří mezi světově nejvýznamnější oblasti s produkcí a prodejem drog. Mezi největší zpracovatele koky, výrobce a producenty kokainu na kontinentu můžeme zařadit Peru, Kolumbii a Bolívii. Obchod s drogami na sebe váže další sociální a ekonomické problémy jako je korupce, rostoucí kriminalita a rostoucí počet vražd. I přes snahu odstranit tento problém se situace nijak radikálně nemění, neboť užívání drog je v jihoamerické společnosti hluboko zakořeněno, již před příchodem Evropanů Indiáni žvýkali koku.49
46
MURRA, John V. Andean peoples: South American peoples. In: Encyclopædia Britannica [online]. 2016 [cit. 2016-04-01]. Dostupné z: http://www.britannica.com/topic/Andean-peoples 47 DENEVAN, William M. Río de la Plata: Estuary, South America. In: Encyclopædia Britannica [online]. 2016 [cit. 2016-04-01]. Dostupné z: http://www.britannica.com/place/Rio-de-la-Plata 48 O'BRIEN, Matt. Venezuela: Země s největšími zásobami ropy, kde i místo ve frontě je na příděl. In:Www.ihned.cz: Hospodářské noviny [online]. 2015 [cit. 2016-04-01]. Dostupné z: http://byznys.ihned.cz/c1-63462560-venezuela-zeme-s-nejvetsimi-zasobami-ropy-kde-i-misto-ve-fronte-jena-pridel 49 RUMLOVÁ, Svatava. Současné problémy Latinské Ameriky. Brno, 2013. Diplomová práce. Masarykova univerzita. Vedoucí práce Doc. RNDr. Antonín Věžník, CSc.
23
3
POLITICKÝ
VÝVOJ
VYBRANÝCH
STÁTŮ
JIŽNÍ
AMERIKY V HISTORICKÉM KONTEXTU V kapitole s názvem „Politický vývoj vybraných států Jižní Ameriky v historickém kontextu“ se zaměříme na konkrétní politický vývoj v zemích jako je Argentina, Brazílie, Chile a Venezuela. Součástí popisu bude historický vývoj jednotlivých zemí, počínaje dobou, kdy byly koloniemi evropských zemí, konkrétně Portugalska či Španělska. Pokračuje dobou, během níž získaly nezávislost, což poznamenalo další politický vývoj v těchto zemích až po současnost.
3.1 Argentina Argentinská republika je jihoamerický stát ležící na jihu amerického kontinentu. Název této země pochází z latinského slova argentum, v překladu znamenající stříbro. První Evropané, ztroskotaní během nevydařené expedice vedené Juanem Díazem de la Solis, se zde setkali s místními obyvateli a jako dar od nich obdrželi předměty vyrobené ze stříbra. Toto pojmenování nese Argentina od roku 1860. Přestože je Argentina země bohatá na nerostné suroviny, stříbro mezi ně nepatří, jednalo se totiž o mýlku španělských kolonizátorů. Severním sousedem Argentiny jsou státy Bolívie s Paraguaí, na východě sdílí hranice s Brazílií a Uruguayí a na západě s Chile.50 Argentina se rozprostírá na ploše o rozloze 2 780 000 km2, což ji po Brazílii činí druhou největší jihoamerickou zemí a osmou největší zemí světa. Ačkoli zde žije více než 42 milionů obyvatel, nepoměr vzhledem k velikosti rozlohy činí z Argentiny jednu z nejméně zalidněných zemí světa, hustota zalidnění činí pouze 14 obyvatel na 1 km 2.51 Povrch Argentiny je tvořen na západě vysokým pohořím Andy, kde se nachází i nejvyšší hora Jižní Ameriky, Aconcagua, sahající do výšky 6959 m n. m. Naproti tomu východ země je tvořen Laplatskou nížinou, kde se rozprostírají úrodné pampy, zdejší krajinou protéká významná řeka Paraná. Pampy jsou od nepaměti díky příznivým klimatickým podmínkám centrem zemědělství v Argentině, proto je to také místo, kde žije nejvíce obyvatel. Jižní část
CHALUPA, Jiří. Dějiny Argentiny, Uruguaye, Chile. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1999, s. 30. Argentina. In: Ministerstvo zahraničních věcí České republiky [online]. Praha, 2015 [cit. 2016-01-16]. Dostupné z: http://www.mzv.cz/jnp/cz/encyklopedie_statu/jizni_amerika/argentina/index.html 50 51
24
země tvoří roviny Patagonie sahající až k Ohňové zemi, nejjižnější části Argentiny. Argentina si také nárokuje mandátní území na kontinentu Antarktida o velikosti 1,8 milionů km2.52
3.1.1 Období španělské kolonizace Před příchodem prvních Evropanů obývalo území dnešní Argentiny nejméně dvacet indiánských kmenů, např. kmeny Alakalufů, Yamany či Tehuelce, které španělský mořeplavec pojmenoval Patangonci, doslova Velké nohy. Pojmenování pak nesl celý region ležící na jihu země, Patagonie.53 První Evropané, jmenovitě Španělé, v roce 1516 přistáli u ústí řeky Paraná v deltě Río de la Plata při výpravě vedené významným mořeplavcem Juanem Díazem de Solísem. Území Argentiny bylo součástí španělského místokrálovství v Peru. Španělský conquistador (tj. dobyvatel) Pedro de Mendoza byl jedním z prvních dobyvatelů území dnešní Argentiny, který se v roce 1535 vydal se svou družinou na výpravu za účelem kolonizace daného území. Po přistání na území dnešní Argentiny založil současné hlavní město Argentiny, Buenos Aires, ve španělštině znamenající „příhodné povětří“.54 Cílem Mendozy bylo proniknout více do vnitrozemí, prozkoumat a obsadit část území podél řeky Parána. Během výpravy však narazil na odpor Indiánů, jenž se mu podařilo překonat, ale v roce 1537 se rozhodl vrátit zpět do Španělska. Expedice měla za následek téměř úplné vyhlazení původních obyvatel, kmenů Arakuánců a Patagonců. Sen o bohaté „stříbrné zemi“ stále žil, a proto na sebe nenechali další španělské výpravy dlouho čekat. Stěžejním cílem následujících výprav bylo najít cestu do Peru.55 Území Argentiny neoplývalo tolika nerostnými surovinami jako Mexiko či Peru, proto upadal zájem o tuto „chudou“ zemi. Během kolonizace se využívala nucená indiánská práce a Indiáni z Argentiny byli posíláni na práce i do Chile. Hospodářství Argentiny se rozvíjelo pouze pozvolna, většímu rozvoji bránilo omezení vývozu z města Buenos Aires do Španělska.56
PALMER, John. (ed.). Všechno o Zemi: místopisný průvodce světem. Vyd. 1. Praha: Reader's Digest Výběr, 1998, 38–39. 53 CHALUPA, Jiří. Dějiny Argentiny, Uruguaye, Chile. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1999, s. 15. 54 KUNC, Jiří a Ivo BARTEČEK. Dobytí a osvobození Latinské Ameriky. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, Filozofická fakulta, 2008, s. 15–16. 55 CHALUPA, Jiří. Dějiny Argentiny, Uruguaye, Chile. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1999, s. 27–28. 56 Tamtéž, s. 48–54. 52
25
V roce 1776 došlo ke zřízení místokrálovství Río de la Plata tvořené územím Argentiny, Paraguaye, Uruguaye a Bolívie. Hlavním městem místokrálovství se stalo Buenos Aires představující zároveň správní centrum celého laplatského regionu. Roku 1778 došlo ke zrušení obchodních omezení, které přispělo k následnému hospodářskému rozvoji země.57 Dění v jihoamerických koloniích bylo silně závislé na situaci v Evropě a vzájemné spory evropských mocností se často přenesly i za oceán. Nepokoje mezi Velkou Británií a Španělskem vyústily mezi léty 1806 a 1807 v Jižní Americe v napadení Buenos Aires britskými
námořníky,
kteří
nejednali
v souladu
s přáním
britské
vlády.
Spolu
s uruguayskými posilami se podařilo milicím města Buenos Aires odvrátit invazi britských jednotek a následně se Angličané z oblasti La Platy definitivně stáhli. Vítězstvím nad Angličany vyvrcholilo hnutí za nezávislost otevřeným povstáním proti Španělsku, které bylo oslabeno vnitřními rozpory na evropském kontinentu.58
3.1.2 Boj za argentinskou nezávislost na Španělsku V roce 1808 vpadl Napoleon do Španělska a přinutil tehdejšího krále Karla IV. k abdikaci a jeho dědice Ferdinanda VII. nechal uvěznit. Zpráva, že francouzská vojska obsadila španělské město Sevilla, znamenala v Buenos Aires otevřený boj proti Španělsku. Dne 25. května roku 1810 byl španělský místokrál sesazen a v městě Buenos Aires byla zvolena městská rada a junta, jejímž úkolem bylo vést národní povstání a osvobodit laplatskou oblast od nadvlády Španělska. Na konci následujícího roku byla junta rozpuštěna a nahrazena triumvirátem, který v dubnu roku 1812 zrušil obchod s otroky. V lednu roku 1813 zasedal v Buenos Aires první argentinský parlament v historii s cílem vytvořit novou ústavu. K přijetí ústavy ani vyhlášení nezávislosti místokrálovství na Španělsku nakonec nedošlo.59 Navzdory tomu bylo dosaženo dílčích úspěchů. Vedle schválení symbolů národní hrdosti, jako byly nová vlajka, měna a hymna, se parlamentu podařilo zrušit otroctví a většinu daní a poplatků zavedené Španěly i vyhlásit volný obchod. V červnu roku 1814
KUNC, Jiří a Ivo BARTEČEK. Dobytí a osvobození Latinské Ameriky. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, Filozofická fakulta, 2008, s. 57. 58 Tamtéž, s. 61. 59 CHALUPA, Jiří. Dějiny Argentiny, Uruguaye, Chile. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1999, s. 92–97. 57
26
kapitulovalo dlouho obléhané město Montevideo, čímž Španělsko ztratilo poslední vojenskou základnu v laplatském regionu.60 V období bojů Argentiny za nezávislost se od Argentiny odtrhávala postupně některá území, které pak vyhlásila samostatnost. V roce 1811 po porážce argentinských jednotek u Huaqui Paraguayci v květnu téhož roku ustanovili svou vlastní vojenskou juntu, nezávislou jak na španělské monarchii, tak na místokrálovství v Buenos Aires. V roce 1825 vznikla v oblasti Horního Peru nezávislá Republika Bolívie. Mezi lety 1814 až 1825 bojovala za svou nezávislost na Brazílii také Uruguay, které se podařilo jí dosáhnout 25. srpna roku 1825.61 Generál José de San Martín, jeden z argentinských národních hrdinů, utvořil silnou armádu, které se podařilo vyhnat Španěly. Na ústavodárném shromáždění ve městě San Miguel de Tucumán byla dne 9. července roku 1816 vyhlášena nezávislost Spojených laplatských provincií. Toto datum je též bráno jako den vyhlášení nezávislosti Argentiny. O tři roky později, roku 1819, se tento celek stal federálním státem, v němž měla každá provincie v čele svobodně zvoleného guvernéra a vlastní zákony.62
3.1.3 Argentina v 19. století Po vyhlášení argentinské nezávislosti v roce 1816 vypukla v zemi občanská válka, ve které se střetli centralisté, též zvaní unitaristé (obchodníci), zastávající názor, že se vše podřídí jedinému centru, kterým bude Buenos Aires, a federalisté (velkostatkáři) požadující větší autonomii pro provincie. Nově vzniklý stát se také musel potýkat s ekonomickými problémy, neboť nedokázal využít svůj ekonomický potenciál poskytnutý obrovskými zásobami nerostných surovin. Od 20. let 19. století začínalo být zemědělství lukrativnější díky rozmachu obilnářství a dobytkářství.63 Jeden z prvních významných argentinských státníků 19. století byl Bernardino Rivadavia, který se významně se podílel na vzniku nové univerzity v Buenos Aires v roce 1821. Rivadavia, jako zastánce centralistické myšlenky, podporoval reformy usilující o posílení centralizace země a oslabení moci provincií. V roce 1826 byla vydána ústava země KUNC, Jiří a Ivo BARTEČEK. Dobytí a osvobození Latinské Ameriky. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, Filozofická fakulta, 2008, s. 63–64. 61 CHALUPA, Jiří. Dějiny Argentiny, Uruguaye, Chile. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1999, s. 97–98. 62 KUNC, Jiří a Ivo BARTEČEK. Dobytí a osvobození Latinské Ameriky. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, Filozofická fakulta, 2008, s. 64–65. 63 CHALUPA, Jiří. Dějiny Argentiny, Uruguaye, Chile. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1999, s. 125–126. 60
27
vyhlašující republiku, exekutivní moc byla vložena do rukou prezidenta a legislativní moc měl zastávat kongres. Ústava zároveň potvrzovala práva provincií na autonomní vládu. V témže roce byl Rivadia zvolen prezidentem Spojených jihoamerických provincií. Po dlouhotrvajících sporech podal Rivadia v červenci roku 1827 demisi, po níž došlo ke zrušení ústavy přijaté v roce 1826. Provinciím byla i tak přiznána autonomie a Spojené provincie byly přejmenovány na Argentinskou konfederaci. Po demisi prezidenta došlo k vypuknutí nové občanské války.64 V roce 1829 se guvernérem Buenos Aires stal federalista Juan Mauel de Rosas, kterému byly uděleny diktátorské pravomoci prakticky bez jakýkoliv omezení. Rosas stál v čele Buenos Aires s přestávkou až do roku 1852. Rosas, který byl dříve jedním z nejlepších dobytkářů, podporoval venkov na úkor měst a zbylou část země, vnitrozemí, měl na starost José María Paze. Po konci čtyřleté občanské války drželi moc v zemi tři muži: Juan Manuel de Rosas, Estanislao Lopéz a Juan Facundo Quiroga. Po uplynutí mandátu se Rosas vydal bojovat proti Indiánům, aby zvětšil území provincie Buenos Aires. Po smrti Quiroga se země ocitla na pokraji další občanské války, proto obyvatelé Buenos Aires opět jmenovali guvernérem Rosase, jenž získal rozsáhlé pravomoci. Zatímco ve společnosti utichl spor mezi federalisty a unitaristy, došlo ke vzniku nového sporu, mezi rosisty a antirosisty. Stoupenci rosismu povařovali za centrum hospodářské moci a sociální kontroly estancie neboli velké zemědělské farmy v Latinské Americe. Naopak antirosisté se stavěli proti posilování moci těchto farem. Vládu Rosase lze charakterizovat jako civilní autoritářkou vládu podporovanou armádou a policií. Uzavřením řeky Paraná proti sobě popudil jak Francouze a Brity obchodující na této řece, tak Brazilce využívající řeku pro dopravu ke vzdálenější provincii. Uzavření řeky vyvolalo u guvernéra jedné z argentinských provincií, Justa Josého de Urquiza, nepřátelství, proto vyzval Rosase na duel ohledně guvernérského křesla v Buenos Aires. Rosas duel nepřijal, proto Urquiza vytáhl s vojáky na Buenos Aires, což mělo za následek v roce 1855 pád režimu Rosase.65 Období čtyřicetileté vlády Rosase zanechalo rozdíly mezi preferovanou provincií Buenos Aires a ostatními provinciemi. Postupně docházelo ke kompromisu mezi provinciemi a Buenos Aires, a to díky spravedlivějšímu rozdělení financí mezi všechny provincie.
CHALUPA, Jiří. Dějiny Argentiny, Uruguaye, Chile. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1999, s. 127–132. Tamtéž, s. 133–141.
64 65
28
Rozvíjel se také zahraniční obchod s Velkou Británií odebírající argentinské zemědělské produkty, reprezentované například hovězími kůžemi či ovčí vlnou. Problém byl ale ve zvyšující se závislosti na britské ekonomice, neboť Velká Británie měla silný vliv na argentinskou společnost a politiku. Argentina si brala stále nové a nové zahraniční půjčky, které nebyla schopna splácet, čímž neustále narůstaly dluhy.66 Dne 1. května roku 1853 byla vyhlášena ústava přijatá všemi argentinskými provinciemi s výjimkou Buenos Aires, které vyhlásilo nezávislost. V ústavě bylo zakotveno federální uspořádání státu, dvoukomorový Národní kongres složený ze senátu a poslanecké sněmovny a nezávislá soudní moc. Mandát prezidenta měl trvat šest let a byly posíleny jeho pravomoci v oblasti legislativní iniciativy. Prezidentem nové Argentinské konfederace složené ze třinácti provincií se stal Justa José de Urquiza. Zatímco Buenos Aires ekonomicky prosperovalo, tak konfederace se musela potýkat s vážnými hospodářskými problémy. Změna nastala, když byl guvernérem Buenos Aires zvolen Bartolomé Mitre hlásající sjednocení Argentiny. To se mu nakonec povedlo a v říjnu roku 1862 byl zvolen prezidentem státu nesoucí název República Argentina.67 Ve druhé polovině 19. století byli významnými politiky Bartolomé Mitre a Domingo E. Sarmiento. Jednalo se o první federální prezidenty nově vzniklé republiky. Během svého prezidentského úřadu se zaměřili na tyto hlavní oblasti: národní jednotu, liberální instituce a modernizaci. Dominigo E. Sarmieto zvítězil v prezidentských volbách v roce 1868 a během svého mandátu se zasloužil o rozvoj a podporu argentinského školství.68 Ve druhé polovině 19. století docházelo díky britským investicím k podpoře výstavby železnice a díky vstřícné imigrační politice rostl počet evropských přistěhovalců, především Italů, Španělů, Turků, Francouzů. Imigrační politika měla za následek růst počtu obyvatel v zemi z 1,2 mil. v roce 1857 na 3,3 mil. v roce 1890. Rostla také města, především Buenos Aires, které se stalo největším městem Latinské Ameriky. Nejlákavější oblastí pro přistěhovalce byly pampy, centrum argentinského zemědělství. Docházelo také k osídlování jihu země, Patagonie, k čemuž přispěl příliv zahraničních investic. Hlavním rysem ekonomického vývoje v 19. století byl rostoucí úpadek obchodu s ostatními latinskoamerickými zeměmi, rostla naopak tzv. transatlantická obchodní výměna, především CHALUPA, Jiří. Dějiny Argentiny, Uruguaye, Chile. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1999, s. 147–149. Tamtéž, s. 149–152. 68 Tamtéž, s. 152–156. 66 67
29
s Velkou Británií. Mezi významné artikly argentinské ekonomiky patřily ovčí vlna, obilí, len a dobytek.69 V roce 1886 se prezidentem země stal Miguel Juárez Celman, jehož finanční politika způsobila ekonomickou krizi v zemi. Došlo k vyčerpání finanční rezerv a Argentině již nebyla ochotna žádná země poskytnout půjčku. Navíc zemi zasáhla exportní krize, neboť největším odběratelem argentinských výrobků byla právě Velká Británie. V červenci roku 1890 vypukla v Buenos Aires tzv. „revoluce 90“ proti prezidentu Celmanovi, který následně podal demisi. Ke zmírnění krize došlo v roce 1893, kdy se ministru financí podařilo odložit splácení zahraničních půjček. Dopady krize také umírnila kolonizace nových území a zvýšení zemědělské produkce, především obilí v provincii Santa Fe. Revoluční hnutí UC (Občanský svaz) požadovalo změny v argentinské politice, a to především změnu volebního systému v tajné, všeobecné a přímé volby. V roce 1891 se UC rozštěpilo na UCN a UCR (Občanský radikální svaz).70
3.1.4 Argentina ve 20. století do nástupu Peróna Od druhé poloviny 19. století do roku 1914 Argentina ekonomicky rostla a jednalo se o jeden z nejbohatších a nejvyspělejších států Latinské Ameriky. Stále trvaly rozpory mezi jednotlivými částmi země, vyspělou a státem nejvíce podporovanou provincií Buenos Aires a zaostalým vnitrozemím země. Země také bojovala s politickými problémy, z nichž nejzásadnější byly manipulace s volbami, rozsáhlá korupce a nedůvěryhodné politické strany. Neustále také rostl počet obyvatel země, který se v rozmezí let 1895–1914 zdvojnásobil z 3,9 mil. na 7,8 mil. Největší podíl na růstu obyvatel měla migrace, přibližně třetina obyvatel se narodila mimo území Argentiny. Evropští migranti se usazovali povětšinou ve velkých městech a zpravidla se jednalo o svobodné mládence. Největším tahounem argentinské ekonomiky bylo stále zemědělství v oblasti pamp. Na rozvoji ekonomiky se podílel i průmyslu, nejvíce se rozvíjel chladírenský a mrazírenský ve vztahu k přepravě hovězího masa přes Atlantický oceán.71
CHALUPA, Jiří. Dějiny Argentiny, Uruguaye, Chile. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1999, s. 156–160. Tamtéž, s. 161–166. 71 Tamtéž, s. 165–171. 69 70
30
Stále nezastupitelnou roli v argentinské politice měl Roca, který se stal znovu prezidentem v roce 1898. Během svého mandátu podporoval vzrůstající imigraci a zahraniční investice. Roca se v politice potýkal s neustálými manipulacemi, navíc přístup k volbám měla pouze omezená část obyvatelstva. Postupně ztrácel svůj politický vliv a po skončení mandátu nebyl schopen prosadit svého kandidáta na volbu prezidenta. V roce 1910 se prezidentem Argentiny stal Roque Sáenz Peña. Během jeho čtyřletého mandátu byla v roce 1912 schválena změna volebního systému zavádějící povinnou volební účast, volební právo pro muže starší 18 let a dohled vojáků nad průběhem voleb.72 V roce 1916 byl prezidentem Argentiny zvolen za stranu UCR Hipólito Yrigoyen mající podporu ze strany velkostatkářů a obchodníků. V lednu roku 1919 se odehrál tzv. Tragický týden, během kterého došlo ke generální stávce dělníků v Buenos Aires, proti němuž tvrdě zasáhla armáda a policie. Vraždění ve městě dalo vzniknout ultranacionalistické a fašizující Argentinské vlastenecké lize.73 V roce 1922 se Yrigoyenovým nástupcem stal Marcelo Torcuato de Alvear. Ze strany UCR se odštěpila strana UCRA (Radikální občanský antipersonalistický svaz), mezi nimiž nastal konflikt ústící v opětovné zvolení Yrigoyena prezidentem v roce 1928. Problémem byla opozice tvořená většinou armádních důstojníků, konzervativců a antipersonalistů. V zemi panoval strach, že se prezident pokusí v zemi nastolit diktaturu. V roce 1907 byla v oblasti Patagonie objevena naleziště ropy. Aby se zde mohlo těžit, bylo potřeba zahraničního kapitálu, který poskytly Spojené státy americké. V roce 1928 se rozpoutala protiamerická kampaň, především ze strany radikálů, kteří útočili na nejsilnější americkou ropnou společnosti – Standard Oil.74 Po krachu na newyorské burze v roce 1929 nastalo období politické destabilizace země. V následujícím roce (1930) byla svržena ústavní vláda a moc v zemi převzala armáda. Nejednota v armádě vyústila v boj dvou táborů. První z nich byl tvořen extrémní pravicí, v jejímž čele stál generál José Felix Uriburu , který chtěl zrušit ústavu z roku 1853, zakázat všechny politické strany, zrušit volby a vytvořit autoritativní režim inspirovaný Mussolinim. Druhou skupinou v armádě byli konzervativní liberálové vedené generálem Agustínem Pedrem Justem. Zastánci těchto myšlenek se stavěli proti extrémistickým excesům a jejich CHALUPA, Jiří. Dějiny Argentiny, Uruguaye, Chile. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1999, s. 172–176. Tamtéž, s. 176–180. 74 Tamtéž, s. 180–183. 72 73
31
cílem bylo vytvoření konstituce respektované všemi stranami. Rok 1931 byl ve znamení bojů mezi těmito skupinami v armádě, který vyústil v listopadu v roce 1931 v prezidentské volby, v nichž zvítězil generál Justo.75 Generál Justo po svém nástupu do funkce zrušil výjimečný stav v zemi, propustil politické vězně a rehabilitoval desítky univerzitních profesorů, dříve sympatizujících s radikály. Prezident Justo se musel potýkat s následky hospodářské krize, především s růstem inflace a růstem zadlužení státu. Následkem velkých škrtů ve státních výdajích a práci ministra financí Frederica Pinedeho se zemi podařilo hospodářskou krizi přečkat. V roce 1933 uzavřela Argentina s Velkou Británií smlouvu Roca-Runciman, ve které se Velká Británie zavázala odebírat stále stejné množství argentinského masa a Argentina omezila cla na britské výrobky. Argentinští občané nebyli se smlouvou spokojeni a tvrdili, že ekonomické a sociální výhody připomínají koloniální minulost a podřízenost Španělsku. Po skončení mandátu prezidenta Justa se novým argentinským prezidentem stal v roce 1938 Roberto M. Ortiz, jehož cílem bylo spojit zájmy tradičních vládnoucích tříd oligarchie se zájmy středních a částečně i dělnických vrstev. Po roce 1939 se významnou podnikatelskou vrstvou v Argentině stali evropští židovští uprchlíci.76 Během první světové války se Argentině podařilo udržet mimo světový válečný konflikt, čímž posílila argentinská ekonomika. Druhé světové války se už Argentina účastnila, ale udržela si neutralitu až do března roku 1945. Válka způsobila zemi krizi ekonomického systému zaměřeného na export zemědělských výrobků, především masa a obilí. Moci v zemi se za nemocného prezidenta ujal viceprezident, konzervatista S. Castillo. Argentina se v exportu chtěla začít orientovat místo na Velkou Británii na Spojené státy Americké, ty ale začaly zavádět větší cla na import, což mělo za následek klesající argentinský export. V zemi začal sílit vliv nacionalistů. V roce 1942 se na panamerické konferenci v Rio de Janeiru argentinští zástupci pokusili vytvořit protiamericky orientovanou alianci neutrálních zemí jako protiváhu k vytvoření jednotné obranné fronty latinskoamerických zemí proti mocnostem Osy. V důsledku toho USA uvalily na Argentinu embargo na dodávky zbraní a došlo ke zrušení nasmlouvané dodávky ropných
CHALUPA, Jiří. Dějiny Argentiny, Uruguaye, Chile. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1999, s. 184–186. Tamtéž, s. 186–191.
