UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra společenských věd
Bakalářská práce Veronika Petrová
Reflexe holocaustu v literatuře
Olomouc 2015
Vedoucí práce: PhDr. Petr Zima, Ph.D.
Prohlášení: Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně a použila úplný seznam citované a použité literatury. Olomouc, 16. dubna 2015
____________________ podpis
Poděkování Tímto bych chtěla poděkovat vedoucímu mé kvalifikační práce PhDr. Petru Zimovi, Ph.D., za ochotu, trpělivost a odborné vedení. Veronika Petrová
OBSAH ÚVOD .................................................................................................................................... 5 1 Vymezení základních pojmů .............................................................................................. 7 1.1 Antisemitismus............................................................................................................. 7 1.2 Genocida (genocidium) ................................................................................................ 7 1.3 Holocaust...................................................................................................................... 8 1.3.1 Děti a holocaust ..................................................................................................... 9 2 Koncentrační tábory .......................................................................................................... 12 2.1 Osvětim ...................................................................................................................... 12 2.1.1 Práce v táboře ...................................................................................................... 14 2.1.2 Osvobození Osvětimi .......................................................................................... 14 2.2 Dachau........................................................................................................................ 15 2.2.1 Lékařské pokusy .................................................................................................. 15 2.2.2 Čeští a slovenští vězni v Dachau ......................................................................... 16 2.2.3 Osvobození Dachau ............................................................................................. 16 2.3 Mathausen .................................................................................................................. 17 2.3.1 Pokusy na vězních ............................................................................................... 17 2.3.2 Češi a Slováci v Mathausenu ............................................................................... 18 2.3.3 Osvobození z Mathausenu ................................................................................... 18 2.4 Terezín........................................................................................................................ 18 2.4.1 Takzvaná „propagace“ Terezína .......................................................................... 19 2.4.2 Osvobození Terezína ........................................................................................... 20 3 Vzpomínky přeživších ...................................................................................................... 21 3.1 Deník 1942–1945: Michal Kraus ............................................................................... 21 3.2 Deník Anny Frankové ................................................................................................ 24 3.3 Utekl jsem z Osvětimi: Rudolf Vrba .......................................................................... 28 3.3.1 Zpráva Vrby a Wetzlera o německých vyhlazovacích táborech Osvětim a Brzezinka ................................................................................................................... 34 4 Vzpomínky nacistických velitelů...................................................................................... 35 4.1 Velitel Osvětimi: Ian Baxter ...................................................................................... 35 4.2 Můj život s Reinhardem: Lina Heydrich .................................................................... 40 5 Využití tématu v hodinách ZSV a OV .............................................................................. 43 ZÁVĚR ................................................................................................................................ 44 PRAMENY A LITERATURA ............................................................................................ 45
ÚVOD Cílem mé práce je informovat o problematice holocaustu a pojmech s ním spojených, včetně koncentračních táborů, dále se zaměřit na vzpomínky přeživších vězňů a nacistů, u kterých uvádím několik rozborů knižních děl. Vzhledem k velkému počtu vydaných memoárů jsem vybrala publikace, které dle mého nejlépe vyhovují charakteru mé práce. Díky tomu, že se druhá světová válka a holocaust významně dotkly i českých zemí, považuji za důležité, aby se na toto téma nezapomínalo. Domnívám se, že na základních a středních školách bývá důležitost tohoto tématu často opomíjena a jeho výuka je tudíž zanedbávána. Právě neznalost tohoto problému se stala hlavním důvodem, proč jsem se na holocaust zaměřila. Nejvíce mě oslovily vzpomínky přeživších vězňů, kteří své zážitky zapsali do knih, v některých případech se zachovaly původní deníky. Zde se člověk dočte o životě v táborech, kde si lidé i v těch nejhorších podmínkách dokázali pomoci a jedinou touhou bylo spatřit alespoň ještě jednou své blízké. Na druhé straně se najdou i zážitky těch, kteří toto zlo páchali. Byli to lidé, kteří do poslední chvíle věřili, že dělají správnou věc, že pouze plní rozkazy. Je vůbec možné pochopit jejich postoje po všech těch příbězích přeživších? V první kapitole jsem se zabývala základními pojmy, které jsou spojeny s druhou světovou válkou a především s holocaustem. Je zde vysvětleno, co znamená antisemitismus, genocida a jak je definován holocaust z více zdrojů. Také jsem se zde zaměřila na děti, jak ony samy vnímaly holocaust, protože si myslím, že takové zlo by neměl nikdo zažít, především ne děti, proto jsem jim věnovala zvláštní pozornost. Ve druhé kapitole jsem detailněji zkoumala koncentrační tábory a ghetta, která mě zaujala. Jedná se o Osvětim, asi nejznámější vyhlazovací tábor, Dachau, nejstarší tábor, a Mathausen. Dále se jedná o Terezín, ghetto, které se nacházelo na území tehdejšího Československa. Ve třetí kapitole jsem se zaměřila na vzpomínky přeživších, a to především ze zachovaných nebo až po válce napsaných deníků. Zkoumala jsem zejména vzpomínky dětí, jejichž popis událostí je dětsky upřímný, ale snaží se být i nestranně kritický. Snažila jsem se podrobně rozebrat dětské osudy, které ne vždy vedly ke šťastnému konci. Jedná se o Michala Krause a Annu Frankovou. Jako poslední jsem si vybrala deník Rudolfa Vrby, díky kterému se svět dozvěděl o koncentračních táborech. Ve čtvrté kapitole jsem nastínila alespoň některé vzpomínky těch, kteří toto zlo páchali. Jedná se o velitele Osvětimi a Linu Heydrichovou, která vzpomíná na svého muže Reinharda. Heydricha jsem si vybrala z toho důvodu, že byl říšským protektorem 5
Protektorátu Čechy a Morava a jedním z hlavních organizátorů holocaustu. Tuto kapitolu jsem do své práce zařadila, aby vzniklo porovnání prožití holocaustu očima jak Židů, tak velitelů a členů jejich rodin. V páté kapitole jsem se snažila popsat, jak by se toto téma mohlo využít v hodinách ZSV a OV. Mám dojem, že na většině škol je tato problematika vyučována velice zlehka, mnoho studentů nezná ani základní souvislosti a potom je pro ně těžké tento problém vůbec pochopit. Myslím si, že by s tímto tématem měli být studenti ve školách seznamováni, neboť šlo o vyvraždění celého jednoho národa a jeho kultury.
6
1 Vymezení základních pojmů 1.1 Antisemitismus Antisemitismus je nenávist k Židům na světě, která existuje už dva tisíce let a za následek má vyvraždění miliónů lidských životů. Laqueur uvádí, že antisemitismus není příliš starý pojem. Podle mnoha historiků zavedl termín antisemitismus německý novinář Wilhelm Marr. V knize se také zabývá otázkou, proč jsou zrovna Židé terčem útoků a pronásledování. Nabízí se potřeba obětního beránka v lidské společnosti. Ale proč jsou jimi po celé dva tisíce let právě Židi, však vysvětlit nejde. (Laqueur, s. 26, 2007) Další důležitý pojem, který je potřeba uvést k lepšímu pochopení problematiky, je genocida. Tento pojem je spojován hlavně s událostmi kolem druhé světové války a většina lidí si vybaví právě tuto událost. Genocida je však obecný pojem, který by neměl být zužován jen na druhou světovou válku, je potřeba ho chápat v celé jeho komplexnosti. Netýká se jen Židů, i když právě pro účel této práce je toto spojení stěžejní.
1.2 Genocida (genocidium) V odborné
literatuře
je
genocida
většinou
chápána
a označována
jako
jedna
z nejzávažnějších forem agrese, která znamená záměrnou likvidaci určité skupiny lidí. Zatímco pro židovské pamětníky znamená pojem genocida absolutní zločin, pro ostatní příslušníky je to obyčejné podstatné jméno, díky kterému se můžou při každé vhodné příležitosti označit za oběť. V letech 1941–1945 bylo zavražděno kolem 5 100 000 osob bez rozdílu pohlaví, věku a náboženství, a to jen proto, že je nacistický stát považoval za Židy, a ti podle jejich názoru představovali smrtelné ohrožení pro árijskou rasu. Fakta o židovské genocidě se skládají z písemností, které vznikly v době spáchání zločinu, dále ze soudních materiálů, kde vypovídali svědci, obvinění, ale i ti, co přežili, a také ze zpráv svědků, z tisku a korespondence. Tato fakta historikové zpracovávají už půl století. (Ternon, s. 6–107, 1997) Roku 1968 historik Isaac Deutscher napsal: „Pro historika, který se snaží pochopit židovský holocaust, představuje nejvážnější překážku naprosto ojedinělý charakter této katastrofy. Není to jen záležitost času a historické perspektivy. Pochybuji, že za tisíc let budou lidé chápat Hitlera, Osvětim, Majdanek či Treblinku lépe než my dnes.“(Ternon, s. 108, 1997) 7
Autentický pohled podává také Élie Wiesel, který komentuje židovskou genocidu slovy: „Kdo to nezažil, nikdy to nepochopí. A kdo to zažil, nikdy neodhalí podstatu. Nepronikne skutečně až do samé hloubi.“(Ternon, s. 109, 1997) Genocida je díky Valnému shromáždění, nejvyššímu orgánu OSN, v současnosti považována za zločin. Určitá část židovského společenství začala užívat od 50. let termín „holocaust“, který je potřeba podrobněji přiblížit, a proto je zde probrán poněkud detailněji.
1.3 Holocaust Holocausty byly, jsou a budou. Jde o promyšlené, technicky zajištěné, ideově zdůvodněné masové vraždy miliónů nevinných lidí po celém světě. Jak je možné, že se normální, slušní, milí lidé, muži i ženy stanou vrahy a bez výčitek svědomí se účastní vraždění desítek tisíc nevinných obětí. Je to k neuvěření, ale nelze vyloučit, že v některých situacích se takovým vrahem může stát kdokoliv. (Duffack, s. 11–12, 2011) Holocaust označuje termín, který je používán historiky a publicisty k pojmenování nacistického plánu na vyhlazení Židů. Již v knize Mein Kampf Hitler naznačil eliminaci Židů z Evropy. Čekal jen na nástup k moci, kdy okamžitě začal Židy nutit k emigraci (norimberské zákony, Křišťálová noc). Na jaře v roce 1941 chtěl Hitler přistoupit k fyzické likvidaci Židů, k tzv. „konečnému řešení“. Nejefektivnější způsob, jak zabít co nejvíce Židů, bylo za použití plynu cyklonu B. Nacisté vyvraždili do roku 1945 nejméně 6 milionů Židů. (Paleníková, s. 24, 2000) Samotné slovo holocaust či holokaust (oba dva výrazy jsou gramaticky správně) je převzato z řečtiny – „holos“ znamená celý a „kaustos“ znamená spálený. Pochází tedy ze slova „holokaustos“, které se používalo již v řecké filozofii. V českém jazyce toto slovo znamená celopal, je to pojmenování pro náboženskou obětinu, která se celá spálí. Mezi samotnými Židy je hlavně užíván termín „šoa“, který pochází z hebrejštiny. V českém jazyce to pak znamená zničení, záhuba nebo zmar a soustřeďuje se na období druhé světové války. Výraz „porajmos“ výchází z romštiny a používá se pro pojmenování rómského holocaustu. Toto slovo se dá přeložit jako spolknutí neboli zničení. Ať už termín holocaust přeložíme do jakéhokoliv jazyka, vždy se bude jednat o velkou tragédii v dějinách lidstva. (Knopp, s. 25– 28, 2008) Pojem holokaust se snažilo definovat několik dalších desítek historiků a vědců, proto je zde uvedeno několik z těchto definic. 8
Holocaust, holokaust, šoa, churben, porjamos či „konečné řešení židovské otázky“ – všechna tato slova označují nejstrašnější projev antisemitismu napříč celými dějinami, který můžeme definovat jako systematické vyvražďování osob označených jako Židé, prováděné nacistickým Německem a jeho spojenci během druhé světové války. Toto období je považováno za nejděsivější právě kvůli miliónům obětí, jen proto, že byly považovány za méněcenné. Hitler chtěl vyhubit všechny Židy na světě, označoval je jako lidi nelidské, podlidi či dokonce až „anti-lidi“. Po Židech se chtěl však zbavit všech ostatních, které řadil do tzv. „nižší rasy“. Ti, kteří se jich zastávali, se nazývali „bílí Židé“, mělo se s nimi zacházet stejně jako s Židy. (Duffack, s. 109–142, 2011) Ve slovníku cizích slov pro 21. století je pojem holocaust definován jako úplná zkáza, záhuba, zničení, dále také jako systematické, státem provozované pronásledování a hromadné vyvražďování Židů, Romů, slovanských národů, homosexuálů a politických odpůrců režimu. (Nový slovník cizích slov pro 21. Století, s. 258, 2008) V dalším slovníku cizích slov se setkáme s touto formulací: „1. (v letech 1933–1945) vyvražďování Židů i příslušníků jiných národů nebo národností nacisty, 2. přen. zničení, úplná zkáza“. (Velký slovník cizích slov, s. 270, 2008) Termín holocaust podle Wistricha zpochybňuje představy o tom, co znamená být člověkem. Poukazuje na rasismus, který může vést až k hromadnému násilí. Upozorňuje nás, že v moci je síla a že poslouchání rozkazů není žádná omluva. (Wistrich, s. 13–21, 2008)
1.3.1 Děti a holocaust Do roku 1941, kdy ještě nevstoupily v platnost norimberské zákony, nebyl rozdíl mezi německým, českým či židovským dítětem. Jako všechny děti byly i ty židovské nejvíce ovlivněny rodinou a výchovou. Chodily do školy bez omezení, učily se německy či česky. Jakmile vstoupily tyto zákony oficiálně v platnost, museli Židé začít nosit na šatech žlutou hvězdu, děti už nemohly chodit do školy a začaly se připravovat transporty do Terezína. Když měli lidé to štěstí a do Terezína odcestovala celá rodina, mohly být z počátku děti do 12 let s matkou. Chlapci nad 12 let už byli společně s muži. Starší Židé se snažili to dětem co nejvíce ulehčit, zřídili jim tak zvané „hejmy“, což byly domovy pro děti. Každý z domovů měl vychovatele. Snažili se i přes zákaz uskutečnit vzdělávání, tajné vyučování, aby děti nezaostávaly. Všichni vězni vkládali do dětí naděje. (Holliday, s. 5–11, 1997)
9
Děti to měly v koncentračních táborech a ghettech stejně těžké jako dospělí, mnohdy i těžší, byly to přeci „jen“ děti. Děti, které touží být s milujícími rodiči, kamarády, které si chtějí hrát a poznávat nové věci. A přesto musely podstoupit něco tak nevídaného a zvráceného. Řada z nich byla vybrána na pokusy, umíraly také hlady, na otravu jídlem, na tuberkulózu atd. Spousta dětí přišlo o své rodiče, a tak byly odkázány samy na sebe. „Sehnali nás, děti, dohromady, že nás zastřelí. Některé se pokoušely utéci. Ty však zastřelili na místě,“ vzpomíná Róza Goldsteinová na střílení do hromadných hrobů. (Knopp, s. 80, 2008) Hodně dětí si své vzpomínky zapisovalo do deníků, díky kterým nyní můžeme pochopit, jak tehdy holocaust vnímaly a prožívaly. Můžeme si jen představovat, jaká dřina bylo neustálé shánění každodenních základních věcí od potravin až k psacím potřebám. Nebylo vůbec snadné sehnat tužku a papír, navíc oběti musely psát tajně a poté deníky co nejlépe ukrýt, aby je při prohlídkách prováděných gestapem nacisté nenašli. Je záhadou, proč vůbec chlapci a děvčata své deníky psali, když to bylo tak nebezpečné. Někteří z nich tvrdí, že psali, protože byli osamělí, většina z nich už neměla žádné přátelé a mnohdy ani rodinné příslušníky, tudíž se neměli komu vypovídat. Deníky jim umožňovaly vyjádřit vztek a zlost. Němcům mohli v denících vyhrožovat, aniž by je poté někdo potrestal. Spousta přeživších ve svých denících uvádí, že právě díky psaní zápisků do deníku nezešíleli a přežili. (Holliday, s. 11–15, 1997) Děti se také často věnovaly psaní veršů, povídek, díky nimž se mohly alespoň na chvíli dostat z hrozného života a vypsat se tak ze svých smutků. Básní od dětských autorů se zachovalo mnoho, především od dětí z Terezína. Proto není možné je zde rozebírat všechny, ale alespoň malou ukázku, která nás donutí se zamyslet nad tím, co židovské děti prožívaly.
