Univerzita Palackého v Olomouci Fakulta tělesné kultury
SPECIFIKA HOROLEZENÍ U OSOB SE ZRAKOVÝM POSTIŽENÍM Bakalářská práce
Autor: Ing. Dalibor Pastorek, Aplikovaná tělesná výchova Olomouc 2013
Jméno a příjmení autora: Ing. Dalibor Pastorek Název bakalářské práce: Specifika horolezení osob se zrakovým postižením Pracoviště: Katedra aplikovaných pohybových aktivit Vedoucí bakalářské práce: Mgr. Ondřej Ješina, Ph.D. Rok obhajoby: 2013
Abstrakt: Snahou práce je specifikovat uplatnění horolezeckých aktivit u osob se zrakovým postižením. Teoretická východiska z oblasti zrakových postižení a horolezeckých aktivit dávají základ k návrhu výukového programu, který je realizován a ověřován v praxi. Studie analyzuje problémy, hledá jejich řešení a předkládá metodický postup pro výuku lezeckých aktivit osob se zrakovým postižením. Metodika klade důraz na hmatové vnímání a uplatňuje speciální metodu navigace nevidomého lezce na horolezecké stěně. Práce prezentuje názor intaktních lezců na danou problematiku a konfrontuje volbu realizované horolezecké disciplíny. Kazuistická strategie dává podklad k vnímání dosažených výsledků ve vztahu k zúčastněnému lezci. Vyústění práce směřuje ke zjištění, že se svými specifiky lze s osobami se zrakovým postižením horolezecké aktivity realizovat. Popisuje způsob realizace a může přimět k dalším námětům u obdobných programů.
Klíčová slova: Nevidomost, umělá horolezecká stěna, horolezecká metodika, horolezecký chyt.
Souhlasím s půjčováním bakalářské práce v rámci knihovních služeb.
Author’s first name and surname: Ing. Dalibor Pastorek Title of thesis: Climbing specificity of people with visual impairment Department: Department of adaptet physical activity Supervisor: Mgr. Ondřej Ješina, Ph.D. The year of presentation: 2013
Abstract: The aim of the work is to specify the use of climbing activities for persons with visual disabilities. Theoretical background of the field of visual impairment and climbing activities provide the basis for the proposal of the educational program, which is realized and practically verified. The study analysis the problems, finds solutions and presents methodology for teaching climbing activities for persons with visual disabilities. Educational program emphasizes the tactile perception and applies a special method of navigating the blind climber on the climbing wall. This work presents the opinion of intact climbers on the issue and confronts the choice of realized climbing disciplines. Casuistry strategy provides a basis for the perception of the achieved results in relation to the participating climber. Outcome of the work leads to the findings that with its specifics it is possible to realize climbing activities with persons with visual disabilities. The work describes what way and it may get to other suggestions of similar programs.
Key words: Blindness, climbing wall, climbing methodology, climbing hold.
I agree with lending of this thesis in library service.
Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracoval samostatně s odbornou pomocí Mgr. Ondřeje Ješiny Ph.D., uvedl všechny použité literární a odborné zdroje a řídil se zásadami vědecké etiky. V Olomouci dne 15. dubna, 2013
………………………
Děkuji vedoucímu bakalářské práce Mgr. Ondřeji Ješinovi Ph.D. za rady, konzultace a celkovou podporu při odborném vedení bakalářské práce. Děkuji Lukáši Lacinovi za účast na realizaci programu v roli lezce se zrakovým postižením. Děkuji Kláře Šindelkové za technickou a organizační podporu při zahajování realizace programu.
OBSAH ÚVOD ……………………………………………………………………………………8 1 PŘEHLED POZNATKŮ …………………………………………………………… 9 1.1 Osoby se zrakovým postižením …………………………………………………..9 1.1.1 Terminologické vymezení zrakového postižení ………………………………9 1.1.2 Klasifikace zrakového postižení…………………………………………...…10 1.1.3 Specifika ontogenezního vývoje osob zrakově postižených ………………...13 1.1.4 Etiologie a přehled nejčastěji se vyskytujících zrakové vady a poruch ……..15 1.1.5 Kontraindikace pohybových aktivit u osob se zrakovým postižením ……….20 1.1.6. Možnosti aplikovaných pohybových aktivit u osob se zrakovým postižením …………………………………………………….21 1.2 Horolezecké aktivity ……………………………………………………………..23 1.2.1 Základní rozdělení horolezeckých aktivit …………………………………...23 1.2.2 Klasifikace obtížností ve sportovním a rekreačním lezení ………………….26 1.2.3 Lezecké vybavení a materiál ………………………………………………..27 1.2.4 Metodika lezení ……………………………………………………………..28 1.2.5 Fyziologické aspekty rekreačního lezení …………………………………...32 2 CÍLE PRÁCE ………………………………………………………………………..34 2.1 Úkoly práce ……………………………………………………………………...34 2.2 Výzkumné otázky ……………………………………………………………….34 3 METODIKA …………………………………………………………………………35 3.1 Charakteristika výzkumného souboru ……………………………………….35 3.2 Metody ………………………………………………………………………….35
3.3 Postup a strategie práce ……………………………………………………….36 3.4 Zpracování dat ………………………………………………………………....37 4 VÝSLEDKY …………………………………………………………………………38 4.1 Popis metodiky a realizovaného programu …………………………………..38 4.2 Matice kompetencí intaktních a nevidomých lezců ………………………….48 4.3 Kazuistika ………………………………………………………………………49 4.4 Výsledky anketního šetření ……………………………………………………52 DISKUSE ………………………………………………………………………………56 ZÁVĚR ………………………………………………………………………………...60 SOUHRN ………………………………………………………………………………61 SUMMARY …………………………………………………………………………...62 REFERENČNÍ SEZNAM ……………………………………………………………63 PŘÍLOHY ……………………………………………………………………………..65
ÚVOD Horolezectví je atraktivní sportovní disciplína. Je hrou s vlastním tělem, která přináší intenzivní prožitek a napětí prostřednictvím zdolání horolezecké cesty. Činí tento sport velmi vzrušujícím. Vlastní zkušenosti mě vždy vedly podělit se o tyto zážitky i s jinými lidmi. K otázce, zda je možné provozovat horolezecké aktivity i u osob se zrakovým postižení, se snaží tato práce přispět. První část přehledu poznatků informuje o problematice osob se zrakovým postižením včetně možností aplikovaných pohybových aktivit. Druhá část se zabývá teorií z oblasti horolezeckých aktivit se zaměřením na metodiku lezení. Tyto dvě teoretické východiska dávají podklad k vytvoření metodického postupu pro výuku lezeckých aktivit u osob se zrakovým postižením. Jeho praktické ověření je realizováno na umělé horolezecké stěně za účasti nevidomé osoby. K dané problematice přispívá anketní šetření, které poskytuje názor vidomých lezců na realizaci lezeckých aktivit s osobami se zrakovým postižením.
8
1 PŘEHLED POZNATKÚ 1.1 Osoby se zrakovým postižením Kategorie osob se zrakovým postižením je tvořena různorodou skupinou jedinců z pohledu typu a stupně postižení, etiologickým aspektem, dobou vzniku, věkem klienta a podobně. Každé zrakové postižení má své specifické znaky, které ovlivňuje vývoj jedince, jeho každodenní život. Omezuje rozvoj poznávacího procesu a promítá se do jeho psychického vývoje. Z těchto a z řady dalších důvodů je třeba k práci s osobami se zrakovým postižením přistupovat zcela individuálně (Ludíková, 2005). 1.1.1 Terminologické vymezení zrakového postižení Zrakové postižení nebo lépe osoby se zrakovým postižením jsou jedinci s různými druhy a stupni snížených zrakových schopností. V užším pojetí se jedná o osoby, u kterých poškození zraku nějakým způsobem ovlivňuje činnosti v běžném životě a u nichž je běžná optická korekce nedostačující. „V tyflopedickém pojetí za jedince se zrakovým postižením chápána ta osoba, která po optimální korekci (např. medikamentózní, chirurgické, optické) své zrakové vady či poruchy má dále problémy při zrakovém vnímání a zpracování zrakem vnímaného v běžném životě“ (Ludíková, 2005, 192). Podle Bláhy (2010, 11) „Zrakové postižení je u člověka stav ztráty nebo významného snížení schopnosti vidění, které je zapříčiněno onemocněním, úrazem nebo vrozenou vadou či v důsledku degenerace, a nemůže být korigováno běžným způsobem, který zahrnuje refrakci, medikamentózní léčbu či chirurgický zákrok“. Pod tímto shrnujícím vymezení zrakového postižení se skrývá rozsáhlá struktura poruch zraku, které postiženého člověka omezují nebo mu neumožňují vykonávat činnosti způsobem nebo v rozsahu považovaném u člověka za normální (Bláha, 2010). Užším termínem vyskytující se v tématu zrakového postižení je porucha zraku nebo zraková vada. Jde o „… ztrátu, poškození nebo omezení zrakového orgánu“ (Ludíková, 2003, 179). Definicí termínu poruchy zraku se zabývali další autoři, kteří se ve svých vymezeních neliší příliš nebo blíže uvádějí problematiku z biomedicínského nebo etického pohledu. Např. spojení fyziologického poškození se ztrátou příjmu vizuálních informací nebo otázka přijetí pohledu většinové společnosti na stav zrakově postižených (Bláha, 2010). V některých případech se setkáváme se zjednodušeným výrazem „zrakově postižení“ nebo z anglosaské terminologie převzatý výraz „zrakově handicapovaný“. U těchto termínů jde o poměrně dobře vystiženou problematiku charakterizující druh 9
postižení, avšak z etického pohledu může být jejich použití v některých momentech vůči daným osobám diskutabilní (Bláha, 2010). Při studiu terminologie vymezení zrakového postižení je důležité uvést chápání terminologie uváděnou zahraničními autory. V německy mluvících oblastech se užívá nadřazený pojem „Sehgeschädigte“, která by se dala vyjádřit jako …se zrakovou újmou, …se zrakovým poškozením. Tím je zahrnuta širší škála od lehkého zrakového postižení (Sehbehinderung) až do úplné slepoty (Blindheit). Anglická terminologie nejčastěji používá termíny „visual impairment“ jako zrakové postižení (zhoršení) a „blind(ness)“ jako nevidomost (Bláha, 2010). Na základě výše uvedeného přehledu se dá předpokládat, že srozumitelnými a eticky přijatelnými termíny jsou pojmy „osoby (lidé) se zrakovým postižením a „zrakové postižení“ 1.1.2 Klasifikace zrakového postižení Snížená schopnost zrakového vnímání může být vyhodnocována podle různých kritérií. Její klasifikace zpravidla vychází z hodnocení zrakové ostrosti, tzv. vizu, udávaný nejčastěji v podobě zlomku jako poměr vzdálenosti přečteného znaku dotyčným ve srovnání s jedincem zdravým. Jak uvádí Bláha (2010), je důležité, aby používané klasifikační stupnice vyhovovaly jak požadavkům odborného biomedicínského přístupu, tak je nutné chápání v rámci možností představivosti „laické“ veřejnosti. Z pohledu výše uvedených požadavků uvádí Bláha (2010, 14) relativně podrobný přehled vymezení zrakových postižení, viz Tabulka 1. Tabulka 1. Postižení zraku a stručná charakteristika jejich vymezení Označení
Další
Stupeň zrakového postižení
specifikace Osoby
Skutečná
Pokles centrální zrakové ostrosti pod 1/60 - světlocit.
nevidomé
nevidomost
Binokulární zorné pole 5° a méně i bez porušení centrální fixace.
Praktická
Pokles centrální zrakové ostrosti pod 3/60 do 1/60
nevidomost
včetně. Binokulární zorné pole menší než 10 °, ale větší než 5° kolem centrální fixace.
10
Tabulka 1. (pokračování) Osoby se
Dříve označovány jako
Na hranici mezi nevidomými a
zbytky zraku
částečně vidící či těžce
slabozrakými
slabozrací Osoby
Lehká
Pokles centrální zrakové ostrosti do 6/60
slabozraké
Těžká
Pokles centrální zrakové ostrosti pod 6/60 do 3/60
Osoby s
Na sítnicích obou očí se nevytváří na stejných
poruchami
místech dva rovnocenné obrazy vytvářející
binokulárního
prostorový vjem a zabezpečující stereoskopické,
vidění
hloubkové vidění. Poruchy v analyticko-syntetické funkci, lokalizaci a hloubkového vidění
Na rozdíl od tohoto členění některé přístupy speciální pedagogiky upřednostňují v rámci další specifikace zrakového postižení ohled na to, zda příčinou postižení je vada funkční nebo orgánová (Štréblová, 2002).
Taktéž vymezení zrakového postižení,
posuzované pouze podle vizu a rozsahu zorného pole, nemusí být vždy dostačující. Proto je také v určitých případech nutné uvádět specifikaci dalších zrakových funkcí: - kontrastní citlivost (světloplachost, šeroslepost) - schopnost rozlišovat barvy (poruchy barvocitu – barvoslepost) - vnímání hloubky - schopnost lokalizovat - fixovat předměty - sledovat je v pohybu apod. (Bláha, 2010) V podmínkách zdravotního a sociálního systému se v České republice velmi často pracuje s klasifikací zrakového postižení podle Světové zdravotnické organizace WHO, jak uvádí Tabulka 2.
11
Tabulka 2. Vymezení stupňů zrakového postižení podle WHO Stupeň (třída)
Funkční schopnost a kategorie zrakového postižení
Střední
Zraková ostrost s nejlepší možnou korekcí: maximum menší než 6/18
slabozrakost
(0,3) - minimum rovné nebo lepší než 6/60 |(0,10); 3/10 - 1/10, kategorie zrakového postižení 1
Silná
Zraková ostrost s nejlepší možnou korekcí: maximum menší než 6/60
slabozrakost
(0,10) - minimum rovné nebo lepší než 3/60 |(0,05); 1/10 - 10/10, kategorie zrakového postižení 2
Těžce slabý
A) zraková ostrost s nejlepší možnou korekcí: maximum menší než 3/60
zrak
(0,05) - minimum rovné nebo lepší než 1/60 |(0,02); 1/20 - 10/50, kategorie zrakového postižení 3 B) koncentrické zúžení zorného pole obou očí pod 20 stupňů, nebo jediného funkčně zdatného oka pod 45 stupňů
Praktická
zraková ostrost s nejlepší možnou korekcí 1/60 (0,02), 1/50 až světlocit
nevidomost
nebo omezení zorného pole do 5 stupňů kolem centrální fixace i když centrální ostrost není postižena, kategorie zrakového postižení 4
Úplná
ztráta zraku zahrnující stavy od naprosté ztráty světlocitu až po
nevidomost
zachování světlocitu s chybnou světelnou projekcí, kategorie zrakového postižení 5
Zdroj: Klasifikace zrakového postižení podle WHO (Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých ČR, 2010) Za účelem organizování a provádění pohybových aktivit v soutěžním pojetí se zmíněné klasifikační škály nejeví jako ideální. Kategorie zrakových postižení jsou úzce vymezené a jejich členění by se stala omezujícím faktorem pro naplnění dostatečného počtu účastníků. Tím by byla komplikována organizace sportovních akcí s ohrožením samotné podstaty soutěžení (Bláha, 2010). Varianta klasifikace podle IBSA (International Blind Sport Federation) nachází kompromis v rozšíření rozsahu jednotlivých kategorií a snížením jejich celkového počtu na tři skupiny. Jsou přebírány a uznávány jednotlivými národními sportovními organizacemi. Přehled uvádí Tabulka 3.
