UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI. Pedagogická fakulta DIPLOMOVÁ PRÁCE

UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI

Pedagogická fakulta

Katedra hudební výchovy

DIPLOMOVÁ PRÁCE

Hudebně-pedagogické texty na stránkách Dalibora

Bc. Ondřej Petřík

Vedoucí práce: Mgr. Gabriela Coufalová, Ph.D.

OLOMOUC 2013

1

„Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci na téma Hudebně-pedagogické texty na stránkách Dalibora vypracoval sám. Všechny prameny a zdroje, které jsem pouţil k sepsání této práce, byly důsledně citovány a jsou uvedeny v seznamu pouţitých pramenů a literatury“.

V Olomouci 7. prosince 2013 …………….. Ondřej Petřík 2

Velmi rád bych poděkoval paní Mgr. Gabriele Coufalové, Ph.D., za velmi vstřícný a obětavý přístup, za její ochotnou spolupráci při vedení této diplomové práce a za mnoho výborných odborných rad. 3

Obsah Úvod....................................................................................................................................5 1. Stručný přehled dějin českých zemí (s přihlédnutím ke kulturnímu vývoji)...................7 2. Časopisy.........................................................................................................................12 3. Hudební časopisy...........................................................................................................13 3.1 Obecné informace....................................................................................................13 3.2 Dějiny hudebních časopisů......................................................................................14 4. Časopis Dalibor.............................................................................................................22 4.1 O časopisu...............................................................................................................22 4.2 Redaktoři časopisu Dalibor.....................................................................................22 5. Hudebně-pedagogické texty v časopisu Dalibor...........................................................33 6. Rozdělení hudebně-pedagogických zpráv do skupin a jejich analýza..........................34 6.1 Hudebně-didaktické zprávy...................................................................................34 6.2 Hodnocení učebnic................................................................................................39 6.3 Koncerty hudebně-pedagogických institucí..........................................................48 Závěr................................................................................................................................63 Seznam pouţitých pramenů a literatury..........................................................................66 Přílohy.............................................................................................................................68

4

Úvod Tématem mé diplomové práce jsou Hudebně-pedagogické texty na stránkách časopisu Dalibor. Jejím hlavním cílem je analýza těchto textů, jejich komparace, zhodnocení z hlediska tematického a obsahového, vyhodnocení počtu zpráv všech zvolených kategorií (tj. hudebnědidaktické texty, recenze učebnic a koncerty hudebně-pedagogických institucí). Dále se hodlám zabývat dobou vzniku hodnocených textů, důvody jejich vzniku, posléze přistoupím ke srovnání se současnou hudební pedagogikou. Dalším aspektem, který bude vyhodnocen, bude zastoupení jednotlivých autorů textů. Zvolenými metodami práce bude v první fázi studium kompletních ročníků časopisu Dalibor, vytipování hudebně-pedagogických textů, rozčlenění těchto textů do kategorií hudebně-didaktické zprávy, učebnice a koncerty hudebně-pedagogických institucí. Dále bude zpracováno hodnocení těchto textů, bude vypracován seznam redaktorů, zpracovány jejich medailony a vyhodnoceno jejich působení a vliv na úroveň časopisu. Přestoţe časopis Dalibor patří ke stěţejním hudebním periodikům minulosti, jeho obsah z hlediska hudebně-pedagogického nebyl dosud systematicky prozkoumán a zhodnocen. K podobnému tématu v současné době pravděpodobně směřuje jedna kvalifikační práce o časopisu Dalibor vedená prof. Ottlovou. Práci jsem nalezl v informačním systému Univerzity Karlovy v Praze, jedná se ovšem o práci doposud nedokončenou. Účelem výběru tématu této mé práce bylo zpracovat rozbor hudebně-pedagogických textů publikovaných v minulosti v renomovaném hudebním periodiku a porovnat je se současnými hudebně-pedagogickými názory. V práci nejdříve stručně zpracovávám historii českých zemí s přihlédnutím ke kulturnímu vývoji, následně historii vydávání časopisů všeobecně a vydávání odborných hudebních časopisů v českých zemích do 20. století. Poté se jiţ zaměřuji na časopis Dalibor. Tento časopis, který uváděl ve svém podtitulu zaměření „časopis pro všechny obory umění hudebního“ vycházel v období let 1879–1927. Pro účely této práce byly zpracovány pouze ročníky časopisu, který vycházel ve zmiňovaném období. Je však třeba podotknout, ţe pokus o vydávání časopisu stejného jména byl opakovaně učiněn jiţ dříve, a to jednak v letech 1858–1864 a 1869 a dále pak v letech 1873–1875. Tehdejším redaktorům se však nepodařilo vydávání časopisu dlouhodobě garantovat. Teprve redakční rada, jeţ časopis obnovila v roce 1879 a k níţ se velmi brzy přidruţil nakladatel František Augustin Urbánek, byla v tomto 5

snaţení úspěšná. V časopisu publikovali významní hudební odborníci své doby, ale také dobrovolní dopisovatelé ze všech regionů země. Tematický záběr byl velmi široký, časopis obsahoval články historické, uměnovědné, teoretické, hudebně-pedagogické, přinášel zprávy z hudebních scén (zpočátku především z Národního divadla), zprávy o koncertech, zprávy o hudebním ţivotě v regionech. Informoval o hudební literatuře, o výsledcích bádání českých hudebních teoretiků atd. V další části práce jsem excerpoval hudebně-pedagogické texty zabývající se učebnicemi, didaktikou hudební výchovy a koncerty hudebně-pedagogických institucí, které byly zveřejněny v časopise Dalibor, a analyzuji je. Časopisy Dalibor jsou dostupné v odborných knihovnách. Přístup k většině ročníků jsem získal v Ústřední knihovně Univerzity Palackého v Olomouci, pro některé však bylo nutné navštívit Moravskou zemskou knihovnu v Brně, kde jsou uchovávány kompletní ročníky. Další oporou při práci na této diplomové práci byl Slovník české hudební kultury, Československý hudební slovník osob a institucí, Hudební periodika v Čechách a na Moravě 1796–1970, Hudební věstník, Hudební věda, Česká společnost 1848–1918, Dějiny českých zemí, Dějiny českých zemí, díl druhý, od poloviny 18. století do vzniku České republiky a Československá vlastivěda, díl 9 Umění, svazek 3 Hudba.

S opatřováním literatury potřebné ke zpracování kvalifikační práce nebyly výrazné problémy. Nepodařilo se mi dopátrat Slezský sborník a Katalog periodických novin, tím ale diplomová práce není nijak ovlivněná. Téměř všechno je k dispozici v Knihovně Univerzity Palackého, pouze Československý hudební slovník osob a institucí bylo nutno získat ve Vědecké knihovně Olomouc, neboť exemplář v informačním centru Univerzity Palackého nebyl kompletní. Údaje obsaţené v chybějícím textu byly pouţity například pro vypracování medailonu jednoho z redaktorů. Samotné časopisy byly z větší části k dispozici v knihovně informačního centra Univerzity Palackého v Olomouci, některé ročníky pak bylo potřeba excerpovat na pracovišti Moravské Zemské knihovny v Brně. Ţádný jiný problém jsem při vypracovávání diplomové práce nezaznamenal.

6

1. Stručný přehled dějin českých zemí (s přihlédnutím ke kulturnímu vývoji) V této pasáţi uvádím stručné dějiny pro dokreslení společenských a politických poměrů v našich zemích v době vydávání časopisu Dalibor a nějakou dobu po ukončení jeho vydávání. Do divadelních, tělovýchovných, muzejních a ostatních spolků včetně kulturních přibývalo mnoho nových lidí. Nově vznikly některé politické strany. Česká sociální demokracie, která vznikla v roce 1896 na základě moţnosti volební účasti pro velkou část obyvatelstva, začala nabývat politického vlivu a byla posilou pro profesní odborové organizace. Počátkem nového století probíhaly usilovné boje za všeobecné volební právo, jehoţ bylo pro muţe dosaţeno v roce 1907. Nic nenasvědčovalo tomu, ţe se blíţí světový válečný konflikt, který tragicky poznamená ţivoty všech lidí v Evropě, Americe i Asii. V období první světové války bojovalo Rakousko-Uhersko postupně s deseti státy.1 Následky první světové války se negativně projevily v politickém, hospodářském, kulturním, a tedy i hudebním ţivota. Česká hudba v době války neměla moţnost pokračovat v bohatých a dávno navázaných kontaktech se zahraničím a ţivot (nejen hudební) se musel měnit vlivem tlaku Němců. Například hudební instituce jako Národní divadlo, Česká filharmonie, Česká akademie věd a umění, praţská konzervatoř a Umělecká beseda byly nuceny se vzdát svých buditelských činností. V letech 1918–1939 se vyskytlo naštěstí několik výjimek: například se podařilo O. Ostrčilovi nastudovat Prodanou nevěstu a Fidlovačku ve Vinohradském divadle, Zdeněk Nejedlý uspořádal národem vítanou a oslavovanou smetanovskou výstavu.2 Poválečné období zpočátku přineslo značné problémy v konstituování nových zákonů. Mezi zastánci různých názorových proudů docházelo ke střetnutím a mnohdy osobní polemiky bránily rychlému racionálnímu zvládnutí poválečných problémů. Projevovalo se to ve všech oblastech politického i společenského ţivota, výjimkou tedy nemohlo být ani prostředí hudební. Z některých hudebních institucí byli odvoláni jejich předváleční šéfové, někteří tvůrci byli obviňováni z kolaborace, jejich další působení v hudebním ţivotě tím bylo někdy krátkodobě, někdy však dlouhodobě ovlivněno. Nové ministerstvo školství a národní

1

Urban, O.: Česká společnost 1848–1918. Praha: Svoboda, 1982, str. 574. Bek, J. a kol: Československá vlastivěda, díl 9 Umění, svazek 3 hudba. Praha: Horizont, 1971, str. 260.

2

7

osvěty a jeho nově konstituované orgány mnohdy vyvíjely kontraproduktivní aktivitu a trvalo delší dobu, neţ se situace v kultuře stabilizovala.3 Mladá Československá republika uvedla v ţivot řadu důleţitých změn v kulturním ţivotě. Došlo k zestátnění řady velkých kulturních institucí, například Národní divadlo a praţská konzervatoř, dále byla významně omezena moţnost soukromého podnikání v rámci České filharmonie a operních divadel ve většině měst republiky. Ministerstvo školství a národní osvěty řídilo kulturu centrálně a vyuţívalo sluţeb poradních orgánů v případě, ţe hodlalo učinit závaţné rozhodnutí či zpracovat zásadní plány. Také v sociální oblasti se pro umělce hodně změnilo k lepšímu. Pro hudební organizace charakteru druţstev či společností nastala moţnost získat zemské, státní a městské dotace, umělci v zaměstnaneckém poměru získali hlubší sociální jistoty, rozšířily se moţnosti stipendií, podpor, odměn a dotací. 4 Vzniklo „Ochranné sdruţení autorské.“5 Pokud jde o hudební spolky a organizace, začaly se zakládat jednak tradiční hudební instituce. Novým jevem bylo zaloţení spolků soustředících se na soudobou hudbu. Spolek pro moderní hudbu začal fungovat v roce 1920, o dva roky později potom Klub moravských skladatelů v Brně a o další dva roky později Přítomnost, sdruţení pro soudobou hudbu. Hned poté, co skončila první světová válka, byla v Praze zaloţena pobočka vídeňského Verein für Privat-Aufführungen. Tento spolek byl svou podstatou nadnárodní. Tyto všechny hudební společnosti měly podíl na vzniku českého odboru Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu, jejíţ zaloţení se datuje k roku 1922. Poslední organizace určená soudobé hudbě zaloţená ve třicátých letech byl Mánes, náleţící k praţskému Spolku výtvarných umělců. Mezi další orgány, které vznikly po skončení války a byly na poli soudobé hudby významné, patřil Hudební archív Zemského muzea moravského v Brně, Muzeum Bedřicha Smetany, Mozartova obec v ČSR, Státní ústav pro lidovou píseň v ČSR a Česká hudební společnost.6 Velmi specifický přínos pro kulturní ţivot mělo zaloţení československého rozhlasu, jehoţ redakce postupně vznikaly ve větších českých a slovenských městech.7 Po první světové válce se ve svobodném Československu velmi rozvinula nakladatelská a vydavatelská činnost. Významnými vydavatelstvími byly zejména Hudební 3

Bek, J. a kol: Československá vlastivěda, díl 9 Umění, svazek 3 hudba. Praha: Horizont, 1971, str. 260. Bek, J. a kol: Československá vlastivěda, díl 9 Umění, svazek 3 hudba. Praha: Horizont, 1971, str. 261. 5 Bek, J. a kol: Československá vlastivěda, díl 9 Umění, svazek 3 hudba. Praha: Horizont, 1971, str. 261. 6 Bek, J. a kol: Československá vlastivěda, díl 9 Umění, svazek 3 hudba. Praha: Horizont, 1971, str. 262. 7 Bek, J. a kol: Československá vlastivěda, díl 9 Umění, svazek 3 hudba. Praha: Horizont, 1971, str. 262. 4

8

matice Umělecké besedy, praţské Urbánkovo nakladatelství a nakladatelství Oldřicha Pazdírka v Brně. Hudební matice se stala velkým podnikem, který cíleně rozšiřoval českou moderní hudbu.8 Obecně lze konstatovat, ţe v meziválečném období se v Československé republice kultura rozvíjela v závislosti na politických a společenských poměrech. Zpočátku byl její rozvoj ovlivněn rozjitřenou poválečnou situací, poté se poměry stabilizovaly. Dalším ovlivňujícím faktorem se ovšem bohuţel stala velká ekonomická krize počátku třicátých let. A samozřejmě na konci třicátých let byl ţivot v republice, a tedy i kultura jako celek ovlivněn politickou situací v Evropě a ve světě. Výsledkem Mnichovské dohody bylo, ţe se Československo v září 1938 vzdalo sudetského území, v březnu 1939 pak došlo k odtrţení Slovenska a k okupaci českých zemí německými vojsky a vzniku Protektorátu Čechy a Morava. V podmínkách protektorátního ţivota došlo k výrazným a podstatným změnám v kulturním ţivotě. Okupační úřady se zpočátku snaţily vyvolat dojem, ţe na okupovaném území jsou nadále zachovány veškeré původní kulturní a společenské vymoţenosti, tj. i hudební produkce a hudební kultura. Přesto však jiţ od počátku války docházelo k častým zásahům cenzury. Umělci se tedy zaměřili na tvorbu a produkci, kterou více či méně jinotajně přispívali k posilování národního uvědomění. Vzrostl především zájem o českou klasickou hudbu a o českou lidovou píseň. Tento trend byl okupačními úřady po jistou dobu podporován – významně se zvýšila například vydavatelská produkce těchto ţánrů. Řada českých umělců musela řešit existenční otázky, neboť byli nuceni přesídlit z oblasti Sudet a z odtrţeného Slovenska. Důleţitější však bylo, ţe jistý počet umělců se nějakou formou zapojil do odboje, čímţ riskovali nejen svobodu, ale často také holý ţivot. Jiní byli pronásledováni z rasových důvodů, další pak proto, ţe svou tvorbou otevřeně dali najevo svůj protinacistický postoj. K největším represáliím docházelo od druhé poloviny válečných let, v době heydrichiády a v době, kdy nacistická vojska zakusila první poráţky. Tragickým důsledkem válečných let byla smrt mnoha představitelů české kultury a přerušení kontinuity kulturního vývoje.9 Poté, co v roce 1945 skončila druhá světová válka, došlo k opětovnému obnovení československého státu. Uţ k němu ale nenáleţela Podkarpatská Rus, poněvadţ se přidruţila k Sovětské Ukrajině. Nová vláda, ustanovená 4. dubna v Košicích, se později přemístila do

8 9

Bek, J. a kol: Československá vlastivěda, díl 9 Umění, svazek 3 hudba. Praha: Horizont, 1971, str. 262. Bek, J. a kol: Československá vlastivěda, díl 9 Umění, svazek 3 hudba. Praha: Horizont, 1971, str. 260.