10
Bez nadpisu Zničení lidé jdou ulicí děti jsou úplně bledé na zádech mají tlumoky transport to polský jede. Jedou jím staří a jedou jím mladí a jedou jím zdraví a jedou jím nemocní a nevědí, jestli to přečkají.
Jel transport a jelo jich více umřelo lidí zde na tisíce a přece to nepomáhá. Ta německá lasice chce krve více a více. (Zdeněk Weinberger) (Křížková, s. 28, 1995) Velký ohlas měla také opera a divadlo a v neposlední řadě nemůžeme zapomenout také na kresby, což byl asi nejlehčí způsob, jak vyjadřovat své pocity. Malování byl jakýsi druh terapie. Většina dětí kreslila veselé obrázky toho, co zažívaly ještě před druhou světovou válkou. „Díváte se na jejich kresby po mnoha letech, kdy svět hladu, strachu a hrůzy nám téměř připadá jako krutá pohádka o zlých čarodějích, ježibabách a lidožroutech. Kresby a básně – to je všechno, co po nich zůstalo – jejich popel byl rozvát na osvětimských polích. Jiří Weil.“ (Motýla jsem tu neviděl, s. 11, 1993) Ať už genocida, holokaust nebo antisemitismus, všechny tyto pojmy jsou ve smyslu této práce velice úzce spjaty s dalším prvkem, který charakterizuje a ještě více ukazuje hrůzu této doby, a tím jsou koncentrační tábory. 11
2 Koncentrační tábory Britský Lord Kitchener je považován za zakladatele vůbec prvních koncentračních táborů, ve kterých byli za 2. búrské války (1899–1902) soustřeďováni rodinní příslušníci Búrů. V táborech byli internováni také američtí občané japonské národnosti během druhé světové války. Nejhorší známé podoby však nabyly až v Sovětském svazu, to byly takzvané gulagy a v nacistickém Německu. Hitler nechal vybudovat tábory, ve kterých byli shromažďováni nejrůznější odpůrci režimu, homosexuálové, těžcí zločinci, později Židé, Romové a další národnosti. Jako první byl založený tábor Oranienburg, který však byl v roce 1935 přeměněn na řídící a koordinační centrum všech koncentračních táborů. Mezi první tábory se řadí i Dachau, poté přibyl Buchenwald, Sachsenhausen, Ravensbrük, Mathausen a mnohé další. Tyto tábory poskytovaly pro velká průmyslová centra levnou pracovní sílu. Později bylo na dobytém území Polska založeno několik vyhlazovacích táborů, z nichž nejhorší a nyní nejznámější byl komplex 39 táborů známý pod názvem Osvětim, německy Auchwitz. (Páleníková, s. 7, 2000) Zde je uvedeno alespoň několik nejznámějších z nich.
2.1 Osvětim Osvětim, německy Auschwitz, byla založena na Himmlerův rozkaz 27. dubna 1940. Velitelem tábora byl zvolen Rudolf Höss. Osvětim byla vhodným místem pro vyhlazovací tábor díky výhodnému železničnímu spojení a také proto, že se dala dobře izolovat či zamaskovat. Nad hlavní bránou byl umístěn nápis „Arbeit macht frei!“, který byl pouhým cynickým
výsměchem.
(Smoleń,
s. 3–15,
1966)
Osvětim
byla
celá
soustava
39 koncentračních táborů, které byly rozděleny do tří skupin: Osvětim I byl hlavní řídící tábor, v němž se nacházela ústřední správa, ústředna gestapa, hospodářské a zbrojní podniky, které pracovaly pro německou armádu. Osvětim II neboli Birkenau se nachází asi dva kilometry od Osvětimi. Hlavním úkolem tohoto tábora byla záměrná a cílená likvidace Židů a ostatních národů, které neodpovídaly německým kritériím. Jako u ostatních táborů i Birkenau byla vybrána hlavně díky nepříznivým podmínkám pro přežití. Byla totiž postavena na bažině, tudíž infekce typu malárie, tyfu či úplavice se tam velice rychle rozšířily a snadno mučily podvyživená těla. Tábor byl rozdělen do několika podsekcí ohraničených ostnatým drátem nabitým elektřinou. Osvětim III měla oficiální název Buna, zde si německá firma zřídila továrnu na výrobu syntetického kaučuku. (Kraus, Kulka, s. 19, 1955)
12
První transport sovětských válečných zajatců do Osvětimi dorazil 7. října 1941. Během transportu vězni nedostali nic k jídlu ani k pití, mnohdy cestovali v uzavřených nákladních vagónech i několik dní. Nebylo tam ani žádné hygienické zařízení. Byly zde zřízeny plynové komory a krematoria. Dne 3. září 1941 byl proveden první pokus s plynováním cyklonem B. Cyklon B se vyráběl v krystalcích a jednalo se o nejprudší a nejrychlejší jed, oběti se tudíž ihned udusily se současným pocitem strachu a zvracením. Nejdříve se plynovalo ve vyklizených selských domech a mrtvoly se pro velké množství nestíhaly spalovat, a tak je buď zakopávali do velkých vykopaných jam, nebo spalovali ve velkých počtech na hranicích. Později byla Osvětim vybavena čtyřmi krematorii s 36 spalovacími pecemi, a ty byly považovány za nejdůležitější budovy tábora. Měla osm plynových komor: jak podzemní, tak i přízemní. Denně mohlo být v plynových komorách zavražděno až 6 000 lidí. Plynové komory byly před vězni pojmenovávány jako sprchy, které sloužily k dezinfekčním opatřením. Díky tomu šli vězni dobrovolně do budovy, kam jich nahnali až 2 000, po 20 minutách bylo po všem a esesmani jim začali vytahovat zlaté zuby, náušnice, prsteny, zbavovali se jejich osobních dokladů a poté mrtvoly vhazovali do kremačních pecí. Tento způsob vyvražďování nacisté uchovávali v největší tajnosti, nikdy to neměl nikdo zjistit. Všichni esesmani proto museli podepsat prohlášení, že nebudou nikdy mluvit o tom, co se dělo v tomto koncentračním táboře. Někteří i přesto schovali písemné poznámky, které zakopali do země. (Smoleń, s. 16–35, 1966) Tábor byl neblaze proslulý také díky lékařským experimentům, které se nejčastěji dělaly na židovských ženách a dětech, převážně na dvojčatech. K nejznámějším experimentátorům určitě patří Josef Mengele. Známým se stal blok 11, kde byli vězni odváděni k tzv. „stěně smrti“, kde byli zabíjeni ranou do týla. Vězni byli posílání do temné komory, kde nedostávali nic k jídlu ani pití a další den museli pracovat. Většina z nich zde zemřela hladem. Probíhalo zde také několik trestů od obyčejnějších jako je 25 ran až po zavěšování na trám atd. Z tábora se podařilo uprchnout 667 vězňům, polovina z nich však byla chycena a popravena. Nejslavnější byl útěk dvou slovenských Židů, a to Alfreda Wetzlera a Waltera Rosenberga (známého jako Rudolf Vrba), kteří informovali celý svět o otřesné zkušenosti v Osvětimi. Poté došlo 7. října 1944 v Birkenau k povstání zvanému Sonderkommanda, které se týkalo vězňů, kteří pracovali při obsluze plynových komor, dozvěděli se totiž, že je chtějí esesáci vyvraždit. Vězni díky zničení jedné plynové komory potlačili vyhlazovací proces. Když proběhla v táboře nějaká vzpoura, esesáci okamžitě zahájili výslechy. S těmito vězni pak zacházeli nelidsky, strhávali jim nehty, mlátili je, nabodávali jehlami citlivá místa, 13
do úst vlévali neustále vodu, aby docházelo k dušení. Proto vyslýchání většina vězňů vůbec nepřežila. (Smoleń, s. 35–74, 1966)
2.1.1 Práce v táboře Režim práce v táboře byl následující. Hodinu před svítáním byli vězni vzbuzeni a museli nastoupit k appellu, kde byli počítáni. Nastoupit museli všichni, i ti, co byli nemocní. Do práce vězni pochodovali za vězeňské hudby v pětistupech Vyhrávali jim proto, aby pochodovali vyrovnaně a stejně, aby je spočítali přesně. Pracovali hlavně na úpravě tábora, na stavbě nových budov, na silnicích, aby se mohly přivážet nové oběti. Když někdo pracoval pomalu, byl okamžitě umlácen k smrti. Večer se opět konal nástup, který mnohdy trval několik hodin, protože počet vězňů nesouhlasil. Denně bylo zabito několik stovek Židů. Vězni umírali úplně všude. Mnoho z nich si zvolilo dobrovolnou smrt a to tak, že se snažili projít přes stráže, které je okamžitě zastřelily. Každý den bylo vybráno několik silných jedinců, kteří odklízeli mrtvoly do bloku 21, odkud je pak převáželi do osvětimského krematoria. Za odměnu dostali kousek chleba, který zbyl po mrtvých. (Kraus, Kulka, s. 37–40, 1955)
2.1.2 Osvobození Osvětimi Když se roku 1945 začala k táboru blížit sovětská vojska, nastalo okamžité vyklízení tábora, zničení plynových komor a krematoria. Popel vhazovali do okolních jezer nebo řek, jen aby se zbavili všech důkazů. Tisíce vězňů musely jít na pochody smrti, kde značná část z nich zahynula. Dne 27. ledna 1945 tábor osvobodila Rudá armáda. Objevili zde několik vězňů, kteří byli na pokraji smrti a několik dokladů o zločinech, které nestihli nacisté zničit. Ve skladech bylo nalezeno 7 tun lidských vlasů, ze kterých se vyráběly žíněnky, milión pánských a dámských šatů, obuv a dokonce i koberce. Všechny tyto nálezy svědčí o počtu zavražděných. V Osvětimi byl tímto spáchán největší zločin lidstva. (Smoleń, s. 25–33, 1955)
14
2.2 Dachau Jedná se o první koncentrační tábor, který byl zřízen již 22. března 1933. Nachází se asi 15 km severozápadně od Mnichova. Za první světové války byly tyto prostory používány jako muniční továrna. Tábor měl rozlohu asi 300 × 600 m. Nad vstupní halou nechybělo známé heslo „Arbeit macht frei!“ V čele byla velká hospodářská budova, ve které byla koupelna, sklad oděvů, kuchyně a krejčovská dílna. V táboře se nacházel také nevěstinec, dezinfekční blok, králíkárna a zahradnictví. (Kroupa, s. 11, 1986) Prvními vězni byli hlavně komunisté a sociální demokraté, zkrátka ti, co „ohrožovali bezpečnost nacistického Německa“. Tento tábor měl především sloužit jako tábor vzorový, měl zde být vyzkoušen systém správy tábora, také jeho režim a způsob, jak bude zacházeno s vězni. Už za prvního velitele Dachau byly vydány instrukce, které měly určit, jak s vězni zacházet, jak je trestat. V červnu byl Himmlerem jmenován nový velitel tábora, Theodor Eicke, který byl od roku 1928 členem NSDAP. Již 1. října 1933 vydal zcela nová disciplinární a trestní nařízení. Trest smrti měl být uznáván, byly zavedeny tresty bitím holí, těžká tělesná cvičení, zákaz si psát s příbuznými, snížil se příděl potravin atd. Bylo vytvořeno nové schéma vnitřního dělení koncentračního tábora. Díky těmto novým změnám se Dachau stal vzorem pro všechny koncentrační tábory nacistického Německa. Theodor Eicke byl v roce 1934 Himmlerem jmenován na inspektora koncentračních táborů a strážních oddílů SS. Jeho náplň spočívala v dohlížení na koncentrační tábory, ve kterých bylo uvězněno přes 7 000 vězňů. Jednalo se o tyto tábory: Dachau, Esterwegen, Lichtenburg, Sachsenburg, Oranienburg a Columbia-Haus v Berlíně. (Kroupa, s. 11–14, 1986)
2.2.1 Lékařské pokusy Dachau bylo mimo jiné nechvalně proslulé pseudovědeckými pokusy, které byly prováděny na vězních, kteří při nich většinou zemřeli. Nejznámější byla stanice, která prováděla výzkum týkající se malárie. Svůj výzkum začala v únoru roku 1942 pod vedením dr. Klause Schillinga a trvala až do konce války. Za tuto činnost bylo malárií nakaženo až 2000 vězňů. Díky následkům a komplikacím zemřela asi čtvrtina infikovaných vězňů, na kterých byla poté provedena pitva. (Kroupa, s. 15, 1986) Také jsou známy pokusy, které vedl dr. Sigmund Rasher a při kterých byli vězni ponořeni do ledové vody. K tomuto experimentu bylo vybráno asi 300 fyzicky zdatných vězňů, kteří byli nazí nebo v kombinézách drženi v ledové vodě ve speciálních kádích nebo 15