12
Tabulka 3. Rozlišení kategorií zrakového postižení podle IBSA Stupeň (třída)
Funkční schopnost
I. stupeň (B1)
Zraková ostrost slabší než LogMAR 2.60 (20/80)
II. stupeň (B2)
Zraková ostrost v rozmezí od LogMAR 1.50 (20/63) po 2.60 (včetně) a/nebo zorné pole zúžené na méně než 10 stupňů
III. stupeň (B3)
Zraková ostrost v rozmezí od LogMAR 1.40 (20/50) po 1 (20/200) (včetně) a/nebo zorné pole zúžené na méně než 40 stupňů
Zdroj: IBSA Classification Rules and Procedures (International Blind Sport Federation, 2012) Obdobně jako v jiných zemích je také klasifikace IBSA respektována v České republice. V souvislosti s dodržováním těchto přísných kritérií vydal Český svaz zrakově postižených sportovců „Směrnici ČSZPS č. 1. – Zásady pro pořádání sportovních soutěží ČSZPS“. Při klasifikování pověřenými klasifikátory ČSZPS se vychází z vyplněného formátu „Formulář pro klasifikaci“. Tento je pak dále postoupen k potvrzení obvodním oftalmologem sportovce. Příslušná klasifikace se vztahuje na hodnocení lepšího oka a to i s příslušnou používanou korekcí. Znamená to, že kontaktní nebo brýlové čočky jsou při klasifikaci nasazeny a to bez ohledu zda sportovec tyto použije při soutěži. V souvislosti s možným dalším vývojem zrakového onemocnění se uvádí označení, že hráč může být v budoucnu „neklasifikován“. 1.1.3 Specifika ontogenezního vývoje osob se zrakovým postižením Při ztrátě nebo poškození určitého orgánového systému mluvíme o zdravotním postižení. V důsledku toho dochází k narušení, omezení nebo úplné absenci příslušné funkce. Daná porucha rovněž ovlivňuje rozvoj celé osobnosti postiženého jedince. Každý člověk se vyvíjí na základě vlivu prostředí, které na něj působí. Následkem zrakového postižení působí vnější prostředí jinak než za normálních okolností. Na rozdíl od intaktní osoby postižený jedinec tak nemá možnost normálním způsobem získat všechny běžné a pro jeho další rozvoj potřebné informace. Rozvoj poznávacích procesů probíhá odlišným způsobem. V důsledku postižení se nemohou rozvíjet některé kompetence stejným 13
způsobem. Vzhledem ke kompenzaci těchto nedostatků se více rozvíjejí jiné schopnosti a dovednosti (Vágnerová, 2004). Rozvoj zrakového vnímání ve vysoké míře závisí na učení a na zkušenostech s různými podněty tohoto druhu. Aby se tato schopnost odpovídajícím způsobem rozvinula, je nutné dítě se zrakovým postižením stimulovat. Pokud je dítě závažněji zrakově postižené, je nutné přizpůsobit kvalitu vizuální stimulace jeho možnostem. Specifická stimulace nevede ke zlepšení zrakové vady, ale umožňuje efektivněji využívat zrakové funkce (Vágnerová, 2004). V kojeneckém věku má zraková stimulace velký význam pro udržení přijatelného stupně aktivační úrovně. Vnímání zrakem je zdrojem mnoha informací a nejvýznamnějším prostředkem orientace v prostředí. Smyslem poznávání je vázáno v tomto období na široký celek různých vjemů, které podporují porozumět okolnímu světu. U těžce zrakově postižených dětí není tento předpoklad naplněn, a proto bývá jejich vývoj senzomotorické inteligence opožděn. Zraková stimulace podporuje také pohybový vývoj. Dítě má snahu zvedat hlavičku, udržet se vsedě, lézt apod. mimo jiné také proto, že ho zajímá určitý objekt, který vidí.
U nevidomého dítěte není k pohybové aktivitě žádný důvod a
k opožďování rozvoje pohybových dovedností. Řečová stimulace je důležitá až ke konci kojeneckého období. Na nevidomé dítě je třeba neustále mluvit, i když v raném věku nedává najevo žádnou odezvu. Rozvoj řeči nemusí být opožděn. Sociální interakce s malým dítětem je především závislá na očním kontaktu, který v tomto případě chybí Je patrné až od doby, kdy kojenci nestačí již akustické vazby na okolí a počínají se objevovat nedostatky plynoucí z toho, že dítě nenavazuje kontakty očima (Smýkal, 1980). V batolecím a předškolním věku se opoždění vývoje postupně vyrovnává v závislosti na rozvoji řeči. Začíná mít význam kompenzace pomocí různých sluchových podnětů a rozvoj řeči podporuje vývoj poznávacích procesů. Na rozdíl od vnímání zvukových podnětů se hmat spontánně nerozvíjí a má nižší vypovídající hodnotu. Slouží spíše k bezprostřednímu kontaktu s citově významnými lidmi, k manipulaci s oblíbenými hračkami a k orientaci v blízkém okolí. Děti s těžkým zrakovým postižením začínají později chodit, samostatná lokomoce není spontánně nijak stimulována, protože dítě není ničím přitahováno. Socializační vývoj je opožděn a ve značné míře závisí na výchovné způsobilosti a postojích rodiny dítěte (Vágnerová, 2004). Vývoj zrakově postiženého dítěte ve školním věku a v období dospívání bývá spojen s nejrůznějšími a nespecifickými problémy. Vyskytují se potíže v plnění školních povinností, adaptaci na školu a vrstevnickou společnost. Děti si začínají uvědomovat svou 14
odlišnost i skutečnost, že jsou v mnoha věcech výrazně omezení, nebo nemohou dosáhnout toho, co by chtěli. Přizpůsobení je obtížnější z důvodu omezené schopnosti orientace, různé trasy je třeba předem nacvičit. Dítě pociťuje potřebu v řadě případů podporu druhé osoby. Přizpůsobování se rozdílnosti může být pro dítě velmi náročným procesem (Vágnerová, 2004). V období adolescence bývá první nástup do zaměstnání, který sebou přináší závazky, zodpovědnost a adaptaci na nové prostředí. Přináší psychosociální moratorium a studiem nebo nezaměstnaností oddaluje osamostatnění od rodičů. Jedná se o velmi náročné období pro zrakově postiženého jedince, od kterého je očekáváno nebo on sám usiluje o jisté osamostatnění. Vyhledává intaktního partnera nebo je nucen nadále se opřít o podporu nejbližších z rodiny. Jeho sebehodnocení bývá nízké a má pocit, že jeho zrakové postižení mu ubírá na prestiži a atraktivnosti (Janečka, n. d.). 1.1.4 Etiologie a přehled nejčastěji se vyskytujících zrakových poruch a postižení. Při postižení jednotlivých zrakových funkcí záleží na příčině a způsobu postižení zrakového aparátu. Postižení optického aparátu oka znamená neschopnost požadované akomodace oční čočky. Zde se jedná např. o těžkou krátkozrakost, nebo i odnětí čočky v důsledku jejího zákalu. Schopnost vidění lze v tomto případě kompenzovat optickou korekcí. Postižení dalších částí oka, nezahrnující postižení sítnice a zrakového nervu. Za těchto okolností nelze očekávat významnější podporu zlepšení pomocí optické korekce. Tato onemocnění mohou být progresivní avšak nebývají kombinovány s postižením centrální nervové soustavy. Postižení sítnice a zrakového nervu. V těchto případech optická korekce nebývá účinná a tato onemocnění mohou být stacionární i progresivní. Je zde zvýšené riziko kombinace
s organickým
poškozením
mozku.
K poruchám
může
dojít
z důvodu mechanického poškození úrazem, tlakem na zrakový nerv růstem nádoru nebo následkem diabetické retinopatie, která souvisí se změnami na cévách sítnice. Kortikální postižení zrakových funkcí vychází z poškození okcipitální části mozku, popř. zrakových nervových drah, které se podílejí na zpracování informací ke zrakovému vnímání. Původ tohoto postižení může být prenatální, perinatální i postnantální (např. v důsledku krvácení do mozku). Bývá zde vyšší riziko kombinovaných poruch. Vrozené
15
kortikální postižení zrakových funkcí bývá obtížně diagnostikovatelné a záleží na znalosti prostředí a objektu (Vágnerová, 2004). Z pohledu doby vzniku můžeme rozlišovat zrakové postižení na: - vrozené (prenatální) jako dědičné změny nebo postižení z důvodu nitroděložní infekce - získané (perinatální, postnatální), náhlé z důvodu úrazů a postupné retinopatie, záněty nádory, intoxikace, odchlípení sítnice, glaukom, senilní katarakta apod. (Janečka, 2011) Základní skupiny poruch zraku: Poruchy zrakové ostrosti (vizu) Základem pro zjišťování správné zrakové ostrosti je hodnocení rozlišovací schopnosti oka. Schopnost oka rozlišit od sebe dva prostorově oddělené objekty se nazývá minimum separabile. Aby tato schopnost byla zajištěna je nutné aby projekce těchto dvou objektů na sítnici byla oddělena mezerou s minimálně jedním neosvětleným čípkem. Vyšetření zrakové ostrosti se provádí pomocí čtení optotypů ve formě Snellových tabulek nebo obrázkových optotypů pro děti. Ke kompenzaci se používá brýlová korekce (Janečka, 2011). Poruchy zorného pole Znamenají omezení prostoru, který člověk vidí. Při této vadě se může, ale nemusí projevit omezení zrakové ostrosti, obtíže s diskriminací barev, případně zhoršující se vidění za šera a při adaptaci na změnu osvětlení (Kimplová, n. d.). Okulomotorické poruchy Nastávají při vadné koordinaci pohybu očí. Potíže jsou při používání obou očí, při sledování pohybujícího se předmětu nebo při jeho prohlížení. Člověk s tímto postižením předmět sleduje nejprve jedním, pak druhým okem. Při pohledu na blízký předmět se při okulomotorické poruše může jedno oko stáčet dovnitř, druhé zevně nebo se obě asymetricky stáčejí dovnitř. Objevují se obtíže při uchopování předmětu a s přesně mířenými pohyby (Kimplová, n. d.). Převodní poruchy Lze je nazvat jako problémy se zpracováním zrakových podnětů. Jsou způsobeny poškozením zrakových center v kůře mozku. Např. lidé s kortikálním postižením zraku, 16
tzv. korovou slepotou, mají problémy se zpracováním zrakové informace, i když není poškozena sítnice ani zrakový nerv (Kimplová, n. d.). Mezi nejčastější zraková postižení patří: Refrakční vady Jedná se o poruchu zaostření vnímaného objektu. Optická soustava oka zajišťuje průmět pozorovaného objektu na sítnici. Pokud ohnisko průmětu leží za sítnicí, mluvíme o dalekozrakosti (hypermetropie), v opačném případě jde o krátkozrakost (myopie). Jde o jednu z nejpočetněji zastoupených zrakových vad. Při poklesu akomodační šíře s postupujícím věkem hovoříme o presbyopii (dříve též vetchozrakost nebo stařecká dalekozrakost). Je to normální projev stárnutí. Astigmatismus obvykle vzniká nepravidelným zakřivením rohovky. Může vyvolat rozostřený obraz, kdy světelné paprsky z bodového podnětu nevytvářejí na sítnici bodový průmět ale plochu podobnou kruhu nebo elipsy (Janečka, 2007).
Poruchy barvocitu Jedná se o neschopnost vidění barev v celém spektru. Úplná barvoslepost je však velmi řídká, častěji se jedná o problémy ve vnímání určitých barev. Tato porucha je zpravidla dědičná a neprogresivní (z psychologického hlediska je pro klienta velmi důležité toto vědět). Získané poruchy se pak mohou objevit ve stáří, u neuropatií (blíže neurčené onemocnění nervů), sítnicových zánětů, glaukomu a po podávání některých léků, zejména kardiak (Janečka, 2007). Katarakta (šedý zákal) Jedná se o zkalení čočky a oraz je vnímán jakoby přes špinavé okno. Rozlišují se tři typy podle doby vzniku: vrozená, poúrazová a spojená se stářím (dříve pod názvem senilní). Dnes je šedý zákal velmi dobře chirurgicky léčitelný (Kimplová, n. d.). Glaukom (zelený zákal) Je jedno z nejzávažnějších onemocnění a trpí jím 1 - 2% lidí starších čtyřiceti let. Deset procent postižených glaukomem končí trvalou slepotou. Existují dva hlavní typy: glaukom otevřeného úhlu (jedná se nadprodukci komorového moku v oku), glaukom zavřeného úhlu (dochází k zablokování odtokových cest). Glaukom otevřeného úhlu je mnohem nebezpečnější, protože probíhá zprvu nenápadně a může skončit nevratnými úbytky v 17
zorném poli. Glaukom s uzavřeným úhlem je charakterizován prudkým zvýšením nitroočního tlaku, záchvatem a bolestí. Zvětšený tlak v oku způsobuje poškození cév, a tím omezuje výživu oka, přičemž každé oko může mít na tlak různou toleranci. Symptomy glaukomu zahrnují úbytky zorného pole (centrální vidění bývá postiženo zpravidla až ve finálním stadiu), světloplachost, dělají se kruhy (aureoly) okolo světelných zdrojů, případně i sníženou zrakovou ostrost (vidění jako v mlze), někdy bolest hlavy (Janečka, 2007).
Retinopatie Je označení pro patologické změny sítnice a jejích cév. Nejčastějšími příčinami vzniku jsou oběhové poruchy (retinopathia arteriosclerotica, retinopathia hypertonica), cukrovka (diabetická
retinopatie)
nebo
koncentrace
kyslíku
v
inkubátorech
(retinopatie
nedonošených) (Kimplová, n. d.). Degenerace sítnice (pigmentová degenerace sítnice, degenerace žluté skvrny) Jedná se o řadu degenerativních onemocnění nezánětlivého původu (i když byla dříve označována jako "retinitis"), jimž je společné poškození nervových elementů sítnice, vztah k dědičnosti, oboustranný výskyt a progrese choroby. Podle zasažené části je můžeme rozdělit na centrální a periferní, i když jednotlivé obrazy onemocnění mohou splývat (Kimplová, n. d.). Záněty sítnice (retinitidy) Mohou mít celou řadu příčin. Zanesení infekce do sítnice krví, infekce virem, infekce způsobená parazity. Často se objevují jako průvodní jev některých onemocnění (zarděnky u matky v prvním trimestru těhotenství mohou mít za následek postižení sítnice embrya, tuberkulózní zánět sítnice, luetický zánět sítnice, virový původ zánětu např. u AIDS, toxoplasmosy a jiných virových onemocnění) (Kimplová, n. d.). Atrofie terče zrakového nervu Jedná se o degenerace terče zrakového nervu, otok a městnání. Většinou dochází k výpadkům zorného pole až ke slepotě. Některé formy jsou dědičné, jiné jsou spjaty s diabetem nebo je způsobují některé jedy (metylalkohol), poranění, nitrolební nádory aj. 30% je etiologicky dosud neobjasněno (Janečka, 2007).
