Univerzita Palackého v Olomouci Filosofická fakulta Katedra sociologie a andragogiky
Oddělení pomoci v hmotné nouzi, vzdělaní úředníci nebo sociální pracovníci? Magisterská diplomová práce
Michaela Gáblerová
Vedoucí magisterské diplomové práce: Mgr. Veronika Kubová
Olomouc 2011
Prohlašuji, že jsem tuto práci vypracovala samostatně a uvedla v ní veškerou literaturu a ostatní zdroje, které jsem použila.
V Olomouci, dne 30. 3. 2011
…............................................ Michaela Gáblerová
Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala všem, kteří mi při psaní této diplomové práce pomáhali a podporovali mě. Můj vděk patří především mé konzultantce Mgr. Veronice Kubové za psychickou podporu, pomoc, cenné nápady a připomínky, dále
za ochotu při vedení mé diplomové práce a za čas strávený nad touto prací. Zároveň bych ráda poděkovala mé rodině a všem blízkým, kteří mě podpořili. Rovněž bych chtěla poděkovat všem sociálním pracovníkům a pracovnicím, kteří se účastnili výzkum a bez kterých by tato práce nebyla úplná.
Anotace Práce se zabývá rozdílem rolí u sociálních pracovníků, kteří vykonávají agendu pomoci v hmotné nouzi. Diplomová práce má za cíl postihnout práci sociálních pracovníků. Snaží se nastínit širší souvislosti sociální práce, dále je pak
popsán systém sociálního zabezpečení v České republice se zaměřením na pilíř
sociální pomoci. Druhá část je věnována sociálním pracovníkům a úředníkům
veřejnésprávy. Hlavní část pak tvoří popis sociální práce na oddělení pomoci v hmotné nouzi.
Praktickou část tvoří empirický výzkum sociálních pracovníků pracujících na
oddělení pomoci v hmotné nouzi v Olomouckém kraji. Výzkum byl realizován dotazníkovým šetřením.
Annotation The
Diploma
work deals
with
the differences in
the role
of social
workers who carry the agenda of assistance in material need. This thesis aims to capture the job of social workers. It seeks to outline the broader context of social work
and is then described
the Czech Republic,
focusing on
by the the
pillar
social of
security social
system in
assistance. The
second part is devoted to social workers and government officials.The main part is a description of the social work at the Department for an assistance in material need. The practical part consists of empirical research on social workers working at the Department of material need in Olomouc region. The research was conducted by questionnaire survey.
Obsah
Úvod................................................................................................................. 7 1 TEORETICKÁ ČÁST ................................................................................ 9 1.1 Sociální práce ............................................................................................. 9 1.1.1 Vznik a vývoj sociální práce ................................................................... 9 1.1.2 Definice sociální práce.......................................................................... 11 1.1.3 Aktivity sociální práce .......................................................................... 13 1.1.4 Dilemata sociální práce ......................................................................... 14 1.2 Systém sociálního zabezpečení v ČR....................................................... 16
1.2.1 Sociální zabezpečení v ČR.................................................................... 16 1.2.2 Orgány sociálního zabezpečení............................................................. 17 1.3 Sociální pomoc......................................................................................... 20 1.3.1 Dávky sociální pomoci.......................................................................... 21 1.3.1.1 Příspěvek na živobytí ......................................................................... 21 1.3.1.2 Doplatek na bydlení ........................................................................... 22 1.3.1.3 Mimořádná okamžitá pomoc ............................................................. 22 1.3.2 Připravovaná sociální reforma .............................................................. 23 1.4 Sociální pracovníci ve veřejné správě...................................................... 25 1.4.1 Odborná způsobilost k výkonu povolání sociálního pracovníka .......... 26 1.4.1.1 Předpoklady pro výkon sociální práce ............................................... 26 1.4.1.2 Vzdělání sociálních pracovníků ......................................................... 27 1.4.1.3 Obsah a kvalita vzdělání sociálních pracovníků ................................ 28 1.4.2 Profesionalizace sociální práce ............................................................. 29 1.4.3 Pracovní činnosti sociálních pracovníků............................................... 29
1.4.3.1 Role a rolové činnosti sociálního pracovníka .................................... 30 1.4.3.2 Kompetence sociálních pracovníků ................................................... 31 1.4.4 Etika a etický kodex .............................................................................. 33
1.4.4.1 Etický kodex sociálních pracovníků České republiky ....................... 34 1.5 Úředníci ve veřejné správě....................................................................... 36 1.5.1 Úředníci samosprávných celků ............................................................. 37
1.5.2 Max Weber, byrokracie jako ideální typ panství .................................. 37 1.5.2.1 Charakteristické rysy byrokracie ....................................................... 38 1.5.2.2 Postavení úředníka v byrokratickém aparátu podle Webera.............. 39 1.5.3 Kodex etiky zaměstnanců ve veřejné správě ........................................ 40 1.6 Sociální práce vykonávaná na oddělení pomoci v hmotné nouzi ............ 41 1.6.1 Sociální pracovník na oddělení pomoci v hmotné nouzi ...................... 41 1.6.2 Problematické okruhy ........................................................................... 43 1.6.2.1 Dvojakost sociální práce .................................................................... 43 1.6.2.2 Ztráta důvěry v sociální pracovníky................................................... 44 1.6.2.3 Nalézání identity sociálního pracovníka ............................................ 45 1.6.2.4 Sociální práce jako nedoceněná profese ............................................ 46 1.6.2.5 Administrativní pojetí sociální práce ................................................. 46 2. EMPIRICKÁ ČÁST ................................................................................ 49 2.1 Metodologie dotazníkového šetření ......................................................... 50 2.1.1 Formulace problému ............................................................................. 50 2.1.2 Formulace teoretické hypotézy ............................................................. 50 2.1.3 Formulace souboru pracovních hypotéz ............................................... 51 2.1.4 Rozhodnutí ohledně populace a vzorku ................................................ 53 2.1.5 Rozhodnutí o metodě ............................................................................ 54 2.1.6 Rozhodnutí o technice sběru informací................................................. 54 2.1.7 Předvýzkum .......................................................................................... 56 2.1.8 Sběr dat ................................................................................................. 56 2.2 Prezentace výsledků šetření ..................................................................... 57 2.2.1 Hlavní výzkumný cíl ............................................................................. 60 2.2.1.1 Pracovní hypotéza (H1)...................................................................... 60 2.2.1.2 Pracovní hypotéza (H2)...................................................................... 63 2.2.1.3 Pracovní hypotéza (H3)...................................................................... 65 2.2.1.4 Hlavní hypotéza ................................................................................. 66 2.2.2 Vedlejší výzkumný cíl........................................................................... 67 2.3 Interpretace a diskuze k výsledkům dotazníkového šetření..................... 70 2.3.1 Interpretace a diskuze k pracovní hypotéze H1 .................................... 70 2.3.2 Interpretace a diskuze k pracovní hypotéze H2 .................................... 72 2.3.3 Interpretace a diskuze k pracovní hypotéze H3 .................................... 73
2.3.4 Interpretace a diskuze k hlavní hypotéze .............................................. 75 2.3.5 Interpretace a diskuze k vedlejšímu výzkumnému cíli ......................... 76 Závěr.............................................................................................................. 79 Seznam použité literatury............................................................................... 81 Seznam tabulek a grafů .................................................................................. 85 Seznam příloh................................................................................................. 86 Dotazníkové šetření........................................................................................ 87
Přehled četností odpovědí v tabulkách........................................................... 90
Úvod Péče o druhé nemůže být kvalitnější a komplexnější, než péče o sebe sama. Služba druhým je nájem, který platíme za možnost žít ve světě vzájemnosti, kde život bez víry, naděje a lásky postrádá smysl.1
Při utváření sociální práce se její „zakladatelky“ domnívaly, že jejich pomoc budou potřebovat jen určité skupiny lidí. Vycházely tak vlastně z předpokladu, že většinová společnost si pomůže sama a jejich pozornost tak může být směřována jen na ty sociální skupiny, které péči o sebe objektivně nezvládají. V návaznosti na změnu společenské situace už tento počáteční předpoklad neplatí (v minulosti stát přebíral odpovědnost jen za nejohroženější, nyní čím dál více lidí „spoléhá“ na státní
intervenci). [Zita 2005, 85] Současná společnost si zaměnila pořadí institucí, které by měly v kritické době klientovi pomoci. Je však nepřijatelné, aby se na státní instituce s prosbou o pomoc obracel každý, kdo se dostane do aktuální (a mnohdy i krátce
časové ohraničené) krize a následně mu také bylo (a to bez rozdílu) vyhověno. Tak právě i tuto činnost (posouzení sociální potřebnosti) vykonávají sociální pracovníci. Subjektivně potřebných je nespočet, je však nutné vybrat ty, kteří se bez pomoci neobejdou. Jednání a rozhodování sociálních pracovníků je pak určováno a limitováno legislativou, různými předpisy a jinými nařízeními. V této diplomové práci jsem se zaměřila (a to zejména v empirické části) jen na jednu specifickou skupinu a to sociální pracovníky sociálního odboru při pověřených obecních úřadech, kteří vykonávají agendu pomoci v hmotné nouzi. Tato cílová skupina byla zvolena záměrně s ohledem na téma, kterým jsem se rozhodla zabývat. Jsem přesvědčená, že možná bipolarita objevující se v rámci výkonu profese sociálních pracovníků se může nejmarkantněji projevit právě u ní. Bipolaritou míním odlišné role a činnosti s nimi spojené (konkrétně vedle sebe a zároveň proti sobě stojící role sociální pracovník x úředník), které jsou součástí profese sociálních pracovníků.
Předložený text má za cíl zjištění odpovědi na otázku: Cítí se být sociální pracovníci na oddělení pomoci v hmotné nouzi sociálními pracovníky nebo spíše vzdělanými úředníky? 1
Citováno dle http://www.vcvscr.cz/ke-stazeni/40vzdelavani-pracovniku-v-socialnichsluzbach.pdf?PHPSESSID=2c3214af70fca0e87112aa83d082314d, str. 7, autor citátu neuveden (cit. 1.3.2011)
7
Tato diplomová práce se skládá ze dvou hlavních částí – teoretické a
praktické. V teoretické části popisuji specifické prostředí, ve kterém se sociální
pracovníci pohybují. Pro celkové pochopení práce „dávkových specialistů“ nastíním i požadavky (osobnostní předpoklady, vzdělání, kompetence ad.), které jsou na sociální pracovníky kladeny. Další kapitoly mají za úkol popsat rozdíl mezi sociálními pracovníky a úředníky veřejné správy. V poslední kapitole teoretické části
ukazuji konkrétní prostředí sociálních pracovníků pracujících na oddělení pomoci v hmotné nouzi při pověřených obecních úřadech. Dále jsou nastíněny problematické okruhy, které výrazně ztěžují výkon povolání sociálního pracovníka ve výše zmiňované agendě veřejné správy.
Druhou část textu tvoří empirické šetření postavené na kvantitativní
výzkumné metodě.
Sběr dat
byl
realizován
pomocí
techniky dotazníku
distribuovaného elektronickou poštou vzorku sociálních pracovníků působících na odděleních obecních úřadů s rozšířenou působností v rámci Olomouckého kraje. Hlavním cílem diplomové práce je zjištění, jestli se sociální pracovníci v této agendě veřejné správy cítí být spíše sociálními pracovníky nebo vzdělanými úředníky. Ve stejném smyslu je formulována i hlavní hypotéza, na základě které je ověřován předpoklad přiklánějící se k druhé z obou možností.
Empirická část je rozdělena do tří částí. První kapitola popisuje použitou
metodologii výzkumu. Následující kapitola prezentuje zjištěné výsledky v podobě
přehledových tabulek a grafů a jejich popisu. V závěrečné části pak interpretuji zjištěné skutečnosti a v rámci diskuze k nim připojuji vlastní související úvahy a
komentáře.
Především v teoretické části (ze které následně čerpám i v části praktické)
používám relevantní literaturu, která se k dané problematice vztahuje. Vycházím zejména z odborných monografií pojednávajících o sociální práci, dále ze sborníků
z odborných konferencí a pak i z odborných článků publikovaných jak v časopisu
Sociální práce, tak na internetových stránkách vysokých škol. Výklad je doplněn názory sociálních pracovníků, které jsou zveřejněny na internetových stránkách o sociální práci. Odborné literatury, vztahující se obecně k sociální práci, najdeme v dnešní době poměrně velké množství, ale literatury, vztahující se ke specifickým tématům v sociální práce, je relativní nedostatek. Sociální pracovníci se tedy spojují a předávají si informace o své práci právě prostřednictvím diskusních fór na webových stránkách. 8
1 TEORETICKÁ ČÁST Cílem této diplomové práce je zjistit názor samotných sociálních pracovníků na určitou (některými již předem avizovanou) dvojakost jejich profese. Sociální pracovníci pracují ve složitém sociálním poli. [Tokárová 2003, 83] Následující
teoretická část má sloužit k popsání problematiky sociální práce a systému, ve kterém je realizovaná (systém sociálního zabezpečení). Zvláštní pozornost budu věnovat popisu jednoho z oddělení tzv. úřadu II. stupně (dále mluvím o pověřeném úřadu),
oddělení
pomoci
v hmotné
nouzi
–
pracovníci
těchto
oddělení
v Olomouckém kraji totiž představují cílovou skupinu výzkumné části mojí práce.
1.1 Sociální práce Tato práce je o sociálních pracovnících působících ve veřejné správě. V rámci teoretického ukotvení problematiky, kterou se na jejích stránkách zabývám, tedy nejprve představím tuto vědní disciplínu a stručně načrtnu její vývoj v České republice od počátků až po současnost. Nedílnou součástí této kapitoly budou i definice, které sociální práci charakterizují. Dále se budu snažit přiblížit i různá
pojetí sociální práce. V předposlední části této kapitoly uvádím i rozdělení aktivit
sociální práce. Sociální práce je mimo jiné typická i nejednotností názorů a postojů
vztahujících se k různým otázkám či problémům, proto dále nastíním alespoň některá její dilemata a to především ta, která ji provázejí již dlouhou dobu a jsou
nejrelevantnější pro zvolené téma. Všechny čtyři podkapitoly budou mít za cíl popsat základy sociální práce, na které budu dále navazovat a rozvíjet je.
1.1.1 Vznik a vývoj sociální práce Sociální práce prodělala v posledních desetiletích skokový posun směrem vpřed, jak v teorii, tak v praxi. Rozhodla jsem se popsat její vznik a vývoj v naší republice. Domnívám se totiž, že tím bude následující podkapitola, vysvětlující proměny v sociální práci, srozumitelnější.
9
V souvislosti se vznikem a vývojem sociální práce je nutné odlišovat, zda máme na mysli vznik a vývoj této disciplíny jako studijního, případně vědeckého oboru nebo zda se zabýváme sociální prací ve smyslu (určitým způsobem typicky zaměřené) společenské praxe. Ve spojení s druhým výše zmiňovaným pojetím lze obecně mluvit o aktivitách, které reagují na aktuální sociální problémy doby. Takové aktivity je potom možné v lidské společnosti sledovat už od pradávna. Snaha pomoci bližnímu v těžké situaci je tu od nepaměti. „Většina známých společností si vytvářela
instituce, jejichž činnost k tomuto cíli směřovala a jež můžeme z dnešního hlediska
označit za zárodečné podoby sociální práce.“ [Matoušek, 2001, 83] Ve středověku byla sociální práce především v rukou katolické církve, která se starala o nemocné a chudé. Mnohé kláštery tak fungovaly jako špitály, chudobince a sirotčince. [Matoušek 2001, 83] V průběhu 19. století vznikaly v církvi nové iniciativy, které lze považovat za bezprostřední předchůdce dnešních forem sociální práce. [Matoušek 2001, 98] Sociální pomoc v této době běžně poskytovaly i rodiny, sousedé a obce. Procesy modernizace, industrializace a urbanizace (spojené s průmyslovou revolucí) narušily působení těchto institucí ve společnosti. V reakci na toto narušení a ve snaze o pokrytí potřebné péče došlo následně k vědeckému pojmenování a tematizaci společenských problémů a k postupnému zavádění nových institucí. [Matoušek 2001, 99] Sociální práce, ve smyslu studijního a vědeckého oboru, se vyvinula zejména v průběhu 19. a 20. století [Navrátil 2001, 7]. V roce 1918 byla založena Vyšší škola sociální péče v Praze a dva roky nato se její absolventi stali prvními českými sociální
pracovníky z povolání. Nově bylo založeno i Ministerstvo sociální péče a Masarykova státní škola zdravotnická a sociální v Praze. [Matoušek 2001, 83] Co se týče dalšího vývoje praxe sociální práce u nás, po roce 1948 převzal zodpovědnost za veškerou sociální agendu stát, který následně delegoval své kompetence na národní výbory. [Schelle, Schelle 2011, 202] Sociální politika i sociální péče se staly plně závislé na státních úřadech, jiná sociální práce (např. charitativní) se stala nežádoucí. V 60. letech se zvedla vlna kritiky a lidé otevřeně hovořili o chybách v systému. Začal proces obnovování sociální práce, který byl v roce 1968 přerušen. 70-80. léta jsou typická tématy zaměřenými na praxi sociální práce (na praktické uplatnění sociální práce) a na prostředí velkých závodů. Po roce
10
1989 dochází k rychlému rozvoji sociální práce jako praktické, studijní a vědecké disciplíny. [Matoušek 2001, 86] „Ve státní správě se přetvářela pracoviště a vznikaly nové služby a nová pracoviště, které začaly rozvíjet jednotlivé formy sociální práce. (…) Vedl k tomu hlad po tom, co bylo léta zakazováno jako buržoazní přežitek, co bylo podceňováno a přitom tak potřebné.“ [Tröster 1997, 8] Díky rychlému rozvoji praxe sociální práce bylo nutné začít uceleně vzdělávat v tomto oboru. Toto vzdělání se realizovalo na vyšších i vysokých školách, na nichž se otvíraly jednooborové nebo kombinované studijní obory. [Tröster 1997, 8]
Sociální práce již od počátku svého vývoje přebírala převážnou část své
teoretické i metodologické výbavy z jiných oborů a disciplín. Jako obor sociální
práce hraničí s řadou akademických i praktických disciplín. Tato relativně mladá
vědní oblast (v porovnání s dále zmiňovanými) čerpá poznatky například
z psychologie, sociologie, pedagogiky a práva. Tyto disciplíny spojuje zájem o život
člověka. Výrazným specifikem sociální práce je důraz kladený na sociální fungování klienta. [Matoušek 2001, 192]
1.1.2 Definice sociální práce Obecné definice vznikaly spíše v počátcích utváření této vědní disciplíny. Matoušek v této souvislosti uvádí jako příklad tuto definici: „Sociální práce je prostě to, co dělají sociální pracovníci.“ [Matoušek 2001, 184] Různé pozdější definice se liší v závislosti na vymezení cíle sociální práce. Mnozí autoři považují za cíl sociální práce „sociální kontrolu, podporu změny (individua, sociálních vztahů, sociální prostředí) a sociální zachování (pomoc při zachování akceptovatelného způsobu života těch, kteří toho nejsou schopni vlastními silami)“. [Matoušek 2001, 184] Navrátil pak uvádí i definice, jejichž východiskem je koncept sociálního fungování, např. „Cílem sociální práce je podpora sociálního fungování klienta v situaci, kde je taková potřeba buď skupinově, nebo individuálně vnímána a vyjádřena. Sociální práce se profesionálně zabývá lidskými vztahy v souvislosti s výkonem sociálních rolí.“ [Navrátil 2000, 7 citováno dle (Navrátil 2001, 11-12)] Setkáváme se i s dvojím pojetím sociální práce – takzvaným užším a širším pojetím. Užší pojetí „je charakterizováno přímým, záměrným a připraveným kontaktem sociálního pracovníka s klientem (skupinou, komunitou) za účelem 11
stanovení
sociální
diagnózy
a
provádění
sociální
terapie“.
[Novotná,
Schimmerlingová 1992, 22] Širší pojetí zahrnuje navíc „sociálně technická opatření a jejich organizaci, odborné a účelné použití nálezů, posudků a rozhodnutí z jiných
oblastí a spolupráci s dalšími odborníky v oblasti péče o člověka“. [Novotná,
Schimmerlingová 1992, 22-23]
Český překlad definice sociální práce schválené Mezinárodní federací
sociálních pracovníků zní: „Sociální práce podporuje sociální změnu, řešení
problémů v mezilidských vztazích a posílení a osvobození lidí za účelem naplnění jejich osobního blaha. Užívaje teorií lidského chování a sociálních systémů, sociální práce zasahuje tam, kde se lidé dostávají do konfliktu se svým prostředím. Pro sociální práci jsou klíčové principy lidských práv a společenské spravedlnosti“. [http://socialnirevue.cz/media/docs/Sverepa_ProsazovaniObhajobaPravKlientu.pdf – 2.2.2011]
12
1.1.3 Aktivity sociální práce Pro správné pochopení významu a obsahu sociální práce je třeba nastínit i klíčové aktivity, jimiž se tato disciplína zabývá v praxi. „Sociální práce usiluje o zlepšení sociálního fungování individuí, skupin a komunit tím, že realizuje aktivity zaměřené na jejich sociální vztahy.“ [Navrátil 2001, 17] Navrátil dělí tyto aktivity následovně: [Navrátil 2001, 17-18]
aktivity zaměřené na problém – cílem těchto aktivit je odstranění problému. Lze je dále dělit na kurativní (rozumí se takové, které směřují k odstranění faktoru, jenž způsobil problém – např. odebrání dítěte z rodiny nebo k minimalizaci důsledků problému) a na rehabilitační (v těchto případech sociální pracovník podpoří klienta při adaptaci na novou situaci).
aktivity zaměřené na klienta a jeho potenciál - tyto lze dělit na rozvojové (= aktivity směřující k růstu schopností jednotlivců a skupin vstupovat do sociálních interakcí) a vzdělávací (zde je v popředí snaha o zvýšení informovanosti individuí o problému a o způsobech jeho zvládání).
aktivity preventivního charakteru - „jsou zaměřeny na včasné objevení, kontrolu a eliminaci faktorů, které mohou potenciálně narušovat sociální fungování“. [Navrátil 2001, 18] I tyto lze dále dělit a to na individuální a skupinovou práci s klientem nebo se jedná o působení na komunitu.