v bazénu, kam byl později přidáván i led. Každý vězeň měl v konečníku nebo v žaludku zaveden kabelový teploměr, pomocí něhož se sledovala hladina krevního cukru, dusíku či vápníku. Nejnižší vnitřní teplota, která byla naměřena ještě před smrtí, byla 10 °C. Žádná z 300 obětí se nevrátila mezi ostatní vězně do tábora. Také se zde konaly pokusy s mořskou vodou. Nacisté chtěli zjistit, jak dlouho trosečníci vydrží na moři. Tohoto pokusu se zúčastnilo asi 50–60 vězňů. Týden měli zvýšený příděl potravin, pak byli o hladu a další týden mohli pít jen mořskou vodu. Také se na asi 150 vězních prováděly pokusy s infekčním zápalem jater. Podobné experimenty byly prováděny skoro ve všech koncentračních táborech. (Kroupa, s. 15–17, 1986)
2.2.2 Čeští a slovenští vězni v Dachau Uvádí se, že v letech 1939–1945 bylo do Dachau transportováno 3600 Čechoslováků, z nichž 1 399 zahynulo. Avšak přesný počet, kolik Čechů a Slováků opravdu prošlo tímto koncentračním táborem, není znám. Jediný přesný údaj, který můžeme uvést, je počet přeživších na konci války. V Dachau bylo nalezeno 1 974 Čechů a zhruba 240 Slováků. Do tábora přicházely osoby jako továrník Waldes, dále politik a publicista Ferdinand Peroutka, také zde byli deportováni členové KSČ Gustav Kliment a Ladislav Kopřiva. Také sem přicházela celá řada duchovních z českých zemí, kteří byli zařazeni do komanda plantáže. Nemůžeme pominout ani starostu Československé obce sokolské, Josefa Truhláře. (Kroupa, s. 17–18, 1986) Čechoslováci zde vytvářeli hudební skladby, básně, recitace a divadelní vystoupení. V roce 1943 zde bylo dokonce vytvořeno smyčcové kvarteto, jehož členem byl i Čech. Mezi československými politickými vězni si autoritu a uznání kromě jiných získali zejména českoslovenští lékaři, kteří se snažili zachraňovat životy nejen politických vězňů, a to bez ohledu na jejich národnost. (Kroupa, s. 18–20, 1986)
2.2.3 Osvobození Dachau Když se blížil konec války, mezi vězni panovala nervozita, protože po táboře se šířilo, že esesmani mají tábor zničit a vězně postřílet. Dne 27. dubna začala evakuace koncentračního tábora, na transport smrti bylo posláno asi 7 000 vězňů. Den poté asi 50 uprchlých vězňů vyprovokovalo povstání v Dachau, které zpomalilo a poté i znemožnilo další transporty. (Kroupa, s. 21, 1986)
16
Koncentrační tábor Dachau byl osvobozen americkou armádou 29. dubna 1945 v 17:30 hod. Po 12 letech se Dachau stalo opět svobodným územím. Vězni se po osvobození objímali, jásali, křičeli, ale i plakali. Konečně prožívali dlouho očekávané chvíle svobody. (Kroupa, s. 22, 1986)
2.3 Mathausen Jedná se o první koncentrační tábor, který byl vybudován mimo vlastní území Německa, založen byl 8. srpna 1938. Tábor byl vybudován nedaleko města Mathausenu ležícího necelých 30 km od Lince. Tento komplex vznikal celých sedm let, ale nikdy nebyl dokončen. (Kroupa, s. 39, 1986) Přiřadil se k nejhorším nacistickým likvidačním koncentračním táborům. S vězni se zde zacházelo nelidsky, esesmani je naháněli do drátů, které byly nabity elektřinou, masově je likvidovali v plynových komorách či v pojízdném plynovém autobusu. Nejtěžší pro vězně bylo však psychické týrání a velice těžká fyzická práce, hlavně ve známém kamenolomu, kde byly tzv. „schody smrti“. Jednalo se o 186 schodů, které byly vytesány do žuly, a po kterých museli vězňové vynášet na zádech za neustálého bití a bez odpočinku velké kvádry žuly. Také jsou zde proslulé tzv. „parašutistické skoky“, kdy si nacisté vybírali vězně, které poté shazovali ze skály dolů do jezírka. Většina nemocných nebo takových vězňů, kteří už nebyli schopni práce, usmrcovali benzinovou injekcí, kterou zavedli do srdce či žil. Tuto likvidaci měl na starosti dr. Krebsbach. Nejhorším způsobem zabíjení, který v Mathausenu probíhal, bylo usmrcování vězňů hladem, které bylo označeno jako „Aktion K.“ Deset vězňů dostalo jeden litr polévky. Tímto způsobem bylo zlikvidováno kolem 6 000 lidí. (Kroupa, s. 41–42, 1986)
2.3.1 Pokusy na vězních Ani Mathausenský koncentrační tábor nebyl výjimkou, i zde se prováděly vědecké či lékařské experimenty. Zkoumalo se rozšíření tyfu prostřednictvím vší, vězni byli zavřeni v jedné místnosti, nemohli se umývat, holit, dostávali minimální příděl potravin. V roce 1942 se konaly experimenty s vykastrovanými vězni a prostitutkami. O rok později dělali pokusy s různými druhy potravin. Udává se, že v Mathausenu bylo zabito nebo umučeno až 122 767 vězňů. (Kroupa, s. 42, 1986)
17
2.3.2 Češi a Slováci v Mathausenu Za dobu, kdy se poprvé v Mathausenu objevili čeští političtí vězni, je považován rok 1939. Početné transporty Čechů začaly 3. října 1941, kdy do mauthausenského koncentračního tábora bylo přivezeno asi 280 vězňů. Slováci sem byli deportováni až kolem roku 1945, kdy sem transportovali asi 800 osob. (Kroupa, s. 43, 1986) Došlo zde k velice známé popravě, dne 23. října 1942 bylo popraveno 252 příslušníků rodin a příbuzných Jana Kubiše a Josefa Valčíka. Mathausenem prošlo i mnoho známých českých odbojových pracovníků, umělců či vědců. Jedná se například o Viktora Synka, Eduarda Urxe, Eduarda Nešpora či Josefa Výravu. Ze slovenské komunistické strany to pak byl například Ján Osoha, Karel Černocký, Ladislav Exner nebo Štefan Szabó. Také zde umřel český herec Karel Hašler nebo herečka Anna Letenská a mnozí další. (Kroupa, s. 44–46, 1986)
2.3.3 Osvobození z Mathausenu Dne 5. května 1945 do Mathausenu vstoupila americká armáda, kvůli příkazům z velitelství museli však do hodiny tábor opustit. Vězni zahájili povstání a ovládli tábor až do příjezdu vojsk 3. americké armády. Tábor byl tedy 7. května 1945 osvobozen. (Kroupa, s. 48–49, 1986)
2.4 Terezín Pevnost Terezín byla vybudována už koncem 18. století na příkaz císaře Josefa II. Byla postavena za tím účelem, aby přes ni nepronikla žádná vojska. V průběhu válek však pevnost nebyla nikdy použita. V období habsburské monarchie sloužila jako vojenská věznice a trestnice. Nejtragičtější období Terezína bylo za druhé světové války. Nejprve v roce 1940 Malá pevnost sloužila jako policejní věznice pražského gestapa a poté v listopadu zřídili v Hlavní pevnosti samotné ghetto, sběrný a průchozí tábor pro Židy. Tábor byl především určen pro Židy z protektorátu Čechy a Morava, později však do Terezína byli přivezeni i z Německa, Rakouska a dalších jiných zemí. (Chládková, s. 3, 2005) Reinhard Heydrich se snažil v terezínském ghettu Židy nejdříve izolovat od všech ostatních a až poté je chtěl všechny přemístit do jiných táborů, které byly určeny k jejich likvidaci.
18
Toto přestupní místo bylo vybráno z několika důvodů. Protože bylo město obehnané hradbami, znamenalo to lehkou ostrahu, bylo tam hodně objektů, takže se tam dalo umístit mnoho osob. Výhodná byla i železniční dostupnost. Aby nacisté udrželi klid a zároveň měli čas na plány likvidace, Židům namluvili, že v ghettu budou v klidu žít, že se bude jednat o samosprávné území, kde budou moci pracovat až do konce války. Od 24. listopadu 1941 sem začaly hromadně proudit transporty. V prvním transportu bylo 342 mužů, kteří měli připravit město. Nejprve mohly rodiny zůstat pohromadě, později však byly rozděleny na ubytování mužů, žen a dětí. Za jeden měsíc bylo do Terezína převezeno přes 7 000 Židů z protektorátu Čech a Moravy. (Jirchářová, s. 93, 2009) I tento tábor nebyl výjimkou a na vězně dohlížela táborová komandatura SS, která vězně jak psychicky, tak i fyzicky neustále týrala. Veliteli ghetta se postupně stali Siegfried Seidl, Anton Burger a Karl Rahm. V roce 1942 proběhly v Terezíně dvě popravy, v první bylo oběšeno 16 Židů kvůli poslání ilegálních dopisů. Aby nacisté nevyvolali mezi vězni rozruch, tak je později posílali do Malé pevnosti, kde s nimi jednali jak ve vyhlazovacím táboru. Největší likvidací v Terezíně bylo posílání vězňů prostřednictvím transportů na Východ, kde je po příjezdu většinou hned popravili nebo byli posláni do plynových komor. (Jirchářová, s. 94–96, 2009)
2.4.1 Takzvaná „propagace“ Terezína Neúspěšné boje Německa ovlivnily i postupy „konečného řešení židovské otázky“. Zasáhlo to i situaci v Terezíně, transporty byly na dobu sedmi měsíců pozastaveny. Nacisté chtěli udělat dojem, že Terezín je pro Židy správným místem pro klidné žití a vyvinuli velké úsilí, aby zakryli skutečnost v tomto ghettu. Německé úřady povolily návštěvu, aby celý svět přesvědčili o pravdivosti nacistických tvrzení a o charakteru ghetta. V roce 1943 začalo zkrášlování ghetta, byla zde postavena „kavárna“, v níž mohli Židé vypít jednu náhražkovou kávu. Byla zde i Banka židovské samosprávy, ulice už nebyly jen čísla, ale dostaly názvy. Tyto úpravy ghetta probíhaly kvůli návštěvníkům, kteří 23. června 1943 přijeli do Terezína. V delegaci byli i představitelé Německého červeného kříže. Dokonce byl o Terezíně natočen i film, který měl také sloužit k propagandě. Vězni byli na tuto návštěvu pečlivě připraveni. Měli nacvičeny činnosti, které měly v době návštěvy provádět, dokonce i odpovědi, kdyby se jich členové delegace na něco zeptali. Delegace všem podvodům uvěřila.
19
Na počátku ledna začaly transporty na Východ, všichni vězni, kteří uvěřili nacistům, že v Terezíně přečkají válku, byli velice otřeseni. Byli deportováni do Rigy, Majdanku, Treblinky a od října 1942 všechny transporty z Terezína směřovaly do Osvětimi-Březinky. (Jirchářová, s. 99–100, 2009)
2.4.2 Osvobození Terezína Dne 28. října 1944 byl z Terezína poslán poslední transport. Ochranu nad Terezínem převzal zástupce Mezinárodního výboru Červeného kříže a dne 5. května 1945 Terezín opustili poslední esesáci. (Jirchářová, s. 100, 2009) Kvůli tomu, že do Terezína přicházely tisíce vězňů z evakuovaných koncentračních táborů, začal se spolu s nimi šířit skvrnitý tyfus. Dne 8. května 1945 převzala Rudá armáda nad terezínským ghettem zodpovědnost a ihned zde umístila početnou zdravotní skupinu. Několik vězňů i zdravotníků této nemoci podlehlo. Terezínským ghettem prošlo celkem asi 155 000 žen, mužů a dětí. (Jirchářová, s. 94– 100, 2009)
20
3 Vzpomínky přeživších Jako další kapitolu jsem se rozhodla zařadit právě vzpomínky přeživších ve formě deníků. Díky nim můžeme blíže poznat osudy obyčejných lidí, které by se z naší paměti neměly ztratit. Deníky jsou oblíbené hlavně v dětství k vyjádření pocitů a myšlenek. Přeživší nebo členové jejich rodiny se deníky rozhodli vydávat po druhé světové válce, protože chtěli, aby se tak hrozný zločin už nikdy nestal. Tyto deníky obsahovaly svědectví o útlaku, pronásledování či věznění. Je to jeden ze zdrojů, který subjektivně vypovídá o situaci člověka v koncentračním táboře. Deníkové záznamy jsou pro veřejnost určitě fascinující, navzdory tomu si myslím, že toto téma je stále více opomíjeno, hlavně u mladších generací. Proto jsem vybrala i několik deníků dětí, jejichž osudy nemusely vždy skončit dobře.
