UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI FILOZOFICKÁ FAKULTA. Katedra romanistiky

UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI FILOZOFICKÁ FAKULTA Katedra romanistiky

Bočková Iva

Překlad Sítě národních parků Španělska

Vedoucí práce: doc. PhDr. Jiří Chalupa, Dr.

Olomouc 2011

Čestné prohlášení: Já, Iva Bočková, čestně prohlašuji, ţe předloţenou bakalářskou práci jsem vypracovala samostatně s pouţitím uvedené literatury a zdrojů, a elektronická verze práce se shoduje s její verzí vytištěnou.

V Olomouci dne ………….

………………..

Na tomto místě bych chtěla poděkovat všem těm, kteří mi pomáhali při zpracování práce, především děkuji doc. PhDr. Jiřímu Chalupovi, Dr. za odborné a trpělivé vedení bakalářské práce.

1. Obsah

1. Obsah

1

2. Úvod

2

3. Překlad Sítě národních parků Španělska

3

3. 1. Národní park Aigüestortes i Estany de Sant Maurici

3

3. 2. Národní park Archipiélago de Cabrera

5

3. 3. Národní park Cabañeros

7

3. 4. Národní park Caldera de Taburiente

10

3. 5. Národní park Doñana

13

3. 6. Národní park Garajonay

16

3. 7. Národní mořský-suchozemský park Las Islas Atlánticas de Galicia

20

3. 8. Národní park Monfragüe

25

3. 9. Národní park Ordesa y Monte Perdido

26

3. 10. Národní park Picos de Europa

28

3. 11. Národní park Sierra Nevada

32

3. 12. Národní park Tablas de Daimiel

36

3. 13. Národní park Teide

38

3. 14. Národní park Timanfaya

40

4. Komentář k překladu

44

5. Slovníček

53

6. Závěr

55

7. Annotation

56

8. Anotace

57

9. Bibliografie

58

1

2. Úvod Tématem mé bakalářské práce je Překlad sítě národních parků Španělska. Během jednoho ze svých pobytů ve Španělsku jsem měla moţnost navštívit Národní park Doñana, který mě inspiroval k volbě výše zmíněného tématu. Toto téma jsem zvolila proto, abych českému čtenáři přiblíţila krásu španělské krajiny, a abych jej seznámila s trochu jiným Španělskem, neţ jaké zná, ale které rozhodně stojí za vidění. K překladu jsem pouţila webové stránky španělského Ministerstva ţivotního prostředí, které obsahují nejpřesnější informace o národních parcích. Práce krátce nastiňuje historii a původ všech oblastí, ve kterých se parky nacházejí, a popisuje vznik jednotlivých národních parků. Má bakalářská práce má za úkol seznámit čtenáře s přírodním, ale i s kulturním bohatstvím, která se v jednotlivých parcích nacházejí. Práce podrobně popisuje, jaké rostlinné i ţivočišné druhy můţe návštěvník v jednotlivých národních parcích vidět a jaké přírodní památky se zde nacházejí. Současně však představuje rozmanitost krajiny jednotlivých národních parků. Dále uvádím komentář k překladu, který se týká problematických termínů, názvů a výrazů z oblasti ekologie, biologie a geologie. Z tohoto důvodu má práce obsahuje také slovníček těchto termínů.

2

3. Překlad Sítě národních parků Španělska 3. 1. Národní park Aigüestortes i Estany de Sant Maurici Nejtypičtějším rysem parku jsou jezera (estanys), kterých se zde vyskytuje více neţ dvě stě, dále také působivá skaliska, jako jsou Els Encantats a charakteristické vysokohorské meandry. Park je opravdovým rájem pro milovníky přírody: jezera, bystřiny, vodopády, rašeliniště, skaliska, divoké vrcholy, husté lesy porostlé borovicí pyrenejskou, jedlí, borovicí lesní, břízou a bukem vytvářejí domov mnohým zajímavým rostlinám a fascinujícím ţivočichům vysokohorského nebo severského původu. Národní Park Aigüestortes i Estany de Sant Maurici byl vytvořený 21.10.1955 se základní rozlohou 9851 hektarů, na základě starého Zákona o Národních parcích z roku 1916. Byl to pátý Národní park Španělska a druhý v Pyrenejích, po Národním parku Ordesa. Nachází se ve vysokých Pyrenejích provincie Lleida mezi kraji Pallars Sobirá a Alta Ribagorça, je umístěný mezi řekami Noguera Pallaresa a Noguera Ribagorzana. Park se skládá ze dvou protilehlých údolí: Sant Nicolau a ľEscrita. Nejvyšším vrcholem je hora Comaloforno s výškou 3O33 metrů, ale nejznámějším vrcholem a symbolem parku je masiv Els Encantats, dva ohromné balvany, které se tyčí do výšky 2747 metrů aţ k jezeru Sant Maurici. Působivý reliéf parku ze ţuly a břidlice se vytvořil před dvěma sty miliony lety, vynořil se z mořského dna, které pokrylo tuto zemi. Během různých dob ledových zabralo tato údolí velké mnoţství ledu, erodující krajina mu dala vzhled, který má dnes. Tato krajina se vyznačuje ledovcovými kruhovitými údolími, údolími ve tvaru U, některé z nich visuté a jiné stupňovité, a dvěma sty jezery. Některé z těchto jezer byly postupně zaneseny a vznikly tak rovinaté a vţdy mokré louky, kde říční toky vytvářejí početné meandry nazvané „aigüstortes“. V tomto parku je bezpochyby jedno z nejlepších zpodobnění eroze ledovců ze čtvrtohor. Údolí ve tvaru U jsou obdivuhodnou ukázkou erozivní činnosti ledovců ze čtvrtohor. Lesní formace jsou velmi reprezentativní: borovice pyrenejská, jedle bělokorá, borovice lesní, bříza bělokorá. Všechny tyto biotopy tvoří domov mnoha rostlinám a ţivočichům, velmi zajímavým druhům, mezi nimiţ jsou chráněné druhy, pyrenejské endemity a některé z rozšíření seversko-vysokohorského nebo arkticko3

vysokohorského, na pokraji vymizení nebo z parku uţ vymizelé. Proto se park proměnil v útočiště a místo studia těchto druhů. Celé prostředí tvoří místo vysoké úrovně biodiverzity. Jedním z hlavních cílů je udrţet tyto stupně biodiverzity v různých činnostech, které se v parku uskutečňují. Některá z údolí, která se nachází v zóně vlivu parku, počítají odedávna s důleţitou tradicí turistického vyuţití přírodních zdrojů oblasti. Do určitých končin, jako je rovina Aigüestortes, jezero Sant Maurici nebo Els Encantats, od počátku tohoto století pravidelně přijíţdí velký počet lidí, dosahující v současnosti aţ 350 000 návštěvníků za rok. Národní park Aigüestortes i Estany de Sant Maurici představuje velkou biologickou rozmanitost. Bylo popsáno 1471 rostlinných druhů, ze kterých je 7,8 procent pyrenejských endemitů. Navíc se 14,5 procent druhů počítá do rozdělení striktně seversko-vysokohorského nebo arkticko-vysokohorského. Houby, řasy mechy a lišejníky ještě více obohacují tuto výjimečnou oblast Pyrenejí. Z fauny se vyskytují následující druhy: orlosup bradatý, bělokur horský, koroptev polní, tetřev a kavče červenozobé. Navíc některé významné endemity, jak obratlovci tak bezobratlí, spojené s dobře zachovalým vysokohorským biotopem, ještě ţijí uvnitř Národního parku. Tento park je nejdůleţitější jezerní oblastí Pyrenejí. Voda je zde hlavní představitelkou s největší koncentrací pyrenejských jezer i charakteristickými vysokohorskými meandry, tak typickými, ţe daly tomuto Národnímu parku jméno. V tomto Národním parku existuje více neţ dvě stě jezer, ze kterých je 150 skutečných jezer a zbytek jsou sezónní laguny, které na konci léta mohou vyschnout. V jezerech kromě zooplanktonu ţijí: pstruh obecný, pstruh duhový, střevle potoční. V hojné míře se zde vyskytují obojţivelníci, mezi kterými jsou skokan hnědý a ropucha obecná nejvíce charakterističtí. Na vlhkých, ale slunných místech s hojnou travnatou vegetací, můţete najít také slepýše. Nakonec nesmíme zapomenout na čolka pyrenejského, nespornou hvězdu bystřin a jezer parku. Co se týče ptáků, je moţné zpozorovat skorce vodního, který skáče do vody, aby se vynořil o několik metrů blíţe. Na okraj můţeme zmínit několik dalších ptáků, porůznu se objevují kachna divoká a volavka popelavá. V řekách a říčkách ţije vychuchol pyrenejský. Je těţké vidět ho kvůli jeho nočnímu chování, vzácnosti a omezené oblasti rozšíření, a vydra říční, savec nočních a večerních zvyklostí a navíc těţko zpozorovatelný. Mezi ostatními ptáky spojenými s toky vod najdete konipase bílého a konipase horského.

4

Krajina parku se také skládá z oblasti lesů y vysokých hor. Mezi nejvíce charakteristické obyvatele těchto lesů patří veverka, srnec, daněk a prase divoké. V bukovém a smíšeném opadavém lese můţeme zpozorovat plcha velkého a myšici křovinnou, kteří tvoří část společenství malých savců, datel černý v tomto prostředí dosahuje vysoké hustoty, především v lesích se starými stromy. V bukovém lese a borových hájích borovice lesní ţijí: ropucha obecná, ropuška starostlivá a mlok. V těchto lesích je také moţné najít kunu. V jedlovém lese a borových hájích borovice pyrenejské můţeme potkat tetřeva hlušce, který je v parku relativně hojný a sýce rousného, který je v Pyrenejích velmi vzácným druhem a je velice těţké ho spatřit. Ve stínu těchto lesů můţeme během května a června cítit charakteristický svatební let sluky lesní. V jedlovém lese a borových hájích borovice lesní spatříme jelena, coţ je další velký savec, který nedávno osídlil park. Mezi další obyvatele parku patří orel skalní, vychuchol pyrenejský, kamzík středozemní a orlosup bradatý. Od 2200 metrů jsou klimatologické podmínky tak drsné, ţe zde můţe růst jen málo stromů. Tady je krajina sloţená z rozlehlých skalisek, které jsou domovem četných ptáků a rozlehlých luk, které se v létě pokrývají barvami díky četným rostlinám, které zde rostou. V oblastech, kde uţ nemůţou růst stromy (skalnaté svahy, balvany, loubí lavin), se můţeme potkat s vysokohorskými porosty. Ve stínu dominuje rododendron doprovázený borůvkami, růţí alpskou, hořcem Gentiana burseri a podbělicí alpskou. Na slunných místech najdeme porosty zimostrázu a jalovce, doprovázené nějakým čilimníkem. Pozoruhodná krajina Národního parku je tvořena řadou prvků, které se doplňují skoro perfektním způsobem, tak aby vyvolaly harmonický soubor hustých lesů a zelených luk, řek a hlubokých jezer, vodopádů a čistých ledovců, který překvapuje a na návštěvníka působí dojem výjimečného místa Pyrenejí. Všechny tyto aspekty jsou více neţ dostačující pro vyţadování jeho ochrany a zachování. 3. 2. Národní park Archipiélago de Cabrera Více jak hodinu plavby od Mallorky leţí souostroví Cabrera. Jde o nejtypičtější ukázku nezměněných ostrovních ekosystémů španělského Středozemního moře. Od 5

roku 1991 Mořský a suchozemský Národní park chrání veškeré přírodní bohatství vápenatých ostrovů a ostrůvků: důleţité kolonie mořských ptáků, endemické druhy a jedno z nejlépe zachovalých mořských den španělského pobřeţí. V roce 1916 byla Cabrera vyvlastněna v zájmu národní obrany. Vytvořila se zde malá posádka třiceti lidí, kteří do přírody příliš nezasahovali a dokonce udrţovali jistou kontrolu nad lidskými aktivitami. Na začátku roku 1988 se Baleárský parlament rozhodl začít s procesem vyhlášení Cabrery jako Mořského a suchozemského Národního parku. Tento proces dovršil v březnu 1991. Ostrov Cabrera je reliéfem, vycházejícím ze Sierry de Levante na Mallorce: před 35 miliony lety, v oligocénu, vzniklo pohybem evropské a africké kontinentální desky pohoří Cordillera Bética, z kterého Cabrera, Mallorka a ostrovy Pitiusas tvořily jednu část. Po poslední době ledové, před 12 000 lety, ledy roztály, Středozemní moře znovu zvýšilo svou hladinu a Cabrera zůstala od Mallorky oddělená. Řídící plán uţívání a řízení Mořského a suchozemského Národního parku Archipiélago de Cabrera stanovuje řadu povinných norem pro tradiční rybolov profesionálního charakteru, který je jedinou povolenou provozovanou činností. Povolení turistických aktivit, která se udělují, jsou pro plavbu (aţ na jeden měsíc, ale bez nočního kotvení u ostrovů), přenocování (v červenci a srpnu je povolena jenom jedna noc, dvě v září a sedm nocí během zbytku roku) a potápění ve skafandru (ti, kteří se chtějí potápět, musí ukázat osvědčení; oprávněné zóny k potápění se mohou měnit rok od roku). V případě, ţe chcete zakotvit v přístavu Cabrery, potřebujete povolení Vojenské správy. Park umoţňuje jen návštěvy po skupinách, maximálně 60 lidí, zdarma nabízí sluţbu výkladu a podpory výuky o ţivotním prostředí. Flóra parku je sloţená z 516 druhů cévnatých rostlin, 22 druhů mechů, 21 druhů lišejníků a 162 druhů mořských řas. Dvacet druhů jsou baleárské endemity a jeden poddruh je endemit ostrovní. Jedny z nejzajímavějších druhů jsou řešetlák baleárský a pivoňka Paeonia cambessedessi, atd. V tomto parku převládají dřevnaté keře houţevnatých malých listů, z nichţ jehlice trnitá utváří porost, perfektně přizpůsobený drsnosti středomořského podnebí, existuje zde i několik endemitů: kozinec baleárský, mořena, pelyněk, třezalka baleárská, atd. Park vytváří důleţitý migrační bod, zastávku více neţ 150 druhům 6

ptáků, jak v jarním tak podzimním taţení. Obyvateli ostrovů jsou racek Audouinův a ostříţ jiţní. Mořská dna také představují velmi důleţitou část parku s více neţ 200 druhy ryb a početnými endemickými druhy bezobratlých. Mezi faunou Cabrery vynikají velké kolonie mořských ptáků: burňák šedý, burňáček malý, racek Audouinův, atd. Mořská dna jsou velmi bohatá na bezobratlé i obratlovce jako jsou nápadní nahoţábří plţi. Charakterističtí jsou kanicovití, chobotnice, murény, atd. Navíc v těchto vodách nocují ţivočichové velkých rozměrů, jako jsou delfín skákavý, delfín pruhovaný, delfín obecný, kulohlavec, vorvaň a kareta obecná. Kdyţ se poprvé ponoříte do vod Cabrery, jejich jasnost upoutá vaši pozornost na první pohled. Připadá vám, ţe se vznášíte ve stavu bez tíţe nad loukami posidonie. Není to řasa sama o sobě, ale vyšší rostlina s kořeny a květy, endemit Středozemního moře mimořádné ekologické důleţitosti. Jejich stonky poskytují úkryt velkému počtu tvorů: ţijí zde ryby jako mořan tmavý, kanic písmenkový, mořan zlatý, zubatec obecný, mořčák evropský a okáč obecný se zlatými odlesky. Ţiví se listy posidonie, v hejnech můţe být aţ sto jedinců, kteří tvoří skutečná mořská stáda. Dále zde ţijí jeţci, sépie a s trochou štěstí najdeme kyjovku šupinatou, velkého dvojlasturovitého měkkýše, který má zde svou skrýš. Skalnatá dna jsou podmořskými biotopy, která nabízejí velkou nádheru a rozmanitost poskytující fauně útočiště a potravu. Je to místo, kde ţijí kanici Guaza, ryby velkého rozměru a dobrého charakteru, ropušnicovití s jedovatými ostny, kteří jsou mistry kamufláţe, chobotnice, velmi zvláštní a inteligentní ţivočichové, murény, úhoři, atd. Všichni tito tvorové jsou obyvateli jeskyň a zákoutí. Uvidíme zde četné bezobratlé: pláţovky, svijonoţce, kraby, sumýše, hvězdice, atd. Na skalách rostou řasy, od křehké Acetabularie, s tvarem slunečníku, aţ po tvrdé vápenaté řasy, které vytvářejí oporu korálům. 3. 3. Národní park Cabañeros Národní park Cabañeros vděčí za své jméno chatrčím (španělsky cabañas), které tradičně vyuţívali pastevci a uhlíři jako sezónní útočiště při jejich pracích na poli. Tyto stavby kuţelovitého tvaru se zastřešovaly vegetací z okolí a pouţívali je obyvatelé hor Montes de Toledo. Pálení dřevěného uhlí, pastevectví a zemědělství

7

byly hlavními aktivitami, které se rozvíjely v okolí Cabañeros. Dalšími aktivitami bylo včelařství a těţba korku. Jeho krajina je tvořená rozlehlými podrosty s bohatými sezonními pastvinami, které nabízejí potravu mnoha ţivočichům. Hory a masivy pokryté lesem a středomořskými houštinami poskytují vhodné podmínky pro ţivot rozmanitých ptáků a savců. Obývá je více neţ 200 různých druhů ptáků, mezi nimi vynikají velcí dravci jako orel nebo sup; savci jako jelen, srnec nebo prase divoké a všeobecně bohatá flóra s velkou rozmanitostí stromů a keřů. Národní park Cabañeros je velmi úzce spjat s historií Toleda, od 13. do 19. století byl v jeho vlastnictví. Dodrţování přísných nařízení o vyuţívání parku bylo rozhodujícím faktorem pro zachování původního přírodního prostředí aţ do minulého století. Shromáţdění obcí Castilla-La Mancha vyhlásilo oblast Cabañeros v roce 1988 Přírodním parkem. Nakonec souhlasilo s návrhem PORN Cabañeros – Rocigalpo a 20. listopadu 1995 byl vyhlášen Národní park Cabañeros. Národní park Cabañeros povaţuje za důleţitou výuku návštěvníků, ale i místního obyvatelstva, co týče zachování, respektu a důleţitosti tohoto prostředí. Aby toho dosáhl, zavedl park, ve spolupráci s centrem Centro de Recursos y Asesoramiento, do zemědělských škol v Alcobě a Belvis de la Jara program vzdělávání o ţivotním prostředí, zaměřený v první fázi na školáky, protoţe především na nich závisí budoucnost. Tradiční aktivity zuţitkování přírodních zdrojů Cabañeros, tak jako ve zbytku národních parků, jsou dovolené vţdy, aţ kdyţ se zaručí dlouhotrvající prospěch pro druhy a ekosystémy; nicméně jejich přeţití je těţké mimo místní prostředí a kvůli ţádné mechanizaci. V tomto parku nacházíme 1000 druhů cévnatých rostlin, ze kterých je 98 druhů stromů a keřů. Duby zimní, javory, duby letní, korkové duby vytvářejí les smíšeného typu, převládá jeden nebo více druhů podle oblasti. Cisty, vřesy, planiky, rozmarýny, bílé hlohy, levandule, jalovce, lentyšky, kaliny a ostruţníky utvářejí podrosty, které pokrývají stráně a hory. Na stinných místech je moţné najít cesmínu, laguny a baţiny se pokrývají pryskyřníky; zatímco v ramenech klidných a hlubokých vod řeky Bullaque jsou běţné stulíky ţluté.

8

Vegetace na březích těchto oblastí dosahuje určité hustoty ve formě lesů, které jsou stinné a vlhké a jsou tvořeny hlavně vrbami, olšemi a jasany. U jejich kmenů roste krušina, myrta, vřes, ostruţiník nebo některé popínavé rostliny jako zimolez a přestup osténkatý a vytváří nízký les, který poskytuje úkryt početným ptákům. Mezi endemity rostoucí na malé ploše zdůrazníme: náprstník Digitalis mariana, hojník Sideritis paulli, Coincya longirostra a bříza Betula pendula parvibracteata omezené na Montes de Toledo. Fauna tohoto parku je také velmi bohatá, počítá s některými endemickými druhy a dalšími velmi ohroţenými (21 v národním měřítku a 43 v regionálním). Ţije zde přibliţně 200 druhů ptáků: velcí dravci jako sup hnědý, orel iberský, orel skalní; ptáci, kteří obývají mlází jako drop velký, drop malý, chocholouš obecný, atd.; ptáci obývající houštiny jako ledňáček říční, ţluva hajní, brhlík lesní. Vegetace Národního parku Cabañeros se vyznačuje dobrým stavem zachování přírody. Kromě středomořských baţin s hojnými cistami, vřesy, jalovci, planikami a dalšími druhy můţeme najít následují rostlinné útvary: Doubravy (dub letní): nacházejí se na úpatí hor a v nejsušších oblastech podrostů, kde jsou pastviny. Hlavním druhem stromů je dub okrouhlolistý, který je v oblastech vysoké vlhkosti doprovázený duby pyrenejskými. Spolu s těmito stromy se objevuje planika, jalovec, pistácie terebintová a keře jako cisty, vřesy, rozmarýn, zimolez, myrta, atd. Korkovníkové háje: jsou umístěny v teplejších oblastech pohoří a s vlhčím podnebím. Převládají korkové duby, které se příleţitostně mísí s dubem letním a dubem zimním. Doprovázející druhy jsou podobné těm předešlým, ačkoliv se objevují i jiné jako javor francouzský a kalina. Doubravy (dub zimní): objevují se v oblastech o trochu vlhčích a studenějších neţ doubravy dubu letního, obvykle na stinných místech. Převládajícím druhem je dub zimní. Slouţí jako úkryt fauně v teplých obdobích, ale mohou se zde spatřit i rostliny jako např. pivoňky. Doubravy (dub pyrenejský): leţí v nejvyšších oblastech Národního parku a na některých vlhkých dnech údolí. V této oblasti převládá dub pyrenejský, doplněný dalšími druhy jako jeřáb, hloh jednosemenný a různá kapradí. Lesy na březích: se nacházejí u řek Estena a Bullaque, také podél nejmenších potoků ve středu území Národního parku. Zde můţeme najít vrby, jasany, olše, břízy a keře jako ostruţiníky a šípky. 9

Mokřady: vlhké nebo vodní plochy umoţňují přítomnost různých typů vegetace, v souladu s malými místními rozdíly (hloubka a rychlost vody, období rozbahnění, atd.). Tyto oblasti zabírají malé plochy v zónách, jako jsou malé níţiny nebo sezónní laguny, které trpí dočasnou nehybností. Zde můţeme vidět pryskyřníky, jedinečným případem je šídlatka Isoetes setaceum v laguně Cuatro Morros. V permanentně vlhkých půdách nebo v těch, které můţou trpět dočasným rozbahněním spatříme louky sítin. V rašeliništích nebo baţinách, velmi ojedinělé a křehké polobahnité oblasti, kde se rozvíjí velmi specifická flóra, narazíme na druhy jako jsou vřesovec čtyřřadý a masoţravé rostliny jako rosnatka okrouhlolistá a tučnice Pinguicula lusitanica. Co se týče fauny, můţeme ji rozlišit na tu z podrostu a na tu z hor. V případě podrostu jsou nejhojnějším hmyzem na jaře a v létě kobylky a také se zde hojně vyskytují motýli. Nejpočetnějším obojţivelníkem je roucha krátkonohá, která se rozmnoţuje v mělkých baţinách. Přítomní ptáci během léta jsou hlavně ti, kteří se ţiví hmyzem a konzumují především rovnokřídlé, jako je to v případě čápa bílého, mandelíka, poštolky obecné, atd. Naopak v zimě převládají druhy, které se ţiví semínky. Důleţitá je vlastní skupina druhů ţijící v podrostu stepního prostředí jako drop malý a dytík úhorní. Také najdeme luňce šedého, který ţije na otevřených prostranstvích. Ve všech ročních obdobích je běţné spatřit supy hnědé a bělohlavé. Jeden z nejhojnějších druhů savců je jelen, kterého je od konce léta aţ do konce zimního období běţné zahlédnout v podrostu. Co se týče fauny přítomné na horách, v Cabañeros je jedno z center chovu supa hnědého, nejdůleţitější na světě. V dubových hájích se nachází mnoho lesních druhů jako orel iberský, který je na pokraji vyhynutí a jen se dvěma hnízdícími páry v Národním parku, orlík krátkoprstý, orel nejmenší, krahujec obecný a čáp černý. V horských potocích ţijí ryby jako jelec, ouklejka, saramugo, sekavec, ostroretka pyrenejská, ostroretka Leunningova a parma drobnohlavá; obojţivelníci jako čolek iberský; a plazi jako ţelva bahenní a ještěrka Schreiberova. Jeleni, prasata divoká a srnci jsou nejhojnějšími kopytníky. Škodná jako kuna, ţenetka a liška jsou hlavními konzumenty hlodavců. V parku také najdeme kočku divokou.

10

3. 4. Národní park Caldera de Taburiente Národní park Caldera de Taburiente je charakteristický obrovským kruhovitým údolím, které má osm kilometrů v průměru, se vzhledem kaldery, kde mnohonásobné vulkanické erupce, velké sesuvy, erozivní síla vody a času vytvořila její geomorfologii, která ji proměnila ve strmou krajinu s téměř 2000 metry výškového rozdílu. Do roku 1502 vlastnil území dnešního parku královský místodrţitel a poté, díky dědičným předáváním a prodeji pozemků, přešel park do různých rukou a v současné době vlastnictví pozemků spadá pod Dědictví statků Argualu a Tazacorte. Aktuálně je Dědictví sloţeno z přibliţně 1800 statkářů, kteří vyuţívají vodu z více neţ 70 pramenů a zřídel Caldery, tak jako vody přitékající do vesnice Dos Aguas, která bude jednou hranicí parku. V roce 1954 se dekretem vyhlásila oblast Caldery de Taburiente jako Národní park, na ţádosti skupiny umělců a vzdělanců. První zmínka pochází z roku 1934, kdy radní La Palmy podal petici kvůli vyhlášení této oblasti jako Národního parku, ale tento návrh byl odmítnut, i kdyţ byla Caldera pozemkem soukromníků. Hlavním bohatstvím Caldery de Taburiente je voda. Dědictví statků Argualy a Tazacorte ve svých nařízeních předepisuje přísnou ochranu lesů uvnitř parku, zakazuje kácení stromů a vhánění dobytka. Statkáři si jsou vědomi toho, ţe přítomnost a zachování zalesněných míst zaručují stálost pramenů a zřídel, tak i zásobu vody. Díky této včasné ekologické uvědomělosti, vzniklé před více neţ 400 lety, Caldera de Taburiente zůstala aţ do dnešních dnů téměř nedotčena a byla vyhlášena Národním parkem. Národní park Caldera de Taburiente se nachází na Kanárských ostrovech, ve středu ostrova La Palma. Představuje geologické útvary budící vysoký zájem, kde vyvstávají na zemský povrch nejstarší lávy La Palmy, části základního celku od lávových vulkanických výplní, čedičových a slepencových hrází aţ po nejnovější řady svislých stěn. Caldera de Taburiente je ohromná kotlina, jedna z největších svého typu na světě, erozivního původu a obklopená amfiteátrem vrcholů, 8 kilometrů v průměru, ve kterém se nachází největší hory ostrova: El Roque de los Muchachos (2426 m), Pico de la Cruz (2351 m), Piedra Llana (2321 m), atd.

11

Na jihozápadě se Caldera de Taburiente otevírá směrem k moři, vytváří rokli Barranco de las Angustias, přírodní vyústění početných potoků z parku. Na jihu najdeme horské sedlo La Cumbrecita (1310 m), hlavní bod údolí Riachuelo, starý odtok Caldery. Uvnitř Caldery se nachází brázda, tvořená nespočetnými a hlubokými roklemi působivé krásy a mnohoznačných jmen (rokle las Través, Bombas de Agua, la Faya, atd.), které se spojují do dvou hlavních roklí, Taburiente a Almendro Amargo, jejichţ spojení v Dos Aguas vede k Barranco de las Angustias. Mezi nimi se jako němí svědci eroze objevují početné hřebeny a skalní věţe (ohromné špice, které se zvedají aţ k nebi) a mezi kterými je třeba vyzdvihnout kvůli jejich kráse Roque Idafe a Roque del Huso. Nejstarší teorie o utváření Caldery je známá jako „Hypotéza vyzdviţení“. Podle této teorie se Caldera vytvořila díky silnému náporu hlubokého magmatu, který působil na tuhnoucí lávu, kterou zvedala a lámala. Kdyţ tlak zmizel, centrální zóna se podemlela a nechala po sobě ohromnou díru. V 90. letech se objevovaly teorie, které vysvětlovaly vytvoření Caldery jako důsledek velkých sesuvů, doplněných erozivním působením vod. Tuto teorii dosvědčují stálé sesuvy, které se staly v posledních letech, některé z nich byly obrovské. Jedním z hlavních cílů PRUG Národního parku Caldera de Taburiente je podpořit socioekonomický rozvoj obcí, umístěných na okraji parku, v souladu se zachováním prostředí. Dalším velmi důleţitým cílem je rozjetí programu genetické záchrany druhů, které jsou na pokraji vymizení jako jsou fialka a krušina, které rostou na vrcholech La Palmy. S působivou sítí potoků a bystřin a velkou erozivní silou se v tomto prostředí vyvinula velká různorodost rostlinných a ţivočišných druhů, které zahrnují velké mnoţství kanárských endemitů. V tomto parku je zaznamenaných 380 druhů cévnatých rostlin. Z nich devaterník Helianthemum cirae a růţovitá rostlina Bencomia exstipulata jsou zahrnuty do Národního katalogu ohroţených druhů. Nejcharakterističtějším útvarem Caldery jsou háje borovice kanárské, doprovázené druhy tak zajímavými jako cist kostivalolistý. Navíc je Caldera bohatá na vstavačovitu flóru, která roste na strmých skalních stěnách a věţích, v místech, kde rostou početné druhy Eonium. 12