18
Albinismus Je dědičná porucha charakterizovaná světlou pletí, světlými až platinovými vlasy, nedostatkem pigmentu a narůžovělým odstínem světle modré duhovky. Očním projevem albinismu je, že duhovka propouští světlo. Existuje i taková forma albinismu, kdy se porucha pigmentace dotkne pouze očí (takový člověk může mít třeba tmavé vlasy) (Janečka, 2007). Kolombový komplex Je vrozená vada živnatky (uvea), chybí část duhovky nebo sítnice. Pokud je postižena pouze duhovka, nedochází k výpadkům zorného pole, je-li zasažena sítnice, pak je příslušná oblast "slepá". Symptomem může být např. nepravidelný tvar duhovky (duhovka vypadá např. jako klíčová dírka nebo kapka) (Kimplová, n. d.).
Nystagmus Projevem jsou rytmické pohyby většinou obou očí zároveň v několika nebo ve všech pohledových směrech. Může být vrozený i získaný a bývá průvodním jevem řady onemocnění. Jistý druh a stupeň nystagmu je fyziologický (např. při pohledu z jedoucího vlaku nebo při únavě), jiné, intenzivnější formy, pak označujeme jako patologický nystagmus - zde je střední frekvence cca 250 kmitů za minutu a amplituda 5° - 15° i více. Nystagmus pochopitelně významně zhoršuje zrakovou ostrost a ztěžuje fixaci. Navíc je také nápadný a může lidi v okolí postiženého znervózňovat (Janečka, 2007). Poruchy binokulárního vidění Vidění oběma očima (binokulární vidění) znamená, že se obrazy vnímané simultánně oběma očima spojí v jeden a navíc nám umožňuje vnímat hloubku prostoru. Poruchy binokulárního vidění mají tedy za následek v motorické části šilhavost a v senzorické části změny ve zrakovém vnímání. Většinou dochází ke snížení zrakové ostrosti, k nezvyklé fixaci a k poruchám ve vnímání prostoru (Kimplová, n. d.). Amauróza Je termín označující slepotu. Zpravidla se míní trvalá, úplná a nevyléčitelná ztráta zraku bez světlocitu. Zde se ovšem pojetí jednotlivých autorů a také definice v jednotlivých státech liší (Kimplová, n. d.).
19
1.1.5 Kontraindikace pohybových aktivit u osob se zrakovým postižením. Sledované kontraindikace jednotlivých postižení vyjadřují příslušné okolnosti realizace pohybových aktivit. Janečka (2011) doporučuje pro praxi vyloučení některých aktivit, jejich omezení, uvádí rizika a navrhuje možnosti kompenzace: U krátkozrakosti je nebezpečím nošení brýlí, které by mohly při rozbití způsobit úraz. V případě hlubšího stupně myopatie je nutné pravidelné oftalmologické vyšetření. V případě pozitivních výsledků je účast na pohybových aktivitách možná. V případě degenerativního průběhu je nutné omezit cvičení s tvrdými dopady, doskoky, cvičení s obrácenou polohou hlavy. Hlavu je třeba chránit před údery a nárazy, nedoporučuje se provádět silová cvičení. Omezená schopnost barevného vnímání při barvosleposti není sama o sobě závažnou překážkou při provádění tělesných cvičení. V případech, kdy se používají barevné pomůcky, např. při barevném rozlišování hráčů, nebo fábory při orientačním běhu, volíme takové barvy, které osoba vidí. V případě úplné ztrátě barvocitu, daltonismu, je vhodné volit maximálně kontrastní rozdíly. V případě šedého zákalu nemusí docházet k omezení tělocvičných aktivit. Omezením zorného pole a snížením zrakového vizu může dojít k potlačení schopnosti prostorového vnímání. Při stavech po operaci je žádoucí stanovení režimu lékařem. U atrofie zrakového nervu je v případech akutního zánětu zakázán jakýkoliv fyzický výkon. Atrofie zrakového terče znamená většinou stacionární snížení zrakové ostrosti a při provádění tělesných cvičení je třeba brát zřetel na aktuální vizus a tomu přizpůsobit podmínky spojené s pohybovou aktivitou. Degenerativní onemocnění sítnice zahrnuje řadu nezánětlivých progresivních poškození nervových elementů sítnice. Bývá zpravidla oboustranné a ke zhoršování dochází v průběhu dětství nebo dospívání v závislosti na typu onemocnění. Obecně omezuje vnímání prostorové orientace se snižujícím se vizem a zúžením zrakového pole. Perimetrické vyšetření pak dává informaci o rozsahu a tvaru zúžení zrakového pole. Tapetoretinální degenerace (retinis pigmentosa) je dědičné onemocnění, které se projevuje již v prvním desetiletí pozvolným zužováním zorného pole. Z důvodu ubývajícího počtu tyčinek a čípků dochází k poruše adaptace na tmu a šeroslepost. Postupně dochází k posunutí centrálního vidění od pásma těžké slabozrakosti a zbytků zraku až po praktickou slepotu. Při tělesných cvičení vzniká nebezpečí úrazu z důvodu 20
nedostatku informací o prostoru kolem sebe a toto riziko vzrůstá v závislosti na dalším průběhu onemocnění. V případě praktické slepoty je pak pedagogický či osobní asistent nezbytný k zajištění bezpečnosti postižené osoby. V oblasti sportu a tělocvičné rekreace je nezbytný vodič nebo trasér, nejlépe vždy tatáž osoba. Pro práci s nevidomým v kategorii B1 je nutný specializovaný zácvik. U zeleného zákalu jsou kontraindikací svalová vytrvalostní cvičení izometrického charakteru. Nedoporučuje se provádět cviky s předklony, s obrácenou polohou hlavy a výdrže v nich. Rizikové jsou cviky, kde by mohlo dojít k prudkým úderům do hlavy. Nevhodné jsou činnosti dlouhodobého vytrvalostního charakteru, skoky do vody, pády apod. Nepříznivé jsou výrazné změny teploty. Při albinismu se doporučuje dbát na ochranu zraku před ostrým světlem a vystříhat se oslněním. Doporučuje se ochrana tmavými brýlemi, nejlépe se samozabarvujícími schopnostmi. 1.1.6. Možnosti aplikovaných pohybových aktivit u osob se zrakovým postižením Aplikované pohybové aktivity – aplikované ve vztahu k zrakovým postižením lze realizovat jako u jiných postižení na několika úrovních. Oblast aplikované tělesné výchovy vychází ze speciálně pedagogického přístupu, prostřednictvím kterého lze zrakovou a senzomotorickou deprivaci kompenzovat (Janečka, 2011). V oblasti sportovně i rekreačně orientovaných aktivit lze nalézt širokou škálu možností realizace jak v individuálních tak kolektivních sportech a ve volnočasových aktivitách: Individuální aplikované sportovní aktivity uplatňují disciplíny jako je atletika, plavání, windsurfing, cyklistika, lukostřelba, zvuková střelba. Dále např. showdown, šachy, bowling apod. V zimním období sjezdové i běžecké lyžování. Mezi kolektivní sportovní aktivity patří fotbal, goalbal, vybíjená pro nevidomé, kuželky apod. V oblasti volnočasových aktivit lze realizovat např. turistiku, tandemovou cyklistiku, vodáctví, apod. Studie Liebermana & MacVicara (2003) analyzuje nejčastější volnočasové aktivity v oblasti plavání, turistiky, cyklistiky a horolezectví u mladých lidí se zrakovým postižením v rozsahu od slabozrakých až nevidomých, včetně hluchoslepých. Poukazuje, jak u intaktních tak u postižených osob na důležitost realizace přiměřené tělesné aktivity 21
v souvislosti s utužováním fyzického a duševního zdraví s cílem snížení rizika výskytu srdečních onemocnění, cukrovky, vysokého krevního tlaku, obezity, stresových onemocnění apod. Závěr analýzy poukazuje na potíže při realizací výukových programů výše uvedených aktivit. Výsledky ukázaly, že největší překážkou byla nedostatečná profesionální příprava učitelských vzdělávacích programů v kontextu daných postižení. Horolezecké aktivity jsou rozšířeným sportem mezi zdravými jedinci, a začínají se uplatňovat i mezi nevidomými. Lezení, a to především na umělé stěně, je jednou z mnoha pohybových aktivit, které přispívají k socializaci a rozvoji osobnosti nevidomých. Zrakový analyzátor je nejdůležitější orientační a koordinační orgán při pohybu člověka v okolním prostředí. Orientace nevidomých spočívá především na vjemech sluchových a hmatových. Činnost zrakového analyzátoru však nelze i přes značné kompenzační možnosti dalších analyzátorů plnohodnotně nahradit. Z těchto skutečností vyplývají některé odlišnosti v procesu osvojování si pohybových dovedností i v rozvoji pohybových schopností. Při lezení se první uplatňují zrakové podněty. Intaktní lezec vidí chyty či stupy, vnímá jejich tvary a vzájemné seskupení. Za zrakovým podnětem následuje pohybový podnět. Pohyb je veden směrem, který si lezec určí zrakem. Ruka tedy směřuje k předem vybranému chytu. Toto pravidlo nemůže platit u nevidomých lezců. Nemůže si předem promyslet, kterým směrem se vydá. Poté, co se ruka dotkne stěny nebo chytu, uplatňují se hmatové podněty. Lezec cítí tvar, chlad, teplo, hrubost nebo vlhko. Vidomý lezec ruku již automaticky nastavuje podle tvaru, umístění a velikosti chytu. Nevidomý lezec má tuto úlohu o něco těžší. Jelikož nevidí, jaký má chyt tvar, může ruku směrovat do nejideálnější pozice k držení chytu až poté, co ho cítí pod rukou. Ku prospěchu nevidomých lezců je naopak jejich již zmiňovaný výraznější hmatový cit. Jejich schopnost najít si i na hladké stěně možnost k uchycení, je pro nás vidomé někdy až neuvěřitelná. Vidomý lezec se raději natáhne dále na lepší chyt, než aby byl nucen držet chyt malý. To lze ale jen, je-li možné předem načíst si stěnu. Pokud se nebude na nevidomého lezce mluvit, nezbývá mu, než se s malým chytem spokojit. Mnohdy totiž nemá sílu najít si chyt lepší. Úbytek sil by byl větší, než když použije k dalšímu postupu chyt malý. Proto je u nevidomých patrný rozdíl v umu udržet se téměř na čemkoliv. Také jsou schopni velice dobře identifikovat hmatem přesný tvar chytu a dalo by se říci, že lépe vnímají strukturu stěny. Stěnu jakoby kopírují, celá jim projde pod rukama, a oni ji hmatem vnímají, „vidí“ (Vojtík & Součková, n. d.).
22
1.2 Horolezecké aktivity Lezení je sportovní disciplína pro širokou oblast lidí, od mladých zájemců až po zralé jedince a to bez ohledu zda se jedná o muže či ženy. Bývá obvyklé, že zájem o horolezectví a jeho realizace přeroste v životní názor a styl. Nevyřešené problémy při dosahování vytyčených cílů magicky přitahují jedince opět na skálu a odkrývají stále nové obzory. Lezení je svět sám pro sebe. Reinhold Messner jako horolezecká legenda říká: „ Skutečné dobrodružství prožiji teprve tehdy, když nevím, jak to dopadne“. 1.2.1 Základní rozdělení horolezeckých aktivit Ve svém nejpůvodnějším významu vyjadřuje pojem horolezectví aktivitu vedoucí k výstupu na vrchol hory. V současném pojetí vyjadřuje celý soubor dalších činností a specializovaných sportovních disciplín. Sportovní lezení můžeme rozdělovat podle různých hledisek. Zásadním hlediskem se stává etické pojetí, které v sobě zahrnuje prvky motivace, přání, názorů, zvyků. Toto pojetí formuje podobu provozování horolezeckých aktivit a dělí ho na tradičně (klasicky) pojímané a gymnasticky pojímané. Základním principem tradičního horolezení je požadavek, aby přirozený terén v přírodě zůstal po výstupu člověka v původní podobě.
U gymnastického pojetí je snaha o zvládnutí
lezeckého pohybu potřebného k přelezení určitého úseku výstupu. V tomto případě jsou do terénu vpraveny osazené fixní jistící prostředky, čímž se výrazně zmenšuje psychická zátěž, strach z následků pádu a je dán prostor na intenzivnější soustředění k provádění pohybu. Také z této snahy se zrodilo závodní sportovní lezení, které si záhy oblíbilo i prostředí umělých horolezeckých stěn. Kromě pojetí má také na způsob provozování horolezení úroveň, na které se provádí. Běžně se rozeznávají tři úrovně – rekreační, výkonnostní a vrcholová. Naprostá většina horolezců provozuje horolezectví na rekreační úrovni. Tradičně pojaté horolezectví při rekreační úrovni je sportovní aktivita s prvky romantismu a touhou po návratu k nedotčené přírodě (Frank et al., 2007). Disciplíny sportovního horolezectví můžeme dělit na dvě základní oblasti. Lezení na umělých stěnách, především v tréninkovém a závodním pojetí. Druhou oblastí je lezení ve volné přírodě, především na skalách, kde se hranice sportovního a tradičního lezení dají obtížně vymezit a dochází k jejich prolínání. Schematické uspořádání jednotlivých disciplín je uvedeno na obrázku 1.
23
Obrázek 1. Schematické členění horolezeckých disciplín. Upraveno dle Vomáčka, (2003). Frank et al. (2007) uvádí členění a popis jednotlivých disciplín následovně: Umělé stěny – v přirozeném prostředí je nezbytnou podmínkou realizace lezeckých akcí příhodné počasí, které není vždy. To se stává první motivací k vybudování umělých horolezeckých stěn. Druhou motivaci je potřeba tréninkového prostředí v době mimolezecké sezóny. Umělé horolezecké stěny imituji prostředí skal. Využívají se ke realizaci soutěžního a závodního pojetí lezení. Na rozdíl od důvodů vzniku umělých stěn dochází v poslední době také k užívání širších skupin zájemců za účelem pohybové zábavy a lezeckého rekreačního sportování. Skalní lezení patří mezi nejdominantnější formu horolezení a určujícím hlediskem je přírodní, skalní prostředí, ve kterém se odehrává. Ve skalách je možno pojmout činnost jak tradičně, tak gymnasticky. V České republice se skalní lezení rozděluje z pohledu horniny, kterou je skála tvořena. Mluvíme tak o pískovcovém lezení a nepískovcovém (vápenec, žula), které mají své vlastní specifika. Bouldering – doslovným překladem bychom získali název „balvanování“ a to napovídá, že jde o lezení na balvanech. Jejich výška bývá zpravidla v rozmezí 2-5 metrů. Leze se bez jištění, v případě neudržení se na skále lezec odskakuje na zem.