3.1 Deník 1942–1945: Michal Kraus V úvodu je potřeba zmínit, že Michal Kraus patřil mezi 89 hochů, kteří byli při likvidaci rodinného tábora v Osvětimi na poslední chvíli vybráni pro práci sluhů, díky čemuž vlastně přežili. Později se tito chlapci označovali jako tzv. „Birkenau Boys“. Autor své vzpomínky začal psát již doma v Náchodě a poté s psaním pokračoval i v terezínském ghettu. Po příjezdu do Osvětimi mu ale bylo vše odebráno a deníky byly spáleny. Už v nemocnici po osvobození začal znovu sepisovat a kreslit obrázky o tom, co prožil. Tak vznikal tento deník. Jedním z hlavních důvodů, proč začal své vzpomínky znovu sepisovat, byl ten, že nechtěl, aby se zapomenuly podrobnosti toho, co prožil. Vzpomínky chtěl také zachovat pro své potomky, i když v té době nevěděl, jestli vůbec nějaké bude mít. Jeho přání se však vyplnilo, má manželku, dvě krásné dcery a čtyři vnoučata. Zpočátku Michal Kraus své vzpomínky z druhé světové války nechtěl knižně vydat. S odstupem času si uvědomil, že všichni přeživší by měli své zážitky předat dál a co nejvíce lidem, aby k takovému zločinu už nikdy nedošlo. S vydáním této knížky doufal, že k dalším genocidám už nikdy nedojde, ale bohužel ke genocidám dochází stále i dnes, i když ne v tak velkém měřítku. Když Kraus začal psát své vzpomínky, bylo mu 15 let a začal navštěvovat gymnázium. Protože zůstal bez rodičů, ujala se ho rodina přeživších, Ruda a Vilma Beckovi, později našel také oporu u strýce Hanuše Goldschmida. (Kraus, s. 7-16, 2012)
21
„Není možno vylíčit hrůzy koncentračních táborů tak, jak opravdu byly, neboť nikdo nemůže ze slov vycítit ty pravé útrapy a hrůzy. Zajisté nikdo neuvěří metodám SS, nepocítil-li je sám na vlastní kůži.“ (Kraus, s. 18, 2012) Vlastní deník je rozdělen na tři oddíly, každý z nich se dále dělí na několik pododdílů. V prvním díle je popisován transport do Terezína. Rodina Krausů do Terezína odjela 14. listopadu 1942, spolu s nimi odjíždí dalších 250 osob. Vlak zastavil v Hradci Králové, kde bylo všem odebráno stříbro, zlato a cenné předměty včetně peněz. Všichni dostali číslo, Michal Kraus měl Ch 320. Po příchodu do ghetta byli všichni ubytováni do bloků. Později byla Michalova matka zařazena do infekční prádelny a otec pracoval jako lékař v drážďanských kasárnách. Po nějaké době byl Michal Kraus přesunut do Hannoverského domu, který byl určen pro děti. Zde probíhala alespoň výuka, která byla tajná, někdy se sportovalo nebo se vydávaly časopisy. (Kraus, s. 19-20, 2012) V táboře se také konal známý appell, kde se zjišťoval přesný počet vězňů, protože stále někdo utíkal. Sčítání probíhalo od brzkých ranních hodin až do večera, vězni stáli v dešti a čekali, až budou moci odejít zase do svých „domovů“. Osudným datem se pro Michala Krause a členy jeho rodiny stal 13. prosinec 1943, kdy rodina obdržela příkaz dostavit se k odjezdu do Osvětimi. Další den dostali nová čísla a mohli nastoupit „do vysokých vozů, temných, bez jediného okna. V koutu bylo vědro a demižon s vodou. To bylo vše – vše, co nám dali na dvoudenní jízdu. Když nás tam bylo padesát, zabouchli dveře, cvakla plomba a obklopila nás tma.“ (Kraus, s. 21, 2012) Takto je popsán transport pro vězně do zatím neznámého místa – Osvětimi. Druhý díl tohoto deníku se už zabývá samotnou Osvětimí. Transport do Osvětimi dorazil 17. prosince 1943. Ve vagónech byla štěrbina, kterou Michal Kraus vykoukl ven. Svůj první pohled popisuje následovně: „Byl jsem zděšen pohledem, který se mi naskytl touto malou, úzkou štěrbinou, viděl jsem tolik, že jsem zbledl a mráz mi běžel po zádech. Tak málo jsem viděl a přece tolik. Dráty, vězně v pruhovaných oblecích, esesáky s holemi, to mohl být jen koncentrák!“ (Kraus, s. 24, 2012) Po chvíli byli zavedeni do dřevěné budovy, kde jim bylo sděleno, jak se zde mají chovat, neboť byli v obávaném koncentračním táboře, který byl často označován pod krycím názvem Birkenau, Waldsee atd. Všichni věděli, že se jednalo o Auschwitz II. Další den každý nový vězeň musel projít registrací a na levou paži bylo všem vytetováno číslo, Michal obdržel číslo 168497. Poté všichni absolvovali tzv. „saunu“, kde byli umyti a dostali „nové oblečení“. 22
Dne 7. března musel celý tábor na appell, kde přečtení vězni, ještě ze dřívějšího transportu, museli odejít z tábora. Nikdo nevěděl kam, protože odešli v noci. Později však všichni zjistili, že do plynu, kde nakonec měly skončit všechny transporty. „Denně přijížděly transporty, denně byl vzduch prosycen strašným zápachem – zápachem spalovaných lidských těl,“ uvádí ve svých zápiscích Michal Kraus. (Kraus, s. 31, 2012) V roce 1944 byla matka Michala přesunuta do Stutthofu, sám Michal však netušil, že už ji nikdy neuvidí. Později bylo vybráno 89 hochů, kteří byli přesunuti do jiného bloku, všichni ostatní, co zůstali, byli zplynováni, včetně jeho otce. „To loučení s otcem bylo strašné, vidím ho před sebou, hubeného, nemocného, jak plakal – on, vždy dobrý ke všem lidem – a nyní jsem jej opouštěl, zanechávaje jej smrti. Nemohu na to myslet, neboť to byl nejhroznější okamžik v mém životě,“(Kraus, s. 32, 2012) tímto způsobem připomíná poslední chvíle se svým otcem. V lednu 1945 byl Michal Kraus spolu s dalšími vězni vyhnán na pochod smrti. Pochod smrti proto, že si vyžádal spoustu obětí a jen pár jedinců přežilo. Trval tři dny, kdy cesty lemovaly hromady mrtvol. Vězni cestovali další čtyři dny ve vagónech, nikdo samozřejmě nevěděl, kam jedou. Až když projížděli Vídní, poznali, že je vezou do příšerného Mathausenu. (Kraus, s. 35, 2012) Třetí díl obsahuje, jak sám Michal Kraus popisuje, jeho nejhorší dny života v táboře smrti Mathausenu. Po příchodu do tábora byli vězni opět vyhnáni do „sauny“ a každý dostal nové číslo, které bylo uchyceno k ruce drátkem. V dalších dnech nastalo opět cestování, tentokrát do Melk an der Donau. Tam Kraus nejdříve pracoval asi přes měsíc v kuchyni, kde škrábal hnusné shnilé brambory. V té době začínali nad hlavami vězňů létat americké letky, které shazovaly v okolí pumy. Tím, že další Michalova práce byla u brány, poznal esesáky blíže a většinou je popisuje jako bestie. V dalších dnech byli opět v dobytčích vozech zavezeni do Mathausenu. Všichni byli v zuboženém stavu, ale nechtěli zahynout, když už vydrželi tak dlouho. Poslední chvíle Michal Kraus strávil ve třetím táboře Gunskirchen, který spadal pod Mathausen. „A zase jen ubíhal den, v poledne půllitr nemožné polévky, kterou jsme ze začátku nesnesli a zvraceli, večer jedna lžíce plesnivých chlebových drobů a rána holí na dobrou noc. Kdo potřeboval v noci jít na záchod, nedostal se obyčejně ven přes lidská těla, mezi kterými nebylo mezer. A jak jednou vstal, nenašel ten svůj proužek místa, kde prve ležel. A ráno nás zase budili ranami gumovými hadicemi. Celý den stát venku nebo sedět v blátě, dívat se na bídu a hrozná divadla kolem jako byl sport. Vězňové musili běhat dokola a na povel lehnout na zem, opět vstát a běžet a tak to šlo dále. Kdo již dost rychle nepadal, byl 23
zbit a těžkými botami esesáků rozdupán.“ (Kraus, s. 62–63, 2012) Takhle popisuje Michal Kraus každodenní rutinu v táboře Gunskirchen. Každý den se zabývali otázkou, co s nimi bude, přece jenom byli v přechodném táboře. A pak to přišlo, dalším cílem jejich putování byl Wels. Po čtyřech dnech vyčerpáni z chůze konečně přišli do onoho tábora. Nacházel se uprostřed lesa, kde byly postaveny sruby s hliněnou podlahou, bez pokrývek a jen s malinkými okny. Michal tábor popisuje slovy: „Ano, to je ten tábor mrtvých, zapomenutý mezi stromy hustého lesa, bez vzduchu a slunce. Kolem baráků jsou jen ohromné kaluže. Vzadu primitivní latrína, toť vše.“ (Kraus, s. 67, 2012) O jídle se ani nemá cenu bavit, denně troška polévky a to bylo vše. Skoro každý zde měl vši, všichni byli na pokraji smrti, všude se válely mrtvoly. Psal se den 6. května 1945, kdy esesmani konečně odjeli s bílou vlajkou. To mohlo znamenat jediné – SVOBODU! Většina se nemohla ani radovat, jak byli vysíleni. Další den se ti, co byli schopni, vydali na cestu. (Kraus, s. 68, 2012) Čtvrtý a zároveň poslední díl těchto zápisků popisuje setkání s Američany, první stravu přeživších a nemocnici, kde Michal strávil několik měsíců. Nemohl nic jíst, neustále seděl na záchodě, všichni si mysleli, že to nepřežije. Nějakým zázrakem se z toho však dostal. Den ode dne byl v lepší a lepší kondici, tak se rozhodl z nemocnice utéct, aby co nejdříve mohl dojet domů, kde doufal, že uvidí i svou maminku. První zastávka byla v bývalém koncentračním táboře – Linci, kde se všichni registrují a jsou dezinfikováni. Cesta pokračuje parníkem po Dunaji. Dojeli k hrázi v Melku, kde bylo několik ruských člunů. Zde zůstali několik dnů, až než je zavedli na nádraží, odkud pokračovali svou cestu už v osobních vagónech. Do Bratislavy se muselo pokračovat pěšky, protože trať byla rozbitá, jednalo se asi o 100 km. Po třech dnech Michal s kamarády do Bratislavy došel, zůstali několik dnů a poté pokračovali do Prahy. Díky korespondenci zde Michal po nějakém čase zjistil, že maminka již není mezi živými. (Kraus, s. 68–75, 2012) Každý by si měl udržovat svou paměť v bdělosti proti všem projevům rasové nenávisti, národní nadřazenosti, netoleranci a nenávisti. (Kraus, s. 6–94, 2012)
3.2 Deník Anny Frankové Anna Franková se narodila 12. května 1929, měla o tři roky starší sestru Margot. Do čtyř let bydlela se svou rodinou ve Frankfurtu. Protože rodina byla židovského původu, po zvolení Adolfa Hitlera říšským kancléřem utekla postupně do Amsterdamu. Obě děvčata se brzy naučila holandštinu a nastoupila do školy typu montessori. Její otec Otto Frank se stal 24
ředitelem nizozemské společnosti na výrobu marmelády Opekta, kde zaměstnanci byli zároveň přátelé rodiny. Jejich život probíhal pod neustálým napětím, protože zbylá rodina zůstala v Německu. (Frank, s. 5–12, 1992) Od května roku 1940 se poměry začaly zhoršovat i v Holandsku, nejdříve válka, pak kapitulace a nakonec Němci vpadli na území Holandska. Pro Židy tímto začala nejen hmotná bída, ale byly zavedeny protižidovské zákony. „Židé musejí nosit židovskou hvězdu, Židé musejí odevzdat jízdní kola, Židé nesmějí jezdit v tramvaji, Židé nesmějí jezdit v autě, ani soukromém, Židé smějí nakupovat jen od 15 do 17 hodin, Židé smějí jen k židovskému holiči, Židé nesmějí od 20 hodin večer do 6 hodin ráno na ulici, Židé nesmějí do divadel a do kin a nesmějí se zdržovat ani na jiných místech určených k zábavě, Židé nesmějí na plovárny a stejně tak na tenisová, hokejová a jiná sportovní hřiště, Židé nesmějí veslovat, Židé nesmějí na veřejnosti sportovat, Židé nesmějí po osmé hodině večer sedět na vlastní zahradě, ani u známých, Židé nesmějí navštěvovat křesťany, Židé musejí chodit na židovské školy a podobně a podobně.“ (Frank, s. 12–13, 1992) Anna Franková dostala ke svým třináctým narozeninám deník. Od 12. června 1942 si do něj začala psát. V úvodu deníku Anna popisuje své každodenní činnosti a starosti, jaké jen může třináctiletá dívka mít. Svůj deník začala psát hlavně z důvodu, že neměla žádnou přítelkyni, a také si myslela, že papír je trpělivější než většina lidí. Přála si tedy, aby deník byl její přítelkyní, kterou nazvala Kitty, které píše „dopisy“. (Frank, s. 15, 1992) Dne 5. července 1942 sestře Margot přišlo předvolání od SS. A tak začalo balení nejnutnějších věcí do úkrytu, do kterého se o den později přestěhovali. Zadní dům budovali několik měsíců, naváželi tam několik domácího zařízení a hlavně prádla. Místnosti ještě nebyly úplně zařízené, protože do zadního domu chtěli odejít až 16. července. O tomto plánu se Anna pořádně dozvěděla až po cestě do něj, kdy zjistila, že úkryt se nachází v domě, kde má otec firmu. Dům má tři patra, v prvním patře je velká obchodní místnost, skladiště a kanceláře, odtud vedou schody do druhého patra, kde jsou další kanceláře, vede tam však ještě dlouhé, hodně příkré krkolomné schodiště, které vede k druhému východu na ulici. Nikoho by nenapadlo, že se za dveřmi nachází tolik dalších místností, což bylo ideální místo na skrývání. Třetí patro později k úkrytu taky využili. Před vchod později postavili otáčivou skříň, která se dá otevírat jako normální dveře. Němci totiž prováděli v té době hodně domovních prohlídek. O tomto plánu věděli čtyři jeho zaměstnanci, a to Victor Kugler, Johannes Kleimen, Miep Giesová a také stenotypistka Bep Voskuijlová, pomáhali jim ještě manžel Miep, Jan Gies a Johannes Hendrik Voskuijl, což byl otec Bep. Na sousedy 25
si rodina vymyslela, že odjela do Švýcarska. Další týden se do domu naštěhovali manželé van Daanovi (pravé jméno je však van Pelsovi) se svým synem Petrem. (Frank, s. 20–29, 1992) S Petrem Anna ze začátku moc dobře nevycházela, přišel jí nudný a stydlivý. S postupem času však našli i společnou zálibu, a to v převlékání. Petr si oblékal matčiny šaty a Anna zase oblek, čímž se kolikrát bavili i několik hodin. Dívat se z okna měli přísně zakázáno, vycházet ven už vůbec nemohli. Přes den museli všichni chodit a mluvit potichu, aby je náhodou nebylo v kancelářích slyšet. Anna tuto bezmoc popisuje slovy: „To, že nesmíme nikdy ven, mě skličuje přece jenom víc, než mohu povědět, a mám děsný strach, že nás najdou a pak zastřelí. To je ovšem méně příjemná vyhlídka.“ (Frank, s. 26, 1992) Život v úkrytu nebyl jednoduchý, žili ve skromných podmínkách. Například neměli vanu, tudíž se museli mýt ve džberu, teplá voda však tekla jen v kanceláři, a tak se museli střídat. „Ale protože je každý z nás úplně jiný a jeden se stydí víc než druhý, vybral si každý člen rodiny na koupání jiné místo. Petr se koupe v kuchyni, přestože jsou v kuchyni skleněné dveře. Když má v úmyslu se vykoupat, každého osobně navštíví a sdělí mu, aby v příští půlhodině nechodil kolem kuchyně,“ tak Anna popisuje koupání Petra. (Frank, s. 39, 1992) Mnohokrát je v zápiscích popisováno, jaký měla Anna vztah se svou matkou, moc dobře spolu nevycházely. Matka podle ní ani neví, co si myslí o nejobyčejnějších věcech. Myslí si, že jí rozumí jen otec. Bez něho by to v úkrytu určitě nevydržela. Dokonce ve svých zápiscích uvedla: „Umím si představit, že matka jednou umře, ale kdyby měl táta jednou odejít, to bych nevydržela.“ (Frank, s. 41, 1992) Dne 17. listopadu 1942 se do úkrytu nastěhoval osmý člen, a to zubní lékař Alfred Dussel (neboli Fritz Pfeffer, což je jeho pravé jméno), do úkrytu ho dovedla Miep spolu s panem Kleimanem. Po příchodu dostal hned domovní řád, jak se chovat v zadním domě, který napsal van Daan. Pan Dussel všem přišel jako příjemný muž, pokoj mu byl udělen společně s Annou. Ta mu vše ještě jednou vysvětlila. Na oplátku jim vyprávěl, jak to vypadá venku. (Frank, s. 53–55, 1992) Několikrát se stalo, že slyšeli zvuky, jako by se k nim někdo dobýval. To se potom všichni chlapi přemístili dolů na schody a čekali, co uslyší, zatímco děvčata vyšla do třetího poschodí, do ložnice van Daanových, a čekala, co se bude dít. Naštěstí to vždy byly jen plané poplachy. Anna ve svých zápiscích také často popisuje, jak se stala ženou a zamilovanost do Petra. Detailně popisuje svou touhu po milostném životě, je přesvědčená, že je na to už 26