Vegetace na vrcholech je moţná nejzajímavější, protoţe se v těchto místech vyskytují početné endemity a rostliny na pokraji vymizení jako krušina Genista benehoavensis, fialka Viola palmensis, růţovitá rostlina Bencomia exstipulata a hadinec Echium gentianoides, tyto tři poslední jsou v tomto biotopu prioritní a vzácné. Mezi obratlovci je třeba vyzdvihnout endemické druhy ptáků Makaronézie: holubice Columba junionae, kanár divoký, linduška kanárská, rorýs jednobarvý. Také existují tři druhy netopýrů, ze kterých je netopýr makaroneský endemit Makaronézie nebo endemit Kanárských ostrovů, netopýr kanárský. Také je třeba vyzdvihnout dva plazy: veleještěrka modroskvrná a gekon lávový. Národní park Caldera de Taburiente se nachází v neobyčejném prostředí. Uvnitř Caldery, v jejích hlubokých roklích, čnících věţích a svislých stěnách se rozvíjí rostlinné a ţivočišné společenství jedinečné na světě. Všechno toto je tak dostatečným důvodem pro jeho ochranu a zachování. 3. 5. Národní park Doñana Národní park Doñana je mozaikou ekosystémů, které uchovávají jedinečnou biodiverzitu v Evropě. Jeho hlavní součástí je močál, mimořádně důleţitý jako místo zastávky, chovu a zimoviště pro tisíce evropských ptáků. V parku ţijí jedinečné druhy, a ve váţném nebezpečí vyhynutí, jako orel iberský a rys pardálový. Jméno těchto zemí vzniklo se stavbou paláce od sedmého vévody z Mediny – Sidonie pro jeho manţelku, Doña Ana Gómez de Mendoza y Silva, v samém srdci hory. Země, které ji obklopovaly brzy začaly být známé jako Les Doña Ana, Obora Doña Ana, atd., aţ se nakonec označení zkrátilo, tak jak ho známe dnes. Vědecký a přírodovědecký zájem začal v 19. století s publikací katalogu pozorovaných ptáků v některých provinciích Andalusie, kterou uvedl Don Antonio Machado y Núñez. Je to také začátek intenzivního hledání vajec a koţešin přírodovědci a lovci, coţ váţně ohrozilo populace některých druhů. 16. 10. 1969 se vytvořil Národní park Doñana, který byl rozšířen a znovu označen zákonem Právního řádu v roce 1978 a který později rozšířil svoje hranice v roce 2004. Od té doby se v tomto území shromaţďují různé podoby mezinárodní ochrany. V parku rostou vzácné endemické rostlinné druhy jako travina Vulpia fontquerana a drobná lnice Linaria tursica, obě zahrnuté v Národním katalogu 13

ohroţených druhů, tak jako jalovec červenoplodý a jiné vzácnosti jako Micropyropsis tuberosa, voďanka ţabí nebo Thorella verticicllatinundata, zahrnuté do Andaluského katalogu druhů ohroţené lesní flóry váţené v obecném zájmu. V roce 2000 byly zahrnuty početné vzácné, endemické nebo jedinečné druhy parku do „Červené knihy španělské cévnaté flóry“, kterou vypracovala UICN. V současné době Řídící plán uţívání a správy zvaţuje srovnatelné tradiční zuţitkování pálení dřevěného uhlí, těţby koksu, včelařství, sběrem šišek a rozšířené dobytkářství, i kdyţ Dílčí plán vyuţití dobytka doporučuje sníţení a podporu na zavedení původních plemen a místních forem, tak jako tendenci zrušit ovce. Jedinečnost Doñany vděčí za rozmanitost biotopů a druhů, které se zachovaly. Navíc solná baţina, ekosystém, který se vyznačuje vysokou produktivitou, je spojením jednotek týkajících se výjimečných prostředí vázaných na: pláţe, pohyblivé duny a ohrady; hory s chvojkami, korkovníkovým hájem a borovým lesem, které jsou zahrnuté pod místní označení „obory“; početné laguny rozptýlené mezi vegetaci oblasti a oblasti přechodu, která spojuje a odděluje všechno, se nazývá břeh. Solná baţina je největším ekosystémem v rozloze parku 27 000 hektarů a je tou, která poskytuje prostoru nezaměnitelnou osobitost. Je to vlhká oblast mimořádné důleţitosti jako místo zastávky, chovu a zimoviště evropských a afrických ptáků. Na podzim se močál zaplaví prvními dešti a v zimě připomíná mělké jezero; na jaře je hladina vody pokrytá květy pryskyřníků a rozlehlými šáchory a skřípinou. V létě je solná baţina pouští rozlámané a prašné hlíny. Mírná baţina, podprůměrné výšky, soustřeďuje důleţité mnoţství vody v obvyklých obdobích dešťů. Dělá to, aby se sníţila jeho slanost a mohla růst baţinná vegetace zaloţená na šáchoru (kamyšník Scirpus maritimus) a skřípině (Scirpus littoralis). V nejhlubších oblastech se objevují vodní rostliny jako pryskyřníky Ranunculus peltatus a Ranunculus tripartitus, bahnička mokřadní, rdest vláskovitý, úpor přeslenitý a další. Zde nacházejí potravu a úkryt početné druhy ptáků: kachna divoká, lţičák pestrý, ostralka štíhlá, čírka obecná, lyska černá, polák velký, kachnice bělohlavá, atd. Bahňáci zahrnují čejku chocholatou, kulíka říčního, kulíka mořského, tenkozobce opačného, pisilu čáponohou, rybáka malého a rybáka bahenního. Také je moţné zpozorovat velká hejna plameňáků růţových a hus velkých. Záliv, který vytvořil ústí Guadalquiviru, byl rozbrázděný malými kanály a sezonními vybočeními následované hlavním tokem. Vyschlá řečiště jsou to, co kdysi bývala koryta potoků, ramena a přítoky řeky. Dnes jsou pokryté orobincem a rákosem, 14

kde se skrývají kapři, ţáby (skokan Perézův), ţebrovníky, ţelvy maurské, ţelvy bahenní, slípky modré, bukáčci malí, ledňáčci říční, atd. Rozvodněný močál zůstává téměř během celého roku jílovitou a hustou stepí, která se zaplavuje jenom povrchně během zimy. Zde rostou tučné rostliny jako slanomil velkoklasý a solnička Suaeda vera, s nedostatečným počtem travnatých rostlin, mezi kterými vyniká jitrocel vraní noţka a ječmen Hordeum maritimum, který obvykle roste společně se solničkami. Také zde hnízdí velké kolonie bahenních ptáků jako jsou pisily, tenkozobci, dytíci, ouhorlíci, atd. Pláţe se nacházejí v nejvzdálenějších oblastech od vod, kde se vegetace drţí na nestabilní a suché půdě a tvoří malé zábrany, které daly ţivot těmto dunám: roste zde fiala Malcomia littorea, lír přímořský, máčka přímořská a pryšec pobřeţní. Jenom v jejich vysoké stabilnější části se objevuje charakteristická vegetace s kamýšem písečným, pýrem Agropyrum junceum, ostřicí písečnou a jinými. Na mořské ploše se objevují velké houfy racků ţlutonohých, které doprovází racky bělohlavé, racky tenkozobé a ústřičníky velké, jespáky, rybáky severní, rybáky malé a kulíky mořské. Blízko pláţe se objevují ohrady porostlé houštím trávniček Armeria pungens a smilů Helichrysum picardii, které ukazují během jara růţový plášť. Více ve středu parku jsou součástí ohrad hory, kde se příleţitostně vytvořily malé sezonní laguny, u kterých rostou sítiny, oleandry obecné a podrosty Corema album. Nejvíce zdevastované oblasti jsou bohaté na šáchor Scirpus holoschoenus, psineček výběţkatý, mátu polej, drchničku Anagallis tenella, atd. V pohyblivých dunách se objevují jalovce červenoplodé spolu s houštinami Corema album. Z krajinného hlediska se obory během roku trochu mění a ţivočichy je těţké vidět (chybí zde pozoruhodnost bahenních ptáků). Představují ale i jiné ţivočichy, kteří vzbuzují velký zájem, jako jsou velcí kopytníci (jelen lesní, prase divoké) nebo predátoři jako rys pardálový nebo orel iberský. Vegetace těchto končin je tvořená silnými křovinami heterogenní skladby s rozptýlenými stopami korkového dubu, jalovce fénického, planiky obecné, olivovníku evropského, jamovce úzkolistého a borovice pinie. V těchto oblastech ţije okolo 80 druhů obratlovců, z nichţ je polovina ptáků. Mezi nimi můţeme uvést některé sedavé ptáky jako orel iberský, orlík krátkoprstý,

15

ţluna zelená, pěnice kaštanová, pěnice bělohrdá, luňák hnědý, dytík úhorní, kukačka chocholatá, vlha pestrá, ťuhýk šedý, červenka obecná, atd. Mezi savci, kromě rysa pardálového a promyky ichneumon, můţeme zpozorovat lišku, jezevce, prase divoké, jelena, zajíce Lepus granatensis a plcha zahradního. Obojţivelníci jsou zastoupeni blatnicí západní a plazi šírohlavcem ještěrčím, uţovkou maurskou, uţovkou obojkovou, paještěrkou červenavou a ţelvou ţlutohnědou. Břeh je hranicí mezi jíly a písky. Ve spodním stupni se rozvíjí pastviny umístěné na písčitém a suchém podkladu. Tráva je málo zastoupená a převládá šťovík volská hlava, který pastvě propůjčuje pozoruhodné načervenalé zbarvení. Vedle tohoto druhu se obvykle objevuje jitrocel vraní noţka, pumpava obecná, mrvka Vulpia membranacea a urginea přímořská, hlíznatý druh většího vzhledu. Na pastvinách hloubí svá hnízda na povrchu půdy vlha pestrá. Běţní jsou zde také králíci, daňci a čejky chocholaté. Na nejvlhčích pastvinách můţeme objevit konipase lučního, křepelku, hraboše, potkana obecného, blatnici západní a ţebrovníka. Orel iberský: nejohroženější španělský dravec Není tomu tak dávno, kdy zabití elektrickým proudem na věţích vysokého napětí byl hlavním důvodem nepřirozené úmrtnosti, která postihovala hlavně nedospělé jedince. V současné době je to otrávená potrava, která se honosí touto hroznou proslulostí: v posledních osmi letech zemřelo více neţ 40 orlů iberských z tohoto důvodu. Rys pardálový: velká středomořská kočka V posledních desetiletích rys utrpěl značný pokles. Nástrahy pro kontrolu predátorů, ničení a rozdělování biotopu a sniţování populace byly hlavní důvody, které tohoto masoţravce dohnaly na pokraj vyhubení. 3. 6. Národní park Garajonay „Nedaleko od pouštních saharských pobřeţí, podél divokých vrcholů kanárského ostrova Gomera, se skrývá jeden z nejjedinečnějších a nejsymboličtějších lesů Španělska. Stálý plášť z mlh, které stoupají od oceánu, se lepí na ostrovní vrcholy, impregnuje je vlhkostí a svěţestí a podporuje zázračnou existenci těchto

16

úchvatných a tajuplných lesů, poslední pozůstalé stopy pradávných subtropických hvozdů, které před miliony lety zalesnily středomořskou oblast.“ Kanárský vavřínový prales, pozůstatek ekosystému z třetihor, který vymizel z kontinentu jako důsledek klimatických změn čtvrtohor, nachází úkryt v oblasti mlh Kanárských ostrovů. Garajonay je v současné době nejzachovalejší ukázka tohoto ekosystému, poskytující útočiště více neţ polovině dospělých vavřínových lesů souostroví. Další hodnoty Národního parku jsou rozmanitost typů rostlinných útvarů, velký počet endemických druhů a existence pozoruhodných geologických památek, jako jsou Roques (skalní věţe). V minulosti hory, které jsou dnes zahrnuté do Národního parku Garajonay, hrály velice důleţitou roli v hospodářství ostrovního ţivota. Dřevo se vyuţívalo pro stavbu domů a výrobu nábytku, nářadí k zemědělské práci a pro hospodářství, domácích a dokonce i hudebních nástrojů. Také se těţilo dříví na pálení uhlí. V horách se trvale pásla stáda koz a ovcí, na které dohlíţel ovčák. Z hor se také získávala píce a odsekané větve, kterými se krmila zvířata na dvoře a nebo se pouţívaly jako podestýlka pro dobytek. Později jako důsledek ústavy z roku 1812, kterou se zrušily feudální privilegia, bylo vlastnictví převedeno na obce, které pokračovaly konzervativní politikou. V roce 1879 se úředně potvrdilo zachování těchto hor ostrova a byly zahrnuty do Národního katalogu hor veřejného vyuţití. Ve 40. letech 20. století byl z hor vyhnán dobytek a od 50. let se začaly sniţovat lesní těţby kvůli zobecnění fosilních paliv. V sedmdesátých letech minulého století se začaly ozývat hlasy, které poţadovaly ochranu gomerských hor. ICONA, státní orgán zodpovědný za zachování přírody, zahájila úřední jednání vedoucí k vytvoření národního parku. Celý proces vyvrcholil v roce 1981 s vytvořením Národního parku Garajonay. Zpracovává se předloha ke správě parku, kde zachování přírody má maximální prioritu. Jednou z priorit parku je rekonstrukce původních přírodních ekosystémů v takových zónách, které jsou dnes porostlé exotickými druhy. Oblastmi obnovení se rozumí plocha okolo 500 hektarů, soustředěné ve vysokých polohách jiţního úbočí, kde byla původní vegetace vřesnového porostu – vřesoviště. Hlavní rys, který odlišuje Gomeru od ostatních Kanárských ostrovů, spočívá v tom, ţe poslední erupce se odehrály před dvěma miliony lety. To umoţnilo dlouhotrvající a intenzivní erozivní činnost, která rozbořila původní vulkanický reliéf a která vedla k jeho současné příkré morfologii. 17

Park zabírá velkou část centrální náhorní roviny ostrova, která je charakteristickým reliéfem souvislé řady malých údolí a kopců. Směrem k hranici ustupují jemné tvary náhorní roviny nápadným srázům. V nich je vidět, ţe vulkanická geologická struktura, která v parku převládá, je charakteristická starými čedičovými hromadami ztuhlé lávy, které byly ohromnými silami poloţeny horizontálně. V důsledku klimatické mírnosti Kanárských ostrovů se tato vegetace mohla zachovat zčásti jako autentická ţijící zkamenělina. Navíc se flóra parku, izolovaná od kontinentu, vyvinula jiným způsobem a dala původ velkému počtu endemických druhů, coţ je specialita tohoto ekosystému. V Garajonay roste 21 druhů rostlin zaznamenaných jako ohroţené. Pro zabránění jejich vymizení park vyvíjí program na obnovení, který obsahuje uskutečněná studia pro hodnocení jeho obcí a demografických zaměření, genetiku jeho obyvatel, poznání jeho reprodukční biologie a jeho potřeb ţivotního prostředí, moţná ohroţení, atd. Jestliţe byl před dvěma desítkami let Garajonay zapadlým místem, dnes sem přijíţdí zhruba půl milionu návštěvníků ročně. Tuto situaci umoţnily následující faktory: blízkost Gomery k velkým turistickým letoviskům na jihu Tenerife. Také jde o to, aby měl návštěvník k dispozici vybavení a sluţby, které co nejvíce prohlídku zpříjemní, a proto se vytvořila síť dobře značených stezek a vyhlídek. Různé publikace pomáhají poznat hodnoty parku a informační centrum Juego de Bolas nabízí širokou škálu prostředků, sluţeb a výklad pro veřejnost. Národní park Garajonay počítá se stálým vzdělávacím programem o ţivotním prostředí pro místní obyvatelstvo, ale také pro jakýkoliv kolektiv. Škola nebo sdruţení můţe poţádat, s dostatečným předstihem, o prohlídku s průvodcem, o besedu nebo o jiný typ aktivity spojené s poznáváním parku a přírody. Kdyţ stoupáte od moře k vrcholu, následují různé stupně vegetace: Spodní oblast (od hladiny moře do 200 – 300 metrů na severní straně a 400 – 500 metrů na jihu): oblast vysokého sucha, v tomto patře převládají útvary pryšce, ve kterých mezi jinými vynikají pryšec balzámodárný, který se nachází blízko pobřeţí, pryšec Euphorbia bertheloti a pryšec kanárský, doprovází je také plokama převislá. Střední oblast (aţ do 500 – 600 metrů na severu a 800 – 1100 metrů na jiţní straně): deštivější a svěţejší oblast neţ ta předcházející, začíná se vyznačovat určitou sezonností mezi létem a zimou. Vegetace má určité středomořské podobnosti, kterými je charakteristický útvar chvojkového háje (jalovec Juniperus phoenicea), na jiţní 18

straně je nahrazený cistovým porostem (cist montpellierský) a kručinkovým porostem (čilimník nitkovitý a retama jednosemenná). Palmové háje (datlovník kanárský) zabírají hlavní část strţí, spojené většinou s lidským osídlením. Oblast vrcholu: pokrytá hvozdy, lesy a dřevnatými houštinami, známá obecně jako Zelená hora. Zahrnuje vavřínový prales charakteristický vyspělými lesy, leţícími ve vlhkých zónách orientovaných na sever a vřesnovým porostem – vřesovištěm. To se nachází v sušších oblastech s horší půdou na jihu nebo v oblastech zasaţených lidskými činnostmi. Útvary Zelené hory pokrývají v současné době na Gomoře 5000 hektarů, předpokládá se, ţe je to zhruba třetina z existujících útvarů na Kanárech. Co se týče ptáků v Garajonay, je uváděno 38 druhů, ze kterých je 28 hnízdících. Pokud jde o stupeň endemismu, jsou v parku: 3 endemické druhy a 10 endemických poddruhů Kanárských ostrovů, také jeden druh a dva endemické poddruhy Makaronézie. Navíc se dva druhy uvádí jako zavedené. Avifauna parku se charakterizuje vysokým procentem endemismu, vysoká roční stabilita a vysoké hodnoty hustoty, které bez pochyby jsou spojené s relativně sníţenou sezonností s disponibilitou hojných zdrojů po celý rok. Obojţivelníci a plazi parku se vymezují na dva druhy, plazi se nacházejí na skalnatém povrchu a v blízkosti komunikačních cest a ţabka ve vlhkých místech na okraji parku. Lesní krajiny jsou hlavními představitelkami v parku. Přes zdánlivou jednotvárnost se mohou ocenit různé rostlinné útvary. Proto se ve skalnatých oblastech objevuje suchý teplomilný vřesovitý porost – vřesoviště s velkým rostlinným bohatstvím: zde roste vřesovec stromovitý, Visnea mocanera, vavřín Apollonias barbujana, planika kanárská, atd. Ve stinných a vlhkých údolích, orientovanými na sever, se rozvíjí údolní vavřínový prales se stromy, které dosahují do třicetimetrové výšky, jako je persea indická, vavřín azorský a cesmína kanárská. Ve vavřínovém pralese na úbočí, orientovanému na sever, rostou: vavřín, vřesna, cesmína, vřesovec a pikonie ztepilá, které jsou nejhojnějšími stromovitými druhy. V řadě vrcholů, v oblastech většího dopadu mlh, se objevuje vřesovec, kde se velmi rychle mnoţí mechy. Nejsušší jiţní strana je charakteristická vřesnovým porostem – vřesovištěm. Stejně tak ve skalnatých oblastech spojených se skalními věţemi a svislými stěnami se ukrývá velmi zajímavá specifická flóra v tomto typu habitatů.

19

3. 7. Národní mořský – suchozemský park Islas Atlánticas de Galicia Od ústí řeky Arousa aţ do ústí Viga na sebe navazují atlantické ostrovy, které se vynořily z oceánu a ozdobily mořskou krajinu kouzelnými útesy. V jejich nitru se na dně moře skrývají cenná ekologická bohatství tohoto Národního parku – chráněné kanóny starých potopených lodí. Je to bezpochyby místo, kde je moţné objevit záhady a legendy vztahující se k Atlantickému oceánu. Park zastupuje přírodní systémy, které spojují pobřeţní oblasti a kontinentální plochu Eurosibiřského regionu. Útesy, houštiny, duny a pláţe a různá mořská dna (kamenité, písčité, mušlové, atd.) tvoří velkou mozaiku ekosystémů na ostrovech i ve vodách, které je obklopují. Tato rozmanitost prostředí umoţňuje ţivot velkého počtů druhů: více neţ 200 typů řas, mezi kterými se ukrývá a líhne velké mnoţství ryb a měkkýšů, mořských ptáků, kteří hnízdí na povislých okrajích útesů a loví v méně hlubokých vodách, rostliny překvapivě přizpůsobené k růstu mezi písky dun nebo v úzkých štěrbinách útesů… Zachování těchto přírodních hodnot znamená výzvu, které se musíme všichni zúčastnit. Ačkoliv jsou to ostrovy, které tvoří různé geografické jednotky, historie kaţdého souostroví představuje jejich vlastní zvláštnosti, protoţe všechna prošla podobnými událostmi, díky relativní blízkosti a blízkosti k pobřeţí. Proto byly zabrány různými mnišskými řády. Během středověku byly vlastnictvím církve, ale také výsadním majetkem šlechticů. Byly také dobyty různými útočníky, kteří je potom pouţívali jako základnu k nájezdům na pobřeţí. Ale také se na nich rozvinuly solné závody… Ochrana přírodních hodnot ostrovů začala v roce 1980, kdyţ Cíeské ostrovy byly vyhlášeny Přírodním parkem. Později, v roce 1988, jim byl udělen titul oblasti ZEPA (Oblast speciální ochrany pro ptactvo), který byl také udělen souostroví Ons v roce 2001. Nakonec byly souostroví Cíes, Ons, Sálvora a Cortegada těmi, které byly vyhlášeny Národním mořským – suchozemským parkem Islas Atlánticas de Galicia, zákonem 15/2002 z 1.7., a tak začala jejich společná etapa v historii. Národní mořský – suchozemský park Islas Atlánticas de Galicia je sloţený ze souostroví Cíes, Ons, Sálvora a Cortegada a z okolních vod. Ostrovy tvoří část horského pásma, které se ponořilo do moře před několika miliony lety. Tuto událost, díky které souostroví Cíes, Ons a Sálvora z části uzavírají vstup do zálivů, do kterých 20

jsou jakoby vklíněné, umoţňuje, ţe vody těchto hlubokých zálivů zůstávají ochranou před bouřemi z Atlantiku. Velmi různorodý stav moře v jeho dvou odtocích je způsobený velkou kapacitou eroze na západě. Toto ve velkém měřítku podmiňuje kontrastní vzhled obou odtoků, s útesy na západě a pláţemi na východě. Ostrovy jsou tvořené hlavně ţulou. Reliéf Cíesu je strmý, mírnější se nachází na Onsu a Sálvoře a prakticky rovný na Cortegadě. Nejstarší pozůstatky civilizace na území parku se našly na Cíesu a odpovídají paleolitu (hroty škrabek, pazourek, atd.) a neolitu (ruční drtiče, dekorativní kusy, atd.). S dobou bronzovou jsou spojená hradiště na Cíesu a Onsu a další nálezy na různých ostrovech, zbytky keramiky nalezené na Cortegadě. Ze středověku se dochovaly ruiny kláštera San Estovo a poustevny na Cíesu, antropomorfní hrob na Onsu a ruiny kaple ze 14. století z Cortegady. Také vody parku přechovávají pozůstatky prehistorických kotev, ale i galeon z novověku nebo lodě ztroskotané v posledním století. V současné době se vedou jednání směřující k rozvoji vhodného řízení veřejného uţití, třídění odpadků na ostrovech, plavby a kotvení lodí, rybaření, lovení mořských plodů, atd. Toto všechno má vést ke zlepšení vědeckých znalostí o tomto prostředí, které by pak poslouţilo jako základ pro lepší správu parku. Díky tomuto se uskutečňují i studia pro určení největšího počtu moţných dat o přírodním prostředí a kulturních aspektech parku. V mezipřílivové oblasti (oblast umístěná mezi vyššími a niţšími stupni přílivů a odlivů během roku) se nachází velké plochy, kde převaţují slávky středomořské. V nejrozlehlejších oblastech mořského příboje můţeme najít vilejše růţkového a mořské ţaludy rodů Ţaludovců a Svijonoţců Chthamalus. V podpřílivové oblasti, permanentně ponořené, vynikají porosty velkých hnědých řas. Díky nim patří tyto oblasti mezi komunity španělského přímoří, které přechovávají velké specifické přírodní bohatství. Tvoří je Saccorhiza polyschides, mořské řasy Laminaria ochroleuca, Laminaria hyperborea, druhy, které dorůstají aţ do 2,5 metrů. Jako kdyby byly velkými stromy, umoţňují, aby velké mnoţství ţivočichů a rostlin ţilo mezi nimi a na nich, a tak tvoří pravý podmořský les. Zde můţeme najít kraby Necora puber, chobotnice, úhořovce mořské a mnoho dalších druhů, které nacházejí v těchto oblastech potravu a úkryt. V písčitých dnech jsou řasy převáţně zastoupeny druhy mikrořas, ačkoliv v odlehlých skalách mezi pískem ţijí i další rostlinné druhy. Co se týče fauny, převládají písečné populace dvojlasturovitých měkkýšů jako je hřebenatka kuchyňská a 21

hřebenatka víčkovitá. Také jsou charakteristické ploché ryby, které se maskují dnem nebo se lehce zahrabávají, jako platýs bradavičnatý nebo rejnoci. Kromě všech těchto organismů ţije v písčinách nepatrná, ale bohatá intersticiální fauna, která přebývá v malinkých dírách existujících mezi zrny písku. Dna maerlu, bohatá na přírodní uhličitan vápenatý, jsou sloţena právě z vápenatých řas Lithotamnion corallioides a Lithotamnion calcareum ve formě keříků více méně volných, rozvětvených a silně vápenatých, několika centimetrové velikosti. Hromadí se v sedimentárních stupních, kde jsou ţivé řasy jedině na vrchních vrstvách, a nabízí hustou síť úkrytů, které dovolují, aby tato dna přechovávala velkou ţivočišnou rozmanitost. Mezi ţivočichy, kteří zde ţijí, patří slávka Venerupis romboides nebo Dosinia exoleta. Mezi rybami vyniká smaček písečný. Kromě těchto druhů se v maerlu ukrývá mnoho dalších druhů jako je sépie obecná nebo krab pavoučí. Štěrková

dna

jsou

tvořena

velkými

zbytky

ulit

měkkýšů,

hlavně

dvojlasturovitých a břichonoţců. Ty tvoří několik centimetrů silnou vrstvu, ve které ţije zahrabaná většina ţivočichů, kteří zde přebývají. Rostliny se vymezují jen na mikroskopické řasy nebo malé řasy ozdobené úlomky mušlí nebo krunýři ještě ţivých ţivočichů. Zde se skrývá rozmanitá fauna: hřebenatka kuchyňská, hřebenatka měnlivá, střenka, atd. Obecně se v souboru ostrovů vyskytují početné druhy, které vzbuzují zájem tím, ţe pocházejí z malé oblasti nebo tím, ţe jde většinou o vlastní rostliny z nejcharakterističtějších prostředí ostrovů: atlantické a středomořské houštiny, útesy, pláţe a duny a případně z močálu – laguny. Na útesech, které jsou na ostrovech široce zastoupeny, vytváří vliv moře, slanost, vítr, nedostatek půdy a kolonie mořských ptáků nepříznivé prostředí, ve kterém můţe růst jenom speciální vegetace. Rostou zde, kromě jiných druhů, motar přímořský, měsíček Calendula suffruticosa subs. algarbiensis, trávnička Armeria pubigera a andělika Angelica pachicarpa. Větve tohoto posledního druhu, který je endemický na severozápadním pobřeţí Pyrenejského poloostrova, pouţívají kormoráni na stavbu svých hnízd. Na pláţích a dunách, stejně jako na útesech, jsou extrémně tvrdé podmínky pro vývoj rostlinných společenstvech. Liší se různými lemy, které odpovídají vzdálenosti od moře. Můţeme na nich najít druh trávničky Armeria pungens, která představuje na Cíeských ostrovech jedinou populaci v Galicii. Další rostliny písčitých půd, které je 22

pomáhají upevnit, jsou kamýš písčitý, pýrovník Elymus farctus, iberka Iberis procumbens, opletník dřípatkovitý, smil italský, endemit iberského západního pobřeţí a Corema album subsp. album. Největší část zemského povrchu Národního parku je pokrytá křovinnými útvary. Převaţují zde houštiny kručinky (hlodáš evropský), který je doprovázený cistem šalvějolistým, prutnatcem bílým, chřestem, trukou obecnou, vřesem a kapradím (hasivka orličí). Jenom v oblastech záštity na východní straně ostrovů (Cíes, Ons a Sálvora) je moţný vývoj stromové vegetace. Situace Cortegady je jiná: je téměř celá zalesněná. Podle několika autorů pochází původní lesnatá vegetace z ohrad obklopující obdělaná pole, které nenuceně osídlily. Byly opuštěny na začátku 20. století. Rostou zde duby letní, vavříny, hloh jednosemenný, vrby, duby pyrenejské, olše, kaštany, atd. Oblasti vavřínů jsou velmi důleţité útvary, kvůli tomu, ţe je takových málo. Ve skutečnosti je vavřínový les Cortegady v dnešní době nejrozsáhlejší na Pyrenejském poloostrově. Bezobratlí patří k budoucím výzkumným a soupisným pracím. Nedostatečná studia se týkají výhradně souostroví Cíes. I přes nedostatek dat jsou známy některé ostrovní endemity nalezené ve skupinách brouků (chrobáci), rovnokřídlých (kobylky, cvrčci, atd.), švábů a škvorů. Co se týče motýlů, vyniká pestrokřídlec Zerynthia rumina a otakárek fenyklový. Ve srovnání s blízkým pobřeţím jsou obojţivelníci na atlantických ostrovech málo zastoupení. Je to kvůli nedostatku stálých vodních toků a nízké vlhkosti půdy. Můţeme zde ale najít mloka skvrnitého a čolka Trituros boscai. Kromě ţabky Discoglossus galganoi patří mezi uvedené druhy obojţivelníků i další dva druhy z Onsu, které v současnosti z ostrovů vymizely: skokan Perézův a ropucha obecná. Nejhojnějšími plazy jsou ještěrka perlová, ještěrka španělská a ještěrka portugalská. Takzvaní „hadi ze skla“ jsou ve skutečnosti ještěrky, kterým chybí nohy (slepýši) nebo je mají velmi drobné a nevyvinuté (scinci). Slepýš křehký a scink Chalcides striatus jsou zastoupeni na všech souostrovích parku. Scink Bedriagův, na rozdíl od scinka Chalcides striatus, má všechny čtyři končetiny dobře vyvinuté, ačkoliv jsou proporcionálně malé. Je to endemický druh Pyrenejského poloostrova, který je uvedený v Červené knize obojţivelníků a plazů Španělska jako druh v ohroţení. V Národním parku se nachází jen na souostroví Cíes.

23

Uţovky jsou mnohem častější na Onsu neţ na jiných souostrovích. Jsou zastoupeni uţovkou girondskou, uţovkou maurskou a uţovkou ţebříčkovou, která je největší z nich. Všechny jsou pro člověka neškodné. Je několik druhů mořských ptáků, které si pro hnízdění vybírají útesy atlantických ostrovů. Nejvíce jsou zastoupeny rackem středomořským, kormoránem chocholatým, rackem ţlutonohým, burňáčkem malým. Velké zastoupení je moţná vysokým počtem jedinců nebo jedinečností kolonií, které vytvářejí. Kromě ptáků, kteří se v parku rozmnoţují, je častá přítomnost i dalších mořských ptáků, kteří se vyskytují v jeho vodách v různých obdobích roku. Stovky kormoránů velkých pouţívají ostrovy jako místo odpočinku během zimy. Ve vodách, které obklopují park, je během zimy častý výskyt také tereje bílého nebo burňáka baleárského a rybáka severního během letních měsíců. Početné mezipřílivové baţiny, pláţe a skalnaté oblasti a jezero na Cíesu jsou vyuţívané mnohými vodními ptáky jako oblast zastávky, odpočinku nebo úkrytu. Běţný je výskyt volavek popelavých, volavek stříbřitých, kameňáčků pestrých, vodoušů, kolih a dalších bahenních ptáků. Z dravců můţeme uvést káně lesní, jestřába lesního, sokola stěhovavého a poštolku obecnou. Na Cíesu a Onsu hnízdí rorýs velký a lelek lesní. Kavka obecná a kavče červenozobé jsou přítomni jenom na ostrově Ons a další krkavcovití, jako krkavec nebo vrána, se vyskytují na ostatních ostrovech Národního parku v malé míře. Drobné ptactvo a malí pěvci, kteří vyuţívají teplé podnebí, jsou v parku hojní. Mezi stromovím můţeme najít holuby hřivnáče, hrdličky a kosy, ale také zvonky zelené, pěnice, pěnkavy a sýkory koňadry. V houštinách jsou běţní bramborníčci, ale můţeme spatřit i červenky a stehlíky. V oblasti skalisek můţeme vidět konipasy bílé a rehky domácí. Co se týče savců, králík se přizpůsobil výjimečným ostrovním podmínkám, díky kterým se rozšířil na všechna souostroví v parku. Také jsou běţní malí hlodavci jako myš západoevropská, myšice křovinná, potkan a krysa. Tento poslední druh je ve Velké Británii a střední Evropě ohroţený. Bělozubka tmavá, jeţek západní a krtek iberský jsou dalšími malými savci parku. V parku se také zaznamenaly tři druhy netopýrů: netopýr hvízdavý, netopýr večerní a vrápenec velký. Tento poslední druh je ve Španělsku vedený jako zranitelný.

24

3. 8. Národní park Monfragüe Oblast Monfragüe není jenom jedinečným místem díky své flóře a fauně, ale je navíc součástí historie, která nám představuje jako výsledek shody, kdy na jednom místě a po celá léta působí velmi specifické klima, charakteristická geologie a jedinečné skupiny rostlin, ţivočichů a lidí. V Monfragüe najdeme jednu z nejrozsáhlejších a nejzachovalejších částí středomořských hor na světě, plné dubových lesů, smíšených lesů a středomořských houštin, kde jsou rozesety

skaliska a potoky. Toto všechno umoţňuje existenci

bohatého a různorodého rostlinného a ţivočišného ţivota. V Národním parku Monfragüe nalezneme četné stopy, které oznamují lidskou přítomnost jiţ před tisíci lety. Krajina, která charakterizuje tento kraj, nabízí vše potřebné pro to, aby se zde lidé rozhodli usadit nebo přinejmenším uţívat ho jako přechodné místo pobytu. Voda, lesy s ovocem, moţností lovu a jeskyněmi jsou zdroje, které země štědře nabízí těm, kteří ji obývají. To nejvýraznější z období pravěku je velký počet jeskynních maleb, které se zachovaly v pohoří Monfragüe. Můţeme uvést jeskyni Cueva del Castillo, přírodní úkryt leţící na jihu Sierry de las Corchuelas, je přístupná a můţeme si v ní vychutnat pohled na schematickou malbu zahrnující dobu měděnou, bronzovou a ţeleznou. V roce 1968 přišel poprvé do těchto krajů Jesús Garzón. Tento člověk, zamilovaný do krásy Monfragüe a citlivý k zachování přírody, podstoupil tvrdý boj za záchranu tohoto území s úřady, vlastníky sousedících statků, politiky, starosty obcí, atd. Jeho vytrvalost a podpora vědců a milovníků přírody vedly k vyhlášení Přírodního parku Monfragüe, 4. dubna 1979. Během následující let se upevňovalo konzervativní smýšlení, budovaly se infrastruktury ve Villarreal a dávalo se na vědomí bohatství parku. 25 let zkušeností s provozem Přírodního parku, dobrých i těch méně dobrých, bylo pevným základem pro dosaţení jmenování Monfragüe, zákonem z 2.3.2007, jako Národního parku. Monfragüe je jednou z nejlepších enkláv zachovalého středomořského lesa, představující navíc některé stopy atlantického a kontinentálního rázu. Tok řek Tajo a Tiétar tvoří osu, která dělí park, zasazenou do úzkého průsmyku mezi dvěma pohořími z křemenů a břidlic.

