Univerzita Palackého v Olomouci Filozofická fakulta

Univerzita Palackého v Olomouci Filozofická fakulta

DIPLOMOVÁ PRÁCE

Jakub Albrecht Pomoc Československa Izraeli v roce 1948 Centrum judaistických studií Kurta a Ursuly Schubertových Vedoucí diplomové práce: Mgr. Tamas Visi, Ph.D. Studijní program: Judaistika: Dějiny a kultura Ţidů

Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci na téma Pomoc Československa Izraeli v roce 1948 vypracoval samostatně s pouţitím odborné literatury a pramenů uvedených na seznamu, který tvoří přílohu této práce. V Pardubicích 14.8. 2010

Jakub Albrecht .........................

Jméno a příjmení:

Jakub Albrecht

Katedra:

Germanistiky, kabinet Judaistiky

Vedoucí práce:

Mgr. Tamas Visi, Ph.D.

Rok obhajoby:

2010

Název práce:

Pomoc Československa Izraeli v roce 1948

Název v angličtině:

Czechoslovak help to Israel in 1948

Anotace práce:

Tato práce se zabývá československou pomocí Izraeli v letech 1948-1949, její závislostí na zahraniční politice SSSR, současně řeší konkrétní dopad dodávek českých zbraní a výcviku vojenských specialistů na vývoj izraelské války o nezávislost.

Klíčová slova:

Československo, antisemitismus

Anotace v angličtině:

This thesis is solving problems regarding Czechoslovak help to Israel during The independence war in 1948-1949. Main attention is aimed towards motivation of czechoslovak help and it’s dependance on Soviet foreign policy, it also describes actual impact of this help on the outcome of this war.

Klíčová slova v angličtině:

Czechoslovakia, Israel, 1948, arms shipments, antisemitism

Přílohy vázané v práci: Rozsah práce:

65 stran

Jazyk práce:

český

Izrael,

1948,

dodávky

zbraní,

Obsah Úvod

1

Snaha o vznik ţidovského státu

2

Vztah Československa a Ţidů 1918-1953

10

Průběh války o nezávislost

28

Československá pomoc Izraeli

32

Lidé

33

Letci, parašutisté, mechanici a tankisté

37

Letci

38

Letečtí spojovatelé

41

Letečtí mechanici

42

Parašutisté

43

Tankisté

44

Zbraně

45

Pěchotní zbraně, lehké zbraně a munice

46

Těţké zbraně

46

Letouny

48

Ţatecký letecký most

54

Závěr

59

Úvod Ve své diplomové práci jsem se rozhodl věnovat československé pomoci státu Izrael v roce 1948 a současně československo-ţidovským vztahům a ţidovské snaze o zajištění vlastního státu jakoţto tématům souvisejícím. V této práci jsem si stanovil dva hlavní cíle. Prvním cílem je snaha zjistit konkrétní rozsah závislosti pomoci poskytnuté Československem Izraeli v letech 1948-1949, tj. v době v které nově vzniklý stát bojoval o holou existenci. Tuto závislost budu demonstrovat popisem čekoslovenské angaţovanosti při aktivitách směřujících ke vzniku samostatného ţidovského státu a popisem česko-ţidovských vztahů od roku 1918 aţ do jejich opadnutí na začátku 50.let. Tyto vztahy zmíním z důvodu jejich relevance pro proběhnuvší pomoc. Druhým cílem, který jsem si stanovil, je detailně popsat konkrétní dodávky zbraní, výcvik vojenských profesionálů pro nově vznikající izraelskou armádu. Současně se pokusím popsat zásadní válečné události, které se přímo váţou na jednotlivé dodávky těchto zbraní do Izraele, a které jedoznačně ovlivnily průběh izraelské války o nezávislost. U všech těchto poloţek pak vysvětlím i konečný zvrat v československo-izraelských vztazích. K vykreslení situace v letech 1947-1953 pouţiji dokumenty týkající se našich vzájemných vztahů, poměrně bohatou sekundární literaturu a svědectví pamětníka výcviku izraelských leteckých mechaniků v Liberci podplukovníka ve výsluţbě Miloše Hypše, který se současně s nimi školil na leteckého mechanika ve dvouletém kurzu pro československé vojáky.

1

Snaha o vznik židovského státu

Snaha evropských ţidů o vznik vlastního státu v tehdejší Palestině je nerozlučně spojená se vznikem sionistického hnutí. Toto hnutí bylo přímou reakcí na situaci v druhé polovině devatenáctého století, kdy bylo zřejmé, ţe myšlenky Haskaly jako osvícenského hnutí s cílem emancipovat a asimilovat ţidovské obyvatelstvo v Evropě, selhaly. Největší vliv na tuto situaci měl tehdejší evropský nacionalismus, který Ţidy viděl jako cizí ţivel. K jedněm z nejsilnějších projevů tohoto nacionalismu docházelo v Německu. Podobně na tom byl i nacionalismus český, který ţidovskou menšinu viděl jako nástroj habsburské germanizace. Snahy některých ţidů o přiklonění se k české kultuře byly většinou odmítány. Například Karel Havlíček Borovský odsuzoval ţidy, kteří se odvraceli od německé kultury a snaţili se přihlásit ke kultuře české a raději dával přednost tomu, aby se asimilovali ke kultuře německé. V tomto prostředí si spousta ţidů uvědomuje, ţe nejsou a nemohou být součástí ani jednoho z národních hnutí a začli sami sebe vnímat jako národ, coţ ostatně koresponduje i s teoriemi tehdejších nacionalistů. Určité ţidovské národní povědomí v evropě existovalo jiţ destiletí před tím, neţ Theodor Herzl zaloţil sionistické hnutí. Ten sám ve své knize „Ţidovský stát“ vysvětluje, ţe v případě ţidů se nejedná o sociální nebo náboţenskou otázku, ale o otázku národní. Nicméně jednou z nejpodstatnějších událostí pro pozdější vznik samostatného ţidovského státu byl aţ první sionistický kongres v roce 1897, který byl uspořádán Theodorem Herzlem v Basileji. Základním cílem bylo vytvoření samostatného Ţidovského státu v Palestině. Tento cíl měl být dosaţen politickou cestou, konkrétně snahou nakolnit si tehdejší velmoci pro tento plán. Jedním z dalších plánů stanovených tímto kongresem bylo zakládání sionistických spolků, které měly za úkol rozšiřovat povědomí o sionismu. 1

1

Yegar Moshe, Československo Sionismus Izrael, str.9

2

Důleţitým impulsem, který ukázal správnost a potřebnost sionistických snah, byly dvě velké aféry zaloţené na antisemitismu. Konkrétně aféra Dreyfusova (1894-1899 resp. 1906) a aféra Hilsnerova (1899) . K Dreyfusově aféře se vyjadřovali přední evropští intelektuálové, například Emile Zola zveřenil pamflet s názvem „J’accuse!“ (Ţaluji!). Theodor Herzl byl některým fázím soudního jednání přítomen a celou aféru komentoval jako zpravodaj rakouského deníku Neue Freie Presse (dnes Die Presse). V případě Hilsnerovy aféry se zase nadstandartně angaţoval Tomáš Garrigue Masaryk, který odmítal tehdejší rakousko-uherskou justicí nekriticky přijímaný koncept rituální vraţdy. A myslím, ţe to byl právě tehdejší Masarykův postoj, který na dlouhou dobu určil kladný vztah pozdějšího Československa k sionistickému hnutí. Současně s těmito událostmi probíhaly první snahy o hromadnější emigraci do Palestiny (tehdy ještě součást ottomanské říše). Šlo o takzvané Alije (hebrejsky ‫)עלייה‬, coţ byl v podstatě plynulý příliv přistěhovalců do Palestiny (od roku 1882) 2 V průběhu první světové války (1917) se sionistické organizaci podařilo získat předběţný souhlas s případným budoucím ţidovským státem na území Palestiny. Šlo o tzv. Balfourovu Deklaraci. V jejím textu se hovoří o příznivém pohledu na zřízení ţidovské národní domoviny v Palestině3. Jakkoliv byla fomulace textu nejednoznačná a umoţňovala různé výklady, šlo o zatím největší úspěch při snaze o vybudování samostatného ţidovského státu v Palestině. Shodou okolností Velká Británie jako vítězná mocnost na základě Paříţské mírové konference v roce 1919 získala po první světové válce kontrolu nad tímto územím a vznikl Britský mandát Palestina. Díky tomuto stavu do Palestiny od roku 1920 do roku 1945 2

Migrace do Izraele, http://www.focus-migration.de/Israel.5246.0.html?&L=1

3

Balfourova deklarace, http://www.mfa.gov.il/MFA/Peace%20Process/Guide%20to%20the%20Peace%20Process/The%20Balfour%20 Declaration

3

imigrovalo téměř 400 000 ţidů.4 Došlo k vytvoření tzv. Ţidovské agentury pro Izrael, co byla organizace pro organizování imigrace a začleňování imigrantů do společnosti v Palestině. Aţ do vzniku samostatného ţidovského státu šlo současně o ţidovskou samosprávu pro mandátní území Palestina. Kromě ţidovských přistěhovalců se do Palestiny stěhovali také Arabové z okolních zemí a ze severní Afriky. Arabská imigrace byla motivována především ţivotními podmínkami v Palestině. Rostoucí proud ţidovských přistěhovalců

začal

jiţ

od

začátku

20.století

budovat

a

vylepšovat

infrastrukturu. K dalšímu zlepšení došlo, kdyţ se území dostalo pod britskou správu. Dětská úmrtnost výrazně klesla a zvýšil se také průměrný věk doţití. Nicméně arabský vztah k sionismu byl nadále negativní. Toto bylo způsobeno vědomím, ţe čím více země bude skoupeno ţidy z evropy, tím větší bude šance na to, aby se z nich v Palestině jednoho dne stala minorita. 5 Toto byl hlavní důvod pro početné protiţidovské bouře ve 20.letech 20.stol. Jedním z následků těchto bouří byl tzv. White Paper, kterým v roce 1922 Chruchill sice potvrdil britskou podporu Balfourovy deklarace, nicméně stanovil kvóty pro ţidovskou imigraci s odůvodněním, ţe celá oblast Palestiny má omezenou „ekonomickou absorbční schopnost“. 6 Celá situace se v průběhu 20.let postupně uklidňovala aţ do roku 1929, kdy se ţidovská imigrace opět zvýšila jako následek celosvětové hospodářské krize coţ opět vedlo k bouřím. Na začátku let 30. se situace nezlepšila, spíše naopak. Státem organizovaný antisemitismus postupně vedl ke zvýšení imigrace z Polska, Rumunska a Maďarska. Situace V Německu vedla v podstatě k tomu samému u německých ţidů. V letech 1933 aţ 1936 imigrovalo do Palestiny přibliţně 165 000 ţidů a ţidovská populace Palestiny tvořila téměř 30% všech

4

Migrace do Izraele, http://www.focus-migration.de/Israel.5246.0.html?&L=1

5

Beckerton Ian, Klausner Carla, A history of the Arab Israeli Conflict, fifth edition, str.46

6

tamtéž, str. 49

4

obyvatel.7 Poprvé se mohlo zdát, ţe by mohly počty ţidovských obyvatel převýšit počty arabů. Navyšující se ţidovská imigrace z Evropy vedla nakonec v roce 1936 k arabskému povstání, které trvalo aţ do roku 1939. Situaci se podařilo uklidnit aţ poté co Británie do Palestiny poslala 20 000 vojáků. V potlačování povstání britská armáda a policejní sloţky poprvé spolupracovali s ţidovskou organizací sebeobrany Hagannou. Jako reakci na toto povstání byla svolána tzv. Peelova komise, která poprvé vyjádřila názor, ţe by se mandátní území Palestina mělo rozdělit na dva státy – ţidovský a arabský, přičemţ arabský by měl být propojen s transjordánskem pod vedením Emira Abduláha.

8

Toto rozdělení

nejdříve arabové odmítali s tím, ţe Palestina je nedělitelná, později však uznali, ţe tento plán by situaci mohl vyřešit. Bohuţel to nakonec byla britská strana, která nebyla připravena k rozdělení Palestiny. V roce 1939 byl vydán další „White Paper“, který stanovil, ţe Palestina se stane státem nezávislým na britském impériu do deseti let, coţ ale v rámci nastavených pravidel (omezení ţidovské imigrace v následujících 5 letech na pouhých 75 000) měl být stát arabský. K této události se váţe známý výrok pozdějšího prvního prezidenta Izraele Ben Guriona, který na toto zareagoval větou: „bojovat s Brity jako kdyby nebyla ţádná válka a bojovat ve válce jako kdyby neexistoval ţádný white paper. Společné neshody na chvíli udusila druhá světová válka ve které se obě strany přidaly k Britům s jedinou výjimou a tou byl Jeruzalémský Muftí (Hajj Amin alHusseini), který se otevřeně stavěl na stranu nacistického Německa a s italským diktátorem Benitem Mussolinim podepsal dohodu pro případ dobytí Palestiny německou armádou. V tomto případě by došlo k zabití všech ţidovských obyvatel s pomocí obyvatelstva arabského. Nicméně po roce 1942 a vítězství

7

Beckerton Ian, Klausner Carla, A history of the Arab Israeli Conflict, fifth edition, str. 50

8

tamtéž, str. 63

5

britů u El-Alameinu, kdy opadlo přímé ohroţení Německem se konflikt mezi Araby a Ţidy vrátil do starých kolejí. Do konce druhé světové války se pak ještě podařilo vytvořit ţidovskou brigádu v rámci britského pozemního vojska, která byla nasazena v Itálii a po válce na dalších různých místech Evropy.9 Nejzásadnějším pro úspěch ve věci samostatného státu byl bezpochyby Holocaust. Ve chvíli, kdy byly rozměry tohoto podniku známé, se naprostá většina ţidovských komunit spojila ve snaze podpořit sionistické aspirace. Nejzásadnější roli v tom hrálo skoro 4,5 milionu ţidů ze Spojených Států Amerických. Bohuţel britská strana si i po válce chtěla udrţet kontrolu nad středním východem a nad některými klíčovými místy, jako například přístav v Haifě. Američané v tuto chvíli stále dávali přednost nevměšování a přenechání veškeré odpovědnosti Velké Británii. Velmi podstatným faktorem v této situaci byl fakt, ţe se ţidovské samosprávě v Palestině podařilo celou věc dostat před Spojené Národy, dále to byl fakt, ţe Haganně se během druhé světové války podařilo získat v Palestině silnou pozici na několika frontách. Dalším problémem bylo přibliţně 1,5 milionu osob v evropě, které se nemohly nebo nechtěly vrátit domů. Z nich bylo přibliţně 200 000 ţidů. Situace v poválečné evropě vyţadovala řešení, všechny tyto osoby byly umístěny v táborech pro uprchlíky, které kvůli podmínkám jeţ v nich panovaly a současně kvůli svojí finanční náročnosti musely být zrušeny. Prezident USA Harry S. Truman poslal svého zástupce Earla G. Harrisona aby situaci posoudil. Harrison se od většiny ţidovských uprchlíků dozvěděl, ţe jejich přáním je, emigrovat do Palestiny. Ve své zprávě prezidentovi tento fakt zmínil a doporučil aby se co nejrychleji umoţnilo minimálně 100 000 uprchlíků odjet do Palestiny. Bohuţel přes toto všechno nakonec kongres USA rozhodl o maximálním počtu imigrantů tj. 20 000.

9

Encyclopaedia Judaica, vol.9, str.718

6

V lednu 1947 byla situace v Palestině stále neměnná, britská strana měla stále větší problémy v udrţování pořádku a míru a proto se britská vláda rozhodla celou věc nechat posoudit na zasedání nově vzniklé Organizaci Spojených Národů. Dva hlavní hráči, tj. Spojené státy americké a Sovětský svaz se v otázce samostatnosti Palestiny a jejího rozdělení na arabský a ţidovský stát v podstatě shodovali. Sovětský svaz byl tomuto řešení velmi nakloněn z důvodu předpokládané socialistické orientace nově vzniklého státu od níţ si sliboval dalšího spojence ve velmi důleţité lokalitě10. Tento fakt byl současně nejzásadnějším problémem pro USA.

V dubnu 1947 se sešlo generální

shromáţdění spojených národů a na návrh britů vyhlásilo speciální schůzy, která se bude zabývat situací v Palestině. Na této schůzi byl vytvořen speciální výbor pro řešení otázek spojených s Palestinou s názvem UNSCOP. Tento výbor tvořilo jedenáct neutrálních národů (Austrálie, Kanada, Československo, Guatemala, Indie, Iran, Nizozemí, Peru, Švédsko, Uruguay a Jugoslávie)11.I přes nepřátelský postoj vůči britům a sráţky haganny s bristskými vojáky Jewish Agency s UNSCOP spolupracovala. Na druhé straně arabský výbor bojkotoval zasedání

komise.

