UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI FILOZOFICKÁ FAKULTA
DIPLOMOVÁ PRÁCE
2011
Nikola Štěpánková
Univerzita Palackého v Olomouci Filozofická fakulta Katedra bohemistiky
Diplomová práce Monograf ie Antoní na Bajaji Monograph of Antoní n Bajaja
Vypracovala: Nikola Štěpánková Vedoucí práce: prof. PhDr. Lubomír Machala, CSc. Olo mo uc 2011
5
Pro hlašuj i, že
jsem diplomovou práci zpracovala samostatně a uvedla
jsem veškerou literaturu a ostatní zdroje, ze kterých j sem čerpala. Má práce obsahuje ……………… znaků včetně mezer.
V Olomouci ………………………….
…………………… ……………. . (podpis)
6
Děkuj i vedoucímu diplo mo vé práce prof . PhDr. Lub omíru Machalovi, CSc. za metodické vedení a poskytnuté konzultace.
7
Obsah 1 Úvod ........................................................................................................................9 2 Antonín Bajaj a ....................................................................................................10 3 Titul .......................................................................................................................13 3. 1 Mluviti stříbro .............................................................................................13 3. 2 Duely ..............................................................................................................17 3. 3 Zvlčení ...........................................................................................................22 3. 4 Na krásné modré Dřevnici ........................................................................26 3. 5 Podtitul ..........................................................................................................27 4 Motivicko-tematická analýza ..........................................................................30 4. 1 Čas, paměť, věčnost ...................................................................................31 4. 2 Hudba .............................................................................................................36 4. 3 Přírodní motivy a motivy vír y ................................................................44 4. 4 Smrt a tragédie ............................................................................................51 5 Poetika míst .........................................................................................................56 6 Intermedialita ......................................................................................................62 6. 1 Mýty, legendy a pohádk y .........................................................................62 6. 2 Umění.............................................................................................................67 6. 3 Komentáře doby ..........................................................................................68 7 Závěr .....................................................................................................................69 8 Prameny a literatura ..........................................................................................70 9 Resumé ..................................................................................................................72
8
1 Úvod Tématem
diplomové
práce
je
monografie
Antonína
Bajaji.
Rozhodli jsme se zaměřit svou pozor nost na moti vicko -tematickou složku
auto ro va
díla,
proto
jsme
pracovali
pouze
s Bajaj ovými
románo vými díl y Mluviti stříbro, Duely, Zvlčení (roma neto o vlcích, lidech a úkazech) a Na krásné modré Dřevnici. Rozsahově kratší texty představíme v kapitole pojednávaj ící o autorovi a jeho celko vé tvorbě. V první kapitole představíme zlínského autora Antonína Bajaju a jeho tvorbu. Bajaja zakládá své příběhy na rodin ných va zbách, fungo vání
a
poruš ování
při ro zeného
řádu.
Řeší
bytostné
sepětí
současného člověka s tradicí rodu hl uboko zakořeněnéh o v horské kraj ině. Podstatným prvkem próz j sou kompliko vané vztahy mezi generacemi, mezi lidmi a přírodou. Dále j sou to vzpomí nky na dětství a dobu, ve které se odehrávalo. Ve
druhé
kapitole
se
budeme
věno vat
moti vicko -tematické
analýze titulů Baj ajových děl, pokusíme se o vymezení typol ogie titulu, o interpretaci jednotlivých názvů a o určení vztahu titulu k dílu. Pro blematikou podtitulu se budeme zabývat při rozboru tit ulu Zvlčení (romaneto o vlcích, lidech a úkazech). Následuj ící
kapitoly
se
budou
týkat
motivicko -tematického
rozb oru vybraných próz, zahrneme zde i poetiku míst a intermediální prvek. Analýzu podložíme citacemi románů a využij eme kritických ohlasů, které zařadíme do j ednotlivých rozborů. Cílem práce je postihnout moti vicko-te matickou složku Bajaj ova díla a vymezit podstatné prvky charak teristické pro jeho románovou tvorbu.
9
2 Antonín Bajaja Antonín Bajaj a se narodil 30. května 1942 ve Zlíně. Pochází z lékařské
rodiny,
která
patřila
k místní
honoraci
kvůli
otco vě
vyhlášené ordinaci. Žili v uzavřené sp olečnosti živnostníků, majitelů realit, lékařů, právníků a jiných „měšťáků“, kteří nebyli přímo závislí na Baťovi, později na Svitu. 1 Rodinný pů vod vedoucí k pozděj ším konfliktům s komunistickou stranou je jedním z nosných témat prózy Na
krásné
modré
Dřevnici .
Bajaj a
vystudo val
Vysokou
školu
zemědělskou v Brně, v oboru působil do roku 1991, pracoval j ako zootechnik a později v zemědělské laboratoři. Moje „zemědělská“ zkušenost patří k tomu nejvzácnějšímu, co mě v životě potkalo. 2 V roce
1991
se
stal
redaktorem
Československého
rozhlasu
v Brně, pozděj i Svobodné E vrop y. Půso bil v deníku Prostor a časopise Týden, je spoluzakladatelem Zvuku, časopisu pro kultur u a společenské dění Zlínského kra j e, a podílel se na založení pěveckého spolku Wlastenci při Českém centru Mezinárod ního PEN klubu. Své povídky, fejetony
a
report áže
publikuj e
či
publikoval
např.
v Tvorbě,
Zemědělských novinách, Mladém světě, Literárních novinách a Tvaru, Duze a ROKu, mnohé jeho texty byl y vysílány i v rozhlase. Od roku 1996 vede semináře tvůrčího psaní na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně a na Univerzitě Palackého v Olomouci. V roce 1993 byl v Brně oceněn v soutěži E vropský f ej eton a roku 1994 získal Cenu Křepelek za práci na publicistickém pořadu Hlasy a ohlasy z domova Rádia Svobodná Evropa. V roce 1986 vyšla po vídka Koleda, koleda… ve sborníku Velké vlhké oči, dále je autorem povídky Potkání u řeky (Městopis: 50 autorů, povídek, měst, 2000), pohádky O krávě (Živáčkové , 2001), předmluvy k výpra vné foto graf ické publikaci Morava, krásná zem… (2002), Tiché pošty v Pověstech a baladách (z Valašska, Hané a Slovácka) z roku 2003, doslovu foto grafické publikace Zlínský kraj, horizonty nálad
1 2
Nezbeda, O.: Chybí mi tu dobří čtenáři. Respekt, 2010, č. 12, s. 40. Mráčková, H.: Rozhovor s Antonínem Bajajou. Zvuk Zlínského kraje, 2008, podzim/zima, s. 114.
10
(2004 ), úvodní pohá dky S oblakem nad pohádkami (Pohádk y z Moravy, 2004), po víd ky Přílivy, odlivy (soubor po ví dek Nevěry II, 2005), povídk y Devla, Devla! (Devla, devla!: básně a povídky o Ro mech , 2008) a také textu Kroměříž zní jako struny… v díle Odkaz Jaromíra Tomečka z roku 2008. Témata a motivy některých zmíněných textů se obj evuj í i v Baj aj ově románové tvorbě. Antonín Baj aja říká: Blízký vztah k pověstem (bájí m, baladám) jsem zdědil. Důkazem je pojmenování p o meči budící úsměv a otázku: Bajaja, ten princ? S pohádkovým hrdinou nemám nic společného, původ příjmení je skromnější, přesto výmluvný. Protože o těch, kteří vyprávěli pamětihodné událost i, popřípadě je šikovně domýšleli, se kdysi říkalo, že bájajú (bájejí, bajásají ) – některý z mých prapředků byl tedy „takový bájaja“, popřípadě „bájajka“. Vnímám to jako tíživý úděl. 3 Do
po vědomí
čtenářů
se
Baj aja
zapsal
jako
autor
próz
z valašského venkova. Do literatury vstoupil pró zou Mluviti stříbro v roce 1982. Po vydání se knihou zabýval y na ÚV KSČ dvě komise, jedním z důvodů b ylo, že se někdo domníval, že autorem je disident František Pavlíček. Text byl nakonec označen j ako naturalistický až porno graf ický. 4 V roce 1988 vydal Ant onín Bajaj a románový dipt ych Duely, původně u va žoval o názvu Stařík a plch, za který zís kal Výroční cenu nakladatelství Mladá f ronta. V roce 2005 vyšlo dílo podruhé, a to bez nutnosti autorsk ých zásahů, což pot vrzuj e jeho aktuálnost: Napsal jsem dvě knížky o venkově a přírodě, Mluviti stříbro a Duel y. Přestože vyšly za normalizace, jsou pravdivé. pracoval jsem v zapadákově, ničím politickým jsem nebyl obtěžován a jakž takž jsem si žil. Říká se tomu šedá zóna, v mém případě spíš zelená s odstínem khaki po kravincích. 5 V roce 1994 vydal knížku lyrických a lyrickoepických textů křesťanského ladění Pastorální s podtitulem texty na betlémskou notu . Vrací se zde k biblickému vánočnímu příběhu, který prokládá lidovými říkadly a koledami, do biblického výj evu vkládá sm yšlen é postavy, historické události, lidové po věsti a pří běhy. Následovala krátká próza 3
Bajaja, A. a kol.: Pověsti a balady (z Valašska, Hané a Slovácka). Zlín, Krajská knihovna Františka Bartoše 2003, s. 6. 4 Srov. Šícha, J.: Tož vstup do lidové. Literární noviny, 2005, č. 30, s. 15. 5 Tamtéž
11
Na šéne blaue Dřevnici, vyšla v roce 1996. Předznamenává Bajajovo zatím poslední dílo Na krásné modré Dřevnici. Celá kniha tvoří j ednu kapitolu v pró ze Na krásné modré Dřevnici, a to téměř beze změny, pouze s drobnými stylistickými úpra vami a rozdílným názve m. Magnesií Literou oceněné Zvlčení (romaneto o vlcích, lidech a úkazech) bylo vydáno roku 2003, bylo přeloženo do slovinštiny a běloruštiny. Nejnovější Bajaj ova próza Na krásné modré Dřevnici z roku 2009 získala Státní cenu za literaturu. Autor se inspiro val Amarcordem Federi ca Felliniho, ve vzpomínkách šel až do svých nočních můr . 6 Podstatnou část díla t voří texty, které Bajaj a začal psát téměř před padesáti lety. Často jsem se musel „vypsat“ z úzkostí. Z událostí, které se skutečně staly. 7 Na otázku, zda se chystá napsat další román či mu v hlavě nevíří nové náměty, odpovídá: Nevíří, jen tikají. Nějaké kratší věci. 8
6
V Baťově městě. Hospodářské noviny, 2010, č. 208, s. 13. Balaštík, M., Němec, J.: Úsměv je účinnější než lítost. Host, 2010, č. 1, s. 9. 8 Tamtéž, s. 9. 7
12
3 Titul Pró zy Antoní na Bajaji Mluviti stříbro (dále i MS), Duely (dále i D), Zvlčení (romaneto o vlcích, lidech a úkazech) (dále i Z) a Na krásné modré Dřevnici (dále i KMD) nesou symboli zuj ící titul. Tento t yp názvu přináší inf ormaci, snaží se upoutat svou ne ob vyklo stí, taj emností a jeho význam se často vyj asní až v prů běhu četby nebo dokonce
až
na
posledních
stránkách
knihy:
Symbolizující
titul
prozrazuje zvýznamnění titulu jako takov ého, posílení jeho souvislosti s dílem – titul se stává prahem – sémiotickým prahem – literárního díla. Kromě závazné funkce identifikační, kterou zajišťuje jedinečnost titulu
a
díla
jím
označeného,
a
deskriptivní,
popisné,
má
titul
9
(především titul symbol izující ) funkci konotativní. Takový titul může mít pouze jediný význam, dvoj í, ale i několikerý. Vícevýznamovost titulu naznačuje a předznamenává m nohoznačnost textu.
Zdánli vě
jednoduchou vazbu mezi titulem a dílem komplikuj í dvojznačné tituly. Jej ich význam a smysl totiž čtenář zcela chápe až na konci knihy, ale již během čtení si vyt váří určitou předst avu, proč je dílo poj menováno právě tímto způsobem. Klíčem k titulu se stává samotný obsah knihy. Teprve přečtením díla se odhaluj e význam titulu nebo ně kt erý z j eho možných
významů.
Jednou
z možností
analýzy
Baj aj ova
výše
uvedenému
díla
je
interpretace skrze tituly.
3. 1 Mluviti stříbro Titul
Mluviti
stříbro
symbolizujícího
titulu.
obj evuj í
interpretační
j eho
Až
odpovídá v průběhu možnost i.
bližšího Řeč
pozná vání jakožto
pojetí díla
se
mluvení
je
neoddělitelně spjata s mlčením, jsou to dvě strany jedné mince, dvě souřadné a souměřitelné aktivity, které k sobě vzájemně poukazují … Pokud tedy hovoříme o lidském vztahu ke světu v jeho provázanosti
9
Hodrová, D. a kol.: …na okraji chaosu… Praha, Torst 2001, s. 243.
13
s řečí, pak je namístě chápat i mlčení jako modus řeči. 10 Momentů, které poukazuj í k titulu a jeho mnohovýznamovosti, je celá řada. Liché kapitoly a zá věrečná sudá mají totožné označení j ako celá kniha. Mluviti stříbro evo kuje spoj itost s příslovím Mluviti stříbro, mlčeti zlato, což odkazuj e k lidové moudrosti, jakési odvěké pravdě, která zůstává obecně platná. Přísloví vyjadřuj e tradici, skrze kterou lidé vnímaj í základní lidské a morální hodnoty. Zmíněné přísl oví neklade mluvení a mlčení do přímého kontrastu, ale sta ví j e vedle sebe jako drahé kovy. Obě t yt o činnosti j sou vážené, ale mlčení j e stále ceněno více. Titul prózy naznačuj e, že mluvení je důležité a podstatné, mlčení však zůstá vá v souladu s názvem zamlčené, upozaděné, nevyslovené a vzácné. Řeč, komunikace a po vídání zaujímaj í v knize podstatný pr ostor, vyskytují se v různých f ormách, j sou pronášeny mn oh a vypra věči a adresován y různým posluchačům. Je to jakýsi shromažďuj ící zmíněného
příběhy
„uzlíku“
se
a
moudra
rozvíj í
protagonist ů.
tok
vzp omínek,
uzlík povídání 11 Rozvazo váním historek,
legend
a lidových mýtů. T y j sou zprost ředkovány povídáním a vzpomínáním obyvatel valašských pasek, kteří skrze ně předávají své životní pravdy , nabyté zku šenosti a chápání přírodního řádu mladší genera ci tak, j ak jim je předávali jej ich předchůdci. „To není správný konec. Člověk je příliš malý na to, aby pytláckou flintou zastřelil bogdála. Tomu nebudu nikdy věřit, “ přetrhl mlčení Honza. „Ale budete, pane inženýr, budete. V životě už to tak chodí. Stalo sa to, ja k sem pravíl. “ „Myslím, že vám začínám rozumět, “ ozvala se Pavla. Bořuta se na ni usmál a řekl: „Nerozumíš, děvčico. Ani néni čemu. “ „To není pravda. “ St ařík se ale stále usmíval. Věděl proč… (MS, s. 160) Ži votní p říběhy sou časníků se tak prolínají s příběhy předků, vzpomínky se vpíj í do kraj iny i j ej ích obyvatel a stávaj í se j ej ich součástí. Neobvyklým,
ale
podstatným
a
významným
mluvčím
prózy
Mluviti stříbro j e příroda, konkrétně va lašská kraj ina. Starý Bořuta si povídá s potokem mapuj ícím celé děj iny, vnímá j eho hlas i proměn y: 10 11
Vaňková, I.: Nádoba plná řeči. Praha, Karolinum 2007, s. 105. Bajaja, A.: Mluviti stříbro. Praha, Mladá fronta 1982, s. 68.
14
Ten potok zvoní st ále. Stále jinak. Teď se k hlasům vody, balvanů a dřeva přidalo i něco cizího. Nikdo by to na tu dálku neuslyšel, jen on, ke kterému ty břehy promlouvají už víc než sedmdesát roků. (MS, s. 122) Pří běhy j sou ukr yt y všude, stačí se zaposlouchat a vyslechnout vyprá vění vycházej ící z každého koutu: Mlčely. Obruče loukotí se zvonivě a skřípavě rozvykládaly s kameny úvozových cest a ony byly stále rychleji vtahovány do jejich mnohohlasných příběhů. Ujížděly neznámo kam a bůhví odkud. (MS, s. 45-46) Personi fikována j e i atmosféra kraj inných scenerií i dom ů do nich patřících. Zjistila, že není zamknuto a překvapeně nahlédla do chladného šera, které na ni předtím dutě a nepřívětivě promlouvalo. (MS, s. 76) Člověk j e součástí přírod y, ta h o do pr ovází i v těžkých c hvílích a dává m u najevo svou účast, j ako by i ona měla schopnost soucitu. Zbytek cesty k náhle osiřelé chalupě už nepromluvili. Stali se tajemnými šepoty lesa. (MS, s. 141) Někdy dokonce vyšle tajemné posl y, aby člověka na tragédii připra vila. Slzám se bránit nemusel. To, co mu teď přišli oficiálně sdělit, už dávno věděl. Řeklo mu to tisíc maličkých neviditelných poslů, které neznal jménem. Vcházeli do srdce s jeho krv í a způsobovali smutek. (MS, s. 143) Schopností mlu vit j sou obdařena i zvířata , a pokud j e člověk vníma vý, má možnost vyslechnout jej ich sdělení nebo varování. „Ten pes něco ví. Chce nám něco povědět!“ odt ušil Hon za a poplácal ho po hrudi. „Ten už te ho v životě napovídál! Víc jak já, “ usmál se Bořuta. (MS, s. 164) Stej ně jako zví řata mohou mluvit i j ména, lidská i zvířecí. Maj í výpo vědní ho dnotu, schopnost vyp rá vět příběhy a odhalo vat charakter svých no sitelů. „I taková jména jako Micka, Dvoruša nebo … Pavla, mohou být poetická, známe-li jejich příběh. “ (MS, s. 34) V některých případech může mluvení člověku pom oci, uleví se mu, když se vypoví dá a odlehčí svým pr oblémům a strachům. Nikdo, ani ona sama, by nedokázal uhodnout, jestli to usmívání a to tiché mluvení bylo záměrem nebo pravdivostí. „Budeme si povídat.“ Rozbušilo se mu srdce. Ale jinak než před chvílí, když se ocitl ve slepé uličce. Teď mu bylo dobře. Zahlédl dávno hledaný
kousek
oblohy.
(MS,
s. 97)
V případě, že se sobě navzáj em dva lidé svěří, upevní to j ejich vztah, 15
může doj ít i k úplnému souznění, kdy do sebe ti d va zaro stou. (MS, s. 109) Někdy j e ale lepší nemluvit, neotevírat bolestivá témata, neřešit starosti ostatních a neříkat zb ytečnosti vedoucí k hádkám, které pozděj i mrzí a není možné je vzít zpět. Já si nikdy nepřestanu vyčítat, že jsem se s ním dva měsíce před smrtí pohádal. … On nepochopil mě, já tenkrát jeho. (MS, s. 74) Podle Pavl y by bylo lepší, kdyby lidé vůbec nemluvili, lituje, že nejsou železné mříže, na kterých by si lidé v mrazu škubali jazyky. (MS, s. 110) Mnozí j so u totiž podle ní pit omí, když mluví. Honza si měl podle ní před svým proj evem na pohřbu raděj i urvat jazyk, kd yby mlčel, neodehnal by ji od sebe. Pavla to vyj ádřila dvoj myslným „Mlč, zlato!“. (MS, s. 222) Určité situace mluvení neunesou, nevyřčená slova vyj ádří vše, mlčení se v takových situacích stává zl atem. Kd yž měla Rudka strach zeptat se dcery, jestli b y u ní mohla bydlet, napětí se proměnilo v nevyřčenou otázku. Podobalo se strach u z odpovědi. (MS, s. 59) Kd yž dopro vázela maminka a sourozenci mladého Bořutu k odvodu, také nebyli schopni ml u vit, proto že Svůj smutek si nesl každý sám. (MS, s. 127). Mlčení dvo u lidí nemusí znamenat jenom odcizení a nezáj em, ale může být i výrazem j ej ich pevného vzta hu, který j e mlčením spíše posílen a prohlouben. Skrze ticho je možné člověka blíže poznat, protože ticho provok uje k odkrývání ran. (MS, s. 108) Mlčení způsobuj e mnoha lidem potíže, ale je to vznešená vlastnost, v mlčení je často skr yto mnoho vzácných slov. (MS, s. 95) Stejně tak umí mlčením komunikovat i příroda . Sžívá se tak s člověkem, reaguje na j eho pocity a vyj adřuj e své poro zu mění. Celá setnina čeká, jsem zoufalý, že ti nemohu pomoct, ticho … to potoční ticho. (MS, s. 133) Ve válečném boj i padá kůň, noc neslyší jeho ržání, ohluchla, reagovala tak na zlo a nespravedlnost. (MS, s. 129) V próze
Mluviti
stříbro
se
tedy
objevuj e
mnoho
momentů
vysti huj ících podstatu a vzácnost mluvení i mlčení, což poukazuj e na jedinečnost obou těchto činností, které j sou povýšen y na schopnost a dovednost nenáležící pouze člo věku , ale i přírodě. Bytnost řeči
16
a relevance řečeného mají odvrácenou stranu, která tu vždy už jest přítomna. 12
3. 2 Duely Druhá Baj ajova próza nese název Duel y , což znamená souboje. Titul tak ozřej muje jedno z hlavních témat díla. Ale během čtení vystupují jednotlivé význam y a podob y těchto souboj ů a až v závěru knih y j e smysl titulu zcela objasněn. Dílo se skládá ze dvou částí, První a Druhý duel, v obo u těchto celcích se vysk ytuj e více soubojů, některé jsou tematicky podobné v obou částech. V Prvním duelu j e stěžej ním tématem souboj mezi Já a Ty, tedy mezi Lojzou, předsedou JZD, a jeho druhým, starým j á, které si splnilo své sn y a žij e život podle svých dětských představ. Loj za se střetl s druhou částí své osobnosti ve vinárn ě, kam se utekl opít z pohřbu, protože h o tížilo svědomí. Snažil se odůvodnit a obhájit svůj život, namlouval si, že neměl j inou možnost , než se stát předsedou JZD, a není schopen zm ěnit tuto situaci, protože b yl ovli vněn vnějšími okolnostmi. Pokud chtěl uspět, neměl podle Já na výběr. -Ušlápn utý a loajální. … Takže já jsem se nakonec musel spokojit s tím, co mi nabídli: s hnojárnou. Tam tenkrát brali každého. Prostě jsem nepatřil mezi synáčky, co si mohli vybírat. Ty s tím ovšem nesouhlasil, tvrdil, že -Nebyls dost tvrdohlavý. Brals, co bylo hned po ruce. (D, s. 14) Polemika mezi Já a Ty řeší pro blematiku ži vota rozdíl u mezi přij etím pravidel, možností využí vat vlivné ko ntakty, protekčnost a materiální výhod y, a odvahou člověka věřit svým názorům a nepři způsobit se a nezatížit své svědomí. Lojza se svých ideálů vzdal a získal veřejnou funkci, což ho ale omezuj e tím, že se nemůže chovat spontánně a musí neustále brát ohledy na to, jak jeho j e dnání přij me okolí, což Ty nemusí. Dotkl se ústy mihotavé hladiny. Dodal: - Pořád to mají přechlazené. –Proč to tomu číšníkovi neřekneš? –Nemůžu si dovolit skandál. –Cože? za smál se Ty, skandál? –Výtržnost, slevil tiše Já 12
Vaňková, I.: Nádoba plná řeči. Praha, Karolinum 2007, s. 111.