25

Kromě charakteristických doubrav, korkovníkových hájů, planik, cist a vřesovišť se objevují také jiné oblasti s opadavými druhy stromů jako je dub zimní, javory na stinných stráních nebo jasany a olše nízkých lesů u řek a potoků. Biogeografické rysy tohoto území, které společně s různorodostí struktury, skladbou rostlinných společenství a malým vlivem civilizace, udrţují v parku velký počet druhů fauny. Nepatří mezi ně jen váţně ohroţené druhy oblasti, ale také ty, které uţívají v této oblasti mimořádného zastoupení. Jsou to druhy velké důleţitosti pro ochranu genetické rozmanitosti vlastní Středozemnímu moři. Mezi těmito druhy vynikají svým vědeckým zájmem, jedinečností a zranitelností orel iberský, sup hnědý, čáp černý a rys pardálový. Na kraji parku se nachází pastvina, ekosystém vymodelovaný rukama člověka a příklad rovnováhy mezi ním a přírodou. Zde se jeřábi, vysoká zvěř a divoká prasata, čápi a volavky ţiví spolu s dobytkem, který spásá bohatou potravu zastíněnou doubravami a korkovníkovými háji. Můţeme zde vidět i velké dravce, kteří přelétají nad pastvinami a kteří se spolu s malými ptáčky ţiví tím, co traviny poskytují. Nařízení o přírodních zdrojích tak jako o dobytkářství, zemědělství, včelařství nebo těţbě korku usilují také o podporu kvalitních výrobků, vyrobených ekologickou formou a následujících tradiční praktiky, srovnatelné se stabilitou ekosystémů a ochranou okolí. 3. 9. Národní park Ordesa y Monte Perdido

V jeho horopisu dominuje masiv Monte Perdido (3355 m) s vrcholy Tres Sorores, odkud se otvírají údolí Ordesa, Pineta, Añisclo a Escuaín. Je to krajina velkých kontrastů: extrémní sucho vysokých oblastí, kde dešťová voda a tající sníh proniká puklinami a kanály, kontrastuje se zelenými údolími pokrytými lesy a loukami, kde se tvoří vodopády a voda protíná kaňony a rokle. V těchto místech ţivota a jeho projevení, úsilí, bojů a mírů zanechal člověk svou stopu zobrazenou na stezkách a cestách, stavbách mostů, salaší a na výrobě látek, na jejichţ výrobu získával prostředky z lesů a pastvin. Ke konci 18. století vzbudilo důleţité svědectví tektonických pohybů zájem průzkumníků a vědců: přírodovědec Reboul v roce 1788 pojednává o jednotlivých pozicích vápenců v Gavarnie před Akademií věd v Toulouse, zatímco práce a publikace Ramonda de Carbonnières začínají lákat k Monte Perdido cestovatele 26

romantického období, dychtící po divoké přírodě. Ti se také stávají „zakladateli pyreneismu“. Různé okolnosti, mezi kterými je nutné uvést popularizující a konzervativní práci Luciena Brieta a Pedra Pidala, podpořily zrod jednoho z prvních národních parků na světě, Valle de Ordesa byl vyhlášen dekretem 16.8.1918. Na konci 70. let 20. století následkem projektu zaplavení kaňonu Añisclo pro hydroelektrické vyuţití se zburcovaly instituce a kolektivy občanů pro záchranu této oblasti. Stavba se přerušila a v roce 1982 se Národní park rozšířil a přejmenoval na Národní park Ordesa y Monte Perdido (zákon z 13.7.1982). Domy jsou typickou architekturou horního Aragónu, se střechami z pískovcových desek, kamennými zdmi, homolovitými komíny, kde tvoří základ slanobýl chlumní, a kuchyněmi – pecemi s dřevěnými lavicemi okolo hlavního ohně. Jedním z rozhodujících faktorů historie horních údolí Sobrarbe byla jeho izolovanost trvající do zcela nedávné doby. Díky členité geografii se zachovaly tyto končiny, lidová architektura a mnoho prastarých tradic. Řídící plán uţití a vedení parku stanovuje systém veřejného uţití, aby se přizpůsobil počet návštěvníků schválené kapacitě. Vytváří tak systém volného přístupu, který je schopný sladit nabídku a poptávku při uţití parku. Plán na obnovení orlosupa bradatého Plánu na obnovení orlosupa bradatého v autonomní oblasti Aragón se Národní park účastní od roku 1989, se zavedením a dodrţováním míry náhradní potravy v oblasti Escuaín. Toto krmítko dovoluje přeţití dospívajícím jedincům, hlavně v obdobích, ve kterých se potravy nedostává a klimatické podmínky jsou nepříznivé. Takto se sniţují chyby nejmladších jedinců, zmenšují moţné nehody, které postihují obvykle nejnezkušenější jedince a kteří zvyšují číslo úmrtnosti (lov, jedy, elektrické vedení, atd.). Park se také účastní soudobých sčítání exemplářů, které se kaţdoročně provádí. Toto dovoluje odhadnout hustotu mladé nedospělé populace v určitém okamţiku. Také se uskutečňuje hlídání a úplné sledování oblastí hnízdění uvnitř parku a nejbliţšího okolí. Sledování kamzíka středozemního Kamzík je známým hlavním představitelem fauny zejména ve středních Pyrenejích. Nedostatek predátorů a jeho přizpůsobení tvrdým klimatickým

27

podmínkám zajistily jeho přeţití. Ve Faya de Pelay kamzíci sezonně migrují ve stejném úbočí, s přesuny dlouhými aţ 7,5 kilometrů a do výšky 600 metrů. Od roku 1986 koncem června a začátkem července provádí personál parku v oblastech Ordesa, Añisclo, Escuaín a Pineta roční sčítání kamzíků. Od roku 1998 se tato sčítání dělají ve spolupráci s aragonskou vládou a tvoří základ Plánu na sledování druhu ve všech oblastech rozšíření v autonomní oblasti. 3. 10. Národní park Picos de Europa Zastupuje ekosystémy spojené s atlantickým lesem. Picos de Europa představují největší vápencový útvar atlantické Evropy s důleţitými krasovými procesy, propastmi, které dosahují aţ 1000 metrů, velmi zřetelnou ledovcovou erozí a přítomností jezer. Mezi jeho skalisky ţije kamzík, v hustých lesích srnci, vlci a moţná i nějaký medvěd. Park obývá více neţ 100 druhů ptáků, mezi kterými vynikají datel černý a tetřev a mezi velkými dravci sup bělohlavý a orel skalní. Ale je zde mnohem více neţ jen krajina. Jsou tu staletí historie vepsané do vesnic, údolí, kostelů, chýší v soutěskách a do cest. „300 miliónů let bylo třeba pro to, aby Picos de Europa představily dnešní topografii; různá vrásnění a glaciace utvořily jeho křivolakou krajinu, vztyčené hory, kde převaţují působivé špice a ostré hrany, hluboké a zakroucené průrvy zbrázděné křišťálovými vodami, které uvolňují průchod zarostlým údolím pokrytými lesy a loukami.“ V těchto končinách se lidé ţivili lovem a chovem dobytka. Divoká zvěř byla tak hojná, ţe ještě v 17. století chodili muţi z Abamy na mši ozbrojeni oštěpy. Od té doby aţ do našeho století geografická izolovanost udrţela tradice a nezměněnou krajinu. V rámci oslav dvanáctistého výročí historické bitvy u Covadongy se 22.7.1918 vyhlásil Národní park Montaña de Covadonga, který zahrnoval masiv Peña Santa. Zde se vymyslel ideál Národních parků Španělska. Bylo mnoho hlasů, které během desetiletí ţádalo začlenění zbytku Picos de Europa do Sítě Národních parků a aby se stanovil model řízení, který by zajistil zachování jeho přírodních hodnot a rozvoj pro jeho obyvatele. Nakonec, 30.5.1995, parlament schválil vyhlášení Národního parku Picos de Europa.

28

Tento Národní park se nachází na severu Pyrenejského poloostrova mezi Asturií, Kantábrií a Leónem a tvoří část pohoří Cordillera Cantábrica. Vápence staré 300 miliónů let, které vyvstaly z mořského dna jako důsledek horotvorné činnosti, vytvořily mohutný reliéf, kde se vrcholy střídají s hlubokými průrvami a kaňony. Proto v parku existuje 200 kót více neţ 2000 metrů a ještě větší výškové rozdíly aţ 2300 metrů. Před lety pastevci pásli dobytek a starali se o něj na horách během jarních a letních měsíců, proto jeden ze způsobů, jak udělat z mléka trvanlivý produkt, bylo vyrobit sýr. Dnes se vyrábí tradičním způsobem na mnoha místech. Tak vznikly sýry Picos de Europa. Jsou silné a charakteristické chuti, zrají v jeskyních a jsou tak různorodé jako jejich krajiny původu: Gamonedo de Canjas, Gamonedo de Onís, Cabrales, Picón de Trevisco, Canal de Ciercos, Picón de Nebes, atd. V Picos de Europa je moţné potkat nádherné příklady atlantického lesa, vlastní eurosibiřskému Španělsku, které nabízí návštěvníkovi velkou rozmanitost útvarů závisejících na výšce, klimatu a přírodě zemí. Tyto lesy byly intenzivně vyuţívány člověkem, přesto zachovávají všechnu svou krásu v mnoha oblastech parku. Atlantické smíšené lesy Picos de Europa jsou těţko naleznutými pozůstatky ve Španělsku. Objevují se v nejniţších horských oblastech jakoby vloţené do pokosených luk. Duby a lísky se mísí s javory, lípami, jasany, kaštany a ořechy; u jejich kmenů rostou nízké podrosty ostruţiníků, vřesů a trnitých keřů, které poskytují obţivu a úkryt početným ptákům. Zde ţijí srnec, prase divoké vedle jezevce, který za soumraku opouští svoji noru, aby hledal potravu. Mezi další patří kuna, lasice hranostaj a lasice kolčava, které obývají biotop těchto lesů. V doubravách překvapuje, speciálně ve skalních stěnách průsmyků, vývoj lesíků dubů, vavřínu, planiky a jiných rostlin vlastních suššímu prostředí. Tyto lesy se objevují dokonce na mírných svazích na jihu, ve výškách mezi 50 a 650 metry. Nejatraktivnějším lesem celého Národní parku Picos de Europa je bučina. V létě různé stromovité druhy ukazují svěţí zeleň, kontrapunkt na nejvyšší teploty v tomto období. Příchod podzimu propůjčuje parku velké barevné bohatství: bronzové buky spolu s duby a načervenalými kaštany kontrastují se ţlutými břízami a intenzivní zelenou vřesů a janovců. Existence mlţných lesů je spojená s vysokými sráţkami rozdělenými po celý rok a s početnými mlhami, které tvoří velmi husté hmoty, kde světlo slabě proniká. 29

Jedinečnými druhy, které se zde objevují, jsou milovníci stínu. Lísky, jeřáb ptačí, lýkovec, bika lesní, sasanka hajní, jaterník, hruštička a ladoňka Scila lilio – hyacinthus vytvářejí nízký les. Symbolickým ptákem Picos de Europa je tetřev, ačkoliv je čím dál tím více těţší spatřit ho. Dalším ptákem, ne tak vzácným, ale plachým a těţko spatřitelným, je datel černý; pták střední velikosti, jehoţ ťukání do kmenů buků je slyšet po lese. Mezi menšími a hojnějšími druhy můţeme vidět červenku obecnou, sýkoru uhelníčka, králíčka obecného a brhlíka lesního, atd. Na nejvlhčích loukách a pastvinách můţeme spatřit některé plazy jako např. slepýše křehkého. Mezi savce parku můţeme řadit plaché srnce, kteří jsou v těchto lesích běţní nebo kočku divokou, která upřednostňuje rozlehlé lesnaté oblasti. Překypují zde všechny typy lasicovitých jako je kuna, jezevec, lasice hranostaj, ţenetka nebo tchoř. Dalším hojným savcem Národního parku je prase divoké, které zanechává stopy svého nočního přechodu na loukách, aby se přes den skrylo v hustých lesích. Medvěd hnědý byl bohuţel v této oblasti před desetiletími vyhuben, takţe v dnešní době se mohou příleţitostně zahlédnout jedinci, kteří pocházejí z východní části pohoří Cordillera Cantábrica. V těchto bučinách hledají úkryt a obţivu. Správa parku vyvinula zvláštní program na záchranu medvěda v souvislosti s plány na manipulaci fauny v autonomních oblastech. Rostliny, které rostou v této oblasti velehor, mají rozdílné přizpůsobovací odezvy ve své stavbě, jako ovsíř Helictotrichon sedenense, který představuje travinný biotop. Má dlouhý a ohebný stonek, který se nezlomí navzdory silným větrům, které vanou na vrcholech. Silenka bezlodyţná je zase svým mohutným vzhledem schopná vytvořit mikroprostředí vhodné pro přeţití. V nejvyšších kótách, kde se sníh shromaţďuje dlouhou dobu, rostou určité rostliny přizpůsobené krátkému biologickému cyklu, který je někdy kratší neţ 4 měsíce. Situace těchto vysokohorských ledovců ve stinných oblastech a pomalé tání v létě umoţňují, aby letní sucho nepostihlo růst rostlin, které se rozvíjí v těchto končinách: lomikámen vstřícnolistý, nádherných nachových květů, jitrocel alpínský nebo pryskyřník alpský, malých bílých kytiček. Vysokohorská a podhorská skaliska jsou chudá z hlediska fauny, kvůli nedostatku zdrojů a tvrdému podnebí. Mezi obyvatele, které můţeme lehce zpozorovat, patří pěvuška podhorní, rehek domácí, pěnkavák sněţný a kavče 30

červenozobé a kavče ţlutozobé, kteří obývají skaliska a výběţky a slétají pro potravu na louky. Mezi velké dravce parku řadíme různé druhy jako je např. orel skalní, který plachtí nad vysokými skalami a který představuje v těchto horách nejpočetnější základ reprodukce v pohoří Cordillera Cantábrica; a sup bělohlavý, který hnízdí v nejnepřístupnějších skalách. Na druhou stranu, orlosup bradatý vymizel jako reprodukční druh v roce 1935, ačkoliv se v posledních letech zahlédlo několik exemplářů ve východní oblasti masivu. Podivuhodný zedníček skalní, symbol skalní avifauny, přebývá ve srázech, skalách a útesech a staví si hnízda v nepřístupných štěrbinách svislých skalisek. Nejvýţivnějšími loukami pro chov dobytka na horách jsou smilkové porosty. Jsou to podhorské louky, které pokrývá smilka a Elyna myosuroides a tvoří husté trávníky, které jsou na jaře a v létě posety květinami jako oměje, narcisy a prvosenky. Vlk je moţná druhem, který nejvíce utrpěl útokem člověka ve Španělsku a pravděpodobně v celém světě díky své zaslouţené pověsti hubitele, hlavně zvířat, která jdou lehce ulovit, jako je domácí dobytek. Přestoţe v 70. a 80.letech se sníţila jeho populace, dnes se objevuje častěji a rozšiřuje se díky své schopnosti přizpůsobit se a díky své prohnanosti. Erozivní činnost řek v Národním parku Picos de Europa tvoří neobyčejné kaňony, průsmyky a soutěsky, s výškovými rozdíly více neţ 2000 metrů, kterými se šplhají duby usazené v malých visutých okrajích. Jediná existující vegetace se rozvíjí v prasklinách a štěrbinách. Tyto stěny poskytují úkryt supu bělohlavému, supu masoţravému, výru velkému, kavčeti ţlutozobému a kavčeti červenozobému, sokolu stěhovavému a orlu skalnímu. Většina potoků a řek Národního parku Picos de Europa spadá prudce ve vysokých úsecích, tím zmírní svou rychlost v niţších oblastech a umoţňují tak rozvoj lesa na jejich březích. Rostou zde vrby, olše (olše lepkavá), jasany (jasan úzkolistý) a duby (dub letní). Velká zásoba vody, nízké teploty, velká rychlost a vysoká kvalita jejich vod rozhoduje o důleţitosti pstruhů a lososů v těchto řekách. Navíc vzbuzuje pozornost neklidný skorec vodní, který se potápí pro potravu, různobarevný ledňáček říční, jehoţ ponory jsou divem rychlosti. Konipas horský a konipas bílý, budníčci menší a pěnice tvoří část dlouhého seznamu druhů, kteří ţijí v tomto prostředí. Mnoţství klidné vody, málo rozbahněné, tvoří jezírka plná vodních druhů jako je mlok dvoupruhý, čolek horský a čolek hranatý. Dalšími běţnými obyvateli těchto 31

oblastí jsou skokan hnědý, který můţe snášet vejce i během zimy, ropuška starostlivá, která nosí snůšky vajec na zadních nohách aţ do okamţiku rozkvětu a ropucha obecná, největší ze všech. 3. 11. Národní park Sierra Nevada „Jeho strmé vrcholy, které zároveň ovládají ohromný horizont, zabarvený vesnicemi a samotami, s loukami plnými zeleně, jsou pokryté sněhem a ledy, které ve výšce 9180 stop jsou stálé i přes mírné klima malebné země, která je obklopuje… Granada, krásná Granada se svými zahradami a řekami a s úrodnou níţinou 12 mil, se objevuje jako opřená o úpatí ohromného vrcholku Velety …“ (Madoz, 1849) Představuje přírodní „systém spojený se středně vysokými horami a velehorami středomoří“. Netřesky, náprstníky, tučnice, pelyněk, violka, jitrocel, vlčí máky a oměje tvoří část z více jak 2000 rostlinných druhů, velké nádhery a barevnosti, které rostou v parku. Obojţivelníci, plazi, savci, ptáci a bohatá entomofauna vytváří faunu Sierry Nevady, speciálně spojené s biotopem velehor. Kozoroţec pyrenejský, obyvatel velehor, je nejcharakterističtějším druhem parku. „Pohoří slunce“, jak je označovali ve středověku, přechovává bohaté kulturní a historické dědictví, ve kterém se skrývaly a prosperovaly pozůstalosti Tartessů, Římanů a Vizigótů, jednotlivě na svahu Alpujarra. To nejvýznamnější z arabského období jsou důmyslné techniky zavlaţování, jejichţ kanály a potůčky brázdily úbočí a sbíraly vody z tání ledů a odtoků, aby se zuţitkovaly na tradiční pouţívání a činnosti. Sierra Nevada je jako taková prvkem kulturní identity pro lidi těchto zemí, jejichţ zájem je parafovaný zákonodárcem na vyhlášení jeho zachování jako obecného zájmu pro národ. Masiv

Sierry Nevady

byl

vyhlášen

Přírodním

parkem

andaluským

parlamentem v roce 1989 kvůli jedinečnosti jeho flóry, fauny, geomorfologie a krajiny. Později autonomní parlament potvrdil jeho vyhlášení jako Národního parku. Národní park Sierra Nevada se připojil do Sítě Národních parků (zákon 3/99, z 11.1.1999) a tím se dosáhlo cifry 12 parků. Tímto se Sierra Nevada zařadila do Sítě Národních parků jako ekosystém středomořských velehor, které do té doby nebyly zastoupeny.

32

Národní park Sierra Nevada, o rozloze 86 208 hektarů, vytváří jasně odlišnou geografickou jednotku, která se nachází na severovýchod od Granady a zahrnuje také západní cíp provincie Almería. Jako důsledek alpínského vrásnění v třetihorách se zvedl tento horský masiv. Od té doby se nepřestal zvedat, aţ dosáhl nejvyšších vrcholků poloostrova. Ale současná morfologie je také plodem ledovcové epizody z konce čtvrtohor. V oblastech vrcholů se zachoval jedinečný reliéf, vytvořený čtvrtohorními ledovci v masivu velehor jiţnějšího evropského kontinentu. Celá oblast vrcholů ukazuje stopy ledovcové eroze s údolími ve tvaru U, kruhovitá údolí ozdobená strmými horami a lagunami, které zabírají níţiny. Ledovcové tvary, které se objevují v Sierře Nevadě, jsou velmi různorodé. Ledovcové kotle jsou relativně hojné, nejrozvinutější se nacházejí v oblastech vysokých vrcholů, které začínají v niţších oblastech. Turismus je důleţitým zdrojem příjmů pro tuto oblast, zejména zimní turistika v oblasti lyţařského střediska Sierry Nevady a venkovská turistika v Alpujarra, ale v případech masivní a nekontrolovatelné návštěvnosti můţe být velmi škodlivý pro park, proto je nutná jeho regulace. Biologická rozmanitost je hlavní ekologickou hodnotou Sierry Nevady, speciálně v tom, co se týká cévnaté flóry s více neţ 2100 zaznamenanými druhy z přibliţně 8000 existujících na Pyrenejském poloostrově. Sierra Nevada představuje 7 % cévnaté flóry existující ve středomořském regionu; uvaţuje se, ţe tento masiv představuje jen desetinu z celého povrchu tohoto biogeografického regionu, zmiňuje se o kvalitě této jedinečné ukázky přírodního dědictví. Středně vysoké hory Javory (Acer granatense a javor francouzský) a duby zimní (dub portugalský) jsou málo zasaţené silnou lidskou činností. Nachází se v nejvlhčích oblastech parku a zabírají údolí a stinná místa. Duby pyrenejské Sierry Nevady, ačkoliv postiţené poţáry a neoprávněným kácením stromů, vzbuzují velký zájem díky jejich ekologickým a chorologickým rysům; rozvíjí se na kyselých půdách a nacházejí se dobře zastoupené v roklích na jihu a severu. Doubravy jsou poloţené mezi 1300 a 1700 metry, ačkoliv mohou v některých oblastech dosahovat do výšky 1900 metrů. Rozvíjí se jak na karbonátových půdách tak na kyselých půdách skal. Les odpovídá doubravě, kde převládá dub okrouhlolistý, a závisející na typu půdy a výšce, jsou běţné keře jako jalovec červenoplodý, lýkovec 33

podzimní, listnatec ostnitý, dřišťál Berberis hispanica a hloh jednosemenný na zásaditých půdách. V oblastech s menší výškou jsou časté řečík lentišek, olivovník evropský planý a přestup osténkatý. Doubrava křemičitých půd je chudá na druhy: kromě dubu letního se objevují jalovce, lýkovce a zimolez etruský. Říční vegetace se vyvíjí na březích řek a potoků a v současné době je degradovaná, je těţké najít lesy na březích v dobrém stavu zachování. Na kyselých půdách se usazují olše (olše lepkavá), vrby (Salix atrocinerea) a jasany (jasan úzkolistý). V oblastech bohatých na zásady říční vegetaci tvoří jilmy (jilm habrolistý), topoly (topol bílý) a vrby. Tyto lesnaté oblasti jsou obývané, více méně pravidelně, ţlunou zelenou a šoupálkem krátkoprstým. Společně s nimi můţeme vidět některé stálé druhy jako je sýkora koňadra, sýkora uhelníček a sýkora modřinka, které pouţívají otvory kmenů pro svoje hnízda. Usazené ve větvích stromů můţeme vidět skandální sojku obecnou a kosa černého. Mezi typickými návštěvníky jara můţeme potkat králíčka ohnivého, budníčka menšího, pěnici černohlavou a pěnkavu obecnou. V pevné zemi a na otevřených prostranstvích můţeme narazit na velké exempláře uţovky ţebříčkové, uţovku girondskou, ještěrku perlovou nebo na ropuchu krátkonohou. Mezi savce můţeme uvést lišku obecnou, která je v těchto oblastech běţná, ačkoliv ji můţe také spatřit jak loví na travinách. Lasice kolčava bere králíky a zajíce jiným savcům. Jezevec lesní a ţenetka tečkovaná jsou obecně těţko vidět, protoţe jsou nočními ţivočichy. Středomořské velehory Ve výšce nad 2800 metrů, kde jsou půdy málo vyvinuté a klimatické podmínky nepříznivé, se rozvíjejí pastviny nízkého vzhledu a malého pokrytí. Představují velký zájem a vytváří jeden z nejjedinečnějších vzhledů Sierry Nevady. Tyto pastviny jsou sloţené z velkého počtu endemických druhů (aţ 40 %): písečnice Arenaria imbricata, pelyněk Artemisia granatensis, kostřava Festuca clementei, Hormatophylla purpurea. Skaliska „štěrkoviště“ jsou velmi rozlehlá a roste v nich velký počet druhů, přizpůsobených k ţivotu v tomto prostředí: violka Viola crassiuscula, lnice Linaria glacialis. Ve skalních stěnách jsou běţné druhy, které osídlily štěrbiny a zvýšené okraje: lomikámen Saxifraga nevadensis, huseník alpský. Na dnech ledovcových kruhovitých údolí se objevují „mráčky“, hygrofilní pastviny, které jsou jako v předchozím případě bohaté na endemické druhy: trávnička 34

Armeria splendens, ostřice Carex camposi, jitrocel Plantago nivalis, rozrazil Veronica turbicola. Mezi 1800 – 2800 metry se rozvíjí bory a chvojkové háje. Vegetace je tvořená druhy stromového a keřovitého vzhledu (borovice lesní, jalovec chvojka, jalovec obecný, slivoň Prunus ramburii) a houštiny olověncovité (Vella spinosa, Erinacea anthyllis, prorostlík Bupleurum spinosum, kozinec Astragalus granatensis). Na středně vyvinutých půdách se rozvíjí janovcový porost a jalovčí, tvořící bohatá společenství olověncovitých křovin a hemikryptofytů (kostřava Festuca indigesta, kozinec Arenaria imbricata ). Také jsou hojné endemické druhy: kručinka Genista versicolor, písečnice Arenaria pungens, mochna Potentilla nevadensis. Ve vápenatých výškách (Dornajo, horní tok řeky Dúrcal), a kvůli nedostatku půdy, se vytváří hřbet s chvojkami a jalovci, smíšeným vycpaným tympánovým porostem. Objevují se druhy jako hojník Sideritis carbonellis a kozinec Astragalus granatensis. Toto jsou oblasti, kde dominuje pěvuška podhorní, bělořit šedý, skřivan polní a rehek domácí. Mezi skalisky můţeme spatřit skalníka zpěvného, který vděčí za své jméno červenému zbarvení hrudi samce kontrastujícím s černomodrým zabarvením jeho hlavy. V těchto výškách můţeme vidět houfy kavčete červenozobého, které umísťují svoje kolonie do srázů a dutin. Z rovných stěn roklí a skalních masivů se zrodí orel skalní, který pouţívá tyto výšky jako terén k lovu. Také můţeme spatřit supa bělohlavého a orebici rudou, která dokáţe vystoupat do výšky 3000 metrů. Během podzimu mohou velehory přijmout návštěvu kosa horského, stehlíka obecného a skupiny poštolek obecných. Mezi savci je nejsymboličtějším druhem parku kozoroţec pyrenejský. Počítá s početnými exempláři a můţeme ho vidět, s jakou lehkostí se pase v „mráčcích“ velehor. V těchto výškách také nacházejí úkryt hraboš středomořský, původnější ve vlhkých oblastech menší výšky a hraboš sněţný, který umísťuje svoje chodby do skalnatých oblastí, tak jako ţivočichové, kteří slouţí jako kořist lasici kolčavě. V těchto výškách, kromě botanických endemitů, existuje 80 endemických druhů hmyzu. Podmínky velehor dávají těmto ţivočichům speciální rysy: všeobecně jsou černé barvy, mají tvrdé blány a ztratili schopnost létat.

35

3. 12. Národní park Tablas de Daimiel Tento park je posledním představitelem ekosystému označovaného jako mělčiny, které se vytvořily vylitím řek Guadiana a Gigüela z břehů v jejich soutoku, díky nedostatku svahů v terénu. S jeho vyhlášením se udělal velký krok k zachování jednoho z nejcennějších ekosystémů kraje La Mancha zajišťující přeţití ptactva, které vyuţívá tyto oblasti jako zimoviště, přepeřuje se zde a hnízdí a tvoří tak komplexní oblast ţivota vodního ptactva. V roce 1959 je vydáno vládní nařízení, kterým se definitivně zakazuje lov v Tablas a v roce 1966 se Tablas de Daimiel stávají Národní rezervací lovu, uznávající nutnost zahájit program pro ochranu a zachování fauny. Kolem roku 1956 se rozjel velký projekt vysoušení, který postihl více neţ 30 000 hektarů povodí řek Guadiana, Záncara a Gigüela. Proti projektu se zvedl hlas Mezinárodního svazu ochrany přírody, který v roce 1963 začlenil toto místo mezi prioritní mokřady evropského kontinentu. Jako opatření ochrany a skončení vysoušení této enklávy, se vyhlašuje v roce 1973 Národní park Tablas de Daimiel. Konečným výsledkem vysoušení je ztráta těchto mělčin, velmi důleţitých oblastí jak pro pobývání a ţivot vodních ptáků, tak i pro vývin luk sladkovodních řas (podvodní rostliny rodu Chara), které tvoří hlavní prvek v potravním řetězci ekosystému. S uplynulými staletími se na dolním toku Guadiany vytvořily velké louţe, přibyly mokřady a lesy. Na jejich březích se usadily rybářské komunity, které v sousedních mokřadech zavlaţují malými čerpadly sady. Toto je původ Tablas de Daimiel, výsledek spojení vod Gigüely a Guadiany, které vedly k rozlehlému vylití z břehů, způsobující velká zabahnění a záplavy kvůli malým výškovým rozdílům v terénu. Park se nachází uprostřed roviny Manchega, v provincii Ciudad Real a na úpatí hor Montes de Toledo. Tablas de Daimiel jsou hodnocené jako Mokřady mezinárodní důleţitosti na seznamu, který je pod ochranou Ramsarské úmluvy a který poskytuje ochranu přibliţně 200 mokřadům Evropy a severní Afriky. Jsou strategicky umístěny v migračních cestách tisíců ptáků a odedávna byly pouţívány jako zóny odpočinku. Dokonce mnozí z těchto ptáků si volí tyto oblasti pro přezimování. Mezi nejrozšířenější savce lze uvést prase divoké, lišku, tchoře, vydru, lasičku, králíka a plcha zahradního. Obojţivelníci a plazi jsou zde také velmi hojní: rosnička 36

zelená, ţebrovník Waltlův, blatnička západoevropská, blatnice západní, ropucha krátkonohá, ţelva bahenní, ţelva kaspická, uţovky a šírohlavec ještěrčí. Mezi rybami vyniká svou biomasou kapr, a pokud jde o endemické druhy s určitým stupněm ohroţení, jelec, Topridophoxinellus alburnoides, parma iberská a sekavec bahenní. Biologický cyklus v parku Jaro: Taţení ptáků skončilo, ale hnízdící ptáky můţe návštěvník spatřit podle libosti. Je to období svatebních letů a naparování, hnízdění a mláďat. Slatina dosahuje své nádhery, Tablas se pokrývají zelenou barvou, pryskyřníky vyčnívají z vody, tamaryšky začínají rozkvétat, to se prodluţuje aţ na začátek léta. Návštěvník můţe se zvědavostí pozorovat svatební lety kachen, stoupání a klesání motáka pochopa. Rybáci bahenní přelétají nad vodami, rybák malý se potápí pro potravu. Bahňáci, vodouši a rákosníci jsou na dlouhém seznamu ptáků, které můţe návštěvník spatřit během jarních měsíců. Kulík říční běhá po bahnitých pláţích, pisily se hemţí kdekoliv na březích, konipasi luční hledají hmyz v pastvinách blízko vody. Z nedalekých polí jsou slyšet ouhorlíci a čejky. Mezi rákosy poletují první mláďata volavky červené a kachny divoké a také zrzohlávky rudozobé začínají se svými prvními lety, potápka roháč má dvě aţ tři drobná mláďata, která plují za ní. V tamaryškovém porostu se zdrţují bramborníčci, rehci, pěnice a budníčci, kteří zde hledají potravu. Při setmění jsou slyšet obojţivelníci a plazi, koncert písní je ohlušující. Není nic zvláštního narazit na ţelvu bahenní plavající vodami a opalující se v jasných dnech. Léto: Tablas kaţdým dnem ztrácejí vodu, horko je velké a vyzývá k tichu, občas přerušenému křikem nějaké potápky nebo rákosníka na slatině. Pisily, kulíci, rybáci a racci se ţiví potravou v mělké vodě. Slípky, chřastáli kropenatí, lysky a chřastáli vodní přelétají nad jílovitými mezemi slatiny. Stepokuři, hrdličky a holubi hřivnáči přilétají do Tablas uhasit svou ţízeň. Shromáţdění kachen divokých je neobyčejné. Čírky modré se shromaţďují do malých skupin, aby se vydaly na nastávající cestu do Afriky. Na konci léta přilétají první břehouši černoocasí, bekasiny a volavky popelavé pocházející ze severní Evropy a které pomalu vymírají, volavky červené hledají místo k přezimování. Bouřky jsou čím dál častější, ale i na konci léta zůstává část Tablas suchá.