Zástupci

ligy

arabských

národů

však

s výborem

spolupracovali a snaţili se mu představit svoje názory na řešení problému. Po dlouhém šetření 31.srpna 1947 komise dospěla k závěru a vyslovila se pro hranice Palestiny ve smyslu dřívější zprávy Peelovy komise. Současně se všichni členové vyslovili pro ukončení britského mandátu a udělení nezávislosti Palestině. Na zásadní otázce tvaru budoucího státu se komise řídila hlasováním, při němţ většina sedmi států (Kanada, Československo, Guatemala, Nizozemí, Peru, Švédsko a Uruguay) podporovala rozdělení na Arabský a Ţidovský stát, mezinárodní status Jeruzaléma a ekonomickou unii mezi těmito dvěma státy. Menšina tří států (Indie, Iran, Jugoslávie) byla pro vytvoření nezávislé federace.

12

Při dalších jednáních na půdě OSN se na

10

Krammer Arnold, Forgotten friendship, Israel and Soviet bloc, 1947-53, str.32

11


12


7

poţádání předtavitelů sionistického hnutí účastnil i ministr zahraničí Československa Jan Masaryk, aby pronesl před shromáţdění projev. Ve svém projevu řekl, ţe sám napomáhal Ţidům dostat se do Palestiny, nicméně nesouhlasí s teroristickými činy, odporujícími chartě OSN. Dále tvrdil, ţe práva schválená většinou, kterou také podpořil zástupce Československa, je zaloţena na objetivním poznání situace v Palestině. Dále řekl, ţe tento plán aspoň zčásti vyhovuje legitimním poţadavkům obou stran a je uskutečnitelný. Pak Masaryk zdůraznil tragickou stránku osudu ţidovského národa, připomenul utrpení v ghettech a plynových komorách.13 Rozhodnutí valného shromáţdění OSN padlo 29.listopadu 1947. Pro rozdělení hlasovalo 33 států a 13 států bylo proti. 10 států se hlasování zdrţelo.14 V případě vzniku samostatného arabského státu v palestině hrozilo reálné nebezpečí nástupu muftího Hajj Amina al-Husseiního k moci. Sionisté i král Abdulláh, který vládl od roku 1946 samostatnému transjordánsku chtěli tomuto stavu předejít a proto uzavřeli dohodu. Tato dohoda spočívala v anexi arabské části palestiny se souhlasem Jewish Agency a na oplátku se měly Abdulláhovy jednotky zdrţet útoků na ţidovskou část Palestiny. Bohuţel v průběhu dalších událostí nebyl Abdulláh schopen čelit tlaku ostatních arabských států a připojil se ke koalici bojující proti Ţidům. V lednu 1948 na scénu vstupuje tzv. Arabská osvobozenecká armáda (Arab Liberation Army – ALA) vycvičená v průběhu roku 1947 v Sýrii pro potřeby ligy arabských států. Do konce března 1948 se do Palestiny dostalo přibliţně 5000 příslušníků ALA15. Účast palestinských arabů v těchto jednotkách byla překvapivě velmi nízká. Tento fakt byl způsoben rostoucí nedůvěrou arabských palestinců k okolním státům, z jejichţ strany neočekávali podporu při vzniku

13


14

tamtéž, str 82

15


8

samostatného arabského státu. Jednotkám ALA se podařilo poměrně rychle dostat do situace, kdy kontrolovaly většinu důleţitých komunikací a současně přinutili v této chvíli jiţ dost demoralizované (leden 1948) jednotky hagany k defenzívě. Koncem března 1948 byl Jeruzalém v podstatě kompletně v rukou arabů. V této chvíli dokonce prezident USA H.Truman prohlásil, ţe byl ochoten poslat svoje jednotky do Palestiny aby vynutily rozhodnutí OSN. Naštěstí začátkem dubna 1948 se karta obrátila na stranu hagany. Díky prvním dodávkám zbraní z Československa se podařilo znovu dobýt Haifu (22.dubna 1948) a získat kontrolu na Jaffou. Bohuţel kromě těchto úspěchů docházelo ze strany členů Irgunu či Lehi k některým excesům v podobě teroristických útoků na arabské cíle.Pravděpodobně mediálně nejznámějším incidentem z této doby je útok na vesnici Deir Yassin. Jewish Agency měla v plánu dostat pod svoji kontrolu silnici spojující Tel Aviv a Jeruzalém. Vesnice Deir Yassin byla svoji polohou klíčovým místem z kterého šlo snadno ostřelovat konvoje směřující z Tel Avivu do Jeruzaléma. Proto byl na 9.dubna 1948 příslušníky Irgunu naplánován útok na tuto vesnici (spolu s dalšími akcemi v jiných částech této silnice které tvořily operaci Nachschon) s cílem dostat jí po svoji kontrolu. Přestoţe při útoku jednotky Irgunu nechaly otevřenu ústupovou cestu (hlavním cílem bylo dostat vesnici pod svoji kontrolu) pro obyvatelstvo, při bojových akcích ve vesnici zemřelo přibliţně 100 civilistů.16 Tento incident okamţitě vyuţili protivníci a představili světu mediální obraz, ve kterém příslušníci irgunu zabíjeli děti, starce a znásilňovali těhotné ţeny. Pomalu se stahující britské jednotky byly ve velmi sloţité situaci, kdy je obě znesvářené strany vinily z podpory druhé strany. Na jedné straně britové pomáhali ţidovským osadníkům proti syrským teroristům, dále zařídili příměří potřebné pro odchod asi 10 000 arabů z haify. Na začátku května 1948 se haganě podařilo vybojovat stát ve tvaru víceméně odpovídajícímu rozhodnutí OSN z listopadu 1947. Nyní se jiţ jen čekalo na kompletní staţení britských

16

Morris Benny,The Historiography of Deir Yassin, Journal of Israeli History 24, 2005, str.79-107

9

jednotek a vše bylo připraveno pro vyhlášení samostatného ţidovského státu, k čemuţ nakonec došlo 14.května 1948 (v hebrejském kalendáři šlo o 5 Iyyar roku 5708).

Vztah Československa a Židů 1918-1953 Vztah nově vzniklého Československa k ţidovské menšině byl především ovlivněn názory a chováním tehdejšího prezidenta ČSR Tomáše Garrigua Masaryka. Jiţ dlouho před vznikem samostatného státu dával najevo svůj odpor proti antisemitismu a diskriminacii ţidovské menšiny. Poprvé se v tomto smyslu veřejně projevil v průběhu procesu s Leopoldem Hilsnerem v roce 1899. Na obranu Hilsnera se jak sám řekl, nepostavil hnán filosemitismem, ale z obav, ţe pověry jako tuto o rituální vraţdě vrhnou hanbu na český národ.17 Sám o sobě tvrdil, ţe vyrůstal v prostředí prosyceným antisemitismem a svých vlastních antisemitských předsudků se zbavil aţ při svých studíích ve Vídni. Co se týče konceptu Ţidů jako národa, představil jej jiţ v roce 1883 celých čtrnáct let před Herzlem.18 Masaryk byl velkým propagátorem sionismu v němţ

viděl

prostředek

národního

sebeurčení

Ţidů.

Podporoval

přistěhovalectví do Palestiny čímţ si znepřátelil české Ţidy usilující o asimilaci tudíţ svůj postoj zmírnil a dal najevo, ţe vystěhovalectví samozřejmě ţidovskou otázku neřeší a Ţidé se musí snaţit si vybojovat plná práva v hostitelských zemích. Jakkoliv byl Masaryk nakolněn kladně k ţidovské menšině a sionismu, nebál se kritizovat německy hovořící praţské ţidy kvůli jejich prorakouským sympatiím. Vysvětloval to obavami z antisemitských bouří, které by opět mohly v zahraničí udělat velmi špatný dojem. V rámci svého politického zápasu o podporu samostatnosti budoucího Československa udrţoval Masaryk blízké styky s představiteli sionistického

17

Yegar Moshe, Československo Sionismus Izrael, str. 19

18

tamtéž, str.20

10

hnutí ve Spojených Státech. Právě tito lidé mu potom pomohli získat sympatie amerického prezidenta Woodrowa Wilsona. Jedním z důvodů pomoci Masarykovi byl fakt, ţe většina z nich měla stále na paměti Masarykovu angaţovanost při procesu s Hilsnerem. Mezi jeho americkými kontakty byli takové osobnosti jako soudce nejvyššího soudu Louise D. Brandeis, soudci Julian W. Mack a Nachum Sokolov, přitel prezidenta Wilsona rabín Stephen S. Wise19. Masaryk si moc dobře uvědomoval ţidovský vliv v amerických a evropských médiích a byl přesvědčen ţe jejich sympatie mohou pomoci jeho plánu. V roce 1917, po vydání Balfourovy deklarace (viz str.) tento krok podpořil, čímţ si získal podporu a uznání Ţidů po celém světě bez ohledu na to zda byli nebo nebyli sionisté. Po vzniku republiky slíbil zástupcům Ţidovské národní rady, ţe se Československo v Radě mírové konference zasadí o podporu vzniku ţidovské domoviny v Palestině přičemţ stále zůstával neutrální ve sporu zastánců asimilace a sionisty. Podmínky pro ţivot ţidovské menšiny v Československo byly jako pro jakoukoliv jinou menšinu. Masaryk a Beneš odmítli řešit otázku ţidovských práv zvláštními ustanoveními s tím, ţe podle nové ústavy mají všichni občasné zaručena stejná občanská práva. Současně byla zavedena moţnost přihlásit se oficiálně k ţidovské národnosti čímţ tehdejší Československo vynikalo nad svými sousedy. Masaryk také velmi oceňoval sionistické snahy v Palestině přesto, ţe se k celému projektu osidlování stavěl poměrně skepticky a upozorňoval na problémy s odporem arabského obyvatelstva20. Přesto všechno byl v roce 1926 v Palestině otevřen Československý generální konzulát a v následujícím roce Masaryk Palestinu dokonce navštívil (coţ byla jeho první delší zahraniční cesta od konce první světové války). Procestoval většinu Palestiny a velice se zajímal o tamní způsob a kvalitu ţivota. Současně věnoval pozornost faktu, ţe ne 19

tamtéž str.21

20


11

všichni přistěhovalci v Palestině vydrţí, přičemţ reflektoval počty vracejících se českých Ţidů. Jako výraz vděčnosti byl v Palestině na jeho počest v roce 1940 pojmenován jeden z kibuců na „Kfar Masaryk“.21 Nakonec návštěvy slíbil místním Ţidům, ţe se mohou vţdy spolehnout na pomoc ze strany Československa.22 K největšímu přelomu však došlo aţ po roce 1933, konkrétně 30.ledna, kdy po předání vládní moci prezidentem Paulem Hindenburgem Adolfu Hitlerovi vzniká tzv. nové, nebo znovuzrozené Německo, tzn. Německá říše, jak ji začla označovat nacistická propaganda. Ačkoliv v Československu veřejnost tuto situaci obecně hodnotila negativně, zesměňovala a víceméně si nepřipouštěla hrozbu, kterou Německo začlo představovat, jednalo se v podstatě o začátek konce. Velmi brzo, jiţ v srpnu 1933 došlo v Mariánských Lázních k vraţdě jednoho německého emigranta. Šlo o spisovatele a filosofa Theodora Lessinga23. Přes tuto událost se Československo stalo téměř nejvyhledávanější zemí lidmi, kteří byli v Německu pronásledováni ať uţ z důvodu svých politických názorů nebo z důvodu svého ţidovského původu. Českoslovesko pro tyto lidi

představovalo jednoznačnou volbu

jelikoţ navzdory

projevům

nacionalismu a antisemitismu se jednalo o demokratický stát, kde byly takovéto projevy na oficiální úrovni nepřijatelné. Dále se zde nalézala velká německy hovořící ţidovská menšina, která pro nově příchozí představovala kulturní i politické zázemí, ne němţ mohli ţidé z Německa zaloţit svojí novou existenci v Československu bez jazykové bariéry. Další výhodou byla moţnost politického působení zpět do Německa. Samozřejmostí bylo zabezpečení veškerých občanských, politických i náboţenských práv. V Československu jako jediné zemi se mohli Ţidé přihlásit k ţidovské 21

Historie kibucu Kfar Masaryk, http://www.kfar-masaryk.org.il/history/eindex.php

22


23

Pojar, Soukupová, Zahradníková; Židovská menšina v ČSR ve 30.letech; str.13

12

národnosti. Tito uprchlíci se především stěhovali do větších měst, jakými byly Praha, Moravská Ostrava, Olomouc a Brno. V této situaci se samozřejmě nešlo vyhnoout negativním postojů, které představovali hlavně čeští fašisté a národní demokraté a v rámci německé části obyvatelstva samozřejmě henleinovi následovníci. Nejčastějším terčem útoků českých antisemitů se stávali německy hovořící Ţidé a to jak ze strany českých nacionalistů pro něţ představovali německý prvek v české společnosti, tak i ze strany německých nacionalistů, pro něţ samozřejmě nebyli pravými němci24. V české společnosti se dost často projevoval názor, který vyčítal Ţidům jejich orientaci na německý jazyk a kuturu, kterou nezmenšily ani události v Německu, můţeme se o tom dočíst v dobovém tisku. Například vydání Venkova ze dne 8.března 1933 otisklo následující článek: „I když se varujeme toho, podezřívati židy, ze zavilého nepřátelství k české povaze státu, vidíme, že skutečnost je velmi nepříznivá národnímu rázu Československa. Hitlerova hrůzovláda v Německu vášnivě potírá existenční podmínky židovstva v Říši. U nás, kde židi požívají všech svobod a rovnosti a kde mají možnost užívati nejlepších plodů hmotné existence, vystupuje většina s okázalou orientací německou, té menšiny, která náš národ na celá staletí násilně přitlačila a bránila přirozenému a samostatnému vývoji kulturních a hospodářských sil. Naše nacionální postavení je krajně exponované, jsme vsunuti na západ do samého ohniska nepřátelské přesily. Jestliže židé chtějí ještě dnes tuto přesilu ještě posilovati, pak musí pochopit, že náš lid bude tento moment považovat za nepřátelské úsilí. Němčení židů je skutečnost urážlivá. A to tím více, že je jakýmsi výsměškem za úplnou svobodu a za dobré hospodářské podmínky, jež naše veřejnost židům ponechala. Urážlivá také tím více, že představitel dnešního němectví na židy bič. Spis. Egon Hostovský, mluvě o povaze židů, zdůraznil jejich hlubokou úctu k autoritě. Německo pravda dovedlo vždycky vyvinout železnou autoritu. Tradicím našeho národa odpovídá autorita jiná: autorita rozumu a demokratické sebekázně. Žádáme od židů, aby se podrobili také této autoritě. Nežádáme a nechceme mít žádného vlivu na rozřešení

24

Pojar, Soukupová, Zahradníková; Židovská menšina v ČSR ve 30.letech; str.11

13

principielních otázek, týkajících se vnitřního sebeurčení židovské otázky. Ale myslíme, že jsme oprávněni žádati, aby židi změnili své chování ku státu a k národu, které dosud z většiny nebylo důstojné a správné. 25 V tomto případě můţeme těţko vinit autora píšícího dosud pod vlivem nedávných událostí v Německu z antisemitismu. Nicméně většinou obyvatelstva byli tito Ţidé chápáni jako nedílná část německého obyvatelstva v ČSR. Určitý tlak na tyto německy hovořící Ţidy vyvíjeli i čeští sionisté a asimilanté, kteří je vyzývali k oslabení orientace na německou kulturu. V rezoluci Svazu Čechů-ţidů ze 6 dubna 1933 se píše: „Rádi zjišťujeme podstatný rozdíl v nazírání na židovskou otázku mezi tímto Německem a Československem, jehož demokratické řády umožnují svobodný rozvoj každého jedince bez ohledu na jeho původ. Necheme odnárodňovati židů, kteří jsu rodilými Němci, avšak připomínáme zdejšímu židovstvu tento rozdíl mezi oběma národy proto, aby zanechalo němčení i germanisace.“26 Sionisté však především viděli řešení této otázky v posilování emigrace do Palestiny čímţ přímo odporovali přístupu asimilantskému. Tento rozkol se ještě více prohloubil po 18. světovém sionistickém kongresu, který se konal 21.srpna v Praze, kde převládl názor, ţe je třeba odmítnout cestu řešení ţidovské otázky ve smyslu asimilace a občanské emancipace. Díky světovému sionistickému kongresu byla tehdejší ČSR prezentována jako země, kde je ţidovským obyvatelům zaručena rovnoprávnost s ostatním obyvatelstvem. Dále pozici ČSR vylepšil fakt ţe se pracovalo na přijetí zákona o právu politického azylu pro emigranty především z Německa. Samozřejmostí byl velmi kladný postoj ke kongresu ze strany státních činitelů a to ať uţ Edvarda Beneše (tehdejšího ministra zahraničí) či samotného Tomáše Masaryka, který se nijak netajil se svým názorem

25

Židům v Československu, Venkov, 8.března 1933 http://www.holocaust.cz/cz2/resources/documents/antisemitism/cz_1rep/press/venkov19330308 26

Pojar M., Soukupová B., Zahradníková M., Židovská menšina v československu ve 30.letech, str.11

