Univerzita Palackého v Olomouci Filozofická fakulta
Oldřich Uličný a kol. PRELIMINÁRIA K MODERNÍ MLUVNICI ČEŠTINY
Olomouc 2015 1
OBSAH
SEZNAM ZKRATEK........................................................................................................................5 ÚVODEM..........................................................................................................................................7
1 PŘEDSTAVUJEME MODERNÍ MLUVNICI ČEŠTINY.............................................................8 Oldřich Uličný
I Česká komunikace a stylistika dnes...........................................................................................14 2 PRAGMATICKÝ POHLED NA PRAGMATIKU V MLUVNICI..............................................15 Petr Kaderka 3 O POTŘEBĚ POZITIVNÍ KOMUNIKACE................................................................................23 Jasňa Pacovská 4 JAZYKOVÁ KULTURA V MLUVNICI.....................................................................................35 Martin Prošek, Martin Beneš, Kamila Smejkalová 5 KAM S RÉTORIKOU..................................................................................................................38 Eva Hájková 6 FUNKČNÍ STYLISTIKA V KONTEXTU SOUČASNÉHO VÝVOJE......................................42 Soňa Schneiderová 7 EXPERIMENTÁLNÍ PSYCHOLINGVISTIKA V ČESKÉM KONTEXTU..............................47 Denisa Bordag
II Nově o češtině v dějinách a v kontaktech.................................................................................57 8 VNĚJŠÍ DĚJINY ČEŠTINY.........................................................................................................58 Robert Dittmann 9 VLASTNÍ JMÉNA V MLUVNICI...............................................................................................63 Václav Lábus
2
10 ČEŠTINA A MORAVA...............................................................................................................78 Ivo Martinec 11 ČEŠTINA V KONTAKTECH I: PŘÍPAD RUŠTINA................................................................83 Ondřej Bláha 12 ČEŠTINA V KONTAKTECH II: ANGLIČTINA NA VZESTUPU..........................................95 Ondřej Bláha 13 CHORVATSKÁ ČEŠTINA.......................................................................................................102 Helena Stranjik 14 ČESKY MLUVÍ I ROMOVÉ...................................................................................................112 Marie Bořkovcová 15 PSANÁ ČEŠTINA ČESKÝCH NESLYŠÍCÍCH......................................................................121 Alena Macurová 16 ČEŠTINA A VIETNAMCI V ČESKÉ REPUBLICE...............................................................131 Ivo Vasiljev
III Česká morfologie a syntax v moderní mluvnici...................................................................139 17 K CHÁPÁNÍ FLEXIVNÍ MORFOLOGIE..............................................................................140 Markéta Ziková 18 ADJEKTIVA V ŠIRŠÍ PERSPEKTIVĚ....................................................................................146 Jan Křivan 19 JAK NA ČÁSTICE A CITOSLOVCE......................................................................................156 Miloslav Vondráček 20 SPOJKY A PŘEDLOŽKY........................................................................................................164 Barbora Štěpánková 21 MORFONOLOGICKÉ ALTERNACE V SOUČASNÉ ČEŠTINĚ..........................................180 Markéta Ziková 22. JAK JSOU UTVÁŘENA ČESKÁ SLOVA.............................................................................205 Patrik Mitter 23 VÝRAZOVÁ REALIZACE SLOVESNÉ VALENCE.............................................................214 Vladimír Petkevič 3
24 MEZI ROVINOU SYNTAKTICKOU A TEXTOVOU...........................................................230 Svatava Škodová
IV O české fonetice a pravopisu..................................................................................................241 25 ZVUKOVÁ STAVBA ČEŠTINY.............................................................................................242 Zdena Palková 26 ČESKÝ PRAVOPIS – TEORIE I APLIKACE.........................................................................259 Martin Beneš, Martin Prošek, Kamila Smejkalová 27 K TEORII ČESKÉHO PRAVOPISU........................................................................................271 Oldřich Uličný
LITERATURA...............................................................................................................................277 REJSTŘÍK.....................................................................................................................................305 SUMMARY...................................................................................................................................308 KEYWORDS.................................................................................................................................310
4
SEZNAM ZKRATEK acc., akuz.
akuzativ
adj.
adjektivum
APČJ
Akademická příručka českého jazyka
AUC
Acta Universitatis Carolinae
Člex.
Česká lexikologie
ČM
Česká mluvnice
ČŘJ
Čeština – řeč a jazyk
dat.
dativ
DM
distribuovaná morfologie
ESČ
Encyklopedický slovník češtiny
fem.
femininum
gen.
genitiv
hanl.
hanlivě
ICPhS
The International Congress of Phonetic Sciences
IJP
Internetová jazyková příručka
instr.
instrumentál
loc., lok.
lokál
MČ
Mluvnice češtiny
MMČ
Moderní mluvnice češtiny
MSČ
Mluvnice současné češtiny
nom.
nominativ
NŘ
Naše řeč
os.
osoba
PČP
Pravidla českého pravopisu
pl.
plurál
PLK
Pražský lingvistický kroužek
PMČ
Příruční mluvnice češtiny
prep.
prepozice
publ.
publicismus
reg.
regionální
RRG
Rolle and Reference Grammar
SaS
Slovo a slovesnost 5
sg.
singulár
SSČ
Slovník spisovné češtiny
stč.
staročeský
sub.
substantivum
SYN
označení synchronních korpusů v Českém národním korpusu
ÚJČ
Ústav pro jazyk český
UK
Univerzita Karlova
VJ
věta jednoduchá
ZVS
základová větná struktura
6
ÚVODEM Předkládaná kolektivní monografie Preliminária k moderní mluvnici češtiny obsahuje metodologické úvahy řešitelů i externistů projektu ESF CZ.1.07/2.2.00/15.0275 Vzdělávací cyklus Moderní mluvnice češtiny pro studenty magisterských a doktorských programů filologických oborů z let 2010-2013. Koncepce knihy se neřídí jednotným zpracovatelským zadáním jednotlivých kapitol, takže se zde setkáváme jak s přístupem ryze teoretickým a metodologickým, tak se shrnutím dosavadní problematiky s návrhy na adekvátnější popis už zpracovaných témat. Hlavním řešitelským pracovištěm byla katedra bohemistiky na Filozofické fakultě UP v Olomouci, spolupracujícími pracovišti byla Technická univerzita v Liberci a Ústav pro jazyk český AV ČR v Praze. Naše publikace navazuje na sedm svazků Studií k moderní mluvnici češtiny, ed. Oldřich Uličný a kol., Univerzita Palackého, Olomouc 2013: sv. 1 – Pragmatické aspekty češtiny, 208 s.; sv. 2 – Komunikační situace a styl, 218 s.; sv. 3 – Čeština a dějiny, 227 s.; sv. 4 – Dynamika českého lexika a lexikologie, 200 s.; sv. 5 – K české fonetice a pravopisu, 208 s.; sv. 6 – Úvahy o české morfologii, 214 s.; sv. 7 – Kapitoly ze syntaktologie češtiny, 293 s. Preliminária vycházejí péčí Filozofické fakulty UP v Olomouci, srov. fakultní projekt Rozvojové projekty „Podpora publikační činnosti akademických pracovníků FF UP“ v roce 2014, a naplňují tak požadavek tzv. udržitelnosti zmíněného projektu ESF. V úvodní kapitole Představujeme moderní mluvnici češtiny pojímá autor O. Uličný mluvnici jako širší nauku o jazyce a zdůrazňuje funkčně strukturní metodologii, induktivně deduktivní výklady, nepředsudečný přístup k jazykové materii, maximální instruktivnost výkladu včetně jeho funkční formalizace, jakož i implicitní demokratický rámec díla spočívající v zahrnutí všech jazykových útvarů a komunikačních aspektů do mluvnických výkladů.
7
1 PŘEDSTAVUJEME MODERNÍ MLUVNICI ČEŠTINY Oldřich Uličný 1.1 K pojetí moderní mluvnice češtiny Potřebu vydat novou mluvnici češtiny jsme zdůvodňovali v r. 2009 velkým časovým odstupem od vydání dnes už klasických mluvnic z osmdesátých a devadesátých let; jde zvláště o známou třísvazkovou Mluvnici češtiny nazývanou akademická (MČ) a tzv. brněnskou Příruční mluvnici češtiny (PMČ). S odstupem pěti let konstatujeme spolu s recenzenty, že tzv. Cvrčkova Mluvnice současné češtiny I (MSČ) z r. 2010 kromě korpusového materiálu nepřinesla žádné převratné poznatky nebo přístupy k popisu současné češtiny; její druhý díl věnovaný mluvené syntaxi vyšel na podzim 2014 a stejně jako v případě Štíchovy velké Akademické gramatiky spisovné češtiny z r. 2013 tu zatím na recenze čekáme. Ve zdůvodnění potřeby nové mluvnice, moderní v pravém slova smyslu toho slova, jsme argumentovali tím, že znalost struktury češtiny je základním předpokladem dovednosti úspěšné a pozitivní komunikace v moderní společnosti. Je zřejmé, že s jazykovou a řečovou kulturou a kultivovaností současné české veřejné komunikace (média, politikové, škola aj.) nemůžeme být zcela spokojeni. Předkládaný projekt moderní mluvnice češtiny, MMČ, chtěl mimo jiné přinést i hlubší poučení o příčinách tohoto stavu. Projekt může zájemcům i budoucím jazykovým vzorům pomoci tyto nedostatky funkčním způsobem vysvětlovat a případně i odstraňovat. Dalším zdůvodňujícím aspektem mířícím k získání grantu k projektu je fakt, že ve školní i mimoškolní cizojazyčné výuce je česká gramatika neopominutelným mezistupněm pro osvojení cizího jazyka. V Evropské unii je čeština jedním z jednacích jazyků řídících evropských struktur. Čeští překladatelé a tlumočníci angažovaní v překladatelských centrech Evropské komise zdůrazňují potřebu nových kvalitních jazykových příruček s jednoznačnými pokyny a pravidly funkčně vázanými. Velký a stále narůstající počet kodifikovaných gramatických různotvarů vyžaduje z tohoto hlediska zpracování nové množiny funkčních kritérií pro popis současné vývojové fáze spisovné češtiny. Výsledky projektu tak budou sloužit zároveň překladatelům českého původu i bohemistům nerodilým. V této souvislosti je nutno zdůraznit, že v současné odborné jazykovědné diskusi jedna strana prosazuje pospisovňování tvaroslovných prostředků tzv. obecné češtiny, resp. v nové terminologii tzv. standardní češtiny. To je ve zjevném rozporu nejen s převládajícím domácím chápáním spisovnosti, ale i s potřebami komunikačních situací vzniklých začleňováním ČR do Evropy a světa. Také prohlubování exaktního způsobu myšlení, které je předpokladem systémového přístupu ke zkoumání struktury češtiny, může být přínosem pro kýžený vzestup všeobecné 8
vzdělanosti. Celkové pojetí projektu tak vytváří podmínky pro zkvalitnění veřejné komunikace v moderní společnosti a pro posílení funkcí spisovného jazyka v domácí integrační funkci i jako spolučinitele civilizačního. 1.2 Hledisko uživatele mluvnice Uvedené účelové zdůvodnění potřeby moderní mluvnice je ovšem z hlediska odborné veřejnosti nedostačující. Určujícím hlediskem pro vydavatele i pro úspěch publikace je totiž vztah k uživateli, neboli k cílové skupině, jak zní termín projektového profesního lexika. Čtenářem naší moderní mluvnice by měl být poučený a poučovaný, tj. vzdělaný a vzdělávaný (a ovšem i vzdělavatelný) člověk angažovaný filologicky a/nebo profesně, postaru možná také i milovník češtiny. Patří sem studenti a učitelé, publicisté, překladatelé, moderátoři, právníci, spisovatelé i umělci obecně, kazatelé a další, tedy ti, kdo texty tvoří, prezentují nebo jakkoliv analyzují. A protože i česká společnost se účastní zrychleného celosvětového vývoje, který se v jazyce a jeho užívání odráží, nemůže tvůrce moderní mluvnice tento pohyb neregistrovat a své texty takto nekoncipovat. Projektujeme tedy naši mluvnici ‒ v duchu havránkovském a šmilauerovském – jako komplexní nauku o jazyce (něm. Sprachlehre) a jeho užívání. Termín mluvnice ostatně v žádné z našich dosavadních příruček tohoto typu není chápán striktně jako synonymum úzce vymezeného pojmu gramatika ve smyslu morfologie a syntax. V naší koncepci sem patří jak tato tradiční oblast, avšak rozšířená o popis všech systémových rovin jazyka, tedy o zvukovou a grafickou rovinu, o lexikum a slovotvorbu, tak také, resp. přednostně, teorie a praxe komunikace v češtině včetně aspektů synchronně stylistických, sociolingvistických, jakož i psycholingvistických. Vzhledem k významným objevům a metodologickým posunům z poslední doby do naší koncepce zařazujeme i historicko- sociolingvistický oddíl, tzv. vnější dějiny češtiny. 1.3 Moderní mluvnice a současná čeština
1.3.1 Co je současná čeština V naší koncepci jde o mluvnici synchronní, měla by se tedy zabývat současnou češtinou a také její vývojovou dynamikou. Jak však chápat pojem současný jazyk? Existuje známá formulace K. Hausenblase, že současný jazyk sahá padesát let zpět; v současné jazykové situaci češtiny se však tento obecně jistě platný závěr nejeví jako realistický. Společenské změny v českých zemích po r. 1989 ovlivnily vývojovou dynamiku v lexikální i gramatické oblasti několikanásobně výrazněji než v předešlém čtvrtstoletí – srov. jen dva obsáhlé slovníky neologismů nebo výrazové i frekvenční 9
posuny ve flexivní morfologii i ve spojovacích výrazech. Akademická Mluvnice češtiny je nepochybně nejvýznamnějším dílem naší lingvistky z poslední doby, byla však připravována už před zhruba čtyřiceti lety, takže její doklady nepřinášejí nejčerstvější informaci: srov. některé doklady jako hrát cvika, touš, pít pražana, šilháček, zlatohlav, o polednách, hřišť/hřiští, psisko/psiště aj. Na druhé straně však vzniká otázka, zda se v moderní mluvnici současné češtiny máme vzdávat dokladů s lexikem řídkým či zastáravajícím, a z druhé strany zda akceptovat lexikum sice dnes vysoce frekventované, avšak z oblastí s velmi rychlým vývojem, jako je reklama, informační technologie, politika nebo sport. Proti tomu zase stojí vysoce odborná terminologie a frazeologie, jejíž užívání nutí uživatele k častým jazykovým dotazům.
1.3.2 Čeština mimo Čechy Do moderní mluvnice jistě patří i popis jazyka běžně mluveného, avšak nejen toho ze středních Čech a z Prahy, který dnes část lingvobohemistů za běžný vydává, nýbrž i popis struktury jazyka a komunikačních norem městské mluvy na Moravě a ve Slezsku. Je třeba jasně vymezit, které lexikální prostředky v současném vývoji pronikly do běžné mluvy obyvatel obou oblastí opravdu z obecné češtiny, resp. češtiny pražských televizních stanic ‒ podle našeho zkoumání je jich méně než deset. Ještě důležitější je konstatovat, které údajně obecněčeské gramatické prostředky jsou ve skutečnosti domácího původu, ale s obecnou češtinou shodné ‒ každý vzdělaný bohemista totiž ví, že středomoravské dialekty patří mezi dialekty v širším smyslu české. Za obecnými tezemi o pronikání obecné češtiny na Moravu se ztrácí skutečnost, že dosud nebyla řádně zkoumána zvuková stránka tohoto údajného pronikání – tato skutečnost je v případě zkoumání mluveného jazyka skutečně zarážející. Kromě toho se opomíjí role domácích integračních procesů, které jsou zejména v době před socialistickou érou zřetelně ovlivňovány spisovnou, nikoliv obecnou češtinou. 1.4 Modernost mluvnice Adjektivum moderní zní v názvu naší mluvnice možná poněkud ambiciózně, vyjadřuje však jen záměr autorů vyhovět jak požadavkům vědeckosti popisu češtiny a české komunikace, tak nárokům, které klade na autory současná odborná literatura se svým stylem odborným i učebnicovým. Z hlediska lingvistické metodologie vycházíme z koncepce funkčně strukturní, kterou česká a československá bohemistika propracovala na základě prací předválečné pražské školy. Podle našeho názoru jde o metodologii stále moderní, živou a úspěšnou, protože je schopná se obohacovat o nejnovější výsledky lingvistiky světové. 10
Z nejdůležitějších plánovaných témat naší mluvnice jmenujme analýzu pojmu tzv. funkce jazyka, tj. podřízenost užívání jazykových prostředků komunikačním situacím, jejichž zevrubnou klasifikaci je třeba podat. S tím souvisejí pojmy jako hovorové prostředky, jazyková správnost, expresivita, běžně mluvená čeština jako pojem funkční proti pojmům útvarovým, čeština východní a západní, kodifikace nikoli pluralitní, ale zároveň zachovávající princip regionální přijatelnosti, kodifikace jako projev vztahu jazyka a moderní civilizace, kultivovanost mluveného projevu, jazyková kultura a mn. j. Základní postup výkladu by měl u jazykových prostředků být od výrazu k významu/funkci, s výjimkou tzv. komunikační gramatiky typu Leechovy communicative grammar, kde je postup opačný. Hledisko uživatelské přijatelnosti pak předpokládá maximální instruktivnost výkladu s přiměřeným množstvím živých, zapamatovatelných příkladů. Vhodná je také rozumná míra formalizace v podobě tabulek, schémat, grafů apod. V některých případech, jako je zvl. morfematická analýza, by se mělo uvažovat o fonetickém přepisu příkladů. Styl podání by měl být syntézou stylu odborného a učebnicového, aby bylo možné uvažovat případně o funkci MMČ jako vysokoškolské učebnice. 1.5 Několik námětů k úvaze
1.5.1 Komunikační gramatika Praktickou aplikací teorie komunikace, resp. lingvopragmatické teorie mluvních aktů (speech acts), a zároveň ideje postavit výklad gramatiky nově od významu/funkce k výrazu (srov. Kořenský, 2008) se stala už v 70. letech komunikační gramatika G. Leeche a J. Svartvika. Následovaly práce v různých jazycích a pro různé jazyky, např. G. Zolotovové pro ruštinu, P. Mrazovičové a Z. Vukadinovičové pro srbochorvatštinu, resp. chorvatštinu, U. Hinrichse pro němčinu a další. U nás je jistou obdobou tohoto přístupu teorie tzv. komunikačních funkcí ve Skladbě češtiny autorů M. Grepla a P. Karlíka. Je nepochybné, že toto téma čeká na své zevrubné zpracování a že by bylo významným projevem modernosti naší mluvnice.
1.5.2 Morfologie a vztahy k dalším jazykovým rovinám Morfologická rovina je co do vývojové dynamiky centrální rovinou českého jazykového systému, vyznačuje se zvýšenou a zrychlenou tendencí k deflektivizaci a analytizaci. Zasahuje do všech ostatních rovin, z nichž morfosyntaktická se už v současné době dočkala jistého zájmu, zatímco morfonologická je přes svého slavného zakladatele N. S. Trubeckého v konkrétních 11
popisech češtiny stále omezena jen na několik desítek ilustrativních příkladů, a čeká tedy na své systematické zpracování. Proti tomu vztahy roviny lexikální k morfologické nejsou u nás popsány vůbec. Tak staré rozdíly životnosti a neživotnosti maskulin se projevují, jak známo, např. v D sg. typu ke stolu vs. *ke stolovi, avšak méně se už pracuje s distribucí koncovky -u/-i v případě opačném, u maskulin životných. Srov. *k tatínku vs. k učiteli, ale textově distribuční typu k vašemu tatínkovi, panu doktoru Jindřichu/ovi Novákovi (*Nováku), apod. V případě slovesných tvarů 3. pl. 3. tř. vzor kryje zase hraje roli profánnost nebo funkční omezenost či kulturní charakter lexému, srov. k neutrálnosti směřující tvary kryjou, šijou, ale příznakové diskutujou, privatizujou. Referenční sémantika lexému může ale zasahovat i do morfosyntaxe, srov. plurálovou sémantiku lexému nepřítel (nepřítel se rozutekl vs. *přítel se rozutekl). Takto se vyvíjejí i lexémy s kvantifikačním významem, srov. typ spoustu lidí si myslí..., kde akuzativní tvar proniká do funkce podmětové. Morfologické dublety představují další problém, který není uspokojivě řešen v současných českých mluvnicích ani slovnících především z funkčního hlediska. Tak příliš hrubý identifikátor typu hov., hovorový může způsobit zmatek až narušení jazykového povědomí u nositelů mluvních vzorů: ve veřejnoprávní České televizi moderátoři užívají koncovku -i v lexémech typu husiti, Američani, policisti apod., zatímco televize soukromé se vyznačují standardními koncovkami typu -é. Takto mate uživatele jak MČ 2, tak SSČ; v obou zvítězily subjektivní pocity a lingvistický solipsismus autorů, stejně jako v ČT záměr jazykového poradce. Identifikátor hov. mate i v mnoha dalších případech. Tak tvar židi označovaný jako hovorový, tj. spisovný (?), je v lepším případě možné chápat nejvýš jako expresivní, takže ho nelze do opozice spisovnost – nespisovnost vtěsnat. V některých případech by se zase mělo poukázat na okazionálnost, příp. expresivitu či estetickou relevanci užití některých tvarů, jako je V sg. u jmen obyvatel (Němče, Japonče, Vietnamče aj.). Také pořadí uvádění dublet je v některých případech třeba zpřesnit, první dubleta by měla být neutrální/ější, druhá příznaková. V případě dublet posesivních zájmen N pl. mí, moji; mé, moje; má, moje však jde možná nejen o rozdíly stylové, ale i regionální. Tak tomu ostatně bývá často, jenže ne vždy je tato skutečnost v mluvnicích a slovnících zaznamenána. Tak v západní češtině se začíná v L sg. některých maskulin stírat rozdíl mezi významem lokálním (na hradě) a obsahovým (o hradu), srov. ve dvoru, v komínu, v Brnu, v Kyjevu, v Havlíčkově Brodu aj. ve prospěch koncovky -u. Identifikátor obl., mor. je v dosavadních popisech zřetelně asymetrický, tj. jevy češtiny západní nejsou jím separovány, navíc se využívá jen sporadicky. 1.6 Závěr Uvedené náměty jsou jen zlomkem příležitostí k modernizaci českého mluvnictví. Některé 12
další možnosti uvádějí potenciální spoluautoři potenciální moderní mluvnice češtiny v dalších kapitolách předkládané kolektivní monografie.
13
I ČESKÁ KOMUNIKACE A STYLISTIKA DNES První tematický oddíl s názvem Česká komunikace a stylistika dnes obsahuje šest kapitol. V kapitole Pragmatický pohled na pragmatiku v mluvnici dospívá P. Kaderka k závěru, že do moderní mluvnice patří pasáže o diskursu, argumentaci, komunikačních vzorcích a žánrech, a to vedle jen nezbytných pasáží teoretických. V kapitole O potřebě pozitivní komunikace autorka J. Pacovská, se tento typ diskurzu staví do protikladu s komunikací konfliktní a manipulativní a srovnávají se strategie kooperativní a negativní.
M. Prošek, M. Beneš a K. Smejkalová v kapitole s názvem
Jazyková kultura v mluvnici dovozují, že výklady o základních pojmech typu úzus, norma a kodifikace, kultura jazyka a řeči apod. jsou pro veřejnost velmi užitečné. V kapitole Kam s rétorikou chápe její autorka E. Hájková rétoriku jako aplikovanou lingvistickou disciplinu, z hlediska teoretického pak jde o styl komplexní. Funkční stylistika v kontextu současného vývoje autorky S. Schneiderové je věnována vývoji názorů na stylistiku a jejímu místu v popisu jazyka. Další kapitola s názvem Experimentální psycholingvistika v českém kontextu, jejíž autorkou je Denisa Bordagová, se zabývá zastoupením u nás dosud málo pěstovaných psycholingvistických disciplin.
14
2 PRAGMATICKÝ POHLED NA PRAGMATIKU V MLUVNICI Petr Kaderka 2.1 Analýza současné situace
2.1.1 Pojem pragmatiky a jeho různé kontexty S termínem pragmatika, odvozeným z řeckého pragma ‚jednání, akt‘, se poprvé setkáváme v Morrisově (1997 [1938]) rozvržení sémiotiky (vědy o znacích) do tří odvětví: sémantiky, syntaktiky a pragmatiky. Morris toto rozvržení odvodil ze své analýzy sémiózy (procesu, v němž něco funguje jako znak). Podle něj má sémióza tyto tři dimenze: a) sémantickou, týkající se vztahů „mezi znaky a objekty, o nichž jsou znaky použitelné“; b) syntaktickou, týkající se formálních vztahů mezi znaky, a c) pragmatickou, týkající se vztahů „mezi znaky a interprety“ (tamtéž, s. 204–205). Morrisův projekt nauky zabývající se pragmatickou dimenzí sémiózy je značně široký: pragmatika podle něj pojednává „o všech psychologických, biologických a sociologických aspektech sémiózy“ (tamtéž, s. 226). Sémiózu přitom Morris neomezoval na použití verbálních znaků: zajímala ho jak verbální, tak neverbální sémióza (srov. Petrilli, 2011). Tento aspekt Morrisova přístupu byl v následujícím vývoji pragmatiky poněkud pozapomenut a teprve v posledních desetiletích se pragmatika navrací k průzkumu neverbální komunikace (např. Wharton, 2009). Výzkumy, které bychom dnes označili za pragmatické, nemají však svůj počátek u Morrise, nýbrž sahají mnohem dál do historie. V evropském prostoru bychom za předchůdce pragmatického zkoumání mohli považovat klasickou rétoriku; (srov. Morris, 1997, s. 226): „Historicky lze považovat za ranou a užší podobu pragmatiky rétoriku.“ Toto spojení rétoriky a pragmatiky není nijak překvapivé, uvážíme-li, jak podobné je zaměření obou oborů. Pragmatika se snaží vědecky (teoreticky) uchopit to, co dennodenně zažíváme a co postupně utváří naši komunikační kompetenci – naše zkušenosti s verbální i neverbální komunikací, s postupy, které se osvědčily, protože byly úspěšné, i s postupy, které selhaly nebo se ukázaly jako problematické. Podobně se i klasická rétorika snažila zaznamenat a sumarizovat komunikační zkušenosti lidí, příp. poskytnout „návod“ pro přesvědčivé a působivé mluvení na veřejnosti. Srov. Také zde kap. 5. Na rétoriku lze tudíž zpětně nahlédnout jako na speciální oblast pragmatiky zaměřující se na teoretické i praktické uchopení specifické situace řečníka. Toto tradiční zaměření rétoriky výstižně charakterizuje Joachim Knape: „Teorie rétoriky se nezajímá o komunikanta v roli člena orchestru při koncertování komunikačního světa, nýbrž o komunikanta v roli sólisty nebo v roli dirigenta, pokud je zapotřebí chopit se taktovky. Teorie rétoriky tudíž není obecnou teorií komunikace, nýbrž speciální 15
teorií komunikace“ (Knape, 2000, s. 34; přeložil P. K.). Tato specializace rétoriky se ve 20. století opakovaně dočkala různých přehodnocení. Např. Geoffrey Leech, který charakterizuje svůj přístup k pragmatice jako přístup rétorický, explicitně vypojuje ve své vlivné knize Principles of Pragmatics (1983) rétoriku z historických souvislostí: „Ale zatímco v určitých historických tradicích je rétorika chápána jako umění používat obratně jazyk za účelem přesvědčování, literárního výrazu nebo veřejného projevu, já tu mám na mysli efektivní užívání jazyka v nejobecnějším smyslu. Toto pojetí aplikuji primárně na každodenní rozhovory a pouze sekundárně na připravenější a veřejná užití jazyka. Smyslem termínu rétorika v tomto kontextu je to, že zaměřuje pozornost na řečovou situaci orientovanou na cíl, ve které mluvčí/pisatel používá jazyk, aby vyvolal určitý účinek v mysli posluchače/čtenáře“ (Leech, 1983, s. 15; přeložil P. K.). Leechovo chápání komunikačního jednání jako „orientovaného na cíl“ (goal-oriented) má svou paralelu ve funkčním přístupu v jazykovědě (jazykové prostředky jsou analyzovány z hlediska svých funkcí při dorozumívání, tj. z hlediska komunikačních cílů, k jejichž dosažení mají sloužit). Nejedná se o náhodnou shodu. Leech se zde skutečně inspiroval funkcionalistickou teorií jazyka a komunikace, konkrétně pracemi Michaela Hallidaye. Jazykovědný funkcionalismus byl vůbec pro rozvoj pragmatiky v Evropě důležitý: svým důrazem na osobu mluvčího a na ukotvenost mluvení v mluvní situaci připravil půdu pro bouřlivý rozvoj pragmatických zkoumání v poslední čtvrtině 20. století (srov. Koyama, 2011; k mnohovrstevnatému pojmu funkce v pražském funkcionalismu srov. např. Daneš, 2008, s. 12–14; k přínosu V. Mathesia srov. Nekula, 1999; k přínosu R. Jakobsona srov. např. Auer, 2014, s. 36–43). Nebývalý zájem o komunikačně orientované výzkumy v jazykovědě v 70. letech 20. století, které byly inspirovány obdobnými výzkumy ve filozofii, sociologii a antropologii, přivedl některé badatele k tezi, že v té době došlo v jazykovědném zkoumání ke komunikačně-pragmatickému obratu (viz Helbig, 1991). Tento obrat mohl být pochopitelně pociťován v různých zemích různě silně, neboť studie, které by se daly shrnout pod pojem pragmatiky, vznikaly na různých místech už dříve, v průběhu celého 20. století. Od 70. let však existuje pragmatika jako mezinárodně etablovaný a institucionalizovaný obor (např. časopis Journal of Pragmatics začal vycházet v roce 1977; Verschuerenova anotovaná bibliografie pragmatiky vyšla v roce 1978; Mezinárodní pragmatická asociace funguje od roku 1986). Kromě nově vzniklých výzkumných směrů, které uvádí Helbig (1991) jako doklad své teze o komunikačně-pragmatickém obratu (textová lingvistika, teorie mluvních aktů, funkčně-komunikační popis jazyka, analýza rozhovoru, sociolingvistika, psycholingvistika, hermeneutika v jazykovědě), bychom se rádi zmínili ještě o dalších oborech, které významně posunuly naše poznatky o pragmatických aspektech sémiózy: etnometodologie a konverzační analýza, etnografie komunikace, interpretativní sociolingvistika, interakční 16
(socio)lingvistika, lingvistická etnografie, lingvistická antropologie a kritická analýza diskurzu. Ve všech těchto oborech se badatelé zaměřují na průzkum lidského jednání, své poznatky odvíjejí z pozorování sociálních interakcí, konstruujíce přitom různě široce chápaný pojem kontextu (k základnímu kánonu vědění o teorii sociální/jazykové interakce srov. Auer, 2014).
2.1.2 Pragmatika v moderní mluvnici češtiny: obrácení tradiční perspektivy Z předchozího oddílu, domníváme se, jasně vyplynulo, že nemá smysl snažit se pokrýt v rámci jedné publikace (zaměřené primárně na gramatiku češtiny) celou rozlehlou a bohatě strukturovanou oblast pragmatických studií. Rozhodnutí, kudy vést hranici, která témata zahrnout a která nechat stranou, čili jak pragmatiku vymezit, podléhá samo „pragmatické“ motivaci, tedy otázce, k čemu má takové vymezení sloužit a kdo takové vymezení provádí. Názorně to dokládají předmluvy k různým publikačním počinům v oboru. Např. Stephen Levinson (1983) uvedl svou jednosvazkovou učebnici slovy, že „není možné ani žádoucí vtěsnat do jedné lingvistické učebnice vše, co spadá do rubriky pragmatiky“, a že se proto bude zabývat jen těmi tématy a studiemi, které vycházejí z angloamerické tradice logické analýzy jazyka a filozofie běžného (přirozeného) jazyka (Levinson, 1983). Naproti tomu editoři devíti svazků pragmatických příruček nakladatelství De Gruyter si mohli dovolit rozmáchlejší, pluralitní přístup. V předmluvě k této řadě uvádějí: „[Řada Handbooks of Pragmatics] pracuje s širokou koncepcí pragmatiky. Zabývá se přístupy tradičními i současnými, lingvistickými i filozofickými, sociálními i kulturními, vycházejícími z textu i z kontextu a také přístupy diachronními i synchronními [...]“ (Bublitz – Jucker – Schneider, 2010– 2014; přeložil P. K.). Wataru Koyama (2011) pak v historiografickém přehledu uveřejněném v prvním svazku této evropské knižní řady zastává tezi, že „pravým domovem lingvistické pragmatiky je ‚kontinentální tradice‘ [...], která se snaží z kontextové, pragmatické perspektivy nahlédnout jazyk a komunikaci v našich životních světech [life-worlds], a nikoli ‚angloamerická tradice‘, která chápe pragmatiku jako úzce vymezený doplňkový komponent k ahistorickým, univerzalizujícím výzkumům syntaxe a sémantiky [...]“ (tamtéž, s. 140; přeložil P. K.). Českému prostředí – zdá se – dominuje navzdory domácí funkcionalistické tradici právě toto úzké angloamerické vidění pragmatiky, jak ho charakterizuje výše Koyama (viz např. monografii M. Hirschové, 2006): za výchozí korpus vědění je považována sémantika a syntax, a pragmatika slouží pouze k tomu, aby specifikovala poznatky sémantické a syntaktické. Proti takovému postupu nelze jistě nic namítat, pokud chceme zůstat sémantiky a syntaktiky a pouze obohacovat, specifikovat či zpřesňovat své znalosti o sémantických a syntaktických dimenzích jazyka. Slabinou tohoto přístupu je, že nikdy nevykročí ze stínu sémantických a syntaktických studií; pragmatika je jako jejich chudý 17
příbuzný – svou výzkumnou agendu odvozuje vždy od svého mocnějšího příbuzenstva. Má-li však pragmatická část v mluvnici moderní češtiny přinést inovativní pohled na fungování jazyka a komunikace, měla by mít nezávislé východisko. Není totiž zřejmé, proč by měla být pragmatická teorie závislá na sémantických a syntaktických abstrakcích lingvistů, když je jejím cílem popis a výklad zákonitostí situované komunikace. Pro pragmatickou část moderní mluvnice češtiny proto navrhujeme obrácení tradiční perspektivy: začít holistickým popisem mezilidské komunikace jako sociální aktivity a teprve potom obrátit pozornost k jednotlivým jazykovým jevům a jejich pragmatické dimenzi. Tomuto holistickému popisu by byl věnován samostatný oddíl (Pragmatika); popisy pragmatických aspektů dílčích jazykových jevů by byly součástí příslušných oddílů (Fonetika, Pravopis, Morfologie atd.). Východiskem pro návrh samostatného pragmatického oddílu je pojem sociálního jednání, resp. interakce. Solidní teoretické základy k teorii jednání lze najít v pracích Alfreda Schütze (2003a, 2003b aj.). Inspiraci lze najít ale i jinde – zvláště v ruské teorii dialogu (Vološinov, 1929). Z hlediska jednání (resp. interakce) mají stejnou důležitost složky verbální i neverbální; v návrhu pragmatického oddílu se proto explicitně pracuje s multimodálním pojetím komunikace (srov. Čmejrková – Kaderka, 2013, zejm. kap. III). Návrh se opírá o metodologii sociálních věd vypracovanou A. Schützem (2010). 2.2 Návrh struktury výkladu Návrh rozšiřuje, doplňuje a přehodnocuje strukturu naší publikace Pragmatické aspekty češtiny (Čmejrková – Kaderka, 2013). Pojem pragmatiky a jeho kontexty oAngloamerická tradice oKontinentální tradice Komunikační situace oObjektivní aspekty situace oSubjektivní aspekty situace oIntersubjektivní aspekty situace oTypizace komunikačních situací Znaky v životním světě oAprezentace a sémióza oZnačky oIndicie 18
oZnaky v užším smyslu oSymboly Funkce sdělení oReprezentační / referenční / prostě sdělovací funkce oExpresivní / emotivní funkce oApelová / konativní funkce oPoetická funkce oFatická funkce oMetajazyková funkce oMetapragmatická funkce Vztahy mezi účastníky komunikační situace o„Tvář“ oZdvořilost oKategorizace účastníků oKonstruování a vyjednávání identit a pozic Organizace rozhovoru oStřídání mluvčích v rozhovoru oPárové sekvence oPresekvence oPreferenční organizace Organizace textu oTextová koheze oRozvíjení tématu oOdstavce, kapitoly oTranstextovost Sémiotická multimodalita oNeverbální aspekty mluvené komunikace oNeverbální aspekty psané (tištěné) komunikace Komunikační vzorce a komunikační žánry oTypizace, habitualizace a institucionalizace komunikačních průběhů oKomunikační vzorce oKomunikační žánry 19
Argumentace oProblematizace nároků na platnost oRacionalita argumentování oRelevantnost argumentů oArgumentační schémata oTopika Diskurz oKontext a kontextualizace oDiskurzní formace oDiskurzní aliance oDiskurz a moc oDiskurz a ideologie 2.3 Poznámky k vybraným částem V následujících pododdílech komentuji jen ty části v navržené struktuře výkladu, které se oproti publikaci Pragmatické aspekty češtiny (Čmejrková – Kaderka, 2013) objevují v návrhu nově.
2.3.1 Pojem pragmatiky a jeho kontexty Úvodní přehled o různých pojetích pragmatiky se zaměří na vykreslení dvou hlavních tradic: angloamerické a kontinentální. Důkladnější pozornost bude přitom věnována kontinentálnímu pojetí, ke kterému se navržený oddíl koncepčně hlásí. Tato kapitola bude kompilační (bude vycházet mj. z těchto zdrojů: Levinson, 1983; Pressman, 1994; Nerlich – Clarke, 1996; Koyama, 2011). Jednotícím prvkem bude důraz položený na fenomenologické kořeny moderních pragmatických výzkumů. Ty lze odhalit např. u Karla Bühlera, Romana Jakobsona, Alfreda Schütze, Harolda Garfinkela, Ervinga Goffmana aj.
2.3.2 Znaky v životním světě Tato kapitola nahradí původní výklad o znakových teoriích F. de Saussura a Ch. S. Peirce. Představí ryze pragmatickou koncepci sémiózy z pera fenomenologa Alfreda Schütze (2003b). V této koncepci se vychází z teze, že znaky (v širokém smyslu) nám pomáhají vyrovnat se s nejrůznějšími transcendencemi, které v každodenním životě zažíváme (vzhledem k časovým a prostorovým danostem svého působení ve světě, vzhledem k existenci druhého člověka ve světě a vzhledem 20
k existenci přírody a společnosti). Každému typu transcendence odpovídá určitý typ znaku (značky, indicie, znaky v užším smyslu, symboly).
2.3.3 Funkce sdělení Kapitola prezentující funkční modely komunikace Karla Bühlera a Romana Jakobsona bude doplněna výkladem o metapragmatické funkci (Silverstein, 1976; Bublitz – Hübler, 2007). Metapragmatickou funkci mají v komunikaci „metapromluvy“, tj. promluvy o promluvách neboli promluvy o smyslu, komunikačním cíli apod. jiných promluv. Promluvy s metapragmatickou funkcí jsou přirozenou součástí běžné komunikace.
2.3.4 Vztahy mezi účastníky komunikační situace Kromě Goffmanova pojmu tváře, teorie zdvořilosti a teorie sociálního „pozicování“ (Čmejrková – Kaderka, 2013, kap. 5) bude v kapitole představena také etnometodologická teorie členské kategorizace, a to především z hlediska vztahu mezi kategorizací účastníků interakce a vývojem interakce (Watson, 1997).
2.3.5 Organizace rozhovoru V kapitole budou představena základní témata, kterými se zabývá etnometodologická konverzační analýza (Nekvapil, 1999/2000), a to zejména ta, která jsou spjata se sekvenční analýzou: střídání mluvčích v rozhovoru, preferenční organizace, párové sekvence, presekvence, opravné sekvence atd.
2.3.6 Organizace textu Výklady o koherenci a kohezi textu, rozvíjení témat a výstavbě odstavců a kapitol budou čerpat z existujících pojednání v českých gramatikách a z textově-lingvistických a stylistických studií. Zvlášť bude pojednáno o případech, kdy text transcenduje sám sebe, čili o fenoménu tzv. transtextovosti (Genette, 1993).
2.3.7 Sémiotická multimodalita Kapitola pojedná o principech sémiotické multimodality, tj. o synergickém využívání různých sémiotických modů v komunikaci. V samostatných oddílech rozebere neverbální aspekty mluvené 21
komunikace (tělesné postoje, výrazy tváře, pohledy, gesta) a psané (tištěné) komunikace (typografie, tabulky, obrázky).
2.3.8 Argumentace Kapitola se bude zabývat základními pragmatickými otázkami argumentování: proč lidé argumentují, jak argumentují a kdy argumentují (Kopperschmidt, 2000). Pozornost bude věnována také argumentačním schématům a jejich systematizaci.
2.3.9 Diskurz Kapitola představí teorii diskurzu kompatibilní s teorií jednání. V navržené koncepci diskurz sdružuje komunikáty na základě společného tématu a společného postoje k němu (srov. Kaderka, 2010, s. 57: „Typické, vyhraněné způsoby sémiotického uchopení konkrétního tématu bývají ve společnosti asociovány s určitými (rozpoznatelnými, někdy i pojmenovatelnými) společenskými postoji a hledisky. Tyto typické, vyhraněné způsoby uchopení tématu lze popsat právě pomocí pojmu diskurz.“). Kapitola vyloží mechanismy vytváření diskurzních formací a diskurzních aliancí (tamtéž) a jejich mocenské a ideologické aspekty.
22
3 O POTŘEBĚ POZITIVNÍ KOMUNIKACE Jasňa Pacovská 3.1 Co je pozitivní komunikace Chceme-li v moderní mluvnici češtiny vysvětlit, v čem spočívá podstata pozitivní komunikace, nabízí se srovnání s jejím opakem, tedy s komunikací, kterou nelze vnímat jako pozitivní. V takovém případě většinou mluvíme o komunikaci konfliktní, často také manipulativní. Tento typ komunikace se vyznačuje nevstřícností vůči partnerovi a výraznými egocentrickými tendencemi. Naproti tomu pozitivní komunikace se vyznačuje vstřícností vůči komunikačnímu partnerovi, respektováním jeho osoby, jeho potřeb a zájmů. Taková komunikace je vnímána všemi účastníky kladně, většinou všem přináší radost a pocit uspokojení. Výklad těchto pojmů je pro mezilidskou komunikaci natolik důležitý, že základní pojmy a jejich aplikace vysvětlujeme v dalším textu zevrubně. Podle R. Palouše (Palouš, 1977, s. 9) „rozhovor je přece veden za předpokladu jakéhosi přátelství obou rozmlouvajících, totiž že se navzájem neklamou.“ Dále se Palouš odvolává na Sokrata, který charakterizuje k dialogu málo připravené účastníky jako nevzdělance; při rozhovoru si nevedou věcně, nepečují o to, jak se to se záležitostí, o niž jde, má; jejich přední snahou je, aby prosadili svůj názor, své stanovisko tak, aby všichni přítomní je přijali jako své mínění. I podle lingvistů platí, že dialog by měl probíhat jako práce na „společné půdě“ a mezi účastníky by se mělo šířit vědomí vzájemnosti. Jsme přesvědčeni, že účastník dialogu by měl být vybaven komunikačními dovednostmi podporujícími vztahy vzájemné úcty a respektu. Je třeba vycházet z vědomí, že komunikací je každý kontakt mezi lidmi, každé setkání, neboť: není možné nekomunikovat. 3.2 Komunikační akt a komunikační proces Než přistoupíme k vymezení pozitivní komunikace, je třeba, abychom si uvědomili, že každá komunikace se realizuje v rámci komunikačního procesu, jednotlivé úseky představují komunikační akty. Tyto akty jsou tvořeny několika činiteli.
23
3.2.1 Schéma komunikačního aktu
Komunikační akt je možný jedině za předpokladu, že se ho zúčastní tito činitelé (podle Jakobsona, 1995): původce (mluvčí nebo pisatel, autor), adresát (posluchač, čtenář), kontakt (fyzický kanál a psychické spojení mezi původce a adresátem), kontext (souvislosti, v nichž komunikační akt probíhá; dělí se na jazykový a mimojazykový neboli konsituaci), sdělení (jistým způsobem vybraná a uspořádaná informace, která je určena k přenosu), kód (množiny symbolů a pravidel jejich užívání, jimiž se sdělení převádí do podoby vhodné k přenosu; musí být zcela nebo aspoň z větší části společný původci i adresátovi). Schéma představuje dynamický přístup ke komunikaci. Východiskem a současně prvním participantem ve schématu je produktor A; dalším participantem je sdělení a; třetím participantem je recipient A'. Všechny tři participanty jsou ve vzájemném vztahu a navzájem se ovlivňují. Vzájemné ovlivňování je na schématu znázorněno šipkami. Vliv kontextu a situace je na schématu znázorněn přerušovanými šipkami. Navíc, vzhledem k práci Šlédrové, 1988, doplňujeme ke schématu ještě šipky, které bezprostředně spojují A' s A, neboť spojení, k němuž dochází přes a, jsme shledali jako nedostatečné, zejména vzhledem k zpětnovazebnímu působení recipienta na produktora. V opačném směru (tedy od A směrem k A') přímou spojnici nevedeme, protože veškeré projevy produktora, i neverbální, včetně mimiky, pokládáme za součást sdělení, recipient je přijímá prostřednictvím a. Klíčovým pojmem v komunikačním procesu je záměr mluvčího. Komunikační záměry chápou představitelé pragmatické lingvistiky jako snahu komunikantů ovlivnit v průběhu komunikační události partnery, utvářet jejich postoje, city, psychický stav, způsobit změnu ve vlastní informovanosti nebo informovanosti partnerů, změnit skutečnost, o které se komunikuje, ovlivnit 24
průběh komunikační události, popř. též společenskou situaci, jejíž součástí je komunikační událost (srov. Kořenský a kol., 1999). 3.3 Základní rysy pozitivní komunikace Pozitivní komunikaci spojujeme s představou rozhovorů, které vedeme v běžném každodenním styku při výměně nejrůznějších informací. I pro takovéto rozhovory je třeba, aby jejich účastníci byli vybaveni komunikačními dovednostmi, které k pozitivnímu průběhu komunikace přispívají. Jak jsme již uvedli, komunikací je každý kontakt mezi lidmi, každé setkání. Při každém setkání si totiž vždycky něco sdělujeme, někdy slovy, někdy jen pohledem, gestem nebo úsměvem. Mezilidská komunikace má velmi rozmanité podoby. Nám půjde zejména o rozhovory, které působí všem účastníkům radost nebo alespoň vedou k pocitu uspokojení. Představme si dva přátele, kteří si navzájem něco vyprávějí (něco si sdělují), přitom se chovají přátelsky, tváří se vstřícně, usmívají se na sebe, nevyjadřují se dvojznačně, vzájemně se pozorně nejen poslouchají, ale také si naslouchají, celým svým chováním dávají najevo, že si rozumějí. Takový rozhovor, který vede k vzájemnému porozumění, ze kterého mají všichni jeho účastníci dobrý pocit, je příkladem pozitivní komunikace. Umět vést takový rozhovor není nic samozřejmého. Není to však také jen věcí nadání, vrozených schopností; takovému chování je možné (a je třeba) se naučit. Někdo se musí učit více, někomu stačí méně. Co je pro vznik tohoto rozhovoru důležité? Především jsou to účastníci rozhovoru: ten, kdo mluví (mluvčí, autor, podavatel), a ten, kdo naslouchá (posluchač, adresát, příjemce), viz schéma komunikačního aktu výše. Obě komunikační role se střídají. Dále je to téma, o kterém se mluví (předmět komunikace). K rozhovoru by nemohlo dojít, kdyby se účastníci nesešli, kdyby nedošlo k jejich kontaktu a kdyby neovládali stejný jazyk (stejný komunikační kód). Rozhovor se odehrává v prostředí, které je pro něj vhodné; takovému prostředí říkáme komunikační situace, někdy také komunikační kontext. Pro úspěšný průběh komunikace je důležité, aby účastníci spolu chtěli komunikovat, aby byli pro vzájemnou komunikaci motivováni a aby měli pozitivní postoj k tématu rozhovoru i k sobě navzájem. Motivace, zájem, emoční vyladění a postoje komunikačních partnerů se významně podílejí na průběhu komunikace. Někdy k úspěšnému dorozumění přispívají, jindy mu mohou naopak bránit. Sejde-li se více osob, každá z nich si odnáší z rozhovoru jiné informace, protože již před zahájením rozhovoru každá z nich nějaké měla. V rozhovoru si nevyměňujeme jenom věcné informace, ale také hodnotící postoje, názory, city, přání. Všechny komunikační faktory vstupují do komunikačního procesu jako celku, vztahují se jak k roli mluvčího, tak k roli posluchače. Praxe potvrzuje, že komunikační dovednosti související s těmito rolemi nebývají vyvážené a 25
že roli posluchače je třeba věnovat zvláštní pozornost v podobě cíleného pěstování dovednosti poslouchání a naslouchání. Jestliže pozorně posloucháme, dozvídáme se věcné informace a lze říci, že se rozvíjíme intelektuálně. Poslouchání nám však také umožňuje odlišit fakta od domněnek či názorů a posuzovat objektivitu sdělení. Jestliže nasloucháme, vciťujeme se do postojů, názorů, zážitků, dojmů a starostí partnera. Je třeba, abychom si uvědomili, že nemůžeme zaměřovat naši pozornost pouze na verbální sdělení, ale že musíme být vnímaví i vůči neverbálním projevům mluvčího. Pro posílení vzájemnosti, z níž pozitivní komunikace vzniká (viz výše), je třeba, abychom naslouchání dávali najevo. Naslouchání by mělo být zvnějšňováno jak nejazykovými prostředky, tak uplatňováním jazykových prostředků. Naslouchání a poslouchání od sebe není možné v rozhovorech striktně oddělovat; obě dovednosti se v komunikaci prolínají. Rovněž nelze izolovat roli mluvčího a posluchače. Za rozhovor nelze považovat situaci, kdy se každý účastník chce především sám prezentovat. Takoví lidé se navzájem téměř neposlouchají; když se jeden nadechne, druhý toho využije a pokračuje ve svém monologu a naopak. Žádný není ochoten poslouchat, co komunikační partner vypráví, a už vůbec není ochoten naslouchat a sdílet s partnerem zážitky; v tomto případě můžeme užít termín egocentrický mluvčí. Obě uvedené komunikační dovednosti, poslouchání i naslouchání, jsou však důležité, přispívají k udržení dobrých mezilidských vztahů, mohou se podílet i na jejich zlepšení, a proto bychom je měli ovládat. Kdo umí dobře poslouchat, získá z rozhovoru více informací, umí se i v neznámém prostředí rychleji orientovat. Obecně poslouchání přispívá k intelektuálnímu rozvoji člověka, má však své místo i v každodenní komunikaci. Součástí umění účinně poslouchat je i dovednost klást vhodné doplňující a zpřesňující otázky. Jak dáváme poslouchání najevo? Zpravidla zcela bezděčně: pohledem, mimikou, doteky, pohyby těla (zejména nakloněním hlavy) − zkrátka především prostředky nejazykovými (neverbálními). Když svého komunikačního partnera posloucháme, získáváme od něho věcné informace (jde o racionální komunikaci, v níž se citově neangažujeme), když mu nasloucháme, posilujeme kladný vztah mezi partnery. Se svými myšlenkami, pocity, radostmi či problémy se svěřujeme zpravidla pouze tomu, komu nejen důvěřujeme, ale kdo nám bude upřímně naslouchat, kdo bude naše problémy prožívat s námi. A naopak: skutečně naslouchat jsme schopni pouze tomu, koho si vážíme, komu důvěřujeme, koho máme rádi. Naslouchání je tedy proces, kterého se účastníme nejen svým rozumem, ale angažujeme se v něm i citově. Naslouchání může být samozřejmě pouze předstírané; předstírané naslouchání (předstíraná účast) patří k základním prostředkům manipulativní komunikace (viz níže). Komunikační situace jsou nekonečně rozmanité a poslouchání a naslouchání se mnohdy prolínají, nelze je od sebe zřetelně odlišit. Např. téma rozhovoru může být sice věcné, ale protože 26
vztah mezi komunikačními partnery je emocionálně příznakový, téma se mění, partneři si začnou s potěšením naslouchat. Jindy je líčení zážitků střídáno informacemi zcela věcnými, které partner pouze poslouchá. Věcné téma může být také podáno s takovým zaujetím, že mluvčí posluchače „strhne“, takže mu zbožně naslouchá, i když hovoří třeba o technologických postupech při výrobě umělých hnojiv. K závažné neshodě mezi komunikanty dochází tehdy, když mluvčí nenachází u posluchače (posluchačů) přiměřenou odezvu. Zvláště je to patrné ve vyhraněných situacích. Jestliže mluvčí hovoří se zřetelným citovým zaujetím, avšak posluchač jeho zaujetí nesdílí a svůj odstup dává najevo tím, že pouze nezúčastněně, nedůvěřivě či roztržitě poslouchá, může to vést až k ochladnutí vzájemných vztahů mezi komunikanty. K pozitivní komunikaci nepřispívá ani (méně obvyklý) opačný krajní případ, kdy mluvčí nezúčastněně sděluje nějaké informace a posluchač mu dychtivě naslouchá, hltá každé jeho slovo. Oba krajní případy svědčí o nerovnocenném vztahu mezi komunikačními partnery; chováním nejen mluvčího, ale i posluchače se takový vztah dále prohlubuje. Typickým příkladem negace zmíněných pozitivních charakteristik komunikace je následující ukázka (převzato z publikace: Mareš − Křivohlavý, 1995). Ke komunikaci došlo ve škole při hodině matematiky. Zapojili se do ní: jednotlivý žák (Ž), skupina žáků a učitelka (U). Ž: Paní učitelko, dalo by se to rozdělit! U: No, možná... Ž: Pančelko, můžu to říct? U: Co? Ž: Jak by se to dalo udělat. Žáci: Jak? Jak? Ž: Můžu? U: Už jsem řekla: doma se přesvědčíte. Teď už toho necháme. Jedná se o ukázku, v níž se žák a později i spolužáci dožadují potvrzení správnosti vlastních kognitivních procesů; jsou sami pozitivně motivováni k hledání tvůrčích postupů a pozitivně se staví k tématu. Protože učitelka neposlouchá, nenaslouchá, onu vzájemnost rozbíjí, můžeme říct, že vystupuje v roli destruktivního činitele v rovině kognitivní i motivační. 3.4 Manipulativní komunikace Jak jsme již v úvodu naznačili, velmi často se setkáváme s komunikací, která se významně 27
vymyká výše popsaným rysům pozitivní komunikace. Jde o komunikaci manipulativní, častou v médiích. V čem spočívá manipulace s divákem či se čtenářem? Např. v televizní reklamně jsou divákovi sugestivně nabízeny plenky, které zaručují dětem to nejlepší pohodlí: Chcete pro své dítě to nejlepší? Dopřejte mu plenky… Vše doplněno barevnými obrázky šťastných a spokojených dětí. To nejlepší chce pro své dítě samozřejmě každý rodič. I když nemá právě v úmyslu rozšiřovat sortiment obvyklých nákupů, sugestivně položená otázka mnohého zarazí, v nejedné matce zahlodá myšlenka, jestli své dítě o něco důležitého neochuzuje, jestli by přece jen ty nabízené plenky, mýdlo či kaši neměla aspoň zkusit. Právě to je cílem reklamy. Reklama uvádí přednosti zboží vždy od jednoho výrobce či z jednoho obchodu, neposkytuje adresátovi možnost objektivního porovnání s jinými výrobky, a tím vlastně možnosti jeho rozhodování omezuje. Prostředky, jak toho dosáhnout, jsou v reklamě velmi propracované a existuje o nich bohatá literatura (např. Čmejrková, 2000; Vysekalová − Komárková, 2002; Komárková, 2006). Široké možnosti pro manipulaci s míněním čtenářů či diváků poskytuje také publicistika; zejména komentáře (politické, sportovní i jiné) vyjadřují nejen stanovisko komentátora či listu, ale často podávají návod, jak komentované události chápat. V úvodu jsme definovali záměr mluvčího či pisatele jako snahu zapůsobit na vědomí adresáta, něco v jeho vědomí změnit. Cílem manipulativní komunikace je přimět adresáta, aby vykonal něco, co by sám od sebe neudělal, aby zaujal postoj, který by jinak nezaujal. Kdybychom však zůstali jen u tohoto vymezení, museli bychom konstatovat, že manipulativní je značná část pedagogické komunikace a výchovného působení vůbec: většina dětí si neuklízí po sobě hračky z vlastní potřeby, ani se neučí zeměpisným názvům, kvadratickým rovnicím či vyjmenovaným slovům z vlastního zájmu. Abychom komunikaci mohli nazvat manipulativní, musí mít ještě jeden rys: změna ve vědomí adresáta je ku prospěchu produktora, zatímco zájem o prospěch adresáta je pouze předstíraný. Nejzřetelnějším příkladem je opět reklama: cílem zadavatele reklamy je, aby si adresát koupil nabízený výrobek. Manipulativní komunikace však může mít i cíle dlouhodobější a méně průhledné. Cílem politického komentáře je postupná modifikace (nebo také upevňování) politických postojů čtenářů. Naproti tomu školní komunikace má vést především k (budoucímu) prospěchu adresátů, a není tedy komunikací manipulativní. S více či méně úspěšnými pokusy o manipulaci se setkáváme nejen jako adresáti masových médií, ale i v každodenním hovoru. Právě zde má manipulátor často dlouhodobé cíle: slouží k vytváření, upevňování či změně postojů adresáta, ale také k získání či udržení převahy nad ním. Zkušený manipulátor ví, že nejdůležitější je získat důvěru svého komunikačního partnera: ovlivňovat se necháme pouze od toho, komu důvěřujeme, nebo od toho, kdo nám imponuje. Osvědčenými 28
prostředky získávání důvěry je zájem o osobu adresáta, dotazy na rodinu, starosti, zdraví, dostatek pochopení pro jeho těžkosti, drobná pomoc. Samozřejmě ne každá hodná sousedka, pozorná kolegyně či chápavý šéf skrývají ještě nějaké další cíle. V návaznosti na manipulativní komunikaci je třeba, abychom si vymezili ještě další typ komunikace, která také potírá principy výše popsané komunikace pozitivní. Jedná se o komunikaci negativní. Ta je tvořena negativními reakcemi, které se vyznačují následujícími rysy: • nedůvěrou a nedostatkem respektu vůči komunikačnímu partnerovi; • nemístnou soutěživostí směřující k získání převahy nad komunikačním partnerem; • posilováním negativních emocí, vyvoláváním pocitu viny (výčitky); • neopodstatněnou generalizací nedostatků komunikačního partnera; • expresivním, pejorativním vyjadřováním. 3.5 Kooperativní komunikace Abychom si porozuměli, měli bychom spolu se svým komunikačním partnerem (partnery) na vývoji rozhovoru spolupracovat. Tento způsob chování, kterému říkáme kooperativní, je založen na vstřícném postoji účastníků a je vytvářen na základě tzv. kooperačního principu. Platí, že formulace každé repliky je dána mnoha faktory. Z hlediska kooperačního principu zvlášť důležitým činitelem, který podstatným způsobem ovlivňuje, o čem mluvíme i jak to říkáme, je míra společných věcných znalostí o předmětu komunikace i o postojích partnera k tomuto předmětu. V rozhovoru se projevuje především v míře explicitnosti vyjádření. Jestliže spolu hovoří např. kolegové o provozních problémech laboratoře, ve které oba pracují, mohou volit (a zpravidla také volí) velmi úsporné výrazové prostředky; opírají se o rozsáhlé sdílené znalosti daného předmětu komunikace, znají jak prostředí a osoby, tak široké souvislosti. Pro náhodného pozorovatele by jejich rozhovor mohl být až nesrozumitelný. Když však jeden z nich později vypráví o stejné záležitosti nezúčastněné osobě, které je výše popsané prostředí zcela cizí, musí volit podstatně explicitnější vyjádření s mnoha vysvětlujícími vsuvkami. K nejznámějším teoriím založeným na vztahu spolupráce (součinnosti) mezi účastníky rozhovoru patří Griceovy konverzační maximy (Grice, 1975). Jedná se o zásady, pravidla či normy, kterými se v rozhovoru intuitivně řídíme, máme-li zájem na jeho plynulém a bezkonfliktním pokračování. Tyto maximy se týkají vždy jednoho příspěvku (repliky) se zřetelem k tomu, v jaké fázi rozhovoru je vysloven. Jsou pro nás i určitým vodítkem, jak vhodně, přiměřeně pokračovat v rozhovoru s ohledem na situaci, partnera i na to, co již bylo v předchozích fázích rozhovoru řečeno. Maximy se zabývají věcným obsahem rozhovoru; nemůžeme je proto aplikovat na takové rozhovory, 29
jejichž hlavním, popř. jediným cílem je kontakt mezi partnery. Grice formuloval čtyři následující maximy: 1. Maxima kvantity: Buď tak informativní, jak je v dané fázi rozhovoru třeba, ale ne více, než je třeba. Partnera není možné informacemi zahlcovat, stejně tak některé podstatné informace zamlčovat. 2. Maxima kvality: Říkej jen to, o čem jsi přesvědčen, že je to pravda. Tato maxima přispívá k udržení vzájemné důvěry mezi účastníky rozhovoru. Spolu s maximou čtvrtou vylučuje z přátelského rozhovoru nepřesné, neúplné a záměrně zavádějící informace. 3. Maxima relevance: Formuluj svůj příspěvek tak, aby byl vzhledem k dané fázi rozhovoru relevantní. Jestliže je maxima relevance oboustranně dodržována, oba účastníci spolupracují na plynulosti rozhovoru: základní téma rozhovoru je postupně myšlenkově zpracováváno, dílčí témata na sebe plynule navazují až do svého vyčerpání. V praxi to znamená především požadavek nevracet se znovu a znovu k dílčímu tématu, které bylo v předchozích replikách dostatečně prohovořeno, neopakovat, co již bylo řečeno nebo co je účastníkům známé (co patří mezi jejich sdílené znalosti). Jsou ale i jiné způsoby porušování maximy relevance. Poruší ji i účastník rozhovoru, který neodpoví na položenou otázku, protože myslí na něco jiného. 4 . M a x i m a způsobu: Vyjadřuj se jasně, srozumitelně a jednoznačně, vyvaruj se mnohomluvnosti (rozvláčnosti), nepřehlednosti. Účastník rozhovoru má tedy dbát na to, aby jeho příspěvky byly stručné (viz i maxima kvantity), logicky přehledně vystavěné, neobsahovaly výrazy (formulace) pro partnera obtížně srozumitelné, má dbát i o jednoznačné vyznění svých replik. Případná nejednoznačnost se netýká ani tak lexikálního významu slov a slovních spojení, jako spíše toho, jaký má replika pro komunikačního partnera smysl, jak se začlení do soustavy znalostí, postojů a hodnot uložených v jeho mysli. Tuto situaci si můžeme znázornit následujícím rozhovorem: A: Chutná ti to pivo? B: Má podobnou chuť jako budvar. Příspěvek účastníka B není z hlediska jeho komunikačního partnera jednoznačný: verbálními prostředky nedává svému partnerovi najevo, zda hodnotí pivo kladně nebo záporně, protože účastník A neví, zda mu budvar chutná. Jestliže se oba účastníci znají blíže, pivo spolu popíjeli často, pak je informace dostatečná. 30
Kromě Griceových maxim formuloval G. Leech (1983) tzv. zdvořilostní principy. Ty bývají nadřazovány kooperačním principům. Je-li komunikační partner nezdvořilý, komunikace může být přerušena na samém počátku. Dodržování zdvořilostních pravidel přispívá k utváření harmonických vztahů. Vztahová stránka komunikace je zásadami zdvořilosti významně posilována; pokud chceme přispívat k pozitivní komunikaci, chováme se a komunikujeme zdvořile většinou intuitivně. Z mnoha projevů zdvořilosti zmíníme alespoň jeden, který se v našich rozhovorech objevuje většinou velmi rozpačitě.
Je jím ocenění kvalit partnera v podobě komplimentu. V komplimentu autor
maximalizuje kvality adresáta a minimalizuje vlastní přednosti. Adresát jej přijímá s potěšením a skromně. Aby kompliment přispíval k posilování přátelství, je třeba, aby byl míněn upřímně, aby nedocházelo k jeho nadužívání, aby nepřecházel v zištné lichocení. 3.6 Neverbální komunikace Již výše jsme několikrát zmínili, že v případě mluvené komunikace, kdy účastníci spolu promlouvají tváří v tvář, komunikují nejen verbálně, ale i neverbálně. Neverbálních prostředků rozlišujeme několik typů. V určité komunikační situaci a v určitém kulturním prostředí je spojujeme s konkrétním významem. Neverbální prostředky mohou posilovat verbální sdělení, mohou je také oslabovat, někdy dokonce s ním mohou být v rozporu. Problematice neverbálního sdělování se věnuje řada publikací (např. Lewis, 2010; Thiel, 1993; Vávra, 1990). Řada prací je zaměřena zejména na využití poznatků o mimoslovních projevech ve prospěch pozorovatele a na získání praktických dovedností. Cílem je dešifrovat, co pozorovaná osoba svými projevy „říká“, a pak tyto informace interpretovat tak, aby sloužily pozorovateli jako psychologická převaha nad komunikačním partnerem. Jde o využití informací typické pro kompetitivní interpersonální vztah. Pro zlepšení komunikace by však bylo vhodné, aby se takovýchto bezděčně (popř. záměrně) vysílaných informací využívalo k vytváření a upevňování pozitivních mezilidských vztahů. Pracovat s poznatky o neverbální komunikaci by měli umět hlavně ti, pro jejichž profese je úroveň interpersonálních kontaktů klíčová. Je pravda, že v lidské komunikaci mají primární význam verbální prostředky, avšak eliminace neverbálních prostředků není možná a nelze jim ani přisuzovat roli pouhého doprovodného faktoru. Například psychoterapeut při rozhovoru s pacientem nejen pozorně naslouchá verbálnímu sdělení (soustředí se na obsahovou stránku, tedy na to, co pacient říká), ale také sleduje jeho pohyby, gesta, mimiku aj. (všímá si, jak to říká). Pak teprve je schopen proniknout do skutečného smyslu sdělení. Stejný význam má neverbální komunikace i v řadě jiných komunikačních prostředí. Odborníci zabývající se neverbální komunikací zjistili, že mezi mluvčími existují výrazné 31
rozdíly v používání neverbálních prostředků. Ve třicátých letech minulého století např. M. Weingart (viz Vávra, 1990) dospěl k závěru, že s vyšším vzděláním a s vyvinutější sebevládou gestikulace ubývá, protože neverbální projevy mají charakter velmi emocionální. Podle něj lze říci, že užití a rozvinutí neverbální komunikace je v opačném poměru k zintelektualizování řeči. Weingart upozorňuje, že individuální rozdíly jsou dány hlavně strukturou osobnosti, zejména temperamentem. Je třeba zmínit, že tvrzení o závislosti na úrovni vzdělání nelze podle současných pozorování formulovat tak přímočaře. Dále bylo zjištěno, že existují i výrazné rozdíly v senzitivitě posluchačů vůči používání neverbálních prostředků. Se senzitivitou těsně souvisí i empatie (vcítění se do partnerova sdělení). Při empatickém vnímání je ovšem zapotřebí odlišit neverbální projevy osobní od konvenčních: tomuto odlišování učí zkušenost. Neverbální informace poskytujeme většinou nevědomě. Soustřeďujeme se na to, co říkáme, a na tento druhý informační kanál zapomínáme. Obvykle se v rámci neverbálních prostředků rozlišuje několik typů.
3.6.1 Neverbální nevokální prostředky Zrakový kontakt: z pohledu komunikačního partnera lze vyčíst jeho emocionální stav, jeho vztah k tomu, co se děje kolem něho, či k lidem, kteří se nacházejí v jeho blízkosti; oči pozorovaného vypovídají též o struktuře jeho osobnosti (např. objem pohledů extrovertů je větší než objem pohledů u introvertů; velký objem pohledů lze sledovat u lidí s výraznou touhou po společenství ‒ pohled je u nich projevem sociální účastnosti; pro autistické jedince je typické stálé odvrácení pohledu od ostatních lidí apod.). Mimika: mimický projev, zejména pak smích či výsměch ve vztahu k projevu určitého mluvčího, je důležitým identifikátorem sociálního přijetí celkového klimatu komunikace. Mimika posluchačů je též významným regulativem pro mluvčího (např. lze z ní vyčíst, zda posluchači chápou výklad, jaká je jejich reakce na určité podněty ‒ pozitivní či negativní apod.). Domníváme se, že mimická složka sdělení a její odpovídající dekódování příjemcem je významným činitelem pro správně fungující komunikační proces. Gestika: existuje velké množství gest bezděčných či záměrně užívaných, které jsou nositeli relevantních informací: symbolická gesta jsou přímo přeložitelná do slov (např. zvednutí palce jako projev ocěnění); ilustrativní gesta doprovázejí mluvený projev a vážou se na deiktická slova (např. poukázání k předmětu, místu, naznačení činnosti, udávání rytmu mluvenému slovu apod.); regulátory se podílejí v dialogu při střídání mluvčích (např. vztyčení prstu apod.); adaptéry jsou bezděčné projevy, jimiž mluvčí reaguje na nějakou vnitřní příčinu (např. nervozita − poklepávání 32
prsty na podložku apod.). Kinezika: je dalším identifikátorem emočních stavů pozorované osoby (informuje o intenzitě prožitku). Pohybovou činností člověka jsou vyjadřovány jeho emoce (např. prudké pohyby vyjadřují většinou neklid, pomalé klid), psychický stav, tělesný stav (pohyby nemocného člověka jsou pomalejší než u člověka zdravého). Podle pohybů těla lze usuzovat na nervozitu mluvčího (např. mnutí prstů ‒ ventilace vnitřního napětí). Pohyby mohou také prozradit nejistotu (přešlapování, otírání dlaní o oděv, škrábání se za uchem), vzdor (např. při kárání jedinec nesklopí hlavu, ale drží ji strnule vzhůru) apod. Takové informace pak mohou vést k navození atmosféry, v níž se mluvčí nebude cítit nejistý. Posturika: rovněž z fyzické polohy a fyzického postoje člověka se dají vyčíst emocionální kvality, momentální psychický a tělesný stav, vztah k druhým osobám (přátelství/nepřátelství, kooperace/kompetice apod.), vztah k realitě (souhlas/nesouhlas, zájem/nezájem apod.). Proxemika: oddálení / přiblížení v sociální interakci závisí na osobnostní charakteristice partnerů (např. extroverti přistupují k ostatním lidem blíže než introverti), na kvalitě emocionálního vztahu mezi komunikujícími osobami (v přátelském styku se prostorová vzdálenost mezi osobami snižuje − souvisí s emocionální blízkostí), na typu setkání (v oficiálním setkání je odstup mezi partnery větší než v setkání neoficiálním), na zvyklostech a tradicích dané kultury, na věku (mladší stojí od starších ve větší vzdálenosti než mezi vrstevníky) apod. Každý člověk je obklopen osobní zónou, jejíž velikost je individuální a závisí na okolnostech uvedených výše. Lidé jsou velmi citliví na porušení osobní sféry a vniknutí do ní posuzují velmi negativně. Reakcí pak bývají projevy útoku nebo úniku (např. ucouvnutí). Vertikální vzdálenost mezi komunikujícími osobami má vliv na jejich sebepojetí. Pozitivně působí, jsou-li oči obou partnerů zhruba ve stejné horizontální hladině. V situaci, kdy má jeden z partnerů oči výše a druhý níže, může nastat dojem nadřazenosti a podřazenosti (dáno výškovým rozdílem mezi stojícími partnery nebo jde o případ, kdy jeden stojí a druhý sedí). Haptika: např. ve školním prostředí není dotykový kontakt mezi učitelem a žáky příliš častý (a dnes ani žádoucí), důležitý je však zejména mezi rodiči a malými dětmi (nedostatek taktilního kontaktu může vést k deprivaci). Sdělování úpravou zevnějšku a životního prostředí: vnější úprava souvisí s různými faktory: věkem, povoláním, příslušností ke skupině, ale i s určitými postoji, módními trendy apod. Velmi výrazně se sdělování vnější úpravou projevuje u školní mládeže v dospívání, tedy v období hledání sebepojetí, vlastní identity.
3.6.2 Neverbální vokální (paralingvální) prostředky Mezi ně patří intenzita hlasového projevu, tónová výška hlasu, barva hlasu, délka projevu, 33
rychlost projevu, pauzy v projevu, akustická náplň pauz (úplné ticho, nesrozumitelné zvuky, tzv. vycpávková slova), přesnost projevu (dochází k různým chybám: výslovnost, volba slov, syntax, přeříkávání se, zakoktávání se, vynechávání, nefunkční opakování, logické chyby), způsob změny směru komunikace (buď je, nebo není v souladu s pravidly komunikace – skákání do řeči). 3.7 Závěr Z hlediska pozitivní komunikace je třeba soustředit pozornost jak na produkci neverbální komunikace, tak i na její recepci. Účastníky komunikace je třeba vést k takovým komunikačním dovednostem, které by i v rovině neverbální posilovaly přátelské vztahy komunikujících. Zneužívání neverbální komunikace ve prospěch manipulace je velmi nebezpečné a je třeba, aby se mu komunikující dokázali efektivně bránit. Z výše uvedeného by mělo vyplynout, že pozitivní komunikace má klíčovou roli ve formování mezilidských vztahů. Abychom představili její podstatu dostatečně explicitně, porovnávali jsme ji s komunikací manipulativní a negativní, usouvztažnili jsme ji i s komunikací kooperativní, která se řídí Griceovými kooperačními principy. Protože všechny komunikační strategie realizujeme jak verbálně, tak neverbálně, popsali jsme základní typy neverbálních prostředků a upozornili jsme na jejich funkci v mezilidské interakci.
34
4 JAZYKOVÁ KULTURA V MLUVNICI Martin Prošek, Martin Beneš, Kamila Smejkalová 4.1 Analýza současné situace Kapitoly o jazykové kultuře nebývají běžně součástí mluvnic. Jazykově-kulturní aspekty bývají dílčím způsobem včleněny do různých kapitol v mluvnicích, a to zejména prostřednictvím údajů o útvarové či stylové příslušnosti jazykových prostředků popisovaných v kapitolách o morfologii, slovní zásobě či syntaxi. Souhrnné poučení o útvarové a stylové diferenciaci jazyka pak bývá součástí stylistických výkladů. Ve výkladech o jazykové kultuře v MMČ považujeme za potřebné akcentovat vztah jazyka a společnosti a v jeho rámci se zaměřit na takové aspekty jazykové kultury, jako je opodstatnění a způsob intervencí do jazyka, vztah jazykové normy a kodifikace, tvorba a fungování kodifikace apod. Výchozí situace pro popis jazykové kultury je složitá. Situaci jazykové kultury by celkově bylo možno charakterizovat jako hledání vhodného paradigmatu. V současném lingvistickém prostředí je zřejmé, že některé aspekty tradiční teorie jazykové kultury neodpovídají soudobým možnostem poznání jazyka ani možnostem ustalování jeho podoby prostřednictvím kodifikace. Zcela neproblematická není ani terminologie disciplíny – některé pojmy se v lingvistických pracích používají nejednotně, jejich pojetí je rozostřené. Platí to zejména pro pojmy úzus a norma (co je označováno jako uzuální, je zároveň začasté považováno za noremní). Problematický je též centrální pojem jazykové kultury, totiž spisovnost, spisovný jazyk. Je zřejmé, že tento pojem je oprávněně kritizován pro svou neurčitost danou absencí jednoznačných a spolehlivých kritérií spisovnosti. Byť jde o pojem tradiční, disponující relativně vysokou explikativní silou, je chápán spíše intuitivně a jeho pozice v lingvistickém pojmoslovném aparátu je posilována zejména kodifikací. Pojem spisovnosti je závažný i pro nelingvistickou veřejnost, neboť jde o centrální koncept výuky češtiny uplatňovaný ve škole. K tradiční teorii jazykové kultury, která byla dosud prakticky jediným přístupem k teoretické i praktické péči o jazyk, byl v poslední době vytvořen alternativní přístup nazývaný Koncept minimální intervence (Cvrček, 2009). Jeho cílem je důsledná demokratizace vztahu jazyka a společnosti, která by měla spočívat v ústupu od centralizované péče a nezasahování do nastalých vývojových procesů. Tohoto cíle by mělo být dosaženo zavedením konkurujících si autoritativních kodifikačních popisů, což by v důsledku mělo minimalizovat účinnost kodifikace. Základním kritériem pro tvorbu konkurujících si kodifikací je empirické podložení popisu jazyka. Koncept minimální intervence byl podroben kritice, která mu vytýká některé mylné výchozí 35
premisy lingvistické, pragmalingvistické i axiologické povahy, zpochybňuje potřebnost cílů konceptu i metody jejich dosažení. Přínosem diskuse o koncept minimální intervence je poukaz na neudržitelnost některých aspektů tradiční teorie jazykové kultury a na otevřené otázky, které je třeba v rámci disciplíny řešit. Z tradiční teorie jazykové kultury se jako nepřekonané a nadále relevantní jeví základní koncepty norma – úzus – kodifikace (srov. zejm. Nebeská, 2003). Pojem spisovnost rovněž, avšak za podmínek vyložených v dalších oddílech jazykově-kulturní kapitoly. Jako svrchovaně relevantní se jeví též Danešovy postoje a hodnoticí kritéria při kodifikaci, zejména kritérium systémovosti, které je často jedinou významnou oporou pro začleňování zcela nových jazykových jevů. U otevřených otázek panuje mezi zastánci tradiční teorie jazykové kultury i jejích kritiků shoda v potřebnosti zavedení empirických metod do jazykověkulturních disciplín. Institucionalizovaná péče o jazyk je v ČR v současnosti prakticky uplatňována především prostřednictvím výuky češtiny na všech stupních škol, která vychází hlavně z platné kodifikace vydávané Ústavem pro jazyk český AV ČR, dále prostřednictvím jazykového poradenství Ústavu pro jazyk český. Významnou úlohu v péči o jazyk má také bohatá popularizační činnost lingvistů z nejrůznějších pracovišť v médiích regionálního i celostátního dosahu. Současná kodifikace, jíž je řízena školní výuka, vychází z tradiční teorie jazykové kultury. Podle hlavních zásad téže teorie je vedeno jazykové poradenství, které má vůči kodifikaci komplementární funkci – koriguje zastaralá a zastarávající doporučení, navrhuje řešení dosud nepopsaných tradičních jazykových jevů i jevů neologických, a to za využití dostupných moderních lingvistických nástrojů, zejména korpusů a jazykových databází. Jazykové poradenství je tedy komplementární i vzhledem k naznačeným slabinám teorie jazykové kultury, protože v konkrétních případech pomáhá překonat její nedostatky aplikací moderních lingvistických metod a nástrojů. 4.2 Navrhovaná struktura výkladu Ústřední body výkladu se budou týkat výše zmíněných nepřekonaných konceptů jazykové kultury – pojmů norma, úzus a kodifikace, pojmu spisovnost a aplikace moderních metod do jazykové kultury. Stěžejní částí výkladu pak bude pokus o nástin ucelené teorie jazykové kultury aplikovatelné na současnou jazykovou situaci češtiny. U základních pojmů bude třeba vyjasnit vzájemný poměr pojmů úzus a norma. Předpokládá se, že výklad bude založen na analýze lingvistických textů, z níž vyplyne, jak se oba pojmy v odborném diskurzu používají a jaké by bylo nejlepší řešení jejich poměru v současných podmínkách. V souvislosti s pojmem kodifikace by výklad měl přinést obšírné zpřesnění typů kodifikace (z hlediska její společenské závaznosti) a přehled, k jakému typu náleží stávající kodifikační příručky. Současná praxe též přináší řadu nových poznatků o možnostech koncepce 36
elektronické kodifikace a o způsobech jejího uplatnění ve společnosti. Bude pojednáno o nejvhodnější strukturaci kodifikačních zdrojů pro jednotlivé strukturní roviny jazyka i pro vybrané pravopisné, popř. další jevy. Počítá se též s výkladem o společenském dopadu kodifikace, protože vliv stávající kodifikace na společnost bývá v lingvistických diskusích přeceňován. Pojem spisovnosti a pojmenování spisovná čeština pro centrální prestižní útvar navrhujeme ve výkladech zachovat pro jeho vžitost a schopnost spolehlivě evokovat prestižní povahu jazykového prostředku i u lingvisticky neaktivních mluvčích. Nově však bude třeba navrhnout kritéria spisovnosti. Vedle známých Danešových kritérií systémovosti, funkčnosti a noremnosti (a Uličného kritéria regionální přijatelnosti, pozn. editora) bude třeba rozpracovat zejména otázky frekvence jazykových prostředků v jazykových korpusech (srov. např. metodu použitou ve slovníku A Frequency Dictionary of Czech: Core Vocabulary for Learners, Křen et al., 2011), vypracovat metody, které by spolehlivě zajišťovaly (nedeklarované) postoje uživatelů jazyka k jednotlivým prostředkům, které jsou významným zdrojem stylových charakteristik jednotlivých jazykových prostředků.
37
5 KAM S RÉTORIKOU Eva Hájková 5.1 Co je rétorika rétorika, -y, ž, /ř/ 1. nauka o řečnictví, řečnické umění, řečnictví, 2. stylistika a teorie argumentace, 3. často hanl. záliba v řečnických obratech a prostředcích; publ. falešná argumentace, 4. zast. šestá třída starého gymnázia. Akademický slovník cizích slov A-Ž, Praha: Academia, 1995, s. 661; rétorika, -y, ž, /f/ řečnictví (jako nauka n. umění): učitel r-y; - patetická r. řečnění. Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost, Praha: Academia, 1994, s. 353.
Nehledě na různost uvedených slovníkových významů se definice rétoriky (i zde neuvedené) shodují na jednom významu, a to nauce o řečnictví a řečnictví samém. Tento důležitý aspekt mezilidské komunikace se obvykle pojednává v různých populárních příručkách a je i předmětem převážně historizujících jazykovědných prací; v moderní nauce o češtině či mluvnici by však chybět neměl. Pohledem do historie zjistíme, že k rozvoji rétoriky dochází tehdy, jsou-li lidé natolik svobodní ve svém projevu, aby mohli/směli/museli promluvit o svých problémech, pocitech, sdělit svůj (i kritický) názor nejen na věci soukromé, ale i na tzv. věci veřejné. Moderní věda rozvíjí rétoriku jako obor a hovoří i o rétorickém, resp. řečnickém stylu. Ten je vymezován na základě množiny komunikátů se stejnými nebo podobnými vlastnostmi a se srovnatelnou participací stejných slohotvorných činitelů v nich. Tím jsou míněny slohotvorné činitele objektivní, a to především situace, v níž jsou komunikáty uplatňovány a pro niž vznikají, forma projevů, druh kontaktu mezi produktorem a recipientem textu, komunikační role účastníků komunikace, volba jazykového kódu komunikace a zvláště funkce projevu. 5.2 Komunikáty a komunikační role Komunikáty řečnického stylu jsou zásadně projevy veřejné, určené skupině posluchačů, a jako takové bývají deklarovány, i kdyby reálně mířily pouze na singulárního příjemce. Vyznačují se primárně přímým kontaktem mezi účastníky komunikace, přičemž tento kontakt je nejen navazován, ale je i stále udržován – řečník se obrací na adresáta nejen v rámcových částech svého projevu, ale kdykoli během něho, oslovuje adresáta, klade mu otázky, odvolává se na jeho názor či souhlas, čímž průběžně zajišťuje i potřebnou míru akceptability svého projevu. Volí k tomu odpovídající jazykové prostředky, kromě očekávaného oslovení a řečnických otázek to častěji než přímé imperativní apely bývají prostředky navozující pospolitost mluvčího a adresáta, zvl. slovesné tvary v 1. a 2. os. pl. Uvedené prostředky se objevují i v písemných řečnických komunikátech, např. v některých 38
novinových textech, agitační poesii aj., nelze však v nich využít zvukové prostředky suprasegmentální (pauzy, důraz, melodii), jimž v omezené míře odpovídají některé prostředky grafické. Komunikační role účastníků komunikace se v projevech řečnického stylu nestřídají. I když se mluvčí auditoria různě táže či ho jinak vybízí k reakci, zůstává pevně na pozici organizátora řeči, a proto můžeme označit řečnické projevy jako monologické. To ovšem neznamená, že by mluvčí adresáta nerespektoval.
Zřetel k adresátovi patří k hlavním konstituujícím prvkům řečnického
projevu a odrazí se ve všech jazykových rovinách komunikátu. V rovině foneticko-fonologické na úrovni segmentální limituje tento zřetel užitý výslovnostní styl – jeho nevhodná volba může podcenit, nebo přecenit adresáta, což je v obou případech chyba. Vhodně využité suprasegmentální prvky se podílejí na srozumitelnosti sdělení, činí je pádnějším a v úrovni perlokuce se výrazně uplatní v dosažení zamýšleného komunikačního záměru mluvčího. V rovině lexikální a morfologické se doporučuje volit neutrální lexémy a jejich tvary, na jejichž pozadí pak daleko zřetelněji zapůsobí vybrané prvky příznakové, např. expresivní. Respektování adresáta je zvlášť významné v rovině syntaktické. Nejen délka věty klade větší nároky na pozornost posluchačů, ale jde pochopitelně též o komplikovanost užitých souvětí. Náročné na vnímání sdělovaného obsahu ovšem nejsou jen složitá souvětí, ale naopak i sdělení zkrácená, s kondenzovanou syntaktickou strukturou, s polovětnými vazbami a lexikálními kondenzáty. Bude jistě záležet na mentálních nárocích na zvládnutí předmětu řeči jak u mluvčího, tak u adresátů, ale i při vysokých odborných nárocích na komunikaci je pro mluvčího výhodné průběžně si ověřovat míru porozumění projevu. Doporučuje se zřetelně využít prvků koherence a koheze, pokud mluvčí chce, aby textu bylo dobře rozumět, aby zvláště kauzální vztahy v textu byly identifikovatelné a srozumitelné. Řečnický komunikát by měl velmi zřetelně respektovat adresáty zvláště v rovině kompoziční. Pro adresáty, ale i pro mluvčího je výhodné hned v úvodu projevu sdělit posluchačům jeho strukturu. Průběžným odkazováním na ni během řeči pomáhá mluvčí adresátům orientovat se v projevu, systemizovat předávané informace, přičemž řečník současně i sám sobě připomíná zamýšlené schéma řeči a pomáhá paměti vybavit si jednotlivé části připraveného projevu. Řečnické projevy se vyznačují intertextovostí: odkazy na informace v jiných textech mají podpořit tvrzení mluvčího, jiné tvrzení opírají o autoritu v oboru, odvolávají se přímo na texty, jejichž znalost mluvčí u adresátů předpokládá, nebo využívají ke stejnému účelu aluze. To ovšem může být v jistém ohledu nebezpečné, pokud mluvčí užije aluze, kterou adresáti nedešifrují. 5.3 Jazykový kód Jazykovým kódem veřejné komunikace je zpravidla spisovná čeština. Při vystupňování 39
požadavku na odbornost komunikace je též zvýšen tlak na výběr jazyka v komunikaci, a proto je volen zpravidla právě tento jeho prestižní útvar. Ale i pro méně odbornou veřejnou komunikaci bývá volena spisovná čeština, do níž však často různě zřetelně proniká interdialekt (řidčeji dialekt) regionu/oblasti, do které se jedinec narodil, nebo v níž se dlouhodobě zdržuje. Nespisovné prvky jsou patrné v rovině foneticko-fonologické, morfologické i syntaktické, jejichž výskyt si mnohdy mluvčí neuvědomuje, na rozdíl od roviny lexikální, jejíž prostředky přece jen častěji posuzuje co do vhodnosti užití ve svém komunikátu. V rovině lexikální se mohou vyskytnout okazionalismy, jejich množství je závislé nejčastěji na míře jazykové citlivosti mluvčího, i když míru jazykové kreativity pro funkční uplatnění okazionalismů v komunikaci nelze předvídat.
Někdy je ovšem volba
některého útvaru nespisovné češtiny zcela záměrná, u některých mluvčích (zvláště mladších) jde o pózu, projev individuality, nonkonformity, o formu sociálního protestu apod. 5.4 Řečnický styl Z hlediska funkčního považujeme řečnický styl za styl komplexní, neboť se v něm uplatňuje několik funkcí, mezi nimiž je dominantní funkce persvazivní, přesvědčovací. Je přítomna ve všech řečnických projevech, v některých je však její uplatnění více zřetelné než v projevech jiných. Řečnickým projevem se mluvčí snaží zaujmout posluchače a přesvědčit je o své pravdě, získat je pro nějakou věc (v tom případě se realizuje funkce apelativní, získávací). Uplatnění persvazivní funkce v řečnických komunikátech je někdy tak výrazné, že přechází v manipulaci. Tehdy se rétorikou rozumí též „…soubor vědění, který už od dob antického Řecka poskytuje základnu triků a fíglů, aby pomohl lidem s manipulativními úmysly“ (srov. „Zakázaná rétorika“ in Beck, 2008, s. 11). Kromě zvláštních a specificky využitých jazykových prostředků se užívá k persvazi i argumentů emocionální i nocionální povahy. Ve věcných argumentech i v dalších částech řečnického komunikátu se uplatňuje funkce zpravovací, přítomná vlastně v jakémkoli komunikátu, snad s výjimkou kontaktových textů společenské komunikace s ustálenými tématy počasí, zdraví, rodina aj., v nichž, jak známo, nejde o sdělování informací, ale pouze o uspokojení společenské potřeby kontaktu. Tato zpravovací funkce může nabýt podoby funkce odborně zpravovací v závislosti na způsobu pojetí tématu a na odborné náročnosti užitých argumentů. V řečnických projevech se významně realizuje i funkce estetická, umělecká, a to v dispoziční a elokuční fázi tvorby komunikátu užitím symetrie, paralelismu, gradace, různých obrazných jazykových prostředků, obecně figur a tropů. Řečnický styl má tak dílčí společné charakteristiky s dalšími funkčními styly – s funkčním stylem uměleckým, publicistickým, odborným i prostě sdělovacím.
40
5.5 Řečnické žánry Žánry řečnických projevů jsou velmi rozrůzněné. V podstatě se udržuje antické dělení na řeči politické (poradní, deliberativní), kam přiřadíme různá programová prohlášení, ale především agitační projevy, v nichž je persvazivní funkce zřetelnější. V současné době jsou projevy politiků často populistické a argumentačně ploché a z hlediska čistoty žánru nevyhraněné. Druhou skupinou jsou též tradičně vymezované řeči soudní, u nichž jsou však více než rétorické a obecně jazykové aspekty dnes respektována ustanovení soudního řádu státu. To implikuje i odklon od expresivity, věcnost a snahu o přesnost vyjádření. Podobně formálně svázány s určitým řádem jsou řeči duchovní jako součásti náboženských obřadů. Jako samostatné můžeme vymezit ještě řeči slavnostní (epideiktické), někdy související s projevy politickými. Jde o různé úvodní proslovy, zahajovací projevy, přípitky, blahopřejné a děkovné projevy při různých příležitostech, proslovy jako součásti obřadů svatebních, jubilejních, smutečních. Míra oficiality je v nich různá, za řeči méně veřejné bývají považovány právě přípitky a řeči pronášené např. při akcích různých firem, na nichž bývá společnost částečně uzavřená. Někdy se tyto slavnostní řeči označují jako řeči příležitostné. Jako samostatné můžeme dnes vymezit produkty odborného řečnictví, v nichž se mluvčí snaží přesvědčit auditorium o své odborné zdatnosti, o správnosti nějakého řešení problému, o výsledcích výzkumu (pro tyto projevy se ustaluje označení prezentace). Persvazivní funkce zde částečně ustupuje nebo je v rovnováze s funkcí odborně zpravovací. Projevy uvedeného typu se v realizační fázi často kombinují s tištěnými nebo obrazovými materiály obvykle za využití technické (počítačové) podpory. 5.6 Osobnost mluvčího řeší všechno Realizace řečnických projevů předpokládá určité osobnostní vybavení mluvčího. Pro kvalitní a působivý přednes projevu je třeba zvládnout úskalí techniky řeči, a to ve všech jejích čtyřech základních krocích – respiraci, fonaci, artikulaci i intonaci zvukových prostředků. Protože škola často své absolventy v tomto smyslu potřebnou dovedností nevybaví nebo vybaví jen částečně, nabízejí různé vzdělávací instituce často kurzy tzv. praktické rétoriky, čímž mají na mysli zdokonalování v technice řeči. Ignorují přitom často skutečnost, že ve vývoji rétoriky se dnes setkáváme s dalšími fenomény, především s kritickou interpretací a nápodobou již hotových textů různého zaměření a různého původu (srov. např. Kraus, 2004).
41
6 FUNKČNÍ STYLISTIKA V KONTEXTU SOUČASNÉHO VÝVOJE Soňa Schneiderová 6.1 Funkční stylistika a její kritika. Současná stylistická literatura Přestože v českém prostředí existuje od dob PLK tradiční a uznávaná klasifikace funkcí a funkčních stylů, zdá se z mnoha pozdějších pokusů ji změnit či přehodnotit, že tato problematika není definitivně uzavřena. Výhrady se týkají například toho, že funkční styly nejsou vymezovány jen svou funkcí, ale že existují i další relevantní faktory určující jazykovou promluvu. Je to především významný protiklad mluvenosti a psanosti nebo jiné okolnosti nefunkční povahy – tedy je tu řada konstitutivních činitelů každé komunikace, které naopak určují i jednotlivé funkce promluvy. S porušením teleologického rázu funkčních stylů se koneckonců setkáváme již u Havránka, když do rámce funkčních stylů spisovného jazyka jsou vedle stylů vymezených na základě „konkrétního cíle“ zahrnuty i styly vydělené na základě jiných faktorů (intimnost – veřejnost, monologičnost – dialogičnost atd.). Nejen funkční styly, ale i výchozí funkční hledisko bylo již dříve podrobováno kritice. Jde zejména o kritiku některých aspektů samotného funkčního přístupu, například původního postoje pražských strukturalistů k „úkolům“ spisovného jazyka, idealizace spisovného jazyka a tvrzení, že na rozdíl od jiných vrstev národního jazyka je spisovný jazyk „schopen plnit všechny funkce“ (srovnej Savický, 2000, s. 99). Rovněž v otázkách jazykové kultury není již dávno zachovávána Mathesiova idealistická představa podmínek fungování jazykové správnosti: „V současné době výrazně vystupuje do popředí fakt, že funkčnost jazyka není postačující podmínkou pro kultivované vyjadřování, kultivovanou komunikaci“ (Nebeská, 2003, s. 117). Je však otázka, zda je vůbec uspokojivě možné ke klasifikaci stylů zaujmout stanovisko (stejně jako u typologie textů). Je totiž nutné brát v úvahu to, že komunikační situace představují velmi bohatou a složitou sféru života, navzájem se také prostupující a vyvíjející. Je tedy otázka, jak dál postupovat, pokud jde o klasifikaci stylů jazyka a stylových oblastí. Česká stylistika vždy vymezovala jednotlivé styly především na základě funkce, účelu jazykového projevu (a stala se tak inspirací např. i pro anglosaskou stylistiku). Přitom záleží na stupni zobecňovacího procesu, na snižování nebo zvyšování stupně zobecňování (srov. Jelínek, 1995, s. 727). Záleží také na tom, jakým dalším faktorům je připisována významná role pro charakteristiku jednotlivých stylových oblastí. Poslední učebnice české stylistiky, Čechová – Krčmová – Minářová (2008), se snaží s problematickou situací třídění stylů vyrovnat tak, že výklad funkčních stylů opírá jednak o výchozí funkci jazykového projevu (tedy o tradiční činitel vnější povahy), jednak zohledňuje činitele vnitřní 42
jazykové povahy. Zde se uplatňují okolnosti textu jako obraznost, pojmovost, direktivnost atd. (Je to patrné i z názvů kapitol: Pojmovost jako konstituující faktor projevu. Funkční styl odborný atd.) Tyto interní činitele jsou zjevné v konkrétních jazykových prostředcích (srov. Kraus, 1992, 1999). Částečně zde rovněž nacházíme ohlas Mikovy koncepce výrazových kategorií stylu. Přesto se i tato učebnice nevyhne poněkud mechanickému a v podstatě po mnoho let se opakujícímu výkladu, zejména týkající se třídění žánrů, jejich charakteristiky a využití prostředků jednotlivých stylových oblastí. Pokus o nový výklad stylistických jevů v současné stylistice představuje oddíl o stylu a stylistice (Stylistika) v Příruční mluvnici češtiny (1995). Jeho autorem je M. Jelínek. V PMČ dochází k jisté rezignaci na tradiční třídění funkcí a funkčních stylů. Pojednání o funkčních stylech zde sice vyplývá ze základního protikladu mezi komunikační funkcí věcně informativní, která pokrývá řadu funkcí specializovaných, a funkcí estetickou; M. Jelínek však připomíná, že v našich i zahraničních stylistikách se uvádí nestejný počet základních funkcí a kolísá také vymezování jejich vlastností. Nezanedbatelný je rovněž fakt, že s vývojem společnosti přibývají funkce nové, a proto definitivní výčet funkčních stylů nemůže být podán (tamt., 1995, s. 726). Jelínek se proto uchyluje k p o j m u konkurenční množiny, tedy „množiny jazykových prostředků, které pro konkrétní komunikační akt nebo při zobecňování pro různé typy komunikace nabízí jazykový systém“ (Jelínek, 1995, s. 731–732). Prostředky jsou označovány jako výrazové konkurenty a u jednotlivých typů je (ne vždy) poznamenáno, v kterých obecných stylech se vyskytují. Nevýhodou tohoto postupu je silná roztříštěnost obrazu jednotlivých stylových oblastí, neexistence popisu slohových postupů a žánrů; takový popis tedy postrádá informaci o aktuálnosti užití jednotlivých prostředků a aktuální podobě jednotlivých žánrů. V Mluvnici současné češtiny (2010) Václava Cvrčka a kol. je stylistice věnována poměrně malá část (Cvrček a kol., 2010, s. 309–316; kniha má 353 stran). Na malé ploše jsou jednotlivé „styly češtiny“ (prostě sdělovací, odborný, publicistický a umělecký) popsány hutně a výstižně s odkazy k jednotlivým rovinám jazyka. Část výkladu je věnována stylovému potenciálu jazyka (resp. funkčnímu spektru jazyka), čímž se míní variantní jazykové prostředky, jež lze vztáhnout ke všem oblastem jazyka a jeho užívání (Cvrček a kol., 2010, s. 309). Do konkurence se zde dostávají varianty spisovné a nespisovné (kočkami vs. kočkama, dobrý vs. dobrej, platit vs. cálovat, příjemný vs. fajn atd.) a jiné (píši vs. píšu), avšak bez rozlišování případné vhodnosti a nevhodnosti jejich užití vzhledem k jednotlivým komunikačním situacím. Cvrčkova mluvnice považuje za metodologicky čistší oporu (oproti povědomí lingvistů) při zjišťování výskytů konkrétních výrazových prostředků stylometrii, jež vychází z předpokladů – na základě zjišťování korpusových dat ‒ že „prostředek, který se v určitém typu textu vyskytuje trvale a opakovaně, je pro příslušný textový typ stylově přiměřený“ (Cvrček a kol., 2010, s. 314). Jistě bychom s tímto tvrzením nesouhlasili zcela, neboť víme, že opakovat se může i 43
prostředek z hlediska typu češtiny „chybný“ nebo vzhledem ke komunikační situaci nepřiměřený, a úkolem lingvistů i školy by mělo nadále zůstat poučení o jazykové rozrůzněnosti českého jazyka a jeho vhodném užívání v jednotlivých komunikačních situacích. Formulační nedostatky textů vedou nejen k nekultivovanému, ev. unifikovanému vyjadřování, ale např. v publicistice brání i porozumění textu: Př. 1: Šéf ČSSD vyjednává o podpoře pro jeho menšinovou vládu. X Soud ho odsoudil za vraždu svého komplice. Další příklad z mnohých je slovo lehce: Př. 2: Hradecká a Hlaváčková byly pro ně neznámý pár, takže je [sestry Wiliamsovy] lehce podcenily. Dnešní šíření slova lehce zabraňuje někdy porozumění tomu, zda jde o význam „snadno“, nebo „mírně“. Jiné typy „nedostatků“ jsou sice nečeské a nehezké, ale jistě z pohledu funkčnosti Cvrčkovy mluvnice by byly „přiměřené“: Setkání nebude o kódování (Televizní noviny, TV NOVA, 26. 4. 2013, moderátorka Markéta Fialová); nebo Jágr byl rád za to, že mohl v dnešním zápase nastoupit. – Jsem rád za to, že […] (zde jde pravděpodobně o vliv slovenštiny). Unifikace vyjadřování ve veřejných projevech, opětný výskyt petrifikovaných jazykových bloků, snížená frekvence neotřelých a nápaditých jazykových a stylových prostředků vedou k pocitu ochuzování komunikace zvláště v mediální, politické, ale i soukromé sféře. Pod dojmem těchto skutečností je těžké přijmout tezi v Cvrčkově mluvnici o tom, že: „Stálé udržování dostatečného stylového rozsahu jazyka, probíhající v jazykovém společenství samozřejmě zcela spontánně, bez nutného institucionálního zasahování, je jevem přirozeným a z hlediska komunikačních potřeb mluvčích nezbytným“ (Cvrček a kol., 2010, s. 310). 6.2 Funkční stylistika a její budoucnost To, čím je styl dán, to, co ovlivňuje jeho podobu, je účel či záměr, s jakým text vzniká. Vedle funkce, jsou to však další dva výrazné faktory, které určují podobu textu a jeho stylu, a to protiklady mluvenost a psanost, soukromost a oficiálnost. Tyto dvě polarity budou vždy vymezovat jednotlivé komunikáty v rámci jednotlivých stylových funkčních oblastí, i když právě dnes vidíme, že ve funkčních oblastech dochází ke stírání rozdílů mezi mluveností a psaností, oficiálností a soukromostí (týká se to publicistického stylu, odborného stylu, ale i uměleckého stylu), kdežto funkce projevu je ten určující faktor, jenž zohledňuje základní rozlišování komunikačních oblastí, v nichž se člověk běžně nachází. V naší koncepci nepovažujeme za nosné vydělovat rozsáhlou škálu samostatných stylů, např. telefonický styl, epistolární styl atd., a širokou škálu funkcí. Domníváme se, že postačujícím kritériem je rozlišení, které vychází z tradičního rozdělení funkčních stylů na funkční oblast prostě sdělovací, publicistickou, odbornou, administrativní a uměleckou. Tedy na oblasti, které lze považovat za fundamentální v komunikačním styku, ale které je nutné sledovat nejen v jejich 44
„ustálenosti“ (o /postmoderním/ chaosu, o kterém píší současné stylistiky, nejsme tak přesvědčeni), ale i v jejich výraznější rozrůzněnosti, ev. propojenosti. To se projevuje v jednotlivých žánrových typech a jejich proměnách reagujících na konkrétní podmínky společenského vývoje. Texty a žánry dnes představují podle našeho názoru především „komunikační události“, které jsou charakterizovány řadou komunikačních účelů (ne jenom tradičně chápanou funkcí ve smyslu záměr/účel), což se potom projevuje v pestrosti stylového rozpětí i v rámci jednotlivých žánrů a stylových oblastí.
