UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI Filozofická fakulta Katedra asijských studií

UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI Filozofická fakulta Katedra asijských studií

BAKALÁŘSKÁ DIPLOMOVÁ PRÁCE Politika USA vůči Číně v letech 1949-1972 (se zaměřením na období vlády prezidenta Nixona) U. S. Politics towards China from 1949 to 1972 (with Special Emphasis Given to the Period of President Nixon's Government)

OLOMOUC 2007 Kateřina Sladká Vedoucí diplomové práce: Mgr. Ondřej Kučera 2

Prohlašuji čestně, že jsem bakalářskou diplomovou práci vypracovala samostatně a uvedla veškeré použité prameny a literaturu.

V Olomouci dne 9. května 2007

3

Ve své bakalářské diplomové práci jsem se pokusila nastínit hlavní důvody změny politiky Spojených států amerických vůči Čínské lidově demokratické republice na konci šedesátých a počátku sedmdesátých let dvacátého století. Práci jsem rozdělila na dvě hlavní části. První je založená na sekundární literatuře a popisuje směr americké politiky k východní Asii od konce druhé světové války až do šedesátých let. Ve druhé části své práce jsem se pak zaměřila na dobové dokumenty americké vlády a na jejich příkladu a rozboru jsem se snažila nastínit obrat a nové směry politiky vůči Číně. Dospěla jsem k názoru, že ke zvratu americké vládní politiky došlo hlavně z toho důvodu, že vláda prezidenta Nixona přehodnotila nebezpečí, které pro Spojené státy představují komunistické režimy a dospěla k názoru, že hlavní hrozbou USA není komunistická ideologie sama o sobě, ale pouze některé její radikální směry, a to zejména ten převládající v Sovětském svazu. Proto se politika zadržování komunizmu změnila na politiku vytvoření účinné protiváhy Rusku. Zahraniční politika, USA, Čína, 1945-1972, politická jednání, H. Kissinger, Nixon, Zhou Enlai

4

Ráda bych poděkovala vedoucímu své práce Mgr. Ondřeji Kučerovi za cenné rady a připomínky při zpracování tématu.

5

Obsah Ediční poznámka.........................................................................................................................7 Úvod............................................................................................................................................8 Materiály a metody...................................................................................................................10 První fáze americké politiky vůči Číně.....................................................................................12 Vztah USA k jihovýchodní Asii po 2. sv. v..........................................................................12 Situace v Číně.......................................................................................................................13 Občanská válka v ČLR a postoj Spojených států vůči ní.....................................................13 Strach a obrana proti komunismu.........................................................................................15 Bílá kniha o Číně .................................................................................................................17 Vyhlášení Čínské lidové republiky.......................................................................................19 Podporování Čankajška na Taiwanu....................................................................................20 Čankajškovská propaganda..................................................................................................21 Korejská válka a změna způsobu americké pomoci Taiwanu..............................................22 Změna vládnoucích politických sil v USA...........................................................................24 Ženevská konference............................................................................................................25 Ženevská jednání a začátek nového směru americké politiky vůči Číně.............................26 Demokraté u moci ...............................................................................................................27 Začátek nové politiky Spojených států.....................................................................................31 Nixonova vláda ....................................................................................................................31 Otázka Nixonovy návštěvy Pekingu v dobových vládních dokumentech................................33 Hledání cesty k navázání kontaktů.......................................................................................33 Pomoc Pákistánu..................................................................................................................35 Dohoda o návštěvě Pekingu.................................................................................................36 Příprava Kissingerovy návštěvy...........................................................................................37 Tajná návštěva doktora Kissingera v Pekingu......................................................................40 Ohlasy na Kissingerovu tajnou návštěvu.............................................................................43 Kissingerova říjnová návštěva Číny.....................................................................................44 Americko-čínské vztahy v průběhu indicko-pákistánského konfliktu.................................46 Konečné přípravy Nixonovy návštěvy.................................................................................47 Závěr.........................................................................................................................................49 Resumé .....................................................................................................................................51 Seznam pramenů.......................................................................................................................52 Seznam literatury......................................................................................................................53 Seznam příloh...........................................................................................................................54

6

Ediční poznámka Ve své práci používám důsledně čínskou znakovou transkripci pinyin, pouze ustálené názvy, které se u nás uchytily ještě před zavedením české znakové transkripce, jsou česky. V materiálech, které jsem používala, byla v vzhledem k tomu, že se jednalo převážně o literaturu v anglickém jazyce, použita zejména anglická znaková transkripce Wade-Giles, kterou jsem převáděla do pinyinu. Čínské pojmy v pinyinu uvádím rovněž ve znacích, ale pouze při jejich prvním výskytu v textu. Veškeré citace z pramenů, které vkládám do své práce jsou překlady anglických originálů. Tyto citace jsem vzhledem k nedostatku podkladů v češtině, překládala osobně.

7

Úvod Je velmi důležité, aby se otázka vztahů Spojených států amerických s Čínskou lidovou republikou v letech 1945-1972, kterou se zabývám ve své bakalářské práci, dostala do centra pozornosti. V minulých letech, stejně jako dnes, totiž často převažovalo přesvědčení, že komunistická Čína v padesátých a šedesátých letech dvacátého století představovala skutečně obrovské nebezpečí pro bezpečnost nejen Spojených států, ale celého demokratického světa. Domnívám se však, že s odstupem času se dá na problém čínské hrozby nahlížet i z jiného úhlu. Na amerických vládních dokumentech z konce 60. a počátku 70. let je patrné, že i vedoucí vládní špičky v USA skutečné nebezpečí přecenily, pokud ovšem pro ně Čína vůbec nějakou hrozbu znamenala. Vzájemné vztahy těchto dvou mocností, a to USA a ČLR, byly už v minulosti v mnoha publikacích několikrát řešeny. Proto jsem pokračovala v tradici výzkumu, který už byl započatý. Jak se ovšem domnívám vzhledem k dosaženým materiálům, rozebíraly se vzájemné vztahy Číny a USA do současné doby vždy z poněkud jednostranného hlediska. Ať už to byl pohled amerických dokumentaristů nebo sovětských historiků, vždy byli více či méně ovlivněni svým národním cítěním. Ve své práci jsem se rozhodla věnovat danému tématu z pozice jen jedné ze zúčastněných stran, a to USA. Přesto si myslím, že můj pohled na věc jakožto osoby nezatížené politickou propagandou může být objektivnější, i když tato objektivnost samozřejmě nemůže být zcela stoprocentní, protože jsem musela vycházet z dostupných, většinou silně jednostranných materiálů. I tak ale doufám, že se mi zpracovávané téma podařilo byť z pohledu Spojených států zaznamenat s větším nadhledem, než tomu bylo doposud. Cílem mé práce je tedy dokázat, proč došlo že v americké politice vůči Číně na konci šedesátých let ke změně a zdali tato změna vyplývala z faktu, že Čínská lidová republika najednou přestala pro Spojené státy představovat nebezpečí. USA po dlouhá léta podávaly informace, nakolik může ČLR ohrozit bezpečnost nejen Asie, ale celého světa. Snažily se proto přesvědčit své občany, že je ji tedy třeba izolovat od zbytku světa. Jestli Čína reálným nebezpečím skutečně byla je otázka, na kterou není jednoduché odpovědět. Obecně panoval názor, že veškeré komunistické režimy, z nichž jedním Čínská lidová republika byla, svou expanzivní politikou ohrožovaly bezpečnost

8

a světový mír. Podle mého názoru však Čína žádným reálným nebezpečím pro bezpečnost USA nebyla. Ohrožovala spíše jejich ekonomické zájmy v oblasti. Strach z komunismu, který americká vláda vnucovala svým občanům byl podpořený událostmi nedávné války, po které bylo třeba nějakým způsobem zdůvodnit neúspěch americkou vládou podporovaného Kuomintangu. Obavy z nových zbraní a apelování na americkou solidaritu s utlačovanými národy světa američtí politikové využívali k prosazování politiky nepřátelství. Vládě Spojených států šlo o mocenský boj. Neobávala se ani tak rozpínavosti komunismu, šlo o to, kdo zaujme vůdčí postavení ve světě, kdo bude ovlivňovat politiku i myšlení ostatních národů, světový hospodářský trh, prostě kdo ze svého postavení nejvíce vytěží. Běžní američtí občané se oproti tomu skutečně komunismu báli, protože jim tato hrozba byla neustále předkládána, a to z jediného důvodu, aby vyslovili podporu vládní politice. Když se pak politika otevřeného nepřátelství a zadržování v roce 1968 začala pomalu měnit v politiku smiřování, nebylo tomu proto, že by přestalo hrozit nebezpečí ze strany Číny, ale protože čínská roztržka se Sovětským svazem nabízela upevnění amerických zájmů v celé Asii a znovu využití výhody levné pracovní síly a rozsáhlých zásob nerostných surovin. Nabízela se tak možnost, opět dosáhnout přístupu na významné asijské trhy. Svou práci jsem rozdělila do dvou hlavních částí. V první z nich se zabývám americko-čínskou politikou od druhé světové války do konce 60. let. Pro tento oddíl jsem využívala informací získaných ze sekundární literatury. Snažila jsem se naznačit směr a cíle americké politiky, objasnit prostředky, kterých při prosazování svých zájmů Američané využívali a motivy, které je ke konkrétním krokům vedly. Ve druhé části práce, která je založená na získaných amerických vládních dokumentech, jsem se pak snažila ukázat postup, metody a skutky, kterými se Spojené státy snažily dosáhnout sblížení s Čínskou lidovou republikou.

9

Materiály a metody Psaní mé bakalářské práce probíhalo ve dvou fázích. První část spočívala v práci se sekundární literaturou, kdy jsem se na základě sesbíraných informací pokusila vytvořit obraz politiky Spojených států amerických vůči Číně v rozmezí let 1945–1968. Vzhledem k tomu, že se mi nepodařilo sehnat dostatečné množství potřebné literatury v českém jazyce, pracovala jsem převážně na základě anglicky psané literatury. Z prací v českém jazyce jsem sehnala pouze čtyři knihy. Jedná se o naučnou literaturu určenou široké veřejnosti. Za prvé to byl překlad díla ruského autora Sergejčuka, USA a Čína, ve kterém je, vzhledem k době, kdy vzniklo, řada protiamerických narážek, od kterých bylo nutné se oprostit. Ale jinak je tato kniha poměrně dobrým zdrojem informací pro toho, kdo chce získat přehled o vztazích mezi USA a Čínou v období let 1949–1972. Druhou česky psanou prací byla kniha Jaroslava Cesara, USA a rozvojové země 1945–1975. Z této knížky, která se týká nejen Číny, ale zasahuje prakticky do všech kontinentů, se mnou potřebného tématu týkalo pouze několik kapitol. Poslední dvě knihy v českém jazyce, které jsem používala byly knihy z edice Dějiny států, určené pro širokou veřejnost, a to knihy Dějiny Taiwanu a Dějiny Spojených států amerických. Z těchto dvou prací jsem čerpala pouze informace k dílčím problémům, jako je například situace kolem Korejské války. Z anglicky psané literatury jsem používala převážně dvě knihy, A history of SinoAmerican official relations 1840–1990 a The United States and China. Obě tato díla podrobně mapují situaci vzájemných sino – amerických vztahů téměř den po dni. Druhá část mé práce spočívala v analýze čínsko–amerických rozhovorů, prohlášení amerického prezidenta a tajné korespondence nejvyšších amerických politických špiček týkající se čínské otázky související s přípravou návštěvy prezidenta Nixona v Pekingu. Tyto primární prameny jsem nejdříve rozdělila do devíti částí, odpovídajících jednotlivým fázím sino–amerických jednání. Na základě těchto primárních pramenů jsem se pokusila popsat jednotlivé události provázející přípravu Nixonovy cesty a následně zjistit co z nich vyplývá a jaký směr politiky vůči Číně Spojené státy sledovaly. K otázce přípravy Nixonovy návštěvy Pekingu jsem získala celkem 63 dokumentů. Veškeré tyto materiály pocházejí z internetových zdrojů a jsou převážně ze stránek Národního bezpečnostního archivu Spojených států. Jedná se o materiály, které byly odtajněny teprve v průběhu nedávné doby a jsou pouze zlomkem celkového množství existujících dokumentů, z nichž většina je ještě stále držena v tajnosti. I když se jedná pouze o zlomek z celkového 10

množství, myslím si, že pro potřeby mé práce je zcela dostačující.

11

První fáze americké politiky vůči Číně Vztah USA k jihovýchodní Asii po 2. sv. v. Po konci druhé světové války považovaly Spojené státy, protože byly jednou ze světových mocností, za svou povinnost dohlédnout na budoucí územní uspořádání v poválečných oblastech. Prvořadým úkolem americké politiky však bylo nejen pomoci válkou zbídačeným státům, ale hlavně upevnit zde svou sféru vlivu. Východní a jihovýchodní Asie, kde se americká armáda vojensky rozsáhle angažovala, byla pro americkou diplomacii zároveň i velkou výzvou. Po ozbrojených konfliktech první poloviny 20. století představovala destabilizovanou, ideově různorodou a poničenou oblast, s odlišnou společenskou kulturou. Zároveň ale svou lidnatostí a zaostalostí nabízela do budoucna i rozsáhlý hospodářsky využitelný potenciál a USA stály po vyhrané válce před úkolem, zajistit si v této oblasti rozhodující slovo. Jak obtížný je to úkol, o tom se měla americká diplomacie přesvědčit v následujících letech druhé poloviny 20.století. Především jiná mentalita, zvyklosti, tradice, historické zkušenosti a jejich nepochopení byly příčinou řady neúspěchů ve snaze zajistit demokratické podmínky očekávaného hospodářského růstu. Oblast Tichého oceánu byla pro USA odjakživa velmi důležitá. Spojené státy americké zde uplatňovaly svůj vliv už od druhé poloviny devatenáctého století. Z počátku je sem táhly převážně zájmy ekonomického charakteru, ale později stále více zájmy vojenské. Druhá světová válka znamenala pro uplatňování vlivu USA v této dálnovýchodní oblasti významný zlom. Prostor pro své ekonomické cíle Amerika dostala díky tomu, že se rozpadla většina koloniálních území a bývalé evropské koloniální mocnosti byly nuceny Asii opustit. Také vliv Japonska, které až do druhé světové války zaujímalo ve východní Asii významné, především hospodářské postavení a které po válce zůstalo na straně poražených, byl velmi oslaben. Spojeným státům se tak naskytla jedinečná možnost tyto země nahradit. Nově vzniklé státy, snažící si udržet svou nezávislost, státy s přetrhaným zásobováním a ekonomickými vazbami, nabízely lákavé odbytiště a trh pro americké zboží. Své zájmy se zde USA snažily prosadit především prostřednictvím ekonomické pomoci a dodávek do jednotlivých zemí. Podmínkou této pomoci bylo přijetí amerického kapitálu místními vládami, což nebylo složité vzhledem k tomu, že sílící nacionalistické tendence ve vládnoucích kruzích těchto válkou vyčerpaných států usilovaly o zbavení se závislosti na dřívějších koloniálních mocnostech. Spojeným 12

státům se tak v poměrně krátké době podařilo vytvořit si monopol na východoasijských trzích a získat kontrolu nad tamějšími zdroji surovin. (Cesar, 1985: 67) Situace v Číně Nejvýznamnější možnosti obchodu po válce nabízela Čína 中 国 . Politika USA vyplývala především ze zájmu rozsáhlých obchodních monopolistických skupin, kterým se nepodařilo dostatečně se prosadit na evropských trzích a hledaly zde nejen nové odbytiště, ale také levnou pracovní sílu. Americká politika však vůči tomuto státu nebyla jednotná a v politických kruzích docházelo k mnoha diskuzím o tom, jakým směrem by se měly vztahy s Čínou vyvíjet. Zahraniční politika USA nemohla přehlížet zájmy nejlidnatější země asijského kontinentu a dění uvnitř této země i její těsné blízkosti. Po druhé světové válce Čína patřila mezi vítězné státy Prezident Roosevelt dokonce považoval Čínu za hlavního spojence Washingtonu v Asii, o čemž svědčí i skutečnost, že ji prosadil jako jednoho ze stálých členů Rady bezpečnosti nově vznikajícího OSN. „Jak uvádějí americké práce1 o této otázce, neočekávalo se, že by ve východní Asii mělo dojít ke konfrontaci Spojených států s komunismem. USA spíše předpokládaly pro tuto část Asie po válce značně dlouhou periodu politické lability a nejistoty, během níž by oblast pravděpodobně plnila funkci nárazníkové zóny mezi Spojenými státy a Sovětským svazem.“ (Cesar, 1985: 68). Jedním z důvodů byla také vojenská strategie, která počítala s možností vypuknutí konfliktu s komunisty na evropském kontinentu a proto vznikaly obavy, že by rozdělení vojenských sil na dvou bojištích mohlo přispět k porážce USA, které zastávaly názor o neefektivnosti tříštění vojenských sil na dvou frontách, v Evropě a Asii. V příštích pěti letech se však geopolitická situace dramaticky změnila. Důvodem byla vrcholící občanská válka v Číně 中 国 共 产 党 a vývoj událostí s ní souvisejících. Čína byla společně se SSSR považována za hlavní hrozbu americkým zájmům v oblasti, což určovalo směr politiky Bílého domu vůči ní. Amerika začala prosazovat známou politiku zadržování komunismu a počítalo se, že v případě ozbrojeného konfliktu proběhne útok zároveň na Čínskou lidovou republiku i Sovětský svaz. (Cesar, 1985: 68-71) Občanská válka v ČLR a postoj Spojených států vůči ní Čínští komunisté „bojovali s čínskými nacionalisty již od dvacátých let 20. století. Vše navenek nasvědčovalo tomu, že na konci občanské války zůstane i nadále v čele státu 1 Těmito pracemi autor myslí např. Iriye, A.: Across the Pacific. An Inner History of American East Asian Relation. New York 1967, s 265.