24
Ledové horolezectví – ukazuje, že terénem nemusí být jen kompaktní skála ale také led. Tento prvek se dostává do horolezectví díky aktivitám v terénu velehor, který zasahuje do oblasti věčného ledu a sněhu. V praxi se tento způsob odehrává především na zamrzlých přírodních nebo uměle vytvořených vodopádech v zimním období. Vyžaduje si použití speciální výzbroje a výstroje. Horské a velehorské lezení je určeno prostředím, ve kterém se uskutečňuje. Člení se podle dosahované nadmořské výšky na lezení v horách, středních a vysokých velehorách. Kromě nadmořské výšky má zde také zásadní vliv přítomnost věčného sněhu a ledu, působení extrémních klimatických podmínek. Rozhodující je také technické a organizační zajištění v pojetí expedičního způsobu dosažení cíle. Bigwall je speciální disciplínou vícedélkového lanového lezení. Jedná se o výstupy ve vysokých stěnách, které bývají málo členité a strmé. Zimní horolezení je taková aktivita horolezeckých disciplín, která se provádí venku a uplatňuje se vliv zimy jako ročního období. Podmínkou je, aby terén díky zimě zcela změnil charakter oproti letnímu období. Neledovcové hory v zimě ve stěnách štítů vytvoří led a pohoří tak zcela změní svůj charakter. Zde provozované horolezení si pak plně zaslouží označení zimního horolezení. Vysokohorská turistika – je nejpůvodnější formou horolezení. Výstupové trasy jsou velmi často shodné s trasami prvních lezců a objevitelů a průkopníků horolezení. Vedle motivace vystoupit na vrchol je při vysokohorské turistice také přítomná touha cestovat pohořím a jeho poznáním v širším měřítku. Zajištěná cesta (Klettersteig, Via Ferata) je razantním projevem rekreační úrovně horolezeckých aktivit. Výstupové cesty bývají vytyčovány do velmi strmých až kolmých skalních terénů a jsou zpřístupňovány pomocí umělých jistících prostředků. Jsou jimi železné kramle, žebříky, řetězy a ocelová lana, ke kterým může být lezec zajištěn karabinou. Skialpinismus je souhrnný pojem, který do sebe zahrnuje všechny horolezecké aktivity spojené s pohybem na lyžích. Interdisciplíny jsou různé formy aktivit, kde prvky horolezectví zasahují do jiných sportovních nebo speciálních outdoorových odvětví. Horolezectví v kombinaci se speleologií
se
nazývá
speleoalpinismus,
v kombinaci
s paraglidingem
jde
o
paraglidealpinismus. Mezi nové interdisciplíny se také začíná v současné době uplatňovat populární canyoning neboli roklování.
25
1.2.2 Klasifikace obtížností ve sportovním a rekreačním lezení. Prostředkem motivujícím k výkonům při zdolávání horolezeckých cest je jejich měření a hodnocení obtížnosti. Klasifikace obtížnosti vznikla z myšlenky srovnávat jednotlivé cesty a přiřadit jim příslušné výkony, nezbytné pro jejich zdolání. Ve střední Evropě je nejvýznamnější stupnice UIAA, saská a francouzká. Výkon ve sportovním lezení závisí na kondičních schopnostech lezce, jejichž základem je síla, vytrvalost, pohyblivost. Popis a srovnání stupňů obtížnosti uvádí Tabulka 4. (Winter, 2007). Tabulka 4. Srovnání a popis stupnic obtížnosti. Stupnice Francouzká UIAA
stupnice
III-
Saská
Popis
Stupnice III
Střední obtížnost, svislé partie nebo převisy s
3.třída
IV
IV-
4a
V
IV
4b
IV+
4c
V-
5a
V
5a+
V+
5b
VI-
5c
VIIa
VI
5c+
VIIb
VI+
6a
VIIc
VII-
6a+
VIIIa
Mimořádná obtížnost, kromě akrobatického
VII
6b
VIIIb
lezeckého umění je nutné výborné zvládnutí
VII+
6b+
VIIIc
speciálních technik jištění.
VIII-
6c/6c+
IXa
VIII
7a/7a+
IXb
VIII+
7b
IXc
IX-
7b+
Xa
IX
7c
Xb
IX+
7c+/8a
Xc
III
dobrými chyty již vyžadují zvýšené silové nasazení.
III+ Vysoká obtížnost, delší úseky již vyžadují více mezijištění. Velmi vysoká obtížnost, zvýšené požadavky na VI
fyzické předpoklady, lezeckou techniku a zkušenosti. Velmi vysoká obtížnost, nezbytné jsou nadprůměrné schopnosti a vynikající fyzická kondice.
Další zmenšování chytů, nutný je kontinuální trénink. Možné pouze za předpokladu speciálního a velmi častého tréninku.
26
Tabulka 4. (pokračování) X-
8a
XIa
X
8a+/8b
XIb
X+
8b+/8c
XIc
XI-
8c/8c+
Vrchol současných možností, nezbytné je několik
XI
9a
dní až měsíců dlouhé studium trasy.
Výrazné zvýšení průměrného sklonu stěny.
Dalším kritériem obtížnosti je styl přelezení vytyčené cesty. U stylu TR (Top Rope) jsou všechna místa cesty přelezena volně vlastní silou, lezec je po celou dobu výstupu jištěn lanem shora. Tento styl má čistě tréninkový význam a minimální sportovní hodnotu. Další uvedené styly předpokládají dolní jištění, lezec je prvolezcem. Při stylu AF (Alles frei) využívá lezec k postupu jen přírodních bodů a cestu překonává vlastními silami a smí kteréhokoli bodu jištění využít k odpočinku. Obtížnější styl RP (Rotpunkt) znamená zdolání cesty bez odpočinku a v kuse. Za ještě hodnotnější je považován způsob OS (On Sight) – na první pohled. Zde lezec, aniž by cestu znal, nacvičoval či pečlivě zkoumal, přijde a vyleze. OS a RP jsou neobyčejně obtížné a proto je u průměrných lezců běžnějším stylem RK (Rotkreis), který připouští pády a neúspěšné pokusy, aniž by prvolezec musel po každé chybě stahovat lano a začít znovu. 1.2.3 Lezecké vybavení a materiál Lano je základem i symbolem lezeckých technik a je neodmyslitelným průvodcem lezce. Pro skalní lezení a lezení na umělé lezecké stěně používáme dynamické horolezecké lano. Nejvhodnější jsou lana s odolným opletem a průměrem 10 –11 mm. Z pohledu osobní výstroje se používá certifikovaný sedací úvaz. Úvaz je nezbytné volit ve velikosti přiměřené postavě. Pro výuku jsou nejvhodnější univerzální sedací úvazy plně nastavitelné jak v obvodu pasu, tak i nohaviček. U výuky dětí mladších 12 let je žádoucí preferovat používání kombinovaného celotělového úvazu, který zabraňuje jakékoli možnosti přetočení hlavou dolů. Důležitým prostředkem jištění a kotvení jsou karabiny, jejichž účelem je spojování jednotlivých částí jistícího řetězce. Karabina se skládá ze samotného těla a západky, která karabinu uzavírá. Slaňovací brzdy a jistící pomůcky obecně jsou nástroje k zadržení lana a ve spojení s úvazem slouží především k vlastnímu jištění lezce a k pohodlnému slanění – sestupu pomocí lana. Nejčastěji se používají slaňovací osmy, karabiny HMS v kombinaci 27
s poloviční lodní smyčkou, dále tzv. „kyblíky“, nebo poloautomatické jistící pomůcky, jako je například PETZL- Grigri. U skalního lezení, boulderingu i na umělé stěně je vhodné volné a lehké oblečení, lezecká obuv odpovídající úrovni dovednosti lezce – pro začátečníka volnější a tvrdší, pro pokročilé lezce těsnější, měkčí a tedy citlivější. Magnézium, které nosí každý lezec samostatně, slouží k vysoušení prstů. Z důvodů snížení prašnosti je na umělých stěnách vhodné používat do pytlíků magnesiové koule a nikoli sypané magnézium, stejně tak na boulderingové stěně. U skalního lezení a lezení dětí na umělé stěně bývá nezbytnou součástí výstroje horolezecká bezpečnostní přílba (Frank, 2007; Lienerth & Baláš, 2011). 1.2.4 Metodika lezení Při výuce sportovního lezení vždy důsledně dodržujeme skladbu výukové jednotky ve formě rozcvičení, hlavní část – věnovaná metodice, rozvoji techniky lezeckého pohybu a maximální síle, až po té rozvoji vytrvalosti, na závěr pak doporučujeme vždy provést jednoduché kompenzační cvičení. Nejprve začínáme lézt s horním lanem a až po získání základních návyků jištění a vlastního lezeckého pohybu začneme lézt se spodním jištěním. První činností související s jistící technikou, s níž je potřeba se seznámit, je správné oblečení sedacího úvazu a navázání. Na úvaz se navazujeme pomocí dvojitého osmičkového uzlu. Před začátkem lezení bychom měli vždy provést partnerskou kontrolu, tedy zkontrolovat zapnutí všech přezek na spolulezcově sedacím úvazu, navázání i založení jištění. U jistící pomůcky nás vždy zajímá správnost vedení lana jistící pomůckou odpovídající pokynům výrobce, umístění karabiny s pojistkou zámku spojující pomůcku a sedací úvaz výhradně do centrálního oka úvazu a zajištění pojistky zámku karabiny (Lienerth & Baláš, 2011). Základní způsoby jištění, jak uvádí Lienerth (2008), jsou uvedeny na obrázku 2.
28
Obrázek 2. Základní způsoby jištění, A- jištění horním lanem s dobíráním lezce z vrcholu, B- jištění horním lanem přes vratný bod, C – jištění prvolezce při lezení odspodu Nezbytnou podmínkou pro úspěšný a bezpečný výstup je zapotřebí odpovídající komunikace. Měla by být vždy srozumitelná a stručná. Příklad možné komunikace při lezení na stěně uvádí Lienerth (2008) , viz obrázek 3, 4.
Obrázek 3. Komunikace při lezení s horním jištěním 29
Obrázek 4. Komunikace při lezení s jištěním odspodu Lezení s horním lanem, nazývané „Top rope“, je při dodržení zodpovědného jištění nejbezpečnější formou lezení s lanem. Lezec není vystaven při lezení s horním lanem a správném jištění riziku pádu, ale pouze odsednutí do jističem dobraného lana. Důležité je dodržení partnerské kontroly a správné komunikace. Dobírané jistící lano udržujeme při lezení mezi tělem a stěnou tak, aby v případě odsednutí nemohlo k vzájemnému propletení. Horní vratný bod nikdy nenadlézáme a s karabinami ve vratném bodě zbytečně nemanipulujeme. Dobře jistit neznamená lano celou dobu křečovitě svírat, ale stále mít volný konec lana pod kontrolou a být připraven jej zachytit (Lienerth, 2008). Lezení prvolezce je klasickou lezeckou činností, kdy lezec odspodu řeší jednotlivé lezecké problémy cesty, propíná jednotlivé jistící body a v případě pádu je jističem zachycen do jistícího bodu, který se nachází pod ním. U sportovního lezení na stěně se zpravidla jedná o velmi krátké pády, ale i ty vyžadují maximální bdělost jističe a zvládnutí dobré jistící techniky jak ze strany jističe, tak i lezce (Lienerth, 2008). Jistič svou činností zabezpečuje, aby volný konec lana byl vždy zajištěn uzlem. Před propnutím prvního jistícího bodu poskytujeme lezci záchranu obdobnou boulderingu. Při jištění je nezbytné stát v bezprostřední blízkosti stěny tak, aby případné zatížení lana pádem lezce jističe nekontrolovaně nestrhlo proti stěně. V případě pádu lezce se snažíme pád zachytit dynamicky tak, aby nebyl pro lezce náraz do lana příliš tvrdý. Dynamického jištění dosahujeme prokluzem lana v jistící pomůcce a nakročením nebo mírným nadskočením ve směru tahu lana. Další nové dovednosti jsou nezbytné zejména při dolezení na konec vytyčené cesty. Pokud se lezec rozhodne opustit cestu je možné jeho okamžité spuštění jističem. Další 30
možností je příprava lezce na vlastní slanění a vylezenou cestu slanit. Spuštění je zpravidla rychlejší a praktičtější, pokud vybíráme cestou dolů postupová jištění - expresky. Slanění je šetrnější ke slaňovacímu bodu, skále (zejména na pískovci) i lanu. Jeden z nejdůležitějších faktorů při výuce lezení je pochopení základního principu lezecké techniky na umělé stěně nebo na skále při dosažení ideální formy pohybu. Při lezení nelze stanovit žádné konkrétní nebo standardizované pohybové pravidla. Na skále ze žádné místo neopakuje dvakrát, všechna lezecká místa jsou tedy v zásadě vždy odlišná a lezec je může zdolat libovolným způsobem. Z tohoto úhlu pohledu si odborníci stanovili cíl popsat co nejekonomičtější způsob provedení pohybu, který vede k vyřešení daného pohybového úkolu. Základní princip pohybu znázorňuje fázový model Lorence Radlingera na obr. 5.
Obrázek 5. Radlingerův fázový model pohybu lezce. Upraveno dle Wintera, (2007). Lezení patří mezi necyklické pohyby a dělí se na tři fáze: přípravná, hlavní a závěrečná. Následují časově jedna za druhou a plní různé funkce. Vzhledem k tomu, že po absolvování těchto fází bývá často zařazována pauza k odpočinku, jde tak o uzavřenou sérii pohybových akcí, která může být tvořena nejrůznějšími druhy pohybů. Závěrečná a počáteční fáze často plynule přecházejí jedna v druhou, splývají tak v jednu jednotku a vzniká plynulý nepřerušovaný pohyb. Vzniká tak například v okamžiku, kdy se švih těla způsobený odrazem nohou využije k dalšímu přehmátnutí a dochází ke kombinaci pohybů. 31
Lezecké pohyby tak lze řadit za sebe nebo je vzájemně kombinovat. Přitom pozice těžiště závisí na měnící se pozici trupu a končetin a buď se stabilizuje, nebo narušuje tělesnou rovnováhu (Winter, 2007). Kontrola těžiště je základem techniky lezení a je nutno k tomuto aspektu přihlížet při metodice výuky. 1.2.5 Fyziologické aspekty rekreačního lezení Každá fyzická aktivita v sobě zahrnuje určitý poměr základních pohybových vlastností: síly, rychlosti, vytrvalosti a obratnosti. Velikost svalové síly závisí na příčném průřezu svalu, vlivu nervové soustavy ne zapojení vhodných svalových skupin v požadovaném okamžiku a na úrovni energetických rezerv. Obdobně nervový systém ovlivňuje rychlostní parametry pohybu těla. Vytrvalost je daná mírou schopnosti využívat tělesných energetických zdrojů k vykonání práce organismu. Přísun kyslíku závisí na dobré funkci oběhového a dýchacího ústroji, celkovém množství hemoglobinu, aktivitě oxidativních enzymů a zásobách sacharidů ve svalech a játrech. Nervosvalová koordinace zaručuje schopnost požadované obratnosti a orientaci v prostoru. Základem pro důležitou prostorovou orientaci je především dobrá funkce vestibulárního ústrojí a polohocitu (Rotman, Machold & Voborníková, 2002). U horolezectví se jedná o všestrannou, fyzicky velmi namáhavou činnost. Jeho fyziologickou podstatou je zejména silově-vytrvalostní výkon. Uplatňuje se nervosvalová koordinace a svalová síla končetin při současném působení vnějšího prostředí. Faktory vnějšího prostředí mohou být od uzavřených prostředí umělých horolezeckých stěn, přes vlivy běžného působení přírody až po vlivy vysokohorského prostředí. Výkony horolezců mohou trvat řádově v hodinách až několik dnů po sobě, které vyžadují vysokou tělesnou zdatnost a tělesnou výkonnost, psychickou a teoretickou přípravu. Tělesná zdatnost znamená schopnost organismu optimálně reagovat na různé vlivy a podněty zevního prostředí, jako chlad, horko apod. Tělesná výkonnost je schopnost podávat měřitelný výkon v určité pohybové oblasti při určité činnosti. Je výsledkem adaptace na přesně vymezený podnět, sportovní disciplínu nebo druh pohybu. Zatížení kloubů dolních končetin a páteře a nároky na oběh a dýchání jsou zvyšovány hmotností výstroje a výzbroje, zvláště při sestupech je riziko poškození kloubů značné. Zvláštností horolezectví je skutečnost, že sportovní výkon nelze nikdy přerušit nebo ukončit, jako je tomu v jiných sportech (Rotman, Machold & Voborníková, 2002).