9

Prahy. Druhá světová válka ovšem způsobila oslabení samostatnosti republiky. Ta začala být závislá na Sovětském svazu. Zmenšil se rozsah působnosti jiných politických stran, neţ byla Komunistická strana Československa. Události postupně vyvrcholily v roce 1948, kdy se vlády v zemi chopila právě tato strana a postupně realizovala řadu reforem, jejichţ účelem bylo zavést státní monopol ve všech oblastech průmyslu, zemědělství, školství, vědy a samozřejmě i kultury. Další významnou změnou bylo téměř stoprocentní odstranění soukromého vlastnictví v oblasti výroby. V plné míře začali komunisté ovlivňovat stát v roce 1950 a Československo se připojilo k zemím socialistického bloku. Ministerstvo vnitra vydalo v roce 1950 zprávu, ve které zveřejnilo, kolik se u nás vyskytovalo po válce náboţenských hnutí. Bylo to 12 církví, přibliţně 30 náboţenských společností a více neţ 1400 náboţenských spolků. Po roce 1945 působila na českém a slovenském území jednak církev římskokatolická, která i nadále byla nejvlivnější. V roce 1950 bylo zjištěno přibliţně 9 000 000 obyvatel hlásících se k této církvi. Dále bylo 1 000 000 protestantských křesťanů a 900 000 členů československé církve. I po 2. světové válce byla římskokatolická církev po sociální a kulturní stránce významná. Po roce 1945 bylo vyhlášeno vládou, ţe kaţdý občan má právo na svobodu náboţenského vyznání. Ovšem lidovědemokratický systém začal provádět reformy, které zasahovaly jednak do církevních struktur, dále pak do majetku, systému církevních škol atd.10 Československo bylo členským státem Varšavské smlouvy, čímţ byla jednoznačně určena jeho vojenská a politická závislost na socialistickém bloku. Bylo také členem Rady pro vzájemnou hospodářskou pomoc a to se samozřejmě projevilo v ekonomické a hospodářské oblasti. Občané, a tedy i umělci měli v podstatě tři moţnosti, jak na vzniklou situaci reagovat. Značný počet obyvatel v podstatě nastolené změny poţadoval a vítal. Nové společenské podmínky jim daly moţnost uplatnění. Pro účely uplatnění sovětského vlivu na politiku komunistického reţimu, který začal fungovat v Československu, vznikaly různé instituce. V roce 1949 byla zaloţená Rada vzájemné hospodářské pomoci. Ta řídila činnost československého hospodářství včetně jeho vývoje, a to na základě potřeb velmocenské politiky Sovětského svazu. Svůj vliv dále uplatňoval sovětský velvyslanec, generální štáb sovětské armády, sovětští poradci, důleţité také byly přímé politické kontakty mezi KSČ a vedením sovětské komunistické strany.11 Vznikly nové umělecké vysoké školy, byly zestátněny kulturní instituce, umělci se zapojili do budování nového státu a tvořili v intencích 10

Pánek, J., Tůma, O. a kol.: Dějiny českých zemí. Praha, Karolinum, 2008, str. 377–378. Harna, J., Fišer, R.: Dějiny českých zemí, díl druhý, od poloviny 18. století do vzniku České republiky. Praha: Fortuna, 1998, str. 219. 11

10

státní kulturní politiky, jeţ podporovala soudobou tvorbu. Nadále byla velmi akcentována česká klasika a česká lidová píseň. Kulturní politika byla silně ovlivňována a navazovala na kulturní politiku Sovětského svazu.12 Řada československých občanů ovšem v této situaci emigrovala do zahraničí, neboť tito lidé chtěli ţít a pracovat ve svobodných podmínkách. Jiní své nesouhlasné postoje dali nejrůznějšími formami najevo, čímţ si přivodili různé represe. Mnoho těchto lidí bylo v této době, zejména v prvních deseti letech po válce internováno, zavíráno do vězení a dokonce i odvlečeno do pracovních táborů. Tímto způsobem přišla česká a slovenská kultura o řadu významných osobností.

12

Bek, J. a kol: Československá vlastivěda, díl 9 Umění, svazek 3 hudba. Praha: Horizont, 1971, str. 261.

11

2. Časopisy Pojem časopis je pouţíván pro všeobecné označení speciálního periodického tisku. Kdyţ bychom se pokusili definovat slovo časopis v uţším slova smyslu, šlo by o „tiskovinu nějakého konkretizovaného (byť i různě širokého) obsahového zaměření, která je vydávána v pravidelných lhůtách, tj. periodicky, nejméně však dvakrát do roka.“13 Periodické tiskoviny, které vycházejí v kratších časových intervalech a zabývají se aktuálním zpravodajstvím, jsou označovány jako noviny, nikoliv jako časopisy. Noviny existují nejčastěji jako deníky či týdeníky. Časopisy pak vycházejí v různém časovém rozmezí, tedy např. jedenkrát týdně či za 14 dní nebo pouze jednou za měsíc. Právě časopisy a noviny se řadí do kategorie periodického tisku, a proto je pro ně téţ moţno pouţívat název periodika. Pro takovou tiskovinu je tedy typické její zaměření dle obsahu a funkce, časové rozmezí vydávání, vazba na jistého vydavatele a redaktora, trvalý název a jiné náleţitosti. Úředně sluţební věstníky se za časopisy nepokládají, přestoţe také mohou vycházet periodicky. To ale neznamená, ţe některý časopis nemůţe mít název věstník. Dále k novinám a časopisům nepatří „periodické tiskoviny vysloveně reklamního určení a jiná podobně účelová tisková média.“14 Odborné sborníky, ročenky, almanachy a jiné podobné publikace, které vycházejí po roce, se také neřadí k časopisům, a to i kdyţ vychází periodicky a mají své tematické zaměření. Některé sborníky, noviny a časopisy vycházejí z různých, více či méně závaţných podstatných důvodů nepravidelně. Tyto důvody mohou být organizační, ekonomické a jiné. Přesto ale zůstává zachována jejich „typologická a funkční identita.“15

13

Fukač, J., Vyslouţil, J.: Slovník české hudební kultury. Praha: Supraphon, 1997, str. 115. Fukač, J., Vyslouţil, J.: Slovník české hudební kultury. Praha: Supraphon, 1997, str. 115. 15 Fukač, J., Vyslouţil, J.: Slovník české hudební kultury. Praha: Supraphon, 1997, str. 115. 14

12

3. Hudební časopisy 3.1 Obecné informace Veškeré časopisy, které se obsahem zaměřují na hudbu a hudební kulturu z různého úhlu pohledu, patří k hudebním časopisům. Mohou dávat čtenářům informace o staré i soudobé hudební tvorbě, provozování hudby, edici hudebních nosičů a notách, hudební kritice a popularizaci hudby atd. Hudební noviny, které jsou určené k zaznamenání aktuálního hudebního dění s krátkým časovým odstupem, se ani v minulosti, ani dnes nevyskytují často, zatímco periodicky vydávané hudební ročenky a hudební sborníky jsou k dispozici častěji. Hudební periodika mohou zdůrazňovat nebo hlavně obsahovat „muzikologický výklad hudebních fenoménů.“16 Je-li tomu tak, jde o hudebněvědné časopisy, hudebněvědné sborníky aj. Hudební časopisy mohou také mít funkci reklamy a propagace. Pokud však se hudební tiskoviny, vycházející v pravidelných časových intervalech, orientují jen na reklamu nebo propagaci hudebních komodit, není moţno je zařadit k hudebnímu časopisectví. Toto pravidlo je vţdy přísně dodrţováno. V hudebních, ale i nehudebních časopisech, mohou být také obsaţeny notové přílohy. Na hudební tematiku mohou navazovat svou obsahovou částí i mimohudební časopisy zabývající se kulturou. Stejně tak tomu můţe být i u novin, zejména se v nich můţe vyskytnout hudební kritika.17 Jak jiţ bylo řečeno, hlavní formy periodického tisku nesou název časopisy a noviny. Tyto názvy se svým významem vztahují k časové podmíněnosti a vázanosti daných periodik. Znamená to tedy následující: Všechny tisky daných kategorií se píší v určitém časovém rozmezí, ve kterém se také vydávají, poskytují lidem povědomí o nových událostech aj.18 Název časopis byl převzat z německého Zeitschrift. Tento výraz byl pouţíván pro psaní letopisů a kronik v 17. století. Pro název periodického tisku se začal uplatňovat teprve koncem 18. století. Roku 1791 tak byl poprvé pojmenován titul hudebního periodika vycházejícího v Halle. V Německu slovo Zeitschrift mělo charakter analogie francouzského Journal. To slouţilo k označení časopisů, novin a deníků. V různých zemích se podle jazykových prostředí pouţívaly k názvům periodik například tyto pojmy: Acta, Archiv, Beiträge, annalecta, journal, revue, magazin, noviny, rozhledy, rassenga, gazzetta a další.19

16

Fukač, J., Vyslouţil, J.: Slovník české hudební kultury. Praha: Supraphon, 1997, str. 115. Fukač, J., Vyslouţil, J.: Slovník české hudební kultury. Praha: Supraphon, 1997, str. 115. 18 Fukač, J., Vyslouţil, J.: Slovník české hudební kultury. Praha: Supraphon, 1997, str. 115. 19 Fukač, J., Vyslouţil, J.: Slovník české hudební kultury. Praha: Supraphon, 1997, str. 115. 17

13

Tyto pojmy se vyskytují ještě dnes. Téma časopisu je mnohdy v jeho titulu vystiţeno jasnějším popisem či jiným naznačením.20

3.2 Dějiny hudebních časopisů Pro humanismus bylo typické psaní nových zpráv v tiscích a aktuálních písemnostech tehdejšího charakteru. Noviny a časopisy, které začaly vycházet periodicky, vznikly z letákových tiskovin. Časopisectví se bouřlivěji vyvíjelo od 60. a 70 let 17. století ve Francii, Anglii a v Německu. První časopisy z této doby se týkaly „určených společností“21 nebo obecnějšího zaměření. V časopisech týkajících se obecnějšího zaměření se objevila někdy hudební tematika a mohly se tam i vyskytnout notové přílohy. Jako příklad uvádím Le Mercure Galant z roku 1672 a The Gentelman´s Journal z roku 1692.22 Počátkem 18. století byly psány v Anglii „morální časopisy“.23 Vycházely hlavně jako týdeníky a jeho iniciátory byly J. Addison, D. Defoe a R. Steele. Účel těchto časopisů byl vytvářet vkus a morálku formující se měšťanské společnosti v době osvícenství; hlavní důraz byl kladem na hudbu a hudební umění. První německý morální časopis vydal J. Mattheson pod názvem Der Vernünfftler. V průběhu 18. století bylo na našem území moţno zjistit hudební informace v denících, ale také v listech, které se zabývaly obecněji kulturou. Byly to tenkrát Praţské poštovní noviny, Prager Intelligenzblatt, a další.24 První hudební zprávy té doby spadají do roku 1723. V našich zemích jiţ existovaly i výše zmíněné morální časopisy. První z nich byly listy Neue Litteratur a Die Unsichtbare. Počátkem 70. let 18. století se v nich začaly publikovat hudební stati. V 90. letech vycházel v Brně list Allgemeines europäisches Journal, který patřil také k těmto časopisům. V posledních desetiletích 18. století vycházely odborné sborníky a časopisy, jejichţ účelem bylo slouţit „nástupu české vědy.“25 Zveřejňovaly tehdy mimo jiné hudební estetiku a hudební historii. Byly to Abhandlungen einer Privatgesellschaft in Böhmen zur Aufnahme der Mathematik, der vaterländischen Geschichte, und der Naturgeschichte; Materialien zur alten und neuer

20

Fukač, J., Vyslouţil, J.: Slovník české hudební kultury. Praha: Supraphon, 1997, str. 115. Fukač, J., Vyslouţil, J.: Slovník české hudební kultury. Praha: Supraphon, 1997, str. 116. 22 Fukač, J., Vyslouţil, J.: Slovník české hudební kultury. Praha: Supraphon, 1997, str. 116. 23 Fukač, J., Vyslouţil, J.: Slovník české hudební kultury. Praha: Supraphon, 1997, str. 116. 24 Fukač, J., Vyslouţil, J.: Slovník české hudební kultury. Praha: Supraphon, 1997, str. 116. 25 Fukač, J., Vyslouţil, J.: Slovník české hudební kultury. Praha: Supraphon, 1997, str. 116. 21

14

Statistik von Böhmen a Neuere Abhandlungen der k. Böhmischen Gesellschaft der Wissenschaften.26 V období od 20. do 50. let 19. století existovaly listy Česká včela, Krok, Čechoslav, Květy, Lumír a Monatsschrift der Gesellschaft des vaterländischen Museum in Böhmen. V těch se hojně psalo o hudbě. Mezitím došlo k rozvoji „speciálního hudebního časopisu.“27 Mezi nejstarší periodika hudebního zaměření je zařazena Critica musica od J. Matthesona. Je to vlastně úplně první časopis, který je svým obsahem zaměřený na jeden druh umění. Uplatňuje se v něm přímo vzor časopisů s morálním posláním v hudební oblasti a je zde soustavně kladen důraz na cyklické působení „per intervalla“28 – hudební kritika. Mattheson je také autorem listu Der musicalische Patriot, kterým na tento list navázal. Navázali na něj ale i jiní autoři, jako např. J. A. Scheibe listem Critischer Musicus, L. Ch. Mizler listem Musicalischer Staarstecher a F. W. Marpurg listy Der critische Musicus an der Spree a Historisch-kritische Beyträge zur Aufnahme der Musik. Ve 2. polovině 18. století vycházely v Anglii a Francii hudební časopisy – v některých edičních řadách notového materiálu nechyběly textové přílohy. V českých zemích v závěru osvícenské doby byla v Praze J. F. Schönfeldem vydána ročenka Jahrbuch der Tonkunst von Wien und Prag. Německé časopisy, které se jiţ výrazně specializovaly na hudbu a hudební tematiku, byly například: Wöchentliche Nachrichten und Anmerkungen die Musik betreffend, Musikalisch-kritische Bibliothek a lipský časopis Allgemeine musikalische Zeitung. V tomto lipském časopisu se také nacházely zprávy o české hudbě.29 Některé listy měly za cíl podpořit nové tendence hudebního vývoje. Jako příklad je moţno zmínit Neue Zeitschrift für Musik, který byl zaloţen spolupracovníky R. Schumanna. Francouzský časopis orientovaný na moderní hudbu byl list La revue musicale, jeho vydavatelem byl F.-J. Fétis. Od 40. let 19. století nastává větší rozmach anglických tiskovin periodicky vycházejících. Od poloviny 19. století dochází na všech evropských kulturních územích k vydávání velké řady hudebních tisků. Ty jsou naprosto různé svou funkcí a svým obsahem. Řada z nich je vydávána hudebními společnostmi a institucemi, zájmovými

26

Fukač, J., Vyslouţil, J.: Slovník české hudební kultury. Praha: Supraphon, 1997, str. 116. Fukač, J., Vyslouţil, J.: Slovník české hudební kultury. Praha: Supraphon, 1997, str. 116. 28 Fukač, J., Vyslouţil, J.: Slovník české hudební kultury. Praha: Supraphon, 1997, str. 116. 29 Fukač, J., Vyslouţil, J.: Slovník české hudební kultury. Praha: Supraphon, 1997, str. 116. 27

15

skupinami atp. „Periodika odborného muzikologického zaměření začala být vydávána především společnostmi hudebních vědců.“30 V 19. a 20. století se v Česku objevovaly zmínky o hudbě v novinách a také v časopisech vztahujících se ke kultuře a odborné vědě. Významné byly Národní listy, do kterých v letech 1864–1864 přispíval známý český hudební skladatel B. Smetana, a Lidové noviny. Pro hudební kritiky a publicisty byly velkým přínosem německé praţské noviny Prager Zeitung, Bohemia, Prager Presse, Prager Tagblatt a Prager Abendblatt. Všem čtenářům byly k dispozici téţ divadelní časopisy pro informování o hudebně divadelním dění. Do této kategorie spadaly např. Divadelní listy. V jistých společenských časopisech a obrozeneckých kulturách se do časopisů přidávaly notové přílohy, aby česká veřejnost měla přehled o současném hudebním repertoáru. Vyskytovaly se ve čtvrtletníku Dobroslav, dále v Hyllosu, pedagogickém časopisu Přítel mládeţe, Čechoslavu a v zábavném a poučném listu Erinnerungen, jenţ byl vydáván jak v Praze, tak i ve Vídni. Notové přílohy měla i další periodika, jako např. Humoristické listy, Besídka mladých, Květy mládeţe, Betanie, Zlatá Praha, Národní osvobození a ţenský časopis Eva obsahovaly také notové přílohy. Do některých speciálních hudebních časopisů se také přikládaly notové přílohy. Kromě notových materiálů byl mezi veřejností zájem rovněţ o texty hudebních skladeb.31 Tomuto zájmu se snaţil vyhovět J. K. Chmelenský, který v letech 1836–1838 vydával zvláštní účelový almanach s názvem Kytka.32 Jejím cílem bylo přinášet texty, které by bylo moţné zhudebnit.33 F. Škroup a J. K. Chmelenský pokračovali ve snaze zpřístupnit čtenářům texty ke zhudebnění. Redigovali v letech 1843–1844 v Praze Literární přílohu K věnci, která vycházela s písňovou sbírkou Věnec. Spolu s poezií určenou ke zhudebnění zde byly také studie a zprávy. Proto lze také říci, ţe se stala jedním z východisek českého hudebního časopisectví.34 V českých zemích vycházely v 19. století různé typy hudebních časopisů.35 Do první kategorie přísluší časopisy soustředící se na hudbu a celkovou hudební kulturu v její relativní celistvosti, třebaţe ovlivňované aktuálními dobovými podmínkami. První časopis s tímto