17
s očima ve víně. (D, s. 19) Strach z rozru chu mu brání j ednat tak, jak by chtěl, ale Ty si to dovolit může, je totiž pouhý p řelud, který v dané době reálně nežije. Konflikt mezi Já a Ty u kazuj e, j ak se lidé postupně proměňuj í, vlivem nových zkušeností m ění své hodn ot y a postoj e, aniž by na to j eho nejbližší rea go vali, protože se mění stej ným způso bem, proto si zřej mě proměny ani nevšíma jí. -I Hanka se zamilovala do zajištěné budoucnosti? zeptal se Ty a o bdržel okamžitou odpověď: -Ne, Hanka se zamilovala do tebe. –Já vím, já vlastně vím. –Ale dnes už bys jí sám nestačil. Zpra ktičtěla. (D, s. 26) T ento duel Já prohrál, ponížil se v hospodě, když ho táhli do taxíku, vykři koval nesmysl y, zatímco Ty se elegantně ztratil. Další
duel
svádí
Loj za
s pasekářem
Koldůchem,
koktajícím
hromotlukem, který si umí nenápadným způsobem získat potřebné přátele a pak je dokáže využí vat, v příp adě Loj zy i vydírat. Pasekář si při stěhování ze statku do obecní bytovky po dlézáním získal Loj zo vu přízeň, s manželkou Veronykou ho zval i na návštěvy a poznávali jeho taj e mství, aby toho vyu žili během přidělování pozemku pro o vce, k zisku práce pro Veronyku a přij etí na vysokou škol u pro syna. Pak přešel
k věci.
Přímo
a
bez
výstrahy:
„N - napsal
ste
moc
dobrý
vědátorský spis. “ „Cože?“ „T-to o tých jalůvkách. Poradil ste sa s Landsfeldem?“
„Nerozumím
vám.“
Ale
rozuměl
jsem:
moje
kandidátská práce byla v podstatě naroubovaná na tříleté pokusy inženýra Landsfeld a. … „Náš Lojzin sa chce p- příští rok hlásit na vysokú zvědolékařsků školu. T-tož abyste sa za něho p-přimluv il. “ (D, s. 75) Lojzo vi se podařilo tento duel vyhrát, Koldůch spadl z kola a Lojza využil své kontakty v nemocnici tak, že požádal primáře, aby nechal jednat přírodu. Na pohřbu se mu Koldůch zj evil: Otočil se ke mně a pravil: „V -vedete jedna nula, soudruhu předsedo. “ (D, s. 90) Pasekář
tak
souboj
prohrál,
neje n
ten
s Lojzou,
ale
i
s vesnicí
a byto vkou, kam se přestěhoval ze statku mimo civilizaci a taková nehoda by ho tam zřejmě nepotkala. Loj za sice vyhrál jedna nula, ale jeho cha rakter začal prohrá vat, což se projeví v Druhém duelu . V Prvním duelu vzpomíná Loj za na své začátky v JZD, kdy boj oval s rozj ařenými dojičkami, které si nakonec získal , a podařilo se 18
mu
prosadit
si
p astevecké
psy
zpo čátku
vyvolá vaj ící
posměch.
Náklonnosti svých podřízených dosáhl ve chvíli, kdy vešel do kravína po nehodě s kej dova cími trubkami celý zmáčený od močůvky, přestože měl strach ze ztráty své pomalu vzrůstající autority. A Božena pravila: „Mo síme zapit ty vaše křtiny. “ Než jsem si uvědomil, o jaké křtiny jde, vytáhla
Anežka
Prokopová
ze
zástěrové
kapsy
půllitr
slivovice,
odzátkovala ho, přiložila k mým ústům a řekla: „Na zdraví. Na to, že ste náš. “ Byl z toho pořádný lokanec. (D, s. 23) Drobn ých soubojů mezi dojičkami proběhla spousta, větši nou to bylo pouhé škádlení. Nejpodstatnější s plchem,
malým
je
v Druhém
hlodavcem,
duelu
který
se
souboj
staříka
Opálky
podle
pověr
stěhuje
do opuštěných o bydlí. Když zůstal Opálka po smrti ženy Anděly v chalupě sám, nastěhoval se mu tam plch. Stařík se rozhodl s ním boj ovat a vyhnat ho z domu, věděl, že by se tam hlodavec uhnízdil i s mláďaty a dům by postupně zničil. Chtěl dát hlodavci naj evo, že obydlí není opuštěné a že ho ani opouštět nehodlá. Přál si, aby chalupu zděd ila Hanka s Loj zou, aby tam j ednou mohli bydlet, a neměl v úm yslu j i nechat plchovi napospas. Sám se sebou se vsadil, že vetřelce zlikviduj e. „Šel ke skříni, k té kuchyňské, kde má všelijaké ty svoje staré hacafraky a krámy, a otevřel ji a vytáhl z ní pušku. Docela … docela odborně ji uchopil, já jsem na něho hleděl jak blbeček a on řekl:
-Mosím
ho
zastřelit,
aby
nebylo
pozdě.
Bojovat
sa
mosí
od začátku. “ (D, s. 204) Hanka s Loj zou měli strach, aby si stařík neublížil nebo nezni čil celou chalup u, plánovali j i totiž prod at. A „plší“ válka j im dělala starosti, Opálka odklízel nábytek, rozbíj el zdi, až měl nakonec pocit, že zvítězil. Po smrti sta říka však plch prožr al Anděliny housle, rodinný poklad, a spokojeně v nich usnul. Zřej mě tak ukončil historii Opálkovy rodiny na pasekách, mladí v chalupě viděli jenom zisk z jej ího prodej e, takže hlodavec duel vyhrál. Jak už bylo zmíněn o, mladí po bydlení na pasekách netoužili, chalupy se chtěli zbavit. Do kontrastu se dostává život na pasekách a ve vesnici, bydlení ve vile, ve které se lidé vzájemně ztrácí, a v chalupě, kde dříve všichni žili v j edné místnosti. „Mne sere ta zpanštělost, kterú kolem sebe vidím. “ „Jaká zpanštělost?“ „Všude samý 19
betón a kachla a všecko omítlé … kúska dřeva néni vidět. Co vás to napadlo, omítat chalupu aj z venku? Dyť ju zadusíte. A zad usíte sa aj vy, protože za chvílu budete chtět každý svoju světnicu . “ (D, s. 101) S domo vem je spojené i téma emigrace, Opálkův bratr se vystěho val do USA a když p řijel na návštěvu domů, konstatoval , že n ikde to není takové j ako doma na valašských pasekách, přesto si musí zvyk nout na nový domo v. Sit uaci emigranta podl e něj není schopna pochopit ani jeho rodina na Moravě, ani v Americe. Citelný rozdíl j e i mezi venkovan y a Pražany, kteří se potkali na národopisné výstavě v Praze. Umělci oslavovali venkovské tradice: „Stale je třeba připominat narodu, odkud prameni. A kde se nam, chvala bohu, stále ještě zachovava. “ (D, s. 255) Častým tématem sporů jsou generační problém y, v tomto případě až šesti generací, Opálka totiž vzpom íná na svého dědečka a otce. Staříkův otec se cítil neužitečný, stej ně j ako se dnes cítí i on, Loj za v Opálkově samotě pozoruj e rozklad. Mladší generace své prarodiče příliš nechápe, jejich vzpomínání j i unavuje, považuje ho za zb ytečné. Vyprá vění a paměť starců ztrácí vý znam a posluchače: Podíval se: samý letopočet a samá jména. „Děkuju, ale proč?“ „Třeba sa vá m to jednú c bude hodit. Je toho málo, ale ani já všecko nevím. Kdyby za mnú někdo přišel a pravil, že je od bratranca bratranec, tož nevím, kam bych ho zařadil. Náš rod je veliký. “ – „An o. “ – „Včil už to nikoho nezajímá. “ (D, s. 163) Nejzřetelněj i vyzní vá spor generací, když Op álka hlídal svého p ravnuka Dušana. Absolutně si nerozuměli, neměli si co říct, přestože se stařík zajímal o Dušanovy záj my a vyslechl i předn ášku o počítačích. Dušan odmítl i medový plá st, nej vzácnější odměnu, kterou si Opálka z dětství pamatoval. Chlapec ale s pradědečkem nechtěl být, nelíbilo se mu ani jeho bydlení. Překvapený staříkův obličej se obrátil na kluka. „Ano, “ uslyšel, „a vevnitř nemáš skoro nic. Ani umyvadlo. A je tam tma. … A smrdí to tam, “ dodal Dušan. (D, s. 230) Přesto si ti dva nakonec našli společné téma. Stařík zavedl Dušana k záhadné lípě, kterou prý znaj í jenom oni dva. Podíval se na staříka a řekl: „Teď jsme na celém světě a … a v celém vesmíru jediní dva lidé, kteří tuto lípu znají. Obrátil k tomu úctyhodnému stromu pohled a opět se zamyslel. 20
Jenže nevěděl přesně nad čím. (D, s. 224) Nakonec Dušana návštěva u
staříka
změnila,
chtěl
za
ním
j ít
znovu.
Neporozumění
mezi
generacemi vystihuj e odcizování lidí a neochotu po vídat si a vyp rá vět příběh y. Názorově si nerozumí ani Loj za se svoj í tchýní, komunistickou funkcionářkou, přestože kvůli své loaj álnosti ke straně zastává f unkci předsedy. Jiným vysvětlením titulu Duely j sou spor y v JZD, plánovaná modernizace zemědělství narušuj ící klasické hospodaření v souladu s přírodou a bez che mie. I v přírodě ale dochází k souboj ům, bouřka je vyobrazena j ako duel obra a o rla. Orlí pařát se do obra zaťal někde velmi blízko ogaří smrčiny. Třesk a následující řev přitiskly všechny hledače pokladů k zemi. Obr s orlem se spolu dali do divého zápasu. (D, s. 118) V rozporu s morálními zásadami je Loj zovo j ednání poté, co zj istil, že Opálka zemřel. Měl strach z problémů v práci a z výsměchu: Když potom v kuchyni nad dřezem pálil Stázini dopis, prohlásil: „Pravda možná jednou zvítězí, ale nám už to vadit nebude. “ (D, s. 309) Duely se dotýkaj í i otázk y uda vačství p o druhé světové vál ce a střetu partyzánů s voj áky. Tragédií skončil souboj Stázky se sam otou. Nikdy se ne vdala, celý život b yla sama. Kd yž se vrátil Jožka Opálka z vojn y, prožili spolu krátký románek, on si ale potom vzal Andělu. Stázka se ho snažila získat celý ži vot a k dyž b yla Anděla v lázních, scházeli se spolu. Kd yž už žil stařík několik let sám, Stázina za ním přišla a navrhla mu, že by mohli hospodařit sp olu. Opálka ji však odmítl a ona se rozhodla ho otrávit, sebe také. Já tu včil ti píšu a uš mi moc času nezbývá. Donesu ti toto psaní a pojí m guláša prot ože půjd u za Jožkú. Uš na mne čeká. Najdeš nás spat vedl e sebe. Všeci na nás čekajú. Prosím za rozhřešení… (D, s. 305-306) Stázka tak chtěla vyhr át svůj zápas o to, aby měla partnera a měla s kým žít. Aby dosáhla svého, snad kvůli očekávanému štěstí, byla ochotná vraždit. Titul
Duely
probíhaj ících
poskytuj e
souboj ů,
ať
už
velké
interpretační
malých
21
duelů
možnosti
jednotlivců,
mnoha i
těch
závažných. Pro jednotlivce však maj í jejich zápasy velký význa m, patří k j ejich životu, a i z malých problémů vznikaj í velké události.
3. 3 Zvlčení K interpretaci titulu Zvlčení se nabízí hned několik klíčů. Titul se váže na f inální scénu knihy. Markéta zničila Vlčici rodinu, měla výčitky a pocity viny, proto se j í chtěla omluvit, vysvětlit své chování a ospravedlnit se př ed ní. Scéna ukazuje sílu dvou „žen“, matek, pro které je rodina tím nejdůležitěj ším a nejcennějším. Žena -matka se vcítila do Vlčice -matky, Markétino zvl čení je vrcholem vzáj emného souznění. V jistý okamžik se j ejich duše maximálně spoj ily, jejich mysl se protnula a sloučila se v jednu: …úvuavú, a Markéta se osmělila zahledět šelmě rovnou do očí. Měla pocit přílivu světla, přestala vnímat, že klečí. Úvuavú, odvětila Vlčice. Ženinu smělost splatila stejnou zahleděnost í, a přestože vhled z očí do očí je nejvyšším, nejodvážnějším způsobem sdělení (drav ce provokuje k útoku), obě tou průrvou prošly a jedna v druhé se objaly. (Z, s. 255-256) Zvlčení symbolizuj e sloučení člověka se zvířetem. Tento proces vysti huj e scéna, kdy opilá Ester usnula na louce a z křoví ji pozo ro val vlk Ušál. Vlčka lákala Esteřina láhev s rumem, byl j í neodolatelně přitaho ván a toužil se j í zmocnit. Porušil všechny vlčí zásady, přiblížil se k Ester a pokusil se j í láhev vzít. Ta se ale vzbudila a chvíli si s vlkem hleděli do očí. Ester se pokusila o komunikaci, porozuměla si s Ušálem a na chvíli se z nich stali přátelé, spoj enci …hlt rumu v ní naštěstí vykřesal kus písničky. Ječivě ji prohnal a hrdlem: „Zpívala bych, neumím, plakat sa ně nechce, šla bych domů, nemožu, vlk stojí v cestě!“ Sotva skončila, připojil se Ušál. Jeho vytí netrvalo déle než Esteřin popěvek. Hlasy se jim objaly do společné ozvěny a oba naslouchali tomu v lkolidskému duetu tak dlouho, dokud se daleko v lesích neztratilo za pianissimem… (Z, s. 193). Spl ynutí člověka s vlkem se v knize obj evuje i v pasáži, kdy Vlčice
našla
v lese
odložené
nemluvně.
22
Poznala
mládě,
které
potřebovalo ochra nu a pomoc, a postarala se o ně. Člověk se zachoval hůř než zvíře a odložil své mládě. Takové j ednání Vlčice nechápala , smysl y a pud y samici napovídal y, že se musí o dítě postarat, j inak by zahynulo. Cítila , že b yl y porušeny přírodní zákony, které je potřeba dodržo vat. Člověk t ato pravidla ignoro val, zdivočel, j eho j ednání bylo nepochopitelné i pro zvíře. Zvlčení může znamenat i návrat člověka k přírodě, pochopení jejích zákonů a podřízení se jej ím pravi dlům. Člověk se snaží o návrat k „přírodnímu“ ži votu předků, autor zobrazuj e snahu lidí o opětovné respektování přírody. Na háj ovně lidé pozo rují moud rost přírod y, její řád a harmonii. Baj aj ovy postavy, které žijí v horách, j sou věřící, udržuj í staré tradice a j ej ich vztah k přírodě j e pokorný. Est er využí vá taj emné moci bylinek, modlí se za ně a povídá si s nimi. Bere si od přírod y dary a dává najevo svůj vděk. Vlci žijí v lesích, j sou j ej ich součástí, plně respektuj í zákony di vočin y a dodr žuj í je. Věří, že kdyby je nedodrželi, stihl by j e trest. Vlci si dokázali najít své pevné místo v systému přírody. Jiným vysvětlením titulu j e zvlčení světa, lidské společnosti. Lidé ničí přírodu, porušuj í jej í záko ny a zasahuj í do ní. Příroda trestá lidi za j ejich lhostej nost katastrofami, se kterými si člověk por adit neumí, lidstvo nad přír od ou nikd y ne vyhraje, ale stále se o to pokouší, neuvědomuje si, že je její součástí. Lidé zvlčili i v chování k sobě, neřídí se ve svém životě a v chování žádnými pravidl y a t éměř nectí morální zásady. Člověk přestá vá ctít přírodní tradice, což může vést k tragédii. Vlčí rodi na žij e v harmonii s přírodou, uzná vá j ej í pravidla, vzájemně si mezi se bou r ozumí, jej ich konflikty se vyřeší jakob y samy. Pro vl k y není důležitý čas, na rozdíl od lidí, řídí se citem, smysly a přírodou. Další variantou j e „zvlčení“ Tomáše, který podlehl svým loveckým pudům, jednal zkratovitě, ztratil sebekontrolu a zastřelil svoji ženu. Tomáš zdivočel, cítil se j ako ochránce a vládce příro dy. Nepřemýšlel nad svým chováním, jednal panovačně, pudo vě a skončilo to tragédií. Důležitý pr vek j e také proměna, zdivočení dítěte, které se vzbou ří proti pra vidlům a výchově. Zvlčí, touží jednat samo za sebe, proti vůli 23
rodičů,
a
touží
se
odtr hnout
od
smečky,
rodi ny.
Dochází
ke generačnímu střetu, rodiče ztrácí kontrolu nad svými dětmi. Ty se snaží ovládat i rodi če, převzít vedení své smečky a mít zodpovědnost, moc rozh odovat. Čingis se odtrhl od tlupy po střetu s Vlk em, po čase ale přišel na svou chybu a vrátil se zpět ke skupině. Rodiče byli sho ví vaví, přij ali své dítě zpět: Čingis čekal na vhodnou chvíli. Vycítil ji, jakmile se vznosně stojící otec zahleděl do stráně a předstíral lhostejnost. Přiblížil se k němu s náležitou úctou: To jsem já, to jsem přece já, kničel. Čumákem se dotkl jeho mordy a několikrát ji na důkaz poslušnosti olízl. Obřad přijetí do s mečky p ak završilo všeobecné očichávání, vrtění chvosty, uklánění. (Z, s. 209-210) Jeho odchod bral Vlk j ako zradu, ne vděk. Syn, kterému věřil a učil ho, aby byl j ednou také dobrým vůdcem, ho zklamal: Navíc – Čingis byl jiný, těžko přístupný, nevyzpytatelný. A pr otože se s ním jaksepatří sblížil až v posledních třech měsících, netížil ho synův odchod o nic méně než zrada. (Z, s. 154) Helena se také vzb ouřila proti rodičů m a jej ich výchově a b ydlela u svého přítele v Pra ze proti jej ich vůli. Pohádala se i s dědou kvůli hlouposti. Nechtěla si vzít med, snažila se dědu urazit, přestože to tak nemyslela. Odlišným významem titulu je nevěra. Toto téma se v knize obj evuj e několikrát. Ne věru pova žuj eme za model chování, který lze označit
odvozeným
významem
na
základě
stereotypovosti
charakteristiky, zvířecký – nelidsky krutý, surový .
13
určité
Tomáš se nechal
svést svou pacientkou, Markétinou kamarádkou, a Markéta j e přistihla. Tomáš vycítil, že se v jej ich vztahu něco změnilo, Markéta se ani za několik let nedokázala zbavit pocitu zklamání . Tomáš věděl, že to nejde vzít zpět, protože navždy poznamenal j ej ich manželství a ztratil Markétinu důvěru. Jednal pudově, ovládán chtíčem . Nevěra se objevila i ve vztahu Helen y a jej ího pražského přítele, j ejich vztah k vůli tomu skončil. Silný dopad měla nevěra Ester Patákové se starým Butorou. Ester přišla o své pr vní dítě, hodně tím trpěla a tehdy jí pomohl starý Butora, který s ní trávil čas. Svůj přátelský vztah ale neuhlídali a Ester
13
Vaňková, I.: Nádoba plná řeči. Praha, Karolinum 2007, s. 63.
24
se narodilo druhé dítě, syn Ondra. Ona si slíbila, že nikdy neprozradí, že otcem není j ej í manžel Vincek. Zřejmě to nevěděl ani sám Butora: „Pořád sem sa trápila, pořád sem plak ala, aj hříchů sem l itovala, až sem nakonec hrubě zhřešila, protože pan lesní B utora pravil, že bečením nic nespravím, byl ke mně hodný, tak velice hodný, jak ten holúbek svodný, a Ondra je jeho syn, nikomu na světě to nepovím. “ (Z, s. 181) V určitých momentech knihy zvlčí sa motná příroda, jej í trest zasáhne ty nejslabší, děti a mláďata. Vlčice přišla během nebezpečného úprku před lo vci o dvě mláďata. Žabákovo poslední za vytí ro dinu pro vázelo zb ytek cesty. Další střela zasáhla Ódina. Smečka na svého člena čekala, ale …když zezdola zahučel druhý výstřel, rozběhla se Vlčice k dalšímu putování. Jen Čingis váhá, nahlíží do rokl e, ale odtamtud se už ozývají pouze hlasy lidí. Za pár minut smečku dohonil. (Z, s. 34) Žabák a Ódin byli nej slabší příslušníci rodiny, ještě se nenaučili vnímat a dodržovat zákony smečky při útěku, které by j im pomohl y zachránit se. Mláďata z druhého vrhu Vlčice, Romulus, Remus a Kukačka, našla v prázdné liščí noře sršní hnízdo. Ro mula sršni ubodali. Ester Patáková měla dceru Rozálku, které „…nebylo ani šest roků, když dostala psotník a v křečách umřela. “ (Z, s. 100) Markéta přišla o své dítě pár dní po po rodu, narodilo se s vro zenou srdeční vadou. Nebylo mo žné ho zachránit a Markéta ho viděla umírat. Markétě a Jurovi zemřela matka, když b yli j eště malí. Jiřímu bylo skoro deset, ale nikdo mu nic nevys větlil, chovali se k němu jako k dítěti …sdělili mi, že to byla rakovina, že už mamku nic nebolí, odletěla do nebe, a šel se věnovat otci … dokonce i Jadwize projevil okázalejší soustrast. Od kolika let jsou d ěti zralé ke kondolenci? ( Z, s. 57) Vlčí rodiče b yli nuceni své děti opustit, aby dovedli do bezpečí zbyte k smečky, zachová vali si na ně vzpomínk y. Smrt berou j ako součást jakéhosi koloběhu přírody, který nej de změnit. Lidé se se smrtí svých potomků vyrovná vaj í složitěj i. V próze j e opět možné naj ít mnoho významů titulu Zvlčení, které odkazuj í
k různým
momentům
knihy
a
nesou
odliš né
vý znamy,
nejpodstatnější je však závěrečná scéna, a to střet Markéty s Vlčicí. 25
3. 4 Na krásné modr é Dřevnici Název Na krásné modré Dřevnici napovídá, kde j e děj této prózy situován. Nevyj adřuj e možná témata, ale místo, kde se odehrávaj í. Kromě toho, že i symbolizující titul přináší informaci (tento moment je u něj leckdy spíš druhořadý ), snaží se upoutat svou neobvyklostí a často i zašifrovaností… 14 V tomto případě působí nevšedně poj em Dře vnice, pro p řípadné čtenáře nemusí být zřej mé, že se j edná o řeku protékající Zlínem. Titul odkazuje k určitému místu a mnoha jeho podobám zachovaným
ve
vzpomínání
také
vzpomínkách.
