Univerzita Palackého v Olomouci Fakulta tělesné kultury
Skialpinismus a bezpečné chování ve vysokohorském terénu
Diplomová práce (bakalářská)
Autor: Jakub Židlík, tělesná výchova a sport, prezenční bakalářské studium Vedoucí práce: Mgr. Taťána Navrátíková Olomouc 2012
Bibliografická identifikace
Jméno a příjmení autora: Jakub Židlík Název diplomové práce: Skialpinismus a bezpečné chování ve vysokohorském terénu Pracoviště: Katedra sportu Vedoucí diplomové práce: Mgr. Taťána Navrátíková Rok obhajoby diplomové práce: 2012
Abstrakt:
Tato bakalářská práce se zabývá mladým sportem, a to skialpinismem se zaměřením na bezpečné chování a orientaci v horách. Termín skialpinismus se dnes používá pro označení výstupu a následného sjezdu na lyžích v neupraveném terénu zasněžených hor. Skialpinismus jako sportovní aktivita je v současnosti mezi lyžaři velice populární jak ve světě, tak v České republice.
Cílem je
přehledně zpracovat vývoj a současný stav relativně nové a mladé zimní sportovní aktivity skialpinismu, s důrazem na bezpečnostní pravidla, zásady a chování v horském terénu. V práci se také zaměříme i na materiální vybavení jak pro samotný sport, tak pro bezpečný pohyb v terénu. Dále na lavinovou problematiku a orientaci v horách.
Klíčová slova: Skialpinismus, materiální vybavení, historie lyžování, lavinová problematika, orientace v terénu.
Souhlasím s půjčováním bakalářské práce v rámci knihovních služeb.
Author: Jakub Židlík Baccalaureate thesis theme: Ski mountaineering with a focus on safe behaviour in the mountains Faculty: Faculty of Sport Baccalaureate thesis consultant: Mgr. Taťána Navrátíková Year of baccalaureate thesis defence: 2012
Abstract: This thesis deals with a young sport which is called ski mountaineering with a focus on safe behaviour and orientation in the mountains. The term ski mountaineering is used to describe the output with skis and subsequent downhill skiing in the snowy mountains unimproved terrain. Ski mountaineering as a sport activity is currently very popular among tourists as in the world and also in the Czech Republic. My goal is to process development and current status of young and relatively new winter sport ski mountaineering, with an emphasis on safety rules, policies and behaviour in mountain terrain. In this work I focus on the material equipment for this sport itself and the safe movement in the mountains. I'll focus on avalanche issues and describe how to properly navigate in the mountains.
Key words: Ski mountaineéring ,material equipment, the history of skiing, avalanche issues, orientation field.
I agree the thesis paper to be lent within the library service.
Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracoval samostatně pod vedením Mgr. Taťány Navrátíkové, uvedl jsem všechny použité literární i odborné zdroje a dodržoval jsem zásady vědecké etiky.
V Kroměříži dne 30.6.2012
podpis:……………………………..
Děkuji Mgr. Taťáně Navrátíkové, za její pomoc a vedení při psaní této bakalářské práce.
OBSAH 1 ÚVOD.....……………………………………………………………………………..8 2 SYNTÉZA POZNATKÚ……………………………………………………………..9 2.1 Stručný přehled historie lyžování………………………………………..9 2.1.1 Historie materiálu a nástin vývoje techniky sjíždění………..10 2.1.2 Historie skialpinismu …………………………………………..11 2.2 Základní pravidla výstupu a sjezdu………………………….…………12 2.2.1 Výstup.…………………………………………………….…….12 2.2.2 Freeriding……………………………………………………….15 3 CÍLE A ÚKOLY……………………………………………………………………..17 3.1 Hlavní cíl…………………………………………………………………..17 3.2 Dílčí cíle a úkoly………………………………………………….………17 4 METODIKA………………………………………………………………………....18 4.1 Sekundární analýza……………………………………………….….….18 4.1 Primární data……………………………………………………………..18 5 VÝSLEDKY A DISKUSE…………………………………………………..………19 5.1 Skialpinismus………………………………………………………..……19 5.1.1 Rozdělení skialpinismu………………………………………..20 5.2 Vybavení pro skialpinismus………………………………………….….21 5.2.1 Základní výzbroj pro skialpinismus…………………………..22 5.2.2 Bezpečnostní vybavení…………………………………..……28 5.2.3 Funkční oblečení……………………………………………....31
5.3 Zásady a kritéria při plánování tras…………………………………….33 5.3.1 Počasí a povětrnostní podmínky……………………………..34 5.3.2 Plánování podle ročního období……………………………..35 5.3.3 Werne Munter a metoda 3x3……..…………………………..36 5.3.4 Orientace a pohyb v horském terénu……………………..…37 5.4 Bezpečné chování v horách………………………………………….…40 5.5 Laviny a lavinová problematika………………………………………...44 5.5.1 Rozdělení lavin………………………………………………...45 5.5.2 Stupně lavinového nebezpeční…………………….………...46 5.5.3 Faktory ovlivňující vznik lavin………………………………...48 6 ZÁVĚRY…………………………………………………………………………….52 7 SOUHRN……………………………………………………………………..…….56 8 SUMMARY…………………………………………………………….……………59 9 REFERENČNÍ SEZNAM……………………………………………………….....61 10 SEZNAM PŘÍLOH………………………………………………………………..63
1
ÚVOD Téma bakalářské práce bylo zvoleno zejména pro jeho nynější
aktuálnost. V současnosti se tvář skialpinismu zásadně proměňuje. Došlo k rozšíření členské základny a nynější technologie přinesla nové možnosti. Díky mým rodičům, kteří jsou aktivními lyžaři, jsem od malička trávil hodně času na horách. Hory jsem si oblíbil nejen kvůli lyžování, ale hlavně pro horské prostředí. Je to kouzelné místo se zdravým horským vzduchem, kde je možné realizovat množství různých aktivit a poznávat přírodu. Bohužel nebydlím v horském prostředí, ale i tak se snažím téměř každou volnou chvíli trávit na horách, což ve mě vyvolává nadšení a radost z pohybu. V posledních letech se na horách pohybuje čím dál více sportovců a turistů, které přitahuje dobrodružství a aktivní trávení volného času v přírodě. Z tohoto důvodu je nutné znát základní informace o chování v horském a vysokohorském terénu. Lyžaři však většinou tyto znalosti nemají a mohou se tak dostat do nebezpečných situací, které mohou zapříčinit úraz nebo dokonce i smrt. Proto je důležité tyto informace a základní pravidla nepodceňovat. Na horách je mnoho možností jak trávit volný čas a každý si tak najde to, co ho baví. Já jsem si našel cestu k různým aktivitám jako je - lyžování, turistika, snowboarding, běh na lyžích, turistika na sněžnicích a především skialpinismus. V České republice se obliba skialpinismu mezi laickou veřejností objevila až v posledních letech. Je to bezesporu velice zajímavý a náročný sport, ale nese v sobě také několik úskalí. Na jedné straně přináší skialpinismus zábavu mnoha lidem, kteří by rádi provozovali skialpinismus, kdekoliv ve volné přírodě to jen jde. Na druhé straně je potřeba se zamyslet nad tím, jestli lyžování kdekoliv a za jakýchkoliv podmínek nepřináší příliš velké riziko úrazu.
8
2
SYNTÉZA POZNATKŮ
2.1 Stručný přehled historie lyžování První předchůdce lyží byly „prasněžnice“. Patřily k nejstaršímu náčiní člověka a jejich vznik se datuje asi 10 000 let př.n.l. Jejich postupným zužováním byly nakonec vytvořeny lyže. Za první etapu historie lyžování se považuje období od doby kamenné do poloviny minulého století. Lyže tehdy sloužily především k nezbytným lidským činnostem, jako byl lov zvěře, překonávání vzdáleností a válečné boje. Lyžování bylo rozšířené pouze v klimaticky chladných oblastech, jakými jsou subarktické a arktické severní okraje různých kontinentů (Příbramský, 1999). „K rozšíření a pokroku lyží došlo hlavně díky využití pro vojenské účely v Rusku a skandinávských zemích. Skutečným sportovním odvětvím se stalo lyžování v druhé polovině 19. století, zásluhou obyvatel norského kraje Telemark, kdy začalo docházet k rychlému zdokonalování techniky jízdy na lyžích“ (Hedbávná, 1983). Druhá etapa, která se považuje za sportovní, započala v polovině minulého století a trvá dodnes. Za počátky sportovního lyžování jsou pokládány závody v norském Trömso v roce 1843, které jako první v historii měly charakter novodobých lyžařských závodů. Postupně se lyžování dostalo i do ostatních částí Evropy. Lyže jsou v této době požívány pro rekreaci a sport (Štofan, 2008). Do Českých zemí se lyže a lyžníci dostali mnohem později než v oblastech s vysokými horami. První lyže si nechal poslat z Norska v roce 1887 Josef Rössler-Ořovský a s několika dalšími sportovními nadšenci založil Lyžařský kroužek, který zpočátku fungoval při Bruslařském klubu (Hedbávná, 1983). Za
průkopníka
lyžování
v Čechách
také
můžeme považovat
Jana
Nepomuka Františka hraběte Harracha, který přivezl do svého jilemnického panství první lyže v roce 1892 a učinil tak z Jilemnice kolébku českého 9
lyžování. Původně je přivezl pro své lesní dělníky, aby jim usnadnil pohyb po zasněžených horách. Lyžování se však ujalo neobyčejně rychle a rozšířilo se mezi všechny vrstvy obyvatelstva. „Vývoj lyžování a lyžařského průmyslu je především reciproční vztah lyžařských závodů a úrovně lyžařské výstroje a výzbroje. Nová technika dává impulsy k výrobě kvalitnějšího lyžařského vybavení a zpětně byla a je pokrokem lyžařského průmyslu ovlivňována. K silným faktorům tohoto vývoje patří vznik nových technologii, využití nových materiálů“ (Příbramský, 1999). Podle Buška (1976) by lyžování nemohlo doznat takového úspěchu, kdyby nebylo zasazeno do horské přírody, protože horská příroda s rozmanitými vlivy, rozhoduje o tom, že nás lyžování tak zaujalo.
2.1.1 Historie materiálu a nastínění vývoje techniky sjíždění První základní vývojový stupeň techniky sjíždění vznikl v Norsku. Později tato technika byla determinována tehdejší výzbrojí. Lyže tehdy dosahovaly délky až dva a půl metru a vázání s volnou patou umožňovalo dva vzájemně technicky odlišné oblouky telemark a kristiánku. Telemark je dlouhý oblouk jetý v hlubokém nákleku na zatížené vnitřní lyži, která je předsunutá. Naopak kristiánka je v podstatě snožný smyk ke svahu s těžištěm těla posunutým vzad s ohledem na vázání s volnou patou. Lyže měly původně bambusové vázání, ale v 90. letech 19. století bylo nahrazeno kovovým (Štumbauer & Vobr, 2005). Později byly lyže zkráceny Mathiasem Zdarskym zhruba na dva metry. Zdarsky byl zakladatelem alpského lyžování a je považován za moravského rodáka. Základem jeho techniky byly oblouky v pluhu a také oblouky s přívratem vyšší lyže. „Snaha o co největší fixaci paty boty k lyži vyvrcholila zkonstruováním známého a později velmi rozšířeného vázání s pevnou čelistí a lankovým okem s pružinou. Začaly se také vyrábět lepené lyže; některé byly opatřeny kovovými
10
hranami. Skluznice byly napouštěny „speciálními laky“ z důvodů lepšího skluzu a nižší nasákavosti (Štumbauer & Vobr, 2005).
2.1.2 Historie skialpinismu Skialpinismus má více než stoletou historii. Zpočátku bylo využíváno lyží především pro náročné přechody, například Nansenův přechod Grónska roku 1888. V dalších letech se lyže dostávají do Alp, jsou pokořeny některé malé alpské vrcholy například Sonnblick 3.068 m v roce 1896. Začínají se zakládat kluby a rozšiřovat členské základny. „Již v roce 1904 H. Myliem se třemi horskými vůdci slyžovali Mont Blanc. Lyže se díky tomu dostávají i mimo Evropský kontinent. V roce 1916 lyžují Angličané do kráteru Kilimandžára a ve třicátých letech H. Ertl lyžuje už i v Himálaji“ (Dieška, 1988). V roce 1933 byla zaznamenána první snaha o porovnání výkonů jednotlivých skialpinistů a vzniká tak závod, který má nejdelší tradici. Tento závod se jmenuje Trofeo Mezzalama a s nějakými přestávkami se koná do dnešní doby. Po druhé světové válce se začal skialpinismus rozčleňovat na závodní a tradiční skialpinismus. V tradičním skialpinismu se začali dosahovat hranice skiextrému. První definoval skiextrém K. Jeschk - jako sjezd, který má délku minimálně 250 m a sklon přes 40º. Dnešní definice skiextrému označuje svah přesahující sklon 45º a délku 250 m. (Lienerth, 2006). „Do skutečného skiextrému vstupují alpinisté až po druhé světové válce. Za počátek historie se pokládá sjezd severních svahů Mt. Blancu. L.Terray a B. Dunavay projeli rozrušenou severní stěnou na ledovec Bosson v roce 1953. Už o sedm let dříve však dokázali L. Lachenal a M. Renoir sjezd jižní stěnu Col des Droites a na 400 m dlouhém úseku lyžovali ve sklonu 40º“ (Lienerth, 2006). Mezi vysokohorským lyžováním a skiextrémem je rozhraní náročných sjezdů ve sklonech od 30º do 45º, které by mohly podle charakteru a lokality spadat do obou kategorií. Poznávací období těchto „přechodových“ sklonů 11
vyvrcholilo sjezdy z Aiuguile de Argentiere přes ledovec Millieu (1939), nebo sjezd Auiguille de Triolet Z- stěnou (1941). V průběhu šedesátých let bylo v Alpách
sjíždění
šikmých
svahů
v plném
proudu.