30

Fukač, J., Vyslouţil, J.: Slovník české hudební kultury. Praha: Supraphon, 1997, str. 116. Fukač, J., Vyslouţil, J.: Slovník české hudební kultury. Praha: Supraphon, 1997, str. 116. 32 Svobodová, M.: Hudební periodika v Čechách a na Moravě 1796–1970. Olomouc: Státní Vědecká knihovna, 1971, str. 48. 33 Fukač, J., Vyslouţil, J.: Slovník české hudební kultury. Praha: Supraphon, 1997, str. 116. 34 Fukač, J., Vyslouţil, J.: Slovník české hudební kultury. Praha: Supraphon, 1997, str. 116. 35 Fukač, J., Vyslouţil, J.: Slovník české hudební kultury. Praha: Supraphon, 1997, str. 116. 31

16

charakterem byl list Caecilie s notovými přílohami.36 Měl přinést poučení, ale i pobavení učitelům a varhaníkům. Slouţil také duchovním úřadům a zájemcům o hru na varhany. Vycházel v Praze v letech 1848–1849.37 Od roku 1849 byl přejmenován na Cecilie. Tento časopis byl určen „pro katolickou hudbu posvátnou v Čechách, na Moravě a ve Slezsku.“38 Časopis Dalibor, vydávaný v letech 1858–1864 a 1869, byl dle mínění Fukače a Vyslouţila vysoce odborný. Vyšel tehdy v 8 ročnících a v jeho notových přílohách bylo distribuováno přibliţně 60 skladeb. Redigoval ho E. A. Meliš. L. Procházka a V. J. Novotný zaloţili v letech 1873–1875 časopis, který opět nesl jméno Dalibor, avšak nenavázali na směřování původního redaktora E. A. Meliše, nýbrţ pokusili se o ustavení posmetanovské publicistické platformy.39 Zabýval se hudbou duchovního i světského rázu a zájmy pěveckých sdruţení v tehdejších českých a slovenských zemích. Současně plnil funkci orgánu „Matice hudební“40 obsahoval mnoho hudebních příloh.41 V nich byla zveřejňována operní díla soudobých hudebních skladatelů.42 Od roku 1879 začal vycházet v Praze třetí časopis pojmenovaný Dalibor, o kterém se budu zmiňovat aţ později, neboť na něj je zaměřena tato diplomová práce. Dále vycházel v Praze časopis Slavoj, a to v období 1862–1865. K jeho redaktorům patřili A. Pozděna, V. Kubelka a J. Ulm. Byl svým zaměřením orientován pouze na hudební problematiku.43 List, v němţ se psalo o hudebním umění a o divadle, měl jméno Česká Thalia. Jeho vydávání se datuje do let 1867–1871, místem vydávání byla opět Praha. Redigoval jej J. M. Boleslavský. 44 Časopisem, který svými dvěma ročníky navázal na Českou Thalii, byl Besedník.45 Věnoval se moţnostem společenské zábavy, zejména hudební a divadelní kultuře.46

36

Fukač, J., Vyslouţil, J.: Slovník české hudební kultury. Praha: Supraphon, 1997, str. 116. Svobodová, M.: Hudební periodika v Čechách a na Moravě 1796–1970. Olomouc: Státní Vědecká knihovna, 1971, str. 17. 38 Svobodová, M.: Hudební periodika v Čechách a na Moravě 1796–1970. Olomouc: Státní Vědecká knihovna, 1971, str. 17. 39 Fukač, J., Vyslouţil, J.: Slovník české hudební kultury. Praha: Supraphon, 1997, str. 116. 40 Svobodová, M.: Hudební periodika v Čechách a na Moravě 1796–1970. Olomouc: Státní Vědecká knihovna, 1971, str. 23. 41 Svobodová, M.: Hudební periodika v Čechách a na Moravě 1796–1970. Olomouc: Státní Vědecká knihovna, 1971, str. 23. 42 Fukač, J., Vyslouţil, J.: Slovník české hudební kultury. Praha: Supraphon, 1997, str. 116. 43 Svobodová, M.: Hudební periodika v Čechách a na Moravě 1796–1970. Olomouc: Státní Vědecká knihovna, 1971, str. 67. 44 Svobodová, M.: Hudební periodika v Čechách a na Moravě 1796–1970. Olomouc: Státní Vědecká knihovna, 1971, str. 20. 45 Fukač, J., Vyslouţil, J.: Slovník české hudební kultury. Praha: Supraphon, 1997, str. 116. 46 Svobodová, M.: Hudební periodika v Čechách a na Moravě 1796–1970. Olomouc: Státní Vědecká knihovna, 1971, str. 16. 37

17

Praha zůstala místem redakce časopisů i v roce 1870. Tehdy došlo ke vzniku časopisu Hudební listy. Celkem vyšlo 6 ročníků, časopis vycházel pouze do roku 1875. Redaktoři do tohoto periodika zařazovali i notové přílohy, pomocí kterých prezentovali klavírní a písňovou hudební tvorbu. Jejich hlavním cílem bylo uspokojovat potřeby pěveckých seskupení a reflektovat vyvíjející se současnou hudbu v českých zemích. Odpovědnými redaktory byli F. Pivoda, J. R. Rozkošný a L. Procházka. Pro tento časopis byla zpočátku typická

prowagnerovská

orientace,

ta

však

byla

později

změněna

na

výrazně

protismetanovský postoj. V letech 1889–1890 se o obnovení časopisu Hudební listy pokusil F. Pivoda, avšak tento pokus nebyl příliš úspěšný, časopis vycházel pouze jeden rok.47 Z ostatních periodik soustředících se na hudbu a hudební kulturu jako celek, byly ještě významné např. Hudební květy, Jeviště, Literární a hudební zábavník, Smetana, Hudební revue, Listy Hudební Matice, Hudební rozhledy, které ve čtvrtém ročníku přestaly vycházet,48 Tam–tam, Pencův podřipský Odeon, Přehled rozhlasu, Hudební chvilka, Rytmus, Umělec, Koncertní ţivot, Opus musicum, Muzikus, Harmonie a další.49 Druhá kategorie českých hudebních časopisů 19. století měla za úkol umoţnit odborné veřejnosti komunikaci o specifických odborných tématech. „Časopis pro katolickou hudbu posvátnou v Čechách, na Moravě a ve Slezsku“50 byl Cecilie. Jeho vydávání bylo zásluhou praţské Obecné Jednoty Cyrilské51, v roce 1879 došlo ke změně jména časopisu na Cyrill, později na Cyril. Nacházela se v něm hudební příloha, nejčastějším tématem byly dějiny hudby. Také časopis Praporec obsahoval cenné poznatky o duchovní hudbě. Jeho redigování měli na starosti M. Venhoda a A. O. Tichý. Existovala i periodika zabývající se konkrétními specializovanými výzkumnými hudebně historickými tématy. Příklady těchto tisků jsou Bertramka, Oběţník pro studium staré vokální hudby, Československá Beethoveniáda, Zprávy Společnosti Vítězslava Nováka, Chopiniana Bohemica, Zpravodaj Společnosti pro starou hudbu a Zprávy Společnosti Leoše Janáčka.52 V Hradci Králové vycházel časopis Hudební nástroje. Fukač a Vyslouţil poznamenávají, ţe jeho odborná úroveň byla velmi vysoká. Postupem času začaly být vydávány listy sbírající hudebněvýchovné a hudebně-pedagogické poznatky. Bylo mezi nimi periodikum Hudba a škola, 47

Fukač, J., Vyslouţil, J.: Slovník české hudební kultury. Praha: Supraphon, 1997, str. 116. Fric, O.: O českou hudební vědu a hudební časopisectví, In: [Šmíd (ed.)]. Hudební věstník. Praha: Unie českých hudebníků z povolání 1939/5, str. 87–88. 49 Fukač, J., Vyslouţil, J.: Slovník české hudební kultury. Praha: Supraphon, 1997, str. 117. 50 Svobodová, M.: Hudební periodika v Čechách a na Moravě 1796–1970. Olomouc: Státní Vědecká knihovna, 1971, str. 17. 51 Fukač, J., Vyslouţil, J.: Slovník české hudební kultury. Praha: Supraphon, 1997, str. 117. 52 Fukač, J., Vyslouţil, J.: Slovník české hudební kultury. Praha: Supraphon, 1997, str. 117. 48

18

Hudební výchova (v několika rozdílných variantách vydávaných v několika různých obdobích), Za hudební výchovu, Akcent, Estetická výchova (také několik stejnojmenných forem v různých obdobích). Jiné časopisy byly zaměřené na výchovu dětí a mládeţe, jako např. Hudební list pro mládeţ ku zábavě a poučení a Hudební besídka. Ze zbývajících časopisů určených odborné komunikaci jsou známy např. časopisy vycházející později ve 20. století – Lidová tvořivost, Koncerty – estrády, Akord, Gramofonový klub, Sovětská hudba, Jazz, Melodie, Taneční hudba a jazz a jiné.53 Do třetí kategorie hudebních periodik lze řadit taková, která informovala o české i československé kultuře na mezinárodní úrovni. V první polovině 20. století byly vydávány například tituly Music News from Prague, Czechoslovak Music – La musique tchécoslovaque – Čechoslovackaja muzyka a Almanach musical pour la République Tchécoslovaque.54 Do čtvrté kategorie lze zařadit periodika muzikologického charakteru. První z nich byl Hudební sborník55, jehoţ redaktor byl Z. Nejedlý. Sborník vycházel v Praze v letech 1912–1914.56 Sborník Musikologie, vydávaný V. Helfertem a jeho ţáky, vycházel během 2. světové války v nepravidelných časových intervalech. Od roku 1956 začala praţská Karlova univerzita vydávat muzikologický sborník Miscellanea musicologica. Jeho zaloţení přísluší M. Očadlíkovi a jeho nástupci se potom stali dalšími redaktory. (Sborník ovšem nevycházel periodicky.) Pro muzikologické účely vyšla dále tato periodika: Sborník Notitiae musicologicae, Sborník Janáčkovy akademie múzických umění, sborník Ţivá hudba, Hudební věda aj.57 Pátá kategorie představovala tzv. stavovské časopisy a časopisy velkých hudebních organizací.58 Tyto časopisy vycházely jiţ v 19. století a vůle k jejich vydávání v podstatě přetrvala po řadu let. Ve druhé polovině 20. století byly některé tyto časopisy vydávány jako závodní časopisy podniků, které byly nějakým způsobem spjaty například s výrobou hudebních nástrojů. Jednalo se například o následující tisky: Český citerista, Časopis českých citeristů, Tamburašský věstník, Hudební obzor, Věstník českých citeristů, Hudební věstník,

53

Fukač, J., Vyslouţil, J.: Slovník české hudební kultury. Praha: Supraphon, 1997, str. 118. Fukač, J., Vyslouţil, J.: Slovník české hudební kultury. Praha: Supraphon, 1997, str. 118. 55 Fukač, J., Vyslouţil, J.: Slovník české hudební kultury. Praha: Supraphon, 1997, str. 118. 56 Svobodová, M.: Hudební periodika v Čechách a na Moravě 1796–1970. Olomouc: Státní Vědecká knihovna, 1971, str. 36. 57 Fukač, J., Vyslouţil, J.: Slovník české hudební kultury. Praha: Supraphon, 1997, str. 118. 58 Fukač, J., Vyslouţil, J.: Slovník české hudební kultury. Praha: Supraphon, 1997, str. 118. 54

19

Hudební zpravodaj, Signál, Harmonikář.59 Časopis Český citerista vycházel v období 1890– 1893. Jeho odpovědní redaktoři byli A. Pelc, F, A. Urbánek, K. Cibula a J. Zafouk. Obsahoval notové přílohy.60 Časopis českých citeristů byl redigován V. Formanem, J. F. Mádlem a K. Cibulou. Vycházel v časovém rozmezí 1894–1907.61 Na redakci Tamburašského věstníku vydávaného 1903–1907 se podíleli J. Šmídl, J. Novák a A. Hošek. Byl to „List svazu tamburašských spolků československých.“62 Z jiných stavovských a hudebně-organizačních časopisů vznikly např. Časopis kapelníků zemí koruny české, Allgemeine Musiker-Zeitung, Hudební rozhledy, Kapelnické listy, Zájmy hudebníků, Věstník svazu dělnicko-pěveckých spolků v ČSR, příloha k časopisu Za hudební výchovu, Der Kino-Kapellmeister, Hudební ročenka, Zpravodaj Československé obce hudebnické, Kapelnické hlasy, Československý varhaník, Akordeon, Souzvuk aj. Jako příklad výše zmiňovaného typu tzv. závodního časopisu uvádím Hudební památník, Revue Ultraphonu, Amatovec, Oktáva.63 Do šesté kategorie jsou řazeny hudební ročenky. Byly mezi nimi výroční zprávy, hlavně ty, jejichţ vydávání probíhalo soustavněji. K jejich editorům patřila praţská konzervatoř, spolek Harmonie v Trutnově, německá městská hudební škola ve Znojmě, Beseda brněnská, Hlahol v Praze, praţský studentský spolek Liedertafel, škola spolku Moravan v Kroměříţi, spolek Ţerotín v Olomouci, hudební škola Ţerotína v Olomouci, Sbor pro postavení Smetanova pomníku v Praze a mnohé jiné.64 Do této kategorie spadají také tiskoviny hudebních organizací a orgánů, které usilovaly o vydávání vlastních periodik, slouţících k informaci a propagaci. Brněnský pěvecký spolek Markomannen vydával list Markomannen-Zeitung, praţský hudební spolek Christliche Akademie vydal list po sobě pojmenovaný, dále existoval Smetanův dům, Zprávy Foerstrovy společnosti, Věstník Společnosti Otakara Ostrčila apod. Hudební problematikou se také zabývala periodika divadel a programové časopisy a věstníky, jejichţ vydávání zajišťoval rozhlas. Příkladem divadelních tiskovin bylo Národní divadlo, časopis Přestávka (při opavském divadle) aj. U rozhlasových tisků měl podle názoru Fukače a Vyslouţila dobrou pozici Radiojournal, 59

Kotek, J.: České a slovenské časopisy 1889–1963 věnované zábavné, taneční a jazzové hudbě a hospodářským, slovanským i sociálním otázkám jejich provozovatelů a zprostředkovatelů. In: [Jiránek (ed.)]. Hudební věda. Praha: Academia 1965/1, str. 116–141. 60 Svobodová, M.: Hudební periodika v Čechách a na Moravě 1796–1970. Olomouc: Státní Vědecká knihovna, 1971, str. 22. 61 Svobodová, M.: Hudební periodika v Čechách a na Moravě 1796–1970. Olomouc: Státní Vědecká knihovna, 1971, str. 19. 62 Svobodová, M.: Hudební periodika v Čechách a na Moravě 1796–1970. Olomouc: Státní Vědecká knihovna, 1971, str. 71. 63 Fukač, J., Vyslouţil, J.: Slovník české hudební kultury. Praha: Supraphon, 1997, str. 118. 64 Fukač, J., Vyslouţil, J.: Slovník české hudební kultury. Praha: Supraphon, 1997, str. 118–119.

20

jehoţ vydávání spadá do let 1923–1939 a později v letech 1939–1941 došlo ke změně názvu na Náš rozhlas.65

65

Fukač, J., Vyslouţil, J.: Slovník české hudební kultury. Praha: Supraphon, 1997, str. 119.

