UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI PEDAGOGICKÁ FAKULTA. Katedra českého jazyka a literatury. Bakalářská práce. Veronika Drmolová

UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra českého jazyka a literatury

Bakalářská práce Veronika Drmolová

LITERÁRNÍ PŘÁTELSTVÍ JAROSLAVA VRCHLICKÉHO

Olomouc 2012

Vedoucí práce: Mgr. Daniel Jakubíček, Ph.D.

Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně a pouţila jen uvedených pramenů a literatury. V Olomouci dne 15. března 2012 …………………………… vlastnoruční podpis

Děkuji Mgr. Danielu Jakubíčkovi, Ph.D., za odborné vedení práce, poskytování rad a materiálových podkladů k práci.

OBSAH ÚVOD………………………………………………………………………………………5 1 ŢIVOT JAROSLAVA VRCHLICKÉHO……………………………………………….6 1.1 MLADÁ LÉTA…………………………………………………………………………6 1.2 OSUDOVÝ ROK 1874…………………………………………………………………9 1.3 POBYT V ITÁLII………………………………………………………………………9 1.4 NÁVRAT DO PRAHY………………………………………………………………..11 1.5 ŠŤASTNÁ LÉTA……………………………………………………………………...13 1.6 PÁD JAROSLAVA VRCHLICKÉHO………………………………………………..16 2 CHARAKTERISTIKA ŢÁNRU………………………………………………………...22 2.1 ROZDĚLENÍ DOPISU………………………………………………………………..22 2.2 HISTORICKÝ VÝVOJ LISTU V EVROPĚ………………………………………….22 2.3 HISTORICKÝ VÝVOJ LISTU V ČESKÝCH ZEMÍCH…………………………….23 3 VZTAH SE SOFIÍ PODLIPSKOU……………………………………………………...26 ZÁVĚR…………………………………………………………………………………….36 POUŢITÁ LITERATURA A PRAMENY………………………………………………..37 PŘÍLOHY

-5-

ÚVOD Tématem předkládané bakalářské práce je korespondence Jaroslava Vrchlického s jeho přáteli a především se spisovatelkou Sofií Podlipskou. Cílem práce je objasnit vztah Jaroslava Vrchlického se Sofií Podlipskou nebo se alespoň přiblíţit k interpretaci jejich vztahu pomocí vzájemné korespondence. V první kapitole se zabýváme ţivotem Jaroslava Vrchlického, jeho mládím, zlomovými okamţiky, vzestupy a pády, šťastnými i méně šťastnými okamţiky jeho ţivota, dokládaného na příkladech z jeho korespondence. Dále se věnujeme charakteristice forem korespondence a jejich uţití v minulosti i v současnosti. Důleţitým mezníkem předkládané práce je právě onen tajuplný a mýty opředený vztah se Sofií Podlipskou, který je více rozpracovaný ve třetí kapitole, kde uvádíme jednotlivé etapy korespondence. I přes relativně krátkou dobu dopisování pomáhá interpretace vzájemné korespondence poodhalovat duševní pohnutky obou dopisovatelů.

-6-

1 ŢIVOT JAROSLAVA VRCHLICKÉHO Jaroslav

Vrchlický

patří

k představitelům

lumírovské

generace. 1

Osoba

Vrchlického byla hodnocena mnoha autory, jedním z nich byl i Šalda: „Okusil v ţivotě tolik slávy a veřejných poct jako snad nikdo z jeho součastníků, dostalo se mu nejvyššího uznání, zboţnění aţ nekritického, ale i nepochopení, lhostejnosti, ba i nízké zloby. Rozbíhal se do všech stran, stále vzněcován, dychtivý nových podnětů, přístupný všem impulsům, stále ochotný přisvojovat národní kultuře slovesné bohatství jiných národů.“ (Balajka, 1979, s. 7)

1.1 MLADÁ LÉTA Vlastním jménem Emil Frída. Básník se narodil 17. února 1853 v Lounech. Místo narození Jaroslava Vrchlického zpochybňuje legenda: „Je to totiţ nezaručená zvěst, opírající se více méně o pouhou ústní tradici, ţe se Emil Frída nenarodil svým rodičům v Lounech, kteréţto město se pokládá za jeho rodiště, nýbrţ kdesi v některé vesnici nedaleko Loun.“ (Tichý, 1942, s. 15) Tato legenda se odůvodňuje tím, ţe se jeho rodiče v té době vraceli ze Slaného do Loun. Za místo narození některé prameny uvádějí Chlumčany, ale jako místo narození se stále uvádějí Louny. Mezi další spekulace patřilo i to, zda je Jaroslav Vrchlický ţidovského původu. A ukázalo se, ţe ţádní předci Vrchlického nejsou ţidovského původu. Otec Jaroslava Vrchlického byl kupec, jeho matka byla velice zboţná ţena. Byl druhým nejstarším synem z osmi sourozenců. Jeho otec kvůli finanční situaci poslal nejstarší syna k příbuzným, aby se o něj starali. Jaroslav Vrchlický odešel ve čtyřech letech ke svému strýci Antonínu Kolářovi, který bydlel v malé vesnici Ovčárny na Kolínsku. Antonín Kolář byl „druhým“ otcem pro Jaroslava. O dům se starala Jaroslavova babička, která jej velice inspirovala vyprávěním mnoha legend, pohádek i vlastními vzpomínkami z dětství. Dětství na faře patří mezi nejšťastnější období, sám Vrchlický vzpomíná takto: „Ta tichá fara mého strýce, vidím ji stále zavátou sněhem, on sám jen v sluţbě

1

Lumírovci navazují na májovce, prosazují svobodu básnické tvorby a její světovost, vyţadovali

tvarovou vybroušenost poezie. Velice významný byl časopis Lumír, v jeho čele stál Josef Václav Sládek v letech 1877 – 1898. Mezi hlavní představitele lumírovské generace patří Jaroslav Vrchlický a Julius Zeyer.

-7-

myšlenky a v tiché práci, má babička se starými legendami odřené, švabachem tištěné postily, zkad jsem uměl v stáří šesti let ţivotopisy všech moţných i nemoţných svatých a světic nazpaměť, ţádná hlučná změna, ţádné svátky, ţádná tucha o jiném světě, vše stále stejné, stále pravidelné. A je zvláštní, ţe se pamatuju více na zimy neţ na léta. Bzučení kolovratů byl první ovládající tón v mé duši, pamatuju se jako dítě, co divných halucinací jsem vyhledával v tom zvuku.“ (Balajka, 1979, s. 20) Domov u strýce povaţuje za svůj skutečný domov, kam se velice rád vracel. Své vlastní jméno nahradil pseudonymem Jaroslava Vrchlický. Příjmení vybral podle říčky Vrchlice, která protéká obcí Ovčárny u Kolína. Tento pseudonym byl dílem Josefa Thomayera2 Od doby, kdy se naučil psát, začíná Vrchlického korespondence rodičům a bratrovi. Pobyt u strýce skončil roku 1862, kdy odešel na studia do Klatov, studoval klatovské gymnázium. Přestoupil na jinou školu, důvodem přestupu byl špatný prospěch z matematiky. Jaroslav Vrchlický často psal o svých studiích a zkušenostech. V jednom dopise bratrovi charakterizuje svého učitele českého jazyka: „Náš básník jest profesor Šmilovský (vulgo Šmilda, nebo milostpán nebo medle, kteréţ opakuje za kaţdým slovem). Nadání má pěkné, cit hluboký, jenom pozoruji jakousi váţnost a těţkost v jeho slohu. Píše nyní libreta k operám pro našeho Bendla, do „Šumavana“ dá dvakrát za rok něco, ale vţdy pěkného.“ (korespondence ze dne 10. ledna 1870 PNP Praha. AF JV) Studium v Klatovech ho přivedlo k četbě knih, velice si oblíbil knihy Jana Nerudy a Victora Huga, kterého později i překládal. S pobytem v Klatovech jsou spjaty i první verše Vrchlického a zde nastala proměna, kdy z Emila Frídy se stává Jaroslav Vrchlický. Verše, které napsal, posílal svému dobrému příteli, spoluţákovi Josefu Thomayerovi, který vyhodnocoval, zda je báseň dobrá, či nikoliv. „Špatné“ básně házel do ohně. Později litoval, ţe některé básně spálil. První tištěné básně vyšly uţ v roce 1869 v katolicky orientovaném časopise Blahosvět. Jaroslav Vrchlický o svých básních psal bratrovi: „Moje básně duchovní se uveřejňují v Blahosvětu dále, já to nemohu zde dostat, kdybys takhle mohl jej někde se vypůjčit a oznámit mi, které?“ (korespondence ze dne 10. ledna 1870 PNP Praha. AF JV) Josef Thomayer i Jaroslav Vrchlický zasílali své básně nejváţenějším listům, ale pod pseudonymem. Nemohli pouţívat své pravé jméno, protoţe rakouský řád neumoţňoval publikovat studentům. Kvůli tomu vzniklo jméno Jaroslav Vrchlický. 2

Josef Thomayer (1853 - 1927), český lékař, jeden ze zakladatelů české lékařské vědy.

-8-

Po svém prvním větším úspěchu opět napsal bratrovi: „A teď padni na kolena a bij se v hříšná prsa! Opatři si 26. číslo “Světozora“a tam si přečti libo-li moje „nesmrtelné“ verše. Snad poznáš moje zakuklení a jedna z básní ti bude známa. Myslil jsem to více ţertem a oni to vzali opravdu; dojem to na mne učinilo podivný, skoro směšný.“ (korespondence ze dne 12. července 1871 PNP Praha. AF JV) Během prvních básní bylo Vrchlickému vyčítáno, ţe jeho básně jsou kniţní, odvozené a inspirované jinými básníky, především Boleslavem Jablonským, Janem Kollárem nebo Františkem Ladislavem Čelakovským. V Klatovech měl Jaroslav Vrchlický svoji první platonickou lásku, kterou se stala Kateřina Martínková. U Martínků totiţ poslední rok studií bydlel. Kateřina Martínková byla o rok starší neţ Jaroslav Vrchlický. V básních ji nazýval jiţ bytostí dávnou, zesnulou, i kdyţ nezemřela. Pouze uhasla Vrchlického láska k ní. Jaroslav Vrchlický úspěšně odmaturoval 20. července 1872, menší obtíţe mu činila matematika a fyzika. Pomaturitní prázdniny strávil Vrchlický opět u svého strýce v Ovčárnech. Po prázdninách nastoupil na teologickou fakultu, moţná ho inspiroval jeho strýc. Ovšem nezůstal zde dlouho. Přestoupil na filosofickou fakultu, kde studoval historii a románské jazyky. Románskou kulturu si velice oblíbil. Během studia si často píše s Bohdanem Jelínkem. Jejich korespondence je plná poezie. Naneštěstí kamarádství netrvá příliš dlouho, protoţe Jelínek umírá na tuberkulózu jiţ 19. května 1874. Na Jelínkův dotaz, zdali je v Ovčárnech Vrchlický doma, odpovídá Vrchlický: „Jsem a nejsem. Ţiji u strýce faráře, který jest mým nejlepším přítelem v ţivotě, který mne vychoval od čtvrtého roku, který skládá větší naděje v mou poesii, neţ já v svou lásku, který se pranic nehněval, kdyţ jsem vystoupil z theologie, coţ u našich kněţí jest jistě velká věc, a který konečně i s Vaší musou ţije v dobrém souladu. Je to člověk nad svůj stav vzdělaný, pokračující s časem, rád se baví s mými verši, ale nechce rozumět bolesti, které naše mladší pokolení tak charakterizuje, Já se mu nedivím, je to zdravý člověk na duchu, kéţ by i na těle! Mám se tu v mnohém ohledu dobře, ale je tu jako na vsi, trochu nudy a samoty. Bavíme se se strýcem dobře, já se svými aţ v extrémy vybíhajícími názory světa a lidí, on se svým jasným rozumem podporovaným jakousi bonhomií, která prismou spokojeností zítra na svět a rozkládá vše byť ne v růţové, tedy přece barevné paprsky.“ (korespondence ze dne 23. ledna 1873 PNP Praha. AF JV) Smrt blízkého přítele nebyla jedinou smrtí, která zasáhla v roce 1874 do ţivota Jaroslava Vrchlického.