Titul
předznamenává,
i
Na když
krásné poněkud
modré
Dřevnici
metaforičtěji. 15
Dře vnice se stává metaforickým poj menováním pro celý Zlín. Řeka je pro autora symbolem dětst ví, utíká k ní ve vzpomínk ách. Myslel jsem, že tam umřu, a tož jsem aspoň snil a vracel se na krásnou modrou Dřevnici. 16 Dřevnice se stává svědkem historie města a dění v něm. Tok byl dějištěm slavností a akcí, které doprovázela hudba Johanna Strausse mladšího, skladba An der schönen blauen Donau evokuj e atmosf éru vídeňských plesů. Dýchánky na Dře vnici měly stej ně vznešenou a slavnostní atmosféru, podle Vladimíra Novotného má vyprá vění
valčíkový
ryt mu s
se vzpo mínko vou
atmosférou
valčíku
na rozloučenou. 17 Před vilou slečny modistky byla (stále je) Dřevnice nejširší. Skoro jedenáct metrů. Tam se konávaly, dávno již nekonají, čaje na ledu. (KMD, s. 119)
Řeka byla součástí společenského dění
a kulturního ži vota Zlíňanů. Děti měly svoji partu kolem Dřevnice, řeka vymezovala prostor j ejich dětství, jej ich známé teritorium, byla místem, kde se odehrávaly jejich hry, výpra vy na lov j elců a raků, kde podle pověsti bydlela blázni vá čaroděj nice a kam s babičkou chodili sbírat léčivé oblázky. Je to území, které j e dětskou naivitou jako by odt ržené od reality, kde děti nezaj ímá válka ani politika. Jen je mi divné, že nás – mne a tebe, drahá Jeanne – se to tehdy jako by netýkalo; měli jsme svou Dřevnici, své trable, šprýmy, kamarády, tajnosti… (KMD, s. 262) 14
Hodrová, D. a kol.: …na okraji chaosu… Praha, Torst 2001, s. 243. Bukovjanová, K.: V rytmu zlínského valčíku. Host, 2010, č. 2, s. 66. 16 Balaštík, M., Němec, J.: Úsměv je účinnější než lítost. Host, 2010, č. 1, s. 8. 17 Srov. Novotný, V.: Krasohledem románu. Literární noviny, 2010, č. 2, s. 19. 15
26
Dře vnice nepatřila j enom Tondově partě a jej ich hrám, podél břehu nebo na j eho druhé straně bylo možné obj evit dětem vzdálené a cizí svět y. Při p ro cházkách s tetou Lil y poznával y řeku jako součást prům yslové oblasti a továrny, Tonda obj evil i břeh u železniční trati, u kterého tábořili Cikáni s koňskými po vozy, a j ednou j el s tatínkem do internačního tábora pro Němky, kde poznal, že pro každého neznamená život u Dřevnice zábavné hr y, bezpečí a bezstarostné dětství. Stojíme na plácku (appellplácku) mezi dlouhými dřevěnými baráky připomínajícími skladiště. Prkenné stěny páchnou dehtem. Vím, že nejsme daleko od domova. Poblíž teče Dřevnice, šumí splav … na vzdáleném konci baráků roste několik plevelných keřů (asi černý bez) a u nich stojí chlapec s děvčetem. … Jsou bledí, mají na sobě špinavé kabáty … Ze zamřížovaných oken mě pozoruje několik obličejů, několik hlav ostříhaných dohola, s dírami míst o očí a jizvami místo úst… (KMD, s. 90) Řeka byla vždy součástí města, spoj ovala Zlíňan y se světem, vzpomínky se neod ehrávaj í j enom ve Zlíně, ale ve městě na březích Dře vnice. Je vyobrazením starých časů, dam s klobouky a čaj ových dýchánků. Jenže pro mě je Zlín spjat hlavně s Dřevnicí, s tou aluzí Straussova valčíku, u níž od malička bydlím. Je jeho páteří s travnatými břehy, lemovanými javory a lípami. Takový přírodní rozměr městům a lidem stále více chybí. Ztrácejí se v rámusu, spěchu, betonu, informacích. Dokud bude Dřevnice žít, nebude na tom Zlín špatně. 18
3. 5 Podtitul Podtitul je součástí pouze titulu Zvlčení, u ostatních autorových děl se neobjevuje. Bajaja uvedl pod svůj název knihy podtitu l romaneto o vlcích, lidech a úkazech, kterým navádí k tomu, jak j e možné k dílu přistupovat, v jakém j e tvořeno žánru, j aké máme očekávat děj ové prvky a komp ozici. Podle Daniely Hodr ové se podtitul liší od titulu už na první pohled formou, zásadně bývá bez spoj ky, liší se typem písma 18
V Baťově městě. Hospodářské noviny, 2010, č. 208, s. 13.
27
a
bývá
umístěn
pod
titul.
Většinou
má
charakter
komunikativní
instrukce, údaje o žánru a tím už i o způsobu čtení díla, které autor pokládá za nat olik důležité, že je vyjádří podtitulem. …tam, kde podtitul přináší informaci o žánru, dostává charakter metatextový. 19 Po po rovnání Baj ajova díla s prvk y romaneta je zřej mé , že je Zvlčení
všechny
nerespektuje,
proto
je
podtitul
zavádějící.
V Encyklopedii literárních žánrů j e romaneto charakterizováno j ako moderní, subjektivně a intelektuálně laděná románová vari anta novely s tajemstvím. rozsahem,
Novelistickou
gradací
děje
a
formu
p řipomíná
nevelkým
počtem
asi
stostrán kovým
jednaj ících
postav. 20
Rozsahem Zvlčení žánr romaneta téměř troj násobně překračuje, autor by mohl dosáhnout kýženého romanetového rozsahu textovou redukcí. Projevil se ale Bajajův romanopisecký naturel, nároky tématu dostaly přednost před romanetovou žánrovou instrukcí. 21 Zpracováním tématu Zvlčení popírá pra vi dla romaneta. Základ tohoto žánru t vo ří pro čtenáře atraktivní příběh domnělé záhady, který je využí ván k navození taj emné atmosf éry,
zároveň
je
podrobován
rozum ovému
zkou mání
a
je
přek vapivě ro zluštěn: Arbes ve svých romanetech vycházel z tajemných okolností, aby v závěru dospěl k racionálnímu vysvětlení. Jenže: Bajaja tuto perspektivu
převrátil,
když
svůj příběh
dovedl
k tajuplnému
rozuzlení. 22 V díle tedy není podstatná víra v rozum a vědecké poznání jako
v romanetu,
ale
víra
v přírodu,
pochopení
j ejích
zákonů
a ztotožnění se s nimi. Na rozdíl od romaneta se v knize vysk ytuj e velké množst ví postav, Baj aja své postavy pojmenovává, nominální sféra
je
důležitý
komunikační
prvek.
Pro
romaneto
t ypické
pronásledo vané ústřední postavy, často výst řední podi víni, ztroskotané talenty a blouzniví i dealisté, zastupuj í ve Zvlčení členové vlčí smečky. Baj aj ovo romaneto by bylo možné označit j ako venkovský r omán s baladickými a romanetovými pr vk y.
19
Hodrová, D. a kol.: …na okraji chaosu… Praha, Torst 2001, s. 254. Srov. Mocná, D., Peterka, J. a kol.: Encyklopedie literárních žánrů. Praha – Litomyšl, Paseka 2004, s. 590. 21 Machala, L.: Bajajovo moravské romaneto. Host 2004, č. 4, s. 38-39. 22 Odehnal, P.: Prastará mozaika tikajících částic. Tvar 2003, č. 15, s. 2. 20
28
Dodatkem
o
vlcích,
lidech
a
úkazech
je
naznačen
děj
a protagonisté knihy. První místo v po dtitulu získali vlci, ne lidé. Už tato dvě slova vyjadřují filozofii díla - pochopení přírod y a splynutí s ní. Vlci mají nakonec i v knize „poslední slovo“, když pomstí tragédii, kterou j im způsobili lidé. Úkazy naznačují určitou tajemnost knihy, upozorňuj í na něco nevysvětlitelného, záhadného, neznámého, skoro mystického. Ve chvíli, kdy dochází ke splyn utí Markéty a Vlčice, promítne se oběma celý jejich život, ty nej důležitější okamžiky, které j sou popsány j ako mračna úkazů. (Z, s. 256) Lidské vztahy j sou v knize objasňován y postupně, pomalu se rozplétaj í rodinná tajemství a příhody z dětství a mládí postav plné magické harmonie spojené s přírodo u. Také vztah vl ků a lidí končí ne vysvětlitelnou, záhadnou udá lostí, Tomáš si nelogicky spletl
svoj i
manželku
s Vlčicí.
Pro
vlky
je
lidský
svět
plný
nepochopitelných překvapení, j ako například svítící billboar d na louce. Celá kniha je nabitá mystickou atmosf érou, při čtení j e citelné napětí mezi realitou a taj emností. Podtitul knihy, Zvlčení – „romaneto o vlcích, lidech a úkazech“ vymezuje sice žánr díla, ale naznačuje také jeho přesahy z oblasti racionality do taje mství, které se neodhaluje na způsob arbesovské logiky, ale
zůstává namnoze
skryto v úkazech,
spadajících do hájemství balady. 23
23
Aluze.cz. [cit. Mezi člověkem a vlkem. 2006-01-05]. Dostupný
.
29
děních a stav ech
4 Motivicko-tematická analýza Motiv j e základní dynamickou složkou literárního díla, má vnitřní sou vislost s j eho příběhem a smyslem. Je to prvek, kterému během četby začne čtenář věno vat po zo rnost, začne si uvě domovat j eho specif ickou f unkci, je předznamenán opakováním v textu a vytváří určitý systém. Nemusí být vžd y vyj ádř en stej ným způsobem, může b ýt opsán synonym y či obrazy s podobným významem. Motiv je tak proměňován no vými kontexty, nabý vá nové vý znam y a ut váří význam i smysl celého díla. Chápání motivu souvisí se způsobem interpretace, je součástí určitého výkladu díla – samo objevení motivu a jeho rozpoznání v různých proměnách je záležitostí interpreta, chytajícího se při svém výkladu nestejně silných motivických vláken a sítí, tvořených autorem vědomě, ale namnoze i polově domě. 24 Motivickou a nalýzu lze založit pouze na výběru těch motivů, které j sou pro interpretaci podstatné. Motiv závisí na sdělení autora, předznamenává hla vní myšlenku díla. V Baj aj ových pró zách k interpretaci navádí klíčový motiv, který figuruj e j iž v názvu a umožňuj e mnohový znamové výklady interpreta. Podstatný j e pro nás intertextový moti v, který se opakuj e v dílech autora, ale i v dílech několika autorů. Podle Hod ro vé nej sou proměny významu intertextového motivu u rčeny j en kontextem v rámci j ednoho díla, ale i kontextem děl celé autoro vy t vorb y. Motiv j e tedy čímsi veskrze dynamickým a relativním, je to identita v pohybu: význam motivu není něčím nehnutým, ale vyvstává a proměňuje se v závislosti na kontextu, bez něhož o něm vlastně ani nelze hovořit. Dynamická identita motivu je projevem stejně dynamické identity díla jako celku a projevem neméně dynamické povahy smyslu díla. 25 Při interpretaci Baj aj ových textů se zaměříme na intertextové moti vy a na motivy (leitmotivy) o bj evující se opakovaně, které tak dot váří celko vý smysl díla.
24 25
Hodrová, D. a kol.: …na okraji chaosu… Praha, Torst 2001, s. 723. Tamtéž, s. 727.
30
Tématem j e označován souhrn j ednotlivých moti vů, je to vyšší kompoziční celek. Význam některých motivů lze v rámci tématu nebo celého kontextu. Hodro vá
pochopit pouze za téma pokládá
obecněj ší motivické komplexy a toposy vracej ící se v různých dílech, ale i dílčí motiv lze vnímat jako moti v komplexní a takovýto motiv se může kdykoliv proměnit ve filozoficky závažné téma, motivu je vlastní tendence k „tematizaci“, k jeho proměně v téma, stejně jako je mu vlastní tendence k intertextovosti… 26 Lze tedy konstatovat, že pozornost věnujeme motivům i tématům, podstatné jsou hlavně t y, které se prolínají Bajaj ovou tvorbou. Eduard Pet rů t vrdí, že mezi nejdůležitěj ší dílčí
témata
patří
téma
prostředí. 27
Tomu
se
budeme
věno vat
v samostatné kapitole. V této části práce se budeme zabý vat motivicko tematickými prvky hudebními a přírodními, dále prvk y času a paměti, smrti, tragédie a víry, které prostupuj í námi analyzovaná Bajaj ova prozaická díla.
4. 1 Čas, paměť, věčnost O čase, jednom z vý razných motivů svých próz, Bajaj a říká: Koneckonců
plynutí
času
je
i
na
Zemi
nejmíň
spoleh livé
dění.
Sympaticky subjektivní. Čas je rošťák. 28 Nejvýraznějším pr vk em Baj aj ovy t vo rby je čas, a to v mnoha j eho podobách – plynutí času, paměť, vzp om ínky, věčnost, chvíle. Bajajovy texty jsou založen y na ná vratech d o minulosti. Vzpo mínkami je minulost oži vo vána a j e součástí přítomnosti. Čas je personifikován, stává se postavou, a v určitých momentech získává schopnos t zr ychlit, zpomalit či zastavit dění, je prostředkem vyj ádření pocitů, nálad a atmosféry. Během vyprávění vlčí p ohádky se minerály jen na pár vteřin roztikaly rychleji a balvan pod blízkou jedlí nakousl d alší hlásku slova prosakujícího zvolna staletími. (Z, s. 136) Ve hře napsané jako svatební dar sestře j e jedním z aktérů zastavený čas (KMD, s. 363), je 26
Hodrová, D. a kol.: …na okraji chaosu… Praha, Torst 2001, s. 739. Srov. Petrů, E.: Úvod do studia literární vědy. Olomouc, Rubico 2000, s. 104. 28 Radváková, T.: Paměť je tou nejsoukromější krajinou. Právo, č. 156. Příl. Salon, 2010, č. 677, s. 5. 27
31
účastníkem svatby. V napjaté situaci se čas nechce posunout dál a atmosféra j e tak j eště napjatější: Následující vteřiny se staly skřipcem. (MS, s. 191) Nastaly min uty, které prýští jen z konců čekajících na další začátek. (Z, s. 153) Naopak příj emn á rodinná atmosf éra se mění v idylické minuty. (Z, s. 199) Ubíhaj ící čas se ukládá do paměti a zaznamenává děj iny, věci nesou otisky času a stávají se svědky historie. Opakovaně j e zmiňo váno křeslo, které je součástí rodinné historie: Seděl v prastarém fotelu, který napůl rozškubaly čtyři generace foxteriérů, a četl. (MS, s. 34) Při úklidu Markéta vyházela staré věci z půd y, …jakýsi zaprášený portrét, kočárek pro panenky napěchovaný směsicí hraček, zbytek hrnčířského kruhu, budík bez cifer níku… historie. (Z, s. 122) Předměty mají schopnost navracet minulost, j ej í atmosféru, šaty voněly tak mocně, tak sovětsky. (KMD, s. 247) a branka promluvila důvěrným vrznutím . (D, s. 103, MS, s. 61) Ob yčejné věci vyvolávaj í vzpomínk y, stávaj í se pamětí a součástí věčno sti. Zábradlí u potoka bylo dohladka ohoblované tvrdými dlaněmi. Všechny třísky posbíraly, když se s ním objímaly, aby unesly chvilkové touhy a spočinutí unavených lidí. (MS, s. 175) Vzpomínk y oživuj í obrazy dá vných a noblesních časů, ztracených dýchánků, ale i těžko vyslovitelných časů . (KMD, s. 31) Do paměti se ukládají i vůně. V Duelech a Na krásné modré Dřevnici ukázali dospělí dětem
poklad,
naloženou
čer venou
řepu
s křenem
a
anýzem
v obro vském kameninovém hr nci, jej íž hliněná vůně se jim navždy uložila do paměti: …tu moh utnou nád obu jsem si odtamt ud odnesl, pořád ji nosím. (KMD, s. 47) Pl ynutí času je součástí přírodního řádu, v Baj ajových prózách opakovaně zaznívá věta Čas se nesmí zastavit. (např. Z, s. 177) Ži vot rodiny Buto rů řídí kukačkové hodiny, schwarzwaldky. Od té dob y, co je Jadwiga sundala kvůli malování z jej ich místa, začíná rodinné neštěstí. …nikdo z nás tenkrát netušil, že butorovské schwarzwaldky se za sedm měsíců stanou katalyzátorem – tou špetkou čehosi, co urychluje chod proměn. (Z, s. 52) Jadwiga spadla a zlomila si kyčel, Markéta se vydala za Vlčicí, když ho diny nef ungovaly. Ži vot na Opálkový ch pasekách vždy do provázel zvuk pendlo vek tak-ta k-tak-tak. (D, s. 129) Ve stejné 32
době, kdy stařík Opálka zjistil, že se mu do chalupy nastěhova l plch, „tož sa zastavily hodiny a nešly natáhnút. “ (D, s. 191) Por ouchané pendlovk y předznamenaly tra gédii, která na pasekách následovala. Pro vlk y není čas důležitý, řídí se smysl y. Přesto, když Markéta zastřelila Vlka, „Motal se proti směru hodinový ch ručiček, dokud neupadl…“ (Z, s. 230-231 ) Vlk ův pohyb zřej mě značil snahu o návrat času nebo symbolizoval neštěstí, které je v indických náboženstvích předznamenáno pohybem v kruhu doleva. 29 Míjení času zobrazují vzpomínk y na dětství, konec dětství j e ztr áta něčeho radostného. (Z, s. 61) Dětský svět je konfronto ván se vzpomínkami starší generace, která se stává symbolem plynutí času. Stárnutí je přepínání na automatického pilota čerpajícího z dětských zásob. 30 V Duelech zaznamenává stařík Opálka povídáním o dětství historii rodin y i ro dného kraje, jeho vyprá vění je svědectvím obou světových válek. Př edává tak svým potomkům historické poznatk y, ale i lidovou moudrost a tradice. Próza Na krásné modré Dřevnici je založena na vzpomí nání na dětství a na dobu, ve které ho protagonisté prožívali: …dětství je definitivně dopsáno. Chválabohu. I když do mne vrostlo jak zuby do dásní a na rozdíl o d zubů se nedá vytrhnout nebo nahradit implantáty, můstky, protézami. Ale kdo ví. Zubař čas je rafinovaný… ( KMD, s. 362) Záblesky vzpomí nek se stávaj í tajícím sněhem a poletujícím chmýřím. Je to aluze na film Fedari ca Felliniho Amarcord ( = vzpom ínám si), f ilm je založený na vzpomínkách, kde se minulost vynořuje a vznáší se j ako chmýří, stejně jako plynoucí čas. Stáří j e popsáno jako doba, kdy si člověk přestane uvědomo vat přítomnost poletujícího chmýří, a je úbytkem radosti ze sněhu. (KMD, s. 131) Pro dětst ví j e příznačná naivita a nevin nost, nezatíženost minulostí: Bylo nám dobře, ještě ještě jsme nevzpomínali. (KMD, s. 111 ) Na vzpomínky je někdy i čas slabá náplast (MS, s. 109), protože: Čas není odpouštivý, je jen rozpouštivý… ( KMD, s. 223) Nositeli vzpomínek jsou staříci, prožitou historii nosí v sobě a často k ní utíkaj í. „Na sta říky sa nemože jít moc 29 30
Srov. Lurker, M.: Slovník symbolů. Praha, Universum 2005, s. 177. Radváková, T.: Paměť je tou nejsoukromější krajinou. Právo, č. 156. Příl. Salon, 2010, č. 677, s. 5.
33
zhurta. Ti chodíj a jednú noh ú po zemi a druhú b ůhvíkde. “ (MS, s. 141) Rozdílné poj etí času j e zobrazeno v Duelech v okamžiku, kdy Opálka vyprá věl své histo rky. Loj za během vyprá vění ner vózně sledoval přibývaj ící minuty na digitálních ho dinkách, zatímco stařík Opálka se ocitl v j iném čase, vyp rá věl historii něk olika generací. Lojza pozoro val každou naskakující minutu, ale nevšiml si, že přestal vním at ubíhající dějiny předků i krajiny, ale i svého ži vota. Digitální čas symboli zuj e uspěchanou mladou generaci, která ztratila zájem o historii a vyprá vění. Vzpomín ky se vynořuj í v paměti vždy s pocitem, který odkazuje k určitému zážitku z minulosti. Paměť j e neviditelný písař (Z, s. 23) a v Baj aj ových prózách má mnoho odstínů, v paměti se neprolínají vzpomínky chronolo gicky, paměť zkresluj e, staví vedle sebe banality a podstatné události. Paměť přetváří sny na reálné zážitky. Pro vlky jsou sny odrazem událostí, které j e potkaly: Záblesky vyhnání určovaly rytmus všech Vlkových snů, které jako vzácné folianty nosil s sebou. Občas je neviditelný písař doplnil, občas něco smazal, něco uhladil, někdy se pokusil o úvodní kapitolu nového dílu, a stále častěji musel přesycený archivář celé jalové pasáže a svazky z knihovny vyřazovat. Co zůstalo, stávalo se ságou hodnou šíření. (Z, s. 23) Vlci sdílej í sny spolu, v doupěti z jednotlivých snů vzn iká „propletenec“, Vlk vpl ou vá do snů Vlčice, společně zanášejí do své paměti vzp omínky. Vlčí sny jsou promlouváním duše s rozumem, do nedávných pro žitků občas vstupuj e i Tvář, která provází vlk y od narození. Je to prastar á mozaika tikajících částic (Z, s. 26) objevuj ící se s úkazy, v okamžicích prozření a ve chvílích, kdy se vlci obrací ke svému boh u, Tváři. Vlčici sen naznačil, že brzo vrhne mláďata, pobídlo j i to k hledání nového útočiště. Před setkáním Vlčice a Markéty se Markétě zdál sen, do kterého vplula Vlčice. Vzpomínky obou se prolnul y, Markétiny oči měly medovou barvu, stej ně jako oči Vlčice. Duše Markéty a Vlčice se propoj ily, vzájemně zakoušely své pocity a poznávaly své v zpomínky. Ve Zvlčení často zazní vaj í citáty Carla Gustava Jun ga, Sigmunda Freuda a E richa Fr omma, kteří inspirovali Tomáše při vý kladu snů. S Markétou
své
sny
často
rozebírali:
…nebrala
mě
jako
psychoanalytika, pro něhož je duše nejskrytějším divem kosmu, ale jako 34
obyčejného křížovkáře luštícího tajenku. Bývala ráda tajenkou. (Z, s. 132) Ostatní členové Butor ovy rodin y nebyli k výkladům svých snů vst řícní, Jitka to považovala přímo za šarlatánství. Podle Tomáše je nebezpečné bránit se vzpomínkám, za puzené vzp omínk y se pak stávají můrami. Stále dokola se zdá stej ný sen i staříkovi Opálkovi. Ve snu se setkává se všemi svými příbuznými, atmosf éra snu j e napjatá, otec chtěl po Opálkovi hodit housle, rodinný poklad. Opálka se tomu snažil zabránit, skočil dolů z pece, ale nemohl dopadnout na zem. Sen se mu začal zdát v době, kd y se do chalupy nastěhoval plch, který nakonec přežil právě ve vzácných houslích. Sen byl předzvěstí staří ko vy sm rti, zničení chalupy a rodinného dědictví. Zl ý sen měl i Tonda n a dovo lené v Tatrách. Ve snu se mu promítly všechny špatné zážitky a vzpomínky, skrze kamarádův d alekohled se díval i na budoucnost své rodiny a přátel. Pamětí je obdařena (někd y zatížena) i p říroda, otiskuj í se do ní minulé události. V otiscích paměti lze číst příběhy, které do krajiny zapsal čas. Vnořil se pod hladin u potoka, tak jak to činíme, když chceme proniknout
duhovkou
dávných
let.