13
1.1.4 Dilemata sociální práce Dílčí kapitolu o dilematech v sociální práci zde zařazuji, poněvadž z nich
budu dále vycházet a rozvíjet je jak v teoretické, tak záhy i v empirické části tohoto textu. Například dilematu týkajícímu se profesionality se hodlám věnovat i v kapitole Profesionalizace sociální práce, kde bych ráda ukázala, proč byl tento posun (od dobrovolníků a nevzdělaných sociálních pracovníků ke vzdělaným profesionálům) pro sociální práci tak významný. I v sociální práci se objevují protichůdné tendence, které lze označit jako vývojová dilemata: [Matoušek 2001, 189-192; Navrátil 2001, 18-21; Dočkal 2008, 146]
Formalizace – deformalizace
Jedná se o dilema, které si všímá protikladného chápání sociální práce, která může být pojímána buď jako ucelený systém popisující každou situaci spolu s jejím
řešením nebo jako improvizace a reakce na konkrétní situaci.
Profesionalizace – deprofesionalizace
„Profesionalizace určitého zaměstnání se vyznačuje několika charakteristickými procesy. Znamená, že profesionální skupina vyvíjí snahu kontrolovat, typizovat a standardizovat práci v okruhu své kompetence.“ [Wilenski, Lebeaux 1967 citováno dle (Matoušek 2001, 190)] Proti preferované profesionalizaci stojí otevření sociální
práce laikům (v tomto pojetí ji může v řadě případů dostatečně kompetentně
poskytovat i rodina, dobrovolníci, atd.).
Normativnost – nenormativnost
Toto dilema lze také převést na dichotomii etnocentrismus x partnerství. [Musil, 1995 dle (Navrátil 2001, 20)] Jedná se o otázku, zda (případně do jaké míry) se řídit
kulturou majoritní společnosti nebo zda respektovat (a podporovat) i kultury zcela odlišné od té, která je v daném kulturním okruhu převažující?
Univerzálnost – specializace
V univerzálním pojetí figuruje sociální pracovník poskytující sociální služby v rámci územního celku. Je-li upřednostňována hlubší specializace, funguje sociální
pracovník jako odborník na speciální problém či aspekt problému.
Pomoc - sociální kontrola
Toto dilema se zabývá skutečným (demaskovaným) cílem činnosti sociálních
pracovníků a řeší otázku, zda intervence představuje primárně pomoc klientům nebo 14
je spíše nasměrována vstříc politickým cílům a představuje tak nástroj sociální kontroly.
Sociální práce jako věda – sociální práce jako umění
Sociální práce může být pojímána jako vědecká disciplína s teoretickou základnou. Lze ji však chápat navíc i jako umění disponovat širokou škálou dovedností.
V průběhu vývoje sociální práce vyvstala ještě mnohá další dilemata, která nejsou stěžejní vzhledem k cíli a zaměření předkládané práce. Za praktická dilemata lze navíc považovat i ta zmíněná v kapitole 1.4.4, týkající se etiky a etického kodexu.
15
1.2 Systém sociálního zabezpečení v ČR Česká republika je počítána mezi vyspělé země, proto součástí hospodářské politiky země je i sociální politika. Sociální politika představuje širokou oblast zahrnující například vzdělávací, rodinnou politiku, politiku zaměstnanosti a mnohé další. Jedním z nástrojů, pomocí něhož se sociální politika země organizuje, je právě systém sociálního zabezpečení. V následujících podkapitolách se budu snažit vysvětlit pojmy související se sociálním zabezpečením. Dále zde popisuji samotné (jednotlivé) systémy, které
v současnosti tvoří systém sociálního zabezpečení. Poslední část této kapitoly pak
tvoří popis subjektů, které se podílí na realizaci celého systému. Tato kapitola má
(v rámci jednotlivých podkapitol) za cíl seznámit čtenáře se systémem sociálního zabezpečení, ve kterém sociální pracovníci působí. Tuto kapitolu jsem na toto místo
zařadila, protože tím bude následující výklad (zejména kapitola o sociální pomoci) srozumitelnější a jednoznačnější.
1.2.1 Sociální zabezpečení v ČR Pojem sociální zabezpečení vznikal až v průběhu 20. století. „S pojmem zabezpečení
(obespečenie)
se
poprvé
setkáváme
v programu
Vše-svazové
komunistické strany (1919) pro označení všeobsahujícího systému sociálních dávek pro všechny zaměstnance, který však nebyl realizován pro nedostatek prostředků v době občanské války.“ [Tröster 2005, 4] Sociální zabezpečení je součástí sociální politiky státu. Cílem je „regulace odpovědnosti občana za svou budoucnost (povinné pojistné systémy) a stanovení míry a forem sociální solidarity mezi občany (povinný či dobrovolný transfer
prostředků skrze daňovou soustavu nebo sponzorováním)“. [Tröster 2005, 17] Právo na sociální zabezpečení patří mezi základní sociální práva. Podle
úmluvy č. 102 z roku 1952, přijaté Mezinárodní konferencí práce, sociální
zabezpečení garantuje pomoc lidem v případech nemoci, nezaměstnanosti, zdravotního poškození a invalidity, pracovního úrazu a nemoci z povolání, stáří, mateřství, rodičovství a úmrtí uživatele. Systém sociálního zabezpečení je zacílený na všechny skupiny sociálně potřebných obyvatel, což je možné díky součinnosti
16
MPSV, ČSSZ a regionálních úřadů („sloužících k pokrytí agendy sociální podpory a sociální pomoci“). [Schelle, Schelle 2011, 204] Mezi pilíře sociálního zabezpečení patří: [Tröster 2005, 14-19] -
sociální pojištění („finanční systém, kterým se občan sám nebo někdo jiný občana povinně zajišťuje pro případ budoucí sociální události“ [Tröster 2005, 15])
-
sociální zaopatření či podpora („finanční převody ve prospěch těch, kdo splnili podmínky vzniku nároku, aniž si tento nárok koupili placením zvláštních cílených příspěvků (…) nebo ho získali splněním stanovených hranic potřebnosti (…)“ [Tröster 2005, 17])
-
sociální pomoc (zaměřuje se na znevýhodněné skupiny obyvatel, např. staré občany, zdravotně postižené občany, dlouhodobě nezaměstnané
občany a slouží k uspokojování jejich potřeb v nezbytném či přiměřeném rozsahu).
1.2.2 Orgány sociálního zabezpečení Systém sociálního zabezpečení je konstituován v souladu s koncepcí sociální politiky státu. Sestává z orgánů sociálního zabezpečení, tedy z organizačních složek státu, orgánů územně samosprávných celků (krajské a obecní úřady, orgány hlavního města Prahy), organizací (pro provádění nemocenského nebo důchodového pojišťění nebo pro poskytování sociální péče), veřejnoprávních institucí a územních samosprávných celků v samostatné působnosti (kraje a obce). [Tröster 2005, 314] Problematika sociálního zabezpečení spadá pod Ministerstvo práce a
sociálních věcí České republiky, založené v roce 1990. Ministerstvo práce a
sociálních věcí (MPSV) jako takové datuje svůj vznik již do roku 1968. Autoritářský režim jej v roce 1988 donutil na 2 roky přerušit svou činnost, aby se v roce 1990
vrátilo jako Ministerstvo práce a sociálních věcí České republiky. [Schelle, Schelle 2011, 202] „MPSV je ústředním orgánem státní správy pro pracovněprávní vztahy, bezpečnost práce, zaměstnanost a rekvalifikaci, kolektivní vyjednávání, mzdy a jiné odměny za práci, důchodové zabezpečení, nemocenské pojištění, nemocenské zabezpečení, sociální péči, péči o pracovní podmínky žen a mladistvých, právní ochranu mateřství, péči o rodinu a děti, péči o občany, kteří potřebují zvláštní pomoc 17
a pro další otázky mzdové a sociální politiky.“ [http://www.mpsv.cz/cs/3359 – 9.2.2011]
Podřízeným orgánem MPSV je Česká správa sociálního zabezpečení (dále
ČSSZ). Vznikla v roce 1990 sloučením Úřadu důchodového zabezpečení v Praze,
České správy nemocenského pojištění a Správy nemocenského pojištění Svazu českých a moravských výrobních družstev. Jako orgán státní správy vykonává působnost
v oblasti
sociálního
zabezpečení
a
lékařské
posudkové
služby
[http://www.cssz.cz/cz/o-cssz/ - 9.2.2011]. Dalšími jednotkami (podřízenými MPSV) jsou úřady práce a obecní úřady.
Úřady práce podávají informace o pracovním trhu v České republice i státech Evropské unie, dále vedou evidenci uchazečů o zaměstnání a evidenci volných pracovních míst. Stát jim uložil povinnost vyplácet hmotné zabezpečení
v nezaměstnanosti spolu s placením zdravotního a sociálního pojištění za nezaměstnané osoby evidované na úřadu práce. Hlavní náplň práce spočívá ve zprostředkování zaměstnání, „nejedná se však o povinnost zajistit lidem práci, úřad slouží pouze jako zprostředkovatel mezi zaměstnavateli a osobami hledajícími práci“. [Schelle, Schelle 2011, 203] Zároveň zprostředkovávají nezaměstnaným rekvalifikační kurzy, pomocí nichž si můžou zvýšit své uplatnění na trhu práce. [Schelle, Schelle 2011, 203] Obecní úřady vedle samosprávy vykonávají i státní správu, která byla jejich orgánům svěřena státem. Podle rozsahu výkonu státní správy v přenesené působnosti
zákon č. 128/2000 Sb. rozlišuje: [§ 61 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů]
obecní úřady obce s rozšířenou působností
obce s pověřeným obecním úřadem
obce se základním rozsahem přenesené působnosti
V České republice se jedná o 6249 obcí se základním rozsahem přenesené působnosti, 393 obcí s pověřeným obecním úřadem (tj. obec II. stupně) a 205 obecních
úřadů
obcí
s rozšířenou
působností
(tj.
obec
[http://portal.uur.cz/organy-uzemniho-planovani/obce.asp – 10.2.2011]
18
III.
stupně).
Na realizaci sociálního zabezpečení se taktéž podílí neziskové organizace a zařízení církví. Tyto organizace mají společné to, že nejsou založeny za účelem
dosahování zisku, ale za účelem veřejně prospěšné činnosti. V České republice se může jednat o občanská sdružení, nadace a nadační fondy, z církevních zařízení
například Charita Římsko-katolické církve. [Schelle, Schelle 2011, 204]
19
1.3 Sociální pomoc Tato kapitola se věnuje popisu sociální pomoci, jako jednoho z pilířů
sociálního zabezpečení v České republice. Snažím se v ní načrtnout vývoj sociální
pomoci a dále pak i její legislativní ukotvení (v průběhu času). Následně popisuji
všechny tři dávky pomoci v hmotné nouzi (a to příspěvek na živobytí, doplatek na
bydlení a mimořádnou okamžitou pomoc). Poslední podkapitolou této části je nástin připravované sociální reformy (v současnosti je reforma ve stádiu vyjednávání), která
má do budoucna přeorganizovat systém sociální pomoci. Tato kapitola blíže rozebírá agendu pomoci v hmotné nouzi, jíž se profesně zabývají sociální pracovníci, kteří jsou předmětem mého zájmu a cílovou skupinou empirického šetření předkládaného v praktické části této diplomové práce.
Prvopočátky institucionalizované sociální pomoci sahají až do 16. století.
Péče o lidi v nouzi tehdy připadla domovské obci. Zákon č. 105/1883 Sb., o domovském právu poprvé upravil veřejnou chudinskou péči u nás (v současné
České republice). Potřební tím získali právo na pobyt v obci a nárok na chudinské
zaopatření. Systém chudinské péče fungoval až do roku 1956, kdy ho nahradil zákon
č. 55/1956, o sociálním zabezpečení. Odpovědnost za sociálně potřebné převzaly národní výbory. Zákon byl nově upraven v roce 1964, ale až zákon č. 121/1975 Sb.,
o sociálním zabezpečení, zavedl různé typy dávky poskytované v závislosti na příslušnosti k určité sociální skupině. Následoval zákon č.100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení a zákon č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti. [Tröster 2005, 270-272]
Sociální pomoc je vlastně poslední ze sítí sociální ochrany, je to jakási
záchranná síť, která zaručuje sociální ochranu každému člověku. Jedná se zejména o systém sociálních služeb a sociálních dávek. [Tröster 2005, 272] V současnosti je velký důraz kladen na solidaritu. Pokud jedinec nemá
možnost a schopnost pomoci si sám, musí mu pomoci rodina. Teprve až v momentě, kdy skutečně není jiná možnost, vstupuje na scénu stát. Tato politická zásada je v praxi nazývána jako princip subsidiarity. Zatím poslední úprava legislativy v sociální pomoci nastala v roce 2006,
jedná se o zákony č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi a zákon č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, oba s účinností od 1. ledna 2007. Změnil se
20
systém poskytování sociálních dávek. Především ze zákona č. 111/2006, o pomoci v hmotné nouzi, budu záhy vycházet při popisu dávek pomoci v hmotné nouzi.
1.3.1 Dávky sociální pomoci Název práce udává, že výzkum bude zaměřen na sociální pracovníky z oddělení dávek pomoci v hmotné nouzi. Bude se tedy soustředit na pracovníky, kteří posuzují situaci klientů a určují (podle stanovených pravidel) přidělování a výši dávek. Proto bych ráda v této kapitole upřesnila, jaké dávky pomoci v hmotné nouzi zákon upravuje a kdo má na tyto dávky nárok.
V současnosti existují tři dávky pomoci v hmotné nouzi: příspěvek na živobytí, doplatek na bydlení a mimořádná okamžitá pomoc. Pověřené obecní úřady, tj. úřady II. stupně, rozhodují o dávkách pomoci v hmotné nouzi a zároveň je i
vyplácí. [§ 4 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů]
V hmotné nouzi se nachází osoba či rodina, která nemá dostatečné příjmy na
uspokojení základních životních potřeb, zároveň si však nemůže z objektivních důvodů své příjmy zvýšit. Navíc zákon definuje i nárazové životní situace, které řeší
okamžitou peněžní pomocí, ale jen tehdy, pokud situace nelze vyřešit jinak [§ 2
zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů].
Řízení o přiznání dávky začíná podáním žádosti na předepsaném tiskopisu na
příslušném pověřeném úřadě. K žádosti musí být přiloženy předepsané dokumenty (liší se podle druhu dávky). Poté musí pověřený obecní úřad přezkoumat, zda je
osoba či rodina v hmotné nouzi a zda splňuje podmínky nároku na příslušnou dávku.
Pokud žadatel splnil veškeré podmínky, stanoví se výše dávky [§ 2 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů].
1.3.1.1 Příspěvek na živobytí
Jedná se o základní dávku pomoci v hmotné nouzi, která řeší nedostatečný
příjem osoby nebo rodiny [§ 20 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů].
21
„Nárok na příspěvek na živobytí má osoba v hmotné nouzi podle § 2 odst. 2 písm. a), jestliže její příjem a příjem společně posuzovaných osob (§ 9 odst. 2)
nedosahuje částky živobytí posuzovaných osob“. [§ 21 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů].
1.3.1.2 Doplatek na bydlení
Doplatek na bydlení je dávkou, která řeší situaci nedostatku příjmu
k úhradě nezbytných nákladů na bydlení. Poživatel této dávky musí být nájemcem nebo vlastníkem bytu, ve kterém je hlášen k trvalému pobytu a navíc musí splňovat podmínky pro nárok na příspěvek na živobytí a na příspěvek na bydlení ze systému státní sociální podpory. Ve výjimečných případech lze poskytnout doplatek na bydlení i tehdy, pokud osoba nesplňuje některou z podmínek nároku. [§ 33 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů]
Výše doplatku na bydlení je stanovena tak, aby po zaplacení odůvodněných nákladů na bydlení (tj. nájmu, služeb s bydlením spojených a nákladů
za dodávky energií) zůstala osobě či rodině částka na živobytí. [§ 35 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů]
1.3.1.3 Mimořádná okamžitá pomoc
Člověk se může dostat do situace, která potřebuje bezodkladně
vyřešit. Právě pro tyto situace je klientům poskytována mimořádná okamžitá pomoc.
V zákoně jsou definovány tyto situace: [§ 36 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů] 1. osoba nesplní podmínky pro přiznání předchozích 2 dávek, ale hrozí jí vážná újma na zdraví 2. osoba je postižena mimořádnou událostí (např. zemětřesení, živelná pohroma, atp.) 3. osoba nemá dostatečný příjem na uhrazení jednorázových výdajů (například jednorázový výdaj spojený se zaplacením správního poplatku při prokázané ztrátě osobních dokladů) 4. „osoba v hmotné nouzi potřebuje nákup základních předmětů dlouhodobé potřeby a na základní vybavení domácnosti a odůvodněných nákladů
22
souvisejících se vzděláním nebo zájmovou činností nezaopatřeného dítěte“
[§ 5 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů]
5. osoba je ohrožená sociálním vyloučením (například osoby vracející se z výkonu trestu odnětí svobody).
Výše mimořádné okamžité pomoci je stanovena pro každou z výše uvedených
situací zvlášť. [§ 37 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů]
1.3.2 Připravovaná sociální reforma 1. ledna 2012 by měly nabýt účinnosti změny legislativy spojené se sociální reformou. „Cílem reformních kroků je zjednodušení systému, jeho zlevnění i
zefektivnění, rozšíření možností kontroly a v neposlední řadě také komfortnější postup pro příjemce dávek“ řekl ministr práce a sociálních věcí Jaromír Drábek.
[tisková zpráva ze dne 12. ledna 2011, zdroj MPSV] Sociální reforma má zasáhnout těchto pět oblastí: 1. dávkový systém 2. oblast péče o osoby se zdravotním pojištěním 3. oblast zabezpečení osob v hmotné nouzi 4. pracovněprávní legislativu 5. oblasti rodinné politiky a péče o děti
Novinkou bude jednotný formulář pro podávání žádostí o veškeré dávky. O dávkách bude rozhodovat pouze 1 orgán (pravděpodobně to bude úřad práce) a hlavně dojde k transformaci dávek do 3 celků: 1) dávky pro sociálně slabé, 2) dávky pro občany, kteří ztratili zaměstnání a 3) dávky pro osoby se zdravotním postižením. Tato opatření by měla mít za následek úsporu financí na administrativu (jeden úřad místo dvou). [tisková informace ze dne 12. ledna 2011, zdroj MPSV] Sněmovna dne 9. února 2011 odhlasovala veto senátního návrhu zákona o slučování úřadů. Pokud by byla podepsána prezidentem, vstoupila by v platnost od dubna 2011. „Pravice“, která návrh předložila, očekávala jednotnost rozhodování a finanční úsporu, levice namítala, že zákon obsahuje více než 100 chyb. 23
[http://www.parlamentnilisty.cz/parlament/188530.aspx
–
10.2.2011]
Prezident
České republiky však návrh vzniku centrálního úřadu práce nepodpořil a vrátil ho zpět poslanecké sněmovně k projednání.
[www.parlamentnilisty.cz/parlament/191409.aspx?diskuse – 15.3.2011]
24
1.4 Sociální pracovníci ve veřejné správě Sociální pracovníci pomáhají široké veřejnosti (jednotlivcům, rodinám, skupinám i komunitám). Sociální práce je jednou z mnoha pomáhajících profesí (tyto kladou důraz na sociální poradenství, na mobilizaci klienta, rozvoj jeho schopností a ochoty překonávat sociální a hmotný problém i vlastními silami,…). [Tokárová 2003, 285] Tato kapitola (v přímé souvislosti s následující kapitolou) bude sloužit v praktické části jako podklad a zároveň prostředek pro analýzu zjištěných výsledků.
Tato kapitola obsahuje podkapitoly, které se týkají samotné práce sociálních pracovníků a předpokladů pro její výkon (osobnostních, dovednostních a znalostních). Dále se zabývá činnostmi (souvisejícími s kompetencemi, rolemi a společenským očekáváním ), které sociální pracovníci vykonávají. Ve výkonu své
profese se tito zaměstnanci řídí mimo jiné i etickým kodexem, který je také v této části popisován.