32
Podobně jako u jiných sportovních disciplín také horolezecké aktivity provázejí kromě pozitivních aspektů také rizika a nebezpečí spojená se špatným provozováním nebo v přehnaném tréninku vysokého zatížení těla. Negativní jevy se projevují především v důsledku přetížení a zranění. Mimo rámec vlivu nepříznivých přírodních podmínek, např. vysokohorského prostředí se negativní působení u lezení na umělých stěnách, bouldering a skalního lezení projevuje nejčastěji prostřednictvím otoků v kloubech prstů nebo zánětů šlachových pochev. Při prevenci proti přetížení je nutno se vystříhat nevhodným postavením prstů na chytu, dodržovat přiměřenou dobu regenerace, vyvarovat se dlouhému setrvávání na obtížném místě a provádět důsledné zahřátí před lezením. Zranění se mohou vyskytnout u natržení šlachových úponů, zranění menisků nebo může dojít ke zlomeninám. Proto je nutné se vyvarovat situací, při níž je zvýšená pravděpodobnost zranění, boulderingu ve velkých výškách, lezení na hranici vyčerpání apod. (Winter, 2007).
33
2 CÍLE PRÁCE Hlavním cílem práce je vytvořit a realizovat metodický postup pro výuku lezeckých aktivit u vybraného jedince se zrakovým postižením. Dílčím cílem zjistit názor lezců na problematiku lezení osob se zrakovým postižením.
2.1 Úkoly práce - provést analýzu zdrojů z oblasti problematiky zrakového postižením a horolezeckých aktivit - navrhnout výukový program pro realizaci horolezeckých aktivit s osobou se zrakovým postižením - realizovat navržený program - vypracovat anketu vlastní konstrukce k zjištění názoru lezců na problematiku lezení osob se zrakovým postižením - realizovat anketní šetření. - vyhodnotit data anketního šetření - vytvořit metodický postupu pro výuku lezeckých aktivit u osob se zrakovým postižením. 2.2 Výzkumné otázky Jaký je názor osob, zabývajících se horolezectvím na realizaci lezeckých aktivit s osobami se zrakovým postižením – nevidomými? Jaké jsou nutné úpravy v metodice lezení pro osoby se zrakovým postižením? Jaké typy lezení jsou dle názoru vidících lezců vhodné pro osoby se zrakovým postižením?
34
3 METODIKA 3.1 Charakteristika výzkumného souboru Hlavní osobou, která se zúčastnila výukového programu lezeckých aktivit na umělé horolezecké stěně je mladý muž se zrakovým postižením – praktickou nevidomostí. Jedná se o muže ve věku 32 let, je zaměstnán a studuje vysokou školu formou kombinovaného studia. Bydlí ve vlastní domácnosti, je soběstačný. Je sportovně založený, v létě provozuje tandemovou cyklistiku, windsurfing a vodáctví. V zimě provozuje turistiku na běžkách s trasérem, zabývá se zvukovou střelbou. Jeho index tělesné hmotnosti BMI = 27,2. Inklinuje k endomorfnímu somatotypu. Dalším zúčastněným je moje osoba jako lezec i řešitel práce. Uvádím zde svou charakteristiku, jelikož lezecké aktivity probíhaly oboustranně, společně ve dvojici za současné výměny rolí lezce a jističe. Je mi 49 let, jsem sportovně založený člověk. Zkušenosti s lezením mám 7 let. Index tělesné hmotnosti BMI = 20.4. Jsem osoba typického ektomorfního somatotypu. Další, početnější skupinou osob, vstupujících do výzkumu v rámci této práce jsou osoby oslovené za účelem anketního šetření. Jedná se o muže i ženy od 18 let bez dalšího věkového omezení. Jsou to osoby se zkušenostmi s lezeckými aktivitami, obecně lze říci, že jsou horolezci. Byli osloveni ve Zlínském, Olomouckém a Moravskoslezském kraji. 3.2 Metody Při navrhování a tvorbě metodického postupu pro výuku lezeckých aktivit u osob se zrakovým postižením bylo využito jeho ověřování v praxi. Zjišťování skutečností probíhalo až po aplikované dílčí události. Následně byly vyhodnoceny navržené a realizované prvky výukového programu a korigovány za účelem dosažení maximální možné efektivity. Metoda dotazování byla realizována formou anketního šetření. Úvod dotazníku obecně formuluje, co chceme dotazníkem zjistit – jaký je názor lezců na realizaci lezeckých aktivit s osobami se zrakovým postižením – nevidomými. V záhlaví dotazník zjišťuje základní údaje o dotazovaném a následně obsahuje celkem 7 faktických otázek. Obsahuje 4 polouzavřené otázky, kde jsou nabídnuty kategorie odpovědí ano/ne s nabídkou doplnění odpovědi kde, jak/proč? Ve třech otevřených otázkách respondent používá své vlastní formulace. Otázka číslo 6 je postavena na přiřazení hodnoty ze čtyřbodové škály k osmi kategoriím. Po pilotáži dotazníku bylo provedeno vyplnění dotazníků způsobem 35
standardizovaného rozhovoru s přímou komunikací s respondentem nebo formou elektronického dotazování. Vzor dotazníku je uveden v příloze č. 1. Součástí studie je rovněž kazuistická strategie, která podrobně popisuje případ vybrané osoby. Získává co nejvíce poznatků o individuálních zvláštnostech jako žáka výukového programu. Slouží k optimalizaci edukace, poskytnutí účinné pomoci při výukovém programu a dává základ ke koncepci výzkumných hypotéz a komparaci podobných případů. 3.3 Postup a strategie práce Základním předpokladem k realizaci programu bylo zajistit účast osob se zrakovým postižením. První kroky směřovaly do Základní školy Vejdovského pro zrakově postižené v Olomouci. Cílem po úvodním jednání s představiteli školy bylo zahájit kroužek sportovních her s výukou lezení na malé umělé horolezecké stěně vybudované ve školní tělocvičně. Kroužek byl zahájen, výuka lezení probíhala za účasti dvou žáků. Na pozdější žádost rodičů žáků byly tyto aktivity ukončeny a výuka nemohla pokračovat. Na základě doporučení z Tyflocentra v Olomouci se podařilo kontaktovat dalšího potenciálního zájemce o lezení. Během prvního jednání byl představen tento projekt a na základě souhlasu oslovené osoby mohla být zahájena realizace. Výukový program probíhal v lezeckém centru U Pajka v Olomouci. Vedle prostorů k boulderingu lezecké centrum nabízí umělé stěny k využití jak pro zkušené lezce, tak se zde nacházejí i kolmé stěny pro začátečníky. Fotografie z lezeckého centra jsou uvedeny v příloze č. 2 – 4. Lezení probíhalo vždy po dvou hodinách v týdenních intervalech v období od ledna do dubna 2013. Jištění nevidomého lezce probíhalo osobou s instruktorským oprávněním výuky horolezeckých aktivit. Obsah jednotlivých výukových jednotek se skládal postupně z následujících činností: - první návštěva, jednání s personálem o programu za přítomnosti nevidomého lezce, seznámení s prostory lezeckého centra, volba vhodné výukové lezecké cesty. - seznámení s principy lezení, seznámení s metodikou lezení pro intaktní žáky, diskuse na téma aplikace pro nevidomé. - seznámení s lezeckou výzbrojí a výstrojí, vysvětlení principu použití, poučení o bezpečnosti, rozcvičení před lezením. - nácvik nasazování výstroje, seznámení s jistícími prvky, karabinami, lanem, lezeckou stěnou pomocí hmatového vnímání. 36
- nácvik lezení, komunikace, navigace na stěně, spolupráce v rámci dyády. - nácvik základního uzlování, výměna rolí lezec – jistič. - další nácvik a prohlubování lezeckých dovedností, hodnocení výkonu. Součástí edukačního procesu bylo vedení výukového deníku. Zde byly plánovány dílčí činnosti lezeckých aktivit, jejich hodnocení po realizaci, výsledky ze společné diskuse s probandem a náměty na další postup. Během výukového programu byla vedle vědeckého výzkum snaha o navození atmosféry zážitkovosti z prováděných aktivit s cílem nabídnout nejen vlastní vzdělávací proces ale dosáhnout také pocitu seberealizace, radosti z lezeckého pohybu a vytváření příležitostí k dalším prožitkům. 3.4 Zpracování dat Získané informace z ověření programu, jejich hloubka, pochopení a vysvětlení jevů, popřípadě nové náměty a inspirace jsou kvalitativně analyzovány a zpracovány formou textového popisu. Přehledné uspořádání těchto výsledků je interpretováno formou tabulkové matice kompetencí. Zpracování dat anketního šetření a jejich přehlednou kvantifikaci znázorňují výsečové a sloupcové grafy za použití programu Microsoft Office Excel 2007 a stávají se východiskem k jejich analýze.
37
4 VÝSLEDKY 4.1 Popis metodiky a realizovaného programu Snahou výuky lezení nevidomého jedince bylo v co nejvyšší míře optimalizovat činnosti organizační, volbu přístupu a metod tak, aby se výsledek motorického učení lišil od výstupu intaktních osob jen zcela nepodstatně. Ve výuce lezení je prvním krokem adaptace na prostředí umělé horolezecké stěny a podmínky motorického učení, včetně orientace v prostředí kolem stěny a vedení lezeckým partnerem – učitelem. Druhým krokem edukačního procesu je hlavní zvládnutí základních znalostí a dovedností pro vlastní lezení a základních lezeckých dovedností. Popis metodiky výuky se skládá z následujících částí: Předpoklady realizace výukového programu Je nezbytné, aby výuku prováděla osoba znalá problematiky lezení, a použití této metodiky tyto znalosti vyžadují. Učitel by měl mít dostatečné osobní horolezecké zkušenosti a disponovat edukačními schopnostmi k výuce. Jištění lezce musí být zabezpečeno osobou s instruktorským oprávněním výuky horolezeckých aktivit. Dalším předpokladem jsou zdravotní aspekty vybraného jedince se zrakovým postižením v souvislosti s provozováním horolezeckých aktivit. Je třeba brát zřetel na možné kontraindikace, psychologické hlediska a zaujmout individuální přístup k dané osobě. Neméně důležitá je volba horolezecké disciplíny s ohledem na zrakové postižení. V uvedeném případě realizujeme výuku na umělé horolezecké stěně s jednoduchou, svislou lezeckou cestou. Základní princip lezení, komunikace, bezpečnost. Před započetím výukového programu je třeba brát zřetel na to, zda zrakové postižení – nevidomost je u vybraného jedince vrozené či získané. Zda má nějaké zkušenosti s lezením, zda takovou činnost někdy viděl či ne. Je třeba ho seznámit s tím, že lezení je činnost dvou osob. Jedna osoba leze po stěně za účelem překonávání překážky či realizaci pohybového úkolu a druhá osoba provádí jištění. Tato činnost je postavena na vzájemné důvěře obou zúčastněných. Je důležité vysvětlit princip jištění za pomocí lana a jistících prostředků, vysvětlit způsob ukončení lezeckého výstupu a bezpečné spuštění lezce zpět. Základní verbální komunikace, včetně lezeckých povelů a informací o stavu situace se 38
neliší od metodiky intaktních účastníků. Z pohledu bezpečnosti je třeba apelovat na zodpovědnost a vyvarovat se lidské chybě při realizaci horolezeckých aktivit. V našem případě je nutná důsledná kontrola správného použití výstroje lezce a jeho manipulace s výzbrojí. Jeho sebekontrola je omezena pouze na hmatové vnímání. Seznámení s prostředím horolezecké stěny Dá se předpokládat, že místo realizace výuky se stává naprosto novým prostředím jedince. Je nezbytné ho předem s tímto prostředím seznámit, provést ho používanými prostory lezeckého centra s odpovídajícím slovním popisem. Je vhodné podpořit seznámení nevidomého lezce s ostatními přítomnými vidícími osobami a vyvarovat se rozpakům na obou stranách. Dále je důležité se zaměřit na konkrétní místo, kde bude probíhat výuka lezení a zabezpečit detailní seznámení. Doporučuje se, aby si nevidomý lezec ohmatal všechny stěny místnosti a získal tak základ k potřebné prostorové orientaci. Jeho vedením, poukazováním na co si má sáhnout a slovním popisem podporujeme vytvoření jeho představy o daném místě, vlastnostech povrchu a sklonu stěn, charakteru lezeckých chytů apod. Rozcvičení před lezením a skladba výukové jednotky Počáteční fáze celkového výukového programu je především zaměřena na nácvik a osvojování základních lezeckých dovedností. Postupným opakováním výukových jednotek přibývá požadavek na rozvoj tělesných schopností důležitých v lezeckém sportu. Přesto je od počátku důležité rozčlenění výukové resp. tréninkové jednotky. V první části zařazujeme přiměřené zahřátí nebo rozcvičení za použití cvičení na rozhýbání celého těla (např. běh, poskoky, dřepy, cviky s rotacemi nebo hmity, popř. krátký strečink apod.). V hlavní části stanovujeme cíl nácviku a tréninku, kterému pak jeho obsah přizpůsobujeme. Stejný důraz klademe i na závěrečnou část, kdy tělo uvádíme pozvolna do klidu. Zde můžeme snižovat zátěž lehkým boulderingem, výměny rolí mezi lezením a jištěním, nácvikem uzlování apod. Seznámení s horolezeckými chyty, nácvik boulderingu. Nevidomá osoba nemůže hodnotit charakter umělého lezeckého chytu zrakovým vjemem. Avšak i vidící lezec se neobejde bez dokonalého poznání horolezeckého chytu bez hmatového poznání. Pomocí hmatu seznamujeme nevidomého žáka s různými druhy chytů, na které dosáhne z podlahy. Dostává informaci o povrchu, drsnosti, velikosti a 39
tvaru. Je důležité jeho poznání podporovat ústním komentářem a informovat jak chyt uchopit, z které strany „bere“, použití prstů apod. Obdobně postupujeme s kontaktem nohy se „ stupem“. V další fázi nacvičujeme první kroky a samostatné pohyby na stěně formou boulderingu. Zpočátku můžeme lehkým dotekem jistit lezce pro jeho pocit bezpečí. V každém případě se nacházíme v jeho blízkosti. Pohyb provádí v malé výšce, především v horizontálním směru. Tímto cvičením získává žák první zkušenost s pohybem těla a přenášením těžiště na umělém horolezeckém terénu. Nácvikem boulderingu se rozvíjejí základní lezecké dovednosti a může sloužit také jako speciální rozcvičení v dalších výukových jednotkách. Oblékání sedacího úvazku Před výstupem si lezec i jistící osoba musí nejdříve nasadit bederní sedací úvaz. Provedeme kontrolu úvazku, povolení přezek, srovnání popruhů a připravíme k nasazení. Pro nevidomého lezce je třeba pomoci s přípravou a nasazením úvazku. Doporučuje se srovnat a rozložit úvazek na podlahu, vsedě nasměrovat lezcovy končetiny do úvazu a nohaviček a další nasazování probíhá podobně jako oblékání kalhot. Následuje usazení v pase, kolem stehen a utažení a zamčení přezek. Tuto činnost nevidomý žák postupně nacvičí a samostatně zvládá, avšak vždy je nezbytné provést ještě kontrolu. Vázání uzlů, navazování na lano, použití karabin. Ačkoliv na začátku výuky lezení může instruktor přímo žákovi provádět vázání uzlů, navazování na lano a manipulaci s karabinami, přesto je užitečné i těmto dovednostem zúčastněnou osobu co nejdříve naučit. Doporučuje se v první fázi naučit univerzální osmičkový uzel a jeho aplikaci při navázání na sedací úvazek. Při výuce vedeme žákovi ruce a manipulujeme s jeho prsty tak, aby za naší podpory vytvořil požadovaný uzel. Zároveň popisujeme ústně způsob vázání a nabádáme k hmatovému vnímání za účelem vytvoření představy o tom, jak uzel vypadá. Tato část výuky vyžaduje přiměřenou míru trpělivosti a nácvik s častým opakováním. Tím můžeme dosáhnout následného zautomatizování a samostatnosti žáka, přičemž je vždy nutné ho překontrolovat. Obdobným způsobem učíme manipulaci s karabinami, jejich použití, způsob a kontrolu jejich uzamykání apod. Získáním této dovednosti zúčastněná osoba přebírá také určitou míru odpovědnost za vlastní bezpečí.