Rohovkou
přítomného
času.
Za pampeliškové chmýří… (MS, s. 126 ) Meteor se stává pomíjivým vrypem, do smrčiny j sou vepsány k rok y předků, z potoka promlou vá zelená paměť vod y, krápník y j sou podob iznou času, motýli j sou nositeli staré paměti, míj ení je zpodobněno mihnutím vážky a no vá luna se někdy vpíjí do starých časů, do minulosti. Každý člověk i každá věc v našich životech, a zvláště v přírodě, jsou palimpsesty, pod jejichž povrchem prosvítají další a další vrst vy textů -příběhů, které k nám promlouvají, umíme-li je číst. To umí generace nejstarší. 31 Kraj ina dětství zřejmě vytváří polštář naší paměti. … Bez paměti se ztrácíme. Navíc ji nemáme jen my, ale i ta krajina sama. 32 Čas,
paměť,
sny,
vzpomínk y
a
věčnost
j sou
leitmotivy
zmiňo vaných Baj ajových pró z, opakují se j ako intertextuální moti vy, často j sou personif ikovány a stá vaj í se tak postavami, které zasahu j í do příběhu. 31 32
Schneider, J.: Bajajův magický realismus má jantarové oči. MF Dnes, 2003, č. 131, s. D4. Radváková, T.: Paměť je tou nejsoukromější krajinou. Právo, č. 156. Příl. Salon, 2010, č. 677, s. 5.
35
4. 2 Hudba Výrazným pr vkem Bajaj ových děl j e hudba ve f ormě pří ro dních zvuků, vlčího vytí, klasických skladeb, lidových písní či agitačních popěvk ů. Hudba dopro vází ži vot lidí i vlků, zazní vá v okamžicích radosti i smutku, dokresluj e a graduje atmosf éru próz. Rytmy a melodie pří rodních zvuků, vody, ticha a větru, se stávají součástí děje, reaguj í na probíhající události a nálady. Mlčky jsme usrkávali a poslouchali poslední, nejsmutnější větu ptačího koncertu. I v nás na chvíli violově zazvučela nostalgie končící noci. (MS, s. 10) Les promlo uval akordy stromů, byli n a podhoubí, letokruhy buků vydával y spleť hlasů, ke kterým se při dávala sóla haluzí a šepot listí. Vodní hudba byla hukotem taj ícího sněhu a dešťů, v dobách sucha zase pouhé pískání píšťal. Při poslouchání zvuků vody se vl kům zj evila Tvář, byli ok ouzle ni přírodní symfonií, tekoucí vodu vnímali jako taj emný úkaz. Vodní tok nese otisky paměti kraj iny, do koloběhu vody se ukládaj í taj emství, stopy zvířat a rostlin, voda je přená ší na další místa, vyprá ví o n ich. To voda vstupovala do kamenů, mazlila se s hlínou, svěřovala jí tajemství pramenišť, nebe, stepí, pouští, ledovců, protoplazmy, akvaduktů, sídlišť, oceánů; vpíjela se do vzdušných trhlin, nabírala dech čmeláků, lišek, hrabošů a larev, probouzela prvoky a bakterie, dvořila se houbám, laskala pl ísně. (Z, s. 120) Opakuj ícím se motivem j sou upo vídaná polínka v kamnech, která dotváří dů věrnou atmosf éru domova. Některá polínka potichu praskaj í, jiná rachotí nebo mňoukaj í j ako kočka. Člověk ubíraj ící se svými m yšlenkami neslyšel praskot stromů, šelest listí ani kapání vody vysrážené z říjnových mlh. (D, s. 180) Kd yž Hanka překvapila staříčka, zareago vala na jeho údi v i zvířa ta, slepice světu oznamovala radostnou novinu: kokokodák, kokokodák… Od lesa jí několikrát odpověděl bažantí výkřik a z oblohy vzdalující se mňoukání káně. (D, s. 262) Po sýkorkách, které odletěly z půd y, když vyzobaly mák, zůstalo smutné ticho. Často se ozývá hudba datlování. Datlování je symbolem přicházejícího letního deště, ale i provokuj ícím lesním
36
duchem
nebo
sym bolem
neustávaj ící
modlitb y. 33
Krajina
reaguje
na chování lidí, přid ává se k jejich rozh ovorům. Když Jadwi ga zahlédla myš přebíhající po posteli šestinedělky, spustila po vyk. K jej í rozpra vě s doktorem se přidala i zvířata na dvorku. Na dvoře se k rozmluvě vrzavým tý-tý-týt, tý-tý-týt připojila perlička z okraje lesa jí ostře odpověděl bažant: k e -ke-kek … Tý-tý-týt, ke-ke- kek, znělo zvenčí, bůůů, dovolila si ve chlévě poznamenat krá va Dvoruša, foxteriér Brit ji okřikl, ale tele zlehčilo jeho snahu prostořekým be -e-e. ( Z, s. 82) Na blížící se nebezpečí upozorňuje příroda setměním a náhlým klidem nebo sojka svými skřeky. K hudbě pří rod y je možné zařadit večerní skladbu chléva, do které se zaposlouchal Opálka: …vzal nízkou stoličku, usedl na ni a (jako někde v koncertní síni) zaposlouchal se do hedvábného šustění suchých stébel, provázeného rytmickým chrupáním koňských zubů a lačným polykáním kravských hltanů, ve kterém znějí i sliny. Od malého okénka se přidala pikola: fistulový křik mouchy v pavučině. Potom cinknul řetízek a jedna z ovcí se podrbala o desku kotce. Skladba plynula dál: z hliněného hnízda čiřikla ze sna vlaštovka, otřepal se kůň a n ěkolikrát dunivě hrábl kopytem o po dlahu… ( D, s. 246) Specifickým hudebním pr vkem j e vlčí vytí, které se nej častěji obj evuj e ve Zvlčení. Vytí se o zývalo i v lesích kolem hájovn y v próze Mluviti stříbro . Darem zpěvu byl obdařen pouze j ediný z vlků, a to Kukačka, který byl podle své dovednost i i poj menován. Vlci navazuj í pomocí vytí spoj ení mezi sebou, s kraj inou a nebem: Vlci vztyčili hrdla, mírně zaklonili šíje a s čenichy mířícími k nebi navázali spojení. (Z, s. 21) Vlci vyj í úlevo u, z radosti, postřehnutelný rozdíl je mez i vytím z hladu a z pocitu bezpečí. Vytím oslavuj í dobu, kdy se cítí neohrožení a svobodní. Dávají tak naj evo pocit sounáležitosti smečky, j ej í sílu a j istotu. Vytí se mění ve vlčí píseň, někdy přímo v operetu: …sledovali neviditelný pilíř vytí. … Výsledný kánon, na který po chvíli opět navázali sólisté milostným dvojzpěvem, mohl znít nezkušeným uším barbarsky, ale krkavci mu naslouchali s přivřenýma očima. ( Z, s. 66)
33
Srov. Lurker, M.: Slovník symbolů. Praha, Universum 2005, s. 85.
37
Vlci
podle
vytí pozná vaj í nebezpečí.
Když Vlčice
tesklivě
vyla
za mrt vým d ruhem, vlčata okamžitě pochopila, že se něco stalo. Vytí je pro
vlky nej důležitějším
způsobem
komunikace,
předávají si
tak
vzkazy. Vlčice vyl a mrtvému Vlko vi krušná sdělení, Markétě zase vzkazy slibuj ící setkání a odplatu. Potom se z milosrdné hloubky začal vyjevovat vzkaz: Brzy se setkáme… (Z, s. 236) Motivy lido vých písní se prolínaj í námi vybranými Bajajovými texty, zpěv patřil k lidové tradici venkova. „Dřív sa moc zpívalo, “ zdůraznil ještě. „Te ď se jen poslouchá “ (D, s. 180, KMD, s. 17) Lido vé písně se setkávaj í s klasickou hudbou. V Bajaj ových dílech zazní vaj í vedle
f olklorní
hu db y i
díla
světo vě Johanna
Chopina,
Bohuslava
Martinů,
Janáčka,
Antonína
Dvořáka,
známých mistrů, Strausse
Johanna
F rédérica
mladšího,
Sebastiana
Leoše
Bacha
atd.
K činnostem, jako bylo například draní peří nebo nakládání zelí, patřila hudba a zpě v. Zpí valo se i při práci v kra víně nebo na polích. Při ná vště vách doprovázelo po vídání i hraní na housle, u táboráku zněla kytara a kla vír z háj ovny. K slavno sti na Dřevnic i hr ál orchestr, k pozorování polární záře se hodila skořice a Chopin. (KMD, s. 175) Hudební pr vk y j sou v Duelech zastoupeny muzikálností Opál ko vy rodiny, Anděla hrál a na housle a často zpí vala. Zpěvem n ebo hraním řešila i konfliktní situace, jako když rozbila sváteční nádobí, atmosféru odlehčila písní: Hromada střepů. Rozl etěly se dveře. Dovnitř vpadl Jožka celý od sněhu: „Co sa to…“ vyjelo z něho. Víc nic. Zíral na ženu a ona na něho, ale ona st ála na stolič ce a hlavou se téměř dotýkala stropu, odkud tenkým hláskem s podšívkou trpkých hrušek spustila: „Gazdina sa opila, všecky hrnce rozbila. Enom jeden nechala, v kterém sama jídala. “ … Jožka ukázal na střepy, rozřehtal se… (D, s. 180) Anděla chtěla tchána po smrti jeho manželky potěšit tím, že ho naučila hrát na housle písničku, kterou si vžd ycky zpí val na frontě, když mu bylo nej víc smutno. Hudba tak sbližo vala lidi, pomáhala j im v obtížných situacích a zlepšo vala náladu. Kd yž Opálků v otec zemřel, vyj ádřila Anděla své 38
pocity písničkou, hudba byla v tu chvíl i příhodněj ší než sl ova. Hudba byla
prost ředkem
vyj ádření
pocitů
a
těžkých
myšlenek,
někdy
i smířením se světem a se smrtí. Před tím, než Anděla zemřela, se několikrát znatelně nadechla a opět vydechla, zavřela oči a jako voda ze skalisté země vystoupil z ní zpěv připomínající dávný chorál: „Otče náš, jenž jsi na nebesích…“ (D, s. 200) Tonek, Opálkův bra tr, se odstěhoval d o Ameriky, kde se ži vil jako muzikant. Kd yž přijel domů na návštěvu, b yla to pro všechny velká událost. Zauj atě poslouchali vyprávění o hudebních mistrech a těšili se, až j im Tonek, pro ně slavný a úsp ěšný muzikant, něco zahraje na housle, které dostal od mistra Kubelík a. Tonkův úspěch a jeho hudba v nich vyvolávaly pocity hrd osti na jejich kraj, byli pyšní, že se do hudebního světa zapsal někdo z jej ich pasek. Tóny nesen é důstojným řádem. Povstaly až k trámovému stropu, a že jim nebyl dost vysoký, vrátily se k prknům podlahy, a že ji m nebyla dost přízemn í, pronikly vápnem, plevami a jílem omítk y do roubených stěn, do tmy mechu letokruhů. Zaplavily vzduch v hrncích a peřinách, praskance v dlaních a rýhy ve tvářích. Nahrnuly se do pootevřených úst, … Zvířily mračna prastarých usazenin. Večerní houslový koncert pro pár pasekářů. Nastrojených do svát ečních oděvů… (D, s. 139) Velkou událostí b yla pro pasekáře národo pisná výsta va v Pra ze, kde se setkali se slavnými umělci tehdej ší doby. Výsta va b yla o sl avou li dové hudb y a tradic, kde si i valašská lidová slovesnost našla své místo a uznání. Na výstavu vzpomínala nej starší generace, která se jí účastnila, a vyprávěla o ní svým potomk ům, Anděla schová vala j ako svátost Janáčkův no tový zápis příj mení svých rodičů a slova láska. Ž i v o t c e l é l i d s k é r o d i n y ve Z v l če n í d o p r o vá z í h u d ba . Ba b i č ka Li p n e r o vá h r á l a n a k l a v í r , j e j í m u z i k á l ní ge n y zd ě d il a p ř e de vš í m H e l e na , a l e c e l á r o d i n a m ě l a h ud b u r ád a. S o b l i b o u He l e n i n o h r a ní p o s l o u c h a l i a vš i ch n i b yl i sc h o pn i o h u d bě za s vě c e n ě d e ba t o vat . V e š k e r é d ě n í n a h áj o v n ě d o k re sl o va l a h u d b a , p a t ř i l a n e o dm ys l i te l ně k d o m k u. He le na si z ap i s o va l a m e lo di e , k t e r é b ě h e m d ne s l y š e la , a p ak p o d l e n i c h ko m p o n o v a l a s vé s k la d b y. H u d b o u vy j a d ř o v a l a s vé
39
n á la d y a p o c i t y. P ř i o b l í be ný c h r o d i n n ý c h s eš l o st e ch n e c h á v a l a H e l e na p r o m l u vi t k l a ví r, h u d ba s e j a ko b y z a p o j o va l a d o r o z h o v o r u a
z a c h va c o va l a
v p i a n i ss i m u
až
ce l ý do
dům:
… dc eř i n o
n e j v z d ál e n ě j š í c h
muzicírování
koutů
stavení
p r o n i k a j íc í (Z,
s.
5 6 ).
U r o d i n n é h o t á b o r á k u h r á l a H e l e n a n a k yt a r u s k l a db u o s v é m b r a t r o vi F e r d o v i a j e ho v ym yš l e n é m a n že l ce , o j e h o p l a vb ě d o A m e r i k y. T é to p í s n i n a s l o uc h a l i i v l c i , p o z d ěj i se j i m hu d ba z n ě j íc í z há j o vn y vr a c el a ve vz p o m í n k á c h . M o t i v z a o c e á n s k é pl a vb y n a l é zá m e i v d í l e N a k r á s né m od ré D ře v n i c i . Kd y ž z e m ř e l st a r ý B u t o ra , p ř i š l a r o d i n ě k o nd o l o va t i s ou s e d ka E s t e r, k t e rá s v o u lí t o st p ř í b u z n ý m vy j á d ři l a p o d l e zv yk l o s t í k ra j e , o d k u d p oc há z e l a . Je t o j a ké s i na ř í ká ní n a d h r o b y , p ř i k t e r é m p l ač k y vz p o m í n a j í na m r t vé h o a r o d i n ě k o n d o l uj í zp ě ve m: Al e s l i b u j e m v á m : vč i l e št ě b u d e m p l a k a t , t o p o n á s n e mo ž et e c h t ět , a b y s me n e p l a k a li , k d y ž s te b y l n áš d o b r ý ot e c, st a ří č e k , ze ť a d r u h … j ú j , t a k v e l ic e d o b rý, a le n e b u d e to d l ú h o t rv a t , a b y v á s na še s l zy m o c n e o bt í ži l y … j o - j ó j … s b oh e m, s b o h e m, ú j u - j u - j u - j ú j! ( Z, s. 1 0 0 - 1 0 1 ) He l e n a si p ři E s t e ři ně zp ě v u u v ě d o m i l a , j a k j e p l á č m e l o d i c k ý a m u se la si za p sa t n ě k ol i k h u de b ní c h m o t i v ů. Ve c h ví li , k d y z e m ře l a Ma r k ét a , s pa t ř il a H e l e na T om á še , j a k n a d s vo u ž e n o u k l eč í a n a ří ká . N i k d y s i n e d o k á za la p ře d s t av i t , k o l i k p a t e r má h r ů z a ( Z, s. 2 62 ) . V t om o k a m ži k u , k d y d o s lo va o n ě m ě l a , s l yš e l a h u d bu : B y l a t o c e l á o k t áv a, k a ž dý t ón z vl á š ť , n ej d ř í v n a h or u, p a k d o l ů. M e l o d i i t o z ač al o z í sk áv at s n ěk ol i k a mě s íč ní m o d s t u p e m… ( Z , s. 2 6 2 ) . P o z dě j i z k om p o n o v a l a m a l o u kl a ví r n í s k l a d b u, ba la d u o vl č i c i . H u d b a b yl a so u č á st í i E s t e ř i na ž i vo t a , E s t e r z p í va l a t ém ě ř p o ř á d, zp í v a l a d o k o nc e př í r o d ě , r o s tl i ná m a z ví ř a t ů m , s vý m o b l íb e n ým m í s t ů m . Z p ě v e m vy j a d ř o v a l a m y š le n k y, p r o k t e r é j í ř eč p ř i p a d al a p ř í l i š o b yč ej ná , ne d o s t a t eč ná . J ej í m po p ě vk e m k ni ha k on č í , zp í v a l a o u t í ka j í c í V l č i ci - S t á l a h e n u té j h r u šk y z a ov č í o h ra d ů , s t á la n a d v úc h n o h ác h, k m e n r u k a m a o b j í m al a, p ř e ve l ic e n ař í k a l a, ó - j o - j o 40
jo-jój,
p ře v e l i c e
naříkala.
Potom
za s e
d ře pl a
na
v še c k y
č ty ř i
a z a m í ř i l a d o s a d u a s a d e m k v o d o p á d u . J ak t a m b ě že l a , c o si v ě dě l a, a l e m ně t o n e š ť a st n i c a n ep ov ě d ěl a. (Z , s. 2 6 2 - 2 63 ) K d yž s e E s t e r s e t k a l a s vl č ke m U š á l e m , v yj á d ř i l i s i s vé s y m p a t i e v l k o l i d sk ý m d u e t e m ( Z, s. 1 9 3 ), k t e r ý f a sc i n o va ně vs t ř e b á va l a c e lá k r a j i n a . Vlč í v yt í j e vý r a z n ý m m o t i ve m Zv l če n í , p o j e d n á v á m e o n ě m v ý š e . V p r ó ze N a k r á s né m o d r é D ř ev ni c i se p r o l í n á m n o h o h ud e b n í ch s t y l ů . Ži vo t r o d i n y d o p r o vá zí v á ž ná h u d b a, t e ta Ol a h ra j e na k l a ví r. Č a s t o z a z ní va j í ba b i čč i n y o b l í be né C h o p i n o vy m e l o d ie . Kd yž s e b a b i č k a s d ě do u st ě h o va l i , d op r o vá z e l o j e C h o p i n o v o P r e l ud i u m č. 1 5 , D e s d u r . V z po m í n k y e vo k uj í a t mo s f é r u v a l č í k u na r oz l o u č e no u, … v t o m t o z d án l i v ě t a k h r a v é m ry t m u a s n í m s p oj e n é m o p o j n é m rej i B a j a j a se rv í r u j e p o u t av é p ře d i v o s vý c h vz p o m í ne k, … t ó n y va lč í k u l i d sk ý ch dě j i n p o k ra č u jí a p ře t rv a j í v š e je pi č í , v še c h ny p i t o re sk ní č l ov ě č í p ří bě hy a p ř í h o dy , k t e rýc h se n a b ře z í c h ř e k y za d e se t i l et í vy p r a vě č o v a ži v o t a n ak u p i l o v sk ut ku h a b a d ě j … 34 H u d ba hr aj í cí p ři ča j i na l e du mě n í D ř e vn i c i v h a d a s m ě dě n o u k ů ž í ( KM D , s. 1 2 6 ), l e d n í pa r k et se m ě ní v l u x u s n í v í d e ň s ký p l e s. V zp o m ín k o v o u n ál a du a p o m í j i vo s t z a c h yc uj e z n ě j í c í h u d b a A m ar c o rd u . T ó n y n e s o u p o l e t uj íc í c h m ý ří
z o b r a z uj í cí
u b í ha j í c í
ča s
a
n o s t a l gi i ,
al e
s t á v aj í
i p ř e d zv ě st í , v e f i l m u A m a r co r d p ři c há zej í cí h o f aš i sm u,
se
u nás
p a ra le l ní m n á s t u pe m k o m un i sm u. J e t a ne č n í a z á r ov eň z a s n ě n á. N a h l a d i n ě r o zv e r ná , v e s p o d n í c h p r ou d ec h s my s l n á, a l e n a s a m é m d n ě t u š í m s m u t ek … ( KM D , s. 9 5 ) De ba ta o t u še né m p ř íc h o d u t o t al i ty j e d o p r o vá ze n a t i c h e m a n á sl e dn ě po l o n é z o u : „ B o j í m s e , že t en vý c ho d n í m o r za c hv á t í n e j e n n á s … “ „ N e s t r a š, “ p ov íd á m a n že l k a. T i c h o . P o l o n ai se č . 3 , A d u r. ( KM D, s. 1 8 7 ) Z a z n í v a j í i j a z zo vé a s w i n g o vé t ó n y , p ř i V i k t o r o vě n á vš t ě vě z A m e r i k y s i p o u š t ě li G e o r gi e G e r sc hw i n a a G l e n na M i l l e r a, z t e ty O l y s e p ř i t a nc i s t al a E ll a F i t z ge r a l d a É n a , k te rá j i ž s k o r o n e v i d ěl a 34
Novotný, V.: Krasohledem románu. Literární noviny, 2010, č. 2, s. 19.
41
a ne vn í m a la s vě t o k o l o, …j ak o by t rou b i l a n a t r ub k u, po d u p ká va l a n o h a m a a z á ř i la . B y l a n a o p ač né st r a n ě o c e á nu. ( KM D , s. 7 1 ) Zl í ň a né , k te ř í n a r oz d í l o d Kn a p k o v y r o d i n y v A m e r i ce ne b y l i , s i j a z z n e o bl í bi l i ,
p o b u ř o va l o
če r n o š s ká
h u d ba
je,
je
že
jejich
i ri t o va la
děti
z a k lá da j í
t e m a t i zac í
j a z z b a n d y,
sex u .