14

ohledně sionistického hnutí. Samozřejmě jako protiváha těmto oficiálním postojům se logicky objevily akce českých fašistů a fašistů německých, konkrétně Národní demokracie, Národní obec fašistická, na Slovensku Hlinkova Slovenská Ľudová strana a za Němce samozřejmě přívrţenci Sudetoněmecké strany. V roce 1934 došlo k předání insignií praţskou německou univerzitou univerzitě Karlově coţ vyvolalo antisemitské bouře 27 v jejich rámci se v Praze rozbíjely výlohy, ničily firemní štíty a při tom došlo i k vyvolávání antisemitských, protiněmeckých a nacionalistických hesel. Gajdova Národní obec fašistická začla v rámci předvolebního boje slibovat voličům osvobození od „jha mezinárodního ţidovského kapitálu“. Dále pak vyzývala k zničení „ţidomarxismu“ a komunismu. Na Slovensku byla situace poněkud odlišná, jakkoliv slovenští nacionalisté hlásali v podstatě to co nacionalisté čeští, Hlinkova Ľudová strana se snaţila protiţidovskou rétorikou lákat představitele střední vrstvy na Slovensku. Tento přístup se částečně změnil ve 30.letech, kdy byl konfrontován s událostmi v Německu. Poté začali někteří představitelé Ľudové strany svůj postoj částečně přehodnocovat a sám Hlinka se od něho distancoval 28. V této mezinárodně i vnitropoliticky sloţité situaci se 19.května 1935 konaly volby do parlamentu ČSR. Těchto voleb se zúčastnilo 16 stran a koalicí. Jednoznačným vítězem se stala Sudetoněmecká strana s 15,18% hlasů (konkrétně 1 249 534 hlasů)

následována republikánskou stranou

zemědělského a malorolnického lidu s 14,29% hlasů (konkrétně 1 176 628 hlasů)29. SDP nepřipadlo křeslo premiéra jen díky tomu, ţe nebyla schopna utvořit většinu načeţ se vlády ujali agrárníci v koalici s dalšími demokratickými stranami. Voleb se také účastnila Ţidovská strana v rámci koalice s Československou stranou sociálně demokratickou dělnickou. Díky tomuto spojenectví 27

Pojar M., Soukupová, Zahradníková; Židovská menšina v ČSR ve 30.letech, str.13

28

Pojar, Soukupová, Zahradníková; Židovská menšina v ČSR ve 30.letech, str.14

29

výsledky voleb do národního shromáždění ČSR 1935

15

nakonec Ţidovská strana vybojovala v parlamentu 2 mandáty. České strany s výrznou antisemitskou rétorikou v těchto volbách víceméně propadly, Národní sjednocení (původně Národní Liga Jiřího Stříbrného a Národní sjednocení) získalo pouze 17 mandátů a Národní obec fašistická mandátů 6. Celá tato situace se dá vnímat jako neúspěch české pravicové politiky a současně znamenala dočasný útlum českého antisemitismu. V této době v Československu fungovaly instituce bojující proti antisemitismu. Byla jí česká odnoţ Ligy proti antisemitismu (zaloţena jiţ v roce 1933 v Praze)30. Tato organizace na podzim po volbách v roce 1935 uspořádala manifestaci proti německým rasovým zákonům. Čeští antisemité však nezaháleli a uţ o dva roky později na podzim 1937 vytvořila Slovanská obec fašistická s pronacistickou národní stranou novou výrazně antisemitskou stranu jeţ se v první řadě inspirovala „Protokoly siónských mudrců“. S blíţícím se rokem 1938 a Mnichovskou dohodou se také stupňují protiţidovské články v československém tisku. Z větší části jde opět o kritizování ţidovské imigrace ze zemí, jeţ zavedly určitá protiţidovská opatření jako například Rumunsko. Právě „nebezpečí“ přílivu rumunských ţidů komentuje v Praţských novinách dne 18.ledna v článku „Ţidovský problém“ Štefan Mikláš. Jakkoliv ve svém článku odmítá „rasový“ antisemitismus: „ V dnešní době začíná zase býti módou pořádati pogromy proti židům; nikdy nebyla taková nálada proti židům jako je nyní. Lid často cítil odpor proti židům, neměl však odvahy odpor ten projeviti veřejně. Jestliže však někdo začne hlássati otevřeně protižidovská hesla, ihned se lid spontanně přidá k němu. Nová vláda v Rumunsku zahájila velmi radikální postup proti Židům, je proto na snadě otázka, jaký osud čeká židy, vypovězené z Rumunska, kam se uchýlí?31 30

Pojar, Soukupová, Zahradníková; Židovská menšina v ČSR ve 30.letech, str.23 http://www.czso.cz/csu/2006edicniplan.nsf/o/4219-06-1920_az_1935prehled_vysledku_voleb_do_narodniho_shromazdeni_v_obdobi_1920___1935 31

Mikláš Štefan, Židovský problém, Pražské noviny 18.ledna 1938 http://www.holocaust.cz/cz2/resources/documents/antisemitism/cz_1rep/press/prazskenoviny19380118

16

Dále pak zjišťujeme, ţe v této situaci se k určitě kontrole imigrace odhodlala i československá vláda: „Vláda již učinila opatření čelící přílivu židů z Rumunska, podle našeho úsudku nebudou stačiti jen takové obranné zákroky. Správně se vždy zdůrazňovalo že i Židé sami, příslušní do našeho státu, musí působiti k tomu, aby se pod rozmanitými tituly neusazovali u nás Židé z ciziny. U nás není sice nějaká rasová nesnášenlivost proti Židům, právě však z toho důvodu nesmíme trpěti, aby židé žili na úkor jiných, hospodářsky slabších vrstev. 32 Z poslední věty můţeme také pochopit asi nejpodstatnější důvod záporného vztahu k imigraci perzekuovaných ţidů z okolních států. V tomto případě je jím strach z konkurence. Uţ v průběhu 30.let se stále častěji obejvovaly návrhy v různých profesních komorách, zejména právníci a lékaři, které se snaţily o zavedení tzv. numerus clausus na počty členů dle jejich příslušnosti v mnoţství poměrném k jejich počtu. Vztahy mezi sionisty a představiteli československé vlády pokračovaly i po smrti Masaryka v podstatě aţ do konce republiky. Při setkání s prezidentem světové sionistické organize Nachumem Goldmanem v roce 1937 Beneš Goldmana ujistil o své podpoře ţidovského národa a sionismu a řekl, ţe je připraven poskytnout pomoc kdykoliv o ní bude poţádán. Nicméně po Masarykově smrti a po zavedení norimberských zákonů se do té doby ne mnoho rozšířený antisemitimus v české společnosti začíná rozmáhat. Postoj k ţidovské otázce ze strany československých úřadů však zůstal v podstatě neměnný aţ do podpisu Mnichovské dohody 29.září 1938. Události poté berou rychlý spád. Předsedou vlády je jemenován předseda agrární strany Rudolf Beran. Pátého října podává demisi prezident Beneš a 22.října odlétá z Československa. Hned den poté vystoupilo vedení Československé obce sokolské a navrhlo aby Ţidům, kteří se na území republiky přistěhovali po roce 1914, anebo se nepřihlásili při posledním sčítání lidu v roce 1930 k československé národnosti, bylo odňato československé občanství, coţ bylo v

32

tamtéž

17

přímém rozporu s dosavadní politikou československých úřadů, které ve sčítání lidu dovolily uvést národnost ţidovskou. Lékařská komora i komora advokátní začaly jednat o vyloučení svých ţidovských členů. Taktéţ Ústřední rada českého obchodnictva se snaţí vyloučit všechny členy ţidovského původu. Ţidy vyloučily studentské spolky. Dne 15.prosince 1938 byla na základě zmocňovacího zákona narušena dělba moci ve prospěch moci výkonné a parlament byl protiústavně zbaven své legislativní a kontrolní funkce. Vláda mohla spolu s prezidentem vydávat a měnit ústavní zákony a tak vládnout zcela nekontrolovaně čímţ pádem docházelo k postupné likvidaci československého ústavního systému. Někteří dokonce prosazovali úplné zrušení voleb aby se tím zajistilo „konec znervózňování lidu neţádoucí agitací“. Spolu s těmito protidemokratickými náladami se současně šíří nová vlna oficiální antisemitismu. Jedním z nejváţnějších slovních útoků byla zpráva Komise pro rasové otázky Lékařské sekce Strany národní jednoty ze dne 30.1.1939 a ukazuje ţe biologický rasismus byl v této době jiţ široce rozšířen a nebály se v tomto smyslu projevovat ani československé vědecké elity. Jejich zpráva obsahovala odlišnosti „ţidovské rasy“ oproti většinové československé společnosti: „Židé se liší od Evropanů svou fyziognomií, typem chorob a charakterovými vlastnostmi, pověstná soudržnost Židů, podnikavost a houževnatost, schopnost obcházet překážky jakýmkoliv způsobem. Silně vyvinutý smysl rodinný. Ziskuchtivost, touha po hromadění peněz. Nechuť k zaměstnání spojenému s tělesnou prací a volba zaměstnání snadnějších a výhodnějších bez zvláštní námahy (peněžnictví, obchod a svobodná povolání). Povýšenost vůči jiným rasám (vyvolený národ), nesnášenlivost a nedůtklivost, v podřízeném postavení však podlézavost. Slaběji vyvinutý smysl pro čest a pohrdání morálkou vůči jiným rasám...Židé nejsou národem, nýbrž rasou. Proto Žid zůstává Židem. ať se hlásí k té či oné národnosti. Židé dovedou svou národnost nabývat podle konjunktury... Míšení Židů s příslušníky našeho národa považujeme za nežádoucí 33.

33

Pojar M., Soukupová B., Zahradíková M, Židovská menšina za druhé republiky, str.34

18

Spolu s těmito výpady se současně opět objevuje stará „legenda“ o Masarykově ţidovském původu. Po Mnichovu vydal Jan Rys knihu Hilsneriáda a TGM. Mimo jiné se v ní píše, ţe: „Není úkolem tohoto spisu podávat zevrubné údaje o Masarykově původu, to zajisté učiní povolanější. Kdo jsou ti povolanější vysvětluje autor jasně: „Německo dalo signál k boji, který je i naším bojem“. Dále se v této knize, v rámci obrazové přílohy vyskytuje Masarykova fotografie s velmi zřetelně retušovaným nosem do „semitské“ podoby. Později se podobná fotgrafie objevuje i veřejně. Masarykův nos je opět upraven, aby odpovídal německým představám o tom, jak má vypadat ţid. Brzy na to vyšel ve Vlajce článek který vyzává k tomu, aby Masaryka vykopali z posvěcené země a vyhodili tam , kam dávno patří. Mj. se v tomto článku psalo: „Pryč s tou odpornou židovskou mrtvoloou, pryč, ať neotravuje vzduch našeho křestanského hřbitova. Na židovský hřbitov s ní, kam patří už dávno.“34 Později se objevují i „zaručené informace o ţidovství jeho manţelky, zetě i snachy. Všechny tyto události dohromady nám poměrně přesně vykreslují situaci za druhé republiky a poukazují na to, ţe antisemitismus v českých zemích jistě nezačal aţ 15.březnem 1939. Ve chvíli, kdy německá vojska vtoupila do zbytku Československa disponoval náš stát poměrně propracovaným anitsemitským zákonodárstvím a zcela jistě ne pozitivním vztahem k ţidovské menšině ze strany značné části veřejnosti.35 Tento názor a přístup však naštěstí nesdílela naše exilová vláda ve Velké Británii, která byla ustanovena československým národním výborem 9.července 1940. Po celou druhou světovou válku udrţovali její představitelé stále vztahy se zástupci Ţidovské agentury a hlavními představiteli sionistického hnutí. Snad nejvýraznější sympatie k ţidovskému národu projevoval syn prezidenta Masaryka Jan, který v exilové vládě zastával post ministra zahraničí. V rozhlasových pořadech, které vysílala exilová vláda do okupovaného

34

Polák S., Masarykovi rodiče a antisemitský mýtus, str.40

35


19

Československa36 velmi často hovořil o tom, ţe se Němci dopouštějí hromadného vyvraţďování ţidovského obyvatelstva. Také varoval slovenské kolaboranty, kteří se podíleli na rabování ţidovského majetku a jinak pomáhali Němcům při zabíjení či deportaci slovenských Ţidů, ţe jejich činy nebudou zapomenuty.37 Jeho postoj byl zajisté velmi výrazně ovlivněn výchovou, a vzděláním a samozřejmě události druhé světové války, které do této chvíle neměly obdoby. V rámci společné válečné snahy se angaţovali i zaměstnanci československého generálního konzulátu, který v průběhu války prováděl nábor dobrovolníků pro rodící se Československé jednotky bojující v rámci britské armády. Z přibliţně 8000 československých občanů ţijících v Palestině se jich jako dobrovolníci přihlásilo 1000.38 Tito vojáci se účastnili bojů v rámci Československého pěšího praporu 11 – východního, který se účastnil obrany Tobruku v roce 1941. Po druhé světové válce se Československo sice obnovilo svoji existenci avšak nikdy uţ plně nenavázalo na svoji demokratickou minulost. V poválečné situaci se na jeho území nacházelo přibliţně 55 000 Ţidů z nichţ většina byli ti, kterým se podařilo přeţít koncentrační tábory, nebo pocházeli ze smíšených manţelství a během protektorátu se jim podařilo uniknout německé pozornosti. Jedním z projevů omezené demokratické povahy poválečného Československa byl fakt, ţe se jiţ ţidé nemohli přihlásit k ţidovské národnosti a museli si vybrat mezi slovenskou a českou. Dokonce Ţidům registrovaným při sčítání lidu v roce jako Němci hrozil odsun společně s ostatními přislušníky německé národnosti (aţ 13.září 1946 vydal ministr vnitra směrnici, která přiznávala československé státní občanství všem Ţidům, včetně těch, kteří se před válkou hlásili

36

The Jews of Czechoslovakia, vol. III, str.449

37


38

Yegar Moshe, Československo SIonismus Izrael, str.61

20

k německé nebo maďarské národnosti s výjimkou těch, kteří se aktivní germanizací a maďarizací provinili proti národu českému39) Současně se po válce opět začal projevovat mezi obyvatelstvem antisemitismus, přestoţe jej vládní představitelé (Masaryk, Beneš) veřejně kritizovali, nepodařilo se jim ho nijak zásadně omezit. K nejzásadnějším projevům antisemitismu docházelo především na Slovensku. Vrcholem všeho byl pogrom ve V.Topoľčanech, kde byl ţidovský lékař obviněn z očkování křesťanských dětí „jedem“. V uţ tak vyostřené a antisemitismem nasáklé atmosféře (z 3200 obyvatel ţidovského původu se jich po válce vrátilo pouhých 550 a ti, kteří si po jejich nuceném odchodu zabrali jejich majetek se oprávněně báli, ţe o něj přídou) to vyvolalo řetězovou reakci jejímţ výsledkem byly desítky těţce raněných ţidovských obyvatel V.Topoľčan.40 Musím však říct, ţe oficiální postoje Československé vlády byly v těchto případech nekompromisní. K pogromu ve V. Topoľčanech se vláda oficiálně vyjádřila 2.října 1945 a odsoudila jej jako „velice váţnou věc“. Dále konstatovala ţe „nelze v těchto věcech dělat kompromisy“, a trvala na přísném potrestání viníků. 41 O tom ţe situace na slovensku byla velmi vyostřená nejen těsně po válce, ale i v následujících letech vypovídá zpráva zemského velitele SNB Kryštofa o protiţidovských výtrţnostech na slovensku. V této zprávě vysvětluje situaci na Slovensku v srpnu 1946 v době před sjezdem bývalých partyzánů. Bez ohledu na to, ţe šlo zřejmě o provokaci ze strany Maďarů je nutno konstatovat, ţe většina partyzánů a podle zprávy i některých příslušníků SNB na tato slova slyšela velmi pozorně a nikdy neměla daleko od slov k činům42

39

Dufek Jíří, Kaplan Karel, Šlosar Vladimír, Československo a Izrael 1947-1953, studie, str.15

40

Mlynárik Jan, Pogromy na Slovensku 1945-1948 http://www.holocaust.cz/cz2/resources/ros_chodes/2005/05/mlynarik 41


42

Bulínová marie, Dufek Jiří, Kaplan Karel, Šlosar Vladimír, Československo a Izrael v letech 1945-1956, Dokumenty, str.35

21

Jakkoliv byl postoj československé vlády jasný, nic to neměnilo na faktu ţe nebyla

schopná

uspokojivě

řešit

problém

s navrácením

Arizovaného

ţidovského majetku. Hlavním problémem v této věci byl přístup Slovenské národní rady, která odmítala celostátní platnost dekretu prezidenta o národních správách z toho důvodu, ţe slovenská verze tohoto dekretu neobsahovala ustanovení upravující nakládání s arizovaným majetkem ve smyslu jeho navrácení původním majitelům. Na definitivní uplatnění tohoto dekretu celostátně měl zásadní vliv výše zmiňovaný pogrom ve V.Topoľčanech Obecná angaţovanost tehdejší vlády ohledně antisemitismu byla podle mého názoru velmi nadstandartní. Především šlo o poskytování azylu polským ţidům, kteří útíkali aby se vyhnuli pogromům, ke kterým v letech 1945 a 1946 docházelo v Polsku velmi často. S tímto postupem nesouhlasila Velká Británie, která v nótě zaslané československé vládě ţádá tuto, aby zakázala vstup polských Ţidů na naše území a pak důsledně kontrolovala ty uprchlíky, kteří zde jiţ byli, aby nemohli nekontrolovaně odcházet do dalších zemí.43 Současně přibyly další komplikace, kdyţ na podzim roku 1946 okupační úřady v Německu přestaly přijímat Ţidy z Polska a československé ministerstvo vnitra se rozhodlo omezit, do té doby v podstatě volný přístup polských Ţidů do Československa na základě obav, podle kterých by potom mohly na našem území zůstávat větší počty emigrantů jejichţ ubytovávání by neslo značné náklady. Toto se změnilo za měsíc, kdyţ se ministru zahraničí Janu Masarykovi podařilo zjednat nápravu. Tranzit uprchlíků přes naše území pak probíhal i po roce 1946 i přes obavy z delšího pobytu utečenců na našem území. Tento postoj byl kladně hodnocen ze strany mezinárodních i domácích ţidovských organizací. Podle zprávy pro sekretariát ÚV KSČ ze 14.10.1949 prošlo celkem přes území Československa kolem 160 000 ţidovských uprchlíků včetně československých státních občanů.44 Kdyţ k tomu uváţíme počet obyvatel 43