-9-

1.2 OSUDOVÝ ROK 1874 Koncem ledna 1874 chtěl Hálek překlad Victora Huga, aby jej mohl otisknout v časopise Světová poezie. Překlad byl hotový počátkem února a Jaroslav Vrchlický chtěl svoji první knihu věnovat svému strýci. K Vrchlickému se hlásili i jiní. Sofie Podlipská ho osobně poţádala o příspěvek do Almanachu Ţenské bibliotéky. Další významná událost roku 1874 byla neočekávaná a náhlá smrt Vítězslava 3

Hálka , který zemřel 8. října 1874. I o Hálkovi, píše Vrchlický svému strýci do Ovčáren: „O nemoci Hálkově ovšem jsem slyšel, ale nepřičítal jsem tomu důleţitosti, spoléhaje na kypící jeho zdraví a sílu jeho soustavy tělesné. Úţas a zdrcení v uměleckých kruzích praţských jsou k nepopsání. S Hálkem zemřelo kus historie literární. Psalo se ovšem v listech mnoho o jeho činnosti, tu a tam chybně byl pojímán, jinde opět snad příliš nadsazováno – ale to jisto jest, ţe byl poetou v nejryzejším významu, ţe byl idealistou, jakého by v našich řadách hledati mohl s lucernou. Přál bych Vám viděti jeho pohřeb, dojem toho večera, sty pochodní ozářený Vyšehrad, ty davy lidstva, z jihţ tváří bylo lze čísti, ţe vědí, koho pochovávají.“ (korespondence ze dne 15. října PNP Praha. AF JV).“ V roce 1874 studoval Jaroslav Vrchlický jiţ poslední rok studia na filozofické fakultě. Zde ho zasáhla jiţ třetí smrt blízkého člověka v tomto roce. Jeho otec Jakub Jan Frída zemřel dne 23. listopadu 1874. Nikdy nebyl nemocný, tudíţ tomu Vrchlický nemohl uvěřit. Ale i v této pochmurné době se dočkal Vrchlický dalšího úspěchu. V časopise Lumír vyšla jeho veršovaná povídka „Satanella“ a byla přijata s nadšením, spisovatelka Sofie Podlipská jí byla očarována.

1.3 POBYT V ITÁLII Na začátku roku 1875 se začal Vrchlický opět učit anglicky. Tentokrát u svého nového přítele Josefa Sládka4. Předtím se učil s Thomayerem. Vrchlický píše svému strýci i o novém příteli: „Jeho zvláštním citem a americkým koloritem zbarvené verše patří mezi nejlepší lyrické práce u nás.“ (Tichý, 1942, s. 162) Počátkem roku Vrchlickému vyšla jeho první původní sbírka Z hlubin. A získal nabídku na práci v Itálii, u italského markýze. Práce nebyla fyzicky náročná, měl působit jako vychovatel pro markýzovi dva syny,

3

Vítězslav Hálek (1835 - 1874), český básník, prozaik, dramatik, literární kritik a publicista. Představitel generace májovců, jeden ze zakladatelů moderní české poezie. 4

Josef Sládek (1845 - 1912), český básník, novinář a překladatel. Zakladatel české poezie pro děti.

-10-

osmiletého Alessandra a jedenáctiletého Raismonda. Nabídka se dvaadvacetiletému mladíkovi velice líbila, plánoval zůstat v Itálii spoustu let. Vrchlický neváhá a začíná se učit italskému jazyku. Den před odjezdem do Itálie se rozloučil dopisem se svým strýcem: „Ještě poslední pozdravení. Zítra o 9. hodině ranní vyjíţdím sám z Prahy přes Solnohrad a Kufstein a Mantovu do Modeny. Četní přátelé provázejí mne srdečným účastenstvím. Odporučen byl jsem co nejlépe – doufám také v nejlepší budoucnost. Ještě jednou přijměte mé nejsrdečnější díky za velikou Vaši lásku ke mně.“ (korespondence ze dne 26. dubna 1875 PNP Praha. AF JV) V Itálii trávil čas ve vesnici Marano. Zpočátku to vypadalo, ţe Vrchlický bude mít velice málo času pro sebe, ale realita byla jiná. Paní hraběnka narušovala vyučování kdykoliv chtěla a hrabě tomu nepřikládal ţádnou zvláštnost, byl rád, ţe ho hraběnka neobtěţuje. A tak Vrchlický měl spoustu času pro sebe. Útěchou mu byly dopisy od bratra a občas mu poslal nové číslo Lumíra. V Itálii si Vrchlický psal svůj deník. Z osamocení si vzpomněl na svou druhou lásku Marii Potěšilovou, se kterou se seznámil minulý rok v Ovčárech. Věnoval jí několik básní. S láskou Vrchlický neměl štěstí, proto i tahle láska byla nenaplněná. Na Marii se mu dlouho nedařilo zapomenout. Z Itálie psal i korespondenci doktoru Antonínu Rezkovi5: „Věděl jsem, ţes mi upřímným přítelem, ale takovou šlechetnou láskou, jakou dýše Tvůj list, byl jsem nad obyčej tknut a mile překvapen. Můţe-li ujištění srdečného mého přátelství býti Tobě něčím, příjmi z dálky pevné stisknutí ruky a nejvřelejší díky za vše, cos posud pro mne učinil. A nyní k naší věci. Máš velkou pravdu v mnohém, mluvil jsi mi z duše i do duše, ale drahý, ţivot má také svou pravdu. Buď básníkem, zní velmi svůdně, ale buď člověkem, zní trpce, a spojiti oboje v souzvuk, toť ta stará skála muk Prometheových, na které úpí snad umělci všech časů i národů.“ (korespondence ze dne 24. Července 1875 PNP Praha. AF JV) Koncem října se hraběcí rodina přestěhovala do Livorna k zimnímu pobytu. Jaroslav Vrchlický jiţ téměř nepůsobil jako vychovatel a učitel, nýbrţ jako tajemník a při stěhování měl úlohu majordoma. Krajina Itálii se mu velice líbila a byla inspirací k dalším a dalším básním. Nejvíce ho zaujala romantická cesta do Bologne. Celá sbírka básní z Itálie má název Rok na jihu. Jako lék na bolavé srdce měl v Itálii milostný poměr. Jeho milenkou se stala francouzská vychovatelka hraběcích synů, která byla Vrchlickému zpočátku lhostejná, spíše se jí vyhýbal. Nešlo o pravou lásku, nýbrţ o milostný poměr s guvernantkou 5

Antonín Rezek (1853-1904), český historik, který působil i jako ministr rakouské vlády pro české záleţitosti.

-11-

Charlottou P. Oba věděli, ţe jejich vztah skončí okamţitě, jakmile jeden či druhý odjede z Itálie domů. V polovině listopadu píše bratrovi: „Jsem celkem velmi spokojen a mám tisíc chutí zůstati zde, jak dlouho to vůbec půjde. Jest to přec nejvýhodnější ţivot mým studiím a pracím. Nyní mohu si přece lehčeji opatřiti knihy. Bez nichţ bych sotva jiţ dovedl ţíti. Vše by bylo pěkné, aţ na to, ţe jsem bez groše.“ (korespondence ze dne 14. listopadu 1875 PNP Praha. AF JV) Ţivot v hraběcí rodině se měnil příliš rychle. Hraběti docházely peníze, dokonce měl nastoupit do státní sluţby. Jaroslav Vrchlický nedostával slíbenou výplatu, jak bylo určeno. Někdy ji nedostal vůbec, někdy méně a ještě se zpoţděním, proto začal váţně uvaţovat o dřívějším odjezdu zpět do Čech. Nebylo tedy překvapením, kdyţ Vrchlický hraběti dal výpověď v druhé polovině listopadu roku 1875. V pochmurné náladě proţil Vánoce v Itálii, celá štědrovečerní večeře byla smutná. Dokonce ani své Charlottě nemohl koupit k Vánocům dárek, protoţe nedostával peníze. Nakonec hrabě výpověď přijal. Navíc Vrchlický dostal nabídku na vedení beletristické části časopisu Světozor. V únoru 1876 se definitivně rozhodl, ţe nabídku příjme. Mezi jeho budoucí spolupracovníky patřil Šmilovský, Jirásek, Podlipská, Sládek, Zeyer a Heyduk. Nastal konec března, Vrchlický opouští Itálii a vrací se domů. Loučili se s ním velice neradi. Do Prahy přijel 2. dubna 1876. Tím se skončil Vrchlického jedenáctiměsíční pobyt v Itálii.

1.4 NÁVRAT DO PRAHY Čas roku 1876 trávil v Praze, kde bydlel u své matky a stýkal se svými literárními přáteli i se Sofií Podlipskou a její rodinou. Na jaře v roce 1876 se v korespondenci Vrchlický poprvé dozví o její dceři Ludmile, přezdívané „Miloušek.“ Ludmile Podlipské tenkrát bylo pouze patnáct let. Zřejmě došlo k úmluvě mezi Podlipskou a Vrchlickým, ţe Ludmila bude jeho ţena. Nakonec se Vrchlický sám přizná: „Byl bych jen šťastným, kdybych mohl vţdy tak vše dáti Ludmile dle svého přání jako svou poesii. Ale viďte, ţe můţeme, kdyţ chceme a milujeme opravdu!? A já chci a tedy mohu. Ano dobře podotýkáte, ty „malinké děti.“ Co miluji Ludmilu s jistotou, ţe ona mi přeje, a Vy mě ţehnáte, zdám se sobě ještě o pět roků starší, hledím zase jinak na svět s větší jistotou, jak bych měl tam svá práva co muţ. Je to psychologické. Nelekám se ničeho a věřím vše. Vidíte, jak mně bylo třeba a jest mi třeba té malé ruky Milouškovy.“ (Dopisy, 1917, s. 381) Léto roku 1876 strávil

ve

veltruském

parku.

O Ludmile

napsal

několik

básní,

ovšem

byly

zdrţenlivé a velmi diskrétní oproti veršům, které psal Charlottě. Ludmilu ve většině básní

-12-

nazývá dítětem. V létě 1876 napsal Vrchlický Ludmile báseň, která byla později zařazena do sbírky Eklogy a písně.: Můj Miloušku, má kočičko! Jiţ padá sen mi na víčko a stále myslím na Tě! A toto jedno pomnění svět na zázrak mi promění, vše v nachu zřím a zlatě. Ba, aţ mne oči přechází, ten šum a rej a obrazy Tvůj pohled a Tvá ruka! Můj Milušku, má kočičko, sen, motýl noční, na víčko mně tmavým křídlem ťuká. Co nese zlatých oblaků, co divů, snů a zázraků, a kaţdý z nich, hle, zná Tě! Jiţ spím – Bůh ví, co ve snu zřím, vše splývá v tmu, jen jedno vím, ţe stále myslím na Tě. A líbám Tebe na líčko, můj Miloušku, má kočičko, a celý svět kol v zlatě.“ (Eklogy a písně) Velmi oblíbené místo Jaroslava Vrchlického byl veltruský park, přírodní rezervace v podřipské rovině. Tento park byl obrovskou inspirací pro jeho tvorbu. Zde se seznámil se Sofii i Ludmilou a proţil krásné chvíle. Vrchlický tuto krajinu znal jiţ z dětství, jelikoţ jeho druhý strýc, P. Alois Kolář, zde působil jako farář. Park, zámek, les i louky byly obrovskou inspirací pro jeho básně.

-13-

Ve

školním

roce

1876/1877

nastoupil

jako

suplent

na

střední

škole

v Praze na Novém městě, i kdyţ se mu práce nezamlouvala. O jeho učitelské práci se ví velmi málo. Vrchlický bydlel v Praze u matky, ale kdyţ přijel Sládek, odjel do Zbiroha, kde vznikly další sbírky, a psal dopisy Sofii Podlipské do Veltrus. V roce 1877 vyhrál úspěšně konkurz na místo sekretáře české techniky. K získání nového místa pomohl hrabě z Itálie, který se za Vrchlického přimluvil. Jmenován byl 6. prosince 1877. Novým zaměstnáním získal více času pro své literární tvoření. Vedl spokojený ţivot a svou práci měl rád. Dne 4. srpna 1879 se oţenil s Ludmilou Podlipskou. Vrchlického svědek při svatbě byl Julius Zeyer. „Tříletí od návratu z Itálie aţ po sňatek proţíval Vrchlický ve znamení šťastné lásky, která byla opětována především úctou a obdivem. To jsou činitelé, z nichţ se můţe stupňováním láska vyvinout, ale také naopak: nedostává-li se jim ţivné půdy, mohou vést k lhostejnosti a chladu. Ludmila by bývala špatnou dcerou své matky, kdyby úctu a obdiv k Vrchlickému neměla; tyto vlastnosti musela do sebe nasát z matčina ovzduší, které bylo kultem Vrchlického přímo prosyceno. A jak nemít také úctu před šestadvacetiletým básníkem, který se mohl pochlubiti ne méně něţ osmi původními knihami nemalé hloubky myšlenkové formální dokonalosti.“ (Tichý, 1942, s. 261-262) Někteří lidé si ihned po svatbě všimli, ţe novomanţel si více rozumí s novou tchýní Sofií Podlipskou neţ se svojí ţenou. Svatební cestu trávili ve Hvězdě u Prahy.