T r a d i č ní
s t ře d o ev r o p a ns t v í p ř i st ře t u s e s wi ng u j íc í m z by t ke m sv ě t a č a s to p r o b o u ze l o v J U D r. L i n ha r t o vi v l a st e n e c k é v z n ě ty . ( KM D , s. 1 2 2 ) Ko n t r a s t e m
k a m er i c ké
a
k l a si c k é
hudbě
jsou
o s l a v né
n o r m a l i za čn í a p i on ý r s k é p o pě vk y , d o m a d ě t i p os l o u c h aj í kl as i ku a zá p ad n í m e l o di e, ve š k o l e j i m j s o u vn u c o vá n y č a s t u š k y a p i o n ý r s ká h e sl a : T a d r u ž s te v n í p r ač k a do b ře pe re, a j d o b ře p e r e , a j d ob ř e p e r e , t a ž á d nó p r a d le n u n e d o že re , a j n e d o že re , a j n e d o ž e re … ( KM D , s. 7 8 ) M ě st e m se o z ý vá hu d b a z a m pl i o n ů, př i š k o l ní ex k u r zi , k d e se d ě t i m u se l y d í v a t n a své p o n í ž e né z ná mé , j a k se dí ve vý l o h á c h s vý ch o b c h o d ů a j s ou o zn ač o v á n i za b u r ž oa zn í p o d vr a t n é ži v l y , z n í : K rá s né j e ž í t , k dy ž m á me ta k k r á s n o u z e m, p od m o d r o u o b l o h ou s k ř i v a n j á sá a
hlásá
to
v še m…
( KM D ,
s.
3 5 6)
Jako
parodie
a
vý s m ě ch
k o m u n is t i c k ý m p o pě v k ů m za z n í vá k o l ed a o S l á n s ké m , k te ro u vys í l a l a S vo b o d n á
Evropa,
z p í va l
ji
skoro
k a žd ý :
Ne se m
vá m
n o v i ny ,
p o s l o u c h e j t e, vá n oč n í p ř í d a v ky n eč e k e j t e ; Sl á n ský j e v b a se , o to m to č a se p ře m ý š l e j t e. ( KM D , s . 2 6 5 ) P r o t i k l a d n ě ke k o m u n i s t i ck ým p o p ě v k ů m z ní h u db a a z pě v p r o c e sí o s l a v u j í c í h o k ře sť a n k o u v í r u. D ě t i d o c í r ke vn í c h t e xt ů za p l é t a j í I n te r n a c i o n ál u , n á sl e d ně se pí se ň zm ě n i la v m o d li t b u z a oc h ra n u p r o t i k o m u n i sm u : … z pí v á š: P o s l e d ní d e n a ž se s c hý l í ( P o s l e d n í b i tv a v zp l á l a , o d p ov í d á m t i ne mé ně d r a m a t i c ky ze z d o l a ) … S o u d c em b u d e n ám Sy n tv ů j (a j á : … d ej me s e na p oc h o d! ) … Ty v š ak o pě t n a b í r á š v ý šk u a v ol á š : 42
P a n e nk o M a r i a , o c h r a ň u j n a š i m a mi n k u, t a t í n k a , b a b ič k u a dě du , a b y j e k o m u n i st i n e z l i k v i d o v a l i , a t ak y t e t u Ol u o c h ra ň u j , a b y s e p o ř ád n e r oz č i l o v a l a , a př í b u z né z K ně ž p o l e , a b y n e m u s e l i do j é zé d é, … ( KM D , s. 1 3 4 - 13 5 ) Za z n í vá S v at ov ác l a v ský c h o r á l , p r o sb a o oc h r a n u č es k é ze m ě, č e ská státní
h ym n a
K de
domov
mů j
a
p í se ň
He j ,
Slované,
h ym na
vš e s l o va n s ké ho h n u t í, S o k ol a i s t á t n í h ym n a S l o v e n sk é h o s t á t u. T e x t y o d ka z uj í k č e s ké mi n u l o s t i a vl a s te n e c t v í , k n u t no s t i b rá n i t s vo j i ze mi p ř e d út la k e m t o ta l i t ní h o re ži m u. V B aj a j o vý c h t ex te c h se vys k yt u j e m n o ž s t ví n á z vů z h ud e b ní terminologie. pronesla
D ia l o g y z n ě j í
S t á zk a
…
a
j a k o hu d b a :
(d e c r e s ce n d o)
První větu (moderato)
o d p o v ě dě l a …
(D ,
s.
300)
V M lu vi t i st ř í br o p r o l o ž i l y F a n k a s R u d k o u s v o u d e b at u š k a t ul ov ý m i n te r me z ze m ( M S , s . 6 3 ), v D u e l e c h v ys t u p u j e k va r t e t o ž e n s k ý c h z k r a v í n a , t ó n y s t a ve n í z n ě j í v e Zv l č e n í p i a n is s i m o, k a p i t o l a v k n i ze N a k r á s né m o d r é D ř e v n ic i j e p o j m e no vá n a I n te r m e z zo a k z a t m ě ní b yl o sl o ž e n o l i b r e t o . H u d e b ní m ot i v y j so u s o uč á s tí B aj a j ový c h p r ó z , j e z m i ňo vá n a i h u de b ní t e r m i n o l o gi e, za z n í v aj í l i d o v é p í sn ě, s kl a db y k l a si ků i
k o m u ni s t ic k é
č as t u š k y.
S p e c if ic k ý m
p ř í r o d n í c h t ó n ů v l č í vyt í .
43
d r u h em
hudby
je
ve dl e
4. 3 Přírodní motivy a motivy víry P ř í r o d a a v í r a k s o b ě m a j í v Ba j a j o v ě p o j e t í b l í z k o, h la vn í m i t e m at i c k ým i o k r u h y j e h o p r ó z j e f u n go vá n í a p o r u š o vá n í př i r o ze né ho ř á d u, se pě t í č l o v ě k a s t ra d i c í r o d u z a k o ř e n ěn éh o v h o rs k é k r aj i ně a v zt a h y m e z i ge n e r a ce m i, l i d m i a p ř í ro d o u . V í r a n e n í t e dy c h á p á na p o u ze j a k o n á b o žen s t v í , a le i j a k o v í r a v p ř í r o d n í ř á d a t r a d i c e a l i d o vo u m o ud r o s t . …j s me p ře d ev š í m so u č ás t í p ř í ro d n í c h k r u hů . 35 Č a st é j s o u p r v k y, k t e ré č lo vě k a na ně co u p o zo r ň u j í , p ř e d áv a j í s d ě l e n í . R o k 1 9 10 s i s t a ř í k O pá l k a p a m a to va l k v ů l i t om u, ž e s e n a ne b i o bj e vi la k om e t a . V t o m r oc e se vy d a l s ka m a r á d y n a vý p r a vu za p o k l a d y. V m n o ha k u l t u rá c h j e k o m et a c há pá na j a k o z lá p ř e d z vě s t b l í ž í c í se v á l k y, h l a d u n e b o k o nc e svě t a. 36 V t om t o p ř í pa dě byl a k o m e ta p ře d z v ě s t í p r vn í s v ě t o v é vá l ky . V ý p ra va za po k l a d y b yl a j e d n a z p os l e d n í c h , k t e r o u sp o l u c h l a p c i p o d n i kl i . Ně k t e ř í z n i ch p o z d ě j i n a r u k o v a l i d o v á l k y , o d k u d u ž s e n e vr á t i l i . „A j s t a ří če k p r a v i l i , že k dy ž j e na ne bi k o me t a, b u de zle . “ ( D, s. 1 19 ) Ž l u va u p o z o r ň o va l a n a p ř i c há z ej í c í d é šť a s oj k a h lá si la b lí ž í c í s e n eb e z pe č í . B ě he m p ik n i k u a če ká n í n a z a t m ě n í S l u nc e s e Zl í ňa né b a vi l i o k o m u n i s m u, o vě ze n í, o b í dě , p a k u ža s l e p o zo r o va l i za t m ě ní . Za t m ě n í S l u nc e d á v á p o d n ě t ke k a t a st r o f i c k ým p ř e d tu c h á m , al e zn o vu o b j e ve n í
S l un ce
se
v yk l á dá
jako
zač á te k
no vé
é r y,
jako
v yh l í d k a n a l e p š í bu d o u cn o s t . Z a t m ě n í a z n o v u o b j e ve n í S l u n c e m oh lo b ý t p ře d t uc h ou k o nč í c í c h ú t r a p , t o m u t o k o nc i a le m ě l y p ř e dc há ze t s m u t n é a t r a g i c ké u d á l o s t i . L e s n í no c o d k a z uj e k t a j e m s t v í , zá ha dá m a n e be zp eč í n e z ná mé h o , pa da j íc í h v ě z d y, s r p n o v é lé t a v i c e , m aj í m oc p l n i t p ř án í . N a vý p r a vě za p ok l a d y m u se l i c hl a p c i p ř e s p a t v l e se. A n oc b y l a z a s p l n á h ú ká ní a š t a b a rc u. k a ž d ú c hv í lu n e k d e ne c o za p r a sk a l o,
35 36
Radváková, T.: Paměť je tou nejsoukromější krajinou. Právo, č. 156. Příl. Salon, 2010, č. 677, s. 5. Srov. Becker, U.: Slovník symbolů. Praha, Portál 2007, s. 121.
44
n e b o l u p l o, n eb o v rz l o … ( D, s. 1 17 ) B ě h e m za h r ad n í o s la v y s l e d o va l T o n d a s r o d i n o u a p ř á t e li p o l á r n í zá ř i p ř i p o m í n aj í c í p ř í l iv a o d l i v. Z h r a b ě n k y W r bn o vé se st a l o m éd i u m, p r o m l o u va l y s k r ze n i h l as y Jana
M a sa r yk a,
Ka r l a
Č ap ka
a
O c h r á n ce ,
p ř e d p o v í d al y
k o ne c
k o m u n is m u. H la s O c h r á n c e zn ěl j a k o m o d l i t b a : … b l í ž í c í s e s v ět l o, m o j i d r a zí , o s l n í v šec h n y . M n o z í p a k p ř i j m o u z n ě h o ve l k o u č á s t d o s v ý c h s r dc í a b u d o u r o z d á v a t i t ě m , k t e ří n e b y l i s c h o p n i s e p ř i p r av i t i . M ě j te v í ru v p o že h n á n í B o ž í a v še o st a t ní se na p l ní v k r át ké m č a se . A na s t a l o d l i v , n a st a l a t m a … ( KM D , s. 1 9 2) P ř í r o d a j e p e r s o n i f ik o vá n a , j s o u j í p ř i řč e n y v l a s t n o s t i , kt e r ý m i n a se be s t r há vá p o zo r n o s t . T om á š p ř i v ý l e t ě d o l e s ů n e o d ol a l a m us e l za č í t s p ř í r o d o u m l u v i t . P o p r v é z a ži l zn e p o ko j u j í c í p o c i t l h o s t ej n o s ti , a l e Ma r ké t a v t om n e vi d ě l a n i c no v é h o , p r o t o že ke zj i š t ě n í , ž e se dá s p ř í r o d o u r o z p r á v ět , d o š l a u ž dá vn o . N a r o z d í l o d T o m á še se j í p ř í r o d a ne j e v i l a p o u z e lh o s t ej n ě , a l e i š t ě d ř e. … p o p rv é j se m se oc it l n a t ak v z d ál e n é m, o d l i d št ě n é m m í st ě a p o d le hl p o d bí z i v é p ř e d s t a vě , ž e p ří r o d a j e c h áp a v á by t o s t . O sl o v i l j se m j i , p o v í da l s i s ní , vy z p o v í da l se j í. V du c h u , še p te m i n a h l a s. A n i n á z na ke m n e da la n a j e v o , že o m ně a sp o ň v í . J e n e t e č n á, j s m e j í l h o s t e j n í , na p a d l o mě . ( Z , s. 2 2 1 ) K vl k ů m k r a j i n a p r o m l o uv a l a a L e si sk o s n i m i u sí na l o. V t ě žk ýc h s i t u a c í c h H o n z a u t í k a l d o p ří r o d y, p om o h l o mu t o v yr o vn a t s e s e s m r t í že n y a d c e r y. „ P ří r o d a … ú t ě k y d o p a se k a le sů … ty b yl y b o l av é . “ ( M S, s. 11 1 ) S t a ř í k O p á l k a p r o c h o di l c e l o u no c p o l ese , když
mu
bylo
v c ha l u pě
sm u t n o
a
t í ži l y
ho
v ý č i t k y.
V k n i ze
N a k r á s né m o d ré D ř ev n i c i po má h a l ú t ěk k p ří r o d ě s r o vn a t s e se s m rt í b l í z k ý c h , za v zp o m ín a t na ně a p o v í d at s i s n i m i . N a s t ar é j a b lo ni z p í v á k o s , p o o t c o v ě p o h ř b u m a mi nk a ře k l a, že je t o o n. Z e s m r k o vé h o l e sa
vy š e l
p a v o uk ,
př e b ě h l
c h o dn ík ,
š p ac í r u je
k bý v al é
Baťově
a u t o o p ra v n ě . J e t o d ě d a . N a m o d ří n ov ý p a ř e z v y le zl a (j a k o ně j a k á s k a ut k a ) j e št ě r ka Ol a . ( KM D , s. 3 62 ) V M l u v i t i s t ř í b ro na l e z l s ta r ý B o ř u t a ve z ví ř a te c h p ř á te l e , s r nc e Ka r l a p o j m e n o v a l p o m r t vé m 45
s yn o vi , c o ž m u d á v a l o p oc i t, ž e ne ní sá m , n o s i l s vé m rt vé p ř í b u z né v s o bě a v i d ě l j e v o k o l n í p ř í r o d ě a ve zv í ř a t e c h . V ý r a z n ý m t é m a t e m v Ba j a j o vý ch d í le c h j e p o r u še n í p ř i r o ze n é ho ř á d u, ne o p a t r n ý z á sa h č l o v ě k a d o p ř í r od y. O p a ku j í c í m se p r v k e m j e m y š r o z š l á p n ut á dí t ě t e m. Na p r oc há z ce d a l o t e c m y š i k o u se k r o h l í k u, m y š s i vd ě č ně p o k la d n e s l a d o ú k r yt u, a d í t ě j i r o z š l á p l o . O t e c mi n e v y n a d al , vů be c mě ne p o tr e s t al . Ř e k l m i : „ N i k dy t o ne dě le j , u ž to nikdy
ne dě l ej . “ R o z b re č e l
j se m
se .
( KM D ,
s.
52,
MS,
s.
69 )
N a vý z n a m n ě kt e rý c h p ra vi d e l m u s í k a ž d ý p ř i j í t s ám , m u s í j e p o c h o p i t. V ýp r a sk by ú č i n e k p r o z ře n í ne mě l , a l e j e d ná ní o t c e p ř i m ě lo s yn a p oc h o pi t, j a k m á k p ř í r od ě p ř i st up o va t . P o d o b n ý m m o t i ve m j e r o z š l á p n u t é b a ža n t í h n í zd o, s m ě si ce s k oř á p e k a ne na r o ze n ý c h t ě lí č e k. S k l o n i l s e a u c h op i l j e d i né v e j ce , k t e ré p ře č k a l o zk á zu. P o c hv i lc e váhání
ho
v rá t il
zpět
a
p ok ra č ov a l
v c e st ě .
O d n áš e l
si
v ír u
v m o u dr o s t p ř í r o d y a n ik dy se u ž r a dě j i n a t o m í s t o n e v r á t il . ( M S, s . 2 3 ) Kr á s n á m í st a v T a t r á c h se zt r á c el a p o d ná p o re m o d pa d ků a ha la s u pi o n ý r ů , k te r é t u r i st i ka p ří l iš n e z aj í m a l a. „ Š í ř í s e j a k m or. “ ( KM D , s. 3 3 4 ) Jako
n e do d r že ní
přírodního
řá d u
m ů že m e
c há pa t
i
n o vé
ze m ě d ě l s ké m e to d y a J Z D . Z ví ř a t a ži l a v k r a v í n ec h ve š p a t n ý ch p o d m í nk ác h, zá l e že l o p o u z e n a p ř e d ve d e n í s e p ř e d m i n i s t r y, al e n a vý t k y p a se k á ř ů, kt e ř í mě l i s h o sp o d a ře n í m zk u še n os t i , ni k do n e b ra l o h le d . N e d b a l o se a n i na t ra d i č ní o b ho s p o d a ř ová n í p ů d y, z l e sů s e d ěl a l y p a s t vi n y a s k a l na t é ko p ce se m ě n i l y n a p o l e , c o ž p o d le zk u še n o s t í ně k o l i ka ge ne r a c í ne m o h l o f u n go va t . A t y m í s t a, k de b u d ú mě t k r áv y o d p o čí v a t ty m a j ú o p a č ný s p á d a b ud e t a m s t át m o č ův k a . T o ž v á m p í š u . J ak t e n do by t ek b u de z a c hv í l u v y p a d at k dy ž s i ne b u de m o c t l e h n u t n a s uc h ú ze m ? Ř í k al a j s e m t o st a v b y ve d o uc í mu a l e o n s a b a v í l s tý m n ov ý m n á m ě s tk e m s t ý m p r o s p o l e č e n ský sty k s t ý m Z a v o r al e m a ř e k l m i , ab yc h s a st a r a l a o t o če m u r o zu m í m. T o ž n a j e d n ú c j s u hl ú p á ! ( M S, s. 1 4 8 ) V D u e le c h i Na kr á s né m o d r é 46
D ř ev n i c i č lo vě k na r u š i l p ř í r o d u ne h o d ou p ř i h n oj e ní p a s t v in . S n ěk ý m j s e m se z ap o v í d al a k e j d a se za č a l a v a l i t d o p ot ok a, b yl t o p r ů šv i h, v z a l o m ě t o … z a s á hl o. Ne kv ů l i v y še t ř o v á n í , k t e ré n á sl e d o va l o , a ni ne kv ů l i p ok u t ě , k t e ro u z a m ne z a p l a ti l o d r u ž st v o. A le k v ů li p s t r u h ům. S n a ž i l i se u p rc h n o u t a s c h ov a t , ně k te ří v ysk a k o v a l i na b ře h , v ši ch n i umírali
v k ř e čí c h.
C h o d il
jsem
p ot o k e m,
s b í r al
je
do
kýblů
a vy sy p áv a l n a hn ů j. P á n t v o rs t v a . ( KM D , s . 1 9 9 ) N a r u š i t e l i p ř í r o d ní ho ř á d u se s t a l i i vl c i, k d y ž p ř e k va p i l i j e l e na p ř i k a l i št ě n í. P yš n ý č t r n ác t e r á k m ě l zl os t , c h t ě l r u š i t e l e p ot r e st a t, a l e n a k o n ec se s p o k o j i l s p o h r da vý m f r k n u t ím : K l iď t e s e m i z o čí , h o l o t o! ( Z, s. 16 7 ) V l c i s v ůj p r o h ře še k u z n a l i a ne c ha l i j el e na b ý t , p ř e d t í m h o a l e p r o h n a l i š ká d l i vý m z á vo d em . V zá v ěr u Z v lč e ní n e d o d r že l a s t a n o ve n á p ra vi d l a a n i V l č i c e, k d yž p ř e bě hl a p ř e s P at á k ů v s a d a ta k se p r o z r a d i l a . B y l a u ž al e n a k o n c i s v é c e st y, vl č í z ák o n y j i v t u c h ví li n e zaj í ma l y. Ne r es p e k t o va l a a n i z á sa d u ne p ř i b l i ž o v á n í s e k l i de m a n e ú t o če ní n a ně . P ř e s t o ž e n a Ma r k ét u z a ú t o č i t n e c h t ě la , T o m á š t o ta k p oc ho p i l a o m yl em z a st ř e l i l Ma r k é t u m í s to V l č i ce . P ř í r o d a vy n e s l a zá v ě re č n ý a p o k a l y p t i c k ý s o u d n a d č l o vě k em . 37 Č l o věk b yl p o t r e st á n z a s v ů j o m yl p ř i l o vu , V l č i c e a p ř í r o d a V l k o vu zb yt e č n o u s m rt p o m s t i l y . Ob ě t í t r es t u s e st a l a n ej e n M a r k é t a , al e i T o m á š, k t e r é h o t r áp i l y vý či t k y. S e p ě t í s t r a di cí r o d u za k o ř e n ě n é ho v h o r s ké k r aj i ně j e t é ma , k t e r é se t ý ká l i d í i v l k ů . Va l a šs k é pa se k y o b ý vá n ě k ol i k ro d i n j i ž p o n ě k ol i k ge ne r a c í : „ P a s e k á ři k dy si b ý va l i je d n a v e l ik á r od i n a. “ ( D, s . 2 7 ) Je j i c h ži vo t j e o vl i v n ě n ví r o u, a t o k ře sť a n s k o u i v p ř í r o d ní ř á d, kt e r ý j e n u t n é do d r ž o va t . S te j n é zá sa d y v š t ě p o va la r o di na i d ě te m ž i j í c ím v e Z l í n ě v p r ó ze N a krá s n é m o dr é D ře v n i ci . D ů l e ži t é j e i s o u ž it í s e zví ř a t y, l i d é ž i j í c í v s o u l a d u s p ř í r od o u c h á pou v Ba j a j o vý c h d í l e ch z ví ř a t a j a k o b yt o s t i , kt e ré m aj í d u š i . Ča st o p o v a ž uj í z ví ř a t a z a č le n y s v ý c h r o d i n , d á v aj í j i m l i ds k á j m é n a. S r ne c 37
Gilk, E.: Důkladná anatomie vlčí a lidské duše. Aluze, 2003, č. 2, s. 174.
47
Ka r e l j e vz p o m í n ko u n a m r t v é h o s yna B o ř u t y: „ M ů j s r ne c, “ ře k l , „ s a j m e n u je K a re l , pr o t o že s a m i n e k d y po t o m m o j é m m r t v ém o g a r o v i z a s t ý sk á. “ ( M S, s. 1 4 4 ) B o ř ut a p o va žo va l s r nc e za p ř í te l e, s p o le č n í ka p ř i p r o ch á z ká c h l e se m , n ě k te r é c e s t y z n a l p ou z e o n a s r n e c. Kr á vu D u b ě n u m u s el d át B o ř u t a d o J ZD , k d yž j i ve zl i na j at ka , vz p o m í na l n a j ej í ž i vo t , j a k o b y s e j e d na l o o j e h o p ř í b u zn o u. V zp om í n a l n a j ej í n a r o ze n í ,
d ět s t ví ,
na
to,
jak
si
hrávala
s jeho
s yn e m .