13

Čankajšek 蒋 介 石 , vůdce nacionalistů. Experti na zahraniční politiku a američtí vojenští velitelé však už v průběhu konfliktu podávali vládě USA zprávy, že Kuomintang (čínští nacionalisté) 中国国民党 se během války stal velmi zkorumpovaným a nemá podporu lidu. Výsledkem toho byly sílící sympatie ke komunistické straně mezi čínským obyvatelstvem, jež si Spojené státy plně uvědomovaly. Proto už v roce 1945 vidělo USA jediné východisko k zamezení sílících komunistických sympatií v Číně v ustanovení konstitučního režimu mezi Komunistickou stranou Číny a Kuomintangem. Aby Spojené státy zabránily ztrátě vlivu na tomto území, vyslal prezident Truman do ČLR 中华人民共和国 generála Marshalla, který měl pomoci uzavřít příměří mezi oběma znepřátelenými stranami. Marshallovým cílem bylo sestavení vlády fungující na principu koalice pod vedením nacionalistů, dále pak sjednocení komunistických a nacionalistických vojenských sil a jejich následné výrazné omezení. Díky osobnímu přispění generála Marshalla došlo v roce 1946 k téměř úplnému zastavení bojů. Cílem politiky USA bylo, jednak reformovat KMT a oslabit tak na jedné straně jeho moc, ale také udržet Kuomintangský režim natolik silný, aby zaručil stabilitu v celé Indočíně. Čankajšek a jeho vláda byla bohužel natolik zkorumpovaná a neochotná se podřídit, že díky její snaze prosadit si svojí vlastní cestu, veškeré americké snahy vyšly naprázdno. (Brown Tindall, 1994: 643, 644) (Fairbank, 1979: 345, 346) (Ta Jen Liu, 1992: 287) „Myslím, že nejdůležitější faktory, které zapřičinily nedávné selhání jednání jsou tyto: V Národní vládě, kterou je prakticky Kuomintang, se nachází skupina reakcionářů, kteří oponují, podle mého názoru, každé mé snaze, kterou jsem učinil, abych ovlivnil vytvoření právoplatné koaliční vlády....V této skupině se nacházejí jak armádní představitelé, tak političtí vůdci.“ (Marshall, 1947) „Upřímné snahy k dosažení dohody byly ztraceným časem a znovu se tak stalo díky extrémistickým živlům na obou stranách. Dohody dosažené na Politické poradní konferenci před lety, byly liberální, prozíravé, průkopnické a pokrokové smlouvy, které nabízely Číně základy pro mír a rekonstrukci. Nicméně nesmiřitelné skupiny uvnitř Kuomintangu, které se zajímaly jen o udržení své vlastní feudální moci v Číně, evidentně neměly skutečně v úmyslu jejich zavedení...“ (Marshall 1947) Přesto však USA nepřestaly poskytovat další a další finanční podporu rozpadajícímu se režimu a také stále doufat v zamezení komunistického vlivu a rozpínavosti.

14

Strach a obrana proti komunismu Po skončení druhé světové války začal komunistický Sovětský svaz šířit svůj vliv všemi možnými prostředky nejen do zemí osvobozených Rudou armádou, ale také do veškerého prostoru dříve ovládnutého fašistickými režimy. Americká vláda považovala tento narůstající trend za hrozbu celému svobodnému světu. Zvlášť alarmující jí připadaly tendence Ruska ohrožovat svými zásahy samostatnost Turecka a vnitřní stabilitu Řecka. Proto prezident Truman představil 12. března 1947 novou koncepci americké zahraniční politiky, která byla obsažena v jeho prohlášení kongresu známém jako [Trumanova doktrína] „Truman Doctrine“. Nová politika spočívala ve vzdorování komunismu. Truman použil příklad Turecka a Řecka jako ukázku národního ohrožení a Sovětské agrese, která je nebezpečím také pro národní bezpečnost Spojených států, jejichž zodpovědností, jako jediného státu, který je toho schopen, je pomáhat všem lidem a národům proti jakékoliv formě vnějších tlaků a útisku. (Tang Tsou, 1968: 98) „Stejně jako v případě Řecka, pokud má Turecko dostat pomoc, kterou potřebuje, Spojené státy ji musí dodat. Jsme jedinou zemí, která je schopná tuto pomoc obstarat. Jsem si plně vědom přímých následků, které se vyskytnou, pokud Spojené státy poskytnou pomoc Řecku a Turecku, a jsem povinen tyto následky s vámi teď prodiskutovat. Jeden z prvořadých cílů zahraniční politiky Spojených států je vytvoření podmínek, ve kterých budeme my a ostatní národy schopni vést způsob života zbavený nátlaku. Toto se stalo také základním problémem ve válce proti Německu a Japonsku. Našeho vítězství bylo dosaženo nad zeměmi, které usilovaly o vnucení své vůle a svého způsobu života jiným národům. Aby zajistily pokojný rozvoj národů, osvobozených od nátlaku, sehrály Spojené státy hlavní roli v založení Spojených národů, které mají umožnit trvalou svobodu a nezávislost všem svým členům. Nesmíme uskutečňovat své cíle jakýmkoliv způsobem, aniž bychom si přáli pomoci svobodným národům udržovat jejich svobodný statut a národní celistvost proti agresivním aktivitám, které se snaží nad 15

nimi vyhlásit totalitní režimy. Toto není nic víc, než jasné zjištění, že totalitní režimy se vnucují svobodným národům užitím přímé nebo nepřímé agrese a porušují základy mezinárodního míru a tudíž bezpečnosti Spojených států.” (Truman, 1947) „Věřím, že politikou Spojených států musí být podpora svobodných národů, které vzdorují pokusům o podrobení ozbrojeným menšinám nebo vnějším tlakům. Věřím, že musíme pomoci svobodným národům rozhodnout o svém osudu svým vlastním způsobem. Věřím, že naše pomoc by měla v první řadě být přes ekonomickou a finanční pomoc, která je podstatná pro ekonomickou stabilitu a řádné politické postupy.” (Truman, 1947) Na základě této nové politiky poskytly USA řecké a turecké vládě 400 miliónů dolarů, což byl ovšem jen začátek daleko rozsáhlejší ekonomické pomoci prosazované pomocí tzv. Marshallova plánu ustanoveného 6. června 1947. Politika prosazovaná Trumanovou doktrínou byla samozřejmě určena nejen pro oblast Evropy, ale také Asie. Proto byla na základě stejných principů, jaké byly uplatňovány v Turecku a Řecku, poskytnuta pomoc také čínským nacionalistům. Jak se později ukázalo, tato pomoc se však minula svým účinkem. Čína zaujímá území, počtem obyvatel i rozlohou, mnohonásobně větší, než jakákoliv jiná země a je velmi těžké ji kontrolovat. I kdyby byla finanční pomoc rozsáhlejší, stejně by nejspíš neuspěla. Od roku 1945 do roku 1949 vydaly Spojené státy na podporu nacionalistů enormní částky, pohybující se v miliardách dolarů, ale bez užitku. Komunistům v jejich boji proti Kuomintangu nahrávalo hned několik faktů. Za prvé to byla špatná taktika boje, kterou uplatňoval Čankajšek. Komunistům se tak rychle podařilo radikalizovat venkov pomocí taktiky ničení železničních a jiných dopravních cest a hledání si spojenců mezi širokými masami čínského lidu, což jim zajistil především důsledný protijaponský postoj během protijaponské války. Oproti tomu nacionalisté soustředili své síly do velkých měst, snažili se držet své pozice a čekali, až jejich protivníci udělají první krok. Druhým, neméně důležitým faktorem byla sociální situace spojená s válečnými útrapami a živelnými pohromami, jako byly povodně a tornáda, která demoralizovala 16

a vyčerpávala čínský lid. Zloba, válkou vyčerpaného obyvatelstva trpícího neustálým nárůstem cen, nedostatkem jídla a zákeřnými nemocemi, se logicky obrátila proti nacionalistické vládě, neschopné lidem pomoci a tudíž také vůči americké podpoře, kterou Spojené

státy

vládě

poskytovaly.

Občanská

válka

následně

vyvrcholila

útěkem

Kuomintangského vedení v roce 1949 na Taiwan 台 湾 岛 , který nadále spravovalo pod názvem - Čínská republika 中华民国. (Fairbank, 1979: 344, 345, 346) (Brown Tindall, 1994: 643) Bílá kniha o Číně Porážka Čankajška znamenala velkou prohru americké diplomacie. Převzetí vlády nad Čínou komunistickou stranou zničilo základy americké politiky v Asii. Čína, místo aby sloužila jako protiváha silám nepřátelským vůči USA, se najednou změnila na jednu z nich. Zahraniční výbor Kongresu byl postaven před nutnost vyjádřit se k nastalé situaci, proto zveřejnil své stanovisko, že ostrov Taiwan pozbyl pro USA veškerého významu a do budoucna se nepočítá s jeho další podporou. Toto rozhodnutí ale nikdy nevstoupilo do praxe. Pokud by se tak stalo, znamenalo by to pro kuomintangskou vládu jistý konec. Na malém, surovinově nedostatečně zásobeném ostrově, by bez podpory USA „nevydržel ani minutu“ a brzy by podlehl tlaku Národně osvobozenecké armády. V USA však nebylo jednoduché jen tak se Čankajška zbavit. Během předešlých let mu vláda pomocí cílené propagandy vybudovala pověst spasitele čínského lidu. Díky tomu mu mohla být ze strany USA mnoho let poskytovaná rozsáhlá finanční podpora. V americkém Kongresu tak nastal problém, jak vysvětlit a ospravedlnit nezdar vládní politiky v Asii. Proto vláda 6. srpna 1949 přišla s dokumentem s názvem „Vztahy USA s Čínou, se zvláštním zřetelem k období od roku 1944 do roku 1949“, známým spíše jako [Bílá kniha o Číně] „China White Paper“. Tento dokument představoval přehled americké politiky v Číně. [Bílá kniha] byla 1054 - stránkovým resumé, sestávajícím ze 409 stran historických faktů a 641 stran ukázek dokumentů, sestaveným 70 výzkumnými pracovníky státního departmentu.“ (Ta Jen Liu, 1992: 302). Zvláštní pozornost byla věnována tehdejším podmínkám v Číně a politice mezi léty 1944 až 1949. Čankajškova vláda byla prezentována jako zkorumpovaná a neschopná. 5. srpna 1949 ministr zahraničí Dean Acheson učinil k tomuto problému prohlášení. (Tang Tsou, 1968: 98) (Bakešová, 2004: 99) (Christensen, 1996: 96) (Da Jen Liu, 1992: 302) (Sergejčuk, 1975: 22-27)

17

„Důvody k porážce Čínské národní vlády... nepramení v žádné nedostatečnosti americké pomoci. Naši vojenští pozorovatelé, přítomní přímo na místě, hlásili, že Nacionalistická armáda během rozhodujícího roku 1948 neztratila jedinou bitvu kvůli nedostatku zbraní nebo munice. Skutečností je, že úpadek, který naši pozorovatelé objevili v Chongqingu2 na počátku války, fatálně oslabil vzdor Kuomintangu. Jeho velitelé se ukázali být neschopní utkat se s krizemi, kterým čelili, jejich vojenské jednotky nutně ztratily vůli bojovat a jejich vláda ztratila podporu lidu. Na druhé straně komunisté, pomocí tvrdé disciplíny a finančních zájmů, prezentovali sami sebe jako ochránce a osvoboditele lidu.“ (Acheson, 1949) „Politováníhodným a nevyhnutelným faktem je, že nepříznivý výsledek občanské války v Číně byl mimo kontrolu vlády Spojených států. Nic, co tato země udělala nebo mohla udělat v rámci rozumných hranic svých schopností, nemohlo tento výsledek změnit. Nic, co bylo touto zemí ponecháno nevykonané, k tomu nepřispělo. Byl to výsledek působení vnitřních čínských ozbrojených sil, sil, které se tato země marně snažila ovlivnit. Vítězství bylo dosaženo v rámci Číny, i když pouze vítězství kontumačního.“ (Acheson, 1949) Spojené státy se Bílou knihou pokusily svalit veškerou vinu za zhroucení Kuomintangského režimu na nacionalisty a Čankajška a odmítnout jakékoliv chyby ze své strany. Dále pak stanovily svoji další politiku vůči Číně a konec jakékoliv další podpory nacionalistům. Oficiálně ale i nadále považovaly nacionalistickou vládu za právoplatnou a odmítaly navázat jakékoliv styky s komunistickou Čínou. Na druhé straně ale nijak nespěchaly s odvoláním svých zástupců z měst obsazených národně osvobozeneckou armádou a ponechávaly si v Číně i nadále zastupitelské úřady. Zvolily politiku vyčkávání. V Achesonově srpnovém prohlášení se také praví: „Prozatím bude naše politika pokračovat v politice „otevřených dveří“, tzn., že budeme pokračovat v respektování smlouvy, našem přátelství k Číně a naší tradiční podpoře čínské nezávislosti a administrativní i územní celistvosti.“. (Acheson, 1949) . Americká politika tedy, vzhledem ke komunistickému obsazení Číny, na různých stranách podnikala několik protichůdných kroků, kterými se snažila co nejvíce prosadit své 2 Chongqing 重庆, město v provincii Sichuan 四川