75 76
32
tankerů, i kvůli blízkým vztahům mezi Argentinou a Německem. Po vojenském puči v roce 1943 podporovaným USA a radikály se prezidentem v zemi stal generál Ramírez.77 Vláda generála Ramiréze se zaměřila na represe vůči opozici – cenzura tisku, zákaz politických stran, pronásledování odpůrců režimu. V roce 1944 byl ve funkci prezidenta Ramiréz vystřídán generálem Farrellem, který pokračoval ve stejném ražení jako jeho předchůdce. Jedním z aktivních účastníků vojenského převratu byl i Farrelův přítel, plukovník Juan Domingo Perón, jenž získal v roce 1943 kontrolu na Národním úřadem práce, organizací spravující informace a statistiky týkající platů v zemi.78 Postupem času si Perón upevňoval svou pozici a získával podporu i díky popularitě své ženy Evity. Dne 27. března roku 1945 vyhlásila Argentina pod nátlakem ze strany Spojených států amerických válku Německu a Japonsku. Po skončení druhé světové války se Argentina, díky dřívější spolupráci s mocnostmi Osy, stala útočištěm pro nacistické zločince, např. zde žil i jeden z hlavních plánovačů „konečného řešení“ židovské otázky, Adolf Eichmann. Pod nátlakem armády Perón 9. října roku 1945 podal demisi a skončil ve vězení. Dne 17. října 1945, později oslavovaný jako Den věrnosti, se v Buenos Aires odehrála obrovská manifestace mající za cíl propuštění Peróna z vězení. Po slibu vojáků, že moc předají tomu, kdo vyhraje volby, dne 4. června roku 1946 složil Juan Domingo Perón prezidentskou přísahu.79
3.1.5 Argentina ve 20. století v době vlády Peróna Prezident Argentiny Juan Domingo Perón získal nejenom prezidentský úřad, ale také většinu v obou komorách parlamentu a kontrolu nad 13 ze 14 provinčních vlád. Perón po svém nástupu navázal diplomatické vztahy se SSSR, ale stále spolupracoval i se Spojenými státy americkými. V roce 1947 došlo ke znárodnění britských železnic, telekomunikací, plynáren, energetiky, letecké dopravy atd.80 Bylo také uzákoněno volební právo pro ženy, za které bojovala jeho manželka Mária Eva Duarte, zvaná Evita, mající v zemi silné postavení. Svého manžela podporovala a aktivně se účastnila dění v zemi, založila Nadaci Evy
CHALUPA, Jiří. Dějiny Argentiny, Uruguaye, Chile. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1999, s. 191–198. Latinská Amerika: informační politická příručka [1 mapa]. 1. vyd. Editor Václav KAŠÍK, přeložil Vojtěch PEČ, přeložil K. ŠTAFOVÁ, přeložil J. JANKOVSKÝ, přeložil Marta BERANOVÁ. Praha: Nakladatelství politické literatury, 1965, s. 101. 79 CHALUPA, Jiří. Dějiny Argentiny, Uruguaye, Chile. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1999, s. 198–207. 80 JOHNSON, Paul. Dějiny dvacátého století. Vyd. v tomto překladu 2. Překlad Jan Čulík. Praha: Rozmluvy, 2008, s. 598–599. 77 78
33
Perónové a pomáhala všem v zemi, hlavně dělníkům, dívkám a ženám. V roce 1951 armáda odmítla kandidaturu Evity na post viceprezidentky. Po dlouhé nemoci Evita ve věku 33 let v roce 1952 zemřela.81 Režim Peróna doprovázela cenzura tisku, tajná policie, vyhazování profesorů z univerzit a vláda měla monopol na média. V prosinci roku 1947 vznikla Peronistická strana usilující o členství každého občana Argentiny, tzn. každý měl být perónistou. V roce 1949 byla schválena nová ústava země obsahující šestiletý mandát pro prezidenta, možnost znovuzvolení prezidenta, přímá volba prezidenta a větší pravomoci hlavy státu. Země se musela potýkat s ekonomickými problémy spojenými s klesajícím exportem a rostoucím importem. V roce 1951 prezident Perón obhájil svůj prezidentský post kvůli monopolu nad sdělovacími prostředky, všechna volební shromáždění opozice byla rozháněna a jejich vůdci byli zadržováni za „urážku státu“. Hospodářství země bylo řízeno pětiletkami, v roce 1952 byla zahájena druhá mající za cíl snížit inflaci. Tato pětiletka se na rozdíl od té první, podporující rozvoj měst a průmyslu, zaměřila na rozvoj venkova a zemědělství. Chyběla ale finanční podpora těchto pětiletek, proto byl nutný zahraniční kapitál, například od Itálie. V roce 1954 se Perón pustil do sporu se svým dřívějším spojencem, katolickou církví. Spojenectví trvalo od roku 1946, kdy byla zavedena povinná výuka náboženství na státních školách. Spor mezi Perónem a katolickou církví začal poté, co církev odmítla kampaň podporující Evitino blahořečení. Následně prezident povolil provoz veřejných domů a zrušil zákon o povinné výuce náboženství. Dne 11. června 1955 probíhala demonstrace proti bezbožnému prezidentu, který na to reagoval vyhoštěním dvou vysoce postavených církevních představitelů. Reakcí papeže byla exkomunikace celé argentinské církve. Dne 16. června 1955 provedla armáda letecký útok bombardéry na prezidentský palác s cílem fyzické likvidace prezidenta. Tento nepovedený útok vedl k rozdělení obyvatelstva Argentiny na dva tábory, liberály a nacionalisty. Prezident Perón odmítl přistoupit na podmínky opozice, proto dne 31. srpna 1955 odstoupil, odešel do exilu a moc v zemi převzali vojáci.82
CHALUPA, Jiří. Dějiny Argentiny, Uruguaye, Chile. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1999, s. 207–215. Tamtéž, s. 215–225.
81 82
34
3.1.6 Argentina v polovině 20. století O období vlády prezidenta Peróna se hovoří jako o tzv. Perónově Nové Argentině, kterou lze charakterizovat jako roztříštěnou společnost v hospodářském úpadku, charakteristickou vyšší mírou odchodu do exilu či věznění odpůrců režimu, nerealizací pozemkové reformy, vysokou inflací, závratným nárůstem životních nákladů a rostoucí nezaměstnaností.83 Polovina 20. století znamenala těžkosti pro argentinské zemědělství, které lze popsat jako nedostatek zahraničních trhů, nehorázně vysoké ceny zemědělských strojů a umělých hnojiv. Problémy v zemědělství měly za následek stagnaci a úpadek venkova, což způsobilo odchod obyvatel do měst. S potížemi se potýkal také vesměs celý argentinský státní průmysl, neboť pouze 9 % vlastnili soukromí domácí podnikatelé. Navíc chyběla specializace a nadále rostla inflace. Ze strany vlády byla snaha nastartovat ekonomiku země pomocí čtyř prostředků: stabilizační plány, deflace, půjčky ze zahraničí, přilákání zahraničních investic.84
3.1.7 Argentina ve 20. století po Perónově vládě Po Perónově odchodu do exilu nastala v zemi tzv. deperónizace všech oblastí života – rozpuštění parlamentu, propuštění soudců dosazených Perónem, restituce zestátněného majetku atd. V dubnu roku 1956 prozatímní vojenská vláda znovu uvedla v platnost ústavu z roku 1853. Cílem vojenské vlády bylo vypsání svobodných voleb, ze kterých měla vzejít neperónistická vláda, což se ale nepodařilo, neboť perónismus byl v zemi silně zakořeněn. Moci v zemi se ujal generál Pedro Eugenio Aramburu, který v zemi obnovil svobodu slova.85 Po únorových volbách v roce 1958 se moci ujal Arturo Frondzini, který převzal zemi v hrozném hospodářském stavu. I přes snahu prezidenta se země dále ekonomicky propadala. Po tom, co Frondzini zrušil výsledky svobodných voleb v roce 1962, byl svržen vojenským pučem.86 Vládnoucí armáda byla rozdělen na dva tábory. První tábor tvořili Azules (Modří), jejichž cílem bylo udržet civilní vládu respektující ústavu. Byli to zastánci tzv. perónismu bez Peróna. Druhý tábor byl tvořen Colorados (Červení), což byli antiperónisté podporující CHALUPA, Jiří. Dějiny Argentiny, Uruguaye, Chile. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1999, s. 208. Tamtéž, s. 226–229. 85 Tamtéž, s. 229–233. 86 Tamtéž, s. 234–237. 83 84
35
otevřenou vojenskou diktaturu. Nově vypsané volby v roce 1963 vyhrál Arturo Umberto Illia, který vypovězením smluv s ropnými společnosti přivedl zemi do ještě horší ekonomické situace. Po vojenském puči v roce 1966 se Argentina ocitla v rukou generála Juana Carlose Onganía, který vyhlásil „Argentinskou revoluci“ s tím, že u moci zůstane do té doby, než budou naplněny její cíle. Po převzetí moci byly zrušeny politické strany. V roce 1970 byl popraven bývalý prezident Aramburua, což vyvolalo vlny násilí po celé zemi. Pak se téměř rok co rok střádali v roli prezidenta noví lidé.87 Zrušení zákazu perónistického hnutí v roce 1972 vedlo k vítězství perónistické aliance ve volbách v roce 1973 a 17. října 1973 se Perón opět stává prezidentem Argentiny. Jeho vláda neměla dlouhého trvání, neboť dne 1. července 1974 zemřel. Moci v zemi se ujala jeho třetí manželka, María Estela Martínez de Perón, zvaná Isabelita. Isabelita byla neschopná, proto byla dne 23. března 1976 donucena vojáky k demisi. Země se ocitla ve vládě vojenské junty, která v zemi nastolila krvavou vojenskou diktaturu.88
3.1.8 Vláda vojenské junty Argentinským prezidentem se 29. března roku 1976 stal vrchní velitel pozemního vojska, generál Jorge Rafael Videla. Hlavní cílem vlády vojenské junty bylo ze země vymýtit perónismus za jakoukoliv cenu. Byla porušována ústava, zákony země a nastalo období tzv. Špinavé války trvající od roku 1975, jež přinesla smrt tisícům osob v koncentračních táborech nebo mučírnách policie, represe ze strany armády a útěk statisíců lidí ze země. Oběťmi vojenského teroru se staly především tisíce levicových aktivistů včetně odborářů, studentů, novinářů, tzn. jakýkoliv stoupenec perónismu. V zemi panovala tvrdá cenzura tisku a odborům byla zakázána činnost. Vojenské juntě vedené prezidentem Videlou se sice podařilo snížit inflaci a zvýšit export, ale finančnímu kolapsu v roce 1981 se jim zabránit nepodařilo. Po vyhlášení bankrotu bank a bankovních ústavů se v únoru 1981 celý ekonomický systém junty zhroutil. Země byla zadlužena částkou 25,3 miliardy dolarů, což představuje 42 % HDP Argentiny. Dne 30. března 1981 moc v zemi převzal generál Roberto Eduardo Viola a po něm v prosinci generálporučík Leopoldo Fortunato Galtieri. Vojenská juntě se i přes veškeré snahy nedařilo zvrátit špatnou ekonomickou a vnitropolitickou situaci
CHALUPA, Jiří. Dějiny Argentiny, Uruguaye, Chile. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1999, s. 237–245. Tamtéž, s. 245–250.
87 88
36
– masové demonstrace proti stavu argentinské ekonomiky a lidským právům. Argentina se proto zaměřila se na Falklandy, Argentinou nazývané Malvínské ostrovy, které si nárokuje.89
3.1.9 Válka o Faklandy Jednalo se o válku trvající 72 dní, která započala 2. dubna 1982, kdy se argentinské námořnictvo vylodilo na Falklandech patřící od roku 1833 Velké Británii. Argentinská vláda se domnívala, že to bude jednoduché vítězství, neboť neočekávali výraznější reakci ze strany Velké Británie kvůli tak značně odlehlému území. Premiérka Velké Británie Margaret Thatcherová zareagovala dne 1. května 1982 nálety na Falklandy. Dne 21. května byla zahájena pozemní invaze a následně dne 14. června vstoupily britské jednotky do hlavního města. Čtyři dny po kapitulaci Argentiny rezignoval Galantieri na úřad prezidenta. Na jeho místo nastoupil exgenerál Reynaldo Bignone, který již nedokázal zabránit pádu vojenské junty.90
3.1.10 Argentina na konci 20. století Na podzim roku 1983 se konaly demokratické volby, které ukončily osm let trvající kruté vojenské diktatury v Argentině. Prezidentem země se stal kandidát sociálně demokraticky orientované Radikální občanské unie Raúl Alfonsín, který si stanovil za cíl oživení hospodářství a uskutečnění sociální reformy. Sliboval, že dojde ke zrušení cenzury, součástí policejního vyšetřování již nebude mučení vězněných osob, bude zajištěna ochrana lidských práv, dojde ke snížení inflace atd. Otázka vyrovnání se s minulostí vládou vojenské junty provázela celý jeho prezidentský mandát. Podle něj by měli být potrestáni za činy vojenské junty jen ti vojáci, kteří vydávali rozkazy. Stále byly odkrývány masové hroby dokazující brutální vládu vojenské junty. V prosinci roku 1983 byla vytvořena Národní komise vyšetřující případy zmizelých osob (CONADEP), která vydal tzv. Sábatovu zprávu (podle autora Ernesta Sábata) s názvem „Nikdy více“ pojednávající o zločinech vojenské junty.
Tato
zpráva
obsahovala
popis
vlády
vojenské
junty,
která
vytvořila
300 koncentračních táborů a jejíž vojáci páchali zločiny proti lidskosti. Bylo zjištěno, že jedna třetina všech obětí vojenské vlády byly ženy, některé i těhotné. Dále bylo poukázáno CHALUPA, Jiří. Dějiny Argentiny, Uruguaye, Chile. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1999, s. 250–254. Tamtéž, s. 254–257.
89 90
37
na to, že byli popraveni i studenti, kteří protestovali proti kvalitě stravy v univerzitních jídelnách. Od dubna do prosince rok 1985 se odehrávala soudní řízení s vojáky zodpovědnými za zvěrstva spáchaná v období diktatury. Kvůli pokračujícím obviněním vojáků za činy spáchané během vojenské junty došlo v roce 1987 ke vzpouře vojenské posádky v Campo de Mayo pod vedením plukovníka Rica. Tyto vzbouřence osobně navštívil prezident, přiměl je složit zbraně a vydal zákon ospravedlňující všechny vojáky jednající na základě rozkazů. Ekonomické problémy země se nadále zhoršovaly, zemi zasáhla hyperinflace činící v roce 1989 necelých 5000 %.91 V roce 1989 byl ve volbách prezidentem zvolen perónistický kandidát La Rioja Carlo Saúl Menem zastávající tento post až do roku 1999. Po svém zvolení zaváděl liberální reformy, díky nimž se mu podařilo snižovat inflaci a nastartovat hospodářský růst. Nastala privatizace státního sektoru a byl omezen vliv odborů na politický a ekonomický život země. Dne 22. srpna roku 1994 byla přijata nová ústava země obsahující možnost znovuzvolení prezidenta, čtyřletý prezidentský mandát, povinnou volební účast, přímý volební systém a zrušení branné povinnosti. V roce 1990 prezident podepsal rozsáhlou amnestii pro vojáky a politické teroristy. Došlo také k obnovení diplomatických styků mezi Velkou Británií a Argentinou, které byli přerušeny v roce 1982 válkou o Falklandy. V roce 1995 byla uzavřena smlouva mezi Argentinou a Velkou Británií o společném využívání přírodního bohatství na Malvínských ostrovech, které i přesto zůstaly spornou oblastí. Potom, co v srpnu roku 1995 ministr hospodářství Cavallo přiznal na televizní obrazovce existenci korupce na nejvyšších postech vládního aparátu, propukla v zemi dne 27. září roku 1995 36 hodinová generální stávka protestující i proti reformě zákoníku práce. Přes odpor armády se mu nepodařilo uskutečnit další záměr, a to povolat k zodpovědnosti všechny, kteří za vojenské vlády zaváděli represivní a teroristická opatření. Další pokus o vojenský puč se už nepodařil a v Argentině se prosadila demokracie.92 Argentina byla španělskou kolonií od roku 1516, která ale o tuto zemi nejevila příliš velký zájem. Vše vyústilo v roce 1816, kdy Argentina vyhlásila nezávislost na Španělsku. V průběhu 19. století se moci střídali silné osobnosti v čele státu, jenž posilovali moc města
CHALUPA, Jiří. Dějiny Argentiny, Uruguaye, Chile. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1999, s. 259–266. Tamtéž, s. 266–270.
91 92
38
Buenos Aires na úkor provincií. Během 20. století se k moci dostal Perón, který po sobě zanechal roztříštěnou zemi. Po jeho pádu byl ale perónisms v zemi všude přítomný. Vláda vojenské junty, jež se snažila stabilizovat zemi, byla krutá a přinesla smrt tisícům lidí. Válka s Velkou Británií o Falklandy vyústila v pád vojenské junty. Od této doby se Argentina snažila vyrovnat s minulostí a potrestat viníky vlády vojenské junty. Již od dob Peróna se Argentina potýkala s hospodářskou krizí.
3.2 Brazílie Brazilská federativní republika zaujímá rozlohou 8 511 965 km2, tj. páté místo v pořadí největších zemí světa. Svým územím vyplňuje východní polovinu jihoamerického kontinentu a je větší než celá Evropa bez Ruska dohromady. S počtem více než 200 milionů obyvatel se řadí na páté místo žebříčku nejlidnatějších zemí světa. Na východě je země omývána Atlantským oceánem a na severu, západě a východě sdílí hranice téměř se všemi jihoamerickými státy, s výjimkou států Chile a Ekvádoru.93 Necelou polovinu země zaujímají nížiny nacházející se v povodí řek Amazonka, Paraguay či Paraná. Zbytek země je tvořen pohořími a náhorními rovinami. Pohoří v Brazílii nedosahují vysokých výšek, pouze 3 % území brazilského státu přesahují výšku 900 m n. m. Ze severu na území Brazílie zasahuje Guyanská vysočina, kde se nachází největší hora Brazílie, Pico da Neblina, čnící do výšky 3014 m n. m. Na brazilském území se také rozprostírá největší tropický deštný les na světě, zvaný Amazonský prales.94 Brazílie byla kolonizována Portugalskem, proto je i dnes úředním jazykem země portugalština, mající odlišnou fonetiku od té evropské. Hlavním městem státu není největší brazilské město Rio de Janeiro, nýbrž mezi léty 1956-1960 nově vybudované vnitrozemské město Brasília ležící v geografickém středu země. Brazílie je federativní státem, v jejímž čele stojí prezident volený na čtyři roky. Jedná se o jeden z mála států, kde je povinná volební účast pro občany ve věku 18 až 65 let. Lidé ve věku od 16 let a starší 65 let mají také volební
KLÍMA, Jan. Dějiny Brazílie. Vyd. 2., dopl. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2011. Dějiny států, s. 5. 94 Svět, v němž žijeme: kontinenty. Praha: Euromedia Group - Knižní klub, 2004. Universum (Knižní klub), s. 59–60. 93
39
právo, ale jejich účast je dobrovolná. Země je tvořena 27 spolkovými státy a federálním distriktem hlavního města.95 Brazílie je katolickou zemí a je považována za zemi s největším množstvím obyvatel katolického vyznání na světě. Základní kořeny brazilského náboženství vycházely z víry domorodých obyvatel a katolické vyznání i africké kulty se zde objevily až v době kolonizace a otroctví.96
3.2.1 Období portugalské kolonizace Území Brazílie bylo původně osídleno indiánskými kmeny, jakými byly například Tupíové či Aravakové. Dne 28. ledna roku 1500 prozkoumala španělská výprava vedená Vincentem Yáñez Pinzón severovýchodní pobřeží dnešní Brazílie, včetně ústí řeky Amazonky. Za den objevení Brazílie se pokládá 22. duben roku 1500, kdy portugalský mořeplavec Pedro Álvares Cabral zabral toto území pro svého krále Manuela I. a pojmenoval ho Ostrov pravého kříže. V důsledku objevu území dnešní Indie nejevilo Portugalsko o nově prozkoumanou oblast na jihoamerickém kontinentu příliš velký zájem a svoji pozornost zaměřilo na Indii. Jméno nově objeveného území se postupně měnilo, název se ustálil až v roce 1503 na jménu Brasil, a to podle dřeva ze stromu paul-brasil, které bylo prvním cenným zbožím vyváženým ze země. V roce 1516 se portugalský král rozhodl o osídlení země za účelem vytvoření zásobovací základny usnadňující cestu přes Atlantický oceán k Indii.97 V prosinci roku 1530 vyjel na objevnou plavbu Martim Afonso de Sousa, mapující pobřeží a zakládající kapitanáty s portugalskou příslušností. V roce 1548 bylo vybudováno sídlo guvernéra, kterému všechna místodržitelství podléhala. Následující rok bylo založeno město Salvador, první hlavní město Brazílie.98 Postupně vznikala další města, např. v roce 1554 São Paulo či v roce 1565 Rio de Janeiro.99 K rozvoji těžby dřeva paul-brasil, produkci a výrobě cukru byla využívána otrocká práce, úzce související s rozvojem plantážnictví.100 Svět, v němž žijeme: kontinenty. Praha: Euromedia Group - Knižní klub, 2004. Universum (Knižní klub), s. 59–64. 96 Tamtéž, s. 61. 97 KLÍMA, Jan. Dějiny Brazílie. Vyd. 2., dopl. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2011. Dějiny států, s. 26–34. 98 Tamtéž, s. 34–40 99 Tamtéž, s. 54–55. 100 Tamtéž, s. 44–55. 95
40
Portugalsko muselo o svou pozici na území Brazílie bojovat s četnými nájezdy ze strany evropských států Francie a Holandska, jež chtěly získat podíl na produkci cukru na brazilských plantážích. Od roku 1624, kdy Holanďané převzali vládu nad městem Salvador, neustále probíhaly na území Brazílie střety mezi Holanďany a Portugalci, resp. mezi protestanty a křesťany. Boje trvající třicet let skončily v roce 1654 vítězstvím katolického Portugalska, Holanďané byli z Brazílie vyhnáni.101 V průběhu 17. století pronikali Portugalci stále hlouběji do vnitrozemí, kde se často potýkali s nepřátelstvím domorodých obyvatel. K soužití mezi evropskými kolonizátory a indiány přispívala církev se svou misijní činností, především řády jezuitů, františkánů, karmelitánů.102 Úpadek Portugalska po válkách se Španělskem hnal mnoho Portugalců do brazilské emigrace. Rozvoj Brazílie ale blokovalo Portugalsko tím, že Brazílie musela vykupovat portugalské přebytky za předražené ceny. Navíc hodnotu brazilského exportu, cukru a tabáku monopolně určovala vláda v Portugalsku. Země se také musela potýkat s velkým daňovým zatížením.103 Na počátku 18. století v oblasti Minas Gerais objeveno větší množství zlata a drahokamů, k jejichž těžbě byla využívána práce otroků dovezených z Afriky, především z portugalské kolonie Angoly. Díky těžbě zlata a dalších drahokamů se hospodářské a politické centrum začalo přemisťovat na jih, proto bylo v roce 1763 přeneseno hlavní město ze Salvadoru do Rio de Janeira. Projevovala stále větší závislost Brazílie na Portugalsku, které na území Brazílie zakazovalo tovární výrobu a řemesla a nutilo Brazilce pracovat v oblasti těžby a zemědělství. Obyvatelům Brazílie se nelíbil portugalský vliv, proto mezi léty 1788–1789 proběhl první pokus o vyhlášení nezávislosti na Portugalsku, ale toto tzv. Tiradentovo spiknutí bylo odhaleno již v přípravné fázi.104
KLÍMA, Jan. Dějiny Brazílie. Vyd. 2., dopl. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2011. Dějiny států, s. 61–77. 102 Tamtéž, s. 85–88. 103 Tamtéž, s. 88–96. 104 Tamtéž, s. 99–139. 101
41
3.2.2 Boj za brazilskou nezávislost na Portugalsku Po napadení Portugalska Napoleonem se rozhodl portugalský princ regent Jan přesídlit celou královskou rodinu a celý dvůr do Brazílie, do města Rio de Janeiro. Během své plavby byl konvoj chráněn britskými válečnými loděmi, neboť Portugalsko jako spojenec Velké Británie odmítlo Napoleonovo ultimátum o vyhlášení války. Dne 23. ledna 1808 vstoupil princ regent na území Brazílie, které se tak fakticky stalo mocenský centrem portugalské říše. Na základě spojenectví Portugalska s Velkou Británií rostl obchod mezi těmito evropskými státy a jejich koloniemi. Po smrti portugalské královny Marie v roce 1816 se králem Spojeného království Portugalska, Brazílie a Algarve stal Jan VI. Navzdory uklidnění politické situace v Portugalsku, král nadále zůstával v Brazílii a pracoval na rozvoji a prosperitě země. Neklidný politický vývoj v Portugalsku donutil krále Jana VI. v roce 1821 po třinácti letech opustit Brazílii, kde zůstal jako princ regent jeho syn Pedro I. Na konci srpna roku 1822 byl princ regent Pedro I. vyzván k návratu do Portugalska, ale odmítl a dne 7. září 1822 provoláním z Ipirangy vyhlásil nezávislost Brazílie na Portugalsku.105
3.2.3 Císařství v Brazílii v 19. století Dne 12. října 1822, v den Pedrových narozenin, se Brazílie stala císařstvím. Císař Pedro I. usiloval o sjednocení země a mezinárodní uznání. Dne 9. ledna roku 1824 byla schválena ústava země zakotvující režim dědičné monarchie. Díky prostupujícímu vlivu liberalismu ústava obsahovala garanci svobody tisku, vlastnictví či nedotknutelnosti bydliště. V témže roce, dne 26. května, i přes nesouhlas s dědičným titulem císaře, uznaly Spojené státy americké nezávislost císařské Brazílie. Portugalsko uznalo nezávislost Brazílie až 15. listopadu roku 1825. Po smrti svého otce Jana VI. se Pedro I. v roce 1826 vzdal nároku na portugalský trůn ve prospěch své nejstarší dcery Marie da Glórie. Mezi léty 1825–1828 probíhala válka mezi Brazílií a Argentinou, mající za následek vznik nezávislé Uruguayské republiky dne 27. srpna 1828. Dne 7. dubna roku 1831 císař Pedro I. abdikoval ve prospěch svého pětiletého syna Pedra II. a vrátil se do Portugalska.106
KLÍMA, Jan. Dějiny Brazílie. Vyd. 2., dopl. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2011. Dějiny států, s. 148–184. 106 Tamtéž, s. 189–208. 105
42
Z důvodu nízkého věku císaře Pedra II. zastupovali mladého císaře ve vládě regenti až do roku 1840, kdy císař dosáhl věku patnácti let, byl prohlášen plnoletým a stal se císařem Brazílie. Brazilská společnost se tehdy vyznačovala pestrým sociálním, regionálním i rasovým složením. Mezi léty 1831 až 1848 se musela Brazílie potýkat se separatistickými tendencemi na severu a jihu země, které se ale vládě podařilo potlačit. Vláda císaře Pedra II. je označována jako tzv. zlatý věk, především díky hospodářskému rozvoji Brazílie. Rozvoj země přilákal migranty z Evropy, v největší míře Španěly, Portugalce, Italy a Švýcary. Hospodářský rozvoj Brazílie a sousedního státu Paraguaye přinesl spory mezi oběma zeměmi, v nichž důležitou roli sehrálo výnosné pěstování čaje maté na hranici států. Spory přerostly až do válečného konfliktu mezi Brazílií a Paraguayí, trvajícího celých šest let. 107 Hlavním zdrojem konfliktů v oblasti hospodářské, politické i sociální bylo otroctví. V roce 1870 sice císař osvobodil děti otroků na všech statcích, ale k úplnému zrušení otroctví došlo až v květnu roku 1888, kdy dcera Pedra II., korunní princezna Isabela, podepsala tzv. Zlatý zákon. Zrušení otroctví vedlo k růstu nespokojenosti mezi statkáři využívajícími otrockou práci. Spory vyvrcholily Dekretem č. 1 z 15. listopadu 1889 vyhlašujícím federativní brazilskou republiku, čímž skončilo 67 let trvající brazilské císařství.108 Již od počátku 19. století docházelo k poklesu těžby zlata v dolech v Minas Gerais. Naproti tomu se velmi rozvíjelo plantážnictví, především pěstování cukrové třtiny, kávy, kakaa, kaučuku a bavlny. Již v polovině 19. století Brazílie obstarala polovinu světové produkce kávy. Přítomnost portugalského dvora na území Brazílie s sebou nesla rozvoj kulturního, vědeckého a hospodářského života. I po zrušení císařství se země dále rozvíjela díky řadě sociálních a politických reforem. Evropské expedice se podílely na průzkumu brazilského vnitrozemí, především Amazonského pralesa.109
3.2.4 Brazilská republika v průběhu 20. století Na počátku 20. století žilo v Brazílii více než 17,5 milionu obyvatel. Toto číslo se v průběhu celého století neustále zvyšovalo vlivem příchodu migrantů z Evropy, usídlujících se ve větších městech a na jihu země. Mezi imigranty převažovali Italové, Portugalci, KLÍMA, Jan. Dějiny Brazílie. Vyd. 2., dopl. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2011. Dějiny států, s. 212–227. 108 Tamtéž, s. 227–249. 109 Tamtéž, s. 184–228. 107
43
Španělé, Němci a Ukrajinci. Významnou menšinu tvořili také Japonci a Židé. Migranti přijížděli do Brazílie většinou s celými rodinami. V důsledku imigrace vznikala řada hospodářských, finanční i sociálních problémů, především v důsledku špatné asimilace německých a japonských rodin. Významnou roli v horší asimilaci hrál jazyk jako dorozumívací prostředek. Převažoval agrární charakter země, jehož hlavní exportní artikly tvořily brazilská káva a kakao. S postupem času také rostl význam bavlny a masa. V roce 1922 začala stavba jednoho z nejznámějších symbolů Brazílie, obrovské sochy Krista na vrcholu Corcovado, již byla dokončena v roce 1931.110 Nově vzniklou Brazilskou republiku postupně uznaly mocnosti na americkém i evropském kontinentě. Ústava brazilské republiky, vyhlášená dne 24. února 1891, v sobě spojovala prvky federální ústavy Spojených států amerických s některými body ze švýcarské a argentinské ústavy. Brazílie se stala decentralizovanou federativní republikou, v jejímž čele stál prezident volený na čtyři roky. Kromě přímé volby do obou komor Kongresu, byla v ústavě zakotvena odluka církve od státu a liberální svobody jako rovnost občanů před zákonem, svoboda tisku, slova, vyznání atd. Po nepokojích ve státech federace a vládě příslušníků armády se v listopadu roku 1894 prezidentského úřadu ujal dr. Prudente José de Morais Barros, jenž vládl až do roku 1898. Jednalo se o prvního civilistu v čele brazilské republiky, který si dal za cíl ukončit nepokoje na jihu země a stabilizovat zemi. Zaměřil se na rozvoj ekonomiky země a výstavbu ve vnitrozemí státu.111 V roce 1910 byl prezidentem země zvolen maršál Hermes da Fonseca nesoucí podporu od armády, které se nelíbila dosavadní civilní vláda. V průběhu jeho vlády se severovýchod země ocitl v problémech především kvůli poklesu cen kávy a vlivem panujícího sucha.112 V období první světové války zastával post prezidenta Venceslau Brás Pereira. Tento celosvětový konflikt měl na Brazílii ekonomický i politicky dopad v podobě zvedajících se cen surovin. Dne 25. května 1915 uzavřely státy Argentina, Brazílie a Chile (tzv. ABC státy) smlouvy předpokládající mírové řešení možných sporů a upevnění vzájemných vztahů na latinskoamerickém kontinentě. Zvyšující zájem o brazilské produkty vyústil v růst
KLÍMA, Jan. Dějiny Brazílie. Vyd. 2., dopl. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2011. Dějiny států, s. 266–296. 111 Tamtéž, s. 258–266. 112 Tamtéž, s. 275–279. 110
44
zaměstnanosti a průmyslu. Vše se změnilo 26. října 1917, kdy Brazílie ukončila svou neutralitu a vyhlásila válku Německu. Vývoz potravin spojencům znamenal omezení domácí nabídky, růst cen a následný nedostatek zboží na trhu vedl ke vzniku černého trhu. Napětí ve společnosti vyústilo v protestní akce proti vládě a stávky.113 V roce 1919 zvítězil v prezidentských volbách Epitácio da Silva Pessoa. Dne 10. ledna 1920 Brazílie podepsala pakt Společnosti národů, čímž se stala jedním ze zakládajících členů. Brazilská země usilovala také o zisk křesla stálého člena Rady Společnosti národů, což se jí nepodařilo, proto stejně jako Spojené státy americké zaujala vůči Evropě politiku izolacionismu a v roce 1926 vystoupila ze Společnosti národů. V meziválečném období v Brazílii klesal vývoz kávy a bavlny, naopak rostla inflace a nezaměstnanost. V roce 1920 žilo v Brazílii více než 30,5 milionů obyvatel. Dne 1. března 1922 byl prezidentem země zvolen Artur da Silva Bernardes, který se musel vypořádat s nepokoji na jihu země. Dne 5. července 1924 byla rozpoutána ozbrojená revoluce s cílem svrhnout prezidenta. V důsledku rozštěpení společnosti stále rostly sociální a regionální rozdíly mezi jednotlivými státy federace. Politická krize blokovala ekonomický rozvoj země, způsobila problémy se splácením brazilského státního dluhu, což v roce 1928 dospělo k tomu, že se Brazílie stala nejzadluženější zemí Latinské Ameriky. V listopadu roku 1925 se prezidentem země stal dr. Washington Luís Pereira de Soussa. Namísto nutnosti podpory průmyslu se Brazílie zaměřila na rozvoj zemědělství a export zemědělských surovin jako byla káva a bavlna. V důsledku vypuknutí světové hospodářské krize byl na trhu nadbytek kávy, který nikdo nechtěl. Vše vyústilo v protesty proti vládě, ty následně vedly k ozbrojenému povstání ve státech Rio Grande do Sul a Minas Gerais. Po sesazení vlády se moci v zemi ujala vojenská junta, která prezidentský úřad vložila do rukou Getúlia Dornelles Vargasovi.114 Prezident Vargas vydal Organický zákon, který zrušil platnou ústavu z roku 1891, rozpustil federální parlament, zákonodárné rady státu a další instituce. Na počátku 30. let 20. století byly v Brazílii více než 2 miliony nezaměstnaných obyvatel. Na podzim roku 1931 vyhlásila Brazílie státní bankrot, po němž následovala řada stávek a následný propad exportu kávy, bavlny, masa a cukru. Dne 14. července 1934 vznikla nová ústava země zavádějící KLÍMA, Jan. Dějiny Brazílie. Vyd. 2., dopl. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2011. Dějiny států, s. 280–283. 114 Tamtéž, s. 283–293. 113