Tento pohled na text umožňuje i jiný pohled na funkční využití jednotlivých
prostředků; je nutné jednotlivé prostředky popsat i z hlediska jejich funkcí „vnitřních“. V tomto smyslu jsou nám blízké Mikovy proklamace o nedostatečnosti stylistických výkladů, jež spočívají v tom, „že sa funkcia častí odvozuje od funkcie celku a nie naopak“ (Miko, 1970, s. 35). F. Miko zohledňoval to, co je označováno jako působení textu a čtenářská empirie (Miko, 1970). Do popředí se tak více dostávají text samotný a aspekty příjemce. Důležité je věnovat také pozornost tomu, co lze ve shodě s pojmoslovím PLK, v přeneseném kontextu, považovat za centrum a periferii jednotlivých stylových oblastí. S tím souvisí nutnost sledovat změny, které v rámci jednotlivých stylů a jejich žánrů probíhají. Oproti výkladům v dosavadních stylistikách je nutné více pozornosti věnovat právě změnám, ke kterým dochází, a neopakovat mechanicky výklady předešlé, např. o podobě zprávy jako žánru, který si nese stejný tvar po dlouhá desetiletí, o zařazení a charakteristikách jiných žánrů, např. o reportáži jako útvaru beletristické publicistiky, ev. je nutné věnovat větší pozornost žánrům novým a vyhnout se jejich zjednodušeným charakteristikám (např. jednostrannému srovnání story s povídkou). Právě soustředění se ve větší míře na důkladnější popis jednotlivých žánrů a jejich prostředků a slohových postupů umožňuje nový pohled na současné stylistické jevy. Vždy však s přihlédnutím k jednotlivým základním stylovým oblastem, a to tak, aby u jednotlivých žánrů nedocházelo k jejich izolovanému popisu, jak je tomu zčásti v anglosaské stylistice (např. žánr webových stránek, vydělovaný v anglosaské stylistice, je v rámci české funkční stylistiky zařaditelný některými svými převažujícími znaky ke stylu publicistickému, ev. administrativnímu). Velmi výrazným faktorem pro současnou podobu textů a stylů se dnes stávají tzv. sociální/společenské praxe a komunikační chování jednotlivých diskurzních komunit, jež ovlivňují užití jednotlivých jazykových prostředků. Stylový výběr jednotlivých žánrů je tak úzce spjat i s „diskurzní sémantikou“. Sociální praxe mající svoji podobu v diskurzních praxích jsou především oněmi vnějšími společenskými podmínkami, které vedou k tomu, že např. v mluveném publicistickém stylu, jenž ve výběru jazykových prostředků nese „tradiční znaky“ publicistického stylu, jsou také ve velké míře obsaženy prostředky hovorové, resp. šířeji kolokviální ve smyslu neformálního vyjadřování ztotožňujícího jazyk médií s divákem/posluchačem (ve smyslu anglosaské literatury). V psaných médiích tyto prostředky narůstají také, neboť je záměrem současných médií co 45
nejvíce zaujmout své čtenáře méně náročnou formou a formou blízkou čtenáři na úkor toho, že zpravodajství by mělo především informovat a přesvědčovat čtenáře, a to postupy, jež by nezastíraly podstatu a jednoznačnost informace. Jestliže v textu působí tři funkce – textová, ideační a interpersonální (Halliday, 1978, 1994), je zřejmé, že funkce interpersonální je ta, která například v současném publicistickém textu převažuje. Znamená soustředění výběru prostředků na vztah médium – příjemce, snahu jej získat, pobavit, tedy mnohdy prvoplánově zaujmout atd., a to na úkor funkce ideační, tedy funkce důležité z hlediska soustředění pozornosti na obsah. Halliday (Halliday, 1978), jehož dílo ovlivňuje anglosaskou stylistiku a textovou lingvistiku, klade důraz na styl jako výsledek sepětí jazyka se společenskými podmínkami (ve výběru z možností). V souvislosti s tím by české stylistice nepochybně prospělo využít pojem registr z anglosaské stylistiky. V případě publicistického textu by tak např. bylo možné rozlišovat prostředky, které tvoří publicistický styl a pomáhají jeho určující funkci (tedy odlišují tuto funkční oblast od ostatních funkčních oblastí a vymezují tak prostředky z tohoto hlediska pro ni typické na rozdíl např. od prostředků administrativní funkční oblasti), a prostředky, které jsou v textu např. v důsledku tlaku současných a měnících se „vnějších podmínek“ a jež jsou odrazem různých (aktuálně působících) diskurzních praxí. 6.3 Naše stanovisko Pokud jde o včlenění výkladů o funkční stylistice do moderní mluvnice češtiny, domníváme se, že je nezbytné – přidržet se tradičního rozdělení na funkční oblasti; – větší pozornost věnovat popisu jednotlivých žánrů; – soustředit se na fungování a objasňování vyžití jednotlivých prostředků v rámci konkrétních textů; – využít pojmu registr, který není zcela totožný s výběrem prostředků pro jednotlivé funkční oblasti; – upozorňovat na praktickou stránku vhodné stylizace a vhodného výběru prostředků vzhledem k jednotlivým komunikačním situacím.
46
7 EXPERIMENTÁLNÍ PSYCHOLINGVISTIKA V ČESKÉM KONTEXTU Denisa Bordag 7.1 Český kontext Experimentální psycholingvistika využívá experimentálních metod k výzkumu mentální reprezentace jazyka, jeho zpracování a osvojování rodilými i nerodilými mluvčími. Tato disciplína na pomezí jazykovědy a psychologie je poměrně mladá a má v Čechách jen velmi krátkou tradici. Značná část sporého psycholingvistického výzkumu češtiny a slovenštiny je prováděna v zahraničí, kde také působí někteří čeští psycholingvisté.
Každý jazyk má však jedinečnou strukturu, a
poskytuje tedy i jedinečný materiál k psycholingvistickému výzkumu... To platí i o češtině: Její specifické vlastnosti umožňují ověřovat hypotézy, které v jiných jazycích testovatelné nejsou. Čtyřmi nejvýznačnějšími osobnostmi české a slovenské experimentální psycholingvistiky jsou v současnosti Barbara Mertins, dříve Schmiedtová, (Heidelberg), Denisa Bordag (Lipsko), Adriana Hanulíková (Nijmegen) a Filip Smolík (Praha). Každý z těchto psycholingvistů zkoumá jinou rovinu jazykového zpracování, popř. jinou oblast. Zatímco těžiště výzkumu Barbary Mertinsové
je na konceptuální rovině (včetně vztahu mezi touto rovinou a rovinou formulace),
Denisa Bordagová se zabývá především gramatickým kódováním a v současnosti i osvojováním slovní zásoby. Adriana Hanulíková se zaměřuje na fonologické procesy jako segmentace a sylabifikace a Filip Smolík se zabývá osvojováním češtiny jako jazyka mateřského s důrazem na osvojování slovosledu a aktuálního členění větného. Ač má tedy čeština a slovenština experimentálních psycholingvistů málo, daří se jim pokrývat poměrně široké spektrum oblastí v psycholingvistice obvykle zkoumaných. 7.2 Výzkum vztahu jazyka a myšlení Vztahem jazyka a myšlení se ve své stěžejní linii výzkumu zabývá Barbara Mertins (Schmiedtová). Ve svých pracích ověřuje tzv. thinking for speaking hypotézu, podle které „each language is a subjective orientation to the world of human experience, and this orientation affects the ways in which we think while we are speaking“ (Slobin, 1996, s. 91). Konkrétně tato hypotéza předpokládá, že strukturování informace na konceptuální rovině je během řečové produkce ovlivněno jazykově specifickými vlastnostmi charakterizujícími gramatické prostředky daného jazyka. V průběhu formování preverbálního sdělení jsou tedy upřednostňovány ty aspekty, pro něž existují abstraktní kategorie v jazykovém systému. Aspekty, pro něž neexistují odpovídající 47
gramatické kategorie, zůstávají častěji nevyjádřeny, i když mohou existovat lexikální prostředky, které jejich vyjádření umožňují. Jazykovou oblastí, v níž Mertinsová tuto hypotézu zkoumá, je gramatický vid. Jazyky se liší v tom, zda významy jako „trvání“ vs. „dokončenost“ vyjadřují prostřednictvím této gramatické kategorie (např. čeština, ruština, angličtina, španělština a arabština), či nikoliv (němčina a norština). Funkci aspektu lze vidět v možnosti členit dynamické situace na jednotlivé fáze. Mertinsová použila videoklipů, jež ukazovaly události zachycující pohyb živého či neživého objektu k cílovému bodu, který buď byl, nebo nebyl dosažen. V podmínce, v níž cílového bodu nebylo dosaženo (například dvě jeptišky jdoucí směrem ke kostelu nebo auto blížící se k vesnici), mohli probandi buď vnímat událost holisticky, tedy jako nediferencovaný celek ohraničený cílovým bodem, nebo ji mohli vnímat ve fázích (začátek, průběh, závěr) a zaměřit se především na tu fázi, kterou videoklip ukazoval (průběh bez explicitního ohraničení). Analyzovány byly jak konkrétní verbalizace probandů, tak jejich oční pohyby a rovněž jejich schopnost si s odstupem vzpomenout, co byl cílový bod v každém z videoklipů. Výsledky studie von Sutterheimové, Andremanna, Carollové, Fleckenové a Schmiedtové (2012) ukázaly, že u šesti ze sedmi výše zmíněných jazyků se výchozí hypotéza potvrdila: Mluvčí jazyků bez gramatického vidu vnímali celý pohyb holisticky včetně cílového bodu, jejž častěji verbalizovali, častěji se na něj dívali a častěji si na něj dokázali vzpomenout i v podmínce, kdy ho nebylo dosaženo. Mluvčí jazyků s gramatickým videm naopak vnímali pohyb v jeho fázích a soustředili se jen na tu, která byla ve videoklipu zachycena (tedy průběh ve videoklipech, kdy cíl nebyl dosažen, a zakončení pohybu u videoklipů, v nichž cíl dosažen byl). Jazykem, který kategorii vidu má, ale ve studii se zařadil k bezvidovým jazykům jako němčina a norština, byla – čeština. Toto zjištění je o to zajímavější, že druhý slovanský jazyk ve studii, ruština, se choval stejně jako ostatní vidové jazyky. Rozdíl je zdůvodněn tím, že na rozdíl od ruštiny je v češtině nedokonavý tvar vidově bezpříznakový a že čeština tedy v rozporu s tradiční klasifikací nemá plnohodnotnou vidovou opozici „ukončená událost“ vs. „trvající událost“ (Dickey, 2000). Nedokonavý vid v češtině tedy při verbalizaci trvající události bez dosažení cílového bodu nevyčleňuje z události její střední část, tj. průběh, nýbrž je k jejímu členění neutrální stejně tak jako tvary sloves v jazycích bez vidu. Proto čeští mluvčí stejně jako mluvčí bezvidových jazyků vnímají pohybové události holisticky včetně jejich zakončení (cílový bod). V ruštině je naopak imperfektivní tvar vidově příznakový a vztahuje se právě k prostřední fázi průběhu děje. Detailním objasněním rozdílů mezi českým a ruským videm včetně zásadních rozdílů v jeho užívání rodilými mluvčími se zabývají Schmiedtová a Sahonenková (2008) a Schmiedtová (2010). Výše popsané výsledky Mertinsová replikovala i ve své práci z roku 2012 (Schmiedtová, 2012b), v níž měli probandi zkrácený čas (jen 3 s) na popsání videoklipu. I za těchto podmínek verbalizovali a 48
vnímali čeští (stejně jako němečtí) probandi cílový bod častěji než probandi ruští, již se více soustředili na fázi průběhu pohybu. Mertinsová dává tento výsledek do souvislosti s úzkým kontaktním vztahem mezi češtinou a němčinou a naznačuje, že vliv němčiny na češtinu je mnohem hlubší povahy, než doposud ukazovaly studie zaměřující se na slovní zásobu. V navazující studii s českými a ruskými mluvčími osvojujícími si němčinu jako cizí jazyk (Schmiedtová, 2011a, 2011b) zkoumá Mertinsová vliv mateřského jazyka (L1) na konceptualizaci a verbalizaci při řečové produkci v jazyce cizím (L2). Oblastí výzkumu je opět vid a užité materiály a metody jsou analogické těm z předchozích studií. Výsledky ukazují, že i velmi pokročilí mluvčí cizího jazyka konceptualizují a strukturují události v souladu s principy determinovanými jazykem mateřským: Mluvčí jazyků s příznakovou kategorií nedokonavého vidu (ruština) vnímají pohyb rozčleněně a verbalizují jen jeho relevantní fáze i při produkci v cizím jazyce, jenž vidovou kategorii nemá a ukazuje tedy preferenci pro holistické vnímání pohybu (němčina). Tito mluvčí tak sice v cizím jazyce produkují gramaticky správné věty, rodilí mluvčí daného jazyka by je ale v uvedeném kontextu nepoužili (popř. ne tak často). Shodují-li se kategorie v jazycích L1 a L2 (němčina nemající kategorii vidu a čeština s bezpříznakovým nedokonavým videm), je v dané oblasti řečová produkce v cizím jazyce obdobná jako u rodilých mluvčích tohoto jazyka. V tomto případě ovšem není možné rozhodnout, zda se jedná o konceptuální trasfer z L1, či zda si čeští mluvčí úspěšně osvojili L2 preference (konceptuální restrukturalizace). Následná studie s českými mluvčími osvojujícími si angličtinu a němčinu jako cizí jazyky (Schmiedtová, 2013a) se zabývá právě touto otázkou. Výsledky ukázaly, že čeští mluvčí vnímají a verbalizují pohyb jako holistický (včetně cílového bodu) jak při produkci v němčině, tak při produkci v angličtině, jež ovšem má příznakovou kategorii nedokonavého vidu a pohybové události vnímá rozčleněně. Studie naznačují, že možnost restrukturalizace na konceptuální rovině, jež by se odchylovala od struktury podmíněné mateřským jazykem a přizpůsobila se požadavkům na strukturalizaci odpovídající cizímu jazykovému systému, je velmi omezená a že v tomto smyslu úplné osvojení cizího jazyka zřejmě není možné. V dalších liniích svých prací s češtinou se Mertinsová zabývá simultaneitou a jazykovými prostředky k jejímu vyjádření (Schmiedtová, 2013b; Behrens, Schmiedtová, Fabricius-Hansen, Hemforth 2013), referenčními jazykovými prostředky (Borthen, Hemforth, Schmiedtová, Behrens, Fabricius-Hansen, 2013) a neurolingvistikou (Schmiedtová, Flanderková, 2012, 2013). 7.3 Výzkum gramatiky Výzkumem zpracování gramatických vlastností slov při řečové produkci se zabývá Denisa Bordag. Studií z roku 2008 (Bordag a Pechmann, 2008) se Bordagová zapojila do probíhajících debat o mentální reprezentaci gramatického rodu a o způsobu, jak je tato informace integrována v 49
procesech gramatického a fonologického kódování. Využila specifických vlastností češtiny k řešení otázky, zda při selekci gramatického rodu dochází k soutěži mezi abstraktními rodovými uzly na vyšší rovině gramatického kódování, nebo až na následující rovině fonologického kódování, tj. mezi fonologickými formami (např. koncovkami nebo členy), viz Leveltův model řečové produkce (Levelt, 1989; Levelt, Roelofs a Meyerová, 1999). Další otázkou bylo, zda, pokud k soutěži dochází mezi fonologickými formami, do této soutěže mohou vstoupit jen morfémy volné (např. členy), nebo i vázané (např. koncovky). Čeština umožnila konstruovat experiment, který přispěl k osvětlení tohoto aspektu řečové produkce. K rozlišení selekce mezi abstraktními rodovými uzly a fonologickými formami (v tomto případě koncovkami) v něm bylo využito existence tvrdé a měkké deklinace adjektiv v češtině. Klíčový byl rozdíl mezi formami tvrdých a měkkých adjektiv v nominativu singuláru. Zatímco adjektiva s tvrdým skloňováním mají v nominativu singuláru odlišné koncovky pro maskulina, feminina a neutra (mladý, -á, -é), adjektiva s měkkým skloňováním mají rodově invariantní koncovku -í. Bordagová se v práci opírá o metodu interference slova a obrázku (picture-word interference paradigm). Probandi vidí obrázek a zároveň napsané slovo (distraktor), přičemž mají za úkol pojmenovat obrázek a distraktor ignorovat. Pokud je distraktor v určitém významovém nebo gramatickém vztahu ke slovu, jímž se označuje obrázek, dochází často ke vzájemnému ovlivnění, které se projeví zrychlením nebo zpomalením reakce (pojmenování obrázku). Pokud o selekci soutěží abstraktní rodové uzly, měl by být tzv. efekt rodové kongruence (rychlejší reakční časy, jsou-li rody slova na obrázku, který má proband pojmenovat, a slovního distraktoru totožné, ve srovnání s podmínkou, kdy mají obrázek a distraktor rody rozdílné) pozorován bez ohledu na to, jakým ze dvou typů adjektiv je obrázek pojmenován (první dům vs. pátý dům, je-li distraktor jednou rodově kongruentní stůl a jednou nekongruentní auto). Pokud o selekci soutěží fonologické formy (koncovky), měl by být efekt pozorován jen tehdy, jsou-li obrázky pojmenovávány tvrdými adjektivy (pátý dům + páté auto, ale první dům + první stůl). A konečně soutěží-li o selekci jen volné morfémy, neměl by být efekt pozorován vůbec. Výsledky experimentů ukázaly, že efekt rodové kongruence byl pozorován jen v případech, kdy byly obrázky pojmenovávány číslovkami s tvrdou deklinací. Tento výsledek je v souladu s hypotézou, že soutěž o selekci se odehrává až na rovině fonologického kódování a že soutěžit mohou i vázané morfémy. V jiné ze svých prací Bordagová (Bordag a Pechmann, 2009; Bordag, 2009) ověřuje, zda je koncept deklinační třídy jen lingvistický konstrukt, či zda je i psychologicky reálný, tj. má odpovídající mentální reprezentaci v mysli. Studie založené na stejném paradigmatu jako předchozí experimenty ukázaly, že v češtině spolu interferují slova z různých deklinačních tříd (např. „hrad“ a „stroj“), tj. že slovo z určité deklinační třídy působí rušivě na produkci slova z jiné deklinační třídy. 50
To platí i tehdy, když jsou slova stejného rodu. Důležité je, že k rušivému vlivu dochází i tehdy, když mají sledované třídy ve vyžadovaném kontextu stejný tvar. V klíčovém experimentu měly pokusné osoby pojmenovávat obrázky substantivy ve tvaru odpovídajícím předem dané předložce (např. před hradem). Současně byl vizuálně prezentován distraktor n o s nebo stroj. Obě tato slova mají v příslušném tvaru koncovku -em (nosem, strojem), jejich vliv na pojmenování obrázků byl však různý. Probandi pojmenovávali obrázek pomaleji, když se společně s ním objevilo slovo skloňované podle vzoru „stroj“, tj z jiné deklinační třídy, než když byl distraktor ze stejné třídy. Tento nález svědčí o psychologické reálnosti deklinačních tříd, neboť tyto jsou spolu schopné na abstraktní rovině soutěžit o selekci. Třídy, resp. deklinační vzory, nejsou jen popisná zobecnění českého skloňování, ale kategorie, které se podílejí na organizaci a průběhu jazykové produkce a porozumění. Studie naznačuje, že totéž platí i o třídách konjugačních. Ve svých studiích zabývajících se vlivem mateřského jazyka na produkci v jazyce cizím se Bordagová rovněž zabývala gramatickým rodem (Bordag a Pechmann, 2008; Bordag, 2008a). V několika studiích, v nichž probandi buď pojmenovávali obrázky v cizím jazyce nebo do cizího jazyka překládali, dokládá interferenci rodu mateřského jazyka v případě, že překladové ekvivalenty mají různý gramatický rod (např. dům je v češtině maskulinum a v němčině neutrum – das Haus) ve srovnání s případy, kdy překladové ekvivalenty mají rod stejný (např. strom je maskulinum v češtině i němčině – der Baum). V dalších studiích (Bordag a Pechmann 2007; Bordag, Opitz a Pechmann 2006) se ukazuje, že zpracování gramatického rodu v cizím jazyce ovlivňuje i interference intralingvální založená na vlivu rodově typické (-a pro feminina, konsonant pro maskulina), atypické (zakončení feminin na konsonant, jenž je charakteristický pro maskulina) či dvojznačné koncovky (e pro feminina a neutra). Selekce rodu substantiv s atypickým zakončením (např. v češtině kost) trvá déle než selekce rodu substantiv s dvojznačným zakončením (slunce), jež trvá opět déle než selekce rodu substantiva se zakončením typickým (strom). Výsledky tak naznačují, že selekce gramatického rodu je ovlivněna nejen interferencí z mateřského jazyka na rovině gramatického kódování, ale i intralingvální interferencí z roviny fonologického kódování, což ukazuje, že interakce mezi těmito rovinami je přinejmenším v cizím jazyce dvousměrná a zahrnuje nejen tzv. top-down, ale i bottomup procesy. V článku z roku 2008 (Bordag, 2008b) zkoumá autorka faktory (především frekvenci), které ovlivňují osvojování kategorie životnosti a plurálových koncovek substantiv u dětí a dospělých nerodilých mluvčích ve srovnání s daty od dospělých rodilých mluvčích. Ve svých nejnovějších pracích se Bordagová zabývá osvojováním významu a gramatických rysů neznámých slov při četbě v mateřském i cizím jazyce (Bordag, Kirschenbaum, Opitz a Tschirner 2014a,b; Bordag, Kirschenbaum, Opitz a Tschirner, 2014). 51
7.4 Výzkum zvukové stránky řeči Oblastí fonetiky a fonologie ve slovenštině se zabývá Adriana Hanulíková. Ve svém výzkumu se zaměřuje především na segmentaci. Aby mohli recipienti správně porozumět sdělení, musí z proudu řeči extrahovat zamýšlená slova a nikoliv slova, jež se v řečovém signálu objevují náhodně. Slovenské slovo kvety např. obsahuje předložky k a v, substantivum vety a zájmeno ty, které při segmentaci věty obsahující slovo kvety musí být ignorovány. Segmentace je na jedné straně determinována jazykově specifickými stimuly (cues) vycházejícími ze signálu (např. délka trvání hlásky, přízvuk atd.), na druhé je vnímána jako vedlejší produkt lexikálního soutěžení o selekci jednotlivých slov v procesu porozumění řeči (tj. např. mezi kvety a k a vety). Tzv. possible word constraint (PWC) je považován za univerzální segmentační princip, podle nějž jsou znevýhodňováni (tj. jejich aktivace poklesne) lexikální kandidáti tehdy, když by výsledná segmentace proudu řeči měla za výsledek bezsamohláskové reziduum, např. v podobě jediného konsonatu. Příklad ze slovenštiny však demonstruje, že ve slovenštině i reziduum o jediném konsonantu může být legálním slovem. Ve svých studiích (Hanulíková, McQueen a Mitterer, 2010) Hanulíková jako první ověřovala PWC na jazyce s takovouto vlastností. K výzkumu této otázky použila tzv. word-spotting paradigm, při němž je úkolem probanda zmáčknout tlačítko, jakmile postřehne v auditivně prezentovaném stimulu existující slovo. Hanulíková probandům prezentovala dvouslabičná slovenská slova ve třech podmínkách: 1) v kombinaci s jediným konsonantem např. /g/, který může být interpretován jako předložka (znělý alofon k předložce k), tj. /gruka/, 2) s konsonantem nehomonymním s žádnou slovenskou předložkou, např. /t/, tj. /truka/ a 3) se slabikou, např. /dug/, jež je možnou, leč neexistující slabikou ve slovenštině, tj. /dugruka/. Výsledky ukázaly, že extrakce slova byla rychlejší, a tedy snazší v první podmínce (konsonant je předložkou) než ve druhé (konsonant není předložkou). Rychlost rozpoznání slova ve slabičné vs. konsonantních podmínkách se lišila v závislosti na přízvuku. Byl-li přízvuk ve všech kontextech na první slabice (pro slovenštinu typické), nebylo obtížnější rozpoznání slova v kontextu jednoho konsonantu (první a druhá podmínka) než jeho rozpoznání ve slabičném kontextu (třetí podmínka), jak by předpokládala PWC hypotéza. Po technické úpravě materiálu, při níž byl vliv přízvuku neutralizován, se efekt obrátil a slova byla snáze rozpoznána v slabičném kontextu. Tento výsledek naznačuje, že PWC platí i pro slovenštinu, ale že je výrazně modulován vlastnostmi signálu, především přízvukem. Současně se ukazuje, že předložkové konsonanty mají v segmentaci slovenštiny speciální roli: Parsing ve slovenštině dovoluje segmentaci na části sestávající z jediného konsonantu. Pokud tento konsonant ale současně nemá status předložky, řídí se i slovenština PWS 52
principem. V následné studii (Hanulíková, Mitterer a McQueen, 2011) zkoumající segmentaci v cizím jazyce Hanulíková ukázala, že slovenští i němečtí mluvčí rozpoznávají německá slova rychleji ve slabičném než v neslabičném kontextu, ale jen slovenští rodilí mluvčí rozpoznali např. slovo rose rychleji v kontextu krose (k je konsonantní předložka ve slovenštině) než v trose. Výsledky studie ukazují, že nerodilí mluvčí mohou potlačit segmentační procedury mateřského jazyka založené na přízvuku, ale že nejsou schopni potlačit interferenci z mateřského jazyka týkající se lexikálního statusu (v tomto případě konsonantů majících ve slovenštině status slova a v němčině nikoliv). To v souladu s jinými studiemi (přehledy: Dijkstra, 2005; Kroll & Dussias, 2004; Sebastián-Gallés & Kroll, 2003) i naznačuje, že úplná deaktivace mateřského jazyka během řečové percepce v cizím jazyce není možná. V dřívějších souvisejících studiích na slovenštině (ve srovnání s němčinou) se Hanulíková zabývala rolí sylabifikace při lexikální segmentaci (Hanulíková, 2009a, b). V novější studii z roku 2012 (Hanulíková, Dediu, Fang, Bašnaková a Huettig, 2012) naopak zkoumá individuální rozdíly v osvojování komplexních konsonantních skupin v počáteční fázi osvojování cizího jazyka. Těžištěm současného výzkumu Hanulíkové je vliv identity mluvčího (především jeho pohlaví) na gramatické zpracování jazyka, především pak v souvislosti se shodou v rodě mezi podmětem (může, ale nemusí být totožný s mluvčím) a přísudkem (Hanulíková, Davidson, Carreiras, 2012; Hanulíková, Davidson, Carreiras, v přípravě). 7.5 Výzkum jazykového vývoje dětí Výzkumem osvojování češtiny a vývojem řeči česky mluvících dětí prostřednictvím experimentálních psycholingvistických metod se zabývá Filip Smolík a jeho tým (např. J. Lukavský). Z uvedených psycholingvistů je Filip Smolík jediný, který v současnosti působí v České republice a na rozvoji experimentální psycholingvistiky v českém prostředí má největší zásluhy. Mimo jiné např. založil Laboratoř behaviorálních a lingvistických studií (Labels), jež slouží k realizaci experimentálních a observačních studií v psychologii, jazykovědě a dalších vědách o chování. Hlavním tématem jeho prací je osvojování abstraktních reprezentací gramatických struktur u dětí předškolního věku. V jedné ze svých stěžejních studií se Smolík zabývá vytvářením abstraktních reprezentací v souvislosti se slovosledem a aktuálním členěním větným. Narozdíl od např. angličtiny má v češtině na přiřazování tematických rolí jednotlivým aktantům vliv nejen pořadí slov ve větě, ale i pád (resp. pádové zakončení). Od jakého věku jsou děti schopné užívat pádové zakončení k identifikaci tematické role daného aktanta? Jakou roli hraje při identifikaci aktantů skutečnost, zda je daný agens či patiens novou či známou informací (aktuální členění větné)?
Ve 53
Smolíkově studii (Smolík, 2012b) měly děti ve věku 2,9–7 let ukázat na obrázek, který odpovídal auditivně prezentované větě. Věty se lišily v tom, zda v kanonické pozici subjektu před slovesem byl agens či patiens (Kočka honí psa. vs. Kočku honí pes.) a zda známý aktant slovesu předcházel, či po něm následoval (Kočka honí psa. vs. Psa honí kočka). Na jednom obrázku byla např. kočka honící psa a na druhém pes honící kočku (oproti uvedeným příkladům slyšelo každé dítě každé sloveso a každé substantivum jen jednou, tj. i každá dvojice obrázků byla prezentována jen jednou). Výsledky ukázaly, že na rozdíl od čtyřletých dětí tříleté děti ještě obvykle nejsou schopny správně přiřadit tematické role aktantům ve větách s OVS pořadím. Výjimkou byly tříleté děti s velmi dobrou slovní zásobou, což ukazuje, že děti osvojující si velmi flektivní slovanské jazyky jsou schopny správně interpretovat věty s OVS slovosledem výrazně dříve než kolem pěti let, jak naznačují studie prováděné v méně flektivních jazycích (např. Dittmar, Abbot-Smith, Lieven a Tomasello, 2008; Schaner-Wolles, 1989; Lindner, 2003). Již od velmi raného věku děti tedy užívají pádové koncovky k interpretaci vět s nekanonickým slovosledem. Naopak aktuální členění větné začíná ovlivňovat porozumění tranzitivním větám teprve ve čtyřech až pěti letech, přičemž preference pro novou informaci pozorovaná u dospělých byla zřejmá jen u některých nejstarších dětí ve zkoumané skupině. Design studie rovněž umožnil vyvodit, že čtyřleté děti správně interpretují jak SVO, tak OSV věty se stejným slovesem. Tento poznatek je v protikladu s hypotézou, že rané porozumění je založeno na slovosledných asociovaných s konkrétními slovesy (Tomasello, 1992), ale naopak ukazuje, že děti disponují určitou abstraktní reprezentací slovosledu již v době, kdy začínají rozumět tranzitivním větám. Podobné téma Smolík zkoumal s použitím syntaktického primingu (Smolík, 2011). Syntaktický priming (strukturní perzistence) označuje vliv syntaktické struktury zpracovávané věty na následné zpracování dalších vět. Studie v řečové produkci ukazují, že mají-li například angličtí mluvčí zopakovat větu v trpném rodě, zvyšuje se pravděpodobnost, že poté k popisu obrázku použijí rovněž větu v trpném rodě, i když původně opakovaná věta a věta vytvářená při popisu obrázku nesdílejí žádný konkrétní lexikální materiál. To znamená, že pro danou strukturu musí existovat nějaká abstraktní reprezentace. Tato metoda může být u dětí ukazatelem, v jakém věku vznikají či začínají být plně funkční abstraktní reprezentace gramatických kategorií jako větné členy, slovní druhy a nebo právě slovosled. Metoda tedy může vyvrátit či upřesnit teorie, že veškeré dětské věty jsou jen modifikacemi předtím slyšeného materiálu a že děti ve věku 4–5 let nedisponují žádnými abstraktními strukturami (např. Tomasello, 2000). Ve Smolíkově studii děti stejného věku jako v předchozí skupině slyšely dočasně dvojznačné (Kačátko češe tygra. vs. Kačátko češe tygr.) a jednoznačné (Medvěd honí pejska. vs. Pejska honí medvěd.) věty ve SVO a OVS pořadí a sledovaly přitom dva videoklipy znázorňující oba aktanty 54
jednou v roli agenta a jednou v roli patienta. Měřena byla délka pohledu na jednotlivé videoklipy v průběhu percepce věty. V následném úkolu měly děti ukázat na obrázek, který odpovídal slyšené větě. I nejmladší děti správně interpretovaly všechny typy tranzitivních vět, i když reakce starších dětí byly výrazně spolehlivější. Děti neměly problémy se správným přiřazením rolí agenta a patienta ani v OSV větách v žádné z podmínek. Vliv syntaktického primingu se projevil jen ve větách s OSV slovosledem, což je poněkud nečekané, nicméně i tento výsledek naznačuje existenci abstraktní reprezentace slovosledu. Ve studii zkoumající osvojování gramatického rodu (Smolík, 2012a) prezentoval Smolík dvouletým dětem obrázky znázorňující dvě substantiva různého rodu a měřil jejich oční pohyby. Obrázky byly pojmenovávány nominální frází se zájmenem a adjektivem skloňovanými podle tvrdé adjektivní deklinace, tj. s rodově příznakovou koncovkou, např.: Taková velká ryba! Rodové zakončení bylo buď v souladu, nebo v nesouladu s rodem substantiva (Takový velká ryba!). Využívaje specifických vlastností češtiny tak Smolík jako první prokázal, že již dvouleté děti jsou senzitivní k informaci o gramatickém rodě, i je-li kódována ve formě vázaného morfému. Dosavadní studie zkoumaly osvojování gramatického rodu jen v jazycích, v nichž je rod kódován na členu. V jediné studii, jež na češtině zkoumá osvojování jazyka dětmi s řečovým deficitem, Sentence imitation as a marker of SLI in Czech: disproportionate impairment of verbs and clitics, Smolík a Vávrů (2014) zjistili, že slovesa a klitika jsou kategoriemi, s nimiž mají děti s řečovým deficitem největší problémy. Přestože se Filip Smolík zabývá především osvojováním češtiny jako mateřského jazyka, v několika pracích, které nezřídka sloužily i jako srovnávací studie k studiím s dětmi, zkoumal i dospělé mluvčí. V jedné z nich (Smolík, 2008) používá syntaktický priming k výzkumu tří typů větných struktur (typ variující SVO a OVS slovosled, typ variující pořadí předmětu v akuzativu a v dativu a typ variující užití modálních sloves). Experiment naznačil, že syntaktický priming nastává především ve strukturách, které jsou nějakým způsobem obtížné pro zpracování, jako jsou například víceznačné věty. Když měla cílová věta jasnou interpretaci, nebyla facilitace syntaktickým primingem jednoznačně pozorována. Především na podmínce variující SVO a OVS slovosled doložil Smolík existenci reprezentační úrovně syntaktických struktur, která je nezávislá na konkrétním lexikálním materiálu. 7.6 Závěr Přehled prací současných českých psycholingvistů mimo jiné ukazuje, že čeština jako jazyk cizí je psycholingvisty zkoumána přinejmenším stejně intenzivně jako čeština jako jazyk mateřský, ne-li dokonce ještě intenzivněji. To je dáno tím, že všichni současní významní čeští psycholingvisté 55
se s experimentální psycholingvistikou seznámili v zahraničí a většina z nich i nadále na zahraničních univerzitách působí. Díky vlastní zkušenosti jsou tedy konfrontováni s osvojováním a každodenním užíváním cizího jazyka či jazyků, což zvyšuje jejich zájem o osvojování cizích jazyků a jeho výzkum.
56
II NOVĚ O ČEŠTINĚ V DĚJINÁCH A V KONTAKTECH Druhý oddíl knihy s názvem Nově o češtině v dějinách a v kontaktech obsahuje osm kapitol. V úvodní, pojmenované Vnější dějiny češtiny, ukazuje R. Dittmann, jak v dosavadních starších pracích velmi chybí četná nově zjištěná závažná fakta o vývoji češtiny a jejich zhodnocení. K tomuto tématu patří i kapitola V. Lábuse Vlastní jména v mluvnici o stavu a vývojových tendencích českých vlastních jmen; autor navrhuje včlenit tuto bohatou a dějinami jazyka významně poznamenanou oblast do mluvnických výkladů jednak morfologických, jednak lexikologických. V kapitole Čeština a Morava prezentuje I. Martinec specifika současné běžně mluvené češtiny na Moravě. Další kapitoly jsou věnovány kontaktům češtiny s jinými jazyky a národy.
O. Bláha
v nových souvislostech i s novými objevy referuje o vztazích češtiny k ruštině: Čeština v kontaktech I: případ ruština, a angličtině: Čeština v kontaktech II: angličtina na vzestupu. Ukazuje se, že při jazykovém kontaktu přebírá čeština nejen cizí lexikum a frazeologii, ale výrazněji napodobuje i syntaktické struktury. To dokumentuje i kapitola H. Stranjikové Chorvatská čeština, kde jde navíc o kontakt zahrnující několik generací; vzhledem k příbuznosti jazyků a příznivému společenskému ovzduší se tu však čeština udržela. Naproti tomu čeští Romové v dalších generacích už často ztrácejí svůj jazyk a osvojují si mluvenou češtinu na různých úrovních; o etnolektu pražských Romů píše M. Bořkovcová v kapitole Česky mluví i Romové. Češtinou ovšem nemluví čeští neslyšící, ti mají svůj znakový jazyk, ale současná škola je vede i k osvojení psané češtiny; o výsledcích píše A. Macurová v kapitole Psaná čeština českých neslyšících. Mluva a jazyková kompetence Vietnamců žijících v České republice je předmětem kapitoly Čeština a Vietnamci v České republice z pera I. Vasiljeva.
57
8 VNĚJŠÍ DĚJINY ČEŠTINY Robert Dittmann 8.1 Současný stav Výklad vnějšího vývoje češtiny, dějin tzv. spisovné češtiny, je součástí jen některých českých mluvnic. Výklady této problematiky uvádí pouze Havránkova a Jedličkova Česká mluvnice, Vintrova šířeji pojatá monografie Das Tschechische (2001, 2. vyd. 2005) a dále Mluvnice současné češtiny (2010) V. Cvrčka a kol. Hesla věnovaná dějinám češtiny, zpracovaná D. Šlosarem a J. Pleskalovou, se objevují také v Encyklopedickém slovníku češtiny (ESČ), ale soustředí se zejména na vnitřní vývoj. Jen krátké výklady věnuje dějinám spisovné češtiny M. Komárek v Dějinách českého jazyka (2012). Kromě toho je při rozboru současného stavu poznání nutné zmínit práce „nemluvnického“ charakteru, které se věnují pouze vývoji spisovné češtiny: Spisovný jazyk v dějinách české společnosti (2009) od D. Šlosara a kol. – jedná se o skripta z r. 1979 doplněná o některé údaje, dvojí Havránkovo pojednání (Vývoj spisovného jazyka českého, 1936, s mírným přepracováním jako Vývoj českého spisovného jazyka, 1980) a Cuřínův Vývoj spisovné češtiny (1985). Přílišná stručnost některých popisů (Cvrček a kol., 2010, s. 29‒34, Havránek a Jedlička /citujeme 5. vyd., 1986, s. 465‒488, zároveň s výklady vnitřních dějin/) neumožňuje ani jejich zevrubnější kritiku. Výklad Cuřínův (1985) je zatížen nekriticky marxistickým pojetím dějin (srov. formulace jako „vítězství dělnické třídy“, „budování socialismu od února 1948 s sebou neslo [...] nebývalý vzestup sociální a kulturní úrovně pracujícího člověka“ – vše s. 120‒121), a proto nevyhovuje. Současný stav zpracování v těchto souhrnných pracích, přes nesporné velké zásluhy, které si autoři těmito pracemi vydobyli, by bylo žádoucí rozšířit či korigovat v těchto ohledech: a) V mnoha dílech se objevují dnes už zastaralé údaje, což je dáno tím, že jde mnohdy o přetisky, někdy jen mírně upravené, starších verzí. Tak Šlosar a kol. (2009) je mírně doplněným přetiskem z r. 1979, Komárek (2012) vychází z textu vzniknuvšího v 60. l. 20. stol., Havránkova verze z r. 1980 je v podstatě textem publikovaným v r. 1936. Proto nepřekvapuje, že v těchto pracích se objevují dnes už nepřijatelné údaje například o počtu staročeských glos apelativních, ale i bohemik propriálních. Uvedeme jen dva příklady: počet toponymických bohemik z edice Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae (CDB) pro 11.‒13. stol. bývá uváděn v počtu 1 500 (např. ESČ, 2002, s. 91; Šlosar a kol., 2009, s. 32), zatímco skutečný počet dnes přesahuje 10 000 (Čornejová, 2010, s. 56), počet apelativních bohemik z CDB prý dosahuje 50, avšak jen pro období 1253‒1278 jich je v CDB doloženo okolo jednoho sta. Tradování údajů nereflektujících současný stav poznání tak nebezpečně zkresluje skutečnost. 58
Je pochopitelné, že v tak obsáhlých dílech se objevují některé nepřesnosti v drobnostech, např. dokončení Šestidílky je datováno r. 1593 (Komárek, 2012, s. 30; Šlosar a kol., 2009, s. 79), Bible svatováclavská měla kompletně vyjít r. 1715 (přesněji byl vytištěn pouze poslední díl, obsahující část Starého zákona; Komárek, 2012, s. 31), tisknout se nezačala až r. 1677 (srov. Šlosar a kol., 2009, s. 93), nýbrž o několik let dříve atd. Při srovnávání se pak vyskytují i odlišné údaje, tak např. dochování opisů Knihy rožmberské je datováno do 2. pol. 14. stol. (Komárek, 2012, s. 18), ale také na počátek 14. stol. (Šlosar a kol., 2009, s. 54). U nejstarší české věty se nikdy nezmiňuje Jakobsonem už r. 1937 připomenutý kandidát v podobě hebrejským písmem zapsané pračeské nebo staročeské věty v komentáři talmudisty J. Kary (zemřel ve 20. l. 12. stol.). Nové poznatky se objevují ve zvyšujícím se tempu, ať jde o roli jezuitů (Koupil, 2012), otázku konfesionalizace češtiny 16. stol. (Vykypělová, 2013) nebo sázavské období české staroslověnštiny (Vepřek, 2006, 2013; Čajka, 2011). Pro gramatografii střední doby v letech 1533‒1672 je zásadní souhrnné pojednání O. Koupila (2007, druhé vyd. v tisku), pro historii oboru Kapitoly z dějin české jazykovědné bohemistiky (2007), pro biblický překlad dílo V. Kyase (1997, se spolupracovníky), pro syntaktickou rovinu barokní doby výzkumy P. Koska. b) Neudržitelné upozadění českého biblického překladu, přestože šlo o nejprestižnější texty ve staročeském a středněčeském období. Např. u Komárka (2012) a Šlosara a kol. (2009) se nedočteme ani zmínku o Bibli drážďanské, resp. o celé první redakci, prvním překladu celé bible do slovanského národního jazyka vůbec a třetím nebo čtvrtém takovém překladu ve středověké Evropě. Tyto texty zároveň představují nejrozsáhlejší překlady ve staré i střední češtině, v níž vyniká komentovaná Bible kralická šestidílná s celkovým rozsahem asi 4 500 tiskových stran. Nové poznatky k Bibli svatováclavské přinesl O. Koupil, k 19. stol. K. Komárek (2013), k 16. století T. Vykypělová (2013) a R. Dittmann (2012). c) Nevyhovující zpracování novějších dějin od r. 1939. V nejnověji vydaných pracích (Komárek, 2012; Šlosar a kol., 2009) je toto období zpracováno dobře, byť s ohledem na rozsah těchto prací nutně stručně, na podrobnou reflexi toto období dosud čeká. Bude třeba využít i výsledky korpusové lingvistiky např. v podobě Slovníku komunistické totality (2010). Podobný výzkum protektorátního oficiálního tisku zatím chybí, stejně tak i rozbor neoficiálních (samizdatových) a exilových tiskovin. Jistým dluhem je i zpracování češtiny 19. stol.; s postupem prací v Ústavu Českého národního korpusu FF UK bude časem možné využít materiálovou základnu pro korpusové zkoumání češtiny tohoto období. d) Ne zcela dostatečně je zpracována expanze češtiny do zahraničí. Dobře je sice zachyceno starší období (Šlosar a kol., 2009), ačkoli i zde se objevují nové nálezy (např. Verkholantsev, 2008), avšak dějiny české emigrace zejména v 19. a 20. stol. a jazyk těchto komunit (jazyk periodik, zejm. Jaklová, 2010; jazyk beletrie, náhrobních nápisů – k Texasu Eckertová, 2004; vývoj kvazistandardu 59
ve Spojených státech – Kučera, 1990) jsou zohledněny nedostatečně. Přitom je dobře známo, že dnes „cizí“ Vídeň byla druhým a Chicago třetím největším českým městem na počátku 20. stol., v USA se dodnes k českému původu hlásí stovky tisíc obyvatel, čeština byla v krajanských komunitách zachycována ve stovkách periodik. e) Málo pozornosti je dosud věnováno širšímu kontextu střední Evropy i kontextu kulturněhistorickému v českých zemích (např. dějiny vzdělanosti a gramotnost, střediska vzdělanosti a jejich úroveň, knihovny; demografický vývoj obyvatelstva, jazykové a sociologické proporce; elita a lidovost, orálnost a gramotnost, zájmy kulturotvorných i lidových vrstev obyvatel, dobové komunikační potřeby způsoby jejich uspokojování, např. mezinárodní obchodní stezky, vztah mateřských klášterů k dceřiným, vliv a šíření knihtisku, transmise textů), koexistenci češtiny s dalšími jazyky na území dnešní ČR (němčina, hebrejština, jidiš, romština, valašská kolonizace, chorvatská kolonizace atd.). S pokračujícím zpracováním slovní zásoby střední češtiny v oddělení vývoje ÚJČ AV ČR bude možné pokusit se o podrobnější popis některých aspektů vývoje středněčeské slovní zásoby. f) Větší pozornost si zaslouží i „slepé uličky“ vývoje a donedávna opomíjené jevy jako vídeňská péče o český jazyk, čeština zapsaná nelatinkou, otázka dialektů a dialektismů ve starších fázích vývoje češtiny aj. 8.2 Navrhovaná strukturace textu Z množství kritérií je pro přehlednost vybráno jako dominantní kritérium časového vymezení (opouští se termíny jako čeština doby husitské, doba glos, počátky spisovného jazyka, přípravné období apod.). Míra rozpracování jednotlivých kapitol závisí na rozsahu rezervovaném pro diachronní část, tento návrh vychází z počtu cca 120 normostran. 8.2.1 Pračeština (11. ‒ pol. 12. stol.) 8.2.2 Stará čeština 8.2.2.1 Raná stará čeština 8.2.2.2 Čeština 14. stol. 8.2.2.3 Čeština 15. stol. 8.2.3 Střední čeština 8.2.3.1 Čeština 16. stol. a poč. 17. stol. (do r. 1627‒28) 8.2.3.2 Čeština 17. až prvních tří čtvrtin 18. stol. 8.2.4 Nová čeština 8.2.4.1 Čeština do poloviny 19. stol. 60
8.2.4.2 Čeština 2. pol. 19. a počátku 20. stol. (do r. 1918) 8.2.4.3 Čeština za první republiky (1918‒1938) 8.2.4.4 Čeština za protektorátu (1939‒1945) 8.2.4.5 Čeština v letech 1945‒1989 8.2.4.6 Čeština po r. 1989 U každé kapitoly se postupuje od celkového kontextu (stručné nastínění kontextu středoevropského, českého kontextu politického, hospodářského, demografického, „národnostního“ a jazykového ‒ bilingvismus česko-německý, česko-latinský apod.) k pododdílům, které se věnují aspektům transmise textů (vzdělanost a gramotnost, památky literární a neliterární povahy, písařská a ústní tradice, konfesní prostředí a čeština) a funkcím a vývoji češtiny (stylové rozpětí, slovní zásoba a syntax, památky, jazykové vzory, pravopisný záznam atd.). Pozornost je věnována v rámci těchto pododdílů mj.: V kap. 8.2.1, 8.2.2.1 postupně otázce kontinuity cyrilometodějské tradice, sázavskému písemnictví, počátkům stč. biblického překladu, hebrejskému písemnictví v českých zemích, německému písemnictví v českých zemích (též v dalších bodech), latinskému písemnictví a vzdělanosti v českých zemích (též v dalších bodech). V kap. 8.2.2.2‒8.2.2.3 emauzskému hlaholismu. V kap. 8.2.2.1‒8.2.4.2 otázce dialektů a dialektismů. V kap. 8.2.2.1‒8.2.4.2 kulturní expanzi češtiny do zahraničí. V kap. 8.2.3.1‒8.2.4.6 vystěhovalectví z českých zemí a jazyku českých komunit nebo enkláv. V kap. 8.2.4.4‒8.2.4.5 aspektům totalitního jazyka, šířeného i moderními masmédii. V kap. 8.2.2.1‒8.2.4.3 biblickému překladu. V kap. 8.2.2.2‒8.2.4.6 metajazykové reflexi češtiny v gramatografii a vývoji slovníkářství. Zvláštní pozornost je věnována kartografickému zachycení (osídlení v českých zemích, vystěhovalectví a jeho hlavní destinace, kulturní styky – např. expanze češtiny do Slezska, kontakty jihoslovanské, východoslovanské, otázka kontinuity slovanského osídlení v Bavorsku a dnešním Rakousku atd.) a v příznivém rozložení sil také obrazovému/ukázkovému doprovodu s komentářem (např. sazba Šestidílky, iluminační úroveň, písařský pravopis, staročeský glosovaný text, čeština zapsaná nelatinkou, textologie českých biblí apod.).
8.3. Ukázka zpracování – viz kapitoly o barokní češtině od A. A. Fidlerové ve svazku 3 Studií k moderní mluvnici češtiny, 2013. Podle vymezeného rozsahu v mluvnici by bylo třeba délku vhodně redukovat.
61
9 VLASTNÍ JMÉNA V MLUVNICI Václav Lábus 1. ANALÝZA SOUČASNÉ SITUACE 1.1 Vlastní jména v gramatických výkladech Žádný z dosud vydaných komplexních popisů českého jazyka a jeho systému (kriticky hodnotíme MSČ, ČŘJ, PMČ, MČ, ESČ, Člex1) nepřináší dostatečně podrobný pohled na problematiku vlastních jmen (dále VJ), a to i přesto, že česká onomastika má dlouhou a bohatou tradici. Plánovaná Moderní mluvnice češtiny (MMČ) má tuto mezeru v lingvistickém popisu zaplnit. VJ představují důležitou kvantitativní i kvalitativní složku jazykové komunikace, jíž se jakožto jazykové znaky účastní stejně jako autosémantická apelativa. Proto by měl popis synchronního jazyka a jeho užívání zahrnovat také popis onymického systému a jeho fungování. Problematika VJ není v současných mluvnicích řešena uspokojivě. Obvykle se omezuje na stručnou definici a povahu VJ a jejich tradiční členění podle typu pojmenovaného objektu. Není dostatečně popsána podstata VJ a jejich funkce, dynamika a utvářenost VJ, vztahy mezi nimi, ale ani příspěvky české onomastiky k obecné onomastické teorii (zejména vztahové modely). Právě na tyto aspekty s důrazem na parasystémovost VJ a jejich funkce by se měla onomastická část MMČ zaměřit. Existence propriální slovní zásoby se v současných mluvnicích projevuje především v gramatických výkladech – podrobně je zpracována problematika skloňování VJ, jak domácích, tak cizích, a to na pozadí deklinace apelativ. Tuto problematiku by měla přirozeně zahrnovat i plánovaná MMČ. Distribuci informací o skloňování VJ lze v zásadě pojmout trojím způsobem: 1. Integrovat do výkladů formální morfologie substantiv k jednotlivým flexivním typům (pojetí MSČ, PMČ, ČŘJ). 2. Samostatné kapitoly o skloňování VJ zařazené do části věnované formální morfologii (pojetí MČ2). 3. Samostatné kapitoly o skloňování VJ zařazené do onomastické části. Vzhledem k těsné provázanosti skloňování VJ s apelativní morfologií se řešení sub. 3 nejeví jako výhodné. Navrhujeme propojit deskriptivní výklad skloňování VJ podle vzoru MČ2 (sub. 2) s informacemi frekvenčního charakteru podle vzoru MSČ. Metodologickou oporou zde může být moderně a precizně zpracovaný výklad skloňování femininních místních jmen J. M. Tuškové.2 1 MSČ = Mluvnice současné češtiny, ČŘJ = Čeština – řeč a jazyk, PMČ = Příruční mluvnice češtiny, MČ = Mluvnice češtiny 1–3 („akademická“), doplňujeme též ESČ = Encyklopedický slovník češtiny a také první komplexní popis lexikální roviny českého jazyka – Člex = Česká lexikologie. 2 TUŠKOVÁ, J. M., 2011. Autorka prezentuje systém deklinace místních jmen založený na šesti 62
1.2 Vlastní jména v lexikologických výkladech Informace o charakteru VJ obsahují v současných mluvnicích tradičně pasáže, které se věnují lexikologii. Stejně postupuje i MMČ. MSČ zahrnuje výklad VJ do kap. 5.2 Lexikální sémantika, v níž se velmi stručně vymezuje povaha a členění VJ a vztah mezi apelativy a VJ. Podrobnější informace o VJ, zařazené do kap. 1.5 Jednoznačná pojmenování, přináší ČŘJ. Vymezuje se zde podstata VJ a jejich členění. Přínosná je část, která se týká vývoje hlavních typů VJ. Zde je patrný ohlas syntetizujících onomastických prací ze 60. let 20. století,3 jež završují první, etymologické období české onomastiky a předznamenávají nástup onomastiky funkčně-systémové. PMČ v kapitole o lexikologii pouze povšechně charakterizuje rozdíl mezi apelativy a proprii, definuje VJ a člení je. V pasážích o slovotvorbě věnuje zvláštní pozornost odvozování ženských příjmení a v rámci zkracování také tvoření hypokoristik. Zmínky o slovotvorné utvářenosti vybraných skupin VJ přináší také MČ1. Vzhledem k absenci popisu lexikální roviny je v akademické mluvnici stručná charakteristika VJ uvedena v díle MČ2 (IV2 Formální tvarosloví). Shrnuje se zde podstata, druhy a gramatické vlastnosti VJ. Tato charakteristika uvádí důkladně zpracované kapitoly o skloňování VJ.4 Přehled dosavadních publikací doplňujeme také monografií Člex. VJ jsou zařazena do kap. 3 Lexikální onomaziologie jako „Mezní případ označování“ (kap. 3.3), v níž se charakterizuje jejich povaha a rozdíly oproti apelativům. Obšírně se Člex věnuje apelativizaci a jejím typům (kap. 3.8). Dosud nejpropracovanější popis propriální sféry jazyka mimo onomastické monografie tak přináší ESČ. Ten nabízí poměrně široký repertoár hesel týkajících se VJ a jejich vlastností, včetně funkčních aspektů, metod klasifikace onymického materiálu apod. Abecední způsob řazení hesel však pochopitelně není s to poskytnout na problematiku VJ celostní pohled. 1.3 Vlastní jména v monografických pracích Podrobné výklady o VJ nabízejí onomastické monografie jak speciální, tak obecné. Druhé jmenované jsou zastoupeny především Úvodem do obecné onomastiky Rudolfa Šrámka.5
rovinách: druh deklinace (jmenná, adjektivní), skupiny deklinace (podle rodu), podskupiny deklinace (singularia tantum, pluralia tantum), deklinační třídy (podle zakončení v nominativu), deklinační typy a vzory (podle koncovky nominativu a genitivu) a deklinační podtypy a vzory (podle dublet v jednotlivých pádech). (s. 74–75.) 3 ŠMILAUER, 1960; SVOBODA, 1964. 4 Autorkou je Miloslava Knappová. 5 K němu připojme ještě slovenskou teoretickou monografii Teória vlastného mena (BLANÁR, 1996). 63
Onomastické monografie6 a dílčí odborné stati, v českém prostředí reprezentované zejména onomastickým časopisem Acta onomastica (od roku 1960), nejsou ale širší veřejnosti (i lingvistické) běžné známé či dostupné. Komplexní, přiměřeně obsáhlý a instruktivní popis propriální slovní zásoby a jejích specifik zde tedy nadále chybí.
2. NAVRHOVANÁ STRUKTURA VÝKLADU Vlastní jméno, jeho vymezení a vlastnosti o Vlastní jméno – definice o Terminologie o Onymický akt a akt užívání, vztahové modely o Vlastní jména vs. obecná jména o Přechody mezi apelativní a propriální slovní zásobou o K významu vlastních jmen o Gramatické vlastnosti vlastních jmen o Vlastní jména a noremnost Funkce vlastních jmen Členění vlastních jmen Vlastní jména cizího původu o Zeměpisná jména cizího původu o Osobní jména cizího původu o Internacionalizační tendence v současné onymii Lidová etymologie a reetymologizace Vztahy mezi vlastními jmény o Propriální synonymie o Opozitnost vlastních jmen o Polysémie vlastních jmen o Homonymie vlastních jmen o Hierarchické vztahy
3. POZNÁMKY K JEDNOTLIVÝM PODKAPITOLÁM Výklad by měl uceleně postihnout specifika propriální sféry jazyka s důrazem na parasystémové a funkční vlastnosti VJ. Výklad bude doplněn instruktivními příklady, které budou zahrnovat v mezích možností všechny tři základní onomastické plány – antroponomastický, toponomastický a chrématonomastický. Tento text zahrnuje dvě ukázky zpracování vybraných jevů: K významu vlastních jmen (kap. 3.1.6) a Zeměpisná jména cizího původu (kap. 3.4.1). Výklad 6 Z poslední doby uveďme například skriptum Vlastní jména v jazykovém systému a v komunikaci (KOMÁREK, K., 2012). 64
shrnuje poznatky, k nimž v uplynulých desetiletích česká onomastika došla; inovativně jsou zpracovány části 3.5 a 3.6. 3.1 Vlastní jméno, jeho vymezení a vlastnosti
3.1.1 Vlastní jméno – definice Vlastním jménem se rozumí jazykový prostředek substantivní povahy, který označuje jedinečný (unikátní) objekt, tedy objekt s individuální (jedinečnou) referencí. Hlavní (onymickou) funkcí VJ je jednoznačně identifikovat objekt (denotát, referent) mimojazykové reality a diferencovat jej od jiných. Dále bude vysvětlena indexální povaha vlastního jména jako jazykového znaku a hlavní onymické funkce (k nim dále viz kap. 3.2).
3.1.2 Terminologie Vlastní jméno = proprium, pl. propria (z lat. proprius = vlastní, zvláštní; srov. angl. proper name; něm. Eigenname); též onymum, pl. onyma (z řeč. ónoma = jméno). Základní terminologická triáda ve slovanské onomastice: onymie – onomastika – onymum, tj. soubor jmen (např. toponymie určitého území) – nauka o příslušném typu jmen (např. toponomastika = nauka o zeměpisných jménech) – toponymum (konkrétní vlastní jméno – např. zeměpisné: Mnichovo Hradiště).
3.1.3 Onymický akt a akt užívání, vztahové modely Tato část postihne dva důležité momenty existence VJ: pojmenovací (onymický) akt, tedy fázi nominativní (tj. „moment vzniku VJ“), a akt fungování VJ, tedy fázi postnominativní („moment užívání VJ“). Výklad vychází z pojetí Rudolfa Šrámka.7 S onymickým aktem souvisí problematika vztahových modelů, již zde rovněž představíme. Vztahověmodelová teorie reflektuje základní, univerzální pojmenovací motivy, časově, jazykově i teritoriálně nezakotvené. Ty jsou zobecněny do těchto čtyř modelů, z nichž pak pojmenovatel dle aktuální situace vybírá: model A – „KDE?“: poloha, směr… (Podhora, U kříže) model B – „KDO? CO?“: obyvatelé, druh, přímé označení… (Kravaře, Skalní brána) model C – „JAKÝ?“: popis, charakter, vlastnosti… (Mrchojedy, Bukovec) model D – „ČÍ?“: přivlastnění, posesivita… (Držkov, Na farským) Jednotlivé modely se mohou kombinovat: Nové Město pod Smrkem (C+B+A), Kryštofovo Údolí (D+B). 7 ŠRÁMEK, 1999, s. 12–20. 65
Tuto obecnou teorii vytvořil Rudolf Šrámek, který ji aplikoval na místní jména.8 Jana Pleskalová ji později aplikovala na jména pomístní. 9 Vztahověmodelovou teorii lze ale využít i pro klasifikaci dalších typů vlastních jmen, jako jsou urbanonyma nebo firemní jména. Komplexní modelový popis bývá doplněn tzv. strukturními modely a strukturními typy, které zde budou také krátce představeny. Výklad v této subkapitole doplní zmínka o problematice centra a periferie v propriální slovní zásobě. Dichotomii centra a periferie v propriální sféře pojímáme odlišně než např. M. Dokulil.10
3.1.4 Vlastní jméno vs. obecné jméno Účelem výkladu v této kapitole je postihnout rozdíly mezi apelativní a propriální slovní zásobou, a to především ve vztahu označující – označované: VJ představují mezní případ označování, kde neplatí vztah slova ke třídě objektů, nýbrž vztah k jedinečnému objektu (podle Člex), jsou tedy sémioticky jedinečná. Výklad doplní názorné příklady včetně představení přechodových jevů – zejména sérionym, u nichž se hraniční status projevuje i možností psát je s malým počátečním písmenem (Škoda Fabia – fabia), nebo tzv. institucionym (Krajský soud v Liberci – liberecký krajský soud). Výklad stručně poukáže na některé specifické vlastnosti, jimiž se VJ přibližují některým vybraným formálně-významovým skupinám apelativ, jako jsou
frazémy, jež mohou uchovávat zaniklé a periferní jazykové jevy (stejně jako VJ: Tatobity, Rataje, Brdo);
termíny, jež vykazují symetrii označujícího a označovaného a využívají periferní odvozovací prostředky;
víceslovné lexikální jednotky (propriální kolokace: Jiří Lábus, Nové Město pod Smrkem, Škoda Superb).
3.1.5 Přechody mezi apelativní a propriální slovní zásobou Nejprve rozčleníme VJ na deapelativa a propria tantum. Tuto dichotomii aplikujeme na VJ v jejich v postnominativní fázi (tj. akt užívání). Hlavní částí bude popis procesů nazývaných apelativizace (též deproprializace) a jejích subtypů podle vzoru Člex (kap. 3.863, 3.872) a proprializace (též deapelativa) v souvztažnosti s pojmy metafora a metonymie.
8 ŠRÁMEK, 1976, 112–120. 9 PLESKALOVÁ, 1992. 10 DOKULIL, 1977. 66
3.1.6 K významu vlastních jmen Poznámky k sémantičnosti VJ navazují na předchozí oddíly a vycházejí ze srovnání apelativní a propriální slovní zásoby. Předběžná podoba výkladu: Mají VJ význam? Vyjdeme-li z tradiční definice lexikálního významu (mentální intersubjektová reflexe reality, PMČ), pak lze do jisté míry o významu hovořit i v případě VJ. Také VJ reflektují realitu. Ta je reprezentovaná jedinečným objektem, o němž má uživatel povědomost. V tom případě bychom význam VJ mohli definovat jako variabilní sumu asociací, které VJ u uživatele vyvolá (lze užít pojmu „obsah“, např. Praha: hlavní město ČR, kulturní, ekonomické, správní centrum země). VJ mají sice výrazně proměnlivou míru obecného porozumění (tj. přiřazení VJ ke konkrétní realitě), ale i touto vlastností se přibližují apelativům. Souvztažnost s apelativním významem lze vidět u centrálních VJ v jejich míře zapojení do komunikace, míře recepce, srozumitelnosti, která je podobná jako u jádra apelativní slovní zásoby. Míra „intersubjektové reflexe reality“ je zde mezi apelativy a VJ analogická. Stejně jako klesá míra srozumitelnosti u periferních apelativ, tak klesá u VJ s menším komunikačním záběrem. Vztah mezi apelativní a propriální slovní zásobou je v tomto ohledu ale disproporční. Je jen málo VJ, k nimž jsou všichni členové jazykového společenství schopni přiřadit tentýž konkrétní referent. Centrum:
Periferie:
pes, strašidlo, stůl (jádro slovní zásoby)
ponkajzna, synergie, fěrtoch
Praha, Václav Klaus, Škoda, Vltava
Jickovice, Lubošská bystřina, Ondřej Neuman
Čím se ale VJ a apelativa výrazně liší – a co je také důvod, proč nelze o sémantičnosti VJ hovořit, je vztah představy, tj. „mentální intersubjektové reflexe reality“, k vlastní realitě: zatímco apelativní (lexikální) význam je entitou systémovou, zobecnitelnou, použitelnou jak obecně ve vztahu k denotátu (třídě objektů), tak ve vztahu k jeho všem řečovým realizacím, tj. konkretizovaným referentům; u proprií jde naproti tomu vždy o reflexi jedinečného objektu. Zatímco pes označuje jak třídu objektů, jež nesou podstatné znaky této představy „šelma ochočená k hlídání, lovu…“ (SSČ), tak jakékoliv aktuální psy v aktuální výpovědi, Žeryk může sloužit pouze k označení jediného objektu/referentu s jedinečnou, unikátní referencí. Naplňuje tím hlavní onymické funkce: objekt jednoznačně identifikovat a diferencovat od jiných. 11 Totéž platí pro výše uvedené Praha, Vltava apod. Vícenásobný výskyt téhož propria (Novák, Lhota) singulativní vztah objekt – VJ nenarušuje, 11 Srov. ŠRÁMEK, 1999, s. 33–34, který za onymický význam pokládá soubor onymických funkcí, jež VJ plní. 67
neboť jde stále o jedinečnou referenci: různí Novákové, různé Lhoty mají různé vlastnosti a nelze je zobecnit, alespoň ne v momentu užívání propria, v pohledu synchronním. Tento stav platí jak pro propria tantum (Liberec, Mže), tak deapelativní VJ – taková slova ztrácejí vstupem do propriální slovní zásoby svůj obecný význam ve prospěch individuální reference (most X město Most, jahoda X příjmení Jahoda, České vysoké učení technické). Ani to však nevylučuje, že některá VJ se zobecňující apelativní sémantikou počítají – a to i v momentu užívání, tj. uživatelé jim připisují vlastnosti, jež interpretují na základě apelativních sémantických rysů dekódovatelných z přítomnosti (de)apelativních komponentů. To platí u toponym: Stráž nad Nisou leží na řece Nise, Mladá Boleslav je mladší než Stará Boleslav, a především u chrématonym, u nichž je mnohdy apelativní sémantika integrální součástí onymického aktu i aktu užívání. Taková jména naplňují charakterizační onymickou funkci – Technická univerzita, [Škoda] Roomster, popř. konotační. I z toho důvodu mají chrématonyma ze všech tříd proprií k apelativům nejblíže. Naopak u antroponym je apelativní sémantika v momentu užívání zcela výjimečná (např. „mluvící jména“ u literárních antroponym: řezník Krkovička).
3.1.7 Gramatické vlastnosti vlastních jmen Poukážeme na některé signifikantní gramatické vlastnosti VJ, jako je slovnědruhová příslušnost (VJ jsou substantiva) a vztah VJ a kategorie čísla (singularia tantum a porušení tohoto principu, existence plurálových forem typu Hradčany). Stručně shrneme specifika deklinace VJ. Upozorníme především na skloňování příjmení, u nichž se projevuje tendence zachovat identitu kořenných morfémů (srov. gen. sg. mrazu x Mráze), což napomáhá plnit VJ základní onymické funkce. Z téhož důvodu přecházejí některá cizí příjmení od substantivního skloňování k zájmennému (gen. sg. Goetha, Goetheho). Podrobné výklady o skloňování VJ (antroponym a toponym), jak již bylo uvedeno, by měly být zařazeny do částí MMČ popisující formální morfologii. Zároveň výklad zdůrazní parasystémovou povahu VJ. Ta se projevuje zejména ve formální utvářenosti (slovotvorbě, resp. „názvotvorbě“) VJ. VJ sice využívají postupy paralelní s apelativní slovotvorbou, ale s rozdílným repertoárem, frekvencí a distribucí odvozovacích prostředků, přičemž mnohdy aktivizují jevy v apelativní slovní zásobě hodnocené jako periferní. Typickým reprezentantem parasystému jsou například hypokoristika a jejich utvářenost, např. -da – Standa; -áš – Ondráš; -ál – Zdenál apod.
3.1.8 Vlastní jména a noremnost Výklad přiblíží onymickou a spisovnou normu. Onymická norma je soubor pojmenovacích 68
(názvotvorných) prostředků či hotových VJ, z nichž uživatelé daného jazykového společenství vybírají. Onymická norma je primárně přítomna již v samotném pojmenovacím aktu a pojmenovatelé si normu implicitně uvědomují – zásadní vliv má dobový a teritoriální úzus. Spisovná norma je naproti tomu spojena především s aktem užívání, avšak tendence uplatňovat tuto normu není v případě proprií tak silná jako u apelativ. Srov. např. příjmení typu Outrata, Tejnský apod. Manifestuje se tak hlavně v rovině morfologické. Onymická norma je reflexí dobového a teritoriálního úzu, je značně dynamická, jak ukazuje například měnící se repertoár rodných jmen (resp. jejich frekvence). 12 Výklad bude ilustrovat dynamiku onymického systému a jeho normy i na dalších typech VJ (místní jména, urbanonyma, exonyma, firemní názvy…). Fungování VJ ovlivňují také mimojazykové normy – např. standardizace zeměpisných jmen se řídí zákonem č. 200/1994 Sb., užívání antroponym (volba jména pro dítě, přechylování apod.) zákonem 301/2000 Sb. o matrice a zákonem č. 91/1998 Sb., o rodině. 3.2 Funkce vlastních jmen Zde zdůrazníme především dvě hlavní onymické funkce: 1. identifikační, 2. diferenciační, k nimž se připojují funkce další: 3. komunikační, 4. asociační/konotační, 5. ideologická/honorifikační, 6. sociálně klasifikující/lokalizující, 7. charakterizační, 8. expresivní, 9. estetická. Pasáž vychází z klasifikace onymických funkcí M. Knappové. 13 Klasifikaci jsme upravili a doplnili o vlastní aktuální příklady.
12 Výklad doplní přehled nejužívanějších rodných jmen, která dávají rodiče svým dětem v posledních 10 letech (zdroj: www.csu.cz). 13 KNAPPOVÁ, 1989, s. 10n. ESČ, s. 145. 69
3.3 Členění vlastních jmen Tradiční členění VJ vychází z povahy objektů, jež pojmenovávají: BIONYMA (živé objekty) zoonyma, vč. fiktivních (Sultán, Tyrl) antroponyma o fiktivní (Čaroslečna) o skupinová – etnonyma (Deutsche/Němci), obyvatelská (Liberečan), rodová (Redernové), rodinná (Novákovi) o osobní – rodná (Kateřina), příjmení (Brož), příjmí (Ondřej řečený Pštros, syn Vaňka Zlého bečváře), jména po chalupě (Augustin Zenkner – Stammel), hypokoristika (Ivča), přezdívky (Dlouhé bidlo) ABIONYMA (neživé objekty) toponyma o choronyma (Čechy) o oikonyma (Oldřichov v Hájích) o anoikonyma – oronyma (Ještěd), hydronyma (Nisa), hodonyma (Viničná cesta), pozemková jména (Farská louka) o urbanonyma (Sokolská ulice) chrématonyma a z nich zejména: o firemní jména (Direct Alpine) a jména institucí (Technická univerzita v Liberci) o jména výrobků, tzv. sérionyma ([Škoda] Fabia) Jednotlivé druhy VJ budou přiměřeně stručně představeny a doplněny českým termínem (užívá-li se) a dalšími názornými příklady. Podrobněji zde bude dále rozpracováno členění českých příjmení a místních jmen podle jejich hlavních motivačních zdrojů. Z hlediska formy lze VJ členit např. na jednočlenná (neodvozená, odvozená), vícečlenná (víceslovná, složená, předložková). Další možné členění VJ je založeno na počtu označovaných denotátů (jednodenotátové, vícedenotátové). V této části rovněž zmíníme fenomén transonymizace jako specifický onymický akt, tj. přenosy VJ mezi jednotlivými druhy objektů, např. pohoří Šumava – sídliště Šumava, a odkážeme na kap. 3.6.3, kde je popsán podrobněji.
70
3.4 Vlastní jména cizího původu Výklad shrne informace o VJ cizího původu v současné české onymii. Pozornost bude věnována cizím jazykovým vlivům, VJ původem česká jsou zevrubně představena v kap. 3.3.
3.4.1 Zeměpisná jména cizího původu Předběžná podoba výkladu: Zeměpisná jména v České republice mají nejen český (slovanský) původ, ale mnohá z nich pocházejí také od jiných etnických skupin, jež v minulosti žily na území dnešní ČR. Trvalou stopu v dnešním názvosloví zanechalo německé etnikum. Německé obyvatelstvo v několika vlnách kolonizovalo již od 12. století především pohraniční oblasti. Ačkoliv většina německých obyvatel byla po roce 1945 vystěhována, mnoho jmen německého původu, v různé míře počeštěných, zůstává součástí dnešní toponymie. Jde hlavně o místní jména (Liberec, Frýdlant, Český Heršlák, Aš, Cikháj, Lanškroun, Pernink, Žamberk, Kvilda, Bruntál, Varnsdorf...), ale také o jména hradů nebo pomístní jména (především lokálního významu). Mnoho českých toponym (zejména pomístních jmen) bylo z němčiny přeloženo (Altvater – Praděd, Grüner Hübel – Zelený vrch). Vedle německých osadníků a jejich zeměpisných jmen měla vliv na toponymii i další etnika kolonizující okrajové oblasti Čech, Moravy a Slezska – jižní část areálu původního lužickosrbského osídlení zasahovala až na území dnešní ČR (Frýdlantský, Šluknovský výběžek); od 12. století se ale původní lužickosrbské obyvatelstvo asimilovalo s německým. Pozůstatkem v toponymii jsou například místní jména Řasnice, Černousy nebo hydronymum Ploučnice. Také označení Lužické hory, byť novodobé, původní Lužici samozřejmě reflektuje. Dnešní Valašsko kolonizovali v období od 14. do 17. století osadníci – valašští pastevci – z dnešního Rumunska. Také oni se časem asimilovali, avšak dodnes se v toponymii Beskyd objevují pozůstatky jejich původního jazyka – například vrch a osada Gruň. Také jméno celého horstva, byť etymologicky až praevropské, s sebou zřejmě přinesli právě valašští osadníci. V 16. a 17. století přicházeli na jižní Moravu osadníci chorvatského původu (tzv. moravští Charváti; také oni se postupně zcela asimilovali). Památkou na toto etnikum je nejen místní jméno Charvátská Nová Ves, ale i některá pomístní jména na Mikulovsku a Břeclavsku (Dragy aj.). Cizí vlivy lze spatřit i jinde, například města Beroun, Brandýs a Benátky byla při svém založení pojmenována podle italských měst Verona, Brindisi a Benátky (tj. Venezia). Město Tábor bylo založeno husity a pojmenováno podle biblického vrchu Thabor; v toponymii ČR jsou zastoupena také další biblická jména: Olivetská hora, Betlém, Babylon aj. Přenášení cizích zeměpisných jmen sice nepatří k častým motivačním zdrojům, ale jak biblická jména, tak jména, 71
jako jsou Amerika, Brazílie, Habeš, Sibiř apod., mají pevné místo v českém zeměpisném názvosloví; základem pojmenovacího aktu je zde obvykle nějaká metaforická souvislost. Některá současná zeměpisná jména jsou pozůstatkem předslovanského osídlení. Jsou to především jména větších řek, z nichž mnohá jsou i více než 2000 let stará. Je přirozené, že významné řeky mají prastará jména – říční síť odpradávna určovala ráz krajiny, život člověka v ní a zásadním způsobem ovlivňovala také směr osídlení. Patří sem germánská jména upomínající na germánské kmeny, které zde žily zhruba od 5 stol. př. n. l. do 5. stol. n. l. Z řek to jsou Vltava a Svratka, pravděpodobně Otava; z ostatních jmen například Doksy nebo Říp.
Ještě starší jsou jména keltská.
Keltové jsou první historicky doložení obyvatelé na území dnešní ČR. Jim vděčíme i za pojmenování Bohemia/Böhmen (původně germánské označení Baiahaim, „domov Bójů“, tj. jednoho z keltských kmenů; označení později přešlo do latiny jako Bohemia). Ke keltským jménům se řadí hydronyma Jizera či Křemže a oronyma Oškobrh a zřejmě i Ještěd. Dosud však existují jména ještě staršího původu, která pocházejí z doby předkeltské; některá z nich se dříve považovala za ilyrská, avšak o etnicitě obyvatel tohoto období se nic konkrétního dokázat nedá, v současnosti se tak hovoří o praevropském obyvatelstvu a praevropské vrstvě jmen, ve kterých se rekonstruují indoevropské apelativní základy s významem např. voda, téci, proud apod. Patří sem zejména jména významných moravských řek – Morava, Odra, Dyje, Opavice (původně Opa či Opava); z českých řek se k praevropské vrstvě hydronym řadí Ohře (někdy považována za jméno keltské), Labe, Metuje či Nisa. K nejstarším, indoevropským jménům patří také názvy hor Beskydy, Karpaty a současní jazykovědci k nim řadí i Krkonoše.
3.4.2 Osobní jména cizího původu Podobným způsobem jako zeměpisná jména budou rovněž představena současná rodná jména a příjmení cizího původu.
3.4.3 Internacionalizační tendence v současné české onymii Tato část stručně představí aktuální internacionalizační tendence, jež ovlivňují tvář české onymie – zejména v oblasti rodných jmen (Nicol, Tobias), chrématonym (Vysočina Aréna, Air Design), ale i urbanonym (Barrandov Hills, Prague Marina).14
14 Některá zde uváděná VJ nejsou zcela vyhraněná a nacházejí se v přechodovém pásu mezi chrématonymy a urbanonymy (Vysočina Aréna, Barrandov Hills apod.). 72
3.5 Lidová etymologie a reetymologizace Problematice lidové etymologie u VJ se v poslední době věnoval v české onomastice pouze Jaroslav David.15 Z jeho pojetí a z pojetí lidové etymologie v apelativní slovní zásobě, jež představil Jiří Rejzek,16 vychází i tento výklad. Nejprve tento fenomén osvětlíme a uvedeme příklady z propriální slovní zásoby. Přehodnocení motivace VJ v průběhu aktu užívání ale pojímáme šířeji. Navrhujeme pro tyto změny souhrnný termín reetymologizace. Rozlišujeme čtyři typy reetymologizace, jež vymezujeme na základě dvou distinktivních rysů: záměrnost/spontánnost, změna formy / bez změny formy:
záměrné přehodnocení motivace bez změny formy ([Škoda] Octavia, pivo Konrad17);
záměrné přehodnocení motivace se změnou formy – ideologicky či jinak nevhodná toponyma (Hloupětín);
spontánní přehodnocení motivace bez změny formy – lidová a bakalářská etymologie v užším smyslu (Postoloprty, Dejvice);18
spontánní přehodnocení motivace se změnou formy (Olše). Reetymologizace je spojena i s počešťováním (překladem) cizojazyčných (nejčastěji
německých) jmen, a to v případě, kdy český ekvivalent neodpovídá původní sémantické motivaci. Nezáměrná reetymologizace obvykle pramení z neznalosti jazyka nebo reálií. Některé podobné onymické chyby zůstávají součástí názvosloví, neboť nijak nenarušují plnění onymických funkcí (Mravenečník, něm. Amaisenberg, z pův. Am eisen Berg, tj. Železná hora), jiné názvy se neujaly (Karlův týn, perintegrovaný počeštěný název Karlštejn). Záměrná reetymologizace obvykle vychází z dobových ideologických důvodů (Žulová, něm. Friedberg, do roku 1948 Frýdberk). 3.6 Vztahy mezi vlastními jmény Tato část se věnuje problematice, která dosud nebyla v úplnosti v české jazykovědě 15 DAVID, 2010. 16 REJZEK, 2010. 17 Původní Škoda Octavia byla pojmenována podle toho, že šlo o osmý poválečný typ výrobce, dnešní Octavia odvozuje své jméno od římského patricijského rodu. Pivo Konrad z vratislavického pivovaru odvozovalo po uvedení na trh jméno od českého knížete (nástupce Vratislava, podobně jako pivo Konrad má být nástupcem piva Vratislav), v současnosti ale pivovar někdy uvádí jako motivant osobu Josefa Konrada, sládka vratislavického pivovaru ve 20.–30. letech 20. stol. 18 Obvykle označované jako mylná dekompozice a adideace. 73
zpracována. „Mikrostrukturním vztahům“ VJ se tradičně věnuje slovenská onomastika,19 avšak pojetí, jež zde prezentujeme, je od těchto dosavadních výkladů odlišné.20 Naši pozornost zaměříme na vlastnosti a vztahy VJ, které se v apelativní sféře označují jako významové vztahy (synonymie, opozitnost, polysémie, homonymie, hyperonymie), byť jsme si vědomi problematické aplikace termínu „významové vztahy“ na propriální slovní zásobu – VJ totiž ze své podstaty obecný význam nemají (srov. kap. 3.1.6).
3.6.1 Propriální synonymie Propriální synonymií se u nás zabýval pouze R. Šrámek. 21 Rozlišuje varianty podle toho, zda vznikají ve fázi nominativní jako paralelní pojmenovací akt, tj. pojmenovací (Frývaldov – Jeseník), nebo ve fázi postnominativní, tj. komunikační varianty (Praha – Prágl). Tuto problematiku, pro niž užíváme označení variantnost, podrobně popisujeme v přípravných Studiích k MMČ.22 Rozlišujeme zde devět různých hloubkových motivů (příčin) variantnosti, jež se kombinují se sedmi možnými povrchovými variantami.
3.6.2 Opozitnost vlastních jmen I mezi VJ, především zeměpisnými, lze odhalit náznaky opozitnosti, jak dokazují systémové dvojice typu Stará Boleslav – Mladá Boleslav, Velká Úpa – Malá Úpa atd.
3.6.3 Polysémie vlastních jmen Polysémii spatřujeme tam, kde existuje nějaký prostorový, časový, kauzální či jiný vztah mezi onymickými objekty, který následně vede k metaforickému nebo metonymickému přenosu VJ, např. Amerika (přenos na objekt podle jeho odlehlosti vzhledem k hlavnímu sídelnímu areálu; metafora), Haná (přenos jména řeky na oblast, jíž protéká; metonymie), pivo Svijany (pivovar sídlí v obci Svijany; metonymie). Jde tedy o projev transonymizace, zmíněné v kap. 3.3. V onomastice občas zmiňovaný termín iradiace (v zásadě jde o metonymické přenosy) nepoužíváme. Metaforu nebo metonymii jako proces proprializace sem neřadíme (k tomu viz kap. 3.1.5), neboť nám jde o popis procesů, jež probíhají pouze v rámci propriální sféry, a ne o zachycení přechodů mezi sférou apelativní a propriální. Méně vyhraněný je vztah rodné jméno, pomístní jméno – chrématonymum (čokoládová 19 Např. BLANÁR, 1996, s. 136–148; KRŠKO, 1996a, 1996b, 2002. 20 Podrobněji k této problematice viz LÁBUS, 2014, s. 47–52. 21 ŠRÁMEK, 1999, s. 106–114; 2007, s. 149–168. 22 LÁBUS, 2013. 74
tyčinka Milena, sportovní mikina Cerro Torre). Takové případy také spíše řadíme k polysémii. Vzájemný vztah je zde sice méně zřetelný, podstatné ale je, že jde o záměrné užití VJ z jiné třídy objektů, a to obvykle pro jejich estetickou a asociační funkci.
3.6.4 Homonymie vlastních jmen Jiným případem je tzv. vícenásobný výskyt VJ (např. příjmení Novák, místní jméno Lhota, pomístní jméno Černý vrch apod.) – zde jde o různé, na sobě nezávislé onymické akty, a proto tyto případy řadíme k propriální homonymii. Homonymii VJ lze charakterizovat jako náhodnou shodu formy (alespoň synchronně). Vedle toho sem patří také homonymie slovotvorná, jak ukazují např. hypokoristika (Pája – Pavla, Pavlína, Pavel; Slávek – Slavomír, Jaroslav).23
3.6.5 Hierarchické vztahy Hierarchické vztahy se realizují v rámci formálně a obsahově uzavřeného souboru VJ, u nichž vyvstává potřeba jemnější diferenciace, např. nadřazené VJ Francouzské kameny jako název skalní skupiny, jejíž jednotlivé objekty jsou rozlišeny jmény Bastila, Napoleon, Francouzská čapka.
23 Srov. např. ŠTĚPÁN, 2007. 75
10 ČEŠTINA A MORAVA Ivo Martinec 10.1 Co je běžná mluva Mluvený český jazyk na Moravě se proti běžně mluvenému jazyku mimo území Moravy dá charakterizovat některými specifičnostmi vyplývajícími z odlišného jazykového vývoje. Pod pojmem mluvený jazyk zde chápeme jazyk běžné neformální komunikace, jak je vymezen u řady autorů, např. jako množina promluv v komunikačních situacích, v nichž se nepředpokládá závazné užívaní spisovného jazyka (srov. Daneš, 1994). Neformálnost běžné komunikace souvisí s vnímáním nezávaznosti norem ze strany nejen mluvčích, ale všech účastníků komunikace, tedy např. také posluchačů určitého typu pořadů ve sdělovacích prostředcích apod. Širokým okruhem účastníků komunikace také může být akceptována vysoká míra variability použitých jazykových prostředků, emocionalita, využití prvků mimojazykové komunikace (mimiky, gest apod.). Variabilita neformálního mluveného projevu také souvisí s mnohostí typů mluvčích, jejich jazykovou průpravou, spjatostí s určitým jazykovým prostředím apod. Nikoli nevýznamným a navenek velmi nápadným projevem variability mluvených projevů v moravském prostředí je mj. právě už zmíněná diferencovanost geograficky vymezených jazykově specifických oblastí na území Moravy. Přes zjevný ústup regionálně vymezených útvarů národního jazyka, konkrétně zejména místních dialektů, je nutno toto hledisko regionální diferenciace mluveného jazyka v moravském prostředí nejen brát na vědomí, ale je potřeba je za současného stavu jazykového vývoje češtiny přijmout jako jeden ze znaků komplexního popisu mluvené češtiny všeobecně. Dominantní význam regionální diferenciace mluveného jazyka na Moravě je realitou objektivně pozorovatelnou, doloženou, dokumentovanou v dlouhodobé časové perspektivě. Potvrzení této skutečnosti v současnosti vyplynulo např. z výsledků grantového úkolu Ostravské univerzity (č. 405/95/2009) z roku 1997. Realitu výrazné regionální diferenciace však průběžně potvrzují další, byť jen dílčí, sondy publikované průběžně např. jako diplomové práce (Dřínková, 2010). Konečně každý vnímavý uživatel českého jazyka v konkrétním specifickém regionálním prostředí tyto lokální variety češtiny dokáže reflektovat i bez hlubší odborné průpravy. Vymezení specificky diferencovaných územních variet mluvené češtiny bude z pohledu geografické přesnosti ovšem poměrně vágní, spíše rámcové, je třeba akceptovat jejich prolínání. V západní oblasti moravského jazykového území v sousedství historické hranice mezi Moravou a Čechami se moravské specifičnosti spíše neobjevují a v rovině neformální běžné nespisovné 76
komunikace se zde dá hovořit o převaze obecné češtiny. Severovýchodní část moravského jazykového území je charakteristická prvky moravsko-slezského interdialektu. Mluva na území jižně od této oblasti v širokém pásu přiléhajícím ke hranici se Slovenskem vykazuje řadu společných znaků východomoravských nářečí. Ve zbývající části Moravy lze za dominantní pokládat převahu rysů středomoravských (hanáckých) nářečí. Interdialekt této oblasti se mezi zmíněnými u většiny mluvčích manifestuje dnes pravděpodobně nejméně nápadně; příčinou tohoto stavu je zřejmě více faktorů, jedním např. může být vysoké soustředění studentů a zaměstnanců na univerzitách v Brně a v Olomouci, kde se odlišnost od běžně mluvené češtiny v Čechách pociťuje velmi výrazně a kde se dodržování spisovného jazyka v oficiálních komunikačních situacích daleko častěji spontánně dodržuje. 10.2 Běžná mluva v západní části Moravy Situaci běžně mluveného jazyka na moravské straně historické hranice česko-moravské lze velmi obecně charakterizovat jako sféru dominantního užívání regionálně modifikované obecné češtiny, která zde plní obdobnou funkci, která připadá v dalších regionálně diferencovaných moravských oblastech interdialektům. Obecná čeština v moravském jazykovém prostředí tedy plní na daném území funkci interdialektu, ačkoli v jazykovém kontextu je pozice obecné češtiny vnímána podstatně šíře, totiž jako celonárodní reprezentativní forma běžně mluveného jazyka. Takto je prezentována především v dramatické tvorbě a soudobé krásné literatuře (Chloupek, 1986), ale i v mluvené publicistice, případně i v lingvistické literatuře. Obecná čeština se tak v celonárodním měřítku pozici interdialektu sice vzdaluje, v podmínkách běžně mluveného jazyka na Moravě však v její západní části v této funkci stále reálně existuje, a to rovnocenným způsobem jako v jiných částech Moravy existují další interdialekty. O jazykové charakteristice obecné češtiny je pojednáno v kapitole o běžně mluveném jazyce v Čechách. O nářečním podkladu mluveného jazyka na západě Moravy se obecně dá konstatovat, že není příliš výrazný (Hubáček, 1997), řadí se mezi česká nářečí v užším smyslu, konkrétně k podskupině jihovýchodočeské, přičemž se připomíná přechodný charakter zdejších nářečí, která obsahují jak prvky české, tak také moravské. V řadě lokalit s původně německým obyvatelstvem zvl. na Jihlavsku a Svitavsku se o nářeční podklad mluvený jazyk neopírá vůbec. 10.3 Běžně mluvená čeština ve střední části Moravy Jazykovou situaci na většině území Moravy je vhodné vnímat ve vztahu k určitým územním útvarům českého jazyka interdialektové povahy, avšak do určité míry dále vnitřně diferencovaným, 77
přičemž zde hraje roli především více či méně výrazný vliv místních dialektů. Tato vnitřní diferencovanost se poměrně výrazně projevuje v interdialektu hanáckém (Chloupek, 1986), kde je možné odlišit zejména Brno a Brněnsko, Olomouc a Olomoucko a oblast Drahanské vysočiny a Vyškovska. Vcelku kompaktní je jazykově interdialekt východomoravský; v moravsko-slezském prostředí se přes řadu společných rysů někteří lingvisté spíše přiklánějí k dosud spíše přetrvávající dichotomii spisovnosti a dialektu (Chloupek, 1986, s. 25). Brno jako mnohostranně dominantní centrum jihomoravského regionu představuje po jazykové stránce poměrně diferencované prostředí. Příčiny této široké vnitřní diferencovanosti běžně mluveného jazyka v Brně jsou zčásti povahy historické a částečně v současnosti povahy sociální. Svůj význam si po jazykové stránce uchovává v Brně starý nářeční podklad mluveného jazyka, který vychází ze západohanáckého nářečního základu. Ten prozrazuje mluvčího především některými jevy spjatými s navyklou artikulační bází (např. úzká výslovnost samohlásek, zvl. i, u), hláskovými změnami nářečního původu (hanácké é, ó a další jevy: to ešče béval dlóhé deň), odlišnou kvantitou samohlásek (brat, mucha, po pul paté), jevy tvaroslovnými (s Frantem, s přecedem, su, seš) nebo jevy lexikálními a slovotvornými (zavazet, stadec) atd. Z historického hlediska se dá hovořit ovšem obecně o slábnutí vlivu nářečních jevů, resp. o jejich zániku v městské mluvě vůbec (protetické h, zánik předměstských nářečí v Husovicích, Židenicích, Líšni apod.). Stejně tak vliv němčiny je dnes v mluvě obyvatel města naprosto nepatrný (centrálka z něm. Zentralfriedhof ‒ Ústřední hřbitov). Jako typický reprezentant brněnské mluvy bývá někdy předváděn tzv. „hantec“, jazyková variace odvozená z bývalé hantýrky brněnského podsvětí v době 1. republiky (tzv. „brněnská plotna“). Prvky tohoto argotického jazyka se staly populární mezi brněnskou mládeží přibližně v šedesátých letech dvacátého století a byly dále uměle rozvíjeny, vznikly různé texty a později došlo i na komerční využití, nejedná se však o reálný obraz mluvy vymezené skupiny uživatelů jazyka. V současné době je Brno vedle zmíněných jazykových tendencí charakterizováno i v běžně mluveném jazyce spíše inklinováním k hovorové formě spisovného jazyka. Toto směřování souvisí s charakterem města jako střediska školství a působiště institucí a firem, kde je i běžném styku obvyklá spíše prestižnější forma jazyka. V širším okolí Brna je situace sice podobná, je však stále patrný silnější vliv nářečních prvků sílící se vzrůstající vzdáleností od Brna, určité rozdíly jsou v relaci i s generačním zařazením mluvčích, vazba na nářeční podklad v jazyce je u starší generace výraznější. Příkladem je výskyt některých jevů hornohanáckého nářečí směrem od Boskovicka přes Drahanskou vysočinu (Pepane, co sem tě řikala…), s nimiž se v Brně nebo blízkém okolí setkat nelze. Olomouc a její okolí představují ohnisko centrálního úseku středomoravských nářečí a vliv nářečního jazykového podkladu na běžně mluvený jazyk je částečně obdobný jako na úseku jižním 78
s ohniskem v Brně. Zatímco samotná Olomouc v rámci celé oblasti nejsilněji inklinuje k užívání hovorové formy spisovného jazyka, je vliv nářečních prvků hanáckých v okolním regionu silnější. Udržují se charakteristické hláskové a tvaroslovné jevy (nalijo tě jen toli vody; nevijó, co mňela s rosťem aj.) i některé zvláštnosti lexikální (trnke – švestky aj.). 10.4 Charakteristika běžně mluveného jazyka v severní části Moravy Slezskomoravská nářeční oblast (Opavsko, Ostravsko a Frenštátsko), která se nachází v sousedství polštiny na severu a slovenštiny na východě a současně se stýká s nářečně různorodými oblastmi Novojičínskem, Bruntálskem a Vítkovskem, je charakterizována vlivem obou sousedních jazyků, a to tím významnějším, čím blíže k příslušné jazykové hranici se mluvčí pohybují (srov. Davidová 1967). Současně však dřívější průmyslový rozvoj Ostravska, migrace obyvatel v důsledku budování velkých sídlištních celků a další okolnosti měnící původní demografickou stabilitu obyvatelstva způsobuje už poměrně dlouhodobě, že slezská nářečí ve větších městech jsou promíchána a rozdíly mezi nimi se v městské mluvě vyrovnávají. V obcích na Ostravsku, které se postupně stávaly součástí ostravské průmyslové aglomerace a byly více či méně zasaženy překotnou urbanizací celé oblasti, nastala proměna místních nářečí, která postupně ztratila rysy obvyklé ve venkovském, zemědělském způsobu života (Šrámek, 1994). Přerod tradičního nářečí je navíc podmíněn generačním a místním hlediskem. Jižní okraj ostravské aglomerace prodělává postupnou proměnu nářečí ve všech generacích zejména pod vlivem spisovné češtiny, která je vnímána jako prestižní útvar jazyka odpovídající městskému prostředí. Tento vliv se projevuje např. pronikáním diftongu ou (oňi sou, černou barvou aj.), který nahrazuje původní u, změny se týkají i dalších jevů. Na severu oblasti (Hlučínsko), který v minulosti náležel k Prusku (resp. Německu) a jehož starší generace prošla německými školami, se vliv spisovné češtiny týká až mladší generace mluvčích (Šrámek, 1994). Lze doložit i další lokálně odlišné souvislosti proměny tradičních nářečí. Obecně lze v celé oblasti mluvit o formování dosud neurčitě vyhraněné laštiny (Šrámek, 1994), za jejíž společné rysy je možno pokládat zejména krátkost všech vokálů, stále patrnou dvojí výslovnost i/y a v určité míře také dvojího l (Šrámek, 1994), přízvuk na předposlední slabice aj. (Šaur, 1994). Tato proměna se s určitými obměnami týká i Opavska a Frenštátska, kde však vliv urbanizace nebyl tak dominantní. 10.5 Běžně mluvený jazyk ve východní části Moravy V oblasti původních moravskoslovenských nářečí na východě Moravy je ústup tradičních lokálních nářečí provázen v běžně mluveném jazyce dlouhodobě vytvářením východomoravského 79
interdialektu, který je pro vnějšího pozorovatele poměrně nápadný řadou zejména fonetických jevů: zachovávání nepřehlasovaných samohlásek u/ú a a/á (naša ulica, tvoju slépku, s tvojú čepicú, oni dojdú, kožuch, zabíjat, řeťaz, oni nosá, choďá aj.), rozdílná kvantita samohlásek oproti spisovnému jazyku, a to odlišné krácení i dloužení (jama, dělál, minúl), jiné hláskové odlišnosti kvalitativní (kolňa, březa, řéct, zelé, taléř, k polám, strójit…) aj. Hláskové jevy se promítají i do morfologického systému (našu, s našú školú, ke stroju), některé tendence v tvarosloví jsou však odrazem celomoravské situace (mostina, kuřatom, po lodějách, na polách, v autách, mojeho, o mojem aj.). Specifické rysy východomoravského interdialektu je možno doložit také v syntaxi (nepřišel, nebo neměl čas aj.) a v lexiku. 10.6 Sociální stratifikace V běžně mluveném jazyce však hraje v moravském prostředí významnou roli vedle interdialektů také profesní a zájmové prostředí. Jazykové prostředí zájmové a komunikační sféry je regionální stratifikací ovlivněno rovněž, významnější vliv však má i spisovný jazyk a specifičnosti se projevují především v lexikální rovině. Stále je však třeba mít na zřeteli významnější vliv profesní mluvy na běžně mluvený jazyk v určitých oblastech: hornický slang na Ostravsku, vinařský slang a terminologii na jihovýchodě Moravy aj. 10.7 Shrnujeme Obecně lze situaci v běžně mluveném jazyce na Moravě charakterizovat jako vysoce diferencovanou v prostředí neoficiální komunikace. Mluvčí zpravidla vhodnost užití spisovné a nespisovné podoby jazyka velmi citlivě a poměrně důsledně rozlišují. V oficiální mluvené komunikaci je pro Moravu charakteristické prestižní postavení spisovného jazyka a snaha o jeho respektování.