37

Podzim: Během tohoto období se dosahuje vrcholného bodu migrace kachen a návštěvník můţe poznat běţnější druhy, se kterými se můţe v této oblasti setkat. Voda plyne řekami a řasy v mokřadech houstnou. Lţičák pestrý a čírka obecná, pocházející ze severní Evropy, jsou první kachny, které přilétají na podzim do parku. Dále se mohou spatřit hejna ostralek a hoholů. Jespách, vodouši a jiní bahenní ptáci si dělají zastávku na jejich cestě do Afriky. První jeřábovití křiţují oblohu a husy velké přelétají park, aby našly jiţní močály. Kachny divoké si strojí peří. První houfy čejek jsou k vidění mezi neobdělanými poli. Během podzimu se Tablas plní vodou, mráz je čím dál tím víc častější a mlhy dávají parku fantastický vzhled. V okolí můţeme zaslechnout čírku obecnou a hvízdáka euroasijského, poslední z přilétajících kachen na zimu. Na obdělané půdě blízko parku poletují houfy strnadů a všude kolem vidíme konipasy bílé. Mezi tamaryšky, teď bez listů, můţeme vidět červenku. Při soumraku lety kachen, povyk racků chechtavých a křik volavek popelavých jsou známkou ţivota v parku. Zima: Mlhy se ráno skrývají v Tablas a někdy se po celý den nerozeţenou. Kachny zůstávající na zimu jsou v plném chodu. Je to období mrtvé slatiny; rákosy ţluté a bez listí, obydlené špačky a strnady, kontrastují s modrou barvou vody. Čírky, lţičáci, ostralky, hvízdáci a hoholové odpočívají v méně hluboké oblasti a jsou obtěţováni jenom při setmění motákem pochopem. Volavky popelavé létají nad slatinou a vyhlíţí svou potravu na břehu vody. Kachna divoká, nejvíce vyzrálá ze všech, ukazuje jasně svou horlivost. Přerušované pískání lysky je slyšet mezi houštinami, potápka je k vidění v mělčinách a na březích vody můţeme vidět skupiny jespáků. Na konci zimy jsou k vidění první čírky modré, které přilétají vychovat svá mláďata, začínají námluvy zrzohlávky rudozobé a lysky staví svá hnízda na zaplavené slatině. Tamaryškové porosty poskytují přístřeší hejnům volavky stříbřité a kvakoš noční se nechává slyšet svým křikem poprvé v roce, kdyţ letí za soumraku k pastvinám. 3. 13. Národní park Teide Národní park Teide je největší a nejstarší z kanárských parků. Jeho neobyčejná krajina je nejvýraznější geologickou památkou na světě, kde vulkanické kuţely a 38

tekoucí láva vytvořily mimořádný soubor barev a tvarů. Také bychom neměli zapomínat na jeho velké biologické bohatství, neobvykle velké procento rostlinných endemických druhů a mimořádný počet a výjimečnost bezobratlé fauny. Sopka Teide a Las Cañadas neměly pro Guanče, původní obyvatele, jen duchovní význam, ale byla to také oblast hlavního zdroje pro přeţití v určitých obdobích roku. V létě pastevci na vysokohorských pastvinách shromaţďovali dobytek z celého ostrova. Ale ještě dnes působivý zdánlivě spící vulkán vzbuzuje respekt u všech, kteří dorazí aţ k němu. Je třeba vyzdvihnout jména některých lidí, bez jejichţ práce by nebyla nádherná flóra této oblasti známá. Prvním přírodovědcem, který studoval flóru parku, byl Němec Alexander von Humboldt, který na Kanárech strávil zimu 1799-1800. Ten, kdo jako první podrobně popsal fialku z Teide, byl Feuillée v roce 1724. A na rostlinstvo se během 50. let 20. století soustředil Švéd Sventenius. V roce 1954 bylo dekretem vyhlášeno vytvoření Národního parku Teide, s cílem chránit krajinu působivé krásy, která si ve spojení s významnými geologickými zvláštnostmi a jedinečností flóry a fauny toto vyhlášení zasluhuje. Zhruba před sedmi a půl miliony lety se ostrov Tenerife vynořil ze dna oceánu. Později se vrchol ostrova zničil a zmizel a na svém místě nechal obrovskou prohlubeň, ze které později na její severní straně vzešlo dnešní Teide a celý jeho komplex připojených sopek. Vnitřní okraj obrovské kotliny je známý jako „zeď Las Cañadas“. V tomto velkém amfiteátru, 16 kilometrů v průměru, jsou vystaveny desítky kusů ztuhlé lávy, litého popela, hráze a všechny typy vulkanických produktů, které vzbuzují dojem téměř vertikální stěny. Průrva je usazeninová planina jasné ţluté barvy, umístěná normálně u paty stěny kruhovitého údolí, kde se hromadí všechen erodovaný materiál ze srázů. Některá údolí, jako například Ucanca, mohou mít tři kilometry v průměru a není zvláštní, kdyţ se v ní v zimě vytváří malá mizející jezera. Průrvy jsou ty, které usměrňovaly průchod lidí a dobytka předtím, neţ se oblast proměnila v park. Jedny z nejpopulárnějších a navštěvovaných míst Národního parku jsou skalní věţe Roques de García. Jedná se o sestavu velkých skalnatých útvarů, zbytků starobylého vrcholu ostrova, předtím neţ se utvořila kaldera Las Cañadas a kde voda a vítr vytvořily rozmanité tvary, přetrvávající staletí. Stoletou tradicí je zuţitkování plochy Las Cañadas jako ideální oblasti pro získávání medu. Včelařská činnost se koná po staletí uvnitř Národního parku, kde se 39

jako konečný produkt získává excelentní med světoznámé pověsti. Tato aktivita se povaţuje za prospěšnou pro vegetaci parku a tradiční zvyklost, která se musí udrţovat. Správa parku reguluje tuto činnost, stanovuje místa, normy, fungování, ručení a oprávnění, která jsou nezbytná. Národní park Teide je nejvíce navštěvovaný z celé Sítě národních parků. Od jeho vyhlášení nabírá turismus více na důleţitosti a znamená důleţitý zdroj příjmů pro ekonomiku ostrova Tenerife. Národní park Teide počítá s 212 druhy rostlin, ze kterých je 58 kanárských endemitů. Podle Národního katalogu ohroţených druhů se aktuálně tři druhy nacházejí na pokraji vymizení a 12 ve zranitelné situaci. Pro mnoho endemických druhů vytvářejí stěny a úpatí Cañadas úkryt, vyniká obdivuhodný hadinec Wildpretův, růţovitá rostlina Bencomia exstipulata, jejíţ populace nepřesahuje 50 exemplářů, cist osbekiolistý a exkluzivní a vzácný devaterník Helianthemum juliae. Ve výšce 2400 metrů roste skvost parku, jemná a křehká fialka Viola cheiranthyfolia. Jedna z mála rostlin, které ţijí na vrcholu, je navíc jedna z těch, které kvetou v nejvyšší nadmořské výšce z celého národního území. Národní park se nachází ve velmi neobyčejném prostředí, úplně začleněný do vulkanické krajiny, kde si světlo slunce mistrně hraje s různými barvami láv. Kaţdý den, od úsvitu do soumraku, Teide promítá svou majestátní siluetu nad moři ostrovů, fenomén známý jako Stín Teide. Ve stínu Teide roste jedinečné rostlinné a ţivočišné společenství na světě a jeho krajiny se jeví jako skutečný geologický poklad, který je dostačujícím důvodem pro vyţadování jeho ochrany a zachování. 3. 14. Národní park Timanfaya O tomto místě lidé říkají, ţe to není mrtvá země, ale znovuzrozená. Ačkoliv se zdá být tato krajina zpustošená, byla osídlena hlavně rostlinným společenstvím. Převládají zde odstíny černých a načervenalých popelů, písků a tmavých čedičových láv. Toto všechno je poseto různými barvami, které patří početným druhům lišejníků. Nemůţeme zapomenout na jeho biologické bohatství a velký počet rostlinných a ţivočišných endemitů. Se zlepšením komunikačních prostředků a díky klimatickým podmínkám ostrova nastal turistický boom, který byl jedním z hlavních příčin narušení krajiny. Tato turistická horečka způsobila vzrůst urbanistického rozvoje a infrastruktur ke 40

škodě tradičním prostředkům. Lanzarote nabízí mírné klima, pláţe, kvalitní sluţby a neobyčejné přírodní dědictví. Největší roli této mimořádné vulkanické krajiny hrají hory Montañas del Fuego. Ostrovní správa si je vědoma toho, ţe je to nejlákavější místo ostrova, a proto se zaměřila na jeho zachování a turistické hospodářství. Potřeba ochránit charakteristickou oblast vysoké krajinné a ekologické hodnoty, tak výjimečné, přinesla Timanfayi vyhlášení Národního parku, dekretem z 9.8.1974. Událostí, která historicky vyniká, jsou erupce mezi lety 1730 a 1736, které postihly čtvrtinu rozlohy ostrova. V 19. století nastaly nové erupce. Eruptivní činnosti začaly 31.7.1824, v sopce Tao. Po ní následovala sopka Nuevo del Fuego (také nazývaná Chinero), coţ je jediná představitelka tohoto eruptivního období uvnitř Národního parku Timanfaya. Poslední sopka, která vybuchla byla Tinguatón. Po těchto všech událostech vstoupily sopky na Lanzarote do fáze klidu. Ale za sebou nechaly stopu, která ztěţovala obyvatelnost této oblasti. Od 80. let Národní muzeum přírodních věd, Nejvyšší rada pro vědecké výzkumy, Institut astronomie a geodézie a Oddělení vulkanologie Národního muzea přírodních věd rozvíjí stálý výzkum seismických, vulkanických a geodetických aspektů Národního parku Timanfaya. To, co na začátku byla série hlavních výzkumných prací, se v současné době proměnilo v nepřetrţité a stálé studium, kde se různé projekty výzkumu rozvíjí souběţně; vedlo k zaloţení Geodynamické laboratoři na Lanzarote. Jeden z jejich modulů se nachází uvnitř Národního parku Timanfaya. Timanfaya je druhým nejnavštěvovanějším parkem z celé Sítě Národních parků. Jeden z cílů správy je zjednodušit znalost a veřejné uţívání hodnot parku, pokud se bude dbát na jeho zachování a podporovat cit a úctu k prostředí. Správa Národního parku Timanfaya navrhla řadu aktivit speciálně zaměřených na školní populaci ostrova Lanzarote, s cílem popularizovat hodnoty týkající se prostředí a důleţitosti zachování chráněného přírodního území, tak jedinečného a mimořádného jako je Timanfaya. Národní park Timanfaya se nachází v pozoruhodném sopečném prostředí. Jedná se o nezapomenutelnou končinu pro všechny, kteří ji navštíví, díky své originalitě a kráse. Tyto zpustošené krajiny byly osídleny rostlinným a ţivočišným společenstvím, které se velmi dobře umí přizpůsobovat. Toto všechno je důvod více neţ dostačující pro to, aby se vyţadovala jeho ochrana a zachování.

41

Z kombinací různých lávových magmatických procesů, jak starodávností a rozlohou tak rostlinným vývojem, vyplývá jistá různorodost díky prostoru, která se projevuje v různých jednotkách týkajících se následujících prostředí: Kuţely a krby: jsou vytvořené celkem vulkanických staveb a malými obdobnými strukturami, které se charakterizují svými stěnami a pevnými svahy, kde zůstává vegetace omezená jen na lišejníky. Tento biotop, kterým se rozumí 20 % rozlohy parku, je jedním z preferovaných míst k hnízdění ptactva, kvůli jeho nepřístupnosti. Lávové jezero: v celku je tvořené rozlehlým povrchem různých typů lávy s nestálými podpěrami, které představují nepravidelný povrch s velkým mnoţstvím jeskyň, vývrtů a prohlubní. V přibliţně 70 % parku se existující vegetace omezuje na lišejníky, které pokrývají velké oblasti tohoto biotopu. Pryšcový háj: zahrnuje staré povrchy, které nepokryla nová láva. Je třeba uvést pryšcový háj El Mojón, který je ze 75 – 80 % pokrytý rostlinami. Jestli k jeho botanické hodnotě připojíme schopnost uchovat nejlepší zastoupení fauny, která obývá park, ocitneme se před oblastí velké důleţitosti Národního parku. Plodiny: jsou začleněné do prostředí starých láv a tvořené malými plochami leţícími na jiţních a východních hranicích parku, kde se rozvíjejí plodiny ovocných stromů, které zde pěstují řemeslníci odedávna. Pláţe a útesy: jsou tvořené malým pruhem terénu podél pobřeţí parku na západní hranici. Vegetace je málo zastoupená, omezuje se na výrazný slanomilný charakter. Tento biotop přechovává důleţité populace ptáků. Z hlavních mořských prostředí, která jsou typická pro toto souostroví, se v Národním parku nachází následující: Nadpobřeţní patro: oblast příbojů, ve které ţijí organismy, co se nikdy neponoří, ale přijímají mořskou vláhu. Nejvíce zastoupenou vegetací jsou sinice, řasy z rodu Heterocytů, zatímco ve fauně vynikají pláţovka, hrotnatka a krab. Charakteristická je převaha strmého vysokého pobřeţí, které vytváří rozšíření stupňů patra. Louţe, které jsou jako vany skal, zůstávají při odlivu plné vody, ale kvůli omezeným prostorům se vypaří. Středopobřeţní patro: v Národním parku je doba mezi přílivem a odlivem krátká a méně okázalá kvůli nakloněné rovině a nepříznivým podmínkám, které se týkají prostředí. Oblast slapových jevů je tvořená oblázky nebo malými strmými stupni. Ve skalnatých oblastech převládá vegetace ruduch a v bahnitých jsou přítomné 42

významné červené řasy Corallina sp. a Jania sp. Co se týče fauny, můţeme zde najít hlemýţdě, šneky a škeble; v louţích se objevují krevety a typické kanárské ryby „cabosos“. Podpobřeţní patro: tato oblast zahrnuje organismy, které jsou vţdy ponořené a jejichţ hranice je slučitelná s jejich ţivotem. Je to důsledek stejnorodých podmínek týkajících se prostředí. Společenství, která zde ţijí, jsou velmi stabilní. Tento Národní park představuje nedávný vulkanismus na Kanárských ostrovech a zahrnuje téměř čtvrtinu plochy, zasaţenou erupcemi v 18. století. Tento proces se táhl od roku 1730 aţ do roku 1736. Jádro, kde se zaznamenaly nejdůleţitější erupce, vytvořilo hory Montañas del Fuego neboli Timanfaya, kde na malé ploše můţeme lokalizovat více neţ 25 kráterů. Po období klidu, v roce 1824, nastala druhá fáze erupcí, díky kterým se vytvořily sopky Tinguatón, Tao a Chinero. Tento poslední vulkán leţí na hranicích Národního parku Timanfaya, je to nejlepší ukázka tohoto typu vulkanických erupcí, která z tohoto parku dělá jedinečné místo na světové úrovni. Spojuje celek geomorfologických struktur velké rozmanitosti, které pomohly zachovat klima, protoţe se meteorologičtí činitelé neovlivňují rozhodujícím způsobem. Jeden z hlavních rysů Národního parku Timanfaya je nedostatek vody. Neexistuje ţádný stálý, přerušovaný a sezonní tok, také se zde nenacházejí močály ani podzemní vody. Je to v důsledku mimopouštního klimatu ostrova Lanzarote, jeho dlouhotrvajícímu letnímu i ročnímu suchu, speciálním horopisem a přírodou z vulkanických materiálů, které jsou málo pevné.

43

4. Komentář k překladu Překlad tohoto textu patří k těm těţším textům z lexikálního hlediska, neţ z hlediska obsahového. Jedná se především o popis národních parků. Můţeme se dozvědět plno zajímavostí, co se týče přírody, přírodních, ale také kulturních památek a různorodých krajin, které se v parcích nacházejí. Hlavním problémem překladu byly termíny spojené s ekologií, flórou, faunou a geologií. Přeloţit názvy rostlin, keřů a stromů bylo velice těţké, protoţe pro mnoho druhů, které pocházejí z jihozápadní Evropy, vůbec neexistují české výrazy. V těchto případech jsem se snaţila najít alespoň český rodový název (jestli je to např. hořec nebo pryskyřník), ke kterému jsem potom připsala i latinské jméno. Kdyţ jsem ale český rodový název nenašla, musela jsem napsat pouze latinské jméno, které bylo skoro vţdy u druhu uvedeno. Překlad ţivočichů byl mnohem jednodušší neţ u rostlin. Nejvíce přeloţených názvů do češtiny jsem našla u ptactva a savců, i přesto, ţe se v mnoha případech jednalo o endemické druhy. Větším problémem v překladu byly názvy plazů a obojţivelníků a k nejsloţitějším patřily ryby, hmyz a mořští ţivočichové. Obtíţnější bylo hledání španělských názvů u různých druhů. Jako příklad bych uvedla el abeto, coţ můţe být jedle nebo smrk. Do překladu jsem pouţila název jedle, protoţe latinský název Abies, odpovídá právě jedli. (str. 3, příloha str. 2) Totéţ platilo i o el pino negro. Uţ podle názvu bych řekla, ţe je to borovice černá, ale při zadání tohoto názvu, např. do španělské Wikipedie, se objeví latinský název pro borovici blatku, ale také pro borovici pyrenejskou, která to byla ve skutečnosti. (str. 3, příloha str. 2) Dalším podobným případem je el rebollo. Jde o obecné označení, které se ve španělštině vztahuje k více druhům stromů. Ve slovnících toto slovo najdeme přeloţené jako dub zimní nebo dub cer, ale jenom díky latinskému názvu víme, ţe jde o dub pyrenejský. (str. 9, příloha str. 9) La encina je naštěstí ve slovnících přeloţená dobře jako dub křemelák, ale spíše se uţívá označení dub letní. V tomto případě na internetu nenajdeme označení dub letní, ale název pro dub cesmínový, coţ ale úplně správně není. (str. 9, příloha str. 9)

44

Mezi jeden z největších problémů překladu patří la garriga. Jde o porost jehlice trnité, ale vůbec najít tento název, bylo opravdu něco téměř nemoţného. (str. 6, příloha str. 6) Podobný problém je i s faunou. La nutria znamená jak nutrie tak i vydra. Bez latinského názvu se jen těţko dá toto slovo rozlišit. Do tohoto překladu se ale lépe hodila právě vydra. (str. 4, příloha str. 4) S el quebrantahuesos byl ale větší problém. Ve více slovnících buď není toto slovo uvedeno a nebo je přeloţené špatně, jako orel mořský, ale díky latinskému názvu víme, ţe jde o orlosupa bradatého. (str. 5, příloha str. 4) Los meros je druh mořských dravých a jedovatých ryby, které patří do čeledě kanicovití. Najít konkrétní název bylo celkem obtíţné, protoţe tento výraz zahrnuje ve španělštině více druhů. Proto jsem do překladu pouţila označení kanicovití. (str. 7, příloha str. 6) El calandino patří mezi typické horské ryby, ale český název pro ni neexistuje. Po opravdu dlouhém hledání jsem nakonec napsala alespoň latinské jméno. (str. 37, příloha str. 40) Dalším problémem bylo el pato colorado. Kdyţ jsem ho zadala do internetového vyhledávače www.yahoo.es, nabídlo to více druhů kachen, zrzohlávku rudozobou a čírku skořicovou. Ta se nachází jenom v Americe, takţe bylo jasné, ţe se v tomto překladu jedná o zrzohlávku rudozobou. (str. 37, příloha str. 40) Přeloţit ale i jednoduché slovo jako alpino v kontextu rozdělení krajiny bylo také celkem sloţité. Ve slovnících jsem ho nalezla přeloţené jako alpský, horolezecký nebo vysokohorský. Zde jsem zvolila slovo vysokohorský, protoţe nejlépe zapadalo do kontextu. (str. 3, příloha str. 2) Vodouše, los andarríos, kteří patří mezi bahenní ptáky, bylo také sloţité vyhledat. Na Wikipedii jsem našla latinský název pro čeleď slukovití a potom také pro přibliţně deset různých ptáků. Jelikoţ převaţovali vodouši, bylo zřejmé, ţe jde v textu o ně. (str. 24, příloha str. 26) La musaraña gris, jejíţ latinský název neměl také při prvním hledání v češtině jednoznačný název. Ale na www.biolib.cz jsem objevila, ţe se jedná o bělozubku tmavou. (str. 24, příloha str. 26) Mezi jedny z nejtěţších druhů na překlad patří jednoznačně las chuchangas. Tento obecný výraz je ale v kanárském dialektu a najít správný španělský název (caboso) byl opravdu problém. Latinské jméno jsem nenašla vůbec a tím pádem ani 45

české. Zjistila jsem pouze to, ţe jde o typickou kanárskou rybu a alespoň toto označení jsem potom pouţila v překladu. (str. 43, příloha str. 47) Dalším problematickým výrazem bylo las larolimícolas, coţ jsou bahňáci. Ve slovnících jsem samozřejmě tento výraz nenašla, ale našla jsem v něm limícola, to znamená bahenní. Potom jsem uţ hledala přesný český výraz pro bahenní ptáky, coţ jsou právě bahňáci. (str. 14, příloha str. 15) Los granívoros, jsou ti ţivočichové, kteří se ţiví semínky. Ve španělštině je pro tyto ţivočichy jedno slovo, ale v češtině bohuţel musíme tento význam popsat více slovy. (str. 10, příloha str. 10) Najít český název pro los bivalvos bylo další sloţitostí, která se v překladu objevila. V českých slovnících tento výraz nenajdeme, pouze v RAE byl vysvětlen jako: to, co má dvě lastury. Z toho jsem vyvodila, ţe se jedná o dvojlasturovité měkkýše. (str. 7, příloha str. 7) Podobným problémem byly geologické výrazy, například las coladas. Ve slovnících byla spousta moţností, jak to přeloţit, ale ţádná se k tomuto výrazu nehodila. Aţ encyklopedické vysvětlení RAE ujasnilo, co to vlastně znamená. Jde o tekoucí lávu, ale v tomto kontextu nakonec šlo o lávu ztuhlou. (str. 39, příloha str. 43) Slova magmáticas plutónicas jsem přeloţila jednoduše jenom jako vulkanické, protoţe magmatické vulkanické stylisticky do kontextu nezapadá. (str. 11, příloha str. 11) Dalším zádrhelem v překladu bylo slovo el coquineo. Ve slovnících tento výraz není, ale alespoň jsem našla el coque, coţ znamená koks. Proto jsem to přeloţila jako výrobu koksu. (str. 14, příloha str. 14) Las mareas znamenají příliv a odliv, ale vyhledala jsem i souhrnný název, který je označuje jako slapové jevy. (str. 42, příloha str. 47) Aigüestortes je katalánský výraz, který znamená meandry. Ale vyhledat přesný překlad bylo také dost obtíţné, protoţe v internetovém katalánském slovníku Lingea toto slovo nenajdete. Raději jsem se na tento výraz zeptala přímo učitelky katalánštiny. (str. 3, příloha str. 2) Ten samý případ je i s els estanys, coţ znamená jezera nebo rybníky. Do tohoto textu ale rozhodně patřila jezera. (str. 3, příloha str. 2)

46

Las tablas se mohou přeloţit jako tabule, mělčiny nebo mělká řečiště, ale vybrat správný český význam tohoto slova bylo celkem těţké. Do tohoto textu se ale nejvíce hodil výraz mělčiny. (str. 36, příloha str. 39) Dalším podobným problémem byl výraz las humedales, které se mohou přeloţit několika způsoby jako vlhké oblasti, mokřiny nebo mokřady. Ovšem v tomto případě stylisticky nejlépe vyhovoval překlad mokřady. (str. 10, příloha str. 10) El hábitat můţe zůstat přeloţený jako habitat, ale více se pouţívá jeho synonymum biotop nebo také stanoviště. V překladu jsem většinou pouţila výraz biotop, který se také více pouţívá v odborných textech. (str. 3, příloha str. 3) Horší to bylo se slovem las rañas. Ve slovnících jsem našla pouze překlad jako hák nebo háček, coţ se ovšem do tohoto typu textů absolutně nehodí. V RAE je to popsáno jako terén podhůří, ale to se sem také nehodilo. Aţ po dlouhém hledání jsem zjistila, ţe jde o podrost. (str. 8, příloha str. 7) Další takovou obtíţností bylo slovo la mancada, které jsem v českých slovnících nenašla a není ani ve slovníku RAE. Aţ na španělské Wikipedii jsem zjistila, ţe se jedná o přepeřování ptáků. (str. 36, příloha str. 39) S výrazem la galería v kontextu toků byl opravdu velký problém. Do překladu se nehodil ţádný český význam (galerie, pavlač, štola, chodba) tohoto slova. Proto jsem ho nahradila úplně jiným výrazem (zřídlo), který se do textu hodil. (str. 11, příloha str. 11) Slovo la cadiera jsem vůbec nenašla, protoţe jde pravděpodobně o starý aragonský výraz, který se uţ v dnešní španělštině nevyskytuje. Naštěstí toto slovo bylo v textu vysvětlené jako dřevěná lavice okolo hlavního ohně. (str. 27, příloha str. 29) Podobný problém jsem měla i se slovem las mallatas. Tento výraz je také v aragonském nářečí a vyhledat, co vlastně znamená, bylo opravdu těţké. Nakonec jsem zjistila, ţe se jedná o druh látky, typický pro oblast Aragónu. (str. 26, příloha str. 28) Los corrales byl další problematický výraz na překlad. V češtině znamená dvůr, ohradu, statek a nebo zahradu. Do textu jsem zvolila význam ohrada, který se mi jevil jako nejvhodnější. (str. 14, příloha str. 14) El Orden Ministerial můţeme také přeloţit více způsoby, buď jako vládní a nebo jako ministerské nařízení. Do překladu ale více zapadal význam vládní nařízení. (str. 36, příloha str. 39)

47

Se slovesem habitar byl podobný problém, můţeme ho přeloţit jako obývat nebo přebývat. Obtíţné bylo vybrat do vět správný význam, který by nezněl příliš kostrbatě a neměnil celkový význam věty. (str. 8, příloha str. 7) Výraz la alta montaña jsem nejdříve přeloţila jako vysoké hory, ale v češtině spíše pouţíváme označení velehory, které bylo do překladu mnohem vhodnější. (str. 42, příloha str. 37) La presencia jde jednoduše přeloţit jako přítomnost, ale někdy jsem v překladu pouţila i jiný význam, a to výskyt. (str. 4, příloha str. 3) Předpona sub byla také sloţitá na překlad, protoţe někdy slovo s touto předponou, která se objevuje i v češtině, stylisticky nevyhovuje. Proto jsem ji do textu nakonec překládala jako pod. Například subalpino jsem přeloţila jako podhorský. (str. 30, příloha str. 33) Slovní spojení plantas, árboles viven se v tomto textu objevovala velice často, ale v češtině neříkáme rostliny ţijí, ale rostou. Takto jsem slovní spojení pouţila i v překladu. (str. 12, příloha str. 13) Endemické druhy byly z lexikálního hlediska největším problémem překladu. Ať uţ šlo o ţivočichy, rostliny nebo stromy, vţdy se obtíţně a sloţitě hledal jejich český název. V několika případech lze české názvy endemických druhů najít, ale u většiny český ekvivalent neexistuje. Proto jsem se vţdy snaţila zjistit alespoň rodový název, ke kterému jsem napsala i latinské jméno. Kdybych měla být konkrétnější, nejhůře se hledaly české názvy endemických druhů rostlin, a to květiny a druhy trav, které rostou na horách a v mokřadech. Pokud jde o endemické ţivočichy, nejnáročnější na hledání českých názvů byli mořští ţivočichové, coţ je dáno tím, ţe v České republice nemáme moře a proto existuje jen velmi málo výrazů pro mořskou faunu. Endemické ryby, sladkovodní i mořské, také patřily k těm těţkým na překlad. Naopak nejlépe se hledaly endemické druhy ptáků a savců, kterým se pravděpodobně čeští vědci věnují více. Problém objevující se po celou dobu překladu, byla slova, slovní spojení nebo slovesa, která měla například i deset různých významů. Bylo těţké vybrat to správné označení, protoţe špatný výběr mohl způsobit to, ţe by byla špatně celá věta a nedávala by smysl. Dalším problémem byly španělské obecné názvy rostlin a ţivočichů. Kdyţ jsem je zadala do internetového vyhledávače www.google.cz, nenašla jsem k nim ani jeden latinský název, ale třeba i deset jmen a to znamenalo i deset různých druhů. 48

Trvalo opravdu dlouho, neţ jsem našla ten správný název, který patřil do tohoto překladu. Jako příklad bych uvedla el bayunco, coţ můţe být Schoenoplectus lacustris, Typha angustifolia, Typha latifolia. Nakonec jsem toto slovo přeloţila jednoduše jako skřípina. (str. 14, příloha str. 14) Podobně sloţité na překlad byly obecné názvy ryb, u kterých nebylo latinské jméno. Tady byl ale problém s tím, ţe jim tak Španělé říkají, ale ve spisovném jazyce se jmenují jinak. Proto jsem je nenašla ani ve slovnících. Po dlouhém hledání v různých textech jsem jejich správný španělský název našla a teprve potom zjistila jak latinské tak i české jméno. Další skutečností, se kterou jsem se v průběhu překladu setkala, bylo slovo, které ve španělštině označovalo konkrétního ţivočicha. V češtině nelze pouţít jedno slovo, musí se uvést jak jeho rodové tak druhové jméno. Například la garceta označuje volavku stříbřitou. (str. 38, příloha str. 42) Není to ale pouze u ţivočichů, můţeme se s tím setkat například i u rostlin, konkrétně u stromů. Los encinares jsou doubravy, ve kterých převládají duby letní. (str. 9, příloha str. 9) V češtině bohuţel nic takového nemáme a proto ten výraz musíme popsat více slovy. S některými slovesy jsem měla také potíţe. Jelikoţ se jedná o hlavní větné členy, bylo důleţité vybrat správný český význam, kterých mělo sloveso hned několik, protoţe potom by věta nemusela dávat smysl. Totéţ se objevovalo i u vět se subjuntivy. V češtině jsem se je snaţila zachovat, ale někdy jsem věty upravila tak, aby stylisticky vyhovovaly. Jako příklad bych uvedla větu: Také jde o to, aby měl návštěvník k dispozici vybavení a sluţby, které co nejvíce prohlídku zpříjemní, a proto se vytvořila síť dobře značených stezek a vyhlídek. (str. 18, příloha str. 19) U přídavných jmen bylo zase obtíţné vybrat takové výrazy, které by v češtině nezněly přehnaně, ale zároveň aby text nebyl ochuzený. Španělé adjektiva velmi často a ve velké míře pouţívají a proto se také v originále hodně objevovaly, někdy aţ příliš a navíc samé superlativy. V překladu jsem se je snaţila redukovat právě proto, aby nezněly příliš kostrbatě. Například věta: Ale ještě dnes působivý zdánlivě spící vulkán vzbuzuje respekt u všech, kteří dorazí aţ k němu. (str. 39, příloha str. 42) Zkratky patřily mezi další těţkosti překladu. Většinou jsem je nechala v původním tvaru, protoţe nemají český ekvivalent. U mezinárodních zkratek jsem se vţdy snaţila najít český název. Kdyţ byl v originále uveden celý název, vţdy jsem se ho snaţila přeloţit. Například zkratka ZEPA (Zona de Especial Protección para las Aves) znamená Oblast speciální ochrany pro ptactvo. (str. 20, příloha str. 22) 49

Totéţ platilo i pro další názvy organizací, které jsem se vţdy snaţila přeloţit. Jako příklad bych uvedla el Heredamiento de las Haciendas de Argual y Tazacorte, coţ jsem přeloţila jako Dědictví statků Argualu a Tazacorte. (str. 11, příloha str. 11) U názvů mezinárodních organizací nebo zákonů jsem se snaţila najít český název. U el Convenio de Ramsar jsem našla český název jako Ramsarská úmluva (str. 36, příloha str. 40) a u organizace Unión Internacional para la Conservación de la Naturaleza jsem zjistila, ţe jde o Mezinárodní svaz ochrany přírody. (str. 36, příloha str. 39) Dalším podobným případem jsou vlastní jména. Ať uţ šlo o města, řeky, hory nebo osoby, nepřekládala jsem je. Do překladu jsem ale napsala, zda se jedná o pohoří nebo řeku a potom jsem uvedla původní název. Všechny jsem nechávala v originále, protoţe mi přišlo přirozenější, aby člověk četl původní názvy a ne názvy přeloţené. I z praktického hlediska mi přijde vhodnější pouţít španělské jméno. Na mapě bych samozřejmě hledala španělský název a ne přeloţený. Jiný problém jsem měla v případě velkých písmen. Ve španělštině se v názvech píše u všech slov velké písmeno, například Parque Nacional de Doñana. U nás je ale správně napsaný název Národní park Doñana. Velké písmeno se tedy podle českého pravopisu píše jen na začátku názvu a u vlastních jmen. Španělé ho ale napíší i v takovémto případě: en el Parque…, ale do překladu jsem toto slovo napsala normálně s malým písmenem. Dále jsem se potýkala se slovem que. Jde o jedno z nejpouţívanějších výrazů ve španělštině a v originále je pochopitelně jejich počet obrovský. Můţeme ho přeloţit několika způsoby jako který, ţe, aby, co, atd. Navíc s předloţkou nabízí ještě větší výběr moţných výrazů. V textu se ale nejčastěji objevovalo que jako zájmeno který. Bylo velmi sloţité neopakovat ho stále dokola, jak tomu bylo i v původním textu. V některých větách jsem to proto řešila tak, ţe jsem ho vynechala, ale smysl zůstal zachován. Například věta: Obývá je více neţ 200 různých druhů ptáků, mezi nimi vynikají velcí dravci jako orel nebo sup. (str. 8, příloha str. 7) Dalším problémem na překlad byla dlouhá souvětí, která se ve španělštině také velmi často objevují. Nejtěţší asi bylo vůbec pochopit celé souvětí. V některých případech jsem se i ztratila, neţ jsem zjistila, která část věty patří ke které. Proto jsem se je snaţila rozdělit do více samostatných vět. V několika případech se ale rozdělit nedaly, protoţe by potom nedávaly smysl. Jako příklad bych uvedla: Kanárský vavřínový prales, pozůstatek ekosystému z třetihor, který vymizel z kontinentu jako