21

4. Časopis Dalibor 4.1 O časopisu Časopis Dalibor byl „časopis pro všecky obory umění hudebního“66, který prezentoval hudbu a hudební kulturu.67 Vycházel v Praze v letech 1879–1913, 1919–1927.68 Celkem vyšlo 42 ročníků, ty dávaly čtenářům přehled o hudebním ţivotě na našem území za celou dobu vydávání tohoto časopisu, vyjma let před první světovou válkou a let této války samotné. Objevovaly se v něm také notové přílohy. K jeho redaktorům patřili V. Balthasar, V. Říhovský, J. Borecký, V. J. M. Augusta. R. Zamrzla. A. Rektorys, M. Urbánek, F. A. Urbánek, V. V. Zelený, K. Teige a V. J. Novotný. Obsahově byl časopis Dalibor velice bohatý. Byly v něm zveřejňovány kritiky nejrůznějších hudebnin, redaktoři i dopisovatelé psali o koncertech různých institucí, produkci Národního divadla v Praze a Zatímního Národního divadla v Brně, publikovány byly teoretické studie o vybraných hudebních útvarech a formách. Dále byl téměř v kaţdém čísle uveden seznam hudebních aktivit v obcích našeho území, připomínky výročí úmrtí významných hudebních skladatelů a mnohé další. V časopise Dalibor se nacházejí rovněţ zprávy, které se svým obsahem a charakterem zaměřují na hudební pedagogiku. Právě těmito texty se má zabývat tato diplomová práce. V těchto textech se autoři zaměřují na výuku odborných hudebních předmětů na konzervatoři a jiných vzdělávacích institutech, hodnocení učebnic a na koncerty hudebních vzdělávacích útvarů, zejména praţské konzervatoře.

4.2 Redaktoři časopisu Dalibor Všichni níţe uvedení redaktoři jsou seřazeni podle délky jejich působení v časopisu Dalibor. Kromě toho, ţe jsem vypracoval jejich medailony, jsem se také pokusil o hodnocení jejich redakční práce v časopisu Dalibor. Toto hodnocení jsem ale omezil pouze na jejich práci s hudebně-pedagogickými texty. Jako kritéria pro hodnocení jsem určil to, jaký typ zpráv u jednotlivých redaktorů převaţoval, zda to byly zprávy hudebně-didaktické, hodnocení či reference o učebnicích či koncertech hudebně-pedagogických institucí, a to vţdy s ohledem na dobu, po kterou daná osobnost v časopise působila. Komplexní hodnocení úrovně redakční práce jednotlivých redaktorů a hodnocení úrovně časopisu by bylo spíše úkolem pro 66

Svobodová, M.: Hudební periodika v Čechách a na Moravě 1796–1970. Olomouc: Státní Vědecká knihovna, 1971, str. 22. 67 Fukač, J., Vyslouţil, J.: Slovník české hudební kultury. Praha: Supraphon, 1997, str. 116. 68 Svobodová, M.: Hudební periodika v Čechách a na Moravě 1796–1970. Olomouc: Státní Vědecká knihovna, 1971, str. 22.

22

odborníka v oboru ţurnalistika, můj názor bude spíše názorem absolventa oboru učitelství hudební výchovy a laika v daném oboru. Domnívám se, ţe v práci hudebních redaktorů by měly bohatěji být zastoupeny zprávy pojednávající o hudební didaktice a o hodnocení učebnic pro potřeby pedagogů a vzdělávacích institucí. Jejich počet by měl korespondovat s délkou působení určitého redaktora a měl by být víceméně vyrovnaný. František Augustin Urbánek (1842–1919) patřil mezi české nakladatele. Ve Znojmě a v Brně studoval na gymnáziu. Kdyţ svá studia úspěšně dokončil, začal pracovat v praţské knihkupecké firmě I. L. Kober, a to na místě obchodního vedoucího. V roce 1871 zaloţil se svým bratrem Velebínem svou vlastní nakladatelskou a knihkupeckou firmu, kterou nazval rodinným jménem. Zpočátku se soustředil hlavně na vydávání školních pomůcek a pedagogických spisů. Velmi brzy však se stěţejní aktivitou stalo hudební nakladatelství.69 První dílo, které bylo v jeho nakladatelství vydáno, byl Smyčcový kvartet G dur Z. Fibicha a posléze Má vlast, jak v partiturách, tak i přepracovaná pro čtyřruční klavír, a ještě jiné skladby B. Smetany. Kromě zmíněného Fibichova Smyčcového kvartetu G dur v jeho závodě vyšly v prvních obdobích skoro všechny skladby Z. Fibicha, také první díla Foerstrova, Sukova, Novákova a Weisova. V následujících letech se objevil i E. Axman, O. Zich, J. Křička a skladby jiných komponistů.70 Z české sborové tvorby vydal například sbírku Lumír pro muţský sbor s doprovodem klavíru, Vesna pro ţenský sbor a klavírní doprovod, Lyra pro smíšený sbor apod. Z pedagogicky zaměřené literatury lze například uvést Malátovu školu houslovou aj.71 Jiţ v mladých letech svého ţivota vytvořil Společenský zpěvník. Dále ve svém nakladatelství vydal Věstník bibliografický a Knihopisný slovník československý, tato díla měla velký význam pro českou kulturu. V letech 1877–1920 se jeho synové F. A. Urbánek mladší a V. Urbánek stali spoluvlastníky jeho podniku. Ten byl tedy přejmenován na F. A. Urbánek a synové a pod tímto názvem existoval aţ do doby znárodnění. Urbánek byl v letech 1883–1898 redaktorem časopisu Dalibor.72

69

Černušák, G., Štědroň, B., Nováček, Z.: Československý hudební slovník osob a institucí, svazek druhý M – Ţ. Praha: Státní hudební nakladatelství, n. p., 1965, str. 818. 70 Černušák, G., Štědroň, B., Nováček, Z.: Československý hudební slovník osob a institucí, svazek druhý M – Ţ. Praha: Státní hudební nakladatelství, n. p., 1965, str. 818. 71 Černušák, G., Štědroň, B., Nováček, Z.: Československý hudební slovník osob a institucí, svazek druhý M – Ţ. Praha: Státní hudební nakladatelství, n. p., 1965, str. 818. 72 Černušák, G., Štědroň, B., Nováček, Z.: Československý hudební slovník osob a institucí, svazek druhý M – Ţ. Praha: Státní hudební nakladatelství, n. p., 1965, str. 818.

23

F. A. Urbánka hodnotím jako nejlepšího redaktora časopisu Dalibor. Po celou dobu jeho působení v časopisu Dalibor uveřejnil 5 hudebně-didaktických zpráv (Český korepetitor německých přednášek v konservatoři praţské r. 1845, 1886; Něco o vyučování theorii hudby při vyučování soukromém, 1889; O vyučování zpěvu ve škole obecné, 1889; Jak upraveno je vyučování theoretické v prvním ročníku komposiční školy na praţské konservatoři, 1896; Jak upraveno je vyučování nauky o nástrojích ve druhém, a nauky o řízení a hra partitur ve třetím ročníku komposiční školy na praţské konservatoři, 1896) a 7 zpráv o hodnocení učebnic (Nauka o hudbě pro ústavy učitelské, 1897; F. Z. Skuherský: Nauka o hudební komposici,1884; Skuherského nauka o harmonii, 1884; Jozefa Foerstra Nauka o harmonii, 1887; Theoretickopraktická škola zpěvu, 1887; Vyučování zpěvu na pětitřídních a vícetřídních školách obecných a měšťanských, 1888 a Cvičebnice zpěvu pro školy měšťanské, 1893). Počet těchto článků je sice skoro vyrovnaný, ale je jich dosti málo na to, jak dlouho časopis řídil. Koncertních zpráv má oproti tomu nepoměrně více. Hudebně-pedagogické potřeby jsou dle mého názoru uspokojeny, ale myslím si, ţe hudebně-didaktické zprávy a hodnocení učebnic by měly být ve větším počtu. Mojmír Urbánek (1873–1919) se také řadil k českým hudebním nakladatelům. Byl nejstarším synem výše uvedeného F. A. Urbánka. V jeho podniku se mu dostalo veškerého potřebného zaučení pro nakladatelské povolání. Významný pro jeho nakladatelskou praxi byl jeho pobyt na zkušenou v závodě Hug ve Štrasburku a v Paříţi u nakladatele Duranda. V roce 1900 si zaloţil nakladatelskou firmu značky Edition M. U. Černušák, Štědroň a Nováček podotýkají, ţe jako vedoucí firmy prokázal velkou podnikavost, avšak ţe nebyl dostatečně zaměřen na zachování kulturního odkazu. Ze začátku své nakladatelské kariéry ještě vydával díla některých hudebních skladatelů, jako byli např. J. Suk, J. B. Foerster a V. Říhovský. Po krátké době se začal vydávání šansonové literatury, populárních skladeb a podobných publikací.73 Nepochybně nešlo o vysokou kulturu, ale v dané době byla zásluţná i tato činnost. Vydávání hudební literatury určené českému zákazníkovi jistě přispělo k rozvoji českého národního uvědomění. Kdyţ se ještě zaučoval v nakladatelské firmě svého otce, věnoval se redakci časopisu Dalibor. Nejprve zajistil jeho obnovu a potom jej začal redigovat naplno, a to v letech 1898– 1904. Věnoval se i zprostředkování koncertů. Pořádal koncerty českých i zahraničních autorů hudby a hudebníků, a to se střídavými úspěchy. Byl jedním z českých podnikatelů, kteří 73

Černušák, G., Štědroň, B., Nováček, Z.: Československý hudební slovník osob a institucí, svazek druhý M – Ţ. Praha: Státní hudební nakladatelství, n. p., 1965, str. 819.

24

finančně podporovali budování kulturních staveb. Jeho zásluhou vznikl v Praze podle návrhu slavného architekta Jana Kotěry obchodní dům Mozarteum,74 v němţ byly samozřejmě vyčleněny také prostory pro umělecké produkce (velký koncertní sál). Kdyţ skončila první světová válka, rozšířil svůj závod o tiskárnu not. Jeho smrt rozhodně neznamenala zánik jeho podniku. Vedla ho potom jeho ţena Iška, které jej řídila jménem jeho a svých dětí. V pozdější době řídil závod jeho syn M. Urbánek ml.75 Kdyţ se zamýšlím nad kvalitou jeho redakce časopisu Dalibor z hlediska hudebněpedagogických zpráv, hodnotím jej poměrně příznivě. Z hlediska zaměření této diplomové práce mám k němu jisté výhrady, poněvadţ po celých 6 let jeho redakce se u něj dá nalézt 15 článků o koncertech hudebně-vzdělávacích těles (např. Koncert praţské konzervatoře ve 20. ročníku) a z ostatních tříd hudebně-pedagogických zpráv je jenom jedna (Leoš Janáček: Návod pro vyučování zpěvu, 1899; O vyučování hudbě jako části povšechného vzdělání, 1903). Artuš Rektorys (1877–?) byl rovněţ český hudební redaktor, dále vydavatel a spisovatel. Vystudoval v Praze. Potom zde pracoval jako bankovní úředník a ještě později se dostal na místo ředitele Praţské úvěrní banky. Jiţ v dětských letech měl velice kladný vztah k hudbě, coţ se projevilo v jeho raném hudebním vzdělání.76 Do Českého slova, Peclových Rozhledů, Radikálních listů a Samostatnosti napsal řadu článků a kritik, vztahujících se k hudební tematice. V letech 1904–1910 redigoval časopis Dalibor. „Učinil jej z neosobního nakladatelského listu velmi váţnou tribunou.“77 Potom svou energii věnoval hudebnímu listu Smetana, při němţ konstituoval Knihovnu hudebního listu Smetana. Má zásluhu o zaloţení Hudebního sborníku. Věnoval se i pořádání koncertů. Do jeho redaktorských počinů se ještě řadí tyto sborníky: Památník Smetanův, Památník Fibichův, O Z. Nejedlém a Památník Foerstrův.78 A. Rektorys dle mého mínění redigoval časopis Dalibor na slabší úrovni, pokud jde o uplatnění hudebně-pedagogických textů. V jeho práci převaţují zprávy o koncertech, dále 74

Wikipedie. Jan Kotěra [cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Kotěra citováno dne 18. 10. 2013] Černušák, G., Štědroň, B., Nováček, Z.: Československý hudební slovník osob a institucí, svazek druhý M – Ţ. Praha: Státní hudební nakladatelství, n. p., 1965, str. 819. 76 Černušák, G., Štědroň, B., Nováček, Z.: Československý hudební slovník osob a institucí, svazek druhý M – Ţ. Praha: Státní hudební nakladatelství, n. p., 1965, str. 417. 77 Černušák, G., Štědroň, B., Nováček, Z.: Československý hudební slovník osob a institucí, svazek druhý M – Ţ. Praha: Státní hudební nakladatelství, n. p., 1965, str. 417. 78 Černušák, G., Štědroň, B., Nováček, Z.: Československý hudební slovník osob a institucí, svazek druhý M – Ţ. Praha: Státní hudební nakladatelství, n. p., 1965, str. 417. 75

25

jsem nalezl pouze dvě recenze učebnic (Bohuslav Jeremiáš: Škola zpěvu pro školy střední, měšťanské a pedagogia, 1907 a O výchově hudební, 1906) a hudebně-didaktickou zprávu tento redaktor nemá ţádnou, coţ povaţuji za velmi nedostatečné vzhledem k faktu, ţe časopis Dalibor redigoval 4 roky. Vladimír Balthasar (1897–1978) byl český hudební spisovatel. Po vystudování vinohradského gymnázia se přihlásil na Karlovu Univerzitu, kde studoval hudební a přírodní vědy. Pracoval jako novinář a redigoval Severočeský deník. Od 36. ročníku časopisu Dalibor do něj začal sám něco psát. Redigoval jej od 38. ročníku aţ do 41., tzn. v letech 1921–1925. ročníku. Referoval v Reformě a téţ se podílel na Vídeňském deníku. Od roku 1925 začal směrovat svůj zájem pouze na přírodní vědy. Nejvíce ho zajímala zoologie. Od roku 1947 vedl Krajské přírodovědecké muzeum v Hradci Králové. Další tiskoviny, jejichţ redakce pod něj spadala, byly např. Beethoven v Praze (1921), Vojtěch Říhovský se seznamem skladeb (1921) a Hudební slovník (1922). Monografie Bedřich Smetana přísluší k jeho nejvýznamnějším dílům.79 V. Balthasara hodnotím rovněţ jako slabého redaktora. Poznamenávám u něho stejný problém, jaký jsem uvedl u A. Rektoryse. Jediné, co povaţuji za ocenění hodné, je jeho jedna zpráva o koncertu brněnské konzervatoře – ostatní zprávy o konzervatorních koncertech se zaměřují výhradně na praţskou konzervatoř. Václav Juda Novotný (1849–1922) byl český hudební skladatel a hudební spisovatel. Jeho hudebním učitelem byl Herold z Počátek a na gymnáziu v Jindřichově Hradci F. K. Vacek. Vystudoval obor historii a filosofii na praţské univerzitě. A. Benewitz ho učil hře na housle a u F. Blaţka získal znalosti z harmonie. Dalšími učiteli, kteří měli nějaký podíl na jeho vzdělání, byli F. Pivoda a A. Appý, u kterých V. J. Novotný studoval zpěv. Poté, kdy skončil své hudební působení v Prozatímním divadle, soustředil se hlavně na skladatelskou činnost, novinářství a hudební spisovatelství. Navázal dobrý vztah s B. Smetanou, A. Dvořákem a jinými osobnostmi. Redigoval časopis Dalibor, a to v letech 1873–1875, tedy od jeho 3. ročníku. V pozdější době se přidal k redakci časopisu Dalibor, kterým se zabývá tato práce, ale redigoval jej pouze do č. 12 třetího ročníku, tedy v letech 1879–1881. Přesto však do něj poté hojně přispíval po dosti dlouhou dobu jako externí autor. Patřil dále do redakce

79

Černušák, G., Štědroň, B., Nováček, Z.: Československý hudební slovník osob a institucí, svazek prvý A – L. Praha: Státní hudební nakladatelství, n. p., 1963, str. 47.