80
11 ČEŠTINA V KONTAKTECH I: PŘÍPAD RUŠTINA Ondřej Bláha 11.1 Čeština a cizí jazyky před válkou a po ní Po r. 1945 se čeština jako národní jazyk ocitla v existenčních podmínkách, které se značně lišily od stavu panujícího po celou dobu její předchozí existence. V důsledku vyhnání českých Němců v letech 1945–47 (celkově asi 2 600 000 osob, tj. 24 % obyvatel českých zemí – Frommer, 2010, s. 61) skončil více než sedmisetletý intenzivní kontakt mezi češtinou a němčinou jako dvěma kulturními jazyky, které koexistovaly a navzájem si konkurovaly v Čechách, na Moravě a v bývalém rakouském Slezsku. České jazykové společenství tedy počínaje poválečným obdobím (a poprvé ve své historii) na svém vlastním území dominovalo tak jako málokteré jiné evropské jazykové společenství. Tato dominance a sebevědomí, které z ní vyplynulo, patří mezi hlavní faktory, které způsobily postupnou proměnu vztahů Čechů k cizím jazykovým prvkům. Původní odmítání všeho cizího, motivované právě obavou z ohrožení vlastní existence cizím etnikem a vrcholící v českém jazykovém purismu 70. až 90. let 19. stol., postupně přecházelo ve smířlivější, pragmatičtější a někdy až obdivný postoj k cizím jazykovým prvkům. Cílem této kapitoly je popsat v širším kulturněhistorickém kontextu proces přehodnocování vztahu k cizímu a zejm. jeho důsledky v lexiku češtiny po r. 1945. 11.2 Sčítání jazyků Poslední předválečné sčítání lidu (1930) ukázalo, že v českých zemích tehdy žilo celkem 10 877 442 obyvatel. Češi měli v tomto množství více než dvoutřetinovou převahu (69,5 %) nad Němci (29,5 %). Po vyhnání Němců české země obývalo jen 8 765 230 lidí a zastoupení Čechů mezi obyvateli českých zemí už tehdy přesáhlo 93 % (Srb, 2004, s. 131 a 258).
11.2.1 Vzestup národnostních menšin Následující demografický přehled ukazuje, že jako české národnostní menšiny se v poválečném období začali výrazněji profilovat Slováci, Romové a později Vietnamci a Ukrajinci, zatímco druhá „tradiční“ česká etnická menšina (vedle Němců), polská, v poválečném období slábla. Všechna tato fakta měla vliv i na podobu a výsledky jazykových kontaktů.
81
Tab. 1: Mateřský jazyk obyvatel českých zemí24
český
25
slovenský polský německý ukrajinský26 vietnamský jiný/nezjišť .27 celkem
1950 8 343
1961 9 023
1970 9 270
1980 9 733
1991 9 770
2001 9 707 397
2011 9 326 208
558 93,8 % 258 025 2,9 % 70 816 0,8 % 159 938 1,8 % ~14 000 0,1 % ~0 0%
501 94,3 % 275 997 2,9 % 66 540 0,7 % 134 143 1,4 % ~13 000 0,1 % ~0 0% ~60 000
617 94,5 % 320 998 3,3 % 64 074 0,7 % 80 903 0,8 % ~12 000 0,1 % ~0 0% ~60 000
925 94,6 % 359 370 3,5 % 66 123 0,6 % 58 211 0,6 % ~10 000 0,1 % ~0 0% ~65 000
527 94,8 % 314 877 3% 59 383 0,6 % 48 556 0,5 % 8 220 0,08 % 421 0,004 % 100 231
94,6 % 193 190 1,9 % 51 968 0,5 % 39 106 0,4 % 22 112 0,2 % 17 462 0,2 % 228 825
89,4 % 147 152 1,4 % 39 096 0,4 % 18 658 0,2 % 53 253 0,5 % 29 660 0,3 % 822 533
0,6 % 8 896
0,6 % 9 571
0,6 % 9 807
0,6 % 10 291
1% 10 302
2,2 % 10 260 060
7,8 % 10 436 560
133 100 %
531 100 %
697 100 %
927 100 %
215 100 %
100 %
100 %
~50 000
Pro poválečné období je tedy charakteristický nejdřív nárůst podílu osob s mateřským jazykem českým v celkovém počtu obyvatel českých zemí (s vrcholem v r. 1991) a následně poměrně rychlé snižování tohoto podílu, které podle demografických odhadů (Langhamrová et al., 2011, s. 215) bude v dalších desetiletích ještě pokračovat. Vedle osob s československým, resp. českým, občanstvím, ale jiným mateřským jazykem než českým, které zohledňuje tabulka, však v kontaktu s Čechy a češtinou byly v období po r. 1945 ještě tisíce dalších mluvčích cizích jazyků, kteří se na českém území zdržovali pouze dočasně, nebyli československými nebo českými občany, a nejsou tedy v demografických údajích zahrnuti (příslušníci okupačních armád v r. 1945 a v letech 1968–1991, studenti z tzv. rozvojových zemí v 50. 24 Podle V. Srba (2004, s. 131n). 25 Do národnosti české zahrnujeme i osoby, které se v l. 1991, 2001 a 2011 hlásily k národnosti moravské a slezské. 26 Ukrajinci byli v l. 1950–89 sčítáni v jedné položce spolu s Rusy. Uvádíme tedy pouze odhad, postavený na předpokladu zhruba 70% zastoupení Ukrajinců, resp. neruských Východoslovanů mezi obyvateli českých zemí (toto zastoupení je vzhledem k datům z r. 1991 pravděpodobné). 27 Představa, kterou může poskytnout tento údaj, je však zkreslena právě faktem „mateřský jazyk nezjištěn“ (respondent jej neuvedl) – týká se hlavně dat z období po r. 1989. 82
až 80. letech, zahraniční studenti českých vysokých škol po r. 1990 a zejm. občané jiných států, kteří po r. 1990 pracovali v České republice a jejichž počet v r. 2011 přesahoval 100 000 osob – k tomu Škrabal et al., 2013, s. 84–87).
11.2.2 Postoje k češtině Postoj Čechů k vlastnímu jazyku byl v prvním poválečném desetiletí poznamenán traumatem, jež bylo důsledkem nacistické okupace českých zemí v letech 1939–45. Toto trauma, které odeznělo přibližně v polovině 50. let, se projevilo jednak pozitivně, ve vlně zvýšeného prožívání vlastního jazyka (péče o kulturu jazyka v novinách, rozhlase a v knižní produkci, zájem o popularizační jazykové přednášky, apoteózy krásy a rozmanitosti češtiny apod.), jednak se projevilo také negativně, ve vlně novodobého purismu. Český jazykový purismus přelomu 40. a 50. let 20. stol., projevující se mj. právě v popularizačních článcích, knihách a rozhlasových relacích o jazyce, sloužil však v ještě větší míře než český purismus předchozích období politickým cílům. Čeština byla, stejně jako i dříve, očišťována od germanismů a kulturních europeismů (někdy zprostředkovaných němčinou; Nekula, 2001, s. 158), ale vedle toho byla, vlastně i v rozporu s podstatou purismu, zaplavována rusismy, z nichž některé působily ve struktuře češtiny ještě nápadněji než germanismy. Navíc byly ve 40. a 50. letech z veřejných projevů, rovněž ve shodě s vítězící „východní“ orientací české politiky a kultury, vymycovány starší i nové galicismy a anglicismy.
11.2.3 Jazykové znalosti a překlady do češtiny Po r. 1945 se ve srovnání s předchozími etapami ve vývoji vztahů mezi češtinou a cizími jazyky změnilo také prostředí a mechanismus jazykového kontaktu. Zatímco dříve byl prostředníkem jazykového kontaktu česko-německý bilingvismus vzdělanějších nebo alespoň ambicióznějších vrstev české společnosti, v období poválečném se těžiště jazykového kontaktu přeneslo jednak do primárně psaných textů (překlady knih a článků z cizích jazyků, později i dabing), jednak do školské komunikace, kde však jazykový kontakt nemohl probíhat intenzivně ani přirozeně. Už proto, že tu byly cizí jazyky často jen zprostředkovávány (českými učiteli českým žákům a studentům), výběr jazyků byl v letech 1948 až 1989 velmi zúžen a také motivace ke studiu cizích jazyků byla v tomto období spíše nízká. Pro možnosti interferování cizích jazyků s češtinou v poválečném období má však význam fakt, na který upozornil už V. Ertl (1929, s. 45n) – čím nižší je u příslušníků konkrétního jazykového společenství znalost jazyků cizích, tím větší je možnost, že si budou takoví komunikanti nevědomě osvojovat cizí jazykové prvky. Představu o možnostech jazykového kontaktu, tj. interference mezi cizími jazyky a češtinou, 83
mohou poskytnout především údaje o zastoupení překladů v celkové knižní produkci. Právě překlady, jejichž autoři přirozeně usilují o věrnost originálu a dostávají se tak často „do zajetí“ zdrojového jazyka, jsou po r. 1945 zřejmě hlavním dějištěm kontaktu mezi češtinou a jinými jazyky. V tabulce uvedené níže zaznamenáváme údaje, které jsme získali rešerší katalogu Národní knihovny v Praze.28 Analyzovaný soubor bibliografických záznamů zahrnuje jen knihy vydané na území nynější České republiky a v češtině – za jednotku pokládáme prosté vydání titulu (tj. nezohledňujeme fakt, že některý knižní titul byl ve sledovaném období vydán opakovaně, ale ve stejném znění). Tab. 2: Podíl překladů na celkové knižní produkci vydané v češtině po r. 1945
angl. franc. něm. pol. slov. rus. zbytek29 celkem
1945–54 1 312 2,4 % 795 1,4 % 582 1% 259 0,5 % 93 0,2 % 6 982 12,6 % 45 437 81,9 % 55 460 100 %
1955–64 964 1,6 % 735 1,2 % 1 039 1,7 % 351 0,6 % 433 0,7 % 3 881 6,5 % 52 321 87,7 % 59 724 100 %
1965–74 1 513 2,5 % 932 1,6 % 1 242 2,1 % 434 0,7 % 469 0,8 % 1 967 3,3 % 53 098 89 % 59 655 100 %
1975–84 1 057 1,4 % 465 0,6 % 1 059 1,4 % 423 0,6 % 676 0,9 % 2 887 3,8 % 69 748 91,3 % 76 315 100 %
1985–94 4 374 4,9 % 756 0,8 % 4 184 4,7 % 196 0,2 % 315 0,4 % 1 115 1,3 % 78 257 87,7 % 89 197 100 %
1995–2004 21 061 17,5 % 2 433 2% 12 051 10 % 525 0,4 % 361 0,3 % 434 0,4 % 83 603 69,4 % 120 468 100 %
2005–2014 26 403 18,5 % 2 795 2% 10 558 7,4 % 740 0,5 % 666 0,5 % 668 0,4 % 10 0903 70,7 % 142 733 100 %
Z analýzy vyplývá, že podíl překladů na celkové české knižní produkci byl v období po r. 28 Online katalog Národní knihovny v Praze [cit. 2014-04-11]. Dostupný z WWW:
. 29 Údaj zahrnuje tituly, které nebyly přeloženy ze žádného z výše uvedených šesti cizích jazyků. Jde tedy o knihy v drtivé většině nepřeložené, tj. původní, jazykově české dokumenty. Zastoupení překladů z dalších jazyků je totiž velmi málo výrazné – např. v l. 1975-1979 bylo vydáno 101 titulů přeložených z bulharštiny (0,3 %), 99 z maďarštiny (0,3 %), 86 z italštiny (0,2 %), 79 ze španělštiny (0,2 %), 32 ze srbštiny a chorvatštiny (0,08 %), 23 z ukrajinštiny (0,06 %), 14 ze slovinštiny (0,03 %) a 5 z čínštiny (0,01 %). Lze tedy shrnout, že překlady z jiných jazyků než z angličtiny, francouzštiny, němčiny, polštiny, slovenštiny nebo ruštiny zaujímají v celkové knižní produkci dohromady jen něco přes 1 %. 84
1945 málokdy vyšší než pětinový. Až do přelomu 70. a 80. let 20. stol. zastoupení překladů zvolna klesalo, ale v následujícím období opět stoupalo, přirozeně zejm. po r. 1989, kdy kontaktům s cizími kulturami a jazyky už nebránily politické překážky. Při srovnání údajů z posledních dvou desetiletí se ukazuje, že překládání z cizích jazyků kulminovalo v 90. letech 20. stol. Největší výkyvy v zastoupení překladů z konkrétního jazyka jsme zaznamenali v případě ruštiny, která byla v prostředí někdejšího socialistického bloku ideologicky exponovaná jako „jazyk pokroku a míru“ a především jako jazyk textů, které zprostředkovávaly sovětskou (ruskou) kulturu a výsledky sovětského vědeckého a technického pokroku českému čtenáři. Při detailnějším srovnání období 1945 až 1949 s obdobím 1950 až 1954 se ukazuje, že se počet překladů z ruštiny zpětinásobil (zatímco počet překladů z angličtiny se snížil téměř na třetinu), nepochybně v důsledku překotného budování socialismu, které se neobešlo bez všestranně poučujících textů sovětských. V letech 1960 až 1964 bylo naopak publikováno jen poloviční množství překladů z ruštiny než v předcházejícím období 1955 až 1959 – jistě v důsledku přechodného oslabování politického dogmatismu a závislosti na Sovětském svazu. Při porovnání knižní produkce v letech 1965 až 1969 s produkcí v letech 1970 až 1974 je nápadné, že počet titulů přeložených ze západních jazyků významněji nepoklesl, ale podíl překladů z ruštiny se opět zvýšil téměř dvojnásobně (z 2,4 % na 4,1 % z celkové knižní produkce v češtině). Konfrontujeme-li detailněji data z let 1975 až 1979 a z let 1980 až 1984, je pozoruhodné, že zastoupení překladů (i z ruštiny) celkově kleslo, nepochybně v důsledku stále výraznějšího úpadku oficiální kultury v socialistickém Československu, jehož ekonomické konsekvence popsal J. Texler (1996). Představitelům moci v té době zřejmě ubývaly síly, potřebné k vnucování sovětské (ruské) kultury Čechům, ale pro větší obrat k západním zdrojům kulturního obohacení zároveň v Československu scházela politická vůle. Z porovnání produkce překladů do češtiny v letech 1985 až 1989 s produkcí v letech 1990 až 1994 přirozeně vyplývá, že zatímco ruština jako jazyk originálu ustoupila do pozadí (počet titulů přeložených z ruštiny poklesl asi na pětinu), počet titulů přeložených z angličtiny stoupl téměř osmkrát, z francouzštiny sedmkrát a z němčiny dokonce dvanáctkrát. Tím se poměr překladů z jednotlivých jazyků do češtiny konečně dostal do souladu s přirozeným poměrem kulturních vlivů ve střední Evropě. Zvláštním případem mezi jazyky, z nichž se překládalo, je slovenština – celkový úhrn překladů ze slovenštiny je v období po r. 1945 malý (jistě v důsledku alespoň pasivního československého bilingvismu u Čechů) a od poloviny 80. let 20. stol. je patrný ještě další kvantitativní pokles překládání ze slovenštiny (zřejmě v důsledku ochlazování česko-slovenských vztahů, které předcházelo rozpadu Československa v r. 1993). V nedávné době lze však pozorovat opět nápadné zvýšení počtu překladů ze slovenštiny – např. mezi lety 2000 až 2004 vyšlo dvaapůlkrát více titulů 85
než v letech 1995 až 1999. Podstatně menší vliv na charakter postojů k cizím jazykům měla výuka cizích jazyků na základních a středních školách. Výukové plány (tzv. osnovy) z 50. až 80. let 20. stol. rušily původní širší nabídku cizích jazyků (angličtiny a francouzštiny) a latiny, přesouvají toto zaměření výuky do kategorie nepovinných předmětů, a naopak rozšiřují výuku ruštiny do rozsahu 3–4 hodiny týdně od 5. třídy základní školy po maturitní ročníky škol středních. Maturant měl tedy v tomto období za sebou asi 7 let souvislé výuky ruštiny. Teprve v r. 1990 byla výuka ruštiny na českých školách zrušena nebo silně omezena a uvolněnou hodinovou dotaci obsadila angličtina a (v míře daleko menší než mezi válkami) němčina a francouzština. Ze všech těchto faktů plyne, že po dlouhá desetiletí po r. 1945 byly jazykové znalosti české populace omezené a výše zmíněná „imunita“ proti vlivu cizích jazyků byla tedy rovněž snížená. Dále je zjevné, že ruština i přes to, že byla jako cizí jazyk velkoryse podporována, nemohla mít na češtinu takový vliv jako jazyky západní – kultura, kterou ruština reprezentovala, nebyla v očích Čechů tak impozantní jako kultura západní a anglosaská a v neposlední řadě se obrysy ruské kultury, i přes její možné sympatické rysy, zkreslovaly působením ideologie. 11.3 Ruština – „bratrský“ jazyk I tak ale nejvýznamnější stopy zanechal v češtině po r. 1945 právě kontakt s ruštinou, jejíž statut jako jazyka mezinárodního byl ve čtyřech poválečných desetiletích všemožně, i mimo oblast školství, podporován komunistickými státními institucemi. Ty byly ostatně velkou část poválečného období úplně závislé na „bratrských“ státních institucích sovětských.
11.3.1 Z historie ruských přejímek Je však nutno zdůraznit, že vliv ruštiny na češtinu, ulehčený strukturní blízkostí obou jazyků, měl v českém prostředí už na počátku socialistické éry dlouhou a významnou tradici, jejíž kořeny sahají až do národního obrození. První lexikální rusismy uvádí do češtiny už J. Dobrovský (1796) a A. J. Puchmajer (1805), ale zdaleka největší počet rusismů se do češtiny pokusil zavést J. Jungmann a jeho spolupracovníci, kteří podle G. A. Liličové (1982, s. 74) uvádějí asi 1 000 rusismů, identifikovatelných v Jungmannově slovníku (Jungmann 1835–39 ).30 30 Číslo uváděné G. A. Liličovou je asi nadsazeno. T. Z. Orłoś[ová] (1974) uvádí jen 300 rusismů, ale tento počet by podle našeho soudu mohl být naopak značně navýšen, pokud bychom za lexikální rusismy pokládali mnoho desítek slov, jejichž polská nebo ruská provenience je nejistá (předmět, příroda, pyl, řešiti). Podle Liličové (1975) bylo dokonce přímo Jungmannovým záměrem vybírat pro rodící se poetický styl češtiny taková slova, která fungují jak v ruštině, tak v polštině. 86
Již předtím se však některé rusismy objevily v Jungmannových překladech Chateaubriandovy Ataly (1805) a Miltonova Ztraceného ráje (1811), např. celovati ( < целовать), děva ( < дева), chrabrý (< храбрый), jeseň (< осень), něha (< нега), ohromný (< огромный), ples (< пляс), příroda (< природа), ryk (< рык), soulad (< слад), syrý (< сырoй; bylo už ve staré češtině), šíje (< шея), š u m ( < шум) , trud ( < труд) , úděl ( < удел), úhor ( < угор) , unylý ( < унылый) , velikolepý (< великолепый), věrolomný (< вероломный), vzduch (< воздух), vějíř (< веер), žár (< жар), ženština (< женщина) apod. (Lilič, 1975). V překladu Miltonova Ztraceného ráje se Jungmann, jak ukázala G. A. Liličová (1962), inspiroval překladem téhož díla do ruštiny od V. Petrova z r. 1777 a převzal odtud i model pro nová deverbativní adjektiva typu obrátivší se ( < обратившийся), pozbyvší (< позбывший), přivedší (< приведший), vytrpěvší (< вытерпевший).31 Stejné zdroje mají i další morfosyntaktické rusismy, jako jsou např. genitivní vazby typu probudilo ze sna ustrašených obyvatelů Moskvy, oživení konstrukcí se závislým infinitivem typu bylo mu zahynouti, modální konstrukce s predikativem dlužno, nádobno nebo způsobno (Grepl, 2011 [1968], s. 41n). Ruský vzor spolupůsobil snad i při dočasném posílení frekvence transgresivů v češtině (Dvořák, 1978, s. 85). Některé rusismy (např. sveřepý < свирепый, vesna < весна, vznikati < возникать, žertva < жертва, žřec < жрец; vesměs je zachycuje už zmíněný Jungmann 1835–39) pronikly do češtiny už prostřednictvím Rukopisů královédvorského a zelenohorského, jehož novodobý falzátor (nejspíš V. Hanka) prokázal vynikající znalosti slovanských jazyků a literatur. Významné místo mají rusismy i v odborné terminologii přírodních věd, jejímiž autory jsou zejm. bratři J. S. Presl a K. B. Presl – zde najdeme např. termíny babočka (< бабочка), kytovec (utvořeno ke кит „velryba“), mrož (< морж), pestík (< пестик), p y l (< пыль), saranče (< саранча, to pak z turečtiny), tuleň (< тюлень, z laponštiny) a vorvaň (< ворвань). Podobně v základní terminologii věd společenských se, opět zejm. díky J. Jungmannovi, ujaly rusismy jako obraznost (< образность), sloh (< слог), slovesnost (< словесность) nebo soustava (< состав). Další rusismy mají zdroj v pracích četných mladších obrozenců, např. překladatele F. Vetešníka (u něj je např. Jungmannem citované vidno < видно), filosofa A. Marka, přirozeně též u básníka ohlasové poezie F. L. Čelakovského (mládec < молодец; u Čelakovského je patrné též častější užívání spojky a v odporovacím významu, podporování genitivu v objektu aj.). Lexikum ruského původu se šířilo i působením díla K. Havlíčka Borovského a K. J. Erbena. Ve 2. polovině 19. stol. se rusismy dostávaly do češtiny spíš jen ojediněle – např. díky Ruské knihovně (začala vycházet r. 1888 v nakladatelství J. Otty) a za přispění F. X. Šaldy, který toto slovo často užíval, se rozšířilo sloveso dějstvovati (< действовать), zdroje neliterární má pak rusismus lyže (< лыжи, sg. лыжа; přinejmenším od 90. let 19. stol.). Asi skrze překlady V. Mrštíka z ruštiny (F. N. Dostojevskij, L. N. 31 Srov. též výklad V. Barneta (1958, s. 92). 87
Tolstoj a další) se do češtiny dostalo slovo činovník (< чиновник), u K. M. Čapka-Choda je např. rusismus po vlčímu ‒ „jako u vlků“ (< по волчьему), přirozeně četné jsou rusismy u J. Holečka a dalších autorů. Opětovné posílení role ruštiny jako potenciálního i skutečného zdroje nových pojmenování v češtině přinesla popularita a téměř státní kult československých legií po r. 1918, podporovaný tvorbou mnoha významných českých spisovatelů (především R. Medka, J. Kopty a J. Kratochvíla). Je historickým paradoxem, že část níže uvedených rusismů („legionismů“) byla v 50. letech 20. století terminologizována v rámci sjednocování vojenské terminologie užívané v Československé lidové armádě s vojenskou terminologií sovětskou, anebo se objevila mezi poválečnými rusismy v odborných a jiných textech. Mezi rusismy uvedené do češtiny prostřednictvím meziválečné legionářské literatury patří: ataka „útok“ (< атака) , (bojovati) bok o bok „společně“ (< бок o бок) , část „vojenský oddíl“ (< часть) , dobrovolec ( < доброволец); ešalon „vojenský vlak, vojenský oddíl tohoto vlaku“ (< эшелон), front ( < фронт, mask.; fronta fem. bylo v češtině už dávno předtím), komnata (< комната; bylo už ve staré češtině), korpus „armádní sbor“ (< корпус), mítynk „schůze“ (< митинг), nábor „odvod“ (< набор), náhrada „vyznamenání“ (< награда), nanésti (porážku, ránu) „způsobit“ (< нанести), nálet „rychlý úder“ (< налëт); nápor (< напор), napraviti „určit směr, např. vlaku“ (< направить), nástup „ofenzíva“ (< наступление), naznačiti „jmenovat (důstojníkem, velitelem)“ (< назначить) , oddávati čest „vzdávat čest“ ( < отдавать) , prověrka „prohlídka, kontrola“ (< проверка), odpraviti „odeslat, vypravit, např. vlak, oddíl“ (< отправить), parovoz „lokomotiva“ (< паровоз), poryv (< порыв), protivník „nepřítel“ (< противник), sanitár „vojín sanitního oddílu“ (< санитар), sebrání „společná jídelna“ (< собрание) , srážet se „bojovat“ (< сражаться), tepluška „nákladní vagón s kamny, určený pro dopravu vojáků“ (< теплушка) , týl „prostor za frontou“(< тыл) , účastek „úsek fronty“ (< участок), vystoupiti „začít vojenskou operaci“ (< выступить), vybíti z řady „zranit, zabít nepřátele“ (< выбить из ряду) , začísliti „být veden v seznamu vojáků armádní jednotky a dostávat od ní stravu“ (< зачислить) , zástava „přední stráž“ (< застава) a zemljanka „podzemní kryt“ (< землянка; k legionismům Kudela 1934; nověji a komplexně Němec 1991). Některé rusismy lexikální a syntaktické rusismy se dostaly do širšího povědomí i díky mimořádně úspěšnému románu Osudy dobrého vojáka Švejka od J. Haška, ale i díky jeho povídkám (Zatovkaňuk 1981). Pro Haškův styl je mj. charakteristická „ruská“ poloha enklitika se těsně za slovesem, ke kterému patří (typ v rozpacích nedíval se na plukovníka). V téže pozici bývají v Haškových dílech i jiné příklonky (typ několika slovy vysvětlil mu),32 za jiný syntaktický rusismus 32 Pevnou pozici příklonky (za slovesem, ke kterému příklonka patří nebo které příklonku řídí) vyžadovaly už některé české jazykové brusy ze sklonku 19. stol. (např. Bačkovský 1894). 88
lze pokládat i konstrukce typu nyní mně přečtěte úřední překlad z maďarštiny článku nebo konstrukce typu našel polního kuráta sedět (…) a nadávajícího. Rusismy používal v meziválečném období i T. G. Masaryk (Němec, 1994) a ve velké míře pak samozřejmě levicově orientovaní novináři a spisovatelé, jejichž prototypem byl J. Fučík. Po r. 1945 se na ustalování inventáře rusismů, resp. ukrajinismů v češtině mohla, byť jen v malé míře, účastnit i početná skupina repatriovaných volyňských Čechů (asi 40 000 osob, usídlených zejm. na Žatecku; Pokorný, 1948).
11.3.2 Lexikální rusismy Překotné a ideologicky motivované obohacování českých textů novými i restaurovanými rusismy na konci 40. let a v 1. polovině 50. let 20. stol. přineslo především řadu kalků, jejichž tvoření (zejm. podle němčiny a latiny) má v češtině tradici ještě delší než rusismy. Hranice mezi kalky a fonologicky adaptovanými přejímkami z ruštiny je však nezřetelná, právě pro strukturní blízkost ruštiny a češtiny. Mezi rusismy z tohoto období, ke kterým zde počítáme i kulturní europeismy zjevně zprostředkované ruštinou, patří jistě bezpartijní „nestraník“( < беспартийный), bleskovka „rychlé, pohotové, zpravidla improvizované oznámení, letáček“ (sémantický kalk podle стенгазетамолния), desetiletka „desetiletá škola“ ( < десятилетка), jarovisace „umělý proces urychlující rostlinný vývoj působením tepla a vlhkosti“ ( < яровизаця) , kulometník ( < пулемëтчик), lexika (< лексика), manýra (< манера), milicionář (< милиционер), minometník (< миномëтчик), novátor (< новатор), obezlička „zbavování se osobní odpovědnosti za svěřenou práci“ ( < обезличка), pohraničník ( < пограничник) , praktika „praxe“ (< практика) , regulovčík „směrník“ (< регулировщик), rozborka a sborka „rozložení a složení zbraně“ (< рaзборка, сборка), stachanovec „pracovník dosahující vysokých výkonů po vzoru sovětského dělníka Alexeje Grigorjeviče Stachanova“ ( < стахановец), staršina „poddůstojnická hodnost, dříve rotmistr“ (< старшина), s v o d k a „přehled nejdůležitějších informací“ (< сводка) , trenýrovka „nácvik, výcvik“ (< тренировка), úkolník „dělník pracující v úkolu“ (< укольчик) a zdravotník (< здравотник).
11.3.3 Přejímání ruských vazeb a frazeologismů Ujaly se i některé rusismy frazeologické a syntaktické, zejm. ve valenci objektu, jako např. dojít k něčemu přes něco „dosáhnout něčeho něčím“ (< прийти к чему через что) , dokladovat „doložit“ (< докладывать), nezáviset od sebe „na sobě“ (< не зависеть от чего), podávat doklad „referovat“ ( < подавать доклад), pracovat nad něčím „na něčem“ ( < работать над чем), 89
přecházet na něco „vyměnit za lepší“(< переходить на что), rozebrat se v něčem „mít povědomí o něčem“ ( < разбираться в чем), rozjasňovat problémy ( < разъяснять проблемы), rozpoložit se „rozložit se (o vojenských jednotkách)“ (< разположить), sestávat se „skládat se“ (< состаяться), stavět otázku „klást otázku, ptát se“ ( < ставить вопрос), uznávat něco něčím (ne „za něco“ < считать что чем a pod vlivem сознавать), zajímat se něčím (ne „o něco“ < заниматься чем), zapracovat něco někam (< заработать что кам). Kalkovány byly také specificky ruské případy absolutní kongruence typu ještě více se prohlubují jednota a semknutost lidu (v češtině by bylo obvyklejší sg. prohlubuje i při několikanásobném subjektu). Zdá se, že ruština podpořila i poválečnou expanzi české spojky jestli (podle если) do funkčního pole, které předtím obsluhovala spojka kdyby. Zřejmě i pod vlivem ruštiny se v poválečné češtině zvýšila frekvence primární předložky za (ve vazbách typu soutěžit za něco podle ruského соревновaться за что) a zejm. sekundárních předložek typu nehledě na (несмотря на). Ruský vliv mohl podpořit i tendenci k obsazování pozice nekongruentního atributu v češtině vazbami s předložkou na (typu test na alkohol místo alkoholový test – srov. ruské тест на алкоголь) a ovlivnit mohl i postupující oslabování výskytu a funkce posesivních adjektiv ve prospěch vazby s genitivem (Leninova ulice – ulice Lenina < улица Ленина; babiččiny boty – boty babičky < ботинки бабушки). Pozice adnominálního genitivu v češtině byla zřejmě překlady z ruštiny vůbec posílena (srov. někdejší termín otvor řidiče tanku s dnešními konstrukcemi typu průvodce studia „průvodce studiem“ i v oficiálních textech).
11.3.4 Ruské multiverbismy Značné množství rusismů v poválečné češtině po formální stránce neodpovídalo doposud převažujícímu typologickému charakteru českého lexika. V publicistických textech z doby po r. 1948 nacházíme množství nových multiverbismů, jako jsou např. domovní důvěrník ( < домовый уполномоченный), dům oddechu (< дом отдыха), hrdina práce (< герой труда), inženýrská stavba ( < инженерное строительство), komunistická sobota ( < коммунистический субботник), masová politická práce ( < массовая политическая работа), v masovém měřítku ( < в массовом маштабе), mzdový strop ( < потолок зарплат), skotovodné hospodářství ( < скотоводное хозяйство), socialistické soutěžení (< социалистическое соревнование), strojní traktorová stanice ( < машинно-тракторная станция), volný prodej ( < вольная торговля), vstřícný plán (< встречный план), ztrátový čas
( < убыточное время)
n e b o zlepšovací návrh (<
рационализаторское предложение). Také nová kompozita, kalkovaná podle ruštiny (typu generálporučík < генерал-лейтенант, hydrouzel „vodní elektrárna“ < гидроузел, tankoborník < танкоборец, práceden < трудодень) 90
působila v českých textech nezvykle, stejně jako velmi rozšířená juxtapoziční spojení substantiv typu bolševik-leninovec ( < болшевик-лениновец) , člověk-budovatel ( < человек-созидатель) , dělnickorolnická inspekce (< рабоче-крестьянская инспекция), inženýr-technolog (< инженер-технолог), letec-kosmonaut ( < летчик-космонавт) , marxismus-leninismus ( < марксизм-ленинизм) , městohrdina ( < город-герой) , ošetřovatel-veterinář ( < санитар-ветеринар)
a robot-výzkumník (<
робот-исследователь), která se (na rozdíl od ruštiny nebo i od polštiny) v češtině dlouhodobě uplatnila jen v oblasti terminologické (např. v názvech profesí: kuchař-číšník, řezník-uzenář aj.). Kompozita se v češtině později rozšířila v daleko větší míře – zejm. když ve druhé polovině 50. let 20. stol. vyvanul poválečný purismus – a jejich nejnápadnějším typem se stala kompozita hybridní.
11.3.5 Posuny ve významu českých výrazů Dále došlo v poválečné době u řady slov původu domácího k posunutí, resp. rozšíření původního významu – opět přímým působením ruštiny. Příkladem může být slovo družba (dříve „druh ženichův při svatbě“, „dohazovač“, po válce zejm. „družnost, přátelství“, téměř vždy s politickým podtextem) a objem ve významu „rozsah“ (např. objem dokončené výstavby v příštím roce podle ruského oбъем) . Také např. slovo režim se pod vlivem ekvivalentních ruských spojení s komponentem режим stalo i v češtině součástí různých multiverbismů, a rozšířilo tak možnosti svého využití (pitný režim, úsporný režim, režim otáček motoru, režim spotřeby munice apod.). Podobným případem je slovo trasa „trať“, přejaté zřejmě v době otevření pražského metra v r. 1974 (původní české slovo trasa mělo význam „vytyčený směr komunikace“) nebo uzel ve významu „díl, část“ (uzel obrany, uzel odporu, spojovací uzel, rádiový uzel, uzel transformátoru), které však bylo brzy právem kritizováno a vytlačeno z užívání. Dodnes funguje ve svém novém významu slovo suchar (dříve „druh sušeného pečiva“, nyní i „člověk nemající smysl pro zábavu a nepřející pobavení ani jiným“), historismem se stal úderník (dříve „voják, člen zvláštního útočného oddílu“, nyní „dělník v socialistické výrobě, který překračuje normu technickou prací a pracovní morálkou“) a frekventované odvozeniny údernický, údernictví a úderka. Mezi neosémantismy (a nové termíny) poválečného období patří i zaměstnání „jakákoli činnost vojáka ve službě“ ( < занятие) nebo masírovaný „soustředěný“ ve spojeních typu masírovaná propaganda ( < массированная пропаганда), šířící se v 80. letech 20. stol. Naopak význam některých původně ruských slov se při přejímání do češtiny zúžil – např. slovo aktiv ztratilo původní význam ruského актив „jmění, výtěžek hospodaření“ a vyskytovalo se jen ve významu „nejaktivnější skupina v jistém společenství lidí“. Slovo nábor (< набор „odvod, přijímání“) rozšířilo v češtině svůj význam do podoby „akvizice, propagace“. 91
11.4 Ruština dnes Jakkoli ruština už není v českém prostředí obecně známým a protežovaným cizím jazykem, její vliv přetrvává – podobně jako v případě germanismů v češtině 50. a 60. let 20. stol. (i později) je to právě neznalost příslušného cizího jazyka, co působí, že se přejímky z něj v přijímajícím jazyce setrvačně drží a někdy i šíří. Nejvýznamnějším faktorem, který spolupůsobí při přežívání rusismů v současné češtině, jsou nejspíš různá kompendia, učebnice a „klasické“ (autoritativní) vědecké texty z doby před r. 1989, které doposud – užívány na vysokých a středních školách a excerpovány při původní vědecké práci – ovlivňují podobu odborného stylu, a tím i podobu intelektualizovaného stylu publicistického a prostě sdělovacího.
92
12 ČEŠTINA V KONTAKTECH II: ANGLIČTINA NA VZESTUPU Ondřej Bláha 12.1 Angličtina u nás po první válce Angličtina byla až do počátku 20. století ve střední Evropě, a v českých zemích zvláště, jazykem téměř exotickým. Znalost tohoto jazyka byla vzácná, byť se z angličtiny do češtiny občas překládalo, viz např. překlady J. Malého, J. V. Sládka, L. Čelakovského, A. Klášterského a jiných. Odborný zájem angličtině kromě několika výjimek, jako byli V. E. Mourek nebo V. Mathesius, věnován nebyl. V roli nositele kulturních hodnot, resp. v roli jazyka, který alternativně k němčině zprostředkovává kulturní bohatství západní Evropy, byla angličtina zastiňována francouzštinou. Situace se však začala měnit po první světové válce, kdy nově nabytou československou státnost, zaštítěnou mezinárodní autoritou Spojených států amerických, personifikovala v podstatě bilingvní a bikulturní česko-anglosaská osobnost prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka. V té době se zároveň staly mimořádně populárními některé sporty, spojené tradičně s anglofonním prostředím (fotbal, hokej, box, tenis), které svou terminologií působily na rozšiřování povědomí o angličtině, a nepominutelný vliv měla také obliba jazzové a swingové hudby, vzrůstající i u nás od konce 20. let 20. stol. 12.2 Angličtina po druhé válce Po r. 1945 se anglicismy (resp. kulturní europeismy či „okcidentalismy“, protože anglosaská provenience není u všech výrazů zcela jistá) do češtiny dostávaly ještě v polovině 50. let 20. stol. jen prostřednictvím ruštiny, která jimi byla prostoupena (z důvodů vnějazykových i systémových) o poznání více než čeština – příkladem mohou být slova dispečer (< диспетчер < dispatcher) nebo kombajn (< комбайн < combine [harvester]). Skutečný nástup anglicismů, který měl až lavinovitý charakter, však přišel už nedlouho později.
12.2.1 Zdroje přejímek: Sport, kultura, informatika V 60. letech 20. stol., kdy ruština už definitivně přestala být hlavním prostředníkem internacionalismů v češtině, byly z angličtiny a dalších západních jazyků přejaty a v běžném jazyce brzy široce užívány termíny jako dabovati ( < to dub), hardware (operativnější než doporučovaný multiverbismus technické vybavení), konzole „ovládací stůl, panel“ (< console), manuál (< manual; obojí přejato s rozvojem informatiky), software (programové vybavení), plazma ( < plasma), smog, 93
spray (tak ve Slovníku spisovného jazyka českého z let 1960–1971, ve Slovníku spisovné češtiny pro školu a veřejnost z r. 1978 je už sprej) nebo víkend (< weekend), které dokumentují výše naznačenou skutečnost, že vztah k „cizímu“ byl v českém jazykovém společenství tohoto období už celkem normální, tj. nedeformovaný oficiálním purismem jako ve 40. a 50. letech. Velké množství nových termínů, které se vzápětí staly součástí běžné slovní zásoby, označovalo různé prvky hudební a divadelní kultury, jejíž rozkvět byl pro 60. léta 20. stol. příznačný a která dovršila expanzi angličtiny jako módního jazyka do zbytku světa, Československo nevyjímaje – objevily se termíny jako evergreen, happening, hit, kecky „plátěná sportovní obuv“ (původně z obchodní značky Keds), muzikál (< musical), party, recitál (< recital), show, song, soul, šanson (< chanson; jeden z mála novějších galicismů), teenager (prosazované termíny mladistvý a výrostek zůstaly omezeny na texty, jež o teenagerech referovaly kriticky, např. policejní hlášení) nebo např. western (Chmelová – Salzmann 1970). Zdaleka ne všechny kulturní europeismy však byly pravopisně adaptovány – ještě příručky z počátku 80. let (Klimeš, 1983) jsou ve věci osvojování cizích slov zdrženlivé a schvalují vedle počeštěné podoby často i podobu originální (court „hřiště na tenis“, essay „esej“, meeting „setkání“, srov. starší rusismus z митинк) a v některých případech uvádějí dokonce jen pravopisnou podobu originální (matchball „poslední míč v utkání“). Vlivem politických událostí na přelomu 60. a 70. let (sovětská invaze a následná „normalizace“, která spočívala ve „zmrazení“ přirozených mechanismů společenského vývoje) došlo k jisté renesanci purismu, která se mj. projevila ve výsledcích výzkumu zkoumajícího postoj veřejnosti k přejímkám z cizích jazyků (Tejnor et al. 1972) a která se samozřejmě projevila i v procesu terminologizace lexika běžně mluvené češtiny. I tak ale právě v této době zobecněl např. výraz b o o m „rozmach, vzestup“, design, d ž u s ( < juice), eskalátor (< escalator; objevilo se v polovině 70. let s otevřením pražského metra), festival, [být] fit (srov. Štěpán 1973; z „pilotního“ hesla sportovního projektu pro veřejnost, který o několik let dříve probíhal ve východním Německu, zde pod heslem Mach mit – bleib fit!), dále grep, instantní (< instant; např. kakao, čaj, dětská kaše – pokusy nahradit jej spojením rychle rozpustný nebyly příliš úspěšné), krekr „nesladká sušenka“ (< cracker), lančmít „mleté kořeněné maso v konzervě“ (vedle luncheon meat; ke všem Tejnor 1979), laté „vrstvená káva, zpravidla ve vysoké sklenici“, ale vlivem školy se po jistou dobu užívaly i domácí neologismy zvýrazňovač, popisovač (kalky podle highlighter, marker [pen]). Mimo vyučování se však příslušným psacím potřebám říkalo fixka. Vývoj lexika v 80. letech 20. stol. byl – díky postupné degeneraci komunistického systému – institucionálně regulován už jen minimálně. Tak se navzdory ojedinělé kritice šířily i v běžném jazyce termíny jako AIDS (v SSČ je uveden ještě se všemi písmeny malými) a také některé kulturní europeismy neanglického původu, např. antipasta „výrobek z marinovaných drobných ryb a zeleniny“ ( < antipasta; z italštiny), aviváž „zlepšení vlastností textilu pomocí namáčení do chemického 94
přípravku“ ( < avivage „zlepšení barev“; z francouzštiny), b u t y k ( < boutique „krámek“; z francouzštiny), cuketa „tmavozelený válcovitý plod podobný okurce“ ( < zucchetta; z italštiny), fóliovník „skleník z polyetylénové fólie“ ( < folia „list“; ze středověké latiny), fondue „nádobka s horkým olejem nebo roztaveným sýrem“ (z francouzštiny), handicap, lakros „kolektivní míčový sport“ (< la crosse „biskupská berla“), moderátor „osoba, která vede debatu nebo provádí pořadem, konferenciér“ (< moderātor „usměrňovatel“; z latiny zřejmě přes němčinu), strečink „kondiční protahování svalů“ ( < stretching „protahování se“), terminál „konečná stanice“ (< terminal „koncový; dříve jen grafický nebo kontejnerový), trend, triatlon, tým (< team; už před druhou světovou válkou žilo jako sportovní termín), video nebo windsurfing (na rozdíl od strečinku zůstal tento výraz nepočeštěn). Frekventovanými se v 80. letech staly některé nové slovesné europeismy, původně omezené jen na odborné texty (např. monitorovat, objektivizovat).
12.2.2 Boom po převratu 1989 Uvolnění politických poměrů po r. 1989 způsobilo, že se západní jazyky a zejm. angličtina v daleko větší míře stávaly zdrojem potřebných nových pojmenování. Kulturní rozdíly mezi Západem a Východem se během 90. let 20. stol., jak ostatně signalizují i údaje o překládání z cizích jazyků v tab. 2, do značné míry vyrovnaly. Na počátku 21. stol. lze pozorovat nenucenější vztah k cizím prvkům v češtině, než tomu bylo dříve – vůle a potřeba přejímat je nyní nižší než v 90. letech a vztah k přejímkám už není „pietní“. Zvlášť u slov neterminologického charakteru není bezezbytku udržována originální výslovnost – srov. výslovnost přejímky e-mail z 90. let [í mejl] a přejímky eshop z počátku 21. stol. [é šop], a to i přesto, že znalost angličtiny je v české populaci lepší než v 90. letech. Celkově však anglicismy v češtině výraznější tendenci k pravopisné nebo výslovnostní adaptaci nemají – právě v důsledku dobré znalosti a především prestiže angličtiny v českém prostředí (Bozděchová, 1997, s. 278). Největší význam pro výše zmíněnou porevoluční kulturní výměnu mělo zobecnění internetu jako komunikačního média ve 2. polovině 90. let. Intenzivní kulturní styk, podporovaný internetem, přinesl záhy do češtiny řadu frekventovaných anglicismů (resp. kulturních europeismů), např. browsení „procházení internetu“ (< to browse; uplatnila se též sémantická a formální podobnost se slovesem brouzdat: vzápětí už brouzdal po internetu a hledal informace), bug „moucha (chyba v programu)“ ( < bug „hmyz, štěnice“), emergency „oddělení urgentního příjmu v nemocnici“ (< emergency „nouzový stav“), emotikon „obrázek pro vyjádření nálady v elektronické komunikaci“(< emoticon), forwardnout „poslat dál“ ( < t o [send] forward) , chat „elektronické klábosení“ ( < chat), image/imidž (< image), kliknout (< to click), mailovat (< to e-mail), on-line „v připojení na internetu“ 95
(< on-line), skenovat (< to scan „snímat“), přilogovat se „přihlásit se do internetové aplikace“ (< to log in; to log on), puzzle (
12.2.3 Kompozita na postupu Už od 60. let se kulturní kontakt s anglosaským a obecně západním světem projevil v šíření přejatých kompozit nebo multiverbismů s tendencí přecházet v kompozitum, které doplňovaly a snad i posilovaly už přítomnou tendenci češtiny k posilování role kompozice ve slovotvorném systému. 33 Ještě za socialismu (vedle zmíněných termínů typu hardware, software, víkend) zobecněly přejímky jako autokempink ( < auto camping), ekologie (< ekology s prefixoidem eco-) , hitparáda (< hit parade), mainstream „hlavní proud (hudební, literární, výtvarný aj.)“, motokára ( < motocar), polokošile „triko s límečkem“ (< polo shirt, související s termínem polo „kolektivní jezdecký sport“, ale v českém prostředí omylem řazeno k formacím s polo-, jež měly význam „v poloviční, resp. redukované formě“, srov. polobotky, polokožich), sajdkára (< sidecar), showman, softbal „rychlejší a jednodušší verze baseballu“ (< softball). Po r. 1989 frekvence komponovaných anglicismů v češtině dále stoupala – objevily se nové přejímky jako armwrestling „sportovní přetlačování rukou, páka“, bodybuilding „kulturistika“, cornflakes/kornflejky „kukuřičné lupínky“, deadline „redakční uzávěrka“, goodwill „dobrá pověst (firmy, produktu apod.)“, headhunters „náboroví pracovníci“, homepage „domovská stránka na internetu“, cheerleaders „roztleskávačky“, openspace „společná kancelář pro desítky pracovníků“, skinheads „extrémistické hnutí, jehož členové mají vyholené vlasy“, technoparty „reprodukování techno hudby k tanci, zejm. pod širým nebem“ a webdesigner „odborník na tvorbu internetových stránek“. Nápadnou skupinou mezi novými kompozity anglické provenience jsou formace s komponentem -maker, který se postupně přehodnocuje v sufixoid – bookmaker „pracovník sázkové kanceláře“, hitmaker „autor hudebních hitů“, imagemaker „odborník, který vylepšuje klientův vzhled 33 Tato tendence je zřejmě areálová – také další středoevropské jazyky (němčina, maďarština) ke kompozici tíhnou, a to i přes vzájemnou strukturní odlišnost. 96
a radí mu, jak vylepšit i dojem, které z něj mají jiní lidé“34 nebo troublemaker „kdo dělá potíže“ (Svobodová 1999).
12.2.4 Původní i hybridní multiverbalismy Hranice mezi kompozity popsanými výše a multiverbismy přejímanými z angličtiny je velmi nezřetelná – to souvisí s typologickým charakterem angličtiny, ve které slovo není tak jasně delimitováno jako v češtině. Zatímco některé starší multiverbismy se ještě morfologicky adaptovaly (atribut přijal české adjektivní formanty a byl kongruentní s rozvíjeným jménem, např. aerosolový desodorant), počínaje 60. lety se i v češtině projevila výrazná a typologicky významná tendence multiverbismy neadaptovat, a podporovat tedy fenomén nesklonného atributu, jako je např. v multiverbismech big beat, disco oděv (zde funguje nesklonný atribut samostatně a rozvíjí jméno domácího původu), podobně hifi přehrávač, jam session „improvizované hudební vystoupení“, jeans móda, live nahrávka nebo snack bar „pult s občerstvením, restaurace omezující se na základní sortiment občerstvení“. V 90. letech byl i tento trend ještě posílen pasivním česko-anglickým bilingvismem, zejm. v oblasti médií, internetu, hudby apod. (Gester, 2001; Dorner, 2010; Svobodová, 2007). Některé multiverbismy mají charakter terminologický (resp. slangový), např. blue chips „bezrizikové akcie“, college party „večírek na studentských kolejích“, desktop publishing „tvorba tištěného dokumentu za pomoci počítače“, investor relations „vztahy s investory“, public relations „styk s veřejností“ nebo sharing software „sdílené programy“. Větší část multiverbismů je však v obecném užívání a nezřídka jsou jejich substantivní komponenty částečně adaptovány do češtiny nebo přeloženy – např. country hitparáda, dance festival, fast food, fleece bunda „bunda z ovčí vlny“, happy hour „doba snížených cen“, hot dog, last call „poslední výzva“, last minute (zájezdy, nabídka) „na poslední chvíli“, new age scéna, open-air koncert „koncert konaný pod širým nebem“, pop kultura, pyjamo party „pyžamový, tj. velmi neformální, večírek“, real jméno „skutečné jméno, užívané např. hráčem her na internetu spíš výjimečně“, sci-fi literatura, techno hudba, top list „seznam toho nejlepšího“, umbrella drinks „plážové nápoje“ a variabilní skupina dalších multiverbismů (často hybridních) s komponentem cool, free, live, sexy, super, trendy aj.
34 Termín imagemaker dobře dokumentuje, jaké nároky na lexikum má stále naše se zesložiťující a „zvědečťující se“ realita. K přesnému vystižení významu slova imagemaker tu bylo potřeba osmnácti slov. 97
12.2.5 Přejímáme i komunikační normy Nenucenost ve vztahu k angličtině, dobrá znalost tohoto jazyka a obdiv k anglosaské kultuře, patrný v mladších a nejmladších generacích Čechů, se projevuje i v přejímání komunikačních norem a vzorců jazykového chování. Zřejmě ještě důležitější roli než osobní styk se západní kulturou (studijní a pracovní výjezdy do západní Evropy a do USA) hraje v této oblasti přejímání a napodobování televize a široká škála textů, včetně audiovizuálních (např. na YouTube.com). Plošný vliv na jazykové chování české populace má pak zejm. dabing zahraničních seriálů a filmů, který vzniká zpravidla rychle, jeho autoři musejí český text psát doslova „do úst“ jednajícím postavám (a do jejich gest) a není vůbec neobvyklé, že překladatel z jazykově adekvátních variant překladu vybírá tu, která mu více připomíná originální znění. Frekvence různých „otisků“ cizích syntaktických a frazeologických konstrukcí tímto způsobem stoupá a z dabingu se cizí jazykové prostředky postupně dostávají do běžného užívání. Tím spíš, když dabované pořady zabírají asi polovinu ze tří hodin denně, po které průměrný Čech sleduje televizi.35 Příkladem takových anglicismů může být nadbytečné užívání přivlastňovacích zájmen (moje nádobí je úplně čisté! < my dishes are completely clean!), zvýšená frekvence oslovení pane v dabingu (oslovení sir je v anglosaské komunikaci užíváno častěji než jeho ekvivalent v komunikaci české) nebo otázek jak se daří?, kalkujících (neadekvátně) anglickou zdvořilostní frázi how do you do? Stejné zdroje má i časté opakování výpovědi jdeme na to podle anglické průpovídky here we go, která má nižší komunikační hodnotu než uvedený český ekvivalent, dále citově vypjatá zvolání typu ó můj Bože! (< oh my God!) nebo citoslovce „potěšeného údivu“ wow! a také citoslovce oops! „jejda“ nebo shit! „do prdele“. Dabing a vůbec překlady ze západních jazyků (viz tab. 2) přispívají i k ustalování slovosledu podmětu, přísudku a předmětu v češtině. V současné české, zejm. běžně mluvené a internetové komunikaci funguje řada dalších anglicismů, které jsou buď přímo částicemi (příp. citoslovci) nebo k těmto slovnědruhovým kategoriím funkčně směřují – to je případ výrazů cool, fuck, good, no comment, no problem, O. K., please, sorry, super, yes. Vedle nich fungují „částicově“, tj. ve službě sociálním funkcím jazyka, komplexní anglicismy jako good luck „hodně štěstí“, point of view „úhel pohledu“, school of life „škola života“, nebo hybridní konstrukce jako je in „ve shodě s trendem“, je out „mimo trend“, jsem ready, on je opravdu free, vo co go? Zastoupení anglicismů, resp. kulturních europeismů, v češtině však ani tak není ve srovnání s jinými jazyky euroamerického kulturního okruhu nadprůměrné (Daneš, 2002, s. 33). 35 ODDĚLENÍ ELEKTRONICKÉHO VÝZKUMU VPA ČT. Denní průměr doby strávené sledováním televize [cit. 2 014-06-29]. Dostupný z WWW: . 98
12.3 Slovenština v závěsu Vedle angličtiny a ruštiny, zmíněné v předchozí kapitole, měly na podobu češtiny po r. 1945, a tedy i na její podobu současnou, vliv také kontakty se slovenštinou, jejichž intenzita kulminovala na přelomu 70. a 80. let 20. stol., ale i dnes, přes rozdělení Československa, jejich význam přetrvává (Musilová, 2013). Od 60. let sílí také asymetrický kontakt česko-romský, o němž v tomto svazku pojednává M. Bořkovcová (2014; detailněji též viz Bořkovcová, 2006), a od 70. let pak jazykový kontakt česko-vietnamský, kterému se zde věnuje I. Vasiljev (2014). Z demografických analýz (a projekcí budoucího vývoje, Langhamrová et al., 2011) vyplývá, že kontakt češtiny s cizími jazyky, a tedy i s angličtinou, bude v dalších desetiletích nejspíš ještě dále nabývat na intenzitě.
99
13 CHORVATSKÁ ČEŠTINA Helena Stranjik 13.1 Češi v Chorvatsku Početnější stěhování Čechů na území dnešního Chorvatska, spojené s vytvářením enkláv, probíhalo od konce 18. století a bylo řízeno rakouskou kolonizační politikou, která byla zaměřena na osidlování území po vytlačení turecké armády. Toto stěhování probíhalo v několika vlnách téměř 150 let a ukončeno bylo vypuknutím první světové války. Přestože od přistěhování Čechů na území dnešního Chorvatska tedy uplynula řada let, potomci zdejších Čechů si zde udrželi svou národnost, zorganizovali se, velmi aktivně působí v mnoha kulturních, v novější době i politických tělesech, stále si udržují svůj mateřský jazyk jako funkční dorozumívací prostředek na vysoké úrovni a pečují o něj. Vedle češtiny jako mateřského jazyka už všichni krajané ovládají také jazyk většinového obyvatelstva, chorvatštinu – lze tedy mluvit o formě společenského bilingvismu. I přes veškeré snahy o udržení ale dochází k postupné asimilaci s většinovým obyvatelstvem. Podle sčítání lidu v Chorvatsku se v roce 2001 přihlásilo k české národnosti celkem 10 510 osob, v roce 2011 9 651 osob. Češi se v Chorvatsku usadili především v okolí města Daruvar ve Slavonii. V novější době se sdružují také ve větších městech. Organizováni jsou v Českých besedách, které jako ústřední nestranická organizace české menšiny zaštiťuje Svaz Čechů v Chorvatsku se sídlem v Daruvaru. 13.2 Čeština v Chorvatsku Jazyku příslušníků české menšiny v Chorvatsku bylo v minulosti věnováno poměrně dost pozornosti především z hlediska popisu jeho dialektologické rozrůzněnosti: od konce padesátých do začátku sedmdesátých let dvacátého století zde byly prováděny výzkumy za účelem vytvoření Českého jazykového atlasu, na kterých se podíleli čeští studenti z krajanských řad pod vedením odborníků, jako jsou Jaromír Bělič a Pavel Jančák. 36 Jazykový systém českých krajanů v Chorvatsku nejpodrobněji popsal v šedesátých letech bělehradský bohemista Dragutin J. Mirković. 37 Později se některým vybraným problémům a vlivu chorvatštiny na krajanskou češtinu věnovala bohemistka Marie Sohrová.38 36V průběhu výzkumu pro Český jazykový atlas vzniklo také několik dílčích studií. Viz např. JANČÁK, P., Češtna v Ivanově Sele v Jugoslávii. Slovo a slovesnost, Praha 1971, s. 241-257. JANČÁK, P., Hodnocení vlivu příbuzného jazyka na slovní zásobu českého nářečí. Slovo a slovesnost, Praha 1973, s. 302-319.
37MIRKOVIĆ, D. J., Govori Čeha u Slavoniji (Daruvar i okolina), Beograd 1968. 38SOHROVÁ, M., K některým jevům mluvy Čechů v Chorvatsku. Přehled kulturních, literárních a školních otázek, Daruvar 2005, s. 100
Jazyk Čechů v Chorvatsku si zachoval mnohé původní charakteristiky, přesto si ale musíme uvědomit, že jazyk, kterým se dnes příslušníci české menšiny dorozumívají, se od současné češtiny v podobě, v jaké existuje v České republice, v mnohém také odlišuje. Čeština se na Daruvarsku užívá v soukromých i veřejných komunikačních sférách, i když soukromá, interpersonální komunikace výrazně převyšuje komunikaci veřejnou – ta byla v posledních letech i z důvodů nedodržování zákonů omezována především na oblasti školství a publicistiky. Toto omezení funkcí, které jazyk může plnit, se zákonitě odráží také v jeho podobě – většina příslušníků menšiny užívá nespisovné formy jazyka, interdialektologické a hovorové tvary, a užívání spisovného jazyka se stále výrazněji omezuje jen na menší část jazykově vzdělaných občanů. Můžeme tedy říct, že je jazyk Čechů v Chorvatsku důsledkem mnoha aspektů, které jsou výsledkem zvláštních podmínek vývoje i jazykových kontaktů: 1. vznikl prolnutím několika českých a moravských nářečí v podobě, v jaké existovala v 19., případně na počátku 20. století – zachoval si tedy některé jevy, které v Čechách vývojem téměř nebo zcela vymizely; 2. je ovlivňován současným spisovným českým jazykem, který je vyučován ve školách, případně se s ním krajané setkávají v novinách nebo v rozhlasovém vysílání, ale také hovorovou a obecnou češtinou, se kterou se krajané setkávají v přímém styku s lidmi žijícími v České republice; 3. neustále je ovlivňován stykem s jazykem místního většinového obyvatelstva, tedy chorvatštinou, ale i s jazyky dalšími, například slovenštinou, srbštinou nebo bosenštinou. Nezanedbatelná je skutečnost, že jde o slovanské, tedy příbuzné jazyky, což přispívá k jejich vzájemnému ovlivňování. Méně výrazné je ovlivňování jazyky neslovanskými, v novější době především angličtinou.
13.2.1 Nářeční různorodost Češi, Moravané, Slováci a Němci se na území dnešního Chorvatska stěhovali z různých krajů Čech, Moravy a Slezska. Určit ale přesně jejich původ je v dnešní době už téměř nemožné, neboť v matrikách tyto údaje většinou nejsou zaznamenány. J. Auerhan 39 uvádí, že většina Čechů se na tato území přistěhovala z východních a jižních oblastí Čech. D. J. Mirković 40 cituje z disertace R. Turčína41 snahu o přesnější určení původu Čechů žijících v Chorvatsku – většinou nejde o údaje 56-71; Od mluvy k psanému jazyku menšiny. Přehled kulturních, literárních a školních otázek, Daruvar 2006, s. 25-32; Příspěvek ke zkoumání daruvarské češtny. Přehled kulturních, literárních a školských otázek, Daruvar 1973, s. 54-58.
39 AUERHAN, J., Čechoslováci v Jugoslávii, v Rumunsku, v Maďarsku a Bulharsku, Praha 1921, s. 74-75. 40 MIRKOVIĆ, D. J., Govori Čeha u Slavoniji (Daruvar i okolina), Beograd 1968, s. 61. 41 TURČÍN, R., Čechoslováci v bývalém Chorvatsku - Slavonii - disertace obhájena na FF UK v Praze v roce 1936. 101
z matrik, ale o informace získané od přistěhovalců a převážně jejich potomků. Turčín uvádí přehled původu přistěhovalců podle osad, z nichž se vystěhovali – ve zkratce tento přehled zní:
jižní Čechy: Tábor, Písek
západní Čechy: Domažlice, Klatovy,
střední Čechy: Mělník, Nové Benátky a Mladá Boleslav, Kladno, Beroun, Benešov, Český Brod a Kouřim, Poděbrady a Kolín, Kutná Hora, Čáslav, Přelouč, Pardubice
severovýchodní Čechy: Jičín, Turnov, Semily
východní Čechy: Vysoké Mýto, Litomyšl, Chrudim, Ledeč nad Sázavou, Havlíčkův Brod, Pelhřimov, Chlumec nad Cidlinou, Nový Bydžov, Hradec Králové
střední Morava: Olomouc, Přerov, Boskovice, Brno
západní Morava: Jihlava, Velké Meziříčí a Třebíč, Moravské Budějovice,
východní Morava: Holešov, Kroměříž, Valašské Meziříčí, Vsetín, Zlín, Kyjov, Bzenec, Uherské Hradiště, Uherský Brod, Bojkovice, Hodonín, Strážnice Z uvedeného přehledu je patrné, že se na území Chorvatska stěhovali Češi ne z jedné oblasti
Čech, Moravy nebo Slezska, ale ze všech těchto území v poměrně hojném počtu – a všichni si s sebou do nového domova odnášeli nářečí, kterým od narození mluvili. Daruvarsko, na kterém se většina vystěhovalců z českých zemí usadila, tvoří relativně kompaktní územní celek, a tudíž zde došlo brzy k míšení prvků charakterizujících jednotlivá nářečí a k jejich relativnímu splývání. Smísením českých a moravských dialektů se vytvořilo celkem jednotné nářečí, které nabízí velmi málo příkladů bývalé nářeční různorodosti. Převážily zde prvky severovýchodočeského a středočeského nářečního typu, které jsou značně promísené. Nářeční prvky se lépe udržely ve vzdálenějších osadách – například do okolí Slavonské Požehy, kde se Češi usadili a dodnes udrželi především v osadě Bjeliševec, se stěhovali převážně obyvatelé Valašska (z Valašského Meziříčí, Vsetína a Zlína) a prvky valašského nářečí se v mluvě zdejších Čechů dochovaly dodnes: po celéj dědině; dcérky tam šly na vejdělek.42 Moravské rysy je možné pozorovat také v mluvě Čechů na Bjelovarsku, kam se stěhovali obyvatelé z okolí Zábřehu, Nového Města, Velkých Opatovic a Hustopečí, a určité prvky se dochovaly také v osadě Střežany/Sređani na Daruvarsku. Některé z dochovaných nářečních i nadnářečních jevů jsou dnes už svědky dlouhého života menšiny mimo území České republiky, neboť v češtině vývojem vymizely nebo změnily stylovou platnost; ve slovnících je najdeme jako jevy knižní, příp. zastaralé a nářeční: porounali jsme území kolem domu (č. urovnali); před vchodem do kina se pořádně nadechněte (č. vstupem); vyvily se typy lásky; vyvíjet u dětí sebejistotu (č. rozvíjet); Vyhlíží to takhle: pokud by nám ministerstvo školství 42 Všechny příklady mluvy Čechů v Chorvatsku uvádím na základě vlastních záznamů anebo z původních textů dopisovatelů a novinářů NVI Jednota. 102
mohlo dát určité finanční prostředky, tak nám na ně naše županství přidá sto tisíc kun. (vypadá); Pokud rodiče upravují hříště, děti zvládají první krůčky v oblasti roštování. (č. dokud, zatímco).
13.2.2 Míšení spisovného jazyka, hovorové a obecné češtiny Projevuje se stejnými jazykovými jevy jako v České republice, např. protetickou hláskou v-, změnami ý ej, unifikací koncovek substantiv v instrumentálu plurálu, tendencí k univerbizaci aj.: vokno, stručnej, muži s kosama a ženy se srpama.
13.2.3 Vliv jazyka většinového obyvatelstva Vliv chorvatštiny se rojevuje ve všech jazykových rovinách. Zatímco fonetický i tvaroslovný systém češtiny zůstaly téměř neporušeny a výrazné změny nenajdeme ani v oblasti skladby nebo slovosledu, nejvýrazněji ovlivněnou vrstvou češtiny na Daruvarsku je slovní zásoba. 13.3 Jazykový systém současné krajanské češtiny
13.3.1 Zvuková stránka Hláskový systém češtiny zůstal pevný. U českých mluvčích je cítit kolísání ve výslovnosti pouze u typicky českých hlásek ř a h. U silněji asimilovaných jedinců se pociťuje rozdělení hlásky ř na r+š/ž nebo její nahrazení hláskami š nebo ž (pšíležitost). Často dochází ke kolísání ve výslovnosti a u jediného mluvčího se setkáme s různými variantami výslovnosti. Výrazná je také redukce hláskových skupin obsahujících ř: stř > tř (stříhal > tříhal, střevíc > třevíc). Pro české hlásky h a x (ch) existuje v chorvatštině jediná hláska, která může mít obojí realizaci ‒ nejistota užívání v češtině tak vede k jejich oboustrannému zaměňování. U silněji asimilovaných jedinců často dochází k jejich splynutí a nahrazení hrtanové hlásky h hláskou x (ch): chodně. Třetím výrazným rysem hláskového systému jsou změny v kvantitě samohlásek – nejistota v kvantitě vede jak ke krácení, tak k dloužení samohlásek: řikám; problem; zděděna práva; i teď tam stójí; ja tam nic necéjtím. Tendence zkracovat dlouhé hlásky je především v koncovkách slov.
13.3.2 Morfologie Tvaroslovný systém češtiny zůstal zachován a až na některé výjimky neporušen. Dokladem jeho životnosti je také skutečnost, že je uplatňován i na chorvatská slova, která jsou v nezměněné nebo modifikované podobě přejímána do češtiny. Některá jeho specifika jsou dialektologického 103
původu, např. stejný tvar 1. a 4. pádu množného čísla u podstatných jmen mužského rodu, vzor pán: kluci běželi (1. mn. č.), vidím kluci (4. mn. č.) – rys českých nářečí. Jiná vycházejí z vlivu chorvatštiny na český jazykový systém – například kolísání v rodu podstatných jmen, která byla do češtiny i chorvatštiny přejata z jiných jazyků. Zatímco v češtině jsou jména jako kino, datum, auto nebo nověji CD a DVD středního rodu, chorvatští Češi je ve shodě s chorvatštinou skloňují jako jména rodu mužského. Jako jméno mužského rodu skloňují také jméno tramvaj, které je v češtině rodu ženského. U substantiv centr (č. centrum), muzej (č. muzeum) a gymnázije (č. gymnázium) je z chorvatštiny přijímán vedle gramatického rodu i sufix v základním tvaru lexikální jednotky. U sloves dochází většinou nejdříve ke změnám v oblasti rekce a předložkových vazeb. Podle chorvatštiny se ztrácí reflexivita u některých zvratných sloves (zapamatovat (si), učit (se)) nebo se naopak reflektivizují slovesa původně nezvratná (sáňkat/sáňkovat se, porodit se, zaměstnat se). Poměrně časté je vynechávání pomocného slovesa být u tvarů sloves v minulém čase (tak se já zeptala; já nejdřív odmítla tuto povinnost; já zapomněla) nebo zvratného zájmena (vyptávala jsem; proto jsem nešla do důchodu, dokud jsem nevychutnala vyučování v nové škole). Reflexivní dativní si je často nahrazováno akuzativním se (nevzpomněl jsem se; hrát se; rozumět se). U silněji asimilovaných jedinců se setkáme s vlivem chorvatštiny také u vyjadřování negace v minulosti: záporka ne- se od příčestí minulého přesouvá k pomocnému slovesu (dneska eště nejsem jedla; nejsem byl doma). Chorvatština ovlivňuje také užívání pasíva zvratného na úkor pasíva opisného: Česká beseda v Prekopakře se založila v roce 1907 (č. byla založena); překvapila jsem se (č. byla jsem překvapena). Zvratné pasívum se prosazuje místo infinitivu u sloves vnímání: ze sálu se slyší zpěv (č. ze sálu je slyšet zpěv); venku se nic nevidí (č. venku nic není vidět). Vliv chorvatštiny je výrazný v případě užívání číslovek ‒ základní číslovky se většinou neskloňují: byla tam včera do devět večer (č. devíti); to jsme měli před deset let (č. deseti lety). U více asimilovaných jedinců se setkáme i s užíváním číslovky jeden ve funkci neurčitého členu: du si já uvařit jeden čaj; byl to pro nás jeden zajímavý výlet. U příslovcí najdeme změny především v oblasti lexikální: brzy ve významu rychle (šla brzy) nebo víc/více ve významu už (teď víc nechodí; nejsem víc aktivním členem; víc tam nikdo není). Z chorvatštiny je přejata a hláskově přizpůsobena předpona pre- > pře- ve významu velmi, moc: přebrzo (č. moc rychle), přemoc (č. příliš moc).
104
13.3.3 Syntax V oblasti skladby jsou nejvýraznější změny u již zmiňované slovesné a předložkové rekce: řídit s něčím, starat o něco, záležet o něčem/aby něco (č. záležet na něčem/na tom, aby něco), na výstavě bylo za vidět víc než šedesát exponátu (č. bylo k vidění) apod. Slovosled v češtině a chorvatštině je velmi podobný – v obou případech jde o flektivní jazyky s relativně volným slovosledem – přesto ale můžeme vypozorovat určité rozdíly a taky interference. Slovosled v menšinové češtině je ovlivněn chorvatštinou především v oblasti postavení příklonek ve větě. Ve spisovné češtině se příklonky kladou nejčastěji za první přízvučný úsek věty, ať už je tento úsek jednoslovný nebo rozvitý43, zatímco v chorvatštině se kladou za první slovo věty s přízvukem, a to i v případě, že je první slovo úzce spojeno se slovem druhým (např. atribut nebo apozice se substantivem).44 S tímto řazením příklonek se setkáme i v krajanské češtině. Kromě toho se liší pořadí několika příklonek jdoucích za sebou: oproti chorvatštině mají v češtině akuzativní příklonky přednost před dativními (zdá se mi, já se jí vyhýbám) – v mluvě zdejších Čechů se setkáme s oběma variantami: Jinák by tréma mnou tolik ovládla, že by mi se to vše rozlétlo po podlaze. Podívám se ti / ti se tam.
13.3.4 Lexikum Slovní zásoba je nejvýrazněji ovlivněnou vrstvou češtiny na Daruvarsku. Setkáme se zde s různými kontaktovými jevy od kalků a slovotvorných výpůjček až po zcela přejatá slova i s hláskovou obměnou. Přejímána jsou především pojmenování jevů a skutečností, které vznikly až po vystěhování Čechů ze staré vlasti, a přistěhovalci je tedy neznali – především ve státní správě, průmyslu, školství, zdravotnictví atd. Přejímané jazykové jevy jsou adaptovány do systému českého jazyka, přizpůsobují se v rovině fonetické, morfologické, syntaktické, ale i sémantické. V rovině sémantické dochází k zužování nebo naopak rozšiřování významů lexémů přejatých, a tím potažmo i k změnám významového rozsahu slov původně českých. Podle chorvatského slovesa raditi dochází k rozšíření významu českého slovesa dělat: školka v sobotu nedělá, počítač pracuje (ve významu: je zapnutý), pračka nám nedělá. Podle slovesa ići je význam slovesa jít (Slovník spisovného jazyka českého: ‚pohybovat se (krokem) po vlastních nohou‘) rozšiřován z chůze i na jízdu, zahrnuje tedy i významové pole slovesa jet: přišla sem vlakem, pudou do Končenice autem. Rozšířen je význam podstatného jména střevíce (v nářeční podobě třevíce), které zahrnuje veškerou 43 Petr se dnes na poradu nedostavil. Druhý námět se týká náplně vyučovacích hodin. (Čechová, M., Čeština – řeč a jazyk, Praha 2000, s. 324-325) 44 Motovunske su ulice vrvjele oružanim pukom. Postolar se Škarpa grčio od smijeha. (Težak, S. – Babić, S., Gramatika hrvatskoga jezika, Zagreb 2003, s. 285-286) 105
nízkou obuv, zatímco substantivum boty je významově zúženo na holiny a vysokou pánskou obuv k lidovému kroji. Podle chorvatského pribor se rozšiřuje význam substantiva příbor, které vedle ‚náčiní, kterým se jí (lžíce, vidlička, nůž)‘ (SSJČ), označuje též různé jiné náčiní, například malířské, na holení. Vliv chorvatštiny je patrný také u substantiva trhovec (SSJČ: ‚obchodník, který prodává na trhu‘), které je podle chorvatského substantiva trgovac rozšiřováno o významové pole substantiva obchodník. Obdobně je význam substantiva dělník (Slovník spisovné češtiny: ‚kdo fyzicky pracuje ve výrobě za mzdu‘) podle chorvatského radnik rozšířen o významové pole substantiv pracovník (SSČ: ‚kdo je pověřen nějakou prací a vykonává ji‘) a zaměstnanec (SSČ: ‚kdo je v pracovním poměru‘): Všichni dělníci naší školy mají v létě dovolenou. Podle chorvatského substantiva crkva dochází k směšování významů substantiv církev (SSČ: ‚náb. organizace sjednocená týmž vyznáním‘) a kostel (SSČ: ‚budova pro křest, bohoslužbu, chrám‘) – chorvatské substantivum zahrnuje významová pole obou slov: každou neděli chodím do církve, kostelní podělení (církevní rozkol). Posuny ve významu lexémů ‒ nebo také nejistota v jejich významu ‒ vedou často k užívání slov v nenáležitém kontextu: všechny papíry a zápisy (záznamy, poznámky) už ležely na stole ještě před začátkem slavnosti; vysoký (vzácný) host; další tečka (bod) našeho jednání; na střevících mám vysoké paty (podpatky); zákon se chystá (připravuje); vysoce vzdělaný lidi (s vysokoškolským vzděláním); Mám ráda všechny květiny, také je pěstuju, ale kaktusy jsou mi nejmilejší. Ani jejich píchačky (bodliny) se mi nezaměřily.; Jednání s představiteli Svazu Čechů se konalo 5. března v daruvarském sídle této střešní (zastřešující) organizace české menšiny v Chorvatsku.; děkujeme za teplé (vřelé) uvítání; správný (správní) výbor. Velké potíže často činí slova, která v češtině a chorvatštině stejně nebo téměř stejně znějí, mají ale jiný význam – tzv. mezijazyková homonyma: natoč mi vodu (ch. natočiti – č. nalít); včera jsem brzy zaspala (ch. zaspati – č. usnout); v tý kantě je nápoj (pro prasata) (ch. kanta, napoj – č. kýbl, šlichta pro dobytek); von je za tu práci stručnej (ch. stručan – č. odborný); můj syn má v Daruvaru kůču a v Zagrebu stan (ch. stan – č. byt); zavolej si mistra, ať ti popraví mašinu (ch. popraviti – č. opravit); skládám se s tebou (ch. slagati se – č. souhlasit); posadil jsem papriku (ch. posaditi – č. zasadit); nemůžu si zamyslet práci na poli bez koní (ch. zamisliti – č. představit si); její němčina byla příliš dobrá (ch. prilično – č. poměrně); ovocné sady, zvláště slivoňové, v osadě propadají (ch. propadati – č. hynout, zacházet); Mám ráda všechny květiny, také je pěstuju, ale kaktusy jsou mi nejmilejší. Ani jejich píchačky se mi nezaměřily. (ch. zamjeriti – č. ztratit něčí přízeň, upadnout v nemilost); Když doktorka nemocnou přehlédla, řekla, že jde o zápal plic. (ch. pregledati – č. prohlédnout); Málo spolků se může pochválit takovou činností. (ch. pohvaliti – č. pochlubit se); Naše vedoucí sboru se zalíbila do ty český písničky. (ch. zaljubiti – č. zamilovala). Příslušníci české menšiny jsou si většinou vědomi toho, zda používají české nebo chorvatské slovo, ne vždy jsou si ale 106
jisti jeho významem, což postupně vede k posunu a nakonec i k možné úplné změně významu lexému. Jiným příkladem počešťování jsou doslovné překlady slov nebo slovních spojení, která se v češtině užívají v jiném kontextu nebo v jiném významu: řekli mi vod příkladu, kolik to bude stát (ch. otprilike – č. přibližně); auto nechtěl zapálit (ch. upaliti – č. nastartovat); zhasni motor (ch. ugasiti – č. vypnout); je řada, ať jde (ch. red je – č. bylo by v pořádku); kafe by nám dobře přišlo (ch. dobro by nam došlo – č. hodilo by se); porád se někdo najde, gdo to udělá (ch. netko se nađe – č. objeví se někdo); nás dva (ch. nas dvoje - č. my dva); držet přednášku (ch. držati predavanje – č. mít přednášku); dává nám na srdce (č. klade nám na srdce); nechtěla jsem dloužit, nebudu dloužit (ch. dužiti – č. dlouho mluvit, protahovat něco); Naše házenkářky zabraly druhé místo. Tahle lavice je zabraná. (ch. zauzeti – č. obsadit); první tečka denního řádu (ch. dnevni red – č. pořad jednání); Nemám to k vám daleko, tak do vás skočím ve dvě hodiny. (ch. skočiti do nekoga – č. zajít/zaběhnout za někým). S kalkováním se nejčastěji setkáme v ustálených slovních spojeních a ve frazémech: pro každou jistotu (ch. za svaku sigurnost); na ten způsob (ch. na taj način – č. tím způsobem); V rozhovoru zdůraznila, že jsou tady lidé velice přívětiví a pohostinští a že do Chorvatska zase zavítají, jakmile se jím ukáže možnost. (ch. čim im se ukaže prilika – č. jakmile se naskytne příležitost); život na něm zanechal razítko (ch. život je na njemu ostavio pečat - č. život mu vtiskl pečeť); mluvím česky vod malejch nohouch (ch. od malih nogu - č. odmalička). Interference u sloves, kromě oblasti zužování nebo rozšiřování významu, můžeme pozorovat také v nejistotě ohledně významů předpon a rozdílu mezi dokonavým a nedokonavým tvarem slovesa. K českým slovesným tvarům jsou tvořeny vidové protějšky nenáležitými českými nebo přejatými chorvatskými předponami: navolej číslo (ch. na-zvati – č. za-volat); dostěhovala se z Čech (ch. do-seliti – č. při-stěhovat se); českou základní školu jsem zakončil v r. 1934 (ch. za-vršiti – č. ukončit); prošířej ulici (ch. pro-širiti – č. roz-šířit); podělit děti na dvě skupiny (ch. po-dijeliti – č. rozdělit); v lese jsem rozhlížela lesní krásotu, rozhlížela Záhřeb (ch. raz-gledavati – č. pro-hlížet). Analogicky podle chorvatštiny a přidáním chorvatské předložky vznikl též jednoslovný tvar slovesa přijít pozdě: ráno zapozdila na vlak (ch. za-kasniti). Běžnější nežli v České republice je užívání zdrobnělin (napiš tam tu větičku; budeš platit kartičkou?; invalidní vozíček) a celkově slov expresivních. Posuny stylového zařazení slov vedou v několika málo případech dokonce k neutrálnímu užívání slov hanlivých – nejčastěji se vyskytujícími příklady jsou substantiva huba (umej si hubu) a prdel (dostaneš na prdel), která u některých mluvčích zcela nahradila lexémy ústa a zadek, pozadí. Z chorvatského jazyka jsou do krajanské češtiny přebírána především pojmenování pro nově vznikající skutečnosti, která jsou ale morfologicky začleňována do systému českého jazyka, a jejich integrace někdy znamená také hláskovou obměnu v kmeni slova (ch, g > h, r > ř, palatalizace): 107
technická tužka (ch. tehnička olovka - č. mikrotužka); penkalo (č. propiska); stiropor (č. polystyren); pohlavarstvo (ch. poglavarstvo – č. zastupitelstvo); popouští přitisku (ch. pritisak – č. tlak, nátlak); putovnice (ch. putovnica – č. cestovní pas); naše blagajnice to nestihne udělat (ch. blagajnica – č. pokladní); Emotivní stránku, jako jednu z příčin reemigrace, třebá trochu vysvětlit. Třebá to udělat. (ch. trebati - č. potřebovat); máš dost hořiva? (ch. gorivo - č. palivo). Přebírány jsou také nadávky, částice a výplňová slova (příklady: ajde, baš, pa, ma). Nejistota nebo neznalost správného českého výrazu vede nejednou také k tvorbě jednorázových novotvarů: to nadchtí ocítla také já (to nadšení jsem pocítila také já); ověřovitel zápisu (ověřitel); Touto výstavou jsme mohli vidět, jak pokrokovala naše česká menšina. (jaké pokroky dělala); rodičství (rodičovství). Některé z nich se postupně stávají součástí slovní zásoby krajanů ‒ předsednice (předsedkyně), pokladnice (pokladní) – a často koexistují se spisovným českým lexémem bez jejich významového nebo stylového rozlišení. Zcela jedinečnou menšinovou záležitostí nenacházející obdobu v českých ani chorvatských reáliích jsou české besedy a jejich členové, pro které se vžilo nově vytvořené pojmenování beseďáci (v jednotném čísle beseďák a beseďačka). Skutečnost, že si krajané pořád uvědomují rozdíly mezi českými výrazy a výrazy přejatými z chorvatštiny, dokládá také fakt, že v průběhu komunikace ‒ a především v případě komunikace s českými občany ‒ upravují svou mluvu a používají výrazy, které často běžně nepoužijí v komunikaci s jinými krajany nebo nepociťují potřebu se opravovat nebo dodatečně vysvětlovat řečené. Často tak lze v jejich mluvě vypozorovat opravy – například: vím, že jsem ty baterky dala naplnit, dobít...; nezapomeň doma putovnici, ten, pas...; běž do rázredu, do třídy... anebo uvědomění si neznalosti správného výrazu spojené s vědomím, že použitý výraz není správný: proto nám včera zavřeli plyn – zavřeli? Jak se tomu říká?; Na mauny je ještě brzy, tedy na fazole... nebo jak tomu Češi říkají... U většiny Čechů v Chorvatsku je patrné omezení stylistické rozrůzněnosti češtiny. Hlavním důvodem je omezení funkcí, které jazyk může v komunikaci plnit – především omezení funkcí oficiálních ve prospěch funkcí neoficiálních – soukromých a většinou i neveřejných forem komunikace. Dochází tak k jakési komunikační nivelizaci. Krajané nejsou schopni rozlišit stylové vrstvy českého jazyka – v soukromé i veřejné komunikaci užívají jednotný jazyk s prvky dialektologickými, hovorovými i spisovnými a s tvary obecně českými. Příbuznost a celková blízkost češtiny a chorvatštiny vede někdy dokonce k jazykovému purismu v rámci českého jazyka – uživatelé češtiny se zbytečně vyhýbají výrazům, které jsou v češtině a chorvatštině stejné nebo velmi podobné, neboť jsou přesvědčeni, že jde o slova přejatá z chorvatštiny. Jindy naopak snaha vyjadřovat se spisovně česky vede k vytváření hyperkorektních tvarů – např. zeptáme se na to záhřebštích beseďáků; zpěvecké sbory aj. 108
13.4 Menšinová čeština stále žije Jazyk české menšiny v Chorvatsku se v určitých rysech liší od současného českého jazyka v podobě, v jaké je užíván v České republice. Do určité míry je ovlivněný prostředím, přejímá do sebe názvy nových skutečností z jazyka, v jehož prostředí se vyvíjí a jímž je ovlivňován, přesto ale zůstává blízký současným českým jazykovým útvarům ‒ existuje zároveň s nimi, jen v jiném společenském prostředí. Shodně s nimi i odlišně od nich se vyvíjí. A právě tento vlastní vývoj a schopnost jazyka a jeho uživatelů adoptovat a adaptovat výrazy z jiných jazyků a vytvářet nová pojmenování pro nově vznikající skutečnosti jsou důkazem přetrvávající živosti menšinového jazyka. Proto by bylo potřeba věnovat prozkoumání jazykových i sociolingvistických procesů, které se v prostředí menšiny dějí – od jazykové retence až po úplnou asimilaci ‒ a všech faktorů, které mohou tyto procesy ovlivnit, více pozornosti.
109
14 ČESKY MLUVÍ I ROMOVÉ Marie Bořkovcová 14.1 Romský etnolekt češtiny Romský etnolekt češtiny (dále etnolekt) je produktem neukončeného procesu jazykové směny – přijetí češtiny, jejíž počátek se váže k příchodu Romů ze Slovenska do českých zemí po druhé světové válce. Jedná se o varietu češtiny, jejíž specifika jsou způsobena vlivem romštiny a slovenštiny ‒ původních jazyků daného řečového společenství. V romských komunitách či enklávách, tedy tam, kde lidé žijí v poměrně úzké soudržnosti či vyloučeni od okolní společnosti a kde se také zpravidla uchovávají některá kulturní specifika, se však udržuje dodnes, rozrostlý o další tři až čtyři generace. To rozšiřuje pozornost od samotné etnolektní struktury také k sociolingivistickému bádání po příčinách reprodukce etnolektu a jeho sociálních proměnách. Takový byl i záběr výzkumu, jehož závěry zde předkládáme. 45 Domníváme se, že čeština této početné minority by měla být v Moderní mluvnici češtiny alespoň zmíněna. Jedná se o případovou studii etnolektu zachyceného mezi Romy na pražském Smíchově. Z romistického nářečního hlediska se jedná o mluvčí z nejpočetnější skupiny Romů v Česku, tzv. slovenských Romů, z nejpočetnější podskupiny východoslovenské. Jazykový materiál sestával z čtyřiceti hodin přepisů především běžných komunikačních situací v rámci komunity či rodin a výpisků pořízených při jiných nenahrávaných situacích. Hlavní metodou zpracování etnolektních prvků excerpovaných z jazykového korpusu byla komparace s původními jazyky, tedy s východoslovenskou varietou romštiny a s východoslovenskými nářečími. Relevantní byla především šariština. Na úrovni vybraných jedinců byla sledována míra etnolekticity (tj. četnost specificky etnolektních prvků v řečovém projevu jedince), které byly pak korelovány se sociolingvistickými daty pořízenými polostrukturovanými rozhovory, zúčastněným pozorováním a dalšími etnografickými metodami. Byla zjišťována kompetence mluvčích v kontaktních jazycích, resp. užívání těchto jazyků, sociální sítě jedinců, sociální status či postoj mluvčích k etnolektu, resp. češtině. Hlavní pozornost v tomto článku bude věnována etnolektní jazykové struktuře. Na závěr budou stručně uvedeny i závěry ze sociolingvistické části výzkumu.
45 Souborně je výzkum zpracován v mé publikaci (Bořkovcová, 2006), z níž čerpám i v tomto článku. 110
14.2 Strukturní popis etnolektu Za specificky etnolektní prvky jsou považovány takové prvky, které se formou (zřídkakdy jen frekvencí) odlišují od okolní obecné češtiny a zároveň jsou rozšířeny v etnolektním řečovém společenství. Zapsány jsou pro snadnější čtení pouze z části fonologicky: zaznamenány jsou odchylky od mluvené spisovné češtiny. Nezapisuji tedy gdyž, nýbrž když, avšak zapisuji ňákej. Pro účely tohoto článku jsou vybrány jen některé příklady prvků ze všech jazykových rovin.
14.2.1 Hláskosloví Jedním z nejvýraznějších specificky etnolektních prvků je přízvuk a intonace. Slovní přízvuk je silový a je zde výraznější proměna hlasové výšky. Přízvuk je kladen na předposlední slabiku fonetického celku. Etnolektní přízvuk je užíván v první generaci výhradně, u některých mladších mluvčích někdy komplementárně k přízvuku a intonaci obecněčeské. V expresivních a konativních výpovědích je však užíván výhradně. Převážně jen u první generace dochází mj. k výraznému krácení délek na polodélky u přízvučných samohlásek (mama), k nahrazování dvojhlásky ou samohláskou u (kupit), k dejotaci ě [je] po labiálách (pet, mela), k užívání bilabiálního w místo f (řbitou) a řidčeji k nahrazování českého ř slovenským r (prines). Rozšířená je naopak apenteze j mezi některými samohláskami (Andreja, v muzeju). Oproti českým souhláskovým skupinám tl, ks a chř stojí v etnolektu často kl, kc a kř (klustej, prakce, křipka). Zřídkakdy dochází k metatezi souhlásek (pokřiva, harvany).
14.2.2 Lexikum Specificky etnolektní slovní zásoba sestává z lexikálních přejímek z původních jazyků a ze sémantických a gramatických kalků, které jsou četnější než přejímky. Dále jsou v etnolektu pojmenovací jednotky nové, vytvořené specificky etnolektním onomaziologickým systémem. 1. Přejímky nejsou časté, vyjma vlastních jmen a přezdívek bývají užívány komplementárně k českým ekvivalentům a velmi často jsou, převážně u třetí generace, funkčně vázány. Z romštiny jsou do etnolektu přejaty frekventované příkazy a zákazy činností (dik ‚podívej se!, hele!‘), oslovení (vokativy čhaje ‚holka!‘, babo ‚babičko!‘ a částice móre ‚člověče!‘) a slovní vycpávky (phenav ‚říkám‘). Dále se užívá romských přejímek pro označení lidských vlastností (dilino ‚hloupý, blázen‘), částí těla (čuča ‚prsa‘, muj ‚obličej, ústa‘), příbuzenských rolí (bori ‚snacha‘, romňi ‚manželka‘), skupinové příslušnosti (Gadžo/Gádžo ‚Nerom, Čech‘, degeš ‚asociální člověk‘, Vlach ‚olašský Rom‘) a dalších (např. love ‚peníze‘, šil ‚zima‘). Další skupinu slov tvoří slova v širokém smyslu tabuová (čórka ‚krádež‘, džuva ‚vši‘). Romština je také zdrojem v komunitě přezdívek, resp. 111
osobních jmen (Kalo ‚Černý‘). Často užívaných přejímek ze slovenštiny je minimum. Jedná se o spojky, které jsou však ze slovenštiny přejaty i do romštiny (např. abo, aj, bo, lebo, k jejichž funkci viz syntax) autonymum Cigán, několik adjektiv vyjadřujících lidské vlastnosti (lenivej ‚líný‘) a několik sloves, která se od češtiny odlišují pouze prefixací, avšak byla přejata jako celek (domlátit ‚zbít‘, počarovat ‚očarovat‘, zaspat ‚usnout‘). 2. Romština je také nejčastěji zdrojovým kódem sémantických kalků, tj. pojmenovacích jednotek, jejichž významové pole je ovlivněno významovým polem patřičného „ekvivalentu“ z původního jazyka (mrtvola < r. mulo ‚přízrak zemřelého, zemřelý‘, nevěsta < r. bori a/nebo s. nevesta ‚1. snacha, 2. nevěsta‘). U některých výrazů dochází k přejetí druhotného významu (chtít < r. te kamel ‚1. chtít, 2. milovat, být zamilovaný‘, suchej < r. šuko ‚1. suchý, 2. hubený‘). 3. Za autonomní etnolektní pojmenovací jednotky jsou zde považovány jednotky, které byly vytvořeny v rámci etnolektního onomaziologického systému. Jedná se převážně o rozšířené užití onomaziologických modelů původních jazyků nebo češtiny, avšak bez přímého vlivu konkrétní onomaziologické jednotky daného jazyka. Analogicky ke gramaticky kalkovaným verbonominálním kolokacím tak byla vytvořena nová pojmenování, a to záměnou jedné z částí kolokace: např. kalkovaný výraz pustit spaní na (někoho) motivoval inovativní výraz dávat spaní na (někoho) ‚uvrhnout (někoho) do spánku‘ (záměna slovesa); a analogií ke kalkovanému výrazu mít nervy byly vytvořeny autonomní pojmenovací jednotky mít šoky nebo mít záchvaty (záměna jmenné části). Další autonomní onomaziologické jednotky vznikly specifickým užitím českých nebo slovenských derivačních předpon a přípon při odvozování sloves, slovesných jmen apod. (např. do-fetovat se ‚zfetovat se‘ analogií ke slovenským přejímkám typu do-mlátit; pažernej a napasnej ‚nenasytný, lakomý‘ na základě českého pažravej a nenapasenej; nedodržlivej ‚nespolehlivý, nedržící slovo‘ kontaminací českého slovesa nedodržet a adjektiva nespolehlivý). Některé pojmenovací jednotky jsou vytvořeny pomocí standardního českého onomaziologického systému a mohou se v zásadě vyskytovat i v jiných sociolektech češtiny, avšak tím, že se používají jako nepříznaková označení pro činnosti v komunitě běžné a jako taková se lexikalizují, získávají etnolektní status: např. dělat (‚uklízet‘) baráky, házet peníze ‚hrát na výherních automatech‘, votočit peníze (překlad možný pouze opisem: ‚složit částku na účet, vybrat z bankomatu a v zápětí také u přepážky‘).
14.2.3 Morfologie Ve skloňování substantiv dochází hlavně u první generace k odchylkám v nominativu plurálu (komunisty) a k používání slovenské koncovky -ov v genitivu plurálu (tych chlapov). Rozšířenější i v mladších generacích jsou akuzativní tvary shodné s nominativem (např. Ty znáš ty zpěváci?). Vokativ mužského rodu shodný s nominativem je v etnolektu běžnější než v obecné češtině (David!, 112
Bobeš!, Milan!). Ve skloňování některých typů cizích slov se základní tvar u některých mluvčích rozšířil do celého paradigmatu singuláru (za komunizmus – Dem do centrum), z romštiny přejatá mužská vlastní jména (Kalo) jsou skloňována jako adjektiva (gen. Kaleho/Kaloho, Chindiho, dat. Kalemu, Chindimu atd.). K vychýlení v gramatickém rodě nebo čísle dochází u kategorií, které romština nemá, zvl. u neuter (A my sme vzali s sebou prase. A ten byl tak chytrej, že neřval!) nebo pomnožných substantiv (hezkej, dveře). U sloves dochází k nejčastějším odchylkám záměnou vidu: např. Ta po kouskách tátovi vzal (‚brala‘), nám nenechala. K vidové záměně dochází i u deverbativních adjektiv: např. Já sem napínavá (‚napnutá‘).
14.2.4 Morfosyntax V oblasti morfosyntaxe dochází k etnolektním odchylkám v užití syntetických pádů a předložek a k záměnám prostředků směru a místa. 1. Užití pádů: V nominativu často bývají počítané objekty, a to po všech číslovkách (např. Tolik složenky, co jí přišlo!). Dále stojí v nominativu atribut k zájmenům nic, něco a všechno (např. Něco hrozný!; atribut v nominativu je běžný ve slovenštině, srov. Svoboda 1988, s. 223). Velmi často se nominativ používá po předložce za ve větné konstrukci co je to za... (např. Pani, co je to za rasa?). Genitiv substantiv se uplatňuje téměř výhradně namísto českých přivlastňovacích přídavných jmen (např. ... ale spali sme v báby peřinách – To sou Kaloho boty). Dále se, vedle dativu, genitiv uplatňuje v konstrukci pro příbuzenský vztah: např. Von je koho (komu) rodina? (‘Čí je příbuzný?’) – Řekla to Mišely ségře. Následuje-li další přivlastňování nebo je-li rozvíjené jméno také v genitivu, používá se navíc předložka od (např. od Chindi manžela brácha). 2. Užití předložek: Předložka od s genitivem často vyjadřuje syntaktické vztahy, které v romštině nese ablativ, např. v porovnávací konstrukci (Von teda nebyl malej, von byl vod něho mladší) nebo při vyjádření příčiny (To už potom budeme hluchý vod něj!). Předložka s, která v češtině specifikuje sémantiku instrumentálu, se v etnolektu poměrně často užívá odchylně. Na otázku ‚kudy‘ (Ona šla s oknem) či ve funkci prostředku (S koněm přišel do bytu ‚Na koni přijel do domu‘) nebo příčiny (Chvíli se s tim dusil...) následuje často předložková varianta, zatímco bezpředložková varianta je např. ve větě Vařila polívku haluškama. Předložka za je ve vazbách některých sloves užívána místo obecněčeských předložek po, kvůli nebo pro (např. No tak ten má úplně záchvaty za naší Luckou – Budeš smutná za mnou? – Vona za nim šílí!). 3. Příslovečná určení místa: V etnolektu dochází pod vlivem romštiny k záměnám prostředků směru a místa, a to u příslovcí i předložkových spojení: např. Tady (‚sem‘) chodil Míši děda – Chodila sem s ní, kde (‚kam‘) vona ukazovala – Tam dolu (‚dole‘) se kouká na Titanic – Oslavuje do práce (‚v práci‘) na Hlavák (‚Hlaváku‘) – A vona uklízí do (‚v‘) Kerfúru – Co na tebe (‚tobě‘) 113
uvidíme?!