P a vl a
vz p o m í n a la na o r l a P r o mé t he a , kt e ré h o m ě l i u d ě d y na h á j o v ně . I v o s t a t n íc h B aj a jo vý c h p r ó z á c h m ě l a d o m á c í z ví ř a t a j m é n a a b yl a p o v ý š e na
na
čl e ny
r o d i n y,
p at ř i l a
do
života
lidí
a
do
j ej i ch
vz p o m í n e k. P e s B o re k s e c h t ě l r o z l o uč it s u m í ra j í cí A n dě lo u , o na ho c h tě l a m í t u s e be . V e Z v l č e n í j e č l e ne m r o d i n y i p e s D o n a k o c o ur P r o f e so r, p ř i p ř í j e zd u n a h áj o v n u M a r k é t a oč e k á v al a , že j e b u d o u ví t a t st ej ně j a ko o s t a t n í p ř í b u z ní . I z ví ř a t a n a d v o r k u m a j í s vá p r a vi d l a , j e j i c h p ř íp r a va k n o c o vá ní p ř i p o m í n á sl a v n o s t n í u d á l o st . S t a r ý B u t o r a v e zv í ř a t e c h d ok á za l v i dě t i o s o b n o st i. Pr o t o m u b y l k o k r š p a n ě l D o n v í c s p o le č n í k e m ne ž sl íd i č e m. ( Z , s. 41 ) P ř e s t o že s e B ut o r o va r o d i n a ve Z v l č e n í s na ž í ž í t v s ou l a du s p ř í r o d o u, vš i ch n i r á d i c h o d í na l o v, j e t o j ej i c h r o d i nn á t r ad i ce . N ej so u l o vc i „ v yb í j e č i “ , a l e m aj í c i t p r o p ř í r o d u a l o v e m u d r žuj í m e z i z ví ř a t y r o vn o vá h u . P ř i j e t í T o má š e d o r o d i n y o s l a vi l i l o v em , n a r o ze n í M a r ké ti na a T om á š o v a vn u k a t a k é. S t v o ř i te l a s i n a še l v e v l c íc h z al í be n í , ž e j e n e za t í ž i l h lo ub á n í m o o s u d u. … D a l j i m i d u š i. Ně k dy j e p o st ř e h n u te l n á, k d y ž o k r a j m r a ku k d e s i na c hv í l i za ha l í s l u nc e . ( Z, s. 1 2 ) V l č í r o di na ct í p r i m i t i vn í , p o h a n s ká b o ž s t v a, po m o cí k t e r ýc h si vy s vě t l uj e v zn i k s v ět a a p o sl á ní ži vo t a . V r o zh o d uj íc í c h o k am ž ic í c h s e j i m zj e vu j e zá b l es k t a j e m né T v á ř e, k te r á se v žd y o b j e v í ná hl e, j a k o b y j i m s dě l o va l a, že t e n to o k a m ži k j e d ů l e ži t ý a r o z h o d uj í c í p ro j e j i c h d a l ší ž i vo t . V l č at a za h l é d l a T vá ř, k d yž p o p r vé o p u s t i l a d ou p ě a mě l a p o z n á va t s v ě t . T v ář s e zj e vu j e i v e c h ví l íc h , k d y j e r o d i na v ha r m o n ic ké m r o z p o l o ž e ní , 48
n e tí ž í j e n eb e z pe č í n u t í c í k út ě k u. O b r a z m y s t i c ké h o zj e ve n í se b r zy v yt r á c í a p r o v l k y j e j e h o o pě t o vn é zj e v e n í v ž d y p ř e k va p e n í m . V lc i u c tí va j í i S t vo ř i t e l e, k t e r ý j i m da r o v al ži vo t . P ř e st o ž e j e B ů h h l ad n e ga ti vn í, v zh l í ž í k ně m u v l c i se ste j n ou p o k o r ou j a ko k T vá ř i . V o ka m ž i k u , k d y Vl č i c e p oc h o p i la , že V l k ze m ře l , p om oh l a j í T v á ř p ř i j m o ut j eh o s m r t : … za h l é d la še pt a j í cí T v á ř. S l y še n í b y l o k r á t ké , p ř i p o m í n a l o o dc há ze j í c í t i c h o, u ž j e n ěk o l i kr á t za ž i l a, n a po s l e d y n a d s k o mí r a jí c í m R e mem , a p ok a ž dé ná s le do v a la ú l ev a. ( Z , s. 2 3 6 ) V l c i se ř í d í i p ř í r o dn í m i z á ko n it o s t m i a s me č ka má s vů j r o d i n ný ř á d, j a k é k ol i v v y b o č e n í j e p r o n ě n e p ř í j em né a vy vo l á vá p o c i t n e be zp e č í : … V lk z to h o m ě l n a sv é z o dp o v ě d né k o n c o vé p oz i c i p o t íže , n e b o ť j ak ék ol i v v y b o č e n í ze z a v e d e n ýc h ú ml uv je zn e kl i d ň u j í c í. ( Z , s . 2 1 ) V l c i se p ř i z pů s o b uj í n e j m l a d ší m č l e n ů m s m e č k y, n u t í j e k t o m u … z á k o n s ou d r ž no s t i, k t e rý m ne d áv n o o t ř á sl a z t r át a Ód i n a , … ( Z, s . 6 3 ) P ř i o b yd l o v á n í n o v é h o m í s ta v lc i d o se b e vs t ře bá va j í k ra j in u, zn a č k u j í si m e z n ík y s v é h o t e r i t o ri a, k t e r é za ná š í d o p a m ě t i - m a p y, a
na pě tí
měnící
se
v h la s
jim
p ř i k a zu j e :
V ít e j te
a
b er t e ,
al e
n e o p o v a ž te se l o up i t ; ži j t e s i t u, al e n e b e z n as l o uc h á n í z á k o n ů m ; b ě d a v á m, j e st l i se p r o v i n ít e ; st r a ň t e se v š e h o, c o by v á s p r o z r a di l o. ( Z , s . 1 0 8 ) S m e č k a vl k ů vt i s k l a d o k r a j i n y n o vé h o d o m o va , do za b ě h n u t ý c h s t a r ýc h p o ř á d k ů , n o vý z á k o n . Z v ě ř p o c h o p il a , ž e i s vl k y j e m o žn é s o u ž it í , že i o n i s e p o d ob ně j a k o čl o v ě k ř í dí p ra vi d l y. Ve
spojení
s ná bo ž e n s t v í m
je
v B aj a j o vý c h
p r ó zá c h
č a s to
zm i ň o v á n a ví r a v ř á d , ře t ě ze n í , m o ud r os t p ř í r o d y, zá z r a k y a v l id s k ou d o b r o t u. … B a j a j o v i j e v l a st n í – p ok u d t o m o h u z e s a mo tn é h o te x tu vy č í s t – t o, co v ě t ši n ě z n á s u ž d n e s v íc e m é n ě c h y b í : p ř ed s t av a sv ě ta j a k o n a d os o b ní h o ř á d u, v í r a v hi e r a rc h i i h o d n o t a s na d i v r o ze ná v í ra v k l a d n o u p o ds t a t u č l ov ěk a. 38 S k r z e p ř í bě h y s t a rš í c h g e n e r ac í j s o u p ře dá vá na l i d o v á m o u d r a, k t e r á zí s k á va j í ob e c n ou p l a t n o st , v yp o ví d a j í o f u n g o vá n í s v ě t a a ř á d u, n a b ý va j í m ý ti c k é ho c h a r a k t e r u. 38
Janoušek, P.: Próza, která neztratila paměť. Tvorba, 1989, č. 18, s. 12.
49
Lo j z u p ř i v e d l a s ta ř en k a O p ál k o vá k e zj i š t ě n í , … že r o v n ov ážn ý st av j e n e jr y z e j š í a l t e r n at iv o u ž iv ot a . ( D , s. 2 3 ) R ů zn o u p o l o h u a s í l u ví r y a sc h o p n os t j ej í h o p o c h o p e n í a p ř i j et í c ha r a k te r i z uj e r o z d í l m e zi M a t ů še m a B o ř u t o u : „ M a t ů š d ů vě řu j e , a l e B oř u t a v ě ř í . P ře s t o že ví . “ ( M S , s. 1 7 5 ) R o zd í l né p oj e t í v í r y j e p at r n é u Ja d wi g y a E s t e r ve Z v l če ní . J a d wi g a s e j a k o s il n ě vě ř í cí k a t o li č k a ř í d í k ř e sť a n s k ý m i zá s a da m i , j e p o v ě r č i vá a ne u st á le se s vé r o d i n ě sn a ž í v š t ě p o va t ví r u v l á sk u , B o ha a k r á su ž i v o t a v ú c tě a p o k o ř e. J a d w i ga … n i k dy n e př i p u st í , ž e v še c h n a n á b ož e ns t v í, m y s t é ri a, p o h á d k y, u če ní a d o k on ce i t a k zv a né vě d y s dě l u j í je d i n ý p ř í b ě h : o v ěč n o s t i . ( Z, s. 2 4 6 ) E ste r, p ř e s t o že j e t a ké
vě ř í c í,
v ys t u p u j e
jako
p ř í r o d ní
vě d m a ,
k ře s ť a n sk é
zv yk y
d o p l ň uj e o p o ha n sk é , vy u ž í vá p o m o ci l é č i vý c h b yl i n a v a ř í r ů z né l e kt va r y , p i v o a v ob l i bě má p á l e n k y t ém ě ř z če h o k ol i v. V p r ó ze N a k rá s né m o d r é D ře vn i c i j e r o z p o r m e z i n á b o ž e n s k ou ví r o u a ví r o u v i de o l o g i i , m o d e r n í ví r u p ř e d s ta vu j í a gi t a č n í h e sla . D ě t i b yl y z r o z d í l né h o p o dá n í ví r y d o m a a ve š k ol e zm a te né , o b a p ó l y s e j i m m í s i l y d o j e d no h o : … úč i n k u j í c í s t á l i n e h y bn ě n a z p ů s ob o b r a z u,
je nž
z t ě le s ň o v a l
b a by l ó ns k o u
vě ž
–
tu
snahu
l i d st va
p o z v e d no u t se k B o h u . A vš a k v n a še m p o j e t í k e k o m u n i s m u . V h l av ě j s m e měl i z ma t e k . (KM D , s. 8 2 ) N á b o že n s ká v í r a a v í r a v p ř i r o z e n ý ř á d s e v z á j e m n ě p r o s t u p u j í . O b v y k l é p o j e t í ví ry j e d o p l n ě n o v í r o u v p ř í r o d n í z á k o n y a t r a d i ce . N a t o m t o č t y ř l í s t k u – sv ě d o m í , o m l uv a, o d p u št ě n í , s m í ře n í – st o j í p o d s t a t a s o u ž i t í. 39
39
Nezbeda, O.: Chybí mi tu dobří čtenáři. Respekt, 2010, č. 12, s. 40.
50
4. 4 Smrt a tragédie S m r t a t r a g é d ie j s ou j e d n í m z m n oh a t ém a t, kt e r á se o bj e vu j í v B a j a j o vý c h t e x t ec h. Ja k o t r a g é d i i m ů ž e m e c h á p a t k ol e k t i vi z ac i ze m ě d ě l st ví a
za b í r á n í s o u k r o mé h o m a j et k u . P r o p a sek á ř e b y l o
n e p oc h o p i te l n é , že j i m ú ř e d n í k , k t e r ý o h o s p o d a ře n í ni c n e v ě d ěl , v yč í s l i l ho d n o tu m a j e t k u a vše ch n o j i m z a ba vi l. H os p o dá ř st ví p r o ně b yl o
zdrojem
o b ži v y,
z a m ě st n á n ím
i
j a k o u si
ž i vo t n í
f i l o z of ií .
Ke z ví ř a t ů m , k t e r á j i m b yl a za b a v e n a, m ě l i č a s t o b l í z k ý vz t a h , b yl a s o u č á st í j e j i c h r o d in . C o ř íc t c o ř íc t c o říc t . K o ne čn ě . Te ď n e n í c hv íl e p r o m l č e n í. V yš l a ze c hl é v a a ve l m i d o b ř e se jí p o d a ři l o p ř e d st í rat k l i d. „ B ě t ě t o ne by l o l í t o! P ř i š é l si p r o ň u př e d se d a j é zé dé e št ě n e j a ký m a l i d i m a z n á r o d n í h o vý b o ru. Ř ek l i, že s i m á m zit r a z a j ít na o b e c p r o p o t v r zé ní . O d h a d l i j u … “ „ O n i j u ne m a j ú c o o d ha d o v at ! My d o d r u žs t v a n ev s t ú p í m e , a n i k d y by sa vše c i p os r a l i ! “ (M S , s. 58 ) O s o b n í t r a gé d i í p ro č l o vě ka j e t a ké zj i št ě n í , že s vů j ž i v o t p r o m a r n i l , ž i l v n e f u n g uj í c í m m a n že l st ví , n es p l n i l s i s v é s n y , ne bo k d y ž z ů s t a l sá m , a ť u ž p o c e l ý ž i vo t n e b o p o sm r t i p a r t n e ra a p ř í b u zn ýc h. R u d k a se p r o vd a l a n a pa s e k y, m y s le l a si, že j i p o t ka lo š t ě s t í, al e n a k o n e c b yl a z k l a ma n á : T o h o š t ě s t í s i v a ž, k až d ej s a to n e p o d a ř í p ř i v d at sa n a g r un t! N e bi j m a m i n ku ! . . . ( M S, s. 4 6 ) R ud ka m u se l a n a v š tě v o va t d ce r u s r o di n o u ve ve s n i c i t aj ně , ma n že l L u k á š s e n e sm í ř i l s t í m , ž e n e z ů st al i na p a s ek ác h . R u d k a se k d ce ř i c h t ěl a o d s t ě h o v a t , f i n a n č n ě j i m p o m á h a l a se s t a v b o u, a l e ne s p l ni l o se j í t o, m l a d í si za ř í di l i v p od k r o v í d í l n u . „A ř e k n i m i, M at ů š u , k d o sa n e m i n e s p ov ol á n ím ? Ž i v o t j e n a k o ne c ú p l n ě j i n ač í , ne ž z m e s i ho p ř e ds t av ov a l i. “ ( MS , s. 5 0 ) N a pa se k á c h b y l a R u d k a n e šť a s t ná , c h yb ě l a j í s p o le č n os t a n a k o ne c b y l a r á da , ž e m o h l a p r a c o va t v J Z D m e z i l i d m i . N e s p l n ěn é s n y j s ou t é m a t e m P rv n í h o Du e l u , k d e se Lo j za s t ř et l
se
s vý m
za p o me nu t ý m
d r u hý m
p ř e d st a va m i a sn y.
51
já,
se
s vý m i
dávnými
O p á l ko v i se p o sm r t i s yn a Vá c l a va r o z h o d l i m í t d al ší d í tě , c h tě l i, a b y m ě l j ej ic h r o d m u ž s ké h o n á st u pc e , l é k a ř j i m t o a l e n e d o p o r u či l . O t o h ů ř n e s l i m an že l é z t rá t u dí tě t e . Gu s tě l é k a ř o z n á mi l , že n e m ů že m ít vl a st n í dě ti . R o z h o d l a se t e d y s m a n že le m p r o a d o pc i , a l e p ř eh n a ná pé č e o s y n a a p r ac o v n í vyt í že n o s t z n a m e n a l a k o n ec j ej i c h m a n ž e l s t ví . G u st u p o r o zv o d u t r á p il a sa m ot a . P o d í v a la s e p o b av e ně n a G u st u. T a v š ak z ů st a l a s e d ě t v t i c h u s vé sam o t y . ( M S, s . 8 7 ) Sa m a z ůs t a l a i S t á z ka Kva š k o vá , p ř e s t o že si c e l ý ži vo t p ř ál a m í t p a r t ne r a a d í t ě . P o k r á t k é m r o m á n k u s O p ál k o u č e k a l a d í tě , al e p o t r a t i l a , m a t k a ne c h tě l a, a b y mě l a o s t u d u m e zi l i d m i . D o k o nc e ži vo t a S t á z k a l it o va l a , ž e s i dí t ě n ec ha l a vz í t . Kd y ž O p á l ko va m a n že l k a ze m ře la , n a v r h l a m u, a b y s p o l u b y d l el i a h o s p o d a ř i li . P o o dm í t n u t í n e u ne s l a p o c i t sa m ot y a st a ř ík a Op á l k u i se be o t r á vi la . D a l ší m m o t i v em t ra gé d i e j e z t r á t a pa r t n e r a a ne sc h o p n os t s e s n í vy r o v n a t. V p ró zá c h M l u v i t i st ř í b r o a N a k r á s né m o d r é D ře v n ic i p ř i š e l d ěd e če k o m a n že l k u, j e h o vn u ci p o z o r o va l i , j a k c hř a d n e, a ni ž b y s t í m m oh l i n ě c o d ě l at . T u n oc , k d y ze m ře l a , u n í dě da p r o se dě l p ř i sv í čc e v h l u b ok é s a mo t ě. ( KM D , s. 6 2 ) Z a s t a ř í k e m O pá l kou c h o di l i ml a d í p o sm r t i An d ě l y n e r a di , L o j z u š t v a l a v š ud y p ř í t o m ná s a m o t a , r o z k l a d a ne u st á l é o p a k o vá n í st a ř ík o vý c h h is t o r e k, k t e r é b y l y pořád
st ej né .
V d íl e
Mluviti
s t ří b r o
se
snažil
H o n za
v yr o vn a t
s t r a gi c k o u s m r t í své ž e n y a m a l é d c e r y p r a c í a vý le t y d o p ř í r o d y. V e r o n y k a se v P rv ní m D u e l u vz p a m a t ov á v a l a z e s m r t i s vé h o m a n ž el a ef ek t n ím z p ůs o be m, n a p o h ř b u p ů s ob i l a a ž d i va d el ně t r a gi c k ým d oj m e m . Na k o n e c s e d o k o na l e vž i l a d o r o l e o ká za l é t r uc h l í c í v d o v y, p ů s o b i l a j a k o h r d in k a z č e r ve né kn i h o vn y, c o ž b y l a j ej í o bl í be ná če t ba . V p r ó ze N a k r á s n é m o d ré D ř e v n ic i se p r o ta go n i st o va m a t k a p o s m r t i ma n že l a u za vř e l a d o se be , p ř e s ta l a m í t r á d a v zp o m í n k y. S m rt m a n že la Ve
a
Z v l če n í
ne št ěs t í se
p ř át e l
r oz h o d l a
ji
přiměly
Vl č ic e
po
k r e z i gn a c i
smrti
svého
a
k ne záj m u.
d r uh a
j e d n at ,
p o ž a d o v al a v ys vě t le n í o d vi n í ka V l ko v y s m r t i , c o ž s k o n č i l o t r a g é d ií . 52
P o n e š ťa st né s m rt i s v é ž e n y T o m á š po c h o pi l , že j e sl o ži té ř í d i t s e r a da m i , k te r é p o s k yt o v a l s v ý m p ac i e n t ů m : R a d y s t a r é j a k o l i d s t v o. Kdysi
j se m
podobnými
d o p o r u če n í m i
z k l i d ň ov al
s vé
k l ie nt y
a pa c i e n t y, dn es c há p u, že j e na d li d s ké se j i m i ř í di t . ( Z, s. 4 2 ) S l o ž i t ý m o b do b í m ži vo t a j e s t á ř í, p o k u d č l o v ěk b y d l í s e s vý m i d ě tm i s á m , be z p ar t n e r a, ne bo p o k ud s k o nč í v d o m o vě d ů c h o d c ů. U s t a r ý c h li d í z ač í n a j í p ř e v l á da t p o c i t y n e u ž i te č n o st i a z b y t e č no s ti , l i dé u ž č a s t o m l uv í o s m r t i , k te r o u c h á p o u j a k o vy s v o b o z e ní ze s m u t n é h o s t á ř í . Neb o u t í ka j í d o v zp om í n e k : Ak o rá t jí d l o t u u j de al e o d j e d n o h o k d r u h é m u d l ú h á d o b a a t ak j e t o p o ř á d d o k o la . P o ř á d sa h á d á n ěk d o s n e k ý m o b l b o s t i že t ř e ba m u s e d l n a p os t e l ne b o ž al uj e u š m n e t o se re p o ř ád t o p o s l úc h a t. T o š d y c ky ne k a m z a le z u s p o m í n at . ( D , s. 1 4 4 ) N e š tě st í j e z o b r a z o vá n o i v p o d o bě v á l k y a p o l i t i c ké h o út l a k u. V B aj a j o vý c h p r ó z á c h j e t em a t i z o vá na p r vn í a d r u h á s v ě t o v á v á l ka , k o n ce nt r a č ní t á bo r y, k o m u n is t i c k á o k u p ac e a n o r ma l i za c e . V oj ác i j s o u o zn a čo vá n i j a k o r o z sé v ač i s l z ( M S , s. 1 36 ) , a l e i o n i b y l i ve vá l c e z p o vi n n o st i , d o m a m ě l i s vé r od i n y a ž i vo t y . P ř e st o b y l i p o d vl i v e m vá le č n ý c h h r ů z s ch o p n i d ra nc o vá n í , v oj e d i ně l ý c h vo l n ý ch d n e c h d e va s t o va l i k o s te l , z á m e k i m ě s to . B ěh em o b o u s vě t o vý ch vá l e k r u k o va l i i pa se ká ř i a j e j i c h s yn o vé , vš i c hn i se zp á t k y d o m ů n e vr á t il i . V t é d o bě zů s ta l o h o sp o d á ř s t v í n a s t a r o s t p ou ze že n á m a dě t e m , m no h d y a n i ne t u š i l i , j e st l i se j i m p ř í b u z n í z f r o n t y v r á tí . „ P o M a r k o v i z b y l e n o m b a l í č ek , k t er ý p o s l a l i z K r ak ov a. B y l a v ně m a j j e d n a p a p ír o v á ra k ú sk o - u he rsk á k o ru n a. A si ž o l d. “ ( D , s . 1 2 6 ) O b d o b í k o m u n i st i c k é na d v l á d y v Č e sk o s l o ve n sk u j e n e j v íc e zo b r a z o vá n o v d í l e N a k r á s n é m o d ré D ř e v n i c i . K vů l i p ř í s l u šn o st i r o d i n y k b u r ž oa z n í t ř í d ě a k vů l i d ř í v ěj ší m u am e r i c ké m u o b č a ns t ví b yl i za
Kn a p k o vi h ra n i ce
v y h n á ni
o k r e su .
ze
Ba b i č ka
s vé ho
d o m u,
Kn a p k o v á
m u se l i vy m ě n i l a
se
v ys t ě h o va t
e x t r a va ga nt ní
k l o b o u k y z a š á t e k , d o s v é vi l y m o h l a j e z di t z p ř id ěl e né v e n k o v s k é 53
c h a l u p y j e n om n a ná vš t ě vu. N uc e n á p rá c e a š pa t n é ž i v o t ní p o dm í n k y zp ů s o b i l y
prarodičům
zdravotní
p r o b l ém y.
Kd yž
l e ž el
d ě de č ek
v n e m o c n i c i , b yl š ť a s tn ý , že u ž n ic ne m á, že u ž mu ne ma j í c o vz í t . T e t i n u z a h r a d u v č e t n ě d o m u u žív a j í v š e l i j a c í n á j e m ní ci , t e t a by dl í v p o k o j í k u p r o sl u žk y u n ás v p ří ze m í, k de j s o u n y n í m ís t o o tc ov ý ch o r d i n a č n í c h m í s t no s t í , k te ré p o l i k v i da c i z a b r a l a k r aj sk á h y g ie ni c ká s t a n i ce , k a n ce l ář e e l ek t r oo p r av ny . ( K M D , s. 3 2 ) V ys t ě h o v á n a b yl a ze s vé h o b y t u i ma da m e Zw i n g e r , k ro m ě t o h o, že j í by l p ř i d ě l en j e n o m j e de n p o k oj , d o s t a l a j e š tě s p ol u b yd l í c í , k om u n i s t i c ko u s t a ře nu Š k u b a l o v o u. Ma da m e se se s i t u a c í vy p o ř á d a l a s d ů vt i pe m , r o zh o d l a s e so u d r u žk u na uč i t v yb r a n ý m zp ů so b ům a d o vz d ě l a t j i v j a zy c í c h. M n o h o p ř á t e l B a j a j o v y a Kn a p k o v y r o d i n y s k o nč i l o v e v ě z e ní n e b o v p r a c o vn í c h tá b o re c h , n ě k te ř í ra dě j i z vo l i l i e m i gr ac i . D o v a z b y vz a l i i T o n d o va o t c e. Ma t k a se zp o č á t k u s na ži l a n a m l u v i t d ě te m i sa ma s o bě ,
že o t e c j e na
vo j e n sk é m c v i če n í .