Jednou
z prvních
nejvýraznějších osobností byl S. Saudan, který jako první začal sjíždět svahy se sklonem více jak 50° a tím ukázal další směr skialpinismu, ve kterém ho brzy následovali další lyžaři. V sedmdesátých letech to byl hlavně H. Holzer, který sjížděl takové „prvosjezdy“ jako Ostruha Brenvy v masivu Mt. Blanc, nebo Alpispitze S-stěnou (Lienerth, 2006). Mezi další výrazné osobnosti patřili zejména T. Valeruz, P. Vallencant, nebo později J.M.Boivin. V osmdesátých letech hranice skiextrému překročila svahy se sklonem 45°. Velmi obtížné lyžování v úzkých kuloárech se často měnilo na slaňování nebo lyžování s náročnými skoky. Postupně se dosahovalo sjíždění sklonů až k 65°, což je hranice soudržnosti sněhu umožňujícího lyžování (Lienerth, 2006).
2.2 Základní pravidla výstupu a sjezdu ve volném terénu 2.2.1 Výstup Výstup na lyžích patří mezi nejdelší části skialpinistického výletu. Způsob jakým se budeme pohybovat nahoru, ovlivňuje několik faktorů, například sklon svahu, počasí, typ sněhu, zkušenosti, stoupací pásy, vybavení, lavinové nebezpečí a fyzická zdatnost lyžaře. Můžeme si vyzkoušet základní postoj na mírném svahu s lyžemi proti spádnici. Stojíme rovně s lyžemi od sebe na šířku ramen, mírně pokrčená kolena a úplně odlehčenými nebo zvednutými holemi. Svou hmotnost tlačíme přes paty a boty na paty vázání (Pala & Filová, 2010). V případě, že máme prudký svah, je důležité vhodně zatěžovat paty, aby nám nepodkluzovaly lyže. Skialpinistické lyže a stoupací pásy jsou navrženy tak, aby při výstupu bylo vynaloženo co nejméně energie. Pásy dopředu kloužou snadno, pokud na spodní části není nalepený sníh. Lyži posouváme pokaždé 12
dopředu, díky pevnému spojení špičky boty s vázáním, bez zvedání lyže nad sníh. Nesmíme vytáčet boky, pohyb nahoru je jen rotací kyčelního kloubu. Při posunutí lyže dopředu na ni přeneseme váhu a zatížíme patu. Druhou odlehčenou nohu posuneme zase dopředu, na kterou opět přeneseme váhu, tento cyklický pohyb neustále opakujeme. Pro lepší udržení rovnováhy, se můžeme opírat o opačnou hůl. Je důležité držet vzpřímenou polohu těla po celou dobu výstupu, v žádném případě se nesmíme zaklánět ani předklánět. V prudším svahu se těžiště posouvá stále více dopředu a níž. Vhodné stoupací pásy, rovnoměrné zatěžování lyže, to jsou základní principy při výstupu. Další důležitou součástí je frekvence stoupání. Dalo by se to srovnat s autem v zimě, pokud máte vyšší rychlost, vyjedete vyšší kopec. Podobně je to i při vystupování na pásech, kdy je potřeba pravidelně střídat krok a odpočinout si nebo zpomalit až v místě mírnějšího svahu (Bureš, 2000).
Základní chyby při výstupu: -
Zvedání nohou používáme pouze v hlubokém sněhu, lyže by měla být pokaždé v kontaktu se sněhem. Zvedání nohou pří chůzi je asi nejčastější chybou začátečníka.
-
Rotace kyčelního kloubu, ale i pánve.
-
Souběžné používání holí, to znamená pravá hůl s pravou nohou. Správně se musí hole používat diagonálně – pravá hůl a levá noha, levá hůl a pravá noha.
-
Nesprávná délka holí, moc dlouhé nebo příliš krátké, s tím je spojené nesprávné zatěžování paží.
Výstup přímo svahem Tuto techniku výstupu používáme pro mírné až střední svahy. Někteří zkušení skialpinisté s novými a širšími pásy jsou schopni vystoupat až sklon přes 35°. Většina skialpinistů volí jinou techniku i na mírnějších svazích. Na vázání je možné posouvat hrazdu na patě, která nám zvedne došlapující 13
podložku. Hrazda se zvyšujícím sklonem svahu zvedá nahoru a tím tolik nedochází k napínání svalů na zadní straně nohy a šetří energii. Zvednutá hrazda nám neumožňuje dělat dlouhý krok. Tato technika výstupu je užitečná i na zledovatělém terénu, při kterém nám lyže ustřeluje stranou (Heczko, 1999).
Výstup s mírným odklonem od spádnice Technika výstupu závisí na traverzu s malým odklonem od spádnice. Při změně směru je nutné provést přešlapání v dlouhém oblouku, přičemž lyže dáváme do odvratu, špičkami od sebe. Tento způsob výstupu je pohodlnější v prudkém svahu, ale trvá déle.
Výstup traverzem s otáčením na konci svahu Traverzuje se s odlišným odklonem od vrstevnice podle podmínek, které jsou aktuální. Někdo dává přednost příkrým traverzům s rychlým získáváním výškových metrů, jiný volí traverzy mírnější. V traverzech chytáme vyšší holi za konec rukojeti nebo někde na posledním dílu, pokud je opatřen prodlouženou rukojetí, omotávkou, gumou apod. Ani jednu z holí pokud možno nezkracujeme (Pala & Filová, 2010). Ve strmějším svahu a horším terénu je to velice složité. Obecně nejprve získáme stabilní polohu oporou o hole. Otočku začínáme z úzkého postavení lyží kolmo ke spádnici. Při otočce čelem ke svahu nejprve umístíme vyšší hůl nad sebe pro získání stability a místa pro otočku (Pala & Filová, 2010). Nejprve otočíme horní lyži do nového směru a na ní přeneseme celou váhu. K první lyži přiložíme i druhou.
Výstup na lyžích bez sněhu V teplejších měsících se často stává, že v nižších polohách není dostatečná nebo žádná sněhová pokrývka. Zda můžeme projít na lyžích se stoupacími pásy, záleží na povrchu podkladu. Pokud je tráva, můžeme bez problému přejít, pokud je to v lese nebo suťovišti, závisí to na tvaru podkladu. 14
Výstup v botách bez lyží V případě příliš velkého sklonu, je potřeba jít pešky v botách nebo se stoupacími železy. Nejpohodlnější varianta je připnout lyže na batoh pokud to jde. Když máme před sebou vyšlapanou cestu, není složité vystoupat nahoru, jelikož jdeme jako po schodech. Pokud nemáme vyšlapanou cestu a musíme jít čistým svahem je to velice obtížné. Když stopa není a my musíme jít čistým svahem s hlubším sněhem, bude se výstup lišit podle hloubky propadání. Pokud to jde, snažíme se šlapat stopu tak, aby pata skeletu zůstala kousek nad sněhem a došlo pod ní ke zhuštění sněhu a zamezení propadnutí (Pala & Filová, 2010).
2.2.2 Freeriding Freeriding znamená v přesném překladu volná jízda a je možno jej také nazvat jako lyžování mimo vyznačenou sjezdovku. Zvládnutí této techniky jízdy je velice důležité pro provozování skialpinismu. Po výstupu se musíme dostat také dolů, ve většině případů jde o sjezd z vrcholků hor v hlubokém sněhu, Pro jízdu v hlubokém sněhu můžeme použít krátký a střední paralelní oblouk, ovšem s několika změnami: -
Vertikální pohyb by měl být výraznější.
-
V nízké fázi by mělo naše tělo z boku vypadat jako číslice 4.
-
Při zatlačení na lyži v závěrečné části oblouku zpomalíme a můžeme tak lépe korigovat rychlost jízdy na prudkém svahu.
-
Stopa by měla být úzká a váha rozložená na obě nohy stejně.
-
Důležité je těžiště, které by mělo být posunuto více vzad, v botách tlačíme do zadní části chodidla, do pat. Pozor neplést si zatížení pat (nohou) a patek (lyží). Mnoho lyžařů se v hlubokém sněhu příliš zakloní do zadních opěrek bot, čímž zatlačí patky lyží více do sněhu.
-
Ruce bychom měli mít v širším držení. Napomáhá to udržení rovnováhy a rytmu jízdy (Musil & Reichert, 2008).
15
Při jízdě v hlubokém sněhu bychom měli mít dostatečnou rychlost. Pokud nemáme rychlost, tak po nasazení oblouku je těžkopádné a velice obtížné docílit pravidelného rytmu (Musil & Reichert, 2008). „Ve fázi zahájení oblouku musí být lyže odlehčena, při vedení oblouku zatížena. Základní zatížení patek a odlehčení špiček usnadňuje počátek otáčení, ztěžuje však vedení. To znamená, dostat se ve fázi vedení rychle do střední polohy. Zesílené jednostranné zatížení lyže, které na trati nečiní potíže je při jízdě v hlubokém sněhu problémem. Výraznému zatížení jedné nohy se musíme vyhnout“ (Kemmler, 1996). Existuje určité procento lidí, kteří provozují skialpinismus jen kvůli sjezdům z vysokých hor, kam je těžké se dostat. V Americe a Kanadě je velice populární tzv. „heliskiing“, kdy lyžaře na požadovaný vrchol dopraví vrtulník. Heliskiing má ovšem i řadu odpůrců, protože je technicky náročný a nákladný (Winter, 2002).
16
3
CÍLE A ÚKOLY
3.1 Hlavní cíl Hlavním cílem bakalářské práce je přehledně zpracovat vývoj a současný stav skialpinismu, s důrazem na bezpečnostní pravidla, zásady a chování v zimním terénu.
3.2 Dílčí cíle a úkoly 1 Chronologicky zpracovat genezi skialpinismu. 2 Materiální vybavení pro skialpinismus. 3 Bezpečnostní prvky, pravidla a chování při pohybu na lyžích v horském terénu. 4 Hlavní zásady a kritéria pro plánování skialpinistické trasy. 5 Faktory lavin a prevence ovlivňující lavinové nebezpečí.
17
4
METODIKA Jedna z hlavních metod, kterou jsme zvolili pro naši práci, je analýza a
syntéza, která je ve výzkumech poměrně běžná. Z větší části se jedná o sekundární analýzu – sběr sekundárních dat. Hlavní zdroj pro mou práci byla především literatura.
4.1 Sekundární analýza Sekundárními daty označujeme již publikované informace, které jsou dostupné z různých zdrojů, buď interních, nebo externích. Výhodami jsou dostupnost,
nízké
náklady
a
okamžitá
použitelnost
(Buriánek,
1996).
Podrobným studiem literatury a internetových stránek jsem získal velké množství informací a poznatků.
4.2 Primární data Primární data jsou ta, která jsou zjištěna poprvé a ještě nikdy nebyla publikovaná v nějaké literatuře nebo internetových stránkách.
18
5
VÝSLEDKY A DISKUZE
5.1 Skialpinismus Skialpinismus lze definovat několika různými způsoby. Podle Wintra (2002) se název skialpinismus se dnes používá pro označení výstupu s lyžemi a následného sjezdu na lyžích v neupraveném terénu zasněžených hor. Heczko (1999) popisuje skialpinismus zase takto: „Lyžařské výlety často vedou různými vegetačními pásy. Pod tímto pojmem si můžeme představit obecně pohyb na lyžích - nahoru a dolů ve vysokohorském terénu. Charakteristickým znakem je výbava (zcela jiná než pro běžecké lyžování) lyže konstrukcí velmi blízké sjezdovým lyžím, stoupací pásy pro strmé výstupy a vázání umožňující chůzi a bezpečný sjezd. Boty jsou kompromisem mezi sjezdovými botami a plastovými pohorkami (duplexy).“ Skialpinismus jako pojem zahrnuje podle Hiebelera (1976) veškeré horolezecké aktivity v horách, při nichž se využívají lyže. Velké nároky se kladou na fyzickou kondici, protože i z té nejkrásnější túry se může stát peklo, pokud nám dojdou síly. V horším případě se tak můžeme dostat i do nebezpečí ohrožení života. Nespočetné túry, které vedou přehledným terénem a které nekladou příliš vysoké nároky na fyzickou kondici, jsou vhodné pro začínající skialpinisty (Winter, 2002). Při skialpinismu existuje velké riziko poranění nebo i smrti díky lavinovému nebezpečí, případnému pádu nebo špatné orientaci v přírodě. Jedno z nejdůležitějších pravidel při provozování různých aktivit v horách je, že člověk by se nikdy neměl v horském terénu pohybovat sám a měl by dodržovat všechna bezpečnostní pravidla. V minulých letech nebyly v horách žádné lanovky a jakákoli aktivita se tedy dala nazvat skialpinismem.
19
5.1.1 Rozdělení skialpinismu Závodní skialpinismus Charakteristickým znakem závodního skialpinismu je výbava pokud možno z co nejmenší hmotností, dobrá fyzická kondice a dobré zkušenosti z vysokohorského neupraveného terénu (Winter, 2002). Téměř výhradně se používá ultralehké vázání značky Dynamit LowTech v různých úpravách, boty Scarpa F1, Dynamit TLT 4 a lyže značek SkiTrab Duo Race, Dynastar Altiplume, popř. závodní modely Dynamit, Atomic a Blizard. Pásy se používají hlavně z 100% mohéru od firem Colltex, Contour atd., cepíny a mačky jsou vyrobeny s hliníkových slitin a oblečení podobné běžeckým kombinézám. Povinná vybavení zahrnuje také výbavu do laviny, oblečení do špatného počasí, sedák, smyčky, karabiny a prostředky první pomoci (Hezcko, 2008, 17). Závody jsou organizovány formou start a cíl, kde vyhrává ten nejrychlejší. Existují tzv. rally, kde nemusí vyhrát ten kdo je první v cíli. Jde o závod, kde je předem stanovena trasa, která má daný časový limit a na trati jsou dva měřené úseky – časovka a obří slalom. Další formou závodního skialpinismu je jen výstup nahoru, tzv. vertical (Bureš, 2000). Tato forma závodu se těší stále větší oblibě, což můžeme vidět na četnosti a obsazenosti těchto závodů.
Sportovní skialpinismus Sportovní skialpinismus je obdobou závodního skialpinismu prováděná na sjezdovkách. Jde o čistý sportovní výkon bez divokého terénu, výhledů a dobrodružství.
V závěrečné
části,
musí
závodníci,
zvládnout
slalom
v neupraveném terénu a dostat se tak do cíle v nejrychlejším čase. Bohužel většina závodů v ČR spadá do této kategorie a v poslední době je možné pozorovat tyto tendence i na Slovensku (Hezcko, 2008).