18

nejlepší zájmy. Odmítala uznat komunistickou Čínu a snažila se ji izolovat tak, že prostřednictvím svých zastupitelských úřadů v různých zemích tlačila na tamější vlády k jednotnému postupu a ve zdržení se jakýchkoliv snah o uznání nové čínské vlády, vyvíjela nátlak na Velkou Británii, aby ukončila své obchodní kontakty s Čínou. Zároveň si nechávala otevřené dveře k navázání svých vlastních diplomatických i obchodních vztahů. Dále se pak distancovala od Čankajškovy vlády, ale zároveň ji považovala za jedinou právoplatnou a nepřestávala ji i nadále podporovat, protože si dobře uvědomovala strategickou důležitost Taiwanu. Vydání [Bílé knihy] vyvolalo několik reakcí. Jednak v sekcích amerického Kongresu nesouhlasících s oficiální politikou, ale také u nacionalistické vlády v Taibei 台北. Senátor v William Knowland vystoupil v kongresu s prohlášením, že americká politika v Číně a Asii vedla pouze k sovětskému ovládnutí této oblasti, což podle něj potvrzuje samotná [Bílá kniha]. Dean Acheson musel už 24. srpna přednést prohlášení na obhajobu [Bílé knihy]. Ani Kuomintang nechtěl zůstat v kritice amerického prohlášení pozadu a ihned po publikaci [Bílé knihy] chtěla čínská vláda otisknout odpověď, ve které by za poválečný vývoj v Asii učinila zodpovědné USA. Čankajšek si však plně uvědomoval závislost nacionalistů na americké podpoře, jejíž ztráta by se pro kuomintangskou vládu rovnala rozsudku smrti. Proto proti takovémuto dokumentu důsledně vystoupil a svého ministra zahraničí varoval, že takovýto krok by znamenal ztrátu amerického přátelství. (Christensen, 1996: 96) (Da Jen Liu, 1992: 302) (Sergejčuk, 1975: 27-29) Vyhlášení Čínské lidové republiky Vyhlášením Čínské lidové republiky 1. října 1949 byly USA postaveny před zásadní problém, a to sestavit a zveřejnit formální stanovisko své politiky. Hned 2. října uznal ČLR Sovětský svaz, o den později Bulharsko a Rumunsko a 4. října Československo. Proto byla od 6. do 12. října svolána přísně tajná konference týkající se vztahů USA k Číně. Konference se účastnili nejen představitelé státního departmentu, ale také zástupci z řad nejvyšších obchodních kruhů a odborníků zabývajících se Čínou. Již na zahájení jednání však bylo stanoveno, že výsledkem konference nemá být zásadní změna americké politiky, která je daná a spočívá i nadále v zadržování komunismu, což vylučuje uznání ČLR, že se neočekává její modifikace, ale pouze prodiskutování nové taktiky. Mezi jednotlivými účastníky se objevilo i několik hlasů o uznání nově vzniklého státu a to hlasů převážně mezi představiteli obchodních kruhů, kteří měli logicky snahu o zachování svých hospodářských kontaktů. Tyto 19

hlasy ale byly příliš slabé na to, aby na ně byl brán zřetel. (Fairbank, 1979: 361) (Sergejčuk, 1975: 29-33) Šest týdnů po slavnostním vyhlášení ČLR, požádala pekingská komunistická vláda o přijetí do OSN. Přijetí by ovšem znamenalo automatické vyloučení nacionalistů, kteří v té době reprezentovali Čínu v OSN a patřilo jim velmi významné postavení jako spoluzakladatelům. Požadavek ČLR však podpořili pouze SSSR, Indie a Jugoslávie, což bylo málo. Čínská lidově demokratická republika se do OSN nedostala. Takovýto spád děje se samozřejmě ani trochu nelíbil Sovětskému svazu, který na protest proti odmítnutí ČLR prohlásil, že se nebude účastnit práce OSN, dokud delegát Kuomintangu bude zasedat v Radě bezpečnosti OSN. Pro budoucnost se ukázalo, že to bylo špatné rozhodnutí. Když vypukla válka v Koreji a do Koreje vstoupili čínští komunističtí dobrovolníci, Rada bezpečnosti přijala rezoluce,v nichž Severní Korea byla označena za agresora a ČLR spoluagresora. SSSR se rozhodnutím neúčastnit se práce OSN zbavilo možnosti tyto rezoluce vetovat a ty se na dlouhou dobu staly základem, o nějž americká diplomacie mohla opírat mnohá svá rozhodnutí. Podporování Čankajška na Taiwanu Celá budoucí politika USA vůči Taiwanu od vyhlášení Čínské lidové republiky závisela na tom, jestli se Národně osvobozenecká armáda 国民革命军开, která pokračovala v osvobozování dalších území, dostane až na tento ostrov. Koncem roku 1949 už bylo jasné, že veškeré naděje na návrat KMT na pevninu se rozplynuly a jedinou možností, jak si zachovat aspoň nějaké pozice ve východní Asii je právě Taiwan a to pouze v případě, že jej udrží NOA. Americká diplomacie však musela být ve své politice opatrná, vzhledem k tomu, že ČLR začaly koncem roku 1949 a začátkem roku 1950 uznávat nejen státy socialistické soustavy, ale i země nekomunistické, jako Barma a Indie. Pro brzké navázání diplomatických kontaktů se vyslovila také Velká Británie. Postoj Anglie se pro americký politický aparát stal skutečnou hrozbou. Bylo jasné, že jakmile VB oficiálně uzná komunistickou Čínu, budou jejího příkladu následovat také další demokratické státy, což může velmi ovlivnit americkou veřejnost. Proto přišli političtí představitelé urychleně s vlastním prohlášením, předneseným prezidentem Trumanem, které bylo zveřejněno 5. ledna 1950. Prezident v něm oznámil, že se americká vláda nehodlá v žádném případě plést do konfliktu v Číně a proto nebude poskytovat Čankajškovi na Taiwanu vojenskou pomoc. Zároveň Truman oznámil, že Čankajškova vláda má dostatečné finanční prostředky k nákupu jak zbraní, tak nerostných 20

surovin potřebných k obraně Taiwanu. Americký kongres tak dal svým prohlášením celému světu najevo, že sice nehodlá nacionalisty podporovat vojensky, ale také se s nimi nehodlá rozejít a odepřít jim zaběhlou mnohaletou pomoc finanční. Mimo jiné měli političtí představitelé v úmyslu ukázat americké veřejnosti, že nehodlají ve své politice vůči Taiwanu nic měnit. Prohlášení se však minulo svým účinkem, jak na straně států, které nedbaly amerického postoje a začaly hromadně uznávat Čínskou lidovou republiku, tak na straně většiny občanů, kteří považovali další podporu Čankajškovi za nežádoucí. (Da Jen Liu, 1992: 302) (Sergejčuk, 1975: 34-38) Čankajškovská propaganda I přes odpor velké části americké veřejnosti v USA existovaly už od druhé světové války skupiny obyvatel a sdružení, které bojovaly za rozsáhlou pomoc Čankajškovi a to včetně té vojenské. U těchto skupin se Trumanovo prohlášení setkalo s odporem a kritikou. Organizace, jako Sdružení pro otázky americké politiky v Číně, Universal Trade Corporation nebo Čínská tisková služba, nejdříve pracovaly na shánění finančních prostředků od dobrovolníků. Tyto prostředky byly posílány nacionalistům na Taiwan, ale postupem času se z organizací vyčlenily větve, placené Čankajškovci, aby prosazovali přímo v americkém kongresu zákony, které by zaručovaly nacionalistům další a další finanční prostředky. Peníze amerických poplatníků tak byly v neustálém koloběhu. Americká vláda je posílala na Taiwan, odkud část z nich putovala zpět do Ameriky k financování pročankajškovských lobbistů, z nichž nejvýznamnějším byl William Goodwin. Tito pomahači k prosazování svých záměrů využívali rozličných prostředků. Jednak upláceli jednotlivé poslance, pořádali pro ně honosné večeře a setkání s nacionalistickými představiteli, ale také působili na veřejnost a snažili se jí vnutit představu, že za Čankajškovu prohru v Číně může komunistická konspirace v americké vládě. Důkazem měl být dokument vypracovaný na počátku roku 1950 v Taibei, kde jsou někteří přední představitelé americké armády a diplomacie, kteří za války působili v sídle Kuomintangu, dobře znali poměry v něm a uvědomovali si jejich bezvýchodnost, označeni za agenty komunistů. Dokument předal americkým novinářům velvyslanec čínské vlády v USA. Za agenta byl označen dokonce i profesor Harvardské univerzity John Fairbank, protože ve zprávě Kongresu napsal, že Číňané přijali komunistickou alternativu proto, že Kuomintang je zklamal, a také proto, že komunistické myšlenky lépe korespondují s tradicemi čínské kultury. I přes veškerou snahu lobbistů však Čankajškova pověst v očích americké veřejnosti upadala. Nacionalisté potřebovali najít novou oporu, kterou objevili v postavě senátora Josepha 21

McCarthyho. Ten, ve snaze proslavit své jméno a zajistit si znovuzvolení do kongresu, opět rozdmýchal teorie o komunistické konspiraci ve vládě. McCarthy svými divokými teoriemi nahrával nejen nacionalistům, ale také kongresu, který využíval jeho kampaní k zakrytí problémů zahraniční politiky, ale také k zbavení se veškerých odpůrců hlavní politické linie. Jakmile se někdo stal nepohodlným, byl označen za komunistu a z politické scény odstraněn. O několik let později, v roce 1954, došlo i na McCarthyho. V okamžiku, kdy začal být pro americkou politiku překážkou, vyslovil se proti němu i sám prezident. (Bakešová, 2004: 99, 100) (Brown Tindall, 1994: 647, 648) (Sergejčuk, 1975: 39-52) Korejská válka a změna způsobu americké pomoci Taiwanu Významnou událostí v americko-taiwanských vtazích byla situace kolem korejské války. Za druhé světové války byla Korea okupována Japonskem a po jeho porážce stála vítězná strana před obtížným úkolem vybudovat nový stát. Území bylo rozděleno mezi Sovětský svaz a USA. SSSR začal ihned budovat vládu z levicových, prosovětsky orientovaných sil a vytvářet trénovanou, výborně vybavenou armádu. Na jihu se USA naopak snažily sestavit vládu v demokratickém stylu. Rozdělení korejského území na dvě části nemělo být napořád, ale protože vládní režimy na severu a na jihu země ke konci 40. let byly naprosto opačně politicky orientované, sjednocení se stávalo stále méně pravděpodobné. V roce 1948 Koreu opustily okupační armády. Zpočátku nepřikládala americká diplomacie korejskému poloostrovu příliš velký význam a nedocenila důsledky stažení svých vojsk. To zřejmě mezi komunisty vyvolalo pocit, že Jižní Korea je zranitelná a 25.června 1950 překročili osmatřicátou rovnoběžku a vstoupili na jihokorejské území. Nicméně snaha sjednotit národ i za cenu vojenské konfrontace, existovala jak na severu tak na jihu země. Korea nepatřila mezi poražené státy a bylo jen otázkou času a příležitosti, která z korejských armád překročí demarkační linii jako první. Americký prezident Truman reagoval rázně. Byl přesvědčen, že neschopnost jednat jen povzbudí komunisty k dalším podobným akcím. Na mimořádném jednání Rady bezpečnosti OSN byla severní Korea obviněna z narušení míru a označena za agresora. Členské státy OSN byly vyzvány k pomoci zabránit agresi. Američané okamžitě vyslali do Koreje 350 000 vojáků pod velením generála MacArthura, kterého později Rada bezpečnosti OSN určila velitelem jednotných spojeneckých sil. Kuomintangu situace kolem korejské války pomohla získat ještě rozsáhlejší pomoc od USA a to už nejen ekonomickou, ale také vojenskou. Zároveň ho pomohla ochránit od 22

komunistické invaze. Všechny signály odehrávající se na čínském pobřeží totiž nasvědčovaly tomu, že se Národně osvobozenecká armáda chystá na strategicky cenném ostrově někdy v rozmezí června a srpna 1950 vylodit. Taiwan se nachází ve velmi výhodné poloze nejen ke Korejskému poloostrovu, ale také k celé východní Asii. Když v Koreji vypukla válka, stal se ostrov z hlediska své polohy pro USA velmi cenným. „Tím, že v tomto teritoriu vypukl válečný konflikt, ve kterém se angažovaly USA, změnil se Taiwan přes noc ze strategicky bezvýznamného ostrova v „nepotopitelnou letadlovou loď, … v ponorkovou základnu, ze které je americké námořnictvo schopno kontrolovat všechny přístavy od Vladivostoku po Singapur,“ jak se vyjádřil generál Mac Arthur v dopise veteránům války 29. srpna 1950.“ (Bakešová, 2004: 102). Americký prezident Truman na novou situaci reagoval ve svém prohlášení 27. června 1950, kdy řekl, že komunistická agrese se stává bezprostředním ohrožením stability v Asii a dal 7. flotile příkaz vplout do Taiwanské úžiny 台湾海峡, čímž prakticky znemožnil čínské lidové armádě přeplavit se na Taiwan, který se tak stal jedním ze základních opěrných bodů americké přítomnosti ve východoasijské oblasti. Znovunalezený vztah ke Kuomintangu znamenal přeměnu ostrova ve strategickou oblast, zajišťující rovnováhu v dané oblasti. Souběžně s novou vojenskou i diplomatickou pomocí však americký kongres podnikl i několik významných opatření, aby zamezil nacionalistům možnost, kterou Čankajšek prosazoval hned od počátku války, vylodit se na Taiwanu. USA si dobře uvědomovaly riziko tohoto kroku a takovou situaci nedopustily. Díky korejské válce se zásadně změnil i postoj USA k Číně. Jestli až doposud volil kongres politiku vyčkávání, tak listopadem 1950, kdy komunistická vojska vstoupila do Koreji, se tato politika změnila v otevřené nepřátelství. Spojené státy dokonce zvažovaly vojenský útok a bombardování čínského území za pomoci atomových zbraní, v čemž mu zabránil pouze strach z ruské intervence. Proto se USA snažilo dohodnout s ostatními státy na společném postupu proti komunismu. 1. února 1951 přijalo OSN rezoluci, ve které označilo Čínu za agresora v Koreji. S Velkou Británií se Spojené státy shodly na tom, že je třeba dosáhnout roztržky ve vztahu mezi Čínou a Ruskem a přimět Peking, aby si své přátele hledal jinde, než v Moskvě. Dále Amerika uvalila na Čínskou lidovou republiku hospodářské embargo a v dalších letech budovala kolem čínského území síť vojenských základen. Svou pozici si pojistila také několika smlouvami o vzájemné bezpečnosti a vojenské pomoci s těmito státy: v roce 1951 s Filipínami, Austrálií, Novým Zélandem a Japonskem, v roce

23

1953 po ukončení korejské války s Koreou a 2. 12. 1954 ve Washingtonu s Čínskou republikou na Taiwanu. Ještě předtím, než byla dohoda s čínskými nacionalisty podepsána, vyjádřil se k ní 1. 12. 1954 ministr zahraničí John Foster Dulles. (Bakešová, 2004: 99, 100) (Brown Tindall, 1994: 647, 648) (Sergejčuk, 1975: 60-69) „Tato smlouva bude tvořit další článek řetězu v systému kolektivní bezpečnosti založené na různých kolektivních obranných smlouvách, již uzavřených mezi Spojenými státy a dalšími zeměmi v pacifické oblasti. Společně, tato opatření poskytují základní kostru pro obranu svobodných národů západního Pacifiku proti komunistické agresi.” (Dulles, 1954a)

Změna vládnoucích politických sil v USA 4. listopadu 1952 zvítězila v amerických volbách republikánská strana. Prezidentem se stal Dwight D. Eisenhower a křeslo viceprezidenta připadlo Richardovi M. Nixonovi. Celá následující zahraniční politika až do konce 50. let byla ve znamení Johna Fostera Dullese, který se stal státním tajemníkem. Předtím, než však Dulles mohl na významný politický post dosednout, musel politik, známý svým kladným vztahem k přijetí Čínské lidové republiky do OSN, přehodnotit své názory. Pro pročankajškovské napomahače ve vládě nebyly Dullesovy názory přijatelné, tudíž mu dali najevo, že pokud nezmění zásadně svůj postoj, nebude jeho kandidatura do funkce schválena. Aby uklidnil Čankajškovy stoupence, zvolil si Dulles za svého zástupce jimi navrženého muže, silně protikomunisticky orientovaného Waltera Robertsona. S novou politickou stranou u moci byly obnoveny plány na vojenský útok na Čínu, který reálně hrozil kolem července 1953. Zamezila mu pouze ta skutečnost, že Čína upustila od sváru ohledně svých vojenských vězňů v rukách Spojených národů, u kterých původně požadovala, aby byli v případě propuštění přinuceni vrátit se zpět na komunisty kontrolované území. Příměří, které nastalo po výměně vojenských vězňů v následujících měsících, vedlo k ukončení jednoho z největších vojenských konfliktů v Asii po 2. sv. v., kterého se zúčastnily také americké vojenské jednotky. V žádném případě to ale neznamenalo konec napětí nebo stabilitu v oblasti. (Sergejčuk, 1975: 70-86) V době, kdy se republikáni v USA ujali moci, byl už v plném proudu další konflikt ve východní Asii, a to ve Vietnamu. Tyto nepokoje byly jakousi předehrou i pokračováním korejské války. Ihned po skončení 2. sv. v. vyhlásili komunisté ve Vietnamu samostatnou 24

republiku, ale Francie, pod kterou Vietnam do té doby spadal jako jedna z kolonií, se nechtěla území jen tak vzdát. Proto, když v září 1945 vyhlásili vietnamští komunisté Vietnamskou demokratickou republiku, vypukl spor, ve kterém Francie poměrně snadno získala kontrolu nad jihem země, ale sever zůstával i nadále pod dohledem komunistů. USA tehdy neposlaly do Vietnamu své vojenské jednotky, zato ale poskytovaly Francii rozsáhlou finanční pomoc, která se významně zvýšila po ukončení konfliktu v Koreji. Boje se brzy rozšířily do celé Indočíny. V lednu až únoru 1954 probíhala jednání zástupců USA, SSSR, Francie a Anglie, kde bylo ustanoveno svolání konference na 26. dubna do Ženevy, na které bude jednáno o urovnání situace v Indočíně. Bylo dohodnuto, že na konferenci budou přizváni také zástupci ČLR. Takovéto rozhodnutí se Americe samozřejmě nelíbilo, proto se snažila, jednak zabránit diplomatickou cestou jednání s komunisty, vymluvit demokratickým státům obchodování s Čínou, ale také ještě zvýšit zásobování vojenským materiálem Čankajška. Nakonec však USA s účastí kontinentální Číny souhlasily, ale považovaly za důležité sdělit, že jejich vztah ke komunistické Číně zůstává i nadále nezměněný, že ji stále považují za nepřítele a agresora a i když je přizvána k jednání o řešení situace v Indočíně, neuvažují o jejím uznání. Svůj postoj demonstrovaly prohlášením státního tajemníka 29. března 1954. „Současnou politikou Spojených států je nevyměnit plnění smluv Spojenými státy za komunistické sliby. Tato pozice Spojených států byla objasněná na nedávné Berlínské konferenci. Tady jsem, díky tomu, že jsem zůstal neoblomný, nakonec dosáhl neochotného Molotovova souhlasu, že Ženevská konference (20) nebude „konferencí Velké pětky“ a že pozvání do Ženevy a ani konání této konference, by nemělo vést domněnce, že naznačuje diplomatické uznání tam, kde už s ním nebyl dán souhlas.(21) Čínský komunistický režim byl přizván, pouze aby diskutoval o Koreji a Indočíně, ve kterých je ve skutečnosti agresivní silou, kterou nemůžeme ignorovat. Ze skutečnosti čínské přítomnosti v Ženevě od nás nevzejde žádné diplomatické uznání. V Berlíně jsem prohlásil: „Je... jednou věcí připustit si zlo jako skutečnost. A druhou věcí je zvát si ho k sobě a nazývat ho dobrem.“ (22) Toto bychom neměli činit.“ (Dulles, 1954b) 25