„ T a t í n ek n e ní
n a v o j e n sk é m c v ič e n í , a l e j e z av ře n ý , b á l a j se m s e t i t o sd ě l i t … m u s í m t o sd ě l it i J a n i č c e, a le p ře d Ak i n k ou m lč t e . “ „ J á u ž t o v í m. “ „ V í š ? “ „ P o v í d al i si o t o m s p o l u ž á c i . E m i l m i ř e k l , a ť si z t o h o ni c n e dě l á m, o n m á t a k y o tc e v k r i mi n ál u … “ ( KM D , s. 34 9 ) T ém a e m i gr a c e j e p o s t i h o vá n o z p o h l e d u em i gr a n t ů , k t e ří s e d o m ů vr á t il i p o u ze n a n á vš t ě vu n e bo na t r va l o, a l e i z p o h l e d u l i d í , k t e ří o dj el i a v r á t i t u ž se n e m oh l i k v ů l i p ol i t i c ké s i t u ac i a se s vý m i p ř í b u z n ý m i s e j i ž n e s e t k a l i . P o e m i gr a n t e c h zů s t a l y p ř í b u z n ý m j en o m d o p is y a ba l í k y s a m e ri c k ým i žv ý k a č ka m i , n yl o n k a m i a pe ni ci l í n em . V p r ó ze N a k r ás né m o d r é D řev n i c i s e o t r a gé d i í c h n e d oz ví d á č t e ná ř
p ř ím o,
ale
f o rm o u
j a ký c h si
p ře d z vě s t í,
k o m e n tá ř ů
o b u d o uc n o s t i da né p o s t a v y: D á l p o ř á d a j í č a je , s p o l e čn ě br u s lí , p ř i z a h r a d n í s l av no s t i po z o r uj í p o l á rn í z á ři … a me z it í m p ř ic h á zej í o sv é ž i v no s t i , m a je t ky , s l u že b n é , d o m o v y a z á h y i o sv o b o du. Al e
54
v B aj a j ov ě
p o d á ní s e
tohle
v šec h n o d ě je
jen tak
mi m o c h o de m,
d o z v í m e se t o b u ď v zá vo rc e , ne b o z d i a l o g ů p os t av … 40 M o t i v s m r t i p r o st up u j e i nt e r p r e t o v a n á B a j a j o v a p r o za i c k á d í la , s m r t j e z o b r a z o v á na v m n o ha p o d o b á c h. T e m a t i z o vá na j e sm r t r o d i č ů, p r a r o d i č ů , d ít ě te , pa r t ne ra , p ř í t e l e i vy d ě ra če . T a k é p ř íč i ny s m r t i j s ou r ů z n é , ně k d y s e j ed n á o p ř i r o z e no u s m r t , j i n d y o n e mo c, v r a žd u, s e b e v r a žd u, ú m r tí ve v ál c e, ne h o d u a po t r a t . P r o t o že j e v B a j a j o vý ch k n i há c h s i l n ý m p r v k e m vz p o m í n á n í , sm r t j e p o pi s o vá n a m n o h o k rá t a z r ů z n ý c h p oh le d ů . Z á v ě r y B aj a j o vý c h p r ó z k o nč í t r a g i c k ý m i s it u a c e m i , p ř e s t ože s cé na m i, ze k t e rý c h m r a z í , a u t or še t ří j ak o v z ác ný m k o ř e n í m . 41 Jak t v r d í A n t o n í n B aj a j a – j e h o me t o do u p s a n í j e s m í c h př e s sl z y. 42 S m u t n é a t ra gi c k é vz p o m í n k y v č l o vě k u z ů s t á v aj í , č as j e ne o t up í, al e zm ě n í v n os t a l g i i , kt e r á j e za s t í n ě n a p ř í j e m n ě j š í m i v zp o m ín k a m i.
40
Jirkalová, K.: Polární záře nad Zlínem. Lidové noviny, 2010, č. 10, s. 8. Respekt.ihned.cz [cit. Antonín Bajaja: Na krásné modré Dřevnici. 2010-03-10]. Dostupný . 42 Srov. Nezbeda, O.: Chybí mi tu dobří čtenáři. Respekt, č. 12, 2010, s. 39. 41
55
5 Poetika míst Dějiště příběhu má v Bajaj ových prózách velký význam. Pró zy jsou situován y na valašský venko v a do Zlína. Podle Květoslava Chvatíka čtenáře zaujme Bajajova evokace přírody moravských Karpat, které
nejsou
pouhou
kulisou,
nýbrž
aktivním
uměleckým
aktérem
dramatického příběhu . 43 Kromě Zlína v díle Na krásné modré Dřevnici se j edná o fiktivní prostor, specifikována j e pouze oblast Valašska. Část příběhu se odehrává také v Praze. V Bajajových dílech je stavěn do kontrastu prostor vesnice, pasek a města, dále přír odní past viny a JZD. Valašská kraj ina se stává protikladem Prah y a Zlína. Prostranst ví v přírodě jsou popisována j ako idylická místa, často se k nim vážou rů zné příběhy, legendy a po věsti. Jedná se o uza vřená místa, která j sou oddělena od civilizace, přestože se většinou nachází blízko ní, jsou oddělená lesem, řekou nebo horou. Podobaj í se tak id ylickým míst ům, pr o která j e typická přítomnost taj ems tví. Krajina často oží vá skrze le gendární postavu, což j e většinou pastevec, horal ze středu horské kraj iny. 44 Kamenné pasínky s vráskami ostružinových hrá zí na čele j sou pod ochranou dřevěných bůžků, dávno vrostlých mezi kořání borůvek a jalovců . (MS, s. 20) Honza s Pavlou se při p rocházce se starým Bořutou dostali do lesa, který b yl plný měsíčních skvrn. Ty se za ostrou zatáčkou rozlily velikou mýtinou do koberce, kterým chodívají bludičky, když rozhazují rosu. Z bukové hradby, černající se na druhé straně toho svitu, se oddělila sova a neslyšně klouzala ke dnu údolí, kudy tekl potok. (MS, s. 143) K mýtině a lesu vede cesta z vesnice, prostor je v těsné blízkosti civilizace. Předělem mezi vesnicí a lesem je krátký můstek, vedle sebe se nachází dva rozdí lné svět y: Mezi voňavými pelíšky lesní zvěře a mezi brizolitovými baráky lidí s blyštivými zrcátky, zapasovanými pracně do omítky. Mezi ocúnovými pasínky, vyšperkovanými tu a tam flitrovou parádou studánek, jejichž vodu čistí rosničky… Mezi pláčem káňat,
43 44
Machala, L: Bajajovo moravské romaneto. Host, 2004, č. 4, s. 39. Srov. Hodrová, D.: Místa s tajemstvím. Praha, KLP, 1994, s. 65-66.
56
kroužících vysoko nad bukovými koberci a mezi přemírou lidského žvanění. (MS, s. 56) Zapomenuté prost ranství, které kd ysi sloužilo j ako rozcestí, je chráněno před lidmi hradbou lesa.
Stalo se
jakýmsi soukromým
pokladem staříka Opálky, který se rozho dl tajemství předat pravnuko vi. Staříkovy oči objaly ten malý kousek Země obehnaný hradbou lesa, to smítko zářící třezalkou a jestřábníkem, ježící se pcháčem, probleskující se z hloubi stínů sed mikvítkem, mařinkou vonnou a kakostem smrdutým, to s mítko plné svízele, silenky, čistce a rozrazilu, jimiž u paty dubu vládl všedobr s pryšcem. (MS, s. 211) Stařík Opálka a malý Dušan b yli jedinými lidmi na světě, kteří znali utaj enou polohu magického místa, přestože se nacházelo nedaleko od vesnice a kdysi bylo součástí cesty. Ve Zvlčení je Patáků v Ráj místem, které je od ostatního světa odděleno kopcem Vidlákem a hřebenem Butorkem. Ráj působí exoticky, jako samostatný prostor, který nemá se svým o kolím nic s polečného. Do Ráje se vchází soutěskou, která se po deseti minutách chůze rozšiřuje, a náhle máte dojem, že jste přišli do jinéh o světa. … Jednotlivé usedlosti jsou od sebe vzdáleny na dohled i na doslech, rozdělují je neviditelné mezníky a spojují viditelná pouta , viditelná především v obličejích osadníků, ve způsobu jejich chůze a vyjadřování. Všichni jsou totiž P atáci, a to po generace. (Z, s. 46) So učástí Ráj e je i vodopád, kterému se říká Vinckův pra men. K osídlení Ráje se vážou různé histork y. Ráj je uzavřené místo, které žije vlastním živo tem svých obyvatel, stranou od nedaleké civilizace. V Ráj i j e podle Tomáše i j iné časové pásmo. Mnohá místa ukrytá v horách b yla společná pro vlk y i lidi, dávali jim různá poj menování a žili tam vedle sebe, aniž by o tom do určitého okamžiku, kdy se vlčí a lidská rodina střetly, věděli. Pro lidi je okolní příroda místem pro klidné vycházk y, pro vlky j e to místo, kde se snaží zabydlet a získat bezpečné útočiště. Vlci neměli na rozdíl od lidí v kraj ině jistotu a zázemí. Všude, kde žili, byli vetřelc i, museli být neustále ve střehu, přizpůsobo vat se, pořád byli hnáni představou vzdáleného cíle a hladem. Kd yž našli místo vhodné p ro život v okolí hájovny, naslouchali okolní kraj ině a začlenili se do ní. V době, kdy 57
byla vlčí smečka na útěku, byla i okol ní kraj ina divoká, jakoby sdílela se
zví řaty
j ejich
pocit
nebezpečí:
…následují
týdny
a
měsíce
vzdalování, stránky bez záznamu, kapitoly rozmoklé deštěm, spálené hladem, sem tam několik načmáraných vidin: jezevec mizí v noře ropucha
je
hořká
způsobuje
dávení
poslední
vřísknutí
strženého
koloucha štěkot psů na samotách… ( Z, s. 24) Klidného do mova se vlci nedočkali, při zá věr ečném tragickém střetu s lidmi byli zas nuceni dát se na útěk. Pří roda se ale přizpůsobovala ži votu vlků i v klidném období, v časech bohatých na dny bez lovců a pl ných potra vy: Pocit nasycenosti učinil okolní lesy přívětivějšími, vlci nakrátko zapomněli, že jsou bez domova. (Z, s. 54) V dobách příměří s lovci se příroda měnila, vlci obj evovali místa, která mohli považovat za domov, a moh li tam přivést na svět mláďata. Po stovkách kilometrů útěku se míjivá, mizející krajina konečně zastavila. Nabyla přirozených rozměrů – výšky, šíře a hlou bky, stala
se
sítí
plno u
průsečíků,
její
obrysy
splynuly
s představou
o hojnosti a bezpečí. (Z, s. 104) Vlci se usadili na místě, které poj menovali Lesisk o, lidé ho nazývali kvůli červenému zabarvení Rudník. Společným místem pro výlety vl čí i lidské rodiny byla Ledárna, místo, kde bystřina mizela v podzemí. Málokdo o kotli věděl, znali ho jen starousedlíci. Dali mu název Ledárna, protože v něm do pozdního jara přetrvával sníh a bylo tam chladno i v létě. Vlci objevili Ledárnu brzy po seznámení s Dračím hřbetem… ( Z, s. 146) Nejčastěji se v lesích vlci míjeli i potkávali s Ester, která věřila kouzelné moci rů zných míst, kam chodila sbírat léčivé rostlin y. Sama si ji pojmenovala na Lysou, protože od nepanšti byla bez stromů, a i když se o její zalesnění několikrát pokoušela (starý Butora jí to marně vymlouval), nikdy se žádná sazenice neujala. Občas jí říkala i jinak: Hromová, Hadí, Panenská, Zrádná, Čarodějná, Pohansk á, Paličatá, Lakotná, Parádivá, Boží… (Z, s. 179) Přírodní prost or Zvlčení je líčen idylicky, j eho harmonii ale narušila závěrečná tragédie při setkání Vlčice a Markéty, smrt do něho patří stejně přirozeně jako zrození . 45
45
Schneider, J.: Bajajův magický realismus má jantarové oči. MF Dnes, 2003, č. 131, s. D4.
58
Přesto že se próza Na krásné modré Dřevnici odehrává ve městě, i tady j e patrné sepětí s přírodou. Navrátilka - ta stráň s loukami, sady a žleby – byla místem našich her. (KMD, s. 149) Pod stráněmi Navrátilky měli
zahradu,
kam
otec
chodíval
ordinovat,
když
už
nepracoval v nemocnici. Během vyšetření s pacienty pleli a okopávali záhony, otec tomu říkal kolchozní terapie… ( KMD, s. 49) Zlín j e protikladem k idylickým příro dním mí stům, přesto i město má svoj i paměť 46 a id ylická a tajemná místa, ke kterým se vážou vzpomínky protagonistů, je prostorem jejich dětství. Všechno – nejen psaní – určitě souvisí s krajinou, věcmi a lidmi, s nimiž jsme strávili podstatnou část života, anebo aspoň dětství. Tvrdím, že jako máme každý svůj vnitřní genetický kód (vnitřní krajinu), tak máme i kód vnější (vnější krajinu). 47 Dominantou města je Karfíkův m rakodrap, rozhledna Maják, kopec Tlustá a charakteristické j sou dělnické čtvrti a továrny. …na levoboku
vidíme
Letnou.
Dělnickou
čtvrť.
…
Letná
je
strakatá
spodnička, takovou v Praze nemáte. Je zelená, je červeně záplatovaná dělnickými domky – desítkami a desítkami cihlových kostek, co kdosi rozhodil do zahrad mezi mrkev, rajčata, ředkvičky, trnky… (KMD, s. 41) Zlín připomín á Ameriku, proto tam byla Knapko va rodina doma. Babička Knapková věřila, že Zlín přečká i zlé časy, ale Gottwaldov zmizí a nikoho to nebude zaj ímat. I přes r ychlý rozvoj se v kypícím městě
vysk ytoval y
zbytky
zklidňujících
tónů…
(KMD,
s.
152)
K takovým místům patřily i břehy Dře vnice, kde si děti hrávaly a účastnily se různých oslav a akcí. I ve městě byli spoj eni lidé s přírodou, pořádali oslavy, během kterých pozoro vali zat mění slunce a polární záři. Podstatný
vý znam
má
v Bajaj ových prózách dům,
j edná
se
o rodový dům, dům vzpomínek. Je to dů m vyznačuj ící se pamětí, který z generace na generaci uchovává vzpomínky nebo taj emství. Bývá totožný s prvním domem, s domem dětství. Pro literární postavy je jakýmsi měřítkem příbytků a hodnot a zároveň úběžníkem vzpomínek. 48 46
Srov. Hodrová, D.: Místa s tajemstvím. Praha, KLP 1994, s. 101. Mráčková, H.: Rozhovor s Antonínem Bajajou. Zvuk Zlínského kraje, 2008, podzim/zima, s. 113. 48 Srov. Červenka, M. a kol.: Na cestě ke smyslu. Praha, Torst 2005, s. 330. 47
59
Tento dům j e podrobně popiso ván a vychází z něho vypr ávění, dům „sám vypráví“. Pod le Zdeňka Hrbat y j e tradiční dům spj at s časem a
v průběhu
své
existence
poj ímá
a
konzervuj e
čas
–
paměť
a vzpomínk y předků i současníků. 49 V Mluviti stříbro j e tímto typem domu Bořutova ch alupa na pasekách: Přišli k usedlosti, skryté ve větvích lípy a jasanů. Praskaly a šuměly do ticha hospodářských stavení, která už obrostla stářím jak moudré stromy h nízdy datlů a veverek. (MS, s. 165) V Duelech si stařík Opálka povídal s chalupou, nikd y neb yl sám, protože chalupu chápal jako svého společníka: „Ale su rád, žes přišel. Že si zas trochu pobeseduju s nekým jiným než tady s tú stařenú. “ Ukázal ke stropu. Byl to laskavý pohyb. Patřil chalupě. (D, s. 99) Typickým pasekářským příb yt kem byla
Koldůcho va chalupa,
v předsíni se mísily dávno zašlé vůně, kuchyň zdobila vitrína s hrnky a štamprlemi. Dominantou kuchyně b yla kamna, co budí důvěru. Veliká matriarchální, se zašlou plotnou, na které trůnil hrnec s věčně vlahou vodou. (D, s. 35) Věčně vlahá voda na kamnech symbolizují jistotu a věčnost, vyvolá va j í dojem bezpečí domova. Tento motiv se objevuje i ve Zvlčení a Na krásné modré Dřevnici . V závěru Duelů, kd yž stařík Opálka zápasil s plchem a postupně ničil celou chalupu, všimla si Hanka studených kamen, která v ní posílila obavy z rozkladu domu. Stejně jako výše zm iňovaná obydlí j e možné také hájovnu rodiny Butorů zařadit k toposu idylického dom u, který j e charakterizován j ako …šťastný dům, který je středem idylické krajiny, příbytek jako místo nezkaleného či nanejvýš dočasně narušeného rodinného štěst í, dům jako prostor skýtající útočiště před „hrozným světem“. 50 Háj ovna j e pro všechn y j ej í obyvat ele útočištěm a j istotou zázemí. Přesto že se rodina sešla kvůli pohřbu starého Butory, cítili se na háj ovně v bezpečí. Vzpomínali na dětství a zno vu přetřásali rodinné histork y. …připadám si tu jako v ráji, řekl pan doktor, usrkl si čaje a natáhl pohodlně nohy. (Z, s. 43) K háj ovně měli Butorovi siln ý vztah, a přestože tam Tomáš s Markétou nebydleli, považo vali j i za svůj domov: Všichni jsme de 49 50
Červenka, M. a kol.: Na cestě ke smyslu. Praha, Torst 2005, s. 347. Hodrová, D.: Místa s tajemstvím. Praha, KLP 1994, s. 70.
60
facto měli dva domovy: pražskej a moravský. (Z, s. 123) Starý Butora tvrdil, že k domovu přirostl jako lišejník. Když se rodina sešla, harmonickou atmosféru dokreslo vala vůně domácích kamnových buchet a
slivovice:
…z
kamen
voněly
matriarchální
buchty
a
z čaje
patriarchální slivovice. Možná se kon ečně dostavila chvíle, kdy se nechce mluvit, kdy nejsrozumitelnější je praskot spalovaného dřeva. (Z, s. 45) Dům ukrývá vzpomínk y, sta vení j e popisováno j ako j akási kronika rodinných historek. Butorova rodina tu prožila časy čtyř generací, jež zanechaly připomínky srozumitelné jen zasvěceným: jedna tabulka skla ve dveřích knihovny má po přesklení jinou tloušťku a odstín, mramorová deska sekretáře je prasklá, … klid moře ve fjordu ruší šrám a takových šrámů, rýh a vrypů, viditelných i sotva tušených, jsou všude desítky, každý by mohl vyprávět. (Z, s. 51) Dům působí j ako taj emné místo, které žije vlastním živote m vzpomínek. V próze Na krásné modré Dřevnici je domem dětství a vzpo mínek vila, ve které žil Tonda s rodinou. V kuchyni byl hrnec věčně teplou vodou, střežitelem domova. (KMD, s. 110) Vila znázorň uj e prostor dětství, oslav, her i dětských hádek, ke kterým patřil y vedle rodiny i služebné a rodi nní přátelé. Idylický domov ale narušil otcův pob yt ve vězení, vystěhování babičky a dědy, zabavení ordinace a rodin ného maj etku. V díle Na krásné modré Dřevnici je konfrontována lesní hájovna s městským bydlením. Baj ajovi na háj ovně u příbuzných ubytovali ná vštěvu z USA: …ale nešťast ná Lucka šlápla do psího lejna, velmi ji to vyděsilo, dožadovala se okamžité koupele a já se ujal role tlumočníka. Tonek nabídl potoční tůň, kde pravidelně plavíval koně. Raději jsem to nepřeložil. Tchyně přišla s návrhem, že může zatopit pod kotlem a za pár hodin poteče horká voda. (KMD, s. 233) S etkání dvou světů, amerického a československého , dopadlo f iaskem, Američané nebyli schopni pochopit situaci v Československu.
61
6 Intermedialita Intermedialita je chápána j ako překračování hranic mezi médii. Pro
Baj aj ovy
pr ózy
je
typické
prostupování
různ ých
textů,
do samotného příběhu vkládá parafráze legend, pověstí, pohádek, mýtů a pověr. Obj evuj í se ale i biblické texty a modlitby, podst atná j e také přítomnost hudby, ať už klasické, lidové či agitační. Dále v knihách nalézáme množst ví odkazů k výt varn ému umění, světové literatuře a f ilmu. Vysk ytuj í se i soudobé zprávy z novin a rozhlasu, reportáže, reklamní hesla a texty plakátů. V próze Na krásné modré Dřevnici j sou popsány i staré r odinné recepty. Některé prvky se opakuj í ve více Baj aj ových dílech, stávají se tak intertextuálními motivy.
6. 1 Mýty, legendy a pohádky Součástí próz j e prostupo vání mýtů a legend s realitou, což je princip využí vaný v textech současné světo vé prózy, který odkazuje k magickému realismu. 51 Mýty, legendy, pohádky a po věsti začleněné do
textu
j sou
spjaty
s přírodním
dě ním
a
f olklorními
tradicemi
Valašska, které j sou úzce propoj ené s křesťanskou symboli kou. Bajaja tradiční texty obměňuj e a doplňuje. V Mluviti stříbro vyprá ví starý Bořut a pohádku o bogd álovi, který přiletěl na střechu stodoly, když malý chlapec, což byl sám Bořuta, brzy ráno sekl trávu. Chl apec se vyšplhal k bogdálovi, chytil se ho za no hy a pták vzlétl. Letěli nad k raj inou, nad celými děj inami, během letu se vzn ášeli nad životy ostatních protagonistů. Proletěli jejich vzpomínkami i pamětí samotného Bořuty. Chlapec s bogdálem se vznášeli nad minulostí i budoucností, z výšky viděli ži vot c elého kraje a jeho obyvatel. Nedaleko kostnaté hrušky objímá muž mohutné šíje kobyl, zapřažených do vozu. Láskyplně se dotýká jejich hebkých nozder a oči se mu lesknou radostí. …a ogara už je nevidí, tratí se mu 51
Srov. Hoffmannová, J.: „Duely“ časů, subjektů, textů, kódů v Bajajových Duelech. Česká literatura, 1991, č. 4, s. 336.
62
v paprscích slunce. Má jich plné oči a prosakuje jimi třezalková stráň a ve stráni sušárna s vůní křížal. Pobíhají tam děcka a u čí létat orlí mládě. … Za zvukem štípaných kuláčů pomalu kráčí žena. V ruce svírá nákupní tašku. Jde pomalu. Zast avuje se. Má strach jít dál… (MS, s. 154-156) Nakonec s bogdálem přistáli na louce, ale pták vysílením zemřel. Celá rodina měla z chlapcova úlovku radost, znamenalo to pro ně blahobyt na několik následujících let. Pohádku starý Bořuta povýšil na realitu, vyprá věl j i Honzo vi a Pa vle jako opravd ový zážitek. …jde o světélkující krásné a zářivé vyprávění prostého beskydského pracujícího
o
převelikém
bogdálovi.