44


22

v Izraeli v roce 1949 který byl přibliţně kolem 1 000 000 obyvatel45, podílelo se československo na populaci státu Izrael (tehdy naprosto zásadní potřeba co nejvyššího počtu obyvatel pro to, aby Izrael mohl obstát ve svém zápase se sousedními arabskými státy) přibliţně 16%. Samozřejmě tato emigrace nebyla vţdy jednoduchou záleţitostí. 15.listopadu 1948 poţádal oficiálně Izraelský velvyslanec v Československu ministra Clementise o urychlení emigrace dvaceti tisíc Ţidů z Československa do Izraele během nadcházejících čtyř měsíců. Vláda nejprve souhlasila, nicméně její představa byla taková, ţe Izrael pomůţe Československu získat půjčku u ţidovských bankéřů ve Spojených státech. Částečně kvůli tomu, se nakonec protahovalo konečné rozhodnutí o moţnosti vystěhování. Nakonec tato akce úspěšně proběhla (od jara 1949 a skončila 15.května 1949)46. Koncem Roku 1949 se opět ozvalo Izraelské velvyslanectví s ţádostí o vystěhování dalších přibliţně čtyř tisíc osob. Bohuţel ani po dlouhé snaze se tuto akci nepodařilo zorganizovat z důvodů rapidně se zhoršující politické situace v Československu jejímţ následkem se také zhoršovaly Československo-Izraelské vztahy. Československé úřady sice postupně přislíbily umoţnění hromadného výjezdu, nicméně ani tyto přísliby se nestaly skutečností. Ve skutečnosti československo trvalo na tom, aby jakékoliv vycestování proběhlo dle platných předpisů coţ v praxi znamenalo pouze individuální ţádosti. K vystěhování většího počtu osob do Izrale pak jiţ nedošlo a poslední naděje na provedení této akce skončily v roce 1953, kdy usnesení politického sekretariátu ÚV KSČ stanovilo malý okruh osob jimţ mělo být umoţněno vystěhování a dále přikázalo jednotlivým ministerstvům aby definitivně ukončila celou „otázku emigrace československých ţidů do 1.ledna 1953. Musím však podotknout, ţe vystěhovávání do Izraele nebránily jen komunistické kruhy v Československu, ale také stanoviska komunistické strany Izraele jejíţ předseda Mikunis se v roce 1952 vyjádřil ve smyslu, ţe jeho strana vţdy bojovala proti odesílání ţidovského obyvatelstva do Izraele, neboť v tom 45

46

Statistiky Izraelské populace http://israelipalestinian.procon.org/view.resource.php?resourceID=000636 Encyclopaedia Judaica, vol.5, str.359

23

viděli zesilování vojenského potenciálu Ameriky47. Názor na předsedu KS Izraele Mikunise si můţeme doplnit například jeho snahou vydat v hebrejštině proces s R.Slánským o které se zmiňuje při jednání spolu se svým kolegou Toubim na ÚV KSČ 1.12.1952.48 Současně s blokováním odchodu ţidovských obyvatel

Československa

rostly

i

oficiální

diplomatické

neshody

Československa a Izraele. Jako bod zlomu můţeme označit první izraelské parlamentní volby, které se odehrály 31.ledna. Jejich výsledek bylo pro východní blok, zejména pak Sovětský svaz, velké zklamání. Oficiální izraelská komunistická strana (Maki) v těchto volbách získala pouhých 3,5% hlasů.49 Ačkoliv československý a vůbec celkový vztah východního bloku k Izraeli opadal, snaţili se zástupci izraelského velvyslanectví o rozšíření hospodářských styků

s Československem

formou

roční

obchodní

dohody.

Bohuţel

kompetentní lidé na jednotlivých ministertvech a úřadech byli názorově rozděleni. Řada z nich si uvědomovala potřebu zahraničního partnera přes kterého by zahraničním obchodem šlo získat přístup k devizám, jeţ se tehdejšímu Československu nedostávaly. Dále zde byla moţnost umoţnění přístupu k surovinám, k nimţ by jinak mělo Československo omezený nebo ţádný přístup. Za další hospodářskou spolupráci se zasazovali zástupci ministerstva zahraniční a financí. Bohuţel, ministerstvo zahraničního obchodu, resp. vedoucí úředník, který měl na starosti blízký východ, mělo na věc jiný názor

a

odmítalo

další

hospodářskou

spolupráci

s Izraelem.

Všichni

zainteresovaní poţadovali vytvoření jednotné linie pro jednání a vztahy s ţidovským státem, která by byla závazná pro všechna ministerstva. Nakonec se ukázalo, ţe přechod od vojenského obchodu k mírovému nebude snadný. Vztah k východního bloku k Izraeli se nadále zhoršoval. Izraelci, kteří počítali s účastí Československa na pozdější mírové výstavbě ţidovského státu se 47


48

Zápis z jednání ÚV KSČ s předsedou KS Izraele, Bulínová marie, Dufek Jiří, Kaplan Karel, Šlosar Vladimír, Československo a Izrael v letech 1945-1956, Dokumenty, str.273 49

Výsledky voleb v roce 1949 http://www.knesset.gov.il/description/eng/eng_mimshal_res1.htm

24

snaţili přesvědčit veřejnost o tom, ţe chtějí v budoucnosti zůstat neutrální a nepřiklánět se na stranu západu, ani východu. Tato zamýšlená neutralita byla, jak se později ukázalo, v podstatě neudrţitelná. Uţ v cca půlce roku 1949 hodnotilo ministerstvo zahraničí Izraelskou zahraniční politku sice jako neutrální, resp. jako balancování mezi východem a západem50. K nejzásadnější změně v Izraelsko-Československých vztazích došlo v září 1949. Důvodem bylo přistoupení Izraele na půjčku od Spojených států ve výši 100 milionů dolarů, jiţ následovala dohoda o výcviku izraelských důstojníků v USA. Tyto události byly ze strany Československa vnímány jako jednoznačný přechod od dřívější neutrality a balancování k otevřené spolupráci se západem, přestoţe oficiálně nebyla americká pomoc podmíněna dalšími závazky.51 Rapidně se zhoršily i vztahy s komunistickou stranou Izraele. Před časem slíbená dodávka zboţí a jiné materiální pomoci (viz. výše zmíněná snaha vydat přepis procesu se Slánským) byla ze strany Československa zablokována a další styky s izraelskými komunisty v pdostatě přerušeny. Vztahy mezi Izraelem a Československem se nadále zhoršovaly, aţ do roku 1952, kdy se uţ dalo mluvit téměř o nepřátelství. Na vině byla sovětská velmocenská politika, ne jejíţ popud se začaly přípravy na politický proces s antisemitským resp. protisionistickým zaměřením. Přípravy a průběh tohoto procesu provázela vlna veřejného antisemitismu a boj proti sionismu. V únoru 1952 byl izraelský velvyslanec, při rozhovoru s náměstkem ministra zahraničních věcí V.Borkem, nucen konstatovat, ţe tehdejší vlna antisemitismu v Československu mu připomíná Dreyfusovu aféru. I přes toto otevřené nepřátelství se izraelská strana snaţila o udrţení hospodářských styků. Bohuţel v letech 1952-1953 čelili v podstatě naprostému nezájmu ze strany Československa. Ministerstvo zahraničí nepřijímalo izraelského velvyslance skoro celý rok, v tomtéţ smyslu jednali i další vládní představitelé. Situace byla natolik vyhrocená, ţe doknce došlo na obvinění, ţe někteří zaměstnanci izraelského velvyslanectví pracují 50


51


25

jako špioni. Československá strana sice ţádala jejich okamţité odvolání, nicméně izraelci většinu obvinění vyvrátili a k odvolání nepřistoupili. Dále bylo nutno vyřešit majetkové otázky, týkající se odchodu československých občanů do Izraele. Ti zde zanechali většinu svého majetku a při odchodu do Izraele jim byla odebírána větší hotovost a cennosti. Nakonec ale nedošlo k uspokojivému řešení. Poslední ranou pro izraelsko-československé vztahy byly jiţ výše zmíněné procesy se Slánským a spol. a proces se sionisty52. Na organizaci a výrobě tohoto procesu se jako hlavní organizátoři a „scénáristé“ podíleli sovětští poradci ve Státní bezpečnosti. Nejen, ţe řidili celou jeho přípravu včetně výslechů, ale celkově řídili a určovali politickou koncepci tohoto procesu. To ţe šlo o zapálené antisemity, kteří tento svůj vztah k Ţidům přenesli do celkové koncepce procesu nám potvrzují svědectví pracovníků Státní bezpečnosti, kteří s nimi přicházeli do styku. Oba poradci – Makarov i Lichačov, svoje antisemitské smýšlení nijak nezakrývali a projevovali svoji odhodlanost najít československého Rajka a trockisty (mezi nimiţ podle nich bylo nejvíce Ţidů) 53. Po výměně poradců antisemitský náboj poněkud ustoupil do pozadí, coţ se nakonec změnilo na přímý popud Moskvy a na základě zatčení většího počtu komunistických funkcionářů z nichţ velká řada byly osoby ţidovského původu. Projevily se tak obavy moskevských i praţských komunistů z obsazování vedoucích postů ve straně a státní správě sionisty. V této době byl také posílen referát Státní bezpečnosti, zabývající se sionisty. Další střídající sovětský poradce Bezčasnov54 pokračoval v přesvědčování místních pracovníků Státní bezpečnosti o hrozbě ţidovského burţoazního nacionalismu a o mezinárodním ţidovstvu (jako důkaz, který měl jejich české kolegy přesvědčit,

52


53


54

tamtéž, str.101

26

často pouţívali tzv. Protokoly Siónských mudrců55). Na české straně stál na čelném místě taţení proti sionismu (čestný předseda Svazu ČeskoslovenskoIzraelského přátelství) Václav Kopecký. Jiţ s předstihem hovořil v září 1951 na zasedání ÚV KSČ o nebezpečí kosmpolitismu a sionismu. Bohuţel nezůstalo jen u ideologických výpadů a čím dál častěji docházelo k perzekuci funkcionářů ţidovského původu, sionistických organizací a náboţenských obcí. V době po slánského

zatčení

se

pak

tento

vyhrocený

antisemitismus

dostal

z bezpečnostních a vládních kruhů i na veřejnost. Politickému procesu se nakonec nevyhnulo ani Slovensko 56. Došlo k němu 7.-9prosince 1953. Obvinění byli předevšíme pracovníci bezpečnosti a proto neměl taky velký mediální ohlas jako proces se Slánským. Vítězství této antisemitské linie bylo na vině tím, ţe se pak antisemitismus dostal do oficiální politiky, kde jej politické vedení vyuţívalo klasickým způsobem, jako odvádění pozornosti od svých problémů a svalování jakéhokoliv neúspěchu na sionisty. Tato antisemitská linie z popudu Moskvy byl nejpravděpodobněji způsobena zklamáním sovětských nadějí, které vládali do nově vzniklého ţidovského státu. Proces se Slánským měl pak ukázat Moskvě a světu změnu poměrů k Izraeli, který jak jsem jiţ uvedl výše na začátku roku 1949 po svých ustavujících volbách nasadil jiný směr neţ východní blok očekával. Dále pak šlo o uvolnění rukou pro obnovu vztahů s arabskými státy. V následujících letech tak byly diplomatické styky v podstatě na úrovni bodu mrazu a po šestidenní válce v roce 1967 dokonce Československá strana tyto styky úplně přerušila. K jejich opětovnému navázání došlo aţ 2.února 1990.

55


56


27

Podle izraelské strany jsou nyní naše vzájemné vztahy za celou dosavadní historii na nejvyšší moţné úrovni.57

Průběh války o nezávislost Ke kompletnímu staţení britských vojsk z Palestiny mělo dojít k datu 15.května 1948 avšak Jewish Agency s Davidem Ben Gurionem v čele přistoupilo k vyhlášení státu Izrael jiţ v odpoledních hodinách 14.května z toho důvodu, ţe na následující den vycházel šabat58. Nedlouho po vyhlášení nezávislosti byl Izrael uznán ze strany USA, Sovětského svazu a samozřejmě i ze strany Československa. Během prvního měsíce existence Izraele (26.května 1948)59 bylo přijato nařízení oficiálně zřizující Izraelskou armádu. Šlo o velmi důleţitý krok ve snaze centralizovat jednotlivé ozbrojené skupiny a hnutí

pod jedno velení. Po

krátkých sporech bylo dosaţeno dohody o tom, ţe nově vzniklá armáda se bude nazvána „Izraelské Obranné Síly“ (Israel Defense Forces – doslovný překlad hebrejského názvu tsava ha hagana le israel - ‫)צבא ההגנה לישראל‬60 Skupiny Ecel a Lehi souhlasili se ukončením samostatných aktivit s výjimkou Jeruzaléma. Aţ ultimátum ze strany armády je donutilo podřídit svoje jednotky pod centrální velení. Nicméně politická povaha těchto uskupení a jejich vedení zapříčinilo to, ţe se tyto skupiny do oficiální armády neintegrovaly dříve neţ bylo zajištěno vítězství a nezávislost Izraele. Dále bylo třeba vytvořit fungující tajné sluţby, které byly do budoucna stejně nezbytné jako armáda. 61 V jaké 57

Bilaterální vztahy České Republiky a Izraele http://www.mzv.cz/telaviv/en/bilateral_relations/bilateral_relations.html 58


59

Rabinovich Itamar, Reinharz Jehuda, Israel in the middle east, str.31

60

Encyclopaedia Judaica, Vol.10, str.467

61

Raviv Dan, Melman Yossi, Izraelské tajné služby, str.31

28

situaci se velitelé nově vytvořené armády nacházeli dobře vykresluje článek 5 nařízení o zřízení izraelské armády, který jasně stanovuje ţe:“zřizování a udrţování jiných ozbrojených sil neţ v rámci izraelské armády se tímto zakazuje“62 Během několika hodin aţ dní po oficiálním vzniku státu Izrael vojska okolních arabských států přešla hranici a Izrael napadla. Boje se odehrály ve třech kratších obdobích oddělených krátkými obdobími ve kterých platila jednotlivá příměří (od 11. června do 8. července 1948 a od 19.července do 15.října 1948)63 Izraelci v těchto dnech především čelili problémům s koordinací armády, která byla tvořena hlavně uprchlíky z Evropy a místními ţidy, a nedostatkem zbraní. Arabové se soustředili hlavně na akce podél důleţitých komunikací, čímţ se jim podařilo ohrozit samotnou existenci některých vzdálenějších ţidovských osad současně s ohroţením zásobovacích tras mezi většími městy. Nejzávaţnější byla situace na severovýchodě Izraele – v Galileji, zde byly četné izraelské vesnice obklopeny vesnicemi arabskými coţ ještě více ztěţovalo jiţ tak dost zkoušenou obranu. Neméně závaţná byla i situace v Jeruzalémě, kde bylo ţidovské obyvatelstvo odříznuto a pomalu mu docházely zásoby, vody jídla a munice. V této chvíli si Izraelci uvědomili, ţe aby mohli zahájit úspěšnou akci proti invazním silám, budou muset vyřešit problém ve vnitrozemí a zajistit jednotlivé komunikační linie proti narušování místními araby a nepravidelnými vojenskými silami. Aby Izraelci dosáhli tohoto cíle, hagana musela obsadit a kontrolovat arabské vesnice, ze kterých mohly být komunikace ohroţeny a to buď tím, ţe místní obyvatele donutí k tomu aby se vzdali, nebo je donutí k odchodu. Tato akce byla nazvána jako tzv. Plán Dalet (Plán D). Hlavní otázkou, která zůstává dodnes je to, do jaké míry se tato akce podílela na pozdějším problému palestinských uprchlíků. 62

Rabinovich Itamar, Rainharz Jehuda, Israel in the middle east, str.31

63

Herzog Chaim, The Arab Israeli Wars, War and Peace in the Middle East from the War of Independence through Lebanon, str. 49

29

Oficiální důvod invaze, představený arabskými státy byla samozřejmě snaha o vytvoření samostatného Palestinského státu, podíváme-li se ale na jejich válečné akce a zájmy detailněji, zjistíme, ţe vznik samostatné Palestiny jejich skutečným plánem nebyl. Proklamovaná jednota arabských států útočících na Izrael nebyla taková jak by se zdálo, kaţdý člen koalice měl svoje vlastní mocenské a především

teritoriální

zájmy.