14.2.5 Syntax V oblasti syntaxe jsou nejvýraznějšími etnolektními prvky odlišné slovesné valence a některé větné konstrukce a odlišné spojovací výrazy. 1. Etnolektní slovesné valence mohou být přítomny tam, kde v neetnolektní češtině nejsou, nebo naopak chybět tam, kde jsou; dále se mohou odlišovat změnou své pozice anebo posunem od valence obligatorní k fakultativní. Několik etnolektních sloves má, na rozdíl od češtiny, valenci předmětnou: např. Potom by moh něco (‚o něčem‘) mluvit! – On fur jiný méno (‚jménem‘) mi řika! – Já sem si to (‚toho‘) nevšimla. Dále jsou v etnolektu slovesa s odlišnými vazbami předložkových pádů (např. Jako s mojí babičkou sem měla sen – Ty seš na mě lakomej!). Systémovou odchylkou u tranzitivních sloves je posun valence z obligatorní na potenciální. Pokud je předmět znám z kontextu, nemusí být obsazen (Nedávej [to]! – Takže já proto, dyž hrajou v televizi válku, [to] nesnášim!), nebo jedná-li se o sdělení činnosti neurčité nebo všeobecné (např. Bába, dyž [to] chtěla vod Boženy, tak nedala Božena. Dyž [to] chtěla vod Ireny, tak nedala. A dyž [to] chtěla vod nás, tak máma jí [to] ždycky dala). Nejčastěji jde v těchto případech o absenci zájmena to, v případě předmětu v plurálu i o jiná zájmena (např. Já sem sháněla po celym baráku táty fotky a nikdo [je] nemá). Zájmeno to v etnolektu často absentuje i ve funkci podmětu (např. Protože nám [to] bylo líto – Vybuchlo [to]!). Stejně tak je v etnolektu oslabena i valence příslovečného určení místa u sloves, resp. predikátorů jít (někam) a bejt (někde); nejčastěji absentuje zájmenné příslovce tam (např. Já nemohla spát! Prach byl! Kravál byl! – Mam nervy, že sem [tam] včera nebyla!). Kromě oslabených valencí etnolektních sloves vypovídá uvedená absence předmětů, podmětů a příslovečných určení i o odlišné deixi, resp. užívání endofor (tj. vnitrotextových odkazovacích prostředků). Zmíněné deiktické prostředky (to/tam) jsou v etnolektu pro udržení vnitřní soudržnosti textu (promluvy) vyžadovány méně než v češtině. Uvolnění slovesných vazeb a absence deiktických prostředků je jedním z výrazných etnolektních znaků. 2. Specifické větné konstrukce. U časování je nejvýraznější expanze tvarů středního rodu ve 3. os. sg. do rodu mužského a ženského. Jev se vyskytuje nejčastěji u slovesa bejt ve funkci slovesné spony (např. To bylo pěknej film strašně! – To byl strachy [pl.]!) a zřídkakdy také u plnovýznamových sloves (např. A za komunistů stálo štyry koruny chleba!). Ve 3. os. sg. a méně často i v pl. dochází v přítomném čase k elizi slovesa bejt. Zřídkakdy je jev rozšířen i do minulého času (např. Přijeli těsně na ten den, co [byl] pohřeb – Počuješ, že ňuhňavo (‚huhňavý‘)?). Dále jsou odlišné větné konstrukce s počítanými objekty v podmětu, kalkované z romštiny. Počítané objekty nejsou k číslovkám vázány genitivem, ale nominativem a takový podmět pak určuje i kategorie 114
predikátu: např. Zavolej Jakubovi, že to (...) že už budeme jenom pět (‚nás bude pět‘) – Vod tý doby, co sem se narodila, my šest můžeme (‚nás šest může‘) a ty štyry malý ne. Častější než takto kalkované konstrukce jsou konstrukce již kontaminované českými protějšky (např. A ve vládě plno zlodějů sou! – Sme deset dětí). Dále se v etnolektu také používá několikanásobného asyndeticky spojeného přísudku (např. Di kup malinovku! – Sahar, běž, přines lopatku!). První pozice je obsazena slovesem jít s významem blízké budoucnosti, jehož funkcí je zvýraznit rozkaz. 3. Spojovací výrazy: Etnolektní vyjadřování vztahů mezi větami se od neetnolektní češtiny liší nejen svými prostředky (četné přejímky), ale hlavně odlišnou distribucí funkcí k těmto prostředkům. Vztah vylučovací vyjadřují frekventované spojky bo/abo/lebo/nebo: např. Tohle musíš pochopit, bo (‚jinak‘) tě zavřou! – Musíš jí říct, aby nebyla kurva, lebo já jí nebudu chtít. Ve vztahu odporovacím se používá spojek nebo a bo. Jejich užití se váže k dialogu, kde vyjadřují nepřímo odporovací vztah k tvrzení druhého člena (A: Ta tvoje žena je ale vošklivá! - B: Bo ty si hezká!). Důvodový vztah vyjadřují spojky bo/lebo/nebo a že (Můžeme si pučit nahrávač? Bo vona šílí!). Spojka bo se používá také jako nevětná, se substantivem v nominativu: [A] Daj ho do Bohnic! [B] Co zas udělal? [A] Bo klíče!. Vedlejší věty často vedle tázacího zájmena nebo zájmenného příslovce uvozuje i spojka že (např. Máma brečí, plakala, že co s náma bude. 4. Gramatické kalky, tj. pojmenovací jednotky vytvořené překladem struktury (nebo části struktury) výrazu z původního jazyka, jsou také motivovány především romštinou. Na úrovni lexikální takto vznikly pojmenovací jednotky typu dávat nervy do (někoho) ‚rozčilovat (někoho)‘ (< r. te del nervi pre) nebo pouštet strach ‚strašit [o revenantech]‘ (< r. te mukhel dar). Výsledkem částečného gramatického kalkování je absence zvratných zájmen u některých sloves (většinou reflexivních pouze z morfologického hlediska, nikoli sémantického), jejichž protějšky jsou v romštině formálně nereflexivní (např. Dyž du lehnout, …). Příkladem gramatického kalkování je také vyjádření distance od pravdivosti tvrzení pomocí osobního tvaru řikaj, který se v etnolektu užívá (vedle neosobního zvratného tvaru řiká se) i v případě, kdy nemá být informace autorizována (např. Dyť její babička, řikali, ta byla malá, hubená, špatně viděla, ale to bylo čílo!). Stejně tak chybí reflexivum při vyjadřování vnitřního komentáře děje mluvčím. Etnolektní mluvčí ne vždy rozlišuje, říká-li něco nahlas nebo říká-li si něco pro sebe (např. Ale ja sem řikala, nepudu k němu; v popisované situaci byla mluvčí sama).
14.2.6 Obecné vývojové tendence jazykového systému etnolektu Obecně lze říci, že nejčetnějšími etnolektními prvky jsou kalky (prvky vytvořené uplatněním struktury z původního jazyka na materiál cílového jazyka). Časté jsou jak lexikálně podmíněné kalky, tak kalky systémové, morfologické i syntaktické. Méně časté jsou v etnolektu přejímky. 115
Zřídkakdy se vyskytují výrazy vytvořené autonomním etnolektním slovotvorných systémem. Většina etnolektních prvků pochází z romštiny, menší část ze slovenštiny. Velkou rezistenci v etnolektu vykazují prvky, jejichž struktura se shoduje v obou původních jazycích. 14.3 Sociální proměny etnolektu Byl vysledován mezigenerační rozdíl v podobě etnolektu, co se týče poměru mezi etnolektními prvky pocházejícími ze slovenštiny, resp. romštiny. Užívání etnolektních prvků původem ze slovenštiny je rozšířeno nejvíce u první generace, což odpovídá kompetenci této generace ve slovenštině, resp. snížení etnolektních prvků původem ze slovenštiny u mladších generací absenci znalosti slovenštiny u těchto mluvčích. Oproti tomu prvky původem z romštiny byly vysledovány u mladších generací častěji, avšak nikoli plošně. Zde je třeba představit parametry výzkumu. Sledovány byly podrobně čtyři tří- až čtyřgenerační rodiny, rozdílné za prvé v přenosu kompetence romštiny do mladších generací (ve dvou rodinách se aktivní znalost romštiny nepřenesla plně ani do druhé generace, u dvou je romština zachována i v nejmladší generaci). Další křížově aplikovaná kritéria ve výběru těchto rodin byla už sociální: byly vybrány dvě rodiny s relativně nízkým sociálním statusem a zároveň velkou orientací na vnitřní sociální sítě komunity, dvě rodiny naopak se sociálním statusem a zároveň orientací sociálních sítí vně komunity vyšší. V rodinách více orientovaných na vnitřní sítě komunity, resp. méně na sítě mimo komunitu (tj. jednu rodinu romsky mluvící, jednu jazykově asimilovanou), bylo především u druhé generace vysledováno etnolektních prvků, především těch pocházejících z romštiny, více. Jako relevantní se tedy vyjevily parametry sociální. Rozdíl v etnolekticitě u druhé generace se přitom částečně přenesl i do generace jejich potomků, ačkoli už není tak výrazný. Užší korelace mezi kompetencí v romštině a užívání etnolektních prvků z romštiny naopak nebyla na tomto vzorku vysledována. Dále bylo provedeno mezigenerační srovnání četnosti prvků také mezi jazykovými rovinami. Zde byla zjištěna u třetí generace relativní progrese v užívání etnolektních prvků z lexika, obzvláště v některých sémantických oblastech, oproti prvkům z ostatních jazykových rovin. Etnolektní výrazy označující specifické sociokulturní skutečnosti anebo s nimi související bývají u mladších mluvčích ve srovnání s prvky takto nepříznakovými užívány relativně častěji. Častější užívání etnolektních prvků je také vysledováno ve funkci konativní a kontaktové ve vnitroskupinové komunikaci. Celkově je nejvíce etnolektních prvků vysledováno u první generace etnolektních mluvčích. U poměrně velkého počtu mluvčích z druhé generace je vysledováno výrazně méně etnolektních prvků, což koresponduje se třemi jevy. Za prvé, že pro tuto generaci byla čeština buď mateřštinou, anebo v každém případě alespoň jazykem četně užívaným v bezprostředním okolí; za druhé, že v této 116
generaci docházelo k četnějším kontaktům s uživateli obecné češtiny; a za třetí, že osvojení češtiny bylo součástí sociálních aspirací mnohých příslušníků této generace. Mezi druhou a třetí generací dochází k selektivnímu nárůstu etnolekticity v některých sémantických oblastech a k častějšímu užívání některých etnolektních prvků. Potomci méně etnolektních mluvčích z druhé generace tak často používají více etnolektních prvků než jejich rodiče. Relativní nárůst etnolekticity u třetí generace souvisí s větší izolací skupiny, sociálním propadem, menšími aspiracemi této generace na hlubší integraci do okolní společnosti, zanikáním romštiny jakožto vnitřního jazyka komunity, a v neposlední řadě také se změnou a posílením skupinové identity. U třetí generace tak dochází k progresivnímu rozšíření sociálních funkcí etnolektu, které se vážou ke komunikaci uvnitř komunity, a to na úkor sociálních funkcí spjatých s užíváním etnolektu vně komunity. 14.4 Ukázky etnolektu Ukázka č. 1: žena z první generace „No, to sem zapomněla. Moje maminka, nebožka, vařila halušky. Po slovensky... To je národní jídlo slovenský. Takhle stála u plotny a hazela halušky. A my sme tam okolo ní stáli. Sme pospíchali, že na jídlo. Hodili bombu. A my sme spadli na zemi. Stála u plotny a držela takle, ale nedělala nic. Tak sme brečeli! Maminku jsme ňák přimuli a dali ňák na postel. A než se spamatovala, než něco, tak už bylo spaleny, ty halušky. Maminka chranila jenom nas takle.“ Ukázka č. 2: žena z druhé generace a žena ze třetí generace A: Zdeněk, o dilino! To je debil, Martine! Já nechápu, jak ten může uvádět zprávy! B: Ale de mu to! A: No de mu. No v tý televizi to je úplně něco jinýho a dyž s nim mluvíš někdy dyž ho vidíš, no tak to je debil. To řekneš von neumí snad ani do deseti počítat! Degešky mluví! Pořádně čistou češtinu nemá dyž s tebou mluví! B zkouší telefonovat Zdeňkovi na telefon jeho partnerky. Nemůže se dovolat.) A: To je blbos, dyť na tohle číslo pořád jí volám! B: Von má její kartu nebo její kartu! Vychcanej! A: Žejo! B: A dělá ze sebe, že my voláme špatně! A: A je tam Alena? B: Von vzal schválně její telefon, bo ví, že jí volaj plno holek!
117
15 PSANÁ ČEŠTINA ČESKÝCH NESLYŠÍCÍCH Alena Macurová 15.1 Objevujeme nové češtiny Bereme dnes jako samozřejmost, že česky se v českém komunikačním prostoru komunikuje i jinak, než jsme zvyklí, a dnešní „češtiny“ že jsou i jiné než ty, co jsou tradičně popisovány v mluvnicích a jiných příručkách. Jsou tu – jen namátkou – jednak češtiny národnostních, resp. etnických menšin v České republice usazených už tradičně, češtiny národnostních, resp. etnických menšin novějšího rázu, i více či méně „úplné“ češtiny cizinců nejrůznějšího druhu pobývajících v českém prostředí spíše krátkodobě a příležitostně. Je tu ale i jedna čeština, jejíž nositelé, čeští neslyšící,46 jsou de iure Češi – a přece jejich čeština (na mysli mám její psanou formu) 47 tak úplně „česká“, „naše“ není. Přesto by v ní zmínka v moderní mluvnici češtiny jako nauce o jazyce být měla. Psané češtině českých neslyšících věnuje česká lingvistika pozornost až v posledních letech. Souvisí to se skutečností, že do r. 1989 byla hluchota předmětem výhradního zájmu medicíny, speciální pedagogiky či logopedie; v jejich přístupech, sevřených navíc jednotnými názory režimu, převládalo pojetí hluchoty jako odchylky od „normálu“, odchylky, jež vyžaduje nápravu směřující k „demutizaci“ neslyšících, k „výchově k řeči“ (rozuměj řeči mluvené). 15.2 Hluchota a jazyk Lingvistika nahlíží, jinde ve světě už od 60. let 20. stol., hluchotu jinak: nikoliv jako hendikep, ale jako (kulturní a jazykovou) jinakost. Akcentuje nikoliv „nápravu“ hluchoty, ale její kulturní specifičnost a v rámci toho pak zvl. hluchotou podmíněnou specifičnost jazykové a komunikační situace lidí, kteří neslyší. Ta není nijak jednoduchá. Zvláště pro těch 90‒95% neslyšících, kteří se narodí do slyšící rodiny. Ti totiž nemají v kritickém období osvojování jazyka k dispozici vlastně žádné modely přirozeného jazyka: mluvenou češtinu svých rodičů nemohou
46 Jako neslyšící zde a níže označuji osoby s takovou vadou sluchu, která neumožňuje (a ani v minulosti neumožňovala) vnímat fonémy mluveného jazyka – a jimž jsou tedy významy nesené zvukem mluvené češtiny nepřístupné. Jazyková a komunikační situace neslyšících je tak zákonitě jiná než jazyková a komunikační situace osob nedoslýchavých či ohluchlých (i když i ty bývají jako „neslyšící“ zhusta označovány). 47 Z dobrého důvodu: psaná čeština může být – na rozdíl od češtiny mluvené – smyslově vnímána i lidmi, kteří neslyší. 118
smyslově vnímat (neslyší ji), s českým znakovým jazykem,48 který by smyslově vnímat mohli, obvykle (ne bezvýjimečně) nepřichází do styku. Otázka, co je vlastně mateřským jazykem neslyšícího dítěte narozeného slyšícím rodičům, je tak zákonitě zodpověditelná jen s obtížemi. Stejně jako otázka, zda tito jedinci nějaký mateřský jazyk (jehož prostřednictvím by vrůstali do lidského společenství, strukturovali a osmyslovali svět) vůbec mají. Jazykovou a komunikační situaci všech neslyšících Čechů, i těch narozených neslyšícím rodičům, pak určuje ještě skutečnost, že žádný znakový jazyk nemá psanou podobu: gramotnost tedy musí i Češi, kteří neslyší, nabývat v češtině. Jejich vstup do psané češtiny je ovšem – a není to nijak překvapivé – značně komplikovaný: učí se psát a číst jazyk, který nikdy neslyšeli. Jak je jejich psaná čeština jiná než „naše“ a v čem všem je pro slyšící Čechy „cizí“, ilustrují už náhodně vybrané ukázky krátkých (úplných) textů, které v českém komunikačním prostoru existují. Bramborové pečení s česníkem pro vhodné na večeri ... ciste
brambory a umyje a suche.
..pak do peceni ...potom pridame
cesniky
se soli smicha
...je hotove . Chutne .. Sedět otec čtení noviny a čumet její máma. Máma má velká hlava syn jako veprové má jeden zub velkou nos. Skřína má knihovna a pod televize nějaký film muž, vedle lampa vedle obraz dolů suplík svícková. Otec čtení noviny kouřín vpred stůl cigarety alkoholické. Budeme ven pro zahrady. Nemocný (á) protože přivěd pro auta, může a vozů. Zahrada pro květinym Sportovní a Fotbal Hriště, Dům pro děti, Auto pro nemocný (á) pro děti, houpát se pro děti. 3m Vlak, Západní a Severní Bázeň. Severní pro tenis. Pán málo pěnez, moc problém. Pan chtěl do kostole. Mužeš pomohl bůh. Musíš Porád přemyšlet bůh, prosím vyhrát Slavia Praha. Má čas. Potom půjde do tipsport. Večer se díval na televize na fotbal. Vyhrál 2:0. Zítra půjde do Tipsport vyhrál 100000 kč, protože pomahál bůh. Nemá problém. Už moc peněz. Jsi neslysici, a vis co to je Lingvista??? Slysici ma vlastni CJ a vi co je pravidla lingvista. A co ty vis LINGVISTA ZJ? LIGNVISTA ZJ je plnohodnoty jazyk, a takove souvsil CJ neexistuje. Deaf ma vlastni matersky ZJ.49 48 Tj. s jazykem, který není opřen o zvuk, ale o tvary, pozice a pohyby. 49 CJ = český jazyk, ZJ = znakový jazyk; diakritika posledního textu je dána žánrem internetové 119
15.3. Psaná čeština jako prostředek dorozumění I jen výše uvedené texty, pro nás „cizí“ v různé míře a různým způsobem, domníváme se, doloží, že na otázku po gramotnosti českých neslyšících neexistují vždy jednoznačné odpovědi. Zcela jednoznačné je však to, že pokud chtějí čeští neslyšící ve většinové společnosti uspět (a nebo alespoň obstát), psanou češtinu potřebují – především v komunikaci se slyšícími Čechy ‒ v komunikaci interkulturní (jen namátkou např. učební nebo úřední). Psanou češtinu ale potřebují i v komunikaci intrakulturní (realizované v
komunitě českých neslyšících primárně českým
znakovým jazykem), a to v případech, kdy je uskutečňována „na dálku“:50 česky se v jejím rámci píší např. dopisy, maily, SMS zprávy, příspěvky do internetových diskusí, česky se chatuje. Problémy s psanou formou většinového jazyka nemají ovšem jen neslyšící Češi – na to už víc než půlstoletí poukazuje lingvistika jinde ve světě. Pokud jde o (izolační) angličtinu, jíž je asi věnována nejsystematičtější pozornost, uvádívá se (např. Paul; Quigley, 1994; Schirmer, 1994 aj.), že angličtinu psanou neslyšícími charakterizuje (ve srovnání s angličtinou většinovou) výskyt kratších a jednodušších vět, jiná distribuce slovních druhů (vyšší frekvence determinizujících výrazů v platnosti členu, substantiv a sloves, nižší frekvence adverbií, spojek a pomocných sloves), porušování pevného slovosledu, výskyt vyjadřovacích stereotypů (např. typu there is) a četné chyby (zvl. výpustky, přidání a nahrazení). Základem předběžných sond,51 na jejichž základě lze vytknout (jistě ne všechny) specifické rysy češtiny psané českými neslyšícími, resp. postihnout výraznější tendence pro ni typické, je materiál tvořený texty nejrůznějšího druhu užitými jak v komunikaci interkulturní, tak v komunikaci intrakulturní; převažují v něm texty školní,52 autentické texty soukromé a veřejné korepondence a texty internetových diskusí. Ve všech by bezpochyby bylo možné identifikovat ony „chyby“ spojované s texty neslyšících jiných národností: výpustky (Ona, byla nadšená a zasmála / Kdy domů? / 250Kč pro mě drahý), přidání (Ona byla přijela / co je tady zde napsáno) i nahrazení (já jsem pracovala cukroví / Jsem naproti KI),53 jistě by bylo možné najít i (nikoliv příliš četné) diskuse (na internetu existuje i text první). 50 Až v poslední době se pro intrakulturní komunikaci na dálku nabízejí také web kamery (podobně jako pro komunikaci interkulturní vedenou českým znakovým jazykem). 51 Korpus češtiny psané českými neslyšícími (korpus DEAF, v garanci K. Richterové) vzniká až od r. 2012 na FF UK ve spolupráci Ústavu českého národního korpusu a Ústavu českého jazyka a teorie komunikace (program Prvouk: Lingvistika, vnitřní výzkumný záměr Jazyky v komunikaci neslyšících: český znakový jazyk a čeština). 52 K dispozici jsou jak texty-dokumenty, tak texty produkované v rámci experimentu (obvykle volné písemné projevy na zadané téma). 53 Mnohdy se tyto „chyby“ kombinují (např. Já jsem byl narodil) a ne vždy je lze klasifikovat úplně jednoznačně: např. spolužák a kamarád nová se šli na diskotéka lze vyhodnotit i jako „přidání“ 120
problémy slovosledné, zvl. porušování principu rytmického (např. postavení příklonek: Kateřina musela vrátit domů a Jack doprovodil ji) nebo gramatického (např. postavení přívlastku shodného: Otec Pavel má boty oranžovou). 15.4 Styl a chyby Nahrazení poměrně úzkého zřetele k „chybovosti“ zřetelem k jazykové a komunikační situaci neslyšících Čechů ovšem klade otázky, k jejichž zodpovězení se prostým výčtem různých typů „chyb“ lze dopracovat jen těžko, totiž (srov. Mathesius, 1942b): jak je to v češtině psané českými neslyšícími s věcnými obsahy, jež jsou jejím prostřednictvím ztvárňovány, do jaké míry je z ní patrné, z jaké situace vyrůstá, jak se v ní projevuje postoj produktora textu ke skutečnosti a jeho vztah k receptorovi? Stručněji: do jaké míry tato čeština v českém komunikačním prostoru „funguje“?54 V této souvislosti je nápadné, jak jsou typově různorodé texty vlastně jednorodé: jejich výrazová stránka, jejich styl (srov. Hausenblas, 1971) nekoresponduje ani s interindividuálními, ani s individuálními faktory, jež výraz (styl) určují: v podstatě tu nehraje roli ani zřetel k adresátovi, ani k situaci komunikace nebo k funkci textu, do hry dokonce nevstupuje (a týká se to i soukromých dopisů) ani individualita pisatele. Texty psané českými neslyšícími tak poukazují, svou „jinakostí“, především k hluchotě.55 Ta, jako „překážka nad obyčej“ svého druhu, deformuje (v češtině obvyklou) povahu obou aktů výstavby textu (aktu pojmenovacího a usouvztažňovacího), a to různou měrou a různým způsobem; v některých případech "zpomaluje jejich tempo“, jindy „je vůbec znemožní" (Mathesius, 1942a, s. 88). V menší míře se to – snad – týká aktu pojmenovacího, a to navzdory názoru, že „jazyk rovná se slova“, rozšířenému jak mezi vzdělavateli neslyšících (srov. časté soudy o „malé slovní zásobě“ neslyšících jako hlavním problému jejich češtiny, Bradáčová, 2000), tak mezi neslyšícími samotnými (srov. např. Macurová, 1998). Zvl. na odstranění proklamovaného problému „malé slovní zásoby“ se soustřeďují např. vysvětlivky v zjednodušených uměleckých textech,56 které mají neslyšícím dětem, u nichž se (reflexivního morfému) i jako výpustku (se šli „bavit / podívat na diskotéku“). KI = kochleární implantát. 54 Vybrané aspekty jejího fungování jsou zde poměřovány (možná že ne zcela ideálně) fungováním češtiny „naší“, tedy nahlédnuty cílovým jazykem, k němuž se interjazyk neslyšících přibližuje tu více, tu méně „úspěšně“. K interjazyku srov. např. Selinker, 1971. 55 Nebo možná šíře: k vadě sluchu; korelaci mezi jejím druhem, resp. její velikostí, a povahou psané češtiny nelze ovšem bez opory v dostatečně reprezentativním materiálu postihnout. 56 Vznikají jako diplomové práce studentů speciální pedagogiky Pedagogické fakulty UP; v různých fázích úpravy jsou ověřovány ve školách pro sluchově postižené děti a mládež a učiteli 121
předpokládají omezené čtenářské kompetence, usnadnit čtení s porozuměním (Souralová, 2002).57 Způsob, jakým vysvětlivky uvádějí čtenáře do světa jazyka a vlastně i do světa vůbec, je ale v mnoha ohledech sporný; jen např.: chybně jsou identifikovány vysvětlované celky (jako když je z kontextu Vytrhl mříž z okna a Manka … k vysvětlení vybrán „výraz“ mříž z okna a nebo z kontextu A proto se pomocníci ve mlýně rychle střídali „výraz“ střídali), vysvětlované výrazy nebývají uváděny v citátové podobě (a vysvětlují se tak např. výrazy jako pomocníci, uschlo, ušmudlané). Taková orientace na zpřístupnění jazyka nikoliv jako systému (a jako „možnosti“), ale (pouze) v jeho jedinečném užití v jednom konkrétním textu se projevuje i jinde (např. ve výkladech významu typu jeskyně = díra ve skále, kde bydlel Rumcajs, vstupuje = vchází do jídelny, sousedé = lidé, kteří bydleli vedle Pučálků); typy výkladů jako na slámě/sláma = suchá tráva nebo citlivá = často je nemocná nechávám úplně stranou; podrobněji Macurová, 2006). Odpověď na otázku, do jaké míry je takovéto zpřístupňování slovní zásoby češtiny efektivní, se myslím nabízí sama. 15.5 Specifika lexika a syntaxe Ani charakter aktu pojmenovacího ale není samozřejmě úplně „náš“. V několika ohledech – nápadné jsou už četné různým způsobem deformované výrazy. Některým z nich je přitom možné (v kontextu) přiřadit význam (např. Uspořtep je budova a okoli silnice / a potřebuju vidlávat život peněz / Děda má tělo kaorat střední), 58 jiným (alespoň podle mého názoru) nikoliv (např. Petr dál úkol Blance ať vylížit se na stole/ Já líbilo škola ano ale nelíbilo vit nuda internát / Máma je tustena, ale máš tenočinka); v okrajových případech je obtížné přiřadit kontextový význam i „standardnímu“ českému výrazu, např. Copak se chovaš jak platonický kluk? Vedle toho zde figuruje – a to je asi jinakost nejčastější ‒ i záměna existujících českých slov významově (nebo nějak jinak) blízkých (např. Tam je malá obuvník, kde dává boty / Až kolem 30 let Andrea narodila miminko (dítě) /mluvil chlapcům o něčem / řidič se otočil hlavou a vypověděl /Byl z toho ukvapený /Holka chtěla jíst na záchod dlouho vydržila /Potom šli uvnitř ).59 Výraznější „jinakost“ se v češtině psané českými neslyšícími spojuje s aktem usouvztažňovacím, viděným ovšem, a ve vztahu k této češtině zřejmě nutně, i se zřetelem neslyšících jsou považovány za užitečné. 57 Problematika recepce českých textů českými neslyšícími zde zůstává stranou (srov. k tomu Poláková, 2000, 2001); proces recepce ale samozřejmě nemůže nebýt ve vztahu k tomu, jak neslyšící české texty píší. 58 Je jistě možné, že tyto problémy nejsou spojeny pouze s hluchotou. 59 Stranou v tomto náčrtu problémů pojmenovacího aktu zůstávají případy, kdy pojmenovací funkci nesou morfologické kategorie, např. slovesného času nebo čísla u substantiv; podrobně Daneš, 1991. 122
k morfologii, která se (Mathesius, 1942a, s. 89) „neřadí vedle nauky o jazykovém pojmenování a nauky o jazykovém usouvztažnění, nýbrž jde jim oběma napříč“. Se zřetelem k tomu, že některé slovní tvary mají jak funkci pojmenovací, tak funkci usouvztažňovací, vyděluje Daneš (1991, s. 168) trojí fungování morfologických kategorií: z pohledu syntaktického jsou v daném kontextu syntakticky nezávislé (tj. nesou funkci pojmenovací, např. slovesný vid, číslo u substantiv, částečně čas), syntakticky závislé, kongruenční (např. rod a číslo u adjektiv) a syntakticky vázané (např. pád substantiv). V češtině českých neslyšících lze identifikovat problémy s funkčním vytížením každého z těchto typů. Zde alespoň zmínka o dvou problémech nejfrekventovanějších. Jeden, totiž jinakost nakládání se (syntakticky vázanou) kategorií pádu, se vyjevuje přímo (např. ve valencích typu Petr měl nápad, že kdo prohraje tak zaplatit na účtu / Syn se zesmutněl, že otec ho nemá zájem / Kočka kouká na babičce / Respektuju slysici kultura) . Problém druhý, jinakost pojetí rodu substantiv (k tomu Wagnerová, 2009) jako kategorie primárně pojmenovací, je pak jen implikován, a to skrze kategorie kongruenční (např. piš jeden hezké dopis / moje bratranec / mám jinou vlasy / postiženého mládeže). 15.6 Jazyková situace českého znakového jazyka Už tady se dost možná do češtiny psané českými neslyšícími promítá „situace“ českého znakového jazyka, který většina neslyšících považuje za primární prostředek své komunikace: jména českého znakového jazyka gramatickou kategorii rodu nevyjadřují, pro gramatické významy se proměňují jen minimálně. Podobně lze vliv českého znakového jazyka spojovat i s lexikálním vyjadřováním toho, co je ve většinové češtině dáno gramaticky (např. ty včera psát moc) nebo, okrajově, s tendencí k nadměrně analytickým tvarům typu já jsem pomáhat; exponované jsou i v případech, kdy jsou žádoucí významy vyjádřeny slovesným tvarem, např. paní učitelka ... je slyší / Pak jsem lituju.
15.6.1 Interference češtiny a znakového jazyka Některé nežádoucí průniky, interference, z českého znakového jazyka do češtiny psané českými neslyšícími pak lze identifikovat určitěji; ty nejvýraznější zde jsou podány ve výčtu, jistě ne úplném.60 Řadí se mezi ně, mnohdy ve vzájemné provázanosti: absence spony (např. Tak ta knížka opravdu blbost / on učitel / já spokojená); záměna sloves existence a vlastnictví (např. Na zemi má kočka, kočka kouka na babičce a kluka / Měl spokojený a pokračuj spal / Maminka je nos jako čarodějnice / Jack byl radost); 60 K jednotlivým typům srov. Šebková, 2008; Richterová, 2009; Ziebikerová, 2009. 123
lexikální vyjadřování času (nejrůznějšími minulými / budoucími tvary slovesa „být“, řidčeji s ním zaměňovaného „mít“), např. Já byla dívát se na televizi / v obchodě byl nakoupila jsem polévka jako špangeta / Pokud umis ZJ, tak urcite budes litovala KI / Budu čekám vrátit dopis / Tvůj bratr měl 2x propadl, to je škoda; 61 lexikální vyjadřování způsobu a vidu (např. Musíš přijde = „přijď!“ / Buď musí vydržet = „vydrž!“ / Kupovala všechno týden konec ve významu „nakoupila jsem“); 62 absolutní zápor (na taneční vůbec líbilo / já sama a vůbec vypravuje mně); větné konstrukce kopírující konstrukce českého znakového jazyka s výrazem „typ“, které převážně nahrazují vedlejší věty vztažné (např. Nelíbilo učitelka typ mluví děti nerozumí učitelka/ 63 slysici typ hlas podle povaha) nebo s výrazem „důvod“ lexikalizujícím větný vztah příčiny, resp. důvodu (např. Syn se zlobí, důvod nelíbí otec alkohol a kouřit / Já líbilo škola ano ale nelíbilo vit nuda internát důvod málo děti proto nuda internát); záměna spojek „proto“ a „protože“ (... mluvil chlapcům o něčem. Zatímco se jim vůbec nerozuměli, proto se neuměli německy / Jinak já moc nedívám na český film, proto spím). Vlivu českého znakového jazyka (v němž slovesa, s výjimkou sloves
shodových, tvarově
nevyjadřují kategorii osoby) lze snad přičíst ještě nadměrné užívání osobních zájmen, která v češtině psané českými neslyšícími nesou (na rozdíl od různorodých slovesných tvarů, jež jsou s nimi spojovány) jednoznačnou informaci o osobě (např. proč ty ještě nerozumí? / ona nebylo přijít / já bude koupila / my hádat); posledně jmenovaný příklad dokládá navíc ne výjimečné případy „predikace“ prosté aktuálního příznaku (tj. vymknuté z času a způsobu); nedůsledné rozlišování slovních druhů64 (např. ZJ není primitiv / Kluk má hodně maly krk, sport boty / Honem do nemocnici na vyšetruje moč / Slysici ma vlastni CJ a vi co je pravidla lingvista/ Po bouchnutí se začal chovat nějak jiného).
61 K tomu srov. také např. četné tvary budoucího času sloves dokonavých (typu budeš koupí) nebo sloves pohybu (typu budu přijet). Obecně lze říci, že primárním signálem vyjadřování minulosti nebo budoucnosti je lexikální signál; tvary stojící „za ním“ jsou natolik různorodé, že postihnout je na nějaké vyšší rovině zobecnění je takřka nemožné (k problematice času srov. Richterová, 2009). 62 Vzhledem k absenci spony, záměně sloves existence a vlastnictví a k lexikálnímu vyjadřování času, způsobu a aspektu (a vzhledem ke způsobu osvojování) bývají znakové jazyky považovány za kreoly, srov. např. Fischer, 1978. 63 Zde i jinde srov. ještě poměrně časté (jen) implicitní vyjadřování obsahových vztahů. 64 A také jejich občasnou (záměrnou?, nezáměrnou?) transpozici, např. Opravdu bohužela jsem že nejedeš do Rozkoše tam. 124
K méně průhledným interferencím patří ojedinělý, jen v internetové komunikaci (u více uživatelů) zaznamenaný, „překlad“ orálního komponentu („fifi“), specifického znaku s významem ‚kašlat na něco, nemít náladu na něco, nedat si práci s něčím, nechtít‘: rodiče i učitelka fifi učí děti slovo ve významu ‚rodiče ani učitelky si nedávají práci s tím, aby děti učily slova‘ nebo vim slyšici dela fifi přizpůsobit deaf ve významu ‚vím, že slyšícím se nechce přizpůsobovat se neslyšícím‘ (Šebková, 2008). Podobně obtížně průhledné jsou interference nepřímých pojmenování českého znakového jazyka, např. Jinak já moc nedívám na český film, proto spím, kdy proto spím odpovídá českému „protože mne [české filmy] nebaví, jsou nudné a pro mne nezajímavé“ (za výklad významu děkujeme N. Dingové). Jakkoli je výrazová stránka češtiny psané českými neslyšícími v mnohých ohledech většinovému uživateli češtiny „cizí“, z většinového hlediska jiná, je už z předešlého, domníváme se, vidět, že podstata této jinakosti leží hlouběji: totiž (také, a nebo spíše především?) v nakládání s významy, lexikálními i gramatickými. V tomto ohledu pokrývají projevy češtiny českých neslyšících na škále mezi „vlastním“ a „cizím“ rozsáhlé kontinuum „možností“. Jistým sdělením lze přiřadit význam bez větších problémů (např. V obývací pokoje uprostřed sedí manžel na červenou židli a visí v ústě cigaretu); někdy, pravda, až v kontextu (jako např. k vystoupili do auta = „nastoupili do auta“).65 Leckdy ovšem význam přiřadit nelze (např. Máme na dovolenou pryč nikam někdy tu mě už vždy co dělat šla / Petr S. říká mně od já mi napsat k tobě jeho / Táta každý je divní proviny odpoledne táta říká že nesmí vědět na heslu. Řídké nejsou ani případy, kdy je přiřazení významu k výrazu neurčité, sporné, např. Maminka celo na dítě. Lze zde, v opoře o kontext (popisovaný obrázek), tomuto spojení rozumět jako „Maminka je čelem obrácená k dítěti“? Je tak na místě ptát se, zda ještě hloub než "jinaké" pojmenovávání a usouvztažňování neleží schopnost/neschopnost neslyšících koordinovat vyjadřovací možnosti jazyka (češtiny) s mimojazykovými obsahy. I v této souvislosti lze (lze?) uvažovat o interferencích, interferencích svého druhu, a to v opoře o přesvědčení, že český znakový jazyk „chápe skutečnost podle svého a upravuje a zjednodušuje si ji k obrazu svého vlastního systému znaků“ (Mathesius, 1942b, s. 14) – a to jinak než čeština. Výrazně např. v souvislosti s reprezentací prostorových vztahů. V českém znakovém jazyce se (podobně jako ve znakových jazycích jiných, srov. Meier, 2002, Emmorey, 2002a) k tomuto účelu nevyužívají (na rozdíl od češtiny) prostorové výrazy (zvl. předložky a příslovečné výrazy), ale tzv. znakovací prostor a v jeho rámci zvl. klasifikátorové konstrukce, které pozice v prostoru a prostorové vztahy prostřednictvím tvarů, pozic a pohybu ruky/rukou „zobrazují“. Protože prostorové umístění 65 V případech typu Chlapec miluje sperimie dívky (ze školní prověrky z biologie na téma „Vznik nového života“) ovšem nebývá zřejmé, zda vyjádření je projevem problematické „znalosti jazyka“ a/nebo problematické, resp. nedostatečné „znalosti světa“. 125
předmětů a osob i jejich vztahů se ve znakovacím prostoru přímo „vidí“, není specializovaných lexikálních prostředků pro jejich vyjadřování vlastně třeba. Do lineárně budovaného českého psaného textu se jinakost uchopování prostoru v českém znakovém jazyce promítá, mnohdy v „integrované“ podobě, různě: jednak do absence předložek (např. v popisu obrázku pokoje figuruje jen výčet nijak neusouvztažněných předmětností: Cely pokoj má věci jsou skříň, televize, stůl, křeslo, svíčka, víno a má zvířata je kočka), jednak do problémů s jejich sémantikou (např. Popisuju obráz, ve které je místnost = “na kterém“/ Nad skříně je hodně knihy = „ve skříni“ / Na knihovnize jsou různé knihy = „v knihovně“) a do problémů vztahu předložky a pádu (např. Muž sedí na křeslo / V obývací pokoje uprostřed sedí manžel / Nad svíčka vísí obrázek / Kluk stojí vedle žena).66 15.7 Jazykový obraz světa u neslyšících Není pak neúčelné položit si otázku (zodpovědět ji neumíme), zda náhodou není čeština, kterou neslyšící píšou (třeba o prostoru a prostorových vztazích) něčím více než jen „věcí jazyka“ (resp. jen problému s jazykem) – zda totiž je, resp. mohla by být, také poukazem k tomu, jak jinak neslyšící (prostřednictvím „svého“ jazyka, českého znakového jazyka, v němž jsou, resp. mohou být, „doma“) komunikují, jak jinak prožívají svět a jak jinak mu přidělují smysl. V širším kontextu iniciuje úvahy obdobného typu Johnston (1996), a to především v souvislosti s otázkou, zda jsou biologické základy komunikace pro užívání a fungování znaků skutečně tak podstatné, jak naznačuje např. Deely (2001), tedy: Do jaké míry biologické ustrojení lidských bytostí (zvl. jejich smyslové vybavení) filtruje a omezuje lidskou zkušenost? Je zkušenost neslyšícího člověka jiná než naše už tím, že neslyší? Je svět neslyšících utvářen specifickým vnímáním vnější skutečnosti – a pokud ano, pak jak? 67 A do jaké míry je toto specifické vnímání skutečnosti promítnuto do znakového jazyka, v němž jako v jazyce vizuálně motorickém existuje – na rozdíl od jazyka audioorálního – možnost simultánního kódování, ve větší míře je v něm exponována ikoničnost a pro gramatické účely je využíván prostor? A do jaké míry je komunikace v tomto „jiném“ jazyce rozdílná od komunikace, již je možno charakterizovat jako „naši“?
66 Podrobněji k těmto otázkám Bartošová, 2010, Macurová, 2011. 67 Jinakost prostředí života („Umweltu“) neslyšících spojuje Johnston mj. s odlišnostmi jejich jazyka (např. neexistence psané formy a absence „paměti“ jazyka a kultury), s vizuálně motorickou povahou znakových jazyků, s typem „kanálu“ („povinná“ komunikace z očí do očí vyžadující specifické technické podmínky a vytvářející specifické komunikační bariéry) a s rozostřenou hranicí mezi chováním jazykovým a nejazykovým (konkrétně např. mezi znakem znakového jazyka a gestem). 126
15.8 Funkce jazyka u neslyšících Je-li světu, jazyku a komunikaci neslyšících (a také jejich prožívání světa) „jinakost“ přiznána (Johnston, 1996), lze pak s touto jinakostí usouvztažnit i jinou funkční rozrůzněnost znakových jazyků,68 a zvl. specifické „rozložení“ ideační a interakční funkce jazyka (k tomu Halliday, 1975). Podle Johnstonovy hypotézy je v komunitách neslyšících upřednostňována spíše funkce interakční (jazyk jako prostředek udržování interpersonálních vztahů, společného sdílení světa); funkce ideační (jazyk jako prostředek reprezentace zkušenosti a světa, jazyk jako „výměna významů“) má menší váhu. S akcentací interakční funkce se pak spojují charakteristické rysy komunikace neslyšících, např. relativně vysoká míra dvojznačnosti, nižší očekávání explicitnosti a jednoznačnosti vyjádření nebo potřeba ověřovat zpětnou vazbu; s tím souvisí ještě (převažující) spirálová kompozice textů znakových jazyků a podstatná úloha, kterou v komunikaci neslyšících hraje kontext, zvl. mimojazykový. Bylo by v případě přistoupení na tyto Johnstonovy hypotézy možné uvažovat i o tom, zda se do češtiny psané českými neslyšícími (do její významové „neurčitosti“, „nedopovězenosti“, „rozmlženosti“) nepromítají, třeba neuvědomovaně, i charakteristické rysy komunikace vedené ve znakovém jazyce? 15.9 Potíže s komunikací i se vzděláváním Ať tak, či onak: jinaká čeština psaná českými neslyšícími (ta čeština, kterou jsme je naučili ve škole!) bývá pro slyšícího uživatele češtiny leckdy nepřístupná, texty v ní vytvářené jsou mnohdy nesrozumitelné, resp. ne srozumitelné bez potíží. 69 Vedle problému jazykových kompetencí českých neslyšících tak stojí problém jejich kompetencí komunikačních, problém jejich schopnosti vytvářet texty (srov. k tomu např. Anderson, 1993) a schopnosti vstupovat (i v češtině) do smysluplné komunikace, takové komunikace, která by přesáhla „já“ původce textu, byla by opřena o („české“) uchopení světa, o schopnost vydělit se z něj a přidělit mu smysl.70 Skrze psanou češtinu vyjevená schopnost/neschopnost českých neslyšících reprezentovat skutečnost a/nebo zkušenost či sociální kontakty pak zprostředkovaně (a ne v poslední řadě) poukazuje na problém gramotnosti neslyšících Čechů, na problém jejich šancí obstát v česky komunikujícím světě, jejich šancí na vzdělání i na
68 Znakové jazyky (zatím?) nevyvinuly řadu funkčních variet a žánrů, zvl. těch, které jsou spjaty s gramotností; to dle Johnstonova názoru souvisí zvl. s omezenou sociální diverzifikací komunit neslyšících. 69 Stejně jsou na tom i ti její uživatelé, kteří neslyší, srov. k tomu Břinková, 2012. 70 Do jaké míry to je ovlivněno způsoby výuky češtiny, vlastně nevíme; k tomu Hudáková, 2009. K situaci jinde pak např. Strong, 1998, Marschark; Spencer, 1993. 127
(tolik proklamovanou) integraci se slyšící většinou.71
71Češtna psaná českými neslyšícími klade ovšem i otázky obecnější povahy, totž zda v češtně psané českými neslyšícími jde o problémy („jen“) jazykové, resp. komunikační a/nebo třeba i o problémy kognitvní, dost možná související, přinejmenším u neslyšících narozených slyšícím rodičům, s údělem raného „bezjazyčí“. K tomu srov. např. potže se vztahováním textu ke koordinátám („já-zde-nyní“) komunikačního aktu nebo problémy identfkace jeho účastníků s partcipanty sémantckých větných struktur (Macurová, 1995). Ke kognitvním aspektům hluchoty např. Martn, 1985, Clark; Marschark; Karchmer, 2001, Emmorey, 2002b aj.
128
16 ČEŠTINA A VIETNAMCI V ČESKÉ REPUBLICE Ivo Vasiljev 16.1 Jazyková situace vietnamské komunity Osoby vietnamské národnosti tvoří po Slovácích a Ukrajincích třetí nejpočetnější národnostní skupinu v České republice. Je to zároveň skupina demograficky nejstálejší a dobře organizovaná, kterou lze charakterizovat jako více méně jednotnou historicky vzniklou komunitu (Vasiljev, I., 2010b; Vasiljev, I., Nekvapil, J., 2012). Podle litery a ducha zákona o právech příslušníků národnostních menšin (Zákon 273/2001 Sb., § 2) je možno hovořit i o existenci vietnamské národnostní menšiny, neboť několik tisíc Vietnamců usazených v České republice dnes má české státní občanství. V souladu s tím byla Rada vlády pro národnostní menšiny svým usnesením č. 530 ze dne 3. července 2013 rozšířena mj. o zástupce vietnamské menšiny (Zpráva o situaci národnostních menšin, 2014, s. 3). Společenství česky mluvících Vietnamců má své kořeny již v polovině 50. let minulého století, avšak jako komunita na území České republiky se začalo utvářet až na počátku 90. let, kdy změna politického systému v Československu a následně v České republice, jakož i liberalizace poměrů ve Vietnamu umožnila, aby se u nás Vietnamci začali usazovat k dlouhodobému, respektive trvalému pobytu, založenému na soukromém podnikání. Vznik této komunity by ovšem nebyl možný, kdyby nebylo tisíců vietnamských absolventů českých vysokých škol a učňovských učilišť z předcházejících čtyřiceti let, kteří v Československu vychodili školy v českém nebo slovenském jazyce. Většina z nich sice žila ve Vietnamu, ale část u nás po roce 1989 zůstala a další se k nám během 90. let navrátili. Jediným jazykem, kterým se u nás tito Vietnamci dorozumívali, byla vždy čeština nebo slovenština. V české společnosti je přesto rozšířen názor, že Vietnamci buď česky neumějí, nebo neznalost češtiny předstírají, „když se jim to hodí“, případně že češtinu komolí, na což se například v internetových diskusích často posměšně poukazuje. S tím kontrastuje hodnocení vietnamských žáků na českých základních školách a vietnamských studentů na českých gymnáziích, kteří většinou ve svých třídách patří mezi nejlepší a vynikají i v českém jazyce. Vietnamská komunita v ČR je totiž složitě strukturovaná a vedle lidí, kteří v našich zemích česky vystudovali, se též skládá z jejich dospělých rodinných příslušníků, kteří se za nimi přistěhovali a většinou žádnými kurzy češtiny neprošli, protože takové kurzy po roce 1990 až donedávna téměř neexistovaly a oni sami pro pracovní zaneprázdnění na systematické studium neměli čas. Česky se učili jen ve styku se zákazníky svých stánků a později obchodů. Navíc se tito 129
pracovníci až na výjimky prakticky nemají možnost naučit dobře česky ani z běžného každodenního styku s českými zákazníky obchodů, v nichž pracují. Jde totiž z velké části o prodejny s volným výběrem zboží, kde se zákazník obslouží sám. Jiní pracují v zázemí asijských restaurací, kde se zákazníky nepřijdou vůbec do styku. I tam, kde vietnamský personál obchodů se zákazníky komunikuje, omezují se jazykové prostředky jejich komunikace na pozdravy a poděkování, na základní číslovky, názvy barev a velikostí (často nahrazované jen kódovým označením jako XXL) a podobně. Mimo tento pojmový okruh češtinu neovládají. Vedle toho u nás žijí tisíce Vietnamců, kteří mluví jen vietnamsky a česky vůbec nerozumějí. Tato skutečnost je dána v hrubých rysech několika okolnostmi a pramení především z překotného růstu vietnamské komunity v letech 2004-2009. Podle oficiální statistiky o počtu cizinců se počet Vietnamců s dlouhodobým nebo trvalým pobytem v ČR v době od 31. 12. 2004 do 30. 9. 2009, tj. zhruba za 4 roky a 8 měsíců, zvýšil z 34 179 na 60 996 osob, tedy o 78.5%. 72 To souvisí se zjištěním, že české podniky byly opět ochotny řešit nedostatek pracovních sil najímáním zahraničních dělníků, a to včetně osvědčených dělníků vietnamských. Někteří podnikatelé, ba i čeští státníci, začali směrem do Vietnamu propagovat myšlenku, že český průmysl akutně potřebuje desetitisíce pracovníků, což ve Vietnamu vedlo k prudkému vzrůstu zájmu o zaměstnání v České republice a následně k dovozu vietnamských dělníků různými zprostředkovateli. Hospodářská krize, která koncem roku 2008 postihla české podniky, vedla pak k jejich hromadnému propouštění z továren, takže se ocitli bez prostředků a bez reálné možnosti návratu do vlasti, kde se zprostředkovatelům zaměstnání hluboce zadlužili. Práci pak v nejlepším případě získali na existujících vietnamských tržnicích, kde většinou komunikují jen se svými krajany. Vietnamci, kteří do České republiky v tomto období přicestovali, rozumějí a mluví pouze vietnamsky. Naprostá většina z nich totiž neprošla žádným organizovaným kurzem češtiny. Ačkoli tito lidé mají v mnoha případech zájem na tom, aby se česky naučili, kurzů, které by jim to umožnily, je velmi málo.73 V podobné situaci jsou však i mnozí migranti, kteří k nám přijeli mnohem dříve než 72 Podle posledních údajů Českého statistického úřadu, které jsou k dispozici, žilo v ČR k 30.11.2011 55385 vietnamských státních příslušníků. K tomuto poklesu z předcházejícího setrvalého stavu kolem 60 tisíc osob došlo postupně během roku 2011, pravděpodobně v souvislosti se zhoršující se hospodářskou situací řady vietnamských rodin (údaje dle tabulky Cizinci v ČR základní údaje v jednotlivých měsících; 2006/12 - 2011/11 na www.czso.cz/csu/cizinci.nsf/t/06003CO245/$File/c01r01.pdf 73 Důraz na vytváření předpokladů pro to, aby se cizinci měli možnost naučit česky, což bylo uznáno za základní předpoklad jejich úspěšné integrace do naší společnosti, se klade zhruba od roku 2009. Aktuální údaje o této koncepci obsahuje Usnesení vlády České republiky ze dne 4. ledna 2012 č. 6 k Postupu při realizaci aktualizované Koncepce integrace cizinců ‒ Společné soužití v roce 2012 na s. http://www.czso.cz/csu/cizinci.nsf/t/0E0030F05E/ $File/USNESENÍ_VLÁDY_ČR_ze_dne_4.1.2012_č_6_k_Postupu_při_realizac.pdf 130
v posledních pěti letech. Prodávali třeba donedávna na některé tržnici při hraničních přechodech, kde vůbec nepřicházeli do styku s českými zákazníky. Tito prodejci ovládají na podobné rudimentární úrovni němčinu. V českém prostředí, kam přicházejí z hraničních přechodů, kde se jejich obchodu daří stále hůře, se pak nedorozumějí vůbec anebo jen velmi málo. Vedle toho se však asi od poloviny 90. let k svým rodičům do ČR začaly stěhovat v rámci spojování rodin jejich děti předškolního věku, do té doby vyrůstající ve Vietnamu. Tyto děti pak postupně absolvovaly české základní školy a zpravidla pokračovaly ve studiu na gymnáziích a obchodních akademiích a poté na vysokých školách. Ačkoli mluví většinou dobře vietnamsky, čeština je bezesporu jejich prvním jazykem, tedy jazykem, který ovládají nejlépe. Na rozdíl od této „jedenapůlté“ generace migrantů ovládly vietnamské děti narozené v České republice, které lze nazvat druhou generací, češtinu stejně dobře, ale mnohé na úkor rodného jazyka, protože jejich zaměstnaní rodiče neměli čas se jim věnovat a mnohé děti trávily většinu času u najaté české „babičky“. 16.2 Čeština českých Vietnamců Když mluvíme o češtině českých Vietnamců, mám na mysli mluvu a jazykovou kompetenci Vietnamců, kteří u nás v dospělosti vychodili školu nebo kteří se česky naučili dlouhodobým stykem s českými spolupracovníky nebo zákazníky, nikoli mluvu příslušníků „jedenapůlté“ a druhé generace, jejichž čeština se od českých vrstevníků prakticky neliší.74 Čeština generace, kterou se zde zabývám, má četné společné charakteristické rysy, avšak není, a podle všeho těžko někdy bude, zvláštní varietou češtiny, protože ji Vietnamci používají jen ve styku s Čechy a česky mluvícími cizinci, nikoli mezi sebou navzájem. Tato jejich mluva odráží jen jisté stupně kompetence v češtině, jakých se jednotlivcům podařilo dosáhnout (Slezáková, v tisku). Děti a mladí lidé z druhé generace pak spolu mluví foneticky i gramaticky více méně správnou češtinou, která nemá charakteristické rysy, jimiž se vyznačuje mluva dospělých. Tito mladí lidé jsou si dobře vědomi jazykových nedostatků starší generace a nejednou se za ně stydí. K charakteristickým rysům mluvy českých Vietnamců první generace budu tedy přistupovat jako k nedostatkům vyplývajícím z různého, v řadě případů nevysokého stupně ovládnutí českého jazyka. Čeština a vietnamština jsou totiž jazyky natolik odlišné svou fonetickou a gramatickou stavbou, že pro dospělého člověka bez předchozí jazykové průpravy je prakticky nemožné druhý jazyk ovládnout do té míry, aby byl výše zmíněných charakteristických nedostatků více méně prostý 74 Lze jednoznačně tvrdit, že mluva těchto generací je prosta oněch charakteristických rysů, které jsou příznačné pro češtinu příslušníků první generace, a to jak po stránce fonetické, tak po stránce gramatické. Studie o jejich slovní zásobě, zejména s hlediska porovnávání se slovní zásobou jejich českých vrstevníků, o níž také mnoho nevíme, zatím neexistují. 131
a aby svému nositeli zároveň umožňoval větší měrou se podílet na četných stránkách českého společenského a kulturního života (na recepci českých literárních děl, divadelních a filmových představení, různých vzdělávacích kurzů apod.). Po fonetické stránce ztěžuje stavba vietnamštiny ovládnutí češtiny především tím, že vietnamština má omezenější repertoár počátečních souhlásek, především frikativ a afrikát: nemá c, ď, ř, těžko rozlišuje s a š, č a ť, z a ž, je jí cizí protiklad znělého b a neznělého p, nezná skupiny souhlásek (např. st-, ct-), na konci slabik se vyskytují jen nosovky a p, t, ť, k. Slovo pes Vietnamec vysloví nejčastěji jako besə, pesə, bet, pet, bét, pét. Slovo půl vysloví jako pun nebo bun, slovo rýže jako zíze nebo zize. Potíže činí i rozlišování krátkých a dlouhých samohlásek. Některé potíže vznikají na základě odlišnosti vietnamského pravopisu. Vietnamština se totiž zapisuje latinkou s některými rysy pravopisu románských jazyků, např. souhláska k se před zadními samohláskami a na konci slov zapisuje jako c. Vietnamec se pak dlouho nemůže zbavit návyku vyslovovat slovo Hradec jako Hradek, tím spíše, že v této pozici je pro něj velmi obtížné vyslovit c. Podobně naše čárka nad samohláskou (á, é, í, ó, ú) ve vietnamském pravopise označuje vysoký stoupavý tón. Slovo údolí pak má Vietnamec tendenci vyslovit jako tři jednoslabičná slova se stoupavými tóny první a třetí slabiky: ú do lí. S dlouhými slovy obsahujícími souhláskové skupiny si Vietnamec často vůbec neví rady a taková slova si též obtížně zapamatuje. Protože vietnamština ve své stavbě nepoužívá žádné morfologické prostředky (např. pádové koncovky jednotného a množného čísla různých rodů a vzorů podstatných jmen, dále nezná shodu přívlastků s podstatnými jmény, shodu přísudku s podmětem a slovesné časy, nemluvě o videch), je české tvarosloví pro Vietnamce velmi obtížné. Vietnamec si často z celého paradigmatu osvojí jeden nebo dva tvary, které pak používá ve všech kontextech. Např. když si zapamatuje, že pomocné slovo bude vyjadřuje budoucí čas slovesa, bude pak toto slovo užívat soustavně bez ohledu na gramatický kontext: já bude sedí, on bude jít, ona bude bere, on bude umí a pod. To vše jsou příznaky nedokonalého osvojení gramatického systému češtiny, které lze soustavnou praxí v komunikaci částečně překonat. Proto jsou v mluvě jednotlivých Vietnamců přes určité shody velké rozdíly. I u jednotlivých mluvčích lze konstatovat jak užití správná, tak nesprávná, což často záleží na tom, jak ustálený, respektive vžitý určitý obrat je. Jako příklady uvádí Slezáková správně tvořené věty: „větší máme tady“ (prodavač ukazuje zákaznici, kde mají v obchodě uložena velká čísla košil a pod.“), „nevim, co to je“, „nevim, co mam říct“ (Slezáková, v tisku, s. 3). Podobné správné osvojování často užívaných hotových výrazů konstatujeme při osvojování češtiny u vietnamských školáků, kteří po příjezdu z Vietnamu nastoupili do české základní školy a tyto výrazy časem pochytili u svých českých spolužáků. Jako příklad můžeme uvést výrazy to by šlo, to ujde, mě to mrzí, nevím to jistě.75 75 Záznam v autorově terénním deníku 13. 1. 2013, žák David, 14 let, koncem třetího pololetí 132
Velmi také záleží na tematickém okruhu, v němž cizinec češtinu používá. Dlouhodobě například sledujeme jazykovou kompetenci vietnamské ženy vlastnící stánek s občerstvením a asijskými pokrmy. Když jedná se zákazníky a zákaznicemi objednávajícími si jídla u okénka, komunikuje s nimi pohotově a bez jakýchkoli pozorovatelných omezení, nepřesností a nedorozumění. Zákazníkům promptně klade potřebné doplňující a upřesňující otázky, jež jsou správné po stránce lexikální, fonetické i gramatické. Avšak sama přiznává, že na rodičovské schůzce výkladům paní učitelky nerozumí nebo si není jistá, zda rozumí správně. Podobně je tomu v ordinacích lékařů či v nemocnici. Po několika pobytech v porodnici si např. neumí vybavit výraz „císařský řez“: říká „sí..., sí...sí...jak?“ a ani po nápovědě se jí nedaří celý výraz správně opakovat.
16.2.1 Antroponyma, toponyma, etnonyma, oslovování Na styku mezi oběma jazyky se nachází specifická problematika osobních a místních jmen. Vietnamská osobní jména Češi obvykle těžko rozlišují, ve většině případů je neumějí správně vyslovit a těžko si je pamatují. Proto se na straně české i vietnamské velmi rychle a všeobecně ujal zvyk dávat Vietnamcům a Vietnamkám česká jména, jež Vietnamci až na nepočetné výjimky ochotně přijímají. Těchto jmen pak používají ve styku se starými i novými českými známými. Nejde ovšem o jména oficiální, jež by byla uváděna na úředních dokumentech. K nejběžnějším patří David, Petr, Honza, Tonda, Franta, Hanka, Linda, Katka, Jana. Těchto jmen užívají jak školáci, tak dospělí Vietnamci z první generace. Na jménech jako Honza, Tonda, Franta je patrné, že je jejich nositelé získali v dělnickém prostředí českých továren. Je charakteristické, že těchto jmen používají i po mnoha letech, kdy se stali úspěšnými podnikateli a volenými i přirozenými představiteli vietnamské komunity. Zdá se, že si v řadě případů nejsou vědomi stylistického odstínu, který jim dodává jejich hypokoristický výraz, a představují se jimi i cizím lidem ve společenském styku. To ovšem souvisí i s tím, že ve Vietnamu je ve společenském styku obvyklé nazývat se osobními jmény, nikoli příjmeními. Osobní jméno tvoří obvykle poslední slabika v tříslabičném příjmení/jméně, např. Hung v mužském jméně Nguyen Van Hung. V českých úředních dokladech jsou Vietnamci ovšem nuceni užívat pořadí osobní jméno a příjmení, tedy např. ve tvaru Hung Nguyen Van. V tomto tvaru často vidíme na dveřích vietnamských obchodů jména jejich majitelů. Podobné obtíže zažívají Vietnamci v oblasti českých místních jmen. Protože vietnamská slova jsou převážně jednoslabičná nebo nanejvýš dvouslabičná, zkracují si Vietnamci většinou, mluví-li mezi sebou vietnamsky, česká místní jména do jedné nebo dvou slabik. Například Strakonice nazývají Stra, Karlovy Vary Ka, Ostravu Ot, Teplice Tép, České Budějovice Čeké, Vyšší návštěvy ZŠ. 133
B r o d Vyší a podobně. Pro Prahu a Brno zkrácené názvy nevznikly, Bratislava však bývala označována jako Braťít. Ve styku s Čechy Vietnamci těchto zkrácených tvarů, pokud reprezentují jednoslovné názvy českých měst, neužívají. Tyto zkrácené tvary jsou tedy vlastně součástí české vietnamštiny. V případě dvouslovných názvů jako jsou České Budějovice, Vyšší Brod, Vysoké Mýto, Karlovy Vary apod., kde na prvním místě stojí přívlastek a která Češi zkracují na Budějovice, Brod, Mýto, Vary atd., Vietnamci pod vlivem syntaxe vietnamštiny, kde přívlastek je vždy kladen za určované jméno, mají tendenci zkracovat i v češtině do tvarů České, Vyší, Vysoké, Karlovy, což není vždy srozumitelné a někdy může způsobit nedorozumění: uveďme případ z počátku 80. let, kdy vietnamská dělnice v Praze na autobusovém nádraží uvedla u pokladny cíl své cesty jako „Kamenicky“ a velmi se divila, když na konečné vystoupila v Kameničkách na Vysočině místo v severočeském Kamenickém Šenově. Pro některá nejznámější místa v Praze má česká vietnamština názvy vietnamské: jsou jimi především „Quảng trường con ngựa“ („Náměstí koně“, tj. Václavské náměstí), „Quảng trường con gà“ („Náměstí kohouta“, tj. Staroměstské náměstí nazývané tak podle kohouta kokrhajícího nad orlojem), „Chợ con bò“ („Tržnice U dobytčete“, tj. Holešovická tržnice umístěná v prostoru bývalých jatek, což připomíná plastika dobytčí hlavy na někdejší jateční budově). Ve všech těchto případech je zdrojem pojmenování nějaký vnější znak dané lokality. Výjimkou v tomto směru je „Cầu tình“ („Most lásky“), jak čeští Vietnamci v 80. letech minulého století nazvali Karlův most, kam se vietnamští svatebčané jezdívali fotografovat s pozadím Hradčan na památku svého pobytu v naší zemi. Tento název je pravděpodobně trvalým přínosem k historii česko-vietnamských vztahů, ve spojitosti s naší vlastí široce známým po celém Vietnamu. Československo se vietnamsky nazývalo „Tiệp-Khắc“ (vysl. tjepchak), což bylo vietnamské čtení čínských znaků Ťie-khe, prvních dvou znaků v čínském přepisu názvu Czechoslovak (Ťie-kchesu-la-fa-kche), který se ve vietnamštině ujal jen v uvedené zkrácené formě a v praxi byl často zkracován na jednoslabičné Tiệp (např. český jazyk, čeština ‒ tiếng Tiệp). Po vzniku České republiky začali Vietnamci užívat názvu Séc (vysl. Šek), který je přepisem francouzského slova Tchèque nebo angl. Czech. Čelný vietnamský bohemista Dương Tất Từ, který absolvoval studia na FF UK v r. 1959, prosazuje sice ve vietnamském tisku pravopisný tvar Czech, ten se však mezi českými Vietnamci neujal. Jako kuriozitu lze uvést, že čeští Vietnamci vytvořili někdy v 70. letech min. století slangový název vlastního etnika ve tvaru Xù (vysl. Sú), když jim po příjezdu do Československa bylo nápadné, že Češi ve styku s nimi často používají výrazu „Vietnamců“, což Vietnamci interpretovali jako tři slova: Viet Nam Xù. Vietnamci déle žijící v Česku toto zajímavé endoetnonymum znají dodnes, nikdy se však nerozšířilo mimo slang a užívá se spíše v žertu.
134
16.3 Vliv češtiny na vietnamštinu českých Vietnamců Tento vliv je dvojího druhu. Především jde o procesy sociolingvistické povahy, které vedou v extrémních případech k postupnému vytlačování vietnamštiny z jazykového repertoáru jednotlivých mluvčích a jejímu nahrazování češtinou. Tyto procesy pozorujeme v různé míře u příslušníků druhé generace migrantů a jsou přímo úměrné množství a kvalitě kontaktů a komunikace probíhající ve vietnamštině nebo češtině. Rozdíly v jazykové kompetenci se začínají rychle prohlubovat, jakmile dítě začne chodit do školy. Naučí se například správně psát česky, ale nezná pravopis vietnamštiny (jež je zapisována rovněž latinkou). Pozná kupříkladu v hodinách občanské výchovy pojmy a termíny parlament, poslanec, prezident, ministr atd., ale už se nenaučí odpovídajícím termínům ve vietnamštině. Jakmile po vstupu do školy u dětí v jejich komunikačních sítích převládne čeština, komunikují spolu i sourozenci z jinak vietnamsky mluvících rodin převážně česky. Některé prvky vietnamské fonetiky jim pak unikají. Neumějí například správně rozpoznávat a reprodukovat tóny, jež jsou ve vietnamštině fonologicky velmi důležité. Jedním z důsledků těchto procesů je skutečnost, že přes existenci stovek bilingvních mluvčích, kteří se dají považovat za rodilé mluvčí obou jazyků, je velmi obtížné najít dobré tlumočníky. Tento proces vytlačování vietnamštiny češtinou však neprobíhá masívně a nevratně, protože druhá generace má všude kolem sebe větší počet příslušníků první generace, s nimiž se nedomluví jinak než vietnamsky. Prakticky každá vietnamská rodina též denně sleduje vietnamskou televizi a pěstuje široké styky v rámci vietnamské komunity. Když mluvíme o vlivu češtiny na vietnamštinu českých Vietnamců, máme však většinou na mysli vliv jazykového systému a jazykových prostředků češtiny na jazykové projevy českých Vietnamců ve vietnamštině. I známky takového vlivu lze zaznamenat, projevují se především v slovní zásobě. Způsob, jakým se to děje, jsme naznačili už výše při výkladu o toponymech. Podobně jako Strakonice se řeknou, případně napíší Xtra (čti stra) a Karlovy Vary ‒ Ca (čti ka), i některá obecná česká slova, jež označují pojmy důležité pro činnosti vykonávané vietnamskými živnostníky, byla přejata do vietnamštiny. Tak slovo „pouť“, kdy se na vsích a menších městech pořádají trhy, kterých se stánkaři zúčastňují, vešlo do vietnamštiny ve tvaru bâu (vysl bou). Slovo „potraviny“ ve významu ‚prodejna potravin‘ bylo přijato do české vietnamštiny ve tvaru bốt. Tato slova jsou součástí hovorového jazyka a jsou pravděpodobně široce známa i Vietnamcům, kteří česky neumějí, ale strávili v naší zemi již nějaký čas. Vedle toho se však ve vietnamských textech, především v inzerátech publikovaných ve vietnamských časopisech vydávaných v České republice, vyskytuje celá řada českých slov vztahujících se k reáliím života v ČR, u nichž inzerent předpokládá, že budou zájemcům (převážně bilingvním živnostníkům) srozumitelná, protože překlad do vietnamštiny je někdy obtížný, není 135
standardizovaný a mohl by dokonce být zavádějící. Užití českého termínu je tedy optimálním řešením. Větší množství takových příkladů shromáždil ve své studii Petr Komers (Komers, v tisku). Z jeho materiálu vybíráme příklady, které uvedené okolnosti dobře ilustrují a zároveň ukazují, jak se v těchto případech uplatňuje eliptické vyjadřování, jež zcela postačuje k evokaci obecně známých pojmů, jejichž přesné lexikálně gramatické ztvárnění v češtině ovšem v obecném povědomí těchto jejich uživatelů pravděpodobně vždy neexistuje. - ưu tiên trvalý ‒ přednost má trvalý = [uchazeč s trvalým povolením pobytu] (inzerát, nabídka zaměstnání) - yêu cầu có trvalý – požaduje se trvalý = [požaduje se, aby uchazeč měl povolení k trvalému pobytu] (v podobném kontextu jako příklad uvedený výše) - bảo hiêm trvalý – pojištění trvalý = [zdravotní pojištění, na které mají nárok osoby mající povolení k trvalému pobytu] (osoby mající nižší stupeň povolení k pobytu, tzv. povolení k dlouhodobému pobytu, nemají nárok na řádné zdravotní pojištění, nýbrž jen na tzv. komerční pojištění, které má značná omezení) - trvalý hay dlouhodobý – trvalý nebo dlouhodobý = [povolení k trvalému nebo dlouhodobému pobytu] (Komers, v tisku). 16.4 Závěry Vietnamská komunita, resp. vietnamská národnostní menšina, se z celé řady důvodů rýsuje jako trvalá součást české společnosti. Její malá, avšak postupně rostoucí část pravděpodobně přijme češtinu jako svůj jediný jazyk. Většina se však bude trvale vyvíjet jako bilingvní komunita a česká bohemistika i vietnamistika bude stát před naléhavým úkolem vypracovat pro vzájemné jazykové poznávání a sbližování potřebné kvalitní pomůcky.76 K tomu by mohla a měla posloužit i proponovaná moderní mluvnice češtiny.
76 Za takovou pomůcku považujeme např. v současné době realizovaný šestidílný Velký českovietnamský učební slovník (Vasiljev, I., Nguyễn Quyết Tiến 2013, 2014). 136
III ČESKÁ MORFOLOGIE A SYNTAX V MODERNÍ MLUVNICI Třetí oddíl s názvem Česká morfologie a syntax v moderní mluvnici je věnován gramatickým problémům.
V kapitole K chápání flexivní morfologie se M. Ziková věnuje vztahu flexivní a
derivační morfologie, třídění slovních druhů zakládá na syntagmatickém a morfematickém principu a nově promýšlí vztahy mezi morfologií a dalšími jazykovými rovinami. J. Křivan v kap. Adjektiva v širší perspektivě ukazuje, jak z hlediska morfologického, sémantického i funkčního je tato slovní třída komplikovaná; autor také požaduje podřízení jejího popisu celkové koncepci morfologické části mluvnice. Kapitola Jak na částice a citoslovce z pera M. Vondráčka analyzuje různá pojetí těchto primárně pragmatických slovních druhů a navrhuje vlastní řešení jejich popisu. B. Štěpánková ve své kapitole chápe Spojky a předložky sice klasicky, ale cenné je řešení periferních jevů obou slovních druhů a důsledná terminologie tyto jevy postihující. V obsáhlé kapitole Morfonologické alternace v současné češtině, což je téma v českém mluvnictví zatím důsledně nepropracované, stanovuje Markéta Ziková tři typy alternací v češtině, a to dva vokalické a jeden konsonantický; zde se zabývá alternacemi vokalickými. P. Mitter podal v kap. Jak jsou utvářena české slova vyčerpávající rozbor popisu české slovotvorby v různých mluvnicích a monografiích; připojena je vzorová kapitola o skládání slov. V kapitole o morfosyntaktických aspektech češtiny s názvem Výrazová realizace slovesné valence vytvořil autor V. Petkevič detailní klasifikaci morfologických i syntaktických doplnění českých sloves. Tento oddíl završuje kapitola o vztazích mezi nejvyššími jazykovými rovinami s názvem Mezi rovinou syntaktickou a textovou na základě pojednání o různých platnostech spojky a; autorkou je S. Škodová.
137
17 K CHÁPÁNÍ FLEXIVNÍ MORFOLOGIE Markéta Ziková 17.1 Popis flexivní morfologie v českých gramatikách Jádro kapitol věnovaných flexivní morfologii tvoří ve všech novějších gramatikách současné češtiny (MČ 2, 1986; PMČ, 1995, 227–367; ČŘJ, 1996, 133–224; MSČ, 2010, 125–300) popis morfologické struktury tzv. ohebných slovních druhů, tj. substantiv, adjektiv, zájmen, číslovek a sloves. Morfologickou strukturou se přitom míní jednak gramatické kategorie, s nimiž jsou jednotlivé slovní druhy tradičně asociovány, jednak konkrétní formy, jimiž se tyto kategorie, popř. jejich kombinace, vyjadřují. Na základě této dichotomie funkce – forma se pak rozlišuje mezi funkční morfologií na jedné straně a formální morfologií na straně druhé; viz např. MČ 2, která je podle toho rozdělena do dvou rozsahem si odpovídajících oddílů: Funkční tvarosloví (IV 1, s. 9–250) a Formální tvarosloví (IV 2, s. 251–495). Citované popisy jsou všechny založeny na třech základních pojmech: lexém, slovní druh a paradigma. Zjednodušeně řečeno, morfologické struktury sdílející týž kořen jsou interpretovány jako různé formy jedné lexikální jednotky, tj. jako tvary jednoho lexému. Podoba těchto forem je pak dána příslušností daného lexému k určité třídě, tzv. slovnímu druhu, a uvnitř této třídy pak k určitému paradigmatu. Hlavní rysy tohoto lexikálně a paradigmaticky orientovaného pohledu na morfologii, který v české lingvistice zcela převládá, stručně shrnují následující tři podkapitoly.
17.1.1 Lexémy a jejich hranice: flexe nebo derivace Ústřední otázkou morfologických teorií, v nichž je základní jednotkou lexém, je bezesporu to, jak definovat hranice lexémů, neboli jak definovat hranice mezi flexivní a derivační morfologií: v prvním případě jsou formy sdílející týž kořen interpretovány jako různé manifestace téhož lexému, v druhém jako patřící k různým lexémům. Citované gramatiky sice s pojmy flexivní a derivační morfologie pracují (v české tradici jim odpovídají pojmy tvarosloví a slovotvorba), rozdíl mezi oběma morfologiemi je v nich ale definován velmi vágně, de facto jen jako rozdíl mezi identitou a růzností lexikálního významu: mají-li dvě formy sdílející týž kořen stejný lexikální význam, pak to jsou různé tvary jednoho lexému, mají-li různý význam, reprezentují různé lexémy. Ostatní, běžně užívaná kritéria, na základě nichž se rozlišuje mezi flexí a derivací (pro jejich přehled viz např. Booij, 2005), jako je třeba rozdíl v produktivitě (flexe je na rozdíl od derivace 100% produktivní) nebo rozdíl v relativním pořadí morfémů (derivační morfémy jsou vždy blíže kořeni než morfémy 138
flexivní), české gramatiky ve svých popisech nijak nezohledňují (a ani je nezmiňují).77
17.1.2 Slovní druhy a jejich gramatické kategorie Všechny analyzované gramatiky vycházejí z toho, že tzv. ohebné slovní druhy jsou každý asociován s uzavřenou třídou gramatických významů, tj. gramatických kategorií. V případě tří základních ohebných slovních druhů to znamená, že jména a adjektiva jsou shodně asociována se třemi kategoriemi, a to rodem, číslem a pádem, slovesa pak se šesti: osobou, číslem, časem, způsobem, slovesným rodem a videm. Rozdíl mezi jmény a adjektivy pak spočívá v tom, že u adjektiv všechny tři gramatické kategorie pouze reflektují syntaktickou relaci označovanou jako shoda. Gramatické kategorie jsou ve všech citovaných gramatikách identifikovány výhradně na základě toho, jestli se alespoň v některých buňkách daných deklinačních nebo konjugačních paradigmat vyjadřují různými formami.78 Proto všechny gramatiky shodně předpokládají, že například životnost je gramatická kategorie, která je vázána pouze na mužský rod – pouze maskulinní deklinační paradigmata se totiž v určitých paradigmatických buňkách systematicky odlišují podle toho, jestli je daný lexém definován jako životný, nebo neživotný; srov. MČ 2 (1986, s. 35): „zatímco pro gramatický rod ženský a střední je lhostejné, označují-li jména těchto rodů bytost živou (jejich skloňování a typ shody zůstávají stejné), u jmen gramatického rodu mužského je tento rozdíl relevantní.“
17.1.3 Paradigmata a jejich formy Přístup k formě, tedy k tomu, jak se realizují jednotlivé gramatické významy a jejich kombinace, je ve všech citovaných gramatikách primárně paradigmatický: pro distribuci gramatických morfémů je relevantní příslušnost daného lexému k určitému deklinačnímu nebo konjugačnímu paradigmatu. Paradigmata jsou pak naopak chápána jako soubory forem, jimiž se od sebe odlišují jednotlivé slovní tvary daných skupin lexémů. Tyto formy se označují jako tvarotvorné formanty a zahrnují nejen afixy v tradičním slova smyslu, ale i morfonologické alternace s nimi asociované. Jde tedy o klasickou definici kruhem: podoba slovních tvarů je závislá na příslušnosti 77 Lze říci, že v české gramatologii je problém vztahu mezi flexí a derivací redukován na dva případy: 1. stupňování adjektiv a adverbií (viz např. MSČ 2010, s. 126), 2. adjektivizovaná participia a přechodníky (viz např. MČ 2 1986, s. 19–21). 78 Výjimku z tohoto pohledu představuje kategorie vidu. Vidově odlišné morfologické formy, které sdílejí týž kořen, se totiž tradičně nepokládají za členy jednoho konjugačního paradigmatu, tj. slovní tvary jednoho lexému, ale za formy reprezentující různé lexémy. 139
lexému k určitému paradigmatu, přičemž paradigma samo je definováno jako soubor forem, které tyto slovní tvary derivují. Při popisu formy je pro všechny analyzované gramatiky primární její grafická, popř. fonetická podoba (u přejatých slov); fonologická struktura je v kapitolách věnovaných formálnímu tvarosloví zohledňována minimálně. Všechny uvedené mluvnice například pracují s kategoriemi jako tvrdý, měkký, obojetný a velární konsonant, přičemž pouze poslední z nich tvoří fonologicky definovanou třídu. Jedním z hlavních důsledků tohoto ryze paradigmatického přístupu k distribuci forem je pak to, že formálně různé afixy jsou vždy interpretovány jako realizace různých gramatických morfémů, a to i tehdy, jsou-li asociovány s týmiž gramatickými významy. To znamená, že například formy asociované shodně s rysy [Mluvčí] a [Singulár], tj. sufixy /-u/ (kupuj-u) a /-m/ (dělá-m), nepovažuje žádná z gramatik za alomorfy jednoho gramatického morfému, ale za realizace dvou samostatných morfémů.79 17.2 Morfologie v moderní mluvnici češtiny Ambicí předkládané mluvnice, jež se sama deklaruje jako moderní, by mělo být nabídnout alternativní, ze současných teorií morfologie vycházející analýzu morfologie současné češtiny. Jak již bylo řečeno, všechny existující popisy české flexe jsou lexikálně a paradigmaticky orientované: jejich těžiště tvoří detailní popisy jednotlivých deklinačních a konjugačních paradigmat, které mj. zahrnují i informace o stylistických a nářečních charakteristikách jednotlivých forem, a nově (MSČ, 2010) i o jejich zastoupení a frekvenci v psaných a mluvených korpusech. Alternativou paradigmatických, na pojmu lexém založených přístupů k morfologii jsou přístupy syntagmatické, v nichž je základní jednotkou morfologické struktury morfém; k nim patří např. teorie distribuované morfologie (dále DM, Embick & Noyer, 2007, Embick, 2010).80 Jejich hlavním cílem je komplexní analýza morfologické struktury, tedy analýza, která vysvětlí jak distribuci jednotlivých morfémů uvnitř slov a jejich vzájemné uspořádání, tak i to, jak morfematická struktura slov ovlivňuje jejich syntaktické chování. Zjednodušeně řečeno, hlavní rozdíl mezi v české gramatologii tradičním, paradigmatickým přístupem k morfologii a přístupem syntagmatickým je to, že zatímco první se dívá pouze dovnitř slov, druhý se zajímá navíc i o to, jak vypadá jejich okolí. Následující podkapitoly stručně představují hlavní témata nového, syntagmaticky a 79 Je zajímavé, že v tom se citované mluvnice shodují s Komárkovou analýzou české deklinace a konjugace, která je jinak ne-lexikální a ne-paradigmatická; srov. Komárek (2006, s. 106). 80Pokud jde o č., v teoretckém rámci DM (nebo jemu blízkém) byly doposud analyzovány tyto jevy: struktura infnitvu (Caha & Scheer, 2005), struktura kmenových a kořenových deverbatv typu čtení/pit a četba (Ziková, 2012), pádový synkretsmus ve jmenné deklinaci (Ziková & Caha, 2007, Caha 2009).
140
morfematicky založeného popisu morfologického systému současné češtiny.
17.2.1 Morfém V této kapitole jsou nejprve na českých příkladech vysvětleny základní pojmy morfematické analýzy: princip opakovatelnosti, kontrastivní funkce, distribuce (komplementární, paralelní). Poté jsou popsány hlavní typologické rozdíly mezi lexikálními a gramatickými morfémy (otevřená vs. zavřená třída, fonologická autonomnost vs. fonologická závislost atd.). Zvláštní pozornost je věnována fenoménu gramatikalizace, který je interpretován jako přechod morfémů z lexikální množiny do množiny gramatické. Projevy gramatikalizace jsou ilustrovány na kontrastu mezi vlastnostmi préteritálního být (chválil jsem) a pasivního být (jsem chválen) jako je např. postavení negace, klitičnost apod. Další část této kapitoly je věnována diskusi o statusu tzv. kmenotvorných přípon, které jsou v českých gramatikách tradičně identifikovány napříč různými slovními druhy (kuř-et-e, mlad-ý-ch, j-i-ch, děl-á-te). Hlavním tématem této části je analýza morfematické struktury verbálního kmene, která vychází z toho, jaké vlastnosti mají morfologické formy derivované z téhož kmene v opozici k formám derivovaným přímo z kořene (děl-a-t, děl-a-l, děl-á-n-í vs. děl-b-a, děl-ník). Na závěr této úvodní kapitoly se srovnávají dvě, ze své podstaty zcela odlišné koncepce gramatických morfémů: tradiční, strukturalistická koncepce morfému jakožto jazykového znaku, kde je daná forma pevně asociována s určitým gramatickým významem, a koncepce teorie DM, kde jsou obě části morfémů na sobě nezávislé (neboť jsou distribuovány různými komponenty gramatiky).
17.2.2 Morfologie a syntax V první části této kapitoly jsou uvedeny argumenty, že pro vysvětlení distribuce morfémů uvnitř slov a také distribuce slov uvnitř syntaktických celků, je třeba rozšířit množinu gramatických kategorií, s níž české gramatiky tradičně pracují. Například výše zmíněný rys životnosti je relevantní pro distribuci gramatických morfémů nejen u maskulin, jak se tradičně tvrdí, ale i u feminin; např. distribuce sufixu -i n je vázána pouze na životná feminina (žen- in vs. *pěn- in). Dalším příkladem může být kategorie vidu, která je v českých gramatikách tradičně asociována pouze se slovesy. Vidové testy, jež se standardně uplatňují na slovesa (možnost/nemožnost být komplementem fázového slovesa, modifikace durativními nebo naopak terminativními adverbii atd.), jsou přitom beze zbytku aplikovatelné i na verbální substantiva typu skákání/rozbití. Druhá část této kapitoly se zabývá tím, jak jsou gramatické rysy distribuovány napříč tradičními slovními druhy. Vychází z Andersonovy typologie gramatických rysů (Anderson, 1992), která rozlišuje rysy inherentní, konfigurační a kongruenční. Inherentní rysy nejsou kontextově 141
definovány: jednotka X má vlastnost x bez ohledu na to, jestli je syntakticky spojena s jednotkou Y nebo jednotkou Z. Konfigurační rysy jsou definovány kontextem: jednotka X má vlastnost x, protože je syntakticky spojena s jednotkou Y, ve spojení s jednotkou Z tuto vlastnost mít nemusí. Kongruenční rysy jsou rovněž definovány kontextem: jednotka X má vlastnost x, stejnou jako jednotka Y, s níž je syntakticky spojena. Například plurál má u jmen status inherentního rysu, ale u adjektiv a sloves rysu kongruenčního. Existují ale případy, kdy je plurál u jména vynucen syntaktickým kontextem, kdy má tedy status konfiguračního rysu; plurál po svých objektech vyžadují např. slovesa s kumulativními prefixy (u-dělal chybu / chyby vs. na- dělal *chybu / chyby) nebo slovesa s distributivními prefixy (za- bíjel mouchu / mouchy vs. po- zabíjel *mouchu / mouchy). Ve třetí části této kapitoly jsou uvedeny argumenty pro to, že morfologickou strukturu slov tvoří nikoli lineární řada morfémů, ale hierarchicky uspořádané gramatické rysy, mezi nimiž existují stejné typy strukturních vztahů jako mezi jednotkami syntaktické struktury (hlava – komplement – adjunkt). Čtvrtá část se zabývá problémem tzv. analytických slovesných tvarů. Jsou to morfologické formy, které tvoří jedno paradigma spolu s formami syntetickými? Nebo jde spíše o syntaktické formy, jejichž struktura se od syntetických tvarů principiálně liší?
17.2.3 Morfologie a fonologie Kapitola věnovaná vztahu morfologie a fonologie je zaměřena na dvě hlavní témata: 1. alomorfie, 2. reprezentace fonologické struktury morfémů.81 První část se zabývá faktory, které mohou mít vliv na distribuci alomorfů (alomorfie podmíněná fonologicky, morfologicky, sémanticky, lexikálně), a supletivismem jakožto krajním případem alomorfie. Následuje analýza distribuce alomorfů ve jmenné deklinaci, která vychází z principu synkretismu (identita forem implikuje identitu funkcí, pokud neexistuje důkaz o opaku) a z pádové dekompozice (viz Ziková & Caha, 2007). Součástí této části je i diskuse o statusu dubletních koncovek, které, nejsouce v komplementární distribuci, nemohou být interpretovány jako alomorfy v tradičním slova smyslu. Druhá část této kapitoly zkoumá možnosti reprezentace fonologické struktury morfémů. Hlavní otázkou je to, do jaké míry může být hloubková fonologická struktura morfémů odlišná od jejich povrchové fonologické struktury, popř. jejich fonetické podoby. Jinými slovy, jak abstraktní mohou být fonologické reprezentace. Je například evidentní, že formy, jež jsou na první pohled identické, mohou mít ve skutečnosti různý fonologický vliv, a tedy i různou fonologickou reprezentaci. To je třeba případ nulových koncovek nominativu singuláru a genitivu plurálu ve 81 Tato kapitola navazuje na kapitolu věnovanou morfonologickým alternacím v současné češtině, která je součástí tohoto svazku. 142
jmenné deklinaci, které mají systematicky různý vliv na fonologické chování likvid; srov. nom. sg. metr, kde je v kontextu nulové koncovky slabičná likvida, a gen. pl. meter, kde je před nulovou koncovkou epenteze.
143
18 ADJEKTIVA V ŠIRŠÍ PERSPEKTIVĚ Jan Křivan 18.1 Analýza zpracování adjektiv v současných mluvnicích Tento návrh je založen na zhodnocení současného stavu mluvnického popisu adjektiv. Analýza je pojata s ohledem na vývoj českých gramatik během dvacátého století s důrazem na díla novější. Vycházíme v prvé řadě ze dvou mluvnic češtiny, které vyšly v posledních dvaceti letech (Karlík – Nekula – Rusínová, 2003, dále PMČ; Cvrček et al., 2010, dále MSČ), a ze dvou mluvnických příruček (Čechová et al., 2000, dále ČŘJ; Karlík – Nekula – Pleskalová, 2002, dále ESČ) z téže doby. Tyto publikace pravděpodobně konstituují současnou čtenářskou představu jednak o nové mluvnici češtiny, jednak o vysokoškolském mluvnickém výkladu, proto je bereme za východiska, z nichž budeme kriticky postupovat směrem k novému pojetí moderní mluvnice češtiny (dále MMČ). Reflexe jednotlivých příruček je paralelně provázána s pojetím akademické mluvnice (Petr, 1986, dále MČ2) i mluvnice Havránkovy a Jedličkovy (1981, dále ČM). Předpokládáme, že vztah nejnovějších mluvnic k těmto gramatikám je následující: Zatímco MČ2 nejspíš poskytuje autorům mluvnic pevnou teoretickou oporu díky svému ucelenému strukturalistickému systému (vycházejícímu z koncepce Komárkovy, 2006), výklad Havránka a Jedličky dosud zůstává (ve své stručné podobě, po mnoha vydáních a dotiscích, viz Havránek – Jedlička, 1998) 82 jednou z hlavních gramatik na středních školách (s doložkou MŠMT). Zdá se, že i autorům nových mluvnic tento gramatický přístup poskytuje oporu v tom, jak podat – v souladu s funkčním strukturalismem – zjednodušující výklad bez nutnosti přímo používat aparát MČ2 (např. pojmy významová báze a funkční příznak). V další řadě jsme do svých úvah zahrnuli i příručky a práce, které považujeme za inspirativní pro rozvoj pojetí moderní mluvnice češtiny a které se stanou základem pro korekci přístupu „východiskových“ mluvnic. Jedná se o další české gramatiky z doby dřívější (Gebauer, 1894; Trávníček, 1951). Vedle toho reflektujeme i práce současné německé gramatografie: Wellmann (2008) představuje novou gramatiku pro německé vysokoškolské studenty (jakož i pro zahraniční studenty germanistiky); Thieroff – Vogel (2012) je komplexním lingvistickým (germanistickým) uvedením do problematiky flektivní morfologie pro tutéž cílovou skupinu. Nakonec zaměřujeme pozornost na konkrétnější problémy klasifikace adjektiv z hlediska obecnělingvistického: Dixon 82 Toto vydání mluvnice je v dotiscích stále v prodeji. 144
(2004), Haspelmath (2010), Corbett (2012), Nikolaeva – Spencer (2010). 18.2 K vymezení adjektiv Vymezení adjektiv považujeme za zcela zásadní, proto mu budeme věnovat nejvíce prostoru. Jedná se o část výkladu, která nejjasněji odkrývá metodologická východiska dané mluvnice. PMČ (s. 281) vymezuje adjektiva sdělením na základě zobecněné morfologické a sémantické charakteristiky, následně přidává výčtovou sémantickou definici a také informaci o funkčním syntaktickém zapojení. Do vymezení se tedy promítají všechny tři typy kritérií pro určování slovních druhů: Adjektiva představují plnovýznamový ohebný slovní druh. Pojmenovávají vlastnosti substancí (tj. osob, zvířat a neživých jevů konkrétních i abstraktních) a některé druhy relací. Ve větě plní primárně funkci atributu (nová maminčina růže) a jmenné části přísudku (Petr je silný); častá jsou i v doplňku: Odešel zklamaný. Se substantivem, ke kterému se vztahují, se shodují v rodě, čísle a pádě; viz Syntax, § 717. MSČ (s. 196) je při definici adjektiv úspornější než PMČ. Na rozdíl od ní přímo neuvádí relačnost některých adjektiv: Přídavná jména (adjektiva) vyjadřují vlastnosti substancí, tj. osob, zvířat a neživých jevů. Jsou to ohebná plnovýznamová slova, která ve větě plní funkci shodného přívlastku nebo jmenné části přísudku, případně doplňku. Adjektivum může být dále rozvíjeno především příslovcem. ČŘJ (s. 86n.) není mluvnicí v tradičním smyslu. Gramatické informace (funkčního typu) jsou uvedeny nikoliv pod tradičními slovními druhy, ale jako součást obecnějšího výkladu. ČŘJ probírá jednotlivá kritéria pro určení slovního druhu a u nich prezentuje, kterak je naplňují jednotlivé slovní druhy; jak bude patrné dále, terminologický aparát odpovídá MČ2: 3.1.1 Kritérium sémantické: [...] Na základě tohoto kritéria se člení slovní druhy podle toho, co z reálného (mimojazykového světa) obrážejí: na podstatná jména/substantiva [...], označující jevy chápané jako samostatné, na přídavná jména/adjektiva – hezký, železný, označující jevy chápané jako jejich příznaky, vlastnosti, a to příznaky stálé (statické), a dále 145
na slovesa/verba [...], označující příznaky proměnlivé, procesuální (dynamické, vázané na čas). Obsahy těchto posledních dvou slovních druhů, vlastnosti a děje, vyjádřené adjektivy a slovesy, mohou mít další příznaky, vyjádřené příslovci/adverbii – ta vyjadřují tedy příznaky příznaků (srov. velmi starý, dobře zpívá). 3.1.2 Kritérium morfologické: [...] Lze ho uplatnit jen u slov, která mohou měnit své tvary, tj. u slov ohebných [na s. 88 je uvedeno, jak se skloňují adjektiva, smíšené skloňování, stupňování]. 3.1.3 Kritérium syntaktické: [...] Slova různé druhové platnosti plní rozmanité funkce v mluvnické výstavbě výpovědi, tzn. uplatňují se v rovině syntaktické/skladební jako slovavýpovědi (věty), jako větné členy a jako gramatické výrazy, pomocná slova při větné i textové výstavbě. [...] [A]utosémantické slovní druhy plní roli větných členů. [...] Přídavná jména bývají shodným přívlastkem (Obdivovali vzrostlé bukové stromy), jejich vedlejší funkcí je být shodným doplňkem (Viděla jsem ji usměvavou) a jmennou částí přísudku (Otec je optimistický).83 ESČ (s. 22) představuje podobnou variaci: Ohebný slovní druh autosémantický; označuje vlastnost (statický, tj. v čase neprobíhající příznak) substancí. Syntakticky je jádrem adj. skupiny, která ve větě plní primárně funkci přívlastku, jindy je jmennou částí přísudku, nebo doplňkem. Rod, číslo a pád adj. je dán shodou. Adjektivum jakožto samostatný slovní druh odlišný od substantiva klasická antická gramatika neznala hlavně proto, že jejich deklinace se kdysi nelišila od substantivní, což je dodnes patrné z typu jmenné flexe adjektiva: Muž-0 je živ-0. Žen-a je zdráv-a. Z morfologického hlediska se rozlišuje trojí typ adj. flexe [...]. ČM ve své formulaci souběžně používá sémantické a syntaktické pojmy (s. 177): Přídavná jména vyjadřují vlastnosti osob, zvířat, věcí nebo jevů, označených podstatným jménem, anebo jejich význam zpřesňují nebo jinak vymezují, např. pracovitý člověk, uvědomělý občan, divoký kůň, kovový nábytek, vzorná práce. Jednoduchými tvary vyjadřují mluvnické významy: pád, číslo a rod, zpravidla ve shodě s podstatným jménem, které rozvíjejí (srov. § 45, 1 a násl.). 83 Zdůraznění textu, nikoliv proložení příkladů, bylo zrušeno stejně jako ve všech ostatních citacích. 146
Rozdílná oproti všem výše uvedeným pojetím je akademická definice MČ2 (s. 67), na
niž
hned v kapitole 1.1 navazuje funkčně-sémantická charakteristika adjektiv: Základní slovní druh přídavné jméno (adjektivum) vyjadřuje nedynamický, v čase neprobíhající příznak substančně pojatých jevů skutečnosti. [...] 1.1. Primární funkce adjektiv Funkční podstata adjektiva se projevuje v primární funkci A a, tedy ve funkci adjektivního atributu shodujícího se s dominujícím substantivem v rodě, čísle a pádě. Jak se však ukazuje, MČ2 (s. 69) v následném podrobnějším vymezení rovněž hojně odkazuje k tradiční klasifikaci. Podrobně probírá jednotlivé třídy adjektiv a vysvětluje, která slova k adjektivům zařazuje, příp. proč jiná nikoliv. MČ2 se tak staví do dvojí role: (i) podává systematizovanou akademickou definici, (ii) popisuje poněkud z odtažité perspektivy „tradiční“ způsoby vymezení (nejde tedy explicitně o popis adjektiv v této mluvnici, ale spíše o popis tradičních způsobů popisu): 1.5 Vymezení adjektiv Přídavná jména jako slovní druh se tradičně vymezují jako slova (1) plnovýznamová, pojmenovací, (2) blíže určující jiná slova, (3) v závislosti na substantivu signalizující (s výjimkou nesklonných) formálními prostředky kongruentní (reduplikační) kategorie rodu, čísla, pádu; některá se stupňují. Zařazují se tedy k adjektivům: (a) vlastní adjektiva typů malý, hezký, hranatý, kamenný, pracovní, pražský, rybí ap.; (b) adjektiva přivlastňovací (posesíva) typu otcův, matčin ap.; (c) adjektiva deverbativní (z hlediska formálního) nebo tzv. dějová (z hlediska významového) typů kropicí, trvalý, unavený, zaujatý ap.; (d) nesklonná adjektiva bez odvozovací přípony typu blond, fajn, prima, lila. [...] 1.5.1.1 Ad (c) Z tzv. adjektivalií, tj. slov vyjadřujících – stejně jako vlastní adjektiva – kongruenční (reduplikační) kategorie (některá zájmena a číslovky a dále adjektiva odvozená od sloves), přiřazujeme k adjektivům jednoznačně pouze deverbativní adjektiva typů žádoucí, zarmoucený, ochrnutý. [...] 147
Porovnání vymezení adjektiv v PMČ a MSČ s definicí akademické mluvnice a se starší definicí ČM ukazuje, že veškeré výklady v mluvnicích vycházejí spíše než z uceleného systému MČ2 i nadále ze zjednodušeného, částečně upraveného tradičního pojetí. Vývoj lze spatřovat především v jednoznačnějším uchopení tří typů kritérií pro vymezení adjektiv (nesměšování pojmů z různých rovin): Na místo o osobách, zvířatech a jevech označených podstatným jménem (viz ČM) se hovoří o „substancích“. V základním vymezení také bývá vložena informace o všech syntaktických funkcích, které adjektivum vyjadřuje. Vzhledem k této kontinuitě je pro MMČ poučný pohled i do starších mluvnic, a to v čem a do jaké míry se liší od nových mluvnic. Starší popisy mohou nabídnout i pozapomenuté, inspirativní způsoby výkladu. Trávníček (1951, s. 1065) vymezuje adjektiva v kontrastu k substantivům: 1. Přídavná jména (adjektiva) jsou sklonná slova vyjadřující vlastnosti jako shodný přívlastek jmen; na př. dobrý člověk, zdravé dítě. Podstatná jména, jsou-li přívlastkem, také vyjadřují vlastnost, ale nepřímo, t.j. znamenají nositele vlastnosti z nich se rozumějících. 2. Od substantiv liší se adj. po stránce synktaktické tím, že rozlišují některými tvary tři mluvnické rody: dobrý || dobré; zdráv || zdráva || zdrávo. [...] 3. Adjektivy nazýváme leckdy všechna sklonná slova rozlišující trojí rod nebo chápaná za trojrodá. Jsou to jednak adjektiva ve smyslu užším, běžném, jako dobrý, zlý, dlouhý, krátký, [...]. Jednak adjektiva ve smyslu širším neboli adjektivalia [zájmena, číslovky, přechodníky a příčestí, zpřídavnělé přechodníky a příčestí].