20
Klasický skialpinismus ve velehorách Jde o přechody pohoří a extrémní sjezdy strmých žlabů. Výbava je kompromisem mezi lehkostí, spolehlivostí a životností. Vázání musí vyhovovat bezpečným sjezdům a jednoduchým výstupům. Optimální lyže s R 24 m, šíře pod vázáním 72 mm, délka - o 10 cm kratší než je výška postavy. Pásy z různých materiálů dle sněhu a terénu. I tady je předpokladem dobrá fyzická kondice a také hlavně bezpečnostní a horolezecké vybavení. Tato aktivita je doporučována pouze zkušeným skialpinistům (Hezcko, 2008).
Výškový skialpinismus Sjezd 7 – 8 tisícových vrcholů, je podobný jako klasický skialpinismus, ale v nejnáročnější formě. Je často spojen i s výškovým horolezectvím. U výškového skialpinismu se vyžaduje absolvování sjezdu v průběhu jednoho dne. Hodnotí se jak rychlost, tak i míra bezpečnosti, se kterou se sjezd zdolá (Winter, 2002).
Kondiční skialpinismus Kondiční skialpinismus probíhá v nízkých horách bez ledovců a horolezectví. Kondiční chození po nízkých kopcích vyžaduje pouze minimální výbavu. Může velice dobře dopomoct k vybudování dobré fyzické kondice a k získání dobré techniky sjezdů i výstupů v terénu (Heczko, 2008).
5.2 Vybavení pro skialpinismus Každý skialpinista by měl používat speciální a kvalitní vybavení, které splňuje evropské normy dané Evropským výborem (CEN). Pokud se na výrobku nachází označení UIAA, vyhovuje všem normám, které jsou zadané Evropským 21
výborem. Nejdříve si přiblížíme skialpinistickou výzbroj a následně pomůcky pro bezpečný pohyb v horách.
5.2.1 Základní výzbroj pro skialpinismus Základní výzbroj je nezbytná část, která tvoří dohromady s bezpečnostní výbavou výchozí vybavení pro skialpinismus. V posledních letech došlo k výraznému posunu v materiálu. Vybavení je stále lehčí a kvalitnější.
Skialpinistické lyže V porovnání s minulostí existuje v současnosti mnohem větší výběr lyží. Každý si dnes může vybrat typ lyží vzhledem ke svým lyžařským schopnostem, dovednostem a technice jízdy. Pokud se chceme zaměřit více na chůzi, než na sjezdy, měly by být lyže, boty i vázání lehčí. Poznáme to při první chůzi do kopce. V případě, že se zaměříme na sjezd, mohou být lyže o něco těžší. Délka a tvar lyží májí rozhodující vliv na udržení daného směru, vedení ve stopě a točivost. S kratšími lyžemi se lépe zatáčí a jsou tedy ovladatelnější při různých sněhových podmínkách a rozmanitých terénech. Delší lyže udrží lépe směr a stopu, dá se s nimi dosáhnout sportovnější jízdy a jsou určitě pohodlnější při freeridingu. Delší lyže vyhovují zkušenějším lyžařům, kteří jezdí rychle a dobře (Winter, 2002,20). Důležitá je také šířka lyží, která ovlivňuje bořivost a točivost lyží. S bořivostí lyží souvisí i sesuv lavin. Čím širší a delší lyže, tím se váha lyžaře rozloží na větší plochu a hrozní menší riziko sesuvu laviny. Existují tři typy skialpinistických lyží. Pro rekreační sportovce, kteří využívají skialpinismus jako volnočasovou aktivitu je vhodná klasická skialpinistická lyže, která je lehká, kratší a lépe se s ní stoupá nahoru. Jelikož jde o lyži kratší a užší, tak vyznavači sportovnější jízdy dolů ucítí určitá omezení. Krátké lyže méně překážejí na batohu při výstupech (Jirsa, 2009). Další z možností jsou lyže typu freeriding. Tyto lyže se vyznačují nejlepšími jízdními vlastnostmi v hlubokém sněhu. Lyže má větší šířku a menší vykrojení, 22
zajišťuje tak výbornou, rychlou jízdu dlouhými oblouky. Tento typ lyží je pro skialpinisty, kteří upřednostňují volnou freeridovou jízdu. Výstup s těmito lyžemi je náročnější než s klasickou skialpinistickou lyží, protože je mnohem těžší. Také se objevují slabiny těchto lyží na ledu. Třetím typem jsou závodní skialpinistické lyže, které mají odlehčenou konstrukci. Díky tomu umožňují rychlejší výstup, jelikož šetří sílu. Horší je to se sjezdem, protože lehká lyže nezaručí klidnou jízdu. „Při volbě délky lyží je třeba brát v potaz výšku postavy, lyžařské schopnosti, oblíbený styl jízdy a ježděné sklony svahů. Převážně volíme lyže s poloměrem oblouku kolem R 20 metrů“ (Pala &Filová, 2010). Mezi hlavní výrobce skialpinistických lyží patří: Blizzard, Fisher, Lusti, Dynafit, Movement, Völkl, Atomic, K2, Elan, G3, Hagan, Salomon, Ski Trab a Dynastar. Pro jízdu ve volném terénu skialpinisté používají freeridingové lyže, které volíme podle úrovně lyžaře, tělesné výšky a podle toho, kde jízdu provozujeme. Lyže, které jsou určeny do neupraveného terénu, by měly mít střed lyže širší než 100 mm. Nejpoužívanější značky freeridingových lyží jsou: Armáda, Atomic, Coreupt, Dynastar, Elan, Salomon, Scoot, Zag, Line, K2, G3 a Völkl. Vhodný model pro klasický skialpinismus je Dynafit FT Se7en Summits, freeridová univerzální lyže, určena pro velmi různorodé sněhové podmínky. Hodí se doa prašanu, na drsné freeridové sjezdy, skoky, ale i na uježděný sníh a dokonce díky kovovým výztuhám výborně drží i na ledu. Dynafit FT Se7en Summits mají dřevěné jádro vyztužené ocelovými pláty. Proto je tato lyže dostatečně tvrdá, aby obstála na ledu. Se7en Summits SUPERLIGHT je lyže stejných parametrů, ale odlehčená a neobsahuje kovové inserty pro zpevnění. Vše je zajištěno optimálním utažením dřevěných plátků a ostatních vrstev.
23
Skialpinistické vázání Vázání
je
základním
předpokladem
skialpinistického
lyžařského
kompletu při stoupání k vrcholu. Jsou různé typy, které vyhovují na všechny typy bot bez ohledu na podrážku. Pata se dá vypnout pomocí hole. Vázání umožnuje podložení paty boty opěrkami při stoupání (Jirsa, 2009). Nicméně pro bezpečnost je nutné mít dobré vázání, které spolehlivě podrží, ale zároveň v pravý čas vypne. Pro pohyb do kopce je v zadní části vázání „podpatěnka“ neboli „hrazda“, která má několik poloh pro přizpůsobení sklonu svahu. Díky nastavitelné „hrazdě“ je pro nás stoupaní snazší. Většina vázání se dá nastavit do tří poloh podle sklonu svahu. Vázání se dá rozdělit na deskové a nedeskové. Pouze
značka
Dynafit
vyrábí
nedeskové
modely.
Další
rozdělení
skialpinistického vázání je podle hmotnosti na tři skupiny. Do nejlehčí skupiny se řadí vázání značky Dynafit TLT s 660 gramy a jeho ještě lehčí závodní verze z titanu. Další skupinu středně těžkých vázání reprezentují značky Nic-Impex (Arva) Evolution Light a základní model Sivretta Pure s hmotností 1300 gramů a výše. Většina ostatních vázání má váhu kolem 1600 – 1800 gramů. Mezi nejtěžší vázání patří Marker Duke s 2669 gramy následované různými modely vázání Naxo (Pala & Filová, 2010). V případě zmrzlého sněhu v ranních hodinách jsou vhodnou pomůckou stoupací železa neboli „haršajsny“. Používají se především v jarním období, kdy jsou svahy pokryté firnem. Jejich funkcí je zabránit podkluzování lyží při výstupu. Nestabilní lyže je velice nepříjemná a představuje nebezpečí zejména na prudkém svahu. V dnešní době jsou všechna vázání bezpečnostní, protože u všech modelů se nastavují vypínací síly. U nových vázání od firem Fritschi, Silvretta, Naxo a Marker se vypínají nejenom paty, ale i špičky do různých směrů. U starších typů vázání se uvolňovala celá deska vázání, díky „otočným“ deskám, tak jako u starého sjezdového vázání G30 (Heczko, 2008). Při nákupu vázání bychom měli dát pozor na to, aby bylo funkční nasazení stoupacích želez, lyžařských brzd a stoupacích pásů na lyže (Winter, 2002). 24
Skialpinistické boty Skialpinistické boty jsou velmi důležité. Protože v nich trávíme celé dny, měly bychom se v nich cítit pohodlně, neměly by nikde tlačit, aby pak při chůzi nevznikaly odřeniny, otlaky ani puchýře. Stejně jako u vázání, tak i mezi výrobci bot směřuje vývoj především ke snižování hmotnosti. Boty jsou speciálně navrženy pro sjezd i výstup. Při výstupu si můžeme botu nastavit tak, abychom mohly ohýbat kloub dopředu a dozadu. Po výšlapu před sjezdem musíme botu opět nastavit do polohy, kdy se z ní stává tvrdá sjezdová bota. Díky vibramové podrážce drží boty pevně i na zasněžené skále a ledu (Winter, 2002). V žádném případě, by v botě neměla být zima, ať už se zpotíte nebo ne. Nejvhodnějším materiálem pro skialpinistické boty je karbon, protože je velice pevný a lehký. Základní dělení je na boty měkčí a tvrdší. Měkčí boty jsou vhodné pro skialpinistické závody a dlouhé přechody, noha by se v nich měla cítit velice pohodlně. Zápornou stránku této boty poznáme při sjezdu, kdy komín skeletu nedrží holeň nejpevněji. Opakem jsou boty tvrdší, které mohou být při výstupu až nepříjemně tvrdé, ale je možné si maximálně užít razantní sjezd. Tvrdá bota má tendenci se chovat skoro jako klasická sjezdová bota, kdy komín skeletu ji drží pevně a je více nakloněná dopředu (Pala & Filová, 2010). Mezi nejznámější výrobce bot patří Scarpa a Dynafit. Značky jsou zkonstruovány na principu, kdy spodní část boty je z plastu a horní komín je z lehkého, pevného karbonu. Další výrobci skialpinistických bot jsou La sportiv, Black Diamond, Nordica, Lowa, Garmont, Crispi, a dříve více rozšířené Dachstein, Koflach a Raichle. V posledních deseti letech se firmy věnují trendu „stop unisexu“ a začínají vyrábět oblečení a lyžařské boty speciálně pro ženy. Většina výrobců se specializuje na odlišnou anatomii ženské nohy a také na líbivýdesign. Při nákupu bychom měli zvážit, zda budeme chodit na túry, nebo se budeme více oddávat freeridingu, na jakou túru budeme boty používat a zda preferujeme komfort a pevnou fixaci nohy během sjezdu, nebo lehkost a velkou, pohyblivost boty při výstupu a chůzi. Dále se při výběru zaměříme na 25
kompatibilitu boty s vázáním a na jednoduchost vyjmutí vnitřní boty (Bublička, 2012).
Skialpinistické, teleskopické hole Velká výhoda těchto holí je v jejich nastavení velikosti pro výšlap a sjezd. Další výhodou jsou charakteristické talířky s velikou plochou, které zabraňují proboření do hlubokého sněhu. Některé novější a dražší teleskopické hole mají výborné ergonomické rukojeti. Špička hole by měla být z tvrdého kovu za účelem zapichování ve zledovatělých úsecích.
Stoupací pásy Používání názvu tulení pásy je pouze historickou reminiscencí na skialpinistický „pravěk“, kdy se používalo k výrobě pásu kůže z tuleňů, což bylo až do poloviny 20. století. Díky orientaci chloupků se můžeme pohybovat dopředu, protože chloupky se uhlazují k pásu a umožňují skluz. Naopak při pohybu dozadu, se chloupky postaví a zabrání posunu skialpinisty dolů. Vlákna, ze kterých jsou pásy vyrobeny, mohou být syntetická, přírodní nebo kombinací obou materiálů.
„Většina firem nabízí stoupací pásy
z jednoduše zapleteného mohéru do „V“, nebo dvojitě do „W“, dále kombinace mohéru a nylonu a také čistě nylonové pásy. V České republice patří mezi nejrozšířenější Colltex, Pomoca, Salewa a Ski Trap“ (Pala & Filová, 2010, 123). Závodní pasy se vyrábějí z mohéru zapleteného do „V“, které jsou rychlé, ale jejich nevýhodou je malá životnost. Pásy zapletené do „W“ mají také dobrý skluz, a mnohem delší životnost. Skoro nezničitelné jsou pasy kombinované a nylonové.
26
Upevnění stoupacích pásů k lyžím S používáním lepidla na skialpinistické pásy se vytvořili dva způsoby uchycení. Pokud máme na špičce pásu obdélníkové oko, lehce uchytíme pásy za špičku lyže. V případě, že máme na špičce pásu spony, zahákneme jej opět za špičku lyže. Pás se následně přihladí ke skluznici. Konec pásu je ukončen pět až deset centimetrů před patou lyže. Při uchycení top-fix je na „patě“ přinýtován plochý plechový háček, který se zasune do výřezu na patě lyže a přes špičku lyže se opět převlékne kovové oko s gumou, které vypíná pás (Pala & Filová, 2010). Výše vyjmenované vybavení je základní skialpinistická výzbroj. Dále bychom měli mít s sebou další důležité věci, např.: -
Sluneční brýle – ochrana proti slunci, které se odráží od sněhu.
-
Čelová lampa – vždy je možné se zdržet a vrátit se neplánovaně za tmy. V kritických situacích se čelová lampa hodí k vysílání alpského nouzového signálu, šest rozsvícení za minutu následovaných jednou minutou bez svícení (Schneewiβ, 2003).