26

staročeského Pokroku. Z dalších periodik, do kterých psal, stojí za zmínku Zlatá Praha, Osvěta, Národní listy, Hudební revue a samozřejmě mnohé jiné.80 Je autorem textu Vzpomínky na Smetanu. Se stejným záměrem zpracoval i texty týkající se jiných hudebních skladatelů, dále zpracovával rozbory řady hudebních kompozic, např. Dvořákovy Svaté Ludmily. Překládal opery a operety pro divadelní potřeby, úroveň jeho textů byla vysoce ceněna. Kdyţ se zaměříme na jeho hudebně-kompoziční činnost, zjistíme, ţe se zajímal zejména o vokální hudbu. Sloţil písňový cyklus Rozmarné romance a Čtvero písní, ve kterém se inspiroval verši J. Nerudy. Významné byly také Písně o marné lásce, Salonní písně české a Poupátka. Sbíral lidové písně, které posléze upravoval pro hlas s klavírním doprovodem. Byly z jeho vlastního sběru, např. Libické, Řečické, ale také je přebíral z jiţ hotových předloh, např. Slovenské, Slovácké. Skládal sbory smíšené, i čistě muţské a ţenské a menší chrámové skladby. Skládal i opery a instrumentální skladby, z nichţ nejčastěji provozované byly kompozice pro klavír a pro housle.81 V případě redakce časopisu V. J. Novotným musím konstatovat, ţe pracoval na slušné úrovni. Zmínka o hudební didaktice byla za jeho redakčního působení zveřejněna pouze jedenkrát a recenze učebnic má dvě. Poněvadţ jako redaktor působil v časopisu Dalibor 2 roky, mělo by tam dle mého mínění být těchto zpráv více. Oproti ostatním redaktorům nepublikoval ani velký počet zpráv o koncertech (celkem publikována jen 4 hodnocení koncertů hudebně-pedagogických těles). Musím u něho ale ocenit následující skutečnosti: jeho hudebně-didaktická zpráva z roku 1879 (Slovo o pěstování hudby chrámové se strany učitelův na školách obecných) je co do obsahu a co do vyznění velmi přínosná nejen pro pedagogy, ale i pro rodiče; pokud jde o recenzi učebnice, konkrétně Nová nauka zpěvu pro školy obecné, městské a střední, jakoţ i pro ústavy pěvecké a hudební vůbec, od prvních počátků aţ k dokonalému vyučení,1879, pak recenzent se na danou učebnici a na metodické postupy jejího autora dívá velmi pozitivně. Vzhledem k nedostatku informací můţeme o důvodech tohoto nízkého počtu hodnoticích zpráv jen spekulovat. Rudolf Zamrzla (1869–1930) byl spisovatel, vedle toho pracoval jako dirigent a hudební skladatel. Vystudoval plzeňské gymnázium a praţskou varhanickou školu. V Praze také působil v kostele sv. Vojtěcha jako chrámový sbormistr a řídil sbory v praţských 80

Černušák, G., Štědroň, B., Nováček, Z.: Československý hudební slovník osob a institucí, svazek druhý M – Ţ. Praha: Státní hudební nakladatelství, n. p., 1965, str. 208–209. 81 Černušák, G., Štědroň, B., Nováček, Z.: Československý hudební slovník osob a institucí, svazek druhý M – Ţ. Praha: Státní hudební nakladatelství, n. p., 1965, str. 209.

27

spolcích, například ve spolku Gusle, nějakou dobu působil v bosenském Mostaru v pravoslavném kostele jako ředitel kůru a kapelník. V praţském Národním divadle našel potom místo jako sbormistr, kapelník a později dirigent. Nejdříve vedl pantomimy a balety a od roku 1910 přidal i opery. Národní divadlo mělo tenkrát bohatý hudební repertoár, který obsahoval česká a také zahraniční díla, především díla ruských autorů. Jako dirigent koncertů Pensijního spolku Národního divadla zařazoval do programu náročná díla, jako kantáty a oratoria. I zde si získal velkou oblibu u obecenstva.82 Černušák, Štědroň a Nováček uvádějí, ţe jako komponista skládal značně neosobitě. V symfoniích a hudebních dramatech se nechával inspirovat R. Straussem. Sloţil Klavírní miniatury, Smyčcový kvartet a moll, Symfonii c moll Mors et vita, symfonickou báseň Bakchus. Věnoval se také písním, z této tvorby je známá např. Hlasem zvonků. Zkomponoval i muţské sbory – Opuštěná, Velkému Čechu a, Smuteční sbor. K jeho chrámovým skladbám patří Missa solemnis pro smíšený sbor a varhany. Nechyběla ani hudba k činohrám – Jura, Strakonický dudák a pantomima Na záletech. Do jeho operní tvorby se řadí Simson, Svatební noc, Jidáš Iškariotský.83 Byl odpovědným redaktorem časopisu Dalibor v letech 1911–1913. Černušák, Štědroň a Nováček však opět mají k jeho redakci jisté připomínky a kritizují jej. Počet článků, který v tomto časopisu uveřejnil, byl poměrně velký, a to zejména hned v prvním roce. Pustil se také do redigování Rozprav hudebních, kde zařadil mnoho pojednání o dílech světových skladatelů – např. o Tristanu, Parsifalu atd. V Knihovně rozborů v Nakladatelství M. Urbánka jich také je hojně obsaţeno – např. týkající se Dvořákovy Svatební košile.84 R. Zamrzla také překládal operní libreta, ze kterých uvádím tato: Carská nevěsta, Sněguročka, Boris Godunov a jiná.85 R. Zamrzlu hodnotím jako redaktora z pohledu hudební pedagogiky slabě. Ve dvou ročnících časopisu Dalibor, které redigoval, se nenachází ţádná hudebně-didaktická zpráva a zpráva o učebnicích je zde jenom jedna (Škola intonační, 1913). Pokud by takto vyváţený byl

82

Černušák, G., Štědroň, B., Nováček, Z.: Československý hudební slovník osob a institucí, svazek druhý M – Ţ. Praha: Státní hudební nakladatelství, n. p., 1965, str. 967. 83 Černušák, G., Štědroň, B., Nováček, Z.: Československý hudební slovník osob a institucí, svazek druhý M – Ţ. Praha: Státní hudební nakladatelství, n. p., 1965, str. 968. 84 Černušák, G., Štědroň, B., Nováček, Z.: Československý hudební slovník osob a institucí, svazek druhý M – Ţ. Praha: Státní hudební nakladatelství, n. p., 1965, str. 968. 85 Černušák, G., Štědroň, B., Nováček, Z.: Československý hudební slovník osob a institucí, svazek druhý M – Ţ. Praha: Státní hudební nakladatelství, n. p., 1965, str. 968.

28

počet hudebně-didaktických zpráv u kteréhokoliv redaktora, bylo by to ocenění hodné. Takto nízký počet však nelze ocenit, nýbrţ spíše podrobit kritice. Opět není jisté – a dostupné prameny se k tomuto tématu nedají dopátrat – jestli tento redaktor třeba neomezoval počet zpráv, jejichţ vyznění by bylo spíše záporné, takţe jejich počet nakonec byl takto nízký. Jaromír Borecký (1869–1951) se věnoval hudební kritice a básnictví. Studoval na píseckém gymnáziu a na Karlově Univerzitě. Dále studoval u K. Knittla u F. Gregory hudební teorii a zpěv a u svého bratra Václava hru na housle. Při škole J. Vrchlického se soustředil na obor lyrické básnictví a dále se zabýval dějinami hudby. Vypracovával referáty do Národní politiky, Národních listů a do České Thalie. Od roku 1901 psal články a studie do časopisu Dalibor, který v letech 1920–1921 také redigoval. Také v časopisech Hudební revue, Hudební výchova, v Divadelním listu Máje, v Lumíru, Osvětě, Zvonu, Topičově sborníku a v mnohých dalších periodikách se nachází mnoho studií a článků, kterými do nich přispěl J. Borecký. Nejvíce kritizoval dílo J. Suka a školu A. Dvořáka, potom i J. B. Foerstra.86 Zpracoval Stručný přehled dějin české hudby. Vynikl také v monografických dílech, jako byla Glossy k Smetanovým zpěvohrám, V. Hugo a hudba atd. Z některých ostatních jeho prací poznamenávám jako příklad Dějiny francouzské hudby, Česká zpěvohra v Prozatímním divadle, O lidových hudebních nástrojích a Zapomínaný nástroj viola d´amour.87 Redakce časopisu Dalibor, o kterou J. Borecký usiloval, mi připadá vcelku dobrá a zajímavá. Má ve svých číslech časopisu 2 hudebně-didaktické (Nové poţadavky vyučovatelství hudebního, 1920; Hudební výchova v trestnicích, 1920) zprávy a jednu zprávu o učebnicích (Nauka o jednoduchém a dvojitém kontrapunktu, 1921) a jednu o koncertech z roku 1921. Je otázkou, jaké by byly výsledky jeho redakční práce, pokud by se jí věnoval podstatně delší dobu. V této situaci (při krátké době dvou let působení v časopise) je poměr publikovaných druhů zpráv vyváţený a nelze k němu vyslovit v podstatě ţádné kritické připomínky. Karel Teige (1859–1896) pracoval jako organizátor hudebního ţivota a jako hudební spisovatel. Úspěšně absolvoval gymnázium na Malé Straně v Praze. Potom studoval fyziku a matematiku. Byl pedagogem na gymnáziu v Roudnici nad Labem. Celoţivotně se zaměřil na bádání nad ţivotem a dílem B. Smetany a je pokládán za jednoho ze zakladatelů 86

Černušák, G., Štědroň, B., Nováček, Z.: Československý hudební slovník osob a institucí, svazek prvý A – L. Praha: Státní hudební nakladatelství, n. p., 1963, str. 121. 87 Černušák, G., Štědroň, B., Nováček, Z.: Československý hudební slovník osob a institucí, svazek prvý A – L. Praha: Státní hudební nakladatelství, n. p., 1963, str. 121.

29

smetanovských výzkumů. Významné jsou například jeho Příspěvky k ţivotopisu a umělecké činnosti mistra B. Smetany, první se jmenuje Skladby Smetanovy a druhý Dopisy Smetanovy. Bohuţel nebyl vydán Smetanův deník, přestoţe o to K. Teige usiloval.88 S publikováním vlastní tvorby započal jiţ v období studií. Z této doby pochází jeho kritiky v Šimáčkových Českých novinách. Redigoval časopis Dalibor od roku 1885 do roku 1886. Přispíval téţ do Světozoru, České Thalie, Vlčkovy Osvěty a do Ottova slovníku naučného hudebními hesly. Přehled Dramatická hudba v zemích koruny České zpracoval pro Kalendář českých hudebníků a z jeho děl je ještě moţno jmenovat mnoho jiných.89 Pod záštitou Umělecké besedy rozvíjel bohatou organizační činnost, a to zejména v oboru hudba. Díky němu a jeho spolupráci s V. Urbánkem mohla Umělecká beseda pořádat populární koncerty. Teige k těmto koncertům vypracovával texty tzv. Uvedení. S mnoha svými kolegy zaloţil Druţstvo ctitelů Smetanových.90 Karla Teigeho hodnotím jako velmi jednostranně zaměřeného redaktora, protoţe v jeho dvou ročnících časopisu Dalibor, jím redigovaných, převaţují koncertní zprávy, i kdyţ ani těch tam není hodně. Chybí zde jakákoliv recenze učebnic. Hudebně-didaktická zpráva je u něho jedna (Český korepetitor německých přednášek v konservatoři praţské r. 1845, 1886). Z hlediska zaměřené této diplomové práce není jeho redakční činnost významně přínosná. Václav Vladimír Zelený (1858–1892) byl povoláním český ţurnalista, redaktor a hudební spisovatel. Jeho studentský ţivot začal na reálném gymnáziu a pokračoval na Karlově univerzitě klasickou filologií a později také studiem práv. V oblasti hudební teorie se vyučil u J. B. Foerstra. Kdyţ byl ještě studentem, pracoval jiţ v Akademickém čtenářském spolku. Díky němu se stal tento spolek pořadatelem Slovanských koncertů. V Umělecké besedě v Praze a v Druţstvu ctitelů Smetanových pracoval jako jednatel hudebního odboru. Od roku 1875 psal do časopisu Dalibor, avšak nezanedbával ani jiná hudební periodika, jeţ v té době byla vydávána (Divadelní listy, České noviny, Světozor), kam vypracovával hudební kritiky.

88

Černušák, G., Štědroň, B., Nováček, Z.: Československý hudební slovník osob a institucí, svazek druhý M – Ţ. Praha: Státní hudební nakladatelství, n. p., 1965, str. 760. 89 Černušák, G., Štědroň, B., Nováček, Z.: Československý hudební slovník osob a institucí, svazek druhý M – Ţ. Praha: Státní hudební nakladatelství, n. p., 1965, str. 760. 90 Černušák, G., Štědroň, B., Nováček, Z.: Československý hudební slovník osob a institucí, svazek druhý M – Ţ. Praha: Státní hudební nakladatelství, n. p., 1965, str. 760.

30

Podílel se také na mnoha dalších periodikách. Jakmile svá studia završil, redigoval časopis Dalibor v letech 1886–1887.91 Dále byl redaktorem Hlasu národa. „S L. Procházkou a O. Hostinským náleţel k prvním uvědomělým průkopníkům Smetanova díla a zaslouţil se vedle vydání klavírního výtahu Dalibora o rehabilitaci Čertovy stěny.“92 Hodnotil také s velkou správností a citem umělecká díla jiných hudebních skladatelů, jako byli Bendl, Fibich, Dvořák a mnozí jiní. V prvních letech existence Národního divadla napsal kritické publikace O správě Národního divadla, Nestranné slovo o Národním divadle, Ještě slovo o Národním divadle a mnoho dalších článků. V nich např. formuloval výtku divadelnímu řediteli za to, ţe do repertoáru málo zařazoval českou a slovanskou operu. Tyto kritické spisy měly velký význam. Jiná díla týkající se hudby a divadla jsou K ţivotopisu Bedřicha Smetany, Smetanův Dalibor, Smetanova Libuše, Má vlast, Zdeněk Fibich, Pavel Kříţkovský, V rodišti Dona Juana, Z českého divadla, O národním divadle, Česká zpěvohra atd. Některé jeho knihy pak vůbec nespadají do hudební problematiky. Z nich zde zmiňuji Tomáš Pešina z Čechorodu.93 V. V. Zeleného hodnotím jako vcelku dobrého redaktora. Ve svých dvou ročnících časopisu nechal napsat jednu hudebně-didaktickou zprávu (Český korepetitor německých přednášek v konservatoři praţské r. 1845, 1886), 2 recenze učebnic (Theoretickopraktická škola zpěvu, 1887; Jozefa Foerstra Nauka o harmonii, 1887) a 4 koncertní články z roku 1886 a 1887. Václav Jan Maria Augusta (1897–1939) patřil k českým ţurnalistům a hudebním spisovatelům. V Praze, ve které se mimo jiné i narodil, vystudoval nejprve gymnázium a poté Karlovu Univerzitu. Soustředil se v hojné míře i na redaktorskou práci. V tomto oboru se uplatnil v redakci Hudební revue, Svobody a Dalibora, který redigoval v roce 1919.94 Jako redaktora jej nehodnotím příznivě, poněvadţ v jeho redigovaných číslech nejsou ţádné hudebně-pedagogické zprávy. Protoţe ostatní redaktoři tyto zprávy vţdycky mají

91

Černušák, G., Štědroň, B., Nováček, Z.: Československý hudební slovník osob a institucí, svazek druhý M – Ţ. Praha: Státní hudební nakladatelství, n. p., 1965, str. 980. 92 Černušák, G., Štědroň, B., Nováček, Z.: Československý hudební slovník osob a institucí, svazek druhý M – Ţ. Praha: Státní hudební nakladatelství, n. p., 1965, str. 980. 93 Černušák, G., Štědroň, B., Nováček, Z.: Československý hudební slovník osob a institucí, svazek druhý M – Ţ. Praha: Státní hudební nakladatelství, n. p., 1965, str. 980. 94 Černušák, G., Štědroň, B., Nováček, Z.: Československý hudební slovník osob a institucí, svazek prvý A – L. Praha: Státní hudební nakladatelství, n. p., 1963, str. 35.