50

důsledek klimatických změn čtvrtohor, nachází úkryt v oblasti mlh Kanárských ostrovů. (str. 17, příloha str. 18) S trpnými rody jsem měla také trochu potíţe. Ve španělštině se hodně pouţívají, ale pro češtinu nejsou tak obvyklé. Bylo obtíţné zvolit správný slovesný tvar, který by v češtině zněl přirozeně. V některých větách jsem tedy pouţila trpný rod, ale spíše jsem se ho snaţila nahradit rodem činným. Například rozhodně lépe zní pouţívají se neţ jsou pouţívány. (str. 22, příloha str. 24) Dalším problémem bylo bezesporu přivlastňovací zájmeno su, které do češtiny můţeme přeloţit jako jeho, její a nebo jejich, ale také jako svůj. Proto bylo obtíţné vybrat správný význam, ale ve většině případů jsem su přeloţila jako jeho. Například su empeño… se nedalo přeloţit jinak neţ jeho vytrvalost (str. 25, příloha str. 27), ale výraz el hombre ha ido dejando su huella jsem přeloţila jako člověk zanechal svou stopu. (str. 26, příloha str. 28) Během překladu si také musíme dávat pozor na jednoduchá slova jako nuestro. V češtině to znamená naše, ovšem v překladu bychom tento výraz neměli pouţít, protoţe se ve skutečnosti jedná o Španělsko a ne o Českou republiku. Proto nemůţeme do textu napsat například naše pobřeţí, kdyţ Česká republika neleţí u moře, ale musíme zvolit výraz, který by odpovídal skutečnosti, a tak se v překladu objeví španělské pobřeţí. (str. 6, příloha str. 5) Další věcí, na kterou jsem si musela v překladu dát pozor, byla bezpochyby takzvaná syntaktická vata. Jde o slova typu jako, vlastně, prostě, jakoţe, atd. S tím byl opravdu problém, protoţe v originále se velmi často vyskytovalo slovo jako. Snaţila jsem se ho redukovat, ale i přesto se v překladu poměrně hodně objevuje. Nejčastěji jsem ho pouţívala u výčtu ţivočichů nebo rostlin. Práci při hledání českých názvů ţivočichů, ale především rostlin, mi velice usnadňovala latinská jména. Kdyţ byl název uveden pouze ve španělštině, mnohem hůř se hledal jak latinský, tak i český ekvivalent. Pokud se jednalo o španělský obecný výraz, ten mohl obsahovat i několik druhů, ale potom to byl právě latinský název, který mi pomohl najít ten český. Co mi práci vůbec neulehčovalo, byly různé chyby a překlepy ve slovech. Mnohokrát bylo opravdu těţké zjistit, o jaké slovo se jedná. Nejhorší ale byly takové chyby, které se objevovaly v názvech rostlin a ţivočichů. Jako příklad bych uvedla větu: habita en cortados, ricos y farallones... , kde místo slova ricos (bohatí) má být riscos, čili skaliska. (str. 31, příloha str. 33) Takové chyby mě udivují, zvlášť kdyţ se 51

jedná o text, který je uveden na webových stránkách španělského Ministerstva ţivotního prostředí, kde by se podle mého názoru neměly chyby vyskytovat. To samé se objevovalo i u latinských názvů, hlavně šlo o chyby u názvů rostlin. Stačilo, aby bylo ve slově špatně napsané jedno písmeno, a nenašla jsem ani celé české jméno, ale ani to, o který druh vlastně jde. Pinguicola lusitanica je jedním z takových příkladů chyb v latinských názvech. Kdyţ jsem ho zadala do internetového vyhledávače na www.seznam.cz, nenašla jsem pod tímto jménem nic, ale nabídlo mi to výraz Pinguicula lusitanica, který je správný. Český název nemá, ale alespoň jsem se dozvěděla, ţe se jedná o tučnici. (str. 10, příloha str. 10) Největším problémem z celé práce bylo to, aby překlad zněl přirozeně česky. A proto byl překlad z češtiny do češtiny nejtěţší. Spoustu vět jsem povaţovala za správně formulovalou, ovšem kdyţ si je potom přečetl někdo jiný, stylisticky nevyhovovaly a musel si je přečíst dvakrát, aby vůbec pochytil smysl. Většinou se jednalo o špatný slovosled, ale také se objevovaly věty, které jsem musela stylisticky přeformulovat. Moc tomu také nepomáhala dlouhá souvětí, která se v češtině pouţívají mnohem méně, neţ ve španělštině, proto jsem se je snaţila rozdělit do více vět, aby výsledný text byl srozumitelný. Další těţkostí z gramatického hlediska v překladu bylo skloňování nebo spíše správný český a spisovný tvar slova. Například se slovem dno jsem měla potíţe, respektive s druhým pádem mnoţného čísla. Aţ Pravidla českého pravopisu mi v tom pomohla. Další věcí, na kterou jsem si musela dávat pozor, byla shoda podmětu s přísudkem, abych například nenapsala: co kdysi bývaly koryta potoků, ale abych správně napsala bývala. Ale také také to byly čárky ve větách. Španělé je totiţ píší trochu jinak, neţ se píší v češtině. Nejtěţší ale opravdu bylo to, aby přeloţený text nezněl příliš kostrbatě a dával smysl. Celkově se jednalo o texty náročné na odbornou slovní zásobu. Setkala jsem se s různými ekologickými, geologickými, ale především s biologickými výrazy a názvy. Velice obtíţné bylo právě hledání českých, ale někdy i latinských názvů. Nebylo to náročné jen časově, ale také proto, ţe jsem je musela hledat najednou v několika různých zdrojích, neţ jsem našla správné české jméno. Snaţila jsem se o věrný a co nejpřesnější překlad, zvláště co se týče názvů rostlin a ţivočichů. A také o to, aby obsah a smysl zůstal zachován a aby překlad zněl pro českého čtenáře přirozeně.

52

5. Slovníček

Avifauna – popis ptačí zvířeny v určité oblasti1 Biodiverzita – rozmanitost všech ţijících organismů suchozemských, mořských a jiných vodních systémů a ekologických komplexů, jejichţ jsou součástí, a zahrnuje i různorodost aţ po ekosystémy2 Biotop – nejmenší přirozená plocha, na níţ rostlina nebo ţivočich ţije3; biotop někdy taky habitat neboli stanoviště je biotické (ţivé) i abiotické (neţivé) prostředí, ovlivněné a pozměněné ţivou sloţkou přírody - biotou4 Ekosystém – systém, v němţ jsou ve vzájemných vztazích všechna společenstva rostlinná a ţivočišná spolu s komplexem všech fyzikálních a chemických faktorů vytvářejících prostředí těchto organismů a v němţ dochází ke vzájemné výměně hmoty a energie; ekosystém je základní funkční přírodní jednotka5 Endemismus – omezení původu a výskytu rostlin i ţivočichů na určitou oblast6 Endemit – rostlina, ţivočich, druh apod. vyskytující se jen na určitém malém území7 Entomofauna – hmyzí společenstvo8 Eroze – vymílání a obrušování zemského povrchu různými vlivy (vodou, ledem, větrem ap.); vymílání; splachování půdy dešťovou vodou nebo větrem9 Herpetofauna – druhy plazů a obojţivelníků Kaldera – kráterová prohlubeň aţ 30 km v průměru, vznikající rozmetáním povrchu sopky výbuchem10 Makaronézie – Makaronézie (také Makaronéské ostrovy) je souhrnný název pro skupinu ostrovů v Atlantském oceánu západně od Gibraltaru. Pojmenování pochází z

1

KLIMEŠ, Lumír, Slovník cizích slov, Státní pedagogické nakladatelství, Praha, 1998 KLIMEŠ, Lumír, Slovník cizích slov, Státní pedagogické nakladatelství, Praha, 1998 3 KLIMEŠ, Lumír, Slovník cizích slov, Státní pedagogické nakladatelství, Praha, 1998 4 http://cs.wikipedia.org/wiki/Biotop 5 KLIMEŠ, Lumír, Slovník cizích slov, Státní pedagogické nakladatelství, Praha, 1998 6 KLIMEŠ, Lumír, Slovník cizích slov, Státní pedagogické nakladatelství, Praha, 1998 7 KLIMEŠ, Lumír, Slovník cizích slov, Státní pedagogické nakladatelství, Praha, 1998 8 http://www.natura-opava.org/opavsko/glossary/entomofauna.html 9 KLIMEŠ, Lumír, Slovník cizích slov, Státní pedagogické nakladatelství, Praha, 1998 10 KLIMEŠ, Lumír, Slovník cizích slov, Státní pedagogické nakladatelství, Praha, 1998 2

53

antické doby.11 Jde nejen o geografický, ale také o geobotanický termín, jenţ zahrnuje: Azorské ostrovy, Kanárské ostrovy, Kapverdy, Madeirské souostroví, pobřeţní pásmo jiţního Maroka.12 Národní park – je rozsáhlé území, jedinečné v národním nebo mezinárodním měřítku, jehoţ značnou část zaujímají přirozené nebo lidskou činností málo ovlivněné ekosystémy. Rostliny, ţivočichové a také neţivá sloţka v NP mají mimořádný vědecký a výchovný význam.13 Přírodní park – Přírodní park je obecně chráněné území podle zákona č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny. Přírodní parky zřizují krajské úřady vyhláškou, ve které omezují činnosti, jeţ by mohly vést k rušení, poškození nebo k zničení dochovaného stavu území, cenného pro svůj krajinný ráz a soustředěné estetické a přírodní hodnoty.14 Slapové jevy – Slapové jevy představují zvyšování a sniţování hladiny moře v důsledku působení slapových sil. Zvýšení hladiny se označuje jako příliv, sníţení jako odliv, souhrnně se mluví o dmutí mořské hladiny.15 Zooplankton – Zooplankton tvoří planktonní jednobuněční ţivočichové, láčkovci (ţahavci a ţebernatky), korýši, pláštěnci, červi, měkkýši (mlţi, plţi, hlavonoţci) a larvy některých jiných ţivočichů. Podle sloţení se do něj můţe zahrnovat i pleuston (společenství organizmů ţijících na vodní hladině).16

11

http://slovnik.online-clanky.cz/m/strana-4/ http://cs.wikipedia.org/wiki/Makaron%C3%A9zie 13 http://www.ekologie.cz/narodni-parky 14 http://www.biblioteka.cz/Pages/Lokality/Biogeograficky_VPPark.aspx?AspxAutoDetectCookieSupport=1 15 http://cs.wikipedia.org/wiki/Slapov%C3%A9_jevy 16 http://cs.wikipedia.org/wiki/Plankton#Zooplankton 12

54

6. Závěr Při studiu materiálů, které mi slouţily jako podklad pro zpracování mojí bakalářské práce, jsem poznala mnoho nového o jednotlivých národních parcích Španělska, zejména o historii jejich vzniku, přírodních krásách a nejvýznamnějších zástupcích flóry a fauny. Španělské království v současné době vynakládá hodně finančních prostředků na zachování přírodních krás parků a rozšíření turistického ruchu v souladu se ţivotním prostředím. Většinu originálních materiálů lze nalézt na příslušných internetových stránkách. Jelikoţ jsou značně rozsáhlé, pro potřeby této práce jsem je musela zkrátit a upravila jsem je do výsledné podoby. Texty se mi překládaly dobře, i přes různé těţkosti, co se týče odborných termínů a názvů z oblasti biologie, ekologie a geologie. K překladu jsem pouţívala mnoho atlasů, encyklopedií a slovníků a snaţila jsem se o věrný a co nejpřirozenější překlad, který dokáţe člověka zaujmout a inspirovat pro návštěvu některého z národních parků Španělska.

55

7. Annotation

Bočková Iva Department of the Romance Studies at the Philosophical faculty Translation of the Net of national parks of Spain Thesis supervisor: doc. PhDr. Jiří Chalupa, Dr. Number of pages: 59 Number of characters (excl. spaces): 126 783 Keywords: translation, national parks, nature, ecosystem, fauna, flora, endemic species

Thesis character: This work is gone in for the national parks of Spain. I chose the Spanish Ministry of Environment web for the processing of this adapted translation. It is short outline of the history and the origin of the national parks. It acquaints with cultural and especially with natural recourses, what is found in the parks. It describes in detail, what plant and animal species are offered there too. It also shows the various sceneries of individual parks.

56

8. Anotace

Bočková Iva Katedra romanistiky FF UP Vedoucí bakalářské práce: doc. PhDr. Jiří Chalupa, Dr. Počet stran: 59 Počet znaků: 126 783 Klíčová slova: překlad, národní parky, příroda, ekosystém, fauna, flóra, endemické druhy

Hlavní rysy práce: Tato práce se věnuje národním parkům Španělska. Jde o upravený překlad, pro jehoţ zpracování jsem si vybrala webové stránky španělského Ministerstva ţivotního prostředí. Práce krátce nastiňuje historii a vznik národních parků. Seznamuje s kulturním, ale především s přírodním bohatstvím, které se v jednotlivých parcích nachází. Podrobně popisuje, co můţe návštěvník vidět za rostlinné a ţivočišné druhy, které se v parcích vyskytují a představuje rozmanité krajiny jednotlivých parků.

57

9. Bibliografie K překladu jsem jako primární zdroj pouţila webové stránky španělského Ministerstva ţivotního prostředí. Sekundárními zdroji potom byly slovníky, atlasy rostlin, encyklopedie a odborné texty a internetové stránky.

Primární zdroj: MINISTERIO DE MEDIO AMBIENTE Y MEDIO RURAL Y MARINO: http://reddeparquesnacionales.mma.es [4/3/2011]

Sekundární zdroje: ATLAS KVĚTIN: http://atlasbotani.eu [26/3/2011] ATLAS ROSTLIN: http://rostliny.prirodou.cz/ [18/3/2011] BIOLOGICAL LIBRARY: http://www.biolib.cz [14/3/2011] DRAE: http://www.rae.es/rae.html [5/3/2011] http://botany.cz [17/3/2011] http://es.wikipedia.org [16/3/2011] http://slovnik.online-clanky.cz [12/3/2011] www.biblioteka.cz [10/3/2011] www.ekologie.cz [8/3/2011] www.google.cz [9/3/2011] www.natura-opava.org [22/3/2011] www.priroda.cz [14/3/2011] www.rostliny.net [20/3/2011] www.seznam.cz [7/3/2011] www.slovnik.cz [6/3/2011] www.wikipedia.cz [11/3/2011] www.yahoo.es [5/3/2011] 58

BENEŠOVÁ, Marika a kol., Odmaturuj z biologie, Didaktis, Brno, 2003. DUBSKÝ, Josef – REJZEK, Vladimír, Španělsko-český, česko-španělský slovník, LEDA, 2007. FELIX, Jiří, Naší přírodou krok za krokem – Zvířata, Albatros, Praha, 1995. CHALUPA, Jiří a kol., Španělsko-český, česko-španělský slovník, Fin Publishing, 2008. KLIMEŠ, Lumír, Slovník cizích slov, Státní pedagogické nakladatelství, Praha, 1998. KRIJTOVÁ, Olga, Kapitoly o překládání beletrie, UK, Praha, 1996. LEVÝ, Jiří, Umění překladu, Panorama, Praha, 1983. MARTINCOVÁ, Olga a kol., Pravidla českého pravopisu, Pansofia, Praha, 1994. PALA, Karel – VŠIANSKÝ, Jan, Slovník českých synonym, Nakladatelství Lidové noviny, 2000. PETRŮ, Eduard, Úvod do studia literární vědy, Rubiko, Olomouc, 2000. SCHAUER, Thomas: Svět rostlin: 1150 květin, trav, travin, stromů a keřů střední Evropy, Rebo, 2007. UHLENBROEKOVÁ, Charlotte, Ţivot zvířat, Kniţní klub, 2009.

59

UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI FILOZOFICKÁ FAKULTA Katedra romanistiky

Bočková Iva

Překlad Sítě národních parků Španělska Příloha k Bakalářské práci

Vedoucí práce: doc. PhDr. Jiří Chalupa, Dr.

Olomouc 2011

Red de Parques Nacionales de España 1. El Par ue Nacional de Aigüestortes i Estany de Sant Maurici http://reddeparquesnacionales.mma.es/parques/aiguestortes/index.htm Su principal seña de identidad corresponde a los más de 200 lagos o estanys, a los impresionantes riscos de Els Encantats y a sus característicos meandros de alta montaña (las aigüestortes). Es un verdadero paraíso para los amantes de la naturaleza: lagos, torrentes, cascadas, turberas, canchales, agrestes picos y frondosos bosques de pino negro, abeto, pino silvestre, abedul y haya, constituyen el hogar de multitud de interesantes plantas y fascinantes animales de origen alpino o boreal. El Parque Nacional de Aigüestortes i Estany de Sant Maurici fue creado el 21 de octubre de 1955, con una extensión inicial de 9.851 hectáreas, basándose en una antigua Ley de Parques Nacionales del año 1916. Fue el quinto Parque Nacional de España y el segundo de los Pirineos, después del Parque Nacional de Ordesa. Situado en el alto Pirineo de Lleida entre las comarcas del Pallars Sobirá y la Alta Ribagorça. Situado entre los ríos Noguera Pallaresa y Noguera Ribagorzana, el Parque se compone de dos valles opuestos por sus cabeceras: el de Sant Nicolau. La cima más elevada es el pico del Comaloforno, con sus 3.033 m, pero el más conocido y símbolo del Parque es el macizo de Els Encantats, dos inmensas moles que se elevan hasta los 2.747 m frente al estany de Sant Maurici. El impresionante relieve de granitos y pizarras del Parque se formó hace unos doscientos millones de años, emergiendo del fondo del mar que cubría estas tierras. Durante diversos períodos glaciares, grandes masas de hielo ocuparon todos estos valles, erosionando el paisaje y dándole el aspecto que tiene hoy en día. Este paisaje se caracteriza por los circos glaciares, los valles con forma de "U", algunos de ellos colgados y otros escalonados, y por los más de doscientos estanys. Algunos de estos estanys han sufrido un proceso de colmatación, que ha provocado el desarrollo de prados llanos y siempre húmedos, donde las aguas de los ríos se dividen en numerosos meandros llamados aigüestortes . Este Parque se trata sin duda de una de las mejores representaciones de la erosión glaciar del Cuaternario. Los valles en forma de U son una magnífica muestra de la accción erosiva de los glaciares del Cuaternario. Las formaciones boscosas son bastante representativas: pino negro (Pinus uncinata), abeto (Abies alba), pino silvestre (P. sylvestris), abedul (Betula pendula) y

2

haya (Fagus sylvatica). Todos estos hábitats constituyen el hogar de multitud de plantas y animales, especies muy interesantes, entre ellas especies protegidas, endemismos pirenáicos, y algunas de distribución estrictamente boreo-alpina o ártico-alpina, en peligro de extinción y extintas ya fuera del Parque por la degradación del medio. Así el Parque se convierte en refugio y lugar de estudio de estas especies. Todo el conjunto forma un lugar de alto nivel de biodiversidad. Uno de los objetivos a alcanzar en las distintas actuaciones que se llevan a cabo en el Parque es mantener estos niveles de biodiversidad. Algunos de los valles que se encuentran en la zona de influencia del Parque cuentan desde hace mucho tiempo con una importante tradición de explotación turística de los recursos naturales de la zona. Ciertos parajes del Parque como el llano de Aigüestortes, el estany de Sant Maurici o Els Encantats han sido asiduamente visitados desde principios de este siglo por un gran número de visitantes, llegando actualmente hasta los 350.000 por año. El Parque Nacional de Aigüestortes i Estany de Sant Maurici presenta una gran diversidad biológica. Se han descrito 1.471 especies vegetales, de las cuales el 7.8% son endemismos pirenaicos, además de contar con un 14.5% de especies de distribución estrictamente boreo-alpina o ártico-alpina. Hongos, algas, musgos y líquenes enriquecen todavía más esta privilegiada región del Pirineo. Respecto a la fauna la presencia de las siguientes especies: quebrantahuesos, lagópodo alpino, perdiz pardilla, urogallo y chova piquirroja. Además, algunos endemismos notables, tanto de vertebrados como de invertebrados, ligados a los hábitats de alta montaña bien conservados, viven todavía en el interior del Parque Nacional. Este Parque es la zona lacustre más importante de los Pirineos, por ello el agua es la principal protagonista, tanto por estar en él la mayor concentración de lagos pirenaicos como por los característicos meandros de alta montaña, tan típicos, que dan nombre al Parque Nacional. En este Parque Nacional existen más de doscientos estanys, de los cuales 150 son estanys propiamente dichos, y el resto son lagunas temporales que pueden secarse a finales de verano. En los estanys, aparte del zooplancton, viven la trucha común (Salmo trutta fario), la trucha arco-iris (Oncorhynchus mykiss) y el piscardo (Phoxinus phoxinus). Aquí abundan los anfibios, entre los que la rana bermeja (Rana temporaria) y el sapo común (Bufo bufo) son los más característicos. También os podréis encontrar al lución (Anguis fragilis) en lugares húmedos pero soleados, con abundante vegetación herbácea. Por último, no debemos olvidar al tritón pirenaico (Euproctus asper), estrella indiscutible de los torrentes y lagos del Parque. En cuanto a las aves, es posible observar al mirlo de agua (Cinclus cinclus), que se zambulle 3

dentro del agua para volver a salir unos metros más adelante, al cabo de unos segundos, y esporádicamente aparecen al ánade azulón (Anas platyrhynchos) y la garza real (Ardea cinerea). En los ríos y riachuelos vive el desmán de los Pirineos (Galemys pyrenaicus), aunque es dificil verlo debido a sus hábitos nocturnos, a su rareza y restringida área de distribucción, y la nutria (Lutra lutra), mamífero de costumbres nocturnas y crepusculares y de muy dificil observación. Asociados a los cursos de agua encontraréis a la lavandera blanca (Motacilla alba) y a la lavandera cascadeña (Motacilla cinera), entre otras aves. El paisaje del Parque se compone de las zonas de los bosques y de alta montaña. Entre los habitantes más característicos de estos bosques se encuentran la ardilla (Sciurus vulgaris), el corzo (Capreolus capreolus), el gamo (Dama dama) y el jabalí (Sus scrofa). En los hayedos y bosques mixtos de caducifolios podemos observar al lirón gris (Myoxus glis) y al ratón de campo (Apodemus sylvaticus), que forman parte de la comunidad de pequeños mamíferos de estos bosques; el pito negro (Dryocopus martius) alcanza densidades elevadas en estos ambientes, sobre todo en bosques con árboles viejos. En los hayedos y pinares de pino silvestre viven el sapo común (Bufo bufo), el sapo partero (Alytes obstetricans) y la salamandra (Salamandra salamandra). También en estos bosques es posible descubrir a la garduña (Martes foina). En los abetales y pinares de pino negro nos encontramos con el espléndido urogallo (Tetrao urogallus) que es relativamente abundante en el Parque, y al mochuelo boreal (Aegolius funereus) que es una especie muy rara en los Pirineos y muy dificil de sorprender. En las umbrías de estos bosques podremos sentir el característico vuelo nupcial de la chocha perdiz (Scolopax rusticola), durante los meses de mayo y junio. En los abetales y pinares de pino silvestre observaremos al ciervo (Cervus elaphus) que es otro gran mamífero que ha colonizado recientemente el Parque. Entre otros habitantes pertenece el águila real (Aquila chrysaetus), el desmán ibérico (Galemys pyrenaicus), el sarrio (Rupicapra pyrenaica), el quebrantahuesos (Gypaetus barbatus). A partir de los 2.200 m, las condiciones climatológicas son tan duras que pocos árboles pueden crecer. Aquí el paisaje está compuesto de extensos canchales, hogar de numerosas aves, y de extensos prados que, en verano se cubren de color debido a las numerosas plantas que aquí crecen. En las zonas donde ya no pueden crecer los árboles (laderas rocosas, bloques de rocas, corredores de aludes), podemos encontrarnos con matorrales de alta montaña. En las orientaciones de sombra domina el rododendro, acompañado por arándanos (Vaccinium 4

myrtillus, V. uliginosum), rosa alpina (Rosa pendulina), Gentiana burseri y Homogyne alpina. En las solanas, encontraremos un matorral de boj y enebros, acompañado de algún piorno (Genista balansae subsp. europaea). El espectacular paisaje de este Parque Nacional está formado por una serie de elementos que se complementan de una manera casi perfecta, para dar lugar a un armonioso conjunto de frondosos bosques y verdes praderas, de ríos y de profundos estanys, de cascadas e inmaculados neveros, que sorprenden e impresionan al visitante de este privilegiado lugar de los Pirineos. Todos estos aspectos son más que suficientes para exigir su protección y conservación. 2. El Parque Nacional del Archipiélago de Cabrera http://reddeparquesnacionales.mma.es/parques/cabrera/index.htm A poco más de una hora de navegación desde Mallorca, el Archipiélago de Cabrera constituye el mejor exponente de ecosistemas insulares no alterados del Mediterráneo español. Desde 1991, el Parque Nacional Marítimo Terrestre cobija toda la riqueza natural de este conjunto de islas e islotes calcáreos: importantes colonias de aves marinas, especies endémicas y uno de los fondos marinos mejor conservados de nuestro litoral. En 1916, Cabrera es expropiada por intereses de la defensa nacional, y se establece una pequeña guarnición de unos treinta hombres que no afectaba excesivamente a la naturaleza de la isla y que incluso mantenía cierto control sobre las actividades humanas. A principios de 1988, el Parlamento Balear tomó la decisión de iniciar el proceso de declaración de Cabrera como Parque Nacional Marítimo Terrestre, que culminó en marzo de 1991. La isla de Cabrera es un relieve emergido, continuación de La Serra de Levante de Mallorca: hace unos treinta y cinco millones de años, en el Oligoceno, el movimiento de las placas continentales europea y africana originó la gran Cordillera Bética, de la que Cabrera, Mallorca y las islas Pitiusas formaban parte. Tras el último período glacial, los hielos se fundieron, el Mediterráneo recuperó su nivel y Cabrera quedó aislada de Mallorca hace unos doce mil años. El Plan Rector de Uso y Gestión (PRUG) del Parque Nacional Marítimo Terrestre del Archipiélago de Cabrera establece una serie de reglas de obligado cumplimiento para la pesca artesanal tradicional de carácter profesional, única actividad extractiva permitida.

5

Las autorizaciones de las actividades turísticas que se conceden son de navegación (de hasta un mes de duración, pero sin fondeo nocturno), de pernocta (se autoriza una sola noche en julio y agosto, dos en septiembre, y siete durante el resto del año) y de buceo con escafandra autónoma (hay que presentar el titulo de escafandrista de las personas que vayan a realizar las inmersiones. Las zonas autorizadas pueden variar de un año a otro). En caso de querer amarrar en el puerto de Cabrera, es necesario un permiso expedido por el Gobierno Militar. El Parque concierta visitas con grupos de un máximo de 60 personas, ofreciendo gratuitamente un servicio de interpretación y apoyo a la educación ambiental. La flora del Parque está compuesta por 516 especies de plantas vasculares, 22 especies de musgos, 21 especies de líquenes y 162 especies de algas marinas. Veinte especies son endemismos baleares y una subespecie (Rubia angustifolia subsp. cespitosa) es endémica de la isla. Algunas de las especies más interesantes son el aladierno balear (Rhamnus ludivicisalvatoris), la peonia balear (Paeonia cambessedessi), etc. En este Parque, predominan los arbustos leñosos de hoja coriácea y pequeña, formadores de la garriga, matorral perfectamente adaptado a los rigores del clima mediterráneo, existen varios endemismos: astrágalo de las Baleares (Astragalus balearicus), rubia (Rubia angustifolia ssp. cespitosa), tragamoscas (Dracunculus muscivorum), hipericón balear (Hypericum balearicum), etc. Constituye un importante punto de escala en la ruta migratoria de más de 150 especies de aves, tanto en el paso primaveral como en el otoñal. Son vecinas de las islas desde la gaviota de Audouin (Larus audouini) hasta el halcon de Eleonora (Falco eleonorae). Los fondos marinos también representan una parte muy importante del Parque, con más de 200 especies de peces y numerosos invertebrados endémicos. Entre la fauna de Cabrera destacan las grandes colonias de aves marinas: la pardela cenicienta (Calonectris diomedea), el paíño europeo (Hydrobates pelagicus), la gaviota de Audouin (Larus audouinii), etc. Los fondos marinos son muy ricos en vertebrados e invertebrados como los llamativos nudibranquios. Los meros son característicos, los pulpos, las morenas (Muraena helena), etc. Además estas aguas dan cobijo a animales de mayor tamaño, como el delfín mular (Tursiops truncatus), el delfín listado (Stenella coeruleo-alba), el delfín común (Delphinus delphis), el calderón (Globicephala melaena), el cachalote (Physeter macrocephalus) y la tortuga boba (Caretta caretta).