Jedním

z motivů,

byla

snaha

zabránit

jordánskému králi Abduláhovi v získání vlivu a kontroly nad arabskými částmi Palestiny. Egyptští i Syrští vůdci také spíš neţ na vytvoření arabského státu mysleli na rozšíření svého území. Výsledkem tohoto vzájemného soupeření a protichůdných zájmů, byla situace, kdy chyběla koordinace, tolik nutná pro úspěšné dovedení války do vítězného konce. Dalším problémem na straně arabů byl nedostatek kvalitního výcviku a výzbroje jejich jednotek s výjimkou jordánské legie vycvičené britskou armádou. Tyto problémy současně s mizivou morálkou arabských vojáků způsobily to, ţe jiţ za necelý měsíc od začátku bojů jejich kampaň na osvobození Palestiny ztratila energii. Bodem zlomu v celé válce bylo datum 11.června 1948, kdy rada bezpečnosti OSN nařídila oběma stranám příměří. Dohled a zprotředkování jednání mezi válčícími stranami měl zajistit hrabě Folke Bernadotte. Bernadotte navrhl stranám kompromisní řešení v podobě vytvoření Palestinské Unie sestávající se z Transjordánských, Palestinských a Ţidovských jednotek, coţ ovšem všechny zúčastněné strany odmítly. Nicméně toto příměří poskytlo Izraelcům dostatek času, aby postupně získali početní převahu (počet mobilizovaných vojáků se od května do prosince 1948 průběţně zvyšoval z počátečních cca 65 000 aţ na 94 441 vojáků64). Dále se Izraelcům podařilo i přes trvající zbrojní embargo dovézt zásadní mnoţství výzbroje. Jak konkrétně tato výzbroj pomohla při obraně vysvětlím v dalších kapitolách. Tato kombinace, spočívající ve zvýšení počtu vojáků a znásobení palebné síly Izraeli poskytla zásadní výhodu pro následující boje.

64

Schulze Kirsten, Arab-Israeli Conflict, str.16

30

Během krátkého obnovení bojů, které trvalo od 8. do 19. července se izraelským jednotkám podařilo znovu obsadit Nazaret. V prosinci 1948 se Izraeli konečně podařilo prolomit Egyptskou blokádu v Negevské poušti, obsadit většinu Galileje a postoupit přes hranice do Libanonu zatímco se Bernadotte pokoušel navrhovat další kompromisní řešení. S rostoucími úspěchy začli Izraelci vnímat jeho kompromisní návrhy jako stranění arabské straně, coţ ve svém důsledku vedlo aţ k Bernadottově zavraţdění, členy Izraelské podzemní organizace Lehi 17.září 1948. V lednu 1949, kdy bylo arabským státům jasné, ţe jiţ nejsou schopni tuto válku vyhrát, začla postupně jednání o příměří. Vítězství Izraelců nad Araby bylo výsledkem mnoha důleţitých faktorů: 1. Izraelské jednotky byly neporovnatelně motivovanější, coţ představuje jeden z nejdůleţitějších předpokladů pro úspěch ve válce. 2. Kvalitnější výcvik na straně Izraelců, v mnoha případech bojové zkušenosti z druhé světové války. 3. Dodávky zbrání z Československa i přes trvající zbrojní embargo 4. Nekvalitní výzbroj arabských armád a nedostatečné zásobování. 5. Opak Izraelských jednotek co se morálky týče 6. Neschopnost arabských velitelů koordinovat svoje akce Změny v tomto regionu po válce byly naprosto zásadní. Nejen ţe Izrael vydrţel a nadále existoval, ale zvětšil svoje území čímţ se mu podařilo dosáhnout nepřerušovanéa později snadněji ubránitelné hranice. Svoji plochu zvětšil o celých 21%65 oproti původnímu území přiřknutému plánem rozdělení. Počet obyvatel vzrostl na 716 70066. Svoje teritorium si zvětšily i arabské státy čímţ se 65

Schulze Kirsten, Arab-Israeli Conflict, str.17

66

tamtéž

31

projevila jejich opravdová motivace v této válce jíţ rozhodně nebyla solidarita s palestinskými araby ale spíš vlastní mocenské zájmy a soupeření s ostatními členy arabské koalice. Palestinští arabové z této války vyšli zjevně nejhůře, byli rozděleni mezi dva státy. Část se stala obyvateli Izraele a druhá část zase jordánskými občany, kdyţ bylo transjordánsko připojeno k Jordánsku. Kromě rozdělení části palestinské populace došlo ještě k hromadnému úprchu zbytku těchto lidí do okolních států, kde okamţitě vznikl téměř neřešitelný problém válečných uprchlíků.

Československá pomoc Izraeli K prvním ozbrojeným střetů, ještě na území mandátu Palestina začlo docházet v podstatě okamţitě po hlasování OSN ze dne 29.listopadu 1947. Palestinští Arabové zahájili vojenské akce na celém území Palestiny dobře vyzbrojení zbraněmi dodanými okolními arabskými státy. Na druhé straně obrana Jišuvu měla k dispozici pouze odbojové organizace jejichţ výzbroj naprosto neodpovídala poţadavkům pro úspěšnou obranu. David Ben Gurion si uvědomoval, ţe nelze čekat na pomoc Organizace Spojených Národů a ţe bez vojenské podpoře ze zahraničí nebude moţno čelit ozbrojeným skupinám operujícím v Palestině a uţ vůbec ne pozdější očekáváné invazi sousedních států. Jiţ od rozdělení Palestiny operovali zástupci hagany po celé evropě ve snaze nakoupit tolik potřebné zbraně. Nakonec s prodejem neveřejně souhlasily dvě země – Československo a Francie. Po hlasování ze 29.listopadu 1949 se hagana rozhodla, ţe se obrátí přímo na Československo (nesmíme zapomenout, ţe byli z naší strany jiţ před válkou ujišťováni, ţe v případě potřeby mohou počítat s pomocí, jak jsem jiiţ uvedl v kapitole týkající se našich vztahů se Ţidy). V listopadu 1947 vyslal David Ben Gurion zástupce hagany v čele s Ehudem Avrielem do Evropy, aby nakoupili zbraně. Ti se později setkali s rumunským ţidem Robertem Abramovicem, který disponoval kontakty na československý zbrojařský průmysl a je moţné ţe byl i jeho obchodním 32

agentem.67 Následně pak Avrielovi, za podmínky ţe hagana nebude přímým kupcem těchto zbraní, předloţil návrh cen a termínu dodávky. Tímto začala sloţitá operace označená kódem „DI“ (Důvěrné Izrael), díky níţ se do Izraele postupně dostala potřebná pomoc sestávající se z palných zbraní, těţké techniky, letounů a neméně důleţitého výcviku letců, parašutistů a pozemních specialistů (spojařů, leteckých mechaniků). Lidé Jením z cílů v rámci československé pomoci Izraeli bylo tuto pomoc zkonkretizovat tím, ţe se na našem území vytvoří a vycvičí kompletní vojenská jednotka sestavená z ţidovských dobrovolníků. Jedním z argumentů byl fakt, ţe s podobnými operacemi měli naši veterání z druhé světové války značné zkušenosti (viz československý pěší prapor 11 – východní). Pro vytvoření ţidovské jednotky na našem území se zejména angaţovali důstojníci jako například kpt.ing. Samson Šlachta, škpt. Artur Hanák, kpt. Vilém Kahan, škpt. Karel Fanta a další.

68

Výsledkem jejich jednání se zástupci ţidovského státu

byla dohoda ze dne 25.června 1948, ve které byl upřesněn konkrétní záměr této skupiny jímţ bylo: „organizovati, se souhlasem kompetentních míst, na území ČSR samostatnou bojeschopnou vojenskou jednotku ţidovských dobrovolníků v počtu přibliţně jednoho tisíce můţů a ţen. Tato jednotka bude po skončení nutného výcviku státi vládě Izraele k dispozici“.69 Tato dohoda dále stanovila další záměry, jako zajíštění střediska pro výcvik v Československu, instruktorů a potřebné výzbroje pro připravovanou vojenskou jednotku. Izraelská strana na sebe převzala závazek finančně zajistit organizaci, výcvik, výzbroj, výstroj,, transport do Izraele a zpět a konečně i materiální zajištění vojáků.

67

Jíří, Kaplan Karel, Šlosar Vladimír, Československo a Izrael 1947-1953, studie, str.

68

Jíří, Kaplan Karel, Šlosar Vladimír, Československo a Izrael 1947-1953, studie, str.174

69


33

Velmi brzo se pro tuto akci podařilo zajistit souhlas vrchních představitelů československé armády. Do formování jednotky byli také zasvěceni někteří komunističtí funkcionáři, o jejichţ snaze určitým způsobem ovlivňovat vývoj jednotky se zmíním na následujících stránkách. Bylo také zřízeno centrum pro nábor

dobrovolníků

prostřednictvím

organizace

Merkas,

která

začla

soustřeďovat přihlášky jednotlivých uchazečů. Zájemci pak byli dopisem vyzváni k tomu, aby nastoupili výcvik 20.srpna 1948. Po krátkém zvaţování ideálního místa pro výcvik této jednotky byl nakonec vybrán vojenský výcvikovýý tábor Libavá nedaleko Olomouce. Poněkud sloţitejším problémem se ukázal být výběr velitele této jednotky. Aţ 7.srppna 1948 bylo definitivně rozhodnuto a velitelem se stal major Antonín Sochor. Ten spolu s dalšími důstojníky odjel připravovat podmínky pro vznikající výcvikové středisko, které mělo být uvedeno do činnosti jiţ 20.srpna 1948 prezentací prvních dobrovolníků v Hranicích na Moravě. Hned první dva dny se prezentovalo 305 dobrovolníků.

Tito

dobrovolníci

vstupovali

do

konkrétních

jednotek

vznikajících v rámci celé budoucí brigády. Kromě technického rozdělení na oddíly s různou vojenskou odborností (niţší velitelé pěchoty, dělostřelecký oddíl, technická rota, tanková četa, četa motorových vozidel, zdravotní četa) byli jednotliví adepti rozděleni do dvou skupin. Jedna skupina byla tvořena pokročilejšími důstojníky hagany se zkušenostmi z dřívějších bojů proti Arabům a druhá především nováčky bez konkrétních bojových zkušeností (zpráva kapitána L.Parmy pro zmovněnce MNO akce DI pplk.gen.št. S.Pallu70). Bohuţel i přes veškerou snahu došlo postupně k částečným únikům informací, při nich se informace o povaze činnosti prováděné v prostoru Libavé dostaly do okruhu nepovolaných vojenských i civilních osob, kvůli čemuţ došlo

70


34

z rohodnutí majora Sochora k přesunu do nového působiště (stálel v rámci vojenského prostoru Libavá).71 S přibývajícím počtem dobrovolníků bylo třeba postupně přizpůsobovat organizaci tábora. Některé části jednotky se musely postupně rozšířit a přizpůsobit. Nicméně koncem září 1948 disponoval tábor pevným pravidelným řádem, který se sestával z hlavní činnosti, jíţ byl kaţdodenní náročný výcvik v době trvání od 6 do 11 hodin a pak od 1 do půl sedmé a pak z činností ve volném čase přímo nespadající pod výcvik. Jak jsem jiţ předeslal, jednotka se ve výcviku nevyhnula jistým snahám, tehdejších komunistických představitelů, o ovliňování jejího

chodu a

samozřejmě i naopak jednotka jako celek tvořila určitou politickou sílu. Na počátku září 1948 došlo k přijetí tzv. memoranda příslušníků brigády ţidovských dobrovolníků na území Československa, které bylo určeno vládě státu Izrael. Kromě formálních organizačních poţadavků, týajících se přiznání hodností a schválení organizačních tabulek se zde objevily i poţadavky s politickým podtextem jako například sociální zajištění rodinných příslušníků, podpora při kolonizaci a nakonec i poţadavek na potvrzení Jakoba Salomona jako velitele brigády současně s poţadavkem, aby brigáda byla nasazena do bojů jako celek.72 Toto memorandum se pak dostalo k předtavitelům státu Izrael díky cestě samotného majora Sochora do Izraele. Při této cestě se mu podařilo předloţit toto memorandum a to bylo ve všech bodech aţ na určité výjimky schváleno. Koncem září se také projevila výše zmíněná snaha zdejších komunistů získat politický vliv v rámci jednotky. Při své návštěvě u jednotky si pracovník sekretariátu UV KSČ Walter Stamberger zjiš´toval jaký je reálný vliv komunistů a jak je zajišťován. Jelikoţ se komunisté nemohli o majora Schora

71


72


35

opřít, navrhl Stamberger, aby úlohu zástupce velitele brigády plnil důstojníkkomunista.73 Pod tlakem válečných událostí v Izraeli a z obav o osud jednotky na základě postupně se měnícího postoje Stalina k otázce Izraele74 bylo rozhodnuto, ţe je nutné co nejvíce urychlit výcvik a do 5.listopadu 1948 začít s přemisťováním příslušníků brigády do Izraele. Proto bylo současně rozhodnuto o zastavení náboru nových dobrovolníků. Současně měl tábor čím dál větší potíţe se zásobování cvičnou municí a podpůrnou technikou. Dále přešel major Sochor k výcviku štábu brigády za účelem: „osvěţit si a případně doplnit znalosti a návyky“.75 na začátku listopadu 1948 došlo k vyvrcholení výcviku. Tímto vyvrcholením byly ostré střelby brigády při kterých se procvičovala koordinace další bojové činnosti. Tyto střelby dopadly na výbornou. Dále postupně závěrečnými zkouškami ukončili výcvik i niţší velitelé pěchoty. Spolu s ukončováním

vojenského

výcviku

probíhalo

řešení

sloţitých

administrativních záleţitostí spojených s likvidací tábora, vystěhováním příslušníků brigády do Izraele a samozřejmě i s odchodem vojáků, kteří byli do této doby v činné sluţbě v československé armádě. Tábor byl postupně zlikvidován do 7.listopadu a většina příslušníků brigády se odebrala na dovolenou potřebnou pro vyřízení osobních záleţitostí, před odchodem do Izraele. Na základě politických rozhodnutí nakonec nedošlo k tomu, aby byla brigáda do Izraele odeslána s plnou výzbrojí. Snahy československých komunistů o politické ovlivňování brigády naprosto selhalo. Později bylo izraelskou vládou rozhodnuto o rozdělení brigády. K tomuto kroku se izraelští představitelé odhodlali z obav, ţe součástí jednotky budou i osoby, které budou mít za úkol infiltrovat a provádět zpravodajskou činnost pro východní blok. 73


74

Kellner Ludvík, Účast Československa při zrodu Izraele, Dějiny a současnost 6/92, str.40

75


36

Na začátku roku 1949 se členové brigády spolu se svými rodinami přes rumunsko a jugoslávii a poté lodí přesouvali do Izraele. Celkem se jich podařilo vycvičit 133576 (stav při rozpuštění výcvikového útvaru 5.listopadu 1948). Podstatné bylo to, ţe všichni při výcviku pracovali s výzbrojí a výstrojí, která byla současně dodávána do Izraele. Výcvik jiţ probíhal dle nejnovějších poznatků dostupných z druhé světové války s patrným vlivem sovětské vojenské doktríny. Díky celému výcviku se z majora resp. podplukovníka Sochora stala v izraeli známá osobnost. V souvislosti s jeho tragickým úmrtím v roce 1950 bylo v lokálních materiálech zveřejněno, ţe vojáci vycvičení pplk. Sochorem prokázali na všech frontách v boji velké hrdinství77.

Letci, parašutisté, mechanici a tankisté

Ţidovský stát čelící invazi okolních arabských států potřeboval co nejrychleji získat těţkou techniku a letectvo, aby se mohl aspoň pokusit čelit této přesile. Současně izraelci potřebovali zajistit výcvik vojenských specialistů, kteří budou mít zbraně a techniku na starost. Československo v tomto případě zašlo ze všech zainteresovaných zemí nejdále a poskytlo svoje výcvikové vybavení a odborníky kteří byli ve značně zkrácených termínech schopni připravit izraelské vojáky a dobrovolníky pro tuto náročnou činnost. V těchto kurzech se soustřeďovali kromě osob vyslaných přímo haganou i dobrovolníci, kteří za sebou měli sluţbu ve spojeneckých armádách. Nábor do tohoto výcviku zajišťovaly opět ţidovské organizace, které se soustředily na mladé studenty a absolventy vysokých škol technického zaměření a na vojáky v československé armádě v činné sluţbě. Celý výcvikový mechanismus byl

76


77


37

vytvořen na jaře 1948 a umoţnil za velmi krátkou dobu vycvičit skoro dva tisíce odborníků pro Izrael. Co se týče vojenské organizace, frekventanti spadali pod české velení a měli stejné podmínky a statut jako českoslovenští vojáci s tím rozdílem, ţe náklady vyčíslené československou stranou byly hrazeny z prostředků

Jewish

agency.