Gebauer (1894, s. 77) pojímá vymezení adjektiv úsporně a z dnešního pohledu trochu nepřesně: 1. Jméno přídavné vyslovuje vlastnost předmětu, vyjádřeného jménem podstatným (nebo jeho zástupcem), a to vlastnost ve smyslu nejširším. Na př.: zelená louka, – pracovitý člověk, – sedmiletá válka, – nárožní dům, – přítel selský (= přítel sedlákův), – výprava římská (= do Říma, proti Římu). 2. Jméno přídavné je schopno vyjadřovati trojí rod gramatický. [...] Touž schopnost mají také participia [...], zájmena rodová [...] a některé číslovky. Slova druhů těchto podobají se touto 148
schopností jménům přídavným vlastním a bývají i počítána ke jménům přídavným, když se mluví o těchto ve smyslu nejširším. 3. Ve skladbě promluviti jest při jméně přídavném A) o některých jménech přídavných zvláštních, B) o jméně přídavném v platnosti podstatného, C) o platnosti tvarů jeho jmenných a složených a D) o stupňování jeho srovnávacím. Pokud nahlédneme, jaký obsah se skrývá za bodem (3), zjistíme, že autor v dalších kapitolách podrobně vysvětluje různé případy slov, které se také řadí pod adjektiva, ač základnímu vymezení z bodu (1) neodpovídají. (Objevují se tu mj. i původní adjektiva, která z dnešního pohledu řadíme k jiným slovním druhům, např. dobro, ráno či mokro). Také Gebauerův pohled tedy implicitně využívá tří kritérií, která byla systematizována až později a která se napevno promítají do dnešních definic. Při tom využívá instruktivní postup, během nějž vychází z typických vlastností adjektiv, která v dalších kapitolách problematizuje zvláštními případy. Tento postup se zdá být vhodný i pro pojetí MMČ. 18.3 Návrh vymezení adjektiv v MMČ MMČ bude v základní (funkční) části o adjektivech podrobnější než výklady současných mluvnic. Výklad propojí s problematikou kategorizace tak, aby byly vymezeny i ty případy, v nichž konkrétní slova zařazovaná pod adjektiva plně neodpovídají všem kritériím (viz výše např. vymezení MČ2, Trávníček, 1951). Metodologicky vycházíme z konceptu prototypického (ideálního adjektiva). Tento koncept zakládáme na předpokladu, že existují určitá slova, která konstituují slovní druh adjektiva, tj. bez jejichž zahrnutí by kategorie „adjektivum“ jako taková zcela ztratila smysl. Ve studii k MMČ (Křivan, 2013) jsme uvedli pro adjektiva následující charakteristiku: Ideální adjektivum v češtině je takové, které splňuje tyto charakteristiky: (a) sémantického kritéria, tj. vyjadřuje vlastnosti substancí; (b) syntaktického kritéria, tj. stojí v pozici atributu nebo je součástí predikátu po sponě; (c) morfologického kritéria, tj. má řadu flektivních vlastností (skloňuje se), mezi něž náleží i morfosyntaktické pravidlo shody s dominujícím substantivem. Vedle toho existují další případy slov, které tento základní koncept adjektiva nějakým 149
způsobem porušují. Úlohou mluvnice proto bude nejprve vymezit (proto)typické adjektivum a následně u dalších slov splňujících některá adjektivní kritéria vysvětlit, v čem a jak se od základního konceptu adjektiva odchylují. Není přitom smyslem mluvnice rozhodnout, zda tato slova mají být označena jako adjektiva, nebo např. predikativa, adverbia či slovesa, ale cílem je zajistit u čtenáře pochopení, v čem se tato slova chovají rozdílně od prototypických adjektiv (sémanticky, morfologicky, syntakticky). Vymezení typických adjektiv je založeno jak na výše uvedené domácí či obecněji indoevropské tradici, tak i na mezijazykovém poznání o kategoriích adjektiv v různých jazycích (viz Dixon, 2004). Tento obecný pohled na adjektiva vymezuje pole, v nichž se pohybují úvahy o kategorizaci adjektiv v češtině, zatímco konkrétní prototypické charakteristiky jsou již stanoveny pouze strukturně na základě systému češtiny. K definování adjektiv by však bylo možné přistoupit z výrazně rigidnější perspektivy, která nepředpokládá předem dané koncepty, jak to například navrhuje Haspelmath (2010). Podle něj je deskriptivní kategorie nutné vymezit čistě na základě systémových vlastností daného jazyka (což je v souladu se striktním strukturalistickým pojetím). Alternativní možností je tedy nastavit striktní definiční formální (morfosyntaktická) kritéria, která by z popisu vydělovala kategorii jednotek (adjektiv) pouze na základě pravidel distribuce. Uvedený postup uplatňují na německá adjektiva Thieroff – Vogelová (2012). Ti sice také nejprve vycházejí z typických vlastností adjektiv, ale následně stanovují všezahrnující formálně pojatou definici.84 Takový přístup je však z našeho pohledu pro češtinu nešťastný – v jejím flektivním systému se v důsledku složitého vývoje nachází mnoho formálně i funkčně přechodových typů; vynechání jedné přechodové kategorie z popisu adjektiv by nutně vedlo k tomu, že by byla probrána pouze u jiného slovního druhu (např. adverbium či sloveso), nebo by se tato subkategorie musela uvést odděleně jako kategorie zvláštní. Obojím přístupem by se ztrácely souvislosti mezi jednotlivými třídami. Považujeme naopak za důležité tyto podobnosti a souvislosti zdůrazňovat. Uplatníme proto následující přístup: nebudeme činit striktní rozhodnutí o tom, zda je určité slovo adjektivem, či jiným slovním druhem, ale budeme v této kapitole probírat i ta slova, která splňují jen některé adjektivní vlastnosti, tedy ta, o nichž se čtenář může domnívat, že by je na základě toho bylo možno považovat za adjektiva (viz Trávníčkovo instruktivní vymezení se vůči substantivům v otázce sémantiky a také následné probírání adjektiválií). Bereme tedy v úvahu jak hledisko faktické, tak uživatelské. Po vymezení adjektiv bude podrobný výklad postupovat po jednotlivých kritériích 84 Thieroff – Vogelová (2012, s. 54, přeložil JK) docházejí k definici, že v němčině jsou adjektiva slova, která "nemají pevně daný rod a mohou vždy [syntakticky] stát mezi členem nebo členským zájmenem na jedné straně a substantivem na druhé straně." 150
(sémantickém, syntaktickém, morfologickém), což je metoda, která je blízká MČ2 a kterou také například uplatňuje Wellmann (2008): popis se tedy nekoncentruje na formální tvarosloví, ale zakládá se na vysvětlování, jak adjektiva a jim podobná slova v jazyce fungují (teprve v rámci toho jsou probírána jednotlivá paradigmata). 18.4 Ukázka výkladu K adjektivům v češtině řadíme vždy ta slova, která (i) svým významem vyjadřují vlastnost nějaké substance, (ii) ve větě mohou vystupovat jako přívlastek nebo jako součást přísudku jmenného se sponou, (iii) skloňují se a jejich tvary vyjadřují shodu v pádě, čísle a rodě s větným členem, k němuž se významově i syntakticky vztahují (např. dobrý tým; tým je dobrý). Takto vymezená slova považujeme za typická adjektiva – základ slovního druhu adjektivum. Vedle toho existuje řada dalších slov, která určité z těchto podmínek nesplňují nebo je naplňují jen do určité míry. Jde například o slova, která přímo nevyjadřují vlastnosti, ale jinak se chovají syntakticky a morfologicky jako typická adjektiva. Význam některých z nich spočívá v tom, že především zajišťují relaci jedné substance ke druhé (prezident-tajemník > prezidentův tajemník; voda-lyže > vodní lyže), další umožňují dějům vystupovat v přívlastkovém vztahu (opékající), jiná zase mají význam, který je řadí k jiným slovním druhům (některý k zájmenům, první k číslovkám). Ze syntaktického hlediska pak mohou adjektiva někdy naplňovat i jiné pozice (doplněk: viděl ji živou). Některá slova vyhovující sémantické i syntaktické podmínce mohou být morfologicky omezena (např. i zcela nesklonná: prima). Jiná slova mohou naplňovat uvedené podmínky, ale navíc vyjadřují i gramatické kategorie typické pro jiný slovní druh (a tím se mu více či méně blíží; např. vid a slovesný rod: opékající – opečený – opékaný). Více o takových případech slov pojednáme v dalším výkladu. 18.5 Návrh výstavby textu (0.)Základní vymezení 1.
Sémantická charakteristika adjektiv
2.
Syntaktické funkce adjektiv
3.
Morfologická stavba adjektiv
4.
3.1
Složené skloňování
3.2
Jmenné skloňování
3.3
Smíšené skloňování
Stupňování adjektiv 151
18.5.1 K jednotlivým tematickým okruhům V oddílu Sémantická charakteristika adjektiv (1.) rozebereme pojem vlastnosti a ve smyslu studie (Křivan, 2013) popíšeme sémantické vlastnosti adjektiv i možnosti stupňování adjektiv. Zvláštní pozornost bude věnována sémantice posesivních adjektiv. Zaměříme se i na slova (adjektiválie), která se obvykle řadí k jiným slovním druhům. V oddílu Syntaktické funkce adjektiv (2.) ukážeme, že adjektiva mohou ve větě vedle přívlastku a jmenné části přísudku vystupovat i na pozici doplňku, a z druhé strany nahlédneme na syntaktické prostředky, které použití adjektiv konkurují (tajemník prezidenta; lyže na vodu; Toyota aréna) – tento bod je do velké míry provázán s bodem (1.) – rozložení tématu tradičních relačních adjektiv mezi tyto oddíly bude dále upřesňováno. Oddíl Morfologická stavba adjektiv (3.) nejprve funkčně vymezí různé způsoby skloňování adjektiv (představí, jaké gramatické kategorie vyjadřují, a ukáže i užívání tvarů v závislosti na významu a syntaktické funkci, viz Gebauer 1894, s. 80) a rozebere i slova nesklonná (prima). V souladu s instruktivností výkladu budou nejprve představeny deklinace složené a jmenné a teprve poté deklinace smíšená (viz také MSČ, PMČ). Poznámky zasazené do kontextu budou provedeny mj. o deadjektivních substantivech (cestující), příčestích (opečen) a některých adverbiích-predikativech, tj. původních adjektivech ve jmenném tvaru (chladno), podobně to činí např. i PMČ; MMČ se bude snažit téma zpracovat systematičtěji. Na rozdíl od MSČ zde nebudou uvedena paradigmata pro obecnou či mluvenou češtinu, ale spíše ve smyslu PMČ bude upozorněno, že paradigma smíšené vykazuje v mluvené řeči variabilitu (dublety) složených a jmenných tvarů v pádech, v nichž je ve spisovné češtině dosud používán pouze tvar jmenný. Zvláštní oddíl bude nakonec věnován tématu Stupňování adjektiv (4.). Tato část bude zpracována na základě poznatků původní studie (Křivan, 2012). Zde se mj. zdržíme hodnocení, zda je stupňování případem slovotvorby nebo tvarosloví, ale na příkladech ukážeme (a odlišíme), že některé třídy adjektiv se stupňují zcela pravidelně a chovají se jako produktivní morfologická kategorie, zatímco jiné (ty nejčastěji používané) vykazují vlastnosti samostatných lexikálních jednotek. 18.6 Závěrem Uvedený návrh předpokládá změny v tom smyslu, že konečná podoba textu bude nakonec vystavěna tak, aby po stránce terminologické i konceptuální byla v souladu s ostatními částmi kapitoly o morfologii i celé mluvnice.
152
19 JAK NA ČÁSTICE A CITOSLOVCE Miloslav Vondráček 19.1 Analýza současné situace Starší i novější mluvnice češtiny o partikulích a interjekcích, jakož i o tzv. větných adverbiích v různých kapitolách (morfologie, syntax) pojednávají. Nalézáme v nich však příklady užití částic a citoslovcí, jež se dílem překrývají ‒ v různých mluvnicích navzájem, a to i v rámci jedné příručky. To lze přičíst skutečnosti, že formálně shodné výrazy plní často rozmanité, obtížně identifikovatelné funkce. Rovněž obvyklá klasifikační kritéria jsou v případě částic a citoslovcí použitelná jen v omezené míře, především se jedná o kritérium morfologické a sémantické. Žádná z gramatik zatím podrobněji nepopsala souvislost mezi slovnědruhovou platností lexému a jeho začleněním do výpovědní intonace. Podle interpunkce projevů psaných se nelze zodpovědně orientovat, neboť ta může setrvačně zaznamenávat stav před dokončením slovnědruhové transpozice. Citoslovce i částice jsou především jevem mluveného jazyka, což zachycení a pochopení rozdílných funkcí ztěžuje. Pokusíme se porovnat dosavadní přístupy, upozornit na sporná místa a navrhnout jednoznačnější rozlišovací znak obou slovních druhů. Citovány budou tyto mluvnické příručky:
Mluvnice češtiny 2, Academia, Praha 1986, dále jen MČ2
Příruční mluvnice češtiny. Lidové noviny, Praha 1995, dále jen PMČ
B. Havránek, A. Jedlička: Česká mluvnice. SPN, Praha 1981, dále jen ČM
M. Čechová a kol.: Čeština, řeč a jazyk. ISV, Praha 1996, dále jen ČŘJ
V. Cvrček a kol.: Mluvnice současné češtiny. Karolinum, Praha 2010, dále jen MSČ
19.1.1 Mluvnice češtiny (tzv. akademická) Mluvnice češtiny (2) definuje částice jako nezákladní slovní druh, vyjadřující vztah mluvčího ke sdělované skutečnosti, k adresátovi, k obsahu či členění textu. Částice nejsou komponenty ZVS a jejich derivátů, neúčastní se na jejich stavbě ani jako pomocné prvky. Vztahují-li se k některým větným členům, má tato vazba nesyntagmatický charakter.85 Výslovně se konstatuje, že částice jsou vesměs součástmi výpovědi, naproti tomu citoslovce tvoří samostatné výpovědi intonačně oddělené. Jednoznačnost tohoto rozlišení je relativizována příkladem částic ano, ne a jejich ekvivalentů, jež mohou zastupovat celou výpověď a jsou pak rovněž odděleny. Testem pro rozlišení obou typů částic (nikoliv částic a citoslovcí) je postavení příklonek typu jsem, se, mi (Bohužel jsem to nevěděl.), 85 MČ (2), str. 228, IV 1 I O. 153
jejichž enklitická pozice je ‒ obdobně jako u citoslovcí ‒ vyloučena (Dobře, snad se dá něco udělat.).86 Navržená klasifikace částic rozlišuje na základě čtyř základních distinktivních rysů částice apelové, hodnotící, emocionální a částice strukturující text. Každý z typů je s přihlédnutím k jemnějším distinkcím dále členěn do mnoha podtypů. Citoslovce jsou jako slovní druh vyděleny na základě specifické komunikační funkce; tvoří samostatné, rudimentární nevětné výpovědi (větné ekvivalenty). Vyznačují se příznakovou fonologickou strukturou (ne bezvýhradně) a s ní spojenou příznakovou expresivitou. Základní morfologickou charakteristikou je jejich neohebnost; výjimku tvoří využití citoslovcí ve funkci sloves a podstatných jmen, jež může vyústit v přibírání koncovek těchto slovních druhů, a transpozice některých slovních tvarů v sekundární citoslovce, posouvající jejich lexikální sémantiku. „Kontaktové interjekce poslechni, poslechněte téměř ztratily souvislost se slovesem poslechnout, stejně jako citoslovce poslyš, poslyšte téměř ztratila vztah ke slovu slyšet. Obdobně je tomu u některých původních vokativů, např. člověče (čoveče, čéče), vole, božínku aj.“87 Tento postřeh je třeba označit za velmi cenný a dále jej uplatníme. V příkladech jsou bez upozornění střídavě uváděna citoslovce v primární i sekundární funkci ‒ v platnosti větných ekvivalentů i jako substituenty větných členů (Nate, berte, dokud je. Pa, řekla mazlivě. Tak pěkně šupajdy do postýlky. Pořád někde znělo Ahoj a Těbůch a Těpéro a Nazdar a Zdařbůh.),88 což v případě MČ není zcela obvyklé. Klasifikace citoslovcí počítá s citoslovci emocionálními, kontaktovými a zvukomalebnými; každý z typů je dále bohatě členěn. Mezi částice hodnotící jsou jako okrajový a zcela specifický jev slovního druhu zahrnuty výrazy ano, ne a jejich ekvivalenty s větotvornou funkcí (ba, baže, nikoli, dobře, správně, pravda, chraňbůh, kdepak).89 Uvádí se, že jiné ‒ případně tytéž ‒ výrazy, které mohou vystupovat jako samostatné výpovědi, se již zařadily k jádru slovního druhu částic, a to i tím, že jsou integrovanými částmi výpovědi (bohužel, bohudík, samozřejmě, přirozeně, baže...).90 To lze chápat tak, že právě ztráta platnosti větného ekvivalentu, resp. nepřítomnost výpovědní platnosti, je jedním ze znaků částic odlišujícím je od citoslovcí ‒ i přes prozatímní nejednoznačnost v aplikaci tohoto kritéria. Mezi citoslovci odpověďovými lze proto nalézt formálně i funkčně totožné výrazy v příkladech Ba jo, není to jenom tak lehká věc. No jéje, dědo.91 86 MČ (2), str. 234,2.2.1. pozn. 87 MČ (2), str. 240,1. 88MČ (2), str. 246, 3.2.2.3., str. 247, 3.2.5. 89 MČ (2), str. 233,2.2.1. pozn. 90 MČ (2), str. 234,2.2.1. pozn. 91 MČ (2), str. 246,3.2.3. 154
19.1.2 Brněnská Příruční mluvnice češtiny Příruční mluvnice češtiny vymezuje částice jako slovní druh jen velmi obecně ‒ jako synsémantika mimo výrazy spojkové a předložkové. Protože tato příručka explicitně nepracuje se syntaktickým kritériem určování slovních druhů, nezdůrazňuje ani rozdíl ve výpovědní platnosti částic a citoslovcí. Podle komunikační funkce a formálních vlastností jsou částice děleny na modální, intenzifikační, vytýkací, modifikační, odpověďové, negační a přací. Citoslovce jsou charakterizována jako slova plně sdělná a formálně samostatná, pro něž je typická funkce emocionální a sociální (kontaktová). Mezi příklady subjektivních citoslovcí pocitových se bez dalšího kontextu objevuje izolované hm (rozpaky),92 ovšem přitakání mhm, m-m, hm-m, no93 jsou hodnocena jako odpověďové částice (srov. MČ ‒ termín odpověďová citoslovce). Z příkladů není zřejmá výpovědní platnost uvedených výrazů, lze však předpokládat, že všechny jsou větnými ekvivalenty. Pro tuto chvíli ponecháme stranou ne zcela přesvědčivé odlišení intenzifikačních částic od příslovcí míry.94 V kapitole věnované částicím je však zařazena podkapitola „Větná adverbia“, v níž se konstatuje, že „větná adverbia představují heterogenní skupinu adverbií a částic (sic!). Podobně jako běžná adverbia se tyto výrazy intonačně (graficky) začleňují do věty, na rozdíl od běžných adverbií však tyto výrazy mohou být vyčleněny i mimo ni. Od běžných adverbií se liší také tím, že neurčují pouze sloveso, ale jsou komentářem vlastně k celé větě: Bohužel se ještě nevyjádřila. Bohužel, ještě se nevyjádřila.“95 Považujeme za nedostatek, že se výrazů částice, adverbia, větná adverbia užívá víceméně synonymně (srov. MČ: „výrazy [...] dříve označované jako tzv. větná příslovce, jsou [...]). 96 Autoři signalizují, že si uvědomují jistý rozdíl ve významu obou výpovědí. Dostatečně jej však nespecifikují, ač by to bylo možné, např.: Bohužel se ještě nevyjádřila ‒ výraz bohužel je zde částicí emocionální vyjadřující vztah mluvčího k obsahu výpovědi, politování nad sdělovanou skutečností. Jako částice by toto slovo nemohlo stát samostatně, neboť by nenaplnilo podstatu své funkce ‒ emocionálně modifikovat větu, do níž je nesyntagmaticky začleněno. Dostalo by tak platnost jiného větného členu. Ve výpovědi Bohužel, ještě se nevyjádřila, je výraz bohužel kondenzovaným, implicitním, na presupozici výrazněji vázaným ekvivalentem následující věty: Vyjádřila se? Ne, nevyjádřila. / Ne, ještě se nevyjádřila. / Ne (a já toho lituji, že ne), ještě se nevyjádřila. Prostý větný zápor ne je ve výrazu bohužel rozšířen o emocionální příznak vyjádřitelný spojením bohužel ne, v 92 PMČ, str. 356, § 593. 93 PMČ, str. 365, § 606. 94PMČ,str. 359, § 599 X str. 338, § 543). 95 PMČ, str. 366, § 609. 96 MČ (2), str. 233,2.2.1. pozn. 155
němž první část má ještě platnost částice, druhá část je touto částicí modifikována. Redukce spojení je možná, neboť zápor je vyjádřen prefixálně v následující explicitní výpovědi, ne nepodobné apozici, a smysl sdělení je i poté jednoznačný. Částice bohužel tak získává slovnědruhovou platnost elidovaného výrazu ne. Protože většina mluvnic se shoduje minimálně na tom, že větná platnost izolovaného lexému je typickým znakem citoslovcí, domníváme se, že lze bez potíží označit výrazy ne, bohužel v posledním uvedeném užití právě za citoslovce. Podobně lze odlišit i další překrývající se příklady. Mezi citoslovci obecně kontaktovými je uveden typ To byl panečku // člověče // pánové // fór! Zápis bez interpunkce svědčí však spíše o platnosti částice (To byl ale fór!). Sami autoři ostatně uvádějí v další kapitole, tj. již v souvislosti s částicemi, vysvětlení: To jsou ale vousy! (= ,pane’, ,panečku‘; úžas nad velikostí)“97 (Srov. MČ 2: Citoslovce pro navázání kontaktu zpravidla v bezprostřední blízkosti mluvčího: Ti mají, panečku, za ušima.)98 V mluveném projevu lze rozpoznat odlišnou funkci užitých výrazů na základě rozdílné intonace, důrazu a pauz. Jak již bylo řečeno, řadí PMČ lexémy pro přitakání k částicím. Modální částice mají vyjadřovat jistotní modalitu v hranicích „od nanejvýš pravděpodobného po vyloučené“. 99 Při tomto vymezení je sporná potřeba jejich odlišení od částic odpověďových, jimiž se reaguje na zjišťovací otázky,100 avšak nejen na ně (srov. MČ 2: Hraje si, ano, ale před divákem.101). Autoři jsou si toho vědomi, připouštějí roli modálních částic ve zmíněných odpovědích, stejně jako průběžné přitakání realizované vedle částice ano výrazy m-m, hm-m, no, jež hodnotí jako kontaktní prostředky (částice). Odpověďové částice jsou chápány jako větné ekvivalenty. Není jasné, kudy je vedena hranice mezi citoslovci kontaktovými, mezi něž MČ (2) řadí např. ba jo, a částicemi odpověďovými, jestliže odpověď na zjišťovací otázku může být vyjádřena škálou výrazů hmm, no, jo, jasně, ano... Skutečností je, že i SSČ hodnotí hm, ba, ano jako částice. Výrazy souhlasu/nesouhlasu s hodnotou větných ekvivalentů v celé šíři stylových příznaků lze podle našeho soudu řadit k (sekundárním) citoslovcím, mezi něž přísluší i většina původních větných příslovcí. Př.: interjekce: Hmm, udělám to. Mmm, neudělám to. No, udělám to. Snad. Třeba ano (částice + citoslovce). Ano. Jistě. Ne. (= ne ve významu něm. a angl. nein, no); partikule: Snad to udělá. Třeba to udělá. Ne vždy je to dobré (ne ve významu nicht, not). Analogicky i výrazy pro poděkování a nabídku s platností větných ekvivalentů, jež mají podle PMČ „blízko k odpověďovým částicím“,102 lze jednoznačně řadit k citoslovcím. Také na nich 97 PMČ, str. 362, § 602. 98 MČ (2), str. 246,3.2.4.2. 99 PMČ, str. 359, § 598. 100 PMČ, str. 364, § 606. 101 MČ(2), str. 233, 2.2.1.1.a. 102 PMČ, str. 365, § 606. 156
lze doložit, že snadno podléhají změnám, což je přibližuje původním interjekcím (děkuji, dík, děka, ď, O.K., prosím, ‘sím, na), tento rys však nelze užít jako zásadní znak pro odlišení od částic (srov. MČ: citoslovce pozdravová, nabízecí). Částice intenzifikační se nepodařilo přesvědčivě odlišit od příslovcí míry.10 Uvedené příklady jsou v porovnání s MČ (částice měrově hodnotící) sporné. Částice vytýkací, modifikační a přací jsou naopak prezentovány logicky a přehledně. Částice negační se uvádějí dvě: nikoli, ne v nevětné platnosti103 (= nicht, not). Následně jsou užity v kombinaci s dalšími výrazy: Zaujalo ji ne/nikoli jeho postavení, ale jeho šarm; Zaujal ji jeho šarm, a ne/nikoli jeho postavení. Domníváme se, že je vhodnější v tomto případě považovat lexémy a, ale za tradiční spojky, nikoliv za součásti složených částicových výrazů. Vedle obvyklého pojetí záporky ne- jako prefixu (MČ 2) nabízí autoři PMČ možnost vnímat ji jako částici. Toto označení by popřelo jemný významový rozdíl plynoucí z míry samostatnosti lexému a slovotvorného formantu ve vyjádřeních typu ne jenom / nejenom.
19.1.3 Havránkova a Jedličkova Česká mluvnice Česká mluvnice hodnotí výrazy ne, ni, nikoli jako příslovce záporová neboli záporky, a to bez ohledu na výpovědní platnost (Byls tam? Ne. Nikoli. / Stalo se to ne mou vinou).104 Obdobně je tomu s příslovci přitakacími (ano, ba, dobrá) a příslovci způsobovými (asi, snad, prý). Konstatuje se, že tato příslovce přitakací a způsobová se někdy zařazují mezi částice. Částice jsou charakterizovány jako neohebná slova, která uvozují samostatné věty a naznačují jejich druh, různé modální odstíny a citové zabarvení. Také ve spojení s větnými členy vyjadřují různé významové odstíny.105 Žádný z příkladů nenaznačuje, že by částice měly či mohly mít platnost větných ekvivalentů (srov. příslovce záporová, tamtéž). Zcela souhlasíme s odlišením částic a citoslovcí na příkladu Ach otče! V souvislosti s ním se uvádí, že jako částice s významem zdůrazňovacím, vytýkacím, upozorňujícím nebo náladovým fungují také slova, která mají jindy platnost příslovečnou nebo citoslovečnou.106 Vzápětí je jednoznačnost tohoto postřehu relativizována shodnými příklady citoslovcí Ach táto, tatíčku. Nu pojď. No tak dobrá. Ó kéž je to pravda.107 Výpovědní hodnota citoslovce je konstatována, nikoli však jako závazná a typická: citoslovce „stojí samostatně a nahrazuje zvolací větu. Proto se odděluje od ostatních slov, jestliže se cítí jako samostatné, čárkami nebo vykřičníkem, v mluvené řeči přestávkou. Např.: Nu, copak to znamená? Někdy je však citoslovce jen součástí zvolání, zejména 103 PMČ, str. 365, § 607. 104 ČM, 4. vyd., SPN 1981, str. 306, § 162/2d. 105 ČM, 4. vyd., SPN 1981, str. 318, § 170 106 ČM, str. 319, § 170 107 ČM, str. 320, § 171/4 157
následuje-li po něm důraznější výraz zvolací (vokativ, imperativ, zvolací částice); pak po citoslovci nebývá přestávka a v písmu je neoddělujeme čárkou.“ Uvedené příklady mohou být velmi přesně zaznamenány, lze je však interpretovat jinak. Ve všech výše uvedených výpovědích může jít o částice. V tom případě částice ó zdůrazňuje částici kéž. (V podobné platnosti např.: Ó to rozhodně ne = ‚ale to rozhodně ne‘ ‒ důraznější odmítnutí, ohrazení se; Óóó, to rozhodně ne! ‒ citoslovce; údiv, překvapení, vzdor.) Částice nu modifikuje (intenzifikuje) platnost imperativu pojď (= ‚no tak pojď‘), zatímco citoslovce ve výpovědi Nu, pojď! je predikcí imperativně ztvárněné výzvy, resp. imperativ je explicitní, sémanticky plnější reduplikací výzvy nu!. Vyjádření No tak dobrá hodnotíme jako citoslovce přitakací (dobrá) modifikované částicemi (no tak). Částice ach v prvním zvolání může opět jen emocionálně modifikovat platnost substantiva táto. Je však rovněž zřejmé, že vokativy substantiv se v mnoha směrech blíží citoslovcím kontaktovým (Haló, táto, pojď sem!), mj. svou komunikační funkcí, výpovědní vahou a platností větných ekvivalentů, a že tedy mluvčí může být motivován k potlačení pauzy tímto faktem. Srov.: Ahoj tati/mami! Lexémy tati, mami jsou výsledkem expresivního krácení obvyklého především ve vokativu, v ostatních pádech jsou výjimečné. Ztráta paradigmatu je přibližuje jiným denominativním citoslovcím typu panečku.
19.1.4 Čeština – řeč a jazyk Čeština ‒ řeč a jazyk uplatňuje v dělení slovních druhů kritérium sémantické, morfologické a syntaktické. Jen stručně a tradičně se naznačuje sémantika citoslovcí (nápodoba zvuků, psychické prožitky, navazování kontaktu)108 v konfrontaci se synsémantičností částic. Syntaktická delimitace využívá samostatné funkce výpovědi u citoslovcí, nesyntagmatičnosti a modálnosti u částic. Žádný z nečetných příkladů nenarušuje naši tezi o vazbě výpovědní funkce výhradně na citoslovce a vokativy substantiv. Uvedeny jsou rovněž čtyři konstrukce s citoslovci citovými a apelovými, v nichž slovo tvoří citoslovečnou výpověď (Fuj! Pst!), těsně se spojuje s výpovědí jinou (Pst, někdo jde! = dvě výpovědi, nevětná a větná), významově se zapojuje do výpovědi jako její expresivní modifikátor (Pst, buď zticha. Br, to je mi zima. Fuj, to je ošklivé.) nebo jako kontaktový prostředek (Hej, pojď sem!).109 Domníváme se, že druhý a třetí příklad lze vyložit shodně jako jistou obdobu apozice, jako větnou parafrázi významu citoslovce (Pst = buď zticha. Br = je mi zima). Oproti tomu komponenty zdvojeného vyjádření Pst, někdo jde! spojuje komunikační záměr, ale druhý není pouhým vysvětlením prvního. Mezi nimi je přítomen vztah hypotaktické determinace vyjadřující příčinnost: ‚buď potichu, protože někdo jde‘. 108ČŘJ, str. 71,3.1.1.1. 109 ČŘJ, str. 262,2.1.2.5.6. 158
Jako doklad slovnědruhové homonymie je uvedena řada výpovědí s lexémem co: Co říkáš? Nevím, co odpovědět. (zájmeno tázací a vztažné), Co naděláš! (částice ve frazému), Co? Co, co! (citoslovce ‒ podivení s výstrahou), Naše maminka, co se nadělá! (příslovce).110
19.1.5 Nejnovější mluvnice Cvrčkova Mluvnice současné češtiny pracuje s dosti podrobnou funkčně-sémantickou klasifikací částic a citoslovcí, nikoli však soustavou kritérií pro odlišení těchto slovních druhů nejen navzájem, ale také od slovních druhů jiných. Míra sémantické, syntaktické, a tedy i komplexní funkční (ne)samostatnosti je průběžně zmiňována, nikoli však důsledněji využita („Blízko k částicím mají některé výrazy jiného charakteru, výrazy víceslovné nebo slovesné (původně vsuvky): pokud vím, jestli se nemýlím, myslím, zdá se aj...“). Částice se v MSČ dělí na postojové (modální), ty pak dále na faktuální (veritativní), volní (voluntativní), výrazové (expresivní), částice pocitové (emocionální), hodnotící (evaluativní), zesilovací (intenzifikační) a částice členící text. Druhové (a poddruhové) spektrum se zdá vzhledem k obtížnosti jednoznačného odlišení funkcí částic a s ohledem na funkční překrývání uváděných dokladů nadbytečné. Citoslovce jsou rozdělena na faktuální, volní (voluntativní), emocionální, kontaktová a onomatopoická (zvukomalebná, imitativní). Protože jsou mnohdy polyfunkční výrazy uváděny izolovaně, ne ve výpovědích, je obtížné je posoudit. 19.2 Navrhovaná struktura výkladu Domníváme se, že většinu lexémů s platností větného ekvivalentu (mimo slovnědruhově netransponované vokativy substantiv, popř. obecně mimo tzv. jednočlenné věty jmenné) lze spolehlivě řadit k citoslovcím. Odlišení citoslovcí a částic v mluveném projevu je třeba považovat za základní, zajišťuje je intonace, důraz a pauzy. Částice přiřazené k větě dodatečně či osamostatněné lze identifikovat po jejich přemístění s užitím týchž kritérií (částice: Bude pršet, asi. / Bude pršet. Asi. / Asi bude pršet. : citoslovce: Půjdeme? Asi, bude pršet.). V případě nedokončené výpovědi omezené na částicový výraz je směrodatná právě intonační neuzavřenost, resp. její grafické znázornění (částice: Možná...; citoslovce: Možná.). Aktualizační deformace a ztráta plného paradigmatu signalizují přechod lexému z ohebných autosémantik mezi slova neohebná (děkuji - děka - ď; Bože - bóže; člověče - čoveče - čéče). Desémantizace slovnědruhově transponovaného lexému tvoří další delimitační znak částic (Pochopitelně tam nepřišel. = „nepřišel tam“ + hodnocení obsahu výpovědi na základě předpokladu 110 ČŘJ, str. 75,3.3. 159
mluvčího). Citoslovce na této cestě procházejí spíše resémantizací, tj. restrukturací významů (Pochopitelně, nepřišel tam. = „Vývoj situace se dá (dal) předpokládat; vím to já a předpokládám, že můžeš porozumět i ty; vše má svou logiku“: „nepřišel tam“). Navrhovaná struktura textu: Částice (partikule) Obecná charakteristika Kritéria klasifikace částic Částice apelové Částice hodnoticí Částice emocionální Částice strukturující text Citoslovce (interjekce) Obecná charakteristika Kritéria klasifikace citoslovcí Citoslovce emocionální Citoslovce kontaktová Citoslovce zvukomalebná Citoslovce povelová
160
20 SPOJKY A PŘEDLOŽKY Barbora Štěpánková 20.1 Spojky
20.1.1 Zpracování spojek v současných mluvnicích Analyzované mluvnice (Mluvnice češtiny 2, Příruční mluvnice češtiny a Mluvnice současné češtiny) označují spojky za výrazy sloužící ke spojování vět a větných členů, resp. částí věty, vyjadřující vztah koordinace a subordinace/dominace, které nejsou větnými členy. Shodně řadí spojky mezi neohebné a neplnovýznamové výrazy. Mluvnice češtiny 2 (která se více než dvě další mluvnice věnuje určitým specifikům a detailům v rámci kapitoly o spojkách) však odlišuje výrazy aby, kdyby, které chápe jako ohebné, a místo termínu neplnovýznamový používá nesamostatný, resp. významově nesamostatný. Mluvnice rozdělují spojky podle jejich složení (jedna vs. více částí) a podle vztahů, které vyjadřují (souřadicí/parataktické vs. podřadicí/hypotaktické). Poněkud odlišné je v jednotlivých mluvnicích chápání víceslovných spojkových výrazů: Mluvnice češtiny 2 za spojky jako takové považuje pouze jednoslovné výrazy, výrazy víceslovné důsledně odděluje, také vzhledem k tomu, že jejich součástmi nejsou výhradně spojky, a používá termíny spojkové výrazy (spojková sousloví). Příruční mluvnice češtiny hovoří o kombinovaných spojkových výrazech, do nichž se integrují adverbia, částice i substantiva, avšak nijak striktně je od jednoslovných spojek neodlišuje. Mluvnice současné češtiny se k slovnědruhovému obsazení víceslovných spojkových výrazů nijak nevyjadřuje, používá zde neutrální termín „slovo“ a říká, že i vícečlenné výrazy svou funkcí mezi spojky patří. Spojky podřadicí a souřadicí jsou v mluvnicích dále děleny na základě vztahů, které vyjadřují mezi větami či větnými členy (u spojek souřadicích), a na základě vztahu věty dominované k větě řídicí mezi větami či větnými členy (u spojek podřadicích). Detailnost rozčlenění v tomto případě souvisí s celkovým uchopením syntaktických vztahů v dané mluvnici. V Mluvnici současné češtiny se jako problematické v tomto ohledu jeví vydělení "důsledkového vztahu" jak u souřadicích, tak u podřadicích spojek. Příklady zde uvedené o žádném významovém ani funkčním rozdílu nevypovídají:
oni běželi za mnou, tak jsem vyběhl na střechu (souřadicí) vs. byl k nim však něžný, takže jim jeho podivínství nevadilo (podřadicí) 161
(Spojka takže bývá tradičně řazena mezi spojky podřadicí.) Příruční mluvnice češtiny tyto spojky (resp. tento typ vztahu) řadí ke spojením hypotaktickým, a to vzhledem k jejich sémantické blízkosti k příčinnému vztahu. Mluvnice češtiny 2 pak uvádí velké množství spojek reprezentujících jednotlivé významy, avšak bez větných příkladů. To při značné polysémii a homonymii tohoto slovního druhu nepovažujeme za příliš vhodné. Mluvnice češtiny 2 na rozdíl od dalších zmiňovaných mluvnic vymezuje místo spojek v systému spojovacích prostředků a stručně se věnuje i dalším členům této skupiny, tj. relativům a korelativům (jimž je zároveň věnován prostor v příslušné části mluvnice). Uvádí též klasifikaci spojek a spojkových výrazů vzhledem k jejich původu a charakteristice jejich komponentů.
20.1.2 Nástin zpracování spojek pro MMČ 20.1.2.1 Spojovací prostředky Jazykové prostředky, které spojují věty či větné členy a vyjadřují mezi těmito jednotkami. Spojovací prostředky rozčleňujeme na základě několika kritérií: 1. Spojují jednotky na stejné úrovni? ANO ‒ spojky souřadicí (vztah koordinační a apoziční) NE (= spojují jednotky na různých úrovních) ‒ (vztah subordinační) → 2. Patří mezi ohebné slovní druhy? ANO – vztažná zájmena NE (= patří mezi neohebné slovní druhy) → 3. Jsou větným členem? ANO ‒ vztažná příslovce NE (= nejsou větným členem) ‒ spojky podřadicí
20.1.2.2 Spojky Neohebný synsémantický slovní druh, který není větným členem. (V kapitole o slovních druzích počítáme s charakteristikou synsémantických slovních druhů v tom smyslu, že nejde o slova, která nenesou samostatný význam, ale o slova, jejichž význam je zpravidla patrný až v kontextu.) Spojují věty či větné členy, vyjadřují jejich vzájemné syntaktické vztahy (koordinace vs. subordinace) a specifikují jejich sémantické vztahy (odlišné pro spojky souřadicí a pro spojky 162
podřadicí). Pozn. ke spojkám aby, kdyby: Tyto spojky vznikly složením spojek a a kdy a slovesného komponentu by, který si ponechal svoje flektivní tvary pro osoby jednotného i množného čísla. Vzhledem k funkci ve větě a uzuálnímu užívání řadíme tyto výrazy mezi spojky.
20.1.3 Dělení spojek Spojky rozdělujeme na základě jejich složení/podoby a dále na základě jejich funkce ve větě. 20.1.3.1 Dělení spojek podle složení 20.1.3.1.1 Spojky jednoslovné Představují relativně ustálený soubor výrazů. Na rozdíl od předložek však nelze hovořit jen o primárních spojkách, protože řada ustálených jednoslovných výrazů je sekundárního původu. Zpravidla se jedná o spojky vzniklé skládáním, srov. divže, zatímco. Spojky složené, jednoslovné se mohou od svých víceslovných protějšků sémanticky odlišovat. Srov. posun významu: takže (důsledek) vs. tak, že (účinek, popř. způsob). Děti neměli žádné, takže všechny nadbytečné peníze investovali do zkrášlování svého obydlí a přilehlé zahrady. vs. Zápach a kouř ho oslepily tak, že tu ženu neviděl jasně. 20.1.3.1.2 Spojky víceslovné (spojkové výrazy) Spojky (spojkové výrazy), které se skládají z více komponentů, se dále člení vzhledem k tomu, v jakém vzájemném postavení stojí ve větě a jaké je jejich komponentové obsazení. Označení spojkové výrazy užíváme i vzhledem k tomu, že některé z komponentů nemusí patřit mezi spojky; jedná se zejména o příslovce a částice. A) Spojkové výrazy těsné Ustálené spojení dvou výrazů (dvou spojek, spojky a příslovce, spojky a částice), které vyjadřuje zvláštní vztah, odlišný od vztahů vyjadřovaných jednotlivými komponenty. Spojkový výraz je často synonymní s existující spojkou: i když (přestože), a proto (tedy), a přece (přesto), hned jak (jakmile) Rád vzpomíná na Skandinávii, i když nejvíce si zamiloval Chorvatsko. 163
Hned jak se objevila, ozval se bouřlivý aplaus. B) Spojkové výrazy distantní Jedná se o kombinaci výrazů (spojek, příslovcí či částic ve funkci spojky), které mají společnou sémantickou funkci. Tyto spojkové výrazy se užívají především v souřadicím spojení. V této ustálené podobě se objevuje několik typů kombinací spojkových výrazů: a) může se opakovat táž spojka: jednak – jednak, ani – ani, Šetří jednak peníze a jednak i čas. b) jde o ustálené spojení dvou výrazů: jak – tak Nabídl mi řád jak technický, tak interpretační. c) jde o variabilní spojení několika komponentů: Jedná se o víceslovné výrazy, jejichž komponenty lze ve větách obměňovat, přičemž ale význam zůstává stejný. Rozdílná může být např. jejich stylová platnost (srov. nejen vs. nejenom, či ale vs. avšak). Některé výrazy, které jsou komponenty takovýchto spojení – i, nejen, dokonce, také – lze považovat za zdůrazňovací, aktualizační částice, které modifikují spojovací funkci a upozorňují na jednotlivé prvky koordinace. nejen – ale, nejen – ba dokonce, nejen – ale i, nejen – nýbrž, buď – nebo Zvláštní klima neexistovalo jen venku, nýbrž i vevnitř. Je nejenom milý, ale také velmi inteligentní.
20.1.3.1.3 Spojkové konstrukce Spojky se také stávají komponenty delších konstrukcí, které obsahují též část zájmennou a sekundární předložku: na rozdíl od toho, že/zda/jestli..., v důsledku toho, že/jak/co... Mohl to předpokládat vzhledem k tomu, že na náměstí je rozmístěna Nová garda a nedovoluje nikomu projít. Spojkové konstrukce jsou typické pro spojení podřadicí. 164
20.1.3.2 Dělení spojek podle funkce ve větě 20.1.3.2.1 Souřadicí spojky Souřadicí spojky vyjadřují vztah koordinace a apozice mezi větami a větnými členy na téže úrovni. Nejsou součástí žádného ze spojovaných výrazů. Vyjadřují různé vztahy. Slučovací Vyjadřuje spojení dvou vět či větných členů: a, i, ani, jak – tak, ani – ani, jednak – jednak Hubený jsi jako lunt a v obličeji taky nevypadáš nejlíp. Leží na břiše s roztaženýma rukama i nohama. Zřejmě mu nebylo ani líp, ani hůř. Stupňovací Vyjadřuje spojení, v němž druhý člen stojí na vyšší či nižší úrovni než člen první: ba, a dokonce, nejen – ale i, nejen – nýbrž, nejenže Bílá paní ze zvonice chodí nejen po hřbitově, nýbrž i do proboštské zahrady. Byly zde odhaleny četné nesprávnosti, ba dokonce falšování. Nejenže ji podvádí, ale ještě ji bije. Odporovací a konfrontační Vyjadřuje spojení členů, které jsou vzájemnými protiklady či paralelami: ale, avšak, však, nýbrž, kdežto, sice – ale Paul vážil sedmasedmdesát kilo, kdežto jeho bratr Carl jen čtyřiasedmdesát. Oba jsou bystří a energičtí, ale nesnášenliví až hrůza. Její jemná tvář byla sice klidná, ale bledá. Vylučovací a alternativní Vyjadřuje spojení dvou alternativních členů; tyto členy buď mohou platit současně (slabá disjunkce), nebo nemohou platit současně (silná disjunkce): nebo, ať – nebo, buď – anebo, či, ať už Buď půjde do ústavu, nebo do vězení. Strop byl už asi jen na stopu či dvě nade mnou. 165
ať už jde o seniora nebo juniora Důsledkový Vyjadřuje spojení, v němž druhý člen vyplývá z členu předchozího: a proto, proto, a tudíž, tedy, a tedy, a tak Rokle byly všechny stejné, a tak bylo nemožné rozeznat jednu od druhé. Róza Šáron byla totiž těhotná, a proto opatrná. Neporušují základní zájmy společnosti jako celku, a nejsou tudíž amorální. Důvodový Vyjadřuje spojení, v němž druhý člen zdůvodňuje, vysvětluje člen předchozí: neboť, totiž Všichni směřovali k západu, neboť v Kalifornii propukla zlatá horečka. K tomuhle jezevci nechoďte moc blízko, on totiž kouše. Apoziční Vyjadřuje spojení, v němž druhý člen upřesňuje, znovu pojmenovává člen první (apozici chápeme jako samostatný typ vztahu, tedy ne totožný s koordinací, avšak podle našeho názoru se k jeho vyjádření používají souřadící spojky): a to, a sice, či, totiž Slečna, či lépe řečeno paní Irena, se vrací z vyjížďky v sedm. Jedna žena však pro něj přece jen existovala, a to Irena Adlerová. Dosvědčit může leda jedinou věc, totiž že ona to nebyla. 20.1.3.2.2 Podřadicí spojky Podřadicí spojky vyjadřují vztah věty (příp. i větného členu) k větě řídící. Pokud připojují větu vedlejší, jsou její součástí. Detailnost členění na jednotlivé typy v tomto případě velmi úzce souvisí s koncepcí zpracování vedlejších vět, potažmo syntaktických vztahů vůbec. Např. v rámci vztahu způsobového lze vyčlenit vztah srovnávací apod. Vyjadřují vztah: Obsahový že, aby, zda, jestli, jak 166
Zdálo se, že o současné literatuře, filosofii a politice neví skoro nic. Nemusel mi říkat, abych na něho počkal. Pak se mě Josef zeptal, zda nechci ještě jednu kávu. Rádi bychom slyšeli, jak jste to dokázal. Příčinný a důvodový protože, ježto, díky tomu, že, poněvadž, jelikož Vystoupila z vlaku daleko před domovem, protože se cestou začala bát. Větu nedopověděla, jelikož vrzly dveře. Ježto je palba soustředěna přímo nad město, vzniká před bunkrem zoufalá situace. Právě přijel z tropických krajin, protože má snědý obličej. Účinkový že, tak že, až Třásl se tak, že sotva stál na nohou. Stiskl mi ruku, až to zabolelo. Účelový aby, ať Teď přidám trochu mléka, aby nápoj byl chutný. Posaďte se, ať si trochu promluvíme. Podmínkový když, pokud, jestliže, -li Jestliže ho miluje, musí mu věřit. Pokud mi neochabnou svaly na nohou, dostanu se na vrchol. Kdybych to věděl, ze všech sil bych se to snažil zapomenout. Má-li najít Malloryho, pak hned. Přípustkový ač, ačkoli, třebaže, přestože, i když, i kdyby Byl zatraceně těžký, přestože to byl takový mrňous. Oči se jí smály, ačkoli mluvila vážně. I když bzukot hmyzu nepřestal, prázdná ulice ztichla. 167
I kdyby přišel později, počkají na něj. Časový když, než, až, zatímco, mezitímco, dokud Když uslyšel naše kroky, ohlédl se. Chodili jsme kolem dokola, zatímco startér četl seznam přihlášených. Prostě si mne nebudete všímat, dokud mě to nepřejde. Způsobový tak aby, tak že, bez toho aby, jako, než Svou teorii upravil tak, aby rovnice měly statické řešení. Reagoval tak, jak jsem předpokládal. Paže se mu pohybovaly, jako by byl něčím zaměstnán. Raději bych bydlel s někým než sám. 20.2 Předložky
20.2.1 Zpracování předložek v současných mluvnicích Ve všech analyzovaných současných mluvnicích (tj. Mluvnice češtiny 2, Příruční mluvnice češtiny a Mluvnice současné češtiny 1) jsou předložky řazeny mezi neohebné a tzv. synsémantické slovní druhy. Klasifikovány jsou shodně podle spojitelnosti s pády jména a podle původu. Dělení předložek podle původu, tj. na předložky primární a sekundární (Mluvnice češtiny 2), resp. původní a nepůvodní (Příruční mluvnice češtiny) či vlastní a nevlastní (Mluvnice současné češtiny 1) se do určité míry liší vzhledem k pojetí „původnosti“. Mluvnice současné češtiny 1 vychází z ryze synchronního hlediska a za předložky „vlastní“ považuje ty „jednoslovné, z hlediska dnešního tvaru neodvozené“, které „neplní jinou než předložkovou funkci“, do skupiny vlastních předložek tak řadí také předložky podle, mezi, proti, dle, zpod, zpoza a vně. Liší se tak od Mluvnice češtiny 2, která se drží diachronního pojetí a za „primární“ považuje předložky, resp. „třídy (předložkových) morfémových útvarů, které jsou slovotvorně nederivované (mají však těsný vztah k předponám)“. Obdobný je i přístup Příruční mluvnice češtiny. Mluvnice češtiny 2 chápe dělení podle původu jako základní, kapitolu o předložkách rozděluje na dvě části (předložky primární a předložky sekundární) a každý z těchto typů zkoumá samostatně. V části o sekundárních předložkách se pak poměrně podrobně věnuje i kritériím, na jejichž základě jsou jednoslovné a víceslovné výrazy řazeny mezi předložky. Příruční mluvnice češtiny i Mluvnice češtiny 2 se zabývají také užitím 168
sekundárních/nepůvodních předložek z hlediska stylového, zejména co se týče jejich užití v rámci funkčního stylu a stylových příznaků. Další kategorizace předložek v mluvnicích vychází z jejich pádové spojitelnosti se jménem. Toto dělení je do značné míry provázáno i s významovou charakteristikou předložek a snaží se strukturovat předložky (zejména primární, případně jednoslovné sekundární) na základě společných sémantických rysů. V tomto ohledu jde vždy o značné zjednodušení či zobecnění ‒ vzhledem k polyfunkčnosti předložek. Jako snahu systematizovat určitou část sémantiky primárních předložek, předkládá Mluvnice češtiny 2 funkčně-sémantické zobrazení jejich vlastností, které vychází z lokálně-temporálního zachycení sémantických vztahů a je doplněno názorným schématem. (Nutno podotknout, že z tohoto hlediska je mluvnice vždy určitým zobecněním a celé spektrum významů předložek by veřejnosti měl přinášet slovník.) Mluvnice současné češtiny pak na rozdíl od dvou dalších věnuje samostatnou část vokalizaci předložek. Tato mluvnice vychází z korpusových dat a pozornost věnuje též frekvenci jednotlivých předložek.
20.2.2 Nástin zpracování předložek pro MMČ Jako předložky označujeme neohebná slova, která spolu s pády upřesňují významovou a gramatickou funkci jména ve větě (zejména jde o substantiva, popř. také substantivní adjektiva, zájmena, číslovky – dále jen jméno). Pojí se se jménem v určitém pádě, spolu s ním tvoří tzv. předložkovou frázi a jsou společně jedním větným členem. Vytvářejí vztahy mezi jmény: váza s květinami, růže z papíru, vztahy mezi jmény a slovesy: běhal po lese, uvažuje o prodeji auta nebo společně se jménem vytvářejí okolnostní určení: o víkendu jedeme na chatu, na východě svítá. V některých případech jsou předložky součástí valenční vazby slovesa – těší se na jaro, substantiva ‒ vztah k přírodě, výjimečně i adjektiva – dítě závislé na matce či adverbia – kolmo k podlaze. Předložky lze členit na základě jejich původu, na základě jejich stavby a dále na základě jejich pádové spojitelnosti. 20.2.2.1 Primární předložky Jádro slovního druhu předložek tvoří soubor starých slov, která byla předložkami vždy, tj. nevznikla ze slov jiného slovního druhu. Označujeme je jako primární předložky: bez, do, k , na, nad, o, od, ob, po, pod, pro, před, přes, při, s, u, v, z. Vyznačují se velkou polyfunkčností a polysémií. Ty z nich, které jsou zakončené na souhlásku (s výjimkou ob), mají i vokalizovanou variantu např.: nade, ke/ku, přede. Vokalizace z důvodů snazší výslovnosti je v současnosti zachována především u neslabičných předložek k, s, v, z, po nichž následuje slovo začínající stejnou 169
nebo podobnou hláskou: ke kolu, se sestrou, ve vodě, ze stromu. U slabičných (př. bez, nad, pod, před, přes) už výslovnostní důvody nejsou tak silné a vokalizovaná podoba se pojí jen s omezeným počtem slov, zpravidla na základě úzu. Po zkoušce mně přede všemi vynadal. No nono, jen se nade mě nepovyšuj. Je tam jen plno kouře, který nejspíš pronikl škvírou pode dveřmi. Přesto přese všechno jsem nepřestávala Chrise milovat bláznivou, zaslepenou láskou... Vokalizovaná předložka bývá i součástí ustálených spojení: srov. neustáleně používané bez všeho v s . beze všeho užívané také ve významu ‚klidně, samozřejmě‘. Kosovští Albánci opouštějí své domovy bez všeho, tedy i bez psů. Kdyby si mu někdo řekl o peníze, Patrick by mu je beze všeho dal. S větší mírou vokalizace se pak můžeme setkat v textech s příznaky vyššího, knižního stylu: Ležela v hrobech beze jmen. 20.2.2.2 Sekundární předložky Předložky, které postupným vývojem vznikají z jiných slovních druhů, označujeme jako sekundární. Ve srovnání s primárními předložkami vyjadřují specifičtější, konkrétnější vztah. U některých předložek je původ ze synchronního hlediska už zastřený, např. dle, kromě, mezi, mimo, podle atd. U jiných je původ stále patrný a tyto předložky jsou pak často homonymní s výrazy z jiných slovních druhů. Příklady vzniku jednoslovných sekundárních předložek: ustrnutím substantivního tvaru, např.: stran, díky, místo; ustrnutím předložkové fráze a oddělením od příslovcí, např.: kvůli, doprostřed, navzdory; ustrnutím přechodníkového tvaru slovesa, např.: vyjma; osamostatněním/oddělením od příslovcí, např.: blízko, nedaleko; spojením více předložek, např.: zpod, zpoza atd. 20.2.2.3 Předložkové výrazy Kromě jednoslovných předložek se v češtině vyděluje řada ustálených víceslovných výrazů, které vystupují ve funkci předložky. Formálně mají podobu spojení předložky či více předložek a slova jiného slovního druhu, např.: substantivum + předložka: vzhledem k 170
předložka + substantivum: z hlediska sloveso (ustrnulý přechodníkový tvar) + předložka: nehledě na, soudě podle příslovce + předložka: spolu s zájmeno + předložka: co do předložka + substantivum + předložka: v souvislosti s, na rozdíl od Předložkové výrazy mají různou míru ustálenosti, tzv. prepozionalizace. Mezi kritéria ustálenosti patří například nerozdělitelnost celku, nenahraditelnost komponentů, významová nesamostatnost jednotlivých komponentů v daném významu atd. Za zcela ustálené se dají označit např. výrazy až na: až v tomto případě už ztratilo samostatný význam i slovnědruhovou příslušnost ‒ nelze určit, zda jde o částici či příslovce; vzhledem k: substantivum vzhled v tomto významu neexistuje. Zvýše uváděných typů předložkových výrazů se naopak spojení předložka + substantivum dá zpravidla považovat za nejobtížněji ustálitelné, velmi těžko se odlišuje od prostého předložkového pádu. Např. předložkový výraz v centru se objevuje i v jiných pádech / v jiných spojeních ‒ z centra, do centra, lze jej rozšířit o adjektivum v samém/širším/úplném centru (města). Podle dokladů v korpusech ÚČNK se pak vyskytuje především ve spojeních se slovem město či s konkrétními názvy měst, u nichž lze tudíž předpokládat úplnou konkrétnost spojení ‒ centrum Madridu, v centru Madridu. V ostatních případech jde převážně o spojení typu v centru pozornosti a v centru dění, kde lze hovořit o ustálenosti celého spojení. Předložkové výrazy se tedy pohybují na pomezí slovního druhu předložek a ustálených obratů, klišé. Ve srovnání s předložkami mají v textech nižší frekvenci a jsou typické pro určité oblasti vyjadřování, zejména pro odborný a publicistický styl.
20.2.3 Sémantika předložek Předložky bývají řazeny mezi synsémantické slovní druhy, tzn. že významu nabývají až ve spojení se jménem/kontextem. Pokud však stojí samostatně, je patrný jejich původní význam, který je u většiny primárních předložek lokální, obdobný významu předponových morfémů; u sekundárních předložek (a předložkových výrazů) se do významu přenáší sémantika jejich zdrojových slov. S postupnou prepozionalizací pak původní význam ustupuje do pozadí. Srov. předložku díky užívanou i v negativních souvislostech: Devětadvacetiletá dívka z Rakovníka přišla díky své neopatrnosti o několik tisíc korun.
171
20.2.4 Dělení předložek podle spojitelnosti s pádem U dělení na typy podle spojitelnosti spolu s předložkami uvádíme i předložkové výrazy; chápeme je jako funkční ekvivalenty předložek nehledě na jejich někdy neúplnou prepozionalizaci. Předložky s nominativem S nominativem se pojí zejména předložky cizího původu. Významem zpravidla odpovídají některé z českých předložek (např.: via ‒ přes, kontra ‒ proti), jsou však typické pro určitý styl, obor jako součást terminologického či slangového vyjadřování. ad ‒ s významem k; časté v písemných administrativních projevech, př.: ad bod 3), nebo jako komponent právnických termínů, př.: sousloví ad acta, či jiných ustálených spojení ad hoc, ad absurdum. Případ ale policie zřejmě odložila ad acta, protože se v něm dále nic neděje. versus ‒ s významem kontrastu, rozporu či střetu ‒ proti, v psaných projevech často psáno zkratkou v s . typické pro publicistický styl, zejména pro sportovní oblast, někdy přejímáno z angloamerické terminologie pro právní spory. Toto středisko hraje prim v poměru cena versus kilometry lyžařských tratí a nabízené služby. Souboj Davida s Goliášem, to je sobotní souboj prvoligových týmů v šachové lize Rychnov vs. Poruba. à la ‒ s významem na způsob, podle typické pro kulinářství. guláš á la hrabě Esterházy, kuře á la bažant Křesílka a kanape á la šedesátá léta. Předložky s genitivem U značné části těchto předložek je genitiv reziduem původní substantivní vazby, např. vlivem, prostřednictvím, z hlediska Po loňské zimě byly vozovky vlivem střídání mrazů a oteplení velmi rozbité. Tato izolace splňuje vysoké nároky z hlediska akustiky a proti požární odolnosti. Dále vyjadřují např.: prostorové vztahy – u lesa, z lesa, do lesa, vně lesa (prostorová sémantika vyjadřuje příznak 172
blízkosti, distance ‒ jako opak těsnosti v lokálu v lese); časové vztahy – vyjadřují např. určitý časový interval: od pěti do osmi, za vlády Marie Terezie; Typické pro genitivní předložky jsou významy vyjadřující: původ a původce: Vyrobil hračku ze dřeva. Dostala dárek od tety. nezahrnutí, vyjmutí: Přišli bez dárku. Odjela bez manžela. Předložky s dativem Pro dativní předložky (stejně jako pro dativ) je typický příznak směřování do blízkosti, orientování se směrem k něčemu či vzhledem k něčemu. V prostorových významech: Šel k lesu. Otočil se čelem proti zdi. V časových významech: Bylo k večeru. Tentýž rys se přenáší i do abstraktní roviny: Patřili k sobě. Rozšiřuje se o: rys vyjádření zřetele: Neměl chuť k jídlu. Je odolný vůči bolesti. To bylo vůči tobě nespravedlivé. příznak střetu: Bojoval proti nepřátelům. Šel ven navzdory bouři.
Předložky s akuzativem Prostorové významy předložek pojících se s akuzativem v sobě nesou dynamický příznak (odpověď na otázku kam?). Položit knihu na/nad/pod stůl. Přejít přes most. Dále vyjadřují dosažení či překročení určité míry či hodnoty: Vážil přes/nad/pod tři kila. Nakoupil za 200 korun. Podobně i v časovém významu: Zaběhl pod dvě minuty. Vlak jede za dvě hodiny. Z abstraktních významů se předložkami s akuzativem vyjadřuje zejména účel: Prášek na praní. Jít pro chleba. Výhradně s akuzativem se pojí předložka ob vyjadřující přeskočení: Bydlí ob dva domy. Vzhledem k tomu, že akuzativ je pád typický pro objekt, vyjadřují i předložky s akuzativem často slovesnou valenci: Zajímal se o sport. Myslíme na vás. Předložky s lokálem Prostorové významy předložek pojících se s lokálem mají rys statičnosti, umístění: Ve škole. Na stole. Obdobně i významy časové: v roce 925, v létě, v březnu, na začátku, o žních. Ze slovesných vazeb je pro lokál typické vyjadřování vztahu k obsahu děje, a to hlavně spojením sloves uvažování a mluvení s předložkou o: Mluvit o knize. Přemýšlet o sobě. Snít o lásce. Předložky s instrumentálem Typické pro předložky pojící se s instrumentálem je vyjadřování zahrnutosti a průvodních 173
okolností reprezentované zejména předložkou s. Přišel se sestrou. Tancoval s nadšením. Obdobou je předložkový výraz spolu s. Koncem května 1979 byl spolu s dalšími představiteli VONS zatčen také Václav Havel. V prostorových významech je přítomný rys statičnosti a blízkosti: Obraz visel nad skříní. Čekat za rohem; obdobně tento rys nacházíme i v časových významech: nad ránem, před večeří. Spojitelnost s více pády Některé předložky se spojují i s více pády; většinou se dvěma, výjimečně i se třemi. Např. předložka za se pojí: s genitivem: Za války bylo málo masa. s akuzativem: Vyměnit větší byt za menší. s instrumentálem: Bydlel za městem. V případech, kdy se předložky pojí se dvěma pády, mohou jednotlivé pády vyjadřovat např.: 1. protikladné významové rysy: dynamičnost vs. statičnost postavit hrnek na stůl (akuzativ) vs. hrnek stál na stole (lokál) pověsit obrázek nad postel (akuzativ) vs. obrázek visí nad postelí (instrumentál) abstraktnost vs. konkrétnost přece jsme blízko půdě, z níž rostla minulost (dativ) vs. seděl u stolu blízko jazzového
klavíristy
(genitiv) 2. stylový příznak: zastaralost vs. neutrálnost jít v les (akuzativ) vs. být v lese (lokál) regionálnost vs. neutrálnost „[...] řekla starostka Nezabudic Ludmila Šnoblová. ‚Děti přijedou z různých koutů a o prázdninách jsou všechny místní‘ [...]“ (akuzativ) vs. „Dělá o prázdninách průvodce ve
Starém
Městě.“ (lokál) zachycení přechodu mezi dvěma pády, variantnosti způsobené např. analogií „[...] bylo zařízeno, že ani prezident, ani jeho choť nebudou už mít volnost navštěvovat lánskou obec, vyjma vychovatelku, která měla na starosti Gottwaldovu vnučku zadržení měli na zápěstí pouta, přesto se tvářili poklidně, vyjma
[...]“ (akuzativ) vs. Všichni
ženy majitele autodílny, která 174
měla zarudlé oči. (genitiv) Sémantická konkurence Jak už je patrné z odstavců o sekundárních předložkách a předložkových výrazech, mohou tytéž vztahy vyjadřovat různé předložky. Může se v tom případě jednat téměř o synonymní vyjádření: s ‒ spolu s. Přišel s matkou vs. Přišel spolu s matkou; regionální příznak: v ulici (reg. Čechy) ‒ na ulici (reg. Morava), A tak proběhla soutěž žáků brněnských základních škol, jejíž finále se odehrálo ve škole na Merhautově ulici vs. JAK TO CHODÍ V MODŘANECH: Paní učitelka se jmenuje Monika Vlasáková a tuhle 4. B ve škole v Mráčkově ulici zná od prvního okamžiku, kdy děti přišly do školy.; slangový příznak: bydlet v hotelu vs. bydlet na hotelu.
20.2.5 Předložky a jejich hranice Za ustálené a jednoznačné předložky můžeme považovat zejména předložky primární. U dalších předložek i předložkových výrazů nacházíme rysy, které je přibližují jiným slovním druhům či ustáleným spojením. Odchylky od typických předložkových rysů: nevyžadování určitého pádu jména; např.: kromě, místo, mimo Jejich užívání se neomezuje na spojení se jménem v určitém tvaru, ale vystupují i ve spojení s jinými pády, dokonce i s předložkovými pády. Místo v pondělí přišel ve středu. Kromě o praní a vaření se s ní nedalo o ničem mluvit. Mimo na zdraví se ji na nic nezeptal. (Předložky v těchto případech přebírají vazbu slovesa.) Zaplatím vám hotově místo šekem. Prodavačky místo aby prodávaly, čachrují se zbožím Díval se doma na televizi, místo aby pracoval. Místo se v těchto příkladech blíží spojce, srov. s Než by pracoval, díval se doma na televizi. postavení za jménem; např.: počínaje, konče, nevyjímaje Předložky přechodníkového původu vyžadují určitý tvar jména (rekce v těchto případech pochází od původních sloves), avšak v některých případech mohou stát i za jménem: Přišli všichni Petra nevyjímaje. vs. Přišli všichni nevyjímaje Petra. Budeme sem chodit celý týden počínaje dneškem a konče pátkem. vs. Budeme sem chodit celý týden dneškem počínaje a pátkem konče. elidované jméno V češtině existují i ustálená spojení/frazémy, v nichž se po předložce nevyskytuje jméno: (obsluha) nahoře bez, být pro, hlasovat proti, hybridní být in. V určitém kontextu (zejména v 175
mluveném projevu) lze jméno po předložce také vypustit. Mám se postavit před stůl nebo za stůl? Postav se před.
176
21 MORFONOLOGICKÉ ALTERNACE V SOUČASNÉ ČEŠTINĚ Markéta Ziková 21.1 Úvod Morfonologické alternace je téma v českém mluvnictví zatím důsledně nepropracovávané. Jako morfonologické alternace se označují takové změny formy morfémů, které nejsou motivovány ryze fonologicky. Jeden typ těchto alternací, založený na změně vokalické délky, ilustruje tabulka (1). Zde jsou uvedeny dvojice slov obsahující identický řetězec morfémů. Jeden z morfémů, tj. kořen v (1a), sufix v (1b) a prefix v (1c), má přitom dvě různé formy, v nichž alternuje krátký (V) a dlouhý vokál (VV). Alternace V~VV v těchto příkladech evidentně nemůže být fonologická, protože obě alternanty se objevují ve stejném fonologickém kontextu. (1)
a
vy-kliz-e-n-í – vy-klíz-e-n-í; u-raž-e-n-í – u-ráž-e-n-í
b
krop-i-c-í – krop-í-c-í; bal-i-c-í – bal-í-c-í
c
při-zvuk-ova-t – pří-zvuk-ova-t; vy-let-ova-t – vý-let-ova-t
. . . Dvojice v tabulce tvoří tzv. minimální páry, což znamená, že alternace V~VV se objevuje ve dvou různých morfosyntaktických strukturách: verbální substantiva v (1a) se liší co do vidu (V je u perfektiva, VV u sekundárního imperfektiva), adjektiva v (1b) mají buď účelovou (V), nebo procesuální interpretaci (VV). V (1c) spočívá rozdíl mezi slovesem s krátkým a dlouhým prefixem v kompozicionalitě – význam sloves s dlouhým prefixem je kompozicionální vzhledem k deverbálním jménům, z nichž jsou odvozena (srov. pří- zvukovat = „dávat přízvuk“, vý- letovat = „dělat výlety“), význam sloves s krátkým prefixem je pak založen buď na prostorovém významu daného prefixu (srov. let- ě- t a vy- let-ova-t = „létat vzhůru“), nebo je zcela lexikalizovaný (srov. zvuč- e- t = „vydávat zvuk“ a při- zvuk- ova- t = „souhlasit“). Ne všechny případy, kdy se forma téhož morfému liší co do kvantity vokálu, jsou ale stejného typu jako ty uvedené v tabulce (1). Dvojice v tabulce (2) na první pohled vypadají podobně: kořen a/nebo sufix a/nebo prefix mají dvě různé formy lišící se alternací V~VV; alternanty se přitom také objevují ve stejném fonologickém kontextu. (2)
a
trav-ou – tráv-ou; o-vlad-a-tel-n-ý – o-vlad-á-tel-n-ý 177
. b
brank-ař – brank-ář; kompost-er – kompost-ér
c
pro-hmat – prů-hmat; pro-sak – prů-sak
. . Rozdíl spočívá v tom, že u dvojic v tabulce (1) je alternace V~VV asociována s různými morfosyntaktickými kontexty, kdežto u dvojic v tabulce (2) nikoli: v druhém případě jde tedy pouze o fonologické varianty téhož slova.111 V klasickém strukturalismu jsou takovéto změny ve fonologické struktuře morfémů součástí samostatné jazykové roviny, která se označuje jako morfonologie.112 Ta je situována mezi rovinou fonologickou, jejímiž jednotkami jsou fonémy, a rovinou morfologickou, již tvoří morfémy. Množiny fonémů, jež spolu alternují uvnitř jednoho morfému, se pak označují jako morfonémy; např. alternace i~í, jíž se liší forma kořene ve dvojici vy- kliz- e- n-í
– vy- klíz- e- n-í, tak tvoří jednotku
morfonologické roviny, tj. jeden morfoném.113 Strukturalistický přístup k jazyku je převážně paradigmatický – cílem morfonologické analýzy je sestavit kompletní inventář morfonémů daného jazyka. A to je přesně to, co dělají české gramatiky: pouze evidují všechny zaznamenané alternace, aniž by říkaly, nakolik jsou pravidelné, zda jsou synchronně produktivní a v jakých morfosyntaktických kontextech se objevují; srov. MČ 1 (1986, s. 184–189), PMČ (1995, s. 31n., 36n., 39), ČŘJ (1996, s. 83–86), MSČ (2010, s. 127n.).114 Morfonémy jsou sice, viděno paradigmaticky, neuspořádané množiny fonémů, české 111 Tyto varianty se samozřejmě mohou lišit co do frekvence výskytu v textech, co do kolokací, v nichž se typicky vyskytují, nebo co do stylistické příznakovosti. To ale nemění nic na tom, že reprezentují tytéž morfosyntaktické struktury. 112Morfonologii jakožto samostatnou jazykovou rovinu postuloval Trubecký (1934). 113 Ve strukturalistické tradici jsou morfémy definovány jako jazykové znaky, tj. jako formy arbitrárně asociované s určitými gramatickými a/nebo sémantickými rysy. Morfosyntaktickou strukturu pak tvoří lineární řetězce těchto znaků; podobně jako fonologickou strukturu tvoří lineární řetězce jednotlivých fonémů. Netvoří-li morfosyntaktickou strukturu nic jiného než lineární řetězce morfémů, pak minimální páry uvedené v tabulce (1), jsouce složeny z týchž morfémů, nutně reprezentují tytéž morfosyntaktické struktury. To znamená, že distribuce dlouhých a krátkých vokálů v těchto dvojicích nemůže být motivována morfosyntakticky, ale musí být interpretována jako náhodná. Z tohoto pohledu tedy neexistuje žádný rozdíl mezi distribucí délky v minimálních párech, které tvoří například kořeny bal (balit) – bál („ples“), a distribucí délky v minimálních párech typu vy-kliz-e-n-í – vy-klíz-e-n-í: v obou případech je vztah mezi formou kořene, tj. jeho kvantitou, a jeho významem, tj. gramatickými rysy, s nimiž je tato forma asociována, arbitrární. 114 Signifikantní jsou z tohoto pohledu dvě studie, jež si kladou za cíl popsat vokalické a konsonantické alternace v současné češtině (Šefčík, 2003, 2004). Autor v nich přímo říká, že při své analýze nebude přihlížet k „produktivitě ani motivaci paradigmatických alternací“ (Šefčík, 2004, s. 441). 178
gramatiky je ale chápou jako vnitřně uspořádané: jedna z alternant je vždy označena jako základní, další jako odvozená. Z toho pohledu alternace vokalické délky spadají do dvou typů: alternace založené na dloužení a alternace založené naopak na krácení. Podobně například alternace vokálu s nulou jsou buď založené na epentezi (tzv. vznikové alternace), nebo naopak na elizi (zánikové alternace), alternace dentál s palatálami jsou buď palatalizační (měkčící alternace), nebo naopak depalatalizační (tvrdnoucí alternace) apod. Problém spočívá v tom, že jednotlivé alternace jsou v gramatikách zařazovány k daným typům většinou ad hoc, bez jasných kritérií, jež by se opírala o detailní morfosyntaktickou a fonologickou analýzu. To pak vede k tomu, že identické alternace jsou interpretovány jako různé, a to i v případě, že se objevují ve stejném morfosyntaktickém kontextu. To lze ilustrovat na dvojicích složených z jednoslabičného infinitivu a l-ového participia, tedy růst – rostl a příst – předl, kde kořenový vokál alternuje mezi krátkým a dlouhým (změna kvantity je navíc doprovázena změnou kvality). Ačkoli se distribuce alternant v kořeni řídí týmž vzorcem, to znamená, že dlouhá alternanta je vázána na infinitiv a její krátký protějšek na l-ové participium, MČ 1 (1986, s. 186) tyto alternace klasifikuje jako patřící ke dvěma různým typům: alternace ve dvojici růst – rostl je zde interpretována jako dloužení, alternace u příst – předl naopak jako krácení. 21.2 Synchronní produktivita a pravidelnost alternací Cílem moderní mluvnice češtiny by tedy měla být nová typologie morfonologických alternací v současné češtině, která bude založena na systematické morfosyntaktické a fonologické analýze. Alternace tedy budou popsány jak podle svých fonologických vlastností (konsonantické vs. vokalické alternace atd.), tak i podle toho, v jakých morfosyntaktických kontextech se objevují. Nová typologie by měla zohlednit i to, jak jsou dané alternace pravidelné a zda jsou synchronně produktivní. Pendant ke klasickému strukturalismu představují lingvistické teorie, v nichž jsou informace o jazykových strukturách reprezentovány dvojím, principiálně odlišným způsobem, to znamená, že jsou buď definovány v lexikonu, nebo v gramatice, kde jdou kódovány gramatickými pravidly. V modelech jazyka založených na vztahu lexikon – gramatika bude rozdíl mezi synchronně produktivními alternacemi a těmi, které už produktivní nejsou, spočívat právě v jejich rozdílné reprezentaci. Produktivní alternace, jsouce mluvčími synchronně derivovány, budou reprezentovány jako výsledky gramatické aktivity, to znamená, že budou kódovány formou pravidel. Neproduktivní alternace jsou sice také výsledkem derivace, ta ale byla aktivní v nějaké dřívější fázi jazyka; synchronně tedy budou reprezentovány v lexikonu jakožto alomorfy jednoho morfému, tj. jakožto dvě různé formy, které jsou lexikálně asociovány s týmž významem. Rozdíl mezi reprezentací produktivních a neproduktivních alternací můžeme ilustrovat na 179
příkladu kvantitativní alternace a~á. Ta je zcela produktivní u maskulinních deminutiv derivovaných sufixem -ek, o čemž svědčí mj. chování přejatých kořenů u dvojic jako např. program – prográm-ek, fotbal – fotbál- ek nebo mejdan
– mejdán- ek. V tomto případě tedy bude alternace a~á
reprezentována jako výsledek derivace, která se řídí následujícím pravidlem: je-li posledním vokálem a, pak se v kontextu deminutivního sufixu -e k dlouží na á; v lexikální reprezentaci zmíněných kořenů tedy bude krátký vokál, který se zdlouží podle pravidla definovaného výše.115 Alternace a~á se objevuje také u maskulinních kořenů, a to v deklinačním paradigmatu: dlouhý vokál se objevuje před nulovou koncovkou v nom./akuz. sg, všude jinde je krátký vokál; srov. např. nom./akuz. sg. hrách – gen./lok. sg. hrach- u, nom./akuz. pl. hrach-y, …; nom./akuz. sg. p r á h – gen./lok. sg. prah-u , nom./akuz. pl. prah-y. V tomto případě je ale alternace a~á neproduktivní, protože je vázána na uzavřenou množinu kořenů (vedle hrách a práh je to ještě mráz a kámen); u ostatních kořenů, které patří ke stejnému deklinačnímu paradigmatu, vokál nealternuje; srov. např. nom./akuz. sg. prach, gen./lok. sg. prach- u , kde je kořenový vokál stabilně krátký, a nom./akuz. sg. sráz, gen./lok. sg. sráz- u, kde je naopak stabilně dlouhý. Obě formy kořene tedy budou v tomto případě reprezentovány jako lexikálně definované alomorfy, z nichž ten s dlouhým vokálem bude v lexikonu asociován nejen s určitými sémantickými, ale i morfosyntaktickými rysy, tj. [nom/akuz] a [sg].116 Obecně lze říci, že existují tři hlavní indikátory toho, že je daná alternace v daném morfosyntaktickém kontextu už lexikalizována. Prvním indikátorem jsou dublety: vysoký počet alternujících a nealternujících forem, které koexistují vedle sebe, ukazuje na to, že daná alternace pravděpodobně již není synchronně aktivní. Druhým indikátorem lexikalizace jsou výjimky a nepravidelné formy: čím vyšší je poměr výjimek, tj. nealternujících forem, vůči pravidelným, tj. alternujícím formám, tím vyšší je pravděpodobnost, že je daná alternace již synchronně lexikalizována. Na lexikalizaci také ukazuje chování přejatých slov: nově přejatá slova mohou i nemusejí alternovat; jestliže se v nich daná alternace systematicky neobjevuje, pak to svědčí o tom, že je vázána již jen na lexikalizované struktury.117 115 Ve skutečnosti je chování vokálu (nejen a) v kontextu deminutivního sufixu -ek závislé ještě na typu konsonantů, které za ním následují; k tomu viz dále. 116 Délka vokálu v deminutivech hráš-ek a mráz-ek pak bude výsledkem aplikace dloužícího pravidla na krátké alomorfy, stejně jako je tomu u ostatních maskulinních kořenů zakončených na aC; k tomu detailněji viz dále. Obecně řečeno, tatáž alternanta v jednom morfému, může být paralelně reprezentována různým způsobem v závislosti na morfosyntaxi: ve spojení s určitými morfosyntaktickými rysy je např. určitý vokál lexikálně definován jako dlouhý, zatímco ve spojení s jinými rysy je lexikálně krátký a jeho délka je výsledkem gramatické aktivity, tj. fonologické derivace. 117 Produktivita alternací i jejich podstata se mohou měnit. Je typické, že alternace, které jsou ze synchronního pohledu neproduktivní, tzn. objevují se jen u uzavřené množiny morfémů, byly ve 180
Produktivita a pravidelnost alternací je závislá jak na fonologických vlastnostech alternant, tak i na morfosyntaktickém kontextu. To opět můžeme ilustrovat na příkladu kvantitativních alternací. Kvantitativní alternace, které se objevují v současné češtině, jsou obecně dvojího typu: a) ryze kvantitativní alternace, např. a~á (br- a-l – br- á-t ), b) alternace spojené se změnou kvality, např. u~ou (ku- l – kou-t). Oba typy alternací se přitom mohou lišit co do distribuce vzhledem k typu morfémů, s nimiž jsou asociovány, i co do produktivity. To, že se produktivita kvantitativních alternací liší paradigma od paradigmatu a že jeden a týž vokál může alternovat s různými vokály v závislosti na morfosyntaktickém kontextu, lze demonstrovat na chování vokálu u: ten je součástí jak ryze kvantitativní alternace u~ú, tak i kvantitativně-kvalitativní alternace u~ou. Vokál u se prostě dlouží, jen je-li součástí prefixu, a to ve dvou morfosyntaktických strukturách: 1. u prefigovaných deverbativ, derivovaných přímo z verbálního kořene (např. u-lov-i-t – ú- lov- ek, u- lož-i-t – ú-lož- k- a, u-plat-i-t – ú-plat-a, ú- plat- ek), 2. u nominalizovaných předložkových frází (např. u moře – ú-moř-í, u země – ú-zem-í). V těchto dvou strukturách je alternace u~ú zcela pravidelná: neexistují dublety typu ú-nava / *u-nava ani nezdloužené formy typu*u-patí. Jinde vokál u alternuje s diftongem o u , přičemž tato alternace je různě produktivní v závislosti na morfosyntaxi. Alternace u~ou se objevuje např. u deminutiv derivovaných sufixem -ek; srov. např. zub – zoub- ek, kluk – klouč- ek nebo prut – prout-ek. Vše přitom ukazuje na to, že dloužení u>ou před deminutivním sufixem -ek není synchronně produktivní: 1. existují dublety jako chlum-ek / chloum-ek, 2. existují výjimky jako člun-ek nebo zvuč- ek, 3. přejaté kořeny, jejichž posledním vokálem je u, se typicky nedlouží; srov. např. tajfun – tajfun-ek, kečup – kečup- ek nebo lemur – lemur- ek. Porovnáme-li chování alternace u~ou s alternací a~á mohli bychom být v pokušení konstatovat, že jejich rozdílná produktivita u deminutiv na -ek souvisí s tím, že patří ke dvěma r ů z n ý m t y p ů m : d r u h á a l t e r n a c e k r y z e k v a n t i t a t i v n í m u t y p u a p r v n í k typu kvantitativně-kvalitativnímu. Hypotéza, že nižší produktivita alternace u~ou je důsledkem toho, že dloužení je spojeno se změnou kvality, ale evidentně neplatí. Distribuce alternace u~ou totiž není vázána jen na kořeny – objevuje se i v tematickém sufixu, který se dlouží v kontextu infinitivu; srov. např. sek-nu- l – sek- nou-t, klep-nu-l – klep- nou-t nebo cvak- nu-l – cvak- nou-t. V tomto případě je ale dloužení u>ou synchronně zcela produktivní: neexistují žádné dubletní infinitivy typu *-nu- t / -nou- t ani žádné výjimky, tj. infinitivy s krátkým sufixem. Daný tematický sufix se navíc pravidelně dlouží, i derivuje-li z přejatých kořenů; srov. neologismy jako např. klik- nu-l – klik-nou- t, mail- nu-l starších vývojových fázích produktivní. Ba co víc, většina z těchto neproduktivních alternací byly původně motivovány fonologicky, tj. byly výsledkem pravidelných fonologických procesů. 181
– mail-nou- t nebo skyp- nu-l – skyp-nou- t. Z toho, co bylo řečeno, vyplývá, že popis alternací musí být založen na důkladné fonologické a morfosyntaktické analýze jednotlivých alternačních paradigmat. 21.3 Typologie alternací Z typologického hlediska spadají synchronně aktivní alternace do tří hlavních skupin: 1. kvantitativní alternace (V~VV), 2. alternace vokálu s nulou (V~ø), 3. konsonantické alternace, které můžeme souhrnně označit jako palatalizační. V této studii se budu detailněji zabývat pouze prvními dvěma typy alternací.
21.3.1 Kvantitativní alternace Jak již bylo řečeno, kvantitativní alternace jsou dvojího typu podle toho, jestli je změna kvantity doprovázena i změnou kvality (kvantitativně-kvalitativní alternace), či nikoli (ryze kvantitativní alternace). Změna kvality pak může, ale nemusí být doprovázena změnou monoftongu na diftong; srov. u~ou (dub – doub- ek) oproti u~ú (u-psat – ú- pis).118 Kvantitativní alternace se objevují u všech typů morfémů, tj. jak u kořenů, tak i afixů, přičemž jejich distribuce se může případ od případu lišit. To lze dobře ilustrovat na příkladu dvou ryze kvantitativních alternací vysokých vokálů: u~ú a i/y~í/ý. Alternace i/y~í/ý se objevuje jak u afixů, a to prefixů (při- prav-i-t – pří-prav- a, vy-kon-a- t – vý- kon) i sufixů (sn-i-l – sn- í- t, chod-i-t – chod- í- v- a-t), tak i u kořenů (kry-l – krý- t, klid – klíd- ek). Distribuce alternace u~ú je oproti tomu omezená pouze na prefixy; viz výše uvedené příklady jako u- lov- i- t – ú- lov- ek nebo u moře – ú- moř- í.119 118 MČ 1 (1986, s. 185n.) zmiňuje ještě ryze kvalitativní alternace (s tzv. disjunktivními alternantami). K nim řadí ablautové alternace nízkého vokálu a se středními vokály e, o (např. pamat-ova-t – paměť, hrab-a-t – hrob) a alternace středních vokálů (např. lež-e-t – -lož-i-t). Tyto alternace ale nejsou synchronně produktivní – jsou výsledkem diachronních fonologických změn a jsou vázány na uzavřenou množinu starých kořenů. MČ 1 dále k alternacím vokálů stejné kvantity, ale různé kvality přiřazuje také alternace dlouhých vokálů. V této kategorii uvádí alternaci é~í/ý, kterou ilustruje na dvojicích jako ohén-ek – ohýn-ek nebo světél-k-o – světýl-k-o. Střídání vokálů v tomto případě ale není motivováno morfosyntakticky – uvedené příklady ilustrují fonologický proces tradičně označovaný jako úžení; jeho výsledkem jsou v uvedených příkladech pouze dubletní formy realizující tytéž morfosyntaktické struktury. Alternace é~í/ý tedy není morfonologická v pravém slova smyslu. Vedle toho MČ 1 zmiňuje ještě alternaci dlouhých vokálů á~í (přá-t – pří-zeň), která je ale synchronně zcela neproduktivní. 119 MČ 1 (1986, s. 185) uvádí i dva příklady alternace u~ú/ů v kořeni, tj. roz-půl-i-t – roz-pul a 182
Alternace u~ú je jediná, která je vázána pouze na prefix. Analogická alternace, jejíž distribuce by byla omezena pouze na sufix, pokud víme, neexistuje. Alternace asociované výhradně s kořeny pak jsou ryze kvantitativní i kvalitativně-kvantitativní. K prvnímu typu patří o~ó, kdy se kořenové o dlouží na ó v expresivních kontextech, konkrétně u deminutiv na -ek (telefon – telefón- ek) nebo u hypokoristik patřících k a-deklinaci (Božen-a – Bóž- a, Monik-a – Móň- a, Jonáš – Jóň-a, Tomáš – Tóm-a). Druhý typ kořenových alternací reprezentuje o~á. Tato alternace se objevuje u uzavřené skupiny verbálních kořenů, přičemž distribuce alternant je typicky závislá na vidu: dlouhá alternanta se objevuje v kontextu sekundárního imperfektiva; srov. kontrast mezi imperfektivem a perfektivem na jedné straně a sekundárním imperfektivem na straně druhé u trojic jako clon- i- t / za-clon-i-t – za-clán-ě-t, klon- i- t / vy-klon-i-t – vy- klán- ě- t, poj- i- t / s- poj- i- t – s-páj-e-t. Distribuce ostatních výhradně kořenových alternací, které gramatiky ve svých seznamech uvádějí, není postižitelná žádným pravidlem. Jde o alternace předních vokálů s nízkým vokálem, které jsou reliktem diachronního fonologického procesu založeného na asimilaci vokálů se sousedními konsonanty; sem patří kořenové alternace e~á (třes – třás-t) a a~í (ž-a- l – ž-í-t). Souhrn alternací, které se objevují zároveň v kořenech i v prefixech, je uveden v tabulce (3).120 (3) a~á
kořen krad-l – krás-t
sufix zn-a-l – zn-á-t
e~é
dar – dár-ek nes-l – nés-t
obč-an – obč-án-ek let-a-dl-o
plamen i/y~ í/ý o~ů
plamén-ek kry-l – krý-t klid – klíd-ek
prefix na-poj-i-t – ná-poj –
za-lož-i-t – zá-lož-k-a ---
– let-a-dél-k-o sn-i-l – sn-í-t
při-prav-i-t
čum-i-l – čum-í-l-ek
rost-l – růs-t
hloup-o s t
cop – cůp-ek
hloup-ůst-k-a profes-o r
–
pří-prav-a –
vy-kon-a-t – vý-kon pro-sak-ova-t – prů-sak
–
do-vtíp-i-t – dů-vtip
profes-ůr-ek úž-i-t – už. V obou uvedených případech jde o i-kmenová slovesa, jejichž lexikálně dlouhý kořen se krátí v kontextu imperativu. Jediným dalším i-kmenovým slovesem s ů je, pokud víme, trůn-i-t – truň. Kořenová alternace u~ú/ů je tedy, jsouc omezena pouze na tři morfémy, zcela marginální. 120 Všechny alternace jsou v tabulce zaznamenány pro přehlednost stejným způsobem, tj. krátká alternanta – dlouhá alternanta, bez ohledu na to, která z nich je součástí lexikální reprezentace a která je výsledkem fonologické derivace. MČ 1 (1986, s. 186) zmiňuje ještě okrajovou alternaci o~ou, která je vázána pouze na jeden verbální kořen (boř-i-t – bour-a-t) a jeden ne příliš frekventovaný sufix (čern-och – čern-ouš-ek). 183
e~í/
kle-l – klí-t
ml-e-l – ml-í-t
---
u~o
nehet – nehýt-ek plu-l – plou-t
uč-i-tel – uč-i-týl-ek ln-u-l – ln-ou-t
---
kluk – klouč-ek
li-nu-l – li-nou-t
ý u
Produktivita kvantitativních alternací se liší paradigma od paradigmatu. Pokud jde o fonologické vlastnosti alternací, mohli bychom očekávat, že ryze kvantitativní alternace budou celkově produktivnější než alternace, u nichž se mění nejen kvantita, ale navíc i kvalita daných vokálů. Analýza jednotlivých alternací ale ukazuje, že tento předpoklad platí jen v určitých kontextech a jen pro určité typy alternací. Jak fonologické vlastnosti vokálů ovlivňují produktivitu jednotlivých alternací, to můžeme ilustrovat na příkladu maskulinních deminutiv a prefigovaných deverbativ. Distribuci kvantity v těchto dvou kategoriích jsou věnovány následující dva oddíly. 21.3.1.1 Distribuce kvantity u maskulinních deminutiv121 Maskulinní deminutiva jsou derivována dvěma sufixy, jež se liší co kvantity iniciálního vokálu: sufixem s krátkým vokálem -ek a sufixem s dlouhým vokálem -ík. Příklady v (4a) ukazují, že připojení krátkého sufixu -ek je doprovázeno dloužením předcházejícího vokálu. Příklady v (4b) pak ilustrují, že dlouhý sufix - ík nezpůsobuje ani dloužení, ale ani krácení. Rozdílný vliv obou sufixů na kvantitu pak dobře ukazují dublety v (4c).122 (4)
a . b . c
dár-ek (dar), andíl-ek (anděl), ostén-ek (osten), cůp-ek (cop), telefón-ek (telefon), hříb-ek (hřib), chloup-ek (chlup) čaj-ík (čaj), obličej-ík (obličej), bič-ík (bič), kluč-ík (kluk) otář-ík (oltář), šéf-ík (šéf), čmoud-ík (čmoud), skútř-ík (skútr) chlap-ík x chláp-ek, srab-ík x sráb-ek, kluč-ík x klouč-ek, slon-ík x slůn-ek
. Podle gramatik je ale fonologicky aktivní i sufix -ík, protože způsobuje naopak krácení, což dokládají následujícími příklady: (5)
dol-ík (důl), kon-ík (kůň), nož-ík (nůž), voz-ík (vůz); větř-ík (vítr), chleb-ík (chléb), dešt-ík (déšť); mraz-ík (mráz)
121Následující popis kvantitativních alternací u maskulinních deminutiv vychází ze studie Ziková (2012b). 122 Otázku distribuce samotných deminutivních sufixů necháváme stranou. Obecně lze říci, že sufix -ík typicky derivuje ze základů zakončených na konsonantické skupiny; k tomu viz dále. 184
Budeme-li se dívat pouze na kontrast mezi citační formou základového maskulina, která je identická s nominativem singuláru, a jeho deminutivem, pak u deminutiv v (5) se kořenový vokál před -ík skutečně krátí. Podíváme-li se ale na to, jak se chová kvantita v daném kořeni i mimo nom. sg., uvidíme, že interpretovat existenci krátkého vokálu u deminutiv v (5) jako výsledek synchronně aktivního fonologického procesu, je zavádějící. Jak ukazují příklady v (6), kořeny obsažené v deminutivech v (5) tvoří uzavřenou třídu, kde je distribuce dlouhého vokálu vázána jen na jeden, přesně definovaný morfosyntaktický kontext: dlouhý vokál se objevuje jen před nulovou koncovkou nom./akuz. sg., všude jinde (tj. nejen v deminutivech, ale i u jiných derivátů a také ve zbytku deklinačního paradigmatu) je pak kořenový vokál krátký: (6)
ků
x
kon-ě, koň-ák, koň-ský
vů
x
voz-u, voz-ka, voz-ový
chl
x
chleb-a ,
mr
chleb-ový x mraz-u, mraz-ák, mraz-ový
ň
n
x
nož-e, nož-íř, nož-ní
ví
x
větr-u, větr-ák, větr-ný
d
x
dešt-ě ,
ůž
z
tr
éb
c h l e b-ník,
éšť
d e š ť-ník,
dešť-ový
áz Jak již bylo řečeno, dloužení kořenového vokálu v kontextu nom./akuz. sg. není produktivní fonologický proces. To znamená, že alternace V~VV v kořenech uvedených v (6) budou reprezentovány lexikálně, tj. každý z nich bude mít v lexikonu krátký a dlouhý alomorf. Deminutivum pak bude derivováno z alomorfu s krátkou alternantou – u deminutiv zahrnutých v tabulce (5), tj. deminutiv typu kon-ík, tedy nejde o žádné krácení kořenového vokálu. Alomorf s dlouhou alternantou pak bude v lexikonu asociován navíc s rysy [nom./akuz.] a [sg.].123 Další kořeny z této skupiny mají deminutiva na -ek. Příklady v tabulce (7) ukazují ty, které se při derivaci deminutiv chovají pravidelně, tzn. že lexikálně krátký vokál se před -ek podle očekávání dlouží:124 (7)
bů h
x
boh-a, nezna-boh, bož-ský
bůž-e k
<
/boh-ek /
123 Víme pouze o třech skutečných výjimkách, kdy se v kontextu deminutivního sufixu -ík kořenový vokál krátí: kol-ík (x kůl, kůl-u, kůl- ový, kůl- na), tat-ík (x tát- a, tát-y, tát- ův), kybl-ík (x kýbl, kýbl- u, od-kýbl- ovat se). 124
Dlouhý vokál je tedy buď součást lexikální reprezentace daného kořene (tj. u dlouhého alomorfu, který je v nom./akuz. sg.),
nebo je výsledek fonologické derivace (tj. u dlouhého alomorfu, který se objevuje v kontextu deminutvního -ek). Krátký vokál je pak defnován jen v lexikonu. To znamená, že při derivaci dublet jako důl- ek – dol-ík a mráz-ek – mraz-ík je fonologie aktvní vždy jen u prvního z dvojice deminutv, tzn. dlouží lexikálně krátký vokál.