1.5 ŠŤASTNÁ LÉTA Léta před rokem 1879 znamenala pro ţivot Vrchlického přípravu, hledání vlastní cesty a bezpečné zakotvení v ţivotě. Léta po roce 1879 aţ do roku 1893 znamenají vrchol v jeho ţivotě uměleckém i osobním. Byla to nejšťastnější léta Vrchlického, doba, kdy měl šťastné manţelství a narodilo se mu první dítě, dcera Milada. Vrchlický píše verš za veršem. Stává se velice hrdým otcem své prvorozené dcerky. Básníkova domácnost ovšem byla skromná, zařízená ve stylu průměrných měšťanských rodin, ţijících v Čechách, ale Vrchlický byl velice spokojen. Stačila mu jeho malá, útulná a na knihy bohatá pracovna. Jaroslav Vrchlický neuznával kritiku, vůbec si jí necenil a upíral jí jakýkoli význam. „Vrchlický byl za svého ţivota buď oslavován (mnohdy nekriticky) nebo tupen (také nekriticky). Jeho neštěstím bylo, ţe na počátku své umělecké činnosti nenašel kritika, který by mu byl roven vzděláním, sčetlostí, přehledem po celém kulturním a uměleckém světě, kdyţ pak takoví posuzovatelé přišli (Masaryk, Šalda), byl Vrchlický příliš proniknut

-14-

vědomím své dokonalosti, ţe kritické posudky i oprávněné a logicky i psychologicky fundované, odmítal a limine, věren svému přesvědčení, ţe kritika nemá v sobě nic positivního, nic kladného, ţe kritika není schopna stavět, nýbrţ ţe umí jen bořit.“ (Tichý, 1942, s. 337). Vrchlický si sám některé básně kriticky hodnotil a vyřazoval ze sbírek. Byla to vzácná vlastnost autokritiky. Oddaný přítel Vrchlického, profesor Eduard Albert6, psal také kritiku na verše. Korespondenci začali v roce 1884 a skončila teprve Albertovou smrtí, 25. září 1900.

Korespondence

Jaroslava

Vrchlického

s Eduardem

Albertem

je opakem básníkovy korespondence se Sofií Podlipskou. Nevyrovná se jí sice svým rozsahem, ale tato korespondence trvala delší časový úsek. Jediný případ, kdy Vrchlický uposlechl kritiky, bylo v díle Selské balady, kde vyřadil básně, které doporučil vyřadit profesor Albert. Odpor ke kritice u Vrchlického probíhal jiţ od 70. let, kdy vznikly prudké polemiky o oprávněnosti uměleckých cest a cílů, k nimţ směřovali básníci. Měl odpůrce, jejichţ mluvčím byl Ferdinand Schulz, Václav Vlček, Eliška Krásnohorská, Rudolf Pokorný a další významní představitelé. Tito všichni byli zastánci toho, ţe se mladí básníci (především se jednalo o Vrchlického) odcizují své české zemi, ţe se více zajímají o cizí náměty neţ o ty domácí. Počátek tohoto sporu patří do roku 1877. Vrchlického se zastal Josef Václav Sládek v časopise Lumír při recenzi Epických básní. Nedostatek domácích látek u Vrchlického vysvětluje takto: „Divíte se těm, kteří vyrostli za poměrů, které všichni dobře znáte, ţe se v svém stvoření rodné půdě své odcizili? Kdeţ jen místečko, z něhoţ by mladý stromek ryze české mízy sál! Co povrch dal, byla hořkost, a hloub ty mladé kořeny ještě nezasáhly. Ký div, ţe roztahovaly se haluze jen výš nad ten český otrávený vzduch do zdravých vrstev cizích a tam, ţe vypučely v květ. Jsme si jisti, ţe si Vrchlický najde svou cestu sám.“ (Tichý, 1942, s. 272) V roce 1878 Vrchlický posuzoval v Lumíru almanach mladé básnické generace Máj, formuloval za sebe i za své druhy stanovisko modernistů v časopise Lumír. Odpor staromilců proti Vrchlickému byl obrovský. Básník si našel svoji cestu a tou šel dále. Nezatracoval svůj národ, právě naopak, pokládal svůj národ za rovnocenného činitele ve vývoji lidstva. V roce 1879 podnikl Vrchlický s manţelkou, jejím bratrem Prokopem a se svým bratrem Bedřichem krátký výlet do Německa, aby se podíval do Norimberku, města básníka Hanse Sachse a malíře Albrechta Dürera. V roce 1882 navštívili pouze s manţelkou Paříţ, kde je provedl starý známý Antonín Chitussi. Na Vrchlického učinil 6

Prof. Mudr. Eduard Albert (1841 - 1900), český chirurg, univerzitní profesor, překladatel a básník.

-15-

velký dojem Louvre a Notre Dame a neopomenul navštívit ani Versailles. V Paříţi z přílišného ostychu a ohleduplnosti nenavštívil Victora Huga. Největší inspiraci pro své básně si přivezl z Dánska roku 1885. Cesta po moři mu připomínala plavbu Odyssea. V Dánsku navštívil Kodaň a Helsingör. Tyto zajímavé cesty byly jediné. Jinak pobýval básník v Praze. Jeho ţivot plynul klidně bez větších převratných událostí. Od roku 1885 se stal divadelním referentem Pokroku a Hlasu národa. Na výzvu Vojty Náprstka přednášel Vrchlický damám Amerického klubu v čítárně Náprstkova muzea. Vedle toho měl i referáty v debatních večerech o nových českých knihách. Vrchlický mnoho svých přednášek improvizoval, později přiznával, ţe i většina jeho básní vznikla improvizací. Vrchlický se nevěnoval pouze jenom poezii, nýbrţ psal i pro divadlo. Mezi jeho dodnes nejúspěšnější hry patří Noc na Karlštejně, napsaná roku 1885. „O dramatech Vrchlického je mínění ustáleno: mají hbitý dialog, rychlý spád, ale často se jim nedostává pravé dramatické účinnosti, coţ platí zejména o historických tragediích, poněvadţ Vrchlický často opustil hlavní motiv ideový, roztříštiv jej v několik motivů vedlejších, z nichţ velkou úlohu mají láska a ţárlivost. Mohutné pohnutky dějinné se často utápějí v osobních zájmech hrdinů, které proti mocnému dějinnému proudu působí dosti malicherně a nicotně.“ (Tichý, 1942, s. 297) Přes své drobné chyby měly hry úspěch u kritiky i u obecenstva. Dokonce ředitelství Národního divadla si nová díla objednávalo. Vrchlický se celý svůj ţivot věnoval překladům: „Více neţ půlku mé činnosti literární tvoří mé překlady z cizích literatur. Jako má divadla způsobily mi nesčetných hořkostí a tvoří to druhé, čeho jsem prý neměl dělati ve svém ţivotě. Ale jestli jsem si to stran dramatu vzal k srdci, stran překladů to učiniti nehodlám a myslím, ţe i umíraje budu se zabývati nějakým problémem překladatelských otázek, jichţ je tolik a tak důleţitých.“ (Tichý, 1942, s. 300) Tato slova pronesl Vrchlický u příleţitosti svých padesátých narozenin. Dokonalé manţelství bohuţel netrvalo věčně. Přibliţně osm let od sňatku docházelo k odcizení mezi manţely, patrně jim chyběl společný duch. Vrchlický si našel jinou spřízněnou duši v umělkyni Klementině Kalašové7. Nebyla to milenka, ale Vrchlický měl velký obdiv pro umělkyni. Sám jí píše: „Leccos mám na srdci a nevím, kde začít. Třeba á propos Zeyer. Nebyl bych ve snu o to zavadil, ale psala Jste sama o tom a chci, abyste “slyšela i druhou stranu.“ Věc je opět sklíţena jak byla vlastně mezi námi jiţ 7

Klementina Kalašová (1889 - 1928), světová operní mezzosopranistka.

-16-

od prvního našeho divadelního vystoupení. Tenkrát stala se trhlina a myslím, ta ţe se nezacelí nikdy, Zeyer vzal si do hlavy, ţe jsem intrikoval, proti jeho vkusu u ředitelství. Suďte sama, jsem-li toho schopen! Však těţko vymluvit někomu něco a jemu zvlášť. Jiţ od té doby nestál poměr náš za mnoho, nebylo v něm daleko té intimnosti. Také naše náhledy o umění se trochu změnily, vlastně moje, nezapírám to. Já jsem nucen uměním dobývat si chleba, on ne. Já musím leckde dělat ústupky, které on nedělá, a na konci ty ústupky, jsouli vůbec jaké, souhlasí úplně s mým přesvědčením. Myslím si, ţe umění sebevětší je vţdycky pro lidi a ne pro pagody, ţe třeba míti srdce otevřené a ne zavřené, ţe je trudno sice u nás, ale proto ţe se nemusí všechno velkopansky odsuzovati.“ (korespondence ze dne 22. ledna PNP Praha. AF JV) Šťastné období Vrchlického se chýlilo ke konci. Do dalšího období vstupoval velice pesimistický s vnitřní rozpolceností. Vrchlický mohl být na sebe pyšný, ţe ve sporu se starší generací vyšel vítězně. Roku 1890 byla zaloţena Česká Akademie věd a umění. Vrchlický byl mezi prvními členy jmenovanými císařem. Zároveň se stal sekretářem její IV. třídy, odboru uměleckého.

1.6 PÁD JAROSLAVA VRCHLICKÉHO V roce 1892 se Vrchlický dozvěděl velice nepříjemnou zprávu, jeho manţelka mu byla nevěrná. Tuto nemilou informaci se dověděl z dopisu, který Ludmile omylem vypadnul z ruky. K neutajené nevěře přispěla ještě další nepříjemná zpráva, Vrchlický nebyl biologickým otcem všech svých dětí. Ze tří dětí byla jeho vlastní dcerou pouze první dcera Milada. Ostatní děti měla jeho ţena s hercem Jakubem Seifertem. Tyto nemilé události vedly k rozvratu manţelství a byly počátkem jeho onemocnění a častých depresí. Vrchlický nakonec Ludmile odpustil, ale nikdy nezapomněl. Na okolí stále působili jako šťastná rodina. Vrchlický se začal vracet na místa, kde proţil okamţiky svého ţivotního štěstí. Ve veltruském parku zaţil své první chvíle štěstí, seznámil se zde se Sofii Podliskou i se svoji manţelkou. Bohuţel návrat k milovanému a oblíbenému místu nepřinesl štěstí ani básníkovi a ani jeho rodině. V této nepříznivé době stále trvá přátelství mezi Vrchlickým a Eduardem Albertem, který dne 23. prosince 1894 píše Vrchlickému: „Jsem při tom řemesle 23 let a nikdy jsem toho nelitoval. Jsem zároveň členem korporací, kde se vedou řízné spory a diskuse ostré; ale vţdy věcně a i tato duševní práce mi svědčí; jsem dobrý debatér. Vy ţijete ve svých ideálech, obklopen láskou rodinnou a zaslouţeným obdivem; ţijete více mezi ţenami

-17-

a dětmi neţli já. Měli jsem se rádi a z mé strany se ničeho nezměnilo a nyní nastává první kyselost. Jinak tomu v ţivotě nebývá. Jak ta diskuse vypadne mezi ţivly tak různými, uvidíme. Kdyby Vás mělo něco zabolet, dejte mi také ránu; stojím na místě a nejsem děcko; jen uhoďte! Tak to má býti mezi muţi.“ (Vrchlický, 1954, s. 110) Vrchlický odpovídá Albertovi aţ 10. ledna 1895: „Od Nového roku ţiju zcela samotářsky a tupě. Ty útoky neustálé mně sáhly hloub neţ jsem myslil, teď vidím, ţe jsem měl vůbec mlčeti; u nás, kdo nemá drzost Herbenů a vrtáctví Masaryků, nepořídí ničeho. Vţdyť i za tu nevinnou větu ve Fremdenblattu se na mně vyřítili a Národní listy prý chystají celý úvodník proti mně v té příčině.“ (Vrchlický, 1954, s. 114) Ve všem viděl jen samý boj, nenávist, vztek, úpadek. Takţe čím dál více se vracel k minulosti a opěvoval dřívější léta. Dokonce i v divadelní tvorbě se mu přestalo dařit. Jeho hry nebyly oblíbené a některé se přestaly hrát úplně. Sládek v této těţké době neopouští svého dlouholetého přítele a píše mu: „Myslím na Tě často, Ty dobrý šlechetný člověče, s pohnutím a úctou. Tak tichý v své práci, tak obětavý, tak rezignovaný jako mudrc, tak milý a všem ryzí jako člověk, bůh Ti ţehnej do věčnosti. Jsem tu sám a je mi docela dobře. Člověk mnoho k štěstí nepotřebuje, má-li jen duši, která mluví k němu, ať sluje Shakespeare neb Dante či kdokoliv, má-li v sobě klid a ten jiţ mám, dnes je mi všechno lhostejné a jiţ ani smrti se nebojím co mne jindy tak hloupě alternovalo. Jak to vše malé proti věcným idám! S tohoto stanoviska nečtu ani denních listů a nestýská se mi po nich. Končím upřímně Tě objímaje. Aţ co velkého promluví k Tobě, ať v přírodě nebo umění, vzpomeň si na mně, v těch chvílích je to pravé náboţenství srdcí, která si rozumějí.“ (korespondence ze dne 24. května 1893 PNP Praha. AF JV) V této těţké době byl jeho uctívaný autor Victor Hugo svrţen z trůnu, na němţ byl dvacet let. Důvodem bylo střídání generací, starší generace byla nahrazena mladší generací básníků.