45
povinné a bezplatné základní vzdělání, garanci minimální mzdy, omezení práce dětí a žen a povinnou vojenskou prezenční službu. Ústava také posilovala moc prezidenta, který mohl vetovat jakýkoliv zákon. Dne 10. listopadu 1937 proběhlo obklíčení parlamentu vojenskou policií. Toho využil prezident Vargas a převzal absolutní moc ve státě. Vargas rozpustil parlament a Brazílie byla podle portugalského vzoru vyhlášena Novým státem (Estado Novo). Hlavní oporou státu se stala armáda, byly zrušeny všechny politické strany. Došlo ke změně struktury průmyslu, od potravinářství a textilu k metalurgii, elektrotechnice, energetice, dopravním a strojním zařízení.115 Po vypuknutí druhé světové války vyhlásila Brazílie neutralitu a nadále udržovala obchodní styky se státy Osy. Po útoku Japonska na Havajské ostrovy přerušila diplomatické styky se státy Německo, Itálie a Japonsko a stala se jednou z hospodářských opor Spojených států amerických. Poté, co dne 23. srpna 1942 německé ponorky potopily několik brazilských obchodních lodí, vyhlásila Brazílie válku Německu a Itálii. Brazílie se aktivně účastnila pozemních operací na území Evropy a operací v jižním Atlantiku. Zatímco ve světě bojovala za demokracii, doma vládla autoritativně. Množící se protesty ovšem vyústily ve vojenský převrat a prezident Vargas se dne 29. října 1945 musel vzdát vlády.116 Koncem ledna 1946 se prezidentem stal Eurico Gaspar Durta. Během jeho vlády byla v září 1946 přijata nová ústava země, oddělující moc zákonodárnou, soudní a výkonnou. Součástí zákona byla přímá volba prezidenta, jehož volební období nyní mělo trvat pět let, a volební právo pro všechny obyvatelé Brazílie, muže i ženy starší osmnácti let. Poválečná ekonomická recese měla za následek příklon některých obyvatel k levicovým ideologiím. V říjnu roku 1947 Brazílie přerušila diplomatické styky se SSSR a zaujala postoj Trumanovy doktríny v politice, tj. zadržování komunismu, čímž se komunisté dostali do ilegality. V důsledku toho se Brazílie zapojila do války v Koreji. V polovině 20. století přesáhl počet obyvatel Brazílie počet 50 milionů obyvatel.117
KLÍMA, Jan. Dějiny Brazílie. Vyd. 2., dopl. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2011. Dějiny států, s. 297–306. 116 Tamtéž, s. 306–312. 117 Tamtéž, s. 317–319. 115
46
V následujících prezidentský volbách opět zvítězil Vargas, pokračující v represích vůči levici, což mělo za následek oslabování jeho pozice prezidenta země. Po odmítnutí demise spáchal dne 24. srpna 1954 sebevraždu.118 Dne 31. ledna 1956 se prezidentem Brazílie stal lékař Juscelino Kubitschek de Oliviera, potomek jihočeských přistěhovalců. Kubitschek se moci ujal v době, kdy se Brazílie nacházela ve složité politické i sociální situaci. Kubitschek, jehož cílem bylo zlepšit ekonomickou situaci ve státě, zavedl pětiletý hospodářský plán do roku 1960, jenž obsahoval plány pro rozvoj energetiky, těžařství, ocelářství, strojírenství a dopravy. V září roku 1956 parlament schválil zákon o výstavbě nové metropole Brasília v geografickém středu města, která byla dokončena v roce 1961. Prezident Kubitschek udržoval obchodní styky s komunistickými zeměmi východního bloku, mezi které patřily např. Československo, Polsko, SSSR či Kuba. Země se přesto potýkala s řadou ekonomických problémů, kupříkladu s vysokou inflací, deficitem státního rozpočtu či se zahraničními dluhy.119 Konce ledna roku 1961 byl prezidentem zvolen Jânio da Silva Quadros, jenž zemi převzal v hrozném finančním stavu. Prezidentův program úspor a snížení výdajů státu vedly ke vzniku nepokojů v zemi. Blízké styky s Kubou a SSSR se nelíbily Spojeným státům americkým, což vyústilo ve spory a následné vyhoštění jejich velvyslance. Prezident Quadros nakonec abdikoval na prezidentský post a opustil zemi.120 V roce 1961 se prezidentem Brazílie stal João Belchior Marques Goulart, ale s omezenými prezidentskými pravomocemi. Stále pokračující orientace Brazílii na východ ovlivnila v lednu 1962 odmítnutí podpory sankcí vůči Kubě. Země dále odmítla prodloužit armádě Spojených států amerických pronájem základny na jednom z brazilských ostrovů. Následovala znárodnění některých severoamerických společností, čímž došlo k zastavení přílivu zahraničních investic. V zemi nastal rozkol mezi parlamentním a prezidentským systémem, což vyústilo v referendum, v němž byl parlamentní systém zavržen. Následně prezident Goulart převzal plné pravomoci prezidenta a předsedy kabinetu. Země se musela neustále potýkat s hospodářskými problémy a zvyšující se inflace vyvolala v zemi nepokoje a stávky, při nichž lidé požadovali odstoupení prezidenta Goularta. Po jeho odstoupení se
KLÍMA, Jan. Dějiny Brazílie. Vyd. 2., dopl. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2011. Dějiny států, s. 319–322. 119 Tamtéž, s. 322–327. 120 Tamtéž, s. 327–328. 118
47
moci chopila vojenská junta, nastalo zatýkání odpůrců státního převratu, na deset let se zastavila garance občanských svobod a v zemi byl vyhlášen výjimečný stav. Prezidentem země se stal maršál Humberto de Alencar Castelo Branco, který zřídil Národní informační službu (SNI) k likvidaci „vnitřního nepřítele“. Došlo k přerušení diplomatických vztahů s Kubou a hospodářské spolupráce se Spojenými státy americkými. Instituční akt z 27. října 1965 nařizoval rozpuštění všech politických stran a prezidentovi země byly přiznány mimořádné pravomoci. V zemi byl zaveden pravicově orientovaný autoritativní režim. Dne 15. března 1967 vstoupila v platnost nová ústava, díky které se Brazílie se stala unitárním státem. Prezidentem země se stal generál Artur da Costa e Silva.121 Během prezidentského mandátu prezidenta Costa e Silva došlo k hospodářskému růstu, rozvoji země a klesající inflaci. I přesto byl odmítnut a kritizován většinou národa, církev nevyjímaje. Prezident pomoci vydání Institučního aktu 5 uzavřel Kongres, dal uvěznit více než 200 politiků, včetně bývalého prezidenta Kubitscheka. Dále probíhaly čistky na úřadech a univerzitách, zavedla se tvrdá cenzura tisku. Součástí vyšetřovacích praktik bylo i mučení, což vyvolávalo odpor u většiny obyvatelstva. Po zhoršení zdravotního stavu prezidenta se moci v zemi ujal triumvirát složený ze tří generálů, generála pozemního vojska Aurélia Lira Taverese, generála letectva Márcia de Sousa a generála válečného námořnictva Augusta H. Rademakere Grünewalda. Po unesení amerického velvyslance triumvirát zareagoval zatýkáním a vyhoštěním odpůrců ze země.122 Triumvirát v zemi skončil v roce 1969 zvolením čtyřhvězdičkového generála Emília Garrastaza Médiciho. Tvrdil, že před ukončením svého mandátu bude v zemi obnoven demokratický režim. I přesto během režimu probíhalo neustálé pronásledování odpůrců a opozice. Odlesňování východní části Amazonie vyústilo ve spor s původními obyvateli, Indiány.123 Dne 15. března 1974 se prezidentem Brazílie stal generál Ernesto Geisel Beckman. Během jeho vlády bylo vedeno vyšetřování osob zmizelých a mučených v uplynulých letech.
KLÍMA, Jan. Dějiny Brazílie. Vyd. 2., dopl. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2011. Dějiny států, s. 337–340. 122 Tamtéž, s. 340–343. 123 Tamtéž, s. 343–346. 121
48
Během roku 1978 vláda zahájila rozhovory s opozicí, které vedly v říjnu roku 1978 ke schválení 11. ústavního dodatku o zrušení antidemokratického Institučního aktu č. 5.124 Skutečný obrat k demokracii nastal v roce 1979, kdy se prezidentem země stal generál João Batista de Oliviera Figueiredo. Vznikla Ústavní rada, obnovila se svoboda zakládání politických stran, byl zrušen trest smrti i trest doživotí a došlo k prominutí politických přečinů. Země byla ve špatném ekonomickém stavu, zvyšovala se nezaměstnanost a rostla inflace, která dokonce přesáhla hranici 110 %. Celou zemí se šířily demonstrace usilující o přímou volbu prezidenta.125 V roce 1985 se prezidentem země stal José Sarney, jehož cílem bylo vypořádat se s minulostí země. Ústava byla obohacena o dodatek o přímé volbě prezidenta a legalizaci politických stran. Dne 5. října 1988 byla přijata nová ústava země rozšiřující sociální a politická práva, čímž byly vymazány poslední stopy minulého autoritativního režimu. Na konci 80. let 20. století rostla průmyslová výroba a těžba ropy, díky čemuž mohla Brazílie splácet zahraniční dluh.126 V březnu roku 1990, po devětadvaceti letech, byl pomocí přímé volby zvolen prezidentem země Fernando Collor de Mello. Země se potýkala se sociální nestabilitou a nemocemi jako cholera, malárie či AIDS. Po obvinění prezidenta z korupce, hlava státu rezignovala a jako jeho nástupce byl v roce 1992 zvolen Itamar Augusto Franco. V dubnu v roce 1993 byl v plebiscitu zvolen prezidentský systém moci. Díky ekonomickému „Plánu Real“ byla zavedena měnová jednotka real, poklesla inflace a do země zavítali zahraniční investoři.127 Dne 1. ledna 1995 byl do prezidentské funkce jmenován Fernando Henrique Cardoso, který Brazílii vedl až do roku 2003. Během svého prezidentského mandátu se musel potýkat s finanční krizí, jenž způsobila rostoucí nezaměstnanost a nespokojenost v zemi. Pro zlepšení ekonomické situace v zemi byla provedena největší privatizace v dějinách Brazílie, která
KLÍMA, Jan. Dějiny Brazílie. Vyd. 2., dopl. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2011. Dějiny států, s. 346–349. 125 Tamtéž, s. 349–350. 126 Tamtéž, s. 351–353. 127 Tamtéž, s. 353-354. 124
49
zahrnovala státní banky, federální dálnice, telefonní a energetické společnosti atd. Prezident se také snažil o aktivnější roli Brazílie v mezinárodní politice.128 Brazílie se stala portugalskou kolonií v roce 1500. Zpočátku Portugalsko o tuto zemi nejevilo příliš velký zájem. Vše se změnilo koncem 17. století, kdy bylo v oblasti Minas Gerais objeveno zlato a diamanty. Po napadení Portugalska Napoleonem na počátku 19. století se portugalský dvůr přesunul na území Brazílie. Postupně sílily hlasy po vyhlášení nezávislosti, které byla nakonec vyhlášena v roce 1822 a Brazílie se stala císařství. Zrušení otroctví v roce 1888 vedlo k růstu nespokojenosti v zemi, které vyústily v roce 1889 ve vznik federativní republiky. Během 20. století se u moci střídali vojenské junty a civilní vlády. Po vládě vojenské junty v 60. a 70. letech 20. století nastal obrat k demokracii, jenž trvá dodnes. Neschopnost vojenských vlád řešit ekonomické problémy země vyústila v ekonomické problémy země, se kterými se Brazílie musí dodnes potýkat.
3.3 Chile Chilská republika je stát ležící na jihozápadě Jižní Ameriky. Jedná se o přímořský stát, území Chile zasahuje na pobřeží Tichého oceánu. Název Chile pochází z původního indiánského (aymarského) slova chilli, který v překladu znamená „zima, studený“ nebo také „tam, kde končí země“. Španělé jako kolonizátoři tuto zemi pojmenovali Nová Extremadura, podle jednoho z autonomních území ležící ve Španělsku. Nejprve pojem Chile označovalo pouze centrální část dnešního území státu, ale postupem času se toto označení vžilo pro celou zemi. Sousedními státy jsou na severu Peru a Bolívie a východní hranici sdílí Chile s Argentinou.129 Stát Chile je specifický svým podlouhlým úzkým tvarem. Průměrně měří na šířku pouze 160 km, naproti tomu jeho délka dosahuje 4200 km. Na rozloze o 756 626 km2 žije více než 17 milionů obyvatel. Chile si také nárokuje území na Antarktidě o rozloze 1 250 000 km2.130 128
Fernando Henrique Cardoso. In: Encyclopædia Britannica [online]. 2015 [cit. 2016-04-10]. Dostupné z: http://www.britannica.com/biography/Fernando-Henrique-Cardoso 129 CHALUPA, Jiří. Dějiny Argentiny, Uruguaye, Chile. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1999, s. 18–19. 130 Chile: Základní charakteristika teritoria, ekonomický přehled. In: Ministerstvo zahraničních věcí České republiky [online]. Praha, 2015 [cit. 2016-03-30]. Dostupné z: http://www.mzv.cz/jnp/cz/encyklopedie_statu/jizni_amerika/chile/
50
Tento jihoamerická stát se nachází na nestabilním geologickém podloží, proto často dochází k zemětřesení a aktivní sopečné činnosti. V roce 1960 zde bylo zaznamenáno vůbec nejsilnější zemětřesení, které mělo sílu 9,5 stupně Richterovy stupnice. V důsledku zemětřesení vznikajících na oceánském dně je Chile ohrožováno potencionálním vznikem vln tsunami. Poslední silné zemětřesení, společně s vlnami tsunami, zasáhly Chile v polovině září roku 2015.131 Povrch Chile je velmi členitý, většinu území tvoří pohoří Andy. Jižní pobřeží státu je extrémně členité s velkým počtem ostrovů vzniklých během čtvrtohorního ledovcového zalednění. Příznivé podmínky pro zemědělství a průmysl panují ve střední části Chile, v tzv. Centrálním údolí, kde žije většina obyvatel. Od severní hranice se státem Peru se táhne rozsáhlá poušť Atacama, kde se nachází největší zásoby ledku na světě a bohaté naleziště mědi, jíž je Chile největším producentem.132
3.3.1 Období kolonizace Před příchodem Evropanů území Chile obýval jeden z jihoamerických indiánských kmenů, Mapučové. Španělé neznali pojmenování tohoto kmene, proto jej nazvali Araukánci. Oblasti na severu země patřily Inkům, ale žili zde i Atacamci a Čaugové. Kmen Inků se v průběhu 15. století snažil rozšířit své pole působnosti více do území dnešního Chile, ale indiánský kmen Araukánců jim v tom zabránil.133 Během svých objevitelských plaveb zavítaly na Jižní Ameriku na území státu Chile mnohé španělské výpravy. Při objevování kontinentu postupovaly dvěma směry, konkrétně ze severu a z jihu. Z jihu postupoval Fernão de Magalhães, portugalský mořeplavec ve službách španělského krále (Magalhães je první evropský objevitel ostrova Ohňová země). Dodnes je po něm pojmenován průliv oddělující ostrov od zbytku kontinentu. Jelikož se snažil objevit a zmapovat cestu z Ameriky do Asie, pobřeží Ameriky se moc nevěnoval.134 Naopak Diego Almagro, člen Pizarrovy výpravy do Peru, se mezi léty 1535–1536 spolu
Chile zasáhlo silné zemětřesení. Někde už udeřila tsunami. In: IDNES.cz [online]. 2015 [cit. 2016-03-30]. Dostupné z: http://zpravy.idnes.cz/chile-zasahlo-zemetreseni-o-sile-8-3-stupne-zahynuli-dva-lide-pqu/zahranicni.aspx?c=A150917_045339_zahranicni_lve 132 PALMER, John (ed.). Všechno o Zemi: místopisný průvodce světem. Vyd. 1. Praha: Reader's Digest Výběr, 1998, s. 255–256. 133 CHALUPA, Jiří. Dějiny Argentiny, Uruguaye, Chile. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1999, s. 19–22. 134 Tamtéž, s. 33–34. 131
51
s Pedrem de Valdiviou a jeho vojskem zaměřil na objevování severu země a dobytí jižních oblastí bývalé Incké říše. Již zmíněný Pedro de Valdivia se v roce 1541 vydal na výpravu s cílem dobýt celé území Chile. Během své objevné cesty na jih usiloval o nalezení bájné země El Dorado (v překladu znamenající Země zlata). Roku 1541 dorazil až k cíli své cesty, k údolí řeky Mapocho, kde založil město Santiago del Nuevo Extremo dnes známé jako Santiago de Chile, jež je hlavním městem tohoto jihoamerického státu.135 Valdivia se poté vrátil zpět do Peru, kde pomohl jeho guvernérovi v boji proti Franciscovi a Gonzalesu Pizzarovi. Jako odměnu za své služby byl Valdivia jmenován guvernérem Chile. Po svém návratu do Chile rozšiřoval území dál k jihu až k Magalhãesově úžině. V roce 1550 došlo u řeky Bío-Bío ke střetu Valdivia s vojskem Araukánců, ve kterém zvítězil Valdivia.136 V této době ve Španělsku vládli Habsburkové, kteří ve své zemi aplikovali centralizovanou absolutistickou moc. I Chile, jakožto jejich kolonie, podléhala centralizované správě španělského království. Došlo k vytvoření systému místokrálovství, přičemž pro Chile jako odlehlý kraj vznikl tzv. generální kapitanát, který byl spravován místokrálem v Peru, avšak v mnoha případech samosprávy vystupovalo Chile jako nezávislý územní celek. Velmi významnou roli ve všech oblastech života hrála římskokatolická církev zavedena španělskými kolonizátory.137 Období 17. století se v Chile často označuje jako tzv. století loje, neboť jedním z hlavních vývozních artiklů země byl (mimo hovězí kůže) lůj. K nucené práci Chilané využívali domorodé obyvatelstvo. Obchod se Chile orientoval v největší míře na Peru, ale obchodovalo se také s Buenos Aires a Asií. Mezi hlavní vývozní artikly patřily kromě již zmíněného loje také měď, zlato a stříbro. Běžný byl směnný obchod za hedvábí a koření.138 18. století se označuje jako století obilí. V roce 1687 zasáhlo sousední stát Peru silné zemětřesení, které způsobilo poškození zemské půdy. Chile se pak stalo hlavním exportem zemědělských výrobků namísto Peru. Následkem toho vznikala nová města a vzkvétal obchod. Důležitou roli hrála také těžba nerostných surovin. Roku 1798 došlo pomocí
KUNC, Jiří a Ivo BARTEČEK. Dobytí a osvobození Latinské Ameriky. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, Filozofická fakulta, 2008, s. 16–17. 136 CHALUPA, Jiří. Dějiny Argentiny, Uruguaye, Chile. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1999, s. 35–37. 137 Tamtéž, s. 39–41. 138 Tamtéž, s. 72–74. 135
52
královského výnosu ke zrušení generálního kapitanátu v Chile a zbavení závislosti Chile na místokrálovství v Peru.139
3.3.2 Boj za chilskou nezávislost na Španělsku Na konci 18. století už bylo patrné, že dosavadní nadvláda španělské koruny nad jihoamerickými koloniemi je neudržitelná. V roce 1808 vpadl Napoleon do Španělska a přinutil tehdejšího krále Karla IV. k abdikaci a jeho dědice, Ferdinanda VII., nechal uvěznit. V prosinci roku 1808 kreolové jednohlasně slavnostně odpřisáhli věrnost uvězněnému princi Ferdinandovi VII. Obávali se ale o dění ve Španělsku, které měl v moci Napoleon. V důsledku
toho
v Chile vznikl konflikt
mezi
roajalisty, stoupenci
Ferdinanda VII., a vlastenci, kteří zatím nepomýšleli na úplnou nezávislost na Španělsku, ale snažili se o větší podíl na správě.140 Aby se zabránilo vzniku junty, která by převzala moc v zemi, byl dne 16. července roku 1810 sesazen guvernér a moc v zemi měl převzít generál. Zabránit vzniku junty se jim však nepodařilo. Ze strachu před možnou intervencí místokrálovského vojska v Limě junta slavnostně přísahala věrnost králi Ferdinandovi VII. a katolické církvi.141 Na konci roku 1810 došlo ke vzpouře proti Španělům, kterou vedl Bernard O´Higgins. Tato událost je považována za začátek válek o nezávislost na Španělsku. V roce 1812 José Miguel Carrera, mluvčí radikálů, vydal dekretem první chilskou ústavu prohlašující Chile za republiku. Byly také přijaty státní symboly, vlajka a státní znak.142 Boje mezi vlastenci a roajalisty pokračovaly. Roajalisté měli silnou podporu z Peru, neboť to byl poslední stát, který byl věrnou baštou španělských roajalistů na americkém kontinentě. Mezi léty 1811 až 1824 probíhaly v Chile neustále boje mezi roajalisty a vlastenci, přičemž zemí se pomalu šířila myšlenka na vytvoření úplně nezávislého státu na španělské monarchii. V roce 1817 vstoupil José San Martín se svou armádou na území Chile. Jeho cílem bylo porazit roajalisty v Chile, po moři doplout k peruánským břehům a dobýt Limu. Dne 12. února 1817 porazil se svým vojskem Španěly a jejich stoupence v bitvě
CHALUPA, Jiří. Dějiny Argentiny, Uruguaye, Chile. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1999, s. 74–77. Tamtéž, s. 85–115. 141 KUNC, Jiří a Ivo BARTEČEK. Dobytí a osvobození Latinské Ameriky. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, Filozofická fakulta, 2008, s. 72–73. 142 Tamtéž, s. 73. 139 140
53
u Chacabuco. Jeho vítězství pokračovala, neboť se k němu po cestě do hlavního města připojovali další chilští vlastenci. Po příchodu do hlavního města Santiaga mu zástupci města nabídli vládu nad Chile, on ji ale odmítl a předal ji Bernadu O´Higginsovi. 143 O´Higginsova vláda pak dne 12. února roku 1818 vyhlásila nezávislost Chile. Tento akt ale nezabránil dalším, neustávajícím bojům za chilskou nezávislost. Dne 5. dubna 1818 se na pláni u řeky Maipo střetla vojska O´Higginse s chilskými roajalisty. Tato bitva znamenala definitivní potvrzení nezávislosti Chile, čímž vznikl na jihoamerickém kontinentě po Spojených argentinských provinciích již druhých nezávislý stát.144 Boj za nezávislost znamenal vymizení otroctví, neboť otroci vstupovali do armády a za jejich službu jim později byla udělena svoboda. Mnoho otroků také svým pánům uteklo během bojů o nezávislost. Během bojů o nezávislost byla nejvíce ceněna armáda se všemi svými složkami.145
3.3.3 Chile v 19. století K nejvýznamnějším chilským politikům počátku 19. století patřil již výše zmíněný Bernardo O´Higgins, vynikající voják a reformátor. Během vlády se mu podařilo zrušit všechny šlechtické tituly. Jako prezident měl pravomoc vydávat dekrety, jejichž cílem bylo napravit zkaženou chilskou společnost odstraněním kohoutích a býčích zápasů, alkoholismu, hazardních her atd. Realizace těchto sociálních reforem skončila neúspěchem. Rok 1822 je pro Chile důležitým milníkem v historii, v tomto roce uznaly Spojené státy americké její nezávislost. Prezident země O´Higgins vládl Chile neomezeně jako diktátor, jenž se opíral výhradně o vojenskou sílu, což v zemi vyvolávalo protesty. Sílící odpor v zemi ho donutil 28. ledna 1823 k demisi, po které navždy odešel z Chile do sousedního Peru.146 Po O´Higginsově odchodu nastala v zemi anarchie, neboť přechod od Higginsovy diktatury k republice s sebou nesl řadu problémů. V Chile tradičně vládli prezidenti, již byli úspěšnými vojáky a veliteli, ale špatnými politiky. Během své vlády nebyli schopni konat rozhodnutí bezpodmínečně nutná pro rozvoj země. Na konci 20. let 19. století se začínaly
CHALUPA, Jiří. Dějiny Argentiny, Uruguaye, Chile. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1999, s.354–357. KUNC, Jiří a Ivo BARTEČEK. Dobytí a osvobození Latinské Ameriky. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, Filozofická fakulta, 2008, s. 74. 145 CHALUPA, Jiří. Dějiny Argentiny, Uruguaye, Chile. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1999, s.122–124. 146 Tamtéž, s. 360–363. 143 144
54
v Chile formovat první politické strany. Nejdůležitější z nich byli liberálové (pipiolos) stavějící se proti diktatuře a anarchii a konzervativci (pelucones), což byli příslušníci staré chilské aristokracie bojující proti násilnickým a revolučním reformám.147 Jeden z největších chilských státníků 19. století byl Diego Portales, konzervativní politik, který přinesl do země řadu změn. Mezi léty 1830 až 1837 působil v politice na různých postech, většinou jako předseda vlády. Jeho cílem bylo zamezit vojsku a generálům účast na politickém dění v zemi, proto například nechal penzionovat téměř všechny důstojníky v zemi. V roce 1833 se také podílel na vzniku nové ústavy uzákoňující vyváženost mezi mocí exekutivní a legislativní. V následujících letech však vlivem manipulací a podvodů dominovala moc exekutivní, což vedlo k posílení pravomocí prezidenta. Ve 30. letech 19. století mělo Chile zahraniční problémy, především s peruánskobolivijskou Konfederací, jež se snažila rozvrátit nově vzniklý stát Chile. Mezi těmito celky vypukla tzv. celní válka, tzn. Peru zvýšilo daně na chilské produkty a naopak. Konfederace složená z Peru a Bolívie se pokusila o vojenskou invazi do Chile. Jejich snažení skončilo neúspěchem, v roce 1839 v bitvě u Yungay byla Konfederace poražena a přestala existovat. Vítězstvím došlo ke stmelení země a Chile si udrželo kontrolu nad pacifickým pobřežím v Jižní Americe.148 Po zavraždění prezidenta Portalese v roce 1837 zavládlo nakrátko v zemi období anarchie. Toto období skončilo v roce 1841, kdy se moci v zemi ujal Manuel Bulnes Prieto. Během jeho vlády v roce 1843 přesáhl počet obyvatel Chile jeden milion, což stále nebylo mnoho, a proto státníci přistoupili k větší podpoře imigrace. Problém byl ale v tom, že o tuto zemi nebyl příliš velký zájem z pozice evropských migrantů, na rozdíl od Argentiny a Uruguaye. Během jeho vlády v roce 1844 také došlo ze strany Španělska k uznání nezávislosti státu Chile. V 50. letech 19. století rostl počet nalezišť stříbra, přičemž peníze z těžby byly většinou investovány do rozvoje zemědělství. Díky keřům vinné révy dovezené z Francie a Itálie se z Chile stal jeden z nejlepších pěstitelů vína na západní polokouli.149 Nástupce Prieta, Manuel Montt Torres, vládl od roku 1851 až 1861. Jeho volební soupeř, generál José María de la Cruz, odmítl uznat porážku, což v roce 1851 vyústilo v občanskou válku. Prezident Montt v této válce upevnil svou pozici i přesto, že se jednalo CHALUPA, Jiří. Dějiny Argentiny, Uruguaye, Chile. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1999, s.363–366. Tamtéž, s. 366–373. 149 Tamtéž, s. 373–375. 147 148
55
o prvního prezidenta bez vojenské minulosti. Montt se zaměřil na ekonomický vývoj země, a proto v roce 1855 založil Hypoteční a úvěrovou banku s cílem podpořit zemědělskou výrobu, drobné a střední zemědělce. Nejdůležitějším obchodním spojencem Chile v té době byli Britové. Docházelo také k početné imigraci německých rodin mířících ve většině případů na jih země. Na konci 50. let 19. století se země se potýkala s ekonomickými problémy v souvislosti se snížením těžby stříbra a oslabením exportu zemědělských výrobků kvůli rostoucí konkurenci ve Spojených státech amerických a Austrálii. Na povrch se také dostával konflikt mezi církví a státem – zatímco někteří se snažili o omezení vlivu církve, ostatní naopak usilovali o její posílení.150 Po Montteovi se prezidentem stal José Joaquín Peréz Mascayano, který byl v čele Chile mezi lety 1861 až 1871. Na počátku 60. let 19. století Chile pomáhalo sousednímu Peru napadenému Španělskem. Po vzájemných urážkách mezi Španělskem a Chile dne 25. září roku 1865 vyhlásilo Chile válku Španělsku, čímž začala první tichomořská válka. Státy Chile, Peru, Bolívie a Ekvádor spolu podepsaly dohodu o vzájemné obraně proti Španělsku. V roce 1866 bylo Španělsko definitivně poraženo. Mírová smlouva mezi Chile a Španělskem byla podepsána až v roce 1883.151 Ve druhé polovině 60. let 19. století došlo k objevení naleziště ledku a jeho následné těžbě, došlo také k technické a technologické modernizaci chilského zemědělství. Mezi novými zákony vyčníval nad ostatními ten zakazující bezprostřední znovuzvolení hlavy státu, prezidentský mandát tudíž trval pouze pět let.152 V průběhu 60. let 19. století v Chile mezi sebou soupeřili dvě hlavní politické strany, konzervativní strana propojující myšlenky bývalého prezidenta Portase s římskokatolickou církví a liberální strana, jejíž cílem bylo změnit ústavu z roku 1833. Liberální straně se nepodařilo její záměr naplnit a ústava zůstala platná až do roku 1925. V roce 1868 se z liberální strany vydělila Radikální strana.153 Na počátku 70. let 19. století se Chile stalo největším světovým producentem mědi. V tomto období také dochází ke zhoršení vztahů mezi Chile a jeho spojenci, Peru, Argentinou a Bolívií. Příčinami byly územní spory a také čím dál tím perspektivnější těžba ledku. Svojí
CHALUPA, Jiří. Dějiny Argentiny, Uruguaye, Chile. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1999, s.375–378. Tamtéž, s. 378-381. 152 Tamtéž, s. 382. 153 Tamtéž, s. 377–378. 150 151
56
roli hrály také peníze, neboť čtvrtina kapitálu v provincii Tarapacá ovládané Peru, kde se těžilo nejvíce ledku, patřila Chile a polovina pracovníků byla chilské národnosti. V roce 1873 došlo k podpisu tajné dohody mezi Peru a Bolívií ohledně kontroly nad těžbou ledku mající za cíl určovat monopolní ceny. Po zvýšení poplatků za vývoz ledku obsadili Chilané důlní město Antofagasta. Bolívie dne 1. března 1879 vyhlásila válku Chile, které následně 5. dubna 1879 vyhlásilo válku Bolívii i Peru. Po několika námořních bitvách se Chile podařilo ukončit druhou tichomořskou válku vítězstvím. Tato válka, označována někdy jako „ledková“, znamenala pro Chile zisk bolivijského pobřeží a významných jižních peruánských provincií, nejvýznamnější z nich byla provincie Tarapacá (disponující obrovskými zásobami ledku, jak již bylo řečeno). Získaná území znamenala třetinový nárůst rozlohy Chile a výtěžek z těchto územních zisků posílil chilskou ekonomiku. Chile se také podařilo dobýt hlavní město Peru, kam vojska vstoupila 17. ledna 1881. Válka skončila v roce dne 20. října 1883, kdy byla podepsána mírová smlouva z Ancónu mezi Chile a Peru. Mírová smlouva s Bolívií, která přinesla ukončení druhé pacifické války, byla dojednána až v roce 1904.154 V roce 1891 v Chile vypukla krátce trvající občanská válka. Hlavní příčinou vzniku války byla silně autoritářská politika prezidenta z liberální strany José Manuela Balmacedy. Ten během svého funkčního období porušoval ústavu země a odmítal svolávat zasedání parlamentu. Dne 5. ledna 1891 se prezident rozhodl převzít veškerou moc a zavedl v zemi prezidentskou diktaturu. Na stranu parlamentu se postavilo téměř celé námořnictvo země, příslušníci aristokratických rodin, příslušníci střední třídy a intelektuálové z okruhu kolem univerzit. Prezident přikázal nucené odvody, které za pomoci násilí odváděly bojeschopné muže. Prezidentovi slíbilo věrnost pozemní vojsko, které v dolech na severu země naverbovalo horníky. Chilská občanská válka trvající od ledna do září roku 1891 skončila porážkou prezidenta Balamcedy. Výsledkem tohoto ozbrojeného konfliktu bylo omezení exekutivním moci a naopak posílení moci legislativní, především parlamentu.155 V průběhu 19. století došlo ke změně sociální struktury obyvatelstva v závislosti na geografické poloze. Zatímco na severu převažovalo perspektivní hornictví, které podpořilo příliv obyvatel a růst severochilských měst, na jihu země převládalo chudší zemědělství.