40
Lezení s horním jištěním, partnerská kontrola, komunikace. Nejbezpečnější a nejpohodlnější způsob zdolávání lezeckých tras je lezení s horním jištěním. Lano je zavěšeno na vrcholu lezecké cesty, je seshora vedeno dolů, takže nehrozí žádné dlouhé pády. Díky této bezpečnostní výhodě je tento způsob lezení vhodný pro začátečníky a jeho použití zde aplikujeme i pro nevidomé lezce. Instalaci a zavěšení lana do horního jištění je nutné provést předem za účasti dalšího, zkušeného prvolezce. Vždy před zahájením lezení je nutné provést partnerskou kontrolu připravené výstroje, navázání, zajištění karabin apod. V našem případě může nevidomý lezec provést vlastní sebekontrolu pouze hmatem. Proto je nezbytné klást velký důraz na kontrolu jističem. Předem je nutné vzájemně si osvojit použití základních lezeckých povelů jako je: „lezu, jistím, dober, sedej, spouštěj“ apod. Lezecký pohyb, orientace na stěně, navigace lezce. Nevidomí mají při lezení často potíže udržet stabilní pozici, udržet se na stěně. Smysl pro toto udržení podporujeme především hlasem, mluvením na nevidomého. Na základě popisu cesty vidomým spolulezcem si nevidomý lezec utváří pohybové představy. Představa pohybu není nikdy tak přesná jako u intaktní osoby, ale funguje obdobně. Za účelem vyřešení jednotlivých pohybových úkolů se tato metodika opírá o základní principy Lorenzova fázového modelu pohybu a zároveň uplatňuje verbální podporou spolulezce – učitele. Nebývá vždy jednoduché rychle popsat nevidomému lezci kam přesně umístit ruku nebo nohu k dosažení dalšího chytu nebo stupu. Je nutné dosáhnout přiměřené rychlosti a přesnosti. Za tímto účelem byla navržena speciální metoda určování směru pomocí pomyslného hodinového ciferníku. Spolulezec naviguje pomocí povelů využívajících směru velké ručičky ciferníku s doplňkovou informací o vzdálenosti přesunu končetiny. Podle počtu a umístění hodinových ciferníků vzhledem k tělu lezce lze aplikovat několik variant. Základní ciferníková metoda 1x4 Jeden ciferník je umístěn svým středem v oblasti pánve lezce a informuje o pohybu všech končetin. Schematické znázornění je uvedeno na obrázku 6.
41
Obrázek 6. Základní ciferníková metoda 1x4. Obecně tato metoda vyžaduje dobré lezecké zkušenosti spolulezce, navigátora. Proprioreceptivně nevnímá působení těžiště těla lezce a necítí, kterým směrem se musí ubírat další krok. Musí se na základě pozorování pozice lezce vžít do této situace, vyhodnotit další postup řešení pohybu a poskytnout odpovídající slovní informaci. Příklady povelů znázorňuje obrázek 7.
42
Obrázek 7. Příklad povelů k přesunu končetin z bodu R0 do R1 resp. z N0 do N1: „ levá ruka na půl dvanácté“ nebo „ levá noha na půl deváté“. V uvedených příkladech je vymezení směru relativně přesné. Je nutné ještě uvést odhad vzdálenosti chytu (např. od hlavy) nebo stupu (např. od pánve). Pak se povel komplikuje a ubírá na rychlosti přesunu. Mohou se vyskytnout situace, kdy touto metodou nelze jednoduše určit směr pohybu končetiny. Jedná se např. o okamžiky, kdy pohyb nohy vyžaduje jistý posun a pohyb pomyslné hodinové ručičky se téměř nemění. Příklad uvádí obrázek 8.
Obrázek 8. Příklady přesunů, kdy metoda nevhodně vymezuje směr pohybu. Pravá noha se nachází v pozici „půl páté“ a potřebujeme ji dostat na „za deset minut půl páté“. Obdobná situace nastává u levé nohy. 43
Rozšířená ciferníková metoda 3x4: Pokud se chceme vyhnout úskalí nejednoznačnosti určení směru přesunu nohou, můžeme rozšířit počet pomyslných hodinových ciferník na tři. Jeden se nachází svým středem ve středu hlavy a další dva vždy v místě dotyku nohy s horolezeckým stupem. Schéma zobrazuje obrázek 9.
Obrázek 9. Rozšířená ciferníková metoda 3x4. Horní ciferník sloučí k navigaci rukou. Jeho poloha ve středu hlavy dává předpoklady k přirozenějšímu pochopení principu navádění a vede k rychlejší reakci lezce. V případě, že lezec rukou „šmátrá“ a nemůže dosáhnout cílového chytu má přesto stále vymezený směr, který je třeba upřesnit a sdělit informaci o vzdálenosti chytu od hlavy. Situaci u nohou řešíme umístěním středů ciferníků vždy do místa dotyku se stupem. Povel k přesunu se pak skládá z jednoznačného určení směru a vzdálenosti. Tento způsob nám dokáže vyřešit předchozí problém uvedený na obrázku č. 8. Jak vypadá nyní situace popisuje obrázek č. 10.
44
Obrázek č. 10. Příklad povelů k přesunu nohou z bodu N0 do N1: „levá noha na čtvrt na jednu, 40cm“ nebo „pravá noha na čtyři, 30cm“. Takový způsob klade vysoké nároky na rychlost a správnost uvažování jak jističe, tak spolulezce. Přináší však do systému podstatně větší míru přesnost. Ciferníková metoda 4x4: Pokud zvládneme navigaci nohou z předchozí metody 3x4, můžeme rozšířit počet ciferníků a přiřadit je i jednotlivým rukou. Pak zajišťujeme navigaci každé končetiny samostatně. Tím můžeme zvládnout vysokou variabilitu okamžitých situací i s náměty k řešení. Schéma metody a příklady řešení vyskytujících se úkolů znázorňuje obrázek 11.
45
Obrázek č. 11. Ciferníková metoda 4x4 a příklady povelů přesunu končetin z bodu R0 do R1 resp. z N0 do N1: - „ levá ruka na čtvrt na dvanáct, 40cm“ - „ levá noha na dvanáct, půl metru“ - „ pravá ruka na jednu, 10 cm“ - „ pravá noha na půl dvanácté, 20cm“ Před lezením je třeba nevidomému lezci vysvětlit princip této metody a jednoznačně se dohodnout která varianta bude použita. Uvedený způsob vyžaduje dlouhodobý nácvik a dokonalou souhru obou zúčastněných. Používáním stejných lezeckých cest se vyvolávají u lezce paměťové představy při řešení určitého pohybu nebo lezecké situace, která již byla řešena. Za těchto okolností dochází k postupnému prohlubování lezeckých dovedností a ke zvyšování efektivity použité metodiky.
46
Ukončení lezeckého výstupu. K této situaci dochází, když lezec vyleze celou cestu, nebo už nemůže lézt dál a je potřeba ho dostat zpět dolů. V počáteční fázi realizace výukového programu s nevidomými lezci se doporučuje spuštění lezce jističem. Na tomto způsobu sestupu je třeba se předem s lezcem dohodnout a popsat princip, který se aplikuje stejně jako u intaktních osob. Před zahájením spouštění dává jistič povel (např. „sedej“) a informuje ho o průběhu spouštění. Po osvojení základních lezeckých dovedností můžeme přistoupit k nácviku vlastního slanění nevidomého lezce. Vyžaduje se nejdříve nácvik technické realizace simulací ze země. Lezec nacvičuje založení vlastního fixního jištění pomocí odsedací smyčky, provlečení lana a založení slaňovacích pomůcek. Pak může probíhat nácvik v malé výšce za asistence a kontroly instruktora a provést krátké slanění. Při realizaci slaňování z větších výšek, z míst, kde končí lezecké cesty je přesto nutné bezprostředně na místě kontrolovat činnost instruktorem. Nácvik jištění. Po zvládnutí používání lezecké výzbroje a osvojení základních lezekých dovedností je na místě výměna rolí. Nevidomý lezec jistí svého spolulezce. Je důležité vysvětlení principů jištění a nácvik do malých výšek. Je nutná kontrola správné práce a manipulace rukou jističe a za ústní komunikace nacvičovat dobírání lana. Doporučuje se jističi během nácviku simulovat pád z malé výšky. Tím se seznámí s náhlým zatížením a naučí se správně reagovat na vzniklou situaci. Nácvik spouštění nevidomým lezcem zásadně zahajujeme v malých výškách, po osvojení se můžeme nechat spustit i z cílového místa lezecké cesty. Poskytování zpětné vazby, hodnocení. Nedílnou součástí výukových jednotek je poskytování zpětné vazby nevidomému lezci. Formou pozitivní kritiky upozorňujeme lezce na nedostatky, chyby a dáváme doporučení ke zlepšení. Pozitivně hodnotíme jednotlivé úspěchy a na závěr vyhodnotíme celou výukovou jednotku. Stanovujeme program dalších výukových jednotek a vytyčujeme další dílčí cíle. Celkově lze hodnotit výkon lezce postupným sledováním dosažené výšky lezecké cesty, počtem přelezených cest k cíli, rychlostí přelezení apod.
47
4.2 Matice kompetencí intaktních a nevidomých lezců Tabulka 5 charakterizuje vybrané metodické prvky intaktních i nevidomých lezců. Jejich srovnání pak určuje nutné úpravy v metodice lezení pro osoby se zrakovým postižením Tabulka 5. Matice kompetencí Metodický
Charakteristika u
Charakteristika u
Doporučená úprava
prvek
intaktních lezců
nevidomých lezců
metodiky
Pouze ústní
Potřebná delší doba výuky,
komunikace
srozumitelná komunikace
Seznámení s principy lezení, komunikace, bezpečnost Seznámení s prostředím horolezecké stěny Seznámení s horolezeckými chyty
Používání lezecké výstroje a výzbroje
Ústní komunikace, vizuální pomůcky, fotografie, video Ústní komunikace, vlastní zrakové vnímání
vnímání hmatem, sluchem, pomalejší adaptace na prostředí
Ústní komunikace,
Ústní komunikací,
zrakem, hmatem
hmatem
Ústní komunikace, zrakové, hmatové vnímání, názorná ukázka Ústní komunikace,
Vázání uzlů
Ústní komunikace,
zrakové, hmatové vnímání, názorná ukázka
Potřebná delší doba, podpora hmatového vnímání Potřebná delší doba, podpora hmatového vnímání Potřebná delší doba,
Ústní komunikace,
podpora hmatového
pouze hmatové
vnímání, společná hmatová
vnímání
ukázka. Poskytování zpětné vazby Potřebná delší doba,
Ústní komunikace,
podpora hmatového
pouze hmatové
vnímání, společná hmatová
vnímání
ukázka. Poskytování zpětné vazby
48
Tabulka 5. (pokračování)
Využití vlastních Lezecký pohyb, zrakových vjemů k
Využití pouze hmatových vjemů k
orientace na
řešení pohybového
řešení pohybového
stěně.