31

alespoň v malém počtu, je to podle mého názoru velká škoda. Kdyby zařadil do časopisu články zabývající se hudební pedagogikou, naplnil by potřeby mnohých pedagogů a škol. Vojtěch Říhovský (1871–1950) byl český hudební skladatel. Nejprve studoval německou reálku ve Šternberku a v Olomouci. Poté pokračoval na technických studiích v Praze, která ale kvůli hudebnímu nadání a s tím souvisejícím hudebním zájmům nedokončil. Navštěvoval tedy varhanní školu a také byl studentem operní a pěvecké školy Lukesovy a ústavu A. Černého na Královských Vinohradech. V letech 1892–1902 pomáhal svému otci ve svém rodišti Dubu nad Moravou u Olomouce. Poté dělal v letech 1902–1914 ředitele kůru v chrudimském kostele. V tomto městě také pracoval jako učitel hudebních předmětů v soukromém ústavu učitelek. Od roku 1914 byl 22 let ředitelem kůru v kostele sv. Ludmily v Praţských Vinohradech. Co se týče jeho hudebně-kompoziční činnosti, soustřeďoval se zejména na hudbu duchovního charakteru. Koncem 90. let zahájil svoji publikační činnost. Publikoval v České hudbě aj. V roce 1902 začal natrvalo spolupracovat s firmou M. Urbánek. Z jeho duchovních hudebních děl jmenuji 27 latinských mší, 10 českých mší, 5 requiem, Te Dea, Graduale, litanie, pohřební zpěvy atd. Mezi jeho světské kompozice patří Klavírní cykly jako např. Klavírní skladby op. 6, Prosté motivy op. 23 apod., potom dále České tance, Dvojzpěvy a ostatní díla. K jiným jeho klavírním skladbám se řadí Album pro mládeţ op. 22, Etudy op. 73 atd. Skládal ale i houslové skladby – např. Mladý Paganini op. 8. Přispíval do následujících tiskovin: Česká hudba v letech 1900–1901, Dalibor, a to v období 1911, 1912– 1922/1923. Tento časopis také v roce 1920 redigoval s J. Boreckým. Nejhojněji přispíval do periodika Cyril v letech 1926, 1930/1931, 1936, 1938–1940, 1942/1944 a 1947. Samozřejmě přispíval i do jiných periodik.95 Pokud bych se zamyslel nad tím, jak V. Říhovský redigoval časopis Dalibor, myslím, ţe si zaslouţí také dosti slabé hodnocení. Hudebně-didaktické zprávy má 2, konkrétně Hudební výchova v trestnicích, 1920 a Nové poţadavky vyučovatelství hudebního, 1920 hodnocení učebnic ţádné a za jeho působení vyšla zpráva o jednom koncertu z roku 1920, takţe po obsahové stránce je jeho jediný ročník chudý na zveřejňování témat hudební pedagogiky.

95

Černušák, G., Štědroň, B., Nováček, Z.: Československý hudební slovník osob a institucí, svazek druhý M – Ţ. Praha: Státní hudební nakladatelství, n. p., 1965, str.460–461.

32

5. Hudebně-pedagogické texty v časopisu Dalibor V časopise Dalibor se nachází řada hudebně-pedagogických textů. Jejich celkový počet činí 125. V jednotlivých ročnících vycházely nerovnoměrně. Rozdělení zpráv dle druhu je následující: Hudebně-didaktické zprávy, učebnice a koncerty hudebně-pedagogických institucí. Některé zprávy jsou zaměřené na kritiku. Nejvíce zpráv je o koncertech praţské konzervatoře.

33

6. Rozdělení hudebně-pedagogických zpráv do skupin a jejich analýza 6.1 Hudebně-didaktické zprávy Zpráv náleţících do této kategorie je celkem 10. Vycházely v letech 1879, 1886–1887, 1889, 1890, 1896, 1903 a 1920–1921. Autoři, kteří je píší, jsou K. Knittl, K. Sázavský, A. Václavík, K. Stecker, A. J. Černý, J. Loyda a G. Lašek. Jedná se o tyto články: O vyučování hudbě jako části povšechného vzdělání (1903), O vyučování theoretickém ve druhém a třetím ročníku komposiční školy na praţské konservatoři, Jak upraveno je vyučování theoretické v prvním ročníku komposiční školy na praţské konservatoři (1896), Jak upraveno je vyučování nauky o nástrojích ve druhém, a nauky o řízení a hra partitur ve třetím ročníku komposiční školy na praţské konservatoři (1896), Český korepetitor německých přednášek v konservatoři praţské r. 1845 (1886), Hudební výchova v trestnicích (1920), Nové poţadavky vyučovatelství hudebního (1920), Slovo o pěstování hudby chrámové se strany učitelův na školách obecných (1879), Něco o vyučování theorii hudby při vyučování soukromém (1889) a O vyučování zpěvu ve škole obecné (1890). Všichni výše uvedení autoři psali o tom, ţe ţáci mají ve škole nabýt všeobecného vzdělání, nesmí se zapomenout na rozvoj vlasteneckých citů, a tedy na celkovou výchovu k dobrému občanství. Učitelé mají vyučovat správnými didaktickými metodami, které je potřeba přizpůsobit tématu a věku ţáků. Také při volbě učiva je nutné brát v úvahu věk ţáků a s tím související jejich rozumové schopnosti. Po prvním vstupu ţáka do školy se má začít tím nejjednodušším učivem, které tvoří základ. Dále se má postupně přidávat sloţitější učivo odvíjející se od prvotních základů. Je ţádoucí, aby ţáci nabývali vědomostí vlastní aktivitou a aby si vyučovanou problematiku prakticky vyzkoušeli. Učební látka musí být předávána srozumitelně, vţdy bezpodmínečně podle učebních osnov. Jedině v tomto případě je umoţněno, aby se naučili všichni všechno se stejnou kvalitou. Toho by si kaţdý učitel měl být vědom a neměl by vynechat nic, co mu předepisují učební osnovy. Pedagogové musí být ohleduplní ke slabším jedincům ve třídě a správným přístupem jim umoţnit dobře se učit. Do učebních osnov se mají zařazovat pouze témata, která jsou naučitelná a mají význam pro ţivot. Nesmí být opomenuty zájmy a potřeby ţáků. Pokud je hodnocena příprava budoucích učitelů, je konstatováno, ţe ke studiu oboru učitelství musí být také stanovené osnovy, podle kterých mají být všichni budoucí učitelé připravováni. Musí být pochopitelně důkladně seznámeni s hudební pedagogikou a didaktikou. Učitelé by měli v ţácích posilovat jejich kladný vztah k hudbě. Vzhledem k tomu, ţe školství bylo pod vlivem katolické církve, bylo 34

úkolem učitelů povzbudit úctu k chrámové hudbě, zejména v době, kdy o ni přestávali lidé jevit zájem. Kdyţ budeme posuzovat, čím se autoři článků zabývali, můţeme vyvodit, jaké byly důvody k napsání hudebně-didaktických zpráv v časopisu Dalibor. Určitě bylo úmyslem autorů povzbudit a udrţet práci pedagogů na dostatečné kvalitativní úrovni, tak aby vzdělání ţáků bylo efektivní a plnohodnotné. Pisatelé článků chtěli proto také zdůraznit, jak mají být učitelé profesně připraveni. Současná didaktika hudební výchovy je obsahově značně podobná didaktice uplatňované v době vydávání časopisu Dalibor. Pro současnou dobu jsou ale charakteristické některé odlišnosti: V dnešní době jiţ není tak velký zájem o chrámovou hudbu, protoţe počet věřících jiţ není tak velký, jak býval. Do dnešních osnov hudební výchovy pro základní školy sice náleţí mnoho hudebních činností – např. zpěv, hra na hudební nástroj, hudebně pohybové aktivity a jiné, jenomţe ne všichni učitelé rozvíjejí ţáky v těchto směrech. V hudebnědidaktických zprávách v časopise Dalibor jsou také zmínky o tom, ţe kolem roku 1903 byl malý zájem o váţnou hudbu, coţ v současnosti stále platí, zejména u mladých lidí. Situace druhé poloviny 19. století se vyznačovala národnostními boji mezi zástupci českého obyvatelstva Rakousko-Uherského císařství a představiteli státní moci. Český národ se postupně emancipoval, získal své zastoupení v parlamentu. Jazykovým uvědoměním velkých skupin obyvatelstva bylo způsobeno, ţe lidé touţili vzdělávat se a pěstovat kulturu v mateřském jazyce. Díky celonárodní sbírce bylo vybudováno Národní divadlo, začaly se vydávat české knihy, noviny a časopisy. Spisovatelé a hudební skladatelé tvořili svá díla s národními tématy. Proto bylo v článcích s hudebně-didaktickou tematikou poměrně hodně akcentováno téma vlastenecké výchovy. Toto jiţ v současnosti není nosné téma. Svět, a tedy i naše republika prošel dvěma světovými válkami a několika ekonomickými krizemi. Naše dnešní společnost řeší své problémy, které se více či méně odráţejí i v textech hudebnědidaktických. Poměrně častým tématem je multikulturalita, v hudební výchově jsou zařazeny netradiční hudební ţánry. Celkový obraz je oproti přelomu 19. a 20. století pestřejší a různorodější. Mezi nejzajímavější zprávy v této skupině patří Slovo o pěstování hudby chrámové se strany učitelův na školách obecných, Něco o vyučování theorii hudby při vyučování soukromém a O vyučování zpěvu ve škole obecné.

35

V článku Slovo o pěstování hudby chrámové se strany učitelův na školách obecných se uvádí, ţe kolem roku 1879, ve kterém byla zpráva napsaná, poklesla na vesnici produkce chrámové hudby. V době psaní článku došlo k tomu, ţe v některých obcích se chrámová hudba v kostele vůbec nepraktikovala, dokonce byli i takoví vesničtí pedagogové, kteří nebyli hudebníci. Toto byl velký posun oproti minulosti – v dřívějších dobách neexistovalo, aby učitel neuměl hrát na ţádný hudební nástroj. Proto povaţuje autor článku za potřebné, aby se provozování chrámové hudby opět obnovilo. Nebyl s tímto názorem sám – pro tento účel vydalo Ministerstvo duchovních záleţitostí a vyučování „Zvláštní nařízení okresním a školním zemským inspektorům“.96 V tomto nařízení se ukládá inspektorům, aby se postarali o rozvoj hudby pro kostely. Starost o chrámovou hudbu náleţí zejména církvi, o její rozvoj ale musí pečovat i odbor duchovních záleţitostí a vyučování. Výše uvedené nařízení vydalo zvláštní učební osnovy pro výuku hry na varhany pro školy. Dále zde jsou také pro rodiče uvedena následující doporučení: mají své děti svěřovat pouze učitelům, kteří jsou dobří hudebníci, a tak jsou schopni poskytnout dětem kvalitní hudební vzdělání. Ve vlastním zájmu a také v zájmu svých dětí by měli povaţovat za ţádoucí dopřát jim výuku hry na hudební nástroj jiţ od dětství.97

96

Lašek, G.: Slovo o pěstování hudby chrámové se strany učitelův na školách obecných. In: Dalibor hudební listy číslo 27. Ročník 1. Rok 1879. Str. 211. 97 Lašek, G.: Slovo o pěstování hudby chrámové se strany učitelův na školách obecných. In: Dalibor hudební listy číslo 27. Ročník 1. Rok 1879. Str. 211–212.

36

37

Další velmi zajímavou zprávou je Něco o vyučování theorii hudby při vyučování soukromém. Autor dané téma povaţuje za velmi důleţité a podrobně se jím zabývá, takţe svůj článek byl nucen rozdělit na pokračování ve třech po sobě jdoucích číslech. Zdůrazňuje, ţe hudební výchova má smysl pouze tehdy, kdyţ se v ní probere hudební teorie a kdyţ vyučovaní mají kladný vztah k hudbě. Tenkrát ovšem učitelé hudební výchovy v případě soukromého vyučování nedbali na plný rozvoj všech potřebných předpokladů pro hudební ţivot. To se mělo odstranit. Aby hudebník hrál s opravdovým zájmem, musí mít znalosti z harmonie a kontrapunktu, z dějin hudby atd. Také samotné předávání učiva má probíhat systematicky od základů po sloţitější celky. Učivo musí být rozděleno do jednotlivých ročníků dle obtíţnosti. Učitelé mají hudebně vzdělávat pouze ţáky s hudebním nadáním. Učivo musí být předáváno ţákům tak, aby všemu rozuměli. Také bylo dle autora článku nutno změnit

didaktické

způsoby

vysvětlování

učiva

a

způsob

učení

v jednotlivých

98

ročnících. Citovaný článek se nachází v příloze 1. Poslední – dle mého názoru – zajímavá zpráva týkající se hudební didaktiky a pedagogiky je O vyučování zpěvu ve škole obecné. Také tento článek je rozdělen celkem do čtyř čísel časopisu. Autor se danou problematikou zabývá z hlediska učebních osnov, učebního cíle a didaktické metody, kterou se dá cíle dosáhnout. Učitelé mají u ţáků rozvíjet 98

Sázavský, K.: Něco o vyučování theorii hudby při vyučování soukromém. In: Dalibor hudební listy číslo 6, 7, 8. Ročník 11. Rok 1889. Str.42–44, 49–50, 57.

38

zpěv. Ten slouţí k objevení jejich nadání. Autor říká jasně, ţe pokud se učiteli nepodaří splnit cíl, nemusí to být jeho vina. Příčiny nemusí souviset se zpěvem, např. u vícehlasého zpěvu je potřeba brát v úvahu vyspělost hlasivek v návaznosti na počet zpívaných hlasů. K rozvíjení zpěvních dovedností je zapotřebí dobře znát svěřené ţáky a mít odpovídající přístup ke slabším a méně výkonným ţákům. Při výuce zpěvu se také rozvíjí vlastenecké city, vztah k národním a kostelním písním a zušlechťuje se mysl. Na niţším stupni mají ţáci zpívat na základě sluchu a od středního stupně se začínají učit zpívat podle not. Nutno je procvičovat dvojhlas.99 Citovaná zpráva je uvedená v příloze 2. Z analýzy hudebně-didaktických zpráv v časopisu Dalibor vyplývá, ţe učitelé v dané době jiţ dávali pozor na to, aby jejich práce měla efekt a aby se jim svěření ţáci naučili vše, co v předmětu stanovily platné osnovy, ale také věci nutné pro občanský ţivot. Na to se pochopitelně klade ve školách důraz i v dnešní době. Hudební výchova jiţ v tehdejší době patřila ke všeobecnému vzdělání, v neposlední řadě se dbalo o obnovu občanských ctností. Dá se tedy říci, ţe vzdělání na základních školách jiţ bylo na správné úrovni. V našem současném vzdělávacím systému je hudební výchova zařazena do osnov základního vzdělávání od 1. do 9. třídy, a to v rozsahu jedné hodiny týdně. V osnovách středoškolského vzdělávání je jiţ hudební výchova zařazena pouze jako nepovinná, a to pouze na některých typech škol. Zřejmě se nedá předpokládat, ţe by někdy v dohledné době došlo k rozšíření hodinové dotace. Je však jisté, ţe při kvalitním zajištění výuky je moţnost hudebního vzdělání pro ţáky našich škol dostatečná.

6.2 Hodnocení učebnic Zpráv tohoto typu je 14. Jejich edice připadá na období 1879, 1881, 1884, 1887–1888, 1893, 1897, 1899, 1906–1907, 1913 a 1921–1922. Píší je tito autoři: K. Knittl, K. Stecker, V. J. Novotný, F. Pich, K. Hoffmeister, B. Vendler, a G. Steinich, jedna z recenzí je podepsána značkou „lth“, jedna potom značkou „Rub a líc“, tři recenze, resp. upozornění na novou knihu jsou anonymní. Celkový seznam zpráv je následující: Bohuslav Jeremiáš: Škola zpěvu pro školy střední, měšťanské a pedagogia (1907), Theoretickopraktická škola zpěvu (1887), Nová nauka zpěvu pro školy obecné, městské a střední, jakoţ i pro ústavy pěvecké a hudební vůbec, od prvních počátků aţ k dokonalému vyučení (1879), Kraus – Říhovský: Nauka o jednoduchém a dvojitém kontrapunktu (1921), Nauka o harmonii od Josefa Foerstra (1881), 99

Sázavský, K.: O vyučování zpěvu ve škole obecné. In: Dalibor hudební listy číslo 21, 25, 26. Ročník 12. Rok 1890. Str. 161–163, 193–195, 201–203.