-
Horolezecké lano – z důvodu nebezpečí pádu do trhliny ledovce. Díky navázáním lana mezi členy skupiny, můžeme předejít zranění nebo smrti. Obvykle se používají lana o délce 50-60 metrů. Je vhodnější raději volit lana impregnovaná, která nenasakují vlhkost. Nejmodernější lana mají impregnované obě části – jak vnější opletení, tak vnitřní jádro.
-
Bederní (sedací) úvaz – speciální „sedák“ na skialpinismus je oproti klasickým horolezeckým sedákům trochu odlišný. Má rozepínací nohavice, z důvodu snadnějšího oblékání přes skialpinistické boty. Při pohybu po ledovci se na lano navazuje přes karabinu. Pokud bychom se chtěli navázat přímo, pak osmičkový uzel lana provlečeme jen okem úvazku, ne nohavičkami jak u horolezectví.
-
Karabiny – potřebujeme několik druhů, především je to „HMS“ karabina hruškovitého tvaru, která se používá při jištění. Na úvazku je potřeba mít alespoň dvě karabiny se šroubovací pojistkou a dvě tvarově stejné karabiny bez pojistky na uzly. 27
-
Cepín a mačky – v alpském terénu jsou potřeba prakticky vždy. Obvykle je nasazujeme ve vrcholových pasážích hor nebo na ledovcích. Téměř nikdy není jasné dopředu, zda se vyskytne místo, kde bude potřeba mačky nebo cepín použít a přivázat si lyže na batoh. Mačky je potřeba mít pouze kvalitní ocelové, ty ze slitin hliníku bohužel moc dlouho nevydrží.
-
Pomocné šňůry, ploché smyčky.
5.2.2 Bezpečnostní vybavení Bezpečnostní výbava by měla být nezbytnou součástí každého skialpinisty. Bez ní ohrožuje nejen svůj život, ale i životy ostatních. Bezpečnostní vybavení umožňuje rychlejší nalezení a vyproštění osoby zasypané v lavině. V žádném případě však neopravňuje k lehkomyslnému podceňování svahů, na kterých je hluboký sníh (Winter, 2002, 16). Lavinové vybavení v současné době zahrnuje minimálně lavinový vyhledávač, lavinovou sondu a lopatu. To jsou tři základní věci, které bychom měli mít v každém případě u sebe. Dále existuji další možnosti vybavení, která zvyšují procento bezpečnosti.
Lavinový vyhledávací přístroj Lavinový vyhledávací přístroj, tzv. „pípák“ se používá v případě sesuvu laviny pro rychlou záchranu zasypaného. Přístroj má funkci vysílače i přijímače a funguje na frekvenci 457 kHz. Pořídit si můžeme dva typy: analogový nebo digitální. Analogové fungují na principu akustickém, kdy se orientujeme podle pípání přístroje. Modernější digitální přístroje fungují na principu jasně čitelného displeje, který ukazuje přímo šipky k zasypanému. Při průzkumu ve speciálně vybavených obchodech jsou doporučovány, i přes jejich vyšší pořizovací náklady, spíše digitální přístroje, které mají jednodušší obsluhu a hlavně jim trvá nalezení zasypaného člověka o třetinu méně času než u analogového přístroje. Je velice důležité nastudovat návody k těmto přístrojům, protože správné 28
používání přístroje je samozřejmostí. Nezbytné je také vyzkoušení si praktickou manipulaci s lavinovým přístrojem přímo v terénu, abychom viděli, jak reagují a zjistili, jak se chová ve všech situacích. Důležité jsou i funkce jednotlivých vyhledávačů. Před každým odchodem na túru přístroj vždy zapneme, zkontrolujeme, zda správně funguje a umístíme si ho pod bundu, aby byl v teple a nejlépe co nejblíže srdci (Winter, 2002). Během sezóny probíhají různé testy lavinových vyhledavačů, aby si zájemci mohli vybrat pro svoji potřebu ten nejvhodnější. Testu vyhledávačů, který se konal v letošní sezóně v Krkonoších, se zúčastnilo celkem 14 typů přístrojů: Arva 3 Axes, Arva Evo 3, bca Tracker 2, bca Tracker DTS, Barryvox VS 68, Mammut Barryvo Pulse, Mammut Barryvox Opto 3000, Ortovox 3+, Ortovox F1, Ortovox Patroller, Ortovox S1, Pieps DSP
Dosah vyhledávačů,
-
směr,
-
přesnost přístrojů při dohledání,
-
vícenásobné zasypání,
-
doplňkové testy (vliv mobilních telefonů, vysílaček).
Výsledky testu ukázaly, že je velice těžké určit, který přístroj je nejlepší a který je nejhorší. Některé přístroje mají výborný dosah, ale nejsou přesné, některé jsou přesné v jemném dohledání, ale mají problémy s vícenásobným zasypáním. Je velice důležité znát slabé a silné stránky jednotlivých vyhledávačů. Vliv mobilních telefonů a vysílaček v blízkosti vyhledávačů, je zanedbatelný. Nejvíce bodů v testu získaly přístroje bca Tracker 2, Mammut Barryvox Opto 3000 a Mammut Pulse. Přístroje, které získaly nejméně bodů, jsou Arva 3 Axes a Arva Evo 3 (Biskupič, 2012).
Lavinová sonda Dále do základní výbavy skialpinisty patří lavinová sonda. Sondy se vyrábějí v různých velikostech a různé typy. Je skládací, tudíž nezaberou moc 29
místa v batohu. Po nalezení zasypaného za pomoci lavinového vyhledavače (za předpokladu, že zasypaný má také vyhledavač) použijeme lavinovou sondu pro přesnější určení polohy a hloubky. Sondu zapichujeme svisle do sněhu asi každých 20 cm v sondovacím poli. V případě, že zasypaný nemá lavinový vyhledávač, musí Horská služba postupovat podle několika základních informací: kde byl zasypaný naposledy viděn, sklon svahu, směr laviny apod. Pak se postupuje v rojnici a hledá se. Pokud se nám podaří pomocí sondy najít zasypaného, sondu necháme zapíchnutou ve sněhu jako stálé označení prostoru
a
opatrně
začneme
odhazovat
lopatou
sníh
kolem
sondy
v trojúhelníku. Pokud jsou dva nebo tři, tak jeden kope nahoře co nejrychleji a druhý pomaleji dole, aby si odpočinul, takto se střídají po směru hodinových ručiček.
Lavinová lopata Slouží k tomu, aby bylo možno vykopat zasypaného. Lopata je velice lehká, ale zároveň mohutná. Její konstrukce je vyrobená převážně k tomuto účelu. Rukojeť musí být ergonomická a neměla by být menší než 40 cm. Lopata zároveň slouží k postavení zákopu, plošiny pro stan nebo ke zjištění sněhového profilu.
Balíček první pomoci Balíček první pomoci bychom měli nosit ve svrchní kapse batohu. Odpovídající obsah balíčku je: polštářková náplast, sterilní obvaz, trojcípý šátek a elastické obinadlo. S tímto balíčkem pak můžeme při drobných poraněních provést nejdůležitější první pomoc (Winter, 2002, 18).
Bivakovací pytel (zateplovací folie) Bivakovací pytel by měl mít každý turista, nejenom na skialpinistických túrách. Je to důležitá pomůcka, která může zachránit život nám, ale i ostatním 30
lyžařům. Slouží k ochraně proti větru a dešti, ale také hlavně proti podchlazení zraněného při transportu.
Batoh snow-pulse a ABS Batohy snow-pulse, se v současnosti velice rozšířily. Jsou dva druhy ABS batoh, který má podobu dvou vaků nafouknutých z boků batohu a Snowpulse, který se nafoukne kolem hlavy a to v případě stržení laviny. Vaky jsou součástí batohu a aktivují se v případě zatáhnutí za jistící lanko. Tyto batohy při správném použití vysoce zvyšují možnost přežití pádu laviny. Je to také jediný uznávaný prostředek aktivní lavinové záchrany a prevence zasypání. Lavinový vyhledávací přístroj, lavinová sonda, lavinová lopata, balíček první pomoci a bivakovací pytel jsou nepostradatelné součásti vybavení a musíme je mít vždy jakožto bezpečnostní pomůcky s sebou (Winter, 2002,18). Dále také k bezpečnostní výbavě by měl patřit mobilní telefon, který je v dnešní době snad samozřejmostí. Z mobilního telefonu se dá dovolat na tísňové linky bez signálu nebo bez sim karty.
5.2.3 Funkční oblečení Základním principem vhodného oblékání pro skialpinistickou túru je „vrstvení“ oblečení. Přičemž každá z těchto vrstev by měla sloužit k určitému speciálnímu účelu. Oblečení by mělo mít dostatečnou schopnost odolávat vlhkosti, izolovat proti chladu a současně dosahovat co největší prodyšnosti. Jako nejvhodnější se jeví stretchové a softschelové materiály. Čím obtížnější putování a horší klimatické podmínky, tím získává správné oblékání na významu (Schrag, 1996). Na horní polovinu těla bychom měli použít druhou a třetí vrstvu z funkčních materiálů. Na dolní polovinu těla bychom při velké zimě měli použít funkční prádlo a kalhoty z goretexu nebo windstopperu. Kalhoty by měly mít 31
vyztužená kolena a vnitřní strany kotníku proti oděru. Měly by umožňovat rozepnutí po celé délce nohavice (Pala & Filová, 2010, 28).
Jednotlivé vrstvy oblékání První transportní vrstva odvádí vlhkost v podobě potu od pokožky, zabraňuje tím ochlazování či přehřívání v důsledku fyzické aktivity a tím udržuje tělo v optimálním tepelném komfortu. První vrstva je v přímém kontaktu s kůží a vyrábí se z neabsorbujících látek, které jednak izolují a zároveň umožňují odvod kapalné vlhkosti od povrchu těla. Do této kategorie patří termo prádlo z coolmaxových či polartecových materiálů. Druhá Izolační vrstva je vyráběna z mnoha druhů materiálů a jejím hlavním principem je udržení tělesné teploty akumulací vydávaného tepla. Zároveň však musí i tato vrstva splňovat podmínku prodyšnosti, aby se vydaná přebytečná energie přeměněná na teplo nehromadila v látce ve formě potu. Ten by tělo ochlazoval a způsoboval tím nepříjemný pocit chladu. Nejčastěji se používají materiály vyrobené ze syntetických vláken, které neabsorbují vlhkost a uchovávají si tak dobré izolační vlastnosti. Do této kategorie patří veškeré fleecové oblečení rozdílných úprav a gramáží a hlavně výrobky z materiálu Powerstretch. Druhá až třetí vrstva je nová kategorie outdoorového oblečení a kombinuje v sobě vlastnosti izolační a ochranné vrstvy. Je maximálně mechanicky odolná, částečně nepromokavá, výborně prodyšná a odolná vůči větru. Díky kombinaci vlastností různých vrstev vzniklo oblečení, které je maximálně přizpůsobivé, dostatečně odolné a vhodné pro nejširší spektrum sportovních aktivit. Charakteristickým zástupcem této vrstvy jsou výrobky z materiálu SoftShell. Třetí ochranná vrstva je svrchní vrstva oblečení, která chrání před vnějšími vlivy počasí (především povětrnostními vlivy) a v zabezpečení našeho pohodlí hraje klíčovou roli. Nepříjemný pocit či nepohodlí v důsledku mokrého oblečení je způsobeno zvýšenou ztrátou tělesného tepla. Aby se zabránilo 32
vyššímu přenosu tepla a z toho plynoucího nepohodlí, musí svrchní vrstva uchovat izolační vrstvy suché. Musí být nepromokavá, aby zabránila přístupu vody z vnějšího prostředí a zároveň musí být prodyšná, aby zamezila akumulaci vlhkosti zevnitř v izolačních vrstvách. Svrchní vrstva musí též poskytovat dostatečnou ochranu proti větru a zabraňovat tak přenosu tepla prouděním.
Rukavice Jsou nepostradatelnou součástí lyžařského vybavení a měli bychom mít s sebou více než jeden pár rukavic. Rukavice volíme podle počasí a typu výletu. Při hezkém počasí v průběhu celého roku nám stačí tenké prstové rukavice. Klasické skialpinistické rukavice – obecně nositelné celoročně, včetně nízkých teplot, jsou přizpůsobeny pro dlouhodobé držení holí s vypolstrováním na odpovídajících místech. V batohu by neměly také chybět svrchní goretexové rukavice. Do velmi nízkých teplot používáme péřové rukavice, které slouží k ohřevu promrzlých prstů (Pala & Filová, 2010, 29).
5.3 Zásady a kritéria plánování skialpinistické túry Kouzlo zimy spočívá v neustále se měnících sněhových podmínkách. Polovinu radosti si pak připravíme výběrem správné roční i denní doby v krajině vhodné pro putování se skialpinistickými lyžemi. Pro plánování vhodné trasy nám kromě lavinového a povětrnostního zpravodajství pomůže využití kompetentních informačních zdrojů a správná interpretace mapy (Schneewiβ, 2003). Lze využít i informace Horské služby. Pro nejobjektivnější a nejúspěšnější
naplánování
lyžařské
bezpečnostních pravidel.
33
túry
je
nutné
dodržet
několik
5.3.1 Počasí a povětrnostní podmínky Při plánování výletů je počasí velice důležité. Pokud nás špatné počasí neodradí, je nutné si zvolit pouze známou trasu, kde nehrozí zabloudění nebo pád laviny (Schrag, 1997). Viditelnost Při špatné viditelnosti se doporučuje volit trasy spíše v oblasti lesů neboť na náročné túry je potřeba dostatečná viditelnost. Hodně lavinových nebezpečných situací jde rozpoznat při dobré viditelnosti, proto se nebezpečí se zhoršující viditelnosti zvětšuje. V případě špatného počasí v horách, při difúzním světle nebo mlze se často přichází tzv. optický efekt „bílého mléka“ (Winter, 2002).
Typy mlhy -
údolní mlha – většinou se rozpouští během dne a leží v údolích, jak už vypovídá její název,
-
vysoká mlha – visí při inverzním počasí jako trvalá vrstva na planinách a rozpouští se jen v některých horských údolích. Nad touto vrstvou panují teplé sluneční paprsky vrcholící zimy (Schneewiβ, 2003),
-
pohyblivá vysoká mlha – se nachází ve vrstvě mraků.