I

proti Vrchlickému v devadesátých letech vypukl

nový boj,

který

byl krutý a bezohledný, jako nebyl ţádný literární boj v Čechách. „Mladí, kteří se jinak potírali navzájem, stáli proti Vrchlickému v jednom šiku, zapomínajíce, ţe nové umělecké směry, ba i formy, jejichţ byli vyznavači, byly uvedeny do Čech právě jím; jeho epochálními překlady, statěmi a studiemi o vynikajících představitelích cizích literatur. Ale stejně nepochopitelné jest, ţe v tomto boji starých s mladými nerozpoznal Vrchlický své místo. Kdo se změnil? Odpověď je jedna: doba, a Vrchlický to nerozpoznal.“ (Tichý, 1942, s. 339) Vrchlický zůstal od poloviny devadesátých let aţ do svého úmrtí osamocen, měl jen několik svých literárních přátel a nekritických přitakačů, kteří se mu

-18-

nemohli rovnat. V roce 1903, po oslavě padesátin, napsal hudební a literární kritik Ludvík Lošťák8 Oslavu papírové pyramidy, kde jej líčil jako konzervativního městského člověka, který po svém otci Filipu Jakubovi Frídovi zdědil obchodní schopnost. Poprvé tento projev vyšel v Oslavě papírové pyramidy: „Všechny tyto myšlenky nepronáším na hanu Jaroslava Vrchlického, ale ku chvále jeho … On toliko naše slabosti a chtíče uhodl, a chtěje našim tuţbám vyhověti, zařídil si v našem městě svůj velkoobchod v smíšeném literárním zboţí koloniálním. Duch Filipa Jakuba Frídy oţivl v našem Jaroslavu Vrchlickém znovu! My jsme potřebovali leštidlo – a zde bylo leštidlo; my jsme potřebovali jemnou čokoládu – a jiţ tu byla jemná čokoláda … A tak se stalo, ţe dílo Jaroslava Vrchlického v den jeho padesátých narozenin dostoupilo oné přímo závratné výše dvou set svazků! Opravdová a skutečná papírová pyramida! Leč ani tuto Vrchlický sám nevystavěl: my jsme tu byli nápomocni. Naše ţízeň po kulturách evropských hnala Vrchlického do horečného vybudování oné velké papírové pyramidy. A tak veliký talent Jaroslava Vrchlického se nám rozbil a roztříštil na statisíce veršů a veršíčků, básní a básniček, zlomků a zlomečků, kamínkův a oblázkův, a místo několika děl hlubokých a organicky ucelených, svérázných a ideově soustředěných, rozstříknul se duch Jaroslava Vrchlického do set svazků virtuózně vyimprovizovaných a rapsodicky do vzduchu vyzpívaných.“ (Polák, 1990, s. 187) Jaroslav Vrchlický se nedal zahanbit ani zlomit, a ve sbírce Strom ţivota v básni Po bouři, odpověděl takto: „Sem nové spějte údery, mne nepoleká hrom. Co zmohu? – Vím, jsem strom! Jsou marny rány veškery.“ (Polák, 1990, s. 187) Básník ve své básnické i překladatelské tvorbě nepřestal. Jediný, kdo se v tomto boji Vrchlického zastal, byl dramatik Jaroslav Hilbert 9. V letech 1893 – 1908 působil jako univerzitní profesor. U studentů patřil mezi oblíbené profesory. Dne 5. května 1898 byl Vrchlický jmenován řádným profesorem. Přednášel i mimo vysokou školu, i v menších městech. Vrchlický tuto práci měl velmi rád. V malých městech jej přijímali s nadšením. Přednášel mimo jiné v Jičíně, Táboře, Kutné Hoře, Českých Budějovicích, Ostravě, Chrudimi, Mělníku a na mnoha dalších místech. Mezi významná přátelství náleţí i přátelství s hrabětem Viktorem Ladislavem Boos-Waldeckem, který měl velké vzdělání, umělecké nadání, byl také hudebním skladatelem a vlídným hostitelem. Hrabě si koupil Vrchlického překlad Fausta. Myslel si, 8

Ludvík Lošťák (1862 - 1918), český básník, hudební skladatel a publicista.

9

Jaroslav Hilbert (1871 - 1936), technik, český dramatik a překladatel.

-19-

ţe to bude velice špatný překlad, ale zmýlil se. Poté se chtěl seznámit s Vrchlickým. Povaţoval ho za největšího genia lidstva. Hrabě Boos-Waldeck udrţoval styky s německými spisovateli a divadelními činiteli a přimlouval se o Vrchlického dramata v německých scénách. Kdyţ se hrabě dozvěděl o špatném zdravotním stavu Vrchlického, upadl do hlubokých depresí. A kdyţ Vrchlický zemřel, byl hrabě zcela zničen. Dopisy Vrchlického hraběti byly zničeny po smrti hraběte v roce 1916. Jaroslav Vrchlický nebyl pouze básníkem, nýbrţ také překladatelem. Po celý ţivot překládal různá díla z různých světových jazyků. Sám Vrchlický pokládal překladatelství za stejně důleţité jako básnickou tvorbu, dokonce překladům věnoval někdy více času neţ svým básním. V roce 1892 jej seznámila jeho sestra Ema se svou přítelkyní Karlou Bezdíčkovou. Byla to jemná dáma, která věnovala Vrchlickému své přátelství. Posílala mu květiny, ale za to poţadovala, aby jí básník posílal své rukopisy a básně. Vrchlický byl za tuto korespondenci velice vděčný. I přesto, ţe většina těchto básníkových dopisů byla po jeho smrti spálena, vznikla z téhle korespondence sbírka Kvítí Perdity. Tato sbírka vyšla aţ dlouho po básníkově smrti. Karla Bezdíčková se stala jeho další láskou, v dopisech ji ujišťuje svou stálostí a věrností. Nová láska jej vytrhla z depresí. Ale básník nemohl naplno proţívat lásku kvůli dřívějším nenaplněným vztahům. Básník svoji novou milenku ujišťoval, ţe je jeho poslední láska, ţe si ţádnou jinou ţenu jiţ nenajde. Ale i přes tyto sliby vztah s Karlou Bezdíčkovou ukončil. Jeho nová přítelkyně byla Marie Volfová, kultivovaná ţena jičínského advokáta. Dopisy jsou plné oddanosti, které zřejmě nepřekročily mez zboţňujícího obdivu. Vrchlický posílal Volfové knihy a nezapomínal ani na její dceru. Navštěvovali se v Praze nebo v Jičíně. V roce 1893, v roce svých čtyřicátých narozenin, byl jmenován mimořádným profesorem srovnávací literatury a zvláště literatur západních. Byl na vrcholu své dosavadní kariéry. A přece nebyl šťastný. Prázdniny trávil s rodinou v Mlčechvostech v podřipské rovině u příbuzných rodiny Podlipských. Vrchlický byl v této obci tři roky po sobě, v letech 1893-1895. Básníkův strýc Antonín vstoupil uţ v lednu 1875 do výsluţby a odstěhoval se k mladšímu bratrovi Aloisovi do Veltrus. Vrchlický jej občas navštěvoval, nosil jim nebo posílal své knihy. V roce 1893 vyšla Vrchlického Moje sonata. Svou bolest chtěl básník hodit do větru, ale nedařilo se mu to. Jeho duše stále byla plná bolesti.

Dne 13. března 1901 byl Vrchlický jmenován 10

doţivotním členem Panské sněmovny . Do sněmovny vstoupil dne 14. dubna 1901.

10

Panská sněmovna byla horní komora Říšské rady parlamentu Rakouska – Uherska.

-20-

Vrchlický v Panské sněmovně pronesl jedinou řeč dne 21. prosince 1901, byla to krátká řeč v němčině pro všeobecné hlasovací právo. Vrchlického zdraví se od roku 1900 neustále zhoršovalo. V roce 1903 se objevily nové mdloby a kornatění sítnicových cév. Trpěl častou únavou a měl velice sklíčené nálady, dokonce mu i občas začala vynechávat paměť. Vrchlického způsob ţivota vedl ke zhoršování nemoci. Denně kouřil 50-60 cigaret. Dokonce utrpěl otravu nikotinem a jen na malou chvíli přestal s kouřením. Cigarety byly Vrchlického nerozluční společníci. Básníkův ţivot i jeho tvorba poklesly. Vrchlický sice vydával knihu za knihou, ale málokdy přinášela nová kniha nové myšlenky. V letech 1904, 1905, 1907-1911 byl jako jediný z celého Rakouska- Uherska navrţen na Nobelovu cenu. Poslední Vrchlického láska, byla dlouhou dobu utajovaná i před nejdůvěrnějšími přáteli. Z jeho básní se lze dočíst, ţe to byla velice mocná ţena a působila na básníkovu duši jinak, neţ všechny ostatní ţeny. Jmenovala se Justina Vondroušková, učitelka moderních jazyků. Tuto lásku ve své publikaci neodhalil ani Vítězslav Tichý. Teprve Bohuš Balajka odhalil Vrchlického tajemství poslední lásky. Podle knihy Bohuše Balajky jí měl napsat přes 400 dopisů, ale v Památníku národního písemnictví v Praze je nenalezneme. Básník se stále hledal a utěšoval, pokaţdé vítal nový příliv ţivotních sil. Také se mnohokrát mýlil, ale jednou skutečně nalezl znovu příchod svého uměleckého obrození: „Nalezl konečně sám sebe, kdyţ opustil bludiště cizích básnických světů, kdyţ se vzdal husovského řečnictví i romantického patosu, kdyţ zapomněl na nejrůznější masky a převleky od antiky po 19. století. Ponořil se do vlastního nitra, konečně schopen naslouchat přímo sobě, bez média zprostředkujících vlivů. Uslyšel sice šedivou píseň, uţ ne barvitý ohňostroj zvuků a barev, prostou, ale lehkou a vzdušnou jako vánek. Uţ ne mohutné symfonie, ale jemné zvuky nejčistšího lyrismu. Vrátil se na cestu, na níţ se octl sbírkou É morta, kterou však pohříchu opustil. Kolem roku 1905 překvapivě se budí u básníka nové ţivotní síly, jásavá radost vládne v jeho duši, v jeho verších je cítit tiché uspokojení a smíření, pozorně naslouchající vteřinám ticha.“ (Balajka, 1979, s. 193) Dne 16. srpna 1908 utrpěl Vrchlický záchvat mozkové mrtvice. Od toho dne se začalo jeho tělesné i duševní umírání. Na začátku se nesměl a nemohl pohybovat, ale později chodit ještě začal. Vrchlický ztratil schopnost čtení. I kdyţ ho jeho přátele učili číst, schopnost znovu nezískal. Časem se jeho zdravotní stav natolik zlepšil, ţe diktoval

-21-

nové a nové verše. Po zlepšení jeho zdravotní stavu byl odvezen do Stupčic, do sanatoria pro rekonvalescenty. Na podzim 1910 byl Vrchlický odvezen do Opatie na Jadranském moři. Ošetřovatelé se o něj ve dne v noci velmi pozorně starali. Přes dočasné zlepšení mizela naděje na úplné uzdravení. V Opatii strávil jako před tím v Itálii jedenáct měsíců. 8. září 1911 byl Vrchlický zpět převezen do Čech. Do Prahy se odmítal vrátit, a tak zůstal v Domaţlicích. Zde stále ještě tvořil své básně, ale jiţ nemohl psát, a tak je diktoval. Dne 29. září 1911 přijel navštívit svoji matku do Prahy, ale tajně, aby veřejnost nevěděla, ţe je zpátky v Praze. Dlouho u ní nezůstal a vrátil se. Poslední léta ţivota trávil převáţně v Domaţlicích. Koncem léta se jeho zdravotní stav opět zhoršil. Z té doby se zachovala jedna příhoda: „Jednoho parného dne jel kočí s ním z Domaţlic na Kubici. Bylo vedro, horký vzduch se tetelil a na silnici se zvedala oblaka prachu. Básník, jiţ zcela zhroucen na duchu i na těle, odpočíval apaticky na sedadle vozu a neodpovídal vůbec na otázky. Byl to strašný pohled. A náhle Vrchlický jako by procitl ze své trvalé únavy a ukázal kamsi na silnici. Kočár zastavil a kočí zvedl z prachu uvadlou a špinavou, opadalou růţi. Vrchlický dychtivě po ní vztáhl ruce a neupokojil se dříve, dokud mu ji nedala.“ (Tichý, 1942, s. 382-383) Jaroslav Vrchlický umírá dne 9. září 1912 v Domaţlicích. Jaroslav Vrchlický je pohřben na vyšehradském Slavíně. „Okusil v ţivotě tolik slávy a veřejných poct jako snad nikdo z jeho současníků, dostalo se mu nejvyššího uznání, zboţnění aţ nekritického, ale i nepochopení, lhostejnosti ba i nízké zloby. Rozbíhal se do všech stran stále vzněcován, dychtivý nových podnětů, přístupný všem impulsům, stále ochotný

přisvojovat

národní

kultuře

slovesné

bohatství

jiných

národů.“

(Balajka, 1979, s. 7) Jaroslav Vrchlický naplnil ideál básníka, ztělesnil moderní a všestranné vlohy, jaké by měl básník mít.