Ženevská konference Dohodnutá konference v Ženevě probíhala od 26. dubna do 21. července 1954. Účastnili se jí zástupci Francie, Velké Británie, USA, SSSR, Číny a představitelé Laosu, Kambodže a Severního a Jižního Vietnamu. Dohoda byla podepsána 21. 7. 1954. Bylo dohodnuto stažení Francie z Indočíny. Vietnam měl být prozatímně rozdělen a do konce roku 1955 měly proběhnout svobodné volby na jejichž základě měla být země znovu sjednocena. „Konference prohlašuje, že pokud jde o Vietnam, urovnání politických problémů, ovlivněných na základě respektu principů nezávislosti, jednoty a územní celistvosti, by mělo dovolit vietnamskému národu užívat si základních svobod, zaručených demokratickými institucemi založenými jako výsledek svobodných všeobecných voleb uskutečněných na principu tajného hlasování. Zárukou, že bylo dosaženo dostatečného pokroku k obnovení míru, a že jsou zajištěny všechny nezbytné podmínky nutné pro svobodné vyjádření národní vůle, se staly všeobecné volby, které se budou konat v červenci 1956 pod dohledem mezinárodní komise složené ze zástupců členských států Mezinárodní komise pro dohled, (8) uvedené v dohodě o zastavení nepřátelského stavu. Porady, ohledně této záležitosti, se budou konat mezi odpovědnými zástupci správy dvou zón od 20. června 1955.“ (Indochina Final Declaration of the Geneva Conference on the Problem of Restoring Peace in Indo-China, July 21, 1954, 1954) Za Spojené státy americké se konference účastnil pouze zástupce ministra zahraničí Bedell Smith a USA se nepodílely na žádných dosažených dohodách, ani na konečném společném prohlášení. Místo toho vydaly vlastní stanovisko, ve kterém prohlásily, že samy dohlédnou na svobodné volby ve Vietnamu. (Sergejčuk, 1975: 86-94) (Da Jen Liu, 1992: 349)

Ženevská jednání a začátek nového směru americké politiky vůči Číně V listopadu roku 1956 se Eisenhower stal podruhé prezidentem. Nová éra jeho vlády byla ve znamení neshod ohledně politiky vůči Číně. V 2. pol. 50. let se začaly stále častěji objevovat hlasy na přehodnocení vzájemných vztahů, které volaly zejména po uvolnění v hospodářské oblasti. Také Čína, vlivem roztržky se SSSR, ke které vedl hlavně konflikt kolem ostrovů Jinmen 金 门 a Mazu 马 祖 , ale také nesouhlas čínské strany s přítomností 26

sovětských vojsk na svém území, se stávala přístupnější a otevřenější možné komunikaci. Už od 1. srpna 1955 začalo jednání zástupců USA a Číny v Ženevě, které mělo za úkol uvolnění napětí ve východoasijské oblasti. Jednání však nemělo v žádném případě směřovat k uznání ČLR Spojenými státy, probíhalo pouze na úrovni velvyslanců a účastnili se ho americký velvyslanec v Československu U. Alexes Johnson a čínský velvyslanec v Polsku Wang Bingnan 王炳南. Bylo dohodnuto, že se v první řadě bude jednat o otázkách návratu zadržovaných civilistů obou zemí zpět do vlasti a v závislosti na výsledcích a plnění dohod pak dále bude diskutováno o bezpečnosti v taiwanské oblasti, kdy obě země budou smět použít armádu pouze k vlastní obraně. Projednávána byla také možnost přechodu jednání na úroveň ministrů zahraničí. Bohužel, kvůli průtahům propuštění amerických civilistů z Číny, snad kromě vyvolání diskuze v americkém tisku o výhodách a nevýhodách uznání ČLR, jednání nepřinesla žádné výsledky a vyzněla do ztracena zvláště poté, co byl americký velvyslanec povolán v prosinci 1957 zpět do Washingtonu, aby zde přebral novou funkci. Pokračování rozhovorů bylo svěřeno pouze nižšímu úředníkovi amerického velvyslanectví v Británii, Jacobu D. Beamovi a nová jednání byla přesunuta do Varšavy. Začala 15. září 1958 po ustání NOA v odstřelování ostrovů Jinmen a Mazu v té době kontrolovaných Kuomintangem. Toto odstřelování přivedlo USA velmi blízko na pokraj hrozícího válečného konfliktu, ke kterému však nakonec nedošlo. V tomto období pochyb o správnosti východoasijské politiky zemřel státní tajemník Dulles a na jeho místo nastoupil jiný republikán Christian Herter. Tou dobou se nejen ze strany vládní opozice, ale hlavně ze strany tisku a obchodních kruhů šířily nespokojené hlasy a volání po uvolnění obchodu s Čínou. Probíhalo tak rozsáhlé „propírání“ situace v nejrůznějších oblastech společnosti. K tomuto dění přispěl zvláště narůstající obchod ostatních zemí s ČLR. Bylo navrženo několik koncepcí vládní politiky vůči Číně. Těmito koncepcemi se zabývaly jak organizace pověřené vládou, tak řada soukromých skupin. Široká škála studií se pohybovala od těch, které se vyslovovaly pro plné uznání komunistického státu, přes pokračující politiku nepřátelství, až k různým stupňům částečného uvolnění vztahů. Fakt, že USA stále pokračovaly v rozhovorech s Čínou ve Varšavě nasvědčuje tomu, že si pravděpodobně zvolily cestu, na které si sice nechávaly otevřená vrátka k možné normalizaci vztahů, ale vesměs pokračovaly v politice izolace. (Sergejčuk, 1975: 94-118) (Da Jen Liu, 1992: 349, 366)

27

Demokraté u moci Na počátku 60. let došlo při volbách k výměně vládnoucích politických stran a k moci se dostali demokraté. Prezidentem se stal John Fitzgerald Kennedy, novým státním tajemníkem Chester Bowles. Dalo by se čekat, že s novou politickou stranou přijde i poněkud odlišný směr politiky, ale k tomu nedošlo. Politika USA vůči ČLR zůstávala i nadále ve formě zadržování komunismu. I když se vládnoucí strany obou států navenek tvářily, že jsou ochotné svou zahraniční politiku zrevidovat, ani jedna nehodlala slevit ze svých požadavků a udělat sebemenší ústupek nebo dokonce první krok. Vše se samozřejmě točilo kolem Taiwanu. Čína požadovala po USA, aby uznaly, že otázka Taiwanu je pouze vnitřní záležitostí ČLR a stáhly z něj své vojenské jednotky. Tuto situaci ovšem Spojené státy nehodlaly dopustit, protože považovaly Taiwan za natolik strategicky důležité území, že nemohly dovolit, aby byl přičleněn ke kontinentální Číně a podmínily možnost hledání nějakého východiska požadavkem na výměnu novinářů a propuštění amerických osob vězněných v ČLR. Komunistická strana 中国共产党 ovšem tento požadavek razantně odmítla, dokud USA neopustí Taiwan. Nastala tedy vlastně jakási patová situace, ze které nebylo snadného východiska. Aby si Spojené státy zajistily lepší pozici k vyjednávání, uvažovali někteří politikové dokonce o možnosti diplomatického uznání Mongolské lidové republiky. Od tohoto kroku si slibovali zajištění výhodných cest ke zdrojům informací z komunikačních kanálů mezi SSSR a čínskými komunisty. Proti tomuto uznání se však rázně postavil Čankajšek a připomněl americké vládě, že během korejské války bojovalo Mongolsko na straně nepřátelských sil. Pomocí svých stoupenců v kongresu dosáhl Čankajšek toho, že USA od záměru uznat Mongolsko upustily. Zároveň se v té době kolem roku 1962 snažil prezident Čínské republiky na Taiwanu využít probíhající kulturní revoluce 文 化 大 革 命 v ČLR a přesvědčit Spojené státy, že je ten pravý čas k tomu, vrátit se na pevninu. Spojené státy si však uvědomovaly stále ještě poměrně blízké vztahy Číny se Sovětským svazem, ale také stav veřejného mínění ve své zemi, který rozhodně nepřál, podobně jako v roce 1958 při konfliktu kolem ostrůvků v Taiwanské úžině, jakékoliv válce s Čínou. Proto zvolily velmi opatrnou politiku, aby k vylodění Čankajška na pevnině nedošlo. V listopadu 1963 byl Kennedy zavražděn a na post prezidenta Spojených států nastoupil dosavadní viceprezident Lyndon B. Johnson. Jeho politika byla víceméně pokračováním politické linie Johna F. Kennedyho, ale v některých bodech se přece jen lišila, a to v otázce války ve Vietnamu. Zatímco Kennedy těsně před svou 28

smrtí počítal s postupným stažením vojenských sil z Vietnamu, nástupem Johnsona začal počet amerických armádních složek přítomných v Asii naopak narůstat. (Sergejčuk, 1975: 119-128) V roce 1955 mělo být území tohoto státu, po konání svobodných voleb, ke kterým však nikdy nedošlo, sjednoceno. Vláda na jihu země, založená na demokratických principech, nebyla dostatečně pevná a stabilní, aby udržela jednotnou politiku. Toho samozřejmě hojně využívali komunisté na severu, kteří podporovali rozličné skupiny obyvatel bojujících proti jihovietnamskému režimu. Od září 1960 vznikaly v severní části Korejského poloostrova plány na ozbrojený konflikt na jihu. Vznikl Vietkong, armáda na osvobození jižního Vietnamu. USA se ve Vietnamu setkaly s partyzánskou taktikou boje, které nebyly schopné čelit. Díky narůstajícímu odporu proti jihovietnamskému režimu také mezi jeho obyvatelstvem a tomu, že se nepodařilo odříznout komunistům a partyzánům zásobovací cesty, Vietkong rychle postupoval a v roce 1964 měl pod kontrolou většinu jihovietnamského venkova. Americký prezident v té době velmi zarputile usiloval o razantnější zásah americké armády na pomoc jižnímu Vietnamu, ale bylo třeba zvážit, jakým způsobem by na podobnou situaci zareagovala Čína. Počátkem srpna 1964 Severokorejci údajně zaútočili na americké lodě v Tonkinském zálivu 北 部 湾 . Tento útok přiměl kongres Spojených států přijmout rezoluci, která opravňovala prezidenta k rozhodnutí o použití zbraní v případě jakéhokoliv útoku na americkou armádu. Prezident dal okamžitě rozkaz ke zvýšení počtu amerických vojenských lodí v zálivu. Amerika bedlivě sledovala, jakým způsobem se ČLR postaví k možnosti většího užití amerických sil ve Vietnamu. Její výhodou bylo, že se politická linie Pekingu 北 京 už od konce 50. let odkláněla od zbytku socialistické soustavy a hledala možnosti rozšíření kontaktů s nekomunistickou částí světa. Ke spokojenosti Spojených států vše nasvědčovalo tomu, že ČLR nepodnikne žádné odvetné kroky na pomoc severovietnamskému režimu. V říjnu 1964 Čína provedla první jaderný pokus , čímž si upevnila svou mezinárodní pozici a ani USA na tento fakt nezareagovaly nijak bouřlivě. Když pak v lednu 1965 zveřejněn rozhovor Mao Ce Donga s americkým novinářem Snowem, ve kterém dal čínský prezident jasně najevo, že se Čína nehodlá vměšovat do událostí ve Vietnamu a nepočítá s válkou s USA, pokud nebude napadeno její vlastní území, nabyla Amerika konečně jistoty, že má dveře k rozšíření svých armád ve Vietnamu otevřené. V té době už měly USA za sebou další volby, po kterých se stal opět prezidentem Lyndon Johnson. V březnu 1965 vyslaly Spojené státy do Vietnamu první bojové jednotky, aby bránily

29

zdejší americká letiště a tím došlo k masivní intervenci USA. Bylo zahájeno bombardování severního Vietnamu a počet bojových jednotek byl neustále zvyšován. Celou dobu se však Amerika neopomněla ujišťovat, jak na ten či onen krok zareaguje ČLR. Ta však nehodlala vstoupit do války se Spojenými státy a tak dávala Pentagonu najevo, že pokud se vojenské akce nedotknou přímo Číny, do konfliktu s USA nevstoupí. I přes narůstající počet amerických vojáků však USA nezaznamenávaly téměř žádné pokroky v boji za osvobození jižního Vietnamu. Mohla za to jednak už zmiňovaná taktika partyzánského boje jihovietnamských povstalců, kteří prováděli útoky na letiště a jiné objekty. Byli téměř nedostižní. Jihovietnamský režim nebyl vůči svým civilistům příliš vstřícný, proto se partyzánům úspěšně dařilo provádět svůj odboj. Spojené státy se přestaly snažit o nějaký postup a soustředily se na udržení pozic a bránění nepříteli ve vítězství. Protahující se válka se setkávala se stále větší nespokojeností Američanů, kterým se nechtělo pokládat své vlastní životy pro zemi natolik vzdálenou a neznámou. Od roku 1969 tak začalo docházet k postupnému stahování vojenských jednotek zpět do Spojených států. V roce 1973 došlo k podepsání smluv o stažení cizích vojsk z Vietnamu a v roce 1975 si severní Vietnam jižní část země podrobil. (Sergejčuk, 1975: 137-160)

30

Začátek nové politiky Spojených států Nixonova vláda Již během konfliktu ve Vietnamu se ukázalo, že díky čínskému, velmi zdrženlivému postoji k této válce, se naskýtají nové možnosti zrevidování vzájemných vztahů mezi USA a Čínou. Od roku 1966 tak americká politika začala pomalu směřovat od politiky izolace k politice zadržování. Reagovala tak zejména na ideovou roztržku mezi Čínou a Sovětským svazem, které se snažila plně využít ve svůj prospěch. Na prvním místě očekávaly USA od navázání možných kontaktů výměnu nepolitických, převážně vědeckých a publicistických sil, na druhém rozšíření obchodních vztahů a v neposlední řadě také jednání o výrobě a držení jaderných zbraní. V roce 1968 se převahu v americkém kongresu podařilo získat republikánům. Prezidentem se stal Richard Nixon, který začal pomalu budovat nový směr politiky vůči Číně. Pekingské a americké úřady se ještě v roce 1968 dohodly, že naplánují nové jednání ve Varšavě na počátek roku 1969. Předmětem setkání velvyslanců obou zemí mělo být zrevidování poštovního styku, ale také navrhovaná výměna některých osob. Bohužel však k jednání v dohodnutém termínu nedošlo, protože je čínská strana zrušila. Nejen americká, ale i světová média spekulovala o tom, že tak ČLR učinila, protože vyčkává, až si k jednání zajistí výhodnější pozici, kdy bude moci dosáhnout pro sebe přijatelných výsledků. I když k jednání tedy na počátku roku 1969 nedošlo, vztahy mezi ČLR a USA nadále směřovaly k uvolnění. Spojené státy začaly podnikat některé kroky, aby Číně ukázaly, že mají vůli a ochotu k navázání nových kontaktů a normalizaci vztahů. Proto byl například v roce 1969 povolen dovoz upomínkových předmětů americkými občany z ČLR a povoleno neomezené cestování některých osob do této země. Spojené státy se všemožně snažily přesvědčit Peking o přínosnosti dalšího jednání, takže k povolení dovozu suvenýrů koncem roku 1969 přibylo ještě povolení dovozu zboží z Číny pro vlastní potřebu a uvolnění obchodu mezi pobočkami amerických společností mimo území Spojených států a ČLR. Asi nejvýznamnějším a nejvstřícnějším krokem USA však bylo stažení amerických vojenských lodí z taiwanského přístavu. Po takovéto záplavě vstřícných impulzů čínská vláda souhlasila s novým jednáním ve Varšavě, které bylo dohodnuto na 20. ledna 1970. Jednání se uskutečnilo a hned vzápětí, 20. února následovalo další. Právě na tomto únorovém jednání byl čínským zástupcům předán dopis prezidenta Nixona, ve kterém se pravilo, že má v úmyslu vyslat do Pekingu svého 31

zástupce. Mezitím, co Spojené státy netrpělivě čekaly na odpověď z Pekingu, pokračovaly dál v politice usmiřování. A tak k rozličným uvolněním postupně přibylo ještě zrušení zákazu cest amerických občanů do Číny, povolení tankování nafty lodím, plujícím na čínské pobřeží a v neposlední řadě zrušení embarga na obchod s Čínou. V téže době, zhruba v polovině roku 1971 se Peking kladně vyjádřil k návštěvě Nixonova zmocněnce v ČLR. Prezidentovým zmocněncem se stal Henry Kissinger, který v roce 1971 uskutečnil celkem dvě návštěvy Číny. První od 9. do 11. července a druhou pak téměř v vzápětí v říjnu. V červnu, kdy Kissinger jednal s ministerským předsedou Zhou Enlaiem 周恩来, se mu dostalo oficiálního pozvání pro amerického prezidenta v ČLR a v říjnu byl pak dohodnut konkrétní termín schůzky, určený na 21. únor 1972. Ke schůzce opravdu došlo, a to od 21. do 28. února 1972. Prezident Nixon na ní jednal jednak s předsedou Komunistické strany Číny Mao Zedongem 毛泽东, ale také s Zhou Enlaiem. Obě strany se v pozdějších prohlášeních k této schůzce shodly na tom, že neočekávaly od jednaní vyřešení nějakých konkrétních otázek, ale spíše otevření cesty k nové komunikaci. (Sergejčuk, 1975: 193-221)