Očekává se, že pracovníci jsou schopni pomáhat lidem při zvládání emočních a sociálních problémů. Tento typ pomáhání se označuje jako „pomáhání na prvním stupni“. [Matoušek 2003, 51] Sociálních pracovníků – mužů je podstatně méně než žen, tento fakt je historicky podmíněn. [Zita 2005, 87] Není však možné konstatovat, že se sociální práce feminizuje. Na mnoha úřadech se sociální pracovníci – muži objevují, většinou na vedoucích pozicích. I tento fakt je podle mého názoru mnohdy dán společenskými stereotypy. Sociální pracovníci mají v současnosti největší možnost uplatnění ve veřejné a místní správě. [Řezníček 2000, 28] Sociální pracovník podle zákona o sociálních službách „vykonává sociální
šetření, sociální agendy (řešení hmotné nouze či sociálně právních problémů v zařízeních sociální péče), sociálně právní poradenství, analytickou, metodickou a koncepční činnost v sociální oblasti, odborné činnosti v zařízeních poskytujících
služby sociální prevence, depistážní činnost, poskytování krizové pomoci, sociální poradenství a sociální rehabilitaci.“ [§ 109 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních
službách, ve znění pozdějších předpisů]
25
1.4.1 Odborná způsobilost k výkonu povolání sociálního pracovníka
1.4.1.1 Předpoklady pro výkon sociální práce „Předpokladem k výkonu povolání sociálního pracovníka je způsobilost k právním úkonům, bezúhonnost, zdravotní a odborná způsobilost.“ [§ 110 zákona č.108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů] Pro každou
profesi (a tím spíš pro sociální práci) je nezbytná kvalifikace jejích pracovníků. Sociální pracovníci v sobě kloubí osobnostní předpoklady, vzdělání i praxi. [Tokárová 2003, 283] Obraz ideálního sociálního pracovníka se utvářel pomocí syntézy vlastností významných sociálních pracovníků a poznatků z praxe. Nejdůležitějšími se zdají být všeobecné vzdělání a rozhled. Práce s lidmi vyžaduje kultivovaný projev a empatii. Novotná a Schimmerlingová dále uvádí, že základem jsou kladné osobní vlastnosti a ctnosti dobrého člověka. [Novotná, Schimmerlingová 1992, 111-113]
O tom, jaký by vlastně měl být sociální pracovník, se podle mého názoru nejlépe zmiňuje etický kodex sociálních pracovníků (blíže představený v kapitole 1.4.5.1). Zjednodušeně by měl být spravedlivý, zodpovědný, morálně bezúhonný, důvěryhodný, uctivý, slušný a zdvořilý. Měl by zároveň umět respektovat soukromí druhých. Je zřejmé, že není možné dosáhnout maxima těchto ctností, ale sociální pracovník by měl na ideálu neustále pracovat. V osobnostní výbavě by neměla chybět ani dynamika a iniciativa. [Levická 2004, 47-48] Vzdělaný sociální pracovník je zároveň administrátorem (vykonává
administrativní roli) i filantropem (pracuje s klientem a pomáhá mu řešit nejen právní
a ekonomické problémy). Musí se umět vypořádat i s problémy, které přesahují jeho rutinní agendu. [Musil, 1/2007, 5] Pomáhající profese se od ostatních profesí liší důležitostí osobnostních vlastností. Profese se všeobecně vyznačují odbornými znalostmi a osvojenými dovednostmi, ve většině z nich jsou osobnostní vlastnosti podstatné pouze ve vztahu ke spolupracovníkům (týmová spolupráce). Nezbytným předpokladem pro výkon povolání sociální práce je však zralá osobnost (stálá a citově vyrovnaná). Právě ta dokáže zvládat fyzickou, psychickou i emocionální zátěž plynoucí z náročnosti
26
povolání (klienti sociální práce se ocitají v konfliktních situacích, které částečně přenášejí i na pomáhajícího). K výkonu sociální práce patří (nebo by měla patřit) i dávka životního optimismu, bez něhož lze sociální práci vykonávat jen stěží. Jak uvádí Novotná a Schimmerlingová nejedná se o optimismus nereálný, „ale optimismus plynoucí z víry v lidi, v možnosti pozitivního ovlivnění jejich osobnosti“. [Novotná, Schimmerlingová 1992, 112-113] Optimismus ve spojení se smyslem pro humor může fungovat i jako prevence proti frustraci a stresu, jež jsou latentně přítomné u každé pomáhající profese. [Levická 2004, 44] Optimismus pomáhá překonat pocit nemohoucnosti (mnohdy nelze klientům pomoci, pouze zmírnit následky). Sociálnímu pracovníkovi pak při
řešení obtížných pracovních situací pomáhají i jeho vlastní životní zkušenosti. [tamtéž, 112-113; Matoušek 2003, 52-55]
Co se týče hodnot, jak trefně píše Řezníček, „sociální práce odvozuje své
poslání od hodnotové zaujatosti, představ o spravedlivém a správném fungování společnosti, případně sociální filosofie“. [Řezníček 2000, 31] Některé hodnoty mohou být pro pomáhajícího vnitřně rozporné. Mám na mysli především respektování svobodného rozhodování klientů, kde rozpor nastává tehdy, když dochází k poškozování třetí osoby nebo klienta samotného. Další ustálenou hodnotou je např. respektování důvěrnosti sdělených informací. [tamtéž, 31] Více hodnotový systém postihuje etický kodex sociální práce, o kterém se budu zmiňovat níže
v teoretické části (v podkapitole 1.4.4.1).
1.4.1.2 Vzdělání sociálních pracovníků V minulosti sociální práci mohl vykonávat takřka kdokoliv. Avšak počínaje
účinností zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, byla upravena odborná způsobilost k výkonu povolání sociálního pracovníka. „Nejnižším“ stupněm povinného vzdělání se stalo vyšší odborné (popř. vysokoškolské vzdělání v bakalářském programu v zákonem daných oborech).2 Zákon dále uložil sociálním 2
a) vyšší odborné vzdělání získané absolvováním vzdělávacího programu akreditovaného podle zvláštního právního předpisu 40) v oborech vzdělání zaměřených na sociální práci a sociální pedagogiku, sociální pedagogiku, sociální a humanitární práci, sociální práci, sociálně právní činnost, charitní a sociální činnost, b) vysokoškolské vzdělání získané studiem v bakalářském nebo magisterském studijním programu zaměřeném na sociální práci, sociální politiku, sociální pedagogiku, sociální péči nebo speciální pedagogiku, akreditovaném podle zvláštního právního předpisu 41),
27
pracovníkům povinnost dalšího vzdělání, které slouží k doplnění, prohloubení a
upevnění kvalifikace. [§110 zákona č.108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění
pozdějších předpisů] Obzvlášť důležitý je význam praxe v odborné průpravě sociálních pracovníků. Praxe studenty uvádí do kontaktu s profesí, dává smysl teorii a metodologii (vyučované na VOŠ a VŠ). Proto je praxe nezbytnou metodou výuky, tzv. aktivní metodou. Většina škol věnuje třetinu výuky právě praxi (provázené a supervidované). [Havrdová 1999, 13] Praxe profesionalizuje i samotné sociální pracovníky. Podle Tokárové by ideální situace nastala tehdy, kdyby fungoval kruh praxe – reflexe – teorie – aplikace – praxe. [Tokárová 2003, 281] Nutnost vzdělání zvedla prestiž tohoto „společenského“ povolání, zároveň posílila pozice sociálních pracovníků v multipersonálním kontaktu a spolupráci. [Zita 2005, 82]
1.4.1.3 Obsah a kvalita vzdělání sociálních pracovníků Jak již bylo zmíněno (v podkapitole 1.1.1, o vzniku a vývoji sociální práce) po roce 1989 u nás nastal překotný rozvoj sociální práce. Školy velmi rychle pochopily, že současný stav vzdělanosti je nedostačující a začaly tvořit a rozvíjet systémy vzdělávání pro sociální práci. Vyšší a vysoké školy zareagovaly nabídkou studia sociální práce v kombinaci s jinými vědami (např. s právem, sociologií, zdravotnictvím ad.), ale i jednooborovým studiem. Kvůli sjednocení a zlepšení úrovně poskytovaného vzdělání vznikla Asociace vzdělavatelů v sociální práci a koordinační komise pro vytvoření minimálních standardů pro vzdělání v sociální c) absolvování akreditovaných vzdělávacích kurzů v oblastech uvedených v písmenech a) a b) v celkovém rozsahu nejméně 200 hodin a praxe při výkonu povolání sociálního pracovníka v trvání nejméně 5 let, za podmínky ukončeného vysokoškolského vzdělání v oblasti studia, která není uvedena v písmenu b), d) u manželského a rodinného poradce vysokoškolské vzdělání získané řádným ukončením studia jednooborové psychologie nebo magisterského programu na vysoké škole humanitního zaměření současně s absolvováním postgraduálního výcviku v metodách manželského poradenství a psychoterapie v rozsahu minimálně 400 hodin nebo obdobného dlouhodobého psychoterapeutického výcviku akreditovaného ve zdravotnictví. (5) Odbornou způsobilost k výkonu povolání sociálního pracovníka při poskytování sociálních služeb ve zdravotnických zařízeních ústavní péče podle § 52 má též sociální pracovník a zdravotně sociální pracovník, který získal způsobilost k výkonu zdravotnického povolání podle zvláštního právního předpisu 42). (6) Při uznávání odborné kvalifikace nebo jiné způsobilosti státních příslušníků členských států Evropské unie se postupuje podle zvláštního právního předpisu 31).
28
práci. Výsledkem snahy českých i zahraničních expertů jsou standardy vzdělání, kterými se školy (vyučující v oboru sociální práce) musí řídit (dvě třetiny časové
dotace studia je nutné řídit se příslušnými standardy, třetina času je ponechána
školám jako prostor pro vlastní profilaci). [Vzdělávací standardy v sociální práci 1997, 8-9]
1.4.2 Profesionalizace sociální práce Tokárová míní, že v moderní společnosti nelze pochybovat o tom, že tuto práci už může vykonávat jen profesionál. Profesionálně provedená sociální práce se projeví v motivaci klienta, ve větší samostatnosti a zodpovědnosti za svůj vlastní život. Sociální práce se nevyvíjí v konstantním prostředí, mění se praxí. Proto podmínkou profesionalizace je i neustálé zdokonalování systému vzdělání, především celoživotního vzdělávání. [Tokárová 2003, 283] „První profesní sociální pracovníci v USA připouštěli, že kvalitu jejich pomoci „potřebným“ zlepšilo zprofesionalizování jimi poskytované práce.“ [Zita 2005, 80] Dá se tedy mluvit o profesionalizaci sociální práce i v českém prostředí?
Snahy o profesionalizaci jsou viditelné již desítky let, ale názory jednotlivých autorů
na to, jestli česká sociální práce již plné profesionalizace dosáhla, se různí (problém souvisí s obtížným vymezením identity a hranic oboru). [Zita 2005, 81]
1.4.3 Pracovní činnosti sociálních pracovníků Kapitola podává výčet a stručné vymezení pracovních činností, které jsou (v různé míře) zastoupeny a požadovány v rámci profesního působení sociálních pracovníků. Bez osvojení souvisejících znalostí a dovedností nelze kvalitně
vykonávat tuto profesi. V další podkapitole popisuji role a rolové činnosti, které
přímo souvisejí s s činnostmi pracovními (v tom smyslu, že práva a povinnosti
vážící se k určité pracovní pozici i společenské představy o tom, jakým způsobem by se měl zaměstnanec na této pozici optimálně chovat, vyplývají ze společenské role a
rolových očekávání, která jsou s výkonem role spojená). Role a rolové činnosti budou následně sloužit v empirickém šetření jako podklad pro konstrukci hypotéz. V závěru kapitoly je pak krátce pojednáno i o cílené podpoře profesionálního růstu sociálních pracovníků. 29
Podle vzdělávacích standardů musí umět sociální pracovník vykonávat
následující odborné činnosti: [Vzdělávací standardy v sociální práci 1997, 31]
komunikovat a angažovat se – myslí se tím komunikace s organizacemi a institucemi a angažování se v zájmu potřebných a ohrožených.
posuzovat a plánovat – smyslem je spolupracovat s ostatními orgány při posuzování a získávání přehledu o životní situaci klientů a plánovat postupy, které vhodně zareagují na nastalou situaci.
podporovat a pomáhat k soběstačnosti – důležité je podporovat osoby v úsilí o převzetí odpovědnosti a zabezpečení svých práv a tím dosáhnout kýžené změny.
zasahovat a poskytovat služby.
pracovat v organizaci (v týmech) – pracovníci musí být schopni pracovat
jako platný člen organizace.
rozvíjet profesionální sociální kompetence – jak již bylo výše zmíněno, v sociální práci je nezbytné celoživotní vzdělávání. Schopnost vykonávat tyto činnosti je základem pro profesionální výkon
povolání sociálního pracovníka.
1.4.3.1 Role a rolové činnosti sociálního pracovníka Role můžeme chápat dvěma způsoby. Lze na ně nahlížet jako na „souhrn
potřeb a cílů, názorů, pocitů, postojů, hodnot a činností, které by podle očekávání příslušného společenství měly charakterizovat typického představitele určité pozice“ [Levická 2004, 140] nebo jako na způsoby chování, k nimž se váží určité typické
činnosti. Podle prvního způsobu se v sociální práci s rolemi setkáváme ve dvou
základních rovinách, s rolí sociálního pracovníka (profesionální role) a s rolí klienta sociálních služeb (klientská role). Předmětem sociální práce se stávají odchylky od normálních, běžných a společensky akceptovatelných projevů základních sociálních rolí (role matky, role dítěte,…). Pokud sociální pracovník porozumí klientově roli, spolupráce je snazší, komunikace mezi nimi srozumitelnější. Očekávání klienta sociální práce ve spojení s požadavky profesionální obce ústí do role sociálního pracovníka. Role sociálního pracovníka předpokládá znalost specifické problematiky a metodiky. [Levická 2004, 140-141]
30
V rámci profese sociálního pracovníka dochází ke štěpení jednotlivých
činností do rolí (druhý způsob náhledu). Nejedná se o pojetí role jako „souboru očekávaného, interpretovaného a společensky normovaného chování, jež se váže k dané situaci“. [Řezníček 2000, 35] V tomto kontextu usuzujeme spíše na typy
chování, se kterými jsou spojeny určité činnosti. Role nemají předem dané ohraničení, někdy se vzájemně prolínají. V praxi některé role převládají nad
ostatními (dle náplně práce, typu organizace, cílů a prostředků organizace,…).
Řezníček uvádí role jako zprostředkovatel služeb, pečovatel, cvičitel sociální
adaptace, terapeut, činitel sociálních změn, manažer pracovní náplně ad.. [Řezníček 2000, 63-64; Zita 2005, 86] Z uvedených rolí se v případě tohoto povolání zdají být (vzhledem k náplni
práce a vykonávaným činnostem) jako nejvíce relevantní role posuzovatele, dohlížitele, vyšetřovatele, byrokrata a hlavně pak zprostředkovatele služeb.
1.4.3.2 Kompetence sociálních pracovníků
V této části bych ráda ukázala, jak se v praxi předávají představy o tom, jak
správně a efektivně vykonávat danou profesi. Absolventům nebo začínajícím sociálním pracovníkům je předkládáno, jak by měli v předepsaných situacích jednat skrze tzv. kompetence. Kompetence (volně) navazují na předchozí podkapitolu a jejich soustava pak vlastně „vykreslí“ aspekty rolí, ze kterých budu vycházet v dotazníkovém šetření. Termín kompetence pochází z latinského „competens“, tedy vhodný, příhodný, náležitý. Vědní disciplíny si termín vykládají různě, sociální práce například takto: „Kompetence v sociální práci pak zahrnuje zvládnutí požadavků vzdělávacích i zkušenostních, které jsou demonstrovány absolvovanými diplomními zkouškami a schopností realizovat pracovní závazky a dosahovat cílů sociální práce při zachování hodnot a dodržování etického kodexu profese.“ [Social Work Dictionary 1995 citováno dle (Havrdová 1999, 41)] Zjednodušeně lze chápat kompetence jako schopnosti naplnit požadavky povolání. Práce sociálního pracovníka vyžaduje kompetence odborné (zahrnujíc multidisciplinární znalosti), kompetence sociální (profesionálně pracovat s lidmi a použít vlastní osobu jako médium v komunikaci s klienty) a navíc i kompetence metodické (dosáhnout žádané změny a znát důsledky svého rozhodnutí a jednání). [Havrdová 1999, 42]
31
Kompetence představují „operacionalizované aspekty role sociálního pracovníka a především pozorovatelné a zachytitelné chování“. [Havrdová 1999, 45] Soustava kompetencí podle Havrdové obsahuje šest základních aspektů role sociálního pracovníka, nazývány jsou jako kompetence (autorka upřesňuje, že se spíš jedná o „různé aspekty a projevy profesionální kompetence jako takové“): [Havrdová 1999, 46] 1. rozvíjet účinnou komunikaci 2. orientovat se a plánovat postup 3. podporovat a pomáhat k soběstačnosti 4. zasahovat a poskytovat služby 5. přispívat k práci organizace 6. odborný růst Navíc ke každé kompetenci jsou přiřazena tzv. kritéria, ze kterých jsou kompetence tvořené.3 Kritéria je na rozdíl od kompetencí možné objektivně pozorovat. Kompetence slouží sociálním pracovníkům i k reflexi při hodnocení „sociálního případu“, jenž řešil. [Havrdová 1999, 47]
Cílená podpora profesionálního růstu je realizovaná mnoha způsoby. V současnosti u nás nejrozšířenější podobou jsou praxe studentů sociální práce v organizacích, potom můžeme hovořit i o zaškolování nových pracovníků v organizacích. Zajímavé je vytváření individuálních plánů profesního růstu sociálních pracovníků a následná kontrola jejich plnění. Každá podpora rozvoje profesních dovedností má popsaná pravidla a postupy. Z hlediska efektivnosti je nezbytný individuální přístup (přizpůsobit se potřebám pracovníka či studenta).
V tomto kontextu bych uvedla zejména supervizi jako účinnou formu pomoci a podpory (nejen) sociálních pracovníků. [Havrdová 1999, 47-49]
Zákon č. 108/2006 Sb. ukládá sociálním pracovníkům povinnost dalšího
vzdělávání se (které naváže na vyšší či vysokoškolské vzdělání a pracovníci si jím upevňují a doplňují kvalifikaci). Další vzdělávání může mít různé formy, například účast v akreditovaných kurzech, odborné stáže v zařízeních sociálních služeb, účast
na školících akcích a jiné. [§ 111 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů] 3
Kompetence i s kritérii jsou podpobně popsané v Havrdové na stranách 47-110. (HAVRDOVÁ, Z., Kompetence v praxi sociální práce. 1. vyd. Praha: Osmium, 1999. 165 s. ISBN 80-902081-8-5)
32
1.4.4 Etika a etický kodex Nedodržovat etická pravidla a co hůř, chovat se v rozporu s nimi, je v naší společnosti odsuzováno a trestáno. Bohužel i přesto se s jejich porušováním setkáváme dnes a denně. Sociální pracovníci by ale měli být normativem dodržování etických pravidel a etického jednání ve společnosti. Znalost etického kodexu a především jeho dodržování je nezbytnou součástí praxe všech sociálních pracovníků (a samozřejmě nejen sociálních pracovníků). Tato podkapitola má tedy opět sloužit a přispět k pochopení nutných předpokladů sociální práce.
Slovo etika pochází z řeckého etos, mrav. „Etika je filosofickou disciplínou
o mravnosti, (…) o původu a podstatě morálního vědění a jednání.“ [Novotná, Schimmerlingová 1992, 109] „Etické uvědomění je nutnou součástí odborné praxe sociálních pracovníků. Schopnost a oddanost etickému jednání je základním aspektem kvality služby, která je nabízena uživatelům služeb sociální práce.“ [Tošnerová 2010, 107] Etika společnosti je většinou odvozená od etiky majoritní skupiny. Zahrnuje v sobě hodnoty, jež jsou majoritní společností vnímány jako humánní. Sociální pracovník musí respektovat rozdílnosti v etických postojích menšin a znát jejich původ, protože
odlišnosti jsou často potenciálním zdrojem konfliktních situací. Sociální pracovníci
při výkonu profese musí respektovat a vycházet z etických pravidel majoritní společnosti. [Novotná, Schimmerlingová 1992, 109]
Často se sociální pracovníci dostanou do situací, kdy se musí rozhodnout, zda
zasáhnout či nikoliv nebo čemu dát přednost (jakému sociálnímu případu), musí
umět zvolit vhodnou míru pomoci a odhadnout, kdy naopak s pomocí přestat. Při
výkonu povolání dělají etická rozhodnutí častěji, než by si možná přáli. Etická dilemata vznikají především tehdy, „cítí-li sociální pracovník, že stojí před dvěma (či více) alternativními možnostmi rozhodnutí, které představují konflikt morálních principů. (…) Není přitom jasné, které rozhodnutí bude přijatelnější.“ [Nečasová 2001, 6]
Často se střetávají zákonné požadavky a etika jednání. Záleží především na
osobnosti sociálního pracovníka, jak situaci vyhodnotí, jakou s ní má zkušenost, navíc se rozhoduje dle svého hodnotového systému. [tamtéž, 7] Sociálním pracovníkům by situaci měla ulehčit „znalost etických kategorií, základních hodnot
33
profese, etického kodexu sociálních pracovníků a především znalost sebe sama“. [tamtéž, 9]
1.4.4.1 Etický kodex sociálních pracovníků České republiky Etika sociální práce je uceleně popsána v Etickém kodexu sociálních pracovníků, který vychází z Mezinárodního etického kodexu pro sociální pracovníky z roku 1976 (v pozdějších úpravách z roku 1990). Etický kodex sociálních
pracovníků České republiky, který nabyl účinnosti 25.6.1995, nebudu podrobně
rozebírat, protože se domnívám, že jsem již mnohé nastínila v předchozích podkapitolách (především v částech 1.4.1 a 1.4.3). Na tomto místě bych tedy ráda jen
stručně shrnula jeho obsah.
Etický kodex je tvořen dvěma hlavními částmi a dále etickými problémy a
jejich okruhy. První část tvoří etické zásady (ponoukající k respektování lidských
práv jednotlivců i skupin obyvatel4), druhá upravuje etické chování sociálních pracovníků (profesionál musí znát jednotlivá pravidla chování a jednání ve vztahu ke klientům, kolegům, zaměstnavateli, k povolání, odbornosti a také vůči společnosti). Etický kodex vyjmenovává též problematické okruhy, se kterými se každý sociální pracovník při výkonu povolání potýká. Mezi otázky, které si pod jejich vlivem klade, patří například: Kdy zasáhnout a začít ovlivňovat život osob, jejich rodin, komunit a společnosti? Kolik pomoci má sociální pracovník poskytnout, aby stimuloval klienta k nápravě a zároveň nebyl jediným iniciátorem této změny? Nebo kdy je vhodná doba
k ukončení
či
pomoci
odebrání
dávek?
[www.onhb.cz/.../ETICKÝ%20KODEX%20SOCIÁLNÍCH%20PRACOVNÍKŮ.pdf - 8.2.2011] Etickému kodexu však chybí jedna zásadní věc: neříká co dělat, pokud se sociálnímu pracovníku nedaří naplňovat některá z pravidel. Sociální pracovník je
také jen člověk, ne robot, který jedná vždy podle rozumu a etických pravidel. Kopřiva proto doporučuje, aby v každém etickém kodexu v pomáhajících profesích byla obsažena i tato zásada: „pomáhající je připraven kdykoliv vnímat a akceptovat svou nedokonalost, slabost a zranitelnost, kterou pomáhání vyjevuje a pomocí sebereflexe a supervize napomáhat k vývoji k lepšímu stavu, než je ten současný“ 4
Tyto jsou vyjádřeny ve Všeobecné deklaraci lidských práv, Chartě lidských práv Spojených národů, Úmluvě o právech dítěte a dalších mezinárodních deklaracích a úmluvách.
34
[Kopřiva 1997, 91]. Přestože etický kodex představuje cenný souhrn zásad, idejí a hodnot, na které je třeba se v rámci výkonu praxe sociální práce orientovat, nelze od něho (už z jeho podstaty, která není primárně zaměřena na konkrétní praktická doporučení) očekávat jednu zásadní věc a to je návod na řešení každé situace.