39

Rudolf Kadleček: O výchově hudební (1906), Leoš Janáček: Návod pro vyučování zpěvu (1899), Nauka o hudbě pro ústavy učitelské (1897), Mazánek Jan: Cvičebnice zpěvu pro školy měšťanské (1893), Jozefa Foerstra Nauka o harmonii (1887), Škola intonační (1913), F. Z. Skuherský: Nauka o hudební komposici (1884), Skuherského nauka o harmonii (1884) a Vyučování zpěvu na pětitřídních a vícetřídních školách obecných a měšťanských (1888). Všichni výše zmínění autoři ve svých textech poţadovali, aby veškeré učebnice byly po kvalitativní stránce na dostatečně vysoké úrovni, aby se s nimi při výuce dalo pracovat a aby tato práce měla efekt. Další důleţitý poţadavek je, aby byly učebnice co do obsahu komplexní. Nesmí ale obsahovat zbytečně velké mnoţství učiva; tedy témata k učení mají být podstatná, pro ţivot vhodná a přínosná. Jejich přínos pro ţivot musí být všestranný, aby se na něj mohli ţáci dobře připravit. Proto nesmí v učebnicích chybět nic, bez čeho se v realitě není moţno obejít. Při psaní učebnic je zapotřebí zohlednit metodické postupy daného předmětu a na jejím základě sepsat učivo, přičemţ výklad musí být srozumitelný. Při výběru učiva musí autor učebnice brát v úvahu věk ţáků, a tedy i jejich rozumové schopnosti, rozvinuté v míře dle věku. Je tedy nezbytné, aby bylo učivo uspořádáno postupně od jednoduchých základů ke sloţitějšímu obecnému materiálu. Na toto pravidlo je nutné myslet i při počtu úkolů v učebnicích, jinak by jimi mohli ţáci být nepříznivě přetíţeni. U úkolů se ještě má dát pozor na to, aby se jejich pomocí rozvíjela tvůrčí činnost ţáků. Aby se ţáci naučili všechno v dostatečné kvalitě, je ţádoucí, aby bylo učivo doplněno příklady. Spolehlivost učebnice je dále zaloţená na jejím vědeckém podkladu a jazykové správnosti. Ze všeobecného vyznění zpráv o učebnicích jsou jasné důvody, jakými byli autoři při psaní inspirováni. Prvním z nich byla prezentace učebnic, které svou kvalitou splňují podmínky pro účely výuky, a jejich nabídka ke koupi. Autoři zpráv při tom mysleli na učitele, aby měli k výkladu učiva odborný návod a aby se ţáci měli z čeho učit a naučili se vše podstatné. Dále jim šlo o podporu moţnosti dosaţení kvalitního a všestranného vzdělání pro širokou veřejnost. Nepominutelným cílem těchto recenzí také bylo, aby veškeré učebnice s dobrou odbornou úrovní šly na odbyt. V současnosti recenzují učebnice většinou přímo nakladatelské instituce, ale mnohdy si hodnocení nechá zpracovat přímo autor. Kaţdý poctivý pedagog musí důkladně prozkoumat kaţdou učebnici, se kterou ve výuce hodlá pracovat. Při svém průzkumu učebnice musí brát v úvahu všechny důleţité aspekty, díky kterým můţe prověřit její dobrou úroveň. Teprve kdyţ ověří, ţe učebnice je po odborné a didaktické stránce v pořádku, můţe ji 40

začít vyuţívat. Mnohé školy ovšem mají určeno, kterou učebnici budou pouţívat. Učitel tedy bohuţel nemá moţnost výběr ovlivnit. Pro účely této diplomové práce jsem zpracoval tři články hodnotící vydané učebnice. První zpráva o učebnicích, kterou bych rád zmínil, je Nová nauka zpěvu pro školy obecné, městské a střední, jakoţ i pro ústavy pěvecké a hudební vůbec, od prvních počátků aţ k dokonalému vyučení. Autorem této nové nauky je F. Pivoda. Hodnoticí článek je obsáhlejší, je rozdělen do dvou čísel časopisu. Anonymní recenzent nejprve hovoří o tom, ţe kolem roku 1879 nastal velký úpadek v pěstování zpěvu, včetně koncertního. Bohuţel se to týkalo i chrámové hudby. Tehdejší společnost měla zájem, aby se tento jev odstranil, proto byla připravena nová didaktika k zavedení do škol. F. Pivoda, tehdejší zkušený a ceněný autor, pro tento účel napsal výše zmíněnou učebnici. Ta byla v recenzi velmi pozitivně hodnocena, stejně jako i samotná Pivodova didaktika. Jako přínos je tedy například hodnoceno, ţe Pivoda rozděluje učivo do jednotlivých ročníků dle náročnosti, v kaţdém ročníku se soustřeďuje na konkrétní stěţejní cíl. Dále je velmi kladně hodnoceno, ţe učitelům zpěvu je doporučováno brát při výuce zpěvu ohled na přirozenost lidského hlasu.100

100

Autor neuveden. Nová nauka zpěvu pro školy obecné, městské a střední, jakoţ i pro ústavy pěvecké a hudební vůbec, od prvních počátků aţ k dokonalému vyučení. In: Dalibor hudební listy číslo 5, 6. Ročník 1. Rok 1879. Str. 35–36, 43–45.

41

42

43

44

45

Další zajímavá zpráva o učebnicích je od K. Steckera a je v ní hodnocena nauka o hudební kompozici F. Z. Skuherského. Učebnice hudební kompozice byla určena pro vyšší odborné vzdělávání, a proto v ní byla detailně rozebírána velmi odborná témata. K. Stecker hodnotí učebnici téměř bezvýhradně velmi pozitivně, mimo jiné vyzvedává stručnost učiva, přehlednost, vynechání přebytečných informací, mnoho kvalitních příkladů, správné rozdělení učiva apod. Tato obsáhlá hodnotící zpráva byla autorem rozdělená do čtyř čísel časopisu.101 Citovaný článek je zařazen v příloze 3. Další článek, který bych chtěl zmínit, je Skuherského Nauka o harmonii. Recenzent, jehoţ jméno není uvedeno, seznamuje čtenáře se skutečností, ţe nové Skuherského dílo je připraveno do tisku. Kvalitou textu, jejţ má v rukopise k dispozici, je natolik nadšen, ţe čtenářům nepředkládá hodnocení textu, nýbrţ zařazuje ukázku – „Úvod“ z připravované publikace. Tento text podle něj prokazuje vysoké odborné a metodické kvality Skuherského, jenţ byl ve své době zřejmě oprávněně povaţován za poctivého a erudovaného autora. Toto pojetí recenze je poněkud neobvyklé, ale dokládá míru nadšení recenzenta nad nově předkládaným dílem.102 V příloze 4 uvádím celý text této zprávy. Jako poslední zajímavou zprávu zmiňuji článek s názvem Leoš Janáček: Návod pro vyučování zpěvu. Recenzent K. Hoffmeister podrobil tuto zprávu těţké kritice. Uvádí, ţe tato Janáčkova učebnice postrádá smysl pro výuku sborového zpěvu, pro nějţ je určena. Podle názoru recenzenta se jedná spíše o cvičebnici hudební nauky na základě zpěvu v kolektivu. Prezentace hudební nauky je v knize velmi podrobná, ale pro výuku sborového zpěvu je tato učebnice naprosto nevyhovující.103

101

Stecker, K.: F. Z. Skuherský, „Nauka o hudební komposici“. In: Dalibor hudební listy číslo1, 5, 15, 17. Ročník 6. Rok 1884. Str. 5–6, 48–49, 147–148, 166–168. 102 Autor neuveden. Skuherského Nauka o harmonii. In: Dalibor hudební listy číslo 9. Ročník 6. Rok 1884. Str. 84–86, 94–95. 103 Hoffmeister, K.: Leoš Janáček: Návod pro vyučování zpěvu. In: : Dalibor hudební listy číslo 22. Ročník 21. Rok 1899. Str. 169.

46

Jak je z analýzy zřetelné, jiţ v době vydávání časopisu Dalibor se dbalo na dobrou úroveň učebnic. Recenzovaly se učebnice, které měly slouţit pro potřeby výuky v různých typech škol. Recenzenti byli ve svých posudcích objektivní a zásadoví a dbali na dodrţování metodických principů a zásad. Ani renomé autora neuchránilo od kritiky, pokud recenzent neuznal vhodnost zvolených postupů. Například recenzent K. Hoffmeister podrobil těţké kritice Návod pro vyučování zpěvu Leoše Janáčka. Vytýká mu přehnaný akcent na hudební teorii a velké nedostatky v metodických postupech a návodech k procvičování zpěvu. Lze konstatovat, ţe i dnes, pokud je publikována recenze učebnice, zabývá se všemi pedagogickými aspekty, které je třeba uplatňovat při tvorbě učebnice. Recenze jsou zveřejňovány v odborném tisku, avšak dosti sporadicky a poměrně roztříštěně – jejich

47

zařazení do odborných periodik závisí na zaměření periodika a na tématu hodnocené publikace.

6.3 Koncerty hudebně-pedagogických institucí Zprávy, ve kterých se v časopise Dalibor píše o koncertech, jsou nejpočetnější. Nejčastěji se jedná o koncerty praţské konzervatoře, pouze v jedné zprávě z roku 1923 je zmínka o koncertu varhanního oddělení brněnské konzervatoře (konkrétně jde o článek o koncertu varhanního oddělení konzervatoře publikovaný dne 22. 5. 1923), dále jedna zpráva pojednává o koncertu Pěvecké školy J. L. Lukesova (článek z roku 1893) a nakonec v jedné zprávě je řeč o koncertu Pěvecké školy Pivodovy (článek z roku 1894). Jejich celkový počet činí 102. Jsou obsaţeny téměř ve všech číslech ve všech ročnících, konkrétně tedy vycházely v letech 1880–1882, 1884–1889, 1891–1898, 1900–1902, 1904–1907, 1909–1910, 1920– 1923 a 1925–1926. Píší je V. J. Novotný, K, Stecker a jiní. U některých zpráv autoři nejsou uvedeni, nebo jsou podepsáni zkratkou, ale nikde nejsou v časopisu zmíněni. V koncertních zprávách se odráţí jednak umělecká kvalita studentů konzervatoře a ostatních zmíněných škol, a tedy i jejich pedagogické vedení, a dále postupné změny v situaci na praţské konzervatoři a v jejím řízení. Dále je ve zprávách samozřejmě často podrobně rozebrán koncertní program. Dosti často recenzent hodnotí výkony účinkujících umělců. Vzhledem k tomu, ţe situace na praţské konzervatoři byla velmi častým námětem zpráv o koncertech, povaţuji za vhodné alespoň stručně uvést některá fakta o této škole, jak vyznívají z článků v časopisu Dalibor. Pro praţskou konzervatoř znamenal velkou změnu k lepšímu odchod ředitele Krejčího a nástup ředitele prof. Benevice v roce 1882. Za doby působení ředitele Krejčího se prakticky veškeré koncerty konzervatoře setkávaly s velkým neúspěchem, a proto docházelo k značnému úbytku obecenstva. Příčinou byl dle mínění recenzentů neohleduplný a autoritativní přístup ředitele ke studentům při dirigování koncertů. Profesor Benevic104 byl naprostým protipólem Krejčího. To ve svém důsledku znamenalo, ţe poté, co se ujal funkce ředitele konzervatoře, byly její koncerty odehrány skvěle a obecenstvo o ně opět začalo mít zájem. I Benevicovi nástupci v dalších obdobích pokračovali v jeho intencích a přispěli k dobré pověsti konzervatoře. Na konzervatoři mimo jiné také začalo platit pravidlo, ţe nejlepší studenti mohou na koncertech vystupovat sólově. Kdyţ řídil 104

Jméno Benevic je v kaţdé zprávě v časopisu Dalibor psáno jinak (např. Benewitz, Benevic, Bennewitz). V této práci uţívám verzi jeho jména „Benevic“.

48

konzervatoř prof. Benevic, zařazoval do programů koncertů i hodně náročné skladby. Šlo mu o to, aby si studenti zvykli vystupovat i s hudebními díly, která jsou na provedení velmi těţká. Recenze uvádějí, ţe několikrát se stalo, ţe byly některé skladby obecenstvem hodnoceny tak nadšeně, ţe musely být opakovány (např. zpráva z roku 1888). Praţská konzervatoř své koncerty uskutečňovala v Rudolfinu, sále Mozartea, Královském zemském německém divadle, starém Stavovském divadle. Brněnská konzervatoř vystoupila ve farním kolínském kostele. Na koncertech praţské konzervatoře spoluúčinkovali umělci činní v dané době, namátkou uvádím: vídeňská klavíristka T. Raabová, paní Papierová, dvorní pěvkyně z Vídně, berlínský klavírista E. d´Albert, houslista E. Sauret a další, dnes jiţ málo známí umělci. Dále s konzervatoří na některých koncertech spolupracovala Česká filharmonie. Recenzenti ve většině případů ve svém hodnocení ocenili výkony hudebníků i sólistů, poměrně zřídka dochází k tomu, ţe je vystoupení některého spoluúčinkujícího umělce podrobeno kritice. Dosti častým tématem kritiky ovšem byly jiné aspekty, například absence českého repertoáru v koncertních programech, dodrţení dobového stylu dané skladby apod. Konzervatoř také spoluúčinkovala na koncertech jiných institucí, např. na koncertech soukromého spolku ku podporování domácích chudých a na dobročinných akcích různého druhu. Také tyto koncerty byly v časopise Dalibor komentovány. V jediné recenzi koncertu Pěvecké školy J. L. Lukesova105 se objevuje pozitivní hodnocení. Co se týče koncertu Pěvecké školy Pivodovy,106 pak recenzent hodnotí vystoupení nejúspěšnějších absolventů, zejména absolventek. V podstatě všichni autoři koncertních zpráv měli v úmyslu podpořit kladný obraz konzervatoře v očích veřejnosti a vyzdvihnout uměleckou úroveň jejích studentů i pedagogů. Účelem těchto zpráv bylo také posílení účasti obecenstva na koncertech konzervatoře, podpora konzervatoře v jejím růstu, její dobré pověsti, zajištění nových přátel konzervatoře a její sloučení se ţivotem. Toto souviselo s aktuální situací. V druhé polovině 19. století nebylo mnoho typů profesionálních hudebních těles – kromě vojenských kapel se lidé mohli setkat s operním orchestrem působícím v divadle. Prvním českým divadlem bylo v Praze Prozatímní divadlo (otevřené v roce 1862) a potom samozřejmě Národní divadlo (otevřené po zničujícím 105

Autor neuveden. Pěvecká škola J. L. Lukesova. In: Dalibor hudební listy číslo 32–36. Ročník 15. Rok 1893. Str. 257–258. 106 Autor neuveden. Pěvecká škola Pivodova. In: Dalibor hudební listy číslo 35–37. Ročník 16. Rok 1894. Str. 275.

49

poţáru v obnovené podobě v roce 1883). Vysoká škola s uměleckým zaměřením v českých zemích neexistovala. Praţská konzervatoř – její pedagogové i studenti – byli dostatečně profesionálně připraveni a mohli vytvářet hudební seskupení schopná hudební produkce na solidní úrovni. Nelze se proto divit, ţe recenzenti časopisu Dalibor věnovali koncertní činnosti praţské konzervatoře tak velkou pozornost. V současnosti se s obdobnou recenzní aktivitou nesetkáváme. Recenzenti dnes hodnotí koncertní vystoupení profesionálních hudebních seskupení a umělců, kteří mají dostatečně velkou publicitu. Nyní se zaměřím na nejzajímavější zprávy, kterých jsem celkem vytipoval devět. Ve druhém ročníku časopisu Dalibor se nachází první zpráva o koncertu praţské konzervatoře. Nový ředitel zařídil, aby nejlepší studenti mohli vystupovat na koncertech jako sólisté.107

107

Autor neuveden. Konservatoř praţská. In: Dalibor hudební listy číslo 7. Ročník 2. Rok 1880. Str. 54–55.

50

Další zajímavá zpráva o koncertech je ve třetím ročníku časopisu. Byl to druhý koncert sezóny konzervatorních koncertů. Tento, ale i první sezónní koncert posílily dobrou pověst konzervatoře díky vedení jiţ zmíněného prof. Benevice.108

Ve třetím ročníku je později zmíněn první koncert konzervatoře. V textu je zmiňováno nové vedení konzervatoře, jako v předchozí zde uvedené zprávě. Přestoţe se vlastně zpráva opakuje, uznávám za potřebné ji sem znovu zařadit – je dobré, ţe se o novém konzervatorním vedení hovoří ve více článcích.109

108

Novotný, V. J.: Druhý koncert konservatoře. In: Dalibor hudební listy číslo 12. Ročník 3. Rok 1881. Str. 93. Novotný, V. J.: Koncert konservatoře. In: Dalibor hudební listy číslo 36. Ročník 3. Rok 1881. Str. 288.