připravená. O Petrovi má často živé sny, většinou se jí zdá, jak ji líbá na rty. S Petrem si hodně povídají, někdy i celé dny, zjišťují, jak moc si jsou podobní. Její sestra Margot na jejich přátelství velice žárlí, protože sama nemá nikoho, komu by se mohla svěřovat a s kým by si mohla tak dlouho povídat. Jejich časté návštěvy znervóznily i jejich rodiče, moc se jim to nelíbilo. Museli jim slíbit, že se z přátelství nestane nic víc a že své návštěvy omezí. Bep, Miep, Kleiman i pan Voskuijl je neustále v podkroví navštěvují, nosí jim nové sešity, deníky, účetní knihu, zkrátka vše, co by si přáli. V úkrytu každý den poslouchají rádio a nové zprávy z venku. Avšak dne 6. června 1944 oznamuje anglické rádio, že invaze začala. Všichni jsou nadšeni, doufají totiž, že se konečně blíží osvobození. Anna toto vzrušení popisuje slovy: „Kitty, nejkrásnější na invazi je pro mne pocit, že se blíží přátelé. Ti, strašliví Němci nás tak dlouho utlačovali a nasazovali nám nůž na krk, že přátelé a záchrana jsou pro nás všecko. Nyní to už neplatí jen pro Židy, ale i pro Holanďany a pro celou okupovanou Evropu. Možná, říká Margot, budu moci v září nebo v říjnu přece zas chodit do školy.“(Frank, s. 213, 1992) V roce 1944 Anna slyšela v londýnském rozhlase projev nizozemského ministra výchovy v exilu, který říkal, že po válce se budou shromažďovat veškeré dokumenty včetně deníků o utrpení nizozemského lidu za německé okupace. Anna se tedy rozhodla, že po válce napíše knihu a deník jí měl sloužit jako podklad. Tak začala svůj původní deník, který se později jmenuje „verze A“, přepisovat a opravovat. Přepracovaný deník se označuje jako „verze B“. Poslední zápis v deníku je ze 1. srpna 1944, ve kterém řešila svoji duši. Mrzí ji, že nikdo nevidí i její druhou stránku, která je mnohem krásnější a čistší. Takhle každý vidí jen nesnesitelnou Annu. Dne 4. srpna 1944 odvedla policie po telefonickém udání osm skrývajících se Židů. Annin deník ještě téhož dne našly Miep Giesová a Bep Voskuijlová, které o úkrytu věděly. Židé byli čtyři dny ve vězení Weteringschans v Amsterdamu, poté byli převezeni do tábora Westerbork, nakonec byli deportováni transportem do vyhlazovacího tábora v Osvětimi v Polsku. Tam Annina maminka Edith Franková dne 6. ledna 1945 zemřela hladem a vyčerpáním. Anna a její sestra Margot byly vyklizovacím transportem deportovány do tábora v Bergen-Belsenu, kde vypukla v zimě 1944–1945 tyfová epidemie, na kterou později obě sestry zahynuly. Těla sester nejspíše leží v masových hrobech v Bergen-Belsenu. (Frank, s. 215-220, 1992) Map Giesová Annin deník uchovávala a po zjištění, že Anna už nežije, jej předala jejímu otci, který jako jediný z osmi ukrývajících se Židů přežil. Ten se rozhodl, že své dceři splní přání a její deník vydá. Z původní verze a i její přepracované udělal třetí, zkrácenou 27
„verzi C“. Kniha vyšla v roce 1947 v Nizozemsku. Otto Frank zemřel v roce 1980 a Anniny originální deníky zanechal Nizozemskému státnímu ústavu pro válečnou dokumentaci v Amsterdamu. Autenticita deníku byla několikrát zpochybňována a musela být několikrát přezkoumána. Když byla nakonec pravost prokázána, ústav zveřejnil všechny Anniny deníkové záznamy. Deník byl z nizozemštiny přeložen do mnoha jazyků, je to jedna z nejčtenějších knih po celém světě. (Frank, s. 5–232, 1992)
3.3 Utekl jsem z Osvětimi: Rudolf Vrba Narodil se v roce 1924 v Topolčanech, jeho otec byl Elias Rosenberg a matka Helena, rozená Grünfeldová. Jeho rodné jméno je Walter Rosenberg. Kvůli antisemitským zákonům byl v 15 letech vyloučen z bratislavského gymnázia a musel pracovat jako dělník. Když začaly deportace do Polska, chtěl utéct do Anglie a stát se členem československé armády, ale na maďarských hranicích byl zatčen a 16. června deportován nejprve do Majdanku a 30. června do Osvětimi. Zde vystupoval jako vězeň č. 44070, zažil hrozné okamžiky, stal se svědkem například události, která se stala 7. března 1943, a to likvidace tzv. rodinného tábora. Zde působil přes dva roky až do 7. dubna 1944, kdy se svým spoluvězněm Alfredem Wetzlerem z tábora utekli. Dne 25. dubna 1944 spolu napsali v Žilině zprávu, která je známá jako Vrbova a Wetzlerova zpráva, považovaná za jeden z nejdůležitějších dokumentů odhalujících pravdu o koncentračních táborech. Díky ní došlo k zastavení dalších deportací a bylo tak zachráněno několik tisíc Židů. V září 1944 už vystupoval pod svým válečným jménem jako Rudolf Vrba a připojil se k partyzánskému hnutí v Československu. Své jméno si nechal legalizovat až po osvobození a poté začal studovat vysokou školu chemickotechnologického inženýrství v Praze. Získal mnoho titulů a ocenění, pracoval i v USA na Harvardu. Je známý díky svým pracím v oboru cukrovky, rakoviny a chemie. Publikoval také v historických časopisech, přednášel i na univerzitách na téma holocaust. Také se podílel na pěti filmech, které úzce souvisely s holocaustem. Rudolf Vrba se rozhodl své zážitky a útěk z koncentračního tábora sepsat a poté vydat ve vzpomínkové knize, která vyšla pod různými názvy a v několika jazycích. Chtěl obyčejným lidem přiblížit, jakou Němci spustili vraždící mašinerii v Osvětimi. Zde tuto knihu vydal Tomáš Pěkný. (Vrba, s. 435–437, 2007) V úvodu je popsán stručně Rudolfův život a osud, nyní se zaměříme na samotnou knihu. Ta začíná dialogem Rudolfa a jeho matky, kdy jí syn oznámil, že chce utéct do Anglie, aby se vyhnul transportům. Jak už jsem na začátku zmiňovala, v 15 letech byl vyřazen 28
z místní střední školy a bylo mu dokonce zakázáno studovat i doma, protože židovské děti musely od roku 1941 odevzdat veškeré učebnice. V práci dělníka zjistil, že jsou dva druhy platů. Nízké, které jsou určeny Židům, a vysoké, které jsou pro všechny ostatní lidi. Postupně vznikaly další a další omezení, až byla postupně na Slovensku vytvořena ghetta. Všem Židům bylo řečeno, že odjedou do Polska, kde je pro ně připravena rezervace pro vytvoření vlastní komunity. Nikdo tehdy netušil, že se jedná o vyhlazovací tábor Osvětim, kde měli být všichni zlikvidováni. A tak začal Rudolf plánovat svůj útěk do Anglie, chtěl jít přes Maďarsko a Jugoslávii. Matka i přes nesouhlas nakonec dala alespoň 200 Kč a pomohla mu naplánovat cestu. A tak se v roce 1942 rozloučil s matkou a vydal se na cestu. Jediné, co mu matka na rozloučení řekla, bylo: „Dávej na sebe pozor. A nezapomeň si měnit ponožky.“(Vrba, s. 26, 2007) Cesta však byla bohužel nevydařená a musel se vrátit zpátky na Slovensko, kde ho okamžitě přesunuli do tranzitivního tábora, další zastávka měla být v Polsku. Tam se měl „očistit“ od údajných židovských nectností. Po čase zjistil, že tranzitivní tábor v Novákách je rozdělen na pracovní a čekající na transport. Jestli chtěl utéct, moc dobře věděl, že se musí dostat do toho pracovního. Po čase se v pracovním táboře spřátelil s Josefem Knappem a pod ostnatým drátem společně utekli do Topolčan. Tam se na něho kamarád vykašlal a utekl, Rudolfa po nějakém čase zase chytili a odvezli zpátky do Nováků, odkud měl jet prvním transportem do Osvětimi. První pocit z tábora Majdanek, ve kterém vysadili jen muže ve věku 16–45 let, ve své knize popisuje: „I když jsem byl tedy duševně připraven, první setkání s táborem mě šokovalo. Nebál jsem se, alespoň ne o sebe – byl jsem odhodlán žít, utéct. Ale zvedal se mi žaludek z příšerné atmosféry toho místa a ten odporný pocit ve mně zůstával jako zápach zkažené krve v nose.“ (Vrba, s. 72, 2007) Po příchodu museli odevzdat všechna zavazadla. Poté procházeli různými sekcemi, kde viděl několik svých známých a kamarádů z Trnavy. Další zastávka se konala v umývárnách, kde proběhla dezinfekce. Poté museli být všichni „od hlavy až k patě“ oholeni. Každý dostal nějaké oblečení, dřevěné boty a beztvarou čepici. Byli seznámeni s nástupem, který se bude konat každý den, před jejich domem v řadách po deseti, kvůli počítání vězňů. „Byli jsme vojáky v armádě beze zbraní, podrobeni disciplíně ještě tvrdší, než jakou kdy poznal kterýkoli německý voják,“ takhle vnímal situaci nejen Rudolf Vrba. (Vrba, s. 78, 2007) Každý vězeň se zde musel naučit jak přežít, když „vyčníval“, nebo se snažil o útěk, vždycky ho dopadli a v lepší situaci jen dobili. Rudolf měl v mysli jediné, za každou cenu chtěl utéct, musel to však dopodrobna naplánovat. Začal pracovat v kuchyni, avšak po nějaké době se přihlásil na zemědělské práce, kam se mělo jet vlakem, tím by se zvýšily jeho šance 29
na útěk. Další den ho však český kápo Milan varoval, ať nikam nejezdí, že vlak míří na smrt do Osvětimi. Rudolf však nedal na jeho slova a do Osvětimi přece jen odjel. Později se ukázalo, že to byla dobrá volba. V Majdanku totiž nikdo nepřežil. Cesta do Osvětimi trvala dva a půl dne. Byli zavedeni do baráku s číslem 16, kde k vězňům promluvil jejich kápo neboli blokový. Obeznámil je s tím, že se nacházejí v koncentračním táboře a jestli chtějí přežít, musí se podle toho chovat. Také jim řekl, že ti, co nebudou respektovat pravidla, budou ihned zastřeleni. Každý vězeň dostal vytetované číslo, od té doby nepoužil Rudolf své jméno, byl jen vězeň číslo 44070. Všichni dostali pruhované oblečení jako zebra, bylo to zkrátka ponižující oblečení. Jak dny plynuly, poznával Rudolf, jak to v táboře chodí. Zjistil, že když bude pracovat málo, zemře. Když bude pracovat moc a bude znát moc informací, zemře také. Začal chápat, že všichni v táboře jsou odsouzeni k smrti, s tím se však nechtěl smířit, chtěl žít. Rudolfa se ujal mladý kápo Franz, který ho shledával za silného mladého muže a možná mu zachránil i život, když mu nabídl práci ve skladišti. Byl to jeden z mála hodných kápů, který dokonce nechával vězně krást a ani je netrestal nebo jim sám dával nějaké jídlo, které zbylo. Franz byl nakonec odsouzen k padesáti ranám holí a poslán na doživotí. (Vrba, s. 98-115, 2007) Po tomto incidentu s Franzem byli vězni přeloženi na blok 18 do tzv. komanda Buna. Každý den ráno jezdili dvě hodiny vlakem, 120 vězňů na sebe bylo namačkáno tak, že se tam pomalu ani nedalo dýchat. Vlak byl na cestě na staveniště Buny. Při práci dostávali vězni neustále rány bičem. Rudolf na toto nepředstavitelné utrpení vzpomíná takto: „Někdo mi hodil na záda pytel cementu. Běžím. Ve dveřích mě kápo praští holí přes ledviny. Zavrávorám, ale utíkám. O deset metrů dál mě zástupce kápa šlehne bičem. Muž přede mnou upadne a hůl mu rozdrtí lebku. Klopýtám přes jeho tělo, nějak se ale udržím na nohou a shodím pytel vedle míchačky.“ (Vrba, s. 136, 2007) Takto s pytli plnými cementu běhali celý den. V Buně umíralo několik lidí vyčerpáním. V Buně získal nového francouzského přítele, který mu dal lehčí práci a díky ní přežíval. Na vysokou úmrtnost si časem zvykl a bral to jako každodenní rutinu. Z Buny je dostala tragédie, která postihla lágr 29. srpna 1942. Všichni vězni postupně museli jednoho dne ráno běhat. Podle toho byli rozděleni na dvě skupiny. Nikdo zprvu nechápal proč, až pak se dozvěděli, že v táboře se rozmohl skvrnitý tyfus a na nohách se objeví co nejdřív. Rudolf a jeho kamarád Josef byli ve skupince, která byla odsouzena k smrti, druhá skupina byla jen pár metrů od nich. Naštěstí si jich všiml jeden kápo, který je dobře znal a který jim zachránil život tím, že je přeřadil do druhé skupiny, tedy té, která měla prozatím přežít. Později se dozvěděl, že tento den byla vyvražděna polovina vězňů z tábora. 30
Po nějaké době se s Josefem seznámili s vězněm jménem Laco Fischer, který byl už v Osvětimi pět měsíců, takže u obou chlapců si získal okamžitě respekt. Pracoval v komandu jménem Kanada, což byla zvláštní skupina, jakási zdravá silná jednotka, kde všichni mohli mít spoustu jídla. Díky tomu, že znal Laco Fischer spoustu kápů, pomohl chlapcům, aby se do tohoto komanda dostali. Každý se mohl osprchovat, dostal jídlo, dokonce i deku na spaní. Ráno byli zavedeni do nové práce, do skladu, kde se třídily věci z kufrů všech vězňů. Třídily se rodinné fotky, deky, jídlo, cennosti, kočárky, boty dětí atd. V té chvíli si uvědomil, že se nachází v továrně na smrt. (Vrba, s. 145-168, 2007) Kvůli krádežím ve skladu strávil také nějaký čas v osvětimské nemocnici, protože kápo ho zmlátil do bezvědomí, dostal 47 ran, což by většina vězňů nepřežila. Díky kamarádům, kteří měli známého doktora, ho neléčil Josef Klehr, který by mu okamžitě dal smrtelnou dávku injekce, tzv. fenol. Musel absolvovat i operaci, kterou zázrakem přežil. Po odchodu z nemocnice se dostal k práci na rampě, kde se nacházely plynové komory. Zde pracoval osm měsíců a každý den přemýšlel o útěku, už ale ne proto, aby se zachránil, ale chtěl dát vědět ostatním Židům, co se tady s nimi stane. Chtěl, aby povstali a začali bojovat, když se dozví, jak to v Osvětimi chodí, nepojedou tam přece jako ovce na porážku. O tom, co se dělo na rampě, nesměl žádný vězeň nikomu říct, jinak to znamenalo jediné – smrt. Došlo zde ke dvěma incidentům, které ohrozily tento systém. Ten, na který snad nezapomenou ani esesáci sami, se stal v lednu 1943. V transportu bylo několik stovek holandských, duševně chorých Židů. Když esesáci otevřeli vagóny, byly v takovém šoku, že tam museli nahnat vězně, byla to jedna z nejšpinavějších prací, jakou snad Osvětim zažila. Polovina lidí už ve vagónech ležela mrtvá, někteří byli mrtví už několik dní, jejich těla se totiž rozkládala. Co však bylo nejhorší, byl stav živých, ten popisuje slovy: „Byli tam imbecilní, živí lidé s mrtvými mozky. Byli tam zuřivci, kteří se vrhali na sousedy, rvali dokonce i vlastní maso. Někteří byli nazí, přestože byla třeskutá zima. A nade vším nářek umírajících, řev bolesti, strachu, zoufalství, divoký, děsivý, šílený smích, který se zvedal, klesal a zase stoupal.“ (Vrba, s. 189, 2007) Problémem v táboře z pohledu esesmanů bylo, jak oslavit Vánoce, aby neporušili disciplínu. A tak v každém baráku museli vězni zpívat Tichou noc. Kdo zpíval falešně, nebo nezpíval vůbec, zůstal bez večeře. Pro ty, kteří uměli německy, to bylo jednoduché, ale pro ty ostatní to byla velice těžká povinnost. Dalším problémem byl výskyt skvrnitého tyfu v táboře. Všichni se museli zase podrobit zkoušce a ti, co to nezvládli, byli posláni na smrt, což byla více než polovina vězňů.