-22-

2 CHARAKTERISTIKA ŢÁNRU Dopis čili psaní ţánr původně určený k písemnému dorozumívání mezi pisatelem a adresátem.

List

jako

literární

ţánr

vznikl

v antice

a

rozmach

nastala

v helénistickém a římském období: „Z prostředku písemné komunikace se mění ve stylizovaný útvar, který má vybroušeně a elegantně (ať řecky či latinsky) vyjádřit autorovy názory na určitý závaţný společenský, filozofický či politický problém (podávaný s patřičným nadhledem v podobě morality, poučení, úvahy), zachytit (nezřídka v lyrické rovině) pisatelovy proţitky, dojmy a pocity, podat poutavou zprávu o pozoruhodné události či ztvárnit atraktivní příběh, nejčastěji milostný, dobrodruţný, eventuálně anekdotický.“ (Mocná, Peterka, 2004, s. 350) Odpoutáním od prvotní komunikační situace dochází k literarizaci dopisu. Dopis charakterizuje situovanost, jde o sdělení původně neveřejné, určené jednomu konkrétnímu adresátovi. List zdůrazňuje především komunikační kontakt.

2.1 ROZDĚLENÍ DOPISU Rozlišujeme tři základní podoby listu: a) Soukromý dopis s beletristickými prvky, někdy vnímaný jako součást autorova díla. Zpravidla bývá určený jednomu konkrétnímu, skutečnému adresátovi (korespondence Jaroslava Vrchlického se Sofií Podlipskou, …). b) Otevřený dopis určený pro zveřejnění a k prezentaci pisatelových názorů, postřehů, záţitků (Václav Havel a jeho Dopis Gustávu Husákovi,…). c) Fiktivní dopis hlavní výrazový prostředek nebo je součástí literárního díla. Nejvýraznějším uplatněním je ţánr románu v listech (Orten – Sedmá elegie).

2.2 HISTORICKÝ VÝVOJ LISTU V EVROPĚ Ve starověkém Řecku se na konci antiky objevuje dobrodruţný román v dopisech, který vypravuje o ţivotě Alexandra Makedonského. Na starověký řecký dopis navazovaly středověké příručky. Středověké příručky se dělily na dopisy otevřené a uzavřené (zapečetěné). Pečeť byla známkou pravosti dopisu a zajišťovala i uchování listovního tajemství. Do otevřených středověkých dopisů patřily především úřední dopisy, letáky, manifesty a memoranda. Uzavřené středověké dopisy měly soukromý charakter. Uzavřený list měl dodrţovat základních pět částí: pozdrav, přístup, líčení, prosba a závěr. Středověké dopisy byly velice formální a napsané spisovným jazykem, protoţe listy psali především

-23-

úředníci či notáři, a ti dodrţovali všechna pravidla písemného projevu. Středověké listy bývají nejčastěji psané v latinském jazyce. Na vysoké stylistické úrovni byly i parafráze Bible vydané papeţskou kanceláří. V rámci klášterní komunity vznikly útěšné listy. Období humanismu napodobovalo antický list. Více se prosazovala tvůrčí osobnost a sdělovaly se i subjektivní názory a pocity. Pisatelé spojovali funkci estetickou a informativní. Předem počítali s tím, ţe se dopis nedostane pouze k adresátovi, ale i k širšímu okruhu lidí. Průkopníkem humanistického listu byl ve 14. století Francesco Petrarca a Cola di Rienzo. Udrţovali kontakt s praţským dvorem Karla IV. Francesco Petrarca dopis chápal jako závaţnější pojednání na určité téma. V humanistickém období došlo velkému rozkvětu listu neboli dopisu, přizpůsobovaly se i jiné literární druhy. Formální podoby listu měla také novela, dialog, povídka a cestopis. Na přelomu 15.- 16. století byl humanistický list rozšířen v celém západokřesťanském okruhu. Do popředí se dostávají kavalírské listy, psané šlechtici, kteří si libují v umění přetvářky. Ve formě anonymního románu v listech se ve Španělsku objevuje první pitoreskní román. Výrazná aktualizace ţánru nastala v období klasicismu, především ve Francii. „Nejproslulejší epistolografkou té doby byla markýza de Sévigne, jejíţ brilantní a duchaplné listy, psané dceři provdané do Provance a zveřejněné záhy po pisatelčině smrti, jsou pestrou mozaikou ţivota francouzských aristokratických kruhů 2. poloviny 17. století.“ (Mocná, Peterka, 2004, s. 353) V 18. století byl velice populární román v listech, předchůdce psychologických románů. První významné dílo byly Portugalské listy. Románem v dopisech je zčásti Goethovo Utrpení mladého Werthera. Tento ţánr přetrvává i do 19. století, k nejznámějším dílům patří Dostojevského Chudí lidé, Puškinův Eugen Oněgin a mnoho dalších děl.

2.3 HISTORICKÝ VÝVOJ LISTU V ČESKÝCH ZEMÍCH Český

středověký

list

dodrţoval

stejná

pravidla

jako

evropský

list.

K nejvýznamnějším dílům patří latinsky psané listy krále Přemysla Otakara II. Výrazné autorské osobnosti se prosazují aţ v polovině 14. století. Raný humanismus, který se téţ někdy nazývá prohumanismus, reprezentuje více vnějšími znaky neţ myšlenkovými. Mezi představitele raného humanismu řadíme kancléře Karla IV. Jana ze Středy, který si vzájemně dopisoval s Petrarcou a také s Colou di Rienzem. S rozšiřováním gramotnosti

-24-

a s nástupem husitství na přelomu 14. -15. století přibývalo psaní dopisů, které mělo především komunikační funkci. Dále se vyvinul reformní katolický proud, který měl velmi blízko k mysticismu, kladl velký důraz na osobní pocity a kritizoval zálibu v pohanské antice. Ideový spor byl mezi husitstvím a katolicismem a přinesl na obou stranách listy satirické a parodické. Dopis plnil základní komunikační funkci, ale této funkci se vymykaly traktátové věroučné polemiky, které byly psané formou listu, propojovala se zde sloţka soukromého a veřejného zřetele. Osobní pocity převládaly nejvíce v rodinné korespondenci, ve které nechyběly citové projevy. V listech humanistických a barokních převládá český jazyk nad ostatními jazyky. Humanistický dopis se nejprve uplatnil v katolickém prostředí. Aţ v 16. století se prosazuje

myšlenka

o

spojení

humanistických

zásad

s myšlením

české

reformace. V 17. století se humanistický list stává nástrojem moderního postoje k ţivotu, který musel z důvodu uchování společenské úrovně zvládnout kaţdý vzdělanější člověk. Ţánr ztratil uměleckou kvalitu a slouţil více ke komunikaci neţ v minulosti. Mezi průkopníky patří Jan Amos Komenský a jeho Listové do nebe, soubor fiktivních dopisů. Během 17. století pronikal do dopisů barokní styl a jazyk. Styl barokního listu byl prudší a více energetičtější. Tyto rysy nalezneme i v latinsky psané učenecké korespondenci v okruhu Bohuslava Balbína. Někdy se barokní list blíţil cestopisu, zvláště list Karla Slavíčka z Číny. Dále se vyskytovaly dopisy milostné a rodinné. Z konce třicetileté války se zachovaly některé dopisy vojáků, kde se vyskytují výrazy z latiny, německého a někdy dokonce i z italského či španělského jazyka. V 19. století ovlivňuje české autory vyspělá evropská kultura. Fiktivní listy mezi prvními vyuţil Jan Kollár a jeho Slávy dcera. Umění listu bylo po celé 19. století podstatnou součástí ţivotního způsobu, zejména v měšťanských rodinách. Důraz byl kladen na obřadnost a estetizaci dopisu. Do popředí, tak jako v Evropě se dostává román v listech. Dopisová forma byla uţívána rovněţ k humoristickým a satirickým účelům. Sem můţeme zařadit Františka Ladislava Čelakovského a jeho dílo Patrní dopisové nepatrných osob, ironicky líčící poměry v tehdejším maloměstě. Dopisování převládalo i na přelomu 19. – 20. století, především slouţilo ke sdělení strastí a depresí. Typickým příkladem jsou listy Šaldy a Svobodové, které jsou na pomezí fiktivního románu v listech. „Pojetí dopisu jako svébytného uměleckého díla (psaného dokonce specifickým rukopisem) je příznačné pro bohatou korespondenci Otakara Březiny. Od sklonku 19. století nastává rovněţ éra objevování a vydávání původně soukromé korespondence předních spisovatelů: zvlášť

-25-

ceněny jsou zpovědní listy Máchovy, senzacemi je opředeno publikování milostné korespondence Boţeny Němcové, Karolíny Světlé a Jana Nerudy i přátelských listů Sofie Podlipské a Jaroslava Vrchlického.“ (Mocná, Peterka, 2004, s. 357) Korespondence v 19. století se stává součástí tvorby jednotlivých autorů a slouţí k bliţšímu poznání osobnosti autora. Ve 20. století se rozšiřují telekomunikační prostředky a tradiční dopisování je na ústupu. Dopis se stává ţánrem určeným pro situace nouze, dopisy z vězení. K ţánru listu se řadí i dokumentarizující fejetony a črty z válečných časů. Velkou aktualizací listu v české próze byla na začátku 20. století tvorba Václava Havla, jeho otevřené Dopisy Olze. Fiktivní otevřený list v polovině 80. let psal publicista Horáček v cyklu dopisů známým osobnostem světové kultury. K novodobé korespondenci řadíme i dopisy odmítnutého přítele, zveřejňované několik měsíců ve vagonech metra, které se později ukázaly jakou součást promyšlené reklamní kampaně, patřící k vydání Románu pro ţeny Michala Viewegha. Dopisy fungují jako inspirační zdroj či přímo jako materiál literární fikce. Ve 21. století dopis nahrazujeme virtuální e-mailovou korespondencí.

-26-

3 VZTAH SE SOFIÍ PODLIPSKOU Vztah se Sofií (Ţofií) Podlipskou11 zasáhl osudově ţivot Jaroslava Vrchlického. I kdyţ jejich korespondence trvala jen něco málo přes rok. Korespondence měla pozitivní vliv na duševní vývoj mladého básníka, z něhoţ se stal muţ s pevným cílem. Pro poznání Vrchlického má korespondence veliký význam, nejenţe ukazuje jeho vnitřní ţivot, ale také jeho umělecké názory, literární plány a vysvětluje i básníkův postoj k některým událostem v jeho ţivotě. První zmínka Jaroslava Vrchlického o Sofii Podlipské se objevuje jiţ roku 1872, kdy Vrchlický četl román od Podlipské. Celé přátelství začalo v červenci 1873 ve veltruském parku, kdy ji Vrchlický několikrát viděl i s její dcerou Ludmilou. K osobnímu seznámení došlo na podzim 1873, kdyţ Vrchlický začal navštěvovat schůze a večírky v Umělecké besedě. Od té doby s ní zůstal básník ve styku, ovšem zcela společenském a formálním. Kdyţ Vrchlickému zemřel otec (v roce 1874) pomohla Sofie Podlipská získat práci jeho sestře. V Itálii, kde se Vrchlický cítil osamocen a měl velké pochybnosti o svém básnickém povolání, chyběl mu jeho bratr a jeho přátelé. V tomto duševním rozpoloţení napsal svůj první dopis Sofii Podlipské dne 8. srpna 1875. Vrchlickému je dvacet tři let a Podlipská je o devatenáct let starší neţ básník. Vrchlický ve svém prvním dopise píše o svém příspěvku do Ţenské bibliotéky, ale byla to jen zamínka. Hlavní důvod bylo básníkovo duševní rozpoloţení: „Mám se dobře, velmi dobře, ale stýská se mi denně po té podkrovní komůrce v třetím poschodí na starém městě, kde na své roztrhané pohovce byl jsem malým bohem svých snů, knih a svého samovaru. Nehodím se pro toto skvělé otroctví. Myslím, ţe má nuda by byla snesitelnou, kdybych byl, neb dovedl býti pedagogem z povolání z lásky, ale snad mi dáte za pravdu.“ (Dopisy, 1917, s. 5) Podlipská odpověděla ještě ve stejném měsíci: „Teprve tyto dni četla jsem Vaše poslední básně v Lumíru. Nedostávajíc ho sem dala jsem si toto číslo schválně přinést a pokochala jsem se ve vodopádové hudbě Vašich veršů, v překypující vroucnosti Vašeho citu, v unášejících obrazech Vašich. Jste to právě Vy a byla bych Vás uhodla, kdyby tam nebylo stále Vaše jméno. Vy se bojíte na tuto sbírku?? Bezpochyby jste zaměstnán jinými velkými 11

Sofie Podlipská (1833-1897) – česká spisovatelka, mladší setra Karolíny Světlé. Do literatury vstoupila v roce 1858 v almanachu Máj. Manţel Josef Podlipský, děti dcera Ludmila a syn Prokop. Psala romány, povídky, drobné prózy, ţivotopisy, pohádky, naučné knihy pro mládeţ a překlady.