35
1.5 Úředníci ve veřejné správě V předchozí kapitole jsem se snažila nastínit proces výchovy, zdokonalování a růstu profesionálního sociálního pracovníka od předepsaného vzdělávání na vyšší
či vysoké škole přes předpoklad celoživotního vzdělávání až po podporu v jeho profesním růstu. Sociální pracovník však není vždy jen expert na danou problematiku, často je to zároveň (v některých případech možná dokonce převážně)
vykonavatel určitých nařízení, byrokrat. V následujícím textu se budu snažit nastínit,
jak se od činností spojených se sociální prácí a její praxí (přiblížených v rámci
předchozích kapitol) liší ty činnosti, které lze nazvat jako úřednické. Tato část
(v součinnosti s předchozí) bude později sloužit jako východisko pro odlišení
činností, které lze spojovat se sociální prací, od činností, které sice sociální
pracovníci vykonávají, ale jejichž povaha je v podstatě čistě administrativní. Na základě těchto kapitol budou konstruovány otázky v dotazníku. Jak již bylo zmíněno, v současnosti nelze u sociálních pracovníků, pracujících v místní nebo státní správě, při výkonu jejich profese opomenout administrativu. To, v jakém poměru jsou pak činnosti, které lze považovat za ryze administrativní,
k činnostem směřujícím k nápravě nepříznivého stavu klienta (pomoc klientům při řešení jejich tíživé životní situace), se liší podle organizace, v níž sociální pracovník
působí. Nelze však předpokládat, že zaměstnanec státní a místní správy (úmyslně vynechávám sociální práci vykonávanou v neziskovém sektoru, protože je v mnohém odlišná a zejména protože bych tím mohla zbytečně odbočit od záměru popsat jen určitou specifickou oblast sociální práce) vykonává obě „role“ ve stejném poměru. Představy odborníků a laické veřejnosti ohledně způsobu, jakým by měli sociální pracovníci vykonávat svou profesi, se liší. V některých případech je pak na samotném sociálním pracovníkovi, jak se k tomuto problému (v rámci mezí, které jsou dány především organizací, v níž tento pracovník působí) postaví.
36
1.5.1 Úředníci samosprávných celků Dne 1.1.2003 nabyl účinnosti zákon č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků. Zákon definuje úředníka jako: „zaměstnance územního
samosprávného celku podílejícího se na výkonu správních činností zařazeného do obecního úřadu, do městského úřadu, do magistrátu statutárního města nebo do
magistrátu územně členěného statutárního města, do úřadu městského obvodu nebo úřadu městské části územně členěného statutárního města, do krajského úřadu, do
Magistrátu hlavního města Prahy nebo do úřadu městské části hlavního města
Prahy“. [§ 2 zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků, ve znění pozdějších předpisů] Zaměstnancem zde rozumíme osobu, kterou zaměstnává obec (s výjimkou osob, jenž mají s obcí uzavřenou dohodu o provedení
práce nebo dohodu o pracovní činnosti). [§ 2 zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících
územních samosprávných celků, ve znění pozdějších předpisů] Považuji za nezbytné vysvětlit i podíl na výkonu správních činností. Zákon správními povinnostmi myslí
„plnění úkolů v samostatné nebo přenesené působnosti územního samosprávného
celku podle zvláštním právních předpisů“. [§ 2 zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků, ve znění pozdějších předpisů]
1.5.2 Max Weber, byrokracie jako ideální typ panství V souvislosti se státní správou a její organizací, nelze opomenout Maxe Webera a jeho ideální typy panství. Max Weber je totiž autorem klasické sociologické teorie, která se zabývá byrokracií jako nástrojem výkonu a organizace moci v moderní státní správě. Na základě podrobné analýzy ukázal, jak byrokracie vlastně funguje (principy, vztahy, organizace ad.) a popsal její charakteristické znaky, které jsou v rámci byrokratických organizací dodnes přítomné. Přestože obraz
úředníka a jeho základní rysy (v jejich čisté až karikované podobě) považují mnozí
v současnosti přinejmenším za úsměvné, mnohé principy a typické znaky popisované tímto klasikem sociologické teorie platí v téměř nezměněné podobě dodnes. U této teorie je však zároveň nutné mít na paměti, že Max Weber byrokracii popisuje jako určitý konstrukt – jeden z ideálních typů panství.
37
Ideální typy panství odvodil Weber od ideálních typů sociálního jednání. Panství definoval jako „pravděpodobnost, že určité specifické pokyny budou uposlechnuty danou skupinou lidí“. [Pechová 4/2001, 464] Autorita je nejlegitimnější formou panství a opírá se o tradiční, racionální nebo charismatický základ. „Racionálně je panství podloženo vírou v legalitu ustavených pravidel a v právo těch, kdo byli za těchto pravidel k autoritě pozdviženi, vydávat příkazy. (…) Nejčistším typem vykonávání legální autority je pak byrokracie.“ [Pechová 4/2001, 465]
Byrokracie je racionálním způsobem řízení velkých organizací a může
dokonce dosáhnout nejlepších výsledků z hlediska efektivnosti. Funguje skrze hierarchicky uspořádané úřady s jasně vymezenými funkcemi, pravomocemi a prostředky, pomocí nichž je dosahováno vymezených cílů. Weberovu klasickou teorii byrokracie lze (i v kontextu této práce a jejího zaměření) použít jako analytický nástroj (ideální typ umožňující srovnání) pro popis a chápání všech typů administrativních úkolů. [Pechová 4/2001, 465]
1.5.2.1 Charakteristické rysy byrokracie Weber vymezuje byrokracii pomocí těchto rysů: [Weber 1997, 65-67] 1. princip vymezených úředních kompetencí, upravených zákony a správními nařízeními (pravidelné činnosti potřebné k byrokratickému řízení daného
útvaru jsou jasně rozděleny jako úřední povinnosti, je rozdělena přikazovací moc, popřípadě i donucovací prostředky). 2. princip úřední hierarchie a instančního postupu. Je předem známý systém nadřízenosti a podřízenosti, který funguje podle vzorce: orgán výše postavený kontroluje a dohlíží na orgán nižší, ale zároveň nesmí přebírat jeho povinnosti.
3. veškeré činnosti jsou písemně zaznamenávány. 4. úředníci musí mít předepsané vzdělání. 5. úředníci pracují pro úřad celou pracovní dobu.
6. úředníci se při své práci řídí danými pravidly, která upravuje zvláštní nauka.
Státní správa se stala byrokratickou v důsledku kvantitativního růstu administrativních úkolů. Weber se domnívá, že byrokracie je vlastně logickou odpovědí na růst bohatství země. [Weber 1997, 67]
38
1.5.2.2 Postavení úředníka v byrokratickém aparátu podle Webera Postavení úředníka má několik základních rysů: [Weber 1997, 67-73] 1. Úřední funkce je pro úředníka povoláním. Předepsané vzdělání a odborné zkoušky, mnohdy získané díky velké vůli a trpělivosti, je základem pro věrnost každého úředníka. Organizace se úředníkovi odmění zajištěním jeho existence. 2. Moderní úředník požívá vyššího sociálního statusu. 3. Úředník musí být jmenován vyšší instancí (ne lidem). 4. Úředník zůstává ve své funkci celý život. 5. Úředník se může spolehnout na pevný plat a penzi ve stáří (mzda je odvozena od výkonu, let strávených ve službě a funkce). 6. Úředník postupuje ve své kariéře v hierarchické struktuře směrem vzhůru Z předešlého výčtu je patrné, že některá tato pravidla byla platná v době Maxe Webera, ale dnešní realita je již do jisté míry odlišná. Byrokracie má své klady a zápory. Kladnou stránkou je například její ochranná funkce. Byrokracie může sociálního pracovníka chránit před „nátlačivostí až agresivitou některých klientů. Podívejte se takhle je to dáno normou a jinak to nejde!“ [Zita 2005, 89] Negativní se naopak zdá být fakt, že jedinec je vnímán jako součást většího systému, a nemá tak ambice měnit svou pozici. „Racionální kalkulace redukuje každého pracovníka na kolečko v soustrojí byrokratického stroje a ten, vida sám sebe v tomto světle, bude se pouze pídit po tom, jak se přeměnit v o něco větší kolečko.“ [Pechová 4/2001, 465] Jedinou možností úniku byrokratickému aparátu je vytvořit si vlastní organizaci, v níž ale budou platit stejná pravidla. Mimo byrokratický systém stojí odborníci, kteří pak vlastně tento systém vyvažují. [Pechová 4/2001, 465] Další typický znak a v jistém smyslu omezení úředníků představuje přísně požadovaná loajalita, která se však v tomto případě váže k úřadu a výkonu pro danou
pozici přesně specifikované funkce, ne k nějaké osobě či hodnotě vyznávané na základě osobního přesvědčení. Sociální pracovník je zobrazován jako posel lidskosti,
jenž je společností delegován k výkonu činností, které mají přispět k jejímu blahu. [Zita 2005a, 86] Maximální loajalita sociálních pracovníků i úředníků je přáním 39
zaměstnavatelů a státu. Jenže v rámci poslání sociálních pracovníků by se nemělo jednat o loajalitu ve smyslu přesného plnění důsledně vymezených úkolů (tak, jak to můžeme sledovat u úředníků), nýbrž o prosazování lidských práv a sociální spravedlnosti, které by se v tomto případě měly krýt i s jejich osobním přesvědčením
a vírou) (zmíněno také v etickém kodexu, v první části). Proti sobě tak stojí
organizační a profesní loajalita. [tamtéž, 87]
1.5.3 Kodex etiky zaměstnanců ve veřejné správě Etický kodex zaměstnanců ve veřejné správě upravuje chování zaměstnanců ve veřejné správě. Kodex má za cíl definovat správné a žádané chování úředníků pro ně samotné a toto navíc prezentovat veřejnosti (ukázat a vymezit i navenek, jak by se měl úředník ve veřejné sféře chovat). Stejně jako u etického kodexu sociálních pracovníků se budu snažit jen velmi stručně nastínit hlavní body tohoto kodexu.
Kodex se sestává ze základního ustanovení a šesti článků. V základním
ustanovení jsou dány hodnoty, které mají úředníci respektovat, jako například zákonnost při rozhodování a rovný přístup ke všem fyzickým i právnickým osobám.
Náplní jednotlivých článků jsou pak předpisy, které ukládají povinnosti a práva úředníků veřejné správy. Zásadní je, že úředník se musí vzdělávat a prohlubovat svou
kvalifikaci.
[www.portal.mpsv.cz/sz/local/pb_info/pritikorupcni/kodex
–
3.3.2011] Zaměstnanci veřejné správy nesmí dopustit, aby došlo ke střetu zájmů (soukromý zájem nesmí vyhrát nad zájmem organizace a klientů). Pracovník ve veřejné správě nesmí být politicky angažovaný a účastnit se politických či veřejných
činností. Kodex se zmiňuje i o možnosti zneužití úředního postavení (tj. že zaměstnanec úřadu nesmí přijímat žádné úplatky ani žádat jakékoliv výhody).
Poslední článek naznačuje, co má úředník udělat, pokud dojde k porušení některého
z předchozích článků. [www.portal.mpsv.cz/sz/local/pb_info/pritikorupcni/kodex –
3.3.2011)]
40
1.6 Sociální práce vykonávaná na oddělení pomoci v hmotné nouzi, specifika této agendy Tato kapitola je stěžejní pro celý text této diplomové práce. Představuje totiž popis konkrétního prostředí, na které se zaměřuji. Z tohoto popisu pak dále vycházím i ve svém empirickém šetření na oddělení pomoci v hmotné nouzi. Nejprve se věnuji sociálnímu pracovníku pracujícímu v této agendě a to především tak, jak jej definoval zákon o pomoci v hmotné nouzi a upřesnil Metodický pokyn k tomuto zákonu. Dále nastíním problematické okruhy, které dle mého názoru (v tomto směru ovlivněného a podloženého názory citovaných odborníků) výrazně ztěžují výkon sociální práce a mají tak pravděpodobně vliv i na vnímání práce samotnými sociálními pracovníky.
1.6.1 Sociální pracovník na oddělení pomoci v hmotné nouzi Sociální pracovník na oddělení pomoci v hmotné nouzi je nazýván také jako dávkový specialista. Jeho pozice je vcelku podobná jako u dávkového specialisty systému státní sociální podpory. Jádrem jeho práce by měla být podle Metodického pokynu „práce v budově úřadu, práce s výpočetní technikou – aplikačním programem, aplikace právních předpisů na konkrétní situaci jednotlivce nebo rodiny/společně posuzovaných osob“ [Metodický pokyn 1/2006 k §60 zákona
č. 111/2006 Sb. o pomoci v hmotné nouzi, 4].
V praktické části, respektive v dotazníku, se pravděpodobně budou objevovat
i otázky směřující k optimálnímu počtu klientů připadajících na jednoho dávkového specialistu. Budu zjišťovat, jak se liší subjektivní názor „dávkových specialistů“ a odborníků, prezentovaný v metodickém pokynu. „Na jednoho odborného pracovníka v dávkovém systému (…) by mělo připadat zhruba 50-150 klientů. (…) To je také hranice, do níž lze kvalitně plnit funkci dávkového systému, včetně možnosti poskytovat osobám i základní konzultační a zprostředkovatelské služby pomoci
v hmotné nouzi.“ [Metodický pokyn 1/2006 k §60 zákona č. 111/2006 Sb. o pomoci
v hmotné nouzi, 1-2] I přesto, že byla v zákoně stanovena určitá hranice, nad níž už nelze uspokojivě vykonávat funkci, nelze tento počet stanovit jako jednoznačně
41
platný normativ. Je nutné přihlédnout k mnoha faktorům, jako je například problémovost klientely, dopravní dostupnost a rozptyl klientely na širokém území. [Metodický pokyn 1/2006 k §60 zákona č. 111/2006 Sb. o pomoci v hmotné nouzi, 1-4] Samotná struktura práce sociálního pracovníka – dávkového specialisty
naznačuje, že převážnou část pracovní doby provádí pracovník ryze úřednické činnosti (výše zmiňovaný metodický pokyn udává 55%). Oproti tomu poradenská a
konzultační činnost zabírá pouhá 2-3% z celku. Zbývající čas je věnován například
kontrole plnění podmínek nebo agendám souvisejícím s chodem úřadu. [Metodický
pokyn 1/2006 k §60 zákona č. 111/2006 Sb. o pomoci v hmotné nouzi, 1-4]
Administrativní práce je na této pozici vykonávána na úkor práce v terénu,
v důsledku čehož se vytrácí vlastně smysl sociální práce. Zvyšující se počet klientů má pak za následek i omezení času věnovaného jednomu klientovi a zvýšení
obtížnosti vykonávané práce. Nárůst klientely tlačí navíc pracovníky k tomu, aby se
stávali dávkovými specialisty v nejužším smyslu (značná převaha činností, které se dají označit za administrativní – pomoc při vyplnění žádostí, kontrola úplností
žádostí, poučení o doplnění, přijetí žádostí, podání základních informací) Sociální pracovník průměrně „stráví dobu 4,7 hodin na 1 klienta v rámci celkového procesu vyplácení dávek sociální potřebnosti, včetně zpětné kontroly výplaty apod.“.
[Metodický pokyn 1/2006 k §60 zákona č. 111/2006 Sb. o pomoci v hmotné nouzi,
2] Celkovým procesem vyplácení dávek je zamýšleno 13 dílčích činností spojených
se sepsáním a zpracováním žádosti o dávku, celkového posouzení, rozhodnutí a realizací dávky a dalšími administrativními činnostmi. Průzkum byl realizován v roce 2005 (proto se v něm i mých citacích užívá termínu dávky sociální
potřebnosti) a bylo zjištěno, že se tento čas neustále snižuje. Oproti roku 1992 se
mnohonásobně zvýšil počet příjemců dávek a zároveň snížil počet sociálních pracovníků, kteří tyto dávky poskytují. [Metodický pokyn 1/2006 k §60 zákona
č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, 4]
Obraz popisované situace se snažím dokreslit nejen v následujících teoretických kapitolách, ale především i v diskuzi k výsledkům realizovaného šetření, které se zaměřilo na to, jak uvedená fakta (a vlastně celou tuto situaci) vnímají sami sociální pracovníci – „dávkaři“.
42
1.6.2 Problematické okruhy Problematickými okruhy míním to, co sociálním pracovníkům na oddělení pomoci v hmotné nouzi stěžuje jejich práci. Snažila jsem se do této podkapitoly zařadit pouze ty aspekty, které mohou být zásadní a rozhodující pro vnímání povahy práce. V této podkapitole samozřejmě nevycházím jen z vlastních postřehů, ale i
z odborných publikací (monografií a sborníků z konferencí), časopisu Sociální práce
a názorů sociálních pracovníků této agendy (zveřejněných v příspěvcích a diskuzích na citovaných internetových stránkách).
1.6.2.1 Dvojakost sociální práce Sociální práce jako taková je považována za pomáhající profesi. Otázka však zní: Je to profese výlučně pomáhající? [Řezníček 2000, 16-18] Nikde nenajdeme jednoznačnou odpověď, protože se v této profesi „v různém poměru prolínají funkce emancipační
(mobilizační)
a
kontrolní
(normativní)“.
[http://archiv.noviny.mpsv.cz/clanek.php?id=741 – 3.3.2011] Dvojznačnost se v sociální práci objevuje především tam, kde se v rámci jednoho povolání slučuje výkon dvou povolání. V kontextu této práce se jedná především o dualitu sociální pracovník – úředník. Zita paradox spatřuje především v odlišných požadavcích kladených na sociální pracovníky. „Pro profesionální výkon každé z obou vyhraněných poloh profese je žádán odlišný typ osobnosti vykonavatele profese.“ [http://archiv.noviny.mpsv.cz/clanek.php?id=741 – 3.3.2011] Tento rozpor vnímají negativně jak odborníci z vědecké obce, tak samotní sociální pracovníci. Metodický pokyn uvádí, že je velmi problematické, aby jedna osoba zároveň vykonávala aktivity, které lze nazvat jako obslužné (úřednické), spolu s odbornými aktivitami. [Metodický pokyn 1/2006 k §60 zákona č. 111/2006 Sb.
o pomoci v hmotné nouzi, 4] „Pokud je to možné, je ku prospěchu věci, aby pracovník, který je důvěrníkem klienta, nebyl současně vykonavatelem úředně svěřené pravomoci.“ [Kopřiva 1997, 51] Tedy aby výkon pravomoci byl zřetelně odlišen od situace pomáhání. Sami sociální pracovníci žádají, aby výkon svěřených pravomocí byl
přísně odlišen od pomáhajících činností, aby byla odlišena kontrola a pomoc. [Kopřiva 1997, 51] 43
V praxi musí „dávkaři“ v určitém poměru sloučit tyto aktivity, protože se
v českém prostředí ještě stále nedá mluvit o striktním odlišení rolí. Základní otázka tedy zní: postupují sociální pracovníci spíše podle byrokratických pravidel nebo se
při své práci s klientem řídí (nebo alespoň mají možnost řídit) vlastním úsudkem? Právě dotazníkové šetření, realizované na sociálních odborech, obecních úřadech s rozšířenou působností, se bude snažit nalézt mimo jiné i odpověď na tuto otázku.
1.6.2.2 Ztráta důvěry v sociální pracovníky Úředníci se v minulosti (v době, která dala vzniknout například i zmiňované teorii Maxe Webera) těšili velkému respektu. Byrokracie, jako systematická
administrativní činnost, se stala ve společnosti velmi oblíbenou. S nárůstem počtu úředníků však postupně klesla prestiž tohoto povolání a zároveň byla omezena i
jejich moc. I samotné slovo „byrokracie“ získalo časem spíše negativní nádech. [Veselá 1997, 47-50]
Z výzkumu veřejného mínění, jehož cílem bylo zjistit vnímání sociálních pracovníků společností, vyplynulo, že sociální práce je brána jako poměrně náročná profese,
ale
zároveň,
že
si
jí
lidé
příliš
neváží.
http://archiv.noviny.mpsv.cz/clanek.php?id=741 – 3.3.2011] Domnívám se, že v souvislosti se státními škrty, se situace bude jen dále zhoršovat. V oblasti pomoci v hmotné nouzi budou klienti úředníkům vyčítat neúspěšné žádosti o dávky (zamítnuté žádosti) či snížené dávky.