CHALUPA, Jiří. Dějiny Argentiny, Uruguaye, Chile. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1999, s.383–387. Tamtéž, s. 389–394.
154 155
57
Nerovnoměrné demografické rozčlenění státu přineslo Chile do budoucna mnoho sociálních i politických problémů.156
3.3.4 Chile ve 20. století do nástupu Augusta Pinocheta Od občanské války v roce 1891 zastával vedoucí roli ve státě parlament, což posílilo vliv politických stran. Na počátku 20. století se podílely na vládě v Chile čtyři hlavní politické strany – konzervativní, liberální, národní a liberálně demokratická, nejsilnější stranou v zemi byla strana liberální. Až do 20. let 20. století nebyli nuceni vládci země řešit vážnější ekonomické problémy, neboť stát měl silné ekonomické příjmy z těžby ledku tvořící více než polovinu příjmů státního rozpočtu. Díky přírodnímu bohatství země nemuseli obyvatelé platit daně.157 Během první světové války se Chile udrželo mimo válečný konflikt a zemi to hospodářsky posílilo. Chile také vstoupilo do nově vytvořené organizace Společnosti národů.158 Počátek 20. století znamenal pro Chile stagnaci počtu obyvatel, protože země stále nebyla lákavá pro migranty z evropského kontinentu. Musela se stále potýkat s většími problémy a rozdíly mezi hornickým severem a zemědělským středem a jihem. Zemi také neprospíval fakt, že vláda nebyla schopna reagovat na poklesy poptávky po mědi a ledku (což vedlo k propouštění horníků), ani na špatné podmínky pracujících zemědělců. Neúnosná situace ústila v časté protesty pracujících, kteří požadovali zvýšení platů a zlepšení nelidských životních podmínek. Docházelo také k profilaci silné vzdělané střední vrstvy a k posílení dělnické třídy.159 Roku 1920 se prezidentem Chile stal Arturo Alessandri Palmo, jenž ve svém volebním programu sliboval vznik řady sociálních a ekonomických zákonů, mezi které například patřilo zavedení daně z příjmu, vznik zákoníku práce a založení Centrální banky. Jeho cílem bylo posílit moc exekutivy na úkor moci parlamentu. Politická nestabilita země vyústila mezi léty 1920 až 1924 ve vystřídání šestnácti vládních kabinetů. Pokračující krize ledkového průmyslu měla za následek prohlubování ekonomických a sociálních problémů CHALUPA, Jiří. Dějiny Argentiny, Uruguaye, Chile. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1999, s.375–378. Tamtéž, s. 395–399. 158 Tamtéž, s. 398. 159 Tamtéž, s. 400–402. 156 157
58
země. V řadách opozice začínal vznikat odpor vůči prezidentu Alessandrim, jenž vyústil ve vznik tajné organizace Pochodeň bojující proti prezidentovi. Nakonec se opozice obrátila s prosbou o pomoc na armádu. Tímto aktem byla porušena zásada z dob prezidenta Portalese o neutralitě vojenských představitelů. Vše vyvrcholilo roku 1924, kdy vznikla první vojenská junta. Junta schválila zákoník práce a státní rozpočet zajištující vojákům splacení opožděných plateb žoldu. Po těchto událostech prezident Alessandri rezignoval na svůj úřad, uprchl do exilu a veškerou moc v zemi převzala vojenská junta. Po sporech mezi příslušníky armády se Alessandri roku 1925 vrátil zpět do Chile. Poté, co se Alessandri znovu ujal prezidentského úřadu, prosadil (v srpnu roku 1925) novou ústavu, která znamenala definitivní konec parlamentní diktatury, uzákonila odluku státu od církve, přímou volbu prezidenta, omezení parlamentu odvolávat ministry a neslučitelnost funkce ministra a poslance či senátora.160 Po konci Alessandriho prezidentského mandátu se prezidentem stal Emiliano Figueroa Larraín. Jednalo se pouze o politickou loutku, hlavní slovo měl v zemi ministr války Ibáñez, který se vypracoval až na post ministerského předsedy. Ibáñnez zavedl v zemi tvrdou cenzuru a provedl čistku ve státní správě. Po vyhraných volbách roku 1927 se nakonec Carlos Ibáñnez del Campo stal prezidentem sám. Vládu tohoto chilského armádního generála lze charakterizovat jako autoritářství podpořené slabým parlamentem. Velká hospodářská krize vyvolaná krachem newyorské burzy v roce 1929 znamenala silný zásah do chilské ekonomiky. Nejvíce krize dopadla na těžbu klíčové komodity chilské ekonomiky, ledku, u kterého došlo k prudkému propadu poptávky. Vláda nebyla schopná splácet své zahraniční půjčky, což znamenalo tvrdé omezení státních výdajů. K ekonomickým dopadům se přidaly sociální problémy země z důvodu zvyšující se nezaměstnanosti v zemi. Rostoucí schodek státního rozpočtu společně s rostoucí nespokojeností obyvatel způsobil v roce 1931 vlnu stávek. Dne 27. července 1931 prezident Ibáñez rezignoval, opustil zemi a Chile se opět ocitlo v období politické anarchie vyznačující se rychlým střídáním politických vlád a vojenských junt. Následující rok znovu zvolen prezidentem Arturo Alessandri Palmo.161 Během prvních šesti měsíců své vlády si nechal Alessandro parlamentem schválit mimořádné pravomoci, které mu umožnily provést v zemi některé nutné reformy mající za
CHALUPA, Jiří. Dějiny Argentiny, Uruguaye, Chile. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1999, s.402–407. Tamtéž, s. 407–410.
160 161
59
cíl zlepšit ekonomickou a sociální situaci v zemi. Díky utichávající ekonomické krizi a práci ministra hospodářství Gustava Rosse Santa Marií se začalo Chile opět dařit a bylo schopné od roku 1935 obnovit splácení zahraničního dluhu. Na počátku roku 1933 došlo ke vzniku Socialistické strany, jež postupem času získávala stále větší podporu hájením zájmů četné dělnické třídy. Konkurencí Socialistické strany bylo Národně-socialistické hnutí čerpající z myšlenek italského fašismu, Lidová fronta, komunistická strana či Národní falanga, mládežnická organizace konzervativní strany prosazující sociálně křesťanskou politiku. Po prezidentu Alessandrim byl v roce 1938 zvolen prezidentem Cedra.162 Prezidenti z Radikální strany, podporované komunistickou stranou, vládli v Chile po dobu následujících čtrnácti let až do roku 1952. Prvním z nich byl Pedro Aguirre Cerda zastávající funkci prezidenta mezi léty 1938 až 1941. Během jeho vlády v roce 1939 zasáhlo Chile silné zemětřesení. Nejsilněji byly zasaženy jižní zemědělské oblasti, čímž došlo k ohrožení zemědělské produkce a zhoršení sociální situace na jihu země. Cedra během své vlády zaměřil na sociální politiku, na podporu státního školství a na oblast zlepšování pracovních a životních podmínek pracujících. Před uplynutím doby svého prezidentského mandátu v roce 1941 umřel.163 Následujícím prezidentem ze Strany radikální se stal Juan Antonio Ríos Morales, který vládl od roku 1941 do 1946 a měl podporu jak ze strany komunistů, tak ze strany Národní falangy. Během druhé světové války stálo Chile na straně Spojených států amerických, a to především z důvodu závislosti chilské ekonomiky na té americké.164 Posledním prezidentem z Radikální strany byl zvolen Gabriel González Videla, jenž svůj úřad zastával mezi lety 1946 až 1952. Do první ministerské vlády vstoupili poprvé zástupci komunistické strany, což vyvolalo odpor a následný vznik militantní organizace Chilské antikomunistické akce, která měla v případě vzniku bolševické revoluce vystoupit proti ní. Od vzniku studené války v roce 1947 mezi Sovětským svazem a Spojenými státy americkými se objevují i spory mezi prezidentem Vidalem a chilskými komunisty. Poté, co byli komunisté přinuceni odejít z vlády, vstupovali spolu s odboráři do stávek po celé zemi, čímž docházelo k ohrožení hospodářství v zemi. V roce 1948 byl přijat zákon na ochranu demokracie zakazující činnost komunistické strany. Následně byli komunisté a levicoví CHALUPA, Jiří. Dějiny Argentiny, Uruguaye, Chile. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1999, s.410–412. Tamtéž, s. 413–415. 164 Tamtéž, s. 415. 162 163
60
aktivisté posíláni do koncentračních táborů. Ani tyto represe však nezklidnily stav v zemi, naopak došlo k posílení role odborů v chilské politice a k propadu podpory tradičních chilských politických stran. V politice se objevila noví jedinci, nezávislí kandidáti bez jakýchkoliv vazeb na minulé vlády či politické strany.165 V roce 1952 ve volbách zvítězil už pětasedmdesátiletý bývalý prezident Ibáñez, který vládl Chile až do roku 1958. Během jeho vlády zatěžovala ekonomiku inflace, která od doby jeho zvolení vzrostla z 25 % až na 80 % v roce 1955. Ibáñez se snažil o nápravu ekonomické situace, ale přijatá omezení měla za následek snížení průmyslové výroby a následný růst nezaměstnanosti, který vyvolal růst nespokojenosti obyvatel vyjadřovaný formou demonstrací a stávek. Roku 1958 došlo ke zrušení zákazu komunistické strany.166 Na následující prezidentské období byl zvolen Jorge Alessandri Rodríguez, jenž byl u moci od roku 1958 až do roku 1964. Jednalo se o syna bývalého prezidenta Artura Alessandriho Palmo. Protože se mu nepodařilo získat parlamentní většinu, musel se spojit s Demokratickou frontou zahrnující liberály, konzervativce a radikály. Během své vlády se musel opět potýkat s inflací, kterou se mu ale v roce 1961 podařilo snížit na 9,7 %. Roku 1962 byl schválen první zákon o agrární reformě rozdělující půdu těm, kteří na ní fyzicky pracovali. Cílem agrární reformy bylo omezení dovozu zemědělských výrobků ze zahraničí a zvýšení vlastní soběstačnost, vedlejším zájmem bylo vytvoření vesnické střední třídy. V 60. letech 20. století došlo prudkému růstu obyvatel, konkrétně ze 7,2 milionů v roce 1958 na 8,4 milionů v roce 1964. Rozvíjela se také těžba mědi a ropy, která již pokrývala tři čtvrtiny spotřeby v Chile.167 Po Alessandrim se chilským prezidentem stal Eduardo Frei Montalva zvolený za stranu Národní falanga, která se přeměnila v křesťansko-demokratickou stranu. Svou zemi vedl v rozmezí let 1964 až 1970. Jeho program, tzv. „revoluce na svobodě“ s heslem „všechno se musí změnit“, cílil na změny v oblasti ekonomické, sociální i politické. Jeho kabinet navázal diplomatické vztahy se Sovětským svazem a ostatními zeměmi socialistického bloku. Došlo také k větší podpoře periferních oblastí států a městských chudinských čtvrtí v oblasti zdravotnictví, školství a sociální. Z důvodu klesajícího exportu a nutného importu zemědělských výrobků se znovu objevila snaha o realizaci další etapy CHALUPA, Jiří. Dějiny Argentiny, Uruguaye, Chile. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1999, s.416–417. Tamtéž, s. 417. 167 Tamtéž, s. 418–421. 165 166
61
agrární reformy. V roce 1967 byl vydán agrární zákon končící neúspěchem a poznamenaný poklesem produkce ještě před jeho uvedením. O rok dříve byl schválen tzv. zákon o „chilenizaci mědi“ prosazující znárodnění veškerých měděných dolů v zemi. Po jednáních s americkými těžařskými společnostmi se podařilo zákon zrealizovat. Chilskou ekonomiku stále provázela rostoucí inflace a snaha o její snížení vedla k tvrdým ekonomickým opatřením ostře odmítaným obyvatelstvem.168 Od roku 1970 až 1973 zastával post prezidenta Salvador Allende Grossens, jenž se stal prvním zvoleným marxistickým kandidátem ve svobodných volbách. I přesto, že se prezident zavázal dodržovat ústavu i demokratické principy v zemi, obyvatelé země se obávali vzniku revoluce podobné té, jakou provedl Fidel Castro na Kubě. Jako socialistický politik začal s přerozdělováním národního bohatství pro lid. Byly zvýšeny platy, valorizovány všechny státní dávky a pomocí prezidentského dekretu došlo ke zmrazení cen základních potravin. Tyto kroky měly za následek nepatrný růst chilské ekonomiky, došlo ke snížení nezaměstnanosti a růstu průmyslové produkce. Financování Allendeho sociálních změn zapříčinilo další růst inflace a ekonomický propad.169 Na počátku 70. let 19. století se stává aktivním hnutí MIR (Hnutí revoluční levice) hlásající marxistické myšlenky uskutečňované skrz násilí (většina jejich zbraní byla československé výroby). VOP neboli Organizovaná lidová avantgarda, radikálnější odnož MIR, začala své myšlenky prosazovat formou teroristických akcí, například sebevražedným útokem na policejní stanici.170 Již v předchozím období začalo zestátňování měděných dolů a podniků a prezident Allende v tomto trendu dále pokračoval. V roce 1971 pomocí ústavní reformy, konkrétně úpravou článku 10, bylo schváleno, že veškeré přírodní zdroje v zemi patří chilskému lidu. Schválením tohoto článku začalo legální znárodňování v zemi. Dokončení znárodnění všech měděných dolů a podniků vyústilo v odchod kvalifikovaných zahraničních pracovních sil ze země, jež Chile nedokázalo adekvátně nahradit domácími. Nezůstalo pouze u mědi, znárodnění zasáhlo i těžbu ledku, uhlí, ropy a posléze i další nerostných surovin. Znárodňování zasáhlo také průmysl, bankovní sektor a zemědělství. Pomocí agrární reformy byla vyvlastněna půda a po vzoru Sovětského svazu vznikala kolektivizací zemědělská CHALUPA, Jiří. Dějiny Argentiny, Uruguaye, Chile. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1999, s.423–428. Tamtéž, s. 428-430 170 Tamtéž, s. 431. 168 169
62
družstva. Socialistická politika prezidenta Allendeho se ukázala být i přes počáteční dobré výsledky neúspěšná. Chile nebylo schopno vyprodukovat dostatek konzumního zboží a stávalo se čím dál více závislejší na dovozu.171 V listopadu roku 1971 přijel do Chile na měsíční státní návštěvu Fidel Castro. Během jeho návštěvy proběhlo první veřejné vystoupení proti prezidentu Allendemu. Spojené státy americké reagovaly na sbližování Chile s Kubou uvalením obchodního a finančního embarga na Chile, jenž ještě více prohloubilo vážné ekonomické problémy v zemi. Země se politicky rozdělila na dva tábory, na jedné straně stála opozice vůči prezidentovi představována pravicí, zatímco na druhé straně stála levice reprezentována přívrženci Allendeho.172 Přetrvávající nedostatek zboží na pultech obchodů přiměl vládu k rozdělování potravin prostřednictvím přídělových lístků. Obyvatelé svou nespokojenost s ekonomickým vývojem země vyjadřovali stále častějšími stávkami a protesty. Postupem času se ke stávkujícímu obyvatelstvu přidávali představitelé všech profesí napříč všemi sociálními vrstvami.173 V březnových parlamentních volbách v roce 1973 získala opozice 57 %, naproti tomu vládnoucí koalice prezidenta Allendeho 43 %. Navzdory jasnému vítězství nedosáhla opozice na dvě třetiny potřebné k přehlasování prezidentského veta, proto nebylo ohroženo postavení prezidenta Allendeho. V dubnu roku 1973 zasáhla největší měděný důl v zemi, El Teniente, stávka horníků. Horníci protestovali proti novým nevyhovujícím socialistickým podmínkám. Postupně se ke stávce přidávali další profese a došlo k paralyzaci země. V květnu roku 1973 Nejvyšší soud otevřeně kritizoval neústavní kroky prezidenta. V srpnu téhož roku se ke kritice připojila i poslanecké sněmovna. Nelepšící se ekonomická situace způsobovala neustálý růst inflace, která v polovině roku 1973 dosáhla 500 %. Předseda vlády, generál Prats, byl donucen podat demisi a vrchním velitelem pozemních ozbrojených sil stal generál Augusto Pinochet.174
CHALUPA, Jiří. Dějiny Argentiny, Uruguaye, Chile. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1999, s. 432-433. Tamtéž, s. 434–435. 173 JOHNSON, Paul. Dějiny dvacátého století. Vyd. v tomto překladu 2. Překlad Jan Čulík. Praha: Rozmluvy, 2008, s. 703–705. 174 CHALUPA, Jiří. Dějiny Argentiny, Uruguaye, Chile. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1999, s.435–441. 171 172
63
3.3.5 Chile ve 20. století po nástupu Augusta Pinocheta Na začátku září roku 1973 povstali námořníci na válečných lodích v přístavu Valparaísu i vojenské jednotky v hlavním městě. V poledne dne 11. září 1973 začalo bombardování prezidentského paláce, během něhož byl zabit prezident Allende. Smrtí prezidenta byl dokonán převrat a veškerou moc v Chile převzala vojenská junta. Junta zrušila ústavu z roku 1925 a následně vydávala tzv. vládní dekrety, pomocí nichž řídila zemi. Mezi členy vojenské junty patřili kromě generála Pinocheta také generálové Toribio Merino, Gustavu Leigh a César Mendoza. DINA, Národní informační správa, fungovala jako koordinační centrála tajných služeb v rámci armády odpovídající přímo Pinochetovi. Po vojenském převratu následovalo období tvrdých represí vůči obyvatelstvu – zatýkání, věznění, vraždy, mučení a likvidace levice. Byly zakázány všechny levicově orientované politické strany a ostatním stranám byla pozastavena jejich činnost. Nastal odvrat od všeho tradičního, počínaje změnou tradičních názvů provincií, konče zakázáním nošení indiánských ponč či nahrazení lidových svátků.175 Augusto Pinochet Ugarte se stal nejvyšším představitelem státu. Jako svůj vzor měl španělského diktátora, generála Franka, se kterým měl mnoho společného, například zálibu v uniformách a řádech. Významné posty v zemi zastávali vojáci, jak aktivní, tak i penzionovaní mající v zemi velkou moc. Nová ústava v zemi vstoupila v platnost roku 1981 a uzákonila vládu vojenské junty na další osm let, tj. do roku 1988, kdy měl být jmenován další kandidát. Moc v zemi byla centralizovaná a koncentrovaná do rukou členů junty skládající se z velitelů všech tří vojenských složek a karabiníků. Země se stále potýkala s ekonomickými problémy. Opozice vůči Pinochetovi byla tvořena bloky, a to Demokratickou aliancí, které se snažilo nenásilnou formou dovést Pinocheta k dialogu a návratu k demokracii, a Lidově demokratickým hnutím, zastáncem ozbrojeného konfliktu proti diktatuře vojenské junty. Proti vládnoucí juntě se v čele s generálem Pinochetem také postavila chilská katolická církev. Od roku 1984 dochází k postupnému uvolňování cenzury tisku. V důsledku politického uvolňování od druhé poloviny 80. let 20. století posilovala opozice. Roku 1988 se konalo referendum rozhodující o tom, zda má generál Pinochet zůstat u moci či ne. Více jak polovina obyvatel hlasovalo proti setrvání, což mělo za následek
CHALUPA, Jiří. Dějiny Argentiny, Uruguaye, Chile. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1999, s.441–445.
175
64
odstoupení Pinocheta jako kandidáta na prezidenta v dalším volebním období. V roce 1989 byl prezidentem Chile zvolen křesťanský demokrat Patricio Aylwin Azócar.176 Za vlády prezidenta Aylwina rostla chilská ekonomika. Došlo k její postupné liberalizaci a růstu. Vládě prezidenta se nepodařilo vyrovnat se s minulostí, se vším co během své vlády napáchal Pinochet a vláda vojenské junty. Cílem bylo vyřešit otázku potlačování lidských práv během Pinochetova režimu, což ovšem nebylo možné vzhledem k faktu, že generál Pinochet zůstal až do roku 1998 velitelem pozemních vojsk.177 V roce 1993 zvítězil v prezidentských volbách Eduardo Frei Ruiz-Tagle. Prezident Frei se ve svém programu zaměřil na ústavní reformy a vetší státní příspěvky do sociálních oblastí, jako bylo veřejné zdravotnictví a školství. Od roku 1996 má Chile statut pozorovatele při OECD a plánuje v budoucnosti se k této organizaci připojit jako právoplatný člen. Velmi dobré diplomatické vztahy má Chile s Kanadou, které během vlády vojenské junty poskytla azyl Chilanům.178 Chile bylo od roku 1540 španělskou kolonií. Na obsazení Španělska Napoleonem na počátku 19. století zareagovali Chilané v roce 1810 vyhlášení nezávislosti na Španělsku. 19. století je obdobím, kdy buď zemi vládli silní prezidenti, nebo panovalo období anarchie. Díky nerostným surovinám mědi a ledku Chile v 19. století ekonomicky prosperovalo. Ve 20. století došlo k posílením pravomocí prezidentů, což nakonec vyústilo v neústavní vládu prezidenta Allendeho. Ten byl u moci vystřídán v roce Pinochetem, jenž vládl až do roku 1989. Pinochetova vláda je charakteristická posílením moci armády v zemi. Po odchodu Pinocheta byla nastolena demokracie, která trvá dodnes.