32

Otázka Nixonovy návštěvy Pekingu v dobových vládních dokumentech Hledání cesty k navázání kontaktů Když v roce 1968 získal prezidentské křeslo Richard Nixon, začal najednou razantně hledat prostředníka k navázání přímého jednání vysokých politických činitelů s Čínou. Podobnou snahu sice americká politická scéna již několik let vyvíjela, ale až nyní, kdy Američané poskytli ČLR řadu signálů svědčících o tom, že o bližší kontakt opravdu stojí, nabyla Čína dojmu, že souhlas s rozhovory může přinést nějaké jí vyhovující výsledky. K započetí komunikace USA hledaly různé cesty - od dalších kontaktů v Paříži, přes Holandsko nebo Rumunsko, ale jako nejperspektivnější se časem ukázala varianta kontaktovat nejvyšší čínské představitele přes Pákistán. Cílem Spojených států při prosazování jednání bylo zřejmě nejen položit základy nové komunikace s Čínou na poli veřejném, politickém i ekonomickém, k čemuž vládu americká veřejnost, ale hlavně mocné obchodní kruhy široce propojené s politickou scénou již několik let vehementně tlačily, ale také zcela jistě vytvořit nové ohnisko studené války se Sovětským svazem. Důvodem, který dal podnět k tomu, proč USA začaly vyvíjet tak neodbytnou snahu, byla zřejmě sílící roztržka ČLR a SSSR. Spojené státy americké tak pravděpodobně viděly možnost, jak si z obávaného čínského nepřítele vytvořit v konfliktu studené války tolik potřebného spojence na asijském poli. K tomuto období hledání cesty k navázání bližších kontaktů máme k dispozici čtyři dokumenty, které vnikly v rozmezí září a října 1970. První z těchto dokumentů je memorandum H. Kissingera prezidentovi Nixonovi, ze dne 12. 9. 1970. V tomto memorandu Kissinger vyjadřuje svůj názor, že budou-li nějaké kontakty s ČLR navázány, stane se tak téměř jistě přes Paříž. Aby k tomu skutečně mohlo dojít, byly už podniknuty některé kroky, kdy generál Walters zkontaktoval svou čínskou spojku v Paříži a sdělil jí, že americká vláda má pro čínské představitele důležitou zprávu. Waltersův kontakt slíbil, že vše vyřídí, ale nějakou dobu se nic nedělo, proto USA hledalo i jiné cesty. (viz příl. č. 1) Přes Paříž dále zkoušel Kissinger navázat spojení také prostřednictvím svého přítele Saintenyho a to s čínským velvyslancem Huang Zhenem 黄镇. Ale i tento kontakt se ukázal jako prozatím bezvýznamný. (viz příl. č. 2) Proto v říjnu sám prezident Nixon využije příležitosti, kdy na návštěvu USA přijede 33

pákistánský prezident Yahya a kromě toho, že se oba navzájem ujistí o vzájemném přátelství obou zemí se při rozhovoru s ním projednává také otázka Číny a pákistánský prezident je požádán, aby sdělil Pekingu, že Spojené státy chtějí vyslat do ČLR svého zástupce. (viz příl. č. 3) Stejná prosba jako v předešlých případech, a to o roli prostředníka při komunikaci s Čínou, byla přednesena ještě rumunskému prezidentovi Ceaušeskovi, který rovněž přislíbil, že bude žádost USA Pekingu tlumočit. Ale i tento komunikační kanál, jak se později ukázalo, selhal. (viz příl. č. 4) Je vidět, že Spojené státy se k navázání komunikace snažily využít všech možných způsobů. Jejich snaha však nebyla nikterak jednoduchá, vzhledem k tomu, že se rozhodly postupovat v přísné tajnosti. O krocích, které měly vést k navázání kontaktů, ve skutečnosti vědělo pouze několik osob. Prezident Nixon, Henry Kissinger a pár jejich nejbližších spolupracovníků. Nedá se tedy možná mluvit ani o snahách americké vlády, ale pouze o úzkém okruhu osob, který nicméně zcela jistě nedílnou a významnou součástí vládního aparátu byl. K utajení sloužil také fakt, že veškeré zprávy, které měly být Pekingu předány měly pouze ústní formu, čímž budily zdání jakési neoficiálnosti. I když měl například generál Walters předat čínské straně oficiální zprávu, která měla písemnou formu a byla schválená prezidentem, měl ji svému kontaktu pouze přetlumočit. Zřejmě se tak nejvyšší představitelé USA snažili vyhnout tomu, aby se jakékoliv písemné dokumenty dostaly do nepovolaných rukou a to nejen do rukou Sovětského svazu, ale také do rukou ostatních členů vlády. Všechna snaha tak směřovala k tomu, aby byla jednání utajena nejen před očima americké veřejnosti, ale i ostatních zemí. V případě kontaktu Saintenyho s čínským velvyslancem Huang Zhenem, Sainteny vyslovil názor, že kontakt musí být navázán přes spolupracovníka hovořícího čínsky, protože i tlumočník, kterého on sám musí využívat při rozhovoru s velvyslancem je jistě členem zpravodajské služby. Nixonovi spolupracovníci při snaze předat zprávu ČLR postupovali opravdu precizně. Pokoušeli se zaručit úspěšnost navázání kontaktu tím, že k tomu využívali hned několik komunikačních kanálů najednou a pečlivě zaznamenávali obsahy jednotlivých rozhovorů. Nechtěli nic ponechat náhodě. Při rozhovoru s pákistánským prezidentem memorandum obsahuje nejen záznam rozhovoru, kdy Nixon využíval jisté formy nátlaku, jejímž prostřednictvím apeloval na oddanost a loajálnost Pákistánu vůči Americe, a kdy nezapomněl připomenout ani rozsáhlou americkou ekonomickou pomoc, ale memorandum skýtá také

34

stručný popis Yahyaovy osobnosti, který mohl pomoci například při výběru vhodného amerického protějšku k dalšímu jednání. Pomoc Pákistánu První odpověď na americké podněty k diskuzi přišla od pákistánského prezidenta, který stanovisko Spojených států tlumočil čínskému ministerskému předsedovi Zhou Enlaiovi. Sdělil mu, že Spojené státy by rády začaly diskuzi na vyšší politické úrovni a uvítaly by, kdyby započetí rozhovorů předcházela reprezentativní návštěva vyslance amerického prezidenta v Číně. Zároveň prezident Yahya Zhou Enlaiovi sdělil, že by USA velmi rády prodiskutovaly všechny důležité záležitosti, včetně otázky Taiwanu. Dal najevo, že přítomnost amerických vojenských sil na tomto ostrově závisí pouze na existenci napětí v asijské oblasti a že rovnoměrně s ubýváním tohoto napětí se bude redukovat také počet amerických vojáků na taiwanských základnách. Premiér Zhou Enlai se k této nabídce vyjádřil kladně. Dal také jasně najevo, že rozhodnutí neučinil sám, ale po konzultaci a dohodě s Mao Zedongem a viceprezidentem Lin Biaem 林彪. Ve své odpovědi poslal Zhou Enlai Američanům rozhodnutí, že návštěva jejich vyslanců je přijatelná a závisí pouze na americkém postoji k otázce Taiwanu. V rozhovoru s Yahyaem se vyjádřil, že i když podobná nabídka od USA přišla v minulosti již několikrát, teprve teď se pro Čínu stala přijatelná, protože to byla žádost hlavy státu jiné hlavě státu a to prostřednictvím dalšího vysoce postaveného muže, což bylo podstatné pro její přijetí a kladnou odpověď. (viz příl. č. 6) Toto, zatím ještě neoficiální pozvání z Číny, znamenalo tolik očekávaný pokrok. Spojené státy dlouho neváhaly a po pákistánském prezidentovi ihned poslaly odpověď čínskému premiérovi. Vyjádřily se v něm, že by rády ještě před reprezentační návštěvou v Číně, uskutečnily v co možná nejbližší době předběžnou schůzku zástupců obou zemí na nějakém, oběma stranám vyhovujícím, neutrálním území, kde by byly projednány podrobnosti příjezdu americké delegace, stejně jako postoje obou zemí k závažným problémům celosvětového dění. Takovýmto neutrálním územím se podle nich mohl stát například Pákistán, přes který se až doposud odehrávala vlastně veškerá komunikace. Ve svém rozhovoru s pákistánským velvyslancem Hilalym se Kissinger zmínil, že jediná žádost Číňanů, kterou podmínili navázání kontaktu, žádost o stažení amerických vojenských sil z Taiwanu, nebude pro USA nikterak bolestivá, naopak, bude docela snadno splnitelná, protože síly přítomné na Taiwanu mají charakter pouze poradců a školitelů. (viz příl. č. 7, 8, 35

12) Na komunikaci pomocí Pákistánu navázala 11. ledna 1971 zpráva z Rumunska, které bylo, jak už bylo zmíněno dříve, podobně jako pákistánský prezident Yahya pověřeno navázáním komunikace USA s Čínou. Čínský ministerský předseda Zhou Enlai přes Rumunsko poslal obdobný vzkaz Spojeným státům, jako už dříve prostřednictvím pákistánského prezidenta, a to, že navázání kontaktů nic nebrání, pokud je USA ochotné uspořádat otázku Taiwanu a nabídnout Číně uspokojivé řešení. Tento vzkaz přinesl Spojeným státům hned několik důležitých signálů. Jednak zpráva odpovídala už dříve obdrženému vzkazu z Pákistánu a tím potvrzovala skutečnou ochotu Číny započít jednání podmíněné pouze řešením taiwanské krize, ale také naznačovala, že ani konflikt ve Vietnamu není překážkou k navázání vztahů. (viz příl. č. 9, 10) Po této rychlé výměně zpráv, která proběhla do ledna 1971, započatá komunikace na několik měsíců utichla, protože Čína neodpovídala. Aby americký prezident urychlil postup v dalším jednání, poskytl Číňanům v druhé polovině dubna několik vstřícných signálů. 14. dubna 1971 vydal prohlášení, ve kterém zrušil řadu omezení americko-čínského obchodu a tím se snažil připravit Číňanům vhodnou půdu. Povolil například udělování víz čínským občanům cestujícím do USA, obchodování ČLR v dolarech, poskytování paliva některým čínským lodím, převoz čínského zboží americkými dopravci mimo čínské přístavy, kotvení lodí patřících americkým společnostem, ale neplujících pod americkou vlajkou v čínských přístavech a dovoz některého nestrategického zboží do Číny. (viz příl. č. 13) Prezident Nixon doufal, že těmito uvolněními v oblasti obchodu a cestování poskytne ČLR vhodnou příležitost znovu jej kontaktovat. Aby jim dal ještě zjevnější signál, že očekává jejich zprávu, 16. dubna 1971 v rozhovoru pro tisk prohlásil, že od začátku, cílem jeho politiky bylo dostat Čínu z izolace. Zmínil se také, že USA teď podnikly řadu vstřícných kroků a „míč je teď na čínské straně“. Čeká se pouze na reakci Pekingu. Pozornost Číňanů v rozhovoru zcela jistě upoutala část, ve které prezident projevil přání navštívit Čínu a řekl, že je čas na změnu politiky vůči ní a na její následné uznání. Tím vyjádřil názor, který žádný z jeho předchůdců nepronesl a pravděpodobně právě to byl důvod, proč se věci „daly do pohybu“. (viz příl. č. 14) Dohoda o návštěvě Pekingu Pro jistotu, kdyby veškeré signály selhaly, začala se ještě znovu sondovat možnost navázat spojení pomocí pařížského velvyslanectví. K tomuto kontaktu však nakonec, i když 36

už bylo vše připraveno a instrukce vydány, nedošlo, protože zřejmě v reakci na dubnové kroky a prohlášení amerického prezidenta, přišlo z Číny 21. dubna 1971 oficiální pozvání k návštěvě Pekingu. Nixon se tedy nemýlil. Kroky, které podnikl, zabraly. Pozvání se dostalo k doktoru Kissingerovi přes pákistánského prezidenta, který měl za úkol Zhou Enlaiův dopis doslovně tlumočit. Pozvání se týkalo některého vysoce postaveného amerického politika, Zhou Enlai v něm navrhoval H. Kissingera, nebo dokonce samotného prezidenta. Spojené státy se touto zprávou konečně dočkaly tak dlouho očekávaného okamžiku, o který už několik let usilovala Nixonova vláda. Zhou Enlaiova odpověď položila základy přípravě Kissingerovy návštěvy Číny. (viz příl. č. 15, 16) Zpočátku nebylo jasné, kdo by měl být vhodným americkým kandidátem pro setkání. Jak dokazuje rozhovor prezidenta s Kissingerem z 27. dubna, kdy jim byla Zhou Enlaiova zpráva doručena, v úvahu připadalo hned několik osob. Mezi jmény vhodných kandidátů se objevili lidé, jako například Rockefeller, Bush nebo Nelson, ale ani jedna z těchto osob se nezdála být plně vyhovující. Na téže schůzce obou amerických velikánů bylo také dohodnuto, které informace budou poskytnuty veřejnosti. Jak se dalo čekat, prezident nepovažoval za vhodné, jakkoliv se o čínské nabídce zmiňovat. (viz příl. č. 17) Při rozhovoru pro americký tisk o dva dny později se Nixon zachoval přesně podle toho, co bylo při rozhovoru s Kissingerem dohodnuto. Otázky týkající se budoucího postupu vůči Číně nekomentoval, řekl pouze, že je předčasné spekulovat o budoucím postupu a ihned, jak bude o něčem rozhodnuto, vydá o tom patřičné prohlášení. (viz příl. č. 18) Americká veřejnost ale nebyla jediná, před kterou se úzký kruh do věci zasvěcených politiků rozhodl navázání kontaktu utajit. Čínské vládě bylo doporučeno, aby do doby, než budou dohodnuty detaily, nejednala s žádnými jinými americkými politiky, jelikož by to mohlo celou věc velmi zpomalit. Prezident Yahya Khan souhlasil, že bude tento návrh na omezení komunikace s jinými, než už zasvěcenými osobami, prezentovat jako svůj vlastní názor na věc. (viz příl. č. 20) Příprava Kissingerovy návštěvy Prezidentovým zmocněncem pro předběžné setkání s Číňany byl nakonec zvolen Henry Kissinger, jehož schůzka s čínským zástupcem se začala pomalu připravovat. Po poradě s velvyslancem v Pákistánu Farlandem, dospěl Kissinger k názoru, který prezentoval svému prezidentovi, že by bylo nejlepší, kdyby se připravované setkání konalo někde na jihočínském území, snadno dosažitelném z pákistánských hranic. Jako zástěrky k utajení 37

schůzky mělo být použito pozvání prezidenta Yahya k návštěvě Pákistánu. K utajení skutečného důvodu Kissingerovy cesty měl posloužit i způsob dopravy do Číny. K cestě do Pákistánu mělo být použito velké letadlo, které by po dobu údajného Kissingerova pobytu u prezidenta Yahya mělo být ponecháno pod veřejným dohledem na letišti, zatímco do Číny by americký vyslanec odletěl v menším letadle obsluhovaném pákistánským personálem. Farlandovi, který byl velvyslancem v Pákistánu, bylo svěřeno vypracování scénáře a podrobností chystané návštěvy Pákistánu i kontaktu s čínskou stranou. Pákistán, ale hlavně jeho prezident, se v připravovaném setkání stal důležitým spolupracovníkem a jediným spojením. (viz příl. č. 21) 21. dubna 1971 obdržel prezident Nixon zprávu čínského premiéra, že je zván k návštěvě Pekingu. Na předešlý Kissingerův návrh americký prezident Zhou Enlaiovi sdělil, že je ochoten k oficiální návštěvě, která je nezbytná k normalizaci vzájemných vztahů a navrhl, aby podrobnosti příjezdu, včetně konkrétního data, předpokládaných otázek ke vzájemné diskuzi i veškerých jiných záležitostí týkajících se cesty, byly probrány na oné předběžné, tajné schůzce mezi prezidentovým asistentem pro záležitosti národní bezpečnosti H. Kissingerem a Zhou Enlaiem nebo jiným vysoce postaveným čínským politikem. Zároveň se Nixon vyjádřil, že je nutné, aby mezi jeho návštěvou Číny a Kissingerovým tajným setkáním proběhla ještě jedna oficiální cesta amerického zástupce do Pekingu, jejíž podrobnosti opět dohodne Kissinger. Na závěr Nixon zdůraznil, že je nutné připravované setkání udržet v přísném utajení, zřejmě proto, aby se o něm příliš brzy nedozvěděl Sovětský svaz, který by tak měl možnost ještě Čínu nějakým způsobem ovlivnit, aby připravovanou schůzku odvolala. (viz příl. č. 22) Chystanou návštěvu však mohla ohrozit ještě jedna událost a to dohoda Spojených států amerických se Sovětským svazem o vojenské výzbroji, o níž informoval Nixon ve svém prohlášení 20. května 1971. Americká vláda považovala za nutné předejít nedorozumění a Peking udržet v klidu, proto mu bylo opět prostřednictvím Pákistánu, přes který stále probíhal veškerý kontakt s ČLR, urychleně zasláno vysvětlení, že USA by v žádném případě neuzavřelo jakoukoliv dohodu, která by byla namířená proti Čínské lidově demokratické republice a že pokud by měla čínská vláda nějaké otázky k podepsané smlouvě, H. Kissinger je připravený vše objasnit během připravované návštěvy. (viz příl. č. 23) 29. května 1971 přišla z Číny odpověď, která obavy, že by tajný mítink mohl být ohrožen, rozptýlila. Premiér Zhou Enlai zaslal rozsáhlou odpověď pákistánskému