Domnívám se, že společnost vnímá sociální pracovníky spíše negativně z mnoha důvodů. Jistě zde nelze podat výčet a rozbor všech z nich, natož pak posoudit, do jaké míry se na výsledku podílejí. Dovolím-li si ale přesto navrhnout a stručně načrtnou jednu z možností, které se jeví jako pravděpodobný zdroj takového vnímání,
určitě
bych
zmínila
problém
mediálního
obrazu
této
profese
prezentovaného v naší společnosti. Média mají v dnešní společnosti velkou možnost ovlivnit názor většiny. Pokud tedy sdělovací prostředky vykreslují sociální pracovníky jako ty, kteří odebírají děti nebo zanedbali dohled nad problémovými rodinami s následkem týrání dítěte, jako ty, kteří něco nezvládli nebo dělali vše pro to, aby znemožnili výplatu dávek potřebným, budou zaměstnanci tohoto resortu vnímáni celkově negativně. Bohužel realitou je skutečnost, že lidé spíše „slyší“ na neschopnost sociálních pracovníků, než na jejich úspěchy. Ke zlepšení situace by
44
určitě přispělo, kdyby média ukazovala i klady (nejenom zápory). I ve filmech vídáme jen jeden typ sociálních pracovnic, např. sociální pracovnici Zubatou ze Svěrákova filmu. Celkově jsou sociální pracovnice vykreslovány jen jako starší ženy, bez dětí, akurátní úřednice, které mají své zažité postupy a nejsou ochotné o čemkoliv diskutovat. Sociální pracovníci jsou navíc bráni jako prodloužená ruka
politiků, vykonavatelé jejich nařízení. (Paradoxně jsem v části o byrokracii tuto
skutečnost považovala za pozitivní, zde se však opět projevuje jistá dvojakost – zamýšlený klad se za určitých podmínek či při stupňování některých svých
charakteristik snadno promění ve svůj přímý opak). Je na zváženou, zda by pomohlo, kdyby měli možnost více veřejně o své práci diskutovat. Se ztrátou důvěry úzce souvisí i fakt, že pokud klient žádá o jakoukoliv dávku, je nutno doložit velké množství dokumentů a podkladů. Díky objektivní složitosti dávek pomoci v hmotné nouzi mnohdy nemůže sociální pracovník předem
klientovi říci, jestli na dávku má skutečně nárok či nikoliv. „Záporné vyřízení vede
ke frustraci. (…) Nepříjemné reakce se přenáší na sociálního pracovníka. [http://socialnirevue.cz/item/socialni-pracovnice-nebo-urednice – 4.1.2011]
1.6.2.3 Nalézání identity sociálního pracovníka „Prosazování úřední moci je, jak zvenku tak zevnitř, tou součástí sociální práce, která je nejvíce kritizována. Dokonce sami sociální pracovníci mají potíže nést tento úkol, jehož represivní podstatu vnímají. Sociální pracovníci si obecně méně cení výkon ekonomických rozhodnutí a mandatorních funkcí, než nabízení konzultací a terapie.“ [Salomon 1994, 5] I toto má samozřejmě vliv na vnímání poslání sociální práce samotnými pracovníky, navíc se komplikuje utváření profesní identity sociálních pracovníků. V pracovní náplni převládá administrativa, práce je spíše formálně zaměřená a prostor pro komunikaci se stále zmenšuje. Z hlediska motivace k práci je nezbytné, aby jedinec vykonával práci, se kterou je identifikován (nebo alespoň nesmí být v rozporu s jeho hodnotami), která je smysluplná a má pro něho význam. Dalšími kritérii bývá atraktivita vykonávané práce, možnost odborného růstu a funkčního postupu. [Bedrnová, Nový 2002, 302-304 citováno dle (Hajer, Škoda 2009, 98)]
45
1.6.2.4 Sociální práce jako nedoceněná profese „Práce sociálních pracovníků není doceněna morálně ani finančně.“ [Kredátus 2007, 13] Sociální pracovníci nemohou realizovat své představy (o povaze a způsobu práce) z různých příčin. Toto se budu snažit zjistit pomocí dotazníkového šetření. Výsledkem této skutečnosti (nemožnosti realizovat své představy) je přetíženost sociálních pracovníků, kteří pociťují stavy únavy, přetíženosti a dekoncentrace
(mnohdy i příznaky frustrace). Stále častějšími začínají být „symptomy psychosomatických poruch a onemocnění (nechutenství, nespavost, bolesti hlavy a krční páteře…), které jsou důsledkem dlouhodobého nedocenění jejich práce“. [Kredátus 2007, 13]
Odměnou za sociální práci je často jen nevděk. Navíc na přelomu roku se
změnilo platové ohodnocení státních zaměstnanců a sociální pracovníci (převážná většina z nich) na tyto změny finančně doplatili. Podle souhrnné zprávy – Analýzy veřejné správy České republiky „nemají státní zaměstnanci potřebnou jistotu, nejsou
chráněni před politicky motivovanými rozhodnutími a mají nižší výdělky v porovnání se soukromým sektorem. Důsledkem je malý zájem mladé generace o práci ve státní službě, nízká motivace, vysoká fluktuace, tendence hledat vyšší výdělky jinde a podléhání korupci.“ [Hajer, Škoda 2009, 101]
1.6.2.5 Administrativní pojetí sociální práce Sociální pracovníci pracují ve specifickém prostředí, které je typické svazující organizační kulturou, která vlastně nedává pracovníkům prostor pro výkon sociální práce (sociální pracovníci jsou omezováni legislativním okleštěním v byrokratické organizaci). „V praxi převažuje zejména administrativní pojetí sociální práce, kdy je od sociálního pracovníka očekávána role „úředníka“, ve smyslu zajišťování úředních záležitostí svých klientů a vykonávání administrativy spojené s poskytováním pomoci.“ [Kubalčíková 3/2009, 97] Dalšími možnými pojetími sociální práce jsou pak filantropické, profesionální a aktivistické. Je zajímavé, že zaměstnavatel, tedy stát předpokládá administrativní
pojetí, přičemž klient sociální práce filantropické. V časopise Sociální práce se
objevuje zajímavý názor Kateřiny Kubalčíkové „Je možné, či účelné chápat sociální
práci ve smyslu čtyř pojetí, ale neměl by snad sociální pracovník být hlavně
46
profesionál, jehož činnost v sobě zahrnují filantropický, aktivistický, administrativní a profesionální rozměr? [Kubalčíková 3/2009, 97] Proč tedy jsou sociální pracovníci oddělení pomoci v hmotné nouzi omezováni a redukováni na provádění
administrativní činnosti? Neměla by sociální práce mít větší rozsah a pole
působnosti? Proč jsou tito pracovníci omezováni na činnosti, které mají se sociální prací pramálo společného? Takové a další podobné otázky, které lze v souvislosti tímto problémem formulovat, považuji za natolik zásadní a podnětné, že jsem se jimi inspirovala při volbě tématu své diplomové práce. Hledání odpovědí na otázky začínající slovem „Proč?“ jsou však natolik komplikované a široce zaměřené, že by jejich řešení
vyžadovalo ne jedno skromné empirické šetření ale celou řadu výzkumů a odborných
diskuzí, v rámci nichž by byl tento problém řešen. Pro účely diplomové práce jsem si tedy musela stanovit v tomto směru méně ambiciózní, podle mě však také nezanedbatelný cíl, na základě něhož se snažím zjistit, jaké jsou (v některých ohledech) podmínky práce jedné určité skupiny sociálních pracovníků a jak tito pracovníci svoji práci (a některé její konkrétní aspekty) subjektivně vnímají. Od tohoto zjištění si slibuji především to, že ověří, doplní a zpřesní moji (dosud pouze na základě teorie a souvisejících úvah) budovanou představu o této problematice.
47
Teoretická část diplomové práce představuje teoretické ukotvení a podklad pro dotazníkové šetření, které bude popsáno na následujících stranách. První kapitoly
sloužily spíše jako úvod do problematiky české sociální práce od jejích počátků, přes
definice sociální práce a aktivity, které jsou spojeny s její praxí. Podkapitolu o dilematech v sociální práci jsem zařadila proto, abych ukázala, že již od svých počátků se sociální práce potýká s rozdílnými pojetími a rozpory,zejména kvůli
jejímu problematickému vývoji a složitosti či nejednoznačnosti řešení některých společenských otázek, které se do její teorie i praxe promítají.
Pro přiblížení oblasti, ve které sociální pracovníci (pracující ve veřejném
sektoru) působí, jsem zařadila i kapitolu o sociálním zabezpečení v České republice. Další kapitola, o sociální pomoci, slouží přímo jako popis práce sociálních pracovníků, kteří vykonávají agendu pomoci v hmotné nouzi. Tato část měla za úkol
nastínit povahu jejich práce. Ale stěžejní pro cíl této práce bude samozřejmě až názor sociálních pracovníků této agendy, který bude zjišťován pomocí dotazníkového šetření a popsán v empirické části.
Další dvě kapitoly, tedy kapitola o sociálních pracovnících a kapitola
o úřednících státní správy, mají v empirické části sloužit přímo jako analytické
nástroje, pomocí nichž budu konstruovat a následně vyhodnocovat otázky
v dotazníku. Důležité budou především odlišné typy rolových činností, které se
střetávají v profesi sociálního pracovníka na oddělení pomoci v hmotné nouzi (rolové činnosti spojené s rolí sociálního pracovníka a rolové činnosti spojené s rolí úředníka). Poslední kapitola, nazvaná Problematické okruhy, pojednává o obtížích při výkonu sociální práce obecně a zároveň o problémech při výkonu sociální práce na oddělení pomoci v hmotné nouzi. Tyto problematické okruhy pravděpodobně mají vliv na vnímání sociální práce sociálními pracovníky (nejen) této agendy.
48
2. EMPIRICKÁ ČÁST Tato praktická část se bude skládat ze 3 částí, které budou na sebe navazovat
(ve tom smyslu, že následující bude vycházet z té předchozí). První částí (kapitolou) bude metodologie dotazníkového šetření. V této části budu postupovat podle
Miroslava Dismana, který tento postup trefně nazval jako „typický jízdní řád průměrného výzkumu“ [Disman 2002, 120]. Tedy budu postupovat od úvodní formulace problému (kterou vyvodím zejména z kapitol v druhé polovině teoretické
části), přes formulaci hlavní hypotézy a tří pracovních hypotéz, dále vysvětlím
důvody, proč jsem vybrala populaci sociálních pracovníků oddělení pomoci v hmotné nouzi a jakým způsobem konstruuji vzorek. Následně se budu snažit argumentačně podepřít výběr metody výzkumu, s tím bude souviset i rozhodnutí o technice sběru informací, ve kterém nastíním proč jsem zvolila právě tuto techniku. Následovat bude komentář k realizovanému předvýzkumu a zdůvodnění absence pilotáže v tomto výzkumu. Poslední součástí této kapitoly bude sběr dat, který bude obsahovat popis realizace samotného výzkumu. V logické návaznosti se v následující kapitole, v prezentaci výsledků šetření, se objeví výsledky realizovaného dotazníkového šetření spolu s jejich slovním popisem. Zkoumání a následně i dotazník budou mít vlastně dvě části. První se bude
snažit odpovědět na vedlejší výzkumný cíl (který opět upřesním v interpretacích) a
druhá část, hlavní výzkumný cíl, bude stěžejní pro tuto diplomovou práci. Postupovat však budu opačně (nejdříve se budu věnovat otázkám „hlavní části“ a až následně
budu interpretovat výsledky první části dotazníku, které pak vlastně i doplní hlavní zkoumání). Poslední kapitola bude obsahovat interpretace a diskuze k výsledkům zjištění.
Tato část bude mít za cíl vyvodit z předchozí kapitoly (a zejména ze zjištěných výsledků) obecnější závěry a dále k nim připojit relevantní diskuzi.
49
2.1 Metodologie dotazníkového šetření 2.1.1 Formulace problému Oblast sociální pomoci nyní prochází složitým vývojem. Na sociální pracovníky jsou kladeny vysoké nároky v souvislosti se složitostí byrokratického aparátu, organizační kulturou a zvyšujícím se počtem klientů (vycházím především z odborných sborníků a názorů samotných sociálních pracovníků). Sociální pracovníci musí plnit i úkoly, které přímo nesouvisí s výkonem sociální práce. Složité administrativní úkony bývají spojeny především s veřejnosprávním sektorem. Tato práce se snaží o vhled do výše nastíněné situace a klade si za cíl zjistit, jak své
postavení, úkoly a kompetence vnímají samotní sociální pracovníci či sociální
pracovnice. Zastřešující výzkumná otázka zní: Cítí se být spíše vzdělanými úředníky nebo sociálními pracovníky (zaměřenými na hledání vhodné a účinné pomoci)?
2.1.2 Formulace teoretické hypotézy Hlavní hypotéza je obsahově shodná s názvem celé práce. Hlavní hypotézu jsem formulovala následovně: Vzhledem k charakteru a převažující náplni práce se sociální pracovníci na oddělení pomoci v hmotné nouzi cítí být spíše úředníky než sociálními pracovníky. Je zřejmé, že na závisle proměnnou (tedy charakter výsledného pocitu, který mají dotazovaní pracovníci ze svého profesního působení) mají nebo můžou mít vliv různé (další) faktory. V rámci operacionalizace jsem se tedy snažila nalézt a zachytit alespoň ty nejvýznamnější faktory (a neopomenout ty, které mohou zásadně ovlivnit proměnné). Předložená práce má sloužit k nastínění sociální práce (jako pomáhající profese, u níž se tradičně kladl důraz na empatii, terénní práci a etické uvědomění), kterou záhy stavím do kontrastu k práci úřednické (která je charakteristická neosobní loajalitou, tedy loajalitou k úřadu, pozici, správnému postupu v plnění přesně vymezených úkolů a jejich funkci v rámci celého systému a k nadřízeným na základě nadřízenosti jejich pozice, ne na základě osobního respektu nebo charismatu konkrétních osob). Úředník se v rámci své práce se chová tak, aby to odpovídalo formálním pravidlům a ne aby vyhověl konkrétním lidem na základě své sympatie či
50
přesvědčení. Typické pro práci úředníků je tedy řešení problémů a rozhodování na
základě formálních pravidel a nařízení bez uplatnění osobních emocí či vztahů, dále
povinnost písemného zaznamenávání a dokumentace veškerých rozhodnutí a postupů
a související velké zastoupení administrativní činnosti). Hlavní hypotéza a posléze i
pracovní hypotézy mají zjistit, jaký typ práce (popř. jaké činnosti) vnímá cílová
skupina sociálních pracovníků jako převažující ve své práci.
2.1.3 Formulace souboru pracovních hypotéz Dílčí hypotézy byly formulovány tak, aby umožnily popsat a postihnout klíčové aspekty toho, co v hlavní hypotéze popisuji jako „charakter a převažující náplň práce“ pracovníků na příslušných odděleních. Vycházely z teoretických předpokladů (popsaných v kapitolách týkajících se Webera a jeho teorie byrokracie, dále pak v kapitole týkající se pracovníků na odděleních pomoci v hmotné nouzi a kapitolách věnujících se sociální práci jako jedné z pomáhajících profesí, etice a etickému kodexu sociálních pracovníků). Hlavní hypotéza pak bude potvrzena
(eventuálně vyvrácena) na základě potvrzení či vyvrácení třech dílčích hypotéz.
H1: U většiny sociálních pracovníků na oddělení pomoci v hmotné nouzi redukuje velké množství klientů možnost věnovat se jednotlivým případům tak, jak by považovali za vhodné. Vzhledem k tomu, že „úřednické“ činnosti jsou povinnou agendou a tedy součástí práce dávkových specialistů, a zároveň jsou v určité nutné míře vázané na
každý jednotlivý případ, lze předpokládat, že čím více mají tito pracovníci klientů,
tím více narůstá jejich celková pracovní zátěž, přičemž její administrativní složka je povinná, takže se jí nelze vyhnout ani ji významněji omezit. Na cokoli dalšího jim tak nutně zbývá méně času, který by potenciálně mohli věnovat jinému typu péče
o klienty (pokud by ho považovali za adekvátní a měli tendenci ho uplatnit). Hypotéza se snaží ověřit, zda je tento teoretický předpoklad správný. Cítí se pracovníci na oddělení pomoci v hmotné nouzi být skutečně limitováni
v poskytování péče, kterou by považovali za adekvátní? (otázka č. 5) A uvádějí (spontánně na základě nijak neomezené vícečetné volby) jako jeden z podstatných důvodů právě velký počet klientů? (otázka č. 6). 51
Tato hypotéza bude potvrzena, pokud na otázku číslo 5: „Domníváte se, že jste v rámci své práce podstatně limitováni v poskytování služeb, které považujete za adekvátní?“ odpoví alespoň 50% respondentů a) - většinou ano nebo b) - někdy a zároveň většina z nich (více než 50%) označí v následující otázce „Které z následujících možností Vás, podle Vašeho názoru, nejvíce limitují?“ (odpověď a) příliš velký počet klientů.
H2: Při posuzování sociální situace klientů se většina sociálních pracovníků
nemá možnost řídit vlastním úsudkem a podle něho také rozhodovat.
Druhá hypotéza se opět teoreticky opírá o Weberův koncept byrokracie (jako jednoho z ideálních typů panství): klasický úředník se v rámci byrokratické organizace (popsáno v kapitole 1.5 i u přdchozí hypotézy) řídí formálními předpisy,
neosobní loajalitou k úřadu a formálně vymezeným postupům. Předpisy a pravidla představují jednoznačné mantinely každého jeho rozhodnutí (je-li toto ještě skutečně "rozhodnutím" a ne jen posouzením, které z pravidel na základě jasně stanovených kritérií a nároků aplikovat). "Správnost" tu je posuzována na základě souhlasu s pravidlem a přesným postupem podle něho (ne na základě souhlasu s vnitřním přesvědčením založeným na humánních hodnotách a vcítění do situace klienta). Hypotéza se snaží ověřit předpoklad, že se práce „dávkařů“ tomuto úřednickému ideálnímu typu blíží více než modelu, ve kterém může sociální pracovník při práci uplatnit vlastní názor vzniklý spíše na základě empatie, individuálního posouzení konkrétních případů a hodnotové orientace (blíže popsané v souvislosti s etikou a etickým kodexem sociálních pracovníků v kapitole 1.4.4), spíše než na základě korespondence kritérií s nároky danými formálním pravidlem. První možnost pak
vychází z teoretické části, kromě kapitoly 1.4.4 i z dilemat sociální práce (kapitola 1.1.4), kde popisuji, že se v praxi sociální práce používá vztažení k hodnotám majoritní společnosti, proti nimž stojí to, co v dilematech nazývám jako partnerství. Je zřejmé, že jsou-li konkrétní situace citlivě posuzovány, mohou být brány v úvahu i hodnoty různých minoritních skupin a subkultur, které se v dané společnosti vyskytují. I tendence brát ohled na specifika skupin a jejich hodnot je vlastně orientací na určitou hodnotu, která se (především pod vlivem postmoderních
myslitelů a navazujících myšlenkových směrů) čím dál tím více prosazuje v kultuře, kterou lze zjednodušeně pojmenovat jako „západní“. 52
Nemožnost (nebo omezená možnost) uplatnění vlastního názoru v rozhodování tu měla opět podpořit předpoklad ohledně spíše úřednického charakteru práce „dávkařů“. Tato hypotéza bude potvrzena, pokud na otázku číslo 7: „Máte možnost se při
posuzování sociální situace klientů řídit i vlastním úsudkem?“ odpoví alespoň 50% respondentů c) - ne, spíše ne nebo d) - ne, nemám možnost.
H3: Jako převažující náplň své práce uvádí většina sociálních pracovníků především přijímání a vyřizování žádostí o dávky (v podstatě administrativní činnost).
Vyřizování žádostí o dávky je právě jedním z případů, kdy je na situaci klienta uplatněno určité pravidlo, na základě kterého je aplikován další úřední postup vyžadující formální a administrativní zpracování. Tato hypotéza se přímo vztahuje k předpokladu ohledně převažující náplně práce „dávkařů“, která je jedním z hlavních rysů, na základě kterých lze odlišit úředníky od sociálních pracovníků v "neúřednickém" pojetí (a jako taková také figuruje i v hlavní hypotéze).
Tato hypotéza bude potvrzena, pokud na otázku číslo 9: „Jaké činnosti byste
se měl(a) (podle popisu práce) nejčastěji věnovat?“ odpoví alespoň 50% respondentů c) - přijímání a vyřizování žádostí od klientů.
2.1.4 Rozhodnutí ohledně populace a vzorku Předkládané empirické šetření se zaměří na sociální pracovníky a pracovnice z pověřených obecních úřadů odboru sociálních věcí, oddělení pomoci v hmotné nouzi. Tuto cílovou skupinu jsem zvolila záměrně, domnívám se totiž, že převaha
administrativních činností „sužuje“ především pracovníky na oddělení pomoci
v hmotné nouzi a možná „dvojakost“ profese se s velkou pravděpodobností může projevit právě u pracovníků této agendy. Vzhledem k tomu, že není v mých silách
postihnout celou populaci pracovníků těchto oddělení v České republice, rozhodla jsem se pro konstrukci vzorku pomocí záměrného výběru. Do výzkumného souboru 53
jsou zařazeni sociální pracovníci pracující na některém z oddělení pomoci v hmotné nouzi v rámci Olomouckého kraje, jejichž pracovištěm je obec III. stupně (v pěti okresech Olomouckého kraje se nachází 13 obecních úřadů s rozšířenou působností).
2.1.5 Rozhodnutí o metodě Kvantitativní výzkumnou metodu jsem zvolila především proto, že je vhodnější pro zkoumání velkých skupin. Za předpokladu dodržení podmínek (týkajících se především konstrukce reprezentativního výzkumného souboru a dostatečné návratnosti dotazníků) lze také výsledky tohoto typu výzkumu lépe zobecňovat na celou zkoumanou populaci. Kvantitativní metoda se mi pak pro můj výzkum jeví jako vhodnější i díky nezávislosti (či menší závislosti) dat na výzkumníkovi [Disman 2002, 122]. Kvantitativní metoda je zvolena i přesto, že jsem si vědoma značné redukce dat. Kvalitativní metoda by sice mohla lépe vypovídat o jednotlivcích, jejich prožívání a vnímání této situace, cílem tohoto výzkumu by však mělo být zjištění, jak situaci dvojznačnosti profese vnímá celá sociální skupina. V celé práci mluvím o dávkových specialistech (tzv. „dávkařích“) a jejich problematice obecně, přesto jsem si vědoma toho, že provedený výzkum bude mít ve vztahu k populaci všech
českých „dávkařů“ spíše ilustrativní charakter. Zobecnění z realizovaného výzkumu bude důsledně vzato za stávajících podmínek možné vztáhnout pouze na populaci „dávkařů“ působících v rámci olomouckého kraje na obecních úřadech s rozšířenou působností. I tak lze ale předpokládat, že by se výsledky získané v jiných krajích a na všech pověřených úřadech nemusely od těch, se kterými pracuji, lišit natolik, aby nebylo možné vyvozovat ze sebraných dat jisté obecnější závěry.
2.1.6 Rozhodnutí o technice sběru informací Pro tuto studii se nejvhodnější technikou zdá být dotazníkové šetření. Největší výhody této standardizované formy pak vidím v její efektivitě (lze získat data od velkého počtu respondentů) při relativně nízkých nákladech a v krátkém časovém intervalu. Negativa spočívají především v redukci a transformaci informací.
Zpočátku jsem se mylně domnívala, že postačí uzavřené otázky. Předvýzkum mě ale utvrdil v tom, že u některých otázek nelze nabídnout vyčerpávající odpovědi.
54
V dotazníku se proto objevují kromě většiny uzavřených otázek i dvě otázky výčtové, u nichž bude přidána varianta odpovědi „jiná možnost (prosím vypište)“.