Současně

měly

tyto

kurzy

přiděleny

československé velitele. Letci

Zásadní událostí pro pozdější úspěch Izraelské obrany bylo podepsání smlouvy na prvních 10 letounů Avia S-199 s náhradními díly a municí dne 23.dubna 1948.78 Tato letadla prodalo Československo v ceně 44 600 USD za kus, celkem pak tedy 446 000 USD. Tuto dohodu pak následovaly další, konkrétně dohoda o dodání dalších 15 Avií S-199 (červen 1948) a pak 50 kusů letounů Spitfire LF Mk.IX E (v československém označení S-89). Výcvik pak probíhal ve značném rozsahu a to i přesto, ţe československé letectvo mělo samo problém s nízkými počty bojeschopných strojů (čs. letectvo disponovalo

stále

výzbrojí

tvořenou

britskou

technikou

v kombinaci

s technikou kořistní, přičemţ na náhradní díly pro západní stroje se jiţ tehdy vztahovalo embargo). Základní podmínky pro průběh tohoto výcviku stanovila dohoda mezi zástupcem izraelské strany Otto Felixem a velitelstvím československého letectva ze dne 5.května 1948. Tato dohoda představovala závazek československé strany vycvičit nebo přeškolit na stíhací letouny Avia S-199 polní piloty vyslané z Palestiny a současně vycvičit nové pilotní ţáky a to buď jako kurýrní piloty, nebo stihače.79 Současně měl být vycvičen pozemní podpůrný personál v odborné škole leteckých mechaniků v Liberci a letecké 78

Bulínová marie, Dufek Jiří, Kaplan Karel, Šlosar Vladimír, Československo a Izrael v letech 1945-1956, Dokumenty, str.89-97 79


38

spojovací škole v Chrudimi. Zajištěním byl pověřen velitel letectva, divizní generál Alois Vicherek a konkrétním provedením jeho náčelník štábu brigádní generál Josef Hanuš80. Bylo třeba vyhovět izraelské objednávce, která zněla na sestavení letecké formace o síle jednoho bojového leteckého pluku se vší potřebnou pozemní podporou. Československá strana tot splnila zajištěním kurzů, které spočívaly v přeškolování jiţ vycvičených stíhacích pilotů na Avii S199, v elementárním pilotním výcviku aţ po výcvik stíhací pro ţáky bez předchozích leteckých zkušeností a v neméně důleţitém vyškolení leteckých mechaniků. Při plánování výcviku se počítalo s vyuţitím válečných zkušeností, coţ znamenalo, ţe v plánu byl zkrácený výcvik v délce pěti aţ šesti měsíců. Nakonec se nepodařilo splnit ani původní plán a výcvik byl ve skutečnosti proveden za dva aţ tři měsíce. Velitel LVA v Hradci Králové se k tomu vyjádřil poměrně jasně slovy ţe:“Měl jsem v této škole jiţ mnoho vynikajících ţáků, ale takové, jako nyní jsem nikdy neměl, a vím, ţe uţ nikdy mít nebudu.“81 Tomuto specializovanému výcviku nutně předcházel zkrácený základní výcvik podle čekoslovenských norem tudíţ po dobu základního i speciálního výcviku adepti podléhali kárné pravomoci svých českých velitelů. První letecký kurs „DI-letci“ začal v květnu na letišti v Českých Budějovicích. Šlo o přeškolení na letouny Avia S-199, kterého se účastnili piloti oplývající zkušenostmi z druhé světové války a s velitelskou praxí. Po krátkém přeškolení s nímţ většina letců neměla problémy byli klasifikováni jako polní stíhací piloti. Někteří se poté ještě přeškolili na typ S-89 (Spitfire) v souladu s poţadavky izraelské strany. Tím pádem byla připravena první skupinka pilotů připravených k okamţité cestě do Izraele, kde začínali bojovat na Aviích S-199. Další skupina byla zařazena jako instruktoři pro úplné nováčky. Kurs pokračoval dalším výcvikem aţ do 16.října 1948, kdy byl předčasně ukončen. I přesto, ţe šlo o zkrácený výcvik byly výsledky adeptů na stíhací piloty 80

tamtéž, str.157

81


39

vyjímečné. Na jejich úspěchu se kromě jejich neobyčejné píle také velkou měrou podíleli instruktoři mezi nimiţ bylo mnoho veteránů RAF82. Zvláště vynikal válečný veterán RAF Karel Pošta DFC83, který měl bohaté válečné zkušenosti a patřil k přeborníkům v letecké akrobacii před válkou i po válce.84 Kvůli omezeným moţnostem nemohli letci projít výcvikem v leteckých střelbách, bombardování ani ve výškových letech. Tyto chybějící poloţky si museli doplnit aţ v průběhu svého bojového nasazení od 29.května 1948. Dalším kurz probíhal od počátku července 1948 u letecké vojenské akademie v Hradci Králové. Tento kurs byl oproti tomu, který probíhal v Českých Budějovicích určen pro piloty s dosavadním civilním nebo sportovním výcvikem a s malým počtem nalétaných hodin.85 I přes nedostatečné zkušenosti jednotlivých frekventantů měl výcvik velmi intenzivní povahu a pilotní ţáci byli dotlačeni aţ na samou hranici moţností. Toto tempo si však vyţádalo několik havárií s materiálními škodami. Další problém byl ve vlastnostech letounů, konkrétně Avie S-199 a S-99 (dvoumístná cvičná verze), které výcvik neulehčovaly (toto téma rozvedu v kapitole věnující se dodávkám zbraní do Izraele). Finálním cílem bylo dosáhnout přeškolení pilotních ţáků na typy Avia S-199 a S-89. Pěti ţákům se během tohoto hektického výcviku podařilo dosáhnout kvalifikace stíhacího pilota, ostatní byli oklasifikování jako piloti kurýrní s doporučením absolvovat nezkrácený stíhací výcvik v Izraeli86. Poslední kurz byl zahájen 7.července 1948 v rámci leteckého učiliště Prostějov, konkrétně u Pilotní školy III – Olomouc pod velením další velmi známé osobnosti z dob sluţby u RAF štábního kapitána Antonína Ocelky. Byly

82

Rajlich Jiří, Na nebi hrdého Albionu, část 6., str.514

83


84

Rajlich Jiří, Na nebi hrdého Albionu, 1.část, str.586

85

Rajlich Jiří, Na nebi hrdého Albionu, část 6., str.514

86


40

postupně zahájeny dva kurzy s 32 osobami respektive 15 v kurzu druhém87. Výcvik v těchto kurzech byl veden jako elementární a pokračovací s plánem náletu téměř 150 letových hodin an letounech typu Arado a Bücker. V rámci těchto 150 hodin měl být proveden nácvik soubojů v letounu S-99 a vybraní piloti-ţáci měli také absolvovat 20 hodin ve vzduchu s letounem S-89. Opět díky vysoké míře snaţivosti se podařilo frekventantům ukončit elementární výcvik a přejít do pokračovacího. Bohuţel aţ zde kromě pár předchozích nehod v Českých Budějovicích a Hradci Králové došlo k prvním tragédiím. nejdříve zahynul Gideon Szuran při nácviku střelby na pozemní cíle načeţ 24.listopadu 1948 došlo ke vzdušné kolizi dvou ţáků jejímţ následkem v troskách havarovaných letounů zahynuli ţáci Leopold Bergman a Juraj Moškovič.88 Na konci listopadu kurzy skončily úspěšně s tím, ţe všichni ţáci prošli elementární a pokračovací osnovu a na základě individuálních předpokladů byli doporučováni k pozdějšímu dalšímu výcviku. Pro pozdější funkci leteckých jednotek byli však důleţití i pozemní specialisté, kteří se cvičili na dvou místech a to konkrétně v Chrudimi v případě spojovacích specialistů a v Liberci v případě leteckých mechaniků. Letečtí spojovatelé První zmiňovaný kurs začal 20.července 1948 u letecké spojovací školy v Chrudimi pod velením štábního kapitána Augustina Mareše. 89 Tento kurs se po celou dobu potýkal s různými problémy včetně jazykové bariéry a častému střídání velení. Přes veškerou snahu adeptů někteří na vyučovanou látku nestačili. Ve svém průběhu byl kurs doplněn desítou frekventantů olomoucké letecké školy, kteří nestačili na letecký výcvik. Ţáci, kteří nezvládali výuku v Chrudimi byli nakonec přeřazeni do výcviku k brigádě izraelských 87

tamtéž, str.161

88


89

tamtéž, str. 162

41

dobrolníků do Libavé. Podle původního plánu mělo školení skončit 20.prosince 1948, ale jako u ostatních kurzů byl tento ukončen ke dni 27.listopadu s tím, ţe jej absolvovalo pouhých 15 osob90. Letečtí mechanici Adepti na letecké mechaniky byli zařazeni do kurzu ve Vojenské odborné škole leteckých mechaniků v Liberci 26.července 1948 a to pod velením štábního kapitána Leona Fismola. Celkem se jednalo o 70 osob. Většina z nich měla československé státní občanství a vzdělání technického zaměření. Tito byli zařazeni do skupin podle jednotlivých odborností následovně: stroje a vrtule, drak a hydraulika, zbrojíři, elektro a letecké přístroje. Nejdříve se ţáci připravovali na práci s letouny Avia S-199, bohuţel československá strana nebyla schopná zajistit potřebný funkční letoun v Liberci coţ v září vedlo k přestěhování kursu na leteckou základnu 5 do Pardubic. Také frekventanti tohoto kurzu překvapovali své velitele svým zápalem a schopností ve velmi krátké době vtřebat velké mnoţství učební látky. Současně lze, dle svědectví podplukovníka Miloše Hypše ve výsluţbě, který se v oné době nacházel v Liberci jako frekventant dvouleté školy leteckých mechaniků, říci ţe českoslovenští vojáci, ať uţ to byli také ţáci nebo nadřízení, měli velké pochopení pro snahu izraelských ţáků a velmi podporovali vznik státu Izrael. Velkou měrou se na tom samozřejmě podílely tehdy jiţ poměrně známé detaily o zacházení s osobami s ţidovským původem v průběhu druhé světové války. Výjimkou nebyly ani přátelské svazky mezi frekventanty ţidovskými a ostatními československými ţáky, kteří byli součástí dvouletého kurzu mechaniků pro československé letectvo.91 Jelikoţ Izraelské letectvo poměrně velmi záhy začlo upřednosňovat letouny Spitfire (S-89) a role Avií S-199 začla být upozaďována, poţadovali izraelští 90

tamtéž, str.163

91

vzpomínky pplk.M.Hypše,zaznamenáno 9.7.2010

42

zástupci změnu zaměření výcviku na typy C-47 Skytrain (civilnní označení DC3 Dakota) a Spitfire. Kurzy na tyto typy byly zkráceny na šest týdnů. I tak šlo v lednu 1949 o nejpozději ukončený kurz ze všech. Štábní kapitán Leon Fismol později poslal své hodnocení na velitelství letectva s konstatováním, ţe většina absolventů své povinnosti zvládla výtečně.

Parašutisté Výcvik dobrovolníků z Izraele, Československa a Maďarska probíhal v období od 17.července do začátku září 1948. Jako v předchozích případech byl rozsah výcviku stanoven na dobu pěti aţ šesti měsíců, přičemţ na konci došlo ke zkrácení o minimálně jeden měsíc. Po vyřešení obvyklých organizačních záleţitostí mohl být výcvik zahájen. Velitelem výsadkového učiliště byl kapitán Černota, sám veterán druhé světové války, který prošel v anglii výcvikem u tzv. commandos a v roce 1944 se účastnil výsadkové operace Wolfram na území tehdejšího protektorátu. 92 Adepti parašutistického výcviku byli ubytováni v táboře poblíţ Stráţe pod Ralskem a rozděleni do skupiny pod vlastním velením. Opět byli rozděleni do dalších skupin podle dosavadních bojových zkušeností na osoby s bojovou a paradesantní zkušeností a na úplné nováčky. Kvůli náročnosti výcviku jej musela nemalá část frekventantů opustit. Ani tomuto kursu se nevyhnuly určité nepříjemnosti. Po pokusu několika maďarských frekventantů bez povolení opustit tábor, byly aţ do ukončení kursu zakázány veškeré vycházky, cenzurována korespondence a byla zavedena krycí jména pro instruktory, to vše v zájmu utajení. Pozemní výcvik se vyznačoval snahou českých instruktorů ztvárnit co nejrealističtěji bojové podmínky, které na adepty čekaly po příjezdu do Izraele. Následkem těchto náročných podmínek bylo jedno smrtelné zranění během nočního cvičení

92


43

partyzánského přepadu jehoţ obětí byl frekventant Martin Davidovič.93 Výsadkový výcvik probíhal souběţně s pozemní přípravou, během něj si frekventanti vštípili všechny potřebné návyky pro přeţití v boji a to jak organizační, tak i praktické. Kurz vyvrcholil 5 reálnými seskoky a taktickým cvičením. Skupina, která byla ve výcviku pokročilejší celý kurs ukončila uţ 7.srpna 1948 ukázkovým seskokem před členy izraelské delegace94. Zde opět nelze nevzpomenout jak celou situaci vnímali českoslovenští instruktoři, kteří nadmíru oceňovali přístup a morálku izraelských frekventantů, kteří přes nemalé problémy spočívající opět v jazykové bariéře, v některých případech v nedostatečné fyzické připravenosti, dokázali díky kolektivní snaze úspěšně kurs zakončit. Po ukončení praktického výcviku pokračovali důstojníci v teoretickém školení na velitelství výsadkových jednotek v Praze. Jako poděkování, pozvalo izraelské velvyslanectví v praze, zástupce ministerstva obrany a instruktory výsadkového vojska na recepci, kde jim izraelští představitelé vyslovili dík, za práci vykonanou při výcviku jednotek pro stát Izrael. Absolventi toho kurzu pak opustili Československo v říjnu 1948. Tankisté Ačkoliv měla Izraelská armáda problémy s nákupem těţké vojenské techniky uvědomovala si potřebu vyškolených tankistů. Kurs pro Tankisty probíhal v rámci tankového učiliště v Dědicích u Vyškova v červnu a sprnu 1948. Nastoupilo jej 43 frekventantů95 a pocházeli z Československa, Palestiny, Polska a Bulharska. Řada z nich opět měla válečné zkušenosti získané ať uţ v československých nebo jiných zahraničních jednotkách. Opět kurs probíhal za velmi přísného utajení s omezeným pohybem frekventantů a cenzurou osobní korespondence. Po počátečním výcviku spočívajícím ve střelbě z lehkých 93


94

Zpráva kpt. Parmy pro zmovněnce MNO akce DI pplk.gen.št. Pallu o průběhu paravýcviku ž.dobrovolníků ve Stráži pod Ralskem a o návštěvě velvyslance Überalla, str.133 95


44

pěchotních zbraní (střelby z pušek, pistolí, lehkých kulometů) byli frekventanti seznámeni s tankem Škoda Lt.38 a zakončili kurs ostrými střelbami z těchto tanků. Kurs tankistů skončil 26.srpna 1948 a jeho absolventi se poté odebrali do Libavé, kde se připojili k formující se motomechanizované brigádě. Zbraně Poválečný vývoz československých zbraní představoval nezanedbatelný příjem deviz. Jedním z největších odběratelů byla oblast středního východu a to především arabské státy. Později na základě jak poţadavků ze strany Jewish agency a současně na rozhodnutí o omezení nebo zastavení vývozu zbraní do arabských státu v závislosti na účasti Československa v komisi pro řešení otázky Palestiny nic nebránilo začít s vývozem do Izraele. Československo si uvědomovala dopady embarga na ţidovskou část Palestiny a současně dospělo k závěru, ţe dodávky pro ţidovskou část by mohly být mnohem výhodnější. Na základě tohoto konstatování byla Palestina, resp. Jewish agency hodnocena jako perspektivní odběratel jehoţ význam převyšoval důlěţitost arabských zemí. 13.ledna 1948 pak následoval zákaz ministerstva národní obrany dalšího jednání československých zbrojařských podniků s Sýrií. V době ve které Jewish agency sjednávala první kontrakty s československou stranou, se zahraniční obchod se zbraněmi řídil zákonem č.131 z roku 193696 je stanovoval výraznou úlohu vojenské správy ve schvalování těchto obchodů. V dodávkách byla Palestina označena krycím jménem Habeš a zmocněnci pro jednání s československou stranou byli jmenováni Otto Felix a E.A.Überall. Tento postup byl nutný pro přesnou identifikaci zmocněnců ze strany Palestiny, ještě před vznikem ţidovského státu jelikoţ došlo k několika neautorizovaným pokusům o nákup zbraní. Při dodávkách zbraní měly československé zbrojní podniky, které jednaly se zástupci Jewish agency, problémy s uspokojením tak náročných poţadavků a proto se obracely na ministerstvo národní obrany se ţádostmi o zápůjčky potřebného materiálu, stanovení ceny. Hlavním 96