Ideální počasí Oblast tlakové výše zaručuje několikadenní krásné stabilní počasí, s mrazivými nocemi. Ideálním počasím jsou slunečné dny, kdy přes den nefouká. Se západním prouděním po několik dní tlak pomalu klesá, takže budeme včas varováni při změně. Dalším plusovým bodem je inverze, kdy mlha zůstává v nižších polohách a do hor se opírá sluníčko. Za těchto podmínek je ideální vyrazit na výlet.
34
Vyskytuje-li se v předpovědi počasí severní vítr, je nutné počítat s velkým ochlazením, které může přinést i sněhové přeháňky.
5.3.2 Plánování podle ročního období V každém úseku zimy se mění počasí i množství sněhu a proto se nám v jednotlivých měsících mění i podmínky. Při volbě cíle je nejideálnější se řídit sezónní nabídkou.
Začátek zimy - od prosince do poloviny ledna V tomto období jsou v České republice podmínky nejméně příznivé, jelikož je většinou málo sněhu. Často nejsou zasněžené celé pláně, vyčnívají špičaté kameny atd. Teploty jsou zároveň velice mrazivé a je hodně větrno. Je tady velké riziko lavin z navátého sněhu (Hejl, 1995).
Od poloviny ledna až do začátku března Toto období se nazývá vrchol zimy. Na starý slehlý sníh většinou napadne mnoho nového sněhu. V tomto období je velice nutné pečlivě sledovat lavinovou situaci, neboť dlouhé svahy, s vysokou pokrývkou sněhu, můžou být životu velice nebezpečné (Hejl, 1995).
Březen, duben Nyní se do hor dostává pozdní zima a ve velkých horách (velehorách) to může být i do poloviny května. Přes den jsou vysoké teploty a ráno je zmrzlý sníh, který během dne změkne. Na východních stranách sníh měkne už od deseti hodin. Na jižních svazích od dvanácti hodin a na západních svazích sníh měkne až od druhé hodiny odpolední. Při změknutí sněhu, může dojít k sesuvu sněhu tedy k lavinám. Při měkkém a těžkém sněhu se nám lyže mohou hodně 35
bořit do sněhu a chůze se stává značně vyčerpávající. Výhodou severních svahů je, že sníh může vydržet zmrzlý i celý den. V období pozdní zimy je velice důležité správné načasování odchodu na výlet z důvodu boření do sněhu a lavinového nebezpečí. Ve vyšších nadmořských výškách je nebezpečné ostré sluníčko v odpoledních hodinách (Ďoubalík, 1997).
5.3.3 Werne Munter a metoda 3x3 Jedná se o metodu vyvinutou skupinou Wernera Muntera ve Švýcarsku. V mnoha směrech se podobá metodě Stop or GO. Je založena na vyhodnocení faktorů, které ovlivňují vznik lavin ve třech rovinách, z hlediska průběhu túry ve třech fázích. Z hlediska posuzovacích rovin vždy hodnotíme tři kritéria: -
Podmínky,
-
terén,
-
člověk.
Z hlediska fází průběhu túry pak vyhodnocujeme tato kritéria: -
Ve fázi přípravy a plánování – regionální filtr,
-
ve fázi zahájení túry – lokální filtr,
-
ve fázi průběhu túry – zonální filtr.
Metoda 3x3 je bezpečnostní síť, která se skládá z mnoha souvisejících faktorů hlavních tří kritérií působících na vznik lavin, jejich vyhodnocování, které stále podrobněji aktualizujeme (Munter, 2003). -
Regionální filtr –
domácí příprava, vyhodnocení dostupných prognóz
počasí, stavu podmínek, velikosti skupiny a zdatnosti jejích členů, stanovení potenciální trasy a zvážení míry rizika, případná korekce trasy podle zjištěných údajů.
36
-
Lokální filtr – proveden po příjezdu na místo, potvrzení zamýšlené trasy, nebo naopak její změna na základě opětovné kontroly vybavení, aktuální kondice členů skupiny, počasí a podmínek. A zdali je někdo další ve stejné oblasti, mimo mou skupinu.
-
Zonální filtr – průběžné hodnocení terénu, zjištění stability svahu, co se děje kolem mne. Stále monitorujeme situaci kolem a nespoléháme slepě na údaje zjištěné např. při začátku túry. Tato metoda nám neurčí, zda můžeme na túru vyrazit či ne. Pomůže
nám se zaměřit, na podstatné jevy, které mohou ohrozit naši bezpečnost. Při dodržování pravidel se naučíme podvědomě vnímat a vyhodnocovat jevy ve svém okolí, které by nás mohli ohrozit (Munter, 2003).
5.3.4 Orientace a pohyb v horském terénu Po přesném naplánování trasy se můžeme těšit na samotnou túru. Zde přichází na řadu naše znalosti a orientace v terénu. Úspěšnost a bezpečnost při horské túře závisí také z velké části na schopnosti orientace v horách. V případě špatného počasí a viditelnosti jsou hory dosti zrádné a my se můžeme snadno ztratit. Proto bychom měli mít u sebe především mapu. V dnešní moderní době se často setkáváme i s přístroji GPS, které jsou mnohem jistější než mapy. Podle Schraga (1996) do orientace na horských túrách patří: -
Příprava orientace na túře,
-
znalost značení cest,
-
dokonalá orientace v terénu a správné vyhodnocování terénu,
-
dobré znalosti práce s mapou,
-
zvládnutí používání pomůcek, například kompasu a výškoměru,
-
zkušenosti v odhadu vzdáleností, výškových rozdílů a strmosti terénu v horách.
37
Mapy Mapa je zmenšený, rovinný, zjednodušený a zvýrazněný půdorys zemského povrchu doplněný vhodnými a potřebnými údaji i popisem dle druhu mapy (Hejl, 1999, 5). V mapách se používají určité značky, které je třeba znát, případně nastudovat před túrou. Měli bychom vědět, že mapy jsou zmenšené a to nám udává určitá měřítka, která jsou vyjádřena poměrem délky na mapě k délce ve skutečnosti. Například měřítko 1:50 000 znamená, že jeden centimetr na mapě je 500 metrů ve skutečnosti. V turistických mapách máme také zakresleny turistické nebo cyklistické trasy.
Mapy vhodné pro vysokohorskou turistiku Pro pohyb v horách jsou vhodné mapy v měřítku 1:50 000 a 1:25 000. Při méně náročných túrách, kdy se pohybujeme převážně po značených cestách, vystačíme plně s mapou 1:50 000 (Hejl, 1999). Pro turistiku na území České republiky jsou dobré mapy Klubu českých turistů, které mají zaznačenou velkou síť turistických cest. Polohopis i výškopis je převzat z map vojenských. Na slovenském území je to podobné. Pro území Alp, kam patří Německo, Rakousko, severní Itálie, se nabízejí mapy značky Kompass.
GPS přístroje GPS přístroje se díky stále levnějším cenám stávají dostupnější. Stále více osob nachází tyto přístroje uvnitř mobilních telefonů nebo v PDA (digitální, pomocný, kapesní počítač). Je nezbytné umět správně zacházet s těmito přístroji. Náš GPS přístroj slouží nejen k tomu, abychom si po příjezdu přehrály záznam trasy, ale také pro vyhledání přesné trasy do bezpečí při snížené viditelnosti, velké oblačnosti, hustém sněžení nebo vzdušné vlhkosti, např. na ledovci. V tomto případě je GPS přístroj velmi důležitým pomocníkem. GPS přístroj má, ale také své stinné stránky. Přístroj musí být schopen přežít špatné počasí, hlavně vodu, ať už ve formě deště nebo sněhu. Připevněný přístroj na 38
batohu, musí být připraven zvládat nárazy, pád na kámen, déšť. Ráno ho připnete na popruh batohu, zapnete a více se o něj nestaráte (Pala & Filová, 2010). Většina přístrojů však není vyráběna pro outdoorové prostředí. Přístroj tedy bývají náchylné na vodu a nárazy. I přesto všechno, nám v rizikové situaci mohou zachránit život. Je jistější mít lépe vybavený outdoorový GPS přístroj, která je dražší, ale zase ho lze lépe využívat.
Další pomůcky pro orientaci: Kompas Země má vlastní magnetické pole. Její magnetické póly nejsou totožné s póly zeměpisnými, ale nacházejí se v blízkosti. Kompas má magnetickou jehlu (střelku), která se otáčí kolem svého těžiště (Hejl, 1999, 20). Díky magnetickému poli země, se otáčí střelka kompasu. Pomocí kompasu máme možnost zjistit světové strany a tím se lépe orientovat v prostředí hor i na mapě (Schrag, 1997).
Výškoměr pro turistiku Na trhu jsou k dostání dva typy výškoměrů: mechanický a elektronický. Výhodou mechanických výškoměrů je, že nepotřebují baterie, ale za to jsou objemnější, těžší a citlivější na otřesy. Elektronické přístroje jsou většinou víceúčelové a plní funkci hodinek, stopek, budíku a sčítají převýšení při výstupu nebo sestupu a to za jeden den nebo za jiné časové období (Hejl, 1999, 30). Důsledkem všech přírodních vlivů je tedy fakt, že ani přístroj s barometrickým výškoměrem
ve
střednědobém
horizontu
nezaručuje
přesnou
hodnotu
nadmořské výšky. To je jejich hlavní a téměř jediný problém (Vojáček, 2011).
39
5.4 Bezpečné chování v horách Jedním z prvních předpokladů bezpečné skialpinistické túry je plánování, které jsme si uvedli v předchozí kapitole. Dále je mnoho dalších dovedností a znalostí, které musíme ovládat a bez kterých se v horách neobejdeme. Důležitou podmínkou pro pohyb ve vysokohorském terénu je, být součástí skupiny. Pohybovat se v horách sám je nad míru nebezpečné. Skupiny by měly být dvou a více členné a je vždy nutné si zvolit svého vedoucího akce, který má povinnosti související s co největším zajištěním bezpečnosti všech účastníků (Boštíková, 2004).
Bezpečné chování na túře Vedoucí akce si musí seřadit účastníky tak, aby při výstupu na vrchol byli fyzicky nejslabší hned za ním, tempo se pak určuje podle nich. Skupinu by měl uzavírat jeden z nejzkušenějších a nejzdatnějších účastníků nebo druhý instruktor. Je dobré zvolit počáteční tempo natolik volné, aby každý z členů skupiny byl schopen dýchat pouze nosem. Po prvních patnácti minutách je vhodné udělat první přestávku, jelikož po zahřátí organizmu můžeme ztenčit vrstvy oblečení a popřípadě doplnit tekutiny. Další přestávky jsou doporučené každou hodinu na pití a v druhé polovině túry (při jednodenní túře nejčastěji na vrcholu) je nutné udělat velkou přestávku na oběd. „Vůdce musí dbát na to, aby členové skupiny včas hasili žízeň, aby se efektivně nasytili. Volí místa vhodná pro odpočinek. Vždy podle počasí pokud možno chráněné před větrem, v zimě na slunci, v parném létě ve stínu“ (Schrag, 1997, 41). Ve vysokých nadmořských výškách je potřeba chránit všechna místa na těle, která jsou vystavena slunečnímu záření (obličej, uši, krk, ramena, paže, lýtka). Není vhodné se pohybovat v oblečení pouze do půli těla, může totiž dojít ke spáleninám, protože subjektivní pocity tepla jsou ovlivňovány i ochlazujícím větrem. Při pohybu ve skalním terénu je nutné nosit helmu, která nás chrání před padajícím kamením. „Každý lezec se musí na zajištěné cestě chovat tak, aby 40
ostatní neohrozil větší měrou, než která odpovídá nevyhnutelným okolnostem. To znamená, že se každý musí maximálně snažit zabránit uvolnění a pádu kamenů, a to tak, že se bude po zajištěné cestě pohybovat zodpovědně a opatrně“ (Boštíková, 2004,87). V nebezpečném terénu musí vedoucí zvážit zvolení jiné trasy a popřípadě prozkoumat vybranou cestu, musí vysvětlit účastníkům, jak budou postupovat, naučí skupinu dovednostem, které budou potřebovat pro překonávání těžkého terénu. V případě, že při výstupu přecházíme suťové pole, je nutné, aby skupina v místě přestupu byla semknuta. Stejná pravidla semknutí platí i při špatné viditelnosti (Schrag, 1997).
Bezpečné chování na ledovci Pokud najdeme na ledovci vyšlapanou trasu, která odpovídá mapě je cesta poměrně jednoduchá. Pří snížené viditelnosti je orientace obtížná, jelikož nám vše splývá v bílou hmotu. Proto je nezbytné mít u sebe pomůcky, jako jsou mapa, průvodce, buzola a výškoměr. Je dobré mít cestu po ledovci dopředu promyšlenou a rozdělenou podle azimutů od jednoho orientačního bodu ke druhému. Postup po ledovci je často značně komplikován trhlinami v ledovci proto po ledovci tzv. „kličkujeme“. Není možné si na ledovci najít vlastní trasu a případně si cestu přes ledovec zkracovat. Po ledovci postupuje družstvo vždy navázané na lano. Lano nesmí omezovat pohyb žádného člena skupiny. Je potřeba, aby lano bylo stále napnuté, kvůli zachycení pádů. Členové skupiny jsou spojeni pomocí karabiny. Na laně, které vede od jednoho k druhému, je vždy navázaný prusík. Členové uvnitř skupiny potřebuji dva prusíky a krajní pouze jeden. „Po zachycení případného pádu použijeme prusík k zajištění spolulezce na pevném bodě (T-kotvení), abychom mohli zahájit jeho záchranu“ (Boštíková, 2004,72). Jako jistící body se na ledovci používají ledovcové skoby, šrouby nebo cepíny. Družstvo, které má 2-3 členy je navázáno v rozestupech 10-15 metrů. Vícečlenné družstvo je navázáno po 8-10 metrech (Boštíková, 2004).