6

Al sumergirnos por primera vez en las aguas de Cabrera, nos llama poderosamente la atención su nitidez. Parece que volamos, ingrávidos, sobre las praderas de posidonia (Posidonia oceanica), un alga que no es tal, sino una planta superior, con raíces y flores, endémica del Mediterráneo, y de una excepcional importancia ecológica. Sus tallos dan cobijo a un gran número de seres: aquí viven peces como la chopa (Spondyliosoma cantharus), la vaca (Serranus scriba), la dorada (Sparus aurata), el dentón (Dentex dentex), la voraz lubina (Dicentrarchus labrax), la salpa o salema (Sarpa salpa), de reflejos dorados, que se alimenta de las hojas de la posidonia en grupos o cardúmenes de hasta cientos de individuos, auténticos rebaños submarinos, erizos, sepias y,con algo de suerte, encontraremos a la nacra (Pinna nobilis), enorme molusco bivalvo, que aquí tiene su escondite. Los fondos rocosos son los hábitats submarinos que ofrecen un mayor esplendor y diversidad, dotando a la fauna de refugio y alimento. Éste es el lugar donde viven los meros (Epinephelus guaza), peces de gran tamaño y buen carácter, las escórporas y rascacios (Scorpaena spp.), de venenosas espinas, maestros del camuflaje, los pulpos (Octopus vulgaris), animal muy curioso e inteligente, las morenas (Muraena helena), los congrios (Conger conger), etc., seres todos ellos moradores de cuevas y recovecos. Aquí veremos numerosos invertebrados: bígaros, bellotas de mar, cangrejos, holoturias, estrellas, etc. Sobre la roca crecen algas, desde la delicada Acetabularia, con forma de sombrilla, hasta las duras algas calcáreas, que constituyen el soporte del coralígeno. 3. El Par ue Nacional de Cabañeros http://reddeparquesnacionales.mma.es/parques/cabaneros/index.htm El Parque Nacional de Cabañeros debe su nombre a las chozas utilizadas tradicionalmente por pastores y carboneros como refugio temporal de sus labores en el campo. Estas cabañas de forma cónica se techaban utilizando vegetación del entorno y eran usadas por los pobladores de los Montes de Toledo. La extracción de carbón vegetal, el pastoreo y la agricultura de subsistencia fueron las principales actividades que se desarrollaron en el entorno de Cabañeros. Otras activiadades fueron la apicultura y la extracción de corcho. Su paisaje está formado por extensas rañas con ricos pastos estacionales que ofrecen alimento a multidud de animales. Las sierras y macizos cubiertos de bosque y matorral mediterráneo dan cobijo a gran variedad de aves y mamíferos. En él habitan más de 200

7

especies de aves distintas, entre las que destacan las grandes rapaces, como el águila y el buitre; mamíferos como el ciervo, corzo o jabalí y en general, una rica flora con una gran variedad de árboles y arbustos. El Parque Nacional de Cabañeros está íntimamente ligado a la historia de Toledo que, desde el siglo XIII al XIX fue de su propiedad. El mantenimiento de unas estrictas Ordenanzas de Uso fue un factor decisivo en la conservación del medio natural hasta mediados del siglo pasado. La Junta de Comunidades de Castilla-La Mancha lo declaró Parque Natural en 1988. Finalmente, y conforme a lo propuesto en el PORN de Cabañeros-Rocigalgo, el 20 de noviembre de 1995, fue declarado Parque Nacional Cabañeros . El Parque Nacional de Cabañeros considera muy importante la educación de los visitantes en general y de la población local en particular, en cuanto a la conservación, respeto y puesta en valor de este entorno. Para conseguirlo, el Parque Nacional de Cabañeros ha puesto en marcha, en colaboración con los Centros de Recursos y Asesoramiento a la Escuela Rural de Alcoba y de Belvis de la Jara, un programa de educación ambiental centrado en una primera fase en la población escolar, pues se considera que de ellos dependerá el futuro. Las tradicionales actividades de explotación de los recursos naturales de Cabañeros, como en el resto de parques nacionales, están permitidas siempre que se garantice un aprovechamiento sostenido de las especies y los ecosistemas; sin embargo, su pervivencia es difícil fuera de ámbitos locales y debido a su nula mecanización. Este Parque cuenta con 1000 especies catalogadas de plantas vasculares, de las que 98 son árboles y arbustos.

uejigos, arces, encinas y alcornoques originan un bosque de carácter

mixto con dominancia de unas u otras especies según la zona. Jaras (Cistus ladanifer), brezos (Erica arborea), madroños (Arbutus unedo), romeros (Rosmarinus officinalis), majuelos (Crataegus munogina subsp. brevispina), cantuesos (Lavandula stoechas), labiérnagos (Phyllirea angustifolia), lentiscos (Pistacia lentiscus), durillos (Viburnum tinus) y zarzamoras (Rubus ulmifolius) conforman el matorral que cubre laderas y montes. En zonas de umbría es posible encontrar algún acebo (Ilex aquifolium). Lagunas y charcas se cubren de ranúnculos (Ranunculus ssp.); mientras en los tramos de aguas tranquilas y profundas del rio Bullaque son habituales los nenúfares amarillos (Nuphar luteum). La vegetación de ribera de estas zonas alcanza cierta espesura en forma de bosquesgalería que, umbrosos y húmedos, están formados principalmente por sauces (Salix atrocinerea), alisos (Alnus glutinosa) y fresnos (Fraxinus angustifolia). A sus pies, el arraclán ( rán ula alnus), el mirto (Mirtus communis), el brezo, la zarza o algunas lianas como la 8

madreselva (Lonicera implexa) y la zarzaparrilla (Smilax aspera) forman un sotobosque que da cobijo a numerosas aves. Entre los endemismos de área más reducida, destacamos: Digitalis mariana, Sideritis paulli, Coincya longirostra y Betula pendula parvibracteata restringidos a Montes de Toledo. La fauna de este parque es muy rica, y cuenta con algunas especies endémicas y otras muchas amenazadas (21 a nivel nacional y 43 a nivle regional). Aquí viven cerca de 200 especies de aves: rapaces de gran tamaño, como el buitre negro (Aegypius monachus), el águila ibérica (Aquila adalberti), el águila real (Aquila chrysaetos); aves que habitan en las rañas, como la avutarda (Otis tarda), el sisón (Tetrax tetrax), la cogujada (Galerida cristata), etc; aves de los sotos como el martín pescador (Alcedo atthis), la oropéndola (Oriolus oriolus), el trepador azul (Sitta europea). La vegetación del Parque Nacional de Cabañeros destaca por su buen estado de conservación. Además de matorrales mediterráneos con abundantes jaras, brezos, labiérnagos, madroños y otras especies, podemos encontrar las siguientes formaciones vegetales: Encinares: de forma general, se localizan en el pie de monte de las sierras y en las zonas más secas de las rañas, donde se encuentran adehesados. La especie arbórea principal es la encina (Quercus rotundifolia), que en zonas de alta humedad está acompañada por quejigos. Junto a estos árboles aparecen el madroño, el labiérnago, la cornicabra y arbustos como jaras, brezos, romero, madreselva, mirto, etc. Alcornocales: se sitúan, en general, en las orientaciones más cálidas de las sierras, y bajo un clima subhúmedo. Están dominados por el alcornoque (Quercus suber), que en ocasiones se mezcla con encinas y quejigos. Las especies acompañantes son similares a las del encinar, aunque también aparecen otras como el arce de Montpellier y el durillo. Quejigares: aparecen en zonas un poco más húmedas y frías que las de los encinares, normalmente en umbrías. La especie dominante es el quejigo (Quercus faginea). Sirven de refugio a la fauna en épocas de mayor calor, y en ellos se observan plantas como las peonías. Rebollares: se ubican en las zonas más elevadas del Parque Nacional y en algunos fondos de valle húmedos. En esta zona están dominados por el roble melojo o rebollo (Quercus pyrenaica), en cuyo cortejo florístico se presentan especies como el mostajo, espino albar y distintos helechos. Bosques de ribera: se localizan en las orillas de los ríos Estena y Bullaque, así como en las de los cauces de arroyos más pequeños en el interior del territorio del Parque Nacional. En ellas podemos encontrar árboles como sauces, fresnos, alisos y abedules, y arbustos como zarzas y escaramujos. 9

Humedales: las áreas acuáticas y húmedas posibilitan la presencia de diversos tipos de vegetación, en equilibrio con pequeñas diferencias locales (profundidad del agua, velocidad, período de encharcamiento, etc). Estas áreas ocupan pequeñas superficies en zonas como las pequeñas depresiones y lagunas estacionales que sufren un estancamiento temporal, con especies como ranúnculos, destacando el caso singular de helecho acuático (Isoetes setaceum) en la laguna de los Cuatro Morros; en suelos permanentemente húmedos, o que pueden sufrir encharcamientos estacionales, con praderas de juncos; en las turberas o trampales, zonas semiencharcadas muy singulares y frágiles donde se desarrolla una flora muy específica, con especies como el brezo de turbera (Erica tetralix) y plantas carnívoras como la atrapamoscas (Drosera rotundifolia) y la tiraña (Pinguicola lusitanica). En cuanto a la fauna, podemos diferenciar, “grosso modo , la de la raña y la de las sierras. En cuanto a la de la raña, los saltamontes son los insectos más abundantes en primavera-verano, y también abundan las mariposas. El anfibio más numeroso es el sapo corredor, que se reproduce en charcas someras. Las aves presentes en verano son fundamentalmente insectívoras, y consumen sobre todo ortópteros, como es el caso de la cigüeña blanca, la carraca, el cernícalo común, etc. Por el contrario, en el invierno son dominantes las especies granívoras. Hay un importante grupo de especies de la raña propio de ambientes esteparios, como el sisón y el alcaraván. También encontramos el elanio común, etc que vive en zonas abiertas. En todas las épocas del año es frecuente observar buitres negros y leonados. Una de las especies más abundantes es el ciervo, que desde el final del verano hasta el final de la época fría es muy frecuente en la raña. En cuanto a la fauna presente en el monte, en Cabañeros está uno de los núcleos de cría más importante del mundo de buitre negro. Ligados a los bosques de encinas, quejigos y alcornoques se encuentran muchas especies forestales, como el águila imperial ibérica, en peligro de extinción y con dos parejas nidificantes en el Parque Nacional, el águila culebrera, el águila calzada, el gavilán y la cigüeña negra. En los arroyos de la sierra destacan peces como el cacho, el calandino, el jarabugo, la colmilleja, la boga, la pardilla y el barbo cabecicorto; anfibios como el tritón ibérico; y reptiles como el galápago europeo y el lagarto verdinegro. Los ciervos y los jabalíes son los ungulados más abundantes, y también hay corzos. Los mamíferos depredadores como la garduña, la jineta y el zorro son fundamentalmente, consumidores de micromamíferos. También en el Parque encontramos al gato montés.

10

4. El Parque Nacional de la Caldera de Taburiente http://reddeparquesnacionales.mma.es/parques/taburiente/index.htm

El Parque Nacional de la Caldera de Taburiente, se caracteriza por ser un enorme circo de 8 km de diámetro con aspecto de caldera, donde múltiples erupciones volcánicas, grandes deslizamientos, la fuerza erosiva del agua y el tiempo han ido modelando su geomorfología, convirtiéndola en un escarpado paisaje con casi 2.000 m de desnivel. Hasta 1502 poseyó estas tierras el lugarteniente y a partir de entonces, por ventas y transmisiones hereditarias, pasó a diversas manos, y en la actualidad la propiedad de estas tierras recae en el Heredamiento de las Haciendas de Argual y Tazacorte. Actualmente el Heredamiento está compuesto por cerca de 1.800 hacendados que aprovechan el agua de más de 70 manantiales y galerías de La Caldera, así como las aguas que por escorrentía llegan a Dos Aguas, una vez fuera de los límites del Parque. En 1954 se declaró por Decreto el área de La Caldera de Taburiente como Parque Nacional, a instancias de un grupo de artistas y hombres de estudio. La primera referencia data de 1934, cuando un concejal de La Palma formula una petición de declaración de este espacio como Parque Nacional, pero esta propuesta fue rechazada, ya que La Caldera era una finca de particulares. Siendo la principal riqueza de la Caldera de Taburiente el agua, el Heredamiento de las Haciendas de Argual y Tazacorte en sus ordenanzas dicta una estricta protección de los bosques del interior de la Caldera, prohibiendo la tala de árboles y la introducción de ganado, conscientes de que la presencia y conservación de la cubierta arbolada garantizaba la permanencia de fuentes y manantiales, así como su caudal. Gracias a esta temprana conciencia ecológica, nacida hace más de 400 años, la Caldera de Taburiente ha llegado hasta nuestros días con sus recursos naturales casi intactos, lo que ha propiciado su declaración como Parque Nacional. El Parque Nacional de la Caldera de Taburiente está situado en las Islas Canarias, en el centro de la isla de La Palma. Este Parque Nacional presenta unas formaciones geológicas de alto interés, donde afloran las lavas más antiguas de La Palma, componentes del complejo basal: lavas almohadilladas, magmáticas plutónicas, diques basálticos y aglomerados, hasta las series más modernas de las paredes más verticales. La Caldera de Taburiente es una inmensa depresión, de las mayores del mundo en su tipo, de origen erosivo y rodeada por un circo de cumbres de 8 km de diámetro, en el que se

11

encuentran las mayores altitudes de la isla: El Roque de los Muchachos (2.426 m), Pico de la Cruz (2.351 m), Piedra Llana (2.321 m), etc. Por el suroeste la Caldera de Taburiente se abre hacia el mar a través del Barranco de las Angustias, desagüe natural de los numerosos arroyos del parque. Al sur, encontramos el collado de La Cumbrecita (1.310 m), cabecera del Valle del Riachuelo, antiguo desagüe de la Caldera. El interior de la Caldera se encuentra surcado por innumerables y profundos barrancos de impresionante belleza y sugerentes nombres (barrancos de las Través, Bombas de Agua, la Faya, etc.) que confluyen en los dos principales, Taburiente y Almendro Amargo, cuya unión en Dos Aguas dará lugar al Barranco de las Angustias. Entre ellos, como mudos testigos de la erosión aparecen numerosas crestas y roques, (enormes agujas que se elevan hacia el cielo) entre los que cabe destacar por su belleza el Roque Idafe y el Roque del Huso. La teoría de formación de la Caldera más antigua se conoció como Hipótesis de Levantamiento . Según esta teoría la Caldera se formó debido al fuerte empuje que el magma profundo ejerció sobre unas coladas levantándolas y fracturándolas. Al desaparecer el empuje, la zona central se desplomaría dejando un enorme hueco. En los años 90 las teorías que se emiten explican la formación de la Caldera debido a grandes deslizamientos por efecto de la gravedad, completada con el efecto erosivo de las aguas. Esta teoría la atestiguan los continuos desplomes que han ocurrido en los últimos años, algunos de ellos de considerable magnitud. Uno de los objetivos del Plan Rector de Uso y Gestión del Parque Nacional de la Caldera de Taburiente es promover el desarrollo socioeconómico de las comunidades asentadas en la periferia del Parque de acuerdo con la conservación del medio. Uno de los principales objetivos de gestión establecidos en el PRUG de la Caldera es la puesta en marcha de programas de rescate genético de las especies en peligro de extinción, como la violeta y el retamón, que viven en las cumbres de La Palma. Con una red de arroyos y torrentes espectacular y de gran fuerza erosiva. En este medio se han desarrollado una gran variedad de especies vegetales y animales, que incluyen un gran número de endemismos canarios. Cuenta este Parque con 380 especies catalogadas de plantas vasculares. De ellas, Helianthemum cirae y Bencomia exstipulata están incluídas en el Catálogo Nacional de Especies Amenazadas. La formación más característica son los pinares de pino canario, acompañado por especies tan interesantes como el amagante (Cistus symphytifolius). Además la Caldera 12

alberga una rica flora rupícola que crece en las escarpadas paredes y roques. Es aquí donde viven los numerosos bejeques (géneros Aeonium y Greenovia), etc. La vegetación de las cumbres quizá sea la más interesante, ya que en estos lugares viven numerosos endemismos y plantas en peligro de extinción como el retamón (Genista benehoavensis), la violeta (Viola palmensis), la Bencomia exstipulata y el Echium gentianoides, estos tres últimos considerados prioritarios en la directiva Hábitat. En la fauna vertebrada caben destacar especies de aves endémicas de la Macaronesia: la paloma rabiche (Columba junionae), el canario (Serinus canarius), el bisbita caminero (Anthus berthelotii), el vencejo unicolor (Apus unicolor) También existen tres especies de murcielagos de las cuales el murciélago de Madeira (Pipistrellus maderensis) es un endemismo de Macaronesia, o el endémico de las Islac Canarias, el murciélago orejudo (Plecotus teneriffae) También hay que destacar dos reptiles el lagarto Tizón (Gallotia galloti palmae) y la salamanquesa o perenquén (Tarentola delalandii). El Parque Nacional de la Caldera de Taburiente se encuentra en un ambiente espectacular. En el interior de la Caldera, en sus profundos barrancos, enhiestos roques y verticales paredes, crece un universo vegetal y animal único en el mundo. Todo ello es motivo más que suficiente para exigir su protección y conservación. 5. El Parque Nacional de Doñana http://reddeparquesnacionales.mma.es/parques/donana/index.htm El Parque Nacional de Doñana es un mosaico de ecosistemas que albergan una biodiversidad única en Europa. Destaca sobre todo la marisma, de extraordinaria importancia como lugar de paso, cría e invernada para miles de aves europeas y africanas. En el Parque viven especies únicas, y en serio peligro de extinción, como el águila imperial ibérica y el lince ibérico. El nombre de estas tierras se consolida con la construcción por parte del séptimo duque de Medina-Sidonia de un palacio para su esposa, Doña Ana Gómez de Mendoza y Silva, en pleno corazón del monte.Las tierras circundantes pronto comienzan a ser conocidas como el Bosque de Doña Ana, el Coto de Doña Ana, etc., hasta que finalmente la denominación se acorta a la que actualmente conocemos. El interés científico y naturalista arranca en el siglo

I , con la publicación de un

catálogo de aves observadas en algunas provincias de Andalucía, realizado por Don Antonio

13

Machado y Núñez. Es también el comienzo de una intensa búsqueda de huevos y pieles por parte de naturalistas y cazadores, lo que llega a poner en grave peligro las poblaciones de algunas especies. En 1969, de16 de octubre se crea el Parque Nacional de Doñana, que será ampliado y reclasificado por su Ley de Régimen Jurídico en 1978 y que posteriormente ha ampliado sus límites en 2004. Desde entonces, diversas figuras de protección internacional confluyen en este territorio. Crecen en el Parque especies vegetales raras o endémicas como la gramínea Vulpia fontquerana y la diminuta escro ulariácea inaria tursica, ambas incluidas en el Catálogo Nacional de Especies Amenazadas, así como el enebro costero (Juniperus oxycedrus subsp. macrocarpa) y otras rarezas como Micropyropsis tuberosa, Hydrocharis morsus ranae o Thorella verticillatinundata, incluidas en el Catálogo Andaluz de Especies de Flora Silvestre Amenazada y consideradas de interés comunitario. En el año 2000 fueron además incluidas numerosas especies raras, endémicas o singulares del Parque en la "Lista Roja de la Flora Vascular Española , elaborada por la UICN. En la actualidad, el Plan Rector de Uso y Gestión considera como aprovechamientos tradicionales compatibles el carboneo, el coquineo, la apicultura, la recogida de piñas y la ganadería extensiva, si bien respecto a ésta, el Plan Sectorial de Aprovechamiento Ganadero recomienda su disminución y el fomento de la utilización de razas autóctonas y formas locales, así como la tendencia a la supresión del ganado ovino. La singularidad de Doñana se debe a la gran diversidad de biotopos y especies que alberga. Además de la marisma, ecosistema que se caracteriza por su alta productividad, un conjunto de unidades ambientales excepcionales confluyen aquí: la playa, las dunas móviles y los corrales; el monte con sabinares, alcornocales y pinares, englobados bajo la denominación local de "cotos ; numerosas lagunas dispersas entre la vegetación y una zona de transición que enlaza y separa a todos, la vera. La marisma es el mayor ecosistema en extensión del parque, unas 27.000 ha, y el que otorga a este espacio una personalidad inconfundible. Es una zona húmeda de extraordinaria importancia como lugar de paso, cría e invernada de aves europeas y africanas. En otoño, la marisma se encharca con las primeras lluvias, y en invierno aparece como un lago poco profundo; en primavera, la superficie del agua se ve cubierta por las flores de los ranúnculos y grandes extensiones de castañuela y bayunco. En verano, la marisma es un desierto de arcilla rota y polvorienta.

14

La marisma dulce, de altitud ligeramente por debajo de la media, concentra en años de lluvias normales una importante cantidad de agua, lo que hace que disminuya su salinidad y pueda crecer una vegetación palustre basada en la castañuela (Scirpus maritimus) y el bayunco (Scirpus littoralis). En las zonas más profundas aparecen algunas plantas acuáticas como Ranunculus peltatus, R. tripartitus, Eleocharis palustris, Potamogeton trichioides, Elatine alsinastrum y otras. Aquí encuentran alimento y refugio numerosas especies de aves: ánade azulón (Anas platyrhynchos), cuchara europeo (Anas clypeata), ánade rabudo (Anas acuta), cerceta común (Anas crecca), focha común (Fulica atra), porrón común (Aythya ferina), malvasía cabeciblanca (Oxyura leucocephala), etc. Las larolimícolas incluyen avefría europea (Vanellus vanellus), chorlitejo chico (Charadrius dubius), chorlitejo patinegro (Charadrius alexandrinus), avoceta común (Recurvirostra avosetta), cigüeñuela común (Himantopus himantopus), charrancito (Sterna albifrons) y fumarel cariblanco (Chlidonias hybridus). También se pueden observar grandes bandadas de flamencos (Phoenicopterus ruber) y ánsares comunes (Anser anser). El golfo que originaba la desembocadura del Guadalquivir estaba surcado por pequeños encauzamientos o por desviaciones temporales seguidas por el curso principal. Los caños son lo que antaño fueran cauces de arroyos, brazos y afluentes del río. Hoy están cubiertos de eneas (Typha latifolia) y carrizos (Phragmites australis), en los que se ocultan carpas (Cyprinus carpio), ranas (Rana perezi), gallipatos (Pleurodeles waltl), galápagos leprosos (Mauremys leprosa), galápagos europeos (Emys orbicularis), calamones comunes (Porphyrio porphyrio), avetorillos comunes (Ixobrychus minutus), martines pescadores (Alcedo atthis), etc. La marisma alta permanece durante casi todo el año como una estepa arcillosa y compacta, encharcándose sólo superficialmente durante el invierno. Aquí viven plantas carnosas como el almajo salado (Arthrocnemum macrostachyum) y el almajo dulce (Suaeda vera), con una cohorte escasa de plantas herbáceas entre las que destacan Plantago coronopus y Hordeum maritimum, que suele crecer asociado a los pies del almajo, y nidifican grandes colonias de aves limícolas como cigüeñuelas (Himantopus himantopus), avocetas (Recurvirostra avosetta), alcaravanes (Burhinus oedicnemus), canasteras comunes (Glareola pratincola), etc. En las zonas más alejadas de las aguas, la vegetación se aferra a un suelo inestable y seco, formando pequeños obstáculos que serán el origen de las dunas vivas: alhelí de mar (Malcomia littorea), nardo marino (Pancratium maritimum), cardo marino (Eryngium maritimum), lechetrezna de mar (Euphorbia paralias). Sólo en su parte alta, más estable, 15

aparece una vegetación característica con Ammophila arenaria, Agropyrum junceum, Carex arenaria y otras. Sobre la plataforma marítima aparecen grandes bandos de gaviotas sombrías (Larus fuscus), que acompañan a las gaviotas patiamarillas (Larus cachinanns), gaviotas picofinas (Larus genei), y a los ostreros (Haematopus ostralegus), correlimos (Calidris spp.), charranes patinegros (Sterna sandvicensis), charrancitos (Sterna albifrons) y chorlitejos patinegros (Charadrius alexandrinus). Junto a la playa, los corrales aparecen ocupados por un matorral de clavelinas (Armeria pungens) y siemprevivas (Helichrysum picardii), que ofrecen un manto rosado durante la primavera. Más al interior, los pinares colonizan el corral, dejando en ocasiones pequeñas lagunas temporales, junqueras (Juncus spp.), matas de adelfas (Nerium oleander) y matorrales de camarinas (Corema album). Las zonas más deprimidas son ricas en Scirpus holoschoenus, Agrostis stolonifera, Mentha pulegium, Anagallis tenella, etc. En las dunas móviles aparece el enebral costero (Juniperus oxycedrus subsp. macrocarpa.), junto con matorrales de camarinas (Corema album). Desde el punto de vista paisajístico, los cotos cambian poco durante el año, y los animales son difíciles de ver (falta la espectacularidad de las aves marismeñas), aunque presenta elementos propios de gran interés, como ungulados de gran tamaño (ciervo, Cervus elaphus, y jabalí, (Sus scrofa) y grandes predadores como el lince ibérico (Lynx pardinus) y el águila imperial ibérica (Aquila adalberti). La vegetación de estos parajes está formada por un matorral espeso de composición heterogénea con pies dispersos de alcornoque (Quercus suber), sabina (Juniperus phoenicea subsp. turbinata), madroño (Arbutus unedo), acebuche (Olea europaea var. sylvestris), labiérnago (Phillyrea angustifolia) y pino piñonero (Pinus pinea). En estas zonas viven alrededor de 80 especies de vertebrados, la mitad de las cuales son aves. Entre ellas, destacamos algunas sedentarias como el águila imperial ibérica (Aquila adalberti), la culebrera europea (Circaetus gallicus), el pito real (Picus viridis), la curruca rabilarga (Sylvia undata), la curruca cabecinegra (Sylvia melanocephala), el milano negro (Milvus migrans), el alcaraván común (Burhinus oedicnemus), el críalo (Clamator glandarius), el abejaruco común (Merops apiaster), el alcaudón real (Lanius excubitor), el petirrojo (Erithacus rubecula), etc. Entre los mamíferos, junto al lince ibérico (Lynx pardinus) y al meloncillo (Herpestes ichneumon), podemos observar zorro (Vulpes vulpes), tejón (Meles meles), jabalí (Sus scrofa), ciervo (Cervus elaphus), liebre (Lepus granatensis) y lirón careto (Elyomis quercinus). Los 16

anfibios están representados por el sapo de espuelas (Pelobates cultripes) y los reptiles por la culebra bastarda (Malpolon monspessulanum), culebra viperina (Natrix maura), culebra de collar (N. natrix), lagartija colirroja (Acanthodactylus erytrurus) y tortuga mora (Testudo graeca). La vera es el límite entre las arcillas y las arenas. En un nivel inferior, se desarrollan pastizales asentados sobre un substrato arenoso y seco. El pasto es pobre y dominado por Rumex bucephalophorus, que le confiere una notable coloración rojiza. Junto a esta especie suelen aparecer Plantago coronopus, Erodium cicutarium, Vulpia membranacea y Urginea maritima, especie geófita de mayor porte. En estos pastos, el abejaruco común (Merops apiaster) excava sus nidos sobre la superficie del suelo. Además, son frecuentes los conejos (Oryctolagus cuniculus), los gamos (Dama dama) y las avefrías europeas (Vanellus vanellus). El pastizal más húmedo es utilizado por la lavandera boyera (Motacilla flava), la codorniz (Coturnix coturnix), el topillo (Microtus duodecimcostatus), la rata común (Rattus norvegicus), el sapo de espuelas (Pelobates cultripes) y el gallipato (Pleurodeles waltl). EL AG ILA IMPERIAL IB RICA Aquila adalberti : N ESTRA RAPAZ M S AMENAZADA. Hasta hace bien poco, la electrocución en torretas de electricidad era la principal causa de mortalidad no natural, y afectaba sobre todo a individuos inmaduros. Actualmente son los cebos envenenados los que ostentan este macabro honor: en los últimos ocho años han muerto más de 40 imperiales por este motivo. EL LINCE IB RICO Lynx pardinus : EL GRAN GATO MEDITERR NEO En las últimas décadas, el lince ha sufrido una importante regresión. Los lazos para el control de predadores, la destrucción y fragmentación de hábitat y la disminución de las poblaciones de conejo han sido las principales causas que han puesto a este carnívoro al borde de la extinción.

6. El Parque Nacional de Garajonay http://reddeparquesnacionales.mma.es/parques/garajonay/index.htm A escasa distancia de las desérticas costas saharianas, a lo largo de las agrestes cumbres de la isla Canaria de la Gomera, se refugia uno de los bosques más singulares y emblemáticos del Estado Español. La persistente envoltura de nieblas que ascendiendo desde

17

el Océano se pega a las cumbres insulares, impregnándolas de humedad y frescura, propicia la milagrosa existencia de estas espléndidas y misteriosas selvas, últimos vestigios supervivientes de las ancestrales selvas subtropicales que hace millones de años poblaron el área mediterránea. La laurisilva canaria, un ecosistema relicto del Terciario desaparecido del continente como consecuencia de los cambios climáticos del Cuaternario, encuentra refugio en la zona de nieblas de las islas Canarias. Garajonay es en la actualidad la muestra mejor conservada de este ecosistema, albergando más de la mitad de los bosques maduros de laurisilva del Archipiélago. Otros valores del Parque Nacional son la diversidad de tipos de formaciones vegetales, el gran número de especies endémicas y la existencia de espectaculares monumentos geológicos, como los Roques. En el pasado los montes que hoy se encuentran incluidos en el Parque Nacional de Garajonay jugaron un importantísimo papel en la economía de subsistencia isleña. Las maderas fueron aprovechadas para levantar casas y fabricar muebles, aperos de labranza, utensilios agrícolas, domésticos e incluso musicales. También se extraía leña y se hacía carbón. En el monte pastoreaban permanentemente rebaños de cabras y ovejas atendidos por pastores. Del monte también se obtenía forraje y rama picada para usarla como alimentación de los animales de corral y para la cama del ganado. Posteriormente, como consecuencia de la Constitución de 1.812, por la que se suprimieron las jurisdicciones feudales la propiedad fue transferida a los Municipios que continuaron una política conservacionista. En 1.879 se consolida administrativamente su conservación al ser incluidos los montes de la isla en el Catálogo Nacional de Montes de Utilidad Pública. En los años cuarenta se elimina el ganado del monte y a partir de la década de los cincuenta comienza a reducirse los aprovechamientos forestales por la generalización de los combustibles fósiles. En los años setenta del pasado siglo se empiezan a oír voces reclamando la protección de los montes gomeros. El ICONA, organismo del Estado responsable por entonces de la conservación de la naturaleza inicia los trámites para la creación de un Parque Nacional, proceso que culmina en 1981 con la creación del Parque Nacional de Garajonay. Se inicia entonces un modelo de gestión donde la conservación de la naturaleza tiene máxima prioridad. Una de las prioridades del Parque es la reconstrucción de los ecosistemas naturales originales en aquellas zonas que hoy están ocupadas por especies exóticas. Las zonas de

18

restauración comprenden alrededor de 500 has, concentradas en zonas elevadas de la vertiente sur donde la vegetación original era el fayal-brezal. Una característica que diferencia la Gomera de las restantes Islas Canarias reside en que las últimas erupciones se han producido hace unos dos millones de años, lo que ha permitido una prolongada e intensa acción erosiva que ha desmantelado el relieve volcánico original, dando lugar a su escarpada morfología actual. El Parque ocupa buena parte de la altiplanicie central de la isla, estando su relieve caracterizado por una sucesión continua de pequeños valles y lomadas. Hacia los límites de la altiplanicie las formas suaves se interrumpen dando paso a pronunciados escarpes. En ellos queda a la vista la estructura geológica volcánica dominante del Parque caracterizada por antiguos apilamientos de coladas basálticas de enorme potencia dispuestos horizontalmente. Como consecuencia de la suavidad climática de las islas canarias, esta vegetación pudo conservarse parcialmente como un auténtico fósil viviente. Además, su flora, aislada de la del continente, sufrió fenómenos evolutivos que han originado un gran número de especies endémicas, esto es, exclusivas de este ecosistema. En Garajonay viven 21 especies de plantas catalogadas como amenazadas. Para evitar su desaparición el Parque está desarrollando un programa de recuperación que abarca la realización de estudios para la evaluación de sus poblaciones y tendencias demográficas, la genética de sus poblaciones, el conocimiento de su biología reproductiva y de sus necesidades ambientales, las posibles amenazas etc. Si hasta hace dos décadas Garajonay era un lugar apartado, hoy recibe cerca de medio millón de visitas anuales. Varios factores han hecho posible esta situación: la proximidad de La Gomera a los grandes centros turísticos del sur de Tenerife. También se trata de que el visitante tenga a su disposición equipamientos y servicios que hagan más satisfactoria la visita y así se ha creado una red de senderos y miradores bien señalizados. Diferentes publicaciones ayudan al visitante a conocer los valores del Parque, y el Centro de Visitantes de Juego de Bolas ofrece una amplia gama de medios y servicios de información e interpretación al público. El Parque Nacional de Garajonay cuenta con un programa de educación ambiental permanente para la población local, pero también cualquier colectivo, colegio o asociación puede solicitar, con suficiente antelación, una visita guiada, charlas u otro tipo de actividades relacionadas con el conocimiento del Parque y de la naturaleza. Ascendiendo de mar a cumbre se suceden diferentes pisos de vegetación que son los siguientes: 19

Zona baja (desde el nivel del mar hasta los 200-300 m en la cara norte y los 400-500 m en la cara sur). Zona de elevada aridez, este piso está dominado por formaciones de tabaibal cardonal en el que destacan entre otras la tabaiba dulce (Euphorbia balsamifera) cerca de la costa, la tabaiba amarga (Euphorbia bertheloti) y el cardón (Euphorbia canariensis), acompañados en ocasiones por matorrales de balos (Plocama pendula). Zona media (hasta los 500-600 m en la cara norte y los 800-1.100 m en la cara sur). Algo más lluviosa y fresca que la anterior comienza a distinguirse una estacionalidad marcada entre verano e invierno. La vegetación tiene ciertas afinidades mediterráneas siendo la formación característica el sabinar (Juniperus phoenicea), que en la cara sur es sustituido por jarales (Cistus monspeliensis) y retamares (Spartocytisus filipes y Retama monosperma). Los palmerales (Phoenix canariensis) ocupan la cabecera de buena parte de los barrancos, asociados por lo general a asentamientos humanos. Zona de cumbre: cubierta por selvas, bosques y matorrales arborescentes, conocidas comúnmente como Monteverde, denominación que engloba la laurisilva caracterizada por bosques desarrollados, localizados en las zonas húmedas orientadas al norte y por el fayal brezal localizado en zonas con peores suelos en las orientaciones sur más secas o en áreas degradadas por las actividades humanas. Las formaciones de monteverde cubren actualmente en la Gomera unas 5000 has, lo que supone cerca de la tercera parte de las existentes en Canarias. En lo que concierne a las aves en Garajonay están citadas 38 especies de aves de las cuales 28 son nidificantes. En cuanto a su grado de endemicidad tenemos: 3 especies endémicas y 10 subespecies endémicas de Canarias así como una especie y 2 subespecies endémicas de Macaronesia. Además 2 especies se consideran introducidas. La avifauna del Parque se caracteriza por un alto porcentaje de endemicidad, una alta estabilidad anual y altos valores de densidad que sin duda están relacionados con una relativamente reducida estacionalidad con disponibilidad de abundantes recursos a lo largo del año. La fauna anfibia y reptiliana del Parque se limita a una y 2 especies respectivamente, localizándose los reptiles en afloramientos rocosos y en las proximidades de las vías de comunicación y la ranita en lugares húmedos del borde del Parque. Los paisajes forestales son protagonistas en el Parque. A pesar de una aparente monotonía, pueden apreciarse diferentes formaciones vegetales. Así, en las áreas rocosas aparece el fayal brezal seco termófilo, de gran riqueza florística: aquí viven el brezo blanco (Erica arborea), el mocán (Visnea mocanera), el barbusano (Apollonias barbujana), el madroño (Arbutus canariensis), etc. En los sombríos y húmedos valles orientados al norte, se 20

desarrolla la laurisilva de valle, con árboles que superan los 30 m de altura, destacando el viñátigo (Persea indica), el loro (Laurus azorica) y el acebiño (Ilex canariensis). La laurisilva de ladera ocupa las laderas orientadas al norte siendo: el loro, la faya (Myrica faya), el aceviño, el brezo y el palo blanco (Picconia excelsa) las especies arbóreas más abundantes. En la línea de cumbres, en las zonas de mayor incidencia de las nieblas, aparece el brezal de cumbre donde proliferan los musgos. Las orientación sur más seca, está caracterizada por el fayal brezal. Asimismo, en zonas rocosas asociadas a Roques y paredes verticales, se refugia una interesantísima flora especializada en este tipo de hábitats. 7. El Parque Nacional Marítimo-Terrestre de las Islas Atlánticas de Galicia http://reddeparquesnacionales.mma.es/parques/cies/index.htm Desde la ría de Arousa hasta la de Vigo se encadenan estas islas, emergiendo del océano y embelleciendo el paisaje marino con la magia de sus acantilados. En sus entrañas, en el fondo del mar, se guardan las más preciadas riquezas ecológicas de este Parque Nacional, custodiadas por los cañones de los antiguos buques aquí hundidos. Es sin duda un lugar donde descubrir los misterios y leyendas del Atlántico. Representa sistemas naturales ligados a zonas costeras y plataforma continental de la Región Eurosiberiana. Los acantilados, los matorrales, las dunas y las playas, así como los distintos fondos marinos (de roca, de arena, de concha…) crean un gran mosaico de ecosistemas en estas islas y las aguas que los rodean. Esta diversidad de escenarios da cabida a un gran número de especies: más de 200 tipos de algas entre las que se refugian y crían gran cantidad de peces y moluscos, aves marinas que anidan en las repisas de los acantilados y pescan en las aguas poco profundas, plantas sorprendentemente adaptadas a vivir entre las arenas de las dunas o en las estrechas grietas de los acantilados… La conservación de estos valores naturales es un reto en el que todos debemos participar. Aunque al ser islas y constituir unidades geográficas distintas la historia de cada archipiélago presente sus propias particularidades, todas ellas han pasado por situaciones similares debido a su relativa proximidad y por cercanía a la costa. Así, fueron ocupadas por distintas órdenes monásticas durante la Edad Media, fueron propiedad de la Iglesia, aforadas a nobles de la época, atacadas por invasores que las usaron como base de sus incursiones a la costa, en ellas se desarrollaron empresas salazoneras,…