-27-

předměty podobnými Vašemu Ahasveru mně nezapomenutelnému a křivdíte této minulé snad náladě. Beru tyto básně do ochrany před Vámi. Velkost vystupuje přečasto netušená z nejmenších předmětů ze skromných oborů.“ (Dopisy, 1917, s. 7) Podlipská odepsala velmi zdvořile, avšak s velkým nadšením, které nebylo předstírané. „Připočteme k tomu ještě povahový sklon Podlipské všechno zveličovat, nad vším se rozplývat. Jiţ první dopis ukazuje, co bude příznačné pro celý vztah obou korespondentů. Účast literární i lidská, snaha sdílet si dojmy z básnických a filozofických knih, hovořit o svých plánech a navzájem oceňovat

své

práce,

slastné

kochání

v projevech

blouznivého

přátelství.“

(Balajka, 1979, s. 56) Korespondence se od prvních dopisů dále rozvíjí. Vrchlický získal v Podlipské, svou důvěrnici. Svěřuje se jí o svých plánech, posílá jí své rukopisy a spisovatelka jej neustále chválí. Mladý básník poslal Podlipské i veršované filozofické drama Eloa a ţádal o posudek: „Četla Jste tedy také Elou! Můj boţe, divím se s jakou nezaslouţenou ochotou čítáte vše čím Vás můj bratr zanáší, řekněte upřímně ţe jsou to někdy ne-li slabé, jistě podivné věci, jeţ Vám doručuje. Pište mi o Eloe, třeba jen několik slov, nikdy jsem nepsal nic s věčí láskou a s věčím posvěcením neţ tyto scény, nad nimiţ mnohý pokrčí rameny. Ale nikdy jako při psaní této básně nemyslil jsem na ony vzácné neznámé duše, o kterých jsme jednou spolu hovořili, na ona vnímavá srdce, jeţ neptajíce se po hlase kritiky jdou za hlasem svého nitra. Snad přece někdo se najde, pro něhoţ jsem psal, a tento někdo neznámý vyváţí zajistě všecky úsudky, jeţ při vší vědecké přesnosti alespoň dle mého náhledu nepostihnou ony hluboké záchvěvy duše, ona, řekl bych mystéria tvoření uměleckého, jeţ jsou radostí i mukou zároveň.“ (Dopisy, 1917, s. 25) Podliská odpovídá tak, jak si básník přál s obrovským velebením díla: „Ano, četla jsem Elou a chtěla bych ji míti zde a čísti ji znova a znova slyšet ty ţaloby a obviňování sebe velkých duchů nešťatsných, které se pne ku klentbě nebeské. Znova chtěla bych se zamyslit v té perspektivě lidského utrpení, kterou Jste dovedl slovy tak krátkými prohloubat aţ zeje co propast, jakou skutečně jest. Nad ní nechal Jste vzejíti hvězdu lásky, hvězdu spásy na jakou člověčenstvo sotva mysliti tím méně v ní doufati si troufá. A z Vaší ruky ta hvězda září. Člověk vidí ten démantový lesk nad černými stíny. Eloou dotknul jste se ideje budoucího náboţenství lidstva a mně se zdá dokonce, ţe jste celou jeho podstať vybásnil. Takové bývalo druhdy zjevení. Toť bylo by to náboţenství, které se vynořuje z Byronova a Heinova zoufalství, ze zoufalství a pochybností dlouhých věků., které dětinství starého náboţenství mocně setřásajíce nic jiného neţ chladný posměšný rozum za náhradu

-28-

nenalézají.“ (Dopisy, 1917, s. 31) Spisovatelka píše svoje dojmy, jaké v ní dílo zanechalo. Nejedná se tedy o kritický rozbor díla. V korespondenci se také objevuje starost o básníkovo zdraví. Vrchlický trpěl koncem listopadu 1875 zimnicí. Básník svůj zdravotní stav zdůvodňoval přepracovaností. I kdyţ v dopisech bratrovi Bedřichovi píše, ţe trpí i halucinacemi. Při starosti o básníkovo zdraví se projevuje Sofiina mateřská péče. Dokonce ho v dopise vyzývá, aby se vrátil z Itálie dříve neţ mu skončí dohoda s hrabětem. Od toho dopisu byl Vrchlický rozhodnut, ţe místo opustí, jakmile mu vyprší smlouva, nebude si ji tedy nadále prodluţovat. Během pobytu v Itálii dostal Vrchlický nabídku práce v časopise Světozor, ale ještě před odjezdem z Itálie z této nabídky sešlo. Ale spisovatelce nepíše pouze o svém zdraví, píše jí i o tom, jak jej uchvátila italská krajina: „Snad proto, ţe miluji velká města, jsem v Livorně spokojen. Bylo vţdy mou radostí blouditi zamyšlen po hlučných ulicích, a zvlášť zde na břehu moře, mezi lidmi, jichţ hovor zní mi polocize, je v tom zvláštní kouzlo nechat se nésti proudem a údivem pak nalézti svou myšlenku jiţ pronásledujete., na hrotu stoţáru nebo ve výklenku staré katedrály. Přiznám se, ţe by mne Marano pomalu bylo zabilo. Sebe krásnější příroda nedostačí a já nevím, čím je to, ţe rád mám ji jen tenkrát, kdyţ jí uţíti můţeme se srdcem svobodným, nanejvýš ve společnosti nějaké rozumné knihy nebo krásné duchaplné ţeny. Místo toho měl jsem v Maraně jen dva rozpustilé hochy a kopy mrzutostí. Toto vše lépe se unese v městě.“ (Dopisy, 1917, s. 24) Vrchlický tento dopis napsal na podzim, dne 14. listopadu 1875. V analýze své vlastní povahy, bývá Vrchlický otevřenější a přesnější neţ v analýze své tvorby. V dopise ze dne 26. prosince 1875: „Vy znáte ţivot lépe neţ já. Vy znáte srdce, vţdyť jste tak mistrně naznačila mou povahu, jeţ potřebuje více přátelství neţ vzduch k dýchání. Ano, je to nešťastná povaha! Stále se jí zdá, ţe nemá nikoho, ţe trpí, a kdyţ není muk, tvoří si je sama, a kdyţ jsou muky, nemá síly setřásati je a potácí se věčně od spleenu k ideálu – a to unavuje. Pak je tu ještě jedna stránka, ale o té se psáti nedá. Tato povaha je s to odkopnouti své štěstí proto, ţe není neštěstím a poznati jej teprve, kdyţ zmizelo. Jest mnoho dětství v té povaze. Stisknutí ruky, úsměv, slovo jí stačí k štěstí, zneuţívání jest jí největší otravou. Myslím mnoho o sobě. Není to povaha ţeny ani muţe, je to něco mezi oběma, čemu nerozumím. Jak píšete upřímně a vroucně! Vaše přání se vyplnilo, nejsem churav více, jen se hrozně nudím a čekám den svého vykoupení jako sv. otcové z očistce v starém ţaltáři mé babičky.“ (Dopisy, 1917, s. 43) Vrchlický měl velkou potřebu citové, vnitřní harmonie, touţil po lásce a přátelství. Na Vrchlického velmi negativně působil

-29-

kaţdý nesoulad s vnitřním klidem. Sám se obklopoval přáteli, kteří obdivovali jeho umění, měli k němu uctivý, ale i srdečný vztah. Neměl rád lidi, kteří ho občas upozornili na nějaké jeho nedostatky v dílech. Z důvodu nepřijímání kritiky skončilo přátelství Vrchlického s Macharem. Podlipská překvapuje svoji neobyčejnou intuicí, dokonale poznala osobu Vrchlického,

i

kdyţ

ho

před

odjezdem

do

Itálie

znala

jen

běţně.

Reagovala i na Vrchlického úvahu o jeho vlastní povaze: „Ţe nemáte povahu ani ţenskou ani muţskou? Toť se rozumí. Jste poetou a myslitelem, pracujete a trpíte. Zdáte se slabým sám sobě proto, ţe je Vaše síla stále napjata aţ k přervaní. Utišujte se násilně, šetřete Svého zdraví. Zpomínejte, ţe se o Vás bojím. Nic Vás tedy netěší? Ani moře, ani nebe? O, těší Vás to víc neţ kohokoli. Vy to jen necítíte. Aţ Vám zas bude dobře, vrátí se Vám všecky ty dojmy bohatě. Váš cit je churavý, domnívám se, ţe raněný.“ (Dopisy, 1917, s. 49) Podlipská vystihla velmi přesně citlivou stránku Vrchlického. V této pokročilé fázi korespondence si svěřují především své dojmy z četby, vzájemně si doporučují knihy, oba obdivují Victora Huga. Podlipská se začíná čím dál častěji zmiňovat o své dceři Ludmile, kterou velice vychvaluje. Vrchlický reaguje chladně a zdvořile. Mezitím přátelský vztah přerostl v milostný cit. První zmínkou váţnějšího citu je dopis od Vrchlického z 10. února 1876: „Vaše listy mne nyní uspávají, leţí na stolku vedle mého loţe; Vaše řádky mne posilňují kdyţ mdlý se vracím v noci z nudného salonu od ještě nudnějších šachů a chci napsati alespoň několik veršů bych nezabil tak docela celý den nudou a zbytečnými všednostmi. Musím to říci: Jste mou útěchou, mou jedinou útěchou v těchto zlých dnech a jestli trochu klidněji nyní hledím v budoucnost, jest Vaší zásluhou. Jste tak spokojena se mnou? Kdybych měl psáti ten směs pocitů a myšlenek, jeţ mne provází při čtení listů Vašich vţdy by jen neobmezená vděčnost byla výsledním tonem všeho. A více neţ vděčnost. Mohu říci jako Lelia dny slunce přešly přes hlavu mou, jindy mohla vyplniti láska celý ţivot můj, dnes nám třeba přátelství pevného, svatého.“ (Dopisy, 1917, s. 103) Spisovatelka zápětí odpovídá: „Zdali jsem byla spokojena s Vámi? Můj boţe co jsem jen učinila, ţe jsem si zaslouţila té odměny od Vás, ţe je mi dopřáno tak Vás konejšit, ţe máte všecko co Vám pravím, takový neslýchaný účinek? Zdali jsem spokojena? Já ţasnu, můj drahý příteli a na místě ješitnosti která by mne mohla snadno zachvátit kloním své čelo v prach před tím netušeným dobrodiním, kterého je mi poskytnuto. Kdykoli jsem Vám domlouvala a se snaţila Vás uspokojit vţdy myslívala jsem ţe mohu být spokojena zjednám-li Vám jen chvilku jasnější a zatím mne přesvědčujete ţe Jste opravdu utišen. I na osamotnění dal Jste se ode mne připravit a mně se zdálo ţe jsem Vám tak krutě