31
Po Vánocích byli vězni z komanda Kanada přesunuti do Březinky, kde pracovali na rampě. Denně viděli přijíždět nové a nové transporty, které končily v plynu. Ptáte se, proč všichni ti Židé dobrovolně odcházeli do plynu? V deníku najdete jednoduchou odpověď: „Všichni, až na malé výjimky, věřili, že je to jen další úsek cesty, která je přivede k novému životu.“ (Vrba, s. 219, 2007) Tady si začínal Rudolf plně uvědomovat, že stačí jeden člověk, který uprchne a znalosti poví světu. A tak začal se shromažďováním informací, zapisoval čísla, opravoval je nebo zpřesňoval údaje. Seznámil se tam s Filipem Müllerem, který přikládal do kotle v krematoriu a podle paliva poznal, kolik přibližně spaluje těl. Nasbírané informace o těchto zločinech se rozrůstaly, a o to více chtěl z tábora utéct a předat je světu. Jeho postavení se postupně v Březince zlepšovalo díky kamarádu Fredovi Wetzlerovi, který měl v táboře hodně známých kápů a mezi nimi byl i Lubomír Bastar z Brna. Díky němu se stal pomocným zapisovatelem. Jeho práce spočívala v tom, že si zapisoval čísla mrtvých vězňů a kontroloval, zda jsou jejich těla vhozena do nákladních vozů. Tím získal velkou moc, mohl chodit, kam chtěl, a hlavně se mohl podívat do záznamů, což velice obohatilo jeho archiv. Začal tedy plánovat způsob svého útěku. Procházel si neúspěšné útěky, opravoval jejich chyby a chtěl přijít na něco lepšího. Dostal několik rad od svého kamaráda Dmitrije Volkova, který útěk také zamýšlel. Jedna z rad zněla: „Nikomu nevěř. Neříkej mi například, kdy chceš utéct nebo jak. Mám také své plány, nic ti ale o nich nepovím.“ nebo „Nikdy nezapomínej, že když jsi z lágru venku, boj teprve začíná. Dokud jsi na nepřátelském území, buď pořád ve střehu. Nikdy se nenech opít svobodou.“ (Vrba, s. 257– 259, 2007) Každý plán, který ho napadl, vždy kvůli něčemu ztroskotal. Bavit se o tom taky neměl s kým, protože nikomu nevěřil. Pak si však vzpomněl na Freda Wetzlera, který byl taky z Trnavy a v táboře měl díky své oblíbenosti docela dobré postavení. Jejich čtyři kamarádi naplánovali útěk, ale později je dopadli a i tak se Rudolf společně s Fredem rozhodli, že tento plán útěku zkusí znovu společně. Díky tomu, že se měl stavět nový lágr z dřevěných prken, mohli podplatit kápa, aby mezi prkny byla malá prohlubeň na to, aby dírou prolezli. Tento prostor se nacházel u márnice, takže v noci nebyl hlídaný a ani obehnaný elektrickým drátem, bylo to nejlepší místo pro útěk. Také věděli, že když v úkrytu vydrží tři dny, kdy bude prostor nejvíce prohledáván, tak si budou esesmani myslet, že už jsou za hranicemi Osvětimi a budou tak moct v noci utéct. A tak se 7. dubna 1944 do tohoto úkrytu zavřeli. Čtyři dny, které strávili pod těmito prkny, se nepředstavitelně vlekly. Nicméně je nikdo z hlídek nenašel a mohli z úkrytu vylézt. Boj o přežití jim právě začal. Prodírali se lesem a doufali, že nešlápnou na žádnou minu a nepotkají žádné esesáky. Když už se začalo 32
rozednívat, museli si najít nějaký úkryt na spánek. Nakonec zvolili skrýš ve křoví, kde se uložili na kapradí. Tak šel den za dnem, až jednou došli do vesnice jménem Pisarovice, kde se rozhodli, že musí někoho požádat o pomoc. Zahradou se vplížili do jednoho domu, kde je mile přivítala žena jménem Maria. Nabídla jim jídlo a poradila, jakou cestou se mají vydat dále. A tak pokračovala jejich cesta dalších pět dnů. Jeden den potkali staršího muže, který je u sebe nechal přespat, dal jim jídlo a řekl jim, jak to chodí na hranicích, protože jsou velice dobře hlídané. Díky tomu se jejich šance na přežití opět zvýšily. Cesta přes hranice jim trvala dva dny. Když je přešli, ukázal jim starý muž les, který už byl na Slovensku. Chlapci už cítili blízkost svobody. Plně si ale uvědomili, že jejich cílem není jen svoboda, museli najít židovské organizace a sdělit jim, že nejde o přesídlovací tábory, jak si myslí, ale že jde o plynové komory. V městě Čadca, kde se nachází židovská organizace, se setkali s doktorem Pollakem a svěřili se mu s příběhem, který prožili. Ten rozhodl, že svůj příběh musí říct vůdcům židovské obce v Žilině, za kterými je další den dovezl. Další den se potkali s doktorem Oskarem Neumannem, což byl zástupce všech slovenských Židů a začali vyprávět. Ten se na ně díval jako na blázny a nechtěl jim uvěřit. Po několika hodinách odříkávání svědectví o hrůzách v jejich životě, o tom, že tam bylo doposud zplynováno 1 760 000 Židů, o hrozném podvodu, který na ně Němci vymysleli, jim nakonec uvěřili. Okamžitě dal vědět vůdci maďarských Židů, kteří měli být v Osvětimi nyní na řadě, aby se vzbouřili a do žádných transportů nenastupovali. To pro chlapce znamenalo značnou úlevu, že svůj úkol splnili. (Vrba, s. 260-295, 2007) Následující den však za Rudolfem přišla žena, která mu se slzami v očích oznámila: „Deportují Maďary. Jsou jich tisíce. Projíždějí Žilinou v dobytčácích.“ (Vrba, s. 320, 2007) Ani jeden z chlapců nerozuměl tomu, co se právě děje. Chlapci byli posláni do Liptovského Mikuláše, kde měli začít znovu žít. Bylo jim řečeno, že se o situaci s plynovými komorami postará organizace sama. V novém místě se snažili nemyslet na ty ubohé lidi, co v Osvětimi každý den umírají. A proto se chodili bavit, opíjet, seznamovali se každý den s dívkami. Tím se ale snažili jen uniknout sami sobě a svým myšlenkám. Po nějaké době se dozvěděli, že zpráva o svědectví, které podali, mířila do špatných rukou. Doktor Kastner totiž maďarské Židy nevaroval, spolupracoval s Adolfem Eichmannem. Později byla jejich kopie odeslána Mezinárodnímu červenému kříži do Ženevy a i samotnému papeži, což byl Pia XII. Díky této zprávě se svět začínal konečně dozvídat o masovém vyvražďování Židů. Konečně chlapci začínali mít pocit, že jejich útěk nebyl zbytečný. Okamžitě byly zastaveny další deportace, a tím bylo zachráněno dalších
33
milión lidí. Tímto začalo osvobozování, alespoň osvětimských vězňů. (Vrba, s. 7–437, 2007)
3.3.1 Zpráva Vrby a Wetzlera o německých vyhlazovacích táborech Osvětim a Brzezinka Rafinované utajování masových vražd bylo pro Němce úspěšné díky tomu, že v západních zemích byla vysoká nedůvěra k těmto zprávám o zvěrstvech. Když už nějaké články v novinách či časopisech vyšly, Němci je okamžitě odmítli s tím, že se jedná o nepřítelem vymyšlené lži. Tomu pomohla až tato zpráva, která poskytovala veškeré informace o struktuře tábora a jeho fungování, o vraždění v plynových komorách, kde byla hlavně uvedena i čísla zavražděných v letech 1942–1944. Zpráva byla publikována na celém světě, upozornila veřejnost na celý rozsah zvěrstev, která prováděli nacisté na Židech v Osvětimi. (Vrba, s. 337, 2007) První část zprávy se zaměřuje na popis nových vězňů, kteří přišli do tábora. Popisuje tetování, rozdělování vězeňského oblečení, stříhání vlasů atd. Druhá část obsahuje přesný popis rozmístění Osvětimi a vedlejšího tábora Brzezinky. Také obsahuje údaje o tom, kde byly rozmístěny strážní věže, hlídky, jak vypadaly jednotlivé baráky, zkrátka celý systém tohoto koncentračního tábora. Třetí a zároveň nejdůležitější část zprávy odhaluje veškeré vražedné postupy v plynových komorách a krematoriích. Popisuje, jak v táboře probíhaly selekce, tedy kdo se na práci ještě hodil a kdo už nikoliv. Je zde také uvedeno, že tábor navštívil i Heinrich Himmler, který byl přítomen přímo u plynování holandských Židů. Plynové komory byly v provozu i několikrát za den. Hlavní význam tohoto svědectví nebo zprávy spočíval především v tom, že se jednalo o první písemný a přesný doklad o tom, co probíhalo v táboře Osvětim-Brzezinka. Do roku 1944 šlo pouze o ústní předávání, tudíž to bylo nedůvěryhodné. Toto svědectví sehrálo důležitou roli při odsouzení nacistických ideologických fantazií, prolomilo mlčení o rozsahu zvěrstev, která spáchali nacisté a postavilo se nedůvěře světové veřejnosti, díky tomu se jedná o jeden z klíčových dokumentů holocaustu. Zpráva byla přeložena do několika jazyků a dostala se do rukou jak židovským, tak i nežidovským občanům. (Vrba, s. 337–407, 2007)
34
4 Vzpomínky nacistických velitelů Hrůznost událostí, které prožívaly oběti, tedy většinou Židé, jsem přiblížila v předchozí kapitole. Nyní bych se chtěla zaměřit i na vzpomínky těch, kteří toto zlo páchali. Jelikož se moc jejich deníků nezachovalo a většina z nich si je raději ani nezačala psát, zaměříme se na výpovědi blízkých přátel či manželek nacistů, kteří byli po jejich boku v těch ohavných chvílích.