Dotazník (příloha č.1) se skládá ze tří částí. První část, tzv. vstupní část,
obsahuje taková sdělení jako představení výzkumníka, vysvětlení proč bude výzkum realizován, ujištění o anonymitě, informace o plánovaném využití výsledků, pokyny pro práci s dotazníkem a poděkování za jeho vyplnění. Záměrně v této části chybí
název práce i výzkumná otázka. Domnívám se, že by právě tyto informace vedly velmi pravděpodobně ke zkreslení, působily manipulativně nebo obecně řečeno
ovlivnily respondenta ve volbě odpovědí. Prostřední část dotazníku slouží ke zjištění
základních charakteristik zkoumaného vzorku (pohlaví, věk, délka praxe a nejvyšší dosažené vzdělání respondentů, okres a druh vykonávané agendy). Pro zjišťování těchto základních údajů týkajících se respondentů jsem se rozhodla především proto, abych si vytvořila lepší představu o složení vzorku a mohla získané výsledky vnímat v jeho (i když minimálním) kontextu. Tato část dotazníku tedy slouží především
k získání doplňujícího materiálu, který by mohl pomoci komplexnějšímu vnímání
souvislostí a vyvození možných závěrů v následné diskuzi. Poslední část obsahuje už vlastní zadání ve formě otázek seřazených podle hypotéz tak, jak se k nim vztahují anebo logicky patří. Samotný dotazník se skládá z 10 otázek, přičemž
otázky č. 5, 7 a 9 slouží přímo k potvrzení či vyvrácení hypotéz. Otázky č. 1-4 mají odpovědět na otázku týkající se optima klientů na jednoho sociálního pracovníka (důvod zjišťování názoru dotazovaných i na tento problém bude záhy objasněn).
Otázka č. 6 je rozšířením předchozí otázky a vlastně i jejím upřesněním. Zbývající
otázka, tedy otázka č. 8, zjišťuje vlastní názor dotázaných sociálních pracovníků na
volnost při posuzování sociální pomoci. Tato otázka sice není v přímé vazbě k žádné z hypotéz, byla však zařazena proto, aby umožnila lepší pochopení toho, jak se dotazovaní sociální pracovníci staví k možnosti uplatňování vlastního názoru v rámci posuzování jednotlivých případů (a k volnosti ve výkonu své profese obecně). Samo
zjištění, zda určitou míru volnosti (třeba právě v rozhodování) mají či ne, totiž ještě
samo o sobě nevypovídá nic o tom, jestli by stáli o to, aby byla tato volnost větší.
55
2.1.7 Předvýzkum Před
samotným
výzkumem
byl
proveden
předvýzkum.
Disman
o předvýzkumu míní, že „zatímco opominutí pilotní studie nás v některých případech nemusí vytrestat vážným zkreslením, opominutí předvýzkumu je nesmírně riskantní: předvýzkum by měl být nezbytnou součástí každé výzkumné akce“. [Disman, 2002, 122] Předvýzkum byl proveden na třech sociálních pracovnicích vykonávající tuto agendu mimo Olomoucký kraj (rozhodla jsem se oslovit ty pracovnice, které nebudou součástí zkoumaného vzorku. Jednalo se o sociální pracovnice, jejichž obecní úřad s rozšířenou působností přímo sousedí s Olomouckým krajem. Tento obecní úřad se zdál nejvhodnější díky geografické blízkosti s obecními úřady, jejichž sociální pracovníci oddělení pomoci v hmotné následně označeni za respondenty). Byly zjištěny nedostatky jak ve správné formulaci otázek, tak v nedostatečném rozsahu možných odpovědí. Díky tomuto předvýzkumu se dotazník stal srozumitelnější dotazovaným.
2.1.8 Sběr dat Dotazník jsem se rozhodla distribuovat pomocí internetové pošty. Od pracovnic, které se účastnily předvýzkumu, jsem zjistila, že tato forma distribuce dotazníků jim nejvíce vyhovuje a jsou na ni zvyklé z předešlých výzkumů (od jiných studentů). E-mailové adresy jsem získala na internetových stránkách obcí s rozšířenou působností v Olomouckém kraji. Od rozeslání e-mailu jsem stanovila
jeden týden jako čekací dobu na odpovědní e-maily (týdenní lhůta se mi jeví jako dostatečná, protože předpokládám, že pokud oslovení pracovníci a pracovnice neodpoví do jednoho týdne, tak nebudou mít s největší pravděpodobností zájem se
výzkumu účastnit). Výzkumný soubor čítá celkem 90 respondentů, kteří splňují charakteristiky, na základě nichž byli do vzorku zařazeni. Rozesílka tedy představovala
distribuci
90
dotazníků
56
v elektronické
podobě.
2.2 Prezentace výsledků šetření Prezentovaná data byla získána na základě odpovědí na otázky z dotazníku, který byl distribuován vybraným sociálním pracovníkům na oddělení pomoci v hmotné nouzi. Tato data byla zpracována do podoby přehledů a grafů, které obecně umožňují lepší orientaci ve výsledcích šetření. Z 90 rozeslaných dotazníků se jich zpět vrátilo 62 (tj. 69%). Domnívám se, že tento počet může být reprezentativní vzhledem k velikosti (a alespoň v určitých aspektech i relativní homogenitě) zkoumaného souboru. Výzkumu se účastnilo celkem 62 respondentů, z toho 58 žen a 4 muži. Dotazník vyplnily osoby spadající do různých věkových kategorií, různé délky praxe, odlišného vzdělání. Respondenti jsou zaměstnanci 13 obcí s rozšířenou působností, které spadají do pěti okresů (Jeseníku, Olomouce, Prostějova, Přerova a Šumperku). Poslední zkoumanou charakteristikou byla vykonávaná agenda, kde se jednalo především o odlišení dvou kategorií – zjištění, jestli respondenti vykonávají pouze agendu pomoci v hmotné
nouzi nebo tuto agendu vykonávají v kombinaci s jinými činnostmi (pokud označili druhou možnou variantu, byli požádání, aby své následné odpovědi směřovali jen k pomoci v hmotné nouzi)
Následující tabulky uvádějí přehled základních charakteristik respondentů: Tabulka č. 1: Věkové rozvrstvení dotázaných věková kategorie
počet osob
do 30 let
14
do 40 let
16
do 50 let
20
nad 50 let
12
Celkem
62
57
Tabulka č. 2: Délka praxe na sociálním odboru délka praxe
počet osob
do 5 let
12
do 10 let
4
do 15 let
10
do 20 let
36
nad 20 let
0
Celkem
62
Tabulka č. 3: Nejvyšší dosažené vzdělání Nejvyšší dosažené vzdělání
Počet osob
Střední
20
Vyšší odborné
20
Bakalářské
20
Úplné vysokoškolské
2
Celkem
62
Tabulka č. 4: Okres, ve kterém se pověřený úřad nachází Okres
Počet osob
Jeseník
8
Olomouc
14
Prostějov
10
Přerov
12
Šumperk
18
Celkem
62
Poslední sledovanou charakteristikou (jak jsem výše avizovala) byla vykonávaná agenda. Tuto charakteristiku jsem doplnila, protože jsem zjistila, že na „menších“ úřadech vykonávají pracovníci kumulované funkce. Zjistila jsem, že v tomto výzkumu označili možnost kumulovaných funkcí pouze sociální pracovníci, 58
kteří pracují v Přerově (nemyslím celý okres, pouze Městský úřad Přerov). Kumulované funkce označilo 8 osob.
V předchozí části jsem konstatovala, že se výzkumu účastnili pouze 4 muži.
Tento fakt jsem předpokládala již před počátkem výzkumu zejména ze dvou důvodů. První je popsán již v teoretické části (1.4, o sociálních pracovnících a částečně i v 1.6.2.2, o ztrátě důvěry v sociální pracovníky). Mezi osobami, které se v rámci své profese zabývají sociální prací, je obecně více žen. Mnozí se domnívají, že je to dáno povahou vykonávané práce (empatie je ve společnosti přisuzována spíše ženám). Druhý důvod s prvním úzce souvisí a vysvětluje, proč je zastoupení mužů a žen tak asymetrické v rámci mého výzkumného souboru: mezi zaměstnanci daného typu zařízení (obecní úřady s rozšířenou působností v olomouckém kraji), kteří byli do výzkumu zařazeni a následně byli osloveni s žádostí o vyplnění dotazníku, pracují právě 4 muži, proto ani vyšší účast nebyla možná. Zajímavé mi přišlo zjištění, že většina obecních úřadů s rozšířenou působností má funkce a povinnosti striktně rozděleny. Situace je odlišná jen v Přerově, kde má 4-5 sociálních pracovníků na starosti vymezené území (existence 4 územních celků) a o agendy pomoci v hmotné nouzi, příspěvek na péči, sociálně-právní ochranu dětí se starají společně. U označení možnosti kumulovaných funkcí byli tito sociální pracovníci požádáni, aby následující otázky vyplnili jen za agendu pomoci v hmotné nouzi. Tím jsem se snažila předejít nesrovnalostem při následném vyhodnocení odpovědí z dotazníku.
59
2.2.1 Hlavní výzkumný cíl V souladu s tím, jak bylo popsáno prostředí (ve formulaci problému, podkapitole 2.1.1), ve kterém se sociální pracovníci agendy pomoci v hmotné nouzi nachází a pracují v něm, lze opětovně říci, že hlavním cílem diplomové práce je
zjištění odpovědi na otázku: Cítí se být sociální pracovníci na oddělení pomoci v hmotné nouzi sociálními pracovníky nebo spíše vzdělanými úředníky? . Za hlavní výzkumný cíl, který z cíle diplomové práce vyplývá, lze
považovat potvrzení či vyvrácení hlavní hypotézy na základě pracovních hypotéz a otázky, která se týká přímo tématu práce. Tato otázka je v podstatě určitou kontrolou,
zda byly v tomto smyslu hypotézy konstruovány tak, aby výsledný pocit „dávkařů“ z jejich profesního působení podchytily.
2.2.1.1 Pracovní hypotéza (H1) U většiny sociálních pracovníků na oddělení pomoci v hmotné nouzi redukuje velké množství klientů možnost věnovat se jednotlivým případům tak, jak by považovali za vhodné. Tuto hypotézu testovaly otázky č. 5 a 6. Prezentované grafy znázorňují rozložení odpovědí respondentů. Vyvození závěrů a následná diskuze se objeví v následující kapitole.
5. otázka: Domníváte se, že jste v rámci své práce podstatně limitováni v poskytování služeb, které považujete za adekvátní? (grafickým znázornění odpovědí na tuto otázku je graf č. 1).
60
Graf č. 1: Potenciální limitovanost v poskytování služeb
10% 42%
většinou ano někdy ne
48%
Naprostá většina (90% ) uvedla odpověď a) - většinou ano nebo b) - někdy, přičemž obě tyto odpovědi značí, že se tito pracovníci cítí být alespoň občas omezováni v poskytování služeb. Obě tyto odpovědi odkazovaly respondenty, kteří je zvolili, k další otázce, která se snažila postihnout subjektivně vnímané důvody tohoto omezení
61
6. otázka: Které z uvedených možností Vás, podle Vašeho názoru, podstatně limitují? (odpovědi na tuto otázku jsou graficky znázorněné v grafu č. 2). Graf č. 2: Faktory v poskytovaných službách
50 45 40 35 30 25 20 15 10 5
n e d
o r “ st pr o
íi nf o r m
an év ro va cí
„m
e z en ý o m
N e d o st a
te
čn é
n e b o
ch
yb ěj íc
o m
e z en á
a
p ř íli
š v e l k
ý p o č et kl ie ad n t m ů in is t ce ra l ko t iv m vá n í o ž no zá p r tě st ac ž o v u p ce n í la t v a n i yt p o t i íž e n d d k n o i la v st i d y du ál k n í v r je d n p ř ám ís t o t ci liv u p n a ým st av p ř en íp a d ýc o s h ů m ta p r te o c čn es á ů sp a o l vz u p ta rá h ů c e n e v d o rá st m a t ci eč o d n é p r b o o b te ru le ch m n i at ck ic k é vy á ko ba m ve u n n í ik ac e s k lie n t y
0
U této otázky mohli respondenti zaškrtnout i více variant odpovědí. Většinu těch, kteří v předchozí otázce odpověděli kladně, limituje vysoký počet klientů, administrativní zátěž a celková pracovní vytíženost. Nejvíce respondentů (54) však odpovědělo, že je při výkonu povolání omezuje především příliš vysoký počet klientů.
62
2.2.1.2 Pracovní hypotéza (H2) Při posuzování sociální situace klientů se sociální pracovníci většinou nemají možnost řídit vlastním úsudkem a podle něho také rozhodovat.
Tato pracovní hypotéza byla testována pomocí otázky č. 7, která zní: Máte možnost se při posuzování sociální potřebnosti řídit i vlastním úsudkem? (grafickým
znázorněním odpovědí na tuto otázku je graf č. 3). Vyvození závěrů a následná
diskuze se objeví v následující kapitole. Graf č. 3 – Možnost řídit se při posuzování sociální situace žadatelů o dávky pomoci v hmotné nouzi vlastním úsudkem
23%
0%
16%
vždy ano ano, ale jen omezeně spíše ne
nemám možnost
61%
Z výsledků vyplývá, že většině respondentů (77%) je umožněno řídit se vlastním úsudkem, i když ve většině všech případů (61%) jen v omezené míře.
63
Otázka č. 8: Měli by mít sociální pracovníci (podle Vašeho názoru) větší volnost při posuzování sociální potřebnosti? je rozšířením předchozí otázky a zjišťuje subjektivní názor sociálních pracovníků na oddělení pomoci v hmotné nouzi (grafickým znázorněním odpovědí na tuto otázku je graf č. 4)
Graf č. 4 – Preference potenciálně větší volnosti při posuzování sociální situace žadatelů o dávky pomoci v hmotné nouzi
0%
23%
29%
ano spíše ano spíše ne ne
48%
Tuto otázku jsem do výzkumu přidala, jak jsem již psala, spíše pro rozšíření a možnost lepšího pochopení vztahu dotazovaných pracovníků k míře a potřebě
volnosti a prostoru pro uplatnění vlastního názoru v rámci jejich profese. (Otázka č. 8 je ve vztahu k otázce předchozí, k níž připojuje informaci, jak jsou respondenti s možností uplatnění svých názorů v rozhodování spokojeni). Většina dotázaných uvedla, že by větší volnost při posuzování sociální situace žadatelů o dávky pomoci v hmotné nouzi uvítala (29% uvítalo, 48% uvítalo s určitými výhradami).
64
2.2.1.3 Pracovní hypotéza (H3) Jako převažující náplň své práce uvádí většina sociálních pracovníků především přijímání a vyřizování žádostí o dávky. Tuto hypotézu bude testovat otázka č. 9: Jaké činnosti byste se měl(a) (podle popisu práce) nejčastěji věnovat? (odpovědi na tuto otázku jsou graficky znázorněné v grafu č. 5). Vyvození závěrů a následná diskuze se objeví v následující kapitole. Graf č. 5: Nejčastěji vykonávané činnosti (podle popisu práce) 50
45
45 40 35 30 25 20
12
15 10
5
5 0
sociální poradenství
terénní práce
přijímání a vyřizování žádostí o dávky
Většina dotázaných uvedla jako stěžejní náplň práce přijímání a vyřizování žádostí o dávky. Je vidět, že práce dávkových specialistů je spíše formálně zaměřená, jen 27% dotázaných by za hlavní pracovní náplň označilo sociální poradenství nebo terénní práci.
65
2.2.1.4 Hlavní hypotéza Vzhledem k charakteru a převažující náplni práce se sociální pracovníci na oddělení pomoci v hmotné nouzi cítí být spíše úředníky než sociálními pracovníky. K hlavní hypotéze se navíc (mimo pracovních hypotéz) vztahuje i otázka č. 10: Pokud přihlédnete k celkovému charakteru a převažující náplni Vaší práce, cítíte se
být spíše: (odpovědi na tuto otázku jsou graficky znázorněné v grafu č. 6). Vyvození závěrů a následná diskuze se opět objeví v následující kapitole.
Graf č. 6: Pocit dotázaných sociálních pracovníků – sociální pracovník x úředník veřejné správy
35%
úředník veřejné správy 65%
sociální pracovník
Většina dotázaných (65%) uvedla, že se (podle výsledků výzkumu) cítí být spíše úředníkem veřejné správy než sociálním pracovníkem ve veřejné správě.
66
2.2.2 Vedlejší výzkumný cíl Vedlejším výzkumným cílem je odpověď na otázku: Jaký je optimální počet klientů na jednoho sociálního pracovníka, aby sociální pracovník mohl vykonávat sociální práci a nestal se z něho jen úředník státní správy, který se už nemůže sociální práci věnovat? Proč je tento cíl zařazen do výzkumu se budu snažit nastínit v interpretacích a diskuzích ke zjištěným výsledkům. Optimální počet klientů na jednoho sociálního pracovníka budou zjišťovat
otázky č. 1: Kolik evidujete v současné době klientů pobírajících dávky pomoci
v hmotné nouzi (odpovědi jsou graficky znázorněné v grafu č. 7)? Dále otázka č. 2:
Zaznamenal(a) jste v posledních 3 měsících nárůst počtu kladně vyřízených žádostí o dávky pomoci v hmotné nouzi (odpovědi jsou graficky znázorněné v grafu č. 8)?
Další otázkou, vztahující se k vedlejšímu cíli, je otázka č. 3: Aktuální počet klientů, které máte Vy osobně v evidenci, Vám připadá (vzhledem k obtížnosti vykonávané
agendy): (odpovědi jsou graficky znázorněné v grafu č. 9). Poslední otázkou vedlejšího cíle výzkumu je otázka č. 4: Jaký je, dle Vašeho mínění, optimální počet
klientů na jednoho sociálního pracovníka (odpovědi jsou graficky znázorněny v grafu č. 10)?
Graf č. 7: Počet klientů pobírajících dávky pomoci v hmotné nouzi na jednoho pracovníka
3%
0% 10% do 30 klientů 29%
58%
do 45 klientů do 60 klientů do 75 klientů nad 75 klientů
Z výsledků je patrné, že nadpoloviční většina respondentů uvedla, že mají v evidenci více než 75 klientů. Dále pouze dva dotázaní uvedli, že mají na starost méně než 45 klientů.
67
Graf č. 8: Počet kladně vyřízených žádostí o dávky pomoci v hmotné nouzi 0% 26%
0%
74%
0%
podstatné zvýšení nepatrné zvýšení stagnace
nepatrné snížení razantní snížení
Dotázaní se shodli na tvrzení, že se počet žádostí o dávky pomoci hmotné nouzi (které byly kladně vyřízeny a žadatelům byla tedy přiznána dávka pomoci v hmotné
nouzi) zvýšil, tři čtvrtiny by navíc toto zvýšení označily jako podstatné.
Graf č. 9: Aktuální počet klientů, které mají dotázaní sociální pracovníci v evidenci 0% 0% 39%
19%
velmi nízký spíše nízký přiměřený
spíše vysoký 42%
velmi vysoký
Dle odpovědí většiny respondentů je počet jejich klientů (přinejmenším alespoň „spíše“) vysoký. Procentuálně vyjádřeno 81% respondentů považuje počet klientů za spíše vysoký nebo velmi vysoký a zbývajících 19% se domnívá, že počet jejich klientů je přiměřený.
68
Graf č. 10: Optimální počet klientů na jednoho sociálního pracovníka (dle názoru dotázaných sociálních pracovníků)
6%
10%
6%
10%
méně než 20 20-40 40-60 60-80 více než 80
68%
Za optimální počet klientů by většina respondentů (68%) označila počet spadající do rozmezí 40 až 60 klientů na jednoho sociálního pracovníka. U této otázky je zajímavé, že další třetina dotázaných se v názorech na dané optimum zcela lišila. 84% respondentů se však shodlo v tom, že optimální počet klientů by neměl překročit hranici 60 klientů na jednoho sociálního pracovníka.
69
2.3
Interpretace
a
diskuze
k výsledkům
dotazníkového šetření 2.3.1 Interpretace a diskuze k pracovní hypotéze H1 U většiny sociálních pracovníků na oddělení pomoci v hmotné nouzi redukuje velké množství klientů možnost věnovat se jednotlivým případům tak, jak by považovali za vhodné. Tato pracovní hypotéza vychází zejména z podkapitoly - sociální práce jako
nedoceněné profese (1.6.2.4). V této podkapitole konstatuji (na základě článku na internetových
stránkách
[http://socialnirevue.cz/item/socialni-pracovnice-nebo-
urednice – 4.1.2011] , že se obecně zvýšil počet klientů sociálních pracovníků, stejně jako se zvýšil počet žadatelů o dávky pomoci v hmotné nouzi. (Rozdíl mezi klienty a žadateli o dávku pomoci v hmotné nouzi je následující: žádosti žadatelů musí nejprve projít procesem posouzení sociální situace klientů, výsledkem tohoto procesu pak budou jak kladně vyřízené žádosti o dávky pomoci v hmotné nouzi, tak zamítnuté žádosti o dávky pomoci v hmotné nouzi. Pokud pak bude následně žadateli uznán nárok na dávku, stane se z něho klient). Hypotéza (především na základě odpovědí
na otázku č. 5) ověřovala, jestli tato skutečnost (zvyšující se počet klientů) je přiléhavá i pro agendu pomoci v hmotné nouzi. Předpokládala jsem, že pokud se hypotéza potvrdí, bude zřejmé, že v návaznosti na zvyšující se počet klientů mají sociální pracovníci v této agendě
celkově více práce. Přitom administrativní činnosti jsou v tomto typu organizace striktně dány a je kontrolováno jejich plnění. Předpokládám tedy, že na aktivity směřující k nápravě a pomoci v nepříznivé situaci klientů nezbývá ve výsledku tolik
času, kolik by jinak pracovníci považovali za vhodné investovat.
Hypotéza tedy směřovala k ověření předpokladu, že sociální pracovníky při výkonu profese nejvíce limituje (velký) počet jejich klientů. Sociální pracovníci mají soubor daných úkonů, které musí bezpodmínečně plnit, okruh činností, z nichž si nemůžou dovolit cokoliv opomenout. Logicky se pak čas, který jim ubyl spolu
s přílivem většího množství klientů, musí někde projevit. Pravděpodobně jsou touto
situací nuceni omezit takové činnosti, které by za běžných okolností plnili a 70
považovali je za adekvátní ve prospěch (především administrativních) činností, které jsou povinné a jejichž plnění nijak omezit nelze.