38

prezidentovi Yahya Khanovi, ve které vyjádřil potěšení z chystané návštěvy amerického prezidenta i doktora Kissingera. Zhou Enlai znovu zdůraznil, že při Nixonově návštěvě je třeba probrat hlavně problém Taiwanu. Dále se pak dopis věnoval hlavně podrobnostem tajné schůzky s Kissingerem. Bylo stanoveno datum v rozmezí 15. až 20. června, konkrétní místo konání, kterým se měl stát Peking a v neposlední řadě také podrobnosti dopravy. Čínský premiér navrhoval, aby byl použit pákistánský boing nebo, pokud by to bylo přijatelnější, mohlo by být pro Kissingera posláno speciální letadlo, které by ho dopravilo z Islámábádu na uzavřené pekingské letiště. Dojednání dalších podrobností mělo být ponecháno Yahya Khanovi a čínskému velvyslanci v Pákistánu. (viz příl. č. 25) Tato odpověď byla předána americké straně a naznačovala, že hlavním zájmem ČLR vždy byl a zůstává Taiwan. Pákistánský prezident k odpovědi připojil ještě několik vlastních poznámek o dojednaných podrobnostech. Kissinger měl přiletět do Islámábádu, strávit jeden den s tamním prezidentem a poté být potají dopraven pákistánským letadlem do Pekingu. Yahya Kissingerovi také nabídl, že pokud by si to přál, může mu jako doprovod poskytnout jednoho vysoce postaveného Pákistánce, čímž by Yahya dostal svého člověka přímo do centra dění. Pro Pákistán bylo velmi výhodné, že se v této situaci stal jediným prostředníkem. Dostával už několik let od USA rozsáhlou pomoc a stát se spolupracovníkem při vyjednávání, znamenalo, že se může Spojeným státům zavděčit a zajistit si tak velmi důležité postavení, stejně jako přísun dalších, natolik důležitých finančních prostředků. (viz příl. č. 26) 4. června poslal prezident Nixon Pekingu odpověď potvrzující Kissingerovu návštěvu. Dopis se samozřejmě neobešel bez potřebných zdvořilostních a děkovných frází. Nixon oznámil, že doktor Kissinger, se čtyřčlenným doprovodem, přiletí do Číny pákistánským boingem, a to pokud možno 9. července a zdrží se dva dny, tedy do 11. července. Dále se v dopise pravilo, že je prezidentův zmocněnec kompetentní projednat veškeré záležitosti, na kterých má čínská strana zájem, a také veškeré detaily Nixonovy pozdější návštěvy. (viz příl. č. 27) Číňané se změnou data souhlasili, čímž se všechny záležitosti pokládaly za dohodnuté. Kissingerovým úkolem bylo pouze dopravit se pod vhodnou záminkou do Islámábádu. Ostatní záležitosti a podrobnosti cesty byly ponechány na starost k vyřízení pákistánskému prezidentovi. (viz příl. č. 28) Jakmile tajná návštěva nabyla reálných obrysů, rozhodl Kissinger, z důvodu urychlení administrativních procedur, vynechat z jednání pákistánského velvyslance Hilalyho, jenž měl

39

však zůstat i v budoucnu plně informován, a jednat dále už jen prostřednictvím vlastního velvyslance v Islámábádu, Farlanda, přímo s pákistánskou vládou. Farland dostal ihned za úkol zjistit podrobnosti rozvrhu návštěvy, ale také kolik osob z pákistánské vlády je s připravovanou situací obeznámeno. (viz příl. č. 29, 30) Brzy poté už byla naplánována záminka cesty, kterou se stala okružní cesta po Asii a stanoven přesný itinerář pobytu v Pákistánu. Ještě 1. června se pak prezident sešel s doktorem Kissingerem, aby projednali, do jaké míry budou jednotlivá témata při americkočínském setkání projednávána a jaké bude americké stanovisko k jednotlivým problémům. Kissinger měl v plánu dosáhnout během návštěvy několika změn, jako byly: symbolický dovoz amerického obilí do Číny, zpečetění jednání na nejvyšší úrovni v Londýně, který svou rozlohou odpovídal všem bezpečnostním požadavkům, založení horké linky, podobně jako s Moskvou, mezi Washingtonem a Pekingem a dosažení nějaké dohody pro případ, že by náhodou došlo k atomové válce. Pro prosazování svých cílů měl, podle instrukcí prezidenta, Kissinger apelovat na tři případné hrozby pro Čínu. Jednak to byl strach ze Sovětského svazu, který měl na čínských hranicích řadu vojenských základen, dále pak nejasnost dalších kroků amerického prezidenta ve Vietnamské válce, ale také možná hrozba ze strany Japonska, které by v případě, že by USA ukončily svůj dohled nad touto zemí, mělo dostatečný potenciál k tomu, aby obnovilo svou útočnost a stalo se nebezpečí pro celou Asii. (viz příl. č. 31, 32) Tajná návštěva doktora Kissingera v Pekingu 9. června 1971 konečně nadešel tak dlouho očekávaný den a Henry Kissinger přicestoval do Pekingu. Byl přijat čínskou delegací v čele s Zhou Enlaiem. Oba státníci si vyměnili úvodní uvítací fráze a jeden po druhém nastínili témata, která by během Kissingerovy návštěvy rádi probrali. Shodli se na tom, že jejich úkolem není přinést nějaká konkrétní řešení, ale spíše stanovit základní otázky, kterými je potřeba se zabývat při dalších setkáních a zjistit stanovisko druhé strany k daným tématům. Kissinger předem ubezpečil čínské zástupce, že cílem politiky USA do budoucna je, nikterak Čínskou lidovou republiku neomezovat, že ji Spojené státy chápou jako rovnocenného partnera, jehož názorům je třeba věnovat plnou pozornost. Prohlásil, že USA nepodniknou žádné kroky, které by byly jakýmkoliv způsobem namířené proti ČLR, ani žádné jiné kroky, které by se jí mohly týkat, bez předešlé porady s Pekingem. Premiér Zhou Enlai na oplátku řekl, že Čína chápe, že za okolnosti, které dříve obě země rozdělovaly, vláda prezidenta Nixona nemůže a nemá s nimi nic společného. Je to dědictví dřívějších politiků, se kterým se USA musí nyní vypořádat. 40

Zároveň čínský premiér vyjádřil přesvědčení, že pevně věří, že jednání s Kissingerem je počátkem zcela nové spolupráce, která bude úspěšně pokračovat i nadále, a že je konečně možné dosáhnout konkrétních výsledků. Proč k tomu nedošlo již dříve vysvětlil tak, že teprve nyní, na rozdíl od Ženevských a Varšavských jednání, jsou USA ochotny zabývat se nejpalčivějšími záležitostmi a ne řešit nejdříve zcela podřadné maličkosti. A jedině započetím dialogu a nalezením východiska z problémů, které nejvíce rozdělují obě země, lze dosáhnout pokroku. Jak se dalo očekávat, jako první přišla na řadu k jednání záležitost Taiwanu, na které čínské straně přirozeně nejvíce záleželo a jejímž projednáváním a řešením bylo setkání podmíněno. Stanovisko ČLR bylo přirozeně stejné, jako už řadu let a to, že ostrov Taiwan je neoddělitelnou součástí území Čínské lidové republiky a pokud USA budou hovořit o uznání ČLR, musí ji uznat jako celek, tedy i s Taiwanem. Samozřejmě je nutné, aby Spojené státy, jak Kissinger naznačoval při rozhovorech s Pákistánci, stáhly do určité, pevně stanovené doby své vojenské jednotky z tohoto ostrova. Henry Kissinger se samozřejmě nechtěl pouštět do nějakých prohlášení na toto téma. Neměl k tomu ani souhlas prezidenta. Dokud nebyly vztahy s ČLR zcela urovnány, zůstával Taiwan i nadále významným strategickým bodem, jenž bylo třeba si udržet. Proto Kissinger řekl pouze, že směr politiky USA směřuje ke stažení vojenských sil z Taiwanu, že jejich počet je i v současné době redukován, a že USA nehodlají v žádném případě prosazovat politiku dvou Čín. O nějakém pevně stanoveném datu odsunu však nebyla ani zmínka. Premiérovi Zhou Enlaiovi prozatím takovéto konstatování stačilo, projevil však ještě obavu, aby Spojené státy nepodporovaly separatistické hnutí na ostrově. Je samozřejmé, že Kissinger nevyslovil k této otázce žádné konkrétní prohlášení, na které by se Čína mohla později odkazovat. Neměl k tomu ani prezidentovo povolení. Přesně podle dohody s Nixonem, byly jeho odpovědi vyhýbavé a nekonkrétní. Bylo třeba, ponechat si „otevřená zadní vrátka“. Většinu času jednání zabral fakt, že se oba hlavní politici domlouvali, jakým způsobem vlastně jednání povedou, kterak budou odpovídat na otázky druhé strany a jak se vlastně budou navzájem oslovovat. Zbytek večerního setkání se už soustředil pouze na otázku Indočíny, na kterou zástupci obou zemí nemohli najít společnou řeč. Kissinger prezentoval záměr stažení amerických vojenských sil z Vietnamu, ale ponechání si zde, na nějakou přechodnou dobu, tým amerických poradců. S tímto záměrem Zhou Enlai zásadně nesouhlasil, proto diskuze na toto

41

téma pokračovala až do pozdních večerních hodin. Zhou Enlai za čínskou vládu tvrdil, že je důležité stáhnout z Vietnamu veškeré síly, včetně poradců a nechat obyvatele těchto zemí, ať si sami rozhodnou o svém osudu. Čína nemá tendence stát se supervelmocí a nepovažuje za správné, jakýmkoliv způsobem zasahovat do záležitostí jiných států. A to stejné požaduje i od ostatních zemí. Proto záměr USA ponechat ve Vietnamu poradce, a to i když jen na přechodnou dobu, nebo tam dokonce poslat opět vojsko, pokud by nedošlo k nastolení míru, je zcela v rozporu s čínskou politickou ideologií. Kissinger obhajoval přítomnost Američanů v zahraničí, jako následek historických událostí, kterými byly Spojené státy k tomuto kroku dohnány. Do druhé světové války považovaly za důležité nevměšovat se do cizích záležitostí, ale nestabilita, která po tomto rozsáhlém konfliktu nastala jak v Evropě, tak v Asii je donutila svůj postoj změnit a v rámci udržení míru zasáhnout. I když nyní se tento krok může zdát jako chybný, je třeba vzít v úvahu historické souvislosti. Co se týká Indočíny a Vietnamu, nebylo možné dosáhnout jakéhokoliv náznaku schody k budoucímu řešení a problém byl rozšířen na oblast celé Asie. Zhou Enlai kritizoval americkou přítomnost i v jiných asijských státech a na historických příkladech dokazoval mylnost takovéhoto jednání. Jakési shody bylo dosaženo až v otázce Japonska, kdy Zhou Enlai souhlasil, že americká přítomnost v zemi brání obnovení rozpínavých snah tohoto státu. Další jednání v této věci, vzhledem k tomu, že se čas už nachýlil, bylo odloženo do druhého dne. Když v poledne rozhovory znovu započaly, pokračovaly v podobném duchu jako předešlého dne. Projednávaly se nejen témata předcházejícího večera, ale hlavně otázka Nixonovy návštěvy. Časový rámec, ve kterém by měl do Číny dorazit, počet členů jeho doprovodu, množství amerických novinářů, kteří by měli dostat povolení k cestě do ČLR. Jednání s přestávkami pokračovala pozdě do noci. Musela se prozkoumat nejen vzájemná stanoviska, ale také dohodnout veškerá agenda, včetně přesného času Kissingerova odjezdu. Druhý den ráno pak byla většina času věnována už jen sestavování výsledného komuniké a ostatním administrativním záležitostem. Schůzka obou státníků nepřinesla téměř žádné konkrétní výsledky, ale jedna věc se Spojeným státům přesto podařila. Bylo ujednáno otevření nového komunikačního kanálu v Paříži. (viz příl. č. 33-37) Po Kissingerově návratu byla podána podrobná zpráva prezidentu Nixonovi a ten reagoval slovy, že je třeba vztahy s Čínou, jakožto třetí velmocí řešit, protože i když momentálně nemají vojenský potenciál, v budoucnu ho zcela jistě mít budou a napjaté vztahy s nimi by se mohly pro USA stát velmi nebezpečnými. Je tedy důležité dostat tuto mocnost pod kontrolu a učinit tak svět bezpečnějším. Nixon toto prohlášení učinil navzdory tomu, že