41
V případě zranění nebo nehody, je potřeba přivolat pomoc. Každý musí znát alpské nouzové signály, kterými se přivolává akusticky nebo opticky. V noci můžeme využít čelovou lampu nebo blesk fotoaparátu. V případě, že potřebujeme přivolat záchranný vrtulník, používají se mezinárodní platná znamení. Vzpažení do písmene Y označováno jako „Yes“ znamená záchrana nutná. Jedna paže vzpažená a druhá upažená níž značí písmeno N jako „No“ a znamená, že záchrana není potřeba. Každý turista v horách musí znát signály pro záchranný vrtulník (Schrag, 1997).
Jízda lesem Při sjezdu různě širokých žlabů, není mnoho překážek, zatímco v lese existuje mnoho nástrah. Musíme brát v potaz každý strom a dávat velký pozor na vysazené lesní školy, abychom nezničili přírodu. Za jízdu lesem je možné považovat terén, kde jsou stromy vyšší než dva až tři metry. Z důvodu bezpečnosti je nutné, aby spodní větve stromu byli dostatečně vysoko a my se tak nemuseli pořád sklánět k zemi. Při téhle jízdě je nutné mít lyžařské brýle, neboť větve se mohou dostat do blízkosti očí. V technice sjezdu mezi stromy je dobré si představit stromy jako slalom, kdy jsou „slalomové“ hole pevné a nenajíždí se do nich. Je nutné si stromy dostatečně nadjíždět a sledovat svah pod sebou ale i ve své blízkosti, kdyby bylo nutné se něčemu vyhnout nebo zastavit. Při jízdě se používají různé varianty krátkých oblouků v závislosti na sněhu a sklonu svahu (Pala, Filová, 2010).
Strmé svahy Lyžař, který najíždí na stopu v dosud nesjížděném, strmém svahu, zjišťuje, zda jsou na svahu nějaká nestabilní místa. Lyžaři proto musí sjíždět těžký svah po jednom, přičemž skupinu organizuje vůdce. Pokud by sjížděli všichni lyžaři zároveň, je riziko obzvlášť velké a může dojít k uvolnění laviny při 42
zatížení nestabilní místa. Tak by mohlo dojít k zasypání celé skupiny, což by znamenalo velké nebezpečí úmrtí. V případě zasypání jednoho člena je šance na záchranu větší protože ostatní členové skupiny se můžou podílet na jeho vyhrabaní.
Člověk a jeho chování Člověk je důležitým faktorem při vzniku lavin. Z 95 % lavin, kdy byl někdo zasypán, si způsobili samotní lyžaři. Nabízí se otázka, zda člověk opravdu ovlivňuje padání lavin. Do hor by nikdy nikdo neměl vyrážet sám, minimálně ve dvojících pro případnou záchranu. Kolik lidí by ve skupině tedy mělo být pro zajištění bezpečnosti? Pokud je velká skupina, což je 5 a více osob, dochází k přílišnému zatížení svahu, problémům s kázní a koordinací ve skupině, k problémům s fyzickými méně zdatnějšími jedinci apod. Větší skupina se dříve roztáhne v terénu, pohybuje se pomaleji a s menší disciplínou. Ideální skupina by měla čítat 3-4 osoby dostatečně zkušené s odpovídající lavinovou i materiální výbavou. Nezbytné je, aby skupina byla sehraná, uznávala svého vedoucího, což je většinou někdo nejzkušenější a s přirozenou autoritou. Skupina by si měla před výstupem do hor zkusit i lavinovou záchranu. Důležité také je výstup a sjezd skupiny, který by záležel na domluvě, tedy otázka bezpečných rozestupů, taktika sjezdu. Avšak ani pohyb ve skupinách není ideální, členové skupiny totiž mají sklon podceňovat riziko, protože se uvnitř skupiny cítí mnohem silnější, mají pocit případné rychlé první pomoci nebo přenesení zodpovědnosti a posouzení nebezpečí na někoho jiného. Důležitá je funkce vedoucího skupiny, kdy zkušenější člen skupinu vede, cítí odpovědnost za další účastníky výletu a mnohdy i větší než sám za sebe (Milan, 2000). Nejčastější chybou, kterou je možno ve skupině udělat, je špatná volba trasy, jako je například vstup do míst, kde je navátý sníh a dojde přitom k jeho nevhodnému zatížení. Dalším faktorem je i postup na vrchol bez dostatečných rozestupů a traverzy v horních partiích žlabů. Člověk chybuje a stává se to samozřejmě i při výstupu na skialpinistických lyžích. Pozor je potřeba dát na
43
chybná rozhodnutí, špatné vnímání (např. v mlze), emoce, přeceňování vlastních sil, slabá nebo žádná komunikace v rámci skupiny (Havel, 2001).
5.5 Laviny a lavinová problematika Při skialpinismu a všeobecně při pohybu v zimních horách existuje několik nebezpečí, na které si musíme dávat pozor. Kromě počasí a jeho náhlých změn jsou to například ledovcové trhliny, pády skalních bloků, velká nadmořská výška a hlavně laviny. Laviny jsou pravděpodobně největším objektivním rizikem v horách. Z hlediska pravděpodobnosti vážných zranění a smrti jsou laviny pro pohyb člověka v zimních horách největším nebezpečím (Pala & Filová, 2010). Lavinová problematika je velmi široká. Podrobně popsat celou lavinovou problematiku je nad rámec této práce a ani to není jejím účelem. Sněhová lavina znamená náhlé uvolnění a následný rychlý sesuv sněhové hmoty po dráze delší než 50 m (Quervain, 1965). Odtrhy, které jsou kratší než 50 m, nazýváme sněhovými sesuvy nebo splazy. Při lavině rozlišujeme začátek laviny, odtrh, dolní odtrh, boční odtrh, lavinovou dráhu a zónu zastavení laviny. Lavina se pohybuje dolů díky gravitaci. Tato sněhová masa nabírá cestou dolů po svahu rychlost i objem a svou sílů ztrácí až v rovině nebo protějším protisvahu. Její vlastnosti jako dojezdová vzdálenost či rychlost závisí na mnoha vlastnostech svahu – sklon, charakter sněhu v uvolněné hmotě, povrch, po němž se sesouvá nebo teče a podobně (Pala & Filová, 2010). Všechny tyto faktory jsou dnes již dobře prozkoumány a jsou určující pro stanovení lavinového rizika, které vydává Horská služba dané oblasti. V současné době se vysoce zvýšil počet skialpinistů, kteří vlastní lavinovou výbavu, jelikož vydat se bez ní do hor je životu nebezpečné. Většina lavin vzniká po vydatném sněžení nebo i během něj. Nový sníh totiž hodně zatěžuje sněhový profil a potřebuje také nějaký čas (2-3 dny, popř. 44
více) než se zpevní. Důležitým faktorem je i síla větru a směr ukládání nového sněhu. V České republice jsou Krkonoše a Jeseníky jedinými lavinovými pohořími. V ostatních státech je však možnost sesuvu lavin mnohem rozšířenější, např. v Rakousku (Kořízek, 2006).
5.5.1 Rozdělení lavin Laviny můžeme rozdělit do několika skupin podle určitých znaků. Každá lavina je však nebezpečná a každá něčím jiným. Základní dělení lavin je podle nosného materiálu, tedy sněhové, kamenné, ledovcové, bahenní a smíšené. Skialpinistům tedy nejvíce hrozí sněhová lavina, ale i ledovcová či kamenná. Bahenní se vyskytují spíše po výbuchu sopek. Dále můžeme laviny dělit podle tvaru odtrhnutí, ale nejrozšířenější je dělení lavin podle polohy skluzné plochy a podle vlhkosti sněhu (Milan, 2000).
Podle skluzné polohy: -
povrchová lavina – je lavina, která vzniká na nestabilním rozhraní dvou vrstev různě pod povrchem.
-
základová lavina – znamená, že lavina se odtrhne až od samotného podkladu (Pala & Filová, 2010),
-
kombinace obou – podklad, jako jsou stromy či kosodřevina, zapříčiní, že se sveze tlustá vrstva sněhu po tenké vrstvě sněhu a občas vytrhne hůř ukotvený podkladový materiál. Další dělení lavin je podle vlhkosti sněhu, kdy existuje suchý sníh. V tom
případě se většinou jedná o deskové laviny. Jde o jednu desku pohybující se svahem nebo o více menších desek. Zvláštním typem jsou laviny z prachového sněhu.
45
Následující dělení je podle tvaru dráhy a jsou to laviny plošné, žlabové a jejich kombinace, podle toho, kde se vyskytují. Plošné laviny padají na širokých pláních. Dlouhá čára od trhu může vést v různých nadmořských výškách na velkou vzdálenost. Druhým typem jsou žlabové laviny a jedná se o úzké skalnaté rokliny a potoční údolí. Šířka laviny je tedy omezena šířkou žlabu, a pokud se žlab různě mění či kroutí, lavina ho napodobuje a její šířka se také mění (Lienerth, 2006). Laviny se dělí ještě podle několika dalších způsobů, které už na tomto místě není nezbytné dlouze popisovat. Jsou to laviny vířící vzduchem versus laviny tekoucí a laviny vzniklé samovolným přičiněním, či uměle vyvolané. V případě uměle vyvolaných lavin, nemusí padat jen dolů, ale díky odstřelu se mohou pohybovat i nahoru.
5.5.2 Stupně lavinového nebezpečí Dříve byly rozdílné stupnice lavinového nebezpeční v různých zemích. Dnes
jsou
stupnice
lavinového
nebezpečí
ve
všech
zemích
stejné.
V současnosti můžeme zjistit stupeň lavinového nebezpečí na stránkách Horské služby ČR.
Výčet stupňů: Stupně lavinového nebezpečí: -
Stupeň 1 – úroveň nebezpečí nízká: Všeobecně velmi příznivé podmínky pro túry. Dobře zpevněná sněhová pokrývka - na povrchu se vytvoří tlustá zmrzlá vrstva firnu (hlavně na jaře). Firnová vrstva se může vytvořit i během zimy - hlavně při intenzivním dešti a následném ochlazení. Nebezpečná místa by se měla vyskytovat velice sporadicky na extrémně strmých svazích a k uvolnění laviny je zapotřebí velkou zátěž. Bez spontánních lavin i praskání sněhové vrstvy (Pala & Filová, 2010).
46
-
Stupeň 2 – úroveň nebezpečí mírná: Příznivé podmínky pro túry při zohlednění lokálního nebezpečí. Sněhová pokrývka všeobecně dobře zpevněná, s výjimkou ojedinělých míst, kde je zpevněná pouze mírně. Ve srovnání s nízkou úrovní lavinového nebezpečí se hustota plošného rozložení nebezpečných míst takřka zdvojnásobuje. Nebezpečná místa se nevyskytují pouze na extrémně strmých svazích, ale i na svazích se sklonem menším než cca 40 stupňů. Pozor na závětrné svahy. Sesuv laviny hrozí jen v důsledku velké přídavné zátěže (např. skupina sportovců, odstřel, rolba) a jen na přesně vymezených příkrých svazích. Bez nových spontánních lavin (výjimečně z extrémně strmých svahů) (Charvát, 2000).
-
Stupeň 3 – úroveň nebezpečí značná: Omezené možnosti túr, velmi podstatné nebezpečí, vyžaduje zkušenosti. Nesjíždět prudší svahy než při výstupu, vhodné sjíždět trasou výstupu. Mírně až nepatrně zpevněná sněhová pokrývka. Kritické nebezpečí na závětrných svazích - navátý sníh! Typický varovný signál - praskání sněhu "wumm". Případné zpozorované trhliny ve sněhu jsou důsledkem zlomů ve struktuře praskání. 3 – úroveň s nejširším rozpětím možných sesuvů lavin (uvolnitelné jedním člověkem). Spontánní laviny maximálně střední velikosti. Na jaře se laviny opakují v cyklech souvisejících se ztrátou pevnosti sněhové pokrývky v průběhu dne. Často hrozí i velké laviny, např. během intenzivního sněžení doprovázeného větrem (Charvát, 2000).
-
Stupeň 4 – úroveň nebezpečí vysoká: Velmi omezené možnosti túr, vyžaduje velké zkušenosti. Předchází mu intenzivní sněžení a vítr, popř. intenzivní déšť na starou sněhovou pokrývku. Může vzniknout i při méně intenzivním sněžení je-li soudržnost nového sněhu se starou sněhovou pokrývkou ve všech směrech svahu mimořádně špatná. Znamením jsou četné spontánní laviny (malé, střední, velké) i začátkem zimy a trhliny ve sněhu. K sesuvům lavin dochází ve všech směrech svahu, nebezpečná místa již není možno vymezit podle expozice a nadmořské výšky. Lavinu
47
vyvolá i jediný člověk. Nutnost vnímat nebezpečí i v rovinách a mírných svazích - spontánní laviny! Nebezpečí v údolích a protisvazích, -
Stupeň 5 – úroveň nebezpečí velmi vysoká: Nelze podnikat túry. Sněhová pokrývka všeobecně slabě zpevněná a značně nestabilní. Nebezpečí představuje katastrofickou situaci, kdy je možno očekávat četné sesuvy velkých lavin i v mírném terénu. Lyžařské túry nelze podnikat. Většinou rychle odezní.
Stupeň lavinového nebezpečí je podle definice průměr pro rozsáhlejší oblast (velkou skupinu svahů), který zhruba řečeno udává odhadovanou míru rizika (počet míst s možností uvolnění laviny člověkem) x (následky uvolněné laviny) (Pala & Filová, 2010, 58).
5.5.3 Faktory ovlivňující vznik lavin Pád laviny je souhra několika faktorů – počasí, sněhu, sklonu, tvaru terénu a lidských chyb. To vše dohromady působí na to, kdy a kde laviny padají a kam by člověk neměl vnikat. Všeobecně stačí ke vzniku lavin deformace sněhové pokrývky. Pokud se ale na problematiku podíváme blíže, zjistíme, že existuje několik dalších podrobnějších faktorů, které zapříčiňují vznik lavin. Mezi tyto faktory patří člověk, počasí a přírodní terén (Havel, 2001).