Odpovědi dotázaných ukázaly, že sociální pracovníci agendy pomoci v hmotné nouzi nemají (naprostá většina z nich alespoň ne vždy) optimální podmínky k tomu, aby se jednotlivým klientům mohli věnovat v takovém rozsahu a takovým způsobem, jaký by za jiné konstelace považovali za adekvátní a vhodné. (Je zřejmé, že velký počet klientů i administrativní zátěž jsou s celkovou pracovní vytížeností vnitřně svázány, vzhledem k tomu, že se však volba jednotlivých možností vzájemně nevylučovala, lze procentuální zastoupení těchto variant odpovědí posuzovat i samostatně). Potvrzení či vyvrácení hypotézy H1: Pracovní hypotéza H1 byla (na základě obou souvisejících otázek) výsledky výzkumu podpořena, lze ji tedy potvrdit. Zároveň musím konstatovat, že počet klientů není jediným faktorem, který limituje sociální pracovníky v poskytování služeb. Většina respondentů označila více faktorů, jež v rámci výkonu své profese považují za podstatně omezující. Mezi dalšími limitujícími faktory je nejčastěji zmiňována administrativní zátěž spolu s celkovou pracovní vytížeností, které úzce
souvisí právě s přemírou počtu klientů. Dalo by se říci, že jsou to vlastně její důsledky. Důvody, které dotázaní sociální pracovníci uvádějí spolu s tím (a také ve velké míře) jsou bonusem, který v podstatě umožňuje bližší vhled a do jisté míry souvisí s dalšími předpoklady o náročnosti a charakteru práce na daném oddělení. (Výsledky by bylo možné chápat i v tom smyslu, že celková přetíženost souvisí s větším než optimálním počtem klientů, velká administrativní zátěž pak může svědčit o tom, že charakteristicky úřednická činnost omezuje příležitost věnovat se
jiné). Otázka č. 6 tak zároveň splnila i určitou kontrolní funkci, protože se ve
výsledcích (získaných na základě spontánní neomezené volby z více možností odpovědí) nejčastěji objevily právě ty skutečnosti, které byly přímo ověřovány v dalších otázkách testujících předpoklady, na základě nichž byly formulovány další hypotézy (včetně té hlavní).
71
2.3.2 Interpretace a diskuze k pracovní hypotéze H2 Při posuzování sociální situace klientů se sociální pracovníci většinou nemají možnost řídit vlastním úsudkem a podle něho také rozhodovat.
Tato hypotéza navázala zejména na podkapitolu 1.6.2, ve které bylo pojednáno o legislativním okleštění v byrokratické organizaci, kde pracovníci mají omezenou možnost vlastního uvážení a posouzení situace. Hypotéza vycházela z předpokladu, že úředníci se v rámci byrokratické
organizace řídí předem danými a jednoznačnými pravidly. V případě výkonu agendy pomoci v hmotné nouzi jsou přesně nastaveny podmínky, za kterých má klient na dávku nárok. V souvislosti s touto hypotézou měla být ověřena správnost předpokladu, že je rozhodování (posuzování případů) zaměstnanců těchto oddělení omezeno pouze na porovnání případů s předepsanými kritérii bez možnosti uplatnění vlastního názoru či vhledu do situace potenciálních klientů
Potvrzení či vyvrácení hypotézy H2: Tuto hypotézu nelze výsledky výzkumu potvrdit, proto musí být zamítnuta. Pracovníci veřejné správy v úseku pomoci v hmotné nouzi sice podle vlastního vyjádření mají možnost uplatňovat vlastní názor při posuzování případů, většinou však uvádějí, že pouze v omezené míře, přičemž tato míra omezení může být v některých případech značná. Zajímavé je, že zvýšení pravomocí by 23% dotázaných neuvítalo. Může to být důsledek toho, že omezené pravomoce mnohdy „chrání“ sociální pracovníky před nátlakem a agresivitou některých klientů, jak jsem popisovala v teoretické části,
v podkapitole o postavení úředníka v byrokratickém aparátu (1.5.2.2). Druhou možností, která by vysvětlovala jejich zdrženlivost v tomto ohledu, může být fakt, že jistá „danost“ a jednoznačná „nastavenost“ pravidel svým způsobem psychicky usnadňuje práci, která by jinak byla (s vědomím obrovské odpovědnosti a závažnosti dopadu rozhodnutí na životy žadatelů) velmi psychicky vyčerpávající. Myslím to tak, že pokud existuje klíč k tomu, kdo má na dávku nárok a kdo nikoliv, nemusí mít
pracovníci pocit výčitek či provinění, pokud někdo na dávku nedosáhl a oni ji museli zamítnout nebo odebrat. Pokud by na každého sociálního pracovníka připadal menší počet klientů a on se zabýval každým případem zvlášť a do detailů, zároveň
72
s možností činit rozhodnutí, která nejsou primárně dána pravidly (byl si vědom důsledků svých rozhodnutí a pociťoval za ně osobní odpovědnost) mohlo by to velmi snadno vést k syndromu vyhoření. (A samozřejmě i k dalším možným negativním důsledkům většího prostoru pro vlastní rozhodování, jako je například snadné zneužití pravomoci nebo bujení korupce). Reakce respondentů jsou pro mě však v každém případě překvapením. Před počátkem výzkumu jsem se domnívala, že respondenti budou odpovídat spíše opačně. Tyto výsledky jsem nepředpokládala, ale o to cennějším zjištěním pro mě
jsou. Dozvěděla jsem se něco, na základě čeho jsem si upravila dosud zkreslenou představu o práci sociálních pracovníků a jejich vztahu k jednomu jejímu aspektu.
Zároveň jsem si uvědomila i možné důvody, které by mohly stát za tím, že by řada
„dávkařů“ současnou situaci v tomto ohledu neměnila. Takže i přesto, že se tato hypotéza nepotvrdila, získala jsem další informace o jejich práci.
2.3.3 Interpretace a diskuze k pracovní hypotéze H3 Jako převažující náplň své práce uvádí většina sociálních pracovníků především přijímání a vyřizování žádostí o dávky. Podle metodického pokynu k zákonu č. 111/2006 Sb. [Metodický pokyn
1/2006 k §60 zákona č. 111/2006 Sb. o pomoci v hmotné nouzi, 1-4] by administrativa měla zaměstnat sociálního pracovníka z více než 55% (více
v teoretické části 1.6.2, problematické okruhy a následně v podkapitolách 1.6.2.1, dvojakost sociální práce a 1.6.2.3, nalézání identity sociálního pracovníka). V práci sociálního pracovníka na oddělení pomoci v hmotné nouzi tedy převládá
administrativa, což má za následek méně času použitelného k sociální práci jako
takové. Tato hypotéza měla cíl ověřit, zda je skutečně převažující náplní práce dotazovaných sociálních pracovníků právě přijímání a vyřizování žádostí o dávky
(v podstatě administrativní činnost), tak jak je to popsáno v metodickém pokynu.
Předpoklad pak navázal na Weberovo pojetí byrokracie a směřoval k možnosti
ověření té části hlavní hypotézy, která staví převažující náplň práce do souvislosti se
skutečností, jak svou práci vnímá cílová skupina sociálních pracovníků. Weber totiž
73
nárůst byrokracie (a její zvyšující se oblíbenost) přičítá kvantitě administrativních úkolů a činností.
Potvrzení či zamítnutí hypotézy H3: Tato hypotéza byla výsledky výzkumu potvrzena, což umožňuje tvrdit, že se v rámci
profesního
působení
„dávkařů“
jedná
skutečně
spíše
o
práci
administrativního typu. Tento fakt záhy přispěje k diskuzi ohledně možnosti potvrzení hlavní hypotézy.
74
2.3.4 Interpretace a diskuze k hlavní hypotéze Vzhledem k charakteru a převažující náplni práce se sociální pracovníci na oddělení pomoci v hmotné nouzi cítí být spíše úředníky než sociálními pracovníky.
Hypotéza vycházela zejména z kapitol 1.6 (a především jejích podkapitol). Metodický pokyn k zákonu 111/2006 Sb. naznačuje, že do budoucna (míněno od roku 2006) by bylo vhodné striktně oddělit roli úředníka státní správy a roli sociálního pracovníka, což však do současnosti není realizováno (nebo alespoň to
není na první pohled zřejmé). Role a rolové činnosti s nimi spojené jsem popisovala v podkapitole 1.4.3.1. Tato hypotéza navázala (a zároveň z nich vychází) na kapitoly
1.4 (o sociálních pracovnících ve státní správě) a na kapitolu 1.5 (o úřednících ve státní správě). Pozice té otázky, která je k hlavní hypotéze v přímém vztahu, byla v rámci
dotazníku zcela záměrná (rovněž jako absence názvu výzkumu v úvodní části dotazníku). Pokud bych tuto otázku umístila na jiné místo (než právě nakonec dotazníku), mohlo by to mít za následek ovlivnění respondenta. Předem bych naznačila, kam otázkami směřuji, což by mohlo ovlivnit odpovědi. Tato otázka (zařazená na konec dotazníku) však měla být spíše logickým vyústěním předešlých otázek. Domnívám se, že lze na základě výsledků výzkumu potvrdit hlavní hypotézu i přesto, že druhá pracovní hypotéza potvrzena vlastně nebyla (předpoklad se ukázal
do jisté míry jako nesprávný a nelze tedy říci, že by pocit pracovníků byl významně
určen tímto rysem). Zamítnutí této hypotézy však neznamená, že by byla nutně špatně nastavená hlavní hypotéza jako celek, pouze se faktor (možnosti vlastního posouzení situace) nezdál být až tak důležitý. Navíc se „dávkoví specialisté“ měli
možnost k výzkumnému problému vyjádřit přímo (a případně podpořit či vyvrátit
platnost hlavní hypotézy). V otázce jsem zjišťovala, za koho tito pracovníci sami sebe považují (s přihlédnutím k charakteru práce a převažující náplni práce). Většina této sociální skupiny se označila spíše za úředníky státní správy než za sociální pracovníky. Zbylé dvě hypotézy a závěrečná otázka pak přinesly vlastně stejný výsledek. Sociální pracovníci se subjektivně vnímají spíše jako vzdělaní úředníci než sociální pracovníci. Přídavné jméno – vzdělaní - u úředníků přidávám zejména 75
proto, že je na těchto postech je vyžadováno ze zákona vyšší vzdělání než je vzdělání, kterým musí disponovat většina úředníků veřejné správy.
2.3.5 Interpretace a diskuze k vedlejšímu výzkumnému cíli Tento výzkum (a zejména jeho výsledky) neměly sloužit jen pro tuto diplomovou práci. Když jsem přemýšlela o tématu práce, oslovila jsem vedoucího oddělení sociální pomoci odboru sociálních věcí při Krajském úřadu Olomouckého kraje s prosbou o inspiraci nebo nápad. Přivedl mě vlastně k tématu práce, ale její směřování jsem zanedlouho trochu pozměnila (původně jsem chtěla celou práci směřovat jen na problematiku optimalizace počtu klientů s přihlédnutím k charakteru
práce a možnostem sociálních pracovníků). Tento výzkum by byl však velice časově
a organizačně náročný (přesahující mé možnosti a taky rozsah diplomové práce). Rozhodla jsem se tedy pro změnu tématu, ale zároveň jsem se ale nechtěla zcela vzdát původního záměru. I přesto, že zjištění optimálního počtu klientů není těžištěm předkládaného textu, úzce to s ním souvisí. Rozhodla jsem se tedy otázky, které by mohly přispět k výslednému optimu, zařadit do tohoto výzkumu. Proto tedy první
čtyři otázky v dotazníku (s přihlédnutím ke zbývajícím otázkám ve výzkumu) měly zjistit odpověď na otázku: Jaký je optimální počet klientů na jednoho sociálního pracovníka, aby sociální pracovník mohl vykonávat sociální práci a nestal se z něho jen úředník státní správy, který se už nemůže sociální práci věnovat? Co se týče otázky optima klientů na jednoho sociálního pracovníka, lze
konstatovat, že většina sociálních pracovníků se cítí nadměrně zatížena velkým počtem klientů (nižší nebo srovnatelný počet klientů s takovým, jaký by většina, pracovníků označila za optimální, uvedlo pouhých 13% ze všech respondentů), navíc počet kladně vyřízených žádostí o dávky pomoci v hmotné nouzi se podle výsledků
šetření za poslední tři měsíce zvýšil (téměř tři čtvrtiny respondentů uvádějí dokonce podstatné zvýšení). Z předchozího zjištění, které je ve vztahu k hledání optimálního počtu klientů komplikováno faktem, že pozornost byla zaměřena přednostně na kladně vyřízené žádosti, lze přesto vyvodit závěr, že pokud se zvýšil počet kladně vyřízených žádostí, tak se s největší pravděpodobností zvýšil také počet celkově vyřízených žádostí (kladně i záporně). Z předchozího závěru vyplývá, že jsem v dotazníkovém šetření měla zohlednit i zamítnuté žádosti o dávky pomoci v hmotné
76
nouzi. Pokud bych neopomenula čas strávený nad záporně vyřízenými žádostmi, bylo by výsledné rozmezí – optimum, určeno přesněji. Jak jsem již psala, nárůst počtu klientů těchto sociálních pracovníků si osobně
vysvětluji ekonomickou krizí, která postihla Českou republiku v posledních letech. Minulý rok krize ovlivnila zejména firmy a jejich reakcí bylo (mimo jiné) masivní propouštění zaměstnanců. Z výzkumu vyplynulo, že pravděpodobně nelze stanovit optimum počtu klientů bez přihlédnutí k neúspěšným žadatelům o dávky pomoci v hmotné nouzi. I na ty je nutné myslet při konstrukci konečného rozmezí. Sociální pracovníci posuzují sociální situaci žadatelů o dávky pomoci v hmotné nouzi
mnohdy i vícekrát za rok. Toto číslo nejde jednoznačně (bez rozdílu) určit i z důvodu rozličných podmínek (geografických, demografických atd.), ve kterých pracovníci vykonávají svá povolání (například ve vzorku se objevil i mikroregion Jeseník s dlouhodobě vysokou nezaměstnaností). Tuto hranici nelze tedy jednoznačně (a pro každého bez rozdílu) stanovit díky odlišným faktorům jako je například
problémovost klientely, druh dávky a jeho časová náročnost, dopravní dostupnost a
rozptyl klientely na širokém území ad. [Metodický pokyn 1/2006 k §60 zákona č. 111/2006 Sb. o pomoci v hmotné nouzi, 1]. Je nutné přihlédnout k rozličným podmínkám „dávkařů“ a tedy stanovit tento počet v závislosti na daném regionu a tím alespoň částečně předejít problémům plynoucím z odlišných podmínek regionů.
Na základě otázky, která měla přispět k výsledné hranici optima klientů na jednoho sociálního pracovníka, jsem zjistila, že sociální pracovníci mají (subjektivně) aktuálně vyšší počet klientů, než by si, s přihlédnutím ke složitosti
vykonávané práce, představovali. Podle rozložení odpovědí na čtvrtou otázku jsem
dále zjistila, že optimum by si sociální pracovníci většinou představovali v rozmezí 40 a 60 klientů. Je však nezbytné přihlédnout i k názoru odborníků-teoretiků (blíže je popsaný
v teoretické části 1.6.1), kteří optimální kritérium nastavili (podle mého názoru) značně obšírně na rozmezí 50 až 150 klientů na jednoho sociálního pracovníka. Na
výsledném čísle by se tedy měla shodnout odborná obec, tedy pracovníci MPSV i samotní sociální pracovníci. Sama za sebe, jako značně povrchní znalec problematiky, který se s praxí (a to minimálně) setkal pouze zprostředkovaně skrze dotazníky, bych se přikláněla k názoru sociálních pracovníků. Oni sami by měli vědět, při kolika klientech ještě dokáží vykonávat svou práci tak, aby nepřevládaly administrativní úkony a jejich práce se tak „nesmrskla“ jen na administrativu. 77
Pokud bych tedy shrnula předchozí zjištění: většina respondentů uvedla, že má větší počet klientů, než by považovali za vhodné (29% respondentů má v evidenci více než 60 klientů, 58% více než 75 klientů) a to pravděpodobně může být právě jednou z příčin faktu, že ve výkonu jejich praxe pak skutečně převládají
administrativní činnosti a že tito pracovníci sami sebe označují spíše za vzdělané úředníky než za sociální pracovníky. Situace by se teoreticky mohla změnit, pokud by se počet klientů zmenšil na většinou respondentů doporučené rozmezí 40 – 60 klientů na jedno sociálního pracovníka, to však zůstává pouze v rovině spekulací. Opět je na místě zdůraznit, že tento výzkum byl proveden na vzorku sociálních pracovníků, kteří vykonávají svá povolání v okresech Olomouckého kraje. Nemůžu proto mluvit o možnosti aplikovat (zobecnit) jeho výsledky na celou sociální skupinu. S velkou pravděpodobností by však podobný výzkum, který by ovšem měl jinak konstruovaný vzorek (například pomocí kvótního výběru), mohl
o českých sociálních pracovnících skutečně více napovědět (zejména pak o jejich
činnostech při práci s klientem). Tím ale nechci říct (spíš právě naopak), že by tento
výzkum nemohl napomoci při konstrukci výsledného optima klientů. Výsledky výzkumu lze však (důsledně pojato) v tuto chvíli aplikovat jen na sociální pracovníky agendy pomoci v hmotné nouzi při obecních úřadech s rozšířenou působností v Olomouckém kraji, kteří byli osloveni, aby se k tomuto problému v rámci mého šetření vyjádřili. Zpětně se však domnívám, že můžu konstatovat, že zjištění týkající se vedlejšího cíle výzkumu podpořilo i platnost pracovní hypotézy H1 (hypotéza byla
potvrzena pomocí otázek č. 5 a 6, které se k ní přímo vztahují). Zjištěné rozdíly mezi
(pro většinu pracovníků podle jejich názoru) optimálním a a reálným počtem klientů
jsou totiž natolik značné, že spolu s výsledky komentovanými u otázek č. 5 a 6. potvrzují předpoklad, že počet klientů je skutečně jedním z faktorů výrazně limitujících výkon povolání dávkových specialistů.
78
Závěr Tato práce se zabývala sociálními pracovníky na oddělení pomoci v hmotné nouzi. V rámci předvýzkumu jsem oslovila sociální pracovnice této agendy působící mimo Olomoucký kraj, aby mi z pozice svých pracovních zkušeností v dané oblasti poskytly zpětnou vazbu ohledně smysluplnosti zaměření výzkumu a relevance připravovaných dotazníkových otázek. V mnohém mi tato jejich zpětná vazba pomohla, na základě jejich podnětů jsem některé otázky přeformulovala. Pomocí dotazníkového šetření jsem pak zjišťovala, jak sami sociální pracovníci vnímají dvojznačnost své profese. Dotazníkové šetření proběhlo na počátku února 2011. S žádostí o vyplnění dotazníku bylo osloveno pomocí elektronické pošty celkem 90 sociálních pracovníků. Mile jsem byla překvapená relativně vysokou návratností dotazníků, které dosáhla téměř 70%. Počátečním předpokladem (formulovaným v rámci hlavní hypotézy) bylo, že sociální pracovníci se cítí být spíše vzdělanými úředníky (šetření ukázalo, že 67% respondentů má vyšší nebo vysokoškolské vzdělaní, dalších 20% dostalo výjimku ze zákona, u zbývajících 13% respondentů předpokládám, že si vzdělání doplňují) než sociálními pracovníky a to zejména díky charakteru a převažující náplni jejich práce. Nebylo
možné (vzhledem
k rozsahu
výzkumu
a mým
omezeným
možnostem), aby dotazník vyplnili veškeří sociální pracovníci oddělení pomoci v hmotné nouzi v Olomouckém kraji. S žádostí o vyplnění dotazníku byli tedy obesláni pouze ti sociální pracovníci, kteří splnili předem daná kritéria (sociální pracovník na oddělení hmotné nouze a zároveň sociální pracovník při obecním úřadu s rozšířenou působností v Olomouckém kraji). Použit byl tedy záměrný výběr. Domnívám se, že tento výzkum je dostatečně reprezentativní vzhledem k výše avizované návratnosti dotazníků. Rozhodnutí o technice výzkumu (dotazníkové šetření) se nakonec ukázalo jako správné. K potvrzení hlavní hypotézy bylo zapotřebí potvrzení tří praktických hypotéz. Nakonec se platnost potvrdila pouze u dvou hypotéz, ta třetí (H2) předpokládala, že sociální pracovníci nemají při posuzování sociální situace žadatelů
o dávky pomoci v hmotné nouzi možnost řídit se vlastním úsudkem, což se záhy ukázalo jako nepravdivé. Sociální pracovníci tuto možnost mají, byť omezenou, ale
79
důležitým zjištěním je, že mají. V tomto směru jsem poupravila svou počáteční představu. V zásadě ale hypotéza úplně nevyvrátila počáteční předpoklad, pouze ho pozměnila. Samotný výzkum (respektive soubor pracovních hypotéz) prokázal, že se
respondenti cítí být spíše součástí složitého byrokratického aparátu, částí systému, ve kterém je rozhodováno podle neosobních pravidel, než sociálními pracovníky, jakožto iniciátory změny sociální situace klientů. Hlavní hypotéza byla tedy potvrzena dvěma pracovními hypotézami. Jak jsem již psala, změny a to nemalé se rýsují v souvislosti se sociální reformou. Pravděpodobně celý sociální odbor, úřady práce i kontaktní místa budou zasaženy velkou transformací. Ministr práce a sociálních věcí předem avizoval, že někteří pracovníci budou nadbyteční a bude s nimi rozvázán pracovní poměr, další budou mít na starost detekci práce na černo a z převážné většiny se stanou úředníci
v pravém slova smyslu. Žadatelé o sociální dávky budou nasměrováni na jedno místo. Domnívám se, že touto novinkou stát docílí jen jednoho: pojmenování sociální pracovník už bude neopodstatněné. Pracovní náplň dávkových specialistů se skutečně „smrskne“ na pouhou administrativu (bez jakéhokoliv náznaku jiné pomoci než té finanční). Vzhledem ke zjištěným výsledkům a zároveň chystané sociální reformně se domnívám se, že je na místě do budoucna zvážit nutnost vzdělání u všech sociálních pracovníků, tedy i těch, které jsem v textu označovala také jako „dávkové specialisty“. Chápu, proč je nutné vzdělání u terénních sociálních pracovníků, u konzultantů, tedy prostě těch, co pomáhají i jinak než jen skrze finanční pomoc. (například
Hanuš
považuje vzdělání
budoucích
sociálních
pracovníků
za
bezpodmínečně nutné, protože „aby sociální pracovník mohl naplnit své poslání, musí objekt svého působení dostatečně pochopit a mít k dispozici potřebné dovednosti a nástroje [Hanuš 1/2007, 6]). Ale platí toto tvrzení (ve smyslu jestli je opodstatněné) i u pracovníků této agendy? Spíše bych doporučovala, aby od „dávkových specialistů“ bylo vyžadováno odlišné vzdělání (jinak zaměřené a ne nutně tříleté pomaturitní) než vzdělání, kterým mají disponovat sociální pracovníci.