úkolu, komunikační
úkolu, komunikační
podpora jističem
podpora jističem
Ústní komunikace, Slaňování
zrakové vnímání, názorná ukázka Ústní komunikace,
Jištění
zrakové vnímání, názorná ukázka
Pouze ústní komunikace, částečně hmatové vnímání Pouze ústní komunikace, částečně hmatové vnímání
U začátečníků nezbytná komunikační podpora jističem. Absence zrakového vnímání nahradit speciální metodou navigace lezce Potřebná delší doba výuky, srozumitelná komunikace, hmatová ukázka Potřebná delší doba výuky, srozumitelná komunikace, hmatová ukázka
4.3 Kazuistika Níže uvedená případová studie popisuje hlavní osobu se zrakovým postižením, která se zúčastnila výukového programu lezeckých aktivit na umělé horolezecké stěně. Základní anamnestické údaje: Lukáš, věk 32let Datum kazuistického rozhovoru: 28. 02. 2013 Bydliště: Olomouc, byt v centru města Diagnóza: Pigmentová degenerace sítnice, zelený zákal, amauróza na levém oku Rodinná anamnéza: Lukáš se narodil jako chtěné, první dítě v úplné rodině. V rodině jeho nejbližších i vzdálenějších příbuzných se nevyskytla žádná onemocnění s poruchou zraku ani žádná jiná závažná onemocnění. Jeho matka i otec jsou zaměstnáni a mají dosažený střední stupeň 49
vzdělání. Lukáš má mladšího bratra, který se rovněž narodil jako plánované a chtěné dítě v rodině. Jejich rodinné soužití probíhalo normálně, žili v bytě v centru města. Lukáš měl společný pokoj se svým mladším bratrem. Vzájemné osobní vztahy k rodičům i mezisourozenecké vztahy byly normální. Sociální prostředí rodiny bylo normální, přiměřené, ekonomické zajištění rodiny bez problémů. Ve 22 letech se Lukáš osamostatnil, stěhuje se do svého malého prvního bytu. Nyní žije ve svém novém, dalším a větším bytě, rovněž v centru Olomouce s dobrou a požadovanou přístupností k městské hromadné dopravě. Zde žije ve společné domácnosti se zrakově nepostiženou partnerkou. Školní anamnéza: Lukáš v předškolním věku navštěvoval mateřskou školku. V souvislosti se zjištěným snížením zrakového vizu již v této době nosil dioptrické brýle, také při použití okluzoru. Téměř během celé doby jeho povinné školní docházky byla kompenzace zrakového postižení formou dioptrických brýlí dostačující. V období na konci povinné školní docházky a přestupu na střední školu jeho vyšetření pomocí optotypu ukazuje výrazné zhoršení. Doporučovaný přestup na školu pro zrakově postižené rodiče odmítají, jeho výuka probíhá integrovaně a to bez individuálního vzdělávacího programu. Hovoří o sobě, že je „průkopníkem integrace“. Ke čtení používá lupu. Při studiu učitelé k němu přistupuji s podporou vzhledem k jeho obtížnému zrakovému vnímání. Například je mu umožněna delší doba pro vypracování testu během hodnotící zkoušky. Po úspěšném ukončení střední školy maturitou ještě navštěvuje dva roky jazykovou školu. Na další, vysokoškolské, studium si vzhledem ke svému zrakovému postižení v daném období netroufá. Osobní anamnéza: Prenatální období včetně porodu bylo bez problémů, raný vývoj normální. Adaptace na změnu při navštěvování předškolních i školních zařízení proběhla bez obtíží. Vztah k učitelům i spolužákům byl bezkonfliktní. Uznává autority jak ve škole, tak v rodině. Postoj k hodnotám má pozitivní, vnímá své povinnosti a těší se svým zájmům a zálibám. Žádné nežádoucí návyky a hraniční abnormální jevy se nevyskytují. V průběhu povinné školní docházky se aktivně zabývá sportem. Jako žák reprezentuje místní basketbalový oddíl, později kvůli zrakovým potížím opouští tuto aktivitu. V období na konci povinné školní docházky a během studia na SŠ se věnuje hrou v šachy, získává ve své kategorii III. výkonnostní třídu. V letním období provozuje rekreační cyklistiku, v zimě lyžuje na běžkách. Tyto aktivity realizuje se svými přáteli sám, bez speciální podpory ostatních. 50
V období kolem jeho věku 22 let dochází ke zlomu v jeho samostatnosti, po nehodě na kole již má obavu a začíná vnímat potřebu vnější podpory v širším rozsahu. Přesto se začíná v oblasti sportu zabývat fitness cvičením, intenzivním posilováním v období dalších několika let. Jak sám nyní uznává, tato činnost mohla pro něj mít kontraindikativní účinky s negativním vlivem na jeho postižení. Jeho vývoj zdravotního stavu vyžaduje již také podporu při čtení. Lupa je již nedostačující ani při vyšší intenzitě osvětlení, navštěvuje Tyflocentrum, učí se Braillovo písmo, využívá se zájmem kompenzace za použití IT techniky. V souvislosti s jeho degenerativním průběhem nemoci se postupně adaptuje do života jako jedinec se zrakovým postižením na úrovni praktické slepoty. Postupně se stává odborníkem ve výpočetní technice a ve svém zaměstnání se stává lektorem pro výuky použití počítačů pro zrakově postižené. V posledních pěti letech se stává studentem vysoké školy a v rámci pedagogické fakulty ukončuje magisterské vzdělání v oblasti speciální pedagogiky jako tyfloped. Nyní se zabývá sportem v oblasti tandemové cyklistiky, vodáctví, běžky s trasérem, windsurfingem. Vzhledem k současné úrovni jeho postižení je schopen s přiměřeným omezením samostatného života v oblasti sebeobsluhy, bydlení, zaměstnání. Dosahuje vysoké úrovně socializace. Zdravotní anamnéza: V průběhu postupných lékařských vyšetření byla jako primární diagnóza stanovena vrozená pigmentovou degeneraci sítnice. V dalším vývoji byl rovněž diagnostikován zelený zákal. V souvislosti se zvyšujícím se nitroočním tlakem a neúčinnou medikamentózní léčbou byl proveden chirurgický zásah formou operace. Snížení nitroočního tlaku bylo dosaženo, postupně však došlo k přerušení přenosu zrakového vjemu očního nervu na levém oku. Levé oko nyní vykazuje úplnou slepotu. Na pravém oku zůstávají zbytky zraku s vnímáním světlocitu se správnou projekcí. Prognóza: Z pohledu vývoje onemocnění s degenerativním účinkem této choroby se nedá v nynější době očekávat zlepšení ani stabilizace současného stavu. Z pohledu osobního přístupu se Lukáš těší sledováním vývoje lékařské vědy a nejnovějším poznatkům v oblasti léčby pomocí kmenových buněk. Tato oblast nového biomedicínského přístupu mu dává příležitost k optimistickému přístupu ke svému onemocnění a příležitost k plánování svých životních cílů. Po ukončení studia na vysoké škole a tím získání více volného času plánuje prohloubit své zájmy v oblasti počítačové techniky a vrátit se ve větším rozsahu ke 51
sportovním aktivitám. Mrzí ho, že nemůže řídit auto. V této souvislosti sleduje vývoj amerického projektu Google car, který řeší provoz osobních automobilů automaticky za pomocí navigačních systémů. Nabyté poznatky studiem vysoké školy plánuje vedle svých praktických zkušeností zúročit ve svém zaměstnání v souvislosti se sociálními službami. Uvažuje ještě o dalším studiu v oblasti sociální psychologie. Podle jeho dosavadního osobního rozvoje se dá předpokládat, že sám nachází místo ve svém životě navzdory svému postižení. 4.4 Výsledky anketního šetření Základní obecnou otázkou a cílem ankety bylo zjistit jaký je názor vidomých lezců na realizaci lezeckých aktivit s osobami se zrakovým postižením – nevidomými. Anketního šetření se zúčastnilo 13 respondentů, z toho 11 mužů a 2 ženy. Nejmladšímu z dotazovaných je 21 let, nejstarší uvádí věk 60 let. Průměrná doba, jakou se respondenti zabývají horolezeckými aktivitami, činí 10 let. U nejkratší zkušenosti s lezením je uvedena délka jednoho roku, nejdelší zkušenost je 40 let. Na otázku č. 1, zda se respondenti setkali s lezením za účasti osoby se zrakovým postižením, popř. nevidomým odpovídají ve 3 případech ano. Grafické znázornění ukazuje obrázek 12. Doplňující otázkou uvádějí, kde a jak se setkali, je uvedeno: v Adršpašských skalách, na Mezinárodním horolezeckém filmovém festivalu v Teplicích v rámci soutěže lezení bez použití zraku. Zároveň jediný ze všech respondentů odpovídá ano na otázku číslo 2, zda má vlastní zkušenost s lezením nevidomých. Uvádí, že horolezecký oddíl v němž působí provozuje lezení s nevidomými, slabozrakými a sluchově postiženými.
52
Obrázek 12. Podíl respondentů, kteří se setkali s lezením za účasti osob se zrakovým postižením. Otevřená otázka č. 3 se ptá respondentů v čem myslí, že jsou specifika lezení s nevidomými. Odpovědi se dají charakterizovat do následujících skupin: - lezec nevidí, nemá vizuální kontrolu¨ - požadovaná zkušenost spolulezce, zvýšené nároky na kontrolu a bezpečnost - dosažení vysoké důvěry mezi nevidomým lezcem a jističem - výběr jednoduché lezecké cesty a podpora lezce navigací jističem - dobrá znalost asistenta zvoleného prostředí a terénu - důkladná teoretická i praktická příprava nevidomého lezce Na otázku č. 4, zda by respondenti šli lozit s osobou se zrakovým postižením nevidomým odpovídá ano 9 respondentů, ne 4 respondenti. Na obrázku 13 je uvedeno grafické znázornění. Jako důvody proč ne je uvedena především nejistota a nedostatečná lezecká zkušenost respondenta nebo nezná vhodnou osobu se zrakovým postižením. Dotazované osoby, které by se zúčastnily této aktivity, doporučují na doplňkovou otázku „jak a kam?“ především realizaci na umělé horolezecké stěně za účasti zkušeného partnera.
Obrázek 13. Podíl respondentů, kteří by šli realizovat lezení s osobou se zrakovým postižením. Otázka č. 5 se ptá, jak by respondenti podpořili výuku lezení osob se zrakovým postižením – nevidomým a uvádějí především následující: - mít k dispozici vhodnou lezeckou cestu s minimální obtížností, s dobrými chyty, popř. s přivráceným sklonem - podpora propagace této činnosti, mít k dispozici dostatek erudovaných odborníků, 53
instruktorů na výuku Škálovací otázka č. 6 má za úkol vyzvat respondenty, aby doporučili, které uvedené horolezecké disciplíny jsou pro zrakově postižené vhodné a do jaké míry. Jejich hodnocení dle jednotlivých druhů horolezeckých aktivit graficky znázorňují obrázky 14 - 17.
Obrázek 14. Doporučení respondentů pro umělé horolezecké stěny a skalní lezení.
Obrázek 15. Doporučení respondentů pro umělý a přírodní bouldering.
Obrázek 16. Doporučení respondentů pro lezení na ledě a pro sportovní, závodní lezení.
54
Obrázek 17. Doporučení respondentů pro vysokohorské lezení a lezení na zajištěných cestách (via ferata). Když z výše uvedených doporučení vybereme škálu, která je hodnocena nejvyšším procentuálním zastoupením, dostáváme porovnání mezi jednotlivými horolezeckými disciplínami. Je znázorněno v tabulce 6 a interpretuje názoru lezců do jaké míry je ta, která disciplína vhodná pro výuku lezení s osobami se zrakovým postižením. Tabulka 6. Hodnocení respondentů, která horolezecká disciplína je vhodná pro výuku lezení s osobami se zrakovým postižením. Horolezecká disciplína
Vhodnost realizace s osobou se zrakovým postižením
Lezení na umělé stěně
ano
Skalní lezení v přírodě
spíše ano
Bouldering umělý
ano
Bouldering v přírodě
spíše ano
Lezení na ledě
spíše ne
Sportovní lezení (závodní)
spíše ne
Vysokohorské lezení
spíše ne
Zajištěná cesta (via ferata)
spíše ano
55
DISKUSE Problematika lezení osob se zrakovým postižením vyžaduje přístup s pohledem na mnoho aspektů. Musí zahrnout znalost zrakových postižení, práci s takto znevýhodněnými osobami a vyžaduje zkušenosti z oblasti horolezeckých aktivit. Popisovaná metodika výuky horolezení vychází z praktického ověřování zkušeností při realizaci výukového programu. Jednotlivé metodické prvky vyžadují větší či menší míru podpory spolulezce. V mnohých případech se naráží na okamžité problémy o kterých se v teoretické přípravě ani neuvažovalo. Vomáčko & Boštíková (2003) uvádí, že zrakové vjemy jsou v lezení nepostradatelné a dávají předpoklad k realizaci pohybových úkolů. Jako klíčovou kompenzaci tohoto nedostatku řeší uvedená metodika lezení podporou slovní navigace spolulezcem. Vedle teoretického pochopení použité ciferníkové metody se setkáváme v praxi s mnoha úskalími přímo na horolezecké stěně. Ciferníková metoda 1x4 se jeví jako nejjednodušší z použitých. Je snadnější na představivost pro oba zúčastněné. Slovní povel vymezuje stálý směr pohybu končetiny, i když lezec v daný okamžik rukou či nohou „šmátrá“ a snaží se dosáhnout správné pozice. Problematičtější je definovat vzdálenost předpokládaného chytu či stupu v daném směru. Záleží na schopnosti spolulezce, jak dovedně tuto informaci verbálně zpracuje a lezec ji pochopí. Rovněž u metody 1x4 dochází k situacím, že nelze přesně určit směr požadovaného pohybu. Jedná se např. o okamžiky, kdy pohyb nohy vyžaduje jistý posun a pohyb pomyslné hodinové ručičky se téměř se nemění. Na úkor jednoduchosti odstraňuje tento problém rozšířená ciferníková metoda 3x4 a metoda 4x4. Ciferníky jsou pomyslně umístěny na každé končetině. Vymezení směru a vzdálenosti pohybu končetiny jsou relativně přesné. Nastávají ale situace, kdy lezec dostane povel, opustí výchozí pozici končetiny a nedaří se mu najít cílový bod. Výchozí bod je ztracen a povel se nedá opakovat. Lezec usilovně „šmátrá“ končetinou a snaží se rychle najít jakýkoliv záchytný bod, aby se udržel na stěně. Pak je na místě schopnost komunikační improvizace spolulezce. Výhoda přesnosti této metody je v počátečních fázích nácviku výrazně potlačována obtížností na představivost a způsobuje nežádoucí časové prodlení. Jistič bez vlastního proprioreceptivního
a vestibulárního vnímání
pozoruje lezce, vžívá se do jeho situace. Pozoruje jeho polohu, umístění okolních chytů a stupů , vyhodnocuje situaci a vytváří za lezce pohybovou představu. Tuto transformuje do ciferníkového povelu a předává lezci. Ten přijímá hlasovou informaci, musí si představit ciferník u dané končetiny, uvědomit si správný směr pohybu a v dané délce přesun provést. Mezitím plyne časová prodleva, která klade vysoké nároky na to, aby se lezec v dané 56
pozici udržel. Přesto se tato metoda dá trpělivým nácvikem zdokonalovat, zrychlovat a prohlubováním specifických dovedností obou zúčastněných dosáhnout přiměřené efektivity. Důležité je pohlédnout na tělesné schopnosti a somatotyp lezce v souvislosti s účinností této metodiky a rozvojem lezeckých dovedností. Společně s kazuistickou strategií můžeme usoudit, že se vedle specifik nevidomosti se vyskytují okolnosti tělesné struktury vybraného jedince. Relativně vysoká hodnota BMI s endomorfním somatotypem způsobují obtíže udržet se delší dobu na stěně. K tomu byl další znevýhodňující faktor to, že lezec nepoužíval speciální lezeckou obuv. Dále pro srovnání lze uvést situaci při výměně rolí mezi jističem a lezcem. Nácvik jištění nevidomým znamenal, že jsem se ocitl na stěně. Pro lepší poznání a pochopení stavu nevidomosti jsem použil šátek přes oči. Lezení probíhalo bez jakékoli navigace jističem a hledání chytů či stupů probíhalo pouze hmatem. Osvědčilo se, že v souvislosti s mým ektomorfním somatotypem a nízkou hodnotou BMI se lze podstatně delší dobu udržet v přípravné fázi lezeckého pohybu. Za zmínku také stojí popsat poznatky v souvislosti s hmatovým vnímáním nevidomého lezce na stěně. Potvrdilo se, jak uvádí Vojtík & Součková (n. d.), že je ku prospěchu nevidomého lezce výraznější hmatový cit. Je schopen jakýkoli dosažený úchyt hmatově vyhodnotit a zpravidla ihned použít k dalšímu lezení. Volí výhodu dosažení i nevhodného chytu a možnosti dalšího lezení proti plýtvání času k nalezení výraznějšího výčnělku. Raději leze dál na tom, co drží, než aby spadl. Existují situace, kdy i vidící lezec je odkázán na hmatové vnímání. Při přelézání převisu lezec nevidí část stěny nad ním. V těchto případech může zkušenější nevidomý lezec mít paradoxně výhodu proti nevidomému. Obdobně vysoká schopnost nevidomého zapamatovat si hmatové počitky pozitivně působí na rychlé „načtení“ charakteru lezecké cesty. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že vidomý lezec se více či méně stále spoléhá na zrak. Velmi zajímavá byla výuka uzlování. Stěží si někdo dokáže představit, že by slovním popisem naučil žáka udělat dračí smyčku nebo jiný horolezecký uzel. V našem případě jsem nechal nevidomého lezce udělat jakýkoli jednoduchý uzel, který umí. Jednalo se o ten nejobyčejnější uzel, jednoduchá smyčka. Při jeho pozorování je užitečné si všimnout jeho výchozího postavení rukou, práce prstů, kterou rukou a kterým směrem je zvyklý provlékat lano do smyčky. Osvědčilo se navázat na jeho zažité pohyby a vedením jeho rukou vytvořit požadovaný uzel. Zde je na místě mnohonásobně opakovaný nácvik, ohmatání výsledného uzlu ze všech stran, uvědomění si odkud a kam vycházejí konce lana apod. Přesto nácvik a zvládnutí vázání základního osmičkového uzlu, včetně navázání na úvazek 57
proběhlo během jedné výukové jednotky. V příští hodině byl žák schopen tento uzel samostatně zopakovat. Během výukového programu bylo možné sledovat postupné zdokonalování lezecké techniky a prohlubování lezeckých dovedností. V počátečních hodinách lezec zdolával vytyčenou cestu třeba jen do poloviční výšky, při třetím pokusu se již negativně projevovala vysoká míra únavy. Postupem času dosahoval stále větší výšky, rychleji a efektivněji prováděl lezecké pohyby a později byl schopen dosáhnout cíle lezecké cesty v úrovni stropu místnosti. Pozitivní roli sehrálo postupné zažití ciferníkové metody navádění a prohloubení vzájemné souhry mezi lezcem i jističem. Zvyšovala se rychlost i počet přelezených cest během výukové jednotky. Zúčastněný nevidomý lezec zaujal velmi pozitivní a smysluplný postoj k řešení dané problematiky. Může to být součástí jeho současného životního postoje, který vyplývá z uvedené případové studie. Vysoká míra socializace, samostatnost a touha po dosažení dalších cílů vedla k velmi dobré spolupráci a zážitkovost z lezení v dané chvíli převyšovala nad potřebou provádění výzkumu. Je otázka, jak by probíhala výuka s jiným, zrakově postiženým lezcem. Do jaké míry by byly úspěchy ovlivněny v souvislosti s jeho samostatností, stavbou těla, věkem apod. Anketní šetření ukazuje, že volba realizace výukového programu na umělé horolezecké stěně koresponduje s názory oslovených lezců. Jednoznačně je doporučována umělá horolezecká stěna. V menší míře je také doporučováno skalní lezení a bouldering. Vysokohorské lezení a lezení na ledě se nedoporučuje. U sportovního – závodního lezení bylo hodnoceno stupněm „spíše ne“. Přesto se vyskytují na sportovních soutěžích kategorie lezení bez zraku (jak také uvedl vlastní zkušenost jeden z respondentů) nebo přímo kategorie pro nevidomé lezce. Zajímavý názor zastávají lezci ve vztahu k lezení po zajištěných cestách, tzv. feraty. Doporučují stupeň „spíše ano“. Zde je třeba brát zřetel na obtížnost cesty, předpokládanou délku přelezení a působení vlivů přírodního prostředí. Dlouhodobé fyzické zatížení nevidomého lezce může mít kontraindikativní účinky a je třeba si uvědomit, že feratu nelze v krátkodobém časovém horizontu předčasně ukončit jako na skále nebo umělé stěně. Tato výuková metodika vychází z poznání za účasti jediného nevidomého lezce. Při realizaci obdobných programů může sloužit jako teoretické východisko. Doporučoval bych zapojení více lezců se zrakovým postižením s možností identifikovat specifické odlišnosti, porovnat je a s určitou mírou zobecnění zahrnout do výukové metodiky. Dalším námětem je realizace lezení nevidomých v přírodním prostředí. Skalní lezení může přinést 58
nevidomému lezci ještě vyšší úroveň zážitkovosti a pocit radosti z dosažení cílů jako opravdový horolezec.