3.4 Venezuela Venezuela je federativní republikou ležící v nejsevernějším výběžku jihoamerického kontinentu, jejíž oficiální název zní Bolívarská republika Venezuela. Na západě sdílí hranice
CHALUPA, Jiří. Dějiny Argentiny, Uruguaye, Chile. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1999, s.445–452. Tamtéž, s. 453–454. 178 Tamtéž, s. 455–458. 176 177
65
s Kolumbií, na jihu sousedí z Brazílií a na východě s Guyanou, na jejíž západní polovinu si činí nárok Venezuela.179 Na rozloze 916 445 km2 žije více než 30 milionů Venezuelanů. Důsledkem španělské kolonizace je úřední jazyk španělština, a více jak 95 % obyvatelstva se hlásí k římskokatolickému vyznání. V poslední době roste podíl protestantské církve, k jejímuž vyznání se hlásí čím dál tím více bývalých katolíků. Hlavní městem Venezuely je Caracas.180 Severozápad a sever Venezuely vyplňují Kordillery s nejvyšší horou státu Pico Bolívar dosahující výšky 4981 m n. m. Středem území se táhnou nížiny obklopující tok řeky Orinoko, kde se nachází úrodné llanos, jihoamerický typ savany. Na jihovýchodě země se rozprostírá rozsáhlá Guyanská vysočina. Na řece Churún, protékající severní částí Guyanské vysočiny, se nachází s výškou 979 m nejvyšší vodopád světa Salto Angel. Na jihu země, zasahujícím do Amazonské nížiny, najdeme tropický deštný prales. Výhodným turistickým lákadlem je členité pobřeží Karibského moře a ostrovy nacházející se při pobřeží.181 Venezuela je zemí s obrovským nerostným bohatstvím a ekonomický potenciálem, který ale není schopna plně zužitkovat. Mezi hlavní nerostné zdroje patří ropa, zemní plyn, rudy železa, bauxit a uhlí.182
3.4.1 Období španělské kolonizace V roce 1498 objevil pobřeží Venezuely a ústí řeky Orinoko Kryštof Kolumbus, jenž nově objevenou zemi obsadil pro Španělsko.183 Když v roce 1499 italský mořeplavec Amerigo Vespucci poprvé připlul na venezuelské území, tak mu tamní kanály mezi chýšemi připomínaly jeho rodné město, Benátky (it. Venezia), proto území pojmenoval jako „Malé Benátky“, španělsky Venezuela. Kolonizace území začala až v roce 1522, kdy byla v oblasti dnešního venezuelského města Cumaná založena první trvale obývaná španělská osada na kontinentu Jižní Amerika. Před příchodem kolonizátorů se místní domorodci živili jako buď
PALMER, John (ed.). Všechno o Zemi: místopisný průvodce světem. Vyd. 1. Praha: Reader's Digest Výběr, 1998, s. 730. 180 Venezuela. In: Ministerstvo zahraniční věcí České republiky [online]. 2016 [cit. 2016-04-03]. Dostupné z: http://www.mzv.cz/jnp/cz/encyklopedie_statu/jizni_amerika/venezuela/ 181 PALMER, John (ed.). Všechno o Zemi: místopisný průvodce světem. Vyd. 1. Praha: Reader's Digest Výběr, 1998, s. 730–731. 182 Tamtéž, s. 731. 183 KUNC, Jiří a Ivo BARTEČEK. Dobytí a osvobození Latinské Ameriky. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, Filozofická fakulta, 2008, s. 13–14. 179
66
jako lovci, nebo byli zemědělci. Až do smrti Kryštofa Kolumba se domnívalo, že se jedná o území Západní Indie.184 Mezi léty 1526 až 1546 byly tzv. Malé Benátky pod správou německých kolonizátorů (nejednalo se ovšem přímo o německou kolonii). Zadlužený španělský král Karel V. propůjčil území augsburskému bankovnímu rodu Welserů. Původní záměr Němců, rozvoj obchodu se zlatem, solí a vzácnými dřevinami, se z důvodu úmrtí velkého množství německých kolonistů a bojů s indiány, které vznikaly v důsledku obchodu s domorodými otroky nebo během hledání zlata a bájné země El Dorado, neuskutečnil. Karel V. vypověděl s rodem Welserů smlouvu.185 Ve druhé polovině 16. století mělo objevení zlatých dolů v Yaracuy za následek rozvoj otroctví, nejprve domorodého obyvatelstva, ale i dovážených otroků z Afriky. Kromě zlata se zdrojem financí stal i chov dobytka na travnatých llanos. Španělsko se zaměřilo na území Peru, kde se nacházely výnosné stříbrné a zlaté doly a o vesměs zemědělskou oblast Malých Benátek nejevilo příliš velký zájem.186 V 18. století se úrodné půdy v okolí řeky Orinoco začaly využívat ke zřizování kakaových plantážích, které měly za následek větší příliv afrických otroků využívaných pro práci na plantážích. Pěstování kakaových bobů a jejich následný export do Evropy se stal hlavním zdrojem venezuelské ekonomiky. Mezi vývozní artikly také patřila kukuřice, fazole, hovězí maso, kakao aj. Z důvodu blízkosti Karibských ostrovů obchodovala Venezuela většinou s Brity a Francouzi.187 S příchodem bourbonské dynastie na španělský trůn se začal vytvářet dříve neexistující samostatný správní celek v rámci kolonií. Cílem bylo zefektnit zisky z kolonií a vytvořit si nad nimi správu. V roce 1717 došlo k vyčlenění místokrálovství Nová Granada z již působícího místokrálovství Peru. Nově vzniklá Nová Granada zahrnovala území dnešní Kolumbie, Venezuely, Ekvádoru, severovýchodní část Panamy, severní část Brazílie
PALMER, John (ed.). Všechno o Zemi: místopisný průvodce světem. Vyd. 1. Praha: Reader's Digest Výběr, 1998, s. 730. 185 KUNC, Jiří a Ivo BARTEČEK. Dobytí a osvobození Latinské Ameriky. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, Filozofická fakulta, 2008, s. 16. 186 Venezuela: History. In: Encyclopædia Britannica [online]. 2016 [cit. 2016-04-09]. Dostupné z: http://www.britannica.com/place/Venezuela 187 Tamtéž. 184
67
a západní část Guyany. O roku 1777 zaujímala Venezuela v rámci místokrálovství statut generálního kapitanátu.188 Po Napoleonově porážce Španělska na konci 18. století a po vyhlášení nezávislosti ostrova Haiti se začaly ve Venezuele ozývat hlasy volající po nezávislosti na španělské koruně. V porovnání s ostatními koloniemi byl v důsledku nedostatku nerostného bohatství ve Venezuele méně patrný vliv Španělska. Silný vliv na myšlenku nezávislosti mělo evropské osvícenství a francouzská revoluce. Již na konci 18. století bojoval za Venezuelskou nezávislost Francisco de Miranda, který za ni orodoval u ruské carevny Kateřiny Veliké, dále na anglickém dvoře, ve Francii i ve Spojených státech amerických. Tento první pokus o nezávislost na Španělsku skončil v roce 1806 neúspěchem.189
3.4.2 Boj za venezuelskou nezávislost na Španělsku Samotný venezuelský boj za nezávislost na španělské správě vedený Simónem Bolívarem lze rozdělit do čtyř fází. Během první fáze došlo v hlavním městě Venezuely k vytvoření caracaské junty, která nezpochybňovala loajalitu vůči španělskému králi Ferdinandovi VII., ale musela si zajistit své postavení vůči regentské radě spoluprací s Velkou Británií a Spojenými státy americkými. Hlavní roli v počátcích nezávislosti hráli dva muži, Francisco de Miranda a Simón Bolívar, jejichž činy vyústily dne 5. července 1811 ve schválení aktu nezávislosti. Toto datum je bráno jako vyhlášení venezuelské nezávislé republiky. Následně byla v prosinci roku 1811 přijata ústava, čímž došlo ke vzniku tzv. první republiky, ve které si měla každá provincie vládnout sama. První prezidentem Venezuely se stal Cristóbal de Mendoza. Neshody mezi jednotlivými provinciemi měly za následek její zánik v roce 1812.190 Druhá fáze je charakteristická boji mezi elitami ve Venezuele, jež vyústily v občanskou válku. Postupem času také rostl vliv regionálních vůdců, tzv. caudillů. Hlavním vůdce hnutí za nezávislost se stal Simon Bolívar, který za neúspěch první republiky označil politickou toleranci a federalismus. V důsledku nezájmu obyvatelstva o mobilizaci proti Španělsku vydal v červnu roku 1813 Provolání o válce na život a na smrt: „Španělé a lidé KUNC, Jiří a Ivo BARTEČEK. Dobytí a osvobození Latinské Ameriky. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, Filozofická fakulta, 2008, s. 33, 57. 189 Tamtéž, s. 74. 190 Tamtéž, s. 75–76. 188
68
z Kanárských ostrovů, čekejte smrt, i když jste neutrální, nezúčastníte-li se činně boje za svobodu Ameriky! Američané, doufejte v život, i když jste vinni“191. Toto mobilizující prohlášení vyústilo v krutosti páchané proti Španělsku během války za venezuelskou nezávislost. V srpnu roku 1813 dobyl Bolívar hlavní venezuelské město Caracas a byl mu udělen titul Osvoboditel (El Libertador). Dobytím Caracasu vznikla tzv. druhá republika. Zatímco se Bolívar soustředil pouze na Caracas, v ostatním částech země získávali větší moc caudillové. Po bojích a následném znovu ovládnutí Caracasu Španěly skončilo v roce 1814 období druhé republiky.192 Třetí fáze bojů za nezávislost vyústila v osvobození území Venezuely a k rozšíření bojů za nezávislost i do ostatních států Latinské Ameriky. Bolívar, jenž uprchl na Jamajku, přišel s myšlenkou budoucího uspořádání Ameriky. Předpokládal existenci sedmnácti samostatných národů patřících pod federaci s centrem v Panamské šíji. Odmítl monarchii a domníval se, že pro stabilizaci situace v zemích bude nutností zřídit autoritářské vlády. V roce 1816 požádal Bolívar o pomoc a podporu Haiti, jenž mu pomoc poskytlo výměnou za slib zrušení otroctví v nově vytvořené zemi. Na území Venezuely se Bolívarovi podařilo obsadit největší město na řece Orinoko, Angosturu, dnešní Ciudad Bolívar, které prohlásil hlavním městem třetí venezuelské republiky. V roce 1819 byl Simón Bolívar kongresem zvolen prezidentem s pravomocemi diktátora ve vojenských i civilních záležitostech. Bolívar požadoval po kongresu, aby schválil centralistický stát s doživotní funkcí prezidenta a po vzoru Sněmovny lordů ve Velké Británii doživotní dědičný mandát pro senátory. Kongres tento požadavek odmítl a schválil čtyřletý prezidentský mandát s možností jednoho znovuzvolení a senátoři měli být voleni doživotně, ale dědičně ne. Cílem Bolívara bylo vytvoření celku tzv. Velké Kolumbie, jenž by spojoval Venezuelu, Novou Granadu (dnes Kolumbii) a Ekvádor. Po dobytí kolumbijského města Bogota se jeho sen stal skutečností a Bolívar se stal prozatímním prezidentem tohoto územního celku. Rozhodující bitva se Španěly se odehrála v červnu roku 1821 u města Carabobo. Španělská vojska byla poražena a Bolívar vstoupil do Caracasu, kde byl vítán heslem „Ať žije Osvoboditel“.
KUNC, Jiří a Ivo BARTEČEK. Dobytí a osvobození Latinské Ameriky. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, Filozofická fakulta, 2008, s. 77. 192 NĚMEC, J. a R. BUBEN. Komparace politických systémů: Politické systémy Latinské Ameriky. Vyd. 1. Praha: Oeconomica, 2010, s. 233–234. 191
69
Oficiálně boje za venezuelskou nezávislost skončily v roce 1823, kdy bylo dobyto poslední španělské sídlo.193 Během čtvrté fáze bojů za nezávislost došlo k rozpadu velkých celků a posílení moci caudillů. Postupem času vznikaly spory mezi představiteli Venezuely, Kolumbie Ekvádoru, jež vyústily v roce 1829 v rozpad Velké Kolumbie.194
3.4.3 Venezuela v 19. století Na počátku 19. století bylo německým přírodovědcem Alexandrem von Humboldtem odhadnuto, že ve Venezuele žije přibližně jeden milion obyvatel. Počet obyvatel se ale v 19. století snižoval v důsledku bojů za venezuelskou nezávislost, federálních válek a špatných sociálních podmínek. Hlavní moc v zemi měli regionální caudillové, již vlastnili půdu. Hlavním problémem země byla geografická různorodost země a nerovnoměrné rozložení obyvatel.195 Díky úrodným llanos na východě země byla Venezuela v 19. století třetím největším producentem kávy na světě. Kromě kávy byly hlavními vývozními artikly také skot a kůže. Pro 19. století je také typická politická nestabilita země, neboť docházelo k rychlému střídání prezidentů. Bylo také zvykem, že se některé politické osobnosti opakovaně vracely k moci.196 V roce 1830 byl prezidentem nově vzniklé venezuelské republiky zvolen José Antonio Páez, jeden z nejvlivnějších regionálních caudillů bojující za nezávislost. Byl také vůdcem separatistického hnutí, jež usilovalo o odtržení Venezuely od Velké Kolumbie. V roce 1830 byla vyhlášena první ústava samostatného venezuelského státu, která se inspirovala ústavou Spojených států amerických. Z Venezuely se stala zastupitelská demokracie s oddělením výkonné, zákonodárné a soudní moci. Republika byla tvořená jedenácti provinciemi a hlavním městem se stal Caracas.197 I když byl prezidentem jen ve volebních obdobích mezi léty 1830–1835 a 1839–1842, udržel si Páez silné postavení
KUNC, Jiří a Ivo BARTEČEK. Dobytí a osvobození Latinské Ameriky. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, Filozofická fakulta, 2008, s. 78–81. 194 NĚMEC, Jan a Radek BUBEN. Komparace politických systémů: Politické systémy Latinské Ameriky. Vyd. 1. Praha: Oeconomica, 2010, s. 235. 195 Venezuela: History. In: Encyclopædia Britannica [online]. 2016 [cit. 2016-04-09]. Dostupné z: http://www.britannica.com/place/Venezuela 196 NĚMEC, Jan a Radek BUBEN. Komparace politických systémů: Politické systémy Latinské Ameriky. Vyd. 1. Praha: Oeconomica, 2010, s. 236. 197 Tamtéž, s. 235–236. 193
70
v zemi až do roku 1847. Stal se prvním z tzv. caudillos neboli diktátorů, jenž vládli Venezuele až do roku 1935. Páez vybudoval silnou správu, udržoval pod kontrolou armádu a stavěl ji mimo politiku. V roce 1842 nechal Páez převézt ostatky Simna Bolívara, jenž zemřel v roce 1830 v Kolumbii, do katedrály v Caracasu.198 Od roku 1843 až 1847 byl prezidentem Venezuely Carlos Soublette, který byl mocenskou figurkou Páeze. V roce 1847 se na Paézovo doporučení prezidentem stává José Tadeo Monagas, straší z bratří Monagasových, kteří zastávali prezidentské posty až do roku 1858. José Tadeo Monagas, který byl prezidentem v letech 1847–1851 a 1855–1858, patřil k předním představitelům bojů za venezuelskou nezávislost. V roce 1847 rozpustil kongres a prohlásil se diktátorem. Zrušil také trest smrti za politické zločiny. Po vzpouře vedené Páezem proti Monagasovi byl Paéz vyhoštěn ze země. V období mezi léty 1851 až 1855 vládl ve Venezuele mladší bratr výše jmenovaného, José Gregorio Monagas, jenž v roce 1854 zrušil otroctví. José Gregorio, stejně jako jeho bratr a mnozí další venezuelští prezidenti, vládl diktátorsky. V důsledku povstání v březnu roku 1858 odstoupil a prezidentem země se opět stal jeho bratr, José Tadeo Monagas. V roce 1958 byla schválena nová ústava země, jež udělovala prezidentovi další pravomoci na úkor provincií.199 V důsledku klesající ceny kávy na trhu a zadluženosti země, jež znemožnila splácet zahraniční dluhy, postihla Venezuelu ve 40. letech 19. století ekonomická krize, která se promítla i do politiky, neboť vlády nebyly schopny řešit ekonomické obtíže.200 Dne 18. března 1858, tři dny po rezignaci Monagase se prostřednictvím puče chopil moci v zemi Julián Castro, což byl první vojenský prezident, který nebojoval ve válce za nezávislost. Z důvodu deportace caudillos z Caracasu se Venezuela v letech 1859 až 1863 Venezuela ocitla v občanské válce, která bývá nazývána „federální válkou“ z důvodu sporu o federální či unitární uspořádání státu. Jednalo se spor mezi konzervativní a liberální stranou, neboť liberální strana požadovala větší autonomii pro provincie. Občanská válka měla za následek smrt více než stovky tisíc lidí, kteří zemřeli buď během násilností spojených
198
Venezuela: History. In: Encyclopædia Britannica [online]. 2016 [cit. 2016-04-09]. Dostupné z: http://www.britannica.com/place/Venezuela 199 José Tadeo Monagas. In: La guía de Historia [online]. 2007 [cit. 2016-04-09]. Dostupné z: http://www.laguia2000.com/venezuela/jose-tadeo-monagas 200 NĚMEC, Jan a Radek BUBEN. Komparace politických systémů: Politické systémy Latinské Ameriky. Vyd. 1. Praha: Oeconomica, 2010, s. 236.
71
s válkou, nebo následkem nemocí či hladu. Federální válka skončila podepsáním smlouvy Coche v dubnu roku 1863.201 Šedesátá léta 19. století jsou charakteristická politickou destabilizací země v důsledku rychlého střídání prezidentů u moci. Poté, co byl Castro 2. srpna roku 1859 uvězněn, se do roku 1870 u moci vystřídalo celkem sedm prezidentů, včetně Páeze, který byl povolán z exilu, či Josého Ruperta Monagase, syna Josého Tadea Monagase. Nejvýznamnějším z prezidentů během 60. let 19. století byl Juan Crisostomo Falcón, jenž vládl v letech 1853 až 1865. Falcón ve Venezuele zrušil trest smrti pro všechny zločiny. V roce 1864 byla přijata federální ústava, jež změnila název země na Spojené státy Venezuela, který trval až do roku 1953. Během Falcónovy vlády byl viceprezidentem země pozdější významný prezident Guzmán Blanco.202 Období politické nestability ukončil převrat v roce 1870, kdy se moci v zemi ujal generál Antonio Guzmán Blanco, jenž byl prezidentem s přestávkami až do roku 1887. Na rozdíl od svých předchůdců si uvědomoval závislost Venezuely na světovému obchodu a zahraničním kapitálu. Během své vlády se zaměřil na tři hlavní oblasti: obnovení pořádku a civilní správy, oživení exportu a ekonomiky a vybudování hlavního města Caracasu, které mělo být spojovacím článkem mezi Venezuelou a Evropu. Během jeho vlády došlo k vytvoření moderní měny Bolívar, budovala se železnice a rostla podpora zemědělství a vzdělávání, které mělo být zdarma a povinné pro všechny Venezuelany.
Guzmánu
Blancovi se podařilo vybudovat funkční administrativní aparát a zajistit prostředí pro spolupráci s caudilly.203 Po odchodu Guzmána Blanca v roce 1887 nastalo opět období politické nestability v důsledku rychlého střídání prezidentů. Tento stav trval až do roku 1892. Nejvýznamnějším z nich byl Juan Pablo Rojas Paul, který vládl v letech 1888 až 1890. Jednalo se o prvního civilního prezidenta, jenž byl za posledních padesát let zvolen podle ústavy.204
201
Guerra Federal (1859-1863). In: Venelogía [online]. 2016 [cit. 2016-04-09]. Dostupné z: http://www.venelogia.com/archivos/7757/ 202 Venezuela: History. In: Encyclopædia Britannica [online]. 2016 [cit. 2016-04-09]. Dostupné z: http://www.britannica.com/place/Venezuela 203 NĚMEC, Jan a Radek BUBEN. Komparace politických systémů: Politické systémy Latinské Ameriky. Vyd. 1. Praha: Oeconomica, 2010, s. 236. 204 Venezuela: History. In: Encyclopædia Britannica [online]. 2016 [cit. 2016-04-09]. Dostupné z: http://www.britannica.com/place/Venezuela
72
Od roku 1892 do roku 1898 vládl v zemi Juaquín Crespo, který byl již prezidentem Venezuely v letech 1884–1886. Jeho vláda řešila spor s Velkou Británií ohledně území Guayana Esequiba, které si Venezuela nárokovala. Území bylo nakonec přiděleno Velké Británii. Zabití Crespa mělo za následek politickou destabilizaci země.205
3.4.4 Venezuela ve 20. století Na konci 19. století byla Venezuela zemědělským státem, ekonomicky závislým na vývozu kávy a kakaa. Vše se změnilo počátkem 20. století, kdy byla na severozápadě země ve státě Zulia v pánvi jezera Maracaibo objevena průzkumnými vrty ropa. Od této doby je politická a ekonomická stabilita spojena s ropou. Následkem zaostalosti Venezuely v oblasti těžby ropy, byl do země přizván zahraniční kapitál s kvalifikovanou pracovní silou. Až do druhé světové války měly monopol na těžbu ropy americké obchodní společnosti. Těžba ropy, jež zaměstnávala dělníky ze všech koutů země, probíhala ve špatných geografických, sociálních i hygienických podmínkách a vyžádala si tisíce obětí. Ve 20. letech 20. století byly objevovány obrovské zásoby ropy i pod hladinou jezera a na dalších místech Venezuely. V polovině 20. století se Venezuela stala největším vývozcem ropy na světě.206 Od roku 1899 až 1908 byl prezidentem Venezuely José Castro Cipriano Ruiz. Jednalo se o prvního z pěti po sobě vládnoucích prezidentů, kteří pocházeli z andského státu Táchira a ve Venezuele vládli během následujících 59 let, s výjimkou v letech 1945 až 1948. Castro se moci v zemi chopil poté, co uspořádal pochod nespokojených Venezuelanů na Caracas. Období jeho vlády můžeme charakterizovat jako období finanční nezodpovědnosti, zahraničních intervencí a domácích vzpour. Poté, co v roce 1902 Venezuela odmítla splácet své zahraniční dluhy evropským věřitelům, byly venezuelské přístavy zablokovány válečnými loděmi Velké Británie, Německa a Itálie, které potopily několik venezuelský lodí. Venezuela následně požádala o pomoc Spojené státy americké, které pomohly zprostředkovat dohodu mezi Venezuelou a evropskými státy. Poté, co Venezuela slíbila zaplatit své dluhy, odvolaly evropské státy v roce 1903 svoje lodě z venezuelských přístavů.207 POLIŠENSKÝ, Josef Dějiny Latinské Ameriky. 1. vyd. Praha: nakladatelství Svoboda, 1979, s. 401–405. WILPERT, Gregory. The Economics, Culture, and Politics of Oil in Venezuela. In: Venezuelanalysis.com [online]. 2003 [cit. 2016-04-09]. Dostupné z: http://venezuelanalysis.com/analysis/74 207 POLIŠENSKÝ, Josef. Dějiny Latinské Ameriky. 1. vyd. Praha: nakladatelství Svoboda, 1979, s. 410–411. 205 206
73
Po odstoupení nemocného prezidenta Castra převzal moc v zemi dne 19. prosince 1908 viceprezident Juan Vicente Gómez, jenž s přestávkami vládl až do roku 1935. Vládu Gómeze lze charakterizovat jako jednu z nejstabilnějších a nejdéle trvajících ve venezuelské historii. Díky těžbě ropy Venezuela ekonomicky prosperovala. Gómez k upevnění své vlády a poslušnosti opozice využíval armádu či tajnou policii. Z Venezuely se stal centrálně řízený stát s rozvíjejícím se ropným průmyslem, přičemž současně docházelo k oslabování regionální moci caudillů. Po smrti Gómeze se režim rozpadl.208 V prosinci roku 1935 se prezidentského mandátu ujal bývalý ministr války Eleazar López Contreras, jenž byl prezidentem až do roku 1941. Prezident povolil politické strany, obnovil občanské svobody. Následkem posílení opozice, jež ohrožovala postavení prezidenta, obnovila v roce 1937 hlava státu diktaturu. V roce 1938 byl zahájen tříletý plán, který zahrnoval výstavbu veřejných škol a nemocnic a podporoval zemědělství a soukromý sektor.209 Nástupcem Lópeze Contrerase se stal v roce 1941 Isaias Medina Angarita, jenž byl prezidentem až do roku 1945. Prezident legalizoval všechny politické strany v zemi. V důsledku druhé světové války došlo v letech 1941 až 1942 k poklesu příjmů z ropy, proto prezident Medina vydal v roce 1943 zákon, jenž měl zvýšit podíl Venezuely na její těžbě.210 V říjnu roku 1945 se uskutečnil puč vedený AD (Demokratická strana) a skupinou mladých důstojníků za účelem svržení prezidenta Mediny. Moci v zemi se ujala civilněvojenská junta v čele s Rómulem Betancourte, která usilovala o to, aby se Venezuela stala reformní sociálnědemokratickou zemí. Během druhé světové války byla Venezuela neutrální až do roku 1945, kdy se přiklonila na stranu Spojenců. V červenci roku 1947 byla přijata nová ústava země a v prosinci roku 1947 byl v prezidentských volbách zvolen Rómulo Gallegos. Tento pokus o nastolení demokracie ve Venezuele zkrachoval z důvodu opomenutí role armády a opozice na řízení státu. Rychle přijaté revoluční reformy vyústily dne 24. listopadu roku 1948 ve vojenský převrat.211
NĚMEC, Jan a Radek BUBEN. Komparace politických systémů: Politické systémy Latinské Ameriky. Vyd. 1. Praha: Oeconomica, 2010, s. 236–237. 209 Venezuela: History. In: Encyclopædia Britannica [online]. 2016 [cit. 2016-04-09]. Dostupné z: http://www.britannica.com/place/Venezuela 210 Tamtéž. 211 NĚMEC, Jan a Radek BUBEN. Komparace politických systémů: Politické systémy Latinské Ameriky. Vyd. 1. Praha: Oeconomica, 2010, s. 237–238. 208
74
Po vládě vojenské junty, v jejímž čele se vystřídali Carlos Delgado Chalbaud, jenž byl v roce 1950 unesen a zavražděn, a Germán Suárez Flamerich, moc v zemi převzal 2. prosince roku 1952 Marcos Peréz Jimenéz, který navázal na tradici vojenských režimů Gómeze a Guzmána Blanca. Během vlády jeho byly zakázány politické strany, zavřeny vysoké školy, zavedena cenzura tisku aj. Brutální represe byly používány především vůči politické straně AD, jejíž členové, pokud neodešli do exilu, byli vězněni, mučeni či zavražděni. Vypsáním voleb roku 1952 chtěl Pérez Jimenéz legitimizovat svůj režim. Výsledky voleb byly ovšem zmanipulovány tak, aby se vlády ujali jeho sympatizanti. Po státním převratu, provedeným armádou v lednu 1958, se moci v zemi na ujala civilní vojenská junta. Junta řídila zemi po dobu jednoho roku, neboť v roce 1959 byl prezidentem opět zvolen Rómulo Betancourt.212 Následujících čtyřicet let v zemi, od roku 1958 až 1998, trvalo období tzv. puntofijismu, kdy zástupci tří politických stran AD, COPEI (Výbor pro nezávislou volební politickou organizaci) a UDR (Demokratický republikánský svaz) podepsali ve vile Punto Fijo dohodu „o základním demokratickém směřováním země a podílu všech tří stran na moci“.213 Na rozdíl od ostatních latinskoamerických zemích dokázala Venezuela udržet během 60. a 70. letech 20. století demokratický režim, jenž byl inspirován evropskými demokraciemi a Spojenými státy americkými. Ke stabilizaci země přispěly i finanční zdroje z těžby ropy. Problém nastal v 80. letech 20. století, kdy příjmy ropy už nestačily pokrýt investice, načež následovalo zadlužení země a zvýšení závislosti na dovozu. V důsledku hospodářské krize rostlo zadlužení země, inflace a korupce. Od této doby se již nepodařilo stabilizovat ekonomiku Venezuely.214 Rómulo Betancourt, jenž vládl v letech 1959 až 1964, se zaměřil na modernizaci zemědělství a rozvoj průmyslu, dále na reformu zdravotnictví a školství, jejímž cílem bylo odstranit negramotnost. V roce 1960 byla přijata agrární reforma, jež přidělovala půdu i bezzemkům. Z důvodu pokusu o atentát na prezidenta v roce 1960, vedený dominikánskými agenty, přerušila Venezuela diplomatické styky s Dominikánskou
NĚMEC, Jan a Radek BUBEN. Komparace politických systémů: Politické systémy Latinské Ameriky. Vyd. 1. Praha: Oeconomica, 2010, s. 238. 213 Tamtéž, s. 239. 214 Tamtéž, s. 239–240. 212
75
republikou. V roce 1960 se Venezuela stala jednou ze zakládajících zemí organizace OPEC (Organizace zemí vyvážejících ropu).215 Dne 13. března roku 1964 se prezidentského úřadu ujal člen politické strany AD Raúl Leoni, jenž vládl až do roku 1969. Během své vlády se zaměřil na rozvoj těžkého průmyslu, výstavbu dopravní infrastruktury a na sociální reformy. Velký rozvoj zaznamenal v souvislosti s ropou i petrochemický průmysl.216 Dne 11. března roku 1969 se prezidentem stal člen strany COPEI, Rafael Caldera Rodríguez, jenž byl prezidentem do roku 1974 a v letech 1994 až 1999. Až do konce 20. století se u moci ve Venezuele střídali prezidenti ze stran COPEI a AD. Caldera Rodríguez vynesl Venezuelu z izolace a zlepšil vztahy se Sovětským svazem, Kubou a zeměmi Latinské Ameriky. Zlegalizoval levicové strany, včetně komunistické strany, což kritizovala strana AD. Během studentských protestů proti jeho vládě nechal uzavřít dvě školy, jednu trvale a jednu po dobu dvou let. Zavedl také zvýšení daně z nájmu pro ropné společnosti.217 Dne 12. března 1974 se ujal prezidentského křesla člen politické strany AD Carlos Andrés Pérez, jenž vládl do roku 1979 a pak ještě v letech 1989–1993. Jednalo se prvního Venezuelana, který použil reklamní a politické poradce pro svou prezidentskou kampaň. V důsledku Yomkipurské války mezi Izraelem a arabskými státy v říjnu roku 1973 došlo ke zvýšení ceny ropy za barel, z čeho Venezuela profitovala. Peníze získané z ropy byly investovány do infrastruktury, sociálního systému a ochrany životního prostředí. Peréz znárodnil železárny a petrochemický průmysl. Veškerá pozornost se soustředila na těžbu ropy, proto docházelo k propadu venkova a ke stagnaci zemědělské výroby, což vyústilo k nutnosti dovozu až 80 % všech konzumovaných potravin.218 V letech 1979 až 1984 byl prezidentem člen politické strany COPEI, Luis Herrera Campins. Jeho období vlády je charakteristické vysokými státními výdaji, jenž byly investovány do zemědělský a průmyslových projektů. V roce 1883 nastal konec ropného
215
Venezuela: History. In: Encyclopædia Britannica [online]. 2016 [cit. 2016-04-09]. Dostupné z: http://www.britannica.com/place/Venezuela 216 Tamtéž. 217 Primera Presidencia, Segunda Presidencia. In: Dr. Rafael Caldera [online]. 2016 [cit. 2016-04-09]. Dostupné z: http://rafaelcaldera.com/index.php?route=information/faq&topic=10%3E 218 Venezuela: History. In: Encyclopædia Britannica [online]. 2016 [cit. 2016-04-09]. Dostupné z: http://www.britannica.com/place/Venezuela
76
boomu, který uvedl zemi do ekonomické krize. Rostla inflace, nezaměstnanost a klesal vývoz.219 Poté převzal zemi Jaime Lusinchi, jenž se musel vypořádat s ekonomickými problémy, ve kterých se Venezuela nacházela. Předchozí vlády měly vysoké výdaje, na které si půjčovaly i v zahraničí. Ekonomická krize přinesla znehodnocení měny, růst inflace, únik zahraničního kapitálu ze země, neschopnost splácet zahraniční dluhy a růst nezaměstnanosti. Lusinchi se snažil přijmout úsporná opatření za účelem snížení veřejných výdajů či devalvace měny, jež měly zabránit úniku kapitálu ze země a zajistit stabilitu ekonomiky. V důsledku nestabilního trhu s ropou a kolísání cen docházelo ke zvyšování sociálního napětí, které provázely stávky a demonstrace proti vládě.220 V roce 1989 nastoupil své druhé volební období Carlos Andrés Pérez, jenž vládl až do roku 1993. V únoru 1989 byl přijat návrh Mezinárodního měnového fondu, který poskytl Venezuele úvěr 4,5 miliardy dolarů výměnou za provedení neoliberálních reforem – privatizace státních podniků, oslabení role státu v ekonomice prostřednictvím zrušení státních dotací a podpor. Následkem liberalizace cen benzínu došlo k nárůstu cen pohonných hmot a dopravy. Dne 27. února 1989 vypukly v Caracasu a v další venezuelských městech nepokoje, které vláda s pomocí armády brutálně potlačila. Výsledkem zásahu byly stovky mrtvých civilistů, za což byla vláda kritizována. V roce 1992 se odehrály dva protivládní puče, jež se oba podařilo potlačit. První puč proběhl 4. února 1992, figuroval v něm mladý důstojník Hugo Chávez, který později skončil ve vězení. Druhý puč vedený důstojníky loajální vůči Chávezovi proběhl 27. listopadu 1992. Prezident Peréz byl po obvinění ze zpronevěry a zneužití veřejných prostředků, v květnu roku 1993 byl odvolán z úřadu a moc v zemi převzal senátor Rámon José Velásquez.221 Dne 2. února 1994 byl prezidentem zvolen Rafael Caldera Rodrígeuz, ten vládl až do roku 1999, kdy se prezidentem stal Hugo Chávez. V roce 1994 postihla Venezuelu bankovní krize, kdy došlo ke krachu desítek bank, a byla nutná finanční podpora od státu. Následně zkrachovaly desítky tisíc malých a středních firem. V důsledku znehodnocení měny došlo
219
Venezuela: History. In: Encyclopædia Britannica [online]. 2016 [cit. 2016-04-09]. Dostupné z: http://www.britannica.com/place/Venezuela 220 Tamtéž. 221 NĚMEC, Jan a Radek BUBEN. Komparace politických systémů: Politické systémy Latinské Ameriky. Vyd. 1. Praha: Oeconomica, 2010, s. 239–240.