Meteorologické příčiny. Mezi nejčastější meteorologické příčiny patří vítr a jeho směr, teplota, samotné počasí, sníh a sněhový profil. Vítr a směr větru jsou považovány za hlavní příčinu vzniku většiny deskových lavin (Pala & Filová, 2010, 65). Síla větru totiž ovlivňuje směr padání sněhu a také místo, kde se budou tvořit návěje. Čím větší převěje, tím větší ukládání sněhu a nemožnost rozeznat, co je pod ním a hrozí zde velká pravděpodobnost pádu laviny. 48
Teplota se vyznačuje tím, že se v horách může prudce měnit. Náhlé změny teplot (například rozdíly mezi dnem a nocí, hlavně na jaře) působí na změny sněhových profilů - dochází jak ke zpevnění či změkčení. Při masivním oteplení, popř. při dešťových přeháňkách vypadávají i svahy, které by jinak zůstaly stabilní. Lavinový stupeň se tak může zvýšit během jediného dne až o dva stupně. V tomto případě vznikají hlavně základové laviny z mokrého sněhu. Počasí je také důležitý faktor při tvorbě lavin; sněhové bouře, déšť, sluneční záření a další jevy ovlivňují stabilitu sněhového profilu. Například sněhové bouře lokálně významně zvyšují zatížení svahu a déšť naruší soudržný povrch, vzniká různě silná vrstva mokrého sněhu a zvyšuje se podíl kapalné vody (Pala & Filová, 2010, 67). Nový sníh představuje součet výšek nového sněhu. Čím intenzivnější sněžení, tím je akutnější lavinové nebezpečí. Kritické množství nového sněhu za 1-3 dny pro lyžařské túry je podle Muntera: -
10-20 cm při nevhodných podmínkách,
-
20-30 cm při smíšených podmínkách,
-
30-50 cm při vhodných podmínkách. Nevhodnými podmínkami se myslí například silný vítr, velmi nízké teploty
a vhodnými podmínkami například slabý či žádný vítr, teploty málo pod nulou a uježděný svah. Všechny výše uvedené charakteristiky se projeví ve sněhovém profilu, který sestává z jednotlivých vrstev sněhové pokrývky. Podle sněhového profilu poznáme, zda hrozí nebezpečí lavin, zjistíme druh sněhu v jednotlivých vrstvách, a jak silně se k sobě pojí. Sněhový profil provádíme kvůli testu stability sněhové pokrývky.
49
Obrázek 1 Typy nestabilních sněhových profilů. Můžeme vidět zakreslený
sněhový
profil.
Všechny
tyto
profily
jsou
nestabilní
a
nebezpečné. Tyto profily často nalezneme v lavinové předpovědi. Je užitečné pokud se v nich skialpinista dokáže orientovat.
Obrázek 2 Typy stabilních sněhových profilů
Topografické faktory Mezi tyto faktory se řadí orientace svahu, sklon svahu, terén a jeho členitost a povrch terénu. Orientace svahu je důležitá z důvodů slunečního záření a větru. Severní a severovýchodní svahy jsou ve stínu a chladu a sněhová pokrývka se v průběhu zimy stabilizuje a lavinové nebezpečí stoupá. Při dlouhotrvajících nízkých teplotách dochází v takto orientovaných svazích k výskytu velmi 50
nebezpečných hluboko uložených sypkých sněhových vrstev (dutinová jinovatka ) (Pala & Filová, 2010, 68). Sklon svahu je dalším nezbytným faktorem k posouzení lavinového nebezpečí; svahy se sklonem větším než 50 stupňů nejsou až tak lavinové a to z důvodu nedržení se sněhu na takto prudkých svazích. Nejčastěji padají laviny na svazích se sklonem 28-45 stupňů. Členitost terénu také ovlivňuje padání lavin a to z důvodů ukládání velkého množství sněhu ve sněhových vrstvách. Kuloáry, muldy a kotle jsou nejčastějším místem lavinových drah a hřebeny terasy a další terénní nerovnosti působí stabilizačně. S členitostí souvisí i povrch terénu, který může být travnatý, zarostlý kosodřevinou nebo stromy. Čím hustší je les, tím se snižuje riziko padání lavin. Pokud vezmeme v úvahu všechny faktory, zjistíme, že je toho opravdu hodně,
co
musíme
sledovat
před
túrou,
ale
zároveň
i
v průběhu
skialpinistického výletu. Když to shrneme, tak většina lavin vzniká po vydatném sněžení, řádově 2-3 dny. Nelze podcenit sílu a směr větru. Se vším souvisí člověk sám, jeho dovednosti, zkušenosti, výbava a schopnost se správně rozhodnout. Pokud si nejsme jisti, túru bychom měli raději ukončit (Pala & Filová, 2010).
51
6
ZÁVĚRY Volný
pohyb
na
lyžích
ve
vysokohorském
terénu
se
nazývá
skialpinismus. Skládá se ze dvou částí, první je chůze na lyžích, kdy se snažíme vyjít s lyžemi na vrchol. Druhá část skialpinismu jsou sjezdy z různých vrcholů.
Základem
tohoto
sportu
je
dobrá
fyzická
kondice,
znalost
bezpečnostních pravidel pohybu v horách, umět rozpoznat lavinové nebezpečí a mít správné vybavení pro pohyb v zasněžených horách. Bez těchto základních znalostí a dovedností může být pohyb v horách velice nebezpečný. Pravděpodobně první písemná zmínka o předchůdcích dnešních lyží se stoupacími pásy pochází z roku 1555, kdy lyže a pásy popsal Olaus Magnus. Lyže se stoupacími pásy byly používány především pro náročné přechody. V roce 1933 byla zaznamenána první snaha o porovnání výkonů skialpinistů a tento závod s nejdelší tradicí se koná dodnes. Zhodnotili jsme tedy podrobný vývoj skialpinismu a zjistili jsme, že skialpinismus je relativně mladý sport a jeho vývoj je úzce spjat s vývojem lyžování. V práci je uvedeno, že materiální výzbroj a výstroj lze rozdělit na základní výbavu, do které patří především skialpinistické lyže, a ty dělíme na tři základní typy. Prvním typem je standardní lyže pro rekreační sportovce, která je lehká, kratší a lépe se s ní stoupá nahoru. Horší jízdní vlastnosti vykazuje při sjezdu v hlubokém sněhu. Dále to jsou lyže typu freeriding, které se naopak vyznačují nejlepšími jízdními vlastnostmi v hlubokém sněhu. Posledním typem jsou závodní skialpinistické lyže s odlehčenou konstrukcí a zároveň výbornými jízdními vlastnostmi. Důležité je speciální vázání s možností uvolnění paty pro výstup a skialpinistická bota, která se vyznačuje hlavně svou lehkostí. Mezi nejznámější výrobce bot patří značky Scarpa a Dynafit. Stoupací pásy na lyžích jsou hlavním důvodem, proč nám lyže nepodkluzují v prudkém svahu. Vlákna, ze kterých jsou pásy vyrobeny, mohou být syntetická, přírodní nebo kombinací obou materiálů. Nejvíce používaná jsou u nás syntetická vlákna, díky dlouhodobé trvanlivosti a mezi nejpoužívanější značky pásů patří Colltex, Pomoca, Salewa a Ski Trap. Součástí skialpinistické výbavy jsou také speciální teleskopické hole, u kterých je možné nastavení jejích délky, abychom mohli při 52
výstupu hole prodloužit a naopak při sjezdu zkrátit. Výhodou teleskopických holí je talíř s velkou plochou, která zabraňuje proboření do sněhu. Hole s prodlouženou rukojetí od firmy Black Diamond umožňují skialpinistovi, který se pohybuje (nejen) v šikmém svahu, posun ruky po rukojeti nahoru či dolů, podle sklonu svahu či dobrého úchytu. Do druhé skupiny, která má bezpečnostní charakter, patří především lavinový vyhledávací přístroj, používá se v případě sesuvu laviny pro rychlou záchranu zasypaného. Přístroj má funkci vysílače i přijímače. Po nalezení zasypaného za pomoci lavinového vyhledavače, použijeme lavinovou sondu pro přesnější určení polohy a hloubky. Dalšími bezpečnostními pomůckami jsou lavinová lopata, bivakovací pytel, balíček první pomoci a skialpinistický batoh Snowpulse. Při výškovém skialpinismu nesmí chybět horolezecká výbava, která zahrnuje cepín, stoupací železa, lana, sedací úvaz, karabiny a pro výškové výstupy mezi skalami se používá i bezpečnostní helma. Pro bezpečný pohyb v horách je opravdu nezbytné mít správné materiální vybavení, které je vhodné pro skialpinismus. Z důvodu
bezpečnosti
si
musíme
osvojit
techniku
výstupu
na
skialpinistických lyžích. Způsob jakým se budeme pohybovat nahoru, ovlivňuje několik faktorů, například sklon svahu, počasí, typ sněhu, zkušenosti, vybavení a fyzická zdatnost lyžaře. Další součástí skialpinismu je bezpečný sjezd v neupraveném terénu z vrcholků hor, neboli freeriding. Tady bylo zjištěno, že technika lyžování je poměrně jiná, než u lyžování na upravených sjezdovkách. V hlubokém terénu použijeme krátký a střední paralelní oblouk, ale vertikální pohyb by měl být výraznější a těžiště musí být posunuto více dozadu. Ve fázi zahájení oblouku musí být lyže odlehčena a při vedení oblouku zatížena. Bez dostatečné rychlosti je těžkopádné a obtížné docílit pravidelného rytmu. Při pohybu ve vysokohorském terénu je nutná správná manipulace s orientačními pomůckami, jako jsou mapy, GPS přístroj, kompas a výškoměr, které jsou také důležité pro bezpečný pobyt v horách. Existuje mnoho skialpinistů, kteří nevěnují dostatečný čas na plánování svých výletů a situaci často podceňují. Hory se vyznačují často proměnlivým 53
počasím, proto je důležité, abychom si před vysokohorskou túrou zjistili, jaké bude počasí a povětrnostní podmínky. Dále musíme znát stupeň lavinového nebezpečí, které je označeno prvním až pátým stupněm, kdy již od třetího stupně, nás ohrožují laviny a největší riziko pádu lavin znamená pátý stupeň, který je spojen s přísným zákazem vycházení. Dalším bezpečnostním prvkem, který člověk nesmí opomenout, je samotné správné chování v horách. Jedna z nejdůležitějších zásad je být součástí skupiny, kde si zvolíme svého vůdce, který by měl být nejzkušenější, protože má nejvíce povinností, které souvisejí se zajištěním bezpečnosti všech účastníků. V žádném případě, se člověk nesmí v horách pohybovat sám. Na túře je velice důležité dodržovat krátké přestávky na doplňování tekutin a případného svlékání či oblékání, aby nedošlo kvůli pocení k prochladnutí. Je známo, že ve velkých nadmořských výškách hřeje silné slunce a my se tak musíme dostatečně chránit před slunečním svitem. Pokud zvolíme trasu mimo značené cesty, je důležité dbát na nebezpečné vlivy, jako jsou například padající kamení nebo trhliny či propasti a je potřeba postupovat v semknutém útvaru. V nebezpečném terénu musí vedoucí zvážit zvolení jiné trasy a popřípadě prozkoumat vybranou cestu a musí vysvětlit účastníkům,
jak
budou
postupovat.
V případě,
že
se
dostaneme
do
ledovcového území, je nutné, abychom postupovali podle vyznačené cesty na mapě a netvořili svoji vlastní cestu kvůli nebezpečným trhlinám v ledovcích. Nutností na ledovci je mít u sebe lano, na které se účastníci skupiny navážou. V případě dvou až tří členné skupiny navazujeme lano ve vzdálenosti 12 - 15 m. Ve více členné skupině může být lano navázáno na 8 – 10 m mezi sebou. Při sjezdu strmých svahů je nutné, aby členové skupiny sjížděli těžký svah po jednom. V případě sjezdu celé skupiny, hrozí větší nebezpečí vzniku laviny a následného zasypání skupiny. Při jakékoli zimní aktivitě ve vysokohorském terénu musíme v každém případě znát lavinovou problematiku. U skialpinismu představují laviny jedno z největších rizik. Laviny se rozdělují podle různých kritérií, kdy každá je nebezpečná něčím jiným. Podle skluzné plochy dělíme laviny na povrchové, které vznikají na nestabilním rozhraní dvou vrstev různě pod povrchem. Základová lavina, která se odtrhne až od samotného podkladu a uvolní se celá 54
sněhová pokrývka nebo kombinace obou dvou druhů. Další dělení lavin je podle vlhkosti sněhu na suchý, prachový a vlhký sníh. Následující dělení je podle tvaru dráhy a jsou to laviny plošné, žlabové a jejich kombinace. Toto dělení lavin je podle toho, kde se vyskytují. Mezi hlavní faktory, které ovlivňují laviny, patří především člověk. Mnoho případů zasypání, asi z 95%, bylo způsobeno samotnými lyžaři nebo snowboardisty. Do hor by nikdo neměl vyrážet sám. Vždy minimálně ve dvojících pro případnou záchranu. Skupina by měla čítat 3-4 osoby dostatečně zkušené s odpovídající lavinovou i materiální výbavou. Nezbytné je, aby skupina byla sehraná, uznávala svého vedoucího. Dalšími faktory, které ovlivňují vznik lavin, jsou meteorologické příčiny. Mezi nejčastější meteorologické příčiny patří počasí, vítr a jeho směr, teplota, sníh a sněhový profil. Hlavním cílem bakalářské práce, bylo přehledně zpracovat vývoj a současný stav skialpinismu, s důrazem na bezpečnostní pravidla, zásady a chování v zimním horském terénu. Skialpinismus může být označován jako výstup na lyžích a následný sjezd v neupraveném terénu zasněžených hor. Skialpinismus dělíme na závodní, sportovní, klasický a výškový. Nejrozšířenější je však klasický, neboli rekreační skialpinismus, kdy jde o přechody pohoří s extrémními sjezdy strmých žlabů. I tady je předpokladem dobrá fyzická kondice a také hlavně bezpečnostní a horolezecké vybavení, znalosti a zkušenosti. V závodním skialpinismu jde o soutěž, kde je předem určená trasa, která má daný časový limit a na trati jsou dva měřené úseky při výstupu a obří slalom. Mezi profesionály je oblíbený výškový skialpinismus, který je spojen s horolezectvím, a je charakterizován překonáváním nejvyšších vrcholů. Hodnotí se jak rychlost, tak i míra bezpečnosti, se kterou se sjezd zdolá. Pobyt v zimním horském terénu přináší velké riziko poranění, nebo i smrti a to především díky lavinovému nebezpečí, případnému pádu nebo kvůli špatné orientaci v přírodě. Člověk má povinnost dodržovat základní pravidla a zásady pohybu ve vysokohorském terénu při skialpinismu.