59
ZÁVĚR Spojení teoretických východisek z oblasti zrakových postižení a horolezeckých aktivit dalo předpoklad pro vytvoření návrhu výukového programu. Metodický postup výuky vychází z metodiky intaktních lezců a je doplněn o zjištěná specifika. Je nezbytná vysoká míra podpory učitelem v oblasti slovní komunikace, podpora hmatového vnímání, poskytnutí přiměřené délky času při výuce, dosažení vzájemné důvěry a souhry zúčastněných. Metodický postup specifikuje následující výukové témata: - předpoklady realizace výukového programu - základní princip lezení, komunikace, bezpečnost - seznámení s prostředím horolezecké stěny - rozcvičení před lezením a skladba výukové jednotky - seznámení s horolezeckými chyty, nácvik boulderingu - oblékání sedacího úvazku - vázání uzlů, navazování na lano, použití karabin - lezení s horním jištěním, partnerská kontrola, komunikace - lezecký pohyb, orientace na stěně, navigace lezce - ukončení lezeckého výstupu - nácvik jištění - poskytování zpětné vazby, hodnocení Téma lezeckého pohybu, orientace na stěně a navigace lezce je podrobně řešeno použitím ciferníkové metody vedení lezce na stěně. Povel spolulezce přesně identifikuje pohybu jednotlivých končetin lezce a umožňuje realizovat potřebné lezecké úkoly. Součástí praktické části je zpracování kazuistiky vybraného jedince, který se zúčastnil výukového programu. Jedná se o mladého muže se získaným zrakovým postižením v úrovni praktické slepoty. Jeho vysoká míra socializace, samostatnost a pozitivní vztah ke sportu daly předpoklady k úspěšné a plodné realizaci výukového programu. Základní otázka anketního šetření se ptá na názor osob, zabývajících se horolezením na realizaci lezeckých aktivit s osobami se zrakovým postižením – nevidomými. Dotazovaní respondenti hodnotí smysl realizace velmi pozitivně a v rámci přizpůsobených podmínek doporučují jejich aplikaci. Jako nejvhodnější disciplíny navrhují lezení na umělé horolezecké stěně a bouldering. Realizace této atraktivní sportovní disciplíny přinesla pro nevidomého lezce neobyčejně příjemné a emocionálně bohaté pocity. Projevila se radost z lezeckého pohybu, seberealizace i pocit z překonání sama sebe. 60
SOUHRN Cílem bakalářské práce bylo specifikovat uplatnění horolezeckých aktivit u osob se zrakovým postižením. První část přehledu poznatků popisuje problematiku z oblasti zrakových postižení. Zabývá se především vymezením pojmů, klasifikací zrakových postižení, přehledem nejčastěji se vyskytujících zrakových vad včetně kontraindikací. Jsou uvedeny rovněž možnosti aplikovaných pohybových aktivit včetně horolezectví. Druhá část teoretických poznatků uvádí přehled horolezeckých aktivit, jejich klasifikaci, metodiku výuky a fyziologické aspekty. Výzkumná část směřuje k hledání cest jak aplikovat horolezecké aktivity pro osoby se zrakovým postižením. Uplatňuje ověřování v praxi a identifikuje vznikající problémy. Jejich analýza a řešení dávají podklad ke speciální aplikaci výukového programu. Popisovaný program uvádí specifika učení s důrazem na verbální komunikaci, hmatové vnímání a ciferníkovou metodou řeší navigaci lezce na stěně. Výsledky jsou prezentovány schematickými obrázky, které popisuji celou řadu lezeckých situací, a navrhují řešení pohybových úkolů. Výsledky anketního šetření interpretují názor vidomých lezců na danou problematiku. Analýza je zobrazena pomocí grafů včetně škálového hodnocení. Intaktní lezci nejvíce doporučují k výuce umělou horolezeckou stěnu a kladně hodnotí smysl aplikace horolezectví pro zrakově postižené jedince. Práce rovněž uvádí kazuistiku vybraného jedince. Poskytuje podklad k vnímání dosažených výsledku tohoto případu a dává prostor k porovnání obdobné události. Z uvedených závěrů lze usuzovat, že lze se svými specifiky realizovat horolezecké aktivity s osobami se zrakovým postižením.
61
SUMMARY The aim of this study was to specify the use of climbing activities for person with visual disabilities. The first part of the overview findings describes the problems in the field of visual impairment. It mainly deals with the definitions of terms, classification of visual impairment, an overview of the most common visual defects including contraindications. There are also given the possibilities of adapted physical activities including climbing. The second part of the theoretical findings gives an overview of climbing activities, their classification, teaching methodology and physiological aspects. The research part is aimed at finding ways how to apply climbing activities for persons with visual disabilities. It proposes a methodology and identifies emerging problems by research. Their analysis and solutions give a basis for special application of educational program. The described program provides the specifics of teaching with an emphasis on verbal communication, tactile perception and it solves the navigation of the climber on the wall by circular scale method. The results are presented by schematic pictures that describe a variety of climbing situations and propose solutions of motion tasks. The results of the questionnaire survey interpret the sighted climbers opinion on the issue. The analysis is displayed in graphs, including scale evaluation. The intact climbers most recommend an artificial climbing wall for teaching and assess positively the sense of climbing application for visually disabled individuals. This work also presents casuistry of selected individual. It provides a basis for the perception of the achieved results in this case and gives space to compare similar events. From the above findings it can be concluded that with its specifics it is possible to realize climbing activities for persons with visual disabilities.
62
REFERENČNÍ SEZNAM Bláha, L. (2010). Pohybové aktivity a zrakové postižení. Banská Bystrica: Univerzita Mateja Bela v Banskej Bystrici. Bláha, L. (2011). Vybrané studie k uplatňování pohybových aktivit u osob se zrakovým postižením. Ústí nad Labem: Univerzita J. E. Purkyně. Frank, T., Kublák, T., et al. (2007). Horolezecká abeceda. Praha: Epocha. Hučík, J., & Hučíková, A. (2008). Kazuistika v špeciálnej pedagogike. Ružomberok: Katolícka univerzita v Ružomberku. International Blind Sport Federation. (2012). IBSA Classification Rules and Procedures. Retrieved 3. 3. 2013 from http://www.ibsa-sports.org/documents/files/68-1-IBSAClassification-Rules-and-Procedures.pdf Janečka, Z., Ješina, O., et al. (2007). Vybrané outdoor aktivity jinak zrakově disponovaných osob v letní přírodě. Olomouc: Univerzita Palackého. Janečka, Z., et al. (2011). ATV žáků se zrakovým postižením. In O. Ješina & M. Kudláček, Aplikovaná tělesná výchova (pp. 93-111). Olomouc: Univerzita Palackého. Janečka, Z. (n. d.). Ontogeneze psychomotoriky. Retrieved 6. 3. 2013 from http://www.apa.upol.cz/web/index.php/e-learningove-texty-cols3/apa-osob-se-zp Kimplová, T. (n. d.). Základní charakteristiky zrakového postižení. Retrieved 6.3. 2013 from http://www.nevidomimezinami.cz/main/nevidomimezinami/Texty/Ruzne/ Chcete_vic/zrakove_vady.wiki Lieberman, L. J., & MacVicar, J. M. (2003). Play and recreational habits of youths who are deaf-blind. Journal of Visual Impairment Blindness, 97(12), 775-768. Lienerth, R., & Baláš J. (2011). Výuka lezení na ZŠ a SŠ – umělé horolezecké stěny. Brno: Masarykova Univerzita. Ludíková, L. (2003). Integrace žáků se zrakovým postižením. In M. Valenta, et al., Přehled speciální pedagogiky a školská integrace (p. 179). Olomouc: Univerzita Palackého. Ludíková, L. (2005). Speciální pedagogika s postižením zraku. In M. Renotiérová, L. Ludíková, et al., Speciální pedagogika (pp. 192-193). Olomouc: Univerzita Palackého. Rotman, I., Machold, P., & Voborníková, J. (2002). Základy zdravovědy pro instruktory horolezectví. Praha: Lékařská komise Českého horolezeckého svazu a Společnost horské medicíny. 63
Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých ČR. (2010). Klasifikace zrakového postižení podle WHO. Praha: Author. Retrieved 3.3. 2013 from http://www.sons.cz/klasifikace.php Smýkal, J. (1980). Těžce zrakově postižené dítě v rodině. Brno: Mateřská škola pro nevidomé a děti se zbytky zraku, Veveří 15, Brno. Štréblová, M. (2002). Poznáváme svět se zrakovým postižením. Ústí nad Labem: Univerzita J. E. Purkyně. Vágnerová, M. (2004). Psychopatologie pro pomáhající profese. 3rd. ed. Praha: Portál Vojtík, P., & Součková, G. (n. d.). Lezení nevidomých dětí na umělé stěně. Praha: Karlova Univerzita. Vomáčko, S., & Boštíková, S. (2003). Lezení na umělých stěnách. Praha: Grada. Winter, S., (2007). Sportovní lezení. (L. Česneková, Trans.). České Budějovice: KOPP.
64
PŘÍLOHY Seznam příloh: Příloha 1 Dotazník - Jaký je názor lezců na realizaci lezeckých aktivit s osobami se zrakovým postižením – nevidomými Příloha 2 Lezecké centrum u Pajka v Olomouci, umělá horolezecká stěna, kde byl prováděn výukový program. Příloha 3 Nácvik lezeckého pohybu lezce se zrakovým postižením Příloha 4 Nácvik jištění lezcem se zrakovým postižením
65
Příloha 1 Dotazník - Jaký je názor lezců na realizaci lezeckých aktivit s osobami se zrakovým postižením - nevidomými
Dotazník Jaký je názor lezců na realizaci lezeckých aktivit s osobami se zrakovým postižením - nevidomými Tento dotazník slouží k podpoře realizace výukového programu lezeckých aktivit s osobami se zrakovým postižením
Základní údaje o dotazovaném: Věk: Jak dlouho se zabývám lezením:
Pohlaví:
Otázka č. 1 Setkal jste se někdy s lezením za účasti osoby se zrakovým postižením - nevidomým? Ne □ Ano □ Kde, jakým způsobem?
Otázka č. 2 Máte vlastní zkušenost s lezením s osobou se zrakovým postižením - nevidomým? Ne □ Ano □ Jakou:
Otázka č. 3 V čem si myslíte, že jsou základní specifika lezení s osobou se zrakovým postižením - nevidomým?
Otázka č. 4 Šli byste lozit s osobou se zrakovým postižením - nevidomým? Ne □ Proč? Ano
□ Kam, jak?
Otázka č. 5 Co byste navrhovali pro podporu výuky lezení osob se zrakovým postižením - nevidomým?
66
Datum:
Příloha 1 Dotazník - Jaký je názor lezců na realizaci lezeckých aktivit s osobami se zrakovým postižením - nevidomými (pokračování)
Otázka č. 6 Jak byste doporučili uvedené druhy lezení pro osoby se zrakovým postižením - nevidomé?
Lezení na umělé stěně Skalní lezení v přírodě Bouldering umělý Bouldering v přírodě Lezení na ledě Sportovní lezení (závodní) Vysokohorské lezení Zajištěná cesta (via ferata)
Ano □ □ □ □ □ □ □ □
Spíše ano □ □ □ □ □ □ □ □
Spíše ne □ □ □ □ □ □ □ □
Ne □ □ □ □ □ □ □ □
Otázka č. 7 Jaký si myslíte, že má význam realizovat lezecké aktivity s osobami se zrakovým postižením - nevidomým?
Děkuji za vyplnění, Dalibor Pastorek, student Univerzity Palackého v Olomouci, Fakulta tělesné kultury.
67
Příloha 2 Lezecké centrum u Pajka v Olomouci, umělá horolezecká stěna, kde byl prováděn výukový program.
68
Příloha 3 Nácvik lezeckého pohybu lezce se zrakovým postižením
69
Příloha 4 Nácvik jištění lezcem se zrakovým postižením
70