109

51

Zprávu o koncertu konzervatoře v sedmém ročníku časopisu pokládám za zajímavou, protoţe je v ní konstatováno, ţe se kaţdým rokem zvyšuje dobrá pověst konzervatoře. Opět je

52

oceněna zásluha ředitele prof. Benevice a programů, které koncipoval. Autor této recenze věnoval podrobnou pozornost všem provedeným skladbám.110

110

Stecker. K.: Koncert konservatoře. In: Dalibor hudební listy číslo 47. Ročník 7. Rok 1885. Str.460–462.

53

Konzervatorní koncert, uvedený v devátém ročníku časopisu, měl do programu zařazenou Fantastickou symfonii H. Berlioze. Díky ní byl koncert pro konzervatoř velmi významný. Recenzent prof. Benevicovi vytýká dramaturgii koncertu a její důsledky – kritizuje absenci děl domácích autorů a velké mnoţství uváděných německých opusů.111

111

Autor neuveden. Koncert konservatoře. In: Dalibor hudební listy číslo15. Ročník 9. Rok 1887. Str. 116.

54

55

Také v desátém ročníku časopisu Dalibor je jedna zpráva, kterou povaţuji za významnou. Je to z toho důvodu, ţe celý koncert byl vydařený a Houslovou polonézu od Lauba studenti konzervatoře zopakovali – velmi se obecenstvu líbila. Prof. Benevic, dirigent tohoto koncertu, byl poctěn opětovnou hlučnou pochvalou za zdařilé vedení.112

112

Autor neuveden. Koncert konservatoře. In: Dalibor hudební listy číslo10. Ročník 10. Rok 1888. Str.75–76.

56

57

Počáteční koncert konzervatoře v zimní sezóně, prezentovaný ve stejném ročníku, byl významný tím, ţe prof. Benevic zařadil do programu českou hudbu, která jiţ dlouho byla českým obecenstvem i recenzenty postrádána.113

113

Autor neuveden. Koncert konservatoře. In: Dalibor hudební listy číslo 45. Ročník 10. Rok 1888. Str. 356.

58

V šestnáctém ročníku časopisu je opět představen a podrobně zhodnocen koncert konzervatoře. Byl proveden v Rudolfinu a byl jedním z nejlepších z poslední doby. Prokázala se na něm vysoká umělecká úroveň konzervatoře, k níţ přispěl její ředitel, prof. Benevic. Nic na tomto celkovém kladném hodnocení nezměnila ani kritika Saint-Saënsovy fantazie pro klavír a orchestr „Afrika“, kterou recenzent povaţuje za skladatelovo dílo velmi nízké kvality.114

114

Autor neuveden. Koncert konservatoře. In: Dalibor hudební listy číslo 4. Ročník 16. Rok 1893. Str. 26–27.

59

60

Poslední zpráva, o níţ chci krátce pohovořit, je uveřejněna ve třicátém prvním ročníku. Je v ní zmínka o tom, ţe nový ředitel konzervatoře

Káan z Albestu navázal na svého

předchůdce a posiluje dobrou pověst a dobrou úroveň orchestru praţské konzervatoře.115

115

Autor neuveden. Koncert konservatoře. In: Dalibor hudební listy číslo 25. Ročník 31. Rok 1909. Str. 192.

61

Recenze koncertů hudebně-pedagogických institucí byly v časopise Dalibor velmi početně zastoupeny. Osoby recenzentů jsou dosti často anonymní a ke zpracování textů přistupují s rozdílným nasazením. Někteří se zaměřují na komplexní zhodnocení koncertu jak po stránce provedení jednotlivých skladeb, tak i po stránce uměleckých výkonů orchestru i sólistů. Dosti často je řešena otázka uměleckého vedení orchestru a celé konzervatoře. Někteří recenzenti se zabývali hodnocením hudebních skladeb, a tedy i kvalitou skladatelů. Ve druhé polovině 19. století byla stěţejní také otázka národnostní – hodnocena byla nejen umělecká stránka koncertu, ale také zastoupení českého repertoáru, angaţování českých umělců, uvádění děl slovanských skladatelů, někdy také byla například řešena otázka české, resp. německé transkripce jmen ruských skladatelů či interpretů. Stručné zprávy, které „pouze“ uvádějí informaci o uskutečněném koncertu, se vyskytují téměř ve všech ročnících, avšak výrazněji převládají v ročnících novějších, tj. v době po první světové válce.

62

Závěr Hudební časopis Dalibor, vydávaný v Praze v letech 1879–1927, obsahuje velké mnoţství zpráv, jeţ jsou zaměřeny na hudebně-pedagogická témata. Jednotlivé zprávy jsou i dnes zajímavé. Ve své době však nepochybně přinášely nové poznatky a moderní názory hudebních odborníků, určitě také vyvolávaly odbornou diskusi a myslím, ţe svého času byly pro učitele hudební výchovy velmi přínosné. Nejvíce zpráv bylo věnováno koncertům praţské konzervatoře. Autoři recenzí, mnohdy anonymní, hodnotí koncertní aktivitu konzervatoře, dramaturgii koncertů, úroveň konzervatoristů, ať jiţ v rolích sólistů nebo orchestrálních hráčů. Zabývají se také úrovní dirigentů. Samozřejmě neopomíjejí kvalitu hostujících hudebníků. Recenzenti v počátečních ročnících časopisu nejsou ve svých soudech předpojatí v tom smyslu, ţe by nadřazovali národní a osvětovou funkci konzervatoře nad úlohu uměleckou, přesto však dosti často řeší národnostní otázky. Postupem času, kdy v první polovině 20. století přestala být národnostní otázka zásadním problémem a kdy postupně dochází k rozvoji kulturního ţivota v českých zemích, omezují se recenzenti na stručné zhodnocení koncertu. Ze zpráv o hudební didaktice je patrné, jak s ní různí pedagogové na různých vzdělávacích institutech pracovali. Z prostudovaných textů lze učinit závěr, ţe jak v době vydávání periodika, tak i v současnosti je výuka hudební výchovy obsahově totoţná. Tehdy i dnes se bere ohled na věk ţáků a typ školy. Ve zprávách se odráţí aktuální problémy, s nimiţ se pedagogové ve své praxi setkávali. Jedním z prvních větších řešených témat je například skutečnost, ţe v 80. letech 19. století došlo k dlouhodobému úpadku chrámové hudby. Tehdy se učitelé začali zasazovat o to, aby chrámová hudba byla opět ve školách pěstována. Dalším zajímavým momentem vyplývajícím z publikovaných zpráv je, ţe na praţské konzervatoři byl v roce 1845 pro studenty zaveden český překlad německých přednášek. Učitelé také usilovali o zkvalitňování didaktiky hudební výchovy. V tomto směru byl velmi aktivní například G. Lašek. Z hudebně didaktického hlediska tyto zprávy povaţuji za velmi zajímavé a přínosné.

Při bádání nad zprávami o učebnicích jsem byl velmi pozitivně překvapen. Zaujalo mě, jak psal učebnice J. B. Foerster a ţe jeho dílo bylo vţdy hodnoceno velice kladně. Zajímavá byla téţ Skuherského a Mazánkova metodika hodnocení učebnic. Na základě svého výzkumu článků o učebnicích podotýkám důleţitost didaktické a obsahové úplnosti učebnic.

63

Články pojednávající o učebnicích mohou být do jisté míry přínosné i pro současnou pedagogickou praxi. Závěrem lze konstatovat, ţe časopis Dalibor byl ve své době významným periodikem, které se zaměřovalo na všechny stránky aktuálního hudebního ţivota a hudební produkce. Přispívali do něj renomovaní autoři, kteří byli na vysoké odborné úrovni. Časopis poskytnul čtenářům přehled o koncertním dění, o vydávané hudební literatuře, zabýval se otázkami školské hudební praxe. Šíří svého rozsahu neměl ve své době konkurenci. Zůstává velmi výmluvným svědkem národního uvědomění Čechů a Moravanů. Některé teoretické články jsou velmi zajímavé i pro dnešního badatele. Hudebně-pedagogické zprávy obsaţené v časopise Dalibor mají velký přínos i pro dnešního badatele. V dnešní době zřejmě nemůţeme předpokládat existenci periodika srovnatelného co do šíře záběru. V časopise Dalibor byly publikovány materiály nejrůznějšího charakteru – jednalo se o hudebně-teoretické a historické články, zprávy o programech hudebních divadel, recenze koncertů v českých zemích a zahraničí, informace o dílech světových skladatelů, recenze učebnic; některá čísla obsahovala také hudební přílohu. Časopis srovnatelného zaměření a rozsahu by zřejmě dnes ani nenalezl svého čtenáře. Nemůţeme jednak pominout ekonomické aspekty, které dnes ovlivňují kulturu a kulturní dění a které by nepochybně sehrály svou roli při realizaci záměru vydávat časopis s hudebním a hudebně teoretickým obsahem. Dalším aspektem, který by také byl velmi významný, je fakt, ţe oproti konci 19. a první polovině 20. století je hudební scéna mnohem širší a různorodější. Bezmála kaţdý týden vznikají nové hudební směry či hnutí, hudebníci mají nepřeberné moţnosti, jak svou produkci dostat k publiku (internet, různé druhy hudebních nosičů, klasický rozhlas a televize). Periodika, pokud jsou vydávána v klasické písemné verzi, jsou dnes tedy spíše monotematicky zaměřena na úzkou skupinu zájemců – např. uvádím metalový magazín Pařát, hudební měsíčník Report (dříve Rock Report), zaměřující se na rockovou hudbu, hip hop a další podobné ţánry, Rock&Pop, věnující se rockové a popové hudbě. Na kulturně osvětovou, odbornou a vědeckou tradici časopisu Dalibor navázala ve 20. století řada časopisů, avšak z výše uvedených finančních důvodů se nepodařilo zachovat jejich vydávání do dnešních dnů. V současnosti například vychází Opus musicum, který zveřejňuje především hudebněvědné studie, zprávy o hudebním dění, rozhovory, recenze knih a hudebních nosičů. Další významné periodikum jsou Hudební rozhledy, jeţ sledují kompoziční tvorbu včetně nových skladatelských směrů, zaměřují se na hudební pedagogiku, 64

interpretaci, výrobu hudebních nástrojů. Zájemci zde naleznou bohatou recenzní přílohu, jeţ zachycuje mimo jiné hudební divadelní premiéry a hodnotí prakticky celou produkci nejvýznamnějších českých výrobců hudebních nosičů. Zřejmě se jiţ nikdy nevrátí doba, kdy jediné obsáhlé periodikum pokryje celou nabídku hudebního dění v současné společnosti. Nebylo by to moţné jak z finančních důvodů, tak i proto, ţe by se vyskytlo jen minimum čtenářů, které by zajímalo hudební dění v celé jeho šíři. Časopis Dalibor proto zřejmě zůstane kulturně historickým památníkem, posledním svého druhu.

65

Seznam použitých pramenů a literatury Dalibor: hudební listy, ročník I–XLII. Praha Bek, J. a kol: Československá vlastivěda, díl 9 Umění, svazek 3 Hudba. Praha: Horizont, 1971. Černušák, G., Štědroň, B., Nováček, Z.: Československý hudební slovník osob a institucí, svazek prvý A–L. Praha: Státní hudební nakladatelství, n. n., 1963. Černušák, G., Štědroň, B., Nováček, Z.: Československý hudební slovník osob a institucí, svazek druhý M – Ţ. Praha: Státní hudební nakladatelství, n. p., 1965. Fric, O.: O českou hudební vědu a hudební časopisectví, In: [Šmíd (ed.)]. Hudební věstník. Praha: Unie českých hudebníků z povolání 1939/5, str. 87–88. Fukač, J., Vyslouţil, J.: Slovník české hudební kultury. Praha: Supraphon, 1997. Harna, J., Fišer, R.: Dějiny českých zemí, díl druhý, od poloviny 18. století do vzniku České republiky. Praha: Fortuna, 1998. Kotek, J.: České a slovenské časopisy 1889–1963 věnované zábavné, taneční a jazzové hudbě a hospodářským, slovanským i sociálním otázkám jejich provozovatelů a zprostředkovatelů. In: [Jiránek (ed.)]. Hudební věda. Praha: Academia 1965/1, str. 116–141. Pánek, J., Tůma, O. a kol.: Dějiny českých zemí. Praha: Karolinum, 2008. Urban, O.: Česká společnost 1848–1918. Praha: Svoboda, 1982. Internetové zdroje: Stránky hudebně-kulturního magazínu Retro – Abyss [online]. Poslední revize 18. 6. 2013. Dostupné z <www.retro.abysszine.com>. Stránky časopisu Harmonie [online]. Poslední revize 18. 6. 2013. Dostupné z <www.muzikus.cz/casopis-harmonie>. Stránky časopisu Crossroads [online]. Poslední revize 18. 6. 2013. Dostupné z . Stránky časopisu Muzikus [online]. Poslední revize 18. 6. 2013. Dostupné z <send.cz/casopisy-tema/8>. Heslo Jan Kotěra [online]. Poslední revize 18. 10. 2013. Dostupné z . Stránky časopisu Opus musicum [online]. Poslední revize 21. 11. 2013. Dostupné z .

66

Stránky magazínu Pařát [online]. Poslední revize 21. 11. 2013. Dostupné z < paratmagazine.com>. Stránky časopisu Report [online]. Poslední revize 21. 11. 2013. Dostupné z < www.abradio.cz/hudebni-novinky/reporty/3909/jiz…casopisu-report>. Stránky časopisu Pop&rock [online]. Poslední revize 21. 11. 2013. Dostupné z < www.rockandpop.cz>. Stránky časopisu Hudební rozhledy [online]. Poslední revize 21. 11. 2013. Dostupné z .

67

Přílohy Seznam příloh Příloha 1: Něco o vyučování theorii hudby při vyučování soukromém Příloha 2: O vyučování zpěvu ve škole obecné Příloha 3: Skuherský, „Nauka o hudební komposici“ Příloha 4: Skuherského Nauka o harmonii

68

Příloha 1

69

70

71

72

73

Sázavský, K.: Něco o vyučování theorii hudby při vyučování soukromém. In: Dalibor hudební listy číslo 6, 7, 8. Ročník 11. Rok 1889. Str.42–44, 49–50, 57.

74

Příloha 2

75

76

77

78

79

80

Sázavský, K.: O vyučování zpěvu ve škole obecné. In: Dalibor hudební listy číslo 21, 25, 26. Ročník 12. Rok 1890. Str. 161–163, 193–195, 201–203.

81

Příloha 3

82

83

84

85

86

Stecker, K.: F. Z. Skuherský, „Nauka o hudební komposici“. In: Dalibor hudební listy číslo1, 5, 15, 17. Ročník 6. Rok 1884. Str. 5–6, 48–49, 147–148, 166–168.

87

Příloha 4

88

89

Autor neuveden. Skuherského Nauka o harmonii. In: Dalibor hudební listy číslo 9. Ročník 6. Rok 1884. Str. 84–86, 94–95.

90

ANOTACE

Jméno a příjmení:

Ondřej Petřík

Katedra:

Katedra hudební výchovy

Vedoucí práce:

Mgr. Gabriela Coufalová, Ph.D.

Rok obhajoby:

2014

Název práce:

Hudebně-pedagogické texty na stránkách Dalibora

Název v angličtině:

Musical-pedagogical texts in the periodical Dalibor

Anotace práce:

Tato práce je zaměřena na rešerši hudebně-pedagogických textů publikovaných v časopise Dalibor, jenţ byl vydáván v letech 1879–1925. Bylo hodnoceno 10 článků zabývajících se didaktikou hudební výchovy, 14 článků hodnotících vydané učebnice a 102 článků s recenzemi koncertů konzervatoře a jiných hudebně-pedagogických institucí.

Klíčová slova:

Časopis Dalibor, učebnice, koncerty, didaktika hudební výchovy, konzervatoř, hudebně-pedagogické články

Anotace v angličtině:

The thesis si focused on research of musical articles in Dalibor magazine which was issued in the years 1879–1925. There are a total of 10 articles dealing with didactics of music education, 14 articles dealing with textbooks just published, and 102 articles reviewing concert performances of the conservatory and another music institutions.

Klíčová slova v angličtině:

Dalibor magazine , textbooks, concerts, didactics of music education, conservatory, articles focused on music education

Přílohy vázané v práci:

Příloha 1: Něco o vyučování theorii hudby při vyučování soukromém Příloha 2: O vyučování zpěvu ve škole obecné Příloha 3: Skuherský, „Nauka o hudební komposici“ Příloha 4: Skuherského Nauka o harmonii

Rozsah práce:

68 stran

91

Jazyk práce:

Český jazyk

92