4.1 Velitel Osvětimi: Ian Baxter Tato kniha se zaměřuje na působení velitele osvětimského koncentračního tábora Rudolfa Hösse. Kniha čerpá z deníku lidí, kteří ho osobně znali. Například ze svědectví lidí, kteří v jeho domě pracovali. Autor sám také několikrát navštívil Osvětim, aby prozkoumal muzejní archiv, který obsahuje několik dokumentů a fotografií, a tak si ověřil pravost faktů, které získal. Autor také navštívil jeho dům, který se nachází z větší části v původním stavu. Publikace se nám snaží přiblížit jeho složitou povahu a přiblížit okolnosti, které vedly k činům masového vraha. K tomu posloužily také samotné jeho paměti, které jsou uloženy v osvětimském památníku. Celým jménem Rudolf Franz Ferdinand Höss se narodil 25. listopadu 1900 v katolické rodině v Baden-Badenu. Jeho otec byl velice přísný puntičkář, dával přednost disciplíně a přísnému řádu. Jeho matka byla naopak velice milá a skromná, snažila se pro děti udělat vše, co bylo v jejích silách. Rudolf byl otcem vychováván velice přísně. Höss měl i dvě mladší sestry, se kterými však moc nevycházel, kvůli výchově byl totiž spíše samotář. Ve škole byl velice úspěšný a cílevědomý, proto jeho otec doufal, že se jednou stane knězem, a učil ho k náboženství i doma. K otci měl velice blízko, vzhlížel k němu. V jeho čtrnácti letech jeho milovaný otec zemřel a Rudolf musel převzít roli muže rodiny, což znamenalo konec jeho dětství. (Baxter, s. 7-11, 2011) I přes přání otce, aby se stal knězem, však jeho zarputilost zvítězila a on se přidal k Červenému kříži a v roce 1916 se stal kapitánem jezdectva, o rok později už byl nejmladším seržantem německé armády. Jako velitel byl velice oblíben, postrádal však smysl pro humor, a proto se často stával terčem posměchu. Po porážce Německa byl v roce 1918 propuštěn z armády a po smrti své matky přerušil veškeré rodinné styky. Po několika letech v Německu začaly vznikat extrémně pravicové strany. Jedna z nich byla Národně socialistická německá dělnická strana, neboli NSDAP, mnohdy nazývána zkráceně jako nacisté. Do této strany vstoupil dne 22. října 1922 i Rudolf Höss. 35
Strana byla od začátku protižidovská, Rudolf se však ke straně přidal z důvodu, že chtěl Německo zbavit hanby. V této straně se cítil velice šťastný, všechny její členy spojovaly stejné zájmy, například oddanost k vlasti, které chtěli vrátit postavení v Evropě. Absolutně si idealizoval vůdce strany Adolfa Hitlera. Dostal se i do vězení, kde porozuměl hlouběji nacismu i rasovým otázkám, které s tím souvisely. Židé mu dříve nevadili a neshledával je nebezpečnými, ve vězení si však přečetl několik knih a textů, v nichž byli Židé obviňováni z konspirace vůči Německu, a tak si začal myslet, že i kvůli Židům Německo prohrálo první světovou válku. Ve vězení strávil šest let a po propuštění odjel do Berlína. Veškeré styky s NSDAP přerušil a věnoval se opět zemědělství. Dne 7. srpna 1929 se oženil s Hedwig Henselovou z Neukirchu a o dva roky později se jim narodil chlapec, který dostal jméno Klaus. Dohromady porodila další tři děti: Edeltraut, Brigitte a chlapce Burlinga. Höss díky své povaze nedokázal dávat najevo své pocity, avšak svou rodinu hluboce miloval. (Baxter, s. 15–32, 2011) V lednu 1933 se chopil moci Adolf Hitler a do strany NSDAP přibývalo čím dál tím víc členů. Rudolf o návratu nejdříve vůbec neuvažoval, život na venkově ho naplňoval, ale po setkání s jeho přítelem Heinrichem Himmlerem se vše změnilo. Himmler byl velitel Hitlerových osobních stráží, tedy SS a Hössa viděl jako ideálního kandidáta. Ten se této příležitosti samozřejmě chopil. Kdo by odmítl stát se součástí elitní a disciplinované organizace. Musel se zúčastnit tvrdého výcviku v Dachau, který vykonával Theodor Eicke. Nejdříve mu bylo řečeno, že se jedná pouze o tábor pro politické vězně a odpůrce režimu. Aby mohli vykonávat tvrdé tresty, museli vězně nesnášet. Prošli ideologickýma lekcemi, aby po skončení věřili, že existuje jen jedna čistá rasa – árijská. Budoval v nich nenávist k Židům a učil je, aby se nebáli na ně využít jakékoliv surové prostředky. Ze začátku se Höss se surovostí absolutně neztotožňoval, ale fascinovala ho striktní disciplína. Chtěl se vyšplhat co nejvýše, což převážilo i jeho morální hodnoty. Motivoval ho sám Eicke, který tábor dokázal velice dobře využívat. Vězni se stali levnou pracovní silou, tím se začala zvyšovat ekonomika. Eicke ho přesvědčil, že nekonečná práce přináší duševní svobodu a proto je před táborem umístěn nápis „Arbeit macht frei!“. Hösse toto přesvědčení velice nadchlo. Díky tomu ho čekalo povýšení za povýšením a dne 1. srpna 1938 byl jmenován pobočníkem v koncentračním táboře v Sachsenhausen. Tam si Höss všiml, že zde narůstá surovost, díky tomu se stal Sachsenhausen ukázkovým táborem smrti a krutosti. (Baxter, s. 25-38, 2011) Když začala 1. září 1939 válka, změnilo to i Hössův život. Toto období popisuje následovně: „Když přišla válka, byl to zásadní zvrat v mém životě. Těžko bych si byl dokázal
36
představit, k jak děsivým účelům budou koncentrační tábory za války sloužit.“ (Baxter, s. 39, 2011) Při zahájení války začalo vysídlování Židů a umísťování do ghett, což mělo dočasně vyřešit problém „židovské otázky“. V této době se začala hledat místa pro stavbu nových koncentračních táborů. Byla vybrána Osvětim a velitelem se měl stát právě Rudolf Höss. Chtěl vybudovat tranzitní tábor pro 10 000 vězňů. A tak začala stavba koncentračního tábora. Vězni, kteří prošli známou bránou „Arbeit macht frei!“, Höss považoval za nepřátele státu a nucené práce bral jako spravedlivý trest. Rudolf Höss vystupoval jako chladnokrevný velitel tábora, k vězňům neprojevoval žádné milosrdenství, schvaloval přísná a surová opatření. Mohl zadávat tresty i samotným příslušníkům SS. V severovýchodním rohu tábora si nechal postavit vilu, kam se v létě roku 1940 nastěhovala i jeho manželka s dětmi. V lednu 1941 bylo v táboře už zhruba 8 000 Poláků, a i přesto byla stavba Osvětimi stále pozadu. Hlavně hrozilo, že v táboře vypukne epidemie tyfu. Tábor navštívilo několik významných představitelů Německa včetně Himmlera, který chtěl, aby tábor pohltil až 100 000 vězňů. Taky s Hössem naplánoval, jak udělat co nejúčinnější vyhlazovací zařízení. Himmler mu vysvětlil, že je nutné se zbavit všech chronicky nemocných, psychicky postižených nebo invalidních Židů. Höss se úkolu chopil s nadšením, chtěl především zapůsobit na své nadřízené. (Baxter, s. 45-67, 2011) Hössova hospodyně jej shledávala jako ideálního muže, na první pohled na něm šlo poznat, jak miloval své děti a manželku. Byl k nim velice pozorný, avšak když vyšel z domu ven, tak se z něj podle ní stával absolutně jiný člověk. Před stresem utíkal k alkoholu, díky němuž byl více společenský. Od září 1940 bylo krematorium nepřetržitě v provozu díky popravám. Jejich počet v táboře rychle vzrůstal, protože každý, kdo nebyl schopen práce, musel být popraven. Za jeden den se v krematoriu spálilo 300 až 340 těl, což Hössovi nestačilo a chtěl krematorium rozšířit. Experimentovali s nákladními vozy, kam zahnali několik vězňů a dovnitř vpustili oxid uhelnatý. Oběti se samozřejmě hned udusily. Spolu s Fritzschem se shodli, že jde o velice účinnou metodu vyhlazování, a přemýšleli, jak to začít dělat ve velkém. Když přišli na plynové komory a kyanovodík, začali nové pokusy s tímto plynem. Kyanovodík se prodával v plechovkách, na kterých byl nápis cyklon B. První pokus byl uskutečněn ve sklepení bloku 11 a trvalo 48 hodin, než všechny oběti umřeli. S tím samozřejmě nebyl nikdo spokojen. Později přišli na způsob, jak to provádět přímo v krematoriu, které mělo plochou střechu, otvory ve střeše mohly jednoduše sloužit k sypání krystalků cyklonu B 37
dovnitř. Tento pokus byl velice úspěšný, zemřelo při něm 900 sovětských vojáků. Höss napsal: „Nijak zvlášť jsem o zabíjení sovětských válečných zajatců nepřemýšlel… Byl to rozkaz, který jsem musel vykonat.“(Baxter, s. 91, 2011) Tímto vznikl nápad plynových komor s tím, že vězni si budou myslet, že jde o obyčejné osprchování či odvšivení. Zbývalo už jen vymyslet, kde spalovat tolik mrtvých těl. Tábor začal být také časem přelidněn, a tak přišel návrh na stavbu nového tábora. Měl ležet asi jen tři kilometry od Osvětimi ve vesničce zvané Březinka. Němci toto místo přejmenovali na Birkenau. Stavění tábora bylo však velice těžké, protože všichni vězni byli už napůl mrtví. Většina z nich umírala i při práci. Hössovi se díky jeho schopnostem podařilo vybudovat zařízení dvojího účelu, oběti zde žili i pracovali. Jednalo se o největší koncentrační tábor v celé Říši. Podmínky v Březince byly katastrofální, chyběly tam umývárny, všude byla špína a nemoci. I přesto tam bylo posláno co nejvíce nových vězňů, kteří byli ihned po příjezdu zplynovaní. Aby Osvětim správně fungovala, musel Höss k tomuto úkolu vynaložit veškerou energii. Své manželce nikdy neříkal, co se v táboře děje nebo co se právě projednává. To, co se dělo v táboře, se nikdo z jeho rodiny neměl dozvědět. Snažil se oddělovat svůj pracovní život od toho soukromého, což bylo mnohdy hodně těžké a není divu, že manželství nefungovalo tak, jak mělo. Od doby, kdy v Osvětimi začalo hromadné vyhlazování, podepsalo se to i na veliteli, který byl čím dál uzavřenější, několik situací ho dost citově zasáhlo, většinou když šli vězni do plynových komor, například když se ho žena zeptala, jak může vraždit i děti, jestli už nemá žádné srdce. Nesměl na sobě však nechat nic zdát. V knize je také popsáno, že při spalování mrtvol a zahrabávání těl na hranicích, což dělali samozřejmě vězni, se strážníci SS většinou opíjeli jen proto, aby tyto hrůzy vůbec vydrželi. Byli ale i tací, kteří se v mučení nebo v popravách vyžívali a zvyšovali si tím sebevědomí, že jsou nadřazeni nad ostatními. (Baxter, s. 101–128, 2011) Spalování těl v krematoriích a dokonce i na hranicích začínalo být velkým problémem kvůli větru, který smrad z mrtvých těl nesl několik kilometrů daleko, a hlavně kvůli tomu, že mrtvá těla stále přibývala a nestíhala se pálit. Höss tuto situaci popisuje: „Musel jsem na všechno dohlížet. Hodinu za hodinou jsem ve dne v noci kontroloval odstraňování a spalování těl… Musel jsem stát celé hodiny v tom hrozném zápachu u otevírání masových hrobů, vytahování a pálení těl.“(Baxter, s. 137, 2011) Přes přísný zákaz měl Höss poměr s vězenkyní Eleonore Hodysovou, která u něj dlouho pracovala jako hospodyně. Nakonec byla zatčena a do cely ji chodil Höss 38
navštěvovat, bál se však prozrazení, a tak ji nechal zavřít do tmavé cely v bloku 11, kde měla hladem umřít, aby se jejich tajemství nikdy nikdo nedozvěděl. Eleonore se však v bloku 11 podařilo vzbudit zájem u Grabnera, což byl velitel bloku a Hösse nesnášel. Ten zjistil, že je v osmém týdnu těhotenství, a díky tomu ji nechal na svobodě, protože doufal, že bude jednou Hösse tímto kompromitovat. Když se z Berlína stalo téměř rozbombardované město a konaly se neustále nálety, Höss dal své rodině pokyn, ať se z vily okamžitě přestěhuje zpátky do Německa, než se v Osvětimi objeví Rudá armáda. Ukončil také vyhlazovací operace a všechny důkazy se měly spálit, zahrabat, zkrátka mělo být vše zničeno. Krematoria a plynové komory se vyhazovaly do vzduchu. Vězni byli vyhnáni na pochody smrti. Když se začala blížit Rudá armáda, dostali rozkaz, aby zlikvidovali všechny zbývající Židy, esesmani se však tak báli, že z tábora raději utekli a 20. ledna 1945 tábor osvobodila 60. armáda 1. ukrajinského frontu. (Baxter, s. 145, 2011) Höss se společně s dalšími představiteli SS rozhodl, že jejich jediná šance na přežití je vydávat se za členy wehrmachtu a překročit hranice do Dánska. Všichni členové dostali falešné doklady. Höss měl být námořní poddůstojník Franz Lang. Po smrti Himmlera u sebe nosil ampulku s jedem, aby ho nepřítel nedostal živého. Začal pracovat na statku a se svou rodinou se vídal, jak jen to bylo možné. (Baxter, s. 154–201, 2011) Britská vojenská policie neustále pátrala po důstojnících SS a jejich rodinách. Netrvalo dlouho a jeho ženu Hedwig policie našla a společně s dětmi zatkla. Probíhalo neustálé vyslýchání, jeho žena však tvrdila, že manžel je dávno mrtvý. Policie jí však začala vyhrožovat, že pokud jim neposkytne informace o manželovi, její děti budou zavezeny na Sibiř. To samozřejmě zabralo a Hedwig jim vše prozradila. Další den Hösse zatkli a zavezli do Heide, kde ho začali mučit, byl mu odepřen spánek, vždy, když začal usínat, byl mlácen. Höss nikdy nepovažoval vězení za nespravedlivé, za své činy převzal plnou zodpovědnost a věděl, že ho čeká trest smrti. Z jeho výslechů bylo vydáno prohlášení, které podepsal, a tím se mimo jiné doznal k tomu, že zabil dva a půl miliónu Židů. Höss byl však stále přesvědčen, že žádný zločin nespáchal, tvrdil, že plnil jen svou povinnost jako člen SS. Dne 30. července 1946 bylo rozhodnuto, že stane před nejvyšším polským soudem v Krakově. Zde ve věznici dostal nařízení, aby dopodrobna sepsal svůj život. Soudní řízení bylo zahájeno 11. března, kdy se přiznal, že byl hlavním spolupachatelem při realizaci konečného řešení a že vybudoval Osvětim, ve které poslal Židy do plynových komor. Prohlásil také, že plnil jen rozkazy a že se stal obětí státu. Na závěr soud poprosil, že by chtěl napsat svůj poslední dopis manželce a dětem. Dne 2. dubna mu byl oznámen rozsudek, tedy 39
trest smrti oběšením. Soud mu vyhověl a Höss mohl své rodině poslat poslední dopis, ve kterém se mimo jiné zmiňuje, že ho mrzí, že se stal masovým vrahem a že jeho rodina kvůli jeho jménu bude trpět. Dne 15. dubna byl převezen do Osvětimi, kde byl zavřen v cele a následující ráno vstoupil na lešení, kde měl být oběšen. Zde vyjádřil svou lítost nad svými činy a prosil nejen polský národ o odpuštění. V deset hodin a dvacet minut byl popraven. Jeho tělo bylo zpopelněno na tajném místě a vhozeno do řeky. (Baxter, s. 5–225, 2011)