45

koordinátorem a zmocněncem pro dodávky do Izraele se stal plukovník generálního štábu Stanislav Palla do jehoţ kompetence, kromě výše zmíněných dodávek spadal také výcvik. Pěchotní lehké zbraně a munice Tyto lehké pěchotní zbraně tvořily první dodávky vojenského materiálu do ţidovské Palestiny. Většinou se jednalo o jiţ dříve vyrobený materiál z doby před druhou světovou válku, nebo materiál vyrobený v protektorátu. Nicméně jen v roce 1948 představovaly kompletní dodávky pěchotních pušek, německých kulometů MG34, českých kulometů ZB37, samopalů ZB383 a munice, celkový objem téměř 400 milionů Kčs. 97 Jediné poţadavky, které československo nemohlo uspokojit byly poţadované dodávky protiletadlových kulometů, které čs. protivzdušná obrana vyuţívala. V průběhu dodávek docházelo i ke konstrukčním vylepšením jednotlivých zbraní na základě izraelských poţadavků. na konci roku 1949 se izraelská strana snaţila objednat další zbraně, kterými chtěla obnovit část své výzbroje. Ministerstvo národní obrany jí povolilo 4.listopadu 1949. Těžké zbraně Na počátku února 1948 projevila Jewish Agency zájem o těţké zbraně nezbytné k vedení nastávající války, šlo především o protitankové kanony, minomety, houfnice a samozřejmě tanky. Na základě jednání E.A.Überalla a O.Felixe s představiteli

československých

zbrojovek

a

vojenské

správy

byly

vypracovány poţadavky izraelské strany na nákup těţkých zbraní. Izraelci poţadovali 50 lehkých pěchotních tanků, 50 pěchotních tanků 50 stihačů tanků, polní děla 40 baterií po 4 kusech, protitanková děla 50 kusů, protiletadlová děla, protiletadlovéé kulomety, plamenomety, raketové ţebříky, pumy a letadla. Bohuţel na přímý rozkaz generála Drgače bylo nakonec pro prodej do Izraele uvolněno pouze 10 kusů lehkých tanků Škoda Lt.38 s výzbrojí, 65 kusů 97


46

stihačů tanků. 98 Ve zbylých poţadavcích bylo jeho stanovisko záporné. Stanovisko ohledně dělostřelecké výzbroje se změnilo aţ s ustanovením pplk.gen.št. S. Pally koordinátorem dodávek a v září 1948 dalo ministerstvo národní obrany souhlas s prodejem 105,, horských houfnic i s municí. 1.října generál Drgač rozhodl o uvolění přibliţně 100 kusů minometů ráţe 50mm.99

Tank Lt.38

V lednu 1949 uţ představitelé KSČ odmítli schválit vývoz tanků a dělostřelecké techniky. Ještě došlo ke schválení prodeje dalších minometů i s municí nicméně jejich špatný technický stav zapříčinil sníţení počtu dodaný zbraní. Zájem izraelských zástupců se stále více soustředil na poválečné výrobky českých zbrojovek. 1.února 1950 plukovník Palla osobně potvrdil objednávku na přibliţně 15 baterií děl a 10 minometů, následně však byla tato objednávka 2.3.1950 zamítnuta.100 Současně neustával zájem o tankovou techniku mezi roky 1949 aţ 1950. Jednání dospěla aţ do situace, kdy ministerstvo národní obrany povolilo vývoz 40 tanků, ale izraelci nakonec od obchodu ustoupili pro značně přemrštěné ceny, za které mohli nakoupit jinde aţ dvojnásobek tanků.

98


99


100

tamtéž, str.139

47

Letouny Jiţ před zahájením válečných operací na území Palestiny si budoucí izraelští představitelé uvědomovali akutní nedostatek bojových letadel. Proto uţ v lednu 1948 ţádali o povolení prodeje československých bojových letounů Avia S-199. Šlo v podstatě válečný německý Messerschmitt Bf-109G, který byl pro nedostatek původních motorů Daimler Benz 605 československými konstruktéry vybaven motorem Jumo 211 z bombardéru Heinkel He-111 a dřevěnou třílistou plně stavitelnou vrtulí Jumo VS11. Tato zásadní konstrukční změna si zapříčinila posunutí těţiště letounuu ještě více dopředu, neţ tomu bylo u verze původní. Spolu s nezanedbatelným kroutícím momentem vyvozovaným obrovskou vrtulí a úzkým rozchodem podvozku disponovalo toto letadlo poměrně záludnými vlastnostmi při letu i při pohybu na zemi. Vzlety a přistání s těmito letouny znamenaly pro pilota poměrně značné riziko, protoţe hrozilo převrácení celého letounu. K tomu všemu byl nový motor méně výkonný neţ původní, tudíţ Avie zdaleka nedosahovala na původní výkony Bf-109 G. Šlo však o první letadla, která byla československá strana ochotna poskytnout, tudíţ jimi Izraelci nepohrdli.

Startující Avia S-199 jiţ v izraelských barvách

48

Na základě ujednání A.E.Überalla a velitelem letectva z 5.května 1948 byly všechny letouny první dodávky (celkem 10 kusů) odeslány do Ţatce (zásadní úlohu tzv. „ţateckého leteckého mostu“ zmíním v další kapitole), kde byly zkompletovány, zalétány a připraveny pro transport do Izraele v rámci operace Balak. Současně byla potvrzena objednávka na dalších 15 letounů Avia S-199, které měly být dodány mezi červnem a srpnem 1948. 101 První kusy avií doputovaly do Izraele jiţ na konci května 1948, nicméně expedice zbylých kusů vázla a byla dokončena aţ v červenci 1948. První 4 kusy Avií převzala čerstvě zformovaná 101.tajeset na letišti Ekron 28.května 1948. Letoun dostal hebrejské krycí jméno „Sakin“ (nůţ). Tyto letouny dá se říci přišly na scénu v hodině dvanácté. Původním prvním cílem mělo být letiště egyptského letectva El Arish. Nicméně vzhledem ke kritické situaci na frontě bylo rozhodnuto o tom, ţe první útok bude veden na postupující egyptské síly, které se blíţily k městu Aškelon a nacházely se přibliţně 30km od Tel Avivu. Ve třičtvrtě na osm večer 29.května odstartovaly 4 stroje vyzbrojené po dvou 70kilogramových pumách směr Aškelon. Mezi piloty byli dva absolventi budějovického přeškolovacího kurzu – Ezer Weizmann a Mordechaj Alon. Po krátkém letu zaútočili na egyptské jednotky bombami a palubními zbraněmi. Egyptští protiletadloví dělostřelci však sestřelili dvě Avie čímţ nově zrozené izraelské letectvo přišlo o celou polovinu svého stavu. Nicméně letecký útok egypťany překvapil natolik (do této chvíle si byli jistí, ţe izrael bojovými letouny nedisponuje), ţe zastavili postup na Tel Aviv. Most u kterého se jejich postup zastavil stojí dodnes a v hebrejštině se mu říká Gešer ad Halom – Aţ sem!. Dalším zásadním vystoupením izraelských Avií byl 3.červen 1948. Do této doby pořádalo egyptské letectvo skoro denně nálety na Tel Aviv za pouţití předělaných transportních letounů C-47 Dakota. Tyto nálety měly negativní vliv na morálku obyvatel ačkoliv nezpůsobovaly větší ztráty. Tento

101


49

den však bylo vše jinak, před zraky desetitisíců obyvatel Tel Avivu se na scéně objevily dvě Avie a promptně obě egyptské Dakoty sestřelily. Přes první úspěchy izraelské letectvo stále trpělo akutním nedostatkem bojových letounů a tak na základě předchozího souhlasu byla 21.června 1948 podepsána smlouva na nákup dalších patnácti Avií S-199.102 Uvědomujíce si omezené moţnosti celkem 24103 letounů Avia S-199104

Poslední dochovaný exemplář Avie S-199 v muzeu na bývalé základně Hatzerim

O.Felix intervenoval u velitele letectva generála Vicherka ve prospěch uskutečnění dodávky letounů S-89 (Spitfire LF Mk.IX E). V tomto případě šlo o stroje zakoupené na konci války exilovou vládou, které poté přeletěli čekoslovenští příslušníci RAF VR105 do Československa. Tyto letouny byl speciální verze pro boj v nízkých výškách s motorem lépe pracujícím v malé výšce a zkrácenými křídly pro vyšší obratnost. To ţe československá strana

102


103

objednáno bylo 25, ale jeden byl zničen při výcviku v Českých Budějovicích

104

Většina Avií byla postupně vyřazena a sešrotována v průběhu roku 1949, do dnešní doby se dochoval pouze jeden kus, viz obrázek. 105

VR – voluntary reserve, šlo o složku RAF do které byli zařazeni všichni zahraniční dobrovolníci

50

posléze souhlasila s odprodejem těchto letadel bylo především ovlivněno situací, kdy se na dodávky náhradních dílů pro tyto letouny vztahovalo embargo a proto jiţ bylo téměř nemoţné zajistit jejich dlouhodobý provoz v rámci československého letectva. Proto nakonec dne 7.6.1948106 ministerstvo národní obrany vydalo výnos ve kterém uvolnilo 30 letounů Spitfire LF Mk.IX E s výstrojí a výzbrojí, avšak bez munice a radiostanic. Izraelská strana pak navýšila poţadavek na celkem 50 letounů tohoto typu. Její zájem pak byl uspokojen rozhodnutím ministerstva národní obrany ze dne 3.srpna 1948107 Při přípravě Spitfirů pro Izrael měla důleţité slovo Izraelská technická komise, které byly letouny předávány a při tom po prohlídkách svých odborníků určovala, na kterých letounech mají být provedeny generální opravy. Později představitelé KOVO-letecký prodej předloţili návrh na odprodej dalších 30 letounů Spitfire čímţ celkové mnoţství, které mělo být dodáno, dosáhlo 60 kusů.108 Celkem 45 Spitfirů pak bylo v období od 18.září 1948 do 10.ledna 1949 předáno vojenskou správou do leteckého závodu v Kunovicích. Odtud byly přesouvány do Izrale v rámci operací Velveta 1 a Velveta 2. Operace Velveta 1 začala 24.září 1948, kdyţ z Kunovic odstartovalo prvních šest Spitfirů vybavených na dlouhou cestu přídavnými nádrţemi z letounů Bf-109. V rámci utajení byly na stihačkách namalovány jugoslávské výsostné znaky. Letouny byly doprovázeny jedním transportním letounem Douglas C-54 Skymaster, který na palubě vezl záchranné čluny pro případ nouzového přistání v moři a současně by připraven rádiem povolat izraelské lodi na záchranu moţných trosečníků. Jeden letoun lehce havaroval při mezipřistání v Podgorici, kdyţ se mu neotevřel podvozek a zůstal dočasně odstaven na

106


107


108


51

letišti.109 V tomto místě byly narychlo přemalovány výsostné znaky na modrou davidovu hvězdu s níţ se letouny vydaly na zbytek cesty končící jiţ v Izraeli. Další dva stroje byly po cestě nuceny pro potíţe s palivovou instalací přistát na letišti Maritza, zde byli piloti zadrţeni řeckými vojáky a zůstali v místním vězení aţ do 12.října. Stroje zadrţovaly řecké úřady aţ do roku 1950. Zbylé tři stroje bez komplikací dolétly 27.září do své destinace jíţ byla základna v Ramat Davidu. Hned začákem října 1948 byly nasazeny do výzbroje 101.tajeset. Teprve nyní disponovali Izraelci letadly, jeţ se výkonově rovnala strojům protivníka. Další letouny následovaly stejnou cestou.

Spitfiry LF Mk.IX E na letišti Podgorica během jedné z Velvet, za povšimnutí stojí přídavné nádrţe z letounu Bf-109

Operace Velveta 2 pak probíhala za krajně nepříznivého počasí od 18.prosince 1948 z důvodu nutné potřeby stíhacích letadel pro připravovanou ofenzívu 110. 109

Rajlich jiří, na nebi hrdého Albionu, 6.část, str.516

110

Rajlich Jiří, Na nebi hrdého albionu, 6.částm str.517

52

V první vlně bylo na ploše Kunovického letiště připraveno 15 Spitfirů opět vybavených německými přídavnými nádrţemi a jugoslávskými výsostnými znaky. Odstartovalo celkem 6 strojů ve dvou rojích z nichţ se 4 stroje obrátily po neúspěšném pokusu o průlet sněhovou bouří. Další dva pokračovaly a bohuţel na různých místech postupně havarovaly, v jednom případě s tragickým následkem. Druhý den 19.prosince 1948 z Kunovic odstartovalo opět 6 strojů směrem na Podgoricu z nichţ se jeden vrátil do Kunovic a 20.prosince dalších 6. 22.prosince se vydala první čtveřice na cestu z Podgorici do Ekronu. Velvety 2 se kromě veteránů účastnili i nováčci Mordechai Hod111 a Dany Shapira. Cestu plnou nástrah zvládli i přesto, ţe ani jeden z nich neměl na Spitfiru nalétáno více neţ 8 sólových hodin. Dalšího skupina 6 letounů je následovala a všichni bezpečně dorazili do Ekronu. Zbylé letouny pak dorazily pozemní cestou. Díky této operaci jiţ měli Izraeli aspoň minimální dostatek kvalitní stíhacích letounů, které se jen několik dní na to osvědčily 22.prosince 1948 při souboji s novými egyptskými stíhačkami Fiat G.55, který pro Izraelce skončil úspěšně. Celkem bylo do Izraele vzduchem i po zemi do přelomu let 1949 a 1950 dodáno 57 letadel Spitfire. Izraelská strana se pak ještě v roce 1949 snaţila získat dalších deset Spitfirů, nicméně k převozu nikdy nedošlo. Kromě stíhacích letounů, měli Izraelci zájem také o cvičné lehké letouny různých verzí, bohuţel jejich poţadavek na tehdy nové letouny Zlin 26 trenér byl z naší strany zamítnut s odůvodněním, ţe letouny by mohly být pouţity jako bojové 112. Tyto problémy jen předznamenávaly další rostoucí těţkosti s povolováním vývozu zbraní a techniky. Opět se zde jednalo o souběch několika příčin, konkrétně přiostřující se politické situaci v Československu a změnou vztahů Izraele se Sovětským Svazem a Spojenými Státy. Další negativní vliv představovala zahraniční publicita, které se této akci dostávalo i přes snahy o utajení. Izrael a Československo byly v médiích osočovány z porušování rezoluce rady bezpečnosti OSN o embargu na dovoz zbraní na střední východ přičemţ 111

později se stal velitelem izraelského letectva jako nástupce legendárního Ezera Weizmanna

112


53

dodávky arabským státům nebyly vůbec medializovány. Na přelomu let 1949 a 1950 se postupně začala mnoţit zamítnutí jendotlivých poloţek v vývozu z především politických důvodů.113 Na podzim 1950 vyjádřilo ministerstvo národní obrany stanovisko, ve kterém nesouhlasí s jakýmikoliv dalšími dodávkami jakéhokoliv materiálu do Izraele. V roce 1953 pak uţ Izrael nebyl vůbec uváděn v dokumentech o skladbě vývozu československa oproti narůstajícímu

vývozu

do

arabských

zemí.

Při

následujících

vlnách

antisemitismu bylo postupně skartováno velké mnoţství dokumentů o akci DI s cílem zbavit se důkazů o předchozích Československo-Izraelských vztazích. Žatecký letecký most V situaci, kdy bylo třeba zakoupenou výzbroj co nejrychleji dopravit do Izraele, aby jí obránci mohli vyuţít a ještě nebyly dojednány trasy pro pozemní převoz materiálu se jako jediná moţnost jevila cesta vzduchem. Československá strana situaci plně chápala a proto poskytla k pouţití letiště Ţatec jeţ vyhovovalo zejéma svojí kvalitní betonovou vzletovou a přistávací dráhou (VPD). V rámci uschopnění letiště Ţatec pro dopravu materiálu do Izraele bylo třeba celé letiště upravit, jelikoţ v podobě před začátkem ţatecké akce němělo dostačující infrastrukturu. Bylo třeba letiště zabezpečit, zajistit celní a pasovou kontrolu a samozřejmě zázemí pro posádky, které obyčejně zůstávaly v Ţatci přes noc nebo i nekolik dní v závislosti na povětrnostních podmínkách. Tyto osádky pak byly ubytovány v hotelu Stalingrad v Ţatci. 24.5.1948 československé letectvo v Ţatci zřídilo pomocné letecké středisko, kterým se materiálně i personálně posílila letištní správa. Prvním dopravním letounem, který odstartoval s nákladem směrem Izrael byl Douglas C-54114, který byl naloţen částmi Avie S199115. Po zbytek doby trvání leteckého mostu startovalo ze Ţatce jedno aţ dvě 113


114

Hellebrand Karel, Radina Vladislav, Izraelské letectvo, str.22

115

Avia S-199 musela být rozmontována a k jejímu převozu byla nutná dvě letadla, přičemž v jednom se nalézal trup a motor a v dalším křídla s vrtulí.