-30-

o tom psala.“ (Dopisy, 1917, s. 118) City v dopisech projevují otevřeně. Posledními dopisy do Itálie se opět Podlipská zmiňuje o své dceři Ludmile 12, kladně hodnotí její výtvarné nadání, ale Vrchlický nereaguje. V této době cítí velikou náklonnost k Sofii. Při návratu z Itálie píše Podlipské dopis ze Salzburku dne 1. dubna: „Leč nyní k věci. Co vlastně chci s tímto listem? Snad se bojím, ţe oněmím aţ budu státi před Vámi? Ne, drahá jediná má přítelkyně jsem dosti upřímný říci Vám vše co myslím i cítím. Jest jen to potřeba mluviti s Vámi v této chvíli, jeţ jest důleţitým rozhraním mého ţivota, jeţ jest tak kouzelná a čarovně klidná jakoby byla sladkou předtuchou budoucnosti.“ (Dopisy, 1917, s. 197) Vrchlický miluje Sofii Podlipskou, i kdyţ byla téměř o dvacet let starší neţ on. Těší se na setkání, ale zároveň má obavy. Po návratu do Prahy se básník setkal s Podlipskou v Umělecké besedě. Spisovatelka vzala sebou i svoje děti, Prokopa a Ludmilu. Podlipská se snaţila, aby se její děti spřátelily s Vrchlickým. Ludmila měla v této době teprve patnáct let. I přesto Sofie se čím dál častěji zmiňuje o své dceři básníkovi. Návštěvy probíhají u Podlipské doma. Jejich vztah vrcholí a spisovatelka proţívá vnitřní dilema: „Místo jásavého přivítání, jak jsem si to představovala, otevírám Vám duši tu ubohou a otevírajíc ji, teprv sama se dovídám, co v ní zbývá pořád bolestného. A Vy máte trpělivost se mnou jako anděl. A ještě Jste spokojen. Mohu i to pochopit. Před Vámi musejí se hlubiny otevírat. To děje se bezděčně a já nic za to nemohu, není-li pravda? Doufám, ţe nyní to se mnou zas uţ půjde. Uţ věřím ţe Jste tady, věřím odejdete-li ţe Vás zas uvidím.“ (Dopisy, 1917, s. 201) Spisovatelka proţívá vnitřní boj, cítí platonickou lásku k mladému básníkovi, i přesto má obavy, ţe by tento vztah mohl skončit a ona by zůstala osamělá. V dopise ze dne 6. dubna 1876 se Sofie opět zmiňuje o Ludmile a navíc je zde patrné citové napětí: „Vţdyť jsme se nalezli a naše ruce na ráje zápraţí drţí se pevně, nezápasí o ten vchod a východ. Budeme něco vidět? Pronikneme spolu některé vrstvy, abychom pověděli, ţe za nimi ještě jiné a ještě hustší se kupí jako horstvo nade všecky obzory sáhající? My věříme, proto jsme se našli. Naše obojí oči splývají v oko jediné, v duševní dalekohled. Budeme se umět dívat spolu? Je to vůbec moţno takovým vnuknutím na pravdu přijít? My tomu chceme. A více, nám je to souzeno jako všecko co nám se děje. Tedy ta mlha! Ta mlha! Budiţ mi vítána. Jsem s Vámi na cestě. Jen do ní, jen do ní, ztratit se nemůţeme, jsme dva. Raţte juţ cestu, příteli, půjdeme aţ kam nás to propustí a cestu nazpět se vyhradíme.“ (Dopisy, 1917, s. 204) Při korespondenci

12

Ludmila Podlipská narozena v roce 1861.

-31-

během května a června se Sofie jiţ o své dceři nezmiňuje. V této době i po předešlé krizi vrcholí jejich citový vztah. Spisovatelka píše dne 8. května 1876: „Kdyţ Jste odešel bylo mně jakobych byla napojena jakousi vznešenou hudbou. Celou noc zvučelo mi to v duchu. Nemám teď pro nic smyslu dokud se nepokusím povědít Vám něco o těchto dojmech. Vy asi zas myslíte ţe na tom všem není nic, ţe jsou to známé věci a ne-li to ţe jsou to nepatrné podobrobnosti o kterých Jste vypravoval. Ale Vy nevíte o kouzlu Vaší osobnosti, Vašeho pojmutí, Vaší výsosti, která v těch všednostech se zhlíţí, láme, rozděluje, rozmnoţuje, rozprskává jako obrazy věčných hvězd v rozvlněném moři, o kterých Jste včera vypravoval tak ţe mi bylo a posud je jakobyste byl hodil na mého ducha hvězdný jakýsi nádherný plášť v němţ se vznáším vysoko nad svoje posavadní ţití, názory a práce. O Vy nevíte o tom dobrodiní, které mi činíte. Ale já chci aspoň abyste věděl jak ho cítím. Viděla-li jsem včera ţe váháte s odchodem byla jsem tak šťastna a vděčna za kaţdou minutu kterou Jste tak laskavě a štědře přidával.“ (Dopisy, 1917, s. 239) Podobných dopisů v tomto období nalezneme více. Sofie s city nešetří. Příkladem je dopis po návštěvě divadla, kdy píše, ţe nevěděla, co v divadle hráli, ale ţe celou dobu myslela na básníka, který seděl vedle ní. V Praze se setkávají denně aţ do léta, kdy odjíţdí spisovatelka se svými dětmi do Veltrus. Vrchlický navštěvuje spisovatelku a procházejí se společně ve veltruském parku, kde proţili příjemně strávené chvíle. Sofie Podlipská postupem času začala svoji lásku směřovat k dceři. K jejímu rozhodnutí ji mohly přimět společenské poměry, přece jenom byla sestrou velice známé spisovatelky Karolíny Světlé, a i věkový rozdíl byl velice patrný. Společnost v 19. století, by takový vztah nemusela přijmout, dokonce by tento vztah mohla odsoudit. Co vedlo k takové náhlé změně se neuvádí, můţeme se tedy jen domnívat. Ludmilu nabídla básníkovi při velice podivné situaci: nad hrobem svého mrtvého manţela. Tuto skutečnost se dozvídáme ze vzájemné korespondence. Dne 30. června 1876 píše Sofie Vrchlickému: „Plačíc pročtla jsem všecky Vaše listy, myslila jsem na Vaši andělskou dobrotu, kterou Jste mi právě Svoje předsevzetí pověděl. Má duše, co mám slíbit na vzájem Vám? Budu bdíti nad Vaším štěstím a klidem jako Vy nad mou dcerou chcete bdít. Vynasnaţím se oceniti Vás třeba Jste stál vysoko nade mnou Srdcem a vroucností dosáhnu toho, byť duch můj nestačil. Vaše shovívavost přichází mi v tom vstříc a všecko mi usnadňuje. Buďte mi aţ do věčnosti poţehnán.“ (Dopisy, 1917, s. 274-275) Spisovatelka se loučí se svoji láskou, proto četla všechny dopisy, které ji sám básník napsal. Vrchlický tuto skutečnost nese

-32-

těţce a píše pesimistické básně, které najdeme ve sbírce Poutí k Eldorádu, například v básni Cesta ořeším: „Tak úzká byla, ţe dva motýli jen těsně letět mohli vedle sebe, ţe paprsky jen po ní tančily, hlemýţď, jda přes ni, přepaţil ji celou. Sem tam se kmital modrý kousek nebe; My spolu šli tou její klenbou ztmělou, a zázrak! Ač to přece jistá, vţdy oba na ní dost jsme měli místa.“ (Vrchlický, 2009, s. 50) Básník je zraněn, i tahle láska pro něj byla pouhým klamem. Podlipská je hluboce zraněna, je jí líto, ţe básník jejich lásku povaţuje za klam. Důkazem tohoto tvrzení je dopis ze dne 4. července 1876, který psala spisovatelka: „O boţe, boţe! Vy mne snad opustíte. Vy Jste mohl zanevřít na mne. Představuji se ţe čtu Vaše básně bolem vzdáleností rozervaná s vědomím ţe mnou snad pohrdáte. Trpím ţe jsem jakţiva tolik nevytrpěla. A přece budu číst ještě dál. Nevím zdali mne to utišuje neb ještě více pobuřuje. Pokračuji u Večerní jízdě. Ach jak sleduju kaţdé sladké slovo Vaše. Coţ je moţno, abych kdy mu byla cizí. O vizte, vizte utrpení moje. Jsem jako s Vámi na té jízdě a přece bez Vás.“ (Dopisy, 1917, s. 277) Tento dopis napsala jako reakci na pesimistické básně Vrchlického. Básník na tento dopis ihned odpovídá: „Jak Jste mohla drahá jediná má duše na chvíli pochybovati o mně? Teď teprv chápu jak mdlé a slabé musejí býti osvědčování mé oddanosti, mého vášnivého citu k Vám! Coţ je to všecko v nekonečné srdce Vaše! Odprošuju Vás, modlím se k Vám a doufám, vím ţe jsou ve vás slitování zdroje. Nač psal jsem celou Colonu? Tu a všecko bych oplakal a prohlásil za přelud a klam ale těm řádkům „Ruka dána nad hrobem pro věčnost jest dána“ těm věřte zapřísahám Vás Vaším duchem, Vaší láskou k pravdě a lidstvu která jest jedinou mou láskou kde smíme se objímati v nekonečnost! Jak Vás bych mohl ztratit, jak Vás zneuznat jak Vás opustit, jak Vás oklamat? Coţ nevíte, ţe můj ţivot patří celý Vám? Byly to smutné chvíle, ovšem, jeţ jsem proţil ale zavinil jsem je sám, dovolte ať za ně trpím opět sám.“ (Dopisy, 1917, s. 279-280) Po tomto bouřlivém vyznávání následoval opět klid. A Podlipská všechnu svou snahu převádí na dceru.

-33-

V červenci roku 1876 bydlel Vrchlický ve Sládkově bytě, který mu Sládek přenechal, kdyţ odjel. Vrchlický zde bydlel rád. Mohl vyuţívat bohatou Sládkovu knihovnu. Psal Sofii dopisy do Veltrus, kde se jiţ mnohem častěji oba zmiňují o Ludmile, v dopisech ji nazývají „Miloušek.“ Podlipská svoji dceru velice chválí, neúměrně zveličuje její nadání a Vrchlickému neustále připomíná, ţe Ludmila se na něj stále vyptává. V této fázi korespondence se vztah mezi Podlipskou a Vrchlickým omezil spíše na Ludmilu, uţ se ani neujišťují o svém přátelství. Stále si svěřují své umělecké plány a posílají si svá díla. Podlipská se definitivně rozhodla lásku k básníkovi ignorovat, dopis ze dne 23. srpna 1876 nám tuto skutečnost potvrzuje: „Cítím dobře, jak mne drţí Vaše drahá ruka ze vzdálenosti a myslím věru tenkráte, ţe mezi námi vzdálenosti není. Jsem spokojena jako nikdy a pořád Vás mám na blízku coţ není pouhým zdáním, neb všecko pamatuje mne na Vás a spolu mi slibuje, ţe Vás co nevidět spatřím a ţe se nikdy nerozejdeme. Hned kdyţ jste odešel od nás, moje vlídné dobré dítě pomyslila jsem si: Tak, loučím se s parkem kaţdým pohledem. Kdyţ jsme spolu chodili lesem zpomínala jsem nejvíce na onen sen o Vás, který jsem Vám vypravovala a kdyţ jsme si řekli synu a matko, tu zdálo se mi ţe se všecko rozluštilo. Tam na tom místě viděla jsem Vás v onom snu. Je to blouznění, ale kdoţ by neblouznil přemáhá-li ho skutečnost.“ (Dopisy, 1917, s. 348) Spisovatelka shledává Vrchlického jako velmi vhodného muţe pro svoji dceru. Vrchlický získal větší sebedůvěru a vnitřní klid, který pro svůj ţivot potřeboval. Dokonce se těšil na společný ţivot s Ludmilou. Sám básník byl okouzlen jejím mladistvým půvabem a její naivitou. Ale mezi oběma snoubenci byl nepoměr ve vzdělání a duchovní kultuře. Podlipská se ovšem snaţila svědomitě Ludmilu připravovat na roli manţelky velkého českého básníka. Její dcera četla literaturu a zvláště díla Vrchlického, ke čtení literatury

ji

přivedla

Sofie.