42

se Zhou Enlai po celou dobu tajné návštěvy snažil Kissingera přesvědčit, že i když Čína tvoří významnou část veškerého obyvatelstva zeměkoule, nemá v žádném případě v úmyslu stát se světovou velmocí a ani se za jednu z nich nepovažuje. Řekl, že ČLR nemá jakékoliv snahy následovat příkladu Spojených států a Sovětského svazu, kteří mají se svou nadřazenou pozicí ve světě řadu problémů. Zhou Enlai tvrdil, že právě kvůli velkému počtu obyvatel má Čína dostatek problémů sama se sebou a tudíž se nehodlá „plést“ do záležitostí jiných států. (viz příl. č. 38, 39) Kissinger návštěvu komentoval vcelku pozitivně. Podle jeho názoru, i když Čína v zásadě trvá na svých stanoviscích, on se domnívá, že je ochotná slevit a ustoupit v určitých detailech. Ani pro ni, ani pro Spojené státy nebylo setkání snadné a to je třeba brát v úvahu. Číňané na Kissingera, na rozdíl od neústupných Rusů, působili vcelku pozitivním dojmem. I když jsou podle něj vedeni hlubokou ideologií, jsou to velmi vstřícní a pohostinní lidé. Obzvlášť kladně na něj zapůsobil hlavně Zhou Enlai. Prohlásil o něm, že je to jeden z nejúchvatnějších a nejvzdělanějších lidí a politiků, se kterými se v životě setkal, politik oplývající obrovským přehledem a informovaností. (viz příl. č. 40) Návštěva byla skončena, první důležitý krok k urovnání vztahů podniknut, ale před USA, stejně jako před ČLR, nyní vyvstával další problém. Spojené státy budou muset svůj krok obhájit před spřátelenými zeměmi, stejně jako před nepřáteli a objasnit cíle své budoucí politiky. Jak se dalo předpokládat, USA nečekaly na první reakce dlouho. Téměř ihned o sobě dalo vědět Japonsko. Po vydání prohlášení o konané Kislingerově návštěvě a Nixonově pozvání do Pekingu přišla reakce z Tokija. Japonsko bylo samozřejmě znepokojeno novým stavem situace a pohrozilo USA, že v případě americko-čínského sblížení už nebude nutná americká vojenská přítomnost na ostrově Okinawa a Japonsko bude požadovat stažení vojáků. (viz příl. č. 41) Ohlasy na Kissingerovu tajnou návštěvu Na Kissingerovu návštěvu v polovině srpna navázaly rozhovory v Paříži, kde se Kissinger setkal s čínským velvyslancem Huang Zhenem. USA využívalo tento nový komunikační kanál nejen k domlouvání Kissingerova a Nixonova příjezdu do Pekingu, ale také k informování Číňanů o svých chystaných krocích v zahraniční politice. Co se týká Nixonovy návštěvy, byla stanovena dvě případná data příjezdu. Jedno na leden, druhé na březen 1972. Spojené státy dávaly přednost prvnímu termínu, ale konečný výběr byl ponechán na Pekingu. Pro případ, že by bylo v nějaké situaci nezbytně nutné 43

okamžitě se kontaktovat a dohodnout některé záležitosti osobně, poslal Kissinger Zhou Enlaiovi dopis, se seznamem telefonních čísel, na kterých je on sám vždy k zastižení. Kissinger považoval za velmi důležité, informovat čínského velvyslance o krocích, které USA podnikají ve vztazích se Sovětským svazem. Podle něj mohly kontakty s Čínou ohrozit zprávy o tom, že se Nixon chystá do Moskvy. Proto Huang Zhena ujistil, že návštěva ruského hlavního města se v žádném případě neuskuteční před cestou do Číny a že Spojené státy rozumí taktice Moskvy, vyšachovat ČLR ze světového dění a zajistit si vlastní smlouvy s USA tím, že se snaží Washington přesvědčit, že můžou nabídnout daleko víc, než Číňané. Kissinger prohlásil, že něco takového v žádném případě nedovolí a Peking bude i nadále o situaci plně informován. (viz příl. č. 42, 43, 44) V době, kdy Spojené státy jednaly s Čínou a připravovaly Nixonovu návštěvu, musely řešit řadu problémů. Jednak uklidňovat státy jako Rusko a Japonsko zneklidněné možností normalizace vztahů s Pekingem, ale také zaujmout stanovisko k problému vstupu ČLR do organizace Spojených národů. USA samy navrhly, aby se otázka přijetí Číny znovu projednávala. V rozporu s tím, sdělily Zhou Enlaiovi, že si nepřejí dvě Číny, chtěly zachovat i členství Taiwanu. Tím by však daly naprosto jasně najevo, že že Taiwan a kontinentální Čínu považují za dvě samostatné území. Tato situace mohla rodící se vztahy s Čínou ohrozit, ale přesto se Spojené státy rozhodly pokračovat tímto způsobem. Oprávněně ještě považovaly vztahy s ČLR za příliš nejisté a uvědomovaly si strategicky velmi důležitou polohu ostrova, na který si Číňané činili nárok. Situace se jim však vymkla z rukou. Mimo jejich očekávání, získalo přijetí ČLR do Spojených národů větší podporu, než předpokládaly. ČLR byla přijata, ale Taiwan navzdory jejich snaze vyloučen. (viz příl. č. 45) Kissingerova říjnová návštěva Číny 20. října 1971 přiletěl Kissinger znovu na návštěvu Pekingu. Tentokrát to nebyla cesta tajná, ale zcela veřejná. Kissinger se zde opět setkal s Zhou Enlaiem. USA si od diplomatické cesty slibovalo hlavně dosažení dohody s Čínou a tím vytvoření účinné protiváhy Sovětskému svazu, dále pak omezení čínských aktivit v Asii a pomoc při udržování klidu a redukci napětí v Indočíně. Projednávala se stejná témata jako na předešlé tajné návštěvě. Hlavní část rozhovorů zabralo plánování chystané oficiální Nixonovy návštěvy Číny. Projednávání otázek Taiwanu, Japonska, Indočíny a dalších, nepřineslo vcelku žádné nové výsledky. Stanoviska obou zemí byla ujasněna už při prvním Kissingerově pobytu v Pekingu, a tak se teď už jen znovu a znovu rozebíraly jednotlivé postoje. Kissinger se snažil 44

přesvědčit Zhou Enlaie, že by nebylo v zájmu Číny, Spojené státy příliš tlačit k nějakému konkrétnímu řešení, že současným úkolem je pouze nastolit politické trendy do budoucna, protože jinak by se situace na americké vnitřní politické scéně mohla velmi zkomplikovat a političtí odpůrci toho využít ke zhacení Nixonovy normalizační politiky vůči Číně. Co se týká prezidentovy návštěvy, bylo během rozhovorů stanoveno konkrétní datum jejího konání, a to na 21. února 1972, s trváním po dobu sedmi dnů. Zástupci obou států také dospěli k dohodě, že po celou dobu setkání nebudou podávány žádné informace tisku a otázku bezpečnosti si vezme na starost převážně čínská strana. Ohledně této Nixonovy cesty, byl Kissinger přesvědčen, že ČLR nebude dělat problémy, protože návštěva amerického prezidenta je pro ně stejně tak nutná a žádoucí jako pro Američany. Při projednávání otázek kolem Taiwanu se jednání dostalo téměř ke slepému bodu. Kissinger si byl vědom, že na vyřešení této otázky budou záviset veškeré další vztahy. Když však narazili na požadavek stažení amerických sil z tohoto ostrova, což byla čínská podmínka k nastolení diplomatických vztahů, prohlásil prezidentův asistent pro záležitosti národní bezpečnosti, že to nebude možné, pokud nebude navázána vzájemná spolupráce. Spojené státy si byly vědomy, že jednání o tomto konfliktním bodu dříve nebo později rozhodne, jestli se nové kontakty s pevninskou Čínou podaří navázat a že pokud bude USA o novou spolupráci stát, bude muset nakonec se stažením vojenských sil z Taiwanu souhlasit. Cílem politiky Spojených států však bylo, odsunout tento nevyhnutelný moment co nejdále. Také otázce Indočíny, která byla pro Číňany rovněž velmi palčivá, protože se týkala jejich těsného sousedství stejně jako s nimi spřátelených zemí, se věnovala velká pozornost. ČLR dávala jasně najevo, že pokud si ohledně Taiwanu mohou dovolit nějakou shovívavost, protože je to věc, která se dotýká pouze jejich země osobně, co se týče Indočíny a Vietnamu, požadují rychlé řešení. V tomto směru byly USA schopné čínskému požadavku vyhovět, protože pokud odmítaly stáhnout své jednotky z Taiwanu, bylo to z důvodu vlastní národní bezpečnosti a obrany státu. Co se však týká Vietnamu, bylo i v zájmu Nixonovy vlády, tento občany nepodporovaný, či spíše zavrhovaný konflikt, který si žádal nemalé finanční náklady, v co možná nejkratší době ukončit. Kissinger se v Pekingu setkal s řadou obtíží. Hlavní záměr Spojených států, a to dosáhnout vzájemných pravidelných styků na poli výměny diplomatických zastupitelství a obchodních kontaktů, byl Číňany rázně odmítnut. Okolnost, že možné přátelštější vztahy a nálady vůči USA jsou teprve na začátku a rodí se jen velmi pomalu, dokázala americké

45

delegaci i zkušenost z hotelu, ve kterém byli ubytovaní. Nejen po cestě z letiště, ale také ve svých pokojích narazili totiž na řadu cedulí s protiamerickými slogany. Čínští občané byli po mnoho let vychováváni k otevřenému nepřátelství proti Američanům a změnit tuto situaci a navázat normální vztahy, ať na poli vědeckém, kulturním, obchodním nebo politickém, nebyl nikterak snadný úkol, jehož splnění ovšem bylo nezbytné a podstatné k zajištění větší stability ve světě a tím snížení nebezpečí možného konfliktu. (viz příl. č. 46-57) Americko-čínské vztahy v průběhu indicko-pákistánského konfliktu3 V době, kdy se připravovala Nixonova návštěva v Číně, vykrystalizoval hraniční spor mezi Indií a Pákistánem. Spojené státy považovaly tento konflikt za provokaci Sovětského svazu, který se tak snažil zabránit americko-čínskému sblížení. Indie, podporovaná dodávkami vojenského vybavení i finančních prostředků ze SSSR, vtrhla se svými vojsky do Kašmíru a zabrala část pákistánského území. USA chápalo tento krok jako snahu okleštit Čínu a vytvořit kolem ní silný socialistický blok. Proto bylo podle nich nutné, vzhledem ke snaze o spřátelení, dohodnout se s ČLR na společném postoji. Z tohoto důvodu byly svolány dvě schůzky s čínskými zástupci do New Yorku. Jako hlavní představitel čínské strany byl přítomný Huang Hua 黄华, zástupce Číny v Organizaci Spojených národů. USA nabídly ČLR poskytnutí satelitních snímků sovětských vojsk a základen u čínských hranic. Zároveň je informovali, že podniknou vše, aby konflikt uklidnily a pokud by náhodou došlo k jeho rozšíření až do Číny, i přes protesty politických oponentů ve své vládě, by přišly ČLR pomoci. K utišení konfliktu zatím USA zastavily finanční pomoc Indii a jelikož nemohly kvůli napjaté situaci ve své vládě přímo poslat pomoc Pákistánu, učinily tak přes prostředníky, jako je Jordánsko, Irán, Saúdská Arábie a Turecko. Také americká námořní flotila se pomalu přesunula do Indického oceánu, aby zde činila protiváhu sovětskému námořnictvu. Kissinger informoval Číňany také o probíhajících jednáních s Moskvou a o žádostech amerických diplomatů, tlačících na své sovětské protějšky, k zastavení pomoci a podpory Indie. Kissinger také zdůraznil, že Američané informují Čínu o svých krocích v rámci vzájemného přátelství a naznačil, že by za to ČLR měla být vděčná, protože s ní jednají naprosto přímo, otevřeně a bez přetvářky a sdělují jí tajné informace, které zná pouze úzký kroužek osob a není s nimi seznámena ani většina členů americké vlády. Takovýmto jednáním Spojené státy zcela jistě 3

Součást indicko-pákistánského hraničního konfliktu, který probíhal od roku 1965 a vedl až k válce, která vypukla v roce 1971.

46

sledovaly zajištění si lepšího postavení pro vyjednávání během připravované Nixonovy návštěvy. Jejich činnost nebyla v žádném případě bezúčelná. Navázání styků s Čínou bylo nezbytné k udržení si pozic v Asii a schopnosti konkurovat zde Sovětskému svazu. Kromě otázky aktuálního konfliktu na asijském kontinentě se Kissinger snažil dohodnout i problém přímé telefonní komunikace v nejnutnějších případech. Toto spojení se projednávalo již během rozhovorů s čínským velvyslancem v Paříži těsně po Kissingerově tajné návštěvě Pekingu. Zhou Enlaiovi byl poslán seznam telefonních čísel, na kterých je možné Henryho Kissingera vždy zastihnout. Nebylo jednoduché přesvědčit Číňany k přímému spojení, ale nakonec souhlasili. Dali při té příležitosti Spojeným státům, ale hlavně Kissingerovi najevo, jak velmi dobře jsou sami informovaní. Při domlouvání krycího jména k telefonním rozhovorům použili jméno Nancy, jméno ženy, která byla zřejmě Kissingerovi blízká. Dá se předpokládat, že výběr tohoto jména nebyla náhoda, ale spíše záměr. (viz příl. č. 58, 59) Konečné přípravy Nixonovy návštěvy Závěrečné přípravy návštěvy prezidenta Spojených států amerických v Číně přijel v lednu 1972 do Pekingu dojednat generál Alexander M. Haig. USA vznesly vůči ČLR, co se týká Nixonovy únorové cesty několik požadavků. Jejich úsilí o poslední změny bylo motivované snahou některých členů levicového křídla v americké vládě o vzbuzení dojmu, že prezidentova cesta je téměř nepodstatná. Pokoušeli se proto vytvořit zdání, že jakákoliv přínosnost jednání bude zcela minimální. Pod tlakem těchto levicových sil byli Kissinger i prezident přesvědčeni, že je třeba podniknout ještě některé změny v už dohodnutém výsledném komuniké. Tyto změny se tedy rozhodli ještě před příjezdem Nixonovy delegace v Pekingu prosadit pomocí generála Haiga. Návrhy ke změnám se týkaly několika oblastí: v první řadě si Spojené státy přály, aby prezidentův pobyt vypadal dostatečně reprezentativně, a aby byl Nixon přijat se vší vážností a poctami. Zdálo se jim to nezbytné k vytvoření kladného dojmu z jeho návštěvy. Ke své spokojenosti byla americká reprezentace zástupci ČLR ujištěna, že i když do současné chvíle neexistují vzájemné diplomatické vztahy mezi oběma zeměmi, což je samozřejmě jistou komplikací, bude Nixon přijat s veškerou pozorností a poctami jakou si hlava státu zaslouží a při celém pobytu, jak při jednáních, tak při přidružených cestách, bude doprovázen Zhou Enlaiem. Dalším úkolem Haigovy delegace bylo dosáhnutí změn ve výsledném komuniké 47

v otázkách budoucího obchodu, kulturních výměn a Taiwanu. Aby byla zdůrazněna přínosnost jednání, měly být možnosti obchodování a kultury blíže specifikovány. Odstavce komuniké, popisující následný směr americké politiky vůči Taiwanu měly být oproti tomu více zamlženější. USA už dříve pochopilo, že ačkoliv je Čína neústupná co se týká stažení vojenských sil z Taiwanu, je ochotná slevit z některých svých požadavků a dovolit zatím jen postupné a pomalejší odsouvání jednotek. Kissinger se v odhadu Číňanů nemýlil. Byli ochotni ustoupit navrhovaným změnám, a tak co se týká obchodu, nebránili se přijmout ani konkrétnější návrhy. Ovšem vzhledem k tomu, že byly v minulosti mezi oběma zeměmi velmi napjaté vztahy, muselo USA počítat s tím, že změny budou pouze postupné a pomalé, nicméně závěrečné prohlášení může být učiněno s větším ohledem na budoucnost a tím i s nastíněním větších možností obchodu. ČLR se však do ekonomických styků se Spojenými státy příliš nechtělo, takže k nelibosti USA odsunula jejich řešení a zanesení do výsledného prohlášení na pozdější dobu. Zhou Enlai, jako zástupce čínských představitelů, v průběhu jednání zdůrazňoval, že Čína je zcela samostatná a nepotřebuje jakékoliv zásahy nebo pomoc zvenčí. (viz příl. č. 60-62) Téměř v předvečer Nixonovy návštěvy, v únoru 1972 zaslal Kissinger prezidentovi ještě několik rad, ohledně jednání a komunikace s čínskými představiteli. Zdůraznil, že si Nixon má být vědom, že Číňané, stejně jako USA, potřebují normalizaci vztahů a s tím spojený prezidentův příjezd. Pokud chce prezident dospět k nějakým řešením, není vhodné své diplomatické protějšky k něčemu tlačit. Lepší taktikou bude, několikrát se k diskutovanému tématu vracet a tím poskytnout čínské straně čas na rozmyšlenou a poradu. Číňané pak spíše sami přijdou s návrhem řešení, víceméně korespondujícím s požadavky Spojených států. (viz příl. č. 63) Tak byly dokončeny konečné přípravy a vydány poslední instrukce k chystané návštěvě. Teď už jí nic nebránilo. Prezident Nixon učinil závažný krok, který nebyl schopný po dlouhá léta udělat žádný z jeho předchůdců. Byl to však krok, který se jak pro Spojené státy, tak pro Čínu, stal v tehdejší světové politické situaci nevyhnutelným. Pokud si USA chtěly udržet své pozice a přehled nejen v Asii, ale také v probíhajícím konfliktu studené války, jestliže si chtěly zajistit účinnou protiváhu vůči Sovětskému svazu, neměly v té době jinou možnost, než vztahy s ČLR obnovit. Tak politické trendy, nastolené nástupem republikánů k moci v roce 1968, vyústily 21. února 1972 příjezdem prezidenta Spojených států amerických, Richarda Nixona, do Pekingu.