185
důl
x
dol-u, po-dol-í, dol-ní
důl-e
<
/dol-ek/
hráš-e
<
/hrach-e
sníž-
<
k hrá
x
sní
x
ch h
hrach-u , hrach-ový sněh-u ,
h r a c h-or, k
k/
s n ě h-ulák,
sněh-ový
ek
/sněžek/
Vedle pravidelně se chovajících kořenů v (6) a (7) ale existují ještě kořeny zahrnuté do tabulky (8): u nich lexikálně krátký vokál zůstává krátký i před deminutivním sufixem -ek. (8)
dů
x
dom-u, dom-ov, dom-ovní
m
dom-e
<
k dv
x
dvor-a, dvoř-an, dvor-ní
hn
x
hnoj-e, hnoj-ník, hnoj-ový
ůr
k/ dvor-e
<
hnoj-e
<
loj-ek stol-e
ek/ < /loj-ek/ < /stol-ek
vol-e
<
k
ůj x x
loj-e, loj-ový stol-u, stol-ař, stol-ní
vů
x
vol-a, vol-ský
ůl
k
l
k
/dvor-e k/
k lůj st
/dom-e
/hnoj-
/ /volek/
Nepravidelné chování kořenů v (8) souvisí s kvalitou kořenového vokálu. Tabulka (9) shrnuje kvantitativní alternace, které se objevují v kontextu deminutiv na -ek. Ty jsou jak ryze kvantitativní (a~á, i/y~í/ý), tak i kvantitativně-kvalitativní (u~ou). Tabulka ukazuje, že specifické postavení mají střední vokály, které se oba podílejí na alternacích obojího typu: buď se oba vokály prostě jen dlouží, nebo se při dloužení mění i jejich artikulace, kdy se střední vokály mění na vysoké. (9) a e o i
změna kvantity > á: chlap – chláp-ek > é: osten – ostén-ek > ó: bonbon – bonbón-ek > í/ý: klid – klíd-ek
změna kvantity i kvality --> í/ý: oheň – ohýn-ek > ů: batoh – batůž-ek ---
u
---
> ou: kluk – klouč-ek
/y
Hypotéza, že alternace, při nichž je změna kvantity spojená se změnou kvality, budou produktivnější než alternace, jejichž podstatou je jenom změna kvantity, platí u maskulinních deminutiv pouze částečně. Tabulka (10) ilustruje, že dloužení a>á a i/y>í/ý je skutečně synchronně 186
produktivní: 1. pravidelně se dlouží vokály jak v kořenech, tak i v sufixech, 2. dlouží se i přejaté základy, 3. nepravidelné formy, tj. struktury s krátkým vokálem, i dublety se vyskytují pouze ojediněle (např. sval-ek, ventil- ek, syn- ek). (10)
a>á berán-ek, chlád-ek, žláb-ek
i>í klíd-ek, vtíp-ek, slíb-ek
řen suf
festivál-ek, fotbál-ek, prográm-ek
klíp-ek, debíl-ek, seníl-ek, típ-ek
ix
měšť-án-ek, kec-á-l-ek
chlub-í-l-ek, kut-í-l-ek
ko
Dloužení u spojené s diftongizací (u>ou) podle očekávání produktivní není: 1. je vázáno na uzavřenou skupinu starých kořenů, 2. dubletní a nepravidelné formy nejsou výjimečné, 3. přejaté základy zachovávají krátký vokál. (11)
u>o
zoub-ek, prout-ek, klouč-ek, doub-ek, dlouž-ek, kous-ek, holoub-ek,
ou /
pstrouž-ek, krouž-ek, prouž-ek, souč-ek, sroub-ek, stroup-ek, vnouč-ek chloum-ek / chlum-ek, rozoum-ek / rozum-ek, ubrous-ek / ubrus-ek,
u u u
žaloud-ek / žalud-ek člun-ek, zvuč-ek, autobus-ek, glóbus-ek, bonus-ek, kaktus-ek, opus-ek, lemur-ek, tajfun-ek, pršut-ek, kečup-ek, sirup-ek, vermut-ek, titul-ek
Základy se středními vokály, jejichž dloužení může, ale nemusí být spojeno se změnou kvality, se chovají různě. Dloužení typu e>í/ý, jež je spojeno se změnou artikulace, je oproti očekávání synchronně produktivní, což ilustruje tabulka (12): 1. pravidelně se dlouží vokály jak v kořenech, tak i v sufixech, 2. dlouží se i přejaté základy. Příklady v tabulce (12) dále ukazují, že dloužení typu e>í/ý podléhá jak stabilní e, tak i e alternující s nulou.125 (12) ko řen suf
e>í/ý andíl-ek, obíd-ek, lupín-ek
e(~ø)>í/ý blázín-ek, ohýn-ek, uzíl-ek
frajír-ek, kabíl-ek, tunýl-ek, modýl-ek
kufír-e k ,
uči-týl-ek
m a c h ý r-ek,
svetýr-ek ---
ix Dloužení typu e>é naopak synchronně produktivní není, přestože zachovává kvalitu původního vokálu: 1. je vázáno na uzavřenou skupinu starých kořenů (např. osten > ostén-ek), 2. 125 Výjimku tvoří sufixy -ek a -ec, které se v deminutivu naopak nikdy nedlouží; srov. např. podpat-ek > podpat-eč-ek, svaz- ek > svaz- eč- ek; blb- ec > blb- eč- ek, srn-ec > srn-eč-ek. 187
neobjevuje se u přejatých základů, 3. časté jsou dubletní formy s dlouhým vysokým vokálem jako např. kamén-ek / kamín- ek, pramén-ek / pramín-ek nebo pupén-ek / pupín- ek.126 Druhý ze středních vokálů se taky buď prostě dlouží (o>ó), nebo se z něj při dloužení stává vysoký vokál (o>ů). Dloužení o není synchronně produktivní bez ohledu na to, jestli při něm dochází i ke změně artikulace. Na to ukazují jednak četné dublety typu ů / o (knůt-ek / knot- ek) i ó / o (flakón-ek / flakon-ek), některé kořeny mají dokonce i tripletní formy (srov. kastrůl- ek / kastról-ek / kastrol- ek), jednak vysoké procento nepravidelných forem, tj. forem s krátkým vokálem (pirož- ek). Pokud jde o typ dloužení, příklady v tabulce (13) ilustrují, že dloužení o>ů se typicky objevuje u domácích kořenů, ale ne výhradně, kdežto prosté dloužení o>ó je vázáno pouze na přejaté základy. (13)
o>ů ů/o ó/o o
krůč-ek, batůž-ek, cůp-ek, obchůd-ek, ostrův-ek, potůč tvarůž-ek chobůt-ek / chobot-ek, profesůr-ek / profesor-ek, trezůr-ek / trezor bonbón-ek / bonbon-ek, flakón-ek / flakon-ek, fejetón-ek / fejeton pirož-ek, cvoč-ek, bloč-ek, bor-ek, buldoč-ek, fábor-
piškot-ek Chování vokálů před deminutivním sufixem -ek závisí nejen na jeho kvalitě, ale i na tom, kolik a jakých konsonantů za ním následuje. Prozatím jsme analyzovali pouze chování těch základů, u nichž za vokálem následoval jeden konsonant. Viděli jsme, že vokál v kontextu _C- ek se různým způsobem dlouží, a to v závislosti na kvalitě své, nikoli následujícího konsonantu. Distribuce délky v základech, jež jsou zakončeny dvěma konsonanty, naproti tomu závisí na kvalitě finálních konsonantů. Jak již bylo řečeno, maskulina zakončená na CC mají typicky deminutiva na -ík. Mají-li i deminutiva na -ek, pak se jejich poslední vokál ale nikdy nedlouží; a to ani v případě vokálů a, i/y a e, které se jinak, jsouce následovány pouze jedním konsonantem, dlouží pravidelně.127 (14)
aCC-
diamant-ek, levhart-ek, hazard-ek, Richard-ek, Harald-ek, Osvald-ek
eCC-
ornament-ek, koncert-ek, perkelt-ek, Norbert-ek, Albert-ek, Robert-ek
ek
126
To, jaký bude výsledek dloužení vokálu e, nelze zjevně predikovat z fonologické struktury kořene (a proto musí být tato
informace nějak kódována v jeho lexikální reprezentaci). Například alternující e v kořeni osten se dlouží pouze na é, tj. ostén-ek, kdežto alternující e v kořenech blázen nebo oheň se naopak dlouží na í/ý: blázín- ek a ohýn- ek. Ani jeden z těchto kořenů přitom nemá v kontextu deminutvního sufxu -ek dubletní formu. Dloužení vokálu e může být ovlivněno také sociálními faktory: obecně lze říci, že rodilí mluvčí moravských dialektů, preferují dloužení typu e>é. Dublety typu kamén- ek – kamín-ek pak lze také interpretovat jako výsledek úžení, které funguje v obecné češtně, a to nezávisle na deminutvech; srov. obecněčeské formy jednoslabičných infnitvů jako nýst (x nést), kvíst (x kvést), vízt (x vézt), lízt (x lézt), plíst (x plést) atd.
127 Výjimku představuje čert > čírt- ek. Data v tabulkách (14) a (15) jsou z dotazníku, který vyplnilo celkem 20 respondentů ve fonologickém semináři na FF MU. 188
ek iCC-e
labyrint-ek, hyacint-ek, kšilt-ek, kilt-ek
k Ne všechny základy zakončené na dva konsonanty se ale před -ek chovají stejně: na distribuci kvantity má vliv fonotaktika finálních konsonantů, přesněji jejich sonoritní profil. V tabulce (14) jsou všechny základy zakončeny na dvojice s klesající sonoritou, tj. dvojice typu sonora (R) – šumový konsonant (T); u nich se před -ek žádný vokál nedlouží. Jinak se ale chovají základy, jejichž finální konsonanty mají naopak stoupající sonoritu, tj. základy zakončené na dvojice typu TR: jak ukazuje tabulka (15), vokál před TR se sice také nedlouží, ale uvnitř TR se vždy objevuje epentetický vokál, který je vždy dlouhý. (15)
hadýr-ek (hadr), cukýr-ek (cukr), kufír-ek (kufr), machýr-ek (machr), svetýr-ek (svetr), větýr-ek (vítr) Můžeme tedy shrnout, že distribuce kvantity u maskulinních deminutiv je ovlivněna jednak
fonologickými vlastnostmi deminutivního sufixu (jen sufix -ek, maje krátký vokál, způsobuje dloužení), jednak fonologickými vlastnostmi základu, přesněji jeho poslední slabiky. U základů zakončených na jeden konsonant se vokál v poslední slabice dlouží: VC > VVC-ek; produktivita a pravidelnost dloužení je přitom závislá na kvalitě tohoto vokálu. U základů zakončených na dva konsonanty závisí distribuce kvantity v poslední slabice na tom, jestli jde o dvojice typu RT (žádný vokál se nedlouží: VRT > VRT-ek) nebo o dvojice typu TR (dlouží se epentetický vokál: VTR > VTVVR-ek).128 21.3.1.2 Distribuce kvantity u prefigovaných deverbativ129 V češtině existují dvě fonologické třídy verbálních, tj. s verbálními kořeny se spojujících prefixů: prefixy zakončené na konsonant (C) a prefixy zakončené na vokál (V). Na konci prefixů prvního typu alternuje vokál e s nulou (např. roze- mnout – roz-mmnožit), u druhého typu pak finální
128 V Ziková (2012b) nabízíme analýzu distribuce kvantity u deminutiv, která navazuje na studie Scheera (2001, 2003, 2004), podle nějž lze kvantitativní alternace v určitých morfosyntaktických kontextech v současné češtině interpretovat jako případy tzv. templatické morfologie. Uvádíme argumenty pro to, že dloužení vokálu před sufixem -ek je motivováno templátem, který vyžaduje, aby alespoň jedna ze slabik na morfémovém švu deminutivního sufixu byla těžká. Ke vztahu mezi váhou slabiky a dloužením vokálů u hypokoristik viz Bethin (2003). 129 Následující popis vychází ze studie Ziková (2012a), kde analyzujeme dloužení prefixů u kořenových deverbativ jako templaticky motivované. 189
vokál alternuje mezi krátkým a dlouhým:130 (16) vysoký V střední V nízký V
V při-stav-ě-n-í vy-kon-a-n-ý u-čin-ě-n-í pro-běh-nu-t-í do-káz-a-n-ý po-týk-á-n-í na-lep-e-n-í za-kop-á-n-í
VV pří-stav-b-a vý-kon-n-ý ú-čin-ek prů-běh dů-kaz-n-ý pů-tk-a ná-lep-k-a zá-kop
Dloužení prefixu závisí na dvou faktorech. Zaprvé hraje roli morfosyntaktická struktura prefigovaného slova: jestliže obsahuje verbální kmen, to znamená, že jestliže je verbální kořen bezprostředně následován tematickým sufixem, pak je prefix krátký, jinak je dlouhý. Tato generalizace platí pro všechny dvojice uvedené v tabulce (16): první člen z dvojice vždy obsahuje tematický sufix, který následuje za kořenem, a jeho prefix je krátký, u druhého členu je první sufix za kořenem buď adjektivní, nebo nominální, a to včetně nulového sufixu (jako např. u zá- kop- Ø). Druhým faktorem, který ovlivňuje distribuci kvantity v prefixu je kvantita kořene, jež za ním následuje: v tomto případě platí, že dlouhé kořeny nikdy nemají dlouhé prefixy, jsou-li součástí kořenových deverbativ. Toto pravidlo platí bezvýjimečně, což ilustrují příklady v tabulce (17). Zde je několik kořenových derivátů, které sdílejí jak stejný kořen, tak i stejný prefix, jež ale spadají do dvou odlišných skupin, pokud jde o rozmístění kvantity: příklady v levém sloupci mají všechny dlouhý prefix a krátký kořen, zatímco příklady v pravém sloupci mají naopak kořen dlouhý a prefix krátký. (17)
dlouhý prefix – krátký kořen ná-raz, ú-raz, vý-raz ná-klad, zá-klad, vý-klad vý-var, zá-var
krátký prefix – dlouhý kořen na-ráž-k-a, u-ráž-k-a, vy-ráž-k-a na-klád-k-a, za-klád-k-a, vy-klád-k-a vy-vář-k-a, za-vář-k-a
Můžeme tedy konstatovat, že prefix a kořen, jsou-li součástí kořenového deverbativa, tvoří doménu, v níž platí, že jeden z vokálů musí být vždy dlouhý. Jak naznačují příklady v tabulce (17), distribuce délky v této doméně souvisí s gramatickým rodem: kořenová deverbativa typu VV-V (tj. dlouhý prefix a krátký kořen) jsou maskulina, zatímco ta, která patří k typu V-VV, jsou naopak feminina. Ve skutečnosti ale feminina, na rozdíl od maskulin, spadají do obou kvantitativních typů: příklady feminin typu VV-V jsou uvedeny v (18). (18)
zá-pad-k-a, zá-stav-b-a; ná-sad-a, ná-lep-k-a; pří-hod-a, pří-prav-a; vý-sad-b-a,
130 K alternacím vokálu s nulou viz dále. 190
vý-mal-b-a; ú-rod-a, ú-drž-b-a Produktivitu a pravidelnost dloužení prefixů ovlivňuje jak kvalita jejich vokálu (podobně jako tomu bylo u dloužení před deminutivním sufixem -ek), tak i jejich slabičná struktura. Nepravidelně se chovají prefixy zakončené na střední vokály, tj. pře-, po- , do-, pro-, o- . Zaprvé platí, že prefix pře- se uvnitř kořenových deverbativ nikdy nedlouží, ani když je spojen s krátkým kořenem; srov. např. rozdíl mezi pře-stav-b- a s krátkým prefixem pře- a pří- stav- b-a se zdlouženým prefixem při- , podobně i pře- sah a pří-sah-a, pře- pad a pří- pad, pře-pust- n-ý a pří-pust- n-ý, pře-bal-ov-ý a pří- bal- ov- ý atd.131 V tom se kořenová deverbativa liší od deminutiv na -ek, o nichž byla řeč v předchozím oddíle: viděli jsme, že u deminutiv je dloužení e>í v základu naopak synchronně produktivní proces. Zadruhé má na dloužení středních vokálů v prefixech vliv slabičná struktura: prefix o-, maje obsazené pouze slabičné jádro, se také nedlouží, a to ani když je spojen s krátkým kořenem; to lze opět ilustrovat na dvojicích jako o- pal s krátkým prefixem a ú- pal se zdlouženým prefixem u-, podobně i o-hrad-a a ú-hrad-a, o-prav- n-ý a ú-prav- n-ý atd. Prefixy po-, do-, pro se pak sice dlouží, ale dloužení o>ů není synchronně produktivní; na to ukazují jednak četné dublety jako prů-kmit / pro-kmit, prů- hmat / pro-hmat, prů- hoz / pro-hoz nebo prů- sak / pro-sak, jednak dvojice typu prů-běh a do- běh, kde je v kontextu téhož kořene jeden prefix dlouhý a jiný naopak krátký. V tabulce (19) jsou uvedeny příklady sloves s dlouhým prefixem, která na první pohled porušují pravidlo, podle nějž se prefix dlouží jen tehdy, následuje-li bezprostředně za kořenem adjektivní nebo nominální sufix: v uvedených příkladech je v sousedství kořene vždy tematický sufix. (19)
ú-čt-ova-t, ú-toč-i-t, ná-rok-ova-t, zá-vod-i-t, zá-loh-ova-t, zá-tk-ova-t, zá-sob-i-t, vý-let-ova-t, pří-zvuk-ova-t, pří-sah-a-t Tato slovesa jsou ale derivována z kořenových deverbativ odvozených nulovým sufixem (tj.
ú- čet-Ø, zá-loh-Ø(-a) atd.). V tom případě je prefix podle očekávání dlouhý. Tematický sufix nestojí bezprostředně za kořenem, ale je mezi ještě nulový nominální sufix, který vytváří kontext pro dloužení prefixu: [[[prefix-kořen]-ØN]-témaV]. Podobnou morfosyntaktickou strukturu mají i slovesa jako ná- mit- k- ova- t, ná-lep-k-ova-t nebo ú- čin- k- ova- t, která se liší jen v tom, že nominální sufix stojící mezi kořenem a tematickým sufixem u nich není nulový.132 131 Pokud víme, tak u všech slov s prefixem pří- jde vždy právě o prostě zdloužený prefix při-; jediným případem, kde by bylo lze uvažovat o dloužení pře->pří-, je kořenové deverbativum pří-kop (pře-kopat). 132 Skutečné výjimky tak představují slovesa jako ne-ná/zá-vid-ě-t, zá- /ná- lež- e- t nebo 191
Shrňme tedy, že distribuce kvantity u verbálních prefixů je závislá zároveň na morfosyntaxi a zároveň na fonologii: dlouží se pouze prefixy u kořenových deverbativ, a to jen tehdy, není-li kořen sám dlouhý. Stejně jako u deminutiv má na dloužení prefixálního vokálu vliv i jeho kvalita.
21.3.2 Alternace vokálů s nulou133 Druhou skupinu synchronně aktivních alternací představují alternace vokálu e s nulou (e~ø). MČ 1 (1986, s. 186n.) v přehledu uvádí, že kromě e s nulou alternují ještě i jiné vokály. Část těchto alternací je ale zcela marginální, neboť jsou vázány na jednotlivé staré kořeny; jde o alternace u~ø (such-ý – sch-nou-t), o~ø (hrom – hřm-í-t) a i/y~ø (ná-pis – na-ps-a-t). Alternace obsahující dlouhý vokál, tj. í/ý~ø a é~ø, pak lze vždy interpretovat jako výsledek dloužení lexikálně krátkého vokálu e. Podle MČ1 (1986, s. 187) je například alternace í/ý~ø u dvojic jako po-sl- a-t – po-síl-a- t, se- br- a-t – s-bír- a-t nebo vy- zv-a- t – vy- zýv- a-t. Uvedené kořeny ale mají nejen alomorfy s dlouhým vokálem, ale i alomorfy s krátkým vokálem, a tím je e; srov. po- sel, se- ber-u , gen. pl. vý-zev (vý-zv- a). Z uvedených příkladů je zřejmé, že distribuce dlouhého vokálu je vázána na kontext sekundárního imperfektiva. Alomorfii lze tedy v tomto případě analyzovat tak, že lexikálně přítomný vokál e se v určitých kontextech foneticky nerealizuje (jde tedy o alternaci e~ø) a v určitých kontextech, tedy u sekundárního imperfektiva, se dlouží (jde tedy o kvantitativněkvalitativní alternaci e~í/ý). Podobně lze interpretovat i alternace ve dvojicích jako okn- o – okén- k- o a sukn-ě – sukén-k-a: mezi finálními konsonanty kořene je opět lexikálně krátký vokál e (srov. podoby týchž kořenů v gen. pl. oken a suken), který se v určitých kontextech foneticky nerealizuje a v určitých kontextech (v tomto případě před deminutivním sufixem) se dlouží na é. Alternace e~ø se objevuje u všech typů morfémů, tj. kořenů (kart- a – karet-n- í) i afixů. Seznam sufixů a prefixů, v nichž alternuje e s nulou je uveden v tabulce (20). U prefixů je alternující vokál vždy ve finální pozici, u sufixů je naopak buď v iniciální pozici, nebo se nachází uvnitř daného morfu (-stv – -stev, -dl – -del). (20)
prefix bez- (bez-páteřní,
sufix
beze-dný) nad- (nad-časový,
s- (s-vařit, se-sadit)
-b (stav-b-a – stav-eb)
nade-psat) ob- (ob-skakovat,
v- (v-lít, ve-jít)
-c (blb-ec – blb-c-i)
obe-lhat) od- ( o d-tlačit,
vz- (vz-tyčit, vze-přít) z- (z-lomit, ze-mdlít)
-k (dár-ek – dár-k-y) -n (díl-n-a – díl-en)
zá-vis-e-t, která mají dlouhý prefix, aniž by k nim existovala odpovídající kořenová deverbativa. 133 Tato kapitola vychází z naší disertační práce (Ziková, 2008) a dále ze studie Ziková (2013). 192
ode-brat) pod- (pod-kasat, pode-přít) před- (před-točit,
-dl (ry-dl-o – ry-del)
přede-hnat) roz( r o z-tát,
-isk (střed-isk-o – střed-isek)
roze-mnout)
-stv (muž-stv-o – muž-stev)
V gramatikách je alternace e~ø tradičně interpretována jako epentetická, přičemž jako motivace pro epentezi se uvádí artikulace: epentetický vokál se vkládá do určitých konsonantických skupin proto, aby usnadnil jejich artikulaci. To dobře ilustruje citát z MČ 2 (1986, s. 325) o alternaci e~ø v kontextu nulové koncovky gen. pl.: „Tvar Gpl je u feminin I. typu [typ žena – M. Z.] jediným pádem s koncovkou nulovou. Tato skutečnost má dosah pro jména s obtížně vyslovitelnou souhláskovou skupinou na konci základu: mezi členy některých skupin se vsouvá -e-.”134 Tato „artikulační“ interpretace je ale zavádějící, protože kdyby byla epenteze v gen. pl. (ale i jinde) skutečně motivována snahou „rozbít“ konsonantický řetězec, pak by měla být zcela pravidelná. Jak ale ukazují příklady v tabulce (21), tytéž konsonantické skupiny mohou, ale nemusejí obsahovat alternující vokál, což jasně ukazuje na to, že motivem pro epentezi nemůže být „usnadnění“ artikulace.135 (21) rv rt lc lk lm rm kt ct cht ps
CC-V barv-a kart-a pulc-i lilk-y palm-a farm-a lokt-y oct-y bucht-a kaps-a
CxeCy barev karet pulec lilek palem farem loket ocet buchet kapes
CxCy konzerv kvart sulc kalk jilm alarm pakt poct ksicht kolaps
CC-V konzerv-a kvart-a sulc-u kalk-y jilm-y alarm-y pakt-y poct-y ksicht-y kolaps-y
Produktivita a pravidelnost alternace e~ø se liší podle typu morfémů. Alternace v sufixech jsou pravidelné: distribuce alternant vždy závisí na fonologické struktuře následujícího morfu. Distribuci alternant shrnuje tabulka (22): nulová alternanta se objevuje pouze v jednom kontextu, tj. 134 Tuto interpretaci pak přebírá např. i korpusová MSČ (2010, s. 54), a to navzdory datům, která lze získat excerpcí z korpusu. 135
Nehledě na to, že kdyby bylo střídání e s nulou motvováno fonotaktkou konsonantckých skupin, nešlo by o morfonologickou,
ale o ryze fonologickou alternaci.
193
před sufixem, který začíná na stabilní vokál (nom. sg. služ- b-a). Vokalická alternanta se objevuje ve třech kontextech: 1. před koncem slova, tj. před nulovým sufixem (gen. pl. služ-eb-Ø), 2. před sufixem, který začíná na konsonant (služ-eb-n- a), 3. před sufixem, který má v iniciální pozici vokál e, který sám alternuje s nulou (služ-eb-en).136 (22)
nula _C-V služ-b-a, dár-k-y prá-dl-o
vokál _C# služ-eb, dár-ek prá-del
_C-C služ-eb-n-a, dár-eč-k-y prá-del-n-a
_C-eC služ-eb-en, dár-eč-ek prá-del-en
Alternace v sufixech jsou zcela produktivní: je-li nějaké slovo derivováno sufixem zahrnutým v tabulce (20), pak automaticky obsahuje alternaci e~ø, která se řídí podle výše popsaných pravidel; viz zcela pravidelné chování alternace ve slovech s přejatými kořeny jako např. fleš-k-a – fleš- ek, talibán- c- i – talibán- ec, konzerv- ár- n-a – konzerv- ár- en- sk-ý. Distribuce alternant v kořenech je méně pravidelná než v sufixech. Ve většině případů se sice řídí stejnými pravidly jako distribuce v sufixech (srov. např. kotl- e – kotel, kotel-n- a, kotel- en nebo hr-a – her, her- c- i, her-ec), ale neplatí to pro všechny kořeny. Tyto z hlediska alternace e~ø nepravidelné kořeny jsou dvojího typu. Do první skupiny patří čtyři femininní kořeny, tj. rez, zeď, lest a čest. V kořeni rez se v kontextu před nulovou koncovkou a před sufixem -n podle očekávání objevuje vokál rez-Ø, rez-nou-t. V kontextu sufixů začínajících na vokál se ale objevují obě alternanty. Platí přitom, že v kontextu pádových koncovek je systematicky nula, zatímco v kontextu jiných sufixů, které začínají na vokál, je někdy nula, někdy e; srov. pádové formy rz-i, rz-ím, rz-ích s adjektivy rez-av-ý a rez- at-ý, kde je oproti očekávání vokalizovaný kořen. V adjektivu na -iv(- ý) pak má kořen dubletní formy, tj. rz-iv-ý i rez-iv-ý. Kořeny lest a zeď se naopak v kontextu vokalických sufixů chovají pravidelně, to znamená, že mají vždy nulu; srov. pádové formy lst-i, zd-i a dále deriváty jako lst-iv-ý nebo zd-í-t. V rozporu s očekáváním se ale nula objevuje i v kontextu koncovky instr. sg -m i (srov. lst-mi, zd-mi vs. pravidelné veš-mi) a u kořene lest také před sufixem -n (srov. lst-n-ý vs. pravidelné čest- n-ý). Pokud jde o kořen čest, v jeho případě je samotná distribuce alternant e~ø v kontextu nulového a vokalického sufixu pravidelná. Jeho nepravidelnost spočívá v tom, že vokalizovaný a nevokalizovaný alomorf obsahují různé konsonanty; srov. vokalizovanou podobu v kontextu nulové koncovky (čest-Ø) a nevokalizovanou podobu v kontextu vokalických sufixů (ct-i, ct-í-t, ct-ě-n-ý). Distribuce alternant v kontextu sufixu, který začíná na konsonant, je sice 136
Nepravidelně se chová pouze neproduktvní sufx -isk(-o), který může mít v kontextu nulové koncovky gen. pl. dubletní formy,
tj. s epentetckým vokálem i bez něj; srov. např. střed-isek – střed-isk, bahn-isek – bahnisk nebo skal-isek – skal- isk.
194
nepravidelná (srov. dublety čest-n-ý a ct-n- ý, čest-n-ost a ct-n- ost), nicméně i pro tyto dublety platí, že s nulovou alternantou jde ruku v ruce redukce konsonantů. V rozporu s generalizací v (22) se chová i sedm verbálních kořenů. Příklady v tabulce (23) ukazují, že v kontextu sufixu, který začíná na vokál, se v alternační pozici objevuje jak nula (podle očekávání), tak i e (oproti očekávání). Distribuce kořenových alomorfů před vokalickým sufixem ale evidentně souvisí s morfosyntaktickou strukturou: alomorf s vokálem se objevuje vždy v kontextu prézentního kmene. (23)
nula br-á-t, br-a-l, -br-a-v-š-í dr-á-t, dr-a-l, -dr-a-v-š-í hn-á-t, hn-a-l, -hn-a-v-š-í ml-í-t, ml-e-l, -ml-e-v-š-í pr-á-t, pr-a-l, -pr-a-v-š-í stl-á-t, stl-a-l, -stl-a-v-š-í žr-á-t, žr-a-l, -žr-a-v-š-í
e ber-e-š, ber-ou-c-í der-e-š, der-ou-c-í žen-e-š, žen-ou-c-í mel-e-š, mel-ou-c-í per-e-š, per-ou-c-í stel-e-š, stel-ou-c-í žer-e-š, žer-ou-c-í
Následující dva oddíly přinášejí detailnější pohled na alternace e~ø na konci prefixů a ve jmenné deklinaci, tedy před nulovými koncovkami nom. sg. a gen. pl. 21.3.2.1 Alternace e~ø u prefixů Jak již bylo řečeno, alternující prefixy jsou dvojího typu: 1. prefixy obsahující pouze alternující vokál, 2. prefixy obsahující kromě alternujícího e ještě jiný vokál; (ne)přítomnost dalšího vokálu v prefixu má přitom na distribuci alternant e~ø vliv, což ukážu dále. MČ 1 (1986, s. 219) tvrdí, že: „předpony končící se souhláskou (v-, s-, z-, nad-, pod-, předaj.) mají vokalizované varianty s (vkladným) -e-, vyskytující se zprav. před základem začínajícím touž, popř. podobnou hláskou (se-sadit, ve-vázat) nebo skupinou souhlásek (ode-stlat, se-zvat).“ Data v tabulce (25) ale ukazují, že přítomnost konsonantické skupiny na začátku kořene není sama o sobě důvodem k vokalizaci prefixu: tytéž konsonantické dvojice jednou před sebou mají vokalizovaný prefix a podruhé ne. Ve skutečnosti o vokalizaci prefixu rozhoduje morfologický status vokálu, který následuje za iniciální konsonantickou dvojicí: jsou-li iniciální konsonanty a vokál za nimi tautomorfémové, pak se prefix nevokalizuje, jsou-li naopak heteromorfémové (v uvedených příkladech je vokál za konsonanty vždy tematický sufix), pak se na konci prefixu objeví epentetické e. (Prefixální šev označuje hranatá závorka.) (24)
C[CCV roz-množ-i-t
C[CC-V roze-mn-ou-t 195
roz-ptýl-i-t od-čpavk-ova-t roz-tříd-i-t z-tlouc-t
roze-pt-a-t se ode-čp-í-t roze-tř-í-t ze-tl-í-t
Tato generalizace platí obecně: prefix zůstává nevokalizovaný, jestliže následující morf (kořen nebo i prefix) obsahuje vokál, a je jedno, kolik konsonantů mezi nimi stojí:137 (25)
nula / C_[C0-3V roz-ostř-i-t, od-u-mř-í-t roz-je-t, před-na-toč-i-t roz-množ-i-t, před-před-loni roz-škvař-i-t, pod-sklep-i-t
e / C_[C1-3 roze-j-í-t roze-mn-ou-t roze-štk-a-t, roze-štv-a-t
Data v tabulce (26) dále ukazují, že stejný efekt na vokalizaci prefixu jako kořenový vokál má i slabičná likvida (L̩); vzdálenost mezi likvidou a alternační pozicí opět nehraje roli. (26)
C_ [C(V/L̩) roz-sáz-e-t roz-trh-a-t
C_ [CC (V/L̩) od-stín-i-t od-šplh-a-t
C_ [CCC(V/L̩) roz-stříl-e-t roz-čtvrt-i-t
Viděli jsme, že u kořenů a sufixů je vokalizace alternační pozice citlivá na to, jestli následující vokál sám alternuje s nulou. U prefixů tomu tak není, což ilustruje tabulka (27). Kořeny obsahující pouze alternující vokál mají na distribuci alternant na konci prefixu stejný vliv buď jako kořeny obsahující stabilní vokál (prefix se nevokalizuje), nebo, jsou-li samy nevokalizovány, jako kořeny bez vokálu (v tom případě se na konci prefixu objeví e).138
(27)
Ce[CøC beze-røt-ý obe-zød-í-t roze-døn-í-t roze-zøl-í-t (zel; gen. pl.) obe-løh-a-t (lež; nom. sg.) beze-søn-ý (sen; nom. sg.)
Cø[CeC nadø-ret-n-í odø-zed-nič-i-t obø-den-n-í bezø-cel-n-í (cøl-o; nom. sg.)
137 V případě, že je prefix sloučen s kořenem nebo prefixem, který začíná na vokál, se na švu může fakultativně objevit tzv. ráz, tj. glotální exploziva [Ɂ]. V tom případě se finální konsonant prefixu vždy realizuje jako neznělý. Přítomnost rázu ale nemá na vokalizaci prefixu žádný vliv; srov. např. o[t]-[Ɂa]retovat i o[d]-[a]retovat, kde je v obou případech nevokalizovaný prefix. 138 Nepravidelně se chová přede-hr-a, kde se prefix vokalizuje i tehdy, když se vokalizuje kořen; forma gen. pl. není *před-her, ale přede-her. 196
beze-šøv-ý (šev; nom. sg.) obe-løst-í-t (lest; nom. sg.) beze-døn-ý (den; gen. pl.) Pro distribuci alternant e~ø na konci prefixu tedy platí následující generalizace: (28)
nula C_ [C0-3(V/L̩)
vokál C_ [C1-3]
Podle výše uvedené citace z MČ 1 (1986) má na vokalizaci prefixu vliv i kvalita konsonantů na prefixálním švu. To potvrzuje tabulka (29). Vlevo jsou příklady, které ukazují, že se prefix vokalizuje tehdy, když jeho finální konsonant je stejného typu jako iniciální konsonant kořene (konkrétně jde o sibilanty a v) a zároveň neobsahuje žádný další vokál. Příklady napravo pak dokazují, že slabičná struktura prefixu, tedy to, že se skládá pouze z jednoho konsonantu a alternační pozice, není sama o sobě rozhodující pro jeho vokalizaci.139 (29)
Cxe[Cx(C) (V/L) se-sed-nou-t se-sad-i-t se-syp-a-t se-sek-nou-t ve-váz-a-t ve-val-i-t
Cx[Cy(C)(V/L̩) se-skoč-i-t se-stěh-ova-t se-štíp-a-t se-šleh-a-t ve-vrávor-a-t ve-vln-i-t ve-vrt-a-t
v-sed-nou-t, v-skoč-iv-sad-i-t v-syp-a-t v-šleh-a-t s-váz-a-t z-vln-i-t
Nicméně podobná kvalita konsonantů na švu, nebo přímo jejich shoda, není sama o sobě dostatečnou podmínkou pro vokalizaci, což ukazuje tabulka (30). Zde jsou struktury s prefixy, jež kromě alternační pozice obsahují ještě nealternující vokál. V levé části jsou příklady, kdy jsou oba konsonanty na švu sibilanty. V tom případě se na konci prefixu někdy objevují obě alternanty současně a někdy jen nula, nebo naopak jen e.140 Příklady napravo ukazují, že jsou-li oba konsonanty na prefixálním švu dentální, pak se prefixy chovají pravidelně, což znamená, že se nevokalizují. (30)
sibilanty roz(e)-sad-i-t
roz-sed-nou-t
dentály roze-stoup-i-t
nad-dimenz-ova-t
139 V několika případech se jednoslabičný prefix nevokalizuje ani tehdy, když jsou na švu mezi ním a kořenem dvě sibilanty: s-žel-e-t, s-žír-av-ý, s-ží-t, z-žen-št-il-ý, z-šeř-e-l-ý. V ojedinělých případech se u jednoslabičných prefixů vyskytují dublety: z(e)-sin-a-l-ý, z(e)-šed-iv-ě-t. 140Data, která uvádíme v tabulce, jsou excerpta z korpusu SYN2005. 197
roz(e)-skoč-i-t roz(e)-stěh-ovat
roz-šleh-a-t
roze-smut-n-i-t
od-tá-t
roz-škleb-i-t roz-škvař-i-t
roze-smá-t roze-zvuč-e-t
pod-trh-nou-t před-tříd-i-t
Druhou výjimku z generalizace v (28) představuje chování prefixů před sedmi verbálními kořeny s alternujícím vokálem, o nichž již byla řeč v předcházející kapitole. Tabulka (31) ukazuje, že je-li v kořeni nulová alternanta, pak se prefix před těmito kořeny podle očekávání vokalizuje. Je-li ale v kořeni e, pak se ale v rozporu s generalizací v (28) prefix vokalizuje také. (31)
Ce[CC ode-br-a-t roze-dr-a-t přede-hn-a-t pode-ml-í-t se-pr-a-t ode-stl-a-t roze-žr-a-t
Ce[CeC ode-ber-e-š roze-der-e-š přede-žen-e-š pode-mel-e-š se-per-e-š ode-stel-e-š roze-žer-e-š
Uvedené kořeny mají nejen alomorfy s vokálem e, ale i alomorfy s dlouhým vokálem (í nebo á), které se objevují u sekundárních imperfektiv. Následující tabulka pak ilustruje, že distribuce prefixálních alternant je v tomto případě zcela nepravidelná – na konci prefixu může být jak nula, tak i e, popř. obě alternanty zároveň. (32)
ø/e od(e)-bír-a-t roz(e)-dír-a-t pod(e)-míl-a-t od(e)-pír-a-t
ø před-hán-ě-t v-tír-a-t
e se-pír-a-t ode-stýl-a-t roze-žír-a-t
Všechny prefixy alternací e~ø (s výjimkou roz-) fungují zároveň jako předložky; srov. např. od-tlačit a od tlaku. Distribuce alternant v předložkách se částečně kryje s distribucí alternant v prefixech, např. v kontextu kořenů se slabičnou likvidou se vždy objevuje nevokalizovaný prefix i nevokalizovaná předložka (srov. např. od-mlžit a pod mlhou), ale celkově je vůči distribuci prefixálních alternant značně nepravidelná; srov. např. dublety jako ze / z dveří (ale jen z-dvojit) nebo bez / beze snů (ale jen beze-sný). Vokalizací předložek se detailně zabývá např. Haller (1934) nebo nově Chládková (2009).
198
21.3.2.2 Alternace e~ø ve jmenné deklinaci Jak jsme ukázali výše, distribuce epentetických vokálů v kontextu nulových koncovek nom. sg.141 a gen. pl. není předpověditelná z fonotaktiky: kořeny s identickými konsonantickými dvojicemi jednou mají a podruhé nemají epentetický vokál; viz příklady uvedené v tabulce (21).142 A některé kořeny pak mohou mít v kontextu před nulovými koncovkami i dubletní formy; srov. např. dubletní formy nom. sg. jako rynk / rynek nebo herynk / herynek a gen. pl. jako holb / holeb (holb-a) nebo jacht / jachet (jacht-a). Výjimku tvoří kořeny zakončené na dvojice typu CL, které se chovají zcela pravidelně, a to v závislosti na morfosyntaktickém kontextu: před nulovou koncovkou gen. pl. mají vždy epentetický vokál (CL > CeL#; např. futr(-o) – futer); před nulovou koncovkou nom. sg. může být epentetický vokál (např. orl(- a) – orel), nebo k epentezi nedochází a koncová likvida se pak stává slabičnou (CL > CL̩#; např. fotr(-a) – fotr̩).Vezmeme-li v potaz to, že všechny případy, kdy je v nom. sg. epenteze, reprezentují kořeny doložené již v nejstarších stč. textech, můžeme říci, že synchronně produktivní je pouze tento distribuční vzorec: epenteze v gen. pl. vs. derivace slabičné likvidy v nom. sg.143 To také dobře ilustruje tabulka (33). Zde jsou příklady kořenů, které mají současně obě nulové koncovky. V (33a) jsou kořeny, které mohou mít dva rody, buď v závislosti na idiolektu mluvčího, nebo v závislosti na přirozeném rodu referentu; v (33b) jsou homonymní kořeny. Ve všech případech je u daného kořene v nom. sg. slabičný konsonant, kdežto v gen. pl. je epentetický vokál. (33)
a
Nom. sg. (mask.)
Gen. pl. (fem.)
Nom. sg. (fem.)
hadr krekr
hader kreker
hadr-a krekr-a
.
141 V případě neživotných jmen, u nichž je synkretismus mezi nom. sg. a akuz. sg., je nulová koncovka i v akuzativu. 142 Proto taky všechny generativní analýzy alternací vokálů s nulou v současné češtině (a obecně ve slovanských jazycích) předpokládají, že se kořeny s alternační pozicí a kořeny bez alternační pozice musejí nějak lišit lexikálně, to znamená, že musejí mít odlišnou fonologickou reprezentaci; pro přehled jednotlivých analýz viz Ziková (2008) a Scheer & Ziková (2010). 143 Epentetický vokál, který se objevuje uvnitř CL před koncovkou nom. sg., má buď jerový původ, tj. je etymologický, nebo jerový původ nemá. Tak jako tak je ale doložen již v nejstarších fázích vývoje češtiny. Kořeny s etymologickým vokálem jsou tyto: kotel, kotl-e (
b
kmotr magistr Petr Alexandr Nom. sg. (mask.)
kmoter magister Peter Alexander Gen. pl. (neu./fem.)
kmotr-a magistr-a Petr-a Alexandr-a Nom. sg. (neu./fem.)
centr metr intr kvádr čudl
center meter inter kvádr-o čudl-a
centr-um metr-um intr-o kváder čudel
.
Kořeny zakončené na CL se chovají pravidelně pouze v kontextu nulových koncovek. V kontextu před sufixem začínajícím na konsonant se chovají různě: příklady v tabulce (33) ukazují, že kořeny, které mají v nom. sg. slabičný konsonant, mohou mít před konsonantickým sufixem epentetický vokál, a vice versa, kořeny přibírající v gen. pl. epentetické e mohou mít v kontextu sufixu, který začíná na konsonant, slabičnou likvidu. Některé kořeny pak mají před konsonantickým sufixem obě podoby. Výsledné formy pak buď mají mít různý význam (srov. např. relační adjektivum jader- n-ý a kvalitativní adjektivum jadr- n-ý), nebo jde o čisté dublety (srov. např. jiker- nat- ý / jiker-nat-ý).144 (34) CL̩# (nom. sg.)
CeL# (gen. pl.)
CL̩-C bratr-sk-ý
CeL-C cuker-nat-ý
litomyšl-sk-ý
kremel-sk-ý
mistr-n-ý
kyper-sk-ý
svatopetr-sk-ý
magister-sk-ý
větr-n-ý
minister-sk-ý
vichr-n-ý bedr-ník
neger-sk-ý beder-n-í
ne-s-čísl-n-ý
čísel-n-ý
jadr-n-ý
jader-n-ý
jiskr-n-ý
jiskér-k-a
kostr-č
koster-n-í
řemesl-n-ý, mudr-c, stříbr-n-ý 144 Výjimečně spolu alternuje skupina s epentetickým vokálem a skupina s palatalizovaným r, tj. Cer~Cř. V tom případě ale ř jakožto šumový konsonant není slabičné; srov. jiter – jitř-n-í, niter – niter-n-ý – v-nitř-n-í. 200
Shrňme tedy, že jen kořeny na CL a jen v kontextu nulových koncovek se chovají pravidelně: v nom. sg. se finální likvida stává slabičnou, v gen. pl. se mezi koncovými konsonanty objevuje pravidelně epentetický vokál.145
145 V Ziková (2013) ukazujeme, že rozdílné chování kořenů na CL a kořenů zakončených na jiné typy konsonantických skupin souvisí s jejich slabičnou strukturou, přesněji s tím, že skupiny typu CL mají status větvících se iniciál. Rozdílný fonologický vliv obou nulových koncovek pak odvozujeme z toho, že ačkoli jsou foneticky identické, mají různou fonologickou reprezentaci. 201
22. JAK JSOU UTVÁŘENA ČESKÁ SLOVA Patrik Mitter 22.1 Metodologická východiska Po stránce metodologické by moderní mluvnice češtiny (MMČ) měla v oblasti slovotvorby vycházet především z dokulilovského pojetí slovotvorné teorie češtiny. Stěžejními pracemi zde je Dokulilovo Tvoření slov v češtině 1 (1962) a kolektivní dílo Tvoření slov v češtině 2. Koncepce Dokulilova Tvoření slov v češtině 1 je prohloubena a doplněna v akademické mluvnici češtiny Mluvnice češtiny (1) (1986, MČ 1); struktura textu MMČ by toto pojetí a zpracování slovotvorných jevů měla reflektovat. V úvodních kapitolách oddílu Tvoření slov v MMČ by měly být uvedeny a vysvětleny slovotvorné termíny, s nimiž se dále v textu kapitoly pracuje – slovotvorné způsoby a postupy, fundace, motivace jakožto slovotvorné vztahy, slovotvorné řady a paradigmata, onomaziologické kategorie a relace mezi nimi, dále slovotvorné kategorie, slovotvorné typy a podtypy, onomaziologická a slovotvorná stavba slova, relace mezi lexikálním a slovotvorným významem slova, produktivita slovotvorných způsobů (i postupů) a prostředků (tj. slovotvorných základů a formantů). Tato metodologická východiska by měla být dále prohloubena a doplněna o nové teoretické poznatky z oblasti derivatologie a kompozitologie – jde zvláště o Furdíkovy práce Slovotvorná motivácia a jej jazykové funkcie (1993), Slovenská slovotvorba (2004, ed. M. Ološtiak), Teória motivácie v lexikálnej zásobe (2008, ed. M. Ološtiak), dále o práci K. Vužnákové Kompozitá v slovenčine (2012) a o knihu M. Ološtiaka Aspekty teórie lexikálnej motivácie (2011). Dále jde o nové poznatky z popisu kompozit v češtině, srov. I. Bozděchová Tvoření slov skládáním (1995), P. Mitter Složená hybridní substantiva s prvním komponentem cizího původu v současné češtině (2003), Kompozice v kontextu současné češtiny (2006) a Hybridní složeniny s prvním komponentem domácího původu v současné češtině (2008). Do textu však nebude možné plně začlenit komplexní pojetí konverze B. Bednaříkové z její práce Slovo a jeho konverze (2009), protože překračuje hranice slovotvorby směrem k morfologii flektivní bez ohledu na funkční a morfonologické diference mezi oběma oblastmi. Výběrově je třeba přihlédnout též k metodologickým aspektům neologie O. Martincové Problematika neologismů v současné češtině (1983). Materiálově je třeba přihlížet ke korpusům současné češtiny a opírat se o oba díly neologického slovníku O. Martincové a kol. Nová slova v češtině (1. díl. – 1998, 2. díl – 2004); lexikum v nich zachycené odráží současné vývojové tendence mj. také v oblasti tvoření slov. Pro komplexně pojatý popis tvoření slov je však nutno vybírat takový lexikální materiál, který má ambici stát se déletrvající součástí slovní zásoby, a počet 202
okazionálních lexikálních jednotek minimalizovat. Lexikální doklady by měly čerpat jak ze sféry apelativní, tak i propriální. V případě proprií je třeba uvádět příklady nejen z oblasti toponymní (oikonyma, anoikonyma) a antroponymní (rodná jména, příjmení), ale i ze sféry chrématonymní. Zejména v oblasti logonym a pragmatonym lze pozorovat v posledních desetiletích velmi výraznou vývojovou dynamiku, jejíž postižení je nezbytné pro komplexně pojatý popis slovotvorného systému češtiny. V další části navrhované kapitoly MMČ budou metodologické poznatky aplikovány při popisu tvoření slov. Základním kritériem tohoto popisu bude kritérium slovotvorného způsobu, v jehož rámci bude podán popis tvoření lexikálních jednotek základních slovních druhů (tj. substantiv, adjektiv, verb, adverbií). Popis utvářenosti lexikálních jednotek nástavbových slovních druhů (pronomin, numerálií), synsémantických slovních druhů (prepozic, konjunkcí, partikulí) a citoslovcí bude realizován zvlášť. Dalším kritériem popisu slovotvorného systému češtiny bude onomaziologická stavba slova a z nich vyplývající relace k onomaziologické kategorii základového (motivujícího) slova. V další linii bude sledována slovotvorná kategorie utvořeného slova, slovnědruhová povaha základového (motivujícího) slova, slovotvorné typy a podtypy a jejich produktivita. Tvoření lexikálních jednotek základních (tj. pojmenovacích) slovních druhů bude rozvrženo do více kapitol popisu derivace, avšak takové rozvržení struktury textu umožní komplexní pohled na principy, způsoby a prostředky tvoření příslušných lexikálních jednotek, na jejich slovotvorné vztahy a na další slovotvorné jevy. Tento způsob popisu považujeme pro účely MMČ za výhodnější. Obrácený přístup, tj. nadřazení kritéria utvářenosti základního slovního druhu jako hlavního klasifikačního kritéria, je uplatněn ve výše uvedené mluvnici M. Čechové a kol. Čeština – řeč a jazyk (1. vyd. 1995, 2., dopl. vyd. 2000, 3., dopl. vyd. 2011, autorem příslušné kapitoly je Miloš Dokulil). Takto pojatý popis ovšem předpokládá velmi detailní mnohaúrovňovou segmentaci jednotlivých sub- a subsubkapitol, přičemž některé aspekty popisu slovotvorného systému nevyniknou. Navíc ve výše uvedené mluvnici M. Čechové a kol. není takto pojatý popis důsledný, např. tvoření podstatných a přídavných jmen skládáním je v prvních dvou vydáních této mluvnice zpracováno dosti zjednodušeným způsobem, kvalitativní změna zpracování tématu skládání slov je patrná ve 3. vydání mluvnice. Rovněž hierarchizace kritérií uplatňovaná v dalších jednosvazkových mluvnicích současné češtiny není pro MMČ výhodná. O něco lépe má v tomto srovnání strukturovanou kapitolu Slovotvorba tzv. brněnská Příruční mluvnice češtiny (1995, autorem příslušné kapitoly je Dušan Šlosar). Slovotvorné způsoby jsou pojaty v rámci jednotlivých slovních druhů. Není zde uplatněna jako klasifikační kritérium relace mezi onomaziologickými kategoriemi, což způsobuje problémy při klasifikaci některých příkladů lexikálního materiálu. Skládání podstatných a přídavných jmen je 203
v této mluvnici rovněž zpracováno poněkud zjednodušeně, výklady o skládání trpí míšením klasifikačních kritérií. Moderně pojatý je popis tvoření slov v Mluvnici současné češtiny (1) (V. Cvrček a kol., autorem příslušné kapitoly je Michal Šulc). Po kritériu slovotvorného způsobu je dalším kritériem v této hierarchii relace mezi onomaziologickou kategorií základového (motivujícího) slova a slova utvořeného. Toto pojetí ovšem způsobuje rozsáhlou parcelaci zpracovávaného tématu do mnoha kapitol, např. o tvoření podstatných jmen odvozováním je pojednáno zvlášť v rámci mutace, transpozice a modifikace. Taktéž jsou do různých kapitol rozparcelovány jednotlivé slovotvorné postupy, např. v rámci derivace substantiv je kapitola derivace substantiv prefixací rozvržena do dvou subkapitol (podobně i sufixace, derivace cirkumfixem). Problematická a nejednoznačná je klasifikace některých uváděných příkladů lexikálního materiálu i chápání mutace. Kladem je naopak snaha o detailnější analýzu slovotvorných procesů (i významových změn realizujících se při nich) ve srovnání s ostatními výše uvedenými jednosvazkovými mluvnicemi současné češtiny. 22.2 Vzorová kapitola
22.2.1 Klasifikace kompozit Kompozita (složeniny) jsou slova utvořená skládáním dvou nebo více slovotvorných základů. Zakládají se tedy (jakožto slova slovotvorně motivovaná) na slovech ve slovní zásobě již existujících. Svými základovými slovy patří ke dvěma slovním čeledím (resp. slovotvorným hnízdům), např. složenina vodojem patří k čeledím slov voda a jímat. Nejčastějším typem kompozit v češtině jsou ta, která vznikají skládáním dvou slovotvorných základů. Proto s jistým zjednodušením považujeme koncový (nebo zadní) komponent za druhý. Dále pracujeme s označením první komponent (pro komponent přední) a druhý komponent (pro komponent koncový, zadní). Někdy se ještě vymezují tzv. složeniny nepřímé (derivační, odvozené). Z hlediska výsledného slovotvorného procesu jsou to slova odvozená, a proto se zpravidla zařazují k derivátům, např. velkoměsto velkoměstský. Slovotvorný proces je tedy při jejich tvoření obdobný jako u odvozených slov. Složeniny se zařazují do slovnědruhové kategorie, kterou svými koncovými členy vyjadřují. Rozlišují se tedy složeniny substantivní, adjektivní, verbální, adverbiální apod. Klasifikační kritéria pro třídění kompozit jsou: 1) způsob utváření složeniny; 2) druh sémanticko-syntaktického vztahu mezi komponenty složeniny; 3) slovnědruhový charakter prvního komponentu složeniny a 4) původ jednotlivých komponentů složeniny.
204
22.2.1.1 Způsob utváření složeniny Z hlediska způsobu utváření se rozlišují kompozita tvořená: 1) čistou kompozicí; 2) juxtapozicí (spřahováním); 3) komplexním způsobem abreviačně-kompozičním; 4) komplexním způsobem kompozičně-derivačním; 5) komplexním způsobem kompozičně-konverzním. Při čisté kompozici se celkový význam kompozita opírá do velké míry o lexikální významy jeho jednotlivých komponentů (na rozdíl např. od kompozit tvořených komplexními postupy kompozičně-derivačním a kompozičně-konverzním). Kompozita vzniklá čistou kompozicí stojí blízko syntaktickému spojení slov a na rozdíl od složenin tvořených komplexními postupy představují jednodušší typ onomaziologické kategorie s jednoduchým onomaziologickým příznakem, např. velkoměsto, maloobchod. Označovaný pojem (např. substance) je u složenin vzniklých čistou kompozicí tvořen lexikálním významem slova, které se stává jeho druhým, resp. koncovým komponentem (u složenin determinačních), nebo významy základových slov všech komponentů (u složenin koordinačních). Při čisté kompozici se tedy buď skládají onomaziologický příznak a onomaziologická báze (viz modifikační determinativa, kap. 22.2.1.2), nebo dvě onomaziologické báze (viz koordinativa, kap. 22.2.1.2). Onomaziologickou bází je hotové slovo jako obdoba řídícího slova výchozího syntagmatu. Kompozita vznikají také juxtapozicí (spřahováním). Tento způsob lze hodnotit jako přechodný postup mezi vytvářením sdružených pojmenování a čistou kompozicí. Vzniklá spřežka je výsledkem formálního srůstu slov fundujícího syntagmatu. Je tímto spojením slov motivována a při procesu srůstání jednotlivých částí nedochází k žádným morfologickým změnám (na rozdíl od čisté kompozice i od komplexních postupů), např. pantáta, kilowatthodina. Z hlediska onomaziologické struktury se kompozita spřežkového charakteru podobají složeninám vzniklým čistou kompozicí. Spřežky se shodují se složeninami tvořenými čistou kompozicí v tom, že se oba typy kompozit tvoří bez přidání slovotvorných afixů. Kompozita spřežkového charakteru nemají na rozdíl od složenin tvořených čistou kompozicí nikdy spojovací vokál. Komplexní způsob abreviačně-kompoziční tvoření se mnohdy stýká s čistou kompozicí a juxtapozicí. Takto vzniklá kompozita se vyznačují fragmentárním charakterem zvláště prvního komponentu. Takový komponent se svou morfémovou strukturou nekryje s kořenným morfémem a ani ho ve své struktuře neobsahuje. Některé z těchto komponentů jsou v současné češtině produktivní, např. afro- ve významu ,africký, připomínající Afriku, týkající se jí’ (afrohudba, afroúčes) , euro- ve významu ,evropský, týkající se Evropy, Evropské unie’ (eurocesta, eurojazyk, euroúředník, europoslanec, eurovolby) , profi- (profihráč, profistáj, profizápas), repro- (reprobedna, reprosouprava, reprosoustava).Vzniklé složeniny mají obvykle profesní nebo slangový charakter, příp. to jsou okazionalismy. Některé takto vzniklé složeniny pronikají i do spisovného jazyka. Další komplexní postupy, tj. komplexní způsob kompozičně-derivační a kompozičně205
konverzní, mají jinou povahu než čistá kompozice. Složeniny vzniklé komplexními postupy odrážejí ve své formální stavbě akt kompoziční i derivační (resp. konverzní). Slovotvorný proces je u těchto složenin dvoustupňový. U složenin tvořených komplexními postupy je onomaziologická báze obecnější – zařazuje pojem do obecnější pojmové třídy a je vyjádřena slovotvorným, příp. tvarotvorným sufixem odkazujícím k obecné kategorii, např. sufixem -k(a) ve slově minolovka. Onomaziologický příznak je u těchto složenin vždy složený, srov. syntagma lovit miny pro složeninu minolovka. Kompozice se tedy u těchto složenin týká pouze složek onomaziologického příznaku. U kompozit vzniklých komplexním způsobem kompozičně-derivačním plní funkci druhého členu slovotvorně motivované základy, které nejsou doloženy (ze synchronního pohledu) ve formě samostatného slova, srov. romanopisec, minolovka. U kompozit utvořených komplexním způsobem kompozičně-konverzním vzniká druhý komponent desufixací základového slovesa do podoby slovotvorného základu, srov. např. jímat -jem, měřit -měr, vést -vod, lámat -lam apod. Tyto druhé slovotvorné základy vzniklé derivací nebo konverzí mohou být i cizího původu, např. -holik vzniklý derivací základu -holie (jablkoholie jablkoholik) , -fil vzniklý konverzí základu -filie (člověkofilie člověkofil). 22.2.1.2 Sémanticko-syntaktické vztahy mezi komponenty složeniny Z hlediska sémanticko-syntaktického vztahu mezi komponenty složeniny rozlišujeme koordinativa a determinativa. Koordinativa jsou takové složeniny, jejichž komponenty jsou ve stavu formální souřadnosti a významové koordinace, tzn., že mají rovnocennou platnost syntaktickou a sémantickou. Z onomaziologického hlediska jde o spojení dvou onomaziologických bází v jednom pojmenování. Koordinativa pojmenovávají jiný sémantický obsah, než jaký by vznikl koordinačním spojením substantivních slovotvorných základů. Označují přechodný typ mezi někým, něčím. Sémanticky se rozlišují tři typy koordinativ: a) slučovací (kopulativní, např. nosohltan, dennodenní); b) vztahově slučovací (relačně kopulativní, např. cyrilometodějský); c) vztahově vzájemnostní (reciproční, např. česko-německé vztahy). Koordinativa jsou v češtině méně častá než determinativa. Tvoří se především pro potřeby odborného stylu. Determinativa jsou složeniny, jejichž komponenty jsou v syntaktickém vztahu formální podřazenosti a významové determinace. Jeden komponent sémanticky a syntakticky určuje druhý, který je mu nadřazený. Z onomaziologického hlediska se skládá buď onomaziologický příznak a onomaziologická báze (v případě modifikačních determinativ), nebo dva onomaziologické příznaky, přitom se odkazuje k onomaziologické bázi mimo složeninu, která však v ní může být vyjádřena slovotvorným sufixem (v případě mutačních determinativ). 206
Determinativa se třídí na modifikační a mutační. Ve funkci určujícího komponentu modifikačních determinativ se zpravidla uplatňuje přední člen (např. velkoměsto). Určovaný (zpravidla koncový) komponent je formálně totožný se samostatným slovem. Takové složeniny se označují jako vnitřní. Modifikační (vnitřní) determinativa se třídí na atributivní, objektová (vazebná), adverbiální a verbonominální (kopredikátová, doplňková). U atributivních determinativ plní první komponent funkci přívlastku komponentu druhého. Určuje tak druhý komponent s vytčením jeho vlastnosti (vlastností). První komponent může být povahy substantivní, adjektivní, numerální, interjekční, nebo může mít povahu slovnědruhově nevyhraněnou, srov. výrazy maloměsto, dvojhra, hurávlastenec, autosoučástka. Druhým členem je výlučně substantivní slovotvorný základ. Z a objektová (vazebná) determinativa se považují ta, u nichž je možné chápat první komponent jako vazebné určení komponentu druhého. Druhým komponentem jsou slovotvorné základy adjektivní a verbální, prvními (určujícími) mohou být slovotvorné základy substantivní, pronominální, srov. výrazy duchaplný, sebevětší. V adverbiálních determinativech vyjadřuje první komponent různá okolnostní (místní, časová, způsobová aj.) určení komponentu druhého. Určovaným komponentem může být adjektivní, verbální, anebo adverbiální slovotvorný základ. Určujícím komponentem bývají slovotvorné základy adverbiální, substantivní, srov. výrazy tmavěmodrý, sněhobílý, spolupracovat, znovunastudovat, dennodenně. Nepříliš početná jsou verbonominální (doplňková, kopredikátová) determinativa. Určujícím komponentem jsou výhradně základy samo-, auto- ve významu ,sám, vlastní‘. Druhým komponentem mohou být substantivní nebo adjektivní, příp. verbální slovotvorné základy, srov. výrazy autoagrese, samonaváděcí, samofinancovat. Pokud určovaný komponent složeniny není totožný se samostatným slovem, nelze jej hodnotit jako složku nadřazenou významu celé složeniny (tj. jako onomaziologickou bázi), ale jako složku onomaziologického příznaku. Takové složeniny se označují jako vnější. Z hlediska sémanticko-syntaktického to jsou mutační determinativa. Jejich celkový význam je tedy jiný, než jaký by vznikl usouvztažněním významu prvního a druhého komponentu (např. dřevorubec, pivovar). 22.2.1.3 Slovnědruhový charakter prvního komponentu složeniny Na základě slovnědruhové charakteristiky lze rozlišit komponenty vyhraněného slovnědruhového charakteru a nevyhraněného slovnědruhového charakteru. Pro komponenty vyhraněného slovnědruhového charakteru je charakteristické, že v příslušných složeninách zastupují jeden konkrétní slovní druh. Tento konkrétní slovní druh bývá v rámci komponentu formálně i 207
významově vyjádřen kořenem, příp. kmenem slova motivujícího příslušný komponent. Takový komponent ve své morfematické struktuře kořen, příp. kmen motivujícího slova zahrnuje a buď se s ním překrývá, srov. komponenty super-, šéf-, hurá-, také-/taky-, nebo obsahuje ještě spojovací vokál (nejčastěji -o-, -i-), srov. velk-o- (např. velkoměsto), vrt-i- (např. vrtichvost /hanl./). Komponenty vyhraněného slovnědruhového charakteru lze třídit podle jejich konkrétního slovnědruhového charakteru na substantivní, adjektivní,
pronominální, verbální, adverbiální a
interjekční. Z a substantivní se považují takové komponenty, které se po stránce formální překrývají s kořenem, příp. kmenem příslušného substantiva, nebo obsahují ještě spojovací morfém, srov. např. komponenty halogen-, ampér-, amino-, normo-. Jako adjektivní se hodnotí takové komponenty, které ve své morfematické struktuře zahrnují adjektivum. Kořeny, příp. kmeny takových adjektiv se mohou shodovat s adverbii, pokud existuje příslušné (adjektivem) slovotvorně motivované adverbium. Přejatá nesklonná adjektiva jsou s příslušnými adverbii homonymní (např. komponent super-, nesklonné adjektivum super a adverbium super). Přejaté první komponenty, ke kterým v češtině neexistuje souvztažné, samostatně existující slovo, např. pseudo-, vyjadřují v substantivních složeninách lexikálně-sémantický obsah adjektiva, srov. pseudoznalec (,špatný znalec, neznalec‘). Ve spojení s druhými slovotvornými základy adjektivními (a adverbiálními) mohou nabýt tyto první komponenty charakter komponentu adverbiálního, např. adjektivní kompozita s prvními komponenty super-, ultra-, v nichž mají tyto komponenty charakter adverbiální, srov. superdlouhý, superdobrý, superlaciný, tj. ,velmi dlouhý‘, ,velmi dobrý‘, ,velmi laciný‘; ,ultralevý, ultranezávislý, ultrašpatný, tj. ,velmi levný‘, ,velmi nezávislý‘, ,velmi špatný‘. Komponenty pronominální nejsou početné. Z přejatých komponentů se jedná o komponent auto- ve významu ,sám, vlastní, samo-, sebe-‘, o jeho domácí ekvivalenty samo-, sebe- a o domácí komponenty své-, vše-, všeho-, nic-. První komponenty numerálního charakteru (např. jedno-, dvoj-/dvou-, bi-, tetra-) představují z morfologického i ze syntaktického hlediska soubor podobný komponentům adjektivním. Numerální komponenty vyjadřují kvantové údaje, některé z nich mohou v přeneseném významu pojmenovávat i lexikálněsémantický obsah adjektiva, např. mega- (megadlouhý ,velmi dlouhý‘), giga- (gigaslavnosti ,mimořádně velké slavnosti‘). Všechny první komponenty verbálního charakteru jsou z hlediska synchronního popisu domácí. Tyto komponenty se buď shodují s kořenem příslušného motivujícího slovesa, srov. lam(lamželezo), drž- (držgrešle) , nebo jsou rozšířeny o spojovací morfém -o-, -i- (kratochvíle, vrtichvost), příp. se shodují s prézentním kmenem motivujícího slovesa, srov. nezna- (neznaboh). Komponenty adverbiálního charakteru jsou jednak ty, k nimž existují souvztažná adverbia, srov. spolu-, znovu-, skoro-, rádoby-, jako(by)-, také-/taky-, jednak komponenty primárně adjektivní, 208
numerální (obojí viz výše), interjekční (viz níže), které mají ve spojení
s druhými slovotvornými
základy adjektivními (příp. adverbiálními) ve složeninách funkci adverbia (superrychlý). Komponenty, k nimž existují souvztažná adverbia, se s druhými slovy ve výchozím syntagmatu spřahují, vznikají tak juxtapozita (skorodocent). Stejně jako první komponenty pronominální jsou ojedinělé i první komponenty interjekční. Jako komponenty se uplatňují pouze herdek- a hurá-, což potvrzují výrazy typu herdekbaba, huráopatření. Komponenty interjekční se od komponentů adjektivních liší absencí lexikálněsémantického obsahu, ten však mohou v substantivních složeninách získat, srov. huráopatření/expr./ (,povrchní opatření‘), herdekbaba/expr./ (,zlá, hubatá žena‘). Stranou ponecháváme komponenty synsémantických slovních druhů, tj. prepozic, konjunkcí a partikulí. Patří mezi výrazy primárně nepojmenovací (stejně jako pronomina, numerálie a interjekce) a tvoří se zpravidla juxtapozicí. Prepozice, konjunkce, partikule jsou sémanticky a gramaticky nesamostatné. Podstatným znakem prvních komponentů nevyhraněného slovnědruhového charakteru je nemožnost jejich jednoznačné slovnědruhové klasifikace. Uvedený fakt je dán jejich nevyhraněnou morfematickou stavbou a také (minimálně) dvojí možnou slovnědruhovou motivací. Mnohé internacionální komponenty mohou být motivovány např. vztahem jak ke kategorii substance, tak ke kategorii vlastnosti, srov. fero-, foto-, auto- aj. Komponenty motivované různými slovnědruhovými významy v příslušných složeninách zastupují tyto významy, srov. komponent auto- může zastupovat adjektivum automobilový i substantivum automobil, komponent foto- je v některých složeninách motivován sémanticky ‒ substantivem světlo (např. fotosyntéza), v jiných je motivován slovotvorně ‒ slovy fotografie, fotografický (např. fotopřístroj). Za komponenty nevyhraněného slovnědruhového charakteru považujeme i tzv. fragmentární komponenty, srov. např. výše uvedené euro-, profi-, repro-apod. 22.2.1.4 Původ jednotlivých komponentů složeniny Podle původu rozlišujeme ze synchronního pohledu komponenty domácí (některé z nich jsou původem rovněž cizí, avšak již zdomácnělé) a cizí. Kompozita sestávající pouze z komponentů domácích klasifikujeme jako domácí (novostavba, velkospalovna) . Kompozita, která sestávají z prvního komponentu cizího a druhého domácího (anebo naopak), označujeme jako hybridní (biopotravina, velkoklub) . Kompozita sestávající z cizích slovotvorných základů se označují jako cizí (minikatalog, narkodealer). Některé komponenty takových složenin mohou podléhat pravopisné adaptaci, takže lze u takovýchto komponentů uvažovat o procesu jejich pravopisného zdomácňování (např. šoubyznys, topmanažer). Kompozita vznikající opakovaným procesem skládání a sestávající proto ze tří nebo více 209
slovotvorných základů ‒ tzv. sekundární kompozita ‒ mohou být rovněž domácí (velkopivovar, minitělocvična), hybridní (polyhydroxykyselina, azoxysloučenina), anebo cizí (radiotelekomunikace, zoopaleontologie).
210
23 VÝRAZOVÁ REALIZACE SLOVESNÉ VALENCE Vladimír Petkevič Valenční teorie představuje výraznou modernizaci českého mluvnictví. V této kapitole se budeme zabývat morfologickými formami vyjádření syntaktické valence českého slovesa. Budeme přitom vycházet z tzv. modifikované valenční teorie (srov. Karlík, 2000a), přičemž výchozí materiálovou bází pro nás budou korpusy současné češtiny SYN2010 (100 milionů slovních výskytů; viz Český národní korpus – SYN2010) a SYN (2,2 miliardy slovních výskytů; viz Český národní korpus – SYN). Karlík navrhuje podle Ágela (1994) rozlišovat dva typy syntaktické valenční struktury: makrovalenční mikrovalenční V makrovalenční syntaktické struktuře jsou sémantické aktanty realizovány ve valenčních syntaktických pozicích, kdežto ve struktuře mikrovalenční jsou realizovány morfematicky. Karlík dále (Karlík, 2000a, s. 174nn.) člení valenční pozice na: I. interní valenční pozice II. externí valenční pozice.
I. Interní valenční pozice Interní valenční pozice jsou selektovány lexikálním významem jednotky, která je nositelem valence (tamtéž, s. 174). Takových valenčních pozic může být u sloves 0 až 3. Tak například ve větě (1): (1) Heleno, chci, aby ses o funkci prezidenta ucházela ty a aby ses na to připravila. nás zajímá sloveso ucházet se jakožto nositel valence (nositel valence je podtržen; doplnění, jež selektuje, je psáno tučně). Toto sloveso selektuje jedinou interní valenční pozici, svůj předmět (z pohledu povrchové syntaxe), resp. patiens (z pohledu hloubkové syntaxe), a tato pozice je zaplněna elementem, který má morfologickou podobu: o + akuzativ. Obecně může být interní valenční pozice selektujícího slovesa zaplněna elementy, jež mají tuto 211
morfologickou podobu: a1 pádovou a1.1 fixovanou, a to: a1.1.1 v prostém pádě (spatřit strom ‒ Acc) a1.1.2 v předložkovém pádě (ucházet se o ruku ‒ (o + Acc)) a1.2 nefixovanou (u adverbialií: odejít do Prahy / na venkov / k příbuzným) a2 nereflexivních a reflexivních klitických osobních zájmen a3 infinitivu a4 adverbia a5 klauze uvozené a5.1 vztažným zájmenem a5.2 vztažnou číslovkou a5.3 vztažným příslovcem a5.4 podřadicí spojkou
A. Morfologická podoba realizace syntaktických valencí v makrovalenční syntaktické struktuře – interní valenční pozice
A.a1.1 Pádová podoba fixovaná A.a1.1.1 Pádová podoba fixovaná – pád prostý Interní valenční pozici může zaplnit slovní tvar ve všech prostých pádech s výjimkou vokativu a lokálu.
Nominativ V češtině je velice málo sloves selektujících doplnění v nominativu pro zaplnění interní valenční pozice, přičemž nominativem zaplněná pozice může být nejvýše jedna. Mezi nejfrekventovanější taková slovesa patří: nazývat, jevit se, zdát se: (2) Podél potoka, jenž se nazýval Šepot... ‒ nom. Genitiv 212
Sloves selektujících genitiv pro jednu z interních valenčních pozic je jen několik desítek; převážně jsou to slovesa reflexivní jako např. dotknout se, všimnout si, účastnit se (podrobnější přehled viz Šmilauer, 1966, s. 205nn.). Genitivem zaplněná interní valenční pozice může být nejvýše jedna: ( 3 ) A veškerou pozornost soustřeďoval na to, aby si zapamatoval každého, kdo se účastní rozvíjejících se událostí... ‒ gen. (4) Dověděli se o novém léku, který by je mohl zbavit rakoviny... ‒ gen.
Dativ Sloves selektujících dativ pro interní valenční pozici jsou stovky, typicky jsou to slovesa dávání a přikazování, slovesa podoby a shody, přízně a nepřízně a další: např. dávat, nařídit, holdovat, odolávat, vzdorovat (podrobněji viz Šmilauer, 1966, s. 213nn.). Dativem zaplněná interní valenční pozice může být nejvýše jedna (v češtině neexistuje vazba dvou dativů): (5) Přikývl jsem, on také a šel dávat pokyny svým lidem... ‒ dat. (6) A bude jen na nás, jestli těmto vlivům – dat. odoláme, nebo podlehneme.
Akuzativ Akuzativ jakožto pád interní valence označuje Karlík standardně jako strukturní pád (srov. Karlík, 2000a, s. 179), neboť je na rozdíl od ostatních pádů těch doplnění, jež zaplňují interní valenční pozice, závislý na okolní syntaktické struktuře, konkrétně na syntaktické podobě diateze (aktivum oproti pasivu, příp. mediu). Je to pád vyjadřující primárně přímý předmět (hloubkový patiens) tranzitivních sloves, u tří sloves a jejich derivátů vyjadřuje též předmět nepřímý (hloubkový adresát). Typické příklady: Přímý předmět: (7) Věděla, že se nikomu nepodaří sebrat mu zbraň... ‒ acc. (8) Pro ně by mohlo hodně znamenat, kdybychom náš vztah – acc. obnovili. Nepřímý předmět – u sloves učit a stát (o ceně) a jejich derivátech: (9) Dá mu lepší stravovací návyky (a tím i základ pro lepší zdraví), naučí ho rozmanité sporty... ‒ 213
acc. (10) Snažila se bez úhony proplout směsicí lží a polopravd a stálo ji – acc. to mnoho duševních i fyzických sil. Tato slovesa tu selektují dvě interní valenční pozice zaplněné doplněními v akuzativu. V ostatních případech je akuzativem vyjádřena pouze jedna interní valenční pozice (pomineme-li struktury s doplňkem typu: Vidí ho již připraveného). Pádově fixovanou podobu mají i adverbialia vyjadřovaná nestrukturním sémanticky motivovaným akuzativem durativnosti a míry. Prostým akuzativem se tedy vyjadřuje: a) durativnost (míra času) (srov. Karlík, 2000a, s. 179): (11) Jedná se o test J, trvá to asi dvě vteřiny... ‒ acc. b) míra (12) Stanice se nacházela necelý kilometr – acc. od našeho domu.
Instrumentál Sloves selektujících instrumentál je několik desítek (při pasivní diatezi, kdy je tranzitivní sloveso v pasivu, je agens vyjádřen instrumentálem, ale jelikož zde instrumentál vyjadřuje agens/původce děje, nevyjadřuje doplnění v interní valenční pozici, takže nelze říci, že by slovesa tranzitivní valenčně selektovala doplnění v instrumentálu), typicky: stát se, zůstat, zabývat se, obdařit, nahradit. Interní valenční pozice zaplněná doplněním v instrumentálu může být nejvýše jedna (v češtině neexistuje vazba dvou instrumentálů vyjadřujících valenční doplnění): (13) Celá ta léta zůstaly kamarádkami... ‒ instr. (14) V naší psychiatrické léčebně se zabýváme léčením – instr. sexuálních deviantů.
A.a1.1.2 Pádová podoba fixovaná – pád předložkový Mimo pád prostý může být interní valenční pozice zaplněna i předložkovou skupinou. V tomto případě vyjadřuje tato skupina nestrukturní pád lexikální (předložka je tu vždy původní a v předložkové skupině se desémantizuje), nebo nestrukturní pád sémantický (pád je motivován významem výrazu a předložka tu může být i nepůvodní), viz Karlík, 2000a, s. 179. 214
Pád lexikální vyjádřený předložkovou skupinou Předložková skupina může být (povrchově syntakticky) tvořena pouze následujícími kombinacemi předložky a pádu, podrobně viz Šmilauer (1966, s. 225nn.). Za uvedením příslušného typu uvádíme typické příklady z korpusů: do + gen.: pustit se do čeho/koho k + dat.: patřit k čemu/komu; přirovnat co k čemu/komu mezi + instr.: rozlišovat mezi čím/kým na + acc.: pamatovat na co/koho; spoléhat na co/koho na + loc.: zakládat se/si na čem/kom; pochutnávat si na čem/kom nad + instr.: zamyslet se nad čím/kým o + acc.: zajímat se o co/koho; snažit se o co/koho; soutěžit o co o + loc.: dozvědět se o čem/kom; soudit o čem/kom od + gen.: upustit od čeho/koho; odchylovat se od čeho/koho po + loc.: toužit po čem/kom; stýskat se po čem/kom pro + acc.: nadchnout (se)pro co/koho; rozhodnout se pro co/koho proti + dat.: ubránit se proti čemu/komu; protestovat proti čemu/komu před + instr.: stydět se před čím/kým; uhýbat před čím/kým s + instr.: sousedit s čím/kým; setkat se s čím/kým; střetnout se s čím/kým v + acc.: věřit v co/koho; doufat v co/koho v + loc.: spočívat v čem; zklamat se v čem z + gen.: obvinit z čeho/koho; kát se z čeho/koho za + acc.: bojovat za co/koho; vdát se za koho za + instr.: pachtit se za čím/kým. Doplnění v prostém pádě zaplňující interní valenční pozici může být vyjádřeno i předložkovou skupinou: Například vedle prostého dativu: (15) Táta určitě nelitoval těch kritických vteřin, kterými se přiblížil smrti – dat., když si oblékal košili a kalhoty. 215
existují konstrukce téhož valenčního typu vyjádřeného předložkovou skupinou: (16) Střídající strážný se přiblížil k plotu – prep. dat. a současný hlídač začal odemykat bránu. a podobně i pro další pády. A.a1.2 Pádová podoba nefixovaná Je-li adverbiale vyjádřeno předložkovou skupinou, může v ní být „[...] předložka nepůvodní, přičemž morfologický pád je selektován významem předložky“ (srov. Karlík, 2000a, s. 179). Karlík uvádí jako příklad sloveso sednout si se sémantickou valencí „kam“ a „kde“, přičemž systémově vyjadřuje konstrukce předložka + acc. směr (kam), konstrukce předložka + loc. místo (kde). Týká se to předložek s dvojí (akuzativní a lokálovou/instrumentálovou) rekcí: na, nad, pod, před, v, za (poznamenejme, že předložka za má navíc ještě rekci genitivní vyjadřující dobový a okolnostní sémantický rys příslušného adverbiale). Mimo tyto předložky lze ovšem směr a místo vyjadřovat i jinými předložkami s příslušnou rekcí (do + gen., u + gen...): sednout si kam: do + gen., na + acc., nad + acc., pod + acc., před + acc., v + acc., za + acc... sednout si kde: na + loc., nad + instr., pod + instr., před + instr., v + loc., za + instr., u + gen., blízko + gen...
A.a2 Valence vyjádřená nereflexivními a reflexivními klitickými osobními zájmeny Akuzativní a dativní valence sloves může být vyjádřena i mikrostrukturálně (Karlík, 2000a, s. 173), tj. morfematicky, a to klitiky osobních a reflexivních zájmen: mě, mi, tě, ti, ho, mu, ji, jí, je, jich, jim, se, si... (tučně označujeme klitika tantum), srov. i Avgustinova a kol., 1995; Oliva, 2003; Uhlířová, 2001. Klitika tantum nemají, jak dokládá Karlík (2000a, s. 173n.) v návaznosti na Havránka (1928, s. 140), touž distribuci jako jejich neklitické protějšky (tj. mně, tebe, tobě, jeho, jemu, sebe, sobě...), srov. též Oliva, 2000, Karlík, 1999. Uvedená klitika ovšem nemusí stát v těsné blízkosti svých základových slov, neboť jejich pozice v klauzi je dána příslušností k příklonkovému trsu (na druhé syntaktické, tzv. Wackernagelově pozici v klauzi či v adjektivní nebo nominální skupině) a svou specifickou pozicí v tomto trsu; představují tedy ve vztahu ke svým řídícím či základovým slovům (u reflexiv) jakési volné morfémy/afixy (jsou vázané na Wackernagelově pozici v klitickém trsu). Takové jsou speciálně reflexivní tvary se a si.
216
A.a3 Infinitiv Interní valenční pozici slovesného nositele valence může zaplnit i infinitiv jiného slovesa. Skupinu sloves, jež selektují infinitiv v pozici přímého předmětu nebo doplňku (vyjádřeno pojmy povrchové syntaxe), tvoří šíře pojatá slovesa modální, která lze rozdělit na: a) modální slovesa v užším smyslu (s modálním významem): mít, moci, muset/musit, smět, chtít, hodlat ... b) fázová slovesa: začít, začínat, přestat, přestávat... c) slovesa vnímání: vidět, slyšet, cítit d) ostatní slovesa (včetně sloves kontroly, sloves pohybu...): zdát se, nařídit, rozkázat, přimět, slíbit, snažit se, rozhodnout se, chodit, bránit... Příklady: Modální slovesa: (17) Když se za ně zaručím, musí vám to stačit. (18) Můžou jim zadržet pas. Fázová slovesa: (19) Prověřoval Wintlovu paměť, připravoval si ho na chvíli, kdy začne uhýbat. Slovesa vnímání: (20) Někdo šel tady po cestě a slyšel ho kňučet, jinak by o něm vůbec nikdo nevěděl. Ostatní slovesa: (21) Stroze řekl veliteli, aby přijal hosty, a nařídil jim čekat v předním nádvoří. (22) Snažil se ho přesvědčit. Infinitivní vyjádření může zaplnit nejvýše jednu interní valenční pozici příslušného slovesa. Obecně je infinitivní vyjádření předmětu/doplňku vždy fakultativní (např. chci bonbón vs. chci emigrovat do Putinova Ruska), pouze ve valenčním rámci nehomonymního modálního slovesa hodlat je pacientový infinitiv obligatorní: (23) Ale dneska se o Derekovi bavit nehodlala.
217
A.a4 Adverbium Adverbium je selektováno slovesným nositelem valence v případě, že ve valenčním rámci tohoto nositele je cirkumstant – adverbiale způsobu, času (durativnost), místa (kde) a směru (kam): Způsob: chovat se jak; počínat si jak: (24) Ale to je tím, že zvíře reaguje na člověka, který si počíná stejně. Čas (durativnost): trvat jak dlouho: (25) „Barte, kéž by to takhle trvalo věčně,“ povzdychla si Berta. Místo: bydlet kde; nacházet se kde; octnout se kde: (26) Pak se do ní náhle znovu pohroužil, až se octl daleko uvnitř. Směr: odebrat se kam (27) Trochu vrávoravě vstala a s mžourajícíma očima se odebrala dovnitř.
A.a5 Klauze Nositel valence může selektovat pro svou interní valenční pozici i doplnění v podobě klauze. Existují následující typy klauze podle spojovacích výrazů (srov. Šmilauer, 1966, s. 47). Klauze může být uvozena: vztažným zájmenem vztažnou číslovkou vztažným příslovcem podřadicí spojkou A.a5.1 Klauze uvedená vztažným zájmenem Klauze zaplňující interní valenční pozici je uvozena právě těmito vztažnými zájmeny (ta ovšem mohou být součástí předložkové skupiny): kdo, co, který, jaký, čí Příklady: 218
(28) Nikdy jim nevysvětlil, komu vlastně musí „zavolat“, a ani se ho na to neptali. (29) Proběhli tolika patry, že se Barley začal bát, jestli nezapomněla, ve kterém poschodí bydlí. (30) Rudin přehlédl i ostatních sedm mužů a odhadoval, na čí stranu by se přiklonili. Takovéto klauze mají platnostnepřímých otázek.
A.a5.2 Klauze uvedená vztažnou číslovkou Klauze zaplňující interní valenční pozici může být uvozena právě těmito vztažnými číslovkami (ty mohou být součástí předložkové skupiny): kolik, kolikátý, kolikerý, kolikeronásobný Příklad: (31) Raději mi řekněte, kolikátou hodinu jsem u vás. (32) Kdybych vám vypravovala, do kolika neřádů jsem se zbláznila, zabralo by to celou noc.
A.a5.3 Klauze uvedená vztažným příslovcem Klauze zaplňující interní valenční pozici může uvozena právě těmito vztažnými příslovci (některé z nich mohou být součástí předložkové skupiny): kde, kam, kudy, odkud, kdy, odkdy, dokdy, jak, jako, proč, nač, oč, več, zač Z těchto příslovcí může být součástí předložkové skupiny (mimo předložkové skupiny mající podobu spřežky předložky a zájmena: dokdy, odkdy, proč, nač, oč, več, zač) příslovce kdy a jak, např.: (33) Ale musíte mi říct, na kdy jste stanovili datum svatby. (34) Nevědí, v jak dlouhém pásmu se mohou pohybovat. Další reprezentativní příklady: (35) Pravděpodobně se dohodli, kde se sejdou, poznamenal Holmes. (36) Teď zbývalo jen zjistit, kam se to chtějí prohrabat. (37) Choval se, jako by ani nebyl můj syn. (38) Avšak vyzáblá tvář a oděv, který na něm volně visel, prozrazovaly, proč má ten stařecký, zchátralý vzhled. 219
(39) Můžeš mi aspoň nějak naznačit, oč vlastně jde?
A.a5.4 Klauze uvedená podřadicí spojkou (spojkové klauze/věty) Klauze zaplňující interní valenční pozici může být uvozena právě těmito podřadicími spojkami: aby, -li, jestli, zda, že Příklady: (40) Kdykoliv přišel některý z těchto podivných návštěvníků, Sherlock Holmes mě požádal, aby mohl použít obývacího pokoje. (41) Bylo na něm vidět, že neví, má-li se smát, nebo se zlobit. (42) Podívejme se ještě, zda bychom nenašli nějaké další stopy. (43) Doufám, že vám nevadí vůně silného tabáku.
B. Morfologické podoby realizace syntaktických valencí v mikrovalenční syntaktické struktuře v interní valenční pozici V interní valenční pozici se může syntaktická valence morfologicky realizovat i mikrostrukturálně (Karlík, 2000a, s. 173nn), totiž morfematicky, a to enklitickými podobami osobních a reflexivních zájmen vyjadřujících přímý předmět (hloubkový patiens) a nepřímý předmět (hloubkový adresát) v dativu, akuzativu a výjimečně i genitivu (jich). Podrobněji tamtéž a zde v odst. A.a2.
II. Externí valenční pozice A. Mikrovalenční a makrovalenční syntaktická struktura v externí valenční pozici Externí valenční pozice je podle Karlíka „selektována tzv. flexémem, kterým je slovesná lexikální jednotka jakožto nositel valence vybavena“ (Karlík, 2000a, s. 174). Tato pozice je u každého slovesa na rozdíl od interních valenčních pozic vždy nejvýše jedna. Pokud jí sloveso disponuje, má navíc – na rozdíl od valencí interních – jedinou pádovou formu; Karlík ji označuje 220
jako Nom. (= nominativ). Klíčovou roli tu hraje gramém 1., 2. a 3. osoby (tamtéž). 1. osoba Pokud má sloveso gramém 1. osoby, může se realizovat: a) nepříznakově mikrostrukturálně, tj. morfematicky osobním sufixem: (44) Právě píši dějiny Evropy. b) příznakově makrostrukturálně, kdy je externí valenční pozice zaplněna výrazem já / my: (45) Víte, „vysvětloval,“ já s i představuju, že lidský mozek je zpočátku jako malé prázdné podkroví. (46) Jsou to moc zajímavé teorie, ale my musíme jednat s tvrdošíjnou britskou porotou. V případě b) je tedy gramém 1. osoby vyjádřen ve všech časech a způsobech (s výjimkou minulého času) dvakrát – redundantně: mikrostrukturálně i makrostrukturálně, přičemž pro užití makrostrukturálního vyjádření má mluvčí specifické důvody (zdůraznění, kontrast...). Pouze při vyjádření minulého času se – v hovorové češtině – nemusí užít mikrostrukturálního vyjádření morfémem 1. osoby (jsem, jsme), stačí použít vyjádření makrostrukturálního (já, my): (47) Nevyhledával zajímavější společnost, a já (jsem) byl spokojený, že ho mám jako nárazník. (48) Klec zastavila na dně šachty s kovovým zazvoněním a my (jsme) vystoupili. I v tomto případě jde však obecně o příznakovou konstrukci (nepříznaková je konstrukce mikrostrukturální). Uveďme ještě zajímavou skutečnost, že v korpusech se nalezly takovéto konstrukce pouze ve slovosledné variantě: já / my – sloveso nikdy v opačném slovosledu: sloveso – já / my 2. osoba Pokud má sloveso gramém 2. osoby, může se opět realizovat: 221
a) nepříznakově mikrostrukturálně, tj. morfematicky osobním sufixem: (49) A s takovým intelektem si tvoříš vlastní mravní svět. (50) Zastavte se pro mě zítra v poledne, půjdeme tam společně. b) příznakově makrostrukturálně, kdy je externí valenční pozice navíc zaplněna výrazem ty / vy: (51) Je mezi vámi něco strašně vzácného. A ty jsi vůl, že na to kašleš. (52) S tímhle na mě nechoďte, vy máte všecky prachy, co potřebujete. Stejně jako u gramému 1. osoby (viz výše) je tu tedy gramém 1. osoby vyjádřen dvakrát – redundantně: mikrostrukturálně i makrostrukturálně. Jak zdůrazňuje Karlík (2000a, s. 175), mikrostrukturální vyjádření 2. osoby nelze nahradit vyjádřením makrostrukturálním, srov.: (53a) Jak ses ty dostala ven? (53b) *Jak ty dostala ven? (54a) Dokázal se vždycky vynořit někde před vámi, i když vy jste se domnívali, že se vás teprve pokouší dostihnout. (54b) *Dokázal se vždycky vynořit někde před vámi, i když vy se domnívali, že se vás teprve pokouší dostihnout. Pokud se v korpusech vyskytne věta, kde gramém 2. osoby není v minulém čase mikrostrukturálně vyjádřen, jde vždy o snahu vystihnout mluvu gramaticky nesprávně se vyjadřujícího cizince.
3. osoba Karlík (2000a, s. 175) konstatuje, že „je-li [slovesná] lexie opatřena morfémem vyjadřujícím gramém 3. osoby, tato informace [= to, že gramém 3. osoby označuje na rozdíl od předchozích osobních gramémů neúčastníka komunikace] realizovaná na rovině mikrovalenční je negativní (Čte = nikoli mluvčí nebo adresát), a proto musí být v neutrálních větách tento aktant [ = aktant označující neúčastníka komunikace] lexikálně specifikován v externí valenční pozici s formou Nom, selektované flexémem, na rovině makrovalenční: Petr čte.“ Na rozdíl od gramému 1. a 2. osoby je makrostrukturální vyjádření 3. osoby nepříznakové, pouze mikrostrukturální vyjádření „je vždy nějak podmíněno“. Karlík dále konstatuje, že forma on přišel je neutrální, neboť 3. osoba se v minulém čase vyjadřuje nulovým morfémem osoby, nikoli jeho elipsou. 222
U drtivé většiny sloves existuje (vždy jediná) externí valenční pozice, existují však i slovesa typu pršet, stmívat se, píchat, kručet..., která ve své sémantické struktuře (resp. v sémantické struktuře některého ze svých významů) externí valenční pozicí nedisponují: (55) Teresa se zeptala, jestli v Galicii hodně prší. (56) Píchá ho v zádech. K takovýmto slovesům se však dá připojit gramém osoby a příslušné sloveso pak má externí pozici: (57) Jsou jako v mlýnském kole, prší na ně rány ze všech stran. Má-li sloveso ve svém valenčním rámci externí valenční pozici pro vyjádření osoby, musí být schopno ji vyjádřit pro všechny časy a způsoby (způsob: indikativ, kondicionál, imperativ; čas: přítomný, minulý a budoucí). Děje se tak i pomocí složených slovesných tvarů, kde se osoba vyjadřuje formou sémanticky prázdného slovesa (být, mít, dostat), a tyto formy se tak stávají gramatickými morfémy (Karlík 2000a, s. 178): (58a) Přišel jsem. – Přišel jsi. (Přišels.) (58b) Budeme přicházet. – Budete přicházet. (58c) Přišel bych. – Přišel bys. (58d) Byli bychom přišli. – Byli byste přišli. (59) Mám uvařeno. – Máš uvařeno. (60) Dostaneme přidáno. – Dostanete přidáno.
B. Makrovalenční syntaktická struktura v externí valenční pozici Obecně může být externí valenční pozice selektujícího slovesa zaplněna elementy, jež mají tuto morfologickou podobu: a1 nominativ a2 genitiv a3 předložková skupina a4 infinitiv a5 klauze uvozená a5.1 vztažným zájmenem a5.2 vztažnou číslovkou 223
a5.3 vztažným příslovcem a5.4 podřadicí spojkou Velmi stručně představíme jednotlivé typy. B.a1 Nominativ Externí valenční pozici slovesného nositele valence zaplňuje standardně doplnění morfologicky realizované nominativem: (61) Tak jsem slyšel, bratře Cadfaele, že stará paní odešla. B.a2 Genitiv V konstrukcích se slovesy přibývání a ubývání a s negací predikátu (tvořeného zejména slovesem být) může být externí valenční pozice slovesného nositele valence zaplněna i doplněním v genitivu: (62) „Snadno,“ zašeptala a usmála se, i když bylo zjevné, že jí ubývá sil. (63) Není z toho úniku,“ prohlásil s uspokojením. B.a3 Předložková skupina Externí valenční pozici slovesného nositele valence může zaplnit i doplnění v podobě předložkové skupiny: (6 4 ) Najednou se vodní čára před lodí zvedla a současně jako by se rozeřvalo na tisíce poplachových sirén. B.a4 Infinitiv Pro velmi omezený počet sloves může jejich externí valenční pozici zaplnit doplnění v podobě infinitivu. Děje se tak především u sponového být a u sloves sponového typu: znamenat, představovat, předpokládat...: (65) Mluvit bylo utrpení. (66) Začít Sabině radit znamenalo přijmout za ni odpovědnost. B.a5 Klauze Nositel valence může selektovat pro svou externí valenční pozici i doplnění v podobě klauze. Tyto podoby jsou stejné jako v případě interní valenční pozice (srov. výše odst. A.a5), tj. klauze v externí valenční pozici může být uvozena: 224
vztažným zájmenem vztažnou číslovkou vztažným příslovcem podřadicí spojkou. Každý typ reprezentujme typickými příklady nalezenými v korpusech: B.a5.1 Klauze uvedená vztažným zájmenem Klauze zaplňující externí valenční pozici je uvozena právě těmito vztažnými zájmeny (ta ovšem mohou být součástí předložkové skupiny): kdo, co, který, jaký, čí.
Příklad: (67) Je pravda, že není jasné, co se s tím dopisem stalo. B.a5.2 Klauze uvedená vztažnou číslovkou Klauze zaplňující externí valenční pozici může být uvozena právě těmito vztažnými číslovkami (ty mohou být součástí předložkové skupiny): kolik, kolikátý, kolikerý, kolikeronásobný. Příklad: (68) Není důležité, kolik máme žen, ale kolik jich můžeme uživit. B.a5.3 Klauze uvedená vztažným příslovcem Klauze zaplňující externí valenční pozici může být uvozena právě těmito vztažnými příslovci (některé z nich mohou být součástí předložkové skupiny): kde, kam, kudy, odkud, kdy, odkdy, dokdy, jak, jako, proč, nač, oč, več, zač. Příklady: (69) Nikde totiž není stanoveno, jak je této popularity dosahováno. (70) Ještě není přesně určeno, kde schránka bude.
225
B.a5.4 Klauze uvedená podřadicí spojkou (spojkové klauze/věty) Klauze zaplňující externí valenční pozici může být uvozena právě těmito podřadicími spojkami: aby, -li, jestli, zda, že. Příklady: (71) Je nanejvýš chvályhodné, že tento soud vůbec začal, ale není vůbec jisté, že na jeho konci... (72) Jen mi není jasné, zda malíř povzbuzuje svůj model, nebo je tomu naopak. Poznámka. Při pasivní diatezi zaplňuje externí valenční pozici agentu původce děje, který má zejména tyto podoby: instrumentál od + gen. prostřednictvím + gen. za pomoci + gen. / pomocí + gen.
226
24 MEZI ROVINOU SYNTAKTICKOU A TEXTOVOU
24.1 K pojetí koordinace
V této kapitole se budeme zabývat možnostmi spojování v parataktických koordinačních konstrukcích vytvářejících nadvětné útvary. Jde o shrnutí problematiky možností významového spojení jednotlivých konjunktů ve vyšší jazykové celky pomocí parataktických koordinačních struktur konjunktivního typu. Koordinace je syntaktický vztah, který se může odehrávat na více úrovních jazykové strukturace. Jejím primárním znakem je, že spojuje minimálně dvě složky A a B, které mohou být v koordinačním spojení specifikovány vzhledem ke své syntaktické platnosti, sémantické funkci a funkci v rámci aktuálního členění větného. Složky vstupující do vztahu koordinace musí splňovat následující tři podmínky. První podmínkou vstupu je totožná syntaktická platnost konjunktů. Dále se uvádí stejná či alespoň podobná funkce sémantická; tento faktor je však značně diskutabilní, neboť právě koordinační spojení umožňuje přenos sémantických funkcí z jednoho konjunktu na konjunkt druhý. Tato funkce se jeví jako jeden ze základních rysů koordinace a v textu se jí budeme podrobněji věnovat.146 Třetím znakem koordinovaných konjunktů je jejich totožná funkce v rámci aktuálního členění. 24.2 Spojování událostí Komunikace odehrávající se prostřednictvím jazyka zahrnuje způsob, jakým kognitivně uchopujeme vnější realitu, tzn. naši neschopnost globálního vnímání a naopak naši schopnost vjemové parcelace a zpětného utváření „reality“ z těchto kognitivních parcelátů (srov. Koťátko, 1998; Peregrin, 1999; Peregrin, 2003). Naše řečová komunikace tedy de facto znamená rozdrobování poznání světa do organizovaných částí, které označujeme jako informace. Tyto dílčí informace zpětně znovu v řeči spojujeme a předkládáme recipientovi v podobě souvětí či textových útvarů. 24.3 Relativní charakter dichotomie koordinace – subordinace s ohledem na sémantickou povahu konjunktů Většina věcí, jevů a informací je v reálném světě taxonomicky indiferentní, tj. nenese sama o sobě žádné známky zařazení do hierarchie, Sémantická koordinace a subordinace a formální 146 K tématu přenosu sémantických funkcí mezi konjunkty v rámci koordinačních konstrukcí viz Kusse, 1998. 227
parataktičnost a hypotaktičnost jsou rysy, pomocí nichž gramaticky kódujeme a hierarchizujeme informace vzhledem k tomu, jak chceme, aby je nazíral příjemce. Jsou to interpretační jevy, kterými ovlivňujeme vnímání recipienta. Můžeme tedy tvrdit, že koordinace a subordinace jsou jevy, mezi nimiž neexistuje striktní opozice, což také vysvětluje diskutabilnost nezávislosti jednotlivých částí v koordinačním spojení. Volitelnost parataktického či hypotaktického formulování informace ilustrují následující příklady: obsahy vět, které jsou v prvním spojení koordinovány, mohou být stejně úspěšně převedeny na struktury subordinované.147 Př.: (1) K: Doběhl k telefonu a zadýchaně zvedl sluchátko. S: Když/jakmile doběhl k telefonu, zadýchaně zvedl sluchátko. (2) K: Vstup byl volný, ale na přednášku přišlo jen málo zájemců. S: Ačkoliv/i když/přestože vstup byl volný, na přednášku přišlo jen málo zájemců. (3) K: Strč pořádně do dveří a ony se otevřou. S: Když do dveří pořádně strčíš, tak se otevřou. (4) K: Okamžitě si sedni, nebo to řeknu mamince. S: Jestli si okamžitě nesedneš, řeknu to mamince. (5) K: Loď dopluje do přístavu a námořníci dostanou dvanáct hodin odpočinku. S: Jakmile loď dopluje do přístavu, dostanou námořníci dvanáct hodin odpočinku. (6) K: Půjčil jsem své kolo Robertovi a Robert ho zase půjčil Davidovi. S: Půjčil jsem své kolo Robertovi, který ho zase půjčil Davidovi. (7) K: Oblast středních Čech přitahuje stále více obyvatel, a/ale příhraniční regiony se vysídlují. S: Zatímco oblast středních Čech přitahuje stále více obyvatel, příhraniční regiony se vysídlují. (8) K: Martin při vyučování odpálil dýmovnici, a proto dostal na vysvědčení trojku z chování. S: Protože Martin odpálil při vyučování dýmovnici, dostal na vysvědčení trojku z chování. (9) 147K = koordinace, S = subordinace.