80
Seznam použité literatury I. Knižní publikace DISMAN, M., Jak se vyrábí sociologická znalost. Příručka pro uživatele. 2. vyd. Praha: Karolinum, 2002, 122 s. ISBN 80-246-0139-7 DOČKAL, J., Člověk v současném světě. 1. vyd. Středokluky: Akcent, 2008, 158 s. ISBN 978-80-86057-53-8 HAVRDOVÁ, Z., Kompetence v praxi sociální práce. 1. vyd. Praha: Osmium, 1999. 165 s. ISBN 80-902081-8-5 KOPŘIVA, K. Lidský vztah jako součást profese. 2.vyd. Praha: Portál, 1997. 152 s. ISBN 80-7178-150-9 LEVICKÁ, J., Základy sociálnej práce. 1.vyd. Trnava: Společnost pro podporu vědy a vzdělávání na FZaSP TU, 2004. 170 s. ISBN 80-968952-3-0 MATOUŠEK, O., Metody a řízení sociální práce. 1. vyd. Praha: Portál, 2003. 384 s. ISBN 80-7178-548-2 MATOUŠEK, O., Základy sociální práce. 2.vyd. Praha: Portál, 2001. 312 s. ISBN 978-80-7367-331-4 NAVRÁTIL, P., Teorie a metody sociální práce. 1.vyd. Brno: Marek Zeman, 2001. 165 s. ISBN 80-903070-0-0 NOVOTNÁ, V., SCHIMMERLINGOVÁ, V., Sociální práce, její vývoj a metodické postupy. 1.vyd. Praha: Katedra sociální práce a vzdělávání dospělých filosofické fakulty Univerzity Karlovy, 1992. 115s. ISBN 80-7068-483-5 NEČASOVÁ, M., Úvod do filosofie a etiky v sociální práci. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, Fakulta humanitních studií, 2001. 99s. ISBN 80-210-2673-1 SCHELLE, K., SCHELLE, I., Geschichte der tschechischen öffentlichen Verwaltung. 1. Auflage, Verlag: GRIN, 2011. 232 s. ISBN 978-3-640-79720-2 ŘEZNÍČEK, I., Metody sociální práce. 1. vyd. Praha: Slon, 2000. 80 s. ISBN 8085850-00-1 VESELÁ, M., Státní služba. 1.vyd. Brno: Masarykova Univerzita, 1997. 115 s. ISBN 80-210-1660 TOKÁROVÁ, A. a kolektiv, Sociálna práca. Kapitoly z dejín, teorie a metodiky sociálnej práce. 2.vyd. Prešov: Akcent Print-Pavol Šidelský, 2003. 573 s. ISBN 80968367-5-7
81
TRÖSTER, P. a kolektiv, Právo sociálního zabezpečení. 3.vyd. Praha: C.H.BECK, 2005. 348 s. ISBN 80-7179-856-8 WEBER, M., Autorita, etika a společnost: pohled sociologa do dějin. Vybral, přeložil, uspořádal a předmluvou doplnil Jan Škoda. 1.vyd. Praha: Mladá fronta, 1997. 294 s. ISBN 80-20406-11-5
II. Internetové zdroje JEŽEK, P., SWIECICKI, I.: Vzdělávání pracovníků v sociálních službách. Dostupné z: http://www.vcvscr.cz/ke-stazeni/40vzdelavani-pracovniku-v-socialnichsluzbach.pdf?PHPSESSID=2c3214af70fca0e87112aa83d082314d (cit. 2.3.2011) HANUŠ, P.,: Kdo je sociální pracovník a proč by měl být vzdělaný. Sociologický časopis: Časopis pro teorii, praxi a vzdělávání v sociální práci. 2007, ročník XXXXIII., č. 1, s. 5-6. Dostupné z: http://www.socialniprace.cz/soubory/sp-2007-1-090221133928.pdf (cit. 5.3.2011) JANEBOVÁ, R., MUSIL, L. : Mýty o roli sociálních pracovníků a pracovnic. Sociologický časopis: Časopis pro teorii, praxi a vzdělávání v sociální práci. 2007, ročník XXXXIII., č. 1, s. 50-61. Dostupné z: http://www.socialniprace.cz/soubory/sp-2007-1-090221133928.pdf (cit. 1.3.2011) KREDÁTUS, J.: Široká verejnosť stále vníma sociálnych pracovníkov ako úradníkov. Sociologický časopis: Časopis pro teorii, praxi a vzdělávání v sociální práci. 2007, ročník XXXXIII., č. 1, s. 12-17. Dostupné z: http://www.socialniprace.cz/soubory/sp-2007-1-090221133928.pdf (cit. 4.3.2011) KUBALČÍKOVÁ, K.: Role klienta při vytváření specifické zakázky sociální práce na místní úrovni. Sociologický časopis: Časopis pro teorii, praxi a vzdělávání v sociální práci. 2009, ročník XXXXV., č. 3, s. 93-102. Dostupné z: http://www.socialniprace.cz/soubory/socprac0309_web-091007172746.pdf (cit. 7.3.2011) LEŠÁKOVÁ, G.: Sociální pracovnice, nebo úřednice? Dostupné z: http://socialnirevue.cz/item/socialni-pracovnice-nebo-urednice (cit. 4.1.2011) PECHOVÁ, M.: Max Weber – myslitel a politik. Sociologický časopis: Časopis pro teorii, praxi a vzdělávání v sociální práci. 2001, ročník XXXVII., č. 4, s. 463-471. Dostupné z: http://sreview.soc.cas.cz/uploads/05ef751021ac0e7d96581c5bb7a8a6e987dd8069_1 37_463PECHO.pdf (cit. 22.2.2011) SALOMON, E.: Kdo je zákazníkem sociálních služeb? Dostupné z: http://www.komplan.cz/soubory/zakaznik_soc_sluzeb.pdf (cit. 27.2.2011) SVEŘEPA, M.: Prosazování a obhajoba práv klientek sociální práce. Příběh, který není. (Český překlad definice sociální práce schválené Mezinárodní federací sociálních pracovníků) Dostupné z:
82
http://socialnirevue.cz/media/docs/Sverepa_ProsazovaniObhajobaPravKlientu.pdf (cit. 2.2.2011) ZITA, J. Nalézání identity sociálních pracovníků. Dostupné z: http://archiv.noviny.mpsv.cz/clanek.php?id=741 (cit. 3.3.2011) Etický kodex sociálních pracovníků České republiky. Dostupné z: www.onhb.cz/.../ETICKÝ%20KODEX%20SOCIÁLNÍCH%20PRACOVNÍKŮ.pdf (cit. 8.2.2011) Kvalifikovaný SP je schopen s klientem samostatně pracovat: rozhovor s Liborem Musilem. Sociologický časopis: Časopis pro teorii, praxi a vzdělávání v sociální práci. 2007, ročník XXXXIII., č. 1, s. 7-11. Dostupné z: http://www.socialniprace.cz/soubory/sp-2007-1-090221133928.pdf (cit. 12.2.2011) Kodex etiky zaměstnanců ve veřejné správě. Dostupné z: http://portal.mpsv.cz/sz/local/pb_info/pritikorupcni/kodex (cit. 3.3.2011) O České správě sociálního zabezpečení. Dostupné z: http://www.cssz.cz/cz/o-cssz/ (cit. 9.2.2011) Portál územního plánování. Dostupné z: http://portal.uur.cz/organy-uzemnihoplanovani/obce.asp (cit. 10.2.2011) Poslanci odhlasovali: Úřady práce čeká velká reorganizace. Dostupné z: http://www.parlamentnilisty.cz/parlament/188530.aspx (cit. 10.2.2011) Poslanci znovu projednají vznik centrálního úřadu práce. Dostupné z: www.parlamentnilisty.cz/parlament/191409.aspx?diskuse (cit. 15.3.2011) Tisková zpráva MPSV: Sociální reforma v roce 2011. Praha dne 12.1.2011. Dostupné z: http://www.mpsv.cz/files/clanky/10142/12012011.pdf (cit. 12.1.2011) Z historie Ministerstva práce a sociálních věcí. Dostupné z: http://www.mpsv.cz/cs/3359 (cit. 9.2.2011) Vzdělávání pracovníků v sociálních službách. Dostupné z: http://www.vcvscr.cz/kestazeni/40vzdelavani-pracovniku-vsocialnichsluzbach.pdf?PHPSESSID=2c3214af70fca0e87112aa83d082314d (cit.1.3.2011)
III. Legislativní dokumenty Česko. Zákon č. 128 z 15. května 2000 o obcích. In Sbírka zákonů České republiky. 2000, částka 38. Česko. Zákon č. 312 z 12. července 2002 o úřednících samosprávných celků a o změně některých zákonů. In Sbírka zákonů České republiky. 2002, částka 114.
83
Česko. Zákon č. 108 ze dne 14. března 2006 o sociálních službách. In Sbírka zákonů České republiky. 2006, částka 37. Česko. Zákon č. 111 ze dne 14. března 2006 o pomoci v hmotné nouzi. In Sbírka zákonů České republiky. 2006, částka 37.
IV. Jiné zdroje Vzdělávací standardy v sociální práci pro středoškolský, vyšší odborný a vysokoškolský stupeň vzdělání. Praha: Personnel, 1997. 334 s. ISBN 80-902260-3-5 Informace k zákonu o pomoci v hmotné nouzi, vydalo Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR. Praha. 2006. Informace k zákonu o pomoci v hmotné nouzi, vydalo Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR. Tisková zpráva. Praha: 15. listopadu 2006 Metodický pokyn č. 1/2006 k §60 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, vydalo Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR, odbor sociálních věcí. Praha: 4. prosinec 2006, č.j. 2006/71372/21 HAJER, M., ŠKODA, J., HAJEROVÁ-MÜLLEROVÁ, L., PYŠNÁ, J. Motivační program organizace. In Pomáhající profese v reflexi aktuálních společenských proměn. Sborník z příspěvků z konference se zahraniční účastí konané u příležitosti životního jubilea Prof. PhDr. Zdeňka Koláře, DrSc. Editoři: Škoda, J., Doulík, P. Univerzita Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, Pedagogická fakulta, 2009. s. 108-111. ISBN 978-807414-123-3 TOŠNEROVÁ, T. a kolektiv, Vzděláváním k profesionalitě v sociálních službách. Kurz odborné způsobilosti pro pracovníky v sociálních službách. Praha: Česká asociace pečovatelské služby, učební texty. 2010 ZITA, J. Univerzalizace – specializace jako součást profesní identity povolání sociální pracovník In SMUTEK, M. (ed.) Možnosti sociální práce na počátku 21. století. Sborník příspěvků z minikonference. Hradec Králové: Katedra sociální práce a sociální politiky, Pedagogická fakulta, Univerzita Hradec Králové. 2005, s. 79-93.
84
Seznam tabulek a grafů Tabulka č. 1: Věkové rozvrstvení dotázaných ……………………………………..57
Tabulka č. 2: Délka praxe na sociálním odboru ……………………………………58
Tabulka č. 3: Nejvyšší dosažené vzdělání ………………………………………….58
Tabulka č. 4: Okres, ve kterém se pověřený úřad nachází …………………………58
Graf č. 1: Potenciální limitovanost v poskytování služeb ………………………….61
Graf č. 2: Faktory v poskytovaných službách ……………………..……………….62
Graf č. 3: Možnost řídit se při posuzování sociální situace žadatelů o dávky pomoci
v hmotné nouzi vlastním úsudkem …………………………………………………63
Graf č. 4: Preference potenciálně větší volnost při posuzování sociální situace žadatelů o dávky pomoci v hmotné nouzi ………………………………………….64
Graf č. 5: Nejčastěji vykonávané činnosti (podle popisu práce) …………………...65
Graf č. 6: Pocit dotázaných sociálních pracovníků – sociální pracovník x úředník veřejné správy ………………………………………………………………………66 Graf č. 7: Počet klientů pobírajících dávky pomoci v hmotné nouzi ……………....67
Graf č. 8: Počet kladně vyřízených žádostí o dávky pomoci v hmotné nouzi ……...68
Graf č. 9: Aktuální počet klientů, které mají sociální pracovníci v evidenci ……….68
Graf č.10: Optimální počet klientů na jednoho sociálního pracovníka (dle názoru dotázaných sociálních pracovníků) …………………………………………………69
85
Seznam příloh Příloha č. 1: Dotazníkové šetření …………………………………………….. 87
Příloha č. 2: Přehled četností odpovědí v tabulkách …………………………. 90
86
Dotazníkové šetření Dobrý den, jsem studentkou Filosofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, navazujícího magisterského programu Sociologie – Andragogika. Tímto způsobem bych Vás chtěla požádat o vyplnění tohoto dotazníku, který je součástí mé diplomové práce. Tento dotazník a především jeho výsledky budou sloužit pouze ke zpracování výzkumné části diplomové práce. Samozřejmostí je zachování Vaší anonymity.
U otázek, kde jsou nabízené odpovědi, Vámi zvolenou prosím označte. Pokud Vám bude ve výčtu odpověď chybět, vypište ji na určené místo (prosím o stručné, ale zároveň výstižné odpovědi). Zajímá mě názor každého sociálního pracovníka oddělení pomoci v hmotné nouzi (v rámci olomouckého kraje) jako jednotlivce, neodpovídejte tedy za celé oddělení. Předem Vám děkuji za Váš čas věnovaný vyplnění tohoto dotazníku.
Bc. Michaela Gáblerová POHLAVÍ:
VĚK:
muž žena
do 30 let 31 - 40 let 41 - 50 let nad 50 let
DÉLKA PRAXE NA ODBORU SOCIÁLNÍCH VĚCÍ:
NEJVYŠŠÍ DOSAŽENÉ VZDĚLÁNÍ:
Střední Vyšší odborné Bakalářské Úplné vysokoškolské
OKRES, VE KTERÉM SE POVĚŘENÝ OBECNÍ ÚŘAD NACHÁZÍ:
VYKONÁVANÁ AGENDA:
do 5 let do 10 let do 15 let do 20 let nad 20 let
Jeseník Olomouc Prostějov Přerov Šumperk
agenda hmotné nouze agenda hmotné nouze kombinovaná s dalšími činnostmi (prosím vyplňte následující otázky tak, že je vztáhnete pouze k agendě pomoci v hmotné nouze)
87
1) Kolik evidujete v současné době klientů pobírajících dávky pomoci v hmotné nouzi? ( dále dávky PHM)? a) Do 30 klientů b) Do 45 klientů c) Do 60 klientů d) Do 75 klientů e) Nad 75 klientů 2) Zaznamenal(a) jste v posledních 3 měsících nárůst počtu kladně vyřízených žádostí o dávky PHM? a) Ano, podstatně se zvýšil počet kladně vyřízených žádostí b) Ano, ale jen nepatrně c) Ne, počet podání se neliší od minulých období d) Ne, spíše bych řekl(a), že jsem zaznamenal(a) snižující tendenci e) Ne, právě naopak, počet se radikálně snížil 3) Aktuální počet klientů, které máte Vy osobně v evidenci, Vám připadá (vzhledem k obtížnosti vykonávané agendy): a) Velmi nízký b) Spíše nízký c) Přiměřený d) Spíše vysoký e) Velmi vysoký 4) Jaký je, dle Vašeho mínění, optimální počet klientů na 1 sociálního pracovníka? a) Méně než 20 b) 20-40 c) 40-60 d) 60-80 e) Více než 80 5) Domníváte se, že jste v rámci své práce podstatně limitováni v poskytování služeb, které považujete za adekvátní? a) Většinou ano b) Někdy c) Ne (pokračujte otázkou č. 7) 6) Které z uvedených možností Vás, podle Vašeho názoru, podstatně limitují (vybrat můžete libovolný počet odpovědí) a) Příliš velký počet klientů b) Administrativní zátěž c) Celková pracovní vytíženost d) Omezená možnost uplatnit individuální přístup e) Nedostatečné nebo chybějící informace a podklady k jednotlivým případům f) Omezený „manévrovací prostor“ v rámci nastavených procesů a vztahů g) Nedostatečná spolupráce v rámci odboru h) Nedostatečné technické vybavení v i) Jiná možnost (prosím vypište) ……………………………………………….
88
7) Máte možnost se při posuzování sociální situace žadatelů o dávky pomoci v hmotné nouzi řídit i vlastním úsudkem? a) Ano, vždy b) Ano, ale jen omezeně c) Spíše ne d) Ne, nemám možnost 8) Měli by mít sociální pracovníci (podle Vašeho názoru) větší volnost při posuzování sociální situace žadatelů o dávky pomoci v hmotné nouzi? a) Ano b) Spíše ano c) Spíše ne d) Ne 9) Jaké činnosti byste se měl(a) (podle popisu práce) nejčastěji věnovat? a) Sociální poradenství b) Terénní práce c) Přijímání a vyřizování žádostí od klientů d) Jiná (prosím vypište) ............................................…………………………………… 10) Pokud přihlédnete k celkovému charakteru Vaší práce a převažující náplni práci, cítíte se být spíše: a) Sociálním pracovníkem (sociální pracovnicí) b) Úředníkem veřejné správy (úřednicí veřejné správy)
89
Přehled četností odpovědí v tabulkách (absolutní a relativní četnosti)
TABULKA č. 1: Počet klientů dávek pomoci v hmotné nouzi Relativní Absolutní četnosti četnosti
Do 30 klientů Do 45 klientů Do 60 klientů Do 75 klientů Nad 75 klientů Četnosti celkem
2 0 6 18 36 62
3,2 % 0% 9,7 % 29,0 % 58,1% 100,0 %
Relativní kumulativní četnosti 3,2 % 3,2 % 12,9 % 41,9 % 100,0 % 100,0 %
TABULKA č. 2: Případný nárůst počtu kladně vyřízených žádostí o dávky PHN Absolutní Relativní Relativní kumulativní četnosti četnosti četnosti Podstatné zvýšení Nepatrné zvýšení Stagnace Nepatrné snížení Razantní snížení Četnosti celkem
46 16 0 0 0 62
74,2 % 25,8 % 0% 0% 0% 100,0 %
74,2 % 100,0 % 100,0 % 100,0 % 100,0 % 100,0 %
TABULKA č. 3 Počet klientů, kteří mají sociální pracovníci v evidenci Absolutní Relativní Relativní kumulativní četnosti četnosti četnosti Velmi nízký Příliš nízký Přiměřený Nepatrné snížení Razantní snížení Četnosti celkem
0 0 12 26 24 62
90
0% 0% 19,4 % 41,9 % 38,7 % 100,0 %
0% 0% 19,4 % 61,3 % 100,0 % 100,0 %
TABULKA č. 4: Optimální počet klientů na jednoho sociálního pracovníka Absolutní Relativní Relativní kumulativní četnosti četnosti četnosti Méně než 20 klientů 20 – 40 klientů 40 – 60 klientů 60 – 80 klientů Více než 80 klientů Četnosti celkem
4 6 42 6 4 62
6,4 % 9,7 % 67,8 % 9,7 % 6,4 % 100,0 %
TABULKA č. 5: Potenciální limity v poskytovaných službách Relativní Absolutní četnosti četnosti
Většinou ano Někdy Ne Četnosti celkem
26 30 6 62
6,4 % 16,1 % 83,9 % 93,6 % 100,0 % 100,0 %
Relativní kumulativní četnosti
41,9 % 48,3 % 9,7 % 100 %
41,9 % 90,3 % 100,0 % 100,0 %
TABULKA č. 6: Limitující faktory (respondenti mohli označit více možností) Absolutní Relativní četnosti četnosti Příliš velký počet klientů Administrativní zátěž Celková pracovní vytíženost Omezená možnost uplatnit individuální přístup Chybějící info k jednotlivým případům Chybějící manévrovací prostor Nedostatečná spolupráce v rámci odboru Nedost. technické vybavení Problematická spolupráce s klienty Četnosti celkem
91
34 46 40 14 10 10 2 2 20 178
54,8 74,2 64,5 22,6 16,1 16,1 3,2 3,2 32,6 -
TABULKA č. 7: Možnost řídit se vlastním úsudkem Absolutní Relativní četnosti četnosti
Ano, vždy Ano, ale jen omezeně Spíše ne Nemám tuto možnost Četnosti celkem
10 38 14 0 62
16,1 % 61,3 % 22,6 % 0% 100,0 %
Relativní kumulativní četnosti 16,1 % 77,4 % 100,0 % 100,0 % 100,0 %
TABULKA č. 8: Větší volnost při posuzování sociální potřebnosti Absolutní Relativní Relativní kumulativní četnosti četnosti četnosti Ano Spíše ano Spíše ne Ne Četnosti celkem
18 30 14 0 62
29,0 % 48,4 % 22,6 % 0% 100,0 %
TABULKA č. 9: Nejčastěji prováděné činnosti Relativní Absolutní četnosti četnosti
Sociální poradenství Terénní práce Administrativní práce Četnosti celkem
5 12 45 62
8,1 % 19,4 % 72,5 % 100,0 %
29,0 % 77,4 % 100,0 % 100,0 % 100,0 %
Relativní kumulativní četnosti 8,1 % 27,5 % 100,0 % 100,0 %
TABULKA č. 10: Převažující role s přihlédnutím na charakter a náplň práce Absolutní Relativní Relativní kumulativní četnosti četnosti četnosti Sociální pracovník Úředník veřejné správy Četnosti celkem
22 40 62
92
35,5 % 64,5 % 100,0 %
35,5 % 100,0 % 100,0 %