77
ke zvýšení cen potravin a dopravy. Ekonomická krize přinesla časté nepokoje a demonstrace proti vládě. V roce 1994 podnikl prezident Caldera rázná protiústavní opatření namířená proti ekonomickým spekulacím a občanským svobodám, což značně pobouřilo občany. Nespokojenost obyvatelstva vedla v prosinci 1995 k demonstracím proti zkorumpovanosti úřednického aparátu, hospodářské politice, policejnímu útlaku a vojenské kontrole. V prosinci roku 1998 Venezuelané opět projevili svoji nespokojenost s neschopností vlády a novým prezidentem byl zvolen armádní plukovník Hugo Chávez.222 Venezuela je jihoamerickým státem, jenž byl od roku 1498 kolonizován Španělskem, které ale o tuto zemi nejevilo příliš velký zájem. Boj za venezuelskou nezávislost vedl Simón Bolívar, který je dodnes pro mnohé Venezuelany vzorem. V průběhu 19. a 20. století docházelo k častému střídání prezidentů, již se opakovaně vraceli k moci. Dlouhotrvající vlády prezidentů byly většinou spjati s rolí armády, která je držela u moci. Ekonomická a politická prosperita či krize ve Venezuele během 20. století úzce souvisela s cenou ropy na trhu.
222
Primera Presidencia, Segunda Presidencia. In: Dr. Rafael Caldera [online]. 2016 [cit. 2016-04-09]. Dostupné z: http://rafaelcaldera.com/index.php?route=information/faq&topic=10%3E
78
4
LATINSKOAMERICKÁ
MEZINÁRODNÍCH
INTEGRACE
ORGANIZACÍ
V
A
OBLASTI
ROLE JIŽNÍ
AMERIKA Čtvrtá kapitola je věnována latinskoamerické integraci a roli mezinárodních organizací v oblasti Jižní Ameriky. Pozornost je zaměřena na tři nejvýznamnější latinskoamerická sdružení – Andské společenství, MERCOSUR a UNASUR. Je zde popsána role Organizace spojených národů a vztahy mezi Spojenými státy americkými a jihoamerickými státy Argentina, Brazílie, Chile a Venezuela.
4.1 Latinskoamerická integrace Latinskoamerická integrace je zaměřena na spolupráci v oblasti politiky, ekonomiky a kultury zemí Latinské Ameriky. Jedná se o koncept „nového regionalismu“, což je označení strategie, jakými se státy Latinské Ameriky snaží vyrovnat s procesem globalizace po konci studené války. Kladou si za cíl stát se tzv. čtvrtým pólem, soupeřem pro tři základní ekonomické póly světa představovanými Spojenými státy americkými, západní Evropou a asijsko-pacifický regionem. Cílem zemí Latinské Ameriky je posílit svoji roli v mezinárodním měřítku, proto se kvůli lepší konkurenceschopnosti země Latinské Ameriky spojují do integračních sdružení.223 První zájem o integraci vzešel již v 60. letech 20. století, kdy začala vznikat první integrační seskupení. Jednalo se o politické a hospodářské spojení latinskoamerických zemí v oblasti zahraničního obchodu. V roce 1960 vzniklo CACM (Středoamerický společný trh) a ALALC (Latinskoamerické sdružení volného obchodu), v roce 1980 nahrazené sdružením ALADI (Latinskoamerické integrační sdružení).224 ALADI je dodnes fungující organizace sdružující třináct zemí Latinské Ameriky, jejíž cílem je ekonomický a sociální rozvoj daného regionu. Hlavním snahou ALADI je vytvoření společného trhu pro všechny zúčastněné státy.225 Následkem politické nestability regionu v 70. a 80. letech ustalo regionální NĚMEC, Jan a Radek BUBEN. Komparace politických systémů: Politické systémy Latinské Ameriky. Vyd. 1. Praha: Oeconomica, 2010, s. 18–19. 224 Tamtéž, s. 18. 225 Quienes Somos. In: ALADI: Asociación Latinoamericana de Integración [online]. 2015 [cit. 2016-04-02]. Dostupné z: http://www.aladi.org/sitioAladi/quienesSomos.html 223
79
sbližování latinskoamerických států. K znovuobnovení spolupráce došlo na konci 80. letech a hlavně v 90. letech 20. století ve spojení s procesy demokratizace a globalizace. V roce 1989 uskupení CARICOM (Uskupení karibských zemí) započalo proces vytváření jednotného trhu. Mezi léty 1991 až 1993 byl přeměněn CACM na SICA (Středoamerický integrační systém) mající za cíl oživení a rozvoj vnitroregionálního obchodu. V roce 1991 se celní unie Andská skupina přeměnila na CAN (Andské společenství národů). Ve stejném roce, 1991, byl vytvořen MERCOSUR (Společný trh jihu), dodnes nejvýznamnějším integračním uskupením Latinské Ameriky. Integrační procesy nadále pokračovaly i v 21. století, kdy z CSN (Jihoamerické společenství národů) byla v roce 2008 vytvořena UNASUR (Jihoamerická unie národů), mezinárodní organizace integrující MERCOSUR a CAN, jejíž vzorem je Evropská unie.226 Následně se zaměříme na nejvýznamnější integrační uskupení Latinskoamerických zemí – Andské společenství, MERCOSUR, a UNASUR, které si blíže charakterizujeme. Jedná se o organizace nejvíce ovlivňující ekonomické a mezinárodně-politické poměry ve státech Jižních Ameriky. Zmíníme se také o Bolívarovském svazu pro lid naší Ameriky.
4.1.1 Andské společenství (CAN, Comunidad Andina) Andské společenství sdružuje čtyři jihoamerické země ležící na území pohoří And: Bolívii, Peru, Ekvádor a Peru za účelem prohloubení a rozvoje spolupráce na jihoamerickém kontinentě. Bylo založeno jako Andský pakt dne 26. května 1969 podpisem tzv. Cartagenské smlouvy v kolumbijském městě Cartagena pěti jihoamerickými státy – Bolívií, Kolumbií, Chile, Ekvádorem a Peru. Podnětem ke vzniku společenství byla snaha prostřednictvím hospodářské a sociální spolupráce zlepšit životní úroveň všech členských států. Zakládající člen Chile kvůli politice uzavřenosti roku 1976 z Andského paktu vystoupilo. Mezi léty 1973 až 2006 se mezi členské státy řadila i Venezuela, vystoupivší z důvodu své snahy o členství ve společenství MERCOSUR zakazující členství v jiných mezinárodních organizacích.227
NĚMEC, Jan a Radek BUBEN. Komparace politických systémů: Politické systémy Latinské Ameriky. Vyd. 1. Praha: Oeconomica, 2010, s. 18–21. 227 Quienes Somos: Reseña Histórica. In: Comunidad Andina: Bolivia Colombia Ecuador Perú [online]. 2016 [cit. 2016-04-02]. Dostupné z: http://www.comunidadandina.org/Seccion.aspx?id=195&tipo=QU&title=resena-historica 226
80
Sídlo organizace se nachází v Limě, hlavním městě Peru. Spolupráce mezi členskými státy probíhá na úrovni zóny volného obchodu a od roku 2005 je umožněn volný pohyb osob mezi státy s výjimkou Peru a Kolumbie, neboť Peruánci požadují pro přechod do země od Kolumbijců výpis z trestního rejstříku. Po vzoru Evropské unie vytváří společné instituce, mezi které patří například Prezidentská rada složená z prezidentů členských států scházející se minimálně jednou ročně, Sekretariát plnící funkci výkonného orgánu společenství mající na starost jeho každodenní chod či dvacetičlenný Parlament tvořený pěti zástupci z každého členského státu.228 Andské společenství úzce spolupracuje s organizací MERCOSUR, jejichž členské státy jsou od roku 2005 přidruženými členy CAN. V současné době se spolupráce nejvíce uplatňuje v otázkách sociální politiky s důrazem na potírání obchodu s drogami, boj s chudobou, podvýživou a negramotností, rozvoj venkova a zdravotnictví.229
4.1.2 MERCOSUR (Společný trh jižního cípu, Mercado Común del Sur – MERCOSUR (šp.), Mercado Comum do Sul – MERCOSUL (pt.)) Integrační sdružení MERCOSUR vzniklo dne 26. března 1991 smlouvou Asuncíon. Zakládající členské země Argentina, Brazílie, Paraguay a Uruguay vytvořili Společný trh jižního cípu s cílem vytvořit společenství s volným pohybem zboží a služeb. Státy se zavázaly ke spolupráci v oblasti politiky, ekonomiky a průmyslu. Snahou sdružení bylo mimo jiné sjednocení právních předpisů mezi členskými státy a vytvoření společných pravidel pro obchod s ostatními státy. Sídlem MERCOSUR je hlavní město Uruguaye Montevideo. V roce 1997 byl přijat doplňující dokument k zakládající smlouvě vyžadující demokratické zřízení v členských státech.230 Dne 31. července roku 2012 byla do sdružení nově přijata Venezuela. V červnu roku 2012 bylo pozastaveno členství Paraguaye v důsledku odvolání paraguayského prezidenta
228
Sistema Andino de Integración - SAI. In: Comunidad Andina: Bolivia Colombia Ecuador Perú [online]. 2016 [cit. 2016-04-02]. Dostupné z: http://www.comunidadandina.org/Seccion.aspx?id=4&tipo=SA&title=sistema-andino-de-integracion-sai 229 Quienes Somos: Reseña Histórica. In: Comunidad Andina: Bolivia Colombia Ecuador Perú [online]. 2016 [cit. 2016-04-02]. Dostupné z: http://www.comunidadandina.org/Seccion.aspx?id=195&tipo=QU&title=resena-historica 230 Saiba mais sobre o MERCOSUL: O MERCOSUL. In: MERCOSUL [online]. Brasil, 2016 [cit. 2016-04-02]. Dostupné z: http://www.mercosul.gov.br/saiba-mais-sobre-o-mercosul
81
Fernarda Luga, ale po zvolení Horacia Cartese paraguayským prezidentem následující rok byla znovu začleněna. Vstup nového člena je podmíněn souhlasem parlamenty všech členských státu. Přidruženým státy MERCOSUR jsou státy Andského společenství, Chile, Guyana a Surinam.231
4.1.3 UNASUR (Jihoamerická unie národů, Unión de Naciones Suramericanas – UNASUR (šp.), União de Nações Sul-Americanas – UNASUL (pt.)) UNASUR je jihoamerická organizace vzniklá spojení celní unií MERCOSUR, Andského společenství a států Chile, Guyana a Surinam. V prosinci roku 2004 se konal Summit Jižní Ameriky v peruánském městě Cuzco, na kterém byla dne 8. prosince 2004 podepsána nejvyšším představiteli států Jižní Ameriky Cuzkeská deklarace, jejímž cílem bylo podle vzoru Evropské unie vytvoření Jihoamerického společenství národů se společnou měnou, jednotnou ústavou, parlamentem a volným pohybem osob. Tato nadnárodní organizace si kladla za cíl členství všech zemí Jižní Ameriky. V dubnu roku 2007 byl během energetického summitu jihoamerických států ve městě Margarita ve Venezuele změněn název z Jihoamerického společenství národů na Jihoamerická unie národů pod zkratkou UNASUR, resp. UNASUL. Dne 23. května 2008 byla v hlavní městě Brazílie, Brasília schválena zakládající listina Jihoamerické unie národů. Smlouva vstoupila v platnost po ratifikaci všemi členskými státy dne 11. března 2011.232 Každá z nově vytvořených institucí měla sídlit v jiné zemi, proto bylo v ustavující listině schváleno sídlo generálního sekretariátu v ekvádorském hlavním městě Quito, sídlo parlamentu bylo naplánováno v bolívijském městě Cochamba a sídlem centrální banky bylo zvoleno venezuelské hlavní město Caracas. Předpokládá se, že všechny instituce UNASURU budou plně funkční až v roce 2019.233 Mezi stěžejní body unie patří zřízení oblasti volného obchodu, ekonomická a komunikační integrace, vzájemná spolupráce mezi státy i společenstvími a rozvoj
231
Saiba mais sobre o MERCOSUL: O MERCOSUL. In: MERCOSUL [online]. Brasil, 2016 [cit. 2016-04-02]. Dostupné z: http://www.mercosul.gov.br/saiba-mais-sobre-o-mercosul 232 HISTORY. In: UNASUR [online]. 2016 [cit. 2016-04-02]. Dostupné z: http://www.unasursg.org/en/node/179 233 Tamtéž.
82
v oblastech průmyslu, zemědělství, zdravotnictví, vzdělání, vědy a kultury. Velký zájem má UNASUR i o energetickou a surovinovou bezpečnost členských států a vybudování společné infrastruktury. Důležitými body je i vymýcení chudoby a odstranění značných regionálních rozdílů mezi státy. Cílem je také posílení jihoamerické identity.234 Na dosavadní výsledky latinskoamerické integrace bývá pohlíženo s nedůvěrou v souvislosti se zvyšujícím se konkurenčním bojem mezi Brazílií a Venezuelou. UNASUR vznikla v důsledku brazilské iniciativy k posílení její konkurenceschopnosti vůči Mexiku. Následkem toho se venezuelský prezident Hugo Chávez pokusil přijít s vlastním integrační programem, který vyústil v roce 2004 v založení ALBA235 (Bolívarovská alternativa pro Ameriky236). Vznik této organizace byl míněn jako alternativa vůči FTAA. Od roku 2009 pod dnešním názvem Bolívarovský svaz pro lid naší Ameriky má dnes osm členských států socialisticky či sociálně demokraticky orientovaných. Mezi členy této organizace patří: Antigua a Barbuda, Bolívie, Kuba, Dominika, Ekvádor, Nikaragua, Svatý Vincenc a Grenadiny a Venezuela.237 Hlavními body integrace je vzájemná hospodářská pomoc a výměna zboží, přičemž se jedná tzv. obchodní smlouvy lidu, které jsou protiváhou k volnému obchodu. Cílem je vybudovat silně regulovaný trh s jednotnou měnou. Protiváhou vůči Mezinárodnímu měnovému fondu a Mezinárodní rozvojové bance by se měla stát nově zbudovaná instituce Banka Jihu financující latinskoamerické regionální projety.238 Problémem latinskoamerické integrace jsou odlišné zájmy jednotlivých členských států daných organizací. Jednotlivé latinskoamerické státy se nachází na odlišné ekonomické úrovni, s jinou hospodářskou politikou a mají rozdílnou právní soustavu. Navíc se státy musí potýkat s velkou urbanizací a rostoucími sociálními problémy, které brání jejich vývoji.
234
HISTORY. In: UNASUR [online]. 2016 [cit. 2016-04-02]. Dostupné z: http://www.unasursg.org/en/node/179 235 Antecedentes historicós del ALBA. In: Portal ALBA: Alianza Bolivariana para los Pueblos de Nuestra América [online]. 2016 [cit. 2016-04-02]. Dostupné z: http://www.portalalba.org/index.php/2014-03-29-22-0424/antecedentes-historicos-del-alba 236 NĚMEC, Jan a Radek BUBEN. Komparace politických systémů: Politické systémy Latinské Ameriky. Vyd. 1. Praha: Oeconomica, 2010, s. 20. 237 Antecedentes historicós del ALBA. In: Portal ALBA: Alianza Bolivariana para los Pueblos de Nuestra América [online]. 2016 [cit. 2016-04-02]. Dostupné z: http://www.portalalba.org/index.php/2014-03-29-22-0424/antecedentes-historicos-del-alba 238 NĚMEC, Jan a Radek BUBEN. Komparace politických systémů: Politické systémy Latinské Ameriky. Vyd. 1. Praha: Oeconomica, 2010, s. 20.
83
Nejprve si státy musí vyřešit své vnitřní problémy a zabránit jejich prohlubování v důsledku integrace.
4.2 Role mezinárodních organizací v oblasti Jižní Amerika Mezinárodní organizace v rámci Jižní Ameriky vystupují jako partneři jak v ekonomické, tak i sociální oblasti. Co se týče ekonomické spolupráce, jsou státy Jižní Ameriky členy významných mezinárodních organizací. Významné je členství Chile v OECD (Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj)239 od roku 2010 či členství Brazílie a Argentiny ve skupině největších ekonomik světa G-20.240 Členstvím v těchto organizacích je posilována ekonomická role jednotlivých států. Dříve rozvojové státy se dnes ekonomicky rostou a hrají důležitou roli v mezinárodních obchodech. Ne vždy je ale ekonomická spolupráce pozitivní, o čemž svědčí uvalení ekonomických sankcí Spojených států amerických vůči Venezuele.241 V sociální sféře se snaží se jihoamerickým států pomáhat se sociální problémy, zejména chudobou, rostoucími slumy a nezaměstnaností. V rámci světové spolupráce se řeší i problém drog a jejich následná distribuce po jihoamerickém regionu, ale také do Spojených státech a evropských zemích. Rozvinutá je i spolupráce v oblasti vzdělávání, vědy a kultury.242 V současnosti stoupají na významu otázky životního prostředí, především ochrana deštných pralesů, protože pralesy jsou káceny pro vzácné dřevo nebo pro získání půdy na budování plantáží. V Jižní Americe je nejvíce ohrožen Amazonský prales pokrývající značnou část území Brazílie. Bojem proti kácení Amazonského pralesu se zabývá nevládní organizace Greenpeace.243
239
Members and partners. In: OECD [online]. 2016 [cit. 2016-04-03]. Dostupné z: http://www.oecd.org/about/membersandpartners/ 240 Fórum G20. In: Vláda České Republiky [online]. 2008 [cit. 2016-04-02]. Dostupné z: http://www.vlada.cz/cz/media-centrum/predstavujeme/forum-g20-44995/ 241 KOSINA, Oliver. Americko-venezuelské vztahy na bodu mrazu. In: Vaševěc.cz [online]. 2012 [cit. 2016-0402]. Dostupné z: http://vasevec.parlamentnilisty.cz/blogy/americko-venezuelske-vztahy-na-bodu-mrazu 242 HORÁK, Vladimír. Sociálně-politický vývoj v Latinské Americe. In: Ksl.wz.cz [online]. Praha, 2008 [cit. 2016-04-03]. Dostupné z: http://www.ceskenarodnilisty.cz/clanky/Socialne.htm 243 Amazonský deštný prales. In: Greenpeace: Česká republika [online]. 2013 [cit. 2016-04-03]. Dostupné z: http://www.greenpeace.org/czech/cz/Kampan/Ochrana-pralesu/Amazonsky-destny-prales/
84
V Jižní Americe se pořádá mnoho mezinárodních událostí, z nichž nejvýznamnější se uskutečnila v roce 2014 v Brazílii, kdy se konalo mistroství světa ve fotbale. Od 5. do 21. srpna v roce 2016 pořádá brazilské město Rio de Janerio letní olympijské hry. Jedná se o první jihoamerické město, ve kterém budou olympijské hry pořádány. Pořádání celosvětově sledovaných událostí podtrhuje patrné rostoucí vliv jihoamerických států ve světe.244
4.2.1 Role OSN Všechny jihoamerické státy jsou členskými státy OSN (Organizace spojených národů).
Mezi
jednu
z pěti
komisích
působících
při
OSN
patří
i
ECLAC
(Hospodářská/Ekonomická komise pro Latinskou Ameriku a Karibik. Byla založena v roce 25. února 1948 rezolucí OSN číslo 1948/106 pod názvem CEPAL (Hospodářská komise pro Latinskou Ameriku). Cílem komise je podpora ekonomického a sociálního rozvoje regionu Latinské Ameriky a posilování regionálních vazeb mezi jednotlivými státy i zbytkem světa. Komise ECLAC vytvořila v oblasti Latinské Ameriky různé observatoře sledující hospodářskou a sociální situaci ve státech.245 ECLAC se zkoumá, analyzuje a vydává publikace zpracující těchto pět oblastí: ekonomický vývoj, sociální vývoj, udržitelný rozvoj, statistika a plán rozvoje.246 V rámci OSN působí samostatný orgán Rada bezpečnosti OSN zajišťující světový mír, národní bezpečnost jednotlivých členských států a řešení konfliktů. Vydává závazné rezoluce a pomocí mírových sil vynucuje jejich plnění. Rada bezpečnosti má pět stálých členů, mezi nimiž není ani jeden jihoamerický stát. Mezi nestálými členy Rady bezpečnosti
Rio 2016. In: Česko sportuje [online]. 2014 [cit. 2016-04-03]. Dostupné z: http://www.olympic.cz/olympiada/60--rio-de-janeiro-2016 245 About ECLAC. In: United Nations - ECLAC: Economic Commission for Latin America and the Caribbean[online]. 2015 [cit. 2016-04-02]. Dostupné z: http://www.cepal.org/en/about 246 Work areas. In: United Nations - ECLAC: Economic Commission for Latin America and the Caribbean[online]. 2015 [cit. 2016-04-02]. Dostupné z: http://www.cepal.org/en/work-areas 244
85
OSN je vždy jeden zástupce z jihoamerických států volených na jeden rok.247 Na rok 2016 byla nestálým členem zvolena Venezuela a následující rok její roli převezme Uruguay.248
4.2.2 Vztahy Spojených států amerických s vybranými státy Jižní Amerikou Strategickým partnerem Spojených států amerických v Jižní Americe je ekonomicky silné Chile. Chile, jenž je považováno za stát s nejmenší podílem politické korupce v Jižní Americe, uzavřelo roku 2004 ekonomickou dohodu o volném obchodu se Spojenými státy americkými a v roce 2014 byl dohodnut bezvízový styk.249 Od roku 1989, kdy se prezident Argentiny stal Carlos Menes, došlo ke zlepšování mezinárodních vztahů mezi Spojenými státy americkými a Argentinou. Spolupráce mezi státy se odehrává v oblasti cestovního ruchu, obchodu, vědy a techniky, monitorování jaderných zbraní a boje proti terorismu. Společně státy postupují také ve snahách potlačit obchod s drogami. Nejvýznamnější argentinské suroviny zastoupené ve společném obchodu jsou paliva, obilí a hovězí maso. Argentina představovala spojence Spojených států amerických mimo státy NATO během války v Perském zálivu.250 Brazilsko-americké vztahy mají kořeny hluboko v minulosti. Spojené státy americké byly první státem uznávajícím Brazilskou nezávislost. Vzájemné vztahy ochladly v roce 2010 kvůli sbližování Brazílie s Iránem. Ke zhoršení vztahů přispělo v roce 2013 zveřejnění tajných materiálů Edwardem Snowdenem o špehování prezidentky Dilmy Rousseff
agenturou
NSA
(americká
Národní
bezpečnostní
agentura)
a
jejích
spolupracovníků. Obrat k lepšímu nastal v roce 2015 po státní návštěvě brazilské prezidentky
Rada bezpečnosti OSN (UN Security council). In: Ministerstvo zahraních věcí České republiky [online]. 2010 [cit. 2016-04-03]. Dostupné z: http://www.mzv.cz/jnp/cz/zahranicni_vztahy/cr_v_mezinarodnich_organizacich/osn/uvod_do_osn/rada_bezp ecnosti_osn_un_security_council.html 248 Rada bezpečnosti. In: United Nations: Informační centrum OSN v Praze [online]. 2016 [cit. 2016-04-03]. Dostupné z: http://www.osn.cz/osn/clenstvi/rada-bezpecnosti/ 249 Chile Free Trade Agreement. In: Office of the United States Trade Representative: Executive Office of the President [online]. 2015 [cit. 2016-04-02]. Dostupné z: https://ustr.gov/trade-agreements/free-tradeagreements/chile-fta 250 Relationship Between Argentina And USA. In: Embassy of Argentina [online]. 2015 [cit. 2016-04-02]. Dostupné z: http://www.embassyofargentina-usa.org/argentina-usa.html 247
86
ve Spojených státech amerických. S rostoucí silou brazilské ekonomiky dochází k bližší ekonomické spolupráci mezi zeměmi.251 S některými jihoamerickými nemají Spojené státy americké vřelé vztahy, zejména se zeměmi se socialistickou vládou reprezentovanými Venezuelou a Bolívií. K ochladnutí vztahů s Venezuelou došlo poté, co Spojené státy americké vykázaly generální konzulku Venezuely pro podezření na účasti při přípravách kybernetického útoku na americkém územím. Krizi prohloubilo uvalení sankcí na venezuelskou státní těžařskou společnost Petróleos a kritika spojenectví venezuelské vlády s Kubou a Íránem. I přes společné politické neshody probíhá mezi zeměmi ekonomická spolupráce, protože Venezuela je čtvrtým největším dovozcem ropy do Spojených států amerických.252
251
U.S. Relations With Brazil. In: U.S. Department of State: Diplomacy in Action [online]. 2015 [cit. 2016-0402]. Dostupné z: http://www.state.gov/r/pa/ei/bgn/35640.htm 252 KOSINA, Oliver. Americko-venezuelské vztahy na bodu mrazu. In: Vaševěc.cz [online]. 2012 [cit. 2016-0402]. Dostupné z: http://vasevec.parlamentnilisty.cz/blogy/americko-venezuelske-vztahy-na-bodu-mrazu
87
5 SOUČASNÝ POLITICKÝ VÝVOJ V JIŽNÍ AMERICE Následující oddíl je věnován politickému vývoji Argentiny, Brazílie, Chile a Venezuely v 21. stoletím. Je zde také provedena komparace jednotlivých politických systémů zmíněných jihoamerických zemí.