228
K: Tato látka byla objevena naprostou náhodou, avšak pro chirurgii oka znamenala naprostý převrat. S: I když byla tato látka objevena naprostou náhodou, znamenala pro chirurgii oka naprostý převrat. (10) K: Já jsem byl taky škodný, a jsem zticha. S: Přestože jsem byl škodný, jsem zticha. Krajním pojetím možnosti této dichotomie je názor, že parataxe s plnou samostatností vět spojených dohromady vůbec neexistuje, protože jestliže jsou k sobě věty připojeny, nutně to znamená ztrátu jejich samostatnosti, resp. není možné spojení učinit, aniž došlo k subordinaci jedné z vět. Struktura koordinovaného souvětí souřadného může být v tomto pojetí chápána jako struktura tvořící vnitřně, syntakticky i sémanticky, jeden celek, při jehož analýze se ukazuje strukturní nadřazenost prvního komponentu. Proto je tradiční představa o striktní nezávislosti a samostatnosti vět v souvětí nepatřičná a zavádějící. Problém, který s sebou nesou polárně pojaté termíny koordinace ‒ subordinace, upřesňují Van Valin a R. D. LaPolla v syntaktickém modelu Rolle and Reference Grammar (RRG);148 namísto dichotomického rozdělení souřadnosti a podřadnosti hovoří o hierarchickém škálovém rozčlenění různých možných typů syntaktického spojení. RRG
stejně jako funkční gramatika pracuje
s koncepcí vrstvené struktury klauze, layered conceptions of clause structure. Ve funkční gramatice má jen sémantickou povahu, zatímco v RRG zahrnuje jak syntaktické, tak sémantické aspekty. 24.4 Spojovací výrazy a jejich užití v konjunktivních konstrukcích Jednou z otázek, která je spojena s vytvářením nadvětných konstrukcí, je otázka významu spojovacích výrazů, resp. spojek v úzkém slova smyslu, a jejich přispění k celkovému významu spojení. Posner, 1979, definuje dva krajní body takovéto diskuse jako významový minimalismus a významový maximalismus; Cohen, 1993, v této souvislosti hovoří o konvencionalistické a sémantické hypotéze významu spojek. Podle minimalistického konceptu není význam konjunkcí odlišen od logických junktorů. Všechny širší zdánlivé významy jsou odvozeny nebo získány z konverzačních implikatur, jsou kontextově podmíněné a konexi může být rozuměno pouze jako implikatuře. Podle maximalistického nebo sémantického konceptu149 je význam konjunkcí bohatší než význam logických junktorů. Proto může například spojka a vyjadřovat sukcesivitu a v jiném kontextu zase např. simultánnost. Do maximalistického pojetí spojek a spojovacích prostředků dobře zapadá van Dijkova 148 VAN VALIN ‒ R. D. LAPOLLA: Syntax. Structure, meaning and function. Cambridge university Press, Cambridge, 1997. 149 Cohen, 1993, z domácích prací Svoboda, 1972. 229
metafora „malých slov“.150 „Logické ‚a‘, ‚ne‘, ‚všichni‘, ‚některý‘ a jiná slova nejsou naše známá civilní slova; jsou to slova v uniformě podléhající vojenské disciplíně, mají sice své vzpomínky na svůj dřívější civilní život, který byl mnohem volnější a snazší, tento život však v kasárenských zdech logiky žít nemohou.“151 Je tedy vůbec možné popsat jeden jediný „pevný“ význam určité konjunkce, který bude konjunkce mít při jakémkoliv svém použití, resp. který by při každém použití spojky zůstal konstantní a nemodifikovaný? Navážeme-li na van Dijkovu metaforu „dvojího života spojek“, můžeme od samotného významu odlišit užití, ve kterém se konjunkce vyskytuje. Počet akceptovatelných připojení pomocí jedné určité spojky může být často principiální, přesto to nemění sémantický význam této konjunkce, na jehož základě jsou určitá upotřebení možná, nebo naopak nemožná.
Konjunkce mají určitý invariantní význam, který je nezávislý na textu.
Kontextuální jsou oproti tomu její způsoby užití, které vyplývají ze vzájemné souhry významu konjunktů a významu konjunkce. 24.5 Význam konjunkce, konjunktů a význam konstrukce Je tedy nutné rozlišovat mezi významem spojovacího prostředku a významem syndetické konstrukce. K tomu, abychom popsali spojení konjunktů, nepostačí, abychom popsali význam konjunkce. Můžeme se domnívat, že podobně jako částice mají i spojky výrazně odlišný invariantní význam a význam, který vzniká v konkrétním použití. Význam konjunkcionálních konstrukcí je v konečném výsledku souhrou tří zásadních faktorů: 1. Významy jednotlivých konjunktů 2. Vztah mezi významy konjunktů 3. Význam konjunkce Ohledně konjunkcionálních konstrukcí je třeba si položit jednu otázku, která doposud nebyla vyřešena: Existuje význam jako výsledek součinnosti významů 1‒3 vždy mezi dvěma sousedními konjunkty, nebo dochází k významovým kombinacím mezi konjunkty vzdálenějšími? Naše pojetí řeči je striktně lineární a v podstatě binární, a proto také veškeré popisy a interpretace odpovídají této lineární metafoře, je však velmi pravděpodobné, že vlastní kognice se lineárním způsobem neodehrává. Tyto tři faktory se při utváření celkového významu konstrukce vzájemně podmiňují. Význam konjukce potvrzuje vztah mezi významy konjunktů, a tím také potvrzuje význam konstrukce. Tímto způsobem samotný vztah nevyplývá jen z významu jednotlivých konjunktů, ale 150 Van Dijk, 1968, s. 263. 151 Překlad pro potřeby textu S. Škodová. 230
význam konjunktů je vyvozován také ze samotného vztahu. 24.6 Paralelizační efekt Konjunkty koordinované struktury spolu takto vytvářejí vzájemně utvořený typ kontextu. Význam spojení se potom utváří jako význam konjunktů oboustranně podléhající působení kontextového významu, ve kterém je zakotvena interpretace. Vytváření tohoto kontextového typu a součinnost faktorů při interpretaci spojovaných informací můžeme ukázat na následujících koordinačních strukturách. (11)Petr má hroznýše a Jan má křečka. (12) Petr má hroznýše a Jan také. Abychom mohli správně interpretovat příklady (11) a (12), je třeba, aby způsob interpretace jednoho konjunktu byl paralelně přenesen i na konjunkt druhý, tímto způsobem sjednotíme typ kontextu a mnohoznačnost konjunktů monosémantizujeme.
Využíváme zde paralelizační efekt,
pomocí něhož význam jednoho jednoznačného konjunktu vytyčuje v součinnosti se spojovacím výrazem i významy ostatních konjunktů. Paralelismus je tedy mechanismem, který nám umožňuje, abychom interpretovali věci a jejich vztahy i v případech, které jsou z hlediska našich představ problematické. Paralelizační efekt činí věci a vztahy přirovnatelnými „objekty“. Paralelizační efekt můžeme vidět i na příkladech (13) ˗ (15), ve kterých finální konjunkt aktualizuje způsob interpretace celé souvětné struktury, resp. jejích jednotlivých konjunktů. (13) Petr kouří, Jan pije a Jiří pracuje. (14) Petr kouří, Jan pije a Jiří píše dopis. (15) Petr kouří, Jan pije a Jiří je budižkničemu. Příklad (13) může mít habituální i aktuální interpretaci, protože finální konjunkt je z hlediska aktuálnosti informace indiferentní, resp. samotné sloveso znaky aktuálnosti neobsahuje a souvětí neobsahuje jiné participanty, které by aktuálnost či neaktuálnost upřesnily. V příkladu (14) je finální konjunkt příčinou celkové aktuální interpretace konstrukce, a naopak příklad (15) demonstruje ve stejné struktuře možnost habituální interpretace způsobené opět interpretací finálního konjunktu. Na příkladech (13) ˗ (15) vidíme, že význam celé konstrukce není možné pojmout jako sumu významů jejích jednotlivých částí. 231
K výše zmíněným třem faktorům formujícím význam spojené konstrukce je nezbytné připojit další faktor, kterým je kontext. Kontext nestojí ve vztahu k významu konjunktů, významu konjunkce a vztahu v lineárním poměru, ale je zapojen hierarchickým způsobem; zpřesňuje význam konjunktů, a tím i jejich sémantický vztah; musí k němu být přihlíženo jako k finalizátoru interpretace. V případě koordinačních spojení bez kontextu, a také u izolovaných příkladových spojení, může zůstat význam celé konstrukce virtuální, resp. bez konkrétní obsahové náplně. Významy zapojených konjunktů nemusí vždy být ve vzájemném souladu, resp. může docházet k rozporu presupozic spojených s jednotlivými konjunkty. To, co potom konjunkce spojuje, tj. uvádí do vztahu, jsou právě tyto presupozice, které je třeba z hlediska významu struktury usměrnit. Na základě použití konjunkcí může být mezi konjunkty ustaven jiný sémantický vztah, než bychom na základě presupozice očekávali. Významy samostatných konjunktů a významy konjunktů zapojených do konstrukce se tedy mohou díky použité konjunkci a zapojení do vzájemného vztahu výrazně lišit. Například ve spojení (16) Domy, které vidíte na úbočí, jsou malé, ale nové. Mezi stářím a velikostí domů neexistuje žádný explicitní vztah. Tento vztah se utváří až na základě použití spojky ale, která implicitně vytváří presupozici, kterou bychom mohli charakterizovat jako očekávání následujícího typu: a) V současné době (=nový) lidé staví velké domy. b) Staré domy jsou malé. c) Nové domy jsou velké. Teprve součinností všech uvedených faktorů dochází ke vzniku finálního významu struktury. 24.7 Podmínky spojování konjunktů ve vyšší významové celky Na větné úrovni poměrně jednoznačně vymezíme podmínky spojitelnosti jednotlivých konstrukčních prvků celku, který vytváří dichotomický celek věta‒výpověď. Na úrovni nadvětné je vzhledem ke komplexnosti konjunktů vymezení kombinatoriky poněkud složitější. Přesto je dobré alespoň se pokusit o vymezení rysů spojitelnosti konjunktů ve strukturu souvětného či textového typu. Mezi podmínky podílející se na celkové smysluplnosti konstrukce je třeba zahrnout stejnorodost komponentů, sémantickou podmíněnost, kontextové podmínky a pragmatické podmínky. Tyto podmínky fungují ve vzájemné součinnosti a mimo popisnou situaci není možné je 232
striktně od sebe oddělovat.
24.7.1 Jednota vzájemného postavení (sémantická podmínka) Abychom mohli objasnit některá spojení, je údaj o syntaktické a komunikační kompatibilitě nedostatečný. Nutné je vysvětlení, které sémantické podmínky musí být naplněny k tomu, aby konstrukce nebyla nesmyslná nebo nesrozumitelná. Koordinační spojení pokládá možnost interpretace konjunktu pod tlak paralelní interpretace, které by konjunkt, pokud by stál sám, nepodléhal. Tj. v koordinované struktuře bude interpretační rámec konjunktů zařazen do systémově vyššího a pro všechny podléhající konjunkty stejného rámce. Tj. podléhá paralelizačnímu efektu při interpretaci. Významy konjunktů se upřesňují navzájem a jsou konečně dotvrzeny významem konjunkce. Významy konjunktů se k sobě za pomocí konjunkční operace (připojení spojkou) navzájem vztáhnou a nejdříve jsou významem konjunktů, který není nutně sémanticky ekvivalentní s izolovanými jednotkami. Takto je třeba rozlišovat mezi významem konjunktů ve spojení s významem konjunkce, který je odlišný od samotného významu jednotlivého konjunktu. V koordinovaných strukturách označujeme jako jednotu vzájemného postavení, která pro interpretaci shrnuje všechny faktory ovlivňující finální význam. Jednota vzájemného postavení je integračním momentem pro všechny konjunkty, představuje pro všechny konjunkce stejný aspekt koordinačního spojení na sémantické rovině. Můžeme říci, že dva (ale i více) konjunkty jsou sémanticky spojeny, jestliže existuje (může být vydedukována) jejich jednota vzájemného postavení. Jestliže tato jednota vzájemného postavení není vysledovatelná, není ani konstrukce sama akceptovatelná, je nepochopitelná nebo nesmyslná. Koordinační spojení konstituuje jednotu vzájemného postavení, tj. že ze dvou samostatně stojících celistvých jednotek vytváří jednotku novou, která není odvozena ze samotné znalosti spojených jednotek. Jednota vzájemného postavení představuje způsob naší kognitivní strukturace. Dvě věty jsou koordinovanými informacemi, v nichž skrze význam konjunkce bude pracovat indukovaná vzájemná souvislost. Jednota vzájemného postavení nastupuje také v okamžiku, kdy obě věty reprezentují informační množiny, jejichž seskupení do jednoty neimplikuje nutně žádnou logickou strukturu. Tj. naše rozčlenění spojek podle logického aparátu je až sekundární implikací. Odráží naše systematické vysvětlení vztahů, které však mezi konjunkty přirozeně neexistují. Resp. jsou teprve řečově utvářeny a neexistuje pro ně žádné signifié v reálném světě. Rozhodující pro dedukci nějaké jednoty vzájemného postavení je, jestli mezi konjunkty existuje, nebo neexistuje vztah synonymie, inkluze, kompatibility, eventuelně kontrárnosti, kontradiktornosti konjunktů. Konjunkce indikují jistý vztah mezi konjunkty, a neakceptovatelná konstrukce vznikne, jestliže indikovaný vztah a význam konjunktu jsou v rozporu. 233
V akceptovatelných koordinačních spojeních musí být konjunkty zásadně distinktivní. Neodlišenost konjunktu zapříčiňuje jeho neslučitelnost s vytvářením jednoty vzájemného postavení. Proto není např. možná konstrukce typu (17) # Petr miluje Janu a Petr miluje Janu, protože v něm jsou oba konjunkty identické, a nevzniká proto důvod pro jejich koordinaci. Podobným restrikcím jsou podrobeny konstrukce, ve kterých je mezi konjunkty vztah inkluze. Také zde je koordinace základem redundance, která je neakceptovatelná nebo na pomezí akceptovatelnosti, např.: (18) # Petr má rád špagety a těstoviny. (19) # Petr rád maluje zvířata nebo kočky. Z výše uvedeného je zřejmé, že podmínkou pro koordinaci konjunktů je sice jejich vzájemná souvislost, avšak nesmí to být totožnost, protože ta by nepodporovala vznik jednoty vzájemného postavení. Přesto v jazyce existuje možnost koordinace identických konjunktů, která se však od „běžné koordinace“ odlišuje. Tuto koordinaci označujeme jako reduplikační koordinaci;152 umožňuje spojovat identické konjunkty, které však musí, aby mohly do tohoto typu koordinace vstoupit, splňovat určité podmínky.
24.7.2 Kontextová podmínka Jednota vzájemného postavení je konstituována na bázi konceptuálně-sémantické interpretace explicitních elementů spojených vět, tato jednota však přesto neumožňuje žádnou korektní interpretaci spojení, jejichž explicitní konjunkty neumožňují dedukovat žádnou jednotu vzájemného postavení, které jsou však v naší řeči přesto používané. (20)Slunce dnes zapadá v 17:45 a mně se líbí plavuně. Takové nonsensové věty jsou formálním spojením bez sémantického vztahu mezi konjunkty a neměly by být akceptovatelné, protože nesplňují podmínku relevance. Může však nastat případ, že obsah konjunktu, ačkoliv nemůže stát ve vztahu se svým explicitním obsahem, může být ve vztahu smysluplně použit, pokud jsou splněny příslušné kontextové podmínky. Právě na základě kontextu je 152 Škodová, 2009. 234
v takových případech dedukována jednota vzájemného postavení a je identifikován důvod koordinace dílčích informací. Lakoff, 1987, označuje tento interpretační moment jako common topic;153 v takovém momentu pro porozumění na první pohled nesrozumitelných vět můžeme provést rekonstrukci příslušných presupozic. Pro Lakoffa jsou spojitelné, jestliže vezmeme v úvahu jisté presupozice a na jejich základě dedukujeme možné významy. Spojitelnost je pak relativní podle sdílených vědomostí mluvčího a příjemce. Z předešlého vyplývá, že možnost považovat dva konjunkty, které jsou formálně spojeny, tj. vstupují do vzájemného syntaktického vztahu, za sémantické spojení umožňující smysluplný projev závisí na tom, jestli jsou obsahy konjunktů použity v takovém diskurzu, který umožňuje jejich smysluplnou interpretaci; čili je to sama situace, která je činitelem umožňujícím smysluplný sémantický vztah. Porozumění opět závisí na recipientových znalostech příslušného diskurzu.154 Obecně je možnost použití vlastních spojek pro konstruování vyšších celků v gramatikách vykládána paralelně s jejich logickými významy. Vlastní použití konjunkcí v jazyce se s těmito logickými významy často nekryje a k logickému významu konjunkce se kromě významu sémantického155 přidružují také různé faktory pragmatické. Použití konjunkcí, které obecně vyplývá ze základního významu logického, je tedy rozšířeno na pragmatiku konstrukce, tj. konjunkce nenaplňují jen roli formálních a sémantických, ale také pragmatických konektorů. Právě pragmatické faktory významně ovlivňují možnosti koordinovatelnosti konjunktů. Jednou z podmínek koordinovatelnosti vět je jejich shodný modus. Je však nezbytné podotknout, že shodný modus sám o sobě ještě nezaručuje koordinovatelnost vět, například spojení (21) *„Slyšíš mě a mám ti přinést kladivo?“ je defektní navzdory shodnému modálnímu potenciálu koordinovaných vět. Tato koordinace není akceptovatelná, protože ilokuční funkce první výpovědi je ‚ujistit se, zdali je verbální komunikace vůbec možná‘, a tato ilokuční funkce je na pragmatické rovině podřazena ilokuční funkci věty následně připojené. Jak je vidět z příkladu (21), pragmatická rovina zasahuje zde do roviny syntaktické a limituje podmínky spojitelnosti. 153 Lakoff, G.: Women, Fire and Dangerous Things. Chicago : University of Chicago Press, 1987, s. 95. 154 Na vstup pragmatického faktoru poukazuje např. Kopečný, 1962, s. 303. „V souvětí souřadném je zkrátka víc než jedna samostatná predikace. Jde-li při tom i o obsahovou koordinaci a zejména o prostě připojovací poměr, pak spojuje hlavní věty souřadného souvětí do jednoho celku někdy spíš jen situační jednota než těsnější obsahový vztah: Nad hlavou mu bzučely včely, kdesi v dálce hrčel vůz a na protější stráni, kam viděl, skládali družstevníci seno. (...) Situační jednota je ovšem také pojítko, ale pocit sounáležitosti vět je při obsahové rozmanitosti a autonomnosti dost subjektivní.“ 155 SVOBODA, 1972, s. 50 – 57. 235
Ačkoliv je teoreticky obecně přijímána podmínka shodného modu konjunktů, není možné přehlédnout, že v komunikaci běžně dochází ke koordinaci vět s rozdílnou modální hodnotou. Např. ve větě (22) „Mám velký hlad a mohla bych dostat taky čaj?“ dochází ke spojení věty s formou oznamovací a věty s formou tázací v jeden souvětný celek. Toto spojení je možné, protože a zde nefunguje jako sémantický konektor, ale jako konektor pragmatický. V konstrukci (22) obě spojené věty reprezentují nepřímá direktiva s ilokuční funkcí prosby, nedochází zde tedy ke koordinaci oznamovacího a tázacího modu, ale ke koordinaci jejich ilokučních funkcí. Toto formální spojení vět s rozdílnou modální strukturou je v jazyce akceptovatelné proto, že mluvní akt, v němž bylo dané souvětí použito, prezentuje koordinované věty jako rovnocenné případy mluvní hierarchie. V tomto případě mají věty rozdílnou lokuční, ale shodnou ilokuční sílu. V komunikaci však existuje také třetí případ, kdy jsou koordinovány věty, jejichž ilokuční síla je rozdílná, čímž by byl vyvrácen argument pro koordinovatelnost vět s rozdílnou lokuční funkcí, které však spojuje totožná funkce ilokuční. Například ve větě (23) „Díky za knížku a kdy ji mám vrátit?“ dochází ke koordinaci věty s oznamovací modalitou a ilokuční funkcí poděkování s větou s tázací modalitou a s ilokuční funkcí otázky. Efekt paralelnosti pravděpodobně funguje na pragmatické rovině stejně jako na rovině sémantické. Např. ve větě (24) „Už nemáme žádný chleba a přines taky trochu másla!“ jsou opět koordinovány nejenom věty s rozdílnými modálními hodnotami, ale zároveň i s rozdílnými ilokučními funkcemi oznámení a direktivu. Disambiguace významu prvního konjunktu se děje na základě koordinace a paralelizačního efektu, který umožňuje, aby interpretace prvního konjunktu byla paralelně s druhým konjunktem direktivní. 24.8 Funkce parataktického koordinačního nadvětného celku Koordinační parataktický vztah je vyjádřen explicitním způsobem pomocí koordinátoru a. Jak však poznamenává většina autorů pracujících se sémantickou stránkou parataktických koordinačních spojení, je sémantická hodnota tohoto koordinátoru jen těžko uchopitelná. M. Těšitelová např. uvádí, že „Vysoká četnost slučovacích spojek má i své důvody významové: spojení
236
slučovací je významově neutrální a může zastupovat i spojení se speciálnější sémantikou.“ 156 Bližší propracování sémantické stránky tohoto koordinátoru chybí i u K. Svobody 157, který se při popisu parataktických koordinačních spojení s koordinátorem a omezuje víceméně na specifikaci poměrů mezi větnými konjunkty.158 Běličová a Sedláček, vidí funkci parataktických koordinátorů především v „připoutávacím“159 efektu. V souvětném koordinačním parataktickém spojení je konstatována platnost obou spojených konjunktů a funkce koordinátoru umožňuje jejich různou interpretaci. Běličová a Sedláček uvádějí, že „[...] vše, co se jeví jako jejich významová složka, je dáno kontextem, tj. vyplývá z konfrontace obsahů A a B [...]“.160 Především zde může docházet k porovnávání platností konjunktů, přičemž jeden z konjunktů je chápán jako základ pro stanovení rozdílů u konjunktu druhého. Při koordinaci koordinátorem není přesně stanoveno, který z konjunktů je výchozím, tj. že je buďto možné poukazovat ke konjunktu A (lineárně k pozici V1), nebo ke konjunktu B (lineárně pozici V2).161 Zhodnotíme-li sémantické rysy odrážející objektivní skutečnost v podobě např. časové nebo kauzální posloupnosti, potom je nutné konstatovat, že tyto významy nejsou integrální součástí samotného konjunktu, ale existují v důsledku subjektivní interpretační schopnosti recipienta, kterou nabývá až na základě vlastních zkušeností nejen s jazykem, ale i s objektivní skutečností.
156 Těšitelová, 1985, s. 95. 157 Svoboda, 1972, s. 73-76. 158 Zajímavým pokusem o popis významů spojovaných s parataktickými koordinátory je monografie H. Kusseho (1998). Lingvistickým východiskem je pro ni rozpor mezi základní syntaktickou funkcí parataktických koordinátorů a jejich aktuálními funkcemi, které zároveň také modifikují a dotvářejí významy spojovaných autosémantických konjunktů. Na materiálu ruských kázání a politických promluv H. Kusse ukazuje, že koordinátory poskytují recipientovi instrukce k tomu, jak vzájemné vztahy mezi konjunkty, a tím i smysl sdělení, interpretovat. 159 Běličová – Sedláček, 1990, s. 15. 160 Ibid. 16. 161 Ibid. 18–19. 237
IV O ČESKÉ FONETICE A PRAVOPISU Poslední oddíl knihy má název O české fonetice a pravopisu. Z. Palková se v zásadní kapitole Zvuková stavba češtiny zabývá jak materiálními a strukturními vlastnostmi zvuků české mluvy, tak jejich komunikačními aspekty. Všímá si také vztahů zvukové stránky češtiny a jejího grafického zápisu; to je však specifické téma dalších dvou kapitol. M. Prošek, M. Beneš a K. Smejkalová se v kapitole Český pravopis – teorie i aplikace významně věnují mj. úvahám noremně kodifikačním. O. Uličný se pak v kapitole K teorii českého pravopisu zabývá otázkami povahy a struktury českého pravopisu.
238
25 ZVUKOVÁ STAVBA ČEŠTINY Zdena Palková 25.1 Analýza současné situace a představa koncepce Popis zvukové stavby jazyka v rámci gramatiky má ve srovnání s popisem jiných částí určitá specifika. Má-li výklad fonetiky a fonologie nejen podávat výčet faktů, ale vést čtenáře i k pochopení procesů, které se odehrávají v řečové komunikaci a v jeho vlastní mluvní praxi, je nutno zařadit (alespoň elementární) vysvětlení některých pojmů z anatomie a fyziologie mluvidel, sluchové percepce i akustiky. Podle typu jazyka je také třeba ukazovat funkční vazby zvukových charakteristik s jednotkami a vztahy v nezvukových částech jazykové struktury. Popis zvukové stavby češtiny má dlouhou tradici a v současné době poskytuje podstatně větší okruh spolehlivých informací, než je možno v kapitole gramatiky uplatnit. Gramatiky středního rozsahu poskytují obvykle „zvukové“ kapitole prostor pro výčet základních fonologických dat, ne už možnost vysvětlování či diskuse. Důležitým metodickým úkolem je tudíž úsporný výběr témat a vhodné uspořádání výkladu. Pohled na fonetické kapitoly v existujících gramatikách, na jejich přínos i nedostatky, může přispět k vymezení určitých priorit. a) Dobrá úroveň starších zjištění o češtině znamená, že průběžný výzkum většinou stávající fonetické poznatky nenahrazuje, nýbrž modifikuje, doplňuje a rozšiřuje. Základní popisná fakta zůstávají a jejich uvedení v gramatice je nezbytné. Má-li být výklad rozsahem úsporný a zároveň odpovídat stavu poznání, je třeba při propojování zvukové materie a její fonologické interpretace sledovat aktuální teoretická hlediska, která by zájemci usnadnila následný vstup do specializované odborné literatury v širokém odborném kontextu. Tento aspekt poněkud zanedbává PMČ. Čtenář zůstává v okruhu základních pojmů a dat, aniž by měl možnost sledovat směr nových poznání v problematice. Požadavek pro MMČ: Je třeba přihlížet ke způsobu výzkumu a popisu relevantních jevů v mezinárodním vědním kontextu, což však neznamená přejímání, nýbrž kompetentní diskusi. b) Výklad o zvukové variantě jazyka a řeči vždy zahrnuje jednak popis fyzikálních vlastností zvukové materie (artikulačních, akustických, percepčních), jednak popis využití těchto vlastností ve stavbě jazyka jakožto znakového systému. Mluví se o fonetickém a fonologickém aspektu popisu. Při současném přístupu k problematice je cílem hledání a vysvětlování vazeb mezi nimi, nikoli jejich separace. Výzkum fonetických vlastností obvykle sleduje také jejich účinek na posluchače v komunikaci. Současné fonologické teorie naopak programově opírají své koncepty o fyzikální vlastnosti zvukové stavby jazyka. Česká lingvistická tradice dosti dlouho setrvávala na pojetí známém z raných etap fonologie, 239
v nichž se fyzikálním kvalitám zvuku řeči nepřičítala jiná než systémově distinktivní hodnota. V přehledových popisech pak byla fonetická a fonologická část řešena víceméně odděleně. Příkladem nevhodnosti takového postupu je zpracování problematiky v akademické Mluvnici češtiny I. Fonetická a fonologická část výkladu zcela postrádají koncepční provázanost. Fonetická část pracuje s vlastním utříděním vlastností relevantních v jednotlivých částech popisu, nedosáhne však na systémovou interpretaci celku a nemá prostor k diskusi o výběru řešení. Fonologická kapitola obsahuje návrhy řešení, ty však bez opory v realitě fyzikálních vlastností postrádají argumentaci. Není-li čtenář předem vybaven důkladnými znalostmi v obou částech problematiky, často nepostihne relevantní souvislosti mezi tvrzeními v jednotlivých částech, ani případné rozpory. Požadavek pro MMČ: Fonetický a fonologický aspekt pohledu je třeba bezprostředně propojovat na všech úrovních popisu. Je třeba vysvětlovat vzájemnou a obousměrnou provázanost fyzikálních a jazykově systémových vlastností v řečové komunikaci. c) Popis zvukových vlastností jazyka je obvykle vyčleňován jako samostatný oddíl gramatiky. Často bývá zařazen na začátek výkladu, v čemž se asi promítá tradiční uspořádání podle složitosti jednotek: nejmenší je segment, tj. foném. V realitě zvukových textů se však zvukové kvality uplatňují na všech rovinách jazykové stavby. Vazby mezi zvukovými a jazykovými jednotkami či jevy jsou přitom na různých těchto rovinách různě těsné a liší se i mezi jazyky. Výklad gramatiky zaměřený na mluvenou komunikaci by měl spolupůsobení zvukové a nezvukové složky průběžně a také oboustranně sledovat. Je zřejmé, že úzus uplatňovaný až dosud v popisu češtiny neposkytuje zázemí pro takový reciproční postup.
Svědectvím mohou být všechny tři nejčastěji zmiňované
gramatiky AMČ, PMČ i MSČ. Ze strany zvukového popisu má výzkum vazeb k nezvukové struktuře textu tradici a také oporu zejména v zájmu o percepční odezvy zvukových charakteristik. To je třeba promítnout i do popisu v gramatice. Požadavek pro MMČ: Při popisu zvukových jednotek je třeba důsledně sledovat jejich vazbu k jednotkám nezvukovým a kde je to možné, doplňovat poznatky o jejich koordinaci či konkurenci při uplatnění v komunikaci. d) K specifiku zvukové stavby jazyka patří, že se mnohé její vlastnosti vzájemně podmiňují, a to nikoli na základě volby popisu, nýbrž z povahy věci, ať z fyzikální podstaty nebo prostřednictví vztahů petrifikovaných systémem.
Pochopení této skutečnosti usnadňuje orientaci v celé
problematice. Užitečným krokem výkladu v gramatice je z tohoto hlediska rozlišování stabilních a variabilních zvukových vlastností jazyka. Stabilitu a variabilitu zvukových charakteristik je přitom třeba sledovat nejen prostřednictvím popisu produkce, ale také z hlediska percepce, tedy z pohledu posluchače. Zároveň je třeba zařadit informaci o dostatečnosti a spolehlivosti přijímaných tvrzení na základě výsledků získaných výzkumem. Takto koncipovaný přístup dává možnost přehledněji vysvětlit objektivní provázanost některých zvukových kvalit a účelně modifikovat rozsah výkladu 240
jednotlivých částí.
Povědomí o rozdílech mezi zvukovými jevy na základě jejich stability nebo
vágnosti také poskytuje perspektivu pro případné sledování toho, jak se jednotlivé zvukové charakteristiky uplatňují v různých stylových vrstvách řeči. Popisy ve stávajících gramatikách si variability jevů všímají spíš okrajově a v jednotlivostech, např. v souvislosti se zmínkami o nářečních rozdílech. Fonetická kapitola v MSČ je nejvíce orientována k aktualizovanému popisu se zaměřením na využití zvukových jevů v mluvené komunikaci. Výklad je však omezen rozsahem, takže může v mnoha případech problematiku jen uvést a naznačit. Požadavek pro MMČ: Výklad si bude všímat rozdílu stabilních a variabilních zvukových vlastností češtiny na všech úrovních popisu. Kde to bude možné, bude brán v úvahu také percepční dojem posluchače. Východiskem musí být empirický výzkum. e) Jak bylo zmíněno, pro pochopení fonetických a fonologických jevů jsou potřebné určité znalosti z mimojazykových disciplín, zejména z anatomie a fyziologie mluvidel a z akustiky. Otázkou je podrobnost a zaměření výkladu, má-li omezený rozsah. Důležitější než podrobnost je přitom vysvětlení důsledků pro podobu jazykového prostředku. Některé nesnáze při pochopení výkladu v akademické MČ I jsou způsobeny tím, že čtenář v relativně podrobném výkladu akustických vlastností řeči nerozezná odlišnou relevanci jednotlivých složek. Uvážit je třeba také způsob zařazení těchto informací, zda samostatně nebo průběžně během vlastního fonetického popisu, než se věnujeme fyzikálním základům řeči. V tomto směru vidíme rozdíl mezi tématy. Požadavek pro MMČ: Popis anatomie a fyziologii mluvidel je asi nutno zařadit na jednom místě v souhrnu. Nezbytné vlastnosti z oblasti akustiky a audiologie budou doplňovány průběžně na příslušných místech v přijatelně zjednodušené podobě. Zjednodušení nesmí zkreslovat podstatu jevu nebo navozovat nesprávné konotace. Užitečné jsou odkazy k primární literatuře. f) Je otázkou koncepce budoucí gramatiky, zda a do jaké míry má popis nejen sledovat rozdíly v komunikačních kódech, nýbrž cíleně přihlížet k rozlišování (stávajícího) spisovného standardu a mimo tento standard stojících forem. Tato problematika nemá ve všech částech gramatiky stejně pevnou materiálovou bázi ani stejně silnou motivaci. Podobně je otázkou celkové koncepce, zda téma standardu, bude-li zařazeno, bude ponecháno jako úkol jednotlivých částí gramatiky, nebo bude vyčleněno do nějaké komplexní kapitoly. V oblasti zvukové varianty češtiny je otázka stabilizovaného standardu aktuální svým přímým vztahem k úspěšnosti mluvené komunikace. Z hlediska popisu zároveň těsně souvisí s výše uvedenou tezí (d). Jednou z příčin je fakt, že stávající spisovný standard je v češtině opřen o výběr forem, které podporují rozeznatelnost slova, a tedy ulehčují srozumitelnost mluveného projevu. Požadavek pro MMČ: Ve výkladu fonologických kategorií a fonetických charakteristik je užitečné všímat si existence či nedostatečnosti poznatků, které by mohly podpořit nebo zpochybnit stabilizující doporučení na úrovni spisovného výslovnostního standardu. 241
25.2 Navrhovaná struktura výkladu Zvuková stavba češtiny v synchronním popisu aktuálního stavu 1.0 Koncepční východiska popisu 1.1 Vztah mezi materiálním základem a znakovou strukturou zvukové varianty jazyka 1.1.1 artikulační, akustické, percepční a systémové vlastnosti zvukové varianty jazyka; 1.1.2 vzájemná závislost fonetického a fonologického aspektu popisu; 1.1.3 hierarchie domén zvukové stavby a vztah k hierarchii jazykových jednotek; segmentální a suprasegmentální vrstva; 1.1.4 elementární zvukový segment jako výchozí jednotka popisu; hláska – foném – morfoném. 1.2 Komunikační hledisko při posuzování platnosti zvukových jevů 1.2.1 zdroje variability zvukové stavby plynoucí z obecných principů produkce a percepce; aspekt percepce při gramatikalizaci variabilních jevů, segmentálních i suprasegmentálních; foneticko-fonologické koartikulační procesy; 1.2.2 zdroje variability v řeči; polarita explicitní a implicitní realizace zvukových rysů; mluvní ekonomie versus srozumitelnost řeči; meze variability z hlediska úspěšnosti komunikace; variabilita nářeční, stylová, sociální, atd.; 1.2.3 „spisovný standard“ z pohledu zvukové roviny; možnosti pojetí, komunikační důsledky. 1.3 Vztah zvukové a grafické podoby v popisu jazyka 1.3.1 typy písma a pravopisu ve vztahu k systému zvukových charakteristik a jazyka a jejich stabilitě v řeči; elementární zvukový segment versus grafém; fonetická a fonologická transkripce; 1.3.2 vlastnosti češtiny: vztah grafémů a hlásek; vztah interpunkce a prozodických charakteristik; fonetická transkripce češtiny. 1.4 Možnosti popisu 1.4.1 úroveň poznání v mezijazykovém a mezioborovém kontextu; 1.4.2 pozitiva, negativa a posuny v tradičním pohledu na popis češtiny.
242
2.0 Vznik řeči v mluvidlech a sluchová percepce řeči
2.1 proud vzduchu jako materiální základ zvukové řeči; funkce dechového ústrojí; vlastnosti zvukové vlny z hlediska sluchu; tóny a šumy; 2.2 činnost hlasového ústrojí; vznik tónového základu řeči; využití hlasivkového tónu na segmentální a suprasegmentální rovině; percepční závislosti mezi charakteristikami; 2.3 zdroje zvuku v prostoru nadhrtanových dutin; činnost tzv. artikulačního ústrojí; tónové a šumové složky; 2.4 kontrast vokalických a konsonantických zvuků; funkce vokálů a konsonantů ve struktuře jazykových jednotek, podíl na komunikaci; 2.5 schematické zobrazení hlavních variant v postavení mluvidel při realizaci segmentálních typů; relace mezi artikulačními a akustickými charakteristikami.
3.0 Vokály
3.1 Základní vlastnosti vokalického systému češtiny 3.1.1 inventář segmentů a fonologická interpretace; 3.1.2 základní klasifikace podle postavení mluvidel; 3.1.3 relevantní distinktivní rysy (podle koncepce feature tree); 3.1.4 akustické vlastnosti, formantové pole; 3.1.5 vokály a diftongy jednotlivě (schémata artikulačního postavení mluvidel); 3.1.6 charakteristika českého vokalizmu ve srovnání s dalšími jazyky. 3.2 Variabilita vokálů ve stavbě jazykových jednotek; morfonologické alternace 3.2.1 krácení a dloužení; 3.2.2 alternace kvality. 3.3 Variabilita vokálů v řečové komunikaci 3.3.1 variabilita kvantity 3.3.1.1 variabilita v řeči rodilých mluvčích; odchylky od stávajícího standardu; 3.3.1.2 odchylky signalizující řeč cizince; 3.3.2 variabilita kvality 243
3.3.2.1 variabilita v řeči rodilých mluvčích; odchylky od stávajícího standardu; 3.3.1.2 odchylky signalizující řeč cizince; 3.3.3 variabilita v užívání prevokalického rázu 3.3.1.1 variabilita v řeči rodilých mluvčích; odchylky od stávajícího standardu; 3.3.1.2 odchylky signalizující řeč cizince; 3.3.4 některé výrazné projevy implicitního řečového stylu. 3.4 Stav poznání, problémové otázky popisu
4.0 Konsonanty
4.1 Základní vlastnosti konsonantického systému češtiny 4.1.1 základní klasifikace podle postavení mluvidel; 4.1.2 fonologická interpretace segmentů; 4.1.3 relevantní distinktivní rysy (podle koncepce feature tree); 4.1.4 konsonantické skupiny jednotlivě (schémata artikulačního postavení mluvidel); 4.1.5 relevantní akustické vlastnosti některých konsonantických skupin; 4.1.6 charakteristika českého konsonantizmu ve srovnání s dalšími jazyky. 4.2 Variabilita konsonantů ve stavbě jazykových jednotek 4.2.1 Neutralizační fonologické procesy na bázi kontrastu znělosti; 4.2.2 Fonetický základ morfonologických alternací; 4.2.3 Zobecnění na bázi matic distinktivních rysů. 4.3 Variabilita konsonantů v řečové komunikaci 4.3.1 variabilita asimilace znělosti; 4.3.1.1 v řeči rodilých mluvčích; odchylky od stávajícího standardu; 4.3.1.2 odchylky signalizující řeč cizince 4.3.2 variabilita místa a způsobu artikulace 4.3.2.1 v řeči rodilých mluvčích; odchylky od stávajícího standardu 4.3.2.2 odchylky signalizující řeč cizince 4.3.3 variabilita a realizace složitějších konsonantických skupin v řeči rodilých mluvčích; odchylky od stávajícího standardu 244
4.3.4 některé výrazné projevy implicitního řečového stylu 4.4 Vady konsonantické výslovnosti 4.4.1 zastoupení hláskových typů, četnost výskytu 4.4.2 vývoj v posledních letech 4.5 Stav poznání, problémové otázky popisu
5. 0 Obecná charakteristika suprasegmentální struktury češtiny
5.1 Obecná východiska popisu 5.1.1 specifika výzkumu suprasegmentálních vrstev jazykové stavby 5.1.2 fonetický a fonologický aspekt v popisu prozodie 5.1.3 vztahy akustického a percepčního aspektu řečové komunikaci 5.2 Koncepce popisu prozodické stavby češtiny 5.2.1 jednotky prozodické struktury v popisu češtiny v přehledu 5.2.2 vztah prozodémů k jazykovým jednotkám v češtině 5.3 Stav poznání, problémové otázky popisu
6.0 Slabika
6.1 Strukturní vlastnosti slabiky 6.1.1 obecné vlastnosti slabiky jako reálné jednotky řeči a výchozí jednotky popisu 6.1.2 podoba slabičné struktury v češtině 6.1.3 specifika (slabičné sonory, pobočná slabiky atd.) 6.1.4 neurčitost mezislabičné hranice 6.2 Variabilita v komunikaci 6.2.1 odchylky v běžné řeči: ztráta slabik ve slově 245
6.2.2 odchylky v implicitním tylu ztráta segmentů v pretuře a kodě 6.2.3 meze ztráty sonority při realizaci jádra slabiky 6.2.4 odchylky signalizující řeč cizince 6.3 Stav poznání, problémové otázky popisu
7.0 Mluvní takt
7.1 Strukturní vlastnosti taktu 7.1.1 zvuková jednotka v doméně slova obecně 7.1.2 neurčitost slovního přízvuku v češtině 7.1.3 primární význam taktu jako lineární jednotky 7.1.4 vztah takt – slovo jako základ zvukové segmentace textu 7.2 Zvukové charakteristiky taktu 7.2.1 délka taktu 7.2.2 typy složených taktů, připojování monosylab 7.2.3 melodická kontura taktu 7.2.4 variabilita v komunikaci v projevu rodilých mluvčích 7.2.5 odchylky signalizující řeč cizince 7.3 Mluvní rytmus 7.3.1 typ mluvního rytmu v češtině 7.2.4 zdroje variability variabilita v komunikaci rodilých mluvčích 7.2.5 meze variability z hlediska úspěšnosti komunikace 7.2.6 vztah k realizaci segmentů (V i K) 7.2.5 odchylky signalizující řeč cizince 7.4 Stav poznání, problémové otázky popisu
8.0 Promluvový úsek
246
8.1 Základní charakteristika jednotky 8.1.1 intonační jednotka na úrovni fráze 8.1.2 důsledky pro mluvčího 8.1.3 důsledky pro posluchače 8.2 Zvuková charakteristika promluvového úseku 8.2.1 Percepční základ 8.2.2 Délka textu a rozměr úseku 8.2.3 Zvukové signály hranice úseku 8.3 Motivace úsekového členění ze strany textu 8.3.1 Působení syntaktické stavby věty 8.3.2 Funkční užití úsekových předělů 8.4 Promluvový úsek a větný přízvuk 8.4.1 Zvuková a významová prominence 8.4.2 Zvuková prominence s kontextovou platností (úzký fokus) 8.4.3 Vztah větného přízvuku a promluvového úseku 8.5 Variabilita v komunikaci 8.5.1 rozdíl projevů čtených a mluvených 8.5.2 variabilita ve frázování čteného textu; zdroje komunikačních chyb 8.5.3 variabilita v realizaci větné prominence; zdroje komunikačních chyb 8.6 Stav poznání, problémové otázky popisu
9.0 Větná intonace
9.1 Strukturní pomy v popisu výpovědi jako zvukové jednotky 9.1.1 intonace, melodie, intonační vzorce 9.1.2 deklinační spád 9.1.3 melodém, melodická kadence
247
9.2 Intonační vzorce v nekoncových částech výpovědi 9.2.1 sled melodických kontur taktů ve stavbě promluvového úseku 9.2.2 intonační návaznost promluvových úseků 9.2.3 neutrální průběh a příznakové modifikace nekoncových úseků 9.3 Melodémy 9.3.1 Druhy funkčního využití větné melodie 9.3.2 Základní melodémy 9.3.3 Délka a místo melodické kadence ve výpovědi 9.3.4 Variabilita a možnost záměny melodémů v řeči 9.4 Melodém ukončující klesavý 9.4.1 Popis 9.4.2 Diskuse k variabilitě a využití variant 9.5 Melodém ukončující stoupavý 9.5.1 Popis 9.5.2 Diskuse k variabilitě a využití variant 9.6 Melodém neukončující 9.6.1 Popis 9.6.2 Diskuse k variabilitě a využití variant 9.7 Některé zvláštní případy uplatnění melodému 9.7.1 Ukončující melodém stoupavý v doplňovací otázce 9.7.2 Melodémy v souvětí 9.7.3 Melodie v citově zabarvené výpovědi 9.8 Komunikační aspekty intonační variability 9.8.1 příznakové modifikace intonačních vzorců 9.8.2 příznakové užití melodémů 9.8.3 kontury pro vyjádření kontextového a kontrastivního fokusu 9.8.4 komunikačně nesprávné užití melodémů 9.8.5 odchylky signalizující řeč cizince 248
9. 9 Stav poznání, problémové otázky popisu
10.0 Tempo řeči
10.1 Východiska pro popis temporálních aspektů řeči 10.1.1 tempo mluvní, tempo artikulační 10.1.2 vliv tempa na podobu segmentálních zvukových jevů 10.1.3 vliv tempa na podobu prozodických jevů 10.2 Komunikační variabilita 10.2.1 vliv komunikační situace a textu 10.2.2 vliv mluvního stylu a individuality mluvčího 10.2.3 variabilita tempa z hlediska komunikační úspěšnosti; omezení ze strany produkce; omezení ze strany percepce 10.3 Stav poznání, problémové otázky popisu
11.0 Poruchy řeči*
11.1 Vady řeči, poruchy organické a funkční 11.1.1 Vývojové poruchy 11.1.2 Časté deformace hlásek v češtině 11.2. Chyby ve zvukové rovině řečové komunikace 11.2.1 plynulost projevu 11.2.2 zřetelnost projevu (*vstupní orientační výklad)
25.3 Komentář ke zpracování Struktura výkladu navržená v části B vychází z koncepčních principů uvedených v části A a opírá se o zkušenosti získané během výuky realizované v rámci projektu. 249
Podrobnost výkladu v potenciální gramatice bude záviset na prostoru, který bude mít kapitola k dispozici.
Je zřejmé, že výklad jednotlivých části bude mít nestejný rozsah. Směrodatným
faktorem je skutečnost, že některá témata bude nutno důkladně vysvětlit, což omezí prostor pro další. Uvedený okruh témat by však měl být zachován. Příkladem podrobnějšího zpracování témat závisejících na nových poznatcích o češtině může být kapitola v 5. svazku Studií k moderní mluvnici češtiny, K české fonetice a pravopisu (kap. 5, Prozodické vlastnosti češtiny ve vztahu k mezislovnímu sandhi, s. 106 – 118). Zabývá se částí problematiky mluvního taktu (7.21 až 7.24 ve výše uvedeném přehledu). Také další fonetické kapitoly v 5. svazku obsahují přehledové části odpovídající popisu v gramatice. 25.4. Literatura ke studiu 25.4.1 HISTORICKÉ MINIMUM Segmenty FRINTA, A. Novočeská výslovnost. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 1909. 169 s. HÁLA, B. Akustická podstata samohlásek. Praha: Česká akademie věd a umění, 1941. 335 s. HÁLA, B. Fonetické obrazy hlásek. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1960. 127 s. ONDRÁČKOVÁ, J. Rentgenologický výzkum artikulace českých vokálů. Praha: Československá akademie věd, 1964. 189 s. JANOTA, P. Personal characteristics of speech. Praha: Academia, 1967. 72 s. BOROVIČKOVÁ, B; MALÁČ, V. The spectral analysis of Czech sound combinations. Praha: Academia, 1967. 68 s. KUČERA, H: The phonology of Czech. S-Gravenhage: Mouton, 1961. 112 s. VACHEK, J. Dynamika fonologického systému současné spisovné češtiny. Praha: Academia, 1968. 154 s. Prozodémy CHLUMSKÝ, J. Česká kvantita, melodie a přízvuk. Praha: Česká akademie věd a umění, 1928. 240 s. ROMPORTL, M. K tónovému průběhu v mluvené češtině. Praha: Královská česká společnost nauk, 1951. 76 s. DANEŠ, F. Intonace a věta ve spisovné češtině. Praha: Academia, 1957. 161 s. 25.4.2 KOMPENDIA 250
HÁLA, B. Uvedení do fonetiky češtiny na obecně fonetickém základě. Praha: ČSAV, 1962. 459 s. HÁLA, B; SOVÁK, M.. Hlas, řeč, sluch. 4.vyd. Praha: SPN, 1962. 327 s. KRČMOVÁ, M. Fonetika a fonologie: Zvuková stavba současné češtiny. Brno: MU, 1999. PALKOVÁ, Z. Fonetika a fonologie češtiny. 2.vyd. Praha: Univerzita Karlova, 1997. ROMPORTL, M. Základy fonetiky. Praha: SPN, 1973. 162 s. VOLÍN, J. Fonetika a fonologie. In Cvrček, V. a kol.: Mluvnice současné češtiny.[Kap. 4], Praha: Karolinum, 2010. s. 35–64. 25.4.3 KODIFIKACE VÝSLOVNOSTI HÁLA, B.(ed.). Výslovnost spisovné češtiny I (výslovnost slov českých). 2. vyd. Praha: Academia, 1967. 99 s., ROMPORTL, M. (ed.). Výslovnost spisovné češtiny (výslovnost slov přejatých). Praha: Academia, 1978. 318 s. Komentované: HŮRKOVÁ, J. Česká výslovnostní norma. Praha: Scentia, 1995. 74 s. PALKOVÁ, Z. Stručná pravidla české ortoepie. Praha: Český rozhlas, 1994. 38 s. PALKOVÁ, Z. Ortoepie. In Fonetika a fonologie češtiny. Praha: UK, 1994. [Kap. 9], s. 320‒345. POKORNÁ, J; VRÁNOVÁ, M. Přehled české výslovnosti: Logopedická a ortoepická cvičení pro dospělé. Praha: Portál, 2007. 925 s.
25.4.4 FONETICKÁ PERIODIKA PO R. 2000 AUC Philologica : PhoneticaPragensia. PALKOVÁ, Z.; VEROŇKOVÁ, J. Praha: Univerzita Karlova, 2004, X, č. 1. ISSN 0567-8269. VOLÍN, J.; JANOUŠKOVÁ, J. (eds.). AUC Philologica 2/ 2007, Phonetica- Pragensia XI., 2008. AUC Philologica : PhoneticaPragensia. SKARNITZL, R. (eds.). Praha: Univerzita Karlova, 2009, XII, č. 1. ISSN 0567-8269. SKARNITZL, R.; VOLÍN, J. (eds.). AUC Philologica 1/2014, PhoneticaPragensia XIII., 2013. 25.4.5 VYBRANÉ STUDIE K POPISU ČEŠTINY PO R. 2000 Segmenty CHURAŇOVÁ, E. Fonotaktická osnova českého slova a mluvního taktu. Praha, 2012. 151 s. Diplomová práce (Mgr.). Univerzita Karlova, Filozofická fakulta. Dostupný také z WWW: 251
. LUKEŠ, D.; FEJLOVÁ, D.; SKARNITZL, R. Variability of Czech alveolar plosives: a locuse quation perspective. In Skarnitzl, R.; Volín, J. (eds.). AUC Philologica 1/2014, PhoneticaPragensia XIII, 2013, s. 21–32. MACHAČ, P. Temporální a spektrální struktura českých explozív. Praha, 2006. Disertační práce (PhD.). Univerzita Karlova, Filozofická fakulta. MACHAČ, P. Desonorizace českých intervokalických frikativ. In Volín, J.; Janoušková, J. (eds.). AUC Philologica 2/2007, Phonetica Pragensia XI., Praha: Karolinum, 2008, s. 105‒115. MACHAČ, P.; SKARNITZL, R. Spectral moments of Czech plosives. In Fuchs, S.; Zygis, M.; Toda,M. (eds.). Conference on Turbulences: Proceedings, Berlín: ZAS, 2005, s. 20–22. PALKOVÁ, Z.: Sandhiové modifikace v současné češtině. In Cychnerska, A. (ed.). Sandhi w językach słowiańskich.Toruń: Wydawnictwonaukove Uniwersytetu Mikolaja Kopernika, 2013, s. 85– 102. PODLIPSKÝ, V. J.; SKARNITZL, R.; VOLÍN, J. High Front Vowels in Czech: a Contrast in Quantity or Quality? In ISCA, Interspeech Brighton: Proceedings, Brighton, 2009, s. 132–135. SKARNITZL, R. Acoustic categories of non modal phonation in the context of the Czech conjunction “a”. In Palková, Z.; Veroňková, J.(eds.). Phonetica Pragensia X, AUC, Philologica 1, Praha: Karolinum, 2004, s. 57–68. SKARNITZL, R. The Nasalance in Czech and English. In Volín, J.; Janoušková, J. (eds.). AUC Philologica 2/ 2007, Phonetica Pragensia XI, Praha: Karolinum, 2008, s. 131–144. SKARNITZL, R. Znělostní kontrast nejen v češtině. Praha: Epocha, 2011. 268 s. SKARNITZL, R. Asymmetry in Czech Alveolarstops: An EPG study. In Skarnitzl, R.; Volín, J. (eds.). AUC Philologica 1/2014, Phonetica Praegnsia XIII, 2013, s. 101–112. SKARNITZL, R.; MACHAČ, P. Domain-initial coordination of phonation and articulation in Czech radiospeech. In AUC Philologica: Phonetica Pragensia. Skarnitzl, R. (ed.). Praha: Univerzita Karlova, 2009, XII, č. 1. s. 21–36. ISSN 0567-8269. SKARNITZL, R.; VOLÍN, J. Fonologická výjimečnost české znělé labiodentály. In Janoušková, J.; Palková, Z. (eds.). Kapitoly z fonetiky a fonologie slovanských jazyků. Praha: FF UK, 2006, s. 251–264. STUDENOVSKÝ, D. Změny intenzity v rámci průběhu českých jednoduchých vokálů a diftongů. In Volín, J.; Janoušková, J. (eds.). AUC Philologica 2/ 2007, Phonetica Pragensia XI., 2008, Praha: Karolinum, s. 145–154. STUDENOVSKÝ, D. Comparison of Czech Diphthongs with the Corresponding Short Simple Vowels. In AUC Philologica: Phonetica Pragensia. Skarnitzl, R. (ed.). Praha: Univerzita Karlova, 252
2009, XII, č. 1. s. 37–48. ISSN 0567-8269. VOLÍN, J.; STUDENOVSKÝ, D. Normalization of Czech vowels from continuous read texts. In XVIthICPhS, Saarbrücken, ID 1722, Proceedings 2007, s. 185‒190. VOLÍN, J.; CHURAŇOVÁ, E.Probabilities of consonantal sequences in continuous Czech texts. In AUC Philologica: PhoneticaPragensia. Skarnitzl, R. (ed.). Praha: Univerzita Karlova, 2009, XII, č. 1. s. 49–62. ISSN 0567-8269. Prozodémy DANKOVIČOVÁ, J. The linguistic basis of artikulation rate variation in Czech. Frankfurt am Main, Forum Phoneticum 71, 2001. 152 s. DANKOVIČOVÁ, J.; DELWO, V. Czech Speech Rhythm and the Rhythm Class Hypothesis. Proceedings od the ICPhS XVI, Saarbrücken 2007; www. icphs2007.de, s. 1241 – 4, ID 1538. DUBĚDA, T. Towards an inventory of pitch accents forread Czech. Slovo a slovesnost. 2011, č. 1, s. 3–11. CHURAŇOVÁ, E. The consonantal-vocalic structure of Czech words and stress group. In Skarnitzl, R.; Volín, J. (eds.). AUC Philologica 1/2014, Phonetica Praegnsia XIII, 2013, s. 79–90. JANÍKOVÁ, J. Územní preference v percepci zjišťovací otázky. In Hladká, Z; Karlík, P. (eds.). Čeština - univerzália a specifika 5. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2004, s. 313‒315. PALKOVÁ, Z. Přízvukový takt ve struktuře češtiny. In Hladká, Z.; Karlík, P. (eds.). Čeština – Univezália a specifika 5. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2004, s. 399–408. PALKOVÁ, Z. The set of phonetic rules as a basis for the prosodic component of an automatic TTS synthesis in Czech. In AUC Philologica: Phonetica Pragensia. Palková, Z.; Janíková, J. (eds.). Praha: Karolinum, 2004, X, č. 1. s. 33‒46. ISSN 0567-8269. PALKOVÁ, Z. Textové dispozice pro členění na intonační fráze v češtině. In Palková, Z.; Janoušková, J. (eds.). Kapitoly z fonetiky a fonologie slovanských jazyků. Praha: Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, 2006, s. 227–239. PALKOVÁ, Z. Stoupavoklesavá kontura F0 v současné češtině: distribuce a funkce. In Sawicka, I. (ed.). Acta universitatis Nicolai Copernici, Studia Slavica XI, Toruń, 2008, s. 5–20. PALKOVÁ, Z. The influence of context on perception of the prosodic word. In AUC Philologica: Phonetica Pragensia. Skarnitzl, R. (ed.). Praha: Univerzita Karlova, 2009, XII, č. 1., s. 7‒20. ISSN 0567-8269. PALKOVÁ, Z.; VOLÍN, J. The role of F0 contours in determining foot boundaries in Czech. In Proceedings of the 15th ICPhS , 2003, Barcelona, č. 2, s. 1783–1786. PALKOVÁ, Z.; VOLÍN, J. The influence of the acoustic context on the perception of ambiguous 253
syllable chains. In AUC Philologica: Phonetica Pragensia. Palková, Z.; Veroňková, J. (eds.). Praha: Univerzita Karlova, 2009, X, č. 1., s. 47–55. ISSN 0567-8269. VERNEROVÁ, T. Trvání slabikotvorných likvid v češtině. Praha, 2006. Diplomová práce (Mgr.), Univerzita Karlova, Filozofická fakulta. VEROŇKOVÁ-JANÍKOVÁ, J. Dependence of individual speech rate on speech task. In Palková, Z.; Veroňková, J. (eds.). Phonetica Pragensia X., AUC Philologica 1, 2004. The Karolinum Press, s. 79‒95. VEROŇKOVÁ, J. Rozdíly v průběhu základního tónu relevantní pro percepční rozlišování melodémů v češtině. Praha, 2006. Disertační práce (PhD.), Univerzita Karlova, Filozofická fakulta. VOLÍN, J. Variabilita neukončujících melodií ve světle shlukové analýzy. In Volín, J.; Janoušková, J. (eds.). AUC Philologica 2‒2007, Phonetica Pragensia XI., 2008, s. 173‒179. K problematice kultury řeči JANOUŠKOVÁ, J.; VEROŇKOVÁ, J. Moderátoři večerního televizního zpravodajství 2003. In Čeština doma a ve světě 1-2/XVI, ÚČJTK FF UK, 2008, s. 53‒81. PALKOVÁ, Z. Výslovnost současné češtiny a kultura řeči. In Český jazyk a literatura. 2008‒9, 59, č. 1, s. 18‒26. PALKOVÁ, Z.; VEROŇKOVÁ-JANÍKOVÁ, J.; HEDBÁVNÁ, B. Zvuková podoba rozhlasové češtiny. In Proměny rozhlasového výrazu a tvaru. Praha: Sdružení pro rozhlasovou tvorbu a FSV UK, 2003, s. 20‒39. ŠTĚPÁNOVÁ, V. Fonetická problematika v jazykové poradně. Naše řeč, 2013, roč. 96, s. 61–77. ŠTĚPÁNOVÁ, V. Výslovnost cizích slov, vlastních jmen a zkratek a některé další fonetické dotazy v jazykové poradně. Naše řeč 2013, roč. 96, s. 117–140. VEROŇKOVÁ, J.; JANOUŠKOVÁ, J. Jak hodnotí posluchači zvukovou stránku projevů u moderátorů zpravodajství ČT1? In Čmejrková, S.; Hoffmannová, J.; Havlová, E. (eds.). Užívání a prožívání jazyka. Praha: Karolinum, 2010, s. 115‒119.
254
26 ČESKÝ PRAVOPIS – TEORIE I APLIKACE Martin Beneš, Martin Prošek, Kamila Smejkalová 26.1 Analýza současné situace Tato část bude zaměřena na shrnutí současného stavu poznání a popisu problematiky českého pravopisu ze dvou základních hledisek: a) vymezení pozice a charakteru českého pravopisu v rámci existujících systémů pro záznam zvukové stránky jazyka; specifické otázky teorie českého pravopisu; b) praktické popisy českého pravopisu.
26.1.1 Charakteristika českého pravopisu – současný stav popisu Pro písemnou komunikaci používají mluvčí nejrůznějších jazyků značné množství velmi různorodých grafických reprezentačních systémů (klasickou prací je Gelb, 1963; nejdetailnější, encyklopedický přehled podává Coulmas, 1996; viz též Coulmas, 2003; Sampson, 1987). Stručně a obecně řečeno, liší se (s jistou mírou idealizace) systémy pleremické (neboli tzv. meaning-centred systémy: grafická soustava význam nereprezentuje prostřednictvím roviny zvukové, např. chetitské hieroglyfy, sumersko-akkadské klínové písmo, čínské písmo) a cenemické (neboli tzv. sound-centred systémy: grafická soustava význam s pomocí roviny zvukové reprezentuje). Cenemické soustavy se pak liší podle toho, k jaké (reálné nebo teoretické) jednotce zvukové roviny jazyka se grafické značky vztahují, na soustavy slabičné (japonské písmo kana: katakana, hiragana, devanāgarī) a segmentální (písmo arménské, gruzínské, řecké, cyrilské, latinské). Segmentální grafické soustavy lze pak dále lišit podle toho, zda se grafické značky vztahují k jednotkám zvukové roviny na úrovni hlásek (různě konsekventní fonetické pravopisy, extrémní podobou je fonetická transkripce) či fonémů (fonemický n. fonematický pravopis). Místo grafické soustavy české v rámci tohoto vymezení je zřejmé, jde o cenemickou segmentální fonemickou soustavu, využívající jako grafické značky modifikované písmo latinské (jde tedy o tzv. latin-based nebo latin-derived soustavu), a dobře popsán je jak tento samotný princip, tak i jeho specifika a odchylky od něj (viz zejm. Sgall, 1994a, 1994b; Palková, 1994, s. 34–35). V tomto smyslu se jeví jako účelné rozlišovat (v souladu s Palkovou, 1994) jako základní princip české grafické soustavy princip fonematický a jako odchylky od něj princip historický (v minulosti existovaly na zvukové rovině dva samostatné segmenty, které později splynuly v segment jeden, 255
v grafice se však rozdíl zachovává, příp. byl uměle restaurován, dvojice písmen i–y, ú–ů) a princip morfo(fo)nologicko-etymologický (zachovávání grafické identity morfému: píše se zub, dub; zubu, dubu, ačkoliv se vyslovuje [zup; dup]). Důraz je vhodné klást na vysvětlení rozdílů mezi principem historickým a etymologickým. Zajímavým problémem (viz dále) je způsob popisu fungování písmene ě a písmen i, í za písmeny d, t, n. Vzhledem k tomu, že výše uvedené problémy jsou dobře známy a v zásadě uspokojivě zpracovány, jeví se jako důležité vést diskusi zejména (i) o některých, v lingvistické bohemistice v současnosti (jinak viz Vachek, 1933; 1942) méně detailně komentovaných záležitostech obecných, zejména o vztahu významové roviny jazyka a jejích dvou reprezentačních systémech – zvukovém a grafickém; účelná se jeví např. Nöthova (1995, s. 226) schémata těchto vztahů, která dobře ilustrují, že primárním smyslem písma (grafické reprezentační soustavy) není reprezentovat zvuk, ale význam), příp. korigovat některá tradovaná zjednodušení (ani v těch soustavách, které se ideální pleremické soustavě blíží nejvíc, se grafické značky nevztahuji k významu (pojmům, myšlenkám) přímo, ale odkazují ke zvukovým jednotkám, jimž lze připsat určitý význam (tj. ke slovům, morfémům atp.); podobně ani v těch soustavách, které se nejvíce blíží ideální soustavě cenemické, v níž grafické značky důsledně korespondují s jednotkami, kterým žádný význam připsat nelze (hláska, foném, slabika), není možné při analýze konkrétní soustavy vystačit pouze s jednotkami tohoto typu, při popisu je často třeba odkazovat k jednotkám vyšších rovin, kterým význam připsat lze; jako nesprávná se ukazuje tradiční gelbovská představa (zmiňovaná u Palkové, 1994, s. 34–35) vývoje písma od pleremických soustav směrem k soustavám cenemickým (viz Coulmas, 2003, s. 15–17)). Kromě toho je (ii) vhodné se zaměřit na terminologii schopnou popsat veškeré subtilní pojmy nutné pro adekvátní popis (české) grafické soustavy (nejnověji např. Šefčík, 2010, viz též Erhart, 2010), tj. definovat pojmový rozsah výrazů jako graf, písmeno, grafém, digraf, spřežka aj. 26.2 Praktické příručky českého pravopisu – současný stav Praktické příručky českého pravopisu mají v českém prostředí dlouhou tradici a patří mezi nejrozšířenější a nejužívanější zdroje poučení o jazyce. Základní pravopisnou příručkou pro češtinu jsou Pravidla českého pravopisu (PČP), nově též významně Internetová jazyková příručka (IJP) a její tištěná verze Akademická příručka českého jazyka (APČJ). Výklad této části kapitoly bude podán kontrastivním způsobem směřujícím jednak k syntéze problematiky, která je těmito zdroji pokryta, jednak ke kritickému zhodnocení účinnosti prezentovaných výkladů. V kapitole bude shrnuto to, co je popsáno v PČP, co naopak v APČJ a jakým způsobem jsou výklady v obou zdrojích koncipovány, v čem se liší apod. Praktické zkušenosti z jazykového poradenství poukazují na některé nedostatky 256
výkladů v PČP, výhody elektronické strukturace a prezentace jazykových dat v IJP, a to výhody vyplývající ze stávající strukturace i výhody, jež dosud zůstávají nevyužity. Takto koncipovaný výklad bude směřovat k naznačení perspektiv vývoje případné budoucí kodifikace. Kromě uvedených hledisek se zaměříme též na „účinnost“ různého pojetí výkladu. Je totiž zřejmé, že u některých typů jazykových jevů selhává popis pomocí obecných pravidel, protože v aplikační rovině je obtížné taková pravidla na daný konkrétní jev uplatnit. Např. obecné pravidlo o psaní čárky před souřadicími spojkami a, i, ani, nebo, č i je v příručkách formulováno výstižně a přístupně, je doloženo příklady, přesto však v praxi u uživatelů češtiny trvale přetrvávají potíže s rozpoznáváním významových poměrů mezi větami v konkrétních případech. Popis pomocí obecných pravidel, je-li vůbec možný, je problematický též např. u určitého okruhu výrazů s předponami s-/z- (spatra/zpatra?). U tohoto okruhu pravopisné problematiky by bylo účinnější poskytnout uživatelům poučení formou výčtu příslušných lexémů. 26.3 Navrhovaná struktura výkladu Výklady v této části kapitoly budou strukturovány z týchž dvou základních hledisek jako předchozí část.
26.3.1 Charakter českého pravopisu – metodologie popisu Navrhovaná struktura výkladu do značné míry odpovídá skutečnostem popsaným v bodě 1.1. Za pomocí Nöthových (1995, s. 226) schémat bude ukázáno, jak lze modelovat vztahy mezi významovou rovinou jazyka a jejími dvěma reprezentačními soustavami – grafickou a zvukovou: (i) významovou rovinu reprezentuje zvuková soustava a tu soustava grafická, grafická soustava tak k významu odkazuje pouze zprostředkovaně, skrze soustavu zvukovou; (ii) významovou rovinu reprezentuje grafická soustava a tu soustava zvuková (extrémní případ, např. při důrazu na fonetickou transkripci); (iii) významovou rovinu reprezentují oba systémy zvlášť, přičemž se mezi nimi nepředpokládá žádný vztah, (iv) významovou rovinu reprezentují oba systémy zvlášť, přičemž se mezi nimi předpokládá jednosměrný vztah (ve směru zvuková soustava > grafická soustava); (v) významovou rovinu reprezentují oba systémy zvlášť, přičemž se mezi nimi předpokládá vzájemný, obousměrný vztah. V další části budou popsány různé typy grafických reprezentačních systémů a na tomto pozadí charakterizována grafická soustava česká; na pozadí jejího základního fonematického principu budou diskutovány i veškeré systémové odchylky – motivované historicky nebo morfo(fo)nologicky-etymologicky (viz výše v bodě 1a). Jelikož hlavním cílem celé kapitoly o pravopise je analýza české grafické soustavy, je zcela 257
zásadní dobře popsat různé metodologie takového popisu a na základě vhodných argumentů vybrat jednu z nich. Spolu s výše popsanými náhledy na vztahy zvukové roviny a jejích reprezentačních systémů je proto nutné popsat dva základní přístupy k analýze (české) grafické reprezentační soustavy (obě témata spolu úžeji souvisí), tzv. přístup reprezentacionalistický (Coulmas, 1996, s. 175) neboli heteronomní (Nöth, 1995, s. 264) a tzv. přístup distribucionalistický (Coulmas, ibid.), neboli autonomní (Nöth, ibid.). Reprezentacionalistický /heteronomní přístup identifikuje jednotky (popisu) tak, že jednotky jednoho systému (zvukové, grafického) koreluje s jednotkami příslušného systému druhého, zatímco distribucionalistický/autonomní přístup jednotky (popisu) grafické soustavy identifikuje čistě pomocí distribučních vlastností v řetězci smysluplných značek. První přístup tak předpokládá určité vztahy mezi jednotkami obou soustav (a odpovídají mu tak Nöthova schémata (i)–(ii) a (iv)–(v)), v rámci druhého přístupu se zvuková rovina nebere v potaz (a odpovídá jí tak Nöthovo schéma (iii)). Volba jednoho nebo druhého přístupu vede k získání jiných jednotek (popisu) (tak například reprezentacionalisticky je ch jedna grafická značka (odpovídá fonému /x/), distribucionalisticky jde důsledně vzato o značky dvě (záměnou s z a c v řetězci shodit získáme smysluplný řetězec chodit, ch tedy nemůže být jedna značka, její části vstupují do distribučních vztahů samostatně). Pro účely MMČ navrhujeme vyjít z přístupu distribucionalistického, vzhledem k tomu budujeme další výklad. Dále je před samotným popisem korespondencí mezi jednotkami zvukové roviny (fonémy) a grafickými značkami zavést určitou terminologii. Podle vzoru propracované terminologie pro popis zvukové roviny jazyka (fonologie) je vhodné budovat i terminologii pro popis grafických reprezentačních soustav (grafémiky). Výklad proto zavádí grafém jako funkční jednotku definovanou vztahem k předem vymezené (fonologií dodané) jednotce roviny zvukové, v případě češtiny tedy fonému. Vyjdeme-li důsledně od singulárních jednotek zvukové roviny, získáme v češtině situaci, kdy jednomu fonému odpovídá více grafémů (např. fonému /ť/ odpovídá jednak tzv. jednoduchý grafém <ť>, nebo tzv. složené či zapuštěné grafémy >, >, >). Každý grafém má pak své vlastní realizace. (Diskutovat je v této souvislosti možno to, zda tzv. velká a malá písmena jsou realizací téhož grafému, či dvěma samostatnými grafémy; ve druhém případě by se rozšířila množina paralelních grafematických realizací téhož fonému.) Jádro výkladu pak v duchu Coulmasova (2003, s. 93) vyjádření, že „[to] list phonemegrapheme correspondences and reveal their underlying regularities is the main task in analysing alphabetic orthographies“, tvoří tabulka korespondencí mezi českými fonémy a grafémy, které jim odpovídají. Jednotlivé „zajímavé“ případy pak budou obsáhle komentovány; pozornost bude věnována realizaci fonémů /ť/, /ď/ a /ň/ (problematika zapuštěných grafémů), reprezentaci fonému /e/ grafémem <ě>, historismům – existenci dvojic grafémů vs. a <ú> vs. <ů>. 258
26.4 Praktické popisy českého pravopisu – perspektivy Tato kapitola bude vycházet ze strukturace výkladů o pravopisných jevech v současných Pravidlech českého pravopisu. Jejím účelem nebude nahradit výklady v současných příručkách, nýbrž rozvíjet lingvistický pohled na dané okruhy pravopisné problematiky. U každého okruhu pojedná o příčinách problematičnosti daného jevu z hlediska (1) uživatele češtiny jako recipienta výkladů v pravopisných příručkách, (2) možností ztvárnění odborného popisu daného jevu a (3) perspektivách takového popisu v případných budoucích kodifikačních pracích.
26.4.1 Psaní velkých písmen Výklad psaní velkých písmen vychází z vyčlenění textové jednotky označované jako pojmenování, skládající se ze dvou koreferenčních výrazů odkazujících k pojmenovávanému objektu: 1. obecného slova, kterým se k danému objektu v češtině pravidelně odkazuje, tzv. druhové složky (k objektu pes slovem pes, k objektu náměstí slovem náměstí) a 2. ze samotného vlastního jména, které bylo tomuto objektu uděleno, tzv. propriální složky (Míša, /náměstí/ Míru). Jako vlastní jméno, proprium, se tedy vnímá jen druhá, propriální část pojmenování (Míša, Míru). Stručně jsou shrnuty argumenty pro tento přístup, tj. pro to, že vlastní jméno = propriální část pojmenování (např. při univerbizaci se univerbizát tvoří z propriální složky: Mírák, byla-li nějaká struktura udělena jako vlastní jméno, má pevný slovosled: srov. kniha Povídky malostranské vs. kniha *Malostranské povídky, zatímco slovosled druhové a propriální složky je zaměnitelný, srov. Liberecký kraj vs. kraj Liberecký atp.). K identifikaci se tedy používá tzv. referenční teorie vlastních jmen (viz např. Svoboda et al., 2008, s. 102–105; detailněji viz dále). Jestliže základní pravidlo pro psaní vlastních jmen zní, že s velkým písmenem na začátku se píše, to, co je vlastní jméno (a s malým to, co vlastní jméno není), je klíčovou otázkou identifikace vlastního jména. Klíčová je tedy (vzhledem k výkladu určeným laickým uživatelům jazyka) otázka, jak poznat vlastní jméno (tj. nikoliv primárně otázka definice vlastního jména, obecně k tomu srov. Van Langendonck, 2007, s. 7; Šrámek, 1999). V rámci výkladu je nově kladen velký důraz na to, že vlastní jméno nelze identifikovat ani podle významových kritérií (singulární reference, tu mohou mít i jména obecná), ani podle kritérií formálních (případy typu ostravská univerzita, u nichž uživateli nemusí být zřejmé, zda je spojení jméno obecné nebo vlastní, protože jako vlastní jména nebyla udělena tzv. propriální lemmata, ale lemmata apelativní), ale že o tom (v souladu s referenční teorií vlastních jmen) rozhoduje skutečnost, zda dané vlastní jméno bylo určitému objektu tzv. uděleno, zda s ním bylo (prototypově při nějakém oficiálním aktu) konvenčně svázáno (a funguje pak podobně jako nálepka nebo šipka). Výklad zdůrazňuje, že znalosti o tomto 259
faktu nemohou mít jazykovědci a že řešení této otázky je především na pisatelích, kteří chtějí konkrétní výraz použít (srov. též výklad o interdisciplinaritě onomastiky u Šrámka, 2008). Dále výklad na základě vyčlenění dvou možných způsobů odkazování ke konkrétnímu, singulárnímu objektu (obecným jménem + vlastním jménem, bylo-li uděleno a pisatel o tom má jistotu) sdruženým v jednotce pojmenování formuluje strukturní pravidla pro psaní velkých písmen ve víceslovných pojmenováních a zachycuje výjimky z těchto postulovaných pravidel. Základní pravidla lze formulovat takto: druhová složka se vždy píše s malým písmenem, je-li víceslovná (chráněná krajinná oblast Blanský les), píší se s malým písmenem všechny její části. Propriální složka se píše s velkým písmenem, je-li víceslovná, píše se ve druhém třetím atd. výraze velké písmeno pouze tehdy, jsou-li tyto výrazy buď tzv. propriální lemmata (nábřeží Kapitána Jaroše), příp. pokud byly „předtím“ uděleny jako vlastní jména (Vysoké Tatry). Z obou pravidel existuje několik systémových výjimek, které budou popsány. Formulovány budou pomůcky pro zjišťování toho, zda jsou konkrétní výrazy, u nichž váháme, součástí druhové, nebo propriální složky. Jde o formule: Jde o x (psa, náměstí, horu, knihu = druhová složka), kterému bylo uděleno vlastní jméno y (/pes/ Míša, /náměstí/ Míru, Černá /hora/, /kniha/ Povídky malostranské). Pomůcka bude doložena řadou příkladů různých typů.
26.4.2 Mluvnická shoda Mluvnická shoda přísudku s podmětem (resp. podmětu a přísudku s doplňkem) spadá do oblasti morfosyntaktického pravopisu a v češtině se realizuje prostřednictvím jmenných koncovek a koncovek slovesných participií. Podrobný, prakticky zaměřený výklad této problematiky podávají Pravidla českého pravopisu. Ještě detailněji je tato oblast zpracována v APČJ, která v současnosti poskytuje uživatelům nejpodrobnější výklad. Odborný výklad této problematiky v mluvnici by měl respektovat tyto dva základní zdroje a zároveň vycházet z empiricky získaných teoretických morfologických a syntaktických poznatků. Pro pravopisnou problematiku je důležité, že rozdílná shoda se prostřednictvím příslušných koncovek projevuje jednak pouze v rovině grafické (Petr a Pavel přišli sami. Marie a Hana přišly samy.), jednak v rovině grafické i fonické zároveň a v takovém případě už nejde o čistě pravopisnou problematiku, ale o záležitost morfosyntaktickou (Petr přišel rád. Petr a Pavel přišli rádi.). Problematika shody se objevuje i v jiných kombinacích větných členů: shoda se dodržuje i mezi adjektivem a řídícím substantivem. Opět se může projevovat pouze na rovině grafické (malý muž, malí muži) nebo na rovině grafické i fonické (malé auto, malý strom). PČP a APČJ se zaměřují především na případy, ve kterých se shoda projevuje prostřednictvím psaní -i nebo - y ve slovesných příčestích (v přísudku). Podstatné je, že se shoda řídí rodem, životností a číslem řídícího substantiva, resp. substantiva ve funkci podmětu. 260
Vedle typů shody, které výše uvedené i další příručky popisují, existuje poměrně široké pole více či méně periferních případů, na které popsaná pravidla nelze jednoznačně aplikovat a které nejsou v pravopisných příručkách jednotně řešeny, případně nejsou vůbec zaznamenány. Především na tyto typy by se měl mluvnický výklad zaměřit a pokusit se objasnit příčiny, které k nejasnostem vedou. Problematičnost takových typů je dána více faktory. Může nastat ze tří základních příčin, které se mohou v některých případech vzájemně prolínat: a) Může dojít k rozporu mezi jednotlivými principy či pravidly: může proti sobě stát shoda podle formy a shoda podle smyslu (Otec s matkou šli na procházku – Otec s matkou šel na procházku; Stovky lidí se shromáždily na náměstí, aby oslavili/y sportovní vítězství); b) Shoda závisí na mluvnické charakteristice řídícího substantiva a při nejasném naplnění jedné či více gramatických kategorií řídícího substantiva (rodu, čísla či životnosti) může být shoda přísudku s podmětem nejednoznačná (čerstvé slanečky jim chutnaly – čerství slanečci jim chutnali; Tři sestry zahrály/zahráli na pražském koncertě; Toronto MapleLeafs vyhráli/vyhrály zápas apod.). c) Určité pravidlo pro shodu přísudku s podmětem není dostatečně detailně popsáno: nejsou uvedeny všechny varianty, které se mohou v rámci daného typu vyskytnout. Např. některé kombinace jednotlivých složek několikanásobného podmětu (Pár záchranářů ve vrtulníku a nejbližší sanitka vyjeli/vyjely k nehodě apod.). V rámci výkladu by bylo třeba zabývat se i shodou mezi adjektivem a řídícím substantivem tam, kde se jedno adjektivum vztahuje k několikanásobnému substantivu. Je sporné, zda řídit shodu podle gramatických kategorií nejbližšího substantiva, nebo podle celé skupiny: svatý/svatí Cyril a Metoděj, oslovení Milí/Milý Petře a Martino.
26.4.3 Spřežky I výklad pravopisných problémů spojených se zápisem spřežek bude zaměřen na to, aby uživatelům tlumočil důvody problematičnosti této pravopisné oblasti. Po obecném výkladu záležitostí spojených se slovotvorným postupem spřahování (obecně: srůst dvou výrazů vyskytujících se v textu často vedle sebe do výrazu jednoho) výklad vymezuje tři okruhy potenciálně problematických případů, u nichž lze váhat se zápisem zvlášť vs. dohromady: 1) výrazy, které se nezačaly spřahovat, a je tedy nutné psát je zvlášť; 2) výrazy, které se začaly spřahovat, jde o spřežky, ale mezi původním spojením dvou výrazů psaných zvlášť a nově vytvořenou spřežkou není žádný významový rozdíl, je proto možné psaní jak zvlášť, tak dohromady (beze změny významu); a 3) spřažené výrazy, které (už) mají jiný význam než původní motivující spojení, a je proto nutné je psát výhradně dohromady (při psaní zvlášť by došlo ke změně významu). Všechny typy budou doloženy příklady (doplněnými z autentických dotazů na jazykovou poradnu ÚJČ AV ČR) a bude sledováno, 261
jaké výrazy-spřežky patří do které z těchto skupin, tj. do jaké míry je stávající kodifikace nápomocná při řešení pravopisných problémů týkajících se příslovečných spřežek. Bude vedena diskuse o tom, že různé výrazy (modelově) jako příslušníky tří zmíněných kategorií vnímají, pociťují různí mluvčí různě, což způsobuje značné kolísání v úzu a problematickou modifikovatelnost této pravopisné oblasti vůbec.
26.4.4 Interpunkce Interpunkční výklady v MMČ v první části přinesou souhrnnou charakteristiku interpunkce v češtině a přehled jejích funkcí. V rámci tohoto přehledu bude též představen soubor interpunkčních znamének v češtině a bude charakterizována povaha pravidel pro jejich užívání. Adresát výkladu MMČ by zde tedy měl být poučen např. o tom, že kladení uvozovek k různě začleněným úsekům přímé řeči a vzájemná poloha uvozovek a jiných uvozovacích znamének má povahu ryze konvenční a kromě vyznačení příslušných promluvových úseků a linií (ve smyslu hlavních a vedlejších promluvových linií) nevyjadřují žádné další přidružené významy. Oproti tomu kladení interpunkční čárky může kromě signalizace hranic určitých syntaktických celků nést přídatné významy, které signalizují nejrůznější záměry pisatele. Taxonomie těchto záměrů by měla být součástí úvodních interpunkčních výkladů v MMČ. Uživatel výkladu bude poučen o tom, že pravidla kladení interpunkčních znamének jsou styčnou oblastí lingvistiky s praktickými obory lidské činnosti, jako je grafika, design a grafická úprava písemností. Lingvistické příručky rozpracovávají podrobně spíše ty interpunkční jevy, jejichž zvládnutí vyžaduje znalost jazykové struktury a metodologie jejího popisu (zejm. kladení interpunkční čárky), popř. ty jevy, které jsou společné většině textů, kterými se lingvistika obšírněji zabývá (uvozovky, středníky, tečka, pomlčky a spojovníky apod.). Je tedy třeba také podat taxonomii interpunkčních jevů z hlediska jejich relevance pro lingvistiku jako vědu o jazyce. Z přesahů interpunkčních jevů mimo oblast lingvistiky také vyplývá pluralita interpunkčních popisů – kromě lingvistické deskripce interpunkce mají uživatelé češtiny k dispozici různé typografické příručky a také zdroj s významnou mírou závažnosti, normu o úpravě písemností ČSN 01 6910. Uživatelé MMČ by měli být poučeni o tom, co ve kterém zdroji najdou a pro jaké účely se jednotlivé zdroje nejlépe hodí.
26.4.5 Adaptace cizích slov Současná pravopisná kodifikace, tedy Pravidla českého pravopisu, neposkytuje jednoznačná pravidla a postupy pro adaptaci cizích slov. Pouze konstatuje, že rozhodující je míra jejich 262
zdomácnění v češtině, a uvádí několik hlásek a hláskových kombinací, které nejčastěji podléhají adaptačním procesům: Např. se odstraňují skupiny ae, ai, oe [e/é], pokud se nevyslovují: (affaire > aféra, roentgen > rentgen, paedagogica > pedagogika). Písmena c [k], i/y [j] a w a skupiny qu, gu, rh [r], ck [k] se přizpůsobují výslovnosti (concert > koncert, tramway > tramvaj, aquapark > akvapark apod.). Zjednodušuje se skupina t h u slov řeckého původu (t h > t: aritmetika, estetika, téma apod.) a písmena původně zdvojená: express > expres, tennis > tenis apod.) Doporučujeme vycházet z obecného výkladu uvedeného v Pravidlech českého pravopisu. Je však třeba se zaměřit hlavně na jednotlivé faktory, které míru a postup adaptace u jednotlivých slov ovlivňují, protože až na výše uvedené hlásky a hláskové kombinace (které navíc nelze zobecnit na všechna adaptovaná slova) nemůžeme stanovit pravidla a postupy adaptace všeobecně platné. Popisem jednotlivých faktorů i s příklady se zároveň lépe vysvětlí, proč není možné v češtině jednotná pravidla stanovit. Postupy adaptace Cizí slova se do češtiny pravopisně adaptují dvěma způsoby. Grafická podoba lexému se přizpůsobuje podobě fonické (briefing > brífink, fillet > filé, fine > fajn.), fonická podoba se přizpůsobuje podobě grafické (tramway > tramvaj), případně dochází ke kombinaci obou postupů (football > [fotbal] > fotbal). Obvykle adaptační postup závisí na tom, zda se daný výraz do češtiny dostal a rozšířil v textech psaných, či mluvených. Nezávisí tedy vždy na vlastnostech konkrétního lexému, proto nelze stanovit adaptační postup pouze na základě fonologických, morfologických, lexikálních či jiných vlastností daného lexému. Faktory ovlivňující míru adaptace Počešťování cizích slov, konkrétně jejich pravopisná adaptace, je jev, který není a ani nemůže být regulován předem stanovenými pravidly. Jde proces postupný, který probíhá u různých slov různě rychle a intenzivně. V míře pravopisného počeštění cizích slov hraje roli mnoho faktorů, které spolu velmi úzce souvisejí. Jejich následující výčet je pouze ilustrativní. V kapitole věnující se adaptaci by měly být jednotlivé body podrobněji rozvedeny a opatřeny příklady. Čas: Slova, která se v češtině nově objeví, se zpočátku používají v původní pravopisné podobě. V běžné komunikaci se pak tyto výrazy postupně ustalují, stávají se stále běžnějšími a uživatelé si je přizpůsobují českému pravopisnému systému: fysika > fyzika; manager > manažer 263
atd. Frekvence: Čím déle se slovo vyskytuje v české slovní zásobě, tím větší má možnost stát se frekventovaným výrazem, protože se postupně zvětšuje okruh jeho uživatelů, a spolu s tím, jak se ustaluje v myslích mluvčích v určitém významu a s určitou stylovou charakteristikou, zvyšuje se obvykle i frekvence jeho užívání: click > klik (kliknout, klikat) Oblast užívání: Slova označující skutečnosti běžného života (obzvláště výrazy expresivní), slova neodborná (curry > kari; boutique > butik, conflict > konflikt) mají v úzu větší tendenci k (alespoň částečné) pravopisné adaptaci než slova užívaná jen v úzkém okruhu mluvčích, např. odborné termíny. U těch hraje roli také to, že komunikáty, ve kterých se objevují, jsou psány odborným stylem. S jazykem se v odborných komunikátech zachází konzervativněji než v běžné komunikaci a užívané termíny proto méně podléhají adaptačním vlivům. Navíc je zde podstatný vliv mezinárodní terminologie a v rámci odborných kruhů je obvykle vnímáno jako žádoucí, aby se terminologie česká od té mezinárodní příliš nelišila: etan – ethan, metyl – methyl. Složení hlásek a písmen: Vyskytuje-li se v daném lexému určitá kombinace hlásek, která je v českých slovech něčím typická a mohla by vyvolávat nežádoucí konotace, obvykle se slovo pravopisné/fonetické adaptaci brání. Např. leasing (nikoli lízink č i lízing) – počeštění brání podobnost se slovesem lízat. Kombinace hlásek [ej] má v češtině silný příznak nespisovnosti a způsobuje, že slova, která ji obsahují, se obvykle ponechávají v původní podobě: laser [lejzr], baseball [bejzbol]. Vzájemná blízkost grafické a fonické podoby: Přejaté lexémy, které pro úplnou pravopisnou adaptaci vyžadují menší změny (anthologie > antologie, tennis > tenis, concept > koncept), se adaptují snáze a zpravidla i rychleji než ty, jejichž grafická podoba je výrazněji vzdálená podobě fonické (outsider, playback). Jednotlivé faktory působí společně a vzájemně se ovlivňují, ale mohou působit i proti sobě. Nezřídka vedle sebe existují dubletní podoby – počeštěná a původní: runway i ranvej, gentleman i džentlmen, judo i džudo, pétanque i petank, tepee i týpí. Navíc nelze u adaptačního procesu vyloučit ani případné mimojazykové faktory, které mohou hrát výraznou roli. Není proto možné empiricky zjistit pro pravopisné počešťování cizích slov žádné univerzálně platné pravidlo či jednotný způsob, jak adaptace u jednotlivých slov probíhá.
26.4.6 Psaní s a z Pravopisné příručky zabývající se touto oblastí (Pravidla českého pravopisu a Internetová jazyková příručka) rozlišují psaní s – z v rámci pravopisu slov domácích (kde se dále dělí na psaní předložek a psaní předpon) a v rámci pravopisu (a výslovnosti) slov přejatých. U slov domácích PČP tradičně uvádějí několik zásad, které vycházejí z toho, jaký význam 264
daná předpona značí: (např. předpona s-: směr dohromady, shora dolů a z povrchu pryč; předpona z-: u sloves dokonavých vzniklých ze sloves nedokonavých, slovesa s významem „učinit nebo stát se tím, co znamená slovo základové“ apod.). Zde se vedle těchto obecných zásad uvádí i seznam sloves, na která je aplikovat nelze, a která se tedy považují za výjimky. Slova cizí, adaptovaná do češtiny dělí PČP a následně i APČJ do několika skupin podle distribuce písmen s – z na následující skupiny slov: a) slova, ve kterých se v grafické podobě považují za základní (stylově neutrální) podoby se z. Podoby se s jsou stylově příznakové – viz Dodatek k PČP (fyzika, prezident). b) slova, ve kterých obě pravopisné podoby jsou považovány za stylisticky rovnocenné: kurs – kurz, puls – pulz, dispens – dispenz; c) slova, ve kterých stylově bezpříznakové, tedy základní, jsou podoby se s: disertace – dizertace, renesance – renezance. d) slova s příponou vyslovovanou jako [-izmus] a ve slovech zakončených na [-zmus], [zma], ve kterých jsou za základní rovněž považovány podoby se s: romantismus – romantizmus, spasmus – spazmus, charisma – charizma. e) některá vybraná slova, ve kterých je kodifikována pouze podoba se s: slova pravopisně nepočeštěná (laser), s původní latinskou předponou dis- a řeckou předponou dys- (disharmonie, dyslexie), s původními předponami des- a de-, v nichž je spisovná výslovnost [s] (desublimace, designovaný) a slova s původní latinskou předponou kon-, u kterých je rovněž spisovná výslovnost [s]: (konsekvence, konsekuce). Výklad v budoucí mluvnici by měl vycházet z výkladu v kodifikační příručce PČP. Dosavadní způsob popisu jednotlivých typů slov a jejich kategorií se jeví jako logický a srozumitelný, a proto se domníváme, že i navrhovaný výklad by bylo vhodné formulovat podobným způsobem a neodchylovat se od zavedeného postupu. Vzhledem k tomu, že mluvnice není pouze praktická příručka, ale slouží i jako zdroj teoretických poznatků, bylo by vhodné, aby jednotlivé zásady a body byly zároveň opatřeny teoretickým výkladem a vysvětlením pravopisné podoby, a to především tam, kde se jedná o historické aspekty: např. důvod existence obou předpon s- a zspočívající v etymologickém principu českého pravopisu a související s dnes už neexistujícími jery. Vzhledem k současným možnostem využití jazykových korpusů a jiných elektronických nástrojů lingvistické práce, se lze při zpracování této problematiky soustředit vedle popisu jednotlivých obecných zásad na vyhledávání a popis konkrétních lexémů, u kterých obecné pravidlo není vždy použitelné: strávit, zpívat, spatra/zpatra apod.
26.4.7 Zkratky, značky, číselné výrazy Tato oblast je jednou z oblastí, v níž se v neredigovaných textech často chybuje. Zařazení 265
popisu základních pravidel pro zacházení se značkami, zkratkami (pí, s. r. o. atp.) a číselných výrazů (psaní 10stupňové pivo atp.) se proto jeví jako velmi žádoucí. Výklad bude uspořádán podle jmenovaných kategorií, v jejichž rámci budou zdůrazněna jednotlivá pravidla, která jsou podle naší zkušenosti (dotazy na jazykovou poradnu) pro uživatele jazyka nejvíce problematická.
26.4.8 Změny souhlásek a samohlásek při odvozování slov Změny souhlásek a samohlásek při odvozování slov jsou v současných jazykových příručkách popsány dostatečně. Výklady MMČ se omezí na zdůraznění způsobu tvoření plurálových tvarů adjektiv. Ukazuje se, že školní výuka pravopisu u českých mluvčích nedostatečně fixuje povědomí o mechanismu tvoření příslušných tvarů a směru jejich motivace, tj. o posloupnosti město → městský →městští.
26.4.9 Dělení slov Konkrétní případy dělení slov lze u dostatečně širokého okruhu výrazů řešit s pomocí stávajících příruček. V oddílu o dělení slov proto považujeme za účelné poučit uživatele MMČ zejména o různých principech dělení slov, a tedy o různých možnostech řešení konkrétních případů, neboť ve veřejnosti je dosti rozšířen názor, že slovo lze rozdělit pouze jedním způsobem.
266
27 K TEORII ČESKÉHO PRAVOPISU Oldřich Uličný 27.1 Český pravopis a jeho vývoj Pravopis je ustálený a ve své době více či méně závazný soubor pravidel pro záznam mluvených nebo myšlených textů nebo jejich částí pomocí znaků příslušné abecedy a znaků dalších, zvaných interpunkční nebo členicí znaménka. To umožňuje jednotný způsob čtení, tj. vybavování významu textu nebo jeho částí. Český pravopis je možné v závislosti na historickém vývoji jazyka i pravopisu samotného posuzovat z několika základních hledisek.
Obvykle se na základě tradiční
klasifikace pravopisných principů mluví o různých typech pravopisu. Historický pravopis zachovává status psaní bez ohledu na vývoj jazyka (i –y, í – ý, ú – ů); morfematický pravopis (též morfonologický, etymologický) zachovává psanou podobu morfu bez ohledu na výslovnost (dub – dubu, byť ve výslovnosti [dup] – [dubu]; kdo, ale ve výslovnosti [gdo] ) ; fonetický pravopis v češtině zastoupený velmi málo (džbán, džber, pův. čbán, čber; přes, a l e přese vyslovované [přeze]); fonologický (fonematický) pravopis ignoruje výslovnostní varianty, tj. různost realizace téže hlásky, a zapisuje jen fonémy, např. zadopatrové i zubodásňové n ve slově panenka pomocí jednoho písmene n, nebo znělé i neznělé ř ve slovech dři – tři stejným písmenem ř (Palková, 1994, s. 35). Český text je možné zapisovat různými druhy písma. Z historie záznamu češtiny jsou známy zápisy pomocí cyrilice (staroslověnština s českými či velkomoravskými rysy), hebrejského písma (tzv. kenaanské glosy) a různých tiskacích a psacích variant latinského písma (švabach, fraktura, kurent, antikva aj.). Po r. 2008 se v českém školství diskutuje o zavedení nespojitého (nevázaného) psacího písma pro děti (Lancová, 2008). Z latinky vycházejí nejstarší dochované záznamy češtiny; ty používají dvou typů tzv. primitivního pravopisu (dyedyczie, kasdy, miezzto, przymyrzye). Mladší typ je od zač. 14. stol. nahrazován spřežkovým pravopisem (cz = č, rz, rs = ř atd.), začátkem 15. stol. se nabízí (Husův) diakritický pravopis ‒ rozdíly v délce samohlásek se naznačují čárkami nad příslušnou literou, tečky a později háčky nad diakritizovanými souhláskovými literami naznačují vztahy příbuzných hlásek (s-š, r-ř, n-ň atd.). Diakritický pravopis je v tištěných textech postupně ustalován bratrským pravopisem od pol. 15. stol. V období před národním obrozením nacházíme několik více či méně významných pokusů o úpravu jednotlivostí (viz Berger, 2001). Z doby národního obrození je významná zvláště oprava analogická (Dobrovský – př. cizí m. cyzý) a skladná (Šafařík v pol. 19. stol. – př. její m. gegj, w a au je nahrazováno literami v, ou). Další menší úpravy, provázené často bouřlivými debatami (z poslední doby mj. postupná bohemizace psaní i výslovnosti 267
přejatých slov, naposledy kolem vydání Pravidel českého pravopisu, 1993) probíhaly v 19. a 20. stol. průběžně.
27.1.1 Současná situace Pravopisná norma se stále vyvíjí, kodifikace za ní zaostává (srov. Beneš a Smejkalová, 2013). Současný český pravopis je v podobě doporučení zachycen ve školním vydání Pravidel českého pravopisu s Dodatkem o změnách v psaní přejatých slov (od 1994) a ve vydání PČP zvaném akademické (od 1993). Obě vydání však vedle specificky pravopisných částí obsahují také slovníkovou část s četnými tvaroslovnými údaji; i to může podporovat rozšířené nesprávné ztotožňování jazyka i stylu s pravopisnou stránkou psaného projevu, ba dokonce i s projevem mluveným. Pravopisu se také věnuje téměř třetina příručky Pravdová a Svobodová (eds.) (2014), vydané akademickým Ústavem pro jazyk český. Pravidla pravopisu vyhlašuje ministerstvo školství jako závazná pro školy, jednotlivá média a nakladatelství je obvykle dodržují také. Porušování pravopisných pravidel ve veřejné i soukromé komunikaci je dnes častější, mj. v důsledku technických možností elektronických zařízení (zprávy sms v mobilních telefonech, narušování české abecedy při komunikaci se zahraničními adresami aj.), a bylo také dříve hodnoceno přísněji, ve smyslu sankcí společenského typu, než dnes, kdy se jejich znalost i u profesionálních uživatelů psaného jazyka často poněkud snižuje; v elektronické soukromé komunikaci je časté záměrné narušování pravopisu s cílem ekonomizujícím a/nebo expresivním. Zakladatelem ucelené teorie pravopisu z hlediska funkčně strukturního je Josef Vachek (Vachek 1933, 1973 a jinde); k jeho pojetí srov. shrnutí diskuse Kodýtek (2011). Z různých hledisek je teorie pravopisu nově koncipována v pracích Coulmas (1999), resp. Coulmas (2003) – k tomu však kriticky Daniels (2006); v rámci sociolingvistiky pracuje s pravopisem Lillisová (2013). Obecně převládá chápání teorie jako samostatné disciplíny, srov. Daniels (2013); k českému pravopisu viz. dále Sgall a Novák (1964), Kučera (1994), Sgall (1994), Uličný (1998), Šefčík (2010), Uličný (2013), Beneš (2013). K teorii českého pravopisu zejména z hlediska možností zápisu obecné češtiny srov. Starý (1992). 27.2 Grafický a ortografický systém češtiny Ortografický systém je nutné odlišovat od grafického systému, písma. Písmo je informační grafická soustava sloužící k lineárnímu, uchovatelnému a zrakem nebo hmatem vnímatelnému záznamu mluvy nebo myšlenek. Pravopis a jeho systém je vyžadovaný, případně doporučovaný způsob užívání jednotek grafického systému ve smyslu jejich závazné organizace v psaném textu. 268
Písmo a jeho jednotky mají složený znakový charakter: písmo je prostředek zachycující vztahy mezi označovaným (jazykově vyjadřovaný význam, apel, exprese, kontakt apod. v textech daného jazyka) a označujícím, což je psaný nebo tištěný text obsahující uspořádané konvencionalizované grafické značky. Ty podle typu grafického systému, ideografického, morfematického, slabičného nebo hláskového, vytvářejí jakožto označující další znakový vztah, kde označovanými jsou slova/pojmy, morfy, slabiky nebo hlásky/fonémy daného jazyka nebo jejich uspořádání v textu. Písmo a pravopis se od sebe liší i z hlediska konotačního. Semióza písma jako znaku může být poměrně stabilní, srov. konotaci k jazyku, národu, státu; nebo probíhá postupně a mění se, např. počáteční nadšení většiny českého obyvatelstva v r. 1945 nad ruštinou a ruskými osvoboditeli, postupný negativní vývoj vztahu i k azbuce jako znaku nižší civilizační úrovně a současná vztahová lhostejnost. Nedodržování pravopisných zásad konotuje u znalých uživatelů nižší kulturní nebo sociální úroveň pisatele či naopak postoje liberální či anarchistické. Cizí pravopisný systém ve vlastních jménech Čechů/Češek může konotovat i nečeský původ či další vztahy jejich nositele/nositelky; to se týká i jmen s počeštěným pravopisem, kde cizí původ je konotován odlišnou distribucí písmen (Šnajdr, Cimrman, Johana, Nikol). 27.3 Jednotky a vztahy v ortografickém systému Český pravopisný systém je samostatným systémem, jeho jednotky a vztahy jsou specifické a výrazově odlišné od jednotek jazykových, jejich vztah k jazykovému systému a jeho rovinám však konstituuje jejich vyšší funkční jednotu. Ortografickou paradigmatiku zde představuje soustava grafémů, která vychází z paradigmatiky systému grafického, tj. z abecedy, a systém dalších znaků; oboje jsou nezřídka polyfunkční. Do syntagmatických vztahů pak vstupují jednotky ortografického systému v psaném textu. Systém ortografický nelze omezovat na vztahy grafémů k fonémům, tedy na popis jednotek segmentálních, patří sem i suprasegmentální a další strukturní problematika grafického záznamu jazykového systému a jeho užití. Jednotky ortografického systému v češtině popisují (v závislosti na Coulmasovi, viz výše) Šefčík (2010) a Beneš (2013). Znakový charakter autoři připisují jen grafémům s použitím terminologie graf – alograf – grafém, paralelní s řadou fon – alofon – foném; diakritická znaménka jsou pak nesamostatné grafy a interpunkty údajně nevyjadřují „označující znaku“ – v tom se odráží i nedopracovanost znakové problematiky těchto komplexních grafických prostředků a nejednotnost terminologie. Termín alograf postihuje vztahy velkých a malých písmen, psané a tištěné abecedy aj. Užitečný je tento přístup v případě českých digrafů (spřežek) dě, tě, ně, bě, pě, vě, mě, di, ti, ni, dí, tí, ní, kde grafémem je celá spřežka, která je složená z grafů. – V návaznosti na Vachka (1933) chápeme zde termín digraf jako synonymum k výrazu 269
spřežka. Čeština pak nemá jen jeden tradičně uváděný digraf ch, nýbrž má spřežek celkem dvacet, a to s rozdílnou protifonologickou hodnotou. Spřežkami ch, dž, dz se zapisuje jeden foném, ostatní digrafy odkazy k stejnému počtu fonémů zachovávají, ale mění jejich obvyklou fonologickou hodnotu.