21

La protección de los valores naturales de las islas se inicia en 1980 cuando el archipiélago de las Islas Cíes es declarado Parque Natural. Posteriormente, en 1988, le fue otorgado el título de zona ZEPA (Zona de Especial Protección para las Aves), que también se le dio al archipiélago de Ons en 2001. Finalmente, fueron los archipiélagos de Cíes, Ons, Sálvora y Cortegada los que fueron declarados Parque Nacional Marítimo-Terrestre de las Islas Atlánticas de Galicia en la Ley 15/2002 de 1 de julio e iniciaron así una etapa conjunta en su historia. El Parque Nacional Marítimo-Terrestre de las Islas Atlánticas de Galicia está compuesto por los Archipiélagos de Cíes, Ons, Sálvora y Cortegada y las aguas de su entorno. Las islas forman parte de una cadena montañosa que se hundió en el mar hace varios millones de años. El hecho de que Cíes, Ons y Sálvora cierren en parte la entrada de las rías en las que se encuentran enclavadas, favorece que las aguas de estos profundos golfos queden a resguardo de los temporales del Atlántico, siendo muy distinto el estado del mar en sus dos vertientes, con mucha mayor capacidad de erosión en el oeste. Esto condiciona, en gran medida, el contrastado aspecto de ambas vertientes, con acantilados en el oeste y playas en el este. Formadas básicamente por granito, el relieve de las Cíes es abrupto, siendo un poco más suave en Ons, bastante más en Sálvora y prácticamente llano en Cortegada. Los restos más antiguos en el Parque se encontraron en Cíes y corresponden al Paleolítico (pico raspador, bifaz) y Neolítico (molinos de mano, pieza decorativa). Relacionados con la Edad de Bronce están los castros de Cíes y Ons y diferentes hallazgos en varias de las islas, como los restos de cerámicas encontrados en Cortegada. Datadas en la época romana se encontraron varias ánforas en Cíes y Cortegada. De la Edad Media se conservan restos del monasterio de San Estevo y de un eremitorio en las Cíes, un sepulcro antropomorfo en Ons y ruinas de la capilla del S. IV de Cortegada. También las aguas del Parque albergan restos que van desde anclas líticas prehistóricas a galeones de la Edad Moderna o barcos naufragados en el último siglo. En la actualidad se están llevando a cabo actuaciones para desarrollar una adecuada gestión del uso público, los residuos en las islas, la navegación y fondeo de embarcaciones, la pesca y el marisqueo, etc. Todo ello debe ir unido a una mejora del conocimiento científico sobre el medio que sirva de base para una mejor gestión, por lo que se están realizando estudios para disponer del mayor número de datos posible sobre el medio natural y los aspectos culturales del Parque. En el intermareal (la zona situada entre los niveles de las mareas más altas y más bajas del año), se encuentran grandes áreas dominadas por el mejillón (Mytilus galloprovincialis) y, 22

en las zonas más expuestas al embate del mar, de percebe (Pollicipes cornucopia), sobre una base de bellotas de mar de los géneros Balanus y Chthamalus. En el submareal, permanentemente sumergido, destacan los bosques de grandes algas pardas, por ser una de las comunidades del litoral español que mayor riqueza específica alberga. Están formados por Saccorhiza polyschides, Laminaria ochroleuca y Laminaria hyperborea, especies de algas de gran talla de hasta 2.5 m. Como si fueran grandes árboles, permiten que multitud de animales y vegetales vivan entre ellas y sobre ellas, formando un verdadero bosque submarino. Aquí podemos encontrar nécoras (Necora puber), pulpos (Octopus vulgaris), congrios (Conger conger) y otras muchas especies que encuentran alimento y refugio en estas comunidades. En los fondos de arena las algas son predominantemente microalgas, aunque en rocas aisladas entre la arena aprovechan para anclarse otras especies. En cuanto a la fauna, dominan las poblaciones arenícolas de moluscos bivalvos como la vieira (Pecten maximus) o la volandeira (Aequipecten opercularis). También son característicos los peces planos que se mimetizan con el fondo o se entierran levemente como la solla (Platichthys flesus) o las rayas (Raja spp.). Además de todos estos organismos, en los arenales vive una diminuta y rica fauna intersticial que habita en los pequeñísimos huecos que existen entre los granos de arena. Los fondos de ma rl están compuestos por las algas calcáreas Lithotamnion corallioides y Lithotamnion calcareum, en forma de arbúsculos más o menos libres, ramificados y fuertemente calcificados de varios centímetros de envergadura. La acumulación en niveles sedimentarios de esta estructura donde únicamente están vivas las algas de la capa superficial, ofrece una intrincada red de refugios que permite que estos fondos alberguen una gran diversidad animal. Entre los animales que viven aquí están la almeja rubia (Venerupis romboides) o el reloj (Dosinia exoleta). Entre los peces destaca el lanzón (Ammodytes tobianus). Además de estas especies, en el ma rl se refugian muchas otras especies como la sepia (Sepia officinalis) o la centolla (Maja squinado). Los fondos de cascajo están formados por grandes restos de conchas de moluscos, sobre todo bivalvos y gasterópodos, que forman una capa de varios centímetros de espesor en la que viven enterrados la mayoría de los animales que aquí habitan. Los vegetales se limitan a algas microscópicas o pequeñas algas incrustantes sobre los fragmentos de conchas o sobre los caparazones de los animales todavía vivos. Aquí se esconde una variada fauna: vieira (Pecten maximus), zamburiña (Chlamys varia), navaja (Ensis spp.),… En general, en el conjunto de las islas hay presencia de numerosas especies de interés por ser de área más o menos reducida o por el hecho de ser en su mayor parte plantas propias 23

de los ambientes más característicos de las islas: el matorral atlántico y submediterráneo, los acantilados y las playas y dunas, además de algún caso de marisma-laguna. En los acantilados, ampliamente representados en las islas, la influencia del mar, la salinidad, el viento, la escasez de los suelos y las colonias de aves marinas hacen que sea un medio adverso en el que tan solo la vegetación especializada es capaz de instalarse. Crecen entre otras especies- el hinojo marino (Crithmum maritimum), la Calendula suffruticosa subs. algarbiensis, la armeria (Armeria pubigera) y la angélica (Angelica pachicarpa). Las ramas de esta última especie, endémica de la costa noroccidental de la Península Ibérica, son utilizadas por los cormoranes en la construcción de sus nidos. En playas y dunas, al igual que en los acantilados, se dan unas condiciones de extrema dureza para el desarrollo de comunidades vegetales. Se distinguen varias franjas conforme nos alejamos del mar y en ellas podemos encontrar otra especie de armeria, la Armeria pungens, que presenta en las Islas Cíes la única población de Galicia. Otras plantas propias de suelos arenosos y que ayudan a fijarlos son el barrón (Ammophila arenaria), la grama marítima (Elymus farctus), el carraspique (Iberis procumbens), la correhuela rosa (Calystegia soldanella), el tomillo bravo (Helichrysum italicum subsp. serotinum) - endémico del litoral occidental ibérico- y la camariña (Corema album subsp. album). La mayor parte de la superficie terrestre del Parque Nacional está cubierta por formaciones arbustivas donde predomina el matorral de tojo (Ulex europaeus subsp. latebracteatus), acompañado de jaguarzo negro (Cistus salvifolius), retama loca (Osyryis alba), esparraguera (Asparagus sp.), endrino (Prunus spinosa), brezos (Erica spp.) y helechales de Pteridium aquilinum. Sólo en las zonas de abrigo en la cara este de las islas (Cíes, Ons y Sálvora) es posible el desarrollo de vegetación arbolada. La situación de Cortegada es bien distinta: arbolada casi en su totalidad, según varios autores la vegetación boscosa autóctona procede de los setos que rodeaban los campos de cultivo y que colonizaron espontáneamente al ser abandonados a principios del S.XX. Crecen robles carballos (Quercus robur), laurel (Laurus nobilis), espino albar (Crataegus monogyna), sauces (Salix atrocinerea), algunos robles melojos (Quercus pyrenaica), alisos (Alnus glutinosa), castaños (Castanea sativa),... Las zonas de laureles son formaciones de gran importancia debido a su escasez; de hecho actualmente la laureda de Cortegada es la de mayor extensión de la Península Ibérica. Los invertebrados están pendientes de futuros trabajos de investigación y catalogación, y los escasos estudios se refieren casi exclusivamente al archipiélago de Cíes. Aún a pesar de esta escasez de datos se conocen algunos endemismos de la zona encontrados también en las 24

Islas, en los grupos de los coleópteros (escarabajos), ortópteros (saltamontes, grillos, etc.), blatópteros (cucarachas) y dermápteros (tijeretas). En cuanto a las mariposas o lepidópteros destacan la mariposa arlequín (Zerynthia rumina) y la mariposa macaón (Papilio machaon). En general, y en comparación con la costa próxima, los anfibios se encuentran escasamente representados en las Islas Atlánticas, debido a la escasez de cursos de agua permanentes y a la baja humedad del suelo. Se pueden encontrar la salamandra común (Salamandra salamandra), el tritón ibérico (Trituros boscai), el sapillo pintojo ibérico (Discoglossus galganoi). Hay otras dos especies de anfibios citadas antiguamente en Ons que se suponen ambas introducidas y actualmente desaparecidas de las islas: la rana verde (Rana perezi) y el sapo común (Bufo bufo). Los reptiles más abundantes son el lagarto ocelado (Lacerta lepida), la lagartija ibérica (Podarcis hispanica), la lagartija de Bocage (Podarcis bocagei). Las llamadas "serpientes de cristal" son en realidad lagartos que carecen de patas (luciones) o las tienen muy diminutas y atrofiadas (eslizones). El lución común (Anguis fragilis) y el eslizón tridáctilo (Chalcides striatus) están presentes en todos los archipiélagos del Parque. En el eslizón ibérico (Chalcides bedriagai), a diferencia del eslizón tridáctilo, las cuatro extremidades están bien desarrolladas aunque son proporcionalmente pequeñas. Ésta es una especie endémica de la Península Ibérica y considerada En Peligro en el Libro Rojo de los Anfibios y Reptiles de España. En el Parque Nacional tan sólo se encuentra en el archipiélago de Cíes. Las culebras son más frecuentes en Ons que en los otros archipiélagos. Están presentes la culebra lisa meridional (Coronella girondica), la culebra viperina (Natrix maura), y la culebra de escalera (Elaphe scalaris), la de mayor tamaño. Todas ellas son inofensivas para el ser humano. Son varias especies las que escogen los acantilados de las Islas Atlánticas para anidar. Las más representativas son la gaviota patiamarilla (Larus michahellis), el cormorán moñudo (Phalacrocorax aristotelis), la gaviota sombría (Larus fuscus) y el paíño europeo (Hydrobates pelagicus), ya sea por el elevado número de individuos o por la singularidad de las colonias que forman. Al margen de las aves que se reproducen en el Parque, es frecuente la presencia de otras aves marinas que hacen uso de las aguas del Parque en distintos periodos del año. Cientos de cormoranes grandes (Phalacrocorax carbo) utilizan las islas como dormidero durante el invierno, y en las aguas que rodean al Parque es frecuente la presencia de alcatraz europeo (Morus bassanus) durante el invierno o pardela balear (Puffinus mauretanicus) y charrán patinegro (Sterna sandvicensis) durante los meses estivales. 25

Las numerosas charcas intermareales, las playas y las zonas rocosas, y el Lago en Cíes, son utilizadas por muchas aves ligadas al medio acuático que las usan como zona de paso, descanso o refugio. Es habitual la presencia de garzas (Ardea cinerea), garcetas (Egretta garzetta), vuelvepiedras (Arenaria interpres), andarríos, zarapitos (Numenius spp.) y otras aves limícolas. Entre las aves rapaces se pueden citar el busardo ratonero (Buteo buteo), el azor (Accipiter gentilis), el halcón peregrino (Falco peregrinus) y el cernícalo (Falco tinnunculus). En Cíes y Ons anidan el vencejo real (Apus melba) y el chotacabras (Caprimulgus europaeus). La grajilla (Corvus monedula) y la chova piquirroja (Pyrrhocorax pyrrhocorax) tan sólo están presentes en la isla de Ons, y otros córvidos como el cuervo (Corvus corax) o la corneja (Corvus corone) también escasean en las islas del Parque Nacional. Son abundantes las aves de pequeño porte y los pequeños paseriformes que se benefician del clima templado. Entre el arbolado podemos encontrar desde palomas torcaces (Columba palumbus), tórtolas (Streptopelia turtur) y mirlos (Turdus merula) hasta verderones (Carduelis chloris), currucas (Sylvia atricapilla), pinzones (Fringilla coelebs) y carboneros (Parus major). En los matorrales son muy comunes las tarabillas (Saxicola torquata), y también se observan petirrojos (Erithacus rubecula) y jilgueros (Carduelis carduelis). En la zona de roquedos se ven lavanderas (Motacilla alba) y colirrojos tizones (Phoenicurus ochruros). El conejo (Oryctolagus cuniculus) se ha adaptado excepcionalmente a las condiciones insulares, por lo que se encuentra ampliamente distribuido por todos los archipiélagos del Parque. Son también frecuentes los pequeños roedores como el ratón casero (Mus domesticus), el ratón de campo, la rata gris (Rattus norvegicus) y la rata negra (Rattus rattus), especie esta última amenazada en el Reino Unido y Centro Europa. La musaraña gris (Crocidura russula), el erizo europeo (Erinaceus europeus) y el topo (Talpa occidentalis) son otros pequeños mamíferos del Parque. Se han detectado al menos tres especies de murciélagos en el Parque: murciélago común (Pipistrellus pipistrellus), murciélago hortelano (Eptesicus serotinus) y murciélago grande de herradura (Rhinolophus ferromequinum), este último catalogado como Vulnerable en España. 8. El Parque Nacional de Monfragüe http://reddeparquesnacionales.mma.es/parques/monfrague/index.htm

26

Monfragüe no es solamente un lugar único por su flora o por su fauna, es además un retazo de historia que nos presenta el resultado de la convergencia, en un mismo lugar y a lo largo de muchísimos años, de un clima muy especial, una geología peculiar y un grupo único de vegetales, animales y hombres. En Monfragüe encontramos la más extensa y mejor conservada mancha de monte mediterráneo a nivel mundial, rodeado de sierras pobladas con encinares, bosque y matorral mediterráneo, y salpicadas de roquedos, y arroyos. Todo ello permite la existencia de una rica y variada vida vegetal y animal. Monfragüe cuenta con numerosos vestigios que ponen de manifiesto la presencia humana desde hace miles de años. El paisaje que define esta comarca ofrece todo lo necesario para que los seres humanos decidiesen asentarse o, por lo menos, tenerlo como lugar de paso. Agua, bosques con frutos, caza y covachas son los recursos que la tierra ofrece generosamente a quienes la habitan. Lo más destacable de la etapa prehistórica es el gran número de pinturas rupestres que albergan las sierras de Monfragüe. Destacamos la Cueva del Castillo, abrigo situado en la cara sur de la Sierra de las Corchuelas, es visitable y en ella podemos disfrutar de la pintura esquemática, abarcando las edades del Cobre, Bronce y Hierro. En 1968 llegó por vez primera a estas tierras Jesús Garzón. Este hombre, enamorado de la belleza de Monfragüe y sensibilizado con la conservación de la naturaleza, sostuvo una muy dura batalla con la administración, los propietarios de las fincas colindantes, políticos, alcaldes de la zona…Pero su empeño y el apoyo recibido por científicos y amantes de la naturaleza desencadenaron en el nombramiento del Parque. El 4 de abril de 1979 Monfragüe fue declarado Parque Natural. Los años siguientes son en los que se afianzaron las mentalidades conservacionistas, las infraestructuras en Villarreal y las intenciones de dar a conocer las riquezas del Parque. Veinticinco años de experiencias, buenas y no tan buenas, han sido la base sólida para la consecución del nombramiento, por Ley del 2 de marzo de 2007, de Monfragüe como Parque Nacional. Monfragüe es uno de los mejores enclaves de bosque mediterráneo, presentando además algunos vestigios de carácter atlántico y continental. Los cursos de los ríos Tajo y Tiétar forman el eje articulador del parque, encajado en una estrecha garganta, entre dos alineaciones de sierras de cuarcitas y pizarras.

27

Así, además de los característicos encinares, alcornocales, madroñales, jarales y brezales, aparecen también otros enclaves con especies caducifolias como quejigos, arces en las laderas de umbría, o bien fresnos y alisos en los sotos de ríos y arroyos. Los rasgos biogeográficos de este territorio, junto con la variedad de la estructura y composición de las comunidades vegetales y el escaso grado de intervención antrópica, favorecen el mantenimiento de numerosas especies de la fauna, gravemente amenazadas en su área de distribución pero que gozan en este área de una excepcional representación; son especies de gran importancia para la preservación de la diversidad genética propia del Mediterráneo. Entre estas especies destacan por su interés científico, singularidad y vulnerabilidad el águila imperial ibérica, el buitre negro, la cigüeña negra y el lince ibérico. Bordeando el Parque se encuentra la dehesa, ecosistema modelado por la mano del hombre, y ejemplo de equilibrio hombre-naturaleza. Es aquí donde las grullas, venados y jabalíes, cigüeñas y garcillas, se alimentan junto al ganado que pasta el rico alimento sombreado por encinas y alcornoques. Sobrevolando la dehesa veremos a las grandes rapaces que, junto a pequeños pajarillos, se alimentan de sus productos. La ordenación de recursos naturales tales como la ganadería, la agricultura, la apicultura o la extracción de corcho, persigue asimismo la promoción de productos de calidad, producidos de forma ecológica y siguiendo prácticas tradicionales, compatibles con la estabilidad de los ecosistemas y la protección del entorno.

9. El Parque Nacional de Ordesa y Monte Perdido http://reddeparquesnacionales.mma.es/parques/ordesa/index.htm Domina su orografía el macizo de Monte Perdido (3.355 m), con las cimas de las Tres Sorores, desde donde derivan los valles de Ordesa, Pineta, Añisclo y Escuaín. Un paisaje de grandes contrastes: la extrema aridez de las zonas altas, donde el agua de lluvia y deshielo se filtra por grietas y sumideros, contrasta con los verdes valles cubiertos por bosques y prados, donde el agua forma cascadas y atraviesa cañones y barrancos. En estos lugares de vida y expresión, de esfuerzos, de luchas y de paz…, el hombre ha ido dejando su huella, trazando senderos y caminos, construyendo puentes, cabañas, mallatas, aprovechando los bosques y pastos. Hacia finales del siglo XVIII, los importantes testimonios de los movimientos tectónicos suscitarían el interés de exploradores y científicos: el naturalista Reboul diserta en

28

1788 ante la Academia de Ciencias de Toulouse sobre la particular posición de las calizas de Gavarnie, mientras que los trabajos y publicaciones de Ramond de Carbonnières comienzan a atraer hacia el Monte Perdido a los viajeros de la época romántica, ávidos de naturaleza salvaje, convirtiéndose en los primeros fundadores del pirineísmo . Diferentes circunstancias, entre las que se debe citar la labor divulgadora y conservacionista de Lucien Briet y Pedro Pidal, propiciaron el nacimiento de uno de los primeros parques nacionales del mundo, el del Valle de Ordesa, siendo declarado por Decreto el 16 de agosto de 1918. A finales de los 70, a raíz del proyecto de inundación del Cañón de Añisclo para su aprovechamiento hidroeléctrico, instituciones y colectivos de ciudadanos se movilizaron para salvar este enclave. Las obras se paralizaron y en 1982 el Parque Nacional se amplía y reclasifica bajo el nombre de Parque Nacional de Ordesa y Monte Perdido (Ley de 13 de julio). Las casas muestran una arquitectura típica del Alto Aragón, con tejados de losas de arenisca, paredes de piedra, chimeneas troncocónicas coronadas por la piedra del "espantabrujas" y cocinas-hogares con cadieras (bancos de madera alrededor de un fuego central). Uno de los factores más determinantes de la historia de los altos valles del Sobrarbe ha sido su aislamiento pertinaz hasta épocas recientes. Una geografía accidentada ha servido para conservar estos parajes, la arquitectura popular y muchas tradiciones de gran raigambre. El Plan Rector de Uso y Gestión establece, por su parte, un diversificado sistema de uso público que adecue el número de visitas a la capacidad de acogida, configurando un sistema de uso público de libre acceso, capaz de armonizar oferta y demanda en el disfrute del Parque. Plan de recuperaci n del uebrantahuesos Gypaetus barbatus Dentro del Plan de recuperación del quebrantahuesos de la Comunidad Autónoma de Aragón, el Parque Nacional de Ordesa y Monte Perdido viene participando desde el año 1989, con la instalación y mantenimiento de puntos de alimentación suplementaria en el sector de Escuaín. Este comedero permite la supervivencia de los ejemplares pre-adultos, sobre todo en épocas en las que el alimento escasea y las condiciones climáticas son desfavorables. De esta manera se reduce el erratismo de los individuos más jóvenes, limitando así los posibles accidentes que afectan normalmente a los ejemplares más inexpertos y disparan los índices de mortalidad (caza, venenos, tendidos eléctricos,...).

29

El Parque participa también en los censos simultáneos que se realizan anualmente. Esto permite estimar el tamaño de la población de jóvenes inmaduros en un determinado momento. Se realiza también una vigilancia y seguimiento exhaustivos de las áreas de nidificación del territorio interior y más inmediato del Parque. Seguimiento del rebeco (Rupicapra pyrenaica) El rebeco, conocido como sarrio en el Pirneo Central, es el protagonista por excelencia en estas montañas. La escasez de predadores y su adaptación a las duras condiciones climáticas han asegurado su supervivencia. En la Faja de Pelay los sarrios realizan una migración estacional dentro de la misma ladera, con desplazamientos longitudinales de hasta 7,5 km, y altitudinales de 600 m. Todos los años desde 1986, entre finales de junio y principios de julio, el personal del Parque realiza el censo anual en los sectores de Ordesa, Añisclo, Escuaín y Pineta. Desde 1998 estos censos se hacen en colaboración con el Gobierno de Aragón, formando parte de un plan de seguimiento de la especie en toda su área de distribución en la Comunidad Autónoma.

10. El Parque Nacional de los Picos de Europa http://reddeparquesnacionales.mma.es/parques/picos/index.htm Representa los ecosistemas ligados al bosque atlántico. Los Picos de Europa presentan la mayor formación caliza de la Europa Atlántica, con importantes procesos cársticos, simas que llegan a más de 1.000 m, erosión glaciar muy patente y presencia de lagos. Entre sus riscos habita el rebeco, en los tupidos bosques los corzos, lobos y presencia ocasional de algún oso. En el Parque habitan más de 100 especies de aves, entre las que destacan el pito negro y el urogallo, y entre las grandes rapaces el buitre leonado y el águila real. Pero aquí hay mucho más que paisaje, hay siglos de historia escritos en los pueblos, en los valles, en las iglesias, en las cabañas de los puertos y en sus caminos. millones de a os han sido necesarios para ue los Picos de Europa presenten su actualtopo ra ía distintos plegamientos y glaciaciones han conformado su tortuoso paisaje, de altivas monta as presididas por impresionantes a u as y a iladas aristas, de pro undas y retorcidas gargantas surcadas por aguas cristalinas, que dan paso a frondosos valles cubiertos de bosques y praderas." En estos parajes, la vida se sustentaba en la caza y ganadería. La fauna salvaje era tan abundante que todavía en el siglo

VI los hombres de Abamia iban a misa armados con

30

lanzas. Desde entonces hasta nuestro siglo, el aislamiento geográfico mantuvo tradiciones y paisajes inalterables. En el marco de las celebraciones que con motivo del 12 centenario de la histórica batalla de Covadonga, el 22 de Julio de 1918 se declara Parque Nacional de la Montaña de Covadonga del macizo de Peña Santa. En Covadonga fraguó para España el ideal de los Parques Nacionales. Son muchas las voces que, durante una década, piden la integración del resto de los Picos de Europa en la Red de Parque Nacionales, y que se establezca un modelo de gestión que asegure la conservación de sus valores naturales y el desarrollo para sus pobladores. A tal fin, el 30 de mayo de 1995, las Cortes Generales aprueban la declaración del Parque Nacional de los Picos de Europa. Este parque está en el norte de la Península Ibérica, entre Asturias, Cantabria y León y formando parte de la Cordillera Cantábrica. Las calizas de una antigüedad de 300 millones de años, que surgieron de los fondos marinos como consecuencia de la actividad orogénica, han originado un relieve violento donde las altas cumbres alternan con profundas gargantas y cañones. Así, en el Parque existen 200 cotas de más de 2.000 metros de altitud y desniveles superiores a los 2.300 m. Hace años, los pastores pasaban los meses de primavera y verano cuidando al ganado de montaña, por lo que una forma de transformar la leche en un producto imperecedero era elaborar queso. Hoy en día se elaboran de forma artesana en muchos lugares. De esta forma, surgieron los quesos de Picos de Europa. De fuerte sabor y aspecto peculiar, son fermentados en cuevas y son tan variados como sus comarcas de origen: Gamonedo de Canjas, Gamonedo de Onís, Cabrales, Picón de Trevisco, Canal de Ciercos, Picón de Nebes, etc. En Picos de Europa aún es posible encontrar magníficos ejemplos de bosque atlántico, propio de la España Eurosiberiana, que ofrece al visitante una gran diversidad de formaciones dependientes de la altitud, clima y naturaleza de los suelos. Estos bosques han sido intensamente aprovechados por el hombre, a pesar ello, conservan todo en su esplendor en muchas zonas del Parque. Los bosques mixtos atlánticos de Picos de Europa, reliquias difíciles de encontrar en España, aparecen en las zonas más bajas del monte e intercalados con los prados de siega. Robles y avellanos se entremezclan con arces, tilos, fresnos, castaños y nogales; a sus pies, un sotobosque de zarzas, brezos y arbustos espinosos proporciona sustento y refugio a numerosas aves.

31

Allí habitan el corzo (Capreolus capreolus) y el jabalí (Sus scrofa) junto al tejón (Meles meles), que en el crepúsculo abandona su madriguera en busca de alimento. Entre otros, la marta (Martes martes), el armiño (Mustela erminea)y la comadreja (Mustela nivalis) encuentran su hábitat en estos bosques. Sorprende, especialmente en las paredes rocosas de los desfiladeros, el desarrollo de densos bosquetes de encinas, laurel, madroño y otras plantas propias de ambientes más secos. Estos bosques aparecen incluso en laderas suaves de orientación sur, a altitudes entre los 50 y los 650 m. El bosque más atractivo de todo el Parque Nacional de los Picos de Europa es el hayedo. En verano, las diferentes especies arbóreas exhiben un verdor refrescante, contrapunto a las temperaturas más cálidas de la estación. La entrada en el otoño confiere al Parque una gran riqueza cromática: las hayas cobrizas junto a los robles y castaños rojizos contrastan con los amarillos abedules y el verde, aún intenso, de brezos y piornos. La existencia de estos bosques está ligada a unas precipitaciones elevadas y repartidas a lo largo del año y numerosos días de niebla (encainada). Forman masas muy densas, donde la luz penetra débilmente, por lo que las únicas especies que aparecen son amantes de sombra. Avellanos (Corylus avellana), serbal de cazadores (Sorbus aucuparia), lauréola (Daphne laureola), lúzula del bosque (Luzula sylvatica), anémona del bosque (Anemone nemorosa), hepática (Hepatica nobilis), pírola (Pyrola minor), y jacinto estrellado (Scilla liliohyacinthus) conforman el sotobosque. El ave emblemática de los Picos de Europa es el urogallo (Tetrao urogallus) aunque su figura es cada vez más difícil de observar. Otro ave no tan escasa, pero huidiza y difícil de avistar es el pito negro (Dryocopus martius), un pájaro de mediana envergadura cuyo repiqueteo en los troncos de las hayas es habitual escuchar por el bosque. Más pequeños y abundantes, podemos encontrar al petirrojo (Erithacus rubecula), al carbonero garrapinos (Parus ater), al reyezuelo sencillo (Regulus regulus) y al trepador azul (Sitta europaea) entre otros. En los prados y herbazales más húmedos podemos observar algunos saurios como el lución (Anguis fragilis). Entre los mamíferos, los huidizos corzos son comunes en estos bosques, así como el gato montés (Felis silvestris), que prefiere zonas boscosas más amplias. Abundan todo tipo de mustélidos como la marta, el tejón, el armiño, la gineta o el turón. Otro mamífero abundante en el Parque Nacional es el jabalí, que deja huella de su paso nocturno en los prados, para refugiarse de día en la densidad de los bosques. 32

Lamentablemente, el oso (Ursus arctos) fue exterminado de la zona hace décadas, de manera que, en la actualidad, pueden avistarse de forma ocasional individuos procedentes del núcleo oriental de la Cordillera Cantábrica, que buscan refugio y sustento en estos hayedos. A tal fin, la administración del Parque desarrolla un programa específico para la conservación del oso, en coordinación con los planes de manejo de fauna existentes en las Comunidades Autónomas. Las plantas que viven en este área tienen diferentes respuestas adaptativas en su estructura, como el lastón de montaña (Helictotrichon sedenense) que presenta un biotipo graminoide, un tallo largo y flexible que no se quiebra a pesar de los fuertes vientos que soplan en las cumbres; o la silene sin tallo (Silene acaulis) que con su aspecto almohadillado es capaz de crearse un microambiente adecuado para sobrevivir. En las cotas más elevadas, donde la nieve se acumula durante un largo tiempo, crecen ciertas plantas adaptadas a un breve ciclo biológico que, en ocasiones es inferior a cuatro meses. La situación de estos neveros, en zonas sombrías y su lento deshielo en verano, permiten que la sequedad estival no afecte al desarrollo de plantas que, como la saxífraga (Saxifraga oppositifolia) de vistosas flores púrpuras, el llantén de los alpes (Plantago alpina) o el ranúnculo alpestre (Ranunculus alpestris) de pequeñas florecillas blancas, se desarrollan en estos parajes. Los roquedos alpinos y subalpinos son pobres desde el punto de vista faunístico por la falta de recursos y la dureza climática. Entre los habitantes que podemos observar con más facilidad se encuentran el acentor alpino (Prunella collaris), el colirrojo tizón (Phoenicurus ochruros), el gorrión alpino (Montifringilla nivalis) y las chovas piquirroja (Pyrrhocorax pryrrhocorax) y piquigualda (Pyrrhocorax graculus) que habitan en los roquedos y cantiles y que bajan a comer a los prados. Entre las grandes rapaces, el Parque cuenta con varias especies como el águila real (Aquila chrysaetos), que planea sobre los elevados riscos y presenta en estas montañas el núcleo de reproducción más numeroso de la cordillera cantábrica; y el buitre leonado (Gyps fulvus), que anida en los riscos más inaccesibles. Por otra parte, el quebrantahuesos (Gypaetus barbatus) desapareció como especie reproductora en 1935, aunque en los últimos años se están avistando algunos ejemplares en la zona oriental del Macizo. El curioso treparriscos (Trichodroma muraria), símbolo de la avifauna rupícula, habita en cortados, ricos y farallones y construye sus nidos en las grietas de los inaccesibles roquedos verticales. Los prados más nutritivos para la ganadería de montaña son los cervunales, prados subalpinos tapizados por el cervuno (Nardus stricta) y Elyna myosuroides que forman densos 33

céspedes y que, en primavera y en verano, están salpicados de flores como los acónitos, los narcisos y las prímulas. El lobo es quizás la especie que más ha sufrido el acoso del hombre en España y probablemente en todo el mundo, por su fama merecida de depredador, especialmente de animales que le son fáciles de cazar, como el ganado doméstico. A pesar de todo, y después de haber visto reducida su población en los años 70 y 80, hoy se recupera y se extiende gracias a su capacidad de adaptación y astucia. La acción erosiva de los ríos del Parque Nacional de los Picos de Europa forma espectaculares cañones, gargantas y desfiladeros, con desniveles de más de 2.000 metros de altura, por los que trepan las encinas que se instalan en pequeñas repisas y donde la única vegetación existente se desarrolla en fisuras y grietas. Estas paredes dan cobijo al buitre leonado (Gyps fulvus), al alimoche (Neophron percnopterus), al buho real (Bubo bubo), a las chovas piquirroja y piquiguanda (Pyrrhocorax graculus, P. pyrrhocorax), al halcón peregrino (Falco peregrinus) y al águila real (Aquila chrysaetos). La mayoría de los arroyos y ríos del Parque Nacional de los Picos de Europa descienden de forma torrencial en los tramos altos, para suavizar su velocidad en las partes más bajas, permitiendo que en sus márgenes se desarrolle un bosque de sauces (Salix spp.), alisos (Alnus glutinosa), fresnos (Fraxinus angustifolia) y carballos (Quercus robur). El elevado caudal, las bajas temperaturas, la gran velocidad y la elevada calidad de sus aguas determinan la importancia truchera y salmonera de estos ríos. Además, llama la atención el inquieto mirlo acuático (Cinclus cinclus) que se sumerge en busca de alimento, el o multicolor martín pescador (Alcedo atthis), cuyas zambullidas son siempre un prodigio de rapidez. Lavanderas cascadeña (Motacilla cinerea) y blanca (Motacilla alba), mosquiteros (Phylloscopus collybita) y currucas (Sylvia spp.) forman parte de una larga lista, de hasta 42 especies, que viven en estos ambientes. Las masas de agua remansadas en pequeños encharcamientos forman lagunillas repletas de especies acuáticas, como la salamandra rabilarga (Chioglossa lusitanica), el tritón alpino (Triturus alpestris) y el tritón palmeado (T. helveticus). Otros habitantes comunes de estos espacios son la rana bermeja (Rana temporaria), que puede hacer las puestas incluso en la nieve, el sapo partero (Alytes obstetricans) que transporta la puesta de huevos en las patas traseras hasta el momento de la eclosión y el sapo común (Bufo bufo) el más grande de todos ellos.