5.1 Argentina v 21. století I přes zpočátku částečně úspěšné ekonomické reformy prezidenta Menema se na přelomu 20. a 21. století Argentina spolu s dalšími zeměmi Latinské Ameriky ocitla v hluboké ekonomické krizi. Odhalení mnoha korupčních afér a vysoké zahraniční dluhy způsobily odliv zahraničních investic ze země. Následkem byla rostoucí nezaměstnanost vedoucí k ekonomické a politické destabilizaci země ústící v časté střídání prezidentů, v rozmezí dvou let se v čele země vystřídali čtyři. V roce 2002 žila více než polovina argentinského obyvatelstva pod hranicí chudoby. Tento fakt společně s neustupující ekonomickou krizí a rozsáhlou korupcí napříč celou společností vedl k růstu nepokojů v zemi.253 V prezidentských volbách v květnu v roce 2003 zvítězil Néstor Carlos Kirchner pokračující v ekonomických reformách započatých předchůdcem Duhaldem. Během vlády prezidenta Kirchnera se soudního procesu dočkala řada vojenských aktérů spojených s násilnostmi během tzv. Špinavé války v 70. letech 20. století z doby vlády generála Videla. V rámci zahraniční politiky se Argentina zaměřila na sousední státy, především na Brazílii a Venezuelu, naopak je zde patrný mírný odklon od Spojených států amerických.254 V roce 2007 byla prezidentkou země zvolena Kirchnerova manželka, Cristina Fernandéz de Kirchner zastávající tento post až do roku 2015. Po Isabelitě Martinéz de Perón se jednalo o druhou ženu v čele tohoto jihoamerického státu.255 Prezidentka navázala na ekonomickou politiku svého manžela. Země se neustále musela potýkat s rostoucí inflací,
KOHOUT, Pavel. Argentinská krize a poučení pro Českou republiku I. In: Peníze.cz [online]. 2011 [cit. 2016-03-29]. Dostupné z: http://www.penize.cz/nezamestnanost/16951-argentinska-krize-a-pouceni-proceskou-republiku-i 254 Néstor Kirchner. In: Biografías y Vidas: La Enciclopedia Biográfica En Línea [online]. 2004 [cit. 2016-0329]. Dostupné z: http://www.biografiasyvidas.com/biografia/k/kirchner_nestor.htm 255 První dáma Argentiny vyhrála prezidentskou volbu. In: IDNES.cz [online]. 2007 [cit. 2016-03-29]. Dostupné z: http://zpravy.idnes.cz/prvni-dama-argentiny-vyhrala-prezidentskou-volbu-fsq/zahranicni.aspx?c=A071029_073106_zahranicni_mr 253
88
vysokou kriminalitou a všudypřítomnou korupcí.256 V roce 2015 byla Cristina Kirchner obviněna z krytí pachatelů teroristického útoku ve městě Buenos Aires v roce 1994. Důvodem vyšetřování prezidentky Kirchner a ministra zahraniční Timerna byla tajná dohoda uzavřená s Íránem. Výměnou za ropu měli ututlat účast Íránu na teroristických útocích v roce 1994.257 Současným prezidentem Argentiny je od 10. prosince 2015 Mauricio Macri, jehož volební program sliboval vymýcení chudoby a drogových kartelů a sjednocení země rozdělené na perónisty a jejich odpůrci. Má za cíl uvést v praxi reformy, které by pomohly od ekonomického zadlužení země a klade důraz na zlepšení mezinárodních vztahů, zejména s ekonomicky silnými zeměmi jako jsou Spojené státy americké, Brazílie, Chile a Velká Británie, a naopak chce zmírnit ekonomickou závislost na ropě z Venezuele.258
5.1.1 Kirchnerismus Kirchnerismus se vžilo jako označení ideologie v rámci politiky manželů a bývalých prezidentů Nestora a Cristiny Fernandéz de Kirchner. Jde o levicově až středolevicově orientovaný perónismus. Charakteristickým znakem kirchnerismu je silné prosazovaní role státu jak v ekonomice, tak v sociální oblasti a dochází k silnému propagování regionální kooperace mezi jednotlivým státy, především ve sdružení MERCOSUR. Naopak je kritizována moc Spojených států amerických a jejich zasahování do vnitřních problémů států Jižní Ameriky. Jedná o nově zakořeněnou ideologii v argentinské společnosti, která postupně nahrazuje perónismu.259
MILENKOVIČOVÁ, Ivana. Cristino, vrať nám naši zemi, bouří se Argentinci proti prezidentce. In: IDNES.cz[online]. 2012 [cit. 2016-03-29]. Dostupné z: http://zpravy.idnes.cz/stovky-tisic-lidi-vysly-doulic-buenos-aires-protestovaly-proti-fernandezove-1ys-/zahranicni.aspx?c=A121109_113356_zahranicni_im 257 HAVLICKÁ, Kateřina. Argentinský žalobce obvinil prezidentku z krytí teroru, našli ho mrtvého. In: IDNES.cz[online]. 2015 [cit. 2016-03-29]. Dostupné z: http://zpravy.idnes.cz/argentinsky-prokurator-kteryobvinil-prezidentku-z-kryti-zlocincu-nalezen-mrtvy-gkv/zahranicni.aspx?c=A150119_170149_zahranicni_kha 258 ALEXANDER, Harriet. Who is Mauricio Macri? In: The Telegraph [online]. 2015 [cit. 2016-03-29]. Dostupné z: http://www.telegraph.co.uk/news/worldnews/southamerica/argentina/11954415/Who-isMauricio-Macri.html 259 NĚMEC, Jan a Radek BUBEN. Komparace politických systémů: Politické systémy Latinské Ameriky. Vyd. 1. Praha: Oeconomica, 2010, s. 34–35. 256
89
5.2 Brazílie v 21. století Na počátku 21. století se Brazílie stala součástí bloku zemí s názvem BRIC, jež má obrovský ekonomický potencionál do budoucnosti. Skupina BRIC, sdružující mimo jiné Brazílii, Rusko, Indii a Čínu, je zaměřena na spolupráci v populační, geografické a ekonomické oblasti.260 V roce 2003 se prezidentského úřadu v Brazílii ujal Luiz Inácio „Lula“ da Silva, který si vytyčil za cíl, aby se každý Brazilec mohl alespoň třikrát denně najíst. Během svého druhého volebního období od roku 2007 se zabýval otázkami demokratizace školství, boje z drogovými dealery a pozornost směřoval také na sociálními a zdravotní programy pro chudé.261 Dne 1. ledna 2011 se první brazilskou prezidentkou stala Dilma Rousseffová, jejíž hlavní body volební programu byly demokracie, rasová rovnost, svoboda tisku, náboženství, šíření softwaru a registrované partnerství.262 V současné době se sedmá největší ekonomika světa Brazílie musí potýkat nejen s ekonomickou recesí z důvodu poklesu cen surovin na světových trzích, ale i s rostoucí korupcí, vysokou inflací a politickou nestabilitou země.263 V roce 2016 byla na prezidentku Rousseffovou podána ústavní žalobě ze strany opozice požadující její odvolání z důvodu financování své druhé volební kampaně. Je podezřelá, že k financování kampaně použila peníze z úplatků od brazilské energetické společnosti Petrobras.
Ústavní
žaloba
vyvolala
v zemi
demonstrace
požadující
odstoupení
prezidentky.264
5.3 Chile v 21. století Mezi léty 2000 až 2006 zastával post prezidenta Chile Ricardo Lagos Escobara, člen socialistické strany. Stal se prvním zvoleným socialistou v čele Chile od dob prezidenta
KLÍMA, Jan. Dějiny Brazílie. Vyd. 2., dopl. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2011. Dějiny států, s. 365. 261 Tamtéž, s. 363. 262 Tamtéž, s. 363–365. 263 STRNAD, František. Brazilská samba ustala. Země je na pokraji největší recese v historii. In: IDNES.cz [online]. 2016 [cit. 2016-03-31]. Dostupné z: http://ekonomika.idnes.cz/hdp-brazilie-se-propadlnejvice-za-poslednich-25-let-fw6-/eko-zahranicni.aspx?c=A160303_184315_eko-zahranicni_rts 264 Miliony Brazilců vyšly do ulic, prezidentka čelí hrozbě impeachmentu. In: IDNES.cz [online]. 2016 [cit. 2016-03-31]. Dostupné z: http://zpravy.idnes.cz/demonstrace-v-brazilii-proti-prezidentce-rouseff-fvl/zahranicni.aspx?c=A160314_120307_zahranicni_jkk 260
90
Allendeho. Během jeho vlády se země nacházela v hospodářském růstu. Byla přijata řada sociálních reforem, například legalizace rozvodu. Zabýval se také otázkou vyřešení vztahů s minulostí, proto jako prezident slíbil, že nebude blokovat pokusy o stíhání Pinocheta za činy, které spáchal během svém vlády.265 V roce 2000 byl Nejvyšším soudem v Chile Pinochet zbaven imunity a měl se zodpovídat za vraždy a únosy spáchané během jeho vlády. Z důvodu špatného zdravotního stavu však unikl i před soudem kvůli zpronevěře, únosu a následné vraždy Allendeho ochranky. Předtím, než 10. prosince 2006 Augusto Pinochet zemřel, strávil roky v domácím vězení.266 V následujících prezidentských volbách v roce 2006 vyhrála, jako první žena v historii Chile, Michelle Bachelet Jeria. Během své vlády se zaměřila na problematiku postavení žen a dětí v chilské společnosti. Zaměřila se také na silnější zahraniční spolupráci se Spojenými státy americkými a zeměmi Latinské Ameriky. Díky úsporám z těžby mědi se podařilo Chile přečkat ekonomickou krizi v roce 2008. Na konci svého mandátu v roce 2010 se těšila velké oblibě, ale prezidentkou kvůli ústavě zakazující zvolení dvakrát po sobě zůstat nemohla.267 V roce 2010 se prezidentem země stal Sebastián Piñera, jeden z tehdejších nejbohatších Chilanů. Na počátku své vlády se musel vyrovnat se silným zemětřesením, které Chile postihlo. Od roku 2014 vládne v Chile opět prezidentka Bacheletová, jež se zaměřila na reformu vzdělávacího systému.268 Dnes je Chile jednou z politicky nejstabilnějších a hospodářsky nejúspěšnější zemí v Latinské Americe.269
5.4 Venezuela v 21. století Dne 6. prosince 1998 vyhrál prezidentské volby ve Venezuele Hugo Rafael Chávez Frías. Svou volební kampaň zaměřenou proti korupci a chudobě se mu podařilo oslovit širokou masu lidí, největší úspěch zaznamenal mezi nejchudší vrstvou obyvatelstva. Snažil
265
Ricardo Lagos: President of Chile. In: Encyclopædia Britannica [online]. 2015 [cit. 2016-03-30]. Dostupné z: http://www.britannica.com/biography/Ricardo-Lagos 266 Augusto Pinochet. In: Osobnosti.cz [online]. 2012 [cit. 2016-03-30]. Dostupné z: http://www.financnici.cz/augusto-pinochet 267 Michelle Bachelet. In: Encyclopædia Britannica [online]. 2015 [cit. 2016-03-30]. Dostupné z: http://www.britannica.com/biography/Michelle-Bachelet 268 Tamtéž. 269 NĚMEC, Jan a Radek BUBEN. Komparace politických systémů: Politické systémy Latinské Ameriky. Vyd. 1. Praha: Oeconomica, 2010, s. 146.
91
se do praxe uvést tzv. participativní demokracii, které měla za cíl pomocí voleb a referend prohloubit účast občanů na rozhodování. V prosinci roku 1999 byla v referendu schválena nová ústava země rozšiřující pravomoci prezidenta a stavěla se proti privatizaci státních zásob ropy, důležitému zdroji příjmů pro venezuelskou republiku. Po vítězství v prezidentských volbách začal prezident Chávez pomocí prezidentských dekretů znárodňovat důležitá odvětví průmyslu a přírodní bohatství země. Státní zásahy do ekonomiky, růst nezaměstnanosti a ekonomická recese vedli 11. dubna 2002 k vyhlášení generální stávky. Během demonstrací došlo ke střetu Chávezových stoupenců s jeho odpůrci. Armáda a policie odmítla splnit Chávezovy rozkazy a proti demonstrantům nezasáhla. Následně byl Chávez zatčen a držen na vojenské základně a poté, co prozatímní prezident Pedro Carmon zrušil ústavní instituce a pilíře demokratického systému ve Venezuele, včetně ústavy z roku 1999, byl Carmon sesazen a prezidentem Venezuely se stal opět Chávez.270 Hugo Chávez vyhrál demokratické prezidentské volby čtyřikrát a byl prezidentem až do dne 5. března roku 2013. Po Chávezově smrti byl venezuelským prezidentem zvolen viceprezident Nicolás Maduro prosazující levicové a protiamerické postoje. V důsledku poklesu cen ropy se jedna z dříve nejbohatších zemí Latinské Ameriky kontinuálně ekonomicky propadá. Ekonomické problémy prohlubuje špatné hospodaření státu a rostoucí inflace. Následkem ekonomických problémů je nedostatek základních potravin v obchodech a země se musí potýkat s obrovskou kriminalitou.271
5.4.1 Vláda prezidenta Cháveze Venezuelský prezident Hugo Chávez měl během vlády silnou podporu chudé části obyvatelstva, naproti tomu druhá bohatší část se stavěla proti jeho programu Socialismus 21. století. Vláda Huga Cháveze je prostoupena myšlenkami Simóna Bolívara, bojovníka za venezuelskou nezávislost. S odkazem na Bolívara byl ústavou z roku 1999 přidán k oficiálnímu názvu státu přívlastek bolívarská. Zatímco Bolívar bojoval za nezávislost Venezuely na Španělsku, Chávez bojoval proti moci a zasahování Spojených států
NĚMEC, Jan a Radek BUBEN. Komparace politických systémů: Politické systémy Latinské Ameriky. Vyd. 1. Praha: Oeconomica, 2010, s. 240–243. 271 ŠLAJCHRTOVÁ, Leona. Režim v Caracasu stále žije z Chávezovy památky, země se však otřásá. In: IDNES.cz[online]. 2014 [cit. 2016-04-07]. Dostupné z: http://zpravy.idnes.cz/venezuela-caracas-chavezmaduro-dnw-/zahranicni.aspx?c=A140304_180605_zahranicni_btw 270
92
amerických. V zahraniční politice se zaměřil na ekonomickou spolupráci s Ruskem a levicově orientovanými státy v regionu latinské Ameriky, na Kolumbii a především na Kubu.272 Dne 15. února 2009 byl v rámci referenda schválen dodatek k venezuelské ústavě obsahující možnost získat neomezený počet po sobě jdoucích mandátů. Během Chávezovy vlády byla silná provázanost mezi armádním a civilním sektorem.273 Do důležitých funkcí v zemi byly dosazováni loajální stoupenci vládnoucího režimu. Během své čtrnáctileté vlády se Chávez zaměřil na budování Socialismu 21. století financovaný z těžby ropy. Hlavní rysem zahraniční politiky Venezuely je antiamerikanismus. Prezident Bush kritizoval Venezuelu kvůli blízkému přátelství s Kubou a jejím prezidentem Fidelem Castrem. Po útocích 11. září 2001 byly pro politiku prezidenta Bushe problematické vztahy mezi Chávezem a Saddámem Husajnem. Následná americká invaze do Iráku způsobila destabilizaci trhu s ropou ústící v ekonomické problémy Venezuely. Dodnes je kritizována americká podpora Carmona během puče v roce 2002.274
5. 5 Komparace vybraných politických systémů Jižní Ameriky Komparace politických systémů zahrnuje státy Argentina, Brazílie, Chile a Venezuela. Jsou popsány znaky spojující, nebo naopak odlišující jednotlivé státy. Části jihoamerických států vládly vojenské režimy s několika společnými znaky. Prvním spojujícím prvkem byl nacionalismus dán cílem sjednotit zemi prostřednictvím myšlenky národní jednoty. Jednalo se o kolonizovaná území, která měla dlouhou dobu pod správou evropské země, konkrétně Španělsko a Portugalsko. V koloniích byly budovány základy pro budoucí politické systémy a ekonomiku země. Kolonizátorské mocnosti upřednostňovaly svoje zájmy a nedbaly potřeb spravovaných zemí. Po získání nezávislosti měly státy problém se postarat samy o sebe, což vedlo k nepokojům a k postupnému posilování roli armády ve státech.
272
NELSON, Brian A. Hugo Chávez: President of Venezuela. In: Encyclopædia Britannica [online]. 2013 [cit. 2016-04-07]. Dostupné z: http://www.britannica.com/biography/Hugo-Chavez 273 NĚMEC, Jan a Radek BUBEN. Komparace politických systémů: Politické systémy Latinské Ameriky. Vyd. 1. Praha: Oeconomica, 2010, s. 246. 274 ŠÍROVÁ, Michaela. Zahraniční politika Huga Cháveze: demagog s dobrým srdcem? In: Ústav mezinárodních vztahů Praha [online]. Praha, 2012 [cit. 2016-04-07]. Dostupné z: http://www.iir.cz/article/zahranicni-politika-huga-chaveze-demagog-s-dobrym-srdcem
93
Armáda byla jedním ze spojovacích prvků jednotlivých systémů hrající důležitou roli v historickém vývoji států v 70. a 80. letech. Vládnoucí prezidenti byli často členy armády, která byla jejich hlavním podporovatelem a udržovala stabilitu v zemi. Vládnoucí vojenská junta měla silný vliv i na ekonomiku země. Spojující znakem byla silná osobnost stojící v čele státu, příkladem může být Perón v Argentině či Pinochet v Chile. Charismatický prezident měl vždy silnou podporu většiny obyvatel. Země se potýkaly se závažnými ekonomickými problémy, zejména s rostoucí nezaměstnaností a vysokou inflací. Obyvatelé státu věřili, že silný prezident podporovaný armádou dokáže zlepšit ekonomickou situaci země společně se stabilizací země. Většina autoritářsky vládnoucích prezidentů byla zvolena pomocí svobodných voleb a svou legitimní moc získali od lidu. Hovoříme proto o volebních demokraciích, protože svobodně zvolení prezidenti většinou nedodržovali platnou ústavu země a porušovali ji. Většinou došlo ke schválení nové ústavy poskytující jejich vládě legislativní rámec. Velký význam měly média, nad kterými měl moc vládnoucí režim. Vládnoucí vojenská junta často zavedla v zemi cenzuru, aby mohla kontrolovat informace šířené médii. Média udržovala občany státu v nevědomosti, proto některé hrůzné zločiny spáchané vládnoucím režimem vypluly na povrch až po čase. Dalším společným znakem autoritářských režimů v jihoamerických státech byla represe vůči politické opozici a inteligenci v zemi. Vyučující na univerzitách byli nahrazováni loajálními stoupenci vládnoucích režimu. V zemích byly zakazovány opoziční strany a jejich členové byli stíháni. Vojenská junta se vždy zaměřila na určitou skupinu obyvatel, proti kterým se vyhrazovala. Příkladem je stíhání politické strany AD ve Venezuele či levice v Argentině během vlády generála Videla a Chile během Pinochetova režimu. Společným prvkem autoritářský politických režimů v Jižní Americe je i to, že vlády vojenských junt nezakazovali činnost církve. Většinou se jednalo o jedinou opozici vystupující proti vládnoucímu režimu. Církev je instituce hluboce zakořeněná v jihoamerické společnosti, jež je pozůstatkem evropských koloniálních mocností. Po přechodu k demokracii měly státy problémy v rámci otázek vyrovnání se s minulostí. Hlavním cílem demokratických vlád bylo určit viníka nesoucího zodpovědnost za činy režimu. I dnes se jihoamerické státy musí vyrovnávat s činy způsobenými minulými
94
autoritářskými režimy. Dnes představuje největší problém korupce prostupující celou společností téměř ve všech zemí. V 21. století se do čela zemí s výjimkou Venezuely postavila žena, jež dokázala vést zemi a těšila se u lidí velké podpoře. Dnes se ale setkáváme s trestním stíháním těchto žen, které ohrožuje to, co jim během let jejich vlády podařilo vykonat. S výjimkou Venezuely se jihoamerickým státům přechod od autoritářského režimu k demokracii podařil a dnes se jedná o země se slibným ekonomickým potenciálem do budoucnosti. Konec režimu v jednotlivých zemích nastal různě. Většinou se jednalo o neschopnost vojenské junty reagovat na nastalé změny. V Argentině vojenská junta padla poté, co byla poražena Velkou Británií ve válce o Falklandy. Nově zvolené demokratické vlády většinou vydaly novou ústavu země zakotvující demokratické principy. Příkladem odlišného vývoje je Venezuela. Dnes se jedná o levicově až socialisticky orientovanou zemi. Předpokládá se, že je pouze otázkou času, kdy nastane její ekonomické zhroucení. Ačkoliv se jedná o zemi s obrovským ekonomickým potenciálem díky velkým zásobám ropy, tak její ekonomika stále upadá, protože svůj potenciál nedokáže využít. Tzv. petrodolary inkasované z prodeje ropy mizí v rukou společností, které se stávají bohatšími na úkor chudých obyvatel státu. Kvůli nedostatku potravin zemi akutně hrozí humanitární krize. Zásadním problémem je jednostranně orientovaná ekonomika na ropu tvořící více jak 90 % vývozu země. Země by se měla zaměřit na diverzifikaci ekonomiky a snížení závislosti na těžbě a zpracování ropy. Nejbolestivěji dopadá ekonomická krize na nejchudší vrstvu obyvatelstva.
95
6 PEDAGOGICKÁ APLIKACE V poslední kapitole diplomové práce se budeme věnovat pedagogické aplikaci tématu Problémy politického vývoje v Jižní Americe na přelomu 20. a 21. století v zemích Argentina, Brazílie, Chile a Venezuela. Zaměříme na využití tohoto tématu ve vzdělávacím oboru Občanský a společenskovědní základ pro gymnaziální vzdělávání. Téma této diplomové práce je možné využit i v rámci předmětů Geografie a Dějepis. Možná je i aplikace v rámci průřezových témat Výchova k myšlení v evropských a globálních souvislostech a Výchova demokratického občana. Součástí pedagogické aplikace bude i pracovní list využitelný během hodin předmětu Občanský a společenskovědní základ na gymnáziu.
6.1 Pedagogická aplikace na gymnaziálním typu vzdělávání Nejprve je téma práce zařazeno v rámci RVP (Rámcový vzdělávací program) a následuje bližší specifikace možných okruhů, na něž lze informace obsažené v diplomové práci aplikovat. Pro lepší práci s tématem slouží vytvořený pracovní list zpracovávající dané téma.
6.1.1 Zařazení v rámci RVP pro gymnázia Téma práce lze v rámci Rámcového vzdělávacího programu pro gymnázia zařadit do vzdělávací oblasti Člověk a společnost obsahující vzdělávací obor Výchova k občanství. V rámci vzdělávacího oboru Občanský a společenskovědní základ jsou pro využití diplomové práce stěžejní vzdělávací okruhy Občan ve státě obsahující učivo demokracie a Mezinárodní vztahy, globální svět zaměřující se na mezinárodní spolupráci.275 Politický vývoj Jižní Ameriky lze aplikovat ve vzdělávacím oboru Dějepis, konkrétně ve vzdělávacím okruhu Moderní doba II – soudobé dějiny. Žák si zde má osvojit učivo týkající se dekolonizace; „třetího světe“ a modernizačních procesů v něm. S využitím mezipředmětových vztahů s předmětem Občanský a společenskovědní základ je úkolem žáka porovnat a vysvětlit způsob a chování v nedemokratických společnostech
BALADA, Jan. Rámcový vzdělávací program pro gymnázia: RVP G. Praha: Výzkumný ústav pedagogický v Praze, c2007, s. 38–42. 275
96
a v demokraciích. Žák má být schopen objasnit hlavní problémy specifické cesty vývoje významných postkoloniálních rozvojových zemí.276 Vzdělávací oboru Geografie je téma úzce spojeno se vzdělávacími oblastmi Člověk a společnost a Člověk a příroda. Práci je možné využít v rámci učiva makroregiony světa patřící pod vzdělávací okruh Regiony. Výstupem, jehož má žák dosáhnout, je lokalizace makroregionů světa na mapách, vymezení jejich hranic a zhodnocení přírodních, kulturních a hospodářských vlastností. Dále by měl být žák schopen jednotlivé makroregiony porovnat.277 Obsahem lze části práce zařadit i do výuky pro žáky na druhém stupni základních škol v hodinách předmětu Výchova k občanství patřící pod vzdělávací oblast Člověk a společnost, konkrétně v podoblasti Člověk, stát a právo. V rámci učiva principy demokracie má žák objasnit výhody demokratického způsobu řízení státu pro každodenní život občanů a umí rozlišit nejčastější typy a formy států.278 Z důvodu složitosti výkladu tématu diplomové práce v základním typu vzdělávání jsem se rozhodla pro pedagogickou aplikaci na gymnáziu. Z důvodu komplexnosti tématu zasahujícího do mnoha vzdělávacích oborů je možná aplikace v rámci průřezových témat Výchova k myšlení v evropských a globálních souvislostech a Výchova demokratického občana tvořící povinnou část Rámcového vzdělávacího programu nejen pro základní i gymnaziální typ vzdělávání. Průřezová témata zpracovávají aktuální témata, jež mají ovlivňovat postoje, hodnotový systém a jednání žáků. Posilování mezipředmětových vazeb má za úkol utvářet a formovat klíčové kompetence žáků. Během výuky průřezového téma Výchova k myšlení v evropských a globálních souvislostech je možné zaměření na nerovnoměrný vývoj světa, politické konflikty v něm a následnou aplikaci
na jihoamerický prostor. Další průřezové téma Výchova
demokratického občana nabízí zaměření na problematiku základních lidských a občanských práv, která byla autoritářskými režimy v Jižní Americe porušována.279
BALADA, Jan. Rámcový vzdělávací program pro gymnázia: RVP G. Praha: Výzkumný ústav pedagogický v Praze, c2007, s. 43–46. 277 Tamtéž, s. 34–37. 278 Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání. Praha: Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, 2013, s. 51–54. 279 BALADA, Jan. Rámcový vzdělávací program pro gymnázia: RVP G. Praha: Výzkumný ústav pedagogický v Praze, c2007, s. 65–81. 276
97
6.1.2 Pedagogická aplikace v oboru Občanský a společenskovědní základ na gymnáziu V rámci učiva demokracie, patřící na gymnázium pod vzdělávací obor Občanský a společenskovědní základ, mají být žáci schopni žáci objasnit podstatu demokracie, odlišit ji od nedemokratických forem řízení státu a porovnat postavení občana v demokratickém a totalitním státě. Během vyučovacích hodin by měl být kladen důraz nejen na pojmy demokracie a totalitarismus, ale i na autoritářství jako nedemokratickou formu řízení státu. Pozornost by měla být věnována odlišujícím znakům mezi autoritářstvím a demokracií. Na konkrétních příkladech jihoamerických států Argentina, Brazílie, Chile a Venezuela se lze zaměřit na konkrétní demokratické principy porušované v jednotlivých zemích. Nejvhodněji téma zapadá do výuky čtvrtého ročníku gymnázia díky mezipředmětovým vazbám s dějepisem, v němž se lze zaobírat evropskou kolonizací zmíněných jihoamerických zemích. Náplní výuky může být diskuze o vlivu koloniálních vlád na současnou situaci v daných zemích. Pozornost by měla být věnována významným osobnostem reprezentujícím autoritářskou vládu v těchto zemích a následkům jejich neomezené vlády. Žáci by měli být schopni se samostatně zamyslet nad schopností jedince strhnout celou společnost a ovládat ji. Úkolem žáků by bylo porovnat vlády vojenských režimů v jednotlivých zemích s důrazem na jednotící a rozlišující znaky režimů. Na základě získaných znalostí by měli být žáci schopni jmenovat problémy, jimž mohou jednotlivé státy v budoucnosti čelit. V rámci učiva mezinárodní spolupráce je podstatné věnovat pozornost všem světovým regionům včetně Jižní Ameriky. Jihoamerické státy jsou vesměs rozvojové země, ale s obrovským potenciálem do budoucnosti a tato práce může sloužit jako zdroj informací o tomto regionu.