54

letadla denně. Na letišti bylo kvůli přípravě letounů pro transport dislokováno celkem 22 zaměstnanců podniku Avia116 a dalších pět pracovalo na sestavováný transportovaných letounů v Izraeli. Během krátké doby mělo fungování letiště Ţatec svoje pravidla, na základě kterých byly odbavovány a ubytovávány osádky dopravních letounů. Opět se zde i přes snahu o utajení objevily problémy. Osádky byly poměrně štědře honorovány kapesným, které v té době činilo 2000kčs týdně. Díky tomu pak skupovaly zboţí v Ţatci a samozřejmě přitahovaly prostitutky, coţ na sebe poutalo neţádoucí pozornost. Kvůli tomu, byl nakonec O.Felix poţádán aby jim byly diety sníţeny na max 100kčs na den. Celé letecké akci se pak dostalo další neţádoucí pozornosti v zahraničních médiích, která na tot snaţení upozorňovala. Bez ohledu na tyto negativní jevy pokračovala vzdušná přeprava neztenčeným tempem. Byly odesílány další Avie S-199, zbraně, přístroje a další vojenský materiál spolu s osobami důleţitými pro chod celé akce – diplomaty, piloty, budoucími leteckými ţáky atd. Hustá letecká doprava ze ţateckého letiště si také vyţádala organizační změny ve fungování civilní letecké dopravy ve středních a severozápadních Čechách. Za celou dobu fungování leteckého mostu došlo k mnoha projevům letecké nekázně, která komplikovala ostatní civilní dopravu. Celá akce se začala chýlit ke konci na začátku srpna 1948 a proto se tempo transportu zintenzivnilo. 10.srpna 1948 pak přišel příkaz ministerstva zahraničních věcí, ţe do druhého dne musí všechna letadla opustit plochu Ţateckého letiště. A skutečně druhý den

se

na

letišti

nalézaly

pouze

neletuschopné

stroje.

Poslední

zdokumentovaný vzlet a přistání v rámci transportu materiálu do Izraele se udál 25.sprna 1948.117 Během celé akce od 20.května do 11.srpna 1948 ze ţateckého letiště odletělo přivbliţně 92-93 dopravních letounů. Mezi typy zastoupenými v přepravě se objevily letouny Curtiss C-46 Commando, C-64 Norseman, C-54 Skymaster, 116


117


55

Lockheed C-69 Constellation. Tyto letouny Izraelci zíkávali po celém světě a přellétávali je do Ţatce často pod jmény krycích společností i přesto, ţe se jim v tom například americké orgány snaţily všemoţně zabránit. Jedním z letounů, které po ukončení leteckého mostu zůstaly na ploše ţateckého letiště byl Lockheed Constellation, který byl neschopný letu následkem přistání bez podvozku po poruše hydraulického systému 19.července 1948. Tento letoun s poznávací značkou RX-121118 strávil na letišti v Ţatci přibliţně jeden rok a aţ na přelomu let 1949-1950 byl přelétnut do Nizozemska, kde byla provedena

Lockheed Constellation EL AL na letišti ve Velké Británii

generální oprava a letadlo přehlášeno z panamské RX-121 na izraelskou registraci 4X-AKC. Tato „Connie“ byla následně 27.července 1955 sestřelena

118

Nejprve byla většina dopravních letounů registrována na panamských značkách v rámci utajení.

56

nad Bulharskem. Sedmičlenná posádka ani 51 cestujících nepřeţili.119 Nicméně kromě transportu materiálu a letadel došlo během ţatecké akce i k jiným důleţitým událostem. Mám na mysli mezipřistání amerických bombardérů Boeing B-17, které byly v Ţatci opravovány a přizpůsobovány na nesení německých bomb jeţ se významně podílely na průběhu války o nezávislost. Jejich cesta začala 12.června 1948 startem z miamského mezinárodního letiště a s krátkými přestávkami pokračovala přes Portoriko a Azorské ostrovy do Ţatce. Byla zakoupena i čtvrtá létající pevnost, dokonce kompletně vybavená střeleckými věţemi, ale při pokusu o přelet do Ţatce byla zadrţena na Azorských ostrovech. Po přistání v Ţatci byly letouny znovuzprovozněny pro bojové úkoly. Byly vybaveny kořistními zaměřovači, jejich pumovnice uzpůsobeny pro nesení původně německých leteckých pum. Jelikoţ si to situace vyţadovala byl původně technický přelet do Izraele přeplánován a bylo rozhodnuto, ţe uţ na tuto cestu budou letouny plně vyzbrojeny. Byly vybrány 3 strategické cíle na něţ měly pevnosti zaútočit a pak teprve letět do Izraele. 14.července v 9:30 ráno odstartovaly všechny tři letouny B-17 aţ „po špunty“ naloţené palivem a s plným nákladem bomb směrem na Egypt. Jejich cesta vedla podél albánského pobřeţí a kréty a o nebezpečné situace nebyla nouze. Například při přeletu Alp přestala fungovat dodávka kyslíku pro posádku přičemţ přeletět Alpy a zklesat do menší výšky se podařilo na poslední chvíli. Pak let pokračoval celkem bez problémů aţ do cíle. Ve 20:40 se objevila první létající pevnost nad Káhirou a úspěšně svrhla 10 pětisetlibrových pum na palác krále Farúka. Další stroje pak bombardovali egyptská postavení v El Ariš a egyptské vojenské velitelství v Rafahu. 120

119

Hellebrand Karel, Radina Vladislav, Izraelské letectvo, str.16

120

Hellebrand Karel, Radina Vladislav, Izraelské letectvo, str. 32-33

57

Izraelské B-17 při letu ve formaci

Také tyto stroje pak sehrály klíčovou roli ve válce o nezávislost. Díky nezměrnému úsilí izraelských mechaniků byly všechny tři létající pevnosti udrţovány v letuschopném stavu po celou dobu války a kaţdý den se účastnily útoků na různá egyptská postavení. Současně se egypťany dařilo drţet v nejistotě ohledně skutečného počtu těchto bombardérů. Neméně důleţitou skutečností bylo to, ţe po prvním překvapivém náletu na Káhiru bylo egyptské letectvo nuceno část svých stíhacích letounů drţet v zázemí na obranu hlavního města.

58

Závěr Samotný vznik Izraelského státu byl výsledkem dlouholetého snaţení tisíců lidí sdruţených v mnoha organizacích. Nicméně po vzniku samostatného státu se i nadále jeho obyvatelé museli vyrovnávat s existenční nejistotou způsobenou otevřeným

nepřátelstvím

okolních

arabských

států.

A

byla

to

právě

československá pomoc, která měla rozhodující vliv na budoucnost Izraele. Pomoc, která ačkoliv nebyla zadarmo, pomohla spolu s neuvěřitelně silnou morálkou Izraelců vyhrát první zápas o nezávislost. Československá pomoc bývá většinou v moderních dějinách vnímána jako akt jednoznačně závislý na zahraniční politice Sovětského svazu, jenţ by se bez přímého rozkazu Moskvy neuskutečnil. To, co se svojí prací snaţím vysvětlit je fakt, ţe zde jiţ od vzniku ČSR v roce 1918 byla v přístupu autorit zcela zjevná náklonnost k myšlence sionismu. Ať uţ to byla osoba prvního československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka nebo jeho nástupce Edvarda Beneše. Nově vzniklá republika samozřejmě nebyla tak idylická, jak si ji dnes někteří představují. Za 20 let jejího trvání samozřejmě docházelo k projevům antisemitismu, ale jak jsem uvedl, postoj státních orgánů byl v těchto otázkách nesmiřitelný aţ do roku 1938. Státní antisemitismus probíhající za druhé republiky byl po 15.březnu 1939 překonán německou správou Protektorátu Čechy a Morava. Kladný vztah k ţidovské otázce nadále trval i v letech, kdy probíhala druhá světová válka, a to díky exilové vládě. Důkazem toho byl neustálý a nepřestávající kontakt mezi touto vládou a představiteli sionistických organizací. I po druhé světové válce se na půdě Organizace spojených národů ještě relativně svobodné Československo angaţovalo ve věci co nejspravedlivějšího rozdělení tehdejšího britského mandátu Palestina. Toto byly hlavní důvody pro to, proč zástupci budoucího ţidovského státu při hledání dodavatelů zbraní, kterých se ţidům v Palestině kriticky nedostávalo, jako první oslovili zbrojní podniky v tehdejším Československu. V této chvíli musím připomenout, ţe ačkoliv se Organizace spojených národů stavěla pozitivně k rozdělení britského mandátního území na ţidovskou a arabskou, současně odhlasovala embargo na dovoz zbraní do Palestiny. Zde je důleţité si uvědomit, 59

ţe Československo v podstatě kývlo na pomoc Izraeli jiţ na podzim roku 1947, tj. ještě před únorovým převratem. Samozřejmě, jak jsem jiţ výše předeslal, pomoc Československo neposkytlo zdarma. Ve sloţité geopolitické situaci roku 1948 byly zvýšené ceny, za které jsme Izraeli zbraně dodávali, jedinou moţností Československa, jak získat tehdy velmi potřebné devizy. Současně se začal projevovat vliv Sovětského svazu a jeho zahraniční politiky. Tato podporovala snahy vedoucí ke vzniku samostatného ţidovského státu především kvůli převládajícímu politickému přesvědčení většiny ţidovských osadníků, jeţ bylo vlivem válečných událostí a povahou osadnického ţivota v Palestině silně levicově orientované. Díky vlivu Sovětského svazu se pak naše vojenská pomoc rozšířila a nabyla masové povahy. Proto zastávám názor, ţe rozhodnutí Československa v roce 1947 bylo z větší části výsledkem nepřetrţité pozitivní linie začínající jiţ Masarykovým postojem k Hilsnerově aféře a oficiálně vznikem samostatného Československa.

Vliv

Sovětského

svazu

hrál

sice

podstatnou

roli

na

mezinárodním poli, ale rozhodnutí i přes embargo dodat Izraeli zbraně, vzniklo na základě dvoustranného jednání tehdejších zástupců Jišuvu, resp. Jewish agency se zástupci českých zbrojařských podniků a státu. Současně s motivací Československa k pomoci Izraeli jsem se rozhodl ukázat, jak konkrétně se dodávky českých zbraní projevily v bojích tzv. „Války za nezávislost“. Jsem přesvědčen, ţe tato pomoc je sice zmapována, ale málo se hovoří o tom, jak naprosto zásadně se jednotlivé dodávkové akce projevily na průběhu celého konfliktu. Ten pro nově zrozený stát a jeho obyvatele necelé tři roky po skončení druhé světové války opět představoval existenční hrozbu. Vzpomeňme si na první bojové nasazení Avií S-199, při kterém se čtyřem pilotům se špatně fungujícími letouny podařilo odvrátit hrozící útok na Tel Aviv pouhých 30 kilometrů od města a zbavit Egypťany klidu pramenícího z vědomí, ţe jsou pány celého vzdušeného prostoru. Bez povšimnutí nesmí zůstat ani troufalý nálet třech bombardérů B-17 Flying Fortress na egyptské pozice při napínavém přeletu Ţatec – Egypt – Izrael. Díky tomu byli Egypťané nuceni razantně zredukovat svoje ofenzivní plány. 60

Na základě výše uvedeného jsem byl nucen konstatovat, ţe Československá angaţovanost v Izraelské snaze ubránit svůj nově vzniklý stát byla zaloţena na vlastní předchozí ideologické lince trvající od roku 1918. Současně si dovolím předpokládat, ţe bez dodávek konkrétních zbraní a vycvičených profesionálů by Izrael nebyl schopen svoje území ubránit a došlo by na slova generálního tajemníka arabské ligy Azzáma Paši, který ihned po rozhodnutí Organizace spojených národů o rozdělení Palestiny ze dne 29.11.1947 prohlásil: „dojde k vyhlazovací válce a nesmírnému krveprolití, o kterém se bude jednou hovořit podobně jako o krveprolití Mongolů a křižáckých výprav...“121

121

Krupp Michael, Sionismus a stát Izrael, historický nástin, str.113

61

Resume The quest for an independent jewish state started in second half of 19th century with the birth of zionism. It directly reflected the failure of haskala ideas when modern nationalism came to existence. European jewry realized that there is a little chance for peace and later assimilation. Those with greater influence and power started to advocate idea of independent jewish state using their influence on powers of those time, mainly England. After some time all those efforts started to pay off when british minister of foreign affairs lord Balfour wrote a letter to lord Rotschild in 1917. In this letter he stated that british authorities support jewish efforts to estabilish an independent state in the future. Along with these attempts there was a growing number of european Jews who started emmigrational flow into Palestine. This influx happened in few major waves.Those waves practically ended with the outbreak of second world war and upcoming Holocaust. After the second world war jewish authorities of Palestine and those who survived the holocaust intensified their efforts. These efforts ended succesfully with the 1947 UN resolution, so called partition plan which divided former british mandate Palestine into two areas – arab and jewish one. Immediately after the partition wave of violence between Arabs and Jews started. On the 14th of May 1948 Jews in their part of Palestine declared independent state Israel. This declaration was immediatelly followed by the invasion of neighbouring Arab countries. Due to the UN reslution which put an embargo on the import of arms. This would prevent Israeli citizens from defending themselves. But prior, expecting this, the Israeli authorities have decided to find someone who, regardless on ban, would sell weapons to Israel. Relying on the old relationship with Czechoslovak government which was on very high level since 1918 they asked for help. Czechoslovakia started trafficking weapons to Israel in early 1948. This help even extended through the 1948 on direct order of Soviet authorities which were supporting Israel because of their believe, that Israel is going to be at least socialist country. Nevertheless czechoslovak weapons were essentiall element in Israeli fight for survival. 62

Použitá literatura 1. Yegar Moshe, československo sionismus izrael, historie vzájemných vztahů, victoria publishing 1997, 235 s. 2. Dufek Jiří, Kaplan Karel, Šlosar Vladimír, československo a Izrael v letech 1947-1953, studie, doplněk 1993, 203 s. 3. Bulínová Marie, Dufek Jiří, Kaplan Karel, Šlosar Vladimír, Československo a Izrael v letech 1945-1956, ústav pro soudobé dějiny AV ČR 1993, 399 s. 4. Pojar Miloš, Soukupová Blanka, Zahradníková Marie, ţidovská menšina v čekoslovensku ve 30.letech, sborník přednášek, ţidovské muzeum v Praze, 2004, 122 s. 5. Krupp Michael, Sionismus a stát Izrael, historický nástin, vyšehrad 1998, 248 s. 6. Hellebrand Karel, Radina Vladislav, Izraelské letectvo, svět křídel 1994, 241 s. 7. Raviv Dan, Melman Yossi, Izraelské tajné sluţby, Themis 1999, 507 s. 8. Rajlich Jiří, Na nebi hrdého Albionu, válečný deník československých letců ve sluţbách britského letectva 1940-1945, 1.část (1940), Naše Vojsko 2003, 709 s. 9. Rajlich Jiří, Na nebi hrdého Albionu, válečný deník československých letců ve sluţbách britského letectva 1940-1945, 6.část (1945 – 1946), Svět křídel 2005, 631 s. 10. Dějiny a současnost, číslo 6/92, ročník 14, s 37-41 11. Zouplna Jan, Od jišuvu k Izraeli. Formování izraelských mocenských elit 19191949, Libri 2007, 327 s. 12. Herzog Chaim, Arab Israeli wars, war and peace in the middle east from the war of independence through lebanon, vintage books 1984, 403 s. 13. Klausner Carla, Bickerton Ian, A history of arab israeli conflict, fifth edition, Pearson Education, Inc. 2007, 428 s. 63

14. Rabinovich Itamar, Reinharz Yehuda, Israel in the middle east, documents and readings on society, politics and foreigh relations 1948-present, Oxford university press 1984, 407 s. 15. Safran Nadav, From war to war, the arab-israeli confrontation 1948-1967, The bobbs-merrill company, Inc. 1969, 464 s. 16. Cull Brian, Aloni Shlomo, Nicolle David, Spitfires over Israel, Grub Streen 1990, 360 s. 17. Kolektiv Autorů, The Jews of Czechoslovakia, vol. III, Jewish Publication Society of America, 1984, 700 s. 18. Encyclopaedia Judaica, second edition, Thomson & Gale 2007, díly 5,8,9 a 10. 19. Krammer Arnold, The forgotten friendship: Israel and Soviet Bloc 1947-53, University of Illinois Press 1974, 224 s. 20. Morris Benny,The Historiography of Deir Yassin, Journal of Israeli History 24, 2005

Internetové odkazy 1. Migrace do Izraele - http://www.focusmigration.de/Israel.5246.0.html?&L=1 2. Balfourova deklarace http://www.mfa.gov.il/MFA/Peace%20Process/Guide%20to%20the%20P eace%20Process/The%20Balfour%20Declaration 3. Kibuc Kfar Masaryk - http://www.kfarmasaryk.org.il/history/eindex.php 4. Antisemitismus za první československé republiky http://www.holocaust.cz/cz2/resources/documents/antisemitism/cz_1rep/cz_1rep 64

5. Antisemitismus za druhé československé republiky http://www.holocaust.cz/cz2/resources/documents/antisemitism/cz_2rep/cz_2rep

6. Pogromy na Slovensku 1945-1948 http://www.holocaust.cz/cz2/resources/ros_chodes/2005/05/mlynarik

7. Statistiky izraelské populace http://israelipalestinian.procon.org/view.resource.php?resourceID=00063 6 8. Volby v Izraeli 1949 http://www.knesset.gov.il/description/eng/eng_mimshal_res1.htm 9. Bilaterální vztahy ČR-Izrael http://www.mzv.cz/telaviv/en/bilateral_relations/bilateral_relations.ht ml

Seznam zkratek ALA - Arab liberation army ČSR - Československá Republika D.I. - Důvěrné Izrael MNO - Ministerstvo národní obrany OSN - Organizace spojených národů UNSCOP - United nations special comittee on Palestine

65

Univerzita Palackého v Olomouci Filozofická fakulta

Recommend Documents