34

11. El Parque Nacional de Sierra Nevada http://reddeparquesnacionales.mma.es/parques/sierra/index.htm

"Sus empinadas cimas, a la vez que dominan un inmenso horizonte, matizado de pueblos y de caseríos, con praderas llenas de verdura, están cubiertas de nieve y de hielos, que a la altura de 9.180 pies son perpetuos, a pesar del apacible clima del país pintoresco que las rodea (…). Granada, la bella Granada con sus jardines y sus ríos, y su vega riquísima de 12 leguas, aparece como recostada a los pies del enorme picacho de Veleta..."

Madoz (1849).

Representa los sistemas naturales ligados a la media y alta montaña mediterránea . Siemprevivas, dedaleras, tiraña, manzanilla de la sierra, violeta de Sierra Nevada, estrella de las nieves, amapolas de Sierra Nevada y acónitos, forman parte de las más de 2.000 especies vegetales, de gran vistosidad y colorido, que viven en el Parque. Anfibios, reptiles, mamíferos, aves y una rica entomofauna, conforman la fauna de Sierra Nevada, especialmente ligada a los hábitats de la alta montaña. La cabra montés, habitual de las altas cumbres, es la especie más característica del parque. La "Sierra del Sol", como la denominaban en la Edad Media, alberga un rico patrimonio cultural e histórico en el que se solapan y enriquecen legados tartesos, romanos y visigodos, singularmente en la vertiente alpujarreña. Lo más significativo del período musulmán son las sofisticadas técnicas de regadío, cuyas acequias y regatos surcan las laderas recogiendo agua del deshielo y la escorrentía para ser aprovechada en usos y actividades tradicionales. Sierra Nevada es en sí un elemento de identidad cultural para las gentes de estas tierras, cuyo interés viene a ser refrendado ahora por el legislador al declarar su conservación de interés general para la Nación. El macizo de Sierra Nevada fue declarada Parque Natural por el Parlamento de Andalucía en 1989 debido a las singularidades de su flora, fauna, geomorfología y paisaje. Posteriormente, el Parlamento Autonómico propuso su declaración como Parque Nacional. El Parque Nacional de Sierra Nevada viene a sumarse a la Red de Parques Nacionales (Ley 3/99, de 11 de enero de 1999), alcanzándose la cifra de 12 parques. Con ello, Sierra Nevada incorpora a la Red de Parques Nacionales los ecosistemas de alta montaña mediterránea, que hasta el momento no estaban representados. El Parque Nacional de Sierra Nevada, con 86.208 ha de extensión, constituye una unidad geográfica claramente diferenciada, situada al sureste de la ciudad de Granada, comprendiendo también el extremo occidental de la provincia de Almería.

35

Como consecuencia de la orogenia alpina en el Terciario se levanta este macizo montañoso. Desde entonces, no ha parado de elevarse hasta alcanzar las máximas cumbres peninsulares. Pero la actual morfología es también fruto de los episodios glaciares de finales del Cuaternario. En la zona de cumbres se conserva un relieve glaciar único, modelado por las glaciaciones cuaternarias en el macizo de alta montaña más meridional del continente europeo. Toda la zona de cumbres muestra las huellas de la erosión glaciar, con valles en forma de U, circos coronados por sierras abruptas y lagunas que ocupan las depresiones. Las formas glaciares que aparecen en Sierra Nevada son muy variadas. Los circos glaciares son relativamente abundantes, encontrándose los más evolucionados en las zonas de altas cumbres y los incipientes en zonas más bajas. El turismo es una importante fuente de ingresos para la zona, sobre todo el turismo de nieve en la zona de la estación de esquí de Sierra Nevada y el turismo rural en la Alpujarra, pero en ocasiones la afluencia masiva e incontrolada de visitantes puede ser muy perjudicial para el parque, por lo que se hace necesaria su regulación. La diversidad biológica es el principal valor ecológico de Sierra Nevada, especialmente en lo que se refiere a la flora vascular, con más de 2.100 especies catalogadas de las cerca de 8.000 existentes en la Península Ibérica. Sierra Nevada presenta el 7% de la flora vascular existente en la Región Mediterránea; teniendo en cuenta que este macizo apenas representa una centésima parte de la superficie total de esta región biogeográfica, da una idea de la calidad de esta singular muestra del patrimonio natural. LA MEDIA MONTA A Los acerales (Acer granatense, A. monspessulanum) y quejigares (Quercus faginea) están escasamente representados por la fuerte acción antrópica. Se instalan en las zonas más húmedas del Parque, ocupando los valles y umbrías. Los melojares (Quercus pyrenaica) de Sierra Nevada, aunque mermados por los incendios y las abusivas talas, presentan gran interés por sus características ecológicas y corológicas; se desarrollan sobre suelos ácidos y se encuentran bien representados en los barrancos de las caras norte y sur. Los encinares se sitúan entre los 1.300 y los 1.700 m, aunque en algunos enclaves pueden alcanzar los 1.900 m de altitud. Se desarrollan tanto en suelos carbonatados como sobre rocas ácidas. El bosque corresponde a un encinar dominado por la encina (Quercus rotundifolia) y, dependiendo del tipo de suelo y altitud, son frecuentes arbustos como enebros (Juniperus oxycedrus), torvisco (Daphne gnidium), rusco (Ruscus aculeatus), agracejo (Berberis hispanica) y majuelo (Crataegus monogyna) sobre suelos básicos. En enclaves con 36

menor altitud son frecuentes el lentisco (Pistacia lentiscus), acebuche (Olea europaea sylvestris) y zarzaparrilla (Smilax aspera). El encinar silicícola es pobre en especies; además de la encina aparecen enebros, torvisco y madreselva (Lonicera etrusca). La vegetación riparia se desarrolla en los márgenes de ríos y arroyos y actualmente se encuentra muy degradada, siendo difícil encontrar bosques de ribera en buen estado de conservación. Sobre suelos ácidos se instalan alisedas (Alnus glutinosa), saucedas (Salix atrocinerea) y fresnedas (Fraxinus angustifolia). En áreas ricas en bases, la vegetación riparia está formada principalmente por olmedas (Ulmus minor), choperas (Populus alba) y saucedas (Salix spp.). Estas zonas boscosas son habitadas, de forma más o menos constante, por el pito real (Picus viridis) y el agateador común (Certhia brachydactyla). Junto a ellos, podemos ver algunas especies sedentarias como el carbonero común (Parus major), el carbonero garrapinos (Parus ater) y el herrerillo común (Parus caeruleus) que utilizan los orificios de los troncos para hacer sus nidos. Posados en las ramas de los árboles podemos ver al escandaloso arrendajo (Garrulus glandarius) y al mirlo común (Turdus merula). Entre los visitantes típicos de primavera podemos encontrar al reyezuelo (Regulus ignicapillis), los mosquiteros (Phylloscopus collybita), las currucas (Sylvia atricapilla, S. communis) y al pinzón vulgar (Fringilla coelebs). Ya en tierra firme y en zonas abiertas, podemos tropezarnos con grandes ejemplares de culebra de escalera (Elaphe scalaris), alguna culebra lisa (Coronella girondica), lagarto ocelado (Lacerta lepida) o con el sapo corredor (Bufo calamita). Entre los mamíferos, el zorro (Vulpes vulpes) es frecuente en estas zonas aunque a veces sale a cazar a los herbazales. La comadreja (Mustela nivalis) disputa conejos y liebres a otros mamíferos. El tejón (Meles meles) y la gineta (Genetta genetta), aunque comunes, son muy difíciles de ver ya que presentan hábitos nocturnos. LA ALTA MONTA A MEDITERR NEA Por encima de los 2.800 m (piso crioromediterráneo), donde los suelos son poco evolucionados y las condiciones climáticas adversas, se desarrollan pastizales de bajo porte y escasa cobertura. Presentan un gran interés y constituyen uno de los aspectos más singulares de Sierra Nevada. Estos pastizales están compuestos por un gran número de especies endémicas (hasta el 40%): Arenaria imbricata, Artemisia granatensis, Festuca clementei, Hormatophylla purpurea. Los canchales "cascajares" están muy extendidos y en ellos viven gran número de especies, con adaptaciones para resistir estos ambientes: Viola crassiuscula, Linaria glacialis. 37

En los paredones rocosos son frecuente las especies que colonizan grietas y repisas: Saxifraga nevadensis, Arabis alpina. En los fondos de circos glaciares, aparecen los "borreguiles", pastizales higrofíticos que, como en el caso anterior, son ricos en especies endémicas: Armeria splendens, Carex camposi, Plantago nivalis, Veronica turbicola. Entre los 1.900-2.800 m (piso oromediterráneo), se desarrollan los pinares y sabinares. La vegetación está formada por especies de porte arbóreo y arbustivo (Pinus sylvestris, Juniperus sabina, J. communis subsp. hemisphaerica, Prunus ramburii) y un matorral pulvinular (Vella spinosa, Erinacea anthyllis, Bupleurum spinosum, Astragalus granatensis). Sobre suelos medianamente evolucionados se desarrollan piornales y enebrales, formando comunidades ricas en caméfitos fruticosos y hemicriptófitos (Festuca indigesta, Arenaria imbricata). También abunda el elemento endémico: Genista versicolor, Arenaria pungens, Potentilla nevadensis. En áreas calcáreas a elevada altitud (Dornajo, cabecera del río Dúrcal), y a causa de la escasez de suelo, se desarrolla un espinal con sabinas y enebros, mezclado con un tomillar almohadillado. Aparecen especies como Sideritis carbonellis y Astragalus granatesis. Estos son los dominios del acentor alpino (Prunella collaris), la collalba gris (Oenanthe oenanthe), la alondra común (Alauda arvensis) y el colirrojo tizón (Phoenicurus ochrurus). Entre los roquedos podremos observar al roquero rojo (Monticola saxatilis), que debe su nombre a la coloración roja del pecho del macho que contrasta con el negro azulado de su cabeza. A estas alturas podemos ver bandadas de chova piquirroja (Pyrrhocorax pyrrhocorax) que instalan sus colonias en los escarpes y oquedades. Rasando las paredes de los tajos y peñones surge el águila real (Aquila chrysaetos) que utiliza estas alturas como terreno de caza. También podremos avistar algún buitre leonado (Gyps fulvus), y a la perdiz común (Alectoris rufa) que llega a subir hasta los 3.000 m. Durante el otoño, la alta montaña puede recibir la visita del mirlo capiblanco (Turdus torquatus), jilgueros (Carduelis carduelis) y grupos de cernícalos (Falco tinnunculus). Entre los mamíferos, la cabra montes (Capra pyrenaica) es la especie más emblemática del parque. Cuenta con numerosos ejemplares y se deja ver con facilidad pastando en los borreguiles de la alta montaña. También encuentran cobijo a estas alturas el topillo común (Pytimis duodecimcostatus), más propio de zonas húmedas a menor altura y el topillo nival (Chionomys nivalis), que instala sus galerías en zonas rocosas, así como a los animales a quienes sirven de presa como las comadrejas (Mustela nivalis). 38

A estas alturas, además de los endemismos botánicos, existen más de ochenta insectos endémicos. Los condicionantes de la alta montaña confieren a estos animales unos caracteres específicos: son en general de color negro, tienen el tegumento duro y han perdido la facultad de volar.

12. El Parque Nacional de las Tablas de Daimiel http://reddeparquesnacionales.mma.es/parques/daimiel/index.htm Es el último representante de un ecosistema denominado tablas fluviales, que se formaron por los desbordamientos de los ríos Guadiana y Gigüela en su confluencia, favorecidos por la escasez de pendiente en el terreno. Con su declaración se dio un gran paso en la conservación de uno de los ecosistemas más valiosos de la Mancha, asegurando así, la supervivencia de la avifauna que utiliza estas zonas como área de invernada, mancada y nidificación, creando una Zona Integral de aves acuáticas. En 1959 se dicta la Orden Ministerial por la que se prohibe definitivamente la caza en las Tablas y en 1966 Las Tablas de Daimiel se convierten en Reserva Nacional de Caza, reconociéndose la necesidad de iniciar un programa de protección y conservación de la fauna. Hacia 1956 se pone en marcha un gran proyecto de desecación que afecta a más de 30.000 hectáreas de las cuencas de los ríos Guadiana, Záncara y Gigüela. Frente a este proyecto, destacó a favor de este entorno la voz de la Unión Internacional para la Conservación de la Naturaleza que, en 1963, incluye este paraje como área húmeda preferente del Continente Europeo. Como medida de protección y de finalización de la desecación de este enclave, se declara en 1973 el Parque Nacional de Las Tablas de Daimiel. El resultado final de este proceso es la desaparición de dichas tablas , áreas muy importantes para la estancia y permanencia de las aves acuáticas, así como para el desarrollo las praderas de ovas (plantas subacuáticas del género Chara) que constituyen un elemento clave en la cadena trófica del ecosistema. Con el transcurrir de los siglos, en el bajo Guadiana, se formaron grandes charcos, crecieron vegas y bosques de ribera. En sus márgenes se establecieron comunidades de pescadores y en las vegas colindantes, pequeñas norias regaban las huertas. Este es el origen de Las Tablas de Daimiel, resultado de la unión de las aguas del Gigüela y el Guadiana, que dan lugar a un amplio desbordamiento, originando grandes encharcamientos y superficies de inundación debido a la escasez de desniveles en el terreno.

39

En el centro de la Llanura Manchega, en la provincia de Ciudad Real y a los pies de los Montes de Toledo. Las Tablas de Daimiel están consideradas como Zona Húmeda de Importancia Internacional en la lista que, al amparo del Convenio de Ramsar, acoge cerca de 200 humedales de Europa y Norte de África. Están estratégicamente situadas en las rutas migradoras de miles de aves y desde hace muchos años han sido utilizadas como zona de reposo. Incluso muchas de estas aves escogen estas zona para pasar el invierno. Entre los mamíferos, mencionamos al jabalí (Sus scrofa), el zorro (Vulpes vulpes), el turón (Putorius putorius), la nutria (Lutra lutra), la comadreja (Mustela nivalis), el conejo (Oryctolagus cuniculus) y el lirón careto (Eliomys quercinus). Los anfibios y reptiles son muy abundantes: la ranita de San Antón (Hyla arborea), el gallipato (Pleurodeles waltl), el sapillo moteado (Pelodytes punctatus), el sapo de espuelas (Pelobates cultripes), el sapo corredor (Bufo calamita), el galápago europeo (Emys orbicularis), el galápago leproso (Mauremys caspica), las culebras de agua (Natrix spp.) y la culebra bastarda (Malpolon monspessulanus). Entre los peces destaca por su biomasa la carpa (Ciprinus carpio) y, por tratarse de especies endémicas con cierto grado de amenaza, el cachuelo (Leuciscus pyrenaicus), el calandino (Topridophoxinellus alburnoides), el barbo comiza (Barbus comiza) y la colmilleja (Cobitis paludica). EL CICLO BIOL LOGICO EN EL PAR

E

Primavera en el Parque El paso ha terminado, pero las aves nidificantes son observadas a placer por el visitante. Es la época de los vuelos nupciales y el pavoneo, de la nidificación y las polladas. . El marjal alcanza su esplendor, Las Tablas se visten de verde, los ranúnculos emergen del agua y los tarayes empiezan su floración que se prolonga hasta principios del verano. El visitante podrá asistir con expectación a los vuelos nupciales de los patos, a las subidas y bajadas del aguilucho lagunero. Los fumareles cariblancos sobrevuelan las aguas, el charrancito se sumerge en busca de alimento. Avocetas, archibebes y carriceros son parte de una larga lista de aves que podemos observar durante los meses de primavera. El chorlitejo patinegro corre por las playas enlodadas, las cigüeñuelas pululan por doquier a orillas del agua, las lavanderas boyeras buscan insectos en los pastizales cercanos al agua. En los campos cercanos se oyen las canasteras y avefrías. Entre los carrizos revolotean las primeras crías de la garza imperial, las polladas de ánade azulón y del pato colorado se inician en sus vuelos, el somormujo lavanco lleva dos o tres pollos diminutos nadando tras él. En los tarayales se detienen tarabillas, colirrojos, currucas y mosquiteros en busca de alimento.

40

Al atardecer, los anfibios y reptiles se dejan oir en el parque, el concierto de cantos es ensordecedor. No es raro encontrarnos al galápago europeo nadando por las aguas o tomando el sol en días despejados. Verano en el Parque Las Tablas pierden agua día a día, el calor es intenso e invita al silencio, roto por el grito de algún somormujo o carricero en el marjal. Cigüeñuelas, chorlitejos, fumareles y gaviotas comen en el agua somera. Pollas de agua, polluelas, fochas y rascones recorren las lindes barrosas del marjal. Gangas, tórtolas y palomas torcaces acuden a Las Tablas a saciar su sed. La concentración de ánades azulones es espectacular. Las cercetas carretonas se reunen en pequeños grupos para emprender su inminente viaje a África. A finales del verano llegan las primeras agujas colinegras, agachadizas y garzas reales procedentes del norte de Europa e irán desapareciendo, poco a poco, las garzas imperiales en busca de sus cuarteles de invernada. Las tormentas son frecuentes y a finales del verano una parte de Las Tablas permanece seca. Otoño en el Par ue A lo largo de esta estación se alcanza el punto culminante de la migración de los patos y el visitante podrá conocer las especies de ánades más comunes que frecuentan la zona. El agua fluye por los ríos y las ovas se hinchan. Procedentes del norte de Europa, el cuchara común y la cerceta común son los primeros ánades que llegan en otoño al Parque; se observan avanzadillas de rabudos y porrones. Combatientes, archibebes y otros limícolas hacen escala en su viaje a África. La primeras grullas cruzan el cielo y los ánsares comunes sobrevuelan el parque en busca de las marismas meridionales. Los ánades azulones estrenan su plumaje. Las primeras bandadas de avefrías resaltan entre los eriales. Según avanza el otoño, las Tablas se llena de agua, las heladas se hacen cada vez más frecuentes y las nieblas dan al parque un aspecto fantasmagórico. En este ambiente escucharemos a las cercetas comunes y al ánade silbón, el último en arribar de los patos de invierno. En las tierras de cultivo cercanas al parque revolotean bandadas de trigueros y por todas partes veremos a la lavandera blanca. Entre los tarayes, ahora sin hojas, podemos ver al petirrojo. Al anochecer, los vuelos de los patos, la algarabía de las gaviotas reidoras y el grito de las garzas reales ponen una nota de vida en Las Tablas.

41

Invierno en el Parque Las nieblas envuelven por la mañana a Las Tablas y a veces, no se disipan en todo el día. Los ánades de invierno están en pleno paso. Es la época del marjal muerto; los carrizos amarillos y sin hojas, habitados por estorninos y trigueros, contrastan con el azul del agua. Cercetas, cucharas, rabudos, silbones y porrones sestean en áreas menos profundas y sólo son molestados al atardecer por el aguilucho lagunero. Las garzas reales vuelan sobre el marjal y acechan su alimento a la orilla del agua. El ánade azulón, el más precoz de todos, manifiesta claramente su celo. El pitido entrecortado de las fochas se oye entre la maleza, el somormujo se deja ver en los tablazos y a orillas del agua podremos ver grupos de correlimos. A finales del invierno se ven las primeras cercetas carretonas que llegan a criar, se inician los celos del pato colorado y las fochas construyen su nido en el marjal inundado. Los tarayales albergan avanzadillas de garcetas y el nocturno martinete deja oir su grito, por primera vez en el año, al volar en el crepúsculo hacia los comederos.

13. El Parque Nacional del Teide http://reddeparquesnacionales.mma.es/parques/teide/index.htm Es el mayor y más antiguo de los Parques canarios. Su extraordinario paisaje es un monumento geológico de los más espectaculares del mundo, en el que los conos volcánicos y las coladas de lava forman un extraordinario conjunto de colores y formas. No se puede olvidar su gran riqueza biológica, el extraordinario alto porcentaje de especies vegetales endémicas y la importancia en cuanto a número y exclusividad de su fauna invertebrada. El Teide y Las Cañadas no sólo tenían un significado espiritual para los guanches, sino que esta zona era también un recurso fundamental para la supervivencia en determinadas épocas del año. En verano se producía en estos pastos de alta montaña una concentración de ganados y pastores procedentes de toda la isla. Todavía hoy, aparentemente dormido el impresionante volcán, sigue imponiendo respeto a todos aquellos que llegan hasta él. Por otra parte, es necesario destacar los nombres de algunos hombres sin cuyo trabajo la exquisita flora de esta zona no sería conocida. El primer naturalista que estudió la flora del Parque fue el alemán Alexander von Humboldt, que pasó el invierno de 1799 a 1800 en Canarias. El que realizó la primera descripción válida de la Violeta del Teide fue Feuillée en 1724. Durante los años 50 del siglo

fue el sueco Sventenius quien se centró en la

vegetación del Parque Nacional.

42

En el año 1954 se declara por decreto la creación del Parque Nacional del Teide, con el fín de proteger un paisaje de impresionante belleza que, en unión de las especiales particularidades geológicas y las peculiaridades de la flora y fauna que sustenta lo hacen merecedor de esta declaración. Hace aproximadamente unos siete millones y medio de años la isla de Tenerife emerge del fondo del océano. Posteriormente, la cumbre de la isla se destruye y desaparece, dejando en su lugar un enorme hueco del que, en su parte norte, sale posteriormente el actual Teide y todo su complejo de volcanes asociados. El borde interno de la enorme depresión es conocida como pared de las Cañadas . En este gran anfiteatro de 16 km de diámetro están expuestas decenas de coladas horizontales, de paquetes de cenizas, de diques y de todo tipo de productos volcánicos, dejando a la vista una pared casi vertical. Una cañada es una planicie sedimentaria de color amarillo claro, situada normalmente al pie de las paredes del circo y donde se va acumulando todo el material erosionado de los escarpes. Algunas, como la de Ucanca, pueden tener 3 km de diámetro, y no es raro que en invierno se formen en ella pequeños lagos fugaces. Las cañadas son las que han canalizado el tránsito de hombres y ganados antes de que la zona fuese convertida en Parque. Unos de los sitios más populares y visitados del Parque Nacional son los Roques de García. Se trata de una alineación de grandes formaciones rocosas, restos de la antigua cumbre de la isla, antes de que se formase la caldera de Las Cañadas, y que el agua y el viento se han encargado con el paso de los siglos de ir dando caprichosas formas. Es tradición secular la utilización del área de Las Cañadas como zona ideal para la obtención de miel, ya que la actividad apícola tiene lugar desde hace siglos en el interior del Parque Nacional, donde, como producto final, se obtiene una excelente miel de fama mundial. Esta actividad se considera beneficiosa para la vegetación del Parque y uso tradicional que debe mantenerse. La administración del Parque regula dicha actividad, fijando los lugares, normas de funcionamiento, fianzas y autorizaciones que sean precisas. El Parque Nacional del Teide es el más visitado de toda la Red de Parques. Desde su declaración, el turismo en este espacio ha ido cobrando cada vez mayor importancia y supone una importante fuente de ingresos para la economía de la isla de Tenerife. El Parque Nacional del Teide cuenta con 212 especies de plantas, de las que 58 son endemismos canarios. Actualmente 3 especies se encuentran en peligro de extinción y 12 en situación vulnerable, según el Catálogo Nacional de Especies Amenazadas. Para muchas especies endémicas, las paredes y piedemontes de las Cañadas constituyen un refugio, destacando el vistoso tajinaste rojo (Echium wildpretii), el rosal del guanche (Bencomia 43

exstipulata), cuya población no sobrepasa los 50 ejemplares, la jara de Las Cañadas (Cistus osbaeckiaefolius) y la exclusiva y escasa Helianthemum juliae. Por encima de los 2.400 m de altitud crece la joya del Parque, la delicada y frágil violeta del Teide (Viola cheiranthyfolia). Es de las pocas plantas que vive en la cumbre, en lugares donde muy pocas pueden hacerlo, siendo además una de las que florece a mayor altitud de todo el territorio nacional. El Parque Nacional del Teide se encuentra en un ambiente tremendamente espectacular, integrado totalmente en un paisaje volcánico, donde la luz del sol juega magistralmente con los diferentes colores de los lapillis y lavas. Cada día, al amanecer y al atardecer, el Teide proyecta su majestuosa silueta sobre los mares de las Islas, fenómeno conocido como la Sombra del Teide. A la sombra del Teide crece un universo vegetal y animal único en el mundo y sus paisajes resultan un auténtico tesoro geológico, que es motivo suficiente para exigir su protección y conservación.

14. El Parque Nacional de Timanfaya http://reddeparquesnacionales.mma.es/parques/timanfaya/index.htm De este lugar dicen que no es una tierra muerta, sino recién nacida. Aunque aparentemente desolados, estos abruptos paisajes han sido colonizados, principalmente, por el mundo vegetal. Predominan las tonalidades negras y rojizas de lapillis y arenas y las obscuras de las lavas basálticas, todo ello salpicado de manchas de diferentes colores pertenecientes a las numerosas especies liquénicas. No se puede olvidar su riqueza biológica y el gran número de endemismos vegetales y animales. Con la mejora de los medios de comunicación y gracias a las condiciones climáticas de la isla, se ha producido un boom turístico que ha sido uno de los principales factores de alteración del paisaje, ya que esta masificación de visitantes originó un incremento del desarrollo urbanístico y de las infraestructuras en detrimento de los recursos tradicionales. Lanzarote ofrecía al visitante un clima suave, playas, servicios de calidad y un patrimonio natural insólito. El máximo exponente de este extraordinario paisaje volcánico lo constituían las Montañas del Fuego , donde la administración insular consciente de que era uno de los lugares mas atrayentes de la isla realizó una adecuación encaminada a su conservación y explotación turística.

44

La necesidad de proteger un área de características paisajísticas y ecológicas de valor tan excepcional llevó a declarar Timanfaya como Parque Nacional mediante Decreto el 9 de agosto de 1974. Pero el hecho que destaca históricamente es el de las erupciones acaecidas entre los años 1730 y 1736, que afectaron a una cuarta parte de la superficie de la Isla. En el siglo

I

se producen nuevas erupciones. Los procesos eruptivos comenzaron el 31 de Julio de 1824, en el volcán de Tao. Le siguió el volcán Nuevo del Fuego (también llamado Chinero), el único representante de esta fase eruptiva situado dentro de lo que hoy es el Parque Nacional de Timanfaya. Por último, el volcán de Tinguatón. Después de todos estos sucesos, los volcanes de Lanzarote han entrado en un período de calma, dejando su huella e impidiendo la habitabilidad de toda esta zona. Desde la década de los años 80 el Museo Nacional de Ciencias Naturales, del Consejo Superior de Investigaciones Científicas (CSIC), el Instituto de Astronomía y Geodesia (CSICUCM) y el Departamento de Volcanología del Museo Nacional de Ciencias Naturales, vienen desarrollando una continúa investigación de los aspectos sísmicos, volcánicos y geodésicos en el Parque Nacional de Timanfaya. Lo que al principio se inició como una serie de trabajos de investigación puntuales ha llegado a convertirse actualmente en un permanente y continuo estudio, donde diversos proyectos de investigación se desarrollan coordinadamente; y ha dado lugar a la constitución del Laboratorio Geodinámico de Lanzarote, uno de cuyos módulos se encuentra ubicado en el interior del Parque Nacional de Timanfaya. El Parque Nacional de Timanfaya es el segundo más visitado de toda la Red de Parques. Uno de los objetivos del Parque es facilitar el conocimiento y el disfrute público de los valores del Parque, siempre que sea compatible con su conservación, fomentando la sensibilidad y el respeto hacia el medio. La Administración del Parque Nacional de Timanfaya ha diseñado una serie de actividades especialmente dirigidas a la población escolar de la Isla de Lanzarote, con el objetivo de divulgar los valores ambientales y la importancia de la conservación de un espacio natural protegido tan singular y excepcional como lo es Timanfaya. El Parque Nacional de Timanfaya se encuentra en un ambiente volcánico espectacular. Se trata de un paraje inolvidable para todos los que lo visitan, por su originalidad y belleza. Estos desolados paisajes han sido colonizados por un universo vegetal y animal de gran valor adaptativo. Todo ello es motivo más que suficiente para exigir su protección y conservación.

45

De la combinación de los diferentes procesos magmáticos, tanto por su antigüedad, extensión como desarrollo vegetal, resulta una cierta heterogeneidad espacial que se manifiesta en las diferentes unidades ambientales que a continuación se citan: Conos y Hornitos: está constituido por el conjunto de edificios volcánicos y pequeñas estructuras análogas, que se caracterizan por sus paredes con fuertes pendientes donde la vegetación queda reducida a la presencia de líquenes. Este hábitat que comprende el 20% de la superficie del Parque, es uno de los lugares de nidificación preferidos por la avifauna debido a su inaccesibilidad. Mar de lavas: en conjunto está constituido por una extensa superficie de distintos tipos de lava con ligerísimas pendientes, presentando una superficie irregular con gran cantidad de cuevas, tubos y cavidades. Comprendería el 70% del Parque aproximadamente y la vegetación existente queda reducida a la comunidad liquénica que tapiza grandes zonas de este biotopo. Tabaibal: abarca las superficies antiguas que no quedaron cubiertas por lavas recientes. Destacamos el tabaibal de El Mojón, con una cobertura vegetal del 75-80%. Si a su valor botánico le unimos la capacidad de albergar las mejores representaciones de la fauna que puebla el Parque, nos encontramos ante un área de gran importancia para el Parque Nacional. Cultivos: encuadrados en el ambiente de lavas antiguas y constituidos por pequeñas superficies situadas en los límites sur y este del Parque, donde se desarrollan cultivos de frutales artesanales sostenidos por labor humana. Playas y Acantilados: constituido por una pequeña franja de terreno a lo largo de la costa del Parque, en su límite por el occidente. La vegetación terrestre es escasa, restringiéndose a especies de marcado carácter halófilo. Este biotopo alberga importantes poblaciones de aves. De los principales ambientes marinos tipificados para el Archipiélago, en el Parque Nacional se encuentran representados los siguientes: Piso Supralitoral: o zona de salpicaduras, en la que viven organismos que nunca están sumergidos pero reciben la humedad marina. La vegetación más representativa son algas cianofitas del género Calothrix, mientras que en la fauna destacan el molusco Littorina, la pulga de agua y el cangrejo rojo. Es característico el predominio de una costa acantilada de alta exposición, que produce un ensanchamiento de los niveles de este piso. Los charcos, que son como bañeras de roca que quedan llenas de agua cuando baja la marea, tienen dimensiones reducidas, pudiendo llegar a desaparecer por evaporación. 46

Piso Mesolitoral: en el Parque Nacional, el intermareal es corto y poco representativo debido a la inclinación de la rasa y las condiciones ambientales estresantes. La zona de mareas típica es la de callaos o acantilado con pequeños escalones. En las zonas rocosas la vegetación está dominada por algas cespitosas (Gelidium) y en las zonas encharcadas la presencia de Corallina sp. y Jania sp. es notable. En cuanto a la fauna, podemos encontrar burgados, chuchangas y lapas; en las charcas aparecen camarones y cabosos. Piso Infralitoral: esta zona comprende a los organismos que siempre están sumergidos y cuyo limite es aquel compatible con la vida. Como consecuencia de unas condiciones ambientales homogéneas, las comunidades que lo ocupan son muy estables. Este Parque Nacional representa el volcanismo reciente en las Islas Canarias y comprende casi una cuarta parte de la superficie afectada por las erupciones del siglo XVIII, en un proceso que se extendió durante los años 1730 al 1736. El núcleo donde se registraron las erupciones más importantes lo constituyen las llamadas Montañas de Fuego o Timanfaya, donde en un espacio de pocos Km2 pueden localizarse más de 25 cráteres. Tras un periodo de calma, en 1824 se produjo una segunda fase de erupciones dando lugar a la formación de los volcanes de Tinguaton, Tao y Chinero, éste último enclavado dentro de los límites del Parque Nacional de Timanfaya. Máximo exponente de este tipo de erupciones volcánicas hacen de este Parque un lugar único a nivel mundial. Reúne un conjunto de estructuras geomorfológicas de gran diversidad a las que el clima ha ayudado a conservar ya que los agentes metereológicos no influyen de forma determinante sobre las mismas. Una de las principales características del Parque Nacional de Timanfaya es la falta de agua. No existe ningún curso de agua permanente, intermitente o estacional, tampoco se encuentran charcas, ni aguas subterráneas. Esto es debido al clima subdesértico de la isla de Lanzarote, sus prolongadas sequías estivales y anuales, la especial orografía de la isla y por la naturaleza de los materiales volcánicos al estar poco consolidados.

47