Jde o digrafy di, ti, ni v českých slovech; di, ti, ni ve slovech přejatých většinou ze
západních jazyků; dí, tí, ní; dě, tě, ně; bě, pě, vě, mě, fě; dz, dž, ch. Spojení di, ti, ni v přejatých slovech jsou spřežkami jen v souvislosti se spřežkovým charakterem těchto spojení ve výrazech původně českých, jinak zřejmě přes příslušnost k cizímu grafickému kódu fonologický princip českého pravopisu sdílejí. Spřežky dž a dz zase cizí kód zprostředkovávají, srov. džez, bridž, džus, bryndza (ale Bydžov) aj., avšak svou výlučností se stávají často základem expresiv, srov. džuzna, Hrdý Budžes nebo citoslovce dzindzin aj. Hláska dz není vždy uznávána za foném, srov. Palková (1994, s. 240).
Statut této hlásky je však zcela paralelní funkcím fonému dž, srov. bryndza,
brodzanský, Prievidza, kamikadze, Godzilla aj. Existují však také grafické jevy „antispřežkového“ charakteru, kumulujícími v zápise výslovnost dvou fonémů: jsou to grafémy x a q; český grafém ě svou kumulativní funkci sdílí s funkcemi jinými. 27.4 České spřežky či digrafy Struktura českých spřežek spočívá – s výjimkou kombinace výlučně konsonantických grafémů ch, dz, dž – v kombinaci grafému konsonantického a vokalického. (a) Protifonologickým grafémem je první písmeno. V digrafech di, dí, ti, tí, ni, n í jsou první zubodásňové konsonantické grafémy vyslovovány palatálně. (b) V digrafech bě, pě, vě, mě, fě je protifonologickým jevem grafém druhý, první není ve své zvukové realizaci druhým ovlivněn. Grafém ě neodpovídá žádnému fonému, v této své kookurenci vystupuje jako grafém kumulativní, protože realizuje spojení fonémů [ j] + [ e], příp. [ ň] + [ e]; v oblastní výslovnosti některých starých dialektů moravských, slezských nebo jihozápadočeských však k artikulační asimilaci nedochází, srov. výslovnost [zemje], nikoli spisovné [zemňe] aj. (c) Spřežky dě, tě,
n ě jsou částečnými kombinacemi předchozích dvou případů: jako
protifonologický se jeví grafém první, druhý pak samostatně neodpovídá žádnému fonému, avšak zvukově se realizuje jako foném jeden, [e]. 27.5 Principy českého pravopisu Pravopisné systémy nejsou založeny na jediném principu, obdobně je tomu i v případě pravopisu českého. Základní dělení principů českého pravopisu může být založeno na tom, zda se působení příslušného principu vztahuje ke grafému, nebo nikoliv (za předpokladu, že se interpunkty 270
nepovažují za grafémy, i tak však s nutným míšením obou principů). (1) Principy grafematické: (1a) Princip morfematický: zachovávání jednotné podoby morfu v písmu, pokud je to možné (van-ě, nikoli vaň-e, zákaz, nikoli zákas apod.). Tento princip má velmi výraznou relevanci i v psaní přejatých slov, srov. neúspěšné zavedení fonetického pravopisu v zakončení –ismus v PČP 1993 proti vítězné normě -ismus (-is-mus jako –is-ta aj.). (1 b ) Princip fonologický: korespondence typu jeden foném – jeden grafém (je narušována protifonologickými principy, jako jsou různé druhy spřežek či digrafů, existence grafémů y, ě, x, výslovnostní asimilace). ( 1 c ) Princip lexikální včetně slovotvorného: narušování obou předchozích principů je podporováno činiteli vesměs diachronními (lexikalizovaný pravopis – tzv. vyjmenovaná slova, zápis přejatých slov a jejich výslovnost, lexikální spřežky). (1d) Princip morfosyntaktický: grafická podoba morfů je podřízena syntaktickým pravidlům morfologické roviny i na úkor principu fonologického (gramatická shoda sg. a pl. adjektiv typu bílý – bílí apod.). (1e) Princip nulového grafému nebo obecně nulového písma: tento princip funguje na různých úrovních jazykových rovin včetně roviny výstavby textu (významotvornost mezery mezi morfy a slovy, mezera odstavcová, řádková, stránková aj.; nesystémová nepřítomnost mezery v případě psaní typu bylas, problematika spojovníku a jeho (ne)přítomnosti v oblasti pravopisu slovotvorného, psaní spojovníku v případě spojky -li, aj.). (1f) Principy pragmatické I: princip zdvořilostní: velká písmena honorifikační; princip genderový (tzv. rodová přednost při shodě plurálového l-ového příčestí s vícečlenným podmětem); princip sémantický: velká písmena u proprií. (1g) Princip textově syntaktický: velká písmena na začátku výpovědi po tečce. (2) Principy negrafematické: (2a) Principy syntaktické v širším smyslu – princip větně a souvětně syntagmatický: konvenčně stanovené kladení interpunkčních znamének na základě syntaktických vztahů (viz. Prošek, 2013). (2b) Principy pragmatické II – princip výpovědně modalitní: znaky <.>,< !>,< ?>, < ...>, <–>, < „ „> aj. pro mluvní akty tohoto typu; princip interpunkce vsuvek: znaky <( )> jako prostředek zachycující postoje mluvčích k strukturaci textu. (3) Další možné typy pravopisných principů jsou obvykle založeny na různorodých kritériích, srov. 271
(3a) centrální: fonologický, morfematický, parafonologický (vůz/vozu) , antifonologický (i/y, ě, ú/ů, zápis asimilačních vztahů); (3b) periferní: historický (ů), tradiční (větší), citační (xenografický – leasing, lobby, playback), fonetický (přes, džbán), anticitační (xenofobní – hoby, plejboj, - izmus), počešťující expresivně (byznys, bryskní, apetýt). Žádná z uvedených kategorizací však nevyčerpává celou pravopisnou problematiku, srov. funkce závorek, spojovníku ad. 27.6 Jaký je český pravopis Český pravopis se ve srovnání s některými jinými jeví jako jednoduchý a snadný, podle odhadů některých autorů a podle zvolených kritérií je pětkrát až osmkrát jednodušší než pravopis anglický (Beneš, 2013, s. 134). Přesto nemůže být dnes jeho zvládnutí vzhledem k současné informační zahlcenosti a pracovním nárokům už záležitostí celé populace, a to přes dřívější požadavky (Sgall a Novák, 1964), a stává se doménou specialistů, tvůrců a uživatelů veřejných psaných/tištěných textů.
272
LITERATURA ADAMEC, P. Konektivní částice a jiné textově propojovací výrazy v současné češtině. In Přednášky z 37. a 38. běhu LŠSS. Praha: Univerzita Karlova, 1995, s. 59‒64. ÁGEL, V. Valenzrealisierung, Grammatik und Valenz. Köln: Institut für Sprachwissenschaft Universität zu Köln, 1994. 40 s. ANDERSON, J. Deaf Student Mis-Writing, Teacher Mis-Reading. Beyond "Small Words" and Grammar. Linguistic Analysis and Deaf Writers: Towards a Pedagogy of Meaning and Representation. Burtonsville: Linstok Press, 1993. 314 S. ANDERSON, S. A-Morphous Morphology. Cambridge: CUP, 1992. 452 s. ARISTOTELES. Rétorika. Nauka o řečnictví a slohu. Praha: J. Laichter, 1948. 322 s. AUER, P. Jazyková interakce. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2014. 306 s. AUERHAN, J. Čechoslováci v Jugoslávii, v Rumunsku, v Maďarsku a Bulharsku. Praha: Melantrich, 1921. 207 s. AVGUSTINOVA, T.; OLIVA, K. The Position of Sentential Clitics in the Czech Clause. In Wiener Slavistischer Jahrbuch, vol. 41. Wien: Verlag der Österreichischen Akademie der Wissenschaften, 1995, s. 21–42. BAČKOVSKÝ, F. Oprávce poklésků mluvnických neboli Brus jazyka českého. 4., zcela přeprac. vyd. Praha: Frant. Bačkovský, 1894. 288 s. BALHAR, J. Skladba lašských nářečí. Praha: Academia, 1974. 197 s. BARNET, V. Ruská a česká participia aktivní. Československá rusistika. 1958, roč. 3, s. 97–107. BARTOŠOVÁ H. Předložky v psané češtině českých neslyšících. Praha, 2010. Diplomová práce (Mgr.). Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, Ústav českého jazyka a teorie komunikace. BAUER, J. Parataxe a hypotaxe při studiu souvětí. In O vědeckém poznání soudobých jazyků. Praha: ČSAV, 1958, s. 270‒278. BAUER, J. Relativa a spojky. Acta Universitatis Carolinae Philologica. Slavica Pragensia 4. 1962/63, s. 221‒226. BAUER, J. Složité souvětí a jeho klasifikace. Slovo a slovesnost. 1966, roč. 27, č. 4, s. 289‒299. BAUER, J. Spojky a částice. Sborník prací filosofické fakulty brněnské university. A12, 1964, s. 131‒139. BAUER, J. Spojovací prostředky. In Syntactica Slavica. Brno: Univerzita J. E. Purkyně, 1972, s. 323‒460. BAUER, J. Vývoj českého souvětí. Praha: ČSAV, 1960. 402 s.
273
BAUER, J.; GREPL, M. Skladba spisovné češtiny. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1972. 361 s. BECK, G. Zakázaná rétorika. 30 manipulativních technik. Dotisk 5. vydání. Praha: Grada Publishing, 2008. 266 s. BEDNAŘÍKOVÁ, B. Slovo a jeho konverze. Olomouc: Univerzita Palackého, 2009. 253 s. BEHRENS, B.; SCHMIEDTOVÁ, B.; FABRICIUS-HANSEN, C.; HEMFORTH, B. Understanding coordinate clauses in Czech, English, German, and Norwegian. In HEMFORTH, B., SCHMIEDTOVÁ, B.; FABRICIUS-HANSEN, C. Psycholinguistic approaches to meaning and understanding across language, In Studies in theoretical psycholinguistics. Dordrecht: Springer Verlag, 2013, s. 23–51. BĚLIČOVÁ, H. Modální báze jednoduché věty a souvětí. Praha: Academia, 1983. 154 s. BĚLIČOVÁ, H. Parataxe versus hypotaxe: K vymezení parataktického souvětí. Československá rusistika. 1985, roč. 30, č. 5, s. 193‒201. BĚLIČOVÁ, H.; SEDLÁČEK, J. Slovanské souvětí. Praha: Academia, 1990. 227 s. BENEŠ, M. Grafémika a česká grafická soustava. In ULIČNÝ, O.; PROŠEK, M. (eds.). K české fonetice a pravopisu. Olomouc: Univerzita Palackého, 2013, s. 122–138. BENEŠ, M.; SMEJKALOVÁ, K. Úvahy nad současným českým pravopisem. In ULIČNÝ, O.; PROŠEK, M. (eds.). K české fonetice a pravopisu. Olomouc: Univerzita Palackého, 2013. s. 169– 187. BERGER, T. Z dějin českého pravopisu: Jan Václav Pól, 2001. Dostupný z . BETHIN, CH. Metrical Quantity in Czech: Evidence From Hypocoristics. In BROWNE, W.; KIM, J.; PARTEE B.; ROTHSTEIN, R. (eds.). Formal Approaches to Slavic Linguistics. The Amherst Meeting. Ann Arbor: Michigan Slavic Publications, 2002, s. 63–82. BLANÁR, V. Teória vlastného mena. Bratislava: Veda, 1996. 250 s. BLAŽEK, J. K činitelům určujícím modalitu vedlejších vět obsahových, zvláště žádacích v češtině. In Otázky slovanské syntaxe III. Brno: Univerzita J. E. Purkyně, 1973, s. 247‒256. BOOIJ, G. The Grammar of Words. New York: OUP, 2005. 308 s. BORDAG, D. Factors determining the acquisition of animacy in Czech. In GÜLZO W, I.; GAGARINA, N. (eds.). Frequency effects in language acquisition. Defining the limits of frequency as an explanatory concept. Berlin, New York: Mouton, 2008b, s. 307–329. BORDAG, D. Gramatický rod a deklinační třída substantiv v procesech řečové produkce. In LEHEČKOVÁ, E.; TÁBORSKÝ, J. (eds.). Struktura, variety, funkce. Praha: Karolinum, 2009, s. 473–528. 274
BORDAG, D. Psycholinguistic aspects of grammatical gender production in second language Czech. In ZYBATOW, G.; FEHRMANN, D.; JUNGHANS, U.; MEYER, R.; SZUCSICH, L. (eds.). Formal Description of Slavic Languages: The Fifth Conference, Leipzig 2003. Frankfurt am Main: Peter Lang, 2008a, s. 171–180. BORDAG, D.; KIRSCHENBAUM, A.; OPITZ, A.; TSCHIRNER, E. Incidental acquisition of new words during reading in L2: Inference of meaning and its integration in the semantic network. Bilingualism: Language and Cognition, 2014. Dostupné z . BORDAG, D.; KIRSCHENBAUM, A.; OPITZ, A.; TSCHIRNER, E. Incidental acquisition of grammatical features during reading in L1 and L2. (v přípravě) BORDAG, D.; KIRSCHENBAUM, A.; OPITZ, A.; TSCHIRNER, E. To Store or not to Store, and if so, Where? An Experimental Study on Incidental Vocabulary Acquisition by Adult Native Speakers of German. In TORRENS, V.; ESCOBAR, L. (eds.). The Processing of Lexicon and Morphosyntax. Newcastle: Cambridge Scholars Publishing, 2014, s. 127–147. BORDAG, D.; OPITZ, A.; PECHMANN, T. Gender processing in first and second languages: The role of noun termination. Journal of Experimental Psychology: Learning, Memory, and Cognition 32, 2006, s. 1090–1101. BORDAG, D.; PECHMANN, T. Externality, internality, and (in)dispensability of noun features in speech production: Evidence from Czech declension and conjugation. Journal of Experimental Psychology: Learning, Memory, and Cognition. 2009, roč. 35, č. 2, s. 446–465. BORDAG, D.; PECHMANN, T. Factors influencing L2 gender processing. Bilingualism: Language and Cognition. 2007, roč. 10, č. 3, s. 299–314. BORDAG, D.; PECHMANN, T. Grammatical gender in speech production: Evidence from Czech. Journal of Psycholinguistic Research. 2008, roč. 37, č. 2, s. 69–85. BORDAG, D.; PECHMANN, T. Grammatical gender in translation. Second Language Research. 2008, roč. 24, č. 2, s. 139–166. BORTHEN, K.; HEMFORTH, B.; SCHMIEDTOVÁ, B.; BEHRENS, B. ; FABRICIUS-HANSEN, C. Referring expressions in direct and indirect speech. In HEMFORTH, B.; SCHMIEDTOVÁ, B.; FABRICIUS-HANSEN, C. (eds.). Psycholinguistic approaches to meaning and understanding across language. Dordrecht: Springer Verlag, 2013. BOŘKOVCOVÁ, M. Romský etnolekt češtiny: případová studie. Praha: Signeta, 2006. 130 s. BOŘKOVCOVÁ, M. Česky mluví i Romové. In Preliminária k moderní mluvnici češtiny. Olomouc: Univerzita Palackého, 2015, s. 112–120. 275
BOZDĚCHOVÁ, I. Tvoření slov skládáním. Praha: Institut sociálních vztahů, 1995. 202 s. BOZDĚCHOVÁ, I. Vliv angličtiny na češtinu. In Český jazyk na přelomu tisíciletí. Praha: Academia, 1997, s. 271–279. BRADÁČOVÁ, Z. (ed.). Četba sluchově postižených. Praha: FRPSP, 2000. 70 s. BŘINKOVÁ, L. Funkce /(a) srozumitelnost psané češtiny v intrakulturní komunikaci neslyšících. Praha, 2012. Diplomová práce (Mgr.). Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, Ústav českého jazyka a teorie komunikace. BUBLITZ, W.; HÜBLER, A. (eds.). Metapragmatics in Use. Amsterdam; Philadelphia: John Benjamins, 2007. 301 s. BUBLITZ, W.; JUCKER, A. H.; SCHNEIDER, K. P. (eds.). Handbooks of Pragmatics, 1–9. Berlin; Boston: De Gruyter Mouton, 2010–2014. 6068 s. BÜHLER, K. Sprachtheorie: Die Darstellungsfunktion der Sprache. 2. vyd. Stuttgart: Gustav Fischer Verlag, 1965. 434 s. CAHA, P. Czech Syncretism and Blake’s Hierarchy Meet the Functional Sequence. In ZYBATOW, G. et al. (eds.). Studies in Formal Slavic Phonology, Morphology, Syntax, Semantics and Information Structure. Proceedings of FDSL 7, Leipzig 2007. Frankfurt am Main: Peter Lang, 2009, s. 19–30. CAHA, P.; SCHEER, T. The Syntax and phonology of Czech templatic morphology. In ANTONENKO, A.; BAILYN, J.; BETHIN, CH. (eds.). Formal Approaches to Slavic Linguistics. The Stony Brook Meeting, 2007. Ann Arbor: Michigan Slavic Publications, 2008, s. 68–83. CLARK, D.; MARSCHARK, M.; KARCHMER, M. (eds.). Context, Cognition, and Deafness. Washington, D. C.: Gallaudet University Press, 2001. 213 s. COHEN, J. L. Should Natural-Language Definitions Be Insulated From, or Interactive with, One Another in Sentence Composition? Philosophical Studies. 1993, roč. 72, č. 2‒3, s. 177‒197. CORBETT, G. G. Canonical morphosyntactic features. In BROWN, D.; CORBETT, G. G.; CHUMAKINA, M. (eds.). Canonical Morphology and Syntax. Oxford: Oxford University Press, 2012, s. 48–65. COULMAS, F. The Blackwell Encyclopedia of Writing Systems. Malden, MA: Oxford; Melbourne: Blackwell Publishing, 1999. 603 s. COULMAS, F. Writing Systems. An Introduction to their Linguistic Analysis. New York, NY: Cambridge University Press, 2003. 292 s. CUŘÍN, F. Vývoj spisovné češtiny. Praha: SPN, 1985. 180 s. CVRČEK, V. a kol. Mluvnice současné češtiny. Jak se píše a jak se mluví. Praha: Karolinum, 2010. 354 s. CVRČEK, V. Regulace jazyka a koncept minimální intervence. Praha: NLN, 2009. 232 s. 276
CVRČEK, V.; ČERMÁK, F.; SCHMIEDTOVÁ, V. Slovník komunistické totality. Praha: NLN, Ústav Českého národního korpusu, 2010. 302 s. ČAJKA, F. Církevněslovanská legenda o svaté Anastázii. Praha: Slovanský ústav ve spolupráci s nakladatelstvím Euroslavica, 2011. 239 s. ČECHOVÁ, M. a kol. Čeština – řeč a jazyk. 3. dopl. a přeprac. vyd. Praha: Institut sociálních vztahů, 2011. 442 s. ČECHOVÁ, M. a kol. Současná česká stylistika. Praha: Institut sociálních vztahů, 2003. 382 s. ČECHOVÁ, M.; KRČMOVÁ, M.; MINÁŘOVÁ, E. Současná stylistika. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2008. 381 s. ČERMÁK, F. a kol. Slovník české frazeologie a idiomatiky. Vysokoškolská příručka pro studenty filozofických fakult studijního oboru český jazyk a literatura. Výrazy neslovesné. Praha: Academia, 1988. 511 s. ČERMÁK, F. Partikule, jejich syntagmatika a kumulace v mluvené češtině. In KOPŘIVOVÁ, M.; WACLAVIČOVÁ, M. (eds.). Čeština v mluveném korpusu. Praha: Lidové noviny, 2008, s. 63‒74. ČERMÁK, F. Podstata valence z hlediska lexikografického. In RYTEL-KUC, D. (ed.). Walencja czasownika a problemy leksykografii dwujęzycznej. Wrocław, 1991, s. 15–40. ČERMÁK, F. Povaha a úzus interjekcí: případ češtiny. In LEVICKÁ, J.; GARABÍK, R. (eds.). Computer treatment of Slavic and East European languages. Slovanské a východoeurópske jazyky v počítačovom spracovaní. Tribun: Brno, 2007, s. 299‒307. ČERMÁK, F. Systém, funkce, forma a sémantika českých předložek. Slovo a slovesnost. 1996, roč. 57, č. 1, s. 30‒46. ČERMÁK, F.; FILIPEC, J. Česká lexikologie. Praha: Academia, 1985. 281 s. Český národní korpus – SYN. Ústav Českého národního korpusu FF UK, Praha. Cit. 12. 08. 2013, dostupný z WWW: . Český národní korpus – SYN2010. Ústav Českého národního korpusu FF UK, Praha 2010. Dostupný z WWW: . ČMEJRKOVÁ, S. Reklama v češtině, čeština v reklamě. Praha: Leda, 2000. 258 s. ČMEJRKOVÁ, S. Styl, varieta, registr. In ORGOŇOVÁ, O. (ed.). Jazyk a komunikácia v súvislostiach II. Bratislava: Univerzita Komenského, 2007, s. 27–38. ČMEJRKOVÁ, S.; KADERKA, P. Pragmatické aspekty češtiny. Olomouc: Univerzita Palackého, 2013. 148 s. ČORNEJOVÁ, M. Specifika grafiky nejstarších českých toponymických bohemik. In Dějiny českého pravopisu (do r. 1902): sborník příspěvků z mezinárodní konference Dějiny českého pravopisu (do r. 1902) 23.–25. září 2010. Brno: Host; Masarykova univerzita, 2010, s. 53–74. 277
DANEŠ, F. Pražská škola: názorová univerzália a specifika. Slovo a slovesnost. 2008, roč. 69, č. 1–2, s. 9–20. DANEŠ, F. a kol. Mluvnice češtiny 3. Skladba. Praha: Akademia, 1987. 739 s. DANEŠ, F. a kol. Tvoření slov v češtině 2. Odvozování podstatných jmen. Praha: Academia, 1967. DANEŠ, F. Mathesiova koncepce funkční gramatiky v kontextu dnešní jazykovědy. Slovo a slovesnost. 1991, roč. 52, č. 3, s. 161–174. DANEŠ, F. Perspektivy češtiny. In K diferenciaci současného mluveného jazyka. Ostrava: FF Ostravská univerzita, 1994, s. 5–11. DANEŠ, F. Věta a text. Praha: Academia, 1985. 234 s. DANEŠ, F. Xenizmy v dnešní češtině. In Čeština – univerzália a specifika 4. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002, s. 29–35. DANEŠ, F. Zpracování souvětí v nové mluvnici češtiny (Námět k dalšímu promýšlení a rozpracování). Slavica Slovaca. 1977, roč. 12, s. 244‒252. DANEŠ, F.; HLAVSA, Z. a kol. Větné vzorce v češtině. 1. vyd. Praha: Academia, 1981. DANEŠ, F.; HLAVSA, Z. a kol. Větné vzorce v češtině. 2. vyd. Praha: Academia, 1987. DANIELS, P. The History of Writing as a History of Linguistics. In KEITH, A. (ed.). The Oxford Handbook of the History of Linguistics. Oxford: Oxford University Press, 2013, s. 53–69. D A N I E L S , P. R e v i e w o f W r i t i n g S y s t e m s , 2 0 0 6 . D o s t u p n ý z . DAVID, J. Lidová a bakalářská etymologie vlastních jmen (na příkladu toponym). Naše řeč. 2010, roč. 93, č. 2, s. 57–70. DAVIDOVÁ, D. Autentické mluvené texty a jejich hodnocení. Českomoravská oblast. In Mluvená čeština na Moravě. Ostrava: FF Ostravská univerzita, 1997, s. 75–99. DAVIDOVÁ, D. K diferenciaci současného mluveného jazyka se zaměřením na jazykovou situaci českého Slezska. In K diferenciaci současného mluveného jazyka. Ostrava: FF Ostravská univerzita, 1994, s. 66–71. DEELY, J. Umwelt. Semiotica. 2001, roč. 134, č. 1–4, s. 123–135. DICKEY, S. M. Parameters of Slavic Aspect. Stanford: CSLI, 2000. DICKEY, S. M. The Varying Role of PO- in the Grammaticalization of Slavic Aspectual Systems: Sequence of Events, Delimitatives, and German Language Contact. Journal of Slavic Linguistics. 2011, roč. 19, č. 2, s. 175–230.
278
DIJKSTRA, A. Bilingual visual word recognition and lexical access. In KROLL, J. F.; DE GROOT, A. M. B. (eds.). Handbook of bilingualism: Psycholinguistic approaches. Oxford: Oxford University Press, 2005, s. 179–201. DITTMANN, R. Dynamika textu Kralické bible v české překladatelské tradici. Olomouc: Refugium, 2012. 431 s. DITTMAR, M.; ABBOT-SMITH, K.; LIEVEN, E.; TOMASELLO, M. German Children’s Comprehension of Word Order and Case Marking in Causative Sentences. Child Development. 2008, roč. 79, s. 1152–1167. DIXON, R. M. W. Adjective classes in typological perspective. In DIXON, R. M. W.; AIKHENVALD, A. Y. (eds.). Adjective classes: A cross-linguistic typology. Oxford: Oxford University Press, 2004, s. 1–49. DOBROVSKÝ, J. Vergleichung der Russischen und Böhmischen Sprache. Nach dem Wörterverzeichnisse des Petersburger Vergleichungs-Wörterbuchs. In DOBROVSKÝ, J. (ed.) Literarische Nachrichten von einer auf Veranlassung der böhm. Gesellschaft im Jahre 1792 unternommenen: Reise nach Schweden und Russland. Praha: J. G. Calve, 1796. DOKULIL, M. a kol. Mluvnice češtiny 1. Fonetika. Fonologie. Praha: Academia, 1986. 566 s. DOKULIL, M. Status tzv. vlastních názvů. Slovo a slovesnost. 1977, roč. 38, č. 4, s. 311–319. DOKULIL, M. Tvoření slov v češtině 1. Teorie odvozování slov. Praha: Nakladatelství ČSAV, 1962. 263 s. DORNER, Ch. Anglizismen im Tschechischen und Deutschen: eine vergleichende Untersuchung, dargestellt an der Fachtextsorte Computerzeitschrift. Hamburg: Kovač, 2010. 226 s. DŘÍNKOVÁ, Z. Porozumění nářečním textům z hlediska současných žáků ZŠ. Diplomová práce. Pedagogická fakulta MU, 2010. 94 s. DVOŘÁK, E. Přechodníkové konstrukce v nové češtině. Praha: Academia, 1978. 152 s. ECKERTOVÁ, E. Kameny na prérii. Praha: NLN, 2004. 286 s. EMBICK, D. Localism versus Globalism in Morphology and Phonology. Cambridge: The MIT Press, 2010. 218 s. EMBICK, D.; NOYER, R. Distributed Morphology and the Syntax/Morphology Interface. In EMMOREY, K. Language, Cognition, and the Brain. Insights From Sign Language Research. Mahwah, NJ; London: Lawrence Erlbaum Associates Publishers, 2002. 383 s. EMMOREY, K. The Effects of Modality on Spatial Language: How Signers and Speakers Talk about Space. In Modality and Structure in Signed and Spoken Languages. Cambridge: Cambridge University Press, 2002, s. 405–421. ERHART, A. Základy jazykovědy. Praha: SPN, 1990. 185 s. 279
ERTL, V. Časové úvahy o naší mateřštině. Praha: Jednota československých matematiků a fysiků, 1929. 100 s. FABRICIUS-HANSEN, C. Subordination. In HOFFMANN, L. (ed.). Deutsche Syntax: Ansichten und Aussichten. Jahrbuch 1991 des Instituts für deutsche Sprache. Berlin / New York: de Gruyter, 1992, s. 458‒483. FIC, K. Autentické mluvené texty a jejich hodnocení. Středomoravská oblast. In Mluvená čeština na Moravě. Ostrava: FF Ostravská univerzita, 1997, s. 22–51. FILIPEC, J. Dynamika lexika v proměnách české národní společnosti 20. století. In KOŘENSKÝ, J. (ed.). Český jazyk. Opole: Uniwersytet Opolski, 1998, s. 180–196. FILIPEC, J.; ČERMÁK, F. Česká lexikologie. Praha: Academia, 1985. 284 s. FISCHER, S. Sign Language and Creoles. In Understanding Language through Sign Language Research. New York: Academic Press, 1978, s. 309–331. FROMMER, B. Národní očista: retribuce v poválečném Československu. Praha: Academia, 2010. 504 s. FURDÍK, J. Slovenská slovotvorba. Prešov: Náuka, 2004. 200 s. FURDÍK, J. Slovotvorná motivácia a jej jazykové funkcie. Levoča: Modrý Peter, 1993. 200 s. FURDÍK, J. Teória motivácie v lexikálnej zásobe. Košice : Vydavateľstvo LG, 2008. 95 s. GEBAUER, J. Mluvnice česká pro školy střední a ústavy učitelské. 2, Skladba. 2. poopr. vyd. Praha: Nákladem F. Tempského, 1894. 230 s. GELB, I. J. A Study of Writing. Chicago, IL: University of Chicago Press, 1963. 311 s. GENETTE, G. Palimpseste: Die Literatur auf zweiter Stufe. Frankfurt am Main: Suhrkamp, 1993. 537 s. GESTER, S. Anglizismen im Tschechischen und im Deutschen: Bestandsaufnahme und empirische Analyse im Jahr 2000. Frankfurt am Main: Lang, 2001. GIGER, M. Polnisch und Russisch als standardsprachliche Muster für das Tschechische im 19. Jahrhundert. In VELMEZOVA, E. (ed.). Contributions suisses au XVe congrès mondial des slavistes à Minsk, août 2013. Frankfurt am Main: Peter Lang, 2013, s. 63–79. GREPL, M. Jak dál v syntaxi. Brno: Host, 2011. 248 S. GREPL, M. Souvětí v sémanticky orientovaném popisu syntaxe. In Sborník prací filozofické fakulty brněnské univerzity A 25/26. Brno: Masarykova univerzita, 1977/1978, s. 7‒29. GREPL, M. Věty s tzv. propozičním argumentem. Slavica Slovaca. 1977, roč. 12, s. 253‒260. GREPL, M.; KARLÍK, P. Skladba spisovné češtiny. Praha: SPN, 1986. 474 s. GREPL, M.; KARLÍK, P. Skladba češtiny. Olomouc: Votobia, 1998. 503 s. 280
GRICE, H. P. Logic and Conversation. In COLE, P.; MORGAN, J. (eds.). Speech Acts. New York: Academia Press, 1975, s. 41−48. GROCHOWSKI, M. Polskie partykuły. Wrocław: Ossolineum, 1986. 151 s. GROCHOWSKI, M. Wyrażenia funkcyjne (Studium leksykograficzne). Krakow: Polska Akademia Nauk, 1997. 104 s. HAJIČOVÁ, E.; HLADKÁ, B. (eds.) Issues of Valency and Meaning. Studies in Honour of Jarmila Panevová. Prague: Charles University Press, 1998. 307 s. HÁJKOVÁ, E. Rétorika pro pedagogy. Praha: Grada Publishing, 2011. 208 s. HALLER, J. K vokalisaci předložek v nové češtině. Naše řeč, roč. 18, č. 6–7, s. 178–186. HALLIDAY, M. A. K. Learning How to Mean: Explorations in the Development of Language. London: Edward Arnold, 1975. 164 s. HALLIDAY, M. A. K. An introduction to Functional Grammar. 2. vyd. London: Edvard Arnold, 1994. 434 s. HALLIDAY, M. A. K. Language as Social Semiotic. London: Edvard Arnold, 1978. 256 s. HALLIDAY, M. A. K. The Clause Complex. In An Introduction to Functional Grammar. London: Edward Arnold, s. 192‒251. HANULIKOVA, A. Lexical segmentation in Slovak and German. Berlin: Akademie Verlag, 2009. 128 s. HANULIKOVA, A. The role of syllabification in the lexical segmentation of German and Slovak. In FUCHS, S.; LOEVENBRUCK, H.; PAPE, D.; PERRIER, P. (eds.). Some aspects of speech and the brain. Frankfurt am Main: Peter Lang, 2009, s. 331–361. HANULIKOVÁ, A.; DAVIDSON, D. J.; CARREIRAS, M. When men and women disagree in syntax: The effect of speaker's identity on syntactic processing. (V tisku.) HANULIKOVÁ, A.; DAVIDSON, D.; CARREIRAS, M. The effect of speaker's identity on syntactic processing: Evidence from verb-gender agreement in Slovak. Cognitive Science. Sapporo, Japan: Sapporo, 2012. HANULIKOVA, A.; DEDIU, D.; FANG, Z.; BASNAKOVA, J.; HUETTIG, F. Individual differences in the acquisition of a complex L2 phonology: a training study. Language Learning. 2012, roč. 62, Supplement S2, s. 79–109. HANULIKOVA, A.; MCQUEEN, J. M.; MITTERER, H. Possible words and fixed stress in the segmentation of Slovak speech. Quarterly Journal of Experimental Psychology. 2010, roč. 63, s. 555–579. HANULIKOVA, A.; MITTERER, H.; MCQUEEN, J. M. Effects of first and second language on segmentation of non-native speech. Bilingualism: Language and Cognition. Advance online 281
publication, 2011. Dostupný z: . HAUSENBLAS, K. Výstavba jazykových projevů a styl. Praha: Univerzita Karlova, 1971. 184 s. HAVRÁNEK, B. Genera verbi v slovanských jazycích. Praha: Kr. česká spol. nauk, 1928. 184 s. HAVRÁNEK, B. Úkoly spisovného jazyka a jeho kultura. In HAVRÁNEK, B.; WEINGART, M. (eds.). Spisovná čeština a jazyková kultura. Praha: Melantrich, 1932, s. 32–84. HAVRÁNEK, B. Vývoj českého spisovného jazyka. Praha: SPN, 1980. 159 s. HAVRÁNEK, B. Vývoj spisovného jazyka českého. Československá vlastivěda. Řada druhá. Praha: Sfinx, 1936. 144 s. HAVRÁNEK, B.; JEDLIČKA, A. Česká mluvnice. 5. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1986. 568 s. HAVRÁNEK, B.; JEDLIČKA, A. Česká mluvnice. 6. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1988. 568 s. HAVRÁNEK, B.; JEDLIČKA, A. Stručná mluvnice česká. 26. vyd. [1. vyd. 1950.] Praha: Fortuna, 1998. 246 s. HELBIG, G. Vývoj jazykovědy po roce 1970. Praha: Academia, 1991. 304 s. HIRSCHOVÁ, M. Pragmatika v češtině. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2006. 244 s. HOFFMANNOVÁ, J. Sémantické a pragmatické aspekty koherence textu. In Linguistica VI. Praha: ČSAV, 1983, s. 144–146. HORECKÝ, J.; BUZÁSSYOVÁ, K.; BOSÁK, J. a kol. Dynamika slovnej zásoby súčasnej slovenčiny. Bratislava: Veda, 1989. 430 s. HRBÁČEK, J. K problematice syntaktických vztahů parataktických. Naše řeč. 1991, roč. 74, s. 181‒ 188. HRBÁČEK, J. Nárys textové syntaxe spisovné češtiny. Praha: Trizonia, 1994. 134 s. HRBÁČEK, J. Poznámky k diskusi o tzv. složitém souvětí. Slovo a slovesnost. 1970, roč. 31, s. 58‒ 64. HUBÁČEK, J. Autentické mluvené texty a jejich hodnocení. Českomoravská oblast. In Mluvená čeština na Moravě. Ostrava: FF Ostravská univerzita, 1997, s. 11–21. HUBÁČEK, J. Ke specifice mluvených projevů v pracovním a zájmovém prostředí. In K diferenciaci současného mluveného jazyka. Ostrava: FF Ostravská univerzita, 1994, s. 128–131. HUDÁKOVÁ, A. Čeština ve vzdělávání dětí s vadou sluchu. Praha, 2009. Disertační práce (PhD.). Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, Ústav českého jazyka a teorie komunikace. 282
CHLÁDKOVÁ, K. Auditory cues determine allomorphy: Vocalized and non-vocalized prepositions in Czech. 2009. 80 s. Diplomová práce (Mgr.). Univerzita v Amsterdamu. Dostupný také z . CHLOUPEK, J. Autentické mluvené texty a jejich hodnocení. Českomoravská oblast. In Mluvená čeština na Moravě. Ostrava: FF Ostravská univerzita, 1997, s. 52–74. CHLOUPEK, J. Dichotomie spisovnosti a nespisovnosti. Brno: Univerzita J. E. Purkyně, 1986. 132 s. CHMELOVÁ, A.; SALZMANN, Z. K několika novým amerikanismům v češtině. Naše řeč. 1970, roč. 53, 1970, s. 61–62. CHMELOVÁ, A.; SALZMANN, Z. K některým módním slovům cizího původu. Naše řeč. 1970, roč. 53, s. 127–128. CHMELOVÁ, A.; SALZMANN, Z. K některým módním výrazům přejatým z angličtiny. Naše řeč. 1970, roč. 53, s. 309–311. JAKLOVÁ, A. Čechoamerická periodika 19. a 20. století. Praha: Academia, 2010. 637 s. JAKOBSON, R. Poetická funkce. Jinočany: H&H, 1995. 748 s. JANČÁK, P. Čeština v Ivanově Sele v Jugoslávii. Slovo a slovesnost. 1971, 32, č. 3, s. 241–257. JANČÁK, P. Hodnocení vlivu příbuzného jazyka na slovní zásobu českého nářečí. Slovo a slovesnost, Praha 1973, s. 302–319. JANOVEC, L. K projevům jazykových vývojových tendencí v současné češtině. Naše řeč. 2007, roč. 90, s. 57–66. JANOVEC, L.; RANGELOVA, A. Sufixoidy a sufixoidní lexémy u substantivních kompozit. In Neologizmy v dnešní češtině. Praha: Ústav pro jazyk česká Akademie věd České republiky, 2005, s. 85–98. JEDLIČKA, A. Spisovný jazyk v současné komunikaci. Praha: Univerzita Karlova, 1974. 227 s. JELÍNEK, M. Stylistika. In KARLÍK, P.; NEKULA, M.; RUSÍNOVÁ, Z. (eds.). Příruční mluvnice češtiny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1995, s. 701–782. JOHNSTON, T. Function and Medium in the Forms of Linguistic Expression Found in a Sign Language. In International Review of Sign Linguistics. Mahwah, NJ: Lawrence Erlbaum, 1996, s. 57–94. JUNGMANN, J. Slownjk česko-německý Josefa Jungmanna. 5 sv. W Praze: Pomocj Českého Museum, 1835–1839. KADERKA, P. Slogany, obrazy, argumenty: nekomerční reklama v sociálním kontextu. Nepublikovaná disertační práce. Praha: Univerzita Karlova v Praze, 2010. 237 s. 283
KARLÍK, P. Co je to vedlejší věta? In HLADKÁ, Z.; KARLÍK, P. (eds.). Čeština – univerzália a specifika. Brno: Masarykova univerzita, 1999, s. 13–27. KARLÍK, P. Hypotéza modifikované valenční teorie. Slovo a slovesnost. 2002, roč. 61, s. 170–189. KARLÍK, P. K otázce klasifikace struktur s propozičním participantem. In Sborník filozofické fakulty brněnské univerzity. Brno: Masarykova univerzita, 1979, s. 175‒184. KARLÍK, P. Od Tesnièra k ...? In Sborník prací Filozofické fakulty Brněnské univerzity, A 48. Brno: Filozofická fakulta Brněnské univerzity, 2000, s. 31‒39. KARLÍK, P. Reflexivita v češtině. In RUSÍNOVÁ, E. (ed.). Přednášky a besedy z XXXII. běhu LŠSS. Brno: FF MU, 1999, s. 44–52. KARLÍK, P. Souvětné vyjadřování postojů mluvčího. Slovo a slovesnost. 1982, roč. XLIII, s. 93‒ 101. KARLÍK, P. Studie o českém souvětí. Brno: Masarykova univerzita, 1995. 153 s. KARLÍK, P.;
NEKULA, M.; PLESKALOVÁ, J. Encyklopedický slovník češtiny. Praha:
Nakladatelství Lidové noviny, 2002. 604 s. KARLÍK, P.; NEKULA, M.; RUSÍNOVÁ, Z. Příruční mluvnice češtiny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2008. 799 s. KASAL, J. Partikule a jejich kodifikace. Studia Bohemica 7. Olomouc: Univerzita Palackého, 1996, s. 127‒131. KLEŇHOVÁ, E. Pojetí interjekcí v některých českých mluvnicích. Naše řeč. 2011, roč. 94, č. 5, s. 242‒255. KLEŇHOVÁ, E. Postavení a užívání interjekcí v současné češtině. Naše řeč. 2012, roč. 95, č. 5, s. 238‒254. KLIMEŠ, L. Slovník cizích slov. 2., upravené vyd. Praha: SPN, 1983. 829 s. KNAPE, J. Was ist Rhetorik? Stuttgart: Reclam, 2000. 151 s. KNAPPOVÁ, M. Rodné jméno v jazyce a společnosti. Praha: Academia, 1989. 204 s. KODÝTEK, V. Znovu k Vachkově teorii psané formy jazyka. Slovo a slovesnost. 2011, roč. 72, s. 118‒129. KOKTOVÁ, E. Ke klasifikaci českého souvětí. Slovo a slovesnost. 1997, roč. 58, s. 8‒14. KOLAŘÍK, J. Dynamika ve flexi substantiv běžně mluveného jazyka ve Zlíně. In K diferenciaci současného mluveného jazyka. Ostrava: FF Ostravská univerzita, 1994, s. 79–83. KOMÁREK, K. České katolické bible v 18. a 19. století aneb Dědictví svatováclavské. Historie – Otázky – Problémy, 2013, roč. 5, č. 2, s. 196–205. KOMÁREK, K. Vlastní jména v jazykovém systému a v komunikaci. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého, 2012. 44 s. 284
KOMÁREK, M. a kol. Mluvnice češtiny 2. Praha: Academia, 1986. 536 s. KOMÁREK, M. Dějiny českého jazyka. Brno: Host, 2012. 273 s. KOMÁREK, M. Příspěvky k české morfologii. 1. vyd. Praha: SPN, 1978. 151 s. KOMÁREK, M. Příspěvky k české morfologii. 2. vyd. Olomouc: Periplum, 2006. 263 s. KOMÁRKOVÁ, O. Genderové stereotypy v reklamních textech. Praha: Univerzita Karlova v Praze, 2006. 214 s. KOMERS, P. Twenty years of Czech context´s influence on Vietnamese of the Viet Xu. (V tisku). KONEČNÁ, D. O významech českých pravých předložek. Slovo a slovesnost. 1974, roč. 35, s. 261‒ 264. KOPEČNÝ, F. Základy české skladby. Praha: SPN, 1962. 359 s. KOPEČNÝ, F. Základy české skladby. Praha: SPN, 1958. 335 s. KOPPERSCHMIDT, J. Argumentationstheorie zur Einführung. Hamburg: Junius, 2000. 173 s. KOŘENSKÝ, J. a kol. Komplexní analýza komunikačního projevu a textu. 3. vyd. České Budějovice: Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Pedagogická fakulta, 1999. 150 s. KOŘENSKÝ, J. Jaké gramatiky češtiny dnes a zítra? Naše řeč. 2007, roč. 90, s. 169‒174. KOSEK, P. Spojovací prostředky v češtině období baroka. Ostrava: Ostravská univerzita, 2003. 180 s. KOŤÁTKO, P. Význam a komunikace. Praha: Filosofia, 1998. 294 s. KOUPIL, O. Grammatykáři. Gramatografická a kulturní reflexe češtiny 1533–1672. Praha: Karolinum, 2007. 329 s. KOUPIL, O. Jezuité Drachovius a Steyer. Gramatiky češtiny. Praha: KLP, 2012. 409 s. KOYAMA, W. The rise of pragmatics: a historiographic overview. In BUBLITZ, W.; NORRICK, N. R. (eds.). Foundations of Pragmatics. Berlin; Boston: De Gruyter Mouton, 2011, s. 139–166. KRAUS, J. a kol. Nový akademický slovník cizích slov. Praha: Academia, 2005. 879 s. KRAUS, J. Rétorika a řečová kultura. Praha: Karolinum, 2004. 192 s. KRAUS, J. Rétorika v evropské kultuře. 2. vydání. Praha: Academia, 1998. 250 s. KRAUS, J. Vyšla nová učebnice české stylistiky. Naše řeč. 1999, roč. 82, s. 45–47. KRAUS, J. Vyšla učebnice české stylistiky. Naše řeč. 1992, roč. 75, s. 145–148. KROLL, J. F.; DUSSIAS, P. The comprehension of words and sentences in two languages. In BHATIA, T.; RITCHIE, W. (eds.). Handbook of bilingualism. Oxford: Blackwell, 2004, s. 169–200. KROUPOVÁ, L. Sekundární předložky v současné spisovné češtině. Praha: Ústav pro jazyk český ČSAV, 1985. 155 s. KRŠKO, J. Mikroštruktúrne vzťahy v onymii. Slovenská reč. 2002, roč. 67, s. 142–153. 285
KRŠKO, J. Polyonymia chotárnych názvov Muránskej doliny. Slovenská reč. 1996a, roč. 61, s. 136– 142. KRŠKO, J. Príčiny a spôsoby vzniku polyonymie chotárnych názvov. In Varia V. Materiály z V. kolokvia mladých jazykovedcov. Bratislava: Slovenská jazykovedná spoločnosť pri SAV, 1996b, s. 19–23. KŘEN, M. a kol. A Frequency Dictionary of Czech: Core Vocabulary for Learners. London: Routledge, 2011. 296 s. KŘÍSTEK, M. K možnostem srovnávání českého a anglosaského pojetí stylu a stylistiky. [cit. 201310-11]. Dostupný z WWW: . KŘIVAN, J. Komparativ v korpusu: explanace morfematické struktury českého stupňování na základě frekvence tvarů. Slovo a slovesnost. 2012, roč. 73, č. 1, s. 13–45. KŘIVAN, J. Sémantická klasifikace relačních adjektiv. In ULIČNÝ, O.; BLÁHA, O. (eds.). Studie k moderní mluvnici češtiny. 6, Úvahy o české morfologii. Olomouc: Univerzita Palackého, 2013, s. 141–155. KUČERA, K. Český jazyk v USA. Praha: UK, 1990. 243 s. KUČERA, K. Vývoj účinnosti a složitosti českého pravopisu od konce 13. do konce 20. století. Slovo a slovesnost. roč. 59, 1998, s. 178–199. KUDELA, J. Stručný výklad o našich legiích na Rusi a o slovanském nářečí, kterým se v nich mluvívalo, tak zvané čechoslováčtině. VALENTA-ALFA, V. Sibiřské jedovatosti. 2. vyd. Brno: Moravský legionář, 1934, s. 7–30. KUSSE, H. Konjuntionale Koordination in Predigten und politischen Reden. Dargestellt an Belegen aus dem Russischen. München: Verlag Otto Sagner, 1998. KYAS, V. a kol. Česká bible v dějinách národního písemnictví. Praha; Řím: Vyšehrad; Křesťanská akademie, 1997. 319 s. LÁBUS, V. K variantnosti vlastních jmen. In Studie k moderní mluvnici češtiny. 4, Dynamika českého lexika a lexikologie. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2013, s. 153–164. LÁBUS, V. Poznámky k tzv. mikrostrukturním vztahům v onymii. In MINÁŘOVÁ, E.; SOCHOROVÁ, D.; ZÍTKOVÁ, J. (eds.). Vlastní jména v textech a kontextech. Brno: MU, 2014, s. 47–52. LAKOFF, G. Ženy, oheň a nebezpečné věci. Praha: Triáda, 2006. 655 s. LAKOFF, R. IF´s, AND´s, and BUT´s about conjunction. In FILLMORE, CH.; LANGENDOEN, T. (eds.). Studies in Linguistic Semantics. Irvington, 1971, s. 3‒114. LANGACKER, R. Beyond the clause. In Foundations of cognitive grammar. California: Stanford University Press, 1999, s. 415–537. 286
LANGHAMROVÁ, J. a kol. Prognóza lidského kapitálu obyvatelstva České republiky do roku 2050. Praha: Oeconomica, 2011. 240 s. LEECH, G. N. Principles of Pragmatics. London; New York: Longman, 1983. 250 s. LEHMANN, C. Towards a typology of clause linkage. In HAIMAN, J.; THOMPSON, J. (eds.). Clause combining in grammar and discourse, Amsterdam; Philadelphia: John Benjamins, 1988, s. 181–226. LENCOVÁ, R. Comenia Script: praktický manuál. Praha: Svět, 2008. 58 s. LEŠNEROVÁ, Š.; OLIVA, K. Česká vztažná souvětí s nestandardní strukturou. Slovo a slovesnost. 2003, roč. 64, s. 241–252. LEVELT, W. J. M. Speaking: From intention to articulation. Cambridge, MA: MIT Press, 1989. 567 s. LEVELT, W.J.M.; ROELOFS, A.; MEYER, A.S. A theory of lexical access in speech production. Behavioral and Brain Sciences. 1999, roč. 22, s. 1–38. LEVINSON, S. C. Pragmatics. Cambridge: Cambridge University Press, 1983. 420 s. LEWIS, D. Tajná řeč těla. Praha: Bondy, 2010. 256 s. LILIČ, G A. Roľ russkogo jazyka v razvitii slovarnogo sostava češskogo literaturnogo jazyka: konec 18 – načala 19 veka. Leningrad: Izdateľstvo Leningradskogo universiteta, 1982. LILIČ, G. A. Ruské lexikální prvky v českém básnickém jazyce počátku XIX. století. In Slovanské spisovné jazyky v době obrození. Praha: Univerzita Karlova, 1975, s. 181–186. LILIČ, G. A.. K voprosu o vzaimodejstvii češskogo i russkogo literaturnych jazykov. In Učenyje zapiski Leningradskogo universiteta 316. Serija filologičeskich nauk 64: Slavjanskoje jazykoznanie. Leningrad: Izdatel’stvo Leningradskogo universiteta, 1962, s. 34–42. LILLIS, T. The Sociolinguistics of Writing. Edinburgh: EUP, 2013. LINDNER, K. The development of sentence-interpretation strategies in monolingual Germanlearning children with and without specific language impairment. Linguistics. 2003, roč. 41, s. 213– 254. MACUROVÁ, A. ... protože já bavím spolu vypravovat (Komunikace v dopisech českých neslyšících). Slovo a slovesnost. 1995, roč. 56, č. 1, s. 23–33. MACUROVÁ, A. Cesty k rozumění? I n Pocta Evě Mrhačové. Ostrava: Universitas Ostraviensis, 2006, s. 139–146. MACUROVÁ, A. Jiní cizinci. In Psáno do oblak. Sborník k nedožitým sedmdesátinám prof. Jana Kuklíka. Praha: Karolinum, 2011, s. 311–318. MACUROVÁ, A. Nová slova já neznám. Slovo (a jazyk) v dopisech neslyšících Čechů. Čeština doma a ve světě. 1998, roč. 6, č. 2, s. 109–112. 287
MACHÁČKOVÁ, E. K úloze některých spojovacích prostředků v textu (zvl. prostředků s významem odporovacím). Naše řeč. 1987, roč. 70, s. 113‒122. MAREŠ, J.; KŘIVOHLAVÝ, J. Komunikace ve škole. Brno: MU, 1995. 210 s. MARSCHARK, M.; SPENCER, P. (eds.). Oxford Handbook of Deaf Studies, Language,and Education. Oxford: Oxford University Press, 2003. 505 s. MARTIN, D. (ed.). Cognition, Education, and Deafness. Directions for Research and Instruction. Washington, D. C.: Gallaudet University Press, 1985. 232 s. MARTINCOVÁ, O. a kol. Nová slova v češtině. Slovník neologizmů. Praha: Academia, 1998. 356 s. MARTINCOVÁ, O. a kol. Nová slova v češtině 2. Slovník neologizmů. Praha: Academia, 2004. 568 s. MARTINCOVÁ, O. Problematika neologismů v současné češtině. Praha: Vydavatelství Univerzity Karlovy, 1983. 160 s. MATHESIUS, V. O soustavném rozboru gramatickém. Slovo a slovesnost. 1942, roč. 8, č. 2, s. 88– 92. MATHESIUS, V. Řeč a sloh. In Čtení o jazyce a poezii. Praha: Družstevní práce, 1942, s. 11–102. MEIER, R. Why Different, why the Same? Explaining Effects and Non-effects of Modality upon Linguistic Structure in Sign and Speech. In Modality and Structure in Signed and Spoken Languages. Cambridge: Cambridge University Press, 2002, s. 1–25. MIKO, F. Text a štýl (k problematike literárnej komunikácie). Bratislava: Smena, 1970. 167 s. MIRKOVIĆ, D. J. Govori Čeha u Slavoniji (Daruvar i okolina). Beograd. 1968, 61 s. MITTER, P. Hybridní složeniny s prvním komponentem domácího původu v současné češtině. Acta Universitatis Purkynianae 144, Ústí nad Labem: Univerzita Jana Evangelisty Purkyně, 2008. 148 s. MITTER, P. Kompozice v kontextu současné češtiny. Acta Universitatis Purkynianae 127, Ústí nad Labem: Univerzita Jana Evangelisty Purkyně, 2006. 165 s. MITTER, P. Složená hybridní substantiva s prvním komponentem cizího původu češtině. Acta Universitatis Purkynianae 95, Ústí nad Labem: Univerzita Jana Evangelisty Purkyně, 2003. 190 s. MORRIS, Ch. W. Základy teorie znaku. In PALEK, B. (ed.). Sémiotika. Praha: Univerzita Karlova, 1997, s. 197–254. MUSILOVÁ, K. Vliv slovenštiny na češtinu. In DITTMANN, R.; ULIČNÝ, O. (eds.). Studie k moderní mluvnici češtiny 3 (Čeština a dějiny). Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2013, s. 164–174. NEBESKÁ, I. Jazyk – norma – spisovnost. 2. doplněné vydání. Praha: Karolinum 2003. 160 s. NEBESKÁ, I.; ŠLÉDROVÁ, J. Kurs pozitivní komunikace 1‒10. Čeština doma a ve světě, 2‒4. 1994−1996. 288
NEKULA, M. Anglicismy v češtině. In VIERECK, W. et al. Encyklopedický atlas anglického jazyka. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005, s. 259–275. NEKULA, M. Česko-německý bilingvismus. In KOSCHMAL, W. et al. Češi a Němci. Dějiny, kultura, politika. Praha; Litomyšl: Paseka, 2001, s. 152–158. NEKULA, M. Vilém Mathesius. In VERSCHUEREN, J.; ÖSTMAN, J.; BLOMMAERT J.; BULCAEN, Ch. (eds.). Handbook of Pragmatics. Amsterdam; Philadelphia: John Benjamins, 1999, s. 1–14. NEKVAPIL, J. Etnometodologická konverzační analýza v systému encyklopedických hesel. Češtinář. 1999/2000, roč. 10, č. 3, s. 80–87. NĚMEC, I. Jazyk československých legií v Rusku. Historie a vojenství. 1991, roč. 40, č. 2, s. 25–39. NĚMEC, I. O Masarykových slovech přejatých v cizím prostředí. In ČMEJRKOVÁ, S.; DANEŠ, F. (eds.). O Čapkových Hovorech s T. G. Masarykem. Praha: Academia, 1994, s. 100–102. NERLICH, B.; CLARKE, D. D. Language, Action and Context: The Early History of Pragmatics in Europe and America, 1780–1930. Amsterdam; Philadelphia: John Benjamins, 1996. 497 s. NIKOLAEVA, I.; SPENCER, A . The Possession-Modification Scale: A universal of nominal morphosyntax. Nepublikovaný rukopis [online]. Verze ze dne 6. 3. 2010. [cit. 2013-05-21]. Dostupný z WWW: . NÖTH, W. The Handbook of Semiotics. Bloomington, IN: Indiana University Press, 1995. 576 s. OLIVA, K. Hovory k sobě/si/sebe/se. In HLADKÁ, Z.; KARLÍK, P. (eds.). Čeština – univerzália a specifika, 2. Brno: Masarykova univerzita, 2002, s. 167–172. OLIVA, K. Linguistics-based PoS-tagging of Czech: disambiguation of se as a test. In Investigations into Formal Slavic Linguistics (FDSL 4). Part 1. Contributions of the Fourth European Conference on Formal Description of Slavic Languages heldat Potsdam University, November 28–30, 2001. In KOSTA, P.; BŁASZCAK, J.; FRASEK, J.; GEIST, L.; ŻYGIS, M. (eds.). Frankfurt am Main: Peter Lang, 2003, s. 299–314. OLOŠTIAK, M. Aspekty teórie lexikálnej motivácie. Prešov: Filozofická fakulta Prešovskej univerzity, 2011. 339 s. ORŁOŚ, T. Ż. Rola J. Jungmanna w odrodzeniu czeskiego języka literackiego. In Zeszyty naukowe Uniwersytetu Jagiellonskiego 368, Prace językoznawcze 42, 1974, s. 233–241. PALKOVÁ, Z. Fonetika a fonologie češtiny. Praha: Karolinum, 1994. 366 s. PALOUŠ, R. K základům sokratovského dialogu. In: VYSKOČILOVÁ, E. (ed.). Dialogické jednání jako otevřená otázka. Praha: AMU, 1977, s. 7–13. PANEVOVÁ, J. Valence a její univerzální a specifické projevy. In HLADKÁ, Z.; KARLÍK, P. (eds.). Čeština – univerzália a specifika, 2. Brno: Masarykova univerzita, 1999, s. 29–37. 289
PANEVOVÁ, J.; BENEŠOVÁ, E.; SGALL, P. Čas a modalita v češtině. Praha: Academia, 1971. 169 s. PANEVOVÁ, J. Ještě k teorii valence. Slovo a slovesnost. 1998, roč. 59, s. 1–14. PANEVOVÁ, J. On Verbal Frames in Functional Generative Description. Part I. The Prague Bulletin of Mathematical Linguistics, 22, 1974, s. 3–39. PANEVOVÁ, J. On Verbal Frames in Functional Generative Description. Part II. The Prague Bulletin of Mathematical Linguistics, 23, 1975, s. 17–37. PAUL, P.; QUIGLEY, S. Language and Deafness. San Diego, CA: Singular Publishing Group, 1994. 374 s. PEREGRIN, J. Filosofie a jazyk. Praha: Triton, 2003. 210 s. PEREGRIN, J. Úvod do teoretické sémantiky. Praha: Karolinum, 1998. 206 s. PEREGRIN, J. Význam a struktura. Praha: OIKOYMENH, 1999. 292 s. PETR, J. a kol. Mluvnice češtiny 1. Praha: Academia, 1986. 568 s. PETR, J. a kol. Mluvnice češtiny 2. Praha: Academia, 1986. 536 s. PETRILLI, S. Charles Morris. In SBISÀ, M.; ÖSTMAN, J.; VERSCHUEREN, J. (eds.). Philosophical Perspectives for Pragmatics. Amsterdam; Philadelphia: John Benjamins, 2011, s. 180– 201. PLESKALOVÁ, J. Tvoření pomístních jmen na Moravě a ve Slezsku. Jinočany: H&H, 1992. 151 s. PLESKALOVÁ, J.; KRČMOVÁ, M.; VEČERKA, R.; KARLÍK, P. (eds.). Kapitoly z dějin české jazykovědné bohemistiky. Praha: Academia, 2007. 683 s. POKORNÝ, J. Prvky nového nářečí severozápadního. Krajem Lučanů: věstník Českého musea v Žatci. 1948, roč. 17, s. 7–8. POLÁKOVÁ, M. Čtení s porozuměním a čeští neslyšící. Speciální pedagogika. 2001, roč. 11, č. 4, s. 207–219. POLÁKOVÁ, M. Čtení s porozuměním? Čeští neslyšící a české texty. Praha, 2000. Diplomová práce (Mgr.). Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, Ústav českého jazyka a teorie komunikace. POSNER, R. Charles Morris und die theoretische Grundlegung der Semiotik. In Zeitschrift für Semiotik, 1979, č. 1, s. 49–79. PRAVDOVÁ, M.; SVOBODOVÁ I. (eds.). Akademická příručka českého jazyka. Praha: Academia, 2014. 533 s. PRESSMAN, J. F. Pragmatics in the late twentieth century: Countering recent historiographic neglect. Pragmatics. 1994, roč. 4, č. 4, s. 461–489. PROŠEK, M. Interpunkce jako případ syntaktického pravopisu. In ULIČNÝ, O.; PROŠEK, M. (eds.). K české fonetice a pravopisu. Olomouc: Univerzita Palackého, 2013, s. 158–168. 290
PROŠEK, M.; SMEJKALOVÁ K. Kodifikace – právo, nebo pravomoc? Naše řeč. 2011, roč. 94, č. 5, s. 231–242. PUCHMAJER, A. J. Prawopis Rusko-Český. W Praze: Bohumil Háse, 1805. 68 s. QUIRK, R. a kol. A Comprehensive Grammar of the English Language. New York: Longman, 1985. 1779 s. RAMCHAND G.; REISS Ch. (eds.). The Oxford Handbook od Linguistic Interfaces. Oxford: OUP, 2010, s. 289–324. REJZEK, J. Český etymologický slovník. Praha: Leda, 2001. 752 s. REJZEK, J. K formální adaptaci anglicismů. Naše řeč. 1993, roč. 76, s. 26–30. REJZEK, J. Lidová etymologie v češtině. Praha: Karolinum, 2009. 146 s. RICHTEROVÁ, K. Vyjadřování času v psané češtině českých neslyšících. Praha, 2009. Diplomová práce (Mgr.). Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, Ústav českého jazyka a teorie komunikace. RULÍKOVÁ, B. Parenteze v současné češtině. Praha: Academia, 1973. 127 s. SAMPSON, G. Writing Systems. A Linguistic Introduction. London: Hutchinson, 1987. 234 s. SAVICKÝ, N. P. O jazyce, společnosti a funkcích. Slovo a slovesnost. 2000, roč. 61, č. 2, s. 93–101. SEBASTIÁN-GALLÉS, N.; KROLL, J. F. Phonology in bilingual language processing: Acquisition, perception and production. In SCHILLER, N. O.; MEYER, A. S. (eds.). Phonetics and phonology in language comprehensionand production. Berlin: Mouton de Gruyter, 2003, s. 279–317. SELINKER, L. Interlanguage. International Review of Applied Linguistics. 1971, roč. 9, č. 2, s. 209– 231. SGALL, P. Generativní popis jazyka a česká deklinace. Praha: Academia, 1967. 238 s. SGALL, P. Charakteristika českého pravopisu. In Questions of Orthography and Transliteration. Praha: SNTL, 1986, s. 47‒100. SGALL, P. Lingvistický pohled na český pravopis I. Slovo a slovesnost. 1994, roč. 55, č. 3, s. 167‒ 177. SGALL, P. Lingvistický pohled na český pravopis II. Slovo a slovesnost. 1994, roč. 55, č. 4, s. 270‒ 286. SGALL, P. Teorie valence a její formální zpracování. Slovo a slovesnost, 1998, roč. 59, s. 15–29. SGALL, P.; NOVÁK, P. K racionalizaci českého pravopisu. Slovo a slovesnost. 1964, roč. 25, s. 126–135. SCHANER-WOLLES, C. Strategies in acquiring grammatical relations in german: word order or case marking? Folia Linguistica. 1989, roč. 23, s. 131–156. 291
SCHEER, T. The key to Czech vowel length: Templates. In KOSTA, P.; BLASZCAK, J.; FRASEK, J.; GEIST, L.; ZYGIS, M. (eds.). Investigations into Formal Slavic Linguistics. Frankfurt am Main: P. Lang, 2003, s. 97–118. SCHEER, T. The Rhytmic Law in Czech: Vowel-final prefixes. In ZYBATOW, G.; JUNGHANNS, U.; MEHLHORN, G.; SZUCSICH, L. (eds.). Current Issues in Formal Slavic Linguistics. Frankfurt am Main: P. Lang, 2001, s. 37–48. SCHEER, T.; ZIKOVÁ, M. The Havlík Pattern and Directional Lower. In BROWNE, W.; COOPER, A.; FISHER, A.; KESICI, E.; PREDOLAC, N.; ZEC, D. (eds.). Formal Approaches to Slavic Linguistics. The Second Cornell Meeting 2009. Ann Arbor: Michigan Slavic Publications, 2010, s. 470–85. SCHEER, T. O samohláskové délce při derivaci v češtině. In HLADKÁ, Z.; KARLÍK, P. (eds.). Čeština – univerzália a specifika 5. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2004, s. 224–239. SCHIRMER, B. Language and Literacy Development in Children Who Are Deaf. Boston: Allyn and Bacon, 1994. 312 s. SCHMIEDTOVÁ, B. Do L2 speakers think in the L1 when speaking in the L2? International Journal of Applied Linguistics. 2011a, roč. 8, s. 97–122. SCHMIEDTOVÁ, B. Einflüsse des Deutschen auf das Tschechische: ein Sprachvergleich aus der Lernerperspektive. In HÖHNE, S.; UDOLPH, L. (eds.). Prozesse kultureller Integration und Desintegration. Deutsche, Tschechen, Böhmen im 20. Jahrhundert. München: Oldenbourg, 2010, s. 91–117. SCHMIEDTOVÁ, B. The development of the expression of simultaneity in L2 Czech: A special focus on (very) advanced learners. International Review of Applied Linguistics. 2013b, roč. 50, s. 239–276. SCHMIEDTOVÁ, B. Traces of L1-patterns in the event construal of Czech advanced speakers of L2-English and L2- German. In V. STUTTERHEIM, CH.; FLECKEN, M. (eds.). International Review of Applied Linguistics, 2013, roč. 51, s. 87–116. SCHMIEDTOVÁ, B. Wie Sprache unser Denken formt - psycholinguistische Hintergründe. In SCHULTE, S. (ed.). Ohne Wort keine Vernunft – keine Welt. Bestimmt Sprache Denken? Schriftsteller und Wissenschaftler im Wortwechsel mit Johann Georg Hamann. Münster: Waxmann Verlag, 2011, s. 97–128. SCHMIEDTOVÁ, B. Zum Einfluss des Deutschen auf das Tschechische: Die Effekte des Zeitdrucks auf die Sprachproduktion. In NEKULA, M.; ŠÍCHOVÁ, K.; VALDROVÁ, J. (eds.). Bilingualer Sprachvergleich und Typologie. Tübingen: Stauffenburg Verlag, 2013, s. 7–13. 292
SCHMIEDTOVÁ, B.; FLANDERKOVÁ, E. Neurolingvistika: předmět, historie, metody. Slovo a slovesnost. 2012, roč. 73, s. 46–62. SCHMIEDTOVÁ, B.; FLANDERKOVÁ, E. Produkce řeči v afázii: kazuistika [Language production in aphasia: a Czech case study]. SALI, Studie z aplikované lingvistiky. 2012, s. 53–69. SCHMIEDTOVÁ, B.; SAHONENKO, N. Die Rolle des grammatischen Aspekts in EreignisEnkodierung: Ein Vergleich zwischen Tschechischen und Russischen Lernern des Deutschen. In GOMMES, P.; WALTER, M. (eds.). Fortgeschrittene Lernervarietäten: Korpuslinguistik und Zweitspracherwerbforschung. Tübingen: Max-Niemeyer-Verlag, 2008, s. 45–71. SCHMIEDTOVÁ, V. Malý slovník reálií komunistické totality. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2013. 206 s. SCHÜTZ, A. Zur Methodologie der Sozialwissenschaften. Konstanz: UVK, 2010. 526 s. SCHÜTZ, A. Theorie der Lebenswelt, 1: Die pragmatische Schichtung der Lebenswelt. Konstanz: UVK, 2003. 420 s. SCHÜTZ, A. Theorie der Lebenswelt, 2: Die kommunikative Ordnung der Lebenswelt. Konstanz: UVK, 2003. 340 s. SILVERSTEIN, M. Shifters, linguistic categories and cultural description. In BASSO, K. H.; SELBY, H. A. (eds.). Meaning in Anthropology. Albuquerque: University of New Mexico Press, 1976, s. 11–55. SLAVÍČKOVÁ, E. Retrográdní morfematický slovník češtiny. Praha: Academia, 1975. 645 s. SLEZÁKOVÁ, J. Varieta vietnamské češtiny jako příklad transkulturní komunikace v České republice. Disertační práce. Praha: Fakulta humanitních studií UK, 2007. SLEZÁKOVÁ, J. Vietnamese Czech: Unity and variation in second language acquisition. (V tisku.) SLOBIN, D. I. Two ways of travel: verbs of motion in English and Spanish. In SHIBATANI, M.; THOMPSON, S. (eds.). Grammatical constructions: their form and meaning. Oxford: Clarendon Press, 1996, s. 195–219. Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost: s Dodatkem Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy České republiky. Praha: Academia, 2005. 647 s. SMOLÍK, F. The use of gender information in lexical processing in Czech 23-month-olds: an eyetracking study. Prezentováno také na konferenci Early Langage Acquisition, Lyon, December 2012, 2012a SMOLÍK, F. Comprehension of word order and case marking in Czech: evidence from comprehension studies and structural priming. Prezentováno také na konferenci Architectures and Mechanisms of Language Processing (AMLaP). Paris, 2011. SMOLÍK, F. Syntaktický priming porozumění v češtině. Konference Kognice 2008, Hradec Králové. 293
SMOLÍK, F. Word order and information structure in Czech 3- and 4-year-olds' comprehension. Prezentováno na konferenci UK Cognitive Linguistic Conference, London, July 2012, 2012b SMOLÍK, F.; VÁVRŮ, P. Sentence imitation as a marker of SLI in Czech: disproportionate impairment of verbs and clitics. Journal of Speech Language and Hearing Research roč. 57, 2014, s. 837-849. SOHROVÁ, M. K některým jevům mluvy Čechů v Chorvatsku. Přehled kulturních, literárních a školních otázek. Daruvar, 2005, s. 56–71. SOHROVÁ, M. Od mluvy k psanému jazyku menšiny. Přehled kulturních, literárních a školních otázek. Daruvar, 2006, s. 25–32. SOHROVÁ, M. Příspěvek ke zkoumání daruvarské češtiny. Přehled kulturních, literárních a školských otázek. Daruvar, 1973, s. 54–58. SOURALOVÁ, E. Úprava textů pro čtení s porozuměním. Čeština doma a ve světě. 2001, roč. 10, č. 2‒3, s. 190–193. SRB, V. 1000 let obyvatelstva českých zemí. Praha: Karolinum, 2004. 276 s. STARÝ, Z. Psací soustavy a český pravopis. Praha: Univerzita Karlova, 1992. 157 s. STRONG, M. (ed.). Language Learning and Deafness. Cambridge: Cambridge University Press, 1988. 301 s. SVOBODA, J. Staročeská osobní jména a naše příjmení. Praha: Academia, 1964. 317 s. SVOBODA, K. Souvětí spisovné češtiny. Praha: Univerzita Karlova, 1972. 242 s. SVOBODA, K. Kapitoly z vývoje české syntaxe, hlavně souvětné. Praha: Univerzita Karlova, 1988. 243 s. SVOBODA, V. Logika a přirozený jazyk. Praha: Filosofia, 2008. 300 s. SVOBODOVÁ, D. Anglicismy přejímané do češtiny v původní plurálové formě. Naše řeč. 2000, roč. 83, s. 55. SVOBODOVÁ, D. Anglické výrazy v českém publicistickém stylu. Naše řeč. 1996, roč. 79, s. 99– 102. SVOBODOVÁ, D. Internacionalizace současné české slovní zásoby. Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, Pedagogická fakulta, 2007. 142 s. SVOZILOVÁ, N. K vývoji pojetí funkce. Slovo a slovesnost. 1988, roč. 49, č. 1, s. 64–71. ŠAUR, V. K městské mluvě v Opavě. In K diferenciaci současného mluveného jazyka. Ostrava: FF Ostravská univerzita, 1994, s. 72–78. ŠEBKOVÁ, H. Psaná čeština českých neslyšících v internetové komunikaci. Praha, 2008. Diplomová práce (Mgr.). Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, Ústav českého jazyka a teorie komunikace. 294
ŠEFČÍK, O. Alternace konsonantů v češtině – fonotaktické a morfonologické modelování systému. In HLADKÁ, Z.; KARLÍK, P. (eds.). Čeština – univerzália a specifika 5. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2004, s. 441–447. ŠEFČÍK, O. K základním pojmům grafémiky. In ČORNEJOVÁ, M.; RYCHNOVSKÁ, A. (eds.) Dějiny českého pravopisu (do r. 1902). Brno: Host, s. 30‒39. ŠEFČÍK, O. Popis alternací jako prostředek modelace vokalického systému češtiny. SPPBFU, A 51, 2003, s. 99–111. ŠKODOVÁ, S. Pseudokoordinace v syntaxi češtiny. Liberec: TUL, 2009. 156 s. ŠKRABAL, J. a kol. Sčítání lidu, domů a bytů 2011: pramenné dílo. Praha: Český statistický úřad, 2013. 461 s. ŠLÉDROVÁ, J. Některé podmínky úspěšné realizace záměru v řečové činnosti. Slovo a slovesnost. 1998, roč. 49, č. 4, s. 279−284. ŠLÉDROVÁ, J. Studium komunikace z hlediska potřeb pedagogiky. Slovo a slovesnost. 1992, roč. 53, č. 2, s. 129–138. ŠLOSAR, D. a kol. Spisovný jazyk v dějinách české společnosti. Brno: Host, 2009. 178 s. ŠMILAUER, V. Novočeská skladba. Praha: SPN, 1966. 573 s. ŠMILAUER, V. Osídlení Čech ve světle místních jmen. Praha: Nakladatelství ČSAV, 1960. 391 s. ŠMILAUER, V. Ruské vlivy na češtinu. Naše řeč. 1941, roč. 25, s. 65–69. ŠRÁMEK, R. Beiträge zur allgemeinen Namentheorie. Wien: Praesens Verlag, 2007. 569 s. ŠRÁMEK, R. K interdisciplinárním aspektům onomastiky. In Jazyk a jeho proměny. Prof. Janě Pleskalové k životnímu jubileu. Brno: Host, 2008, s. 229‒235. ŠRÁMEK, R. Slovotvorný model v české toponymii. Slovo a slovesnost. 1976, roč. 37, s. 112–120. ŠRÁMEK, R. Úvod do obecné onomastiky. Brno: Masarykova univerzita, 1999. 191 s. ŠTĚPÁN, J. Buď fit! Naše řeč. roč. 56, č. 2, s. 109 – 110. ŠTĚPÁN, J. K některým transformacím podřadného složitého souvětí. Slovo a slovesnost. 1990, roč. 51, s. 16‒20. ŠTĚPÁN, J. K nepřehledným souvětím v písemných pracích žáků středních škol. ČJL. 1986/87, roč. 37, č. 3, s. 108‒115. ŠTĚPÁN, J. Ke kontaktním dvojicím různovětých podřadicích spojovacích výrazů. ČJL. 1985/86, roč. 36, č. 1, s. 17‒22. ŠTĚPÁN, J. Složité souvětí s řetězcovou závislostí. Praha: Univerzita Karlova, 1977. 104 s. ŠTĚPÁN, P. K prostorovým vztahům v toponymii (Problematika metonymie v zeměpisných jménech). In KOTEN, J.; MITTER, P. (eds.). Prostor v jazyce a literatuře. Sborník z mezinárodní konference. Ústí nad Labem: Univerzita J. E. Purkyně v Ústí nad Labem, 2007, s. 65–68. 295
ŠTÍCHA, F. Křížení vět v češtině. Naše řeč. 1996, roč. 79, s. 26‒31. ŠTÍCHA, F. Vypouštění částice se v koordinovaném a závislostním spojení zvratných sloves. Naše řeč. 1976, roč. 59, s. 68‒76. TEJNOR, A. Anglicismy v češtině. I n KUCHAŘ, J. et al. Aktuální otázky jazykové kultury v socialistické společnosti. Praha: Academia, 1979, s. 207–212. TEJNOR, A. a kol. Přejatá slova a veřejné mínění. Naše řeč. 1972, roč. 55, s. 185–202. TĚŠITELOVÁ, M. a kol. Kvantitativní charakteristiky současné češtiny. Praha: Academia, 1985. 249 s. TEXLER, J. Despotický socialismus: selhání utopie. Praha: Academia, 1996. 139 s. TEŽAK, S.; BABIĆ, S. Gramatika hrvatskoga jezika. Priručnik za osnovno jezično obrazovanje. Školska knjiga. 2003. 339 s. THIEL, E. Řeč lidského těla prozradí víc než tisíc slov. Bratislava: Plasma service, 1993. 134 s. THIEROFF, R.; VOGEL, P. M. Flexion. 2. vyd. Heidelberg: Winter, 2012. 100 s. TOMASELLO, M. Do young children have adult syntactic competence? Cognition. 2000, roč. 74, s. 209–253. TOMASELLO, M. First verbs. Cambridge: Cambridge University Press, 1992. 373 s. TRAN X. D.; NGUYEN X. Ch.; BUI D. L. a kol. Česko-vietnamský slovník. Praha: SPN. 1969. 573 s. TRÁVNÍČEK, F . Mluvnice spisovné češtiny. Část 2, Skladba. 3. vyd. Praha: Slovanské nakladatelství, 1951. 611 s. TRUBETZKOY L. N. Das morphonologische System der russischen Sprache. Praha: Jednota československých matematiků a fysiků, 1934. 94 s. TURČÍN, R. Čechoslováci v bývalém Chorvatsku – Slavonii. Praha, 1936. Disertační práce. FF UK. TUŠKOVÁ, J. M. Deklinační systém femininních oikonym v češtině. Synchronní pohled na základě Českého národního korpusu. Praha: Nakladatelství Lidové noviny; Ústav Českého národního korpusu, 2011. 289 s. UHLÍŘOVÁ, L. Klitika jako kategorie diskusní. In HLADKÁ, Z.; KARLÍK, P. (eds.). Češtinauniverzália a specifika 2. Brno: Masarykova univerzita, 2001, s. 29–35. ULIČNÝ, O. Citoslovce jako slovní druh. Teze přednášky v JS dne 10. 3. 1982. Jazykovědné aktuality. 1982, roč. 19, č. 2, s. 66‒67. ULIČNÝ, O. K fonologickým rysům českého pravopisu. In ULIČNÝ, O.; PROŠEK, M. (eds.). Studie k moderní mluvnici češtiny 5. K české fonetice a pravopisu. Olomouc: Univerzita Palackého, 2013, s. 139–143. 296
ULIČNÝ, O. K teoretickým otázkám grafické adaptace přejatých slov v češtině. In KARLÍK, P.; KRČMOVÁ, M. (eds.). Jazyk a kultura vyjadřování, 1998, s. 101–106. ULIČNÝ, O. K teorii a praxi českého mluvnictví. Slavistična revija Ljubljana. 2010, roč. 58, č. 1, s. 67‒72. V. STUTTERHEIM, CH.; ANDERMANN, M.; CARROLL, M.; FLECKEN, M.; SCHMIEDTOVÁ, B . How grammaticized concepts shape event conceptualization in language production: Insights from linguistic analysis, eye tracking data and memory performance. Linguistics. 2012, roč. 4, s. 833–867. VACHEK, J. Český pravopis a struktura češtiny. Listy filologické. 1933, roč. 40, s. 287–319. VACHEK, J. Psaný jazyk a pravopis. In Čtení o jazyce a poezii. Praha: Družstevní práce, 1942, s. 229‒306. VACHEK, J. Written Language Revisited. Amsterdam: John Benjamins, 1989. 220 s. VAN LANGENDONCK, W. Theory and Typology of Proper Names. Berlin: Mouton de Gruyter, 2007. 378 s. VAN VALIN, R. D.; LA POLLA, R. J. Syntax. Cambridge: Cambridge University Press, 1997. 713 s. VASILJEV, I. Co bychom měli vědět o vietnamštině. In KOCOUREK, J.; PECHOVÁ, E. (ed.). S vietnamskými dětmi na českých školách. Praha: H&H Praha, 2006, s. 49–55. VASILJEV, I. Hodnoty současné vietnamské společnosti. In KOCOUREK, J.; PECHOVÁ, E. (ed.). S vietnamskými dětmi na českých školách. Praha: H&H Praha, 2006, s. 67–82. VASILJEV, I. Dynamika národních tradic a vlivů nového prostředí v životě vietnamské komunity v České republice. In KOCOUREK, J.; PECHOVÁ, E. (ed.). S vietnamskými dětmi na českých školách. Praha: H&H Praha, 2006, s. 118–125. VASILJEV, I. Čeština a Vietnamci v České republice. I n Preliminária k moderní mluvnici češtiny. Olomouc: Univerzita Palackého, 2015, s. 131–138. VASILJEV, I. Čeština a vietnamština v bilingvním mozku. Češtinář. 2009–2010, roč. 20, č. 3, s. 65– 79. VASILJEV, I. Egynyelvű vietnami tanuló cseh általános iskolában. (Az adaptálódási folyamat nyelvi aspektusai) [Monolingvní vietnamský žák v české základní škole (Jazykové aspekty adaptačního procesu – s obsáhlým resumé v češtině)]. In LANSTYÁK I.; MENYHÁRT J.; SZABÓMIHÁLY G. eds., Tanulmányok a kétnyelvűségről V. Dunaszerdahely: Gramma, 2009. VASILJEV, I. Jazyková situace vietnamské komunity v České republice. In BAREŠOVÁ, I. (ed.). Současná problematika východoasijských menšin v České republice. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, Filozofická fakulta, 2010, s. 20–29. 297
VASILJEV, I.; NEKVAPIL, J. Markets, Know-how, Flexibility and Language Management: The Case of the Vietnamese migrant community in Czech Republic. In STUDER, P.; WERLEN, I. (eds.) Linguistic Diversity in Europe. Current trends and Discourses. Amsterdam: de Gruyter Mouton, 2012, s. 311–338. VASILJEV, I.; NGUYỄN Q. T. Velký učební česko-vietnamský slovník, 1 (A – G). Sokolov: FORNICA GRAPHICS s. r. o., 2013. 634 s. VASILJEV, I.; NGUYỄN Q. T. Velký učební česko-vietnamský slovník, 2 (H – koník). Praha: GRAPHICO Ideas Company s. r. o., 2014. 695 s. VÁVRA, V. Mluvíme beze slov. Praha: Panorama, 1990. 312 s. VEPŘEK, M. Modlitba sv. Řehoře a Modlitba vyznání hříchů v církevněslovanské a latinské tradici. Olomouc: Univerzita Palackého, 2013. 221 s. VEPŘEK, M. Česká redakce církevní slovanštiny ve světle lexikální analýzy. Olomouc: Refugium, 2006. 218 s. VERKHOLANTSEV, J. Ruthenica Bohemica. Ruthenian Translations from Czech in the Grand Duchy of Lithuania and Poland. Vienna: Lit Verlag, 2008. 232 s. VERSCHUEREN, J. Pragmatics: An Annotated Bibliography. Amsterdam: John Benjamins, 1978. 270 s. VINTR, J. Das Tschechische. Hauptzüge seiner Sprachstruktur in Gegenwart und Geschichte. 2. vyd. München: Otto Sagner, 2005. 242 s. VOLOŠINOV, V. N. Marksizm i filosofija jazyka: Osnovnyje problemy sociologičeskogo metoda v nauke o jazyke. Leningrad: Priboj, 1929. 188 s. VONDRÁČEK, M. Adverbia. Předložky. Spojky. Částice. Citoslovce. In ŠTÍCHA, F. (ed.). Akademická gramatika spisovné češtiny. Praha: Academia, 2013, s. 503–535. VONDRÁČEK, M. Citoslovce a částice – hranice slovního druhu. Naše řeč, roč. 81, č. 1, s. 29‒37. VONDRÁČEK, M. Příslovce a částice – hranice slovního druhu. Naše řeč, roč. 82, č. 2, s. 72‒78. VUŽŇÁKOVÁ, K. Kompozitá v slovenčine. Prešov: Pedagogická fakulta Prešovskej univerzity, 2012. 187 s. VYBÍRAL, Z. Psychologie lidské komunikace. Praha: Portál, 2000. 319 s. VYKYPĚLOVÁ, T. Wege zum Neutschechischen. Studien zur Geschichte der tschechischen Schriftsprache. Hamburg: Kovač, 2013. 394 s. VYSEKALOVÁ, E.; KOMÁRKOVÁ, R. Psychologie reklamy. 2. vyd. Praha: Grada, 2002. 160 s. WAGNEROVÁ, J. Kategorie rodu v češtině českých neslyšících. Praha, 2008. Diplomová práce (Mgr.). Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, Ústav českého jazyka a teorie komunikace. 298
WATSON, R. Some general reflections on ‘categorization’ and ‘sequence’ in the analysis of conversation. In HESTER, S.; EGLIN, P. (eds.). Culture in Action: Studies in Membership Categorization Analysis. Washington: International Institute for Ethnomethodology and Conversation Analysis – University Press of America, 1997, s. 49–75. WELLMANN, H. Deutsche Grammatik. Heidelberg: Winter, 2008. 359 s. WHARTON, T. Pragmatics and Non-Verbal Communication. Cambridge: Cambridge University Press, 2009. 219 s. Zákon č. 273/2001 Sb., o právech příslušníků národnostních menšin a o změně některých zákonů. In Sbírka zákonů. 2. 8. 2001. ZATOVKAŇUK, M. Haškovy rusismy v Osudech dobrého vojáka Švejka. Naše řeč. 1981, roč. 64, s. 124–132. ZIEBIKEROVÁ, W. Interference z českého znakového jazyka do psané češtiny českých neslyšících. Praha, 2009. Diplomová práce (Mgr.). Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, Ústav českého jazyka a teorie komunikace. ZIKOVÁ, Markéta. Alternace e-nula v současné češtině. Autosegmentální analýza. Doktorská disertační práce, Masarykova Univerzita v Brně, 2008. ZIKOVÁ, Markéta. Ke vzniku fázových sufixů v češtině aneb Jak se domček změnil v domeček. Slovo a slovesnost. 2009, roč. 70, s. 263–275. ZIKOVÁ, Markéta. Lexical Prefixes and Templatic Domains: Prefix Lengthening in Czech. In ZIKOVÁ, Markéta.; DOČEKAL, M. (eds.). Slavic Languages in Formal Grammar. Proceedings of FDSL 8.5., Brno 2010. Frankfurt am Main: Peter Lang. 2012, s. 325–338. ZIKOVÁ, Markéta. Maskulinní deminutiva v současné češtině. In Gramatika & Korpus IV, Praha, 28.–30. 10. 2012., 2012. ZIKOVÁ, Markéta. Not All Zeros Are the Same: Phonology of Zero Case M a r ke r s i n Cz e c h . I n P o do b r ya e v, A l e xa n d e r. F or m a l A pp r o a c he s t o S l a v i c L i n g u i s t i c s . T h e S e c o n d M I T M e e t i n g 2 0 11 . A n n A r b o r : M i c h i g a n S l a v i c Publications, 2013, s. 305–319. ZIKOVÁ, Markéta. Vowel-zero alternations in Czech double diminutives: from the Havlík to the Lower pattern. In ZIKOVÁ, M.; DOČEKAL, M. (eds.). Czech in Formal Grammar. München: Lincom, 2009, s. 237–250. ZIKOVÁ, M.; CAHA, P. The Czech Declension and Syncretism Principle. In KOSTA P.; SCHURKS, L. (eds.). Linguistics Investigations into Formal Description of Slavic Languages. Frankfurt am Main: Peter Lang, 2007, s. 471–486. 299
Zpráva o situaci národnostních menšin v České republice za rok 2013. Úřad vlády České republiky, Sekretariát Rady vlády pro národnostní menšiny, 2014. ŽAŽA, S. Složené spojky ve spisovné češtině. In Studie ze slovanské jazykovědy. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1958, s. 119‒132.
300
REJSTŘÍK Adjektiva
Frekvence
Akademická mluvnice češtiny
Funkce
Akt užívání
Funkční stylistika
Alternace
Grafický systém češtiny
Angličtina
Gramatika
Antroponyma
Hláskosloví
Argumentace
Homonymie
Běžně mluvená čeština
Hovorová čeština
Bilingvismus
Hybridní výrazy
Bohemika
Hypotaxe
Bohemistika
Chorvatská čeština
Brněnská příruční mluvnice češtiny
Interdialekt
Citoslovce
Jazyková kultura
Částice
Jazyková rovina
Čechy
Jazyková správnost
Česká mluvnice
Jazykový obraz světa
Čeština – řeč a jazyk
Jazykový kód
Čeština neslyšících
Kodifikace
Čeština českých Vietnamců
Kompozitum
Dějiny češtiny
Komunikace
Dětský jazyk
Komunikační akt
Dialekt
Komunikační proces
Diskurs
Komunikační role
Dorozumění
Komunikát
Encyklopedický slovník češtiny
Konjunktivní konstrukce
Etnolekt
Konsonant
Experimentální psycholingvistika
Kontakt
Expresivita
Kontext
Flexe
Konverzační maximy
Flexivní morfologie
Kultivovanost
Forma
Lexikologie
Frazeologie
Lexikum 301
Lidová etymologie
Poruchy řeči
Lingvistika
Postoje k češtině
Manipulace
Pozitivní komunikace
Menšiny
Pragmalingvistika
Mluvčí
Pravopis češtiny
Mluvenost
Princip regionální přijatelnosti
Mluvidla
Promluvový úsek
Mluvní akt
Proprium
Mluvnice současné češtiny
Předložky
Moderní mluvnice češtiny
Přejímání
Morava
Překlad
Morfologie
Příručky českého pravopisu
Morfonologické alternace
Příruční mluvnice češtiny
Morfosyntax
Psanost
Multimodalita
Psycholingvistika
Myšlení
Reetymologizace
Neslyšící
Rétorika
Nonverbální komunikace
Romský etnolekt češtiny
Nová čeština
Romové
Norma
Rozhovor
Obecná čeština
Ruština
Obecná jména
Řeč
Oficiálnost
Řečnický styl
Onomastika
Řečnický žánr
Onymický akt
Segmentace
Ortografický systém češtiny
Sémantika
Oslovování
Sémiotika
Osobní jména
Situace
Osobnost mluvčího
Slabika
Osvojování jazyka
Slovenština
Paralelizační efekt
Slovní druhy
Paralingvální prostředky
Slovník komunistické totality
Parataxe
Slovotvorba
Podmínka
Složenina 302
Sluchová percepce řeči
Toponyma
Sociální stratifikace
Účastník komunikace
Současná čeština
Úzus
Soukromost
Uživatel
Spisovná čeština
Valence
Spisovnost
Valenční pozice
Spojky
Větná intonace
Spřežky
Vietnamština
Standardní čeština
Vlastní jména
Stará čeština
Vokál
Struktura
Výstavba textu
Střední čeština
Vývoj českého pravopisu
Stylistika
Vývoj češtiny
Suprasegmentální struktura češtiny
Vývojové tendence
Synchronní produktivita
Význam
Synonymie
Vzdělávání
Syntax
Vznik řeči
Téma
Záměr
Tempo řeči
Zdvořilost
Teorie mluvních aktů
Zeměpisná jména
Terminologie
Znak
Text
Znakový jazyk
Textová lingvistika
Zvuková stránka jazyka
303
SUMMARY Preliminaries to Modern Czech Grammar This collective monograph contains contributions by the researchers involved in the European project ‘Educational Series Modern Czech Grammar for MA and PhD Students of Philology Programmes’. In the opening chapter, Introduction to Modern Czech Grammar, Oldřich Uličný approaches grammar as a broader discipline of language study. The author emphasizes the fundamental features of the book: functional-structural methodology, inductive-deductive explication, a non-biased approach to language data, maximum instructiveness of explication, including its functional formalization, as well as the implicit democratic framework of the work reflected in the fact that the grammatical explications include all language forms and aspects of communication. The first thematic section, entitled Czech Communication and Style, contains six chapters. In the opening chapter The Pragmatic View of Pragmatics in Grammar, Petr Kaderka concludes that a modern grammar book should include passages on discourse, argumentation, and communication patterns and genres. The chapter On the Need for Positive Communication by Jasňa Pacovská contrasts this type of communication with communication based on conflict and manipulation, and compares cooperative and negative strategies. Martin Prošek, Martin Beneš and Kamila Smejkalová, the authors of the chapter Language Culture in Grammar, conclude that the explications of basic concepts such as customary usage, standard and codification, language and speech culture, etc. are very useful to the public. In her chapter What Is the Position of Rhetoric, Eva Hájková understands rhetoric as an applied linguistic discipline. From the theoretical perspective, rhetoric is a complex style. The chapter Functional Stylistics in contemporary development by Soňa Schneiderová presents the development of views on stylistics and its place in language description. The next chapter, entitled Experimental Psycholinguistics in the Czech Context, by Denisa Bordag, reviews the sparse psycholinguistic research that has been performed on Czech (and Slovak) so far. The second section of the book entitled New Approaches to Czech in its History and Contacts contains eight chapters. In the opening chapter The External History of Czech, Robert Dittmann shows that the existing works lack numerous newly discovered and important facts concerning the development of Czech, as well as evaluation of these facts. This topic is also covered in the chapter Proper Names in Grammar by Václav Lábus. The author presents the status and trends in the development of Czech proper names. He proposes to incorporate this area, which is rich and significantly affected by language history, into morphological and lexicological explications of grammar. In the chapter Czech and Moravia, its author Ivo Martinec, presents the special characteristics of today´s commonly spoken Czech in Moravia. The following chapters are devoted
to contact between Czech and other languages and nations. Using new contexts and new findings, Ondřej Bláha reports on the relations of Czech to Russian (Czech in Contacts I: the Case of Russian) and English (Czech in Contacts II: English on the Rise). The author reveals that in contact Czech borrows not only foreign lexical units, but strongly imitates syntactic structures as well. This is also documented in the chapter Croatian Czech by Helena Stranjik. In this case, the contact involves several generations. Because of the genealogical relationship of the two languages and favourable social conditions, Czech has survived there. In contrast, Czech Roma often lose their language in succeeding generations and acquire spoken Czech at various levels. The ethnolect of Roma people living in Prague is described in the chapter Czech Spoken by the Roma People by Marie Bořkovcová. Deaf Czechs obviously do not speak Czech, instead using their own form of sign language, but the current schooling system has them acquire written Czech. The results are presented by Alena Macurová in her chapter Written Czech of Deaf Czechs. The speech and primarily language skills of the Vietnamese people living in the Czech Republic is the topic of the chapter Czech and Vietnamese People in Czech Republic by Ivo Vasiljev. The third section entitled Czech Morphology and Syntax in Modern Grammar is devoted to the relevant grammatical issues of the respective language levels. In her chapter On the Understanding of Inflectional Morphology, Markéta Ziková discusses the relationship between inflectional and derivational morphology. The author bases the division of lexical classes on the syntagmatic and morphemic principles and newly considers the links between morphology and other language levels. The chapter Adjectives in broader perspective by Jan Křivan shows the complexity of this lexical class in terms of morphology, semantics, and function. The author also demands that the description of this lexical class is in line with the general conception of the section on morphology. In his chapter Studying Particles and Interjections, Miloslav Vondráček analyzes various understandings of these primarily pragmatic lexical classes and proposes his own method for their description. The chapter Conjunctions and Prepositions by Barbora Štěpánková presents a traditional conception of these two lexical classes. Nevertheless, the author takes a valuable approach to the peripheral phenomena and uses consistent terminology for their description. Morphonological Alternations in contemporary Czech, which is the title and topic of an extensive chapter by Markéta Ziková, has not been studied thoroughly in Czech grammatical theories yet. The author identifies three types of alternations in Czech: two vocalic (the topic of this chapter) and one consonantal. The chapter How Words Are Formed in Czech by Patrik Mitter offers an exhaustive analysis of the description of word formation in different grammar books and monographs. The author also attaches a master chapter on compounding. In his chapter Expression of Verb Valency, which deals with morphosyntactic aspects of Czech, Vladimír Petkevič elaborates a detailed classification of morphological and syntactic
complementation of Czech verbs. The section is closed by Svatava Škodová and her chapter Between the Syntactic and Text Levels, which studies the relationships between the highest language levels based on the various functions of the preposition ‘and’. The final section of the book is entitled On Czech Phonetics and Spelling. In the crucial chapter The Sound System of Czech, Zdena Palková covers both material and structural properties of Czech speech sounds, as well as their application, i.e. the communication aspects. The author also reflects on the relations between the phonetic aspects of Czech and their graphic representation which is, nevertheless, primarily the focus of the two chapters which follow. The chapter Czech Orthography – Theory and Applications by Martin Prošek, Martin Beneš and Kamila Smejkalová thoroughly investigates, among other things, the considerations of standardization and codification. The nature and structure of Czech orthography is studied by Oldřich Uličný in his chapter On the Theory of Czech Orthography.
KEYWORDS modern Czech grammar, pragmatics, positive communication, language culture, rhetorics, functional stylistics, experimental psycholinguistics, external history of Czech, historical sociolinguistics, proper name, Czech and Russian, Czech and English, Croatian Czech, ethnolinguistics, Roma-Czech language, Vietnamese and Czech, Czech morphology, syntax of Czech, inflectional morphology, derivational morphology, adjectives, particles, interjections, conjunctions, word formation, word compounding, verb valency, text level, phonetics, spelling, Czech orthography, sound system of Czech