55
7
SOUHRN Počátky historie horského lyžování se datují někdy kolem 10 000 let před
naším letopočtem, kdy obyčejní a prostí lidé využívali „prasněžnice“ později lyže na překonávání náročného terénu a lovu zvěře. Později začala využívat lyže armáda severských zemí především Rusko a Skandinávie. Historie lyžování se rozděluje na dvě etapy. Za první etapu se považuje doba, kdy lyže byli pouze pomocníkem při nezbytných lidských činnostech. Druhá etapa začíná od druhé poloviny 19. století, kdy se začaly lyže používat pro rekreaci a sport, a trvá dodnes. Koncem 19. století se lyže také dostali do České republiky a to díky Josefu Rössleru-Ořechovskému, který ještě s několika nadšenci otevřel první Lyžařský kroužek. Zakladatelem alpského lyžování byl Mathias Zdarsky, který je považován za Českého rodáka a patřil k nejdůležitějším osobnostem v Alpách. Základem jeho techniky byly oblouky v pluhu a také oblouky s přívratem vyšší. Postupem času se měnilo lyžařské vybavení a tím i technika lyžování. Jakákoli pohybová aktivita s lyžemi v horském terénu se nazývá skialpinismus. Má více než stoletou historii a rozdělujeme ho na závodní, klasický, sportovní, kondiční a výškový. Protože se skialpinismus nejčastěji provozuje ve vysokohorském terénu, je nutné znát a dodržovat určitá pravidla chování v horské zimní přírodě. Tento sport vyžaduje velké nároky na fyzickou kondici. V roce 1933 se pořádal první závod, kde si mohli skialpinisté porovnat své výkony. Je to nejznámější závod s největší tradicí, který trvá dodnes. Pro bezpečný pohyb na horách je potřeba si osvojit techniky výstupu do kopce a lyžování ve volném terénu. Způsob jakým se pohybujeme do kopce, ovlivňuje několik faktorů jako je sklon svahu, počasí, typ sněhu, zkušenosti, stoupací pásy, vybavení, lavinové nebezpečí a naše zdatnost. Správná technika při výstupu, nám šetří spoustu energie, která při celodenním výletě je velmi důležitá. Druhá část skialpinismu je volný sjezd v neupraveném terénu. Jízda se svou technikou liší od alpského lyžování na upravených tratích. Osvojení této techniky může trvat i několik let. Neupravený terén je fyzicky velmi náročný a je třeba dodržovat určitá pravidla při jízdě. 56
Výstroj a výzbroj pro skialpinistický sport tvoří základní vybavení, bezpečnostní vybavení,
horolezecké
vybavení a
správné oblečení.
K
základnímu vybavení patří skialpinistické nebo freeridingové lyže z kvalitních materiálů. Dále funkční vázání, u kterého je možné uvolnit patu při výstupu a které musí být dostatečně bezpečné při pádu. Skialpinistické boty, které se vyznačují svou lehkostí a pevností komínu při sjezdu. Teleskopické hole různé délky nastavení při výstupu nebo sjezdu. Taktéž důležitou součástí základní výbavy při výstupu na vrchol jsou tulení pásy, které se vyrábí z přírodního a syntetického materiálu. Nejdůležitější vybavení z bezpečnostní výbavy je lavinový vyhledávácí přístroj, lavinová sonda, lopata, balíček první pomoci, bivakovací pytel a hlavně funkční mobilní telefon. V případě vysokohorského skialpinismu si musíme přibalit horolezecké vybavení, jako jsou mačky, cepín, sedací úvaz, lana a několik druhů karabin. Další část materiálního vybavení je správné oblečení. Základní předpoklad pro oblékání je „vrstvení“, kdy každá vrstva plní svou funkci a tyto vrstvy můžeme různě kombinovat. Před výletem do hor je nutné si trasu pečlivě naplánovat a nepodcenit tuto část přípravy. Je velice důležité si zjistit předpověď počasí a lavinový stupeň nebezpečí. Na mapě si přesně stanovíme průběh trasy a určíme si záchytné body. Plánování túry je také nutné přizpůsobit aktuálnímu ročnímu období. Při pohybu na horách je neméně důležitá orientace v terénu, s kterou nám pomáhají určené pomůcky. Takovou typickou pomůckou je mapa s nejrůznějším značením, které musíme dokonale ovládat. Mezi modernější pomůcky patří GPS přístroje, ve kterých máme mapu na digitálním displeji, a může nás navigovat přímo do cíle. Přístroj musí být schopen odolávat špatnému počasí, hlavně vodě, ať už ve formě deště nebo sněhu. Kompas a výškoměr jsou další možné pomůcky pro orientaci v horách. Laviny jsou pravděpodobně největším objektivním rizikem na horách. Můžeme je rozdělit podle nosného materiálu na sněhové, kamenné, ledovcové, bahenní a smíšené. Pro skialpinismus jsou nejdůležitější laviny sněhové, které se dále dělí podle tvaru odtrhnutí, vlhkosti sněhu a skluzné plochy. 57
Nejdůležitějším faktorem, který ovlivňuje laviny je sám člověk a to až v 95%. Zbylých 5% má za následek meteorologické podmínky a topografické faktory.
58
8
SUMMARY The history of ski mountaineering is not so rich. We can include any
movement on skis in open terrain, climbing activities in the mountains, free ride skiing and classic skiing. I am concerned with an overview of the history of skiing in the first part of my thesis. From the very beginning, when skis were used for hunting, because food and clothes were the most important things, to skiing and ski mountaineering today. In the part of material equipment I described the basic things needed for the application of this activity. Without these helps is not possible to do ski mountaineering. Particularly, this includes skis and bindings. Additional important thing is seal strip, which already today is not made from seal and it provides that skis glides forward but not backward. Different important elements are touring shoes, which are much softer than the ski boots. Sticks are usually telescopic, so we can change the length during the traverse. A crucial part of this equipment is essential safety equipment, which ensures our security in the event of an accident. The Chapter about basic rules of climbing and the downhill tells us how we can move on ski mountaineering skis, so that our movements will be as efficient as possible and we preserve our energy, which is often necessary for tours. Furthermore, there are important rules described in riding in deep snow, which are different from classical skiing on slopes. The general concept of the ski mountaineering is situated in the first chapter. Modern sport discipline is divided into classic and racing ski mountaineering. The classic one can be divided into and the alpine and the high-rise ski mountaineering. The advantage of this sport is that everyone can choose own style. There are many possibilities; tourist with a minor condition may choose to walk in the mountains, due to the different kinds of nature, another chooses this sport for free rides from the high mountains. Generally ski mountaineering is for everyone who likes to move and who loves mountains.
59
Ski mountaineering is situated to mountainous nature, which is beautiful, but on the other side is also dangerous. There are many situations in which can anything happen, but furthermore we can prevent at least some. It is very important not to underestimate the preparation and route planning. Checking the weather and avalanche situation are the basic facts that we need to know in advance. If is bad weather or high degree of avalanche we should postpone our trip at a later time or cancel it. From previous chapters we learned what is ski mountaineering, which equipment we need, technical part of skiing and how to plan a hike that would be safe. Now when we are on tour, we need to know how to move and navigate in the mountains. Without tools such as maps, GPS, compass, altimeter, we might get lost in the mountains and then easily freeze to death. If we are heading into the high mountains abroad, but also in the Czech Republic, we have to know basic information about snow and possibility of avalanches. In the Chapter concerning avalanches and avalanche problems we can learn the factors that affect it, the man and his behaviour, meteorological and topographical factors. Every year people die because of ignorance and underestimation of the avalanche situation.
60
9
REFERENČNÍ SEZNAM
Boštíková, S. (2004). Vysokohorská turistika. Praha: Grada Publishing, a.s. Bublička, M. (2012). Postřehy ke skialpinistické výbavě. Snow magazín, 2012(2), 96-97. Bublička, M. (2012). Lehkost nadevše. Snow magazín, 2012(1), 120-121. Biskupič, M. (2012). Test lavinových vyhledávačů. Snow magazín, 2012(2), 100-102. Bureš, L. (2000). Skialpinismus. Lysá nad Labem: ALPY. Heczko, S. (2008). Co je skialpinismus. Retrieved 26.4. 2012 from the world Wide Web: http://www.treking.cz/lyze/skialpinismus.htm Hedbávná, T. (1983). Lyže pro radost. Praha: Mladá fronta. Ďoubalík, P. (1997). Sněhové lavainy I. – Příčiny, prevence, technika. Dobrodruh, 2(6), 6-7. Frömel, K. (2002). Kompendium psaní a publikování v kinantropologii. Olomouc: Univerzita Palackého. Havel, J. (2001). Laviny – proč a jak. Outdoor, 2001(2), 24-28. Heczko, S. (1999). Skialpinismus. Outdoor, 2001(2). Heil, I. (1999). Orientace v horách. Lysá nad Labem: ALPY. Heil, I. (1995). Nebezpečí v horách. Lysá nad Labem: ALPY. Charvát, J. (2000). Laviny. Lysá nad Labem: ALPY. Kořízek, V. (2006). Laviny – prevence. Retrieved 8.4. 2012 from the world Wide Web: http://www.alpy4000.cz/laviny.php Linerth, R. (2006). Laviny – základní fakta. Retrieved 10.4. 2012 from the world Wide Web: http://www.climbingschool.cz/metodika.htm 61
Linerth, R. (2006). Metodika. Retrieved 10.4. 2012 from the world Wide Web: http://www.climbingschool.cz/?bcoid=44 Jirsa, P. (2009). Skialpinismus – svět outdooru. Retrieved 19.4. 2012 from the world Wide Web: http://www.svetoutdooru.cz/clanek/?107974-skialpinismus Milan, L. (2000). Laviny a člověk. SKI magazín, 2000(1). Milfait, J. (2010). Vedení tur a výstupu. Retrieved 16.4. 2012 from the world Wide Web: http://alpineguide.cz/cs--vedeni-tur-a-vystupu Musil, D., & Reichert, J. (2008). Lyžování d základů po Freestyle. Praha: Grada Publishing. Schneewiβ, Ch. (2007). Sněžnice. Praha: Grada Publishing. Schrag, K. (1997). Horská turistika – Trekking. Munchen: Goldstein & Goldstein. Sušila, L. (2012). Freeski test. Snow magazín, 2012(2), 88-92.. Štofan, B. (2008). Dějiny lyžovania, skialpinismus. Tatranská Lomnica: I&B. Štumbauer, J., & Vobr, R. (2005). Moderní lyžování. České Budějovice: KOPP. Pala, J, & Filová, I. (2010). HORY A SNÍH. Praha: Epocha. Příbramský, M. (1999). Lyžování. Praha: Grada Publishing, spol. s. r. o. Vojáček, A. (2011). Elektronické výškoměry. Retrieved 8.4. 2012 from the world Wide Web: http://automatizace.hw.cz/elektronicke-vyskomery-mems-barometry Winer, S. (2002). Skialpinismus. České Budějovice: KOOP.
62
10
SEZNAM PŘÍLOH
Příloha 1
Sněžnice z bambusového rámu
Příloha 2
Typická skialpinistická lyže, rádius 17 - 20 m
Příloha 3
Fritschi Freeride je jedno z nejodolnějších sjezdových skialpinistických vázání
Příloha 4
Stoupací pás osazený háčkem na patku, gumovým napínákem na špičku a lepicí vrstvou v ploše
Příloha 5
Pásy natahujeme od patky, zahákneme koncovku a nalepíme prvních cca 30 cm, patku opřeme o botu a napneme zbývající část pásu, kterou zajistíme na špičce gumovou koncovkou, po celé délce pás uhladíme a nalepíme na skluznici, dáváme pozor, aby nedošlo ke kontaktu lepicí vrstvy a sněhu.
Příloha 6
Lavinový vyhledávací přístroj Arva EVO
Příloha 7
Batoh snow-pulse a ABS
Příloha 8
Freeriding
Příloha 9
Výstup na Sněžku, Krkonoše
Příloha 10
Detail turistické mapy Krkonoš – Studniční hora
Příloha 11
Outdoorový GPS přístroj
Příloha 12
Sněhová Lavina
Příloha 13
Zvolená trasa na hoře Dhaulagiri 8 167m. n. m. v Nepálských Himalájích, Sedmá nejvyšší hora světa. Veliké riziko lavin
Příloha 14
Zjišťování vrstev sněhu a nebezpečí lavinové situace
Příloha 15
Tvorba lavinové předpovědi
63
Příloha 1. Sněžnice z bambusového rámu
Příloha 2. Typická skialpinistická lyže, rádius 17 - 20 m
64
Příloha 3. Fritschi Freeride patří k nejodolnějším a nejvíce sjezdovým skialpinistickým vázáním
Příloha 4. Stoupací pás osazený háčkem na patku, gumovým napínákem na špičku a lepicí vrstvou v ploše
65
Příloha 5. Pásy natahujeme od patky, zahákneme koncovku a nalepíme prvních cca 30 cm, patku opřeme o botu a napneme zbývající část pásu, kterou zajistíme na špičce gumovou koncovkou, po celé délce pás uhladíme a nalepíme na skluznici, dáváme pozor, aby nedošlo ke kontaktu lepicí vrstvy a sněhu.
Příloha 6. Lavinový vyhledávací přístroj Arva EVO 66
Příloha 7. Batoh snow-pulse a ABS
Příloha 8. Freeriding 67
Příloha 9. Výstup na Sněžku, Krkonoše
Příloha 10. Detail turistické mapy Krkonoš – Studniční hora
68
Příloha 11. Outdoorový GPS přístroj
Příloha 12. Sněhová Lavina
69
Příloha 15. Zvolená trasa na hoře Dhaulagiri 8 167m v Nepálksých Himalájích, Sedmá nejvyšší hora světa. Veliké riziko lavin
Příloha 16. Zjišťování vrstev sněhu a nebezpečí lavinové situace 70
Příloha 17. Tvorba lavinové předpovědi
71