4.2 Můj život s Reinhardem: Lina Heydrich Lina Heydrich dosáhla roku 1927 středního stupně vzdělání a poté chtěla pokračovat v dívčí odborné škole v Kielu. Chtěla být učitelkou dílenského vyučování. Úspěšné absolvování přijímacích zkoušek na tuto školu mělo znamenat začátek splnění jejích cílů. V té době však potkala muže, který se stal jejím osudem. Setkala se s ním na plese, kde ji požádal o tanec a získal si její náklonost, v té době byl Reinhard námořní důstojník. Při doprovodu domů ji požádal o další setkání, a tak se začali pravidelně scházet, chodili do divadla, kde ji po představení požádal o ruku. Reinhard Heydrich se narodil 7. března 1904 v Halle nad Saalou, jeho otec Bruno byl zpěvákem, skladatelem a také hercem, stal se i ředitelem konzervatoře, kterou sám založil. Jeho matka Elisabeth Heydrichová, rozená Krantzová, byla často označována jako „paní ředitelová“ od divadla. Lina popisovala tchána jako mohutného muže s vlnitými vlasy a rozeného baviče, svoji tchýni vnímala naopak jako velice kultivovanou ženu. Byla velice drobná, modrooká se světlými vlasy. Nikdy nedokázala pochopit, jak spolu tak rozdílní lidé mohli žít. Reinhard hrál od pěti let na housle, měl rád pořádek a disciplínu, proto se v roce 1922, kdy odmaturoval, rozhodl přihlásit do námořnictva. U námořnictva byl několikrát povýšen, dokonce prošel výcvikem pro funkci zpravodajského důstojníka. U námořnictva to měl rád, o to víc ho později zasáhlo, když byl po onom plese propuštěn. (Heydrich, s. 9–30, 2012) Poté dostal šanci stát se zpravodajem a vybudovat u Himmlera v rámci strany bezpečnostní službu. Reinhard se po přijetí přestěhoval do Mnichova, kde vstoupil do SS a byl uveden do NSDAP. Dne 26. prosince 1931 proběhla svatba a Lina se měla přestěhovat za Reinhardem do Bavorska. O Reinhardovi začalo v roce 1926 kolovat několik pověstí, že je původem Žid. Fáma byla způsobena kvůli matce jeho otce, tedy babičce, která se v pozdějším věku provdala za
40
zámečníka jménem Süss a Reinhardův otec jí psal dopisy s adresou paní Heydrich-Süss. (Heydrich, s. 31–43, 2012) Lina Židy vnímala jako vetřelce a nežádoucí hosty, kteří přicházeli do Německa po první světové válce. Mluvili podivnou němčinou a zmocňovali se statků, aniž by se kohokoliv ptali. Viděla v nich pouze hosty, kteří se chovají až příliš sebejistě. Měla pocit, že Židy musí nenávidět. I Reinhardovi se zdáli Židé nesnesitelní, hlavně jejich duší a psychikou. Tak si manželský pár vysvětlil i křišťálovou noc. V platnost vstoupily norimberské zákony, které se zamlouvaly všem, kteří chtěli vidět akce proti Židům. Každý občan musel předložit důkaz, že je árijského původu. S Reinhardem se o antisemitismu často bavili. A tak se začalo diskutovat o tom, na jaké místo všechny Židy přemístit. Uvažovalo se o Palestině, o Madagaskaru či o Francii. Všude bylo nějaké „ale“. Reinhard se stále snažil Židům poskytnout nějaké východisko, to však bohužel neexistovalo. V roce 1941 se stal zastupujícím říšským protektorem v Čechách a na Moravě, tím mohl předstupovat i před Hitlera. Později se s Hitlerem dohodli, že všechny Židy přesídlí do Ruska, kde pro ně zřídí velkou rezervaci. Reinhard zahájil přípravy, zorganizoval konferenci ve Wannsee, na které bylo vyjednáno usmrcení všech Židů ve vyvražďovacích táborech smrti. Konference se konala 20. ledna 1942 a po 127 dnech byl na Reinharda spáchán atentát. (Heydrich, s. 44-68, 2012) Linu velice mrzelo, že Reinhard nikdy neměl žádné přátele. Měl za to, že v jeho negativním povolání se přátelství objevit ani nemůže. Ani Himmlerovi, který velice ovlivnil jeho život, nikdy netykal a vždy tuto nabídku odmítl. Když s ním o tom Lina několikrát diskutovala, vždy jí řekl, že má ji a žádné jiné přátelé nepotřebuje. Lina si několikrát pokládala otázku, zda za to toto manželství stojí. Reinhard totiž neměl absolutně čas na rodinu, o výchově dětí ani nemluvě. Věděla, že je Reinhard velice žárlivý, a tak toho využila. Dostalo se jí větší náklonosti, Reinhard se stal otcem rodiny, chodil z práce včas a začal trávit s celou rodinou více času. V rodině začal hledat štěstí a naplnění. Dne 27. května byl na Reinharda při cestě na Pražský hrad spáchán atentát, na který kvůli následkům zemřel. Po atentátu se okamžitě začalo pátrat po pachatelích, ty nakonec vypátrali díky náhodě. Jednalo se o československé parašutisty Josefa Gabčíka a Jana Kubiše, kteří se ukryli do kostela a jejich úkryt byl vyzrazen. Parašutisté byli vysláni z Anglie, a tak se kontrola zaměřila na místa, kde se už dříve našly přístroje anglického původu. Šlo o vesničku jménem Lidice, která měla pouhých 110 obyvatel. Bylo zřejmé, že
41
se zde zdržovali agenti. Vesnice byla zničena, muži byli zastřeleni a ženy s dětmi poslány do vězení. To vše se stalo až po Heydrichově smrti. (Heydrich, s. 145–187, 2012) Lina ve své knize dokonce uvádí: „Knihu Adolfa Hitlera Mein Kampf nikdy nečetl. Tuto knihu jsme ani neměli v naší domácí knihovničce, a ani toho nebylo zapotřebí.“ (Heydrich, s. 38, 2012) Věřila, že co dělá, je správné, s vysídlením Židů se plně ztotožňovala s manželem. (Heydrich, s. 7–199, 2012)
42
5 Využití tématu v hodinách ZSV a OV Většina učitelů se tomuto tématu vyhýbá možná kvůli tomu, že si nejsou jistí, jak tuto hroznou tragédii podat svým žákům. Bojí se, jak budou žáci na toto téma reagovat. Já si myslím, že tato látka by neměla být opomíjena, protože šlo o vyvraždění přibližně šesti milionů Židů nacisty a jejich spojenci. Jedná se tedy o zlomovou událost pro celou historii lidstva, šlo o vyvraždění celého jednoho národa a jeho kultury. Právě proto by se holocaust měl vyučovat, protože toto téma zásadně otřáslo civilizací. Pro spoustu studentů je toto téma složité vůbec pochopit. Nejdříve je však nutné události holocaustu zasadit do historického kontextu. Je třeba studenty seznámit s druhou světovou válkou a se základními pojmy, které úzce souvisí s holocaustem. Jedná se o antisemitismus a genocidu. Studenti mohou být také seznámeni s historií židovského národa. Potom se může přejít k samotnému termínu holocaust, který je nutný definovat a správně vysvětlit, což je uvedeno v této práci. Další téma, které by podle mého názoru mělo být vysvětleno, jsou koncentrační tábory, například kde všude se nacházely, za jakým účelem byly postaveny a co se v nich odehrávalo. Je možné zde ukázat několik konkrétních příkladů, aby u studentů došlo k lepší představivosti. Studenti by měli mít příležitost vidět lidi, kteří byli pronásledováni nacisty jako jednotlivce. K tomu se mohou využít právě svědectví přeživších či zachované deníky. Studenti lépe pochopí, že za každou obětí stojí skutečná osoba, která vedla před holocaustem obyčejný život. Díky tomu si uvědomí, o jak velkou tragédii šlo. Pro větší představivost je dobré uvést i deníky dětí. Myslím si, že studenty to více zaujme a snadněji pochopí situaci, ve které se oběti ocitli. Šlo o událost, kterou způsobil člověk. Účastníky, kteří se podíleli na této události, nelze brát jako obyčejné lidi. Avšak z jejich vzpomínek či deníků, nebo jen z výpovědí rodinných příslušníků lze zjistit, že ve většině případů nešlo o psychopaty. O to horší je pochopit, že tito lidé se dobrovolně účastnili na vyvražďování nevinných obětí. K tomu poslouží právě konkrétní vzpomínky nacistů, které tato práce obsahuje. Díky studiu holocaustu si žáci lépe uvědomí postavení menšin a komplexnost historického procesu a zároveň si i lépe představí, jak dochází k rozpadu demokratických hodnot. Výuka může žákům poskytnout historické znalosti, díky kterým snadněji pochopí kulturní projevy a mohou je sami zhodnotit. (Jirchářová, s. 7–83, 2009)
43
ZÁVĚR Moje práce seznamuje čtenáře se základními pojmy, které úzce souvisí právě s holocaustem. Zaměřila jsem se na detailní rozbor vzpomínek těch, kteří tuto tragédii zažili a dokázali za sebou zanechat deníky, nebo těch, jež po válce podali svědectví a dokázali o svých krutých vzpomínkách promluvit. Do své práce jsem zařadila i knihy o těch, kteří se na této tragédii podíleli, což si myslím, že by nemělo být opomíjeno, neboť nám to poskytuje pohled na situaci i z druhé strany. Závěrem bych chtěla říci, že holocaust je dle mého názoru právem označován za nejhorší událost v dějinách lidstva. Židé byli vyloučeni ze společnosti a jejich postavení se stále zhoršovalo. Byli odváděni do pracovních táborů, kde se kvůli hrozným podmínkám měli upracovat k smrti. Později byly vytvořeny plynové komory, které se velice rychle rozšířily do koncentračních táborů. Výsledkem tohoto Hitlerova „konečného řešení“ bylo vyvraždění téměř 6 milionů Židů, což je pro mě číslo naprosto nepředstavitelné a hrůzostrašné. Osobně mě nejvíce zaujaly vzpomínky přeživších, díky kterým jsem hlouběji pochopila doslova odpornost této události. Stále mě ale překvapuje a zaráží fakt, že se najdou lidé, kteří Hitlera obdivují, považují ho za jakéhosi spasitele západního světa a jeho politiku přirovnávají k náboženství. Proto jsem se rozhodla do práce zařadit i vzpomínky těch, kteří toto zlo páchali. Každý si tak může sám porovnat život oběti a naopak život nacistů a poté si udělat svůj vlastní obrázek. Právě proto, že se holocaust zapsal do historie lidstva, bychom si měli uvědomit, že to pro nás může být ponaučení. K takovým zločinům už by v budoucnosti nemělo nikdy docházet. Proto si myslím, že by s touto problematikou měla být více seznamována široká veřejnost a především dospívající lidé, kteří budou tvořit budoucnost lidstva.
44
PRAMENY A LITERATURA BAXTER, Ian. Velitel Osvětimi. Líbeznice: Víkend, 2011, 254 s., [8] s. obr. příl. ISBN 97880-7222-791-4. DUFFACK, J. Pravda o holokaustu: války bez bojiště. 1. české vyd. Praha: Naše vojsko, 2011, 278 s. ISBN 978-80-206-1248-9. FRANK, Anne. Deník Anny Frankové. 1. vyd. v této verzi. Praha: Lidové noviny, 1992, 232 s., fot. na příl. ISBN 80-7106-048-8. HEYDRICH, Lina. Můj život s Reinhardem. 1. vyd. Praha: Toužimský & Moravec, 2012, 212 s., [78] s. obr. příl. ISBN 978-80-7264-126-0. HOLLIDAY, Laurel. Holocaust a válka očima dětí: (utajené deníky). 1. vyd. Překlad Dagmar Steinová. Praha: Prostor, 1997, 307 s. ISBN 80-85190-56-7. CHLÁDKOVÁ, Ludmila. Terezínské ghetto. 1. vyd. Praha: V ráji, 2005, 54 s. ISBN 8086758-18-4. JIRCHÁŘOVÁ, Zuzana. Ghetto Terezín, holokaust a dnešek: metodické modely s využitím filmových svědectví pro výuku na ZŠ a SŠ. Terezín: Památník Terezín, 2009, 119 s. ISBN 978-80-254-4862-5. KNOPP, Guido. Holokaust: zločin proti lidstvu. 1. vyd. Praha: Ikar, 2008, 404 s. ISBN 97880-249-1075-8. KRAUS, Michal. Deník 1942–5: [zápisky patnáctiletého Míši Krause, který přežil holocaust]. 1. vyd. Editor Alena Čtvrtečková. Kroměříž: Kvartus Media, 2012, 112 s. ISBN 978-80-904916-2-5. KRAUS, Ota a KULKA, Erich. Továrna na smrt. 3. vyd. Praha: Orbis, 1955. 181 s., [6] s. Knihovna osvětové práce. KROUPA, Vlastislav. Koncentrační tábory „třetí říše“: Dachau, Mauthausen. Praha, 1986.
45
KŘÍŽKOVÁ, Marie Rút, Zdeněk ORNEST a Kurt Jiří KOTOUČ. Je mojí vlastí hradba ghett?: básně, próza a kresby terezínských dětí. 1. vyd. Praha: Aventinum, 1995, 207 s. ISBN 80-7151-528-0. LAQUEUR, Walter. Měnící se tvář antisemitismu: od starověku do dnešních dnů. 1. vyd. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2007, 216 s. ISBN 978-80-7106-927-0. Motýla jsem tu neviděl: dětské kresby a básně z Terezína. 2. vyd. Praha: Židovské muzeum, 2006, c1993, 89 s. ISBN 80-86889-26-2. Nový slovník cizích slov pro 21. století. 1. vyd. Editor Matěj Barták, Jitka Vebrová, Renata Rychlá. Praha: Plot, 2008, 367 s. ISBN 978-80-86523-89-7. PALENÍKOVÁ, Božena. Druhá světová válka: koncentrační tábory, holocaust, pochody smrti: výběrová bibliografie. Hradec Králové: Okresní knihovna, 2000, 36 s. ISBN 8085059-27-4. SCRUTON, Roger. Slovník politického myšlení. 2. vyd., rozš. Brno: Atlantis, 1999, 187 s. ISBN 80-7108-184-1. SMOLEŃ, Kazimierz. Osvětim: 1940–1945. 2. dopl. a rozš. vyd. Osvětim: Státní muzeum, 1966. 96 s. TERNON, Yves. Genocidy 20. století: zločinný stát. 1. vyd. Praha: Themis, 1997, 358 s. ISBN 80-85821-45-1. Velký slovník cizích slov. Ludgeřovice: Pali, c2008, 807 s. ISBN 978-80-903875-3-9. VRBA, Rudolf. Utekl jsem z Osvětimi. 2. vyd. Překlad Iva Hrdličková, Tomáš Pěkný. Praha: Sefer, 2007, 437 s. Edice prózy (Sefer). ISBN 978-80-85924-50-3. WISTRICH, Robert S. Hitler a holocaust: okolnosti a příčiny holocaustu. Praha: Slovart, 2008, 328 s. ISBN 978-80-7391-156-0.
46
Jméno a příjmení:
Veronika Petrová
Katedra:
Katedra společenských věd
Vedoucí práce:
PhDr. Petr Zima, Ph.D.
Rok obhajoby:
2015
Název práce:
Reflexe holocaustu v literatuře
Název v angličtině:
Reflection of Holocaust in literature
Anotace práce:
Téma bakalářské práce je zaměřeno na reflexi holocaustu v literatuře. Informuje o problematice holocaustu a pojmech s ním spojených, včetně koncentračních táborů, dále se zaměřuje na vzpomínky přeživších vězňů a nacistů, u kterých je uvedeno několik rozborů knižních děl.
Klíčová slova:
Holocaust, genocida, antisemitismus, koncentrační tábor, Židé, vzpomínky
Anotace v angličtině:
This bachelor thesis is focused on the reflection of Holocaust in literature. It informs about Holocaust itself and other related facts, including concentration camps. Dealing with memories of both survivors and Nazis, several analysis of literary works are attached.
Klíčová slova v angličtině:
Holocaust, genocide, Anti-Semitism, concentration camps, Jews, memories
Přílohy vázané v práci:
Rozsah práce:
47 stran
Jazyk práce:
český
47