Ludmila

ve všem plně

důvěřovala

matce,

proto

jí ani neodporovala. Vrchlický předpokládal, ţe Ludmila bude stejně inteligentní a umělecky zaloţená jako její matka Sofie, dokonce jej nezaráţely ani dopisy, které mu psala Ludmila: byly bez umělecké hodnoty. Dne 30. srpna 1876 píše Vrchlický Sofii: „Já obdivoval tu skromnou, dobrou Ludmilu, cítil jsem jak vedle ní musí být člověk svatým a dětinným chce-li Ji pochopit, já poznal ţe v jejím tichém plání jest celý ţivot její a já se bál slovem nebo pohledem porušit její spící duši. A vím to, ţe vţdy budu s ní jednati tak, ona nepotřebuje ničeho jen čas občas ujištění, ţe jest vše dobré, vše jako bylo a jistě bude Vám zas veselá jako pták a klidná jako dítě. A já nepotřebuji ničeho, neţ jeden pohled na ni a vím, co jest mou útěchou a mým ţivotem. Nezazlíte mi jistě, ţe dnes tak mluvím,

-34-

ale jsem pohnut myšlenkou, ţe já to jsem, jenţ smí se dívati v probouzející se jaro té čisté duše, ţe v této duši odkrývám v kaţdém tahu a rysu jen Vás, v které se mi vtělilo vše, co jsem marně hledal a po čem tak dlouho touţil. A toto drahé dítě má teď růsti pod vlivem mým, já se skoro bojím státi nad ním, viďte, ţe mi pomůţete, ţe mi vţdy podáte ruku, ţe ji vloţíte do ruky moji, kdyţ bude pracovati k šťastné budoucnosti tohoto našeho společného pokladu?“ (Dopisy, 1917, s. 360-361) Básník našel svoji ideální ţenu, po nezdařených láskách a byl se svým ţivotem nadmíru spokojený. Očekával, ţe mladou manţelku povede podle svým představ, aby spolu tvořili jednu duši. Dne 3. září 1876 píše Vrchlický o Ludmile Sofii Podlipské: „Jaké zázraky dělá to Vaše dítě! Co vře to jen v Její svaté duši! Jaká něţnost v kaţdém Jejím slovu, jaké kouzlo. Kým jest nám darováno to dítě? Jest snad hvězdou, v které zaplanou znova vše zhasínající paprsky naších prvních snů k nové záři? A Vy střeţíte její sny a já smím se dívati s Vámi do magického zrcadla její duše kde vše kvete a voní jako v pohádce! Jak Vám za to děkovat! Jaká to útěcha, kdyţ pohrouţenému v suchou vědeckou práci zjeví se náhle to dítě! S ním musí se vrátit všecka poesie, jiţ jsme poslali nuceni ţivotem do vyhnanství a v srdci to zpívá, jako kdyţ dnes týden jsem procházel s ní ruku v ruce po břehu řeky. Stalo se mi tak dnes po přečtení Jejího zázračného listu. Ó prosím Vás vším na světě čím jsem si dobyl Její přízeň? Nevíte jak se bojím o sebe bych v Jejích očích byl vţdy stejně dokonalý a dobrý.“ (Dopisy, 1917, s. 373-374) Pocit radosti převládá i v jeho básnické tvorbě, pesimistické verše ze zklamané lásky vyměnil za verše plné naděje a radosti. Vrchlický uvěřil, ţe Ludmila má uměleckou duši stejně jako její matka. Podlipská navedla Vrchlického do nerovného manţelství. Svatbu měli dne 4. srpna 1879, Ludmile bylo jen osmnáct a Vrchlickému dvacet šest let. Obřad se konal v nádherném kostele svatého Štěpána. V Ludmile asi ještě i dlouho po svatbě miloval vlastně Sofii, rozuměl si více s tchýní neţ s vlastní manţelkou. Ludmila ţárlila na svoji matku a Jaroslav Vrchlický se ve svojí ţeně spletl. Básníkův ţivot v něm pěstovala stále Sofie, Ludmila neměla zájem o jeho tvorbu, i milostné básně určené přímo jí nečetla. V dalších dopisech Vrchlický hodnotí svůj pobyt v Itálii a píše, ţe to byl důleţitý mezník v jeho ţivotě. K Podlipské stále chová velký pocit vděčnosti zato, ţe jej v kritickém období velice podpořila a ukázala mu nový směr ţivota. Korespondence se Sofií Podlipskou byla pravidelná, aţ na poslední dva dopisy, mezi nimiţ je prodleva dva měsíce. Poslední dopis napsala spisovatelka 9. listopadu 1876: „Včera pravila jsem Vám, příteli vţdy draţší, ţe mám právo ba více, za povinnost básníků, aby dále rozvíjeli

-35-

myšlenky dávné z lidstva vyzářené v obrazech mythologie. Svědčil Jste mi a já tím posilněna myslím dále na to. Souhlasili jsme tedy, ţe není chybou nýbrţ zásluhou mění-li se v básni mythologických děj. Rozumí se, ţe jen tenkráte je-li ta změna v skutku vývojem a nikoliv falšováním. Pravému vyvolenci Mus není moţno falšovat. Jeho opravdovost a vnitřní nutnost jeho práce vyváţejí ryzí zlato z hlubin duše.“ (Dopisy, 1917, s. 396) Další korespondence jiţ neprobíhala, nebyla totiţ nutná. Často se navštěvovali, především kvůli Ludmile. Po celou dobu korespondence se oslovují různými slovními spojení. V prvním dopise oslovuje Vrchlický Podlipskou „velectěná paní,“ později přechází oslovování „má jediná drahá přítelkyně,“ „jediná nenahraditelná přítelkyně“ nebo „drahá duše.“ Podlipská básníka oslovuje v korespondenci „velectěný pane,“ „příteli z nebes mě seslaný,“ „mé dítě,“ „můj drahý příteli“ nebo také „moje milé dítě.“ Básníkův synovec Vladimír Frída si myslí, ţe Sofie Podlipská hrála po celou dobu jen falešnou hru s básníkem. Od začátku měla v úmyslu seznámit svoji dceru s Jaroslavem Vrchlickým. Její slova v dopisech o dceři byla záměrná a od začátku dopisování promyšlená. I dceřin zájem o Vrchlického díla byl pouhou lţí. Vladimír Frída obviňuje Sofii Podlipskou, ţe básníka úmyslně navedla k nerovnému manţelství. K tomuto tvrzení se připojuje i tvrzení básníkova bratra Bedřicha, který ve svých dopisech píše, ţe se mu Jaroslav Vrchlický ani jednou za celý pobyt v Itálii nezmínil o Ludmile. Po návratu z Itálie jej úmyslně zvala spisovatelka opakovaně k nim domů, aby jej seznámila s Ludmilou. Nebyly to pouze zdvořilostní návštěvy, ale návštěvy v rodinném kruhu. Jelikoţ se básník nezmínil o Ludmile ani svým přátelům, nenapsal v ţádném dopise, ţe by k ní choval náklonnost, proto bylo pro všechny velikým překvapením, kdyţ oznámil svoje zasnoubení s Ludmilou. Můţeme se jen domnívat, jestli to byla hra plná intrik nebo nepromyšlený skutek, který měl zakrýt jejich skutečnou lásku.

-36-

ZÁVĚR Hlavním tématem práce byla korespondence Jaroslava Vrchlického se Sofií Podlipskou. Jeho korespondence byla velice obsáhlá, ale dodnes se jí mnoho bohuţel nezachovalo. I přes málo dopisů, které se zachovaly, můţeme nahlédnout do nitra básníkovy duše a do jeho ţivotního příběhu. Za nejvýznamnější se povaţuje korespondence se Sofií Podlipskou, ale Vrchlický nepsal pouze jí, nýbrţ i svým přátelům a rodině. Z přátel si nejvíce dopisoval s profesorem Eduardem Albertem, ale také s Janem Nerudou, Bohdanem Jelínek, Vítězslavem Hálkem a mnoha dalšími. Proţil velkou lásku, kterou dodnes zastírá tajemství. Ani po přečtení dopisů s jeho vyvolenou Sofií Podlipskou se nedozvíme, zda sňatek s Ludmilou byla jen velmi dobře promyšlená lest Sofie anebo jestli opravdu spisovatelka milovala básníka, ale nakonec dala přednost postavení a společnosti před ţivotní láskou. Dnes se jiţ nedopátráme, jak to bylo. Ale můţeme s určitostí říct, ţe i přes velký věkový rozdíl, Sofie Podlipská byla největší láskou Jaroslava Vrchlického. Důleţitým okamţikem v ţivotě, se stala prozrazená nevěra manţelky Ludmily a Vrchlického následný pád. Manţelčina nevěra zlomila Jaroslavu Vrchlickému jeho citlivou duši. Zasáhla ho tak hluboce, ţe se nikdy nevzpamatoval. Pocit nejistoty ohledně biologického otcovství jej ve vztahu k jeho dětem neustále pronásledoval.

-37-

POUŢITÁ LITERATURA A PRAMENY BALAJKA, B. Jaroslav Vrchlický: Odkazy pokrokových osobností naší minulosti. 1. vyd. Praha: Melantrich, 1979, 389 s. BALALAJKA, B. Přehledné dějiny literatury II. 4. vyd. Praha: Fortuna. 2001. 200 s. ISBN 80-7168-781-2 Dopisy Jaroslava Vrchlického se Sofii Podlispkou z let 1875-1876. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Františka Borového, 1917. 441 s. FORST, V. a kol. Lexikon české literatury. 1. vyd. Praha: Academia. 1985. 900 s. HOMOLOVÁ, K., OTRUBA, M. Čeští spisovatelé 19. století. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1971. 255s. KRULICHOVÁ, M. Jaroslav Vrchlický (1853-1912) literární pozůstalost. 1. vyd. Praha: Literární archív Památníku národního písemnictví, 1976. 101 s. LEHÁR, J. STICH, A. JANÁČKOVÁ, J. HOLÝ, J. Česká literatura od počátku k dnešku. 2.vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2008. 1082 s. ISBN 978-80-7106-963-8. MEJSNAR, F. Jaroslav Vrchlický stručný nástin ţivota i díla. 1. vyd. Hradec Králové: nakladatel Bohdan Melichar. 1913. 32 s. MOCNÁ, D., PETERKA, J. Encyklopedie literárních ţánrů. 1. vyd. Praha: Paseka, 2004. 299s. ISBN 80-7185-669-X. Památník národního písemnictví. Praha. Archivní fond Jaroslava Vrchlického. POLÁK, J. Česká literatura 19. století. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1990. 308s. ISBN 80–042–3906–4. TICHÝ, V. Jaroslav Vrchlický: Ţivot. 1. vyd. Praha: Nakladatel Vojtěch Hrách v Praze, 1942. 402 s. VRCHLICKÝ, J. České hry. 1. vyd. Praha: Rodina, 1933. 332 s. VRCHLICKÝ, J. Eklogy a písně. 1. vyd. Praha: Melantrich 1948. 392 s. VRCHLICKÝ, J. Výbor z básní. 1. vyd. Třebíč: Akcent, 2009. ISBN 978-80-7268-625-4.

-38-

Vzájemná korespondence: Jaroslav Vrchlický, Eduard Albert. uspořádal Bohuslav Knoesl. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1954. 269 s. ZELINKA, V. Jaroslav Vrchlický: ţivot, dílo, ukázky, bibliografie, literatura. 1. vyd. Praha: Nakladatel Jan Svátek, 1922. 63 s.

-39-

PŘÍLOHY

Příloha 1 Jaroslav Vrchlický (převzato: TICHÝ, 1942)

-40-

Příloha 2 Dopis Jaroslava Vrchlického Sofii Podlipské (převzato: PNP Praha. Archivní fond Jaroslava Vrchlického)

-41-

Příloha 3 Dopis Sofie Podlipské Jaroslavu Vrchlickému (převzato: PNP Praha. Archivní fond Jaroslava Vrchlického)

ANOTACE Jméno a příjmení:

Veronika Drmolová

Katedra:

Katedra českého jazyka a literatury

Vedoucí práce:

Mgr. Daniel Jakubíček Ph.D.

Rok obhajoby:

2012

Název práce:

Literární přátelství Jaroslava Vrchlického

Název v angličtině:

Literary friendship of Jaroslav Vrchlický

Anotace práce:

Práce se zaměřuje na ţivot a korespondenci Jaroslava Vrchlického. Hlavním pramenem jsou dopisy Vrchlického se spisovatelkou Sofií Podlipskou, které se dochovaly aţ do dnešní doby. Některé dopisy vlastní Památník národního písemnictví v Praze, ale mnoho jich bylo spáleno po smrti Jaroslava Vrchlického. První část práce je zaměřena na ţivot básníka a především na jeho korespondenci s přáteli. Nejvíce je práce zaměřena na korespondenci se Sofií Podlipskou.

Klíčová slova:

Básník, korespondence, dopis, verše, spisovatelka, list.

Anotace v angličtině:

This labor focuses on Jaroslav Vrchlický's life and his correspondence. The main sources are his letters with a writer Sofie Podlipská, which are preserved till today. Some letters are in Monument of National Literature in Prague, but many of them was burned after Vrchlický's death. The first part of this labor is aimed at poet's life and at his correspondence with friends. But mainly it's focused on the correspondence with Sofie Podlipská.

Klíčová slova v angličtině:

Poet, correspondence, letter, verse, writer, paper.

Přílohy vázané v práci:

Portrét Jaroslava Vrchlického. Dopis Jaroslava Vrchlického psaný Sofii Podlipské. Dopis Sofie Podlipské psaná Jaroslavu Vrchlickému.

Rozsah práce:

36 stran

Jazyk práce:

Český jazyk