6.1.3 Pracovní list 1. Seřaď jihoamerické státy Argentina, Brazílie, Chile a Venezuela a) podle rozlohy (Brazílie, Argentina, Venezuela, Chile) b) podle počtu obyvatel (Brazílie, Argentina, Venezuela, Chile)
98
2. Doplň k jihoamerickým státům rok, mořeplavce a evropský kolonizující stát. Rok objevení Argentina 1516
Mořeplavec
Kolonizující stát
Juan diáz de Solís
Španělsko
Brazílie
1500
Pedro Álvares Cabral
Portugalsko
Chile
1540
Pedro de Valdivia
Španělsko
Venezuela 1498
Kryštof Kolumbus
Španělsko
3. Napiš datum, kdy státy Jižní Ameriky Argentina, Brazílie, Chile a Venezuela vyhlásily nezávislost a seřaď je chronologicky. 1. Venezuela – 5. července 1811 2. Argentina – 9. července 1816 3. Chile – 18. února 1818 4. Brazílie – 7. září 1822 4. Přiřaď jméno osobnosti ke státu. 1) Brazílie
a) Augusto Pinochet
2) Argentina
b) Hugo Chávez
3) Chile
c) Juan Domingo Perón
4) Venezuela
d) Getúlio Dornelles Vargas
správné odpovědi: 1d, 2c, 3a, 4b 5. Napiš znaky odlišující autoritářství od totalitarismu. Autoritářské režimy - nejsou schopny vytvořit a prosadit propracovanou oficiální ideologii zaručující legitimitu jejich vlády - nedaří se jim vytvářet jedinou, masovou politickou stranu, jež by se prezentovala v roli vůdce - pouze vyloučí určitou skupinu mimo politickou sféru, ale nemají cíl její zničení a likvidaci - nedokáže mít plnou kontrolu nad kulturním životem ve státě - je zde ponechán prostor pro autonomní život některých institucí, například církve -…
99
6. Napiš problémy, se kterými se v současné době potýká kontinent Jižní Amerika. - vysoká míra urbanizace - vysoká kriminalita - růst chudinských čtvrtí - produkce a prodej drog -… 7. Vysvětli následující zkratky organizací a napiš jejich členské státy. MERCOSUR = Společný trh jižního cípu - Argentina, Brazílie, Paraguay, Uruguay a Venezuela CAN = Andské společenství – Bolívie, Kolumbie, Ekvádor a Peru UNASUR = Jihoamerická unie národů – Argentina, Bolívie, Brazílie, Ekvádor, Gyuana, Chile, Kolumbie, Paraguay, Peru, Surinam, Uruguay a Venezuela ALBA = Bolívarský svaz pro lid naší Ameriky – Antigua a Barbuda, Bolívie, Kuba, Dominika, Ekvádor, Nikaragua, Svatý Vincenc a Grenadiny a Venezuela V této kapitole jsme se zaměřili na pedagogickou aplikaci tématu Problémy politického vývoje v Jižní Americe na přelomu 20. a 21. století. Součástí je i pracovní list, jenž obsahuje důležité informace z výše uvedeného textu.
100
ZÁVĚR Diplomová práce je věnována tématu „Problémy politického vývoje v Jižní Americe na přelomu 20. a 21. století“. Práce zahrnuje analýzu vývoje ve vybraných jihoamerických zemí s přihlédnutím k historickým událostem, geografickým, ekonomickým a sociálním podmínkám. Lze konstatovat, že cíl této diplomové práce byl ve svém odpovídajícím rozsahu naplněn. Práce je rozčleněna do šesti hlavních kapitol. První kapitola je věnována teoretickému vymezení tématu práce, je zde vysvětlen pojem demokracie a popsán rozdíl mezi volební a neliberální demokracií. Dále je charakterizován pojem autoritářství, autoritářské režimy a je zde detailnější popis typologie autoritářských režimů podle J. J. Linze. Na základě metody komparace vytyčené v úvodní kapitole jsou porovnány režimy v jihoamerických státech Argentina, Brazílie, Chile a Venezuela. Druhá kapitola se zabývá popisem kontinentu Jižní Amerika, jeho geografickou polohou, obyvatelstvem a ekonomikou. Třetí kapitola poskytuje pohled na historický vývoj jednotlivých zemí od dob objevení evropskými koloniálními mocnostmi, konkrétně Španělskem a Portugalskem. Pozornost je zaměřena na koloniální vládu ve státech Argentina, Brazílie, Chile a Venezuela a na dobu, kdy tyto státy bojovaly za svou nezávislost. Největší prostor v rámci historie jednotlivých zemí je věnován období 19. a 20. století. Na historický vývoj je navázána čtvrtá kapitola zabývající se analýzou dějin latinskoamerické integrace a charakteristikou tří nejdůležitějších latinskoamerických organizací představované Andským společenstvím a organizacemi MERCOSUR a UNASUR. Bližší pohled je věnován roli mezinárodních organizací v oblasti Latinské Ameriky, především Organizaci spojených národů, ale také vzájemným vztahům jihoamerických států se Spojenými státy Americkými. Součástí páté kapitoly je popis politického vývoje jednotlivých jihoamerických zemí v 21. století doplněn o komparaci vybraných politických systémů států Jižní Ameriky – Argentina, Brazílie, Chile a Venezuela. Šestá kapitola je věnována praktickému využití práce během výuky na gymnáziu, k níž je možné využít přiložený pracovní list.
101
Práce by mohla být dále rozšířena o komparaci politických systémů v dalších zemích Jižní či Střední Ameriky. Díky obsáhlosti zvoleného tématu nelze všechny zmíněné okruhy detailně probrat v rámci této práce a vhodné se je v budoucnu zvolit pro samostatné rozpracování.
102
SEZNAM LITERATURY Knižní zdroje BALADA, Jan. Rámcový vzdělávací program pro gymnázia: RVP G. Praha: Výzkumný ústav pedagogický v Praze, c2007. ISBN 978-80-87000-11-3. BALÍK, Stanislav a Michal KUBÁT. Teorie a praxe totalitních a autoritativních režimů. 1. vyd. Praha: Dokořán, 2004. Bod (Dokořán). ISBN 80-86569-89-6. DAHL, Robert. O demokracii: průvodce pro občany. Vyd. 1. Praha: Portál, 2001. ISBN 807178-422-2. DVOŘÁKOVÁ, Vladimíra a Jiří KUNC. O přechodech k demokracii. 1. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 1994. Studie (Sociologické nakladatelství). ISBN 80-901424-86. HUGHES, James. Velká obrazová všeobecná encyklopedie. Čes. vyd. 1. Praha: Svojtka, 1999. ISBN 80-723-7256-4. HUNTINGTON, Samuel Phillips. Třetí vlna: demokratizace na sklonku dvacátého století. 1. vyd. Brno: CDK (Centrum pro studium demokracie a kultury), 2008. ISBN 978-80-7325156-7. HLOUŠEK, Vít, Lubomír KOPEČEK a Jakub ŠEDO. Politické systémy. 1. vyd. Brno: Barrister & Principal, 2011. ISBN 978-80-87474-23-5. CHALUPA, Jiří. Dějiny Argentiny, Uruguaye a Chile. 2. vyd. Praha: Lidové noviny, 2012. Dějiny států. ISBN 978-80-7422-193-4. JOHNSON, Paul. Dějiny dvacátého století. Vyd. v tomto překladu 2. Překlad Jan Čulík. Praha: Rozmluvy, 2008. ISBN 978-80-85336-47-4. KLÍMA, Jan. Dějiny Brazílie. Vyd. 2., dopl. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2011. Dějiny států. ISBN 978-80-7422-107-1. Komparace politických systémů. 2. vyd. V Praze: Vysoká škola ekonomická v Praze, 2000. ISBN 80-7079-994-3.
103
KUNC, Jiří a Ivo BARTEČEK. Dobytí a osvobození Latinské Ameriky. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, Filozofická fakulta, 2008. ISBN 978-80-244-1956-5. Latinská Amerika: informační politická příručka [1 mapa]. 1. vyd. Editor Václav KAŠÍK, přeložil Vojtěch PEČ, přeložil K. ŠTAFOVÁ, přeložil J. JANKOVSKÝ, přeložil Marta BERANOVÁ. Praha: Nakladatelství politické literatury, 1965. NĚMEC, Jan a Radek BUBEN. Komparace politických systémů: Politické systémy Latinské Ameriky. Vyd. 1. Praha: Oeconomica, 2010. ISBN 978-80-245-1740-7. PALMER, John. (ed.). Všechno o Zemi: místopisný průvodce světem. Vyd. 1. Praha: Reader's Digest Výběr, 1998. ISBN 80-86196-01-1. POLIŠENSKÝ, Josef. Dějiny Latinské Ameriky. 1. vyd. Praha: nakladatelství Svoboda, 1979. Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání. Praha: Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, 2013. RUMLOVÁ, Svatava. Současné problémy Latinské Ameriky. Brno, 2013. Diplomová práce. Masarykova univerzita. Vedoucí práce Doc. RNDr. Antonín Věžník, CSc. ŘÍCHOVÁ, Blanka. Přehled moderních politologických teorií: [empiricko-analytický přístup v soudobé politické vědě]. Vyd. 1. Praha: Portál, 2000. ISBN 80-7178-461-3. Svět, v němž žijeme: kontinenty. Praha: Euromedia Group - Knižní klub, 2004. Universum (Knižní klub). ISBN 80-242-1121-1. ZAKARIA, Fareed. Budoucnost svobody: neliberální demokracie v USA i ve světě. Vyd. v této edici 1., V nakl. Academia 3. Překlad Jaroslav Veis. Praha: Academia, 2012. XXI. století. ISBN 978-80-200-2037-6.
Elektornické zdroje About ECLAC. In: United Nations - ECLAC: Economic Commission for Latin America and the Caribbean[online]. 2015 [cit. 2016-04-02]. Dostupné z: http://www.cepal.org/en/about ALEXANDER, Harriet. Who is Mauricio Macri? In: The Telegraph [online]. 2016 [cit. 2016-03-29]. Dostupné z: 104
http://www.telegraph.co.uk/news/worldnews/southamerica/argentina/11954415/Who-isMauricio-Macri.html Amazonský deštný prales. In: Greenpeace: Česká republika [online]. 2013 [cit. 2016-0403]. Dostupné z: http://www.greenpeace.org/czech/cz/Kampan/Ochranapralesu/Amazonsky-destny-prales/ Antecedentes historicós del ALBA. In: Portal ALBA: Alianza Bolivariana para los Pueblos de Nuestra América [online]. 2016 [cit. 2016-04-02]. Dostupné z: http://www.portalalba.org/index.php/2014-03-29-22-04-24/antecedentes-historicos-del-alba Argentina. In: Ministerstvo zahraničních věcí České republiky [online]. Praha, 2015 [cit. 2016-01-16]. Dostupné z: http://www.mzv.cz/jnp/cz/encyklopedie_statu/jizni_amerika/argentina/index.html Augusto Pinochet. In: Osobnosti.cz [online]. 2012 [cit. 2016-03-30]. Dostupné z: http://www.financnici.cz/augusto-pinochet Brazil: Economy. In: Central Intelligence Agency: The World Factbook [online]. 2016 [cit. 2016-04-01]. Dostupné z: https://www.cia.gov/library/publications/the-worldfactbook/geos/br.html Brief History. In: : OPEC [online]. Organization on the Petroleum Exporting Countries: http://www.opec.org/opec_web/en/index.htm,
2016
[cit.
2016-04-02].
Dostupné
z:
http://www.opec.org/opec_web/en/about_us/24.htm DENEVAN, William M. Río de la Plata: Estuary, South America. In: Encyclopædia Britannica [online].
2016
[cit.
2016-04-01].
Dostupné
z:
http://www.britannica.com/place/Rio-de-la-Plata Fernando Henrique Cardoso. In: Encyclopædia Britannica [online]. 2015 [cit. 2016-04-10]. Dostupné z: http://www.britannica.com/biography/Fernando-Henrique-Cardoso Fórum G20. In: Vláda České Republiky [online]. 2008 [cit. 2016-04-02]. Dostupné z: http://www.vlada.cz/cz/media-centrum/predstavujeme/forum-g20-44995/ Guerra Federal (1859-1863). In: Venelogía [online]. 2016 [cit. 2016-04-09]. Dostupné z: http://www.venelogia.com/archivos/7757/ 105
HAVLICKÁ, Kateřina. Argentinský žalobce obvinil prezidentku z krytí teroru, našli ho mrtvého. In: IDNES.cz[online]. 2015 [cit. 2016-03-29]. Dostupné z: http://zpravy.idnes.cz/argentinsky-prokurator-ktery-obvinil-prezidentku-z-kryti-zlocincunalezen-mrtvy-gkv-/zahranicni.aspx?c=A150119_170149_zahranicni_kha HORÁK, Vladimír. Sociálně-politický vývoj v Latinské Americe. In: Ksl.wz.cz [online]. Praha, 2008 [cit. 2016-04-03]. Dostupné z: http://www.ceskenarodnilisty.cz/clanky/Socialne.htm Chile Free Trade Agreement. In: Office of the United States Trade Representative: Executive Office of the President [online]. 2015 [cit. 2016-04-02]. Dostupné z: https://ustr.gov/tradeagreements/free-trade-agreements/chile-fta Chile: Základní charakteristika teritoria, ekonomický přehled. In: Ministerstvo zahraničních věcí
České
republiky [online].
Praha,
2015
[cit.
2016-03-30].
Dostupné
z:
http://www.mzv.cz/jnp/cz/encyklopedie_statu/jizni_amerika/chile/ Chile zasáhlo silné zemětřesení. Někde už udeřila tsunami. In: IDNES.cz [online]. 2015 [cit. 2016-03-30].
Dostupné
z:
http://zpravy.idnes.cz/chile-zasahlo-zemetreseni-o-sile-8-3-
stupne-zahynuli-dva-lide-pqu-/zahranicni.aspx?c=A150917_045339_zahranicni_lve Jižní Amerika. In: JižníAmerika.eu [online]. 2015 [cit. 2016-04-01]. Dostupné z: http://jizniamerika.eu/ José Tadeo Monagas. In: La guía de Historia [online]. 2007 [cit. 2016-04-09]. Dostupné z: http://www.laguia2000.com/venezuela/jose-tadeo-monagas KOHOUT,
Pavel.
In: Peníze.cz [online].
Argentinská 2011
krize
a
[cit.
poučení
pro
2016-03-29].
Českou
republiku
Dostupné
I. z:
http://www.penize.cz/nezamestnanost/16951-argentinska-krize-a-pouceni-pro-ceskourepubliku-i KOSINA, Oliver. Americko-venezuelské vztahy na bodu mrazu. In: Vaševěc.cz [online]. 2012 [cit. 2016-04-02]. Dostupné z: http://vasevec.parlamentnilisty.cz/blogy/americkovenezuelske-vztahy-na-bodu-mrazu Members and partners. In: OECD [online]. 2016 [cit. 2016-04-03]. Dostupné z: http://www.oecd.org/about/membersandpartners/ 106
Michelle Bachelet. In: Encyclopædia Britannica [online]. 2016 [cit. 2016-03-30]. Dostupné z: http://www.britannica.com/biography/Michelle-Bachelet MILENKOVIČOVÁ, Ivana. Cristino, vrať nám naši zemi, bouří se Argentinci proti prezidentce.
In: IDNES.cz[online].
2012
[cit.
2016-03-29].
Dostupné
z:
http://zpravy.idnes.cz/stovky-tisic-lidi-vysly-do-ulic-buenos-aires-protestovaly-protifernandezove-1ys-/zahranicni.aspx?c=A121109_113356_zahranicni_im Miliony
Brazilců
vyšly
do
ulic,
prezidentka
čelí
hrozbě
impeachmentu.
In: IDNES.cz [online]. 2016 [cit. 2016-03-31]. Dostupné z: http://zpravy.idnes.cz/demonstrace-v-brazilii-proti-prezidentce-rouseff-fvl/zahranicni.aspx?c=A160314_120307_zahranicni_jkk MURRA, John V. Andean peoples: South American peoples. In: Encyclopædia Britannica [online]. 2016 [cit. 2016-04-01]. Dostupné z: http://www.britannica.com/topic/Andean-peoples NELSON, Brian A. Hugo Chávez: President of Venezuela. In: Encyclopædia Britannica [online].
2013
[cit.
2016-04-07].
Dostupné
z:
http://www.britannica.com/biography/Hugo-Chavez Néstor Kirchner. In: Biografías y Vidas: La Enciclopedia Biográfica En Línea [online]. 2004 [cit. 2016-03-29]. Dostupné z: http://www.biografiasyvidas.com/biografia/k/kirchner_nestor.htm O'BRIEN, Matt. Venezuela: Země s největšími zásobami ropy, kde i místo ve frontě je na příděl. In:Www.ihned.cz: Hospodářské noviny [online]. 2015 [cit. 2016-04-01]. Dostupné z: http://byznys.ihned.cz/c1-63462560-venezuela-zeme-s-nejvetsimi-zasobami-ropy-kde-imisto-ve-fronte-je-na-pridel Population of South America 2016. In: World Population Statistics [online]. 2016 [cit. 201603-30]. Dostupné z: http://www.worldpopulationstatistics.com/population-of-southamerica/ Primera Presidencia, Segunda Presidencia. In: Dr. Rafael Caldera [online]. 2016 [cit. 2016 04-09]. Dostupné z: http://rafaelcaldera.com/index.php?route=information/faq&topic=10%3E 107
První dáma Argentiny vyhrála prezidentskou volbu. In: IDNES.cz [online]. 2007 [cit. 201603-29]. Dostupné z: http://zpravy.idnes.cz/prvni-dama-argentiny-vyhrala-prezidentskouvolbu-fsq-/zahranicni.aspx?c=A071029_073106_zahranicni_mr Quienes Somos. In: ALADI: Asociación Latinoamericana de Integración [online]. 2015 [cit. 2016-04-02]. Dostupné z: http://www.aladi.org/sitioAladi/quienesSomos.html Quienes Somos: Reseña Histórica. In: Comunidad Andina: Bolivia Colombia Ecuador Perú [online]. 2016 [cit. 2016-04-02]. Dostupné z: http://www.comunidadandina.org/Seccion.aspx?id=195&tipo=QU&title=resena-historica Rada bezpečnosti. In: United Nations: Informační centrum OSN v Praze [online]. 2016 [cit. 2016-04-03]. Dostupné z: http://www.osn.cz/osn/clenstvi/rada-bezpecnosti/ Rada bezpečnosti OSN (UN Security council). In: Ministerstvo zahraních věcí České republiky [online]. 2010 [cit. 2016-04-03]. Dostupné z: http://www.mzv.cz/jnp/cz/zahranicni_vztahy/cr_v_mezinarodnich_organizacich/osn/uvod_ do_osn/rada_bezpecnosti_osn_un_security_council.html Relationship Between Argentina And USA. In: Embassy of Argentina [online]. 2015 [cit. 2016-04-02]. Dostupné z: http://www.embassyofargentina-usa.org/argentina-usa.html Ricardo Lagos: President of Chile. In: Encyclopædia Britannica [online]. 2016 [cit. 201603-30]. Dostupné z: http://www.britannica.com/biography/Ricardo-Lagos Saiba mais sobre o MERCOSUL: O MERCOSUL. In: MERCOSUL [online]. Brasil, 2016 [cit. 2016-04-02]. Dostupné z: http://www.mercosul.gov.br/saiba-mais-sobre-o-mercosul Sistema Andino de Integración - SAI. In: Comunidad Andina: Bolivia Colombia Ecuador Perú [online]. 2016 [cit. 2016-04-02]. Dostupné z: http://www.comunidadandina.org/Seccion.aspx?id=4&tipo=SA&title=sistema-andino-deintegracion-sai SPENCEROVÁ, Tereza. Šéf UNASUR: Zrušme US základny v Jižní Americe. In: Literární noviny: Politika [online]. 2015 [cit. 2016-04-02]. Dostupné z: http://literarky.cz/politika/svet/19632-ef-unasur-zrume-us-zakladny-v-jini-americe
108
STRNAD, František. Brazilská samba ustala. Země je na pokraji největší recese v historii. In: IDNES.cz [online]. 2016 [cit. 2016-03-31]. Dostupné z: http://ekonomika.idnes.cz/hdpbrazilie-se-propadl-nejvice-za-poslednich-25-let-fw6-/ekozahranicni.aspx?c=A160303_184315_eko-zahranicni_rts ŠÍROVÁ, Michaela. Zahraniční politika Huga Cháveze: demagog s dobrým srdcem? In: Ústav mezinárodních vztahů Praha [online]. Praha, 2012 [cit. 2016-04-07]. Dostupné z: http://www.iir.cz/article/zahranicni-politika-huga-chaveze-demagog-s-dobrym-srdcem ŠLAJCHRTOVÁ, Leona. Režim v Caracasu stále žije z Chávezovy památky, země se však otřásá.
In: IDNES.cz[online].
2014
[cit.
2016-04-07].
Dostupné
z:
http://zpravy.idnes.cz/venezuela-caracas-chavez-maduro-dnw/zahranicni.aspx?c=A140304_180605_zahranicni_btw Venezuela: History. In: Encyclopædia Britannica [online]. 2016 [cit. 2016-04-09]. Dostupné z: http://www.britannica.com/place/Venezuela Venezuela. In: Ministerstvo zahraniční věcí České republiky [online]. 2016 [cit. 2016-0403]. Dostupné z: http://www.mzv.cz/jnp/cz/encyklopedie_statu/jizni_amerika/venezuela/ WILPERT, Gregory. The Economics, Culture, and Politics of Oil in Venezuela. In: Venezu elanalysis.com [online]. 2003 [cit. 2016-04-09]. Dostupné z: http://venezuelanalysis.com/analysis/74 Work areas. In: United Nations - ECLAC: Economic Commission for Latin America and the Caribbean[online]. 2015 [cit. 2016-04-02]. Dostupné z: http://www.cepal.org/en/work-areas
109
SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK AD = Demokratická akce, Venezuela ALBA = Bolívarovská alternativa pro Ameriky, od roku 2009 Bolívarovský svaz pro lid naší Ameriky ALADI = Latinskoamerické integrační sdružení ALALC = Latinskoamerické sdružení volného obchodu BRICK = skupina států: Brazílie, Rusko, Indie, Čína CACM = Středoamerický společný trh CAN = Andské společenství národů CEPAL = Hospodářská komise pro Latinskou Ameriku CONADEP = Národní komise vyšetřující případy zmizelých osob, Argentina COPEI = Výbor pro nezávislou volební politickou organizaci CSN = Jihoamerické společenství národů DINA = Národní informační správa, Chile ECLAC = Hospodářská/Ekonomická komise pro Latinskou Ameriku a Karibik, od roku 1984 FTAA = Celoamerická oblast volného obchodu it. = italsky MERCOSUR/MERCOSUL = Společný trh jižního cípu MIR = Hnutí revoluční levice, Chile OAS = Organizace Amerických států OECD = Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj OPEC = Organizace zemí vyvážejících ropu OSN = Organizace spojených národů pt. = portugalsky
110
RVP = rámcový vzdělávací program SNI = Národní informační služba, Brazílie SICA = Středoamerický integrační systém šp. = španělsky TIAR = Meziamerická dohoda o vzájemné pomoci UC = Občanský svaz, Argentina UCR = Občanský radikální svaz, Argentina UCRA = Radikální občanský antipersonalistický svaz, Argentina UDR = Demokratický republikánský svaz, Venezuela UNASUR/UNASUL = Jihoamerická unie národů VOP = Organizovaná lidová avantgarda, Chile
111
SEZNAM PŘÍLOH Příloha 1 – Mapa Jižní Ameriky Příloha 2 – Vlajka organizace UNASUR Příloha 3 – Vlajka organizace MERCOSUR Příloha 4 – Vlajka organizace Andského společenství Příloha 5 – Hugo Chávez, venezuelský prezident v letech 1999–2013 Příloha 6 – Augusto Pinochet, chilský prezident v letech 1979–1990
112
Příloha 1 – Mapa Jižní Ameriky
Zdroj: https://en.wikipedia.org/wiki/South_America
Příloha 2 – Vlajka organizace UNASUR
Zdroj: http://www.crwflags.com/fotw/flags/int-unsr.html
Příloha 3 – Vlajka organizace MERCOSUR
Zdroj: https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Mercosul_flag.png
Příloha 4 – Vlajka organizace Andského společenství
Zdroj: https://latinamericanmusings.wordpress.com/category/chile/
Příloha 5 – Hugo Chávez, venezuelský prezident v letech 1999–2013
Zdroj: https://www.washingtonpost.com/world/hugo-chavez-passionate-but-polarizing-venezuelan-presidentdead-at-58/2013/03/05/42525790-afdd-11e0-90e1-c12867691ae6_story.html
Příloha 6 – Augusto Pinochet, chilský prezident v letech 1979–1990
Zdroj: http://www.britannica.com/biography/Augusto-Pinochet
ANOTACE Jméno a příjmení:
Bc. Ludmila Nevařilová
Katedra:
Katedra společenských věd
Vedoucí práce:
Mgr. David Hampl, Ph.D.
Rok obhajoby:
2016
Název práce: Název práce v angličtině:
Problémy politického vývoje v Jižní Americe na přelomu 20. a 21. století Problems of political development in South America at the turn of the 20th and 21st century Tématem diplomové práce jsou problémy politického vývoje v Jižní Americe na přelomu 20. a 21. století. Práce je rozdělena
Anotace:
do šesti kapitol, které se zabývají politickým vývojem ve státech Argentina, Brazílie, Venezuela a Chile a jejich přechodem k demokracii.
Klíčová slova:
Argentina, Brazílie, Venezuela, Chile, politický vývoj, dějiny, autoritářství, demokracie The topic of this thesis are the problems of political developments in South America at the turn of the 20th and 21st
Anotace v angličtině:
centuries. The work is divided into six chapters that deal with political developments in the countries of Argentina, Brazil, Venezuela, Chile and their transition to democracy.
Klíčová slova v angličtině:
Argentina, Brazil, Venezuela, Chile, political evolution, history, authoritarianism, democracy Příloha 1 – Mapa Jižní Ameriky
Přílohy vázané v práci
Příloha 2 – Vlajka organizace UNASUR Příloha 3 – Vlajka organizace MERCOSUR
Příloha 4 – Vlajka organizace Andského společenství Příloha 5 – Hugo Chávez, venezuelský prezident v letech 1999–2013 Příloha 6 – Augusto Pinochet, chilský prezident v letech 1979–1990 Rozsah práce:
112
Jazyk práce:
Český