48

Závěr Výsledky výzkumu potvrdily mé počáteční domněnky. Hrozba, kterou měla Čína pro Spojené státy představovat, byla pouze hrozbou ekonomického charakteru. Čína v té době neusilovala o uchvácení nějakých územních pozic v Asii, pouze v konfliktu Korejské války poslala Severní Koreji na pomoc část své armády. Stejné kroky ovšem učinily i Spojené státy, které se vojensky angažovaly nejen na Korejském poloostrově, ale prakticky v celé jihovýchodní Asii. Významný podíl na podpoře protičínské hysterie měla silná pročankajškovská propaganda v americké vládě, ale i snaha neztratit tvář po porážce Spojenými státy podporovaného Kuomintangu. (viz str. 2-11) Američtí politici při prosazování své politiky otevřeného nepřátelství využívali hlavně faktu, že se běžný občan o politiku nezajímá víc, než je nezbytně nutné a čím méně toho ví, tím slepěji následuje názory, které jsou mu předkládány. Nejen vláda USA odjakživa využívala prostředků, jako zadržování informací a zakrývání svých skutečných cílů, aby si zajistila podporu lidu. A tak se občanům předkládal pouze zlomek informací. Uměle v nich byla pěstována hysterie a fobie z velikosti komunistického nebezpečí. Pokud se objevilo něco, s čím by obyvatelstvo nesouhlasilo, nemluvilo se o tom. Příkladem může být třeba zadržování informací ohledně sbližovacích snah s ČLR. (viz str. 20-38) Na konci šedesátých letech, kdy se pak začalo pomalu chystat sbližování s Čínskou lidově demokratickou republikou, byl jedním z hlavních argumentů fakt, že se ČLR pomalu odkláněla od Sovětského svazu a nabízela tak Spojeným státům možnost upevnit si postavení v Asii, zajistit si příznivější postavení vůči SSSR. Čína v té době, a platí to dodnes, nepřestávala být zemí pod vedením komunistické strany a proto se dá předpokládat, že pokud bylo USA ochotné i přes přetrvávající komunistické vedení v této zemi k navázání vzájemných vztahů, nebyl to komunismus sám o sobě, který představoval nebezpečí. Při shromažďování literatury k první části mé práce, jsem se setkala s velkou zaujatostí většiny textů. Zvlášť kniha S. Sergejčuka byla protkána obrovským množstvím protiamerických

narážek

a

komunistických

protiimperialistických

hesel.

Literatura

amerických autorů oproti tomu zase nepřipouštěla jiný pohled, než Američanů, jako ochránců světového míru. Při následném zpracovávání samotných vládních prohlášení, jsem se samozřejmě nedostala ke všem existujícím materiálům, z nichž velká část je stále ještě držena v tajnosti. Nicméně vzorek, který jsem získala k chystané Nixonově návštěvě Pekingu je 49

myslím dostatečně reprezentativní, aby podal obrázek o tehdejší situaci. Cílem mé práce bylo co možná nejobjektivněji, prostřednictvím zpracovávání dokumentů, jejichž překlady nejsou u nás zatím k dispozici, podat obrázek o vývoji americkočínských vztahů. I když si uvědomuji jistou míru subjektivity, doufám, že by tato práce mohla být základem pro další pokračování výzkumu k tomuto tématu a posloužit i jako úvodní orientace při studiu americko-čínských vztahů po druhé světové válce obecně.

50

Resumé In my bachelor's study, I have tried to focus on the Sino-American relations between 1949-1972 from the point of view of the United States of America. I have taken down nearly twenty five years of their interrelationship and changing of this relationship throughout this years, depending on the current ruling political party. My study can be divided into two parts. First part consists of the summary of information about this theme available in existing historical books, concerning American policy towards East Asia after the Second World War. Second part of my study is based on the government documents and records relating to the changes in East Asian policy under president Nixon's rule in the late 1960s and early 1970s. During this period American policy altered from the effort to hold back all the countries led by Communist Party to the tendency of creation of an effective barriers to the Soviet Union. No matter who will help them to the achievement of this goal, the United States of America started cooperation with communist China.

51

Seznam pramenů MARSHALL, George Catlett. American Views on the Situation In China, 1947. http://www.fordham.edu/halsall/mod/1947-marshall-china.html, (11.2.2007).

TRUMAN, Harry S. Truman Doctrine. http://www.yale.edu/lawweb/avalon/trudoc.htm, (11.2.2007). ACHESON, Dean. United States Position on China, August 1949. http://www.fordham.edu/halsall/mod/1949-acheson-china.html, (11.2.2007).

DULLES, John Foster. Joint United States-Chinese Statement; December 1, 1954a. http://www.yale.edu/lawweb/avalon/diplomacy/china/chin003.htm, (11.2.2007). DULLES, John Foster. Indochina - Views of the United States on the Eve of the Geneva Conference: Address by the Secretary of State, March 29, 1954b. http://www.yale.edu/lawweb/avalon/intdip/indoch/inch019.htm, (11.2.2007). Indochina - Final Declaration of the Geneva Conference on the Problem of Restoring Peace in Indo-China, July 21, 1954. http://www.yale.edu/lawweb/avalon/intdip/indoch/inch005.htm, (11.2.2007).

52

Seznam literatury BAKEŠOVÁ, Ivana, FÜRST, Rudolf a HEŘMANOVÁ, Zdenka. Dějiny Taiwanu. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2004. 303s. ISBN 80-7106-708-3. Edice Dějiny států. BROWN TINDALL, George a SHI, David E. Dějiny Spojených států amerických. Z angl. přel. Alena Faltýsková, Alena Komárková, Markéta Macháčková, et al. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1994. 897s. ISBN 80-7106-088-7. Edice Dějiny států. CESAR, Jaroslav, et al. USA a rozvojové země 1945-1975. Praha: Academia, nakladatelství Československé akademie věd, 1985. 301s. DA JEN LIU. A history of Sino-American official relations 1840-1990. Yangmingshan: Chinese Culture University Press, 1992. 549p. ISBN 957-9538-75-1. FAIRBANK, John King. The United States and China. 4th ed. Ed. Edwin O. Reischauer. Cambridge: Harvard University Press, 1979. 606p. ISBN 0-674-92436-3. Edition American foreign policy library. CHRISTENSEN, Thomas J. Useful adversaries: grand strategy, domestic mobilization, and Sino-American conflict, 1947-1958. New Jersey: Princeton University Press, 1996. 319p. ISBN 0-691-02637-8. TANG TSOU, ed. China in Crisis: China's Policies in Asia and America's Alternatives. Vol. 2. Chicago: The University of Chicago Press, 1968. 484p. ISBN 226-81519-6. SERGEJČUK, S. USA a Čína: Politika USA vůči Číně v letech 1949 – 1972. Z čín. přel. Vlasta Lassu. Praha: Academia, nakladatelství Československé akademie věd, 1975. 250s.

53

Seznam příloh 1. MEMORANDUM FOR THE PRESIDENT: Kissinger to Nixon, "Contact with the Chinese," circa 12 September 1970, with excerpt from "Daily Brief" attached 2. MEMORANDUM OF CONVERSATION: Memcon, Kissinger and Jean Sainteny, 27 September 1970 3. MEMORANDUM OF CONVERSATION: Memcon, "Meeting Between the President and Pakistan President Yahya," 25 October 1970 4. MEMORANDUM FOR THE PRESIDENT: Kissinger to Nixon, "My Conversation with President Ceausescu, Tuesday, October 27", with memcon attached, 31 October 1970 5. MEMORANDUM FOR HENRY A. KISSINGER: W. R. Smyser, National Security Council Staff, to Kissinger, "Letter from Your Friend in Paris, and Other Chinese Miscellania," 7 November 1970 6. MEMORANDUM FOR THE PRESIDENT: Kissinger to Nixon, "Chinese Communist Initiative," c. 10 December 1970, enclosing draft Note Verbal and message from Zhou Enlai, as conveyed by Hilaly, with comments by Yahya 7. RECORD OF DISCUSSION WITH MR. HENRY KISSINGER ON THE WHITE HOUSE ON 16TH DECEMBER 1970: Memo by Hilaly, Record of a Discussion with Mr. Henry Kissinger On the White House on 16th December 1970 8. MEMORANDUM OF RECORD: Memo of Record by Col. Richard T. Kennedy, 16 December 1970, enclosing response to PRC via Hilaly and Yahya, delivered in Beijing on 5 January 1971 9. MEMORANDUM FOR THE PRESIDENT: Kissinger to Nixon, "Conversation with Ambassador Bogdan, Map Room, January 11, 1971, " 12 January 1971, with Nixon's handwritten comments 10. MEMORANDUM OF CONVERSATION: Memcon by David Halperin, National Security Council Staff, Bogdan-Kissinger meeting, 29 January 1971 11. MEMORANDUM FOR HENRY A. KISSINGER: Smyser to Kissinger, "Message from Sainteny," 29 January 1971 12. INTELLIGENCE BRIEF: Ray Cline to Acting Secretary Irwin, Intelligence Brief, "Communist-China/US: Peking's People's Diplomacy: A `New Page' in SinoAmerican Relations," 14 April 1971 54

13. THE WHITE HOUSE STATEMENT BY THE PRESIDENT: Statement by Nixon on Travel and Trade with PRC, 14 April 1971 14. AMERICAN SOCIETY OF NEWSPAPER EDITORS: Statement by Nixon to American Society of Newspaper Editors, 16 April 1971 15. Letter from Haig to Walters, with letter to Sainteny and message to PRC, 27 April 1971, text of message annotated by Kissinger 16. MESSAGE FROM PREMIER CHOU EN LAI: Message from Zhou Enlai to Nixon, 21 April 1971, rec'd 27 April 1971, responding to Nixon's 16 December 1970 message 17. TELCON: Record of Nixon-Kissinger Telephone Conversation Discussing Zhou's Message and Possible Envoys to China, 27 April 1971 18. THE PRESIDENT`S NEWS CONFERENCE OF APRIL 29, 1971: Nixon Press Conference, 29 April 1971 19. EXTRACT OF MEMCON DATED MAY 5, 1971 20. MEMORANDUM FOR THE PRESIDENT: Haig to Nixon, "China," 5 May 1971 21. MEMORANDUM FOR THE PRESIDENT: Kissinger to Nixon, "Meeting with Ambassador Farland, May 7, 1971," 15 May 1971 22. Message from Nixon to Zhou, via Hilaly, 10 May 1971 23. VIA SPECIAL CHANNEL: Message from Kissinger to Farland, enclosing message to PRC, 20 May 1971 24. Message from Farland to Kissinger, 22 May 1971 25. Message from Zhou to Nixon, 29 May 1971, with commentary, conveyed by Hilaly to White House 26. Assessment and summary of Zhou message, conveyed to Nixon on 31 May 1971 27. MESSAGE FOR THE GOVERNMENT OF THE PEOPLE`S REPUBLIC OF CHINA: Message to the Government of the People's Republic of China, from Nixon to Zhou, given to Hilaly on 4 June 1971 28. Letter from Hilaly to Kissinger, 19 June 1971, with message from Yahya on Kissinger travel arrangements 29. MEMORANDUM FOR HENRY A. KISSINGER: Lord to Kissinger, "Your Meeting with Ambassador Hilaly," 21 June 1971 30. VIA SPECIAL CHANNEL: Message from Kissinger to Farland, 22 June 1971

55

31. Message from Kissinger to Farland, late June 1971, on travel arrangements 32. MEMORANDUM FOR THE PRESIDENT`S FILES: Memorandum for the President's Files, "Meeting Between President, Dr. Kissinger, and General Haig, Thursday, July 1, Oval Office," 1 July 1971 33. MEMORANDUM FOR HENRY A. KISSINGER: Memcon, Kissinger and Zhou, 9 July1971, 4:35-11:20 PM, with cover memo by Lord, 29 July 1971 34. MEMORANDUM FOR HENRY A. KISSINGER: Memcon, Kissinger and Zhou, 10 July 1971, Afternoon (12:10 p.m. - 6:00 p.m.), with cover memo by Lord, 6 August 1971 35. MEMORANDUM FOR HENRY A. KISSINGER: Memcon, Kissinger and Zhou, 10 July 1971, Evening (11:20 - 11:50 p.m.), with cover memo by Lord, 12 August 1971 36. MEMORANDUM OF CONVERSATION: Memcon, Kissinger and Ye Jianying, 11 July 1971, Early Morning and Morning (12:00 midnight - 1:40 a.m.; 9:50 a.m. - 10:35 a.m.) 37. MEMORANDUM OF CONVERSATION: Memcon, Kissinger and Zhou, 11 July 1971, 10:35 a.m. - 11:55 a.m. 38. Message from Kissinger to Haig, 11 July 1971, on progress of talks 39. MEMORANDUM FOR THE PRESIDENT: Kissinger to Nixon, "My Talks with Chou En-lai," 14 July 1971 40. MEMORANDUM FOR THE PRESIDENT`S FILES: Memorandum for the President's Files, "Briefing of the White House Staff on the July 15 Announcement of the President's Trip to Peking," 19 July 1971 41. Letter from Undersecretary of State for Political Affairs U.A. Johnson to Kissinger, 20 July 1971, with memo for record of talk with Ambassador Ushiba 42. MEMORANDUM FOR THE PRESIDENT: Kissinger to Nixon, "My August 16 Meeting with the Chinese Ambassador in Paris," 16 August 1971 43. MEMORANDUM FOR HENRY A. KISSINGER: Memo from Lord to Kissinger, 19 August 1971, enclosing memcon of Kissinger-Huang Zhen Meeting, 16 August 1971, PRC Embassy Paris, 9:05 a.m. - 10:45 a.m. 44. MEMORANDUM FOR THE PRESIDENT: Kissinger to Nixon, "September 13 Meeting with the Chinese Ambassador in Paris," 13 September 1971 45. Conversation Between President Nixon and National Security Adviser Henry

56

Kissinger and Between President Nixon and Secretary of State William Rogers, respectively, 17 October 1971 46. MEMORANDUM OF CONVERSATION: Memcon, Kissinger and Zhou, "Opening Statements, Agenda, and President's Visit," 20 October 1971, 4:40: 7:10 p.m. 47. MEMORANDUM OF CONVERSATION: Memcon, Kissinger and Zhou, "President's Visit, Taiwan and Japan," 21 October 1971, 10:30 a.m. - 1:45 p.m. 48. MEMORANDUM OF CONVERSATION: Memcon, Kissinger and Zhou, "UN and Indochina," 4:42 - 7:17 p.m. 49. MEMORANDUM OF CONVERSATION: Memcon, Kissinger and Zhou, "Korea, Japan, South Asia, Soviet Union, Arms Control," 22 October 1971, 4:15 -8:28 p.m. 50. MEMORANDUM OF CONVERSATION: Memcon, Kissinger and Zhou, "The President's Visit," 23 October 1971, 9:05 - 10:05 p.m. 51. MEMORANDUM OF CONVERSATION: Memcon, Kissinger and Zhou, "General Philosophy and Principles, Communique," 24 October 1971, 10:28 - 1:55 p.m. 52. MEMORANDUM OF CONVERSATION: Memcon, Kissinger and Zhou, "Communique, Announcements of Trips," 24 October 1971, 9:23 p.m. - 11:20 p.m. 53. MEMORANDUM OF CONVERSATION: Memcon, Kissinger and Zhou, "Communique," 25 October 1971, 10:12 - 11:00 a.m. 54. MEMORANDUM OF CONVERSATION: Memcon, Kissinger and Zhou, "Communique," 25 October 1971, 9:50 - 11: 40 p.m. 55. MEMORANDUM OF CONVERSATION: Memcon, Kissinger and Zhou, "Communique, Prisoners, Announcements of Trips, Technical Matters," 26 October 1971, 5:30 - 8:10 p.m. 56. MEMORANDUM FOR THE PRESIDENT: Kissinger to Nixon, "My October China Visit: Discussions of the Issues," 11 November [1971] 57. “Kissinger’s Second Visit to China in October 1971,” Diplomatic History Institute of the Chinese Ministry of Foreign Affairs, Xin zhongguo wenjiao fengyun [New China's Diplomatic Experience] (Beijing, Shijie zhishi, 1991), Volume 3, pp. 59-70 (translated by Gao Bei, History Department, University of Virginia) 58. MEMORANDUM FOR HENRY A. KISSINGER: Lord to Kissinger, "Your November 23 Night Meeting," 29 November 1971, enclosing memcon of KissingerHuang Hua Meeting

57

59. MEMORANDUM FOR HENRY A. KISSINGER: Lord to Kissinger, 15 December 1971, enclosing memcon of Kissinger-Huang Hua Meeting, 10 December 1971 60. MEMORANDUM OF CONVERSTION: Memcon, Haig and Zhou, 3 January 1972, Midnight, Great Hall of the People 61. MEMORANDUM OF CONVERSATION: Memcon, Haig and Zhou, 7 January 1972, 11:45 p.m., Great Hall of the People 62. “Haig’s Preparatory Mission for Nixon’s Visit to China in January 1972,” Diplomatic History Institute of the Chinese Ministry of Foreign Affairs, Xin zhongguo wenjiao fengyun [New China's Diplomatic Experience] (Beijing, Shijie zhishi, 1991), Vol. 3, pp. 71-82 (translated by Zhao Han, History Department, University of Virginia) 63. MEMORANDUM FOR THE PRESIDENT: Kissinger to Nixon, "Your Encounter with the Chinese," 5 February 1972 Veškeré dokumenty ze seznamu příloh jsou přiloženy v elektronické podobě na CD.

58