Pravda
tohoto
mýticky
koncipovaného vyprávění je ve fakticitě života chudých vesničanů, v jejich každodennosti, v jejich tísnivých starostech, práci a – snech. 52 Bořuta tak vyprávěl pohádku o blahobytu a štěstí, doplněnou o zázračný let a dobrodr užst ví . Bogdál j e nářeční označení pro čáp a, čáp je považo ván za zvěstovatele štěstí. Při d obrodru žném letu s bogdálem zahlédl chlapec scénu, ve které nesla žena do cikánského tábora j ídlo.
Ozývá se
ječivý hlásek:
Kmotřenka, kmotřenka! Bude špek a vajica…! (MS, s. 155) Stej ný motiv se objevuj e i v próze Na krásné modré Dřevnici, babička nosila cikánům j ídlo a taj ně vodila jej ich děti ke křtu, šířila tak křesťanskou ví ru, která byla v kraj i a tamních lidech silně zakořeněná. Tajemná cikánka pak přivolal a Bajaj ově rodině blahobyt. V Duelech se opakuj e pohádkový motiv hledání pokladu. Stařík Opálka vyprá věl hi storku, jak se vyd al hledat s kamarády poklad, inspirovali se výpra vo u svých staříčků. Pokaždé si pohádk u vypra věč upra vil, ale tajemné jeskyně plné pokladů a užovka, která přičarovala chlapci j ídlo, se objevo val y pokaždé. Opět se jedná o příběh o hojnosti a bohatství, o touze dětí z chudého kraje získat maj etek a nemuset tak tvrdě hospo dařit. Z vyprávění svých staříků nabyli přesvědčení, že od Hostýna přes Radhošťa ž k Váhu je země prošpikovaná jeskyněmi, ve kterých jsou kromě zlata, stříbra a drahého kamení i s toly prohýbající se nejrozmanitějšími pochoutkami. (D, s. 106) Nakonec
52
Cigánek, J.: Mluviti zlato… In Bajaja, A.: Mluviti stříbro. Praha, Mladá fronta 1982, s. 227.
63
chlapec o poklad přišel, ale po cestě domů chytil zaj íce, kterého maminka udělala na smetaně: „…eště včil mi tečú sliny, když si na to vzpomenu. “ (D, s. 217) Pověst o pokladu vyprá věl dědeček v díle Na krásné modré Dřevnici. Poklad děda Knapek získal během cestování v Americe. Ve Zlíně, po návr atu z USA, vlastni l hotel Balkán a do skrýše vybudované pod hot elem poklad schoval. Dětem řekl, že poklad patří Indiánům, on j im ho jenom hl ídá. Prý za hlídání dostal j ako výslužku babičku. Byli jsme zklamaní, ale jemu se to líbilo. Aby naše zklamání završil, pravil: „Brzy si pro poklad přijedou na koních a odvezou si ho zpátky do Ameriky, protože tady už není v bezpečí, chystají se ho ukrást Komančové. Taky ruďoši, ale nepřátelští. “ (KMD, s. 145) Odlišným typem mýtů j sou ty, které se vážou k určitým místům a přisuzuj í jim určité vlastnosti a dávaj í j im záhadné obyvatele. Zahalují je taj emstvím a dávaj í jim magickou atmosféru. Podle povídání starého Opálky má každé sta vení svého tajného obyvat ele, ať už v podobě skřeta nebo něj akého zvířete, žádné stavení p rý není zcela opuštěné: …při každé chalupě sa drží nejaký ten skřet, co sa prý ukazuje ve všelijakých podobách. Bývá to pavúk nebo střev l ík, anebo had či ptáček třasořitka. Može to byt všelicos. (D, s. 102-103) Na výpra vě do lesa potkaly vyhlado vělé děti Potočnicu, ví lu, která je navedla k místu, kde bylo nej víc pstr uhů. Ve Zvlčení b yl a znalkyní taj emných míst Ester, která při svých častých toulkách lesem potkávala různá zj evení. Možná to bylo ale zapříčiněno neustálou přítomností pálenky v j ej í kapse. Na mýtině pod Hradiskem, kam chodívala trhat bylinu ceckáč, prý straší zamordovaná p ohanská panna. Ester se j i při setkáních snažila varovat, aby zrušila dí včino prokletí: Jalo vcová dívka vstala. Nahá, po pás v přítmí hleděla za odcházejícím milencem. „Obleč sa a zdrhej za ním, nebo ťa zamordujú a na kohosi přijde neštěstí! “ vykřikla stařena. Pozdě. (Z, s. 186) V próze Na krásné mod ré Dřevnici chodívaly děti s dědečkem pro březo vou vodu, mysleli si, že to j sou slzy zakletých pohanských panen. Legend y a mýt y se vážou i ke vzniku r ůzných míst, některé j sou propoj eny s křesťanskou symb olikou. Vyprá vění o tom, jak Opálkův 64
prastaříček posta vil chalupu, j e rytmizováno j ako biblický text: Dne šestého rozezvučely sekyry smolné dřevo naposledy. … Jejich dech a jejich sny (ty první, které se splní) vstoupily do ušlechtilé dřevoviny trámů, převrátily sojčí pírko v dolíku hnízda, spojily se s přeťatou mízou, zhoustly pryskyřicí vonící cestami králů, oživily vítr, jehož vanutí bylo mocné jak fuga, vznesly se vysoko nad hory a o dletěly. Den sedmý. (D, s. 164-165) Ve Zvlčení vyprávěla Ester legendu o vzniku Ráj e. Prapředek Patáků, Vincúr, zasadil i přes Boží zákaz na stráni vinn ou révu. Hospo din mu za trest víno i úrodnou hlínu spá lil bleskem. V Esteřině podání má legenda logický závěr: Hospodin sice zakázal v Ráji pěstovat víno, ale za to tam mají nejlepší slivovici a mnoho jiných pálenek. (Z, s. 48) V Duelech nese louka název Blesková, spouští se tam nej víc blesků z okolí. Staříček to vysvětlil malému Ozéf kovi Opálko vi tak, že j e to nešťastný kousek země od pradávna. „Takový kúsek plný jakéhosi železa. Kdosi ho tam dal, aby tam praly blesky, a nikdo neví kdo a neví proč. “ (D, s. 296) V pró ze Na krásné modré Dřevnici je citována pověst o tom, proč se městu přestalo říkat Velké japko a zůstal j enom název Zlín. Mýty, legend y, pohádky a různé historky se vážou i k postavám, k j ejich narození a vzezření. Některé t yto povídačky mezi sebou tradovaly děti. Lide m, kterých se bály, tak přisu zo val y čaroděj nou moc. Stařka Koldůchová prý byli čarodějnica. Prý chodívali nahá s trávniců sbírat rosu a všelijak čarovali, aby krávy dojily krvavé mléko a slépk y snášely vajica bez skořápek. Přes den nic, ale na noc sa proměňovali v kočku. (D, s. 109) Ve Zvlčení působ í j ako čarodějnice Ester. Malá Markéta z ní měla strach, proto j í Jadwiga vyprávěla příbě h o krásné Ester. O tajemné Ester, do které se zamiloval princ, a ona zachránila Žid y p řed vyvražděním. Le genda o pokusu Vincúra Patáka pěstovat v Ráj i víno vysvětluj e typický vzhled rodu Patáků. Do Vincúra za trest proti por ušení Boží ho příkazu uh odil blesk, ale nezabil ho. Tož enom zčernal a zapomněl řeč. A od t éj doby toho Patáci moc nenamluvíja a při narození vypadají jak vytažení z udírny, teprve potom trochu vyblednú. (Z, s. 48) Jedna rodinná legenda se ve
Zvlčení váže
k naro zení Markéty. Dítě se narodilo za svítání a asistující Jadwiga 65
slyšela mávání křídel j ej ího anděla strážného. Pak ale viděla po posteli s rodičkou přeběhnout m yš. Považovala to za zlé znam ení, protože věřila, že myši jsou duše mrtvých. Parafrází legendy o dvojčatech vychovaných vlčicí j e příběh nalezeného nemluvněte, o které se Vlčice postarala a zachránila mu tak život. Vlčí rodina v próze Zvlčení má také své pohádky, mýty a legendy. Vlčice učila mláďata s pomocí pohádek poznávat a chápat svět, snažila se j im tak přiblížit přírodní zákony, pravidla a řád smečky. Pokusil a se jim vtisknout do paměti obraz bohů, kteří je budou provázet životem a které by měli respektovat. Skrze vyprávění j im předávala základní morální hodnot y, ale varovala j e tak i před různými nástrahami. Hrdiny zkazek b yl y ži vly, přírod ní úkazy a bůh v podobě T váře a St vořitele. Nastaly pohádky. Na počátku první stála Tma. Náhle z ní vyšlehl záblesk
Tváře
…
do
podzemí
se
vkradl
černokněžník
Hlad
…
černokněžník mizí, zahnal ho chrab rý Vlk … je tu další pohádka. Vyplouvá z hlubiny, je hliněná, má šupinaté letky … vzplál Oheň – oslnivý vladař a nenasytný milenec, vše živé před ním prchá … Voda se vzedmula … konečně se objali, zasyčeli vášní a proměnili se v mlžný sloup. Narodily se Mraky… (Z, s. 136-137) Vlčice se snažila přiblížit mláďatům i svět lidí, začala antickými božst vy, vyprá věla příběh o st vo ření světa Diem za pomoci Héry, Hef aista, Apollona. Dostala se až ke stvo ření Pandor y, která přinesla na svět sou žení. To bylo překonáno Poct ivostí a Spravedlno stí. Zkažený svět lidí vlčata nezajímal: …jsou nesmírností pohádky unaveni, už je nevzrušují nájemní vrahové, chrabré skutky hrdinů ani střety armád, útoky povstalců, teroristů a komand … nechápou, proč kurzy akcií stoupají
a
klesají,
proč
ropné
skvrny
zaplavují
pobřeží,
slova
atmosféru, smutek srdce. (Z, s. 139- 140) V okamžiku, kdy Vlčice zahlédla odj íždějící auto, ve kterém vezli lidé mrt vého Vl ka, spatřila varování i legendu o vlčí velikosti . (Z, s. 236) Realitu, kterou si nechtěla připustit, se snažila oddálit legendou o síle vlků. Vzpomněla si na vlčí zkazku ze vzdálených Apenin, kde bratr Člověk, bratr Vlk a Stvořitel splynuli do akordu… (Z, s. 253)
66
Legend y, mýty, pohádky a pověsti dokládaj í a vysvětluj í záhadné události, pro člověka (i vlka) nevysvětlitelné j evy, ale j sou také nositel i historie a tradic, náboženské vír y a lidové moud rosti, a dotváří charakter valašského regionu a tamních obyvatel.
6. 2 Umění Výt varné umění, hudba a literatura j sou součástí Bajaj ových děl. Obj evují se odkazy k hudebním skladatelům a písním, o kterých se zmiňuj eme v kapitole Motivicko-tematická analýza. Výtvarn é umění je zmiňo váno v Mluviti stříbro, Pavla připomíná Hon zo vi Constance Mayero vou, klasicistního
ženu
z obrazu
malíře.
Pier ra-Paula
V Duelech
bouřka
Prud'ho na, ohromí
francouzského
starou
Kvaško vou
bouřka: Z rozvášněného nebe sestupuje Leonardo da Vi nci, mistrovským štětcem se dotýká jejích úst… (D, s. 293) Citace světo vých autorů odka zuj í k literatuře, zmiňován y j sou verše Roberta Frosta, Jaroslava Seif erta, Jany Štr oblo vé a Jiřího Wolkera. Citován je také Ernest Hemingway, Erasmus Rotterdamský, Francesco Petrarca a Bohumil Hrabal. Robert Frost b yl oblíbeným básníkem babičky Knapkové, Baj aja několik veršů vložil do Mluviti stříbro a Na krásné modré Dřevnici . Babička je pronesla, když ji a dědu soudruzi vyháněli z vlastního domu, který později obsadil agent KGB s manželkou a šoférem, kamsi do pastoušky za hranice Gottwaldovského okresu. 53 Děti kapitána Granta od Julese Verna jsou citován y j ako vzpomínka na dětství a dobrodružné hry. Výrazným inspiračním pr vkem v pró ze Na krásné modré Dřevnici je
film
Federica
Felliniho
A marcord.
Fellini
proží val
dětství
ve fašistické Itálii, Baj aja v komunistickém Československu. Jedná se o pandán, který mi navíc vnukl tvůrčí postup – aby obraz šel za obrazem, aby se obrazy navzájem pohlcovaly. I proto je v mottu knihy odkaz na felliniovské chmýří – u mne symbol vzpomínek, samozřejmě přetržitých, protože nejlepší věty, které autor napíše, jsou ty, co vůbec 53
Radváková, T.: Paměť je tou nejsoukromější krajinou. Právo, č. 156. Příl. Salon, 2010, č. 677, s. 5.
67
nenapíše . 54 V díle je Amarcord mnohokrá t zmiňo ván, scény z filmu se prolínají s příběhem knihy, vzáj emně se prostupuj í, tématicky na sebe navazuj í: Jako první si těch hieroglyfů všiml otec: „Hleďte, “ pravil a my jsme hleděli. … Tehdy jsem rybím vzkazům r ozuměl, ale ne moc dlouho, vzpomínám si. Amarcord. Setmělo se, moře je klidné, lodě jsou u cíle; čekají, lehce se pohupují,
Tittův
o tec
ukazuje
k nebi:
„Podívej!
Miliony
milionů
hvězd!... “ (KMD, s. 327) Podobně j ako v Amarcordu nej sou hrdinou prózy děti, ale doba, ve které vyrůstaly a prožívaly své dětství společně s rodinou a přáteli.
6. 3 Komentáře doby Příběh y Baj ajových próz j sou protkány komentáři, které se týkají popisované doby, a to prostřednictví m novino vých zpráv a zpráv z rozhlasu. Do Růže nina vřískotu oznamoval rozhlas, že obě delegace si v srdečném rozhovoru vyměnily názory na aktuální témata, a Fanka pokračovala: „Ale t o nic néni, Růžo!“ (MS, s. 15) V pró ze Na krásné modré Dřevnici j e text prokládán dodatečnými glosami, komentáři a různými upřesněními. Ta někdy dopl ňuj í vzpomínk y i se zpoždění téměř padesáti let, jindy je konfrontuj í s aktuálním děním. Objevuj í se i baťovská hesla a soudobé reklamní plakáty, které se staly součástí vzpomínek. Podstatnými dobovými dokumenty j sou dopisy sestře, které autor psal ně kolik desítek let, a zkomponoval z nich prózu Na krásné modré Dřevnici. Nej edná se o klasické dopisy, ale o uchovávané vzpomínky zkompono vané do p rozaického celku. Podobný charakter mají v Duelech zápisk y Anděly Opá lkové, která si vedla podrobný deník, ze kterého je po j ej í smrti citováno.
54
V Baťově městě. Hospodářské noviny, 2010, č. 208, s. 13.
68
7 Závěr Zlínský autor Ant onín Bajaja patří k významným osobnostem současné české literatury. Přestože jeho literární počátky spadají j iž do 80. let, záj em veřejnosti si získal p ředevším obdržením ceny Magnesia Litera
za
pró zu
Zvlčení
(romaneto
o
vlcích,
lidech
a
úkazech)
a oceněním Na krásné modré Dřevnici Státní cenou za literaturu. Po uvedení autora Antonína Bajaji a jeho tvorby j sme se pokusili o analýzu titulů. So ustředili j sme se na prózy Mluviti stříb ro, Duely, Zvlčení (ro maneto o vlcích, lidech a úkazech) a Na krásné modré Dřevnici, které byl y východiskem pro dílčí analýzy. Názvy j ednotlivých děl j sme zařadili do kategorie symb olizuj ících titulů. V průběhu interpretace jsme vycházeli z předpokladu, že klíčem k titulům je samotný obsah pró z, teprve během čtení j sou odhalovány j ej ich možné význam y. Titul y vybraných pró z umo žň uj í velké množst ví i nterpretací, které j sme se pokusili nastínit. Pozornost j sme věnovali také podtitulu romaneto o vlcích, lidech a úkazech . V dalších kapitolách
práce
j sme
se
zaměřili
na
motivi cko -
tematickou analýzu, soustředili j sme se na vý razné pr vky Baj aj ových próz a na vymezení intertextových moti vů. Jako hlavní motivy a témata jsme určili čas, paměť a věčnost, dále jsme hudebními
a
přírodními,
motivy
ví r y,
se zabývali prvky
tragédie
a
smrti,
které
považuj eme za stěžejní. Prostor byl věnován poetice míst, kontrastu vesnice, valašských pasek a města. Charakterizo vali j sme typická místa vyskytující se v námi vybraných dílech , a to přírodní a městská prostranství včetně domu a chalupy. V kontextu próz Antonína Bajaji jsme
se
pokusili
postihnout
téma
intermediality.
Je
zde
typické
prostupování různých textů, do samotných příběhů jsou vkládány parafráze legend, mýtů a pohádek. O bj evuj í se také biblické aluze, podstatná je přítomnost hudb y, výt varn ého umění, umělecké literatury a
f ilmu.
Námi
vybrané
motivicko-tematické
prvk y
zauj ímají
v Bajajových pró zách podstatnou úlohu, mnohd y d okresluj í atmosféru, stávaj í se neživými pozorovateli a komentátory příběhu.
69
8 Prameny a literatura Primár ní literatura Baj aja, A. : Duely. Praha, Mladá fronta 1988. Baj aja, A. : Mluviti stříbro. Praha, Mladá f ronta 1982. Baj aja, A. : Na krásné modré Dřevnici. Brno, Host 2009. Baj aja, A. : Na šéne blaue Dřevnici (t aneční promenáda ). Zlín, ZUŠ Štef ánikova, edice Krabice 1996. Baj aja, A. : Pastorální (texty na betlémskou notu). Zlín, Archa 1994. Baj aja, A. a kol. : Pověsti a balady (z Valašska, Hané a Slovácka). Zlín, Kraj ská knihovna Fr antiška Bartoše 2003. Baj aja, A.: Zvlčení (romaneto o vlcích, lidech a úkazech) . Brno, Petrov 2003. Sek undární literatu ra Aluze.cz.
[cit.
Mezi
člověkem
a
vlkem.
2006-01-05].
Dostupný
. Balaštík, M., Němec, J.: Úsměv je účinnější než lítost. Host, 2010, č. 1. Becker, U. : Slovník symbolů . Praha, Portál 2007. Bukovj anová, K.: V rytmu zlínského valčíku. Host , 2010, č. 2. Cigánek, J.: Mluviti zlato… In Baj aja, A.: Mluviti stříbro. Praha, Mladá fronta 1982. Červenka, M. a kol. : Na cestě ke smyslu. Praha, Torst 2005. Červenka, M. : Pohledy zblízka: zvuk, význam, obraz . Praha, Torst 2002. Gilk, E. : Důkladná anatomie vlčí a lidské duše. Aluze , 2003, č. 2. Hodrová, D. : Místa s tajemstvím. Praha, KLP 1994. Hodrová, D. a kol. : …na okraji chaosu… Praha, Torst 2001. Hodrová, D. : Poetika míst. Jinočany, H&H 1997. Hof fmannová, J. : „Duely“ časů, subjektů, textů, kódů v Bajajových Duelech. Česká literatura , 1991, č. 4. Chaloupka,
O. :
Příruční
slovník
současnosti. Brno, Centa 2005. 70
české
literatury
od počátků
do
Janoušek, P. : Próza, která neztratila paměť. Tvorba, 1989, č. 18. Jirkalová, K. : Polární záře nad Zlínem. Lidové noviny , 2010, č. 10. Lu rker, M. : Slovník symbolů. Praha, Universum 2005. Machala, L. : Bajajovo moravské romaneto. Host, 2004, č. 4. Mocná, D., Peterka, J. a kol. : Encyklopedie literárních žánrů. Praha – Litom yšl, Paseka 2004. Mráčková, H. : Rozhovor s Antonínem B ajajou. Zvuk Zlínského kraje , 2008, podzim/zima. Nezbeda, O. : Chybí mi tu dobří čtenáři. Respekt, 2010, č. 12. Novotný, V. : Krasohledem románu. Literární noviny , 2010, č. 2. Odehnal, P. : Prastará mozaika tikajících částic. Tvar , 2003, č. 15. Petrů, E. : Úvod do studia literární vědy . Olomouc, Rubico 2000. Radváková, T. : Paměť je tou nejsoukromější krajinou. Právo , č. 156, Příl. Salon, 2010, č. 677. Respekt.ihned.cz [cit. Antonín Bajaja: Na krásné modré Dřevnici. 2010-03-10]. Dostupný
na-krasne-modre-drevnici>. Schneider, J. : Bajajův magický realismus má jantarové oči. MF Dnes , 2003, č. 131. Šícha, J. : Tož vstup do lidové. Literární noviny , 2005, č. 30. Vaňko vá, I. : Nádoba plná řeči. Praha, Karolinum 2007. V Baťově městě. Hospodářské noviny, 2010, č. 8.
71
9 Resumé In this thesis we an alyze proses Mluviti stříbro , Duely, Zvlčení (romaneto o vlcích, lidech a úkazech) and Na krásné modré Dřevnici of Zlín author Antonín Bajaja. The author was awarded f or his work the Magnesia Litera Prize and also the State Pri ze for Literature. In this work we focus on personality and work of Antonín Bajaja and assemble his existing work. We deal with the interpretation of titles and subtitle. The thematic-motive analysis examines the motives of time, memory, eternity, music, faith, natural motives and themes of death and tragedy. We also engaged in poetics of places, typol ogy of characters, which is also related to the langua ge of prose. Furthermore, we attend to intermediary component of the work.
72
ANOTACE Jméno a příjmení:
Nikola Štěpánková
Fakulta:
Filozofická fakulta
Katedra:
Katedra bohemistiky
Vedoucí práce:
Prof. PhDr. Lubomír Machala, CSc.
Rok obhajoby:
2011
Název práce:
Monografie Antonína Bajaji
Název v angličtině:
Monograph of Antonín Bajaja
Anotace práce:
Diplomová práce se soustředí na osobnost a dílo Antonína Bajaji. Zabývá se jeho dosavadní tvorbou, typologií postav, poetikou míst, poetikou titulů, intermedialitou, stěžejními tématy a motivy.
Klíčová slova:
Antonín Bajaja, symbolizující titul, podtitul, motivy, témata, čas, paměť, věčnost, hudba, přírodní motivy, víra, smrt, tragédie, poetika míst, poetika, postav, intermedialita.
Anotace v angličtině:
This thesis focuses on personality and work of Antonin Bajaja. It deals with his existing work, typology of characters, poetics of places, poetics of titles, intermediality, core themes and motives.
Klíčová slova v angličtině:
Antonín Bajaja, symbolizing title, subtitle, motives, themes, time, memory, eternity, music, natural themes, faith, death, tragedy, the poetics of places, poetics of characters, intermediality.
Rozsah práce: Jazyk práce:
68 stran čeština
73
